Zlato za 10 000 dolarů?
SAN FRANCISCO – Vést racionální rozhovor o hodnotě zlata nikdy nebylo snadné.
V poslední době, kdy se ceny zlata zvedly o více než 300% za deset let, je to ještě těžší.
Loni v prosinci napsali kolegové-ekonomové Martin Feldstein a Nouriel Roubini komentáře, v nichž odvážně zpochybnili „býčí“ náladu na trhu a rozumně poukázali na rizika spojená se zlatem.
A co se nestalo?
Od zveřejnění jejich článků se cena zlata vyšplhala ještě výše, a nedávno dokonce dosáhla rekordních 1300 dolarů.
Už loni v prosinci přitom mnoho „zlatých nadšenců“ tvrdilo, že cena této komodity nevyhnutelně směřuje k hranici 2000 dolarů.
A někteří z nich, osmělení jeho setrvalým zhodnocováním, dnes naznačují, že by zlato mohlo stát ještě více.
Jeden úspěšný investor do zlata mi nedávno vysvětloval, že ceny akcií více než deset let skomíraly a vzpamatovaly se až na počátku 80. let, kdy Dow Jonesův index překročil hranici 1000 bodů.
Od té doby se index vyšplhal nad 10 000 bodů.
Není tedy možné, že se také hodnota zlata, která se již přehoupla přes magickou hranici 1000 dolarů, desetinásobně zvýší?
Připusťme, že dospět k mnohem vyšší ceně za zlato není tak nepředstavitelné, jak se zdá.
Očistíme-li současnou cenu o inflaci, pak se ani neblíží k rekordnímu maximu z ledna 1980.
Tehdy dosáhlo zlato hodnoty 850 dolarů, což je hodně přes 2000 dnešních dolarů.
Lze však tvrdit, že cena z ledna 1980 byla „splašeným vrcholem“ dosaženým v období zvýšené geopolitické nestability.
Současná cena 1300 dolarů je tedy pravděpodobně více než dvojnásobkem velmi dlouhodobých, o inflaci očištěných, průměrných cen zlata.
Co by tedy mohlo ospravedlnit další obrovský růst cen zlata ze současné úrovně?
Jedna odpověď samozřejmě zní: naprostý kolaps dolaru.
Vzhledem k raketově stoupajícím schodkům a bezcílné fiskální politice si člověk klade otázku, zda by se populistická administrativa nakonec nemohla neuváženě uchýlit k tiskařským rotačkám.
A pokud z toho opravdu máte strach, pak by zlato skutečně mohlo být nejspolehlivější ochranou.
Jistě, někdo by mohl namítnout, že lepší a přímočařejší zajištění proti inflaci představují dluhopisy s výnosem vázaným na inflaci. „Zlatí nadšenci“ se však právem obávají, zda by vláda za extrémních okolností splnila své závazky.
Jak s Carmen Reinhartovou uvádíme v nedávné knize o dějinách finančních krizí Tentokrát je to jinak, vlády zbavené peněz skutečně v mnoha případech násilně mění dluhy vázané na inflaci na dluhy nevázané, a to právě proto, aby se jejich hodnota mohla v inflaci rozpustit.
Dokonce i Spojené státy během velké hospodářské krize ve 30. letech zrušily inflační doložky ve smlouvách o dluhopisech.
Takže se to může stát všude.
Skutečnost, že velmi vysoká inflace je možná, ji však ještě nečiní pravděpodobnou, a proto bychom měli být opatrní s tvrzením, že cenu zlata táhnou nahoru inflační očekávání.
Někteří experti místo toho tvrdí, že dlouhý pochod zlata směrem vzhůru je částečně důsledkem rozvoje nových finančních nástrojů, které usnadňují obchodování a spekulace se zlatem.
Na tomto argumentu je pravděpodobně zrnko pravdy – a také jistá ironie.
Koneckonců se už středověcí alchymisté zabývali tím, co dnes pokládáme za absurdní hledání cest, jak proměnit neušlechtilé kovy ve zlato.
Nebylo by tedy paradoxní, kdyby finanční alchymie dokázala dramaticky zvýšit cenu zlatého slitku?
Podle mého názoru je nejsilnějším argumentem ospravedlňujícím dnešní vysokou cenu zlata dramatické začleňování Asie, Latinské Ameriky a Blízkého východu do globální ekonomiky.
V době, kdy zástupy nových spotřebitelů získávají kupní sílu, poptávka zákonitě roste, což žene nahoru i cenu vzácných komodit.
Současně platí, že centrální banky zemí s rozvíjejícími se trhy potřebují hromadit zlaté rezervy, které stále drží v daleko menším poměru než centrální banky zemí bohatých.
A protože dnes euro působí jako prostředek diverzifikace rizika spojeného s dolarem méně lákavě, přirozeně tím vzrůstá přitažlivost eura.
Takže ano, existují solidní základní ukazatele, které přijatelným způsobem podporují dnešní vyšší cenu zlata, ačkoliv je daleko spornější, zda a do jaké míry budou jeho vyšší cenu podporovat i do budoucna.
Další klíčový základní faktor, který udržuje ceny zlata nahoře, by se totiž mohl ukázat jako mnohem pomíjivější než globalizace.
Ceny zlata jsou mimořádně citlivé na pohyby globálních úrokových sazeb.
Zlato koneckonců nenese žádný úrok a jeho držení navíc něco stojí.
Dnes, kdy se úrokové sazby v mnoha zemích blíží rekordním minimům nebo jich už dosáhly, je tedy relativně levné spekulovat se zlatem namísto investic do dluhopisů.
Pokud se však reálné úrokové sazby podstatně zvýší, což by jednoho dne docela dobře mohly, ceny zlata se mohou zhroutit.
Většina ekonomických studií naznačuje, že ceny zlata se v krátkodobém až střednědobém měřítku velmi obtížně předpovídají, přičemž pravděpodobnosti zisku a ztráty jsou přibližně v rovnováze.
Je proto nebezpečné extrapolovat krátkodobé trendy.
Ano, zlato zažívá skvělou jízdu, ale totéž platilo ještě před pár lety i o celosvětových cenách nemovitostí.
Jste-li investorem disponujícím velkým objemem prostředků, suverénním fondem nebo centrální bankou, pak je veskrze rozumné držet skromný díl portfolia ve zlatě coby ochraně proti mimořádným událostem.
Navzdory vysoké přitažlivosti dané mimořádným růstem ceny však pro většinu z nás zůstává zlato velmi riskantní sázkou.
Takové úvahy samozřejmě mohou mít na ceny jen malý vliv.
Co však platilo pro alchymisty v dávných dobách, to platí i dnes: zlato a rozum jdou často jen obtížně dohromady.
1929 nebo 1989?
PAŘÍŽ – Jak se hospodářská krize prohlubuje a rozšiřuje, svět hledá historické analogie, které by nám dění poslední doby pomohly pochopit.
Na počátku krize ji mnozí lidé přirovnávali k roku 1982 či 1973, což bylo chlácholivé, neboť obě data se váží ke klasickým cyklickým poklesům.
Dnes je nálada mnohem pochmurnější a začínají se hojně objevovat odkazy na roky 1929 a 1931, třebaže některé vlády se nepřestávají chovat, jako by krize byla spíše klasická než výjimečná.
Prosazují se sklony buď k přílišné zdrženlivosti (Evropa), anebo k rozšiřování snah (Spojené státy).
Evropa je obezřetná ve jménu předcházení dluhu a ochrany eura, kdežto USA jednají na mnoha frontách, aby nepromeškaly ideální příležitost k zavedení zoufale potřebných strukturálních reforem.
Geostratégům však s ohledem na politiku i ekonomiku zcela přirozeně přichází na mysl rok 1989.
Jistěže, pád bankovního domu Lehman Brothers nemá nic společného s pádem Berlínské zdi.
Ba na povrchu se zdá, že jde o naprosté opaky: zřícení zdi symbolizující útlak a umělé rozdělení versus zhroucení zdánlivě nezničitelné a uklidňující instituce finančního kapitalismu.
Léta 2008-2009 se však dost pravděpodobně mohou rovnat, právě tak jako rok 1989, epochální změně, jejíž odvíjející se důsledky budeme pociťovat po desetiletí.
Konec ideologického rozdělení Východ-Západ i konec absolutní víry v trhy jsou zlomovými body dějin.
A dění roku 2009 může ohrozit některé z pozitivních výsledků roku 1989, včetně pokojného znovusjednocení Evropy a triumfu demokratických principů nad nacionalistickými, ne-li xenofobními tendencemi.
V roce 1989 nad socialistickou ideologií, zosobněnou a propagovanou sovětským blokem, zvítězila liberální demokracie.
Pro mnohé z příznivců Ronalda Reagana to byl právě prezident USA, kdo záměrnou eskalací závodů ve zbrojení dohnal sovětskou ekonomiku na okraj propasti, čímž plně doložil převahu liberálních společností a volných trhů.
Samozřejmě, mezi rokem 1989 a přítomností existují zjevné rozdíly.
Zaprvé a snad především, revoluce roku 1989 a následný krach Sovětského svazu skoncovaly se světovou bipolaritou.
Naproti tomu rok 2009 zřejmě vydláždí cestu k nové bipolaritě, přičemž Sovětský svaz vystřídá Čína.
Zadruhé, zatímco v roce 1989 se jasnými vítězi – ač křehčími, než se čekalo – jevila demokracie a kapitalismus, v roce 2009 je během šíření globální krize těžké odlišit vítěze od poražených.
Zdá se, že tratí všichni, byť někteří jsou oproti ostatním postiženi víc.
Historie je ovšem nespravedlivá a navzdory větší zodpovědnosti za dnešní globální krizi možná USA ze současného marastu vyjdou v lepší formě než ostatní země.
V lepší kondici, ale ne samy.
Jako hostující profesor na Harvardu a MIT sleduji celkem zřetelnou předpremiéru toho, jak by svět mohl vypadat, až krize konečně odezní.
Člověk cítí cosi jako formování vesmíru, jemuž budou dominovat Amerika a Asie.
Od úžasné mediální laboratoře MIT po katedry matematiky a ekonomie na Harvardu jsou všude Asijci, především Číňané a Indové, tak jako v prvním století před naším letopočtem Římané v Aténách: plni obdivu k těm, od nichž se tolik naučili a jež v nadcházejících desetiletích překonali.
Než se ale tento nový řád objeví, svět se může potýkat s šířícími se zmatky, ne-li přímo chaosem.
Co se například stane s Egyptem, zemí tak významnou a zranitelnou, až se v důsledku krize v ropných státech budou muset do vlasti vrátit tisíce Egypťanů pracujících v Perském zálivu?
Když se bohatým ztenčí bohatství, chudí zchudnou.
A co bude se zahraničními dělníky, kteří dosáhli „evropského snu“ a teď se střetají s potenciálními záchvěvy xenofobie v údajně otevřených evropských zemích?
Důsledky roku 1989 se ukázaly jako méně trvalé, než by se mnozí pozorovatelé, včetně mě, domnívali.
Můžeme jen doufat, že se obdobně i důsledky roku 2009 nakonec ukážou jako mnohem méně dramatické, než se jeví dnes, intuitivně a vlivem dějinných reflexů.
Konec roku 1945
NEW YORK – Když 8. května 1945 oficiálně skončila v Evropě druhá světová válka, ležela velká část světa v troskách.
Pokud je však lidská schopnost destrukce téměř bezbřehá, pak schopnost začínat znovu je neméně pozoruhodná.
Snad proto se lidstvu dosud daří přežít.
Miliony lidí byly na konci války bezpochyby tak hladové a vyčerpané, že se nezmohly na nic kromě vlastního přežívání.
Současně však nad troskami zavládla vlna idealismu, společné odhodlání vybudovat rovnější, pokojnější a bezpečnější svět.
Proto byl velký hrdina této války Winston Churchill vystrnaděn po volbách z úřadu už v létě roku 1945, ještě před kapitulací Japonska.
Muži a ženy neriskovali životy proto, aby se vrátily staré časy privilegovaných tříd a sociální deprivace.
Chtěli lepší bydlení, vzdělání a bezplatnou zdravotní péči pro všechny.
Podobné požadavky se ozývaly po celé Evropě, kde v čele protinacistického či antifašistického odboje často stáli levičáci nebo i komunisté, zatímco předváleční konzervativci byli mnohdy ušpinění kolaborací s fašistickými režimy.
V zemích jako Francie, Itálie a Řecko se mluvilo o revoluci.
Nakonec k nim nedošlo, protože je nepodpořili západní spojenci ani Sovětský svaz.
Stalin se spokojil s impériem ve východní Evropě.
Avšak i pravicový vůdce odboje Charles de Gaulle musel ve své první poválečné vládě strpět komunisty a souhlasil se znárodněním průmyslu a bank.
Příklon k levici, k sociálnědemokratickým státům blahobytu probíhal v celé západní Evropě.
Tvořil součást konsensu roku 1945.
Jiný typ revoluce se odehrával v bývalých evropských koloniích v Asii, kde domorodé národy neměly zájem nechat si znovu vládnout západními mocnostmi, tak potupně poraženými Japonskem.
I Vietnamci, Indonésané, Filipínci, Barmánci, Indové a Malajsijci chtěli svůj díl svobody.
Jejich tužby byly často slyšet v Organizaci spojených národů, založené v roce 1945.
Také OSN byla součástí konsensu roku 1945, podobně jako sen o evropské jednotě.
Mnoho význačných osobností – například Albert Einstein – nakrátko uvěřilo, že pouze světová vláda dokáže zajistit světový mír.
Tento sen se rychle rozplynul, když studená válka rozdělila svět na dva znesvářené bloky.
Politika studené války však v některých ohledech posilovala na Západě konsensus roku 1945.
Komunismus, který se stále halil do pláštíku antifašismu, měl značnou intelektuální a emoční přitažlivost, a to nejen v takzvaném třetím světě, ale i v západní Evropě.
Jako jeho ideologická protilátka pak sloužila sociální demokracie se svým slibem větší rovnosti a příležitostí pro všechny.
Většina sociálních demokratů byla ve skutečnosti zapálenými antikomunisty.
Dnes, o 70 let později, už velká část konsensu roku 1945 neexistuje.
Z málokoho dnes vyzařuje velký zápal pro OSN.
Evropský sen je v krizi.
A poválečný sociálnědemokratický stát blahobytu je den ode dne nahlodanější.
Tento rozkladný proces započal v 80. letech za vlády Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové.
Neoliberálové napadali výdaje na vyplácení dávek a partikulární zájmy odborových svazů.
Panovalo přesvědčení, že občané se musí víc spoléhat sami na sebe a že vládní sociální programy je činí měkkými a závislými.
Abychom parafrázovali slavný výrok Thatcherové, neexistuje žádná „společnost“, jen rodiny a jednotlivci, kteří by se měli starat o sebe.
Mnohem tvrdší úder však konsensus roku 1945 inkasoval ve chvíli, kdy jsme se všichni radovali z pádu sovětského impéria, druhé velké tyranie dvacátého století.
V roce 1989 se zdálo, že temný odkaz druhé světové války, totiž zotročení východní Evropy, je konečně u konce.
A v mnoha směrech tomu tak skutečně bylo.
Se sovětským modelem se však zhroutila i řada dalších věcí.
Sociální demokracie jako protilátka vůči komunismu ztratila důvod k existenci.
Všechny formy levicové ideologie – vlastně všechno, co zavánělo kolektivním idealismem – se začaly pokládat za pomýlený utopismus, který může vést jedině do gulagu.
Na uvolněné místo nastoupil liberalismus, jenž vytvořil obrovské bohatství pro některé lidi, avšak na úkor ideálu rovnosti, který vzešel z druhé světové války.
Mimořádné přijetí knihy Thomase Pikettyho Kapitál v jednadvacátém století ukazuje, jak intenzivně jsou vnímány důsledky kolapsu levice.
V nedávných letech se objevily i jiné ideologie snažící se zaplnit lidskou potřebu společných ideálů.
Vzestup pravicového populismu odráží oživenou touhu po čistých národních komunitách, které mezi sebe nepouštějí přistěhovalce a menšiny.
A američtí neokonzervativci zvráceně proměnili internacionalismus staré levice tím, že se snaží zavádět demokratický světový řád americkou vojenskou silou.
Odpovědí na tento alarmující vývoj není nostalgie.
Nemůžeme se jednoduše vrátit do minulosti.
Na to se příliš mnoho změnilo.
Nová touha po společenské a ekonomické rovnosti a mezinárodní solidaritě je však zoufale zapotřebí.
Nemůže být stejná jako konsensus roku 1945, avšak bylo by dobré, kdybychom si během tohoto výročí připomněli, proč tento konsensus vůbec vznikl.
2011: Má vesmírná odysea
MOSKVA – Většina lidí, kteří o mně něco vědí, mě má za odbornici na informační technologie, která nejspíš žije v Kalifornii a investuje do našlápnutých firemních nováčků v oblasti internetu.
Ve skutečnosti je mým úředním bydlištěm město New York a většinu příštích pěti měsíců se chystám strávit v Rusku, abych v Hvězdném městečku hned za Moskvou absolvovala výcvik pro kosmonauty.
Celé to přišlo z mnoha stran.
V prvé řadě jsem jako dítě předpokládala, že jednou poletím na Měsíc, aniž bych pro to musela něco zvláštního udělat.
Prostě jsem brala za samozřejmost, že než mi bude řekněme čtyřicet, cestování vesmírem bude běžné.
Můj otec se podílel na kosmickém programu Spojených států a doma jsme měli nějaké měsíční kameny, takže jsem z toho nedělala vědu.
Pak se moje pozornost asi na 40 let stočila k jiným věcem.
Před několika lety jsem se ale začala vesmírem znovu zaobírat.
Spousta lidí, které jsem v branži IT znala, se věnovala témuž: Elon Musk, spoluzakladatel PayPal, zřídil Space-X, Jeff Bezos z Amazonu rozjel společnost Blue Origin zaměřenou na stavbu kosmických lodí, Jeff Greason, vysoce postavený manažer z Intelu, byl u zrodu firmy XCOR Aerospace (jejíž jsem investorkou).
V roce 2005, kdy jsem naposledy uspořádala konferenci PC Forum pro podnikatele v oblasti IT, jsem zahájila konferenci nazvanou Flight School pro podnikatele v kosmonautice a soukromém letectví.
Zároveň jsem asi v roce 2005 zavítala do Jižní Afriky se skupinkou, která bývalému prezidentu Thabo Mbekimu a jeho vládě radila ohledně politiky informačních technologií.
Jedním z členů týmu byl Mark Shuttleworth, zakladatel Thawte (odprodané VeriSign), který se nedlouho předtím vrátil z výletu na kosmickou stanici jako druhý „vesmírný turista“.
Jednou večer seděla skupina při západu slunce kolem táborového ohně a autobusy přivezly asi 50 afrických školáků.
Celkem nás okolo praskajícího ohně bylo kolem stovky, včetně prezidenta Mbekiho.
Jakmile se zešeřilo, bylo nachystáno plátno a Mark nám promítl své domácí video z vesmíru.
Přednesl strhující vyprávění o svém dobrodružství, doplněné záběry toho, jak se vznáší, chytá do úst bubliny a podobně.
Děti byli nadšené a jsem přesvědčená, že některé z nich se tehdy rozhodly studovat matematiku a přírodní vědy.
Konečně jsem investovala do Space Adventures, společnosti, která Shuttleworthův výlet do kosmu organizovala.
Později jsem se zúčastnila exkurze, kterou uspořádali ke sledování vzletu Charlese Simonyiho, pátého (a brzy sedmého) vesmírného turisty, z kazašského Bajkonuru.
(Simonyi napsal program Microsoft Word a teď má další průkopnickou firmu, Intentional Software, a dále nadaci a webové stránky CharlesinSpace.org.)
Krátce nato jsem začala neformálně debatovat o tom, že bych se v týmu Space Adventures stala náhradním kosmonautem.
Ano, velice ráda bych skutečně letěla, ale výlet do vesmíru vyjde na 35 až 40 milionů dolarů, kdežto výcvik záložníka stojí „jen“ tři miliony.
Hlavou se mi honily mlhavé myšlenky, že bych se někdy v roce 2011 mohla do vesmíru vydat – v témže roce, k němuž si (velice) váhavě plánuje let spoluzakladatel Googlu Sergey Brin.
Space Adventures prosazovala rok 2009, ale já měla moc práce.
Pak se letos na jaře něco stalo: moje sestra Emily zjistila, že má rakovinu a podstoupila oboustrannou mastektomii.
(Dnes se jí daří dobře, a dokonce právě zvítězila v minimaratonu.)
Několik týdnů nato jsem narazila na jeden z oněch typických střetů: schůzka správní rady v jednom místě, konference v jiném a další příležitost v tutéž chvíli ještě jinde. „Ech,“ pomyslela jsem si, „kdybych tak šla na oboustrannou mastektomii: mohla bych to všechno zrušit a nikdo by si nestěžoval!“
Dobrý bože!
Uvědomila jsem si, že moje priority jsou úplně vyšinuté.
Takže tahle moje pracovní dovolená v Rusku je v jistém podivném smyslu mojí alternativou k oboustranné amputaci prsu – ovšemže pozitivní, ale s tímtéž zážitkem stisknutí tlačítka reset.
Jde také o odpověď na další otázku, kterou často slýchám kvůli svému angažmá v lidské genetice skrze 23andMe (www.23andme.com) a projekt Personal Genome (www.personalgenome.org): kdybyste se dozvěděla, že máte vysokou pravděpodobnost vzniku Alzheimerovy choroby během několika let, co byste dělala?
Inu, odjela bych na výcvik pro kosmonauty, samozřejmě!
Ale proč bych měla čekat, jestli můžu onemocnět alzheimerem?
Příští měsíc napíšu o tom, co vlastně výcvik pro čekatele na cestu do vesmíru zahrnuje.
Ukryté zboží roky 2015Hidden Goods of 2015
PRINCETON – Pokud bychom stav světa měli hodnotit podle novinových titulků, tak byl rok 2015 rokem islámského teroru a to především v Paříži.
Začalo to masakrem v Charlie Hebdo a vrcholilo mnohem smrtivější střelbou z 13. listopadu, včetně útoků v Bejrútu, Ankaře a v centru pro postižené v kalifornském San Bernadinu.
Ale kdybychom se soustředili pouze na terorismus, bylo by to zavádějící hodnocení událostí uplynulého roku.
V roce 2015 zabil terorismus více lidí v Sýrii, Iráku, Nigérii či Keni, než ve Francii či Spojených státech.
A pokud říjnová nehoda ruského civilního letounu v egyptské Sinaji byla výsledkem příprav Islámského státu (ISIS), jak tvrdí sama ISIS a ruští experti, potom jen tento incident zabil více lidí než oba teroristické útoky v Paříži.
Každopádně soustředění se na to, co shledávají média jako nejpodstatnější, by nám mohlo poskytnout pokřivený pohled na svět.
Smrt každé nevinné oběti teroristických útoků minulého roku je tragédií jak pro tu osobu, tak pro její nebo jeho okolí, rodinu a přátele; to však platí i u smrtí plynoucích z dopravních nehod, které mají mnohem méně mediální pozornosti.
Terorismus je šokující, násilný a divácky “atraktivní.“ Pokud se odehraje v našich městech, nebo ve městech, která můžeme snadno navštívit, přitáhne ještě více zájmu díky faktoru „To jsem mohl být já!“ Nicméně z globální perspektivy byly dvě nejpodstatnější události roku 2015 velice povzbuzující, ale jen jedna – smlouva o mezinárodní klimatické změně z prosince v Paříži – dosáhla významnějšího mediálního pokrytí.
Bude trvat dekády, než budeme vědět, jestli dohoda z Paříže splnila stanovený cíl omezit globální oteplování “výrazně pod“ 2°C nad předindustriální úrovní.
Jde o ambicióznější rétoriku, než předpokládala většina pozorovatelů a která byla akceptována všemi 194 zúčastněnými zeměmi.
Experti nám tvrdí, že součet omezení emisí skleníkových plynů, ke kterým se tyto země zavázaly, vytvoří teplotní pokles, který je stále výrazně nad dohodou stanovenou hranicí.
Pramínek naděje však zůstává v příslibu revize těchto cílů v pětiletých intervalech a zvážení, jaké úpravy jsou třeba k dosažení kýženého efektu.
Uvidíme, jestli to bude fungovat (tedy ti, kdo se dožijí roku 2050).
Ale po zklamání kodaňského summitu z roku 2009 by nás atmosféra okolo dohody z Paříže měla povzbudit.
Pokud se ukáže jako bod zvratu ve snahách zabránit katastrofické změně klimatu, tak její význam převýší vše, co se stalo před rokem 2015.
V kontrastu s výsledkem pařížské konference byla druhá nejpodstatnější událost roku 2015 jednoznačně pozitivní: podíl světové populace žijící v extrémní chudobě spadl poprvé pod 10%.
Tak to přinejmenším vidí Světová banka, která globální chudobu monitoruje již od roku 1990.
Tím, jak poklesla extrémní chudoba, stoupl počet “pracující střední třídy“ v rozvojových zemích (definované jako ti, kdo s více než 4 dolary na den) z 18% v roce 1991 na téměř 50% k dnešnímu dni.
V té samé době prudce klesl také podíl podvyživených lidí v rozvojových oblastech a to z 23,3% na 12,9%.
Rychlé snížení extrémní chudoby možná nepřitáhne diváky a čtenáře, ale jeho vliv na lidský blahobyt jistě překonává vliv terorismu.
V roce 1990 žilo 1,95 miliardy lidí, tedy téměř 37% celkové populace, v extrémní chudobě.
Dnes je jich 702 milionů.
Pokud by se poměr lidí žijících v extrémní chudobě nezměnil, bylo by to k dnešnímu dni 2,7 miliardy lidí.
Jinými slovy, pokles chudoby zlepšil životy téměř dvou miliard lidí.
Extrémní chudoba zabíjí prostřednictvím nedostatku jídla a nemocem jako je malárie, spalničky a průjmová onemocnění.
Není tedy překvapením, že pokles v dětské úmrtnosti doprovází klesající extrémní chudobu.
V roce 1990 zemřelo denně 35 000 dětí před dosažením pátého roku života.
K dnešnímu dni se to číslo snížilo na 16 000.
Ano, 16 000 dětských úmrtí denně je až příliš mnoho a fakt, že rok 2015 byl nejteplejším zaznamenaným rokem, ukazuje, že boj s klimatickou změnou teprve začal.
Můžeme ale stavět na zisku z předchozího roku.
Potřebujeme být aktivními občany a své vůdce musíme tlačit ne ke splnění, ale k překonání emisních cílů, kterých se zavázali dosáhnout.
Pokud žijeme blahobytné společnosti, měli bychom také požadovat, aby náš stát hrál svou roli ve zmenšení míry extrémní chudoby.
A bez ohledu na to, co dělá naše vláda, můžeme zjistit, jaké charity bojující s chudobou jsou nejefektivnější a přispět jim.
Strategie evropského návratu
STOCKHOLM/MADRID – Když papež František vystoupil loni v listopadu v Evropském parlamentu, přirovnal Evropskou unii k babičce – k příjemné ženě s bohatými zkušenostmi, která však postrádá vitalitu a energii z mládí.
Je načase, prohlásil František, aby vedoucí představitelé EU odhodili svou ospalou image, uvědomili si, jakým strategickým výzvám Evropa čelí, a stanovili jasnou politiku jejich řešení.
Připusťme, že papežova charakteristika byla v některých ohledech znepokojivě přesná.
Navzdory zdánlivé malátnosti si však Evropa udržuje některé důležité silné stránky.
Je centrem špičkových myšlenek a inovací, domovem některých nejkonkurenceschopnějších regionů a průmyslových odvětví na světě, a co je možná nejimpozantnější, vybudovala společenství a trh čítající půl miliardy lidí.
Svět se však mění: globální události, ekonomické i jiné, stále více ovlivňuje asijsko-pacifický region.
Transpacifické partnerství (TPP) – v jehož rámci mají Spojené státy a dalších 11 zemí vytvořit megaregionální zónu volného obchodu – s největší pravděpodobností tento posun ještě urychlí (tím spíše, pokud se k partnerství nakonec připojí i Čína).
A přestože TPP bude ještě muset překonat řadu překážek, než dojde k finalizaci dohody, jeho potenciál ke zvýšení hospodářské síly Asie nelze podceňovat.
Evropa musí pracovat na zajištění svého postavení v novém světovém řádu – počínaje rozšířením svých obchodních a investičních vazeb na USA.
Problém je v tom, že zatímco jednání o TPP postupují, rozhovory o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) mezi EU a USA zabředly do tak hlubokých domácích sporů, že celý projekt možná skončí u ledu.
Podnikatelské špičky na obou stranách Atlantiku jsou přesvědčené, že úspěšná dohoda o TTIP by přinesla značné hospodářské výhody – tento pocit potvrzuje i řada studií.
V debatě však dál převládají triviální otázky – například prodej „chlorovaných kuřat“ a řešení investorských sporů.
Cílem TTIP je využít sílu transatlantické ekonomiky, která je i nadále zdaleka největším a nejbohatším trhem světa: představuje tři čtvrtiny globální finanční aktivity a více než polovinu světového obchodu.
(Kdyby se TTIP otevřelo dalším ekonomikám – například Turecku, Mexiku a Kanadě –, byl by přínos ještě větší.)
Ještě přesvědčivější než přínosy dohody jsou však potenciálně katastrofální důsledky jejího krachu.
Neúspěch rozhovorů o TTIP by například poskytl účinnou munici těm lidem ve Velké Británii, kteří prosazují vystoupení z EU; kdyby naopak TTIP vstoupilo v platnost, bylo by nemoudré – a tudíž nepravděpodobné –, aby Británie unii opouštěla.
Pocit, že EU kvůli svým vnitřním rozmíškám promrhala strategickou příležitost, by navíc pravděpodobně přiměl USA k urychlení svého odklonu od evropského kontinentu.
A ruský prezident Vladimir Putin by nepochybně pokládal neschopnost EU za velkou příležitost uplatnit větší vliv na různé části Evropy.
To vše přispívá k zásadnímu strategickému riziku: pokud se TTIP zasekne nebo zkrachuje, zatímco TPP bude postupovat vpřed a uspěje, pak se globální rovnováha silně vychýlí ve prospěch Asie – a Evropě zbude jen málo možností, pokud vůbec nějaká, získat zpět svůj hospodářský a geopolitický vliv.
Když poprvé padl návrh na TTIP, zdálo se, že si Evropa jeho hodnotu uvědomuje.
Koneckonců to byla EU, kdo tlačil USA – které o evropském odhodlání zpočátku pochybovaly – k zahájení negociačního procesu v červnu 2013.
Původní ambicí bylo uzavřít vyjednávání „na jedno tankování“.
Nikdo nechtěl podstupovat zdlouhavé rozhovory – ani politické strázně s nimi spojené.
Vedoucí představitelé EU však projekt v podstatě opustili, a zdánlivě tak potvrdili americké obavy.
Obchodní vyjednavači velmi složitě dosahovali pokroku, zatímco veřejnou rozpravu ovládly antiglobalizační skupiny, které vykreslují TTIP jako hrozbu pro všechno, od evropské demokracie po její zdraví.
Je to nebezpečně nepřesná diskuse a lídři EU musí zabránit jejímu dalšímu šíření tím, že přinesou strategické argumenty pro dohodu.
Kromě toho musí oživit svůj závazek úspěšného uzavření rozhovorů v roce 2015.
To neznamená, že vyřešení zbývajících otázek v jednáních o TTIP bude jednoduché.
Uzavření obchodní dohody, zejména takové, která zahrnuje tolik regulačních otázek, je vždy obtížné a musí brát v úvahu složitost a proměnlivost moderních ekonomik.
Faktem ovšem zůstává, že překážky spojené se završením TTIP nejsou o nic hůře překonatelné než ty, jimž představitelé EU čelí v posledních několika letech krize.
Až se jednání o TTIP příští měsíc obnoví, musí vedoucí činitelé EU prosazovat skutečný pokrok s cílem uzavřít dohodu do konce roku.
Dobrou zprávou je, že nedávné volby v USA možná jejich šance zvýšily.
Prezident Barack Obama by totiž nyní mohl získat od Kongresu pravomoc k takzvanému zrychlenému jednání.
Pokud se tak stane, Kongres by případnou sjednanou dohodu jednoduše schválil nebo odmítl, místo aby ji rozebíral na kousky.
V USA se pomalu rozbíhá prezidentské předvolební období a agendu EU by v novém roce snadno mohly přebít jiné otázky.
Proto nemají evropští lídři času nazbyt.
Musí využít ekonomickou příležitost – a odvrátit strategickou katastrofu.
Další hlemýždí rok pro globální ekonomiku
WASHINGTON, DC – Loni v dubnu Mezinárodní měnový fond očekával, že světová ekonomika v roce 2015 poroste o 3,5 %.
V dalších měsících se předpověď vytrvale snižovala, až v říjnu dosáhla 3,1 %.
MMF ale nadále trvá – v posledních sedmi letech už s téměř otřepanou předvídatelností – na tom, že příští rok bude lepší.
Téměř jistě se ale opět mýlí.
V prvé řadě světový obchod roste chudokrevným 2% ročním růstem, přitom v letech 2003 až 2007 to bylo 8 %.
Zatímco růst obchodu v oněch opojných letech výrazně převyšoval světový růst HDP, který v průměru dosahoval 4,5 %, v poslední době je růst obchodu a HDP zhruba stejný.
I když růst HDP letos růst obchodu překoná, pravděpodobně nepřesáhne 2,7 %.
Otázka je proč.
Podle Christiny a Davida Romerových z Kalifornské univerzity v Berkeley se dozvuky moderních finančních krizí – po druhé světové válce – vytrácejí po 2-3 letech.
Harvardští ekonomové Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff říkají, že trvá pět let, než se země vyprostí z finanční krize.
A opravdu, finanční vyšinutí z let 2007-2008 už z velké části ustoupilo.
Co tedy stojí za hlemýždím ekonomickým oživením?
Jedno rozšířené vysvětlení tkví v mlhavém pojmu „sekulární stagnace“: dlouhodobě snížená poptávka po zboží a službách podrývá pobídky k investicím a zaměstnávání.
Jenže poptávka zůstane slabá, jedině pokud lidem chybí důvěra v budoucnost.
Jediným logickým vysvětlením tohoto vleklého nedostatku důvěry, jak pečlivě doložil a zdůvodnil Robert Gordon ze Severozápadní univerzity, je pomalý růst produktivity.
Před krizí – zejména v letech 2003 až 2007 – pomalý růst produktivity ve velké části světa zakrýval iluzorní pocit prosperity.
V některých zemích – především ve Spojených státech, Španělsku a Irsku – se vzájemně upevňovaly stoupající ceny realit, spekulativní výstavba a podstupování finančních rizik.
Současně si země vzájemně umocňovaly růst prostřednictvím obchodu.
Stěžejní pro globální boom byla Čína, zvedající se obr, který zaplavil svět lacinými exporty, čímž shora tlačil na globální inflaci.
Neméně důležité je, že Čína dovážela obrovské objemy komodit, čímž posilovala řadu afrických a latinskoamerických ekonomik, a nakupovala německé automobily a stroje, čímž zase umožnila rušný chod regionálních dodavatelských řetězců největší evropské ekonomiky.
Tento vývoj se otočil kolem března 2008, kdy USA zachránily před krachem svou pátou největší investiční banku, Bear Sterns.
Jelikož banky v eurozóně byly také silně zapletené do šlamastyky s podřadnými hypotékami a zoufale jim scházely americké dolary, Amerika a velká část Evropy začaly neúprosně sklouzávat do recese.
Zatímco v letech konjunktury světový obchod šířil hojnost, teď rozséval neduhy.
Jakmile zpomalil růst HDP jedné země, následoval její import, takže zpomalil také růst jejích obchodních partnerů.
Americká ekonomika se z recese začala dostávat ve druhé polovině roku 2009, hlavně díky rázné měnové politice a opatřením ke stabilizaci finanční soustavy.
Tvůrci politik v eurozóně naproti tomu měnovou stimulaci odmítli, zavedli opatření k fiskálnímu zpřísnění a ignorovali prohlubující se nesnáze tamních bank.
Eurozóna tak zatlačila svět do druhé globální recese.
Když už se zdálo, že tato recese dobíhá, začaly se hroutit rozvíjející se ekonomiky.
Pozorovatelé léta velebili vládní a prorůstové reformy, jež vůdci těchto zemí údajně uskutečnili.
V říjnu 2012 MMF chválila „odolnost“ rozvíjejících se ekonomik.
Jako na pokyn se tato fasáda začala rozpadat a odhalila nepříjemnou pravdu: faktory jako vysoké komoditní ceny a rozsáhlé přílivy kapitálu zastíraly vážné ekonomické slabiny a dodaly legitimitu kultuře křiklavé nerovnosti a rozbujelé korupce.
Tyto problémy teď ještě zhoršuje zpomalení růstu v Číně, opoře globálního obchodu.
A nejhorší teprve přijde.
V Číně je nezbytné zmírnit obrovskou přebytečnou průmyslovou kapacitu a přesycení realitního trhu, přibrzdit domýšlivost roztáčející tamní globální akvizice a rozprášit korupční sítě.
Krátce, faktory, které globální ekonomiku táhly dolů v roce 2015, v novém roce přetrvají – a v některých případech se ještě vyostří.
Rozvíjející se ekonomiky zůstanou slabé.
Eurozónu, která se těšila z dočasné úlevy od fiskální přísnosti, bude omezovat malátný globální trh.
Stoupající úrokové sazby u firemních dluhopisů předznamenávají pomalejší růst v USA.
Hroutící se ceny čínských aktiv by mohly vyvolat finanční turbulence.
Tvůrci politik přitom zmítají události a mají chatrné politické páky k zastavení těchto trendů.
MMF by měl přestat předpovídat růst a vydat výstrahu, že globální ekonomika zůstane slabá a zranitelná, pokud se světoví lídři energicky nezasadí o popohnání inovací a růstu.
Taková snaha má už značné zpoždění.
Trumpovská nejistota
NEW YORK – Každý rok se v lednu snažím sestavit prognózu pro nadcházející rok.
Ekonomické předpovědi jsou nechvalně proslulé svou složitostí; navzdory pravdě ukryté v žádosti Harryho Trumana o jednorukého ekonoma (který by argumentačně nemohl ukazovat na jednu i na druhou stranu) je ale historie mých prognóz věrohodná.
V posledních letech jsem správně předvídal, že bez silnější fiskální stimulace (která nebyla na dohled v Evropě ani ve Spojených státech) bude zotavení z Velké recese roku 2008 pomalé.
Při tvorbě prognóz jsem spoléhal spíš na analýzu fundamentálních ekonomických sil než na spletité ekonometrické modely.
Na začátku roku 2016 se například zdálo jasné, že se stěží dramaticky změní nedostatky globální agregátní poptávky, zjevné už několik posledních let.
Domníval jsem se proto, že ti, kdo předpovídali silnější zotavení, měli na očích růžové brýle.
Ekonomické dění se odvíjelo v zásadě tak, jak jsem očekával.
To ovšem neplatí pro politické dění roku 2016.
Roky jsem psal, že pokud se nebude řešit narůstající nerovnost, především v USA, ale i v mnoha dalších zemích po celém světě, bude mít politické důsledky.
Nerovnost se ale nadále zhoršovala.
Ohromující údaje přitom doložily, že v USA klesá průměrná naděje dožití.
Tyto výsledky předznamenala loňská studie Anne Caseové a Anguse Deatona, která ukázala, že naděje dožití je na sestupu v rozsáhlých segmentech populace – včetně takzvaných rozzlobených mužů v americkém Rezavém pásu.
Vzhledem k tomu, že příjmy dolních 90 % už téměř třetinu století stagnují (a značnou část té doby upadají), údaje o zdravotním stavu však jen potvrdily, že pro rozsáhlé oblasti země nejde vývoj správným směrem.
A byť je Amerika možná extrémním případem tohoto trendu, jinde není situace o mnoho lepší.
Jestliže se ale zdálo jasné, že se politické důsledky projeví, jejich podoba a časové okolnosti byly mnohem méně zřetelné.
Proč se v USA zvedla vlna odporu, právě když se zdálo, že se ekonomika začíná dávat do pořádku, a ne už dřív?
A proč se projevila výkyvem doprava?
Vždyť to byli právě republikáni, kdo blokoval pomoc pro ty, kteří přišli o práci v důsledku globalizace, již přičinlivě popoháněli.
Byli to právě republikáni, kdo ve 26 státech odmítl umožnit rozšíření programu Medicaid, který zajišťuje zdravotní pojištění lidem na dně.
A proč se vítězem stal člověk, který si udělal živobytí ze zneužívání ostatních, otevřeně přiznal, že neplatí daně, jak by se spravedlivě slušelo, a z vyhýbání se dani ještě udělal otázku hrdosti?
Donald Trump vystihl ducha doby: nedařilo se a mnoho voličů si přálo změnu.
Teď ji dostanou: nic nebude jako obvykle.
Zřídkakdy však bylo víc nejistoty.
Jaké politiky bude Trump uskutečňovat, zůstává neznámé, nemluvě o nejistotě, které uspějí či jaké budou mít důsledky.
Trump vzbuzuje dojem, že si umanul vyvolat obchodní válku.
Jak ale budou Čína a Mexiko reagovat?
Trump si nejspíš uvědomuje, že jeho návrhy poruší pravidla Světové obchodní organizace, ale možná také ví, že bude trvat dlouho, než WTO vydá rozhodnutí, které půjde proti němu.
A tou dobou už by americký obchodní účet mohl být v rovnováze.
Jenže tuhle hru mohou hrát oba: Čína může podnikat podobné kroky, třebaže její reakce budou nejspíš jemnější.
Kdyby měla propuknout obchodní válka, co by se stalo?
Trump má možná důvod si myslet, že by mohl vyhrát; vždyť Čína na vývozu do USA závisí víc než USA na vývozu do Číny, což dává USA výhodu.
Jenže obchodní válka není hra s nulovým součtem.
Tratit budou nutně i USA.
Čína může umět účinněji zaměřovat odvetu tak, aby působila akutní politické bolesti.
Číňané jsou snad také ve výhodnějším postavení k reakcím na pokusy USA způsobit jim trýzeň, než jsou USA k reakcím na trýzeň, již může Čína působit Američanům.
Kdo dokáže bolesti lépe snášet, je ve hvězdách.
Budou to USA, kde obyčejní občané trpí už tak dlouho, anebo Čína, jíž se navzdory nelehkým časům daří tvořit růst přesahující 6 %?
Obecněji se republikánský/Trumpův program, charakteristický daňovými škrty vychýlenými ve prospěch bohatých ještě víc, než by vyplývalo z běžného receptu americké pravice, zakládá na představě prosperity stékající shora dolů – navazuje na ekonomiku strany nabídky z Reaganovy éry, která nikdy skutečně nefungovala.
Zlost těch, jež Reaganova revoluce nechala pokulhávat daleko za úspěšnými, možná tiší projevy pronášené bez servítků či nepříčetná prohlášení ve tři ráno na Twitteru, tedy alespoň prozatím.
Ale jak dlouho to vydrží?
A co se stane potom?
Trump by možná rád zrušil běžné zákonitosti ekonomiky, až přikročí ke své verzi vúdú ekonomiky.
To ale nemůže.
Přesto by vhledem k tomu, že největší ekonomika světa míří v roce 2017 a v dalších letech do nezmapovaných politických vod, bylo pro pouhého smrtelníka opovážlivé pokusit se o prognózu jdoucí nad pojmenování toho, co je očividné: vody budou téměř jistě neklidné a mnoho – ne-li většina – expertních lodí na této plavbě ztroskotá.
Proč téměř nikdo neviděl, že přichází inflace?
CAMBRIDGE – Když globální finanční krize v roce 2008 pustošila ekonomiky po celém světě, britská královna Alžběta II. se během návštěvy London School of Economics proslule zeptala: „Proč nikdo neviděl, že to přichází?“ Vysoká inflace roku 2021, zejména ve Spojených státech, kde meziroční vzestup spotřebitelských cen dosáhl v prosinci čtyřicetiletého vrcholu ve výši 7 %, by měla pobízet k téže otázce.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Inflace není zdaleka tak zlá jako finanční krize, zejména když k růstu cen dochází současně se svižným zlepšením v ekonomice.
Navíc zatímco finanční krize je možná z podstaty nepředvídatelná, prognózování inflace je běžný chléb makroekonomického modelování.
Proč se tedy téměř všichni loni ve věci americké inflace tak mýlili?
Šetření mezi 36 prognostiky v soukromém sektoru odhalilo v květnu medián inflačního očekávání ve výši 2,3 % pro rok 2021 (měřeno podle jádrového cenového indexu výdajů na osobní spotřebu, faktického měřítka Federálního rezervního systému USA pro sledování cíle).
Tomu, že inflace v loňském roce překročí 4 %, přiznala skupina jako celek 0,5% šanci – vypadá to ovšem, že podle jádrového indexu dosáhne 4,5 %.
Lépe si nevedl ani Federální výbor Fedu pro volný trh, který stanovuje sazby, neboť ani jeden z jeho 18 členů neočekával v roce 2021 inflaci přes 2,5 %. Netrefily, zdá se, ani finanční trhy, jelikož ceny dluhopisů přinášely podobné predikce.
Totéž platí pro Mezinárodní měnový fond, Rozpočtový úřad Kongresu, administrativu prezidenta Joea Bidena, a dokonce mnohé konzervativníekonomy.
Tato kolektivní zmýlená vyplynula zčásti z událostí, jež prognostici neočekávali nebo nemohli očekávat.
Předseda Fedu Jerome Powell, vedle mnoha dalších, dal pomalejší otevírání ekonomiky, a tedy tlak na vzestup inflace za vinu variantě delta koronaviru.
Jenže Powell a další dříve argumentovali, že vzestup inflace na jaře roku 2021 podnítilo příliš rychlé otevírání v době, kdy očkování snižovalo počty případů.
Je nepravděpodobné, že by byly správné oba tyto výklady.
Nástup delty, podobně jako nástup pandemie v roce 2020, patrně držel inflaci níž, než by jinak byla.
Dalším nepředvídaným děním, které údajně rozmetalo inflační prognózy, byly poruchy dodavatelských řetězců.
Avšak přestože pandemie opravdu způsobila vznik určitých úzkých hrdel v produkčních řetězcích, mnohé vychrlí mnohem víc než loni a americká i globální výroba a přeprava se strmě zvýšily.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
To nás přivádí k důležitějšímu prameni prognostické chyby: nebereme dostatečně vážně své ekonomické modely.
Prognózy založené na extrapolaci nedávné minulosti jsou téměř vždy stejně dobré nebo ještě lepší než prognózy založené na sofistikovanějším modelování.
Výjimkou jsou situace, kdy se objeví ekonomické vstupy výrazně mimo oblast nedávné zkušenosti.
Kupříkladu mimořádná fiskální podpora americké ekonomiky ve výši 2,5 bilionu dolarů v roce 2021, dosahující 11 % HDP, byla mnohem větší než jakýkoli dřívější fiskální balíček od druhé světové války.
Jednoduchý model založený na fiskálním multiplikátoru by dospěl k prognóze, že průměrný výstup v posledních třech měsících roku 2021 bude o 2-5 % nad úrovní předpandemických odhadů potenciálu.
Představa, že stimul takového rozsahu nezpůsobí inflaci, vyžadovala přesvědčení, že buď je v řádu měsíců možná taková obří korekce, anebo že fiskální politika je neúčinná a nezvyšuje agregátní poptávku.
Oba náhledy jsou nevěrohodné.
Ekonomické modely nám také dávaly podstatný důvod k přesvědčení, že několik faktorů v roce 2021 sníží potenciál americké ekonomiky.
Patřila mezi ně předčasná úmrtí, snížená míra imigrace, odpískané kapitálové investice, náklady na posílení ekonomiky ve vztahu ke covidu-19, pandemií vyvolané odchody z pracovních sil a veškeré těžkosti překotně přebudovávané ekonomiky, která byla rozbita na kusy.
Vzhledem k takovým zátěžím bylo velice pravděpodobné, že další poptávka bude tlačit inflaci ještě výš.
Poslední soubor omylů se objevil proto, že naše modely postrádaly klíčové vstupy či interpretace.
V rozsahu, ve kterém se na ekonomické modely spoléhalo, se často používala Phillipsova křivka k předpovědi inflace či změn inflace na základě míry nezaměstnanosti.
Tyto rámce se ale těžko vyrovnávaly s faktem, že přirozená míra nezaměstnanosti se v důsledku krize covidu-19 patrně zvýšila, přinejmenším přechodně.
Ještě důležitější je, že nezaměstnanost není jediným způsobem, jak měřit ekonomickou ochablost.
Odhady z doby před pandemií ukazují, že lepšími predikátory inflace mezd a cen oproti nabídce míst jsou „míra odchodů“ a podíl nezaměstnaných pracujících.
Tyto jiné indikátory ochablosti byly napjaté už na začátku roku 2021 a na jaře už byly silně našponované.
Z dnešního pohledu za nejužitečnější myšlenkový model pro uvažování o roce 2021 považuji aplikaci fiskálních multiplikátorů na nominální HDP, jejich užití k prognóze, kolik z fiskální stimulace bude utraceno, a následnou snahu předpovědět reálný GDP porozuměním tomu, jaká je produkční kapacita ekonomiky.
Rozdílem mezi těmito dvěma je inflace.
Multiplikátory naznačovaly, že celkové výdaje půjdou v roce 2021 významně nahoru, kdežto produkční omezení napovídala, že výstup se o tolik nezvýší.
Rozdílem byla nečekaně vyšší inflace.
Kam se tím dostáváme ve snaze porozumět inflaci v roce 2022?
Vzít vážně naše modely znamená, že namísto vytváření setrvačných prognóz, kde se zítřek podobá včerejšku, zohledníme vysoké hladiny poptávky, pokračující omezení nabídky a čím dál napjatější trhy práce s rychle rostoucími nominálními mzdami a vyššími inflačními očekáváními.
Některé typy inflace, především v cenách zboží, patrně letos poklesnou, ale jiné, včetně inflace v oblasti služeb, zřejmě přetrvají.
Očekávám tudíž v USA další rok podstatné inflace, možná ne až tak vysoké jako v roce 2021, ale dost dobře v rozpětí 3-4 %.
Nejdůležitějším prognostickým ponaučením, které nám loňský rok dal, je však pokora.
Všichni bychom měli ke svým očekáváním přidávat značná chybová pásma a být připraveni své předpovědi aktualizovat podle toho, jak se bude vyvíjet ekonomická situace.
11. září a nové autoritářství
Pět let po útocích na Dvojčata v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu už „11. září“ není jen pouhé datum.
Vstoupilo do dějepisu jako začátek něčeho nového, snad nové éry, každopádně však jako okamžik změny.
Ani bombové útoky teroristů v Madridu, Londýně a v dalších místech nebudou zapomenuty, ale „11. září“ se stalo chytlavým obratem, téměř jako „srpen 1914“.
Avšak je to, co 11. září 2001 začalo, skutečně válka?
Ne všichni jsou z tohoto amerického náhledu nadšení.
Během vrcholné doby irského terorismu ve Velké Británii dělaly britské vlády jedna za druhou vše pro to, aby IRA nepřiznaly představu, že se vede válka. „Válka“ by znamenala přijetí teroristů jako legitimních nepřátel, v jistém smyslu srovnatelných protějšků v krvavém zápase, pro nějž existují uznávaná pravidla účasti.
V případě teroru nejde ani o správný popis, ani o užitečně volená slova, neboť teroristické činy je správnější charakterizovat jako činy kriminální.
Jejich prohlášením za válku – a pojmenováním nepřítele, obvykle al-Káidy a jejího vůdce Usámy bin Ládina – vláda Spojených států ospravedlnila vnitřní změny, jež by byly v každé svobodné zemi před útoky z 11. září nepřijatelné.
Většina těchto změn byla začleněna do takzvaného „Vlasteneckého zákona USA“.
Třebaže některé ze změn se týkaly pouze správních předpisů, celkovým účinkem vlasteneckého zákona bylo rozrušení velkých pilířů svobody, jako je habeas corpus , právo odvolat se k nezávislému soudu, kdykoli stát upírá jedinci svobodu.
Zajatecký tábor v zálivu Guantánamo na Kubě se záhy stal symbolem něčeho neslýchaného: vazby bez soudu pro „nezákonné bojovníky“, jimž jsou upírána veškerá lidská práva.
Svět teď uvažuje, kolik ještě těchto osob zbavených lidství je a na kolika jsou vlastně místech.
Pro všechny ostatní byl vyhlášen jakýsi stav ohrožení, který státu umožnil zasahovat do základních občanských práv. Kontroly na hranicích se pro mnohé proměnily v muka a na značné množství osob doléhá policejní perzekuce.
Atmosféra strachu zkomplikovala život každému, kdo podezřele vypadá nebo jedná, zejména muslimům.
Taková omezení svobody se po svém přijetí nesetkala s příliš silným veřejným odporem.
Právě naopak, obecně vzato se do problémů nedostali zastánci těchto opatření, nýbrž jejich kritici.
V Británii, kde ministerský předseda Tony Blair plně podpořil americký přístup, vláda zavedla podobná opatření, a dokonce předložila novou teorii.
Blair byl první, kdo prohlásil, že první svobodou je bezpečnost.
Jinými slovy, svoboda neznamená právo jedince určovat svůj vlastní život, ale právo státu omezovat osobní svobodu ve jménu bezpečnosti, již může definovat jedině stát.
To je začátek nového autoritářství.
Problém se vyskytuje ve všech zemích, jež postihuje hrozba terorismu, byť se to v mnoha z nich neprojevilo až tak příznačně.
Ve většině zemí kontinentální Evropy zůstalo „11. září“ americkým datem.
Probíhá dokonce debata – a existují jisté důkazy – ohledně otázky, zda angažovanost ve „válce proti terorismu“ ve skutečnosti nezvýšila hrozbu teroristických činů.
Němci rozhodně tento argument využívají, aby se vyhýbali jednání, kdykoli je to možné.
Tento postoj ovšem nezabránil rozšíření čehosi, pro co se v některých jazycích používá německý výraz Angst , totiž úzkost.
Rozlévá se nejasný pocit znepokojení.
Lidé se cítí nesví a neklidní, zejména když cestují.
Při každém železničním neštěstí či havárii letadla teď jako první padne podezření na teroristický čin.
To znamená, že 11. září znamenalo, ať přímo, či nepřímo, obrovský šok, a to jak pro naši psychiku, tak pro naše politické systémy.
Byť se proti terorismu bojuje ve jménu demokracie, tento boj vedl k jejímu zřetelnému oslabení, zapříčiněnému úřední legislativou i všeobecnou úzkostí.
Jedním ze znepokojivých rysů 11. září je to, že lze jen těžko porozumět jeho záměru kromě zášti pachatelů vůči Západu a jeho způsobům.
Zásadní znaky Západu, demokracie a právní řád, však utrpěly víc v rukou jejich obhájců než těch, kdo na ně útočí.
Aby se v demokraciích postižených odkazem 11. září obnovila důvěra ve svobodu, je zapotřebí především dvou kroků.
Zaprvé se musíme ujistit, že daná legislativa, která se vypořádává s výzvou terorismu, je striktně přechodná.
Některá z dnešních omezení habeas corpus a občanských svobod mají doložky o dočasnosti, které omezují jejich platnost; všechny takové předpisy by měly pravidelně prověřovat parlamenty.
Zadruhé, ještě důležitější je, aby se naši lídři snažili znepokojení veřejnosti zklidnit, a ne jej využívat.
Teroristé, s nimiž v současnosti vedeme „válku“, nemohou zvítězit, protože jejich temná vize si nikdy nezíská širokou všeobecnou legitimitu.
Tím spíš je třeba, aby se demokraté při obhajobě svých hodnot chovali důstojně – v prvé řadě tím, je budou jednat v souladu s nimi.
Jedenácté září s odstupem času
NEW YORK – Je tomu právě deset let, co se devatenáct teroristů zmocnilo kontroly nad čtyřmi letadly, se dvěmi narazilo do věžáků Světového obchodního centra, třetím zasáhlo Pentagon a se čtvrtým ztroskotalo na poli v Pensylvánii poté, co se jeho pasažéři vzbouřili a znemožnili teroristům dokončit jejich zlovolnou misi.
Během pár hodin přišlo náhle a násilně o život více než 3000 nevinných lidí – většinou Američanů, ale i občanů 115 dalších zemí.
Jedenácté září 2001 bylo v každém případě strašlivou tragédií, ale nebyl to historický bod zvratu.
Nestalo se předzvěstí nové éry mezinárodních vztahů, v níž by získali navrch teroristé s globální agendou nebo v níž by se tak okázalé teroristické útoky staly běžným jevem.
Naopak: 11. září se nikomu nepodařilo napodobit.
Navzdory pozornosti věnované „globální válce s terorismem“ byly nejvýznamnějšími událostmi posledních deseti let zavedení a rozšíření novátorských informačních technologií, globalizace, války v Iráku a Afghánistánu a politické vzedmutí na Blízkém východě.
Pokud jde o budoucnost, tu bude s daleko vyšší pravděpodobností definovat potřeba Spojených států dát si do pořádku ekonomické záležitosti, směřování Číny uvnitř vlastních hranici i mimo ně a schopnost světových vlád spolupracovat na obnově hospodářského růstu, omezit šíření jaderných zbraní a vyřešit energetické a ekologické problémy.
Je a bylo by nesprávné činit z odporu proti terorismu těžiště toho, co zodpovědné vlády ve světě dělají.
Teroristé zůstávají ojedinělými odchylkami od normy, jejichž přitažlivost je přinejlepším omezená.
Dokážou ničit, ale ne tvořit.
Stojí za zaznamenání, že lidé, kteří vyšli do ulic v Káhiře a Damašku, nevykřikovali během volání po změně slogany al-Káidy ani nepodporovali její agendu.
Navíc byla zavedena opatření vedoucí k úspěšnému potlačení teroristů.
Zpravodajská aktiva byla přesměrována.
Hranice se staly bezpečnějšími a společnosti odolnějšími.
Znatelně se zvýšila mezinárodní spolupráce – mimo jiné proto, že i vlády, které se na mnoha věcech nemohou shodnout, se na potřebě spolupráce v této oblasti shodnout dokážou.
Jistou roli zde hraje i vojenská síla.
Al-Káida ztratila svou základnu v Afghánistánu, když byla od moci odstavena vláda Talibanu, která jí poskytovala útočiště.
Americké speciální jednotky konečně našly na předměstí Islámábádu Usámu bin Ládina a zabily ho.
Bezpilotní dálkově řízené letouny se ukázaly jako účinný nástroj k zabíjení značného počtu teroristů, včetně mnoha jejich nejvýznamnějších předáků.
Slabé vlády lze učinit silnějšími a ty vlády, které tolerují či podporují terorismus, musí být volány k zodpovědnosti.
Pokrok však nelze zaměňovat s vítězstvím.
Teroristy a terorismus nelze eliminovat stejně tak, jako nedokážeme zbavit svět nemocí.
Vždy se najdou lidé, kteří se ve snaze o dosažení politických cílů uchýlí k použití síly proti nevinným mužům, ženám a dětem.
V určitých oblastech jsou teroristé skutečně na postupu.
Pákistán zůstává útočištěm al-Káidy i některých nejnebezpečnějších světových teroristů.
Směsice nestability, slabosti vlády a převládající ideologie v zemích, jako jsou Jemen, Libye, Somálsko či Nigérie, představuje živnou půdu pro teroristy, kteří se zde mohou organizovat, cvičit a připravovat k operacím – podobně jako to dělali před deseti lety v Afghánistánu.
Z trosek starých skupin se ustavičně vynořují nové.
Existuje i stále větší nebezpečí domácího terorismu.
Viděli jsme to ve Velké Británii a v USA.
Internet jakožto jeden z velkých vynálezů moderního západního světa se projevil jako zbraň, kterou lze využít k podněcování a výcviku těch, kdo si přejí tomuto světu uškodit.
Otázka, kterou v říjnu 2003 položil tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld, je stejně naléhavá i dnes: „Daří se nám každý den dopadnout, zabít či odstrašit a odradit více teroristů, než kolik jich madrasy a radikální duchovní rekrutují, vycvičí a nasadí proti nám?“ Za jinak konstantních podmínek pravděpodobně ano.
I menší teroristické úspěchy jsou však nákladné z hlediska zmařených životů, peněz a uzavírání jinak otevřených společností.
Co se s tím dá dělat?
Žádný jediný všelék bohužel neexistuje.
Založení palestinského státu nebude stačit těm teroristům, kteří si přejí zánik státu židovského, stejně jako dosažení kompromisu v otázce Kašmíru neuspokojí ty teroristy působící v Pákistánu, kteří ve vztahu k Indii sledují širší agendu.
Snížení nezaměstnanosti je samozřejmě žádoucí, ale mnozí teroristé nepocházejí z chudobných poměrů.
Pomoc při demokratizaci společností na Blízkém východě i jinde by mohla zmenšit pocit odcizení, jenž vede k radikalismu i horším věcem, ale to se snadno řekne a hůře dělá.
Samozřejmě chceme i nadále nacházet způsoby, jak sebe učinit zranitelnými méně a teroristy více.
Ze všeho nejdůležitější však možná je ukončit zejména v arabských a islámských komunitách jakoukoliv akceptaci terorismu.
Onen nigerijský otec, který varoval americké velvyslanectví v Lagosu, že se obává, co by mohl udělat jeho syn – než se zmíněný mladík pokusil o Vánocích 2009 odpálit na palubě letadla do Detroitu bombu –, je dobrým příkladem.
Teprve až se více rodičů, učitelů a lídrů společnosti bude chovat podobně, nábor teroristů ustane a policejní složky se začnou těšit plné spolupráci obyvatelstva.
Terorismus musí přijít o legitimitu mezi těmi, kdo ho v minulosti podporovali či tolerovali – teprve pak začne ztrácet sílu.
Transatlantický obchod pro všechny
WASHINGTON – Jednání o vytvoření Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP) mezi Evropskou unií a Spojenými státy jsou všeobecně vítána.
Britský premiér David Cameron označil TTIP za „výhru, která se naskytne jednou za generaci“, a poukázal na potenciální přínos v hodnotě 80 miliard liber (125,5 miliard dolarů) pro EU i USA a 85 miliard liber pro ostatní země.
Pro svět unavený čekáním na uzavření nekonečného kola obchodních jednání Světové obchodní organizace z Dauhá se může i bilaterální obchodní iniciativa jevit jako dar z nebes, zvláště když výraz „bilaterální“, jak poznamenal nedávný úvodník listu Financial Times, zahrnuje v tomto případě polovinu světové ekonomiky.
Je tu však jeden závažný nedostatek: dohoda by mohla ublížit exportérům z rozvojových zemí, pokud EU a USA nevyvinou společné úsilí na ochranu zájmů těchto aktérů.
Jeden rys navrhovaného paktu, který vyvolává největší nadšení – totiž jeho důraz na regulační bariéry, jako jsou povinné produktové standardy –, by měl ve skutečnosti vzbuzovat největší obavy.
Vzhledem k nízkým clům v EU a USA – v průměru nižším než 5% – nebudou další preferenční omezení pro vnější aktéry závažným handicapem.
Pokud však jde o standardy – jako jsou normy upravující bezpečnost, zdraví a životní prostředí –, jsou požadavky spojené s přístupem na trhy brutální a černobílé: buďto zavedený standard splníte, nebo nebudete prodávat.
V důsledku toho budou možnosti firem z třetích zemí záviset na tom, jakým způsobem budou standardy TTIP zavedeny: zda prostřednictvím harmonizace (přijetím společného standardu), nebo vzájemného uznávání (přijímáním zboží, které splňuje zavedené standardy dané země).
První varianta by umožnila producentům kdekoliv na světě využívat úspor z rozsahu.
Harmonizovaný standard by však v některých případech mohl být přísnější než původní standardy některých zemí.
Ačkoliv by nové standardy platily pro dodavatele ze všech exportních států, náklady na jejich dosažení se obvykle liší, což znamená, že by utrpěly země, které jsou méně uzpůsobené ke splnění vyšších standardů.
Když se EU rozhodla koncem 90. let harmonizovat standardy na aflatoxiny (skupinu toxických sloučenin produkovaných některými plísněmi), osm členských států – mimo jiné Itálie, Nizozemsko a Španělsko – podstatně zpřísnilo své národní standardy, což pravděpodobně zapříčinilo pokles afrického vývozu cereálií, sušeného ovoce a ořechů do Evropy o plných 670 milionů dolarů.
V případě vzájemného uznávání by EU a USA navzájem akceptovaly své standardy nebo procedury hodnocení nezávadnosti, takže by firmy musely v dané oblasti dodržovat méně striktní požadavky.
Pokud by se tato politika rozšířila i na firmy z třetích zemí, měla by silný liberalizující dopad.
Například malajsijští televizní producenti by se mohli rozhodnout, že budou dodržovat řekněme snáze splnitelné americké bezpečnostní standardy, místo aby prodávali tentýž produkt na obou trzích, díky čemuž by mohli těžit z úspor z rozsahu a současně snížit náklady na splnění standardů.
Kdyby však TTIP vyřadilo z politiky vzájemného uznávání firmy z třetích zemí, jejich konkurenceschopnost oproti evropským a americkým firmám by se tím podstatně snížila.
Náš výzkum ukazuje, že když dohody o vzájemném uznávání obsahují restriktivní pravidla o původu, pak se zvyšuje vnitroregionální obchod – na úkor obchodu s jinými zeměmi – a nejvíce tím trpí rozvojové státy.
Nadměrně svazující pravidla o původu se ve skutečnosti ukazují jako problematická i pro některé předchozí dohody EU o vzájemném uznávání, například pro dohody upravující standardy profesionálních služeb.
Zatímco brazilský pomeranč připuštěný k prodeji v Portugalsku je možné prodávat v celé EU, brazilský inženýr nebo účetní licencovaný v Portugalsku musí splnit zvláštní licenční požadavky, aby mohl pracovat jinde v EU, což brzdí tolik potřebnou mobilitu pracovních sil, neboť neevropští pracovníci musí podstupovat nákladné a neefektivní byrokratické procedury.
V oblasti cel a standardů navíc pravidla WTO nejsou pro všechny stejná.
Chrání sice země stojící mimo bilaterální nebo regionální celní dohody, čímž zajišťují, aby integrované trhy nezískávaly dodatečné výhody, avšak obsahují jen málo pojistek chránících třetí země před důsledky dohod o povinných standardech.
I při absenci mezinárodních pravidel by EU a USA mohly podniknout dva kroky, aby zajistily, že TTIP nebude mít nepříznivé důsledky pro rozvojové ekonomiky.
Za prvé by mohly umožnit, aby všechny země těžily z výhod bilaterální dohody o vzájemném uznávání, tím, že se dohodnou na nevymáhání restriktivních pravidel o původu.
A za druhé by v oblastech, kde uvažují o harmonizaci, mohly upřednostnit méně přísné z původních standardů, nebudou-li existovat věrohodné důkazy, že by to znamenalo nesplnění příslušného regulačního cíle.
Podobá se to testu odchylek od zavedených mezinárodních standardů, který provádí WTO.
Kdyby EU a USA učinily tyto dva závazky, zbytek světa by mohl sledovat jednání o TTIP nikoliv s obavami, nýbrž s nadějí.
Špatná dohoda pro americkou budoucnost
WASHINGTON – Bolestně dojednaný zákon o americkém rozpočtu, který prezident Barack Obama 2. srpna podepsal, kombinuje zvýšení dluhového stropu americké vlády se snižováním federálních výdajů, čímž odvrací hrozbu prvního případu platební neschopnosti Spojených států v jejich 224-leté historii.
Dohoda však má tři velké vady na kráse.
Dvě z nich se navzájem vyvažují, ale třetí ohrožuje to, co Amerika v nadcházejících letech potřebuje nejvíce: hospodářský růst.
První vadou je skutečnost, že výdajové škrty jsou špatně načasovány: přicházejí ve chvíli, kdy je americká ekonomika slabá, a tím zvyšují riziko odstartování další recese.
Druhý nedostatek zmíněného zákona nicméně tkví v tom, že jím předepsané omezení výdajů je spíše skromné.
Zákon sice dělá příliš málo pro vyřešení amerického problému s chronickými a stále rostoucími rozpočtovými schodky, avšak škody, které krátkodobě napáchá na ekonomice, budou pravděpodobně omezené.
Třetí a nejzávažnější vadou je ovšem skutečnost, že výdajové škrty přicházejí na nesprávných místech.
Jelikož demokraté v Kongresu mají téměř nábožné odhodlání zachovat nedotčené hlavní americké sociální programy pro starší občany Social Security a Medicare, zmíněný zákon se ani jednoho z nich nedotýká.
Náklady na tyto programy však prudce porostou, jakmile začne silná poválečná generace Američanů narozených v letech 1946 až 1964, která čítá 78 milionů osob, odcházet do důchodu a pobírat penzijní dávky, jež budou v nadcházejících letech představovat největší zvýšení vládních výdajů a potenciálních schodků.
A jelikož republikáni v Kongresu mají stejně silnou alergii na zvyšování jakýchkoliv daní za jakýchkoliv okolností, zákon se ve snaze o snížení deficitu ani trochu neopírá o zvýšení daní – a to ani nejbohatším Američanům.
Všechny výdajové škrty směřují do „nemandatorní“ části federálního rozpočtu, což vylučuje programy Social Security a Medicare, dále program Medicaid pro chudé a platby úroků ze státního dluhu.
Z celkového objemu federálních výdajů tak zbývá pouze asi třetina, ve které lze škrtat, přičemž velká část z této třetiny připadá na rozpočet na obranu, který se republikáni v budoucnu pokusí ochránit.
Zákon z 2. srpna tedy vytváří strukturu, v níž se snižování deficitu soustřeďuje na „nemandatorní neobrannou“ část federálního rozpočtu, která představuje pouze asi 10% jeho celkového objemu.
To je příliš malý balík peněz na to, aby se v jeho rámci dalo dosáhnout takového snížení deficitu, jaký budou USA v nadcházejících letech potřebovat.
Ještě horší je, že nemandatorní neobranné výdaje zahrnují programy, které jsou nepostradatelné pro hospodářský růst – a hospodářský růst je nepostradatelný pro budoucí prosperitu a globální postavení Ameriky.
Především je růst nejlepší způsob, jak snížit rozpočtové schodky země.
Čím vyšší je tempo růstu, tím vyšší příjmy vláda inkasuje, aniž musí zvyšovat daňové sazby; a vyšší příjmy umožňují nižší schodky.
Ekonomický růst je navíc nezbytný k dodržení slibu – pro jednotlivé Američany nesmírně důležitého –, že každá generace bude mít příležitost prosperovat více než generace předchozí, pro což se vžil lidový termín „americký sen“.
Pro Neameričany je neméně důležitá skutečnost, že pouze silný hospodářský růst může zajistit pokračování expanzivní role USA ve světě, která podporuje globální ekonomiku a přispívá ke stabilitě v Evropě, východní Asii a na Blízkém východě.
Jak s Thomasem L.
Friedmanem vysvětlujeme v chystané knize Toto jsme bývali my: Jak Amerika zaostala ve světě, který vymyslela, a jak se můžeme vrátit do popředí, klíčovým faktorem amerického hospodářského úspěchu bylo a je pokračující partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem, které se datuje až k založení země a jejž schéma rozpočtových škrtů uzákoněných legislativou z 2. srpna ohrožuje.
Toto partnerství má pět částí: širší příležitosti ke vzdělání s cílem vytvořit pracovní sílu se špičkovou kvalifikací; investice do infrastruktury podporující obchod – silnic, elektráren a přístavů –; vyčlenění prostředků na výzkum a vývoj s cílem rozšířit hranice znalostí způsoby, z nichž mohou vzejít nové produkty; imigrační politika, která bude přitahovat a udrží v zemi talentované občany jiných států; a natolik silná pravidla podnikání, aby dokázala zabránit podobným katastrofám, jako bylo téměř úplné zhroucení finanční soustavy v roce 2008, ale zároveň ne tak přísná, aby dusila riskování a inovace, jež generují růst.
První tři ingredience amerického receptu na růst stojí peníze a tyto peníze jsou obsaženy v „nemandatorní neobranné“ části federálního rozpočtu, kterou si nyní zákon o dluhovém stropu bere na mušku.
Seškrtání těchto programů dlouhodobě sníží americký hospodářský růst, s negativními důsledky doma i v zahraničí.
Snižovat schodek osekáváním prostředků určených na vzdělání, infrastrukturu, výzkum a vývoj je podobné jako snažit se o snížení váhy tím, že si člověk usekne tři prsty.
Většina váhy mu zůstane, ale podstatně se mu zhorší životní vyhlídky.
Snížení deficitu za účelem zvýšení dluhového stropu bylo správné, ale zákon z 2. srpna na to jde ze špatného konce.
Pokud pokles deficitu, který je nevyhnutelný, nebude z větší části pramenit ze snížení nárokových dávek a zvýšení příjmů a z menší části z programů nezbytných pro hospodářský růst, budou výsledkem chudší a slabší Spojené státy – a nejistější, ne-li přímo nestabilní svět.
O vyváženosti evropské ústavy
Předseda Evropské komise Romano Prodi předložil návrh, jak posílit exekutivu Evropské unie.
Británie, Francie a Spanělsko pracují na protinávrhu, který má soustředit výkonnou moc EU do rukou největších členských států Unie.
Co si o tom má myslet řadový Evropan?
Občané Evropy jen málokdy chápou ústřední témata, o nichž debatuje Evropský ústavní konvent, sídlící v Bruselu.
Pro hory jednotlivostí zůstávají ožehavé otázky pro většinu lidí skryty.
Sterilní a namnoze zavádějící diskuse v jednotlivých zemích, jež proti sobě stavějí euroskeptiky a eurofily, vyvolávají bouře nevole i pohoršení, ale světlo nevrhají téměř žádné.
Všechno se zdá tak spletité, že noviny a televize o Konventu raději přestaly referovat.
Občané Evropské unie by cíle Konventu mohli pochopit mnohem snáz, kdyby si položili tuto otázku: jak by se měly funkce a kompetence vlád rozdělit mezi EU a vlády jednotlivých států?
K zodpovězení této otázky musíme mít jasnou představu o tom, co je vlastně pravým smyslem vlády.
Vláda má svým občanům zabezpečovat veřejné služby: kolektivní bezpečnost, legislativu a regulaci, uplatňování zákona a sankcí.
Tyto služby lze zajišťovat na různých úrovních vlády: lokální, regionální, národní a nadnárodní, tedy na úrovni EU.
Která je ale ta pravá?
V některých oblastech decentralizace funguje, protože odpovídá potřebám místních či národních společenství.
Lokální rozhodnutí však mívají dopad i na občany jiných společenství a zemí.
Některé služby by tedy měly přesunuty na širší zeměpisné jednotky, protože tam funguje dezinteresovanost (tedy vzájemnost dopadů).
Způsob přidělování vládních kompetencí v rámci Evropy by měl vycházet ze zásady, že instituce budou provádět jen ty činnosti, u nichž rozšířením působnosti dojde k úsporám nebo u nichž je zanedbatelná názorová rozdílnost.
Čím nižší je dezinteresovanost té které činnosti vlády, tím více by měla být lokalizována.
Z nízké dezinteresovanosti vyplývají omezenější výhody centralizace; hluboké rozdíly mezi občany pak znamenají vysoké náklady na harmonizaci.
Euro je například jasnou výhodou centralizace.
Napomáhá mezinárodnímu obchodu a brání negativní dezinteresovanosti.
Devalvovat liru ve prospěch italského exportu a na úkor exportu francouzského, následovaného francouzskou reakcí, už nelze.
Přestože ne zrovna bezvadně synchronizované hospodářské cykly členských zemí Evropské unie jsou příčinou neshod ohledně měnové a kurzovní politiky, výhody společné měny převažují nad cenou nesourodosti.
Pokud však jde například o školskou politiku, tam by centralizace systému veřejného školství ve všech členských zemích žádné výhody nepřineslo.
Kulturní rozdíly jsou příliš velké, než aby členské země dobrovolně přijaly jednotný systém.
Bylo by absurdní přesunout vzdělávání a kulturu na nadnárodní úroveň.
Z dalších oblastí, kde by centralizace přinesla jasné výhody, vynikají dvě: společný trh a hospodářská soutěž jako jeden celek a zahraniční politika a obrana jako celek druhý.
K prvnímu z nich patří i protimonopolní předpisy, obchod a společná měna.
Podle mínění mnohých by měla být harmonizována i fiskální politika: počínaje daňovou strukturou, přes sociální zabezpečení až k rozpočtu.
Bude-li však fiskální harmonizace uplatňována mechanicky, půjde proti rozdílným národním zájmům a mohla by narazit na potencionálně rizikový odpor.
Centralizovaná daňová politika nemá opodstatnění ani z ústavního pohledu.
Americká ústava například svým státům vyvážený rozpočet nijak nepředepisuje.
Daňová harmonizace má opodstatnění jen za výjimečných okolností: například pro případ zákazu daňových stimulů užitých k omezení konkurence, obchodu nebo pohybu kapitálu.
Zahraniční a vojenská politika jsou pak vyloženě doménou vlád.
Zde z centralizování plynou jasné výhody.
Bylo by přece absurdní, kdyby New York uskutečňoval jinou zahraniční politiku než třeba Texas.
V Evropě je situace podobná.
Přijetí nových zemí do Evropské unie s sebou přinese ještě více vnitřních rozdílů, což znamená, že opodstatnění bude mít ještě méně centralizovaných politik.
Z těchto úvah plyne pro členy Konventu několik zásad:
1.
Evropská ústava by měla jednoznačně stanovit, která privilegia přísluší Evropě a která členským zemím.
Dojde-li k pochybám, měl by dle principu subsidiarity ve sporné oblasti převážit nárok členských zemí.
2.
Evropské instituce by měly garantovat fungování trhů, včetně hospodářské soutěže a obchodní a měnové politiky.
3.
Daňová oblast by měla zůstat vesměs decentralizovaná, s výjimkou několika málo konkrétních případů.
4.
Zahraniční a obranná politika spadají pod federální pravomoci, jimiž bude Evropa pověřena vhodným způsobem a ve vhodnou chvíli.
5.
Tvorba nových oblastí pod federální kompetencí by měla vždy být výsledkem rozhodovacích procesů, jaké známe z ryze zastupitelských demokracií.
Čili ,,žádná centralizace bez reprezentace".
Dnešní Evropská unie se bohužel od těchto principů značně oddaluje (viz tabulka), jak dokládá zemědělství, které představuje 2 procenta evropského HDP, ale na evropských výdajích se podílí celými 40 procenty.
Rozdělení podle oblastí činností Evropské unie
Zdroj tabulky: "What Does the European Union do?"
A.
Alesina, I.
Angeloni & L.
Schuknecht, CEPR Discussion Paper no. 3115.
Evropa má má před sebou historickou příležitost.
Otcům Ústavy Spojených států amerických se podařilo napsat dokument, který vydržel celých dvě stě let.
Úkol, jenž mají před sebou členové Evropského konventu, je samozřejmě v mnoha směrech jiný a mnohem komplexnější - stejně jako společnost, které se zodpovídají.
Pokud prokáží moudrost a prozíravost, bezpochyby uspějí.
Vyvážený pohled na čínsko-americké nevyváženosti
PEKING – Před červencem roku 2007 se většina ekonomů shodovala, že nejvážnější hrozbou pro světový růst jsou globální nevyváženosti.
Tvrdilo se, že narůstající poměr zahraniční dluhu Spojených států vůči HDP – důsledek chronických deficitů běžného účtu – začne zostra brzdit kapitálové přílivy, čímž oslabí dolar, požene nahoru úrokové sazby a pohrouží americkou ekonomiku do krize.
Tento scénář se však nenaplnil.
Krize namísto toho vzešla z amerického debaklu podřadných hypoték, který globální ekonomiku rychle stáhl do nejhlubší recese od 30. let 20. století.
Většina ekonomů nedokázala předvídat ekonomickou dynamiku, která skutečně vyústila v krizi, protože nevěnovali dostatečnou pozornost překotnému růstu celkového amerického dluhu.
Zaměřovali se výhradně na zahraniční dluh USA a přehlíželi dluhy domácností (hypotéky a spotřební zadlužení), veřejný dluh, firemní dluhy a finanční dluh.
Více pozornosti měli věnovat obzvláště udržitelnosti amerického hypotečního a spotřebitelského zadlužení.
Poměr hypotečního a spotřebního dluhu k HDP činil v roce 2007 víc než 90 %, oproti 24 % u čistého zahraničního dluhu.
Samozřejmě, různé složky dluhu se značně liší svým charakterem i zdroji financování – a tedy svou udržitelností.
Jenže všechny složky celkového dluhu země a způsoby jeho financování jsou vzájemně provázané.
Z toho plynou dvě věci.
Zaprvé, finance z různých zdrojů jsou do jisté míry vzájemně zaměnitelné: nedostatek finančních prostředků u jedné složky úhrnného dluhu lze doplnit z přebytku prostředků původně určených k financování jiných složek.
Zadruhé, potíže v kterékoli složce celkového dluhu budou mít dopady na všechny ostatní složky.
Když propukla krize podřadných hypoték, domácnosti začaly splácet své hypoteční a spotřebitelské dluhy buď ze svých úspor, nebo prostřednictvím ztráty zástavy.
Snížení celkového amerického dluhu a zužování finanční mezery mezi celkovým zadlužením a domácími finančními prostředky vedlo v letech 2008-2009 k významnému zlepšení deficitu běžného účtu USA, což vyvrátilo tvrzení předsedy Rady Federálního rezervního systému USA Bena Bernankeho, že schodek byl způsoben globálním „přebytkem úspor“.
Situace Ameriky s ohledem na běžný účet se skutečně upevnila, navzdory zhodnocování dolaru v reakci na poptávku po jistotě.
Bohužel v důsledku zkracování dluhové páky v soukromém sektoru a zvýšení úspor domácností americká ekonomika, tažená dluhem a spotřebou, sklouzla do recese.
Aby americká vláda kompenzovala negativní dopady snižování zadluženosti v soukromém sektoru na růst, zachovává expanzivní fiskální a měnové politiky.
Za současné situace, kdy zadlužení domácností po horečnaté vládní intervenci zůstává nejisté, fiskální pozice dramaticky upadá a bilance běžného účtu se opět zhoršuje.
Největší hrozbou pro finanční stabilitu už není udržitelnost soukromého dluhu, ale udržitelnost veřejného dluhu a jádro debaty o běžném účtu USA se přesunulo z udržitelnosti zahraničního dluhu k dopadu snižování externího deficitu na růst a zaměstnanost.
Dilema, před nímž američtí tvůrci politik stojí, tkví v tom, jak stimulovat růst a zároveň snižovat hladinu celkového dluhu.
Nejdůležitějším způsobem jak splnit oba cíle, je posílit export zvýšením americké konkurenční schopnosti.
Odkud se ale vyšší konkurenceschopnost vezme?
Krátkodobě zlepšit konkurenční schopnost USA by mohla devalvace dolaru, ale to není řešení.
Jelikož rychlý fiskální úpadek investory přivádí k obavám z kapitálových ztrát u cenných papírů americké vlády, devalvace by cizince přiměla k ještě větší zdráhavosti vůči financování amerického rozpočtového deficitu.
Nebudou-li k dispozici finance ze zahraničí, zisky z amerického vládního dluhu porostou a ekonomika USA se opět propadne do recese.
V dlouhodobém výhledu musí vzorec amerického růstu projít strukturálním posunem od spoléhání na dluh a spotřebu k opoře v tvůrčích a novátorských schopnostech, jež Američané vyzdvihují.
Jedině pak Amerika zlepší svou konkurenční schopnost natolik, že své vládě umožní snižovat jak soukromý, takže veřejný dluh na udržitelné úrovně a zároveň zachovávat slušné tempo růstu.
Ani vyšší konkurenční schopnosti, ani snížení celkového zadlužení ovšem nelze dosáhnout přes noc.
Krátkodobě deficit běžného účtu USA přetrvá, ať už s bilaterálními přebytky hospodaří kterákoli země.
Vytrvalé reinvestice čínského přebytku obchodní bilance do amerických vládních cenných papírů jsou tedy pro růst a finanční stabilitu USA nesmírně důležité.
Vzhledem k tomu, že Amerika má z čínských nákupů vládních cenných papírů USA obrovský užitek, není snadné pochopit, proč si americká vláda a kongres na bilaterální deficit běžného účtu tolik stěžují.
Těžko pochopitelné je i to, proč se Čína tak zdráhá snížit svůj bilaterální přebytek, vzhledem k mizivým výnosům z držených vládních cenných papírů USA a setrvalému riziku rozsáhlých kapitálových ztrát v budoucnu.
Dobrou zprávou je, že po nedávné návštěvě prezidenta Chu Ťin-tchaa ve Washingtonu Amerika i Čína uskutečňují pozitivní kroky k vyřešení svých sporů nad bilaterální bilancí běžného účtu.
To je dobrým znamením pro racionálnější a konstruktivnější čínsko-americký dialog o globálních nevyváženostech, který by určitě prospěl celé globální ekonomice.
Abba Eban: Hlas Izraele
Po téměř dvě generace byl Abba Eban hlasem Izraele - jeho kurýrem k vysoce postaveným a mocným mezi národy a k židovskému národu po celém světě.
Od dob, kdy se na konci 40. let prvně objevil po boku dr.
Chaima Weizmanna během boje za židovskou státnost a suverenitu, nebylo mnoho těch, kdo by dokázali vyjádřit sionistické a později izraelské zájmy s porovnatelnou výmluvností a přesvědčením.
Prostřednictvím churchillské prózy a téměř shakespearovských kadencí jeho zvučný hlas po desetiletí šířil slovy chutnajícími po medu poselství naděje z lůna národa, který mohl veškerou naději a důvěru v lidstvo ztratit během hrůz druhé světové války.
Jako velvyslanec ve Spojených státech a v OSN a později ministr zahraničí zastupoval Izrael, s nímž se mohla ztotožnit světová liberální představivost.
Větší a mocnější národy hleděly se závistí na tak dobrého řečníka a jeho projevy se staly učebnicovými příklady pro státníky a diplomaty v odlehlých zemích.
Jeho knihy - na jejichž psaní si našel čas i přes hektické nároky diplomacie - byly jedinečnou kombinací ohromné erudice a krystalické jasnosti.
Jeho akademické vzdělání a rétorické nadání se ojedinělým způsobem doplňovaly.
Jen vzácně malou zemi zastupoval státník takového světového formátu: srovnávat lze snad jen s Tomášem Masarykem a Janem Smutsem.
Byl pravým patriotem v původním smyslu slova: hrdý na svůj národ, ale nikdy etnocentrický; světa znalý, ale hluboce zakořeněný v židovském kulturním dědictví; soustředěný na potíže a bolesti židovského národa, ale nikdy bez souvislosti s celosvětovým obzorem lidstva.
Krátce, byl moderním Židem v nejlepším smyslu slova.
O premiéru Levi Eškolovi bylo řečeno, že hovořil sedmi jazyky a všemi v jidiš.
O Ebanovi by se dalo říci, že hovořil deseti jazyky a všemi s oxfordským či cambridgeským přízvukem.
Co přitahovalo okolní svět, nebylo ovšem vždy aktivem v izraelské politice ostrých loktů.
Eban byl možná příliš uhlazený, měl snad příliš mnoho ze vzdělance a džentlmena, aby uspěl - použijeme-li Disraeliho obrat - při šplhání na tomto žebříku.
Společně s Goldou Meirovou a Moše Dajanem musel opustit vládu roku 1974 v důsledku jomkipurské války.
Jen stěží mohl být odpovědný za aroganci, která vedla k lavině událostí roku 1973, a přece jej také smetla.
Nikdy už nenašel cestu zpátky a tváří v tvář Nové politice primárek a populismu byl sklíčený, když se s novým stylem nedokázal vypořádat.
Na mezinárodním kolbišti bylo Ebanovi jeho pero mečem a mluvené slovo kopím.
Méně zdatný byl v aréně izraelské politické rivality.
Dokázal být nelítostným bojovníkem a chránit své území, a přesto je pravda, že po roce 1967 mohl ve vládě, v níž pracoval, za své umírněné názory nakloněné dialogu bojovat neoblomněji.
Vezmeme-li v úvahu neexistenci nezávislé politické základny, vůbec není jisté, zda by zvítězil, ale kdyby se byl rozhodl hodit rukavici svým protivníkům, jeho mezinárodní prestiž a pozice by mu dávaly šanci uspět.
Nikdy to ovšem neudělal.
Ebanovo mlčení v posledních letech nevycházelo pouze z jeho rozčarování z izraelské politiky či z jeho slábnoucího zdraví.
V době, kdy je veřejná debata v Izraeli rozpolcená mezi názory pseudonáboženských nacionalistických fanatiků a antisionistů, kteří se převlékají za postmodernisty, může Ebanovo morální přesvědčení při veškeré jeho jemnosti vyznít plytce.
Ale budování národa vyžaduje morální výdrž a té dal Eban svému lidu i světu požehnaně.
Přestože jsem s Ebanem v posledních letech nemluvil, nepochybuji o tom, že byl nesmírně nešťastný kvůli zvratu událostí po neúspěchu dohod z Camp Davidu a Taby v letech 2000 až 2001 a že současný kurz izraelské politiky by jej naplňoval zlými předtuchami.
A přesto by s největší pravděpodobností byl ještě hlouběji zklamán neschopností Palestinců vyrovnat se s existencí židovského státu.
Coby vystudovaný arabista pohroužený do arabské a muslimské kultury Eban stále doufal, že bude možné oživit skvělou arabskou minulost a že arabská a muslimská kultura tolerance může zvítězit nad fanatismem a extremismem.
To byl základní princip jeho víry v usmíření mezi Židy a Araby.
To, že se tato arabská renesance - abychom užili termínu vynikajícího palestinského učence George Antonia - neuskutečnila, možná bylo Ebanovým největším zklamáním.
Navzdory dojmu aristokratičnosti, který vzbuzoval, byl Eban velmi zranitelný: to, co někteří občas vnímali jako znaky ješitnosti, zřejmě pramenilo z jeho prostého původu.
Ač se zdálo, že vládne královskou angličtinou, Eban se nenarodil s modrou krví: pocházel z nanejvýš prostého okraje angložidovského prostředí.
Vypracoval se vlastní silou a svých úspěchů dosáhl díky odvaze, ctižádosti, elánu a niterné víře ve vlastní osud.
Patřil k aristokratům ducha.
A právě v tom byl Abba Eban opravdovým představitelem národa, který tak majestátně reprezentoval.
Abdulláh jde s kůží na trh
Mírový návrh saúdského korunního prince Abdulláha se zrodil v Saúdské Arábii, ale podle některých zdrojů měl vzniknout v USA.
Jako první se o něm dozvěděl jistý americký novinář během soukromé večeře se samotným korunním princem.
Jde o plán ,,úplné normalizace`` vztahů mezi Izraelem a všemi arabskými zeměmi, výměnou za což se má Izrael stáhnout ze všech palestinských území, která od roku 1967 okupuje.
Návrh na sebe soustředí pozornost také během schůzky prezidenta Bushe a korunního prince v Texasu, ale jeho životnost závisí na tom, jak jej přijme arabský summit, který se příští středu sejde v Bejrútu.
Pochybnosti kolem Abdulláhovy mírové iniciativy, které ji líčí jako nezdařenou od samého počátku, vycházejí z názoru, že vznikla s cílem uklidnit americké kritiky Saúdské Arábie a odvrátit jejich pozornost od saúdskoarabských domácích problémů.
Od 11. září je Saúdská Arábie pod enormním tlakem a musí vysvětlovat (a ospravedlňovat) své kontakty s al-Kájdou, poněvadž patnáct z devatenácti únosců mělo saúdskoarabský pas (vlastně většina vězňů na americké vojenské základně v Guantánamu jsou údajně Saúdští Arabové) a poněvadž Saúdská Arábie je často považována za hlavní zdroj financování al-Kájdy.
Saúdskoarabská vláda se teď prý snaží Ameriku uklidňovat, bez ohledu na to, že druhá intifáda je v plném proudu a že Izrael pokračuje v okupaci Palestiny.
Spolu s tím se vyhrocuje veřejné mínění v Saúdské Arábii, především z důvodu zjevné apatie saúdské panovnické rodiny vůči mizérii palestinského národa, zejména v kontrastu s bin Ládinovou smrtonosnou propagandou.
Od teroristických útoků z 11. září saúdští vládci cítí, že musí vyjít vstříc veřejnosti a jejímu nesouhlasu s trýzněním Palestinců, ale obávají se, že když tak učiní, ohrozí už beztak křehké vztahy s Amerikou ještě více.
Iniciativa korunního prince Abdulláha svět převážně překvapila, ovšem ne proto, že by šlo o naprosto novou myšlenku, ale proto, kde a v jaké době vznikla.
Návrh na ,,úplnou normalizaci``, přicházející z islámské země, která svou legitimitu staví na přísné islámské doktríně wahhábovců, je až nebývale pokrokový.
Dlouho a pečlivě pěstovaný obrázek Saúdské Arábie jako země stabilní, shovívavé a mysticky harmonické však americký tisk svou neustálou kritikou už rozbil.
Navíc i saúdskoarabský školský systém se dnes běžně popisuje jako semeniště nenávisti vůči Západu.
Něco se s tím už muselo dělat.
Americký zdánlivě odmítavý zájem o tuto iniciativu vyvolal domněnku, že v mírové iniciativě korunního prince Abdalláha jde nejspíše o saúdskoarabskou propagandistickou protiofenzívu, pojatou na velvyslanectví Saúdské Arábie ve Washingtonu s cílem překlenout rozpory se Spojenými státy.
Následné hromové ticho dalších saúdských politiků k tomuto návrhu jako by potvrzovalo, že šlo o reklamní tah, pro nějž oni nemusejí riskovat nic ze svého vlastního domácího politického kapitálu.
Ačkoli Západ za saúdskoarabského vůdce obvykle považuje Abdulláha, skutečnou moc v království představuje šest neduživých vlastních bratrů krále Fahda.
Král a jeho bratři, společně označovaní jako ,,Sudairiové`` nezaujali vlastně žádné stanovisko - ať už kladné či záporné.
Sudairiové, zdá se, nechali svého nevlastního bratra na holičkách.
Abdulláhův návrh by tak mohl významně oslabit jeho domácí postavení, především ve vztahu k vlivným saúdskoarabským islamistům.
Poněvadž i když korunní princ Abdulláh má kolem sebe svou vlastní loajální družinu včetně Národní gardy, odporu čelí hlavně ze strany nejvyšších náboženských představitelů.
Myšlenka normalizace vztahů s Izraelem vyvolala u některých imámů krajní odpor - v mešitách i na internetu.
Proto byl nakonec Abdulláhův původní návrh rozředěn až do té míry, že když se 8. března v Káhiře konala schůzka ministrů zahraničních věcí arabských států, z ,,úplné normalizace`` zbyl už jen ,,úplný mír`` - ovšem kdoví, co tento termín vlastně znamená.
Znamená to snad, že v Rijádu bude viset vlajka s Davidovou hvězdou, nebo že Abdulláh pojede do Jeruzaléma, kde jej polibkem přivítá sám Ariel Saron?
Kdoví, ale už jen to, že si tyto otázky někdo v Saúdské Arábii klade, znamená pro Abdulláha obrovské riziko.
Je slyšet námitky také proti tomu, že se plán korunního prince nezmiňuje o právech Palestinců v exilu na návrat do svých domovů na Západním břehu, v pásmu Gazy i v samotném Izraeli, a že Arabové musí své diplomatické iniciativy uzpůsobovat vkusu amerického tisku.
Běžný obyvatel Saúdské Arábie tuto iniciativu považuje za zradu či za předehru nové potupy Arabů.
Stále více obyvatel pak věří, že ať už je jejím cílem první nebo druhé, jde v prvé řadě o to, nerozházet si to s Amerikou.
V blízkovýchodních reakcích se odrážejí odvěká politická rivalita i obavy z amerických a izraelských záměrů.
Egypt Abdulláhův návrh vnímá jako pouhý dialog, jako cosi zdaleka ne tak závažného jako písemná diplomatická iniciativa.
Libye předložila svůj vlastní, údajně mnohem ,,obsažnější a ucelenější`` návrh.
Mohammed Fadlalláh, vůdce hnutí Hizbulláh, definoval tuto iniciativu jako výraz arabského podrobení a Sýrie žádá záruku svých zájmů v Golanských výšinách.
Úředníci Ligy arabských států pak návrh odsouhlasili.
Iniciativa korunního prince Abdulláha má být oficiálně přednesena na summitu Ligy arabských států v Bejrútu, který se koná ve dnech 27. a 28. března.
To, jak bude přijata, může rozhodnout nejen o tom, jak se budou do budoucna vyvíjet izraelsko-palestinské vztahy, ale i o míru uvnitř Saúdské Arábie.
Berlínský konsenzus?
HONGKONG – Nedávná cesta do Berlína ve mně vyvolala vzpomínky na dřívější návštěvu v létě 1967, kdy jsem jako chudý student žasl nad Zdí, která měla ještě další dvě desítky let rozdělovat a pustošit celou společnost.
Dnešní Berlín, živý a omlazený, obrozený pilnou prací německého lidu a jeho obětí ve prospěch sjednocení země, byl příhodným prostředím pro konferenci Institutu pro nové ekonomické myšlení (INET), kvůli níž jsem tam přicestoval.
Na konferenci na téma „Ztracené paradigma“ se sešlo přes 300 ekonomů, politologů, systémových analytiků a ekologů, aby revidovali ekonomickou a politickou teorii s ohledem na výzvy a nejistoty, jež přináší narůstající nerovnost, zvyšující se nezaměstnanost, globální finanční zmatek a změna klimatu.
Téměř všichni se shodli, že staré paradigma neoklasické ekonomie je rozvrácené, leč nebyla shoda v tom, co by jej mohlo nahradit.
Laureát Nobelovy ceny Amartya Sen přičetl evropskou krizi čtyřem selháním – politickému, ekonomickému, sociálnímu a intelektuálnímu.
Globální finanční krize, která začala v roce 2007 jako krize podřadných hypoték v USA a rozšířila se do evropské krize suverénního dluhu (a bank), přinesla otázky, na něž nedokážeme odpovědět, vinou nadměrné specializace a fragmentace znalostí.
Nikdo však nepopírá, že se svět příliš zkomplikoval na jednoduchou všezahrnující teorii, která by vysvětlovala spletité ekonomické, technologické, demografické a environmentální posuny.
Konkrétně jde o to, že vzestup rozvíjejících se trhů zpochybnil tradiční západní deduktivní a induktivní logiku.
Deduktivní vyvozování nám umožňuje předpovídat účinky, jestliže známe principy (pravidlo) a příčinu.
Induktivním uvažováním dokážeme dovodit principy, jestliže známe příčinu a následky.
Východní myšlení je naproti tomu abduktivní, takže se pohybuje od pragmatismu k odhadování dalších kroků.
Abduktivní inference je pragmatická, sleduje pouze výsledky, pravidlo odhaduje a zjišťuje příčinu.
Teorii společenských věd píšou, podobně jako historii, vítězové a utváří ji kontext a výzvy doby.
Volnotržní uvažování se vyvíjelo od anglosaských teoretiků (mnozí byli ze Skotska), kteří migrovali a kolonizovali nová území, přičemž jedincům, jimž přálo štěstí, dávali možnost předpokládat, že spotřeba nemá hranice.
Evropské kontinentální myšlení, reagující na urbanizaci a nezbytnost společenského řádu, zdůrazňovalo institucionální analýzu politické ekonomie.
Nástup neoklasické ekonomie v devatenáctém století tak velmi silně ovlivnila newtonovská a karteziánská fyzika, přičemž došlo k posunu od kvalitativní analýzy ke kvantifikaci lidského chování vycházející z předpokladu racionálního chování a odhlížení od nejistoty.
Toto myšlení založené na „předurčené rovnováze“ – promítající se do názoru, že trhy se vždy samy korigují – vedlo k paralýze politik za Velké hospodářské krize, kdy nabrala na síle argumentace Johna Maynarda Keynese ve prospěch vládních intervencí zacílených na řešení nezaměstnanosti a mezer výstupu.
Do 70. let neoklasická škola všeobecné rovnováhy už keynesiánskou ekonomii dobyla pomocí modelů reálného sektoru, jež předpokládaly, že „finance jsou závoj“, takže nevěnovaly pozornost destabilizačním účinkům finančních trhů.
Ekonomové jako Hyman Minsky, kteří se to snažili korigovat, byli vesměs přehlíženi, zatímco Milton Friedman a další v čele profese prosazovali volné trhy a minimální zásahy vlád.
Jenže technika, demografický vývoj a globalizace přinesly dramatické nové výzvy, jež neoklasický přístup nedokázal předvídat.
Zatímco vyspělé země světa pomocí pákového efektu derivátového finančnictví žily nadspotřebou, čtyři miliardy z celkových sedmi miliard lidí na světě se začaly posouvat do středněpříjmového postavení, což vyvolalo obrovské nároky na globální zdroje a upozornilo na problém ekologické udržitelnosti.
Zvládnutí těchto rozsáhlých a systémových změn, jakož i integrace obrů typu Číny a Indie do moderního světa vyžaduje nové myšlení.
Změna uvažování je nutná nejen na Západě, ale i na Východě.
Číně to v roce 1987 vysvětlil historik Ray Huang:
„Jak svět vstupuje do moderní éry, většina zemí pod vnitřním i vnějším tlakem se musí transformovat tím, že styl řízení vycházející z agrární zkušenosti nahradí novou soustavou pravidel založených na obchodování… To je snazší říct než udělat.
Obrodný proces by mohl zasáhnout horní i dolní vrstvu a je nevyhnutelně nutné upravit institucionální vazby mezi nimi.
Na místě je často naprostá destrukce; a může trvat desítky let, než se dílo dokončí.“
Pomocí tohoto makrohistorického rámce vidíme japonskou deflaci, evropský dluh, ba i Arabské jaro jako fáze systémových změn ve spletitých strukturách, které spolu interagují v nové, multipolární globální soustavě.
Jsme svědky souběžné globální konvergence (zužování mezer v příjmech, bohatství a znalostech mezi zeměmi) a lokální divergence (rozšiřování mezer v příjmech, bohatství a znalostech uvnitř zemí).
Adaptivní systémy se během svého vývoje perou s řádem a tvořivostí.
Jasnozřivě to vyjádřil filozof Bertrand Russell: „Bezpečí a spravedlnost vyžadují centralizované vládní řízení, které musí dospět k vytvoření světové vlády, má-li být efektivní.
Pokrok naopak vyžaduje co největší rozsah osobní iniciativy, která je se společenským řádem slučitelná.“
Probíhá nová vlna toho, co ekonom Joseph Schumpeter proslule označil za „kreativní destrukci“: přestože se centrální banky zaplavováním trhů likviditou usilovně snaží zachovat stabilitu, úvěrů pro podniky a domácnosti ubývá.
Žijeme v době souběžného strachu z inflace i deflace, bezprecedentní prosperity vprostřed narůstající nerovnosti a technologických pokroků za současného vyčerpávání zdrojů.
Stávající politické systémy přitom slibují slušná pracovní místa, zdravou správu věcí veřejných, udržitelné životní prostředí a sociální harmonii bez obětí – ráj sobeckých černých pasažérů, který lze zachovat jedině tím, že obětujeme přirozené životní prostředí a blahobyt budoucích generací.
Tištěním peněz nelze bolest korekce oddalovat donekonečna.
Udržitelnosti lze dosáhnout jedině tím, že movití projeví ochotu přinést oběť méně movitým.
Washingtonský konsenzus volnotržních reforem pro rozvojové země skončil před více než dvěma desetiletími.
Konference INET v Berlíně poukázala na potřebu nového konsenzu, který bude oporou oběti v zájmu jednoty.
Evropa by toho mohla využít.
Lepší a bezpečnější Evropa
Pro mnoho lidí, mě v to počítaje, je rozšíření Severoatlantické aliance - mimo jiné také o bývalé sovětské republiky Estonsko, Lotyšsko a Litvu - splněním nemožného snu.
Když se myšlenka členství pobaltských republik asi před deseti lety poprvé objevila, bral ji vážně málokdo.
Vážnou překážkou bylo až donedávna Rusko, které své takzvané "blízké zahraničí" považovalo za zónu svého zvláštního zájmu a vlivu.
Rozšíření NATO dává jasně najevo, že žádná země v nové Evropě nemůže být vnímána jako "zóna" jiné země.
Pro tři malé pobaltské republiky je rozšíření zárukou, že noční můra v podobě okupace velkými sousedy (Hitlerovou třetí říší a Stalinovým Sovětským svazem), kterou musely celé půlstoletí snášet, se nebude opakovat.
Revanšistickým tendencím vůči Pobaltí byla v Rusku učiněna přítrž: Evropa se tak stala bezpečnějším místem a Rusku bylo pomoženo v jeho změnit se z impéria v národní stát.
Rozšířením vznikne i lepší Evropa, protože rozšířením se zvětší území, skládající se ze zemí, které jsou zavázány politickým hodnotám Severoatlantické aliance, jako jsou například práva jednotlivce a práva menšin.
Hodnotu této politické stránky rozšíření NATO už snad Rusko naštěstí chápe.
A dělá dobře.
Rozšíření NATO není "expanzí", jež by pro Rusko či jiné země usilující o demokratické politické reformy byla hrozbou.
Právě naopak.
Rozšíření smétá obavy - ať už skutečné či smyšlené - početných rusky mluvících menšin, které dnes žijí mimo Rusko v bývalých sovětských republikách.
Občanská práva ruských menšin v pobaltských republikách i jinde jsou teď zakotveny v právním řádu, zhusta i díky požadavkům Aliance.
V těchto iniciativách na ochranu občanských práv ze strany NATO se odráží stále věcnější přístup, s jakým dnes Rusko, Evropa a Amerika přistupují k řešení vzájemných neshod.
K rozšíření NATO ostatně dochází jen pár dní poté, co se Rusko s Evropskou unií dohodly na vyřešení sporné otázky o přístupu do ruské enklávy Kaliningrad.
Tento malý kus Ruska, který se rozprostírá na břehu Baltského moře a v němž bydlí milion obyvatel, je vklíněn mezi Polsko a Litvu, dva budoucí členy Evropské unie.
To mohlo vést ke komplikacím, neboť Rusové by pro cestu mezi Kaliningradem a zbytkem Ruska museli složitě žádat o víza.
Ruský prezident Putin a Evropská unie se dohodli na opatření, které tyto překážky značně ulehčuje, aniž by statut Litvy a Polska v rámci režimu Evropské unie byl jakkoli narušen.
Kompromisem bylo dosaženo situace, v níž se žádná ze stran necítí poražená, což je pro budoucí vztahy mezi Unií a Ruskem velmi důležité.
Až bude Evropská rada za měsíc v Kodani rozhodovat o rozšíření Evropské unie o země střední a východní Evropy, bude závěr jasný: díky rozhodnutím Severoatlantické aliance a Evropské unie na podzim roku 2002 se Evropa stala mnohem lepším a bezpečnějším místem.
Avšak neradujme se příliš.
Ta skutečně tvrdá práce je totiž teprve před námi.
Budeme muset nejen řešit vnitřní praktické a politické problémy, které rozšíření s sebou přinese, ale i počítat se zeměmi v čekárně na členství, konkrétně s Ruskem.
Má-li Evropa i nadále zvyšovat životní úroveň svých občanů a umět řešit jejich obavy o bezpečnost, jsou vztahy s Ruskem nesmírně důležité.
Společné hrozbě mezinárodního terorismu je nutno čelit společnými silami.
Musíme jeden druhého přesvědčit, že boj proti tomuto společnému nepříteli je třeba vést s ohledem na rovnováhu potřeb bezpečnosti a potřeb lidských práv a práv menšin.
Lakmusovým papírkem těchto vztahů může být Kaliningrad.
První překážka byla překonána dohodou o přístupu do této ruské enklávy.
Další překážkou bude podpora Kaliningradu v jeho boji proti nemocím a kriminalitě a v posilování jeho hospodářských a společenských struktur.
Od Evropské unie si tento cíl žádá štědrost, od Moskvy pak pružnost.
V širším kontextu by tento vývoj mohl vést k posílení takzvané Severní dimenze Evropské unie, jejímž cílem je oblast volného obchodu všech zemí ležících při Baltském moři.
Je to uskutečnitelný projekt.
Stačí mít politickou vůli a prosadit ji.
Rozšíření Evropské unie a Severoatlantické aliance - ještě před pár lety šlo o výjevy z divokého snu.
Odhodlanost a politická vůle dokázaly tento sen proměnit ve skutečnost.
Teď si Evropa může vytyčit nové ambiciózní cíle.
Lepší způsob, jak snížit jaderná rizika
Když jsem v roce 1977 působil v administrativě prezidenta Jimmyho Cartera na ministerstvu zahraničí, byl jsem vyslán do Indie, abych její vedoucí činitele odradil od vývoje jaderné bomby.
Moji hostitelé opáčili, že potřebují udržet tempo s Čínou.
Prohlásil jsem, že jejich krok bude nevyhnutelně následovat Pákistán a svět se stane méně bezpečným.
Indie slíbila, že nebude své zbrojní technologie vyvážet.
Pokud je nám známo, její představitelé zatím drží slovo.
Odhalení o síti pašeráků jaderných zbraní, kterou organizoval otec pákistánské jaderné bomby A.
K.
Chán, však potvrzují nebezpečí, které jsem v té době předvídal.
Někteří lidé označují existenci Chánovy sítě za snahu o rozšíření „islámské bomby", ale vzhledem k tomu, že na seznamu příjemců figurovala spolu s Libyí a Íránem i Severní Korea, by bylo trefnější označit ji spíše za bombu korupční.
Jak dokládají události v Pákistánu, šíření jaderných technologií nezvyšuje stabilitu plynoucí z vzájemného zastrašování.
Spíše zvětšuje pravděpodobnost korupčního úniku, díky němuž mohou získat teroristické skupiny přístup k jaderným zbraním.
Všichni jsou pak více ohroženi.
Jakákoliv patologická skupina extremistů by dokázala zničit Dillí, Tokio, Paříž nebo kterékoliv jiné město podle svého uvážení.
Pozornost světa se nyní soustřeďuje na Írán jakožto jednoho z příjemců pákistánských technologií a zemi, která zřejmě nejdychtivěji prahne po vytvoření vlastního jaderného arzenálu.
Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) začal Írán loni v srpnu obohacovat uran na pilotní centrifuze a buduje rozsáhlejší podzemní komplexy na obohacování uranu.
Írán prohlašuje, že jeho programy jsou určeny na mírovou výrobu jaderné energie, ale inspektoři již zde nalezli stopy vysoce obohaceného uranu.
Šéf IAEA Muhammad Baradej loni v říjnu oznámil, že Írán přistoupil na rozšířené inspekční procedury.
Po návštěvách ministrů zahraničí Francie, Británie a Německa navíc Írán ohlásil dočasné přerušení svého programu na obohacování uranu.
Nyní naznačuje, že by mohl obohacování obnovit, a nedávné tiskové zprávy o dovozech z Pákistánu naznačují, že Teherán neprozradil IAEA všechno.
Írán tvrdí, že jako signatář Smlouvy o nešíření jaderných zbraní má právo obohacovat uran pro mírové účely.
To je pravda, poněvadž tato smlouva již od počátku obsahuje zadní vrátka.
I když totiž určitý členský stát přistoupí na dalekosáhlé inspekce IAEA, může pod rouškou mírového energetického programu legálně hromadit obohacený uran (nebo znovuzpracované plutonium) a poté zničehonic prohlásit, že se změnily okolnosti, a odstoupit od smlouvy - obdařen schopností vyrobit v krátké době jaderné zbraně.
Pokud by to Írán učinil, nejenže by to prohloubilo rizika v nestabilním regionu, ale pravděpodobně by to nastartovalo proces rozpadu režimu nešíření po celém světě.
Írán si může položit otázku, jakým právem mohou jiní požadovat, aby se zřekl jaderných zbraní.
Odpověď se skrývá jednak ve skutečnosti, že to při podpisu smlouvy o nešíření přislíbil, a jednak v důsledcích, které by to znamenalo pro ostatní.
Z těchto důvodů prohlásil prezident Bush, že íránská jaderná zbraň je nepřijatelná.
Možnosti jednostranných akcí Spojených států jsou však omezené.
Nejenže je americká armáda zaměstnána iráckým snažením, ale způsob, jakým USA vstoupily do Iráku - který měl, jak se ukázalo, méně jaderných kapacit než Írán -, podkopal americkou důvěryhodnost, takže se nyní Spojeným státům těžko získávají spojenci, kteří by pomohli udržet jaderné ambice Íránu na uzdě.
Naštěstí je tu jedno multilaterální řešení a existující precedens.
V polovině sedmdesátých let plánovalo mnoho signatářů smlouvy o nešíření dovoz a vývoj komplexů pro obohacování a znovuzpracování.
Země tak rozmanité jako Sovětský svaz, Francie, Německo a Japonsko si poté uvědomily, že je tím ohrožen režim nešíření, a vytvořily „Skupinu jaderných dodavatelů", která omezila vývoz takových komplexů.
Tím se sice zadní vrátka ve smlouvě ucpala, ale neodstranila.
Dnes by se takové země měly spojit a nabídnout Íránu (a dalším) obchod.
Státy, které si přejí vyvíjet jadernou energii, ale nikoliv jaderné bomby, by měly získat mezinárodní záruky na dodávky paliva a nakládání s vyhořelým palivem.
Například Rusko, které pomáhá Íránu při výstavbě jaderného reaktoru v Bušéhru, by mělo této zemi nabídnout záruku dodávek nízko obohaceného uranu a znovuzpracování vyhořelého paliva z reaktoru tím, že je bude posílat zpět do Ruska, pokud se Írán vzdá jeho obohacování a znovuzpracování.
Takové dohodě by poté mohla „opatřit zuby" Rada bezpečnosti OSN.
Ta by deklarovala, že další šíření jaderných zbraní je ohrožením míru a že jakákoliv země, která bude tímto směrem postupovat, se vystavuje riziku sankcí.
Taková rezoluce by obsahovala nejen bič, ale i cukr v podobě záruky, že Írán bude mít přístup k bezpečným fázím jaderného palivového cyklu.
Výsledná podoba by se dala ještě více změkčit nabídkami na uvolnění existujících sankcí a poskytnutí bezpečnostních záruk, pokud Írán zůstane nejadernou zemí.
Ministři zahraničí evropských států již vyjádřili z íránského jaderného programu obavy.
Rusko naznačuje, že je ochotno takové „palivové služby" poskytnout.
Je načase, aby se Rada bezpečnosti pokusila internacionalizovat nejnebezpečnější fáze jaderného palivového cyklu.
Stále není pozdě poučit se z nešťastné epizody A.
K.
Chána.
Velká šance pro malé rolníky
NEW YORK – Iniciativa G8 na podporu zemědělství drobných rolníků ve výši 20 miliard dolarů, zahájená na nedávném summitu skupiny v italské L’Aquile, má potenciál stát se historickým průlomem v boji proti hladovění a krajní chudobě.
Při seriózním hospodaření s těmito novými prostředky v Africe prudce vzroste potravinová produkce.
Nová iniciativa by se v kombinaci s dalšími snahami v oblastech zdravotnictví, školství a infrastruktury mohla stát prozatím největším krokem k dosažení Rozvojových cílů tisíciletí, mezinárodně smluvené snahy do roku 2015 snížit o polovinu krajní chudobu, nemocnost a hladovění.
V letech 2002-2006 jsem pro tehdejšího generálního tajemníka OSN Kofiho Annana vedl Projekt tisíciletí Organizace spojených národů, jehož cílem bylo dosažení Rozvojových cílů tisíciletí.
Jedním z úhelných kamenů projektu byli „drobní zemědělci“, tedy rolnické rodiny v Africe, Latinské Americe a Asii, pracující na farmách do velikosti kolem jednoho hektaru.
Patří k nejchudším domácnostem na světě a paradoxně též k nejhladovějším, třebaže jsou sami producenty potravin.
Hladovějí, protože není v jejich možnostech pořídit si vysoce výnosná osiva, hnojiva, zavlažovací zařízení a další nástroje potřebné ke zvýšení produktivity.
Jejich výstup je tudíž chabý a nedostačuje jim ani na prosté živobytí.
Jejich chudoba je příčinou nízké zemědělské produktivity a nízká zemědělská produktivita zase zesiluje jejich chudobu.
Je to bludný kruh, odborně nazývaný past chudoby.
Pracovní skupina Projektu tisíciletí OSN pro problematiku hladovění, vedená dvěma předními světovými vědci, M.
S.
Swaminathanem a Pedrem Sanchezem, přezkoumala, jak tento bludný kruh rozetnout.
Pracovní skupina dospěla k závěru, že kdyby se drobným rolníkům dostalo pomoci ve formě zemědělských vstupů, Afrika by mohla výrazně zvýšit svou potravinovou produkci.
Projekt tisíciletí doporučil na tento účel výrazně navýšit globální financování.
Na základě této práce a souvisejících vědeckých poznatků Annan v roce 2004 spustil výzvu k africké zelené revoluci, založené na rozšířeném partnerství mezi Afrikou a dárcovskými zeměmi.
Mnozí z nás, především současný generální tajemník OSN Pan Ki-mun, pilně usilují o to, aby se tato možnost otevřela, přičemž Pan opakovaně zdůraznil obzvláštní naléhavost, která plyne z celosvětové potravinové, finanční a energetické krize posledních dvou let.
Prohlášení G8 je odrazem těchto letitých snah a samozřejmě také podpory plynoucí z vůdčí úlohy amerického prezidenta Baracka Obamy, španělského premiéra Josého Luise Zapatera, australského premiéra Kevina Rudda, prezidenta Světové banky Roberta Zoellicka, evropského komisaře Louise Michela, evropského poslance Thijse Bermana a dalších.
Zásadní je teď zajistit, aby se této snaze dařilo.
Ponaučení z dějin jsou jasná.
Poskytnout drobným zemědělcům osivo a hnojivo za silně dotované ceny (či v některých případech zdarma) přináší trvalé výsledky.
Nejenže v krátkodobém výhledu vzroste potravní výtěžek sklizní, ale rolnické domácnosti svých vyšších výdělků a lepšího zdravotního stavu využijí k hromadění rozličných aktiv: peněžních zůstatků, půdních živin, hospodářských zvířat a zdraví a vzdělání svých dětí.
Takto posílená aktiva zase umožní fungování místních úvěrových trhů, například finančnictví na mikroúrovni.
Zemědělci budou schopni si vstupy zakoupit, a to buď z vlastních peněz, anebo z prostředků vypůjčených na základě své zlepšené úvěrové schopnosti.
Dnes už sice bylo dosaženo konsenzu na nutnosti pomoci rolníkům, ale překážky přetrvávají.
Snad největším rizikem je, že teď o sebe zakopávají „byrokratické aparáty pomoci“ ve snaze dostat se k oněm 20 miliardám dolarů, takže velkou část spolykají schůzky, odborné konzultace, režijní výdaje, reporty a další schůzky. „Partnerství“ dárců se samo o sobě může stát nákladným cílem a jen zdrží skutečnou aktivitu.
Pokud dárcovské vlády skutečně stojí o výsledky, měly by peníze odejmout oněm přinejmenším třiceti samostatným aparátům pomoci a koncentrovat je do jednoho nebo dvou míst, přičemž těmi nejlogičtějšími místy by byla Světová banka se sídlem Washingtonu a Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj (IFAD) se sídlem v Římě.
Účtem s několika miliardami dolarů by pak disponovala jedna z těchto agentur, případně obě.
Vlády z regionů sužovaných hladem, zejména z Afriky, by pak předkládaly národní akční plány předestírající podrobnosti toho, jak hodlají prostředky od dárců využít na nákup vysoce výnosných osiv, hnojiv, zavlažování, zemědělských nástrojů, skladovacích sil a místního poradenství pro chudé rolníky.
Národní plány by přezkoumal nezávislý expertní tým, aby ověřil jejich vědeckou a manažerskou soudržnost.
Za předpokladu, že by plán obstál, peníze na jeho podporu by byly urychleně vyplaceny.
Poté by se každý národní plán monitoroval, kontroloval a hodnotil.
Tento přístup je přímočarý, efektivní, zodpovědný a vědecky důkladný.
V poslední době právě tento přístup použily dvě úspěšné iniciativy: Globální aliance v oblasti vakcín a imunizace, která s úspěchem zajišťuje imunizaci malých dětí, a Globální fond pro boj proti AIDS, TBC a malárii, který podporuje národní akční plány k potírání těchto vražedných nemocí.
Obě v uplynulém desetiletí zachránily miliony životů a vydláždily cestu pro nové, účinnější a vědecky vhodnější metody rozvojové pomoci.
Není divu, že řada orgánů OSN a agentur rozvojové pomoci v bohatých zemích proti tomuto přístupu brojí.
Velice často jde spíš o obranu vlastního dvorečku než o zápas za co nejefektivnější urychlení pomoci pro chudé.
Budou-li se Obama, Rudd, Zapatero a další lídři s myšlením upřeným do budoucna závazky ze summitu G8 nadále zabývat a budou-li trvat na tom, aby pomoc skutečně fungovala, mohou tudíž dokázat velké věci.
Je nutné obejít byrokratické aparáty, aby se pomoc dostala tam, kde je jí třeba: na půdu obdělávanou nejchudšími rolnickými rodinami na světě.
Černobílá otázka
NEW YORK – Šestnáctého července odpoledne vše nasvědčovalo tomu, že se do jednoho hezkého domu v zámožné čtvrti města Cambridge v americkém státě Massachusetts vloupávají dva muži.
Na základě telefonátu občana se na místo činu promptně dostavil policista.
Spatřil v domě černocha a vyzval ho, ať vyjde ven.
Muž to odmítl.
Policista ho tedy vyzval, ať se legitimuje.
Muž, který stále odmítal vyjít z domu, prohlásil, že je profesorem Harvardovy univerzity, ukázal policistovi legitimaci a varoval ho, aby si s ním nezahrával.
Prohlásil něco v tom smyslu, že černoši v Americe jsou terčem zvůle, a požádal policistu, který byl bílý, aby se mu představil a legitimoval.
Policista, k němuž se mezitím přidalo několik kolegů, profesora zatkl za nepřístojné chování.
Dnes už víme, že onen profesor vnikl za pomoci svého šoféra do vlastního domu, protože se mu zabouchly dveře.
Na celém případu nebyla neobvyklá policistova nesmlouvavost.
Většina lidí v USA ví, že když se policistům odporuje, začnou být velmi rychle nepříjemní.
Skutečnost, že onen muž byl černoch, mohla i nemusela policistu přimět, aby vytáhl pouta dříve, než by to učinil za normálních okolností.
Ani na tom by nebylo nic neobvyklého.
Zvláštnost případu spočívala v tom, že Henry Louis Gates alias „Skip“ je jedním z nejvěhlasnějších profesorů v zemi, který proslul svými knihami, články a bezpočtem televizních vystoupení.
Patří k elitě akademického i mediálního světa, která boří konvence a posouvá vývoj vpřed, a je přítelem prezidenta Baracka Obamy.
Proto varoval policistu, seržanta Jamese Crowleyho, veterána cambridžského policejního sboru, aby si s ním nezahrával.
Třídní a rasové kategorie se v USA překrývají.
V tomto případě je od sebe nelze oddělit.
Gates, hluboce svědomitý člověk a nesporný specialista na strašlivé dějiny rasových vztahů ve své zemi, instinktivně předpokládal, že se stal obětí předsudků.
Jak dále vyplývá z jeho slov, vadilo mu také, že mu policista neprojevuje úctu, jaká renomovanému harvardskému profesorovi a mediální celebritě náleží.
V rozhovoru se svou dcerou, který byl zveřejněn na internetu, uvedl: „[Crowley] měl vylézt a říct: ‚Omlouvám se, pane, a přeji hodně štěstí.
Ten [televizní] seriál s vámi se mi moc líbil – tak zase někdy!‘“
Seržant Crowley však o žádném profesoru Gatesovi nikdy neslyšel.
Jakožto místní občan, jehož bratři do jednoho pracují u policie, sportovní fanoušek a amatérský trenér basketbalu se pohybuje v jiných společenských kruzích než Gates.
Veškerá obvinění byla řádně stažena a případ mohl být uložen k ledu, kdyby na obranu svého „přítele“ Gatese nevystoupil prezident Obama, unavený a frustrovaný po několikatýdenním boji za svůj návrh zákona o zdravotní péči, a neoznačil policii za „stupidní“.
On i Gates pak začali mluvit o „ponaučení“ z incidentu.
Gates možná dokonce plánuje televizní dokument o rasově ovlivněném posuzování občanů.
Pokud jsme to nevěděli už dříve, můžeme si z tohoto incidentu skutečně odnést jedno ponaučení: totiž jak těsně pod povrchem života v Americe bublá téma rasové citlivosti, a to navzdory zvolení černocha prezidentem.
Otázky černošského hněvu, bělošské viny a černošského i bělošského strachu jsou tak spletité a sporné, že většina Američanů raději nemluví o rasových záležitostech vůbec.
Toto pole je příliš zaminované.
Jedním z Obamových velkých úspěchů je skutečnost, že prostřednictvím své geniální a důvtipné rétoriky učinil z těchto otázek závažné téma.
A k probrání je toho opravdu spousta: až groteskně neúměrný počet černochů v amerických věznicích, nedostatek vzdělávacích příležitostí v chudých, většinou černošských oblastech, otřesný systém zdravotní péče i velmi reálná brutalita policistů vůči černochům, kteří se nemohou pochlubit legitimací z Harvardu.
Zřejmě je pravda, že řadu bělošských policistů, třebaže jsou stejně jako seržant Crowley cvičeni k tomu, aby se vyhýbali posuzování lidí podle rasového klíče, je třeba přesvědčit, že občan černé pleti může bydlet v jednom z hezčích domů v Cambridži nebo kterémkoliv jiném americkém městě.
Je však Gatesova aféra správným způsobem, jak tuto diskusi zahájit?
Leckdo by mohl prohlásit, že ano.
Kdo jiný než profesor Gates by ji mohl rozproudit?
Právě proto, že je mediální hvězdou, může obrátit pozornost celé země na závažné téma.
Kdyby se totéž stalo neznámému muži v Harlemu, případně jiné chudinské či převážně černošské čtvrti, nikdo by se o tom nikdy nedozvěděl.
Protože to však potkalo profesora v Cambridži, všichni rázem zbystřili pozornost.
Existuje však nebezpečí, že celá epizoda bude mít nepříznivý dopad na nezbytnou celostátní diskusi o rasové otázce.
Jelikož Gates učinil z relativně bezvýznamného incidentu tak velké téma, mohl by mu někdo vyčíst, že trivializuje daleko horší případy zneužívání pravomocí.
Dokonce ani nevíme jistě, zda se v Gatesově případě vůbec o zneužití pravomocí jednalo.
Crowley se o barvě Gatesovy kůže ani jednou nezmínil.
O násilí nemohlo být řeči.
V podstatě šlo jen o pocuchané nervy a přecitlivělost na náznaky neúcty, a to na straně profesora i policisty.
Pohoršovat se nad údělem profesora, se kterým není radno si zahrávat, lze těžko pokládat za nejlepší způsob, jak diskutovat o nelehkém osudu bezpočtu chudých bezejmenných lidí, které většina z nás až příliš snadno ignoruje.
Bomba v každém reaktoru
BERLÍN – Nezbývá než doufat, že pětadvacet let po jaderné katastrofě v Černobylu dala dosud probíhající katastrofa v jaderném reaktoru Fukušima v Japonsku jednou provždy jasně najevo, že údajná požehnání jaderné éry jsou pouhými iluzemi: že jaderná energie není čistá, bezpečná ani levná.
Ve skutečnosti platí pravý opak.
Jaderná energie je zatížena třemi velkými nevyřešenými riziky: bezpečností elektráren, jaderným odpadem a také nejzlověstnější hrozbou v podobě rizika vojenského šíření.
Alternativy jaderné energie – a fosilních paliv – jsou navíc známé a technicky mnohem vyspělejší a udržitelnější.
Podstupovat jaderné riziko není nezbytné; je to uvážená politická volba.
Fosilní paliva a jaderná energie patří k technologickým utopiím devatenáctého a dvacátého století, které byly založeny na víře v nevinnost technologicky proveditelných věcí a na skutečnosti, že v té době těžila z technologického pokroku jen menšina obyvatel světa, převážně na Západě.
Naproti tomu jednadvacáté století bude formováno vědomím, že globální ekosystém a jeho zdroje, nepostradatelné pro přežití lidského druhu, jsou konečné a že z toho vyplývá trvalá zodpovědnost chránit, co máme.
Plnění tohoto závazku představuje jak enormní technologickou výzvu, tak i příležitost předefinovat význam modernosti.
Energetická budoucnost devíti miliard lidí, což je předpokládaný počet obyvatel na zeměkouli v polovině tohoto století, nespočívá ve fosilních palivech ani v jaderné energii, nýbrž v obnovitelných zdrojích energie a v dramatických zlepšeních energetické účinnosti.
To už víme.
Proč tedy zejména nejrozvinutější země světa podstupují riziko megakatastrofy, když se snaží vyrábět energii radioaktivním štěpením?
Základní odpověď se neukrývá v jakémkoliv civilním využití jaderné energie, nýbrž hlavně a především v jejích vojenských aplikacích.
Energie získaná štěpením atomů uranu a plutonia se původně využívala v nejmodernější zbrani, totiž v atomové bombě.
Členství v klubu jaderných mocností zajišťuje suverénním státům ochranu a prestiž.
Dokonce i dnes dělí Bomba svět do dvou skupin: na několik málo států, které ji mají, a na mnoho států, které ji nemají.
Staré světové uspořádání z éry studené války bylo založeno na závodech v jaderném zbrojení, které probíhaly mezi dvěma supervelmocemi, Spojenými státy a Sovětským svazem.
Aby se ostatní země nesnažily stát se jadernými mocnostmi, což by znásobilo a rozšířilo riziko jaderné konfrontace, byla v 60. letech koncipována Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT).
Tato smlouva dodnes upravuje vztahy mezi jadernými mocnostmi a zbytkem světa a ukládá nejaderným státům, aby se těchto zbraní zřekly, a jaderným státům, aby se zavázaly k jadernému odzbrojení.
Země, které NPT nikdy nepodepsaly, samozřejmě její pravidla opakovaně porušují nebo obcházejí.
Dodnes proto přetrvává riziko, že se počet jaderných států zvětší, zvláště když malé a střední mocnosti doufají, že zvýší svou prestiž a zlepší své postavení v regionálních konfliktech.
Nejaktuálnějším příkladem tohoto myšlení je Írán.
Hrozí, že vzhledem k nuklearizaci těchto ne vždy stabilních států budou regionální konflikty jednadvacátého století mnohem nebezpečnější a že se také podstatně zvýší riziko, že jaderné zbraně nakonec skončí v rukou teroristů.
Zřetelné oddělení civilního a vojenského využití jaderné energie navzdory NPT nefunguje vždy nebo nefunguje zcela, poněvadž pravidla NPT umožňují všem signatářským zemím vyvíjet a používat – pod mezinárodním dohledem – všechny části jaderného palivového cyklu k civilním účelům.
Pak už stačí jen pár drobných technických krůčků a rozhodnutí politických špiček je udělat a z dané země se stane jaderná mocnost.
Právě kvůli této politické moci, nikoliv kvůli požadavkům energetické politiky, je tak obtížné se jaderné energie vzdát.
Cesta ke statusu jaderné mocnosti vždy začíná takzvanými „civilními“ jadernými programy.
Údajné „civilní“ jaderné ambice Íránu tak například vedly k velkému počtu podobných „civilních“ programů v sousedních státech.
Hanba tomu, kdo nečisté má myšlenky!
A takzvané „utajené země na prahu“ budou pochopitelně bedlivě sledovat a analyzovat reakce jaderných mocností na katastrofu ve Fukušimě.
Jak tedy svět – a především hlavní jaderné mocnosti – na katastrofu ve Fukušimě zareaguje?
Obrátí se skutečně trend a popožene svět směrem k jadernému odzbrojení a budoucnosti bez jaderných zbraní?
Anebo budeme svědky pokusů zlehčit rozsah katastrofy a co nejdříve se vrátit k „normálnímu“ provozu?
Fukušima postavila svět před zásadní rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky.
Tentokrát to bylo Japonsko, technologicky vyspělá země par excellence (tedy nikoliv pozdní Sovětský svaz), které se ukázalo jako neschopné přijmout dostatečná opatření, aby odvrátilo katastrofu ve čtyřech reaktorových blocích.
Jak tedy bude vypadat budoucí hodnocení rizik, začnou-li podstatně méně organizované a rozvinuté země – s aktivní pomocí jaderných mocností – získávat civilní jaderné kapacity?
Jakékoliv rozhodnutí pokračovat tak jako dosud by vyslalo utajeným zemím na prahu, které se pokoutně snaží získat jaderné zbraně, jednoznačný vzkaz: navzdory vzletné rétorice a rozvláčným dokumentům chybí jaderným mocnostem politická vůle ke změně kurzu.
Pokud by se však rozhodly jaderné energie vzdát, pak by tato jejich epochální změna postoje představovala zásadní příspěvek ke globální jaderné bezpečnosti – a tím i k boji proti šíření jaderných zbraní.
Obroda Společné zemědělské politiky
WAGENINGEN, NIZOZEMSKO – Společná zemědělská politika (SZP), spatřila světlo světa v roce 1957, takže jí je dnes už přes 50 let a Evropská komise předkládá návrh, který označuje za zdravotní prohlídku svého potomka ve středních letech.
Povrchní úpravy ale budoucí potřeby Evropské unie nenaplní.
SZP se musí přerodit.
Práce na její obrodě mají začít právě teď a kompletní projekt má být hotový v roce 2013.
Je ale zapotřebí mnohem hlubšího přehodnocení.
Původním záměrem SZP bylo zajistit zdroj potravin pro prvotních šest členských států Unie, které potraviny dovážely a usilovaly o jistou míry soběstačnosti.
Bylo třeba zajistit dostupnost kvalitních, zdravých a levných potravin pro všechny občany.
Zlepšení zemědělské produktivity mělo prospět venkovským oblastem a zajistit zemědělcům poměrný podíl na narůstajícím bohatství Unie.
Byly vyvinuty nástroje k dosažení těchto cílů a dosaženo potravinové bezpečnosti.
Na SZP se brzy začalo pohlížet jako na klenot evropského projektu.
Jak se EU rozvíjela a rozšiřovala, sílila komplikovanost potravinářských systémů, které se dotýkají výroby, zpracování, organizace dodavatelského řetězce a velkoprodejní i maloprodejní distribuce, přičemž ve všech těchto oblastech se vyskytují nové problémy, například ve vztahu ke zdraví a životnímu prostředí.
Využití půdy také prochází důkladnější revizí.
Studie nizozemské Vědecké rady pro vládní politiku z roku 1991, nazvaná Podklad pro rozhodování, doložila, že potravní nabídku EU by bylo možné zajistit a ušetřit přitom 50% obdělávané půdy, 80% pesticidů a 50% nákladů.
Znečišťování okolí by se snížilo o 70%, díky úbytku dusičnanů v povrchových vodách, a vznikalo by méně skleníkových plynů.
Tato čísla platila pro EU tvořenou 15 státy, takže s dnešními 27 členy jsou možnosti ještě větší.
Holandská analýza využití půdy ukázala, že aplikací nejlepších technických a ekologických prostředků na nejkvalitnější dostupné půdě, by bylo možné v produkci potravin dosáhnout podstatných nárůstů.
Není tedy divu, že počet potřebných zemědělců výrazně klesl.
Viděno z pohledu potravinové bezpečnosti a bohatství venkovských oblastí, je dnes naléhavě třeba revidovat hlavní nástroje SZP, aby bylo možné zavést nový vzorec této politiky.
Je nutné zarazit zvrácené dotace a znovu promyslet nedávné nové dotace upřednostňující produkty jako biopaliva.
Je zřejmé, že status quo se musí změnit.
Politika venkova se v EU často redukuje na garance příjmů pro zemědělskou obec.
Takový přístup ale podrývá změnu.
Je nutné povzbudit konkurenční soupeření, neboť rurální podnikání posílí zemědělskou komunitu, kde bude sice méně zemědělců, ale lepší farmy.
Jednodušší SZP by motivovala k čistějšímu, produktivnějšímu a účinnějšímu zemědělství.
Vedlejším přínosem pro postavení EU ve světě by mohlo být to, že by bylo možné znovu zahájit pozastavená jednání Světové obchodní organizace započatá v Dauhá, jakmile by se zemědělci v rozvojových zemích ujistili, že jim Evropa nabízí férovou dohodu.
Zavedením revidovaných politik by navíc v Evropě mohla ožít role SZP coby motoru politické a společenské integrace.
Takovou obrodu ale nelze přenechat globálním tržním silám, poněvadž výsledky by pak nemusely prospívat ani evropskému zemědělství, ani společnosti.
Bude-li trh „zlobit“, zemědělce by to mohlo přivést na mizinu, což by vyústilo v zanedbanost rozlehlých oblastí Evropy.
Jde o reálné nebezpečí, o němž tvůrci politik musí seriózně přemýšlet, až budou SZP na základě následujících pěti pilířů reformovat.
1. EU potřebuje politiku znalostí a inovací, která posílí konkurenční schopnost evropského zemědělství.
Taková politika se v Nizozemsku osvědčila a významně přispěla k rozvoji a síle tamního zemědělského podnikání.
Deset z 21 odvětví zemědělského podnikání v Nizozemsku, mimo jiné se zahradnickými semeny, dekorativními rostlinami, sadbovými brambory a telecím, patří mezi přední přispěvatele k národnímu hospodářství a obchodní bilanci země.
V EU jako celku by politika zaměřená na výzkumné programy stimulující vědecké úspěchy a větší soudržnost evropské soustavy znalostí významně posílila konkurenční schopnost zemědělství a přispěla k potravinové bezpečnosti a udržitelnému rozvoji.
2. Evropa dále potřebuje restrukturalizaci politiky využívání půdy.
Četné programy strukturálního zlepšování se financují na evropské úrovni, ale zemědělská výroba a využití půdy k nim nepatří.
Sestavením nosné konstrukce pro zemědělství by se doplnila Evropská ekologická nosná konstrukce.
Součástí politiky využívání půdy by také mělo být opětovné zalesňování a ozdravování přirozených ekosystémů.
3. Politika evropských potravinových systémů by se současně věnovala produkci, zpracování, distribuci, logistice a maloobchodnímu prodeji.
Spotřební vzorce a preference jsou nedílnou součástí takových systémů.
Předběžné studie v rámci projektu „Pohled vpřed na evropské potravinové systémy“ Evropské vědecké nadace by se při koncipování unijní politiky mohly ukázat jako užitečné.
4. Metropolitní zemědělství v překotně se urbanizujícím světě může zajistit vysoce kvalitní produkci na malých plochách půdy.
Nabízí odpověď na vzrůstající poptávku po zdravých potravinách s minimálními vedlejšími účinky na životní prostředí.
5. Nová SZP by měla zahrnovat politiku k ochraně evropské krajiny.
Kulturní dědictví by se ale nemělo zachovávat všude a také by nemělo přehlížet náklady.
A nemělo by se jednat o defenzivní politiku onoho typu, který má sklon zaměřovat se na půdu nízké kvality.
Těchto pět pilířů přináší drastická rozhodnutí, ale od evropských daňových poplatníků si pravděpodobně vyžádají méně peněz, nikoli více.
Mohly by zajistit opravdový příspěvek k čistějšímu, produktivnějšímu a efektivnějšímu zemědělství a využití půdy a přitom vycházet vstříc společenským potřebám.
Jak potratové pokrytectví zabíjí ženy
KISUMU, KEŇA – Odpor vůči potratům je tak intenzivní, že i tam, kde ženy mají právo ukončit těhotenství, může být mimořádně obtížné získat přístup ke službám nutným k uplatnění tohoto práva.
Ještě horší je, že odpůrci potratů mají sklon přehlížet pochybení dohánějící ženy do situace, kdy vůbec o potrat usilují.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Z morálního hlediska lze nalézt silné argumenty, proč je lepší respektovat osobní svobodu a tělesnou autonomii ženy než ji nutit, aby dávala všanc své zdraví nebo psychickou pohodu nechtěným či nebezpečným těhotenstvím.
Vzhledem k tomu, jak je toto téma zamořené dezinformacemi a zakalené pomýlenými argumenty, však politické debaty často nikam nevedou, pokud se potraty nezasadí za prvé a především do zdravotnického rámce.
Vezměme si například Keňu.
Přestože má tato země jeden z nejpokrokovějších potratových zákonů v Africe – žena má právo ukončit těhotenství, pokud „existuje potřeba naléhavé léčby, jsou ohroženy život či zdraví matky nebo to připouští jakýkoliv jiný psaný zákon“ –, přetrvávající odpor vůči potratům brání jeho uplatnění.
A to nemluvíme o ženách, které tato pravidla ani nesplňují.
Zároveň je dobře doloženo, že postavením mimo zákon se potraty nevymýtí.
Spíše dochází k tomu, že když úřady uvězní člověka, o němž se šušká, že provádí bezpečné potraty, ženy v Keni i jinde se nakonec uchýlí k poskytovatelům, kteří používají vysoce nebezpečné metody.
Například propichují ženám dělohu ostrými předměty, sedají si jim na břicho, aby vytlačili plod, a předepisují nebezpečné odvary.
Ve snaze vyhnout se těmto pokoutním poskytovatelům se ženy snaží vyvolat potrat tím, že pozřou velké množství léků proti bolesti nebo si způsobí otravu čisticími prostředky.
Některé zemřou, jiné přijdou o dělohu a další se potýkají s komplikacemi, jako jsou cervikovaginální píštěle.
Po letech práce v oblasti reprodukčního zdraví mohu se vší rozhodností prohlásit, že ženy neukončují těhotenství z rozmaru.
Neplatí nekvalifikované osobě za bodání do dělohy proto, že na to zrovna mají náladu.
Nepřesvědčíme je tím, že je budeme odsuzovat nebo že budeme předřazovat vývoj plodu před potřeby, práva a pohodu matky.
Tím vším jen zvýšíme pravděpodobnost, že ženy budou ohrožovat své zdraví a životy vyhledáváním nebezpečných potratů.
Chceme-li snížit poptávku po potratových službách, musíme si uvědomit, že jde často o vyvrcholení řady systémových selhání, která začínají už během dětství, kdy by se měla vyžadovat všeobecná sexuální výchova.
V jejím rámci se mladí lidé dozvídají informace o sexu a vztazích kulturně citlivým, realistickým, nezaujatým a vědecky přesným způsobem odpovídajícím jejich věku, přičemž výchova může vést k vyšší míře používání antikoncepce.
Ta snižuje míru těhotenství teenagerů, zvláště pokud se zvolí genderově založený přístup kladoucí důraz na rozšiřování práva mladých dívek na ochranu vlastního zdraví.
Taková osvěta není výsadou, nýbrž právem.
Článek 35 keňské ústavy například zaručuje každému občanovi „právo na přístup k informacím, jimiž disponuje jiná osoba a které jsou nezbytné pro uplatnění či ochranu jakéhokoliv práva či základní svobody“.
To zahrnuje i právo na reprodukční zdravotní péči, které je zakotvené v Článku 43.
Stejně jako právo na potrat se však i právo na sexuální výchovu často nerespektuje kvůli moralizujícímu odporu náboženských vůdců, hnutím zaměřeným proti svobodě volby, ale i dalším faktorům, jako jsou malé rozšíření osnov a nedostatek patřičně vyškolených učitelů.
V důsledku toho jsou stále velmi rozšířené mýty a pověry.
To v kombinaci s nedostatkem financí a kulturními faktory (jako je nízké zapojení mužů do otázek reprodukčního zdraví) přispívá k nízkému využívání antikoncepce – moderní antikoncepční prostředky používá v Keni pouhých 58% žen, které by to měly dělat.
Není tedy divu, že procento těhotenství teenagerek zůstává nepřijatelně vysoké.
Je načase řešit systémová selhání, která vedou k tomu, že dívky a ženy končí zmrzačené nebo mrtvé.
Špetka prevence zde vydá za hromadu léčby: antikoncepce ve zdravotnických rozpočtech, kvalitní sexuální výchova ve školách a služby reprodukčního zdraví přívětivé k mladým lidem.
I léčba však musí být jednou z variant.
Pravidla trestající ženy se musí nahradit moderními zákony – odpovídajícími mezinárodním rámcům lidských práv –, které budou chránit reprodukční svobodu žen včetně zaručení přístupu k bezpečným potratovým službám.
Zapotřebí jsou i psané směrnice, jež ukončí ostrakizaci poskytovatelů potratových služeb.
Jak může vláda, která nedokáže zajistit sexuální výchovu ani dostatečně investovat do plánování rodičovství, postihovat vlastní ženy za nechtěná těhotenství?
Jak může společnost, která ignoruje utrpení žen, klást obětem za vinu vlastní nečinnost?
Ti, kdo nedělají nic pro prevenci nechtěných těhotenství a jen se snaží trestat ženy, které takové těhotenství potká, nemají právo kázat o morálce.
Bojkot proti rozumu
„Mohlo by se to stát i tady.“ Tak zní úsečná fráze, která se často používá pro celou řadu alarmujících hypotetických scénářů. „Jak se to mohlo stát tady?“ pokládali si nedávno poněkud případněji otázku lidé ve Velké Británii, když se její univerzity staly svědky až příliš skutečného a matoucího činu.
Počátkem června schválila Národní asociace učitelů nadstavbového a vyššího vzdělávání (NATFHE), což je s 67 000 členy největší akademická odborová organizace v Británii, návrh na přerušení styků se všemi izraelskými profesory a institucemi vyššího vzdělávání, pokud se veřejně nedistancují od „pokračující izraelské politiky apartheidu“.
Návrh byl následně stažen, ale ohromující je již sama skutečnost, že byl vůbec předložen.
Volání svazu po hromadném bojkotu bylo každopádně v rozporu s jeho základními hodnotami: s principem akademické svobody, otevřenosti a výměny, s ochranou výzkumu před státní politikou a se základním právem na svobodu projevu.
Návrh implicitně nasadil metr kolektivního trestu a mccarthyovský tón, když po izraelských akademicích požadoval jistý druh „přísahy nevěrnosti“.
Co vedlo učence, kteří bývají pasováni do role strážců demokratických svobod, ke schválení opatření, jež tolik připomínají fašistickou a stalinistickou taktiku?
Snaha NATFHE je bohužel pouhou součástí širšího jevu.
V roce 2005 vyzvala k omezenějšímu bojkotu také Asociace univerzitních učitelů (AUT), když na pranýř postavila Bar Ilanovu a Haifskou univerzitu.
Ještě předtím požadovala petice, kterou podepsalo zhruba 80 prominentních britských intelektuálů a několik dalších z ostatních evropských zemí, ukončení financování izraelských kulturních projektů a institucí Evropskou unií.
Tyto kampaně, přiživované palestinskými skupinami a nevládními organizacemi, jsou doprovázeny individuálními případy profesního ostrakizování a v některých evropských kruzích platí neoficiální bojkot izraelských vzdělanců, publikací a kulturních projektů již dnes.
Takový vývoj svědčí o rozvinutém a hluboce znepokojivém trendu, v jehož rámci jsou určité segmenty evropské inteligence ochotny zpronevěřit se vlastnímu přesvědčení ve snaze zaměřit svou bezprecedentní stigmatizaci na celý jeden stát a v jehož rámci jsou zákeřné a někdy i nezákonné formy diskriminace občanů tohoto státu ve stále širším měřítku pokládány za přijatelné.
Podle určitého ideologického světonázoru není Izrael chápán jako politická entita citlivá na převažující měřítka posuzování, nýbrž jako bezmála alegorická síla, symbolické centrum a zdroj všech zel a nepravostí na zeměkouli.
Izrael se samozřejmě provinil jak špatnou strategií, tak i politickými hříchy.
Okupace palestinských území měla strašlivé důsledky a je nezbytné ji ukončit.
V dnešní silně jiskřivé atmosféře se však stal Blízký východ jistým druhem ideologického projekčního plátna, magnetem pro sklony k démonizaci a idealizaci.
V rámci domněle „radikální“ interpretace je vztah mezi Izraelem a Palestinci jen málokdy nazírán jako konflikt mezi dvěma skupinami s někdy až tragicky protichůdnými zájmy.
Nepoddajná složitost situace bývá spíše zjednodušována na lítý boj mezi absolutní mocí a absolutní bezmocí, mezi archetypálním utiskovatelem a archetypálním utiskovaným.
Rétorika vztažená na Izrael je stále extrémnější a přispívá k nenávisti.
Fráze jako „stát apartheidu“ nebo „sionismus je rasismus“, které byly v liberálních rozpravách ještě před pár lety nemyslitelné, se staly rutinou.
Současně s tím se Palestinci stali předmětem romantizujícího ztotožňování se – jeden ze strůjců návrhu NATFHE byl před jakousi schůzkou spatřen zahalený v palestinské vlajce – a bezděčného povýšenectví.
Jejich věc je pokládána za poslední čistou věc a oni sami za naprosto nevinné „Jiné“, kteří nemají nic společného s vlastním osudem a byli zdánlivě zbaveni politického zastoupení či volby.
Možnost, že Palestinci jsou s to činit uvážlivá rozhodnutí, že prosazují politiku, která mohla k současné situaci přispět, nebo že uplatňují vlastní formy moci a násilí, se v tomto myšlenkovém rámci nikdy nepřipouští.
V žádném návrhu univerzitních odborů nepadla jediná zmínka o Hamasu.
Toto je manicheismus levice, který může stejně jako manicheismus politické pravice zkreslit realitu do takové míry, že se od ní zcela odtrhne.
Snahy o bojkot dozajista ignorovaly základní fakta.
Nejsou-li britští akademici špatně informováni, pak musí vědět, že Izrael zdaleka není „státem apartheidu“, ale žije v něm značný podíl arabských občanů, že izraelské univerzity jsou dobře integrovány, v některých případech s velkým počtem arabských studentů a také s jistým zastoupením – připusťme, že malým a ne zcela reprezentativním – arabských akademiků, že mnoho univerzit financuje společné projekty s palestinskými a arabskými kolegy, že jde v mnoha případech o ostrůvky nesouhlasu s vládní politikou a že je takový nesouhlas i v radikálních podobách tolerován.
Zastánci diskriminačních opatření často obviňují své oponenty z toho, že dusí legitimní kritiku Izraele.
Tento argument je podlý a zároveň nespravedlivý.
Mnozí kritikové bojkotů zároveň kritizují Izrael.
Věrohodná kritika se však musí opírat o důkazy – a o obecně použitelná kritéria úsudku.
Kdyby chtěly být britské odbory eticky důsledné, měly by stejnou strategii aplikovat také vůči univerzitám v řadě zemí, kde jsou brutálně porušována lidská práva a potlačována svoboda projevu.
Někteří lidé vidí v této nevraživosti vůči Izraeli zástěrku pro staromódní antisemitismus.
Spekulovat o skrytých motivech je vždy riskantní; systematické pohrdání izraelskou společností a kulturou nicméně bezpochyby posiluje pocit, že také antisemitismus je povoleným předsudkem.
Vidět v určité skupině či národu kohosi zlovolně „jiného“ je vždy snazší, pokud toto nutkání přiživují staré a stále silné předsudky.
V sázce je i hlubší otázka.
Demokratické společnosti se neopírají pouze o prazákladní princip svobody slova, ale i o charakter politického myšlení a konverzaci mezi různými okruhy lidí.
Pokud se zástupci údajně nejosvícenějšího a nejliberálnějšího z těchto okruhů uchýlí k neliberálním diskusím a netolerantním opatřením, posílí tím tendence k bigotnosti a ideologické iracionalitě.
Počínání britských akademických odborů si vybralo za svůj zřejmý cíl Izrael.
Jeho hlavním výsledkem však může být podkopání argumentačně podložené debaty a občansky uvědomělého chování, bez nichž je demokracie bezmocná vůči polarizačním a extremistickým silám.
Průlom v boji proti hladovění
NEW YORK – Dnešní celosvětová hladová krize je bezprecedentně vážná a vyžaduje bezodkladná opatření.
V pasti chronického hladu vězí téměř miliarda lidí – asi o 100 milionů víc než přede dvěma lety.
Vůdčí úlohy v zápase proti hladovění se ujímá Španělsko, neboť pozvalo světové lídry na konec ledna do Madridu, aby se posunuli od slov k činům.
Pod vedením Španělska a za partnerské spolupráce generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna několik dárcovských zemí navrhuje převedení finančních prostředků do společného fondu, aby nejchudší zemědělci světa dokázali vypěstovat dostatek potravin a z pasti hladovění se vymanit.
Přínosy dárcovské pomoci mohou být pozoruhodné.
Venkovští rolníci v Africe, na Haiti a v dalších zbídačených regionech v současnosti sejí plodiny bez využití vysoce výnosných osiv a bez hnojiv.
Výsledkem je sklizeň obilovin (například kukuřice), která je zhruba o třetinu nižší, než by bylo možné dosáhnout s lepšími zemědělskými vstupy.
Afričtí zemědělci produkují zhruba jednu tunu obilovin na hektar, oproti více než čtyřem tunám na hektar v Číně, kde zemědělci intenzivně hnojí.
Afričtí zemědělci vědí, že potřebují hnojiva, jenže si je nemohou dovolit.
S pomocí dárců by tu možnost měli.
Tito farmáři pak nejenže uživí své rodiny, ale také si mohou začít vydělávat určitý tržní příjem a šetřit do budoucna.
Když si za několik let vytvoří úspory, získají úvěrovou schopnost anebo dostatek hotovosti na nákup nezbytně nutných vstupů z vlastních prostředků.
V současnosti převládá všeobecný souhlas, že je třeba navýšit dárcovské financování drobných rolníků (těch, kdo hospodaří s půdou o rozloze do dvou hektarů, či chudých pastevců), což je obzvlášť naléhavé v Africe.
Generální tajemník OSN vedl loni řídicí skupinu, která stanovila, že africké zemědělství potřebuje ročně kolem osmi miliard dolarů dárcovského financování – zhruba čtyřnásobek současného úhrnu – se zřetelným důrazem na kvalitnější osiva, hnojiva, zavlažovací soustavy a osvětová školení.
Vedle přímé pomoci drobným rolníkům by dárci měli zajistit větší podporu výzkumu a vývoje, nezbytných k hledání nových vysoce výnosných odrůd osiv, zejména šlechtěním rostlin, které snesou dočasné zaplavení, nadbytek dusíku, slané půdy, škůdce a jiné komplikace udržitelné produkce potravin.
Pomáhat chudým prostřednictvím dnešních technologií a zároveň investovat do dokonalejších technologií budoucnosti představuje optimální dělbu práce.
Tato investice se úžasně vyplatí, neboť výzkumná střediska jako Mezinárodní institut pro výzkum rýže a Mezinárodní středisko šlechtění kukuřice a pšenice jsou původci vysoce výnosných osiv a novátorských zemědělských postupů, jež společně vyústily v asijskou zelenou revoluci.
Tato střediska sice nejsou běžně známa, ale zasloužila by si to.
Jejich vědecké průlomy pomáhají nasytit svět a budeme potřebovat další.
Několik desítek zemí s nízkými příjmy a nedostatkem potravin, snad až 40 nebo 50, vypracovalo naléhavé plány zvýšení produkce potravin na drobných farmách, ale v současnosti je brzdí chybějící finance od dárců.
Tyto země se s žádostí o financování obrátily na Světovou banku a ta v roce 2008 vyvinula znamenité úsilí v rámci Programu reakce na globální potravinovou krizi (GFCRP).
Banka ale doposud nemá dostatek prostředků, aby naléhavé potřeby těchto zemí uspokojila, a musí pomoc přidělovat jen ve zlomcích převodů, jichž by bylo možno účinně a spolehlivě využít.
Stovky milionů lidí mezitím trčí v pasti hladovění.
Mnoho jednotlivých dárcovských zemí prohlásilo, že se nyní chystají navýšit finanční podporu zemědělské činnosti drobných rolníků, ale že hledají vhodné realizační mechanismy.
Současné struktury pomoci nevyhovují.
Oněch více než 20 stávajících dvoustranných i mnohostranných dárcovských agentur zaměřených na zemědělství je mimořádně roztříštěných a jednotlivě i společně nedostačují rozsahem.
Navzdory zanícenému úsilí mnoha profesionálů je reakce na hladovou krizi stále chabá.
Období setby roku 2008 minula s příliš malým nárůstem pomoci pro zbídačené drobné rolníky.
Africké země se donekonečna a většinou marně poohlížejí po nevelkých finančních částkách, které potřebují k nákupu hnojiv a lepších osiv.
S kolegy, s nimiž působím v poradním výboru španělské iniciativy, doporučujeme, aby dárci vložili své prostředky na jediný mezinárodní účet, který nazýváme Finančně koordinační mechanismus (FCM).
Tento sjednocený fond by umožňoval zemědělcům v chudých zemích získat hnojiva, kvalitnější odrůdy osiv a zařízení pro zavlažování v malém měřítku, jež naléhavě potřebují.
Chudé země by dostávaly včasné a předvídatelné finance na zemědělské vstupy z jediného účtu, nikoli od desítek rozličných a roztříštěných dárců.
Společným vložením finančních prostředků do jednotného dárcovského FCM by vznikla možnost udržovat u programů pomoci nízké administrativní náklady, dokázali bychom zajistit dostupnost toků pomoci a chudé země by kvůli získání pomoci nemusely vyjednávat 25krát.
Doby, kdy se dalo jet ve vyjetých kolejích, jsou pryč.
Dárci přislíbili zdvojnásobení pomoci pro Afriku do roku 2010, leč této metě jsou stále daleko.
Ostatně během posledních 20 let pomoc pro zemědělské programy ve skutečnosti snížili a tento trend obracejí až teď.
Mezitím den co den miliarda lidí hladoví.
Potřebujeme průlom, který bude prokazatelný, veřejný, jasný a přesvědčivý, dokáže si získat city i smýšlení veřejnosti a předvede úspěch.
Na konci ledna se v Madridu možná budou psát dějiny, až se tu nebohatší a nejchudší země světa shromáždí, aby se pokusily najít řešení globální hladové krize.
Závisí na tom životy miliardy nejchudších lidí.
Přelomová příležitost pro globální zdraví
NEW YORK – Miliony lidí zemřou každý rok na nemoci, jimž lze předcházet a které lze léčit, a to zejména v chudých zemích.
V mnoha případech je masová výroba život zachraňujících léků levná, ale prodávají se za ceny, které je činí nedostupnými pro ty, kdo je potřebují.
A mnoho lidí zemře jednoduše proto, že žádné léky ani vakcíny neexistují, jelikož se tak málo drahocenného výzkumného talentu a omezených prostředků na světě vynakládá na řešení problému onemocnění chudých.
Tento stav svědčí o selhání ekonomiky a práva, které je naléhavě zapotřebí napravit.
Dobré je, že dnes existují příležitosti ke změně, přičemž tou nejslibnější je mezinárodní úsilí pod vedením Světové zdravotnické organizace (WHO) o nápravu nefunkčního režimu duševního vlastnictví, jenž brzdí vývoj a dostupnost levných léků.
Dostupnost léčiv dnes omezují dva hlavní problémy.
Prvním z nich je skutečnost, že jsou velmi drahé nebo přesněji řečeno že cena, která je za ně účtována, je velmi vysoká, přestože skutečné výrobní náklady představují pouhý zlomek této částky.
Druhým problémem je fakt, že vývoj léků směřuje k maximalizaci zisku, nikoliv společenského prospěchu, což pokřivuje úsilí o tvorbu léků nezbytných pro lidské blaho.
Protože mají chudí lidé tak málo peněz, nejsou farmaceutické společnosti za současného stavu příliš motivovány k tomu, aby prováděly výzkum nemocí, jimiž chudí lidé trpí.
Nemusí to tak být.
Výrobci léčiv tvrdí, že vysoké ceny jsou nezbytné k financování výzkumu a vývoje.
Ve Spojených státech je to však vláda, kdo financuje největší část výzkumu a vývoje orientovaného na zdravotnictví – a to buď přímo prostřednictvím veřejné podpory (Národní ústavy zdraví, Národní vědecká nadace), nebo nepřímo prostřednictvím veřejných nákupů léčiv v rámci programů Medicare i Medicaid.
A dokonce ani ta část, kterou vláda nefinancuje, není konvenčním trhem; většina individuálních nákupů léků na předpis je totiž hrazena z pojištění.
Vláda financuje zdravotnický výzkum, protože dokonalejší léčiva jsou veřejným statkem.
Z výsledných poznatků mají prospěch všichni, protože brání epidemiím a omezují hospodářské i lidské ztráty v důsledku rozšířených nemocí.
K dosažení efektivity je však nutné co nejšířeji sdílet výsledky výzkumu, a to ihned po jejich získání.
Thomas Jefferson přirovnal vědomosti ke svíčkám: když se od jedné zapálí druhá, světlo té první se tím nezmenší.
Všechno naopak začne být jasnější.
V Americe i většině světa jsou však ceny léků stále přemrštěné a šíření poznatků se přísně omezuje.
Je to dáno tím, že jsme vytvořili patentový systém, který dává inovátorům dočasný monopol na to, co vytvářejí, což je motivuje k tomu, aby své poznatky „křečkovali“, protože jinak pomohou konkurentům.
Tento systém sice poskytuje stimuly k určitým typům výzkumu tím, že zajišťuje ziskovost inovací, ale zároveň umožňuje farmaceutickým společnostem šroubovat ceny vzhůru, přičemž stimuly nemusí nutně odpovídat společenskému přínosu.
Ve zdravotnickém sektoru může být ziskovější zaměřit výzkum na vývoj léků „me-too“ (tedy léků, které jen modifikují původní účinnou látku) než na vývoj léčby, jež skutečně něco změní.
Patentový systém může na inovace dokonce působit nepříznivě, protože podporuje utajování, ačkoliv nejdůležitějším vkladem do jakéhokoliv výzkumu jsou předchozí nápady.
Řešením vysokých cen i špatně orientovaného výzkumu je nahrazení současného modelu fondem odměn podporovaným vládou.
V takovém systému získávají inovátoři za nové poznatky odměny, ale nemají monopol na jejich užívání.
Síla konkurenčních trhů může tímto způsobem zajistit, že jakmile se lék vyvine, začne být dostupný za nejnižší možnou cenu – ne za nafouknutou cenu monopolní.
Někteří američtí zákonodárci se naštěstí o tento přístup silně zajímají.
Kongresový návrh Zákona o fondu odměn pro boj proti HIV/AIDS, který předložil senátor Bernie Sanders, je právě takovou iniciativou.
Jeho návrh obsahuje rovněž důležité ustanovení na podporu open-source výzkumu, které by posunulo současný výzkumný model od tajnůstkářství ke sdílení informací.
Celosvětově však náš systém inovací potřebuje mnohem zásadnější změny.
Snaha WHO o podporu rozsáhlých reforem na mezinárodní úrovni je v tomto směru klíčová.
Letos na jaře zveřejnila WHO zprávu, která doporučuje řešení podobná americkému návrhu zákona, ovšem na globální úrovni.
A co je důležité, zpráva s názvem Výzkum a vývoj za účelem uspokojení zdravotních potřeb v rozvojových zemích doporučuje všestranný přístup včetně povinných příspěvků vlád do fondu na výzkum zdravotních potřeb rozvojových zemí, mezinárodní koordinace zdravotnických priorit a jejich zavádění do praxe a vytvoření globálního monitorovacího orgánu, který by sledoval, kde jsou potřeby největší.
Na konci května bude mít mezinárodní společenství příležitost započít s realizací těchto myšlenek na Schůzi WHO o světovém zdraví – pro veřejná zdravotnictví všude na světě to bude okamžik naděje.
Reforma našeho systému inovací není jen ekonomickou otázkou.
V mnoha případech je to otázka života a smrti.
Proto je nezbytné oddělit motivaci k výzkumu a vývoji od cen léků a podporovat širší sdílení vědeckých poznatků.
Pro Spojené státy znamená Sandersův návrh zákona důležitý krok vpřed.
Pro svět představují doporučení WHO příležitost, jaká se naskytne jednou za generaci – příležitost k nápravě dlouhodobé a do očí bijící nespravedlnosti ve zdravotnictví a v širším plánu i k vytvoření takového modelu řízení globálních veřejných statků, jaký bude odpovídat éře globalizace.
Nevyužít této příležitosti si nemůžeme dovolit.
Duchem nepřítomní zabijáci
Lidské bytosti mají jako biologický druh vážný problém se sebeovládáním.
My lidé v současnosti ve všech částech světa rybaříme, lovíme zvěř, kácíme stromy a pěstujeme plodiny tak agresivně, že ostatní druhy doslova vyháníme z planety.
Naše náruživá touha brát si z přírody vše, co jen lze, ponechává ostatním formám života žalostně málo.
Světové vlády v roce 1992, kdy poprvé slíbily řešit člověkem způsobené globální oteplování, také slavnostně prohlásily, že budou předcházet lidskou činností vyvolanému vymírání ostatních druhů.
Úmluva o biologické rozmanitosti, schválená na Summitu Země v Riu, potvrdila, že „biologická rozmanitost je společným zájmem lidstva“.
Signatáři se dohodli na ochraně biologické rozmanitosti prostřednictvím záchrany druhů a jejich přirozeného prostředí a na využívání přírodních zdrojů (např. lesů) udržitelným způsobem.
V roce 2002 šli signatáři úmluvy ještě dál a zavázali se k „podstatnému snížení současného tempa ubývání biodiverzity“ do roku 2010.
Naneštěstí Úmluva o biologické rozmanitosti, tak jako mnoho jiných mezinárodních dohod, zůstává v podstatě neznámá, neprosazovaná a neplněná.
Tato nedbalost je tragédií člověka.
Za velice nízký – ba celkově snad vůbec žádný – peněžní výdaj, bychom mohli zachovat přírodu a tím ochránit základ vlastních životů a živobytí.
Nevybíjíme ostatní druhy proto, že bychom museli, ale proto, že jsme příliš nedbalí, než abychom jednali jinak.
Vezměme si dva neblaze proslulé příklady.
Některé bohaté země, například Španělsko, Portugalsko, Austrálie a Nový Zéland, mají rybářskou flotilu, která provádí takzvané „vláčení sítí po dně“.
Trawlery táhnou těžké vlečné sítě po mořském dně a ničí při tom úžasné, neprozkoumané a ohrožené mořské druhy.
Složité a unikátní ekologické útvary, v prvé řadě hlubinné sopky známé jako podmořské hory, jsou rvány na padrť proto, že používání vlečných sítí je „nízkonákladový“ způsob, jak vylovit několik druhů hlubinných druhů ryb.
Jeden z těchto druhů, červenice obecná, se komerčně loví teprve asi čtvrtstoletí, ale už je vychytána až na pokraj kolapsu.
Obdobně se kvůli dobývání pastvin a pěstování potravinových plodin v mnoha částech světa mýtí tropické deštné lesy.
Důsledkem je rozsáhlý zánik přirozeného prostředí a zkáza biologických druhů, přinášející chabý ekonomický přínos za obrovskou společenskou cenu.
Po vykácení pásu deštného lesa se často z půdy rychle vyplaví živiny, takže nedokáže uživit plodiny ani výživné traviny pro hospodářská zvířata.
Nové pastviny či zemědělská půda se tudíž rychle opouštějí, bez vyhlídky na obnovu původního pralesa a jeho jedinečných ekosystémů.
Vzhledem k tomu, že cena těchto činností je tak vysoká a jejich přínosy tak malé, bylo by snadné je zastavit.
Vláčení sítí po dně by se jednoduše mělo postavit mimo zákon; bylo by snadné a nepříliš nákladné rybářskému průmyslu během přechodu k jiným činnostem vyplácet kompenzace.
Na druhé straně mýcení lesů by zřejmě nejlépe zastavily hospodářské pobídky, možná ve spojení s regulačními limity.
Prosté omezení praxe mýcení nových ploch by se pravděpodobně neosvědčilo, poněvadž farmařící rodiny a komunity by byly v obrovském pokušení zákonné limity obcházet.
Naproti tomu finanční pobídky by zřejmě uspěly, protože vykácet les kvůli získání pastviny není natolik výnosné, aby to zemědělce přimělo vzdát se výplat za ochranu půdy.
Mnoho států s deštnými pralesy se v posledních letech sjednotilo, aby bohatým zemím navrhly vytvoření fondu na ochranu deštných pralesů, který by chudým drobným farmářům vyplácel malý peněžní obnos za ochranu lesa.
Dobře navržený fond by zpomalil nebo zastavil odlesňování, chránil biodiverzitu a snižoval emise oxidu uhličitého vznikající pálením vykácených lesů.
Zároveň by drobní farmáři získali stálý příjem, který by mohli použít na mikroinvestice k pozvednutí bohatství, vzdělání a zdraví své domácnosti.
Kromě zákazu vláčení sítí po mořském dně a založení globálního fondu pro neuskutečněné odlesňování bychom měli stanovit globální síť chráněných mořských oblastí, v nichž by nebylo dovoleno rybařit, plavit se na člunech, znečisťovat, narušovat dno a provádět vrty nebo jiné činnosti s negativními dopady.
Takové oblasti nejenže by umožňovaly regeneraci druhů, ale také by zajistily ekologické přínosy, které by se přelévaly i do sousedních nechráněných míst.
Dále potřebujeme řádný vědecký proces, který by světu předkládal důkazy o hojnosti a vymírání druhů, tak jako dnes máme obdobný proces ohledně změny klimatu.
Politici jednotlivým vědcům nenaslouchají příliš pozorně, ale promluví-li jednotným hlasem stovky vědců, jsou nuceni naslouchat.
Konečně, svět by měl nejpozději do roku 2010 vyjednat nový rámec pro zpomalení člověkem vyvolané změny klimatu.
Jen stěží lze pochybovat, že právě změna klimatu představuje pro přežití druhů jedno z největších rizik.
Jak se planeta ohřívá a vzorce dešťů a bouří se dramaticky mění, mnohé druhy se ocitnou v podnebných pásech, které už nebudou vhodné k jejich přežití.
Některé se mohou přemístit, ale jiné (například lední medvědi) budou pravděpodobně dohnáni k vyhynutí, jestliže nevyvineme rozhodnou činnost k odvrácení změny klimatu.
Tato opatření jsou uskutečnitelná do roku 2010.
Jsou cenově dostupná a ve všech případech by nakonec zajistila obrovské čisté přínosy.
Nejdůležitější je, že by nám umožnila splnit globální slib.
Je příliš bolestné věřit, že by lidstvo zničilo miliony jiných druhů – a ohrozilo svou vlastní budoucnost – v záchvatu roztržité nepozornosti.
Západní krize akademických svobod
VÍDEŇ – V Evropě se rýsuje krize akademických svobod.
Když se akademické svobody dostanou na Západě pod palbu, lidé obvykle předpokládají, že jde o okrajovou záležitost omezující se na země jako Maďarsko, které je stále více autoritářské.
Poctivé hodnocení by však ukázalo, že problém je mnohem rozšířenější, než by si Evropané a Američané chtěli přiznat.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Ano, poměry v Maďarsku premiéra Viktora Orbána jsou opravdu špatné; v této členské zemi Evropské unie ústavní ochrana akademických svobod zcela vymizela, genderovým studiím byla odepřena univerzitní akreditace a rektorem Budapešťské univerzity divadelního a filmového umění byl jmenován někdejší armádní plukovník.
Vezměme si však Francii, kde ministryně vyššího vzdělávání, výzkumu a inovací Frédérique Vidalová obvinila univerzity v zemi, že podporují „islamo-gauchisme“ (islamolevičáctví), a zahájila prošetřování celého akademického oboru postkoloniálních studií.
A hrozba se neomezuje pouze na EU.
Ve Velké Británii i ve Spojených státech, které dlouho představovaly zlatý standard akademických svobod, jako by se zákonodárci toužili připojit k neliberálnímu maďarskému režimu.
V USA připravují státní zákonodárné sbory ovládané republikány návrhy zákonů, které zabrání výuce „kritické rasové teorie“ a dalších akademických oborů na veřejných školách.
Ve Velké Británii zase vláda nedávno zveřejnila zprávu s názvem „Vyšší vzdělávání: svoboda projevu a akademické svobody“, která vyzývá k radikálním omezením akademických svobod na britských univerzitách.
Vláda chce dokonce učinit ryze orwellovský krok a zřídit na Úřadu pro studenty funkci „obhájce svobody projevu a akademických svobod“.
Premiér Boris Johnson pravděpodobně nezajde tak daleko, aby na tento post jmenoval bývalého vojenského důstojníka, ale nepochybně vybere nějakého dobře prověřeného straníka.
Krize akademických svobod je zčásti politická a regulační, protože v ní figurují hrozby a právní omezení v oblasti výzkumu a vzdělávání.
V podstatě jde o útoky proti samotnému konceptu znalostí coby veřejného statku (ačkoliv jsou skrytější než v případě zemí typu Turecka či Ruska).
Krize však má i intelektuální rozměr daný absencí společného chápání, jak by se akademické svobody měly adaptovat na současnost.
Akademické svobody jsou globální výzvou, avšak Evropa s nimi má obzvláštní problém.
Vyšší vzdělávání v Evropě proměnil vznik Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání (EHEA), což je proces, jenž započal v roce 1999.
EHEA dnes sdružuje 49 zemí a vytváří společný prostor pro vyšší vzdělávání díky sdíleným modelům a standardům, intenzivním výměnám a společným regulacím a institucím, jež přesahují právní systémy a akademické tradice jednotlivých států.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Navzdory těmto pozoruhodným změnám však práce na rozvoji společného konceptu akademických svobod, který by byl uzpůsobený současnosti, nestačí držet krok.
Místo toho jsou akademické svobody jednoduše zanedbávané, přičemž existuje pramalá shoda i v otázce, co vůbec znamenají.
Ať už se zaměříme na politiku vysokého školství nebo přímo na univerzity, nevidíme žádnou společnou definici tohoto konceptu ani společné chápání, proč je v současné době vůbec zapotřebí.
Nepřátelé akademických svobod z tohoto vakua těží a využívají ho k politickému prospěchu.
Když Evropská komise podala v roce 2017 na Maďarsko žalobu za zásahy do akademických svobod, poukázala na skutečnost, že Středoevropská univerzita (CEU) byla ze země vyhnána.
Maďarská vláda ovšem tvrdila, že EU k tomu nemá pravomoc, protože neexistuje žádná evropská definice akademických svobod – právní ani jiná –, na jejímž základě by mohla být žaloba postavena.
Z potenciálně jednoznačného a přelomového případu týkajícího se akademických svobod se tak nakonec stal spor o poskytování komerčních služeb vedený podle pravidel Světové obchodní organizace.
Vidalová odůvodnila svůj útok na univerzity nejen politickými a právními argumenty – například že omezení v některých oborech jsou nezbytná pro ochranu vlády zákona a prevenci terorismu –, ale i vlastní tendenční definicí akademických svobod.
Francouzská vláda zase převzala důvěrně známou taktiku krajní pravice a pokusila se zasadit svůj útok na postkoloniální studie do rámce výzkumného projektu, jako by jednoduše uplatňovala akademické svobody pro sebe.
Díky tomu může vláda předstírat, že razii proti postkoloniálním studiím nepodniká z politických důvodů, ale vede vlastní „studii“ na téma „islamolevičáctví“.
Čerstvý precedens této strategie existuje i ve Velké Británii.
V roce 2017 požadoval konzervativní poslanec Chris Heaton-Harris, aby všechny velké univerzity v zemi předkládaly osnovy předmětů a jména vyučujících, kteří učí studenty o brexitu.
Když se proti tomu zákonitě zvedla vlna odporu, omlouval to tím, že jen „provádí výzkum“ pro knihu.
Univerzity by neměly být politickými institucemi.
Jejich ochrana před útoky nicméně politickou akci vyžaduje, protože akademické svobody jsou politickou otázkou.
Svobodné a otevřené nabývání znalostí coby veřejného statku je nezbytnou podmínkou řádného fungování demokracie.
Krize akademických svobod proto vyžaduje intelektuální odpor, počínaje snahou o rozvoj moderního a společného chápání tohoto konceptu v Evropě.
Zde by akademická sféra mohla přínosně spolupracovat se spojenci v Evropském parlamentu, kde existuje silná podpora CEU v zápase s Orbánovým režimem a obecněji i podpora svobody výzkumu a vzdělávání.
Otázka samozřejmě zní, jak by takový panevropský koncept akademických svobod mohl vypadat.
Můžeme čerpat inspiraci z evropské tradice racionalistické „barvoslepé“ gnozeologie, anebo potřebujeme nové a důmyslnější perspektivy?
Po dlouhém otálení se dnes konečně objevují iniciativy, které tyto otázky zkoumají.
Hluboce doufám, že nepřicházejí příliš pozdě.
Jak překlenout propast v dostupnosti finančních služeb
KAMPALA – Ve Velké Británii se v červenci konal vůbec první Globální summit o osobách s postižením, který má pomoci obrátit pozornost světa na potřeby lidí se zdravotním postižením.
Agenda byla plná témat, jako jsou budování spravedlivého školství, ukončení diskriminace nebo zpřístupnění technologií hendikepovaným komunitám – zejména v chudých zemích globálního Jihu.
Jeden problém si však zaslouženou pozornost nezískal, přestože jde o často přehlíženou složku rozvojové politiky: přístup k finančním službám.
Je to promarněná příležitost – nejen pro miliardu lidí s postižením, kteří na světě žijí, ale i pro instituce, jež by jim měly sloužit.
Zvýšení dostupnosti finančních služeb je dobré pro podnikání a hospodářský růst.
Průzkum provedený bankou Barclays zjistil, že když klienti s postižením dokážou spravovat své peníze, ekonomická zranitelnost klesá a celkové ekonomické zdraví zaznamenává zlepšení.
Takzvaný hendikepovaný trh, jehož disponibilní příjem převyšuje bilion dolarů, navíc patří mezi největší potenciální klientské báze na světě.
Jinými slovy mají poskytovatelé finančních služeb všechny důvody vycházet postiženým osobám vstříc.
Proč tedy většina firem dělá pravý opak?
Jedním z důvodů je nedostatek povědomí.
Jelikož postižení lidé obvykle mají nižší příjem než jejich zdravé protějšky, postrádají poskytovatelé služeb často motivaci je podporovat.
V době, kdy se větší pozornost věnuje celkovému tržnímu potenciálu, však i finanční instituce začínají přizpůsobovat svá produktová portfolia.
Přitom je potřeba vyřešit čtyři problémy, aby se maximalizovaly přínosy pro klienty, kteří mají problémy s přístupem.
Za prvé se musí firmy poskytující finanční služby více snažit o pochopení potřeb současných a budoucích klientů.
Bude-li například banka působící na určitém trhu vybavená kvalitnějšími daty, mohla by zlepšit dostupnost svých platforem mobilního bankovnictví.
V podstatě přesně toto se stalo loni v Standard Chartered Bank v Indii, když zaměstnanci vymysleli systém hlasové asistence, který pomáhá zákazníkům s poškozením zraku v přístupu k internetovým účtům.
Kvalitní data jsou také nezbytnou podmínkou efektivity aktivistických skupin vyvíjejících na poskytovatele nátlak, aby zlepšili své služby.
Za druhé se angažovanost nesmí zastavit u inovativních produktů, ale musí se rozšířit i na trh práce.
Jednoduše řečeno by sektor finančních služeb měl najmout více osob s postižením tím, že bude investovat do asistenčních technologií, jako jsou čtečky Braillova písma nebo alternativní a rozšiřující komunikační zařízení.
Potřeba diverzifikovat pracovní sílu je obzvláště akutní ve Spojených státech, kde má nějaké postižení každý pátý člověk.
Za třetí musí být lidé s postižením vždy začleněni do diskusí o otázce, jakým způsobem rozšiřovat a posilovat finanční nezávislost.
V roce 2013, kdy Lloyds Banking Group sestavila účelovou skupinu zkoumající dopady demence na chování zákazníků, vedlo angažmá s klienty ke vzniku charty o finančních službách dostupných pro osoby s demencí.
Tento inovativní dokument kodifikoval způsob, jímž by banky měly šít své produkty na míru klientům s poškozenými kognitivními funkcemi.
Budoucí iniciativy by se měly tohoto kolaborativního modelu držet, a tím zajistit, aby rozhodovací proces na všech úrovních usnadňovala řešení zaměřená na člověka.
A konečně platí, že se k řešení tohoto problému musí přihlásit i vlády – například tím, že napodobí postup zemí, jako je Velká Británie, která spojila otázku poskytování služeb postiženým osobám s financováním rozvoje.
Při správné podpoře může být pokrok v těchto složitých otázkách bleskurychlý; například v organizaci Financial Sector Deepening Uganda, kde pracuji, využíváme peněz z britské pomoci na rozšiřování finančních služeb o postižené osoby ve venkovských komunitách.
Naší vizí je podněcovat vznik podobných programů i v mnoha dalších zemích po celém světě.
V době, kdy již 91 států ratifikovalo Dobrovolný protokol k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením, je zřejmé, že tyto iniciativy mají obrovskou politickou podporu.
Úkolem pro dnešek je přetavit závazky v akci.
V nadcházejících desetiletích světová populace osob s postižením poroste, jelikož lékařské pokroky umožní lidem žít déle, zdravěji a plněji.
Poskytování přístupu k finančním službám a produktům postiženým osobám patří mezi nejlepší způsoby, jak je bránit proti diskriminaci a podporovat dlouhodobé posilování jejich postavení.
Plná finanční inkluze bude pro komunitu, která bývá často označována za „nejrychleji rostoucí menšinu na světě“, postupovat pomalu.
Úkolem pro aktivisty, podporovatele, osvícené podnikatelské lídry a politiky je zdůrazňovat sociální a ekonomické přínosy úspěchu.
Chirurgická léčba pro všechny
BOSTON – Když jsem si během nedávné cesty do Indie zastavil rikšu, záhy jsem si všiml, že na ní šlape muž s pochroumanou nohou.
Prozradil mi, že ho o pár týdnů dříve srazil v rušných ulicích Dillí automobil.
Ačkoliv se mu podařilo získat v místní lékárně léky na ukrutnou bolest – nejspíš proto, že měl zlomenou nohu –, neměl dost času ani peněz na to, aby vyhledal chirurga.
Tyto tragické počty jsou zarážejícím způsobem běžné.
Komise Lancet pro globální chirurgii odhaduje, že přibližně pět miliard lidí – téměř 70% světové populace – postrádá přístup k bezpečné a dostupné chirurgické a anesteziologické péči, přičemž 33 milionů lidí je zatíženo nesnesitelně vysokými zdravotnickými výdaji.
Není nijak překvapivé, že nepoměrně více trpí chudí lidé z celého světa: ačkoliv v nízkopříjmových zemích žije téměř 35% lidstva, provádí se v nich pouhých 3,5% chirurgických zákroků.
Jednu z největších překážek dosažení všeobecného pokrytí zdravotním pojištěním – které Organizace spojených národů označila za globální cíl – představuje financování.
A jakkoliv to může znít paradoxně, jedním z nejlepších způsobů, jak mohou vlády získat peníze potřebné k rozšíření pojistného pokrytí, je zajištění vyšší dostupnosti chirurgické péče.
Zdravotní problémy, u nichž se hraje o čas – jako jsou zranění při tragických nehodách nebo těhotenské komplikace –, se v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích řadí mezi hlavní příčiny úmrtí a trvalého postižení.
Ekonomické produktivitě však škodí i neléčené nebo špatně léčené problémy vyžadující chirurgický zákrok.
Například studie časopisu Lancet odhadla, že neschopnost zkvalitnit chirurgickou péči v rozvojových zemích se do roku 2030 projeví ve ztrátě 12,3 bilionu dolarů v podobě ztraceného hospodářského výkonu.
Neschopnost udržet silné chirurgické kapacity by zároveň mohla podkopat i ekonomické zisky středněpříjmových zemí, což by mohlo snížit celkový růst HDP přibližně o 2% ročně.
Mnoho nejvyšších představitelů vnímá situaci tak, že poskytování chirurgické péče není trvale udržitelné ani nákladově efektivní.
Jakmile musí vlády činit obtížná rozpočtová rozhodnutí, často upřednostňují programy, které bojují s infekčními a chronickými nemocemi, přičemž lidi, jako byl řidič mé rikši, ponechávají na holičkách.
Existují však stále přesvědčivější důkazy, že takové názory jsou pomýlené.
Když výzkumníci z Lékařské fakulty Harvardovy univerzity analyzovali chirurgické zákroky v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích, odhalili pozoruhodný rozpor mezi ekonomickými předpoklady a realitou.
Například vypočítali, že peníze vynaložené na císařské řezy a operace kloubů mají vyšší návratnost než výdaje na řešení HIV či srdečních onemocnění.
Jistě, i chronické a nakažlivé nemoci vyžadují naši pozornost; zdravotnické systémy nemůžeme restrukturalizovat přes noc a ani k lidem léčeným na nechirurgické choroby bychom se neměli odvracet zády.
Reformy, které se více zaměřují na význam chirurgie, by však pozvedly ekonomickou produktivitu a pomohly vytvořit spravedlivější zdravotnictví pro všechny.
Pro začátek by ministerstva zdravotnictví a lékařské organizace měly oficiálně uznat, že chirurgická a anesteziologická péče představují nezbytnou součást všeobecného zdravotního pojištění.
Za tímto účelem budou muset poskytovatelé zdravotní péče zkvalitnit sběr a analýzu údajů o výsledcích chirurgické péče, což by zprůhlednilo informace o úmrtnosti a nemocnosti a posílilo celkovou zodpovědnost.
Rozhodování o tom, jak rozšířit služby, by se mohlo řídit klíčovými ukazateli lancetské komise o „připravenosti“, „poskytování“ a „dopadu“ chirurgické péče.
Za druhé by země uvažující o všeobecném pojištění měly v zájmu sdružení rizik a obrany proti překročení nákladů zařadit chirurgickou péči do veřejně financovaných plánů.
Část financí určených na rozšíření chirurgických služeb by sice mohla pocházet z daní, avšak poskytovatelé zdravotní péče by zároveň mohli zkoumat novátorské možnosti financování – například „modely sociální spravedlnosti“, v jejichž rámci lidé platí podle svých možností.
A konečně by nemocnice měly za účelem zefektivnění zdrojů a rozšíření chirurgických kapacit zkoumat možnosti sdílení povinností, kdy se neakutní případy předávají licencovaným sestrám a asistentům lékařů.
Mezi dlouhodobější strategie pak patří vyšší investice do lékařského vzdělání, aby se rozšířily řady lékařů a chirurgů.
Hnacím motorem ohromného hospodářského pokroku, který řada rozvojových zemí v posledních desetiletích udělala, byly do značné míry jejich pulzující, mladé a ctižádostivé populace.
Jedním z nejefektivnějších způsobů, jak tento růst a rozvoj udržet, je přitom zajištění přístupu k bezpečné a dostupné zdravotní péči – včetně chirurgické léčby.
Náklady na její poskytování jsou možná vysoké, avšak náklady na její neposkytnutí jsou ještě vyšší.
Znečišťovatelé musí platit
NEW YORK – Když firma BP a její těžební společníci roku 2010 způsobili v Mexickém zálivu havárii plošiny Deepwater Horizon, vláda Spojených států požadovala, aby BP financovala sanaci ropné skvrny, odškodnila ty, kdo utrpěli škody, a zaplatila trestní sankce za porušení norem, jež ke katastrofě vedly.
Na nápravu a pokuty už BP vyčlenila přes 20 miliard dolarů.
Na základě vyrovnání z minulého týdne teď BP zaplatí nejvyšší trestní sankci v dějinách USA – 4,5 miliardy dolarů.
Tytéž standardy pro nápravu ekologických škod je třeba uplatnit na globální společnosti působící v chudších zemích, kde v porovnání s vládami mají zhusta natolik silnou moc, že řada z nich jedná beztrestně a s malou či nulovou zodpovědností pustoší životní prostředí.
Jelikož vstupujeme do nové éry udržitelného rozvoje, beztrestnost se musí změnit v zodpovědnost.
Znečišťovatelé musí platit, v zemích bohatých i chudých.
Velké společnosti musí přijmout odpovědnost za své konání.
Korunním příkladem ekologické beztrestnosti firem je Nigérie.
Přední ropné společnosti, mimo jiné Shell, ExxonMobil a Chevron, už desítky let těží ropu v deltě Nigeru, ekologicky křehkém prostředí sladkovodních bažinných lesů, mangrovníků, nížinných deštných pralesů a pobřežních bariérových ostrovů.
Tento bohatý habitat je domovem pozoruhodné druhové pestrosti – anebo byl, než přišly ropné společnosti – a více než 30 milionů domorodých obyvatel, jejichž zdraví a živobytí závisí právě na lokálních ekosystémech.
Před dvaceti lety Mezinárodní svaz ochrany přírody a přírodních zdrojů (IUCN) klasifikoval deltu Nigeru jako region s vysokou biodiverzitou mořské a pobřežní flóry a fauny (druhů stromů, ryb, ptáků, savců a dalších forem života), a proto její ochraně přiřadil velmi vysokou prioritu.
Zároveň ovšem poznamenal, že druhová pestrost v regionu je masivně ohrožena, přičemž její ochrana je přinejlepším slabá.
Globální firmy podnikající v deltě desítky let způsobují úniky ropy a hoření zemního plynu, bez ohledu na přirozené prostředí a místní komunity, zbídačené a otrávené jejich činností.
Jeden odhad vyčíslil úhrnný únik za posledních 50 let na přibližně 10 milionů barelů – dvojnásobek úniku po havárii BP.
Data jsou nejistá: v daném období došlo k mnoha tisícům úniků, často nedbale zaznamenaných – jejich rozsah se zakrýval nebo jej jednoduše nezjišťovaly ani firmy, ani vláda.
Ostatně právě když na BP dopadaly nové trestní sankce, ExxonMobil ohlásil další únik z ropovodu v deltě Nigeru.
Environmentální zkáza delty je součástí obecnějšího příběhu: zkorumpované firmy podnikají ruku v ruce se zkorumpovanými vládními činiteli.
Firmy rutinně uplácejí úředníky, aby získaly ropné koncese, lžou ohledně objemu těžby a vyhýbají se daním a zodpovědnosti za škody na životním prostředí, jež způsobují.
Za desítky let úplatků od mezinárodních společností, plundrujících přírodní bohatství delty, nigerijští představitelé pohádkově zbohatli.
Na firmu Shell, největšího zahraničního podnikatele v deltě Nigeru, se opakovaně snáší kritika za nehorázné praktiky a neochotu skládat účty za své konání.
Místní populace přitom zůstává zbídačená a sužovaná chorobami zapříčiněnými nezdravým vzduchem, otrávenou pitnou vodou a znečištěním potravního řetězce.
Místní bezpráví vyústilo ve válku gangů a neustálé krádeže ropy ilegálním „napichováním“ ropovodů, které způsobuje další rozsáhlé úniky a časté výbuchy, při nichž umírají desítky lidí, včetně nevinných okolostojících.
V koloniální éře bylo dobývání bohatství ze spravovaných území oficiálním účelem imperiální moci.
V postkoloniální době se používají skrytější metody.
Když ropné firmy v Nigérii či jinde spáchají něco nekalého, ochrání je moc jejich domovských zemí.
Na tyhle společnosti nám nesahejte, slyší ze Spojených států a Evropy.
Ostatně jeden z největších úplatků (údajně 180 milionů dolarů) v poslední době v Nigérii vyplatila firma Halliburton, úzce navázaná na americkou politickou moc.
(Dick Cheney přešel z pozice výkonného ředitele Halliburtonu na post viceprezidenta USA.)
Program OSN pro životní prostředí (UNEP) vydal loni pozoruhodnou zprávu o Ogonilandu, významné etnické domovině v deltě Nigeru, která je epicentrem střetu mezi místními komunitami a mezinárodními ropnými společnostmi.
Zpráva byla sžíravá i vědecky zřetelná.
Navzdory mnoha dřívějším slibům, že dojde k sanaci, zůstává Ogoniland v environmentální agonii, zbídačený a přiotrávený ropným průmyslem.
UNEP rovněž předložil jasná a podrobná doporučení, včetně tísňových opatření k zajištění nezávadné pitné vody, sanačních postupů zacílených na mangrovníky a půdu, zdravotnických studií zaměřených na zjištění a potlačení důsledků znečištění a nového regulatorního rámce.
Vlády světa se nedávno dohodly, že přikročí k novému rámci pro udržitelný rozvoj, když v červnu na summitu Rio+20 oznámily záměr přijmout Cíle udržitelného rozvoje.
Ty nabízejí světu zásadní příležitost nastavit jasné a přesvědčivé standardy chování vlád a firem.
Řada významných společností, a to i v ropném průmyslu, vyjádřila ochotu cíle udržitelného rozvoje podpořit.
Vyčištění delty Nigeru by bylo nejpádnějším možným příkladem nové éry přijímání odpovědnosti.
Shell, Chevron, ExxonMobil a další přední ropné firmy by se měly přihlásit a přispět k financování sanace, čímž by zahájily novou éru zodpovědnosti.
Hraje se také o to, aby se k zodpovědnosti přihlásila nigerijská vláda.
Je povzbudivé, že v popředí snah o posílení vlády práva v ropném sektoru je v poslední době několik nigerijských senátorů.
Vyčištění delty Nigeru představuje pro Nigérii, ropný průmysl i mezinárodní společenství ideální příležitost přesvědčivě uvázat, že na obzoru je úsvit nové éry.
Od teď už udržitelný rozvoj nesmí být jen heslem, ale naopak funkčním přístupem ke globální správě a k prosperitě na namáhané a zalidněné planetě.
Zodpovědnost za Gazu
NEW YORK – Rada pro lidská práva Organizace spojených národů tento týden projedná zprávu zjišťovací mise vedené soudcem Richardem Goldstonem, která posuzuje porušování lidských práv během konfliktu v Gaze.
Doufejme, že půjde o úplné a poctivé posouzení, které se bude opírat o zjištění a doporučení zprávy.
Goldstone a jeho tým došli k závěru, že během období konfliktu, jemuž se vyšetřování věnovalo, spáchal válečné zločiny a možná též zločiny proti lidskosti jak Izrael, tak Hamás, palestinská skupina ovládající Gazu.
Zpráva vyzývá k věrohodnému vyšetření údajných porušení práv a doporučuje, aby Rada bezpečnosti OSN od obou stran požadovala, aby jí do šesti měsíců předložily výsledky, včetně trestních řízení, která v souvislosti se zjištěnými delikty proběhnou.
Pokud požadavek nesplní, Rada bezpečnosti by podle názoru Goldstoneova výboru měla záležitost předat žalobci Mezinárodního trestního soudu v Haagu.
Objevují se bohužel náznaky, že by se vlády namísto debaty o Goldstoneových podrobných zjištěních a o podstatě jeho doporučení jak postupovat dál mohly soustředit spíš na proces, který k vyšetřování vedl, a pokusit se projednávání zprávy omezit.
Jako člověk v tomto procesu angažovaný pokládám za důležité předložit své názory černé na bílém, protože má dříve pronesená vyjádření jsou nyní používána jako součást snahy o oslabení soudce Goldstonea a jeho významného díla.
Odmítla jsem přijmout pozvání od tehdejšího předsedy Rady pro lidská práva, velvyslance Martina Uhomoibhiho z Nigérie, abych vedla vyšetřování vycházející z rezoluce Rady pro lidská práva z 12. ledna 2009.
Jako bývalá vysoká komisařka OSN pro lidská práva jsem měla silný dojem, že rezoluce je jednostranná a neumožňuje vyvážený přístup k posouzení situace v terénu.
Zmiňovala se pouze o „závažných porušeních lidských práv na okupovaném palestinském území, zejména v důsledku nedávných izraelských vojenských útoků,“ a požadovala zřízení mise, která prošetří „veškerá porušení mezinárodních lidskoprávních zákonů a mezinárodního humanitárního práva spáchaná okupační mocí, Izraelem, na palestinském lidu“.
Bylo mi rovněž známo, že Rada OSN pro lidská práva v posledních dvou letech opakovaně odsoudila Izrael, leč rozsáhlému porušování lidských práv v jiných zemích věnovala málo pozornosti.
Tento vzorec činnosti a nečinnosti Rady dodal věrohodnosti těm, kdo tvrdí, že nejvyšší orgán OSN pro otázky lidských práv je ve své podstatě protiizraelský.
Rozhodla jsem se, že z těchto důvodů se mise nemohu ujmout.
Vím, že když byl osloven soudce Goldstone, oddaný lidskoprávní právník a advokát bez poskvrny, zkraje měl tytéž obavy.
Dokázal si ale ve spolupráci s předsedou Rady zajistit dohodu, s níž se cítil přesvědčen, že bude mít možnost mandát interpretovat tak, že to jeho týmu umožní věnovat se činům obou stran konfliktu.
Experti se mohou přít, zda to bylo v souladu s pravidly a postupy OSN.
Já nemám pochyb, že zúčastnění usilovali o nalezení cesty vpřed, která by umožnila úplné vyšetřování a pomohla překonat současný rozkol podlamující váhu Rady pro lidská práva v rámci systému OSN.
Otázkou teď je, zda vlády zjištěním soudce Goldstonea věnují seriózní pozornost, kterou si zasluhují, anebo zda se raději stáhnou k nepokrytě politickému přístupu.
Goldstoneova zpráva hovoří jasně:
Jak Palestince, tak Izraelce právem hněvá život, jaký jsou nuceni vést: Co se týče Palestinců, zlost na jednotlivé události – civilní oběti, škody na zdraví a majetku v Gaze v důsledku vojenských útoků, blokáda, neutuchající výstavba zdi vně hranic z roku 1967 – se spojuje s niterným hněvem kvůli setrvalé izraelské okupaci, jejím každodenním ponížením a stále nenaplněnému právu na sebeurčení.
Co se týče Izraelců, veřejná prohlášení palestinských ozbrojených skupin oslavující raketové a minometné útoky na civilisty zesilují hluboce zakořeněnou obavu, že vyjednávání mnoho nepřinese a že jejich stát zůstává v existenčním ohrožení, před nímž svůj lid dokáže ochránit právě jen stát sám.
Takto Izraelci a Palestinci sdílejí tutéž skrytou obavu, podle některých lidí víru, že ten druhý nemá v úmyslu akceptovat naše právo na vlastní zemi.
Tento hněv a strach bohužel obratně zastupují mnozí politici. (odst.
1705)
V zájmu lidských práv a míru v regionu doufám, že mezinárodní společenství přihlédne k těmto okolnostem, zváží zprávu soudce Goldstonea v její úplnosti a bude naléhat na zodpovědnost za nejzávažnější zločiny.
Účetní triky v širém světě
Účetní kličky budou významným bodem jednání bankéřů, kteří se sejdou na výroční schůzi Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky ve Washingtonu.
MMF by měl poradit, jak řešit účetní problémy, nejen soukromému sektoru, ale měl by se podívat i na účetní triky vlád a na svoje vlastní "kejkle".
To tvrdí nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz.
Skandály kolem auditora Arthura Andersena a společnosti Enron ve Spojených státech soustředily pozornost světových médií na problém účetnictví v soukromých firmách.
Rozsah této korupce by však nikdy neměl zastínit skutečnost, že řada nepravostí se děje i v účetnictví veřejného sektoru.
Účetní pravidla vznikla proto, aby vytvořila standardní rámec, v jehož rámci lze hodnotit finanční postavení firem nebo vlád.
Spatné účetní rámce vedou ke špatným informacím a špatné informace vedou ke špatným rozhodnutím s vážnými dlouhodobými následky.
To platí jak ve veřejném, tak v soukromém sektoru.
Enron a další firmy předvedly, jak lze účetní pravidla překroutit a znásilnit s cílem předložit zavádějící obrázek o tom, co se ve firmě doopravdy děje.
Nezapomeňme ale, že i Bushova vláda předvedla, jak lze účetní pravidla překroutit s cílem předložit zavádějící obrázek o tom, co se doopravdy děje v národním hospodářství.
Například v loňském roce došlo k možná největšímu účetnímu podvodu vůbec, když byl více než tříbilionový megapřebytek na roky 2002 až 2011 převeden do schodku ve výši dvou bilionů dolarů.
Investoři z Enronu museli čekat roky, než zjistili, že něco neklape; nečekané a rozsáhlé změny v americkém postoji k fiskální politice však už předem dávají jasně tušit, jak masivní asi bude měřítko budoucích problémů.
Stejně jako v případě Enronu bude i v tomto případě trvat několik let, než na povrch vyplave všechna závažnost Bushova podvodu.
Bushova vláda bude všechnu vinu svádět na topící se ekonomiku, smůlu a neúmyslně chybné rozpočtové odhady.
Amerika ale není jediná země, která toleruje oficiální účetní podfuky.
V Latinské Americe a mnohde jinde v rozvojovém světě zavádí MMF účetní rámce, které nejenže nemají valný smysl, ale které navíc vedou ke zbytečné úspornosti.
U některých nejchudších zemí světa - tedy těch, které jsou nejvíce závislé na cizí pomoci - MMF tvrdí, že zahraniční pomoc by se ve vládních rozpočtových propočtech neměla objevovat jako příjmová položka.
Ale co jiného než příjem je finanční pomoc?
Argument MMF má asi být tento: finanční pomoc zvenčí je nestálá a země se na ni tedy nemohou spoléhat.
Holá pravda je ale taková, že pomoc je v těchto chudých zemích stabilnější příjmovou položkou než vlastní příjem z daní.
Podle logiky MMF se do rozpočtů nemá počítat ani pomoc ani příjem z daní.
Pokud se věci mají takto, jsou všechny země světa v pekném průšvihu.
Absurdní je zde myšlenka, že všechna zahraniční pomoc by měla být převedena do rezerv.
Země, které peníze darují na financování škol a zdravotnických zařízení, totiž chtějí vidět, jak jsou jejich peníze investovány do škol a zdravotnických zařízení.
Nechtějí vidět, jak putují do státních rezerv.
V rozvinutých zemích vlády dobře vědí, jak řešit otázku příjmové nestability: pružností výdajů.
Stavět školy, když peníze jsou; nestavět školy, když peníze nejsou.
Ekonomové Světové banky o této logice přesvědčují MMF už léta.
Zatím bohužel s pramalým úspěchem.
Pohoršení budí také další účetní praktiky MMF, například to, jak jsou řešeny kapitálové výdaje státních podniků.
Pokud si v Latinské Americe chce státem vlastněná firma půjčit peníze na investice, je to v Latinské Americe chápáno jako státní deficit.
Investoři, kterým jde o velikost vládního schodku, vidí součet zisků a ztrát.
Pokud si firma chce za půl miliardy dolarů koupit majetek ve výši jedné miliardy dolarů, ekonomická logika velí pořídit takový majetek.
Bilanci to vylepší o půl miliardy dolarů.
Podle logiky MMF však v takovém účtování záleží jen na zvýšení výdajů a půjček, ne na hodnotě akvizic.
Vzhledem k tomuto pravidlu by pak investoři mohli usoudit, že fiskální situace státu se zhoršuje, a mohli by začít požadovat vyšší úrokové sazby.
Zahraničním investorům se logika MMF pochopitelně líbí, neboť vládní korporace se tak dostávají do jasné nevýhody: tyto firmy, jejichž schopnost investovat je potlačena, nedokáží v pořizování akvizic konkurovat.
Druhá účetní deformace Mezinárodního měnového fondu se týká stabilizačních fondů.
To jsou národní fondy, které v obdobích konjunktury získávají příjem z prodeje přírodních zdrojů, který se dává stranou na horší časy.
To dává smysl.
Účetní metody propagované MMF však využívání těchto fondů na stabilizování ekonomiky prostřednictvím kontracyklických fiskálních výdajů brzdí.
Podle mexických a chilských úředníků, s nimiž jsem o této věci diskutoval, jsou výdaje ze stabilizačního fondu údajně chápány tak, jako by si země půjčovala, čímž se vlastně zvyšuje deficit země.
Země se zhoršení svého úvěrového ratingu obávají pochopitelně nejvíce v obdobích hospodářského zpomalení, takže postoj MMF je v tomto případě mimořádně nanic.
Účetní rámce MMF, místo aby trhu poskytovaly užitečné signály, poskytují zkreslené informace, které zhoršují problémy zemí, jež se v nemalých problémech topí i bez toho.
Bez přesných informací nejsou možná dobrá rozhodnutí.
A přesné informace lze získat jen z kvalitních účetních rámců.
Samozřejmě že dokonalý účetní rámec neexistuje, ale jsou bohužel i takové rámce které systematicky informace zkreslují.
Do výběru takové účetního rámce často zasahují skryté zájmy.
Samozřejmě, že nic takového jako právo na odkup akcií zakomponované do účetních pravidel nebo zájmy jednotlivých bossů, to jistě ne.
Zkreslené a nespravedlivé účetní rámce MMF mohou mít navíc i skrytý smysl: nutit vlády, aby snižovaly své výdaje.
To má ovšem vysoké ekonomické i sociální dopady, nemluvě o tom, že tato agenda zdaleka přesahuje mandát MMF.
Bez centra euro nemůže vydržet
CAMBRIDGE – Nezaměstnanost mladých lidí v& zemích eurozóny, jako je Španělsko a Řecko, dosahuje 50& %.
Dává se tak jedna generace za oběť jednotné měně, která pokrývá natolik nesoudržnou skupinu zemí, že je neudržitelná?
Je-li tomu tak, skutečně rozšiřování členství v& euru slouží údajnému cíli Evropy maximalizovat hospodářskou integraci, aniž by nutně dospěla k& plné politické unii?
Dobrá zpráva je, že k& tomu, jestli má Evropa mít jednotnou měnu, má ekonomický výzkum co říct.
Špatná zpráva je, že je čím dál jasnější, že přinejmenším u velkých zemí platí, že měnové oblasti budou velice nestabilní, nebudou-li se držet národních hranic.
Jako minimum měnová unie vyžaduje konfederaci s& výrazně centralizovanějšími pravomocemi v& oblasti zdanění a dalších politik, než jaké evropští lídři u eurozóny předpokládají.
Ale co proslulá hypotéza nositele Nobelovy ceny Roberta Mundella z& roku 1961, že se národní a měnové hranice nemusí výrazně překrývat?
Ve svém provokativním pojednání „Teorie optimálních měnových oblastí“ v& časopise American Economic Review prohlásil, že pokud se pracující mohou v& hranicích měnové oblasti stěhovat za pracovními místy, region si může dovolit vzdát se vyvažovacího mechanismu kurzovní korekce.
Ocenil jiného (budoucího) laureáta Nobelovy ceny Jamese Meadea za to, že ve své dřívější práci rozpoznal význam mobility pracovních sil, ale kritizoval jej, že tuto myšlenku interpretoval příliš úzce, zejména v& kontextu rodící se evropské integrace.
Mundell finanční krize sice nezdůrazňoval, ale mobilita pracujících je dnes patrně důležitější než kdy jindy.
Není divu, že z& krizí postižených zemí eurozóny odcházejí pracující, leč nesměřují nutně do silnější oblasti na severu.
Namísto toho portugalští pracující prchají do vzkvétajících dřívějších kolonií, například Brazílie a Macau.
Irští pracující se houfně stěhují do Kanady, Austrálie a Spojených států.
Španělští pracující proudí do Rumunska, které bylo donedávna významným zdrojem zemědělských dělníků pro Španělsko.
Přesto platí, že kdyby se mobilita uvnitř eurozóny podobala Mundellovu ideálu, nemohli bychom dnes být ve Španělsku svědky 25% nezaměstnanosti, když německá míra nezaměstnanosti dosahuje necelých 7& %.
Později si autoři začali všímat, že existují další podstatná kritéria pro úspěšnou měnovou unii, jichž bez hluboké politické integrace není snadné dosáhnout.
Peter Kenen koncem 60.& let prohlásil, že bez kurzovních pohybů fungujících jako tlumiče šoků vyžaduje měnová unie fiskální transfery, aby dokázala sdílet rizika.
U normální země představuje národní soustava daně z& příjmu mohutný stabilizační prvek napříč regiony.
V& USA platí, že když se zvýší ceny ropy, příjmy v& Texasu a Montaně vzrostou, takže pak tyto státy přispívají vyššími daňovými odvody do federálního rozpočtu, čímž pomáhají zbytku země.
Evropa samozřejmě žádný významný centralizovaný daňový orgán nemá, a tak jí tento automatický stabilizační mechanismus v& zásadě chybí.
Někteří evropští akademici se snažili doložit, že fiskální transfery ve stylu USA nejsou zapotřebí, protože žádoucího stupně sdílení rizika lze teoreticky dosáhnout prostřednictvím finančních trhů.
Jednalo se o silně zavádějící tvrzení.
Finanční trhy mohou být křehké a zajišťují slabou kapacitu pro sdílení rizik ve vztahu k& příjmu z& práce, který ve všech vyspělých ekonomikách představuje největší díl důchodu.
Kenen se zabýval především krátkodobými transfery s& cílem vyhladit cyklické nerovnosti.
Jenže v& měnové unii s& obrovskými rozdíly v& hladinách příjmů a vyspělosti se krátkodobost může protáhnout na velmi dlouhou dobu.
Mnozí Němci dnes mají oprávněný pocit, že jakýkoli systém fiskálních transferů se promění v& permanentní penězovod, podobně jako severní Itálie už celé století vypomáhá jižní Itálii.
Ostatně po více než 20 letech západní Němci stále nedohlédnou na konec účtu za sjednocení Německa.
Maurice Obstfeld později poukázal na to, že kromě fiskálních transferů měnová unie potřebuje jasně definovaná pravidla pro půjčky poslední záchrany.
Jinak se rozmůžou runy na banky a dluhové paniky.
Obstfeld měl sice na mysli mechanismus finančních záchran pro banky, ale je víc než jasné, že věřitele poslední záchrany a mechanismus bankrotu potřebují i státy a obce.
Logickým důsledkem kritérií stanovených Kenenem a Obstfeldem, ba i Mundellova kritéria mobility pracovní sil je, že měnové unie nemohou přežít bez politické legitimity, která nejspíš zahrnuje i všeobecné volby napříč regionem.
Evropští lídři nemohou bez soudržného evropského politického rámce donekonečna uskutečňovat rozsáhlé transfery napříč zeměmi.
Tvůrci evropských politik si dnes často stěžují, že kdyby nebylo americké finanční krize, eurozóna by prospívala.
Možná že mají pravdu.
Každá finanční soustava ale musí mít schopnost přestát šoky, včetně těch velkých.
Evropa možná nikdy nebude podle žádného z& měřítek „optimální“ měnovou oblastí.
Bez další hluboké politické a hospodářské integrace – která nakonec nemusí zahrnovat všechny současné členy eurozóny – však euro nemusí vydržet ani do konce současné dekády.
Století čínských protestů
Jak dosáhnout „Evropy výsledků“
BRUSEL – Cunami, které se prohnalo přes finanční trhy, je celosvětovou pohromou.
Pokud se ale s krizí vhodně vypořádáme, mohla by pozvednout vážnost Evropské unie a jejích institucí.
Problém legitimity EU má dva odlišné aspekty: apatii, ústící v nízkou volební účast v evropských parlamentních volbách, a vyložený euroskepticismus.
Problém volební účasti zčásti odráží frustraci ze současného stavu EU a také dojem lidí, že hlasováním mohou tím či oním směrem vyvíjet jen malý tlak.
Na druhou stranu euroskepticismus a rýsující se hrozba antievropského populismu se přímo váží k představě, že EU není jen neschopná nabídnout řešení krize, ale že ve skutečnosti tvoří součást problému.
Takže ačkoliv EU představuje naši nejlepší naději na to, že dokážeme zajistit, aby byla Evropa v dnešním čím dál náročnějším prostředí mezinárodně konkurenceschopná, přičítá se jí vina za globalizaci.
Řada lidí tyto dva aspekty problému legitimity EU směšuje a domnívá se, že nízkou účast v evropských volbách lze tak nějak zlepšit tím, že se lidem bude zdůrazňovat, jak dobrá a důležitá EU je.
To však ve většině případů není možné.
Na první pohled nejsnazším řešením problému nízké volební účasti je dát Evropskému parlamentu více pravomocí.
Kdyby to však bylo řešením, nesledovali bychom setrvale klesající účast od 63% maxima, jehož bylo dosaženo v prvních volbách do Evropského parlamentu v roce 1979.
Vždyť od té doby se vliv a pravomoci EP v oblasti společného rozhodování neustále rozrůstají.
Potíž je v tom, že volby do EU musí být „o něčem“, mají-li voliče zajímat, což znamená, že musí nabízet skutečnou volbu.
A skutečná volba vyžaduje celoevropské předvolební kampaně všech stran.
To by také zahrnovalo úpravu, podle níž by na výsledku voleb do EP závisela volba předsedy Evropské komise.
Obě podmínky už jsou ale ve skutečnosti splněny.
Portugalský premiér José Manuel Durão Barroso byl v roce 2004 jmenován předsedou Komise, protože pocházel z politické organizace s nejsilnějším volebním výsledkem, z Evropské lidové strany.
A letošní volby se oproti dřívějšku vyznačovaly důraznější účastí partajních organizací evropské úrovně.
Jsem ovšem přesvědčen, že nejdůležitějším způsobem jak znovu probudit zájem voličů o evropské volby je otevřít jim volbu předsedy Komise a vytvořit během příští předvolební kampaně ryze celoevropskou politickou debatu.
S problémem euroskepticismu se lze vypořádat, jedině pokud samotná Unie začne podávat lepší výkon a bude při tom vidět.
Právě proto když před čtyřmi lety ve Francii a v Nizozemsku zkrachovala referenda o Ústavní smlouvě, usilovala Komise o zdůraznění myšlenky „Evropy výsledků“, která by se snažila občany o své hodnotě přesvědčit konkrétními úspěchy.
Vzhledem k závažnosti hospodářské krize nadešel čas, aby EU prokázala své silné stránky, kdykoli to bude možné.
Cílem musí být nejen vydobýt si znovu srdce Evropanů přemožených skepsí, ale také přesvědčit je, že pro zvládnutí výzev, jimž Evropané čelí, je Unie nepostradatelná.
Evropští občané si uvědomují, že relativně malé národní státy tvořící EU si už s těmito výzvami nedokážou poradit na vlastní pěst.
V Irsku vyvolala finanční krize loni na podzim zvrat veřejného mínění ohledně EU, a členství v EU a zavedení eura se stalo prioritou dokonce i na Islandu, přestože leží na periferii našeho kontinentu.
Evropské země jsou už natolik vzájemně provázané, že izolovaná národní opatření v oblastech, jako je regulace finančního trhu, jsou beznadějná.
Proměňující se svět, v němž hrají čím dál významnější úlohu mocnosti jako Čína a Indie, nebude na Evropu čekat, než se rozmyslí.
EU naopak musí projevit vůdčí schopnost v úsilí o vyřešení současných problémů světa.
Co se týče Evropské lidové strany, pro nás ekonomika není sama o sobě cílem, ale měla by sloužit lidem.
Hospodářskou krizi zapříčinila krátkozrakost a nedostatečná kontrola uvnitř globální finanční soustavy.
Teď musíme nově definovat úlohu regulátorů na finančních trzích a obecněji v ekonomice, neboť nesmíme dopustit, aby finanční sektor odkráčel s výnosy v kapse a břemeno ztrát přenechal daňovým poplatníkům.
To neznamená, že bychom prosazovali posun k socialismu; chceme lepší a promyšlenější regulaci, ne regulaci pro nic za nic.
Rozeznáváme pět klíčů k oživení:
„Evropa výsledků“ je dosažitelná.
Posílit legitimitu EU však může jedině za předpokladu, že se takováto politická doporučení a úspěchy, které z jejich realizace vyplynou, podaří jasně a efektivně tlumočit široké veřejnosti.
Cesta ke vzdělávání do roku 2030
LONDÝN – Když jsem počátkem letošního roku navštívila uprchlický tábor Zátarí v Jordánsku, setkala jsem se s dětmi, které mi řekly, co pro ně znamená vzdělání.
Pro syrskou mládež, jež musela opustit domov a přišla o všechno, je vzdělání něčím více než jen souhrnem znalostí nebo výsledků v testech; je to ztělesnění jejich nadějí do budoucna.
Děti jako ty v Zátarí a miliony jiných po celém světě jsou hlavním cílem činnosti Mezinárodní komise pro financování globálních vzdělávacích příležitostí, do které jsem loni v září vstoupila.
Tato komise se věnuje plnění čtvrtého cíle trvale udržitelného rozvoje OSN, jímž je zajistit do roku 2030 „inkluzivní a spravedlivé kvalitní vzdělání a podporovat celoživotní vzdělávací příležitosti pro všechny“.
Na světě žije až příliš mnoho dětí, pro které je tento cíl stále velmi vzdálený.
V době, kdy o naši pozornost usiluje tolik různých rozvojových problémů, by politici měli mít na paměti, že vzdělání není dobrá věc sama o sobě; je to také katalyzátor mnoha dalších rozvojových procesů.
Jak říká staré africké přísloví, když vzděláte dívku, vzděláte celý národ.
Zajištění přístupu ke kvalitnímu vzdělání pro děti, zejména pro dívky, povede k nižšímu počtu sňatků s dětmi a k nižší míře dětské práce a vykořisťování dětí.
Vzdělání má dlouhodobé společenské přínosy; vzdělané děti jsou nejen politicky angažovanější, ale také přispívají vlastním duševním kapitálem a využívají podnikatelské příležitosti, jakmile se objeví, čímž podporují hospodářský růst.
Řešení otázky vzdělávání musí vycházet ze dvou principů zakořeněných v cíli samotném.
Za prvé princip „pro všechny“ znamená, že se musíme zaměřit na děti, které zůstaly opominuté.
Miliony dětí nechodí do škol nebo dostávají podřadné vzdělání kvůli tomu, kým jsou nebo kde žijí.
Podle vysokého komisaře OSN pro uprchlíky existuje u dětí uprchlíků pětkrát vyšší pravděpodobnost, že nebudou chodit do školy, než u ostatních dětí v zemích, kam tyto rodiny uprchly.
A ve všech afrických státech s výjimkou dvou existuje u dívek nižší pravděpodobnost než u chlapců, že dokončí základní vzdělání.
Chceme-li dostat tyto děti do školy, potřebujeme si osvojit nové přístupy, které budou přímo řešit jejich vyloučení ze společnosti a zajistí skutečnou dostupnost a relevantnost školní výuky.
Druhým principem je „kvalita“: vzdělávání musí být efektivní, aby se děti skutečně učily.
Pro 61 milionů dětí, které nechodí do základní školy, je formální vzdělání nedostupné.
Stejně naléhavá je ovšem skutečnost, že více než třetina dětí ve věku základní školní docházky – celkem jde o 250 milionů žáků – se podle Globální monitorovací zprávy projektu UNESCO „Education for All“ neučí základní věci.
Polovina těchto dětí je ve škole nejméně čtyři roky.
Musíme řešit bariéry výuky v učebnách i doma zlepšováním kvality vyučování a podmínek ve třídách a také tím, že naučíme rodiče, jak mohou vzdělávání svých dětí sami podporovat.
Zavádění těchto dvou principů si vyžádá vyšší investice.
UNESCO loni spočítalo, že vlády musí zdvojnásobit výdaje na vzdělávání vyjádřené jako podíl na národním důchodu, aby cílů stanovených pro rok 2030 dosáhly.
Bude to vyžadovat navýšení daňových příjmů a také ráznější snahu vymáhat dluhy.
Rovněž dárci musí dostát svým závazkům pomoci a efektivněji tuto pomoc cílit.
Méně než třetina celkové pomoci určené na vzdělání například putuje do Afriky, přestože v tomto světadílu žijí téměř dvě třetiny dětí, které nechodí do školy.
Rozpočty na vzdělání navíc v současnosti bývají často regresivní, což znamená, že téměř polovina výdajů v nejchudších zemích putuje k nejvzdělanějším 10% populace.
Zkvalitnění investic do vzdělání vyžaduje kroky ve dvou klíčových oblastech.
Za prvé potřebujeme spravedlivé financování, které vyčlení větší objem financí na péči a rozvoj v raném dětství, kdy je potenciál k návratnosti nejvyšší.
Rozpočty se musí zaměřit na nejhůře vyřazené děti a primární vzdělání musí být v místě využívání služby bezplatné, aby se každé dítě mohlo učit.
Kromě toho naléhavě potřebujeme větší průhlednost a zodpovědnost, aby byly rozpočty dobře viditelné a komunity měly při řízení škol své slovo.
Za druhé musíme posílit systémy vzdělávání v dané zemi, aby vlády vnímaly samy sebe jako garanta dostupných a kvalitních škol pro své občany a nepřenechávaly tuto roli vnějším rozvojovým agenturám.
Zejména bychom měli prosazovat partnerství mezi vládami a firmami, abychom zvýšili objem domácích zdrojů na vzdělání a eliminovali nezákonné kapitálové toky, které připravují vlády o prostředky k jeho financování, například daňové úniky nebo praní špinavých peněz napříč státními hranicemi.
Se zřetelem na tyto priority přednese vzdělávací komise svá doporučení 18. září na Valném shromáždění OSN, kdy je obdrží také generální tajemník a začne se jimi řídit.
Vzdělávací komise bude úspěšná, pokud se nám podaří mobilizovat finance a politickou vůli k zajištění, aby se každé dítě mohlo učit bez ohledu na příjmy, místo bydliště či sociální postavení.
Naše práce neskončí, dokud k tomu nedojde.
Jak dosáhnout růstu v nově rovnovážném světě
MILÁN – Přestože finanční krize už se zklidňuje, není pravděpodobné, že by posílily vyhlídky na růst v globální ekonomice.
Zčásti je to nevyhnutelné.
Jde ale také o důsledek nevalné mezivládní koordinace v době, kdy světová ekonomika hledá ztracenou rovnováhu.
Před propuknutím krize američtí spotřebitelé v průměru buď nic neušetřili, anebo hromadili dluh.
To se teď změnilo.
Vzhledem k vážné újmě, již majetku domácností uštědřil krach cen obytných prostor a další propady cen aktiv, zavládl chaos v penzijním a důchodovém zabezpečení.
Jelikož ceny aktiv v nejbližší době nedosáhnou předkrizových úrovní (tedy pokud nenafouknou další bublinu a nezpůsobí tak riziko opětovné nestability), úspory domácností už ve Spojených státech vzrostly asi na 5 % disponibilního příjmu a zřejmě nadále porostou.
Tento ústup amerického spotřebitele je částí (snad až polovinou) procesu hledání nové rovnováhy ve světové ekonomice.
Obnovení americké rovnováhy úspor a investic naznačuje snížení globální agregátní poptávky o zhruba 800 miliard dolarů.
Jistěže, fiskální deficity a nouzová opatření ve vyspělých ekonomikách a některých významných rozvojových zemích tento strmý propad zmírnily, neboť chybějící spotřebitele zčásti nahradily.
Tato substituce ale nemůže trvat navěky.
Vlády ve vyspělých zemích budou nakonec nuceny výdaje snížit a centrální banky ustoupí od nouzového poskytování úvěrů a záruk.
Řada lidí je proto přesvědčena, že se blíží „nový normál“ pomalejšího růstu vyspělých zemí.
Přestože ceny aktiv se v mnoha zemích oživují a negativní růst zpomaluje, nezaměstnanost zůstává vysoká a nadále roste.
Riziková rozpětí už sice od maxim vrcholné krize poklesla, ale v mnoha sektorech zůstávají úvěry napjaté či stěží dostupné, přičemž finanční sektor je na cestě k větší konzervativnosti – a bude zřejmě nově regulován vyššími požadavky na kapitál, rezervy a marže.
A to je jen výchozí scénář.
K rizikům negativního vývoje patří destabilizace v důsledku neschopnosti zkrotit deficity, inflace a zbavení centrálních bank autonomie a ztráta důvěry v dolar, který stále je rezervní měnou globální ekonomiky.
Není tedy divu, že mnozí erudovaní analytici uvážlivě očekávají, že postkrizový růst ve vyspělých zemích bude nižší, asi o 0,5 až 1 %.
Zpomalení růstu vyspělých zemí o 1 % znamená každoroční snížení agregátní poptávky o zhruba 350 miliard dolarů, vedle úbytku plynoucího z hledání nové rovnováhy v USA.
Pokud zpomalení ve vyspělých zemích přetrvá, předkrizové úrovně růstu nebudou dosažitelné ani v rozvojovém světě, vzhledem k nedostatečné poptávce, která by vzniklé zvýšení výstupu absorbovala.
Samozřejmě že jednotlivé rozvojové země mohou být ušetřeny.
Je však neveselým matematickým faktem, že ne všichni si mohou vydobýt tržní podíl.
Pokud je scénář vývoje vyspělých zemí správný, řada rozvojových zemí prodělá a zažije prudké snížení růstu.
Před propuknutím krize měla řada lidí podezření, že agregátní poptávka umožňující vysoký růst je neudržitelná, třebaže problém se zdál snad příliš hypotetický na to, aby vyvolal kolektivní kroky.
To už je pryč.
Jenže problém kolektivního úsilí je stále stejně náročný a vyžaduje bezodkladnou pozornost, chceme-li aby se růstové aspirace světa naplnily.
Problém je tím naléhavější, že jednotlivé země mohou svůj tržní podíl posílit nejen větší konkurenční schopností soukromého sektoru, ale také zaváděním ochranářských opatření.
A jak už jsme u snah mnoha zemí krizi zmírnit zaznamenali, jakmile zavládne nedostatek agregátní poptávky, zavádění nekooperativních, protekcionistických opatření je mnohem pravděpodobnější – přestože se všeobecně uznávají za mimořádně destruktivní.
Co tedy lze udělat na podporu globální agregátní poptávky a růstových vyhlídek, aby přitom zůstala zachována ekonomická otevřenost, která v posledních 30 letech tak významně prospěla rozsáhlým částem rozvojového světa?
Zaprvé, státy s přebytky běžného účtu, jako Německo, Japonsko a Čína, si musí uvědomit, že jejich vlastní růst (a růst ostatních) závisí na snižování globální nerovnováhy úspor a investic, které vyústí v zužování vnějších schodků jinde na světě.
Je třeba takto postupovat udržitelným způsobem, až dojde k ukončování mimořádného fiskálního stimulu.
Zadruhé, všichni musí pochopit svůj vlastní zájem na co nejúplnějším a co nejrychlejším obnovení vyváženého růstu vyspělých zemí, aby potlačoval probíhající propad agregátní poptávky.
Vždyť vyspělé země tvoří dvě třetiny celosvětového HDP, takže pomalý růst v těchto zemích nevyhnutelně zbrzdí globální růst a oseká růstový potenciál velké části rozvojového světa.
Jde však o velice komplikovaný úkol, protože zkrácení dluhové páky a nalezení opětovné rovnováhy nelze uskutečnit přes noc.
Máme ovšem možnost provést zásadní kroky: obnovit fiskální rovnováhu v řádně komunikovaných plánech, zavázat se k autonomii centrálních bank a nízké inflaci a nalézt promyšlenou rovnováhu mezi nedostatečností a nadměrností regulace finančního sektoru.
Zvenčí mohou opětovné nalezení rovnováhy podpořit významní obchodní partneři a držitelé aktiv vyspělých zemí, a to tím, že vysloví souhlas s tím, že se vystříhají náhlých a potenciálně destabilizačních změn ve skladbě svých bilancí.
Jsou tu tedy dvě zásadní témata, která si v nadcházejících měsících musí vydobýt přednostní místo na nejvyšších příčkách ekonomické agendy.
Prvním je úprava regulace finančních soustav vyspělých zemí za účelem zajištění vyšší stability, aniž by to ovšem narušilo jejich zásadní funkce nebo zbytečně zvýšilo cenu kapitálu.
Druhým je soubor ujednání a závazků mezi předními vyspělými a rozvojovými zeměmi, že dojde k obnově rovnováhy globální ekonomiky, aby se zotavila agregátní poptávka a růst.
Podaří-li se toho dosáhnout, svět udělá významný krok směrem k relativně hladkému, efektivnímu a spravedlivému globálnímu ekonomickému oživení.
Krize jedné civilizace
Chemický pomeranč
OXFORD – V novele Anthonyho Burgesse (a ve filmu Stanleyho Kubricka) Mechanický pomeranč má Alex, psychopat bez výčitek svědomí, oči násilím otevřené dokořán a je nucen sledovat násilné obrazy.
Jako Pavlovovu psu je Alexovi vštěpována reakce nevolností na násilí a sex.
Tato scéna je stále šokující, ale tak jako většina science fiction zestárla.
Behavioristická psychologie, z níž čerpala, dávno ztratila platnost a strach, že věda bude zneužita k morálnímu vylepšování lidí, dokonce snad násilného, dnes už zní zastarale.
Science fiction sice stárne rychle, ale má dlouhý posmrtný život.
V uplynulém desetiletí se zástupy psychologů, neurovědců a evolučních biologů snažily odhalit neuronový „mechanický strojek“, z něhož lidská mravnost vychází.
Vydali se po stopách evolučních počátků prosociálních citů, jako je empatie, a začali odhalovat jednak geny způsobující náchylnost některých jedinců k nesmyslnému násilí a jiných k projevům altruismu, jednak dráhy v lidském mozku formující naše etické rozhodování.
Pochopit, jak něco funguje, je ovšem také začátkem objevování způsobů, jak to pozměnit, nebo dokonce řídit.
Vědci skutečně neobjevili jen některé z mozkových drah utvářejících naše etická rozhodnutí, ale také chemické látky, které tuto nervovou činnost modifikují.
Nedávná studie doložila, že antidepresivum Citalopram dokáže změnit reakce jedinců na hypotetické scénáře mravních dilemat.
Osoby, jimž byl lék podáván, projevily menší ochotu obětovat jedince, aby zachránily život několika dalším.
Jiná série studií ukázala, že podávání hormonu oxytocinu pomocí nosního spreje zvyšuje důvěru a kooperativní chování uvnitř sociálních skupin, ale zároveň omezuje spolupráci s těmi, kdo jsou považováni za cizince.
Neurovědci dokonce magneticky „vypnuli“ pečlivě zaměřené oblasti v mozku vybraných lidí, aby překvapivými způsoby ovlivnili jejich mravní úsudek – například jim usnadnili lhaní.
Nikdo samozřejmě nevyvíjí „pilulku mravnosti“, která nás promění ve světce.
Výzkum ale rychle postupuje a je téměř jisté, že naznačí nové způsoby jak přetvořit naše morální instinkty, city a motivace.
Měli bychom své rozšiřující se vědecké poznání základů lidské mravnosti využít k morálnímu zlepšování lidí?
Mechanický pomeranč byl obviňován z glorifikace násilí a některé jeho scény je stále těžké sledovat.
Sám Burgess ale tvrdil, že novela má téměř křesťanské poselství: lidmi nás činí naše svoboda zvolit si jak dobro, tak zlo, a jestliže společnost jedince drtí, aby žil v servilní konformitě, není to o nic méně ohavné než sadismus psychopatů jako Alex, ba možná ještě ohavnější.
Mám dojem, že většina lidí se s tímto názorem ztotožní.
Budou zajedno s tím, že naše schopnost rozlišovat dobro a zlo není rozbitý strojek, který by vědci měli opravit, ale cosi cenného, co bychom měli ochraňovat.
Ovšemže na většinu z nás není třeba nikterak působit, aby v nás znásilnění či mučení vyvolávalo odpor.
To však neznamená, že jsme mravně dobří či dostatečně dobří.
Zatímco čtete tyto řádky, zcela obyčejní lidé kdesi ve světě páchají na jiných nevyslovitelné věci.
I v nejvyspělejších a nejmovitějších společnostech je nutné rozsáhlé a koncentrované úsilí, aby byla zachována i jen minimální slušnost: připomeňme si zámky, bezpečnostní alarmy, policii, soudy, věznice.
Nadto není jisté, zda nám na ostatních skutečně sejde nebo zda lidem méně šťastným dáváme dost.
Člověk se rodí se schopností být mravný, ale jde o schopnost omezenou, která není připravena na řešení etických spletitostí moderního světa.
Tisíce let lidstvo ve snaze přimět lidi ke slušnému chování spoléhá na vzdělávání, přesvědčování, společenské instituce a hrozby reálným (či nadpřirozeným) trestem.
Všichni bychom mohli být mravně lepší, ale je jasné, že tradiční přístup nás mnoho neposune.
Neplatí, že se lidé znenadání začnou chovat lépe, předložíme-li jim více faktů a statistik nebo lepší argumenty.
Neměli bychom tedy ukvapeně zavrhovat úvahu, že by mohla pomoci věda – v prvé řadě tím, že nám pomůže vytvořit účinnější instituce, podnětnější mravní výchovu či přesvědčivější etické argumenty.
Věda ale může nabídnout i bezprostřednější způsoby ovlivňování našich mozků.
Science fiction naše možnosti občas spíš zužuje, než rozšiřuje.
Pokoušet se mravnost prosazovat brutálním donucováním by bylo přinejmenším odsouzeno k nezdaru.
Vlády nesmí získat pravomoc řídit mravní kodex svých občanů – víme, že kdyby takovou moc získaly, zneužily by ji.
Bylo by ideální, kdyby jedinci mohli svobodně zkoušet různé způsoby sebezdokonalování, ať už praktickou dbalostí, čtením etických spisů anebo užíváním „pilulky mravnosti“.
Je ale také pravda, že ačkoliv někteří lidé rádi berou prášky, po nichž se lépe cítí nebo bystřeji myslí, není až tak jisté, že by lidé skutečně chtěli užívat pilulky, které by je mravně zdokonalovaly.
Není zřejmé, zda lidé chtějí být morálně lepší.
Navíc ti, kdo pomoc potřebují nejvíc, jako psychopatický Alex, by to pravděpodobně chtěli nejméně.
Jde samozřejmě o hypotetické otázky.
Dosud nevíme, co je možné.
Je ale lepší tuto etickou diskusi začít raději příliš brzy než příliš pozdě.
I když jsou „pilulky mravnosti“ jen science fiction, vyvolávají hluboké otázky.
Budeme je chtít užívat, budou-li jednou k dostání?
A pokud chtít nebudeme, co to o nás vypovídá?
Mraky nad bezpečností letecké přepravy
PRINCETON – Když se po uzavření způsobeném erupcí islandské sopky Eyjafjallajökull znovu otevřela letiště po celé Evropě, nestalo se tak v důsledku snížení objemu popela v atmosféře, nýbrž v důsledku přehodnocení rizika, které popel představuje pro bezpečnost letadel.
Vedly ke zrušení zákazu letů nové vědecké informace, anebo šlo o odraz lidských i ekonomických potíží, které tento zákaz způsoboval?
V průběhu šesti dní bylo zrušeno zhruba 95 000 letů, což letecké společnosti stálo více než miliardu dolarů.
Odhadem pět milionů lidí zůstalo na zemi nebo se opozdilo.
Britská ekonomika zaznamenala ztrátu 1,5 miliardy liber a podobně postižené byly i ekonomiky další.
Pěstitelé květin v Keni, kteří jsou odkázáni na leteckou přepravu dopravující jejich rychloobrátkové zboží do Evropy, byli náhle bez příjmů.
Šestnáct lidí trpících rakovinou, kteří kriticky potřebovali kostní dřeň k transplantaci, se ocitlo v ohrožení, poněvadž vyhovující dřeň k nim nemohla být letecky přepravena ze Spojených států či Kanady.
Proudová letadla, která v minulosti vletěla do sopečného popela nad USA, Indonésií, Filipínami a Mexikem, ztratila dočasně výkon motorů a v jednom případě se propadla o několik set metrů, ale všem se nakonec podařilo bezpečně přistát.
Neexistovaly však žádné důkazy, že rozptýlenější popel šířící se z Islandu nad Evropu by způsobil podobné problémy.
Rozhodnutí zakázat letový provoz bylo založeno na názoru, že jakákoliv koncentrace popela v atmosféře představuje určité riziko pro letadla a že bez ohledu na to, jak může být toto riziko nepatrné, je úkolem vlády „zajistit, aby byla bezpečnost na prvním místě“, jak se vyjádřil britský premiér Gordon Brown.
Zdá se, že evropské vlády skutečně daly uzavřením oblohy absolutní prioritu bezpečnosti nade vším ostatním.
V jiných oblastech se však žádná z nich tímto principem neřídí.
Každý den například zemře na světových silnicích přibližně 3000 lidí.
Omezení rychlosti na řekněme 10 kilometrů za hodinu by zabránilo většině nehod a zachránilo řadu životů.
Přesto to neděláme, protože dáváme bezpečnosti nižší prioritu než své touze trávit méně času jízdou.
Cena, kterou jsme ochotni platit za bezpečnost, nemůže být nekonečná.
Je odpudivé dávat na lidský život cenovku, ale čím více utratíme za bezpečnost, tím méně nám zbude na jiné účely.
Britská vláda používá částku o něco vyšší než jeden milion liber jako obecnou hranici sumy, kterou je ochotna zaplatit za záchranu statistického života – například zvýšením bezpečnosti silničního provozu.
V USA je ministerstvo dopravy připraveno jít za stejným účelem až na 5,8 milionu dolarů – to je při současném směnném kurzu téměř čtyřikrát více.
Znamená to, že bezpečnost je v USA prvořadá, zatímco v Británii nikoliv?
Giovanni Bisignani, šéf Mezinárodního sdružení pro leteckou přepravu, uzavření vzdušného prostoru kritizoval, neboť mu podle jeho slov nepředcházelo žádné hodnocení rizik.
Celkově se však zdálo, že veřejnost toto rozhodnutí podporuje.
Pasažéři, kteří uvízli na letištích, v rozhovorech obvykle říkali, že budou raději sedět na letišti než v letadle, které spadne z oblohy.
Co když však mají někteří cestovatelé vyšší toleranci rizika nebo naléhavější potřebu cestovat než jiní?
John Stuart Mill ve své klasické knize O svobodě nastínil situaci, v níž se jistý člověk rozhodne přejít most, o němž víme, že není bezpečný.
Podle Millova názoru máme právo ho zastavit pouze proto, abychom se ujistili, že si je nebezpečí vědom.
Jakmile o něm ví, je rozhodnutí na něm, jelikož pouze on může posoudit důležitost své cesty a poměřit ji s rizikem, které podstupuje.
Bezpečnost letového provozu je poněkud odlišná, protože ztroskotavší letadlo může zabít i lidi na zemi, avšak zdaleka největší riziko nesou pasažéři a posádka.
Jsou-li o rizicích plně informováni, a přesto jsou ochotni letět – posádce bylo třeba nabídnuto více peněz, což se pracovníkům vykonávajícím nebezpečná povolání často děje –, měli bychom jim bránit, aby se sami rozhodli, zda poletí?
Poté, co testovací lety bez pasažérů neprokázaly žádné poškození motorů a výrobci leteckých motorů sdělili úřadům pro letectví, že jejich výrobky dokážou bezpečně fungovat i při nízké úrovni popela v atmosféře, se nakonec evropské vzdušné prostory opět otevřely.
Mezinárodní úřad pro civilní letectví oznámil, že svolá skupinu expertů, kteří mu pomohou stanovit směrnice, jimiž se bude tento sektor řídit při rozhodování, jaká koncentrace popela v atmosféře již činí lety nebezpečnými.
Když jsme nyní viděli, s jakými náklady je spojeno poskytnutí absolutní priority bezpečnosti, víme, že nejde jen o technickou otázku.
Věřím, že se mezi experty najdou takoví, kteří se zamýšlejí i nad etickou otázkou v pozadí: jak velká míra bezpečí by měla být naším cílem?
Komunistická strana bez komunismu
PRINCETON – Skutečnost, že ruský prezident Vladimir Putin pomazal Alexandra Medvěděva jakožto svého nástupce v údajně demokratických březnových prezidentských volbách, ukazuje, že nejvyšší ruští představitelé se ani za mák nezměnili.
Zdá se stále pravděpodobnější, že stejně jako za Leonida Brežněva budeme i nyní vídat ve zprávách po desítky let stejná jména.
Podle Gleba Pavlovského, čelního ideologa Putinova režimu, je současný ruský systém dokonalý ve všech ohledech kromě jediného: nezná své nepřátele.
Dokonce to vypadá, jako by všichni v Kremlu četli nacistického právního teoretika Carla Schmitta, který učil, že pojmenování nepřítele je stěžejním úkolem politiky.
Ve Schmittově duchu označili Putinovi lidé za svého arcinepřítele liberální stranu Svaz pravicových sil.
Její veřejná shromáždění rozháněli ozbrojení policisté, její předáci byli zatýkáni a biti a Putin prohlásil její stoupence za „kojoty“.
Překvapivé je, že toto agresivní chování není reakcí na žádné viditelné nebezpečí.
Ceny ropy strmě rostou a Putinova obliba u veřejnosti také.
Jím jmenovaní lidé kontrolují vše, co má nějaký význam, od Gazpromu až po Ústřední volební komisi.
Od pacifikace Čečenska prostřednictvím násilí a dotací, uvěznění či emigrace několika finančně zdatných protivníků a mohutných „sociálních investic“ z posledních let, které pod Medvěděvovým osobním dohledem uplatily obyvatelstvo, nemůže žádná reálná síla vážně ohrozit Putinovy lidi.
Přesto je jejich režim v krizi a oni to vědí.
Ruská ekonomika je závislá na plynu a ropě víc než kdykoliv předtím.
Reforma armády uvízla na mrtvém bodě.
Navzdory rostoucím příjmům jsou Rusové méně vzdělaní a méně zdraví než v době, kdy se Putin dostal k moci; stále umírají v otřesně mladém věku.
A ruské angažmá ve světových záležitostech je poskvrněno jedem a korupcí.
Státní monopoly bourají, co soukromé firmy vytvořily.
Byrokrati s nekvalitním vzděláním díky vyššímu toku peněz najímají další byrokraty s nekvalitním vzděláním a v důsledku toho není režim schopen vládnout zemi.
Ta je v rozháraném stavu a její vládcové to vědí.
A tak propadají panice.
Putinovým cílem bylo podřídit veškerou moc kontrole ruských bezpečnostních sil.
Jeho generace důstojníků KGB přihlížela kolapsu komunistické strany a všech vládních orgánů, které „řídila a kontrolovala“, včetně KGB samotné.
Za Putina se tato bezpečnostní služba dočkala pomsty.
Její lidé se stali mocnými, arogantními a nesmírně bohatými.
A také „neposlušnými“.
V roce 2004 zveřejnil tehdejší Putinův zástupce v severozápadním Rusku, generál Viktor Čerkesov, esej, která oslavovala KGB coby jedinou nezkaženou autoritu ve zkorumpované zemi.
Právě tato esej víc než cokoliv jiného definovala Putinovo druhé funkční období.
V říjnu 2007 zveřejnil Čerkesov (dnes šéf jedné z nejobskurnějších a nejmocnějších služeb, Federální protidrogové správy) další esej, v níž hořekoval nad úpadkem svých kolegů: bojovníci se proměnili v obchodníky, postěžoval si.
Ještě předtím zatkli generálové z konkurenční služby FSB Čerkesovova zástupce za „nezákonné odposlouchávání“.
Čerkesov pak učinil veřejné gesto zoufalství a přiznal nezdar Putinova projektu oživit ruskou vládu tím, že ji podřídí bezpečnostním složkám.
Čerkesovův zástupce zůstává ve vězení a většina lidí se domnívá, že Putin není schopen zasáhnout na jeho obranu.
Při absenci kontroly komunistické strany zradili tito bezpečnostní činitelé profesní etiku a zapojili se do koňských handlů, přičemž neváhali použít sílu, když nějaký obchod neprobíhal dobře.
Že se to děje obyčejným Rusům, je nabíledni; Čerkesov však odhalil, že se s touto situací potýká už i okruh Putinových lidí.
Co lze dělat, když bývalí bojovníci z KGB obrátí své meče a štěnice proti sobě?
Čerkesovův případ je typickým příkladem Putinovy noční můry.
Pokud vás však zradí instinkty, uchýlíte se k instinktům ještě hlubším.
Když nyní Putinovi lidé opustili neoliberální ideje svých předchůdců a cítí rozčarování z kliky bývalých agentů KGB, je příkazem dne opětovné vytvoření všudypřítomné politické strany, která kontroluje bezpečnostní služby, státní správu, podnikání i mnoho dalších věcí.
Tato strana bude centralizována pod osobním vedením a poníží stát na pouhou právní fikci.
Její nejvyšší činitelé budou kázat nacionalismus a věřit ve vlastní univerzální kompetentnost jakožto protiklad profesionalismu a korporativismu na způsob KGB.
Boris Jelcin zakázal dekretem činnost stranických organizací ve státem kontrolovaných institucích.
Putinovi právníci toto rozhodnutí zvrátí: strana bude mít buňky či výbory v každé továrně, firmě, vojenské jednotce, univerzitní katedře atd. Členové strany, semknutí vůdcovým charismatem a stranickou disciplínou, se zaměří na zbědovanou zemi a sjednotí ji.
Takový je Putinův plán.
Stejně jako bývalý sovětský vůdce Jurij Andropov, jediný další člověk z KGB, který kdy vládl Rusku, se také Putin stane generálním tajemníkem strany.
A stejně jako za sovětských dob se státní a vládní úředníci promění v pouhé stranické nicky – tutéž roli bude ostatně pod generálním tajemníkem Putinem hrát i prezident Medvěděv.
Funkce generálního tajemníka navíc samozřejmě není svázána žádným ústavně předepsaným časovým ohraničením.
Nakonec bude mít Putin to, co mu dějiny zanechaly: nikoliv ideje, nýbrž jen frakci toužící upevnit vlastní moc.
Lenin a Trockij potřebovali stranu, aby proměnili svou ideologii v realitu; Putin a Medvěděv vymýšlejí ideologii, aby upevnili svou stranu.
Je to bizarní ideologie.
Obviňováním bojovníků z toho, že jsou obchodníky, a obchodníků že jsou zloději, se tato ideologie zříká svého marxistického původu.
Všechny, kdo opravdu dělají nějakou práci – obchodníky, bojovníky, novináře i další –, pak podřídí stranickým ideologům, jejichž jediným úkolem je hledat nepřátele.
Konfederativní řešení pro Palestinu
LONDÝN – Když jsem minulý měsíc pobýval v New Yorku, náhodou jsem bydlel ve stejném hotelu jako izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
Aby se vyhovělo jeho bezpečnostním potřebám, proměnil se hotel v pevnost, do značné míry stejně jako samotný Izrael.
Netanjahu byl ve Spojených státech kvůli dalšímu kolu blízkovýchodních mírových rozhovorů.
USA nabídly nejrůznější cukrátka, aby přiměly Izrael zmrazit výstavbu osad na západním břehu Jordánu na dalších 90 dní.
Izraelci to odmítli, čímž bylo dosaženo dalšího patu.
Jaké by tedy mohly být vyhlídky dojednaného míru mezi dvěma národy vznášejícími nároky na stejné území?
Odpověď zní: velmi slabé.
Všechna mírová úsilí od dohod z Osla z roku 1993 byla založena na „řešení spočívajícím v existenci dvou států“, podle něhož má Izrael vydat okupovaná území palestinskému státu, Palestinci se mají zříci veškerých nároků na židovský stát a všichni mají šťastně žít až do smrti.
Dojednané řešení „území za mír“ nadále zůstává oficiální doktrínou Západu.
Jak v nedávném projevu uvedla americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová, „spravedlivý, trvalý a všeobecný mír“ musí být založen na „dvou státech pro dva národy“.
Dvě hlavní strany sporu, Palestina a Izrael, zatím hledají jednostranné alternativy vůči zablokovanému „mírovému procesu“.
Palestinci prosazují mezinárodní uznání své státnosti, zatímco Izraelci využívají své osídlovací politiky k zabránění vzniku palestinského státu.
Palestinský prezident Mahmúd Abbás prohlásil, že pokud nejnovější mírové rozhovory zkrachují, bude prosazovat, aby OSN uznala palestinský stát v hranicích z roku 1967.
Brazílie a Argentina tento měsíc „Palestinu“ uznaly a očekává se, že je bude následovat celá kaskáda latinskoamerických zemí.
Abbás nyní obrací pohled na Evropu a hodlá požádat Turecko, aby působilo jako prostředník.
Cílem je využít mezinárodního uznání nezávislého palestinského státu k tlaku na USA, aby ustoupily od své téměř bezpodmínečné podpory izraelské politiky.
Hlavním zájmem Izraele je i nadále bezpečnost.
Oficiální doktrína Západu říká, že dlouhodobá bezpečnost Izraele závisí na úspěchu „mírového procesu“.
V praxi Izrael podniká jiná opatření, aby si zabezpečil budoucnost.
Mediální pozornost se zaměřuje na „bezpečnostní zeď“, které se rozhodně podařilo snížit míru násilí.
Pro jestřáby, kteří dnes ovládají izraelskou politiku, však klíč k izraelské bezpečnosti závisí na hloubkové obraně, pro kterou je rozšiřování osad nepostradatelné.
Recept jestřábů na přežití je trojí: trvalá vojenská a ekonomická podpora z USA, ubránitelné hranice prostřednictvím programu strategického osídlování a rozporcování palestinského západního břehu do vzájemně nepropojených bantustanů či podřízených autorit neschopných společné opozice vůči izraelské politice.
Zatímco se tedy Abbás snaží vytvořit novou situaci, když svolává mezinárodní podporu pro palestinský stát, Izrael se ho snaží „trumfnout“ tím, že učiní takový stát neživotaschopným.
Ideální alternativou k oběma strategiím je mírový proces, který se nesnaží vytvořit dva státy, ale spíše zřídit politickou a hospodářskou základnu pro jediný konfederativní stát.
Řešení založené na existenci dvou států bylo vždy iluzí.
Území nikdy nebylo dost na to, aby uspokojilo vášnivé majetnictví všech, kdo si na ně dělají nárok.
A odsunutí izraelských osadníků ze západního břehu a východního Jeruzaléma se postupem času stalo stejně nemožným jako jakýkoliv pokus Izraele vystrnadit jeho zbylé Araby.
Izraelští Židé zákonitě zůstanou na západním břehu a ve východním Jeruzalémě a izraelští Arabové zákonitě zůstanou v samotném Izraeli.
Taková jsou „fakta na stole“, která odsuzují k záhubě palestinské naděje na suverénní palestinský stát ve stejné míře jako izraelské naděje na stát plně židovský.
Výměna území za mír navíc nikdy nedávala smysl z ekonomického hlediska.
Pokud mělo být určujícím principem odškodnění Palestinců za křivdy, pak vždy existovaly lepší způsoby, jak to provést, než založit rozkolísaný a chudobou zmítaný nový stát závislý na zahraniční pomoci.
Většina lidí zapomněla, že Pařížské protokoly z dubna 1994 zřídily mezi Izraelem a okupovanými územími celní unii, přičemž obchodní spory měla rozhodovat společná Hospodářská rada.
Volný pohyb zboží, práce a kapitálu mezi oběma stranami mohl dát palestinskému HDP obrovský ekonomický impulz.
Zároveň to mohl být základ konfederativního státu, jehož palestinská část by těžila z produktivity a daní osadníků na západním břehu.
Tuto neškodnou vyhlídku však podkopalo násilí potřebné k udržení židovského státu a k umožnění vzniku státu palestinského.
Oficiální stanovisko zůstává takové, že pouze mezinárodně zaručená dohoda o dvou státech přinese bezpečnost potřebnou pro ekonomické oživení palestinských území.
Je ovšem možné, že jednostranná izraelská politika skrytě podporovaná USA vytvoří prozatímní podmínky míru, které budou postačovat k takovému hospodářskému růstu, že to ochladí palestinský nacionalismus.
Palestinská věc není převládajícím zájmem ani v arabských státech, takže Netanjahuova strategie hloubkové obrany má větší naději na úspěch než Abbásova snaha o státnost prostřednictvím mezinárodního uznání.
Netanjahuův projekt není morální.
To ovšem neznamená, že nebude alespoň nějakou dobu fungovat.
Konfederace pro Kosovo
V Kosovu se krátí čas. Nebude-li do začátku prosince dosaženo urovnání pod záštitou Organizace spojených národů, většinová albánská populace v provincii zřejmě jednostranně vyhlásí nezávislost – což je postup, o němž Spojené státy prohlásily, že by mohl mít jejich podporu.
Byl by to katastrofický krok.
Rusko by zuřilo, protože se obává, že odtržení Kosova – ať už mezinárodně uznané, či nikoli – by v bývalé sovětské říši mohlo rozdmýchat separatistické tendence.
Srbsko je ještě silněji proti.
Srbský státní tajemník pro Kosovo Dušan Proroković řekl, že jeho vlast by k zachování suverenity mohla použít sílu.
I kdyby vláda váhala, krajně nacionalistické skupiny by předsedu vlády Vojislava Koštunicu mohly k vyslání jednotek donutit: současná přítomnost OSN v Kosovu je velice slabá (jen 40 „vojenských pozorovatelů“ a 2116 policistů), ale při vyslání 15 tisíc vojáků NATO by vojenský střet mohl být velice nebezpečný.
Po osmi letech mezinárodní správy zachutnala kosovské albánské většině svoboda a touží po úplné nezávislosti.
Srbsko ale tvrdí, že provincie zůstává významnou součástí jeho historické a kulturní tradice.
Nezávislost by navíc nepřijala srbská veřejnost, která už teď zdrceně sledovala, jak se z „Velkého Srbska“ postupně ukrajovalo, naposledy odtržením Černé hory.
Srbsko je ochotné Kosovu přiznat jedině „posílenou autonomii“ a určitou možnost uzavírat mezinárodní dohody.
Přestože se však obě strany jeví jako nesmiřitelné, ještě není na kompromis pozdě.
Dosáhnout jej ovšem bude možné jedině oživením – a aktualizací – staré instituce mezinárodního společenství: konfederace států.
Prostřednictvím závazné rezoluce Rady bezpečnosti OSN by bylo možné Kosovu udělit plnou a výhradní pravomoc nad jeho občany a územím a dále omezenou možnost vystupovat na mezinárodní scéně.
Bylo by možné oprávnit jej k uzavírání obchodních dohod a smluv týkajících se osob (například vstupu a pohybu cizinců či extradice) a dát mu právo usilovat o vstup do OSN (což nevyžaduje úplnou suverenitu ani nezávislost).
Kosovo by tak získalo některé podstatné rysy státnosti.
Avšak plnou pravomoc nad zásadními zahraničněpolitickými záležitostmi (například aliancemi a vztahy s mezinárodními ekonomickými institucemi), obranou, hranicemi (pro případ, že by si Kosovo přálo spojit se s Albánií) a zacházením s kosovskou srbskou menšinou by dostal rozhodovací orgán složený z delegátů z Kosova, Srbska a Evropské unie.
Ve výsledku by Kosovo a Srbsko tvořily dva odlišné mezinárodní subjekty, vázané konfederací ukotvenou ve společném rozhodovacím orgánu.
Samozřejmě, jednalo by se o konfederaci asymetrickou, protože svrchovanost srbské vlády nad zbytkem Srbska by zůstala nedotčená a neomezená, zatímco „svrchovanost“ vlády Kosovanů nad Kosovem by byla měla své mantinely.
Aby se předešlo tomu, že jedna ze stran získá nadvládu a prosadí svévolná rozhodnutí, společný rozhodovací orgán by se měl skládat ze čtyř srbských delegátů, dvou kosovských delegátů a tří představitelů EU, což by od obou stran vyžadovalo, aby získaly podporu evropských zástupců.
Navíc by EU měla vybudovat malou, ale účinnou vojenskou sílu (řekněme 5000 mužů), která by byla pro rozhodnutí společného orgánu oporou.
Obě zápasící strany by tak jako v případě každého kompromisu tímto uspořádáním jak ztratily, tak získaly.
Srbsko by si zachránilo tvář a mohlo by i nadále mluvit do zásadních věcí ohledně Kosova, včetně zacházení se srbskou menšinou.
Kosovo by získalo omezenou nezávislost, přičemž jeho status by se pozvedl z provincie svrchovaného státu na mezinárodní subjekt schopný uzavírat určité dohody s dalšími státy, a dokonce vstoupit do OSN.
Prospěch by z toho měla i EU, neboť by přispěla ke stabilizaci nesmírně nestálé oblasti.
Následně by EU na Kosovo dohlížela a bránila jakémukoli sporu, který by mohl získat násilný charakter.
Poslední výhodou tohoto řešení je, že by bylo dočasné.
Historicky se konfederace dříve či později buď staly federacemi (jak se přihodilo v USA, Německu a Švýcarsku), nebo se působením odstředivých sil rozpadly (což byl případ Sjednocené arabské republiky, která vznikla v roce 1958 a tři roky nato se rozpadla v Egypt a Sýrii).
Konfederace, již obhajuji, by tedy vytvářela mezistupeň (trvající pět nebo deset let), na jehož konci by se Kosovo zřejmě stalo plně nezávislým.
Odložení konečného řešení tímto způsobem by poskytlo čas k ověření vyhlídek Kosova na vstup do EU, a tedy vposled na sdílení „svrchované moci“ s dalšími nezávislými státy, což by mohlo zmírnit nebezpečně silné nacionalistické požadavky Kosovanů.
Konzervativní Evropa
Minulý týden se v Berlíně setkali Tony Blair, Jacques Chirac a Gerhard Schröder.
Odjížděli se závazkem, že oživí růst Evropy.
Tenhle prázdný slib jsme neslyšeli poprvé.
Evropská unie nepotřebuje sliby, ale nový směr.
To říkám jako šéf strany, která vždy stála v čele britského angažmá v Evropě.
Na počátku 60. let jako první podala žádost o členství konzervativní vláda.
V roce 1973 konzervativní vláda dovedla Velkou Británii do Evropského hospodářského společenství.
Margaret Thatcherová spolupracovala roku 1986 s Jacquesem Delorsem na vytvoření jednotného trhu.
Nemám tedy pochyb o tom, že Británie musí v unii zůstat vlivnou zemí.
Avšak britská politika vůči EU mnohokrát nevedla ke zlepšení, nýbrž ke zhoršení vztahů mezi členskými státy.
Naší tradiční reakcí na nové iniciativy EU často bylo novinkám odporovat, hlasovat proti nim, v hlasování podlehnout a pak je rozmrzele přijmout a vinu svalovat na všechny kolem.
Mnozí Evropané už mají britských vet po krk.
A já také.
Existují samozřejmě základní požadavky, které musí všechny členské státy přijmout.
Nejpřednější jsou čtyři svobody jednotného trhu: volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu.
Jednotný trh ale nevyžaduje jednotnou sociální ani průmyslovou politiku a už vůbec ne jednotnou daňovou politiku.
Možnost jednotlivých zemí uskutečňovat v těchto oblastech vlastní politiky posiluje konkurenční schopnost.
Prosadí-li se jednotné normy, Evropa bude nadále zaostávat, neboť členské státy budou přesouvat své výdaje na sousedy.
Které oblasti by se měly týkat všech členských států a které by měly být nepovinné?
Já jsem přesvědčen, že každý členský stát by měl sám spravovat ty politiky, jež přímo a zásadně nepostihují jiné členské státy.
Členské země by se měly rozhodnout, zda si nad oblastmi, jež slouží jejich národním zájmům, chtějí ponechat úplnou národní kontrolu, nebo zda chtějí spolupracovat s ostatními.
Měly by vytvořit řadu překrývajících se skupin - různá spojení členských států by měla mít možnost se podle vlastního uvážení dělit o odpovědnost v různých oblastech.
Historické příklady takového přístupu existují.
NATO bylo flexibilní od svého založení.
Francie se přihlásila ke členství, ale později odmítla podřídit své ozbrojené síly ústřednímu velitelství NATO.
Obdobná pružnost charakterizuje euro, Schengenskou dohodu i sociální kapitolu.
Tyto precedenty lze rozšířit.
Dosud museli všichni postupovat společně, ač si jednotlivé země dojednávaly konkrétní výjimky z účasti.
Od roku 1998 ovšem evropské dohody znají postup - nazývaný posílená spolupráce -, který by mohl některým členským zemím umožnit postupovat v konkrétních oblastech v hlubší integraci, aniž by vyžadovaly účast všech ostatních zemí.
Místo toho, aby jednotlivé členské státy vedly neklidná jednání o neúčasti na nové iniciativě, můžou se prostě zapojit jen ty země, které budou souhlasit.
Země, jež se chtějí hlouběji integrovat, tak mohou učinit.
Nemusí za sebou vláčet Británii ani další zuby nehty se bránící země, protože ostatní nejsou nuceni se k nim přidat.
Tímto způsobem se můžeme vyvázat z institucializované přetahované, jež charakterizuje vztahy v EU.
Nehovořím o dvourychlostní Evropě.
Ta předpokládá, že se všichni shodneme na jistém cíli cesty a budeme se lišit jen tempem postupu.
Já si nepřeji dospět k cílům, o něž někteří naši partneři mohou usilovat.
Nechci jim ale bránit v cestě.
Slýchám, že by to pro země, které se zdrží užší integrace, znamenalo jistou ztrátu vlivu.
Avšak vliv sám není cílem - je prostředkem k dosažení cíle.
Británie nepotřebuje křeslo u stolu, u něhož se bude rozhodovat o euru.
Nečlenstvím v eurozóně naše hospodářství nebylo nijak postiženo.
Věrnost libře neznamená, že se stavíme proti euru či že doufáme v jeho neúspěch.
Evropská unie by se měla přestat snažit dělat všechno a zaměřit síly na to, aby vykonala méně, ale účinněji.
Měla by dát členským státům příležitost vytvořit si v rámci EU vlastní přístup k Evropě, který by vyhovoval jejich národním tradicím.
Právě na tomto základě jsou britští konzervativci proti navrhované ústavě.
Samozřejmě že nesouhlasíme s mnohým z jejího obsahu, ale odmítáme i představu ústavy EU jako takovou.
Je propastný rozdíl mezi smluvně vázaným sdružením národních států a jednolitým útvarem, ať jej nazýváme státem, či nikoliv, který má vlastní právní subjektivitu a odvozuje své pravomoci z vlastní ústavy.
Kdyby tato ústava měla být přijata ve znění třeba jen podobném tomu navrhovanému, EU by získala mnohé znaky i vnější parádu státnosti: vlastního prezidenta a ministra zahraničí, svůj vlastní právní systém.
Nadřazenost práva EU by nevycházela ze zákonů národních parlamentů, nýbrž z nadnárodní ústavy.
To je radikální změna, nikoliv pouhý úklid, jak někteří lidé tvrdí.
Jsem přesvědčen, že není správné učinit změnu takového rozsahu, aniž bychom ji konkrétně projednali s národem, jehož jménem rozhodujeme.
Naše svobody nejsou majetkem volených parlamentů.
Ty je ochraňují a bez výslovného mandátu by neměly naše svobody krátit.
Jakýkoliv návrh nové ústavy musí být předložen britskému lidu a národům všech členských států EU.
Konspirace jako hrom
NEW YORK – Nastal věk konspiračních teorií?
Řada důkazů naznačuje, že se ocitáme v jakémsi zlatém věku občanské spekulace, dokumentace a dedukce, která se formuje – obvykle na internetu – a šíří po celém světě jako virus.
Při tomto procesu se nasávají konspirační teorie z okrajů veřejného diskurzu, kde byly dříve zpravidla uvězněné, občas přímo do nitra politiky.
Zjistila jsem to náhodou.
Napsala jsem knihu o zneužívání výkonné moci ve Spojených státech během Bushových let, a když jsem pátrala po novém dění, narazila jsem na internetu na rozhovory, které berou vážně historky o zákulisních manipulacích.
Existují určitá výsadní témata.
V USA je častou látkou to, že světové elity kují pikle – mimo jiné prostřednictvím Bilderbergovy skupiny nebo Rady pro zahraniční vztahy – s cílem vytvořit „jedinou celosvětovou vládu“, kterou budou namísto národních vlád řídit samy.
Ke slovu se občas dostávají i folklornější podrobnosti, jež mezi členy této kabaly zahrnují ilumináty, svobodné zednáře, držitele Rhodesova stipendia nebo, tak jako vždycky, Židy.
Charakteristické znaky těchto historek jsou známé každému, kdo se zajímal o přenos určitých kategorií vyprávění v dobách krize.
Z literárního hlediska tato konspirační teorie značně připomíná Protokoly sionských mudrců a jejich tajnou světovou elitu s obrovskou mocí a zlými úmysly.
Historicky se obvykle vyskytuje tatáž množina motivů: děsivá, neřízená a hluboká změna prováděná vzdělanými, městskými světoobčany.
Znalci výmarského Německa vědí, že náhlé přesuny a šoky – překotná urbanizace, narušení tradiční rodiny a společenských vazeb, uvolnění sexuálních norem a hospodářský kolaps – přichystaly v myšlení mnoha Němců půdu pro setbu zjednodušujících teorií, které zdánlivě pojmenovaly jejich nejasnosti a nabízely větší smysl jejich trápení.
Podobně „Hnutí pravdy o 11. září“ tvrdí, že v útoku al-Káidy na newyorská dvojčata má prsty někdo „z blízkých“.
V muslimském světě existuje konspirační teorie, že za těmito útoky byli Izraelci a že všichni Židé, kteří v mrakodrapech pracovali, zůstali toho dne doma.
Konspirační teorie obvykle vyplouvají na povrch, když jsou lidé špatně vzdělaní a schází pečlivý nezávislý tisk.
Tak proč si dnes takové teorie získávají příznivce v USA a dalších movitých demokraciích?
Dnešní explozi konspiračních teorií vyvolaly stejné okolnosti, které vedly k jejich přijímání už v minulosti: prudké sociální změny a hluboká ekonomická nejistota.
Zřetelně vymezený „nepřítel“ s neomylným „plánem“ je psychologicky konejšivější než chaotická evoluce společenských norem a kvas – anebo nezdary – nespoutaného kapitalismu.
A třebaže jsou konspirační teorie často zjevně iracionální, otázky, jimiž se zabývají, jsou nezřídka prospěšné, ačkoliv odpovědi jsou obvykle nedoložené nebo jednoduše zcela pomýlené.
Při hledání odpovědí tito občané reagují racionálně na iracionální skutečnosti.
Mnozí občané jsou přesvědčeni, a právem, že hromadné sdělovací prostředky nevyšetřují a nedokladují případy zneužívání pravomocí.
Noviny ve většině vyspělých zemí se potýkají s problémy nebo krachují a investigativní žurnalistika je často první, co osekají.
Koncentrace vlastnictví médií a kontroly nad nimi dále rozdmýchává všeobecnou nedůvěru, což připravuje půdu pro to, aby vakuum vyplnilo investigativní úsilí občanů.
Obdobně platí, že ve věku, kdy firemní lobbisté mají volnou ruku při formování – ne-li formulování – veřejných politik, jsou mnozí lidé přesvědčeni, a opět právem, že jejich volení zástupci je už nereprezentují.
Odtud to nutkání věřit na neviditelné síly.
Konečně i racionální lidé začali být přístupnější určitým konspiračním teoriím, protože v posledních osmi letech jsme skutečně měli možnost řádku důmyslných konspirací sledovat.
Bushova vláda kula pikle, aby přivedla Američany a další do nezákonné války, k čemuž využila smyšlených důkazů.
Je potom s podivem, že se tolik racionálních lidí snaží najít smysl politické skutečnosti, která začala být opravdu nezvykle neprůhledná?
Když se sami členové komise pro vyšetření události z 11. září zřeknou vlastních závěrů (protože se zakládaly na důkazech získaných při mučení), je překvapivé, že mnozí lidé požadují druhé šetření?
Poměrně často právě občané zkoumající okraje diskurzu – kvůli svému zájmu o tyto teorie – zveřejní zprávy, jež média hlavního proudu ignorují.
Bylo například zapotřebí „konspiračního teoretika“ Alexe Jonese, aby se přišlo na dokumenty o mikrovlnných zařízeních, které mají policejní síly používat proti americkým občanům.
Časopis The New Yorker tuto novinku mnohem později potvrdil – aniž by vyjádřil uznání původnímu zdroji.
Tendence médií hlavního proudu neprověřovat a nezveřejňovat, co v konspiračních teoriích na internetu ve skutečnosti představuje zajímavou zprávu, zčásti reflektuje třídní předsudek.
Konspirační teorie se považují za nevkusné a nekultivované.
Takže špičkově vzdělaní formální žurnalisté považují za kontaminované i dobré, kritické otázky či kvalitně zdokumentované údaje, vynesou-li je na světlo investigativci z řad občanů.
Skutečný problém tohoto horečnatého „konspiračního teoretizování“ tkví v tom, že občany emočně zneklidňuje, ale nenabízí jim žádný pevný důkazní základ, o který by opřeli svůj pohled na svět, ani konstruktivní směr, jímž by své emoce obrátili.
Právě to je důvod, proč tolik diskusí přechází od potenciálně zajímavých spekulací občanů k nenávistným výlevům a paranoie.
V horečnatém prostředí, bez řádné redakční kontroly a bez nástrojů k citaci zdrojů, se občané mohou stát kořistí demagogů, kteří je vyburcují, jak jsme v posledních týdnech viděli na shromážděních Sarah Palinové poté, co internetoví teoretici vykreslili Baracka Obamu jako teroristu či člověka spolčeného s teroristy.
Musíme změnit tok informací ve věku internetu.
Občané by měli mít možnost snadněji předávat informace, upozorňovat na události a zasílat podněty investigativním reportérům hlavního proudu.
Měli by na internetu zřídit nové entity, kde by bylo možné za poplatek přímo zveřejňovat investigativní reportáže, nezprostředkované firemními tlaky.
A občanské investigativce je třeba školit v základech žurnalistiky: hledání kvalitních údajů, ověřování událostí ze dvou nezávislých zdrojů, zodpovědné využívání citací a vyhýbání se anonymitě – tedy uvádění vlastního jména pod titulkem článku, tak jako klasičtí novináři.
Právě tak můžeme občany brát vážně – a oni sami sebe – jako dokumentaristy a investigativní zpravodaje naší společné situace.
V době lží z oficiálních míst by zdravý investigativní elán měl přinášet světlo, ne jen stupňovat dusné horko.
Ústavní puč na Ukrajině
Měnit ústavu je vždycky riskantní.
Je to ovšem vyloženě nebezpečné, pokud je cílem prospěch jednoho jediného člověka.
A jestliže se prezident dobrovolně rozhodne omezit moc svého úřadu, můžete si být jisti, že má něco za lubem.
Právě to se dnes děje na Ukrajině, kde prezident Leonid Kučma navrhuje hodit náš prezidentský systém do koše a nahradit jej podivnou odrůdou parlamentního systému, kterou sám zosnoval.
Ne, nestalo se, že by Kučma náhle konvertoval k názoru, že parlamentní demokracie jsou lepší než demokracie prezidentské.
Kučma chce změnit ukrajinskou ústavu výhradně proto, aby udržel moc ve svých rukou.
Dnes Kučma vládne jako všemocný prezident.
Jeho volební období ovšem končí příští rok a on nemůže znovu kandidovat.
Místo aby důstojně odešel do důchodu, jak to běžně dělávají prezidenti od Billa Clintona po Borise Jelcina, Kučma chce změnit ústavu, aby se stal všemocným premiérem, který nikdy nebude muset čelit limitu délky pobytu v úřadu.
Ústava samozřejmě nemá sloužit k zachování statutu quo, jestliže je daný stav prohnilý.
Pokud je to zapotřebí, ústava může a měla by vyjít vstříc reformě.
Silný prezident ovšem neznamená pro Ukrajinu nutně zlo.
Během naší trýznivé postkomunistické přeměny je nezbytné, aby vláda dokázala rázně jednat.
Chcete-li měnit systém, který se v ukrajinských poměrech jeví jako nejvhodnější, musíte pro to mít dobrý důvod.
Prezident Ukrajiny je oprávněn jmenovat a propustit premiéra, rozpustit podle uvážení parlament a prostřednictvím výnosů vládnout, jestliže usoudí, že jsou ohroženy státní instituce.
Den co den v rukou drží ovládací páky všech aspektů vlády.
Takto mocný Caesar musí být bez poskvrny.
To Kučma není.
Právě naopak - prohnilá na Ukrajině není ústava, ale prezident, jehož tíží obvinění z korupce a příprav vražd novinářů a jemuž se ostatní světoví lídři vyhýbají.
Kučma je coby prezident až groteskně neoblíbený.
Větší podpoře se před svým pádem těšil i Slobodan Miloševič v Jugoslávii.
Kučma tedy ví, že se nemůže spolehnout na to, že by si nástupce sám vybral jako Jelcin v Rusku.
Když si Kučma není schopen zajistit krotkého prezidentského nástupce, rozhodl se pro to, co nazývá ,,parlamentní republikou" se slabým prezidentem a mocným ministerským předsedou.
Parlament, který si představuje, je ovšem mutant, jehož prostřednictvím bude za fasádou parlamentní demokracie pokračovat autoritářská vláda kriminálních klanů, jež Kučma ovládá.
Lidé příliš rychle zapomínají na Ukrajinu, na tuto velikou zemi u zítřejší hranice rozšířené Evropské unie.
Avšak jakýkoli pokus o prodloužení Kučmovy vlády vytvoří takový politický zmatek, že nadále už nebude absurdní si myslet, že by Ukrajina mohla jít ve stopách Běloruska a Balkánu počátku 90. let a směřovat k naprosté diktatuře a chaosu.
Ve skutečnosti by se tento scénář mohl odvíjet ještě horším směrem, neboť Rusko zřejmě nebude nečinně přihlížet, jak se Ukrajina rozpadá.
Za takových okolností se zdá pravděpodobnou nějaká forma intervence.
Znovu Ukrajinu pohltit by si ovšem dovolilo jedině Rusko imperiální.
Ovšem imperiální Rusko nemůže být demokratickým Ruskem.
Kučma tedy neohrožuje svobodu a lidská práva jenom na Ukrajině, ale je vlastně nebezpečím i pro ruskou demokracii.
Naštěstí právě nadchází nejvhodnější okamžik, kdy Západ - a zejména EU - může postrčit Ukrajinu dál od propasti.
Vzhledem k tomu, že se příští rok na jaře EU rozšíří, všichni Ukrajinci se obávají, že jejich zemi odřízne od nejvýchodnější hranice Polska a unie nová zeď.
Ačkoliv udržet na Ukrajině demokratické zřízení je především úkol pro Ukrajince, EU jim může pomoci, jestliže učiní praktické kroky, které Ukrajincům dodají důvěru v to, že nebudou odtrženi od zbytku Evropy.
Dvě možné pobídky tvoří velkorysý vízový režim a využití rozvojových fondů na Ukrajině, které přinesou prospěch zchudlému východnímu Polsku.
Obě by ovšem měly být uděleny pod podmínkou, že Kučma nechá ústavu i demokracii země na pokoji.
Evropská unie by si neměla dělat starosti, že zasahuje do vnitřních záležitostí Ukrajiny.
Vždyť jen málo váhala, když před několika lety upozornila jeden z členských států, totiž Rakousko, že má blaho demokracie v zemi ostře pod dohledem.
Vzpurný Kučma si mnohem víc zaslouží, aby Evropa zavedla opatření, která si od něj vynutí slušné chování.
Obdobně platí, že USA by měly být ostražité vzhledem ke Kučmově rozhodnutí vyslat vojáky do Iráku.
Nemůže přece dojít k tomu, že by se americká věrnost demokracii na Ukrajině nechala tak cynicky uplatit.
Ukrajinská vláda, jež by byla skutečně schopná vládnout, by měla usilovat o přijetí evropských zákonů a norem přesně tak, jak to učinily země, jež se chystají do EU vstoupit, a tím napomoci vyčištění nepoctivého systému, kde se tak daří Kučmovým zločineckým přítelíčkům.
Ústavu je nutné reformovat, ale nikoli přesouvat moc z jednoho nezodpovědného vůdce na jiného.
Zapotřebí je jasně přezkoumat svévolná pravidla a vnést transparentnost do rozhodovacích procesů.
Nikdo by neměl pochybovat o tom, že Kučma zamýšlí zůstat u moci, ať se děje co se děje.
Méně jisté je to, zda se bude cítit dostatečně bezpečný, aby uspořádal prezidentské volby (nebo nějaké jiné volby), jestliže nebude mít možnost změnit ústavu tak, aby si pokračování své destruktivní vlády pojistil.
Konec konců, zdiskreditovaný není ukrajinský ústavní pořádek, ale prezident Kučma.
Nakažlivé špatné nápady
NEW YORK – Velká recese roku 2008 se proměnila v Severoatlantickou recesi: do pomalého růstu a vysoké nezaměstnanosti nezabředly velké rozvíjející se trhy, ale především Evropa a Spojené státy.
A právě Evropa a Amerika kráčejí, jednotlivě i společně, k vyústění majestátního debaklu.
Prasklá bublina vedla k masivnímu keynesiánskému stimulu, který předešel mnohem hlubší recesi, ale zároveň zapříčinil značné rozpočtové schodky.
Reakce – rozsáhlé výdajové škrty – se postará o to, že zůstanou zachovány nepřijatelně vysoké míry nezaměstnanosti (obrovské mrhání prostředky a zahlcení strádáním), možná na celá léta.
Evropská unie se konečně zavázala pomoci svým členům ve finanční tísni.
Neměla na výběr: jelikož hrozilo, že se finanční rozvrat rozšíří z malých států jako Řecko a Irsko do velkých zemí, jako je Itálie a Španělsko, čím dál silněji bylo ohroženo samotné přežití eura.
Evropští lídři si uvědomili, že dluhy zemí v tísni začnou být nezvladatelné, nedokážou-li tamní ekonomiky růst, a že bez pomoci nelze růstu dosáhnout.
Avšak byť evropští lídři přislíbili, že pomoc je na cestě, ještě zdvojnásobili sázky na víru, že země nepostižené krizí musí seškrtávat výdaje.
Výsledné vynucené šetření poškodí evropský růst, a tedy růst nejotřesenějších ekonomik: vždyť Řecku by nepomohlo víc nic jiného než solidní růst jeho obchodních partnerů.
Pomalý růst naruší příjmy z daní a podkope deklarovaný cíl fiskální konsolidace.
Diskuse před krizí byla ilustrací toho, jak málo se udělalo pro nápravu ekonomických fundamentů.
Vehementní odpor Evropské centrální banky proti tomu, co je nepostradatelné pro všechny kapitalistické ekonomiky, totiž proti restrukturalizaci dluhu zkrachovalých či insolventních subjektů, dokládá přetrvávající křehkost západní bankovní soustavy.
ECB prohlásila, že celý účet za nedobytný svrchovaný dluh Řecka by na sebe měli vzít daňoví poplatníci, ze strachu, že jakákoli účast soukromého sektoru by vyvolala „úvěrovou událost“, která by si vynutila velké výplaty u swapů úvěrového selhání (CDS) a mohla by vyvolat další finanční rozvrat.
Pokud je však právě toto skutečnost obavou ECB, tedy pokud nejedná pouze v zájmu soukromých věřitelů, rozhodně měla požadovat, aby banky měly více kapitálu.
Obdobně ECB měla banky vykázat z rizikového trhu s CDS, kde jsou rukojmími úsudků ratingových agentur o tom, co představuje „úvěrovou událost“.
Ostatně jedním z pozitivních výsledků jednání evropských lídrů na nedávném bruselském summitu bylo zahájení procesu zkrocení ECB i moci amerických ratingových agentur.
Nejkurióznějším aspektem postoje ECB byla pohrůžka, že restrukturalizované vládní dluhopisy jako zástavu nepřijme, pokud ratingové agentury usoudí, že restrukturalizaci je třeba klasifikovat jako úvěrovou událost.
Celým smyslem restrukturalizace bylo umořit část dluhu a zajistit, aby byl zbytek zvladatelnější.
Jestliže byly dluhopisy přijatelné jako zástava před restrukturalizací, nesporně byly po restrukturalizaci ještě bezpečnější, a tedy neméně akceptovatelné.
Tato příhoda nám slouží jako připomínka skutečnosti, že centrální banky jsou politické instituce, s vlastní politickou agendou, a že nezávislé centrální banky mají sklon upadat (přinejmenším „kognitivně“) do područí bank, jež by měly regulovat.
Na druhé straně Atlantiku je přitom situace o málo lepší.
Tam krajní pravice hrozila, že odstaví vládu USA, čímž potvrdila tvrzení teorie her: když se s racionálními jedinci střetnou ti, kdo se iracionálně upnou k destrukci, není-li po jejich, vítězí ti druzí.
Prezident Barack Obama se proto podvolil nevyvážené strategii snižování zadluženosti, bez jakéhokoli zvýšení daní – ani pro milionáře, jimž se v uplynulých dvou desetiletích tak dařilo, ani zrušením daňových dárků pro ropné společnosti, které podrývají ekonomickou efektivitu a přispívají k degradaci životního prostředí.
Optimisté tvrdí, že krátkodobý makroekonomický důsledek dohody o zvýšení amerického dluhového stropu a předejití svrchovanému úpadku bude omezený – zhruba 25 miliard dolarů výdajových škrtů v nadcházejícím roce.
Nebylo však prodlouženo snížení daně ze mzdy (které nechávalo přes 100 miliard dolarů v kapsách obyčejných Američanů) a je jisté, že trh, v očekávání nástupu kontrakčních důsledků, bude ještě méně ochotný půjčovat.
Už samotné ukončení stimulu je kontrakční.
A za situace, kdy ceny domů nadále klesají, růst HDP se zadrhává a nezaměstnanost zůstává neústupně vysoká (práci na plný úvazek stále nemůže sehnat každý šestý Američan, který o ni má zájem), nejsou na místě úsporná opatření, ale další stimulace – a to i v zájmu vyrovnání rozpočtu.
Naprosto nejdůležitější příčinou narůstajícího deficitu jsou slabé příjmy z daní, v důsledku chabé hospodářské výkonnosti; naprosto nejlepším řešením by bylo dostat Ameriku zpět do práce.
Nedávná dohoda nad zadlužením je krok špatným směrem.
Mezi Evropou a Amerikou dochází k silným přenosům finanční nákazy.
Chyby v americkém finančním řízení se významně podílely na spuštění evropských problémů a finanční chaos v Evropě by zase neprospěl USA – zejména s přihlédnutím ke křehkosti bankovní soustavy USA a trvající úloze, již sehrává u netransparentních CDS.
Skutečný problém ale plyne z jiné formy nákazy: hranice snadno překračují špatné nápady a pomýlené ekonomické představy se na obou březích Atlantiku vzájemně posilují.
Totéž bude platit pro stagnaci, kterou tyto politiky přinesou.
Chladné počty o globálním oteplování
Britská vláda nedávno vydala dosud nejobsáhlejší studii ekonomických nákladů a rizik plynoucích z globálního oteplování, jakož i opatření, která by mohla snížit emise skleníkových plynů, v naději, že se tak podaří odvrátit nejhrozivější dopady.
Zpráva sepsaná pod vedením sira Nicholase Sterna z London School of Economics, jenž mě vystřídal ve funkci hlavního ekonoma Světové banky, dává jasně najevo, že otázkou již není, zda si můžeme dovolit proti globálnímu oteplování něco dělat, nýbrž zda si můžeme dovolit nedělat proti němu nic.
Zpráva navrhuje agendu, jejíž náklady by se rovnaly pouhému 1% roční spotřeby, ale ušetřily by světu rizikové ekvivalentní náklady, které jsou pětinásobně vyšší.
Uváděné náklady globálního oteplování přesahují údaje z předchozích studií, protože Sternova zpráva bere v úvahu množící se důkazy, že globální oteplování je nesmírně složitý a nelineární proces, takže existuje nezanedbatelná pravděpodobnost, že může postupovat mnohem rychleji, než se až dosud předpokládalo, a jeho rozsah může být oproti dosavadním předpokladům daleko vyšší.
Je dokonce možné, že studie ještě náklady značně podhodnocuje: klimatické změny totiž mohou vést například k větší variabilitě počasí, možnému zmizení nebo významné změně Golfského proudu – což je hrozba zejména pro Evropu – a šíření nemocí.
Když jsem se v roce 1995 účastnil Mezivládního panelu o klimatických změnách – vědecké skupině, která periodicky vyhodnocuje poznatky o globálním oteplování –, existovaly přesvědčivé důkazy, že koncentrace skleníkových plynů v atmosféře se od počátku průmyslové revoluce výrazně zvýšila, že k tomuto zvýšení významně přispěla lidská činnost a že to bude mít hluboké dopady na podnebí a hladinu moří.
Jen málokdo však tehdy tušil, že například na severním pólu budou tát ledovce tak rychle, jak se dnes podle všeho děje.
Někteří lidé přesto namítají, že jelikož nevíme jistě, jak zlé globální oteplování bude, měli bychom proti němu dělat jen málo nebo vůbec nic.
Podle mého názoru by nás však nejistota měla dnes nutit spíše k ráznější akci než k nečinnosti.
Jak říká jeden můj přítel z vědeckých kruhů: pokud jedete v autě, kterému mohou selhat brzdy, po horské silnici, blížíte se k útesu a kolem se snáší mlha, pojedete opatrněji, anebo méně opatrně?
Globální oteplování je jedním z oněch vzácných případů, u nichž se vědecká komunita obává budoucího vývoje více než běžná populace.
Vědci již totiž nahlédli, co může budoucnost věstit.
Jak poznamenává Sternova zpráva, nejzranitelnější budou jako obvykle chudí lidé.
Třetina Bangladéše se do konce tohoto století ocitne pod vodou.
Maledivy a přehršle tichomořských států zcela zmizí: bude to naše Atlantida jednadvacátého století.
Pro ekonoma je problém zjevný: znečišťovatelé nehradí v plné výši škody, které napáchali.
Znečišťování je globální externalita nedozírných rozměrů.
Rozvinuté země možná nechtějí Bangladéši a mizejícím ostrovním státům ublížit, avšak žádná válka by nemohla být ničivější.
S globální externalitou se lze nejlépe vypořádat prostřednictvím globálně dohodnuté daňové sazby.
To neznamená zvýšení celkového zdanění, nýbrž nahrazení některých současných daní v každé zemi daní za znečištění (případně za uhlík).
Zdaňovat věci, které jsou špatné, například znečištění, má totiž mnohem větší logiku než zdaňovat věci dobré, jako jsou úspory nebo práce.
Ačkoliv americký prezident George W.
Bush tvrdí, že věří v trh, v tomto případě vyzval k dobrovolné aktivitě.
Využít sílu trhů – sílu tržních pobídek – je však mnohem smysluplnější než se spoléhat na dobrou vůli, zvláště když jde o ropné společnosti, které za svůj jediný cíl pokládají maximalizaci zisků bez ohledu na náklady pro ostatní.
Firma Exxon údajně financuje takzvané mozkové trusty, aby podkopala důvěru ve vědecký základ globálního oteplování, stejně jako kdysi tabákový průmysl financoval „výzkum“ s cílem zpochybnit platnost statistických zjištění prokazujících spojitost mezi kouřením a rakovinou.
Dokonce se zdá, že některé firmy tání ledovců v oblasti severního pólu vítají, protože se tím sníží náklady na těžbu ropy pod Severním ledovým oceánem.
Dobrou zprávou je, že existuje řada způsobů, jak prostřednictvím zdokonalených pobídek emise snížit – zčásti i odbouráním bezpočtu dotací na neefektivní činnosti.
USA dotují etanol založený na kukuřici a uvalují clo na etanol založený na cukru; v daňových zákonech se ukrývají miliardové dotace ropným a plynárenským společnostem.
A co je nejdůležitější, cenové signály, které ukazují skutečné společenské náklady na energii získanou spalováním fosilních paliv, podnítí inovace a ochranu přírody.
I malé změny v každodenních zvyklostech mohou znamenat obrovský přínos, pokud si je osvojí stamiliony lidí.
Například již pouhá změna barvy střechy v teplých oblastech tak, aby odrážela sluneční záření, případně vysázení stromů kolem domu, to vše může vést ke značným úsporám energie spotřebované na klimatizaci.
Máme jen jednu planetu a měli bychom si ji chránit.
Globální oteplování je riziko, jehož ignorování si prostě a jednoduše nemůžeme nadále dovolit.
Chladná hlava na nejžhavější témata
LONDÝN – Při četbě nádherně napsané knihy Cesta za sny mého otce, v níž se americký prezident Barack Obama zamýšlí nad svým raným životem a identitou, ohromí většinu lidí jeho věcný a intelektuální přístup.
To ještě neznamená, že je Obama bez emocí.
I on dokáže zuřit a plakat.
Zdá se však, že jen málokdy jedná na základě syrového sentimentu nebo instinktivních předsudků.
A protože je pragmatický a vysoce inteligentní, dříve či později si každé téma získá plnou pozornost jeho zvědavé a analytické povahy.
Připomeneme-li si slavnou televizní reklamu Hillary Clintonové v rámci demokratických primárek, pak se ukazuje, že Obama je přesně tím typem prezidenta, jehož by většina z nás chtěla mít „na stráži“ ve 3 hodiny ráno, kdy přijde onen telefonát o mezinárodní krizi.
Nebál by se totiž jednat, ale zároveň by byl připraven o věci nejprve přemýšlet.
Nemyslím si proto, že se Obama bude příliš trápit některými kritikami, jimž na konci prvního roku v úřadu čelí, ačkoliv se bezpochyby zakaboní nad porážkou demokratického kandidáta v doplňovacích volbách na uvolněné křeslo po Tedu Kennedym ve státě Massachusetts.
Před rokem byl Obama přehnaně chválen; po 12 měsících je přehnaná i jeho kritika.
Obama zdědil strašlivý odkaz – recesi, finanční krizi, Irák, Afghánistán.
Všechny tyto problémy nevyřešil.
Těžko však hledat nějaké jeho opravdu vážné chyby, snad s výjimkou toho, že se nechal sekýrovat izraelským premiérem Netanjahuem a vyvolal v Číně dojem, že je ochoten spokojit se s bilaterálním vztahem výlučně podle čínských not.
Nyní se zdá, že se i toto mění.
Obama už možná dospěl k pochopení, že když je člověk lídrem jediné světové supervelmoci a chce být respektován, je třeba, aby se ho ostatní alespoň trochu báli.
Americká levice kritizuje Obamu za to, že už nyní neobrátil směřování ekonomiky.
Pravice ho zlostně označuje za kryptokomunistu, protože chce, aby měl každý Američan zdravotní péči.
Zadíváme-li se na tuto dlouhodobou hru bez emocí, co si asi bude myslet samotný prezident?
Jedním z témat nacházejících se bezpochyby v Obamově hledáčku je problém, jenž celá léta vrhal na svět stín.
Když jsem v 50. a 60. letech vyrůstal, byl mír ve světě založen na jaderném patu mezi USA a Sovětským svazem.
Hlavní strategickou úvahou na obou stranách Berlínské zdi byl předpoklad, že učiní-li kterákoliv strana chybný krok, my všichni bychom mohli skončit v plamenech jaderného holokaustu.
V tehdejším geostrategickém žargonu se tomu říkalo „vzájemně zaručené zničení“ neboli MAD.
Tato zkratka byla naprosto přiléhavá.
Na ty doby už jsme zapomněli.
Přesto na naší planetě stále existuje 23 000 jaderných hlavic s výbušnou silou rovnající se 150 000 bombám z Hirošimy.
Teroristické skupiny by se bezpochyby rády některé z nich zmocnily.
Celkem existuje osm jaderných států – USA, Rusko, Velká Británie, Francie, Čína, Izrael, Indie a Pákistán.
Také Severní Korea má možná několik bomb.
Mnozí lidé se domnívají, že se jadernou bombu snaží vyvinout i Írán.
Potenciál k vývoji takové zbraně mají rovněž další státy s vlastními civilními jadernými kapacitami.
Počet zemí spadajících do této kategorie se zákonitě zvýší, poněvadž v příštích 20 letech se počet jaderných reaktorů zdvojnásobí.
Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) omezuje počet jaderných států.
V květnu se má konat konference o jejím obnovení a přehodnocení.
Obama si zjevně uvědomuje, že NPT je třeba posílit, aby se zabránilo tomu, že státy promění své civilní jaderné kapacity ve zbraně.
Obama však také ví, že chtějí-li stávající jaderné státy, aby jiné země akceptovaly tvrdší restrikce, budou muset samy omezit své jaderné arzenály.
To je téma zejména pro USA a Rusko, které disponují 95 procenty všech jaderných zbraní ve světě.
Navíc by pomohlo, kdyby se USA postavily rázně do čela tím, že ratifikují Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek.
Jaderné téma patří v Obamově agendě k nejvýznamnějším.
To, jak se s ním vypořádá, pomůže definovat celé jeho prezidentské působení.
Ještě než v květnu začne jít v rozhovorech do tuhého, bude třeba vyřešit otázku Íránu.
Ten tvrdí, že mu nejde o nic jiného než o možnost vyrábět jadernou energii.
S každým dalším odhalením tajných íránských objektů a plánů a s každým dalším odmítnutím Íránu jednat o zárukách, které by umožnily civilní využití jádra a současně zamezily výrobě jaderných zbraní, však sílí nedůvěra.
USA, Evropská unie a Rusko se snaží Írán do této otázky zapojit, ale zatím bezúspěšně.
Čína pravděpodobně zablokuje účinné sankce proti Íránu, protože má s touto zemí úzké vztahy v oblasti energetiky.
Konečný postoj Číny přitom bude mít hluboký dopad na její postavení v USA a v Evropě.
Toto jsou některé z velkých otázek, které bude Obama v následujícím roce i dalších letech řešit.
Vyřeší-li je správně, může na své krátkodobé kritiky zapomenout.
Naštěstí je dost chytrý na to, aby to věděl.
Krize v plném proudu
MNICHOV – Na chvíli to vypadalo, jako by se úvěrovému programu Evropské centrální banky ve výši bilionu eur, který do evropské bankovní soustavy napumpoval likviditu, podařilo uklidnit globální finanční trhy.
Teď už ale úrokové sazby u státních dluhopisů Itálie a Španělska zase rostou a blíží se zhruba 6 %.
Jistěže se nemusí jednat o bod zlomu, za nímž už dluhové břemeno začne být neudržitelné.
Vždyť během dekády před zavedením eura úrokové sazby v jižní Evropě zřetelně převyšovaly 10 %.
I Německo tedy muselo držitelům dluhopisů platit víc než 6 %.
Nicméně trhy jasně signalizují rostoucí obavy, zda Španělsko a Itálie budou ochotné své dluhové břemeno snášet.
Hlavním problémem je Španělsko, kde je úhrn zahraničního dluhu soukromého a veřejného sektoru vyšší než v Řecku, Portugalsku, Irsku a Itálii dohromady, a podobně jako v Řecku nemá daleko ke 100 % HDP (přesně jde o 93 %).
Čtvrtina pracovních sil a polovina mladých lidí ve Španělsku je bez práce, což odráží ztrátu konkurenční schopnosti země v důsledku bubliny realit, již v předkrizovém období nafoukly laciné úvěry v eurech.
Současný deficit běžného účtu se drží na 3,5 % HDP, navzdory recesí vyvolanému poklesu importu, zatímco ekonomická kontrakce zapříčiní, že Španělsko opět nesplní svůj cíl rozpočtového schodku.
Španělský dluh vůči zúčtovacímu systému ECB TARGET se navíc mezi únorem a březnem zvýšil o 55 miliard eur, protože bylo nutné kompenzovat kapitálové odlivy v této výši.
Od července 2011 španělský dluh vůči TARGET narostl o 199 miliard eur.
Odliv kapitálu je v plném proudu, přičemž více než vyrovnává přílivy z let 2008-2010.
Kumulativní úhrn od počátku prvního roku krize (2008) znamená, že Španělsko celý svůj deficit běžného účtu financovalo tištěním peněz.
Maličko lepší obrázek je v Itálii, kde se za posledních deset let bilance běžného účtu zhoupla od přebytku kolem 2 % HDP ke schodku ve výši 3 % HDP.
Dluh země vůči TARGET se od února do března zvýšil o 76 miliard eur, přičemž celkový nárůst od července 2011 činí 276 miliard eur.
I z Itálie odtéká kapitál; úprk investorů po likviditní injekci ECB dokonce zrychlil.
Dnes už je jasné, že značnou část úniku kapitálu ze zemí jako Španělsko a Itálie zapříčinila sama ECB, protože levné úvěrování, které nabídla, vypudilo soukromý kapitál.
Záměrem opatření ECB bylo obnovit důvěru a vyvolat oživení na mezibankovním trhu.
Ani v tomto nebyla příliš úspěšná, navzdory obrovské sumě peněz, již vyložila na stůl.
Vachrlatě teď ostatně vypadají i Francouzi.
Jelikož od července 2011 do ledna 2012 ze země odtékal kapitál, dluh Francie vůči TARGET se zvýšil o 95 miliard eur.
Francie také ztratila konkurenční schopnost, vzhledem k levným úvěrům, jež ve svých prvních letech přineslo euro.
Podle nedávné studie Goldman Sachs cenová hladina země musí klesnout odhadem o 20 % vůči průměru eura, tedy devalvovat v reálných hodnotách, má-li si tamní ekonomika udržet v rámci eurozóny konkurenční schopnost.
Itálie bude muset devalvovat o 10-15 % a Španělsko zhruba o 20 %.
Přestože Řecko a Portugalsko čelí nutnosti deflace v celkové výši 30 respektive 35 %, čísla platná pro Španělsko a Itálii jsou dost vysoká na to, aby byla důvodem k obavám o budoucí vývoj eurozóny.
Pokud se vzniklé nevyváženosti vůbec podaří napravit, půjde to jedině s velkým úsilím a za souhlasu s dekádou stagnace.
Pro Řecko a Portugalsko bude hodně náročné udržet se v euru.
Jsou tací, kteří by problém řešili posíláním čím dál levnějších úvěrů prostřednictvím veřejných kanálů – záchranných fondů, eurobondů či ECB – ze zdravého jádra eurozóny na strádající jih.
To by však střadatele a daňové poplatníky v jádrových zemích nespravedlivě nutilo poskytovat jihu kapitál za podmínek, s nimiž by nikdy dobrovolně nesouhlasili.
Německé, nizozemské a finské úspory ve výši 15, 17 respektive 21 tisíc eur na jednoho pracujícího obyvatele už se proměnily z obchodovatelných investic na pouhé kompenzační nároky vůči ECB.
Nikdo neví, jakou hodnotu tyto pohledávky budou mít v případě rozpadu eurozóny.
Avšak především by neustálé veřejné zajišťování levných úvěrů nakonec vedlo k vleklé neduživosti, ne-li k ekonomickému hroucení Evropy, protože eurozóna by se stala centrálně řízenou soustavou, v níž by investice ovládal stát.
Takové systémy nemůžou fungovat, protože potlačují kapitálový trh jako hlavní řídicí mechanismus hospodářské soustavy.
Člověk se neubrání údivu nad tím, jak bezhlavě se evropští politici pustili z tohoto kluzkého svahu.
Krize důvěry
LONDÝN – Veřejná důvěra ve finanční instituce a v orgány, které je mají regulovat, byla jednou z prvních obětí finanční krize.
Těžko to někoho překvapí, neboť se ukázalo, že dříve uctívané firmy zcela nerozumějí nástrojům, s nimiž pracují, ani rizikům, která na sebe berou.
Je obtížné nepřihlížet tomuto zaslouženému potrestání „pánů všehomíra“ s jistou dávkou soukromé škodolibosti.
Bude-li však ztráta důvěry přetrvávat, může to být bohužel nákladné pro nás všechny.
Jak poznamenal Ralph Waldo Emerson: „Naše nedůvěra je velmi drahá.“ Nositel Nobelovy ceny Kenneth Arrow zase před téměř 40 lety v souvislosti s ekonomikou poznamenal: „Lze věrohodně tvrdit, že ekonomická zpozdilost ve světě se dá z velké části vysvětlit absencí vzájemné důvěry.“
Ekonomický význam skutečně v řadě případů demonstroval silný vztah mezi mírou důvěry ve společnosti a její celkovou hospodářskou výkonností.
Bez vzájemné důvěry je ekonomická aktivita silně omezená.
Dokonce i uvnitř Evropy najdeme silné důkazy, že státy, v nichž panuje větší vzájemná důvěra, dosahují vyšší úrovně investic, obzvláště prostřednictvím investic rizikového kapitálu, a jsou ochotny uzavírat flexibilnější kontrakty, které jsou rovněž přínosné pro růst a investice.
Platí-li tedy, že krize poškodila důvěru ve finanční instituce – a ve vlády, které na ně dohlížejí –, pak by nám to nemělo být ani trochu jedno a měli bychom vymýšlet takové reakce, které se pokusí tuto důvěru obnovit.
Důkazy o krizi důvěry se však dosti obtížně interpretují.
Ve Velké Británii jsou výsledky nedávných průzkumů nejednoznačné.
Průzkumy vyzdvihované finančními firmami ukazují, že důvěra v ně se příliš nezmenšila a že jim lidé i nadále důvěřují dokonce více než britské veřejné zdravotní pojišťovně nebo BBC.
Průzkumy vyzdvihované BBC ukazují pravý opak.
Banky citují statistiky, které ukazují, že jim lidé důvěřují více než supermarketům, zatímco supermarkety se odvolávají na důkazy, podle nichž je pravda opačná, a expandují do sektoru finančních služeb ve víře, že jim veřejnost bude důvěřovat více než bankám, které musela vláda za velké peníze zachraňovat.
Trh dá již brzy jedné ze stran za pravdu.
Ve Spojených státech dnes existuje systematičtější nezávislý průzkum, který realizují ekonomové z Boothovy podnikatelské fakulty Chicagské univerzity.
Jejich index finanční důvěry založený na rozsáhlém průzkumu důvěry amerických domácností ve finanční lídry skutečně ukázal prudký pád důvěry koncem roku 2008 a počátkem roku 2009, tedy po kolapsu Lehman Brothers.
Pokles důvěry se týkal bank, akciového trhu, vlády i jejích regulačních orgánů.
Průzkum navíc ukázal, že klesající důvěra úzce souvisí s finančním chováním.
Pokud se jinými slovy výrazně snížila vaše důvěra v trh a způsob jeho regulace, pak se snížila i pravděpodobnost, že uložíte peníze do banky nebo je investujete do akcií.
Klesající důvěra tedy měla reálné ekonomické dopady.
Nejnovější průzkum zveřejněný v červenci letošního roku naštěstí ukazuje, že důvěra v banky a bankéře se začala zvedat, a to docela ostře.
Pro akciový trh je to pozitivní vývoj.
Oproti konci loňského roku se o něco zvýšila rovněž důvěra v reakci vlády a ve finanční regulaci.
Tento vzestup důvěry, který bezpochyby odráží snahu Obamovy administrativy reformovat nefunkční systém, který zdědil, je obzvláště významný, neboť nejprudší úbytek investičních záměrů byl zjištěn mezi těmi, kdo ztratili důvěru v regulační schopnost vlády.
Zdálo by se, že obnova důvěry ve Federální rezervní systém a v Komisi pro cenné papíry a burzy je důležitější než obnova důvěry v Citibank či AIG.
Pokračující spory v Kongresu o přesné detaily reformy by proto mohly mít ekonomické důsledky, pokud převl��dne dojem, že celý systém nedozná zásadních změn.
Všechny tyto údaje se týkají agregátní úrovně a odrážejí průměrné názory voličů a investorů.
Přesto také víme, že názory jednotlivců jsou pozoruhodně různorodé.
Někteří lidé silně důvěřují jiným lidem i firmám a institucím, s nimiž uskutečňují obchodní transakce.
Jiní lidé jsou přirozeně nedůvěřiví.
Vědci z Evropského univerzitního institutu ve Florencii a z Kalifornské univerzity nedávno ukázali, že existuje vztah mezi důvěrou a příjmem jednotlivce.
Celoevropský výzkum veřejného mínění, který se provádí už mnoho let, nám umožňuje dát oba faktory do souvislosti.
Jednoduchými, ale pádnými otázkami se snaží zjistit, do jaké míry mají jednotlivci sklon důvěřovat těm, s nimiž jednají.
Data kupodivu ukazují, že ti, jejichž míra důvěry se nachází hluboko pod průměrem země, ve které žijí, mají s vysokou pravděpodobností nižší příjem.
Je tomu tak pouze proto, že lidé s nízkými příjmy mají pocit, že je život nespravedlivý, a proto nedůvěřují lidem kolem sebe?
Zdá se, že nikoliv, protože je také pravda, že i velmi důvěřiví lidé mají podprůměrné příjmy.
Pokud se jinými slovy výrazně odchýlíte od průměrné míry důvěry ve společnosti, budete na tom pravděpodobně tratit – buď proto, že jste k ostatním tak nedůvěřiví, že si necháváte ujít příležitosti k investicím a vzájemně přínosným směnám, anebo proto, že jste tak důvěřiví, že se necháváte podvádět a zneužívat.
Když někdo, koho neznám, prohlásí: „Věřte mi“ – což pokládám za otravný konverzační tik –, obvykle zavřu peněženku.
Většina akademiků, kteří stojí na spodním konci příjmové škály zohledňující schopnosti a kvalifikaci, zřejmě činí totéž.
Možná bychom si měli důvěřovat o něco více – ale ne příliš.
Krize porozumění
NEW HAVEN – Současnou hospodářskou krizi předpověděla jen hrstka ekonomů a panuje mezi nimi jen chabá shoda ohledně jejích prapříčin.
Není tedy divu, že ekonomové nejsou v dobrém postavení, aby předložili prognózu, jak rychle krize skončí.
Samozřejmě, bezprostřední příčiny hospodářské krize známe všichni: lidé neutrácejí, protože jim poklesly příjmy, ztratili jistotu zaměstnání anebo obojí.
Můžeme ale udělat ještě jeden krok vzad: příjmy lidí jsou nižší a pracovní místa ohroženější proto, že neutráceli před nedávnem – a tak dále, zpět v čase, v opakujícím se koloběhu zpětných vazeb.
Jde o začarovaný kruh, ale kde a proč začal?
Proč se zhoršil?
Co jej zvrátí?
Právě u těchto otázek ekonomové nedokážou nabídnout jasné odpovědi.
Stav ekonomického poznání byl stejně mizerný během Velké hospodářské krize, která následovala po krachu burzy v roce 1929.
Ani tuto událost ekonomové nepředvídali.
Ve 20. letech někteří sice varovali před nadhodnoceným akciovým trhem, avšak deset let trvající depresi, která postihne celou ekonomiku, nečekali.
Na sklonku Velké hospodářské krize, v srpnu roku 1938, Ralph M.
Blagden referoval v listu The Christian Science Monitor o sérii neformálních rozhovorů s americkými „profesory, experty na bankovnictví a představiteli obchodních sdružení a politických frakcí“, kteří do jednoho dostali tutéž otázku: „Co způsobuje recese?“ Z rozmanitosti odpovědí šla hlava kolem a nevzbuzovala důvěru, že vůbec někdo ví, z čeho nejhlubší krize kapitalismu pramení.
Uváděné příčiny byly „široce rozložené mezi vládu, pracovní síly, průmysl, mezinárodní politiku a domácí politické přístupy.“ Zahrnovaly pomýlené vměšování vlády na trhy, vysoké daně z příjmu a kapitálových výnosů, chybné měnové politiky, tlaky na zvyšování mezd, monopoly, nadstav zásob, nejistotu vyvolanou plány na reorganizaci Nejvyššího soudu, opětovné zbrojení v Evropě a strach z války, vládní podněcování roztržek mezi pracujícími, nadměrné úspory v důsledku úbytku obyvatel, zahraniční angažmá a snadnou dostupnost úvěrů před depresí.
Přestože je dnes ekonomická teorie mnohem dokonalejší, zeptáme-li se lidí na příčiny nynější krize, dostaneme povětšinou tytéž odpovědi.
Nesporně bychom zaslechli i některé nové: bezprecedentní bubliny na realitním trhu, globální přebytek úspor, mezinárodní obchodní nevyváženosti, neobvyklé finanční smlouvy, podřadné hypotéky, neregulované mimoburzovní trhy, chyby ratingových agentur, nespolehlivé cenové odhady nemovitostí a nevšímavost vůči rizikovosti protistrany.
Mnozí z těchto lidí, ba dokonce snad většina, by zřejmě měli valnou měrou anebo zčásti pravdu, jelikož hospodářskou krizi zapříčinila souhra mnoha faktorů, náhodný souběh řady negativních okolností, které smýkly finanční soustavou za kritický bod její soudržnosti.
V onom okamžiku tato nesnáz uchvátila všeobecnou pozornost, otřásla důvěrou veřejnosti a dala do pohybu negativní koloběh zpětných vazeb.
Naši pozornost přirozeně poutají nejhorší události.
Právě proto, že nejhorší události jsou statistickými výchylkami, platí, že jejich příčiny jsou pravděpodobně mnohočetné.
Vezměme si otázku prognóz událostí, jako bylo zemětřesení na Haiti letos v lednu, které připravilo o život 200 tisíc lidí.
Získalo si pozornost proto, že bylo tak děsivé, co se týče počtu obětí a škod na majetku.
Kdyby však člověk udělal krok za snahu předpovědět výskyt zemětřesení k předpovídání rozsahu škod, určitě by z faktorů, jež mají určitý vliv, – dokonce včetně faktorů politických, finančních a pojišťovacích – bylo možné sestavit dlouhý seznam, podobný seznamu činitelů, jež zapříčinily celosvětovou hospodářskou krizi.
Výčet příčin krize skutečně nezná konce.
Vždyť ve spletitém ekonomickém systému, který se všemožně ovlivňuje mnoha zpětnými vazbami, události spouštějící bludný kruh mohou být zdánlivě tak nicotné jako příslovečný motýl v Amazonii, jenž mávnutím křídel vyvolá řetězec událostí, který vyústí až ve vzdálený hurikán.
Teorie chaosu v matematice takovou závislost na vzdálených a zdánlivě banálních vstupních podmínkách vysvětluje a objasňuje, proč je při vyhlídce dost daleko do budoucna nemožná extrapolace třeba i jen zdánlivě přesného pohybu planet.
Ani meteorologové nedokážou předpovídat počasí daleko do budoucnosti, ale mají alespoň jemné matematické modely.
Výkonné paralelní počítače jsou naprogramované tak, aby přinášely početní řešení diferenciálních rovnic odvozených z teorie hydrodynamiky a termodynamiky.
Vědci podle všeho znají mechanismus, který určuje počasí, třebaže je z podstaty nesnadné extrapolovat do vzdálenější budoucnosti.
Problém makroekonomiky tkví v tom, že typy příčin zmiňovaných u současné krize, je těžké systematizovat.
Matematické modely, jež makroekonomové mají, se v některých ohledech mohou podobat modelům meteorologickým, ale jejich strukturální ucelenost nezaručuje žádná pevná, neměnná teorie.
Nejvýznamnější nová kniha o původech hospodářské krize, This Time Is Different od Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa, je v zásadě souborem ponaučení, která jsme získali prakticky ze všech finančních krizí ve všech zemích během zaznamenaných dějin.
Kniha ale téměř úplně postrádá teorii.
Pouze zaznamenává opakující se vzorce.
V průběhu 800 let finančních dějin bohužel nacházíme jediný příklad skutečně těžké celosvětové kontrakce, totiž Velkou hospodářskou krizi 30. let 20. století.
Není tudíž snadné vědět, co přesně za současné krize na základě analýzy od Reinhartové a Rogoffa očekávat.
Ocitáme se tak v situaci, kdy se pokoušíme využít vzorců minulých, nestejných krizí k vyvození pravděpodobné prognózy pro krizi současnou.
Ve výsledku jednoduše nevíme, zda oživení bude rázné anebo neuspokojivé.
Financování příští rozvojové agendy
WASHINGTON – Jak se blíží rok 2015 a s ním konečný termín pro Rozvojové cíle tisíciletí, Organizace spojených národů stupňuje své snahy rozvíjet debatu o tom, co dalšího přijde na podporu celosvětového rozvoje.
Výsledek těchto diskusí bude formovat politické přístupy a investice zaměřené na rozproudění růstu HDP, posílení lidského kapitálu a podporu inkluzivnější prosperity.
Jelikož se očekává nárůst globální populace na devět miliard do roku 2050, přičemž výrazná část obyvatel planety bude doma v rozvojových a nedostatečně vyspělých zemích, mezinárodní společenství musí zlepšit celosvětovou dostupnost vzdělávání, zdravotní péče a pracovních příležitostí.
Současně platí, že vyhlídky na vzestup globální teploty o víc než 2°C nad předprůmyslové úrovně do konce tohoto století (což by přivodilo nejničivější důsledky globálního oteplování) vyžadují vyšší investice do udržitelné urbanizace, klimaticky inteligentního zemědělství a záchranných sociálních sítí.
Obě tyto okolnosti nás pobízejí, abychom s dlouhodobým výhledem definovali udržitelnější vzorce výroby a spotřeby.
Vlády, občanská společnost a soukromý sektor se musí postavit k problému čelem a pomocí spolupráce nalézat a realizovat kreativní řešení.
V prvé řadě ale musí předvídat související finanční nároky, které brzy přesáhnou současné možnosti vlád a mezinárodních dárců, a už dnes podniknout kroky ke zřízení nových, spolehlivých zdrojů financování.
Na úvod by vlády měly vypracovat cílené, důkazy podepřené politiky a podpořit rozvoj zdravých institucí.
Zefektivnily by se tak vládní služby a zároveň by to pomohlo katalyzovat další rozvojovou pomoc od tradičních dárců a mobilizovat zdroje soukromého sektoru.
V mnoha zemích existuje značný prostor k mobilizaci domácích zdrojů.
Rozšíření daňového základu, zlepšení daňové správy a zalátání mezer v dani z přidané hodnoty by se mohlo výrazně projevit v zemích s nízkými příjmy, kde výnos daní tvoří jen asi 10-14 % HDP, oproti 20-30 % HDP v zemích s vysokými příjmy.
Spravedlivější zdanění by mělo pozitivní dopady na správu a řízení, další důležitý nástroj k mobilizaci domácích zdrojů.
S kvalitnějším řízením podniků a správou veřejných věcí a jasnými politikami převodních cen by země bohatě obdařené přírodními zdroji mohly posílit svou schopnost dojednávat férové kontrakty s těžebními odvětvími, časem vyrovnat příjmy a výdaje a spravovat své přírodní bohatství transparentněji.
Pokrok v těchto oblastech by pomohl vládám zacílit výdaje efektivněji na ty, komu by nejvíce prospěly.
Například pouhých 8 % z dotací na fosilní paliva ve výši 409 miliard dolarů se v roce 2010 dostalo k nejchudším 20 % populace.
Cílený program podpory by efektivitu výdajů mohl významně zvýšit, čímž by uvolnil prostředky na vzdělávání, zdravotnictví a potírání chudoby.
Podpora rozšiřování finančních služeb a inkluzivity by zase mohla zrychlit růst soukromého sektoru, a tudíž vytvářet víc pracovních míst.
Širší dostupnost finančních služeb by podle odhadů pomohla k prosperitě 400 milionům mikro, malých a středních podniků v rozvojových zemích a zároveň by dala příležitost 2,5 miliardám lidí po celém světě, jimž v současnosti chybí přístup ke službám, s jejichž pomocí by si vytvořili vlastní aktiva.
Hlubší a efektivnější finanční sektor by také snížil transakční náklady a usnadnil řízení rizika.
Trhy s dluhopisy v místních měnách by mohly pomoci rozvinout domácí základny investorů a mobilizovat domácí úspory k podpoře dlouhodobých investic.
Zároveň by mezinárodní společenství mělo pracovat na zlepšení dostupnosti a efektivity oficiální rozvojové pomoci (ORP).
Cíl ORP ve výší 0,7 % HDP, domluvený roku 2002 na Mezinárodní konferenci o financování rozvoje v mexickém Monterrey, by měl země motivovat ke zvyšování příspěvků.
Mohou také učinit opatření k tomu, aby ORP byla z roku na rok předvídatelnější.
Dárci by měli pomoc strukturovat tak, aby zajistili, že podpoří zdravé strategie a programy národního rozvoje, nejen své vlastní úzké zájmy.
To je obzvlášť relevantní, jelikož nastupující rozvojoví partneři, zejména BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika), nabízejí nové druhy balíčků pomoci, které zahrnují investiční a nefinanční pomoc.
Cenné zkušenosti s efektivnější distribucí pomoci by mohly poskytnout soukromé charity, které napomáhají propagací inovací v oblastech, jako je zdravotní péče, životní prostředí a vzdělávání.
Obecněji řečeno, k maximalizaci účinku pomoci v terénu by pomohlo zlepšení koordinace mezi dárci.
Přestože pro křehké státy a země s velmi nízkými příjmy ORP zůstává důležitým zdrojem financování, představuje jen 7 % čistých finančních toků do rozvojových zemí, kde mají větší vliv přímé zahraniční investice, peněžní převody od krajanů ze zahraničí, dlouhodobé dluhy a portfoliové investice.
Dárci by měli pomoc pákově zesílit, aby „zvětšili koláč,“ a diverzifikovat finanční zdroje nejchudších zemí světa tím, že zajistí záruky za riziko, inovativní investiční nástroje, syndikaci dluhu a dohody o spolufinancování.
Přilákání i jen zlomku aktiv držených institucionálními investory, fondy svrchovaného majetku a veřejnými penzijními fondy by mohlo rozvojové finance výrazně posílit.
Dalším potenciálním zdrojem financování rozvoje jsou populace v diasporách.
Snížením převodních nákladů, které podle odhadů dosahují v průměru 9 % hodnoty transakcí, by se dostalo víc peněz do rukou těm, kdo je potřebují nejvíc.
Finanční produkty šité na míru komunit v diasporách by mohly zajistit prostředky na investice a současně upevnit ekonomické i další vazby migrantů k jejich domovským zemím.
Konečně mezinárodní společenství nese zvláštní zodpovědnost za zajišťování globálních veřejných statků.
V průsečíku národních rozvojových priorit a celosvětových zájmů leží zodpovědnost za ochranu životního prostředí, prevenci šíření přenosných nemocí, upevňování mezinárodní finanční konstrukce, posilování účasti rozvojových zemí v globální obchodní soustavě a usnadňování výměny znalostí.
Přístup na trhy OECD bez cel a kvót, doprovázený jednoduššími a transparentnějšími pravidly původu, by v nejméně rozvinutých zemích zvýšil HDP o 1 % a tím pozvedl miliony lidí z chudoby.
Investice do statistických schopností by pomohly vládám a podnikům na celém světě lépe se strategicky rozhodovat, na základě přesnější evidence souvisejících nákladů a výnosů.
Výzva rozvojové agendy po roce 2015 spočívá v nalézání kreativních řešení na podporu prosperity, rovnosti a udržitelnosti.
Vlády, občanská společnost, mezinárodní organizace a soukromý sektor mohou společně zlepšit dostupnost a kvalitu financí na rozvoj a dát tvar lepší budoucnosti pro všechny.
Lék na fiskální selhávání?
CAMBRIDGE – Mělo by víc zemí zřídit nezávislé fiskálně poradní orgány, aby do debat o národních rozpočtech vnesly větší objektivitu?
Uvězněný podvodník Bernie Madoff nedávno ve stručnosti vyjádřil mínění mnoha lidí o fiskální politice, když prohlásil, že „celá vláda je pyramidová hra“.
U výroku muže, který zemře za mřížemi poté, co se v roce 2008 zhroutil jeho vlastní pyramidový podvod v rekordní výši 50 miliard dolarů, možná bylo přání otcem myšlenky.
Osobně jsem přesvědčen, že Madoffovo nezáviděníhodné místo v knihách rekordů zůstane po jistou dobu pevné.
Přesto vzhledem k tomu, že mnohé z vlád největších zemí světa narážejí na smrtící kombinaci neudržitelného konvenčního zadlužení, bezprecedentních závazků v systému starobních penzí a zpomaleného růstu, se člověk neubrání otázce, jaký že vlastně máme fiskální plán.
V novém pojednání „A Decade of Debt“ (Dekáda dluhu) Carmen M.
Reinhartová a já dokládáme, že obecný vládní dluh ve Spojených státech, zahrnující federální, státní i místní zadlužení, dnes už překonal rekord ve výši 120 % HDP dosažený na konci druhé světové války.
Japonsko je samozřejmě v ještě horší kondici, neboť tamní vládní dluh dosahuje v úhrnu 200 % HDP.
Ačkoliv to částečně kompenzují devizové rezervy, Japonsko teď stojí před obrovskými výdaji za sanaci následků katastrofy – a to vše ještě zjitřují depresivní demografické trendy.
Hladiny zadlužení mnoha dalších bohatých zemí jsou také nepříjemně blízko maximům za posledních 150 let, navzdory relativnímu míru ve velké části světa.
Snadná cesta ven neexistuje.
Prozatím náklady na dluhovou službu mírní nízké světové úrokové míry, avšak hladiny zadlužení lze snižovat jen velmi povlovně během dlouhých období, zatímco reálné (inflačně korigované) úrokové sazby se mohou zvyšovat mnohem rychleji, a to i v bohatých zemích.
Dluhové krize obvykle přicházejí zčistajasna a postihují země, na jejichž dluhové trajektorii jednoduše není místo pro chyby ani neplánované nesnáze.
Naprosto nejbezprostřednějším a nejpřímějším důsledkem nezávislé fiskální politiky by bylo zkrocení výdajů, neboť by předložila kontrapunkt k panglosovsky optimistickým vládním prognózám růstu a státního důchodu.
Nezávislý a respektovaný poradní orgán by teoreticky také mohl přimět vlády, aby přiznaly skryté náklady vládních záruk a mimobilančních dluhů.
Je načase promýšlet novátorské přístupy.
Jistěže, s mohutným sklonem většiny moderních politických systémů ke schodkovým výdajům žádná jednotlivá změna neskoncuje.
Ani riziku budoucího zadlužení a inflační krize žádná jednotlivá změna nezamezí.
Mnoho zemí potřebuje dalekosáhlé reformy, které zajistí větší efektivitu tamních daňových soustav a realističnost sociálních programů, včetně penzijních.
Nedávný nástup fiskálních rad je slibný institucionální začátek.
Řada zemí, mimo jiné Dánsko, Nizozemsko, USA a Belgie, má už dlouho agentury fiskálního dohledu, jmenujme kupříkladu americký Rozpočtový úřad Kongresu (CBO).
Jenže ač se tyto starší instituce ukázaly jako nesmírně užitečné, jsou obvykle značně svázané.
CBO například může volně publikovat dlouhodobé fiskální prognózy založené na vlastních nejlepších odhadech, ale je velkou měrou nucen akceptovat politicky nevěrohodné budoucí „korekce“ nominální hodnoty, což poněkud oklešťuje potenciální účinnost kritiky schodkových politik.
Řada vlád ve snaze zvýšit věrohodnost opatrně přistupuje ke zřizování fiskálně poradních orgánů s větší nezávislostí, přičemž vzorem se často stávají centrální banky.
K novému předvoji patří rady ve Švédsku, Velké Británii, Slovinsku a Kanadě.
Pravomoci švédské fiskální rady jsou obzvlášť široké a dávají jí mandát nejen k vytváření prognóz, ale i k hlubšímu pohledu na pohnutky, jež vedly k vládním politikám, a důsledky, které z nich plynou.
Během finanční krize by nezávislá fiskální rada teoreticky mohla přinášet neocenitelnou pomoc.
V USA takový orgán mohl přispět do diskuse o nákladech a přínosech sanačních programů a snad tak mohl pomoci k ukončení kongresové paralýzy a obrnit nervy k přenesení větší míry rizika pozitivního vývoje na daňové poplatníky.
Bylo by přehnané očekávat, že tyto nové fiskální instituce budou v brzké budoucnosti stejně významné či mocné jako centrální banky.
Nad měnovou politikou panuje mnohem větší konsenzus než nad politikou fiskální.
Nadto je fiskální politika mnohem komplikovanější a má mnoho dimenzí.
Přesto se nastavený všeobecný princip jeví jako důležitý krok k fiskální příčetnosti.
Samozřejmě že samotné fiskální rady nestačí, ať už jsou koncipované třeba sebelépe.
I napříště bude pro každou generaci lákavé si říct: „Moje vnoučata budou dvakrát nebo třikrát bohatší než já, takže koho trápí, že budou splácet jakýsi dluh?“ Silný sklon ke schodkům navíc vychází z politického cyklu, jelikož přední činitelé se posilováním viditelných výdajů na úkor skrytých dluhů a nižších dlouhodobých investic snaží přikrášlit zdání ekonomického zdraví a prosperity.
Aby se těmto silným tlakům fiskální rady ubránily, bude jejich práci nutné prověřovat pravidelnými audity mezinárodních agentur, jako je Mezinárodní měnový fond, aby se ochránila jejich nezávislost a upevnila zodpovědnost.
Ovšemže se ještě může ukázat, že pravdu měl Bernie Madoff a že jeho pyramidová hra nebyla ze všech největší.
Účelným krokem k vyřešení trvajícího hlavolamu nadměrných deficitů by ale mohlo být více transparentnosti a systematického nezávislého hodnocení vládních politik.
Rozhodně jde o jeden z inovativnějších a slibnějších nápadů, jenž vzešel z jinak spíše neplodné politické krajiny.
Celní unie pro Balkán
Pád Slobodana Miloševiče nesnáze na Balkáně nevyřešil.
Právě naopak – dodává jim na naléhavosti.
Jugoslávie byla rozdrobena, ale rozpad není u konce.
Vojislav Koštunica byl sice zvolen prezidentem Jugoslávie, ale jeho mandát vychází výlučně z podpory Srbska.
Černá Hora, partner a podřízený Srbska v jugoslávské federaci, povětšinou volby bojkotovala a kosovští Albánci je rovnou ignorovali.
Přesto byla Jugoslávie nedávno přijata do OSN.
Celá řada problémů přitom zůstává nedořešena: například vztahy mezi Srbskem a Černou Horou či status Kosova (nemluvě o provincii Vojvodina na severu Srbska).
Jakékoli řešení – jakýkoli návrh na změnu – zplodí nový konflikt z důvodu střetu nároků na suverenitu.
Jakkoli svůdné může být řešení tohoto rébusu narýsováním nových hranic nebo založením nových entit, nelze jej řešit z pohledu státní suverenity.
Tradiční řešení by problémy na Balkáně jen dále protahovalo.
Je zapotřebí nového přístupu: Evropská unie by měla využít perspektivy celoevropské integrace jako způsobu k podpoře integrace na regionální úrovni.
Evropská unie by mohla fungovat jako magnet, který spojuje celou Evropu a tím pádem také jednotlivé země regionu.
Tato myšlenka se obyvatelům regionu zamlouvá, ale je jen na EU, aby ji uskutečnila.
Po útoku sil NATO na Kosovo učinili evropští vedoucí představitelé tento přístup jedním z pilířů vize EU pro Balkán, která je zastřešena Paktem stability, podepsaným na Sarajevském summitu v červenci roku 1999.
Pakt o stabilitě je nicméně pouhou skořápkou, jíž je třeba vyplnit nějakým obsahem.
Vhodnou dobou pro to bude záhřebská konference, kterou na 24. listopadu svolává Francie jakožto předsednická země EU.
Evropská unie by měla balkánským zemím předložit tento tříbodový program:
▫ Do jednoho roku zavést celní unii s přednostním přístupem na trhy EU.
Za vzor lze použít existující celní unii mezi EU a Tureckem.
Jakmile všechny tyto země dosáhnou s EU dohody, bude na celém Balkáně automaticky existovat volný obchod.
To ovšem bude jistou dobu trvat.
Přesto by k tomu měla EU vydat signál a jednostranně otevřít své hranice pro zboží dovážené z Balkánu.
Zájmy Evropské unie to nijak neohrozí, poněvadž země, jichž by se opatření týkalo, nemají dnes na trhu EU dohromady více než jedno procento.
▫ Do dvou let zavést regionální daň z přidané hodnoty, jež by nahradila ztracené příjmy ze cla.
Rozdíly v nepřímých daních, kam spadá například DPH, jsou jednou z překážek rozvoje obchodu.
Je zapotřebí je v celém regionu sjednotit.
Regionální sazbu daně z přidané hodnoty bude pravděpodobně nutno mírně zvýšit, a to v případě, že na kompenzaci ztrát v příjmech ze cla, jež budou důsledkem celní unie, nebude stačit omezení výdajů.
▫ Na dobu tří let a v postupně klesajícím rozsahu poskytnout zainteresovaným zemím dočasnou rozpočtovou podporu, která bude podléhat dohledu EU nad rozpočtovými výdaji.
Poněvadž zisk z regionální DPH nebude okamžitý, měla by EU na přechodnou dobu poskytnout finanční pomoc.
Oblast, které by se měl tento plán týkat, zahrnuje Bulharsko, Chorvatsko a Albánii, a dále Srbsko, Bosnu, Makedonii, Černou Horu a Kosovo.
Možná je rovněž spoluúčast Rumunska a Moldovy.
Bulharsko a Chorvatsko by se daly k účasti přemluvit za předpokladu, že by to nebylo na překážku jejich kandidatuře na členství v EU.
Výše rozpočtové podpory by závisela na stavu jednotlivých zemí.
(Například Bulharsko by kompenzaci nepotřebovalo, protože do velké míry již samo zrušilo celní sazby.)
Ve srovnání s náklady na vojenské a mírové operace jde tady o směšně nízké částky.
Podle mého odhadu by v prvním roce stačilo 750 milionů eur, v druhém roce 500 milionů a ve třetím roce 250 milionů eur.
(Pokud by se účastnily také Rumunsko a Moldávie, byla by čísla o něco vyšší.)
Tato čísla spadají do rámce příslibů, jež Evropská unie v souvislostí s Paktem o stabilitě již vyslovila.
Krom toho by neměl být ani problém je přizpůsobit Berlínské dohodě o rozpočtu Evropské unie na období let 2000-2005, pokud členské země EU budou souhlasit s přemístěním nevynaložených výdajů.
Rozpočtová podpora v kontextu celní unie by byla rozhodně účinnější metodou nakládání s finančními prostředky EU než jakýkoli jiný, tradičnější postup.
Tento tříbodový program by se mohl stát základnou pro hospodářské oživení regionu.
Odstranil by dva významné zdroje korupce a nevýkonnosti: celní úřady a zneužívání státních peněz obecně.
Vytvořil by obchodní oblast, jež by byla dostatečně velká na to, aby mohla produkovat jak místní, tak zahraniční investice.
Německá marka dnes na Balkáně funguje jako de facto společná měna.
Veškeré zákazy spojené s jejím užíváním by měly být zrušeny; ve smyslu obchodu a investic by tak hranice pozbyly své platnosti.
Lepší hospodářské vyhlídky a posílení institucí by pak měly pozitivní dopad na politické klima v celém regionu jihovýchodní Evropy.
Srbsko pomalu šplhá ze dna propasti.
Úspěšné a pokojné svrhnutí tyrana dalo do pohybu proces celonárodní obnovy.
Má však před sebou ještě dlouhou cestu.
Opozice zdědila zkrachovalou zemi a polorozpadlé instituce.
Obyvatelstvo, zklamané pokračující a prohlubující se chudobou a izolací, se začíná ptát, co se s jejich zemí a v jejich zemi během posledních deseti let stalo.
Lidé se ptají po zločinech spáchaných Miloševičovým režimem na nich samých, na Srbech.
Musejí se začít vyrovnávat se zločiny, jež byly spáchány na jiných – v Chorvatsku, Bosně a Kosovu.
Až se tento proces rozběhne, budou mnohé problémy, které dnes připadají nezvládnutelné, řešeny mnohem snáz.
Zvolení Koštunici prezidentem Jugoslávie je nedokončenou revolucí: mnozí ze staré gardy stále sedí ve svých křeslech.
Hnací sílu, jejímž impulsem bylo svržení Miloševiče, je nutno zachovat.
Miloševič byl svržen s vírou na konec izolace Srbska.
Nyní je na Evropě, aby dodržela svůj slib.
Pokud se předsedající Francii nepodaří tento moment pořádně chytit do rukou, bude zmařena historická šance.
Česká chvíle
PRAHA – Když jsem naslouchal tomu, co někteří Evropané říkali, zatímco se má vlast chystala na převzetí předsednictví Evropské unie, jako bych zaslechl tlumené ozvuky nechvalně proslulého popisu Československa z úst Nevilla Chamberlaina coby „vzdálené země, o níž víme málo“.
Mám za to, že k oživení tohoto přezíravého přístupu přispěl pomýlený pokus Donalda Rumsfelda před několika lety vyvolat rozepři mezi „starou a novou“ Evropou.
Skutečnost je taková, že nic takového jako „stará a nová“ Evropa neexistuje a nikdy neexistovalo.
Rozchod s komunismem a znovusjednocení Evropy máme za sebou už téměř dvě desetiletí.
My Češi jsme 100% Evropané a byli jsme jimi, i když nás od demokratické Evropy oddělovala železná opona.
Ostatně naše proevropské cítění může být spíš silnější, protože naše členství v Unii, tak jako naše svoboda, je relativně nové.
Nikdo v Evropě se tedy nemusí obávat, že by Česká republika měla nějakou nostalgickou či výstřední agendu, již by chtěla Unii vnutit.
Právě naopak, události uvalily určitou agendu na Evropu, jíž se nemůžeme vyhnout a k jejímuž naplňování bude zapotřebí solidarity čili opravdové unie.
Prvořadým a nejnaléhavějším z problémů, jimž čelíme, je finanční a ekonomická krize, která prostupuje EU.
Poměry napříč Unií se bohužel nejprve zřejmě zhorší, než se začnou zlepšovat.
Mohou se rozšířit sociální nepokoje, jaké jsme nedávno zaznamenali v Řecku, neboť hospodářský pokles nejspíš neúměrně zasáhne mladé Evropany, kteří si budou hledat zaměstnání v době, kdy jim evropské podniky ve finanční tísni dokážou nabídnout jen málo pracovních míst.
Úkolem pro Unii opět bude obracet zoufalství v naději.
My Češi o tom něco víme, jelikož trýznivá ekonomická transformace, jíž jsme prošli v 90. letech minulého století, nás naučila ledacos o tom, jak správné politiky dokážou sevření beznaděje prolamovat.
Abychom dnešní finanční a ekonomickou krizi zkrotili, Evropa bude muset vytrvat ve spolupráci, již až dosud prokazovala.
Samotná existence Unie a obzvlášť eura už pomohla zabránit konkurenčním devalvacím a krátkozrakým politikám ožebračujícím okolní státy, které pustošily Evropu během 30. let minulého století – naposledy, co kontinent čelil takto surovému hospodářskému propadu.
Nesmíme ale usnout na vavřínech a doufat, že síly národního egoismu zůstanou pevně na uzdě.
Populistům jejich obvyklou zteč, že EU je lhostejná k osudu běžných lidí, pro tuto chvíli znemožnil koordinovaný fiskální stimul evropských vlád.
Bude ovšem zapotřebí další koordinace politik, jednak abychom se vyrovnali s krizí, jednak abychom znovuobnovili normy EU, až se černá mračna začnou protrhávat.
Je sice pravda, že v těchto mimořádných časech byla flexibilita Paktu stability a růstu rozšířena, ale platí, že úspěch první dekády eura zajistila právě jeho pravidla.
Ta je nutné beze změn obnovit, má-li se Evropa vrátit na cestu udržitelného růstu, a za tímto účelem bude zapotřebí už nyní zformovat konsenzus.
Druhou klíčovou výzvou, s níž se budeme během svého evropského předsednictví potýkat, je Rusko.
Je nezbytné dojednat novou Dohodu o partnerství a spolupráci (DPS) mezi EU a Ruskou federací.
Jednání v této věci měla seriózně začít už loni, ale do dění zasáhla válka v Gruzii a odročila je na později.
Rozhovory teď byly znovu navázány, ale pozadí našeho vyjednávání se dramaticky změnilo.
Ruská ekonomika je nyní v mnohem horším stavu než hospodářství členských zemí EU.
Ruský rozpočet kvůli propadu světových cen ropy a plynu krvácí a po léta zanedbávané investice do energetického sektoru země způsobují ochabování produkce, ekonomy už dlouho předvídané.
Až dosud se Rusko o novou DPS zajímalo méně než EU, protože dvě třetiny ruských vývozů do Unie tvoří přírodní zdroje, které vynášejí i bez pevných pravidel, která zajišťuje DPS.
Vzhledem k neúprosným změnám hospodářských poměrů je teď však v národním zájmu Ruska ubezpečit mezinárodní trhy, že je pro podnikání spolehlivým prostorem, k čemuž by nová DPS posloužila jako ideální signál.
Navíc bez nové DPS by jednotlivé evropské státy mohly považovat za nezbytné usilovat o další bilaterální dohody s Ruskem.
Ostatně mnohé členské země EU se už nějakou dobu předhánějí, aby zjistily, kdo se uvnitř Unie stane nejbližším přítelem Ruska.
Dvojstranné dohody, které z těchto dostihů pramení, však vznikají občas na úkor ostatních členů Unie a mohou narušovat rovnováhu vztahů uvnitř Unie jako celku.
Pevné základy pro bilaterální i celounijní vztahy s Ruskem dokáže zajistit jedině principiální rámec EU.
Hlavní silou Evropy v zahraniční politice není její oddanost multilateralismu založenému na pravidlech, navzdory jeho nepochybnému významu, nýbrž jednota.
Když propukla gruzínská krize, Evropa se sjednotila kolem společného postoje ohledně ruského stažení.
Úkolem České republiky a dále švédského předsednictví EU, které bude následovat po tom našem, je udržet během postupu jednání o DPS právě tuto jednotu.
Během 90. let chybovaly Spojené státy i Evropa tím, že Rusko shovívavě přehlížely s nadějí, že se situace vystříbří.
Rusko by pochybilo, kdyby dnes reagovalo podobně a snažilo se jednání o DPS zdržovat v naději, že by mu snad jednou nějaký přístupnější předseda EU mohl nabídnout měkčí podmínky.
Tak jako všechny předsednické země EU, i my budeme při vyjednávání zastupovat zájmy širší Unie.
Proč se adaptovat na klimatické změny
KODAŇ – Nastolení optimální rovnováhy mezi zamezováním globálnímu oteplování a adaptací na jeho následky je jednou z nejdůležitějších – a nejspornějších – politických otázek naší doby.
A navíc se často přehlíží.
Podle konvenční moudrosti mnoha ekologických aktivistů bychom měli nejprve udělat vše, co je v našich silách, abychom zmírnili globální oteplování, a teprve poté se zaměřit na adaptační strategie.
Pokud však můžeme udělat pro lidi a planetu více prostřednictvím adaptace, pak se takový přístup zdá nejen mylný, ale dokonce i nemorální.
Navíc se to neslučuje s neodvratným faktem, že ať děláme cokoliv, všem následkům globálního oteplování předejít nemůžeme.
Jsme-li špatně připraveni, způsobí globální oteplování více úmrtí a větší škody, zejména v chudých zemích a nestabilních společnostech.
Adaptace by také znamenala záchranu mnoha životů před katastrofami, které s globálním oteplováním nesouvisejí.
Připravíme-li například společnost na to, že v budoucnu zažijeme více běsnících hurikánů, zároveň jí pomůžeme vyrovnat se lépe s dnešním extrémním počasím.
Otázka, jakým způsobem lidé vyvolávají klimatické změny a jak je můžeme omezit, byla předmětem nesmírně rozsáhlého výzkumu.
Otázkou adaptace se zabývalo mnohem méně prací.
Je důležité připustit, že některé adaptační strategie povedou k dalším emisím skleníkových plynů.
Reakce na nedostatek vody opětovným využíváním a úpravou vody odpadní nebo prostřednictvím hlubokých studen a odsolování zvýší spotřebu fosilních paliv.
Rozšířenější využívání klimatizace s cílem ochladit v létě naše domovy bude mít stejný efekt – ačkoliv je to nezbytné opatření, pokud chceme zachránit lidské životy.
Adaptace by mohla připustit vyšší emise uhlíku jako cestu ke snížení škod způsobených globálním oteplováním, čímž bychom získali více času k zavádění alternativ vůči závislosti na fosilních palivech.
Mělo by nám cokoliv z výše uvedeného zabránit ve využívání adaptačních strategií?
Abychom získali informovanou odpověď, musíme zjistit, jak bude planeta vypadat v roce 2100, budeme-li investovat různé částky do adaptace a snižování emisí uhlíku.
Přitom musíme vzít v úvahu zvýšení emisí, které adaptace způsobí.
Nejklíčovějším aspektem není jakýkoliv vzestup či pokles emisí, nýbrž otázka, jak velkému poškození klimatu se můžeme vyhnout.
Jak velké části planety můžeme pomoci řešením problému stoupající hladiny moře?
Kolik lidských životů uchráníme před horkem, hladověním nebo malárií?
Toto jsou skutečné otázky, na kterých nám v souvislosti s globálním oteplováním záleží.
Nalezení patřičné odpovědi vyžaduje rozsáhlé ekonomické modelování s propočtem různých proměnných a analýzou regionálních rozdílů.
Nový výzkum provedený třemi italskými ekonomy Franceskem Bosellem, Carlem Carrarem a Enrikou De Cianovou to činí a v závěru uvádí přesvědčivé ekonomické argumenty pro mnohem větší důraz na adaptaci.
Vědci se nejprve dívají na různé způsoby, jimiž nás klimatické změny do poloviny století postihnou.
Tato práce je založena na standardních scénářích a obsahuje typické slabiny předpovědí do vzdálené budoucnosti.
Autoři přesto zjišťují, že mnohé naše největší obavy se nakonec ukážou jako triviální, ba dokonce i prospěšné.
Vzestup mořské hladiny bude pro všechny země velmi okrajovým problémem, přičemž celkový finanční dopad nebude činit ani 0,1% HDP.
Zdravotní problémy budou pro všechny země s několika málo výjimkami zanedbatelné.
A důsledky globálního oteplování téměř ve všech zemích sníží spotřebu energie.
Významné budou dopady na zemědělství a cestovní ruch, kde budou státy tratit v průměru asi 0,5% HDP za každý sektor.
Velké části těchto škod se však lidé vyhnou, pokud se sami rozhodnou adaptovat na změnu životního prostředí.
Zemědělci dají přednost plodinám, jimž se daří v horku.
Nové domy budou konstruovány tak, aby se lépe vyrovnaly s vyššími teplotami.
Jednoduché ekonomické modely, z nichž se často cituje ve sdělovacích prostředcích, ukazují, že ničím neomezované globální oteplování by stálo bohatý svět do konce století nezanedbatelných 2% HDP.
Tento údaj však nebere v potaz, že jakmile se změní životní prostředí, změní také lidé své chování.
Pokud jde o adaptaci, bohaté země se adaptují na negativní důsledky globálního oteplování a využijí pozitivních změn, takže celkový dopad globálního oteplování bude mít kladnou hodnotu přibližně 0,1% HDP.
Chudé země však budou zasaženy hůře.
Adaptace sníží ztráty spojené s klimatickými změnami z 5% HDP na něco málo pod 3% – stále je to však významný dopad.
Skutečný problém globálního oteplování proto spočívá v omezení jeho důsledků pro třetí svět.
Zde je potřeba dělat více – nespokojit se s adaptacemi, k nimž dojde přirozeným způsobem.
Důležité také je, že podle nového výzkumu by měla adaptace mnohem větší přínos než pouhé odbourání uhlíkových emisí.
Snížením emisí na úroveň, která nedusí hospodářský růst, by se dalo zamezit škodám ve výši 3 bilionů dolarů, zatímco adaptace by mohla předejít škodám v objemu zhruba 8 bilionů.
Za každý dolar vynaložený na adaptaci bychom tak dosáhli pozitivních změn na planetě v hodnotě asi 1,70 dolaru.
Ekonomické argumenty pro větší důraz na adaptaci jsou zřejmé.
Dalším stěžejním krokem je zajištění, aby tyto ekonomické argumenty začaly hrát silnější roli v naší politické debatě o možnostech řešení otázky globálního oteplování.
Den pro planetární spravedlnost
PRINCETON – To, co nedbalou produkcí skleníkových plynů způsobujeme naší planetě, dětem a vnoučatům a chudým lidem, patří k největším mravním špatnostem našeho věku.
24. října se proti této nespravedlnosti můžete postavit.
24. říjen je Den 350.
Tento název pochází od počtu částic na milion (ppm) oxidu uhličitého v atmosféře, který bychom podle Jima Hansena, zřejmě nejpřednějšího světového klimatologa, neměli překročit, máme-li se vyvarovat potenciálně katastrofální změně klimatu.
Mírou závažnosti našeho problému je, že už teď CO2 dosahuje 386 ppm a každoročně jej o dvě ppm přibývá.
Nutnost snižovat skleníkové plyny začala být čím dál jasnější, když se opakovaně ukázalo, že prognózy globálního oteplování – pranýřované jako „poplašné zprávy“, když se před pouhými několika lety objevily – jsou příliš konzervativní.
Blížíme se do bodu, za nímž už nebude návratu, neboť začnou působit zacyklené zpětné vazby a budou planetu nadále ohřívat, ať děláme, co děláme.
Jedním příkladem je tání arktického letu.
Před čtyřmi sty let cestovatelé hledali legendární „severovýchodní průliv“ podél severu Evropy a Ruska do Číny.
Zjistili, že arktický ledovec je nepřekonatelný a brzy od svého úsilí ustoupili.
Letos severovýchodní cestou zdárně proplouvala komerční plavidla.
To je jen jedna z mnoha čerstvých dramatických známek toho, že klima se mění a planeta je teplejší, než po velice dlouhou dobu byla.
Arktické vody bez ledu ale nejsou pouhým symptomem globálního oteplování.
Jsou zároveň příčinou dalšího oteplování: led a sníh odrážejí sluneční paprsky.
Povrch bez ledu pohltí více tepla ze slunce než s pokrývkou sněhu či ledu.
Jinými slovy, tím, že naše emise skleníkových plynů zapříčinily takové oteplení, že taje arktický led, vytvořily smyčku zpětné vazby, která vyvolá další oteplování a tání ledu, i kdybychom hned zítra přestali skleníkové plyny vypouštět.
Další zpětnovazební smyčky představují podobné nebezpečí.
V oblastech Sibiře, které se dříve nazývaly „permafrost“, neboť se mělo za to, že půda je zde neustále promrzlá, jsou uvězněna obrovská množství metanu, mimořádně silného skleníkového plynu.
Jenže území, která bývala zamrzlá, dnes tají, uvolňují metan, a tak přispívají k dalšímu oteplování – a k dalšímu tání, které uvolňuje další metan.
Rozvojové státy začínají chápat, jak nehorázné je vlastně současné rozložení emisí skleníkových plynů.
Na zářijovém summitu OSN o změně klimatu rwandský prezident Paul Kagame poukázal na to, že zatímco vyspělé země mimo Afriku nesou za problém téměř výhradní zodpovědnost, jeho nejhorší důsledky zřejmě dolehnou na Afriku, která má mizivé prostředky na to, aby si s potížemi poradila.
Kagame navrhl, aby byla každé zemi přidělena roční kvóta emisí CO2 a aby rozvojové země, které kvótu nevyčerpají, směly přebytek prodat zemím, které svůj strop překročí.
Peníze, jež by rozvojové země takto získaly, by nebyly zahraniční pomocí, ale spíše uznáním toho, že bohaté státy musí zaplatit za to, co si v minulosti jednoduše přisvojily: mnohem větší než spravedlivý díl schopnosti atmosféry vstřebávat naše odpadní plyny.
Srí Lanka si osvojila podobný přístup a za použití studií Mezivládního panelu OSN ke změně klimatu vypočetla, že environmentálně přípustné uhlíkové emise v roce 2008 činily nanejvýš 2172 kilogramů na osobu.
Celosvětové emise na hlavu ale ve skutečnosti dosáhly 4700 kilogramů čili více než dvojnásobku přijatelného limitu.
Emise v bohatých zemích přípustnou hranici dalece přesahovaly, kdežto srílanské emise, dosahující 660 kilogramů, byly hluboko pod ní.
Srílanská vláda k tomu poznamenala: „Znamená to, že nízkoemisní země jako my nemohou vypouštět víc, protože náš prostor už bez našeho souhlasu spotřebovaly vyspělé země či přední světoví producenti emisí.“
Tato situace představuje křivdu obrovských rozměrů, připomínající dnes zavrhovaný kolonialismus západních mocností v devatenáctém století – a přitom je zřejmě ještě mnohem horší.
Práce na odčinění této nespravedlnosti musí začít na schůzce ke změně klimatu, která se v prosinci bude konat v Kodani.
Řada politických lídrů vyjádřila podporu ráznému postupu ve věci změny klimatu, ale to, co většina z nich pokládá za „rázný postup“, nebude stačit na to, abychom se vrátili pod 350 ppm.
V některých zemích, včetně Spojených států, existují překážky, které brání podniknutí i velice mírných opatření.
24. října budou lidé bezmála ve všech zemích vyvíjet různé snahy, aby zvýšili povědomí o nutnosti mezinárodní úmluvy s cílem vrátit atmosféru k 350 ppm CO2.
Horolezci s transparenty se vydají vysoko do Himalájí, kde tají ledovce, a potápěči zase k australskému Velkému bariérovému útesu, ohroženému změnou klimatu.
Kostelní zvony 350krát odbijí, městy projede 350 cyklistů a na mnoha místech bude vysazeno 350 stromů.
Na adrese www.350.org zjistíte, co se děje ve vašem okolí, můžete se přidat anebo tu zveřejnit svůj nápad.
Nezůstávejte ale sedět s nadějí, že snažení ostatních bude mít dostatečný vliv.
Jednou se vás vnoučata zeptají: cos udělal pro to, aby ses vypořádal s největší morální výzvou své doby?
Den osvobození
Když mi bylo v roce 1960 sedm let, otevřela mi babička Angelica oči ohledně významu 8. května 1945, dne, kdy nacistické Německo kapitulovalo a druhá světová válka v Evropě skončila.
Trávili jsme právě letní prázdniny v Normandii, kde osvobozování Evropy od nacismu v „den D“, tedy 6. června 1944 započalo.
Jednoho večera jsem poslouchal, jak se rodiče s babičkou baví o minulosti.
Podrobnosti jejich rozhovoru jsem již zapomněl, ale dodnes slyším babiččino úlevné povzdechnutí, když prohlásila: „Díkybohu, že jsme tu válku prohráli!“
Z pohledu dítěte nebylo samozřejmé, že prohra je dobrá věc.
Babička však měla jistě pravdu, když položila rovnítko mezi porážku a osvobození.
Čím více přemýšlím o poučení, které mi před 45 lety poskytla, tím zřetelněji vidím v jejích slovech další, byť méně očividný rozměr: Jsme to „my“, kdo válku prohrál.
Němci jako skupina lidí nebyli nevinnými oběťmi malého gangu zločinných cizáků zvaných „nacisté“ – nacismus byl vnitřní ideologií, kterou podporovaly miliony Němců, a každý Němec nesl zodpovědnost za její zvěrstva, ať už jí byl jako jednotlivec věrný, či nikoliv.
V dnešním Německu se drtivá většina občanů hlásí k tvrzení, že 8. květen 1945 byl dnem osvobození – nejen pro Evropu, ale i pro samotné Německo.
V porovnání s veřejným míněním v roce 1960 je to jistě obrovský pokrok.
Paradoxně však může obsahovat také prvek zapomnění, poněvadž vede k tendenci zakrývat skutečnost, že k osvobození byla nutná vojenská porážka.
Abych použil babiččina slova, osvoboditeli zde nejsme „my“, nýbrž „oni“.
Způsob, jakým lidé nazírají na minulost, nám toho o jejich současných postojích vypovídá více než minulost sama.
Právě to má označovat výraz „politika paměti“.
A právě proto také nezáleží na tom, zda se příslušné události odehrály před 60 lety (jako druhá světová válka), 90 lety (jako v případě genocidy Arménů), nebo dokonce před 600 lety (jako bitva na Kosově poli v roce 1389).
Násilný konflikt v minulosti může přežívat jako válka vzpomínek v současnosti, jak lze pozorovat na současném sporu mezi Čínou a Jižní Koreou na jedné straně a Japonskem na straně druhé.
Válka vzpomínek pak může někdy vést k násilnému konfliktu v budoucnosti.
Někdejší pachatelé se často pokoušejí delegitimizovat morální nadřazenost svých někdejších obětí tvrzením, že i oni byli oběťmi.
Proto bylo 60. výročí bombardování Drážďan zápalnými pumami spojeneckých sil 13. února 1945 z pohledu německé „politiky paměti“ pravděpodobně klíčovější, než bude 60. výročí 8. května 1945.
Krajně pravicové skupiny tento útok, při němž zahynulo nejméně 30 000 lidí, hanebně označily za „drážďanský holocaust bomb“.
Jejich propagandistická kampaň naštěstí skončila neúspěchem.
Ačkoliv je pravda, že tisíce civilistů zabitých v Drážďanech a dalších německých městech byly na úrovni jednotlivců nevinné, nemůže být pochyb, že se stalo morálním imperativem, aby bylo Německo kolektivně poraženo.
Na levé straně německého politického spektra zůstává tvrzení, že 8. květen 1945 byl dnem osvobození, i nadále nezpochybněno.
Někdy se však potlačuje, že k dosažení tohoto výsledku bylo zapotřebí nasadit mohutnou sílu.
Levicový pacifismus má sklon tuto prostou skutečnost přehlížet.
Jeho slogan „Už nikdy válku!“ je jen polovinou pravdy – druhou polovinou je „Už nikdy ústupky!“ Osmý květen 1945 nebyl „hodinou nula“, jak zní oblíbené německé úsloví.
Doma i v zahraničí mu předcházela absence preventivního odporu vůči hrozbě, která během třicátých let v nacistickém Německu narůstala.
Existuje ještě další poučení.
Ano, 8. květen 1945 byl dnem osvobození, k němuž rozhodující měrou přispěla sovětská armáda.
Pro miliony obyvatel střední a východní Evropy však po osvobození následoval Stalinův utiskovatelský režim.
Současná válka vzpomínek mezi pobaltskými republikami a Ruskem v souvislosti s mezinárodními oslavami v Moskvě 9. května tohoto roku připomíná Německu zvláštní dějinnou zodpovědnost.
Německo-sovětský pakt o neútočení, takzvaný pakt Hitlera se Stalinem uzavřený v srpnu 1939, byl doplněn o tajný dodatek, který rozděloval hraniční státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Polsko a Rumunsko do sfér zájmů obou stran.
Omlouvání nacistických zvěrstev poukazováním na stalinistické zločiny je však intelektuálně i morálně nepřijatelný úskok.
Až kancléř Schröder odcestuje do Moskvy na oslavy na Rudém náměstí, měl by mít na paměti i podíl nacistického Německa na pobaltské tragédii.
Osmého května letošního roku nám budou veřejní řečníci připomínat, jak je důležité nezapomenout.
Budou zdůrazňovat, že nepoučíme-li se z dějin, budou se dějiny zákonitě opakovat.
To vše je naprosto pravda.
Já osobně si však rovněž vzpomenu také na babiččinu větu: „Díkybohu, že jsme tu válku prohráli!“ Díkybohu – a díky všem těm statečným spojeneckým vojákům, kteří obětovali životy pro svobodu Evropy.
Jak se vloudit k SDR
SANTA BARBARA – Zdá se, že kampaň čínské vlády za zařazení jüanu mezi rezervní aktiva Mezinárodního měnového fondu stojí na pokraji úspěchu.
Vedení MMF minulý týden oficiálně doporučilo přidat jüan do koše měn, které určují hodnotu jeho takzvaných zvláštních práv čerpání (SDR).
Začlenění jüanu do koše, který v současné době zahrnuje americký dolar, euro, britskou libru a japonský jen, by značně zvýšilo prestiž Číny.
A co je důležitější, podpořilo by snahu čínské vlády o internacionalizaci jüanu.
Zároveň by to však byla chyba.
Rozhodnutí doporučit zařazení jüanu zdaleka nepadlo z dobrých ekonomických důvodů, a proto ho nelze chápat jinak než jako politické.
A jeho dlouhodobé důsledky pravděpodobně budou politováníhodné.
Z čistě technického hlediska lze o způsobilosti jüanu k zařazení do koše SDR pochybovat.
MMF tradičně trvá na dvou kritériích: země vydávající danou měnu musí patřit k předním světovým exportérům a daná měna musí být „volně použitelná“ – rozsáhle používaná a obchodovaná.
První podmínku Čína jako největší světový exportér evidentně splňuje.
Splnit druhou podmínku však pravděpodobně stále není v čínských silách.
Jüan v žádném případě nepatří do stejné ligy jako čtveřice měn tvořících současný koš SDR.
V roce 2014 patřilo čínské měně sedmé místo mezi globálními rezervami centrálních bank, osmé místo co do objemu mezinárodně emitovaných dluhopisů a jedenácté místo v oblasti globálního měnového obchodování.
Jüan navíc zůstává pro většinu kapitálových transakcí nekonvertibilní, čínské finanční trhy jsou primitivní a obchodní marže pro devizový kurz stále denně stanovují měnové úřady.
Ještě v srpnu byl MMF vůči přidání jüanu do koše SDR skeptický, když uvedl, že je stále zapotřebí „mnoho práce“, a naznačil, že by se rozhodnutí mělo odložit na rok 2016, aby se zajistil „hladký“ přechod.
Proč tedy MMF obrátil?
Odpověď je zjevná: Čína zahájila celoplošný presink, aby dosáhla změny názoru.
V srpnu byl mírně uvolněn devizový režim měny.
V Londýně byly vydány vládní dluhopisy denominované v jüanu a vznikly plány na vytvoření nových obchodních platforem pro tuto měnu v několika evropských finančních centrech.
A čínští politici dávali nepokrytě najevo, jak nešťastní by byli z odmítavého rozhodnutí.
Jejich tlak se vyplatil.
Západní vlády se jedna po druhé postavily za jüan, a to navzdory jeho praktickým omezením.
Fond je vyslyšel a rozhodnutí je na světě.
Doporučení rozšířit koš SDR vřele podpořila generální ředitelka MMF Christine Lagardeová a na konci listopadu se očekává konečné rozhodnutí výkonného sboru.
Mnozí lidé by namítli, že jde o pozitivní vývoj.
Rozhodně uspokojuje čínské představitele a nabízí jim silnější podnět pokračovat v práci v rámci stávajícího mezinárodního měnového režimu.
Nedávné čínské iniciativy, zejména založení Asijské infrastrukturální investiční banky, totiž vyvolaly obavy, že země má v úmyslu vybudovat nový systém mezinárodních institucí, který by konkuroval organizacím ovládaným Západem, jako je MMF.
Rozhodnutí zařadit jüan do koše SDR mohlo toto nebezpečí zažehnat.
Na druhé straně vytváří tento krok znepokojivý precedens, když vnáší politiku do oblasti, která se v minulosti řídila objektivními ekonomickými úvahami.
Lze si představit, že úspěšná kampaň Číny by v dlouhodobém měřítku mohla otevřít dveře lobbingu dalších vlád za to, aby i jejich měny byly do koše SDR zařazeny.
Proč tam nepřidat švýcarský frank nebo kanadský dolar?
Nebo proč tam koneckonců nezařadit ruský rubl či indickou rupii?
To, co kdysi bývalo ceněnou výsadou nesporně elitních měn, by se mohlo stát předmětem špinavých politických bitev o vylepšení statusu.
Samozřejmě lze tvrdit, že vzhledem k nedávné ekonomické trajektorii Číny je jen otázkou času, kdy se jüan stane plně srovnatelným se současnými měnami SDR.
Používání této měny ve světě koneckonců exponenciálně roste.
Toto optimistické hodnocení však přeceňuje vyhlídky jüanu a ilustruje nebezpečí lineární extrapolace minulosti do budoucnosti.
Stejně tak se bude dál zákonitě zvyšovat využívání jüanu pro účely fakturace a vypořádávání obchodu s Čínou.
Pokud však jde o klíčové role měny coby investičního nástroje nebo rezervního aktiva, je vyhlídka jüanu mnohem méně slibná kvůli setrvale přísným kapitálovým kontrolám v Číně a nízké úrovni jejího finančního rozvoje.
Stejně tak nebude zařazení jüanu do koše SDR pravděpodobně představovat velký impulz k internacionalizaci této měny, jak se mnozí lidé domnívají.
Některé centrální banky se možná rozhodnou následovat vývoj a přidají aktiva denominovaná v jüanech do svých rezerv, aby kopírovaly složení koše.
Toto zvýšení však bude přinejlepším okrajové – podle výpočtů MMF půjde zhruba o 40 miliard dolarů v příštích několika letech.
Vzhledem k tomu, že celkové globální rezervy dnes přesahují 10 bilionů dolarů, jde o příslovečnou kapku v moři.
Politické důvody pro začlenění jüanu do koše SDR jsou naprosto zřejmé.
Neméně zřejmá jsou bohužel i rizika takového kroku.
Porážka mezinárodní daňové spolupráce
NEW YORK – Zájem na spolupráci v daňové oblasti má většina světových vlád – velmi rády by zvýšily výnosy z daní a potlačily všudypřítomné kličky, jejichž smyslem je vyhnout se daňové povinnosti, například ty, které byly loni odhaleny při skandálu takzvaných Lucemburských úniků.
Přesto na Třetí mezinárodní konferenci o financování rozvoje, která proběhla minulý měsíc v Addis Abebě, hybná síla směřující k posílení mezinárodní daňové spolupráce náhle ustrnula.
Vyspělé země na konferenci zablokovaly návrh na zřízení mezivládního daňového orgánu v rámci Organizace spojených národů, který by nahradil současnou expertní komisi OSN.
Trvají na tom, že daňová spolupráce by měla probíhat výhradně pod vedením OECD, tělesa, které mají tyto země pod kontrolou.
Zbytek světa by měl doufat, že se tato událost neukáže jako ukončení, ale jen pozastavení pokroku v oblasti mezinárodní daňové spolupráce, která započala před 13 lety, na první Mezinárodní konferenci o financování rozvoje v mexickém Monterrey.
Dva roky nato, v roce 2004, Ekonomická a sociální rada OSN (ECOSOC) povýšila svou „ad hoc skupinu“ daňových odborníků na regulérní komisi.
Experti se tudíž pravidelně setkávali a mají širší mandát, který se neomezuje na pouhou novelizaci vzorové dohody o zamezení dvojího zdanění.
O čtyři roky později, na Druhé konferenci o financování rozvoje v katarském Dauhá, tvůrci politik připustili, že je nutné v daňové oblasti aktivněji působit, a požádali ECOSOC, aby zvážila posílení institucionálních uspořádání.
Konečně během roku příprav na konferenci v Addis Abebě generální tajemník OSN podpořil potřebnost „mezivládní komise pro daňovou spolupráci, pod záštitou Organizace spojených národů“.
Jeho souhlas, společně se silnou podporou nevládních organizací a Nezávislé komise pro reformu mezinárodního zdanění firem, dal větší sílu požadavku rozvojových zemí, zorganizovaných kolem Skupiny 77 a Číny, na rovnoprávný hlas při určování globálních daňových norem.
Až do hodiny jedenácté při jednáních v Addis Abebě stály pevně za požadavkem na mezivládní orgán s mandátem a prostředky k vytvoření uceleného globálního rámce pro mezinárodní daňovou spolupráci.
Leč marně: vyspělým zemím, vedeným Spojenými státy a Velkou Británií, domovskými zeměmi mnoha nadnárodních korporací obviněných v „Lucemburských únicích,“ se podařilo tento tolik potřebný pokrok v globální správě zablokovat.
Akční agenda z Addis Abeby nakonec ustanovuje, že současná expertní komise bude dál fungovat podle mandátu z roku 2004, jen se přidají tři jednací dny ročně, to vše financováno z dobrovolných příspěvků.
Takový výsledek je velkým zklamáním.
Vyspělé země mají jeden argument – ovšem nepřesvědčivý.
OECD, jejímiž členy je v zásadě 34 nejbohatších zemí světa, rozhodně má kapacity ke stanovení mezinárodních daňových standardů.
Jenže ovládnutí daňových norem vybranou skupinou zemí v realitě znamená, že konstrukce globální správy v oblasti daní nedrží krok s globalizací.
Součástí Monterreyského konsenzu z roku 2002 byla výzva k posílení „hlasu a účasti rozvojových zemí při mezinárodním rozhodování a určování norem v ekonomické oblasti“.
Přestože však OECD zve některé rozvojové země k účasti na diskusích o stanovování norem, nenabízí jim žádnou rozhodovací pravomoc.
OECD je tedy chabá náhražka celosvětově reprezentativního mezivládního fóra.
Takový orgán musí působit pod záštitou OSN, která má institucionální legitimitu nezbytnou k účinnému reagování na výzvy globalizace prostřednictvím ucelených globálních standardů pro boj s nekorektními daňovými praktikami a pro zajištění spravedlivého zdanění firemních zisků po celém světě.
Navzdory zklamání z Addis Abeby je nepravděpodobné, že by volání po reformě mezinárodní daňové soustavy umlklo.
Naopak, na všech stranách jej začne být slyšet ještě víc, neboť kontraproduktivní vzdor vyspělých zemí vůči jakémukoli kompromisu v oblasti mezinárodní spolupráce vyvolává cunami jednostranných daňových opatření mimo kontrolu OECD.
Nová klimatická ekonomie
NEW YORK – Mezivládní panel Organizace spojených národů pro změny klimatu přinese tento pátek ve svém zatím posledním rozsáhlém hodnocení důkazů globálního oteplování také stanovisko světových klimatologů.
Ti jsou si dnes jistější než kdykoliv dříve, že zvyšování teploty a mořské hladiny způsobuje lidská činnost – zejména spalování fosilních paliv.
Řada extrémních meteorologických jevů – mimo jiné hurikán Sandy v New Yorku a New Jersey, záplavy v Číně a sucha na americkém Středozápadě, v Rusku a v mnoha rozvojových zemích – napáchala v posledních letech nedozírné škody.
Minulý týden zažilo Mexiko souběžné hurikány v Tichém oceánu a v Mexickém zálivu, které zničily městečka a města stojící jim v cestě.
Klimatické změny budou představovat významnou hnací sílu takových událostí a riskujeme, že zažijeme i něco mnohem horšího.
To klade do popředí novou debatu: jak nalézt soulad mezi zesílenými opatřeními na snížení emisí skleníkových plynů a silným hospodářským růstem.
Je to debata, která se už dnes utápí v kontroverzích.
Zatímco většina zemí začala rozsáhle investovat do obnovitelné energie a mnohé z nich zavádějí ceny uhlíku a regulace, kritikové si stěžují, že taková politika může podkopat růst.
Protože se totiž globální ekonomika stále zotavuje z finančního krachu z roku 2008, představují vyšší náklady na energii – které ještě nejsou plně vyvážené větší energetickou účinností – důvod ke znepokojení podnikatelských a politických špiček.
Nástup těžby břidlicového plynu znepřehlednil energetickou debatu ještě víc.
Nahradí-li tento plyn uhlí, může posloužit jako užitečný most k nízkouhlíkové budoucnosti.
Kupodivu je to však uhlí, nejšpinavější palivo, které zažívá nejprudší růst spotřeby.
Firmy a investoři se zajišťují podniknutím několika málo opatření šetrných na zdroje a investicemi do některých nízkouhlíkových aktiv, avšak svá stávající vysokouhlíková portfolia a aktivity ponechávají do značné míry nedotčené.
Situaci nenapomohla ani politická nerozhodnost v některých státech.
Zastánci ráznější akce odpovídají, že investice do nízkouhlíkových technologií mohou generovat daleko silnější a čistší růst.
Poukazují na úspory z energetické účinnosti a na tržní příležitosti generované energeticky čistými technologiemi, jakmile nastoupí procesy učení a objevování.
Snaží se ukázat, jaký přínos může mít trvaleji udržitelné schéma rozvoje pro světová velkoměsta, pro zdraví obyvatel (díky nižšímu znečištění ovzduší), pro energetickou bezpečnost a pro přístup chudých lidí světa k energii.
A navrhují, aby se v době, kdy jsou světové úrokové sazby nízké a v mnoha zemích je utlumená poptávka, financovala nová infrastruktura a nová pracovní místa zelenými dluhopisy a veřejnými investičními bankami.
Jsou to seriózní ekonomické debaty, které se však až příliš často zamotávají do ideologických sporů o nejvhodnější reakci na hospodářskou krizi a o hodnotě vládní intervence na trzích.
Je to politováníhodné.
Klimatické změny nejsou stranickým tématem a klimatická politika je v podstatě založená na trzích.
Jejím cílem je napravovat tržní selhání tak, aby trhy a podnikatelská sféra mohly hrát odpovídající roli při zajišťování inovací a efektivní alokace zdrojů.
Abychom z této slepé uličky vyvázli, pomohli jsme zahájit činnost Globální komise pro ekonomii a klima.
Její projekt s názvem Nová klimatická ekonomie spojuje sedm čelních výzkumných ústavů ze šesti kontinentů.
Dohlíží na něj panel složený z bývalých premiérů, ministrů financí a prominentních podnikatelů a radí mu další panel tvořený předními ekonomy z celého světa.
Jeho cílem je poskytovat směrodatné nové důkazy o tom, jak mohou vlády a firmy dosahovat silnějšího hospodářského růstu a současně řešit klimatická rizika.
Málokterá vláda nebo investor vycházejí z klimatických změn.
Chtějí především podporovat investice a hospodářský růst, vytvářet pracovní místa, stabilizovat veřejné finance, rozšiřovat trhy, vykazovat zisky, zajišťovat spolehlivé dodávky energie a potravin, produkovat zboží a služby, snižovat chudobu a budovat města.
Hlavní otázka, kterou si musíme položit, proto nezní, zda dokážeme snížit emise, nýbrž jak může veřejná politika přispět k dosažení uvedených základních cílů a současně s tím snižovat emise a budovat klimaticky odolnější ekonomiku.
V této oblasti dnes existuje spousta zkušeností z celého světa.
Když byla před sedmi lety zveřejněna Sternova zpráva o ekonomii klimatických změn, bylo toto téma do značné míry teoretické.
Dnes státy na všech stupních rozvoje usilují o nové vzorce hospodářského růstu, které budou zohledňovat klimatickou situaci.
Například Německo plánuje nejambicióznější přechod na nízkouhlíkovou energii na světě, který bude založen na úsporách a obnovitelných zdrojích energie.
Jižní Korea učinila ze „zeleného růstu“ svůj ústřední hospodářský cíl.
Mexický Všeobecný zákon o klimatických změnách z roku 2012 vyslal zemi na dráhu významného zvýšení podílu čisté energie.
Čína postavila průmyslový rozvoj zelených technologií do čela své agendy.
Etiopie se snaží přejít na nízkouhlíkové zemědělství.
A Brazílie podstatně snížila tempo odlesňování v Amazonii.
Také některé velké firmy poskytují pádný příklad, co všechno je možné.
Unilever se zavázal k trvale udržitelnému získávání zemědělských a lesních produktů.
Coca-Cola zcela utlumuje využívání hydrofluorouhlovodíků, které znečišťují ovzduší.
Maloobchodní gigant Wal-Mart prosazuje snižování emisí v celém svém dodavatelském řetězci.
A Světová banka a Evropská investiční banka přestaly půjčovat na uhelné elektrárny s vysokými emisemi.
Přesto přetrvávají legitimní otázky, jak rychle by měly ekonomiky přecházet na nízkouhlíkovou dráhu a jak by se toho dalo nejefektivněji dosáhnout.
Některé nízkouhlíkové strategie jsou evidentně drahé, zatímco jiná, zjevně efektivní řešení se neprosazují vůbec.
Jakákoliv strukturální transformace má své náklady, kompromisy a nejistoty a je nesmírně důležité, abychom je správně chápali.
Do cesty jakéhokoliv nízkouhlíkového přechodu se samozřejmě budou stavět mocné zájmy, které budou shazovat a často i přehlušovat ty, kdo by z takového přechodu mohli mít prospěch.
O to důležitější je vyjasnit si alternativy.
V době, kdy věda dává zřetelně najevo, jak je otázka klimatických změn naléhavá, je načase, aby ekonomové a politici vysvětlili, jak lze tuto otázku řešit.
Zaseknutý sociální rozvoj Západu
BERLÍN – Po třech desetiletích zhoršující se ekonomické nerovnosti mají obyvatelé vyspělých zemí zlost a svým pocitům křivdy dávají průchod u volebních uren nebo v ulicích.
Věrohodné řešení nerovnosti vyžaduje ovšem také aktivitu týkající se méně diskutovaného aspektu tohoto trendu: ubývající mezigenerační sociální mobility.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Rodiče v současné době nemohou vycházet z předpokladu, že jejich děti se budou mít lépe než oni.
Právě naopak, zpráva OECD z roku 2018 dospěla k závěru, že dosáhnout střední úrovně příjmů by dětem z nejnižšího příjmového decilu v průměrné vyspělé zemi trvalo 4-5 generací.
Čím vyšší nerovnost v zemi, tím déle vzestup trvá.
Nerovnost a absence sociální mobility mají úzkou vazbu na geografii, neboť urbanizované oblasti obvykle vykazují mnohem lepší výsledky než oblasti venkovské.
Ve Spojených státech Brookings Institution uvádí, že od finanční krize roku 2008 města s více než milionem obyvatel přispěla k celkové zaměstnanosti 72 %, zatímco města s 50-250 tisíci obyvateli přispěla jen 6 %.
Mzdy ve 2 % nejlidnatějších metropolitních oblastí USA se od roku 1970 zvýšily o téměř 70 %, oproti 45 % ve zbytku země.
Obdobně ve francouzském regionu Île-de-France, jehož součástí je Paříž, vzrostl HDP na hlavu ze 148 % národního průměru v roce 1975 na 165 % v roce 2010, kdežto v méně vyspělém Lotrinsku stejný údaj během téhož období klesl z 95 % na 76 %.
Tento rozdíl se projevuje i v Německu, byť jedno významné město, Berlín, za ostatními zaostává.
HDP na hlavu v nejchudší spolkové zemi Německa, Meklenbursku-Předním Pomořansku, činil v roce 2016 jen 29 133 dolarů – o 60 % méně oproti 69 719 dolarů v Hamburku.
Celostátní průměr dosahoval 43 110 dolarů.
Studie britské Komise UK2070 ukazuje, že v letech 1971 až 2013 se růst kumulativního výstupu v severní Anglii snížil o 17 procentních bodů, zatímco v Londýně o 12 vzrostl.
Pro sociální mobilitu to má závažné důsledky: u dítěte chudého natolik, aby v Hackney, jedné z nejchudších londýnských čtvrtí, dostávalo školní obědy zdarma, je stále třikrát vyšší pravděpodobnost, že bude chodit na univerzitu, než u stejně chudého dítěte v severoanglickém městě Hartlepool.
Počátky těchto trendů lze vystopovat v 80. letech minulého století, kdy americký prezident Ronald Reagan a britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová začali uskutečňovat strukturální reformy s cílem posílit konkurenční schopnost tím, že své ekonomiky odkloní od průmyslové výroby a potlačí moc odborů.
Jenže ač byly tyto reformy v jistých ohledech oprávněné – vzpomeňme na „stagflaci“ 70. let –, pro zmírnění jejich sociálních dopadů se udělalo málo.
Tento politický nedostatek, prohloubený účinky technologického pokroku, vedl k tomu, co ekonom Dennis J.
Snower nazývá „rozbíhavostí“ hospodářské a sociální trajektorie: i když HDP stoupal, mzdy a vyhlídky na zlepšení poměrů pro rozsáhlé segmenty populace stagnovaly nebo se zhoršovaly.
Například Economic Policy Institute uvádí, že v USA se čistá produktivita v letech 1979 až 2018 zvýšila o 70 %, ale reálné hodinové mzdy stouply jen o 12 %.
Dnes je 14 % Američanů – z více než poloviny lidé tmavé pleti – „pracující chudina“ (osoby pracující na plný úvazek s příjmy nižšími než 200 % hranice chudoby).
Se špatně placenou prací a malou nadějí na posun k lepšímu vězí rostoucí podíl lidí v určitém předpeklí, neboť vydělávají příliš málo, aby vyšli s penězi, ale zároveň příliš mnoho, aby získali nárok na státní podporu.
Postupně se prohlubuje jejich ekonomická, sociální a kulturní izolace, jsou čím dál dopálenější na prosperující elity a snadno podléhají svodům neonacionalistických populistů a aspirujících autoritářů.
Tento vývoj je nejvýraznější v USA, kde přispěl ke zvolení prezidenta Donalda Trumpa, a v Británii, kde živil podporu brexitu.
Postihuje dnes ale všechny vyspělé ekonomiky, rozděluje společnosti a brzdí jejich rozvoj, jelikož Thatcherovou a Reagana si za vzor vzala velká část západního světa.
Nic z toho by nemělo překvapovat.
Sociolog Ralf Dahrendorf v roce 1995 popsal „zvrácená rozhodnutí“ vyžadovaná globalizací.
Aby si země získaly a udržely schopnost konkurovat na mezinárodních trzích, podotkl, musí zdroje využívat způsoby, které ohrožují sociální soudržnost a politickou svobodu.
Tato rozhodnutí vedla například k nové formě nerovnosti, již Dahrendorf nazýval „znerovňováním“: „budování cest na vrchol pro některé a kopání jam pro jiné, vytváření trhlin, štěpení“.
Jasnozřivě předpověděl, že vznik „strádající třídy“, vyloučené a nezajištěné ekonomicky i sociálně, přinese autoritářské svody.
„Prvořadým úkolem“ vyspělých ekonomik pro nadcházející dekádu, psal Dahrendorf, bylo dostat se co nejblíž k řešení „kvadratury kruhu tvorby bohatství, sociální soudržnosti a politické svobody“.
Přesto ani dvě desetiletí poté se o takový počin většina z nich ani nepokusila.
Místo toho se, poslušny logiky neoliberalismu, zaměřily na hospodářský růst.
Je načase vzít si Dahrendorfovu výzvu k srdci.
Neznamená nutnost uskutečňovat ochranářské politiky, které by nejen podrývaly hospodářský růst, ale také by mohly upevňovat autoritářské svody, vzhledem k vazbě takových politik na politiku identity.
Spíš vyžaduje ucelený program zahrnující prověřená opatření ke zvýšení ekonomické jistoty a společenské a politické angažovanosti.
V prvé řadě by země měly reformovat daňové systémy v zájmu snižování disparit v bohatství a povzbuzení podnikavosti a tvorby pracovních míst.
Po vzoru Kalifornie – kde investice do veřejných univerzit po druhé světové válce měly zásadní význam pro následný hospodářský úspěch – by současně měly prostřednictvím investic do vzdělávání a učňovské přípravy pěstovat sociální mobilitu.
Dále je také nutná sociální ochrana zaměřená na ty, kdo jsou nejvíc zranitelní důsledky globalizace, jakož i strategie kompenzující regionální disparity, včetně řízené migrace (vnitrostátní i mezinárodní).
Taková opatření byla součástí Nového údělu amerického prezidenta Franklina D.
Roosevelta, který ve 30. letech vyvedl USA z Velké hospodářské krize, jakož i podobných programů v Evropě.
Konečně s cílem potlačovat sociální vyloučení a fragmentaci je nezbytné vyvinout úsilí k posilování občanské společnosti a povzbuzení vytrvalých, věrohodných a respektovaných veřejných debat.
Překlenout společenské a kulturní rozpory může trvat desítky let, ale lze toho dosáhnout.
Otázkou je, jestli lídři podniknou, co je zapotřebí.
Jen chudí lidé umírají mladí
ROTTERDAM – Lidé, kteří stojí na společensko-ekonomickém žebříčku níže (indikováno podle úrovně jejich vzdělání, povolání nebo příjmu), žijí v průměru kratší a méně zdravý život než lidé stojící na vyšších příčkách.
V závislosti na sociálním a ekonomickém blahobytu se očekávaná délka života při narození často liší o 5-10 let, přičemž chudší lidé jsou oproti svým bohatším protějškům o 10-20 let života déle nemocní či handicapovaní.
V devatenáctém století by tato situace nebyla překvapivá vzhledem k nižšímu průměrnému příjmu, rozsáhlé chudobě a absenci sociálního zabezpečení.
Dnes se však tato data běžně uvádějí u zemí s vysokými příjmy včetně těch, které se řadí vysoko v žebříčcích hospodářské prosperity a lidského rozvoje – dokonce i u vysoce rozvinutých západoevropských sociálních států.
Od konce druhé světové války se západoevropské země snaží snížit společensko-ekonomickou nerovnost nebo vykompenzovat její důsledky prostřednictvím progresivního zdanění, programů sociálního zabezpečení a široké palety kolektivně financovaných programů, jako jsou veřejná výstavba domů, školství, zdravotnictví nebo kulturní a volnočasové aktivity.
Ačkoliv však tato politika snížila nerovnost v některých sociálních a ekonomických výstupech včetně příjmu, kvality bydlení nebo přístupu k zdravotní péči, k eliminaci nerovnosti v oblasti lidského zdraví nestačí.
Dlouhodobá data z časových řad naznačují, že se společensko-ekonomická propast úmrtnosti do padesátých let snižovala, ale od té doby podstatně vzrostla.
Ještě záhadnější je skutečnost, že se velkorysejší sociální politika nepromítá do nižší disparity v oblasti zdraví.
Dokonce i severské země – které patří ke světové špičce, pokud jde o tvorbu univerzálních a dobře koncipovaných sociálních politik provázejících občany od kolébky do hrobu – čelí značné disparitě v oblasti zdraví, přestože vykazují poměrně nízkou nerovnost příjmů.
Moderní sociální státy pochopitelně sociální nerovnost ani zdaleka neodstranily a disparita v přístupu ke hmotným i lidským zdrojům dál vede k situaci, že občané žijí velmi nerovnými životy.
Radikální přerozdělování bohatství však nikdy nebylo cílem sociálního státu.
Sociální politika si spíše klade za cíl vytvořit kompromis mezi zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů, pracujícími a středními vrstvami.
Její přerozdělovací efekt je v důsledku toho skromný.
Částečný neúspěch sociálního státu tak sice může napomoci k vysvětlení, proč nerovnosti v oblasti zdraví přetrvávají, avšak chceme-li jejich vzestup plně pochopit – a zvrátit –, musíme hledat jinde.
Z rychle přibývající vědecké literatury na toto téma vyplývají dvě možná vysvětlení: selektivní sociální mobilita směrem vzhůru a opožděné rozšíření změn chování.
V praxi se projevují oba faktory.
Během dvacátého století se sociální mobilita ve všech zemích s vysokými příjmy pomalu, ale setrvale zvyšovala, přičemž dosažené vzdělání a profesní status jednotlivce závisel stále méně na jeho rodinných poměrech a stále více na jeho kognitivních schopnostech a dalších osobních charakteristikách.
V důsledku toho se nižší socioekonomické skupiny nejen zmenšily, ale pravděpodobně se staly také homogennějšími ve smyslu osobních charakteristik, které zvyšují riziko zdravotních problémů.
Lidé s vyšším společensko-ekonomickým postavením mají navíc sklon přejímat jako první nové vzorce chování a pohotověji se zbavovat těch vzorců, u kterých se zjistí škodlivost na zdraví, jako jsou kouření nebo tučná strava.
Nová behaviorální doporučení vydávaná zdravotnickými autoritami proto mají sklon prohlubovat přinejmenším dočasně nerovnost v oblasti zdraví.
Mnoho západoevropských sociálních států vykazuje u svých občanů značné nerovnosti v oblasti kouření, cvičení, stravy a spotřeby alkoholu.
Sociální systém, který vznikl s cílem potírat chudobu, je již méně účinný v boji proti „nemocem z nadbytku“, jako jsou srdeční onemocnění nebo rakovina plic.
To vše zdůrazňuje potřebu nápaditých řešení nerovnosti, která zbytečně a nespravedlivě maří životy těch, kdo toho mají nejméně, zatěžuje zdravotnictví obrovskými náklady a představuje překážku vyšší participace pracovní síly (a v některých zemích brání snaze o zvýšení věku odchodu do důchodu).
V posledních několika desetiletích se sociální politika ve většině západoevropských zemí odklonila od přerozdělování.
To je chyba, neboť důsledky tohoto odklonu – zvýšení příjmové nerovnosti, oslabení sociálních záchranných sítí a omezení přístupu ke zdravotní péči – dlouhodobě zhorší nerovnost v oblasti zdraví.
Pro zlepšení zdravotních vyhlídek v nižších socioekonomických skupinách je klíčová lépe cílená přerozdělovací politika, která bude zohledňovat důsledky selektivní sociální mobility i různého tempa rozšiřování změn chování.
Příjmovou podporu by měly doplňovat preventivní zdravotnické programy, přičemž programy zdravotní osvěty by měly napomáhat k oslabení vazby mezi nízkou kognitivní schopností a špatným zdravím.
Rovný přístup ke zdravotní péči nestačí.
Snížení nerovnosti v oblasti zdravotních výstupů vyžaduje u pacientů nacházejících se v nižších socioekonomických patrech intenzivnější zdravotní péči, která bude šitá na míru jejich konkrétním potřebám a problémům.
Například příjmy ze zdanění tabáku, které nepoměrně více zatěžují nižší příjmové skupiny, by se měly použít k financování programů odvykání kouření, které se zaměřují na znevýhodněné kuřáky.
Značná a stále přetrvávající nerovnost v oblasti zdraví naznačuje, že zlepšením zdraví občanů s nižšími příjmy nebo s nižším vzděláním lze učinit obrovské kroky ke zlepšení celkového zdravotního stavu obyvatelstva.
Možná si to vyžádá jisté přebudování sociálního systému, avšak výsledek bude rozhodně stát za vynaložené úsilí.
Kliknutí myší, která zařvala
CAMBRIDGE – Kybernetická bezpečnost až donedávna zajímala hlavně počítačové nadšence a milovníky špionážních románů.
Tvůrcům internetu, kteří představovali součást malé a uzavřené komunity, velmi vyhovoval otevřený systém, v němž bezpečnost není prvořadým zájmem.
Když se však dnes na webu pohybují zhruba tři miliardy uživatelů, stala se samotná jeho otevřenost vážnou slabinou ohrožující obrovské ekonomické příležitosti, které internet otevřel světu.
„Kybernetický útok“ může mít řadu podob, od obyčejného sondování přes prznění webových stránek až po útoky typu „odepření služby“, špionáž a ničení dat. A také termín „kybernetická válka“, který lze nejlépe definovat jako jakoukoliv nepřátelskou akci v kybernetickém prostoru, jež zesiluje velké fyzické násilí nebo se mu rovná, má velmi proměnlivý charakter – je to odraz různých definic „války“, jež může označovat nejen ozbrojený konflikt, ale i jakékoliv společné úsilí o vyřešení určitého problému (například „válka s chudobou“).
Kybernetická válka a kybernetická špionáž jsou spojovány převážně se státy, zatímco kybernetická zločinnost a kybernetický terorismus bývají většinou dávány do souvislosti s nestátními aktéry.
Nejnákladnější je dnes řešení špionáže a zločinnosti, avšak v příštích zhruba deseti letech může narůst i hrozba kybernetické války a kybernetického terorismu.
S vývojem spojenectví a taktiky se navíc jednotlivé kategorie mohou stále více překrývat.
Teroristé mohou nakupovat od zločinců škodlivý software a pro vlády může být užitečné schovat se za obě skupiny.
Někteří lidé tvrdí, že v kybernetickém prostoru nefunguje metoda odstrašení, protože se příslušným aktivitám těžko připisuje autorství.
To je však příliš velké zjednodušení: nedostatečně průkazné připisování autorství postihuje i prostředky mezistátního odstrašení, a přesto tato metoda stále funguje.
A i když lze zdroj útoku úspěšně skrýt pod „falešnou vlajku“, vlády mohou být natolik zapletené do sítě symetrických vzájemných vztahů, že by byl jakýkoliv velký útok kontraproduktivní.
Například Čína by prodělala na útoku, který by vážně poškodil americkou ekonomiku, a obráceně to platí také.
Neznámého útočníka mohou odradit také kybernetická bezpečnostní opatření.
Existují-li silné firewally, redundantní a odolná řešení umožňující rychlé zotavení nebo možnost samočinně se aktivující reakce („elektrický plot“), stává se útok méně atraktivním.
Přesné určení původního zdroje kybernetického útoku je sice někdy obtížné, avšak jeho stanovení nemusí být „neprůstřelné“.
Vzhledem k tomu, že falešné vlajky bývají nedokonalé a i pouhé zvěsti o zdroji útoku bývají pokládány za důvěryhodné (ačkoliv nejsou právně průkazné), může k odstrašení přispívat i poškození pověsti útočníka a jeho měkké síly.
A konečně platí, že k posílení odstrašení může posloužit i pouhá reputace o útočných schopnostech a deklarovaná politika ponechávající otevřenou možnost odplaty.
Nestátní aktéři se samozřejmě odstrašují obtížněji, takže se v těchto případech zvyšuje důležitost zdokonalených obranných nástrojů, jako jsou prevence a lidská inteligence.
I jaderné odstrašení mezi státy však bylo složitější, než na první pohled vypadalo, a pro odstrašení v kybernetické sféře to platí dvojnásob.
Vzhledem ke své globální podstatě vyžaduje internet určitý stupeň mezinárodní spolupráce, aby mohl fungovat.
Někteří lidé volají po kybernetickém ekvivalentu formálních smluv o kontrole zbraní.
Rozdíly v kulturních normách a obtížnost ověřování by však ztížily vyjednávání o takových smlouvách i jejich vymáhání.
Zároveň je důležité vyvíjet mezinárodní úsilí o rozvoj pravidel, která dokážou konflikty omezovat.
Nejslibnější oblasti mezinárodní spolupráce se dnes s největší pravděpodobností týkají problémů, které státům způsobují třetí strany, například zločinci nebo teroristé.
Rusko a Čína se pokusily prosadit smlouvu zavádějící široký mezinárodní dohled nad internetem a „informační bezpečnost“, která by zakázala podvody a implementaci škodlivých kódů či obvodů, jež by se daly v případě války aktivovat.
Spojené státy však namítly, že opatření na kontrolu zbraní, která by zakazovala útočné kapacity, by mohla oslabit obranu před útoky a bylo by nemožné je ověřovat či vymáhat.
Také v oblasti politických hodnot odmítají USA dohody, které by mohly legitimizovat internetovou cenzuru autoritářskými vládami – například „velký čínský firewall“.
Kulturní rozdíly navíc brání jakékoliv široce pojaté dohodě o regulaci internetového obsahu.
Nicméně by mohlo být možné identifikovat chování, jako je kybernetický zločin, které je nezákonné v mnoha různých domácích jurisdikcích.
Snaha omezit veškerá narušení nemá naději na úspěch, ale mohlo by se začít kybernetickým zločinem a kybernetickým terorismem páchaným nestátními aktéry.
Velké státy by měly zájem omezit tyto škody tím, že se dohodnou na spolupráci v oblasti kriminalistiky a kontrol.
Nadnárodní kybernetická sféra klade nové otázky o smyslu národní bezpečnosti.
Některé nejdůležitější reakce musí být národní a jednostranné, zaměřené na prevenci, redundantnost a odolnost.
Vlády velkých zemí však pravděpodobně brzy zjistí, že nejistota vytvářená nestátními kybernetickými aktéry si vyžádá užší mezivládní spolupráci.
Rozvojové náklady homofobie
LONDÝN – Pro mne jako pro homosexuála žijícího v Nigérii byla největší výzvou volba mezi mou sexualitou a mým zaměstnáním.
V roce 2004 jsem stál na počátku své herecké kariéry.
Krátce předtím jsem odešel z univerzity a vystupoval jsem v seriálu „Růže a trny“, což byla telenovela vysílaná v hlavním vysílacím čase na Galaxy Television, jedné z nejpopulárnějších televizních stanic v Nigérii.
Hrál jsem roli „Richarda“, jediného syna z bohaté rodiny, který měl milostný poměr s pokojskou.
Postupně se začalo šuškat o mém soukromém životě, a tak jsem se rozhodl jít s pravdou ven.
Souhlasil jsem, že vystoupím v nejsledovanější televizní talk-show v Nigérii a promluvím o své homosexualitě.
Téměř vzápětí byla moje postava zrušena.
A spolu se zaměstnáním jsem ztratil také finanční jistotu.
Stejně jako mnoho homosexuálních mužů a žen v Africe jsem si musel vybrat mezi ekonomickou svobodou a mentálním vězením.
Nigérie a Uganda letos zavedly drakonické zákony proti homosexuálům, čímž vyvolaly celosvětovou debatu o lidských právech.
Tato debata započala rovněž ve Světové bance, jejíž prezident Jim Yong Kim nedávno prohlásil, že „institucializovaná diskriminace je špatná pro lidi i pro společnosti“.
Kimovo prohlášení vyvolalo kritiku a kontroverze.
Často – tak jako v Ugandě a v Nigérii – slýcháme tvrzení, že odpor vůči diskriminaci gayů, lesbiček, bisexuálů a transsexuálů (LGBT) ze strany oficiálních míst je pouze způsobem, jak vnucovat Africe „západní“ hodnoty.
To ovšem předpokládá, že homosexualita je „neafrická“.
A navzdory absenci důkazů, že jakákoliv země nebo kontinent nemá žádné LGBT (a navzdory bezpočtu důkazů svědčících o opaku), přijímá tento předpoklad za svůj stále větší počet afrických vládců.
Mezi prvními byl v roce 2006 tehdejší nigerijský prezident Olusegun Obasanjo.
V roce 2014 se k němu přidal ugandský prezident Yoweri Museveni, když podepsal zákon proti homosexuálům.
Další vedoucí představitelé, od gambijského prezidenta Yahyi Jammeha po zimbabwského prezidenta Roberta Mugabeho, se vyslovují podobně.
Tento přístup oficiálních míst způsobuje africkým gayům a lesbám značné utrpení.
Cena, kterou homosexuálové v mnoha afrických zemích platí za homofobii, je až bolestně zjevná: právní postihy, sociální vyřazování a spravedlnost lůzy.
Jedno však africkým předákům tažení proti homosexuálům uniká: právní ochrana není jen otázkou lidských práv, ale i otázkou ekonomickou.
Kim má naprostou pravdu a výzkumy už začaly měřit ekonomické náklady homofobie tím, že zkoumají vazby mezi homofobním smýšlením a chudobou v zemích, kde zákony a společenské postoje zapovídají vztahy mezi osobami téhož pohlaví.
M.
V.
Lee Badgettová, ekonomka z Massachusettské univerzity v Amherstu, představila na jednání Světové banky v březnu 2014 prvotní zjištění studie ekonomických dopadů homofobie v Indii.
Odhadla, že indická ekonomika mohla v roce 2012 přijít až o 23,1 miliardy dolarů pouze na přímých zdravotnických nákladech souvisejících s depresí, sebevraždami a rozdíly v léčbě HIV v důsledku stigmatizace a diskriminace homosexuálů.
Kromě těchto konkrétních nákladů může homosexualita přinášet také násilí, ztrátu pracovního místa, zavržení rodinou, ústrky ve školách a tlaky na sňatek.
V důsledku toho má mnoho homosexuálů nižší vzdělání, nižší produktivitu práce, nižší výdělky, horší zdraví a kratší život.
V roce 2005 jsem v Nigérii zahájil Nezávislý projekt za rovná práva (TIERS), abych reagoval na rostoucí počet lidí, kteří kvůli podezřením týkajícím se jejich sexuality přišli o práci.
Během prvního roku jsme poskytli podporu desítkám osob.
Jeden mladý muž přezdívaný „Olumide“ získal dočasné ubytování poté, co ho rodina vyhodila z domu, protože je gay.
Další muž s přezdívkou „Uche“ ztratil po vyzrazení jeho sexuální orientace místo šéfkuchaře.
Projekt TIERS mu pomohl získat ubytování a kapitál na rozjezd cateringové firmy.
Ačkoliv uplynulo téměř 10 let, stále není bezpečné používat jejich skutečná jména.
Ekonomické náklady diskriminace se po celé Africe zvyšují, což odpovídá sílícímu tlaku na zaměstnavatele, pronajímatele bytů, poskytovatele zdravotní péče, vzdělávací instituce a další, aby vyřazovali příslušníky LGBT.
Světová banka a další rozvojové agentury dnes mapují globální rozvojové priority, které navážou na Rozvojové cíle tisíciletí (MDG).
Tento projekt, jenž v roce 2015 oficiálně skončí, obsahoval konkrétní cíle podpory rovnosti pohlaví a poskytnutí většího práva ženám jakožto strategii přispívající k hospodářskému růstu.
Do budoucna by měla Světová banka zvolit stejný přístup také k právům LGBT a učinit z právní ochrany sexuální orientace a genderové identity podmínku pro státy přijímající půjčky.
Začlenění uznání práv žen do MDG nenarušilo africké kultury tím, že jim vnutilo „západní“ hodnoty; ve skutečnosti řadu afrických zemí posílilo a tyto země dnes patří ke špičce světa v oblasti zastoupení žen ve vládě.
Prosazováním podobných ochran pro LGBT mohou mezinárodní investice a pomoc zlepšit ekonomickou výkonnost a posílit respekt k základním lidským právům.
Světová banka, která si vždy dává pozor, aby se nenechala zatáhnout do „politických“ otázek, zdůrazňuje, že není globálním vymahatelem lidských práv. Stále více si však uvědomuje svou roli prostředníka, který pomáhá svým členům realizovat závazky na poli lidských práv. Práva LGBT by měla být lakmusovým papírkem.
Pomoc vládám, které umožňují ostrakizaci konkrétních sociálních skupin, může být spojena s velmi reálnými ekonomickými náklady.
Při posuzování nových půjček by se měly podniknout kroky, které zajistí, aby se jejich přínos dotkl co největšího počtu lidí.
Pokud se Světová banka – která v současné době půjčuje Nigérii téměř 5,5 miliardy dolarů a očekává, že bude v příštích čtyřech letech vyčleňovat další 2 miliardy dolarů ročně – vydá tímto směrem, možná ji budou následovat další poskytovatelé zdrojů.
Afričtí LGBT ve svém boji za lidská a ekonomická práva takové silné spojence zoufale potřebují.
Deklarace nezávislosti na USA
George W.
Bush je posedlý bojem proti terorismu, zejména vojenskou odpovědí na terorismus.
Tuto posedlost odráží i americká zahraniční politika.
Za armádu, včetně výdajů za válku v Iráku, Spojené státy letos utratí kolem 450 miliard USD, zatímco na překonání světové chudoby, celosvětové degradace životního prostředí a globálních nemocí vynaloží nanejvýš 15 miliard USD.
Jinými slovy, zahraničněpolitické výdaje USA se třicetkrát silněji zaměřují na armádu než na budování globální prosperity, světového veřejného zdravotnictví a udržitelnosti životního prostředí.
Po celý rok 2003 žil svět Bushovou posedlostí.
Debata o Iráku dominovala mezinárodní diplomacii a zabrala téměř veškerou agendu OSN.
Válka v Iráku stála život bezpočet nevinných lidí, například při bombovém útoku na sídlo OSN v Bagdádu.
Bushova zaměřenost na jednostranný, vojenský přístup ke globálním problémům zároveň podnítila nepokoj a nestabilitu v celém islámském světě, což vedlo k šíření terorismu v Turecku, severní Africe, Saúdské Arábii a jihovýchodní Asii.
Povaha bolestí světa tuto zúženou strategii stěží ospravedlňuje.
Soustředěnost na terorismus na úkor ostatních záležitostí a kladení důrazu na vojenskou reakci vůči němu nemůže zajistit prosperitu a mír, ba ani výraznější snížení počtu útoků.
Zatímco 11. září 2001 v USA zahynulo 3000 nevinných lidí, v Africe denně zemře 8000 nevinných dětí na malárii.
Nicméně malárii lze předcházet a léčit ji.
Problém tkví v tom, že velká část Afriky je příliš chudá a nedokáže zavést prevenci (sítě nad lůžky) ani léčbu (protimalarické léky), jež by dokázaly každoročně zachránit miliony dětí.
Denní výdaje USA v Iráku převyšují jejich celoroční útratu za potírání malárie v Africe.
Rok 2003 se blíží ke konci a nadešel čas, aby světoví lídři pomohli vyvést svět z okruhu tohoto obsedantního a selhávajícího přístupu americké vlády.
Prezidentu Bushovi je třeba dát jasně najevo, že se USA nedočkají žádné opravdové mezinárodní podpory, pokud bude Amerika bez ustání hovořit o terorismu, aniž by se zároveň výrazněji zabývala problémy, které se skutečně dotýkají většiny světa: chudobou, nedostatečným přístupem k nezávadné vodě a k hygieně, náchylností k nemocem a klimatickými změnami.
Paradoxně, prezident Bush tvrdí, že OSN se neřídí svými sliby.
Nedávno v Londýně prohlásil, že ,,věrohodnost OSN závisí na její ochotě držet slovo a jednat, když je zapotřebí činů."
Přesto USA opakovaně porušují své vlastní závazky vůči OSN.
Tak například na Mezinárodní konferenci o financování pro rozvoj v mexickém Monterrey Amerika v březnu 2002 podepsala Monterreyský konsenzus, který zahrnuje závazek bohatých zemí zvýšit svou rozvojovou pomoc na 0,7% národního důchodu.
To by znamenalo roční navýšení zahraniční pomoci USA o 60 miliard USD - tedy přibližně o částku, již letos utratily v Iráku.
Avšak prezident Bush svůj slib jednoduše ignoroval.
Existuje mnoho dalších podobných závazků, jež USA v posledních letech učinily vůči OSN a jež jsou nadále naprosto nesplněny.
USA coby signatář Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCC) roku 1992 přislíbily podniknout kroky proti lidskou činností vyvolaným klimatickým změnám.
Dosud ale nepodnikly nic.
V rámci deklarace z Dauhá z roku 2001 se Amerika také zavázala, že otevře své trhy nejchudším státům na světě.
Přesto letos v létě v mexickém Cancúnu odmítla své trhy otevřít exportu ze sotva přežívajících afrických ekonomik.
Tento výčet by mohl pokračovat dál a dál.
Na Miléniovém summitu roku 2000 se USA zavázaly usilovat o snižování globální chudoby, přesto v tomto směru učinily jen málo.
Na johannesburském Světovém summitu o udržitelném rozvoji v roce 2002 se Amerika zavázala k ochraně globálních ekosystémů, o níž jsme ovšem od té doby mnoho od amerických zákonodárců neslyšeli.
Amerika bezesporu není jedinou zemí, která selhává v prosazování mezinárodních cílů přijatých v OSN.
Ovšem vzhledem k tomu, že USA je nejbohatším a nejmocnějším státem na zemi, jejich přezírání má ničivé účinky.
Jestliže USA skutečně chtějí vykořenit terorismus, musí si uvědomit spojitost mezi extremismem, chudobou a degradací životního prostředí a porozumět zápasu o přežití, který vedou chudí ve všech koutech světa.
Svět by ale neměl vyčkávat, než Amerika přijde k rozumu.
Spojené státy představují 5% světové populace a pouhý jeden hlas mezi 191 zeměmi ve Valném shromáždění OSN.
Chudé země, obzvlášť demokracie rozvojového světa - Brazílie, Jižní Afrika, Indie, Mexiko, Ghana, Filipíny - by měly říct: ,,Musíme se věnovat záležitostem, které se týkají nás, a ne pouze USA."
V roce 2004 bude svět ze všeho nejvíc potřebovat deklaraci nezávislosti na americké umíněnosti.
Deglobalizovaný svět?
CAMBRIDGE – Možná to potrvá ještě několik měsíců nebo i pár let, ale Spojené státy a další rozvinuté ekonomiky se tak či onak nakonec z dnešní krize zotaví.
Světová ekonomika už však zřejmě bude vypadat jinak.
Přestože již máme nejhorší fázi krize za sebou, pravděpodobně se ocitneme v poněkud deglobalizovaném světě, ve kterém mezinárodní obchod poroste pomalejším tempem, externích financí bude méně a a chuť bohatých zemí na velké deficity běžného účtu se podstatně sníží.
Věstí to rozvojovým zemím zkázu?
Není to nezbytné.
V rozvojových zemích mívá růst tři odlišné varianty.
Tou první je růst tažený půjčkami v zahraničí.
Druhým typem je růst coby vedlejší produkt prudkého vzestupu cen komodit.
A třetí je růst stimulovaný hospodářskou restrukturalizací a diverzifikací na nové produkty.
První dva modely jsou ohroženější než třetí.
Je však zbytečné kvůli tomu nespat, protože oba jsou závadné a v konečném důsledku neudržitelné.
Více by nás měly trápit potenciální nesnáze zemí ze třetí skupiny.
Tyto státy budou muset zásadně změnit svou politiku, aby se přizpůsobily nové realitě dneška.
První dva růstové modely bez výjimky končí špatně.
Půjčky v zahraničí umožňují spotřebitelům a vládám žít nějakou dobu nad poměry, avšak spoléhání se na zahraniční kapitál je nerozumná strategie.
Problémem není jen skutečnost, že tok zahraničního kapitálu může snadno obrátit směr, ale i fakt, že tento kapitál vytváří nesprávný typ růstu, založený na nadhodnocené měně a investicích do neobchodovatelného zboží a služeb, jako jsou bydlení a výstavba.
Růst tažený vysokými cenami komodit je rovněž náchylný na cenové propady, a to z obdobných důvodů.
Ceny komodit mají sklon pohybovat se v cyklech.
Když jsou vysoké, dokážou vytlačovat investice do výrobních podniků a jiného, netradičního obchodovatelného zboží.
V zemích se slabými institucemi navíc boom komodit často plodí ošklivou politiku, což vede k nákladným bojům o výnosy ze zdrojů, které bývají zřídkakdy investovány moudře.
Není tedy překvapením, že pokud nějaké země zaznamenaly v uplynulých šesti desetiletích výrazný a dlouhodobý růst, pak jsou to ty, které se spolehly na odlišnou strategii a podpořily diverzifikaci na výrobní a jiné „moderní“ zboží.
Díky tomu, že získaly vyšší podíl na světových trzích výrobního zboží a dalších neprimárních produktů, vytvořily tyto země větší počet pracovních příležitostí v oborech s vysokou produktivitou.
Jejich vlády neprosazovaly pouze zdravé základní ukazatele (např. makroekonomickou stabilitu a orientaci navenek), ale také to, co by se dalo nazvat „produktivistickou“ politikou: podhodnocené měny, průmyslovou politiku a finanční kontroly.
Ztělesněním tohoto přístupu se stala Čína.
Její růst přiživovala mimořádně rychlá strukturální transformace zaměřená na stále důmyslnější průmyslové zboží.
V posledních letech si navíc vytvořila značný obchodní přebytek ve vztazích s USA, které jsou protějškem její podhodnocené měny.
Nebyla to však jen Čína.
Také další země, které před velkým krachem z roku 2008 zaznamenávaly rychlý růst, měly obvykle obchodní přebytky (nebo jen velmi malé schodky).
Tyto země nechtěly být příjemci kapitálových toků, poněvadž si uvědomovaly, že by to silně nabouralo jejich potřebu udržet si konkurenceschopnou měnu.
Dnes se již všeobecně uznává, že vysoké vnější nerovnováhy – ztělesněné bilaterálním obchodním vztahem mezi USA a Čínou – se významnou měrou podílely na loňském velkém krachu.
Globální makroekonomická stabilita vyžaduje, abychom se v budoucnu podobně velkým nerovnováhám na běžném účtu vyhnuli.
Návrat k vysokému růstu v rozvojových zemích si však žádá, aby tyto země obnovily důraz na obchodovatelné zboží a služby.
V minulosti tento důraz usnadňovala ochota USA a několika dalších rozvinutých států jít do velkých obchodních deficitů.
Pro rozvojové země se středními příjmy však už tato strategie není proveditelná.
Jsou tedy požadavky na globální makroekonomickou stabilitu a na růst v rozvojových zemích ve vzájemném rozporu?
Střetne se potřeba rozvojových zemí podstatně zvýšit nabídku průmyslových produktů s netolerancí světa vůči obchodním nerovnováhám?
Vnitřní konflikt v podstatě přestane existovat, jakmile pochopíme, že růst v rozvojových zemích nezávisí na výši jejich obchodního přebytku, ba ani na objemu jejich exportu.
Podstatná je jejich produkce moderního průmyslového zboží (a služeb), která se může bez omezení rozšiřovat tak dlouho, dokud se současně s ní zvyšuje domácí poptávka.
Udržování podhodnocené měny je výhodné v tom, že dotuje výrobu tohoto zboží, ale nevýhodné v tom, že zatěžuje domácí spotřebu – proto vytváří obchodní přebytek.
Stimulujeme-li průmyslovou výrobu přímo, můžeme zachovat výhody a eliminovat nevýhody.
Existuje řada způsobů, jak toho dosáhnout, včetně snížení nákladů na domácí vstupy a služby prostřednictvím cílených investic do infrasktruktury.
Ještě silnějším nástrojem může být otevřená průmyslová politika.
Podstatné je, že rozvojové země, kterým záleží na konkurenceschopnosti svých moderních sektorů, si mohou dovolit nechat svou měnu (či spíše její reálnou hodnotu) zhodnocovat, pokud uplatňují alternativní politiku, která podporuje průmyslovou činnost přímočařeji.
Dobrou zprávou tedy je, že rozvojové země mohou pokračovat v rychlém růstu, i když se světový obchod zpomalí a ochota ke kapitálovým tokům a obchodním nerovnováhám poklesne.
Jejich růstový potenciál nemusí být vážně zasažen, pokud tyto země pochopí důsledky nového světového uspořádání pro domácí i mezinárodní politiku.
Jedním takovým důsledkem je skutečnost, že rozvojové země budou muset nahradit politiku působící prostřednictvím měnového kurzu reálnou průmyslovou politikou.
Dalším důsledkem je, že vnější političtí aktéři (například Světová obchodní organizace) budou muset být k této politice tolerantnější, pokud budou její dopady na obchodní bilanci neutralizovány prostřednictvím vhodných úprav reálného měnového kurzu.
Výraznější uplatňování průmyslové politiky je cena, kterou je nutno zaplatit za snížení makroekonomických nerovnováh.
Turecké demokratické terno?
Turecko sice zdánlivě upadlo v USA v nemilost, to se ale může projevit jako skryté požehnání.
Irácká válka a na skřipec natažená diplomacie, jež k ní vedla, by mohly vyřešit vnitřní spor Turecka mezi ,,strategickým spojenectvím" s Amerikou a úsilím o vstup do EU.
Loňským listopadovým volbám, které k moci vynesly Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP), předcházela rozepře mezi členy tehdejší vládní koalice ohledně schválení reforem požadovaných EU.
Některé liberální skupiny této ,,sekulární" koalice vystoupily z vlády a spojily se s islamisty, aby reformy protlačily parlamentem.
Po příchodu k moci se předáci AKP, bývalí islamisté, kteří se proměnili v ,,konzervativní demokraty", energicky zapojili po boku USA, EU a OSN do záležitostí pohybujících se od Kypru po Irák a od práv kurdského jazyka po ostatní lidskoprávní záležitosti v Turecku.
Vzhledem k tomu, že AKP na vlastní kůži poznala represivní praktiky tureckého ,,sekulárního" státu a připustila, že lidská práva je třeba chránit ve všech ohledech, ukázala se jako důvěryhodný partner v rozhovoru se Západem.
USA, soustředěné na domnělý přízrak ,,střetu civilizací" mezi islámem a Západem, přijaly moderní, Západu přizpůsobenou tvář AKP jako jistou šanci a vybídly EU, aby Turecku umožnila vstup.
Dnes jak ,,konzervativní demokraté", tak liberálové podporují přijetí všech reforem potřebných k získání členství v EU, zatímco odpůrci zahrnují levicové i pravicové krajní nacionalisty a některé skupiny ,,sekulárních" kruhů.
Evropané mohli situaci rázně převážit ve prospěch reformátorů, kdyby konečně na loňském prosincovém summitu lídrů EU odměnili snahy proevropských Turků.
Namísto toho EU nechala Turecko znovu čekat a odložila oficiální vyjednávání, která by beztak mohla k dovršení spět po celé roky.
Vytrvalá neochota Evropy přivádí Turky do obtížné situace.
Američané si přejí pro Turecko - dlouholetého člena NATO a blízkého spojence USA - plnohodnotné členství v EU, zatímco Evropané si stěžují na úlohu tureckých ozbrojených sil v domácí politice.
Paradoxem je to, že se Evropa udržováním politického odstupu a tedy omezováním tureckých možností může přičinit o posílení pozice Turecka jako vojenské základny USA.
Alespoň před válkou v Iráku se právě takto záležitost vyvíjela.
Navzdory silnému tlaku USA poté turecký parlament neočekávaně odmítl vládní návrh povolit americkým jednotkám v zemi zahájit z tureckého území invazi.
Odmítnutí umožnit Američanům přístup k vojenským základnám na území země ve výsledku znemožnilo otevřít během války severní frontu.
Turecká vláda se dokonce pokusila o regionální iniciativu směřující k mírovému řešení krize.
O takové snaze žádná z dnešních členských zemí EU nemohla ani uvažovat.
Parlamentní odmítnutí amerického vojska jasně vyvrátilo domněnky, že Turecku šlo především o výši amerického balíčku pomoci nabízeného jako podnět ke spolupráci.
Názory, které hlasování označují za odhalení skutečného ,,islamistického" charakteru vlády, ignorují fakt, že jediná opoziční strana v parlamentu, Republikánská lidová strana - založená Atatürkem a dodnes zcela ,,sekularistická" - hlasovala proti návrhu.
Obdobně i další součásti tureckého sekulárního zřízení, včetně prezidenta a představitelů vojenského velení, buď byly proti myšlence války v Iráku, nebo se k ní přinejlepším stavěly lhostejně.
Turecká armáda udržovala ve věci mlčení a neobvykle jen přihlížela průběhu civilního politického procesu.
Zcela odlišně se ozbrojené síly zachovaly dříve, když veřejně kritizovaly kyperské iniciativy AKP.
Jejich mlčení ohledně Iráku odráželo zlé předtuchy nad oběma nechtěnými možnostmi: buď podpořit plán USA a riskovat posílení kurdských snah o nezávislý stát, nebo odporovat Američanům a ohrozit zásadní strategický vztah.
Rozhodly se podřídit se civilnímu vedení a parlamentu, který zamítnutím amerického plánu reflektoval převažující protiválečné mínění veřejnosti.
Až po tomto hlasování náčelník štábu veřejně podpořil původní návrh na povolání amerického vojska.
Ve skutečnosti ona údajně islamistická strana dokázala obratně vyjednávat s neústupnými USA, radit se s tureckou armádou a prezidentem a předávat informace veřejnosti a parlamentu.
Když se vedení strany ocitlo na tenkém ledě, neboť bylo v situaci, z níž se nedalo vyjít s úspěchem, jasně vyložilo, o co se hraje, a uvážlivě přenechalo poslední slovo parlamentu.
Výsledkem bylo vítězství turecké demokracie, které si uvědomil celý svět.
Po vojenské operaci USA v Iráku by se karta mohla obrátit nečekaným způsobem.
Jak se Amerika prosazuje v Iráku, vojensko-geopolitický význam Turecka může poklesnout.
Přesto vyhlášený americký cíl vybudovat v Iráku muslimskou demokracii jedině posílí symbolickou důležitost Turecka jako vzoru.
Tento posun ve strategické roli Turecka by také mohl dát vzniknout nové vnitrostátní rovnováze mezi armádou a silami, jež se snaží prosadit reformu.
S pečlivým vedením by se Turecko mohlo ocitnout na cestě k Evropě a zároveň obnovit svůj vztah k Americe.
Devalvační možnost pro jižní Evropu
CAMBRIDGE – Letos patrně vyvrcholí muka eura.
To je buď vydrží, anebo padne.
Přežití eurozóny vyžaduje věrohodné řešení její dlouhotrvající krize suverénního dluhu, což ovšem vyžaduje řešení dvou makroekonomických nevyvážeností – externí a fiskální –, které jsou jádrem krize.
Krize odhalila hluboké disparity v konkurenční schopnosti, jež se uvnitř eurozóny vyvinuly.
V letech 1996 až 2010 se jednotkové mzdové náklady v Německu zvýšily jen o 8 % a ve Francii o 13 %.
Srovnejme si to s 24 % v Portugalsku, 35 % ve Španělsku, 37 % v Itálii a šokujícími 59 % v Řecku.
Výsledkem jsou rozsáhlé obchodní nevyváženosti mezi zeměmi eurozóny a problém dále zjitřují velké fiskální deficity a vysoké hladiny veřejného dluhu v jižní Evropě (a Francii), z velké části vůči zahraničním věřitelům.
Je k řešení těchto nevyvážeností nezbytný rozpad eurozóny?
Předpokládejme například, že by mělo odejít Portugalsko a znovu zavést escudo.
Následná kurzovní devalvace by okamžitě snížila cenu portugalských vývozů, zvýšila jeho dovozní ceny, stimulovala ekonomiku a přinesla tolik potřebný růst.
Jenže výstup z eura by byla zapeklitá věc.
Následný chaos by mohl snadno převážit nad krátkodobými přínosy pro konkurenční schopnost, jež by se dostavily s devalvací.
Existuje pozoruhodně jednoduchá alternativa, která nevyžaduje, aby sužované ekonomiky jižní Evropy odstoupily od eura a znehodnotily své směnné kurzy.
Skládá se ze zvýšení daně z přidané hodnoty a současného snížení daní ze mzdy.
Náš nedávný výzkum dokládá, že taková „fiskální devalvace“ má na ekonomiku velice podobné účinky, co se týče vlivu na HDP, spotřebu, zaměstnanost a inflaci.
Měnová devalvace funguje tím, že zdražuje dovozy a zlevňuje vývozy.
Posun zátěže od daní ze mzdy na DPH by přinesl totéž.
Nárůst DPH zvyšuje ceny importovaného zboží, neboť na zahraniční firmy doléhá vyšší daň.
Aby se zajistilo, že domácí firmy nebudou motivovány ke zvýšení cen, růst DPH musí doprovázet snížení daní ze mzdy.
Navíc vzhledem k tomu, že export je od DPH osvobozený, poklesly by ceny domácího vývozu.
Žádaných konkurenčních účinků kurzovní devalvace lze tedy dosáhnout i při setrvání v eurozóně.
Tato politika může pomoci i ve fiskální oblasti.
Pozitivní dopady zvýšení konkurenční schopnosti na růst mohou, tak jako u kurzovní devalvace, posílit fiskální pozici, neboť zvýší příjmy z daní.
Významná výhoda fiskálních devalvací je navíc v tom, že generují další příjmy v úměře k obchodnímu deficitu země.
Pro země, které trpí slabou konkurenceschopností, a proto hospodaří s obchodním deficitem, to obvykle znamená vyšší státní důchod, zejména krátkodobě.
Fiskální devalvace, stejně jako ty kurzovní, mají své vítěze a poražené.
Obě fungují jako daň z majetku: inflace znamená, že držitelé dluhopisů utrpí reálnou ztrátu, úměrnou svému bohatství a rozsahu devalvace.
Pokud se neupraví daně z kapitálu, srovnatelná ztráta postihne držitele domácích akcií.
Naproti tomu mnohé transfery, například pomoc v nezaměstnanosti, nemocenské dávky a veřejné penze, jsou indexované k inflaci, a tak si reálnou hodnotu zachovají.
Totéž platí pro minimální mzdy.
Tyto přerozdělovací efekty hrají v politice kurzovních devalvací důležitou úlohu a většina těchto účinků se dostavuje i při fiskálních devalvacích.
Fiskální devalvace mají už své zastánce.
Vláda francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho dokonce takovou devalvaci právě ohlásila.
Obavám, že fiskální devalvace bude v rozporu s pravidly eurozóny, lze čelit prostým poukazem na to, že německá vláda takovou devalvaci uskutečnila už v roce 2007, byť pod jiným názvem, když zvýšila DPH ze 16 % na 19 % a srazila odvody zaměstnavatelů na sociální pojištění z 6,5 % na 4,2 %.
Krátce, ke kurzovní devalvaci existují jednoduché fiskální alternativy, které se dokážou vypořádat s krátkodobými problémy jihoevropských zemí s konkurenční schopností.
Ovšemže, schůdné fiskální devalvace budou svým rozsahem omezené.
Společně s restrukturalizací dluhu, vstřícnou měnovou politikou, likviditní podporou ze strany Evropské centrální banky a tolik potřebnými strukturálními reformami však mohou přispět k usazení otřesených ekonomik na pevný základ, aniž by došlo k rozpadu eurozóny či významné recesi v důsledku úsporných opatření.
Globální oteplování v matném světle
KODAŇ – Uprostřed rostoucí vlny obav z klimatických změn schválilo mnoho zemí – mimo jiné Brazílie, Austrálie, Spojené státy a členské země Evropské unie – v prvních letech nového tisíciletí zákony, které zakazovaly nebo silně omezovaly přístup ke klasickým žárovkám.
Cíl byl pochopitelný: kdyby všichni lidé na světě nahradili většinu klasických žárovek energeticky úspornými „kompaktními zářivkami“ (CFL), mohli bychom ušetřit 3,5% veškeré elektřiny a o 1% snížit emise CO2.
Současná snaha republikánů v americkém Kongresu zvrátit úsilí Američanů o zákaz klasických žárovek tuto diskusi oživila.
Podle mnoha lidí prosazují tuto agendu primitivní popírači klimatických změn.
Předpoklad, že zákazy jsou nejchytřejším způsobem, jak bojovat proti globálnímu oteplování, si však zaslouží bližší pozornost.
Řekněme si to jasně: bojovat proti globálnímu oteplování potřebujeme.
To však ještě neznamená, že bychom měli jednoduše odbourat všechny emise.
Spalování fosilních paliv má i své značné výhody a my bychom tyto výhody měli poměřovat s náklady.
Daň z uhlíku by se měla rovnat jeho škodlivosti.
Nejlepší odhad činí v tomto směru asi 7 dolarů na tunu CO2 nebo 0,015 eura na litr benzinu.
Většina rozvinutých zemí už takto vysokou (a často mnohem vyšší) daň na elektřinu a fosilní paliva má, i když tato částka zahrnuje také náklady na znečištění ovzduší a nejistotu dodávek.
Pořizovací cena kompaktních zářivek je sice vyšší, ale jejich celková cena za celou dobu životnosti je mnohem nižší, poněvadž spotřebovávají daleko méně energie (což platí ještě výrazněji, pokud se do daní na elektřinu zahrnou náklady emisí CO2).
Z jednoduchého hlediska nákladů a přínosů se tedy zdá logické, aby většina lidí přešla z klasických žárovek na novou, zelenější technologii.
Právě to je na technologických řešeních klimatických změn skvělé: je-li nějaká alternativní možnost levnější, lidé ji začnou používat.
V mé domácnosti svítíme kompaktními zářivkami a mne těší vědomí, že produkuji méně emisí CO2 a současně šetřím peníze.
Proč je tedy nezbytné zakazovat staré žárovky?
Důvodem je skutečnost, že peněžní náklady představují jen jeden z faktorů.
Mnoho lidí obtěžuje, že kompaktním zářivkám nějakou dobu trvá, než se „zahřejí“.
Případně mají pocit, že jejich světlo je „nějaké divné“.
Anebo se obávají, že když se kompaktní zářivka rozbije, může šířit jedovatou rtuť.
A u některých lidí mohou energeticky úsporné zářivky vyvolávat epileptické záchvaty a migrénu.
Jedním z faktorů je také pořizovací cena, zejména pro lidi, kteří mají hluboko do kapsy.
A na místech, kde se příliš často nesvítí, může levnější klasická žárovka stát v celkovém vyjádření méně než její energeticky úsporná alternativa.
Asi byste předpokládali, že si lidé dokážou pro sebe vybrat optimální žárovku nebo zářivku sami.
Stoupenci postupného omezování přístupu ke klasickým žárovkám však tvrdí, že to vědí lépe.
Jak nedávno prohlásil americký ministr energetiky Steven Chu: „Bereme lidem možnost, která jim umožňuje dál plýtvat vlastními penězi.“
Ponecháme-li stranou ostatní možné námitky, tkví problém v tom, že tento názor předpokládá, že všechny klasické žárovky mají nižší hodnotu než 7 dolarů na tunu CO2.
To však zjevně neplatí pro lidi trpící kvůli novým zářivkám migrénami nebo epileptickými záchvaty, pro lidi mající vážné obavy ze rtuti nebo pro lidi, kteří mají jiné důvody preferovat klasické žárovky.
Řešení by se mělo zaměřovat na zdokonalení technologie – na otázku, jak zajistit, aby byly kompaktní zářivky bezpečnější a svítivější, aby rychleji nabíhaly a šetřily více energie, takže jimi větší počet lidí nahradí větší počet svítidel.
Nejsou to však jen žárovky, které se politici pokoušejí zakázat.
Členové Evropského parlamentu drtivou většinou hlasů zakázali venkovní topidla, jež jeden europoslanec označil za „luxus, který si planeta nemůže dovolit“.
Kdo rozhoduje o tom, co je to luxus?
A kde to skončí?
Neměli bychom zakázat také klimatizaci nebo satelitní přijímače, protože je někteří lidé pokládají za luxusní?
Neměli bychom zakázat osobní automobily všude tam, kde nás z místa A do místa B může přepravit veřejná doprava při nižším objemu emisí CO2?
Promítnout náklady CO2 (spolu s mnoha dalšími faktory) do ceny, kterou musíme zaplatit, abychom mohli jet autem nebo se ohřáli na terase, má smysl, avšak v situaci, kdy útlum nějaké technologie pokračuje pomaleji, než si někteří zákonodárci přejí, není zákaz správným řešením.
Ke skutečnému snížení uhlíkových emisí dojde teprve ve chvíli, kdy se díky zdokonaleným technologiím jednotlivcům i firmám vyplatí změnit své chování.
Kompaktní zářivky a další pokroky nám mohou do jisté míry pomoci, ale stále je potřeba překonat obrovské technické překážky, než se fosilní paliva obecně budou moci stát méně atraktivními než jejich zelenější alternativy.
A právě zde se spousta politiků mýlí.
Vlády příliš hovoří o zavedení relativně vysoké uhlíkové daně na emise a příliš málo se zaměřují na smysluplné posílení výzkumu a vývoje, který může přinést nezbytný průlom.
Omezování dostupnosti „nesprávných“ žárovek nebo venkovních topidel není v konečném důsledku správná cesta.
Globální oteplování vyřešíme pouze tak, že zajistíme, aby alternativní technologie byly lepší než naše současné možnosti.
Lidé po celém světě se je pak rozhodnou používat.
Disidentem v Číně
TOKIO – Rok 2009 byl pro Čínu dobrý.
Její ekonomika uprostřed celosvětové recese stále pádila vpřed.
Americký prezident Barack Obama Čínu navštívil a jeho vystupování se neslo spíše v duchu prosebníka u císařského dvora než vůdce největší supervelmoci světa.
Dokonce i kodaňský summit o klimatických změnách skončil přesně tak, jak Čína chtěla: neúspěchem snahy přimět Čínu nebo kterýkoliv jiný průmyslový stát k podstatnému snížení uhlíkových emisí, přičemž za viníka byly označeny Spojené státy.
Čínská vláda pod vedením komunistické strany má všechny důvody k sebevědomí.
Proč tedy musel být noblesní bývalý profesor literatury Liou Siao-po odsouzen k 11 letům vězení pouze proto, že veřejně prosazoval svobodu projevu a konec vlády jedné strany?
Liou byl v roce 2008 spoluautorem petice Charta 08, kterou podepsaly tisíce Číňanů a jež vyzývá k respektování základních práv. Liou není násilný rebel.
Jeho názory obsažené v článcích na internetu jsou navýsost mírumilovné.
Přesto byl uvězněn za „podvracení státní moci“.
Představa, že by Liou mohl být schopen podkopat nesmírnou moc Komunistické strany Číny, je křiklavě absurdní.
Přesto se úřady zjevně domnívaly, že z něj musí učinit exemplární příklad, aby zabránily ostatním ve vyjadřování podobných názorů.
Proč režim, který navenek působí sebejistě, pokládá pouhé názory či dokonce mírumilovné petice za tak nebezpečné?
Snad je to tím, že se necítí tak jistý, jak vypadá.
Bez legitimity nemůže žádná vláda vládnout s jakoukoliv mírou sebedůvěry.
Existuje řada způsobů, jak legitimizovat politická ujednání.
Liberální demokracie je jen nedávným vynálezem.
V minulosti fungovala dědičná monarchie, mnohdy podpořená božskou autoritou.
A některé moderní autokraty, jako je Robert Mugabe, zase legitimizovala pověst bojovníků za národní svobodu.
Čína se v minulém století nesmírně proměnila, ale v jednom ohledu zůstala stejná: stále v ní vládne náboženské pojetí politiky.
Legitimita zde není založena na principu „něco za něco“, na nezbytných kompromisech a neustálém vyjednávání, které tvoří základ ekonomického pojetí politiky, o něž se opírá liberální demokracie.
Základem náboženské politiky je naopak shora vnucená společná víra v nějakou ideologickou ortodoxii.
V imperiální Číně jí byla konfuciánská ortodoxie.
Ideálem konfuciánského státu je „harmonie“.
Pokud se všichni lidé přizpůsobí nějaké konkrétní věrouce včetně morálních kodexů chování, konflikty vymizejí.
Poddaní budou v tomto ideálním systému přirozeně poslouchat panovníky, stejně jako synové poslouchají otce.
Po různých revolucích v prvních desetiletích dvacátého století nahradila konfuciánství čínská verze komunismu.
Čínské intelektuály lákal marxismus, protože byl knihomolský, zaváděl novodobou morální ortodoxii a stejně jako konfuciánství byl založen na příslibu dokonalé harmonie.
V komunistické utopii se měly střety zájmů rozplynout.
Vláda předsedy Maa tak kombinovala prvky čínského imperiálního systému s komunistickým totalitářstvím.
Rovněž tato ortodoxie však byla odsouzena k uvadnutí.
Jen málo Číňanů, dokonce i v nejvyšších patrech komunistické strany, je dnes přesvědčenými marxisty.
Tím vzniklo ideologické vakuum, které v 80. letech hbitě zaplnily hamižnost, cynismus a korupce.
Tato krize rozdmýchala demonstrace po celé Číně, které společně vešly ve známost jako „Tchien-an-men“.
Liou Siao-po byl v roce 1989 aktivním mluvčím studentských protestů proti korupci oficiálních míst a za větší svobodu.
Krátce po krvavém zásahu na Tchien-an-men vystřídala čínský marxismus nová ortodoxie: čínský nacionalismus.
Pouze vláda jedné strany mohla zaručit pokračující vzestup Číny a ukončit staletí národního ponížení.
Komunistická strana ztělesňuje osud Číny coby velké mocnosti.
Pochybovat o tom není pouze pomýlené – je to i nevlastenecké, ba přímo „protičínské“.
Z tohoto hlediska byly kritické názory Liou Siao-pa skutečně podvratné.
Vrhají totiž pochybnosti na oficiální věrouku a tím i na legitimitu státu.
Klást si spolu s mnoha dalšími lidmi otázku, proč čínský režim odmítl v roce 1989 jednat se studenty – nebo proč dnes odmítá urovnat nějakým způsobem vztahy se svými kritiky –, znamená nepochopit podstatu náboženské politiky.
Jednání, kompromis a urovnání jsou známkami ekonomické politiky, v níž má každá dohoda nějakou cenu.
Naproti tomu ti, kdo vládnou na základě sdílené víry, si jednání nemohou dovolit, protože by podkopalo víru samotnou.
To neznamená, že ekonomické pojetí politiky je Číňanům naprosto cizí – nebo že demokratický Západ nezná její náboženské pojetí.
Lpění na ortodoxii je však v Číně dodnes natolik silné, že zůstává prvotní obranou proti politické krizi.
Tyto věci se mohou změnit.
V jiných konfuciánských společnostech, jako jsou Jižní Korea, Tchaj-wan nebo Japonsko, dnes existují vzkvétající liberální demokracie a není důvod se domnívat, že v Číně takový přechod není možný.
Změnu však pravděpodobně nevyvolají tlaky zvenčí.
Mnoho cizinců včetně mě podepsalo dopis protestující proti uvěznění Liou Siao-pa.
Lze doufat, že to Liouovi poskytne útěchu a dodá to morální vzpruhu Číňanům, kteří jeho názory sdílejí.
Je však nepravděpodobné, že takové aktivity zapůsobí na ty, kdo věří v současnou ortodoxii čínského nacionalismu.
Dokud se Čína nevymaní ze sevření náboženské politiky, Liouovy ideály zřejmě kořeny nezapustí.
To nevěstí nic dobrého nejen pro Čínu, ale ani pro zbytek světa.
Korekce a změna termínů, anebo odklady a platební neschopnost
BRUSEL – V době, kdy Řecko aktivuje záchranný balík Mezinárodního měnového fondu a Evropské unie ve výši 45 miliard eur, vychází najevo, že je zapotřebí nový, mnohem obsáhlejší přístup.
Řešit je třeba dva problémy: důvěryhodnost řeckého programu fiskální stabilizace a způsob, jak překlenout propast ve střednědobém financování země.
Velikost fiskální korekce, která se od Řecka vyžaduje, je už dnes dobře známa.
Deficit se musí snížit nejméně o 10 procentních bodů HDP (z přibližně 13% HDP na necelá 3% HDP).
Klíčovým problémem, který doposud nebyl řešen, je skutečnost, že fiskální korekce v takovém měřítku vyžaduje, aby vláda podnikla dva kroky, které lze zavést pouze se širokým společenským souhlasem: snížení mezd a snížení sociálních výdajů.
Oba kroky jsou dnes v Řecku stejně nepopulární jako nevyhnutelné.
Dobře známy jsou též problémy země s konkurenceschopností.
Jednotkové náklady práce vzrostly o 10-20% více než v Německu.
Předpokládáme-li, že si Řecko přeje zůstat v eurozóně, je „vnitřní devalvace“, tj. podstatné snížení nominálních mezd, nevyhnutelná.
Vláda může snížit mzdy ve veřejném sektoru (a také to udělala), ale to nestačí.
Naléhavě zapotřebí je rovněž výrazné snížení mezd v sektoru soukromém, aby se stimuloval export (který v současnosti představuje méně než 20% HDP, i když se započítá zboží i služby) a vytvořil se alespoň jeden zdroj růstu.
Řecko tak potřebuje „Národní pakt konkurenceschopnosti“, v němž se vláda, opozice, zaměstnavatelé a zaměstnanci dohodnou na souboru opatření, který sníží jednotkové náklady práce nejméně o 10%.
Na dosažení tohoto cíle lze použít tři páky: úpravu nominálních mezd, prodloužení pracovní doby a snížení příspěvků na sociální zabezpečení (kompenzované zvýšením daně z přidané hodnoty).
Rozhodnutí o tom, jaká směsice opatření se použije, by mělo být ponecháno na Řecku, avšak takto vysoké snížení jednotkových nákladů práce je nezbytným prvním krokem k úspěšné korekci a mělo by být podmínkou schválení podpůrného balíku MMF/EU.
Má-li být dosaženo trvale udržitelného stavu veřejných financí, jsou nevyhnutelné rovněž výrazné škrty v sociálních výdajích.
Rostoucí fiskální deficity v Řecku v posledním desetiletí byly v podstatě výsledkem mohutného zvýšení objemu státních sociálních dávek, z 20% na bezmála 30% HDP, a to bez podstatného zvýšení daňových výnosů.
Navzdory všeobecnému vnímání má objem mezd ve veřejném sektoru pouze okrajový význam.
V této oblasti již vláda prosadila většinu nezbytných úprav.
Škrty v oblasti mezd ve veřejném sektoru mohou přinést fiskální konsolidaci v objemu maximálně 1-2% HDP.
Vzhledem k tomu, že sociální výdaje představují téměř 60% celkových veřejných výdajů země, bude úspěšná fiskální korekce v konečném důsledku vyžadovat jejich podstatné snížení.
Druhá možnost, totiž zvýšení daňových příjmů o téměř 50% v průběhu několika let, jednoduše není realizovatelná.
Hluboká reforma sociálního státu a vybudování moderního systému správy daní vyžadují čas. Finanční trhy však nemají náladu dávat Řecku čas, což nás přivádí k druhému velkému problému, jemuž tato země čelí.
Aby řecká vláda získala prostor k nadechnutí, který je pro efektivitu reformního procesu nezbytný, mohla by oznámit prostou změnu termínů: doba splatnosti všech existujících veřejných dluhů se prodlužuje o pět let při nezměněné úrokové sazbě.
V takovém případě by řecké vládě nehrozilo v následujících pěti letech žádné umořování dluhu a od roku 2015 by musela refinancovat zhruba 30 miliard eur ročně, což by se už v té době mělo dát zvládnout.
Oficiální potřeby financování by pak byly mnohem omezenější a na pokrytí převážné části postupně se snižujících deficitů během této doby hájení by měl stačit balík MMF/EU v objemu kolem 45 miliard eur.
Bez takové změny termínů je nepravděpodobné, že se Řecku podaří oddálit splácení přibližně 30 miliard eur, které budou v příštích několika letech každoročně dozrávat.
Postupem času by tak většinu veřejného dluhu Řecka zákonitě musely refinancovat země eurozóny.
To je recept na přetrvávající politické problémy, neboť Řekové by vždy pokládali úrokovou sazbu za příliš vysokou, zatímco Německo by ji považovalo za příliš nízkou (přinejmenším v porovnání s tržními sazbami).
Jakmile by navíc eurozóna začala refinancovat Řecko bez jakéhokoliv přispění soukromých věřitelů, bylo by politicky nemožné přestat.
Změna termínů ve zde navržené podobě by signalizovala připravenost řecké vlády plně svůj dluh obsloužit, a proto by mohla být akceptována bez přehnaného rozruchu na finančních trzích.
Jakoukoliv změnu termínů bez důvěryhodného programu korekcí by však trhy samozřejmě pokládaly za pouhou předehru pozdější skutečné platební neschopnosti, což by vedlo k ještě vyšší rizikové prémii.
Ani ten nejlepší program korekcí však nelze financovat bez určitého příspěvku soukromých věřitelů, tzn. bez jisté formy změny termínů.
Jedinou záchrannou cestou pro Řecko je tedy kombinace obou prvků: změna termínů splatnosti dluhů a celonárodní shoda v oblasti mzdových a sociálních výdajů.
Současný přístup, kdy se země soustředí pouze na finanční potřeby a fiskální korekce v roce 2010, zatímco všechna nepříjemná rozhodnutí odkládá na později, nebude fungovat.
Scénář soudného dne
Amerika v těchto týdnech diskutuje o tom, zda má nebo nemá zaútočit na Irák.
V důsledku tohoto vývoje se začínají množit obavy, že proces zotavování americké ekonomiky se zastaví a že bez úhony nezůstane ani globální ekonomika.
Sílí názor, že mezi potenciálem růstu americké ekonomiky a jejím skutečným výkonem zůstane ještě nadlouho hluboká propast.
Může se situace vyhrotit ještě více?
Ano, může, a to mnohem, mnohem víc.
Americkou ekonomiku už dlouhé roky sužuje celá řada znepokojivých faktorů:
· Obrovské obchodní schodky, jež přetrvávají už od doby pochybených daňových škrtů Ronalda Reagana v roce 1981, díky nimž se USA, do té doby největší světový věřitel, staly největším světovým dlužníkem.
Dnes tyto deficity lámou rekordy každý měsíc.
· Velmi nízká míra spořivosti Američanů.
Když se zdálo, že americké bohatství spolu s rozmachem akciového trhu rok od roku vzrůstá, dalo se to pochopit - Američané bohatli i bez spoření, tak nač dávat peníze do bank?
Spojené státy jsou se svou dnešní mírou spoření i přesto, že ta trochu stoupla, stále na posledních místech ve světových tabulkách spořivosti;
· Laxní účetní standardy.
Skandály kolem Artura Andersena, Enronu a WorldComu nepřišly zčistajasna.
Bylo na ně zaděláno už v polovině 90. let, kdy americké ministerstvo financí zakročilo proti pokusům údajně nezávislé rady pro účetní standardy, která chtěla pár věcí vylepšit.
Spatné účetnictví bylo jednou z příčin nedávné bubliny na akciových trzích; špatné informace vedly k cenám akcií, které neodrážely skutečný stav věcí; a to vše nakonec stimulovalo investory, aby své peníze vkládali do telekomunikací, čímž vznikl dnešní stav přebytečné kapacity.
K této směsi se později přidaly další ingredience, zejména pak zřejmě nejrychlejší změna fiskální pozice státu, jakou kdy svět viděl.
Jakoby mávnutím kouzelného proutku byl tříbilionový, desetiletý přebytek rozpočtu USA (bez sociálního zabezpečení) během několika měsíců převeden na zející schodek ve výši dvou bilionů dolarů.
Jistě, nabízejí se omluvy: tak mohutné ekonomické zpomalení nikdo nečekal a zvýšené náklady spojené s bojem proti terorismu se nedaly předvídat.
Omluvy, výmluvy.
Jak se říká v Americe: nepočítej kuřata dříve, než se vylíhnou.
Bushova vláda si svoje kuřátka předem nejen spočítala, ale prodala je dál!
Každému, kdo má oči v pořádku, muselo být jasné, že růžové rozpočtové výhledy z před dvou let byly nesmysl.
Jasné všem muselo být i to, že Bushova vláda se se svými daňovými škrty vypravila na (multimiliardovou) cestu nečestného účetnictví ŕ la Enron.
Mají-li se tedy věci tak zle už teď, jak to, že se mohou mít ještě hůř?
Zde je jeden představitelný scénář:
Aby USA zafinancovaly svůj obchodní deficit, budou si muset půjčit v cizině přes miliardu dolarů denně.
Dokud byla Amerika pro globální investory přístavem v závětří, nemohlo být nic snazšího.
Ale dnešní Amerika už dávno nevypadá tak bezpečně.
Kombinace nedůvěry v americké firemní účetnictví, nedůvěry v hospodářskou politiku (doprovázenou rostoucím deficitem) a chatrných ekonomických základů globální renomé americké ekonomiky vážně nahlodala.
Jakmile si začnou cizinci balit své peníze a odjíždět ze země, jíž nedůvěřují, dolar oslabí.
Jakmile oslabí dolar, bude Amerika vypadat ještě méně bezpečně.
Nával u dveří začíná.
Slabý dolar může být sice dobrý pro export, spolu s ním však dochází ke ztrátám na akciovém trhu a dalším poklesům důvěry.
Nakonec to dojde i všemocnému americkému spotřebiteli, který si uvědomí, že je dnes chudší než před třemi lety a že by si měl do nejdříve začít odkládat peníze na stará kolena, zvlášť s ohledem na Bushovy riskantní experimenty se systémem sociálního zabezpečení, které už ohlásil.
V této chvíli se Američané připojí k hromadnému úprku ze své ekonomiky.
A proč ne?
Mohou si přece svobodně vybrat, kam dají svoje peníze.
Přitažlivou alternativou se stanou evropské akciové trhy.
Tento scénář však nekončí dobře ani pro Evropu.
Oslabující americká ekonomika a posilující euro zpomalí evropský export.
Evropská centrální bance, zafixované na inflaci, bude nějakou chvíli trvat, než sníží úrokové sazby, přičemž Evropský pakt stability neumožní, aby tyto slabé stránky kompenzovala fiskální politika.
Evropa začne zpomalovat spolu s Amerikou, což americký pokles ještě zvýrazní a uvede do chodu globální sestupnou spirálu.
Netvrdím, že to, co jsem zde nastínil, se opravdu stane.
Já upřímně doufám, že Bushova vláda přijme takovou politiku, která americkou ekonomiku posílí: daňový škrt, který by měl zanedbatelný smysl v době, kdy se zdálo, že Spojené státy mají několikabilionový přebytek, nebude mít dnes už vůbec žádný smysl.
Bushova vláda by si to měla přiznat a předělat celý svůj daňový program: posílit ekonomiku tak, že zemi zakáže žít nad poměry.
Prezident Bush by dokonce mohl ekonomiku stabilizovat.
V případě, že zpomalení bude pokračovat, by mohl nabídnout zvýhodněnou podporu v nezaměstnanosti, což by přineslo kýžený podnět.
Amerika je silná a silná je i globální ekonomika.
Kdyby přece jen došlo na výše popsaný katastrofický scénář, z jejich popela by povstala nová globální ekonomika.
Hospodářským poklesům se pochopitelně nikdy zcela nevyhneme.
Můžeme však snížit častost jejich výskytu a zeslabovat jejich intenzitu.
Můžeme se postarat o to, aby se dotkly menšího počtu lidí, a aby ti, kteří jimi jsou zasaženi, byli lépe chráněni.
Avšak pro to, aby se situace dále nezhoršovala, toho bohužel stále děláme méně, než je možné, a pro to, abychom sami sebe zachránili před následky, toho zase děláme méně, než je potřeba.
Dvojnásobná recese pro Spojené státy?
Loni v zimě se americká centrální banka, Federální rezervní úřad, pilně plácala po zádech.
Zdálo se, že její snížení základních úrokových sazeb na 1,75 procenta za rok zapůsobilo: recese končila.
Čekalo se, že navzdory vystřízlivěným očekáváním o dopadu technologické revoluce na produktivitu a zisky a obavám vyvolaným teroristickými útoky na Světové obchodní středisko, začnou americké podniky brzy zase výrazně investovat, neboť půjčování za 1,75procentní úrok se nedá jen tak lehce odolat.
Na konci jara, souběžně s pádem Enronu, WorldComu a Arthura Andersena, se tato očekávání zhroutila.
Najednou všichni začali pochybovat o poctivosti účetnictví amerických firem.
Najednou všichni viděli jen to, nakolik od bubliny let devadesátých upadla v Americe kvalita dohledu nad podnikatelskými aktivitami.
Americký akciový trh se propadl o 15 až 20 procent pod úroveň ze zimy.
Rozpětí mezi úrokovou sazbou, za kterou si mohla půjčovat americká vláda, a sazbami, za které si mohly půjčovat americké firmy, se zvětšovalo.
Najednou si Fed přestala gratulovat: 1,75procentní úroková sazba je možná ta správná sazba na podporu zotavení ve chvíli, kdy Dow-Jonesův index dosahuje hodnoty 10 000 bodů, ale ne ve chvíli, kdy se stěží drží na hodnotě 8 500 bodů.
Zprávy o investicích firem byly celé léto neveselé.
Stále více analytiků začalo mluvit o dvojnásobné (double-dip) recesi.
Centrální banka se celou tu dobu chovala pasivně.
Krátkodobé úrokové sazby, které kontrolovala, se ani nehnuly.
Až v polovině srpna Fed naznačila, že ke snížení úrokových sazeb by mohlo dojít.
Neformální a neoficiální důvody její nečinnosti, které prosákly ven z úřadu, se dají rozdělit do dvou částí.
Podle prvních důvodů byly úrokové sazby už tak nízko, že další snižování by stejně každý chápal jen jako krátkodobé.
Proto by mělo jen malý dopad na dlouhodobé úrokové sazby, které jsou tím skutečným tahounem podnikatelských investic.
Podle druhé teze byly krátkodobé úrokové sazby tak nízké, že další snižování by vyděsilo finanční trhy: i kdyby si prý Fed myslela, že ji podmínky ke snížení opravňují, podniky by zareagovaly nikoli zvýšením investic, nýbrž jejich snižováním.
Centrální banka nakonec usoudila, že je víceméně (ne-li naprosto) bezmocná.
Udělala maximum, a nástroje měnové politiky už ztratily vliv na určování úrovně ekonomické aktivity.
V roce 2002 se tak Spojené státy dostaly do pasti, do níž už dříve padlo Japonsko a které ekonomové už šedesát pět let říkají past likvidity: tedy situace, kdy krátkodobé nominální úrokové sazby, jež má centrální banka pod kontrolou, jsou tak nízko a tak volně spojené s úrovní úhrnné poptávky, že jejich další snižování nemá na boj s recesí žádný vliv.
Amerika není v této situaci sama.
Japonsko se v pasti likvidity zmítá už od poloviny devadesátých let.
Od velké hospodářské krize třicátých let žádné už ale žádné další příklady neexistují.
Zda se Spojené státy doopravdy lapily do pasti likvidity, není jisté.
Není známo ani to, jak dlouho může tento stav věcí trvat.
Nicméně i kdyby Amerika byla jen na okraji pasti likvidity a i kdyby se z tohoto stavu brzy dostala, je to situace na pováženou.
Pokud se měnová politika mine účinkem, jediný nástroj, který bude americká vláda moci využít k řízení ekonomiky, je daňová politika, tj. úpravy výdajových plánů a plánů na snížení daní, které změní přímou vládní podporu celkové poptávky.
Jenže jak dokazuje několik desetiletí od konce druhé světové války, americká vláda - se svou složitou, vyumělkovanou, téměř "barokní" organizací jakoby z osmnáctého století - není s to měnit politiku dostatečně rychle na to, aby dokázala účinně využít fiskální politiky jako nástroj řízení ekonomiky.
Prostě to trvá příliš dlouho, než zamýšlené změny v daních i výdajích projdou Kongresem a zpracují se administrativně.
Amerika lapená do pasti likvidity je zkrátka zemí postrádající účinné nástroje makroekonomického řízení.
Po druhé světové válce byla dvě období, kdy si politici - alespoň američtí politici - mysleli, že vyluštili záhadu hospodářského cyklu a naučili se, jak řídit moderní industriální či postindustriální ekonomiku.
Prvním z nich bylo keynesiánské období dosud nejvyšší důvěry v řízení poptávky z let šedesátých.
Zničila je inflace vietnamské éry a ropné šoky z let sedmdesátých.
Druhým obdobím bylo desetiletí úspěšného řízení hospodářského cyklu nezávislým, apolitickým a technokratickým Federálním rezervním úřadem Alana Greenspana v letech devadesátých.
Toto období teď podle všeho končí jako to předchozí.
Před osmdesáti lety John Maynard Keynes říkal, že vlády musí převzít odpovědnost za udržení plné zaměstnanosti a cenové stability - že období zlatého standardu před první světovou válkou nebylo zlatou érou, jak si lidé mysleli, a že za jeho úspěchy stála šťastná souhra náhod, které se už sotva budou opakovat.
Keynes byl optimista, když věřil, že se vlády naučí řídit hospodářský cyklus.
Kdyby viděl dnešní svět, zhrozil by se: Evropa se vzdorovitě vysokou nezaměstnaností, Japonsko zabořené už deset let do téměř stagnujícího bahna a teď ještě Amerika bez politických nástrojů, aby se mohla postavit dalším nečekaným hospodářským potížím.
Holandský Pilát Pontský ve Srebrenici
Britský diplomat a historik Harold Nicholson jednou řekl, diplomat je čestný muž, který byl vyslán do ciziny, aby tam lhal pro dobro své vlasti.
Z nedávné úřední zprávy z Haagu o chování nizozemského praporu v bosenské Srebrenici v roce 1995 by mohlo vyplývat, že příslušníci modrých přileb OSN jsou čestní lidé, kteří jsou vysíláni do ciziny, aby tam ochraňovali oběti agrese - a někdy se přitom dostanou po pozice, kdy vlastně napomáhají genocidě.
To sice asi není nejpřesnější podání toho, co se ve Srebrenici s nizozemským praporem ve skutečnosti dělo, ovšem z šesti tisíc stran nedávno zveřejněné zprávy Nizozemského institutu pro válečnou dokumentaci (NIOP) jasně vyplývá, že pokud jde o odpovědnost za srebrenický masakr sedmi tisíc bosenských muslimů před zraky ochranných sil OSN (UNPROFOR), všechny zainteresované strany si myjí ruce a odvracejí zrak, jako by hledali toho, kdo za tuto hanebnost nese skutečnou odpovědnost.
Vylíčit spolehlivě a podrobně to, co se v červenci roku 1995 na území Srebrenice, chráněném jednotkami OSN, vlastně stalo, je značně obtížné.
Pokusy o podání těchto událostí se bez nadsázky blíží spíše pověstem o samurajích.
Ani nizozemská zpráva - ačkoli snahu o nestrannost jí nelze upřít - nedokázala podat kompetentní a ucelený obrázek tehdejších událostí.
Několik skutečností je nicméně i tak neoddiskutovatelných:
1.
Srebrenica byla zónou pod ochranou OSN a muslimskou enklávou v oblasti ovládané Srby.
2.
Když bosenští Srbové pod velením generála Ratka Mladiče obsadili město, nizozemský prapor, přestože byl evidentně početně slabší, se srbskému vojenskému zásahu nepostavil.
Takový odpor nebyl součástí jeho formálního mandátu: Nizozemci přece měli být "neutrální".
3.
Nizozemští důstojníci byli u toho, když Srbové dali shromáždit civilní muslimské obyvatelstvo Srebrenice, když oddělili muže od žen a dětí a když muže odvedli.
Nizozemci neprotestovali ani se Srbům nesnažili sdělit, že to, co dělají, je nepřípustné.
Je zřejmé, že nizozemský prapor nemohl vojensky Srbům zabránit v jejich počínání.
Vedle střílení - nebo umývání si rukou a nicnedělání - ovšem existují i jiná řešení.
Je jasné, že by vše dopadlo jinak, kdyby nizozemský prapor bez ohledu na svůj úzkostlivě dodržovaný mandát a přesilu protivníka Srbům pohrozil, že se separování muslimských mužů od jejich žen pokusí zabránit.
Věrohodná hrozba použití síly má totiž úžasnou schopnost zkoncentrovat myšlení, dokonce jde-li o vraha.
Představme si, co by se stalo, kdyby nizozemský velitel místo schůzky se srbskými veliteli u piva (ano, to se opravdu stalo!)
Mladičovi rovnou řekl: "Jen přes naše mrtvoly!"
Dokáži si představit, že kdyby Nizozemci měli ve Srebrenici chránit nizozemské ženy a děti, nechovali by se tak pasivně.
Ostatně zas až tak pasivně se nechovali, když jim šlo o jejich vlastní životy nebo když vyjednávali o propuštění svých kamarádů, kteří se dostali do srbského zajetí.
Obětmi však byli "jen" bosenští muslimové.
Elementární lidství ustoupilo pokrytecké právničině a lhostejnosti.
Následkem ostudného chování nizozemských vojáků je vedle brutálního zmasakrování sedmi tisíc muslimských mužů ve Srebrenici také to, že i OSN se tímto stala spolupachatelem válečných zločinů.
Nelze se v této souvislosti ubránit vzpomínce na druhou světovou válku, kdy Mezinárodní výbor Červeného kříže navštívil nacistický tábor v Terezíně.
Červený kříž tehdy shledal, že životní podmínky v táboře jsou uspokojivé, ačkoli očividně ne pohodlné.
Skutečnost, že zpráva Nizozemského institutu pro válečnou dokumentaci nedokáže přijmout jasnou odpovědnost za selhání nizozemského praporu, o to víc podtrhuje úpadek tolika mírových operací OSN, jež nemají žádný mandát k tomu, aby účinně bojovaly proti agresi, a navíc ještě mají být neutrální.
Mezi vrahy a jejich obětmi ale neutralita nemá místo - a přitom právě o ni jednotky OSN v Bosně usilovaly.
Konec masakrům přišel až v okamžiku, kdy se Spojené státy a NATO rozhodly proti Srbům použít sílu.
Stejně tak neuspěly ani pokusy OSN a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) na zastavení srbských násilností v Kosovu; srbskému masakrování albánského obyvatelstva učila přítrž až Severoatlantická aliance - s použitím síly.
Bosenské ani kosovské problémy nebyly sice dosud natrvalo vyřešeny, avšak ustalo aspoň zabíjení.
Jsou okamžiky, kdy odpor k použití síly je nemorální a kdy uměřené použití - či hrozba použití - síly se jeví jedinou morální alternativou.
Srebrenica je morální skvrnou na pověsti OSN a vojenských sil jí podporovaných a ponaučením, na něž bychom neměli v budoucnu zapomínat.
Ve Srebrenici by se byl Pilát Pontský cítil bez viny: o lidství zde byla opět jednou nouze.
Globální „New Deal“?
ATÉNY – Opožděné přiznání Mezinárodního měnového fondu, že značně podcenil škody, které na růstových tempech v Evropské unii napáchají úsporná opatření, jen zdůrazňuje zničující charakter „ortodoxních“ receptů na řešení příčin dluhové krize, která následovala po finančním krachu v letech 2008-2009.
Konvenční teorie naznačuje, že jediná země (nebo skupina zemí) konsolidující své finance může očekávat nižší úrokové sazby, slabší měnu a zlepšenou obchodní pozici.
Protože však k tomu nemůže dojít ve všech velkých ekonomikách současně – úsporná opatření v jedné zemi (nebo skupině zemí) předpokládají nižší poptávku po výrobcích z jiných zemí –, vede nakonec taková politika až k protekcionistickým protiopatřením.
Právě tato dynamika – proti níž John Maynard Keynes bojoval – výrazně zhoršila velkou hospodářskou krizi ve 30. letech.
K dnešním problémům se navíc přidává absence dostatečné soukromé poptávky – zejména spotřeby domácností – v rozvinutých ekonomikách, která by kompenzovala snížení poptávky v důsledku úsporných opatření.
V posledních dvou desetiletích přitom táhla hospodářský růst v těchto zemích právě spotřeba, která dosáhla historicky nejvyššího podílu na HDP.
Velké rozvinuté ekonomiky, jako jsou Spojené státy, Německo a Japonsko, kromě toho čelí také dlouhodobějším fiskálním problémům v podobě stárnoucí populace nebo zbytnělého sociálního státu, což omezuje jejich schopnost přispět k řízení poptávky.
Nedávné kroky k uvolnění monetární politiky míří správným směrem, avšak zatím nedokázaly zvrátit celkový vývoj.
Má-li se domácí poptávka chovat jako motor růstu, měla by hospodářská politika přesunout zdroje z investic do spotřeby.
Objem těchto prostředků je sice obrovský, ale máme-li se vyhnout vleklému období nízkého růstu, vysoké nezaměstnanosti a snižující se životní úrovně nejchudších lidí světa, je nutné k tomu přikročit.
Koordinace mezinárodní hospodářské politiky by se měla značně posílit, aby se tato politika dokázala účinně vypořádat se změnami v takovém měřítku.
Začněme Evropou.
Dnes už je zcela zřejmé, že úsporná opatření a domácí reformy nepostačují k vyzdvižení okraje eurozóny z hluboké recese.
Rostoucí vědomí nezdaru současné politiky vyvolává sociální nepokoje, občanskou neposlušnost a politickou nestabilitu, důkazem čehož jsou nedávno skončené volby v Itálii nebo rostoucí odpor Řeků vůči vládnímu reformnímu úsilí.
Návrat ekonomik z okraje eurozóny na cestu růstu vyžaduje víc než jen strukturální reformy a fiskální konsolidaci.
Vyžaduje také zásadní reformu systému hospodářského řízení měnové unie, jejímž cílem bude obnova finanční stability a snížení nákladů na půjčky v kombinaci s podporou vnější poptávky, aby se vykompenzovaly dopady úsporných opatření.
Reforma řízení vyžaduje značný pokrok směrem k hospodářskému sjednocení: k centralizaci evropského dluhu prostřednictvím eurobondů, k mobilizaci dostatečných záchranných fondů, k umožnění Evropské centrální bance, aby intervenovala na primárních trzích dluhopis��, a k založení fiskální i bankovní unie.
To je náročný úkol vzhledem ke zdráhavosti většiny členských států EU předat kompetence evropským institucím.
Evropa by se však měla rozhodněji vydat tímto směrem.
Jinak budou přetrvávat spekulace o státním dluhu členských zemí, což bude držet náklady na půjčky na úrovni neslučitelné s podmínkami potřebnými k udržení hospodářského zotavení.
Pokud jde o vnější poptávku, vnitroevropská pomoc ve formě reflační politiky v silnějších ekonomikách se pravděpodobně ukáže jako nedostatečná, převážně kvůli fiskálním a politickým podmínkám převládajícím v Německu.
Iniciativa typu Marshallova plánu v podobě mobilizace rozpočtových zdrojů EU a dodatečných půjček poskytnutých Evropskou investiční bankou na financování investic v slabších zemích by mohla být alternativou, avšak postrádá politickou podporu.
V globálním měřítku nejsou USA ani Japonsko v situaci, kdy by mohly poskytnout významný vnější stimul.
Ke zvýšení globální poptávky by tak mohly efektivně přispět pouze rozvíjející se a rozvojové ekonomiky v Asii, a to prostřednictvím koordinovaného úsilí zaměřeného na zvýšení domácí spotřeby, které by potažmo stimulovalo dodatečné investice.
Nedávná zkušenost MMF naznačuje, že při odpovídající koordinaci lze soukromé zdroje mobilizovat do velkých projektů partnerství veřejného a soukromého sektoru, které spojí expanzi poptávky s investicemi do infrastruktury.
Jinými slovy se zdá, že je zapotřebí jakýsi globální „New Deal“ – plán, jenž bude kombinovat politické přístupy zaměřené na dosažení vhodných úprav spotřeby a investic po celém světě.
Rozvinuté ekonomiky by měly s novou silou prosazovat strukturální reformy podporující zvýšení produktivity.
Eurozóna by měla upevnit svou měnovou unii.
A rozvíjející se a rozvojové ekonomiky by měly podpořit domácí zdroje růstu.
Aby se stal takový plán realizovatelným, musí být splněny určité předběžné podmínky.
Za prvé se musí zlepšit koordinace mezinárodní politiky ve skupině G-20 vytvořením stálého sekretariátu, který bude předkládat politické návrhy a doporučení týkající se makroekonomického a finančního rozvoje.
Sekretariát by měl aktivně spolupracovat s MMF a využívat jeho analýz, zejména v oblasti směnných kurzů.
Za druhé musí globální finanční reforma pokračovat rychlejším tempem.
Finanční sektor vyžaduje přísnější regulaci, posílený dohled a mezinárodně konzistentní mechanismy řešení problémů, které způsobují obří globální instituce považované za příliš velké (nebo příliš složité), než aby mohly padnout.
Taková reforma je nezbytná, má-li mezinárodní finanční soustava zprostředkovávat transfery obrovských zdrojů, které podpoří požadované změny ve struktuře globální poptávky.
A konečně je zapotřebí nový obchodní pakt – uzavřený možná, ale nikoliv bezpodmínečně v rámci kola jednání z Dauhá –, který zajistí přístup velkých obchodních velmocí k zahraničním trhům.
To má klíčový význam pro povzbuzení důvěry v asijských zemích, které by se pak mohly nechat přesvědčit, aby upřednostňovaly domácí zdroje poptávky namísto zdrojů vnějších.
Liberalizace obchodu navíc zvýší také spotřebitelskou důvěru po celém světě.
Nastala vhodná doba na novou globální dohodu, jež se zaměří na růst, bude řešit krizové podmínky v některých koutech světa a nastolí v globální ekonomice novou rovnováhu, která ji vrátí na cestu silného a setrvalého růstu.
Toxická politika versus lepší ekonomika
NEW YORK – Vztah mezi ekonomikou a politikou se mění.
Zkušení politici jsou uzamčení v bizarních, mnohdy toxických konfliktech, místo toho, aby reagovali na rostoucí politickou shodu o tom, jak se vymanit z protrahované periody nízkého a nerovnoměrného růstu.
Tento trend je třeba zvrátit dřív, než strukturálně ochromí pokročilý svět a vezme sebou i rozvojové ekonomiky.
Politické vnitřní rozbroje nejsou samozřejmě nic nového.
Ale až donedávna se čekalo, že když profesionální ekonomové dojdou k technokratickému konsensu v rámci konkrétního politického přístupu, budou tomu politici naslouchat.
I když chtěly radikálnější politické strany prosadit jinou agendu, tak vlivné síly – ať už morální přesvědčování od vlád G7, privátní kapitálové trhy, nebo podmíněnost napojená na Mezinárodní měnový fond a půjčování od Světové banky – skoro vždy zajistily, že přístup konsensu nakonec vyhrál.
Například v devadesátých letech a počátkem 21. století dominoval tvorbě politiky ve většině světa takzvaný Washington Consensus, kdy se každý od Spojených států po mnoho rozvojových ekonomik snažil o liberalizaci obchodu, privatizaci, lepší využití cenových mechanismů, deregulaci finančního sektoru a fiskální a měnové reformy s velkým důrazem na poptávku.
Přijetí Washington Consensus mnoha institucemi zesílilo jeho přenos a pomohlo hnát kupředu širší proces ekonomické a finanční globalizace.
Nově zvolené vlády – zejména ty, které vedou netradiční hnutí, které se k moci dostaly na vlně domácího neklidu a frustrace z mainstreamových stran – někdy nesouhlasily s vhodností a významností Washington Consensus.
Nicméně jak demonstroval brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva se svou známou otočkou v politice v roce 2002, měl tento konsensus tendenci z velké části přetrvat.
A měl tendenci být v nadvládě i v tak nedávné době jako před dvěma roky, kdy řecký premiér Alexis Tsipras provedl podobně pozoruhodný obrat.
Po letech neobvyklé pomalého a pozoruhodně nekomplexního růstu se však konsensus rozpadá.
Občané pokročilých zemí jsou frustrování “establishmentem“ – včetně ekonomických “expertů,“ mainstreamových politických lídrů a dominantních multinárodních společností – který čím dál více viní za jejich ekonomické strasti.
Hnutí a osobnosti stojící proti establishmentu se rychle zmocnili této frustrace a vydobývají si podporu použitím štvavé a mnohdy dokonce agresivní rétoriky.
K tomu aby narušili převodní mechanismus mezi ekonomií a politikou, nemusí ani vyhrát volby.
Velká Británie to ukázala v červnu se svým hlasováním o Brexitu – rozhodnutí, které přímo vzdoruje širšímu ekonomickému konsensu, který tvrdí, že setrvání v EU je v nejlepším zájmu Velké Británie.
Referendum se odehrálo z jednoho důvodu: V roce 2013 se tehdejší premiér David Cameron bál, že nebude schopen dostatečně zajistit svou základnu ve straně Konzervativců pro volby v tehdejším roce.
Podbízel se tedy euroskeptickým voličům prostřednictvím slibu o referendu.
Zdroj Cameronova strachu?
Narušení politické scény Stranou nezávislosti Velké Británie – stranou vymezenou proti establishmentu, která nakonec v parlamentu vyhrála pouze jedno křeslo a následně se ocitla bez lídra a v rozkladu.
Nyní se zdá, že se stavidla otevřela.
Na nedávné konferenci Konzervativní strany odhalily proslovy ministerské předsedkyně Theresy May a členů jejího kabinetu záměr jít cestou “tvrdého Brexitu,“ a tím odstranit obchodní smlouvy, které ekonomice dobře sloužily.
Obsahovaly také útoky na “mezinárodní elity“ a kritiku opatření Bank of England, které byly nástrojem pro stabilizaci britské ekonomiky v situaci po referendu – a daly tak nové vládě Mayové čas pro vytvoření koherentní strategie Brexitu.
Několik dalších pokročilých ekonomik zažívá podobný politický vývoj.
Zdá se, že překvapivě silný výsledek krajně pravicové Alternative für Deutschland v Německu při nedávných volbách již ovlivňuje chování vlády.
No a i když se ve Spojených státech nepodaří kampani Donalda Trumpa dosadit znovu do Bílého domu republikána (což se zdá čím dál pravděpodobnější, vzhledem k tomu, že při posledním obratu v této krajně nestandardní kampani se mnoho republikánských lídrů vzdalo svého kandidáta), tak bude mít jeho kandidatura trvalý dopad na politiku USA.
Pokud se v Itálii nepodaří v prosinci zvládnout ústavní referendum – riskantní sázka premiéra Matteo Renzi k posílení podpory – mohlo by se to vymstít, stejně jako se stalo v případě Cameronova referenda, způsobit politické nepokoje a podkopat efektivní kroky k řešení ekonomických výzev.
Nenechte se mýlit: solidní a věrohodné politické možnosti jsou k dispozici.
Po letech průměrné ekonomické výkonosti existuje všeobecný souhlas, že posun pryč od přehnané závislosti na nekonvenční měnové politice je potřebný.
Jak tvrdí Christine Lagarde, generální ředitelka IMF, “centrální banky nemohou být jediným hráčem na poli.”
A přesto jsou.
V The Only Game in Town, vydané v lednu, argumentuji, že státy potřebují mnohem komplexnější politiku, včetně prorůstových strukturálních reforem, vyváženější správu poptávky (včetně vyšších fiskálních investic do infrastruktury), a lepší koordinaci a architekturu zahraniční politiky.
Je tu také potřeba, zdůrazněná protrahovanou řeckou krizí, řešit těžké předlužení, které může mít devastující dopad dosahujíc i za ty přímo postižené.
Vznik nového konsensu v těchto tématech je dobrou zprávou.
V současném politickém prostředí je však převod tohoto konsensu v akci něčím, co se bude asi dít velice pomalu, přinejlepším.
Rizikem je, že jak špatná politika vytlačuje dobrou ekonomii, bude růst všeobecný vztek a frustrace, což politiku učiní ještě toxičtější.
Lze doufat, že osvícené politické vedení přebere otěže včas, aby potřebné korekce kurzu učinilo dobrovolně, dříve než jednoznačné známky hospodářské a finanční krize donutí politiky k ukvapeným krokům s cílem minimalizovat škody.
Nový věk reklamy
MENLO PARK, KALIFORNIE – Reklama zajímá každého, nejen marketingové pracovníky.
Koneckonců se právě z reklamy platí velká část obsahu, který mnozí z nás vidí (včetně těchto novin).
Současně nás však informuje o nových produktech a podněcuje firmy ke zlepšování výrobků a služeb.
Samozřejmě existuje reklama dobrá a špatná (stejně jako existují dobré a špatné výrobky).
Naštěstí se reklama bude (a musí) měnit způsobem, který zdůrazní to dobré a oklestí to špatné – zadavatelé reklamy totiž budou stále více potřebovat pomoc spotřebitelů při šíření informací a spotřebitelé špatné výrobky nepodpoří.
(Je to sice malinko utopická nadsázka, ale obsahuje zrnko pravdy.)
Samozřejmě se mi někdy jen těžko vysvětluje, co mám na mysli, když říkám, že se reklama musí změnit.
Potřebuje se posunout od vysílání „vzkazů“ pasivním spotřebitelům ke sponzorství, product placementu a konverzacím s aktivními spotřebiteli.
Tradiční reklamní recepty ustoupí receptům public relations.
Když se to snažím vysvětlit zadavatelům reklamy, často na mě hledí s prázdným výrazem ve tváři.
Používám tedy metafory: představte si, že prodáváte sportovní obuv (posloucháte, vy v Nike?).
Nebudete se vměšovat mezi lidi, kteří večeří v restauraci, ale mohli byste se ukázat na nějakém sportovním utkání, kde budete rozdávat tenisky zdarma nejpohodověji vyhlížejícím dětem a připojíte se ke slavnostní atmosféře.
Nebo si představte všechny firmy, jejichž značky jsou populární: lidé skutečně platí za to, aby mohli nosit jejich značková trička – zvláště pokud výrobce sponzoruje věc, ve kterou věří i oni.
A nyní tu mám praktický příklad.
Minulý týden jsem se seznámila se Suzanne Xie, nedávnou absolventkou ekonomie z Chicagské univerzity.
Její rodiče, čínští přistěhovalci, byli inženýři a podněcovali ji, aby si našla nějakou bezpečnou a prestižní kariéru.
Suzanne tedy po studiích nastoupila do jedné newyorské investiční banky.
O rok a pár měsíců později, těsně před vypuknutím finanční krize, se však vydala na ještě riskantnější dráhu a společně s Richardem Tongem založili novou firmu.
Nedávno se přestěhovali z New Yorku do Palo Alto v Kalifornii, aby zjistili, zda dokážou uspět se svou hlavní myšlenkou – vytvořit na styl orientovanou webovou stránku založenou na sdílení fotografií plus něco navíc.
Pouhé zveřejňování inzerce a spřízněných odkazů na své stránce však těmto čtyřiadvacetiletým podnikatelům nepřipadalo příliš smysluplné, a tak použili špetku podnikatelské chytrosti namísto technických inovací a začali hledat cesty, jak do své komunity zapojit prodejce oděvů.
Tak se zrodil projekt Weardrobe.
Mohli bychom ho nazvat něčím mezi Netflixem, módní přehlídkou a Flickrem: mladé ženy vystavují své fotografie v různých „ohozech“ a berou si stylovou inspiraci od jiných.
Reální lidé zde nosí reálné šaty.
Nejvlivnější uživatelky získají přímou linku na značky a od příštího týdne si budou moci půjčovat nejnovější módní kolekce z „šatníku“ Weardrobe.
Někteří prodejci jako například American Apparel si už uvědomili, jak je cenné, když jejich šaty předvádějí skuteční lidé, a začali své produkty propagovat zveřejňováním odkazů na fotografie uživatelek Weardrobe.
Xie a Tong doufají, že za několik týdnů oznámí uzavření maloobchodního partnerství.
Nejdůvěryhodnější a nejaktivnější členky dostanou možnost půjčovat si, nosit a předvádět oděvy od spřízněné značky.
Čím dříve zapůjčené modely vrátí, tím dříve dostanou nové.
Samozřejmě to bude znamenat komplikace a logistické problémy, ale zároveň to pravděpodobně přinese zvýšené výnosy.
Pro firmy je to příležitost vkládat produkt přímo do rukou těch, kdo ovlivňují módu.
Product placement je tradičně pokládán za způsob, jak přimět celebrity a modelky k nošení značkového oblečení, avšak lidé z Weardrobe věří v sílu toho, co Xie nazývá „mikro product placementem“.
Říká: „Tento typ mikro product placementu dovádí úspěch kampaně za reálnou krásu firmy Dove ještě o krok dále, neboť umožňuje oděvním značkám zaměřovat se na mladé ženy, které ostatní následují.
Představte si, že máte hromadu reálných dívek, které mají nějakou značky natolik rády, že ji nosí a stylizují zdarma!“
Aspirující modelky a stylisté navíc budou samozřejmě pokládat Weardrobe za místo, kde je může někdo objevit (stejně jako se MySpace a YouTube staly podobnými místy pro umělce).
Nejde mi o to, abych předpověděla úspěch Weardrobe, nýbrž abych ukázala kreativitu a experimenty, díky nimž je pro mě návštěva Kalifornie po šesti měsících v Rusku a týdnu v New Yorku tak skvělým zážitkem.
Každý účastník na trhu musí přemýšlet o vzkazu a platformě, které budou odpovídat jeho sféře působnosti.
Finanční firmy sponzorují stránky, jako jsou Wesabe a Mint.com, kde uživatelé poskytují vlastní finanční data a získávají od prodejců relevantní a extrémně cílené rady.
RealAge zajišťuje totéž pro spotřebitele.
Inzertní základna této stránky je možná trochu přetížená vitaminovými doplňky, poněvadž farmaceutické společnosti jsou v možnostech inzerce mimořádně omezené.
Nemusí přitom jít jen o internet.
Dalším příkladem tohoto typu kreativity jsou společnosti, které na letištích sponzorují elektrické přípojky.
Sponzorují něco, co má hodnotu a co nějakým způsobem souvisí s jádrem jejich spotřebitelské základny.
Společnost Meetup (měla bych prozradit, že jsem členkou její správní rady) umožňuje firmám sponzorovat osobní setkání podobně zaměřených lidí: výrobce plenek Huggies sponzoruje Meetups (setkání) lidí v domácnosti a nabízí plenky zdarma; American Express sponzoruje Meetups malých firem a pomáhá jim hradit členské poplatky.
Pochopitelně to není nic snadného ani samozřejmého.
Zadavatelé reklamy hledají velkou myšlenku.
Ale o to právě jde.
Média se rozdrobují a spolu s nimi se drolí také inzertní a marketingové platformy.
Zadavatelé reklamy se budou muset více snažit, aby si získali pozornost svého hlavního obecenstva.
Stále ovšem nechápou, že spotřebitelé nechtějí pouze věnovat pozornost; chtějí si pozornost i získávat.
V nových komunitách sponzorovaných značkami mohou získat pozornost jiných členů a přenést trochu slávy i na značky, které je sponzorují.
Poraď a drž se na uzdě
WASHINGTON – Shazování bomb jako řešení pro problémová místa světa možná vychází z módy (s výraznou výjimkou Libye), avšak varovné zvedání prstu je rozhodně opět v kurzu.
Téměř nemine den, kdy by některé významné noviny na Západě nepřišly s moudrou a konkrétní, leč mnohdy nepříliš přátelskou radou vzdáleným a klopotně se prosazujícím demokraciím o tom, co „musí“ udělat, aby si získaly souhlas „mezinárodního společenství“.
Taková rada je podobně jako velká část samotných dnešních novin pochopitelně bezplatná.
Současně však postrádá zodpovědnost, a jak kdysi prohlásil Stanley Baldwin, moc bez zodpovědnosti je výsadou nevěstky.
Existuje značná propast mezi radou, kterou nelze odmítnout, a zodpovědností za řešení následků, když se tato rada ukáže jako mylná nebo mimořádně obtížně uskutečnitelná.
Rádcové světa by se mohli pokusit to mít na paměti, až budou nabízet pomoc představitelům vzdálených zemí potýkajících se s problémy, s nimiž mají rádcové malé nebo vůbec žádné bezprostřední zkušenosti.
Jednou za čas určitá profese (nejčastěji ekonomie) stanoví, že dospěla ke konsensu v otázce řešení nějakého problému.
Dobrým příkladem byl takzvaný „washingtonský konsensus“, jenž vládl před nedávnou finanční krizí.
V případě rodících se demokracií zní formule, která dnes často bývá povinnou, zhruba takto: zrušte veškeré zákazy politických aktivit, liberalizujte média, zorganizujte volby (čím dříve, tím lépe), vyřešte všechny otázky menšin ve prospěch menšin, zrušte obchodní bariéry a zbavte zemi korupce, pokud možno přes noc.
Nové vlády jsou naléhavě vyzývány, aby všechny tyto problémy řešily okamžitě a současně, jinak ztratí „dynamiku“ a začnou upadat.
Podtext je zřejmý: buďte hned teď jako my.
Jak to udělat, to se už ponechává na nových vládcích, jimž bývá často připisována dobrota a přesvědčovací schopnost, kterou nikdy neměli a nikdy mít nebudou.
Soudržnost opozičních hnutí, jež se po politickém otřesu dostanou k moci, nemusí být v mnoha případech taková, jakou u nich mezinárodní sdělovací prostředky předpokládají.
Některé složky těchto takzvaných „demokratických koalic“ dokonce vůbec nemusí být demokratické.
Někteří vůdci, například Nelson Mandela, dokážou svou historickou příležitost navzdory protivenstvím využít.
Jiní, například prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev (který byl u západních médií oblíbený, když se poprvé objevil na scéně), to jednoduše nedokážou.
Jak můžeme v takto nestabilních okamžicích pomoci zajistit těmto hnutím trvalou udržitelnost?
Skromnost je v soukromém životě ctností.
Zároveň by to měla být hlavní zásada při udělování politických rad.
Pro začátek bych měl na paměti, že schopnost některých zemí vstřebávat rady je omezená, takže by se měly dávkovat po menších porcích.
Kde však začít?
Nejdůležitější a potenciálně udržující rys nové demokracie spočívá v její snaze zavázat se k dodržování mezinárodních standardů lidských práv. Existuje obsáhlá literatura, ze které vyplývá, že dokonce i země nacházející se bezprostředně po vnitřním konfliktu mohou dosáhnout vyšší míry dodržování těchto standardů.
Lidská práva by však neměla splývat s demokracií.
Demokracie je sice bezpochyby formou vlády, která lidská práva nejlépe ochraňuje, ale jde o dvě různé kategorie.
S diktaturou ani jakoukoliv jinou nedemokracií nebudou lidská práva koexistovat dlouho.
Stanovení standardů a cílů v oblasti lidských práv je silný signál, že se daná země orientuje správným směrem.
V podstatě totiž oznamuje, že se přibližuje k demokratickému institucionálnímu uspořádání.
Na mysl se okamžitě dere zákaz mučení, dodržování mezinárodních norem pro práva zajatců a zakotvení práva na sdružování a veřejné spolčování.
Toto přijetí základních standardů lidských práv coby pilířů rozvoje země je jednou z nejpodnětnějších inovací naší éry.
Představa, že si diktátor může vyhradit suverénní právo týrat vlastní lid, se stala nepřijatelnou.
Země, která dosahuje pokroku v oblasti lidských práv a snaží se o změnu chování nutnou pro splnění těchto mezinárodních standardů, může zároveň učinit rozhodující obrat směrem k lepší budoucnosti.
Proto bychom měli položit důraz právě na splnění mezinárodních standardů lidských práv jako na cíl, k němuž novopečená demokracie „musí“ (abychom použili oblíbené slovo západních autorů úvodníků) rychle směřovat.
Tyto hodnoty bychom však neměli směšovat s ostatními nezbytnými součástmi pokroku, jako jsou zavedení liberalizovaných obchodních režimů, vytváření institucionálních struktur s oddělením mocí nebo vykořenění korupce.
Pro úspěch demokracie jsou tyto věci absolutní nezbytností, ale vyžadují dlouhodobější rozvoj institucionálních kapacit.
Korupce například může mít kulturní předobrazy a je zákonitým projevem institucionální slabosti.
Ve většině případů nelze ani jedno vyléčit přes noc.
Především však musíme projevit trpělivost s novými vládami zemí, u nichž doufáme, že se začnou vyvíjet směrem k demokracii, a vyhýbat se sklonu očekávat okamžité naplnění.
Několik měsíců politiky nikdy nepřekoná několik staletí sociologie.
Během sledování a čekání proto musíme projevovat maximální podporu – nikoliv však nadutost.
Evropa pro všechny
Dlouholetí členové Evropské unie dnes, zdá se, zpochybňují budoucnost Unie, avšak my na Ukrajině na Evropskou unii hledíme s nadějí a obdivem.
Připojit se k rozvoji EU je hlavní meta naší zahraniční politiky, neboť Ukrajina zjistila, že státnost není konečným cílem, ale začátkem.
Evropská jednota je vskutku nedělitelná: je-li jeden národ ostrakizován, nejsou všichni svobodní.
My Evropané jsme obepnuti nevyhnutelnou sítí, oděni do společného roucha osudu.
O tom svědčí všechny aspekty naší sdílené kultury, ne-li minulé století vyplněné společným utrpením.
Cokoli se dotkne jednoho Evropana přímo, dotkne se ostatních nepřímo.
Už nikdy si nemůžeme dovolit žít s úzkoprsou představou dvou Evrop, poloviny majetné a poloviny nemajetné, těch uvnitř a těch venku.
Nikdo, kdo žije na evropském kontinentě, nemůže – ba nesmí – být považován za cizince v Unii.
Právě na tom závisí dnešní úžasný Pax Europa a dnešní celoevropská prosperita.
Jistěže, někteří lidé bručí, že Ukrajina není Evropa.
Ať tedy přijedou do Kyjeva a promluví s lidmi, mladými i starými, s továrními dělníky, manželkami zemědělců, s právníky, lékaři a učiteli, kteří v zimě bez ustání stáli celé týdny v mrazu a sněhu a vydrželi bránit své svobody.
Nejsou snad svázáni s těmi, kdo stáli po boku generála de Gaulla ve francouzském odboji?
Nejsou zajedno s těmi, kdo ve 30. letech zemřeli v bojích za španělskou republiku, kdo v roce 1956 osvobodili Budapešť a v 70. letech skoncovali s fašismem ve Španělsku a Portugalsku?
Nedodává jim elán stejný duch jako polské Solidaritě a mírovým masám, jež způsobily pražskou Sametovou revoluci v roce 1989?
Právě to je skutečný evropský duch a žádné pochyby jej nerozdrtí.
Těm, kdo říkají, že Ukrajina je na členství v EU příliš zaostalá, odpovídám: přijeďte taktéž do mé vlasti, ať vidíte matky, jež zůstávají v práci dlouho do noci, aby své děti naučili používat počítač, který mají v zaměstnání.
Přijeďte do jazykových škol v každé vesnici a v každém městě, kde se mladí lidé připravují na Evropu a učí se francouzsky, německy a anglicky.Ti, kdo zpochybňují evropské dispozice Ukrajiny by měli pochopit, že Evropa není otázkou technického vybavení a superdálnic; je neuhasitelnou touhou po svobodě, prosperitě a solidaritě.
Věřím, že naše budoucnost je stejně nadějná, jako je minulost Evropy vznešená, a že naším osudem není být zapomenutou hranicí neklidného regionu, nýbrž tvůrcem a budovatelem evropského míru a evropské jednoty.
Sebeurčení už neznamená izolaci, neboť dosáhnout národní nezávislosti v současnosti neznamená víc než návrat na světovou scénu s novým statutem.
Nové státy mohou se svými někdejšími okupanty vytvářet stejně plodné vztahy, jako vybudovala Francie s Německem – jde o vztah založený na rovnosti a oboustranných zájmech.
Právě to je vztah, o jaký moje vláda usiluje s Ruskem, a jeho úspěšné vytvoření je tím, čím můžeme přispět k rozšíření zóny evropského míru.
Samozřejmě že je předčasné dělat víc než jen dávat najevo svou velkou úctu, s níž pohlížíme na vyhlídky na členství v EU.
Víme, že náš podíl na této veliké stavbě nevznikne přes noc.
Víme, že skvělé výsledky evropského sjednocování nespočívají v dokumentech a deklaracích, ale v novátorském konání plánovaném tak, aby zlepšovalo životy a zajistilo bezpečnost všech Evropanů.
Vybudovat Ukrajinu hodnou členství v EU nebude snadné, levné ani rychlé.
Vytvořena však bude a uspěje, jako samotná Unie.
Uvědomujeme si, že jde o obrovský úkol, ale výsledná odměna za tu námahu stojí a Evropa by měla vědět, že právě to je naším cílem.
Součástí snahy o oživení Ukrajiny je tvůrčí bitva za ukončení onoho děsivého století, v jehož průběhu se o nadvládu rval fašismus a komunismus, ideologie zrozené v srdci Evropy.
Před pouhými několika měsíci naše děti a jejich rodiče ve městech po celé Ukrajině čelily ozbrojeným vojákům, vrčícím psům, ba i smrti.
Před pouhými několika lety byl nájemnými vrahy bývalého režimu mučen a sťat mladý žurnalista Heorhij Gongadze, jenž se snažil veřejnost informovat o zkorumpovanosti režimu.
Naše oranžová revoluce z letošní zimy prokazuje, že ukrajinský lid zvítězil.
Takže navzdory dnešním pochybám a těžkostem si v Evropu uchovávám trvalou důvěru.
Odmítám přijmout beznaděj jako konečnou reakci na nejasnosti a hrůzy ukrajinských dějin.
Odmítám přijmout názor, že Ukrajina je tak tragicky spjata s bezhvězdnou půlnocí komunistického dědictví, že nikdy nemůže spatřit úsvit míru a opravdové evropské jednoty.
Když se občané EU zamýšlejí nad místem Ukrajiny v Evropě, měli by se pozorněji dívat na tvář, již vidí, a zároveň hledět hlouběji za tuto tvář.
Měli by se dívat hlouběji než jen na vypleněnou pustinu zděděnou po komunismu a na chudobu a sociální rozdíly, skrze něž si svržení bývalí předáci chtěli prodloužit své ničivé vládnutí.
Místo toho by měli pohlédnout na tvář našeho prezidenta Viktora Juščenka, poničenou během loňské předvolební kampaně jedem, a vzpomenout si na slova skvělého Francouze Andrého Malrauxe, pro něhož „nejkrásnější tváře jsou ty, jež byly poraněny“.
Evropa provincií, ne států
Zanedlouho se sejde Evropský ústavní konvent, který bude diskutovat o citlivých otázkách budoucnosti institucí Evropské unie.
Přichází tak chvíle zamyslet se nad čímsi dosud nemyslitelným: nad tím, kam Evropská unie vlastně směřuje.
Anebo přinejmensím popřemýslet nad tím, kam by racionálně řízená Unie směřovat měla.
Pád komunismu dal Evropě několik nových států.
Zpod sovětské okupace se opět vynořily Estonsko, Lotyssko a Litva.
Ve dva samostatné státy se rozpadlo Československo.
Jugoslávie zplodila Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Makedonii a zanedlouho možná z její půdy vzejdou samostatné Kosovo a Černá Hora.
Přestože u pobaltských republik slo jen o návrat k nezávislosti z doby před 2. světovou válkou a rozpad Jugoslávie byl krvavým a brutálním vyústěním jedné z mnoha válek za nezávislost, je na tomto vývoji také cosi nového a poutavého.
V meziválečném období byly pobaltské země vnímány jako nepraktický a umělý výtvor dobových mocností.
Československo a Jugoslávie vznikly proto, že části, z nichž se skládaly, v té době nikdo nepovažoval za životaschopné nezávislé státní celky.
Proč?
Protože před osmdesáti lety, kdy Wilson, Clemenceau a Lloyd George překreslovali mapu Evropy, byly malé státy dysfunkční jak v době války, tak v době míru.
Životaschopný stát musel být tehdy dostatečně velký, aby se dokázal ubránit a aby tvořil relativně soběstačný trh.
Dnes už nic z toho není pravda.
S perspektivou vstupu do EU význam národních trhů den ode dne klesá.
Představa války mezi členskými zeměmi je díky členství v NATO a EU absurdní; útok na sebemensí členský stát NATO by navíc vyvolal odezvu vsech ostatních členských zemí.
Vzhledem k tomu, že vnějsích hrozeb ubývá, vazby a svazky mezi - například - Čechy a Slováky (nemluvě o Chorvatech a Srbech!) slábnou a nedokáží tak už být zárukou společné vlády.
Vyplývá z toho něco pro budoucnost Evropy jako celku?
Rozdíl mezi Československem a Itálií nebo Německem je větsinou rozdílem padesáti let.
Cožpak nebyla Itálie až do 60. let 19. století sbírkou drobných království a knížectví?
Cožpak při sjednocování Německa netekly potoky krve?
Francie a Spanělsko mají delsí historii, ale cožpak je sňatek Basků, Katalánců a Korsičanů s jejich ,,národními státy`` o mnoho sťastnějsí než dnes už rozvedené manželství Čechů a Slováků?
Existuje opravdu kdovíkolik důvodů, proč by Skoti a Velsané měli být součástí stejného státu jako Angličané?
Odhlédněme na chvíli od představy francouzské či německé či italské identity, patriotismu, kolektivních vzpomínek na válku a krveprolití, jež utužily národní uvědomění dnesních jazykem spjatých společenství a zauvažujme: proč Evropané potřebují prostřednickou správu - mezi společným evropským rámcem a svými místními institucemi?
Proč potřebují Piemonťané, Bavoři či Skoti prostřednickou státní administrativu, aby mohli uskutečňovat svou daňovou politiku, programy sociálního zabezpečení, zákony o cenných papírech a spravovat vesměs zbytečnou, duplicitní armádu?
Nebylo by jednodussí, kdyby společný trh, měna, zahraniční politika, armáda a řada dalsích věcí byly řízeny celoevropsky a o zbytek se postaraly mnohem smysluplnějsí lokální jednotky?
Lidé si rádi utahují z byrokratického puntičkářství evropské regulace.
Evropská regulace je ale nic ve srovnání s haldami národních zákonů a vyhlásek, s miliardami vyhozenými za politické mecenásství a s kolosálními státními masinériemi, které zhltají třicet až čtyřicet procent hospodářského produktu svých zemí.
Je na tom společný evropský stát hůř?
Vytvoření federální evropské vlády a zrusení národních vládních mezičlánků by pravděpodobně vedlo k vůbec největsí liberalizaci ekonomiky (a společnosti jako takové) v evropských dějinách.
Pohlédněme na Ameriku v roce 1787: vytvoření federální vlády smetlo systém samostatných předrevolučních kolonií a zahájilo éru podnikatelské expanze po celém americkém kontinentu.
Prostým faktem je, že Evropa jako celek je přílis různorodá, než aby se dala opanovat hospodářskými a politickými zájmy skupin, které dnes ovládají jednotlivé státy.
Evropská unie je byrokratickou přítěží pouze jako doplňková úroveň správy.
Pokud by národní vlády nahrazovala, břemeno, jež v současnosti představuje, by bylo nesrovnatelně lehčí.
Státy jsou příčinou rovněž konstituční nerovnováhy Evropy.
Německo a Itálie jsou vedle Portugalska či Belgie (jež je sama značně pochybným amalgámem Vlámů a Valonů) prostě přílis velké, což leckdy vytváří onen typ nerovnováhy, jenž připomíná těžkopádnost Pruska ve staré Bismarckově řísi.
Mohla by federální Evropa nahradit dnesní národní identity?
Mohli by se Francouzi a Britové cítit doma v ,,Evropě`` stejně, jako se dnes cítí ve svých zemích?
Ne - jenže kdo říká, že by museli?
Když Evropan uvažuje o budoucích institucích, vždy cítí pnutí mezi národními odlisnostmi a společnou evropskou identitou.
Ale co kdyby se na společné evropské instituce nenahlíželo skrze prizma národních institucí?
Co kdyby evoluce evropské občanské uvědomělosti pokračovala přesouváním oddanosti nikoli nahoru k nadnárodním institucím, ale dolů k mensím a smysluplnějsím společenstvím, která by tak znovu ožila?
Jistě, zánik národních států zatím rozhodně nehrozí, ovsem ne proto, že by byly hluboce zakořeněny v povědomí svých občanů.
Národní identita je povětsinou ochuzující abstrakce, klisé, podobně jako rasa, třída a jiné ideologické konstrukty.
Pomysleme jen, jakou originální a opravdovou rozmanitostí by se sjednocená Evropa mohla pysnit, nebýt států, dřepících vprostřed cesty.
Evropské státy ale jen tak nezmizí, neboť jsou to mocenská centra.
Čtyřicet centů z každého eura HDP - za to už stojí bojovat.
Přijdou-li vsak Evropané na to, kudy se mají vydat, stanou se národní identity, budované posledních pár set let (nejsou totiž o mnoho starsí), snad zavčasu pouhým přívěskem, slepým střevem - který nemá na svědomí o moc víc než jen občasný zánět.
Tvůrčí pauza od eura
MNICHOV – V důsledku značného tlaku zvenčí se krizí stižené státy eurozóny konečně rozhoupávají k bolestným škrtům ve svých státních rozpočtech.
Mzdy se snižují a státní zaměstnanci propouštějí, aby se nové půjčky srazily na snesitelnou úroveň.
Přesto se konkurenceschopnost zejména v Řecku a Portugalsku nezlepšuje.
Nejnovější čísla Eurostatu o vývoji cenového indexu u vlastního vyrobeného zboží (deflátor HDP) nevykazují v krizových zemích vůbec žádnou tendenci k reálné devalvaci.
Reálná devalvace dosažená snížením cen oproti konkurentům v eurozóně je však jediným způsobem, jak obnovit konkurenceschopnost těchto zemí.
Rovněž snížení jednotkových nákladů práce může zvýšit konkurenceschopnost pouze do té míry, do jaké bude jeho výsledkem snížení cen.
Koneckonců to byla cenová inflace v krizových zemích živená mohutnými přílivy levných úvěrů po zavedení eura, co mělo za následek jejich ztrátu konkurenceschopnosti, nafouknutí deficitů běžného účtu a nahromadění enormního zahraničního dluhu.
A když teď kapitálové trhy nejsou nadále ochotné tyto deficity financovat, měly by ceny zařadit zpátečku, což se však očividně neděje.
V roce 2010 inflace v některých krizových zemích lehce zaostávala za inflací u jejich konkurentů z eurozóny.
Nejnovější údaje Eurostatu za třetí čtvrtletí roku 2011 už však ukazují odlišný obrázek: cenová úroveň v Portugalsku a Řecku zůstala během roku prakticky beze změny, a v Itálii a ve Španělsku dokonce mírně vzrostla (o 0,4%, respektive 0,3%).
Pouze Irsko setrvalo na dráze rychlé deflace – což činí už od roku 2006, kdy v zemi praskla realitní bublina – a relativní snížení cen zde dosáhlo 2,2%.
Za posledních pět let se Irsko stalo oproti konkurentům z eurozóny levnější celkem o 15%.
Tato vnitřní devalvace se vyplácí: v roce 2008 sice Irsko stále vykazovalo deficit běžného účtu ve výši 5,6% HDP, ale Evropská komise předpokládá, že v roce 2011 došlo k obratu na přebytek ve výši 0,7% HDP.
Je pravdou, že tento obrat měl z velké části podobu pouhé úlevy od dluhové služby vzhledem k tomu, že Irsko dokázalo splatit zahraniční závazky penězi, které si samo natisklo, za což platí pouze jednoprocentní úrok.
Velký obchodní přebytek Irska se však dále zlepšil.
Z velké části vděčí Irsko za tento obrat svému efektivnímu exportnímu sektoru, jehož podporovatelům se podařilo vynutit politickou otočku.
Naproti tomu Řecko je pod vlivem silné dovozní lobby.
Jak prohlásil řecký ministr hospodářství Michalis Chrysochoidis, lze tento stav připsat dotacím Evropské unie, které přiměly podnikatele jít za snadnými penězi do dovozního sektoru.
Nyní tito importéři vytvářejí silnou baštu odporu proti jakékoliv politice, která vyvolá deflaci, přestože snížení cen – a tím přesměrování řecké poptávky ze zahraničních na domácí výrobky a pomoc cestovnímu ruchu – představuje jediný způsob, jak postavit řeckou ekonomiku opět na nohy.
Protože byl deficit řeckého běžného účtu vyjádřený jako podíl HDP trojnásobně vyšší než v Irsku, musely by řecké ceny spadnout zhruba o polovinu, aby bylo dosaženo srovnatelného úspěchu.
Je nemyslitelné, že by to Řecko uvnitř eurozóny dokázalo bez rozsáhlých sociálních nepokojů nebo i stavu blížícího se občanské válce.
Nejsou to však jen dovozci, kdo blokuje reálnou devalvaci.
Také odbory se stavějí proti nezbytnému snižování mezd a veřejní i soukromí dlužníci se obávají vyhlídky insolvence, budou-li jejich aktiva a výnosy oceněny nízkou hodnotou, zatímco jejich dluhy zůstanou beze změny.
Situace je bezvýchodná.
Mnozí lidé pokládají odpuštění a socializaci dluhů za jedinou cestu ven.
Tato pomoc už byla poskytnuta.
Nedávná dohoda přiznala Řecku úlevu ve výši 237 miliard eur, což je asi o 30% více, než kolik činí čistý národní důchod země (zhruba 180 miliard eur).
Taková pomoc však jen upevňuje špatně nastavené ceny – a tím i nekonkurenceschopnost ekonomiky.
Dluhy se znovu objeví jako nádor, rok od roku porostou a podkopou úvěrovou bonitu stabilních zemí eurozóny.
Kdyby se to stalo, euro by se nakonec zhroutilo.
Pouze snížení cen vytvoří přebytky běžného účtu a umožní zemím stiženým krizí splatit zahraniční dluhy.
Je načase, aby se Evropa s touto nemilosrdnou pravdou vyrovnala.
Ty krizové země, které nechtějí na snižování cen přistoupit, by měly dostat příležitost k dočasnému odchodu z eurozóny, aby mohly devalvovat ceny a dluhy.
Jinými slovy by si měly dát „tvůrčí pauzu“ od eura – s tímto návrhem přišel už také americký ekonom Kenneth Rogoff.
Jakmile následná finanční bouře utichne, znovu vyjde velmi rychle slunce.
Věřitelské země by v takovém případě musely nést na svých bedrech velké ztráty z odpisů, ale stále by jim zůstalo více, než kolik by dostaly, kdyby krizové země setrvaly v eurozóně.
Nová prosperita těchto zemí vyvolaná jejich odchodem z eurozóny totiž představuje jedinou šanci, jak znovu získat alespoň nějaká aktiva.
Nevydařené globální zotavení
NEW HAVEN – Během necelých dvou let už podruhé globální ekonomiku zachvacuje zděšení z vývoje růstu.
Zvykněte si na to.
Takové otisky v postkrizovém světě zanechává nevydařené zotavení.
Důvod je prostý.
Obvyklý hospodářský cyklus má přirozený tlumicí mechanismus, který nečekané nárazy odráží.
Čím hlubší je pokles, tím silnější je obrat nahoru i kumulativní síly oživení, jež se samo udržuje v chodu.
Rázným odrazům ve tvaru V je vlastní houževnatost, díky níž se poměrně snadno dokážou oklepat ze šoků.
Oživení po krizi je ale něco úplně jiného.
Jak ve své knize This Time is Different doložili Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff, postkrizová oživení výstupu a zaměstnanosti mají v dlouhém pásu dějin tendenci být výrazně pod úrovní trendu.
Taková chabá oživení ze své podstaty postrádají tlumivý nárazník, jaký mají odrazy ve tvaru V.
Externí šoky proto rychle odhalují jejich zranitelnost.
Jsou-li šoky dostatečně ostré – a udeří-li na oslabené globální hospodářství, které se blíží své „minimální letové rychlosti“, tedy zhruba 3 % ročnímu růstu – recidiva by se mohla proměnit v obávanou recesi se dvěma propady.
Právě toto riziko dnes hrozí.
O zřetelně podprůměrném charakteru současného globálního oživení není pochyb.
Na povrchu čísla vypadají pěkně: světové HDP se v roce 2010 vyhouplo na 5,1 % a podle Mezinárodního měnového fondu se v roce 2011 očekává vzestup o další 4,3 %.
Avšak jelikož tyto přírůstky následují po rozsáhlé kontrakci, k níž došlo během Velké recese let 2008-2009, jsou na hony vzdáleny trajektorii klasického oživení ve tvaru V.
Vždyť jestliže se nejčerstvější prognóza MMF vyplní, globální HDP bude na konci roku 2012 stále asi o 2,2 procentního bodu pod úrovní, jíž by bylo dosaženo, kdyby svět zůstal na cestě svého dlouhodobějšího ročního růstu ve výši 3,7 %.
I pokud si globální ekonomika zachová cestovní rychlost na úrovni 4,3 % – a to je podle mého názoru velké „pokud“ –, zůstane pod úrovní trendu svého potenciálu více než osm let v řadě, až do konce roku 2015.
Tato vleklá „globální mezera výstupu“ umocňuje absenci nárazníku v dnešní světové ekonomice, jakož i její zvýšenou citlivost vůči šokům.
V posledních měsících přitom rozhodně došlo k několika takovým otřesům – od krize evropských svrchovaných dluhů přes japonské přírodní katastrofy a strmě zvýšené ceny ropy až po další zádrhel v oživení realitního trhu v USA.
Ač se zdá, že žádný z těchto šoků nebyl natolik závažný, aby způsobil havárii současného globálního oživení, celkový účinek je znepokojivý, zejména ve stále oslabeném světě po krizi.
Většina odborníků možnost recese se dvěma propady odmítá.
Když současné zpomalení označují za dočasnou „slabší chvilku“, upínají svůj optimismus k neodvratnému odrazu, který následuje po každém šoku.
Vzpruha se například očekává od obnovení japonské výstavby a tamního nabídkového řetězce.
Další povzbuzení může přinést nedávné rozhodnutí Ameriky, že sáhne na své strategické zásoby ropy s cílem srazit její ceny.
V dozvucích nejhorší krize a recese moderních dob – kdy šoky mohou už beztak oslabenému globálnímu hospodářství podrazit nohy mnohem rychleji, než by dokázaly za silnějšího růstu – je však mnohem těžší dosáhnout únikové rychlosti oživení, které samo sebe udrží v chodu.
Slabší chvilka je možná spíš pěkná šlamastyka.
Tento úsudek by neměl zapadnout v ambiciózních ekonomikách rozvíjejících se trhů, zejména v Asii – dnes nejrychleji rostoucím regionu světa, který je v čele toho, co v současnosti mnozí označují za dvourychlostní svět.
Vzhledem k tomu, že vývoz stále tvoří téměř 45 % celoregionálního HDP, Asie si sotva může dovolit brát externí šoky na lehkou váhu – zejména když ve vyspělém světě po krizi postihují už beztak oslabenou výchozí růstovou trajektorii.
Nedávné zpomalení čínské průmyslové aktivity toto riziko ještě zvýrazňuje.
Na řešení vytrvalého proudu obav o růst nejsou tvůrci politik dobře připraveni.
Stále upřednostňují strategie, které se hodí spíš k boji proti krizi než k podpoře postkrizového uzdravení.
Rozhodně to platí o Spojených státech.
Zatímco prvnímu kolu kvantitativního uvolňování prováděnému Radou Federálního rezervního systému USA se zdařilo ukončit drtivou krizi, jeho druhé kolo přispívá jen málo k zachování smysluplného oživení na trhu práce a v reálné ekonomice.
Vysílení američtí spotřebitelé si potřebují vyspravit narušené bilance a američtí pracující musí spojit nové dovednosti s novými pracovními místy.
Časově neomezené injekce likvidity nedosáhnou ani jednoho.
Evropské orgány uvízly v podobném smýšlení.
Jelikož si Evropa problém solventnosti plete s nedostatkem likvidity, stala se závislou na umělé výživě finančních výpomocí.
To se však osvědčí, jedině pokud se země jako Řecko díky růstu vymaní z dluhové pasti nebo pokud anulují své hluboce zakořeněné společenské smlouvy.
Naděje na úspěch je u obojího mimořádně chabá.
Pravděpodobnost opakovaných obav o růst v příštích několika letech znamená malou naději na nové a kreativní přístupy k postkrizovým měnovým a fiskálním politikám.
Tvůrci politik, motivovaní krátkodobými volebními vyhlídkami, se znovu a znovu snaží problém rychle zalátat – další finanční sanací či injekcí likvidity.
Jenže v dozvucích bilanční recese v USA a během dluhové pasti v Evropě je tento přístup odsouzen k nezdaru.
Injekce likvidity a sanace slouží k jedinému účelu – získat čas. Čas ale není řešením pro ekonomiky, které zoufale potřebují strukturální korekce fiskální konsolidace, oddlužení soukromého sektoru, reforem trhu práce či lepší konkurenční schopnosti.
Čas rovněž nezmírní důsledky bezkrevných postkrizových zotavení z dalších nevyhnutelných šoků.
Jen těžko lze předvídat, kdy další šok udeří či jakou bude mít podobu; jinak by ostatně nešlo o šok.
Ale stejně jako po noci následuje den, jsou takové poruchy nevyhnutelné.
Vzhledem k tomu, že tvůrci politik se zdráhají zaměřit pozornost na imperativy strukturálního ozdravení, výsledkem budou další obavy o růst – anebo něco ještě horšího.
Nevydařené zotavení v dnešním postkrizovém světě podtrhuje rizika čím dál ošidnější snahy završit partii.
Férové jednání pro Turecko
Turecku bylo Evropskou komisí předloženo cosi, co připomíná ultimátum: otevřete do měsíce své přístavy pro lodi z Kypru, jinak můžete riskovat zastavení probíhajících rozhovorů o přistoupení k EU.
Poslední zpráva Komise o tureckém postupu k přistoupení zároveň poznamenává, že politické reformy zpomalily, což dále zpochybňuje budoucí členství země v EU.
Zprávu o postupu, již Komise vydala, projedná příští měsíc Evropská rada.
Na této schůzce by si evropští lídři měli položit následující otázky: Jednala EU s Tureckem ohledně Kypru férově?
Podporuje chování EU důsledně politickou reformu v Turecku?
Jaké jsou dlouhodobé zájmy EU ohledně Turecka?
Je-li odpovědí na první dvě otázky „ne“ – a já myslím, že je –, pak se klíčově důležitou stává otázka třetí.
Pravda, Turecko uzavřelo své přístavy pro lodi z (řeckého) Kypru a to představuje porušení dohod.
Je ovšem také pravda, že severní, turecké části Kypru je upírán přístup k volnému obchodu a dalším výhodám členství v EU.
To je způsobeno tím, že Kypr zůstává rozděleným ostrovem.
Předpokládalo se, že by se Kypr měl sjednotit, až země v roce 2004 vstoupí do EU.
Turecká část plán Organizace spojených národů na sjednocení přijala.
Řečtí Kypřané ovšem hlasovali proti plánu, neboť jejich předáci nedostáli implicitní dohodě s EU, že jej podpoří.
Nicméně Kypr se stal členem EU – ovšem pouze řecká část.
To byla zcela zřejmá chyba, poněvadž EU se tím stala součástí konfliktu.
Řeckokyperští lídři dostali možnost blokovat postup v jednáních mezi EU a Tureckem.
Jak si tedy Turecko za těchto okolností může zachovávat důvěru ve spravedlnost EU?
Politické a právní reformy v Turecku byly v posledních letech pozoruhodně dalekosáhlé, neboť je zjevně poháněla touha Turků přiblížit se k EU.
Podpora EU však u turecké veřejnosti dramaticky opadla, jelikož Turci začali mít pocit, že se s nimi nejedná čestně.
To dodalo nové síly těm, kdo si přejí, aby se Turecko vyvíjelo jiným způsobem, totiž směrem k silněji islámské společnosti, nikoli k modernímu sekulárnímu státu.
Právě proto lze nedávný nedostatek pokroku v tureckém reformním procesu z velké části vysvětlit chováním EU.
To nás staví před třetí otázku: jaké Turecko vlastně chce EU mít?
S odpovědí by se nemělo nijak váhat: je zřetelně v zájmu EU být svědkem dalšího zpevňování turecké demokracie a ekonomiky.
Už před více než čtyřiceti lety bylo přislíbeno, že jakmile Turecko splní předpoklady pro členství, bude v EU vítáno.
Je nejvyšší čas, aby evropští lídři začali tento slib brát vážně.
Je smutnou skutečností, že značná většina voličů EU je proti tureckému členství.
Reagují ovšem na současnou situaci.
Když jsou dotázáni, zda by chtěli za společníka reformované Turecko – Turecko, které plně dostojí podmínkám členství stanoveným v Kodaňských kritériích (demokracie, právní řád, úcta k lidským právům a efektivní tržní hospodářství) – ke kladné odpovědi se kloní mnohem víc lidí.
Evropští lídři se proto musí věnovat dvěma vážným úkolům.
Zaprvé, měli by jasně říci svým voličům, že EU musí dodržet sliby dané Turecku a že je to ve vyšším zájmu všech Evropanů.
Zadruhé, měli by při jednáních zacházet s Tureckem férově.
První zkouška ohněm pro evropské vedení se týká praktického problému přístupu do přístavů.
Tady na sebe Finové, již v současnosti předsedají EU, vzali iniciativu a usilují o zavedení pragmatického řešení, které zohledňuje obě strany konfliktu.
Finskému podnětu by se mělo dostat silné podpory od všech evropských lídrů.
Současně je třeba vyvinout nové úsilí o oživení návrhu OSN ohledně Kypru.
Znamená-li to potřebu vyvinout tlak na některé hráče ve vlastních řadách EU, tak směle do toho.
Spravedlivá dohoda o změně klimatu
Dohoda o změně klimatu, k níž v Heiligendammu došli lídři G-8, pouze nachystala scénu pro příchod skutečné debaty: jak si rozdělíme ubývající schopnost atmosféry absorbovat naše skleníkové plyny?
Předáci G-8 se dohodli, že budou usilovat o „podstatná“ snížení emisí skleníkových plynů a že věnují „seriózní úvahu“ cíli snížit tyto emise do roku 2050 na polovinu – což byl výsledek, který jako triumf přivítali německá kancléřka Angela Merkelová i britský ministerský předseda Tony Blair.
Přesto dohoda nikoho nezavazuje k žádným konkrétním cílům, nejméně ze všech Spojené státy, jejichž prezident George W.
Bush už nebude v úřadu, až v roce 2009 bude třeba udělat nesnadná rozhodnutí.
Oprávněně se lze ptát, proč vůbec někdo takovou vágní dohodu považuje za nějaký pokrok.
Na Konferenci Organizace spojených národů o životním prostředí a rozvoji v roce 1992 v Rio de Janeiru podepsalo 189 zemí, včetně USA, Číny, Indie a všech evropských států, Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu, čímž souhlasily se stabilizací skleníkových plynů „na dostatečně nízkou úroveň, která zamezí nebezpečnému antropogennímu zásahu do klimatické soustavy.“
Patnáct let nato to ani jedna země neuskutečnila.
Emise skleníkových plynů na osobu v USA, jež byly mezi velkými státy nejvyšší, už když Bush nastoupil do úřadu, vytrvale rostly.
Zpráva Bushovy administrativy uniklá v březnu na veřejnost ukázala, že se očekává, že americké emise v příští dekádě porostou bezmála stejně rychle jako v dekádě předchozí.
Teď máme ještě jednu dohodu na potřebě udělat to, co tytéž státy přislíbily už před 15 lety.
To má být triumf?
Bude-li si chtít Bush nebo jeho nástupce zajistit, že příští kolo rozhovorů zkrachuje, bude to mít velice snadné.
Při zdůvodňování svého odmítnutí podepsat Kjótský protokol Bush vždy poukazoval na skutečnost, že nezavazuje Čínu ani Indii k povinným emisním limitům.
V reakci na zmínky Bushe a dalších lídrů G8, že do řešení změny klimatu je nezbytné zapojit velké rozvojové země, šéf čínského Národního rozvojového a reformního výboru Ma Kchaj prohlásil, že Čína se k žádným kvantifikovaným cílům snižování emisí nezaváže.
Mluvčí indického ministra zahraničí Navtedž Sarna rovněž řekl, že by jeho vlast taková závazná omezení odmítla.
Jednají Čína a Indie nerozumně?
Jejich lídři důsledně poukazují na to, že naše současné problémy jsou zapříčiněny plyny, jež v uplynulém století vypouštěly industrializované státy.
To je pravda: většina z těchto plynů je stále v atmosféře a bez nich by problém nebyl ani zdaleka tak naléhavý, jak v současnosti je.
Čína a Indie si nárokují právo pokračovat s industrializací a rozvojem tak jako v minulosti vyspělé země, neomezované limity emisí skleníkových plynů.
Čína, Indie a další rozvojové země mají kus pravdy – či spíše tři kusy pravdy.
Zaprvé, použijeme-li pravidlo „kdo to rozbil, ten ať to spraví,��� pak vyspělé státy musí přijmout zodpovědnost za naši „rozbitou“ atmosféru, která už nedokáže absorbovat další skleníkové plyny, aniž by se změnilo světové klima.
Zadruhé, i kdybychom udělali tlustou čáru za minulostí a neohlíželi se na to, kdo problém způsobil, bude stále platit, že běžný obyvatel USA je zodpovědný asi za šestkrát víc emisí skleníkových plynů než běžný Číňan a až za 18krát víc než průměrný Ind.
Zatřetí, bohatší státy dokáží náklady na nápravu problému vstřebat lépe než země nepříliš majetné, aniž by způsobily vážnou újmu svým obyvatelům.
Je ovšem také pravda, že budou-li Čína a Indie nadále zvyšovat objem skleníkových plynů, jež vypouštějí, zvrátí nakonec veškerý přínos, jehož by bylo dosaženo zásadními sníženími emisí v industrializovaných státech.
Letos nebo příští rok Čína předežene USA coby největšího producenta emisí skleníkových plynů na světě – samozřejmě že ne v přepočtu na hlavu, ale v celostátních číslech.
Podle Fatiha Birola, hlavního ekonoma Mezinárodní energetické agentury, by za 25 let čínské emise mohly být dvojnásobkem toho, co vypustí USA, Evropa a Japonsko dohromady.
Existuje ale řešení, které je jak spravedlivé, tak praktické:
Jen těžko lze popírat spravedlnost rozdělení schopnosti atmosféry absorbovat naše emise skleníkových plynů rovným dílem mezi všechny obyvatele planety.
Proč by někdo měl mít oproti ostatním větší nárok využívat atmosféru Země?
Vedle férovosti má však tento plán i praktické výhody.
Vytvořil by silnou pobídku pro rozvojové země, aby přijaly závazné kvóty, poněvadž pokud si dokáží zachovat nízké emise na hlavu, budou mít přebytek emisních práv, jež budou moci prodat průmyslovým zemím.
Bohatým zemím to bude rovněž ku prospěchu, protože si budou moci zvolit kombinaci snižování emisí a nákupu emisních práv od rozvojových zemí, již budou považovat za nejvýhodnější.
Sbohem, (slavná) armádo
Italská vláda před několika dny padla, když prohrála parlamentní hlasování o vyslání italských jednotek do Afghánistánu, zatímco Velká Británie a Dánsko oznámily, že začnou stahovat své vojáky z Iráku.
Bushova administrativa sice vysílá do Iráku dalších 21 000 vojáků a naléhá na vyslání dalších spojeneckých vojsk do Afghánistánu, avšak spojenci USA odmítají americkou blízkovýchodní politiku.
Jsou totiž stále více přesvědčeni, že v jakémkoliv asymetrickém konfliktu mezi státy – jakkoliv mocnými – a ozbrojenými povstalci motivovanými náboženským zanícením bude „vítězství“ silně pomíjivé.
Rumsfeldovo dogma vojenské „transformace“ – technologického vylepšení vojenských kapacit tak, aby umožňovalo rozhodující vítězství s nasazením menšího počtu vojáků – v Iráku křiklavě selhalo.
Stejně tak nedokázal Izrael navzdory drtivé technologické převaze porazit v Libanonu Hizballáh.
Za 33 dní dopadlo na severní Izrael více raket a střel než na Velkou Británii za celou druhou světovou válku.
Izraelci tedy dnes musí počítat se zbrusu novým fenoménem: asymetrickou entitou zvanou Hizballáh, jejíž palebná síla je srovnatelná se státem.
Urputná debata o tom, zda zvýšit nasazení amerických pozemních sil v Iráku, proto neřeší podstatu věci.
Ani sovětská zkušenost v Afghánistánu v 80. letech, ani dnešní zkušenost NATO neospravedlňují tvrzení, že počet vojáků je tím, na čem na moderním bojišti záleží nejvíce.
Neexistují-li geostrategické vojenské frontové linie, jak tomu bylo v Kosovu, v Afghánistánu i v Iráku, pak se masa nerovná vítězství.
Představa slavného vojenského myslitele Carla von Clausewitze, podle níž jsou „těžištěm“ války rozhodující bitvy, se jednoduše netýká konfliktů, které žádné viditelné „těžiště“ nemají.
Zatímco války od dob Hannibalovy porážky Římanů v roce 216 před Kristem až po válku v Perském zálivu v roce 1991 toto těžiště měly, takže se nepřítel dal srazit na kolena mohutnou koncentrací sil, dnes se „průmyslové“ mezistátní války tohoto druhu staly historickým přežitkem.
Většina států dnes leží v hranicích, jež jsou všeobecně uznávány jako legitimní, a v dobách války se státy ve stále větší míře řídí mezinárodními normami chování.
Povinnost států dodržovat pravidla humánního chování, zatímco jejich nepřátelé mohou bez zábran dodávat válce barbarský charakter, je ostatně důvodem, proč jsou asymetrické války obzvláště neřešitelné.
V éře globálních médií a mezinárodních tribunálů pro válečné zločiny se navíc kritéria nasazení vojenské síly určitým státem stala spletitějšími než kdykoliv dříve.
K válčení mezi státy může dodnes docházet tam, kde lze nalézt strategické frontové linie, jakými jsou například hranice mezi Izraelem a Sýrií, hranice mezi Indií a Pákistánem nebo hranice rozdělující obě Koreje.
V takových případech může válka stále sloužit jako prostředek vyřešení konfliktu, jak v roce 1973 ukázali Egypťané.
Také Sýrie by mohla cítit pokušení zahájit ofenzívu proti Izraeli s cílem prolomit bezvýchodnou situaci ohledně budoucnosti Golanských výšin.
V případě Kašmíru by se však asymetrický konflikt, který v současné době vedou zástupné a teroristické skupiny, nemusel zvrhnout v otevřenou válku právě proto, že Indie i Pákistán disponují vzájemným jaderným odstrašením.
Podobné asymetrické konflikty vedené v zastoupení se tak staly novým konvenčním způsobem, jak se mohou státy vyhnout placení účtů za všeobecnou válku.
Tato měnící se povaha bojiště v podstatě znamená, že se válka coby rozhodná událost v mezinárodním konfliktu přežila.
Jednoduchá Clausewitzova moudrost, že vojenská akce nakonec vede k politickému řešení, již nezní přesvědčivě. „Vítězství“ nemůže přinést mír jednoduše proto, že po válce bude vždy následovat válka.
A tak například konvenční válka v Kosovu trvala dva měsíce a posloužila jen k vyvolání šestiletého asymetrického konfliktu.
Podobně i třítýdenní americká operace „šok a hrůza“ provedená v roce 2003 v Iráku sice skončila „vítězstvím“, ale zároveň pro okupanty i obyčejné Iráčany otevřela brány pekel.
A šest měsíců po nemilosrdném bombardování jižního Libanonu je Hizballáh stejně silný jako dříve.
Ostatně ani návrat Talibanu do Afghánistánu šest let po jeho svržení se dnes nezdá nikterak nereálný.
Teprve několik po sobě jdoucích válek odhalí slabiny okupanta, neboť jeho neustálé posilování zvyšuje počet cílů pro povstalce, a to mnohem rychleji, než se okupant dokáže přizpůsobovat měnícímu se bojišti.
Britové připouštějí, že se iráčtí povstalci za pouhé tři roky vyrovnali s technologickou převahou nepřítele takovým způsobem, jakým se to IRA v Severním Irsku nepodařilo za 30 let.
Válka v Iráku i izraelské války s Hamásem a Hizballáhem ukazují hranice toho, čeho lze dosáhnout vojenskou silou, a současně ospravedlňují diplomacii a mírové řešení konfliktů.
Pokud jde o přístup ke složitým politickým a kulturním střetům, je vytváření mezinárodních i regionálních aliancí kolem legitimního cíle důležitější než prostá vojenská kapacita.
Zároveň by však bylo nebezpečně naivní věřit, že používání síly a schopnost zastrašení jsou zbytečné.
Cíle nasazení síly je ovšem potřeba spojit s pochopením, že v dnešních asymetrických konfliktech se již vítězství nedosahuje na bitevním poli.
Trvalé výsledky přinese jen lépe informovaná zahraniční politika, která dokáže řešit skutečné obavy civilizací zmítaných krizemi.
Sbohem jaderným zbraním
MOSKVA – Tento měsíc je tomu pětadvacet let, co jsem v Reykjavíku usedl naproti Ronaldu Reaganovi, abychom dojednali dohodu, která by redukovala a do roku 2000 bývala mohla zcela eliminovat zlověstné arzenály jaderných zbraní, jimiž tehdy Spojené státy a Sovětský svaz disponovaly.
Navzdory všem našim rozdílným názorům jsme s Reaganem sdíleli silné přesvědčení, že civilizované země by neměly dělat z tak barbarských zbraní pilíře své bezpečnosti.
A přestože se nám v Reykjavíku nepodařilo realizovat naše nejvyšší aspirace, stal se zmíněný summit i tak „významným bodem zvratu při hledání bezpečnějšího a zajištěnějšího světa“, jak to vyjádřil můj tehdejší protějšek.
Následujících několik let může rozhodnout, zda se náš společný sen zbavit svět jaderných zbraní někdy podaří realizovat.
Kritikové označují jaderné odzbrojení přinejlepším za nerealistické a přinejhorším za riskantní utopický sen.
Poukazují na „dlouhý mír“ studené války jako na důkaz, že jaderné odstrašení je jediný prostředek, jak odvrátit velkou válku.
Jako člověk, jenž kdysi těmito zbraněmi vládl, s tím silně nesouhlasím.
Jaderné odstrašení vždy bylo složitým a křehkým garantem míru.
Svou nečinností i tím, že nedokážou navrhnout přesvědčivý plán jaderného odzbrojení, podněcují USA, Rusko i ostatní jaderné mocnosti budoucnost, v níž budou jaderné zbraně zákonitě použity.
Této katastrofě se musí předejít.
Před pěti lety jsem spolu s Georgem P.
Shultzem, Williamem J.
Perrym, Henrym A.
Kissingerem, Samem Nunnem a dalšími osobnostmi poukázal na skutečnost, že se zvyšujícím se počtem jaderných států se jaderné odstrašení stává riskantnější a méně spolehlivé.
Vyloučíme-li preventivní válku (která se ukázala jako kontraproduktivní) a účinné sankce (které se až dosud ukazují jako nedostatečné), pak mohou pouze upřímné kroky směrem k jadernému odzbrojení zajistit vzájemnou bezpečnost potřebnou k uzavření tvrdých kompromisů v otázce kontroly zbraní a otázek nešíření.
Důvěra a porozumění vybudované v Reykjavíku vydláždily cestu ke dvěma historickým smlouvám.
Smlouva o likvidaci raket kratšího a středního doletu (INF) z roku 1987 zničila obávané rakety rychlého úderu, které v té době ohrožovaly evropský mír.
A Smlouva o omezení počtu strategických zbraní (START I) z roku 1991 vedla během deseti let ke snížení přebujelých jaderných arzenálů USA a Sovětského svazu o 80%.
Při absenci důvěryhodného tlaku na jaderné odzbrojení se však vyhlídky kontroly a nešíření zbraní snižují.
Během oněch dlouhých dní v Reykjavíku jsem poznal, že rozhovory o odzbrojení mohou být stejně konstruktivní jako svízelné.
Tím, že jsme s Reaganem propojili několik vzájemně souvisejících záležitostí, vybudovali jsme důvěru a porozumění potřebné ke zmírnění závodů v jaderném zbrojení, nad nimiž jsme ztratili kontrolu.
Při zpětném ohlédnutí byl konec studené války předzvěstí nástupu chaotičtějšího uspořádání globální moci a přesvědčovací schopnosti.
Jaderné mocnosti by měly lpět na požadavcích Smlouvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1968 a obnovit jednání o odzbrojení vedená v dobré víře.
To by zvětšilo diplomatický a morální kapitál, který by měli diplomaté k dispozici v úsilí o omezení šíření jaderných zbraní ve světě, kde má více zemí než kdykoliv dříve prostředky potřebné ke konstrukci jaderné bomby.
Pouze seriózní program všeobecného jaderného odzbrojení může zajistit uklidnění a důvěryhodnost potřebné k vybudování globální shody v názoru, že jaderné odstrašení je mrtvá doktrína.
Politicky ani finančně si už nemůžeme dovolit současný diskriminační systém jaderných a nejaderných států.
Reykjavík prokázal, že smělý přístup nese ovoce.
V roce 1986 nebyly podmínky pro smlouvu o odzbrojení ani zdaleka příznivé.
Než jsem se stal v roce 1985 nejvyšším představitelem Sovětského svazu, dosáhly vztahy mezi supermocnostmi studené války kamenitého dna.
Přesto se nám s Reaganem podařilo vytvořit prostřednictvím neutuchající vstřícnosti a osobní interakce rezervoár konstruktivního ducha.
Zdá se, že dnes nám chybějí lídři, kteří by disponovali smělostí a vizí potřebnými k opětovnému přesunutí jaderného odzbrojení do centra mírového globálního uspořádání.
Hospodářská omezení a katastrofa v Černobylu nás tehdy pomohly přimět k akci.
Proč dnes podobnou reakci nevyvolaly velká recese a katastrofální havárie v japonské elektrárně Fukušima Daiči?
Prvním krokem by bylo, aby USA konečně ratifikovaly Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBT) z roku 1996.
Prezident Barack Obama tuto smlouvu schválil jako životně důležitý nástroj k odrazení šíření jaderných zbraní a zamezení jaderné války.
Je načase, aby Obama naplnil závazky přijaté v roce 2009 v Praze, převzal Reaganovu roli velkého komunikátora a přesvědčil americký senát, aby se formálně přihlásil k dodržování CTBT.
To by přimělo ostatní odolávající země – Čínu, Egypt, Indii, Indonésii, Írán, Izrael, Severní Koreu a Pákistán –, aby se rovněž začaly CTBT znovu zabývat.
Pak bychom se dostali blíže ke globálnímu zákazu jaderných zkoušek v jakémkoliv prostředí – v atmosféře, pod mořem, ve vesmíru či v podzemí.
Druhým nezbytným krokem je, aby USA a Rusko navázaly na Novou dohodu START a zahájily razantnější likvidaci zbraní, zejména zbraní taktických a záložních, které neslouží žádnému účelu, plýtvají prostředky a ohrožují bezpečnost.
Tento krok musí souviset s omezeními protiraketové obrany, jedné z klíčových otázek, které podkopaly summit v Reykjavíku.
Smlouva o zákazu výroby štěpných materiálů pro vojenské účely (FMCT), která už dlouho vázne na multilaterálních rozhovorech v Ženevě, a úspěch druhého summitu o jaderné bezpečnosti, plánovaného na příští rok do Soulu, pomohou zajistit nebezpečné jaderné látky.
To bude zároveň vyžadovat, aby Globální partnerství 2002, jehož cílem je zabezpečení a eliminace všech zbraní hromadného ničení – jaderných, chemických i biologických –, bylo obnoveno a rozšířeno, až se jeho představitelé sejdou příští rok v USA.
Náš svět je nadále příliš militarizovaný.
V dnešním ekonomickém klimatu se jaderné zbraně staly ohavnou pastí na peníze.
Budou-li hospodářské obtíže přetrvávat, což se zdá pravděpodobné, měly by USA, Rusko i další jaderné mocnosti využít okamžiku a zahájit multilaterální odzbrojování prostřednictvím nových nebo již existujících kanálů, jako je Konference OSN o odzbrojení.
Tyto úvahy by přinesly větší bezpečnost za méně peněz.
Stejně tak je ovšem třeba řešit hromadění konvenčních vojenských sil – motivované do značné míry enormní vojenskou silou, kterou mají USA rozmístěnu po celém světě.
V době, kdy se angažujeme za rozšíření naší Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, bychom měli vážně uvažovat o celosvětovém snížení zátěže plynoucí z vojenských rozpočtů a sil.
Americký prezident John F.
Kennedy kdysi varoval, že „každý muž, žena a dítě žijí pod jaderným Damoklovým mečem, který visí na nejtenčí niti schopné se kdykoliv přetrhnout“.
Lidstvo více než 50 let toto smrtelné kyvadlo ostražitě sleduje, zatímco státníci debatují o tom, jak vyspravit jeho třepící se prameny.
Příklad Reykjavíku by nám měl připomínat, že pouhé utišující prostředky nestačí.
Naše úsilí před 25 lety přinese ovoce pouze tehdy, když se atomová bomba ocitne vedle pout pro otroky a hořčičného plynu z první světové války v muzeu dávno minulých zvěrstev.
Afirmativní akce pro Evropu
Násilí ve Francii, podněcované omračující nezaměstnaností a bezcitným policejním dohledem, odráží naprostý neúspěch francouzského modelu společenské integrace.
Evropskou neschopnost integrovat své menšiny však dalo bolestně najevo už násilí jinde v Evropě, například červencové bombové útoky v Londýně a brutální vražda nizozemského režiséra Thea van Gogha v ulicích Amsterodamu v listopadu 2004.
Jak se ve Francii nepokoje utišují, francouzští politici si lámou hlavu, co dělat dál.
Před čtyřiceti lety, kdy v Americe formálně skončila legální segregace černochů a bělochů, Spojené státy čelily podobným problémům.
Americká reakce ovšem ukazuje, že integraci nelze považovat za jednosměrnou cestu.
Kromě zavádění požadavků a donucování, aby se menšiny zařadily do hlavního proudu, společnost musí být ochotná po sobě samé žádat, aby vytvořila prostor pro všechny své občany.
Evropa by se jako možným vzorem, jenž by mohla následovat, měla zabývat takzvanými politikami „afirmativní akce“, které uzákonila Amerika, aby černochům zajistila příležitosti.
Afirmativní akce neboli „pozitivní diskriminace“, jak se tyto politiky někdy nazývají, začala u přijímání na vysoké školy.
Na počátku 70. let však prezident Richard M.
Nixon záběr afirmativní akce rozšířil.
Etnicita tudíž začala být považována za pozitivní faktor nejen u přijímacích řízení na univerzity, ale rovněž při rozhodování v tendrech na vládní zakázky, ulehčování přístupu k úvěrům pro malé podniky a najímání personálu do vládních služeb.
Argumentem pro afirmativní akci byla v oněch dávných dobách skutečnost, že po dlouhém období systematické nespravedlnosti nezajistí rovné příležitosti pro všechny pouhé postavení diskriminace založené na rase nebo pohlaví mimo zákon.
Na tyto programy se často pohlíží tak, že jsou v rozporu s určitou základní americkou hodnotou, zejména, že přijímání studentů, přidělování úvěrů i najímání pracovníků by se mělo zakládat na přednostech jedince, nikoli na odlišnosti skupin.
I po třech desítkách let však stále existují.
Ba přední americké společnosti jako General Motors, General Electric a Walmart si ze své vlastní iniciativy vytvořily programy afirmativní akce jak pro najímání pracovníků, tak pro výběr dodavatelů.
Obdobně platí, že zpravodajské programy amerických televizí zaplňují moderátoři a moderátorky různého etnického původu.
Ve Francii naproti tomu bylo velkou novinkou už jen nasazení černošské moderátorky Audrey Pulvarové, neboť většina jejích francouzských kolegů jsou běloši.
Afirmativní akce v USA dokázala vytvořit významnou afroamerickou střední třídu.
Procentní podíl černošských domácností s výdělkem přes 50 tisíc dolarů ročně (upraveno o inflaci) se za poslední čtyři desítky let více než ztrojnásobil, z 9,1% v roce 1967 na 27,8% v roce 2001.
Vysoké pozice v zaměstnání zastává ve veřejném i soukromém sektoru v USA více lidí odlišné barvy pleti a více žen než jinde na světě.
Skutečnost, že nadále existuje rozsáhlá černošská chudinská třída – což děsivě dramatickým způsobem odhalily nedávné záplavy v New Orleans – je především důsledek mizerných školských soustav.
Programy afirmativní akce jsou samozřejm�� odjakživa terčem pro ty, kdo z nich nemohou těžit.
V roce 2003 jistý bělošský student požádal Nejvyšší soud USA, aby prohlásil, že zohlednění rasy v politice přijímání studentů na Michiganskou univerzitu porušuje doložku o rovné ochraně ve čtrnáctém dodatku k Ústavě USA.
Nejvyšší soud však rozhodl, že program je ústavní, s odvoláním na „závažný zájem státu“ na rasové rozmanitosti. „Má-li se uskutečnit sen o jediném, nedělitelném národě,“ prohlásil soud, „je zapotřebí skutečné účasti příslušníků všech rasových a etnických skupin v civilním životě národa.“
Během svého rozhodování Nejvyšší soud zvážil právní rozbor podaný šedesáti velkými americkými podniky, vedenými General Motors, který žádal o potvrzení afirmativní akce.
Firmy tvrdily, že dovednosti potřebné v dnešním globálním tržním prostředí lze rozvíjet jedině interakcí s širokou rozmanitostí lidí.
Vojenští důstojníci a velitelé ve výslužbě soudu sdělili, že afirmativní akce je významná pro udržení integrovaných důstojnických sborů.
Jednou věcí, kterou americké programy afirmativní akce dělat nesmí, je stanovovat kvóty pro jednotlivé menšiny, neboť to brání soutěživosti mezi různými skupinami.
Při porovnávání skupin je však dovoleno využít příslušnosti jedince k nedostatečně zastoupené menšině v jeho prospěch.
Univerzita tedy může vybrat černošského studenta s uspokojivým hodnocením přijímací zkoušky, třebaže existuje bělošský student s lepším výsledkem.
Ze současného francouzského pohledu jsou však zákony a směrnice založené na etnicitě považovány za nežádoucí zásah do republikánského ideálu.
Francouzský prezident Jacques Chirac se staví vehementně proti kvótám pro přistěhovalce ze strachu, že by taková politika stigmatizovala skupiny.
A francouzské podniky řešení problémů předměstí za svůj úkol nepovažují.
Navíc francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy neudělal mnoho, jen rozdal několik zvláštních stipendií nejbystřejším přistěhovalcům z předměstí.
Francie programy afirmativní akce má, avšak jsou zaměřené na chudobu, nikoli na etnicitu.
Jestli to evropští politici s prevencí rozkolu mezi skupinami obyvatel myslí vážně, afirmativní akce je nezbytná – nejen na pracovištích, ale i v oblastech úvěrů pro malé firmy, úvěrů pro domácnosti, veřejných zakázek a přijímacích řízení na školách.
Tony Blair, který nedostatkům integrace ve Velké Británii čelil v červenci, by měl využít současného předsednictví své země v Evropské unii a učinit z programů afirmativní akce nejvyšší prioritu summitu lídrů evropských vlád, který proběhne příští měsíc v Bruselu.
Cenově přijatelná zelená energie
KODAŇ – Veřejná skepse ohledně globálního oteplování sice možná sílí, ale vědecký konsenzus je pevný jako dřív: člověkem zapříčiněná změna klimatu je skutečná a přehlížíme ji na vlastní nebezpečí.
Je-li ovšem toto poznání ustálené (a mělo by), existuje neméně závažná a důležitá otázka, která je stále zcela otevřená: co bychom v té věci měli dělat?
Jeden recept, který se čím dál častěji přetřásá, zajisté zní rozumně: svět by měl drasticky snižovat množství skleníkových plynů, jež dennodenně chrlí do atmosféry.
Konkrétně slýcháme, že cílem by mělo být 50% snížení celosvětových emisí oxidu uhličitého do poloviny století.
I jeho zastánci připouštějí, že dosažení tohoto cíle nebude snadné – a mají pravdu.
Vlastně mají svou pravdu natolik, až se mýlí.
Dovolte mi to vysvětlit.
Naše závislost na palivech uvolňujících uhlík je víc než enormní.
Je přímo drtivá.
Navzdory všem řečem o solárních, větrných a dalších halasně propagovaných zdrojích zelené energie, pokrývají tyto zdroje jen 0,6 % globální spotřeby energie.
Obnovitelná energie v drtivé většině pochází z často neudržitelného spalování dřeva a biomasy lidmi ve třetím světě.
Fosilní paliva tvoří víc než čtyři pětiny světového energetického jídelníčku.
Takže abychom světové uhlíkové emise do poloviny století osekaly na polovinu, zjevně bychom museli získávat mnohem více energie ze zdrojů, jež uhlík neuvolňují.
Dokážeme to?
Podle Mezinárodní energetické agentury ke splnění cíle snížení emisí o 50 % od nynějška do poloviny století potřebujeme:
Uvědomte si ale následující: tento seznam nelíčí, co bychom museli vybudovat od nynějška do roku 2050, ale co bychom v tomto období museli stavět každoročně!
A ještě jedna věc: i kdyby se nám to vše podařilo zvládnout (což zjevně nelze), vliv na globální teploty by byl do roku 2050 sotva postřehnutelný.
Podle nejznámějšího klimaticko-ekonomického modelu by toto nesmírné úsilí vyústilo ve snížení globálních teplot o pouhou desetinu jediného stupně Celsia a zároveň by zbrzdilo vzestup hladin moří o pouhý jeden centimetr.
To by za vynaložené peníze nebylo mnoho muziky.
Vždyť odhadované náklady tohoto přístupu – nějakých 5 bilionů dolarů ročně do poloviny století – natolik převyšují pravděpodobné přínosy, že vůbec nedává smysl takový postup nazývat řešením.
Naštěstí existuje lepší a důmyslnější způsob jak se s globálním oteplováním vypořádat.
Co kdybychom namísto utrácení bilionů dolarů za výstavbu nemožného počtu elektráren – anebo spíš odsouzení miliard lidí po celém světě do pokračující chudoby snahou zajistit, aby pro ně používání paliv uvolňujících uhlík vyšlo příliš draho –, usilovali raději o zlevnění zelené energie?
Solární panely jsou dnes velmi nákladné – oproti fosilním palivům co do ceny na jednotku energetického výkonu asi desetinásobně –, takže si jejich instalaci mohou dovolit jen zazobaní Zápaďané s dobrými úmysly (a obvykle dobrými dotacemi).
Vezměte si ale, kde bychom byli, kdyby se nám podařilo desetinásobně zlepšit účinnost solárních článků – jinými slovy, kdybychom zajistili, že budou levnější než fosilní paliva.
Nemuseli bychom nikoho nutit (ani dotovat), aby přestal uhlí či ropu spalovat.
Všichni včetně Číňanů a Indů by přešli k lacinějším a čistším alternativám – a globální emisní cíle by byly automaticky splněné.
Můžeme tohoto technického zázraku dosáhnout během příštích 20 až 40 let?
Řečeno stručně: ano.
Cena sluneční energie setrvale klesá už 30 let – o zhruba 50 % každých deset let – a dostatečně velkými investicemi do výzkumu a vývoje bychom tento pokles pravděpodobně mohli ještě urychlit.
Jak velkými investicemi?
Kdybychom byli ochotni vyčlenit na výzkum a vývoj v oblasti zelených energií jen 0,2 % globálního HDP (zhruba 100 miliard dolarů ročně), jsem přesvědčen, že bychom mohli vyvolat rozhodující průlomy nejen u solární energie, ale u širší škály dalších technologií alternativních energií.
Tato víra v možnosti technického pokroku připadá některým klimatickým aktivistům naivní, nebo dokonce falešná.
Je tomu ale skutečně tak?
Vezměme si jeden ze zázraků moderní doby – osobní počítač.
Tato zařízení se nestala běžnou součástí domácností proto, že by vlády dotovaly jejich nákupy anebo uměle zvyšovaly ceny psacích strojů a logaritmických pravítek.
Ne, ve skutečnosti došlo k tomu, že vláda Spojených států, velkou měrou v důsledku kosmického soupeření, nalila spoustu peněz do výzkumu a vývoje v oblasti fyziky polovodičů a elektrotechniky.
Výsledné průlomy nejenže v roce 1969 dostaly Neila Armstronga na Měsíc, ale také firmě Apple umožnily uvést v roce 1976 prvního Maca a firmě IBM několik let nato první PC.
S čistou energií můžeme udělat totéž.
Pusťte z hlavy dotace neúčinných technologií i zvyšování cen fosilních paliv tak, aby byly neúnosně drahé.
Raději financujme základní výzkum, který zelenou energii zlevní a zjednoduší tak, že bude neodolatelná.
Afghánistán a budoucnost NATO
V Afghánistánu se nedaří.
Někdy na přelomu let 2001/2002 Bushova administrativa usoudila, že stabilizace a rekonstrukce Afghánistánu už není její nejvyšší prioritou a vsadila místo toho na změnu režimu v Iráku pod taktovkou armády.
Afghánistán tedy lze oprávněně považovat za první oběť její pomýlené strategie.
Bushova administrativa ale není jediným viníkem zhoršující se situace v Afghánistánu.
Zajistit stabilitu a bezpečnost země bylo úkolem NATO a podíl odpovědnosti za zhoršující se poměry tedy nese slabý generální tajemník NATO a evropští spojenci, zejména Německo a Francie.
Navzdory všem těžkostem přesto situace v Afghánistánu není na rozdíl od Iráku beznadějná.
V prvé řadě existoval dobrý důvod v Afghánistánu vstoupit do války, neboť odtud vzešly útoky z 11. září 2001.
Když byla intervence Západu podniknuta, ukončila téměř nepřetržitou občanskou válku a většina obyvatel ji stále vnímá souhlasně.
Konečně, intervence na rozdíl od Iráku nerozlámala základy vnitřní struktury afghánského státu ani neohrozila jeho soudržnost.
Bude-li Západ prosazovat realistické cíle a bude tak činit s vytrvalostí, jeho hlavní cíl – stabilní centrální vláda, která dokáže vytlačit Tálibán, udržet zemi pohromadě a s pomocí mezinárodního společenství zajistit rozvoj země – je stále dosažitelný.
Úspěch Západu závisí na čtyřech předpokladech:
Válka v Afghánistánu nikdy nebyla jen afghánskou občanskou válkou; země byla celá desetiletí spíš dějištěm regionálních střetů a hegemonických zápasů.
Takže ačkoliv oživení Tálibánu plyne zčásti z žalostně zanedbané rekonstrukce jižní a východní paštunské části země, má také vnější příčiny.
Především Pákistán se už víc než dva roky vzdaluje bonnskému konsenzu, vsází na renesanci Tálibánu a poskytuje mu rozsáhlou podporu.
Znovuzrození ozbrojeného povstání Tálibánu proti afghánské centrální vládě by bez útočišť Tálibánu na pákistánské straně afghánské hranice a bez pákistánského finančního zajištění vlastně nebylo možné.
Jednání Pákistánu vysvětluje hlavně jeho strategická změna kurzu ve světle slabosti USA v Iráku a v regionu jako celku a nově upevněné vztahy mezi Indií a Afghánistánem, jež vedou k zesilování indické přítomnosti ve střední Asii.
V této spojitosti považuje Pákistán Karzáího vládu v Kábulu za nepřítele Islámábádu a hrozbu pro jeho klíčové strategické zájmy.
Znovuzrození ozbrojeného povstání Tálibánu proti afghánské centrální vládě by bez útočišť Tálibánu na pákistánské straně afghánské hranice a bez podpory pákistánské tajné služby ISI nebylo možné.
Napomáháním Tálibánu si ale Pákistán hraje s ohněm, poněvadž dnes už existují pákistánští Tálibové, kteří představují hrozbu právě pro Pákistán.
Americká politika vůči Pákistánu je rovněž nebezpečně krátkozraká a připomíná chyby, jichž se USA dopustily v Íránu před islámskou revolucí roku 1979.
Nicméně USA alespoň nějakou politiku vůči Pákistánu mají, což se o NATO a Evropě říct nedá.
Je vlastně naprosto nepochopitelné, že zatímco se v horách Hindúkuše rozhoduje o budoucnosti NATO a tisíce evropských vojáků, již jsou tu rozmístěni, riskují životy, Pákistán – klíč k úspěchu či nezdaru mise v Afghánistánu – nemá v plánech a kalkulacích NATO žádnou úlohu.
Část potíží NATO plyne ze skutečnosti, že řada členských států trvá na právu dělat vlastní vojenská a politická rozhodnutí a tyto „národní výhrady“ závažně omezují schopnost NATO jednat.
Má-li NATO uspět, musí se právě toto bezodkladně změnit.
Už dávno proto měl proběhnout summit NATO, během něhož by všichni členové udělali inventuru situace a vyvodili odpovídající závěry.
Má-li se zabránit propadu země do téže propasti jako Irák, je třeba odstranit národní výhrady a přijmout jednotnou strategii pro dosažení úspěchu, včetně zvýšení civilní i vojenské pomoci Afghánistánu.
Dále je třeba znovu vybudovat regionální konsenzus mezi všemi aktéry, včetně Pákistánu, Íránu a Indie, jejichž společnou zodpovědnost za mír, stabilitu a rekonstrukci v Afghánistánu musí Evropa a USA pochopit.
K dosažení tohoto cíle je také zapotřebí konference navazující na Bonnskou dohodu.
Zatímco základy války v Iráku se opírají o myšlení, jehož otcem bylo přání, válka v Afghánistánu byla nezbytná a nevyhnutelná, protože odtud pocházela teroristická hrozba z 11. září 2001.
Bylo by víc než tragické – šlo by o bezpříkladnou politickou pošetilost –, kdyby měl Západ v Afghánistánu kvůli nedostatku odhodlání a politické předvídavosti promrhat svůj úspěch.
Evropa by byla nucena zaplatit nepřijatelně vysokou cenu a budoucnost NATO by zřejmě byla v ohrožení.
Umírající matky v Afghánistánu
Zhruba 75% úmrtí afghánských novorozenců je způsobeno nedostatkem potravy, tepla a péče.
Nejhůře jsou na tom nemilované malé holčičky.
Z důvodů souvisejících s těhotenstvím zemře v celém Afghánistánu každých 27 minut jedna žena – a možná i častěji, protože řada podobných úmrtí není zaznamenána.
Mnoha těmto ženám, možná i většině, je méně než šestnáct let.
Taliban, který je dnes obviňován prakticky ze všeho, co je v Afghánistánu špatného, je už téměř sedm let oficiálně v ústraní – proč jsou tedy podmínky stále tak neutěšené?
V Kábulu a Herátu houfně přibývá mobilních telefonů, prodává se tu nápoj s názvem „Afghan Cola“, z něhož se kazí zuby, internet funguje (někdy), jsou zde bankomaty, moderní laboratoře na výrobu heroinu, automobily s pohonem všech kol, pětihvězdičkové hotely, reklamy na soukromé banky – zkrátka všechny atributy globalizované modernosti.
Přesto tolik žen umírá jako mouchy, v kalužích krve a hluboce zakořeněné lhostejnosti.
Pomoc ve výši miliard dolarů sice vedla ke zlepšením v městských oblastech, kde byla vybudována zdravotnická zařízení a vyškoleny porodní asistentky, avšak celkově se statistiky mateřské úmrtnosti prakticky nezměnily.
Jak mi řekl jeden lékař: „Schopná porodní bába nebo asistentka bude raději bez práce v Kábulu než zahrabaná v odlehlé vesnici.“ Většina Afghánců však žije právě v odlehlých vesnicích – a k těm v Badachšánu se lze dostat pouze po celodenní kodrcavé jízdě na oslu.
Tato mizerná situace byla vysvětlována mnoha různými příčinami, zejména absencí infrastruktury a místních ekonomických podmínek.
Řešit se však musí také kulturní otázky, protože nejvýznamnější příčinou úmrtnosti matek je diskriminace podle pohlaví.
V afghánské společnosti začíná diskriminace ihned po narození.
Jedním z očividných důvodů je, že chlapec je předurčen k tomu, aby celý život podporoval své rodiče a velkou část rodiny, takže představuje dlouhodobou investici, zatímco dívka bude co nejdříve předána rodině svého chotě.
Živení dívky je tak v podstatě pokládáno za péči o majetek někoho jiného.
Jednou jsem slyšela děsuplnou historku o porodu koncem pánevním, který tradiční porodní bába neuměla zvládnout.
Nakonec vykroutila ven tělíčko dítěte oddělené od hlavy, která zůstala v matčině děloze.
Trvalo šest dní, než ženu dopravili do nemocnice v Dželálábádu, přestože nebydlela příliš daleko.
Žena nakonec přežila, avšak s vážnými zdravotními komplikacemi včetně trvalé píštěle, které ji odsoudí k životu mimo vlastní rodinu a k nevýslovnému utrpení.
Tuto tragédii lze číst mnoha způsoby, přičemž jeden je srdceryvnější než druhý.
Všimněme si však, že k ní došlo nedaleko od zdravotnického zařízení.
Jakmile porodní bába poznala, že dítě přichází na svět nožičkama napřed, musela vědět, že pro záchranu matky nebo dítěte může udělat jen málo.
Ještě předtím si musela všimnout, že se dítě správně neobrátilo a že se schyluje k velkým problémům.
To znamená, že někdo – manžel nebo tchyně – rozhodl neposlat mladou ženu do nemocnice a místo toho ji ponechat téměř týden v nelidském utrpení.
Řešením není pouhé vybudování většího počtu nemocnic, ale i změna hluboce zakořeněné přezíravosti vůči ženám.
Bohužel se situace v posledních 30 letech zhoršila, poněvadž afghánská odnož islámu v kombinaci s jeho odkazem strašlivé chudoby a válek se zde snoubí s již tak misogynní předislámskou tradicí.
Úmrtnost matek je chmurným důsledkem této zapeklité situace.
Právní systém, školy i sdělovací prostředky by mohly vyvolat změnu, ale žádný oficiální orgán nebere tento problém dostatečně vážně, aby zahájil účinné kroky.
Stěžejní důvod je zoufale prostý: životy žen nemají hodnotu, a dokonce i ženy samy vnímají své utrpení jako cosi nevyhnutelného.
Afghánistán potřebuje soudní vyšetření každého úmrtí a také zákony, podle nichž by bylo trestným činem odepírat přístup k lékařské pomoci – pokud je dostupná – ženám a dětem (nebo přesněji dětem a jejich dětem vzhledem k tomu, že se dívky často provdávají ve 14 letech).
Obávám se, že vězení by pak byla plná tyranských manželů, a byť to nerada říkám, také mstivých tchyní.
Zdravotnická osvěta prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků, která by dosáhla i do vzdálených koutů země, je naléhavou prioritou, avšak zároveň byla a je zcela ignorována ve prospěch priorit komerčních.
Zpochybňování celé kultury je samozřejmě politicky nekorektní přístup.
Musíme však odmítnout klanět se před oltářem tolerance, pokud jde o věci, které jsou naprosto nepřijatelné, a�� už k nim dochází kdekoliv – a právě takovým věcem dnes svět v Afghánistánu nečinně přihlíží.
Posvěcuje však diverzita podobně brutální úmrtí a nesmyslné násilí na ženách jen proto, že nějaká údajně tradiční praxe umožňuje, aby se vdávaly dříve, než je jejich tělo připraveno, a odepírá jim zdravotní péči při porodu?
Boj s úmrtností matek v Afghánistánu se musí stát globální prioritou.
Společnost umožňující brutální zacházení se ženami totiž v konečném důsledku zůstane živnou půdou obecného násilí.
Afghánská feministická revoluce
Více než 300 afghánských žen – mnohé z nich studentky – pochodovalo společně 16. dubna Kábulem na protest proti novému zákonu schválenému parlamentem, který by na ženy uvalil řadu omezení připomínajících vládu Tálibánu.
Zákon by povoloval znásilnění manželem, omezoval by pohyb žen – třeba za prací či studiem – bez mužského souhlasu a postihoval by odmítnutí oblékat se tak, jak si přeje manžel.
Afghánky čelící zástupu rozhněvaných mužů, kteří jim spílali, že jsou „děvky“, a zahrnuli je dalšími nadávkami, pochodovaly pod prškou urážek dvě míle a doručily petici proti právní normě zákonodárcům.
Zákon schválily obě komory parlamentu a prezident Hamíd Karzáí jej podepsal.
Norma teď postihuje pouze šíitskou menšinu, ale hrozí, že bude mít vliv na projednávanou legislativu, která by mohla sešněrovat i práva nešíitských žen.
Když západní média od zúčastněných žen žádala citace, častokrát si vyslechla oblíbenou feministickou frázi v západním stylu: „Tyto zákony by proměnily ženy v jistý druh majetku.“ Protipólem k představě ženy jako majetku je na Západě mimořádně individualistický požadavek osobní autonomie – rozhodování se zakládá primárně na vlastních přáních ženy, nikoli na jejím postavení manželky, matky, členky společenství či vyznavačky víry.
Některé úvahy západních feministek sice mohou být pro ženy v Afghánistánu i jinde v rozvojovém světě při jejich odporu vůči jistým formám mužského útlaku užitečné, ale neměly bychom předpokládat, jak doposud mnohé západní feministky činí, že naším úkolem je šířit „náš“ feminismus.
Právě naopak, feminismus vyjadřovaný ženami, jako jsou tyto afghánské hrdinky, by nás na Západě měl poučit o našich vlastních nedostatcích.
Stěžejní teorií, s níž nastupující feministky z tradičních a věřících společností pracují, se od západního feminismu výrazně odlišuje – a v některých ohledech je hlubší a humánnější.
V Indii mi například feministky vylíčily vizi ženské rovnosti, která se opírala spíš o rodinu než o vlastní já a která si vážila služby pro komunitu víc než osobního uspokojení.
Nepohlížely na svůj zápas jako na kulturní či ideologický střet mezi muži a ženami, ale spíš jako na velice praktické úsilí žít bez násilí a sexuálních útoků, bez nucených sňatků dětí, bez upalování nevěst a bez zákonného vylučování z rovnoprávnosti.
Konsenzus prosazující silnější práva a svobody pro ženy, který se rodí v Indii, sice nesporně vyvolává jisté pozdvižení a adaptace (zejména v rozšiřujících se řadách středních tříd), ale dosud nenapustil jedem základní důvěru a vřelost mezi muži a ženami – a snad tak ani nikdy neučiní.
Rovněž se nezdá pravděpodobné, že by se řídil příkladem roztříštěné, individualizované, solitérní společnosti – a komercializované sexuální revoluce – reflektované v západním, sebestředném feminismu.
Tato verze feminismu – představa, že ženy si mohou nárokovat rovnoprávnost, a přesto nadále zastávat váženou úlohu v domácnosti, nade vše si cenit rodiny a pohlížet na práva v kontextu společenství a náboženství – se jeví jako velice potřebná korekce některých nedostatků západního feminismu.
Ideálně by se v rozvojovém světě měl vyvíjet i mužský elán usilující o pokrok a spojit myšlenku autonomního já s podporou rodiny, společnosti a dalších vazeb, z čehož by se západní muži také ponaučili.
Intelektuálně nám tyto ženy navíc připomínají, že západní feminismus se nemusel vyvíjet právě tak, jak se vyvíjel, a že se stále může změnit nebo rozšířit tak, aby vzal za svou příjemnější a humánnější definici rovnosti.
Simone de Beauvoir, jejíž průkopnická kniha Druhé pohlaví položila základy poválečného západního feminismu, byla existencialistka a nebyla manželkou, matkou ani věřící.
Její dílo tedy přirozeně postulovalo ženskou svobodu v sekulárním, solitérním a individualistickém kontextu, kde „svoboda“ znamená spíš ryzí autonomii než rovnoprávné začlenění do celku, zahrnujícího rodinu, komunitu, ba i Boha.
Dobrou zprávou pro všechny ženy, na Východě i na Západě, je, že prezident Karzáí pod silnou mezinárodní kritikou – a nejen kritikou ze Západu – necelý týden po průvodu žen zákon změnil.
Toto celosvětové pozdvižení je jasným dokladem toho, jak tři desítky let napadání establishmentu ze strany západních feministek změnilo svět k lepšímu.
Období našeho (západního) feministického vůdcovství je teď ale u konce – a z dobrých důvodů.
Jako ženy na Západě už víme, co tvoří naše problémy, a známe dopodrobna program jejich řešení.
Nechybí nám teď analýza, ale organizační a politická vůle konat.
Vůdcovská úloha se tedy přesouvá k ženám v rozvojovém světě.
Jejich agenda je palčivější a jejich problémy jsou, upřímně řečeno, mnohem vážnější než naše, takže je mnohem naléhavější, aby právě ony vynašly vhodné teorie pro výzvy, jimž čelí.
Kdyby jedna z odvážných žen, které mašírovaly Kábulem, napsala – a já doufám, že právě ona nebo jedna z jejích sester v rozvojovém světě tak právě činí – průkopnický text pro příštích 50 let nezápadního feminismu, vyvěral by nesporně z rovnosti a byl by praktický.
A možná že by se svým pravděpodobným pohledem na svět jako na něco víc než na množinu pohlcujících a soupeřících autonomií či válku mezi pohlavími stal cenným zpochybněním otřepaných frází, o nichž si my západní feministky – a muži, kteří nás milují – stále myslíme, že je nutné je pokládat za samozřejmost.
Afghánská opiová válka
Až se na konci měsíce sejdou na summitu v Rize předáci NATO, bude nad touto slavnostní událostí viset mrak: afghánské opium.
Afghánistánu hrozí nebezpečí, že sklouzne zpět do rukou teroristů, povstalců a zločinců, a jádrem těchto potíží země je opiový obchod v řádech miliard dolarů.
Vysoce postavený generál NATO James Jones označil drogy za „Achillovu patu“ Afghánistánu.
Letošní rekordní úroda 6100 tun opia bude stát za nezákonnými příjmy převyšujícími 3 miliardy USD – což odpovídá bezmála polovině afghánského HDP.
Zisky pro drogové překupníky dále v řetězci budou ještě téměř dvacetkrát vyšší.
Opiové peníze korumpují afghánskou společnost od nejvyšších pater až po ta nejnižší.
Tajné úmluvy na nejvyšších místech umožňují vozit do země nákladními auty tisíce tun chemických složek potřebných k výrobě heroinu.
Ozbrojené konvoje bez potíží v zemi převážejí nezpracované opium.
Občas se na tom podílejí i armádní a policejní vozidla.
Zbraně a úplatky zajistí, aby vozidla nerušeně projížděla přes kontrolní stanoviště.
Opiáty volně proudí přes hranice do Íránu, Pákistánu a dalších středoasijských zemí.
Opiová pole zámožných majitelů půdy zůstávají nedotčená, neboť místní úředníci jsou podplaceni.
Hlavní překupníci se nikdy nedostanou před soud, protože soudci jsou upláceni nebo zastrašováni.
Vysoce postavení státní úředníci si ukrajují své opiové výnosy nebo úplatky za to, že mlčí.
Je zvrácené, že někteří guvernéři provincií a státní činitelé jsou v drogovém obchodu sami významnými hráči.
Afghánskému státu v důsledku toho hrozí převzetí zlovolnou koalicí extremistů, zločinců a oportunistů.
Opium afghánskou společnost rdousí.
Uvnitř Afghánistánu se rozrůstá drogová závislost.
Sousední země, jež bývaly tranzitními státy, jsou dnes významnými spotřebiteli, a to kvůli podobně dramatickým nárůstům závislosti na opiu a heroinu.
Nitrožilní aplikace drog v Íránu, Střední Asii a bývalém Sovětském svazu rozšiřuje HIV/AIDS.
Na tradičních západoevropských trzích by se zdravotníci měli připravit na vzestup počtu úmrtí na předávkování drogami, poněvadž letošní skvělá sklizeň opia povede k čistějším dávkám heroinu.
Co se dá dělat?
Zaprvé je třeba v Afghánistánu zdvihnout závoj korupce.
Afghánci mají plné zuby arogantních a dobře vyzbrojených magnátů, kteří si žijí v panských sídlech a jezdí v přepychových limuzínách Mercedes – jde o zemi, kde sotva 13% populace má elektřinu a většina lidí musí přežít s méně než 200 dolary na rok.
Nadešel čas, kdy by afghánská vláda měla označit, zostudit a propustit zkorumpované úředníky, zatknout hlavní drogové překupníky a opiové magnáty a zabavit jejich majetky.
Dárci vycvičili policii a žalobce a vybudovali soudy a vazební zařízení.
Teď je na vládě, aby soudní systém využila k prosazení právního řádu.
Bude těžké, ale ne nemožné, obnovit důvěru v ústřední vládu.
Dostat hlavní drogové překupníky za mříže nové, silně zabezpečené věznice Pal-i-Čarki poblíž Kábulu by byl dobrý začátek.
Samozřejmě, Afghánistán za svůj neutěšený stav nenese výhradní odpovědnost.
Heroinový obchod by nevzkvétal, kdyby západní vlády braly vážně boj proti užívání drog.
Je trpkou ironií, že země, jejichž vojáci v Afghánistánu nasazují život, jsou zároveň největšími trhy pro afghánský heroin.
Sousední státy dále musí udělat víc pro zastavení pohybu povstalců, zbraní, peněz a chemických složek přes jejich hranice do Afghánistánu.
Koaliční síly by měly přijmout ráznější přístup k drogovému problému.
Boj proti povstalcům a boj proti narkotikům jsou dvě strany téže mince.
Zvýšení bezpečí a posílení právního řádu musí zahrnovat zničení obchodu s opiem.
Dovolit opiovým překupníkům beztrestně jednat znamená nechávat jim volnou ruku pro získávání peněz na zaplacení zbraní a bojovníků, kteří vedou konflikt s afghánskou armádou a silami NATO.
Rada bezpečnosti Organizace spojených národů zmocnila Mezinárodní síly bezpečnostní pomoci k provedení všech opatření nezbytných ke splnění jejich mandátu.
Jednotky NATO by měly dostat zelenou ohledně pomoci afghánské armádě bojovat proti opiu – ničit heroinové laboratoře, rozpouštět opiové bazary, útočit na opiové konvoje a pohánět velkoobchodníky před soud.
A měly by získat nástroje a personální obsazení, aby dokázaly tento úkol splnit.
Snažit se naklonit si myšlení a city významných drogových překupníků nemá smysl.
Zemědělci jsou jiná kapitola.
Násilné ničení úrody přináší riziko zatlačení zemědělců do rukou extremistů, a nepovede tedy k udržitelnému úbytku opiových polí.
Vskutku, jak jsme viděli v některých andských zemích, může být kontraproduktivní.
Bezpečnost a rozvoj tedy musí postupovat ruku v ruce.
Aby toho bylo dosaženo, Afghánistán potřebuje víc rozvojové pomoci.
Mezinárodní podpora byla dosud štědrá, ale stále je výrazně pod úrovní srovnatelných příspěvků na hlavu v jiných postkonfliktních situacích – a potřeba je mnohem větší.
Zemědělci si od opia dlouhodobě odvyknou, jedině budou-li mít udržitelné živobytí.
V současnosti prosperují afghánští drogoví magnáti a venkovské komunity trpí.
Tento stav je zapotřebí obrátit.
Musíme trestat překupníky a odměňovat zemědělce.
Nemůžeme si dovolit v Afghánistánu selhat.
Nedávné dějiny nám názorně ukazují, co by se stalo, kdyby k tomu došlo.
Avšak každé řešení situace v Afghánistánu závisí na zlikvidování jeho opia.
Klíč k určování izraelských jestřábů
Prohlášení ministerského předsedy Ariela Šarona, že hodlá odstranit židovské osady z pásma Gazy a některé osady ze Západního břehu Jordánu, šokovalo a zaskočilo lidi jak v Izraeli, tak po celém světě.
Mnozí Šaronův plán odsoudili jako úskok.
Ona překvapenost ale byla od počátku pomýlená.
Navzdory tomu, jak se věc často jeví cizincům, vnitroizraelské debaty o budoucnosti okupovaných území se nikdy neomezovaly na jestřáby a holubice.
Tento proces, jako všechno v Izraeli, je složitější, obzvláště co se jestřábů týče.
V zásadě existují dva druhy izraelských jestřábů: jednomu říkejme ideologický a druhému strategický.
Ideologičtí jestřábové považují okupovaná území za nedílnou součást historické země izraelské, vlasti židovského národa.
Podle nich tato území patří k židovskému dědictví, a proto trvají na označování Západního břehu jeho hebrejským historickým názvem - Judsko a Samaří.
Nábožensky založení ideologičtí jestřábové opírají svá tvrzení o Boží sliby a o proroctví.
Nejsou takoví ale všichni.
Mnozí ideologičtí jestřábové jsou sekulární nacionalisté, jejichž žargon se podobá hantýrce typické pro nacionalisty střední a východní Evropy.
Do této kategorie patřil jak někdejší premiér Menachem Begin, tak Jicchak Šamir.
Ideologičtí jestřábové obvykle pocházejí z Národní náboženské strany a z členských stran Likudu.
Vzorem jim je nacionalistická ideologie spojovaná s Vladimirem Jabotinským, jenž svůj „revizionistický" sionismus založil jako výzvu jeho umírněnější verzi zastávané izraelskými Otci zakladateli, jako byli Chaim Weizmann a David Ben-Gurion.
Pak jsou tu strategičtí jestřábové.
Podle nich je vzhledem k úzké a zranitelné geografické podobě Izraele a přetrvávajícímu arabskému nepřátelství kontrola nad Západním břehem a Gazou nejen ideologickým imperativem, ale také bezpečnostní nutností.
Židovské osady na okupovaných územích pro ně nejsou návratem na historická teritoria, nýbrž bezpečnostními stanovišti, jejichž úkolem je bránit útoku na srdce Izraele nebo alespoň nepříteli znemožňovat lepší strategickou pozici.
Ve svém úsudku se mohou, a nemusí mýlit, ale nejde o úsudek ideologický.
Strategickým jestřábem je Ariel Šaron, který pochází z vojenského prostředí - vyrůstal ve společenské atmosféře mnohem bližší Straně práce než Jabotinského idejím.
Podle ideologických jestřábů jsou kompromisy velezradou: jak si můžete zahrávat s historickým dědictvím izraelského lidu, natož s Božím slibem Abrahamovi?
Strategičtí jestřábové jsou ale otevření praktickým dohodám a kompromisům - tedy pokud nadejdou správné okolnosti a pokud to v jejich očích bezpečnostní úvahy ospravedlňují.
Právě v tomto kontextu je třeba Šaronovy kroky vnímat.
Byl zvolen kvůli slibu, že zajistí mír a bezpečnost.
Nepřinesl ani jedno.
S porážkou Saddáma Husajna a jeho odchodem opadla nebezpečnost „východní fronty" proti Izraeli.
Vzhledem k nepřítomnosti palestinského partnera a přetrvávajícímu palestinskému terorismu - jenž se tvrdým izraelským odvetám potlačit nezdařilo - to, k čemu se teď Šaron zřejmě odhodlal, vychází z jeho strategicky zaměřeného myšlení: postavit účinnou bariéru, přesunout některé z izolovaných a strategicky neudržitelných osad a čekat na jindy.
Sledujeme-li Šaronovy výroky za poslední rok, zpozorujeme jasný model.
Nejprve připustil, že palestinský stát „nakonec" vznikne - to by u zarytých ideologických jestřábů bylo něco nepředstavitelného.
Několik měsíců nato vyvolal skandál na sjezdu své vlastní strany Likud, když prohlásil, že okupace je nesprávná a neobhajitelná - což byl další šok pro ty, kdo nikdy nehovoří o „okupovaných", nýbrž o „osvobozených" územích.
V prosinci loňského roku otevřeně řekl, že Izrael směřuje k jednostrannému stažení z některých území a že to bude znamenat „přesídlení" některých osad.
Ačkoliv se stále jednalo pouze o rétoriku, u premiéra ze strany Likud šlo o zcela nový jazyk.
Šaronova poslední prohlášení ovšem výslovně stanovila osady, jež mají být vyklizeny.
Ředitel Rady národní bezpečnosti generál Giora Eiland byl jmenován předsedou meziresortního Výboru pro přesídlování a vyzván, aby vypracoval plány pro uskutečnění evakuací, včetně odškodnění pro přesídlené osadníky.
Celá záležitost radikálně proměnila vnitropolitickou mapu Izraele.
Někteří ideologičtí jestřábové Šaronovy vlády pohrozili demisí.
Šimon Peres prohlásil, že Strana práce nabídne Šaronovi pomocnou ruku v parlamentu.
Hovoří se dokonce o vstupu Strany práce do vlády národní jednoty.
Zkouškou se samozřejmě nestane plánování, ale realizace stažení - a cesta je dlouhá a hrbolatá.
Šaronem zvolené načasování událostí mohlo vycházet z jeho potíží s policejním vyšetřováním ve věci údajné korupce.
Přesto by každý, kdo se snaží předvídat Šaronovo budoucí chování, měl mít na paměti, že na rozdíl od Begina a Šamira pochází Šaron z armády a že pro něj není rozhodující ideologie, nýbrž bezpečnost.
Jeho očividný pragmatismus by tedy neměl překvapovat.
Plochý svět a kulatý míč
Jak se blíží finálová etapa Mistrovství světa ve fotbale, nastala vhodná příležitost na prozatímní hodnocení turnaje.
Při letošním mistrovství, na rozdíl od předchozího v Japonsku a Jižní Koreji v roce 2002, jsme v prvním kole nebyli svědky žádné skutečně šokující porážky.
Švýcarsko a Austrálie se překvapivě probojovaly do vyřazovacího kola a asijské a africké týmy poněkud zklamaly, neboť postupuje jen Ghana.
Zatím byly odehrány pouze dva ošklivé zápasy, přeplněné jak fauly, nepěknými výpady a zbytečnou agresivitou, tak mnoha žlutými a červenými kartami: Itálie proti USA a Portugalsko proti Nizozemsku.
Jinak v Německu prožíváme nádherné mistrovství, jak ve smyslu sportovního chování, tak ohledně celkové atmosféry.
Co se týče Německa a Němců, člověk svou vlast a své krajany sotva poznává.
Nahrává nám i matka příroda.
Po dlouhé zimě a neexistujícím jaru začalo s prvním výkopem pohotově léto – a prakticky přes noc Německo předvádí svou nejslunečnější a nejrozkošnější podobu.
Počasí je středomořské a znenadání jsou takoví i lidé.
Organizace mistrovství je mimořádná (jak se dalo očekávat), přičemž vynikající práce policie nedala výtržníkům šanci.
Celé Německo se baví na nekonečném večírku s hosty z celého světa (což se neočekávalo).
A německý tým nádherným způsobem předvádí potěšující a moderní útočnou kopanou (což nikdo očekávat nemohl!).
Co je důležitější, nejen v německém týmu, nýbrž i v zemi jako celku zvedá hlavu mladé, pohodové, uvolněné a bezstarostné Německo – Německo, které je kosmopolitní, přátelské a dobře naladěné.
Roky špatných zpráv minuly Němce beze stop.
Lékaři stávkují, daně rostou, vládní strany se vzájemně cupují kritikou a sama kancléřka ve význačném projevu prohlásila, že země je v katastrofálním stavu.
Němci se ovšem, nezlomeni tím vším, nadále jednoduše radují na velkém fotbalovém večírku s nově nalezenými přáteli z celého světa.
Černá, červená a zlatá německá trikolora zdobí celou zemi jako nikdy dřív, ale téměř nikde nezaznívají nacionalistické podtóny.
Vedle německé vlajky jsou ostatně vyvěšeny vlajky mnoha dalších národů.
V Berlíně, stejně jako v dalších velkých německých městech, jsou taxíky nazdobeny vlajkami rodných zemí svých řidičů – od Angoly po Saúdskou Arábii.
Fanoušci se neodívají jen do svých národních vlajek, ale též do fantastických kostýmů připomínajících barvy jejich vlasti.
Vlajky se vyvěšují v naději na vítězství nebo také k osušování slz po porážce.
Krátce, Německo během Mistrovství světa připomíná shakespearovský sen noci svatojánské, navíc s přídechem Woodstocku.
Mimo stadiony se veřejné promítání zápasů stalo radostnými masovými „happeningy“.
A jak je to se samotnou kopanou?
Toto Mistrovství světa ve fotbale dokládá tři hlavní vývojové proměny, jimiž tento sport prochází.
Zaprvé, Evropa a Jižní Amerika jsou dominantnější než před čtyřmi lety a zůstávají nezpochybněnými velmocemi mezinárodní kopané.
Musíme tedy doufat, že Mistrovství světa v Jižní Africe v roce 2010 konečně přinese větší globální paritu.
Zadruhé, mezinárodní kopaná je svědkem nástupu nové generace.
Španělsko, Argentina a Německo, abychom jmenovali jen několik zemí, postavily velice mladá mužstva, která předvádějí působivou hru.
Ve francouzském, anglickém i portugalském týmu zazářili právě mladí hráči – navzdory přetrvávající přítomnosti Zidaneho, Beckhama a Figa.
I brazilský manšaft působí agresivněji a vzbuzuje dojem, že bude skórovat spíše mladými hráči, jako je Robinho a Juninho, než prostřednictvím svých stárnoucích světových šampionů z roku 2002.
Tuto generační proměnu urychluje třetí proud směřování vývoje.
Na nejvyšší mezinárodní úrovni se kopaná stále zrychluje a stává se atletičtější a špičkové týmy dokáží účinněji zužovat prostor.
Mužstvo, které se nedokáže pohybovat plnou rychlostí celých 90 minut (nebo i déle), přecházet s celým týmem rychle z obrany do útoku a udržet kontrolu nad míčem, aby omezilo pohyby soupeře, nemá v nejvyšší soutěži mnoho šancí.
Tady kopaná vytváří paralelu s dnešními globálními trhy, které vyžadují obdobnou restrukturalizaci národních ekonomik.
Na rozdíl od ekonomické globalizace však teprve uvidíme, zda tento nový, rychlonohý styl v kopané převládne (konec konců, mladá krev ze Španělska podlehla pardálům z Francie).
Pokud se tak stane, určitě to přinese užitek sportu i jeho fanouškům.
V tuto chvíli tu máme Mistrovství světa oplývající fotbalem, který na hřišti i mimo něj formuje nová, mladá generace – veselá, okouzlující a krásná na pohled.
Doufejme, že až při finálovém utkání v Berlíně 9. července naposledy zazní píšťalka, my Němci si uchováme co nejvíc z této pozitivní nálady.
Německo tento druh optimismu naléhavě potřebuje, neboť v budoucnu se bohužel budou nadále uplatňovat dva principy: zaprvé, zima se jednou vrátí, a zadruhé, míč je kulatý a nejtěžší zápas je vždycky ten příští.
Zahraniční politika pro novou a starou Evropu
Při sledování zpráv z Iráku vzpomínám na rok 1991, kdy jsem byl během války v Perském zálivu polským premiérem.
Díval jsem se doma na CNN, jak na Bagdád dopadají první rakety s plochou dráhou letu.
O několik hodin později mě nase armáda informovala, že v Iráku probíhá ozbrojený konflikt. ,,Ano, já vím,`` řekl jsem. ,,Sleduji to bombardování v televizi.``
O dvanáct let později již premiér Polska nepotřebuje opožděný telefonát od armády, aby se dozvěděl, že v Iráku zuří válka.
Veskeré podrobnosti o útoku nám Spojené státy jakožto současný spojenec Polska v NATO poskytly předem.
A nejen to: Polsko si dokonce zajistilo přední roli při samotném obsazování Iráku.
Jak dlouhou cestu jen Polsko urazilo od pádu komunismu v roce 1989!
Jen málo z těchto skutečností vsak bylo předem plánováno, neboť my v Polsku jsme (bohužel) nepromysleli, jakou zahraniční politiku potřebujeme jako člen NATO a budoucí členská země Evropské unie.
Místo toho se úzce zaměřujeme na to, zda je pro nás ta či ona iniciativa z bezprostředního hlediska výhodná, či nevýhodná.
Přidáme-li k tomu zahraničně-politickou schizofrenii - někteří Poláci se domnívají, že již prostou ,,existencí`` ovlivňujeme osud Evropy, zatímco jiní trpí ochromujícím pesimismem a přidělují Polsku trvalý status ,,země druhé třídy`` -, vzniká dokonalý recept na lhostejnost.
Nás postoj jako by sděloval, že věci se nějakým způsobem vyřesí samy.
Zdá se, že podobným přístupem trpí velká část Evropy: tvrdíme, že chceme společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, ale nepodnikáme v této věci nic až do doby, kdy vypukne krize.
Pak se zase hasteříme o to, co dělat.
Čas na podobnou laxnost je nicméně pryč.
V Polsku a ostatních zemích střední a východní Evropy, které vstoupily nebo se chystají vstoupit do NATO, totiž členství v alianci nevyžadovalo zásadní debatu.
Dějiny plné útisku ze strany mocných sousedů nám napovídaly, že kolektivní bezpečnost v rámci NATO je jedinou skutečnou alternativou.
Otázky členství v EU a celosvětová válka s terorismem vsak vyžadují pečlivěji uváženou reakci.
Proč?
Protože členství v EU ovlivňuje vsechny aspekty státu, ekonomiky a celé společnosti, zatímco válka s terorismem vyžaduje zcela nový přístup k vedení diplomacie a bezpečnostní politiky.
Dnesní krize v transatlantských vztazích a skutečnost, že jsme se v ní náhodně ocitli jako součást ,,nové Evropy`` Donalda Rumsfelda, znamenají, že Polsko (stejně jako vsechny ostatní evropské země) se nyní musí rozhodnout, co vlastně od EU a NATO žádá.
Musíme promýslet nejen nás postoj k celosvětovým problémům, které byly až donedávna pokládány z hlediska evropských zájmů za okrajové, ale i otázku, co doopravdy znamená být partnerem EU.
Jedině odpovědi na tyto otázky mohou urovnat rozpor mezi ,,novou`` a ,,starou`` Evropou, stejně jako mezi novým a starým atlantským světem.
Polsko jako spojenec USA nepředstavuje pro prezidenta Jacquese Chiraka nebo kancléře Gerharda Schrödera takový problém.
Vedoucí představitelé Francie a Německa ve skutečnosti reagují na vzrůstající nevyzpytatelnost nového uspořádání vznikající Evropy.
Přihlížejí, jak se na scéně objevují noví hráči (například Spanělsko), kteří utvářejí politiku EU - zejména zahraniční -, a mají dojem, že jejich tradiční vedoucí role se ocitá v ohrožení.
Evropskou unii s deseti novými členskými zeměmi vsak nelze řídit stejně jako po minulá desetiletí.
Z hlediska Francie a Německa tedy problém nevznikl proto, že je Polsko nějakým ,,trojským koněm`` Ameriky.
Struktura EU dnes vyžaduje nejen nový konsensus o roli Evropy ve světě, ale i nové prostředky, jak tohoto konsensu dosáhnout.
Při řesení své vnitřní rovnováhy sil se Evropa nemůže neohlížet na dějiny.
Svět potřebuje sjednocený kontinent, který je připraven k akci.
Zmíněný konsensus přitom musí zahrnovat USA.
Vzhledem k sovětské hrozbě a převaze americké moci větsina Evropanů během studené války tolerovala tendenci Ameriky k jednostranné vůdčí roli.
Nyní stojí Ameriku značné úsilí pochopit nové souvislosti éry po studené válce.
Její problémy jestě více zhorsuje dramatická nevyváženost v rozložení vojenských sil na obou stranách Atlantiku a také přesvědčení, že ambice Evropy stát se samostatnou vojenskou mocností vyjdou naprázdno, neboť Evropané nevynaloží na dosažení tohoto cíle nezbytné finanční prostředky.
A právě zde může Polsko přispět k překlenutí atlantského rozporu a k formulování evropského konsensu.
Září 1939 dalo vsem Polákům ponaučení, že má-li být vojenská síla účinná, musí být skutečná.
Že dobré úmysly nezastaví invazi.
Jak nedávno řekl dánský premiér Anders Fogh Rasmussen: ,,Francie a Německo nejsou s to zaručit bezpečnost nasí země.
USA ano, avsak bezpečnost není zadarmo.``
Větsina Poláků se domnívá, že situace Polska je podobná dánské.
Jistě, celá Evropa je opravdu ve vleku americké moci.
Tato závislost by vsak neměla zakrývat fakt, že mezi Evropou a Amerikou existují společné zahraničně-politické zájmy.
Pokud EU vybuduje svou zahraniční a bezpečnostní politiku na základě pochopení této pravdy, mnohé z dnesních rozporů rázem vymizí.
Zahraniční politika EU by měla sledovat tyto cíle:
boj s terorismem;
předcházení místním konfliktům;
podpora lidských práv a demokracie;
vedení nevyzpytatelných zemí k zodpovědnému chování;
udržování těsné spolupráce mezi Evropou a USA;
pomoc chudým zemím.
Zahraniční politika Polska stejně jako celé EU může být z dlouhodobého hlediska efektivní pouze tehdy, bude-li přijímat realistické kroky - a vynakládat nezbytné prostředky -, aby tyto cíle realizovala.
Jde totiž o jediný možný základ transatlantských vztahů v rozsířené unii a také vztahů mezi ,,novou`` a ,,starou`` Evropou.
Bjørn Lomborg
PRAHA – Meteorologické podmínky panující během letošního léta poskytly po celém světě dostatek munice pro debatu o globálním oteplování.
Sucha a vlny veder jsou předzvěstí naší budoucnosti, uhlíkové škrty jsou zapotřebí více než kdykoliv dříve, avšak smysluplná politika stále nebyla uzákoněna.
Na pozadí tohoto důvěrně známého bitevního pole se však stalo něco ohromujícího: emise oxidu uhličitého ve Spojených státech klesly na nejnižší úroveň za posledních 20 let.
Podle odhadů získaných na základě dat Americké energetické informační agentury (EIA) za prvních pět měsíců roku 2012 se letošní očekávané emise CO2 oproti vrcholu v roce 2007 snížily o více než 800 milionů tun neboli o 14%.
Důvodem je dosud nevídaný přechod na zemní plyn, jehož spalováním se uvolňuje o 45% méně uhlíku na jednotku energie.
USA kdysi vyráběly zhruba polovinu své elektrické energie z uhlí a zhruba 20% ze zemního plynu.
V posledních pěti letech se tato čísla měnila, nejprve pomalu a nyní dramaticky: v dubnu letošního roku se podíl uhlí na celkové výrobě energie propadl na pouhých 32% a srovnal se se zemním plynem.
Rychlý přechod Ameriky na zemní plyn je výsledkem tří desetiletí technologických inovací, zejména rozvoje hydraulického štěpení neboli „frakování“, které otevřelo rozsáhlé nové zdroje dříve nedostupného břidlicového plynu.
Navzdory některým legitimním obavám o bezpečnost lze obrovské přínosy této technologie těžko docenit.
Tak především frakování způsobilo dramatický pokles cen plynu.
Při zohlednění inflace nebyl plyn tak levný už 35 let, přičemž letošní cena je 3-5krát nižší než kolem roku 2005.
A přestože lze pokles uhlíkových emisí v malé míře vysvětlit umdlévající ekonomikou, EIA zdůrazňuje, že hlavní příčinou je zemní plyn.
Snížení emisí je ještě impozantnější, vezme-li člověk v úvahu, že v posledních dvou desetiletích se populace v USA rozrostla o dalších 57 milionů spotřebitelů energie.
Uhlíkové emise na obyvatele klesly přibližně o 20% a dnes jsou na nejnižší úrovni od roku 1961, kdy z Bílého domu odešel Dwight D.
Eisenhower.
David Victor, energetický expert z Kalifornské univerzity v San Diegu, odhaduje, že přechod z uhlí na zemní plyn snížil emise v USA o 400-500 megatun (Mt) CO2 ročně.
Abychom zasadili toto číslo do perspektivy, je to přibližně dvojnásobek celkového vlivu kjótského protokolu na uhlíkové emise ve zbytku světa včetně Evropské unie.
Je lákavé věřit, že za snížením emisí stojí obnovitelné zdroje energie, avšak čísla jasně říkají něco jiného.
Třicet tisíc větrných turbín v Americe snižuje emise CO2 o 50 Mt ročně, což je pouhá desetina úbytku dosaženého spalováním zemního plynu.
Biopaliva snižují emise pouze o deset Mt a solární panely o nicotné tři Mt.
To je facka do tváře konvenčního uvažování, které dál tvrdí, že jediným způsobem, jak bojovat proti klimatickým změnám, je předepisovat uhlíkové škrty – prostřednictvím emisních povolenek nebo uhlíkové daně.
Podle evropských zkušeností je však právě tato politika nesprávnou cestou, jak řešit globální oteplování.
Od roku 1990 EU silně dotuje solární a větrnou energii za cenu přesahující 20 miliard dolarů ročně.
Emise CO2 na obyvatele však klesly jen o necelou polovinu objemu dosaženého v USA – a v percentuálním vyjádření si USA vedou ještě lépe.
Vzhledem k rozšířenému skepticismu Evropanů vůči frakování se v EU žádný plynový zázrak nekoná, přičemž nadbytek silně dotovaných obnovitelných zdrojů energie způsobil splnění cíle CO2 s velkou rezervou.
Spolu s uzavřením jaderných elektráren v Německu to paradoxně vedlo k návratu uhlí.
Američtí politici také v dobré víře ukázali, jak nebojovat proti globálnímu oteplování dotacemi a daňovými úlevami.
Relativně malé snížení emisí díky větrné energii stojí přes 3,3 miliard dolarů ročně a mnohem menší snížení díky etanolu (biopalivům) a solárním panelům přijde ročně nejméně na 8,5 a 3 miliardy dolarů.
Odhady naznačují, že snížení emisí CO2 v EU o dalších 330 Mt s využitím uhlíkových daní by stálo 250 miliard dolarů ročně.
Frakovací bonanza v USA přitom nejen zajišťuje mnohem větší redukci zdarma, ale díky nižším nákladům na energii také vytváří dlouhodobé společenské přínosy.
Ohromující pravda zní tak, že frakování uspělo tam, kde Kjóto a uhlíkové daně selhaly.
Jak ukázala studie Institutu Breakthrough, základem frakování se staly značné vládní investice do technologických inovací po dobu tří desetiletí.
Klimatičtí ekonomové opakovaně poukazují na skutečnost, že taková energetická inovace představuje nejúčinnější klimatické řešení, protože je nejjistějším způsobem, jak stlačit cenu budoucích zelených energetických zdrojů pod cenu fosilních paliv.
Naproti tomu dotování současné neefektivní solární energie nebo etanolu je většinou jen mrháním peněz, z něhož mají prospěch partikulární zájmy.
Frakování není všelék, ale opravdu je to zdaleka nejlepší volba pro zelenou energii tohoto desetiletí.
Oběd zdarma pro Ameriku
BERKELEY – Bývalý americký ministr financí Lawrence Summers pronesl na letošním jednání Mezinárodního měnového fondu trefnou poznámku: vlády se podle něj snaží léčit vymknutý chodník ve chvíli, kdy pacient trpí selháním orgánů.
Summers kritizoval skutečnost, že se Evropa zaměřuje na druhořadý problém Řecka, zatímco mnohem vážnější nerovnováhy – totiž nerovnováha mezi severem a jihem EU a nerovnováha mezi bezstarostnými věřiteli bank a vládami, které je nedokázaly řádně regulovat – se den ode dne zhoršují.
Na druhé straně Atlantiku však ani Američané nemají důvod k samolibosti.
Summers mohl pomocí stejného příměru kritizovat i Spojené státy, kde pokračující orientace na dilemata spojená s dlouhodobým financováním sociálního pojištění vysávají všechen kyslík z úsilí vyrovnat se s americkou makroekonomickou krizí a krizí nezaměstnanosti.
Americká vláda si v současné době může půjčovat na 30 let za reálnou (o inflaci očištěnou) úrokovou sazbu 1% ročně.
Předpokládejme, že by si kabinet měl v příštích dvou letech půjčit dalších 500 miliard dolarů a investovat je do infrastruktury – třeba i neproduktivně do projektů, u kterých činí společenská návratnost skrovných 25% ročně.
A předpokládejme – přičemž se zdá, že je to tento případ –, že prostý keynesiánský výdajový multiplikátor dosahuje u těchto výdajů hodnoty pouhých 2.
V takovém případě by 500 miliard dodatečných federálních výdajů do infrastruktury během příštích dvou let vyprodukovalo v každém z uvedených roků dodatečné zboží a služby v hodnotě jednoho bilionu dolarů, generovalo dodatečnou zaměstnanost v celkové délce přibližně sedm milionů let a stlačilo míru nezaměstnanosti o dva procentní body.
A vzhledem k těsnější vazbě těch, kdo práci mají, na pracovní proces by míra nezaměstnanosti i poté pravděpodobně zůstala zhruba o 0,1 procentního bodu nižší.
Tím však výčet impozantních přínosů nekončí.
Lepší infrastruktura by přinesla dalších 20 miliard dolarů ročně v podobě příjmů a nižších sociálních dávek.
Nižší míra nezaměstnanosti do budoucna by znamenala dalších 20 miliard dolarů ročně v podobě vyšší produkce.
A polovina z dodatečného zboží a služeb v objemu jednoho bilionu dolarů by měla formu spotřebního zboží a služeb pro americké domácnosti.
Sečteme-li v této rovnici stranu přínosů, získáme: okamžité zvýšení počtu pracovních míst, o 500 miliard dolarů vyšší spotřebu zboží a služeb v příštích dvou letech a poté každoroční zvýšené příjmy a produkci o 40 miliard dolarů ročně.
A jaké jsou pravděpodobné náklady dodatečných půlbilionových výdajů do infrastruktury v příštích dvou letech?
Pro začátek by dodatečné vládní výdaje v objemu 500 miliard dolarů pravděpodobně byly vyváženy zvýšeným výběrem daní z intenzivnější ekonomické činnosti, a to v objemu 300 miliard dolarů.
Čistým výsledkem by tedy bylo zvýšení státního dluhu o 200 miliard dolarů.
Američtí daňoví poplatníci by pak museli po dobu 30 let platit dvě miliardy dolarů ročně jako reálný úrok z tohoto vyššího státního dluhu a poté celých 200 miliard splatit nebo si prodloužit lhůtu splatnosti.
Intenzivnější ekonomická aktivita ve výši 40 miliard dolarů ročně by nicméně generovala zhruba 10 miliard ročně v podobě dodatečných daňových příjmů.
Kdybychom část použili ke splácení reálného úroku a zbytek uspořili, znamenalo by to, že jakmile by nadešel čas splacení dluhu, rezervy získané z daní díky zdravější ekonomice by bohatě postačovaly k umoření dodatečného státního dluhu.
Jinými slovy na tom daňoví poplatníci vydělají, protože přínosy ze zdravější ekonomiky bohatě vykompenzují náklady na obsloužení vyššího státního dluhu, což by vládě umožnilo poskytovat více služeb bez zvyšování daňových sazeb.
Také domácnosti na tom vydělají, protože si budou moci za svůj příjem koupit větší objem příjemnějších věcí.
Vydělají i firmy, protože zboží i zaměstnanci mohou využívat zdokonalené infrastruktury.
Vydělají nezaměstnaní, protože někteří z nich získají práci.
A vydělají dokonce i investoři do dluhopisů, protože dostanou své peníze zpět i se sjednaným úrokem.
Co se nám na tom může nelíbit?
Nic.
Možná si kladete otázku, jak to mohu říci.
Jsem přece ekonom – profesor „ponuré vědy“, v níž neexistují žádné obědy zdarma, v níž jsou přínosy vždy vyváženy náklady a v níž historky, které znějí příliš dobře, než aby mohly být pravdivé, skutečně téměř nikdy pravdivé nejsou.
Dnešní situace však vykazuje dvě odlišnosti.
Za prvé americký trh práce churaví tak silně, že rozšířené vládní výdaje nejsou spojeny s téměř žádnými náklady na spotřebu zdrojů pro společnost jako celek.
A za druhé jsou investoři do dluhopisů opravdu hloupí.
Ve světě, v němž index S&P 500 zaznamenává sedmiprocentní roční výnos, by nikdo neměl mít radost, že drží třicetiletý dluhopis americké vlády, jehož výnos očištěný o inflaci dosahuje 1% ročně.
Rozdíl šesti procentních bodů v očekávaném reálném výnosu je výrazem mimořádné a iracionální paniky investorů do dluhopisů.
Ti jsou ochotni platit 6% ročně za „jistotu“.
Momentálně však americká vláda může vyrobit „jistotu“ z ničeho, pouze tím, že vytiskne dluhopisy.
Vláda by pak vydělala také na tom, že by oněch 6% ročně shrábla do své kapsy – ačkoliv ode dneška za 30 let by se držitelé dluhopisů, kteří se dnes cítí jako vítězové, s největší pravděpodobností podívali na mimořádně špatný výkon svých portfolií v letech 2011-2041 a litovali své strategie.
Francouzský lék na prokletí zdrojů
NEW YORK – Kampaň za zajištění, aby firmy provozující těžební činnost zveřejňovaly všechny své platby v hostitelských zemích, nabírá dynamiku – a Francie stojí v čele tohoto úsilí.
Prezidentu Nicolasi Sarkozymu je třeba zatleskat za to, že podporuje novou iniciativu prosazující standardy průhlednosti pro společnosti těžící ropu, zemní plyn a provozující důlní činnost, které jsou kotovány na evropských akciových burzách.
Francie, která leží v srdci Evropské unie a letos předsedá skupinám G-8 i G-20, je výjimečně uzpůsobená k tomu, aby mohla takové regulační opatření podněcovat.
Rok 2011 nabízí pod francouzským vedením jedinečnou příležitost, aby nejvýznamnější kapitálové trhy přijaly jasná a přesná pravidla, která budou vyžadovat plné odhalení finančních transakcí těžebních společností směrem k vládním institucím.
Těžba ropy, zemního plynu a důlní činnost přinášejí vládám a firmám miliardy dolarů ročně.
Navíc tyto sektory často hrají stěžejní roli v hospodářském rozvoji zemí bohatých na zdroje.
Přesto většina obyvatel těchto zemí žije navzdory obrovskému přírodnímu bohatství v chudobě.
Skutečné daně a platby vyplácené důlními, ropnými a dalšími těžebními společnostmi vládám jsou obvykle dobře střeženým tajemstvím, ačkoliv většina těchto vlád tvrdí, že zmíněné příjmy používá k veřejně prospěšným aktivitám.
Ve skutečnosti však existuje příliš mnoho zemí, jejichž běžní obyvatelé nemají z těchto peněz žádný prospěch a naopak musí nést na svých bedrech ekologické a sociální náklady spojené s těžební a vrtnou činností.
Tato dobře střežená tajemství průmyslu a vlád mohou mít závažné a dalekosáhlé důsledky.
Důkazem budiž například politické otřesy v severní Africe a na Blízkém východě.
Občané tamních států, z nichž mnohé mají bohatá ložiska ropy a zemního plynu, organizují protesty proti korupci a politickému útisku.
V podstatě však protestují proti špatnému hospodaření s bohatstvím a zdroji vlastní země, jehož důsledky mají dopad na bezpečnost a dostupnost dodávek energie v celém světě.
Nezbytnou součástí řešení je průhlednost.
Občané všude na světě musí mít jistotu, že firmy těžící ropu a zemní plyn i důlní společnosti zveřejňují všechny své relevantní finanční informace, rozdělují je podle země a podle projektu a zahrnují do nich také veškeré platby do veřejného rozpočtu hostitelské země.
Dokážou-li se evropské regulační orgány na tomto požadavku shodnout u všech těžebních společností kotovaných na jejich akciových burzách, bude se tato norma průhlednosti vztahovat na všechny firmy bez ohledu na jejich sídlo.
Regulátoři si také musí vymínit, aby byly finanční výkazy firem k dispozici pravidelně a včas a aby byly snadno přístupné a vzájemně porovnatelné napříč státy a také s výkazy jiných těžebních společností.
Spojené státy už schválily legislativu vyžadující zveřejnění plateb adresovaných vládám v podobě Dodd-Frankova zákona z roku 2010.
Požadavek tohoto zákona, aby firmy plně zveřejnily toky svých výnosů podle země a podle projektu, se vztahuje na 90% mezinárodních společností těžících ropu a zemní plyn a na osm z deseti největších důlních společností.
To pomůže občanům sledovat, jak se tyto peníze využívají, ale nepomůže jim to hodnotit, zda jejich vlády vybírají spravedlivý podíl.
Teprve kdyby EU od firem vyžadovala, aby zveřejňovaly podrobné informace o výrobních a provozních ukazatelích, finanční a účetní rozvahy a přehledy plateb úřadům, začaly by být tyto firmy skutečně zodpovědné vůči občanům a vládní příjmy by se zvýšily.
Evropská komise dnes o takové regulační reformě uvažuje, a má-li EU tento měsíc oznámit nezbytné legislativní kroky prosazující průhlednost, je francouzská podpora bezpodmínečně nutná.
Francouzská ministryně financí Christine Lagardeová nedávno zdůraznila, že je nezbytné podporovat „iniciativy uvnitř průmyslových sektorů, které si kladou za cíl zlepšit řízení, bezúhonnost a průhlednost ekonomických transakcí“.
Na nedávno skončeném summitu ve francouzském Deauville pak skupina G-8 poprvé vyzvala těžební společnosti k povinnému výkaznictví.
Je to důležitý pokrok, ale bohužel je vyjádřen jazykem, který připouští alternativu v podobě dobrovolných přístupů a navíc se zaměřuje pouze na průhlednost plateb.
Svět nyní musí doufat, že listopadový summit skupiny G-20 v Cannes přinese jednoznačný závazek potřebných výkaznických požadavků, protože u jednacího stolu budou tentokrát sedět i zástupci významných rozvíjejících se ekonomik, jako jsou Brazílie, Indie a Čína, ale i Jihoafrické republiky a dalších afrických států bohatých na zdroje.
Význam finanční průhlednosti v těžebním průmyslu se neomezuje jen na jednu zemi nebo éru – a je příliš důležitý na to, aby byl ponechán napospas pouhému dobrovolnému úsilí.
Větší zodpovědnost a silnější řízení těchto společností by mohly potenciálně měnit životy, ekonomiky a politické systémy po celém světě.
Francouzský prezidentský slabikář
Zesnulý britský premiér Harold Wilson kdysi vtipkoval, že „týden je v politice dlouhá doba“.
Během přibližně 30 týdnů, které zbývají do příštích francouzských prezidentských voleb, se tedy jakákoliv dnešní předpověď může několikrát obrátit naruby.
Přesto se v průzkumech veřejného mínění vynořili dva zřejmí a stálí favorité: Nicolas Sarkozy na pravici a Ségolène Royalová na levici.
Oba toho mají společného více, než se na první pohled zdá, neboť oba hovoří o odstřižení se od minulosti a současně ztělesňují jistou formu kontinuity.
Pro Sarkozyho představuje toto „odstřižení se“ jak přízemně taktickou, tak i hluboce osobní volbu.
Dvanáct let působení Jacquese Chiraka v prezidentském úřadu spolu s francouzskou tradicí střídání u moci naznačuje vítězství levice.
Prezentovat se jako kandidát, který představuje nekompromisní rozchod s dnešní nepopulární politikou, je jediný způsob, jak se tomuto osudu vyhnout.
To se odráží v Sarkozyho otevřeně proamerickém postoji – ve Francii, kde je antiamerikanismus velmi silný, jde o projev politické odvahy.
Sarkozy chce sdělit, že Chirac s Villepinem měli v podstatě pravdu, když se stavěli proti americkému vojenskému dobrodružství v Iráku, ale že jejich styl byl katastrofálně mylný.
Jeho hluboký obdiv k „americkým hodnotám“ je tedy sice upřímný, ale nezahrnuje objetí s prezidentem Georgem W.
Bushem.
Navíc uklidní francouzskou podnikatelskou komunitu, kterou šokovala plamenná opozice vůči Spojeným státům v podání Dominiquea de Villepina v době, kdy byl Chirakovým ministrem zahraničí.
Doma Sarkozy zaměřuje své poselství zejména na mladé lidi, když vysílá vlastenecký apel na hodnoty práce a disciplíny, na jakousi kontrarevoluční revoluci.
Revolucí, která musí být překonána, je přitom ta z května 1968, jejíž předáci a stoupenci podle Sarkozyho možná politicky prohráli s de Gaullem, ale zároveň svým důrazem na „falešné hodnoty“ hluboce oslabili Francii na desetiletí dopředu.
Vzpoura proti generaci rodičů a znovuobjevení tradičních morálních postojů naproti tomu Francii zachrání – takové politické sdělení lze velmi dobře vztáhnout na otázky typu školství a přistěhovalectví, které mohou dominovat v předvolební kampani.
V případě Royalové je význam slova „odstřihnout se“ zřejmější a viditelnější.
Tato kandidátka usiluje stát se první prezidentkou Francouzské republiky.
Aby tohoto cíle dosáhla, zdůrazňuje raději svou „podstatu“, čímž čelí Sarkozyho důrazu na vlastní pověst „hybatele děje“.
Její výzva k voličům je prostá: „Já jsem žena a vy jste ženu ještě nikdy nevyzkoušeli, takže buďte moderní a vyzkoušejte ji nyní.“
Royalová se skrývá za originalitou svého pohlaví (ve francouzské prezidentské politice) a vyhýbá se formulaci jakéhokoliv detailního programu.
Když po ní zvídaví novináři žádají, ať přesněji rozvede svou politickou agendu, její (zatím!) vysoce účinná obranná odpověď zní: „Kdybych nebyla žena, takovou otázku byste se mi neodvážili položit!“
Programem Royalové je tedy její popularita.
V oblasti zahraniční politiky může člověk její priority pouze odhadovat.
Pokud jde o Evropu, jeví se Royalová jako stejná „agnostička“ jako Sarkozy, který rovněž ztělesňuje novou generaci „postevropských vůdců“.
A pokud jde o hodnoty, zdá se, že také Royalová reprezentuje odstřižení se od května 1968, s důrazem na disciplínu a rodinu.
Podle výzkumů veřejného mínění je Royalová jasnou favoritkou levice a jediným kandidátem schopným porazit Sarkozyho.
Její podpora je mimořádně silná mezi voličkami.
Pro Socialistickou stranu, která dychtí po návratu k moci, ale stále se nevzpamatovala z ponižující porážky Lionela Jospina v prvním kole prezidentských voleb v roce 2000, je otázkou, zda si může dovolit zpěčovat se vlně příznivého veřejného mínění stojícího za Royalovou.
Podle mnoha odpůrců Royalové z řad socialistických předáků a radikálů vede nadvláda médií v politickém procesu k průměrnosti: kvality potřebné ke zvolení začínají být téměř neslučitelné s kvalitami potřebnými k vládnutí.
Podle kritiků Royalové v Socialistické straně je „hollywoodizace“ politiky, ze které tato kandidátka těží, výrazem nového přístupu, v jehož rámci vůdci následují a následovníci vedou.
Stejnou kritiku však lze namířit i proti Sarkozymu.
Oba kandidáti navíc současně s „odstřižením se“ ztělesňují také kontinuitu – se Chirakem a gaullismem v případě Sarkozyho a se socialismem Françoise Mitterranda v případě Royalové.
Ta se při hledání legitimity otevřeně hlásí k Mitterandovu odkazu, zatímco Sarkozyho odmítnutí Chirakova dědictví souvisí spíše s formou než s obsahem.
Sarkozyho lze do značné míry pokládat za Chiraka s něčím navrch, zatímco Royalová je evidentně Mitterandem bez něčeho.
Až voliči na jaře roku 2007 rozhodnou, bude jejich volba možná záviset spíše na negativních než pozitivních ohledech, jak se stalo již v roce 2002, kdy Chirac čelil ve druhém kole ohavnému nacionalistovi Jean-Marie Le Penovi.
A stejně jako v roce 2002 se i napřesrok stane vítězem ten, kdo se bude voličům méně protivit nebo kdo v nich vyvolá menší obavy.
Tak či onak převládnou osobnosti nad programy.
Nový začátek pro Evropu
Až se evropští lídři sejdou v Portugalsku, aby do nové, zeštíhlené Reformní smlouvy zapracovali poslední úpravy, bylo by zřejmě užitečné, kdyby všichni předstírali, že posledních 50 let evropské integrace vůbec neproběhlo.
Představme si potom, co musí Evropa udělat, aby se vyrovnala s nejnaléhavějšími výzvami, zejména pokud by byla schopna tak učinit bez politických mantinelů 50 let smlouvání podmínek a vratkého budování institucí.
Krom toho nechme představivost udělat pořádný skok a předpokládejme, že ačkoliv tento scénář EU v „roce nula“ znamená, že bychom nemohli čerpat z půlstoletí vnitroevropské spolupráce, státy, které dnes tvoří EU, by nicméně toužily přijmout dalekosáhlé společné politiky.
Odložme pak svou nedůvěru a pokusme se představit si, co by Evropa měla a mohla dělat, aby se vypořádala s některými z nejdalekosáhlejších a nejvzpurnějších výzev, které rozhodnou o tom, zda příštích bude 50 let stejně konstruktivních jako oněch předešlých.
Anebo vyjádříme-li to jinak, pohlédněme na své problémy ve světle stávajících mechanismů EU a jejich potenciálu vytvářet dalekosáhlé nové politiky a pak se sami sebe ptejme, proč EU nezhmotňuje svůj potenciál a nenaplňuje svůj příslib.
Obecně vidíme tři oblasti, v nichž si evropští zákonodárci mohou vést lépe na národní i na evropské úrovni: globální výzvy, u nichž by Evropa mohla projevit silnější vůdcovství, vytváření a posilování lidského kapitálu uvnitř EU i ve světě a zlepšování efektivity vlastního politického aparátu EU.
Evropa potřebuje jasnější a zřetelnější globální agendu.
Na svém vůdčím postavení ohledně změny klimatu musí zásadním způsobem stavět tím, že přijme mnohem přísnější evropské cíle a pak využije svého mezinárodního ekonomického a obchodního vlivu k prosazování nových globálních emisních norem, které vědecký názor přijme jako smysluplné.
Co se týče problematiky konfliktů a bezpečnosti, Evropa by měla spět do nové fáze, v níž bude zaujímat mnohem jasnější a jednoznačná stanoviska k záležitostem sahajícím od šíření jaderných zbraní po sankce proti barmskému vojenskému režimu.
Záměrem musí být etablovat Evropu jako rozhodného a nepředpojatého aktéra na světové scéně, ne jako „rozmanitý proud,“ v němž se mísí různá názorová východiska.
Cílem by mělo být, aby se nástroje „měkké moci“ jako rozvojová pomoc a hospodářská partnerství EU vázaly k sílícímu pocitu politického a bezpečnostního přesahu, aby se zajistilo, že Evropa bude globálním hráčem, s nímž se musí počítat.
To samozřejmě znamená, že EU by se měla snažit rozšířit své transatlantické smýšlení, aby EU a Spojené státy těsněji spolupracovaly na vymezení – a tedy ochraně – svých společných zájmů ve světě, kde dohromady představují jen o málo víc než 10% celkové populace.
Tato tvrzení ani zdaleka nejsou paušální kritikou úsilí EU vytvořit společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.
Jejich záměrem však je podtrhnout, co mnozí lidé v Evropě velice dobře vědí, totiž že rychlost, jíž se problémy týkající se mezinárodního rozvoje a konfliktů rozrůstají, zatím snadno překonává tempo reakcí EU.
Vytváření většího lidského kapitálu v Evropě i ve světě je v budoucích aktivitách EU kriticky důležitým prvkem.
Vzdělávání je zdaleka nejvýnosnější investicí, již Evropa může udělat, takže by měla zahájit historicky nejctižádostivější strategii s cílem vytvořit znalostní dynamiku a zaměstnanost uvnitř EU a zároveň pomáhat s výrazným rozšiřováním vzdělávání v nejchudších zemích světa.
Evropa také konečně musí kousnout do kyselého jablka přistěhovalecké politiky – tématu, které celým generacím politických lídrů vytrvale unikalo.
Dohodnutá imigrační pravidla s působností napříč EU jsou nezbytností, má-li být nalezen soulad mezi evropským hladem po dovozu pracovních sil a široce rozšířeným strachem z kulturních pnutí a sociálních nepokojů.
Nebude snadné vybudovat spravedlivější a multikulturnější Evropu, ale nezdaří-li se tento problém otevřeně vyřešit, neúspěch si vyžádá ještě vyšší cenu.
Stejně tak by evropské vlády měly vyvíjet rozhodné nové úsilí o posílení smyslu Evropanů pro sdílenou historii a společné hodnoty.
Pevnější evropská identita je nejzdravějším základem pro vytváření multikulturnější Evropy, již demografové považují za neodvratnou.
Politický a institucionální aparát, jenž bude EU k uskutečnění těchto a ještě dalších ambiciózních cílů potřebovat, prozatím stále obestírají pochyby.
Dohodu lídrů EU z poloviny roku o Reformní smlouvě zaměřené na revizi rozhodovacích mechanismů Unie sice přivítala úlevná oddechnutí, ale zda nový pakt přežije ratifikační proces ve 27 zemích, je stále nejasné.
My jsme ovšem přesvědčeni, že posílené využití hlasování kvalifikovanou většinou členských vlád, začleněné do nové smlouvy, by se mělo uplatnit i u samotného ratifikačního procesu.
Kdyby pak nevelká menšina evropských vlád projevila neschopnost smlouvu ratifikovat, neposlalo by ji to ke dnu, jak se v roce 2005 stalo její předchůdkyni, Ústavní smlouvě.
Jak pomoci africké „prachové pánvi“
SEATTLE – Představte si malou farmu pod rozpálenou oblohou.
Okolní region sužuje kruté sucho, vyhlídky na příští sklizeň jsou neveselé a finanční systém postrádá kapacitu poskytnout úvěry farmářům, kteří je potřebují, aby se nějak protloukli.
Takto by se dal popsat dnešní jih Afriky, který sužují nevídaná sucha.
Ale shodou okolností by se dala týmiž slovy popsat takzvaná „prachová pánev“ v severní Nebrasce na počátku 30. let, kdy tam žila moje rodina.
Můj otec Ralph Raikes byl prvním členem rodiny, který vystudoval vysokou školu.
Nějakou dobu pracoval v Kalifornii pro firmu Standard Oil a pak se jednou cestou do Cambridge ve státě Massachusetts, kde chtěl absolvovat doktorandské studium na MIT, zastavil na farmě svých rodičů.
Do Cambridge už se nikdy nedostal.
Musel zůstat v Nebrasce a pomoci dědečkovi zachránit rodinnou farmu před bankami, které už uplatnily zástavní právo na třetinu pozemků.
Nejdůležitější změnou, kterou otec učinil, byla změna myšlení: začal o farmě přemýšlet nikoliv jako o zdroji obživy, nýbrž jako o rodinném byznysu.
Kontaktoval Nebraskou univerzitu, kde před lety studoval, a získal od ní kříženou odrůdu kukuřice a další vylepšená semena, která na univerzitě vyvíjeli.
A pak začal sledovat vstupy a meteorologické podmínky, což se v té době dělalo málokdy.
Uvědomil si, že sám všechno nezvládne a že bude potřebovat lepší přístup k financím.
A tak se zapojil do řízení – nejprve jako zákazník a později jako poradce a ředitel – národní sítě kampeliček Farm Credit, aby pomohl místním farmářům přestát složitá léta „prachové pánve“.
Kromě toho pomohl založit Nebraské podnikatelské sdružení farmářů, které shromažďovalo údaje získané jím a jeho kolegy a poté z nich stanovovalo nejlepší postupy.
A navíc spolupracoval s matkou Alice, která provozovala rodinnou drůbežářskou firmu.
Kampelička Farm Credit i laboratoře a skleníky Nebraské univerzity byly produktem amerických vládních programů, které vznikly za účelem zlepšení výkonnosti zemědělského sektoru.
Ten se v roce 1933 ocitl pod vodou; čtvrtina obyvatel žila v té době na farmách a zapotřebí byly další investice.
Téhož roku schválil Kongres první „farmářský zákon“ s názvem Zákon o zemědělských úpravách, jenž podpořil investice do venkovské ekonomiky a pomohl zvýšit příjmy farem o 50% během dvou let.
Federální farmářské programy pokládaly farmaření za podnikatelskou činnost, což umožnilo podnikatelům, jako byl můj otec, prosperovat.
O osmdesát let později potřebují afričtí farmáři stejnou změnu: musí začít pokládat své živobytí za rodinnou firmu.
A podobně jako můj otec během let „prachové pánve“ mají i oni k dispozici novátorské prostředky: širokou paletu nových semen a dalších technologií, které byly vyvinuty pro využití na afrických rodinných farmách – o rozloze 1,5-2 hektary či méně.
V říjnu obdržela skupina vědců Světovou potravinovou cenu za vytvoření a rozšíření sladké odrůdy brambor, která obohacuje jídelníček v subsaharské Africe o vitamin A, a existují i další nové odrůdy semen, jež pomáhají farmářům přežít ničivá sucha.
Jak ovšem jasně uvádí nedávná zpráva Aliance za zelenou revoluci v Africe (AGRA), vědeckým poznatkům musí jít těsně v patách vládní investice.
V subsaharské Africe zaměstnává zemědělství téměř dvě třetiny pracovní síly a Africká unie vyzvala v roce 2003 členské země, aby zvýšily investice do tohoto sektoru na ambiciózních 10% celkových vládních výdajů.
Na tuto výzvu zareagovalo pouhých 13 zemí, avšak jejich investice – do výzkumu a vývoje, do služeb, které farmářům pomáhají využít nových poznatků z výzkumu, do komoditních burz a do dalších marketingových činností – už přinesly ovoce.
V těchto 13 zemích nastalo výrazné zlepšení výživy i zemědělské produkce vyjádřené jako HDP na obyvatele.
Vládní investice dláždí cestu investicím ze soukromého sektoru a mohly by se stát průlomovým řešením pro africké farmáře, kteří až příliš dlouho farmaří jen pro vlastní živobytí.
Půjčky od finančních institucí má pouze asi 6% venkovských domácností v subsaharské Africe.
Téměř dvě třetiny africké zemědělské půdy navíc vykazují nedostatek klíčových živin a mnozí farmáři postrádají technické znalosti a prostředky k tomu, aby obnovili úrodnost své půdy, v důsledku čehož nejsou schopni plně využít nových technologií.
Afričtí farmáři, kteří pěstují nové odrůdy plodin, zvyšují svůj výnos o pouhých 28%, oproti 88% v případě asijských farmářů.
Moji rodiče dbali na to, aby všech pět jejich dětí vystudovalo univerzitu.
Také jiní farmáři všude na světě chtějí svým dětem zajistit zdravý život plný prosperity a také oni si uvědomují význam vzdělání.
Farmáři z celého světa, které jsem mohl poznat, si často nepřejí nic jiného než prodat tolik produkce, aby zaplatili zdravotní výdaje a umožnili dětem studium.
Využívají příležitostí, kdykoliv se naskytnou, a snaží se zajistit, aby jejich děti vykazovaly v budoucnu větší zisky než oni.
Doufejme, že americký příběh o hospodářském pokroku, jehož protagonisty byli členové mé rodiny, se brzy stane i africkým příběhem.
V době, kdy máme k dispozici tolik nových inovací, potřebují afričtí rodinní farmáři, aby vlády investovaly do jejich budoucnosti.
Pokud k tomu dojde, pak bude budoucnost vypadat mnohem lépe než dnešní prašná a zoufalá realita.
Tři humanitární výzvy v Africe roku 2018
NAIROBI – V polovině roku 2017, kdy v Somálsku hrozilo, že vzplanutí cholery bude nad síly místních nemocnic, se zdravotničtí odborníci obávali nejhoršího.
Za ochromujícího sucha, podvýživy a již endemické chudoby to vypadalo, že propuknutí smrtících průjmů nutně křehký stát paralyzuje.
Navzdory pesimistickým předpovědím se však institucionální paralýze podařilo předejít.
Přestože zemřely stovky lidí a mnoho dalších onemocnělo, kolektivní reakce uskutečněná vládami, nevládními organizacemi a místními komunitami, včetně národních společností Červeného půlměsíce s podporou hnutí Červeného kříže, nemoc potlačila.
Somálská zkušenost mi dává velkou naději pro budoucnost Afriky.
Slouží ale také jako připomínka, že lokální kapacity se v době krize snadno zahltí.
Některé části Afriky získaly z hlediska veřejného zdraví soběstačnost, jiné se dál silně opírají o globální pomoc.
Nejlepším způsobem minimalizace rizik u těchto oblastí je partnerství.
Nejnáročnější prověrkou africké schopnosti zvládat humanitární krize se letos pravděpodobně stanou zejména tři klíčové výzvy.
První výzvou je násilí v Demokratické republice Kongo.
Konflikt v Kasai, centrální oblasti DRK, vyhnal loni z domovů zhruba 1,4 milionu lidí, čímž celkový počet vysídlených obyvatel vzrostl na 4,1 milionu – jedná se o nejvyšší koncentraci vnitrostátních uprchlíků v celé Africe.
Násilí zhoršuje potravinovou nejistotu a víc než tři miliony lidí trpí závažnou podvýživou.
Bohužel se očekává, že krize v Kasai se v roce 2018 ještě zhorší.
Nedávné hodnocení vypracované Společností Červeného kříže v DRK varuje, že počet vysídlených dál poroste a že vzhledem k tomu, že region ohrožuje rychle se šířící vzplanutí cholery, je naléhavě nutný koordinovaný akční plán.
Druhou výzvou je somálská potravinová nejistota, která by podle Sítě systémů včasného varování před hladomorem měla v letošním roce zesílit.
Podprůměrné srážky v roce 2017 oslabily sklizně a většina regionů se dosud plně nezotavila.
Jak do země proudí humanitární pomoc, je třeba usilovat o dlouhodobé řešení, například zlepšováním zemědělské produkce, přístupu ke vzdělávání a ekonomických příležitostí.
Historicky se zatím většina podpory pro tuto zemi vyčleňovala na nouzovou pomoc; i kolektivní reakce na choleru byla úzce zaměřena na krátkodobý zdravotní stav.
Somálsko ale zoufale potřebuje ucelenější, dlouhodobou rozvojovou strategii.
Konečně metla, již loni odrazilo Somálsko, bude dál vystrkovat růžky jinde v regionu.
Jemenské vzplanutí cholery je dnes největší v historii, neboť překonalo hranici milionu potvrzených případů, a přes dlouholetou mezinárodní pomoc se tato hrozba dál vznáší nad Afrikou.
V posledních čtyřech desetiletích africké země nahlásily Světové zdravotnické organizaci přes tři miliony podezření na výskyt cholery a ve středovýchodních a jižních regionech Afriky se letos objevují nové případy.
Naštěstí je naděje, že lze zopakovat somálský úspěch z roku 2017 a nemoc zadržet, za předpokladu, že si komunity a jednotlivci budou choroby a souvisejících rizik dobře vědomi a že lokální aktéři obdrží potřebné zdroje.
Globální pracovní skupina pro potlačení cholery, která se snaží budovat místní a mezinárodní podporu pro zlepšování zdravotní péče a hygieny, zveřejnila celosvětový plán k vymýcení cholery do roku 2030.
To je sice ambiciózní cíl, ale budou-li mezinárodní organizace a místní samosprávy spolupracovat, je dosažitelný.
Afriku budou nadále sužovat přírodní i člověkem zapříčiněné krize, ale organizace, jako je ta moje, se lepším budováním schopností usilovně snaží zajistit světlejší budoucnost.
Abychom však uspěli, místní a mezinárodní rozvojoví partneři musí přeorientovat své myšlení.
Samotná humanitární pomoc nesčetné problémy Afriky nevyřeší.
Peníze jsou sice samozřejmě nutné, ale je nezbytné je vynakládat strategičtěji s cílem napravovat strukturální slabiny, které zachovávají nestabilitu.
Pokud by se například věnovalo víc prostředků na projekty zdravotní péče na komunitní úrovni, místní organizace by byly lépe připraveny postavit se čela, když hrozí epidemie.
Jednoduše řečeno, mezinárodní rozvojové společenství musí udělat víc pro investice do řešení vyrůstajících zdola, pro posílení schopností samotných Afričanů a nezacházet s nimi jako se subdodavateli svého vlastní utrpení.
Nejenže jsou místní organizace v lepším postavení hledat cesty ve spletitých jazykových a kulturních souvislostech, ale mají také v případě neúspěchu mnohem víc co ztratit.
Loňský rok byl pro mnoho Afričanů zničující; miliony trpěly v důsledku sucha, hladovění a násilí.
V Somálsku ale koordinovaná reakce na závažnou zdravotní hrozbu přinesla také novou naději na bezpečnější budoucnost.
Když se spojí místní vynalézavost s mezinárodní podporou, koloběh utrpení je možné přetnout.
Možnost pohlédnout sebejistě za další krizi je pro mnoho afrických zemí prvním krokem na dlouhé cestě k soběstačnosti.
Afrika, změna klimatu a summit G8
Britský ministerský předseda Tony Blair prohlásil, že dvěma ústředními tématy červencového summitu G8 budou africká chudoba a globální změna klimatu.
Může se zdát, že jde o dvě odlišné záležitosti.
Ve skutečnosti jsou však spjaty.
Cesta do vesnice v severoetiopském regionu Tigray, již jsem podnikl, ukazuje proč.
Jednoho rána jsem byl zaveden k vyschlému korytu řeky na kraji vesnice.
Zemědělci v řečišti kopali jámu, aby se dostali k hladině podzemní vody přibližně dva metry pod úrovní terénu.
Vysvětlili mi, že až donedávna šlo o trvalý tok – řeku, která teče po celý rok –, ale teď přestává během suchého období proudit.
V řečišti se objeví voda teprve s příchodem každoročních letních dešťů.
Do té doby vyprahlé obce kopou vodu, pokud ji dokáží najít a pokud mají prostředky na to, aby ji odčerpávali.
V severní Etiopii, tak jako ve většině Afriky, se v posledních letech výrazně proměnil koloběh srážek.
Etiopský venkovský život dlouho závisel na dvou úrodách, první během krátkého deště v březnu a v dubnu a druhé a hlavní během dlouhého deště v letních měsících.
V posledních letech krátké deště úplně ustaly a dlouhé deště kolísají.
Hlad je všudypřítomný.
Snad polovina dětí trpí těžkou podvýživou.
Většina aridní subsaharské Afriky, zejména v oblasti Sahelu (region jižně od Sahary), zažila za poslední čtvrtstoletí značný úbytek srážek.
K tomuto poklesu došlo zároveň s nárůstem povrchové teploty přilehlého Indického oceánu, což naznačuje, že pokles je ve skutečnosti součástí dlouhodobého procesu člověkem způsobeného globálního oteplování.
Nedostatek srážek přispívá nejen k chudobě a chronickému hladovění, ale také k začátkům násilností, když se hladovějící lidé střetávají kvůli vzácné potravě a vodě.
Kdykoliv propukne násilí v regionu trpícím nedostatkem vody, jako je súdánský Dárfúr, političtí předáci mají sklon pohlížet na problémy čistě politicky.
Pokud vůbec začnou jednat, mobilizují mírové jednotky, mezinárodní sankce a humanitární pomoc.
Avšak Dárfúr, stejně jako Tigray, ještě víc než mírové síly potřebuje rozvojovou strategii, která se vypořádá s hladem a suchem.
Vojáci nemohou udržovat mír mezi zoufale hladovými lidmi.
Jedním z postupů musí být pomoc zbídačeným africkým regionům „přizpůsobit se“ změně klimatu a vymanit se z pasti chudoby.
Oblasti s kritickým nedostatkem vody jako Etiopie a Súdán se mohou adaptovat, alespoň zčásti, pomocí dokonalejších technologií, jako je „kapkové“ zavlažování, zachytávání dešťové vody, lepší zařízení pro uchovávání vody, hluboké studny a agrolesnické postupy, které co nejlépe využijí řídké srážky.
Lepší postupy hospodaření s půdou (například opětovné vysazování zničených lesů) mohou znovu naplnit podzemní vodní kolektory.
Chudé země si tyto technologie nemohou samy dovolit.
A ani by to neměly mít zapotřebí.
Pomoc chudým zemím v Africe i jinde, která jim má umožnit adaptaci na změnu klimatu, bychom neměli popisovat jako dobročinnost či pomoc v nouzi, ale spíš jako kompenzaci za škody, jež nejchudší lidé na planetě utrpí.
Více pomoci těmto zemím, díky níž by měly uniknout krajní chudobě, slibujeme už celá desetiletí, ale stále ji neposkytujeme.
Kromě přizpůsobování se změně klimatu svět musí také omezovat rizika, jež planetě hrozí, a to snižováním emisí skleníkových plynů, které člověkem vyvolanou změnu klimatu způsobují.
Ačkoliv přizpůsobovat se změně klimatu je nezbytné – neboť k ní už dochází –, samotné to nestačí.
Jestliže lidstvo nedokáže zmírnit budoucí změnu klimatu, dopady rostoucích teplot, narůstajícího sucha, častějších a silnějších tropických bouří, zvyšujících se hladin moří a šíření tropických nemocí budou představovat obrovské nebezpečí pro celou planetu.
Co může být před námi, naznačují hladomory v Etiopii a násilí v Dárfúru.
Nejlepším způsobem omezování dlouhodobé změny klimatu je snižování uhlíkových emisí.
Existují přinejmenším tři možnosti: obrátit se k neuhlíkovým energetickým zdrojům, jako je sluneční nebo jaderná energie; zachytávat a odstraňovat oxid uhličitý vypouštěný z elektráren založených na uhlíku; zhospodárnit využívání energií, například přechodem k hybridním osobním a nákladním automobilům.
Velice pravděpodobně budou muset jistou úlohu hrát všechny tři metody.
Úsilí o redukci skleníkových plynů si vyžádá desítky let činnosti, avšak vzhledem k dlouhým realizačním lhůtám při změnách světových energetických soustav musíme začít už teď.
Bohaté země se musí ujmout vedení.
Je ironické, že Spojené státy, které se vykreslují jako přítel demokracie a zbídačených zemí, dávají na pomoc ze všech bohatých zemí nejmenší podíl svého HNP a odmítají se účastnit globálních snah na omezení emisí skleníkových plynů.
Obzvlášť ironické je to proto, že africké státy jako Etiopie stojí neochvějně a statečně po boku USA v boji za svobodu a proti terorismu, ačkoliv zápasí s hladem, nemocemi a chudobou.
Navíc země jako Etiopie vyvíjí srdnaté a skutečně pozoruhodné snahy o překonání svých problémů, navzdory nedostatku adekvátní a dlouho slibované pomoci ze strany nejbohatších zemí světa.
Afričané trpící hladem a suchem, ba všichni chudí lidé kdekoliv na světě mají právo žádat od USA a dalších bohatých zemí mnohem víc.
Tony Blair má pravdu, když své kolegy z bohatých zemí vyzývá, aby dodrželi své nesplněné sliby.
Jak napravit nespravedlnost v pozadí nedostatku vody v Africe
JOHANNESBURG – Představte si krizi, která vznikne u vás doma, na pracovišti nebo ve vaší komunitě.
Vy jste tuto krizi nezpůsobili a nemáte z ní žádný prospěch.
Přesto nesete hlavní tíhu jejích následků, zatímco ti, kteří ji způsobili a mají z ní prospěch, celý problém dál zhoršují.
V Africe se taková do očí bijící nespravedlnost bohužel stala realitou.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Třebaže Afrika přispívá ke globálním emisím skleníkových plynů pouhými čtyřmi procenty, patří mezi regiony, které jsou nejzranitelnější vůči klimatickým změnám a klimatické rozkolísanosti.
Klimatické poruchy a krize už dnes vážně poškozují lidský blahobyt a hospodářský rozvoj, přičemž mezi nejvážnější rizika patří změny ovlivňující množství vody.
Zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu v roce 2021 potvrdila, že globální oteplování zintenzivňuje a zrychluje koloběh vody.
Nejenže klimatické změny dál přispívají k ničivým dešťovým srážkám a záplavám, ale v mnoha oblastech také způsobují četnější a extrémnější sucha.
Výsledkem je ztížený přístup k pitné vodě v regionu, kde se každý třetí člověk už nyní dnes a denně potýká s nedostatkem vody.
Dalším výsledkem je větší hlad, podvýživa, a dokonce i hladomory.
K prvnímu hladomoru vyvolanému klimatickými změnami už došlo.
Madagaskar loni postihlo nejhorší sucho za posledních 40 let a země se potýkala s potravinovou krizí, kvůli níž 1,3 milionu lidí trpělo velkým hladem a desetitisíce lidí strádaly v život ohrožujících podmínkách.
V mezinárodních sdělovacích prostředcích si však těžký úděl Madagaskarců získal pramalou pozornost.
Madagaskar přitom není jediný.
V Africkém rohu ničí sucho úrodu a stavy dobytka v Keni, Somálsku a Etiopii.
Když lidé nemají přístup k základním potřebám doma, pravděpodobně začnou migrovat za lepšími podmínkami, což potenciálně zhorší ekonomickou a politickou nejistotu a naruší budoucí prosperitu.
To už se stalo v Angole, kde přetrvávající sucho donutilo tisíce lidí hledat útočiště v sousední Namibii.
Avšak zatímco ti, kdo mají z činností urychlujících klimatické změny nejmenší prospěch, mohou přijít o domov, zdraví a živobytí, ti, kdo za tuto situaci nesou největší zodpovědnost, neposkytli Africe ani zdaleka takové prostředky, jaké by jí umožnily adaptaci.
V roce 2009 se bohaté země zavázaly mobilizovat do roku 2020 částku 100 miliard dolarů ročně, aby pomohly rozvojovým zemím bojovat s klimatickými změnami.
Tomuto slibu však zdaleka nedostály, a lví podíl financí byl navíc určen na zmírnění následků, nikoliv na naléhavě potřebná adaptační opatření.
Přestože africké vlády odhadly, že do roku 2020 budou potřebovat 7,4 miliardy dolarů ročně, pobírala Afrika v letech 2014 až 2018 méně než 5,5 miliardy dolarů (zhruba pět dolarů na osobu) ročně, přičemž finance na adaptaci dosáhly pouhých 16,5 miliardy – sotva polovinu celkové částky určené na zmírnění následků.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Potřeba financí v Africe je dnes mnohem větší – a rychle stoupá.
Nejnovější zpráva o adaptačním propadu, kterou zveřejnil Ekologický program Organizace spojených národů, odhaduje, že adaptace v rozvojových zemích bude stát přibližně 70 miliard dolarů ročně, přičemž náklady se potenciálně vyšplhají na 140-300 miliard v roce 2030 a 280-500 miliard v roce 2050.
Klimatická konference OSN, která se konala v listopadu v Glasgowě, nabídla Africe jistý důvod k naději, neboť rozvinuté ekonomiky se zavázaly, že do roku 2025 přinejmenším zdvojnásobí společně poskytované finance na adaptaci rozvojových zemí oproti roku 2019.
I když však těmto závazkům dostojí – což není jisté –, pro zajištění vodní bezpečnosti v Africe se musí dělat více.
Africká rozvojová banka (AfDB) odhaduje, že pro zajištění vodních potřeb na tomto kontinentu bude zapotřebí 64 miliard dolarů ročně.
V současnosti se však do vodní infrastruktury v Africe každoročně investuje jen asi 10-19 miliard.
V zájmu zacelení této propasti přijali loni vedoucí představitelé Africké unie (AU) Program vodních investic pro kontinentální Afriku (AIP), který se zaměřuje na urychlení investic do klimaticky odolné regionální, přeshraniční i národní vodní infrastruktury, jakou představují přehrady, zavlažovací systémy, vodohospodářské informační systémy a kanalizační sítě.
AIP odhaduje, že do roku 2030 dokáže do těchto oblastí nasměrovat investice ve výši přibližně 30 miliard dolarů, což povede k vytvoření nejméně pěti milionů pracovních míst.
Rada afrických ministrů pro vodu navíc společně s Rozvojovým programem OSN, UNICEF, Rozvojovou agenturou AU, AfDB, Globálním centrem pro adaptaci a Globálním partnerstvím pro vodu (GWP) svolala Vysoký panel pro vodní investice.
Na úvodním zasedání loni v září přijal panel plán mobilizace mezinárodních financí pro vodní investice a urychlené realizace politik vedoucích k dosažení cílů trvale udržitelného rozvoje OSN.
Takzvaná iniciativa WASH (voda, kanalizace, hygiena), kterou prosazuje Jihoafrické rozvojové společenství s podporou GWP, zároveň realizuje životně důležité vodohospodářské cíle.
Iniciativa instaluje na hraničních přechodech v celém regionu zařízení na mytí rukou, což omezí přenos infekčních onemocnění, usnadní regionální obchodní a ekonomickou činnost a v konečném důsledku přispěje k realizaci Africké kontinentální zóny volného obchodu.
Stejně jako u všech podobných iniciativ však úspěch hodně závisí na financování.
Proto africké země a jejich mezinárodní partneři vyvinuli výsledkovou kartu vodních investic.
Tento přístup založený na datech sleduje dosažený pokrok, a tím pomáhá udržet tlak na odpovědné činitele.
Afrika klimatickou krizi nezpůsobila, avšak afričtí představitelé přebírají iniciativu v oblasti rozvoje strategií, jak se vyrovnat s touto krizí i s jejími dopady na vodní bezpečnost a hygienické podmínky na kontinentu.
Otázka zní, zda ti, kdo nesou za klimatické změny největší zodpovědnost, podpoří svá slova činy dřív, než bude pozdě.
Příslib digitálního zdraví
BASILEJ – Během přibližně 20 let od doby, kdy jsem poprvé pracovala jako mladá lékařka v Africe, se tento kontinent pozoruhodně změnil k lepšímu.
Žádná změna však není patrnější než způsob, jímž si Afrika osvojila mobilní technologie.
Lidé v Africe – a koneckonců ve všech nízkopříjmových a středněpříjmových zemích – chytají za pačesy příležitosti, které jim technologie nabízejí, a používají mobilní telefony ke všemu možnému: od odesílání plateb přes vystavování rodných listů až po zajišťování přístupu ke zdravotní péči.
Výhoda mobilních technologií spočívá právě v přístupu.
Bariéry typu zeměpisné vzdálenosti nebo nedostatku zdrojů, které dlouho bránily miliardám lidí v tom, aby získali potřebnou péči, se v digitální éře mnohem snáze překonávají.
A existuje bezpočet případů, kdy lze technologií využít ke zlepšení přístupu ke zdravotní péči a jejímu zajišťování.
Tato informace samozřejmě není nikterak nová a v posledních letech vzniká stále větší počet zdravotnických iniciativ založených na technologiích.
Jen málokterá z nich se však dostatečně rozšířila a dosáhla dlouhodobé udržitelnosti; většina projektů se nedostane přes pilotní fázi.
Výsledkem je značně rozdrobená krajina digitálních řešení – a tento stav může v některých případech ještě více zatížit stávající zdravotnické systémy.
Prvním krokem k řešení tohoto problému je stanovení, které faktory plodí úspěch – a které mu brání.
Zřejmě nejdůležitější pozorování zde zřejmě souvisí s otázkou, jakým způsobem je řešení spojené s realitou v terénu.
Technologie jsou koneckonců jen prostředkem umožňujícím inovace v zajišťování zdravotní péče, nikoliv cílem samy o sobě.
Největší naději na úspěch mají řešení, která se zaměřují na koncové uživatele, ať už jde o zdravotníky nebo o pacienty.
Základem tohoto přístupu je vědomí, že uživatelé nemusí vždy potřebovat nejšpičkovější technologie, nýbrž spíše řešení, která se snadno používají a zavádějí.
Zdánlivě zastaralé technologie, jako jsou hlasové a textové zprávy, mohou být pro zamýšlené uživatele mnohem prospěšnějšími nástroji než nejnovější aplikace či špičkové inovace například v oboru nanotechnologií.
Vezměme si například takzvaný Komunitně orientovaný projekt řešení hypertenze, který v Ghaně realizují Nadace Novartis, v jejímž čele stojím, a nezisková organizace FHI 360.
Tento projekt podporuje pacienty v tom, aby si sami hlídali zdravotní stav, zasíláním pravidelných mobilních připomínek o medikaci a také rad o nezbytných změnách životního stylu.
Tento přístup je úspěšný, poněvadž je orientovaný na pacienty a uplatňuje nástroje informačních a komunikačních technologií (ICT), které jsou snadno dostupné a běžně používané.
V zemi, kde penetrace mobilních telefonů přesahuje 80%, ale jen málokdo vlastní chytrý telefon, mají tato jednoduchá řešení největší dopad.
Praktičtí zdravotníci přitom musí vnímat digitální řešení jako nástroje zvyšující efektivitu péče, nikoliv jako prostředky, které jim komplikují již tak těžkou práci.
Společná tvorba řešení s lidmi disponujícími zkušenostmi se zajišťováním péče v prostředí s nedostatkem zdrojů může pomoci zajistit, aby se daná řešení dokázala odpovídajícím způsobem rozšířit.
Například telemedicínská síť, kterou Nadace Novartis a její partneři uvedli do provozu ve spolupráci s Ghanskou zdravotní službou, představovala přímou reakci na potřebu – kterou formulovali zdravotníci v terénu – rozšířit dosah odborných zdravotnických poznatků.
Síť umožňuje jednoduché telefonické spojení mezi terénními zdravotníky a konzultačními centry v referenčních nemocnicích vzdálených několik hodin, kde jsou čtyřiadvacet hodin denně k dispozici lékaři a specialisté.
Tento projekt byl od počátku reakcí na vyjadřovanou potřebu rozšířit dosah lékařských znalostí a v terénu ho plně realizovali pracovníci Ghanské zdravotní služby, díky čemuž byl tento model udržitelný v dostatečném rozsahu.
Aby se plně realizoval potenciál digitálního zdraví, je zapotřebí integrovat řešení do národních zdravotnických systémů.
Teprve pak mohou digitální technologie urychlit pokrok směrem ke všeobecnému zajištění zdravotní péče a řešit prioritní zdravotnické potřeby jednotlivých zemí.
Spolupráce mezi veřejnými i soukromými sektory zdravotnictví a ICT je zcela nezbytná.
Už od fáze plánování musí být základem pokroku multioborová partnerství pod stálým vedením vysokých vládních činitelů.
Životně důležitou podmínkou úspěšných strategií budou také vnitrovládní spolupráce, přímo vyčleněné financování digitálních zdravotnických řešení a efektivní mechanismy vládnutí.
Digitální technologie nabízejí obrovské příležitosti ke zlepšení způsobu zajišťování zdravotní péče.
Máme-li těchto příležitostí využít, musíme se poučit z předchozích zkušeností.
Budeme-li se dál zaměřovat na realitu koncových uživatelů a na prioritní zdravotnické potřeby, místo abychom se nechali oslňovat nejmodernějšími technologiemi, pak můžeme příslib digitálního zdraví naplnit.
Jak řešit potíže Afriky s vodou
ABIDŽAN – Voda je nepostradatelná pro život, přesto je v mnoha částech světa vzácná.
V důsledku klimatických změn zažívá Afrika nejhorší sucho od roku 1945, zejména v jižním Súdánu, Somálsku, Etiopii a severní Nigérii.
Tyto křehké oblasti nyní potřebují podporu světového společenství.
Musíme vytvořit houževnaté systémy, které zajistí přístup k pitné vodě pro všechny lidi a zlepší zajištění vodovodních a kanalizačních služeb v rychle rostoucích urbanizovaných územích Afriky.
Začít bychom měli rozšířením schopnosti Afričanů zužitkovat odpadní vody.
Ty se za předpokladu investic a vhodného hospodářství mohou stát udržitelným zdrojem bohatství pro mnoho Afričanů.
Prospělo by to také lidskému zdraví, zemědělské produktivitě a environmentální udržitelnosti.
Během posledních šesti let Africká rozvojová banka (ARB) investovala 3,3 miliardy dolarů do projektů rozšiřujících přístup k vodě a zlepšujících hygienu, z čehož zhruba 2,2 miliardy dolarů šly do služeb ve městech, které se dostanou přinejmenším k 17 milionům osob.
ARB podporuje integrovaný městský vodohospodářský model (IMVM), který v souladu šestým Cílem udržitelného rozvoje OSN umožňuje obcím čerpat udržitelné příjmy z nakládání s kapalnými a tuhými komunálními odpady.
Úsilí IMVM vyžaduje značné počáteční investice a obnáší vysoké kapitálové a provozní náklady.
Jen nemnoho afrických měst shromažďuje a upravuje víc než 20 % odpadních vod vznikajících prostřednictvím centralizovaných kanalizačních soustav.
Zbylých 80 % představuje obrovský nevyužitý zdroj potenciálně hodnotných kapalných a tuhých odpadů.
Za předpokladu správných investic, prozíravosti a odhodlání může tento podceňovaný zdroj vytvářet pracovní místa a zajistit udržitelný růst.
Nakládání s odpadními vodami je tedy stěžejním prvkem strategických priorit ARB, známých jako Horních pět met, jejichž cílem je zlepšit kvalitu života Afričanů, posílit veřejné zdraví, dosáhnout rovnosti žen a mužů, vytvářet pracovní místa a zvýšit odolnost komunit vůči dopadům změny klimatu.
Voda v rámci Horních pěti met sehraje klíčovou úlohu také při dosahování industrializace a udržitelného zemědělství.
Snížením četnosti povodní v kamerunském Yaoundé z 15 výskytů ročně na pouhé tři pomohla ARB ochránit zhruba 300 000 osob a jejich majetky.
Realizací projektu kanalizace za 40 milionů dolarů ARB ve městě rovněž přispěla ke snížení podílu obyvatel postižených malárií z 16 % na 12 %.
Projekt integrované správy povodí Gourou, jejž ARB financovala 23 miliony dolarů, přinesl Abidžanu na Pobřeží slonoviny výrazný úbytek záplav v celém povodí a zlepšil živobytí 2,8 milionu obyvatel.
Poté, co v Zimbabwe během pandemie cholery v letech 2008-2009 zemřelo 4300 lidí, podpořila ARB a další dárci Urgentní projekt modernizace rozvodů vody a kanalizace za 43,6 milionu dolarů.
Ten zajistil nouzové opravy kanalizačních soustav v urbanizovaných územích a pomohl 2,5 milionu lidí.
Všechny systémy nakládání s odpadními vodami, jež ARB podporuje, se řídí strategiemi udržitelnosti, aby se zajistilo, že posílí ekonomické přínosy, prospějí místním komunitám a zůstanou finančně dostupné.
Tyto projekty také pomáhají zemím upotřebit a zužitkovat odpadní toky přetvářením splašků na bioplyn a hnojiva.
Současně ARB doplňuje práci na financování projektů svým nástrojem AWF, který přitahuje navazující investice do africké vodohospodářské infrastruktury.
Únorové záplavy a silné větry vyvolané tropickou bouří Dineo zpustošily pobřeží Mosambiku a vážně postihly místní obyvatelstvo.
Jen několik týdnů nato AWF zahájil studii proveditelnosti pro záměr zlepšení životních podmínek a odolnosti vůči změně klimatu napříč mosambickou provincií Inhambane, kde bouře udeřila.
AWF ve spolupráci s organizací Global Water Partnership zavádí systémy IMVM do pěti afrických měst, včetně Kinshasy v Demokratické republice Kongo a Marondery v Zimbabwe.
Jen v samotné DR Kongo lze očekávat, že soustavy IMVM do roku 2030 zlepší přívod vody a kanalizaci pro 17 milionů lidí.
O znalosti ARB se opírá také Nadace Billa a Melindy Gatesových, která poskytuje grant ve výši 18 milionů dolarů na financování druhé fáze Programu městské sanitace.
Toto úsilí přispěje k rozvoji podnikatelských inovací směřujících k cenově dostupné a udržitelné sanitaci v Africe, která by mohla přímo sloužit dvěma milionům obyvatel měst a dalším šesti milionům lidí prostřednictvím doplňkových projektů.
V oblasti nakládání s odpadními vodami má před sebou Afrika podstatné a spletité výzvy.
ARB je však odhodlána poskytovat příležitosti, které africkým komunitám přinášejí ovoce – ve smyslu veřejného zdraví a lepší hygieny, hospodářského rozvoje a ochrany životního prostředí.
Ke zlepšení kvality života všech Afričanů bude nezbytné politické odhodlání, partnerství veřejného a soukromého sektoru a robustní zapojení veřejnosti.
ARB se v rámci Horních pěti met snaží tyto tři složky propojit.
Všichni zainteresovaní – v Africe i na mezinárodní úrovni – musí zintenzivnit společnou snahu zajistit čistou a finančně dostupnou vodu pro všechny a pomoci africkým zemím, které procházejí strádáním v důsledku historického sucha.
Je naší morální povinností tak učinit.
Vždyť voda znamená život.
Společně proti malárii
LOMÉ/GABORONE – Jako Afričanky ve vedení vlivných a na účinný vliv soustředěných organizací – Nadace Ecobank a Aliance afrických lídrů proti malárii (ALMA) – zaníceně usilujeme o vytvoření prosperující, inkluzivní a udržitelné africké ekonomiky.
K dosažení tohoto cíle je ale zapotřebí urychlit pokrok směřující k vykořenění chorob, jež naše komunity nadále olupují o jejich nejhodnotnější zdroj: zdravé lidi.
Jednou z těchto chorob je malárie.
Jistěže, Afrika v poslední době udělala v boji proti malárii velký pokrok.
V letech 2010 až 2015 kontinent v rámci celosvětových Rozvojových cílů tisíciletí snížil míru výskytu malárie (počet nových infekcí) o 21 % a počet úmrtí na malárii o 31 %.
Malárie přesto zůstává vážnou hrozbou pro slušný život milionů Afričanů.
V roce 2015 se celosvětově malárií nakazilo zhruba 212 milionů lidí, přičemž 47 % případů bylo soustředěno do pouhých šesti afrických zemí.
Téhož roku v důsledku malárie zemřelo přibližně 429 tisíc lidí, převážně dětí ve věku do pěti let, přičemž 92 % těchto úmrtí postihlo Afriku a 40 % pouhé dvě země, Nigérii a Demokratickou republiku Kongo.
Je tedy naléhavě zapotřebí pokrok urychlit – a s malárií nadobro skoncovat.
Je to mravní i ekonomický imperativ.
Onemocnění a úmrtí, jimž lze předejít, omezují schopnost komunit přispívat k tolik potřebné ekonomické transformaci Afriky.
V mnoha afrických zemích malárie snižuje růst HDP o jeden procentní bod ročně.
Snahu skoncovat s malárií nelze proto oddělovat od snahy zajistit napříč Afrikou prosperitu.
Think tank Kodaňský konsenzus odhaduje, že každý dolar investovaný do potlačení malárie přinese 36 dolarů ekonomických výnosů.
Aby africké země sklidily takovou úrodu, budou muset podstatně posílit mobilizaci domácích zdrojů.
Zásadní úlohu ve vývoji inovativních řešení, která si poradí se sílící rezistencí malárie vůči stávajícím lékům, jakož i s rostoucí odolností moskytů vůči insekticidům, musí sehrát především africký soukromý sektor.
Nadto může soukromý sektor pomoci odstranit projevy nehospodárnosti v řízení dodavatelských řetězců a logistice a tím přispět k distribuci insekticidů a moskytiér s dlouhou životností.
Samozřejmě, i s investicemi soukromého sektoru bude pokrok směřující k vykořenění malárie v Africe nerovnoměrný, zejména proto, že různé země jsou různě daleko na cestě k cíli.
Senegal – kde se podíl ambulantních návštěv souvisejících s malárií snížil z 36 % v roce 2001 na pouhých 3,3 % loni – směřuje k dosažení takzvané preeliminace do roku 2020.
Jiné africké země – například Angola a Somálsko – přitom horko těžko dosahují vůbec nějakého pokroku, jak naznačuje bodové hodnocení zodpovědnosti a aktivity od ALMA.
Žádná jednotlivá africká země nemůže malárii spolehlivě vymýtit, dokud nemoc zůstane bujná mezi sousedy.
Malárie totiž na hranice nedbá.
Právě proto má zásadní význam, aby africké vlády spolupracovaly a za pomoci všech dostupných nástrojů dosáhly komplexního zvládnutí malárie, preeliminace a nakonec eliminace.
Cílem ALMA – koalice 49 afrických hlav států a vlád usilujících o vymýcení malárie do roku 2030 – je rozvíjet právě takovou spolupráci, zacílením na zodpovědnost a aktivitu na národní, regionální i globální úrovni.
ALMA poskytuje manažerské nástroje, například systém bodového hodnocení zodpovědnosti a aktivity, které pomáhají sledovat pokrok, určovat překážky a úzká hrdla a rozvíjet řešení.
Tyto nástroje jsou všestranné a lze je přizpůsobit pro použití napříč kontinentem.
V případě potřeby ALMA poskytuje podporu směřující k řešení potíží přímo v jednotlivých zemích, ve spolupráci s partnery nebo prostřednictvím manažerských struktur založených na dosahování výsledku.
Svůj díl práce dělá také Nadace Ecobank: investováním peněz a poskytovaných služeb a školení posiluje v Africe účinek partnerství Globálního fondu.
Nadace přispívá k posilování kapacit finančního řízení mezi příjemci grantů v Nigérii, Senegalu a Jižním Súdánu, čímž v těchto zemích odemyká financování zdravotnických programů.
V současnosti svou podporu rozšiřuje do Čadu a Zambie.
A to není vše.
Za pomoci digitální finanční platformy Nadace Ecobank využívá své přítomnosti k přizvání nových financí do boje proti malárii.
Mimo to posiluje také povědomí, ve vlastním kolektivu a mezi dalšími zainteresovanými, o způsobech podpory prevence malárie, mimo jiné prostřednictvím moskytiér a čistého životního prostředí.
Cíl vykořenit malárii ještě za našeho života se může zdát ambiciózní, ale je dosažitelný.
Vlády a soukromý sektor v Africe společně dokážou dát dohromady investice a aktivitu, jichž je zapotřebí k definitivnímu odstranění nemoci, a tím zajistit větší prosperitu napříč kontinentem.
Afrika potřebuje tradiční média
ABUJA – Aliou Sall, bratr senegalského prezidenta Mackyho Salla, v červnu rezignoval na post šéfa státního spořicího fondu poté, co veřejnost rozhořčila nařčení (jež popírá), že byl zapojen do korupčních obchodů s ropou a plynem.
Rozhořčení veřejnosti se projevilo skrze sociální média a v ulicích Dakaru.
Vyvolala ho ale investigativní práce novinářů BBC, což zdůrazňuje přetrvávající schopnost tradičních médií prosazovat změny.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Platformám sociálních médií se věnuje mnoho pozornosti kvůli jejich rychlosti a přístupnosti.
Pro posilování odpovědnosti tam, kde je často obtížné ji najít, má přesto nadále zásadní význam věrohodný svobodný tisk, který jednoduše nepapouškuje oficiální postoje veřejných orgánů ani zájmových skupin, ale hledá pravdu.
V Africe se přitom nezávislým investigativním novinářům často daří odhalit korupci na vysoké úrovni, zneužívání moci a nekalé obchodní obchody.
V Keni například přední místní noviny uvedly, že Philip Kinisu, bývalý předseda Komise pro etiku a boj proti korupci, obdržel podezřelé platby od Národní služby mládeže.
Navazující vyšetřování této státní organizace odhalilo další korupční dohody, což Keňany přimělo vyjít protestovat do ulic.
Držitelé moci ale vědí jak přejít do protiútoku – a neberou si servítky.
V mnoha afrických zemích tudíž dochází k rozleptávání, potlačování, a dokonce demontáži svobodného tisku.
Nejvyhrocenější příklad potlačování médií v Africe se nachází v Eritreji, kde Reportéři bez hranic odhadují, že ve vězení strádá nejméně 11 novinářů.
Země má jen jednoho nezávislého a nestranného poskytovatele zpravodajství, rozhlasovou stanici, kterou provozují exiloví novináři a která sídlí v Paříži – a její signál je často rušen.
Útoků na už beztak chatrnou svobodu afrických zpravodajských médií ovšem přibývá.
Často k nim dochází v podobě násilí na nezávislých novinářích.
V Nigérii loni dva novináře napadli bezpečnostní agenti podléhajícími prezidentovi.
V Ghaně byl v lednu zastřelen žurnalista pracující v utajení, když ke mstě na něm vyzval jistý politik za to, že zveřejnil odhalení o korupci v tamních fotbalových soutěžích.
Také vlády se snaží prosadit kontrolu nad mediálními tituly, i když to znamená jejich rušení.
V Tanzanii vláda prezidenta Johna Magufuliho pod záminkami jako „pobuřování“ a „ohrožení národní bezpečnostní“ pozastavila noviny a zakázala rozhlasové stanice kritické k jejímu působení.
Zpravodajské organizace jsou pod tlakem, nejméně v jednom případě ze strany ozbrojenců, aby šířily zprávy příznivé pro vládnoucí elitu.
Nezávislá média nadto svírá chronický nedostatek financí.
Novinářům nejenže chybí prostředky na podporu jejich práce, ale často jsou tak žalostně ohodnoceni, že se sami stávají náchylnými ke korupci.
V Nigérii je běžná „žurnalistika hnědých obálek“ – osoby či organizace novinářům platí za uveřejnění příznivých sdělení.
Kde dojde k umlčení, zastrašení či podmanění nezávislých médií, má veřejnost jen málo možností jak získat informace přesahující to, co jí vnucují vlády a lobbistické skupiny.
Svou roli mohou sehrát platformy sociálních médií, ale jejich hlavní síla – jejich demokratická povaha – je zároveň jejich osudnou vadou.
Ukázaly se jako ideální k šíření falešných zpráv, které otráví veřejnou debatu a naruší důvěru ve fakta a instituce.
Tento průběh bylo zřetelně vidět během poslední nigerijské předvolební kampaně.
Na sociálních médiích se virálně šířily falešné zprávy, včetně tvrzení, že prezident Mohammadu Buhari zemřel a byl nahrazen dvojníkem.
Přesvědčily miliony Nigerijců; někteří dokonce spáchali vraždy jako odvetu za smyšlené násilnosti.
S vědomím účinnosti takových fám začaly osoby blízké politickým stranám vymýšlet a uvádět do oběhu tvrzení, která prospějí jejich kandidátům, což silně pokřivilo předvolební kampaň.
Poskytovatelé nezávislého tradičního zpravodajství nejenže se tomuto problému vyhýbají, ale jsou klíčem k jeho řešení, neboť pouze oni dokážou věrohodně ověřit zprávy kolující v sociálních médiích.
Právě proto Facebook a Google spolupracují s tradičními mediálními organizacemi za účelem boje proti šíření fake news na jejich platformách v Nigérii, Jižní Africe, Zambii, Keni a Zimbabwe.
Mají-li ovšem tradiční nezávislá média plnit svou stěžejní úlohu, potřebují prostředky.
Tam, kde vlády zužují tiskovou svobodu překážkami, měli by nezbytné financování posílit západní dárci.
Vzhledem k významu věrohodného a svobodného tisku jak pro rozvoj, tak pro demokracii se bezpochyby jedná o vhodnou investici.
Rovnost pohlaví pro africké vědce
KIGALI – Dívka v Etiopii by mohla vyrůst v inženýrku, která navrhne metodu na zlepšení výnosů ze zemědělství, jedině pokud by měla správného mentora.
Mladá žena v Malawi má nápady na novou léčbu rakoviny, ale nikdy je neuplatní, pokud ji vyloučí ze školy.
A dívka ze Rwandy má všechny dovednosti pro vytvoření matematického modelu ke zmírnění následků sucha; potřebuje pouze výzkumný grant, který jí pomůže zaplatit vysokou školu.
Globální nerovnováha pohlaví je ve vědě, technologii, inženýrství a matematice – v takzvaných STEM disciplínách.
V Africe však tato nerovnováha ohrožuje více než jen budoucnost jednotlivců.
Připravuje také kontinent o talent a příspěvek potřebný k rozvoji a pokroku.
Zpráva Africké rozvojové banky z roku 2011 říká, že “dostat ženy do vědy a technologie nakonec slibuje obohatit společnost jako celek.”
Dosažení rovnosti pohlaví ve STEM je možné a mnoho afrických vědců ukazuje světu, jak toho dosáhnout.
Potřebují však pomoc a programy, které nabízejí stipendia a podporu, jsou jedním z nejlepších způsobů, jak dosáhnout rovnosti ve vědě.
Příčiny genderové nerovnováhy v africkém STEM jsou často přirovnávány k děravé trubce: dívky začínají se zájmem a vlohami, ale v různých místech svého vzdělávání tyto disciplíny opustí.
První údaje od iniciativy Mastercard foundation – zaměřené na obrácení tohoto trendu – ukazují, že komplexní přístup k ucpání netěsností může opravdu způsobit změnu.
Úspěch začíná uznáním, že rovnost pohlaví ve STEM hraje roli.
“Věda nás potřebuje” je způsob, jakým to popisuje Armanda Kouassi, průmyslová inženýrka a stipendistka Mastercard foundation.
“S rozdílnými myšlenkami a úhly pohledu přicházejí lepší řešení a smýšlení, které postrkuje vědecké inovace kupředu a přináší prospěch celé Africe.
Kouassi má pravdu.
Afrika si nemůže dovolit prohýřit její mladý ženský talent.
Subsaharská Afrika čelí nedostatku zhruba 2,5 milionu inženýrů, technologů, matematiků a vědců.
Tento nedostatek expertízy ohrožuje několik Udržitelných rozvojových cílů, jako je zabezpečení potravin, zdravotní péče, čistá voda, energie a infrastruktura.
Odstranění genderových bariér ve STEM vyžaduje, aby africké vlády učinily rovnost ve vědě svou prioritou.
Nikde se to neděje úspěšněji, než ve Rwandě, kde naše kolektivní zkušenost pomohla více než 1250 dívkám a mladým ženám excelovat v disciplínách STEM.
Africký institut pro matematické vědy (AIMS) ve rwandském hlavním městě Kigali je jedním z těchto agentů změny.
Škola věří, že další Einstein by mohla být Afričanka, což je vzdělávací přístup, který informuje o své komplexní strategii jak ucpat netěsnosti v rozvojovém potrubí pro STEM.
Inovativní přístup AIMS zahrnuje pomoc vládám ve školení učitelů, zajištění, že studentky nejsou ve třídách masivně přečísleny, podporu studentkám, které jsou matkami, a také propojení s vůdčími představiteli průmyslu s cílem pomoci absolventům uspět ve svých kariérách.
K přilákání většího množství studentek je 30% stipendií vyhrazeno žadatelkám z řad žen a škola se bude v blízké budoucnosti snažit úroveň 50%.
Podobně také Carnegie Mellon University Africa (CMU-Africa), také z Kigali, propaguje změnu a to vymezením 30% svých stipendií pro mladé ženy.
Tyto závazky budou mít pozitivní efekt na celou instituci, jelikož se CMU-Africa snaží výrazně zvýšit zápis mladých studentek se zájmem o vědu.
No a konečně Fórum pro vzdělávání afrických žen (FAWE) ve Rwandě financovalo vzdělávání 1200 dívek, které se přihlásily do nejlepších středních škol v zemi, specializovaných na předměty STEM.
Odhaduje se, že 70% z těchto studentů bude pokračovat na univerzitní úrovni.
Navzdory těmto pozitivním vývojům nepůjde rovnosti dosáhnout pouze kvótami.
K dosažení trvalých zisků bude zapotřebí příležitostí mimo třídy.
Ve FAWE Rwanda, v programu nazvaném Tuseme (svahilské slovo znamenající “promluvme si“) je dívkám nabízeno školení ve vedení prostřednictvím dramatu, zpěvu a kreativních umění, aby je naučilo prezentačním, vyjednávacím a rozhodovacím schopnostem.
FAWE Rwanda také pracuje s učiteli na rozvoji pedagogických metod reflektujících pohlaví.
Podobně jsou u CMU-Africe zváni účastnit se univerzitního symposia Setkávání myslí, výročního globálního setkání pro vysokoškoláky k předvedení jejich práce širšímu publiku z řad profesorů, studentů, vládních činitelů a zástupců průmyslu.
A Next Einstein Forum, výběrový program při AIMS, který oceňuje nejlepší africké vědce a technology – z nichž je 40% žen – poskytuje rodícím se inovátorům příležitost vést jejich vlastní výzkum, zatímco budou inspirovat další generaci vědců.
Nerovnosti, kterým čelí dívky a mladé ženy v africkém vzdělávání, nemohou být vymazány přes noc.
Jak vzpomíná Rebecca, stipendistka Mastercard Foundation z Ugandy, “Když jsem byla na škole, kluci nám říkali ‘poloviční chlapi,‘ protože když jste žena a studujete vědu, jste napůl chlap.“ Rebecca nicméně dodává, “Bylo cool být studentkou vědy.“
Afrika potřebuje více žen, které budou sdílet nadšení Rebeccy pro STEM.
K zajištění toho, aby věda zůstala pro dívky atraktivní, musí školy, vlády a průmysl spolupracovat ve vzdělávání učitelů a mentorů, a musí alokovat zdroje potřebné k uzavření této mezery.
Jak si nedávno všimla Miranda, další stipendistka Mastercard Foundation,“Jak se snažíme najít nové inovace a vynálezy k řízení ekonomiky, věřím, že matematika a věda jsou na popředí tohoto pokroku.“ Jako profesionálové pracující na zlepšení vzdělání Afričanů nemůžeme souhlasit více.
Investice do zdraví Afričanů
LOMÉ – Africký zdravotnický sektor představuje obrovskou investiční příležitost, jejíž hodnotu Hospodářská komise OSN pro Afriku odhaduje na 66 miliard dolarů ročně.
Přesto afričtí představitelé a dárci dál diskutují o afrických zdravotnických systémech z pohledu mezer ve financování.
Tyto mezery se přitom uzavřou až ve chvíli, kdy bude Afrika vnímána jako investiční destinace, nikoliv jako příjemce zahraniční pomoci.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Silné zdravotnictví je nezbytným předpokladem hospodářského rozvoje.
Rozvojová pomoc určená na africké zdravotnictví však není dostatečně předvídatelná, aby mohla udržet potřebné dlouhodobé investice.
Například dovoz léčiv stojí Afriku odhadem 14 miliard dolarů ročně.
Vytvoření podmínek pro místní výrobu farmaceutik by tuto položku nejen snížilo, ale zároveň by vedlo ke vzniku 16 milionů pracovních míst.
(To je jen další z důvodů, proč podpořit Africkou kontinentální oblast volného obchodu AfCFTA.)
Přesto je často slibována pomoc v tříletých časových intervalech, přičemž neexistuje žádná záruka, že bude skutečně poskytnuta, jakmile vyvstane potřeba financovat naplánované programy.
K tomuto účelu by se samozřejmě daly použít domácí veřejné zdroje.
Vzhledem k nízkému hospodářskému růstu a vysokým nákladům na obsluhu dluhu však mají mnohé africké vlády omezený fiskální prostor.
V případě zesílení důrazu na lepší výběr daní však mají Afričané vyšší šanci zvýšit své domácí příjmy.
A rozpočty často podléhají změnám politické garnitury a priorit, což konzistentním dlouhodobým investicím brání.
Výsledkem je, že výdaje na zdravotnictví jsou v Africe žalostně nedostatečné.
V roce 2015 se tento kontinent podílel na pouhých 2% z celkového objemu 9,7 miliardy dolarů celosvětových výdajů na zdravotnictví, ačkoliv představuje 16% globální populace a 26% globální zátěže nemocnosti.
Zvýšení výdajů na zdravotnictví v Africe není otázkou navýšení pomoci; je zjevné, že štědrost externích dárců už dosahuje maxima.
Spíše jde o to přimět soukromé aktéry – zejména Afričany –, aby se chopili odpovídajících podnikatelských příležitostí.
Rozsah těchto příležitostí bychom neměli podceňovat.
Rychlý populační růst má v kombinaci s delší střední délkou života za následek, že zdravotnické potřeby států v nadcházejících letech výrazně porostou.
Očekává se, že do roku 2030 se bude 14% obchodních příležitostí v oblasti globálního zdraví nacházet v Africe a trhy zdraví a wellness na tomto kontinentu budou mít hodnotu 259 miliard dolarů.
Naplnění zdravotnických potřeb rostoucí africké populace – a potažmo zajištění zdravé pracovní síly, která bude hnacím motorem hospodářské transformace kontinentu – bude vyžadovat předvídatelnější a trvale udržitelnější financování, které se bude řídit spolehlivými dlouhodobými strategiemi.
Zde by si měla vzít hlavní slovo africká diaspora.
Za současné situace budou zdravotnické výdaje financované z peněz africké diaspory s vyšší pravděpodobností použity na úhradu léčebných výloh nemocného příbuzného (nebo obecněji řečeno na spotřebu), než aby se investovaly do posílení systému.
Takové investice by vyžadovaly seskupování a vyčleňování zdrojů (prostřednictvím důvěryhodných prostředníků) na projekty, které dokážou v kterémkoliv okamžiku naplnit potřeby celých komunit.
A to předpokládá posun těžiště směrem od řešení shora dolů k rozvoji pružných systémů, jež začínají na úrovni komunit.
Do roku 2020 budou například zapotřebí dva miliony komunitních zdravotníků, kteří zajistí, že každý Afričan bude mít přístup ke kvalitní péči.
Takové řešení není nové; komunitní zdravotníci byli klíčovou součástí zdravotní péče, kterou v 50. letech využívali moji rodiče v Pobřeží slonoviny.
K vybudování systému, který dokáže naplnit zdravotnické potřeby dneška a současně vytvořit dva miliony pracovních míst, je však zapotřebí předvídatelné financování.
Mezi další cílené investice patří řízení nemocnosti, což je trh s odhadovanou hodnotou 14 miliard dolarů, a monitoring pacientů na dálku, jehož hodnota se odhaduje na 15 miliard dolarů.
Čím stabilnější je investiční prostředí, tím ochotněji budou aktéři ze soukromého sektoru financovat rozsáhlé intervence, které jsou zapotřebí k uvolnění produktivního potenciálu Afriky.
Zřizování speciálních ekonomických zón, které jsou úspěšné v zemích jako Etiopie, dále zvýší předvídatelnost a důvěru, což povede k dalšímu pokroku.
V době, kdy se vedoucí představitelé připravují na 72. světové zdravotnické shromáždění, které Světová zdravotnická organizace pořádá tento měsíc v Ženevě, stojí za to zdůraznit limity afrického rozvoje taženého dárci.
Mají-li být položeny základy ekonomické transformace – mimo jiné i implementací AfCFTA –, musí Afričané doma i v zahraničí zvýšit své úsilí.
Jak nám kdysi připomněl ekonom John Maynard Keynes, v dlouhodobém měřítku jsme všichni mrtví.
Dlouhodobé zdravotnické investice jsou však určeny pro živé.
To znamená, že ti, jejichž životy právě začínají, dokážou vybudovat lépe prosperující budoucnost a zajistit, aby si i příští generace mohly užít delší, zdravější a plodnější životy.
Dostupnost zdravotní péče nesmí přehlížet africké seniory
DAR ES-SALAAM – Mojí babičce je 76 let a mému dědečkovi 83 let.
Prožili spolu plodný život, pěstovali plodiny a pásli dobytek v zapadlé horské vísce na jihozápadě Ugandy.
Kdykoli však na ně myslím, žasnu víc nad jejich pevným zdravím než nad jejich tvrdou prací.
Kdykoli moji prarodiče potřebují lékařskou péči, vzhledem k odlehlosti obce musí ujet 25 mil na motocyklech boda-boda do nejbližší nemocnice a za zpáteční cestu zaplatit kolem 50 000 ugandských šilinků (asi 13 dolarů).
Jelikož byli nedávno kvůli věku vyškrtnuti ze zdravotního pojištění, musí dát další peníze za samotné ošetření.
Jinými slovy návštěva u lékaře je pro mé prarodiče – a mnoho starších Afričanů – náročná, nákladná a velice vzácná.
Experti na mezinárodní rozvoj jsou dostupností zdravotní péče posedlí.
Představitelé desítek zemí v květnu na každoročním Světovém zdravotnickém shromážděníSvětové zdravotnické organizace debatovali, jak dosáhnout všeobecné dostupnosti zdravotní péče prostřednictvím Cílů udržitelného rozvoje Organizace spojených národů.
Většina pozornosti se ovšem soustředila na matky, novorozence a děti; starší obyvatelé rozvojových zemí byli do značné míry přehlíženi.
Nebude-li se toto opomenutí řešit, zůstane rostoucí podíl populace bez přístupu k finančně dostupné zdravotní péči.
Podle Světové banky očekávaná délka dožití v subsaharské Africe v posledních desetiletích vytrvale stoupá, z pouhých 40 let v roce 1960 až na současných 60 let.
Bude-li trend pokračovat, počet Afričanů, kteří přežijí své 60. narozeniny, se do roku 2050 víc než zdvojnásobí.
To je samozřejmě dobrá zpráva; dlouhověkost je klíčovým ukazatelem lidského rozvoje.
Boom afrických seniorů bude ale katastrofou, pokud bude delší život znamenat život v nemoci z důvodu nedostatečné zdravotní péče.
V Ugandě mnohým zdravotnickým centrům na venkově schází personál, zásoby a infrastruktura k uspokojení potřeb starších pacientů.
Malé kliniky obvykle posílají své nejstarší pacienty do nejbližší velké nemocnice, která je často mnoho mil daleko.
Cestovat na motocyklu v náročném terénu může škodit zdravotnímu stavu; když ale není jiné východisko, churavý člověk si musí vybrat mezi kodrcavou jízdou na zadním sedadle motocyklu a upuštěním od léčby.
Stěží lze vinit ty, kdo zvolí druhou možnost.
Podle zprávy vypracované roku 2010 lékaři z Národní referenční nemocnice Mulago v Kampale jsou ugandské boda-boda hlavní příčinou úrazů souvisejících se silniční dopravou.
Během sledovaného období v této nemocnici tvořili pasažéři motocyklů 41 % z 1500 případů traumat a úrazy osob cestujících na motocyklu spolykaly 62,5 % rozpočtu nemocnice na chirurgii.
Vzhledem k nebezpečnosti cestování není divu, že se moji prarodiče zdráhají vyhledat lékařskou péči.
Největší překážkou pro zdravotní péči v Ugandě – stejně jako všude jinde – jsou samozřejmě peníze.
Vědci na univerzitě Makerere v roce 2015 zjistili, že o tom, jaký přístup mají starší lidé ke zdravotnickým službám a jak jich využívají, rozhoduje především příjem domácnosti.
Situace se podobá Spojeným státům, kde průměrné roční náklady na zdravotní péči rostou už desítky let.
Jenže zatímco v USA se starší pacienti mohou obrátit na Medicare (program, který v roce 2017 tvořil 15 % federálních výdajů), seniorům ve většině afrických zemí se dostává nižší vládní podpory.
Nedostatek vyhrazených prostředků ovšem neznamená, že afričtí vůdci musí své starší voliče přehlížet.
Spojováním služeb péče o seniory se stávajícími programy lze zdravotní přínosy rozšířit na špatně obslouženou populaci.
Například iniciativy zaměřené na jeden sektor, třeba programy léčby HIV/AIDS, by mohly zahrnovat složky vstřícné k seniorům.
Zdravotníci pomáhající nastávajícím a čerstvým maminkám by také mohli být školeni k poskytování domácí péče starším členům vícegeneračních domácností.
Takové iniciativy by nevyžadovaly obrovské sumy peněz; nejdůležitějším faktorem jejich uvedení do života je spíš politická podpora a efektivní integrace programů.
Rozvojové země dosáhly značných pokroků, co se týče zlepšení zdravotní péče pro mladé.
Teď musíme udělat totéž pro seniory.
V Ugandě by bylo možné vládní národní strategii zdravotní péče snadno posílit doplněním seniorů do seznamu takzvaných zranitelných skupin.
Dalším způsobem jak dostupnost rozšířit je začlenit péči o starší pacienty do stávajících rámců – příkladem je program rozšíření zdravotní péče v Ethiopii, komunitně založený zdravotnický program v Tanzanii a venkovské zdravotnické týmy v mé zemi.
Konečně je třeba důkladně revidovat komunitní programy zdravotního pojištění, aby se zabránilo vyloučení chudých starších pacientů.
Chceme-li zachovat dostupnost a chránit seniory, aby se nedostali na mizinu, jsou nezbytné reformy směřující ke vzniku pojišťovacích plánů, které budou finančně stabilní a opřené o větší počet účastníků.
Všichni toužíme žít dlouhé, zdravé a produktivní životy – tak jako moji prarodiče.
Bez celoživotní dostupnosti kvalitní zdravotní péče bude ale dlouhověkost víc otázkou štěstí než vědy.
Charakter každé společnosti lze soudit podle toho, jak se chová ke svým nejmladším a také nejstarším členům.
Tatáž úvaha platí i pro vlády.
Desetiletí industrializace v Africe
VÍDEŇ – V provázané globální ekonomice dneška zůstává Afrika slabým článkem.
Pokud chce svět splnit Udržitelné rozvojové cíle a završit tím Agendu pro udržitelný rozvoj 2030 OSN, musí Africe pomoci zrychlit její rozvoj prostřednictvím rychlé a odpovědné industrializace.
Afrika není v žádném případě odsouzena k pokulhávání za zbytkem světových ekonomik.
Naopak, mohla by se snadno stát globální ekonomickou velmocí a to během následujících deseti let.
K naplnění tohoto potenciálu se však Afrika musí industrializovat.
Význam této skutečnosti byl v poslední době opakovaně zdůrazňován na mezinárodních fórech, včetně šesté Tokyo International Conference on African Development (TICAD VI) v srpnu minulého roku, a summitu G20 v čínském Hangzhou v září minulého roku.
G20 zahrnula industrializaci v Africe – a vlastně všech nejméně rozvinutých zemích (Least Developed Countries, LDCs) – do své agendy poprvé.
Agenda 2063 Africké unie toto směřování také podporuje.
Nedávná rezoluce Valného shromáždění OSN, která vyhlašuje léta 2016-2025 za Třetí dekádu průmyslového rozvoje Afriky, je jedním z dalších kroků tímto směrem.
Organizace, kterou reprezentuji – Organizace průmyslového rozvoje OSN (UNIDO) – byla pověřena opracionalizací a vedením implementace doprovodného programu, včetně mobilizace potřebných zdrojů.
Všechna tato prohlášení a závazky jsou podstatným prvním krokem.
Nebudou však mnoho znamenat, pokud nebudou zhmotněny v konkrétní a efektivní akci, která posune africkou industrializaci, vytvoří pracovní místa a podpoří inkluzivní a udržitelný ekonomický růst a rozvoj.
Otázka je jak.
Stručnou odpovědí jsou peníze a akce.
Musíme vyzvat mezinárodní komunitu a rozvojové partnery, aby svá slova podpořili reálnými finančními závazky.
A musíme vybudovat partnerství k operacionalizaci programů, které u možní Africe stát se příštím hlavním světovým motorem ekonomického růstu.
Takové programy musí rozpoznat a podchytit aktuální výzvy, kterým kontinent čelí.
Ekonomický růst posledních dekád nebyl strukturálně řízený, udržitelný či plně inkluzivní.
Hodnoty růstu kolísaly napříč kontinentem a ne každý obyvatel Afriky z toho měl prospěch.
Ačkoli se za poslední roky významně rozrostla africká střední třída a vytvořila spotřebitelský boom a posílila tak domácí investice, tak je stále mnoho lidí, co si jen obtížně vydělává na živobytí.
Míra nezaměstnanosti je vysoká, zejména u mladých lidí a žen – to je realita, která mnoho Afričanů žene na sever.
K tomu, aby zůstali doma, je třeba, aby africká ekonomika šla dále, než je produkce surovin, a vybudovala dynamický a kompetitivní výrobní sektor s vyšší přidanou hodnotou.
Afrika musí stavět na příležitostech, které nabízí podílení se na globálních a regionálních hodnotových řetězcích.
Je třeba představit nové a inovativní průmyslově-rozvojové strategie, stejně jako pečlivě navržená opatření na přilákání přímých investic ze zahraničí.
Samozřejmě, k rozvoji takovýchto strategií a efektivnímu podílení se na průmyslových hodnotových řetězcích potřebují Afričané znalosti.
Investice do vzdělání a školení jsou nezbytně nutné k usnadnění úspěšné a trvající industrializace.
Tím, že porozumí a naváže na osvědčené inovace ve světě, by Afrika mohla technologicky předběhnout některé rozvinuté země prostřednictvím tvorby kapacit k produkci sofistikovanějšího a hodnotnějšího zboží.
Znalost zkušeností z jiných zemí Africe také pomůže předejít nástrahám nespoutané industrializace – zejména co se týká škod na životním prostředí.
Afrika musí zajistit, že její průmyslově-rozvojová strategie zahrnuje efektivní ochranu životního prostředí.
Afrika je pro industrializaci v dobré pozici.
Mimo masivních dotací z přírodních zdrojů má kontinent také příznivý demografický profil (jeho rapidně rostoucí populace znamená, že bude brzy mít největší pracovní sílu na světě) a vysokou míru urbanizace.
Těží také s vysoce vzdělané diaspory.
Industrializace ale nikdy není automatická.
Vlády musí zintenzivnit řešení selhání trhu, zatímco budou plánovat implementovat a zavádět industriální opatření, která budou řešit nedostatky předchozích neefektivních verzí.
Musí také tato nová opatření institucionalizovat v rámci národních a regionálních rozvojových strategií.
K tomu, aby uspěly, budou vlády potřebovat adekvátní kapacity, kompetence a legitimitu k mobilizaci a interakci se zainteresovanými subjekty, aby tak vytvořily prostředí atraktivní pro investice.
Nutné reformy otevřou cestu pro veřejně-soukromou spolupráci, která může obratem poskytnout investice do rozvoje a údržby infrastruktury.
Tato spolupráce také usnadní kooperaci s mezinárodními organizacemi a rozvojovými finančními institucemi, které mohou poskytnout další finance a pomoci modernizovat výrobní kapacity.
Nedávná zpráva, která vznikla během summitu G20 v Hangzhou, představuje několik doporučení pro rozvoj Afriky.
Navrhuje podporu zemědělství a rozvoj zemědělského podnikání a jejich propojení s dalšími sektory, stejně jako opatření pro posílení odolnosti k cenovým šokům.
Zpráva dále zdůrazňuje potřebu prohloubit, rozšířit a modernizovat místní znalostní bázi, investovat do energetické a materiálové efektivity a prosazovat zelenou technologii a průmysl.
Jiná doporučení se vztahují na obchodní a regionální integraci, využití místních a externích financí a prosazování takzvané “Nové industriální revoluce.“
Moje početná setkání s africkými lídry a návštěvy tuctů zemí napříč kontinentem mě utvrdily v tom, že Afrika je oddaná industrializaci.
Ve skutečnosti je již v mnoha zemích tento proces zahájen, včetně Etiopie, Ghany, Rwandy a Senegal.
Tím, že nabídneme naší podporu, můžeme těmto zemím umožnit realizaci inkluzivního a udržitelného rozvoje, který je prospěšný pro všechny.
Jak posílit africkou vědu
URBANA, ILLINOIS – Koncem března se ve rwandském Kigali sešli přední afričtí vědci, vynálezci a zákonodárci, aby se podělili o nápady jak řešit čím dál naléhavější problém: nízkou kvalitu vědy na kontinentu.
Každý dobrý lídr ví, že vědecké objevy a inovace jsou palivem pokroku, usnadňují rozvoj a mohou pomoci řešit témata, jako je narušená potravinová bezpečnost, nedostatek vody a změna klimatu.
Přesto většina afrických vlád výzkum a vývoj ve svých zemích dostatečně nefinancuje.
Podle Statistického ústavu UNESCO země subsaharské Afriky vynaloží na výzkum a vývoj v průměru jen 0,5 % HDP.
Na Západě se tento podíl blíží ke 3 %.
Tato disproporce podtrhuje rozvojové obtíže, s nimiž se Afričané potýkají.
Afrika je domovem 15 % světové populace a 5 % světového HDP, ale připadá na ni ubohé 1,3 % celkových výzkumných výdajů.
Navíc afričtí vynálezci drží jen 0,1 % patentů na světě, což znamená, že i když se peníze na vědu, inovace a výzkum vynaloží, objevy se zřídka promítnou do řešení nejnaléhavějších problémů kontinentu.
Jistěže tyto trendy nejsou zcela paušální; některé africké vlády masivně investují do vědou taženého novátorství.
Kupříkladu v Jižní Africe se stát zavázal do roku 2020 výdaje do výzkumu a vývoje zdvojnásobit – na 1,5 % HDP.
To navazuje na závazek hlav afrických států z roku 2016 rozšířit rozpočty v oblasti vědy a techniky nejméně na 1% HDP do roku 2025.
Hrstka zemí – mimo jiné Keňa, Rwanda a Senegal – se usilovně snaží tohoto prahu ve financování dosáhnout.
Africe prospívá také velkorysá pomoc a mezinárodní podpora v oblasti výzkumu.
Jeden z předních dárců, Nadace Billa a Melindy Gatesových, investoval do afrických vědeckých iniciativ během posledních deseti let přes 450 milionů dolarů.
Projekty zahrnují program posilování výnosů sklizně za 306 milionů dolarů a grant ve výši 62,5 milionu dolarů usilující o zlepšení zdravotního stavu.
Tyto a další finanční zdroje pomáhají africkým badatelům vyvíjet plodiny odolávající suchu, vytvářet vakcíny proti infekčním nemocem jako ebola a rozšiřovat příležitosti vědecky a technicky se vzdělávat.
Mnohým africkým vládám bohužel chybí prostředky k financování programů, které by na těchto pokrocích dokázaly stavět.
Řečeno jednoduše, je naléhavě zapotřebí nový přístup k africké vědě, víc opřený o spolupráci.
Afričtí lídři už dříve dali své vědecké zdroje dohromady.
Africká unie a Nové partnerství pro rozvoj Afriky začaly v roce 2003 realizovat kontinentální strategii „s cílem rozvinout a využít vědu a techniku k socioekonomické transformaci kontinentu a jeho integraci do světové ekonomiky“.
Byla to ambiciózní meta, která přinesla první výsledky.
V letech 2005 až 2014 výdaje do výzkumu a vývoje napříč kontinentem vzrostly a badatelská produkce se v mnoha zemích víc než zdvojnásobila.
Od té doby však pokrok stagnuje.
Záměrem nedávné schůzky ve Rwandě, již hostil prezident Paul Kagame a pořádala iniciativa Next Einstein Forum, bylo pomoci dostat agendu znovu do pohybu.
Summity jsou ale jen část řešení; vlády se také musí zavázat ke zlepšení kvality výzkumu a začít mohou tím, že se zaměří na tři klíčové oblasti.
Zaprvé se afričtí vůdci musí spojit s řediteli firem, filantropy a dárci, kteří chápou dlouhodobou hodnotu investic do vědy.
Inovace jsou nákladné a k posílení vědeckých kapacit kontinentu budou zapotřebí startovací peníze.
Zadruhé, africké univerzity a ústavy by měly sladit své badatelské plány s národními a regionálními cíli.
Například vzhledem k tomu, že jedním z nejnaléhavějších problémů Afriky je uživit tamní rozrůstající se populaci, školy zaměřené na zemědělský výzkum by měly zajistit, aby jejich práce přispívala k řešením.
V neposlední řadě by země měly ve výzkumných organizacích podpořit podnikavost.
Jednou z možností jak toho dosáhnout je zřídit kanceláře obchodního využití, které by vědcům mohly pomáhat s přenosem výzkumu na trh.
Při proměňování nápadu v komerční podnik potřebují vědci pomoc s úředními postupy všude na světě a v regionu, kde jsou vazby výzkumu a vývoje na ekonomiku v plenkách, je tento proces obzvlášť náročný.
Posílení vědeckých schopností Afriky bude od lídrů kontinentu vyžadovat víc než jen vznést nesnadné otázky na summitech; je zapotřebí, aby také vyčlenili víc peněz a vytvořili nová partnerství.
Chtějí-li africké vlády překonat problémy lidského rozvoje Afriky, musí investovat do lidí, kteří je překonat dokážou.
Vysoká daň za potravinářské monopoly v Africe
LAGOS – V květnu se globální ceny potravin zvýšily o 1,2%, a dosáhly tak nejvyšší úrovně od října 2017.
Tato vzestupná trajektorie má nepřiměřeně výrazný dopad v Africe, kde stoupá také podíl příjmu domácností vynakládaný na potraviny.
Chtějí-li vlády zajistit potravinovou bezpečnost, musí rychle pracovat na obrácení těchto trendů, a začít by měly u přísnějšího dohledu nad producenty, kteří toto šílenství přiživují.
Podle údajů shromážděných Světovým ekonomickým fórem se čtyři z pěti zemí s nejvyššími výdaji na potraviny nacházejí v Africe.
Na první příčce figuruje Nigérie, kde domácnosti vynaložily na potraviny ohromujících 56,4% svých celkových příjmů.
Následují Keňa (46,7%), Kamerun (45,6%) a Alžírsko (42,5%).
Naproti tomu spotřebitelé ve Spojených státech vynakládají celosvětově nejméně (6,4%) – mnohem méně než lidé v rozvíjejících se ekonomikách, jako jsou Brazílie (16%) a Indie (30%).
Jedním z důvodů tohoto pokřivení je cena potravin v poměru k příjmům.
Jak se Afrika urbanizuje, nakupují lidé více polotovarů nebo plně zpracovaných potravin, které stojí více než místně produkované potraviny.
A ve většině zemí mzdy nedrží krok s inflací.
Prvotní příčinou je však špatná veřejná politika: africké vlády nedokážou omezovat moc agrobyznysu a velkých producentů potravin a absence dohledu snížila konkurenceschopnost místního zemědělství.
Ceny většiny komodit přitom vzrostly.
Vzhledem k neexistenci antimonopolních zákonů v kombinaci se slabou ochranou spotřebitele jsou trhy s položkami typu soli, cukru, mouky, mléka, oleje nebo čaje pod kontrolou pouhých dvou nebo tří velkých společností.
Důsledek je nejpatrnější ve velkých afrických městech, kde jsou ceny rýže, mražených kuřat, chleba, másla, vajec, a dokonce i sycených nealkoholických nápojů nejméně o 24% vyšší než v jiných městech po celém světě.
Tyto ceny zasahují spotřebitele přímo i nepřímo (kvůli promítání vyšších vstupních nákladů do cen potravinářskými konglomeráty a poskytovateli služeb).
Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) už dlouho tvrdí, že potravinová bezpečnost a spravedlivá cenotvorba závisí na tom, zda jsou trhy zbavené monopolistických tendencí.
OECD s tím souhlasí a často vyzývá zodpovědné orgány, aby se zabývaly „protikonkurenčními fúzemi, zneužíváním dominantního postavení, kartely, cenovými manipulacemi, vertikálními omezeními a vyřazováním z trhu“ v potravinářském sektoru.
V mnoha afrických zemích však tato rada málokdy padá na úrodnou půdu.
Tento problém samozřejmě není nijak nový.
Například v letech 1997 až 2004 napočítala FAO 122 obvinění z „protikonkurenčních praktik“ ve 23 zemích subsaharské Afriky.
Mezi zjištěnými porušeními figurovaly například „vertikální monopol“ v malawském cukerném sektoru, cenová manipulace v sektoru hnojiv v Keni nebo „nákupní kartel“ v zimbabwském bavlnářství.
Navzdory značné pozornosti, kterou na sebe tyto případy upoutaly, však základní problémy přetrvávají.
Podle Světové banky se více než 70% afrických zemí řadí do spodní poloviny všech států světa v oblasti úsilí o ochranu „tržní konkurence“.
Sedmadvacet afrických států a pět regionálních bloků sice má na papíře antimonopolní zákony, avšak ty se vymáhají jen vzácně.
Zbylé země nemají vůbec žádné regulace a dělají jen malé pokroky k jejich sepsání.
Existuje jedna pozoruhodná výjimka: Jihoafrická republika.
Od roku 1998 zakazuje její Zákon o konkurenci jakékoliv firmě kontrolující nejméně 45% trhu vytlačovat jiné firmy nebo se snažit získat kontrolu nad cenotvorbou.
Za porušení hrozí pokuty ve výši až 10% příjmů a v posledních dvaceti letech byly takto pokutovány i některé největší společnosti v zemi – mimo jiné Tiger Brands, Pioneer Foods nebo Sime Darby.
Jak loni poznamenal šéf jihoafrické antimonopolní komise Tembinkosi Bonakele, vláda je „odhodlaná vymýtit vykořisťování spotřebitelů kartely“, zejména v potravinářském průmyslu.
Z Jihoafrické republiky by si měly vzít příklad i další státy.
Firmy a zájmové skupiny se budou vždy snažit získat z absence regulace nějaký prospěch.
Potřeba reformy je největší v zemích jako Nigérie a Ghana, kde jsou výdaje na potraviny vysoké a tlak potravinářského průmyslu nejvýraznější.
Naštěstí si stále více lidí uvědomuje potřebu tyto problémy řešit.
Babatunde Irukera, generální ředitel nigerijské Rady na ochranu spotřebitele, nedávno uvedl, že „na velkém, pulzujícím a loajálním trhu, jako je Nigérie, je absence široce pojaté konkurenční regulace tragédií.
Neregulované trhy představují v konkurenčním kontextu ‚legitimní‘ nástroj k finančnímu i sociálnímu vydírání.“
Kdyby se ceny základních potravin snížily třeba i o skromných 10% (což je hluboko pod průměrnou přirážkou, kterou si dnes kartely po celém světě účtují), ať už potíráním protikonkurenčního chování v těchto sektorech nebo reformou regulací, jež chrání kartely před konkurencí, mohlo by vybřednout z chudoby 270 000 lidí v Keni, 200 000 lidí v Jihoafrické republice nebo 20 000 lidí v Zambii.
Taková politika by ušetřila domácnostem v těchto zemích více než 700 milionů dolarů ročně (v hodnotě dolaru z roku 2015), přičemž chudé domácnosti by z této úspory těžily více než bohaté.
A konečně je zodpovědností politických lídrů chránit spotřebitele před tajnými dohodami a cenovou manipulací.
Není pochyb o tom, že africké firmy potřebují prostor k inovacím a růstu, avšak daní za jejich úspěch by nikdy nemělo být něčí jídlo.
Rakovina a její hrozba pro budoucnost Afriky
CHICAGO – Jeden z nejpalčivějších problémů veřejného zdravotnictví v dnešní Africe zároveň patří mezi problémy, o nichž se nejméně hovoří: je to rakovina, celosvětově hlavní příčina úmrtí.
Každý rok je tato nemoc diagnostikována přibližně 650 tisícům Afričanů a více než půl milionu Afričanů na rakovinu zemře.
Během příštích pěti let se počet úmrtí na rakovinu v Africe může zvýšit na více než milion ročně – takový nárůst úmrtnosti by z rakoviny učinil jednoho z největších zabijáků na kontinentu.
V boji proti smrtelným infekčním onemocněním bylo v celé subsaharské Africe dosaženo úžasného pokroku.
Díky mezinárodní i místní spolupráci se počet úmrtí na malárii v Africe snížil o 60%, obrna se dostala na pokraj vymýcení a podařilo se prodloužit životy milionů Afričanů nakažených virem HIV/AIDS.
Boj proti chronickým neinfekčním onemocněním (NCD), mezi něž patří i rakovina, bohužel tak úspěšný není.
Rakovina dnes v rozvojových zemích zabije víc lidí než AIDS, malárie a tuberkulóza dohromady.
Afrika je příjemcem pouhých 5% globálních financí určených na prevenci a kontrolu rakoviny, a boj s touto nemocí tak nestačí držet krok s jejím šířením.
A podobně jako se svět sjednotil a pomohl Africe překonat epidemie infekčních onemocnění, je stejný přístup na bázi spolupráce zapotřebí i k zastavení krize kolem rakoviny.
Přežít rakovinu vyžaduje mnoho různých věcí, ale mezi nejzákladnější z nich patří včasný přístup ke specialistům, laboratořím a názorům nezávislých odborníků.
Ve velké části Afriky však pacienti kvůli absenci dostupných léčiv a nedostatku kvalifikovaných lékařů a sester málokdy dostanou potřebnou péči.
Africké země mají v průměru méně než jednoho kvalifikovaného patologa na milion obyvatel, což znamená, že většina diagnóz je stanovena příliš pozdě na to, aby se daly léčit.
Podle onkoložky Olufunmilayo Olopadeové z Chicagské univerzity je diagnóza rakoviny v Africe „téměř vždy smrtelná“.
Vybudování zdravotnických systémů schopných kontrolovat infekční onemocnění a současně poskytovat kvalitní péči o pacienty s rakovinou vyžaduje značné časové, finanční i znalostní investice.
Naštěstí už má Afrika dobře našlápnuto.
Dřívější iniciativy, jako jsou Globální fond pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, Krizový plán amerického prezidenta pro zmírnění dopadů AIDS nebo Projekt východoafrické sítě laboratoří veřejného zdraví Světové banky, výrazně rozšířily zdravotnickou infrastrukturu na kontinentu.
Národní iniciativy posilují také farmaceutické nabídkové řetězce, zlepšují výcvik lékařů a zkvalitňují diagnostické sítě.
Afričané však nedokážou čelit této hrozbě sami.
Proto Americká společnost pro klinickou patologii, ve které působím, spolupracuje s dalšími globálními zdravotnickými inovátory na zažehnání prohlubující se onkologické krize v regionu.
Spojili jsme se s Americkou společností pro rakovinu (ACS) a farmaceutickou firmou Novartis a ve vzájemné spolupráci podporujeme léčbu a testování rakoviny ve čtyřech zemích: Etiopii, Rwandě, Tanzanii a Ugandě.
Do sedmi laboratoří jsme společně zavedli imunohistochemii a doufáme, že tento klíčový diagnostický nástroj povede ke včasnějším diagnózám rakoviny a výrazně zvýší kvalitu péče.
Vedle tohoto technického úsilí ACS také učí profesionální africké zdravotníky provádět biopsie a aplikovat chemoterapie.
Tato iniciativa financovaná firmou Novartis je považovaná za pilotní program, který by se mohl rozšířit i do dalších zemí v regionu.
A konečně naše organizace podporují rozšíření metodických pokynů pro léčbu rakoviny v národních zdravotnických plánech, protože se domníváme, že tyto protokoly jsou pro zlepšení zdravotnických výstupů nezbytné.
Zmíněné iniciativy probíhají v kombinaci s dalšími programy, jako je společná iniciativa ACS a nadace Clinton Health Access, která rozšiřuje přístup k lékům proti rakovině.
Když si svět všiml, že Afriku pustoší infekční onemocnění jako HIV/AIDS, obrna a malárie, byly sepsány akční plány a objevila se řešení.
Dnes je obdobný globální přístup zapotřebí k tomu, aby každý Afričan s diagnózou rakoviny dostal potřebnou léčbu.
Dnes stejně jako tehdy závisí úspěch na koordinaci mezi africkými vládami, poskytovateli zdravotní péče, výrobci léčiv a nevládními organizacemi.
Na světě neexistuje místo, které by bylo vůči strašlivé diagnóze rakoviny imunní; ať je tato diagnóza sdělena pacientovi kdekoliv, často má zničující dopad na něj i na jeho rodinu.
Zeměpisná poloha by však nikdy neměla být určujícím faktorem v boji pacientů za přežití.
Rakovina je v Africe až příliš dlouho tichým zabijákem a globální zdravotnická komunita už nesmí ve světle této krize mlčet.
Investujme do afrických edukátorů
JOHANNESBURG – Zkvalitňování vzdělání je všude na světě pomalý, náročný a dlouhodobý proces, přičemž nikde to neplatí více než v Africe, kde tvrdé ekonomické překážky často brání trvalým investicím do lidského kapitálu.
Lidé pracující ve vzdělávacím sektoru na tomto kontinentu proto musí hledat řešení, která jsou rychlejší, levnější a lze je rozšiřovat.
Ukazuje se však, že pohodlná řešení bývají až příliš často krátkozraká a nedokážou zapojit místní lídry, kteří drží klíč k hospodářskému a sociálnímu pokroku.
Hlasy zdola, jež vyjadřují bezprostřední zkušenosti s řešením problémů daných komunit, mnohdy zůstávají bez povšimnutí.
Na summitu globálních lídrů skupiny G20, který tento týden probíhá v Hamburku, se dostane do popředí nové partnerství G20-Afrika.
Ti, kdo chtějí pomoci Africe, by se však měli jednoznačně zaměřit na samotné základy pomoci a rozvoje – a to znamená investovat do místního vedení.
Nejlépe financovanými humanitárními organizacemi v Africe jsou bohužel často ty, které řídí lidé ze Západu, případně Afričané s rozsáhlými vazbami na Západ.
Nedávno jsem mluvila s několika podnikateli, kteří mají indicie, že africké organizace se spoluzakladatelem ze Západu vyberou více než dvojnásobek prostředků oproti organizacím vedeným Afričany.
Tyto finanční předsudky jsou patrné i jinde, což prohlubuje nedostatek místních talentů.
Tato prozápadní zaujatost by měla znepokojovat každého, kdo pracuje na budování lepších komunit pro naše děti.
Pokud jde o řešení sociálních otázek – ať už jde o nerovnost ve vzdělání, chudobu či diskriminaci –, jsou nejzapálenější ti, kdo mají bezprostřední znalosti problematiky, kterou se snaží řešit.
Osobní zkušenosti jsou nejlepším způsobem, jak vytvořit hybatele změn, neboť právě na nich stojí dlouhodobé a osobní investice lidí do demontáže systémů prohlubujících nerovnost a nespravedlnost.
Jak by to vypadalo, kdyby tahouni reformy těchto systémů pocházeli přímo z komunit, které ji nejvíce potřebují?
Některé organizace už dávají na tuto otázku odpověď.
Více než 12 000 lidí se přihlásilo ke vstupu do národní organizace Teach For Nigeria, která rekrutuje, školí a umísťuje mladé učitele do vysoce potřebných škol.
Program, který je koncipovaný jako nadace, vybere z nejlepších nigerijských absolventů univerzit a profesionálů necelých 60 kandidátů nejen proto, aby z nich udělal skvělé učitele, ale také aby posílil příští generaci sociálních podnikatelů odhodlaných bojovat s nerovností a silně provázaných s místními aktivitami, které v komunitách napříč jejich vlastí probíhají už dnes.
Po dvouleté pedagogické praxi, jež začíná v září, se tito nadějní lídři připojí k celosvětovému hnutí více než 55 000 lidí z více než 40 zemí, kteří tento program dokončili – včetně 30 členů, kteří už tvrdě pracují „o dům dál“ v programu Teach for Ghana.
Tomuto silnému uskupení hybatelů změny říkáme „kolektivní vedení“ a věříme, že je to jediný způsob, jak zajistit pozitivní a trvalé změny.
Nedostatečné investice do iniciativ vedených místními lidmi představují jednu ze dvou oblastí, v nichž nedokážeme zajistit cesty k řešení pro lidi, kteří jsou nejhůře postiženi nerovností.
Druhou oblastí je neschopnost investovat do dětí.
V Ugandě 70% dětí nedokončí základní školu.
Primární vzdělání je přitom základem naší celoživotní schopnosti analyzovat informace, předkládat nápady a názory a přetvářet svět kolem sebe.
Přesto v mnoha afrických komunitách nedokážeme do budování těchto základů investovat.
Úroveň dosaženého vzdělání je po celém kontinentu ostře rozvrstvená: zatímco v případě nejbohatších rodin dokončí základní školu 82% dětí, u dětí z nejchudších rodin je to pouhých 28%.
Mají-li budoucnost kontinentu utvářet nebo spoluutvářet ti, kdo najakutněji pocítili jeho problémy, pak jsou programy typu Teach for Nigeria a Teach for Ghana nezbytné.
Zkuste si představit, čeho by se dalo dosáhnout, kdyby se úsilí o umísťování rekrutů z okolí do nízkopříjmových škol rozšířilo.
Zkuste si představit, kolik příležitostí k řešení problémů místních dětí a rodin by se dalo vytvořit, a potenciálně tak ovlivnit životy statisíců dětí, které by se zároveň podněcovaly ke kritickému myšlení a k řešení problémů ve světě kolem nich.
Někteří lidé tvrdí, že vzdělání je k ničemu, pokud absolventi neseženou práci; tvorba pracovních míst v Africe bude na summitu G20 skutečně představovat důležité diskusní téma.
Ačkoliv jsou však investice do rozvoje podnikání a tvorby pracovních míst klíčové pro ekonomickou vitalitu a růst, bez vzdělané pracovní síly není takový vývoj možný.
Robustní trh práce předpokládá dostatečný počet kvalifikovaných pracovníků, kteří obsadí dostupná pracovní místa.
V subsaharské Africe však jen 58% dětí dokončí základní školu.
Až tedy budou lídři zemí skupiny G20 diskutovat o nových strategiích hospodářského rozvoje pro Afriku, měli by se zaměřit na investice do vzdělání.
A co je ještě důležitější, měli by se snažit zajistit, aby se zdroje dostaly k těm, kdo se opírají o místní vedení a inovace.
Čtvrtý cíl trvale udržitelného rozvoje – zajistit do roku 2030 spravedlivé a inkluzivní vzdělání pro všechny – je dosažitelný, avšak pouze v případě, že řešení budou přicházet zdola nahoru, tedy od Afričanů, kteří na nich mají největší zájem.
Proč potřebuje Afrika fosilní paliva
SANTIAGO – Pokud jde o energii, je Afrika “nejobnovitelnější“ kontinent na světě.
V bohatém světě tvoří obnovitelné zdroje méně než desetinu celkových energetických zdrojů.
900 milionů lidí v subsaharské Africe (kromě Jihoafrické republiky) však získává 80% energie z obnovitelných zdrojů.
Zatímco v Evropě či USA využívají lidé na osobu v průměru 11 000 kWh za rok (většinu z toho díky průmyslovým procesům), v subsaharské Africe je to pouze 137 kWh – méně, než spotřebuje typická americká chladnička za čtyři měsíce.
Více než 600 milionů lidí v Africe nemá k elektřině pak přístup vůbec.
Tohle vše není tím, že by Afrika byla zelená, ale proto, že je chudá.
Zhruba 2% energetických potřeb kontinentu je pokryto hydro energií a 78% pokrývá nejstarší obnovitelný zdroj lidstva: dřevo.
To vede k velkému odlesňování a smrtelnému znečištění vzduchu, které ročně zabije 1,3 milionu lidí.
Co Afrika, dle mnohých aktivistů, potřebuje, je pokrytí solárními panely a větrnými turbínami.
Když však prezident USA Barrack Obama hostil summit afrických lídrů v roce 2014, většina chtěla více fosilních paliv.
Slovy ministra Tanzanie pro nerosty a energetiku Sospetera Muhonga: “Začneme zintenzivňovat využití uhlí ….
Proč bychom neměli používat uhlí, když jsou zde další země, jejichž emise CO2 per capita jsou tak vysoké?… My zkrátka začneme.”
Evropa a Severní Amerika zbohatly díky levné a dostatečné energii.
V roce 1800 pocházelo 94% energie na celém světě z obnovitelných zdrojů, skoro vše bylo rostlinného původu či dřevo.
V roce 1900 tvořily obnovitelné zdroje 41% energie; dokonce ještě na konci druhé světové války to bylo ještě 30%.
Od roku 1971, kdy podíl obnovitelných zdrojů dosáhl nejnižšího bodu, dnes setrvává na cca 13,5%.
Z toho je skoro vše dřevo, pouze 0,5% tvoří solární a větrná energie.
Mezinárodní energetická agentura (IEA) odhaduje, že pokud všechny země splní závazky, které potvrdily na klimatické konferenci v Paříži minulý měsíc, tak by v příštích 25 letech mohl podíl obnovitelných zdrojů lehce vzrůst na cca 18,7%.
IEA vidí jako reálnější scénář dosažení úrovně pouze 15,4%.
Většina této “obnovitelné energie“ bude stále pocházet z rostlinných zbytků, kravského hnoje, dřeva a biopaliv.
Zatímco solární panel může poskytnout energii pro žárovku či nabití telefonu, příliš nepomáhá v provozu kamen k zabránění znečištění vnitřního ovzduší, nebo v provozu lednic k udržení čerstvosti vakcín a jídla, nemluvě o energii pro průmysl či zemědělství.
V rámci optimistického scénáře IEA by do roku 2040 měla solární energie v subsaharské Africe produkovat 14kWh na osobu na rok, což je méně, než je třeba k permanentnímu svitu jedné dvouwattové LED žárovky.
IEA také odhaduje, že obnovitelná energie bude stát v průměru stále více, než jakýkoliv jiný zdroj – ropa, plyn, jádro, uhlí či voda, dokonce i při uhlíkové dani.
Jen málokterá z bohatých zemí by přešla na obnovitelné zdroje bez mohutných dotací a rozhodně by nikdo z nich neustřihl svůj přístup k převážně fosilními palivy poháněné síti, která zajišťuje stabilní zdroj energie v zamračených dnech a v noci (další forma dotace).
Západní aktivisté si však zjevně myslí, že nejchudší lidé na světě by měli být spokojení s nedostatečnou a nepravidelnou dodávkou energie.
Ve svém nedávném energetickém výhledu pro Afriku odhaduje IEA, že do roku 2040 vzrostou energetické nároky Afriky o 80%; nicméně s téměř zdvojnásobením populace za stejnou dobu bude na osobu na kontinentu k dispozici méně energie.
Ačkoliv do roku 2040 získá téměř miliarda lidí přístup k elektřině, 530 milionů bude stále bez něj.
IEA nastiňuje ale ještě jednu variantu – kterou nazývá “století Afriky“ – ve které africké vlády a dárci investují do energie dalších 540 miliard dolarů.
To by prudce zvýšilo využití fosilních paliv, zredukovalo většinu z nejvíce znečišťujících obnovitelných zdrojů a poskytlo přístup k energii dalším 230 milionům lidí.
Díky poskytnutí většího množství – a spolehlivější – energie téměř dvěma miliardám lidí by se zvýšilo do roku 2040 HDP o 30%.
Každá osoba v Africe by si každý rok polepšila téměř o 1000 dolarů.
V západních zemích se ekologičtí aktivisté soustředí na nevýhodu – o 300 milionů tun CO₂ více do roku 2040 a také vyšší venkovní znečištění ovzduší díky větší závislosti na uhelné energii – a ptají se, proč by někdo chtěl zvyšovat emise CO₂ a zhoršovat znečištění ovzduší.
Podívejme se ale na náklady a přínos.
Ty zhruba čtyři miliardy tun CO₂ navíc během následujících 25 let by znamenalo asi 140 miliard dolarů ve škodách z globálního oteplování, když použijeme oficiální (nicméně pravděpodobně trochu přehnané) hodnoty společenských nákladů z USA.
Nárůst používání uhlí by vedl k většímu znečištění ovzduší, což by ve zmiňovaném období stálo 30 miliard dolarů.
Současně by se Afrika stala téměř o 7 bilionů bohatší.
Vnitřní znečištění ovzduší by se v podstatě vymýtilo v případě dalších 150 milionů lidí, se společenským přínosem skoro 500 miliard dolarů.
Energie by se dostala k dalším 230 milionům lidí, což by generovalo přínos na úrovni 1,2 bilionu dolarů.
Jinými slovy, celkové náklady “afrického století“, včetně nákladů vztažených na klima a zdraví, by činily 170 miliard dolarů.
Celkový výnos na úrovni 8,4 bilionů by tak byl skoro 50 krát vyšší.
Stejný obecný argument pravděpodobně platí i pro Indii a další rozvojové země.
Například v Číně se emise CO2 od roku 1981 zvýšily o 500%; chudoba však v zemi prudce klesla – od 89% tehdy na 10% dnes.
Aktivisté zdůrazňují, že v bohatých zemích by tuna CO2 mohla stát nějakých 50 dolarů a měla by být zdaněna za účelem snížení emisí.
V případě Afriky však ekonomický, společenský a ekologický přínos většího množství energie a vyššího CO2 tvoří cenu vyšší než 2000 dolarů na tunu.
Soustředění se na 50 dolarů v nákladech a ignorování 2000 v přínosu je úmyslná slepota.
Jednoho dne by inovace mohla srazit ceny zelené energie na bod, kdy pozvedne lid z chudoby efektivněji než fosilní paliva.
Globálně bychom do takových inovací měli investovat mnohem více.
Globální oteplování však nespravíme pokryteckým uzavřením cesty z chudoby pro ty nejchudší.
Jak zahraniční pomoc zhoršuje úplatkářství v afrických médiích
NEW YORK – Na nedávné tiskové konferenci učinila skupinka liberijských novinářů odvážné přiznání: připustili, že jsou všichni „na prodej“.
Jako doplněk ke mzdě, která činí pouhých 40 dolarů měsíčně, prý často inkasují platby od lidí, o nichž píšou.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Toto odhalení potvrdilo jedno ošklivé tajemství africké žurnalistiky: většina příjmů reportérů pochází od jejich informačních zdrojů.
A nejošklivějším tajemstvím ze všech je skutečnost, že mezi nejpilnějšími plátci figuruje komunita zajišťující mezinárodní pomoc.
Rozvojové agentury vynakládají obrovské částky, aby si získaly africké novináře.
Otevřené úplatky jsou vzácné, ale o to víc bují důmyslně maskované pozornosti.
Řada metod – od úhrad nákladů na „dopravu“, které dalece převyšují skutečné cestovní výdaje, až po přemrštěné diety – probíhá na základě nevysloveného předpokladu, že dotyčný článek bude mít pozitivní vyznění.
Skupiny zajišťující rozvojovou pomoc trvají na tom, že nejde o motivační platby, avšak realita je taková, že špatně placení novináři těžko poznají rozdíl.
Pro mediální bosse úplatky racionalizují náklady: dokud budou publikovat, zdroje budou platit účet.
Určit s jistotou, jaké procento mediálních rozpočtů pokrývají neetické platby, je sice obtížné, ale v Libérii, kde vykonávám největší část své práce, naznačují nepřímé důkazy, že tyto platby tvoří většinu mezd reportérů.
Dvě čelní mediální společnosti mi například sdělily, že zaměstnancům už nejméně rok nevyplatily mzdu, ale oni dál pracují bez jakékoliv patrné změny výkonu.
Důsledky tohoto podnikatelského modelu v žurnalistice jsou hluboké.
Tak především jsou takové články obvykle špatně napsané, opírají se o jediný zdroj a vycházejí z tiskové konference či tiskové zprávy, místo aby představovaly důkladné a objektivní hodnocení témat, která se týkají čtenářů.
Znehodnocená je i žurnalistika jako možná kariérní dráha a většina absolventů špičkových univerzit se této profesi zcela vyhýbá.
Snaha humanitárních organizací zkvalitnit africká média paradoxně celý problém jen zhoršila.
Je to dáno tím, že typický africký novinář je dnes absolventem profesního workshopu.
Nevládní organizace ze všech sektorů „školí“ novináře ve svém oboru a často jim předkládají obsah, který v hlavních městech západních států vytvořili lidé bez zkušeností s žurnalistikou nebo s cílovými zeměmi.
Novináři chodí z workshopu do workshopu a setrvávají tam tak dlouho, aby mohli inkasovat diety a sepsat pochvalný článek.
Tento přístup je nákladný a současně i politováníhodný.
Jedna organizace zabývající se rozvojem médií, pro kterou v nejmenované africké zemi pracuji, utratila více než milion dolarů z peněz daňových poplatníků za vytvoření hodinového pořadu o státní správě.
Pořad odvysílal komunitní rozhlas, avšak jeho obsah byl v zájmu vyhovění místním úředníkům natolik sterilní, že si ho málokdo naladil.
Ještě problematičtější přitom bylo pokřivení domácího mediálního trhu.
Organizace si na vytvoření pořadu najala deset špičkových novinářů z etablovaných médií a zaplatila jim až desetinásobek běžného platu.
Jakmile projekt doběhl, většina těchto novinářů odešla ze starého místa a začala si hledat lépe placenou práci v humanitárním a státním sektoru.
Ze zkušenosti mohu potvrdit, že většina afrických novinářů ví, jak napsat dobře ozdrojovaný článek.
Nedostává se jim však prostředků na to, aby tyto znalosti uplatnili.
Nedostatky afrických médií je nejlepší řešit jako podnikatelskou výzvu, nikoliv jako problém výcviku.
Některé mediální organizace už si to uvědomují.
Majitel ghanské stanice Joy FM Kwasi Twum mi sdělil, že platí svým zaměstnancům „dost na auto a hypotéku“, a jeho stanici jsou všeobecně připisovány zásluhy za to, že pomohla zvýšit laťku žurnalistiky v zemi.
Nigerijský novinář Dele Olojede zase v minulosti přilákal k této profesi špičkové absolventy obchodních, lékařských a právnických škol, když jim nabídl vyšší mzdy a inspirativní misi.
Novináři, které zaučil, založili v roce 2011 zpravodajský portál Premium Times, jenž si získal pověst nestranného hlídacího psa politiky.
Podobnou roli sehrály v Libérii Front Page Africa a v Jihoafrické republice Daily Maverick.
Chtějí-li africká zpravodajská média dosáhnout dalšího pokroku, měla by napodobit své protějšky v rozvinutých ekonomikách a rozvíjet trvalé příjmové kanály prostřednictvím e-obchodu, předplatného, sponzorovaného obsahu, příloh a multimédií.
Zde už dárci mohou být prospěšní: místo aby pořádali bezcenná školení, měli by umožnit inovace spojováním afrických médií s experty v oblasti byznysu, technologií a reklamy.
Zejména technologické společnosti by měly pomáhat mediálním organizacím využívat inovovaných platforem a nacházet možnosti, jak monetizovat posluchače v diasporách.
Dárci už prokázali, že jsou s to prosazovat rozvojové priority a současně chytře investovat do médií.
Například Nadace Billa & Melindy Gatesových financuje zdravotnické reportáže v jihoafrickém týdeníku Mail & Guardian a také v Premium Times.
Pomoc je klíčová rovněž pro chod organizace New Narratives, v jejímž čele stojím a která díky financím od vlád a nadací podporuje nezávislá místní média.
Námi podporované reportáže pomohly prosadit zákaz zohyzďování ženských genitálií a odhalily bezpočet případů korupce a špatného řízení.
Jak ukazují tyto i další snahy, podpora nezávislých médií patří k nejvýznamnějším investicím do africké budoucnosti, které mohou dárci realizovat.
Podpora by však nikdy neměla být vázána na další podmínky.
Mají-li Afričané vybudovat silné komunity, potřebují zprávy, jimž budou moci věřit.
A novináři je mohou přinášet jen za předpokladu, že budou placeni z poctivých zdrojů.
EMBARGOED UNTIL SUNDAY, JULY 5
Kofi Annam
NEW YORK – Celosvětová hospodářská recese se v případě Afriky přetavila v rozvojovou krizi, která odhaluje zranitelnost tohoto kontinentu nejen vůči hospodářskému poklesu, ale i vůči změnám klimatu.
Změna charakteru počasí již dnes postihuje životy milionů Afričanů tím, že snižuje jejich potravinovou bezpečnost, usnadňuje šíření nemocí, jako je malárie, a podněcuje hromadnou migraci.
Ohroženo je živobytí i životy milionů lidí.
Paradoxně však tato krize představuje pro Afriku také jedinečnou příležitost.
Naléhavost snahy řešit problém klimatických změn odkrývá zajímavé možnosti v oblasti zmírňování následků, zejména pak v oblasti obnovitelné energie a nízkouhlíkového růstu.
Existuje reálná možnost nasměrovat země na nový rozvojový model, z něhož nebude mít prospěch pouze Afrika, ale i celý svět.
Do té doby je klíčovou otázkou adaptace na klimatické změny.
Pro Afriku to znamená „počasívzdorný“ rozvoj prostřednictvím zvyšování zemědělských výnosů, investic do plodin a infrastruktury odolných vůči klimatu, podpory hospodaření s dešťovou vodou a rozšiřování zdravotnických kontrolních opatření při očekávaném zvýšení výskytu nemocí šířených přenašeči.
Aby se mohla Afrika adaptovat na klimatické změny, potřebuje další zdroje nad rámec již existujících závazků pomoci.
Financování adaptace na klima bude nesmírně náročný úkol, zvláště když vyžaduje dodatečné náklady přesahující tradiční rozvojovou pomoc – a to právě v době, kdy jsou rozpočty zahraniční pomoci napjaté.
Odhady částky, kterou rozvojové země potřebují, aby se na tyto změny adaptovaly, se pohybují mezi 50 až 100 miliardami dolarů ročně.
Proto je tak vítán návrh britského premiéra Gordona Browna založit fond pro řešení otázek změny klimatu.
Neschopnost okamžitě jednat jen zvýší náklady v budoucnu – finanční i humanitární.
Na obrácení hospodářského a sociálního pokroku, jehož bylo v Africe v uplynulých deseti letech dosaženo, budeme tratit všichni.
Vznikající trhy by mohly zmizet a investiční příležitosti se vypařit, přičemž existuje i riziko zvýšení politické nestability.
Pokles růstu o každý procentní bod má přímé sociální dopady, ať už v oblasti výživy, kojenecké úmrtnosti nebo školní docházky.
Každý člověk uvržený zpět do chudoby znamená další úkrok stranou od dosažení Rozvojových cílů tisíciletí.
Ze všech těchto důvodů jsou pokračující angažmá a podpora ze strany všech partnerů Afriky včetně zemí skupiny G-8 životně důležité.
Jak zdůrazňuje letošní zpráva DATA vypracovaná skupinou ONE, která bojuje za zájmy Afriky, řada dárců ctí závazky pomoci navzdory hospodářskému poklesu.
Tyto země si uvědomují praktickou hodnotu investic do rozvoje Afriky i morální a politickou nutnost dodržet sliby.
Uznávají, že Afrika nese na svých bedrech hlavní zátěž hospodářské a klimatické krize, přestože se na jejich vyvolání podílela nejméně.
Bohužel to neplatí o všech zemích skupiny G-8.
Itálie jako hostitel letošních jednání zaostala za svými partnery právě v době, kdy by měla jít příkladem.
Potřebujeme řešení, která zabrání ekologické katastrofě a budou spravedlivá pro všechny lidi bez rozdílu.
To bude vyžadovat smělé politické vedení a bezpříkladnou solidaritu mezi bohatými a chudými zeměmi.
Na letošním summitu G-8 lze dosáhnout průlomu v otázkách podpory zemědělství, investic do zelených technologií a posílení zdravotnických systémů.
Doufáme, že vedoucí představitelé zemí skupiny G-8 prokážou prozíravost a zařadí do svých úvah i Afriku.
Mezinárodní partneři Afriky se v tomto klíčovém okamžiku nesmějí chovat nevšímavě.
Jak urychlit energetický přechod Afriky
PAŘÍŽ – Přechod od fosilních paliv k čistším formám energie se u velké části Afriky chápe jako environmentální imperativ.
Jelikož fosilní paliva tvoří většinu energetického mixu, v některých případech až 70 %, situace na kontinentě je s ohledem na životní prostředí skutečně bídná.
Energetická transformace Afriky je ale naléhavá i ekonomicky.
Ropné subvence každoročně spolykají 1,5 % HDP kontinentu – zhruba 50 miliard dolarů.
Tolik peněz by zajistilo solární energii pro asi 300 milionů lidí.
Kdyby kontinent dokázal upravit rovnováhu svého energetického portfolia a pomalu se odvracet od uhlovodíků, tyto subvence by bylo možné nově alokovat způsoby, které by měly ekologické i ekonomické přínosy.
Dnes nejsou před cenovými šoky dostatečně chráněni vývozci ani dovozci ropy.
Když například v roce 2015 ceny ropy prudce klesly, afričtí dovozci energie utratili za ropu méně, kdežto vyvážející země finančně trpěly.
Když se ceny vzpamatovaly, situace se otočila: příjmy zemí vyvážejících energii stoupaly, zatímco dovážející země zápasily o udržení úrovní spotřeby.
Je to zbytečný koloběh.
Začlenění čistší energie do národních energetických systémů by nejen posílilo místní kapacity, ale také uvolnilo uhlovodíky k vývozu.
Výsledné výnosy by pak bylo možné investovat do nových forem zelenější energetiky.
Taková transformace, která by vyžadovala spolupráci s ropným sektorem, slibuje zesílení socioekonomického pokroku.
K největším přínosům by patřila elektrifikace oblastí, které jsou za současných distribučních soustav doslova potmě.
Přístup ke spolehlivé elektřině má dnes jen 30 % Afriky.
Instalovaný solární výkon Afriky, s celkovým potenciálem odhadovaným na zhruba deset terawattů, by však mohl dostupnost dramaticky rozšířit.
Podle některých odhadů by se nárůst produkce solární energie do roku 2030 mohl pohybovat od 15 do 62 gigawattů.
Osudem fosilních paliv v dohledné době nebude úplný útlum, ale energetický mix s výrazným nárůstem solární energie by Africe přinesl významné hospodářské výhody, zejména v oblastech, kde je největším hospodářským odvětvím zemědělství.
Elektrifikace zemědělských oblastí by usnadnila skladování a přepravu farmářských produktů, zlepšila potravinovou bezpečnost a zvýšila schopnost zemědělců si vydělat.
V úsilí o změnu rovnováhy v energetickém mixu Afriky má kontinent oproti vyspělým ekonomikám jednu zásadní výhodu: začíná od nuly.
Relativní absence dřívějších investic je hlavním důvodem, proč je zelená energetika pro Afriku nejlepší volbou.
Každá země sice musí u svých energetických potřeb hledat rovnováhu, ale spoléhání na obnovitelné zdroje, obzvlášť solární energii, je napříč kontinentem nákladově nejefektivnější strategií podpory svižného hospodářského rozvoje.
Důkaz tohoto potenciálu lze najít u několika fotovoltaických elektráren, které byly v Africe uvedeny do provozu.
Například sluneční elektrárna Senergy 2 v Senegalu prodává elektřinu do senegalské rozvodné sítě za cenu, která snižuje cenu energetického mixu o 50 %.
Podobná solární řešení zavádějí africké telekomy k napájení komunikačních věží.
Nejlepším způsobem jak urychlit přechod od uhlovodíků na zelenější formy energie by bylo přesměrovat část národních ropných subvencí do obnovitelných zdrojů.
To by posílilo motivaci ke snižování spotřeby fosilních paliv a zároveň pobídlo investice a růst výstupu zelené energetiky.
Ve venkovských oblastech Afriky by takové politiky navíc pomohly zbavit komunity tmy a směřovaly by k zavedení další stěžejní infrastruktury, kterou vyžaduje hospodářský růst.
Třebaže klíčem k dlouhodobé prosperitě Afriky jsou obnovitelné zdroje, přechod kontinentu na čistší energie by ale neměl vést k okamžitému a úplnému zavržení uhlovodíků.
Ropný sektor bude stále plnit důležitou úlohu.
Zkušeností tohoto odvětví na kontinentu bude zapotřebí ke kormidlování transformace energetiky.
A jelikož fosilní paliva zůstanou součástí afrického energetického mixu, je třeba ropný sektor povzbudit, aby usiloval o čistotu na svém prahu.
Vypadá to snad jako nemožné spojenectví.
Jak se ale tvůrci politik napříč kontinentem budou snažit zabezpečit dostatečné dodávky čisté energie k zajištění svižného a inkluzivního hospodářského růstu a environmentální udržitelnosti, nejspíš zjistí, že jiná možnost neexistuje.
Spolupráce mezi starou a novou energetikou může být jedinou silou, která se dokáže stát pohonem Afriky na cestě vpřed.
Vakcinační test Afriky
BOSTON – Ministerstva zdravotnictví Afriky podepsaly v únoru v Addis Abebě široce oslavovanou deklaraci o jejich závazku udržet imunizaci na popředí jejich snah, jak zachránit děti tohoto kontinentu před smrtí a nemocemi.
Dostát tomu to závazku nebude jednoduchá záležitost.
Imunizace totiž není pouze otázka zdraví; je to také ekonomická výzva.
Argument pro vakcinaci je silný.
Odhaduje se, že globálně je ročně díky prevenci zamezeno 2-3 milionům dětským úmrtím a zhruba 600 000 dospělým.
Navíc, imunizace je považována za jeden z nákladově nejefektivnějších vynálezů veřejného zdravotnictví k redukci dětské chorobnosti, úmrtnosti a dětských postižení.
Odhady nedávné studie ukazují, že každý dolar vynaložený na imunizaci ušetří 16 dolarů v nákladech na zabránění nemoci.
S ohledem na hodnotu, kterou jednotlivci kladou na delší a zdravější životy, stoupají čisté výnosy z investic do imunizace někam k 44 násobku nákladů.
Došlo k zásadnímu pokroku.
V roce 2014 bylo 86% dětí očkováno proti záškrtu, tetanu a černému kašli, v porovnání s 5% v roce 1974.
A došlo k mimořádným pokrokům i v počtu a druhu vakcín, které jsou k dispozici.
I přesto nedosáhne odhadem 18,7 milionu kojenců na rutinní imunizační služby.
Problémem je samozřejmě přístup.
Detailní analýza imunizace v afrických zemích odhaluje významné rozdíly v rámci a napříč zeměmi.
Více než 60% neimunizovaných kojenců žije pouze v deseti zemích: v Demokratické republice Kongo (DRC), Etiopii, Indii, Indonésii, Iráku, Nigérii, Pákistánu, na Filipínách, v Ugandě a v Jihoafrické republice.
Pokrytí rutinní imunizací zůstává mimořádně nízké hlavně v Africe; během posledních let vlastně stagnovala, na pozadí slabých a nedostatečně financovaných zdravotních systémů.
Výsledkem je, že jedno z pěti dětí v Africe stále nedostane život zachraňující vakcinaci.
V roce 2014 se 42% z globálních úmrtí na spalničky nacházelo v Africe.
Většina neimunizovaných dětí v Africe žije v Nigérii, Etiopii, DRC, Jižním Súdánu a Guinei.
Většinu těch, ke kterým vakcinace nedosáhne, tvoří chudí lidé z vesnických oblastí a rodiny s nízkým stupněm vzdělání.
Peníze jsou zcela zřejmě vedoucím faktorem, který ovlivňuje výsledky imunizace.
Nad rámec neadekvátně financovaných zdravotních systémů, které jsou slabé a neefektivní, zejména ve vesnických oblastech, čelí Afrika také výzvě v podobě schopnosti pořizovat nové a dražší vakcíny.
Nové vakcíny by nám měly umožnit zachránit více životů.
Lékaři bez hranic však odhadují, že představení nových vakcín učinilo ve většině afrických zemí imunizaci dítěte v roce 2014 68 krát dražší, než v roce 2001.
Další studie ukázala, že v roce 2001 byly celkové náklady originální sady šesti vakcín, doporučované Světovou zdravotnickou organizací, byly méně než jeden dolar.
V roce 2014 vzrostl počet vakcín doporučovaných WHO na 11 a náklady dosáhly zhruba 21 dolarů pro chlapce a 35 pro dívky.
Dodatečné náklady na dovoz, nyní odhadované na zhruba 25 dolarů na dítě, dostávají dnes celkové náklady na celkovou imunizaci dítěte někam k 50-60 dolarům.
Stejná studie odhalila, že v mnoha nízko a středně příjmových zemích jsou v současnosti rozpočty na imunizaci nedostatečné pro udržení vakcinačních programů a ještě méně pro začlenění nových, dražších vakcín.
Jak v Addis Abebě poznamenalo několik ministrů zdravotnictví, vysoké ceny vakcín nutí vlády chudých zemí dělat těžká rozhodnutí o tom, kterým smrtelným chorobám si mohou dovolit předcházet.
Pro některé země se situace ještě zhorší, jelikož Gavi, mezinárodní skupina, která pomohla financovat dramatickou globální expanzi nových vakcín, postupně ruší podporu zemím, které jsou považovány jako dostatečně vyspělé na zrušení asistence.
Bez způsobilosti získat nižší cenu prostřednictvím Gavi si možná mnohé z těchto zemí nebudou moci dovolit novější vakcíny.
Aby mohli s touto výzvou adekvátně naložit, zavázali se afričtí lídři k investici do kapacity kontinentu vyvinout a produkovat vlastní vakcíny To je však dlouhodobá strategie, která bude vyžadovat koordinované regionální investiční plánování, rozvoj trhu a silnější regulační schopnosti.
V krátko a střednědobém výhledu by bylo pro africké země dobré, kdyby se podívaly na sílu kolektivního vyjednávání, aby tak dojednaly lepší obchody pro potřebné vakcíny.
Zatímco Afrika může a měla by udělat více pro zlepšení vakcinace, globální komunita má také odpovědnost a uskutečnit společnou snah o snížení cen imunizace.
Nedávno představené snížení ceny pneumokokové vakcíny je krokem správným směrem, ale to nestačí.
Bez kolektivní akce zůstane spravedlivý a udržitelný přístup k imunizaci v Africe hlavním problémem – a dětské životy budou nadále mařeny.
Africké ,,osvědčené postupy"
Nedávno jsem navštívil Ghanu a jako mnozí další ji opouštěl s otázkou: jak dopomoci ,,rozvojové" zemi k rozvoji?
Pociťoval jsem ale v této formulaci cosi znepokojujícího, obzvláště ve slově ,,rozvojový", které je často eufemismem pro nepřítomnost hospodářského rozvoje.
Ustává v zemích rozvoj proto, že je cizinci tolik usilují rozvíjet?
Moji hostitelé, Nadace Kweku Hutchfula, mě pozvali s jinou otázkou na srdci: jak rozvíjet ghanské lídry?
Na této formulaci mě také něco zneklidňovalo.
Šlo opět o slovo ,,rozvoj".
Skutečně politické představitele a země ,,rozvíjíme"?
Skutečně nadnárodní společnosti, mezinárodní nevládní organizace a multilaterální věřitelé rozumí místním potřebám?
Je-li určitý postup v New Yorku ,,best practice", znamená to, že se osvědčí i v ghanské Akkře?
Jen si představte, jak by američtí manažeři reagovali, kdyby jim své ,,osvědčené postupy" přivezli konzultanti z Ghany: ,,V Akkře to zabralo, takže to musí fungovat i v New Yorku!"
Samozřejmě, existuje význačný případ, kdy právě k tomu došlo: Kofi Annan, pod jehož dozorem prošla OSN pozoruhodným vývojem.
Annan prožil polovinu své kariéry mimo Ghanu a část svého vyššího vzdělání získal v USA.
Ovšem jak kdysi řekl jeden z jeho poradců, ,,řídí OSN jako starobylou africkou vesnici, kde mají své místo diskuse starších, období zvažování a nakonec rozhodnutí."
Annan pochopitelně může OSN jen stěží řídit tím, že by všem ostatním vnucoval skvělé strategie, jak činí američtí výkonní ředitelé.
Ale to on asi ví sám nejlíp.
Oproti americkým manažerům nebyl Annan dosazen z vnějšku: jako první se na nejvyšší post v OSN vypracoval jako zaměstnanec.
Věděl tedy, co je v nepořádku, a uvědomoval si, že je potřeba potíže řešit obezřetně a trpělivě tím, že zaměstnance angažuje, nikoliv zastraší.
Jeho znovuzvolení do druhého období v pozici generálního tajemníka OSN podporovaly jak bohaté, tak chudé státy z celého světa i zaměstnanci OSN.
,,Rozvíjel" někdo Kofiho Annana?
Lídry zřejmě nerozvíjíme, spíš pomáháme vytvářet podmínky, které probouzí schopnost vést.
Je-li tomu tak, potom je klíčovou podmínkou sebeúcta, která vyplývá z toho, že si své záležitosti uspořádáme sami, a to jak individuálně, tak kolektivně.
Tuto sebeúctu pěstují organizace a instituce, jež rovněž dokážou stát na vlastních nohou a staví na tom nejlepším ze svých kulturních tradic.
Pasivní import metod, řídících mechanismů a přesvědčení skrze agentury a experty, kteří pobíhají sem a tam, aby vyřešili problémy všech kolem, může být překážkou rozvoje - prostě může jít o další formu vnějšího vykořisťování, jehož se Africe dostalo už víc než dost.
Nenadešel čas domácího rozvoje, a to jak zemí, tak lídrů?
Jedna věc je jasná.
Zemím, jako je Ghana, nechybí podnikavost.
Trhy a osobní iniciativy jsou všudypřítomné.
Když v New Yorku zastavíte na červenou, stane se někdy, že se přihrne jedno či dvě děti a umyjí vám okno; v Akkře stojící auto okamžitě obklopí virtuální supermarket.
V Ghaně a ve většině dalších částí Afriky nechybí podnikavost, nýbrž podniky.
Pomoci by mohlo mikrofinancování, totiž drobné půjčky samostatně výdělečným řemeslníkům a podobným podnikatelům.
Potíž ovšem zřejmě netkví v rozvoji na této úrovni.
Problémem je nedostatek domorodých podniků, které by přesahovaly úsilí jednotlivců a nevelkých rodin.
Místo nich dominují většímu podnikání zahraniční korporace se svým kapitálem, řídícími mechanismy, experty a v neposlední řadě se svými přesvědčeními.
Jistěže, zahraniční společnosti můžou být prospěšné: můžou přinášet nové nápady, techniky a procesy a dále kapitál a rozsah výroby, který je dnes v některých výrobních odvětvích nezbytný.
Jejich činnosti - s výjimkou kosmetických úprav spotřebitelského zboží a marketingových postupů - ovšem neodráží místní podmínky.
Rozvoj, jak je v současnosti prováděn, často selhává, protože nestaví na jedinečných přednostech země, nerespektuje její sociální tradice a nepečuje o autonomii nezbytnou pro vyspívání domácích lídrů a podniků.
Až příliš často jde o vnucovaný rozvoj, prosazovaný proti přirozeným sklonům a vůli lidí.
Hrdost, důstojnost a sebeúcta v ekonomické teorii nefigurují: nelze je měřit.
Mají ale čelné postavení téměř v každé historii úspěchu, a to jak zemí, tak lídrů.
To, jak lidé vnímají sami sebe, osobně i kolektivně, má ohromný vliv na elán, s nímž se rozvíjejí.
Tak například rozvoj Ameriky nikterak nezávisel na žádné vnucené ideologii ani na zahraničních expertech.
Amerika se rozvíjela skrze domácí snahy Američanů, již jednali podle svého - s pomocí rozsáhlých státních intervencí uskutečňovaných prostřednictvím pozemkových grantů pro farmáře, železnice a těžební společnosti, vojenských výdajů, které hospodářství oživovaly (a činí tak dodnes), a samozřejmě cel.
Obdobně hrál domácí rozvoj zásadní úlohu v Japonsku a v Německu po druhé světové válce, v nedávné době v Jižní Koreji a dávno předtím v Británii.
Rozvinula se vlastně někdy nějaká země primárně prostřednictvím masového importu kapitálu, znalostí a názorů - tedy obdoby dnešní globalizace?
Odpověď na to, jak hospodářství rozvíjet, nesmíme hledat jinde než právě u zemí již rozvinutých: začít je třeba se spoustou domácí podnikavosti, podpořit ji intenzivními zásahy státu a posílit vhodným dovozem zahraniční pomoci.
Globalizace by nás neměla ošálit.
Ghana rozhodně potřebuje hospodářský rozvoj, neboť materiálního bohatství je potřeba ke zlepšení zdraví, zajištění vzdělání a udržení demokracie.
Ale platí i opak: zdá se, že hospodářskému úsilí musí být oporou to, čeho se globalizaci nedostává, totiž hluboce zakořeněný smysl pro demokracii.
(Hospodářsky) vyspělý Západ by měl zvážit, nemá-li toto poučení importovat.
Dětští vojáci v Africe
Když jdete jako malý kluk do války, myslíte si, že uvidíte válku, jakou znáte z kina.
Kdepak.
Já když jsem šel poprvé do boje, myslel jsem si, že umřu a že už nikdy neuvidím maminku.
To bylo v polovině osmdesátých let a my jsme útočili na opevněnou základnu v západní Ugandě.
Bylo mi patnáct a byl jsem na straně hnutí, které se snažilo zbavit mou zemi prohnilého režimu Miltona Oboteho, který se ujal moci po vrahounském Idim Aminovi.
Mým vůdcem byl Yoweri Museveni - charismatický, odvážný a schopnostmi obdařený muž, dnes ugandský prezident.
Museveni zastával názor, že mladí bojovníci musí nejen umět bojovat, ale i znát politické pozadí věci, za níž bojují - učinit přítrž nenasytnosti a sebeklamům afrických postkoloniálních vůdců.
Ještě mi nebylo dvacet a už jsem věděl, že cílem našeho válčení je sociální a politická transformace.
Litoval jsem zajatce z řad našich nepřátel, neboť já jsem věděl, proč a zač bojuji, zatímco oni ne.
Poháněn vpřed politickým programem - obnovou mé zničené země - povýšil jsem z řadového vojáka až na důvěryhodného poradce z úzkého okruhu osob kolem Museveniho.
V roce 1986, krátce po mých šestnáctých narozeninách, Museveni Oboteho sesadil.
Válka skončila.
Ne však pro mě.
Už jsem nebyl rebelem, ale velitelem ugandské armády.
Byl jsem vysílán na vojenská cvičení na Kubu, do Libye a Severní Koreje.
Stal jsem se odborníkem na tankový boj.
Prahnul jsem po vzdělání - a dokonce jsem se zapsal na vysokou školu -, ale stále jsem zůstával ceněným vojákem.
Nejprve jsem ze své vlasti pomáhal Tutsiům, kteří uprchli ze Rwandy, kde byli v menšině, bojovat proti tamní většině, kmenu Hutuů.
V létě roku 1994, kdy Hutuové začali Tutsie vraždit po stotisících, naše společná věc i bojový duch přerostly v naléhavou nutnost.
Celé tři roky jsem bojoval na straně Tutsiů a nakonec jsem se stal osobním poradcem Paula Kagameho, nynějšího prezidenta a hlavního politického a vojenského stratéga Rwandy.
Nedlouho poté mě prezident Kagame požádal, abych šel bojovat do Konga a pomohl tam skoncovat s kolosálně zkorumpovaným Mobutuovým režimem.
Stál jsem v čele několika stovek bojovníků - z nichž mnozí byli ještě dětmi - a pomáhal jsem dobývat zemi kousek po kousku.
V květnu roku 1997 jsem byl u toho, když byla dobyta Kinshasa a Mobutu zbaven moci. ,,Osvobodil" jsem už třetí zemi, a to mi bylo pouhých sedmadvacet let.
Vyčerpaný válkami jsem se příštího roku stal politikem.
Dostal jsem se do parlamentu jako člen Museveniho ,,Hnutí", jediné legální strany v Ugandě.
Loni jsem se poprvé začal vážně obávat myšlenky, že se z Museveniho stal další africký diktátor, kterému nejde o princip, ale o moc.
Jedna ze stránek rozepře mezi mnou a jím se týkala toho, že nedokázal v zemi nastolit opravdovou pluralitní demokracii; ohrazoval jsem se také proti bytnící korupci.
Polovinu rozpočtu mé země dodává Světová banka a další dárci, ale celá třetina peněz je proplýtvána na nesmyslných vojenských operacích, jakou byla například invaze Ugandy do Konga.
Největší odpovědnost za tento úpadek nese Museveni.
Přestoupil jsem do nové opoziční strany a v loňských prezidentských volbách jsem vedl kampaň Museveniho soupeře.
Museveni se sice nemusel obávat prohry, ale nenechal nic na náhodě a dal raději zatknout všechny spolupracovníky a příznivce svého oponenta.
I když jsem jako dítě kdysi věrně bojoval v Museveniho armádě, dnes jsem byl dospělý a navíc kritik, a tak mě dal zatknout také.
Než mě na nátlak ze strany místních i mezinárodních organizací nakonec pustili, mučil mě ve vězení můj vlastní bratr (šéf Museveniho vnitřní bezpečnosti).
Nakonec jsem z Ugandy odjel do Británie.
V pokojném Londýně teď přemýšlím nad svým životem dětského vojáka.
Nelituji ničeho, za nic se neomlouvám.
Chápu ale, proč zastánci lidských práv tolik odsuzují odvádění dětí do afrických válek, které jejich životy obvykle rozdrtí na beznadějný prach.
Vzít do ruky pušku nutí děti nespravedlnost.
A také chudoba.
V některých částech Afriky se mládež na zbraň dívá jako na způsob obživy.
Děti - bezmocné politicky i ekonomicky - se domnívají, že se v životě dokáží prosadit jen tehdy, když vstoupí do armády.
V Ugandě a mnoha v dalších subsaharských státech je čtyřicet procent obyvatel mladších než patnáct let.
Břemeno vzdělávání, zaměstnávání a vstřebávání tolika mladých lidí je pro takové země neúnosné.
Jistě - děti nemají ve válce co dělat.
Naším odsuzováním ale dětské vojáky z války nedostaneme.
To dokáže jen škola.
Africká mládež se s demokracií a pacifismem musí seznámit ve školní lavici.
Když se kluk chopí zbraně, stává se z něj muž, který budí strach, ne-li respekt.
Z vlastní zkušenosti však mohu tvrdit, že na africké děti nikdo nemyslí; jen politikové, když je potřebují v boji.
Pokud africké děti dostanou lepší vzdělání a prostředky, jak ovlivňovat společenství, v nichž žijí, je šance, že se o nich přestane uvažovat jako o nahraditelném bojovém materiálu, že přestanou vzhlížet k pušce a vezmou do ruky radši knihu.
Před sedmnácti lety jsem navzdory svému otci vzal do ruky zbraň a snil jsem o tom, že změním svět.
Přežil jsem a prohlédl jsem.
Poznal jsem, že zbraně mají své hranice.
Většina mých kamarádů o tuto možnost přišla - jen málo z nich je dodnes naživu.
Z těch, co zůstali, zastává většina vysoké posty v ugandské armádě a několik jich je v politice.
Většina ale zemřela: buď v boji nebo na AIDS.
A to je mé poselství mladým Afričanům, kteří chtějí udělat díru do světa.
Africký diktátor-diplomat
BRUSEL – Nedávná smrt etiopského premiéra Melese Zenávího v Bruselu konečně vynesla na světlo, co se skrývalo za jeho tajuplným dvouměsíčním zmizením z veřejného života.
Etiopská vláda usilovně popírala zvěsti o jeho vážných zdravotních problémech v souvislosti s rakovinou jater.
Když se tedy nyní naplnily nejhorší scénáře, budou se muset Etiopie a celá východní Afrika naučit žít bez stabilizujícího vlivu svého velkého diktátora-diplomata.
Obojím Meles rozhodně byl.
Etiopie prošla za jeho vlády pevné ruky pozoruhodnou proměnou – Meles vládl od roku 1991, kdy se jeho tigrajská menšina obývající sever země dostala k moci díky svržení ohavné komunistické vojenské junty pod vedením Mengistu Haile Mariama (jenž si stále užívá příjemného důchodu v Zimbabwe Roberta Mugabeho).
Meles (tuto válečnou přezdívku si Zenáví vysloužil během revoluce) zpočátku působil jako prezident v první postkomunistické vládě a od roku 1995 až do své smrti zastával funkci etiopského premiéra.
Jeho země vykazovala v nedávných letech růst HDP ve výši 7,7% ročně.
Takto silná hospodářská výkonnost je vzhledem k intervencionistické politice jeho strany poněkud překvapivá, avšak Meles se projevil jako výsostný pragmatik při lákání investic – zejména z Číny – coby motoru růstu.
Jako vůdce Tigrajské lidově-osvobozenecké fronty měl Meles marxisticko-leninské kořeny.
Se skončením studené války však skončil i jeho dogmatismus.
Slouží mu ke cti, že se za jeho vlády o 40% snížila dětská úmrtnost, etiopská ekonomika se stala diverzifikovanější, rozvinula se v ní nová odvětví, jako jsou výroba aut, výroba nápojů nebo pěstování květin, a byly zahájeny velké infrastrukturální projekty včetně výstavby největší africké hydroelektrárny.
Etiopie, tento kdysi zoufale chudý stát, který si světová veřejnost spojovala jen s hladomorem a suchem, se stala jednou z největších afrických ekonomik – a to i bez příjmů z těžby zlata či ropy.
Ještě důležitější než Melesovy domácí úspěchy však možná byla jeho bilance na diplomatickém poli.
Byl nepostradatelným spojencem Západu v boji proti islamistickému terorismu, což vyvrcholilo etiopskou vojenskou operací v sousedním Somálsku v roce 2006.
Nedávno Meles koordinoval s Keňou úsilí o podniknutí omezených úderů proti milicím aš-��abáb, které svádějí nelítostný boj za proměnu Somálska ve fundamentalistickou islámskou teokracii.
Současně se Meles dvořil Číně, kterou vnímal jako investora a současně jako pojistku proti západní kritice jeho počínání v oblasti lidských práv. Přesto kontroverzním, ale správným způsobem podal přátelskou ruku odtrženeckému regionu Somaliland dříve, než to začalo být módní, a zastavil se až těsně před oficiálním opětovným uznáním tohoto paprsku demokratické naděje v Africkém rohu.
Melese budou bolestně postrádat v hlavním městě Somalilandu Hargeyse, neboť plánoval vést Číňany financovaný plynovod z náhorní plošiny Ogaden na pobřeží právě přes území Somalilandu.
Ještě důležitější je, že Meles dostal Addis Abebu na mapu jako sídlo Africké unie a jako hlavní město, kde lze pragmaticky a bez zátěže koloniálních nevraživostí diskutovat o nejhorších problémech Afriky.
Meles sám se stal významným diplomatickým hráčem, zejména v otázce boje proti klimatickým změnám, a v poslední době hrál aktivní zprostředkovatelskou roli ve sporech o hranice a přírodní zdroje mezi Súdánem a čerstvě nezávislým (a na ropu bohatým) Jižním Súdánem.
V paměti lidí zůstane i díky tomu, jak v roce 1993 raději akceptoval bolestné odtržení Eritreje, než aby prodlužoval občanskou válku, a díky svému úsilí dosáhnout dohody s Egyptem v otázce využívání vod Modrého Nilu.
Velkou skvrnou na Melesově bilanci bude vždy jeho netolerance vůči disentu.
Jistě, jeho bilance v oblasti lidských práv byla vždy lepší než bilance komunistické junty.
Například umožnil rozkvět soukromého tisku a v roce 2000 se stal prvním etiopským lídrem, který uspořádal parlamentní volby za účasti více stran.
V porovnání se sousední Eritreou za vlády prezidenta Isaiase Afewerkiho nebo Súdánem Umara Bašíra navíc jeho režim rozhodně nepatřil k nejhorším v regionu.
Stejně tak neexistuje mnoho důkazů o jeho osobním obohacování nebo o rozsáhlé korupci v zemi.
Po parlamentních volbách v roce 2005, které provázely násilnosti a jichž se zúčastnilo více než 30 stran, však Meles začal dávat najevo otevřené pohrdání demokratickým pluralismem a svobodou tisku a v posledních letech uvěznil několik novinářů.
Současně ve své etnicky a jazykově rozmanité zemi zaváděl stále tužší centrální kontrolu.
Ačkoliv na papíře v zemi existoval „etnický federalismus“, tam, kde tato politika hrozila odtržením části země, jako například v Oromii nebo v Ogadenu, neváhal Meles ignorovat ústavní pořádek.
A třebaže posílil náboženskou svobodu a mírové soužití muslimů a křesťanů, v oblasti lidských práv zůstala situace v Etiopii špatná.
Skupiny jako Freedom House nebo Human Rights Watch například zdokumentovaly rozsáhlý útisk oromského lidu ze strany oficiálních míst.
Přesto je Meles nenahraditelný – intelektuálně neměl mezi africkými lídry sobě rovného (nedokončil studium medicíny, ale pak se sám naučil dokonale anglicky a korespondenčním studiem získal tituly na evropských univerzitách) a politicky neměl sobě rovného ani ve své zemi, kde nevyrostl žádný jeho přirozený nástupce.
V Africkém rohu se nenajde žádný lídr jeho velikosti, jenž by mohl zajistit stabilitu a pevnou vládu, kterou tento region zoufale potřebuje.
V čele etiopské vlády nyní stane Melesův ministr zahraničí Hailemariam Desalegn.
Na Západě však budou panovat značné obavy z nebezpečí vzniku mocenského vakua nebo konfliktu v této geopoliticky klíčové, ale rozdrobené zemi – a to právě v době, kdy má v sousedním Somálsku vzniknout nový parlament a volená vláda.
Svým obdivovatelům i kritikům zanechal Meles silný politický odkaz.
Bude se na něj vzpomínat jako na afrického lídra velkého historického významu: vizionářského, despotického a nepostradatelného.
Ohavné dluhy v Africe
Jednou z průvodních okolností americko-britské okupace Iráku je, že zažehla veřejnou debatu o temném tajemství mezinárodních financí: dluzích, jenž na sebe berou ohavné režimy.
Zatímco noví iráčtí vládci debatují, jak naložit s miliardami dolarů zahraničních dluhů, které zdědili po režimu Saddáma Husajna, volají různé hlasy - od dobročinné organizace Oxfam-International po autoritu americké obrany Richarda Perla - po neuznání dluhů na tom základě, že smlouvy, podle nichž je dnes Irák dlužníkem, byly uzavřeny na podporu zkorumpovaného a represivního režimu.
Irák není jedinou zemí zatíženou takovými dluhy.
V subsaharské Africe mnozí z nejchudších obyvatel světa zápasí s ochromujícím odkazem marnotratného úvěrování zkorumpovaných a tyranských vládců.
Během 32 let existence své diktatury nashromáždil bývalý konžský prezident Joseph Mobutu osobní jmění odhadované na 4 miliardy dolarů, zatímco jeho vláda za sebou zanechala zahraniční dluh ve výši 12 miliard dolarů.
V zásadě stejné to bylo v Angole, kde loni vyšetřování MMF odhalilo, že za posledních pět let se z angolské pokladny ztratily 4 miliardy dolarů.
Došlo k tomu, když si angolská vláda v tomto období půjčila obdobnou částku od soukromých bank a do zástavy dala budoucí ropné příjmy.
Většina nečestně získaného afrického bohatství je dnes ukryta v zahraničí.
Ve studii třiceti subsaharských afrických zemí odhadujeme, že úhrnný únik kapitálu v období mezi roky 1970 a 1996 dosáhl 187 miliard dolarů.
Započteme-li připisované zisky z úroků, objem afrického úniku kapitálu činí 274 miliard dolarů - jde o obnos rovnající se 145% dluhů, jež tyto země mají splatit.
Řečeno jinak, subsaharská Afrika je čistým věřitelem ostatního světa: její zahraniční aktiva převyšují její zahraniční dluhy.
Rozdíl je v tom, že aktiva jsou soukromá a dluhy veřejné.
Statistická analýza prozrazuje, že zhruba 80 centů z každého dolaru půjčeného africkým zemím, unikne zpět ještě v tomtéž roce.
Úvěrování ze zahraničí a únik kapitálu spojovalo finanční pouto, neboť finanční prostředky vypůjčené jménem vlády uchvacovaly politicky spřízněné osoby a převáděly je za oceán jako svůj osobní majetek.
Navíc každý dolar, který přibyl k celkovému státnímu dluhu, s sebou v pozdějších letech přinesl roční nárůst úniku kapitálu o 3 až 4 centy, z čehož plyne, že únik kapitálu byl zčásti reakcí na zhoršující se ekonomické prostředí související s rostoucími dluhovými břemeny.
Za posledních deset let subsaharská Afrika zaznamenala ,,čistý transfer" (nové půjčky minus splátky úroků předchozích dluhů) záporných 11 miliard dolarů.
To znamená, že z Afriky k věřitelům odteklo více peněz, než se vrátilo v podobě nových úvěrů.
Země v této oblasti vynakládají více prostředků na splácení úroků z dluhů než na zdravotnictví.
Navzdory takovému finančnímu krvácení dluhové břemeno neustále roste.
Po ruce ale máme nápravný prostředek.
Doktrína ,,ohavného dluhu" pochází z konce 19. století, kdy vláda USA neuznala kubánské zahraniční dluhy poté, co ostrov ovládla ve španělsko-americké válce.
Americké úřady argumentovaly tím, že dluh nevznikl ve prospěch kubánského lidu, ani s jeho souhlasem a že zahraniční dluhy pomáhaly financovat jeho útisk.
Obdobnou logiku můžeme dnes využít nejen s ohledem na Irák, ale i Afriku.
Řádně fungující finanční trhy vyžadují, aby věřitelé nesli následky neopatrného úvěrování.
Představa, že by se věřitelům měly peníze vrátit vždy a bez ohledu na to, kolik a komu půjčují, je neobhajitelná.
Logika zdravého bankovnictví nám říká, že by současné a budoucí africké vlády měly přijmout odpovědnost pouze za ty části veřejných dluhů, jež vznikly jako finanční podpora domácích investic s dobrým úmyslem či veřejné spotřeby.
Odvolají-li se na doktrínu ohavného dluhu, mohly by výběrově odmítnout tu část dluhu, u níž nebude možné doložit takové využití.
Tato politika s sebou přináší dvě praktické obtíže.
Zaprvé nebude lehké určit, kdo by měl nést důkazní břemeno při určování toho, které dluhy jsou ,,ohavné".
Uvážíme-li důkazy o masových únicích kapitálu poháněných zahraničními úvěry, africké vlády mají právo trvat na tom, aby bylo zodpovědností věřitelů prokázat, že jejich půjčky byly využity pro bona fide účely.
Nebude-li možné osud peněz dohledat, bude se muset uzavřít, že se přesunuly do soukromých kapes.
Druhým problémem je, že věřitelé by mohli odepřít nové půjčky vládám, které budou mít tu drzost neuznat ohavné dluhy.
Dnes ovšem finanční toky směřují z Afriky k věřitelům, nikoliv naopak.
Z krátkodobého pohledu ušetří africké země, když tento odliv zastaví.
V dlouhodobém horizontu selektivní odmítnutí dluhů přinese prospěch jak příjemcům úvěrů, tak věřitelům, neboť prosadí odpovědnější praxi úvěrování.
Jestliže okupace Iráku bude stimulem k řešení náročných právnických úkolů, které osvobodí Afriku od břemene ohavných dluhů, pak bude mít irácká válka zásluhu na odstranění alespoň jedné zbraně hromadného ničení.
Jak zajistit pokračující vzestup Afriky
LAGOS – Africkému vzestupu hrozí škobrtnutí.
Po letech, během nichž ekonomika kontinentu rostla průměrným ročním tempem ve výši 5 %, vzniká riziko, že nejistota, stlačené ceny komodit a rozechvělé externí poměry podkopou desítky let tolik potřebného pokroku.
Zajistit bohatství a prosperitu obyvatel kontinentu nebude snadné, ale nabízí se mnohé, co tvůrci politik mohou udělat, aby Afriku navedli zpět na vzestupnou trajektorii.
V prvé řadě tvůrci politik musí zabezpečit financování nezbytné k uskutečňování udržitelného rozvoje v nejistém globálním prostředí.
Světová banka odhaduje, že Afrika bude jen na financování infrastruktury potřebovat nejméně 93 miliard dolarů ročně.
Udržitelná infrastruktura přátelská ke klimatu bude stát ještě víc.
Dokud však bude přetrvávat slabý globální růst, Afričané se nemohou spolehnout, že vyspělé země v úplnosti dodrží závazky, jejichž smyslem je přispět k dosažení Cílů udržitelného rozvoje.
Afrika si musí bezodkladně vytvořit vlastní zdroje.
Začít je třeba bezmála zdvojnásobením příjmů z daní.
Ty napříč subsaharskou Afrikou tvoří necelou pětinu HDP, oproti více než třetině v zemích OECD.
V této oblasti je tedy velký prostor pro zlepšení.
Například Ghana v letech 1990 až 2004 reformovala svou daňovou soustavu a zvýšila příjmy z 11 % na 22 % HDP.
Je třeba přiznat, že takový pokrok je náročný; v Nigérii jsme rozpoznali příležitost ke zvýšení neropných příjmů z daní, ale dalo nám hodně práce jí využít.
Dalším rezervoárem domácích zdrojů je zhruba 380 miliard dolarů penzijních aktiv, jež drží pouhých deset afrických zemí.
Tvůrci politik by měli tyto značné sumy pákově využít.
Zároveň budou africké země muset najít způsob jak rozšířit pestrost svých ekonomik.
Diverzifikace vyžaduje investice do budoucnosti, ve formě vzdělávání a dobře plánované infrastruktury, včetně telekomunikační, elektrické, silniční, železniční a vodovodní.
Je možné držet se řady vzorů: jako ekonomiky, které se dokázaly transformovat, Afričané obdivují Dubaj, Singapur, Thajsko, Malajsii, Mexiko, Indonésii a Jižní Koreu.
Například Dubaj se na budoucnost bez ropy začala chystat už před třemi desítkami let.
Vláda krok za krokem uskutečnila transformaci země na ekonomiku služeb, přičemž zajistila infrastrukturu a pobídky nezbytné k budování finančních služeb, cestovního ruchu, lékařských služeb, realit, médií, umění a kultury.
Neméně inspirativní jsou Jižní Korea a Singapur, které neměly mnoho přírodních zdrojů, o něž by se mohly opřít.
Tajemstvím úspěchu těchto zemí jsou houževnatě soustředění vůdci, ať už pevně usazení, ale mírní diktátoři, anebo demokraticky volení politici se společnou vizí široce sdílené ekonomiky.
Subsaharské Africe se nabízí cesty k diverzifikovanému růstu, jež mnozí z těchto průkopníků využít nemohli: zemědělství a agroprůmysl s přidanou hodnotou, zpracování nerostných surovin, petrochemické komplexy, výroba zboží dlouhodobé spotřeby a spotřebního zboží, cestovní ruch a zábava a vznikající sektor informačních technologií.
Až se opatření nezbytná pro diverzifikaci budou zavádět, tvůrci politik se musí ujistit, že hospodářský růst, který přinášejí, vytváří pracovní místa.
Bohužel ne vždy tomu tak doposud bylo.
Značná část růstu v poslední době byla ku prospěchu úzké skupiny a mnohé opomíjela – především mladé lidi a ženy.
V letech 2006 až 2013 v mnoha nejdůležitějších ekonomikách kontinentu, včetně Jižní Afriky, Nigérie, Ghany, Tanzanie a Rwandy, vzrostla nerovnost.
Právě to byly výzvy, které jsme v Nigérii začínali řešit, když jsem byla ministryní financí.
Věděli jsme, že je nezbytné nejen růst zabezpečit, ale také zvýšit jeho kvalitu.
Za tím účelem tvůrci politik musí zajistit, aby se růst promítl do všech sektorů, které vytvářejí pracovní místa, kupříkladu do zemědělství.
Také může být zapotřebí přerozdělovat příjmy a upevňovat sítě sociálního zabezpečení s cílem lépe chránit osoby na spodních příčkách ekonomického žebříčku.
Stěžejní bude vytvořit soulad mezi dovednostmi a pracovními příležitostmi.
Zhruba 70 % africké populace je mladší 30 let.
Na kontinentu přitom žije polovina všech dětí světa ve věku žáků základní školy, jimž je upřena příležitost studovat.
Významnou prioritou musí být poskytnout africkým dětem základní dovednosti v oblasti čtení, psaní a techniky, jakož i učňovskou, odbornou a podnikatelskou výuku.
Dále je třeba posílit chatrné zdravotnické soustavy, aby se potlačily endemické choroby podlamující produktivitu, například malárie, a také zlepšit připravenost na vzplanutí smrtelných epidemií.
V sázce je hodně.
Světová banka odhaduje, že epidemie eboly ztenčila ekonomiky Sierry Leone, Guineje a Libérie o 16 %.
Jelikož světové hospodářství se zadrhává, africké země budou muset rozvíjet vzájemný obchod.
Africké zboží a služby tvořily v roce 2013 jen 16 % obchodu na kontinentu a pouze něco přes 3 % světového obchodu.
Jeden problém tkví v tom, že většina afrických zemí produkuje tentýž typ komodit a obchoduje s velmi malou přidanou hodnotou.
Tvůrci politik musí pobídnout k větší specializaci; diferencované zboží a služby přidají hodnotu a zvýší objem obchodu.
Další překážku pro vnitroafrický obchod představuje logistika.
Zlepšením propojenosti mezi zeměmi a omezením byrokratických složitostí a administrativních výdajů musí tvůrci politik usnadnit pohyb zboží přes hranice.
Například silniční poplatky napříč Afrikou se odhadují na 0,05-0,13 dolaru na tunokilometr, oproti průměru ve výši 0,01-0,05 ve všech rozvojových zemích.
Železniční projekt Rift Valley Railway, který nakonec propojí Mombasu na keňském pobřeží s ugandskou Kampalou, je dobrým příkladem přínosů, jež by investice do dopravy mohly poskytnout.
Africká rozvojová banka odhaduje, že zdvojnásobí objem ochodu mezi oběma zeměmi, přičemž mezní náklady sníží o 30 %.
Při uskutečňování těchto investic tvůrci politik nesmí zapomínat, že značná část nedávného afrického růstu se dostavila díky dobrým makroekonomickým politikám a rozumnému hospodářskému řízení.
K rozšíření vzestupu kontinentu bude nutné posílit jeho ekonomické fundamenty.
K tomu je zapotřebí zajistit v ekonomice správné nastavení cen, počínaje směnným kurzem.
Některé země sice mohou potřebovat přechodnou regulaci, aby potlačily ničivé odlivy kapitálu, ale obecně by tvůrci politik měli usilovat o tržní směnný kurz a pevný plán řízení inflace, dluhu, devizových rezerv, běžných účtů a fiskálních bilancí.
Afrika má obrovský potenciál.
Má dobré podmínky pro vytvoření diverzifikovaných ekonomik založených na nízkouhlíkové, udržitelné infrastruktuře.
Tvůrci politik ale nesmí předpokládat, že africký vzestup bude pokračovat sám od sebe.
Musí učinit potřebné kroky, aby jeho další pokračování zajistili.
Afričtí zemědělci z velkoměst
NAIROBI – Nedávno jsem se v kavárně setkala s Eunice Wangariovou a překvapilo mě, jak se při rozhovoru mobilním telefonem vytrvale vyptává své matky na zrání kukuřičného pole v její rodné vesnici, hodiny cesty vzdálené od velkoměsta, kde jsme seděly.
Zdravotní sestra Wangariová spoléhá na příjem ze zemědělství, aby si vydělala peníze na nákup další půdy – k rozšíření svého farmaření.
Přestože Wangariová žije v hlavním městě Keni, dokáže si vydělat stovky dolarů ročně na ziscích z tržních plodin pěstovaných za pomoci příbuzných.
Už dávno se jí vrátil počáteční vklad, čerpaný z mezd zdravotní sestry ve výši asi 350 dolarů měsíčně.
Wangariová patří v Keni k tisícům – a v Africe ke statisícům, ba snad milionům – městských pracujících, kteří si zvyšují příjmy absenčním zemědělstvím.
Vzhledem k tomu, že ceny základních potravin jsou nejvyšší za celá desetiletí, mnozí obyvatelé měst pokládají farmaření za dosti výnosné.
Specializací na zeleninu typickou pro daný region také absenční zemědělství upevňuje národní hrdost – a hrdost na tradiční stravu. „Už příliš dlouho naši zemi zaplavují potraviny z dovozu a jídlo kopírující Západ,“ říká Wangariová. „Nadešel čas, abychom se bránili – a vypěstovali si vlastní.“
Političtí lídři po celé Africe, vůči zájmům venkova dlouho přezíraví, procitli a uvědomili si význam farmaření a úlohu, již v zemědělství mohou sehrát vzdělaní lidé, a to i ti, kteří žijí ve velkoměstech.
V Nigérii bývalý prezident Olusegun Obasanjo vlastní obrovské diverzifikované hospodářství a prosazuje politiky, které absenčním zemědělcům pomáhají k prosperitě.
V Ugandě zase viceprezident Gilbert Bukenya pravidelně cestuje po vlasti a propaguje farmaření s vyšší přidanou hodnotou, jako je mlékárenství.
Zřejmě nejviditelnější politickou podporu absenčního zemědělství nalezneme v Libérii, malé západoafrické zemi, kde zemědělství rozprášila občanská válka, takže tamní obyvatelstvo je dodnes závislé na dovozu potravin.
Prezidentka Johnsonová-Sirleafová si uvědomuje, že vzdělaní lidé by mohli přispět k oživení zemědělské výroby, a tak v červnu roku 2008 zahájila kampaň „Návrat k půdě“, zejména proto, aby osoby usazené ve městech pobídla k farmaření.
Jistěže, absenční zemědělské úsilí elit a vzdělaných lidí zaměstnaných ve městech nemůže uspokojit všechny naléhavé potravinové potřeby Afriky.
Absenční farmáři se navíc potýkají s nečekanými problémy.
Poněvadž svá hospodářství navštěvují jen zřídka, silně spoléhají na příbuzné a přátele.
Když jsem se letos na jaře prvně rozhodla pěstovat pšenici na pronajaté půdě ve vsi, kde jsem prožila dětství, má matka souhlasila, že dohlédne na orbu, setbu i sklizeň.
Bez její pomoci bych vůbec farmařit nemohla.
I s matčinou pomocí jsem ovšem jako na trní.
Přestože jsem mezi pšeničnými poli vyrostla, mé znalosti zemědělství jsou chabé.
Hnojivo i postřik vyšly dráž, než jsem myslela.
Stébla pšenice sice vzklíčila na čas, ale teď mám strach, že v době sklizně – v listopadu – klesnou ceny a vynaložené náklady se mi nevrátí.
Jedním klíčovým nástrojem je mobilní telefon.
Naději na úspěch mi dodává možnost lacino zavolat matce a hospodářství prodiskutovat.
Po telefonu jsme se dokonce dohodly, jaký pesticid se použije a kterou traktorovou firmu najmeme.
Mnohým farmářům z měst se daří, protože znají jak chutě svých městských spoluobčanů, tak poměry na venkově.
Někteří městští lidé se ovšem pořizováním půdy ani zajišťování vzdálené pomoci neobtěžují.
Určité plodiny dokážou vypěstovat přímo doma.
Účetní James Memusi pěstuje v nevyužité ložnici houby a prodává je do okolních hotelů a supermarketů.
Nicméně většina lidí usídlených v afrických městech má přístup k půdě na venkově, a právě proto liberijská vláda plným právem zdůrazňuje potenciál rozšiřování zemědělských farem.
Nová propagační kampaň, kterou úřady spustily letos v létě, prohlašuje: „Půda je banka; vložte do ní své peníze.“
Hlavní snahou v Libérii je snížit dovozy základních potravin, jako je rýže a rajčata.
V zámožnějších zemích africké elity motivuje složitá souhra národní hrdosti, stravovacích ohledů a snahy vydělat.
V Zambii například Sylva Bandová už před dvěma desítkami let skrze svůj řetězec populárních restaurací vyvolala posedlost tradičními pokrmy.
Dnes si běžní Lusačané chtějí podobná jídla vařit doma, čímž vytvářejí poptávku po zemědělcích dodávajících delikatesy, jako jsou sušené dýně, listy dvouzubce a čerstvá okra.
Jiná podnikatelka, Miringo Kinyanjuiová, zase v Nairobi dodává nerafinovanou – a výživnější – kukuřičnou a pšeničnou mouku.
Ve snaze ještě dále své ingredience odlišit od západních provedení Kinyanjuiová v obchodech s potravinami prodává také mouku ochucenou amarathanem, listovou zeleninou rostoucí v Keni.
Oživování tradičních potravin přilákalo pozornost velkých nadnárodních korporací.
Keňská pobočka firmy Unilever loni uspořádala kampaň „Ochutnejte naši kulturu“ na podporu své řady tradičních východoafrických bylinek a koření.
Takové kampaně jdou ruku v ruce s expanzí zemědělství, neboť prodejci těchto potravin dávají přednost blízkým pěstitelům – i když tito pěstitelé čím dál častěji žijí ve městech.
Zlepšujme zdraví afrických žen prostřednictvím finanční inkluze
ACCRA – Koncem října podepsal Africký regionální úřad Světové zdravotnické organizace dohodu s Mezinárodní telekomunikační unií (ITU) Organizace spojených národů.
Toto netušené partnerství si klade za cíl podpořit využívání digitálních služeb „za účelem záchrany životů a zlepšení zdraví lidí“.
Nejvíce novátorským rysem tohoto paktu je však možná slib spojit strategie finanční inkluze se zajišťováním moderní zdravotní péče.
Finanční inkluze je osvědčenou cestou ke zlepšení zdraví lidí, zejména zdraví žen v rozvojových zemích.
Ženy, které mají snadný přístup k bankovním účtům či různým možnostem hotovostních plateb, mají sklon investovat více do svých firem a rodin.
V důsledku toho jsou jejich životy zdravější a uspokojivější.
Iniciativy podobné té, která byla podepsána letos v říjnu, se však až příliš často zaměřují buď na jedno, nebo na druhé – buď na e-zdraví, nebo na finanční produkty typu pojištění.
A protože schopnost Afričanů vydělávat a spořit peníze může být dělicí čarou mezi kvalitní péčí a vůbec žádnou péčí, jde o promeškanou příležitost pomáhat pacientům a budovat odolnější komunity.
Pro africké ženy je cena za tuto volbu neúměrně vysoká.
Například v Nigérii žije 400 000 žen s poporodní píštělí, což je silně omezující stav, který často způsobují komplikace během porodu.
V Tanzanii umírá během těhotenství či porodu přibližně 8000 žen ročně; většině těchto úmrtí by se přitom dalo předejít.
A napříč kontinentem činí střední délka života žen při narození pouhých 58 let, oproti více než 80 letům v rozvinutých státech.
V propojování zdravotnických řešení a finanční inkluze žen dochází k pokroku.
Na nedávné konferenci v Dar es Salaamu se experti z oblasti technologií a finančních služeb spojili s investory, filantropy a specialisty na rozvoj a vymysleli způsoby, jak zařídit, aby finance pracovaly ve prospěch afrických žen.
Prostřednictvím podobných programů mohou rozvojoví experti prosazovat digitální řešení coby způsob, jak zvyšovat sociální a finanční sílu žen.
Spolupráce podobná paktu podepsanému letos v říjnu je bohužel spíše výjimkou než pravidlem.
Banky, regulátoři, ministerstva financí i telekomunikační společnosti se k úvahám o finanční inkluzi scházejí často, avšak bez zástupců místní a globální zdravotnické komunity.
Chceme-li vybudovat inkluzivnější platformy pro africké pacienty a klienty, musí se to změnit.
Prvním krokem je identifikace promeškaných příležitostí.
Jedna velká promeškaná příležitost pramení z nesourodých přístupů k zavádění finančních služeb a digitalizované zdravotní péče do venkovských oblastí Afriky.
Banky a mobilní operátoři v současnosti pracují na rozšíření svých digitálních bankovních služeb o klienty bez bankovního účtu nebo s nízkou mírou jeho využívání.
Zároveň v těchto regionech působí komunitní zdravotníci, kteří provádějí prevenci, léčí pacienty a odkazují je na kliniky.
Spojení těchto dvou činností dává smysl, protože obě iniciativy se do značné míry spoléhají na důvěru.
Komunitní zdravotníci by prostřednictvím předem zavedených sítí mohli rozšířit své nabídky v oblasti e-zdraví o finanční produkty, jako jsou systémy plateb přes mobilní telefon.
Rozšíření digitální léčby nemocí a přístupu ke zdravotnickým informacím tak, aby zahrnovaly i finanční zdraví, by vytvořilo přirozené synergie.
Existují sice obavy, že zatížení komunitních zdravotníků dalšími povinnostmi by mohlo podkopat kvalitu zdravotní péče, avšak rozdrobený přístup k prosperitě je ještě škodlivější.
Jakmile budou identifikovány příležitosti k expanzi, bude zapotřebí vyřešit další otázky, než se podaří programy ženského zdraví a finanční inkluze rozšířit.
Například absence dat roztříděných podle pohlaví komplikuje stanovování vhodných politik na základě kvality zdraví a finančních potřeb.
Ačkoliv některé země, jako jsou Burundi a Senegal, pracují na zkvalitnění svých genderově specifických datových souborů, zapotřebí je širší a koordinovanější přístup.
Dalším těžkým úkolem bude zvýšení finanční gramotnosti v regionu.
Schopnost pochopit a provádět operace v oblasti osobních financí představuje nejslabší článek transformace ženských příležitostí prostřednictvím finanční inkluze.
Finanční gramotnost je navíc nezbytnou podmínkou realizace finančních iniciativ, jako jsou programy podporující malé firmy a mikropodniky vedené ženami.
Pokud se podaří zvýšit úroveň finanční gramotnosti, mohou ženy získat přístup ke zdrojům typu půdy či úvěrů, tedy k nástrojům, které jsou klíčem k rozvoji podnikání, sociální mobilitě a osobnímu růstu.
V úsilí o narovnání podmínek bylo dosaženo jistého pokroku, avšak tato zlepšení je nutné udržet.
Dohoda mezi WHO a ITU pomůže podpořit tvorbu bohatství v těch koutech Afriky, kde stále chybí přístup ke zdravotní péči a finančním službám.
K udržení této dynamiky jsou zapotřebí hlubší závazky, zejména od globální zdravotnické komunity.
Ať už však budou africké vlády při digitalizaci zdravotnických a finančních služeb postupovat jakkoliv, těžištěm každého řešení musí zůstat potřeby žen.
Jak vyřešit nepoměry v kvalifikaci Afričanů
ABIDŽAN – Zatímco se velká část světa potýká s rychlým stárnutím populace, Afrika zažívá opačný trend.
Šedesát procent obyvatel tohoto světadílu je ve věku do 25 let, a afričtí představitelé jim tak musí zajistit nejen dostatečný počet kvalitních pracovních míst, ale i vzdělání a výcvik, které jsou nezbytné k tomu, aby mladí lidé mohli tato místa obsadit.
V tomto posledním bodě přitom zbývá vykonat mnoho práce.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Nepoměry mezi dostupnými pracovními místy a dovednostmi a kvalifikací pracovní síly jsou rozšířené po celé Africe.
Podle nedávné studie Africké rozvojové banky provedené v deseti zemích – Beninu, Egyptě, Konžské republice, Libérii, Madagaskaru, Malawi, Tanzanii, Togu, Ugandě a Zambii – má většina mladých Afričanů na své pracovní místo nedostatečné vzdělání a téměř třetina jich je nedostatečně kvalifikovaná.
Naopak mladí lidé, kteří jsou na svou současnou pozici překvalifikovaní či převzdělaní, jsou špatně placení a frustrují je omezené příležitosti ke kariéře a mrhání nebo ztráta talentu.
Nedostatečně vzdělaní mladí lidé se sice těší z mzdové prémie, ale ta jde na úkor spokojenosti s prací.
Lidé s nedostatečnou kvalifikací trpí tlakem spojeným se snahou dostát požadavkům dané práce a neustálým strachem ze ztráty pracovního místa.
Nakonec je postihne „scarring“ neboli trvalé poškození vlastních ekonomických poměrů a vyhlídek.
Ze zoufalství raději přijímají nevhodná pracovní místa, než aby jako nezaměstnaní čekali na vhodnější pozice, které se nikdy nemusí objevit.
Vzhledem k velikosti a neústupnosti nepoměrů mezi pracovními místy a kvalifikací a vzhledem k jejich nepříznivým dopadům na jednotlivce i ekonomiky by jejich omezení mělo být pro africké vlády prvořadou prioritou.
Prvním krokem je zlepšení dostupnosti vzdělání.
Mnohé africké země sice v posledních letech dosáhly výrazného pokroku a zvýšily procenta vzdělanosti, avšak řada mladých lidí, zejména dívek a venkovanů, má jen omezené nebo vůbec žádné možnosti školní výuky.
Dokonce i plných 38% zaměstnaných mladých lidí nikdy nechodilo do školy z ekonomických důvodů a dalších 12% z důvodu neexistence školy v jejich blízkosti.
Vlády mohou leccos změnit investicemi do vzdělávací infrastruktury: budováním nových škol a renovací starých, zlepšováním pracovních podmínek učitelů, modernizací školního vybavení včetně informačních a počítačových technologií.
Současně by měly eliminovat školné na základních školách, omezit náklady na sekundární a terciární vzdělávání a financovat stipendijní programy.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Africké vlády musí rovněž více podporovat mladé lidi při přechodu od vzdělávání k zaměstnání.
V současné době jen velmi málo mladých Afričanů, zaměstnaných či nezaměstnaných, získává při hledání pracovního místa rady od vlády či personálních agentur.
Chtějí-li vlády zlepšit vyhlídky mladých zaměstnanců, měly by pomáhat šířit informace o dostupných pracovních místech a vytvářet pobídky (například daňové úlevy či dotace) pro firmy, které by absolventům nabízely stáže nebo učňovské poměry.
A tam, kde už takové úpravy existují, by vlády měly posílit jejich dopad rozšiřováním dostupnosti a mandátu, jejich širší propagací a investicemi do monitoringu a měření výsledků.
A konečně platí, že mají-li podobné programy fungovat, potřebují mladí absolventi znalosti a kvalifikaci, kterou vyžaduje trh práce.
Afričtí zaměstnavatelé si často stěžují, že se jim těžko hledají kandidáti se specializovaným výcvikem v takzvaných disciplínách STEM (přírodní vědy, technologie, strojírenství a matematika), ale i kandidáti s komplexní schopností řešit problémy a komunikovat.
A téměř 40% oslovených absolventů nepokládalo své vzdělání za užitečné při hledání zaměstnání.
Africká rozvojová banka se postavila do čela v oblasti tvorby příležitostí pro mladé Afričany v oblasti informačních a komunikačních technologií tím, že poskytuje finance univerzitě Carnegie Mellon University Africa ve Rwandě, která byla založena v roce 2011 s cílem fungovat jako centrum výjimečných talentů a regionální středisko informačních a komunikačních technologií ve východní Africe.
Tato instituce vytvořila ve spolupráci s rwandskou vládou inovační líheň, která bude studentům pomáhat se zakládáním vlastních firem.
Řešení problému s nepoměrem v kvalifikaci bude vyžadovat, aby africké vlády podporovaly vzdělávání a kvalifikační výcvik, který bude více zaměřený na poptávku a orientovaný dopředu.
Například mohou zakládat fóra, na nichž budou firmy pravidelně sdělovat své potřeby vzdělávacím a výcvikovým institucím, které pak podle nich přizpůsobí učební osnovy.
Výsledkem by byla nová generace atraktivních místních kandidátů, kteří by zlepšili značně omezenou schopnost firem zvyšovat výkonnost a vytvářet pracovní místa.
Značný počet mladých lidí v Africe je velké plus, které má potenciál táhnout v příštích desetiletích hospodářský růst a rozvoj.
Budou-li však mladí lidé na tomto kontinentu neproduktivní, frustrovaní a zoufalí, může se toto plus změnit ve velkou zátěž, jež bude podkopávat hospodářskou prosperitu, sociální pokrok, a dokonce i politickou stabilitu.
Výsledek bude záviset na tom, jakou politiku dnes africké vlády přijmou.
Po Annanovi
Kdo vystřídá Kofiho Annana na pozici generálního tajemníka OSN, je mezi diplomaty horkou otázkou.
Nad tím, co tato práce obnáší, se zamýšlí Shashi Tharoor, zástupce generálního tajemníka OSN.
„Nejnesplnitelnější úkol na světě,“ právě tak pozici v roce 1953 popsal první generální tajemník Organizace spojených národů Trygve Lie svému nástupci Dagu Hammarskjoldovi.
Čas nesnadnost této práce nijak neulehčil.
Tvůrci Charty OSN dali generálnímu tajemníkovi dvě odlišné funkce: je „hlavním správním úředníkem Organizace“ a rovněž nezávislým činitelem, jehož Valné shromáždění a Rada bezpečnosti mohou pověřit určitými nespecifikovanými (ale z podstaty politickými) úkoly.
Každý držitel úřadu musí prokázat, zda je více tajemníkem než generálem.
O paradoxy není nouze.
Od generálního tajemníka se očekává, že bude sice požívat podpory vlád, zejména pěti stálých členů Rady bezpečnosti, ale že bude stát nad náklonností ke kterékoli z nich.
Kvalifikační předpoklady získává úřednickou nebo diplomatickou službou, ale jakmile je zvolen, musí svou minulost přesáhnout a konat povinnosti hlasu světa, či dokonce „sekulárního papeže“.
Pověřením generálního tajemníka je napomáhat členským státům dosahovat uvážených a dobře podložených rozhodnutí, jež je pak povinen uskutečňovat, ale zároveň má právo jejich práci ovlivňovat, ba dokonce navrhovat opatření, která by měly podniknout.
Spravuje spletitou organizaci a vystupuje jako hlava agentur OSN, avšak tuto úlohu musí vykonávat v rozpočtových a normativních mezích zavedených členskými vládami.
Pravda, generální tajemník má bezpříkladné zmocnění v oblasti stanovování agendy.
Nemá ovšem pravomoc všechny své ideje uskutečnit a formuluje vizi, již mohou naplnit jedině vlády.
Dává svět do pohybu, ale řídit jej nemůže.
Byl to Hammarskjold, kdo na vrcholu studené války jako první prohlásil, že nestranný veřejný zaměstnanec může být „politicky v celibátu“, aniž by byl „politicky panicem“.
Generální tajemník mohl hrát politickou úlohu, aniž by přišel o svou nestrannost, za předpokladu, že věrně dodržoval Chartu OSN a mezinárodní právo.
S koncem studené války Kofi Annan zašel v používání vlivné tribuny svého úřadu ještě dál než jeho předchůdci.
Směle nadnesl otázku mravnosti intervence a povinnosti jednotlivce držet se svého svědomí a vyzval členské státy, aby hledaly řešení napětí mezi státní suverenitou a zodpovědností za ochranu obyčejných lidí.
Generální tajemník často může vznést nepříjemnou otázku, avšak nemůže diktovat patřičnou odpověď.
Annanův historický projev o intervenci k Valnému shromáždění v roce 1999 dal rozkvést tisíci květin v think-tancích a mezi nezávislými komentátory, ale nevedl ani k jedinému vojenskému zásahu na ochranu utlačovaných.
OSN se často považuje za ztělesnění mezinárodní legitimity, a přesto prohlášení generálního tajemníka mají často menší vliv na jednání členských států než papežská zapovězení na plánované rodičovství.
Generální tajemník ví, že bez podpory členů, jejichž liknavost by v té či oné věci jinak rád pranýřoval, zmůže jen málo.
Nemůže si dovolit nechat frustraci v jedné věci negativně ovlivnit jeho schopnost přimět vlády ke spolupráci v celé škále jiných záležitostí.
Annan kdysi trefil hřebíček na hlavičku, když citoval staré ghanské přísloví: „Nikdy nikoho nepohlavkuj, když máš prsty mezi jeho zuby.“
Dnešní svět o jediné supervelmoci také znamená, že generální tajemník musí umět pěstovat vztah, který je pro přežití OSN zásadní, aniž by zaprodal svou bezúhonnost a nezávislost.
Neutuchající požadavky některých osob v USA, aby OSN prokázala svou užitečnost pro Ameriku – požadavky, které by za stejných podmínek během studené války nemohly padnout – nutí generálního tajemníka kráčet po napjatém laně mezi přihlížením k prioritám USA a preferencemi členstva jako celku.
Nejužitečnější pro USA může být paradoxně tehdy, když prokazuje nezávislost na nich.
Pravomoci generálního tajemníka rovněž oslabilo sílící puntičkářské řízení rozpočtů ze strany členských států.
Jak Annan, tak jeho předchůdce Butrus Butrus-Ghálí se pustili do ambiciózních administrativních reforem, ale neměli možnost vypořádat se s mnohem větším rozsahem procesní i normativní ztuhlosti v oblastech spadajících do kompetence členských států.
Žádný generální tajemník nepožíval skutečné nezávislosti na vládách: OSN funguje bez velvyslanectví či zpravodajských služeb a členské státy se brání všem pokusům o získání takovýchto kapacit.
Záběr generálního tajemníka tedy nemůže přesáhnout jeho vlastní dosah a jeho dosah zase nedokáže překonat hranice členských států – či jejich finančních možností.
Generální tajemník dnes vskutku vládne značnou diplomatickou legitimitou a ještě větší mediální viditelností, ale menší politickou mocí, než jazyk Charty OSN naznačuje.
Má-li účinně dosahovat výsledků, musí umět spravovat personál i rozpočty, mít talent pro veřejnou diplomacii (a její zákulisní podobu) a být schopen získat si věrnost širokého spektra externích hráčů, mimo jiné nevládních organizací, obchodních skupin a novinářů.
Musí dále přesvědčit národy chudého a konflikty trýzněného Jihu, že jejich zájmy stojí v popředí jeho myšlenek, a zároveň se postarat o to, aby dokázal účinně spolupracovat s bohatým a mocným Severem.
Musí přijmout pravomoc a výsady Rady bezpečnosti, zejména jejích pěti stálých členů, a zároveň si uchovat dostatek pozornosti pro priority a vášně Valného shromáždění.
Konečně je zapotřebí, aby členským státům předložil politicky dosažitelné návrhy a uskutečňoval svá pověření v rámci prostředků, které mu poskytnou.
V prvé řadě generální tajemník potřebuje vizi vyššího smyslu svého úřadu a porozumění pro jeho potenciál i meze.
Jinými slovy, má-li uspět, musí promyslet a vypracovat vizi toho, jak by OSN měla vypadat, a zároveň spravovat a obhajovat organizaci takovou, jaká je.
Vskutku nesplnitelný úkol.
Co po Arafatovi
Jásir Arafat, jak se zdá, opět odrazil zpochybnění své moci.
Jeho poslední vítězství ale nedává odpověď na otázku, co se stane až konečně opustí politickou scénu.
Když byl Arafat v roce 2003 vážně nemocný, Palestinci byli na pokraji paniky.
Ahmad Dudin, bývalý předák Fatahu v Hebronu, shrnul dilema slovy: „Palestinská samospráva byla odjakživa podnikem jednoho muže.
Arafat nikdy nebyl opravdu ochoten dělit se o moc.
To je jádro problému."
Arafat nejenže nemá žádného stanoveného nástupce, ale také ochromil možnost vzniku institucí, jež by mohly napomoci plynulé proměně, vychovat nové lídry, zprostředkovat řešení sporů mezi soupeřícími kandidáty a frakcemi nebo krotit moc budoucího diktátora.
Jednou ale Arafat odejde.
Je mu 74 let a nelze jej označit za zdravého.
Arafatova schopnost celosvětově symbolizovat palestinskou věc v posledních letech dost ochabla, ale jakýkoliv nástupce by byl ještě hůře čitelný.
Co se tedy stane, až si změnu palestinského hnutí vynutí jeho úmrtí?
Tuto otázku můžeme řešit nejlépe tím, že se nezaměříme na to kdo, nýbrž co Arafata nahradí.
V jistém smyslu Arafat je palestinská samospráva.
Jak se vyjádřil proreformní činitel Fatahu: „Je to Arafatův narcismus.
A trpíme jím všichni.
Palestinský lid jím bude trpět i po jeho smrti."
Arafatovým odchodem vznikne vakuum, které nedokáže zaplnit žádná instituce ani předák.
Arafat má několik rolí a v každé z nich je jeho význam jedinečný.
Ačkoliv formálně mají Palestinci kolektivní vedení, ve skutečnosti má Arafat drtivou převahu.
Je jediným předákem palestinského hnutí téměř od chvíle, kdy bylo v roce 1959 založeno.
Další kandidáti, například Abú Džihád a Abú Ijád, byli zavražděni a Fajsal Husejní - jediný výrazný lídr, který se na Západním břehu a v pásmu Gazy dostal do popředí, - zemřel mladý.
Samotný Arafat má moc donutit všechny k poslušnosti, třebaže se často rozhodne tuto moc neuplatňovat.
Někteří lidé tvrdí, že samozřejmou alternativou k Arafatovi je demokracie.
Pravděpodobnějším výsledkem je však nestabilní a neefektivní kolektivní vedení, rozpad moci do regionálních panství nebo velká míra anarchie.
Pro všechny nástupce, ať už pro jednoho nebo vícero, bude po Arafatovi mnohem těžší vynutit si poslušnost a zavést hierarchii v Organizaci pro osvobození Palestiny, palestinské samosprávě a ve Fatahu.
Arafatův odchod neoživí ani naděje na politický smír s Izraelem.
Pravda, Arafatovo odmítání schválit klíčové kompromisy ve věcech, jako je izraelská legitimita a palestinské hranice, bylo dosud podstatnou příčinou nemožnosti vyřešit izraelsko-palestinské či arabsko-izraelské konflikty.
Vzhledem k Arafatovu významu a kontrole nad hnutím, mohl palestinské cíle snížit na přijetí státu jen na části historické Palestiny.
Nikdy se k tomu ale neodhodlal a zásadní problémy tak zůstávají nevyřešeny.
Potíž je v tom, že i kdyby budoucí palestinští předáci chtěli vyřešit problémy, které usmíření s Izraelem znemožňují, bude to pro ně mnohem těžší, než by bylo pro Arafata.
Během Arafatovy dlouhé vlády bylo celým generacím Palestinců vštěpováno přesvědčení, že přijatelné je jedině naprosté vítězství.
Skutečně, vedle každodenní politiky je Arafat tvůrcem myšlenkového a psycho-politického stylu palestinského hnutí, který je dogmatický a nekompromisní.
Arafatovým odkazem je tedy kultura, v níž předák může katastrofickou taktiku, strategii nebo výsledek vylíčit jako vítězství a neztratit důvěru.
Za pokračující války, v nichž nelze zvítězit, ani za vznášení požadavků, které nebudou splněny, se tedy v politice nijak neplatí.
Nejničivějším rysem Arafatova odkazu bude schvalování bezmezného násilí.
Násilí v dějinách využívala mnohá hnutí, ale jen málokteré si jej tak dokonale ospravedlnilo a zromantizovalo.
Tento problém s Arafatem nezmizí.
Jak by se tomuto ospravedlnění násilí mohl vyhnout někdo s menší legitimitou než Arafat?
Celé skupiny - Hamas, Islámský džihád, Brigády mučedníků od al-Aksá náležející k Fatahu - a jejich vůdci za svou moc vděčí své ochotě zabíjet Izraelce, která se stala rozhodujícím měřítkem politických ctností.
Jakýkoliv pokus palestinských bezpečnostních orgánů tyto skupiny potlačit silou by vyústil v mnohem větší násilí.
Arafatovo odmítání komukoliv ideologicky stranit pomohlo vytvořit iluzi palestinské jednoty a oddanosti všech společnému palestinskému zápasu.
Tohoto konsenzu dosáhl devalvací státnosti coby samoúčelného cíle a budováním jednoty pomocí mýtu idealizované palestinské společnosti před rokem 1948, již prý je možné „obrodit" na základě „práva návratu" a zmizení Izraele.
Tyto cíle se sice nikdy nenaplní, ale nikdy také nebyly méně významné než „ukončení okupace", a proto jsou tmelem palestinského nacionalismu.
Za dnešních rozvratných okolností se na nového palestinského lídra bude zřejmě čekat celé roky.
V mezidobí, které nastane, bychom měli očekávat uvíznutí na mrtvém bodě, anarchii nebo občanskou válku.
Co po asimilaci
Migrace lidí je stará jako samotné dějiny.
Ničím novým není ani migrace do odlehlých míst a vzdálených kultur.
V devatenáctém století miliony Evropanů putovaly za svobodou do Ameriky, především do Spojených států.
Novinkou dneška je rozsah migrace, jež je často pohybem přes hluboké kulturní propasti - a nezřídka bez konkrétního cíle.
Afričané prchající na lodích přes Středozemní moře často ani nevědí, zda se chtějí dostat do Itálie, Německa nebo do Británie.
Ba ani pro ty, kdo jsou si cílem jisti, jako Severoafričané ve Španělsku a ve Francii nebo Turci v Německu, nebylo prioritou dostat se do určitého místa, nýbrž uniknout z beznaděje své domoviny.
Tato moderní podoba migrace způsobuje obrovské problémy cílovým zemím.
V Evropě se dnes jedná o zřejmě nejvážnější sociální problém, neboť nikdo přesně neví, jak se vypořádat s výslednými střety kultur.
Kdysi dávno se zdálo, že odpověď nabízí Severní Amerika, zejména USA.
Šlo o myšlenku „tavicího kotle": americkou kulturu obohacovali různí lidé, kteří však především vynakládali veškeré úsilí, aby přijali to, co nacházeli, a integrovali se. „Ne," odpověděla Ruska, která se přistěhovala do USA na počátku dvacátého století, svým vnoučatům na otázku, zda jejich předci připluli s poutníky na lodi Mayflower. „Naše loď se jmenovala jinak, ale teď jsme všichni Američané."
To se později změnilo, což vyústilo v proces, který popisuje Arthur Schlesinger, historik a někdejší poradce prezidenta Johna F.
Kennedyho, ve své knize The Disuniting of America (Štěpení Ameriky).
Všichni občané USA už nejsou Američany.
Stali se Američany dvojdomými: Italoameričany, Afroameričany, Hispanoameričany a tak dále.
Jednotlivé složky v tavicím kotli se od sebe oddělují.
Ani v Izraeli, poslední skutečně přistěhovalecké zemi - tedy alespoň pro Židy -, už asimilace není tak snadná.
Noví přistěhovalci z Ruska mají svou vlastní politickou stranu a staří Evropané se stali zřetelnou menšinou.
Izrael i Amerika stále mají mechanismy integrace nových migrantů.
Důležitým a zásadním faktorem je jazyk a v Izraeli armáda, zatímco v Americe sdílené sekulární přesvědčení stále zosobují hodnoty ztělesňované ústavou.
Tyto mechanismy ale všude na světě ochabují a v evropských zemích prakticky neexistují.
Moderní společnosti charakterizují naléhavé problémy sounáležitosti.
Neposkytují nevyslovená, podvědomá pouta společenství, která občané dříve pociťovali.
Lidé proto začali lnout k jiným, původnějším skupinovým totožnostem.
Brání se asimilaci, neboť se obávají, že je oloupí o jejich identitu, aniž by jim nabídla novou.
Co je tedy alternativou asimilace? „Salátová mísa" takzvaného multikulturalismu skutečnou alternativou není, protože nezajišťuje potřebný tmel, který drží komunity pohromadě.
Všechny složky zůstávají od počátku oddělené.
Jedinou životaschopnou alternativou, pro niž existují příklady, je zřejmě praxe Londýna a New Yorku.
Hlavním rysem této možnosti je koexistence společné veřejné sféry, sdílené všemi, a značné kulturní odloučenosti v „privátní" sféře, zejména v obytných čtvrtích.
Veřejný prostor je multikulturní co do zázemí lidí, řídí se však společnými hodnotami, ba dokonce společným jazykem, zatímco soukromé životy lidí jsou - dovolte mi použít ošklivé slovo - ghettoizované.
Teoreticky jde jistě až o druhé nejlepší řešení kulturních dopadů migrace; prakticky je to jediná odpověď, kterou máme.
Není ale k mání zadarmo.
I nezbytné minimum společného jazyka vyžaduje cílené úsilí, o jistých pravidlech chování ani nemluvě.
Žiji v Londýně a žasnu nad způsobem, jímž jsme se my Londýňané vyrovnali s indickými rodinnými obchody, veřejnou dopravou řízenou lidmi z Karibiku, aniž bychom vznášeli mnoho otázek ohledně celých bangladéšských nebo čínských čtvrtí.
Nikdo ještě nenašel jméno pro tuto novou podobu doktríny „odloučenosti, ale rovnosti", proti níž někteří z nás s takovým nasazením bojovali v 60. letech: oddělené soukromé životy ve společném veřejném prostoru, který patří rovným dílem všem.
Vše je zřetelně snazší v Londýně a v New Yorku než v menších městech, ba i než v hlavních městech zemí, kde se nehovoří angličtinou, světovým jazykem dneška.
Berlínská turecká komunita a severoafrické komunity kolem Paříže, které mají svou vlastní veřejnou sféru a často i jazyk, se jeví čím dál odloučenější.
V místech, kde k tomu dochází, může vznikat výbušná situace, jakýsi vnitřní separatismus, a to nikoliv mezi historicky oddělenými skupinami, ale mezi přistěhovalci a domorodci.
Jestliže jsme nuceni se vzdát naděje na asimilaci, naše úsilí by se mělo zaměřit na vytvoření veřejného prostoru, k němuž všichni přispívají a v němž se všichni dobře cítí.
Ideálně by se mělo jednat o rozšiřující se veřejný prostor, neboť nakonec právě prvek jednoty je v moderní společnosti zárukou svobod jejích občanů.
Jak bude po úsporách
NEW YORK – Letošní schůzka Mezinárodního měnového fondu jasně ukázala, že co se týče hospodářské politiky, Evropa i mezinárodní společenství zůstávají bez vedení.
Finanční lídři, od ministrů financí po šéfy soukromých finančních ústavů, opakovali současnou mantru: země v krizi si musí doma zjednat pořádek, srazit schodky, snížit národní zadlužení, provést strukturální reformy a podpořit růst.
Je zapotřebí obnovit důvěru, říkali znovu a znovu.
Je poněkud strojené slyšet taková kázání od těch, kdo u kormidel centrálních bank, ministerstev financí a soukromých bank dovedli globální finanční soustavu až na pokraj zhroucení – a zapříčinili následnou šlamastyku.
Ještě horší je, že se zřídka vysvětluje, jak provést kvadraturu kruhu.
Jak obnovit důvěru, když se ekonomiky v krizi potápějí do recese?
Jak oživit růst, když úspory téměř s jistotou způsobí další pokles agregátní poptávky, takže dál stlačí výstup a zaměstnanost?
Dnes už bychom to měli vědět: trhy samy o sobě nejsou stabilní.
Nejenže opakovaně vytvářejí destabilizační bubliny aktiv, ale když ochabne poptávka, vstupují do hry síly, které pokles ještě prohlubují.
Nezaměstnanost a strach z jejího šíření stlačuje mzdy, příjmy a spotřebu – a tedy celkovou poptávku.
Nižší tempa vzniku domácností – mladí Američané se například čím dál častěji stěhují zpět k rodičům – snižují ceny obytných nemovitostí, což vede k dalšímu zabavování domů pro nesplácení hypoték.
Státy s rámcem vyžadujícím vyrovnaný rozpočet jsou nuceny při klesajících příjmech z daní seškrtávat výdaje – což je automatický destabilizátor, který podle všeho bezhlavě hodlá zavést Evropa.
Existují alternativní strategie.
Některé země, kupříkladu Německo, mají prostor k fiskálnímu manévrování.
Kdyby jej využily k investicím, posílilo by to dlouhodobý růst, s pozitivními přesahy do okolní Evropy.
Už dlouho se uznává princip, že ekonomiku stimuluje vyvážená expanze daní a výdajů; je-li program dobře koncipován (zdanění bohatých kombinované s výdaji za vzdělávání), vzestup HDP a zaměstnanosti může být značný.
Jako celek Evropa není ve špatném fiskálním stavu; její poměr zadlužení k HDP je ve srovnání se Spojenými státy příznivější.
Kdyby byl každý stát USA plně zodpovědný za vlastní rozpočet, včetně výplat všech dávek v nezaměstnanosti, i Amerika by byla ve fiskální krizi.
Ponaučení je jasné: celek je víc než součet jeho částí.
Kdyby Evropa – zejména Evropská centrální banka – čerpala úvěry a získané finance dále půjčovala, náklady na splácení evropského dluhu by se snížily, což by vytvořilo prostor pro takové výdaje, které by podpořily růst a zaměstnanost.
Existují v Evropě instituce, například Evropská investiční banka, které by mohly pomoci financovat potřebné investice v ekonomikách, jimž se nedostává peněz.
EIB by měla rozšířit svou věřitelskou činnost.
Je zapotřebí, aby se zvýšil objem prostředků použitelných k podpoře malých a středních podniků, které jsou ve všech ekonomikách hlavním zdrojem tvorby pracovních míst, což je obzvlášť důležité vzhledem k tomu, že útlum úvěrů ze strany bank postihuje velmi silně právě tyto podniky.
Upřená soustředěnost Evropy na úspory je důsledkem chybné diagnózy jejích problémů.
Řecko příliš utrácelo, ale Španělsko a Irsko měly před krizí fiskální přebytky a nízké poměry zadlužení k HDP.
Kázání o fiskální rozvaze míjejí podstatu věci.
Brát takové lekce vážně – dokonce zavádět přísné rozpočtové rámce – může být kontraproduktivní.
Bez ohledu na to, zda jsou problémy Evropy přechodné či fundamentální – eurozóna například není ani zdaleka „optimální“ měnovou oblastí a daňové konkurenční soupeření v zóně volného obchodu a pohybu osob může rozložit jinak životaschopný stát –, úspory situaci ještě zhorší.
Důsledky evropského spěchu za úsporami budou dlouhotrvající a možná krušné.
Pokud euro přežije, bude to za cenu vysoké nezaměstnanosti a enormního strádání, zejména v zemích postižených krizí.
Samotná krize se přitom téměř s jistotou bude šířit.
Protipožární valy nefungují, pokud se zároveň do ohně přilévá kerosin, k čemuž je Evropa podle všeho pevně odhodlaná: neexistuje jediný příklad velké ekonomiky – a Evropa je největší ekonomikou na světě –, která se zotavila díky úsporným opatřením.
Výsledkem je, že nejhodnotnějším společenským aktivem, lidským kapitálem, se mrhá, nebo se dokonce ničí.
Mladí lidé, jimž je dlouho upírána slušná práce – a nezaměstnanost mladých se dnes v některých zemích blíží 50 % nebo tuto hranici překračuje, přičemž nepřijatelně vysoká je už od roku 2008 –, se odcizují.
Až konečně najdou práci, bude to za mnohem nižší mzdu.
Mládí je obvykle věkem, kdy se rozvíjejí dovednosti; teď je obdobím, kdy zakrňují.
Řadu ekonomik ohrožují přírodní katastrofy – zemětřesení, záplavy, tajfuny, hurikány, cunami, takže přidávat člověkem vyvolanou pohromu je tím tragičtější.
Právě to teď ale Evropa dělá.
Je skutečně trestuhodné, jak její lídři umíněně přehlížejí ponaučení z minulosti.
Bolesti sužující Evropu, zejména tamní chudé a mladé lidi, jsou zbytečné.
Alternativa naštěstí existuje.
Zdržování příklonu k ní ale vyjde velmi draho a Evropě dochází čas.
Ukrajina po Černobylu
KYJEV: Dnes, čtrnáct let poté, co do atmosféry vychrlila mračna radioaktivního prachu, bude zastavena nejznámější jaderná elektrárna na světě, elektrárna v Černobylu.
Tehdy se Ukrajina dostala do centra světové pozornosti, ale samotní Ukrajinci se o katastrofě dozvěděli o mnoho později.
Vzpomínám si, jak jsem se tu osudnou sobotu procházel se svou šestiletou dcerou po Kyjevě, bez nejmenšího tušení o tom hrozném nebezpečí.
Černobyl změnil Ukrajinu navždy a stal se jedním z katalyzátorů pádu Sovětského svazu.
Černobyl ostatně změnil celý svět.
Nyní, kdy má dojít k definitivnímu uzavření černobylské elektrárny, světová pozornost se opět soustřeďuje na Ukrajinu.
Tentokrát však v naději.
Uzavření nejvýznamnějšího zdroje elektrické energie, kterým pro Ukrajinu Černobyl stále je, nebude nijak snadné, zejména s ohledem na blížící se zimu.
Energetická infrastruktura země je ubohá; ztráta osmi až deseti procent produkce elektřiny a jednoho sta milionů dolarů v příjmech sevře smyčku ještě více.
Poneseme rovněž důsledky propouštění zaměstnanců Černobylu a toho, že přilehlé město Slavutyč (28 000 obyvatel) přijde o svůj hlavní zdroj příjmů.
Musíme se kromě toho vypořádávat s technickými a ekologickými problémy v blízkosti černobylského sarkofágu a dohlížet na jadernou bezpečnost v ostatních jaderných elektrárnách na Ukrajině včetně areálu uzavřené černobylské elektrárny.
V posledních letech financovala veškeré výlohy spojené s černobylským neštěstím sama Ukrajina.
Ročně na tyto činnosti vynakládá pět až deset procent státního rozpočtu.
Odstraňování následků katastrofy zůstane finančním břemenem, i když bude elektrárna uzavřena.
Ovšem uzavření černobylské elektrárny je také důkazem, že plníme sliby.
V dohodě se státy G7 a s Evropskou komisí jsme se zavázali, že černobylskou elektrárnu v tomto roce uzavřeme.
Mám za to, že zastavení posledního reaktoru by se mohlo stát začátkem nové fáze spolupráce mezi Evropskou unií a státy G7.
Uzavření Černobylu, jakkoli je možná nejdramatičtější událostí, je jen malou epizodou našich reformních snah.
Když jsme získali nezávislost, očekával svět od Ukrajiny veliké věci.
Během deseti let na nás ale svět jako by zcela zapomněl.
Nyní máme konečně šanci vymanit se z prudkého a nekončícího ekonomického poklesu.
Naše společnost a ekonomie se po dlouhé době vydaly směrem růstu a rozvoje.
Poté, co v loňských prezidentských volbách zvítězily proreformní síly, začaly všechny větve vlády společně pracovat na pevném zakotvení demokracie a tržní ekonomiky na Ukrajině.Vůbec poprvé během období nezávislosti zaznamenala Ukrajina růst průmyslové produkce o 12,5 procenta, a to během prvních jedenácti měsíců roku 2000.
Hrubý domácí produkt přitom letos vzrostl o 5,4 procenta.
Byla učiněna striktní rozhodnutí, energetický sektor nevyjímaje.
Barterový způsob platby, který ukrajinskou energetiku značně omezoval, byl zrušen, stejně jako daňové úlevy a jiná privilegia, jež překrucovala pravidla hry ve prospěch několika vyvolených.
Udělali jsme maximum pro to, aby se Ukrajina stala atraktivní zemí pro zahraniční investory.
V sektoru energetiky privatizujeme státní distribuční podniky.
Abychom zajistili úplnou průhlednost výběrových řízení a minimalizovali problémy, s nimž jsme bojovali v minulosti, pomáhají nám poradci ze západních zemí.
Naším cílem je přilákat velké západní energetické firmy se zkušenostmi v tomto oboru v roli strategického investora.
A skutečně, privatizace první skupiny podniků se zúčastní deset předních zahraničních energetických společností.
Do konce příštího roku chceme privatizovat dalších dvanáct energetických podniků.
Díky svému rozměru se tento proces může snadno stát největší privatizační akcí jediného energetického trhu v Evropě.
Naše energetické podniky obsluhují území velikosti Francie a privatizovány mají být všechny.
Těmto reformám se pochopitelně snaží zabránit oligarchové, kterým jde k duhu nedostatečná transparentnost a kteří využívají privilegovaného přístupu ke zdrojům k obohacení svých vlastních obchodních zájmů.
Zrušením směnného obchodu a zavedením povinnosti peněžního plnění jsme zredukovali možnosti jejich obohacování se na úkor státu.
Ačkoli můžeme a budeme i nadále bojovat proti korupci, nezvládneme všechno sami.
Mezinárodní podpora je pro naše snahy nesmírně významná.
Pozitivním znamením je v tomto ohledu nedávné rozhodnutí Evropské banky pro obnovu a rozvoj poskytnout 215 milionů dolarů na dokončení jaderných elektráren v Rivném a Chmelnickém, které v budoucnu vynahradí ztrátu výrobní kapacity Černobylu.
Svým dílem přispěla také organizace Euroatom, která poskytla půjčku 585 milionů dolarů na financování oprav fungujících ukrajinských jaderných elektráren.
Výměnou Ukrajina dodrží svůj díl úmluvy: kromě uzavření Černobylu zavedeme západní standardy jaderné bezpečnosti a obnovíme spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem prostřednictvím programu Extended Fund Facility.
Přesto bychom byli rádi, kdyby zájem projevili i další potenciální investoři.
Zastavení provozu černobylské elektrárny neznamená konec černobylské hrozby.
Naši občané nebudou stovky let moci žít na tisících akrů kontaminované půdy.
Betonový sarkofág, pod nímž se skrývá zničený reaktor, je nutno opravovat.
Jsme vděčni všem sponzorským zemím, které spolu s příspěvky z našeho státního rozpočtu pomohly dát dohromady 760 milionů dolarů, jichž je potřeba k zabezpečení sarkofágu.
Dědictví Černobylu nepatří jen Ukrajině, neboť jsme země uprostřed Evropy.
Jsme evropský národ.
Uvědomujeme si, že nikdo za nás reformy uskutečňovat nebude.
Západ však může pomoci urychlit a podpořit naše úsilí, podobně jako tomu bylo v případě odstavení černobylské elektrárny.
Kooperace mezi Ukrajinou a západními zeměmi – i bez tragédií, na než všichni obracejí pozornost – přinese prospěch všem zúčastněným.
Čína: kocovina po oslavách
PEKING: Čína dooslavovala padesátiny Maovy revoluce, ale lék proti kocovině, který celý Západ zemi doporučuje – tedy zdravou dávku devalvace – nejspíš nepolkne.
Místo toho vláda zavedla nový systém daňové stimulace, včetně nových obligací v hodnotě 60 miliard jüanů a dvacetiprocentní daně na úroky z vkladů.
Devalvace nicméně zůstává tabu.
Proč jsou čínští politikové v otázce devalvace čínské měny tak neoblomní?
Premiér Ču Žungi a jeho poradci si totiž nejsou příliš jisti krátkodobými důsledky devalvace.
Například je málo pravděpodobné, že by se na nějakou delší dobu zvýšila konkurenceschopnost, neboť více než polovina čínského exportu je tvořena reexportními průmyslovými odvětvími, která hojně využívají dovezené materiály nebo polotovary.
Pro tato odvětví by devalvace znamenala zvýšené náklady, nikoli zvýšenou konkurenceschopnost.
Devalvace jüanu by kromě toho mohla vyvolat odvetná ochranná opatření dalších asijských ekonomik.
Snížení čínského exportu bylo ostatně zapříčiněno především snížením exportu do ostatních asijských trhů, které od roku 1998 dosáhlo 20 %.
Nyní, když se tyto ekonomiky začínají pomalu vzpamatovávat, začíná se zvyšovat i míra exportu z Číny do těchto zemí.
Ačkoli devalvace jüanu by dnes asi takový dopad na místní trhy jako dříve neměla, nelze nijak spočítat, která z cest by vedla k vyššímu exportnímu obratu: devalvace nebo nenarušování narůstající stability v regionu.
Zdá se, že neudělat nic by pořád bylo nejbezpečnější.
Devalvace by dále na Čínu uvalila nesmírně těžké břemeno.
Nepochybně by například porostly výdaje na splácení státního dluhu; mohlo by také dojít k celkovému zhoršení platební bilance.
Opravdu jedinou předvídatelnou výhodou devalvace čínské měny by bylo to, že by ukončila nekonečné spekulace a předpovědi na téma devalvace čínské měny.
To by nakonec mohlo zvýšit zahraniční investice a snížit únik kapitálu.
Nicméně v dnešní Číně není hlavním bodem devalvace, nýbrž uvolnění měny, tj. návrat k režimu „řízené uvolněné parity“ valuty, který byl běžný v letech 1994 až 1997.
To by znamenalo odklon od režimu de facto pevného valutového kurzu, který vázal jüan k americkému dolaru.
Přestože toto uvolnění může vzhledem k stávající tržní situaci v první fázi vyvolat jistou míru devalvace, jedině zlom takového rázu zabrání měnovým spekulacím s čínskou měnou.
Otázka ale je kdy a jak?
Na celém světě se v té či oné situaci řeší neustálé dilema, zda se podobné změny na poli devizového kurzu oplatí v situaci, kdy neexistují dostatečně silné tržní tlaky.
Lidem pak chybí odhodlání takové změny provést.
Je-li ale tlak silný a dojde-li přitom k měnové krizi, dostanou se vládní odborníci odpovědní za finanční sektor do svízelné situace.
Podle čínských odborníků nejsou dnes tržní tlaky natolik silné, aby si nějaká opatření vynutily; Čína totiž dosud čerpá z poměrně vysokého přebytku platební bilance, a to jak na běžném, tak na kapitálovém účtu.
Devizové rezervy země ostatně v poslední době rostou nebývalým tempem; ke konci července Čína disponovala celkem 150 miliardami amerických dolarů.
Dalším, neméně důležitým důvodem, proč čínské vedení nechce jüan devalvovat, je skutečnost, že Čína neustále bojuje s deflací a snižováním produkce.
Za to mohou především problémy uvnitř země, např. přebujelá správa státních podniků a neschopnost vlády takové podniky reformovat, obrovské množství nedodržitelných půjček u státních bank, omezování soukromých investic, atd. Externí vlivy hrají ve snižování čínského produktu pramalou roli.
Je tedy jasné, že devalvace bude jen stěží impulsem pro celkové oživení ekonomiky země.
Na druhou stranu je však třeba poznamenat, že ve skutečnosti k devalvaci jüanu dochází už několik měsíců, především ve smyslu konkurenceschopnosti s ostatními asijskými měnami.
Všechny asijské měny, včetně japonského jenu, posilují, a domácí ceny se snižují.
Jestliže dolar ve vztahu k ostatním světovým měnám oslabí, bude mít zřejmě Čína s upravováním nominální hodnoty své měny nadlouho klid.
Sun Cu i jiní čínští vojenští teoretikové kdysi dávno radili, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, a nakonec možná i vyhraje.
A čínské vedení, zdá se, si tuto prastarou moudrost vzalo k srdci.
Nezávislost na imunizaci
WASHINGTON – První roky tohoto století byly pro globální zdraví opojné.
Mezinárodní dárci – ať už to byly národní vlády jako v případě Spojených států a jejich programu PEPFAR nebo nové mezinárodní finanční iniciativy typu Globálního fondu pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii či Aliance za vakcinaci Gavi – investovali do národních programů kontroly nemocí a zdravotnických systémů miliardy dolarů a zachránili miliony životů.
Některé ze zemí, jež z těchto programů těžily, však dnes narážejí na novou překážku: na otázku, jak udržet dosažené úspěchy v době, kdy vnější podpora ustane.
Dárcovské iniciativy – a snaha o zkvalitnění zdravotnictví jako celek – totiž budou v konečném důsledku posuzovány právě podle tohoto přechodu.
Vezměme si například Alianci za vakcinace Gavi.
Tu založilo v roce 2000 partnerství složené z významných dárců, mezinárodních agentur a lídrů v oboru vakcinace a jejím cílem je pomáhat nejchudším zemím světa se zaváděním nových, život zachraňujících vakcín a posilovat jejich imunizační programy.
Pokud se však roční příjem na obyvatele zvýší v dané zemi nad určitou úroveň – v současné době je to 1580 dolarů –, pak se již tato země nemůže o podporu Gavi ucházet.
Gavi samozřejmě nezastaví veškeré financování najednou.
Utlumování podpory je rozprostřeno do období několika let.
Během tohoto přechodu státy rychle zvyšují svůj finanční příspěvek na imunizační programy a připravují se převzít plnou zodpovědnost.
Tento přístup, který alianci umožňuje soustředit zdroje do nejpotřebnějších zemí, funguje od roku 2010.
Dnes je však vystaven těžké zkoušce: třetina ze 73 zemí, jimž Gavi poskytuje podporu, buď procházejí přechodovou fází nebo už ji završily.
Do této skupiny patří tak různorodé země, jako jsou Arménie, Bhútán, Honduras nebo Vietnam, ale i Indie s Nigérií, které vykazují největší počty narozených dětí.
Model Gavi se tak dnes ocitá pod drobnohledem.
Dokážou země pokračovat v nákupech a zajišťování vakcín, které zavedly díky podpoře z Gavi?
A co je neméně důležité, vydrží toto odhodlání delší dobu?
Bude v případě rozpočtových škrtů imunizace chráněna spolu s dalšími základními zdravotnickými službami?
Dokážou země zavádět nově vznikající vakcíny schopné zachraňovat životy?
Udrží a posílí kontrolu nad nemocemi tak, aby uměly rychle detekovat a řešit nová ohniska?
Anebo povedou fiskální tlaky v některých zemích k nedostatku vakcín, k poklesu pokrytí obyvatelstva imunizací nebo v nejhorším případě k úplnému vymizení vakcín z národních programů, čímž se promarní těžce vydobyté úspěchy z posledních let?
Odpovědi na tyto otázky jsou důležité nejen pro země samotné, ale i pro jejich sousedy, kteří mohou být omezením imunizace ohroženi.
Infekční onemocnění koneckonců nerespektují státní hranice.
Například nedávná epidemie žluté zimnice v Angole se rozšířila do mnohem chudší sousední Demokratické republiky Kongo.
Zkušenosti ze zemí, které pomoc od Gavi „absolvovaly“, přinesou důležité poznatky také pro další mezinárodní zdravotnické programy a jejich příjemce.
Protože je tolik v sázce, musí mezinárodní agentury dělat maximum pro to, aby připravily dotyčné země na „život po Gavi“.
Pro některé z těchto zemí, zejména pro ty, které zavedly řadu nových vakcín, představuje zajištění dostatečných a trvalých finančních prostředků jeden z nejsložitějších úkolů přechodové fáze.
Ačkoliv imunizační programy odčerpávají jen malé procento ze zdravotnických rozpočtů a vykazují mimořádně vysokou ekonomickou návratnost, zabezpečení potřebných financí se neobejde bez pečlivého plánování.
Zemím potýkajícím se s tímto problémem může pomoci nový zdroj.
Financování imunizace: rádce pro advokáty, tvůrce politik a programové manažery poskytuje informace o odhadech imunizačních nákladů, hodnocení kladů a záporů různých zdrojů financování, vytváření nákupních strategií a orientaci v procesech tvorby politik.
Nepředepisuje jedinou cestu vpřed, ale spíše poskytuje relevantní informace a expertní analýzu.
Země pak mohou vyhodnocovat jednotlivé varianty s ohledem na vlastní situaci a obhájci programů mohou klást správné otázky.
Díky podpoře Gavi bylo od roku 2000 imunizováno téměř 580 milionů dětí a předešlo se více než osmi milionům budoucích úmrtí.
Jde o impozantní úspěchy, které stojí za to oslavovat.
Teprve ve chvíli, kdy státy úspěšně zvládnou utlumení podpory od Gavi, však mohou mít jistotu, že se stejné zdravotnické ochrany dočkají i budoucí generace.
Až vyprší Kjótský protokol
Úmluva Kjótského protokolu právě začala platit pro 126 států, které se k ní připojily.
Je na čase, aby se během rozhovorů o tom co dělat, až úmluva v roce 2012 vyprší, začalo přemýšlet, jak angažovat všechny státy, včetně velkých producentů emisí.
Právě to učinila Evropská komise, když nedávno vytvořila první strategii pro období po Kjótském protokolu, kterou bude v březnu diskutovat Evropská rada.
Ačkoliv Kjótský protokol představuje jen mírné snížení uhlíkových emisí v průmyslových zemích – mezi lety 2008 a 2012 o 5,2% oproti úrovni z roku 1990, přičemž jednotlivé země mají různé cíle –, lze tak skutečně pokročit jak v úsilí o dosažení udržitelnosti rozvoje, tak při ochraně planety.
Nejprve ale všechny země musí zohlednit problematiku klimatu při plánování politik a zlepšit výkon vlády v klíčových sektorech, jako je energetika, infrastruktura a doprava.
Jinými slovy, musíme jednat v souladu s poznáním, že změna klimatu a její dopady na obyvatele bohatých i chudých zemí nadále ohrožují globální bezpečnost.
Dlouhodobý přístup bude nakonec pravděpodobně zahrnovat systém založený na pravidlech, soustavu pobídek a investice do změny technologií.
Čím dál větší měrou si začneme uvědomovat, že adaptace na národní úrovni je zásadní záležitostí, která potřebuje odpovídající finanční zajištění.
Zaměřovat se na dopady změny klimatu a na snižování emisí by se nemělo vzájemně vylučovat, nýbrž doplňovat.
Pohled do budoucnosti na svět po Kjótu nám dává příležitost začít nový dialog a vidět nové možnosti ve věci změny klimatu.
Státy by mohly společně stanovit ambicióznější cíl omezování dlouhodobé změny teploty na Zemi a pak jednotlivým zemím přidělit emisní práva takovým způsobem, který by nakonec teplotní přírůstky snížil na přijatelnou úroveň.
To by vyžadovalo navýšení investic do výzkumu a vývoje v oblasti energií, jež by přinesly zlepšení technologií – což je proces, který je nezbytné podpořit silnějším partnerstvím mezi veřejným a soukromým sektorem.
Bohaté země, ač tvoří jen 15% světové populace, byly dosud zodpovědné za víc než 75% globálních emisí oxidu uhličitého (CO2), tedy většinu škod na životním prostředí.
Nejzranitelnější jsou však rozvojové země – a tedy chudí lidé.
Je nerealistické žádat od chudých zemí, kde víc než 1,6 miliard lidí nemá přístup k čisté energii ani k technologiím, aby náklady spojené s tolik potřebnou technologickou změnou nesly právě ony.
Světová banka ve spolupráci s partnery podporuje finanční strategie, jež mají rozvojovým zemím pomoci uhradit výlohy způsobované změnou klimatu.
K dnešku bylo na programy související se změnou klimatu vyčleněno přes jednu miliardu USD v grantech Globálního fondu pro životní prostředí (GEF), společně s osmi miliardami USD v rámci spolufinancování.
Třebaže regulační mechanismy Kjótského protokolu i Evropského programu obchodování s emisemi přispěly ke vzniku nového trhu pro obchod s uhlíkem, zainteresované strany dnes znepokojuje nejbližší budoucnost.
Bez regulačního rámce pro období po roce 2012 se naděje na zahájení projektových transakcí do roku 2006 až 2007 vytratí.
Vzhledem k dlouhé realizační lhůtě mezi přípravou projektu a prvními přínosy snížení emisí mají tvůrci projektů na svou činnost jen několik let, než za současných okolností přestanou platby za uhlík smysluplně přispívat k financování projektů.
Vyvíjet projekty v oblasti infrastruktury je dlouhodobý proces, který vyžaduje 3 až 7 sedm, aby byl čas na stanovení záměru, získání povolení, zajištění financí, realizaci výstavby a konečně první certifikaci snížení uhlíkových emisí.
Projekty tudíž musí být uvedeny do praxe nejpozději do roku 2007.
Světová banka pomáhá se zajišťováním uhlíkových finančních prostředků, neboť jde o životaschopný rozvojový prostředek, a usnadňuje začlenění soukromého sektoru na tento trh.
Banka se zaměřuje na zastupování zájmů zemí, které od ní získaly půjčky, a pomáhá jim nacházet aktiva pro obchodování s uhlíkem v souladu s jejich vlastními prioritami.
Avšak bez závazku vlád, že budou omezovat emise skleníkových plynů i po roce 2012, zůstane uhlíkový trh nejistý a soukromý sektor – pro úspěch trhu nepostradatelný – na něm jen stěží významnějším a trvalejším způsobem posílí svou účast.
V nedávné anketě, provedené s podporou Světové banky mezi firmami se zájmem o uhlíkové peníze, jen jeden z pěti respondentů prohlásil, že má zájem o nákup snížení emisí na období po roce 2012.
Právě teď máme šanci pohlédnout vpřed a získat globální obec – bez výjimek, byť s odstupňovanou odpovědností – pro směřování k bezpečnějšímu světu, který se vyhne děsivým rizikům degradace životního prostředí a sociálního střetu, jež v sobě ukrývá nečinnost.
Neoliberalismus neuspěl - co teď?
Dvacet let pokusů aplikovat na rozvojový svět neoliberální ekonomickou politiku přineslo silně neuspokojivé výsledky.
Latinská Amerika, region, který se recepty tzv. "washingtonského konsensu" - volný obchod, cenová deregulace a privatizace - snažil aplikovat nejpilněji, dospěl k pomalému a nestabilnímu růstu s prohlubující se sociální nerovností.
Z bývalých socialistických ekonomik východní Evropy a Sovětského svazu se jen pár vrátilo na úroveň produkce z doby před rokem 1990.
V subsaharské Africe pak většina ekonomik nebyla s to adekvátně zareagovat na adaptační programy prosazované Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou.
Těch několik málo případů úspěchu se událo v zemích, které pochodovaly podle svých vlastních bubnů - a které lze jen stěží nazvat modelovými potomky neoliberalismu.
Čína, Vietnam, Indie: všechny tři země porušily snad všechna pravidla neoliberální filozofie, přestože se vydaly na tržně orientovanou cestu.
Je čas nechat za zády neoliberalismus i washingtonský konsensus.
Výzvou dneška je totiž nalézt alternativní soubor politických pravidel na podporu rozvoje bez toho, aby se země stávaly obětí dalších nepraktických projektů, které jsou údajně správné za všech okolností a pro všechny země.
Dosavadní zkušenosti svědčí o tom, že adekvátní růstový program musí vycházet ze dvou strategií: z investiční strategie, která nastartuje růst z krátkodobého pohledu, a strategie budování institucí, která vybaví ekonomiku odolností, díky níž si poradí s případnými vedlejšími otřesy.
Základem investiční strategie je vzbudit v domácích podnikatelích zájem o svou domácí ekonomiku.
Lákání zahraničních investorů nebo liberalizování šmahem všeho a následné čekání, až se věci samy zlepší - to nefunguje.
Opravdu účinná strategie musí splňovat dva úkoly: podporovat investice v netradičních oblastech a vyřadit projekty a investice, které nefungují.
K tomu musí vlády použít jak cukr, tak bič.
Klíčovou výzvou ekonomického rozvoje je rozpoznat, v produkci čeho je země dobrá (nebo by dobrá mohla být).
Cukru je potřeba proto, že ve zjištění, že například řezané květiny nebo fotbalové míče nebo počítačové programy lze vyrábět za nízkou cenu, je obrovská sociální hodnota, neboť tato informace může orientovat investice dalších podnikatelů.
Podnikatel, jenž dospěje k tomuto "zjištění" jako první, je schopen zmocnit se jen malé části sociální hodnoty, kterou tato informace přináší, poněvadž ostatní podnikatelé jej začnou okamžitě napodobovat.
A tudíž takové podnikání - podnikání, které se učí, co lze produkovat - bude při absenci netržních pobídek podzásobené.
Naopak biče je zapotřebí k tomu, aby tyto pobídky nebyly blokovány v neproduktivních a zbytečných investicích.
Realizace takové strategie se bude zřejmě zemi od země lišit v závislosti na daných administrativních kapacitách, převažujícím režimu pobídek, pružnosti fiskálního systému, úrovni sofistikovanosti finančního sektoru a celkovém politickoekonomickém pozadí.
Časově vázané dotační programy, veřejné fondy na podporu podnikání a dotace exportu - to je jen několik z mnoha možností, jak tento přístup realizovat.
Neexistuje instrument, který by ve stejné podobě fungoval všude.
Vlády bez adekvátní schopnosti vést soukromý sektor vpřed zřejmě místo zkvalitnění způsobu rozdělování zdrojů spíš spoustu věcí pokazí.
Všechno se dá zvládnout, ale hospodářský růst si žádá více než jen dočasné oživení investic a podnikání.
Žádá si navíc i snahu vybudovat čtyři typy institucí, které pomohou udržet tempo růstu a vybudovat odolnost vůči otřesům:
- Instituce vytvářející trh (pro vymáhání majetkových práv a smluv)
- Instituce regulující trh (pro vnější ekonomické účinky, úspory z rozsahu, a informace o firmách)
- Instituce stabilizující trh (pro měnovou a fiskální správu)
- Instituce legitimizující trh (pro sociální ochranu a zabezpečení)
Budování a zpevňování těchto institucí však zabere čas. Experimentování a inovování na těchto frontách v počátečním období růstu může později vynést vysoké dividendy.
Klíčovým bodem je zde to, že institucionální uspořádání je nutně pro každou zemi specifické.
Přijít na to, co v té které zemi funguje, si žádá experimentování.
Instituce ostatně nejsou skleníkové rostliny, které lze vysadit v jakékoli půdě a v jakémkoli podnebí.
Reformy, které uspějí v jednom prostředí, mohou jinde být zčásti nebo zcela neúčinné.
Tato specifičnost je jedním z důvodů, proč úspěšné země - mimo jiné Čína, Indie, Jižní Korea či Tchaj-wan - obvykle kombinovaly neortodoxní prvky s ortodoxní politikou.
Tím se také vysvětluje, proč v rozvinutějších zemích Severní Ameriky a západní Evropy a v Japonsku dosud panují výrazné institucionální odlišnosti v oblastech, jako jsou role veřejného sektoru, právní systém, firemní řízení, finanční trhy a sociální zabezpečení.
Při výběru institucí může pomoci nejen ekonomická analýza, ale je zde i velký prostor pro veřejnou diskusi a kolektivní výběr.
Vlastně i demokracii jakožto systém, který počítá s účastí všech, lze vnímat jako svého druhu metainstituci, která pomáhá při výběru ze seznamu možných institucionálních uspořádání pro určitou oblast.
Plánování takové růstové strategie je těžší i snazší než realizace standardní neoliberální politiky.
Těžší proto, že příčiny zpomalení růstu se v každé zemi obvykle liší a ne vždy reagují na normativní recepty.
Ale snazší proto, že jakmile jsou tyto příčiny vhodně zaměřeny, mohou relativně jednoduché politické změny přinést enormní ekonomický výtěžek a zahájit pozitivní cyklus růstu a institucionálních reforem.
Přijetí tohoto přístupu ovšem neznamená oprostit se od hlavních směrů ekonomiky.
Neoliberalismus je k neoklasické ekonomii ve stejném poměru jako astrologie k astronomii.
V obou případech mezi nimi stojí hromada slepé víry.
Kritikové neoliberalismu by se proto neměli stavět hlavním proudům ekonomie - jen proti jejich nesprávnému použití.
Po Paříži
NEW YORK – Pařížské útoky spáchané jedinci spojovanými s Islámským státem, jež přišly těsně po pumových útocích v Bejrútu a sestřelení ruského letadla nad Sinajským poloostrovem, jen zdůrazňují skutečnost, že teroristická hrozba vstoupila do nové a ještě nebezpečnější fáze.
Proč přesně se Islámský stát rozhodl uskutečnit útoky právě nyní, je předmětem dohadů; docela dobře to může být tak, že se globalizuje, aby si vynahradil nedávné ztráty území v Iráku.
Bez ohledu na zdůvodnění je ovšem jisté, že pádná reakce je v dané situaci opodstatněná.
Problém, který představuje Islámský stát, volá dokonce po několika reakcích, poněvadž žádná jediná politika se nejeví jako dostatečná.
Zapotřebí bude mnohočetné úsilí v řadě různých oblastí.
Jedna oblast je vojenská.
Intenzivnější útoky ze vzduchu proti vojenským cílům, ropným a plynárenským kapacitám i vedoucím představitelům Islámského státu jsou klíčové.
Žádná letecká síla však sama o sobě výsledek nezajistí.
Má-li dojít k zabrání a udržení území, je zapotřebí výrazná vojenská složka.
Na vybudování partnerské pozemní síly na zelené louce bohužel není čas. Tyto pokusy byly neúspěšné a arabské státy nejsou schopné či ochotné takovou silou být.
Irácká armáda na tento úkol nestačí a milice podporované Íránem situaci jen zhoršují.
Nejlepší možností je úžeji spolupracovat s kurdskými jednotkami a vybrat v Iráku i Sýrii vhodné sunnitské kmeny.
To znamená poskytnout jim zpravodajské zázemí a zbraně a dát najevo ochotu vyslat na místo víc vojáků – možná až kolem 10 000, rozhodně však víc než 3500 Američanů působících v oblasti v současné době –, kteří budou cvičit, radit a pomáhat při řízení vojenské reakce.
Takové úsilí musí být kolektivní.
Může být neformální – například v podobě „koalice ochotných“, která bude zahrnovat Spojené státy, Francii, Velkou Británii, arabské státy, a za správných okolností dokonce i Rusko –, ale také může působit pod záštitou NATO či Organizace spojených národů.
Na obalu nezáleží tolik jako na výsledcích.
Symbolická vyhlašování války by se však měla dobře uvážit, aby Islámský stát nepůsobil dojmem, že vyhrává každý den, kdy neprohrává.
Neméně důležitá je i diplomatická složka jakékoliv reakce.
Syrský prezident Bašár Asad fakticky funguje jako náborář Islámského státu a musí odejít.
Jakákoliv nástupnická vláda však musí být schopna udržet pořádek a neumožnit Islámskému státu, aby využíval mocenského vakua, jak se mu to daří v Libyi.
Ke spořádané politické změně navíc může dojít pouze s ruskou a íránskou podporou.
Krátkodobou variantou stojící za zvážení je koaliční vláda, v jejímž čele bude i nadále stát představitel alavitské menšiny – takový ústupek by mohl být přijatelnou cenou za Asadovo odstavení od moci.
Postupem času by pak v zásadě mohla vzniknout reprezentativnější národní vláda, ačkoliv řeči o uspořádání voleb za 18 měsíců jsou při jakémkoliv scénáři nereálné.
Přesto by se mohlo ukázat, že dosažení kompromisu v těchto intencích je nemožné.
Proto je zapotřebí zvýšené vojenské úsilí, které vytvoří rozsáhlejší a bezpečnější enklávy schopné lépe chránit civilisty a přenést boj na území Islámského státu.
Sýrie není v žádném smyslu normální zemí a nebude jí ještě dlouho, pokud vůbec.
V dohledné budoucnosti je realističtějším modelem Sýrie složená z enkláv či kantonů.
Mezi další nepostradatelné prvky jakékoliv účinné strategie patří rozšířená pomoc pro Turecko nebo tlak na tuto zemi, aby dělala mnohem více pro zastavení přílivu rekrutů Islámského státu.
A Turecko spolu s Jordánskem a Libanonem potřebují větší finanční pomoc, neboť nesou na svých bedrech hlavní část uprchlické zátěže.
Arabští a muslimští lídři pak mohou přispět tím, že svými projevy zpochybní vizi Islámského státu a delegitimizují jeho chování.
Politika má také domácí rozměr.
Vnitřní bezpečnost a vymáhání zákona – posílení ochrany na hranicích i uvnitř nich – se budou muset adaptovat na zvýšenou hrozbu.
Proti „drobným teroristům“ – jednotlivcům či malým skupinám páchajícím ozbrojené útoky proti měkkým cílům v otevřených společnostech – se mimořádně obtížně zasahuje.
Hrozba a realita útoků budou vyžadovat větší sociální odolnost a dost možná i nalezení nové rovnováhy mezi soukromím jednotlivce a bezpečností celku.
Zapotřebí je také jistá dávka realismu.
Boj proti Islámskému státu není konvenční válkou.
IS nemůžeme v brzké době vykořenit ani zničit, poněvadž je to nejen organizace a faktický stát kontrolující území a zdroje, ale i síť a myšlenka.
Terorismus rozhodně je a zůstane jednou z metel naší éry.
Dobré ovšem je, že vytrvalým a společným postupem lze hrozbu ze strany Islámského státu na Blízkém východě i ve zbytku světa dramaticky snížit.
Hlavní ponaučení z útoku na Paříž zní, že musíme být připraveni zasáhnout tehdy a tam, kde to právě bude zapotřebí.
Co přijde po „pax Americana“?
NEW YORK – Stalo se oblíbenou praxí naznačovat, že jakmile se za globální finanční krizí usadí prach, možná vyjde najevo, že poválečné uspořádání světa, v jehož čele stály Spojené státy, dospělo ke konci.
V takovém případě může být vážně ohrožen globální systém, který po více než šedesát let zajišťoval mír, bezpečnost, otevřenost a hospodářský růst.
Evropa, po ní Japonsko a nakonec i velká část Asie a ostatního světa se nechaly inspirovat vedoucí rolí Spojených států po druhé světové válce a povznesly svět na novou úroveň prosperity; světová ekonomika se globalizovala na základech mezinárodních institucí, norem a standardů a zahraniční studenti, kteří získali vzdělání na amerických univerzitách, se vrátili domů s novými nápady o volných trzích, podnikatelském duchu a demokracii.
Vojenský ochranný deštník USA poskytl velké části světa oddech od války, takže se mohly snáze soustředit na hospodářský růst a regionální integraci.
Nejenže se Amerika ujala vedoucí role při budování institucí globalizujícího se světa – Organizace spojených národů, Světové banky, MMF, NATO –, ale stala se také vzorem, v němž řada dalších zemí hledala inspiraci.
Po osmi letech zkompromitovaného amerického vedení, zpackané svévolné války v Iráku, neschopnosti postavit se do čela celosvětové snahy o řešení problému klimatických změn, po Abú Ghrajbu, zátoce Guantánamo, nahromadění téměř desetibilionového dluhu a rozdmýchání globální finanční krize ztratil kdysi blyštivý americký model značnou část lesku a mnozí lidé začali vedoucí roli Ameriky zpochybňovat.
Tento trend dosáhl vrcholu letos na podzim na sedmé Asijsko-evropské schůzce (ASEM) v Pekingu, kde vedoucí představitelé evropských a asijských států začali zkoumat možnosti nové globální finanční struktury.
Po značnou část uplynulých 60 let by byl tak zásadní dialog bez účasti USA nemyslitelný.
Dnes se neúčast Spojených států stává téměř novou globální normou, na kterou nejsou mezinárodní komise ani USA zvyklé.
Navzdory řečem o americkém úpadku však svět není na post-americkou éru připraven.
Některé kroky Spojených států zejména v posledních osmi letech byly sice mrzuté, avšak USA jsou i nadále nejklíčovějším světovým zastáncem pokrokových hodnot, které pozvedly stamiliony lidí z nejhlubší chudoby a politického útlaku.
Kdyby měly hrát USA ve světových záležitostech relativně méně významnou roli a současně by nevznikl žádný jiný systém, který by zaplnil uvolněné místo, mohly by se tyto hodnoty ocitnout v ohrožení.
Mnoho států se například dodnes ukrývá za údajně všeobecný princip nedotknutelné státní suverenity, ale opravdu si mezinárodní společenství přeje návrat ke starému modelu, kdy si státy v rámci vlastních hranic dělaly s občany, co chtěly?
Opravdu země z celého světa věří, že na tom budou lépe, pokud se zhroutí systém světového obchodu nebo se mezinárodní námořní trasy stanou méně bezpečnými?
Jsou země jako Čína ochotny zvýšit své příspěvky a spravedlivě se podílet na chodu OSN (v současné době hradí Čína 2,1% provozu OSN oproti více než 25% v případě USA) nebo smysluplně kapitalizovat revidované mezinárodní finanční instituce, případně Globální fond pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii?
Pokud ostatní země nezačnou jevit větší ochotu výrazněji se zasazovat o společné dobro, může se post-americký svět stát daleko děsivějším prostředím než to, které nahradí.
Chce-li však Amerika přesvědčit o vhodnosti svého pokračování v roli globálního vůdce, musí sama začít konat.
Snahu Bushovy administrativy jednat na vlastní pěst sice zdiskreditovaly důsledky takového počínání, ale Amerika se stále učí, jak důležitá je v dnešním provázaném světě vzájemná spolupráce.
Dokonce i v době, kdy byla Amerika na vrcholu moci, byla její velikost založena na schopnosti inspirovat ostatní, přičemž příležitosti získat v této konkrétní kategorii větší „tržní podíl“ zůstávají neomezené.
Nelze vůbec docenit, jak významným krokem je v tomto ohledu zvolení Baracka Obamy, avšak teprve kroky Spojených států v nadcházejících letech definitivně rozhodnou o tom, zda lze americkému modelu navrátit sílu.
Amerika například může a měla by se stát globálním lídrem v boji proti klimatickým změnám prostřednictvím velkých investic do alternativních zdrojů energie, ochrany životního prostředí a zvýšení energetické účinnosti, ale i ráznými kroky doma, které povedou ke snížení emisí skleníkových plynů.
Svou imigrační politiku by měla transformovat tak, aby získávala nejlepší a nejbystřejší lidi z celého světa, umožnila jim přestěhovat se do USA a získat americké občanství a zůstala čelním světovým prosazovatelem volných trhů, a to zejména během současné finanční krize.
Důležitým krokem v tomto směru bude i uzavření věznice v Guantánamu a potvrzení ochoty dodržovat mezinárodní právo i lidská práva.
Svět chce věřit v Ameriku, která žije podle svých nejlepších hodnot.
Vyhlídka existence vskutku globálního společenství národů spolupracujících na dosažení širšího dobra pro všechny je jistě vzrušující.
Amerika sice v posledních šesti desetiletích zdaleka nebyla dokonalá, avšak konec pax Americana by mohl v mezinárodních záležitostech vytvořit nebezpečné vzduchoprázdno.
Posune-li se svět k novému a globálněji demokratickému systému, budou i další státy cítit potřebu smysluplně vystoupit do popředí a přijmout novou zodpovědnost.
Je v zájmu Ameriky i světa, aby to učinily.
Výsledek bude vidět nejen v globálních institucích, ale i na místech, jako jsou Dárfúr, Zimbabwe nebo Barma.
Dokud k tomu nedojde, nezbývá než doufat, že se Amerika dokáže vrátit do role globálního zastánce společných kroků při řešení nejpalčivějších problémů světa a spolupracovat s co největším počtem zemí na kolektivním postupu správným směrem.
Vlna otřesů z Japonska
NEW HAVEN – Zkáza – lidská i hmotná – v důsledku zemětřesení a cunami v Japonsku je nepředstavitelná.
V přítomném okamžiku nelze s pražádnou mírou jistoty zjistit plný rozsah škod.
Můžeme nicméně začít posuzovat potenciální účinky jejich přelévání do zbytku Asie a ostatních předních ekonomik po celém světě.
Úzký pohled na ekonomické dopady katastrofy říká, že na Japonsku významněji nezáleží.
Jeho přírůstkový vliv na širší globální hospodářství totiž silně oslabilo už víc než 20 let neobvykle hlemýždího trendu růstu japonského výstupu.
Katastrofa může vyústit v určité disproporční efekty v dodavatelském řetězci u aut a části sortimentu v oblasti informačních technologií, jako jsou flash disky, ale každá taková porucha bude mít sklon k přechodnosti.
Na povrchu se dvě největší světové ekonomiky nemají čeho obávat.
Japonsko tvoří jen 5 % amerických vývozů a 8 % čínských.
Při nejhorším možném výsledku, tedy úplném narušení japonského hospodářství, by přímé dopady na ekonomiky Spojených států a Číny byly malé – z jejich ročních temp růstu by neodkrojily víc než několik desetin procentního bodu.
Největší přímou exponovanost vůči Japonsku z takzvaných vyspělých ekonomik G10 má Austrálie – Japonsko je destinací pro 19 % jejího celkového exportu.
Na opačném konci spektra je eurozóna, neboť na Japonsko připadají méně než 2 % jejích exportů.
K nejexponovanějším vůči Japonsku mezi rozvíjejícími se trhy patří Filipíny a Indonésie – Japonsko polyká asi 16 % jejich celkových vývozů.
Na druhé straně škály je Jižní Korea, třetí největší ekonomika ve východní Asii, která na japonskou poptávku spoléhá jen u asi 6 % svých exportů.
Tomuto úzkému pohledu ale uniká nejpodstatnější úvaha: k nynějšímu „japonskému šoku“ nedochází v době velké ekonomické síly.
To platí nejen pro samotné Japonsko, kde se vlivem dvou ztracených dekád kdysi živá ekonomika ocitá od počátku 90. let na trajektorii růstu nižšího než 1 %.
Platí to i pro širší globální ekonomiku, která se sotva začínala zotavovat z nejhorší finanční krize a recese od 30. let 20. století.
Nadto japonský šok dnes není jediným činným negativním faktorem.
Velmi znepokojivé jsou také dopady strmě rostoucích cen ropy a pokračujících problémů se suverénním zadlužením v Evropě.
Byť ani jeden z těchto šoků nemusí být příslovečnou poslední kapkou, jejich kombinace a kontext jsou, mírně řečeno, zneklidňující.
Kontext je podstatný.
Navzdory euforickému oživení globálních akciových trhů během posledních dvou let je světové hospodářství nadále křehké.
Trhy zřejmě zapomněly, že zotavování z následků bublin a finančních krizí bývá anemické.
Ekonomiky rostou tempem mnohem bližším k jejich minimálním letovým rychlostem, takže jim schází cyklická „úniková rychlost“ potřebná k soběstačnému oživení.
Pokrizové ekonomiky proto oproti normálním dobám mnohem snáze podléhají šokům a jsou náchylnější k recidivám.
Bohužel existuje ještě další komplikace, která znepokojivost dnešních šoků zesiluje: vlády a centrální banky vystřílely tradiční munici, na niž v dobách ekonomického sevření dlouho spoléhaly.
Platí to jak pro měnovou, tak pro fiskální politiku – obě opory moderní proticyklické stabilizace.
Úrokové sazby centrálních bank se v předních ekonomikách vyspělého světa blíží nule a nadměrné rozpočtové schodky jsou normou.
Mezi centrálními bankéři se proto do módy dostaly nekonvenční – a neprověřené – politiky jako takzvané „kvantitativní uvolňování“.
Od počátku se tyto nekonvenční politiky pokládaly za dočasnou korekci.
Doufalo se, že se nastavení politik brzy vrátí k předkrizovým normám.
Avšak jelikož šok střídá šok, „strategie odklonu“ se stále odsouvá.
Tak jako u vážně nemocného pacienta nelze ukončit život udržující terapii, je těžké ekonomiky po bublině odstavit od jejich momentálně už stabilních dávek injekcí likvidity a schodkových výdajů.
V éře mimořádně vysoké nezaměstnanosti problém ještě zhoršují politické tlaky.
Z toho vychází zřejmě nejznepokojivější obava ze všech: poněvadž pokrizový svět bičuje šok za šokem a centrální banky nemají prostor ke snižování úrokových sazeb, není těžké si představit scénář časově neomezené měnové expanze, která skončí slzami.
Jako velice reálná možnost se náhle zjevuje obávaný inflační konec hry.
Tyto úvahy nikterak nesnižují vážnost faktoru odolnosti.
Ano, Japonsko bude znovu budovat, což v jeho hospodářství, poničeném katastrofou, nepochybně uspíší určité oživení.
Došlo k tomu po zemětřesení v oblasti Hanšin (Kóbe) v roce 1995 a tentokrát k tomu dojde znovu.
Jenže tak jako rekonstrukce po zemětřesení v Kóbe jen málo přispěla k ukončení první ze ztracených dekád Japonska, lze podobný výsledek očekávat i nyní.
Kladná stránka rekonstrukce – kromě urgentní obnovy běžného života tisíců lidí – je pro postiženou ekonomiku jen dočasnou úlevou od bolesti.
To je jen jedno z ponaučení, které nám Japonsko nabízí.
Japonské hospodářství je ve skutečnosti v popředí mnoha vážnějších problémů, jež v posledních letech postihují globální ekonomiku.
Od bublin aktiv a dysfunkční finanční soustavy po potlačování měnových pohybů a hrubé chyby v oblasti měnové politiky je Japonsko v mnoha ohledech laboratoří naší budoucnosti.
Svět se z japonských lekcí bohužel nepoučil a teď hrozí, že přehlédne další důležité vodítko.
Význam zemětřesení a cunami roku 2011 netkví v relativně malém rozsahu přímého japonského vlivu na širší globální ekonomiku.
Podstatnějším poselstvím je, jak tyto šoky svými ranami vhánějí nás ostatní do ještě těsnějšího rohu.
Po smrti utopie
Před deseti lety se hovořilo o konci dějin, a to jako o konečném vítězství liberálně kapitalistického politického řádu.
Dnes se této představě mnozí vysmívají jako příliš zjednodušující.
Přesto jsme jak na konci, tak na začátku čehosi pozoruhodného.
Po zániku utopických - a často krvavých - jistot 19. a 20. století (kolaps komunismu nebyl než posledním velkolepým příkladem), v době, kdy opadá důvěra v liberální sociální stát, se prudce proměňují tradiční náhledy na práci, penzi, vzdělání, církev, solidaritu a další sociální instituce.
Ústředním hybatelem tohoto posunu je dnešní nesmírné zrychlení určujícího tempa technologických a hospodářských změn.
Nazvěme jej vysokorychlostní modernizací.
Jistěže, humbuk kolem „nové ekonomiky", která zdánlivě „na konci dějin" vznikala, zchladil v roce 2000 celosvětový krach akcií do špičkových technologií.
Padající ceny akcií by nám ale neměly zastínit skutečnost, že kromě probíhající informační revoluce se k nástupu chystají tři další vlny revolučních technologií: biotechnologie (včetně nových lékařských postupů a genetického inženýrství, například vytváření lidských embryí klonováním), nanotechnologie a robotika.
Každá je sama o sobě průmyslovou revolucí a hluboce promění naše životy i způsoby myšlení.
Revoluce už se nás vlastně dotýká.
Poprvé v dějinách globální trh s technologiemi k nepoznání proměňuje svět financí, obchodu, politiky, ba i fyziologie.
Tento nový technologicko-tržní řád formuje pro něj charakteristické přesvědčení o rostoucím významu vědění, nových myšlenek, inovací a moderních technologií a o vyšším tempu toho, co ekonom Joseph Schumpeter pojmenoval proslaveným termínem „kreativní destrukce".
Důsledkem je to, že korporační kapitalismus rychle zastarává a nahrazuje jej kreativní kapitalismus, kde obchodní prostředí proměňuje podnikavost spojená s vyšší ochotou zavádět inovace.
Novátorské firmy začínající od píky se rychleji než kdykoliv v minulosti proměňují v ohromné společnosti.
Tyto nedospělé obry ale zakrátko ohrožuje stín ještě mladších podniků.
Vezměme si za příklad počítače.
Trvalo 15 let, než ostatní země začaly úspěšně konkurovat americkému Silicon Valley v oblasti polovodičů, ale méně než pět let v internetových technologiích.
Tento systém přináší vědcům a podnikatelům bezprecedentní finanční pobídky, aby se obohatili smělým vývojem nových technologií.
Revoluce však není jenom pro elitu - je realistickým (neutopickým) příslibem výrazného zlepšení života pro mnoho lidí po celém světě, a to nikoliv za sto let, ale v dohledné budoucnosti.
Nejsme svědky jen prosté adaptace sociálních struktur a způsobů života, zajišťující přizpůsobení se novým technologiím.
Laureát Nobelovy ceny Robert Fogel tvrdí, že nový synergismus mezi technologickými a fyziologickými pokroky vytváří radikálně novou formu evoluce člověka, již nazývá technickofyziologickou evolucí.
Podle Fogela jde o jediné vysvětlení současných trendů dlouhověkosti, tělesných rozměrů, odolnosti životně důležitých orgánů a chronických nemocí.
Tyto změny podněcují také proměny lidského vědomí.
Výsledkem je dlouhý seznam „post-utopických" hodnot, který zahrnuje větší důraz na svobodu jedince a osobní odpovědnost.
Ve světě bez utopie je nejvyšší hodnotou osobní svoboda.
Jak je ale u změn takového rozsahu obvyklé, existují překážky.
Zdá se, že dnes politice všude na světě dominuje „válka životních stylů", která plyne ze současného zdůraznění osobní autonomie.
Není to tak dlouho, co otázky jako životní prostředí, rovnováha mezi prací a volným časem v každodenním životě a role manželství, potratů a další rodinné záležitosti tvořily druhořadé politické diskuse, neboť politici vedli bitvu o to, komu připadne větší díl národního bohatství.
V současnosti tyto problémy tvoří jádro vnitropolitických agend.
Mnohé aspekty současné bitvy o životní styl jsou bezpochyby nesprávně chápány, snad proto, že se debaty o nich vedou zjednodušujícími způsoby: antiglobalistická hnutí versus nadnárodní společnosti, ochránci životního prostředí versus podniky způsobující znečištění, drobní farmáři versus agrokomplexy a tak dále.
Avšak za slogany leží fundamentální zlomová linie mezi těmi, kdo jsou kulturně schopni změnu přijmout, a těmi, kdo se jí brání lpěním na tradičních názorech na to, jak by měl být uspořádán život člověka a následně život společnosti.
Tento konflikt existuje globálně.
Ve společnostech, jež se otevíráním trhů a zaváděním vzdělávání pro všechny na změny připravují, bude pravděpodobně možné otřesy způsobené touto revolucí zmírnit a zvládnout.
Střet nejnaléhavěji hrozí uzavřeným společnostem, jež charakterizuje atmosféra politických represí a kultura navozující překážky růstu.
Tyto překážky zahrnují neexistenci kvalifikované a způsobilé pracovní síly, instinktivní nedůvěru k novým myšlenkám a technologiím a jejich odmítání jen proto, že pocházejí ze Západu, nedostatečnou úctu k těm, kdo si osvojují nové vědomosti, a endemickou diskriminaci žen.
Nová bitva o životní styl dala vzniknout novým nepřátelům otevřených společností, například Tálibánu a al-Káidě.
Není náhodné, že terorismu se daří ve společnostech, jimž je vlastní nepřátelský postoj vůči dnešním modernizačním hodnotám a vůči přesvědčení o autonomii jedince.
Dokud se budou svářit tyto ideje, násilí bude dál číhat na své oběti.
Chtějí-li politici (spolu s generály a šéfy špionáže) dlouhodoběji bránit post-utopické hodnoty, nemohou usilovat o zajištění bezpečnosti tím, že budou drasticky zkracovat základní svobody, neboť takový postup přináší riziko ztráty veřejné podpory a oslabení pilířů post-utopického tržního řádu.
V boji proti skupinám, jako je al-Káida, si musí uvědomit, že se ocitají ve válce idejí.
Zvítězit mohou jedině tak, že si získají srdce společností - a jejich způsoby života.
Po pádu
Ian Buruma hovoří s Malin Ekmanovou
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
NEW YORK – Po bouři nevole nad tím, že The New York Review of Books otiskl kontroverzní esej o #MeToo, byl Ian Buruma v září 2018 nucen odejít z místa šéfredaktora časopisu.
Rok poté se v rozhovoru s americkou dopisovatelkou listu Svenska Dagbladet Malin Ekmanovou zamýšlí nad ztracenými autorskými zakázkami, literaturou, kulturou vymazávání, hrozbami pro svobodu slova a stavem liberální demokracie.
Sbohem tomu všemu
Malin Ekmanová: V září 2018 jste odešel z časopisu The New York Review of Books pouhých 12 měsíců poté, co jste se stal jeho šéfredaktorem.
Vydal jste číslo na téma „Pád mužů“, které obsahovalo esej od Jiana Ghomeshiho.
Tato kanadská mediální osobnost vylíčila pod titulkem „Přemítání hashtagu“ svou cestu od slávy k nechvalné proslulosti.
Na článek – a rozhodnutí jej otisknout – se okamžitě snesla kritika.
Víc než 20 žen dříve Ghomeshiho obvinilo ze sexuálního napadení a obtěžování, ale text rozsah ani povahu těchto obvinění nerozebíral.
Ženy vypověděly u soudu, že Ghomeshi je při sexu bil, škrtil a znevažoval posměchem.
Ghomeshi byl zproštěn viny, ale v rámci občanskoprávního urovnání se kolegyni omluvil za sexuální zneužití, z něhož byl nařčen.
V interview pro časopis Slate v září 2018 jste vysvětlil, že smyslem zahrnutí článku bylo dát hlas muži, který zažil pranýřování, a pohlédnout na #MeToo pro změnu optikou obviněného.
Kritici ovšem tvrdili, že jste nedbal na obvinění proti Ghomeshimu a že jste projevil vlastní necitlivost vůči aktuální náladě.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Ian Buruma: S tím, co si lidé myslí, mnoho nenaděláte.
Mým důvodem pro vydání článku nebylo obhajovat Ghomeshiho skutky, ale zabývat se povahou společenských sankcí.
ME: V Evropě jste znám jako liberální hlas v kultuře, intelektuál uznávaný za knihy o Asii a eseje o pravicovém extremismu a radikálním islámu.
Působí paradoxně, že právě vy jste se stal symbolem generace (převážně) mužů, u nichž se má za to, že nechápou současné nahlížení na moc a útlak.
IB: Je to pozoruhodné.
Před deseti lety by se to nestalo a za dalších deset let možná také ne.
Zavládla horečnatá atmosféra a myslím, že vlastník NYRB zpanikařil.
Jiné vysvětlení nemám.
Vlastník se domníval, že vhodnou odpovědí na zděšené ohlasy zadavatelů reklamy – včetně univerzitních nakladatelství, která se obávala reakcí na školách – bylo mě propustit.
Velice mě to překvapilo.
Nebylo to mé rozhodnutí.
Vlastník mě podporoval až do poslední minuty.
Až do dne před mým odchodem.
Myslím, že byl zastrašován.
ME: Vlastník, Rea S.
Hederman, říká, že časopis se o reklamu univerzitních nakladatelství neopírá a že má špičkové redakční standardy, které u této eseje nebyly dodrženy.
IB: Vydavatelský postup porušen nebyl.
Od začátku byli zapojeni dva editoři a před uveřejněním esej prověřili další dva.
Dokonce nad ním proběhla schůzka, jíž se zúčastnili všichni redaktoři časopisu, a samotný Hederman esej před uveřejněním četl.
Téma ovšem redakci skutečně rozdělilo do různých táborů.
Spor začal u recenze kritičky Laury Kipnisové na knihu televizní moderátorky Gretchen Carlsonové Be Fierce, v níž Carlsonová obvinuje zesnulého ředitele Fox News Rogera Ailese ze sexuálního zneužívání.
Kipnisová v recenzi zaujala stanovisko, že muži musí zjevně změnit své chování a způsob uvažování, ale že i ženy mají určitou zodpovědnost.
Vůči Carlsonové nervnímu líčení byla docela jízlivá.
Někteří redaktoři se domnívali, že takové kritické postoje by se měly odstranit, zejména jsou-li vyjádřeny humorně.
ME: Takže Ghomeshiho esej byla součástí obecnějšího sporu, které hlasy mají být v časopise zastoupeny.
IB: Ani ne tak které hlasy, spíš jaké jsou vysloveny názory a jakým tónem se píše.
Občas jsem autory musel bránit před editory, kteří byli příliš hr v zásazích do textů.
Nikdy nedošlo na vážnou roztržku; nikdy se nekřičelo.
Rozdíly byly silně generační.
Lidé, řekněme, přes čtyřicet měli jiný přístup než lidé do čtyřiceti.
ME: V jakém směru?
IB: Inu, jak víte, každé téma související s rasou a genderem v Americe rychle způsobuje problémy.
Jsou to citlivá témata.
Někdy jsou lidé přehnaně senzitivní.
Objevila se například námitka proti titulku o diplomacii vůči Severní Koreji, který zněl: „Better Jaw Jaw than War War“ (volně: Raději mlít pantem než se mlít ve válce).
Byl prý „urážlivý k Asijcům“.
Ve skutečnosti to prohlásil Churchill v USA a smyslem bylo, že vyjednávání se Sovětským svazem je lepší než válečný konflikt.
Při jiné příležitosti mě jeden z mladých editorů poměrně hrubě vyplísnil za nedostatek „nuancí“, jako by to byla špatná věc.
Mladší lidé měli větší sklon článek cenzurovat na základě jazyka a názorů, s nimiž nesouhlasili, kdežto mým přístupem bylo, že potřebujeme různé názory, s nimiž třeba i nesouhlasíte.
ME: Což by se mohlo považovat za klasický intelektuálský postoj a přístup.
IB: Ano.
Je to ale přístup, který je teď v široké míře zpochybňován.
Příslušníci mé generace, ti, kdo vyrůstali v 60. a 70. letech, vlastně obdivovali věci, které byly trochu provokativní, dokonce trochu skandální.
Mladší generace se víc zajímá o boj za sociální spravedlnost, rovnost a tak dále a všechno, co do takového způsobu uvažování nezapadá, se musí cenzurovat.
Stalo se to určitou formou puritánství.
ME: Kdybyste mohl vrátit čas, stále ještě byste Ghomeshiho esej publikoval?
IB: Možná bych ji jinak prezentoval a možná bych autora požádal, aby uvažoval o některých aspektech své minulosti.
Možná bych ji trochu jinak editorsky uchopil, ale rozhodně bych ji uveřejnil.
Jednou z výtek bylo, že z článku nebylo zcela zřejmé, z čeho byl obviněn.
Při pohledu zpět bych pravděpodobně zajistil, aby to bylo jasnější.
To je ale otázka nuancí, nikoli toho, zda článek uveřejnit.
Média a #MeToo
ME: Váš nástup na post šéfredaktora byl příležitostí NYRB přetvořit.
Váš předchůdce, zakladatel časopisu Robert B.
Silvers, jej řídil po libosti od roku 1963 až do své smrti v roce 2017.
Jak jste řekl, činil tak „ve stylu staré školy, kde šéfredaktoři byli diktátoři“.
IB: Když jsem se stal šéfredaktorem, měl jsem za to, že bychom měli být demokratičtější.
Měli jsme redakční schůzky, kde jsme diskutovali články.
Mladší redaktoři měli mnohem větší slovo než kdy dřív.
K vyjádření vlastního názoru byli povzbuzováni i stážisti.
ME: Silvers byl šéfredaktorem NYRB 54 let.
Vedle toho váš jediný rok vypadá jako kratičká epizoda, ale také jako odtržení od tradice.
IB: Bývá tomu tak často.
Alexis de Tocqueville řekl, že revoluce vznikají ze stoupajících očekávání.
Nepřicházejí, když jsou všichni utlačovaní.
Přicházejí, když útlak poleví a lidé si pomyslí: teď bude líp, ale stav věcí se nezlepšuje dost rychle.
Tak vzniká revoluce.
ME: Podobně #MeToo se objevilo v době relativní rovnosti mezi muži a ženami.
Mnohé ženy si už jinde nárokovaly svobodu a vliv, které byly dříve hájemstvím mužských výsad.
V redakcích, vládách, bankách a firmách po celém světě se genderová rovnost konečně stávala prioritou.
Úkolem, který zůstával, bylo povědět světu o skryté ceně za ženský úspěch: sexuálním obtěžování, s nímž se ctižádostivé ženy setkávají, a normách a tichých dohodách, kvůli nimž ženy do té doby mlčely.
IB: Je naprosto nezbytné, aby se s muži a ženami jednalo rovnoprávně.
Jenže #MeToo je také vzpoura mladých proti těm, které si spojují se starší generací, zejména mužům.
V takových hnutích nejde jen o zásady; jde také o moc.
Jejich součástí je silný politický prvek.
ME: Přesto je NYRB známý jako periodikum, kde mužští autoři dlouho převažovali nad svými ženskými protějšky.
Vy sám jste byl kritizován, že pro nápravu této nerovnováhy neděláte dost.
IB: Nebylo vůbec snadné to tak rychle změnit.
S elánem jsem se pustil do náboru autorek a zčásti se mi to dařilo.
Po nejlepších autorkách je ale obvykle vysoká poptávka.
Mají často méně času a odmítají, existuje však řada mužů, kteří sice nejsou úplně nejlepší, ale nabídka je hojná.
ME: Hnutí #MeToo rozhodně vystavilo zpravodajská média zkoušce.
Novináři a zodpovědní redaktoři musí hledat rovnováhu mezi požadavky značně progresivního publika a naplňováním ideálu objektivity.
Situaci ještě komplikují aktivisté na sociálních sítích, kteří chtějí, aby noviny zveřejňovaly jména známých mužů, kteří byli obviněni ze zneužívání, s cílem zabránit „ochraně pachatele“.
Ve Švédsku některé mediální domy nepostupovaly při odhalování identit obezřetně, čímž si vysloužily výtku švédské Tiskové rady.
Ve Spojených státech je, zdá se, méně sebereflexe.
Řekl byste, že jste po propuštění z NYRB přišel o práci jako autor?
IB: Ano.
A ztratil jsem zřejmě jednoho nebo dva přátele, ale ne víc.
Smutné je, že některé časopisy mají mladé šéfredaktory, kteří svou autoritu uplatňují proti starší generaci.
Pro ty už nemůžu pracovat, byť jsem pro ně psal mnoho let.
V některých ohledech mě představa, že se člověk stane personou non grata, šokovala víc, než že jsem přišel o místo.
ME: Stále jste ale mezinárodně proslulý autor a je vám 67 let, takže si kariéru nemusíte budovat od píky.
IB: Mám obavu o mladé redaktory, kteří jsou nuceni kompromitovat svou nezávislost, aby si zajistili kariéru.
Zodpovědní redaktoři by měli dokázat na sebe brát riziko.
Měli by být schopni otisknout něco, co by mohlo lidi pohoršit nebo jimi otřást.
Slyšel jsem od nich, že existují určité věci, které už by neuveřejnili, protože by se obávali nepříjemností.
Co se týče autorů, hlavní motivací by nikdy nemělo být zavděčit se masám.
Totéž platí pro časopisy.
Podstatou intelektuálního časopisu by neměla být obhajoba určitých politických názorů.
Kdo vede intelektuální časopis, chce své čtenáře přimět k přemýšlení.
Proto musí zahrnovat názory, jež může odmítat.
Dokud je jejich argumentace zajímavá a nutí vás k přemýšlení, slouží vyššímu cíli.
Nepovažuji za zajímavé, jestliže má časopis zcela zřetelný politický názor na každou podstatnou otázku a pak jej prostě obhajuje.
Když tak postupujete, chováte se jako aktivista.
Neměl byste být aktivista, ale intelektuál.
To znamená přemýšlet způsoby, které nejsou vždy pohodlné.
Důležitým úkolem dokonce může být zpochybňovat své vlastní zásady.
Redigovat intelektuální časopis neznamená prostě se přizpůsobovat tomu, co si už většina čtenářů myslí.
ME: Oslovily vás po vyhazovu z NYRB konzervativní noviny a časopisy?
IB: Ano, když jsem přišel o práci, okamžitě mě žádala pravicová periodika jako anglický The Spectator, abych pro ně psal.
Odmítl jsem.
Když pro ně pracujete, ocitáte se v konkrétním táboře, kde můžete psát jen to, s čím už čtenáři souhlasí.
Jestliže chci čtenáře vyzývat k pochybnostem, neuspěju utvrzováním zavedených postojů.
Umění, politika a meziprostor
ME: Obraťme se k souvisejícímu tématu: Peteru Handkemu, nositeli Nobelovy ceny za literaturu z roku 2019.
Volba se ukázala jako kontroverzní.
Handke je podezřívavý ke způsobu, jímž média vykreslila válku v Jugoslávii, a říká, že chce namalovat jemněji odstíněný obrázek „zlých Srbů“.
Jeho kritici tvrdí, že relativizuje genocidu ve Srebrenici, v neposlední řadě zpochybněním toho, zda ji lze vůbec označit za genocidu.
V Evropě se debata o této kontroverzi soustředí to, zda by domnělé sympatie autora měly ovlivnit rozhodnutí udělit mu cenu.
Jedna strana tvrdí, že literatura by se měla hodnotit nezávisle na jejím autorovi; druhá poukazuje na to, že takové hodnocení je z podstaty politické.
Ke kterému táboru se řadíte?
IB: Nobelova cena je cenou politickou.
Musí být udělena za přínos literatuře a prosazování ideálů lidstva či cosi v tom duchu.
Nikdy ale nebyla jen o literatuře.
Myslím, že ti, kdo to říkají, se mýlí.
ME: Závěť Alfreda Nobela uvádí, že cena za literaturu se má udělit spisovateli, který vytvořil „nejvýznačnější dílo v ideálním směru“.
IB: Rozhodně si myslím, že Handke je významný spisovatel, ale velmi mě udivilo, že mu ji udělili.
Oné kategorii by jistě nevyhověl.
Člověk obhajující vůdce (srbského lídra Slobodana Miloševiće), který se nesporně provinil hromadným vyvražďováním, se jeví jako podivný kandidát na udělení Nobelovy ceny, třebaže se jedná o dobrého spisovatele.
Opravdu mě to udivuje.
ME: Handke tvrdí, že se zúčastnil Miloševićova pohřbu a promluvil na něm, aby „symbolicky“ pohřbil Jugoslávii, a prohlašuje, že „ani jediné slovo, které jsem napsal o Jugoslávii, nelze odsoudit“.
Tato obranná linie se promítla do vyjádření Švédské akademie.
Handke sice pronesl politicky provokativní věci, ale neshledávají žádný důkaz, že by kdy vychvaloval krveprolití.
IB: To je podle mě neobhajitelné.
Není pochyb, že Handke obhajoval Miloševiće, především řečí na jeho pohřbu.
ME: Proč mu tedy podle vás dali tu cenu?
IB: Nevím.
Mohlo to být proto, že byli vždy obviňováni, že jsou politicky korektní, a chtěli ukázat, že nejsou.
Na druhou stranu, postupovat tak po svém vlastním skandálu se znásilněním?
Nevím.
Co si myslíte vy?
ME: Myslím, že chtěli ukázat zásadovost a nezávislost.
A myslím, že se domnívali, že to vyvážili udělením ceny za rok 2018 polské autorce románů Olze Tokarczukové.
IB: Tuto zásadovost ale už prokázali, když ji dali Mariu Vargasi Llosovi v roce 2010 a V.
S.
Naipaulovi v roce 2001.
ME: Domníváte se, že byla podlomena reputace samotné ceny?
IB: Ano, řekl bych, že ano.
Myslím, že už přišla o značnou část své prestiže.
Myslím si, že už není brána tak vážně jako před 20 lety.
Pokud měli v úmyslu po skandálu roku 2018 získat zpět hodnověrnost, myslím, že neuspěli.
Myslím, že situaci ještě zhoršili.
Jeden můj přítel nedávno řekl, že žijeme ve zvláštní době.
Lidé jsou pranýřováni za své názory na ženy a rasu, ale po obhajobě krvavého tyrana můžete získat Nobelovu cenu.
Já jsem přišel o práci šéfredaktora liberálního časopisu za uveřejnění článku napsaného mužem, který byl obviněn ze sexuálního zneužívání, ale spisovatel dostane Nobelovu cenu poté, co promluví na pohřbu masového vraha.
Na tom je něco podivného.
Ztracený svět
ME: Nejste jedinou obětí „kultury vymazávání“, fenoménu, kdy jsou lidé – zejména v USA – kvůli svému jednání nebo názorům zbavováni vlivu.
Člověku se vybaví Ronald S.
Sullivan, který byl jako první černošský děkan právnické fakulty Harvardovy univerzity donucen odstoupit poté, co vyšlo najevo, že vstoupil do týmu právních obhájců Harveyho Weinsteina.
Sullivan v komentáři pro The New York Times vzpomíná, jak stál před nápisem „Pryč se Sullivanem“ nasprejovaným na zeď kampusu, když vzal do školy svého devítiletého syna.
Synovi řekl, že ve státě, kde platí právo, je obhajoba kontroverzních klientů důležitým principem.
IB: Vedení univerzity mělo říct totéž studentům.
Měli jim vysvětlit, že v zemi, která se řídí vládou práva, má i podezřelý obžalovaný z nejtěžších zločinů právo na presumpci neviny a spravedlivý proces před soudem.
Nemůžete zavrhnout právníka za to, že se někoho rozhodne obhajovat.
Bez obhájců neexistuje záruka spravedlivého procesu.
Myslím, že se univerzita zachovala hloupě.
ME: Jste účastníkem širší intelektuální debaty o tom, proč liberální demokracie skončily v ideologických slepých uličkách.
V současnosti píšete knihu o angloamerickém řádu od jeho ustavení po druhé světové válce až po éru Trumpa a brexitu.
IB: Je o liberálním světovém řádu, vedeném USA, který jsem si v mládí idealizoval, a o tom, jak se teď blíží ke svému konci.
ME: Jak k tomu došlo?
IB: Po porážce nacistického Německa a Japonska se USA považovaly za obránce svobody po celém světě.
Ve jménu boje za svobodu vstoupily do řady velmi hloupých válek, třeba ve Vietnamu a v Iráku.
Británie zase nikdy neplnila v Evropě úlohu, kterou plnit měla.
Britové vyhráli válku a mysleli si, že jsou lepší než jiné evropské země a že by se měli držet svého „zvláštního vztahu“ k USA.
V jistém smyslu jsou Británie a USA oběťmi svého vlastního úspěchu.
ME: Francouzský prezident Emmanuel Macron nedávno řekl časopisu The Economist, že Evropa je na okraji „propasti“.
Už nelze spoléhat na Ameriku, že bude bránit své spojence v NATO.
Jestliže se Evropa nepovažuje za významného geopolitického aktéra, ztratí kontrolu nad vlastním osudem?
IB: Největším nebezpečím, nejen v Americe, ale i v Evropě, je, že liberální demokracie vyjde ze současného historického momentu velice silně poškozená – a že instituce, o něž se liberální demokracie opírá, jsou už dost křehké.
Jakmile lidé ztratí důvěru ve své vlastní demokratické instituce, budou dveře otevřené autoritářské politice.
To je můj největší strach.
Nemůžete mít demokracii bez silného tisku.
Nemůžete mít liberální demokracii, když prezidenti a premiéři označují nezávislé instituce za nepřátele lidu a zrádce.
Tento rozhovor vychází ve spolupráci se Svenska Dagbladet.
Jeden bůh zklamal.
Co bude dál?
Někde jsem slyšela, že diskutování o morálce a politice je jako diskuse s kanibaly o vegetariánství.
Většina lidí s tím, zdá se, souhlasí - a má pro to dobrý důvod.
Mocenským a ziskuchtivým zájmům se totiž podařilo oslabit morální principy a mravní povinnosti v politice i ekonomice.
Důsledky jsou nabíledni.
V dnešním světě odráží "řád" mocenskou rovnováhu, která je udržována zejména silou - ať už vojenskou nebo finanční.
Vedle "kasárenského řádu" však existují i jiné možnosti.
Například takový řád kostelního sboru, kde jeho jednotliví členové spolupracují na základě sdílené kultury a hodnot.
Ano, utopické projekty končívají násilím a zoufalstvím, což já, která jsem vyrůstala v Sovětském svazu, vím velmi dobře.
Avšak ne všechny snahy vystavět morálně spravedlivý svět jsou předem odsouzeny k neúspěchu.
Jedním z důvodů, proč dnes v "mocenské politice" scházejí hodnoty, je, že vůdcové jako Gándhí, Schweitzer a King zmizeli ve stínu našich nových fetišů - úspěchu, osobního prospěchu a soukromých zájmů.
Jenže poněvadž většina lidí už nehledá jistotu v ideologické čistotě a politických klišé, konec nucené harmonizace dává zelenou novým dobrovolným formám společenské soudržnosti.
Ráda bych navrhla pět kroků, jichž je zapotřebí k tomu, aby tato nová situace mohla nastat.
Prvně, svět musí odsoudit státní násilí, jehož cílem je nastolit konformitu a disciplínu.
Takové násilí totiž potlačuje a zastrašuje tělo i ducha.
Abychom však takové násilí mohli zastavit, musí být stát zbaven schopnosti vnucovat rozvratná dogmata, tradice a stereotypy.
Toho lze dosáhnout jen s pomocí obezřele vytvořeného systému zpětné kontroly, který bude držet na uzdě mocné síly - především stát -, jež se snaží dosáhnout politické nadvlády.
Kontrolovat je ale třeba nejen výslovně politické síly.
Je například třeba kontrolovat i velké akcionáře firem, aby v záchvatech hromadění bohatství nepoškozovali zájmy minoritních akcionářů, jimiž jsou zpravidla řadové občané.
Třetí reformní prioritou musí být institucionalizace oddělení státní moci a kapitálu.
I v tradičních demokraciích totiž úspěch kandidátů do volených úřadů často závisí ne na jejich moudrosti a vůdčích schopnostech, ale na objemu peněz investovaných do volebních kampaní.
Nesmíme už dovolit, aby majitelé kapitálů získávali státní moc a přetvářeli ji do vlastních ekonomických privilegií.
To tvrdím jako někdo, kdo sám vytvořil značný kapitál a teď se v politice snaží podporovat morálku.
Za čtvrté - také hromadné sdělovací prostředky musí být odděleny od moci a zájmů kapitálu.
V Evropě, Americe a Japonsku se vlastnictví médií stále více koncentruje, což občany v těchto zemích po právu znepokojuje, zvláště když se majitelé médií od tvorby veřejného mínění přesouvají přímo k tvorbě vlád.
O kolik víc pak musí být taková koncentrace vlastnictví znepokojující v nových demokraciích a rozvíjejících se zemích, když v nich obvykle chybí záruky silné občanské společnosti?
A konečně všechny tyto reformy předpokládají nezávislou soudní moc.
Je třeba zajistit autonomii soudců, ovšem to je možné jen tehdy, je-li charakter soudců takový, že lidé věří jejich rozhodnutím.
V zemích, kde justice slouží bohatým a mocným, se to může zdát zhola nemožné, ovšem na druhé straně jsme všichni slyšeli o soudcích, kteří se moci dokázali vzepřít.
Tyto odvážné soudce by měl podporovat každý občan, neboť jejich příkladem lze obrodit celý soudní systém.
Podmínkou morálky je tedy v podstatě to, aby peníze přestaly být v politice rozhodujícím faktorem.
Peníze totiž lidi politicky rozdělují na ty, kdo mají, a ty, kdo nemají.
Triumf peněz v politice a jejich role coby absolutního měřítka lidských zásluh odkrývají rozpad duchovní energie, který je pohromou pro náš svět.
Neboť tam, kde vládnou peníze, podléhají někteří občané depresím a apatii, jiní zas krutosti a bezcitnosti a děti jsou vychovávány k agresivitě.
Peněžní fundamentalismus je tedy zapotřebí vyplenit - postupně a odhodlaně.
"Transformace", které zde navrhují, možná znějí až příliš optimisticky a nerealisticky.
Ráda bych proto odcitovala nedávno zesnulého filozofa Johna Rawlse.
Ten tvrdil, že teorie, která se prokáže jako chybná, by měla být bez ohledu na svou eleganci odmítnuta nebo přehodnocena.
Z toho plyne, že realitu, včetně světových řádů a institucí - jakkoli jsou efektivní a úspěšné -, je třeba reformovat, pokud se prokáže, že je nespravedlivá.
Možná jen člověk z postsovětské země dokáže opravdu žít každodenní politiku tak, jak ji formuloval Rawls ve smyslu prapůvodních principů spravedlnosti.
Naše nově zrozené státy dostaly příležitost vytvořit mravně spravedlivý společenský řád na troskách politického systému postaveného "bohem, který zklamal".
Byl a je to těžký boj plný překážek.
Věřím, že budeme mít sílu i tvořivost k tomu, abychom je dokázali překonat.
Co přijde po zlatém věku financí
LONDÝN – I po schválení nových finančních regulací ve Spojených státech, po přijetí Doddova-Frankova zákona a po zveřejnění nových kapitálových požadavků Basilejské komise zůstávají vyhlídky finančního sektoru pro příštích několik let vysoce nejisté.
Ceny bankovních akcií samozřejmě zaznamenaly po minimech z roku 2008 mírné zotavení, ale nedávno se i tento vzestup zadrhl.
Kromě obav z robustnosti oživení ekonomiky pociťují investoři nejistotu také ohledně podnikatelských modelů mnoha finančních firem a ohledně budoucí velikosti, podoby a ziskovosti finančního sektoru obecně.
Ve všech rozvinutých zemích banky koneckonců i nadále zůstávají silně neoblíbené.
Bankéři jsou stále společenskými vyvrheli, jichž si veřejnost váží stejně málo jako drogových dealerů nebo novinářů.
Lidé jim spílají, když prodělávají, a napadají je, když vydělávají.
Z pohledu bank a jejich akcionářů to vypadá, že oni budou vždy ti špatní.
Když se tedy nyní banky navracejí k ziskovosti, začali politici v Severní Americe i Evropě znovu hovořit o nových daních, které by tyto zisky sebraly ve prospěch daňových poplatníků, jejichž podpora udržela banky na vrcholu krize nad vodou.
Je to obrovský kontrast oproti postavení finančního sektoru v předchozích třech desetiletích.
Od konce 70. let až do roku 2007 rostl finanční sektor mnohem rychleji než reálná ekonomika.
V roce 1980 činila finanční aktiva – akcie, dluhopisy a bankovní vklady – v rozvinutých ekonomikách dohromady kolem 100% HDP.
Do roku 2007 se toto číslo v USA, Velké Británii a Japonsku zvýšilo na více než 400%.
Objem úvěrů vyjádřený jako procento HDP během tohoto období rychle rostl, až nakonec přesáhl 300%.
Zisky finančních prostředníků, které v 70. letech činily v průměru asi 1,5% zisků celé ekonomiky, dosáhly v roce 2008 ve Velké Británii hodnoty 15%.
V USA představovaly bankovní zisky ještě vyšší podíl na celkovém profitu.
Byl to zlatý věk financí.
Spolu se zisky raketově rostly také mzdy bankéřů – ba dokonce rostly ještě rychleji.
Abychom parafrázovali Williama Wordswortha, za toho úsvitu bylo blažeností žít a být obchodníkem s deriváty se rovnalo samotnému nebi.
V roce 2008 se však tato expanze prudce zasekla; byl to první rok za posledních několik desítek let, v němž se agregátní finanční aktiva snížila, a dodnes existuje jen málo známek trvalého zotavení.
Je to krátkodobý jev?
Vrátí se finanční sektor k předkrizovým tempům růstu, jakmile se hospodářská situace plně stabilizuje?
Bude finanční „prohlubování“ pokračovat?
Budou bankovní akcie opět překonávat trh?
Nedávná studie Andyho Haldanea a dalších představitelů Bank of England vrhá na vyhlídku návratu k předchozímu statu quo pochybnosti.
Autoři poznamenávají, že podíváme-li se na poslední dvě staletí ekonomických dějin, byl zlatý věk ve skutečnosti výjimečným obdobím.
Haldane zakládá svou analýzu na vývojovém trendu tzv. hrubé přidané hodnoty (GVA) ve finančním sektoru.
Během posledních 160 let rostla GVA financí o dva procentní body ročně rychleji než GVA ekonomiky jako celku.
Tento nadměrný růst však nebyl rovnoměrně rozložený.
Během dvou desetiletí před první světovou válkou rostl finanční sektor téměř čtyřikrát rychleji než ekonomika, neboť nastala první vlna finančního prohlubování a globalizace, avšak od roku 1918 do 70. let bylo tempo finanční expanze méně rychlé než průměrný hospodářský růst.
Teprve když začaly být trhy od počátku 70. let deregulované a liberalizované, poskočily finance opět dopředu.
V USA představovala GVA finančního sektoru v 50. letech pouze 2% celku, zatímco dnes je to 8%.
Haldane se domnívá, že tento růstový spurt je nadobro pryč.
Tvrdí, že velká část zdánlivého růstu přidané hodnoty byla ve skutečnosti iluzorní: založená na zvýšeném investování s vypůjčenými penězi, nadměrném obchodování a bankovních emisích hlubokých opcí s nulovou vnitřní hodnotou – například credit-default swapů (v roce 2007 dosáhl trh s nimi objemu 60 bilionů dolarů). „Všechny tyto strategie měly jednu společnou vlastnost,“ píše Haldane, „totiž že banky na sebe v honbě za ziskem braly riziko – riziko, které bylo často zamaskované, protože se ukrývalo na konci distribuce výnosu.“
Z hlediska regulátora je to silný argument pro požadování vyššího kapitálu, který by omezil riziko, jež na sebe banky smějí brát.
Basilejská komise ostatně plánuje vyžadovat do budoucna vyšší kapitál, ačkoliv se tyto nové požadavky opozdí kvůli obavám z nákladů a z dostupnosti úvěrů, které by udržely zotavení.
Za této situace lze jen těžko uvěřit, že se rychle navrátíme k opojnému růstu finančních aktiv, úvěrů a rizika, jehož jsme byli svědky od 70. let do roku 2007.
Výnosy finančního sektoru budou pravděpodobně nižší.
Dvacetiprocentní návratnost z investičních cílů je věcí minulosti.
A nižší ziskovost zredukuje mzdy účinněji než jakákoliv přímá regulační kontrola.
Pokud jsme příliš neinvestovali do finančních akcií, nemusí to být pro většinu z nás špatná vyhlídka.
Nepřejeme si nafouknout další bublinu cen aktiv v takovém měřítku jako bublinu, která praskla v letech 2007-2008.
Pro regulátory a centrální banky z toho však vyplývá jisté nebezpečí.
Utáhnou-li otěže finančního sektoru příliš, může se riziko přesunout mimo dosah regulací, kde se bude obtížněji měřit a sledovat.
Proto je důležité udržet jistou pružnost a umožnit, aby regulační síť pokryla i momentálně neregulované instituce, jako jsou hedgeové fondy a private-equity fondy, pokud se stanou velkými a systémově důležitými.
Čím přísněji budou regulátoři kontrolovat rizika u bank, tím silnější „pohraniční policii“ budou potřebovat.
Co nahradí „srpnové výstřely“
Blízký východ je místem, kde se sotva kdy usadí prach.
A když se tak příležitostně stane, třeba i na krátký interval – neboť se zdá, že rezoluce OSN 1701 o zastavení bojových akcí v Libanonu stále platí –, přichází čas bilancování v naději, že zodpovědná debata ovlivní ty, kdo jsou u moci.
Začněme tedy Spojenými státy.
Prezident George W.
Bush nešetří iniciativami ani chytlavými slogany a zkratkami.
V posledních letech se to jimi přímo hemží: „globální válka s terorem“ (GWOT), „cestovní mapa“, „Blízkovýchodní iniciativa partnerství“ (MEPI), „Širší Blízký východ a severní Afrika“ (BMENA) – původně „Iniciativa pro širší Blízký východ“ (GMEI) –, „demokracií asistovaný dialog“ (DAD) a tak dále.
Jeho nejnovější přelud, který se mu zjevil právě uprostřed nedávných bojů mezi Izraelem a Hizballáhem, nesl název „Nový Blízký východ“ (NME) a Izrael, Egypt, Jordánsko a Saúdská Arábie jakožto chráněnci USA měli v jeho rámci sloužit jako pilíře regionálního uspořádání.
Stejně jako všechny Bushovy předchozí iniciativy od teroristických útoků na New York a Washington téměř před pěti lety však i NME narážela hned od počátku na potíže.
Ministryně zahraničí Condoleezza Riceová oznámila její zrod a současně odmítla okamžité příměří v Libanonu.
Kvůli špatnému načasování budila iniciativa zdání bezcitnosti, poněvadž efektivní, ale nemilosrdné izraelské dělostřelectvo a letectvo vyhánělo z domovů, zabíjelo nebo mrzačilo tisíce civilistů.
To vyvolalo u tří arabských partnerů NME takové rozpaky, že se všichni od této Američany podporované iniciativy chvatně distancovali.
Saúdská Arábie, která téměř dva týdny mlčela, kromě toho věnovala 500 milionů dolarů na obnovu zničených oblastí Libanonu a další miliardu na podporu ohrožené libanonské měny.
Egyptský „nástupce trůnu“ Gamal Mubarak Saúdy během čtvrtého týdne bojů napodobil a postavil se do čela sedmdesátičlenné delegace solidarity, která navštívila Bejrút.
Místo aby si tím vysloužil respekt rozhořčené egyptské veřejnosti, se však v opozičním tisku objevily zprávy, že jeho letadlo muselo od Izraelců získat záruku bezpečného průletu a povolení k přistání, což se setkalo s halasným posměchem.
A pokud jde o Ameriku, ať tato země sáhne na Blízkém východě na cokoliv, okamžitě se to stává radioaktivním, a to i pro její dlouholeté chráněnce a přátele.
V průběhu zdržovací taktiky s cílem odsouvat příměří dohodnuté OSN Bush s Riceovou neustále opakovali potřebu takové rezoluce Rady bezpečnosti, která se energicky vypořádá s „kořeny problému“.
Pro ně a pro Izrael to byl pochopitelně Hizballáh a snaha toto hnutí vymýtit nebo přinejmenším odzbrojit a zatlačit jeho bojovníky do bezpečné vzdálenosti od osad a městeček v severním Izraeli.
To je sice rozumný požadavek, avšak zbytek Blízkého východu – jakož i velká část světa včetně Evropy – pokládá za klíčovou příčinu konfliktu izraelskou nesmlouvavost a aroganci ve spojení se slepou podporou tohoto přístupu Spojenými státy.
Amerika i Izrael se odvolávají na loudavost při zavádění rezoluce OSN 1559, která vyzývá k odzbrojení všech nestátních sil v Libanonu a k rozmístění vládních jednotek až k jižní hranici země.
USA a Izrael však celá léta neřekly ani slovo k desítkám rezolucí OSN, počínaje rezolucí 49 o rozdělení z roku 1947, která vyzývala ke zřízení samostatných států Arabů a Židů zhruba na polovině někdejšího Mandátního území Palestina.
Tuto i řadu dalších rezolucí usilujících o nápravu křivd vůči Palestincům USA ignorují.
Pro 300 milionů Arabů a více než jednu miliardu muslimů proto není „klíčovou příčinou“ blízkovýchodního konfliktu Hizballáh.
Jak to příhodně formuloval vůdce tohoto hnutí Hasan Nasralláh: „Jsme jen reakcí na chronickou nespravedlnost.“
Může to být i tak, že klíčových příčin existuje několik – a každá strana konfliktu má svou oblíbenou.
Nemá smysl se hašteřit, čí bolest je větší nebo čí příčina hlubší.
Hádky o rozsah křivd jen prohlubují rozkol mezi oběma stranami.
Notně opožděné přijetí rezoluce 1701 OSN by mohlo být náznakem, že všechny strany konfliktu už jsou unaveny nebo nedokázaly déle odolávat mezinárodnímu tlaku.
To je dobrá zpráva pro všechny zúčastněné a zároveň příležitost vypořádat se s „klíčovou příčinou“ každé ze stran.
Chopit se této příležitosti znamená dát najevo spíše pokoru než morální nadřazenost.
Když nyní umlkly zbraně a my jsme znovuobjevili hranice vojenské síly, neměl by být příkazem dne etnocentrismus, nýbrž empatie.
Pokud jsme si však vůbec něco odnesli z tragických atentátů na největší mírotvorce v regionu, Anvara Sadata a Jitzchaka Rabina, pak je to poznání, že zbraně nezůstávají mlčenlivé dlouho.
Během jakéhokoliv poklidného období se může do centra dění vrhnout fanatik z té či oné strany, nějakým projevem naprostého šílenství rozvířit usazující se prach a zhatit naděje mnoha lidí na obou stranách, kteří stále touží po trvalém míru.
Po Tálibánu
,,Neúspěsný stát`` - to je častá nálepka Afghánistánu a mnohdy také domnělá příčina toho, proč terorismus zde získal takový vliv.
Stát vsak nikdy není neúspěsný ze své vlastní vůle ani nebývá oslabován neznámými příčinami.
Když se státu nedaří, nedaří se mu z jasných a známých důvodů.
Má-li Afghánistán znovu ožít, je potřeba tyto důvody řesit.
Dvacetiletá invaze, občanská válka a sucho obrátilo afghánské instituce v trosky.
Miliony Afghánců se tísní v utečeneckých táborech nebo jsou jinde mimo domov.
Po krajině jsou rozesety tisíce náslapných min.
Miliony obyvatel jsou nemocní a chudí, mnoho z nich doslova živoří.
Z těchto a mnoha dalsích důvodů si přestavba afghánského hospodářství vyžádá nejen rekonstrukci ekonomiky, ale také naprosté ,,znovuobjevení`` politických a kulturních institucí země.
Pokud vsak budou země sousedící s Afghánistánem intervenovat tak, že bude docházet k dalsím ekonomickým otřesům, je takový zevrubný úkol předem odsouzen k neúspěchu.
Pro Afghánistán nejsou rychlá řesení vhodná.
Přestavba země nebude lehký ani levný úkol.
Jestli si někdo myslí, že se koalice proti terorismu bude moci rychle vrátit domů (jako Západ, který po ústupu Sovětů nechal Afghánistán napospas jeho osudu), tak se velice mýlí.
Západ musí v Afghánistánu vytrvat do té doby, než začne probíhat celková rekonstrukce země.
Jinak zde opět hrozí riziko chaosu a násilí, a to navíc v mnohem nestabilnějsím regionu, jak dokládají současné problémy Pákistánu.
Tři problémy jsou dnes Afghánistánu nejzásadnějsí.
Na prvním místě stojí jídlo pro afghánský lid - a to jak v zemi, tak v utečeneckých táborech mimo Afghánistán.
Humanitární pomoc je do země dopravována, je vsak nutné vybudovat takový systém jejího rozdělování, aby jej vojenstí velitelé nemohli zneužívat a pomoc rozkrádat.
Už dnes totiž mají takový vliv na rozdělování humanitární pomoci, že zbavit je této výsady bude zřejmě velice těžké.
Jenomže bez toho to nepůjde.
Druhý problém se týká přesídlení afghánských uprchlíků, kteří dnes žijí v Pákistánu, Íránu, ale i na různých místech v Afghánistánu.
To nebude možné bez oživení zemědělství, které dá lidem práci i potravu.
Obrovskou překážkou jsou ovsem miliony min z dob sovětské okupace, které je nejprve třeba odstranit.
Západ má jeden dobrý důvod být stědrý k afghánským zemědělcům.
Hladovějící rolníci by se bez pomoci mohli vrátit k pěstování plodiny, která jim spolehlivě zaručovala zisk - máku setého, který byl dlouhou dobu nejvýznamnějsí komoditou hospodářství vojenských velitelů.
Vytěsnění máku setého coby zemědělské plodiny pomůže nejen rolníkům a Západu, který má zájem na snižování počtu osob závislých na heroinu, ale i mladičké afghánské vládě, která se snaží prosazovat svou zákonnou pravomoc vůči moci a zvůli vojenských velitelů.
Vojenský vůdce bez peněz si totiž nemá zač kupovat zbraně ani oddanost svých bojovníků.
Investovat bude zapotřebí také do infrastruktury.
Pro vracející se uprchlíky se bude muset rychle postavit nějaké bydlení.
Města jako Kábul, Herát, Mazár bude nutno přestavět a vybudovat z nich střediska hospodářského a kulturního života.
Ve velkém počtu bude muset být zajistěno rovněž bydlení na venkově.
Aby se oživil obchod a podnikání, musí být rekonstruovány silnice, letistě a dalsí komunikační systémy.
Takřka od základu bude potřeba vybudovat systém skolství.
A protože do práce se už teď těsí tolik afghánských učitelek, stane se obnovený vzdělávací systém pro afghánské demokratické politiky základem silné lobby pracujících.
Zvlástní pozornost by si měly zasloužit základní skoly a knihovny mimo velká města.
Afghánistán nemá silný politický střed, což by mohlo rekonstrukci země zkomplikovat.
Autoři plánu obnovy země by měli využít decentralizovanosti země a zapojit do rekonstrukce soukromý sektor.
Decentralizovaný systém bude moci lépe reagovat na místní potřeby a zabrání byrokratickému bujení ve státní správě.
Nemělo by ale docházet ke vzniku ekonomicky autonomních regionů, neboť ty by se mohly snadno dostat do rukou vojenských velitelů, čímž by ohrozily afghánskou národní jednotu.
Chudsím regionům by se navíc za takového uspořádání vedlo mnohem hůř.
Z dlouhodobého hlediska Afghánistán disponuje využitelnými zdroji.
Je zde potenciál k těžbě ropy a zemního plynu, železné rudy i drahých kovů.
Tyto aktivity by měly být prováděny v rámci ekonomického rozvoje v celé střední Asii.
Afghánistán musí být integrován do regionálního ropovodu a dalsích rozvojových programů.
Zde mohou Afghánci hmatatelným způsobem přispět, zpřístupní-li severojižní cestu, jež spojí zdroji oplývající ekonomiky střední Asie s hustě obydlenou Indií a Pákistánem.
Nic z toho se ovsem nestane dříve, než budou afghánstí mladíci odzbrojeni a než dostanou práci.
Zde je zásadní přilákat zpět do země vzdělané a úspěsné Afghánce žijící v zahraničí, aby zde zakládali firmy, které dají práci nezaměstnaným.
Návrat tolerantně a otevřeně smýslejících emigrantů by dále pomohl prosazovat a respektovat ženská práva tak, aby se ženy mohly plně a zákonně zapojit do hospodářského a politického života země, jako tomu bylo do roku 1978.
A konečně země, jež Afghánistánu poskytnou finanční pomoc, se musí řídit poznatky a ponaučeními z chyb, získanými během poválečné obnovy bývalé Jugoslávie.
Granty a plánování musí být koordinovány a musí existovat souhlas zemí sousedících s Afghánistánem.
Nebude-li totiž tento souhlas vyžadován, mohly by se regionální zájmy stát novou příčinou nestability.
Spojené státy by měly svolat mezinárodní konferenci o Afghánistánu, jež by se měla konat pod zástitou OSN.
Tato konference musí stvrdit nejen územní celistvost Afghánistánu, ale i to, že výse závazků přispěvatelských zemí bude stačit a že tyto sliby budou dodrženy.
Před deseti lety se Západ k Afghánistánu obrátil zády a následoval rozklad.
Nechat dnes znovu zemi na holičkách by byl trestuhodný nerozum.
Přežijí světové korálové útesy?
Korálové útesy jsou biologicky nejbohatsí mořské ekosystémy na světě, poskytující útočistě některým vůbec nejkrásnějsím organismům.
Dodávají základní zdroj bílkovin pro více než deset milionů lidí po celém světě.
Činnosti založené na existenci útesů (zejména rybolov a turistika) jsou zdrojem hospodářské prosperity pro miliony dalsích.
Je zřejmé, že cena, již lidstvo platí za celosvětové selhávání těchto ekosystémů, je ohromná.
Přesto rozsáhlé poskozování korálových útesů neustává.
V některých oblastech už doslo k hromadnému rozpadu útesových ekosystémů.
Reálným rizikem je kolaps v celosvětovém měřítku.
Jsou tu ale i dobré zprávy: víme, jaká opatření může mezinárodní společenství učinit, má-li ochránit a obnovit ,,odolnost`` útesů, tedy jejich schopnost uchránit si svou integritu tváří v tvář výkyvům životního prostředí, jež jsou přirozenou součástí života v každém ekosystému.
Musíme světu zprostředkovat informace o vážnosti globálního oteplování a zároveň chránit odolnost korálových útesů.
V minulosti nebylo hlavním původcem degradace útesů globální oteplování, nýbrž přílis intenzivní rybolov a znečistění.
Když ve zdravých ekosystémech klesne počet organismů, jež slouží jako kořist, dravci nemají dostatek potravy a jejich počet se také sníží.
Tak získá kořist příležitost se vzpamatovat.
Lidstí dravci se ovsem lisí.
Jakmile nasí kořisti ubude, její ekonomická hodnota obvykle roste, a proto se rybolov zintenzívní.
To znamená, že jakmile se sníží stavy dravých druhů, rybolovný tlak se přesune na ty druhy ryb, které se živí rostlinnou stravou, což vede k prudkému poklesu počtu býložravců na korálových útesech.
Býložravé ryby jsou na korálových útesech klíčovými hráči.
Když populace korálů slábne v důsledku bouří, nemocí či jiných rusivých vlivů, právě býložravci drží na uzdě mořské řasy, čímž korálům umožní se zotavit.
Bez nich si rychle rostoucí řasy v krátké době uzurpují větsinu prostoru na útesech a znemožňují tím obnovu životaschopného množství korálového porostu.
Vzhledem k tomu, že korály poskytují strukturu přirozeného prostředí, na níž závisí dalsí útesové organismy, úbytek korálového porostu vede ke značným ztrátám biodiverzity útesů.
Znečistění živinami a toxiny z blízkých pevninských území dále narusuje regenerační schopnost populací korálů, což jestě zvětsuje konkurenční výhodu mořských řas.
Korály se utvářejí symbiózou mezi živočichem a jednobuněčnou rostlinou.
Živočich poskytuje rostlině úkryt a živiny.
Rostlina přeměňuje sluneční záření na energii, o niž se s živočichem dělí.
Z důvodů, jimž jestě úplně nerozumíme, se toto soužití rozpadá, jakmile jsou koráli vystaveni nezvykle vysokým teplotám.
Koráli vypudí rostlinu a barva korálů se změní na zářivě bílou.
Pokud se teploty brzy vrátí k normálu, soužití se může obnovit.
Jestliže ale koráli zůstanou ,,vybělení`` přílis dlouho, zemřou.
U mnoha druhů korálů je tento práh vybělení obvykle jen několik stupňů Celsia nad obvyklou maximální teplotou v dané lokalitě.
Nahlížíme-li na tuto skutečnost ve světle i těch nejoptimističtějsích scénářů globálního oteplování, jde o znepokojující zprávu.
Jsou-li prahy vybělení korálů neměnné, budou je lokální letní teploty za několik desítek let pravidelně překračovat.
Koráli rostou pomalu, a proto se útesy, jež utrpí závažným vybělením, nezotaví, než dojde k dalsímu vybělení.
Nastěstí existují důkazy o tom, že se prahy vybělení vyvíjejí.
Větsina druhů korálů je siroce geograficky rozsířená a k vybělení dochází v závislosti na lokalitě při různých teplotách.
Mnohé druhy, které na australském Velkém bariérovém útesu zbělají při 28 či 29°C, v Arabském moři běžně snásejí teplotu 34°C či více.
Bohužel ale nevíme, jak dlouho trvá, než k takové adaptaci dojde.
Na ochranu korálů můžeme udělat dvojí.
První věc je jasná: je třeba minimalizovat globální oteplování, a to kupříkladu tím, že budeme respektovat Kjótskou dohodu.
Za druhé je třeba obnovit schopnost korálových útesů vyrovnat se se změnami životního prostředí (tedy jejich odolnost) tím, že budeme chránit stavy ryb, které drží na uzdě mořské řasy a napomáhají tak obnově populací korálů po vybělení.
Tyto ozdravné fáze umožňují adaptaci na vyssí teploty.
Bez ryb ovsem převaha mořských řas ozdravení znemožní.
Katastrofický celosvětový úbytek stavu ryb - na korálových útesech i jinde - nám dal nelítostně za vyučenou ohledně řízení oblastí rybolovu.
Mnohé usilovně regulované oblasti rybolovu prožily úpadek stejně jako oblasti neregulované.
Dochází tedy stále silněji k obecné shodě v tom, že je nezbytné standardní prostředky řízení oblastí rybolovu doplnit systémem ,,nedotknutelných zón`` - oblastí, kde bude rybolov úplně zakázán.
Jakmile se populace ryb v těchto nedotknutelných zónách obnoví, dojde k efektu ,,přetékání``, přičemž úlovky mimo nedotknutelné zóny často porostou.
Podstatnějsí ovsem je, že zóny poskytnou útočistě rybím populacím a budou tak jakýmsi pojistěním proti kolapsu stavu ryb.
Na korálových útesech tyto nedotknutelné zóny mohou napomoci, aby si část přirozeného prostředí korálových útesů udržela zdravá rybí společenství, která zajistí odolnost korálových útesů.
Vědecké důkazy naznačují, že k dosažení účinnosti je nezbytné do nedotknutelných zón vyčlenit 30-50% místních výskytisť.
Jde o číslo dalece přesahující úroveň ochrany i v nejbohatsích zemích, které mají své korálové útesy, tedy v USA a Austrálii, kde je současná úroveň ochrany nižsí než 5%.
Uvážíme-li závažnost ohrožení světových korálových útesů, reakce mezinárodního společenství byla dosud hrozivě pomalá.
Přicházejí ale i povzbudivé zprávy: v červnu australská vláda navrhla zásadní rozsíření nedotknutelných zón v oblasti Velkého bariérového útesu na úroveň přesahující 30%.
Bude-li tato politika přijata, nastaví laťku nového globálního standardu a snad přiměje dalsí země, aby se zachovaly obdobně.
Závisí na tom budoucnost tropických mořských ekosystémů a milionů lidí, jejichž životy jsou s nimi svázány.
Obamův „reset“ odsouzený k nezdaru
MOSKVA – Když americký prezident Barack Obama zrušil svůj plánovaný moskevský summit s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, v podstatě tím ukončil své čtyřleté úsilí o „resetování“ bilaterálních vztahů.
Setkání obou prezidentů na nedávném summitu skupiny G-20 v Petrohradu bylo zdvořilé, ale situaci nezměnilo.
Výměna rétorických ťafek pak pokračovala navzdory nové iniciativě Ruska v otázce syrských chemických zbraní.
Nezdar „resetu“ by neměl nikoho překvapovat vzhledem k tomu, na jak nesmírně špatných základech stál.
Bezprostřední příčinou Obamova rozhodnutí zrušit moskevskou schůzku bylo sice Putinovo udělení dočasného azylu bývalému pracovníkovi amerických zpravodajských služeb Edwardu Snowdenovi, avšak vzájemný vztah se zadrhává už dlouho.
Poté co USA a jejich spojenci přesvědčili v roce 2011 tehdejšího ruského prezidenta Dmitrije Medveděva, aby neblokoval rezoluci Organizace spojených národů o zavedení bezletové zóny nad Libyí, zahájili úplné vojenské bombardování Libye, které pomohlo svrhnout tamní režim – ruští představitelé posléze označili tento krok za „záludný“.
Po loňském Putinově návratu do prezidentské funkce se vzájemný vztah dále zhoršoval kvůli neshodám v otázkách kontroly zbraní, protiraketové obrany a lidských práv. Koncem loňského roku například americký Kongres zavedl sankce proti ruským představitelům dopouštějícím se porušování lidských práv, čímž přiměl Rusko k zákazu adopcí dětí americkými rodinami.
Ačkoliv se navíc Obama a Putin možná dohodnou na odstranění chemických zbraní ze Sýrie, americká politika je stále nakloněna svržení prezidenta Bašára Asada, zatímco Rusko dál podporuje syrský režim ze strachu, že jeho pád by znamenal nástup radikální sunnitské vlády – případně chaosu.
Ani dále na východ, konkrétně v Afghánistánu, nespolupracují USA s Ruskem v otázce poválečného přerodu této země tak, jak se očekávalo.
Třebaže však neshody v těchto otázkách nepochybně oslabily americko-ruská pouta, skutečný důvod rozdrolení jejich vzájemného vztahu je zásadnější.
Místo aby američtí a ruští představitelé vzali na vědomí geopolitické posuny a podle toho uzpůsobili své vztahy, zůstávají věrní překonané dynamice typické pro období těsně po studené válce.
Rusko a USA se sice stále dokážou navzájem několikrát zničit, ale už dlouho to nemají v úmyslu.
Přiznání, že hrozba přímého útoku již neexistuje, by však bylo v chaosu po skončení studené války politicky neprůchodné, neboť bilaterální pat se tehdy stále jevil jako základní stavební kámen mezinárodní stability.
Představa, že jedna země zahájí jaderný útok proti druhé, dnes působí téměř absurdně.
S ohledem na to by dědictví studené války mělo ustoupit jiným tématům, například zajištění, aby vzestup Číny probíhal pokojně, aby se současný chaos v arabském světě nerozšířil za hranice regionu, aby se omezil rozsah šíření jaderných zbraní nebo aby obě země přispívaly k celosvětovému úsilí o řešení problémů klimatických změn, nedostatku vodních zdrojů, potravinové bezpečnosti a kybernetického zločinu.
Namísto společných iniciativ s cílem prosazovat shodné zájmy obou zemí v těchto oblastech však USA navrhly jako hlavní mechanismus diplomatického resetu snížení počtu jaderných zbraní.
Ruští diplomaté, jejichž světonázor rovněž do značné míry utvářela studená válka, se tohoto návrhu chytili.
Rázem tak znovu ožila stará odzbrojovací dynamika, jako by ji oprášili nostalgičtí staří přátelé.
Následná jednání vedla k uzavření tolik opěvované Nové dohody o snížení počtu strategických zbraní (New START), která sice k odzbrojení přispěla jen málo, ale poskytla oběma stranám politický impulz a podpořila jejich vzájemný vztah.
Pokrok však záhy uvízl na mrtvém bodě, když Rusko odmítlo americké návrhy na další snížení počtu zbraní, zejména taktických jaderných zbraní – což je oblast, ve které má Rusko převahu.
Rusko, jehož jaderný arzenál představuje jeden z posledních zbylých pilířů jeho „velmocenského“ statusu, prohlásilo, že na další škrty přistoupí teprve poté, co USA nabídnou právně závaznou dohodu, v níž se zaručí, že jejich navrhovaný protiraketový štít v Evropě nebude namířený na Rusko.
Podle ruského názoru – který je pravděpodobně bláhový – by takový štít mohl zachycovat ruské mezikontinentální balistické rakety (ICBM), a představovat tak strategickou hrozbu.
Ve snaze najít východisko ze slepé uličky dal Obama najevo ochotu ke kompromisu.
Putin však měl málo důvodů oplatit mu stejnou mincí – v neposlední řadě proto, že dohoda v této otázce by otevřela dveře dalšímu snižování počtu jaderných zbraní.
Členové ruské vojenské a politické elity navíc doufali, že využijí část ropných příjmů země k rozmístění nové generace ICBM.
A někteří Rusové snad dokonce začali věřit vlastní propagandě, že evropský protiraketový štít pro ně představuje nebezpečí.
Tím, že se Obamova strategie resetu zaměřila na jaderné odzbrojení a smlouvu New START, opětovně militarizovala americko-ruské vztahy a vytlačila na okraj témata, která mohla tyto vztahy do budoucna přeorientovat.
V tomto smyslu byla prezidentova iniciativa od počátku odsouzena k nezdaru – a celý svět v důsledku toho utrpěl.
Vedoucí představitelé obou států by měli vzít na vědomí, co už by mělo být zjevné: totiž že snižování počtu jaderných zbraní nemůže nadále sloužit jako spolehlivý základ bilaterálních vztahů.
Buďto se USA a Rusko uchýlí k vzájemnému podrážení se, kdykoliv či kdekoliv to bude možné, anebo mohou současného zlomu v jejich vztahu využít k formulování nové, do budoucna orientované agendy spolupráce, která se zaměří na globální problémy, například na pokračující chaos na Blízkém východě.
Rusko ani USA nemohou vyřešit globální problémy osamoceně.
Společně – a také s Čínou – však mohou vést svět k budoucnosti charakterizované větší stabilitou a prosperitou.
Proti zjednodušování
NEW YORK – Říká se, že Američané mají geniální schopnost zjednodušovat.
Snaha o zjednodušování se však postupně stala celosvětovým trendem, který dobývá nová území podobně jako kdysi džínsy.
Tento nezadržitelný vývoj viditelně zvýšil rychlost našeho každodenního života – a to nikoliv k lepšímu.
Zdá se, že všechna složitá dilemata naší doby poznamenává tyranie pragmatismu.
Až příliš mnoho právoplatných rozhodnutí se ignoruje nebo odsouvá na okraj prostřednictvím rutiny zkratkovitosti.
Nikde není tento trend škodlivější než v dnešním kupeckém přístupu k umění.
Dokonce i tolik ceněný koncept konkurence se zdá falešný a cynicky manipulovaný „korporátní“ mentalitou, která dnes prostupuje světem kultury – finančním předvýběrem, jenž rozhoduje o tom, co vydavatelé, producenti a další impresáriové podpoří.
Jen si představte, co se bývalo mohlo stát například s díly Prousta, Kafky, Musila, Faulknera nebo Borgese, kdyby byla vystavena konkurenci na masovém trhu, stejně jako obuv nebo kosmetika.
Kultura představuje nezbytný oddech od každodenního shonu, od našeho chaotického a často vulgárního politického prostředí, a nabízí příležitost k obnově naší duchovní energie.
Skvělé knihy, hudba a obrazy nejsou jen mimořádnou školou krásy, pravdy a dobra, ale i způsobem, jak odhalit naši vlastní krásu, pravdu a dobro – potenciál ke změně, ke zlepšení sebe sama, ba dokonce i některých našich spoludiskutérů.
Pokud se tento zdroj oddechu a útočiště postupně zúží a ovládne ho stejný typ „produktů“, jaké dnes převládají na masovém trhu, pak jsme odsouzeni k tomu, abychom se stali věčnými zajatci téhož zakrnělého vesmíru „praktičností“, fádního shluku klišé zabalených do reklamního hávu.
Nad těmito starými a zdánlivě neřešitelnými otázkami jsem se znovu zamýšlel, když jsem opětovně četl jeden dosti náročný román svého blízkého přítele a skvělého spisovatele, jenž není v živoucí krajině současné americké literární kultury příliš výrazně přítomen.
Téma, styl a dozvuky jeho díla totiž podle mého názoru o našem zjednodušeném světě mnohé vypovídají.
Román se jmenuje Poslepu a napsal ho Claudio Magris.
V Evropě je oslavován jako jeden z velkých románů dvacátého století, ale do Ameriky dorazil až se značným zpožděním a nikdy se mu nedostalo takové pozornosti, jakou si zaslouží.
To bohužel není žádné překvapení.
Podle jedné zprávy Organizace spojených národů se počet literárních překladů ve Spojených státech v současné době rovná překladové produkci Řecka, které je desetkrát menší.
Zahraniční knihy jsou pokládány za příliš „komplikované“, což je jen jiný způsob vyjádření, že literatura by měla jednoduchými prostředky popisovat jednoduchá témata a řídit se pravidly masového trhu se všemi jeho triky, jako jsou balení, dostupnost, reklama a uživatelský komfort.
Jádrem Magrisovy knihy je osud skupiny italských komunistů, kteří po skončení druhé světové války odcestují do Jugoslávie, aby přispěli k budování socialistické společnosti, ovšem místo toho je zasáhne konflikt mezi Stalinem a Titem.
Za svou věrnost stalinismu se ocitnou ve vězení, a když konečně dostanou svolení k návratu do Itálie, jejich někdejší soudruzi je odmítnou přijmout mezi sebe.
Zápletka knihy pokrývá dvě staletí revoluce.
A pak náhle…
„společnost se přes noc rozplynula, jako by nějaká obrovská houba zničehonic nasála celé moře, Jaderské a Jižní, a zanechala za sebou jen smetí, chuchvalce bahna a lodě uvíznuvší na dně.
Jak se můžeš znovu vrátit domů, když moře vysála obrovská výlevka, která se pod ním otevřela, a vyprázdnila ho kdovíkam, někam do prázdna?
Země je vyprahlá a mrtvá, ale žádná další nebude, ani další nebe.“
Samota jedince, který osamoceně a bez kolektivních iluzí čelí vlastní víře a je nucen udělat něco sám se sebou ve vyprahlém a hlučném světě, nám vypovídá cosi důležitého o odloučeném světě modernosti a jeho spletitých a protichůdných problémech.
Magrisův román není jen důležitým literárním počinem; má také hlubokou souvislost s nástrahami, proti nimž dnes stojíme, zejména s vlnou fanatismu od Bombaje po Oslo ve jménu svaté války proti „tomu druhému“.
Hledají všichni extremisté nějakou novou soudržnost, nějakou ztracenou iluzi pospolitosti a novou naději na vzkříšení?
Můžeme někdy zapomenout na 11. září 2001, na počátek krvavého století, v němž tajuplná síla nenávisti a destrukce opět nabrala energii?
Jsou přisluhovači Usámy bin Ládina, krvavé oddíly Hamásu a Hizballáhu nebo zatrpklí samotáři typu Timothy McVeigha, Theodora Kaczynského a naposledy i Nora Anderse Behringa Breivika „hrdiny“ naší současné noční můry?
Je toto „rebelská“ odpověď na přehnaně globalizovanou, nesoudržnou a v konečném důsledku znepokojivou realitu?
Pokud ano, pak si jejich barbarství žádá spíše bližší zkoumání – ve vztahu k historickému precedentu i k naší modernosti – než pouhé označení nálepkou „strašlivé“ (ačkoliv strašlivé rozhodně bylo).
Noví náboženští radikálové, kteří bojují ve jménu svého konkrétního a prapodivného Boha, se zdají být stejně zfanatizovaní jako v předchozích desetiletích fašisté, nacisté a komunisté.
Magrisovou hlavní postavou je rebel, jenž na sebe v románu bere hned několik podob: podobu Salvatore Cipica, jednoho z vězňů komunistického koncentračního tábora v Jugoslávii, podobu Jürgena Jürgensena, pomíjivého krále Islandu a odsouzence donuceného postavit si vlastní žalář, a také podobu Jasona, bájného dobrodruha hledajícího neuchopitelnou pravdu.
Coby mnohovrstevnatá a spletitá kronika ničivých tragédií dvacátého století je román Poslepu neodbytným, informovaným a nenahraditelným exkurzem do pohyblivé krajiny lidské duše, jejích jizev a prázdných zákoutí, její činorodosti a proměnlivosti, jejích hlubokých pokřivení i její nevyzpytatelné dynamiky.
Je to fascinující příběh o konfliktu mezi ideály a realitou či utopií a lidskostí, o věrnosti ideálu a jeho zradě, o oběti a solidaritě.
A také je to bohatý a originální literární počin, který zpochybňuje dnešní konzumní etiku.
Tím, že se zříká jednoduchosti, zároveň zavrhuje dnešní převažující zaměňování informací za literaturu, fakt za kreativitu a skvěle se prodávajících produktů za skutečná umělecká díla.
Škola pro mladého muže v Gaze
GAZA – Letos jsem měl být v prvním ročníku lékařské fakulty.
Místo toho trčím tady v Gaze, v domě svého otce vprostřed uprchlického tábora Džabalíja, kde není mnoho možností a žádná cesta ven.
Když jsem loni dokončil střední školu, rozhodl jsem se, že se stanu lékařem.
Gaza zoufale potřebuje kostní specialisty, ale vzdělání, které potřebuji, lze získat jedině v zahraničí.
Když jsem uspěl v soutěži o místo na lékařské fakultě v Německu, mí rodiče byli hrdí.
Byl jsem nadšený, že půjdu ve stopách svého staršího bratra, který tam už studuje.
V únoru mi německé úřady udělily vstupní víza.
Nijak jsem neotálel a požádal izraelské úřady o povolení k vycestování do Evropy.
Bylo mi ale sděleno, že ven smí jedině pacienti, kteří potřebují neodkladný lékařský převoz, studenti nikoliv.
Uvězněny v pásmu Gazy jsou stovky dalších mladých lidí, již byli přijati ke studiu v zahraničí.
Pro mnohé z nás jde o jedinou příležitost jak pokračovat ve studiu.
Gaza je jedním z nejhustěji obydlených míst na světě a taktéž jedním z nejchudších – na cípu země 41 kilometrů dlouhém a 6-12 kilometrů širokém nás žije 1,5 milionu.
Místním nemocnicím chybí vybavení nezbytné k provádění důležitých zákroků, například radioterapie pacientů s rakovinou nebo kardiochirurgie.
Univerzity v Gaze jsou přecpané a postrádají prostředky.
Mnoho předmětů se vůbec nevyučuje a postgraduálních programů je poskrovnu.
Lektoři ze zahraničí nemohou do Gazy vstoupit.
Bez možnosti vycestovat se nemůžeme vzdělávat.
V červnu, když Spojené státy donutily Izrael umožnit odjezd z pásma Gazy držitelům Fulbrightova stipendia, izraelská armáda oznámila, že povolení vycestovat udělí několika dalším studentům s „uznávanými“ stipendii – ale ne „stovkám“.
Takže nás stovky stále čekají, většina bez prestižních stipendií, které by upoutaly pozornost světa.
Jsem si jistý, že budu jedním z mnoha, komu nebude dovoleno vycestovat.
Život v Gaze ze mne vysál veškerý optimismus.
Můj otec je učitel a majitel obchodu s oblečením pro děti.
Má matka je hospodyně.
Mám šest bratrů a tři sestry.
Do Palestiny jsme se v roce 1996 vrátili ze Saúdské Arábie, kde můj otec pracoval jako učitel.
To bylo v nejsvětlejších dnech mírového procesu.
Moji rodiče vkládali naděje do Dohod z Osla podepsaných v roce 1993 a měli za to, že nám dokážou zajistit lepší život.
Když mi však bylo deset let, začala druhá intifáda.
Během mého dospívání se mírový proces hroutil.
Když jsem byl ve třetím ročníku střední školy, izraelské úřady pásmo Gazy uzavřely.
Izraelské pohraniční kontroly omezily tok lidí přes hranice na pouhý pramínek a zadusily hospodářství Gazy, když znemožnily dovoz i vývoz a přeťaly dodávky paliv a elektřiny.
V prodejně mého otce, která mě a mého bratra měla podporovat na studiích, už nejsou žádné dětské šaty.
Ve snaze porazit Hamás, který v roce 2006 zvítězil ve volbách, Izrael s oporou v USA, Kanadě a Evropské unii tuto blokádu udržuje.
Blokáda ale pouze uvrhá lidi do hlubšího zoufalství.
Já vím, Hamás a jiné ozbrojené skupiny odpalují z pásma Gazy rakety, které zabíjejí civilisty v izraelských městech a vesnicích.
Byl jsem ale také svědkem toho, jak se Izrael mstí vzdušnými údery a ozbrojenými vpády do pásma Gazy, včetně Džabalíje.
Izraelská blokáda se rovná kolektivnímu trestu.
Ubližuje nám všem, ať už Hamás podporujeme, nebo ne.
Ničí také můj sen, že si za jméno napíšu „specialista v kostním lékařství“.
Občas je mi líto, že pocházím z Gazy.
Stále však doufám, že se dostanu do ciziny, získám kvalifikace a vrátím se, abych tu pomáhal ostatním.
Když máme občas elektřinu, dívám se na televizi a sleduji, jak žijí lidé jinde.
Ptám se sám sebe, proč mají příležitosti cestovat, studovat, jet na dovolenou, když já nemůžu ani odjet, abych studoval medicínu.
Jsme studenti, ne vojáci.
My v tomto konfliktu nebojujeme.
Proč nás Izrael nenechá odjet za studiem?
Proč Evropa a Amerika podporují blokádu zvídavých mladých lidí?
Moji spolužáci na lékařské fakultě začnou zanedlouho chodit do školy.
Až budou v lavicích, já budu zřejmě stále ještě sedět v otcovském domě a čekat, až blokáda skončí.
Odsouzená minulost
BUKUREŠŤ: Bývalý chilský diktátor, generál Augusto Pinochet, čeká v londýnském domácím vězení na výrok soudu ohledně jeho vydání do Španělska, kde čelí obvinění ze spáchání zločinů proti lidskosti.
V téže době je v Rumunsku před soud postaven a odsouzen vojenský činitel za spoluúčast na krvavém masakru v Temešváru, který se odehrál před deseti lety.
Rozporuplné reakce, jež rozsudek vyvolal, jsou podle mého názoru znamením toho, že soudit minulost není až tak jasná a jednoduchá věc.
Generálové Atanase Stanculescu a Mihai Chitac byli shledáni vinnými za to, že během občanských nepokojů v Temešváru v roce 1989 vydali rozkaz k zabití desítek nevinných lidí.
Oba dva byli odsouzeni k dlouholetému vězení.
Někteří novináři a politici tento verdikt jednoznačně odsoudili, jiní jej vehementně oslavovali.
Je zřejmé, že tento rozsudek bude ještě dlouhou dobu rozdělovat názorové spektrum společnosti, která se dosud cele nevyrovnala s následky své nedávné historie.
Příběh generála Stanculesca, odsouzeného k patnácti letům vězení, připomíná levný román s vlastizrádnou zápletkou.
Vysoký a pohledný důstojník byl jedním z nejbližších spolupracovníků Nicolae Ceausesca.
Když se v prosinci devětaosmdesátého roku rozpoutaly protirežimní nepokoje, byl Stanculescu spolu s Chitacem povolán do v Temešváru, aby demonstrace jakýmkoliv způsobem potlačil.
Příkaz generál splnil nemilosrdně: jeho jednotka postřílela přes stovku neozbrojených demonstrantů.
O dva dny později, cestou zpět do hlavního města, prý Stanculescu začal pochybovat o své oddanosti vůči diktátorovi.
Rozpoznal, že s Ceausescem je konec a pod záminkou zlomené nohy se uchýlil do soukromí.
Když ale 22. prosince zaútočily davy na bukurešťskou budovu ústředního výboru strany, byl to Stanculescu, kdo manželům Ceausescovým zajistil vrtulník, aby se dostali ze střešní terasy do bezpečí.
Těsně před tím, než helikoptéra odletěla, řekla Elena Ceausescová generálovi s falešnou sádrou na noze: „Nejdražší Viktore, postarejte se mi o děti!“
Tou dobou však už generál převlékl kabát: připojil se k „národu“ a k nově vzniklé Národní obranné frontě.
Helikoptéra s prvním rumunským párem směřovala nikoli do bezpečí, nýbrž do vězení.
Stanculescu byl jedním z duchovních otců zinscenovaného procesu s Ceausescovými, který je odsoudil k smrti a na jehož základě byli na místě popraveni.
Na filmu, který proces dokumentuje, se už Stanculescu obešel bez sádry na noze.
Stanculescova kariéra pak jen kvetla.
Do nové revoluční vládě byl zvolen ministrem průmyslu.
O několik měsíců později veřejně podpořil skupinu mladých důstojníků, kteří volali po reformě v armádě a po odstranění generála Military, tehdejšího ministra obrany a podezřelého ze spolupráce se sovětskou KGB.
Militaru byl nakonec zbaven svých funkcí a do jeho křesla usedl sám Stanculescu.
Ten dal ovšem reformní důstojníky propustit a reforma vojska byla odložena naneurčito.
Rok nato se Stanculescu nadobro vzdal politické kariéry.
Založil vysoce ziskovou společnost obchodující se zbraněmi a brzy se stal jedním z nejbohatších lidí v zemi.
Nyní se ale zdá, že se osud proti němu obrátil.
Je tomu však skutečně tak?
Generál Stanculescu se proti rozsudku odvolal k nejvyššímu soudu.
Valná část veřejného mínění stojí za ním, neboť se domnívá, že jeho proces byl politicky motivovaný.
Ovšemže je zde mnoho lidí, a především temešvárští demonstrující z osmdesátého devátého, kteří v jeho odsouzení vidí zadostiučinění.
Na druhé straně i mnozí politikové však straní Stanculescovi; jsou mezi nimi např. současný ministr obrany Victor Babiuc, bývalý prezident Ion Illiescu a většina vysokých důstojníků rumunské armády.
Ve světle procesu se Stanculescem ministr vnitra zopakoval svůj návrh na všeobecnou amnestii pro vojáky, kteří se v roce 1989 účastnili násilí proti obyvatelstvu.
Stoupenci amnestie argumentují tím, že Stanculescu, narozdíl od Pinocheta, plnil příkazy, které nemohl odmítnout, a navíc se později dobrovolně přidal k „revoluci“, bojoval proti jejím nepřátelům a přispěl k jejímu vítězství.
Mnozí důstojníci rumunské armády nejsou nadšeni názorem, že by vojáci měli být souzeni za zločiny spáchané v obraně zmírajícího komunistického režimu.
Právě toto ale Rumunsku slibovaly v té či oné pozici všechny postkomunistické vlády.
Tito důstojníci, a spolu s nimi ti, kteří jejich názory podporují, tvrdí, že nelze soudit činy jednoho režimu normami režimu jiného.
Podobně jako v Chile pak zastávají názor, že zatímco politické systémy jsou přechodné, čest a sláva národa vždy spočívá v jeho armádě.Vojákovou povinností je vykonávat rozkazy svého nadřízeného, nehledě na to, kdo to je a jaké rozkazy dává.
V Temešváru, a později během procesu s Ceausescovými plnil Stanculescu právě jen tuto svou vojenskou povinnost.
Tito důstojníci nedůvěřují a ignorují požadavky univerzální spravedlnosti ve smyslu usnesení norimberského tribunálu.
Poněvadž postavení demokratických institucí v Rumunsku během posledních deseti let postkomunistické transformace tolik oslabilo, mnoho politiků se přiklání právě na stranu generálů, či přinejmenším se vyhýbá veřejné polemice s nimi.
Podle průzkumů veřejného mínění jsou ostatně nejdůvěryhodnějšími institucemi v Rumunsku právě armáda a ortodoxní církev, jinými slovy tradiční a hierarchické organizace.
Rumunský lid se po jisté době znovu pokusil zjistit pravdu o minulosti své země.
Dokud ale tato minulost nebude nadobro pohřbena a dokud bude odhalovat své zločiny, budou její následky i nadále mnohé děsit. „Prvotní hřích“ rumunské revoluce je totiž stále dost dobře vidět: spousta postkomunistických institucí vytvořených a řízených lidmi, kteří se závažně podíleli na zločinech komunistického režimu.
Zpočátku lidé pochopitelně rádi vidí pravdu obnaženou a zlo potrestáno.
Většina lidí by to ale raději viděla jen v televizi, aniž by to musela zažívat na vlastní kůži.
Rumunsko se proto musí rozhodnout, zda chce nebo nechce mít vůbec nějakou minulost.
Teprve pak budou občané Rumunska moci zhodnotit svou vlastní minulost a naučit se s ní žít.
Německé konzervativní krédo
Jen málo konceptů je tak elastických jako ,,konzervatismus``.
Na jednom konci spektra svých významů se konzervatismus (za posledních dvacet let) propracoval k tomu, že dnes bývá vnímán jako propagátor občanského života nenasytnosti a honby za prospěchem.
Na druhém konci spektra hledal konzervatismus v mnoha evropských zemích možná až příliš útěchu v pravicovém extremismu.
V dnešním Německu konzervatismus vznikal z neúspěchů Výmarské republiky, tedy ze zkušeností, které anglosaský konzervatismus nepoznal.
Tato historická etapa tak vysvětluje konzervatismus, který praktikují Křesťansko-demokratická unie (CDU) a Křesťansko-sociální unie (CSU), jež se zaměřují na umírněnost i vyváženost, ochranu tradičních hodnot i inovace a na ovládnutí německého politického středu.
V Německu se budou tento podzim konat federální volby, a tak o povaze německého konzervatismu ještě mnohé uslyšíme.
Při zvážení důrazu, jaký kandidát CDU/CSU na kancléře Edmund Stoiber klade na hospodářské úspěchy Bavorska, se někteří možná neubrání pocitu, že koalice se dostala pod nebezpečný vliv tržního konzervatismu praktikovaného v Americe, ,,kde je dnes už možné všechno``.
Jiní pak třeba pocítí spíše důraz německých konzervativců na společenské hodnoty a prohlásí, že jsme stejně statičtí jako sociální demokraté.
Pravda je nicméně mnohem složitější než tato jednoduchá srovnání, ale proto je i mnohem trvalejší.
Politika CDU/CSU se samozřejmě zakládá na myšlence svobody jednotlivce, ale my věříme v individualismus kalený západní kulturou a křesťanskou tradicí.
Na nespoutaný individualismus máme skeptický názor, neboť jsme si vědomi lidských hříchů a ještě mnohem hlouběji si uvědomujeme historické chyby a úchylky německých dějin 20. století.
Přes tento hluboce zakořeněný skepticismus o lidské povaze uznáváme lidský talent a dovednosti, jež jsou motorem pokroku a inovace, poněvadž věříme ve schopnost člověka napravovat chyby a omyly.
Tyto dva rysy, přestože se zdají neslučitelné a rozhodně se liší od hodnot vyznávaných americkými a britskými konzervativci, představují pevnou a zdravou základnu pro realistický pragmatismus a odklon od ideologické politiky - což je přesně taková politika, jakou teď Německo potřebuje.
Němečtí konzervativci rozhodně nechtějí nutit lidi k tomu, aby žili určitým způsobem, nýbrž se zasazují o politiku, která zná meze - meze státu, trhu a jednotlivce.
My politiku chápeme jako mechanismus k usmiřování přetrvávajících střetů, například takových, jaké existují mezi svobodou a bezpečností.
Jedna bez druhé je neudržitelná.
Bezpečnost bez svobody je k ničemu, a svoboda bez bezpečnosti - jak národní, tak hospodářské - nemá valný smysl.
Na těchto principech stojí sociální tržní ekonomika, k níž se i nadále hlásíme.
Nejúčinnějším prostředkem podpory ekonomického růstu je pro tuto ekonomiku konkurence, ale v případě potřeby či nutnosti v ní mají místo i intervence státu, jejichž cílem je zajistit rovnou příležitost, společenskou solidaritu a sociální rovnováhu.
K dalším cílům těchto zásahů patří také snaha zabránit ,,ekonomizaci`` všech aspektů občanského života.
Trh je totiž jen nástrojem pro řešení lidských problémů, nikoli odpovědí na ně.
Němečtí konzervativci si tuto skutečnost velmi dobře uvědomují a proto například usilují o rovnováhu mezi ekonomií a ekologií.
Cítíme globální odpovědnost za životní prostředí, a tudíž nemůžeme souhlasit s jednostrannými rozhodnutími jednotlivých národů, pokud tato rozhodnutí ignorují potřeby zbytku světa.
Globalizace je totiž nejen výzvou, ale i příležitostí.
Chceme-li se otevřít proudům globalizace, musíme rovněž posilovat místní instituce, jež pomáhají rozvíjet společenské svazky a identitu, jako jsou rodina, místní a regionální společenství, náboženské komunity či tradice dobrovolné spolupráce pracujících - které byly všechny v posledních letech zanedbávány.
To je onen princip ,,decentralizace``, který kdykoli a kdekoli je to možné, napomáhá přesunu rozhodovací moci na orgány státní správy, jež jsou co nejblíže k občanům.
Toto je obzvláště významné pro naše nazírání na Evropskou unii, kde se snažíme o účinnou rovnováhu mezi státem a Evropou.
Pro nás, německé konzervativce, nestojí evropská integrace a národní identita proti sobě - na rozdíl od našich odpůrců a mnoha dalších.
Vidíme je spíše jako dvě strany jedné mince.
Evropská unie vznikla z přesvědčení, že některých cílů lze dosáhnout jen spoluprací.
I po několika desetiletích Evropská unie stále potřebuje vázací sílu a legitimitu svých členských států i historických regionálních politických struktur v rámci těchto států, neboť společná evropská identita vzniká pomalu a zatím není schopna opodstatnit konstituční strukturu Unie.
Forma vlády, o níž se v Německu a po celé Evropě zasazujeme, je v podstatě založena na smyslu a významech morálního diskurzu a morálního rozhodování, a nikoli na domněle věčné pravdě jakéhosi abstraktního politického konceptu.
Totiž jen neustávající skepticismus vůči módním politickým všelékům - ražení jak statického, tak tržně fundamentalistického - je s to podpořit pluralismus a toleranci a zabránit narůstání byrokracie, která oslabuje naši ekonomiku.
V rychle měnícím se světě představuje tento skepticismus středu jediný soudný přístup, který by zodpovědná politická strana a vláda měla zaujmout.
Tímto lidským a realistickým pragmatismem se řídí právě náš politický přístup, poněvadž pouze takovýto přístup představuje naději na prosperující stabilitu, v jejímž rámci lze uskutečňovat nezbytné změny bez nebezpečí vzplanutí extremistických nálad či obav z budoucnosti.
Umírněnost, tolerance a schopnost reformy v rovné míře - to jsou hesla dnešního německého konzervatismu.
Německé blýskání v celosvětovém boomu
V roce 2004 rostla světová ekonomika tempem 5,1%, což bylo nejvyšší tempo růstu za posledních 28 let.
Indikátor světového ekonomického klimatu, který institut Ifo stanovuje ze čtvrtletních průzkumů 1 200 expertů v 90 zemích, se sice během prvních tří čtvrtletí roku 2005 mírně zhoršil, ale v posledním čtvrtletí opět vzrostl, což naznačuje pokračování boomu.
Růst v roce 2005 se odhaduje přibližně na 4,3% a podobné tempo lze očekávat i v roce 2006; nastává tedy období trvalého rychlého celosvětového růstu, nevídaného od sedmdesátých let minulého století.
Růst však není rovnoměrný.
Ve Spojených státech klesl počet expertů hodnotících současnou situaci příznivě; většina se jich domnívá, že se ekonomická situace v průběhu následujících šesti měsíců zhorší.
V asijských zemích včetně Číny je však optimismus nezlomný.
Totéž platí o východní Evropě, bývalých sovětských republikách a Latinské Americe.
Velkým překvapením je Evropa, u níž se na rozdíl od roku 2004 a první poloviny roku 2005 zdá, že dohání zbytek světa.
Zatímco v roce 2005 činil růst patnácti „starých“ členských zemí Evropské unie bídných 1,5%, Ifo očekává, že v roce 2006 se tempo růstu evropské patnáctky zrychlí na 2,1%.
Jistě, ekonomická výkonnost se bude u jednotlivých zemí EU značně lišit.
Zatímco Itálie se s růstem pouhých 1,1% stane loudalem, irská raketa neztratí sílu a vyžene reálný HDP vzhůru asi o 4,8%.
Obecně vzato si velké státy EU oproti menším členům stále povedou špatně – což není žádné překvapení vzhledem k faktu, že EU je v podstatě institucí, která pomáhá menším zemím překonat nevýhodu své malé velikosti tím, že rozšiřuje výhody velkého celku, jež byly dříve vyhrazeny jen větším zemím.
Vzestup zažívá dokonce i Německo jakožto největší evropská ekonomika.
Indikátor klimatu Ifo, který se v případě Německa opírá o měsíční průzkumy v sedmi tisících firmách, zaznamenal v druhé polovině roku 2005 skokové zvýšení a dosáhl nejvyšší hodnoty od růstového roku 2000, přičemž se zlepšuje i hodnocení současné situace a očekávání firem.
Po pěti letech stagnace se ekonomika konečně dala do pohybu.
Hnací silou je přitom vnější poptávka, neboť Německo jako druhý největší vývozce na světě těží z celosvětového boomu.
Export se v roce 2005 zvýšil o 6,2% a pro rok 2006 se očekává zvýšení o 7,4%.
Jak jsme však viděli v letech 2004 a 2005, export na vytvoření robustního růstu nestačí, pokud ho nenásleduje také domácí poptávka.
Dobrou zprávou pro Německo je, že momentálně roste i poptávka investiční.
Už druhá polovina roku 2005 byla sice docela dobrá, ale Ifo očekává, že investice do zařízení porostou v roce 2006 o zdravých 6%.
Po mnoha letech poklesu se mírně zvýší také investice do výstavby.
Očekává se, že celkový investiční růst dosáhne 2,9% – podle někdejších měřítek je to málo, ale na zraněnou německou náladu je to přesto hojivý balzám.
Pro Německo má navíc klíčový význam jakýkoliv investiční růst, poněvadž tato země podle nejnovější statistiky OECD trpí v současné době nejnižším podílem čistých investic na národním důchodu na světě.
A i když Německo zůstane světovým loudalem, rostoucí investiční poptávka jako taková přispěje k růstu HDP, který Ifo pro rok 2006 odhaduje na 1,7%.
Toto číslo se zdá v porovnání s většinou ostatních zemí malé.
Faktem je, že všechny členské země EU s výjimkou Itálie a Nizozemska porostou rychleji.
Všechno je však relativní: růstový trend Německa činí pouhých 1,1% a země je od roku 1995 nejpomaleji rostoucím členem EU.
Ve srovnání se skličující minulostí tak i Německo v současné době zažívá hospodářský boom.
Dokonce i německá nezaměstnanost, která od roku 1970 cyklicky narůstá, zaznamená v roce 2006 mírný pokles ze 4,8 na 4,7 milionu osob.
Dobrá ekonomická data posílí počáteční příznivý dojem z nové vlády Angely Merkelové.
Ta se skvěle uvedla na summitu EU, kde pomohla zprostředkovat kompromis mezi Británií a Francií v otázce unijního rozpočtu pro roky 2007-2013 (tím, že navýšila roční příspěvek Německa o další dvě miliardy eur).
Vláda možná k dobrým ekonomickým datům také trochu přispěla, když ohlásila seriózní snahu o konsolidaci německých veřejných financí – což je nezbytný předpoklad pro důvěru investorů.
Podle vlády srazí podstatné zvýšení daní do roku 2007 fiskální deficit pod hranici 3% HDP, kterou stanovuje Pakt stability a růstu – a kterou se pět let po sobě nepodařilo dodržet.
Skutečným testem německé vlády je trh práce.
Většina pozorovatelů se nyní shoduje, že Německo potřebuje něco podobného, jako je americká daňová sleva na dosažený příjem (EITC).
V Německu se tomu říká „aktivizační sociální pomoc“ nebo „kombi mzdy“, ale princip je stejný: stát by měl omezit množství peněz vyplácených za nicnedělání a platit více za účast na pracovním procesu.
Tím by se rozšířila distribuce mezd, vytvořila pracovní místa a udržela životní úroveň chudých.
Merkelová ve svém úvodním projevu v Bundestagu oznámila, že její vláda v roce 2006 takový systém zavede.
Pokud to nejsou jen plané řeči a kancléřka opravdu uskuteční seriózní reformu pobídkové struktury německého sociálního státu, mohla by být výsledkem vyšší zaměstnanost a strukturální hospodářský růst.
V dlouhodobém výhledu by to bylo pro EU – a pro globální ekonomiku – slibnější než poptávkou tažená výkonnost, které se Německo v současné době těší.
Globální agenda pro sedm miliard lidí
NEW YORK – Koncem příštího měsíce se narodí dítě – sedmimiliardtý občan planety Země.
Nikdy se nedozvíme, do jakých podmínek se narodil.
Víme však, že toto dítě vstoupí do světa obrovských a nepředvídatelných změn – ekologických, ekonomických, geopolitických, technologických i demografických.
Počet obyvatel na zeměkouli se od založení Organizace spojených národů v roce 1945 ztrojnásobil.
A navíc se neustále zvyšuje, což přináší odpovídající tlaky na půdu, energii, potraviny a vodu.
Rovněž globální ekonomika vyvolává tlaky: rostoucí nezaměstnanost, prohlubující se sociální nerovnost a vzestup nových hospodářských mocností.
Tyto trendy propojují osud a budoucnost dnešních sedmi miliard lidí jako nikdy dříve.
Žádný stát nemůže sám vyřešit obrovské globální výzvy jednadvacátého století.
Mezinárodní spolupráce je všeobecnou potřebou.
Šedesáté šesté zasedání Valného shromáždění OSN je obnovenou příležitostí k tomu, aby si jednotlivé země světa vytyčily úzké a krátkodobé zájmy a zavázaly se ke kooperativnímu úsilí o řešení dlouhodobých naléhavých otázek lidstva.
V době, kdy se všechny státy potýkají s individuálními výzvami, potřebujeme stanovit společnou celosvětovou agendu, která pomůže zajistit, že sedmimiliardté dítě i příští generace budou vyrůstat ve světě charakterizovaném trvalým mírem, prosperitou, svobodou a spravedlností.
Abych pomohl takovou budoucnost vytvořit, zaměřuji své druhé období ve funkci generálního tajemníka na pět globálních imperativů – pět generačních příležitostí utvářet zítřejší svět prostřednictvím dnešních rozhodnutí.
Prvním a největším z těchto imperativů je trvale udržitelný rozvoj.
Všichni musíme pochopit, že záchrana naší planety, vyzvednutí lidí z chudoby a pokračující hospodářský růst tvoří součást jediného boje.
Musíme propojit tečky mezi klimatickými změnami, nouzí o vodu, nedostatkem energie, globálním zdravím, potravinovou bezpečností a posílením významu žen.
Řešení jednoho problému musí být řešením všech.
V příštích pěti letech potřebujeme vytvořit novou ekonomickou vizi pro trvale udržitelný rozvoj a dosáhnout globálního konsensu o závazné dohodě v otázce klimatických změn.
Posílení hospodářského růstu, realizace rozvojových cílů tisíciletí a boj proti klimatickým změnám budou bez výjimky záviset na vytvoření nového energetického systému pro jednadvacáté století a jeho zpřístupnění všem lidem na planetě.
Druhou příležitostí je prevence jako rámec mezinárodní spolupráce.
V letošním roce dosáhne rozpočet na mírové operace OSN celkové hodnoty 8 miliard dolarů.
Představte si, kolik bychom mohli ušetřit, kdybychom se konfliktům vyhýbali – kdybychom místo vojáků vysílali na určitá místa například politické zprostředkovatelské mise.
Víme, jak se to dělá.
Naše bilance to dokazuje – v Guineji, v Keni nebo v Kyrgyzstánu.
Třetím imperativem je budování bezpečnějšího a jistějšího světa.
Při tomto úsilí se musíme odvážně stavět za demokracii, lidská práva a mír.
Letošek byl pro nás rokem významných úspěchů při obnovování a zajišťování míru – v Pobřeží slonoviny, Dárfúru, Egyptě i jinde.
V naší cestě za mírovou vizí však stále stojí nenávist a krveprolévání.
Na Blízkém východě musíme prolomit patovou situaci.
Palestinci si zaslouží stát.
Izrael potřebuje bezpečnost.
Obě strany chtějí mír.
Dojednané urovnání může tyto výsledky přinést a OSN je pro uzavření takového míru vhodnou platformou.
Stejně tak budeme pokračovat v úsilí o podporu demokratických vlád v Iráku, Afghánistánu, Demokratické republice Kongo a Sieře Leone.
A v zájmu všeho lidstva budeme rovněž dál prosazovat jaderné odzbrojení a nešíření, protože jsme si předsevzali vytvořit svět bez jaderných zbraní.
Čtvrtou velkou příležitostí je podpora zemí přecházejících na jiný režim.
Letošní dramatické události v severní Africe a na Blízkém východě inspirovaly lidi z celého světa.
Zasaďme se o to, ať je arabské jaro skutečným zdrojem naděje pro všechny.
V případě Libye vysíláme do země novou podpůrnou misi OSN, která bude tamním prozatímním orgánům pomáhat při budování nové vlády a právního řádu tak, aby odpovídaly tužbám libyjského lidu.
Předmětem zvláštního zájmu je pro nás Sýrie.
Už šest měsíců jsme v této zemi svědky eskalujícího násilí a útlaku.
Tamní vláda se opakovaně zavázala provést reformy a naslouchat svému lidu.
Nečiní to však.
Vhodný okamžik k zásahu je právě nyní.
Násilí musí ustat.
Posledním, leč nikoliv nevýznamným imperativem je práce se ženami a mladými lidmi a také práce pro ně.
Ženy obrazně řečeno podepírají více než polovinu oblohy a představují největší nevyužitý potenciál světa.
Potřebujeme jejich plné zapojení – ve vládách, ve firmách i v občanské společnosti.
OSN si stanovila jako vysokou prioritu podporovat ženy na všech úrovních své organizace a v letošním roce začala vůbec poprvé působit agentura UN Women, která prosazuje zájmy a práva žen z celého světa.
Sedm miliard lidí se dnes při řešení velkých celosvětových problémů upíná na Organizaci spojených národů.
Tito lidé vyznávají různá náboženství, žijí v odlišném prostředí, ale mají společné sny a tužby.
Naše globální budoucnost závisí na tom, zda získáme tyto talentované jednotlivce i s jejich všeobecnými právy pro společnou věc.
Nechť započne naše společná agenda.
Lekce globální občanské nauky
ISTANBUL – Skutečnost dramatické provázanosti světa je dobře známá.
Byli jsme svědky toho, jak finanční manipulace ve Spojených státech dokážou určovat hospodářský růst ve všech koutech světa, jak čínské emise oxidu uhličitého ovlivňují ve svých důsledcích úrodu a živobytí ve Vietnamu, Bangladéši, na Maledivách i jinde, jak epidemie propuknuvší v Mexiku ohrožuje rytmus veřejného života v USA nebo jak sopečný popel z Islandu ochromuje cestování napříč Evropou.
Dobře také známe těžkosti neoddělitelně spjaté s vytvářením a zaváděním opatření řešících globální problémy skrze národní státy a při hledání východiska z těchto nesnází se opíráme o dva obecné modely.
První z nich představuje široká škála nápaditých ad hoc aliancí a řešení.
Když se například ukázalo, že běžné nástroje péče o celosvětové veřejné zdraví jsou nedostatečné, ustavili jsme Globální fond pro boj proti tuberkulóze, AIDS a malárii.
Když se internet globalizoval, jeho správu jsme předali neziskové organizaci ICANN, která se zaštiťuje hlasy jednotlivých uživatelů internetu ve své správě – což je významný odklon od mezivládního multilateralismu.
USA, nejmocnější člen mezinárodní soustavy, mají sklon upřednostňovat ad hoc přístupy ke globální správě.
Vzhledem k jejich obrovským zdrojům a spojenectvím dávají ad hoc řešení Spojeným státům možnost účinně prosazovat své zájmy bez spleti trvalejších pravidel, zvyků a struktur.
Evropané se raději systematičtěji opírají o právní řád a o to, co vešlo ve známost jako paradigma globálních veřejných statků.
Zastánci tohoto přístupu poukazují v prvé řadě na existenci určitých zásadních celosvětových veřejných statků, přičemž nejsamozřejmějším příkladem je klima.
Pojem veřejných statků z definice znamená úkol pro kolektivní snažení.
Z paradigmatu globálních veřejných statků také plyne určitá souměřitelnost, ne-li uniformita způsobu, jímž reagujeme na rozličné celosvětové výzvy vyžadující kolektivní činnost.
Američané toto očekávání souměřitelnosti obvykle pociťují jako dusivé, kdežto pro Evropany je uklidňující a osvobozující.
(Rozvojový svět se této debaty velkou měrou neúčastní, kromě význačných výjimek, které se projevují rozhorlením nad nespravedlností vrostlou do statu quo, okořeněným obstrukční politikou.)
Tak jako u mnoha jiných zásadních otázek je nepravděpodobné, že by se napětí mezi těmito dvěma přístupy jednou provždy rozřešilo.
Pravděpodobnější je, že obklopeni tímto napětím budeme žít dlouho, přičemž důraz na jednotlivé přístupy bude kolísat.
Bylo by tudíž mnohem přínosnější zaměřit se na jisté zanedbávané téma: jaké povinnosti máme vůči lidem, kteří nejsou našimi krajany?
Myšlenkové proudy zaměřené na ad hoc přístup i na celosvětové veřejné statky se této otázce vyhýbají, avšak bez nějaké funkční odpovědi na tuto otázku nám chybí kompas, podle něhož bychom se v naší sílící globální provázanosti orientovali.
Musíme si uvědomit, že globální řízení není technokratický rébus, jejž má za úkol vyřešit důmyslné institucionální uspořádání.
Nelze uzavřít účinnou společenskou smlouvu, aniž bychom výslovně chápali své vzájemné povinnosti – jakož i práva, která společně s těmito povinnostmi vznikají.
Odpovědi musíme hledat nejen v projevech pronesených při Valném shromáždění Organizace spojených národů nebo během Světového ekonomického fóra v Davosu, ale také v rozhovorech, jež vedeme s přáteli, rodinnými příslušníky a s kolegy.
Musíme uvažovat o všech povinnostech, jež jsme ochotni dobrovolně přijmout, a pak své odpovědi prodiskutovat s ostatními.
Z toho pramení nutnost začít uvažovat – bez paniky a spěchu a s veškerou důkladností a uvážlivostí, již takové hovory vyžadují – o globální občanské nauce.
Současné i pravděpodobné budoucí hladiny celosvětové propojenosti a provázanosti nám umožňují tuto konverzaci zahájit a vyžadují to od nás.
Ať už si to uvědomujeme nebo ne, o srovnatelných věcech hovoříme každý den.
Miliony lidí například dennodenně uhánějí vysokou rychlostí v tuně kovu, a to v naprosté blízkosti dalších lidí, kteří dělají totéž.
Nepatrné pootočení volantu špatným směrem by způsobilo katastrofu, a přece bezstarostně uháníme, protože spoléháme na rozumná očekávání ohledně chování ostatních řidičů.
Naše očekávání vůči ostatním řidičům, která slouží ke snížení teoretických rizik jízdy vozidlem, mohou existovat jen proto, že se lidé drží určitého rámce zákonů, zvyků a konvencí týkajících se řízení automobilů.
Ve světě, který je čím dál provázanější vzájemnou závislostí, potřebujeme podobný globální rámec, abychom svému uvažování zajistili relativní klid.
Tento rámec se musí zakládat na nauce o globálním občanství, soustavě vědomých povinností, jichž jsme po zralé úvaze ochotni se ujmout – a odpovídajících práv, která jsme připraveni si nárokovat.
Abychom si formát globální občanské nauky představili, je užitečné strávit 15 minut úvahami nad tím, co bychom řekli novorozenci, s jehož příchodem nás na planetě bude sedm miliard (což se očekává za necelých tisíc dní), o postavení člověka, které na ni či na něj čeká.
Tento hypotetický rozhovor by nám pomohl provést inventuru celosvětových podmínek, k jejichž vzniku jsme všichni přispěli, a postrčil by nás na cestu za uvědoměním si našich stěžejních povinností vůči ostatním a vůči příštím generacím – což je právě jádrem nauky o globálním občanství.
Globální konsenzus proti terorismu
Zmíníte-li se o Organizaci spojených národů, první reakce se nejspíš bude týkat současného skandálu kolem programu ropa za potraviny a toho, jak skandál ovlivní schopnost generálního tajemníka Kofiho Annana organizaci vést po zbývající rok a půl jeho pobytu v úřadu.
V OSN se však odehrává mnohem víc než jen vyšetřování.
Na spadnutí je reforma – zčásti kvůli skandálu, ale rovněž kvůli neschopnosti OSN účinně řešit vážné problémy sahající od Rwandy a Kosova až po Irák a nejnověji Súdán.
I nejhorlivější zastánci OSN si nyní uvědomují, že změna je nezbytná, má-li organizace významně přispět k mezinárodnímu míru a bezpečnosti.
Část debat o reformě se týká složení Rady bezpečnosti OSN.
Rada bezpečnosti je ztělesněním toho, jak si Spojenci z druhé světové války představovali poválečný svět a způsob jeho řízení.
Právě díky tomu lze vysvětlit, proč bylo značně vysílené Francii uděleno stálé členství v Radě – a proč bylo opominuto Německo a Japonsko (a tehdy ještě nikoliv nezávislá Indie).
Obhajovat současnou skladbu Rady bezpečnosti nelze; potřeba reformy je mimo veškerou diskusi.
Avšak navrhnout konkrétní přístup, který získá širokou mezinárodní podporu, bude krajně obtížné.
Velká Británie a Francie budou vzdorovat výměně svého členství za jediné křeslo pro EU, zatímco udělení stálého členství Německu by pouze zjitřilo problém relativní nadreprezentace Evropy.
Pákistán by protestoval proti přizvání Indie do Rady bezpečnosti; Argentina, Chile a Mexiko proti přizvání Brazílie; Nigérie proti přizvání Jižní Afriky (a naopak); a několik zemí, mimo jiné Čína, Indonésie a Jižní Korea, by mohlo vystoupit proti vytvoření permanentího křesla pro Japonsko.
Náprava Rady bezpečnosti si nesporně vyžádá značné množství času a úsilí.
Než se tak stane, je třeba konat důležitou práci.
Jednou plodnou cestou by bylo jednat v souladu s doporučeními Výboru na vysoké úrovni, schválenými Annanem; konkrétně jde o to, aby všechny členské státy OSN veřejně vystoupily s prohlášením, že terorismus nemá v dnešním světě místo.
To bude těžší, než se zpočátku zdá.
Mezinárodní společenství už příliš dlouho toleruje terorismus – záměrné zabíjení civilistů a lidí neúčastných bojů nestátními subjekty z politických důvodů – s odůvodněním, že někdy „kdo je podle jedněch terorista, je podle jiných bojovník za svobodu“.
Historici si mohou dovolit luxus debat nad tím, zda terorismus mohl být za určitých okolností v dějinách ospravedlnitelný.
My však ne.
Moderní terorismus je příliš zhoubný, než abychom ho mohli tolerovat, natož podporovat.
Zbraně hromadného ničení – jaderné, biologické a chemické – jsou věrné svému názvu a jejich použití nemůže omlouvat žádný důvod.
Jak navíc v roce 2001 prokázaly teroristické útoky na Ameriku, zbraněmi hromadného ničení se mohou stát tak všední nástroje, jako je nůž na rozřezávání krabic, jestliže s jejich pomocí útočník využije slabostí moderního, globalizovaného života.
Terorismus je ještě méně ospravedlnitelný proto, že v současnosti existují politické způsoby prosazování politických cílů.
Palestinci mohou o svém budoucím vztahu k Izraeli vyjednávat a spolehnout se na pomoc ze strany Ameriky, Ruska, Evropy i OSN.
Iráčané si zvolili své vlastní zástupce a brzy si napíší ústavu.
Nikdo, kdo prosazuje rozumné cíle a je ochoten ke kompromisu, nemůže tvrdit, že jedinou volbou, která jemu nebo jeho skupině zbývá, je terorismus.
Svět už proti terorismu podnikl některé významné kroky.
Dvanáct mezinárodních úmluv a bezpočet rezolucí OSN zavazuje vlády k tomu, aby odporovaly braní rukojmích, unášení civilních letadel a obecněji terorismu.
Obdobně platí, že mandát Pracovní skupiny pro finanční činnost (FATF), vytvořené v roce 1989 pro potírání praní peněz, se rozrostl a zaměřil se zejména na potlačování financování terorismu.
Rezoluce č. 1373 Rady bezpečnosti OSN, přijatá po útocích z 11. září, vyzývá státy k tomu, aby neposkytovaly teroristům útočiště, předaly spravedlnosti každého, kdo má nějaké vazby na terorismus, potíraly nábor nových členů do teroristických skupin, blokovaly snahu teroristů o získání zbraní a spolupracovaly s dalšími vládami a mezinárodními organizacemi při sledování podezřelých a posilování bezpečnosti.
Co však chybí, je třináctá úmluva, jež by zaplnila mezeru, která vládám umožňuje rozhodovat se, co představuje terorismus a co ne.
Je potřeba dosáhnout široké shody na tom, že záměrné zabíjení civilistů a lidí nezúčastněných bojů je nepřijatelné a že ten, kdo dohodu poruší nebo její porušování podporuje, musí být potrestán.
Samozřejmě že taková úmluva nezabrání budoucím teroristickým činům.
Jde však o ideje.
Terorismus je potřeba zbavit legitimity, jako se stalo v případě otroctví.
Až k tomu dojde, vlády i jednotlivci si dobře rozmyslí, zda se budou na terorismu podílet; taktéž by to mělo usnadnit shromažďování podpory pro mezinárodní opatření proti těm, kdo všemu navzdory teroristické činy provádějí.
Už v raném věku se nám vštěpuje, že cíl nemůže světit prostředky.
Je na čase tento princip uplatnit v praxi, dřív než mnoho dalších nevinných obětí přijde o život.
Globální zelená dohoda
BRUSEL – V Evropě jsme vyslyšeli varování ohledně změny klimatu.
Víme, že když se naše průmyslové, energetické, dopravní a potravinářské soustavy nezmění, mohli bychom v tomto století čelit katastrofálnímu vzestupu teplot o víc než 3°C.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Když jsme dospěli ke konci roku 2020, nejteplejšího roku zaznamenaného v Evropě, my v Evropské unii jsme přijali kolektivní rozhodnutí snížit své emise skleníkových plynů do roku 2030 o nejméně 55 % oproti úrovním roku 1990.
Evropská komise nyní tento závazek naplňuje konkrétními změnami politik a Evropská investiční banka poskytuje tomuto úsilí oporu svou finanční silou.
Přítomná dekáda je pro naši planetu okamžikem hop, nebo trop.
Abychom se vypořádali s bezprostředními výzvami, které před námi leží, naše dvě organizace svolávají vlády, mezinárodní instituce a investory na mezní událost „Investing in Climate Action“ (Investování do klimatické akce), která proběhne 24. března 2021.
Tato událost svede dohromady světové lídry, aby se podělili o své plány na realizaci nezbytných politik na domácí scéně a zajištění mezinárodní koordinace.
Vynasnaží se rovněž pomoci investorům a podnikatelským lídrům k lepší orientaci v prostředí utvářeném politikami, v jejichž rámci budou přinejmenším v příštích deseti letech působit.
Klimatická akce vyžaduje dalekosáhlou strukturální změnu a nesmírné výše investic po celém světě.
Jen v Evropě si dosažení cíle pro snížení emisí do roku 2030 vyžádá odhadem 350 miliard eur dodatečných investic ročně.
Vedle ceny za nicnedělání tento údaj však bledne.
Ke zvládnutí této investiční výzvy se EIB, největší multilaterální věřitel světa, stala klimatickou bankou EU, uvádějící veškeré své aktivity do souladu s cíli nastíněnými v Pařížské dohodě.
EIB se kromě jiného zavázala podpořit v příštích deseti letech investice ve výši bilionu eur do klimatické akce a environmentální udržitelnosti.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Samotné financování nás ale neposune tam, kam je zapotřebí se dostat.
Potřebujeme také podrobný plán, cestovní mapu, a proto Evropská komise v prosinci 2019 představila Zelenou dohodu pro Evropu.
Naváděním transformace ke konkurenceschopné ekonomice šetrně využívající zdroje usiluje coby nová evropská strategie růstu o proměnu EU ve spravedlivější společnost, která prosperuje a má se líp.
Nejzazším cílem je dosáhnout do roku 2050 nulových emisí skleníkových plynů.
EU však představuje méně než 10 % globálních emisí, takže pouze evropská aktivita ke zpomalení globálního oteplování stačit nebude.
Abychom vzestup globální teploty udrželi co nejblíž k 1,5°C, musíme dekarbonizaci podpořit i za našimi hranicemi.
Proto potřebujeme globální zelenou dohodu.
Stanovili jsme si za tím účelem tři investiční priority.
Zaprvé musíme zajistit, aby byly všude přijaty nejvyspělejší čisté technologie.
Navzdory slušnému pokroku při zavádění obnovitelné energetiky se 40 % světové elektřiny stále vyrábí z uhlí, nejšpinavějšího zdroje energie.
S hospodářským rozvojem přichází vyšší poptávka po elektřině, a tedy zodpovědnost za zavádění zelených technických řešení a napojení světa na čisté rozvodné sítě.
Evropa je připravena investovat do všeho od programů zelené elektrifikace v Africe přes projekty dekarbonizace průmyslu v Asii po využití baterií v Latinské Americe.
Chceme také sdílet odborné znalosti v oblasti adaptace na změnu klimatu, společně s technikou pro zvládání záplav, vyspělými nástroji pro předpověď počasí a odolnou infrastrukturou.
Za pomoci finančních nástrojů i znalostí na podporu úsilí o adaptaci na klimatickou změnu využije EIB svých zdrojů k pákovému posílení soukromých investic do této kritické oblasti.
Naší druhou prioritou je investovat do průlomových zelených technologií jako nikdy dřív.
Takový výzkum a vývoj je jednak nezbytný, jednak představuje obrovskou tržní příležitost.
Skupina zemí, na něž připadá polovina světových emisí skleníkových plynů, už přijala „čisté nulové“ cíle a další budou jistě následovat.
Aby mety dosáhly, budou všechny potřebovat evropské technologie a investice.
Pulzujícími exportními sektory EU se mohou stát čistý vodík, příbřežní obnovitelná energetika i řešení pro skladování energie.
Konečně musíme vzít za sovu myšlenku „cirkulární ekonomiky“.
Za současného stavu si od planety bereme víc, než si může dovolit dávat, a důsledky této přemíry braní budou s každým uplynulým rokem dramatičtější a ničivější.
Musíme naléhavě snížit environmentální a uhlíkovou stopu zboží, které spotřebováváme.
Abychom to dokázali, namísto neustálé výroby a importu nového zboží a těžby stále většího množství surovin je nutné investovat do cirkulárních technologií, které zdroje opětovně využívají.
Cirkulární ekonomika má obrovský potenciál nejen snižovat naši závislost na vzácných zdrojích, ale také vytvářet pracovní místa.
Jak Evropa nadále ukazuje, zelená dohoda není jen ekologická politika; je to ekonomická a geopolitická nezbytnost.
Je tomu pět let, co se sešlo 196 zemí a podpisem Pařížské dohody se zavázaly udržet průměrnou globální teplotu do 2°C – ale ideálně do 1,5°C – oproti předprůmyslové úrovni.
Zatím je tento závazek teprve potřeba doplnit dostatečnou aktivitou.
Je načase zvýšit své ambice a urychlit pokrok.
Právě to bude naším poselstvím světu na setkání „Investování do klimatické akce“ dne 24. března.
S cílem postavit se klimatické výzvě čelem musíme všichni spojit síly – nejen vlády, ale i firmy, města, finanční ústavy a občanská společnost.
Evropa má nástroje, dovednosti a znalosti, aby svým příkladem razila cestu.
Musíme své vůdčí postavení v oblasti klimatické politiky přetavit v pozici lídra na trhu, abychom zajistili vznik globální zelené dohody.
Pusťme se do práce.
Nový globální zelený úděl
NAIROBI – Ve chvíli, kdy překotně roste nezaměstnanost, přibývá bankrotů a burzy padají volným pádem, se může na první pohled zdát rozumné hodit boj proti změně klimatu za hlavu a investice do ochrany životního prostředí zabrzdit.
Právě to by ale byla drtivá chyba jak okamžitého, tak mezi generačního dosahu.
Aniž by už beztak přetížené a vysílené globální hospodářství dále zatěžovaly, ekologické investice jsou přesně tím, co znovu dá lidem práci, rozproudí objednávky a napomůže obnově sil a zdraví ekonomik.
V minulosti se zájem o životní prostředí pokládal za luxus; dnes jde o nezbytnost – což je fakt, který si už sice někteří tvůrci ekonomiky uvědomují, ale zdaleka ne všichni.
Velkou část stimulačního balíčku prezidenta Baracka Obamy v hodnotě 825 miliard dolarů ve prospěch Spojených států tvoří podpora obnovitelné energie, zateplení milionu domů a zkvalitnění tamní neefektivní elektrické sítě.
Takové investice by mohly vytvořit odhadem pět milionů pracovních míst pro „zelené límečky“, stát se vzpruhou stavebnictví a projektové přípravy a vrátit Ameriku k neméně významné snaze potlačovat změnu klimatu a usilovat o energetickou bezpečnost.
Zeleného blýskání na lepší ekonomické časy si povšimla i Korejská republika, kde poprvé po více než pěti letech ubývá pracovních míst.
Vláda prezidenta Lee Myung-Baka plánuje, že investuje 38 miliard dolarů, aby zaměstnala lidi sanací čtyř hlavních řek a snižováním rizika katastrof výstavbou hrází a zařízení ke zpracování vod.
Mezi další prvky Leeova plánu patří budování přepravních sítí přívětivých k životnímu prostředí, například vysokorychlostních železnic a stovek kilometrů cyklostezek, a výroba elektřiny z odpadního metanu ze zavážkových skládek.
Balíček počítá také s investicemi do technologií hybridních vozidel.
Podobné balíčky „Nového zeleného údělu“ k oživení zaměstnanosti se teď připravují v Číně, Japonsku a ve Velké Británii.
V rozvojových zemích jsou neméně opodstatněné, co se týče pracovních míst, potírání chudoby a tvorby nových příležitostí v době, kdy komoditní ceny i vývozy obestírá čím dál větší nejistota.
V Jižní Africe se krize jako příležitosti chápe vládou zaštítěná iniciativa Working for Water, která zaměstnává přes 30 tisíc lidí, včetně žen, mladých lidí a postižených.
Země vynakládá zhruba 60 milionů dolarů ročně na boj proti nepůvodním invazním rostlinám, které ohrožují domorodou divočinu, zásoby vody, významné turistické destinace i zemědělskou půdu.
Tyto práce se budou rozšiřovat, protože víc než 40 milionů tun zavlečených invazních rostlin se bude sklízet jako palivo pro elektrárny.
Vznikne tak odhadem 500 megawattů elektrické energie, což se rovná 2% tamní spotřeby elektřiny, a dále také přes 5000 pracovních míst.
Je tedy jasné, že některé země dnes mají za to, že k nejlepším sázkám na oživení patří environmentální investice do infrastruktury, energetických soustav a ekosystémů.
Ostatní si možná nejsou jistí potenciální návratností investic do služeb ekosystémů, jako je zadržování uhlíku v lesích, nebo do obnovitelné energie pro 80% Afričanů, kteří mají přístup k elektřině.
Ještě další možná jednoduše nevědí, jak příkladu následovat.
Program Organizace spojených národů na ochranu životního prostředí (UNEP) svolal na počátek února některé z předních ekonomů do newyorského ústředí OSN.
Rozpracuje se Nový globální zelený úděl, šitý na míru různým národním neduhům, aby světovým lídrům a ministrům pomohl sestavit stimulační balíčky, které budou účinkovat na několika frontách.
Nový globální zelený úděl, zahájený UNEP v podobě koncepce v říjnu 2008, reaguje na současnou ekonomickou malátnost.
Kdyby se však tyto stimulační balíčky moudře vynaložily, mohly by vyvolat dalekosáhlé a transformační trendy a připravit půdu pro udržitelnější, naléhavě potřebnou zelenou ekonomiku pro jedenadvacáté století.
Biliony dolarů, které jsou nyní v pohotovosti, aby řešily současné strasti, společně s biliony dolarů, jež mají v záloze investoři, představují příležitost, jaká byla ještě před pouhými 12 měsíci nepředstavitelná: máme šanci otočit kormidlem směrem k účinnějšímu využívání zdrojů a důmyslnějšímu jednání, který může řešit problémy sahající od změny klimatu přes nedostatek přírodních zdrojů a vody až po úbytek druhové rozmanitosti.
Slepě pumpovat dnešní záchranné miliardy do starých průmyslových odvětví a vyčerpaných ekonomických modelů je vyhazování peněz a zadlužování se na úkor budoucnosti našich dětí.
Političtí předáci namísto toho musí těchto neočekávaných peněz využít k investicím do inovací, k propagaci udržitelných podniků a podpoře nových schémat slušné, dlouhodobé zaměstnanosti.
Globální mračna ze všech stran
NEW YORK – Temná, těžknoucí finanční a ekonomická mračna se, jak se zdá, stahují ze všech stran: z eurozóny, Spojených států, Číny i odjinud.
Globální ekonomika roku 2013 by skutečně mohla být velmi krušným krajem, v němž budeme hledat přístřeší.
V prvé řadě se zhoršuje krize eurozóny, neboť euro zůstává příliš silné, programy fiskálních úspor s ostrým nástupem v mnoha členských zemích prohlubují recesi a zadrhnutí úvěrů na periferii a vysoké ceny ropy podlamují vyhlídky na zotavení.
Bankovní soustava eurozóny se balkanizuje, poněvadž jsou odřezávány přeshraniční a mezibankovní úvěrové vazby a únik kapitálu by se mohl proměnit v plnohodnotný run na periferní banky, pokud Řecko v příštích několika měsících podstoupí neřízený výstup z eura, což je pravděpodobné.
Nadto se stupňuje nápor v oblasti daní a suverénního dluhu, protože rozpětí úrokových sazeb u Španělska a Itálie se vrátilo na neudržitelná maxima.
Eurozóna může vyžadovat nejen mezinárodní sanaci bank (jako naposledy ve Španělsku), ale i plnou sanaci suverénního aktéra ve chvíli, kdy ochranné valy v eurozóně a na mezinárodní úrovni nebudou dostačovat na úkol podepřít Španělsko a Itálii.
Nadále je tudíž možný neřízený rozpad eurozóny.
Dále na západě slábne ekonomická výkonnost USA, kde růst za první čtvrtletí dosáhl bídných 1,9 % – zřetelně pod úrovní potenciálu.
V dubnu a v květnu ochabla tvorba pracovních míst, takže do konce roku USA mohou dosáhnout pádové rychlosti.
Co je ještě horší, roste riziko recese s dvojitým propadem v příštím roce: i když se to, co vypadá jako blížící se fiskální sráz, projeví jen jako slabší brzda USA, pravděpodobné zvýšení některých daní a omezení některých transferových plateb sníží růst disponibilního příjmu a spotřeby.
Nad otázkou fiskální korekce navíc zřejmě přetrvá politický pat, nehledě na to, zda listopadové prezidentské volby vyhraje Barack Obama nebo Mitt Romney.
Nové bitky o dluhový strop, rizika znehybnění vlády a snížení ratingů by mohly dále stlačit spotřebitelskou a podnikatelskou důvěru a tím snížit výdaje a urychlit úprk do bezpečí, který by zjitřil propad na akciových burzách.
Na východě by se Čína, jejíž růstový model je neudržitelný, mohla do roku 2013 dostat pod hladinu, neboť tamní propad investic pokračuje a reformy zaměřené na podporu spotřeby jsou příliš málo příliš pozdě.
Nové čínské vedení musí urychlit strukturální reformy s cílem snížit národní úspory a zvýšit podíl spotřeby na HDP; rozpory uvnitř vedení nad tempem reforem, společně s pravděpodobností zádrhelů při politické změně, však naznačují, že reforma bude probíhat rychlostí, která jednoduše nebude dostatečná.
Už hospodářské zpomalení v USA, eurozóně a Číně znamená obrovskou brzdu růstu pro další rozvíjející se trhy, vzhledem k jejich obchodním a finančním vazbám s USA a Evropskou unií (to znamená, že k žádnému „odpojení“ nedošlo).
Zároveň růst poškozuje absence strukturálních reforem na rozvíjejících se trzích, společně s jejich posunem k silnějšímu státnímu kapitalismu, což také oslabí jejich odolnost.
Konečně, do roku 2013 by na Středním východě mohly přijít do varu dlouho doutnající pnutí mezi Izraelem a USA na jedné straně a Íránem na druhé straně ohledně šíření jaderných zbraní.
Současná jednání pravděpodobně selžou a ani zpřísněné sankce nemusí Írán odradit od snahy vyrobit jaderné zbraně.
Jelikož USA a Izrael nejsou ochotné přistoupit na zadržování jaderného Íránu pomocí odstrašování, vojenská konfrontace v roce 2013 by vyvolala obrovský vzestup cen ropy a globální recesi.
Tato rizika už zjitřují ekonomické zpomalení: akciové trhy klesají po celém světě, což má záporný efekt bohatství na spotřebu a kapitálové výdaje.
Výpůjční náklady se u zadlužených suverénů zvyšují, úvěry na příděl podrývají malé a střední podniky a klesající komoditní ceny snižují příjem exportních zemí.
Pod vlivem sílící averze vůči riziku se ekonomičtí aktéři přiklánějí k čekání, jak se situace vyvine, takže zpomalení se zčásti stává sebenaplňujícím se proroctvím.
Ve srovnání s roky 2008-2009, kdy tvůrci politik měli dostatek prostoru k aktivitě, dnes měnovým a fiskálním orgánům dochází v politikách střelivo (anebo cyničtěji řečeno, králíci, které by tahali z politického klobouku).
Měnovou politiku svazuje blízkost k nulovým úrokovým sazbám a opakované vlny kvantitativního uvolňování.
Ostatně ekonomiky ani trhy už nenarážejí na problémy s likviditou, ale spíš na krize úvěrů a insolvence.
Současně neudržitelné rozpočtové schodky a veřejné dluhy ve většině vyspělých ekonomik výrazně omezují prostor pro další fiskální stimulaci.
V době, kdy snižování soukromého i veřejného zadlužení v zemích hospodařících s deficitem běžného účtu potlačuje domácí poptávku a strukturální potíže v přebytkových zemích mají tytéž důsledky, je využívání směnných kurzů k podpoře čistých vývozů hra s nulovým součtem.
Vždyť slabší měna a lepší obchodní bilance v některých zemích nutně znamenají silnější měnu a slabší obchodní bilanci v jiných zemích.
Schopnost podpořit, izolovat a sanovat banky a další finanční ústavy přitom omezuje politika a neschopnost téměř insolventních suverénů odsát další ztráty ze své bankovní soustavy.
Suverénní riziko se tak teď mění na riziko bankovní.
Suverénní aktéři skutečně odhazují větší díl svého veřejného dluhu do bilancí bank, zejména v eurozóně.
Aby se v eurozóně předešlo neřízenému výsledku, dnešní fiskální úspory by měly být mnohem povlovnější, nový fiskální kompakt EU by měl doplnit určitý růstový kompakt a mutualizací dluhu (eurobondy) by se měla zavést fiskální unie.
Dále je potřeba iniciovat vznik úplné bankovní unie, která začne pojištěním depozit napříč eurozónou, a zvážit kroky k silnější politické integraci, i když Řecko odejde z eurozóny.
Německo se bohužel všem těmto klíčovým politickým opatřením vzpírá, neboť strnule upírá zrak na úvěrové riziko, jemuž by při silnější ekonomické, fiskální a bankovní integraci byli vystaveni jeho daňoví poplatníci.
Pravděpodobnost katastrofy v eurozóně tak sílí.
Přestože mračno nad eurozónou může být největší z těch, která se protrhnou, není jediné, jež globální ekonomiku ohrožuje.
Připravte se na zlé časy.
Síť globálních řešení
NEW YORK – K velkým sociálním změnám obvykle dochází na několika frontách.
Hlavní roli mohou hrát převratné technické objevy – parní stroj, počítače, internet.
Vizionáři jako Mahátma Gándhí, Martin Luther King a Nelson Mandela zase mohou inspirovat volání po spravedlnosti.
A političtí lídři mohou stát v čele širokého reformního hnutí, jako v případě Franklina Roosevelta a plánu New Deal.
Naše generace naléhavě potřebuje odstartovat další éru velkých sociálních změn.
Tentokrát musíme jednat na záchranu planety před ekologickou katastrofou způsobenou člověkem.
Každý z nás tuto výzvu téměř denně vnímá.
Vlny veder, sucha, záplavy, lesní požáry, tající ledovce, znečištěné řeky i extrémní bouře, to vše dramaticky rostoucím tempem sužuje planetu v důsledku lidské činnosti.
Naše globální ekonomika dosahující objemu 70 bilionů dolarů ročně vyvíjí na životní prostředí nevídaný tlak.
Budeme potřebovat nové technologie, chování i etiku podložené solidními důkazy, abychom našli kompromis mezi dalším hospodářským rozvojem a trvalou ekologickou udržitelností.
Generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun přijímá tuto bezprecedentní výzvu ze své jedinečné pozice na křižovatce globální politiky a společnosti.
Na politické úrovni je OSN místem setkávání zástupců 193 členských států, kteří jednají o mezinárodním právu a vytvářejí mezinárodní zákony, jakým byla důležitá smlouva o klimatických změnách přijatá na Summitu Země v Riu v roce 1992.
Na úrovni globální společnosti zase OSN zastupuje světové občanstvo, ono „my, lid“, jak stojí v Chartě OSN.
Na této úrovni se OSN zabývá právy a závazky nás všech, včetně budoucích generací.
V uplynulých dvou desetiletích nenašly vlády dost řešení ekologických hrozeb.
Politikům se nepodařilo zavést odpovídajícím způsobem do praxe dohody přijaté na Summitu Země v roce 1992.
Pan Ki-mun ví, že rázný postup vlád je i nadále životně důležitý, ale zároveň si uvědomuje, že významnější roli musí hrát také občanská společnost – zvláště proto, že až příliš mnoho vlád a politiků je v zajetí partikulárních zájmů a příliš málo politiků přemýšlí v časovém horizontu sahajícím za příští volby.
Aby obdařil globální společnost mocí jednat, zahájil Pan Ki-mun smělou novou globální iniciativu a já jsem vděčný, že se na ní mohu dobrovolně podílet.
Síť trvale udržitelných rozvojových řešení OSN představuje silný nástroj k mobilizaci globálních znalostí s cílem zachránit planetu.
Základní myšlenkou je využít globální sítě znalostí a postupů k identifikaci a demonstraci nových, špičkových přístupů k trvale udržitelnému rozvoji po celém světě.
Síť bude fungovat po boku vlád, institucí OSN, organizací občanské společnosti a soukromého sektoru a současně je bude podporovat.
Lidstvo se potřebuje naučit nové postupy, jak produkovat a využívat nízkouhlíkovou energii, trvale udržitelným způsobem pěstovat potraviny, budovat města, v nichž se dá bydlet, a spravovat globální statky v podobě oceánů, biodiverzity a atmosféry.
Čas se však velmi rychle krátí.
Dnešní milionová města se například musí už dnes potýkat s nebezpečnými vlnami veder, stoupající hladinou moře, extrémnějšími bouřemi, strašlivými dopravními zácpami a znečištěním vzduchu a vody.
Zemědělské oblasti už dnes potřebují získat větší odolnost vůči stále prudším výkyvům počasí.
A když jeden region v jednom koutě světa vyvine lepší způsob, jak řešit dopravu, energetické potřeby, dodávky vody nebo zásobování potravinami, měly by se tyto úspěchy rychle stát součástí globální znalostní základny, což umožní ostatním regionům, aby měly z těchto poznatků rovněž brzký prospěch.
V nové znalostní síti OSN hrají zvláštní roli univerzity.
Přesně před 150 lety, totiž v roce 1862, založil Abraham Lincoln v Americe univerzity subvencované federální vládou, které pomáhaly místním komunitám zlepšovat zemědělskou produkci a kvalitu života prostřednictvím vědy.
Dnes potřebujeme ve všech koutech světa univerzity, které budou společnostem pomáhat s řešením problémů snižování chudoby, čisté energie, trvale udržitelných dodávek potravin i všeho ostatního.
Pokud se světové univerzity vzájemně propojí a zveřejní své studijní programy na internetu, mohou ještě účinněji objevovat a podporovat vědecká řešení složitých problémů.
Rovněž světová podniková sféra se může významně podílet na trvale udržitelném rozvoji.
Dnes má firemní sektor dvě tváře.
Na jedné straně je studnicí nejmodernějších trvale udržitelných technologií a průkopníkem výzkumu a vývoje, prvotřídního managementu a vedení v oblasti ekologické udržitelnosti.
Zároveň však agresivně lobbuje za vykleštění ekologických regulací a seškrtání firemních daní a vyhýbá se vlastní zodpovědnosti za ekologickou destrukci.
Někdy stojí tatáž firma na obou frontách.
Naléhavě potřebujeme, aby se k Síti trvale udržitelných rozvojových řešení připojily prozíravé firmy.
Jsou totiž ideálně uzpůsobené k tomu, aby proměňovaly nové myšlenky a technologie v zahajovací pilotní projekty, a tím urychlovaly cykly globálního učení.
Neméně důležité je, že potřebujeme, aby dostatečné množství firemních šéfů tlačilo na své kolegy, aby zanechali antiekologického lobbování a financování volebních kampaní, které ve výsledku vede k nečinnosti vlád.
Trvale udržitelný rozvoj není krátkodobý úkol, nýbrž generační výzva.
Zavádění nových energetických, potravinářských, dopravních a dalších systémů nepotrvá léta, nýbrž desítky let.
Dlouhodobá povaha tohoto úkolu nás však nesmí ukolébat.
S novou koncepcí našich výrobních soustav musíme začít ihned – právě proto, že cesta změn bude tak dlouhá a že ekologické nástrahy jsou již dnes tak palčivé.
Na letošním červnovém summitu Rio+20 se světové vlády dohodly, že v oblasti trvale udržitelného rozvoje přijmou novou sadu cílů pro období po roce 2015, a navážou tak na úspěchy Rozvojových cílů tisíciletí při snižování chudoby, hladu a nemocí.
V éře po roce 2015 půjdou boj proti chudobě a boj za ochranu životního prostředí ruku v ruce a budou se vzájemně posilovat.
Generální tajemník OSN Pan Ki-mun už inicioval několik globálních procesů, které pomohou tyto nové cíle vytyčit otevřeným, vstřícným a znalostmi podloženým způsobem.
Zahájení iniciativy Síť trvale udržitelných rozvojových řešení generálním tajemníkem OSN je proto obzvláště aktuální.
Nejenže svět přijme novou sadu cílů vedoucích k dosažení trvale udržitelného rozvoje, ale také získá novou globální znalostní síť, která pomůže tyto životně důležité cíle naplnit.
Skvělá příležitost
CAMBRIDGE: Bohaté země, jež se v červnu sešly na svém Ekonomickém summitu G-7 v Kolíně, diskutovaly některé zajímavé otázky svého postoje ke vztahům s chudými zeměmi.
Za prvé, uznaly – konečně – že jejich dřívější přístupy k problému redukce zadluženosti rozvojového světa prostě zklamaly.
Proto vyhlásily začátek nového programu, okamžitě nazvaného Kolínskou iniciativou, na snížení dalšího dluhového zatížení tzv. Vysoce zadlužených chudých zemí (Highly Indebted Poor Countries – HIPCs).
A za druhé, požádaly MMF a Světovou banku, aby přehodnotily své rozvojové strategie a aby se více zaměřily na sociální problémy, především zdravotní péči a vzdělání.
Mnozí by samozřejmě mohli obě výzvy považovat za poněkud cynické.
Koneckonců, většině objektivním pozorovatelům bylo už dávno zcela jasné, že bohaté země nedisponují žádnou realistickou strategií pro snižování naplacených dluhů chudých zemí, leč každá taková kritika byla umlčena s tím, že je vše v pořádku.
Navíc, pouze ministři financí zemí G-7 snad mohli věřit tomu, že MMF a Světová banka odvádějí v nejchudších zemí světa dobrou práci.
Po pravdě řečeno, jejich výsledky jsou často katastrofální, nebo jednoduše irelevantní.
Konkrétně MMF nemá žádnou strategii pro dlouhodobý rozvoj, a to i přesto, že Spojené státy přisoudily MMF vedoucí roli ve procesu hospodářského rozvoje v desítkách chudých zemí.
Další důvodem případného cynismu může být i to, že se země G-7 neodhodlaly k činům ze své vlastní iniciativy, ale spíše v reakci na rostoucí volání mezinárodního společenství po nějakých akcích na záchranu nejchudších zemí světa.
Zásluhy za vznik Kolínské iniciativy tak jdou především na vrub celosvětově rozšířeného hnutí, známého jako “Jubilee 2000”, hnutí, jehož kořeny leží v biblickém konceptu “milostivého léta”, v němž by měly být všechny nesplacené dluhy zapomenuty, aby byl dlužníkům umožněn nový start do nového života.
Hnutí Jubilee 2000 má své stoupence ve všech koutech světa a patří mezi ně papež Jan Pavel II., i rockové hvězdy, jako je například Bono z irské skupiny U2, anebo nevládní organizace reprezentující různá náboženská společenství a profese.
Při vážném hodnocení nové Kolínské iniciativy bychom se ale měli nad všechen cynismus povznést, zejména chceme-li dotlačit země skupiny G-7 k tomu, aby udělaly vše pro to, aby byla tato iniciativa úspěšná.
Detaily iniciativy, jež byly zveřejněny v Kolíně, byly totiž velkým zklamáním, ale tyto detaily mohou být stále ještě pod tlakem mezinárodní veřejnosti změněny.
Ostatně, důležité je, že iniciativa ukazuje správným směrem.
Motivace pro urychlenou akci ve jménu záchrany nejchudších zemí je vcelku jasná.
Celkem 42 zemí, pro než je iniciativa pro HIPC připravena, představuje dohromady populaci okolo 700 miliónů lidí.
Zhruba tři čtvrtiny z nich pak žije v Africe.
Průměrná doba života všech obyvatel HIPC dosahuje okolo 50 let, ve srovnání se 78 roky v bohatých zemích.
Okolo jedné třetiny dětí je podvyživených, a tudíž bude po celý zbytek života trpět různými fyzickými i duševními poruchami.
Mnoho z nich nikdy nedokončí ani základní školu a nebude tak schopno hrát skutečně aktivní roli v moderní společnosti.
Choroby se vymykají kontrole, včetně epidemie AIDS, v níž jen za minulý rok zahynulo v Africe kolem dvou milionů lidí, a malárie, jenž si vybrala více jak milion životů.
Úspěšná Kolínská iniciativa by měla být vystavěna na následujích základech.
Za prvé, dluhy zemí, jež strádají extrémní chudobou nebo nemocemi, by měly být okamžitě a zcela zapomenuty.
Zhruba v 25 zemích, ze zmíněných 42 zemí HIPC, bude pravděpodobně nutné kompletní zrušení všech dluhů.
Za druhé, Rozvojový program Organizace spojených národů (United Nations Development Program – UNDP) a snad raději Světová banka, než Mezinárodní měnový fond, by se měly ujmout vedoucí role při pomáhání těmto zemím.
Jak UNDP, tak i Světová banka, by mohly pomoci zajistit to, že odpuštění dluhů otevře cestu k novým a ambiciózním programům zlepšení sociálních podmínek – se zaměřením na zdravotní péči a vzdělávání.
UNDP by měl sladit svoji každoroční Zprávu o rozvoji lidstva s konkrétními direktivami sociální akce, čímž by pomohl zajistit, že každá zbídačená země získá adekvátní zdroje, aby mohla realizovat účinné programy na vakcinaci dětí, prevenci AIDS, zabezpečení potravy po hladovějící děti, zlepšení dostupnosti čisté vody a lékařskou péči o matku a dítě.
UNDP by se rovněž měl zhostit role koordinátora všech specializovaných agencií Organizace spojených národů, které se angažují v boji proti světové chudobě, a tím zajistit, že klíčové organizace, jako Dětský fond Organizace spojených národů (United Nations Children´s Fund – UNICEF) a Světová zdravotnická organizace (World Health Organization – WHO), budou mít přístup k finačním zdrojům, aby mohly splnit svá poslání.
Informace z Kolínského summitu do značné míry tyto cíle zatím nesplňují.
Návrhy na zmírnění dluhů jsou stále příliš malé.
Role MMF zůstává stále příliš velká.
Cíle veřejného zdravotnictví se stále ještě zaměřují položky v konci seznamu priorit.
Ale měli bychom si uchovat naději a dále tlačit na mezinárodní organizace a bohaté země.
Zejména nyní, kdy mezinárodní akce nasměrovaly G-7 novým a nadějným směrem.
Je totiž zřejmé, že při pokračujícím celosvětovém hnutí za globální spravedlnost a hospodářský rozvoj bude možné dosáhnout ještě mnoha dalších ambiciózních programů pro nejchudší země tohoto světa.
Dobré zvýšení sazeb pro Evropu
Oplácet zlé zlým není nic dobrého.
To, že evropské vlády svým voličům nedokázaly zajistit chléb na stůl, neznamená, že Evropská centrální banka by rovněž měla zpackat svůj úkol spočívající v prosazování cenové stability v eurozóně.
To může znít jako samozřejmost, ale upuštění od stability cen je přesně to, co někteří evropští politici obhajují.
Například italští politici, kteří by se sice vzhledem k neutěšené hospodářské výkonnosti Itálie v poslední době zdáli nejméně způsobilí k nabídce rad pro ECB ohledně měnové politiky, prosazují škrty v úrokových sazbách.
Náměstek ministra hospodářství Mario Baldassarri v souladu s poznámkami italského premiéra Silvia Berlusconiho minulý týden v Il Sole 24 Ore prohlásil, že všechny snahy o posílení růstu jsou marné, „jestliže někdo šlape na brzdu“.
Z koho si to tropí legraci?
Pokud někdo „šlape na brzdu italského růstu“, je to Berlusconi sám.
Během svého volebního období nevyvinul žádnou snahu o hospodářskou reformu a teď se vinu za chabou hospodářskou výkonnost Itálie snaží svalit na ECB.
Itálii však v jeden z nejméně konkurenceschopných států v ekonomice eurozóny proměnil právě nedostatek úsilí o domácí hospodářskou reformu.
Svůj vliv má ale nejen obvyklá hra na svalování viny.
Přibývá tlaků na ECB, aby zvýšila úrokové sazby – a útoky Berlusconiho a spol. jsou jak pokusem zabránit budoucím nárůstům sazeb, tak pokusem přimět ECB k uvolnění měnové politiky.
Předním inflačním rizikem se například staly stoupající ceny energií.
Avšak samotné vyšší ceny energií nebudou pro ECB důvodem k zatažení za páku úrokových sazeb.
Rozhodující budou takzvané „sekundární účinky“ – to, zda rostoucí ceny ropy povedou k vyšším mzdovým požadavkům odborových svazů.
„Sociální partneři“, jak prezident ECB Jean-Claude Trichet rád odbory nazývá, zatím mlčí.
Pokud by se to změnilo, ECB bude muset sazby zvýšit, i kdyby hospodářský růst Evropy zůstával mdlý.
Dobrou zprávou je to, že hospodářský růst v hospodářství eurozóny (i v Itálii) se zvedá na nohy.
Ačkoliv růst HDP ve druhém čtvrtletí byl slabý – průměr eurozóny činil pouhých 0,3% meziročně –, údaje ze třetího čtvrtletí naznačují trvalé hospodářské oživení ve druhé půli roku.
Jen spotřeba pokulhává.
Jak ECB zareaguje na lepší ekonomické zprávy?
Někteří členové Rady guvernérů jsou už nesví z toho, že úrokové sazby zůstávají v eurozóně tak nízko (na hladině 2%) už velmi dlouho (přes dva roky).
Pravda, krátkodobě žádná inflační potíž neexistuje, ale měnová politika ECB se zaměřuje na střednědobý výhled.
Jednou konkrétní nesnází je to, že množství peněz v oběhu v eurozóně výrazně přesahuje referenční úroveň ECB, což naznačuje přílišnou nabídku likvidity.
Lze pochybovat, zda by ECB zvýšila úrokové sazby s cílem potlačit nadměrnou likviditu, kdyby nad hospodářským oživením stále visel otazník.
Monetaristy v Radě guvernérů ECB umlčel pomalý růst.
To se však změní, jakmile se hospodářské zotavení potvrdí.
Ke zvýšení úrokových sazeb může dojít poměrně brzy, což je důvod, proč dnes Berlusconi a francouzský prezident Jacques Chirac vyzdvihují snižování úrokových sazeb.
V Německu mezitím mohou mít překvapivé důsledky pro měnovou politiku ECB zářijové volby.
Kandidátka křesťanských demokratů Angela Merkelová je reformátorka, přinášející naději pro budoucnost Německa – a Evropy.
Merkelové kampaň bohužel začíná obklopena množstvím úskalí a nedávný nástup krajně levicové strany Oskara Lafontaina do boje by si mohl vynutit vytvoření velké koalice mezi křesťanskými a sociálními demokraty.
To by bylo špatnou zprávou pro německou ekonomiku, což by mohlo zdržet případné zvyšování úrokových sazeb ze strany ECB.
Vzhledem k tomu, že reformy by kvůli očekávanému chaosu v parlamentu byly méně pravděpodobné, podniky by mohly odložit investice, zatímco spotřebitelé by zřejmě neotevírali peněženky přespříliš, protože oficiální politika by byla ještě méně zřetelná, než je teď.
Na druhou stranu středopravá koalice mezi křesťanskými demokraty a svobodnými demokraty by mohla přimět ECB k činům.
To poukazuje na zajímavou skutečnost.
Veřejnost by si měla oddychnout, pokud ECB zvýší sazby, neboť by s nejvyšší pravděpodobností šlo o signál, že dlouho očekávané hospodářské oživení je na cestě a že inflační následky se řeší.
Jinými slovy, zvýšení by naznačovalo, že situace se vyvíjí dobře.
Veřejnost však často nárůst úrokových sazeb považuje za negativní událost, která zvyšuje nezaměstnanost a potlačuje růst.
Tento pokřivený pohled posilují politici jako Berlusconi, již nedokázali přinést výsledky, ale rádi svalují vinu na jiné, jejich patolízalové v médiích a keynesiánští profesoři ekonomie, kteří Keynesovi nerozumí a mylně jej vykládají.
Evropa by se měla mnohem lépe, kdyby někdo veřejnosti řekl pravdu.
Velká dohoda s Íránem
Přízrak jaderného Íránu straší Araby i Izraelce, ale hnacím motorem snah o okleštění jaderných ambicí Íránu jsou Spojené státy a Izrael.
Klíč k problému a jeho možnému řešení tak leží uvnitř trojúhelníku Amerika-Írán-Izrael.
Ačkoliv islámská revoluce ajatolláha Chomejního přetrhla v roce 1979 staré spojenectví Izraele s Íránem, obě země spolu s požehnáním Spojených států dál obchodovaly.
Dokladem je aféra Írán-Contras z 80. let, kdy Izrael dodával do Íránu zbraně pro válku této islámské republiky s Irákem.
Izrael a Írán, dvě nearabské mocnosti v nepřátelském arabském prostředí, sdílely základní zájmy, které nemohla změnit ani islámská revoluce.
Za vlády Jicchaka Rabina počátkem 90. let se však mezi Izraelem a Íránem rozhořel otevřený konflikt, což bylo dáno měnícím se strategickým prostředím po vítězství Spojených států v první válce v Perském zálivu a po rozpadu Sovětského svazu.
Arabsko-izraelský mírový proces financovaný USA, který přinesl řadu pozoruhodných úspěchů – madridskou mírovou konferenci, dohody z Osla, mírovou smlouvu mezi Izraelem a Jordánskem, téměř završené navázání přátelských vztahů se Sýrií a průniky Izraele do arabských států od Maroka po Katar –, byl pro stále izolovanější Írán tou nejhorší noční můrou.
Právě na této křižovatce se Izrael a Írán, dvě mocnosti usilující o vedoucí roli na rychle se měnícím Blízkém východě, rozhodly pustit do strategického soupeření na ideologickém poli.
Tak vypukl konflikt mezi Izraelem, majákem demokracie bojujícím proti expanzi tmářského šíitského impéria, a Íránem, jenž se rozhodl bránit svou revoluci mobilizací arabských mas ve jménu islámských hodnot a proti věrolomným vládcům, kteří zradili bezprizorní Palestince.
Mullové, kteří jsou spíše nepřáteli izraelsko-arabského usmíření než Izraele jako takového, se ke štvavým protižidovským a panislámským výrokům uchýlili ve snaze ukončit izolaci Íránu a prezentovat jeho regionální ambice ve světle stravitelném pro sunnitské masy.
Na arabském Blízkém východě je Írán přirozeným nepřítelem, zatímco v islámském světě je potenciálním vůdcem.
Paradoxní je, že Írán představuje hlavního stoupence arabské demokracie, protože nejlepším způsobem, jak podkopat současné režimy, je podporovat islamistická hnutí se základnou mezi obyvatelstvem, jako jsou Hizballáh v Libanonu, Muslimské bratrstvo v Egyptě, Hamás v Palestině a šíitská většina v Iráku.
Jicchak Rabin věřil, že izraelsko-arabský mír by mohl zabránit jadernému Íránu, avšak nyní se zdá, že se jeho noční můra rychle blíží.
Jako mocnost, která se staví proti zachování současného stavu, neusiluje Írán o jaderné kapacity kvůli zničení Izraele, nýbrž aby získal prestiž a vliv v nepřátelském prostředí a také štít pro své zpochybňování regionálního uspořádání.
Izrael však má všechny důvody se tím znepokojovat, neboť jaderný Írán by podkopal příslib sionismu zajistit Židům bezpečné útočiště – což je základní princip izraelské strategie „jaderné nejednoznačnosti“ – a dodal by odvahy jeho nepřátelům v regionu.
Kromě toho by rozpoutal nekontrolovatelné šíření jaderných zbraní v oblasti, v jehož čele by stály Saúdská Arábie a Egypt.
Vojenský útok na jaderná zařízení Íránu je příliš nebezpečný a jeho výsledek nejistý.
Hospodářské sankce bez ohledu na tvrdost také nemusí srazit Írán na kolena.
Stejně tak není jasné, zda by rozkol mezi revolučními puristy a lidmi s kupeckou mentalitou uvnitř íránské elity vedl v dohledné době ke změně režimu.
Být radikální však nutně neznamená být iracionální a revoluční Írán už poskytl četné důkazy o svém pragmatismu.
V americko-íránské rovnici to nebyl Írán, nýbrž USA, kdo vedl strnulou ideologickou diplomacii.
Írán podpořil USA během první války v Perském zálivu, ale z madridské mírové konference byl vynechán.
Írán podporoval Ameriku také ve válce za svržení Talibanu v Afghánistánu.
A když americké jednotky odstavily na jaře roku 2003 od moci Saddáma Husajna, obklíčení Íránci navrhli velkou dohodu, která by položila na stůl všechny sporné body, od jaderné otázky po Izrael, od Hizballáhu po Hamás.
Íránci se také zavázali, že přestanou klást překážky izraelsko-arabskému mírovému procesu.
Neokonzervativní povýšenost – „Se zlem nemluvíme“ – však vyloučila pragmatickou reakci na íránskou demarši.
Nálada Íránu se změnila v době, kdy se celá blízkovýchodní strategie Spojených států dostala na scestí, avšak velká dohoda zůstává jediným schůdným východiskem z této slepé uličky.
Nelze jí však dosáhnout zákonitě nedokonalým režimem sankcí ani návratem Ameriky k logice studené války ve snaze zlomit Íránu vaz tím, že ho přinutíme ke zničujícím závodům ve zbrojení.
Rostoucí regionální vliv Íránu nepramení z jeho vojenských výdajů, které jsou mnohem nižší než výdaje jeho nepřátel, nýbrž z toho, že prostřednictvím chytrého uplatňování měkké síly hází rukavici Spojeným státům a Izraeli.
Íránskou regionální strategii destabilizace lze nejlépe překazit uzavřením rozsáhlého arabsko-izraelského míru doprovázeného mohutnými investicemi do lidského rozvoje, po němž bude následovat vytvoření mezinárodně financovaného systému míru a bezpečnosti na prokazatelně bezjaderném Blízkém východě včetně Izraele.
Test gravitace eura
CAMBRIDGE – Uznávám, že směnné kurzy není nikdy snadné vysvětlit ani pochopit, ale dnešní relativně robustní hodnota eura je mi poněkud záhadou.
Jsou mudrci na měnových trzích vážně přesvědčeni, že nedávný „komplexní balíček“ vlád eurozóny na záchranu eura vydrží déle než několik měsíců?
Nový plán spoléhá na pochybnou směs podezřelých fíglů finančního inženýrství a vágních příslibů skrovného financování z Asie.
Na stabilizaci propastných dluhových a růstových problémů země nebude dostačovat ani nejlepší součást plánu, navržený (nikoli však schválený) 50% sestřih držitelů řeckého svrchovaného dluhu v soukromém sektoru.
Čím to tedy je, že se euro oproti americkému dolaru obchoduje se 40% prémií, přestože investoři na dluhy jihoevropských vlád stále pohlížejí se značnou skepsí?
Napadá mě jeden velmi dobrý důvod, proč euro musí klesat, a šest ne až tak přesvědčivých důvodů, proč by mělo zůstávat stabilní či zhodnocovat.
Začněme tím, proč euro potřebuje klesat.
Vzhledem k neexistenci zřetelné cesty k mnohem těsnější fiskální a politické unii, která může vést jedině přes ústavní změnu, současný dům na půli cesty, v němž systém eura přebývá, se čím dál silněji jeví jako neudržitelný.
Zdá se zřejmé, že Evropská centrální banka bude nucena kupovat mnohem větší kvantity svrchovaných (rizikových) dluhopisů eurozóny.
To se krátkodobě může osvědčit, ale pokud se zhmotní riziko suverénního úpadku – a výzkum, který jsem prováděl s Carmen Reinhartovou, naznačuje, že to je pravděpodobné – bude dále nutné rekapitalizovat ECB.
A nebudou-li silnější země ze severu eurozóny ochotné takový transfer strávit – a politický odpor je značný – ECB by mohla být nucena rekapitalizovat se tvorbou peněz.
Buď jak buď, hrozba hluboké finanční krize je vysoká.
Při zohlednění této skutečnosti, jaké argumenty podporují současnou hodnotu eura, případně její růst?
Zaprvé, investoři si mohou říkat, že dojde-li na nejhorší, severoevropské státy fakticky vypudí slabší země a vytvoří supereuro.
Avšak přestože je za tímto scénářem cítit kus pravdy, každý rozpad by byl mimořádně traumatický a euro by se strmě propadlo, než by se forma zbylé unie ozdravila.
Zadruhé, investoři si možná pamatují, že ačkoliv epicentrem finanční paniky roku 2008 byl dolar, důsledky se rozbíhaly tak doširoka, že právě hodnota dolaru se ve skutečnosti paradoxně zvýšila.
Přestože může být těžké jednotlivé body pospojovat, je dost dobře možné, že by rozsáhlá krize eura mohla v USA i jinde vyvolat efekt sněhové koule.
Transmisní mechanismus by pravděpodobně procházel americkými bankami, z nichž mnohé jsou stále zranitelné, vinou slabé kapitalizace a obřích portfolií hypoték účetně vedených vysoko nad jejich tržní hodnotou.
Zatřetí, zahraniční centrální banky a fondy svrchovaného majetku mohou dál dychtivě skupovat eura, aby se zajistily proti rizikům ohrožujícím USA a jejich vlastní ekonomiky.
Motivace vládních investorů nevychází nutně z kalkulu ohledně maximalizace výnosu, jímž se řídí soukromí investoři.
Je-li oficiální zahraniční poptávka skutečným důvodem síly eura, hrozí riziko, že suverénní zahraniční zájemci o euro nakonec pláchnou, úplně stejně jako by prchli soukromí investoři, jen to proběhne rychleji a soustředěnějším způsobem.
Začtvrté, investoři mohou být přesvědčeni, že rizika v USA jsou v posledku stejně velká jako v Evropě.
Pravda, politický systém USA budí dojem ochromenosti ve snaze vytvořit plán stabilizace střednědobých rozpočtových deficitů.
Ačkoliv „superkomise“ Kongresu USA, pověřená formulací fiskálně konsolidačního balíčku, pravděpodobně určitý návrh předloží, není ani zdaleka jasné, zda budou republikáni či demokraté ochotní přistoupit ve volebním roce na kompromis.
Investoři se navíc mohou obávat, že americká centrální banka se do věci vloží třetím kolem „kvantitativního uvolňování“, které by dále tlačilo dolar dolů.
Zapáté, aktuální hodnota eura se nezdá být divoce vychýlená s ohledem na kupní sílu.
Směnný kurz 1,4 dolaru za euro je levný pro německého exportního tahouna, který by se patrně dokázal udržet i s mnohem silnějším eurem.
Pro jižní okraj eurozóny je však velice těžké současný kurz eura zvládat.
Zatímco některé německé firmy přesvědčily pracující, aby akceptovali snížení mezd a přispěli tak k překonání finanční krize, mzdy napříč jižní periferií vytrvale stoupaly, přestože produktivita stagnuje.
Protože však úhrnná hodnota eura musí být rovnováhou mezi severem a jihem eurozóny, lze tvrdit, že 1,4 spadá do přiměřeného pásma.
Konečně, investoři možná prostě věří, že nejčerstvější plán lídrů eurozóny zabere, přestože poslední tucet plánů selhal.
Abrahamu Lincolnovi se připisuje citát: „Některé lidi můžete vodit za nos neustále, všechny lidi můžete vodit za nos načas, ale nelze vodit za nos všechny a napořád.“ Komplexní oprava eura v některých zemích zajisté v určitou chvíli proběhne, ale v brzké době to nebude ve všech zemích.
Skutečně tedy existuje řada mlhavě věrohodných důvodů, proč euro navzdory vleklé krizi zůstává prozatím vůči dolaru tak pevné.
Na stabilní směnný kurz mezi eurem a dolarem – natož na ještě silnější euro – v nadcházejícím roce ovšem nespoléhejte.
Řecká Hlava XXII
BUNEOS AIRES – Zoufalé časy přinášejí zoufalá opatření.
Nejčerstvější balíček usilující o překonání řecké insolvence nabízí odkup dluhopisů s cílem odlehčit dluhové břemeno země.
V zásadě tak zadními vrátky přichází restrukturalizace dluhu: sanační fond Evropy, Evropský mechanismus finanční stability (EFSF), má Řecku půjčit peníze k tomu, aby na sekundárním trhu s vysokým diskontem odkoupilo svůj vlastní dluh, čímž soukromým držitelům dluhopisů přivodí ztráty, aniž by muselo vyhlásit platební neschopnost.
Opakovaným rysem evropské debaty o dluhové krizi je latinskoamerický precedent.
Vždyť řada vysoce zadlužených zemí v Latinské Americe koncem 80. let minulého století uskutečnila podobné odkupy dluhu.
Klasickým příkladem je bolivijská zpětná koupě poloviny suverénního dluhu země v roce 1988, což byla operace financovaná mezinárodními dárci.
Nejrelevantnější zkušeností Latinské Ameriky s odkupy dluhu je však novější a mnohem méně probádaný případ: Ekvádor roku 2008.
Prezident Rafael Correa s úpadkem koketoval už od prezidentské kampaně v roce 2006 (odmítnutí dluhu bylo součástí jeho programu) a od agentury Fitch bryskně získal hodnocení CCC.
Důvody, na něž se Correa odvolával (právní pochybnosti ohledně způsobu, jímž byly dluhopisy vydány při směně dluhu roku 2000), byly vedlejší.
Hrozba platební neschopnosti byla způsobem, jak stlačit ceny dluhopisů na sekundárních trzích, aby pak byly zadními vrátky odkoupeny s diskontem.
Tímto úkolem byla pověřena Banco del Pacífico, která bezmála krachující ekvádorské cenné papíry koupila za 20 centů za dolar a víc – což byla hladina dostatečně nízká na hluboký sestřih, ale dostatečně vysoká, aby odrazovala investorské „supy“.
Aby po úpadku vyhlášeném v prosinci 2008 Ekvádor situaci urychlil, dokončil odkup obrácenou aukcí pro zbývající držitele dluhopisů, s nimiž se vyrovnal v hotovosti – namísto obvyklé výměny, při níž by pravděpodobně došlo ke zpochybnění zákonnosti utajených koupí.
Vzhledem k tomu, že větší část nesplaceného dluhu byla ve spřízněných rukou a že na vrcholu odprodejů po pádu Lehman Brothers byli institucionální držitelé dluhopisů pod tlakem, aby likvidovali pozice, operace se vydařila.
Tato událost nabízí několik předběžných ponaučení ohledně odkupů dluhu.
První se týká reakce trhu.
Soudě podle posledního vývoje výnosů ekvádorských dluhopisů, vypadá to, že trhy ekvádorský přístup netrestají: Ekvádor, vývozce ropy, jemuž prospělo ozdravení cen ropy v roce 2009, se na kapitálové trhy mohl vrátit krátce po výměně.
To stojí obzvlášť za povšimnutí, neboť Ekvádor předvedl zřejmě první oportunistický úpadek v moderních dějinách (vyvolaný spíše neochotou než neschopností platit).
Druhé zjištění, které je pro současnou Evropu nejpodstatnější, se týká zásadní role, již hraje scénář úpadku.
Vždyť k vyvolání vysokých diskontů nestačily ani téměř dva roky, kdy Correa vyhrožoval krachem.
Aby Ekvádor mohl dluhopisy koupit s výraznou slevou, musel v prosinci 2008 dospět až k „úvěrové události“.
Premisa, že jedině věrohodný úpadek zajistí významnou účast soukromého sektoru (tedy že soukromí držitelé dluhopisů pocítí skutečnou újmu), se jasně vyjeví, když porovnáme uruguayskou výměnu dluhu v roce 2003, která byla vůči trhům přátelská, s drakonickou argentinskou restrukturalizací z roku 2005.
Postup, který úřady v Uruguayi prezentovaly jako dobrovolnou transakci, nepřinesl žádný nominální sestřih a jen drobné odlehčení dluhu; v Argentině bylo klíčem k dosažení nominálních sestřihů převyšujících 50 % čtyřleté dluhové moratorium.
Vzniká tedy otázka: jak soukromé držitele přesvědčit, aby se řeckých dluhopisů se ztrátou zbavili, když existuje věrohodný kupec poslední záchrany?
Kdyby se Evropa dobrovolně nabídla, že uhradí odkup celého řeckého dluhu, řecká riziková prémie by se vytratila a soukromí investoři by byli plně sanováni.
Jedině pravděpodobnost úpadku – a zájem předejít ještě větším sestřihům – může investory přimět k diskontní likvidaci pozic.
Odkup ale může uspět, jedině pokud jej trh bude považovat za poslední šanci před jednostrannou restrukturalizací dluhu.
Jinými slovy, úspěšný odkup je předehrou bankrotu.
Může Řecko s pomocí EFSF dosáhnout odlehčení dluhu a přitom se vyhnout krachu?
Drobné odkupy za současné panické ceny, ve stylu supích fondů, jsou sice vždycky možné, ale neslibují zásadní úlevu od dluhu.
Mohutné odkupy by zase vyšroubovaly ceny na sekundárním trhu, což by popřelo smysl celé operace.
A neprůhledné ekvádorské metody nejsou v Evropě možné, a to jak z důvodů právních, tak proto, že transakci takového rozsahu lze jen stěží provést v utajení nebo jí pověřit jiný subjekt.
Co kdyby ale EFSF chtěl napodobit Banco del Pacífico transparentním způsobem, kupříkladu stanovením mezní výše rozpětí, nad níž by financoval odkupy řeckých dluhopisů na trhu?
Přirozeně že rozpětí by se této hranici automaticky přiblížilo, ale kolik by se prodalo?
Vykupoval by EFSF řecký dluh za masivně zlevněné ceny, nebo by současným držitelům dluhu poskytoval pojištění?
Kdyby se mezní rozpětí stanovilo přiměřeně vysoko, aby bylo dosaženo výrazného diskontu, objem dluhu staženého odkupem by byl nepatrný.
Ohraničením rozpětí by totiž mechanismus odkupů omezil riziko negativního vývoje a současně by vytvořil pobídky dluhopisy držet a čekat na pozitivní vývoj – což je možná dobrý důvod pro to, aby byl mechanismus vytvořen jako dočasná nabídka.
Naproti tomu, pokud by se stanovila mez natolik nízká, že by rozpětí stáhla z panických výší, odkupy by mohly být významnější, ale za cenu výrazného snížení výsledného sestřihu soukromých držitelů.
Odkup dluhu je tak trochu jako Hlava XXII: aby dokázal vyvolat sestřih, musí těžit ze strachu z úpadku, který se snaží rozptýlit.
Zdá se, že bez ekvádorských fíglů odkupy nejsou řešením řeckého dluhového převisu.
Etika a zemědělství
MELBOURNE – Měly by bohaté země – nebo tamní investoři – skupovat zemědělskou půdu v rozvojových zemích?
Otázku nadnesla zpráva Nadnárodní pozemkové obchody v zemědělství na globálním jihu, vydaná loni konsorciem Land Matrix Partnership, které sdružuje evropské výzkumné ústavy a nevládní organizace.
Zpráva dokládá, že od roku 2000 investoři či státní orgány z bohatých a rozvíjejících se zemí koupili víc než 83 milionů hektarů zemědělské půdy v chudších rozvojových zemích.
To představuje 1,7 % zemědělské půdy světa.
Většina těchto nákupů se uskutečnila v Africe, přičemž dvě třetiny připadají na země, kde se ve velkém hladoví a instituce k určování formálního vlastnictví půdy jsou často slabé.
Jen nákupy v Africe tvoří plochu zemědělské půdy velikosti Keni.
Tvrdí se, že zahraniční investoři kupují půdu, která leží ladem, a že tudíž jejím využitím k produkci zvyšují celkovou dostupnost potravin.
Zpráva Land Matrix Partnership ale zjistila, že tomu tak není: zhruba 45 % nákupů se týkalo obhospodařované půdy a téměř třetina odkoupené půdy byla zalesněná, což naznačuje, že tento vývoj může přinášet rizika pro biodiverzitu.
Jedná se o investice soukromé i veřejné (uskutečňované například státními orgány) a mají původ ve třech různých skupinách zemí: v rozvíjejících se zemích, jako jsou Čína, Indie, Brazílie, Jižní Afrika, Malajsie a Jižní Korea, dále v ropných státech Perského zálivu a konečně v movitých vyspělých ekonomikách, například ve Spojených státech a některých evropských zemích.
Příjem na hlavu v zemích původu investic je v průměru čtyřikrát vyšší než v zemích cílových.
Cílem většiny těchto investic je produkce potravin a dalších plodin na vývoz ze zemí, v nichž se půda kupuje, a to ze zřejmého důvodu, že bohatší země dokážou za produkci více zaplatit.
Cílem víc než 40 % takových záměrů je vyvážet potraviny do země původu investice – což ukazuje, že hlavní pohnutkou ke skupování půdy je potravinová bezpečnost.
Organizace Oxfam International označuje některé z těchto obchodů za „uchvacování půdy“.
Ve své vlastní zprávě Naše půda, naše životy uvádí, že komunity dotčené projekty Světové banky (SB) od roku 2008 podaly 21 formálních stížností dovolávajících se porušení jejich pozemkových práv. Oxfam s poukazem na rozsáhlé akvizice půdy, v jejichž důsledku došlo k přímému porušení práv, vyzvala SB, aby investice do nákupů půdy zmrazila, dokud nebudou nastaveny normy, které zajistí, aby o nich byly místní komunity předem informovány a měly možnost je odmítnout.
Dále Oxfam chce, aby SB zajistila, že tyto prodeje půdy nebudou podrývat lokální ani národní potravinovou bezpečnost.
Světová banka v reakci na to souhlasila, že při prodejích půdy se objevují případy porušování práv, zejména v rozvojových zemích se slabou veřejnou správou, a prohlásila, že podporuje transparentnější a inkluzivnější participaci.
Zároveň poukázala na nutnost zvýšit produkci potravin, aby bylo z čeho nakrmit další dvě miliardy lidí, které se na planetě očekávají k roku 2050, a nadnesla, že je zapotřebí do zemědělství v rozvojových zemích více investovat s cílem zvýšit produktivitu.
Odmítla ovšem podnět k moratoriu na vlastní spolupráci s investory v zemědělství s argumentem, že to by postihlo právě ty, u nichž je nejvyšší pravděpodobnost, že postupují zákonně.
Lze si klást otázku, zda transparentnost a požadavek, aby místní držitelé půdy s prodejem souhlasili, jako ochrana lidí žijících v chudobě postačí.
Obhájci volných trhů prohlásí, že pokud chtějí místní vlastníci půdu prodat, je jejich právem tak učinit.
Uvážíme-li však tlak bídy a vábení peněz, co je zapotřebí k tomu, aby se lidé mohli skutečně svobodně a poučeně rozhodnout, zda prodají něco tak významného jako je vlastnické právo k půdě?
Vždyť prodat svou ledvinu tomu, kdo nabídne nejvíc, chudým lidem nedovolujeme.
Jistěže, zapřisáhlí stoupenci volných trhů řeknou, že bychom měli.
Přinejmenším je však třeba vysvětlit, proč by se lidem měl zakazovat prodej ledvin, ale nikoli prodej půdy, která je pro ně zdrojem potravin.
Většina lidí bez jedné ledviny může žít.
Bez potravy ale nikdy nepřežije.
Proč odkoupení tělesného orgánu vzbuzuje mezinárodní odsudky, avšak skupování zemědělské půdy nikoli – i když jej doprovází vyhánění místních držitelů půdy a produkce potravin na export do bohatých zemí namísto místní spotřeby?
Světová banka snad opravdu dbá na práva místních držitelů půdy víc než jiní zahraniční investoři.
Je-li tomu tak, oněch 21 stížností proti projektům SB je se vší pravděpodobností viditelná špička obrovského ledovce porušování pozemkových práv u zemědělských projektů zahraničních investorů v rozvojových zemích – zbytek zůstává skrytý, neboť obětem se nenaskýtá žádný stížnostní postup.
Jeden takový případ opožděně upoutal pozornost Výboru OSN pro lidská práva.
V listopadu výbor dospěl k závěru, že Německo neuhlídalo skupinu Neumann Kaffee Gruppe, co se týče její spoluviny na nuceném vysídlení několika vesnic v Ugandě, které ustoupily rozsáhlé kávovníkové plantáži.
K vystěhování ale došlo už v roce 2001 a vesničané stále žijí v extrémní chudobě.
V Ugandě ani v Německu se nedomohli žádné nápravy za porušení práv, která jim podle výboru náležejí v souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, jehož je Německo signatářem.
Máme věřit, že s čínskými a saúdskými investory vycházejí držitelé půdy lépe?
Vzestup potravinářských magnátů
BERLÍN – Odvětví průmyslového zemědělství už dlouho čelí kritice za postupy, které přispívají ke změně klimatu, ničení životního prostředí a venkovské chudobě.
Přesto sektor nepodnikl prakticky žádné kroky ke zlepšení jakosti a udržitelnosti ani k posílení sociální spravedlnosti.
Není divu.
Přestože je na světě přes 570 milionů zemědělců a sedm miliard spotřebitelů, globální hodnotový řetězec průmyslového zemědělství – od polí až po prodejní pulty – ovládá hrstka společností.
Vzhledem k vysokým ziskům a obrovské politické moci těchto firem nejsou změny statu quo v jejich zájmu.
Tržní koncentrace je navíc v zemědělství na vzestupu, vzhledem k vyšší poptávce po zemědělských surovinách potřebných v potravinářství, krmivářství a energetice.
Jak se v zemích na jihu rozrůstá střední třída, mění se spotřeba a stravovací návyky jejích příslušníků, což posiluje globální poptávku po zpracovaných potravinách – a mezi nadnárodními zemědělskými, chemickými a potravinářskými korporacemi to vyvolává přetahovanou o tržní moc.
Největší hráči v těchto sektorech už roky skupují menší konkurenty.
Teď se ale kupují i mezi sebou, často za pomoci financí poskytnutých investory ze zcela jiných odvětví.
Vezměme si semenářství a agrochemii, kde Bayer, druhý největší producent pesticidů na světě, právě uskutečňuje akvizici Monsanta, největšího producenta semen, za 66 miliard eur.
Pokud dohodu schválí Spojené státy a Evropská unie, což se zdá pravděpodobné, víc než 60 % světového trhu se semeny a agrochemií budou ovládat pouhé tři konglomeráty – Bayer-Monsanto, Dow-DuPont a ChemChina-Syngenta.
Samotné „Baysanto“ by bylo vlastníkem téměř všech geneticky modifikovaných rostlin na planetě.
Ohlášeny jsou další velké fúze, takže globální zemědělský trh by na konci roku 2017 mohl vypadat úplně jinak než na začátku.
Každý ze tří největších konglomerátů bude blíž k cíli dosáhnout nadvlády na trzích se semeny a pesticidy – a ta by jim umožnila celosvětově diktovat potravinářské produkty, ceny a kvalitu.
Agrotechnický sektor prochází zčásti týmiž změnami jako semenářství.
Na pět největších korporací připadá 65 % trhu; v čele je společnost Deere & Company, vlastník značky John Deere.
Ta v roce 2015 vykázala obrat ve výši 29 miliard dolarů, takže překonala společný obrat Monsanta a Bayeru v odbytu semen a pesticidů ve výši 25 miliard dolarů.
Nejslibnější nová příležitost potravinářských korporací dnes spočívá v digitalizaci zemědělství.
Tento proces je teprve v rané fázi, ale dostává se do pohybu a nakonec zasáhne všechny oblasti produkce.
Zanedlouho se postřiků pesticidů ujmou drony, hospodářská zvířata budou opatřena senzory ke sledování objemů mléka, vzorců pohybu a dávek potravy, traktory bude navádět GPS a softwarově řízené secí stroje budou vyhodnocovat kvalitu půdy, aby určily optimální vzdálenost mezi řádky a rostlinami.
Společnosti, které už hodnotovému řetězci dominují, začaly vzájemně spolupracovat s cílem maximalizovat prospěch z těchto nových technologií.
Síly spojují korporace typu John Deere a Monsanto.
Souběh „velkých dat“ o půdě a počasí, nové agrotechniky, geneticky modifikovaných semen a novinek v agrochemii pomůže těmto společnostem celosvětově šetřit peníze, chránit přírodní zdroje a maximalizovat výnosy sklizní.
Jenže ačkoliv je taková možná budoucnost dobrým znamením pro část největších firem na světě, environmentální ani sociální problémy související s průmyslovým zemědělstvím neřeší.
Většina zemědělců, zejména na globálním Jihu, si nikdy nebude moci dovolit nákladné strojní vybavení digitálního věku.
Motto „buď rosteš, nebo zanikneš“ nahradí „buď digitalizuješ, nebo zmizíš“.
Americká nevládní organizace ETC Group už načrtla budoucí scénář, v němž přední agrotechnické korporace půjdou proti proudu výrobního řetězce a pohltí producenty semen a pesticidů.
V takové éře už bude o tom, co jíme, rozhodovat jen několik málo společností.
Tentýž problém tržní koncentrace se ostatně týká i dalších ok v hodnotovém řetězci, například mezi zemědělskými obchodníky a supermarkety.
A přestože potravinářství v globálním měřítku není dosud konsolidované, stále mu na regionální úrovni dominují společnosti jako Unilever, Danone, Mondelez a Nestlé.
Tyto společnosti vydělávají, kdykoli se čerstvé či částečně zpracované potraviny nahradí předem připravenými pokrmy, jako je mražená pizza, konzervovaná polévka a hotová jídla.
Tento model podnikání je sice lukrativní, ale má úzkou vazbu na obezitu, diabetes a další chronické choroby.
Ještě horší je, že potravinářské korporace profitují z šíření nemocí, za něž zčásti nesou zodpovědnost, tím, že marketingově propagují „zdravé“ zpracované potraviny obohacené o bílkoviny, vitamíny, probiotika a omega-3 mastné kyseliny.
Korporace přitom hromadí tržní moc na úkor těch, kdo jsou vespodu hodnotového řetězce: zemědělců a dělníků.
Normy Mezinárodní organizace práce (ILO) zaručují všem pracujícím právo se organizovat, zakazují nucenou a dětskou práci a nedovolují diskriminaci podle rasy ani pohlaví.
Běžnou věcí se ale stalo porušování pracovního práva, neboť snahy vymáhat pravidla ILO jsou často potlačovány a členům odborových svazů je vytrvale vyhrožováno, jsou propouštěni, ba dokonce vražděni.
V tak nepřátelském prostředí se nepokrytě ignorují požadavky na minimální mzdy, úhradu přesčasů a bezpečnost při práci.
Znevýhodněné jsou přitom zejména ženy, protože dostávají zaplaceno méně než muži a často musí vzít zavděk sezónními či přechodnými pracemi.
Polovinu z 800 milionů hladovějících lidí dnes tvoří drobní rolníci a dělníci vázaní na zemědělský sektor.
Jejich úděl se sotva zlepší, pokud hrstka společností, které sektoru už teď dominují, získá ještě větší moc.
Jak nasytit svět
PRAHA – Hlad je už od nepaměti pohromou lidstva.
Hladomory ovlivnily budoucí podobu téměř všech velkých společností; podle jednoho odhadu trpěla Čína v důsledku sucha či záplav nejméně v jedné provincii hladomorem téměř každoročně od roku 108 před naším letopočtem až do roku 1911.
Boj proti hladu je však bitvou, v níž může lidstvo nakonec zvítězit.
V poslední čtvrtině dvacátého století se každoročně vyprodukovalo víc obilnin než v kterémkoliv předcházejícím období a letos se sklidí víc obilí než v kterémkoliv jiném roce v dějinách.
Od roku 1992 se počet hladovějících lidí na světě snížil o více než 200 milionů, přestože obyvatel o téměř dvě miliardy přibylo.
Obrovské problémy však přetrvávají.
Dostupné a výživné potraviny představují všude na světě jednu z hlavních priorit občanů a každý devátý člověk dodnes nemá takový přísun potravin, aby byl zdravý.
A vzhledem k tomu, že se očekává růst počtu obyvatel z dnešních 7,3 miliardy na 8,5 miliardy do roku 2030 a 9,7 miliardy v roce 2050, bude se i poptávka po potravinách odpovídajícím způsobem zvyšovat.
A s rostoucím počtem „hladových krků“ poroste tlak na dodávky potravin, který bude vyvolávat konflikty, ekonomickou rozkolísanost, extrémní meteorologické jevy a klimatické změny.
Hlavním hnacím motorem v boji proti hladu je zvyšování zemědělské produktivity díky pokrokům v oblasti vývoje semen, nových hnojiv a pesticidů, lepší dostupnosti úvěrů a technologickým průlomům.
Od roku 1930 do roku 2000 se zemědělský výkon ve Spojených státech zečtyřnásobil, přičemž růst produktivity v tomto odvětví předčil růst ve výrobě.
I rozvojové země začaly na tomto příznivém vývoji participovat: zatímco v roce 1960 se na celosvětové spotřebě hnojiv nepodílely prakticky vůbec, do roku 2000 už používaly víc hnojiv než průmyslové země.
Světová banka zjistila, že růst produktivity v zemědělství může být při boji s chudobou až čtyřikrát účinnější než růst v jiných sektorech.
Jak tedy můžeme tento pokrok udržet?
Stěžejním předpokladem jsou investice do výzkumu a vývoje.
Podle studie provedené pro Kodaňský konsensus, v jehož čele stojím, by dodatečné investice do zemědělského výzkumu a vývoje ve výši 88 miliard dolarů v příštích 15 letech zvýšily výnosy o 0,4 procentního bodu každý rok, což by mohlo uchránit před hladem 79 milionů lidí a předejít pěti milionům případů dětské podvýživy.
Společenský přínos spojený s dosažením těchto cílů by měl hodnotu téměř tří bilionů dolarů, což znamená úžasnou návratnost 34 dolarů za každý vynaložený dolar.
Klíčovou roli v boji proti konkrétním nutričním problémům, jako je nedostatek vitaminu A, jenž je hlavní příčinou preventabilní slepoty dětí, hrají také převratné vědecké objevy.
Letošní Světovou potravinovou cenu získal Robert Mwanga za podnětnou práci, jež vedla k rozsáhlému nahrazování sladkých bílých brambor (s nízkým obsahem vitaminu A) alternativou, která je naopak na tento vitamin bohatá, v jídelníčku chudých venkovských Uganďanů.
Další cesta ke zvýšení zemědělské produktivity vede přes pracovní sílu.
Když vědci z Kodaňského konsensu zkoumali reakce na globální oteplování v Bangladéši, zjistili, že růst produktivity práce v zemědělství „představuje jediný způsob, jak zvýšit odolnost Bangladéše vůči klimatickým změnám a naplnit dlouhodobé rozvojové cíle“.
Investice ve výši zhruba 9000 dolarů na pracovníka v průběhu dvou desítek let by mohla zvýšit zemědělskou produktivitu o 10%.
Bangladéš je poučný příklad, protože je náchylný k záplavám a k následkům klimatických změn a jeho zemědělská produktivita zaostává za jinými rozvojovými a středněpříjmovými zeměmi.
Není tedy překvapivé, že úřad bangladéšské premiérky se snaží stát v čele globálních inovací a podporuje laboratoř zemědělských inovací, která sdílí nejlepší postupy a nápady.
Kodaňský konsensus spolupracuje s největší světovou nevládní organizací BRAC na zjištění, jakou politiku si přejí lidé žijící ve venkovském Bangladéši, a to včetně „ultrachudých“ obyvatel, s nimiž BRAC úzce spolupracuje.
Tito námezdní dělníci, ženy v domácnosti a další občané, z nichž někteří musí vyžít s částkou odpovídající 60-70 americkým centům denně nebo i méně, totiž jen málokdy dostávají místo u stolu, kde se diskutuje o budoucí politice.
Na devíti venkovských fórech pořádaných v odlehlých částech země se drtivá většina účastníků jednohlasně vyslovovala za tutéž politickou prioritu: zvýšení zemědělské produktivity. „Každý ví, že Rangpur má problémy s mongou,“ prohlásil jeden místní občan z Čandpary ve správní oblasti Rangpur a použil přitom bengálský výraz pro každoroční cyklický fenomén v podobě sezonního hladu. „Nedokážeme dát svým lidem dvakrát denně najíst – musíme zvýšit zemědělskou produktivitu.“
Také účastník fóra z vesnice Mukimábád měl pro Bangladéš stejnou vizi: „Potřebujeme plodiny a semena, jež nejsou náchylné na salinitu a záplavy, abychom nemuseli umírat kvůli nedostatku potravin.“
Boj lidstva s hladem lze vyhrát.
Dosáhli jsme velkého pokroku, ale svět potřebuje ještě více zemědělského výzkumu a vývoje a vyšší produktivitu.
Jeden člověk z vesnice Deuchola, která leží v odlehlém severním Bangladéši nedaleko řeky Brahmaputra, to řekl bez obalu: „Závisí na tom naše přežití.“ Udělali bychom dobře, kdybychom mu naslouchali.
Půdní věda pro hladovou planetu
AUBURN, ALABAMA – Podle Organizace spojených národů se počet obyvatel na zeměkouli kolem roku 2050 přiblíží k deseti miliardám, což je hranice, která zatíží mnoho nejvýznamnějších světových systémů, zejména zemědělství.
Jak farmáři – včetně chudých pěstitelů v rozvojových zemích – zvýší výnosy plodin, aby mohli uspokojit rostoucí poptávku po potravinách?
Efektivní nasycení světa nebude snadné a dále ho budou komplikovat nepostižitelné faktory, jako jsou klimatické změny, násilné konflikty nebo dostupnost sladké vody.
Nové farmářské technologie využívající data a drony k monitoringu zdraví plodin jistě pomohou.
Jedna z nejúčinnějších metod trvale udržitelného zvyšování výnosů však bude spočívat v lepším využívání toho, co už se nachází v zemi.
Přirozeně se vyskytující mikroby v půdách pomáhají podporovat zdraví plodin a zlepšovat jejich výkonnost.
Špatné půdní hospodářství však může vést ke ztrátě mikrobiálního obsahu.
Doplňováním vyčerpaných půd o tyto prospěšné organismy lze zemědělskou produktivitu zvýšit i bez závislosti na nákladných vstupech, jako jsou hnojiva a pesticidy, a tím přispět k překonání složitých problémů spojených s nasycením stále početnější populace a zároveň s ochranou životního prostředí.
Na využití síly mikrobů už pracuje několik startupových společností.
Například firma Biome Makers se sídlem v San Francisku pomáhá sekvenováním DNA výrobcům vína k tomu, aby mohli využívat mikroorganismů ke zlepšování kvality a výnosnosti vinic.
Bostonská agrotechnologická firma Indigo zase vyrábí mikrobiální produkty, které pomáhají rostlinám odolávat suchu.
A floridská Pathway Biologic vyvíjí mikrobiální produkty s možností využití v celém zemědělském sektoru.
Zapojují se i velké společnosti.
Například Bayer Crop Sciences uvádí na trh řadu výrobků na mikrobiální bázi, včetně jednoho, který údajně zvyšuje výnosy kukuřice o plných 15%.
Mnoho dalších společností vyvíjí podobné produkty, u nichž se očekává, že se brzy dostanou na trh.
Na mikrobiálním výzkumu se samozřejmě aktivně podílejí také univerzity.
Například na Auburnské univerzitě jsem členkou výzkumného týmu, jenž testuje vlivy půdních mikrobů na odolnost kukuřice a bavlníku.
A jak jsem se mohla přesvědčit na vlastní práci, kukuřici vypěstované v půdě s výskytem určitých bakterií vyrostou třikrát větší kořenové systémy než rostlinám pěstovaným v neošetřené půdě.
Viděla jsem také, jak tyto bakterie chrání plodiny před suchem; při jednom experimentu jsme odebrali vodu skupině rostlin ošetřených mikroby a kontrolní skupině.
Po pěti dnech bez vody byly ošetřené rostliny stále vysoké a robustní, zatímco neošetřené rostliny vadly a chřadly.
Jedním z hlavních důvodů, proč farmáři pokládají mikrobiální produkty za atraktivní, je skutečnost, že se tyto produkty skládají z přirozeně se vyskytujících organismů a neobnášejí stejná rizika jako syntetické chemické látky.
Jejich současná tržní hodnota činí 2,3 miliardy dolarů a očekává se, že trh v příštích čtyřech letech vzroste na 5 miliard.
Přínosy mikrobiálního ošetřování půdy v zájmu zvýšení zemědělské produktivity jsou neocenitelné, zejména v rozvojovém světě, kde je zvýšení výnosů plodin otázkou přežití malých farem.
Zejména to platí pro farmáře v Africe.
Dnes je zhruba 65% africké zemědělské půdy degradováno a postrádá dostatečné živiny a mikrobiální život, takže nemůže podporovat zdraví rostlin.
Afričtí farmáři vynakládají 68 miliard dolarů ročně, aby tento pokles zvrátili, většinou aplikací chemických hnojiv.
Řešení založená na mikrobech proto mohou zlepšit kvalitu půd trvaleji než tradiční prostředky, což africkým farmářům umožní pěstovat plodiny potřebné k nasycení populace na tomto kontinentu.
Výzkum mikrobů v africké půdě však zůstává omezený, protože se většina mikrobiálních řešení vyvíjí pro západní trhy.
To by se mělo změnit.
Vyšší investice by mohly vědcům umožnit objevy nových mikrobiálních kmenů s jedinečnou schopností ovlivňovat lokální zdraví půd a plodin, a tím využít afrického přírodního prostředí ke zlepšení zemědělské produktivity.
Přínosy spojené s vyššími investicemi do výzkumu půd by se mohly rozšířit i do jiných sektorů afrických ekonomik.
Pokud by nové objevy vedly k patentům a licencím, mohl by výsledný výzkum podnítit vznik nového agrobyznysu a odvětví souvisejících s farmářstvím.
Mohu osobně garantovat, že tento typ výzkumu má silné vedlejší přínosy.
Moje auburnská práce v oblasti půdních mikrobů vedla k vydání tří amerických patentů, přičemž hned několik zemědělských společností se na ně snaží získat práva, aby výrobky založené na těchto technologiích komerčně využilo.
Žádosti o patentování mého výzkumu byly podány i v dalších zemích včetně Argentiny, Bolívie, Paraguaye, Uruguye a Venezuely.
Po vydání patentů by technologie vyvinuté díky nim mohly pomoci milionům farmářů a vést k vývoji komerčních produktů, které vytvoří lukrativní nové zdroje příjmů.
Uspokojení poptávky po potravinách ze strany stále početnější světové populace si vyžádá nové zemědělské produkty, technologie a postupy vedoucí ke zvýšení produktivity.
Řešení založená na blahodárných mikrobech budou pro tyto inovace klíčová.
Pro vědce zabývající se podobně jako já zemědělstvím není žádná oblast týkající se budoucích generací důležitější než potravinová bezpečnost.
Dobré je, že v době, kdy hledáme nové cesty, jak podnítit plodiny k vyšším výkonům, jsou nejslibnější technologie přirozené – spí v půdě pod našima nohama a čekají, až je někdo objeví.
Pošlapávání lidských práv v Gaze
Atlanta – Svět je svědkem příšerného zločinu proti lidským právům v Gaze, kde je jeden a půl milionu lidských bytostí uvězněno téměř bez jakéhokoli spojení s vnějším světem po moři, letecky či po souši.
Na veškeré obyvatelstvo dopadá brutální trest.
Izrael, s oporou ve Spojených státech, toto nepřijatelné týrání Palestinců v Gaze vystupňoval poté, co v parlamentu palestinské samosprávy získali v roce 2006 většinu křesel političtí kandidáti zastupující Hamás.
Všichni mezinárodní pozorovatelé volby jednomyslně posoudili jako čestné a spravedlivé.
Izrael a USA odmítly akceptovat právo Palestinců vytvořit vládu národní jednoty za účasti Hamásu a Fatahu a teď, po vnitřním střetu, ovládá Gazu samotný Hamás.
Jedenačtyřicet z celkem 43 vítězných kandidátů Hamásu, již žili na Západním břehu, je teď uvězněno v Izraeli, společně s dalšími deseti, kteří se ujali postů v krátce fungujícím koaličním kabinetu.
Nehledě na vlastní příklon v partajním zápase mezi Fatahem a Hamásem v okupované Palestině, nesmíme zapomínat, že ekonomické sankce a omezení dodávek vody, potravin, elektřiny a paliva způsobují v Gaze nesmírné strádání nevinných lidí, z nichž asi jeden milion jsou uprchlíci.
Touto neprodyšně uzavřenou oblastí pravidelně otřásají izraelské bomby a rakety a způsobují vysoký počet obětí mezi ozbrojenci i nevinnými ženami a dětmi.
Ještě před široce medializovaným zabitím ženy a jejích čtyř dětí z minulého týdne ilustrovala tento vzorec dění předchozí zpráva přední izraelské lidskoprávní organizace B’celem: od 27. února do 3. března bylo zabito 106 Palestinců.
Padesát čtyři z nich byli civilisté, kteří se neúčastnili bojů, a dvaceti pěti bylo méně než 18 let.
Během nedávné cesty po Středním východě jsem se snažil krizi lépe porozumět.
Jedna z mých návštěv vedla do Sderotu, jihoizraelské obce o asi 20 tisících obyvatelích, na niž často dopadají primitivní rakety odpalované z nedaleké Gazy.
Útoky jsem odsoudil jako ohavné a jako projev terorismu, neboť většina ze třinácti obětí za posledních sedm let byli lidé neúčastní bojů.
Poté jsem se sešel s předáky Hamásu, jak s delegací z Gazy, tak s čelnými představiteli v syrském Damašku.
Vyslovil jsem před nimi tentýž odsudek a vyzval je, aby vyhlásili jednostranné příměří nebo aby s Izraelem dojednali vzájemnou dohodu o dlouhodobějším ukončení všech vojenských aktivit v Gaze a jejím okolí.
Odpověděli, že takovéto jejich dřívější snahy druhá strana neopětovala a připomněli mi, že Hamás dříve prosazoval příměří v celé Palestině, včetně Gazy a Západního břehu, což Izrael odmítl.
Hamás pak veřejně předložil návrh na vzájemné příměří omezené výhradně na Gazu, což Izraelci zvážili a rovněž odmítli.
Vášnivé argumenty ohledně viny za to, že ve Svaté zemi nepanuje mír, je slyšet na obou stranách.
Izrael okupuje a kolonizuje palestinský Západní břeh, který se rovná přibližně čtvrtině (28,5%) velikosti státu Izrael, jak jej uznává mezinárodní společenství.
Některé izraelské náboženské frakce si nárokují právo na území na obou březích řeky Jordán a jiné tvrdí, že jejich 205 osad, kde žije asi 500 tisíc lidí, je nezbytných kvůli „bezpečnosti“.
Všechny arabské státy souhlasí s úplným uznáním Izraele, pokud splní klíčové rezoluce Organizace spojených národů.
Hamás souhlasí s přijetím jakéhokoli mírového urovnání dojednaného mezi palestinskou samosprávou prezidenta Mahmúda Abbáse a izraelským ministerským předsedou Ehudem Olmertem, jestliže jej v referendu schválí palestinský lid.
To přináší naději na pokrok, ale navzdory krátkým fanfárám a příznivým prohlášením na mírové konferenci loni v listopadu v Annapolisu v americkém státě Maryland došlo v procesu k regresi.
V Palestině bylo oznámeno devět tisíc nových bytových jednotek v izraelských osadách, na Západním břehu se zvýšil počet zátarasů na silnicích a dusivé sevření Gazy zesílilo.
Jednou věcí je, aby se ostatní lídři podvolili USA ohledně zásadních mírových vyjednávání, ale svět nesmí nečinně přihlížet, když se s nevinnými lidmi krutě zachází.
Je na čase, aby se vyslovily silné hlasy v Evropě, USA, Izraeli i jinde a tuto lidskoprávní tragédii postihující palestinský lid odsoudily.
Lži, hnusné lži a umělá inteligence
CAMBRIDGE – Algoritmy jsou předpojaté tak jako data, jimiž se krmí.
Předpojatá jsou přitom veškerá data.
Ani u „oficiálních“ statistik nelze předpokládat, že přestavují objektivní, věčná „fakta“.
Čísla, jež vlády publikují, zachycují společnost, jaká je teď, optikou toho, co za podstatné a důležité považují ti, kdo sestavují údaje.
Kategorie a klasifikace používané k orientaci v datech nejsou neutrální.
Tak jako měříme, co vidíme, máme také sklon vidět jen to, co měříme.
Jak se do širší škály tvorby politik rozšiřuje algoritmické rozhodování, vrhá nelítostné světlo na společenské předsudky, které bývaly skryté ve stínu shromažďovaných údajů.
Napínáním stávajících struktur a procesů do logických extrémů nás umělá inteligence (UI) nutí postavit se čelem tomu, jakou společnost jsme vytvořili.
Problém není jen v tom, že počítače jsou uzpůsobené tak, aby uvažovaly jako korporace, jak tvrdí můj kolega z Cambridgeské univerzity Jonnie Penn.
Je také v tom, že počítače přemýšlejí jako ekonomové.
Vždyť UI je tak neomylným provedením homo economicus, jak si jen člověk dokáže představit.
Jedná se o racionálně kalkulujícího, logicky konzistentního a na výsledek orientovaného činitele, schopného s omezenými výpočetními zdroji dosahovat požadovaných výsledků.
Co se týče „maximalizace užitku“, je mnohem efektivnější než kdokoli z lidí.
„Užitek“ je pro ekonomii tím, čím pro chemii kdysi býval „flogiston“.
Raní chemici měli hypotézu, že hořlavé látky obsahují skrytý prvek – flogiston – vysvětlující, proč látky při hoření mění podobu.
Jenže ať se vědci snažili sebevíc, potvrdit hypotézu se jim nikdy nepodařilo.
Vystopovat flogiston nedokázali z téhož důvodu, z jakého dnes ekonomové neodkážou nabídnout míru skutečného užitku.
Ekonomové koncepci užitku využívají, aby vysvětlili, co lidi vede k jejich rozhodnutím – co koupit, kam investovat, jak hodně pracovat: každý se snaží maximalizovat užitek v souladu se svými preferencemi a světonázory a v mantinelech tvořených omezenými příjmy či zdroji.
Užitek, ač neexistuje, je vlivná koncepce.
Zdá se naprosto přirozené předpokládat, že se každý snaží dělat to nejlepší pro sebe.
Pojem užitku užívaný ekonomy se navíc zrodil z klasického utilitarismu, jehož cílem je zajistit co nejvíc blaha pro co nejvíc lidí.
Většina z těch, kdo koncipují algoritmy, jsou, stejně jako moderní ekonomové kráčející ve stopách Johna Stuarta Milla, utilitaristé, přesvědčení, že pokud je „dobro“ známé, lze jej maximalizovat.
Tento předpoklad ale může přinášet zneklidňující důsledky.
Vezměme si kupříkladu, jak se algoritmy využívají k rozhodování, jestli si vězni zaslouží podmínečné propuštění.
Důležitá studie z roku 2017 zjistila, že algoritmy dokážou daleko lépe než člověk předpovědět recidivu a lze je využít ke snížení „míry věznění“ o víc než 40 % „bez nárůstu kriminality“.
Ve Spojených státech by pak bylo možné snížit počet vězněných, mezi nimiž jsou neúměrně zastoupeni černoši.
Co se ale stane, pokud podmínečné propouštění vězňů převezme UI a Afroameričané budou dál vězněni častěji než běloši?
Vysoce efektivní algoritmické rozhodování přináší takové otázky do popředí a nutí nás rozhodnout se přesně, jaké výsledky se mají maximalizovat.
Chceme pouze snížit celkový počet vězňů, nebo se máme zabývat i spravedlností?
Zatímco politika umožňuje mlžení a kompromisy, jimiž se takové balancování maskuje, počítačový kód vyžaduje jasnost.
Vzhledem k tomuto požadavku jasnosti je těžší ignorovat strukturální prameny společenských nerovností.
Ve věku UI nás algoritmy přinutí uvědomit si, jak se prostřednictvím způsobu využívání dat do současnosti přenášejí důsledky minulých společenských a politických střetů.
Díky skupinám jako AI Ethics Initiative a Partnership on AI se začala objevovat širší diskuse o etice UI.
Algoritmy UI ale samozřejmě dělají jen to, k čemu jsou naprogramovány.
Jádro otázky přesahuje využívání algoritmického rozhodování ve firemní a politické správě a otřásá samotnými etickými základy naší společnosti.
Rozhodně sice musíme vést debatu o praktických a filozofických kompromisech maximalizace „užitku“ pomocí UI, ale musíme se také věnovat sebereflexi.
Algoritmy nadnášejí zásadní otázky ohledně toho, jak jsme do současnosti organizovali společenské, politické a hospodářské vztahy.
Teď se musíme rozhodnout, jestli opravdu chceme současná společenská uspořádání vetknout do rozhodovacích struktur budoucnosti.
Vzhledem k politickému štěpení, k němuž nyní dochází po celém světě, se zdá, že nadešel vhodný okamžik napsat nový scénář.
Nepromarněme technologickou revoluci
LONDÝN – Veřejná diskuse o účincích automatizace a umělé inteligence (UI) se často soustředí na přínosy v oblasti produktivity pro firmy a ekonomiku na jedné straně a na potenciální negativa pro pracující na straně druhé.
Je tu však ještě zásadní třetí rozměr, který by se neměl přehlížet: dopad nových technologií na blahobyt.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Historicky mělo technologické novátorství na blahobyt pozitivní účinky přesahující rámec toho, co zachycují běžná ekonomická měřítka jako HDP.
Očkování, nová farmaceutika a inovace v lékařství jako rentgenové snímkování a magnetická rezonance ohromně prospěly lidskému zdraví a prodloužily život.
I země s celosvětově nejhoršími nadějemi dožití mají dnes delší průměrné délky života, než měly v roce 1800 země s nejlepšími nadějemi dožití.
Navíc zhruba třetina vzestupů produktivity, jež v uplynulém století přinesly nové technologie, se přetavila ve sníženou pracovní dobu, v podobě delšího ročního placeného volna a v některých vyspělých ekonomikách zkrácením pracovního týdne téměř na polovinu.
Teď, když se zavádí nová generace technologií, je otázkou, zda budou následovat podobné přínosy pro blahobyt, anebo zda obavy z technologické nezaměstnanosti vytvoří nové zdroje stresu a podetnou důvěru spotřebitelů a útraty.
Při hledání odpovědí na takové otázky je třeba se zaměřit na dva rozhodující faktory.
Prvním je potenciál inovací zlepšit blahobyt.
Zejména UI by zvýšením produktivity, vytvořením podhoubí pro nové výrobky a služby a otevřením dveří pro nové trhy mohla podstatně zvýšit kvalitu života lidí.
Výzkum McKinsey & Company zaměřený na současnou digitální transformaci zjišťuje, že uplatňování UI tak působí už teď a bude tak působit i nadále.
Nejúspěšnější navíc budou patrně firmy, které UI nezavádějí kvůli nahrazování pracovních sil a osekávání nákladů, nýbrž za účelem podněcování inovací; jak porostou, budou nabírat nové pracovníky.
Například ve zdravotnictví dává UI poskytovatelům možnost nabízet lepší a včasnější diagnózy život ohrožujících nemocí, jako je rakovina, jakož i terapie uzpůsobené potřebám konkrétního pacienta.
Druhým rozhodujícím faktorem je přístup, jejž k řízení nástupu nových technologií uplatní firmy a vlády.
UI vznáší důležité etické otázky, zejména v oblastech jako genomika a využívání osobních údajů, a nutnost získat nové dovednosti k obsluze chytrých strojů může vyvolávat stres a nespokojenost.
Přesuny pracujících napříč sektory mohou být zdrojem výrazného pnutí, jitřeného sektorovými nesoulady, mezemi mobility a náklady (časovými a finančními) rekvalifikace.
Zásadní je, že pnutí vyvolávaná na trhu práce dnešními průkopnickými technologiemi mohou postihovat segmenty populace, které byly v minulosti vůči takovým rizikům imunní.
Aby tvůrci politik předešli velkým výkyvům, měli by se zaměřit na zajištění rozsáhlých rekvalifikací, aby pracující vybavili dovednostmi „odolávajícími robotům“ a zajistili plynulost trhu práce.
Směrováním zavádění nových technologií do inovací zlepšujících blahobyt a řešením dopadů šíření technologií na trh práce můžeme zvýšit nejen produktivitu a příjmy, ale i délku života, což se zase zpětně může projevit vyšším HDP.
Spočítat pravděpodobné účinky inovací přispívajících ke zvyšování blahobytu je složitý proces.
V našem vlastním hodnocení jsme stavěli na metodách kvantifikace blahobytu, jež vyvinuli ekonomové Charles Jones a Peter Klenow ze Stanfordské univerzity, jakož i další v rozrůstajícím se oboru výzkumu štěstí.
Za pomoci schematického modelu konstantního odvracení rizik jako srovnávacího měřítka jsme zjistili, že Spojené státy a Evropa by z UI a dalších průkopnických technologií mohly mít přínosy pro blahobyt přesahující ty, které v posledních desetiletích přinesly počítače a dřívější formy automatizace.
Na druhou stranu, pokud technologická transformace nebude náležitě řešena, USA a Evropa by mohly zaznamenat pomalejší růst příjmů, vzestup nerovnosti a nezaměstnanosti a úbytky volného času, zdraví a dlouhověkosti.
Jedním z obsažných zjištění našeho výzkumu je, že k ohrožení příjmů a zaměstnanosti dochází ve všech pravděpodobných scénářích, což znamená, že tato rizika nelze odmítat ani přehlížet.
Pokud se předvídatelné nepříznivé účinky přechodu na automatizovanou znalostní ekonomiku nebudou řešit, mohlo by dojít ke zmaření mnoha potenciálních přínosů.
Tvůrci politik by se měli chystat na rekvalifikační úsilí v rozsahu amerického zákona o opětovném přizpůsobení vojáků z roku 1944.
Kromě jiného mají dnes vlády při poskytování vzdělání a úpravě osnov zásadní úkol klást důraz na odborné dovednosti a digitální gramotnost.
Mohou také využít veřejných výdajů, aby snížily inovační náklady pro podniky a prostřednictvím zadávání veřejných zakázek a otevřených trhů směrovaly technologický rozvoj k produktivním cílům.
Zvládnout tuto výzvu musí ale také lídři v podnikání.
Pokud firmy ve vztahu k UI a automatizaci přijmou přístup osvíceného vlastního zájmu – jemuž říkáme „technologická společenská zodpovědnost“ –, mohou zajistit užitek jak pro společnost, tak pro své vlastní hospodářské výsledky.
Vždyť produktivnějším pracujícím lze vyplácet vyšší mzdy a tím posilovat poptávku po výrobcích a službách.
Abychom zužitkovali dalekosáhlé přínosy digitálních technologií, UI a automatizace, budeme muset najít pečlivou rovnováhu a rozvíjet jak inovace, tak dovednosti, které dokážou zvládnout síly, jež inovace uvolní.
Lepší globální rámec pro skoncování s AIDS
STOCKHOLM, ŽENEVA – Tento týden oslavujeme obrovský pokrok, který jsme učinili v boji proti HIV a AIDS.
V mnoha zemích se silnými zdravotnickými systémy už HIV není rozsudkem smrti, nýbrž chronickým onemocněním.
A Afrika dosáhla klíčového milníku: počet Afričanů nastupujících léčbu HIV letos přesáhne počet Afričanů, kteří se tímto virem nakazí.
Ačkoliv však slavíme, musíme zároveň oplakávat 1,1 milionu osob, jež kvůli tomuto onemocnění letos přišly o život.
Virem HIV se stále nakazí 6000 lidí denně a AIDS zůstává hlavní příčinou úmrtí dětí, adolescentů a žen v Africe.
Hnutí proti AIDS inspirovalo nás všechny k pomoci lidem, kteří jsou nadále ponecháváni napospas osudu, a k závazku skoncovat s AIDS jednou provždy.
Naštěstí už máme know-how, zdroje a zejména politický impulz k tomu, abychom toho dosáhli, a členské státy Organizace spojených národů přišly na letošním jednání na vysoké úrovni o ukončení AIDS s ambiciózními závazky, které nás nasměrují na dráhu vedoucí k rychlému splnění našeho cíle.
A co víc, Kanada v září hostila úspěšnou konferenci o financování Globálního fondu pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, z jejíhož výtěžku ve výši téměř 13 miliard dolarů budou doplněny zdroje fondu pro období let 2017-2019.
Jednotlivé země zatím zvýšily své domácí investice a mezinárodní partneři – velcí i malí – zachovali svou podporu, díky čemuž dosáhneme částky 26 miliard dolarů, která bude zapotřebí pro globální reakci na AIDS v roce 2020.
Financování některých částí globálního zdravotnického systému ovšem nestačí.
Mezinárodní společenství musí zaujmout celostní přístup a posílit architekturu globální reakce, která bude zahrnovat jasné rozdělení činností a hladkou spolupráci různých protagonistů.
Konečným cílem takového rámce musí být podpora zdravotnických systémů v jednotlivých zemích aktivizací veřejných i soukromých aktérů na všech úrovních v dané zemi tak, aby všechna zařízení – od veřejné nemocnice v hlavním městě až po venkovskou kliniku – byla řádně zaopatřená.
Švédsko je hrdé na to, že pokračuje ve své podpoře Globálního fondu; na zářijové doplňovací konferenci se zavázalo k vyčlenění částky 2,5 miliardy švédských korun (271 milionů dolarů).
Globální fond je zdaleka největším multilaterálním zdrojem financování boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii; stejně jako Globální aliance za vakcíny a imunizaci (dnes známá jako Gavi, aliance za vakcíny) je však součástí globální architektury a spoléhá se na řadu různých partnerů, aby mohl efektivně poskytovat pomoc.
Pokud tedy vyschne státní podpora jiných organizací působících v oblasti globálního zdraví – například UNAIDS, Světové zdravotnické organizace nebo Rozvojového programu OSN –, pak se trvalý pokrok v boji proti HIV a AIDS ocitne v ohrožení.
Poskytování nezbytné podpory bude vyžadovat vzájemnou koordinaci činnosti dárců tak, aby všechny části stávající architektury řízení globálních zdravotnických otázek byly dostatečně financované.
Díky tomu bude zajištěno, že všechny země – a zejména všichni lidé – obdrží potřebnou podporu.
Organizace UNAIDS představuje silný příklad mezinárodní spolupráce, když organizuje partnery kolem společné Strategie 2016-2021 s cílem skoncovat s AIDS.
Toto jedinečné a novátorské partnerství sdružuje 11 agentur OSN poskytujících společnou podporu, přičemž každá z nich disponuje znalostmi z různých sektorů a mobilizuje různé vládní instituce.
Mezi jeho partnery patří lídři firem, komunit a náboženských organizací, ale i učitelé, soudci, členové bezpečnostních složek, poslanci a mnoho dalších postav, které sice stojí mimo zdravotnický sektor, avšak jejich počínání má na zdravotnictví a jeho výsledky přesto velký dopad.
Jedním z úkolů UNAIDS je podněcovat národní vlády k tomu, aby udržovaly boj proti AIDS na předních příčkách agendy veřejného zdraví a aby investovaly do společného úsilí o skoncování s touto nemocí.
Zároveň je to jediná organizace, která má mandát stanovovat normy a standardy globální reakce na AIDS, což znamená, že hraje klíčovou roli v současném mezinárodním rámci.
UNAIDS udržuje těsný partnerský vztah s Globálním fondem.
Je přítomna ve více než 80 zemích a její regionální týmy poskytují technickou podporu a strategické informace, čímž pomáhají Globálnímu fondu vyčleňovat granty na správné programy, místa a populace, a to v dostatečném měřítku.
Navíc pomáhá vytvářet sociální, právní a politické podmínky k tomu, aby lidé mohli využívat zdravotnických služeb – v neposlední řadě podporou rovnosti pohlaví a zajišťováním, aby osoby s vyšším rizikem nákazy HIV nečelily diskriminaci.
UNAIDS se na všech úrovních angažuje s občanskou společností, když přesměrovává mezinárodní reakci na AIDS tak, aby podporovala rovnost, důstojnost a lidská práva po celém světě.
Pracuje také na rozšiřování politického prostoru pro občanskou společnost – a na investicích do ní.
Navzdory široce pojatému mandátu a mnoha funkcím však UNAIDS postrádá dostatečné zdroje, což ohrožuje minulé úspěchy i budoucí programy a představuje to hrozbu pro lidi a komunity závislé na život zachraňující podpoře, kterou tato organizace zprostředkovává.
Švédsko a UNAIDS budou spolupracovat na zajištění, aby mezinárodní reakce na AIDS i nadále transformovala životy – a zachraňovala je.
Budeme zajišťovat ženám a dívkám bezpečí, posilovat jejich roli a starat se o to, aby byly slyšet i hlasy zranitelných populací.
Současně s tím však musí mezinárodní společenství posílit stávající rámec řízení otázek globálního zdraví.
Jak v září uvedl v Montrealu švédský premiér Stefan Löfven, „dnes se zaměřujeme na Globální fond, ale zítra nezapomeňme poskytnout dostatečné financování celé globální zdravotnické architektuře“.
Je načase, aby mezinárodní společenství tuto výzvu naplnilo tím, že se zaváže k podpoře naší globální zdravotnické infrastruktury tak, aby žádná agentura – a také žádná země a osoba – nezůstala opomenuta.
AIDS, NCD a abeceda organizace
ŽENEVA – Nepřenosné či neinfekční nemoci (NCD), jako jsou srdeční onemocnění, mrtvice, rakovina, cukrovka nebo chronická obstrukční plicní nemoc, jsou příčinou 70% všech úmrtí.
Existují nezvratné důkazy, že kouření tabáku, nedostatek pohybu, nezdravá strava a přemíra alkoholu zvyšují pravděpodobnost předčasného úmrtí v důsledku NCD.
Přestože se však o rizicích všeobecně ví, globální obezita se šíří téměř bez kontroly a spotřeba tabáku a alkoholu nadále stoupají.
Za této situace se sítě NCD aliancí sešly 9. až 11. prosince na druhém fóru Globální NCD aliance ve Spojených arabských emirátech.
Při hledání řešení, jak dostat NCD pod kontrolu, by se tyto skupiny měly inspirovat hnutím boje proti AIDS.
Lidé žijící s virem HIV nebo tímto virem zasažení jsou i nadále hnacím motorem úsilí o adekvátní reakci a jejich jedinečná forma mobilizace je významnou příčinou pokroku.
Bitva ještě neskončila, avšak aktivisté boje proti AIDS vědí, že ji lze vyhrát.
Také mobilizované NCD hnutí může obrátit trend proti této epidemii.
Přesto Richard Horton, šéfredaktor časopisu Lancet, ještě v roce 2015 přirovnal NCD komunitu k „semikomatózní duši, která potřebuje elektrický šok“.
Dodal: „Kdo však má odvahu ho uštědřit?“
Domníváme se, že od aktivistů boje proti AIDS si lze vzít různá ponaučení.
V době, kdy se na prevenci NCD zaměřuje globální pozornost, by si lidé snažící se o kontrolu preventabilních onemocnění měli vzít příklad z „abecedy“ organizace boje proti AIDS.
Prvním písmenem, nad nímž by se NCD komunita měla zamyslet, je „A“ jako „aktivismus“.
Každý člověk starší čtyřiceti let si vzpomene na záběry, na nichž aktivisté boje proti AIDS organizovali na vědeckých setkáních po celém světě protesty, při nichž se vydávali za mrtvé.
Ve Spojených státech se aktivisté boje proti AIDS vydali do ulic, a v říjnu 1988 dokonce dosáhli jednodenního uzavření sídla Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv.
Zároveň lobbovali u vlád a farmaceutických společností z celého světa za větší dostupnost léčiv.
Tento aktivismus stále pokračuje a měl by sloužit jako modelový příklad akcí i pro NCD.
Za druhé musí NCD komunita zaujmout smělejší přístup k rozpočtům – právě rozpočty („budgets“) představují písmeno „B“ ve strategii boje proti AIDS.
Občanské organizace a lidový aktivismus sice mohou na počátku rozproudit energii, avšak organizace a provoz široce pojaté koalice vyžaduje peníze.
Hnutí boje proti AIDS to dávalo od počátku jasně najevo a účinně lobbovalo za prostředky na podporu svého boje a zodpovědnosti.
„C“ znamená koalice: bojovníci proti AIDS rychle pochopili, že pokrok se dostaví jen za předpokladu rozmanité podpory.
Navázali spojenectví mezi lidmi žijícími s HIV a lidmi s jinými starostmi, například s bojovníky za práva žen, za ochranu duševního vlastnictví, za správnou výživu či bydlení.
Tematicky zaměřené koalice a kampaně fungují nejlépe, když svedou dohromady osobnosti zevnitř i vně vládních struktur a poté zkombinují jejich pohledy na věc a znalosti.
Bojovníci proti AIDS také pochopili, že má-li se podpora rozšířit, je nutné na epidemii reagovat na všech frontách.
Proto byla písmenem „D“ neboli determinantem úspěchu snaha upoutat pozornost na vzájemnou provázanost jednotlivých úkolů.
Například lobbování u vedoucích školských představitelů, aby dívky chodily déle do školy, přispělo k tomu, že se mladým lidem vštípily znalosti a schopnosti potřebné k tomu, aby sami dělali chytrá rozhodnutí, kdy a s kým budou provozovat bezpečný sex.
Stejně tak byly navázány vztahy se skupinami bojujícími proti chudobě, nerovnosti pohlaví a podvýživě – kteréžto faktory rovněž sehrály roli při vzniku krize kolem AIDS.
Příčiny NCD nejsou o nic izolovanější a rovněž vyžadují multioborový přístup k prevenci.
Angažovanost – neboli písmeno „E“ jako „engagement“ – pomohla bojovníkům proti AIDS získat tak velký vliv.
Nechali se inspirovat u hnutí za práva tělesně postižených, které prosazovalo heslo „Nic o nás bez nás“, a požadovali zastoupení v orgánech zřízených za účelem řešení této nemoci.
Organizace UNAIDS například zůstává jedinou agenturou Organizace spojených národů, v jejíž správní radě mají několik křesel zástupci občanské společnosti.
Tato norma je v hnutí boje proti AIDS tak silně zakořeněná, že by bylo téměř nemyslitelné, aby se jakékoliv setkání o AIDS uskutečnilo bez zástupců komunity.
Hnutí za prevenci onemocnění musí také přesvědčivě formulovat kontext a písmeno „F“ neboli „formulace“ představovalo nezbytnou součást snahy bojovníků proti AIDS získat podporu politických lídrů.
Přístup k léčbě AIDS byl například formulován jako otázka ekonomické spravedlnosti.
Zasazení problému do tohoto kontextu vedlo k dramatickému snížení cen léčiv, takže dnes více než polovina lidí s HIV v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích podstupuje léčbu.
V případě AIDS byla neméně důležitým kontextem, který je vysoce relevantní i pro hnutí NCD, otázka zodpovědnosti.
Bojovníci proti AIDS tvrdě pracovali na tom, aby přesunuli těžiště zodpovědnosti z volby životního stylu jednotlivce na stát, který by měl poskytovat zdravotní péči a odbourávat právní diskriminaci.
V debatě o AIDS hrála významnou roli také genderová otázka – tedy písmeno „G“.
Virus HIV byl zpočátku považován za „nemoc gayů“ a genderová identita byla v prvních letech doslova zakódovaná v DNA hnutí boje proti AIDS.
Genderové dimenze NCD nejsou o nic méně důležité; pro pochopení se stačí zamyslet nad tím, jak dnes vypadá marketing alkoholu a tabáku.
Také genderová otázka se proto musí stát jedním z těžišť úsilí o prevenci NCD.
A konečně je zde písmeno „H“ neboli „human rights“.
Lidská práva představovala samotný základ reakce na AIDS.
Vedly se kampaně proti diskriminaci na pracovišti, ve školách a ve zdravotnických centrech.
Strategické soudní spory pomohly zajistit rovnost před zákonem.
Hnutí boje proti AIDS odmítalo organizovat velké konference v zemích, jejichž zákony trestaly lidi žijící s HIV.
Hnutí NCD by mohlo zvolit podobnou taktiku, například odmítáním setkávat se ve státech, které neomezují reklamu na potraviny škodlivé dětem.
Seznam ponaučení z boje proti AIDS by mohl pokračovat přes celou abecedu, ale skončit u písmene „H“ je nejspíš namístě vzhledem k tomu, že právě lidská práva byla hnacím motorem reakce na AIDS a podobnou roli by měla hrát i v případě NCD.
Chudoba, vyčleňování a sociální i ekonomická marginalizace vystavují lidi vyššímu riziku HIV.
U NCD tomu není jinak.
V případě epidemie AIDS byla první reakcí mainstreamu otázka: „Proč se tamti lidi nerozhodují lépe?“ Hnutí boje proti AIDS dalo jasně najevo, že taková otázka je nesprávná.
Dnes, kdy je 70% planety ohroženo předčasným úmrtím v důsledku preventabilních onemocnění, jsou „tamtěmi lidmi“ mnozí z nás.
Komunity NCD a AIDS se od sebe mohou navzájem učit.
Až spojíme síly, budeme jako hnutí silnější.
Názory vyjádřené v tomto článku nemusí nutně odrážet stanoviska UNAIDS.
Pomoc funguje
NEW YORK – Kritikové zahraniční pomoci se mýlí.
Stále vydatnější příval dat ukazuje, že úmrtnost v mnoha chudých zemích prudce klesá a že v tom klíčovou roli hrají programy zajištění zdravotní péče podporované ze zahraniční pomoci.
Pomoc funguje; zachraňuje životy.
Jedna z nejnovějších studií, kterou vypracovali Gabriel Demombynes a Sofia Trommlerová, ukazuje, že novorozenecká úmrtnost (počet úmrtí dětí mladších jednoho roku) v Keni v posledních letech prudce klesá.
Značnou část tohoto poklesu přitom studie připisuje mohutnému zvýšení počtu protimalarických síťových lůžek.
Tato zjištění se shodují s významnou studií úmrtnosti na malárii, jejímž autorem je Chris Murray a další a která rovněž odhalila významný a rychlý pokles úmrtí způsobených malárií po roce 2004 v subsaharské Africe jako důsledek opatření na kontrolu malárie, podporovaných ze zahraniční pomoci.
Vraťme se o dvanáct let zpátky.
V roce 2000 se Afrika potýkala se třemi velkými epidemiemi.
AIDS zabíjel více než dva miliony lidí ročně a rychle se šířil.
Počet případů malárie se také zvyšoval kvůli rostoucí rezistenci tohoto parazita vůči tehdejším standardním lékům.
A na vzestupu byla i tuberkulóza, částečně v důsledku epidemie AIDS a částečně kvůli nástupu rezistentního kmene TBC.
Kromě toho umíraly statisíce žen ročně při porodu, protože neměly přístup k bezpečnému porodu na klinice nebo v nemocnici ani k akutní lékařské pomoci, když to bylo zapotřebí.
Tyto vzájemně provázané krize podnítily akci.
Členské země Organizace spojených národů přijaly v září 2000 takzvané rozvojové cíle tisíciletí (MDG).
Tři z osmi MDG – snížení počtu úmrtí dětí, snížení počtu úmrtí matek a potírání epidemických nemocí – se přitom zaměřují přímo na zdraví.
Také Světová zdravotnická organizace zveřejnila velkou výzvu k navýšení rozvojové pomoci v oblasti zdravotnictví.
A vedoucí afričtí představitelé pod vedením tehdejšího nigerijského prezidenta Oluseguna Obasanja si předsevzali, že budou bojovat s epidemiemi na kontinentu.
Nigérie hostila dva přelomové summity – o malárii v roce 2000 a o AIDS v roce 2001 –, které zapůsobily jako rozhodující pobídka k akci.
Na druhém z těchto summitů vyzval tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan k vytvoření Globálního fondu pro boj proti AIDS, TBC a malárii.
Globální fond zahájil činnost v roce 2002 a sloužil k financování programů prevence, léčby a péče u tří zmíněných nemocí.
Státy s vysokými příjmy navíc konečně souhlasily, že sníží své pohledávky vůči silně zadluženým chudým zemím, což těmto zemím umožnilo utrácet víc peněz na zdravotnictví a méně peněz na ochromující splátky věřitelům.
Také Spojené státy podnikly určité kroky, když přijaly dva významné programy – jeden pro boj proti AIDS a druhý pro boj s malárií.
Miléniový projekt OSN doporučil v roce 2005 konkrétní způsoby, jak rozšířit primární zdravotní péči v nejchudších zemích, kdy státy s vysokými příjmy pomáhaly hradit náklady, které nejchudší země nedokázaly platit samy.
Valné shromáždění OSN podpořilo mnohá doporučení projektu a ta se pak v bezpočtu nízkopříjmových zemí realizovala.
V důsledku celého tohoto úsilí se objem dárcovské pomoci skutečně začal prudce zvyšovat.
V roce 1995 činila celková hodnota pomoci určené na zdravotnictví zhruba 7.9 miliard dolarů.
Tento nedostatečný objem pak pomaličku vzrostl až na 10,5 miliard v roce 2000.
Do roku 2005 ovšem roční objem pomoci určené na zdravotnictví vyskočil o dalších 5,9 miliard a do roku 2010 se celková částka zvýšila ještě o 10,5 miliard, takže v posledně zmíněném roce dosáhla 26,9 miliard dolarů.
Rozšířené financování umožnilo realizaci velkých kampaní proti AIDS, TBC i malárii, dále významnou podporu bezpečných porodů a rozšíření vakcinace včetně téměř úplného vymýcení obrny.
V oblasti veřejného zdraví bylo vyvinuto a zavedeno mnoho novátorských metod.
V zemích s vysokými příjmy žije miliarda lidí a celkový objem pomoci v roce 2010 činil přibližně 27 dolarů na osobu v dárcovských zemích – pro tyto lidi je to skromná částka, která však nejchudším lidem na světě dokáže zachránit život.
Úspěchy v oblasti veřejného zdravotnictví lze dnes vidět na mnoha frontách.
V roce 1990 zemřelo přibližně 12 milionů dětí do pěti let věku.
Do roku 2010 se toto číslo snížilo na zhruba 7,6 milionu – stále je to příliš mnoho, ale rozhodně jde o historické zlepšení.
Počet úmrtí afrických dětí na malárii klesl ze zhruba milionového maxima v roce 2004 na přibližně 700 000 v roce 2010 a počet úmrtí těhotných žen v letech 1990 až 2010 celosvětově klesl téměř o polovinu, z odhadovaných 543 000 na 287 000.
Dalších 10-15 miliard dolarů každoroční pomoci (tzn. navýšení zhruba o 10-15 dolarů na osobu ve vysokopříjmovém světě, přičemž celková pomoc by v takovém případě dosáhla kolem 40 miliard dolarů ročně) by v nadcházejících letech umožnilo ještě větší pokrok.
MDG v oblasti veřejného zdraví by se pak daly splnit i v mnoha nejchudších zemí světa.
Bohužel se v uplynulém desetiletí – a vlastně dodnes – na každém kroku vyskytovali skeptikové, kteří sborově argumentovali proti potřebné pomoci.
Opakovaně tvrdili, že pomoc nefunguje, že se fondy jednoduše vyplýtvají, že protimalarická síťová lůžka nelze rozdávat chudým, protože ti je nebudou používat, že chudí lidé nebudou řádně užívat léky proti AIDS a tak dále a tak dále.
Jejich útoky byly a jsou neúnavné (sám jsem si jich hezkých pár užil).
Odpůrci pomoci nejsou pouze pomýlení.
Jejich halasná nevraživost stále ohrožuje financování, které je zapotřebí ke splnění úkolu: ke snížení dětské a mateřské úmrtnosti na takovou úroveň, aby byly v nejchudších zemích splněny do roku 2015 rozvojové cíle tisíciletí, a k následnému pokračování v činnosti tak dlouho, aby měli nakonec přístup k základním zdravotnickým službám všichni lidé všude na světě.
Deset let výrazného zlepšování výsledků zdravotní péče usvědčilo skeptiky z omylu.
Pomoc určená pro zdravotnictví pomáhá – a to skvěle – při záchraně a zlepšování životů.
Pokračujme v podpoře těchto životně důležitých programů, které podporují důstojnost a blaho všech lidí na planetě.
Úsvit klimaticky ohleduplné letecké dopravy
MONTREAL – Jak se svět rostoucí měrou propojuje, poptávka po letecké přepravě sílí.
Očekává se, že během následujících několika let se do oblak vznese 30 000 nových velkých letadel.
Máme-li však růst letecké dopravy zachovat, aniž bychom zhoršovali globální oteplování, musíme urychleně snížit letecké emise CO2, které jsou podstatné, leč nevztahuje se na ně pařížská klimatická dohoda, s níž loni v prosinci souhlasilo přes 190 zemí.
Naštěstí nadešel vhodný okamžik vazbu mezi růstem vzdušné přepravy a leteckými emisemi přetnout.
V Montrealu se tento týden sešli zástupci 191 zemí na 39. schůzi Mezinárodní organizace OSN pro civilní letectví (ICAO) a po desetiletích rozepří se shodli na klimatické dohodě pro leteckou oblast.
Nová rámcová dohoda ICAO usiluje o „uhlíkově neutrální růst“ v mezinárodním letectví od roku 2020 a svým stěžejním bodem činí globální tržně založené opatření, které má leteckým společnostem pomoci k finančně přijatelné možnosti nastavit strop emisí na hladiny roku 2020.
Bude-li realizováno, stane se prvním stropem uhlíkových emisí v globálním odvětví, které markantně nezvýší ceny pro spotřebitele.
Aerolinie přitom budou nakupovat úbytky emisí z jiných sektorů ekonomiky, takže napumpují miliardy dolarů do nízkouhlíkového rozvoje po celém světě.
Prvních šest let bude tato rámcová dohoda platit jen na lety mezi zeměmi, které ji dobrovolně přijaly, což znamená, že ICAO bude muset pobídnout k dostatečné účasti, aby byl program účinný.
Přístup založený na dobrovolném přistupování má své kritiky, ale otázka, zda je program zaškatulkován jako „dobrovolný,“ či „závazný,“ je nepodstatná, protože mezinárodní úmluvy obecně platí jen pro ty suverénní země, které se rozhodly je přijmout.
Ochotu podepsat se pod dohodu ICAO už dalo najevo asi 64 zemí a společně zodpovídají za téměř 80 % očekávaného růstu emisí CO2 nad hladiny roku 2020.
Není to sice 100 %, ale je to skvělý začátek a lze očekávat, že se přidají další země, až uvidí, jak ostatní sklízejí plody nízkouhlíkového rozvoje.
Ucelený globální rámec, který zavede jasná a předvídatelná měřítka plnění povinností, namísto regulatorní mozaiky, která se stát od státu liší a komplikuje mezinárodní podnikání, uvítají samotné aerolinie.
Ve snaze minimalizovat náklady na splnění požadavků – a jelikož environmentální udržitelnost je dnes klíčovým ukazatelem konkurenční schopnosti pro zákazníky i investory – budou patrně letecké společnosti pobízet země, kde podnikají, aby se k programu ICAO přidaly.
Nová dohoda představuje obrovskou příležitost, jak předejít emisím 2,5 miliardy tun CO2 během prvních 15 let – ekvivalentu odstranění zhruba 35 milionů aut ze silničního provozu každý rok, kdy bude program v účinnosti.
Přední výrobce jako Boeing, Airbus, Bombardier a Embraer – kteří už investují do tišších letadel s nižší spotřebou i do zlepšování efektivity stávající modelů – dohoda také pobídne k vývoji čistějších technologií, které jim umožní kupovat méně emisních kompenzací.
Rámcová dohoda z Montrealu však není kompletní a je nezbytné rychle dopracovat zásadní detaily, aby letecké společnosti mohly začít plánovat, jak nové environmentální cíle splní.
Vyspělé země už nabídly pomoc se zaváděním globálního tržně založeného opatření, u něhož se doufá, že otevře dveře investicím do rozvíjejících se ekonomik, které se stávají novými leteckými tahouny.
Pokud tyto země dokážou přeskočit staré technologie, mohou se stát novými lídry v uhlíkově prozíravém létání.
Měly by se chopit příležitosti, která se jim nabízí, a přistoupit k rámci ICAO, aby jejich výrobci měli před sebou jasnou a předvídatelnou cestu vpřed.
Loni během pařížských rozhovorů o klimatu jsme byli svědky síly společného globálního postupu při řešení změny klimatu.
Během měsíců před konferencí ohlásilo své cíle v oblasti snižování emisí celých 187 zemí, velkých i malých, vyspělých i rozvojových, což dalo do pohybu směřování k dosažení významné dohody.
Pařížská klimatická dohoda je na cestě k nabytí účinnosti v nadcházejících měsících, rychleji, než všichni považovali za možné, takže naše hybná síla doposud neopadla.
Dohoda ICAO je další vzedmutí v mezinárodní bitvě proti změně klimatu.
Společně tyto dvě dohody pozvednou naše naděje na dosažení environmentálně udržitelného hospodářského růstu.
Když dnes očistíme svou uhlíkovou stopu, budoucí generace cestujících ze všech zemí budou mít možnost z okénka v letadle pohlédnout na zdravou planetu.
Evropská “Airpokalypsa“
SINGAPUR – Evropští politici rádi poučují zbytek světa o znečištění ovzduší.
Oblíbeným cílem jejich kritiky je Asie a zejména Čína.
Někdy to opravdu vypadá tak, jako kdyby žádná konference o životním prostředí nebyla úplná bez prezentace evropských tvůrců politiky na téma předpokládaných “nejlepších postupů“ jejich kontinentu, ze kterých by si měl zbytek světa vzít příklad.
Pokud jde však o znečištění ovzduší, Evropa by měla zvážit, zda by nebylo vhodné méně mluvit a více poslouchat.
Znečištění ovzduší je v Evropě rostoucí starost.
Světová zdravotnická organizace ho nazvala “největším samostatným rizikem pro zdraví a životní prostředí“ kontinentu, kdy odhaduje, že 90% evropské populace je vystaveno venkovnímu znečištění, které přesahuje pokyny WHO pro kvalitu ovzduší.
V roce 2010 předčasně zemřelo kvůli venkovnímu a vnitřnímu znečištění ovzduší zhruba 600 000 Evropanů a ekonomické náklady byly vyčísleny na 1,6 bilionu dolarů, přibližně 9% HDP Evropské unie.
Londýn a Paříž trpí zvláště závažnými problémy v kvalitě ovzduší.
Úroveň oxidu uhličitého v některých částech Londýna běžně dosahuje 2-3 násobku doporučených limitů.
Ve Spojeném království zabije ročně znečištění ovzduší 29 000 lidí, což ho staví na druhé místo hned za kouření z hlediska důvodů pro předčasné úmrtí.
Paříž je na tom možná ještě hůře; v dubnu, kdy úrovně znečištění překonaly ty v Šanghaji, zavedlo město částečný zákaz ježdění a veřejnou dopravu zdarma.
Bohužel, evropští tvůrci politiky asi na tuto výzvu nestačí.
George Osborne, britský ministr financí, argumentoval proti britskému vedoucímu postavení v boji proti klimatickým změnám.
“Nezachráníme planetu tím, že zavřeme naše ocelárny, hliníkové hutě a továrny na papír,“ uvedl v roce 2011.
Osborne v tom není sám.
S ohledem na evropské politiky, kteří tvrdí, že zavedení ekologických záruk by ublížilo již tak slabé ekonomice EU, není překvapením, že opatření k omezení znečištění ovzduší nedosahují kýžených výsledků.
Navrhované standardy EU pro regulaci emise toxických plynů uhelnými elektrárnami jsou dokonce méně přísné než ty v Číně, jak poznamenalo hnutí Greenpeace.
Přesto někteří evropští politici volali po jejich ještě větším zmírnění a Maďarsko dokonce po jejich úplném zrušení.
Aby bylo jasno, úrovně znečištění ovzduší v Asii jsou opravdu znepokojivé.
Podle žebříčku kvality ovzduší Yale University z roku 2014 je v Asii devět z deseti nejznečištěnějších zemí na světě.
Nové Dillí je hodnoceno jako neznečištěnější město na zemi, s úrovní znečištění ovzduší přesahující bezpečné hodnoty šedesátkrát.
Díky nezdravému vzduchu v Pekingu vyplácejí zahraniční firmy zaměstnancům zde pracujícím “bonus za strádání” a to až do výše 30%.
Tvůrci politiky v Asii ale přinejmenším tento problém rozpoznali a přijímají kroky vedoucí k jeho řešení.
Kupříkladu Čína vyhlásila “válku znečištění.”
Peking, kdysi nazývaný mezinárodními médii “Greyjing,“ například do roku 2017 investuje 121 miliard dolarů na boj se znečištěním ovzduší.
V centru čínských opatření stojí vylepšený systém veřejné dopravy, zelený obchod a revize energetiky.
Vláda se v centrech měst rozhodla instalovat zastávky autobusů na každých 500 metrech, snížit clo na 5% či ještě méně na seznam 54 ekologického zboží, a vyřadit z provozu mnoho zastaralých a neefektivních uhelných elektráren.
Do roku 2030 je předpokládán růst o 20% v podílu nefosilních paliv na primární spotřebě energie.
Je pravděpodobné, že tyto cíle budou přísně sledovány, vzhledem k silné politické podpoře z nejvyšších pater.
Paralelně s tím se indické vlády států Gujarat, Maharashtra a tamilské Nadu chystají spustit celosvětově první cap-and-trade plán pro částice.
Nejvyšší soud v Indii dokonce navrhl extra daň ze soukromých naftových vozidel v Novém Dillí.
Další části Asie také podnikají kroky ke zlepšení kvality ovzduší.
Vietnam plánuje v nadcházejících letech vystavět osm městských vlakových linek.
Bangkok, který se vypořádává ze znečištěním ovzduší od 90. let, vysázel 400 000 stromů.
A Japonsko nabízí dotace na vodíková vozidla a vytváří nové pěší zóny.
Evropa by se měla, jakožto jeden z nejbohatších světových regionů, snažit stát v popředí snah o ekologickou udržitelnost.
Když však dojde na znečištění ovzduší, měli by evropští tvůrci politiky přestat kázat ostatním a začít se spíše soustředit na řešení vlastních problémů.
Japonská proměna?
ÓSAKA – Včerejší drtivé vítězství Demokratické strany (DS) v japonských všeobecných volbách skoncovalo se systémem dominance jedné strany, jemuž od roku 1955 bez přerušení vévodila všezahrnující Liberálně demokratická strana (LDS).
Po většinu uplynulého desetiletí DS nebyla považována za životaschopnou alternativu k LDS, ačkoliv to vypadalo, jako by vytvářely rádoby systém dvou stran.
Dvacet let po skončení studené války Japonsko konečně bude mít vládní systém odpovídající světu po studené válce.
Japonská veřejnost si je i teď schopností DS vládnout stále nejistá a je skeptická vůči jejím programům přerozdělování bohatství, líčeným v růžových barvách, jimž chybí solidní financování.
Veřejnost si rovněž plně uvědomuje, že ideologicky rozdrobené DS chybí pragmatická a soudržná zahraniční a bezpečnostní politika.
DS přesto bude sestavovat příští vládu, kvůli veřejnému znechucení LDS.
Ta v uplynulých čtyřech letech projevila naprostou neschopnost reagovat na klíčové otázky celonárodního zájmu: penze, nezaměstnanost a třepící se síť sociálního zabezpečení.
LDS navíc sužoval řetězec menších skandálů a neustálé břídilství.
Skutečnost, že LDS během necelého roku musela nasadit tři různé ministerské předsedy, jasně ukázala, že mocenské jádro strany zkolabovalo.
Až se DS dostane k moci, okamžitě narazí na rozsáhlou byrokracii a pevně zakotvené mandaríny, kteří obvykle sabotují veškeré snahy o správní reformu, která ohrožuje jejich moc a skryté zájmy.
Ostatně ihned po volbách nastává doba rozpočtových odhadů pro příští fiskální rok.
Čísla, která se budou prezentovat, jsou výsledkem zdlouhavého procesu, během něhož byrokracie vedla podrobné konzultace s LDS.
Takže nebude-li chtít DS prolomit pravidelný rozpočtový cyklus, bude nucena nejen realizovat dodatečný rozpočet sestavený LDS, ale nepohne ani s rozpočtem na příští rok, který je ztělesněním politik LDS, jež DS pranýřovala.
DS proto oznámila plány na zrušení zásad LDS, které stanovují strop rozpočtových požadavků, aby mohla od základu formulovat svůj vlastní rozpočet.
Zkoriguje i dodatečný rozpočet.
Času je však málo a legislativními zkušenostmi a rozpočtovými znalostmi, jež taková opatření vyžadují, disponuje jen hrstka nových zákonodárců DS.
Ve snaze získat kontrolu nad mandaríny má DS v plánu umístit 100 zákonodárců do nejvyšších vedení ministerstev a dále tři desítky politických kandidátů do politického štábu kanceláře ministerského předsedy.
DS bohužel zavrhla návrh reformy státní správy předložený LDS, který by DS umožňoval vystřídat mandaríny zástupy politických kandidátů.
Zdá se, že DS navzdory svému prohlášení není na zkrocení mandarínů připravená, takže se na ně možná bude muset spolehnout.
Převaha mandarínů je dědictvím jedinečného historického vývoje Japonska, který sahá až k jeho raně modernímu období.
Japonsko si na rozdíl od Evropy zřídilo stát ještě před tím, než si vybudovalo silnou občanskou společnost.
Vždyť plnohodnotné budování „společnosti“ začalo až po restauraci Meidži roku 1868, která definitivně vychýlila rovnováhu moci ve prospěch státu.
V důsledku toho mandaríni přestáli druhou světovou válku i poválečnou americkou okupaci s poměrně malou újmou a vynaloží mnoho úsilí na to, aby přestáli i vládu DS.
Se vší pravděpodobností uspějí.
Zákonodárci LDS a mandaríni zavedli rutinní postup, kdy mandaríni sepisovali kabinetem předkládané návrhy zákonů, zákonodárci LDS legislativní návrhy kontrolovali a společně je pak finálně upravovali, než byly předloženy Dietu (parlamentu).
Vzhledem k tomu, že LDS Diet ovládala, naposledy s koaličním partnerem, legislativní proces byl jednoduše interakcí mezi zákonodárci LDS a mandaríny, sdruženými v hlavní kanceláři LDS.
Úloha Dietu byla pouze formální.
Za systému dominance jedné strany pod vedením LDS se tento mimoústavní mechanismus stal nedílnou součástí japonského vládního zřízení.
Vláda DS se s mandaríny čelně srazí, zčásti proto, že pro stranu bude těžké najmout dostatečně kvalifikované tvůrce politik.
V tomto ohledu si mandaríni udržují své výsadní postavení, částečně kvůli daňové soustavě, která znemožňuje vznik neziskových institucí, zejména think tank��, kde by se mohly formovat nezávislé politické znalosti.
Navíc mandaríni, snad v předtuše mocenské změny, odsunuli každoroční personální změny na administrativních postech nejvýznamnějších ministerstev.
A co čeká LDS?
Po ztrátě moci přijde o kontrolu nad přerozdělováním vládních financí.
Při neschopnosti uplácet voličskou základnu jí hrozí rozklad, neboť LDS nebyla nikdy stranou s pevně zakořeněnou podporou zdola, ale spíše působí jako stroj na výkon moci a přerozdělování bohatství skrz předivo zasvěcenců napříč průmyslovými sektory, profesními svazy a místními komunitami v zemi.
Comeback LDS bude možný, jedině pokud naverbuje novou krev a reorganizuje se na pevnou ideologickou platformu.
DS má ještě slabší podporu zdola, takže mandaríni velice pravděpodobně nasadí své obvyklé techniky „rozděl a panuj“, aby stranu ošálili a naučili ji napodobovat LDS využíváním státních peněz a kontraktů k tomu, že si zaváže své hlavní voličské skupiny, například odborové svazy a další zájmové skupiny.
Zrod vlády DS stále ještě může být bodem obratu.
Došlo k významnému posunu ve prospěch „společnosti“.
Pokud by se DS zdařilo vymanit se z vlivu mandarínů tím, že tvorbu politik centralizuje do úřadu premiéra, jak zamýšlí, Japonsko se může proměnit v odolnější demokracii s plnohodnotným systémem dvou stran a větší ochotou brát na sebe úlohu mezinárodního vůdce.
První krok k míru?
JEREVAN – Nedávný krok arménského prezidenta Serže Sarkisjana, jenž pozval do Jerevanu tureckého prezidenta Abdullaha Güla, aby společně sledovali fotbalový zápas, měl historický význam.
Vzhledem k dlouhodobě napjatým vztahům mezi oběma zeměmi by byla taková návštěva v jakémkoliv okamžiku pozoruhodná.
Protože však pozvání přišlo jen měsíc po alarmující rusko-gruzínské konfrontaci, může představovat skutečnou naději, že se napětí v nestabilním kavkazském regionu podaří zmírnit.
Arménii a Turecko samozřejmě rozdělují odvěké a složité spory.
Nyní však nastal čas, aby obě země v zájmu řešení společných bezpečnostních otázek odsunuly minulost stranou.
V novém kontextu, který válka v Gruzii navodila, si jistě každý uvědomuje, jak naléhavě je zapotřebí, aby se Turecko stalo skutečným mostem mezi kavkazskými státy.
Toto očekávání je zákonitým důsledkem zeměpisné polohy a dějin Turecka.
Tato země se obrazně řečeno nachází na pomezí modernosti a tradice, sekularismu a islámu i demokracie a tyranie a jako taková navíc představuje skutečný fyzický most mezi Východem a Západem.
Pro kavkazské národy ztělesňuje Turecko naši cestu do Evropy.
Je členem NATO a sousedí se třemi kavkazskými republikami zapojenými do programů Akčního plánu individuálního partnerství NATO.
Aspiruje na vstup do Evropské unie a přivedlo by EU ke třem našim hranicím v době, kdy i my usilujeme o to, abychom jednou do této organizace vstoupili.
Turecko si nikdy nenechalo ujít příležitost prezentovat se v roli regionálního zprostředkovatele.
Okamžitě po rozpadu Sovětského svazu navrhlo projekt Černomořské hospodářské spolupráce.
A když letos začala zadrhávat Spojenými státy vedená snaha zprostředkovat mírovou dohodu na Blízkém východě, ujalo se Turecko role prostředníka jak v izraelsko-palestinském konfliktu, tak i v konfliktu mezi Sýrií a Izraelem.
Také dnes, bezprostředně po vypuknutí krize mezi Ruskem a Gruzií, vedoucí turečtí představitelé vystoupili do popředí, aby se na Kavkaze ujali vedoucí role.
Svět musí vroucně doufat, že turecký návrh Platformy o stabilitě a spolupráci na Kavkaze bude serióznější a trvalejší než předchozí podobné snahy.
Má-li však uspět, musí Turecko rázně vyžadovat závazek všech regionálních aktérů, že se zřeknou použití násilí při řešení svých sporů.
Bude-li tento závazek přijat a respektován, pak se na konflikty v regionu začne pohlížet v diametrálně odlišném, tolerantnějším kontextu, což přinese historický průlom směrem k míru.
Proč vlastně nedovést myšlenku takového paktu ještě o krok dál?
My v tomto regionu můžeme – a domnívám se, že bychom i měli – volat po neangažovaném Kavkaze zbaveném bezpečnostních bloků a znesvářených aliancí.
Bezpečnostní aliance a záruky koneckonců pouze vytvářejí dělicí čáry a s nimi spojené bezpečnostní problémy.
V průběhu dějin žily naše země a národy pod společným deštníkem mnohem déle než ve vzájemné separaci.
Dnes sdílíme společnou vizi evropské integrace a právě v tomto širším kontextu by se měly řešit i naše konflikty.
Návštěvy francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a německé kancléřky Angely Merkelové v Gruzii a Rusku dokázaly, že pokud jde o Kavkaz, neexistuje nic, co by mohlo nahradit Evropu.
V atmosféře podezíravosti a netolerance v regionu může hrát pouze Evropa roli poctivého zprostředkovatele.
V konečném důsledku však musíme být my sami ochotni pracovat na vytvoření regionu charakterizovaného mírem a spoluprací.
Kavkaz je na uzavřené hranice a výbušné konflikty příliš malý.
A ačkoliv se některá napětí jeví jako ryze bilaterální, gruzínsko-ruský konflikt dokládá, že v dnešním globalizovaném světě nic podobného neexistuje a v tomto navzájem provázaném regionu už teprve ne.
Skutečný mír na Kavkaze vyžaduje dvě klíčové strategické transformace.
První z nich je poučení z historie: strategické zájmy Ruska zde nelze ignorovat.
Věřit a chovat se jinak by vedlo k regionálnímu chaosu.
Druhé ponaučení zní tak, že Turecko a Arménie nemohou zůstat protivníky věčně.
V našich vztazích musí dojít k normalizaci, aby mohl Kavkaz splynout ve funkční region.
Rusko i Spojené státy si paradoxně uvědomují, že je to v jejich zájmu.
Rusové pokládají normální vztahy mezi Tureckem a Arménií za cestu k minimalizaci strategické role Gruzie v regionu.
A USA pokládají arménské otevření se Turecku za cestu ke snížení skutečné i smyšlené závislosti této země na Rusku.
Odhlédneme-li od emočního dopadu návštěvy prezidenta Güla v Jerevanu, vyžaduje skutečné zlepšení turecko-arménských vztahů otevření hranic mezi oběma zeměmi – posledních uzavřených hranic v Evropě.
Případně by pro začátek mohlo být zprovozněno existující železniční spojení mezi Tureckem a Arménií.
Nedojde-li k tomu během nadcházejících týdnů a měsíců, dá tím Turecko najevo, že tohle všechno bylo pouhé divadlo.
Návštěva prezidenta Güla bude skutečně znamenat předěl – ať už jako zmařená příležitost přepsat dějiny, nebo jako začátek nové éry.
Soud nad Alanem Greenspanem
Vydání pamětí Alana Greenspana, sepsaných najatým autorem pod názvem The Age of Turbulence (Věk turbulencí), vyvolalo řadu obvinění, že nakonec až tak skvělým centrálním bankéřem nebyl.
Stan Collender z týdeníku National Journal za těmito útoky rozeznává otisky prstů Bílého domu: Greenspan je ostatně vůči administrativě George W.
Bushe nelítostně kritický a napadání věrohodnosti bývalých politických aktérů z republikánského tábora, již Bushe kritizují, je standardní protiúder.
Jak si ale má člověk přebrat kritiku Greenspanova působení ve Federálním rezervním systému?
Obžaloba obsahuje čtyři body: Greenspan prý chybně povzbuzoval růst nestandardních hypoték s pohyblivou úrokovou sazbou, který nafoukl bublinu nemovitostí, chyboval, když schválil Bushovy daňové škrty, v 90. letech měl brzdit bublinu akciového trhu a v novém miléniu měl činit totéž s bublinou realit.
U prvních dvou bodů dnes Greenspan přiznává vinu.
Tvrdí, že nechápal, jak růst nestandardních hypoték vábil příjemce úvěrů a investory k podstupování nebezpečných rizik.
Soustředil se na to, říká dnes, jak relativně nevýhodné jsou pevně úročené hypotéky pro své příjemce v dobách nízké inflace, což byla chyba.
Greenspan se také přiznává k chybě ze začátku roku 2001.
Domníval se, že kongresu ohledně problematiky státního rozpočtu předkládá vyváženou výpověď.
Prohlásil, že je důležité hospodařit s přebytky, aby se splatil dluh, ale že přebytky nesmějí být tak velké, aby vláda nakonec vlastnila americký průmysl.
Dále vypověděl, že daňové škrty jsou lepší než nárůsty výdajů, které by zajišťovaly, aby přebytky nenarostly přespříliš, ale že nejistota je obrovská, takže bude správné veškerá snížení daní zrušit, pokud by snad hrozilo, že nás vrátí do období deficitů.
Robert Rubin a Kent Conrad jej varovali, že tisk jeho výpověď jako vyváženou interpretovat nebude a že kongres si ji vyloží jako výmluvu k opuštění fiskální kázně.
Měli pravdu.
Greenspan se rovněž přiznává, že špatně porozuměl charakteru Bushovy administrativy.
Domníval se, že se k moci opět dostali jeho staří realističtí přátelé z Fordovy administrativy.
Myslel si, že společně s ministrem financí Paulem O’Neillem dokáže zvítězit v tiché „vnitřní hře“ o rozumnou politiku, aniž by se uchylovali k „vnější hře,“ po níž by jeho znovuzvolení v roce 2004 bylo nepravděpodobné.
V tom se mýlil.
Jak závažné však jsou tyto koncepční a politické zločiny, k nimž se teď Greenspan doznává?
Podle mého názoru jde jen o přestupky.
Proti nim je třeba postavit to, co bývalý ministr financí Larry Summers nazývá Greenspanovou dovedností během let ve Fedu jako ve „zlatých rukavičkách“ odvracet recese a minimalizovat je.
„Hrdelními zločiny,“ z nichž je Greenspan obžalován, jsou další dvě obvinění: měl prý udělat víc pro zastavení jednak bubliny akciového trhu ke konci 90. let, jednak bubliny bydlení na počátku nového tisíciletí.
Tady Greenspan trvá na svém a vinu nepřiznává.
Jediným způsobem, jímž by podle jeho slov Fed koncem 90. let udržel ceny akcií v rozumně vyvážených rozmezích, by bylo posunout úrokové sazby tak vysoko, že by to reálné ekonomice podtrhlo nohy.
Úrokové sazby nastavené tak vysoko, aby potlačily spekulace na burze, by také zabrzdily výstavbu a další formy investic, zvýšily by nezaměstnanost a uvrhly hospodářství do recese.
Způsobit v současnosti výrazné zlo proto, abychom se vyvarovali možného budoucího nebezpečí, když naše vědomosti jsou omezené a úsudek nejistý, je podle Greenspanova přesvědčení nerozumné.
V tomto ohledu pokračuje v tradici obezřetnosti, která sahá od Edmunda Burkea po Johna Maynarda Keynese.
Podobnou obhajobu Greenspan vznáší i ve věci bubliny nemovitostí.
Pro americké pracující byla v uplynulém půlstoletí – v době, která jim nepřinesla mnoho dobrého – vysoká zaměstnanost ve stavebnictví příznivá.
Zvýšení úrokových sazeb s cílem omezit boom bydlení se i při zpětném pohledu jeví jako nerozum, jestliže by cenou za ně byla masová nezaměstnanost.
A Greenspan se vyhýbá paternalismu: nebyl by ochoten přijmout úlohu regulátora, který lidem říká, že si dům koupit nemohou, byť jim ho věřitel je ochoten financovat.
Greenspan by ale své vlasti i světu posloužil lépe, kdyby byl při brždění růstu nestandardních hypoték s pohyblivou úrokovou sazbou o něco paternalističtější.
Posloužil by vlasti i světu lépe, kdyby byl méně loajálním republikánem vynakládajícím úsilí ve vnitřní hře, v níž se Bushovy politické poradce snažil přesvědčit o významu dobré politiky, a více nestranným správcem dlouhodobé americké fiskální stability.
Samozřejmě, takový Greenspan by nikdy nebyl znovuzvolen.
Celkově vzato, Greenspan během svého správcovství v oblasti měnové politiky sloužil Spojeným státům i světu dobře, zejména tím, co neudělal : nepokusil se zastavit akciovou ani realitní bublinu tím, že by zprudka zabrzdil ekonomiku.
Přetrvávající jed
NEW YORK – Příští rok si připomeneme dvacáté výročí pádu komunismu v Evropě.
Postkomunistická generace mladých lidí ve východní Evropě, osvobozená od složitostí spojených s příliš velkým množstvím informací o kruté minulosti, se zjevně nezajímá o to, co prožívali jejich rodiče a prarodiče.
Nedávné odhalení údajného selhání slavného českého spisovatele Milana Kundery tváří v tvář stalinismu je však jen posledním dokladem dlouhého poločasu rozpadu toxické minulosti.
Na mysl se derou i další příklady: obviňování Lecha Walęsy ze spolupráce s tajnou policií, veřejné spory v Rumunsku ohledně fašistické minulosti Mircei Eliadeho nebo útoky na údajný „monopol Židů na utrpení“, které kladou rovnítko mezi holocaustem a sovětským gulagem.
Friedrich Nietzsche tvrdil, že pokud se příliš dlouho díváte do očí ďáblovi, hrozí, že se sami ďáblem stanete.
V některých částech východní Evropy čas od času nespoutaně řádí bolševický antikomunismus, který se svým dogmatismem podobá komunismu samotnému.
V jedné zemi za druhou se tento manichejský světonázor plný zjednodušování a manipulace jen poupravil tak, aby sloužil novým lidem u moci.
Svou roli v tom samozřejmě sehrál i oportunismus.
Když Rudá armáda okupovala v roce 1945 Rumunsko, neměla tamní komunistická strana více než tisíc členů; v roce 1989 jich byly téměř čtyři miliony.
Den po popravě Nicolae Ceauşesca se pak z většiny těchto lidí náhle stali zapálení antikomunisté a oběti systému, jemuž po desetiletí sloužili.
Zbytkové stopy totalitního myšlení lze najít také v nepřátelství vůči někdejším disidentům, jako jsou Adam Michnik nebo Václav Havel – oba tito muži tvrdili, že nové demokracie by neměly dávat průchod výčitkám nebo usilovat o pomstu, jak to činil totalitní stát, ale místo toho by měly budovat nový národní konsensus, aby vytvořily strukturu skutečné občanské společnosti a propůjčily jí moc.
Bývalí generálové tajné policie a členové komunistické nomenklatury, nedotknutelní ve svých pohodlných vilách a na penzích, musí s obrovským potěšením sledovat dnešní hony na čarodějnice a manipulace se starými spisy v zájmu okamžitých politických zájmů.
Kunderův případ se však zdá jiný – byť neméně znepokojivý.
V roce 1950 prý Kundera – tehdy dvacetiletý komunista – udal policii jako západního špiona člověka, s nímž se nikdy nesetkal: přítele přítelkyně svého přítele.
Tento muž byl později brutálně vyslýchán v bývalé mučírně Gestapa a strávil 14 let ve vězení.
Kunderovo jméno figurovalo ve zprávě vyšetřovatele, jejíž pravost byla potvrzena, když ji jeden uznávaný historik objevil v zaprášeném pražském archivu.
Samotářský Kundera, který v roce 1975 emigroval do Paříže, prohlásil, že se to „nikdy nestalo“.
Obávaná československá tajná policie, která měla maximální zájem tohoto slavného spisovatele a disidenta umlčet nebo ho zkompromitovat, nikdy incidentu nevyužila k jeho vydírání nebo zostuzení.
Dokud se neobjeví další informace, a to od úřadů i od samotného Kundery, nebude tento případ vyřešen „nade vši pochybnost“.
Pokud se to však opravdu stalo, pak celá záležitost volá po hlubším zamyšlení.
Pokud je nám známo, nebyl Kundera před ani po tomto incidentu nikdy informátorem a nemůžeme ponechat bez povšimnutí, že se později osvobodil od povinného totalitního štěstí, které komunismus propagoval.
Jeho případ zároveň slouží jako připomínka, že počátek 50. let byl nejbrutálnějším obdobím „diktatury proletariátu“ ve východní Evropě – obdobím obrovského zápalu a děsivého strachu, který otravoval hlavy a duše oddaných stoupenců, nelítostných odpůrců i lidí stojících netečně stranou.
Kunderův případ navíc zdaleka není jedinečný.
V roce 2006 prozradil německý spisovatel a nositel Nobelovy ceny Günter Grass, že byl před 60 lety jako dospívající mladík členem Waffen-SS.
Stejně tak se svět před několika lety k všeobecnému šoku dozvěděl, že slavný italský spisovatel Ignazio Silone spolupracoval v mládí s fašistickou policií.
Každodenní život v totalitě, ať už byla komunistická, nebo fašistická, býval běžně založen na hluboké obojetnosti, jejíž důsledky přetrvávají dlouho.
Nesouhlasím s těmi, kdo tvrdí, že bychom se o temné epizody v životě slavného spisovatele neměli zajímat.
Proč ne?
Neměli bychom se o ně zajímat z trestně-právních důvodů, ale spíš proto, abychom hlouběji pochopili krvavou, demagogickou a tyranskou Utopii – a také lidskou slabost a zranitelnost.
Dokonce to můžeme pokládat za podnětné svědectví o umělcově schopnosti překonat minulé chyby a vytvořit neocenitelné dílo.
Můžeme však spravedlivě obhajovat morálně zkompromitované umělce a intelektuály s ohledem na hodnotu jejich díla, a přitom za méně vážné prohřešky odsuzovat obyčejné lidi?
Znamenitým příkladem byl způsob, jakým příznivci rumunského filozofa Constantina Noiky obhajovali jeho podporu fašistické Železné gardy a jeho pozdější spolupráci s komunisty, přičemž současně odsuzovali i obyčejnou uklízečku za to, že drhla podlahy v kancelářích tajné policie.
Neměl by se na dřinu, s jakou tato uklízečka živila rodinu a děti a snažila se o vlastní přežití, uplatňovat stejný metr?
Život v totalitě byl extrémní situací, která vyžaduje, abychom aplikovali zvláštní a jemně odstíněná pravidla na všechny zajatce této nelehké zkoušky.
Máme-li tuto epochu pochopit, musíme znát a jen opatrně soudit často nejednoznačné a zdrcující okolnosti a nikdy nezjednodušovat mnohovrstevnatou každodenní realitu kvůli okamžitým politickým cílům.
Přinejmenším musíme vědět, co odpouštíme, abychom vůbec odpouštět mohli.
V dnešní východní Evropě budou mít staří i mladí zajisté z tohoto ponaučení prospěch.
Mojžíš putoval v poušti plných 40 let, než se jeho lidé zbavili zhoubné mentality otroků.
Planeta v reflexní vestě
CAMBRIDGE – Tolik oxidu uhličitého jako dnes bylo v atmosféře naposledy asi před třemi miliony let – v době, kdy hladiny moří byly o 10-30 metrů výš než v současnosti.
Klimatické modely dlouho zápolily se snahou tyto výkyvy mořských hladin replikovat – až doposud.
Vůbec poprvé se vysoce kvalitnímu modelu antarktického ledu a klimatu podařilo tyto velké výkyvy simulovat.
Je to projev vědeckého důmyslu, ale přináší drtivé poznání.
Nový model ukazuje, že jen tání v Antarktidě by do konce přítomného století mohlo globální hladiny moří zvýšit až o metr – což výrazně převyšuje dřívější odhady.
Ještě horší je, že naznačuje, že západoantarktický ledovcový štít, zadržující eventuální vzestup mořských hladin o víc než pět metrů, nezachrání ani mimořádně úspěšné snižování emisí.
Už pouhý metr by přitom mohl ohrozit celá města, od Miami po Mumbaí, a zapříčinit obrovské poruchy hospodářství.
Musíme jít s teplotou dolů – a rychle.
V tomto ohledu je ohromným příslibem modifikace albeda – geoinženýrská technika, jejímž cílem je ochladit planetu zvýšením odrazivosti atmosféry Země.
Pomoci zvrátit oteplování způsobené skleníkovými plyny by mohlo například pumpování syntetických aerosolů, které odrážejí sluneční svit, do stratosféry.
Použít tento mechanismus je podobné jako nosit v létě bílé tričko: bílá odráží sluneční paprsky a ochlazuje, co je pod ní, kdežto tmavší barvy sluneční světlo a teplo pohlcují.
Jistěže, ani při vývoji podle ideálního scénáře nedokáže samotné solární geoinženýrství světové klima stabilizovat.
K tomu je zapotřebí, abychom do atmosféry přestali hustit uhlíkové znečištění a naučili se odstraňovat to, které tam už je.
Právě proto by lví podíl prostředků vyčleněných na boj proti změně klimatu měl připadat na snižování emisí.
Jak ale dokládá nedávná studie, samotné snižování emisí nedokáže zachránit západoantarktický ledovcový štít a zabránit drastickému zvýšení mořských hladin.
Bude-li se však uskutečňovat ve spojení s mírnou modifikací albeda, máme naději stoupající teploty zastavit a pomoci udržet svět do 1,5° Celsia nad předprůmyslovými úrovněmi, což je ambicióznější z cílů dohodnutých loni v prosinci během klimatických rozhovorů v Paříži.
(Je třeba poznamenat, že vzhledem ke zpětným vazbám koloběhu uhlíku, například tání permafrostu, je možné, že by svět zažil vzestup o 1,5°C, i kdyby dnes emise zcela ustaly.)
Modifikaci albeda prověřila většina soudobých klimatických modelů na světě a všechny zjistily, že tento postup má potenciál zmírnit změnu klimatu.
Kromě omezení celkového oteplení může také pomoci ztlumit vzestup teplotních vrcholů a tím snížit riziko ničivých vln veder.
Nadto se zdá obzvlášť účinný v omezování extrémních srážek, což má zásadní důsledky pro minimalizaci povodňových škod.
Modifikace albeda zůstává nejistá a riskantní, zčásti kvůli nedostatku organizovaného výzkumu v této věci.
Ba modifikace albeda by dokonce některé věci nepochybně zhoršila.
Ani u jediného klimatického modelu však neexistuje průběh, který by ukazoval, že by na tom byl některý region vlivem mírné intervence hůř.
Velký pozitivní aspekt, měřený v bilionech dolarů, navíc stojí v kontrastu k nízkým přímým nákladům – v jednotkách miliard za nasazení v plném rozsahu.
Modifikace albeda je skutečně tak laciná, že přímé náklady rozhodujícím faktorem nebudou.
Spíše půjde o vyvážení proti sobě stojících rizik – a jeho vyhodnocení vyžaduje další výzkum.
Vzhledem k nedostatku znalostí nebude nikdo soudný naléhat, aby se modifikace albeda realizovala dnes.
Nedávalo by ale smysl přehlížet její potenciál.
Nikdo by přece neargumentoval, že máme ustoupit od výzkumu slibného léku proti rakovině, protože je neprověřený.
Národní akademie věd USA ve zprávě z roku 1983 poprvé poukázala na možnost, kterou tehdy popsala jako „modifikaci klimatu“.
V roce 1992 a znovu v roce 2015 doporučila důkladný výzkum.
Pečlivý výzkum v malém rozsahu podporují přední environmentální skupiny jako Fond na obranu životního prostředí a Rada na obranu přírodních zdrojů.
Přesto žádný takový program neexistuje.
Jednou z příčin tohoto stavu je obava z odklonu prostředků od jiných přístupů.
Samozřejmě že jsou nutné kompromisy.
Například USA ale mají roční klimatologický rozpočet ve výši zhruba 3 miliard dolarů.
Výzkumný program v oblasti solárního geoinženýrství, s náklady ve výši jen několika desítek milionů dolarů ročně, je naprosto uskutečnitelný.
Větší překážkou pokroku je obava, že zaměření větší pozornosti na geoinženýrská řešení by podlomilo motivaci omezovat emise.
Možná, ale bylo by dokonale potrhlé začít kouřit jen proto, že se při experimentální léčbě rakoviny ukázala u laboratorní myši jistá naděje.
Mimo to si lze představit, že by soustředěné úsilí o pokrok ve výzkumu modifikace albeda mohlo vyvolat snahu snížit emise, podobně jako barvitý pohled na vedlejší účinky chemoterapie přiměje leckoho skončit s kouřením.
Ať už převáží ta či ona reakce, zdá se, že nad beztvarými obavami, že by výzkum oslabil pobídku k realizaci opatření, která významně prospějí budoucím generacím, převáží mravní povinnost probádat techniku, která by už v tomto století ochránila nejchudší a nejzranitelnější.
Čína zahájila omezený výzkumný program věnovaný modifikaci albeda.
USA zatím ne.
Vzhledem k tomu, že modifikace albeda je onen typ techniky, který vyžaduje otevřené, transparentní a mezinárodní výzkumné úsilí – přesně takové, v jakém vynikají USA –, jedná se o vážný nedostatek.
Vláda USA by se teď měla postavit do čela výzkumu modifikace albeda.
I kdyby výsledkem bylo poznání, že tato technika nefunguje, přínos výzkumu by byl obrovský, díky posílení tlaku na snižování emisí.
Kdyby se ovšem modifikace albeda ukázala jako úspěšná, mělo by to nesmírné sociální, environmentální a ekonomické přínosy.
Vůdci pro svět bez vůdců
PAŘÍŽ – Komentáře, které píšu do novin, často na realitu nahlížejí z ponuré perspektivy.
Ani tento bohužel nebude jiný.
Chmurami však probleskují dvě dobré zprávy.
Zaprvé, globální význam znovuzvolení amerického prezidenta Baracka Obamy je jasný: svět unikl pohromě pro mezinárodní spolupráci.
USA byly na krok od sklouznutí do izolacionistického nacionalismu, snad ještě utuženého xenofobní náladou.
Obamovo vítězství, vzdor ekonomickým obtížím Ameriky, uvolňuje cestu spolupráci založené na chápavém naslouchání ostatním a na vyjednáváních, při nichž USA neupírají legitimitu globálnímu veřejnému zájmu (jak bohužel doposud činily u tématu změny klimatu).
Druhá dobrá zpráva se týká Francie.
Je tedy více „lokální“, přesto má zásadní význam.
Celosvětová krize dopadla na francouzské hospodářství stejně tvrdě jako na všechny ostatní ve vyspělém světě, takže roste nezaměstnanost, sílí nejistota s ohledem na pracovní místa, prudce se zvyšuje státní dluh a akciovému trhu hrozí krach.
Výroba ve zpracovatelském průmyslu se zřítila, obchodní bilance se strmě zhoršila a firemní bankroty jsou čím dál častější.
Už šest měsíců má Francie nové vedení – nového prezidenta, vládu a parlament.
Prezident François Hollande a jeho vláda však byli po volbách podivně nečinní a omezovali se na potlačování důsledků nespravedlivých rozpočtových škrtů a daňových reforem zavedených za předchozí vlády Nicolase Sarkozyho.
Mnozí lidé se začali ptát, jestli si je Hollande vědom rozsahu krize, již by současný propad mohl vyvolat.
V posledních týdnech však vláda představila rázná a odvážná opatření ke zvýšení konkurenční schopnosti francouzských průmyslových odvětví, mimo jiné obří daňovou úlevu ve výši 20 miliard eur pro firmy, která se má financovat zvýšením daně z přidané hodnoty, což znamená, že ji zaplatí široká veřejnost.
Zvýšení DPH bude bolet, ale jiné cesty není.
Vnímavost, odvaha a komplexní přístup k tvorbě politik přinesly úlevu francouzským investorům a zajistily jim lepší podmínky pro zvládání krize.
Nové úsilí francouzské vlády řešit ekonomické strádání země není významné jen pro Francii, ale i pro Evropu a pro svět.
Vždyť Francie je druhou největší ekonomikou eurozóny a pátou největší ekonomikou světa.
Navzdory těmto světlým bodům však mezinárodní spolupráce, nad otázkami sahajícími od regionálních konfliktů po ochranu globálních veřejných statků, zůstává chabá.
Dobrým příkladem z poslední doby je Antarktida, jediné území světa, jejž mezinárodní společenství přímo spravuje.
Smlouva o Antarktidě, dojednaná roku 1959, zakazuje v Antarktidě veškeré vojenské aktivity a znemožňuje zřizování jakýchkoli hranic.
Doposud byly ke smlouvě doplněny tři dohody – Úmluva o zachování antarktických tuleňů (1972), Úmluva o zachování živých mořských zdrojů Antarktidy (CCAMLR, 1980) a Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě (PEP, 1991), zakazující veškeré činnosti vztahující se k nerostným zdrojům.
Antarktický smluvní systém zahrnuje tři každoroční schůzky: jedna se věnuje kontrole a řízení samotné smlouvy a další dvě se týkají CCAMLR a PEP.
V posledních letech se zvažovaly návrhy, které by kolem kontinentu vytvořily mořské rezervace a potlačily riziko sílícího nedostatku či přímo vymizení celé škály ryb a kytovců.
Na schůzce k CCAMLR v roce 2011 byla přijata zásada, že k ochraně zdrojů pro rybolov, které se všude ztenčují, je zapotřebí mezinárodní spolupráce.
V roce 2012 se na schůzce k CCAMLR, která skončila počátkem listopadu v australském Hobartu, diskutovaly tři návrhy (od USA, Nového Zélandu a Francie/Austrálie) na vytvoření mořských rezervací ve třech různých oblastech.
Byly slučitelné a vzájemně by se posilovaly.
Přesto diskuse ztroskotala a k žádnému rozhodnutí se nedošlo.
Snahy dosáhnout dohody zablokovalo Rusko a Ukrajina a menším dílem také Čína.
Tento neúspěch odráží stejnou dynamiku, která se v posledních letech podílela na krachu konferencí o globální změně klimatu: několik cynických zemí, jejichž spolupráce je nezbytná k záchraně planety, rozdmýchává šílenství těch, kdo ji hodlají zničit.
To se nezmění, dokud se celosvětově nezrodí nové vědomí, které státy přesvědčí k podpoře závazné mezinárodní legislativy.
Spojené státy si teď opětovně zvolily prezidenta, který to chápe.
Francie má prezidenta, který rovněž chápe nutnost odvážných, dalekosáhlých činů.
Aktivní vůdčí role těchto a dalších lídrů je dnes zapotřebí víc než kdy dřív, aby se nepříznivý vývoj zvrátil.
Liga demokracií?
LONDÝN – Americký senátor a republikánský kandidát na prezidenta John McCain vyzývá k vytvoření „Ligy demokracií“.
Toto nové mezinárodní uskupení by disponovalo působivým vojenským potenciálem, založeném dílem na NATO, dílem na „novém čtyřstranném bezpečnostním partnerství“ v Pacifiku mezi Austrálií, Indií, Japonskem a USA.
Ani Rusko, ani Čína by samozřejmě přizvány nebyly: vždyť McCain chce Rusko vyloučit z G8.
Liga je nezbytná, argumentuje McCain, protože v záležitostech, jež jsou pro USA životně důležité, jako například boj proti islámskému terorismu, humanitární intervence a šíření svobody, demokracie a volných trhů, musejí být USA a jejich demokratičtí partneři schopni jednat bez souhlasu Organizace spojených národů (tedy Ruska a Číny).
Jinými slovy, hlavním záměrem Ligy je odsunout v celosvětových záležitostech Rusko a Čínu na okraj.
Nejzávažnější výtkou McCainovu plánu je, že by rozpoutal novou studenou válku mezi státy zaškatulkovanými jako demokracie a autokracie.
To je nejen nebezpečné, ale i nedomyšlené.
Rusko a Čína „svobodný svět“ sotva „ohrožují“ mocnou ideologií a rozsáhlými ozbrojenými silami tak jako během studené války.
Navíc platí, že ohledně toho, jak se vypořádat s islámským terorismem či genocidou v Dárfúru, jsou rozdělené samotné světové demokracie: byla to ostatně Francie, kdo v Radě bezpečnosti OSN stál v čele opozice vůči americké invazi do Iráku.
Navíc v otázkách, jako je terorismus, šíření jaderných zbraní a změna klimatu, USA potřebují ruskou a čínskou pomoc.
Stigmatizace Ruska a Číny jako vyvrhelů je sotva přiměje přidat ruku ke společnému dílu.
(Bere dech, s jakou blahosklonností McCain prohlašuje, že Čína se musí naučit chovat „zodpovědně“.)
Rusko ve skutečnosti s USA ve „válce proti terorismu“ většinou spolupracuje.
Konečně, jde o myšlenku neproveditelnou.
Těžko si lze představit, že by se Indie nebo Brazílie chtěly stát součástí nějakého takového spolčování.
Všichni bychom si tedy ušetřili dost potíží, kdyby byl McCainův duchovní výplod co možná nejdřív pohřben.
V podloží tohoto úmyslu je ovšem závažná teze, již častokrát výmluvně vyjádřil bývalý britský premiér Tony Blair: demokracie navzájem války nevedou, takže kdyby byl celý svět demokratický, byl by konec válek.
Jak se zdá, účelem McCainovy Ligy demokracií je přiblížit k uskutečnění sen Immanuela Kanta o věčném míru tím, že vyvine tlak na nedemokratické státy, aby změnily své způsoby, v případě potřeby silou.
Nechme stranou fakt, že snaha přimět demokracii k rozkvětu se v Iráku a Afghánistánu krvavě vzpříčila.
Je pravda, že demokracie proti sobě nikdy neválčí?
Kladná odpověď, zdá se, závisí na dvou samostatných tvrzeních.
Prvním je, že demokracie dle historických dokladů navzájem nikdy nebojovaly.
To je pravda pro dosti malou skupinu bohatých zemí (částečnou výjimkou je Indie), zejména v západní Evropě a jejích zámořských výhoncích, a to po druhé světové válce.
Navíc se jedná o demokracie „našeho typu“ – konstituční demokracie, jež mají všechny rysy, které v moderních západních systémech považujeme za samozřejmost, nikoli „islámské demokracie“ jako Írán.
Uvážlivým zevšeobecněním údajů o takto malém vzorku by bylo, že „prosperující a konstituční demokracie obvykle žijí ve vzájemném míru“.
Druhým tvrzením je, že tyto země spolu žijí v míru proto, že jsou demokraciemi.
Je ale demokracie tím, co jim přineslo mír a prosperitu, anebo je to mír a prosperita, co jim přineslo demokracii?
Je demokracie tím, co udržuje v Evropě od roku 1945 mír, anebo je dlouhé mírové období od roku 1945 tím, co umožnilo, aby se demokracie stala evropskou normou?
Svět už instituci k udržování míru má.
OSN byla vytvořena s pravidly nastavenými tak, aby umožňovaly soužití států různých politických zabarvení.
Její členové přijímají závazek nepoužít sílu, kromě sebeobrany či případů, kdy ji schválí Rada bezpečnosti.
USA frustruje, že v OSN nedokáží prosadit svou.
OSN však existuje proto, aby před nezákonným jednáním chránila všechny státy, včetně USA.
Tichým obcházením OSN a rozdělováním světa na dva ozbrojené tábory by Liga demokracie zvyšovala nebezpečí války.
Svět má i mechanismus k šíření prosperity.
Nazývá se obchod.
V roce 1994 byla vytvořena Světová obchodní organizace, aby podle schválených pravidel liberalizovala obchod.
Má mnoho chyb, které je třeba napravit.
Na to ale nepotřebujeme Ligu demokracií.
Podřízením obchodních vazeb embargům, sankcím a prověrkám demokratičnosti, ekologických standardů a lidských práv Liga pravděpodobně zpomalí růst obchodu, čímž sníží naděje chudých nedemokratických států, že dohoní vyspělý svět.
Jediným účelem Ligy demokracií je, zdá se, legitimizovat vedení válek ze strany demokracií – s cílem šířit demokracii!
Právě to je esence McCainova poselství.
Jak sám řekl, USA vznikly za jistým účelem – sloužit „věčným a univerzálním principům“.
Úkolem, jímž je pověřil Bůh, je vybudovat „trvalý globální mír na základech svobody, bezpečnosti, prosperity a naděje“.
Vznešená krasomluva!
Avšak je-li právě to účelem Ligy – a žádný jiný nevidím –, pak je nebezpečím pro mír.
To proto, že její stoupenci jsou přesvědčeni, že dlouhodobé soužití s nedemokraciemi není možné.
To je pošetilé a nehistorické.
Je na vytrestaných národech západní Evropy, které obecně sdílejí americké hodnoty, ale naučily se ledacos o politické trpělivosti, aby této americké představě o přetvoření světa k obrazu svému přitáhly otěže.
Jsem jednoznačně pro šíření demokracie západního střihu, ale ne za cenu zesilování válečnosti světa.
Mírové soužití mezi různými politickými systémy je dosažitelný cíl, k němuž se mohou přihlásit všechny významné světové mocnosti.
Zajištěná vzájemná závislost
LONDÝN – Během studené války jistota „vzájemně zajištěné destrukce“ držela kurs závodů v jaderném zbrojení mimo směřování ke katastrofě: případný útočník by čelil okamžité odvetě, což by nevyhnutelně vedlo k totálnímu zničení obou stran.
Dnes probíhají úplně jiné závody, v nichž se soupeří o stěžejní zdroje planety, a hrozí, že podlomí stabilitu v klíčových regionech světa.
Sílící závislost některých zemí na potravinách, vodě a energii odjinud vyžaduje, aby se globální reakce na udržitelnost dostala na nejvyšší politickou úroveň.
Na rozdíl od závodů v jaderném zbrojení dvacátého století není agenda zdrojové bezpečnosti přímočará.
Během studené války vzájemně zajištěnou destrukci výslovně přiznávala prohlášení obou stran.
V soupeření o zdroje, jímž se vyznačuje jedenadvacáté století, žádný aktér přímo ani nepřímo nevyhrožuje ostatním, že omezí vývoz potravin či energií, leč systémové riziko nesou všichni.
Státy na sobě nevyhnutelně začaly být navzájem závislé a kolísavost této vzájemné závislosti ještě zvyšuje změna klimatu, vodní stres a úbytek ekologické odolnosti.
Ve světě omezených a nedostatkových zdrojů budou státy a firmy nuceny dělat rozhodnutí ovlivňující bezpečnost ostatních.
Abychom tuto vzájemnou závislost překonali, Index bezpečnosti Země 2014 (ESI), sestavený platformou Earth Security Initiative, odhaluje kombinovaná zranitelná místa zemí, která u vlád a firem mohou zvyšovat ohroženost rizikem, pokud nebudou zavedeny strategičtější přístupy k udržitelným investicím.
ESI identifikuje čtyři oblasti vzájemné závislosti, jež budou pravděpodobně v nadcházejících desetiletích utvářet globální bezpečnost:
· Zúžené možnosti.
Rostoucí poptávku zemí po energii, vodě, potravinách a půdě nelze uspokojit bez kompromisů mezi dostupnými omezenými zdroji.
Jakmile dostupné zdroje nestačí k uspokojení poptávky, dostáváme se do zúženého místa.
V Číně a Indii to například znamená, že v některých regionech možná nebude krátkodobě dostatek vody k zajištění provozu tepelných elektráren spalujících uhlí a zavlažování rozsáhlých polí kvůli pěstování plodin.
Přitom 60% plánovaných uhelných elektráren bude v Číně postaveno v regionech s nedostatkem vody.
· Potraviny.
Rostoucí závislost mnoha zemí na dovozu potravin, vody a energií vytváří nové příležitosti pro obchod a investice, ale také odhaluje kritická zranitelná místa zemí.
Austrálie je například velkým vývozcem uhlí, ale dováží většinu rafinovaných paliv a drží jen třídenní palivové zásoby.
Ve vztahu k potravinám je otázka vzájemné závislosti obzvlášť palčivá.
Jak dokládá ESI, některé země – mimo jiné Egypt, Peru a Spojené arabské emiráty – jsou silně závislé na dovozu obilovin od malého počtu dodavatelů.
Schopnost dodavatelů zrna zajišťovat export navíc může narušit vliv extrémního počasí, což má dominový efekt na země závislé na dovozu.
V roce 2010 například Rusko kvůli vážnému suchu zakázalo vývoz pšenice.
Má se za to, že vzniklé nárůsty cen potravin sehrály určitou roli v egyptské revoluci.
· Dálkové vazby.
V sektorech, jako jsou pojišťovnictví a infrastrukturní investice, bude čím dál důležitější předvídat systémová ekologická rizika.
Pojem „dálkové vazby“ se užívá pro projevy počasí, které mají vzájemnou souvislost navzdory velké zeměpisné vzdálenosti.
Ve vědě jsou dobře známé, ale průmysl, investoři ani vlády, jejichž bezpečnost závisí na environmentální stabilitě, o nich náležitě nediskutují.
Například tropické deštné pralesy mají zásadní význam pro zachování stabilního počasí a srážek, neboť fungují jako „čerpadla“ pomáhající vlhkosti při přesunech mezi různými regiony.
Odlesňování tak může mít destabilizační účinek na vzorce počasí a zesilovat četnost a závažnost extrémních jevů, jako jsou povodně a sucha.
Výsledná rizika pro klíčová průmyslová odvětví a finanční sektor jsou jasná.
V Brazílii kupříkladu během posledních pěti let sice výrazně zpomalila deforestace Amazonie, ale země už přišla o víc než 11 milionů hektarů deštného pralesa; vliv extrémního počasí tam také vytrvale sílí a jen v roce 2011 způsobily povodně škody ve výši 4,7 miliard dolarů.
· Meze úrodnosti půdy.
Zemědělské soustavy dosahují mezí zdrojů a vytrvalé nedostatky v systému vládnutí narušují jejich schopnost zajišťovat potravinovou bezpečnost, důstojné živobytí a péči o životní prostředí.
Firmy, investoři, vlády i komunity narážejí na řadu závažných překážek na cestě ke zvyšování dostupnosti potravin, jež svět potřebuje: nejisté vlastnictví půdy místních populací, hladiny podzemní vody klesající v důsledku neudržitelných temp jejího odčerpávání, neúčelné využívání vstupů způsobujících znečištění, jako jsou hnojiva a pesticidy, ztráta nezbytných ekosystémů postihující odolnost potravinové produkce a neschopnost některých oblasti vyrovnat se s extrémním počasím.
Například v některých regionech Indie se tyto potíže projevují společně.
Nejistá držba půdy drobným rolníkům bere motivaci pustit se do investic zvyšujících výnosnost, tempa odčerpávání vody v důsledku benevolentních politik způsobují ztenčování zvodní a pro miliony lidí je potravinová bezpečnost stále mimo dosah, vzdor svižnému hospodářskému růstu v městských oblastech.
Státy i firmy budou muset čím dál více investovat do udržitelné půdy, aby se zajistily proti rizikům ohrožujícím zdroje.
V roce 2015 by se měly dohodnout globální rámce k řešení změny klimatu, koordinaci reakcí na živelní pohromy a řízení světové rozvojové agendy.
Některé z těchto multilaterálních procesů – konkrétně ty, které usilují o ambiciózní dohodu ve věci globálního klimatu – budí dojem, že se hýbou zpomaleným tempem a proti srsti geopolitických zájmů.
V minulosti byla nezbytnost angažmá na nejvyšší úrovni v jaderné otázce naléhavá a zřejmá, ale vyžadovala postupy k vytvoření společného porozumění rizikům a příležitostem napříč hranicemi států.
Úspěšné multilaterální reakce, jako je Smlouva o nešíření jaderných zbraní, dále podporují pružnější globální platformy jako Nuclear Threat Initiative, založené na stycích a důvěře vzniklých mimo výseč formálního multilateralismu.
Až letos světoví lídři povedou rozpravu o příští generaci rámců udržitelnosti, rozvoje a klimatické otázky, bude zapotřebí, aby jádrem svých reakcí učinili bezpečnost a vzájemnou závislost.
I tady bude svět muset vytvořit neformální platformy, které doplní tradiční multilateralismus.
Konkrétně je třeba revidovat zastaralá dělení mezi bohaté a chudé země a jejich zodpovědnost a úkoly.
Za situace, kdy se nové mocnosti jako Čína, Brazílie a Indie a další ekonomiky G20 pokoušejí o reformu systémů správy a řízení, jejich citlivost vůči zdrojové bezpečnosti musí těmto procesům dodat energii.
Jedině pak bude svět na cestě ke zlepšení bezpečnosti pro všechny.
Strategie růstu pro Afriku: méně je více
REYKJAVÍK – Kdyby měly africké země přijmout jednu jedinou politiku k povzbuzení hospodářského růstu a zlepšení makroekonomické stability, bylo by vhodné, aby co nejrychleji snížily počet měn, které jsou napříč kontinentem v oběhu.
Takový postup by velice pravděpodobně povzbudil obchod, jak se přihodilo v Evropě s nástupem eura, a uvalením mezinárodní kázně na měnovou politiku by mohl pomoci zkrotit inflaci, což je pro růst vždycky dobré.
Současným záměrem Africké unie je do roku 2028 slít všechny měny na kontinentu do jednotné měny.
Prozatím je ve stadiu příprav několik regionálních měnových unií, vedle dvou, které už existují, jedna de iure a druhá de facto.
První a nejstarší z těchto unií tvoří čtrnáct zemí, které patří do Hospodářského a měnového společenství střední Afriky a do Západoafrické hospodářské a měnové unie, které obě používají frank CFA.
Druhou z těchto unií tvoří Lesotho, Namibie, Svazijsko a nově Zimbabwe, země používající jihoafrický rand.
Kromě Zimbabwe, nedávného a neúplného konvertity, všech 18 států těchto dvou měnových unií dle očekávání profituje z nižší inflace, než má většina zbylé Afriky.
Abychom si objasnili proč, pohlédněme na Nigérii.
Před nezávislostí byla nigerijským zákonným platidlem britská libra.
Po zřízení centrální banky Nigérie v roce 1959 byla zavedena nigerijská libra.
Jedna nigerijská libra tehdy odpovídala jedné libře britské.
Toto aranžmá zůstalo bez úprav až do roku 1973, kdy Nigérie přešla na vlastní měnu, nairu.
Směnný kurz se neměnil: jedna naira se rovnala jedné britské libře.
Tím, že centrální bance zajistila možnost prosazovat vlastní měnovou politiku, měla naira upevnit nezávislost země.
Šlo také o věc národní hrdosti.
Úvaha, o niž se nové uspořádání opíralo, spočívala v tom, že nezávislá a pružná měnová politika poslouží národním zájmům lépe než fixní směnný kurz, který nairu svazoval s librou.
Zavedení nairy ale s paritou vůči britské libře rychle skoncovalo.
Vládní výdaje překračovaly federální příjmy, vzdor překotně rostoucím devizovým příjmům z vývozu ropy po roce 1970.
Rozpočtové schodky federální vlády se financovaly zahraničními i domácími půjčkami a tištěním peněz, což vedlo k inflaci a znehodnocování nové měny.
Dnes jedna britská libra přijde na 220 nair, což znamená v průměru 15% roční devalvaci od roku 1973.
Toto znehodnocování by snad bylo ospravedlnitelné, kdyby se Nigérii dařilo používat levné peníze k zužování propasti mezi životní úrovní běžných Nigerijců a běžných obyvatel Británie.
To se ovšem nestalo.
Kupní síla národního důchodu na osobu je dnes v Nigérii oproti Británii o 50% nižší než v roce 1980.
Vzhledem k této zkušenosti teď Nigérie plánuje zrušení nairy a vstup do měnové unie se čtyřmi nebo pěti západoafrickými zeměmi (Gambií, Ghanou, Guineou, Sierrou Leone a možná Libérií).
Tato chystaná měnová unie, jejíž spuštění se ještě donedávna plánovalo na rok 2009, teď ale byla uložena k ledu.
Proč?
Nejmenší státy neprojevují známky strachu, že by je válcovala Nigérie, zdaleka nejlidnatější země ve skupině (čítá 155 milionů z celkových 200 milionů obyvatel ve všech šesti zemích), zejména proto, že nová Západoafrická centrální banka má sídlit v Akkře, hlavním městě Ghany (24 milionů obyvatel).
Další země se však možná obávají rozpuštění své suverenity, až nová centrální banka západoafrické měnové zóny převezme od národních centrálních bank část zodpovědnosti za určování politik.
To je ale samozřejmě hlavní smysl měnové unie.
Až bude západoafrická měnová zóna konečně zřízena, počet měn v Africe bude zhruba poloviční oproti počtu tamních států.
A až se dle plánu znovu objeví Východoafrické společenství, tvořené pěti ��leny (Burundi, Keňa, Rwanda, Tanzanie a Uganda), sníží se počet měn o další čtyři.
Přesvědčení, že svrchované národní měny jsou díky tomu, že umožňují nezávislé a flexibilní měnové politiky, nejlepším způsobem jak podporovat hospodářský a sociální rozvoj – vize postkoloniálních lídrů Nigérie – se pozvolna vytrácí.
Efektivita vyžaduje nižší počet větších měn (a zahraniční investoři, ostražití před slabými a volatilními měnami, je vyžadují též).
Úspěch Evropské unie a eura od jeho spuštění v roce 1999 skutečně v Africe udělal velký dojem.
Abychom parafrázovali Winstona Churchilla, měny jsou jako demokracie: jejich zdraví nejlépe zachováme tím, že je budeme užívat společně.
Může Navalnyj zachránit Rusko?
MOSKVA – V úvaze o možnosti (či spíše nemožnosti), že Rusko jednou projde transformací ve stylu Západu, diplomat a protiosvícenský filozof Joseph de Maistre roku 1811 napsal: „Každý národ má vládu, jakou si zaslouží.“ Čtrnáct let nato se zdálo, že děkabristické povstání – hnutí básníků a armádních důstojníků usilující o svržení cara Mikuláše I. a zřízení konstituční monarchie – de Maistrovo tvrzení vyvrací.
Vzpoura byla ovšem potlačena a děkabristé popraveni nebo nuceni prchnout do vyhnanství.
Jeden odsouzený důstojník proslule prohlásil: „Všechny nás pověsit nemůžete.“
Brutální ruské dvacáté století se svou totalitou a gulagy tohoto důstojníka – a de Maistra – téměř usvědčilo z omylu.
Nikdo si nemůže „zasloužit,“ aby se mu vládlo tak obludně.
Za Stalinovy vlády zahynulo podle odhadů 20 milionů Rusů a ostatní ochromil teror.
Jedenadvacáté století je k Rusům vlídnější, alespoň prozatím.
Avšak třebaže teror a hladomor Rusko nezažívá, za neblahé vlády Vladimíra Putina, vstupující právě do svého 14. roku, ožily mnohé represivní taktiky minulosti.
Od roku 2003, kdy byl – poté, co se opovážil podpořit Putinovy politické oponenty – zatčen za údajnou zpronevěru a podvod miliardář a ropný oligarcha Michail Chodorkovskij, je ruská elita velkou měrou donucena k poslušnosti.
Nikdo z jejích příslušníků nezvažoval, že bude hnít v pracovním táboře jako Chodorkovskij.
Zdá se, že za Putina dostal de Maistrův aforismus novou chuť do života.
Pak v roce 2011 propukly masivní protesty proti Putinovi a jeho straně „šejdířů a zlodějů“ a tváří ruské opozice se stal Alexej Navalnyj, tvůrce tohoto přízviska.
Od té doby je 37letý protikorupční právník Navalnyj trnem v Putinově oku.
Nedávno oznámil, že má prezidentské ambice; prozatím se snaží stát se moskevským primátorem (což je v Rusku patrně druhý nejvýznamnější post).
Primátorská kampaň je v plném proudu, neboť 8. září v Moskvě poprvé po deseti letech proběhnou volby.
Dříve Putin jednoduše primátory a gubernátory v celé zemi jmenoval své věrné.
Současný primátor Sergej Sobjanin, který má plnou podporu kremelské politicko-mediální mašinérie, dosahuje v posledních průzkumech veřejného mínění víc než 90% osobní obliby.
Obliba Navalného, dosahující 80 %, ale není o mnoho horší a vydobyl si ji úplně sám.
Navalného kandidatura dostala nedávno vzpruhu, když byl usvědčen ze zločinu v soudním řízení, které očividnou politickou manipulací připomínalo Chodorkovského kauzu.
Navalnyj, obžalovaný z podvodu, dostal pětiletý nepodmíněný trest za údajnou zpronevěru peněz provinční dřevařské společnosti Kirovles.
Došlo však k neobvyklému zvratu a Navalnyj byl propuštěn z vazby do doby, než bude rozhodnuto o jeho odvolání, které podal pouhý den předtím.
Podle některých k tomu došlo proto, že jeho stoupenci vyšli okamžitě do ulic.
Pravděpodobnějším důvodem je, že se Putin rozhodl nechat volby proběhnout, a spoléhá na to, že Navalnyj prohraje.
V takovém případě by Sobjanin, jmenovaný v roce 2010, získal legitimitu, která mu dosud chyběla, a opoziční hnutí by se v hlavním městě, jehož obyvatelé tvoří jádro Navalného politické základny, zdiskreditovalo.
Co když ale bude Navalnyj zvolen?
Došlo by ke změně, odročení nebo zrušení jeho trestu?
Nastoupil by do vězení, vzdor volbě Moskvanů?
V novém pokusu prolomit de Maistrův aforismus překonalo 200 mladých podnikatelů strach vyvolaný osudem Chodorkovského a přispěli Navalnému na kampaň.
Třicet sedm z nich podepsalo provolání, které označují za novou „společenskou dohodu“.
Podle svého manifestu očekávají, že „Navalnyj bude bránit vládu práva, podporovat nezávislé soudy a zajistí, že veřejní funkcionáři před společností skutečně ponesou zodpovědnost“.
Investují „renomé, finanční, organizační a další zdroje“ do muže, který slibuje, že si najme kompetentní poradce a osvobodí město – a posléze celou zemi – od endemické korupce a zneužívání moci.
Většina z těchto podnikatelů zažila vzestup v „ekonomice znalostí“.
Jsou mezi nimi vynálezce „obláčkové“ počítačové služby, zakladatel online podnikání s luxusním zbožím, vývojář nových bankovních technologií a tvůrce platformy pro sociální síťování lékařů.
Všichni mají dobré vzdělání a nejeden získal americký podnikatelský titul.
Mnozí z těchto byznysmenů by raději zůstali mimo politiku, jenže chatrná ruská vzdělávací soustava, ekonomický feudalismus, oficiální homofobie a další palčivé problémy jim nedávají na vybranou.
Nesnesitelně vulgární ostudou se ostatně stal už samotný Putin.
Jistěže, Navalného podporovatelé by mohli pohodlně emigrovat; povzbuzeni kampaní svého kandidáta jsou však ochotni počkat si, jestli dokáže něco změnit.
Navalnyj se v Rusku stal skutečně jedinou nadějí politické soutěže.
Mnoho lidí přitom znervózňuje Navalného neústupný nacionalismus.
Ruští lídři mohou sice začínat jako reformátoři, ale nemusí jimi nutně zůstat.
Boris Jelcin v roce 1990 začínal jako odvážný demokrat, leč skončil jako zkorumpovaný opilecký kašpar; Putin zase zkraje sliboval, že do chaosu po Jelcinově odchodu vnese právo a pořádek.
Volba moskevského primátora je tedy okamžikem pravdy pro Navalného, pro přední podnikatele investující do jeho kampaně, pro všechny Moskvany a snad i pro Rusko jako celek.
Tak jako v dobách děkabristů může samolibou vládní mocí trpět kdokoli, bez ohledu na politické přesvědčení.
Strach a nezájem jsou ještě nebezpečnější než zaujmout stanovisko.
Otázka ale zůstává: dokáže Navalnyj a jeho stoupenci po 8. září změnit ruskou politickou kulturu strachu, anebo měl de Maistre přece jen pravdu?
Jak přicházíme o mramorové sochy
ATÉNY – George Clooney znovu roznítil dlouholetou debatu, když v odpovědi na otázku řeckého novináře naznačil, že přesun parthenonských mramorových soch, které jsou ve Velké Británii známé jako Elginovy mramory, z Britského muzea v Londýně do jejich původního domova v Aténách by byl „správným krokem“.
Počátkem devatenáctého století odvezl tyto vlysy a sochy z Parthenonu lord Elgin, jenž v letech 1799 až 1803 působil jako britský velvyslanec v Osmanské říši.
Elgin prodal mramory britské vládě, která je uložila do Britského muzea.
Řecko je nyní chce zpátky.
Záminkou k nejnovějšímu kolu historických sporů je premiéra Clooneyho nového filmu Památkáři, jenž podrobně líčí spojenecké úsilí zachránit během druhé světové války umělecká díla před nacisty.
Clooneyho prohlášení rozběsnila provokativního londýnského starostu Borise Johnsona, který má sám klasické vzdělání a novinářskou minulost: odsekl, že Clooneyho postoj k této otázce se podobá postoji nacistů vyobrazených v jeho filmu.
Samotný film je však v tomto sporu méně zajímavý než totožnost zúčastněných postav.
Zřejmě nejdůležitější otázka zní: Ke komu se má veřejnost přiklonit – ke Clooneymu, nebo k Johnsonovi (anebo možná k nacistům)?
Člověk si samozřejmě může položit otázku, proč by vůbec mělo být důležité, kdo se v daném sporu angažuje; fakta by měla hovořit sama za sebe.
Přesto v podobných otázkách – stejně jako v mnoha jiných důležitých politických, společenských, ekonomických a kulturních tématech – platí, že naše přesvědčení není založeno výhradně na faktech, pokud vůbec.
V některých případech možná opravdu hluboce promýšlíme pro a proti a aktivně vyhledáváme informace a data, jež podpoří to či ono stanovisko; v jiných případech se však spoléháme na „rychlé a špinavé“ vyhodnocení argumentů a zaměřujeme se nikoliv na důkazy, nýbrž spíše na expertízu či popularitu jejich nositele.
Sociální a kognitivní psychologové už tyto dva základní procesy dávno pochopili ve svém výzkumu modelů „duálního procesu“, jenž vysvětluje, jak��m způsobem zpracováváme informace a nakonec si utváříme názor.
Když si například z náhlého rozmaru kupujeme topinkovač, zpracováváme informace periferní trasou, zatímco při koupi automobilu volíme takzvanou centrální trasu – důkladně zvažujeme technické, bezpečnostní a estetické parametry.
Systematický výzkum přesvědčování započal během druhé světové války, kdy si americká armáda uvědomila, že boj proti státu konsternovanému Hitlerem bude vyžadovat posílení motivace vojáků a vyburcování veřejné podpory pro válku.
Armádní činitelé tedy vyhledali pomoc psychologa Yaleovy univerzity Carla Hovlanda a jeho spolupracovníků, kteří vypracovali dobře známý model přesvědčování – ten se skládá ze tří skupin proměnných souvisejících s komunikátorem, publikem a sdělením.
Hovland čerpal z myšlenek sahajících až do dob Aristotélovy Rétoriky, která tvrdí, že schopnost přesvědčit je založena na etickém charakteru komunikátora, emočním stavu publika a logice argumentu, přičemž poslední položka je nejsilnější.
Psychologický výzkum ukázal, že kterákoliv ze zmíněných tří kategorií může být přesvědčivá – záleží na přitažlivosti řečníka nebo predispozicích publika.
Například zaslepené filmové fanynky mohou být obzvláště náchylné uvěřit jakémukoliv výroku z úst nejslavnějšího hollywoodského šviháka.
V případě nacistů zase může přesvědčovací roli sehrát strach publika.
Když jsou však lidé konfrontováni s otázkami velkého významu, ve většině případů pravděpodobně použijí takzvanou centrální trasu zpracování informací – a je to tak správně.
Například otázky světového kulturního dědictví si zaslouží svědomité a uvážlivé posouzení fakt.
Je naší povinností – a také samotným základem jakékoliv úspěšné civilizace –, aby se důležitá rozhodnutí činila pouze po vyhodnocení všech relevantních informací a zvážení relativních přínosů každého stanoviska.
Jakmile je tato povinnost splněna, logicky uvažující člověk pochopí, že parthenonské mramory, které už dlouho spočívají v nejslavnějším muzeu bývalé imperiální mocnosti, byly násilně vytrženy ze souboru parthenonských soch – že šlo o zločin na umění a dosud nezhojenou jizvu, kterou Britové způsobili dlouho trpícím Řekům.
V takovém okamžiku existuje jediný možný závěr: ukořistěné sochy se musí opět připojit k ostatním v jejich historickém domově a být vystavovány tak, jak starověcí umělci zamýšleli.
Nechali jste se přesvědčit?
Možná ne – já jsem koneckonců Řek.
Stejně tak ovšem nedejte na Clooneyho (ani Johnsonův) názor.
Rozhodovat, komu připadne světové kulturní dědictví, je něco jiného než kupovat topinkovač.
Živá „velká data“
CAMBRIDGE – Velká data (big data) tvoří digitální stopy, jež za sebou zanecháváme při používání kreditních karet, mobilních telefonů či webů.
Když se tato data obezřetně a vhodně využijí, dají nám bezprecedentní příležitost porozumět společnosti a zlepšit způsob, jímž žijeme a pracujeme.
Co však funguje teoreticky, nemusí se úplně správně projevit ve skutečném světě, kde ani nejdůmyslnější modely nedokážou vždy podchytit spletité interakce lidí.
Velká data vyžadují, abychom ve velkém experimentovali.
Laboratoř, již řídím, vytváří například web, založený na mapách Google, který digitálních stop společnosti využívá k mapování chudoby, dětské úmrtnosti, zločinnosti, změn HDP a dalších společenských ukazatelů, okres od okresu, obvod od obvodu – to vše s každodenní aktualizací.
Tato nová vymoženost návštěvníkům umožňuje například sledovat, kde vládní snahy zabírají a kde jsou neúspěšné.
Přestože však takové působivé nástroje vizualizace mohou podstatně posílit transparentnost a informovanost veřejnosti, při využití k řešení společenských problémů jsou kupodivu omezené.
Jeden důvod tkví v tom, že tak bohaté toky dat stimulují falešné korelace.
Ani nasazení běžných vědeckých metod se neosvědčuje; vzhledem k vysokému počtu měření a ještě vyššímu počtu potenciálních vazeb mezi měřenými údaji přinášejí naše běžné statistické nástroje nesmyslné výsledky.
Bez znalosti všech možných alternativ nemůžeme vytvořit omezený, pokusy ověřitelný soubor jasných hypotéz.
A jestliže už tedy při testování kauzality nemůžeme spoléhat na laboratorní experimenty, musíme ji ověřovat ve skutečném světě, pomocí rozsáhlých objemů dat získávaných v reálném čase.
K tomu je zapotřebí vykročit za hranice uzavřeného procesu otázek a odpovědí, typického pro laboratoře, a aplikovat ideje ve společnosti, a to dřív a častěji než doposud.
Abychom viděli, jak věci reálně fungují, musíme vytvořit živé laboratoře – komunity ochotné zkoušet nové postupy (řečeno neomaleně, posloužit jako pokusní králíci).
Příkladem takové živé laboratoře je „město otevřených dat,“ které jsem zahájil s italským Tridentem, ve spolupráci se společnostmi Telecom Italia a Telefónica, výzkumnou univerzitou Fondazione Bruno Kessler, organizací Institute for Data Driven Design a místními firmami.
Důležité je, že tato živá laboratoř má podporu a poučený souhlas všech zúčastněných; chápou, že se účastní gigantického experimentu, jehož cílem je vytvořit lepší způsob života.
Jednou významnou výzvou pro živou laboratoř je ochránit soukromí jedinců, aniž by to snížilo potenciál k lepší správě.
Tridentská laboratoř například testuje mnou navrženou „Novou dohodu o datech,“ která dá uživatelům víc kontroly nad jejich soukromými daty prostřednictvím softwaru vytvářejícího sítě důvěry, jako je náš otevřený systém PDS (Personal Data Store).
Doufáme, že možnost bezpečně sdílet data a zároveň si chránit soukromí povzbudí jedince, firmy i vlády, aby otevřeně předkládali své ideje a tím zvýšili produktivitu a kreativitu v celém městě.
Největší těžkostí při využívání velkých dat k budování lepší společnosti je být schopen vytvořit intuitivní výklad sociální fyziky v lidském měřítku.Přestože nám hustá, kontinuální data a moderní výpočetní technika umožňují sledovat mnoho detailů o společnosti a vysvětlit, jak by komunity mohly fungovat, takové syrové matematické modely obsahují příliš mnoho proměnných a složitých vazeb, a jsou proto pro většinu lidí nepochopitelné.
Potřebujeme určitý dialog mezi lidskou intuicí a přesvědčivou realitou velkých dat – dialog, jejž správní a vládní soustavy v současnosti postrádají.
Máme-li velká data efektivně zužitkovat, lidé musí být schopni porozumět příslušným statistikám a umět je interpretovat.
To vyžaduje nový výklad lidského chování a sociální dynamiky, který půjde za hranice tradičních ekonomických a politických modelů.
Jedině rozvojem poznatků a jazyka sociální fyziky budeme schopni udělat ze světa velkých dat svět, ve kterém chceme žít.
Jak osvobodit alžírskou ekonomiku
WASHINGTON – Před Alžírskem stojí olbřímí úkol transformovat ekonomiku tak, aby naplňovala naléhavé požadavky mladé, stále početnější a stále nepokojnější populace.
Navzdory příznivému demografickému vývoji zůstává ekonomika země téměř zcela odkázaná na ropě a zemním plynu, které představují 95% jejího zbožního exportu.
Má-li alžírská ekonomika zajistit dostatek pracovních míst pro miliony lidí, kteří se chystají vstoupit na trh práce, potřebuje v příštích několika letech růst o více než 6% ročně.
V roce 2018 však růst HDP dosáhl neduživých 1,5% a předpokládá se, že i v dohledné budoucnosti zůstane pod 2%.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Alžírské úřady proto musí podniknout naléhavé kroky směrem k liberalizaci a posílení ekonomiky a položit základy větší sociální inkluze.
Zejména musí podpořit konkurenci, podnítit tvorbu digitální ekonomiky a transformovat státní podniky v zemi.
Alžírská ekonomika přešlapuje na místě a většina velkých firem a bank zůstává ve státních rukou.
Opatření na podporu větší konkurence a zavádění antimonopolního rámce jsou navíc stále ve stadiu zrodu a právní i soudní systém jsou příliš slabé na to, aby je dokázaly efektivně vymáhat.
Vysoké překážky bránící vstupu na trh přispívají k vysvětlení, proč většina Alžířanů pracuje v neformálním sektoru, za nízké mzdy a bez sociálního pojištění.
Neproniknutelné trhy v zemi odrazují také přímé zahraniční investice, zejména v sektorech služeb náročných na pracovní sílu, jako jsou cestovní ruch a pohostinství.
V souladu s vyčerpanou společenskou smlouvou, která se datuje do počátku 60. let, kdy Alžírsko získalo nezávislost na Francii, je dodnes jediným hnacím motorem hospodářského rozvoje spíše neefektivní forma přerozdělování.
Prosazování a ochrana takzvaných národních šampionů, jimiž jsou často státní podniky, v kombinaci s vysokou zaměstnaností ve státní správě a všeobecnými dotacemi se ovšem ukázaly jako zoufale neefektivní recept na trvalý růst.
Tržní síly a větší konkurence jsou nezbytným předpokladem, abychom mohli jednotlivcům i ekonomikám pomoci naplnit jejich potenciál.
Podobně jako v jiných koutech arabského světa však tento názor také v Alžírsku jen těžko získává živnou půdu.
Kontrolu nad snahou o ekonomickou liberalizaci až příliš často získávají mocné elity, což oslabuje veřejnou podporu změn.
Pokud však jdou tržní reformy ruku v ruce s nezávislými regulacemi a podporuje je posílený právní systém, pak by mohly upevňování moci této oligarchie zabránit.
To by přispělo k podpoře rovných příležitostí a posílení sociální soudržnosti.
Alžírsko také potřebuje vybudovat vyspělou digitální ekonomiku, která by mohla zvyšovat růst a zajišťovat pracovní místa pro kyberneticky zdatnou mládež.
Stejně jako jejich vrstevníci v jiných arabských zemích jsou také mladí Alžířané aktivní na sociálních sítích; téměř všichni mají mobilní telefony nebo smartphony.
Třebaže však důvěrně znají Facebook a Instagram, mají jen omezený přístup k platebním aplikacím typu PayPal, jelikož přehnaně regulované bankovní a telekomunikační systémy v zemi upřednostňují zavedené firmy, podvazují konkurenci a podněcují tajné dohody.
V důsledku toho si většina Alžířanů nemůže objednávat zboží a služby přes internet ani převádět peníze stejným způsobem jako jejich protějšky v rozvinutých ekonomikách.
Prosazení digitální ekonomiky v Alžírsku vyžaduje mimořádné, přímo převratné úsilí.
Především musí úřady zlepšit kvalitu vysokorychlostního internetu, učinit ho dostupnějším a vytvořit systémy digitálních a mobilních plateb.
Tyto digitální veřejné statky jsou pro novou ekonomiku služeb stejně důležité jako elektrárny pro ekonomiku tradiční.
Lepší konektivita povede k novým činnostem, odstraní vstupní překážky – počínaje stěžejními sektory dopravy, distribuce a logistiky – a pomůže rozvinout elektronický obchod tím, že navzájem přiblíží městské a venkovské oblasti.
Díky konektivitě bude rovněž jednodušší sledovat veřejné výdaje, omezovat úředního šimla a zkvalitňovat zdravotnictví a školství – a to v zámožných i chudších regionech.
A konečně musí Alžírsko zatřást svými státními podniky, aby mohl začít vzkvétat skutečný soukromý sektor.
To si vyžádá odbourávání vstupních bariér v sektoru komunálních služeb a v dalších oblastech, ale i založení samostatného regulačního orgánu a důvěryhodné vymáhání práva, které podpoří konkurenci.
Úřady by měly průhledně informovat o vládních transferech státním podnikům a vyhnout se nástrahám měkkých rozpočtových omezení, které mohou vést k vyšším než očekávaným veřejným výdajům.
Politici musí rovněž posilovat řízení státních podniků, aby zlepšili nezávislost, zodpovědnost a efektivitu řídících pracovníků.
To by moho snížit potenciální zátěž těchto podniků pro státní rozpočet v důsledku nahodilých závazků, jako jsou státní úvěrové garance, které začnou být splatné v případě bankrotu.
Se skokovými technologickými změnami potřebnými pro zvýšení produktivity by alžírské ekonomice mohly pomoci soukromé firmy.
Politici to musí podporovat mimo jiné i prostřednictvím partnerství soukromých firem a státních podniků.
Jako případ hodný následování by v tomto směru mohli sloužit evropští giganti komunálních služeb.
Za více než dvacet let od doby, kdy Evropská unie začala liberalizovat elektrárenský sektor, a také v důsledku pařížské klimatické dohody z roku 2015 tyto firmy mohutně investovaly do obnovitelné energie a digitalizace služeb.
Kdyby se využil obrovský solární potenciál Alžírska, mohly by tyto firmy i státní podniky proměnit obnovitelné zdroje v novou ropu.
Alžírské ekonomické a sociální problémy jsou zřejmé a politici je musí řešit v době zvýšené politické nejistoty.
Vzhledem k současné náladě v zemi je dost možná zapotřebí, aby konali rychle.
Druhé Arabské jaro v Alžírsku?
PAŘÍŽ – Vytrvalé celospolečenské vzbouření alžírského lidu dokládá, že krátkozrakost v oblasti hospodářské politiky může za významných národní těžkostí představovat vážné riziko pro přežití režimu.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Režim alžírského prezidenta Abda al-Azíze Butefliky může vinu za slabou ekonomiku země přičítat převážně sám sobě.
Po pustošivé občanské válce 90. let ekonomiku od konce nultých let oživovaly rozšířené výdaje státu, financované rostoucími příjmy z ropy.
Po Arabském jaru roku 2011 však státní výdaje poskočily ještě výš a pak znovu vzrostly roku 2014, během Buteflikovy čtvrté úspěšné volební kampaně.
Vláda si takto mecenášsky vyhazovala z kopýtka v době, kdy už byl rozpočet deficitní.
Pak se propadlo dno cen ropy.
Při ročních výdajích za spotřební subvence ve výši odpovídající čtvrtině výstupu ekonomiky alžírský fiskální a externí schodek prudce vyletěl na 15 % HDP.
Zhroucení cen ropy tehdy vyvolalo národní debatu, v níž několik alžírských think tanků vyzvalo zemi k opuštění systému kvazisocialistického centrálně plánovaného petrostátu ve prospěch diverzifikovaného tržního hospodářství.
V roce 2016 pak vláda představila svůj „Nový ekonomický model“, jímž připravila půdu k postupné ekonomické liberalizaci.
Politické prostředí ale nebylo příznivé.
Po už slabším a sporném Buteflikově vítězství v roce 2014 politické elity země ovládla posedlost rozvratnou otázkou, kdo se stane jeho nástupcem.
Jistěže, premiér Abd al-Málik Silál zahájil v letech 2014 až 2017 okrajové makroekonomické změny, včetně skrovné devalvace měny.
Jeho nástupce Abd al-Madžíd Tabún pak v létě 2017 začal prosazovat reformy usilující o seškrtání státních výdajů a omezení korupce.
Alžírské ekonomické elity se ale těmto snahám úporně bránily, což vedlo k Tabúnově odvolání.
Nahradil jej současný alžírský ministerský předseda Ahmad Ujahjá, od něhož se očekávalo, že se bude soustředit výhradně na otázku nástupnictví.
Ve snaze uklidnit sílící nespokojenost veřejnosti alžírská vláda zmrazila na zhruba 10 % HDP vnitřní i vnější schodek, jež financovala tiskem peněz a rychlým projídáním rezerv v tvrdé měně (tempem 20 miliard dolarů ročně).
Při pohledu zpět se teď zdá zřejmé, že váhavost režimu tváří v tvář neudržitelným makroekonomickým nevyváženostem byla chybou.
Soudě podle posledního průzkumu Arabského barometru (uskutečněného v roce 2016), Alžířané se vládními potěmkinskými reformami nenechali ošálit.
Právě naopak, nákladné snahy režimu vynutit si umělou stabilitu se podle všeho vymstily.
Zatímco vláda se v letech 2013 až 2016 snažila předejít zčeření vln, ve vnímání veřejnosti se hospodářská bezpečnost zhroutila.
Nadto během téhož období střemhlav padala důvěra veřejnosti ve vládu, nejspíš proto, že naléhavá potřebnost reforem už byla zřejmá všem.
Do roku 2016 se alžírský režim zařadil mezi vlády s nejmenší důvěrou veřejnosti na Středním východě a v dalších letech se bezpochyby dál potápěl.
Navzdory zhoršení hospodářské bezpečnosti zůstává relativně vysoká deklarovaná oddanost Alžířanů demokracii, na roveň s Maročany, Libanonci a Jordánci.
Když sílí ekonomická nejistota, střední třída – hlavním tahoun liberalizace v regionu – obvykle vůči demokratizaci ochladne.
V Alžírsku však v letech 2011 až 2016 ve veřejnosti posílil pocit osobního bezpečí, což s největší pravděpodobností odráží Buteflikovu úspěšnou pacifikaci země během předchozího desetiletí.
Vybrané ukazatele veřejného mínění v Alžírsku, 2007-2016
Skóre (0-100)
2007
2011
2013
2016
1.
Vnímání hospodářské bezpečnosti
45
40
57
37
2.
Vnímání fyzické bezpečnosti
62
50
56
60
3.
Důvěra ve vládu
45
30
70
32
4.
Oddanost demokracii
52
58
65
57
Index průměrné odpovědi zhruba tisíce alžírských respondentů na vybrané otázky Arabského barometru.
Skóre ve výši 100 znamená dokonalou hospodářskou a osobní bezpečnost, naprostou důvěru ve vládu a úplnou oddanost demokracii.
Zdroj: Průzkum veřejného mínění uskutečněný Arabským barometrem v Alžírsku, Egyptě, Jordánsku, Libanonu, Maroku, Palestině a Tunisku, 2016.
Ann Arbor, Michigan, USA: Meziuniverzitní konsorcium pro politický a sociální výzkum.
Trendy v alžírském veřejném mínění naznačují, že země dospěla do kvazirevolučního okamžiku.
Hluboká rozhořčení a ztráta důvěry ve vládu se pojí s celospolečenskými nadějemi na lepší politický řád.
A jelikož se Alžířané cítí fyzicky v bezpečí, nebojí se na orgány státu vznést své nároky.
Právě tato výbušná směs vyústila v rozsáhlé protesty, které propukly 22. února, v reakci na Buteflikovu kandidaturu do pátého funkčního období.
Souhra rozhořčení a politických aspirací naznačuje, že toto vzedmutí má víc společného s Arabským jarem roku 2011 než s jinými dřívějšími epizodami lidových nepokojů vyvolávaných především ekonomickými křivdami, jako třeba bouře v říjnu 1988, Černé jaro roku 2001 a tisíce drobných lokálních nepokojů v nultých letech, během nichž účastníci vznášeli zcela konkrétní nároky na vládu.
Současná kombinace nahrává spíš aktivitě lidu než zoufalství.
Zatímco Arabské jaro v Alžírsku vyprchalo, když režim zvýšil státní výdaje a vytvořil prostor pro omezené ústavní reformy, člověk doufá, že tato nová příležitost k zásadní změně promrhána nebude.
Navzdory svým ekonomickým slabinám Alžírsko stále má cenná aktiva, která by mu umožnila projít politickou transformací v otevřenější systém.
Vedle vzdělaného obyvatelstva, nedávno modernizovaných infrastrukturních sítí, oddané byrokracie a stále značných ropných příjmů ve výši kolem 35 miliard dolarů ročně má země rezervy v tvrdé měně v hodnotě asi 80 miliard dolarů a málo dluhů.
Alžířané jsou tedy dobře vyzbrojeni do druhé války za nezávislost, jen tentokrát nebudou bojovat proti koloniální mocnosti.
Povedou zápas s cílem vyrvat demokratickou vládu z rukou politické elity, která dosud využívala ropného bohatství země k tomu, aby si na úkor sociálního pokroku zajišťovala vlastní přežití.
Všichni pro jednu daň a jedna daň pro všechny?
CAMBRIDGE – Až udeří příští rozsáhlá celosvětová finanční krize, nechť nikdo neříká, že se Mezinárodní měnový fond nikdy nepokusil jí předejít.
MMF nedávno navrhl novou globální daň pro finanční ústavy, volně úměrnou jejich velikosti, a dále daň ze zisků a prémií bank.
Návrh Fondu se setkal s předvídatelným opovržením a posměchem ze strany finanční branže.
Zajímavější a podstatnější jsou smíšené ohlasy prezidentů a ministrů financí skupiny G20.
Vlády, které se ocitly v epicentru nedávné finanční krize, zejména Spojené státy a Velká Británie, jsou přímo nadšené, obzvlášť daní z velikosti.
Vždyť tak chtějí samy postupovat.
Země, jež nedávná zhroucení bank nezakusily, například Kanada, Austrálie, Čína, Brazílie a Indie, nadšené nejsou.
Proč by měly měnit systémy, které prokázaly takovou odolnost?
Kritizovat podrobnosti plánu MMF je velice snadné.
Celková diagnóza problému, jak ji MMF stanovil, je ale v mnohém přesná.
Kvůli implicitním garancím daňových poplatníků finanční systémy nabobtnaly, což bankám, zejména těm velkým, umožňuje půjčovat si peníze za úrokové sazby, jež plně neodrážejí rizika, která na sebe berou ve snaze dosahovat přehnaně vysokých zisků.
Toto riziko se pak přesouvá na daňové poplatníky, a tak je zdanění finančních firem v přímé úměře k jejich půjčkám jednoduchým způsobem jak zajistit spravedlnost.
„Jaká rizika?“ naléhají finanční firmy.
Průměrná cena finančních výpomocí byla „pouhých“ několik procentních bodů HNP.
A krize byla událostí, která přichází jednou za půlstoletí.
MMF právem upozorňuje, že tato tvrzení jsou nesmyslná.
Během krize daňoví poplatníci schytali dluh ve výši téměř čtvrtiny národního důchodu.
Příští krize možná nevyjde tak „dobře“ a ztráty, jež veřejnost ponese, budou drtivé.
I přes „úspěch“ finančních výpomocí jednotlivé země v důsledku recese utrpěly rozsáhlé propady výstupu a zakusily dlouhodobý podprůměrný růst.
Avšak přestože je třeba, aby si regulace poradila s nabobtnalými bilancemi bank, jež byly pramenem krize, MMF se právem přehnaně nezaměřuje na nápravu problému ústavů „příliš velkých na krach“.
Překvapivě velký počet znalců se podle všeho domnívá, že kdyby se podařilo rozbít velké banky, vlády by byly mnohem odolnější vůči finančním výpomocím a celý problém „morálního hazardu“ by se utlumil.
To je pochybná logika, vzhledem k tomu, kolik podobných krizí během staletí postihlo velmi rozdílné soustavy.
Systémová krize, která by současně sevřela velký počet středně velkých bank, by vlády vystavila stejně silnému tlaku na finanční sanaci jako krize, která dolehne na několik velkých bank.
Celkově se kolem nás vznáší příliš mnoho komplikovaných nápadů, které vypadají pěkně na papíře, ale za pořádné krize by se mohly ukázat jako hluboce pomýlené.
Každé odolné řešení musí být přiměřeně jednoduché na pochopení a realizaci.
Návrh MMF podle všeho tyto nároky splňuje.
Naproti tomu někteří finanční specialisté dávají přednost tomu, aby byly banky nuceny více spoléhat na „podmíněný“ dluh, který lze v případě širokého systémového zhroucení nuceně převést na (eventuálně bezcenné) akcie.
Jak by bylo možné tuto formu „předvařeného bankrotu“ uvést do praxe ve světě nesmírně rozdílných právních, politických a bankovních soustav, však zůstává nejasné.
Finanční historie je poseta neprověřenými záchrannými opatřeními, která za krize selhala.
Je lepší krotit růst systému.
Na mnohem tenčím ledě je však MMF s myšlenkou, že jeho jednotný celosvětový daňový systém určitým způsobem mezinárodně srovná pravidla hry.
To se nestane.
Země, kde už dnes fungují pevné systémy finanční regulace, v zásadě „zdaňují“ své finanční firmy víc než třeba USA nebo Británie, kde je finanční regulace spíše minimální.
Spojené státy a Velká Británie nechtějí svou konkurenční výhodu oslabit zdaněním bank, kdyby tak některé jiné země neučinily.
Jenže právě jejich systémy nejsilněji a nejnaléhavěji potřebují pevnější brzdy a mantinely.
S obranou „vzpurných“ zemí, které návrh MMF odmítají, nezacházejme ale příliš daleko.
Tyto země si musí uvědomit, že pokud USA a Británie zavedou i jen mírné reformy, hodně kapitálu poteče jinam a je možné, že přehltí regulatorní systémy, u nichž se až dosud zdálo, jak pěkně fungují.
A co druhá daň navržená MMF, ze zisků a prémií bank?
Taková daň je politicky lákavá, ale nakonec nedává mnoho smyslu – snad jedině s výjimkou krizového roku, kdy jsou subvence bank naprosto zřetelné.
Bylo by lepší zdokonalit regulaci finančního trhu přímo a ponechat na národních daňových soustavách, aby se zisky bank naložily stejně jako u ostatních branží.
První úsilí MMF předepsat světu lék může mít své chyby, ale diagnóza finančního sektoru nabobtnalého morálním hazardem je očividně správná.
Doufejme, že až se letos lídři G20 sejdou, rozhodnou se brát problém vážně a nebudou diskusi odkládat dalších deset nebo dvacet let, než na nás dolehne další krize.
Všechny stimulační cesty vedou do Číny
PEKING – Když nyní „zelené výhonky“ zotavení zvadly, rozproudila se debata o fiskálním stimulu s ještě větší intenzitou.
Příznivci dalšího stimulačního balíku ve Spojených státech poznamenávají, že bylo vždy jen zbožné přání věřit, že balík TARP ve výši 787 miliard dolarů by mohl vyvážit tříbilionový propad v soukromých výdajích.
Nezaměstnanost navíc rostla rychleji a déle, než se očekávalo.
Když se k tomu přičte setrvalý pád cen nemovitostí, je pochopitelné, že spotřebitelské výdaje zůstávají v depresi.
Banky byly rekapitalizovány pouze do té míry, aby se udržely nad vodou, a jejich účetní rozvahy jsou proto stále slabé.
V důsledku toho se zdráhají půjčovat, což omezuje investice.
Vlády se potýkají s poklesem výnosů v důsledku nižších zdanitelných příjmů v loňském roce, a tak zběsile osekávají rozpočty.
Pokud v únoru existoval důvod pro dodatečný stimul, pak dnes je tento důvod ještě silnější.
Důvody proti dodatečnému stimulu jsou však také silné.
Americký federální deficit dosahuje alarmujících 12% HDP a veřejný dluh jako podíl národního důchodu se má i podle dnešních předpokladů zdvojnásobit na 80% HDP.
Představa, že USA mohou prostřednictvím růstu vybřednout ze svého dluhového zatížení, jak se to po finančních krizích v 90. letech podařilo Finsku a Švédsku, se zdá nerealistická.
Vzhledem k tomu všemu další deficitní výdaje pouze umocní obavy z vyšších daní a inflace v budoucnu.
Podnítí opětovný vznik globálních nerovnováh.
A neujistí spotřebitele ani investory.
V otázce ekonomické podstaty lze argumentovat pro i proti, avšak politika ukazuje jen jedním směrem.
Americký Kongres nemá na další stimulační balík žaludek.
Už nyní čelí silné kritice za to, že není schopen udělat v americkém fiskálním domě velký úklid.
Pomalost, s níž byl první stimulační balík odstartován, a skutečnost, že potrvá ještě déle, než se jeho účinky plně projeví, jsou vodou na mlýn zapálených odpůrců.
Zklamání z účinků stimulačního programu TARP již nyní zničilo podporu obyvatel – i Kongresu – pro další vyčleňování veřejných peněz na rekapitalizaci bank.
I ti, jimž připadá ekonomická logika argumentů pro fiskální aktivismus přesvědčivá, tedy musí připustit, že politika takové řešení nepodporuje.
Druhý stimul jednoduše není na pořadu dne.
Pokud se má někdy zvýšit agregátní poptávka, může impulz vzejít pouze z jediného místa.
Tímto místem není Evropa ani Japonsko, kde jsou dluhy ještě vyšší než v USA – a demografické podmínky pro jejich obsluhu méně příznivé.
Spíše jsou to rozvíjející se trhy, jako je Čína.
Problémem je skutečnost, že Čína už udělala mnoho pro stimulaci domácí poptávky, a to jak prostřednictvím vládních výdajů, tak i příkazem vlastním bankám, aby půjčovaly.
V důsledku toho je její akciový trh zpěněný a zažívá alarmující boom realit.
V průběhu května zaznamenávaly ceny nemovitostí meziroční růst o 18%.
Je tedy pochopitelné, že se čínští představitelé obávají bubliny.
Očividným řešením této kvadratury kruhu je utrácet více za dovoz.
Čína může nakupovat víc průmyslových strojů, dopravního vybavení a ocelářských komplexů, což je její čelní dovozní artikl z USA.
Přesměrováním výdajů na dovozy kapitálového vybavení by se předešlo přehřátí čínských trhů, zvýšila by se produktivní kapacita ekonomiky (a tím i její schopnost v budoucnu růst) a podpořila by se poptávka po amerických, evropských a japonských výrobcích právě ve chvíli, kdy je tato podpora nejvíce zapotřebí.
Taková strategie není bez rizika.
Umožní-li se jüanu, aby se v zájmu podnícení dovozu zhodnocoval, zároveň by to mohlo odradit vývoz, tradiční motor čínského růstu.
A snížení administrativních překážek dovozu by mohlo vést k vyšším výdajům do zahraničního zboží, než měly úřady v úmyslu.
Tato rizika však stojí za to podstoupit, pokud to Čína myslí s převzetím globální vedoucí role vážně.
Otázka zní, co za to Čína dostane.
A odpověď nás opět přivádí na začátek, totiž k americké fiskální politice.
Čína se obává, že její více než bilionová investice do dluhopisů amerického ministerstva financí ztratí na hodnotě.
Potřebuje záruku, že USA budou za svými dluhy stát.
Proto chce vidět důvěryhodný program vyrovnání amerického rozpočtu, jakmile recese skončí.
Nehledě na silácké řeči zatím Obamova administrativa nenabídla věrohodnou cestovní mapu fiskální konsolidace.
Kdyby to udělala, uklidnila by americké daňové poplatníky, které znepokojují současné deficity.
A uklidnila by také čínské politiky, což není o nic méně důležité.
Žijeme v multipolárním světě, kde nejsou USA ani Čína dost velké na to, aby samy stály v čele globální ekonomiky.
Pro Čínu je vedení spojeno s převzetím dodatečných rizik.
Aby to však bylo přijatelné, musí USA ulehčit Číně od rizik současných.
Pouze vzájemnou spoluprací mohou obě země vyvést světovou ekonomiku ze současné zemdlelosti.
Všichni královnini potomci
NEW YORK – Má ještě monarchie – tedy monarchie konstituční, nikoli despotická – nějaké kladné stránky?
Argumenty proti zachovávání králů a královen jsou povětšinou naprosto racionální.
V našem demokratickém věku je nerozumné vyjadřovat zvláštní úctu lidem pouze na základě jejich urozenosti.
Skutečně se od nás očekává, že budeme moderní královské rodiny, třeba britský rod Windsorů, obdivovat a milovat, dnes tím víc, že jakási nová princezna zažívá vzestup ze střední třídy?
Království zdětšťuje.
Jen se podívejte, jak se jinak rozumní dospělí snižují na pochlebníky s nervózním úsměvem, kdykoli se jim dostane výsady dotknout se vztažené královské ruky.
Při velkých monarchických představeních, jako byla královská svatba v Londýně, milionům lidí učaruje dětský sen o „pohádkové“ svatbě.
Kouzlo nesmírného bohatství, urozenosti a mimořádné výlučnosti ještě umocňují globální masmédia, jež tyto rituály propagují.
Člověk by mohl namítnout, že důstojná okázalost královny Alžběty II. je přece jen lepší než pouťová pompéznost Silvia Berlusconiho, Madonny nebo Cristiana Ronalda.
Ve skutečnosti si zejména britská královská rodina hledá nový kabát tím, že přijímá řadu nejméně vkusných rysů moderního showbyznysu či slávy sportovních celebrit.
A světy královského majestátu a populární proslulosti se často prolínají.
Například David Beckham a jeho choť Victoria, někdejší popová hvězda, prožívají svůj vlastní sen o královském životě a jako opice napodobují některé z jeho nejkřiklavějších rysů.
I přihodilo se, že patřili k hýčkaným hostům nedávné královské svatby.
Podobně platí, že ač má Británie řadu význačných hudebníků, favoritem královského dvora je Elton John.
Ať už to považujeme za dětinské či nikoliv, společným lidským rysem je dychtění po zprostředkovaném potěšení ze života králů, královen a dalších oslnivých hvězd.
Označovat okázalé projevy hýřivosti těchto lidí za marnotratné je nepochopením podstaty věci: svět třpytivých snů, které musí zůstat zcela mimo náš dosah, je přesně tím, co mnoho lidí touží sledovat.
Toto dychtění má ale i druhou, temnější stránku, která se projevuje přáním vidět své idoly vláčené bahnem jedovatých pomlouvačných časopisů, rozvodových soudů a tak dále.
Jde o pomstychtivou stránku našeho patolízalství, jako by se pokoření plynoucí z uctívání idolů muselo vyvažovat požitkem z jejich pádu.
Věru, podrobit ty, kdo se narodí anebo přižení či přivdají do královské rodiny, nutnosti žít v akváriu, kde jsou neustále na očích, podobni hercům a herečkám v nepřetržitém pokleslém seriálu, kde lidské vztahy pokřivují a oslabují absurdní protokolární pravidla, je úděsná forma krutosti.
Současná japonská císařovna i její snacha, obě z neurozených rodin, v důsledku toho zažily nervová zhroucení.
I filmové hvězdy se často stávají obětí alkoholu, drog a kolapsů, ale ty si alespoň svou životní dráhu zvolily.
To pro krále a královny, všeobecně vzato, neplatí.
Prince Charles by byl možná šťastnější jako zahradník, leč to nepřicházelo v úvahu.
Jednu věc, již lze monarchům připsat k dobru, je skutečnost, že lidem přinášejí pocit kontinuity, což může být v dobách krize či radikálních změn užitečné.
Španělský král zajistil stabilitu a kontinuitu po zániku Frankovy diktatury.
Za druhé světové války evropští panovníci mezi svými poddanými zachovávali pocit naděje a jednoty během nacistické okupace.
Je tu ale ještě něco dalšího.
Monarchie mají často v oblibě menšiny.
K nejloajálnějším poddan��m rakousko-uherského císaře patřili Židé.
František Josef I. se svých židovských poddaných zastával, když je ohrožovali němečtí antisemité.
Židé, Němci, Češi či Maďaři byli pro něj všichni jeho poddanými, ať žili kdekoli, od nejmenšího haličského štetlu po majestátní hlavní města, Budapešť či Vídeň.
To v dobách sílícího etnického nacionalismu nabízelo menšinám jistou ochranu.
V tomto smyslu se monarchie trochu podobá islámu či katolické církvi: všichni věřící jsou považováni za rovnoprávné v očích Boha, papeže nebo císaře – odtud ona přitažlivost pro chudé a utlačované.
To může vysvětlovat nevraživost některých krajně pravicových populistů vůči monarchii.
Holandský populistický lídr Geert Wilders například při několika příležitostech pranýřoval královnu Beatrix jako levičáka, elitáře a multikulturalistu.
Wilders, tak jako nová vlna populistů po celém světě, slibuje, že svou vlast vrátí svým přívržencům, že zastaví přistěhovalectví (zejména muslimů) a že Nizozemsko bude znovu holandské, ať už to znamená cokoliv.
Beatrix, stejně jako František Josef, odmítá mezi svými poddanými etnicky či nábožensky rozlišovat.
Právě to má na mysli, když hlásá toleranci a vzájemné porozumění.
Podle Wilderse a jeho stoupenců jde o projev vodění cizinců za ručičku a chlácholení muslimů.
Královna jim připadá téměř neholandská.
Ovšemže, kořeny holandské královské rodiny, stejně jako všech evropských královských rodů, jsou zřetelně smíšené.
Proměna králů a královen ve výhradně národní osobnosti je poměrně novou událostí.
Ostatně impéria zahrnovala řadu národů.
Královna Viktorie, převážně německé krve, se nepokládala za vladařku výhradně Britů, ale též Indů, Malajců a mnoha dalších národů.
Šlechtická tradice stát nad úzkými liniemi etnického nacionalismu je možná nejlepším argumentem pro to, aby si člověk ještě nějakou dobu zachoval náklonnost ke královské rodině.
Dnes, kdy jsou mnohé evropské národní státy čím dál různorodější co do etnické a kulturní skladby, jedinou cestou vpřed je naučit se žít společně.
Pokud v tom monarchové dokážou být svým poddaným učiteli, zvolejme zbývajícím králům a královnám alespoň jednou hurá.
Půjčka a modlitba
NEW YORK – Země kolektivně označované jako PIIGS – Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko – tíží čím dál neudržitelnější míry veřejného a soukromého zadlužení.
Některé z nejhůře postižených – Portugalsko, Irsko a Řecko – zaznamenaly v posledních týdnech strmý vzestup svých výpůjčních nákladů, a to i poté, co ztráta přístupu na trhy vedla k sanacím financovaným Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem.
Rostou i španělské výpůjční náklady.
Řecko je zjevně insolventní.
I s drakonickým balíčkem úspor, v rozsahu dosahujícím 10 % HDP, by jeho veřejný dluh vystoupal na 160 % HDP.
Portugalsko – kde růst už deset let stagnuje – přihlíží vykolejení svého zpomaleného fiskálního vlaku, které vyústí v insolvenci veřejného sektoru.
V Irsku a Španělsku nakonec k suverénní insolvenci povede transfer obřích ztrát bankovní soustavy do bilance vlády – nádavkem k už beztak eskalujícímu veřejnému dluhu.
Oficiálním přístupem, plánem A, je předstírat, že tyto ekonomiky nesužují problémy s platební schopností, ale likviditní tíseň a že poskytnutí záchranných půjček – společně s fiskální spořivostí a strukturálními reformami – dokáže obnovit udržitelnost dluhu a přístup na trhy.
Tento přístup podle hesla „pomoc a přetvářka“ či „půjčka a modlitba“ nutně selže, protože většina možností, jež zadlužené země v minulosti využívaly, aby se z předluženosti vysekaly, bohužel není schůdná.
Například staré dobré řešení spočívající v tištění peněz a uniknutí dluhu pomocí inflace je pro PIIGS nedostupné, protože jsou sevřeny v kazajce eurozóny.
Jediná instituce, která může tiskařský lis popohnat – Evropská centrální banka – se k monetizaci fiskálních deficitů nikdy neuchýlí.
Očekávat nelze ani svižný růst HDP, který by tyto země zachránil.
Dluhové zatížení PIIGS je tak vysoké, že energická ekonomická výkonnost je téměř nemožná.
Navíc ať už ta či ona z těchto zemí nakonec zaznamená jakýkoli hospodářský růst, bude závislý na uskutečnění politicky nepopulárních reforem, které se projeví až dlouhodobě – a za cenu ještě větší krátkodobé bolesti.
K oživení růstu tyto země také musí ozdravit svou konkurenční schopnost tím, že dosáhnou reálné devalvace své měny a své obchodní deficity tak promění v přebytky.
Jenže sílící euro – vytlačované předčasným měnovým zpřísněním ECB – znamená další reálné zhodnocování a to konkurenční schopnost dále pošramotí.
Německé řešení tohoto hlavolamu – držet růst mezd pod hladinou růstu produktivity a tím snižovat jednotkové mzdové náklady – přineslo výsledky až po více než deseti letech.
Kdyby PIIGS tento proces zahájily hned dnes, na přínosy by se čekalo příliš dlouho, než aby dokázaly obnovit konkurenční schopnost a růst.
K poslední možnosti – deflaci mezd a cen ve snaze snížit výdaje, dosáhnout reálné devalvace a obnovit konkurenční schopnost – se váže čím dál hlubší recese.
Reálná devalvace nutná k ozdravení externí bilance by vytlačila reálnou hodnotu dluhů v eurech ještě výš, takže by byly tím neudržitelnější.
Ani snižování soukromé a veřejné spotřeby s cílem posílit soukromé úspory a realizace úsporných opatření ke snížení soukromého a veřejného zadlužení nepovede k cíli.
Soukromý sektor může sice utratit míň a víc šetřit, ale to by okamžitě znamenalo újmu známou jako Keynesův paradox úspor: pokles ekonomického výstupu a růst zadlužení jako podílu HDP.
Nedávné studie MMF a dalších naznačují, že vyšší daně, osekané dotace a nižší vládní výdaje – i neefektivní výdaje – krátkodobě přidusí růst, čímž ještě zhorší fundamentální dluhový problém.
Jestliže se tedy PIIGS z problémů nemůžou dostat pomocí inflace, růstu, devalvace ani úspor, plán A buď už selhává, anebo nutně selže.
Jedinou alternativou je urychleně přejít k plánu B – spořádané restrukturalizaci a snížení dluhů vlád, domácností a bank těchto zemí.
K tomu může dojít vícero způsoby.
Jedním může být provedení spořádané úpravy splátkového kalendáře veřejných dluhů PIIGS, aniž by vůbec došlo ke snížení dlužné jistiny.
To znamená prodloužení splatnosti dluhů a snížení úrokové sazby u nových dluhů na úrovně mnohem nižší, než jsou aktuální neudržitelné tržní sazby.
Toto řešení omezuje riziko nákazy a potenciálních ztrát, jež by nesly finanční instituce, kdyby se snižovala hodnota dlužné jistiny.
Tvůrci politik by také měli uvažovat o inovacích, které se v 80. a 90. letech minulého století využívaly na pomoc dluhově zatíženým rozvojovým zemím.
Bylo by například možné pobídnout držitele dluhopisů ke směně stávajících obligací za obligace vázané na HDP, nabízející splátky fixované na budoucí hospodářský růst.
Tyto instrumenty ve výsledku mění věřitele v akcionáře hospodářství země a dávají jim právo na zisk části jejích budoucích výnosů, přičemž dočasně snižují dluhové zatížení země.
Snížení nominální hodnoty hypoték a převedení eventuality pozitivního vývoje – pro případ, že by se ceny domů v dlouhodobém výhledu zvýšily – na věřitelské banky je další způsob jak hypoteční zadlužení proměnit ve jmění akcionářů.
Dluhopisy bank by také bylo možné redukovat a převést na akcie, což by předešlo převzetí bank vládou a zároveň zabránilo tomu, aby socializace bankovních ztrát způsobila dluhovou krizi suverénního státu.
Evropa si nemůže dovolit pokračování ve snaze zalepit problém dalšími penězi a modlit se, aby růst a čas přinesly spásu.
Nikdo nesestoupí z nebes, žádný deus ex machina, aby finančně zachránil MMF nebo EU.
Svůj díl břemene musí nést věřitelé a držitelé dluhopisů, kteří primárně své peníze půjčili, a to v zájmu PIIGS, EU i svých vlastních konečných výnosů.
Nerovnost na obzoru potřeby
BERKELEY – Podle jakéhokoliv ekonomického měřítka žijeme ve skličující době.
Ve Spojených státech v současnosti zahálí 7,2% normální produktivní pracovní síly, zatímco propast zaměstnanosti v Evropě stoupá a do konce roku se má zvýšit nad úroveň USA.
Proto je důležité udělat krok zpět a připomenout si, že „ztracená dekáda“, již se momentálně snažíme protrpět, není naším dlouhodobým ekonomickým osudem.
Jak nám nedávno připomněl Paul Krugman, možná nejlépe to vyjádřil John Maynard Keynes:
„Toto je noční můra, která s ránem odezní.
Přírodní zdroje a lidský důmysl jsou totiž stejně plodné a produktivní jako kdysi.
Tempo našeho pokroku směrem k vyřešení hmotných problémů života není o nic méně rychlé.
Jsme stejně schopni jako dříve dopřát každému vysokou životní úroveň – myslím vysokou v porovnání se stavem řekněme před 20 lety – a brzy se naučíme zajišťovat ještě vyšší úroveň.
Nebyli jsme dříve klamáni.
Dnes jsme však zabředli do kolosální bažiny, chybovali jsme při ovládání jemného stroje, jehož fungování nerozumíme.
Výsledkem je, že naše možnosti bohatství mohou přijít na nějaký čas nazmar.“
Jaký je však náš dlouhodobý hospodářský osud?
Keynes se těšil na dobu, například v roce 2050, kdy budou všichni (přinejmenším v Anglii) moci vést stejný životní styl jako on sám.
A protože si Keynes představoval, že žádný příčetný člověk by nemohl chtít od života víc nezbytností, běžných věcí a luxusu než on sám, ekonomický problém by se tím vyřešil.
My jsme moudřejší – a možná i smutnější – než Keynes.
Víme, že chceme náhradní kyčelní kloub, transplantaci srdce nebo léčbu neplodnosti, že chceme levnou leteckou dopravu, ústřední vytápění, rychlý internet a exkluzivní přístup k pláži.
Téměř všichni lidé v severoatlantickém regionu už mají dostatek jídla, aby netrpěli hladem, dostatek oblečení, aby se udrželi v teple, a dostatečné přístřeší, aby nezmokli.
A přesto chceme víc, jsme rozmrzelí, když to nedostaneme, a jsme dost znalí na to, abychom věděli, že se luxus mění nejprve v běžnou věc a poté v nezbytnost – a také umíme velmi dobře vynalézat nové luxusní věci, po kterých lze toužit.
Ekonomický problém nás tedy bude zajisté provázet ještě dlouho.
Přinejmenším se však můžeme spolehnout na to, že se nám při kolektivním pachtění se vstříc naší spotřební utopii podaří vytvořit relativně rovnostářskou středostavovskou společnost, viďte?
Byl to Karl Smith ze Severokarolínské univerzity, kdo mi vysvětlil, že i to je pravděpodobně omyl.
Dlouhý boom po průmyslové revoluci, který vyšrouboval mzdy nekvalifikovaných dělníků do neslýchaných výšin – a udržel je na dohled (nebo přinejmenším na dostřel) životního stylu bohatých a slavných –, nemusí být nutně dobrým vodítkem pro očekávání věcí příštích.
Abyste mohli vytvářet bohatství, potřebujete nápady, jak formovat hmotu a energii, další energii, abyste mohli toto formování uskutečnit, a nástroje ke kontrole vzniklé formy.
Průmyslová revoluce dala k lepšímu nápady a energii, avšak jediným efektivním prostředkem kontroly zůstal lidský mozek.
A jak se nápady a energie staly levnými, lidský mozek, který je doplňoval, získal na hodnotě.
Když se však nyní přesouváme do budoucnosti umělé inteligence, kterou očekávají pozorovatelé jako Kevin Drum (nebo i do éry umělé slabomyslnosti, která už zjevně nadešla) a když se přesouváme do budoucnosti biotechnologií, jež samy sebe kultivují podobně, jako to dělají biologické systémy, nepřestane být lidský mozek jediným hodnotným nástrojem kontroly?
Nemusí to být nutně tak, že životní úroveň „nekvalifikovaných“ dělníků bude v absolutní hodnotě klesat: tytéž faktory, které snižují hodnotu lidského mozku, možná budou stejně účinně stlačovat náklady na nezbytnosti, běžné věci a luxus.
Bohatství však pravděpodobně poplyne k majitelům produktivních – nebo možná módních – nápadů a k majitelům věcí, které lze napodobit pouze s obrovskými obtížemi a vysokými náklady, a to i v situaci, kdy budou existovat velmi levné nástroje kontroly, velmi levná energie a spousta nápadů.
Ponaučení je zřejmé: u trhu neexistuje přirozená záruka, že bude vytvářet dlouhodobou budoucnost charakterizovanou rozumnou mírou nerovnosti bohatství a relativní chudoby.
Pokud a dokud si to plně neuvědomíme, zůstaneme vydáni na milost Keynesovu špatně pochopenému „jemnému stroji“.
Antidepresiva - krize na obzoru
Široce rozšířené předepisování léků proti neklidu mysli dopadlo vždy špatně, od dob opiátů a kokainu až po bromidy, barbituráty a sedativa: všechny se ukázaly jako vysoce návykové, avšak lékaři tuto skutečnost přiznali až po mnoha letech zapírání.
Dnes jsou problémem antidepresiva - celosvětové zboží s všeobecně známými názvy.
Za posledních deset let se míra jejich předepisování zvýšila třikrát.
V Anglii dnes počet receptů na antidepresiva odpovídá vrcholné éře Valia z roku 1979.
V současnosti už je zřejmé, že dnešní antidepresiva nejsou zázračnými léky, za něž je vydávala reklama.
Občas nesnesitelné abstinenční příznaky, které mohou vysazení antidepresiv učinit obtížným a nebezpečným, vystavují mnohé uživatele vážným a deprimujícím vedlejším účinkům: značnému váhovému přírůstku, ztrátě libida a změnám nálady, abychom jmenovali jen nejčastější stížnosti.
Podezření na takové problémy - obzvláště s ohledem na sebevražedné chování vyvolané léky a zvyšování citlivosti vůči depresi - prosakují už léta, kontrolní vědecká šetření ale sotva začala.
Důležitý přezkum, započatý britskými regulátory léčiv v polovině roku 2003, brzy zveřejní svá zjištění.
Budou bezpochyby předložena především jako doporučení pro změny v sotva čitelných upozorněních na etiketách léků a v návodech k jejich použití.
To může být prospěšné, ale skutečný problém to nepojmenuje: jak mohli regulátoři dovolit, aby se tato potíž po tolika trpkých zkušenostech opakovala, a proč by dnes měli mít možnost prošetřovat sami sebe?
Na Richterově škále farmaceutických katastrof, kde thalidomid je na stupni 10, se nadcházející krize ohledně antidepresiv bude zřejmě pohybovat mezi stupni 7 až 11.
To ukáže čas, ovšem klíčovým faktem je, že k thalidomidové katastrofě 50. a 60. let došlo proto, že neexistovala nezávislá kontrola bezpečnosti léčiv, zatímco v případě antidepresiv se krize vyvinula pod záštitou propracované, nákladné a globální regulační struktury.
Jádrem krize antidepresiv není to, že by tyto léky dokázaly tolik uškodit, nýbrž to, že jim to bylo dovoleno, ačkoliv precedenční případy byly tak zřejmé.
Pokud jednou bude tato krize řádně prošetřena, neotevře snad jakousi Pandořinu skříňku farmakologie, ale spíš odkryje otázky ohledně toho, čím lékařství je a čím by být mělo.
Těmto fundamentálním tématům přidává na důležitosti i to, že internet už několik let úpí pod tíhou důkazů o blížící se krizi.
Prudký rozmach internetu přinesl naprosto nové možnosti shromažďování, předávání a poskytování důkazů.
Rozšířil a prohloubil chápání obtíží spojených s antidepresivy, neboť oproti minulosti pacientům propůjčil kolektivní hlas.
Dříve sledování bezpečnosti léčiv spoléhalo na občasné negativní zprávy zdravotníků o reakcích pacientů na léky.
Tato krize ovšem odhalila natolik zásadní nedostatečnost těchto zpráv, že už nikdy nebude možné bez ztráty důvěryhodnosti zkušenosti pacientů s léky ignorovat.
Mnoho tisíc pacientů z celého světa, spojených prostřednictvím internetu, začalo popisovat své zkušenosti s antidepresivními léky a potíže při abstinenci, které se pramálo shodovaly s varováními na etiketách.
Dopady těchto informací od spotřebitelů byly nesmírné: roku 2003 jistá farmaceutická společnost přehodnotila své odhady četnosti abstinenčních reakcí z roku 2002 a změnila je z 0,2% na 25% (ačkoliv výrobce podobného léku nadále tvrdí, že lék vůbec ,,není návykový").
Krize kolem antidepresiv poprvé v historii poskytuje nepřehlédnutelné důkazy o kolektivní hodnotě výpovědí uživatelů pro porozumění rizikovosti léčiv.
Pochopitelně že výpovědi pacientů nejsou ,,vědecké" a většina se jich - jednotlivě - může jevit jako zprávy naivní, zmatené, přehnané, ba zcela egocentrické.
Přesto v tomto případě přinesly - na kolektivní úrovni - důkazy, které byly spolehlivější než ty, jež vzešly z bezpočtu klinických testů.
Zásadní otázkou teď tedy není hodnota pacientských výpovědí, nýbrž poctivost lékařského výzkumu a poměry ve vědě. ,,Jak prohnilou se klinická medicína stala?" ptal se úvodník britského lékařského časopisu The Lancet roku 2002; odpověď zněla ,,značně, což je ničivé".
Pokrytectví, které obklopuje marketing antidepresivních léčiv, jen podtrhuje to, jak dalece se profese nechala zkorumpovat.
Krize, která je na obzoru, upozorňuje na širokou problematiku demokracie a vědy, vztahu mezi riziky a přínosy a střetu imperativů podnikání a péče o zdraví.
Avšak jeden rys postihuje podstatu problému lépe než cokoliv jiného: propast zející mezi slovy pacientů, již mají na srdci co na jazyku, a terminologií výrobců, expertů a úřadů, kteří se vyjadřují zaobaleně.
V 90. letech byla ,,deprese" oficiálně předefinována jako syndrom nedostatku serotoninu postihující miliony lidí, což je sice výhodný a lákavý pohled, ale velice zjednodušující.
Pojem ,,látková závislost" byl také nově vymezen, aby vyzněl tak, že v terapeutickém prostředí nemůže dojít ke ztrátě osobní autonomie.
V angličtině všudypřítomný termín ,,symptomy vysazení" - orwellovská novořeč pro abstinenční příznaky - chtěl naznačovat, že antidepresiva nepředstavují riziko závislosti.
Ba přání bylo otcem myšlenky a odborníci ,,symptomy vysazení" citovali jako důkazy účinnosti nezbytných léčiv.
Později se sebevraždy začaly běžně označovat za ,,nikoliv náhodná předávkování" a do módy se dostal širokospektrý pojem ,,emoční labilita", navzdory své neschopnosti rozlišovat mezi pokusem o sebevraždu předávkováním a záchvatem pláče.
Výpovědi pacientů o negativních reakcích jsou naproti tomu snahou popsat určitou lidskou realitu, nikoliv propagovat image, která vyhovuje zainteresovaným lobbistům.
V dlouhodobém horizontu by se krize kolem antidepresiv mohla ukázat jako skryté požehnání, ovšem jedině za předpokladu, že přinese transparentnost a intelektuální poctivost, jichž je zapotřebí, aby lékařská profese konečně pocítila odpovědnost za lidi, jimž podle vlastních slov slouží.
Alpská škodolibost
Není divu, že atmosféra na letošním Světovém ekonomickém fóru byla ponurá.
Ti, kdo si myslí, že globalizace, technologie a tržní hospodářství vyřeší problémy světa, se zdáli přemoženi.
Nejvytrestanější ze všech byli bankéři.
Na pozadí hypoteční krize, katastrof v mnoha finančních institucích a oslabování akciového trhu byli tito „vládci vesmíru“ méně vševědoucí než ještě před nedávnem.
Psí hlavu ale letos v Davosu neměli jen bankéři, nýbrž i jejich regulátoři – bankéři centrální.
Každý, kdo jezdí na mezinárodní konference, je zvyklý slýchat Američany, jak poučují ostatní o transparentnosti.
V Davosu tomu tak pořád ještě trochu bylo.
Slyšel jsem obvyklé hříšníky – včetně někdejšího ministra financí, který byl při tomto napomínání během východoasijské krize obzvlášť hlasitý – omílat potřebu transparentnosti ve fondech svrchovaného majetku (byť ne v amerických či evropských hedžových fondech).
Tentokrát ale rozvojové země neodolaly a k pokrytectví celé věci se vyjádřily.
S ohledem na problémy, které právě sužují Spojené státy, bylo dokonce ve vzduchu cítit slabý závan škodolibosti – samozřejmě že tlumený obavami z důsledků poklesu na jejich vlastní ekonomiky.
Skutečně Amerika ostatním radívala přizvat si americké banky, aby je naučily řemeslu?
Skutečně se Amerika pyšnila svými dokonalejšími systémy řízení rizika a zašla tak daleko, že vyvinula novou regulační soustavu, nazvanou Basilej II?
Po Basileji II je veta – tedy přinejmenším dokud nevyblednou vzpomínky na současnou pohromu.
Bankéři – a ratingové agentury – věřili ve finanční alchymii.
Domnívali se, že finanční inovace mohou nějak proměnit špatné hypotéky v dobré cenné papíry, zasluhující si rating AAA.
Jedna poučka moderní teorie financí ale říká, že na dobře fungujících finančních trzích by přebalování rizik nemělo mít žádný význam.
Jestliže známe jak cenu smetany, tak odstředěného mléka, cenu mléka s 1%, 2% či 4% smetany si můžeme odvodit.
Přebalování může nějaké peníze vynášet, ale ne miliardy, jež banky vydělaly krájením a sekáním rizikových hypoték do balíčků, jejichž hodnota byla mnohem vyšší než jejich obsah.
Zdálo se to příliš dobré, než aby to byla pravda – a zdání neklamalo.
Horší je, že banky neporozuměly prvnímu principu řízení rizik: diverzifikace se osvědčí, jedině nejsou-li rizika ve vzájemném vztahu, a makrošoky (jako ty, které postihují ceny nemovitostí a platební schopnost dlužníků) mají vliv na pravděpodobnost insolvence u všech hypoték.
V Davosu jsem prohlásil, že centrální bankéři také chybovali, když špatně vyhodnotili hrozbu poklesu a nezajistili dostatečnou regulaci.
Se svými opatřeními příliš dlouho čekali.
Poněvadž obvykle trvá rok či déle, než se účinky měnové politiky plně projeví, centrální banky musí jednat preventivně, ne reaktivně.
Ba Federální rezervní systém USA a jeho dřívější předseda Alan Greenspan možná ke vzniku problému přispěli, když povzbuzovali domácnosti, aby si brali riskantní hypotéky s pohyblivou sazbou, přesvědčováním těch, kdo se obávali bubliny bydlení, že na trhu je nanejvýš trocha „pěny“.
Obyčejně by davoské obecenstvo přispěchalo centrálním bankéřům na pomoc.
Tentokrát výsledky hlasování na konci sezení podpořily můj názor v poměru tři ku jedné.
Ani sebeobhajoba jednoho z centrálních bankéřů, že „nikdo nemohl problémy předvídat“, valnou částí publika nepohnula – snad proto, že několik lidí, kteří tam seděli, v minulých letech tak jako já před nastávajícím problémem výslovně varovalo.
Jediné, v čem jsme se mýlili, bylo, jak špatná byla úvěrová praxe bank, jak netransparentní banky ve skutečnosti byly a jak nedostatečné byly jejich systémy řízení rizik.
Bylo zajímavé sledovat odlišné kulturní přístupy ke krizi.
V Japonsku by se výkonný ředitel velké banky omluvil svým zaměstnancům a své vlasti a odmítl by penzi i odměnu, aby se o tyto peníze mohli podělit ti, kdo v důsledku firemního selhání utrpěli.
Rezignoval by.
V Americe se otázky týkají pouze toho, zda představenstvo ředitele přinutí k odchodu, a pokud ano, jak velké bude jeho odchodné.
Když jsem se jednoho výkonného ředitele zeptal, jestli proběhla nějaká diskuse o tom, že by své odměny vrátili, odpovědí nebylo pouhé ne, ale útočná obrana systému odměn.
Jde už o třetí krizi v USA za posledních 20 let, po krizi stavebních spořitelen v roce 1989 a krizi Enron/WorldCom v roce 2002.
Deregulace se neosvědčila.
Ničím nespoutané trhy sice snad přinášejí obrovské prémie nejvyšším manažerům, ale žádná neviditelná ruka je nevede ke společenskému blahobytu.
Dokud nedosáhneme lepší rovnováhy mezi trhy a veřejnou správou, svět bude nadále platit vysokou cenu.
Udržet politiku mimo rozhodování o hospodářské soutěži
TOULOUSE – Rozhodnutí Evropské komise z minulého měsíce zablokovat navrženou železniční fúzi Alstom a Siemens bylo pro obě společnosti zřetelnou ranou.
Jednalo se o významný nezdar francouzské a německé vlády, které ujednání silně podporovaly.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Francie a Německo, pohněvané tímto rozhodnutím, chtějí teď přepsat pravidla EU pro fúze a dát členským státům nad navrhovaným slučováním větší slovo.
Ale byť se takový přístup může zdát lákavý, Evropa se zachová moudře, nenechá-li vymáhání konkurenční politiky v rukou svých politiků.
Zastánci fúze Alstom-Siemens říkali, že vznikne evropský šampion v oblasti vysokorychlostních vlaků, který bude konkurovat čínské CRRC.
Ta působí na velkém a převážně uzavřeném domácím trhu a – podle podporovatelů dohody – může brzy posílit přítomnost v Evropě.
Nejednalo se ale o fúzi „jasnou jak facka“, která bezpochyby globálně posílí konkurenční schopnost železničního průmyslu EU.
Vždyť na svých národních trzích se železničními signalizačními systémy a vysokorychlostními kolejovými vozy dominují Alstom i Siemens už dnes.
Obhájci fúze jí přezdívali „Railbus“ ve snaze načrtnout paralelu se vznikem evropského výrobce letadel Airbus v roce 1970.
Zatímco však Airbus byl novým vyzyvatelem Boeingu, který měl tehdy na trhu s komerčními letouny téměř monopol, svazek Alstom a Siemens by počet aktérů v evropském železničním průmyslu snížil.
Pravda, Evropa si musí uvědomit výzvu, již představují Čína a Spojené státy.
Celosvětově je 20 největších společností v oblasti špičkových technologií čínských nebo amerických a za deset, dvacet let to může být pravda i ve zdravotnictví, vzhledem k rozvoji umělé inteligence, velkých dat a genetiky.
Tato čínsko-americká dominance ale odráží mnoho faktorů a samotné obří evropské fúze tento stav nezvrátí.
Alstom a Siemens sice pochopitelně frustruje, že je jim veliký čínský trh vysokorychlostních železnic nepřístupný, ale situace si žádá postup určený pro řešení sporů v rámci Světové obchodní organizace nebo pevnější politiku EU pro obchodování a zadávání veřejných zakázek, nikoliv oslabování politiky EU v oblasti hospodářské soutěže.
Nicméně francouzský a německý ministr hospodářství 19. února ohlásili společný plán provést revizi pravidel EU pro fúze podniků s cílem umožnit vznik evropských průmyslových šampionů.
Požadavek, aby Evropská Komise brala v úvahu další záležitosti, třeba globální přítomnost firem, by se ale potenciálně mohla dostávat do rozporu s jejím stávajícím mandátem chránit občany EU.
Ostatně Komise dohodu mezi společnostmi Alstom a Siemens zablokovala v prvé řadě kvůli vážným obavám, že by vyústila ve vyšší ceny za signalizační systémy a vysokorychlostní vlaky v Evropě.
Nový francouzsko-německý návrh by v „jasně vymezených případech“ dal členským státům právo zvrátit antimonopolní rozhodnutí Komise.
Národní politici ale mohou být v pokušení definovat takové případy obecně na podporu favorizované fúze.
Celkový mandát antimonopolních orgánů EU by sice měli určovat volení přestavitelé, ale vymáhání práva by mělo zůstat v rukou evropského komisaře a generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž.
Je k tomu několik dobrých důvodů.
V prvé řadě jsou politici vystaveni intenzivnímu lobbingu velkých firem a odvětvových organizací, které mohou mít zájem hospodářskou soutěž spíš omezovat než prosazovat.
Podobně dříve docházelo k tomu, že politické tlaky prostřednictvím laxního bankovního dohledu a štědrých monetárních podmínek povzbuzovaly úvěrové boomy, což nakonec vedlo k nezávislosti centrálních bank.
V oblasti síťových odvětví, jako jsou telekomunikace či energetika, mají zase politici sklon upřednostňovat uměle nízké ceny pro zákazníky, které mohou odrazovat od investic (úkolem bdít nad regulací míry návratnosti u veřejných služeb právě proto USA na počátku dvacátého století pověřily nezávislé soudce).
Zadruhé, i kdyby volení funkcionáři takovému lobbingu odolávali, nemuseli by vůbec rozhodovat lépe, než v současnosti rozhodují orgány EU.
Generální ředitel pro hospodářskou soutěž má školený tým, jehož součástí je asi 30 ekonomů s titulem PhD, kteří se specializují na otázky hospodářské soutěže.
Je nejisté, zda by ministerstva národních vlád v Berlíně, Paříži a dalších hlavních městech Evropy byla ochotna a schopna sešikovat podobnou koncentraci mozkových kapacit.
Konečně je neopodstatněné tvrzení, že pravomoc EU v oblasti hospodářské soutěže je příliš intruzivní.
Ba opak je pravdou.
Evropská komise většinu fúzí odsouhlasí, aniž by od firem požadovala uskutečnění úlevných opatření, která by se vypořádala s obavami o hospodářskou soutěž.
Například v roce 2018 Komise bezpodmínečně odsouhlasila 370 fúzí a dalších 23 s určitými podmínkami (či „závazky“) – ve většině případů po měsíčním šetření.
V roce 2017 Komise zablokovala jen dvě fúze, v roce 2018 žádnou a od doby, kdy byla roku 1990 přijata směrnice EU o fúzích, méně než třicet.
Politická frustrace z odmítnutí jediné – byť ostře sledované – fúze není dobrým důvodem k podrývání dlouhotrvající, nezávislé pravomoci EU v ochraně hospodářské soutěže.
Naštěstí snad v Evropě stále ještě existuje prostor pro průmyslovou politiku, za předpokladu, že její součástí nebude tradiční francouzská praxe, kdy vítěze vybírají ministři.
Lepším přístupem by byla politika na úrovni celé EU, která by čerpala z úspěchů zemí jako Jižní Korea a USA.
V druhé jmenované například Agentura pokročilých výzkumných projektů v obraně (DARPA), Národní vědecká nadace i Národní instituty zdraví přinesly technologie jedenadvacátého století.
Takový přístup vůbec nekoliduje s politikou EU na ochranu hospodářské soutěže a pomohl by zvýšit produktivitu a globální konkurenční schopnost evropského průmyslu.
K dosažení tohoto cíle je nutné udržet národní politiky mimo každodenní rozhodování o ochraně hospodářské soutěže.
Alternativy k úsporným opatřením
NEW YORK – V důsledku Velké recese zůstávají státům schodky, které jsou na mírové doby bezprecedentní, a sílí znepokojení nad jejich narůstajícími národními dluhy.
V mnoha zemích to vede k nové vlně úsporných opatření – politikám, které téměř jistě vyústí ve slabší národní a globální ekonomiky a výrazné zpomalení tempa oživování.
Ti, kdo doufají v rozsáhlé úbytky deficitů, zažijí ošklivé zklamání, neboť ekonomické zpomalení srazí příjmy z daní a zvýší poptávku po pojištění v nezaměstnanosti a dalších sociálních podporách.
Snaha omezit růst zadlužení prospívá soustředěnosti myšlení – nutí země zaměřovat se na priority a přeměřovat hodnoty.
Ve Spojených státech není pravděpodobné, že by byly v nejbližší době zavedeny rozsáhlé rozpočtové škrty à la Velká Británie.
Dlouhodobá prognóza – již do obzvláštní tísně uvádí neschopnost zdravotnické reformy pořádně ořezat rostoucí výdaje za lékařskou péči – je však natolik ponurá, že sílí elán obou politických stran nějak zasáhnout.
Prezident Barack Obama jmenoval oboupartajní komisi pro snižování schodku, jejíž předseda nedávno naznačil, jak by mohla vypadat její zpráva.
Technicky je snižování schodku přímočará činnost: je potřeba buď snižovat výdaje, nebo zvyšovat daně.
Už teď je ale jasné, že agenda potlačování deficitu půjde, přinejmenším v USA, ještě dál: jde o snahu oslabit sociální ochranu, zkrátit progresivitu daňové soustavy a zmenšit úlohu i velikost vlády – ovšem tak, aby tím vším byly co nejméně postiženy zavedené zájmové skupiny, například vojenskoprůmyslový komplex.
V USA (a v některých dalších vyspělých průmyslových zemích) je agendu snižování schodku nutné určovat v kontextu vývoje událostí v uplynulém desetiletí:
· obrovského zvýšení výdajů na obranu, roztáčených dvěma bezvýslednými válkami, a přece jdoucích ještě nad jejich rámec,
· růstu nerovnosti, kdy horní jedno procento čerpá víc než 20 % příjmu země, doprovázeného oslabováním střední třídy – mediánní příjem americké domácnosti se za posledních deset let snížil o víc než 5 % a klesal už před propuknutím recese,
· nedostatečných investic do veřejného sektoru, včetně infrastruktury, což tak dramaticky doložilo provalení protipovodňových hrází v New Orleans, a
· růstu veřejné podpory firem, od bankovních výpomocí přes etanolové dotace až po zemědělské dotace, které trvají i poté, co je Světová obchodní organizace prohlásila za nezákonné.
Je tedy relativně snadné sestavit balíček opatření ke snižování schodku, který pozvedne efektivitu, podpoří růst a ztenčí nerovnost.
Neobejde se bez pěti stěžejních prvků.
Zaprvé, je t��eba rozšířit výdaje za vysoce výnosné veřejné investice.
Byť krátkodobě deficit rozšíří, dlouhodobě státní zadlužení sníží.
Který podnikatel by neskočil po investičních příležitostech nabízejících výnosy přes 10 %, kdyby si mohl půjčit kapitál – tak jako vláda USA – za úrok nepřesahující 3 %?
Zadruhé, je nutné osekat vojenské výdaje – nejen financování bezvýsledných válek, ale i zbraní, jež nefungují proti nepřátelům, kteří neexistují.
Stále se držíme v zajetých kolejích, jako by studená válka nikdy neskončila, a za obranu utrácíme tolik co celý zbytek světa dohromady.
Dále je zapotřebí zbavit se veřejné podpory firem.
Amerika sice ukrajuje záchrannou sociální síť pro občany, leč záchrannou síť pro firmy upevňuje, což tak zřetelně doložila Velká recese a finanční sanace AIG, Goldman Sachs a dalších bank.
V některých oblastech zemědělského podnikání v USA představuje podpora firem téměř polovinu celkového příjmu, přičemž kupříkladu miliardy dolarů vyplácené jako bavlníkové dotace tečou do kapes několika bohatých farmářů – a zároveň stlačují ceny a zvyšují chudobu mezi konkurenty v rozvojovém světě.
Obzvlášť nehoráznou formou zvláštního zacházení s firmami je přístup, jemuž se těší farmaceutické firmy.
Přestože největším odběratelem jejich zboží je vláda, není dovoleno o cenách vyjednávat, což výnosy firem – a výdaje vlády – podle odhadů zvýšilo o téměř bilion dolarů za deset let.
Dalším příkladem je stůl prostřený zvláštními příspěvky, jež se poskytují energetickému sektoru, zejména ropnému a plynárenskému, čímž se ovšem zároveň plení státní pokladna, pokřivuje alokace zdrojů a ničí životní prostředí.
Pak je tu zdánlivě nekonečné rozdávání národní zdrojů – od bezplatných frekvencí přidělovaných rozhlasovým a televizním společnostem přes nízké poplatky vybírané od důlních společností až po dotace pro firmy těžící dřevo.
Odstraněním zvláštního přístupu ke kapitálovým výnosům a dividendám je dále zapotřebí vytvořit spravedlivější a efektivnější daňovou soustavu.
Proč by ti, kdo se živí prací, měli podléhat vyšší míře zdanění než ti, kdo peníze na živobytí čerpají ze spekulací (často na úkor ostatních)?
Konečně, jelikož víc než 20 % všech příjmů patří nejmovitějšímu procentu obyvatel, mírné zvýšení skutečně placených daní, řekněme 5%, by během deseti let vyneslo víc než bilion dolarů.
Balíček opatření ke snižování schodku vypracovaný podle těchto zásad by dokázal víc, než požadují i ti nejhorlivější deficitní jestřábi.
Zvýšil by efektivitu, povzbudil růst, zlepšil životní prostředí a prospěl pracujícím a střední třídě.
Je tu jen jeden problém: neprospěl by ani těm nejmajetnějším, ani firemním či jiným zájmovým skupinám, které si získaly dominantní postavení v tvorbě amerických politik.
Právě jeho přesvědčivá logika je důvodem, proč existuje jen malá naděje, že by byl takový rozumný návrh někdy přijat.
Extrémní altruismus
PRINCETON – Před více než 40 lety jsem v eseji nazvané “Hladomor, bohatství a morálka“ pozval čtenáře, aby si představili, jak procházejí kolem mělkého rybníčku a vidí malé dítě, co do něj spadlo a topí se.
Snadno byste to dítě mohli zachránit, ale zničily by se tak vaše nové, drahé boty.
Bylo by špatné dítě ignorovat a jít dál?
Když se posluchačů ptám, ať zvednou ruku, obvykle jednoznačně tvrdí, že dát přednost vlastním botám by bylo špatné.
Já poté poukazuji na to, že darováním na charitu, která chrání děti v rozvojových zemích před malárií, průjmy, spalničkami či nedostatečnou výživou, můžeme zachránit dětský život všichni.
Je to jednoduchý argument, dokud si neuvědomíme, že přispěním charitě k zachránění dítěte máme příležitost zachránit další a další a další.
Musíme tedy všichni přestat utrácet za luxusní věci, abychom tak mohli zachránit další život, dávat až do momentu kdy z nás dávání učiní stejně chudé, jako jsou ti, které zachraňujeme?
Můj příklad záchrany topícího se dítěte rezonuje v názvu nejnovější knihy Larissy MacFarguharové, Strangers Drowning.
Jádrem knihy je série profilů lidí, kteří žijí podle velice náročných morálních standardů.
A stojí za to na profily některých osob v knize MacFarquharové nahlédnout.
Dokonce jako dítě cítila Julia Wiseová, že pokud je každá osoba stejně cenná, neměla by se starat o svou pohodu více než o pohodu kohokoliv jiného.
Pokud by někdo jiný mohl získat více prospěchu z peněz, které by Julia utratila za zmrzlinu, bylo by lepší, kdyby ty peníze té osobě dala.
Julia začala své úspory dávat charitám jako je Oxfam.
Když se zamilovala do Jeffa Kaufmana, shodli se, že budou darovat velkou část toho, co vydělají – v současné době je to zhruba polovina jejich příjmů.
(Wiseová bloguje na www.givinggladly.com).
Kimberly Brown-Whaleová byla pastorkou v kostele v Essexu, Maryland, když viděla ve zprávách reportáž o mladé ženě, která potřebovala transplantaci ledvin.
Bez velkého přemýšlení nabídla jednu svou ledvinu.
Ačkoliv se ukázalo, že není vhodným dárcem pro tuto konkrétní mladou ženu, zeptala se jí sestra, jestli by nebyla ochotná darovat někomu jinému.
Souhlasila a přidala se tak k rostoucímu počtu těch, co darují ledviny cizím lidem.
(Vím o jedné, kterou k tomu dovedla diskuze nad “Hladomor, bohatství a morálka“ v hodinách filozofie)
Během jedné deštivé noci narazil Baba Amte, syn bohatého indického vlastníka půdy, na umírajícího malomocného.
Baba překonal svou počáteční nechuť a strach z chycení choroby a zakryl malomocného před deštěm.
Zkušenost z toho s ním zůstala a dovedla ho až k založení kolonie malomocných.
Během pár let zde žilo několik tisíc malomocných a lidí s dalšími postiženími v prosperující komunitě.
Když Baba zemřel, jeho syn v této práci pokračoval.
Sue Hoagové bylo 12, když četla knihu o rodině, která adoptovala několik chudých dětí a od té doby to chtěla udělat také.
Když potkala a vdala se za Hectora Badeau, rozhodli se mít dvě vlastní děti a dvě adoptovat.
Tak i udělali, ale nemohli se zbavit vědomí, že byly i další děti zoufale potřebující dobrý domov – děti, u kterých byla adopce nepravděpodobná kvůli jejich postižení, rase, věku, či minulému násilí.
Hoagová a Badeau vůbec nebyli bohatí, ale skončili s rodinou 20 adoptovaných dětí, stejně jako jejich dvou biologických.
MacFarquharová proplétá tyto profily s diskuzemi o přístupu k altruismu, který vyjádřili, mimo jiné, Bernard Mandeville, Adam Smith, Immanuel Kant, Charles Darwin, a Sigmund Freud.
Mnozí z těchto myslitelů nebyli altruismu naklonění, nebo dokonce popírali, že existuje.
Když MacFarquharová řekla svým známým, že píše knihu o “dobrodincích,“ zjistila, že se necítili dobře s myšlenkou, že někteří lidé nejen mluví, ale také žijí podle extrémně náročných morálních principů.
MacFarquharové přišel nesouhlas matoucí – proč zkrátka neobdivujeme lidi, co dělají tolik pro ostatní, místo abychom je zavrhli jako “divné“?
Odpovědí možná bude, že sami také cítíme, že bychom měli žít více eticky, a lidé popsaní v Strangers drowning jsou živoucí výtkou k našemu způsobu života.
Pokud mohou žít podle vyšších morálních principů, tak bychom mohli i my.
Pokud bychom věřili, že všichni altruisté jsou pokrytci, nemuseli bychom se cítit tak špatně; ale Strangers drowning demonstruje, že tento komfortní dojem je chybný.
Existují lidé, kteří své životy zasvěcují druhým, bez jakékoliv jiné odměny než vědomí, že pomáhají druhým a jednají podle vlastních hodnot.
Mnoho z nich shledává své životy neuvěřitelně obohacující a naplňující.
Ale proto to nedělají.
Efektivní altruismus
PRINCETON – Může lidi skutečně motivovat altruismus?
Moje nová kniha Maximum dobra, které můžete vykonat rozebírá vznikající nové hnutí s názvem Efektivní altruismus, a když dávám o této knize rozhovory, překvapuje mě, jak často zmíněná otázka padá.
Proč bychom měli pochybovat o tom, že se někteří lidé chovají přinejmenším po nějaký čas altruisticky?
Z evolučního hlediska můžeme snadno pochopit altruismus vůči příbuzným a jiným lidem, kteří mohou naši pomoc opětovat.
Zdá se uvěřitelné, že jakmile se naše schopnost rozumového uvažování vyvinula natolik, abychom dokázali pochopit, že cizí lidé mohou trpět a těšit se ze života stejně jako my, začali se přinejmenším někteří z nás chovat vůči neznámým lidem altruisticky.
Gallupův ústav se dotazoval respondentů ve 135 zemích, zda za poslední měsíc darovali peníze na dobročinnost, pracovali dobrovolně pro nějakou organizaci nebo pomohli neznámému člověku.
Výsledky, které tvoří základ takzvaného Světového indexu dárcovství 2014, naznačují, že přibližně 2,3 miliardy lidí neboli třetina světové populace udělá alespoň jeden altruistický skutek měsíčně.
Toto zjištění potvrzuji také objektivnější důkazy altruismu.
V mnoha zemích se nabídka krve pro lékařské účely opírá o dobrovolné anonymní dárcovství.
Více než 11 milionů lidí z celého světa se nechalo zapsat do registru dárců kostní dřeně, čímž dalo najevo ochotu darovat svou kostní dřeň neznámému člověku.
Malý, ale stále rostoucí počet lidí zašel ještě dál a daroval neznámému člověku ledvinu.
V roce 2013 se ve Spojených státech uskutečnilo 177 altruistických darů od živých dárců a ve Velké Británii to bylo v roce končícím dubnem 2014 celkem 118 případů.
Pak jsou zde ti, kdo darují peníze dobročinným organizacím.
Pouze v USA věnovali v roce 2013 jednotlivci na charitu 240 miliard dolarů.
Nadace a korporace toto číslo zvýšily na celkovou částku 335 miliard dolarů, což jsou zhruba 2% hrubého národního příjmu.
O USA se často tvrdí, že jsou charitativnější než jiné země; pokud však jde o podíl obyvatelstva, které daruje peníze, pak jsou na tom Barma, Malta, Irsko, Velká Británie, Kanada, Nizozemsko a Island ještě lépe.
V Barmě darovalo za poslední měsíc peníze celkem 91% dotazovaných lidí (v USA to bylo 68%), což naznačuje silně zakořeněnou tradici théravádského buddhismu podporovat mnichy a jeptišky.
Barma má také nejvyšší procento osob, které dobrovolně věnují svůj čas (51%).
USA však dosáhly nejvyšších hodnot v kategorii „pomoc neznámému člověku“.
To jim v kombinaci s vysokým umístěním v kategorii dobrovolné práce zajistilo spolu s Barmou titul nejštědřejšího státu světa.
Připusťme, že ne všechny dary jsou ryze altruistické.
Newyorské Lincolnovo centrum v březnu oznámilo, že miliardář a magnát působící v zábavním průmyslu David Geffen daroval 100 milionů dolarů na renovaci koncertního sálu Avery Fisher Hall pod podmínkou, že sál bude přejmenován na David Geffen Hall.
Zdá se, že motivací k tomuto daru byla spíš touha po slávě než touha vykonat něco dobrého.
Jak Geffen koneckonců nejspíš věděl, rodina Averyho Fishera musela být odškodněna částkou 15 milionů dolarů, aby s přejmenováním souhlasila.
V každém případě by si altruista mohl uvědomit, že ve světě, kde miliarda lidí žije v extrémní chudobě, existuje mnoho způsobů, jak vykonat větší dobro, než renovovat koncertní sál pro zámožné milovníky hudby.
Podíváme-li se na opačný pól dárcovského spektra, pak psychologové studující chování dárců naznačili, že lidé, kteří věnují malé částky velkému počtu dobročinných organizací, nemusí být motivováni ani tak touhou pomáhat ostatním, jako spíše hřejivým pocitem, jímž je dárcovství naplňuje.
Naproti tomu jiní dárci věnují vyšší částky, obvykle pouhé hrstce organizací vybraných na základě jejich povědomí o tom, co daná charita dělá.
Tito lidé chtějí pozitivně ovlivňovat svět.
I jim možná dary zpříjemňují život, ale není to jejich hlavní motivace.
Hnutí Efektivní altruismus tvoří lidé, kteří darují druhou formou a kombinují přitom hlavu a srdce.
Jejich cílem je vykonat maximum dobrého s prostředky, které jsou na tento účel ochotni vyčlenit.
Tyto prostředky mohou představovat desetinu, čtvrtinu nebo i polovinu jejich příjmu.
Jejich altruismus může zahrnovat i jejich čas a talent a ovlivňovat jejich volbu povolání.
Aby svých cílů dosáhli, snaží se pomocí rozumu a důkazů zajistit, že jimi vyčleněné prostředky určené na dobročinné účely budou vynaloženy co možná nejefektivněji.
Několik studií ukazuje, že štědří lidé jsou v životě obvykle šťastnější a spokojenější než ti, kdo nedávají nic.
A z dalších studií vyplývá, že dárcovství vede k vyšší aktivitě v mozkových centrech odměny (jsou to oblasti mozku, které stimuluje také chutné jídlo a sex).
To však neznamená, že tito dárci nejsou altruističtí.
Jejich přímým motivem je pomáhat ostatním a jejich dárcovství je činí šťastnějšími pouze v důsledku toho, že ono pomáhá ostatním.
Kdybychom měli více takových lidí, měli bychom i více darů, a to si přejeme.
Definovat „altruismus“ tak úzce, že tento pojem lze aplikovat pouze na případy, kdy je dárcovství v rozporu s celkovým zájmem dárce, by znamenalo opomíjet skutečnost, že ideální situace nastává ve chvíli, kdy se podpora zájmů ostatních ocitne v souladu s podporou zájmů vlastních.
Muž proti mašinérii
WASHINGTON, DC – Americký finanční sektor v posledních měsících projevil obnovenou sílu – tedy sílu politickou – podrýváním většiny smysluplných návrhů bankovní reformy, které zůstávají na jednacím stole.
Pokud ještě vůbec k nějakému pokroku dochází, je to díky ušlechtilým snahám nevelkého počtu amerických senátorů.
Nejpozoruhodnější je práce senátora Teda Kaufmana, demokrata z Delawaru (ano, ze státu nakloněného podnikání), který neúnavně naléhá na nápravu těch nejodpornějších nedostatků ve finančním sektoru USA.
Kaufman si uvědomuje, že úspěšná reforma musí obsahovat tři složky: přesvědčivé argumenty, schopnost přitáhnout kolegy na svou stranu a dostatek štěstí v podobě událostí, které ve správnou chvíli na problémy poukážou.
Na dvou frontách už Kaufman – vzdor značné nepřízni – dokázal skutečně významně pokročit.
Už dlouho před tím, než se to dostalo do módy, Kaufman neúnavně prosazoval myšlenku, že americký boom realit zčásti žene vpřed vše prostupující podvod ukrytý v komplexu derivátů vzniklých sekuritizací hypoték, v zásadě v nitru Wall Street.
Tato teze si teď získává mnohem širší podporu: přední novinové tituly v současnosti informují o rozšiřujícím se kriminální vyšetřování vedeném federální vládou – a generálním prokurátorem státu New York – ve věci půjček udílených americkým finančním sektorem na pořizování obytných nemovitostí a souvisejících praktik v oblasti cenných papírů.
Společně se senátory Patrickem Leahym a Chuckem Grassleym se loni Kaufman věnoval prosazování zákona, který včas zajistil prostředky pro federální orgány prosazování práva pracující na aktuálních případech finančních podvodů.
Před nedávnem byl Kaufman ohromující při křížovém výslechu výkonných manažerů Goldman Sachs.
Senátor Carl Levin, předseda podvýboru, který jejich svědectví vyslechl, byl stejně neúprosný, zjevně ve shodě s Kaufmanem, po rok trvajícím vyšetřování ve věci Washington Mutual, Goldman Sachs a ostudné neúspěšnosti regulátorů bank a agentur úvěrového ratingu.
Ještě bravurněji Kaufman trefil do černého, když varoval před hrozbami explozivního růstu vysokofrekvenčního obchodování, které si hlavní americký kontrolní orgán v oblasti finančnictví, Komise pro burzy a cenné papíry (SEC), málo uvědomuje a které představují systémové tržní riziko.
Jeho obavy, zdá se, potvrdilo dvacetiminutové zhroucení obchodování v New Yorku dne 6. května, kdy burza naprosto selhala ve své nejzákladnější funkci: hledání ceny v interakci mezi kupujícími a prodávajícími.
Stále ještě nevíme, jaká kombinace neprůhledných počítačových programů a algoritmů elektronického obchodování, které vzájemně komunikují napříč více než 50 burzovními středisky, tuto katastrofu způsobila.
Jenže právě samotná naše nevědomost potvrzuje, jak dalece naše regulatorní a kontrolní schopnosti zaostávají za „finančními inovacemi“.
Kaufmanův přístup, jehož stěžejní charakteristikou byly proslovy na senátní půdě, se kritikům ještě před několika týdny zdál bezpředmětný, či dokonce bizarní.
Žádné významné hlasy z Wall Street jeho obavy neuznaly – a raději vychvalovaly akciové trhy jako zářný příklad skvěle fungující techniky.
Teď to lidem dochází.
Laskavě to ocenil Senátor Mark Warner: „Pan senátor z Delawaru včas rozezněl výstražnou sirénu, aby upozornil, že obrovské objemy investic, jež některé firmy realizovaly ve snaze získat výhodu, která zřejmě v průběhu obchodování znamená zlomek milisekundy, se mohou proměnit v noční můru nás všech… Je mi ctí jít v jeho šlépějích.“
SEC kdysi bývala váženou a mocnou nezávislou agenturou.
V posledních desetiletích ji postihly zlé časy a až teď se pod novým vedením začíná opět dávat dohromady.
Přesto stále rutinně neshromažďuje data, která potřebuje – obchody řazené časově a podle zákazníka – pro pochopení aktivit a vlivu velkých obchodníků.
Kaufman na Komisi vytrvale naléhá, aby dělala víc – a mnohem rychleji; ovšemže jak SEC, tak mnozí další mu teď naslouchají.
U třetího tématu jsou výsledky prozatím smíšené.
Kaufman se postavil za argumenty pro zmenšení největších amerických bank v rámci snah o komplexní reformu finančnictví.
Jeho obhajoba napomohla shromáždit podporu a přiměla senátní plénum k hlasování o pozměňovacím návrhu, který předložil společně se senátorem Sherrodem Brownem a který by zavedl jasně stanovenou mez velikosti bank a jejich dluhové páky (zadlužení v poměru k aktivům).
Jednalo se o umírněný a zcela opodstatněný pozměňovací návrh, a přesto utrpěl porážku (33 hlasů pro, 61 proti), a to také 6. května.
Jen o několik dní později by možná získal větší podporu – poté, co senátoři byli svědky finanční sanace obřích bank eurozóny.
Posílil nicméně podporu dalšího pozměňovacího návrhu, předkládaného senátory Jeffem Merkleym a Carlem Levinem, který chce omezit obchodování megabank na vlastní účet – shodou náhod jde o praxi, u níž se předpokládá, že představuje velkou a „temnou“ část vysokorychlostního obchodování.
Hlubším a nejpodstatnějším smyslem Kaufmanovy kritiky našeho systému je nutnost přísnějších zákonů.
Nemůžeme se spoléhat jen na to, že regulační orgány dobře odvedou svou práci.
Konkrétně platí, že regulátoři nemohou vidět za horizont a jednat preventivně, když jsou trhy neprůhledné a mocné zájmové skupiny z Wall Street (a jejich spojenci z Kongresu) se obklopí vozovou hradbou a tvrdí, že je všechno v nejlepším pořádku.
Navzdory čerstvě vzniklé proslulosti na celonárodní scéně bohužel Kaufman na konci letošního roku z funkce odchází – byl zvolen v závěru roku 2008, aby nahradil viceprezidenta Joea Bidena, a zavázal se tehdy, že o znovuzvolení usilovat nebude.
Až odejde, nebezpečné síly na Wall Street si nepochybně zhluboka oddychnou.
Doufejme, že se mu do té doby podaří mezi svými kolegy natrvalo posunout konsenzus – a připravit tak půdu pro další úsilí kongresmanů, jehož cílem bude seriózní dotažení bezpečnostních pojistek nad finančním sektorem.
Kaufmanovým trvalým odkazem bude prostá a průrazná myšlenka, již rozumní lidé pokládají za čím dál samozřejmější: spoléhání se na deregulaci a sobecký zájem na dnešních spletitých a neprůhledných trzích zjevně pohoří a nedokáže zajistit rozumnou alokaci kapitálu ani podpořit podnikání a růst.
Musíme napsat a schválit zákony, které obnoví věrohodnost našich finančních trhů.
Afrika potřebuje datovou revoluci
WASHINGTON, DC – Od chvíle, kdy byl představen pojem „datová revoluce,“ sledujeme příval snah definovat, rozpracovat a zavést program, který transformuje sběr, využití a distribuci rozvojové statistiky.
Dává to smysl.
Bez přesných dat nebude možné hodnotit příští rozvojovou agendu mezinárodního společenství, ať už jsou její podrobnosti jakékoli.
V subsaharské Africe, regionu s největším potenciálem rozvoje v rámci nadcházejících Cílů udržitelného rozvoje, však přesná data zoufale chybějí.
Jen jedna subsaharská země měla v letech 1990 až 2009 data pro všech 12 indikátorů zařazených roku 2000 do Rozvojových cílů tisíciletí.
Platí dokonce, že ani jediná z 60 zemí s kompletními zásadními statistikami nepochází z Afriky.
Přestože většina afrických zemí za posledních deset let nejspíš zažila hospodářský růst, přesnost dat, na nichž se odhady růstu zakládají, zůstává výrazně nedostatečná, o údajích týkajících se inflace, produkce potravin, vzdělávání a proočkovanosti ani nemluvě.
Nepřesnost dat má vážné důsledky.
Připomeňme letošní zkušenost Nigérie, kde revize HDP ukázala, že ekonomika je o téměř 90 % větší, než se dříve myslelo.
Pokřivený obraz nigerijského hospodářství, jejž vykreslily dřívější statistiky, pravděpodobně vedl k mylným rozhodnutím ohledně soukromých investic, hodnocení úvěrů a zdanění.
Navíc zapříčinil, že ve prospěch Nigérie bylo vyčleněno víc mezinárodní pomoci, než si zasloužila – ta přitom mohla směřovat do potřebnějších zemí.
Navzdory obecné představě nevyplývají meze tvorby a využití základních dat z nedostatku technických schopností či odborných vědomostí, nýbrž z politických a systémových potíží, které jsou pod povrchem.
V prvé řadě národním statistickým úřadům často schází institucionální autonomie nezbytná pro zajištění integrity dat, jejichž tvorba tak má sklon podléhat vlivům politických sil a zájmových skupin.
Přesnost dat rovněž podrývají špatně nastavené politiky.
Vlády a dárci někdy kupříkladu navazují financování na opatření, která vykazuje sám příjemce, takže je motivován nadsazovat klíčové údaje jako proočkovanost nebo počty dětí zapsaných do škol.
Bez účinné kontroly se tyto dobře míněné snahy odměňovat pokrok mohou hatit.
Národní vlády a mezinárodní dárci navzdory těmto nezdarům nadále dávají příliš málo prostředků na zajišťování sběru adekvátních dat. Jen 2 % oficiální rozvojové pomoci jsou vyčleněna na zlepšování kvality statistiky – částka naprosto nedostatečná k přesnému hodnocení vlivu zbývajících 98 % pomoci.
Nadto závislost vlád na dárcích s ohledem na financování a sběr klíčových statistických údajů je neudržitelná.
Pevnější národní statistické systémy jsou ve skutečnosti prvním krokem ke zlepšení přesnosti, včasnosti a dostupnosti dat, která jsou nezbytná pro výpočet téměř všech podstatných ukazatelů hospodářství a sociálního blahobytu.
Patří mezi ně statistiky porodnosti a úmrtnosti, růstu a chudoby, daní a obchodu, zdravotnictví, školství a bezpečnosti, půdy a životního prostředí.
Rozvoj takových systémů je ambiciózním, leč dosažitelným cílem.
Nutná je pouze ochota experimentovat s novými přístupy ke sběru, využití a sdílení dat.
Tady do hry vstupuje veřejný sektor.
Jestliže soukromé firmy, média a organizace občanské společnosti pojmenují konkrétní problémy a veřejně vyzvou ke změně, jejich vlády se cítí pod tlakem, aby uskutečnily opatření nezbytná pro tvorbu přesných, nezkreslených dat – například aby upevnily autonomii národních statistických úřadů či zajistily finance potřebné k náboru kvalifikovanějšího personálu.
Může být sice lákavé vládu obejít a doufat, že se objeví snadné technické řešení, ale udržitelný a věrohodný pokrok bude bez přispění veřejného sektoru těžký.
Nedílnou součástí takové změny bude to, že vlády i externí dárci připustí potřebnost většího objemu – a efektivnějšího využití – financí, zejména pro národní statistické soustavy.
Ku prospěchu by bylo také zavedení silnějších pobídek pro agentury, aby vytvářely kvalitní data – tedy data přesná, včasná a snadno dostupná – s jasně vymezenými kritérii určujícími, co se považuje za „kvalitní“.
Navázání financí na pokrok u takových kritérií v rámci dohod o výplatách v závislosti na výkonu by dokonce mohlo výrazně zlepšit rozvojové výsledky.
Jednou konkrétní strategií k dosažení těchto cílů by bylo vypracovat dohody mezi konkrétními zeměmi a dárci, které by usilovaly o lepší data.
Takové dohody by vládám a dárcům umožnily vyjádřit společný zájem na vybudování národní statistické soustavy během několika let, s jasnými a ověřitelnými milníky.
Vytvořily by také rámec, šitý na míru konkrétní země, pro inovace v oblasti mechanismů financování a zapojení občanské společnosti a soukromého sektoru a zároveň mobilizovaly technologie ke sběru a šíření dat. Krátce, dohody o datech by pomohly mobilizovat domácí i zahraniční financování a zaměřit jej na dosažení národních statistických priorit.
Data jsou v globální ekonomice měnou výkonu, zodpovědnosti a věrohodnosti a byla nalezena spojitost mezi zkvalitněním dat a lepší veřejnou správou a vyššími měrami soukromých investic.
Právě to Afrika potřebuje s cílem podpořit nové desetiletí růstu a rozvoje.
Výhoda expertů
LONDÝN – Téměř každý, kdo sedí ve správní radě společnosti Google, má přinejmenším jeden diplom či doktorát z informatiky nebo počítačového inženýrství.
Zasedají v ní dva rektoři univerzit a význační akademikové – John Hennessy ze Stanfordovy univerzity a bývalá rektorka Princetonské univerzity Shirley Tilghmanová – a také několik členů Národní akademie inženýrství a dalších věhlasných organizací.
Firmě Google se vyplatí mít v čele technické experty.
Tím, jak prosazuje vědecky kvalifikované osobnosti na vrchol svého žebříčku řízení, je však Google mezi firemními giganty netypický.
Mimo Silicon Valley se jen málo topmanažerů může pochlubit technickými znalostmi o produktech vyráběných jejich firmou.
V amerických představenstvech se to jen hemží lidmi s titulem MBA, zejména z Harvardu, a také firmy ve zbytku rozvinutého světa (s možnou výjimkou Německa) jako by dávaly přednost profesionálním manažerům před technickými či vědeckými talenty.
Mít mezi profesionálními lídry znalostní pracovníky se dnes jeví jako stejná anomálie, jakou byla kdysi přítomnost vědců ve správních radách.
Dříve panoval názor, že v organizacích náročných na znalosti jsou vůdčí schopnosti méně nezbytné, neboť se předpokládalo, že experti tam mají nadřazené postavení, protože je motivuje spíše intelektuální potěšení než takové podružnosti, jako jsou růst zisku či nákladové cíle.
Tato změna přístupu je patrná v mnoha segmentech společnosti, v neposlední řadě v amerických a britských nemocnicích, kde lékaři coby zástupci znalostně náročného oboru fungují odděleně od manažerů.
Kdysi nemocnice řídili lékaři; dnes tvoří pouze 5% generálních ředitelů amerických nemocnic a v britských nemocnicích je to ještě méně. „Medicína by se měla ponechat lékařům,“ zní jeden častý refrén, „a organizační vedení profesionálním manažerům.“
To je ovšem chyba.
Výzkum ukazuje, že americké nemocnice, které si vedou lépe než ostatní, s vyšší pravděpodobností řídí nikoliv profesionální manažeři, nýbrž lékaři s vynikající výzkumnou reputací.
Důkazy také naznačují, že nemocnice si vedou lépe a vykazují nižší úmrtnost, pokud má větší počet manažerů až po úroveň správní rady klinický výcvik.
V jiných oborech vidíme podobné výsledky.
Můj výzkum ukazuje, že například v čele nejlepších světových univerzit s velkou pravděpodobností stojí výjimeční akademici, jejichž výsledky se postupem času setrvale zlepšují.
Analýza na úrovni kateder tuto tezi podporuje.
Například univerzitní katedry ekonomie mají obecně tím lepší výsledky, čím více je citován výzkum jejího vedoucího.
Stojí-li v čele experti, nemusí to vždy vypadat tak, že má daná organizace efektivní strukturu výkaznictví.
Jak ovšem říká jedno akademické rčení: to, že nemůžete sešikovat kočky do stáda, ještě neznamená, že nemají hierarchii.
Akademici stejně jako kočky fungují na principu „relativní hierarchie“, v níž se člověk pověřený vedením mění podle prostředí.
Dokonce i ve světě sportu, kde úspěch nepředstavuje automatickou přípravu na pozdější řízení, vidíme zajímavé souvislosti mezi zkušenostmi a organizačními výsledky.
Z nejlepších basketbalistů NBA se často stávají špičkoví trenéři a se skvělými týmovými výsledky ve Formuli 1 bývají spojováni bývalí špičkoví piloti.
Manažeři 92 fotbalových klubů v anglických ligách hráli fotbal v seniorských kategoriích v průměru 16 let.
A Alex Ferguson, zřejmě nejlepší fotbalový manažer v Británii, skóroval během své profesionální kariéry v průměru v každém druhém zápase.
Povšimněme si však, kde se tato zákonitost projevuje, zejména ve světě byznysu.
Senior partner jakékoliv firmy nabízející profesionální služby dosahoval pravděpodobně během své dlouhé kariéry u této firmy špičkových výsledků.
Možná je to tím, že experti a profesionálové ve znalostně náročných organizacích upřednostňují šéfa, který sám v jejich oboru exceloval.
Důvěryhodnost lídra je klíčová: nastaví-li laťku vysoko, zdá se být správné, pokud ji sám kdysi dokázal překonávat.
Stručně řečeno musí jít příkladem.
Takový typ vedení vytváří blahodárný cyklus.
Lídr s předchozími zkušenostmi ví, jak se jeho podřízení cítí, jak je motivovat a jak vytvořit správné pracovní prostředí.
Také jeho rozhodnutí o přijímání nových zaměstnanců budou pravděpodobně kvalitnější – nejlepší vědec či lékař koneckonců spíše než profesionální manažer pozná, kteří výzkumníci či lékaři mají největší potenciál.
Problémem však není jen skutečnost, že dnešní šéfové postrádají technické znalosti, ale i fakt, že se experti mnohdy zdráhají postavit se do čela.
To se však může změnit.
Vštěpováním významu řízení a vedení specialistovi od počátku jeho kariéry a nabídkami výcviku, který je šitý na míru, stravitelný a zbavený žargonu, bychom mohli tuto propast překlenout.
Mnoho lékařských fakult už uvažuje o tom, že zařadí do učebních osnov výchovu k managementu.
Trik spočívá v tom, jak přimět experty naučené nořit se stále hlouběji do své specializace k tomu, aby udělali krok zpět a podívali se na širší rámec.
Při správné přípravě neexistuje důvod, proč by se lídr nemohl specializovat a současně řídit.
Výsledky by mohly být pozoruhodné.
Představme si například, jak by vlády vedené vědci s manažerskými schopnostmi mohly reagovat na klimatické změny.
Nejlepší mozky by měly řešit nejtěžší problémy.
Marshallův plán pro arabský svět
ŘÍM – Významný projev amerického prezidenta Baracka Obama o důsledcích Arabského jara je výzvou i pro Evropu.
K realizaci nadějí zrozených z arabských povstání dokáže Západ přispět, jen pokud transatlantické partnerství prokáže svou efektivitu jako v dobách, kdy dostálo nárokům studené války a konce rozdělení Evropy.
Krize v jižním sousedství Evropy je odrazem hluboce usazeného transformačního procesu, který bude mít dlouhotrvající důsledky – pro region, pro Evropu i pro svět.
Středomořský region má zásadní význam pro mír, stabilitu a hospodářský růst Evropy.
Středomořští sousedé kontinentu pohlížejí na Evropu jako na svého přirozeného partnera.
A tamní dění, včetně izraelsko-palestinského mírového procesu, má širší dopady, které s sebou přirozeně přinášejí angažovanost globálních partnerů – v prvé řadě Spojených států.
Současné dění, nejen v Libyi, ale i v Tunisku, Egyptě, Sýrii, Jemenu a Bahrajnu, odráží politickou komplikovanost těchto zemí.
Pramení také z různých faktorů, jako je frustrace ze stoupajících cen potravin a široce rozšířené korupce, doprovázených požadavky na silnější demokratizaci, omezení ekonomické a sociální nerovnosti a tvorbu pracovních míst.
Reakce Evropy na tento proces musí ztělesňovat cíl spořádané a svižné transformace.
Návrhy na určitou formu „partnerství pro transformaci“, založeného na politické reformě a naprosté úctě k lidským právům a základním svobodám, by měly mít na zřeteli, že politická krajina v regionu podle všeho v nadcházejících měsících s jistotou zůstane nestabilní a napjatá.
Není pak divu, že se pro Evropany vysokou prioritou stala regionální stabilita.
Chaos, oživení terorismu, vzestup radikálního islamismu, rozsáhlé vlny imigrace do Evropy – to je jen část potenciálních hrozeb pro Evropskou unii, nad nimiž se teď přemítá.
Za takové situace by EU měla dělat maximum pro to, aby zhoršení bezpečnosti v regionu předešla.
Právě tak jako Marshallův plán po roce 1945 tvořil balík finanční pomoci zaměřený na rekonstrukci a nastartování ekonomik západní Evropy s cílem podpořit demokratickou transformaci a politickou stabilitu, země Arabského jara stojí před podobnými výzvami a potřebami.
Je nutné zemím jako Egypt a Tunisko – a případně mírová Libye – dát možnost upevnit tamní politickou stabilitu a demokratizaci.
Marshallův plán doprovázela partnerství pro rekonstrukci, v nichž si USA a příjemci z řad evropských států byli rovni.
Cílem bylo posílit spolupráci jako prostředek k vytvoření trvalého míru.
Situace ve středomořském regionu je ve vyspělejší fázi.
Obecné zásady partnerství už existují, a tak je teď zapotřebí integraci Evropy s jejími jižními sousedy prohloubit.
Právě proto Itálie navrhuje nový unijní „Plán pro Středomoří“, který se zaměřuje na podporu průběhu transformace a staví na stávajících institucionálních a finančních nástrojích s cílem zajistit regionu další prostředky.
Je zapotřebí oživit Unii pro Středomoří, ji�� v roce 2008 zformoval francouzský prezident Nicolas Sarkozy, a přesměrovat ji k rozvojovým projektům sahajícím od dálnic a přístavů po propagaci malých a středně velkých podniků.
Potřebná je ale také širší ekonomická iniciativa, aby se mobilizovalo kritické množství evropských a mezinárodních finančních zdrojů s cílem přilákat investice do regionu a do modernizace jeho infrastruktury a služeb.
Strhněme, společně s USA, obchodní a hospodářské bariéry, jež tyto ekonomiky dusí.
Přiznejme rovněž některým středomořským zemím asociační status, který jim umožní postupnou integraci do vnitřního trhu EU a účast v unijních programech.
K dosažení všech těchto cílů je nezbytný jasný soubor principů.
My Evropané musíme napomáhat stabilitě, vytvářet nefalšovaného ducha podílnictví a propagovat zodpovědnost.V tomto novém rámci by se EU měla vyhýbat podmínečnosti, zejména během období transformace.
Silná podpora hospodářského rozvoje regionu ze strany Evropy musí zůstat nejvyšší prioritou, dokud budou arabské země zavádět nezbytné reformy.
Navíc by bylo vhodné zřídit účelovou finanční instituci, která by s tímto úkolem pomáhala.
Jedním návrhem, který stojí za zváženou, je aktualizace a posílení nástroje Evropské investiční banky pro evropsko-středomořské investice a partnerství (FEMIP), který by se stal samostatnou institucí, jejíž sídlo by mohlo být na Středním východě či v severní Africe a v níž by podíly držely vlády (či jiné instituce) v regionu a další ochotné strany.
Rozšířením svých aktivit v regionu, jež by mohlo doprovodit vytvoření specializovaných služeb na podporu růstu podniků vytvářejících pracovní místa, by se k tomuto úsilí mohla připojit Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) se sídlem v Londýně.
EBRD významně přispěla k ekonomické transformaci ve východní Evropě a jsou dobré důvody k čerpání z jejích zkušeností a znalostí ve snaze pomoci jižnímu Středomoří.
Zároveň EU musí zahájit „dialog rovných s rovnými“ o politických a bezpečnostních otázkách, zaměřený na budování důvěry napříč regionem.
Užitečným nástrojem propagace komplexního přístupu k bezpečnosti a rozvoji by se záhy mohla stát Konference o bezpečnosti a spolupráci ve Středomoří a na Středním východě (CSCM).
Krátce, musíme středomořské země proměnit v tvůrce, nikoli konzumenty regionální stability.
My Evropané si nemůžeme dovolit obrátit se zády k našim arabským přátelům na pobřeží „mare nostrum“.
Jsou součástí našich společných dějin a zaslouží si lepší budoucnost, kterou jim můžeme pomoci vytvořit.
Boj proti klimatickým změnám je i bojem proti organizovanému zločinu
RIO DE JANEIRO – Amazonie je největším pevninským úložištěm uhlíku na světě, a v boji proti klimatickým změnám tak představuje klíčové bitevní pole.
Zároveň je však domovem vzkvétajícího zločinného podsvětí, které by mohlo úsilí o snížení emisí uhlíkových plynů podkopávat.
Snaha zvrátit klimatické změny tak nespočívá jen v regulaci znečišťovatelů, ale i v boji proti organizovanému zločinu.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Tempo odlesňování v Amazonii se v posledních letech rapidně zrychlilo, výsledkem čehož je dramatický úbytek lesního porostu.
Od 70. let se zhruba pětina její plochy vyklučila pro zemědělský, dřevařský a těžební průmysl; 50-80% tohoto odlesnění je důsledkem nezákonných činností včetně těžby zlata.
V případě pokračování tohoto trendu do roku 2030 zmizí dalších 20% současného lesního porostu.
Z mnoha hrozeb, s nimiž se Amazonie potýká, je těžební průmysl obzvláště ničivý, protože zároveň odstraňuje zeminu, brání opětovnému zarůstání a znečišťuje řeky.
Velké těžební společnosti jako Anglo American nebo Vale nicméně utratily desetimiliardy dolarů za vybudování přístupových cest do některých ekologicky nejzranitelnějších regionů Amazonie – a potažmo světa.
Politici jim jdou na ruku velkorysými daňovými pobídkami, které rozšiřují těžbu bauxitu, mědi, železné rudy, manganu, niklu, cínu, ale zejména zlata.
Nově zvolený prezident Brazílie Jair Bolsonaro nyní navíc slíbil, že poskytne těžebním gigantům ještě více chráněné půdy včetně oblastí patřících domorodým komunitám.
Přístup Bolsonarovy vlády k Amazonii je v přímém rozporu s jejím slibem, že bude potírat korupci.
Oslabováním vládních regulačních orgánů, nabídkou dalších daňových dotací a pobídek dřevařským a těžebním firmám a rozprodejem půdy jen dále osmělí ty, kdo se podílejí na organizovaném zločinu.
Desetitisíce garimpeiros neboli drobných zlatokopů jsou už dnes na nezákonné těžbě zlata životně závislé.
V malých brazilských městech, jako je Itaituba na řece Amazonce, představuje nezákonná těžba 50-70% místní ekonomiky.
V tajných dolech na hranici s Francouzskou Guyanou pracuje odhadem 20 000 Brazilců.
Po celém regionu začínají vyrůstat provizorní osady, kde bují hazard, prostituce, obchod s lidmi, otrocká práce a násilná trestná činnost, přičemž dopady nesou na svých bedrech především domorodci a quilombola (potomci Afričanů).
Nelegální horníci však rozhodně nejsou jediní, kdo se snaží urvat svůj díl z bohatství Amazonie.
Protože Amazonská pánev zasahuje i do tří zemí, které jsou největšími světovými producenty koky – Bolívie, Kolumbie a Peru –, zapojily se do nezákonné těžby zlata také kolumbijsko-peruánské kartely a brazilské gangy.
Zjistily totiž, že zlato – které se snadno těží, prodává se za atraktivní tržní cenu a jeho těžbu lokálně „zaštiťují“ spříznění vládní agenti – bývá často bezpečnější finanční investicí než kokain.
Zločinecké skupiny proto zvyšují svou roli v nezákonné těžbě.
Například na brazilsko-kolumbijské hranici dnes rozsáhlé těžební oblasti kontrolují bývalí členové dnes již rozpuštěných Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) nebo příslušníci stále aktivní Národní osvobozenecké armády (ELN).
A přestože brazilská armáda a kolumbijské úřady provádějí operace s cílem získat tyto oblasti zpět pod svou kontrolu, často narážejí na palebnou přesilu.
A co je ještě horší, zločinecké skupiny v západní Guyaně a severní Brazílii se těší i podpoře některých vysokých představitelů Venezuely, kteří se snaží nahradit klesající ropné příjmy nezákonnou těžbou zlata.
To vše má strašlivé ekologické důsledky.
Například hornická činnost vede k mnohem rozsáhlejšímu odlesňování, než se dříve předpokládalo, a dnes je příčinou odhadem 10% úbytku lesního porostu.
Bagrování řek a odpalování jejich koryt dynamitem navíc ničí v celé Amazonii místní ekosystémy a uvolňuje do potravinových řetězců rtuť.
V některých vesnicích kmene Yanomami na brazilsko-venezuelské hranici jí bylo kontaminováno více než 90% nedávno testovaných osob.
Navíc existují znepokojivé známky rostoucího násilí kolem nezákonných dolů, kdy amazonská města Belém, Macapá a Manaus v současné době zaznamenávají míru vražd, jež patří k nejvyšším na světě.
Zároveň jde o jedna z nejnebezpečnějších míst na zeměkouli pro ekologické aktivisty a novináře.
Boj s kriminální činností, která přispívá ke klimatickým změnám, si vyžádá vyšší investice do federální policie, žalobců, veřejných obhájců, zpravodajských agentur a ozbrojených složek i jejich lepší koordinaci.
Veřejné agentury typu brazilského Institutu pro životní prostředí a přírodní zdroje (IBAMA) potřebují hotovostní injekci a větší autonomii a chudší oblasti postižené nezákonnou těžbou zlata potřebují cílené investice, aby to jejich mladé muže netáhlo ke zločinu.
Řádná správa Amazonie je v zájmu celého světa.
Mezinárodní spolupráce přesto vázne, zejména uvnitř Jižní Ameriky.
Například Organizace Smlouvy o spolupráci v Amazonii (ACTO) – jejímiž členy jsou Brazílie, Bolívie, Ekvádor, Guyana, Kolumbie, Peru, Surinam a Venezuela – si získala jen malý vliv kvůli obavám vlád členských států ze zasahování do jejich státní suverenity.
K rozptýlení takových obav budou nezbytná opatření vedoucí ke zvýšení důvěry.
V oblasti boje s ekologickým zločinem je koordinovaný přístup jedinou možností.
Elity, úředníky a zločince profitující na nezákonné těžbě bude nutné konfrontovat, což bude vyžadovat odvahu na straně volených představitelů a aktivistů.
Existují však i technická řešení, jako jsou satelitní monitorovací systémy, které vlády Bolívie a Peru rozmístily v rámci boje proti pašerákům drog.
A důležitou roli hrají samozřejmě i tradiční policejní operace – avšak ty musí být vedeny s ohledem na lidská práva.
Obecněji platí, že trvalý pokrok bude záviset na politické akci na vysoké úrovni.
Národní vlády si musí srovnat ekologické a bezpečnostní priority, a to uvnitř své země i multilaterálně, což bude vyžadovat opatrnou diplomacii, rázný a koordinovaný dohled nad těžebními společnostmi a závazek průhlednosti včetně trestů za nedodržování pravidel.
Širší mezinárodní společenství by mělo takové úsilí podpořit.
Možná na něm závisí naše společné přežití.
Rozpolcená Arábie
Přes arabský svět jako by se přelévala demokratická vlna.
Dokonce i tradiční arabské monarchie a emiráty se v jejím víru mění.
Kuvajt dnes umožňuje ženám účast ve volbách, Katar přijal ambiciózní reformní program, Bahrajn projevil obrovskou toleranci vůči masovým demonstracím a Spojené arabské emiráty povolují existenci něčeho takového, jako je svobodný tisk.
Saúdská Arábie však i nadále přistupuje k jakékoliv změně se značnou ostražitostí, a zůstává tak obrovskou a zdánlivě neodstranitelnou překážkou reforem v celoregionálním měřítku.
Ačkoliv vládnoucí rod Saúdů čelí obrovskému tlaku, aby následoval příkladu svých sousedů, vnitřní odpor vůči takovému kroku je i nadále velice silný.
A tak zaujali Saúdové obojaký přístup: na jedné straně královská rodina podněcuje demokratické reformátory, aby se vyslovovali nahlas, a na druhé straně je za to posílá do vězení.
Patnáctého května byli tři přední reformátoři – známý novinář a básník Alí Dumajní a univerzitní profesoři Abdalláh Hamíd a Matrúk Fálih – odsouzeni v uzavřeném procesu bez právního zastoupení a posláni do vězení na šest až devět let.
Jejich zločinem bylo volání po konstituční monarchii.
V oficiálním rozsudku se konstatuje, že ohrožovali národní jednotu, zpochybňovali držitele moci a štvali veřejné mínění proti státu, přičemž používali „zahraniční“, tedy západní terminologii.
Nedlouho po teroristických útocích na Spojené státy v září 2001 se tito liberální reformátoři spojili se 160 dalšími intelektuály a napsali korunnímu princi Abdalláhovi petici, v níž žádají reformy.
Petice vyzývala monarchii, aby fungovala v rámci ústavně předepsaných mantinelů, a volala po nezávislém soudnictví.
Reformátoři se domnívají, že takové reformy jsou jediným způsobem, jak může Saúdská Arábie přežít hrozbu násilí, nestability a rozdrobení státu, která se rýsuje na obzoru.
Pouze ústava, argumentují, může obnovit tolik potřebnou legitimitu politického systému, který je všeobecně vnímán jako hluboce zkorumpovaný a neschopný.
Korunní princ Abdalláh, jenž v Saúdské Arábii de facto vládne namísto svého nezpůsobilého nevlastního bratra, krále Fahda, velmi touží být pokládán za stoupence reforem.
V lednu 2003 proto tyto návrhy vřele přivítal.
Jeho nevlastní bratr a silnější soupeř, ministr vnitra princ Najíf, však v březnu 2004 nařídil zatčení, soudní proces a uvěznění 13 reformátorů.
Korunní princ Abdalláh za opozici neztratil ani slovo, čímž se jím zahájená reformní agenda ocitla v politickém vzduchoprázdnu.
Ve snaze udržet si absolutistickou moc a minimalizovat rozhořčení veřejnosti požádali saúdští princové pod vedením Najífa reformátory, aby podepsali dohodu, že již nikdy nebudou žádat o reformy.
Princ Najíf zakázal i používání samotného slova „reforma“ ve veřejných rozpravách, protože naznačuje, že je se systémem něco špatného; on sám dává přednost pojmu „rozvoj“.
Ze třinácti zatčených reformátorů se deset tomuto požadavku podvolilo, avšak zbývající tři to odmítli a zaplatili za to.
Až do konečného rozsudku setrvali v rijádské věznici bez právního zastoupení.
Ti, kteří se podvolili, přišli o cestovní pasy, ztratili práci a dostali zákaz hovořit s novináři.
V reakci na regionální a mezinárodní tlak vybudoval vládnoucí rod Saúdů Potěmkinovu vesnici reforem, přičemž si však ponechal absolutní kontrolu nad veškerým politickým vývojem.
Začátkem letošního roku zinscenoval částečné a přísně regulované volby do obecních úřadů, avšak otázku, kdy a jak se hlasování uskuteční, nesměl ovlivnit žádný nezávislý názor.
Z hlasování tak byla vyloučena celá ženská část populace a tři čtvrtiny populace mužské.
Nejlepší výsledky zákonitě zaznamenali wahhábističtí islamisté.
Saúdové čelí dvěma hrozbám: jedné od násilných islamistů a druhé od liberálních reformátorů.
Vše nasvědčuje tomu, že reformátorů se bojí daleko více.
Snad se princové domnívají, že je snazší zabít „teroristické“ zločince než rozdrtit požadavky na sociální spravedlnost.
Jistě, vraždění násilných islamistů a přívrženců al-Káidy je mezinárodním společenstvím a obzvláště Spojenými státy oslavováno jako úspěch ve „válce proti terorismu“.
Zatímco však Saúdové pronásledují a zabíjejí násilné domácí extremisty, zároveň v tichosti utahují smyčku kolem všech, kdo si přejí umírněné reformy.
Tento útisk liberálních reformátorů zůstává v okolním světě bez povšimnutí a zejména mlčení Ameriky je velmi nápadné.
Pro prince je toto mlčení zároveň životně důležité, protože Saúdy ze všeho nejvíce zajímá podpora USA.
Při současném stavu věcí v Saúdské Arábii nemá americká administrativa mimo existující režim žádného věrohodného spojence pro změnu.
Na rozdíl od Ukrajiny, Gruzie, Kyrgyzstánu a Libanonu tedy nedělá nic, čím by povzbudila lidovou opozici.
Dokud bude saúdský režim uspokojovat americkou potřebu po ropě a bojovat s islamistickými radikály, bude se i nadále těšit podpoře a mlčení USA – a potažmo i jejich tichému souhlasu.
Toto mhouření očí je však krátkozraké, pro Ameriku i pro Saúdy.
Ti, kdo znemožňují pokojnou revoluci, způsobují nevyhnutelnost revoluce násilné.
Liberální reformátoři, kteří skončili ve vězení, mohli vydláždit cestu pro pokojný přechod k reformované Saúdské Arábii.
Jejich uvězněním dal režim najevo, že pro ty, kdo usilují o změnu, zůstává jedinou možnou cestou násilí.
Amerika po volbách
KYJEV – Probíhající prezidentská kampaň ve Spojených státech se vyznačuje absencí zdvořilosti a obrovskými rozdíly mezi oběma kandidáty: antimainstreamovým podnikatelem Donaldem Trumpem na republikánské straně a uhlazenou političkou Hillary Clintonovou reprezentující demokraty.
Jejich klání odhalilo hluboké zlomové linie uvnitř americké společnosti a poškodilo globální reputaci země.
Není tedy překvapivé, že jednou z mála věcí, na nichž se dnes Američané shodnou, je názor, že kampaň už trvá příliš dlouho.
I ona však brzy skončí.
Otázka zní, co přijde pak.
Předvolební průzkumy naznačují, že někdejší senátorka a ministryně zahraničí Clintonová kontroverzního Trumpa porazí.
Průzkumy však nesmíme zaměňovat s realitou.
I před červnovým referendem o brexitu byla koneckonců většina pozorovatelů přesvědčená, že stoupenci setrvání v unii mají vítězství jisté.
A kolumbijští voliči nedávno odmítli mírovou dohodu, u níž se všeobecně očekávalo, že si podporu obyvatel získá.
To vše ve výsledku znamená, že vítězství Clintonové je možná pravděpodobné, ale nikoliv jisté.
Jediný výzkum veřejného mínění, na kterém skutečně záleží, proběhne 8. listopadu.
Do té doby můžeme jen spekulovat.
Některé věci však lze předpovědět s větší jistotou.
Je téměř nepochybné, že USA vzejdou z těchto voleb jako rozpolcená země s rozpolcenou vládou bez ohledu na to, kdo bude prezidentem nebo která strana bude mít většinu v té či oné komoře Kongresu.
Demokraté ani republikáni nedokážou realizovat své cíle bez alespoň částečné podpory druhé strany.
Neměli bychom si však myslet, že jediná dělicí čára v americké politice vede mezi republikány a demokraty.
Neméně hluboké jsou i příkopy uvnitř obou hlavních stran, kde početné a vysoce motivované frakce táhnou své strany do příslušných extrémů – u demokratů nalevo a u republikánů napravo.
O to obtížněji se pak uzavírá kompromis na středových pozicích.
Rychlé obnovení prezidentské politiky podkopá možnost kompromisu ještě více.
Vyhraje-li Clintonová, budou mnozí republikáni předpokládat, že se tak stalo pouze kvůli Trumpovým chybám, a budou ji pokládat za pravděpodobnou prezidentku na jediné funkční období.
Země upřednostňující změnu přece nenechá člena Demokratické strany v Oválné pracovně na čtvrté funkční období.
Mnozí republikáni (zejména ti, kteří budou popírat legitimitu vítězství Clintonové) se tak budou snažit otrávit její administrativu, aby nemohla jako úspěšná prezidentka kandidovat v roce 2020 znovu.
Stejně tak platí, že pokud zvítězí Trump, stane se pro většinu demokratů (a dokonce i pro některé republikány) – jakmile se vzpamatují z úvodního překvapení a rozčarování – nejvyšší prioritou zajistit, aby prezident nedostal příležitost ucházet se o funkci podruhé.
Vzhledem k tomu, jak velká část Trumpovy agendy bude i jeho spřízněným politikům pravděpodobně připadat sporná, stane se vládnutí během jeho administrativy velice obtížným.
Oba scénáře nicméně stále umožňují dosažení pokroku v několika klíčových oblastech.
Příští americké vládě by se mohlo podařit uzákonit legislativu upravující financování modernizace stárnoucí americké infrastruktury, což je politika, kterou upřednostňují oba kandidáti i řada kongresmanů.
Kromě toho se možná podaří slepit většinu potřebnou k reformě amerických daňových zákonů – zejména ke snížení vysoké daňové sazby pro firmy a zvýšení daní pro bohaté.
Některé reformy by se vzhledem k vážným problémům s implementací současného systému dokonce mohly týkat i zdravotnictví, což byl jinak významný úspěch prezidenta Baracka Obamy.
Další otázky vyžadující spolupráci Kongresu s prezidentem však pravděpodobně nebudou v dohledné době vyřešeny.
Jednou z nich je imigrační reforma, která je v USA stejně kontroverzní jako v Evropě.
Další je obchod: protože politici vzhledem k domácímu politickému prostředí jen opatrně podporují vstřícné postoje vůči odhodlaným protivníkům, stavějí se Trump i Clintonová proti Transpacifickému partnerství, přestože by jeho ratifikace prospěla americké ekonomice i strategickému postavení země.
A deficit i zadlužení USA dozajista vzroste, protože existuje jen malá nebo vůbec žádná vůle snížit mandatorní výdaje.
Zahraničně-politické důsledky voleb jsou poněkud jiné, protože prezident se podle americké ústavy těší značné volnosti.
Pouze Kongres sice může oficiálně vyhlásit válku nebo ratifikovat smlouvy, avšak prezidenti mohou bez výslovného schválení Kongresu použít (nebo odmítnout použít) vojenskou sílu.
Dále mohou vstupovat do mezinárodních dohod jiného typu, jmenovat vysoké úředníky Bílého domu a měnit americkou zahraniční politiku pomocí exekutivních nařízení, jak to ve vztahu ke Kubě nedávno učinil Obama.
Za vlády Clintonové by se tato libovůle mohla přetavit ve vytvoření jedné či více bezpečných oblastí v Sýrii, poskytnutí většího počtu obranných zbraní Ukrajině a zaujetí tvrdšího postoje vůči Severní Koreji, která pokračuje v budování jaderného a raketového arzenálu.
Odhadnout, co by udělal Trump, je obtížnější.
Koneckonců je to politický outsider, takže nikdo neví, jak velká část jeho předvolební rétoriky by se proměnila ve skutečnou politiku.
Dá se však očekávat, že by se Trumpova administrativa distancovala od některých tradičních spojenců v Evropě i v Asii a zaujala převážně odměřený přístup k Blízkému východu.
Je otevřenou otázkou, co přesně se v Americe po prezidentských volbách stane.
Ačkoliv lze některé výsledky s rozumnou pravděpodobností očekávat, jedinou skutečnou jistotou zůstává, že 96% světové populace, která v amerických volbách nevolí, pocítí jejich důsledky stejně citelně jako sami Američané.
Shodnou se Amerika a Evropa na Saddámovi?
Proslýchá se, že Amerika hodlá změnit svou obrannou doktrínu tak, aby v rámci preventivních opatření umožňovala útok na státy, které disponují zbraněmi hromadného ničení.
Evropě z podobných zvěstí naskakuje husí kůže, neboť zde si je spousta lidí spojuje s často citovaným úmyslem Spojených států odstranit Saddáma Husajna.
Irák je zdrojem neshod mezi západními stálými členy Rady bezpečnosti OSN už od války v Perském zálivu.
V roce 1999 byla rozdílnost názorů dokonána: Spojené státy a Británie s pomocí svých leteckých sil prosadily nad Irákem bezletovou zónu, zatímco Francie se dala na stranu Ruska a Číny a ve věci rezoluce č. 1284 se zdržela hlasování.
Vzhledem k tomu, že tato Brity podporovaná rezoluce měla po odchodu zbrojních inspektorů OSN a následných náletech USA v prosinci roku 1998 vrátit Irák na jednací stůl Rady bezpečnosti, byly naděje na pokrok ohledně Iráku v Radě bezpečnosti mizivé.
Situace se rapidně změnila po loňském 11. září.
Dne 14. května 2002 vdechla Rada bezpečnosti skomírajícímu sankčnímu režimu nový život, když jednohlasně přijala zjednodušený postup kontroly.
Irák dal dokonce najevo, že je připraven uvažovat o možném návratu zbrojních inspektorů OSN.
Na první pohled se může zdát, že je to pro transatlantické vztahy dobré znamení.
Ve skutečnosti je však probíhající uvolnění spíše klidem před bouří.
Pro většinu Evropanů je útok Spojených států na Irák jen otázkou času.
Nepochybují ani o tom, že zvlášť po předchozích amerických krocích, které Evropu rozdráždily, jako Dohoda o protibalistických střelách, Kjótský protokol, celní sazby na dovoz oceli či Mezinárodní trestní soud, bude mít tento jednostranný akt pro transatlantické vztahy nedozírné následky.
Evropa by byla pošetilá, kdyby se touto blížící katastrofou nechala omámit.
Všichni vědí, že lepšící se přístup irácké vlády je důsledkem vojenského vyhrožování ze strany Bushovy administrativy, ale nikdo nedokáže říci, jde-li o předehru k nevyhnutelné válce nebo jen o lest, aby Irák začal spolupracovat se zbrojními inspektory OSN.
Spojené státy své počínání pochopitelně nemohou zbavit hávu nejistoty, nechtějí-li, aby břinčení šavlemi ztratilo svůj pozitivní účinek.
Vzhledem k této dvojznačnosti má Evropa čas, aby se Spojenými státy zahájila vážnou debatu o tom, jak naložit se Saddámem.
Společným cílem by mělo být odstranění hrozby v podobě diktátora s tolikrát dokázanou slabostí pro zbraně hromadného ničení.
Možností je několik, počínaje obnovením inspekcí a konče ,,změnou režimu".
Existují argumenty, v jejichž světle je volba mnohem obtížnější a nejasnější, než jak se může zdát.
Některé z nich už Bushova administrativa předestřela.
Evropa může do této diskuse konstruktivně přispět.
Nejprve však musí pročistit přístupovou cestu, a to následovně:
Musí se zbavit svého neustálého pohoršení nad postoji a chováním Bushovy vlády.
Nejvíce pohoršeni jsou ostatně ti, kdo se vůbec neobtěžovali prostudovat americké argumenty.
Evropa svůj vliv neposílí, pokud bude Americe spílat za to, že jedná ve svém národním zájmu.
Musí se pokusit alespoň trochu pochopit názor některých činitelů Bushovy administrativy, podle kterých se USA nemohou dát stáhnout kontinentem tak pohodlným, dekadentním a moralizujícím jako Evropa.
Nečte se to zrovna snadno, ale nemálo Američanů si dodnes dobře pamatuje, jak byla Evropa v bývalé Jugoslávii - tedy především evropské aréně - hned dvakrát naprosto bezmocná, dokud na pomoc nepřispěchaly americké vojenské letouny.
Musí dát jasně najevo, že Evropa a Amerika jsou na jedné lodi, a to nejen obecně ve válce proti teroru, ale i konkrétně v tom, jak naložit se Saddámem Husajnem.
Demonstracím, které otřesou evropskými velkoměsty ještě v týž den, kdy USA zaútočí na Irák, je třeba předem zabránit, a to jednoznačnými prohlášeními v tomto směru.
Debata o tom, jak naložit se Saddámem, by pak mohla pokračovat následovně.
Svrhnout Saddáma není obtížné, ale je nemožné předpovědět, kdo nebo co nastoupí místo něj.
Irák se může i rozpadnout, čímž by vznikl mnohem silnější Írán, který je rovněž členem osy zla, ale navíc je i nebezpečnější, neboť jaderné ambice se zde mísí s fundamentalismem.
Dále je možné, že Saddám už zbraň hromadného ničení má, ale podařilo se zabránit mu v jejím použití.
Jakmile na něj zaútočí USA, mohl by se rozhodnout použít ji proti Izraeli, který útok obratem oplatí.
Bylo by proto mnohem moudřejší, kdyby se Irák podařilo přesvědčit k tomu, aby do země znovu vpustil zbrojní inspektory OSN, a dohlédnout na to, aby svou práci patřičně odvedli.
Irácká hrozba tím sice nezmizí, ale bude alespoň zvládnutelná.
Pokud by věci dopadly takto, evropské vlády si s úlevou vydechnou.
Diskuse se ale může stočit i jiným směrem.
Saddám bude spolupracovat s inspektory OSN jen potud, pokud bude trvat americká hrozba, a Spojené státy mohou v jistou chvíli usoudit, že si to již nemohou dovolit.
Pokud se v takovém případě prezident Bush rozhodne pro změnu režimu, Evropa by neměla být proti.
Jenomže to se lehko řekne: mnohé evropské země budou totiž namítat, že nemohou souhlasit s vojenskou akcí bez mandátu Rady bezpečnosti.
Dvakrát už ale souhlasily.
V prosinci roku 1998 strpěly či dokonce otevřeně podpořily americké letecké útoky na Bagdád a v březnu roku 1999 podpořily letecké útoky NATO na Jugoslávii nebo se jich některé dokonce účastnily.
Pravda, lze namítnout, že tehdy byl prezidentem Clinton.
Bude-li však Evropa dávat najevo, že její přátelství s Amerikou záleží na tom, kdo v Americe vyhraje prezidentské volby, s velkou pravděpodobností zmrazí transatlantické vztahy na dlouhé roky.
A to je jen stěží racionální politika pro kontinent uprostřed zásadní transformace.
Amerika a Evropa
Mnozí lidé a vlády v Evropě, frustrovaní politikami Bushovy administrativy, doufají v zásadní změnu americké zahraniční politiky po nadcházejících prezidentských volbách.
Muselo by ale dojít ke středně velkému politickému zázraku, aby se tyto naděje nezklamaly, a takový zázrak nepřijde – ať už bude zvolen kdokoliv.
Bushova administrativa udělala celou řadu zahraničněpolitických kiksů s dalekosáhlými důsledky.
Bush ale nevymyslel americký unilateralismus ani nevyvolal transatlantickou roztržku mezi Spojenými státy a Evropou.
Jistěže, Bush oba trendy utvrdil, ale jejich skutečné příčiny spočívají v objektivních historických okolnostech, zejména v americkém postavení jediné světové velmoci po roce 1989 a slabosti Evropy, již si sama způsobila.
Za předpokladu, že Amerika zůstane jedinou světovou velmocí, nebude příští prezident USA ani schopen, ani ochoten základní rámec americké zahraniční politiky změnit.
Samozřejmě že bude důležité, kdo v souboji o prezidentský úřad zvítězí: buď kandidát, u něhož se očekává, že bude pokračovat v Bushově zahraniční politice, anebo někdo připravený k novému začátku.
V prvním případě se transatlantická trhlina dramaticky prohloubí.
Další čtyři, nebo dokonce osm let politiky USA à la Bush by podstatě transatlantického spojenectví způsobilo takovou újmu, že by to ohrožovalo samotnou jeho existenci.
Bude-li ale příští americký prezident odhodlaný prosazovat nový směr, zahraniční politika USA by mohla posílit co do multilaterality, zaměřenosti na mezinárodní instituce a aliance a ochoty vrátit vztah mezi vojenskou silou a diplomacií do jeho historických proporcí.
Tolik dobré zprávy.
Špatnou zprávou je, že i za takto příznivých okolností se USA coby světová velmoc nevzdají své politiky „volné ruky“ ani nezapomenou na svou sílu a nárok na prvořadost mezi národy.
Další špatnou (anebo dobrou?) zprávou je, že multilaterálnější americká politika zesílí tlak na Evropany, aby na sebe vzali větší zodpovědnost za řízení mezinárodních krizí a řešení konfliktů – v Afghánistánu, Íránu, Iráku, na Středním východě, v kavkazském regionu a v Rusku a s ohledem na budoucnost Turecka.
K této společné agendě by si Evropané měli přibrat Afriku, změnu klimatu a reformu Organizace spojených národů a světové obchodní soustavy.
Evropa už dlouho podceňuje svou váhu a význam.
Evropská geopolitická, ekonomická a společenská důležitost je celkem zřejmá.
Pro velkou část světa by však jako příklad mohla posloužit také evropská integrace zájmů svrchovaných států prostřednictvím společných institucí.
Modelem pro zformování světového řádu jedenadvacátého století založeného na spolupráci by se mohl stát především způsob, jímž Evropa během procesu rozšiřování používala svou moc k dosažení trvalého míru na celém kontinentě a napomáhala rozvoji prostřednictvím začleňování celých ekonomik, států a společností do svého institucionálního rámce.
Tento moderní, pokrokový a mírový model je jedinečný a vyspělejší než všechny ostatní přístupy k zásadním otázkám politického řádu, jež se v současnosti nabízejí.
Že by se něco mohlo stát , ale neznamená, že se to stane .
Kvůli vnitřním neshodám a nedostatku jednoty, jež způsobují slabost Evropské unie a omezují její schopnost jednat, je globální vliv Evropy chabý.
Objektivně silná, subjektivně neduživá – právě tak lze popsat nynější stav EU.
Přítomný okamžik americké slabosti nastává právě ve chvíli zásadní změny mezinárodního politického prostředí, které charakterizují meze moci USA, evropská nevýkonnost a vzestup nových globálních obrů, jako jsou Čína a Indie.
Má ještě smysl ve světle tohoto dění hovořit o „Západu“?
Myslím, že má, a to víc než kdy dřív, poněvadž trhlina mezi Evropou a Amerikou v globálním ohledu obě strany významně oslabuje.
Unilaterální přepětí americké moci přináší v americko-evropských vztazích naději na nový začátek.
Amerika bude víc než v minulosti záviset na silných partnerech a bude takové partnerské svazky vyhledávat.
Na co tedy Evropané čekají?
Proč právě teď nezačít překonávat tradiční napětí mezi NATO a EU – zejména když se francouzská politika vůči NATO za prezidenta Nicolase Sarkozyho posouvá správným směrem?
Pravidelná vzájemná účast generálního tajemníka NATO a hlav zahraniční politiky EU na zasedáních obou organizací nevyžaduje mnoho času ani úsilí.
Proč neiniciovat konzultace mezi EU a USA na vysoké politické úrovni (s účastí generálního tajemníka NATO v otázkách bezpečnosti) – kupříkladu pozváním ministra zahraničí USA a dalších členů administrativy, jako jsou ministr financí či ředitel Agentury ochrany životního prostředí, aby se několikrát do roka účastnili příslušných schůzek Rady EU?
Proč nezavést pravidelnou každoroční schůzku Evropské rady s prezidentem USA?
Velký význam by měly také periodické schůzky mezi příslušnými výbory Kongresu USA a Evropského parlamentu, neboť nakonec právě oba tyto orgány budou muset ratifikovat všechny mezinárodní úmluvy.
Poučením pro všechny zúčastněné strany by měl být osud Kjótského protokolu.
Žádná z takovýchto porad mezi USA a EU by nevyžadovala nové dohody, takže by mohly začít bez dalších přípravných jednání.
Existuje jedna jistota, již si Evropané ze současné americké předvolební kampaně mohou vzít už teď: s multilaterálněji orientovanou zahraniční politikou USA se Evropa už dlouho nepoveze v pohodlném závětří americké světové politiky.
A to je dobrá věc.
Novým transatlantickým receptem musí být silnější slovo v rozhodování výměnou za větší podíl na zodpovědnosti.
Amerika a globální veřejné statky
Spojené státy jsou momentálně ochromeny problémem, který si natropily v Iráku, ale prezidentští kandidáti si začínají klást také otázku, jakými principy by se měla řídit americká zahraniční politika po Iráku.
Podle mého názoru by koncentrace na globální veřejné statky – tedy věci, které může spotřebovávat každý, aniž tím sníží jejich dostupnost pro ostatní – mohla Americe pomoci uvést její převládající moc do souladu se zájmy druhých.
Čisté veřejné statky jsou samozřejmě vzácné.
Většina se jich jen částečně blíží ideálnímu případu čistého vzduchu, který nelze nikomu odepírat a zároveň z něj mohou mít prospěch všichni současně.
Nejdramatičtějším současným případem je pravděpodobně boj s globálními klimatickými změnami.
Pokud se největší příjemce nějakého veřejného statku (jako jsou USA) nepostaví do čela a nevynaloží nepoměrně vysoké prostředky na jeho obstarání, pak se menším příjemcům pravděpodobně nepodaří tento statek produkovat kvůli potížím s organizací kolektivní činnosti při velkém počtu účastníků.
Tato zodpovědnost sice často umožňuje jiným, aby se jen „vezli“, avšak druhou možností je, že se nesveze nikdo.
USA by z toho mohly mít dvojí prospěch – jednak z veřejného statku jako takového a jednak ze způsobu, jímž v očích ostatních legitimizují svou převládající moc.
Amerika si může vzít ponaučení z devatenáctého století, kdy se Velká Británie jako tehdejší převládající mocnost postavila do čela snahy zachovat mocenskou rovnováhu mezi velkými evropskými státy, podporovat otevřený mezinárodní hospodářský systém a udržet svobodu na moři.
Tyto otázky zůstávají relevantní i dnes a zavedení pravidel, která zachovávají přístup pro všechny, je dnes stejným veřejným statkem jako tehdy, třebaže některé problémy jsou složitější.
Udržení regionálních mocenských rovnováh a utlumení lokálních snah měnit hranice s použitím síly představují pro mnohé země (i když ne pro všechny) veřejný statek.
Podobně i udržení otevřených globálních trhů je nezbytnou (ne však dostatečnou) podmínkou pro snížení chudoby v málo rozvinutých zemích, přestože z toho současně mají prospěch i USA.
Globální veřejné statky však dnes zahrnují i nová témata – nejen klimatické změny, ale i zachování ohrožených druhů, vesmír a „virtuální společné statky“ kybernetického prostoru.
Rozumný konsensus v americkém veřejném mínění podporuje zajištění jak těchto, tak i „klasických“ globálních veřejných statků, i když se Spojeným státům v některých otázkách, jmenovitě v otázce globálního klimatu, nepodařilo postavit se do čela.
V dnešním světě existují také tři nové dimenze globálních veřejných statků.
Za prvé by měly USA převzít vedoucí roli při pomoci rozvíjet a chránit mezinárodní zákony a instituce, které by organizovaly kolektivní akce zaměřené nejen na obchod a životní prostředí, ale i na šíření zbraní, mírové jednotky, lidská práva a další otázky.
Z řádu, který takové úsilí nastoluje, sice těží jiní, ale USA také.
Stejně tak si unilateralisté na jedné straně stěžují, že USA jsou svazovány mezinárodními režimy, ale na druhé straně platí totéž i o ostatních.
Za druhé by měly USA učinit z mezinárodního rozvoje vyšší prioritu.
Velká část chudé většiny světa se utápí v začarovaném kruhu nemocí, chudoby a politické nestability.
Finanční a vědecká pomoc bohatých států je důležitá nejen z humanitárních důvodů, ale i proto, že brání zkrachovalým zemím stát se zdrojem chaosu pro ostatní svět.
Také zde není americká bilance ani zdaleka působivá.
Protekcionistická obchodní opatření často nejvíce ubližují chudým zemím a zahraniční pomoc je u americké veřejnosti obecně nepopulární.
Rozvoj potrvá dlouho a mezinárodní společenství potřebuje prověřit dokonalejší způsoby, jak zajistit, že se pomoc opravdu dostane k chudým – prozíravost i zájem na udržení měkké síly nicméně velí, aby se USA postavily do čela.
A konečně mohou USA jako převládající mocnost zajišťovat důležitý veřejný statek tím, že budou působit jako prostředník a organizátor.
Využitím svého vlivu ke zprostředkovatelské roli v místech jako Severní Irsko, Maroko nebo Egejské moře pomohly USA nastolit takový mezinárodní pořádek, který prospívá i dalším zemím.
Klíčovým současným případem je Blízký východ.
Někdy je lákavé ponechat neuhasitelné konflikty „vyhnít“ a existují určité situace, kdy se mohou role zprostředkovatele účinněji zhostit jiné země.
I když se však USA nechtějí postavit do čela, mohou se o vůdčí roli podělit s ostatními, například s Evropou na Balkáně.
Často jsou však Spojené státy jedinou zemí, která dokáže dát znesvářené strany dohromady.
V případě úspěchu zvyšuje taková vedoucí role americkou měkkou sílu a současně omezuje zdroje nestability.
USA mohou také podněcovat další země, aby se na tvorbě podobných veřejných statků podílely.
Uvítání rostoucí moci Číny s tím, že se tato země stane „zodpovědným spolupodílníkem“, je pozvánkou k zahájení takového dialogu.
USA pravděpodobně zůstanou převládající světovou mocností i poté, co vycouvají z Iráku.
Budou se však muset naučit spolupracovat s dalšími zeměmi a dělit se o vedoucí roli.
To bude vyžadovat kombinaci měkké síly v podobě přitažlivosti a síly tvrdé v podobě vojenské moci, což povede k vytvoření strategie „chytré síly“ s cílem zajišťovat globální veřejné statky.
Dosáhne Amerika pádové rychlosti?
NEWPORT BEACH – Soudě podle vylekanosti trhů i „konsenzuálních očekávání“, jsou ekonomické vyhlídky Spojených států matoucí.
Jeden den je země na pokraji recese se dvěma propady a hned další den je na krok od raketového zotavení, poháněného houževnatými spotřebiteli a americkými nadnárodními společnosti, které konečně začínají zapojovat své masivní hotovostní rezervy.
Trhy během tohoto procesu berou investory na divokou horskou dráhu a jejich nevolnost dále zesiluje evropská krize (ještě silněji překypující nejasnostmi a volatilitou).
Situace je jednak pochopitelná, jednak čím dál znepokojivější pro blaho Ameriky i globální ekonomiky.
Odráží dopady zásadních (a historicky významných) přesunů ekonomických a finančních pozic, nedostatečných politických reakcí a rigidit napříč soustavami, jež maří strukturální změny.
V důsledku toho se teď vznášejí legitimní otázky nad základy fungování americké ekonomiky, a tedy nad jejím vývojem v nadcházejících měsících a letech.
Jedním způsobem jak pochopit současné poměry – a kroky nutné k jejich zlepšení – je zamyslet se nad dvěma událostmi, které nedávno vzbudily značnou celosvětovou pozornost: uvedení dopravního letounu Dreamliner firmy Boeing do provozu a tragickou smrtí Steva Jobse ze společnosti Apple.
Začněme trochou jednoduché letecké dynamiky a využijme srovnání, s nímž přišel Bill Gross, můj kolega ze společnosti PIMCO, aby popsal ekonomická rizika, jimž čelí americké hospodářství.
Má-li se Dreamliner vznést, vystoupat a udržovat stabilní výšku, nestačí, aby se pohyboval vpřed.
Musí se vpřed pohybovat dostatečně rychle, aby překonal kritické fyzikální prahy, které jsou výrazně vyšší než u většiny ostatních (menších) letadel Boeing.
Nesplnění tohoto požadavku by znamenalo, že ve vzduchu zpomalí až na pádovou rychlost a vlažný pohyb vpřed by vystřídala náhlá ztráta výšky.
Nejsme-li přesvědčeni o schopnosti Dreamlineru vyvarovat se pádové rychlosti, nemá smysl hovořit o způsobech, jimiž milionům lidí po celém světě zkvalitní cestování.
Americkému hospodářství dnes hrozí riziko dosažení pádové rychlosti.
Konkrétně otázka netkví v tom, jestli dokáže růst, ale jestli dokáže růst dostatečně rychle, aby pohánělo velkou ekonomiku, která podle americké centrální banky čelí „zkracování dluhových pák v bilancích, úvěrovým omezením a nejistotě domácností i podniků ohledně ekonomických vyhlídek“.
Připomeňme, že je tomu o málo víc než rok, co jistí američtí představitelé hovořili o „létě ozdravení“ – což byl náhled opřený o mylné přesvědčení, že Amerika dosahuje „únikové rychlosti“.
Pro ekonomiku, jako je ta americká, která zoufale potřebuje robustní růst, je pádová rychlost děsivým rizikem.
Bez svižného růstu nelze zvrátit úporně vysokou a čím dál silněji strukturální (a tedy vleklou) nezaměstnanost, bezpečně zkrátit dluhovou páku předlužených bilancí ani zabránit dalšímu zjitřování už dnes zneklidňující příjmové a majetkové nerovnosti.
Soukromý sektor hrozbu pádové rychlosti sám zažehnat nemůže a nezažehná.
Naléhavě potřebná je dobrá tvorba politik.
Konkrétně je nutné, aby tvůrci politik byli otevření a projevili ochotu porozumět neobvyklým výzvám, před nimiž americká ekonomika stojí, aby na ně vhodně reagovali a měli po ruce účinné politické nástroje.
V Americe (a v Evropě, kde je situace ještě horší) tomu tak ale bohužel ani zdaleka není.
Američtí tvůrci politik byli navíc v uplynulých několika týdnech zaujati spíš svalováním viny na Evropu a Čínu než snahou pochopit a řešit změny paradigmat, které jsou u ko��ene ekonomických problémů země a hromadících se sociálních potíží.
Právě tady je na místě obrátit se k postřehům Steva Jobse, jednoho z nejlepších inovátorů a podnikatelů na světě.
Jobs dělal víc, než že by změnami paradigmat jen proplouval; on je v zásadě vyvolával.
Byl mistrem přetváření složitého na jednoduché; nenechal se ochromit komplikovaností a hledal nové způsoby jak ji kriticky rozebrat a překonat.
Týmová práce nebyla jednou z možností, ale závazkem.
A vyhýbal se hledání jediného „velkého třesku“ a raději se zaměřoval na vícero průlomů.
Základem toho všeho byla ochota se vyvíjet – touha po zdokonalování se pomocí pokusů.
Nadto vynikal uměním zaujmout obecenstvo všude na světě jak svou vizí, tak strategií k jejímu naplnění.
Američtí tvůrci ekonomických politik na těchto frontách zaostávají.
Místo aby se věnovali komplexnímu souboru naléhavě potřebných podpůrných opatření, zdá se, že jsou posedlí marnou snahou vynalézt „trhák“, který vyřeší všechny ekonomické problémy země.
Není divu, že jej ještě nenalezli.
Týmová práce opakovaně padá za oběť mocenským šarvátkám a politické hašteřivosti.
Pro kritický rozbor strukturální komplikovanosti se udělalo málo, natož aby se podařilo získat veřejnou podporu pro určitou střednědobou vizi, věrohodnou strategii její realizace a soubor opatření, která se pro daný úkol hodí.
Čím déle v tvorbě politik trvá patová situace, tím větší je riziko dosažení pádové rychlosti v ekonomice, kde už zavládla krize nezaměstnanosti a rozsáhlý rozpočtový deficit, řada hypoték se nesplácí a úrokové sazby centrální banky jsou sražené na nulu.
To je atmosféra, v níž se nezdravé bilance dostávají pod ještě větší tlak a zdraví investoři se odmítají zapojit.
Během takového procesu se riziko recese drží nepříjemně vysoko, krize nezaměstnanosti se prohlubuje a nerovnosti se zvětšují, neboť se ukazuje, že systémy sociálního zabezpečení, už beztak napjaté, jsou ještě děravější.
Mohou se Amerika a Čína vyhnout měnové válce?
SANTA BARBARA – Čínská měna renminbi neboli jüan počátkem tohoto týdne lehce oslabila vůči dolaru.
Bezprostřední celosvětovou reakcí byla panika.
Finanční trhy se propadly, administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa oficiálně označila Čínu za měnového manipulátora a obavy z nové měnové války se rozšířily jako lesní požár.
Tvrzení, že toto vše byla přehnaná reakce, by bylo slabé slovo.
Měnová válka nevypukla – aspoň ne zatím.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Její hrozba je však reálná.
Dnes se sice zdá, že se trhy poněkud zotavují, avšak Amerika a Čína jsou dál zaklíněné v nebezpečné obchodní válce, jejíž konec je v nedohlednu.
Spojené státy se stále chystají uvalit desetiprocentní clo na čínský dovoz v objemu zhruba 300 miliard dolarů.
Není zcela od věci předpokládat, že by jim to Čína mohla oplatit zrežírováním výrazné devalvace své měny.
Levnější jüan by koneckonců představoval významný krok k vykompenzování dopadu Trumpových cel na ceny čínského zboží v USA.
Protože by však devalvace znamenala také značná rizika pro Čínu, budou vedoucí představitelé země s takovým krokem váhat.
Mnohé největší čínské podniky si půjčily obrovské dolarové částky a slabší jüan by značně zvýšil náklady na obsluhu tohoto vnějšího dluhu.
Ještě horší je, že vyhlídka devalvace by mohla podnítit mohutný odliv kapitálu z Číny, protože nervózní firmy a jednotlivci by se snažili ochránit hodnotu svých aktiv.
Právě to se stalo před čtyřmi lety, kdy bylo umožněno výrazné oslabení jüanu a čínské instituce musely následně utratit devizové rezervy v hodnotě jednoho bilionu dolarů, aby zabránily krachu své měny.
Proto se zdá nepravděpodobné, že by se Čína chystala vyhlásit otevřenou měnovou válku.
Události z počátku tohoto týdne byly mnohem jemnější – v podstatě šlo o varovný výstřel pro Ameriku.
Čínská měna už se blížila psychologické hranici 7 jüanů za americký dolar.
Nastavením denního kurzu na úroveň lehce pod 7 jüanů vytvořily čínské úřady prostor k tomu, aby měnoví obchodníci dočasně vyšroubovali kurz nad 7 jüanů – fakticky tak šlo o devalvaci.
Skutečná velikost této devalvace sice byla minimální, ale psychologický dopad obrovský.
Čína připomněla Americe, že má stále v toulci mnoho ekonomických šípů.
Trumpova administrativa bohužel zareagovala typicky neohrabaným způsobem, když si jemný čínský signál vyložila jako cosi temnějšího.
Když okamžitě označila Čínu za měnového manipulátora, jen tím zabetonovala postoje na obou stranách.
Čínští představitelé teď mohou mít pocit, že musí oplatit stejnou mincí, aby neztratili tvář.
Mohli by svou hrozbu devalvace naplnit, případně vytáhnout některé jiné šípy.
Například by Čína mohla uvalit embargo na vývoz kovů vzácných zemin, které jsou životně důležité pro americký technologický sektor, anebo prodloužit bojkot amerických zemědělských produktů.
Případně by mohla jít nad rámec obchodu a vyvolat potíže v Jihočínském moři či Tchajwanském průlivu.
Stručně řečeno by vztahy mezi dvěma největšími světovými ekonomikami mohly jít od desíti k pěti.
Lze se další eskalaci vyhnout?
Jedním ze způsobů, jak tomuto výsledku předejít, by mohlo být oslovení neutrálního arbitra, jenž by měnový spor posoudil.
Nejlogičtějším kandidátem je Mezinárodní měnový fond, jednou z jehož hlavních funkcí je dohlížet na „pravidla hry“ v mezinárodních měnových záležitostech.
Všichni členové fondu se zavázali, že se vyhnou manipulacím s měnovým kurzem, a všichni formálně podléhají „pevnému“ dohledu fondu nad jejich měnovou politikou.
Chtějí-li se Amerika a Čína opravdu vyhnout měnovému konfliktu, v principu by mohly požádat MMF, aby do věci vstoupil a urovnal ji.
V praxi je však autorita fondu žalostně omezená.
MMF nemá páky na to, aby svá rozhodnutí vymáhal.
Přinejlepším může měnové manipulátory „jmenovat a zahanbit“.
A v konečném důsledku lze těžko předpokládat, že Amerika nebo Čína ustoupí bezzubé multilaterální organizaci.
Nebo si někdo opravdu dokáže představit, jak se Trump podvoluje názoru party nikomu se nezodpovídajících mezinárodních úředníků?
O něco realističtější variantou by mohlo být přímé jednání americké a čínské vlády – možná i za účasti Evropské centrální banky a jedné či dvou měnových velmocí – s cílem dosáhnout nějaké formy uvolnění měnového napětí.
Pro takovou dohodu existuje precedens.
V roce 1936 se tehdejší hlavní finanční mocnosti – USA, Velká Británie a Francie – po více než pěti letech nekontrolovaných konkurenčních devalvací během velké hospodářské krize dohodly na neformálním uspořádání v zájmu vzájemné stabilizace směnného kurzu.
Tripartitní dohoda, žertovně označovaná jako „zlatý standard čtyřiadvaceti hodin“, zavazovala zúčastněné země, aby jakoukoliv změnu ceny své měny hlásily se čtyřiadvacetihodinovým předstihem.
Uzavřený pakt zdaleka nebyl dokonalý, avšak podařilo se díky němu obnovit alespoň zdání řádu v měnových otázkách.
Dnes by se podobná dohoda sjednávala obtížněji.
Ve 30. letech měly Amerika, Británie a Francie víceméně dobré vztahy.
Naproti tomu dnešní Amerika a Čína jsou strategickými soupeři vedoucími obchodní válku a i velmi omezená iniciativa v oblasti měnových kurzů by se mohla ukázat jako nedosažitelná.
Není však zcela nemožná.
Obě strany by nakonec mohly zjistit, že je výhodné smést měnový konflikt ze stolu v naději, že tím předejdou rozsáhlejším škodám u sebe i jiných.
Amerika konfrontuje starou a novou Evropu
Loňská nedůtklivá poznámka amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda o „staré a nové Evropě" byla správná, byť z nesprávných důvodů.
Rumsfeld měl na mysli evropské rozpory, ale v květnu vstoupilo do Evropské unie dalších deset států.
Rozšířená Evropa tak skutečně představuje Evropu novou.
Mělo by to Ameriku znervózňovat?
Padesát čtyři let po vyhlášení Schumanova plánu, který začal provazovat francouzskou a německou ekonomiku, čítá EU celkem 25 zemí, v nichž žije více obyvatel než ve Spojených státech.
Osm z nových členských zemí představuje někdejší komunistické státy, které byly téměř po půlstoletí uzamčeny za železnou oponou.
Jejich přimykání se k unii svědčí o přitažlivosti - „měkké síle" - myšlenky evropského sjednocení.
Tato nová Evropa se samozřejmě potýká s mnoha problémy.
Příjem nových členů na hlavu činí necelou polovinu průměru v patnácti dosavadních členských zemích.
Panují obavy z přílivu levné pracovní síly.
Průměrný růst HDP v nových členských zemích nicméně dvojnásobně přesahuje růst v původních členských státech, což může představovat vítaný stimul pro stagnující pracovní trhy a liknavé ekonomiky.
Politické uspořádání je poněkud problematičtější.
V současné době probíhají jednání o přepracování návrhu evropské ústavy.
Někteří Evropané se obávají, že ústava umožní soudům dovést integrační proces dále a rychleji, než bude veřejné mínění ve členských státech tolerovat.
Absence základní podpory může vést k odmítnutí ústavy v zemích, jako je Británie, v nichž byla před vstupem nového uspořádání v platnost přislíbena referenda.
Na druhé straně Atlantiku pohlíží většina Američanů (do té míry, do jaké věnují těmto věcem pozornost) na tyto změny se všeobecným souhlasem.
Někteří ovšem vyjadřují obavu, že nová Evropa se bude vymezovat prostřednictvím opozice vůči USA.
Nejenže poznámky vedoucích představitelů Francie o opětovném vytvoření multipolárního světa vyvolávají znepokojení, ale poslední průzkumy veřejného mínění ukazují na pokles popularity USA mezi Evropany a touhu po nezávislejší politice.
Válka v Iráku znamenala pro americkou měkkou sílu značné ztráty, neboť atraktivita USA se v Evropě v průměru o 30 procentních bodů snížila, a to včetně zemí, jako jsou Británie, Španělsko nebo Itálie, jejichž vlády válku podporovaly.
Nedávné fotografie zneužívaných a sexuálně ponižovaných zajatců v bagdádské věznici Abú Ghraíb pouze přilily olej do ohně.
Někteří američtí neokonzervativci dnes argumentují tím, že USA by se měly vzdát své dlouhodobé podpory evropské integrace.
Taková změna politiky by však byla vážnou chybou.
Nejenže by přiživila antiamerické postoje, aniž by dosáhla vytčených cílů, ale současně přeceňuje míru, do jaké se nová Evropa formuje jakožto opozice vůči USA.
Ať už například ve Francii převládá jakákoliv rétorika, politika a postoje v zemích, jako jsou Británie či Polsko, dokládají, že dobré transatlantické vztahy lze udržet.
Rizika americko-evropského štěpení se po nedávném rozšíření EU každopádně nezvýší, nýbrž sníží.
Navíc existuje několik objektivních důvodů, proč současné třenice mezi Evropou a USA pravděpodobně nepovedou k rozkolu.
Mimo jiné se tak nestane proto, že rozvratná válka v Iráku se možná ukáže spíše jako poslední akt dvacátého století než jako předzvěst století jednadvacátého.
V dalších ohniscích napětí ve světě, jako jsou Severní Korea či Írán, je americký unilateralismus mnohem méně patrný, a to jak kvůli nákladům na válku v Iráku, tak kvůli realitě situace v těchto ostatních regionech.
Kromě toho sice vymizela společná bezpečnostní hrozba ze strany Sovětského svazu, ale USA i Evropa nyní čelí nové společné hrozbě v podobě radikálního džihádistického terorismu.
Žádná strana Atlantiku není před touto hrozbou imunní, navzdory úsilí Usámy bin Ládina vrazit mezi Evropu a Ameriku klín.
Přeshraničnímu terorismu lze čelit pouze úzkou spoluprací na civilní úrovni, například sdílením zpravodajských informací, policejní činností napříč hranicemi či sledováním finančních toků.
Tyto formy spolupráce přitom přežily i rozpory kolem Iráku.
Evropa a Amerika rovněž sdílejí strukturu ekonomických zájmů a hodnot.
Obchod sice v demokraciích vytváří třenice, ale zároveň také zvyšuje bohatství.
A podívá-li se člověk na přímé zahraniční investice, musí mu být zřejmé, že obě strany Atlantiku jsou úzce integrovány.
Pokud jde o hodnoty, mezi Evropou a Amerikou sice existují některé odlišnosti, avšak na základní úrovni demokracie a lidských práv toho žádné dvě části zeměkoule nemají společného více.
Jak spisovatel Robert Kagan shrnul v přepracovaném vydání své knihy, v níž uvedl, že Evropané pocházejí z Venuše a Američané z Marsu, ukazuje se, že Američané usilující o demokratickou legitimizaci své politiky a vlastního obrazu nemohou před Evropou uniknout.
Stručně řečeno je pro Američany - i pro svět - dobré, že se stará i nová Evropa stávají jedním celkem.
Z měkké síly rozšířené Evropy můžeme mít prospěch všichni.
Nákupy dluhu uskutečňované americkým Fedem jsou varováním
ALEXANDRIA, VIRGINIE – V projevu proneseném v roce 2017 varoval John Williams, tehdejší prezident Federální rezervní banky v San Francisku, že „po finanční krizi se situace vrací k normálu.
Jenže normál může vypadat a chutnat o dost jinak, než na co jste zvyklí.“ Nověji Williams, teď v čele newyorského Fedu, vypíchl odchod silných ročníků do penze, padající míry porodnosti a uvadající růst produktivity jako příčiny klesajícího růstového trendu ve Spojených státech.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Slabý růst pracovních sil a produktivity představuje učebnicové příčiny hospodářských zpomalení.
V případě USA ale musíme mít na zřeteli také dobře známé negativní účinky dluhu.
William Gale, jeden ze zakladatelů Urban-Brookings Tax Policy Center, ve své nedávné knize Fiscal Therapy (Fiskální terapie) poukazuje na četné studie dokládající, že „vyšší hladiny dluhu snižují hospodářský růst o ekonomicky významná množství“.
Závažnost amerického dluhového problému je přitom zřejmá ze stoupající četnosti, s níž Federální rezervní systém USA musí pomocí kvantitativního uvolňování, repo operací a nákupů pokladničních poukázek zasahovat do trhů s vládním dluhem, aby předešel tomu, že by Kongresem schválené obří schodky vyšroubovaly úrokové sazby a ochromily ekonomiku.
Rovněž význačný manažer hedžového fondu Ray Dalio ve své knize Principles for Navigating Big Debt Crises (Zásady pro proplouvání velkými dluhovými krizemi) popisuje, co centrální banky historicky dělaly, když vydávání vládního dluhu přesahuje apetyt trhu.
Tvrdí, že Fed je dnes v situaci podobné poměrům na počátku 40. let 20. století, kdy musel financovat vládní schodky potřebné k vítězství ve druhé světové válce.
Válečný schodek byl politickým rozhodnutím, stejně jako současná fiskální politika USA.
Aby pomohl Americe zvítězit ve válce, musel se Fed vzdát své nezávislosti.
Srazil jednodenní sazbu na nulu, u desetiletých dluhopisů federální pokladny nastavil sazbu na 2 % a kupoval veškerý dluh, jejž ministerstvo financí potřebovalo vydat k financování válečného úsilí.
Dalio taková opatření označuje jako měnovou politiku 3 neboli MP3.
V květnu 2019 jeden z nás (Dugger) využil Daliova rámce k argumentaci, že Fedu opět hrozí skluz do MP3 a ztráta nezávislosti.
Několik měsíců poté Fed reagoval na krizi repo trhu a nedostatku dolarů rozsáhlými repo operacemi a nákupy pokladničních poukázek, aby udržel pod kontrolou úrokové sazby.
Společně s pokračujícím slabým růstem a stoupajícími výšemi vládního dluhu tyto kroky potvrdily, že se Fed stal centrální bankou MP3.
Tento „nový normál“ není udržitelný.
Právě naopak, je zřetelným varováním, že tvůrci politik USA se musí probudit a jednat s toutéž naléhavostí, již jejich předchůdci prokázali za druhé světové války.
Při nezaměstnanosti na 50letém minimu by ekonomika neměla potřebovat masivní objemy fiskální a měnové podpory.
Pokračující „nový normál“ pouze zachová začarovaný kruh dluhu podlamujícího růst.
Abychom se však z těchto tekutých písků dostali ven, bude nezbytný generační posun v myšlení.
Existenční hrozbou za druhé světové války byl fašistický imperialismus a MP3 byla součástí americké reakce.
Dnes USA zacouvaly k MP3 tváří v tvář méně zřetelné, leč neméně existenční hrozbě, konkrétně krátkodobému uvažování a široce rozšířené nevšímavosti vůči krizím napříč generacemi, jako jsou změna klimatu a nadměrný vládní dluh.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Této nevšímavosti vůči blahobytu příštích generací zneužívají lobbisté a jejich klienti, když manipulují volební a vládní mašinérii a vykrádají budoucnost pomocí neospravedlnitelných daňových škrtů, prospěchářských výdajů a regulatorních politik určených k vlastnímu obohacení.
Krátkodobé uvažování umožňuje dnešním elitám nadměrně kořistit ze životního prostředí, přehnaně těžit z veřejného sektoru a nedostatečně investovat do mladých lidí.
Výsledkem je stoupající nerovnost, sílící povětrnostní extrémy, rozsáhle zadlužená vláda, populace mladých dospělých, jejichž vzdělanostní úroveň patří mezi vyspělými zeměmi k nejnižším, a ekonomika držená při životě obřími schodky a nízkými úrokovými sazbami.
Dalio správně argumentuje, že tváří v tvář existenčním hrozbám „nejhorší věc, již by mohla udělat země, a tedy lídr země, je dostat se do spousty dluhů a prohrát válku, protože nic není ničivější“.
USA by raději měly vyhlásit válku krátkodobému uvažování, vymáháním už zavedených daňových zákonů.
Američané obohacující se daňovými úniky v roce 2019 připravili své spoluobčany o víc než 600 miliard dolarů ročně.
Umožňování takového rozsahu daňových zlodějin má rozkladný účinek a povzbuzuje podvádění napříč všemi oblastmi.
Jak můžeme od někoho žádat, aby dodržoval daňové zákony, či vlastně jakékoli zákony, když daňoví podvodníci mohou beztrestně krást?
Aktivity daňových zločinců bezpochyby přispívají k onomu generace zatěžujícímu „přílišnému dluhu“, před nímž varoval Alexander Hamilton ve svém prvním dopise Kongresu jako ministr financí.
Vždyť výběr dlužných částek by snížil aktuální americký schodek ve výši 900 miliard dolarů o dvě třetiny.
Zároveň by veřejnosti potvrdil, že USA berou vážně vládu práva a základní spravedlnost, a udal tón ke změně rozpočtových priorit, již USA naléhavě potřebují.
Tato změna by se měla řídit zájmy budoucích generací.
Většina lidí by souhlasila, že mladí a dosud nenarození Američané mají právo na obyvatelné životní prostředí, právo nebýt obtěžkáni nadměrným dluhem a právo na vzdělání, které jim umožní stát se produktivními občany.
Budou-li se USA soustředit na takové priority, dokážou uniknout bažině MP3 a překonat metlu krátkodobého uvažování ve prospěch současných i budoucích generací.
Amerika se přiklání k obchodní diskriminaci
NEW YORK – Ekonomové se všeobecně shodnou na výhodách otevřenosti v obchodování.
Pádné jsou ale i argumenty pro nediskriminaci v obchodě.
Dobrá obchodní politika by tedy neměla prosazovat preferenční obchodní dohody, jimiž se zřizují mimo jiné zóny volného obchodu, nýbrž multilaterální liberalizaci obchodu, jak tomu bylo třeba při jednáních započatých v Dauhá, a dále zajišťovat, aby se žádný ústup k protekcionismu nezvrhl v diskriminační obchodní praktiky.
Co se týče prvého úkolu, poslední schůzka G-20 v Kanadě zklamala.
Na naléhání Spojených států bylo upuštěno od dřívějšího odkazu G-20 na konkrétní datum pro dokončení obchodních rozhovorů započatých v Dauhá.
Namísto toho prezident Barack Obama nerozumně nasypal do rány sůl, když oznámil ochotu své administrativy dovést až k realizaci zónu volného obchodu mezi USA a Jižní Koreou.
Co se týče druhého úkolu, objevují se znepokojivé zprávy, že ministerstvo obchodu USA prověřuje způsoby jak naostřit zuby antidumpingových opatření, u nichž v současnosti panuje všeobecný souhlas, že jsou jistou formou diskriminačního protekcionismu zaměřeného selektivně na úspěšné exportní státy a firmy.
Neméně znepokojivé je Obamovo rozhodnutí ze 13. srpna podepsat návrh zákona, schválený při zřídkavém mimořádném zasedání senátu, který zvyšuje poplatky za pracovní víza kategorií H1(b) a L-1, aby se pokryly vyšší výdaje za ostrahu hranic.
Tento návrh se postavil na vlastní nohy na základě dlouhodobých obav republikánského senátora Chucka Grassleyho a demokratického senátora Richarda Durbina z programů H1(b) a L-1 a nedávno si získal podporu vlivného demokratického senátora Charlese Schumera z New Yorku.
Schumer už dlouho agituje proti „outsourcingu“, neboť podle něj škodí americkým ekonomickým zájmům, a spojil se proto dokonce s ekonomem Paulem Craigem Robertsem, zaměřeným na stranu nabídky.
Silné slovo získal s nástupem nynější krize a vzhledem ke znepokojení nad těžko zvladatelnými údaji o nezaměstnanosti dokážou politici odůvodnit jakákoli napovrch přitažlivá řešení.
Bylo tedy vlastně řečeno, že uvalení daně na zahraniční pracovníky sníží počet těch, kteří přicházejí a „berou práci“ americkým občanům.
Mnozí zastánci návrhu nelogicky prohlašovali, že opatření odradí zahraniční pracovníky od vstupu do USA a že zároveň zvýší příjmy státu.
Obamova kapitulace je příkladem zásady, že jeden ústupek často vede k dalšímu, neboť ve stopách jedněch lobbistů jdou další.
Hlavní chybou, podobně jako v případě požadavku „kupujte americké zboží“ promítnutého do nedávných ustanovení v americké legislativě, bylo zřejmě svolení, aby se do stimulačního zákona zapracoval zákon o zaměstnávání amerických pracujících.
Ten firmám komplikuje čerpání vládní podpory na přijímání kvalifikovaných přistěhovalců s vízy H1(b): musí nejprve prokázat, že nepropustily a nemají v plánu propustit americké pracující v podobných profesích.
Ať už jsou vady takových opatření s ohledem na ekonomickou politiku jakékoli, ustanovení zvyšující poplatky za víza je fakticky diskriminační, a tudíž porušuje pravidla WTO namířená proti diskriminaci mezi domácími a zahraničními firmami nebo mezi firmami z různých zemí WTO.
Ačkoliv se, slovy místních právníků, poplatková legislativa „tváří“ jako nediskriminační, její koncepce propůjčuje americkým firmám výhodu oproti firmám zahraničním.
Poplatek dopadá na zahraniční i americké firmy zaměstnávající alespoň 50 pracujících, z nichž 50 či více procent tvoří pracující s vízem H1(b).
Jenže americké firmy mají podle zákonů o přistěhovalectví další přístup k zahraničním pracujícím.
Oproti americkým firmám by nejvíc tratila Indie a vzhledem k tomu, že opatření negativně postihne několik velkých firem jako Infosys a Wipro, tratila by nejvíc i ve srovnání s menšími outsourcingovými firmami z jiných zemí.
Indická vláda nemeškala a tyto námitky vznesla – a také nadnesla možnost formální stížnosti v rámci mechanismu WTO k řešení sporů.
Takovéto projevy diskriminace v obchodních politikách nacházejí pomocnou ruku v médiích a v některých předních amerických think tancích.
USA a další vlády se například zhostily svého úkolu v reakci na rozsáhlé strádání, jež pákistánskému lidu způsobily záplavy, a poskytly nouzovou pomoc.
Objevily se ale také návrhy, aby dovozy z Pákistánu získaly bezcelní přístup.
To by však bylo diskriminační vůči rozvojovým zemím, které bezcelní přístup nemají, takže by se Pákistánu pomáhalo na jejich úkor.
Je ohromující, že Nancy Birdsallová z Centra pro globální rozvoj, která takovou diskriminaci preferuje, dokonce cynicky a souhlasně napsala, že taková politika „by na americké textilky měla jen malý vliv“.
Tento hanebný útok na zbytky nediskriminace ve světové obchodní soustavě bohužel podpořila významná americká média, včetně listů The New York Times a The Wall Street Journal.
Je příliš nerealistické doufat, že se Obamova administrativa, která doposavad až příliš vstřícně reagovala na slabou ekonomiku a silnou politiku, těmto požadavkům vzepře?
Neoslabená americká globální kultura
NEW YORK – Amanda Gormanová pozoruhodným přednesem své básně „The Hill We Climb“ při inauguraci amerického prezidenta Joea Bidena dojala miliony.
Pro předního holandského nakladatele to byl dostatečný důvod pověřit tamní význačnou spisovatelku přípravou překladu.
Volba Marieke Lucas Rijneveld, autorky románů oceněné Mezinárodní Bookerovou cenou, která je běloška a označuje se za nebinární, vyvolala ale v Nizozemsku okamžitý nesouhlas černošských aktivistů.
Požadovali, aby Afroameričanku Gormanovou překládal člověk černošského původu.
Výběr bělošské překladatelky způsobil jednomu z protestujících „bolest“.
Rijneveld od záměru odstoupila.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Na druhém konci světa, v Japonsku, místní stoupenci americké krajně pravicové konspirační teorie QAnon zatím přidávají své vlastní praštěné výmysly ke sdílené víře, že Donald Trump byl oloupen o prezidentství.
Japonští přívrženci QAnon jsou přesvědčeni, že Japonsko ze zákulisí ovládají zlovolní cizinci a že císařská rodina může za všechno od atomové bomby po pustošivé zemětřesení roku 2011.
Jestli to ještě není dost hodné podivu, jedna skupina japonských ctitelů QAnon zbožňuje zostuzeného bývalého amerického armádního generála Michaela Flynna.
Vliv americké kultury zůstává v tom lepším i horším stejně silný jako dřív.
Přinejmenším v tomto ohledu jsou zprávy o americkém úpadku značně zveličené.
Přes vzestup Číny, ohromné bohatství Evropské unie a trapný spektákl Trumpova prezidentství lidé po celém světě při hledání kulturních a politických podnětů stále vzhlížejí k Americe.
Bývali to pravicově smýšlející lidé, kdo se amerického kulturního vlivu nejvíc obával.
Předváleční kulturní konzervativci v Evropě a Japonsku zavrhovali vulgaritu americké komerce, nezakořeněnost tamní multirasové přistěhovalecké společnosti a bujný liberalismus politických institucí.
Americký vzor byl hrozbou pro společenský řád, etnickou homogenitu a vysokou kulturu.
Samozřejmě, politické extrémy našly společnou řeč.
Krajní levice zavrhovala celosvětový dosah americké kapitalistické kultury – „Coca-Colonizaci“ – stejnou měrou.
Vedle Coca-Coly je vskutku celá léta jedním z nejúspěšnějších amerických vývozních artiklů právě protestní kultura.
Ostatně inspirací francouzské revoluce byla revoluce americká.
V 60. letech 20. století studenti po celém světě demonstrovali proti „americkému imperialismu“ a válce ve Vietnamu, leč šli ve stopách univerzitních studentů z Kalifornie a New Yorku.
Poslouchali americké protestsongy.
A občas, jako v případě řeckého lídra Andrease Papandrea, protiameričtí politici pochytili své ideje na amerických univerzitách.
Hlavním půvabem Spojených států, navzdory mnoha jejich institucionálním nedostatkům, historii rasismu a křečím morální hysterie, je příslib větší svobody: ekonomické, politické, umělecké a sexuální.
Právě proto si často levicoví uprchlíci z nacistického Německa ve 30. a 40. letech zvolili přesun do USA, kdežto ti konzervativnější se raději usazovali v Británii.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Otázkou dnes je, jestli současná vlna amerického vlivu slibuje více svobody, anebo méně.
Někdo by mohl tvrdit, že „kritická rasová teorie“ a genderová politika, které v současnosti čeří americké univerzitní kampusy a liberální média, prostor svobody rozšiřují, zejména pro sexuální a rasové menšiny.
To však má z velké části kořeny v příznačných traumatech amerických dějin, stejně jako se naléhání na veřejné pokání váže k osobitě americkým náboženským tradicím.
Lze tyto aspekty americké kultury hladce promítnout do společností v jiných koutech světa?
Nesou americké posedlosti „identitou“ a „zastoupením“ tentýž význam v zemích se zcela odlišnými dějinami?
Proč musí Gormanové báseň přeložit do holandštiny osoba tmavé pleti?
Proč by se francouzské lyceum pojmenované po francouzské matematičce (Sophii Germainové) mělo přejmenovat po afroamerické aktivistce (Rose Parksové)?
Člověk si také může klást otázku, jestli naši svobodu rozšíří odstraňování knih klasických západních autorů z vyučování ve jménu sociální spravedlnosti a „dekolonizace“.
I to nepochybně utváří jistou formu protestní kultury.
V ideologické horlivosti rozněcující v Americe tolik aktivismu ohledně rasy, genderu a identity zaznívají však ozvěny lidových hnutí minulosti: puritanismu, kvazináboženského zápalu, duchovní nesnášenlivosti – krátce, opaku větší svobody.
Extremismus na levici je rozdmýcháván a vlastně zrcadlen na pravici.
Jestliže univerzity a liberální média v zemích mimo USA zaplavují vlny „bdělé kultury“, totéž se děje s často děsivějšími důsledky pravicového šílenství, totiž toho, co historik Richard Hofstadter proslule nazval „paranoidním stylem v americké politice“.
Příklad Trumpa a jeho neliberální, protiimigrační a otevřeně rasistické rétoriky už inspiroval řadu autoritářských politiků vynořujících se z okrajů kdysi robustně liberálních demokracií.
Růst hnutí QAnon v Japonsku je nejzřetelnějším případem pronikání amerického paranoidního stylu do zámoří.
Člověk se může – a snad by měl – přiklonit k optimistickému názoru, že morální panika v USA odezní a znovu převládne rozum.
Možná že Bidenova éra otupí hroty trumpismu a snášenlivosti, pro niž byl americký duchovní život často obdivován, se vrátí krev do žil.
Dokonce by k tomu mohlo dojít, zatímco v jiných zemích budou dál běsnit nezdravé důsledky amerického vlivu.
V zájmu Ameriky a světa lze jen doufat, že k tomu dojde brzy.
USA vyvážejí obezitu
CAMBRIDGE – Jak se administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa v obchodních jednáních rozmachuje ostrými lokty a systematicky ruší předpisy zavedené prezidentem Barackem Obamou, jednou z obětí budou patrně snahy bojovat proti celosvětové epidemii obezity.
Ponechá-li se rychle stoupající míra obezity bezuzdně růst, mohla by zbrzdit, ba dokonce zvrátit dramatická zlepšení v oblasti zdraví a očekávané délky života, jimž se velká část světa těší několik posledních desetiletí.
Vnucováním své stravovací kultury zemím jako Mexiko a Kanada navíc Spojené státy problém ještě zhoršují.
Jedním z paradoxů moderního globálního kapitalismu je, že zatímco víc než 800 milionů lidí na světě trpí nedostatkem jídla, zhruba 700 milionů lidí (včetně 100 milionů dětí) trpí obezitou.
Samozřejmě že tyto dva jevy nemají nutně přímou souvislost.
Ke značné části světového hladovění dochází v zemích sužovaných domácími sváry či závažnými poruchami funkčnosti vlády.
Důsledky epidemie obezity jsou však mnohem širší, neboť postihují vyspělé ekonomiky a většinu rozvíjejících se trhů.
Existuje sice určitá souvislost mezi obezitou a chudobou uvnitř jednotlivých zemí, je však pozoruhodné, že k nejvyšším na světě se řadí míry obezity v bohatých zemích, jako jsou Spojené státy, Velká Británie a Kanada.
Centra USA pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) nedávno odhadla, že obezitou (definovanou jako index tělesné hmotnosti přes 30) trpí ohromujících 40 % všech Američanů, přičemž tento údaj zahrnuje 20,6 % dospívajících (12-19 let).
Průměrná hmotnost americké ženy je dnes podle CDC vyšší než průměrná hmotnost amerického muže v roce 1960 (75 kilogramů).
V roce 1960 průměrná Američanka vážila 63,5 kilogramu, zatímco průměrná hmotnost amerického muže dnes činí 88,5 kilogramu.
(Ve stejném období se průměrná výška Američanů zvýšila jen o 2,5 centimetru.)
K takovému vývoji dochází po celém světě, míry obezity strmě rostou v Evropě, Latinské Americe, a dokonce v Číně.
Odhadnout dlouhodobé zdravotní následky je sice obtížné, ale existuje dostatek důkazů, že obezita významně přispívá k vyššímu výskytu diabetu II. typu, infarktu a některých typů rakoviny.
Náklady na zdravotní péči jsou ohromující, podle odhadů kolem 200 miliard dolarů ročně jen v samotných USA.
A jelikož celosvětově rostoucí obezita dětí předznamenává výrazně větší zdravotní problémy budoucí dospělé populace, náklady pravděpodobně citelně porostou.
Příčiny obezity jsou rozmanité a spletité.
Narůstajících soubor důkazů nicméně naznačuje, že jádrem problému je kultura zdůrazňující zpracované potraviny a obecně sedavý způsob života.
Na rozvíjejících se trzích je dalším důležitým faktorem rychlá urbanizace, jakož i touha napodobit západní životní styl.
Mnohé vlády zahájily iniciativy usilující o zlepšení výživové osvěty.
Bohužel průmyslová reklama tyto snahy obvykle zastíní, stejně jako úsilí amerických podnikatelských lobbistů vnutit zbytku světa zpracované potraviny a rychlé občerstvení.
Stěží lze přehlédnout, že míra obezity dospělých v Mexiku strmě stoupá od přijetí Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) v roce 1993.
Tento vývoj má sice mnoho příčin, ale významný podíl mají přímé zahraniční investice v odvětví zpracovaných potravin a prudký nárůst reklamy.
Spotřeba slazených nápojů se v Mexiku v letech 1993 až 2014 téměř ztrojnásobila a nová daň ze slazených nápojů od té doby poptávku jen mírně ztlumila.
Druhý partner NAFTA, Kanada, rovněž zažil vzestup obezity, částečně proto, že dovoz z USA vedl k prudkému poklesu ceny fruktózy.
Veřejné regulační orgány bohužel dosud jen velice pomalu přistupují k pokusům o zvrácení těchto trendů, například pomáhají vzdělávat veřejnost v oblasti vědy o výživě.
Už příliš dlouho zase většina vlád zaměřuje osvětu usilující o potlačování obezity na mechanickou regulaci příjmu kalorií, aniž by braly v úvahu, že různé potraviny mají výrazně odlišné účinky na chuť k jídlu (jak ve své skvělé nové knize Always Hungry zdůrazňuje David Ludwig, profesor lékařské fakulty na Harvardu).
Skeptici snad namítnou, že výživová doporučení působí dojmem neustálých zvratů, při nichž se loňský stravovací hřích stává letošní superpotravinou a naopak.
Na tom je sice něco pravdy, ale je faktem, že výzkum výživy učinil v posledních desetiletích významný pokrok.
Kromě osvěty má vláda k dispozici ještě další nástroje k ovlivnění stravovacích návyků lidí.
Může a měla by přísněji omezit reklamu zaměřenou na děti, jak už učinily Británie, Francie a několik dalších zemí; obezita v raných letech může vyústit v celoživotní problémy.
Dále jsme Ludwig, Dariush Mozaffarian z Tuftsovy univerzity a já navrhli zavedení daně ze zpracovaných potravin, charakterem velice podobné zdanění tabáku.
Výnosy daně by bylo možné využít k subvencím do zdravějších alternativ.
Je možná fantazírováním očekávat, že současná americká administrativa bude uvažovat o jakékoli strategii proti obezitě, dokud má stále plné ruce práce s demontáží politik Obamy éra.
Právě proto je o důvod víc, aby se země uzavírající nové obchodní dohody se Spojenými státy (například Británie po brexitu nebo Kanada po NAFTA) měly na pozoru před ustanoveními, které by jim v boji proti obezitě svazovaly ruce.
Finanční regulace podle hesla „Amerika na prvním místě“?
LONDÝN – Zatímco americký prezident Trump se pere se snahou zaplnit svou administrativu sympatizanty, kteří pomohou převést tweety v politiku, pokračuje exodus Obamou jmenovaných osob z federální vlády a dalších agentur.
Nahlíženo prizmatem finančního světa, k nejvýznamnějším patřil odchod Daniela Tarulla, guvernéra centrální banky, který v posledních sedmi letech řídil práci Federálního rezervního systému v oblasti finanční regulace.
Bylo by přehnané říct, že Tarullo je v bankovních kruzích všeobecně oblíbený.
Stál v čele bitvy za obhájení mnohem vyšších kapitálových podílů, ve Spojených státech i jinde.
Byl tvrdošíjným vyjednavačem, s dobře vyvinutým instinktem k odhalování jednostranné argumentace finančních firem.
V Evropě však nad jeho rezignací skanou krokodýlí slzy.
Evropské banky, ba dokonce i tamní regulatorní orgány se obávaly jeho nadšené obhajoby ještě přísnějších pravidel v dohodě Basel 3,5 (či Basel 4, jak jí bankéři rádi říkají), která by v případě realizace v podobě preferované USA vyžadovala další podstatné nárůsty kapitálu především u evropských bank.
V jeho nepřítomnosti je osud těchto návrhů nejistý.
Tarullo ale působil také jako nadšený propagátor mezinárodní regulatorní spolupráce, což dokládá počet kilometrů, které nalétal.
Několik let předsedal málo známému, ale důležitému Stálému výboru pro dohledovou a regulatorní spolupráci při Radě pro finanční stabilitu (FSB).
Nikdy nebylo pochyb o jeho odhodlání spolupracovat s kolegy v mezinárodních orgánech, jako jsou FSB a Basilejský výbor pro bankovní dohled, s cílem dospět ke globálním regulatorním dohodám, jež bankám umožní soupeřit na rovném hřišti.
U části těch, kdo Tarulla v minulosti nejhlasitěji kritizovali, už jeho odchod vyvolává obavy.
Kdo jej nahradí?
Doddův-Frankův zákon z roku 2010 vytvořil v Radě Federálního rezervního systému post místopředsedy, doposud nikdy neobsazený, který má řídit práci Fedu v oblasti regulace.
Bude dosazená osoba, již teď Trump musí jmenovat, stejně oddaná mezinárodnímu přístupu jako Tarullo?
Anebo jejím hlavním úkolem bude vystavět regulatorní zeď na ochranu amerických bank před globálními pravidly?
Odpovědi na tyto otázky dosud neznáme, přesto pozorovatele Fedu znepokojil dopis, jejž 31. ledna napsal předsedkyni Fedu Janet Yellenové poslanec Patrick McHenry, místopředseda sněmovní Komise pro finanční služby.
McHenry si nebral servítky. „Vzdor zřetelnému sdělení prezidenta Donalda Trumpa, že v mezinárodních vyjednáváních považuje za prioritu americký zájem,“ napsal McHenry, „se zdá, že Federální rezervní systém nadále vyjednává o mezinárodních regulatorních standardech pro finanční instituce s globálními byrokraty v cizích zemích, bez transparentnosti, zodpovědnosti či pravomoci k takovému postupu.
To je nepřijatelné.“
Yellenová ve své odpovědi z 10. února McHenryho argumenty rázně vyvrátila.
Poukázala na to, že Fed ve skutečnosti má potřebnou pravomoc, že basilejské dohody nejsou závazné a v každém případě „silné regulatorní standardy upevňují stabilitu finanční soustavy USA“ a posilují konkurenční schopnost finančních firem.
Tím ale příběh nekončí.
Bojové linie jsou vymezeny a McHenryho dopis prozrazuje argumenty, jež v Kongresu použijí někteří prezidentovi blízcí republikáni.
Ve Washingtonu se vždy vyskytoval myšlenkový proud, jemuž se zaplétání země do vazeb s cizinou nelíbí, nejen v této oblasti.
Yellenové argumenty jsou sice správné, ale pravomoc účastnit se mezinárodních vyjednávání nezavazuje Fed k aktivitě v tomto směru a nově jmenovaný funkcionář by mohl tvrdit, že by ji vyvíjet neměl.
Takový zvrat by uvnitř Fedu vyvolal pnutí a není jasné, co by udělal FSB nebo i s Basilejským výborem.
V raných dnech Banky pro mezinárodní platby (v níž sídlí sekretariát Basilejského výboru) ve 30. letech 20. století americká vláda odmítla ve správní radě převzít místo a USA zastupovala společnost JP Morgan.
Je poněkud náročné si představit, že by dnes takové uspořádání mohlo dobře fungovat.
V Evropě mají tyto otázky víc než jen pomíjivý význam.
Evropské směrnice o kapitálové přiměřenosti obvykle transponují basilejské dohody do práva EU.
Pokud se basilejský proces zadrhne, bude mnohem těžší dosahovat transatlantických dohod, které jsou zásadní oporou západních kapitálových trhů.
Další komplikace vyvstává z brexitu.
Nedojde-li ke zvláštní dohodě mezi EU27 a Spojeným královstvím, britští a unijní regulátoři se budou scházet v Basileji, nikoli v Evropském orgánu pro bankovnictví.
Stane-li se Basilej diskusním klubem bez schopnosti určovat pevné standardy, rozlomí se další oko v řetězu a pro Británii bude těžší obhájit, že když londýnské banky plní mezinárodní standardy, mělo by se jim v EU dostávat rovného zacházení.
Zatímco centrální bankéři dávají sbohem ďáblu, kterého znají, finanční regulace vstupuje do období značné nejistoty – a značné nervozity mezi tvůrci politik během čekání na prohlášení z Mar-a-Lago.
Kolem plaveckého bazénu ani při rozhovorech u golfu nebyl sice doposud spatřen žádný pravděpodobný kandidát do Rady Federálního rezervního systému, ale rozhodnutí nemůže být daleko.
Nic nelze považovat za jisté.
Finanční svět kolektivně tají dech.
Proč mileniálové odmítnou Trumpa
NEW YORK – Klíčová zlomová linie ve Spojených státech nevede mezi stranami či státy, nýbrž mezi generacemi.
Takzvaní „mileniálové“ (tedy lidé ve věku 18-35 let) masivně hlasovali proti Donaldu Trumpovi a budou představovat páteř odporu proti jeho politice.
Starší Američané jsou rozpolcení, avšak Trumpova voličská základna se nachází mezi lidmi ve věku nad 45 let.
Mladší voliči v jedné otázce za druhou Trumpa odmítnou, protože v něm vidí politika minulosti, nikoliv budoucnosti.
Samozřejmě se jedná o průměrná čísla, nikoliv absolutní.
Přesto potvrzují generační rozkol.
Podle průzkumů prováděných před hlasovacími místnostmi získal Trump 53% hlasů voličů ve věku 45 a více let, 42% hlasů lidí ve věku 30-44 let a jen 37% hlasů voličů v rozmezí 18-29 let.
V průzkumu z roku 2014 se za liberály označilo 31% mileniálů, oproti 21% takzvaných „baby boomers“ (lidí ve věku 50-68 let) a pouhým 18% příslušníků „tiché generace“ (69 a více let).
Pointa netkví v tom, že se z dnešních mladých liberálů stanou postupem času konzervativci.
Generace mileniálů je obecně mnohem liberálnější, než byli v mladším věku příslušníci baby boomers a tiché generace.
Navíc jsou mileniálové rozhodně méně stranicky vyhranění a podpoří toho politika, který se bude zabývat jejich hodnotami a potřebami, včetně uchazečů z třetích stran.
V politickém vnímání starých a mladých existují nejméně tři velké rozdíly.
Za prvé jsou mladí lidé sociálně liberálnější než starší generace.
Rostoucí rasová, náboženská a sexuální pluralita Ameriky pro ně není ničím světoborným.
Rozmanitá společnost složená z bělochů, Afroameričanů, Hispánců, Asiatů, domorodých etnik a přistěhovalců je přesně tou zemí, kterou znají odjakživa – nepředstavuje pro ně dramatickou změnu oproti dřívějšku.
Akceptují také sexuální a genderové kategorie – lesby, gaye, transsexuály, bisexuály, intersexuály, pansexuály a další –, které byly pro (Trumpovu) generaci jejich prarodičů v podstatě tabu, popřípadě neznámé.
Za druhé čelí mladí lidé bezpříkladným ekonomickým výzvám spojeným s informační revolucí.
Na trh práce vstupují v době, kdy se tržní výnosy rychle přesouvají od práce směrem ke kapitálu (roboti, umělá inteligence a chytré stroje obecně).
Starší bohatí lidé se naproti tomu těší z boomu akciového trhu, který tatáž technologická revoluce vyvolala.
Trump nabízí škrty podnikových daní a daní z nemovitosti, z nichž by měli další prospěch starší bohatí lidé (kteří mají silné zastoupení v Trumpově kabinetu), a to za cenu vyšších rozpočtových schodků, jež dále zatíží mladé lidi.
Ti přitom potřebují přesně opačnou politiku: vyšší zdanění bohatství starší generace za účelem financování postsekundárního vzdělávání, pracovního výcviku, infrastruktury obnovitelných energií a dalších investic do budoucnosti Ameriky.
Za třetí si mladí lidé v porovnání se svými rodiči a prarodiči mnohem více uvědomují klimatické změny a jejich rizika.
Zatímco Trump láká starší generaci na poslední flirt s fosilními palivy, mladí lidé nechtějí o něčem takovém ani slyšet.
Přejí si čistou energii a budou bojovat proti ničení zeměkoule, kterou jednoho dne zdědí oni i jejich děti.
Generační rozkol v otázce globálního oteplování je částečně způsobený ryzí neznalostí klimatických změn a jejich příčin na straně mnoha starších Američanů.
Ti se o klimatických změnách ve škole neučili.
Nikdo je nikdy nezasvětil do základních principů vzniku skleníkových plynů.
Proto jsou ochotni upřednostnit své krátkodobé finanční zájmy před odvracením strašlivých hrozeb pro generaci jejich vnoučat.
V průzkumu provedeném v červnu 2015 uvedlo 60% respondentů ve věku 18-29 let, že globální oteplování způsobuje lidská činnost, oproti pouhým 31% lidí ve věku 65 a více let.
Průzkum zveřejněný letos v lednu zase zjistil, že 38% amerických respondentů ve věku 65 a více let upřednostňuje rozšíření těžby fosilních paliv před obnovitelnou energií, oproti pouhým 19% respondentů ve věkové skupině 18-29 let.
Trumpova hospodářská politika je této starší a bělejší Americe narozené v USA šitá na míru.
Trump upřednostňuje daňové škrty pro starší bohaté občany, které by zatížily mladé lidi vyšším dluhem.
K převisu studentských dluhů ve výši bilionu dolarů je netečný.
Opakuje debatu z 90. let, jejímž tématem byly NAFTA a volný obchod, místo aby se postavil čelem k mnohem důležitějšímu ohrožení pracovních míst v 21. století, které představují robotika a umělá inteligence.
A je posedlý snahou ždímat ještě pár dalších let zisky z amerického uhlí, ropy a plynu, a to i za cenu budoucí ekologické katastrofy.
Leckdo by mohl Trumpovy zpozdilé názory připsat jeho věku.
V 70 letech je Trump nejstarším člověkem, který se kdy stal prezidentem USA (Ronald Reagan byl o něco málo mladší, když v roce 1981 nastupoval do úřadu).
Věk však může být jen sotva jediným nebo i hlavním faktorem.
Berniemu Sandersovi, člověku s jednoznačně nejsvěžejším duchem ze všech loňských prezidentských kandidátů a hrdinovi voličů z řad mileniálů, je 75 let.
A mladí lidé jsou okouzlení osmdesátiletým papežem Františkem, protože ten zasazuje jejich obavy – ať už je to strach z chudoby, potíže se zaměstnáním nebo zranitelnost vůči globálnímu oteplování – do morálního rámce, místo aby je zlehčoval se zabedněným cynismem Trumpa a jemu podobných.
Hlavním problémem zde není chronologický věk, nýbrž myšlenkové založení a politická orientace.
Trump má ze všech prezidentů, co paměť sahá, nejkratší časový obzor (a schopnost udržet pozornost).
Navíc je totálně odtržený od skutečných problémů, s nimiž se mladá generace potýká: nových technologií, měnících se trhů práce a ubíjejících studentských půjček.
Obchodní válka s Mexikem a Čínou nebo tragicky pomýlený zákaz pro muslimské migranty jen těžko naplní skutečné potřeby těchto lidí.
Trumpův politický úspěch není bodem zvratu, nýbrž odchylkou.
V americké politice budou už brzy dominovat dnešní mileniálové orientovaní na budoucnost.
Amerika se stane multietnickou, společensky liberální a klimaticky uvědomělou zemí, která bude mnohem spravedlivěji sdílet ekonomické přínosy nových technologií.
Až příliš mnoho pozorovatelů se dodnes upíná na tradiční stranické štěpení v americkém Kongresu a opomíjí hlubší demografické změny, které budou zanedlouho rozhodující.
Sanders téměř získal demokratickou nominaci (a ve volbách by byl pravděpodobně zvítězil) díky platformě, která silně oslovovala mileniály.
Jejich čas přichází – s největší pravděpodobností už s prezidentem, kterého podpoří v roce 2020.
Amerika se z učitele stává žákem
Cambridge – Jak se odvíjí velkolepá finanční krize Spojených států, člověk si může jen přát, kéž by američtí tvůrci politik dokázali naslouchat radám z rozvojových zemí alespoň z poloviny tak dobře, jako je dokáží udílet.
Američané si podle všeho neuvědomují, že kolaps jejich „horších než dobrých“ hypoték má až příliš mnoho společného s řadou dřívějších bankovních krizí v celém světě po roce 1945.
Špetka naděje je v tom, že ve světě kolem, zejména v zemích rozvíjejících se trhů, je řada mimořádně význačných činitelů, současných i bývalých, kteří už tuto inscenaci zhlédli.
Kdyby jen architekti amerických koncepcí poslouchali, mohli by získat představu o způsobu řešení finančních krizí od expertů, kteří je na vlastní kůži zažili a ve zdraví jimi prošli.
Paralela mezi dnešní krizí v USA a dřívějšími finančními krizemi naneštěstí není pouhou nadsázkou.
Kvalitativní paralely jsou zřejmé: banky využívající mimobilančních půjček k financování mimořádně rizikových spekulací, exotické nové finanční nástroje a přehnaná rozjařenost nad příslibem nových trhů.
Jsou tu ale i silné kvantitativní paralely.
Profesorka Carmen Reinhartová z University of Maryland a já jsme systematicky porovnali nástup americké krize rizikových hypoték s nástupy 19 nejhorších finančních krizí v průmyslovém světě za posledních 60 let.
Mezi ty patřily dramatické krize ve skandinávských zemích, Španělsku a Japonsku, vedle menších událostí, jako byla třeba americká krize stavebních spořitelen v 80. letech.
Prakticky na všech hlavních ukazatelích – včetně vystřelování cen akcií a nemovitostí, schodků obchodní bilance, vzedmutí zadluženosti státu i domácností a trajektorií růstu obvyklých před krizí – blikají Spojeným státům červená světla.
Jednoduše řečeno, prudce přibývající kapitálové toky do USA uměle stlačovaly úrokové sazby a nafukovaly ceny aktiv, což způsobilo uvolnění bankovních a regulačních standardů a nakonec zhroucení.
Když své finanční krachy v 90. letech a na počátku tisíciletí zažily Asie a Latinská Amerika, nechaly si poradit nejen od MMF, ale také od řady malých panelů složených z předních osobností zastupujících rozličná prostředí a zkušenosti.
USA by měly učinit totéž.
Šéf MMF, Francouz Dominique Strauss-Kahn, by snadno dokázal sestavit vynikající panel z libovolné škály zemí, jež dříve prošly krizí, mimo jiné z Mexika, Brazílie, Koreje, Turecka, Japonska a Švédska, nemluvě o Argentině, Rusku, Chile a mnoha dalších.
Ovšemže by panel MMF musel přehlížet současné pokrytectví Ameriky.
Ministerstvo financí USA v 90. letech Asii během její krize silně pobízelo, aby zpřísnila fiskální politiku.
Teď ale o sebe Kongres USA s prezidentem zakopávají ve snaze zavést neuvážený gigantický balík fiskálních pobídek, jejichž hlavním účinkem bude to, že příštímu prezidentovi sváží ruce při zjednodušování daňového zákoníku a uzavírání rozpočtového deficitu.
Američané neoblomně pověděli Japonsku, že jediným způsobem jak ozdravit tamní ekonomiku je vymýtit insolventní banky a regenerovat finanční soustavu schumpeterovskou „kreativní destrukcí“.
Dnes se zdá, že americké orgány jsou ochotné zvažovat jakékoli opatření, bez ohledu na jeho inflační vliv, jen aby zajistily, že nepadne žádný z významných domácích bankovních a investičních domů.
Zahraniční vlády si už léta stěžují na americké hedžové fondy a tvrdí, že jejich neprůhledné chování představuje nepřijatelná rizika pro stabilitu.
Mnozí američtí politici si teď stěžují na netransparentnost fondů svrchovaného majetku (velkých státních investorů, zejména z Asie a Středního východu), které získávají podíly v amerických aktivech představujících skutečnou trofej, například Citibank či Merrill Lynch.
Ve skutečnosti by větší zainteresovanost zemí jako Rusko a Čína na prosperitě ekonomiky USA vůbec nebyla špatná.
Ano, bylo by vhodné, aby MMF pro fondy svrchovaného majetku vyvinul dobrovolný kodex chování, ale ten by se neměl používat jako zbraň k prosazování finančního protekcionismu.
Už léta společně s mnoha dalšími žehrám na to, že vyspívající trhy potřebují větší zastoupení v globální finanční správě.
Tato věc dnes dalece přesahuje symboliku.
Americké hospodářství má potíže a není pravděpodobné, že odletující špony problémů se zastaví na hranicích USA.
Experti z vyspívajících trhů i odjinud mají k řešení finančních krizí mnoho co říct.
Amerika by měla začít poslouchat, než bude pozdě.
Skrytý dluh Ameriky
WASHINGTON, DC – Bývalý americký ministr financí Lawrence H.
Summers nedávno poznamenal, že „fiskální stimulace je jako droga, vůči níž se vytváří odolnost; k zachování konstantního růstu se dávky deficitů musí zvyšovat“.
Lidé jako Summers se schodků obávají, protože pochybují, že peníze, které si vláda půjčuje, se utrácejí tak, aby dlouhodobý růst HDP zvedly nad růst dluhu.
Pokud se složení výdajů nezmění, poměr zadlužení k HDP nadále poroste, což by věstilo katastrofu.
Jiní takové obavy nesdílejí.
Na politické levici nositel Nobelovy ceny Paul Krugman například tvrdí, že v „zemi, která vypadá jako Spojené státy, je dluhová krize principiálně nemožná“.
Na pravici John Tamny, editor časopisu Forbes pro politickou ekonomii, říká: „Nedejte na nekonečné řečnění o zkáze, na rozpočtových schodcích skutečně nezáleží.“
Avšak třebaže úsudky nad udržitelností amerického vládního dluhu se liší, obě strany přijímají běžné určování jeho výše jako přesné.
To je chyba – a možná katastrofální.
Rozpočtový úřad Kongresu (CBO) nedávno oznámil, že schodek federálního rozpočtu za prvních deset měsíců současného fiskálního roku byl o 116 miliard dolarů vyšší než za stejné období loni.
CBO teď odhaduje, že do roku 2020 roční deficit dosáhne bilionu dolarů.
To je znepokojující, leč neodráží to krutou pravdu.
Roční schodek téměř jistě překonal hranici bilionu dolarů už loni.
Abychom pochopili proč, představme si Ameriku jako dům s děravou střechou.
Kdybyste chtěli takový dům prodat zájemci, který by nákup financoval hypotékou, federální realitní právo by vyžadovalo, abyste si na dům nechali udělat cenový odhad, který by ukázal, že střecha potřebuje opravy.
Zanedbanou údržbu v takovém příběhu nelze přehlížet.
Zákon vyžaduje, abyste přiznali a uhradili skryté náklady na opravu střechy.
Jinak kupujícího okrádáte.
Pravda, na rozdíl od hypotéky, již máte v bilanci, údržbu střechy možná nepovažujete za běžná pasiva.
Jenže když ji odkládáte, neznamená to, že to zmizí.
Pořád je to reálný dluh – jen se nepromítá do účetnictví.
Federální vláda má také dluh, jenž není zaúčtován a o němž není často slyšet.
Jako dluh je zaúčtováno 15,6 bilionu dolarů, držených veřejností ve formě dluhopisů ministerstva financí USA.
Mezi dluhy, které nejsou zaúčtované, patří odložené výdaje na údržbu silnic, vodohospodářských soustav a 54 560 konstrukčně narušených mostů, jakož i na dosud nevybudované soustavy nízkouhlíkové energetiky nezbytné ke zmírnění katastrofálních účinků změny klimatu.
A to jsou jen dva obecné příklady.
Jak vysoký skrytý dluh USA tedy existuje?
Prozatím musíme spoléhat na hrubé odhady.
Třeba podle zprávy Americké společnosti stavebních inženýrů (ASCE) z roku 2016 by rekonstrukce rozpadající se americké infrastruktury vyšla na 5,2 bilionu dolarů.
Podle zprávy Mezinárodní energetické agentury (IEA) z roku 2014 a našich vlastních výpočtů založených na podílu USA na celosvětových emisích CO2 by přechod k systému čisté energie stál dalších 6,6 bilionu dolarů.
Dohromady se jedná o 11,8 bilionu dolarů inflačně neočištěných nezaúčtovaných závazků.
Jistěže, tyto dluhy nejsou výlučně federálními pasivy.
V minulosti za většinu infrastrukturních a klimatických výdajů zodpovídaly státní a místní orgány.
Vlády států USA, už teď zatížené více než třemi biliony dolarů komunálních dluhů, však drtí rozsah jejich závazků plynoucích z odložené údržby a až nedávno zdokumentovaných nákladů na zmírňování změny klimatu.
Jelikož však změna klimatu a infrastrukturní bezpečnost jsou spíš celostátní než lokální témata, zodpovědnost za tyto dluhy ve výši 11,8 bilionu dolarů v oblasti infrastruktury a životního prostředí nese v posledku federální vláda.
Právě ony jsou „děravou střechou“ USA.
Cifra z roku na rok stoupá, protože jak dál chátrají mosty, náklady na jejich opravy rostou, a jak se zvedají hladiny moří, šplhají teploty a lesní požáry jsou čím dál horší, zmírňování škod vyjde dráž.
Ostatně ASCE svůj odhad chybějících amerických ročních investic do infrastruktury zvýšila v letech 2012 až 2016 o 221 miliard dolarů – zhruba 55 miliard dolarů ročně.
IEA zase v letech 2012 až 2014 zvýšila odhadované náklady na přechod k systému čisté energie o zhruba 270 miliard dolarů ročně.
Dohromady inflačně očištěný nezaúčtovaný schodek dosáhl 345 miliard dolarů – jen v důsledku odkládání potřebných výdajů do infrastruktury a klimatického zmírňování.
Federální schodek USA v roce 2017 činil 665 miliard dolarů, uvažujeme-li částku, o niž se zvýšil dluh, který se promítá do účetnictví.
Kdybychom započetli dluh související s infrastrukturou a klimatem, který se neúčtuje, úhrnný schodek za rok 2017 by přesáhl bilion dolarů.
Ano, jsou to jen hrubé propočty, ale ukazují na naléhavou otázku: Proč USA nepočítají své skryté dluhy?
Stručná odpověď zní, že to nevyžaduje zákon.
Federální „dluhový limit“ nebyl nikdy pevnou konstrukcí a pod tlakem se stal houbovitým „závěsným stropem“, který vládě umožňuje půjčit si, kolik chce.
Současně se kongresové pravidlo, které mělo zákazem nárůstů schodku přes 1,5 bilionu dolarů během desetileté lhůty zajistit fiskální zodpovědnost, stalo účetním trikem jak se vyhnout zodpovědnosti za období od 11. roku.
Jenže tak jako okrádáme kupce domu, když mu zatajíme děravou střechu a neuhradíme ji, okrádáme budoucí generace Američanů, když přehlížíme úplný rozsah vládních závazků.
Dokud se nebudou počítat všechny dluhy, nedokážeme ani začít zjišťovat, zda mají fiskální politiky pozitivní či negativní účinky na budoucí růst.
Americká druhá šance s Indií
NEW YORK – Červnová návštěva indického premiéra Nárendry Módího ve Washingtonu si mimo Indii získala jen malou veřejnou pozornost.
Přesto ji diplomaté a vojenští činitelé v Asii i jinde bezpochyby bedlivě sledovali.
Měli pro to dobrý důvod: sbližování dvou nejlidnatějších světových demokracií by mohlo utvářet budoucnost celého světa.
Stojí za zmínku, že Módí ve svém projevu v americkém Kongresu hned patnáctkrát použil slovo „partner“ nebo „partnerství“.
V oficiálním společném prohlášení obou vlád je Indie označena za „významného obranného partnera“ Spojených států, který se může ucházet o pokročilé technologie pro vojenské použití.
Vztah mezi Indií a USA se proměnil z chladné odtažitosti ve strategickou blízkost během jediné generace – což je na poměry geopolitiky rychlost blesku.
Faktory stojící za tímto posunem si zasluhují bližší pozornost, neboť mnohé z nich pravděpodobně semknou obě země ještě těsněji k sobě.
Významnou součástí bilaterálního sbližování byl konec studené války, protože eliminoval možnost pokračujícího spojenectví Indie se Sovětským svazem, jakož i důvody k tomu, aby se Indie stala nezúčastněným státem.
Druhým faktorem je Pákistán.
USA dlouho provozovaly vůči dvěma strategicky nejdůležitějším zemím v jižní Asii nestrannou politiku.
Nicméně během převážné části studené války byl Pákistán pokládán za spřátelenou zemi, zatímco Indie coby jeho největší protivník byla vnímána jako složitá.
Tento názor ještě zesílil, když se stal Pákistán klíčovým kanálem pro dodávky zbraní Afgháncům bojujícím proti sovětské okupaci své země.
Pouto mezi USA a Pákistánem však zesláblo, když se sovětské jednotky v roce 1989 z Afghánistánu stáhly.
Vztahy dále utrpěly poté, co Pákistán vyvinul jaderné zbraně, poskytl útočiště a podporu Talibanu a byl ochoten projevit pohostinnost vůči některým nejnebezpečnějším teroristům světa včetně Usámy bin Ládina.
V důsledku toho přestal americké vazby na Indii omezovat strach z komplikací v Pákistánu.
Zlepšení vztahů mezi Indií a USA oživuje také Čína.
Motivace je přitom mnohem zásadnější než prostý fakt, že Indie a Čína mají stále nevyřešené hraniční spory.
Vzestup Číny vytvořil silné pobídky pro země, které mají zájmy v Asii, zintenzivnit spolupráci s USA i se sebou navzájem, aby dokázaly čelit politické, vojenské a ekonomické moci Číny.
Rovněž domácí politika má na vývoji vztahů významný podíl – na obou stranách.
Úpadek indické Kongresové strany snížil vliv politické síly, která je nejvíce spojovaná s udržováním odstupu od Spojených států.
V USA dnes navíc žijí více než tři miliony Američanů indického původu a stejně jako mnoho jiných přistěhovaleckých populací jsou také Indové stále prominentnější a mocnější.
Podpora těsnějších vztahů s Indií se stala vzácným případem zahraničně-politické shody obou hlavních amerických stran a lze očekávat její pokračování bez ohledu na to, která z nich ovládne po listopadových volbách Bílý dům či Kongres.
Průlom v bilaterálních vztazích nastal před deseti lety, kdy USA zrušily sankce zavedené v reakci na indický program jaderných zbraní a poté podepsaly dohodu, jež vydláždila cestu k americké účasti na civilním jaderném programu země.
Indie je na rozdíl od Pákistánu a Severní Koreje pokládána za zodpovědnou jadernou mocnost a USA dnes podporují její členství v různých uskupeních, které mají bránit dalšímu šíření štěpných materiálů a jaderných zbraní.
Spolu s indickou ekonomikou sílí také hospodářské styky.
Objem bilaterálního obchodu vzrostl na více než 100 miliard dolarů ročně.
Návštěvy vysoce postavených činitelů začaly být běžným jevem.
Těsnější hospodářské vazby a rozsáhlá spolupráce v oblasti čisté energie mají vysokou prioritu.
Předpovídat lze rovněž posílení spolupráce mezi vojenskými a zpravodajskými složkami obou zemí.
Společné úsilí udržet Indický oceán otevřený a bezpečný je už koneckonců realitou.
USA a Indie nemusí být formálními spojenci, aby měl jejich vztah kýžený efekt na strategické kalkulace Číny.
Samozřejmě přetrvávají i problémy.
Indickou ekonomiku dál brzdí byrokracie, korupce a špatná infrastruktura.
Indičtí představitelé si také musí dávat pozor, aby neudělali nebo neřekli něco, čím by proti sobě poštvali početnou muslimskou menšinu v zemi.
A stále musí dbát na to, aby úzké vztahy s USA nebyly politikou jediného premiéra či jediné strany.
To znamená, že musí plně zapojit Kongresovou stranu a překonat odpor kariérních úředníků vůči novému myšlení a jednání.
Je těžké nespatřovat v tom všem určitou ironii.
V prvních letech studené války před více než padesáti lety vnímali mnozí lidé ve Washingtonu Indii jako potenciální model nekomunistického politického a hospodářského rozvoje.
Věci z mnoha důvodů dopadly jinak: Indie se stala ekonomicky etatistickou, načas politicky autoritářskou a geopoliticky bližší SSSR, než se americkým činitelům líbilo.
Dnes však z Indie roste úspěšný příklad tržně orientované demokracie s úzkými vazbami na USA.
Druhé šance jsou v životě vzácné, ale Indie i USA ji možná právě dostávají.
Amerika a její voodoo politika lidských práv na Haiti
IDB, která je největší regionální rozvojovou bankou na světě, působí v Latinské Americe a Karibiku a jejím proklamovaným cílem je „napomáhat k urychlení hospodářského a sociálního rozvoje“.
Její počínání na Haiti však tyto cíle značně podkopalo.
Půjčky IDB ve výši zhruba 54 milionů dolarů, určené na zlepšení vodní infrastruktury na Haiti, kde je voda bez nadsázky nejhorší na světě, nabízely osvědčenou cestu k prevenci smrtelných onemocnění přenášených vodou.
Původně měly pomoci naplňovat právo na vodu v nejzbídačelejší zemi západní polokoule, avšak nakonec se tyto půjčky i životy, které měly zachránit, staly jen pěšci v promyšlené politické mocenské hře.
V roce 2001 američtí činitelé pohrozili, že využijí svého vlivu a zastaví tok již dříve schválených prostředků IDB, pokud se majoritní politická strana na Haiti nepodvolí politickému požadavku přijmout určité konkrétní rozdělení křesel v haitské volební komisi.
Krátce poté IDB a její členové nezačali na příkaz z USA vyplácet půjčky podle původního plánu a místo toho učinili bezpříkladný krok: implicitně podmínili uvolnění prostředků splněním požadavků na určité politické kroky ze strany Haiti.
Takové počínání bylo porušením charty IDB, která bance a jejím členům přísně zakazuje vměšovat se do vnitřních politických záležitostí členských států.
Z vnitřní e-mailové komunikace vyplývá, že právní poradce USA v IDB naznačil americkému ministerstvu financí, že půjčkám sice nebrání žádné legitimní technické překážky, avšak USA mohou jejich vyplácení efektivně zablokovat tím, že celý proces „zpomalí“.
Kdyby například požadovaly další posouzení půjček, Haiti by muselo provést plánované platby dříve, než by mu byly prostředky vůbec přiděleny. „Není to sice ‚neprůstřelný‘ způsob, jak platby IDB zastavit,“ napsal poradce, „avšak rozhodně znamená několik dalších balvanů v cestě.“
V roce 2001 tehdejší velvyslanec USA na Haiti Dean Curran veřejně a otevřeně spojil zadržování půjček IDB s požadavkem, aby politické strany na Haiti dosáhly kompromisu, který si Amerika přeje.
Tato taktika zabrala.
Haiti se ocitlo bez prostředků, které pro ně již byly vyčleněny a očekávalo je, a nedokázalo hradit splátky, což v IDB nastartovalo proces, který bance znemožnil uvolnit další půjčky.
V následujících letech uplatnily USA další zdržovací taktiku, když ve spolupráci s IDB „posouvaly branku“ pokaždé, co se zdálo, že Haiti jejich požadavky plní.
Výsledky byly zničující.
Město Port-de-Paix, které IDB kvůli mimořádně žalostné situaci s vodou vybrala před deseti lety jako lokalitu prvního projektu, se stále nedočkalo realizace jakéhokoliv vodního projektu.
Studie provedená organizacemi Zanmi Lasanté, Partners In Health, Pamětní centrum Roberta F.
Kennedyho za lidská práva a Centrum pro lidská práva a globální spravedlnost při Newyorské univerzitě neobjevila ve městě jediný fungující veřejný vodní zdroj.
Vědci zjistili, že tři čtvrtiny vodních zdrojů ve městě obsahují vysoké koncentrace koliformních bakterií, které jsou klíčovým ukazatelem kontaminace výkaly.
Děsivých 15% domácností pak vykazovalo příznaky, které pravděpodobně souvisejí s tyfem.
Pokud se USA a další členské státy připojí k IDB a přijmou zodpovědnost za zlepšení podmínek v Severní i Jižní Americe, nemohou poté využívat svého členství k podkopávání základních práv lidí, jimž údajně slouží, jen proto, aby prosazovaly vlastní politickou agendu.
IDB a americká vláda musí přijmout zodpovědnost za své počínání a zavést do praxe nezbytné transparentní mechanismy, aby zajistily, že se podobné zneužívání nebude opakovat.
Kongresová šetření a výroční hodnocení ministerstva financí ze strany Úřadu pro vládní zodpovědnost by mohly zajistit nadhled potřebný k zamezení budoucího politického zneužívání IDB a jeho prostředků.
Haitský lid, ale i američtí daňoví poplatníci si zaslouží systém, který učiní ze stavu půjček IDB a projektů na Haiti veřejnou záležitost a zajistí, aby USA a členské státy IDB dodržovaly svůj závazek rozvoje a lidských práv.
Příprava na epidemii amerických insolvenčních řízení
PROVO/CAMBRIDGE – Dva američtí maloobchodní obři, Neiman Marcus a J.C. Penney, nedávno nedokázalizaplatit úrok ze svého dluhu.
Měli bychom očekávat, že jedna z firem nebo obě podají brzy insolvenční návrh, první vlaštovku v náporu úpadků amerických podniků zapříčiněných pandemií COVID-19.
A vzhledem k tomu, že většině amerických domácností v současnosti schází hotovost k úhradě nákladů za tři měsíce, bankrot vyhlásí také řada rodin a jednotlivců.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Zanedlouho by Spojené státy před sebou mohly mít trojitý problém milionů insolventních spotřebitelů, úpadků tisíců malých podniků a četných bankrotů velkých veřejně obchodovaných firem, přičemž by současně krachovala celá odvětví.
Historicky insolvenční návrhy v USA dosahovaly vrcholu několik měsíců po vzestupu nezaměstnanosti.
Nezaměstnanost v USA teď přitom stoupá bezprecedentním tempem, neboť v posledních šesti týdnech bylo podáno přes 30 milionů žádostí.
Pokud se v nadcházejících měsících uplatní historické vzorce, insolvenční vzedmutí by mohlo být největší, jaké justiční soustava USA doposud zažila.
[Graf]
Za běžných časů fungují bankroty dostatečně dobře a rychle, zejména u restrukturalizace velkých veřejných firem.
Nemohou ale fungovat správně a ekonomika utrpí, je-li systém přetížený a podniky uvíznou v soudních řízeních.
Pokud úpadků přibude tak jako po finanční krizi let 2008-10, pak na základě toho, jak dlouho trvá vypořádat každý případ, počítáme, že by americký insolvenční soudce muset pracovat bezmála 50 hodin týdně, aby se zvýšeným nápadem držel krok.
Jenže ekonomika se už teď smršťuje strměji než během finančního zhroucení roku 2008, takže se zdá věrohodné, že úpadků bude oproti roku 2010 přibývat dvojnásobným tempem.
I kdyby insolvenční návrh podalo nepatrných 0,9 % z 30 milionů nově nezaměstnaných, zatížení úpadkovými případy by překonalo vrchol z roku 2010.
Nikdo nemůže očekávat, že insolvenční soudci odpracují 100 hodin týdně.
Budou nuceni brát věci hopem a po soudní triáži některé případy zanedbávat.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Vládní podpora zavedená zákonem o pomoci, úlevách a ekonomickém zabezpečení v souvislosti s koronavirem (CARES) některým bezprostředně hrozícím úpadkům předejde.
Mnohé podniky přesto budou horkotěžko plnit povinnosti vůči věřitelům, zaměstnancům a dodavatelům.
A pak přece jen nedokážou splácet svůj dluh, tak jako Neiman Marcus, J.C. Penney a značná část ropného průmyslu.
Během krize let 2008-10 také bankrotů výrazně přibylo, přes podstatnou vládní ekonomickou pomoc.
Vzdor tomu, co si snad mnozí myslí, úpadek není umíráček, zejména pro veřejné obchodní společnosti s životaschopným podnikatelským základem.
Pro podniky, které dokážou vydělávat, neznamená úpadek uzavření a likvidaci.
S náležitými zdroji dokážou insolvenční soudci takové firmy velice efektivně restrukturalizovat na vitální, konkurenční společnosti.
Během posledních několika desetiletí prošla například většina amerických aerolinií restrukturalizací v úpadku a vyšly z toho v dobrém zdravotním stavu.
Vlastníkům malých podniků – řekněme zkrachovalým restauratérům – navíc úpadek umožňuje zbavit se dluhů a začít znovu.
Zachování efektivního postupu úpadkové soustavy je tedy důležité pro zdravotní stav ekonomiky USA.
Zavalené insolvenční soudy budou mít negativní zpětnou vazbu do ekonomiky.
V prvé řadě jsou u úpadků potřebné zvláštní postupy s cílem zaplatit stěžejním dodavatelům a někdy zaměstnancům.
Jsou-li soudy přehlcené, takové platby se zdrží, v důsledku čehož se poruchy systému proženou dodavatelskými řetězci.
Některá úpadková rozhodnutí je navíc nezbytné udělat téměř okamžitě, aby si podniky dokázaly získat a udržet dost hotovosti k výplatě příštích mezd.
Jeden z nás nedávno publikoval studii dokládající, že když jsou insolvenční soudy přetížené, řešení případů trvá déle, likviduje se příliš mnoho malých podniků a věřitelé z nesplacených dluhů vymohou méně.
Ještě horší je, že společnosti na pokraji úpadku budou za několik měsíců ode dneška předlužené a neschopné efektivně podnikat.
Předlužené firmy často odmítají nebo nedokážou realizovat ani dobré podnikatelské záměry, čímž dále snižují zaměstnanost a investice.
Takové předlužené podniky se teď v insolvenci mohou rychle restrukturalizovat.
Pokud však za šest měsíců od nynějška budou soudy přetížené, možné to nebude.
Jako by to všechno nestačilo, 65 % insolvenčních soudců v USA je starších 60 let.
Jelikož zdravotní ohledy související s koronavirem pobízejí k práci na dálku, budou upouštět od jednání v soudních síních, kde dlužníky a věřitele často přesvědčí ke kompromisu.
Jsou to sice temné vyhlídky, pokud se historické vzorce potvrdí a počet insolvenčních návrhů vyvrcholí několik měsíců po začátku recese, ale máme určitý čas jednat.
Pokud tentokrát počty úpadků vyletí rychleji, nemáme času nazbyt.
Kongres USA by měl zdvojnásobit počet dostupných insolvenčních soudců a podpůrného personálu.
Konkrétně by zákonodárci měli vytvořit nové, dočasné soudcovské pozice, převádět jiné federální soudce a přesouvat insolvenční soudce z méně zaneprázdněných míst tam, kde jich je nejvíc zapotřebí.
Jedná se o opatření s nízkými náklady a vysokými přínosy.
Někteří členové Kongresu by sice mohli váhat kvůli čím dál straničtější povaze soudcovských nominací, ale insolvenční soudce nejmenuje prezident, nýbrž soudci federálních odvolacích soudů a nevyžaduje se u nich souhlas senátu.
Partajničení by nemělo brzdit rozšíření kapacit insolvenčních soudů.
Musíme tuto kapacitu zpevnit v současnosti, právě tak jak si přejeme, kéž bychom před několika měsíci posílili kapacity naší zdravotnické soustavy pro zápas s COVID-19.
Nejlepším řešením hrozby přetížení insolvencemi je brzký konec zdravotnické krize a rychlé ekonomické oživení.
Na to ale nemůžeme sázet.
Běží nám teď lhůta, abychom pro byznys zabezpečili obdobu scházejících testů na přítomnost viru a plicních ventilátorů.
Neměli bychom opakovat chybu a příležitost promarnit.
Spojenectví pro mír
WASHINGTON, DC – Vyrůstal jsem ve stínu druhé světové války a na počátku studené války.
Práce mého otce v diplomatické službě mi dala příležitost vidět historii zblízka a pronikavě: nikdy nezapomenu, jak jsme procházeli po plážích Normandie, pouhých několik let poté, co bylo pohřbeno tolik mladých mužů, aby svět mohl žít svobodně, a na březích jsme stále viděli ohořelé trosky vyloďovacích člunů Higgins.
Stejně tak nikdy nezapomenu, jak prapodivný pocit jsem měl, když jsem na kole projížděl Braniborskou bránou ze Západního Berlína do Východního a viděl kontrast mezi lidmi žijícími ve svobodě a lidmi uvězněnými za železnou oponou.
Dnes, po všech těch letech, mi dochází, že tehdejší generace vůdců zvítězila nejen ve válce, ale i v míru.
Dokázali to společně.
Spojené státy a naši partneři spolupracovali na vytváření spojenectví, která přinesla prosperitu a stabilitu západní Evropě, Japonsku a Jižní Koreji.
Dřívější nepřátelé se stali novými spojenci a společně průkopnicky tvořili novou globální ekonomickou soustavu, která dala světu větší prosperitu.
A i když zuřila studená válka, lídři našli způsoby jak spolupracovat s cílem regulovat zbraně a předejít jaderné zkáze světa.
Zkrátka, vytvořením účinných a nepostradatelných mezinárodních institucí a strategických partnerství jsme nejen předešli další katastrofální válce, ale v posledku jsme ukončili studenou válku a zvýšili globální životní úrovně pro stamiliony lidí.
To je pozoruhodný příběh dvacátého století.
Otázkou teď je, jaký příběh napíše století jedenadvacáté.
Světový řád se dnes potýká s novými výzvami.
Spojence děsí ruská výbojnost.
Vlády i obyvatele po celém světě ohrožují extremisté zneužívající náboženství.
Technika urychluje posun rovnováhy moci mezi vládami a ovládanými, což plodí jak příležitosti k demokratické zodpovědnosti, tak překážky pro inkluzivní politiku.
Přešli jsme od světa, kde moc spočívala v hierarchiích, do světa, kde se zabydlela v sítích.
Státnické umění se teprve musí přizpůsobit.
Mezinárodní instituce a partnerství vzešlá z poválečných roků vyžadují údržbu a modernizaci.
V reakci na tyto otřesy někteří navrhují, že by se Amerika měla obrátit dovnitř.
To není nic nového.
Někteří totéž tvrdili po druhé světové válce.
Znovu to prohlašovali před 25 lety, po pádu Berlínské zdi.
Mýlili se tehdy – a mýlí se i teď.
Potřeba schopnosti vést nebyla nikdy větší a USA doposud ještě nikdy nebyly ve světě tak angažované.
Naše role v historicky první demokratické transformaci Afghánistánu nám všem připomíná, že poté, co jsme investovali tolik krve a bohatství, abychom Afgháncům pomohli k naději na úspěch v boji, má svět nemenší zodpovědnost za to, že tamním vůdcům pomůže uspět se správou země.
Víme, že ke zničení 100 % přiznaných syrských chemických zbraní by nedošlo bez přímé, aktivní diplomacie a naléhání; bez srovnatelného závazku v Sýrii neskončí ani nemravná a děsivá občanská válka.
I v Asii, kde americký prezident Barack Obama a čínský prezident Si Ťin-pching právě oznámili ambiciózní závazky usilující o potlačení změny klimatu, se nám tedy připomíná, čeho země pod skutečným vedením dokážou společně dosáhnout – a kolik opravdového vůdcovství je zapotřebí k uzavření úspěšné klimatické dohody příští rok v Paříži.
Svět se změnil a my se měníme s ním.
Největší hrozby už se neskrývají v liniích zanesených do map a aktéři nejsou přehledně rozděleni do dvou táborů.
V jedenadvacátém století jsme všichni sousedé.
Svět proto potřebuje koaliční diplomacii.
Žádná země nedokáže vlastními prostředky porazit terorismus.
Žádná země nedokáže sama vyřešit existenční hrozbu změny klimatu.
Žádná osamocená země nevykoření chudobu, nepřemůže potenciální pandemie ani nezlepší jadernou bezpečnost.
Nikdo z nás nemůže žít bezpečnější a bohatší život tím, že se ke světu otočí zády.
Musíme stavět na dosavadní spolupráci se spojenci a utvářet nové koalice: s vládami, občanskou společností a – ano – s obyčejnými lidmi.
Dobrým příkladem je mezinárodní snaha postavit se zlovolné brutalitě Islámského státu v Iráku a Sýrii.
K podpoře sjednoceného vojenského úsilí se využívá politických, humanitárních a výzvědných nástrojů z více než 60 zemí.
Úspěch nezávisí na tom, co dokáže jedna země sama, popřípadě hrstka zemí, nýbrž na tom, co dokážeme všichni dohromady při sjednoceném postupu proti této společné hrozbě.
Neméně důležitá je spolupráce USA s Organizací spojených národů s cílem vyburcovat celosvětovou reakci na nebezpečí, které představuje virus ebola.
Osobně jsem hovořil s více než 50 zahraničními lídry a všichni se shodujeme, že zastavit pustošení západní Afriky a zarazit šíření eboly lze jedině koordinovaným úsilím.
V obou věcech děláme pokroky, ale stále je třeba odvést mnoho práce.
Spojovat země s konkurenčními zájmy a rozdílnými zdroji je náročné.
Vyžaduje to intenzivní diplomatické úsilí a využívá jak vazeb vypěstovaných a udržovaných během desítek let, tak aliancí s novými partnery.
Překonáváním rozdílností a koordinací snah přemoci Islámský stát a potlačit ebolu ale upevňujeme podporu světového řádu zakotveného v kolektivních řešeních společných problémů.
Neméně důležitá je spolupráce při posilování zásadních ekonomických principů, na nichž Amerika a další země staví svou poválečnou prosperitu.
V žádné zemi nesmí frustrace narůstat rychleji než příležitosti.
Například vyjednávání o Transpacifickém partnerství (TPP) je odrazem odhodlání prezidenta Obamy dospět k dohodě se zeměmi, které tvoří třetinu globálního obchodu a 40 % globálního HDP.
Přínosy – pro USA i pro naše partnery – jsou ohromné.
Odhaduje se, že TPP by jen v USA mohla ročně přinést 77 miliard dolarů reálného příjmu a podpořit 650 tisíc nových pracovních míst.
Další významný krok k posílení obchodu nabízí Transatlantické obchodní a investiční partnerství, které se domlouvá s Evropskou unií.
Ať už s ohledem na vzájemnou bezpečnost či sdílenou prosperitu, opravdová partnerství nevznikají přes noc.
K prosazování společných cílů je nezbytná trpělivá diplomacie a společná vůle.
Americké cíle zůstávají desítky let beze změn – mír, prosperita a stabilita pro USA a naše partnery po celém světě.
Nerovnost a americké dítě
NEW YORK – Už dlouho se uznává, že děti představují zvláštní skupinu.
Nevybírají si rodiče, natožpak obecnější poměry, do nichž se rodí.
Nemají stejnou schopnost jako dospělí chránit se nebo se o sebe postarat.
Proto Společnost národů schválila v roce 1924 Ženevskou deklaraci o právech dítěte a proto mezinárodní společenství přijalo v roce 1989 Úmluvu o právech dítěte.
Spojené státy v této oblasti bohužel nenaplňují očekávání.
Úmluvu o právech dítěte dokonce ani neratifikovaly.
Se svým hýčkaným image země příležitostí by přitom USA měly být inspirativním příkladem spravedlivého a osvíceného přístupu k dětem.
Místo toho jsou majákem neúspěchu – zemí přispívající k celosvětové netečnosti k právům dětí na mezinárodním kolbišti.
Průměrné americké dětství sice nepatří k nejhorším na světě, avšak nepoměr mezi bohatstvím země a podmínkami, v nichž žijí její děti, nemá obdoby.
Přibližně 14,5% celkové americké populace tvoří chudí lidé, avšak plných 19,9% dětí – to je zhruba 15 milionů jednotlivců – žije v chudobě.
Mezi rozvinutými zeměmi vykazuje vyšší podíl dětské chudoby pouze Rumunsko.
Americká míra dětské chudoby je o dvě třetiny vyšší než ve Velké Británii a až čtyřikrát vyšší než v severských zemích.
U některých skupin je přitom situace ještě mnohem horší: chudých je více než 38% černošských a 30% hispánských dětí.
Vůbec to není dáno tím, že se Američané o své děti nestarají.
Je to proto, že Amerika v posledních desetiletích sleduje politickou agendu, která způsobuje divokou nerovnost její ekonomiky, takže nejzranitelnější segmenty společnosti stále více zaostávají.
Kvůli rostoucí koncentraci bohatství – a podstatnému snížení jeho zdanění – zbývá méně peněz na investice do veřejných statků, jako jsou školství a ochrana dětí.
V důsledku toho jsou na tom americké děti hůře než dřív.
Jejich osud je bolestným příkladem, jak nerovnost nejen podkopává hospodářský růst a stabilitu – jak už konečně připouštějí ekonomové i organizace typu Mezinárodního měnového fondu –, ale narušuje také naše nejcennější představy, jak by měla vypadat spravedlivá společnost.
Nerovnost příjmů úzce souvisí s nerovností v oblasti zdraví, přístupu ke vzdělání a působení ekologických rizik, což vesměs zatěžuje děti více než ostatní segmenty populace.
Bezmála každé páté chudé americké dítě trpí astmatem, což je o 60% vyšší podíl než u dětí, které chudé nejsou.
Poruchy učení se vyskytují téměř dvakrát častěji u dětí pocházejících z domácností s příjmem nižším než 35 000 dolarů ročně oproti dětem z domácností vydělávajících ročně přes 100 000 dolarů.
A někteří členové amerického Kongresu chtějí omezit potravinové lístky, na které je odkázáno přibližně 23 milionů amerických domácností, takže nejchudším dětem hrozí hlad.
Tyto nerovnosti příjmů úzce souvisejí s nerovnostmi příležitostí.
Je zákonité, že v zemích, kde děti obecně trpí nedostatečnou výživou, nedostatečným přístupem ke zdravotnictví a školství a jsou více vystaveny ekologickým rizikům, budou mít děti chudých diametrálně odlišné celoživotní vyhlídky než děti bohatých.
A USA dnes vykazují nejnižší rovnost příležitostí ze všech rozvinutých zemí zčásti i proto, že celoživotní vyhlídky amerického dítěte více závisejí na příjmu a vzdělání jeho rodičů než v jiných rozvinutých státech.
Například na nejelitnějších amerických univerzitách pochází jen 9% studentů ze spodní poloviny populace, zatímco 74% se jich rekrutuje z horní čtvrtiny.
Většina společností si uvědomuje morální závazek přispívat k zajištění, aby mladí lidé mohli využít svůj potenciál.
Některé země dokonce zavádějí ústavou nařízenou rovnost vzdělávacích příležitostí.
V Americe se však na vzdělání bohatých studentů vynakládá víc peněz než na vzdělání chudých.
V důsledku toho přicházejí USA o část svých nejcennějších aktiv, přičemž někteří mladí lidé – připravení o kvalifikaci – se uchylují k dysfunkčním aktivitám.
Americké státy typu Kalifornie vynakládají na vězeňství zhruba stejnou částku jako na vysoké školství – a někdy i vyšší.
Bez kompenzačních opatření – včetně předškolního vzdělávání, které by mělo v ideálním případě začít ve velmi raném věku – se nerovné příležitosti přetavují v nerovné celoživotní výsledky už v době, kdy děti dosahují věku pěti let.
To by měl být podnět k politické akci.
Ačkoliv jsou totiž škodlivé účinky nerovnosti dalekosáhlé a zatěžují naše ekonomiky a společnosti obrovskými náklady, do značné míry se jim lze vyhnout.
Extrémy nerovnosti pozorované v některých zemích nejsou neodvratným výsledkem působení ekonomických sil a zákonů.
Správná politika – pevnější sociální záchranné sítě, progresivní zdanění a kvalitnější regulace (zejména finančního sektoru), abychom jmenovali alespoň pár příkladů – může tyto zničující trendy zvrátit.
Abychom vyvolali politickou vůli, kterou takové reformy vyžadují, musíme čelit netečnosti a nečinnosti politiků předkládáním hrozivých fakt o nerovnosti a jejích zničujících dopadech na naše děti.
Můžeme omezit deprivaci v dětství, zvýšit rovnost příležitostí, a tím položit základy spravedlivější a lépe prosperující budoucnosti – budoucnosti odrážející hodnoty, k nimž jsme se sami přihlásili.
Proč to tedy neděláme?
Ze všech škod, které nerovnost páchá na našich ekonomikách, politice a společnostech, si škody napáchané na dětech vyžadují zvláštní pozornost.
Chudí dospělí mohou nést za svůj životní osud menší či větší zodpovědnost – možná nepracovali dostatečně tvrdě, málo spořili nebo nedělali dobrá rozhodnutí –, avšak dětem jsou životní poměry předurčeny, aniž mají jakoukoliv možnost volby.
Možná více než kdokoliv jiný proto děti potřebují ochranu, kterou jim jejich práva zaručují – a USA by měly dávat světu zářný příklad, co to znamená.
Myšlenková krize amerického konzervatismu
BERKELEY – V levém zadním rohu mého pracovního stolu právě leží tři nedávno vydané knihy: The Battle od Arthura Brookse, Coming Apart od Charlese Murraye a také A Nation of Takers z pera Nicholase Eberstadta.
Dohromady tyto knihy představují důležitý intelektuální pohyb, který shodou okolností zároveň patří k hlavním důvodům, proč dnešní americký konzervatismus může říct tak málo konstruktivního k řízení ekonomiky – a proč má tak malý vliv na centrum amerického elektorátu.
Vraťme se však do historie, konkrétně k založení toho, co bychom mohli nazvat moderním konzervatismem, ve Velké Británii a Francii na počátku 19. století.
Existovali tací – na mysl se derou například Frédéric Bastiat a Jean-Baptiste Say –, kteří věřili, že když dojde k dočasnému narušení trhů nebo výroby, měla by vláda zapojit nezaměstnané do práce na budování infrastruktury.
Jejich protiváhu pak představovali lidé jako Nassau Senior, kteří se vyslovovali i proti pomoci při hladomoru: velký irský hladomor prý nezabije víc než milion lidí „a to by na pomoc sotva bylo dost“.
Hlavním tématem raného konzervatismu byl zásadní odpor proti jakékoliv formě sociálního pojištění v obecném slova smyslu: nechte chudé zbohatnout a stanou se plodnějšími.
V důsledku toho se sníží rozloha farem (protože půda se bude dělit mezi víc dětí), klesne produktivita práce a chudí nakonec ještě více zchudnou.
Sociální pojištění není jen neúčinné, ale přímo kontraproduktivní.
Správnou hospodářskou politikou bylo učit lidi, aby uctívali trůn (protože pak budou respektovat vlastnictví), rodinný krb (protože se pak nebudou nerozvážně sezdávat příliš mladí) a náboženský oltář (protože se pak budou bát předmanželského sexu).
V takovém případě zůstanou ženy polovinu nebo i více plodných let neposkvrněné, přebytečná část populace se sníží a podmínky pro chudé pak budou tak dobré, jak jen mohou být.
Přenesme se nyní o 150 let dopředu do poválečné Ameriky, konkrétně k původní kritice sociálního pojištění na bázi New Deal ze strany chicagské školy – totiž že toto pojištění vytváří „záseky“, které převracejí ekonomické podněty naruby.
Vláda, tvrdili Milton Friedman a další, říká chudým: vydělejte víc peněz a my vám sebereme bezplatné bydlení, potravinové lístky a podporu.
Lidé jsou racionální, prohlásil Friedman, takže pokud za práci nedostanou nic nebo téměř nic, dlouho pracovat nebudou.
Velký rozdíl mezi malthuziánskou konzervativní kritikou sociálního pojištění počátkem devatenáctého století a chicagskou kritikou ze 70. let spočívá v tom, že chicagští kritikové měli kus pravdy: poskytování podpory „zasloužilým“ chudým z veřejných peněz a její odnímání ve chvíli, kdy se tito lidé začnou stavět na vlastní nohy, podkopávalo iniciativu a pravděpodobně nemohlo vést k dobrým výsledkům.
A tak široká koalice konzervativců (kteří chtěli vidět, jak vláda přestává podporovat nemorálnost), centristů (kteří chtěli, aby vláda efektivně utrácela peníze) a levičáků (kteří si přáli zmírnění chudoby) odstranila od roku 1970 do roku 2000 ze systému sociálního pojištění „záseky“.
Prezidenti Jimmy Carter, Ronald Reagan, George H.
W.
Bush, Bill Clinton, ba dokonce i George W.
Bush a jejich stoupenci vytvořili současný systém, v němž daňové sazby a hranice nároků na sociální dávky nepředstavují demotivační faktory odrazující od podnikání.
Jaký problém tedy nová generace amerických konzervativních kritiků sociálního pojištění vidí?
Zádrhel nemůže být v tom, že zvyšování životní úrovně chudých lidí nad hranici holé existence vede k malthuziánské katastrofě, a zádrhel nemůže být ani v tom, že daně a čerpání dávek nutí lidi pracovat ve výsledku zadarmo.
Podle Eberstadta tkví problém v tom, že závislost na vládě je oslabující a že je na ní závislých příliš mnoho lidí.
Brooks spatřuje problém ve vědomí, že veřejné programy usnadňují život, poněvadž toto vědomí vede lidi k tomu, aby hlasovali pro jiné než republikánské kandidáty.
A Murray zase problematizuje skutečnost, že kvůli existenci sociálního pojištění nevede špatné chování ke katastrofě – a my potřebujeme, aby špatné chování vedlo ke katastrofě, protože se pak lidé přestanou chovat špatně.
Klíčové na tom je, že americké konzervativní elity Brooksovi, Eberstadtovi a Murraymu věří.
Takový Mitt Romney je dodnes přesvědčený, že v roce 2012 prohrál prezidentské volby proto, že Barack Obama nespravedlivě poskytl Američanům hispánského původu dotované zdravotní pojištění, ženám poskytl bezplatnou úhradu zdravotní péče související s reprodukcí (s výjimkou potratů) a podobné „dárky“ rozdal i dalším skupinám.
Nikdy by prý však tyto lidi „nedokázal přesvědčit, že by měli přijmout osobní zodpovědnost a starat se o své životy sami“.
Po pravdě řečeno by bylo pro jakéhokoliv kandidáta těžkým oříškem přesvědčit Američany pobírající vládní dávky, že nejsou posílení, nýbrž závislí, že je špatné, když lidé hlasují pro politiky, kteří jim zlepšují život, a že dobrá veřejná politika se snaží lidskou katastrofu spíše přivolat než odvrátit.
Problémem amerických konzervativců není výběr kandidátů ani tón jejich rétoriky.
Je to skutečnost, že jejich myšlenky nejsou politicky udržitelné.
Vyšinutá demokracie v Americe
NEW YORK – Liberální francouzský aristokrat Alexis de Tocqueville navštívil Spojené státy v roce 1831 údajně proto, aby napsal pojednání o jejich „osvíceném“ vězeňském systému (nejčerstvějším moderním nápadem bylo tehdy zamykat lidi na samotku jako kajícné mnichy).
Z cesty vzešlo Tocquevillovo mistrovské dílo, Demokracie v Americe, v němž vyjádřil obdiv k americkým občanským svobodám a první opravdu liberální demokracii světa příznivě hodnotil ve srovnání s institucemi Starého světa.
Jenže Tocqueville měl i vážné výhrady.
Největším nebezpečím pro demokracii USA byla podle něj tyranie většiny, dusivá intelektuální konformita amerického života, potlačující menšinový názor a disent.
Byl přesvědčen, že výkon neomezené moci, ať jednoho despoty nebo politické většiny, skončí nutně katastrofou.
Demokracie, ve smyslu vlády většiny, potřebuje mantinely, jako každý jiný systém vládnutí.
Britové právě proto smísili moc volených politiků s mocí aristokratické výsady.
Američané si zase z téhož důvodu stále hýčkají oddělení vládních mocí, zaručené Ústavou.
Naproti tomu ve francouzském republikánském systému stát zastupuje takzvanou vůli lidu.
Jeho moc tak má volnější meze, což může vysvětlovat vyšší četnost pouličních demonstrací, a dokonce davového násilí ve Francii.
Takové otřesy mohou fungovat jako neformální brzdy oficiální moci.
Tocqueville si v systému USA povšiml ještě dalšího pramene zdrženlivosti: moci náboženství.
Lidskou chamtivost, jakož i pokušení přiklánět se k extrémům, tlumil umírňující vliv sdílené křesťanské víry.
Svoboda v USA byla nerozlučně spjata s náboženskou vírou.
Podívaná na dnešní americkou politiku by na Tocquevillův postřeh vrhla stín pochybnosti.
Anebo spíš projevy mnoha republikánů aspirujících na prezidenta zní jako zvrácený odraz toho, co v roce 1831 viděl.
Náboženství a svoboda se stále zmiňují jedním dechem, často však na podporu extrémních názorů.
Náboženské menšiny se očerňují.
Dochází k podněcování apokalyptického strachu.
Prosazuje se nesnášenlivost.
To vše ve jménu Boha.
Samozřejmě že USA nejsou jedinou zemí, kde dnes politiku napouštějí jedem okrajoví demagogové.
V západní Evropě je jazyk náboženství slyšet méně často, o to hlasitější je však v částech východní Evropy, Turecku a Izraeli.
Všude v demokratickém světě přitom zaznívá totéž poselství populismu: za všechny naše strasti a strachy, od evropské uprchlické krize po nerovnost v globální ekonomice a od „multikulturalismu“ po vzestup radikálního islámu, nesou vinu liberální elity.
Populismus vyvolává značné znepokojení, především proto, že politici hlavního proudu jsou čím dál méně schopni nacházet přesvědčivý způsob jak zastavit jeho vzestup.
Ti, kdo se právem obávají politiky strachu, rádi tvrdí, že populismus je hrozbou pro samotnou demokracii.
Nedůvěra k elitám rozvíjí nedůvěru v systém a stesk po velkých vůdcích, kteří nás zbaví sobeckosti profesionálních politiků, povede k novým podobám tyranie.
To se může ukázat jako pravda.
Ve skutečnosti dnes ale není v obklíčení demokracie.
V některých ohledech jsou mnohé společnosti demokratičtější než dřív.
I kdyby nic jiného, fenomén Donalda Trumpa ukazuje, že populární outsideři dokážou obejít zažitý partajní establishment.
Také sociální média umožňují vyhnout se tradičním filtrům moci, jako jsou seriózní noviny a vysílání, a nezprostředkovaně zveřejnit jakýkoli úhel pohledu.
Tradiční řád narušuje také schopnost soukromého jmění vychylovat veřejné mínění, zejména v USA.
Bohatství jednotlivce dokáže rozdmýchávat odpor k elitářství, neboť to se vyznačuje spíš vzděláním než finanční silou.
Rozzlobení lidé stržení poselstvím populismu mají větší zlost na liberální profesory, bystré bankéře či skeptické novináře než na miliardáře.
(U prezidenta Obamy vyvolává tolik vzteku jak elitní vzdělání, tak barva kůže – či spíše kombinace obojího.)
Zároveň mají lidé větší moc než dřív zvolit si gaunery lačné po moci.
Takové osobnosti, podobně jako divoké a nespoutané názory vířící po internetu, už nedrží v šachu tradiční stranické elity.
To, co se vytrvale rozpadá, není demokracie, ale mantinely, jež Tocqueville pokládal za podstatné pro fungování liberální politiky.
Populističtí lídři čím dál častěji své zvolení většinou hlasů považují za oprávnění k rozdrcení veškerého politického a kulturního disentu.
Tocquevillova noční můra se v USA ještě nezhmotnila, ale má blízko k tomu, co vidíme v Rusku, Turecku, Maďarsku a snad Polsku.
Dokonce i Izrael, který měl vždy, navzdory mnoha svým samozřejmým problémům, pevnou demokracii, se posouvá tímto směrem, když tamní ministři vlády požadují od spisovatelů, umělců a novinářů důkaz o „věrnosti státu“.
Je těžké odhadnout, jak si tradiční elity chtějí vydobýt zpět autoritu.
Přesto si myslím, že Tocqueville měl pravdu.
Bez editorů nemůže existovat seriózní žurnalistika.
Bez stran vedených zkušenými politiky se setřou hranice mezi zábavním průmyslem a politikou.
Bez mantinelů omezujících touhy a předsudky většiny bude vévodit nesnášenlivost.
Nejde tu o nostalgii ani snobství.
Ani o žádost, abyste důvěřovali každému s uvěřitelným nádechem autority.
Zlost na elity není vždy nespravedlivá.
Globalizace, imigrace a kosmopolitismus doposud sloužily zájmům vysoce vzdělané menšiny, leč občas na úkor lidí méně privilegovaných.
Přesto je dnes problém pojmenovaný Tocquevillem ve 30. letech 19. století relevantnější než dřív.
Liberální demokracii nelze zužovat na soupeření v popularitě.
Jsou nezbytné mantinely vlády většiny, které ochrání práva menšin, ať už etnických, náboženských či intelektuálních.
Jakmile se tato ochrana vypaří, přijdeme o svobody, jež demokracie měla údajně chránit.
Americká zahraniční politika po Iráku
Co přijde po Iráku?
Nedokáže-li současný vojenský „příval“ prezidenta George W.
Bushe zajistit výsledek, který by se dal nazvat „vítězstvím“, jaké ponaučení z toho Spojené státy vyvodí pro svou budoucí zahraniční politiku?
Uzavřou se do sebe, tak jako po porážce ve Vietnamu před třemi desítkami let?
Obrátí se od prosazování demokracie k úzce realistickému pohledu na své zájmy?
Třebaže diskuse ve Washingtonu je fixovaná na Irák, řada přemýšlivých zahraničních pozorovatelů si klade právě tyto dlouhodobější otázky.
Analytici a učenci si americké postavení ve světě často mylně vysvětlují.
Například před dvěma dekádami obecným míněním bylo, že USA jsou na ústupu.
V dalším desetiletí, s koncem studené války, nový obecný názor zněl, že svět je unipolární americká hegemonie.
Někteří neokonzervativní učenci došli k závěru, že USA jsou tak mocné, že mohou určovat, co je správné, a ostatní budou nuceni se podřídit.
Charles Krauthammer názor oslavil jako „nový unilateralismus“ a tento náhled silně ovlivnil Bushovu administrativu už před útoky z 11. září 2001.
Nový unilateralismus se však zakládal na naprostém neporozumění podstatě moci ve světové politice.
Moc je schopnost dosahovat výsledků, které si člověk přeje.
To, zda vlastnictví prostředků k takovým výsledkům povede, závisí na okolnostech.
Například velká moderní tanková armáda je mocným prostředkem, pokud se válčí v poušti, což ovšem neplatí, bojuje-li se v bažině – jak Amerika zjistila ve Vietnamu.
V minulosti se předpokládalo, že většině otázek dominuje vojenská moc, ale v dnešním světě se kontextové rámce moci výrazně liší.
Rozdělení moci v politice současnosti jsem přirovnal k obdobě třírozměrné hry v šachy.
Na horní šachovnici – hrací ploše vojenských vazeb mezi státy – svět skutečně je unipolární a zřejmě takový po desítky let zůstane.
Na prostřední šachovnici hospodářských vztahů už ale svět je multipolární a USA nemohou dosáhnout výsledků, které si přejí, bez spolupráce s Evropou, Japonskem, Čínou a dalšími.
Konečně, na spodní šachovnici mezinárodních záležitostí mimo kontrolu vlád – včetně oblastí od změny klimatu přes pandemie po mezinárodní terorismus – je moc rozložena neuspořádaně a nemá žádný smysl nárokovat si americkou hegemonii.
Přesto právě na spodní šachovnici se nacházejí největší výzvy, jimž dnes čelíme.
S těmito problémy se lze poprat jedině prostřednictvím spolupráce s ostatními a to vyžaduje jak „měkkou“ moc přitažlivosti, tak tvrdou moc nátlaku.
Neexistuje žádné jednoduché vojenské řešení, které by přineslo výsledky, o něž nám jde.
Noví unilateralisté, již vévodili Bushově první administrativě, udělali tu chybu, že si mysleli, že unipolární rozdělení moci ve vojenském kontextu dostačuje pro vedení zahraniční politiky.
Byli jako malý chlapec s kladivem v ruce, který se domnívá, že každý problém připomíná hřebík.
Nebezpečí jejich přístupu je teď zřejmé.
Každý, kdo hraje třírozměrnou hru a zaměří se jen na jedinou hrací plochu, nutně v dlouhodobém horizontu prohraje.
Naštěstí se kyvadlo začalo vychylovat zpět směrem ke spolupráci.
Ve druhém Bushově funkčním období někteří z nejkrajnějších unilateralistů z vlády odešli a prezident ke složitým problémům, jako je Severní Korea nebo Írán, přistupuje multilaterálněji než během svého prvního období.
Obdobně platí, že přes všechny námitky k Organizaci spojených národů se USA a další státy obrátily na mírové síly OSN, aby řešily šlamastyku po loňské letní válce v Libanonu.
Povědomí veřejnosti o chybách v Bushově prvním funkčním období zvýšila především irácká válka, ale mění se i další záležitosti.
Američané pohlížejí v současnosti kladněji na spojené úsilí ohledně změny klimatu.
Hrozba pandemií zase znamená, že si snad Američané uvědomí důležitost silnější Světové zdravotnické organizace, stejně jako problém šíření jaderných zbraní posiluje povědomí o významu Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
Z podstaty těchto problémů plyne, že USA si nemohou dovolit luxus uzavřít se do sebe, ať už to v Iráku dopadne jakkoliv.
Jde o problémy, které nelze nechat za oceánem.
Pronásledují vás až domů.
Je také nepravděpodobné, že by se americká zahraniční politika navrátila k úzkému realismu a upustila od veškerého důrazu na demokracii a lidská práva.
Třebaže irácká válka zdiskreditovala myšlenku nátlakové demokratizace, jak republikáni, tak demokraté mají ve své zahraničněpolitické orientaci silný prvek idealismu.
Nesnadným úkolem pro kohokoli, kdo bude v roce 2008 zvolen prezidentem, bude nalézt vhodné realistické prostředky prosazování demokratických hodnot a patřičně upravit oficiální rétoriku.
Když rétorika výrazně předčí realitu, ostatní ji považují za pokrytectví.
Američané budou muset najít cesty, jak prosazovat svůj příběh demokracie, svobody a práv způsobem, jenž respektuje rozmanitost a názory ostatních.
Irák se poučil o důležitosti rozvoje občanské společnosti a právního řádu před započetím snahy o uspořádání voleb s širokým dosahem.
Demokracie nejsou jen volby, neboť vyžaduje rozsáhlé investice do vzdělávání, institucí a podpory nevládních organizací.
Nesmí být vnucována ze zahraničí, nýbrž musí vyrůstat z domácí společnosti a nést její typické znaky.
Je velice nepravděpodobné, že by USA po Iráku zareagovaly tak jako po Vietnamu.
Paradox americké moci tkví v tom, že jediná světová vojenská supervelmoc nedokáže své občany ochránit činy na vlastní pěst.
Americká zahraniční politika po kongresových volbách
NEW YORK – Jen málo Američanů se v nedávných kongresových volbách rozhodovalo při hlasování na základě zahraniční politiky své země.
Lidem z celého světa se to sice vzhledem ke globálnímu vlivu Spojených států těžko chápe, ale je to nepopiratelný fakt.
Většinu Američanů koneckonců znepokojuje loudavý růst americké ekonomiky a přetrvávající vysoká nezaměstnanost.
Problémy světa se zdají značně odtržené od jejich každodenních životů.
Studená válka skončila před generací a od teroristických útoků z 11. září 2001 už uplynulo téměř deset let.
Většina Američanů nepociťuje oběti spojené s rozsáhlou vojenskou přítomností a probíhajícími konflikty v Afghánistánu a Iráku.
Skutečnost, že zahraniční politika neměla na listopadové volby hmatatelný dopad, však ještě neznamená, že jejich výsledek nebude mít dopad na americkou zahraniční politiku.
Dopad mít bude, ale ten bude v různých směrech rozporuplný, ba dokonce i překvapivý.
Jedním ze vztahů, které budou republikánskými zisky dozajista ovlivněny, je vztah mezi USA a Ruskem.
Rychlé či snadné schválení nové smlouvy START o kontrole zbraní americkým Senátem je vysoce nepravděpodobné vzhledem k vyjádřeným obavám o ověřování a ochranu amerických programů raketové obrany; místo toho můžeme očekávat otálení a možná i snahu pozměnit to, na čem se již vlády obou zemí dohodly.
Kongres také může jevit menší ochotu k odstraňování překážek v přijetí Ruska do Světové obchodní organizace vzhledem k chování jeho nejvyšších představitelů, které je všeobecně posuzováno jako antidemokratické.
Rovněž Čína pocítí důsledky nové rovnováhy sil v americkém Kongresu.
Již dnes sílí tlaky na zavedení obchodních sankcí v reakci na čínskou odmítavost umožnit posílení čínské měny na přirozenou úroveň vůči dolaru.
Takový tlak se pravděpodobně ještě zvýší vzhledem ke znepokojení nad chováním Číňanů doma i v zahraničí.
Kongres navíc odolá snahám zmírnit jakékoliv z dlouhodobých hospodářských sankcí vůči Kubě.
Prezident Barack Obama má pravomoc samostatně podniknout některé malé kroky k normalizaci vztahů, ale podstatná změna americké politiky vyžaduje jednání Kongresu – a Kongres chce nejprve vidět na Kubě zásadní změnu.
Z voleb budou vyplývat i další důsledky.
Rozplynula se například i malá naděje, že by USA mohly podpořit jakýkoliv globální plán omezení nebo zdanění uhlíkových emisí.
Zlepšení americké bilance v oblasti klimatických změn tak bude muset pramenit z inovací a zvýšené energetické účinnosti.
Lze očekávat, že republikáni, kteří dnes kontrolují Sněmovnu reprezentantů, využijí své možnosti svolávat slyšení ke zpochybnění a revizi zahraniční politiky.
Podle toho, jak bude tato pravomoc využívána (nebo zneužívána), může být buďto prospěšná (vykonávání potřebného dohledu a zprůhledňování politiky a politického rozhodování), nebo destruktivní (například pokud slyšení zdegenerují v politicky motivované útoky na představitele administrativy a její politiku).
V mnoha jiných oblastech lze očekávat, že nad změnou zvítězí kontinuita.
To může těžko někoho překvapit, poněvadž americká ústava a politický systém delegují většinu zahraničně-politických a obranných iniciativ na prezidenta.
Ano, Kongres musí vyhlašovat válku, schvalovat výdaje, souhlasit se jmenováním osob do nejvyšších funkcí a ratifikovat (v případě Senátu) smlouvy, avšak pokud jde o uplatňování diplomacie a používání vojenské síly v jiných než válečných situacích, což bývá většina případů, těší se prezident nesmírné volnosti.
Jednou z oblastí pravděpodobného zachování kontinuity je Blízký východ, kde se bude Obama nadále snažit zprostředkovat dohodu mezi Izraelci a Palestinci a tlačit na Írán, aby nevyvíjel jaderné zbraně.
(Republikáni však budou prosazovat snížení tlaku na Izrael, aby přistupoval na kompromisy, a zvýšení tlaku na Írán.)
Chce-li nicméně prezident zachovat početnou americkou vojenskou přítomnost v Afghánistánu i po červenci příštího roku nebo skromnou vojenskou přítomnost v Iráku i po konci roku 2011, může od republikánů očekávat masivní podporu.
V případě zahraniční hospodářské politiky je však otázek habaděj.
Tři již završené obchodní dohody (s Jižní Koreou, Panamou a Kolumbií) se celá léta vlečou, především kvůli hlubokému odporu proti volnému obchodu ze strany odborů a Demokratické strany.
Republikáni historicky podobné bilaterální dohody o volném obchodu podporovali.
Bude však nová generace republikánů v této tradici pokračovat?
Existuje slušná pravděpodobnost, že jedna nebo i více těchto bilaterálních úmluv bude schválena (zčásti proto, že Obamova administrativa podle všeho konečně uznala, že obchod může generovat kvalitní pracovní místa), ale je daleko méně jisté, zda prezident získá potřebnou pravomoc k tomu, aby dojednal novou dohodu o globálním obchodu.
Ještě větší otazník se vznáší nad tématem, které může být vůbec největším národně-bezpečnostním problémem: nad federálním rozpočtovým schodkem.
Neschopnost řešit schodek (a vršící se dluh) vyvolá tlaky na snížení amerických výdajů na zahraniční pomoc, zpravodajství a obranu – ačkoliv u republikánů je pravděpodobnější než u demokratů, že budou tyto výdaje (s výjimkou zahraniční pomoci) chránit.
Rostoucí dluh rovněž činí USA zranitelnými vůči rozhodování těch, kdo jim půjčují peníze – případně vůči vrtochům trhu.
Krize dolaru by mohla oslabit základy americké moci.
Odvrácení takové krize si však žádá, aby se Bílý dům a Kongres, demokraté a republikáni, dohodli na plánu posunu amerického rozpočtu směrem k větší vyrovnanosti.
Volby bohužel učinily podobnou dohodu vzdálenější než kdykoliv dříve.
Americké globální vyvažování
Vzhledem k ruské invazi na Ukrajině a anexi Krymu, rozpadu iráckých a syrských hranic a rostoucí čínské asertivitě v Jihočínském a Východočínském moři se zdá, že éra po studené válce v roce 2014 skončila.
Je to pravda?
Éra po studené válce nebyla ve skutečnosti „érou“, ale spíše postupným přechodem z bilaterální studené války na složitější mezinárodní řád, který při konečné analýze stále zahrnuje dvě světové mocnosti.
Stručně řečeno představují rozhodnou osu tohoto nového uspořádání stále výrazněji Spojené státy a Čínská lidová republika.
Konkurence mezi Čínou a Amerikou obsahuje dva významné aspekty, které ji odlišují od studené války: ani jedna strana nevykazuje přehnaně ideologickou orientaci a obě strany si uvědomují, že si ve skutečnosti potřebují vzájemně vyhovět.
Krize na Ukrajině a na Blízkém východě odsunuly v roce 2014 do pozadí údajný americký „příklon k Asii“.
Do jaké míry zvýšila nejistota ohledně zapojení USA v Asii napětí mezi Čínou a asijskými spojenci Ameriky?
Nesouhlasím s výchozími předpoklady této otázky.
Opravdu si myslím, že Amerika dala jasně najevo, že je v zájmu USA i Číny vyhnout se situacím, v nichž by mohly být obě země dotlačeny ke střetu.
Nedávné náznaky počátečního dialogu mezi Čínou a Indií a mezi Čínou a Japonskem naznačují, že si také Čína uvědomuje, že vyhrocování starých křivd není v jejím zájmu.
Závažnějším problémem „příklonu k Asii“ byly jeho faktické formulace, které evokovaly vojenské postoje mající Čínu „udržet v mezích“ nebo „izolovat“.
Postupně si však Číňané zřetelněji uvědomili, že jsme se je nesnažili záměrně izolovat, ale že jsme měli zájem na odvrácení střetů na Dálném východě, které by se mohly rozšířit dále do regionu.
Si Ťin-pching využil boje s korupcí k tomu, aby do svých rukou soustředil větší moc než kterýkoliv jiný čínský vůdce od éry Teng Siao-pchinga před 30 lety.
Jak vidíte vývoj Siova prezidentského působení?
Moc v Číně je definována poněkud neformálně a její limity určuje spíše politická realita než ústavní uspořádání.
Vzhledem k tomu lze obtížně říci, zda Si disponuje větší mocí než kterýkoliv jiný čínský vůdce od Tengových dob.
Rozhodně je to autoritativní osobnost a na mezinárodní scéně je bezpochyby aktivnější než někteří jeho předchůdci.
Kromě toho velmi rozhodně útočí na rostoucí korupci, která se stala významným zdrojem vnitřní nespokojenosti a pronikla i do nejvyšších pater vlády.
V tomto ohledu lze tvrdit, že jeho moc je rozsáhlejší než u některých jeho předchůdců, ale zároveň je třeba poznamenat, že formy korupce, na které naráželi jeho předchůdci, nebyly tak akutní a rozsáhlé jako v posledních letech.
Ve stranickém tisku se současně objevují stále důraznější tvrzení, že čínské ozbrojené síly mají sloužit komunistické straně, a nikoliv jednoduše národu.
To prozrazuje obavu, že čínská armáda si možná začíná utvářet vlastní názor na domácí situaci a také se stále razantněji hlásí k zodpovědnosti za národní bezpečnost.
Stranické elitě to zcela pochopitelně příliš na klidu nepřidává.
Může režim ruského prezidenta Vladimira Putina přestát vleklé období nízkých cen energií a západních sankcí?
Jaká rizika vidíte na obzoru, pokud by ruská ekonomika dál upadala a Putin by byl stále méně schopen odměňovat svou politickou základnu?
Samozřejmě existuje nebezpečí, že se Putin v určité fázi rozhodne přejít do útoku a vyvolat skutečně rozsáhlou mezinárodní krizi, případně urychlit nějakou novou formu přímé války mezi Východem a Západem.
Abychom však mohli takový názor vyslovit, musíme zároveň předpokládat, že i on sám je do jisté míry nevyrovnaný a přešel z partyzánské války se Západem, u které vždy existuje nějaká možnost ústupu, k otevřenému boji.
Výsledek takového boje by byl zákonitě nevyzpytatelný, ale každopádně velmi zničující pro blahobyt Ruska.
Bude-li ruská ekonomika nadále upadat a podaří-li se Západu odradit Putina od dalšího použití síly, pak si lze stále představit, že se podaří dospět k nějakému přijatelnému řešení (jehož jednu variantu veřejně doporučuji, když hovořím o finském modelu).
To však závisí na pevnosti Západu při podpoře ukrajinského úsilí o stabilizaci.
Po stažení amerických jednotek z Afghánistánu a Iráku vnímá velká část světa USA jako zemi procházející obdobím „ústupu“, podobně jako tomu bylo po vietnamské válce.
Hlásí se USA k nějaké nové formě neoizolacionismu?
Nebo bude zjevné uzavření se Spojených států do sebe stejně krátké jako po Vietnamu?
Nedomnívám se, že USA procházejí „obdobím ústupu“.
Faktem je, že přerozdělení globální moci vytvořilo situaci, v níž už USA nejsou jediným hegemonem.
Amerika musí připustit, že svět je dnes mnohem složitější.
Důvodem rozšíření konfliktu do celého Blízkého východu je v současné době spíše vzestup náboženského sektářství než americký intervencionismus.
Za těchto nevyzpytatelných okolností je nutné věnovat větší pozornost národním zájmům zemí, jako jsou Turecko, Írán, Saúdská Arábie, Egypt či Izrael.
Stejně tak ovšem platí, že zájmy kterékoliv z těchto zemí se nesmějí stát totálním zájmem USA.
Co může svět v roce 2015 nejvíce překvapit?
Možná postupná obnova politicky asertivnější liberální střední třídy v Rusku.
Tato střední třída začínala hrát významnější roli při utváření domácí a mezinárodní ruské politiky už za Dmitrije Medveděva.
S Putinovým návratem k moci a jeho nedávným avanturismem ji vytlačil stranou záměrně probuzený a intenzivně podněcovaný národní šovinismus.
Mávání šovinistickou vlajkou však nemusí být nejlepší recept na řešení mezinárodních problémů, zvlášť pokud bude Západ inteligentní a jednotný.
Ruská střední třída si docela přirozeně přeje žít ve společnosti podobné té západoevropské.
Rusko, které postupně začne tíhnout k Západu, bude zároveň Ruskem, jež přestane narušovat mezinárodní systém.
Americký vnitřní nepřítel
NEW YORK – Kromě případných nečekaných nových odhalení není mnoho věcí, z nichž bychom si mohli vzít ponaučení v souvislosti s případem bratrů Carnajevových, kteří vešli ve známost jako „bostonští atentátníci“.
Můžeme pátrat v dějinách jejich rodu ve znesvářeném Dagestánu nebo znovu zkoumat smrtící přitažlivost islamistického radikalismu.
Pochybuji však, že by to bylo jakkoliv poučné.
Starší bratr Tamerlan, který zemřel při přestřelce s policií, jako by dokonale odpovídal profilu člověka, jehož německý spisovatel Hans Magnus Enzensberger nazývá „radikálním břídilem“.
A jeho mladší bratr Džochar, jenž se v bostonské nemocnici zotavuje ze střelných zranění a čeká na proces, v němž mu půjde o život, byl zřejmě jen jeho ubohým následovníkem, který jednal spíš z bratrské lásky než z hlubokého přesvědčení.
Radikální břídil je typ mladého muže, který má dojem, že se stal obětí bezcitného a bezohledného světa.
Tento zatrpklý pocit odmítnutí, jímž trpí mnoho zmatených mladých lidí, se u některých mění ve vášnivou touhu po pomstě.
Jako Samson v chrámu v Gaze si i on přeje zničit sám sebe v aktu veřejného násilí a vzít s sebou co nejvíce dalších lidí.
Spouštěcím mechanismem tohoto závěrečného aktu může být cokoliv: odmítnutí milovanou osobou, neúspěšná žádost o místo.
Talentovanému boxerovi Tamerlanovi byla odepřena příležitost stát se šampionem, protože ještě nebyl občanem Spojených států.
Radikální islamismus mu nabídl okamžitý důvod, pro který mohl zemřít.
Zajímavější a v jistém smyslu mnohem znepokojivější je reakce USA na bostonské útoky, při nichž zahynuli tři lidé a 264 dalších utrpělo zranění.
I poté, co Tamerlan zemřel a již poraněný Džochar byl jediným známým pachatelem na útěku, se bostonské úřady rozhodly uzavřít celé město.
Veřejná doprava se zastavila, vlaky do města a z něj zůstaly stát, prodejny a firmy se zavřely a občanům bylo řečeno, ať zůstanou doma.
Až do vypátrání přežívajícího atentátníka se tak Boston změnil v město duchů.
Mohou-li mít dva mladí potížisté s podomácku vyrobenými bombami z hnojiva a tlakových hrnců takový vliv na velké americké město, pak si lze představit, jak lákavý dnes musí být jejich příklad pro další radikální břídily, nemluvě o radikálních skupinách.
Ukazuje to, jak zranitelným se může moderní město stát, pokud jeho vedoucí představitelé ztratí nervy.
Přehnaná reakce úřadů – a také velké části tisku – byla o to zvláštnější, že k ní došlo právě v době, kdy americký Senát zamítl návrh zákona, který by dříve usvědčeným zabijákům a duševně narušeným lidem ztížil možnost kupovat jakékoliv zbraně a ostatním soukromým osobám by ztížil možnost obstarávat si zbraně používan�� za normálních okolností pouze ve válce.
Zdá se, jako by Američané dokázali tolerovat společnost, v níž vyšinutí muži se zbraněmi zakoupenými na otevřeném trhu pravidelně vraždí školáky a další nevinné osoby, ale jako by propadali kolektivní hysterii, pokud nějaké vraždy spáchají lidé s nálepkou „teroristů“.
Možná je to odraz toho, nač jsou lidé zvyklí.
Španělé byli tak uvyklí násilným činům baskických separatistů, že se u nich povraždění 191 osob islamistickými extremisty v Madridu v roce 2004 setkalo s pozoruhodnou nevzrušeností.
A když následujícího roku zemřelo při sebevražedném útoku v londýnském metru 52 lidí, Britové rovněž reagovali poměrně klidně, poněvadž v 70. letech zažívali celé roky irské teroristické násilí.
Podobně jako Španělé na ně byli zvyklí.
Američané však navzdory útokům z 11. září 2001 na násilí zvyklí nejsou.
Ještě horší je, že řada republikánských senátorů včetně takových osobností, jako je John McCain, vyzvalo k tomu, aby byl Džochar Carnajev, který je občanem USA, zbaven občanských práv a postaven před vojenský tribunál jako „nepřátelský bojovník“, jako by byl tento devatenáctiletý student vojákem ve válce proti Americe.
Přehnaný strach z vnějších nepřátel byl vždy součástí americké politické krajiny. „Stát přistěhovalců“ byl tradičně pokládán za útočiště před nebezpečím.
Zlý svět tam venku by neměl mít možnost dotknout se Země svobody.
Když to udělá – v Pearl Harboru nebo v září 2001 –, pak se strhne peklo.
Dalším faktorem může být potřeba společného nepřítele v zemi, jejíž občané pocházejí z tolika různých kultur a tradic.
Když jsou lidé obklopeni komunisty nebo islamisty, mají pocit sounáležitosti.
Obrana národa před nebezpečnými lidmi zvenčí – a jejich domácími agenty, skutečnými i smyšlenými – představuje silné pouto.
V době války mohou být taková pouta užitečná, ba přímo nezbytná.
Politika strachu však představuje nebezpečí pro USA samotné.
Cílem politických teroristických skupin, jako je al-Káida, je vyprovokovat odplatu a maximalizovat publicitu pro vlastní zájmy.
Jako běžní zločinci by členové těchto skupin tohoto cíle nedosáhli.
Pokud se však vydávají za vojáky ve válce s největší vojenskou mocností světa, pak si získávají sympatie a také rekruty z řad radikálních břídilů a nespokojenců.
Bývalý americký prezident George W.
Bush kdysi vysvětloval terorismus jako projev nenávisti k americké svobodě.
Když však má terorismus za následek mučení vězňů, stále silnější policejní dohled a oficiální ohrožení práv amerických občanů – nebo když si zločin spáchaný dvěma mladými přistěhovalci vyžádá uzavření celého města –, pak vláda poškozuje svobodu Američanů ve větší míře, než v jakou by kdy mohl doufat jakýkoliv terorista.
Americké „poseroutkovství“
NEW YORK – Výstřední bengálský intelektuál Nirad C.
Čaudharí kdysi vysvětlil konec britského impéria v Indii jako případ „poseroutkovství“ neboli ztráty kuráže.
Britové přestali věřit vlastnímu impériu.
Jednoduše ztratili vůli svádět „surové války za mír,“ jak to ve slavném výroku vyjádřil Rudyard Kipling.
Kiplingova báseň „Břemeno bílého muže“, která nabádala bílou rasu, aby šířila své hodnoty mezi „nově zachycené vzdorné národy, způli ďábelské a způli dětinské“, ovšem vůbec nepojednávala o britském impériu, nýbrž o Spojených státech.
S podtitulem „Spojené státy a filipínské ostrovy“ totiž vyšla v roce 1899 – v době, kdy USA sváděly vlastní „surovou válku za mír“
Na Čaudharího slovech něco je.
Bez vůle použít v nezbytném případě sílu lze impérium jen těžko udržet.
Velká část politické rétoriky a řada nově vydaných knih nás přitom vedou k přesvědčení, že se USA v současné době nacházejí ve fázi nebezpečného poseroutkovství.
Například republikánský prezidentský kandidát Mitt Romney s oblibou kritizuje prezidenta Baracka Obamu za to, že se „omlouvá za mezinárodní sílu Ameriky“, že se odvažuje naznačovat, že USA nejsou „nejvýznamnějším státem na zeměkouli“, a vůbec že je „pesimistický“.
Romney naproti tomu slibuje „obnovit“ velikost a mezinárodní sílu Ameriky, čehož navrhuje dosáhnout zvýšením americké vojenské síly.
Romneyho Kiplingem je přitom neokonzervativní intelektuál Robert Kagan, jehož nová kniha The World America Made (Svět, který stvořila Amerika) brojí proti „mýtu amerického úpadku“.
Jistě, i on přiznává, že Čína nabírá na síle, ale nadvláda USA je prý stále drtivá a americká vojenská síla si stále dokáže „zjednat pořádek“ vůči kterémukoliv vyzývateli.
Jediné skutečné ohrožení americké síly údajně představuje „mentalita úpadku“: ztráta sebedůvěry, pokušení „uprchnout před morálním a hmotným břemenem, které [Američané] už od druhé světové války nesou na svých bedrech“.
Jedním slovem poseroutkovství.
Podobně jako Čaudharí je i Kagan podnětným spisovatelem.
Jeho argumenty znějí rozumně.
A jeho hodnocení americké palebné síly je bezpochyby správné.
Pravdou je, že má málo času zabývat se domácími problémy, jako jsou zastaralá infrastruktura, upadající veřejné školství, otřesné zdravotnictví a až groteskní nerovnost příjmů a bohatství.
Bezpochyby však má pravdu, když konstatuje, že žádná jiná mocnost nehrozí sebrat Americe roli světového vojenského četníka.
Méně jistý je ovšem předpoklad, že by se světové uspořádání bez „amerického vedení“ zhroutilo.
Francouzský král Ludvík XV. údajně na smrtelném loži pronesl: „Après moi, le déluge.“ („Po mně potopa.“) Taková je domýšlivost všech velkých mocností.
Ještě po druhé světové válce, kdy už Britové demontovali své impérium, Francouzi a Holanďané věřili, že rozloučí-li se se svými asijskými državami, bude výsledkem chaos.
A dodnes běžně slýcháme autokratické lídry, kteří zdědili části někdejších západních impérii, že demokracie je sice hezká, ale lidé na ni ještě nejsou připraveni.
Ti, kdo uplatňují mocenský monopol, si nedokážou představit svět vysvobozený z jejich sevření jinak než jako katastrofu.
V Evropě po druhé světové válce měl Pax Americana garantovaný americkou vojenskou silou „držet Rusy daleko a Německo zkrátka“.
V Asii měl držet na uzdě komunismus a současně umožnit spojencům od Japonska po Indonésii zvyšovat svou hospodářskou sílu.
Šíření demokracie nebylo hlavním zájmem; tím bylo zastavení komunismu – v Asii, Evropě, Africe, na Blízkém východě i v obou částech Ameriky.
V tomto ohledu zmíněná politika uspěla, byť s obrovskými lidskými náklady.
Když však nyní strašidlo celosvětové nadvlády komunismu následovalo jiné obavy – reálné i smyšlené – na smetiště dějin, nastal jistě čas, aby si jednotlivé země začaly spravovat své záležitosti samy.
Japonsko ve spojenectví s dalšími asijskými demokraciemi by mělo být schopné vyvážit rostoucí moc Číny.
Také Evropané jsou dost bohatí na to, aby se dokázali postarat o vlastní bezpečnost.
Nezdá se však, že by byly Japonsko a Evropská unie připraveny začít uplatňovat vlastní váhu – částečně je to dáno několik desítek let trvající závislostí na americké bezpečnosti.
Dokud bude na svět dozírat Strýček Sam, jeho děti nedospějí.
Jak jsme ovšem viděli v Iráku a v Afghánistánu, „surové války za mír“ nejsou vždy nejefektivnějším způsobem vedení zahraniční politiky.
Staromódní vojenská nadvláda už k prosazení amerických zájmů nestačí.
Číňané setrvale získávají vliv v Africe ne díky bombám, nýbrž díky penězům.
Podpora sekulárních diktátorů na Blízkém východě formou amerických zbraní zase napomohla ke vzniku islamistického extremismu, který nelze jednoduše porazit vysláním většího počtu bezpilotních letounů.
Představa prosazovaná Romneym a jeho stoupenci, že pouze americká vojenská síla dokáže zachovat světový pořádek, je hluboce zpátečnická.
Jde o jakousi formu nostalgie po studené válce – o sen, že se někdy vrátíme do doby, kdy se velká část planety vzpamatovávala z ničivé světové války a žila ve strachu z komunismu.
Obamovo přiznání limitů americké moci není známkou zbabělého pesimismu, nýbrž realistické moudrosti.
Jeho relativní prozíravost na Blízkém východě umožnila tamním lidem, aby jednali sami za sebe.
Zatím nevíme, jaký bude výsledek, ale „nejvýznamnější stát na zeměkouli“ nemůže nikomu vnucovat řešení.
A ani by neměl.
Špinavé tajemství americké ekonomiky
SAN DIEGO – V ekonomii je dnes ukryto nepěkné tajemství: globální útlum dosud svědčil – a dál svědčí – Spojeným státům.
Americká ekonomika šlape, ačkoli ve Spojeném království demonstranti vrhají mléčné koktejly po příznivcích brexitu, francouzský prezident Emmanuel Macron má před sebou nihilistické žluté vesty a čínské technologické firmy jako Huawei se obávají, že budou vyšachovány ze zahraničních trhů.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Loni hospodářství USA narostlo o 2,9 %, kdežto v eurozóně přibylo jen o 1,8 %, což ještě upevnilo důvěru prezidenta Donalda Trumpa v jeho konfrontační styl.
Učebnice ekonomie by však poměrně silný americký růst za hlemýždích temp jinde nepředvídaly.
Copak se tedy přihodilo těsně provázané světové ekonomice, již Mezinárodní měnový fond a Světová banka prosazují už od druhé světové války – a v poslední době velebí?
Ekonomika USA je v dočasné, ale plodné fázi, během níž slabost v zahraničí pozvedá ducha doma.
Tato ekonomická euforie ale nemá nic společného s nevraživostí a zlobou Trumpovy éry, zato silně souvisí s úrokovými sazbami.
Výpůjční náklady jsou v současnosti nižší než kdykoli jindy od zřízení Federálního rezervního systému USA v roce 1913, v případě Británie od založení Bank of England v roce 1694.
Desetiletý dluhopis amerického ministerstva financí vynáší kolem 2,123 % a streamovací služba Netflix v dubnu vydala podřadné dluhopisy se sazbou pouhých 5,4 %.
Kdyby se dnes nějaký ekonom probudil po desetiletích spánku jako Rip Van Winkle a viděl pouze tato čísla, předpokládal by, že pětina Američanů je nezaměstnaná a stojí ve frontě u vývařovny pro chudé.
Jenže míra nezaměstnanosti v USA je na nejnižší úrovni od doby, kdy Neil Armstrong před 50 lety jako první člověk slavně vkročil na povrch Měsíce.
Úvaha, že za globálního poklesu vítězí USA, vyznívá možná jako jízlivé přemítání nějakého nereformovaného marxisty v zanedbaném koutě fakultní zasedačky.
Nejedná se ale o ideologický náhled.
Globální úrokové sazby dřou o dno spíš proto, že se náramně vleče růst HDP mimo USA.
Vytrvale nízké úrokové sazby a slabá inflace přinášejí americké ekonomice řadu výhod.
Zaprvé, americkým spotřebitelům, jejichž reálné (inflačně očištěné) mzdy po desetiletích stagnace konečně stoupají, se nabízejí nejrůznější výhodné nákupy.
Když jsem před několika dny navštívil prodejnu Apple, u pultu oprav mi bylo řečeno, že nový iPhone můžu financovat s 0% úrokem.
Také prodejci aut nabízejí bezúročné financování.
Navíc strmě vystoupal americký akciový trh, protože výnosy z bankovních depozitních certifikátů působí tak titěrně.
Když jsem byl v 70. letech dítě, má matka vložila rodinné úspory do banky a získala nejen 6% výnos, ale ještě mixér.
Dnes by bankovní depozitní certifikát mohl vynést jen třetinu procentního bodu.
A moje matka už za uložení peněz do banky nemůže očekávat mixér, ba ani lízátko.
Konečně, nízké úrokové sazby znamenají, že když americké podniky nakupují vybavení, mohou získat financování téměř zdarma.
Díky nízkým výpůjčním nákladům a novým daňovým odpisům hospodářství USA v roce 2018 vytvořilo 215 000 nových pracovních míst ve výrobě strojů.
Zahraniční investoři si přitom uvědomují, že nové vybavení posílí konkurenční schopnost amerických firem.
Ovšemže, učebnice trvají na tom, že kulhající globální ekonomika zaškrtí americký vývoz.
To je pravda – zejména ve spojení s novými čínskými cly na americké zboží a silným dolarem, kvůli němuž je americký export z mezinárodního hlediska dražší.
Vývoz však tvoří jen 12 % ekonomiky USA a téměř třetina ho směřuje do Kanady a Mexika, jejichž hospodářstvím se daří.
Mnohé z nejhodnotnějších amerických vývozních artiklů navíc nemají alternativu (nebo se jedná o oligopolní zboží, vyráběné jen několika společnostmi), například letadla Boeing, čipy Qualcomm nebo iPhony od firmy Apple.
Obejít se bez nich je těžké i pro sklíčené Francouze či rozhněvané Němce.
Bujnost americké ekonomiky zneklidňuje tvůrce politik v jiných zemích.
Byli by raději, kdyby jim USA klopýtaly po boku a byly nuceny osnovat kooperativní způsoby jak pozvednout globální růst.
Místo toho ale Trump prosazuje obchodní dohody spíš žihadly než medem a s gustem si přisvojuje přínosy, jež ekonomice USA přinášejí projevy útlumu v zahraničí.
Nikdo samozřejmě neví, kdy Trumpovy obchodní štulce ustanou.
Dokud však inflace zůstane vzdáleným strašákem, americké hospodářství se bude dál těšit z tohoto neobvyklého typu růstu.
Americký Gulag
Nedávno se Spojeným státům podařilo dosáhnout pochybného světového prvenství v počtu vězněných osob.
Spojené státy předběhly svého dlouhodobého hlavního rivala v masovém uvězňování, finančně vyčerpané Rusko, které z ekonomických důvodů propustilo na tisíce vězňů.
Už několik let předtím se začalo v Americe zavírat za čím dál méně závažné trestné činy, a tak celkový počet vězňů přesáhl počet vězněných osob v Číně - a to přesto že Čína má čtyřnásobně více obyvatel než Spojené státy.
Podle průzkumu britského Ministerstva vnitra vězní v současnosti Spojené státy přibližně pětinu z celkového počtu vězňů na světě.
Je z toho cítit hořká ironie.
Spojené státy jsou totiž skutečně zemí svobody, zemí, ve které je možno prožít život, který by byl jinde nespravedlivě ohrožován.
Je proto tragické, že politické vedení v posledních dvaceti letech tak často spoléhalo na to, že s vedlejsími účinky chudoby - od chronického užívání drog a pouličního drogového trhu, přes podvody, členství v ganzích a sprejerství na veřejných budovách - se lze vypořádat pomocí vězení.
Tragédie je v tom, že se to děje v době politického útoku na programy Great Society spustěné v sedesátých letech, jejichž účelem bylo chudobu zmírnit.
Místo investic do infrastruktury, veřejného skolství, veřejného zdravotnictví a přípravy na zaměstnání, které mohly zločinnost účinně snížit, jsou ohromné státní výdaje věnovány na budování nových věznic, ve kterých budou vězněny statisíce druhořadých zločinců.
Pohybujeme se zde v začarovaném kruhu: zločin, trest vězení, snižování výdajů na chudé komunity.
Výsledkem je onen kolosální nárůst počtu vězňů.
Statistiky týkající se tohoto rozrůstajícího se vězeňského systému jsou výmluvné.
Ve vězení nebo ve vazbě je nyní na dva milióny Američanů, z nichž více než milión si odpykává tresty za nenásilné činy (větsinou jde buď o užívání drog nebo o jejich pouliční prodej).
Na sto tisíc obyvatel připadá v USA pětkrát více vězňů než v Anglii, sestkrát více než v Kanadě a sedmkrát více než v Německu.
Na některých místech pobývá za mřížemi až 10 % černosské populace mezi 20 až 30 lety věku.
V některých státech je usvědčení z jediného trestného činu důvodem pro odnětí volebního práva a více než čtvrtina mužského černosského obyvatelstva je zde zbavena občanských práv. Velký počet osob zbavených občanských práv na Floridě hrál pravděpodobně zásadní roli v siroce zpochybňovaném volebním vítězství prezidenta Bushe.
Od roku 1980 vzniká virtuální "vězeňsko-průmyslový komplex", přičemž za mohutnou výstavbou nových věznic stojí lobby stavebních firem a vězeňských služeb.
Některé státy, včetně Kalifornie, vydávají v současnosti na vězeňství více prostředků než na vyssí skolství.
Přes dramatický pokles zločinnosti v posledním desetiletí počty vězňů nadále bouřlivě rostou (větsina kriminologů jej spíse než vězeňskému systému přisuzuje demografické situaci - mensímu procentu mladé mužské populace).
Tento nárůst souvisí spíse s tím, jak veřejnost vnímá údajné vlny zločinnosti a s politickými a veřejnými reakcemi na významné vraždy, než se skutečnou mírou kriminality.
Zatímco skutečný počet spáchaných brutálních zločinů klesá, život za mřížemi tráví stále více bezvýznamných chuligánů, drogově závislých a dusevně nemocných lidí.
Dnes mají Spojené státy pětkrát více vězňů než v roce 1980.
Jedním z nejhrozivějsích jevů bylo rozsíření zákona, který je lidově nazýván "do třetice vseho dobrého i zlého".
Jeho kalifornská verze, schválená veřejným referendem v roce 1993 a uvedená v život zákonodárci v roce 1994, odsuzuje k doživotnímu trestu každého, kdo byl dvakrát usvědčen ze závažného trestného činu a kdo je potřetí usvědčen z jakéhokoliv trestného činu.
Koncem minulého roku si podle tohoto zákona v Kalifornii doživotní trest odpykávalo na 7000 osob.
Tisíce z nich za drobné drogové trestné činy, krádeže automobilu, mensí podvody, vloupání či řízení pod vlivem alkoholu (dokonce i za sprejerství se způsobenou skodou přesahující 400 dolarů, které je nově považováno za trestný čin).
Jedním z nich je 58letý Billy Ochoa, závislý na heroinu, který si odpykává trest odnětí svobody na ohromujících 326 let ve věznici s nejvyssí zvlástní ostrahou za podvod při pobírání sociálních dávek se způsobenou skodou ve výsi 2100 dolarů.
V posledních desetiletích byl totiž usvědčen z několika vloupání a poté byl v Los Angeles usvědčen z podvodného pobírání sociálních dávek na jídlo a seků na ubytování v nouzi.
Ochoa byl souzen podle zmíněného zákona a shledán vinným ze třinácti bodů obžaloby.
Trest si odpykává v jedné z nejpřísnějsích a nejzabezpečenějsích věznic v USA.
Jeho trest, který je mimochodem neúměrně krutý, může v konečném důsledku daňové poplatníky přijít až na milión dolarů.
V mnoha přísně zabezpečených amerických věznicích jsou vězni běžně udržování prakticky v izolaci.
Strava je jim podávána na celách, povoleno mají jedno půlhodinové cvičení denně, někteří mají zákaz sledování televize, poslechu rozhlasu či výzdoby betonových zdí svých cel.
Bylo prokázáno, že tyto podmínky vedly u některých vězňů k závažnému psychickému onemocnění.
Jak k tomu může v USA docházet?
V době, kdy svět sleduje boj Američanů za své hodnoty, by měla být věnována pozornost alespoň nejzávažnějsím výstřednostem takového právního systému.
Je tragické, že vyspělá demokratická země vytvořila natolik rozsáhlý a nesmyslný vězeňský systém narusující její pověst i její politické zřízení.
Americká hegemonie, nebo americké prvenství?
CAMBRIDGE – Žádná země v moderních dějinách nedisponovala takovou globální vojenskou silou jako Spojené státy.
Přesto dnes někteří analytici tvrdí, že USA kráčejí ve stopách Velké Británie, posledního globálního hegemona, který zaznamenal úpadek.
Tato historická analogie je sice stále populárnější, avšak zavádějící.
Británie nebyla nikdy tak dominantní, jako jsou dnes USA.
Jistě, udržovala si námořnictvo, které se velikostí vyrovnalo dvěma dalším největším flotilám, a její impérium, nad nímž nikdy nezapadalo slunce, vládlo čtvrtině lidstva.
Mezi relativními mocenskými zdroji imperiální Británie a současnou Amerikou však existují velké rozdíly.
Do vypuknutí první světové války měla Británie ze všech velkých mocností až čtvrtou nejpočetnější armádu, čtvrtý nejvyšší HDP a třetí nejvyšší vojenské výdaje.
Britské impérium vládlo do značné míry tak, že se spoléhalo na místní vojenské jednotky.
Z 8,6 milionu britských vojáků bojujících v první světové válce jich téměř třetina pocházela ze zámořských držav.
Pro vládu v Londýně tak bylo stále obtížnější vyhlašovat válku jménem impéria, když se začaly stupňovat národnostní sentimenty.
Do začátku druhé světové války už byla ochrana impéria spíše zátěží než přínosem.
Situaci dál komplikoval fakt, že se Británie nacházela tak blízko mocností typu Německa a Ruska.
Navzdory všem nepřesným řečem o „americkém impériu“ zůstává skutečností, že USA nemají kolonie, které by musely spravovat, a díky tomu disponují větším manévrovacím prostorem než tehdejší Velká Británie.
A protože je obklopují dva spřátelené státy a dva oceány, je pro ně mnohem snazší se ochránit.
To nás přivádí k dalšímu problému s analogií o globálním hegemonovi: ke zmatení pojmů v otázce, co slovo „hegemonie“ skutečně znamená.
Někteří pozorovatelé směšují tento koncept s imperialismem; USA však představují jasný důkaz, že hegemon nemusí mít formální impérium.
Jiní lidé definuji hegemonii jako schopnost určovat pravidla mezinárodního systému; zůstává však nejasné, jak velkým vlivem na tento proces musí hegemon oproti jiným mocnostem disponovat.
Další pozorovatelé pokládají hegemonii za synonymum schopnosti kontrolovat většinu mocenských zdrojů.
Podle této definice by se však Británie v devatenáctém století nedala navzdory své námořní nadvládě pokládat za hegemona – na vrcholu moci v roce 1870 měla třetí nejvyšší HDP (za USA a Ruskem) a třetí nejvyšší vojenské výdaje (za Ruskem a Francií).
Ti, kdo hovoří o americké hegemonii po roce 1945, také neberou úvahu, že americkou vojenskou sílu více než čtyři desetiletí vyvažoval Sovětský svaz.
Ačkoliv měly USA neporovnatelně větší hospodářský vliv, jejich prostor pro politické a vojenské manévry omezovala sovětská moc.
Někteří analytici popisují období po roce 1945 jako Spojenými státy vedený hierarchický řád s liberálními charakteristikami, v němž USA zajišťovaly veřejné statky a působily ve volném systému multilaterálních pravidel a institucí, jenž dával slovo i slabším státům.
Poukazují na skutečnost, že pro mnoho států může být rozumné zachovat tento institucionální rámec, i když se americké mocenské zdroje snižují.
V tomto smyslu by prý mezinárodní uspořádání pod taktovkou USA mohlo přežít americkou nadřazenost v oblasti mocenských zdrojů, ačkoliv řada expertů namítá, že nástup nových mocností je předzvěstí konce tohoto uspořádání.
V otázce éry údajné americké hegemonie se však vždy hodně směšovala fakta se smyšlenkami.
Nebyl to ani tak globální řád jako spíše skupina podobně smýšlejících zemí, zejména v Americe a západní Evropě, která zahrnovala necelou polovinu světa.
A dopady jejího působení na nečlenské země – včetně významných mocností typu Číny, Indie, Indonésie a sovětského bloku – nebyly vždy příznivé.
Vzhledem k tomu by bylo přesnější nazývat americké postavení ve světě za „polohegemonii“.
Amerika si svou hospodářskou dominanci samozřejmě udržela i po roce 1945: mnoho zemí bylo tak zpustošeno druhou světovou válkou, že USA vytvářely téměř polovinu globálního HDP.
Toto postavení trvalo až do roku 1970, kdy podíl USA na globálním HDP klesl na předválečnou jednu čtvrtinu.
Z politického nebo vojenského hlediska však byl svět bipolární, neboť americkou moc vyvažoval Sovětský svaz.
USA dokonce během tohoto období často nedokázaly uhájit své zájmy: Sovětský svaz získal jaderné zbraně, v Číně, na Kubě a v polovině Vietnamu došlo ke komunistickým převratům, válka v Koreji skončila patem a revolty v Maďarsku a Československu byly potlačeny.
Na tomto pozadí se jako přesnější popis nepřiměřeně vysokého (a měřitelného) podílu určité země na všech třech typech mocenských zdrojů – vojenských, hospodářských a měkkých – jeví výraz „prvenství“.
Otázka dnes zní, zda se éra amerického prvenství chýlí ke konci.
Vzhledem k nepředvídatelnosti globálního vývoje samozřejmě nelze na tuto otázku s určitostí odpovědět.
Vzestup transnacionálních a nestátních aktérů, nemluvě o rozvíjejících se mocnostech typu Číny, naznačuje, že na obzoru jsou velké změny.
Stále však existuje důvod věřit, že USA si přinejmenším v první polovině tohoto století udrží prvenství v oblasti mocenských zdrojů a dál budou hrát stěžejní roli při vytváření globální rovnováhy moci.
Stručně řečeno sice éra amerického prvenství neskončila, ale významným způsobem se bude měnit.
Zda tyto změny přispějí ke zvýšení globální bezpečnosti a prosperity, to teprve uvidíme.
Co říkám svým neamerickým přátelům
CAMBRIDGE – Často cestuji do zahraničí a moji zahraniční přátelé se mě pravidelně a s různou mírou úžasu ptají: Co se to, propána, ve vaší zemi děje?
Řeknu vám, co jim odpovídám.
Za prvé: neinterpretujte volby z roku 2016 nesprávně.
Přes americký politický systém se navzdory některým komentářům nepřehnala vlna populismu.
Pravdou je, že máme dlouhou historii vzpour proti elitám.
Donald Trump jen navázal na tradici spojovanou s vůdci, jako byli Andrew Jackson a William Jennings Bryan v devatenáctém století a Huey Long a George Wallace ve století dvacátém.
Přesto Trump ve všelidovém hlasování prohrál téměř o tři miliony hlasů.
Ve volbách zvítězil díky tomu, že apeloval na populistické nálady ve třech státech „rezavého pásu“ – v Michiganu, Pensylvánii a Wisconsinu –, které dříve volily demokrata.
Kdyby bylo sto tisíc volebních lístků v těchto státech vhozeno jinak, Trump by ve sboru volitelů prohrál a vůbec by prezidentský úřad nezískal.
Trumpovo vítězství nicméně ukazuje na skutečný problém rostoucí sociální a regionální nerovnosti ve Spojených státech.
Nedávný bestseller J.
D.
Vance s názvem Hillbilly Elegy přesvědčivě líčí obrovský rozdíl mezi Kalifornií a Appalačským pohořím.
Výzkum provedený ekonomy Princetonské univerzity Anne Caseovou a Angusem Deatonem ukazuje, že demografické trendy bělochů s nižšími příjmy a bez univerzitního vzdělání jsou horší než v případě Afroameričanů, kteří historicky okupovali spodní extrémy nerovnosti.
V roce 1999 byla míra úmrtnosti bělochů bez univerzitního vzdělání zhruba o 30% nižší než u Afroameričanů; v roce 2015 byla o 30% vyšší.
Zaměstnanost ve výrobní sféře, kdysi hlavní zdroj dobře placených pracovních míst pro bělošské dělníky, za poslední generaci prudce klesla na pouhých 12% pracovní síly.
Tyto někdejší voliče demokratů zlákaly Trumpovy sliby, že vyvolá zemětřesení a přivede pracovní místa ve výrobě zpět.
Trumpova snaha zrušit zdravotnickou legislativu bývalého prezidenta Baracka Obamy by paradoxně životy těchto voličů zhoršila.
Za druhé svým zahraničním přátelům říkám, ať nepodceňují Trumpovy komunikační schopnosti.
Mnohé z nich urážejí jeho smrště tweetů a pohoršující pohrdání fakty.
Trump je však veteránem reality TV, kde se naučil, že klíčem k úspěchu je monopolizace pozornosti diváků a že jí lze dosáhnout vyhraněnými prohlášeními, nikoliv úzkostlivým lpěním na pravdě.
Twitter mu pomáhá určovat agendu a odvracet pozornost kritiků.
To, co uráží komentátory ve sdělovacích prostředcích a v akademických kruzích, jeho stoupence netrápí.
Jakmile však Trump ustoupí ze své permanentní sebestředné kampaně a pokusí se vládnout, stává se z Twitteru dvousečná zbraň, která odrazuje potřebné spojence.
Za třetí své přátele nabádám, ať nečekají normální chování.
Prezident, který prohraje ve všelidovém hlasování, se za normálních okolností posune do politického středu, aby si získal další podporu.
Právě to v roce 2001 úspěšně provedl George W.
Bush.
Naproti tomu Trump prohlašuje, že on ve všelidovém hlasování zvítězil, chová se, jako by tomu tak opravdu bylo, a apeluje na své kmenové voliče.
Na ministerstva obrany, zahraničí a vnitřní bezpečnosti sice jmenoval solidní centristy, avšak do čela Agentury pro ochranu životního prostředí a ministerstva zdravotnictví a lidských služeb vybral kandidáty reprezentující extrémy Republikánské strany.
Jeho personál v Bílém domě je rozdělený mezi pragmatiky a ideology a on dokáže uspokojit obě skupiny.
Za čtvrté by nikdo neměl podceňovat americké instituce.
Moji přátelé někdy hovoří tak, jako by se hroutil svět, a ptají se, zda je Trump stejně nebezpečným narcistou, jako byl Mussolini.
Odpovídám jim, ať nepanikaří.
USA navzdory všem problémům nejsou Itálií v roce 1922.
Naše národní politické elity jsou často polarizované, ale totéž se dalo říci o zakladatelích Ameriky.
Při koncipování americké ústavy si zakladatelé nekladli za cíl zajistit harmonické vládnutí, nýbrž omezit politickou moc systémem kontrolních a vyvažovacích mechanismů tak, aby bylo vládnutí obtížné.
Jedna anekdota říká, že zakladatelé vytvořili politický systém, který znemožňoval králi Jiřímu, aby nám vládl – a od té doby to znemožňuje každému.
Neefektivita byla dána do služeb svobody.
Trumpovo prezidentství je teprve v počátcích a nemůžeme s jistotou říci, co by se mohlo stát například po velkém teroristickém útoku.
Prozatím však soudy, Kongres i jednotlivé státy administrativu kontrolují a vyvažují, přesně jak to Madison zamýšlel.
Další zátěž pak přidávají státní úředníci s definitivou v exekutivních úřadech.
A konečně se mě přátelé ptají, co tohle všechno znamená pro americkou zahraniční politiku a liberální mezinárodní uspořádání, v jehož čele USA od roku 1945 stojí.
Upřímně řečeno nevím, ale vzestupu Číny se obávám méně než vzestupu Trumpa.
Třebaže si američtí lídři včetně Obamy stěžovali a stěžují na ty, kdo se jen vezou, USA už dlouho stojí v čele zajišťování klíčových globálních veřejných statků: bezpečnosti, stabilní mezinárodní rezervní měny, relativně otevřených trhů a správy společných zdrojů na Zemi.
I přes problémy mezinárodního řádu pod taktovkou USA svět v tomto řádu prosperuje a chudoba se snižuje.
Člověk si však nemůže být jistý, zda to bude pokračovat.
USA budou muset spolupracovat s Čínou, Evropou, Japonskem a dalšími na řešení nadnárodních problémů.
Během loňské předvolební kampaně byl Trump prvním kandidátem velké strany za posledních 70 let, jenž zpochybnil systém amerických spojenectví.
Od lednového nástupu do úřadu však on i jím jmenované osoby svými prohlášeními naznačují, že tento systém pravděpodobně přetrvá.
Tvrdá i měkká síla Ameriky koneckonců pramení převážně z faktu, že USA mají 60 spojenců (zatímco Čína jich má jen pár).
Stabilita multilaterálních institucí, které pomáhají řídit světovou ekonomiku a globální statky, je už však nejistější.
Trumpův vrchní rozpočtář hovoří o rozpočtu tvrdé síly se seškrtanými položkami pro ministerstvo zahraničí a systém Organizace spojených národů.
Další představitelé prosazují nahrazení multilaterálních obchodních smluv „spravedlivými a vyváženými“ bilaterálními dohodami.
A Trump odmítá Obamovu snahu řešit problém klimatických změn.
Svým přátelům říkám, že bych je rád v těchto otázkách uklidnil.
Bohužel nemohu.
Americké vzdušné zámky
NEW YORK – U eurozóny se všeobecně připouští riziko neřízené krize, kdežto na Spojené státy převážil optimističtější náhled.
Poslední tři roky platil konsenzus, že USA jsou na počátku robustního oživení, které vyživuje samo sebe a vrátí růst nad úroveň potenciálu.
To se ukázalo jako omyl, neboť bolestivý postup oddlužování bilancí – odrážející nadměrný dluh v soukromém sektoru a jeho následný přenos do sektoru veřejného – znamená, že oživení mnoho let zůstane nanejvýš pod úrovní trendu.
I letos se konsenzus zmýlil, když očekával oživení až na roční růst HDP nad úrovní trendu – rychlejší než 3%.
Vypadá to ale, že tempo růstu se za první pololetí přiblíží přinejlepším 1,5 %, což je ještě méně, než byl žalostný růst roku 2011 ve výši 1,7 %.
A po chybném porozumění první polovině roku 2012 teď mnozí opakují pohádku o tom, že kombinace nízkých cen ropy, rostoucích prodejů aut, zotavujících se cen realit a vzkříšení americké výroby rozproudí ve druhé půli roku růst a do nástupu roku 2013 podnítí posun růstu nad úroveň potenciálu.
Realita je opačná: růst ve druhém pololetí roku 2012 z několika příčin zpomalí a v roce 2013 bude ještě nižší – na krok od pádové rychlosti.
Zaprvé, ve druhém čtvrtletí růst zpomalil z vlažných 1,8 % v období od ledna do března, neboť prudce klesla tvorba pracovních míst – dosahující v průměru 70 tisíc míst měsíčně.
Zadruhé, očekávání „fiskálního útesu“ – automatických nárůstů daní a snížení výdajů nastavených na konec letošního roku – bude ve druhém pololetí roku 2012 stlačovat výdaje a růst.
Totéž platí pro nejistotu nad tím, kdo bude v roce 2013 prezidentem, nad hladinami zdanění a výdajů, nad hrozbou dalšího zablokování vlády kvůli dluhovému stropu a nad rizikem dalšího snížení suverénního ratingu, pokud by politický pat nadále blokoval plán střednědobé fiskální konsolidace.
Za takových podmínek většina firem a spotřebitelů projeví opatrnost ve výdajích – možnost vyčkávat má svou hodnotu –, čímž dále oslabí hospodářství.
Zatřetí, fiskální útes se v roce 2013 bude rovnat brzdě růstu v rozsahu 4,5 % HDP, nechají-li se vypršet všechna daňová snížení a transferové platby a započnou drakonické škrty ve výdajích.
Samozřejmě že tato brzda bude mnohem slabší, jelikož nárůsty a výdajové škrty budou výrazně měkčí.
I když se však fiskální útes projeví jako mírný retardér růstu – pouhých 0,5 % HDP – a roční růst na konci roku bude pouze 1,5 %, jak se zdá pravděpodobné, postačí taková fiskální brzda ke zpomalení ekonomiky na pádovou rychlost: sotva 1% tempo růstu.
Začtvrté, růst soukromé spotřeby v posledních několika čtvrtletích nereflektuje růst reálných mezd (které ve skutečnosti klesají).
Růst disponibilního příjmu (a tedy i spotřeby) od loňského roku udržují spíš další daňové škrty a prodloužené transferové platby v rozsahu 1,4 bilionu dolarů, což znamená další veřejný dluh v této výši.
Na rozdíl od eurozóny a Spojeného království, kde už v důsledku fiskálních úspor s ostrým nástupem probíhá recese se dvěma propady, USA předešly části oddlužení domácností pomocí ještě většího zadlužení veřejného sektoru – tedy okradením budoucnosti o část růstu.
Až se v roce 2013 budou postupně rušit transferové platby, byť třeba velmi povlovně, a nechají se vypršet některé daňové škrty, růst disponibilního příjmu a růst spotřeby zpomalí.
USA pak pocítí nejen přímé účinky fiskální brzdy, ale i její nepřímý vliv na soukromé výdaje.
Zapáté, růst USA dále ztíží čtyři síly zvenčí: zhoršující se krize eurozóny, čím dál tvrdší přistání Číny, obecnější zpomalení ekonomik rozvíjejících se trhů vlivem cyklických faktorů (slabý růst ve vyspělých zemích) a strukturálních příčin (model státního kapitalismu, který snižuje potenciální růst) a riziko vyšších cen ropy v roce 2013, až se vyjednávání a sankcím nezdaří přesvědčit Írán, aby upustil od svého jaderného programu.
Úpravy politik budou mít velice omezenou schopnost zamezit zpomalování americké ekonomiky na pádovou rychlost: i jen s mírnou fiskální brzdou růstu americký dolar pravděpodobně posílí, poněvadž krize eurozóny oslabí euro a vrátí se globální averze vůči riziku.
Americká centrální banka letos uskuteční další kvantitativní uvolňování, ale to bude neúčinné: dlouhodobé úrokové sazby už jsou velmi nízké a jejich další snížení výdaje nerozproudí.
Úvěrový kanál zamrzl a zadrhl se oběh, přičemž banky hromadí nárůsty měnové báze ve formě přebytečných rezerv.
Oslabení dolaru je navíc nepravděpodobné proto, že kvantitativní uvolňování provádějí i ostatní země.
Váha slabšího růstu rovněž se vší pravděpodobností překoná levitační účinek kvantitativního uvolňování na ceny akcií, zejména vzhledem k tomu, že cenové hladiny akcií dnes nejsou tak snížené jako v roce 2009 či 2010.
Růstu výnosů a zisků teď skutečně dochází dech, neboť účinek slabé poptávky na hrubé výnosy se zakusuje do čistých marží a rentability.
Výrazná korekce cen akcií by se ve skutečnosti mohla stát silou, která USA v roce 2013 uvrhne do ryzí kontrakce.
A začnou-li pokašlávat USA (stále největší ekonomika světa), zbytek světa, jehož imunitu oslabila už malátnost Evropy a zpomalení rozvíjejících se zemí, onemocní zápalem plic.
Posttrumpovská agenda
CAMBRIDGE – Zkušenost uplynulých tří let rozbila mýtus, že americká ústava dokáže sama o sobě ochránit americkou demokracii před narcistickým, nevyzpytatelným, polarizujícím a autoritářským prezidentem.
Problémy země se však neomezují jen na hrozbu v Bílém domě.
Za současnou situaci nesou zodpovědnost také všichni Američané, protože jsme zanedbali klíčové instituce a ignorovali stále výraznější strukturální slabiny, které vytvořily podmínky pro to, aby se demagog Trumpova typu vůbec mohl objevit.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Současné strukturální problémy Ameriky stojí nejméně na třech velkých zlomových liniích.
První je ekonomická.
Během desetiletí po druhé světové válce dosáhly Spojené státy nejen rychlého, ale i široce sdíleného růstu, kdy mzdy většiny zaměstnanců kopírovaly průměrný růst produktivity práce přibližně o 2% ročně.
Tento růst podepíraly nástroje trhu práce, jako byly minimální mzdy a odbory, ale i technologické změny, které generovaly kvalitní (dobře placená a bezpečná) pracovní místa pro většinu amerických zaměstnanců.
Toto institucionální uspořádání se začalo v 80. letech rozpadat.
Kvalitní pracovní místa postupně mizela, nerovnost se začala prohlubovat, střední reálné (o inflaci očištěné) mzdy stagnovaly, a reálné mzdy zaměstnanců s nízkým vzděláním dokonce začaly klesat.
Za tímto obratem stála řada faktorů včetně eroze federální minimální mzdy, nových zákonů a soudních nálezů podkopávajících kolektivní vyjednávání, změn v normách pro vyměřování mezd, obchodu s Čínou a offshoringu a také automatizace.
Levný dovoz a automatizační technologie zpočátku snižovaly zaměstnanost v mnoha odvětvích lehkého průmyslu, jako byly textilní průmysl, oděvy a výroba nábytku.
Po rozšíření robotických technologií však brzy následoval i těžký průmysl.
V minulosti se zánik některých průmyslových odvětví vždy časově shodoval s tvorbou odvětví nových, která alespoň části uvolněných pracovníků nabídla kvalitní pracovní místa.
Tento proces se však v 80. letech začal rozpadat.
Od té doby, a zejména kolem roku 2000, dopadala zátěž hospodářských změn stále více na střední třídu a (často bělošské) komunity.
Druhá zlomová linie je politická.
Demokratický systém mohl dát ekonomicky znevýhodněným Američanům silnější hlas, a tím korigovat výše zmíněné ekonomické trendy.
Systém však z řady důvodů selhal – v neposlední řadě proto, že se politická moc v posledních několika desetiletích přerozdělila v neprospěch voličů střední třídy.
Mnozí lidé připisují tento posun zvyšující se roli „politiky peněz“ – příspěvků na kampaně, tradičnímu lobbingu i odstranění bariér pro politické výdaje firem po nechvalně známém rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze Citizens United v roce 2010.
Ještě zásadnějším faktorem by však mohl být vzestup „politiky statusu“, kdy politická moc nepřiměřeně narůstá ve prospěch dobře zajištěných a vysoce vzděláních elit z obou pobřeží USA.
Podnikatelé v technologiích, magnáti z Wall Street a konzultanti pro management mají ve Washingtonu stále větší vliv nejen proto, že jsou bohatí, ale také proto, že budí dojem představitelů osvícené kompetentnosti.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Třetí zlomová linie souvisí se ztrátou důvěry v instituce.
Americké instituce a vysoce postavené elity nejenže nedokázaly odvrátit finanční krizi v roce 2008 s následnou recesí, ale dokonce v ní měly prsty.
A když přišel krach, miliony rodin přišly o domovy a živobytí, zatímco Wall Street se nechal sanovat.
Tyto podmínky vynesly nahoru Trumpa, který by se ve snaze dosáhnout v listopadu znovuzvolení mohl stále vézt na vlně dezinformací, zvlášť pokud opozice zůstane rozdrobená.
I když však bude Trump poražen, úkol radikálně reformovat ekonomické a politické instituce Ameriky bude stát na úplném počátku.
Jak by taková účinná protitrumpovská reformní agenda vypadala?
Především musí zahrnovat plán tvorby většího počtu kvalitních pracovních míst.
Tento cíl se liší od obyčejného posilování sociální záchranné sítě (která je nezbytná, ale nedostatečná) a je na hony vzdálený plánům, které jen odvracejí pozornost, například myšlence všeobecného základního příjmu.
Tvorba kvalitních pracovních míst vyžaduje vyšší investice do technologií, jež zvyšují produktivitu pracovníků a vedou k novým příležitostem k zaměstnání.
Zároveň vyžaduje silnější instituce na trhu práce a ochranu zaměstnanců včetně minimálních mezd a kolektivních smluv podněcujících firmy k budování dlouhodobých vztahů se zaměstnanci namísto upřednostňování automatizace nahrazující pracovní síly, případně offshoringu.
Stejně tak platí, že lepší regulace a razantnější vymáhání antimonopolních zákonů by snížilo moc velkých korporací na trhu práce a podpořilo větší konkurenci a inovace, což by připravilo půdu pro rychlejší růst tažený poptávkou po pracovní síle.
Agenda musí zahrnovat také reformy, které znovu dají většině Američanů hlas v oblasti politiky.
V 60. letech dospěl politolog Robert A.
Dahl k závěru, že převážná část moci v místní politice nespočívá na bedrech vysoce postavených elit či politických stran, ale drží ji obyčejní lidé, kteří se aktivně angažují v místních záležitostech.
Toto zjištění možná nikdy nebylo zcela pravdivé (Dahlova studie se zaměřovala na město New Haven v Connecticutu), ale přesto bychom měli usilovat o politiku taženou občany.
Prioritou by zde mělo být rozbití pohodlných vztahů mezi politiky a jejich přáteli z řad generálních ředitelů, konzultantů a finančníků.
To si vyžádá systematické změny v otázce regulace přístupu k politikům a špičkovým státním úředníkům, ale i v otázce větší průhlednosti ve všech fázích politického procesu.
Pomohlo by i zakládání nových agentur, jež budou zastupovat zájmy pracovníků a dalších zanedbávaných voličských skupin.
A konečně by agenda měla zvýšit nezávislost amerických úřadů a soudů.
Například jmenování ponechaná na volném uvážení nových prezidentských administrativ by se dala omezit tak, aby umožňovala větší kontinuitu odbornosti napříč agenturami, a o jmenováních v oblasti soudnictví by mohly rozhodovat dvoustranické či nestranické komise složené z vysoce postavených soudců a právních vědců.
Posílení autonomie úřadů a soudů se může jevit jako paradoxní reakce na ztrátu důvěry v instituce.
Chtějí-li však americké instituce získat zpět důvěru veřejnosti, musí fungovat řádně a nestranně, což nelze zajistit bez úřední a soudní odbornosti.
V příštích volbách bude mnoho v sázce.
Porazit Trumpa však nestačí.
Američané musí řešit základní příčiny své ztracené prosperity, ochabující demokratické participace a snižující se důvěry v instituce.
Řešením není smiřovat se s polarizací, nýbrž pracovat na širší a inkluzivnější společenské smlouvě.
Americká síla po bin Ládinovi
OXFORD – Když určitý stát disponuje převažujícím množstvím zdrojů síly, pak pozorovatelé často hodnotí situaci jako hegemonistickou.
Dnes mnozí experti tvrdí, že rostoucí moc jiných zemí a ztráta amerického vlivu na revolučním Blízkém východě naznačují úpadek „americké hegemonie“.
Tento termín je však zavádějící.
Například proto, že pouhé držení zdrojů síly ne vždy postačuje k dosažení žádoucího výsledku.
Dokonce ani nedávná smrt Usámy bin Ládina z rukou speciálních sil Spojených států nevypovídá o americké síle v tom či onom směru nic.
Abychom pochopili důvod, musíme se zamyslet nad situací po druhé světové válce.
USA zajišťovaly více než třetinu globálního produktu a měly drtivou převahu v oblasti jaderných zbraní.
Mnozí je považovali za globálního hegemona.
Přesto USA nedokázaly zabránit „ztrátě“ Číny, vykázat do patřičných mezí komunismus ve východní Evropě, předejít patu v korejské válce, porazit vietnamskou Národní frontu osvobození nebo odstranit Castrův režim na Kubě.
Studie ukazují, že dokonce i v éře údajné americké hegemonie byla úspěšná jen pětina amerických snah vymoci si v jiných státech změnu prostřednictvím vojenských hrozeb, přičemž hospodářské sankce fungovaly jen v polovině případů.
Přesto se mnozí lidé domnívají, že současná převaha amerických zdrojů síly je hegemonistická a že začne upadat, stejně jako dříve upadla síla Velké Británie.
Někteří Američané reagují na tuto vyhlídku emocionálně, přestože by bylo ahistorické věřit, že USA budou držet převažující podíl zdrojů síly navždy.
Pojem „úpadek“ však v sobě snoubí dva různé rozměry síly: absolutní úpadek ve smyslu rozkladu nebo ztráty schopnosti efektivně využívat zdroje a relativní úpadek, při němž zdroje síly jiných států začnou být větší nebo se efektivněji využívají.
Například Nizozemsko v sedmnáctém století doma vzkvétalo, ale jeho relativní síla upadala, neboť rostla síla jiných států.
Naopak Západořímská říše nepodlehla jinému státu, nýbrž vnitřnímu rozkladu a davům barbarů.
Řím byl agrární společností s nízkou hospodářskou produktivitou a vysokou mírou vnitřních sporů.
USA sice mají problémy, ale jen stěží odpovídají popisu absolutního úpadku ve starém Římě – a podobně zavádějící je i analogie s úpadkem Británie, jakkoliv je populární.
Británie měla impérium, které obepínalo svět, vládlo více než čtvrtině lidstva a těšilo se námořní převaze.
Mezi relativními zdroji síly imperiální Británie a současné Ameriky však existují velké rozdíly.
V době první světové války disponovala Británie mezi velkými mocnostmi až čtvrtým nejvyšším počtem vojáků, měla čtvrté nejvyšší HDP a třetí nejvyšší vojenské výdaje.
Výdaje na obranu dosahovaly v průměru 2,5-3,4% HDP a impériu do značné míry vl��dly lokální jednotky.
V roce 1914 zajišťoval čistý vývoz kapitálu z Británie důležitý finanční zdroj, ze kterého se dalo čerpat (třebaže se někteří historikové domnívají, že by bývalo lepší investovat tyto peníze do domácího průmyslu).
Téměř třetina z 8,6 milionu britských vojáků ve druhé světové válce pocházela ze zámořských držav.
Se vzestupem nacionalismu však začalo být pro Londýn stále obtížnější vyhlašovat válku jménem impéria, jehož obrana se stala větší zátěží.
Naproti tomu Spojené státy měly od roku 1865 kontinentálně založenou ekonomiku imunní proti rozpadu podél národnostních linií.
Navzdory všem lehkovážným řečem o americkém impériu jsou USA méně spoutané a mají více stupňů volnosti, než kdy měla Británie.
Geopolitické postavení Ameriky se také hluboce liší od postavení imperiální Británie: zatímco Britové čelili stále silnějším sousedům v Německu a Rusku, Amerika těží z přítomnosti dvou oceánů a slabších sousedů.
Navzdory těmto rozdílům jsou Američané náchylní vůči cyklům víry v úpadek.
Otcové-zakladatelé se báli srovnávání s úpadkem římské republiky.
Další bytostně americkou vlastností je navíc kulturní pesimismus, jehož kořeny sahají až k puritánským základům země.
Jak před půldruhým stoletím poznamenal Charles Dickens, „má-li se věřit jejím jednotlivým občanům, do posledního člověka, pak je [Amerika] neustále sklíčená, neustále stagnuje, neustále prochází alarmující krizí a nikdy tomu nebylo jinak“.
V nedávnější době ukázaly průzkumy všeobecnou víru v úpadek, když Sovětský svaz vypustil v roce 1957 sputnik, a poté znovu během hospodářských šoků v Nixonově éře v 70. letech a po rozpočtových schodcích Ronalda Reagana v 80. letech.
Na konci posledně jmenované dekády Američané věřili, že jejich země zažívá úpadek, avšak již o deset let později byli přesvědčeni, že USA jsou jedinou supervelmocí.
Dnes mnozí z nich opět začali věřit v úpadek.
Cyklická víra v úpadek vypovídá spíše o psychologii Američanů než o skutečných přesunech zdrojů síly.
Někteří pozorovatelé, například harvardský historik Niall Ferguson, se domnívají, že „debatování o fázích úpadku může být ztrátou času – je to spíše náhlý a nečekaný pád, čeho by se politici a občané měli nejvíce obávat“.
Ferguson je přesvědčen o tom, že zdvojnásobení veřejného dluhu v nadcházejícím desetiletí nemůže samo o sobě nahlodat americkou sílu, ale mohlo by oslabit dlouho přijímanou víru v americkou schopnost přestát jakoukoliv krizi.
Ferguson má pravdu v tom, že se USA budou muset vyrovnat se svým rozpočtovým schodkem, aby si zachovaly důvěru na mezinárodním poli, ale jak ukazuji ve své knize Budoucnost síly, něco takového rozhodně spadá do palety možných výsledků.
Před pouhými deseti lety se Amerika těšila z rozpočtového přebytku, než daňové škrty George W.
Bushe, dvě války a recese vytvořily fiskální nestabilitu.
Z hlediska konkurenceschopnosti řadí Světové ekonomické fórum americkou ekonomiku stále poblíž světové špičky a rovněž politický systém se svým typicky chaotickým způsobem pomalu začal potýkat s nezbytnými změnami.
Někteří lidé věří, že do voleb v roce 2012 lze dosáhnout politického kompromisu mezi republikány a demokraty; jiní naznačují, že k dohodě pravděpodobněji dojde až po volbách.
Tak či onak, nejasná prohlášení o úpadku hegemona by se pak znovu ukázala jako zavádějící.
Americká moc a kampaň roku 2004
Americká prezidentská volební kampaň se rozpaluje a s ní i debata o americké moci.
Loni po bleskovém vítězství ve čtyřtýdenní irácké válce se mnozí lidé domnívali, že tato problematika je dořešena.
Následné potíže v Iráku - a obecněji v amerických zahraničních vztazích - však z tohoto tématu učinily jádro volební kampaně.
Je nesnadné vybavit si, že před pouhým desetiletím všeobecné mínění - jak uvnitř USA, tak mimo ně - soudilo, že Amerika zažívá úpadek.
Roku 1992 vítěz primárek v New Hampshire tvrdil, že „studená válka skončila - a zvítězilo Japonsko."
Když jsem v roce 1990 vydal knihu Bound to Lead (Zavázáni k vedení), předpovídal jsem přetrvávající růst americké moci.
Za neméně důležité ale dnes považuji zpochybnit nové všeobecné přesvědčení, že Amerika je nepřemožitelná a že by se zahraniční politika USA měla řídit „novým unilateralismem".
Po rozpadu Sovětského svazu někteří analytici popisovali vzniklou světovou situaci za unipolární a americkou moc vnímali jako málo vázanou.
To je zavádějící.
V globálním informačním věku je moc rozložena mezi země podle vzorce, který připomíná spletitou třívrstvou hru v šachy.
Vojenská moc na horní šachovnici je do velké míry unipolární.
USA jsou jedinou zemí, která disponuje rozsáhlými nejmodernějšími vzdušnými, námořními i pozemními silami schopnými globálního nasazení - odtud rychlé loňské vítězství v Iráku.
Hospodářská moc na prostřední šachovnici je ovšem multipolární, přičemž dvě třetiny celosvětové výroby představují USA, Evropa, Japonsko a Čína.
Na této ekonomické herní ploše americkou moc často vyvažují další země.
Nejnižší šachovnice je sférou nadnárodních vztahů, jež překračují státní hranice mimo kontrolu vlád.
V neškodné části spektra této oblasti vystupují rozmanití účastníci, například banky elektronicky převádějící ohromné peněžní částky; na opačném pólu jsou teroristé převážející zbraně nebo hackeři narušující provoz internetu.
Na této dolní hrací desce je moc široce rozptýlená a nemá smysl hovořit o unipolárnosti, multipolárnosti či hegemonii.
Ti, kdo doporučují jednostrannou americkou zahraniční politiku na základě takovýchto konvenčních popisů americké moci, se opírají o žalostně nedostatečnou analýzu.
Mnohé z reálných výzev americké moci nepřicházejí na horní, vojenské šachovnici, na niž se unilateralisté soustředí, nýbrž na dolním, nadnárodním poli.
Paradoxně, pokušení obejít se sami může nakonec USA v této sféře oslabit.
Proč je tomu tak?
Dnešní informační revoluce a globalizace, jež ji doprovází, proměňují a zmenšují svět.
Na počátku 21. století tyto dvě síly zvětšily americkou moc, zejména schopnost ovlivňovat ostatní prostřednictvím umění přitahovat neboli - jak já říkám - prostřednictvím „měkké" moci.
Časem se však technologické výdobytky rozšíří do dalších zemí a k dalším národům a americká relativní výjimečnost zeslábne.
Dnes například Američané, tedy 5% světové populace, představují více než polovinu všech uživatelů internetu.
Za deset či dvacet let se ale jazykem největšího počtu uživatelů internetu může stát čínština.
Angličtinu to z trůnu lingua franca nesesadí, ale asijský trh jednou bude větší hrozbou než trh americký.
Ještě závažnější je to, že informační revoluce vytváří virtuální společenství a sítě překračující hranice států a že větší roli budou hrát nadnárodní firmy a nevládní subjekty, včetně teroristů.
Mnohé organizace budou mít svou vlastní měkkou moc, neboť dokáží přilákat občany do koalic přesahujících státní hranice.
Teroristické útoky na New York, Washington a teď i Madrid jsou hrůznými symptomy hlubokých změn, k nimž už dochází.
Technika tříští moc, vzdaluje ji vládám a posiluje jedince a skupiny, kteří ve světové politice přijímají úlohy kdysi vyhrazené vládám, mimo jiné vyvolávání ohromných zkáz.
V posledních letech byla leitmotivem hospodářských politik privatizace; v politice je privatizací války terorismus.
Navíc jak globalizace zmenšuje vzdálenosti, mají na životy všech lidí větší dopady události ve vzdálených místech, například v Afghánistánu.
Svět se vyvinul od studené války ke globálnímu informačnímu věku, avšak zásadní zahraničněpolitická paradigmata s tímto vývojem nedrží krok.
Dnešní rostoucí globální propletence vzájemné závislosti vnášejí do národních i mezinárodních agend nové problémy.
Američané mnohé z nich prostě nemohou vyřešit sami.
Prosperita vyžaduje mezinárodní finanční stabilitu; k jejímu zajištění ale USA potřebují kooperaci ostatních.
Ve světě, kde jsou hranice čím dál propustnější pro vše od drog přes infekční nemoci až po terorismus, budou Američané nuceni mimo své území spolupracovat s ostatními zeměmi.
Vzhledem ke svému přednímu postavení v prudkém rozvoji informačních technologií a obrovským investicím do tradičních zdrojů moci budou USA po značnou část tohoto nového století nadále jedinou nejmocnější zemí.
Přestože mohou vznikat koalice zaměřené na zadržování americké moci, není pravděpodobné, že by se stávaly pevnými spojenectvími, pokud USA nezačnou využívat své tvrdé, nátlakové moci zpupně jednostranným způsobem, který by podkopal jejich „měkkou" moc čili schopnost přitahovat.
Americká moc v jednadvacátém století
CAMBRIDGE – Národní zpravodajská rada, která je součástí vlády Spojených států, předpovídá, že americká nadvláda se do roku 2025 „výrazně sníží“ a že klíčová oblast přetrvávající americké nadřazenosti – totiž vojenská síla – bude ve stále konkurenčnějším budoucím světě méně významná.
Ruský prezident Dmitrij Medveděv označil finanční krizi z roku 2008 za znamení, že se vedoucí role Ameriky ve světě chýlí ke konci.
Také vůdce kanadské opoziční Liberální strany Michael Ignatieff naznačuje, že se americká moc ocitla za zenitem.
Jak poznáme, zda jsou tyto předpovědi správné?
Měli bychom se mít na pozoru před zavádějícími metaforami organického zániku.
Státy nejsou lidé, kteří mají předvídatelnou délku života.
Když například Velká Británie ztratila na konci osmnáctého století americké kolonie, naříkal Horace Walpole, že se jeho země stala „stejně nevýznamnou jako Dánsko nebo Sardinie“.
Nedokázal předpovědět, že díky průmyslové revoluci zažije Británie druhé století charakterizované ještě větším vzestupem.
Také Řím zůstal dominantní silou ještě tři století poté, co jeho moc dosáhla vrcholu.
A ani pak nepodlehl jinému státu, ale skonal na následky tisíce ran, které mu zasadily nejrůznější barbarské kmeny.
Navzdory všem módním předpovědím, že Čína, Indie nebo Brazílie předstihnou v nadcházejících desetiletích USA, nemusí být klasický přesun moci mezi velkými státy takovým problémem jako vzestup moderních barbarů – nestátních aktérů.
Ve světě kybernetické nejistoty založeném na informacích může být rozředění moci větší hrozbou než její přesun.
Co tedy bude třímání moci v globální informační éře jednadvacátého století obnášet?
Jaké zdroje budou vytvářet moc?
V šestnáctém století dávaly Španělsku výhodu nadvláda nad koloniemi a zlaté pruty; Holandsko v sedmnáctém století profitovalo z obchodu a financí; Francie v osmnáctém století těžila z většího počtu obyvatel a velké armády a moc Velké Británie se v devatenáctém století opírala o průmyslovou nadvládu a námořnictvo.
Konvenční názory vždy tvrdily, že vítězí stát s největší armádou, avšak v informační éře může vítězit stát (nebo i nestátní organizace) s nejlepším příběhem.
Dnes totiž zdaleka není jasné, jak se vůbec měří rovnováha moci, natož jak rozvinout úspěšné strategie přežití.
Americký prezident Barack Obama ve svém inauguračním projevu v roce 2009 prohlásil, že „naše síla roste tím, že ji používáme uvážlivě; naše bezpečnost vyvěrá ze spravedlivosti naší věci, ze síly našeho příkladu, z umírňujících kvalit pokory a zdrženlivosti“.
Krátce poté ministryně zahraničí Hillary Clintonová deklarovala: „Amerika nemůže vyřešit nejpalčivější problémy sama a svět je nemůže vyřešit bez Ameriky.
Musíme využívat to, co se označuje za ‚chytrou sílu‘, celou paletu nástrojů, které máme k dispozici.“ Chytrá síla znamená kombinaci tvrdé síly v podobě rozkazu a měkké síly v podobě přitažlivosti.
Moc vždy závisí na kontextu.
Dítě, které na hřišti dominuje, se ve změněném kontextu učebny s přísnou kázní může proměnit v loudala.
V polovině dvacátého století se Josif Stalin posměšně zeptal, kolik divizí má papež, avšak o čtyři desítky let později zůstal papežský stolec nedotčený, zatímco Stalinovo impérium se zhroutilo.
V dnešním světě se distribuce moci mění podle kontextu.
Je distribuována podle schématu připomínajícího trojrozměrné šachy.
Na horní šachovnici je vojenská síla do značné míry unipolární a USA zde pravděpodobně ještě nějakou dobu zůstanou jedinou supervelmocí.
Na prostřední šachovnici je už však ekonomická síla více než deset let multipolární, přičemž hlavními hráči jsou USA, Evropa, Japonsko a Čína a několik dalších zemí získává na významu.
Spodní šachovnice je hájemstvím přeshraničních transakcí, které probíhají mimo kontrolu vlád.
Figurují zde nejrůznější nestátní aktéři jako například bankéři, kteří elektronicky převádějí částky přesahující státní rozpočty většiny zemí, nebo na opačném pólu teroristé převádějící zbraně a hackeři ohrožující bezpečnost kybernetického prostoru.
A patří sem i nové problémy, jako jsou pandemie nebo klimatické změny.
Na této spodní šachovnici je moc široce rozptýlená a nemá smysl zde hovořit o unipolaritě, multipolaritě, hegemonii nebo jakémkoliv jiném klišé.
I po odeznění finanční krize bude závratné tempo technologických změn pravděpodobně dál táhnout globalizaci a nadnárodní výzvy.
Problémem americké moci v jednadvacátém století je skutečnost, že se stále více událostí vymyká kontrole i toho nejmocnějšího státu.
Ve vojenských záležitostech si sice USA vedou dobře, ale ve světě se děje mnoho věcí, na které vojenská opatření neplatí.
V důsledku informační revoluce a globalizace se světová politika mění způsobem, který brání Americe dosahovat všech svých mezinárodních cílů osamoceně.
Pro prosperitu Američanů je například životně důležitá mezinárodní finanční stabilita, avšak USA potřebují spolupráci ostatních, aby ji dokázaly zajistit.
Rovněž globální klimatické změny budou mít dopad na kvalitu života Američanů, avšak USA nemohou zvládnout tento problém samy.
Ve světě, kde jsou hranice prostupnější než kdykoliv jindy pro všechno možné od drog přes infekční choroby až po terorismus, musí Amerika pomáhat budovat mezinárodní koalice a instituce, aby dokázala řešit společné hrozby a výzvy.
V tomto ohledu se moc stává společným statkem, z něhož musí mít prospěch všichni.
O moci nestačí přemýšlet ve smyslu moci nad ostatními.
Je nutné přemýšlet o ní i jako o moci k dosahování cílů.
V mnoha nadnárodních otázkách lze vlastních cílů dosahovat tím, že poskytneme určitou moc ostatním.
V dnešním světě se důležitým zdrojem relevantní moci staly sítě a vzájemná propojenost.
Problémem americké moci v jednadvacátém století není její úpadek, nýbrž pochopení, že ani nejmocnější země na světě nemůže dosahovat svých cílů bez pomoci ostatních.
Zneužití Churchilla
NEW YORK – Bronzová busta Winstona Churchilla, která je v Bílém domě od 60. let 20. století, byla předmětem pokračujícího pravicového bludu Washingtonu.
Říká se, že když se nastěhoval prezident Barrack Obama, vrátil bustu britské ambasádě, což mělo dát najevo jeho nenávist k Británii.
Obama ve skutečnosti nic takového neudělal.
Busta stále stojí v rezidenci Bílého domu, tam kde byla vždy, kromě krátké doby za vlády prezidenta George W.
Bushe, kdy byla opravována.
Obama by ale možná udělal dobrou věc, kdyby bustu odstranil.
Kult Churchilla totiž pro Spojené státy nebyl totiž tak úplně prospěšný.
Příliš mnoho amerických prezidentů si představuje, že jsou opravdovými dědici Churchilla.
Bush měl v Oválné pracovně kopii Churchillovi busty, kterou mu půjčil Tony Blair.
Rád se vykresloval jako “válečný prezident,“ “rozhodující prezident“ a “skvělý vůdce“ – stejně jako Churchill.
Měl vkus na válečnou módu.
A dostal svou zemi do velmi pošetilé války.
Kumpán Donalda Trumpa v Británii, Nigel Farage, bývalý lídr UK Independence Party, navrhl, že by měl Trump tuto bronzovou bustu vrátit do Oválné pracovny.
Trump se domnívá, že je to báječný nápad.
Trump je však ta nejméně vhodná osobnost, která by se mohla označit za Churchillovský typ.
Vzhledem k tomu, že má koherentní pozici na cokoliv, je nepřátelský k většině věcí, kterých se Churchill zastával.
Jeho pozice “nejprve Amerika,“ která je odměřená k západním spojencům, je přesně ten typ přístupu, kterému čelili Churchill s Franklinem D.
Rooseveltem ve snaze úspěšně odporovat Hitlerově Třetí říši.
V létě před útokem na Pearl Harbor, což bude tento měsíc před 75 lety, se potkali Churchill a Rossevelt v Placentia Bay, Newfoundland, aby si nastínili představy o poválečném světě.
Výsledná Atlantická charta zahrnovala vše, proti čemu je Trump: menší bariéry pro obchod, ekonomická spolupráce a rozvoj sociální péče.
Jakmile byl Hitler poražen, byl to Churchill, kdo obhajoval unifikaci Evropy, ačkoliv zůstával nevyhraněný ohledně roli Británie v budoucí unii.
Kampaň Farage za Brexit, mnohdy vykrádající Churchillovu válečnou rétoriku o nejskvělejší hodině Británie v obraně svobody před tyranií, byla zamířena na rozebrání přímo toho projektu, jehož byl Churchill zastáncem.
“Výjimečný vztah“ mezi USA a Británií, který byl zaveden během druhé světové války, nikdy nebyl tak zásadní, jak si Churchill a jiní představovali.
USA, jakožto dominantní poválečná mocnost, sledovali své vlastní zájmy, ať se to Britům líbilo, nebo ne.
A Britská hrdost v podobě samostatné pozici proti nacistickému Německu, společně se zveličující zmínkou o výjimečným vztahem s USA, zabránily Spojenému království ukázat plnou sílu jako hlavní mocnosti v rámci EU.
Američtí lídři někdy naoko tento výjimečný vztah předstírají, když lichotí britskému premiérovi, nebo když přizvou UK na pochybná vojenská dobrodružství, Říká se, že tento vztah dostane novou krev v době Trumpa a Brexitu.
Zatímco Obama varoval, že Británie mimo EU by byla na konci fronty o zvláštní obchodní výhody, předseda Sněmovny reprezentantů Paul D.
Ryan nedávno řekl, že USA by měly s Británií rychle sjednat novou smlouvu, aby tak ukázaly “solidaritu“ s “nepostradatelným spojencem.“
Zvláštní “něžnost USA“ v pro odchod Británie z EU – Trump sám sebe velmi nezvykle nazývá “Mr.
Brexit” – spíše naznačuje solidaritu dvou zemí, se pouští do vlastních forem ekonomického nacionalismu.
A opět – toto je přesně ta cesta, které se snažil Churchill a Roosevelt vyhnout.
Koneckonců, ekonomický nacionalismus byl jedním z důvodů, proč se Evropanům téměř podařilo zničit si svůj kontinent.
Samozřejmě, Trumpova láska k Brexitu může být pouze otázkou slov, stejně jako spousta jiných věcí u velkého showmana.
Těžko si představit, že by USA ohrozily své ekonomické zájmy tím, že by upřednostňovaly Británii a daly tím v sázku mnohem větší zájmy ve zbytku Evropy.
Slova však roli hrají, což věděl Churchill velmi dobře.
Rétorika Trumpa a jeho podporovatelů, stejně jako těch co podporují Brexit, by nemohla být dále od ducha Atlantické charty.
Řeči zlověstných mezinárodních bankéřů a dalších “občanů ničeho“ (fráze britské premiérky Theresy Mayové), společně s vykořeněnými liberálními elitami “běžnými,“ “opravdovými“ a “slušnými“ lidmi (Farage) zavánějí antisemitskou propagandou, která Evropou vířila ve 30. letech.
A Churchillova odpověď na flirt Trumpa a evropské krajní pravice s Ruskem Vladimira Putina je snadno představitelná.
Nic z toho neznamená, že měl Churchill vždy pravdu, natož že b byl postavou k napodobení.
Byl to ten pravý muž v roce 1940 ke zvednutí britské morálky, když ta byla asi tou jedinou věcí, která se jich týkala.
Není však dobrým modelem politika pro méně nebezpečné časy.
Jeho vidění koloniální vlády byla zastaralá již před válkou a staly se po ní rasistickým přežitkem.
Jeho romantické představy o morální nadřazenosti anglicky mluvících lidí byly staromódní již během jeho života a dnes jsou arogantní absurditou.
Churchill nebyl malicherný, ani maloměstský.
Jeho vize, alespoň co se západního světa týká, možná nebyly romantické, ale měly určitou noblesu.
To samé se nedá říci o příštím okupantovi Bílého domu.
Představa Trumpa, kterému radí Farage a který používá Churchillovu bronzovou hlavu jako totem, by starého pána naplnila hrůzou.
Americké ústupy
LOS ANGELES – V době, kdy nastupující administrativa Baracka Obamy debatuje o tempu a důsledcích stahování z Iráku, by nebylo od věci, kdyby prostudovala strategický dopad jiných amerických ústupů v posledních desetiletích 20. století.
Třebaže se americká angažmá v Libanonu, Somálsku, Vietnamu a Kambodži diametrálně lišila, dějiny ukazují, že navzdory bezprostředním dopadům na americkou reputaci vyzněly tyto odchody nakonec ve prospěch USA.
Ve všech zmíněných případech nastala po americkém vojenském stažení jakási regionální stabilita, byť se tak stalo za cenu značných ztrát na životech.
Někdejší američtí protivníci se buďto začali věnovat upevňování či dělbě moci, utrpěli domácí porážku, anebo konfrontovali sousední státy.
Klíčové zájmy Ameriky nakonec zvítězily.
Fakta dnes nasvědčují tomu, že tento model lze zopakovat, jakmile Spojené státy odejdou z Mezopotámie a ponechají na Iráčanech, aby o svém osudu rozhodovali sami.
Z výše uvedených čtyř případů stažení představuje nejvěrnější paralelu k dnešnímu Iráku pravděpodobně americká intervence v Libanonu v letech 1982-1984.
Od roku 1975 drásalo tuto zemi sektářské násilí a proti sobě nakonec stály ještě spletitější šiky znesvářených stran, než je tomu v dnešním Iráku.
Do této skrumáže vstoupily USA a jejich západní spojenci.
Jejich cílem bylo vytvoření vojenské nárazníkové zóny mezi OOP a izraelskými jednotkami, které tehdy bojovaly v Bejrútu, a prosazení odchodu obou stran.
Masakry v palestinských uprchlických táborech přiměly USA k novému závazku „obnovit (v Libanonu) silnou ústřední vládu“, abychom citovali tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana.
Intervence však měla za následek, že se americké jednotky staly jen dalším cílem, což v roce 1983 vyvrcholilo pumovým útokem na americké kasárny, při němž zahynulo 241 příslušníků námořní pěchoty.
Podobný sebevražedný pumový útok si o dva dny později vyžádal životy 58 francouzských vojáků.
Vzhledem k hrozící svízelné situaci přijal Reagan v únoru 1984 doporučení viceprezidenta George H.
W.
Bushe stáhnout se z Libanonu.
Ani po stažení západních jednotek však boje neustaly.
Občanská válka pokračovala ještě dalších šest let.
Následovalo neklidné politické období charakterizované intervencí Sýrie a jejím vyhnáním (o dvacet let později), když Libanonci začali rozhodovat o svém osudu sami a USA uplatňovaly jen nepřímý vliv.
V roce 1992 vlákaly sirény somálského politického kolapsu USA do další občanské války, která měla osvobodit určitou zemi od sebe samotné.
Americká humanitární mise do tohoto zaostalého státu si kladla za cíl zachránit nezdařené úsilí Organizace spojených národů o zajištění bezpečnosti a potravin pro zbídačelé somálské obyvatelstvo.
USA vyslaly do země 28 000 vojáků, kteří na nějakou dobu zajistili špetku bezpečnosti.
Špatně vybavené a mizerně vedené jednotky OSN, které nahradily část amerických vojáků, však učinily ze zbývajících amerických jednotek terč, když se pokusily postavit před soud somálského válečného magnáta zodpovědného za smrt pákistánských příslušníků mírových sborů.
Následná řež amerických vojáků přinesla záběry, které americká veřejnost nedokázala strávit, což si vyžádalo odchod amerických jednotek a poté i jednotek OSN.
V době, kdy vzhledem k těmto vojenským ústupům narůstal neklid, americké pobřežní jednotky monitorovaly a zadržovaly džihádisty, kteří chtěli proniknout do Somálska, zatímco Keňa a Etiopie bránily tomu, aby neklid metastázoval do celého regionu.
Dobytí somálského hlavního města Mogadišu Islámskými soudy v roce 2006 vyvolalo přízrak džihádistického státu, avšak Somálsko záhy ukázalo, že bezvýchodné situace nejsou jen doménou USA.
Po intervenci Etiopie islamisté zjistili, že nemají žádnou moc.
Somálsko dnes zůstává nefunkčním státem, kde o moc bojují znesvářené klany, džihádisté a prozatímní vláda s etiopskou podporou.
USA, které z této šlamastyky vycouvaly, dnes zdálky uplatňují omezený vliv.
Libanon sice zůstal poničeným a Somálsko zkrachovalým státem, avšak v případě amerického odchodu z Vietnamu a z jihovýchodní Asie přispěly regionální a domácí faktory k umrtvení dopadů tohoto kroku.
Výsledkem je dnešní stabilní region.
V 60. letech, kdy se nad vietnamskou džunglí vznášely přízraky Mnichova, však USA viděly situaci ve zcela jiném světle.
Jak v souvislosti s válkou v Iráku argumentoval prezident George W.
Bush, jeho předchůdce Lyndon Johnson předpověděl, že porážka ve Vietnamu „se zopakuje nejprve v jedné a poté v další zemi“.
Johnson však nedokázal předvídat domácí a regionální zábrany, díky nimž se domino nezhroutilo tak, jak předpokládal.
Ačkoliv USA v letech vietnamské války intenzivně bombardovaly severovýchodní Kambodžu, na přítomnost pozemních vojsk v této zemi neměly žaludek.
Nixonova administrativa se v rámci kongresových omezení alespoň pokusila podpořit kambodžskou vojenskou vládu.
Navzdory skrovné materiální podpoře však USA nedokázaly udržet při životě kabinet, který se nedokázal udržet při životě sám.
Namísto pádu kostek domina po odchodu USA ze Saigonu v roce 1975 se rozhořela vietnamsko-kambodžská válka.
Ta potažmo podnítila Čínu k neúspěšné intervenci v severním Vietnamu.
Stažení všech těchto invazivních armád k uznaným mezinárodním hranicím ovšem ukázalo, že v regionu nepřevládá komunistická solidarita, nýbrž nacionalistické síly.
Žádný z uvedených amerických odchodů se neobešel bez následků.
Reputace USA sice po celém světě utrpěla, avšak údajná výhodnost tohoto kroku pro americké protivníky se ukázala jako iluzorní.
Rovněž odchod Američanů z Mezopotámie přenese břemeno řešení problémů na Iráčany a další regionální aktéry, přičemž USA zůstanou v povzdálí a budou pomáhat tehdy a tam, kde to uznají za vhodné.
Historie naznačuje, že Irák si podobně jako Vietnam a Libanon nakonec klopýtavě dokáže vyřešit své záležitosti sám.
Američané jsou z Itálie, Evropané z Japonska
MNICHOV – Americký obchodní model se zhroutil.
Během nedávných let si Spojené státy od zbytku světa vypůjčily gigantické sumy peněz.
Jen v roce 2008 čistý import kapitálu dosáhl 800 miliard dolarů.
Tyto peníze pocházely zejména z prodeje cenných papírů podložených hypotékami a kolateralizovaných dluhových obligací, nároků na nároky vůči americkým majitelům domů (či přesněji řečeno vůči domům samotným, neboť jejich vlastníky chránila bezregresní povaha úvěrů).
Trh pro tyto cenné papíry se rozplynul.
Zatímco v roce 2006 objem nových emisí činil 1,9 bilionů dolarů, pravděpodobný objem v roce 2009 bude podle nejnovějších odhadů MMF pouhých 50 miliard dolarů.
Trh ochabl o 97 %.
Právě toto číslo nejlépe odhaluje skutečnou katastrofu americké finanční soustavy.
Jelikož americkým majitelům domů přestaly z okolního světa přitékat peníze, ceny domů se propadly o 30 % a výstavba nových domů o více než 70 %.
Recese byla nevyhnutelná.
Propuštění stavební dělníci si utáhli opasky, jakož i majitelé domů.
Někteří tak učinili, protože se cítili chudší.
Jiní proto, že jim banky, šokované krachem sekuritizačního byznysu, přestaly oproti hodnotě domu poskytovat úvěry na spotřební účely.
V posledním roce před krizí příliv nových hypoték převyšoval hodnotu výstavby obytných prostor o 60 %.
Teď je o 150 % nižší.
Prvních jedenáct měsíců recese, která následovala, bylo stejně krušných jako počátečních jedenáct měsíců Velké hospodářské krize, která začala v roce 1929.
Projevily se ovšem účinky obřích keynesiánských oživovacích balíčků, celosvětově v hodnotě přes 1,4 bilionů dolarů, společně s balíčky záchran bank v hodnotě osmi bilionů dolarů.
Letos na jaře a zkraje léta zastavily propad a člověk doufá, že jde o víc než jen dočasnou přestávku recese.
Ochablost využití kapacity je však nadále nesmírná.
Světové ekonomice bude trvat roky, než se vrátí k trendu, zejména s ohledem na to, že růstové vyhlídky nejsou právě slibné a v USA i v Evropě nepřestává růst nezaměstnanost.
Lékem, který se osvědčil a prozatím i nadále zůstává nezbytný, je vládní dluh.
Vlády absorbují převis soukromých úspor nad soukromými investicemi a vracejí jej do globální ekonomiky, čímž stabilizují agregátní poptávku a finanční soustavu.
Všude tudíž strmě stoupají veřejné schodky.
Téměř všechny země Evropské unie v roce 2009 prolomí strop fiskálních deficitů stanovený Paktem stability a růstu na 3 % HDP, přičemž některé budou hospodařit se schodky ve výši 10 % HDP nebo i vyššími, především Španělsko (10 %), Velká Británie (14 %) a Irsko (16 %).
Spojené státy, epicentrum krize, jsou v mimořádných nesnázích.
Do konce letošního roku poměr zadlužení k HDP vyšplhá v USA ze 73 % v roce 2008 na 87 %, a jelikož deficit na příští rok má dosáhnout 11 % HDP, je jisté, že tento poměr v průběhu roku 2011 překročí 100 %.
Země, která bývala symbolem kapitalistické stability a síly teď vykazuje rysy znepokojivě podobné rozvojovým zemím, jež na počátku 80. let 20. století postihla světová krize zadluženosti.
Státy se sice mohou propadnout do insolvence, ale mají mnoho způsobů jak svůj svrchovaný dluh snížit dřív, než k tomu dojde.
USA zvažují možnost uvalit na zahraniční fondy amerických cenných papírů daň z převodu a mnozí lidé jsou přesvědčeni, že se pokusí vytáhnout „italskou kartu“: zmenšit své státní zadlužení pomocí inflace a devalvovat měnu, aby si zachovaly mezinárodní konkurenční schopnost.
Ovšemže, inflaci není lehké vyvolat, když se krátkodobé úrokové sazby blíží nule – a nelze je tedy dále snižovat, aniž by to zapříčinilo rozsáhlé hromadění hotovosti.
Nicméně investoři po celém světě se v současnosti takového scénáře obávají, což může vyústit v sebenaplňující se proroctví, poněvadž jejich obavy přispívají k oslabování dolaru, posilování poptávky po exportu a zdražování amerických dovozů.
Je ironické, že pružné směnné kurzy pomáhají právě zemi, která krizi způsobila.
V ekonomických mechanismech není žádná spravedlnost.
V Evropě platí opak.
Evropská centrální banka už svůj střelný prach také spotřebovala a nedokáže inflaci vyvolat, ani kdyby chtěla (což ovšem nemůže, protože Maastrichtská smlouva za jediný cíl ECB stanovuje cenovou stabilitu).
Posilující euro ale snižuje jak dovozní ceny, tak poptávku po exportu, což samo o sobě způsobuje pokles cen.
Evropa tudíž se vší pravděpodobností italskou kartu nerozehraje; bude se spíš střetat se zásadními potížemi při snaze vybřednout z nynější stagnace.
Riziko pro Evropu tkví v tom, že nebude klesat italskou cestou, nýbrž japonskou.
Japonsko po tamní bankovní krizi let 1987-1989 zažilo dvě desetiletí stagnace a deflace se strmě rostoucím vládním zadlužením.
Hlavní výzvou pro tvůrce evropských politik je v nadcházejících letech předejít opakování tohoto scénáře.
Národ pistolníků
NEW YORK – Obhajovat právo občanů Spojených států kupovat si samonabíjecí pušky nebo u sebe nosit skryté zbraně je jako popírat veškerou odpovědnost člověka za změnu klimatu.
O racionální argumenty tu nejde.
Je jedno, kolik školáků někdo postřílí či jaké vědecké důkazy potvrdí účinky emisí oxidu uhličitého, lidé nezmění názory, které utvářejí jejich identitu.
Z toho plyne, že čím víc budou liberálové z New Yorku či San Franciska nebo třeba i z Houstonu agitovat za zpřísnění prodeje zbraní civilistům, tím neoblomněji budou zastánci práva vlastnit smrtící zbraně vzdorovat.
Často tak činí s horlivostí věřících, kteří mají pocit, že je urážen jejich Bůh.
Kolektivní identity mají samozřejmě svou historii.
Druhý dodatek ústavy USA, který zaručuje právo držet a nosit zbraň, byl přijat v roce 1791, kdy se občané, kteří se vzbouřili proti britské monarchii, domnívali, že se musí, budou-li povoláni, sami ubránit represivnímu státu.
Interpretace dodatku je sporné území, ale původní myšlenkou bylo, že občanské domobrany mají být ozbrojené.
Pro mnoho Američanů, zejména ve venkovských oblastech a ve státech na jihu, se toto kolektivní oprávnění proměnilo v cosi jako Bohem dané právo jednotlivce.
Demagogům se velice úspěšně daří šikovat takové lidi proti elitám na pobřežích a ve městech, které je údajně chtějí o toto právo připravit.
Strach, jejž demagogové využívají, není ukotven pouze ve společné zálibě v lovu ani v pojetí sebeobrany.
Týká se toho, kdo si lidé myslí, že jsou.
Vezměte jim zbrojní práva a budou se cítit kulturně a společensky zlikvidováni.
Je-li ovšem právě toto jádrem identity mnoha Američanů, poukazuje to na zvláštní rozpor v jejich národním sebeobrazu.
Druhý dodatek je samozřejmě právní koncepce.
V jistém smyslu to platí pro samotné USA.
Jako země přistěhovalců se USA nezakládají na společném původu či kultuře.
Jsou vystavěny na zákonech – jediném způsobu, jak do společného podniku spojit lidi z tolika různých kulturních prostředí.
Není tedy divu, že v USA působí tolik právníků a že se Američané právně přou víc než, řekněme, Japonci, kteří víc spoléhají na zvyky a tradice.
Lze-li o USA říci, že mají občanské náboženství, jeho svatým písmem je ústava.
A právě tak konzervativci přistupují k prazákladním zákonům, včetně druhého dodatku.
Současně však mnoho Američanů ctí národní mýty, které svým způsobem nejsou o nic méně součástí prazákladu, leč s myšlenkou národa opřeného o zákony jsou v přímém rozporu.
V klasických westernech je pravý americký hrdina drsný pistolník, psanec rozlišující dobro a zlo po čichu, svobodomilný tulák odjíždějící do západu slunce na svém spolehlivém koni a s puškou přes rameno.
John Wayne přichází, aby ochránil občany před padouchy v tmavých oblecích, jejichž hanebné činy podrývají svobodu amerického pohraničí.
Kdo jsou ale ti mizerové v černém?
Bankéři, právníci, obchodníci a stavitelé železnic, často zastupující zájmy mocných lidí z velkých měst na východním pobřeží.
Jistěže, zaměstnávají své vlastní pistolníky, ale samotní muži v oblecích pocházejí ze světa smluv, psaných ujednání a vzdálené vlády.
Vyprávění většiny westernů je příběhem o idyle nespoutaného venkova, kde člověk našel dokonalou autonomii, ohrožovanou státem, jemuž vládnou lidmi stvořené zákony.
Hrdina západu respektuje pouze zákony předepsané Bohem a jeho svědomím.
A na jejich ochranu sakra potřebuje svou zbraň.
Potíž s tímto americkým mýtem je v tom, že takovou venkovskou idylu dokonalé svobody jednotlivce, takový domnělý přírodní stav je ve vysoce organizovaném státě bank, soudů, obchodních korporací a zákonodárných sborů neudržitelný.
Druhý dodatek je úlitbou tomuto mýtu, zahalenou do skutečnosti, že je také vetknuta do zákona.
Ronald Reagan této mytické tužbě mnoha Američanů rozuměl lépe než většina prezidentů, snad proto, že sám hrál v řadě westernů.
Když proslule prohlásil, že „stát není řešením našeho problému, stát je náš problém,“ mluvil jako pistolník, i když oficiálně hovořil jako nově ustavený prezident USA.
Donald Trump následuje Reaganova příkladu mnohem hrubějším a útočnějším způsobem.
Ostatně sám je určitým psancem, neohlížejícím se ve funkci na pravidla slušnosti.
Trumpovi se v mnoha ohledech podařilo skloubit návyky desperáta se zájmy mužů v tmavých oblecích, šéfů korporací, bankéřů a jejich politických zástupců ve Washingtonu.
Trump je vykuk z New Yorku, který dokáže týt z obav milovníků zbraní v Biblickém pásu USA.
Jestliže Spojenými státy zmítá vyostřující se kulturní válka o národní identitu, Trump má podivuhodnou schopnost ztělesňovat nejhorší vlastnosti obou stran sporu: nedůvěru pistolníka k zákonu i hrabivost městského úlise.
K překonání nebezpečných trhlin, jež společnost štěpí na kusy, je zapotřebí, aby si USA našly prezidenta, který dokáže kulturní propast překlenout.
Žel, nemohly si na takový úkol vybrat muže méně vhodného.
Trumpovi zavrženíhodní příznivci
NEW YORK – Hillary Clintonová, demokratická kandidátka na post prezidenta USA, označila nedávno stoupence svého soupeře Donalda Trumpa za „koš zavrženíhodných lidí“.
Nebylo to taktní ani vytříbené a později se za svou poznámku omluvila.
Měla ale z větší části pravdu.
Trump si získal řadu podporovatelů, jejichž názory, například na rasu, jsou skutečně hodny zavržení.
Problém je v tom, že mnozí z těchto zavrženíhodných voličů mají relativně nízké vzdělání, takže Clintonové postřeh vyznívá snobsky.
Spojené státy bohužel mají příliš mnoho lidí s relativně nízkým vzděláním.
Mezi vyspělými zeměmi jsou USA na nejnižší příčce co do gramotnosti, všeobecného přehledu a přírodních věd.
Japonci, Jihokorejci, Nizozemci, Kanaďané a Rusové dosahují vytrvale lepších výsledků.
Je to přinejmenším zčásti tím, že se vzdělávání ponechává až příliš na trhu: kdo má peníze, má výtečné vzdělání, kdežto těm, kdo mají hlouběji do kapsy, dostatečné vzdělání schází.
Prozatím se zdá zřejmé, že Clintonová přitahuje městské voliče s lepším vzděláním, zatímco Trump je magnetem hlavně pro bílé muže s nižším vzděláním, z nichž by v dřívějších generacích mnozí byli demokraticky hlasujícími horníky a dělníky.
Znamená to, že existuje vazba mezi vzděláním – či jeho absencí – a přitažlivostí nebezpečného demagoga?
Jednou z nejpozoruhodnějších věcí na Trumpovi je rozsah jeho vlastní neznalosti, vzdor vysokému dosaženému vzdělání, a skutečnost, že mu podle všeho prospívá, když se jí chvástá.
Možná je pro hlasitého hlupáka snazší být přesvědčivý pro davy lidí, jejichž znalost světa je stejně chatrná jako ta jeho.
Tím však předpokládáme, že v promluvách populistického agitátora má význam faktická pravdivost.
Řada jeho stoupenců, zdá se, o rozumnou argumentaci příliš nestojí – ta je pro liberální snoby.
Víc dají na emoce a základními emocemi, jimiž demagogové v USA i jinde manipulují, jsou strach, zlost a nedůvěra.
Platilo to i v Německu při nástupu Hitlera k moci.
Nacistická strana ale zpočátku nenašla většinu podporovatelů mezi nejméně vzdělanými.
Německo bylo v průměru vzdělanější než jiné země a k nejnadšenějším nacistům patřili učitelé, inženýři a lékaři, jakož i drobní podnikatelé z menších měst, úředníci a zemědělci.
Dělníci z městských továrem a konzervativní katolíci celkově podléhali Hitlerovu vábení méně než mnozí protestanti s výborným vzděláním.
Nízké vzdělávací standardy Hitlerův vzestup nevysvětlují.
Strach, zlost a nedůvěra byly ve výmarském Německu na koni, po ponížení válečnou porážkou a za zničující hospodářské krize.
Rasové předsudky vybičované nacistickou propagandou se však lišily od těch, které dnes sledujeme u mnoha Trumpových stoupenců.
Židé byli považováni za zlovolnou sílu dominující elitním profesím: bankéřům, profesorům, právníkům, novinářům či zábavě.
Říkalo se, že vrážejí Německu kudlu do zad a znemožňují mu návrat k velikosti.
Trumpovi stoupenci projevují vůči symbolům elit, jako jsou bankéři z Wall Street, média „hlavního proudu“ a zasvěcenci do washingtonského provozu, podobnou nevraživost.
Jejich xenofobie je ale namířena proti chudým mexickým přistěhovalcům, černochům či blízkovýchodním uprchlíkům, jež považují za příživníky, kteří poctivé (čti bílé) Američany připravují o zasloužené místo na společenském žebříčku.
Jedná se o zášť relativně znevýhodněných lidí v globalizovaném, čím dál multikulturnějším světě vůči těm, kdo jsou znevýhodněni ještě víc.
Lidé plní zlosti a strachu mají dnes v USA, podobně jako kdysi ve Výmarské republice, tak málo důvěry v zavedené politické a ekonomické instituce, že jdou za lídrem, který slibuje maximální otřes.
Dělají si naděje, že po vyčištění chléva se vrátí velikost.
V hitlerovském Německu tato naděje procházela napříč vrstvami, elitními i plebejskými.
V Trumpově Americe vzkvétá především u těch druhých.
V očích movitých a lépe vzdělaných voličů v USA a Evropě, kteří těží z otevřených hranic, laciné migrující pracovní síly, informačních technologií a bohaté směsi kulturních vlivů, vypadá dnešní svět méně děsivě.
Ani přistěhovalci a etnické menšiny, usilující o zlepšení svého údělu, nemají zájem připojit se k populistické vzpouře namířené hlavně proti nim, a proto budou volit Clintonovou.
Trump tudíž musí spoléhat na nespokojené bílé Američany, kteří mají pocit, že jsou opomíjeni.
Skutečnost, že se tak cítí dost lidí na to, aby udrželi ve hře tak nevhodného prezidentského kandidáta, vypovídá o americké společnosti.
To už má co do činění se vzděláním – ne proto, že lidé s lepším vzděláním jsou vůči demagogii imunní, nýbrž proto, že vinou rozvrácené vzdělávací soustavy zůstává příliš mnoho lidí ve znevýhodněném postavení.
Dřív pro voliče s nižším vzděláním existoval dostatek pracovních míst v průmyslu, aby si zajistili slušné živobytí.
Když teď tyto pracovní příležitosti v postindustriálních společnostech mizí, příliš mnoho lidí má pocit, že už nemají co ztratit.
To platí v mnoha zemích, ale vážnost situace je vyšší právě v USA, neboť uvedení bigotního demagoga k moci by obrovsky poškodilo nejen samotnou zemi, ale i ostatní země, které se v čím dál nebezpečnějším světě snaží uchovat si své svobody.
Co je potřeba, aby si Amerika uvědomila o kapitalismu
BERKELEY – Uchazeči o americké prezidentské klání roku 2020 předkládají řadu hospodářských politik, často označovaných buď za volnotržní, nebo socialistické.
Americkou veřejnost tyto nálepky zhusta matou.
Kapitalismus se především všeobecně – a mylně – považuje za synonymum volného trhu.
Ve skutečnosti zahrnuje všechny ekonomické systémy se soukromým vlastnictvím majetku, od volných trhů po sociální demokracii.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Tyto různé formy kapitalismu vyžadují základní pravidla upravující způsob fungování trhů, jako třeba ochranu majetku a právní řád.
Většina kapitalistických společností má také sociální programy na ochranu nejzranitelnějších.
Vlády v kapitalistických ekonomikách tudíž stojí před dvěma zásadními rozhodnutími.
Zaprvé, buď mohou tržní pravidla nastavovat ke společnému prospěchu, anebo tento úkol mohou delegovat na velkokapitál pod pláštíkem „volných trhů“.
Zadruhé, mohou vytvořit všeobecné sociální programy s cílem snížit nerovnost a chránit životní prostředí, anebo je mohou osekat, aby v těchto oblastech minimalizovaly veřejné výdaje.
Přístupy, jež vlády zvolí, silně ovlivňují míry nerovnosti, emisí skleníkových plynů a celkového blahobytu.
Abychom tedy řádně zhodnotili hospodářské politiky demokratických kandidátů, musíme porozumět jejich návrhům jak strukturovat trhy a vytvářet či rozšiřovat sociální programy.
Americký prezident Donald Trump taková opatření znevažuje jako „socialismus“ a místo nich chválí volné trhy, aniž by přiznal, že aby trhy dokázaly fungovat, potřebují pravidla.
Než aby tato pravidla určovala vláda, Trump raději dává nadnárodním korporacím prostor, aby si samy rozhodovaly, jak budou své trhy provozovat.
Mezi velkými technologickými firmami a v mnoha dalších, čím dál koncentrovanějších sektorech však deregulace neposiluje konkurenci; právě naopak, obřím společnostem umožňuje dopouštět se manipulací ve svůj prospěch.
Vezměme si energetiku, kde Trump dal klimatické politiky USA na starost velkým uhelným, ropným a plynařským společnostem.
Šéfové korporací si teď určují, v jakém rozsahu mohou znečišťovat a jak rychle budou muset rozvíjet kapacity obnovitelné energie, zatímco USA zůstávají závislé na fosilních palivech.
Ve zdravotnictví si velké farmaceutické společnosti mohou volně určovat ceny léků a čtvrtinu tržeb v odvětví spolykají velké pojišťovny.
Pentagonu vládne vojenskoprůmyslový komplex, Wall Street panují investiční banky a americkou zemědělskou půdu mají v moci rozsáhlé zemědělské konglomeráty.
Tržní koncentrace umožňuje hrstce velkých nadnárodních společností ovládat odvětví, což má za následek vysoké ceny a přemrštěné platy výkonných manažerů.
Zavedené velké firmy likvidují nováčky, aby si zachovaly tržní sílu, a neúměrných zisků pak využívají, aby ve volbách pomohly spřáteleným zákonodárcům ke zvolení a aby lobbovaly za politické přístupy podporující jejich setrvalou dominanci – přičemž často podrývají sílu demokratických hnutí zdola.
Na tyto problémy poukazuje několik prezidentských kandidátů z řad demokratů.
Například Elizabeth Warrenová klade jak zhoršující se nerovnost a klimatickou krizi, tak podrývání americké demokracie za vinu korupci velkých podniků.
Bernie Sanders vyzval k politické revoluci zdola s cílem vytvořit v USA sociální demokracii.
V podrobnostech se sice Warrenová a Sanders liší, ale oba chtějí vládě vrátit zodpovědnost za strukturování trhů pro společné blaho – včetně vyšších daní pro bohaté a velké podniky, jakož i přísnější vymáhání zákonů na ochranu hospodářské soutěže a životního prostředí.
Oba kandidáti také prosazují vládní sociální programy se záměrem zajistit všem zdravotní péči, péči o děti, vyšší vzdělávání, přiměřené bydlení a slušnou práci, společně se sociální záchrannou sítí, která by lidem byla oporou v těžkých časech.
Některá z těchto opatření obhajují i další demokratičtí adepti, leč centrističtější kandidáti říkají, že by takové programy byly příliš nákladné, nebo že by dokonce podrývaly svobodu, takže je v nich slyšet ozvěna běžné pravicové kritiky.
Bývalý viceprezident Joe Biden například nedávno bohatým dárcům řekl, že kdyby se stal prezidentem, „nic by se zásadně nezměnilo“.
Jenže kapitalistický systém USA potřebuje zásadní renovaci, aby si dokázal poradit s klimatickou krizí a nepřijatelně vysokými hladinami nerovnosti.
Evropské země už prokázaly, jak široké vládní programy, vzkvétající ekonomiky a svoboda jdou ruku v ruce.
Někteří k cestě vpřed vytvářejí plány.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph E.
Stiglitz říká, že výrazně pomoci omezit uchvacování bohatství a vytvořit udržitelnější, spravedlivější ekonomiku by mohl progresivní kapitalismus.
Morální rozpočet chudých lidí zase prosazuje progresivní sociální programy financované prostřednictvím daní a přesměrování stávajících federálních výdajů.
Náš výzkumný tým na Kalifornské univerzitě v Berkeley vytvořil Index udržitelných politik sdílené prosperity (SSPI) k poměřování politik, které podporují smysluplný život v udržitelném světě.
SSPI vytváří žebříček 50 zemí podle tří širokých kritérií: politik, které pomocí pravidel a daní strukturují trhy, opatření na ochranu životního prostředí a vládních programů, které podporují zdravé a vzdělané lidi společně s infrastrukturou a lidskými právy, jež vytvářejí dobře fungující společnost.
Shromážděním údajů o více než 50 politických ukazatelích SSPI poskytuje praktický plán k vytvoření ekonomiky, jíž záleží na lidech a životním prostředí.
Své ekonomické programy by měli představit všichni američtí prezidentští kandidáti, aby voliči mohli posoudit, jak tyto alternativy ovlivní kvalitu jejich života.
Lidé potřebují vědět, jestli pro ně bude dostupná zdravotní péče, vyšší vzdělávání a péče o děti, jakož i zabezpečená práce, ve které si vydělají slušnou mzdu a která jim ponechá čas na vyvážený život s rodinou, přáteli a komunitou.
Očekávat a požadovat něco takového jistě není od občanů bohaté země nic přehnaného.
Amerika má prostředky k vytvoření lepší kapitalistické ekonomiky a zároveň víme, které politiky mohou zlepšit blahobyt pro současné i budoucí generace.
Teď je zapotřebí, aby si země zvolila prezidenta a kongresmany, kteří takový nový systém dokážou vybudovat.
Američtí antiekologové
Jako Američana mě děsí, zahanbuje a uvádí do rozpaků, že moje země nestojí v čele boje proti globálnímu oteplování.
Vědecké důkazy o jeho rizicích se den ode dne vrší, jak naposledy doložila závažná britská Sternova zpráva.
Navzdory faktu, že Spojené státy nesou zodpovědnost za přibližně 25% všech celosvětových emisí uhlíku vytvořených člověkem, však Američané projevují jen malou vůli či sklon svou šílenou spotřebu mírnit.
První administrativa George W.
Bushe měla zřejmě pravdu, když odmítla podepsat takzvaný „kjótský protokol“, byť tak učinila z nesprávných důvodů.
Kromě dalších problémů totiž kjótský protokol nezachází dostatečně daleko směrem k redistribuci práv na emise uhlíku ve prospěch rozvojových zemí.
Proč se však nemohou USA přimět ke zvýšení daní na benzin a další zdroje uhlíkových emisí, jako jsou tepelné uhelné elektrárny?
Že by americká vláda, která navzdory hospodářskému boomu pracuje s obrovským schodkem, nepotřebovala peníze, to se říci nedá.
Mnoho lidí si očividně myslí, že jádrem problému je právě Bushova administrativa.
Co čekáte, když svěříte moc do rukou texaského naftaře a jeho kumpánů – snad ne ochranu přírody?
To je však bohužel jen chabá výmluva.
Odpor amerických občanů vůči snížení spotřeby energie kvůli globálnímu životnímu prostředí má mnohem hlubší kořeny.
Vezměme si například bývalého viceprezidenta USA Ala Gorea, jehož dokumentární film o globálním oteplování Nepohodlná pravda je vynášen do nebes za pronikavý pohled na to, jak spotřeba fosilních paliv vede lidstvo na pokraj katastrofy.
Důkazy o globálním oteplování jsou sice podstatně zašmodrchanější, než Goreův film naznačuje, ale základní problém je skutečný.
Když však ještě Gore působil jako politik, pochodeň boje proti globálnímu oteplování se mu nést nepodařilo.
Clintonovu a Goreovu administrativu z 90. let nelze pochválit za jakékoliv smělé kroky namířené k radikálnímu snížení uhlíkových emisí.
Tomu se lze jen těžko divit: americká veřejnost se tvrdošíjně brání čemukoliv, co by ji vážně přinutilo slevit ze svého energeticky náročného a na benzin žíznivého životního stylu.
Neselhali však jen politici, kteří se nepostavili do čela tohoto boje.
Ctihodný deník New York Times se ve svých redakčních úvodnících stavěl proti energetické dani až donedávna, kdy list tuto myšlenku konečně přijal za svou.
Stejně jako řada liberálů se i redaktoři Timesů obávali, že vyšší energetické daně by nepřiměřeně postihly chudé.
Typický argument, který člověk slýchá, zní: „A co chudý chlap, který vlastní žíznivého chevroleta z roku 1980 a nemá jinou možnost, jak se dostat do práce?“ To je legitimní námitka, ale začnou-li stoupat hladiny oceánů, jak předpovídá Sternova zpráva, pak spousta našich dětí bude jednoho dne do práce plavat.
Potřebou korekčních opatření, která by zmirňovala nerovnosti, nelze omluvit nečinnost v otázce globálního oteplování.
Změna postoje Timesů bohužel nepředznamenává obrat čelem vzad mezi americkými voliči.
Zkuste se o myšlence energetické daně zmínit před kterýmkoliv potenciálním kandidátem prezidentských voleb v USA v roce 2008 a zbledne jako stěna.
Je hezké tvrdit, že vám záleží na životním prostředí, nebo prohlašovat jako dnes Bush, že problém bez větších bolestí vyřeší zázračné technologie.
Každý kandidát prezidentských voleb v roce 2008, který se opováží hovořit o obětech v současnosti kvůli bezpečnějšímu životnímu prostředí v budoucnu, však bude fakticky pokládat hlavu na špalek.
Dokud si Američané nepřiznají realitu a nezačnou napravovat celosvětové ekologick�� problémy, které více než kdokoliv jiný způsobili oni sami, bude se upřímná podpora zbytku světa získávat jen těžko.
Rozvojové země si kladou otázku, proč by měly globálnímu oteplování věnovat pozornost ony, když bohaté země nejsou připraveny výrazně snížit vlastní emise.
Proč by si měly chudé země lámat hlavu s otázkou, jak odlesňováním přispívají ke globálnímu oteplování, když se bohaté země i nadále chovají tak rozmařile?
Vědecké důkazy naznačují, že uhlíkové emise mají na globální oteplování přibližně stejný dopad bez ohledu na to, odkud pocházejí.
Z tohoto důvodu dává celá řada ekonomů přednost rovnoměrné („harmonizované“) globální dani, která by zdaňovala uhlíkové emise ve stejné míře po celém světě a z jakéhokoliv zdroje – ať už jde o uhlí, ropu, nebo plyn a ať už jsou zdaňováni spotřebitelé, nebo firmy.
Taková daň představuje nejpružnější a tržně nejcitlivější přístup, který by měl nejmenší dopady na hospodářský růst.
Složitý systém kvót, který upřednostňují Evropané a jenž je ztělesněn v podobě kjótského protokolu, naopak zřejmě povede k mnohem vyšší neefektivitě a nákladům.
Z tohoto důvodu je britská Sternova zpráva pravděpodobně příliš optimistická, když vypočítává, že snižování uhlíkových emisí na mnoha různých frontách bude stát svět pouhé 1% ročního příjmu.
Zároveň však Sternova zpráva správně tvrdí, že potenciální rizika pokračující nečinnosti jsou daleko vyšší.
Neochota Spojených států postavit se do čela ekologických otázek může být jednoho dne pokládána za jedno z nejhlubších politických selhání této země.
Lze jen doufat, že se tento kurz brzy změní – dříve, než si všichni budeme muset oblékat na cestu do práce plavky.
Americký comeback mezi Araby
AMMÁN – Bez větší publicity během uplynulých několika měsíců neproběhla napříč arabským světem žádná protiamerická demonstrace ani se nepálily americké vlajky.
Zdá se, že Arabové jsou čím dál ochotnější akceptovat politiku Obamovy vlády vůči regionu – a dokonce jí tleskat.
Samozřejmě, Araby stále netěší přetrvávající příklon Spojených států k Izraeli.
Neschopnost ukončit 44letou vojenskou okupaci palestinských území nezůstává bez povšimnutí.
Mnoho Arabů dnes ale raději nechává USA na pokoji.
S výjimkou chabé rozhodnosti Obamovy administrativy při kritice zacházení s demonstranty ve spojeneckých režimech v Bahrajnu a Jemenu je americký postoj vůči arabským revoltám přijímán s povděkem.
Arabové, zejména mladí, kteří v regionu tvoří většinu populace, obdivují Ameriku pro její globální moc, kdykoli prosazuje demokratické mravní zásady a hodnoty.
Ve velké úctě je koncepce vlády lidu, prostřednictvím lidu a pro lid, jakož i garance svobody projevu v Ústavě USA.
Právě neschopnost promítnout tyto hodnoty do praxe v Palestině či Iráku u mnoha Arabů probouzela – a stále může probouzet – vehementně protiamerické postoje.
Zvolení prezidenta Baracka Obamy přede dvěma lety Araby příjemně překvapilo a posílilo arabské demokraty, kteří volbu pokládali za důkaz skutečné demokratické podstaty Ameriky.
Obamův káhirský projev, pronesený na jedné z jeho prvních zahraničních cest, byl příslibem nového americko-arabského začátku a arabským demokratům rozhodně vliv krev do žil.
První test Obamových vůdčích schopností v zahraniční politice ale mnohé Araby zklamal.
Americké veto nad rezolucí Rady bezpečnosti vyjadřující nesouhlas s izraelskými osadami, již ostatních 14 členů Rady podporovalo, vzbudilo dojem, že se Obama pod tlakem americké proizraelské lobby sesypal.
Spojené státy svou politiku nepřehodnotily ani za situace, kdy Bílý dům obývá syn afrického přistěhovalce.
Pozitivnější náhled na Obamu se objevil, když v Tunisku a Egyptě – zemích s proamerickými režimy – propukly arabské revolty.
Třebaže zkraje USA projevovaly ve slovech i v činech zdrženlivost, rychle si uvědomily, že tyto revolty skutečně odrážejí vůli lidu, a jednaly tak, aby stály na straně demokratické věci.
Nejvýznamnější nenásilné hnutí, které v posledních desetiletích spatřilo světlo světa, zformovali právě ti, jež Obama ve své káhirské řeči vyzval, aby usilovali o demokracii.
Mladí Arabové se konečně dali do pohybu a Obama a jeho tým pronesli vhodná prohlášení, aby je povzbudili, a zároveň dali egyptskému a tuniskému režimu jasně najevo, že se už nemůžou schovávat za tvrzení, že v severní Africe vedou americkou válku.
Odtáhnout se od diktátorů beze snahy připsat si za revolty zásluhy nebo se jich zmocnit bylo přesně to, co bylo zapotřebí.
Mladí Arabové si demokracii museli vybojovat sami.
Jediné, co od Ameriky žádáme, myslela si většina mladých, je ukončení podpory, kterou poskytuje Husnímu Mubárakovi a další arabským diktátorům jako svým spojencům.
Libye ale vyžadovala něco jiného.
Mezi mladými Libyjci byla zřetelná tatáž energie, která se projevila v Káhiře a Tunisu, ale tentokrát Amerika zmohla diplomaticky jen málo, protože s plukovníkem Muammarem al-Kaddáfím neměla žádné vztahy.
Není tedy divu, že se energie mladých Libyjců čelně střetla s Kaddáfího sklonem k brutalitě a především s jeho placenými žoldáky.
Amerika měla mravní povinnost ochránit mladé lidi, které Obama povzbudil.
Bylo zapotřebí jiné pomoci, ale rozhodnout, jakou by měla mít podobu, bylo komplikované.
Arabské státy, zejména Egypt, měly v Libyi statisíce občanů, kteří v zemi pracují.
Jejich vlády se cítily jako Kaddáfího rukojmí.
Čeho však arabské země nemohly dosáhnout vojenskou podporou, toho docílily zajištěním politického souhlasu s vojenskou intervencí pod vedením USA, Británie a Francie.
Jako první Kaddáfího odsoudily země Perského zálivu, jejichž občané v Libyi nepracují.
Pak se sešla Arabská liga a následovala jejich příkladu.
Za situace, kdy před jejími kancelářemi v Káhiře demonstrovali mladí Arabové z různých zemí a požadovali podporu svých libyjských bratří, zaujala Arabská liga neobvyklé stanovisko: shodla se na „nekolegiálním“ odsudku arabského lídra.
Arabský svět se v tu chvíli zřetelně měnil a USA se znenadání z nepřítele staly přítelem.
Jakmile získaly podporu Rady bezpečnosti, USA, Evropa a některé arabské země začaly dělat přesně to, co by se od mezinárodního společenství mělo očekávat, kdykoli se ta či ona vláda chystá masakrovat své vlastní občany: bránily krveprolití.
Samozřejmě že problémy Ameriky s Araby ani její těžkosti na Středním východě zdaleka neskončily.
Obama ještě musí splnit své sliby, že letos na podzim s Palestinci oslaví jejich plné členství v OSN a že sníží počet svých jednotek v Afghánistánu.
Momentálně ovšem Arabové proti Americe nedemonstrují.
Naopak, s americkou pomocí si vychutnávají první doušky svobody.
Nastává v Americe sociální demokracie?
Téměř všechny rozvinuté země na světě se pokládají za sociální demokracie a skutečně jimi jsou: smíšené ekonomiky s velmi rozsáhlým státním aparátem vykonávají celou řadu funkcí veřejného a sociálního pojištění a odstraňují z trhu značnou část distribuce bohatství a komodit.
Spojené státy jsou jiný případ.
Nebo snad ne?
Ať už byly v minulosti čímkoliv, do budoucna si USA budou muset vybrat, zda a do jaké míry se i ony stanou sociální demokracií.
Kdysi dávno, tedy alespoň podle legendy, existovaly v Americe jen malé společenské propady.
Před občanskou válkou se mohl člověk naopak pustit do štípání klád, vyrazit na západní území, udělat na hranicích terno a skončit jako prezident – pokud se ovšem jmenoval Abraham Lincoln.
V generaci po druhé světové válce si zase člověk mohl zajistit odbory chráněné manuální zaměstnání v průmyslové výrobě nebo se vyšplhat až na vrchol byrokracie „bílých límečků“, která nabízela jistotu pracovního místa, relativně vysoké mzdy a dlouhý a stabilní kariérní růst.
Napůl se vždy jednalo o mýtus.
Cesta na západní území byla drahá.
Zastřešené vozy nebyly nikterak levné.
A dokonce i v první generaci po druhé světové válce našla jen menšina Američanů – převážně bílých mužů – dobře placené a stabilní místo ve velkých, kapitálově náročných průmyslových společnostech s ochranou odborů, jako byly GM, GE nebo AT&T.
Je-li však tato historka polovičním mýtem, pak je také zpola pravdivá, což platí zejména pro léta po druhé světové válce.
Američané, kteří si cenili stability a jistoty, mohli obojí získat v podobě zaměstnání „s budoucností“, do značné míry nezávisle na vzdělání či rodinných poměrech.
A dokonce i pro ty, kdo takové štěstí neměli, byla ekonomická rizika obvykle relativně malá: míra nezaměstnanosti ženatých mužů činila v šedesátých letech průměrně 2,7% a získat nové zaměstnání bylo poměrně prosté.
Právě během tohoto období – které trvalo přibližně od roku 1948 do roku 1973 – sociologové zjišťovali, že většina Američanů přestává sama sebe definovat jako dělnickou třídu a označuje se za třídu střední.
Období po druhé světové válce slouží v kolektivní paměti Ameriky jako referenční bod, ale se vší pravděpodobností se jednalo o pouhé vybočení z normy.
V prvních poválečných dekádách nevyvíjela zahraniční konkurence na ekonomiku prakticky žádný tlak kvůli izolaci amerického kontinentálního trhu vlivem devastace způsobené druhou světovou válkou.
Ta současně vyvolala obrovskou akumulovanou poptávku po výrobcích masové spotřeby: automobilech, pračkách, ledničkách, sekačkách na trávu, televizorech a dalších.
Vláda v té době zahájila permanentní program vojenských výdajů, výzkumu a vývoje a pokračovala v mohutném programu veřejných prací a výstavby předměstí, což dále podtrhoval Federální program dálnic a dotovaných půjček na domy od Federálního úřadu pro bydlení.
Regulační instituce a normy chování, které vznikly v rámci programu „New Deal“ a rozvíjely se během druhé světové války, nyní udeřily plnou silou: sociální zabezpečení, systém pracovněprávních vztahů vázaných odbory, tržní regulace.
Příznivé makroekonomické podmínky, absence zahraniční konkurence, systém vládní podpory a regulace a rozsáhlé soukromé zabezpečování toho, co by v Evropě bylo veřejným sociálním pojištěním, to vše dohromady poskytovalo Americe po druhé světové válce mnoho sociálnědemokratických výhod bez obvyklých nákladů.
Ekonomika se pod tíhou široce pojatých sociálních dávek či vysokých daní nepodlomila.
Američané – tedy alespoň bílí američtí muži – si nemuseli lámat hlavu volbou mezi jistotami a příležitostmi, protože jim USA nabízely výhody obojího.
Korporativní sociální kapitalismus nahrazoval to, co by v Evropě bylo sociální demokracií odvozenou od vlády.
Spojené státy tak byly zvláštním místem.
Měly svůj dort – kombinaci jistoty, příležitostí a podnikavosti – a také si ho snědly.
Zdálo se, že je to přirozený řád věcí.
Proto existoval jen malý tlak na vytvoření sociální demokracie poskytované vládou: Proč se s tím obtěžovat?
Čemu by to prospělo?
Dnes jsou poměry zcela jiné.
Typickým americkým zaměstnavatelem již není General Motors.
Je to Wal-Mart.
Soukromé firmy poskytují zaměstnancům stále méně výhod v podobě penzijních plánů s definovaným výnosem, zdravotního pojištění či dalších forem pojistek proti ekonomickým rizikům života.
Ostře rostoucí nerovnováha příjmů zvýšila v této ekonomické hře sázky.
Od vlády, která nedokáže uvést do rovnováhy vlastní finance, nelze očekávat zajištění makroekonomické stability.
Někdejší guvernér americké centrální banky Paul Volcker dokonce pokládá USA za natolik makroekonomicky zranitelné, že podle něj existuje pětasedmdesátiprocentní pravděpodobnost úplné dolarové krize v příštích několika letech.
Nadcházející generace bude pro mnoho Američanů generací mohutného společenského propadu.
Politické zápasy, kterou tento stav vyvolá, rozhodnou, zda se Amerika přiblíží k sociálnědemokratické normě rozvinutých zemí, nebo zda najde způsob, jak akceptovat a rozumově si vysvětlit vlastní existenci jakožto země s vysokými ekonomickými riziky a hlubokými rozdíly v příjmech a bohatství.
Americké krizové volby
CAMBRIDGE – Čtvrtého listopadu zvolí Američané 44. prezidenta své země.
Stane se tak uprostřed nejhoršího finančního chaosu, který Spojené státy poznaly od počátku velké hospodářské krize v roce 1929.
Oba kandidáti jsou americkými senátory bez větších zkušeností ve výkonných funkcích, takže se jejich schopnost zvládnout tuto krizi stála stěžejní otázkou voleb.
Na počátku kampaně mnozí pozorovatelé předpovídali, že klíčovým tématem bude v roce 2008 Irák.
Místo něj se jím však stala finanční krize.
V zásadě by to mělo pomoci Baracku Obamovi a demokratům, protože ti jsou podle výzkumů veřejného mínění silnější v ekonomických otázkách, zatímco republikáni a John McCain si vedou lépe v otázkách bezpečnostních.
Podle průzkumů se McCain dostal po republikánském sjezdu počátkem září do vedení, avšak po vypuknutí finanční krize si opět získal náskok Obama.
Ačkoliv oba muži opatrně podpořili sedmisetmiliardovou sanaci finančního sektoru, existují mezi nimi ostré kontrasty.
Obama je nejen prvním Afroameričanem nominovaným některou z velkých stran, ale současně je i jedním z nejmladších kandidátů v dějinách.
McCain má na svém kontě zkušenosti námořního letce a více než dvacet let v Senátu.
V případě zvolení by byl nejstarším prezidentem nastupujícím do úřadu.
Oba muži se liší povahou i zkušenostmi.
McCain je mužem silných tradičních hodnot, který je pyšný na svou ochotu jednat rychle a rozhodně, což se pokusil prokázat i během jednání o sanaci tím, že přerušil kampaň a vrátil se do Washingtonu.
Zdá se však, že jeho úsilí nenašlo odezvu, poněvadž jím vedení republikáni napoprvé schválení příslušného návrhu zmařili.
Zároveň však McCain projevil svou odolnost.
V roce 2007 mnoho lidí jeho kampaň odepisovalo, ale on v sobě našel schopnosti ji vzkřísit a zajistit si republikánskou nominaci.
Jeho volba aljašské guvernérky Sarah Palinové coby viceprezidentské kandidátky pak otřásla celou prezidentskou kampaní.
Obama je inspirativní řečník a v reakci na finanční krizi i turbulence politické kampaně navíc projevil chladnokrevnost a klid.
Když ho uvedla do rozpaků tvrzení pastora jeho církve, přednesl výjimečný projev o otázce rasy v Americe.
Někteří Obamovi demokratičtí stoupenci si dokonce přejí, aby v reakci na kritiku dával najevo více emocí.
Člověk by se však měl mít na pozoru a nepřikládat příliš velkou váhu celonárodním průzkumům veřejného mínění, které zjišťují podporu obou kandidátů.
Americké prezidenty volí sbor volitelů, v němž každý stát hlasuje v poměru k počtu svých zástupců v Kongresu.
A protože i nejmenší státy mají dva senátory, je výsledkem nepoměrně vysoké zastoupení řídce osídlených západních států, které mají sklon hlasovat pro republikána.
V roce 2000 vyhrál lidové hlasování Al Gore, avšak ve sboru volitelů měl většinu George W.
Bush.
Kampaně obou současných kandidátů se proto silně zaměřují zhruba na dvanáct států, v nichž jsou voliči téměř rovnoměrně rozděleni a které by mohly strhnout výsledek ve sboru volitelů na tu či onu stranu.
Kampaně obou kandidátů se dnes zoufale snaží odhadnout dopad finanční krize právě na tyto „bitevní“ státy.
Nejenže sbor volitelů zkresluje předpovědi založené na celonárodních průzkumech veřejného mínění, ale existuje také možnost překvapení, která mohou vést k obratům na poslední chvíli.
Jedna chyba v prezidentské debatě může přes noc obrátit příliv veřejného mínění, jak se to v roce 1976 přihodilo prezidentu Geraldu Fordovi v debatě s Jimmym Carterem.
Výkon Ronalda Reagana v debatě s Carterem v roce 1980 bývá naopak často označován za jednu z příčin jeho vítězství.
Další událostí, která by mohla změnit poměr sil, je případné „říjnové překvapení“ spojené s terorismem, jež by mohlo přehodit agendu z finanční krize zpět na otázku bezpečnosti, kde jsou republikáni silnější.
Kr��tce před volbami v roce 2004 zveřejnil Usáma bin Ládin videonahrávku, která možná pomohla prezidentu Bushovi porazit senátora Johna Kerryho.
Pro bin Ládina byla Bushova politika užitečnější, neboť se mu lépe rekrutovali stoupenci, než kdyby byl případně prezidentem Kerry.
Lze předpokládat, že Obama by byl pro bin Ládina ještě znepokojivější možností.
Nedávný průzkum provedený stanicí BBC ve 22 zemích odhalil, že kdyby mohl hlasovat svět, Obama by drtivě zvítězil.
Rozdíl v jeho prospěch přitom kolísal od 82% v Keni (kde se narodil Obamův otec) po 9% v Indii.
Američané však nemají rádi, když do jejich voleb zasahuje někdo zvenčí.
Když Obama přilákal v létě na svůj projev v Berlíně dvousettisícový dav, kritizovali ho republikáni jako elitáře, jenž apeluje na davy v zahraničí, ale nikoliv na dělníky doma.
Když jeden zářijový průzkum na druhé straně požádal Američany, aby seřadili podle důležitosti řadu zahraničně-politických cílů budoucího prezidenta, 83% respondentů dalo na první místo „zlepšení postavení Ameriky ve světě“.
Zvolení prvního Afroameričana prezidentem by navíc bezpochyby udělalo zázraky, pokud jde o obnovení měkké síly, kterou Bushova administrativa v uplynulých osmi letech promrhala.
Někteří lidé se obávají, že Obama by mohl být dobrý pro americkou měkkou sílu, avšak nikoliv pro sílu tvrdou.
Machiavelli kdysi pronesl slavný výrok, že pro vladaře je důležitější, aby se ho lidé báli, než aby ho milovali.
Možná má pravdu, ale někdy zapomínáme, že opakem lásky není strach, nýbrž nenávist.
A sám Machiavelli dal jasně najevo, že nenávist je něco, čemu by se měl vladař pečlivě vyhýbat.
Když uplatňování tvrdé síly podkopává sílu měkkou, je vedení země obtížnější – jak po invazi do Iráku zjistil i Bush.
McCain i Obama disponují impozantními politickými a organizačními dovednostmi v oblasti tvrdé síly; jinak by nebyli tam, kde dnes jsou.
Pokud však jde o měkkou sílu v podobě emoční inteligence, vize a komunikace, Obama McCaina předčí.
Uvidíme, zda to 4. listopadu strhne na jeho stranu americké voliče mající se na pozoru před finančním chaosem.
Americký příbuzenský kapitalismus
BUENOS AIRES – Plných 20 let odsuzovali Američané „příbuzenský kapitalismus“ v zemích třetího světa, zejména v Asii.
Avšak právě v době, kdy tyto regiony zlepšují kvalitu veřejného i firemního řízení – Hongkong nedávno zažil průlomové soudní rozhodnutí proti telekomunikačnímu magnátovi, jenž je synem nejbohatšího a nejmocnějšího muže v provincii –, zapouští „kamaráčoftský“ kapitalismus kořeny ve Spojených státech, tedy v zemi, kterou svět dlouho pokládal za zlatý standard rovných podmínek podnikání.
Nedávno dokončené „zátěžové testy“ amerických bank jsou jen posledním v řadě náznaků, že bratříčkující se kapitalisté dobyli Washington, D.
C.
Není žádným překvapením, že se výsledky zátěžových testů, které ministr financí Spojených států Timothy Geithner předepsal velkým americkým bankám, akciovým trhům líbily, neboť obecný výsledek prosákl na veřejnost už o několik týdnů dříve.
Většina profesionálních investorů nicméně jejich výsledky odmítla jako nepoctivé, přestože jejich holdingy na rostoucím trhu vydělaly.
Dokonce i list Wall Street Journal, obvykle nejhlasitější roztleskávač finančních trhů, otevřeně zpochybnil poctivost testů.
Vláda totiž umožnila bankéřům, aby o výsledcích „smlouvali“, jako když studentka absolvuje závěrečnou zkoušku a poté smlouvá o známce.
Testy měly odhalit skutečný stav bank obtěžkaných neauditovanými toxickými aktivy v podobě půjček na bydlení a finančních derivátů.
Zdůvodnění testů se zdálo nenapadnutelné.
Bylo však opravdu takové?
Každý ostřílený bankéř ví, že dobře řízená banka by měla absolvovat vnitřní „zátěžové testy“ pravidelně jako součást kvalitní „péče o domácnost“.
Po příchodu finanční krize se měly tyto testy změnit na průběžné, aby bylo nejvyšší vedení bank denně informováno o situaci.
Proč tedy v USA musela toto finanční cvičení provádět vláda, když to mohli a měli daleko lépe a rychleji udělat bankéři samotní?
Pravda je taková, že cílem těchto testů nebylo nalezení odpovědí.
Wallstreetští pohlaváři i Obamova administrativa již pravdu znali.
Věděli, že kdyby byly zveřejněny informace o skutečném stavu řady velkých bank, mnohé z nich by okamžitě vyhlásily bankrot a vláda by v nich byla nucena vyhlásit nucenou správu, aby zastavila cunami hromadných výběrů.
Obamova administrativa však nechtěla dostat nálepku „socialistická“, protože znárodňuje banky, byť by to bylo dočasně – ačkoliv experti, jako je bývalý šéf americké Federální rezervní banky Paul Volcker, doporučovali právě to.
Znárodnění bank by navíc vyžadovalo propuštění kapitánů z Wall Streetu a jejich správních rad za to, že hrubě zanedbali řízení svých firem.
Wallstreetští titáni však přesvědčili Obamu a jeho tým, že je nezbytně nutné, aby setrvali v čele, má-li svět vybřednout z krize.
Úspěšně sami sebe vykreslili spíše jako oběti požáru než jako spolupachatele žhářství.
Geithner a Larry Summers, Obamův hlavní ekonomický poradce, sdílejí wallstreetskou kulturu coby chráněnci Roberta Rubina, bývalého ministra financí, který posléze působil jako šéf a hlavní poradce Citigroup.
Ani jednomu z nich nedělalo potíže přijmout absurdní logiku bankéřů.
Zátěžové testy měly dát veřejnosti najevo, že žádné bankovní krachy bezprostředně nehrozí.
Všeobecně se doufalo, že toto sdělení stabilizuje trh natolik, aby se ceny „toxických“ aktiv mohly vyšplhat na úroveň, na níž je bankéři budou moci spokojeně prodat.
Vysoce postavení bankéři koneckonců tvrdili, že tato aktiva byla „nesprávně oceněna“ a že jejich ocenění na tržní úroveň by zbytečně penalizovalo banky.
Zatím se zdá, že Geithner ve svých „testech“ uspěl, poněvadž akciový trh se skutečně více než stabilizoval, když ceny bankovních akcií typu Citigroup a Bank of America vzrostly oproti svým minimům čtyřikrát.
Obávanou implozi Wall Streetu se zřejmě podařilo odvrátit.
Nikdo si však nikdy vážně nemyslel, že USA dopustí krach Citigroup a Bank of America, abychom jmenovali alespoň dva peněžní ústavy.
A burza dosáhla dna už loni v zimě.
Trhy zakalkulovaly do cen akcií také přesvědčení, že americká vláda nedopustí pády dalších bank.
Svět si však přál získat přesný obrázek o hodnotě těchto bank a jejich ocenění tržními cenami, aby si investoři mohli udělat představu, kolik nového kapitálu potřebují.
Svět si také přál vidět, jak se USA vrátí k poctivému přístupu při posilování podnikatelské etiky a čestnosti – v předchozí administrativě tolik postrádané.
V době, kdy již daňoví poplatníci vložili obrovské částky do záchrany churavějících bank a na obzoru se rýsovala vyhlídka dalších sanací, byl průhledný proces zveřejňování, jak se s těmito prostředky nakládá, absolutní nutností.
Značná část veřejných prostředků určených na záchranu se údajně přelila do zahraničních bank, do banky Goldman Sachs a do prémií zaměstnancům, které nijak nesouvisely s ochranou veřejných zájmů.
Geithnerovy testy nic z toho neodhalily ani nezveřejnily.
Spíše se zdá, že se dnes státní úředníci v součinnosti s Wall Streetem pokoušejí uměle vytvořit auru ziskovosti.
Hodnota toxických aktiv navíc zůstává stejně nejasná jako předtím.
Kdysi nedotknutelná účetní pravidla byla na příkaz Wall Streetu „vylepšena“ tak, aby bankám umožňovala vydávat v podstatě takové zprávy, jaké vydávat chtějí.
Nyní tedy byly zveřejněny usmlouvané výsledky zátěžových testů, které „dokazují“, že banky jsou daleko zdravější.
Označovat to za „letadlo“ je možná příliš příkré.
Jen málokterý profesionální finančník se však nechal výsledky ošálit.
Mocipáni z Wall Streetu a jejich představenstva se tedy ze strany vlády nemají čeho obávat.
Právě naopak: stali se vládními partnery ve společném podniku uskutečňování tohoto nepoctivého plánu.
Kamaráčoftský kapitalismus se podobně jako prasečí chřipka přesunul ze zkorumpovaných zemí třetího světa do Ameriky, kdysi citadely zdravé veřejné i soukromé správy.
Lze se tedy divit, že velká část rozvojového světa vnímá jako stále věrohodnější model Čínu, zatímco USA jsou dnes považovány za symbol pokrytectví a dvojího metru?
Nebezpečná americká debata o dluhovém stropu
NEWPORT BEACH – Za posledních 50 let se zvyšoval už víc než 70krát, většinou bez rozruchu.
Letos v létě je nutné jej znovu zvýšit, má-li vláda Spojených států i nadále včas platit své účty.
Teď se ale strop amerického dluhu stal předmětem vyhroceného politického pózování a silně rizikových jednání za zavřenými dveřmi.
A výsledek má pochopitelně dopady sahající daleko za hranice USA.
Součástí amerického systému brzd a rovnovah je nejen to, že Kongres USA schvaluje roční federální rozpočet.
Stanovuje také mez výše dluhu, který je ministerstvu financí USA dovoleno vydat.
Výdaje nad tento strop vláda smí hradit jedině z běžných příjmů.
Ministr financí Timothy Geithner nedávno kongresmany informoval, že se vláda do této situace dostane kolem 2. srpna.
Na dluhový strop už ministerstvo financí oficiálně narazilo a teď všemožně přesouvá peníze a čerpá z různých nevyužitých fondů, aby hradilo své účty.
Do několika týdnů se tato „flexibilita“ vyčerpá.
Vzhledem k tomu, že si teď vláda USA půjčuje zhruba 40 % z každého dolaru, který utratí, skutečně závazný dluhový strop by vládu okamžitě přinutil radikálně a živelně srazit výdaje.
Politici napříč politickým spektrem vědí, že taková situace by znejistěla už beztak křehkou americkou ekonomiku, drasticky oslabila dolar a zesílila vážné obavy o schopnost země plnit své závazky v oblasti dluhové služby, včetně závazků vůči mnoha zahraničním věřitelům, jež budou USA v budoucnu potřebovat.
Přesto v dnešním polarizovaném Washingtonu nejsou republikáni a demokraté svolní ke kompromisu – či přinejmenším k „předčasnému“ kompromisu.
Republikáni chtějí zatvrzelostí přinutit vládu prezidenta Baracka Obamy k rozsáhlým výdajovým škrtům.
Demokraté kontrují, že takový jednostranný přístup by byl hospodářsky zhoubný a sociálně nespravedlivý.
Přitom obě strany riskují jednak přerušení transferových plateb (včetně dávek pro seniory) a veřejných služeb, jednak další narušení globálního úvěrového postavení Ameriky.
Většinově – a rozumně – se očekává, že se partaje na kompromisu dohodnou a dluhový strop zvýší dřív, než způsobí vážné ekonomické a finanční vyšinutí.
Posledním precedentem je dohoda, k níž politické strany dospěly zkraje roku nad jiným fiskálním problémem, který hrozil narušením normálního fungování vlády: absence formálně schváleného rozpočtu na letošní rok.
Kompromis by oběma stranám umožnil vyhlásit částečné vítězství, neboť by pravděpodobně obsahoval závazky k výdajovým škrtům i určité kroky k zajištění vyšší sociální spravedlnosti zdanění.
Jenže tak jako řada dohod domlouvaných na poslední chvíli by měl chabý trvalý účinek.
Politický systém by se vlastně opět držel zdržovací taktiky, přičemž skutečný pokrok u nezbytných fiskálních reforem by bylo možné očekávat až po prezidentských volbách na podzim roku 2012.
Co se týče načasování přechodného kompromisu, jsou možné dva scénáře, podle toho, zda se bude postupovat najednou nebo ve dvou krocích.
Většina pozorovatelů očekává, že k dohodě obou partají dojde před 2. srpnem najednou.
Politici ale možná budou potřebovat dvě fáze: nejdřív neschopnost se dohodnout a pak bryskní dohodu v reakci na nastalé křeče finančních trhů.
V mezidobí by ministerstvo financí dočasně upravilo prioritu odcházejících plateb a zpomalilo je.
Takový postup ve dvou krocích by se podobal tomu, co se odehrálo v roce 2008, když si Kongres musel poradit s jiným napínavým momentem: s žádostí Bushovy vlády o 700 miliard dolarů k prevenci zhroucení finančních trhů a ekonomické deprese.
Kongres nejprve opatření zamítl, ale dramatický propad akciového trhu o 770 bodů přinutil úvahy politiků k soustředěnosti a dovedl je zpět k jednacímu stolu – a k dohodě.
Tento dvoustupňový scénář v sobě ovšem nese přírůstková rizika pro americkou ekonomiku a její postavení v globální soustavě.
Čím déle bude americkým politikům trvat, než otázku dluhového stropu vyřeší, tím větší bude riziko neúmyslné havárie.
To nás přivádí ke třetí a ještě znepokojivější možnosti: delšímu a vleklejšímu vyjednávání, které vyústí v rozsáhlejší výpadky u nárokových plateb od vlády, dalších smluvních závazků a veřejných služeb.
Věřitelé by pak kladli mnohem více otázek, než by dále rozšiřovali své už beztak značné soubory vládního dluhu USA, což by vyvolávalo další protivítr v americké ekonomice, která se už teď potýká s krizí nezaměstnanosti a nestejnoměrného růstu.
Příštích několik týdnů přinese pořádné politické drama.
Výchozí očekávání, které ovšem podléhá riziku, spočívá v tom, že demokraté a republikáni sice najdou způsob jak předejít výpadkům, které by poškodily křehkou ekonomiku USA, ale že tento kompromis se smysluplně nevypořádá s potřebou rozumných střednědobých fiskálních reforem.
Takováto politická paralýza u klíčových ekonomických otázek je čím dál znepokojivější pro americký soukromý sektor i pro ostatní země, které spoléhají na silné USA v centru globální ekonomiky.
To zčásti vysvětluje, proč tolik zemí stále raději hromadí hotovost, než aby doma investovaly, a proč narůstající počet zemí chce postupnou diverzifikací ustupovat od závislosti na dolaru jako rezervní měně a na finančních trzích USA jako zprostředkovateli jejich těžce vydobytých úspor.
Světová ekonomika je pevně spojena s předpokladem silné Ameriky a Američané z toho těží.
Jenže čím víc se jejich politici budou přít nad dluhovým stropem, tím větší bude riziko, že toto pevné spojení začne nenapravitelně praskat.
Americký den zúčtování
Zdá se, konečně dochází na slova pesimistů, kteří dlouho předpovídali, že americká ekonomika má zaděláno na problémy.
Samozřejmě není žádná radost přihlížet, jak se ceny akcií hroutí v důsledku prudce rostoucí neschopnosti splácet hypotéky.
Do značné míry se to však dalo předvídat, stejně jako pravděpodobné důsledky jak pro miliony Američanů, kteří budou čelit finanční tísni, tak i pro globální ekonomiku.
Kořeny příběhu sahají až k recesi v roce 2001.
Za podpory guvernéra Federálního rezervního systému (Fedu) Alana Greenspana tehdy prezident George W.
Bush prosadil daňový škrt šitý na míru nejbohatším Američanům, nikoliv snaze vytáhnout ekonomiku z recese, která následovala po splasknutí internetové bubliny.
Vzhledem k tomuto omylu neměl Fed mnoho možností, pokud chtěl naplnit svůj mandát udržovat růst a zaměstnanost: musel snížit úrokové sazby, což učinil nevídaným způsobem – srazil je až na 1%.
Tato strategie zabrala, avšak způsobem, který se diametrálně lišil od normálního fungování monetární politiky.
Nízké úrokové sazby obvykle vedou firmy k vyšším půjčkám a vyšším investicím a větší zadluženost je vyvážena produktivnějšími aktivy.
Vzhledem k faktu, že součástí problémů vedoucích k recesi byly i přehnaně vysoké investice v 90. letech, však nižší úrokové sazby nestimulovaly příliš mnoho investic.
Ekonomika rostla, avšak zejména proto, že se americké rodiny nechaly přesvědčit k vyššímu zadlužení, refinancování hypoték a utrácení části svých výnosů.
A dokud v důsledku nižších úrokových sazeb rostly ceny nemovitostí, mohli Američané svou rostoucí zadluženost ignorovat.
Ani to však nestimulovalo ekonomiku dostatečně.
A tak aby si více lidí půjčovalo více peněz, změkčila se kritéria pro poskytování úvěrů, což přiživilo růst rizikových neboli takzvaných „subprime“ hypoték.
Navíc byly zavedeny nové produkty snižující potřebnou výši vlastních prostředků dlužníka, což lidem usnadnilo brát si vyšší hypotéky.
Některé hypotéky měly dokonce záporné umořování: hypoteční splátky nepokrývaly ani úrokovou sazbu, a tak dluh každý měsíc narůstal.
Hypotéky s fixní úrokovou sazbou ve výši 6% byly nahrazeny hypotékami s proměnlivou sazbou, jejichž hypoteční splátky byly vázány na nižší krátkodobé sazby státních dluhopisů (T-bills).
Takzvané „akční sazby“ umožňovaly po dobu prvních několika let ještě nižší splátky: byly pouhými lákadly, protože využívaly faktu, že řada dlužníků nemá dostatečné finanční znalosti a v podstatě nechápe, k čemu se zavazuje.
A Alan Greenspan je k dalšímu zvyšování rizika ponoukal tím, že tyto hypotéky s proměnlivou sazbou doporučoval.
Třiadvacátého února 2004 prohlásil, že „řada vlastníků domů mohla ušetřit desetitisíce dolarů, pokud by v posledních deseti letech byla zvolila hypotéku s regulovatelnou sazbou namísto hypotéky se sazbou fixní“.
Opravdu však Greenspan očekával, že úrokové sazby zůstanou natrvalo na 1% – takže reálná úroková sazba bude záporná?
Nemyslel na to, co se stane s chudými Američany splácejícími hypotéky s proměnlivou sazbou, pokud dojde k vzestupu úrokových sazeb, což bylo téměř jisté?
V důsledku Greenspanových kroků si ekonomika po dobu jeho úřadování pochopitelně vedla lépe, než by si byla vedla za normálních okolností.
Bylo však jen otázkou času, kdy se tato výkonnost stane neudržitelnou.
Naštěstí se většina Američanů neřídila Greenspanovou radou přejít na hypotéky s proměnlivou sazbou.
I když však krátkodobé úrokové sazby začaly stoupat, den zúčtování byl odložen, neboť noví dlužníci mohli získávat hypotéky s fixními úrokovými sazbami, které se nezvyšovaly.
Pozoruhodné bylo, že zatímco krátkodobé úrokové sazby rostly, střednědobé a dlouhodobé sazby nikoliv – tento jev byl pokládán za záhadu.
Podle jedné hypotézy zahraniční centrální banky, které hromadily biliony dolarů, konečně zjistily, že pravděpodobně budou tyto rezervy držet ještě několik příštích let a mohou si tedy dovolit vložit alespoň část těchto peněz do střednědobých amerických pokladničních poukázek, které nesly (zpočátku) mnohem vyšší výnos než státní dluhopisy.
Bublina cen bydlení nakonec praskla a vzhledem ke klesajícím cenám někteří lidé zjistili, že jejich hypotéky jsou vyšší než hodnota jejich domu.
Jiní zase přišli na to, že s růstem úrokových sazeb už jednoduše nemají na splátky.
Až příliš mnoho Američanů si ve svém rozpočtu nevyčlenilo rezervu a hypoteční banky, které se soustředily na odměny za sjednání nových hypoték, je k tomu nevybízely.
Stejně předvídatelné jako prasknutí bubliny cen nemovitostí jsou i jeho důsledky: počet nově postavených a prodej již stojících domů klesají a počet domů nabízených k prodeji stoupá.
Podle některých odhadů souvisel růst hospodářského výkonu a zaměstnanosti v posledních šesti letech z více než dvou třetin s nemovitostmi, což zahrnuje jak nové bydlení, tak i zástavy domů za půjčky na uspokojení nevázané spotřeby.
Bublina cen bydlení podnítila Američany k tomu, aby žili nad poměry – čisté úspory jsou v posledních několika letech záporné.
A když tento motor růstu zhasl, lze si jen těžko představit, že by americká ekonomika vlivem zpomalení neutrpěla.
Návrat k finanční příčetnosti bude v dlouhodobém měřítku dobrý, ale krátkodobě sníží agregátní poptávku.
Existuje staré pořekadlo, podle něhož žijí lidské chyby mnohem déle než ti, kdo se jich dopustili.
O Greenspanovi to rozhodně platí.
V Bushově případě začínáme nést následky ještě dříve, než odešel z úřadu.
Prohlubující se mravní krize Ameriky
NEW YORK – Politická a hospodářská krize Ameriky se po nadcházejících listopadových volbách s jistotou zjitří.
Prezident Barack Obama ztratí naději na uzákonění progresivní legislativy na pomoc chudým a životnímu prostředí.
Veškerá zásadní legislativa a reformy pravděpodobně ustrnou až do roku 2013, kdy bude po nových prezidentských volbách.
Už beztak ošklivé poměry, charakteristické patovou situací a jízlivostí, se zřejmě ještě zhorší a svět by od trpce rozštěpených Spojených států neměl očekávat mnoho projevů vůdčích sil.
Velká část Ameriky je nevraživě naladěna a jazykem soucítění se víceméně přestalo mluvit.
Obě politické strany slouží svým bohatým sponzorům kampaní a přitom prohlašují, že hájí střední třídu.
Ani jedna ze stran nezmiňuje chudé, kteří v současnosti oficiálně tvoří 15 % populace, ale ve skutečnosti jsou ještě početnější, započteme-li všechny ty domácnosti, které zápasí se zdravotní péčí, bydlením, pracovními místy a dalšími potřebami.
Republikánská strana nedávno vydala „Příslib Americe“, aby osvětlila svá přesvědčení a předvolební sliby.
Dokument obsahuje spoustu nesmyslů, například hloupé tvrzení, že vysvětlením vysoké americké nezaměstnanosti jsou vysoké daně a přílišná regulace.
Rovněž obsahuje hojně propagandy.
Citace prezidenta Johna F.
Kennedyho říká, že vysoké míry zdanění mohou zardousit ekonomiku, jenže Kennedy tak mluvil před půlstoletím, kdy nejvyšší mezní míry zdanění byly oproti dnešku dvojnásobné.
Republikánský program je v prvé řadě zbaven veškerého soucitu.
Amerika dnes představuje paradox bohaté země, která se rozpadá v důsledku zhroucení svých stěžejních hodnot.
Americká produktivita patří k nejvyšším na světě.
Národní důchod na osobu činí v průměru asi 46 tisíc dolarů – dost nejen na přežití, ale i na pěkný život.
Přesto se země zmítá v ošklivé mravní krizi.
Příjmová nerovnost je rekordně vysoká, avšak bohatí prohlašují, že vůči zbytku společnosti nemají žádnou zodpovědnost.
Odmítají přijít na pomoc nemajetným a při každé příležitosti brání daňové škrty.
Téměř všichni si stěžují, téměř všichni agresivně brání své vlastní úzké a krátkodobé zájmy a téměř všichni upouštějí od přetvářky, že hledí do budoucnosti nebo že věnují pozornost potřebám ostatních.
Za americkou politickou debatu se považuje soupeření partají o to, kdo střední třídě slíbí víc, zejména ve formě rozpočtově zničujících daňových škrtů, a to v době, kdy už fiskální deficit přesahuje 10 % HDP.
Američané jsou zřejmě přesvědčení, že mají přirozené právo na služby státu, aniž by platili daně.
V americkém politickém lexikonu jsou daně definované jako popření svobody.
Bývaly doby a není to tak dlouho, kdy Američané hovořili o tom, že doma i v zahraničí skoncují s hladověním.
Válka proti chudobě Lyndona Johnsona v polovině 60. let byla odrazem éry národního optimismu a přesvědčení, že společnost by měla vyvíjet kolektivní úsilí o vyřešení problémů, jako je bída, znečišťování a zdravotní péče.
V 60. letech Amerika uzákonila programy zaměřené na přeměnu chudých komunit, boj proti znečišťování vzduchu a vody a zajištění zdravotní péče pro seniory.
Éru společných obětí pro blaho všech podle všeho ukončily hluboké spory kvůli Vietnamu a občanským právům, společně se vzmachem konzumerismu a reklamy.
Soucítění se v politice 40 let vytrácelo.
Ronald Reagan si získal oblibu seškrtáním sociálních dávek pro chudé (tvrdil, že chudí podvádějí, aby získali dávky navíc).
Bill Clinton s těmito škrty v 90. letech pokračoval.
Dnes už se žádný politik neodváží pomoc chudým vůbec zmiňovat.
Velcí sponzoři volebních kampaní obou stran se svými příspěvky jistí, aby politickým debatám dominovaly jejich skryté zájmy.
To znamená, že obě strany čím dál větší měrou brání zájmy bohatých, třebaže republikáni tak činí o něco víc než demokraté.
Ani u skrovného zvýšení daní pro bohaté není pravděpodobné, že by v americké politice našlo podporu.
Výsledkem toho všeho bude nejspíš dlouhodobý úpadek americké moci a prosperity, neboť Američané už kolektivně neinvestují do společné budoucnosti.
Amerika nadlouho do budoucnosti zůstane bohatou společností, ale zároveň bude čím dál rozpolcenější a nestabilnější.
Strach a propaganda mohou vyústit v další mezinárodní války pod vedením USA, tak jako v minulém desetiletí.
Navíc to, co se děje v Americe, se zřejmě bude opakovat i všude jinde.
Amerika je náchylná k sociálnímu rozkladu, protože jde o nesmírně rozmanitou společnost.
Významným prvkem útoku na chudé nebo alespoň důvodem, proč je tolik lidí ochotných přijímat propagandu namířenou proti pomoci chudým, je rasismus a nálady nepřátelské vůči přistěhovalcům.
Poněvadž se svou vlastní rozmanitostí zápolí i další společnosti, mohou se dostat do krize stejně jako USA.
Švédové nedávno dali pravicové protipřistěhovalecké straně tolik hlasů ve volbách, že získala zastoupení v parlamentu, což odráží sílící odpor proti narůstajícímu počtu imigrantů ve švédské společnosti.
Ve Francii si zase vláda Nicolase Sarkozyho zkouší získat zpět popularitu v řadách dělníků tím, že deportuje romské migranty, terč všeobecné nenávisti a etnických útoků.
Oba příklady ukazují, že jak sílí etnická rozmanitost našich společností, k politice rozdělování je Evropa náchylná stejně jako USA.
Ponaučení z Ameriky říká, že hospodářský růst není zárukou blahobytu ani politické stability.
Americká společnost je čím dál nelítostnější, přičemž nejbohatší Američané si kupují přístup k politické moci a chudí jsou ponecháni svému osudu.
V soukromém životě si Američané vypěstovali závislost na konzumerismu, který pohlcuje jejich čas, úspory, pozornost i sklon k podílu na projevech společného soucítění.
Svět by se měl mít na pozoru.
Neprolomíme-li nepěkné trendy velkých peněz v politice a bezuzdného konzumerismu, riskujeme, že ekonomickou produktivitu získáme za cenu vlastní lidskosti.
Americké volby a globální ekonomika
STANFORD – Americké prezidentské volby se blíží.
Prezident Barack Obama si v průzkumech udržuje mírný náskok před svým republikánským vyzývatelem, bývalým guvernérem státu Massachusetts Mittem Romneym, avšak analytici stále hodnotí souboj o prezidentský úřad a o kontrolu v americkém Senátu jako příliš těsný, než aby se dal předpovědět vítěz, přičemž Sněmovna reprezentantů pravděpodobně zůstane v republikánských rukou.
Rozdíly mezi kandidáty jsou značné a budou mít hluboké dopady na americkou hospodářskou politiku i na globální ekonomiku, třebaže zavádění jejich programů do praxe bude záviset na složení Kongresu.
Nejdůležitější rozdíly mezi oběma kandidáty lze shrnout takto:
Výdaje.
Obama dramaticky zvýšil vládní výdaje.
Pravděpodobně by pokračoval v mnoha svých dočasných programech (jak kdysi poznamenal Milton Friedman, „není nic trvalejšího než dočasný vládní program“), vystupňoval snahu o to, aby vítěze a poražené v oblasti zelené energie určila vláda, zvýšil výdaje na školství a infrastrukturu a podstatně snížil výdaje na obranu.
Naproti tomu Romney se staví za snížení celkových federálních výdajů, které v současné době činí 24% HDP, na 20%, přičemž výdaje na obranu chce udržet na čtyřech procentech.
Přeje si, aby o vítězných firmách a technologiích nerozhodovala vláda, nýbrž soukromé trhy.
Demokraté se stavějí proti většině výdajových škrtů jinde než v oblasti obrany a tvrdí, že snižování výdajů by vyvolalo kontrakci ekonomiky.
Jejich argumenty jsou nejsilnější za předpokladu, že omezení výdajů bude rozsáhlé a prudké a dojde k němu ve slabé ekonomice.
Pokud se však škrty rozprostřou do několikaletého období během zotavování ekonomiky, jak navrhuje Romney, bude mít šetření pravděpodobně expanzivní ráz.
Od poloviny 80. let do konce 90. let například federální výdaje v poměru k HDP klesly ve Spojených státech o pět procentních bodů a v Kanadě v nedávných desetiletích ještě o více – bylo to v obdobích silného hospodářského růstu.
Daně.
Obama by zvýšil nejvyšší marginální daňové sazby v oblasti mezd, kapitálových příjmů, dividend, úroků a nemovitostí, zejména u jednotlivců s vyššími příjmy a malých podniků.
Přesto nikdy nenavrhl rozsáhlou reformu daně z příjmu fyzických či právnických osob.
Naopak Romney by snížil sazbu daně z příjmu právnických osob (která je nejvyšší v OECD) na 25% a nadnárodní americké firmy by zdaňoval na teritoriální, nikoliv celosvětové bázi, aby zvýšil jejich daňovou konkurenceschopnost.
Rovněž daně z příjmu fyzických osob by snížil o 20% a výpadek příjmů by nahradil omezením daňových odpisů a bonusů, zejména na horním konci příjmového spektra, čímž by při plné zaměstnanosti vybral asi 18,5% HDP, což je těsně nad historickým průměrem.
Romneyho fiskální plán tak snižuje schodky dost na to, aby klesl poměr dluhu k HDP.
Republikánský kandidát se rovněž staví za ústavní dodatek o vyrovnaném rozpočtu a doufá, že se mu během osmi let podaří rozpočet vyrovnat.
Naproti tomu Obama by vytvářel větší deficity – jeho zvýšení výdajů je mnohem vyšší než zvýšení daní –, z čehož vyplývá nutnost výrazného růstu daní v budoucnu.
Navíc by pracoval s mnohem vyššími dluhovými poměry než Romney, poněvadž hlavním tahounem dluhu by byly mandatorní výdaje.
Sociální dávky.
Obama zatím mlčí o reformě programů Medicare a Social Security, jejichž dlouhodobé deficity několikrát převyšují státní dluh.
Viceprezident Joe Biden dokonce řekl, že se v programu Social Security nemají dělat „žádné změny“.
Romney podporuje postupné zvyšování věku odchodu do důchodu, model prémiové podpory pro program Medicare a přesun programu Medicaid (zdravotní pojištění pro chudé) na státy prostřednictvím blokových grantů.
Obamova kampaň buší do Romneyho za Medicare a Romneyho kampaň tepe Obamu za odmítavost jednat o řešení nebo nějaké řešení alespoň navrhnout.
Obamova politika by tedy vedla ke stále vyšším deficitům a k dluhovým poměrům výrazně přesahujícím 100% HDP, což je úroveň, která by podle řady studií snížila hospodářský růst USA o třetinu či více a mohla by vyvolat suverénní dluhovou krizi.
Podle některých pozorovatelů Obama v tichosti plánuje, že by se stále rostoucí nárokové dávky financovaly z daně z přidané hodnoty na evropský způsob.
Obchod.
Obama je po dlouhé době prvním americkým prezidentem, který nehraje vedoucí roli v oblasti liberalizace globálního obchodu.
Kolo jednání o globálním obchodu z Dauhá dál vězí na mrtvém bodě a Obama po nástupu do úřadu odložil tři bilaterální dohody o volném obchodu, které čekaly na schválení.
Romney je zastáncem volného obchodu, ale prohlásil, že by zaujal tvrdší postoj k obchodním praktikám a měnové politice Číny.
Regulace.
Obama chce dále rozšířit federální regulace ve stylu „nařiď a kontroluj“ (ačkoliv v rozšíření některých regulačních pravomocí mu zabránily soudy).
Romney slibuje ekonomicky vyrovnaný přístup, který by reformoval velké Obamovy regulace v oblasti zdravotnictví, ekologie a finančních služeb.
Jmenování do funkcí.
Každý americký prezident jmenuje tisíce oficiálních činitelů, z nichž mnozí mají značnou moc.
Romney se nechal slyšet, že by opětovně nejmenoval Bena Bernankeho do čela Fedu (pravděpodobní kandidáti: ekonomové Glenn Hubbard, Greg Mankiw, John Taylor a Martin Feldstein).
Také další prezidentem jmenovaní lidé mají značný vliv na chod firem, průmyslových odvětví či celé ekonomiky.
Například lidé jmenovaní Obamou do obskurní Národní komise pro pracovní vztahy se pokusili zabránit firmě Boeing v expanzi do Jižní Karolíny, přestože má tento stát protiodborový zákon o „právu na práci“.
Tato politika by měla vliv na americký hospodářský růst, rozpočtový schodek, státní úspory, a tím i na globální obchod a kapitálové toky.
Protože by byly schodky za Obamy vyšší než za Romneyho, potřebovala by Amerika víc kapitálu z Evropy, Latinské Ameriky a Asie, přičemž vyšší daně a dluh by brzdily americký růst, a tím podkopávaly vývoz z těchto oblastí.
Obama by vedl Ameriku směrem k evropským sociálním státům, zatímco Romneyho agenda se tomu snaží zabránit.
Ať už zvítězí kdokoliv, na konci roku 2012 se rýsuje fiskální sráz.
Nebudou-li předchozí legislativní úpravy zrušeny, povedou k prudkému a výraznému zvýšení daní a výdajovým škrtům, které by podle prognózy Kongresového rozpočtového úřadu pravděpodobně vyvolaly v roce 2013 recesi.
Fiskálním srázem se sice bude zabývat povolební zasedání končícího Kongresu, avšak rozdíly mezi republikány a demokraty v otázce daní a výdajů zůstávají hluboké a těžko se překonávají.
V době, kdy evropské finance zachvacuje nejistota a růst Číny zpomaluje, je stagnující nebo scvrkávající se americké hospodářství tím posledním, co globální ekonomika potřebuje.
K tomu, aby tento scénář nenastal, však bude zapotřebí silného vedení ze strany zvoleného prezidenta.
Americké dilema zaměstnanosti
BERKELEY – Vždy existují dvě možnosti, jak krátkodobě zvýšit zaměstnanost.
První možností je zvýšit poptávku po zboží a službách a pak si sednout a dívat se, jak zaměstnanost stoupá, neboť firmy přijímají lidi na produkci zboží a služeb, které tuto poptávku uspokojí.
Druhou možností je nelámat si s produkcí zboží a služeb hlavu, ale pokusit se zvýšit zaměstnanost přímo prostřednictvím najímání lidí vládou.
První cesta je lepší: nejenže získáte více pracovních míst, ale vyrobíte i více užitečných věcí.
Problém je v tom, že se toto řešení neprojeví příliš rychle.
Podléhá tomu, co Milton Friedman nazýval „dlouhými a kolísavými prodlevami“.
Politika zaměřená na zvýšení zaměstnanosti řekněme do konce tohoto kalendářního roku by tak musela být přijata zhruba před rokem, aby měla dost času projevit se naplno.
Některé země – například Čína – skutečně zavedly politiku orientovanou na tvorbu pracovních míst před rokem a již vidí její přínos.
Jiné země jako Spojené státy to neučinily, a tak se v nich nezaměstnanost dál pohybuje kolem 10%.
Tím nechci říci, že se Obamova administrativa nesnažila zaměstnanost pozvednout.
Loni uvedla do pohybu pět politických iniciativ:
· Dodatečné deficitní financování;
· Rekapitalizaci bank, které se zdály velmi zranitelné;
· Nákup aktiv americkým ministerstvem financí a dalších subjektů výkonné moci s cílem snížit množství riskantních aktiv, které držel pošramocený a riziko nesnášející soukromý sektor;
· Pokračující měnové uvolňování prostřednictvím velmi nízkých sazeb Federal Funds;
· Expanzi mimořádných strategických intervencí Federálního rezervního systému.
Zátěžové testy, které loni uskutečnilo ministerstvo financí, naznačily, že bankovní sektor opětovně získal dostatečný kapitál.
A Fed pokračoval v monetární politice nízkých úrokových sazeb.
Nefunkční americký Senát však stanovil strop pro dodatečné deficitní financování na 600 miliard dolarů za tři roky – to je jen polovina z 1,2 bilionu dolarů, což byl technokratický cíl.
Fed se navíc zalekl a nepokračoval v navyšování své účetní bilance nad 2 biliony dolarů.
A rozsáhlé intervence na trhu, které financovalo a řídilo ministerstvo financí, nikdy nedosáhly dostatečně velkého objemu, aby mohly mít hmatatelný dopad na pracovní místa.
Stručně řečeno přinesly ovoce zhruba dvě a půl z pěti politických iniciativ Obamovy administrativy.
A tváří v tvář recesivní krizi, která se ukázala jako zhruba dvakrát větší, než se na konci roku 2008 předpovídalo, tyto omezené akce nestačily k udržení nezaměstnanosti v USA pod hranicí 10% - ba dokonce ani k jejímu vyslání na sestupnou trajektorii.
Tím se dostáváme do přítomnosti, kdy je americká nezaměstnanost nepřijatelně vysoká a odmítá klesnout.
V důsledku toho dnes existují silné argumenty pro přesun pozornosti americké ekonomiky od opatření zaměřených na zvýšení poptávky k opatřením zaměřeným na přímé zvýšení zaměstnanosti (bez přílišných obav, zda jsou tato opatření efektivní ve smyslu podstatného zvýšení objemu vyprodukovaného zboží a služeb).
V praxi to znamená, že vláda buďto najme lidi a pošle je do práce, anebo pobídne firmy k přijetí většího počtu zaměstnanců.
Řeč je zde buďto o přímých vládních programech zaměstnanosti nebo o velkých daňových úlevách pro firmy, které navýší počet zaměstnanců.
Stále je čas na podstatný přesun federálních výdajů směrem k projektům vysoké zaměstnanosti (ale se vší pravděpodobností nízké hodnoty), které sníží nezaměstnanost před koncem roku 2010 – bude-li Kongres jednat rychle.
A stále je čas na výraznou dočasnou a přírůstkovou slevu na dani za nově přijaté zaměstnance s cílem přimět firmy, aby do konce roku 2010 zvýšily zaměstnanost.
Bude však Kongres jednat rychle?
Vzhledem k hloubce politické polarizace v USA a s tím související potřebě získat v Senátu 60 ze 100 hlasů, aby skončily republikánské obstrukce, neexistují žádné náznaky, že toho bude schopen.
Takový plán má naději pouze v případě, že 50 demokratických senátorů bude ochotno spolehnout se na proces rozpočtového urovnání – který se používá za účelem skloubení návrhů zákona přijatých Sněmovnou reprezentantů a Senátem –, urychlit tento proces a do měsíce ho dokončit.
Nezadržujte tedy dech.
Neúspěšná militarizovaná zahraniční politika USA
Mnohé z dnešních válečných území – mimo jiné Afghánistán, Etiopie, Írán, Irák, Pákistán, Somálsko a Súdán – mají společné základní problémy, které jsou u kořene tamních konfliktů.
Jsou chudé, zmítané přírodními katastrofami – zejména záplavami, suchy a zemětřeseními – a charakterizují je překotně rostoucí počty obyvatel, které napínají schopnost zemědělské půdy je uživit.
Také podíl mladých lidí je velice vysoký, takže bobtná populace mladých mužů ve vojenském věku (15-24 let).
Všechny tyto problémy lze řešit jedině prostřednictvím dlouhodobého, udržitelného hospodářského rozvoje.
Spojené státy přesto primárním potížím nevěnují pozornost, setrvávají u reakcí na symptomy a snaží se každý konflikt řešit vojenskými prostředky.
Podporují etiopskou armádu v Somálsku.
Okupují Irák a Afghánistán.
Hrozí bombardováním Íránu.
Jsou oporou vojenské diktatury v Pákistánu.
Žádná z těchto vojenských aktivit se nevypořádává s problémy, které ke konfliktu vedly.
Právě naopak, americké politiky situaci obvykle spíše vyhrotí, než aby ji řešily.
Tento vojenský přístup se znovu a znovu vrací jako bumerang a USA pronásleduje.
USA otevřely svou náruč íránskému šáhovi a zasílali mu rozsáhlé zbrojní vybavení, které po roce 1979 padlo do rukou íránské revoluční vlády.
Poté USA podpořily Saddáma Husajna při útoku na Írán, až skončily útokem na samotného Saddáma.
USA podpořily Usámu bin Ládina v Afghánistánu proti Sovětům, až skončily bojem s bin Ládinem.
Od roku 2001 podpořily Parvíze Mušarafa v Pákistánu už více než 10 miliardami dolarů pomoci a teď čelí nestabilnímu režimu, který sotva přežívá.
Americká zahraniční politika je tak neúčinná proto, že v ní nabyla vrchu armáda.
Ani poválečnou rekonstrukci v Iráku okupovaném silami pod vedením USA neřídily civilní agentury, nýbrž Pentagon.
Vojenský rozpočet USA dominuje všemu, co se dotýká zahraniční politiky.
Sečteme-li rozpočty Pentagonu, irácké a afghánské války, ministerstva vnitřní bezpečnosti, programů jaderných zbraní a podpůrných vojenských operací ministerstva zahraničí, USA letos za bezpečnost utratí kolem 800 miliard dolarů, oproti necelým 20 miliardám dolarů za hospodářský rozvoj.
V ohromujícím článku o pomoci Pákistánu během Bushovy administrativy Craig Cohen a Derek Chollet doložili katastrofickou podstatu tohoto militarizovaného přístupu, a to ještě před nedávným ostrým zákrokem Mušarafova vratkého režimu.
Dokazují, že ačkoliv Pákistán čelí obrovským problémům chudoby, populace a životního prostředí, 75% z 10 miliard dolarů americké pomoci šlo do pákistánské armády, údajně jako odškodnění Pákistánu za jeho přispění ve „válce proti teroru“, a na pomoc s nákupem letounů F-16 a dalších zbraňových systémů.
Dalších 16% šlo přímo do pákistánského rozpočtu, aniž by se kdo na něco ptal.
Takže zbylo méně než 10% na rozvoj a humanitární pomoc.
Roční přispění USA do školství v Pákistánu činilo pouhých 64 milionů dolarů čili 1,16 dolaru na dítě ve školním věku.
Autoři podotýkají, že „strategické směřování Pákistánu záhy stanovil úzký okruh v nejvyšších patrech Bushovy administrativy a z velké části se místo vnitřní situace v Pákistánu zaměřovalo na válečné úsilí.“ Zdůrazňují také, že „americká spolupráce s Pákistánem je silně militarizovaná a centralizovaná, přičemž jen nepatrná část dosahuje k rozsáhlé většině Pákistánců.“ Citují tento výrok George Bushe: „Když se mi [Mušaraf] podívá do očí a řekne…nebude Tálibán a nebude al-Káida, tak já mu prostě věřím.“
Tento militarizovaný přístup vede svět do zničující spirály násilí a střetů.
Každý nový zbraňový systém „prodaný“ nebo darovaný do oblasti zesiluje vyhlídky na rozšíření války a další vojenské puče a na to, že se tyto zbraně obrátí proti samotným USA.
Nic z toho nepomáhá řešit fundamentální problémy chudoby, dětské úmrtnosti, nedostatku vody a obživy v místech, jako jsou Severozápadní hraniční provincie v Pákistánu, region Dárfúr v Súdánu nebo Somálsko.
Tato místa praskají ve švech lidmi, jež drtí sílící tlak nedostatečných srážek a znehodnocených pastvin.
Mnozí se přirozeně přidávají k radikálním hnutím.
Bushova administrativa nedokáže pochopit ani tyto stěžejní demografické a ekologické výzvy, ani to, že 800 miliard dolarů výdajů do bezpečnosti nezajistí zavlažování v Afghánistánu, Pákistánu, Súdánu ani Somálsku, a nepřinese tedy mír.
Nevidí skutečné lidi v nouzi, ale karikatury, teroristu za každým rohem.
Mírovější svět bude možný, jedině až Američané i ostatní začnou vidět očima svých údajných nepřátel a uvědomí si, že dnešní konflikty, které jsou plodem zoufalství a beznaděje, nelze vyřešit válkou, nýbrž hospodářským rozvojem.
Budeme žít v míru, až dáme na slova prezidenta Johna F.
Kennedyho, který několik měsíců před smrtí prohlásil: „Vždyť naším nejzákladnějším společným pojítkem je nakonec to, že obýváme tuto malou planetu.
Všichni dýcháme stejný vzduch.
Všichni pečujeme o budoucnost našich dětí.
A všichni jsme smrtelní.“
Americký finanční leviatan
BERKELEY – Podle odhadů amerického ministerstva obchodu tvořilo finančnictví a pojišťovnictví v roce 1950 ve Spojených státech 2,8 % HDP.
Do roku 1960 se tento podíl zvýšil na 3,8 % HDP a k roku 1990 dosáhl 6 %.
Dnes činí 8,4 % HDP a stále se nezmenšuje.
Justin Lahart z The Wall Street Journal uvádí, že roku 2010 tento podíl překonal předchozí maximum z roku 2006.
Lahart dále říká, že růst podílu finančnictví a pojišťovnictví v ekonomice „není, celkově vzato, špatná věc… Umisťování kapitálu do míst, kde jej lze nejlépe využít, pomáhá ekonomice růst…“
Jenže kdyby se Spojeným státům vyplácelo vynakládat oněch 5,6 % HDP navíc na financování a pojištění, tedy 750 miliard dolarů, jež se nedostanou k lidem vyrábějícím užitečné zboží či poskytujícím bezprostředně užitečné služby, bylo by to ve statistikách zjevné.
Odvedení tak velkého podílu prostředků od zboží a služeb, které by letos byly k přímému užitku, je při typicky 5% roční reálné úrokové míře u rizikových peněžních toků dobrým obchodem, jedině pokud posílí celkový roční hospodářský růst o 0,3 % čili o 6 % během 25 let jedné generace.
Během posledních několika generací prošly USA mnoha šoky a hospodářský růst ovlivnila kladně či záporně řada faktorů.
Nijak očividně se ale nezdá, že by dnes americká ekonomika byla o 6 % méně produktivní, kdyby měla finančně pojišťovnický systém roku 1950 namísto toho, který převládl v posledních 20 letech.
Existuje pět způsobů, jimiž ekonomika profituje z dobře fungující finančně pojišťovnické soustavy.
Zaprvé, lidé nejsou tak zranitelní účinky požárů, záplav, zdravotních pohrom, nezaměstnanosti, podnikatelských krachů, sektorových posunů a tak dále, protože dobře fungující finančně pojišťovnický systém některá rizika diverzifikuje, tedy rozptyluje a s jinými se vypořádá tím, že spojí osoby, které se rizika obávají, s těmi, kdo jej dokážou bez potíží nést.
Může snad být pravda, že současný americký finančně pojišťovnický systém v určitém smyslu rizika lépe rozkládá, ale jen stěží si lze představit, jak to vlastně dělá, vzhledem ke zkušenostem investorů do cenných papírů a nemovitostí za poslední dvě desetiletí.
Zadruhé, dobře fungující finanční soustavy propojují velké, nelikvidní investiční záměry s relativně malými sumami peněz poskytovanými jednotlivými střadateli, kteří si likvidity vysoce cení.
Během posledních dvou generací došlo k jedné důležité inovaci: podniky teď mohou vydávat dluhopisy s vysokými výnosy.
Vzhledem k nákladnosti konkurzního procesu však nikdy nebylo jasné, proč by vlastně podnik měl chtít vydávat dluhopisy s vysokými výnosy (kromě čachrů v soustavě daní) ani proč by je investoři měli chtít upřednostnit před akciovým podílem.
Zatřetí, zdokonalené možnosti vypůjčit si umožňují člověku víc utrácet teď, kdy je chudý, a víc spořit, až bude bohatý.
Domácnosti mají rozhodně mnohem větší schopnost půjčovat si, díky ručení hodnotou domu, kreditním kartám a rychlým půjčkám.
Jenže co si ve skutečnosti kupují?
Mnozí si nekupují schopnost utrácet, když jsou chudí, a šetřit, až budou bohatí, ale spíš se zdá, že si kupují oddálení rozhovoru s ostatními členy domácnosti o „nepříjemném omezení finančních výdajů“.
A to není něco, co by si člověk chtěl kupovat.
Začtvrté, došlo k významnému usnadnění uskutečňování transakcí.
Jestliže ale elektronické transakce velkou část finančního života podstatně zjednodušily, nemělo tuto změnu doprovázet zvýšení, ale snížení podílu finančnictví na HDP, stejně jako v telekomunikacích vedly automatizované rozvodny ke snížení počtu spojovatelů v přepočtu na uskutečněný hovor. Věru, fungování těch částí finanční soustavy, které se nejúžeji vážou k technologickým zdokonalením, se skutečně zřetelně zeštíhlilo: jen uvažte, jak se změnilo zpracovávání šeků regionálními Federálními rezervními bankami.
Konečně, lepší finančnictví by mělo znamenat lepší firemní správu.
Jelikož akcionářská demokracie nezajišťuje účinnou kontrolu pevně usazeného, neřízeného a nestřídmého vedení, finančnictví má potenciál hrát silnou roli při zajišťování toho, aby manažeři firem pracovali v zájmu svých akcionářů.
Přitom během posledních dvou generací skutečně došlo k podstatné změně: ředitelé věnují více pozornosti snaze dělat radost akciovému trhu, což je pravděpodobně dobrá věc.
Celkově vzato je však znepokojivé, že na mikroúrovni ani makroúrovni nepozorujeme zřetelné velké přínosy pro účinnost ekonomiky USA, které by ospravedlňovaly každoroční vynakládání dodatečných 5,6 % HDP na financování a pojištění.
Lahart cituje úsudek Thomase Philippona z Newyorské univerzity, že dnešní finanční sektor USA je přerostlý o dva procentní body HDP.
Je dost dobře možné, že Philipponův odhad rozsahu hypertrofie amerického finančního sektoru je příliš nízký.
Proč napření obrovského množství schopností a podnikavosti do sektoru finančnictví a pojišťovnictví nepřináší zřetelné ekonomické dividendy?
Ve finančnictví existují dva udržitelné způsoby jak vydělávat: najít lidi s riziky, která je potřeba nést, a dát je dohromady s těmi, kdo mají nevyužitou schopnost rizika nést, anebo najít lidi s takovými riziky a dát je dohromady s těmi, kdo věci nerozumí, ale mají peníze.
Jsme si jistí, že většina růstu ve finančnictví vychází ze stoupajícího podílu finančních profesionálů, kteří se věnují tomu prvnímu, nikoli tomu druhému?
Americký fiskální izolacionismus
DENVER – Trpělivost může být ctnost, ale v případě americké zahraniční politiky to platit nemusí.
Vezměme si například „dlouhou válku“ – smělý koncept, který byl před několika lety formulován jako popis setrvalého boje proti terorismu, zdráhavého pokroku, jehož lze reálně dosáhnout, a enormní finanční zátěže, již měl v nadcházejících letech představovat.
V souladu s pravidly reálpolitiky šlo zároveň o přiznání překážek, které lze na této cestě očekávat (tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld je označil výrazem „lopota“).
Především však mělo použití tohoto termínu sdělit Američanům, kteří byli zvyklí na rychlé a rozhodné vedení války (a od války ve Vietnamu na něm také trvali), že k vítězství ve válce o přežití je zapotřebí dlouhodobých obětí a odhodlání.
Jeho propagátoři také chápali, že se válka nebude omezovat na zbraně, ale bude muset mít i podobu trvalého úsilí se zapojením – jak to formulovali – „celé vlády“, kdy v těsném závěsu za vojenskými či polovojenskými cíli půjdou civilní instituce.
Jakkoliv mělo být toto úsilí odrazující, jeho zastánci předpokládali trvalou politickou shodu na jeho podpoře.
Koneckonců byly Spojené státy napadeny.
Dnes se tato shoda rozpadá, neboť američtí politici zápasí s federálním rozpočtem, jenž se sám o sobě mění v dlouhou válku – ve válku s vlastními oběťmi.
Bojové linie tohoto zápasu naznačují, že mezi politickými elitami panuje jen malá shoda na jakýchkoliv výdajích, natožpak na výdajích na dlouhou válku vedenou kvůli odlehlým závazkům.
V důsledku toho se při každé příležitosti zpochybňují i základní předpoklady.
Současná rozpočtová válka jako by znovu otevírala staré rozkoly v tom, jak Amerika nahlíží sama na sebe a na svět.
Výsledek zdaleka není jistý, ale zdá se, že návrat na scénu zaznamenává také izolacionismus, tato trvalá americká choroba.
Izolacionismus je důvěrně známým refrénem v americké zahraniční politice mezi těmi elementy pravice, které pokládají USA za příliš dobré pro svět, i mezi těmi na levici, kdo pokládají Ameriku za destruktivní globální sílu.
Tentokrát je však dvoustranický izolacionistický impulz možná jako nikdy předtím poháněn rozpočtem.
Americká fiskální krize je hluboká, a nejde jen o čísla.
Jak naznačují dnešní emoce ve Washingtonu, averze ke zvýšení daní zasahuje daleko hlouběji než obavy o jeho dopad na současnou hospodářskou výkonnost a růst počtu pracovních míst.
Zčásti to představuje fundamentální – někdo by řekl fundamentalistický – názor, že daně jsou pro vládu totéž co lahev whisky pro alkoholika.
Vláda, jak nám tvrdil už Ronald Reagan, je problémem, nikoliv řešením.
Toto poselství je pro americkou diplomacii špatnou zprávou.
Spojitost mezi neochotou politiků financovat domácí programy a ohroženým závazkem k „dlouhé válce“ možná uniká členům amerických zahraničně-politických kruhů, ale zbytek země ji vnímá.
Průzkumy veřejného mínění naznačují, že Američané si přejí zachovat mnoho „volitelných“ domácích programů – školy, nemocnice, dopravní infrastrukturu, parky oddechu atd. –, které dnes leží na špalku rozpočtových vyjednávání.
Na místech, jako je venkovský okres El Paso na východních coloradských planinách, daleko od epicentra debaty o federálním rozpočtu, jsou výdajové škrty příkazem dne.
Školní okrsky zvyšují počty žáků ve třídách, neboť se zbavily učitelů, odsunují projekty údržby a omezují provoz školních autobusů.
Tato omezení mají na obyvatele okresu El Paso velmi reálný a bezprostřední dopad.
Lze od těchto lidí, stejně jako od dalších Američanů, kteří přicházejí o životně důležité služby, skutečně očekávat, že se nad toto vše povznesou a podpoří financování výstavby nových škol v Afghánistánu?
Nejenže se americké veřejné školy začínají jevit jako podřadné, ale totéž lze říci i o infrastruktuře, která dlouho bývala předmětem národní hrdosti.
Kolik současných cestovatelů si může nevšimnout rozdílu mezi novými a efektivními letišti v Asii a stárnoucími a přeplněnými „historickými objekty“ v některých velkých amerických městech?
Válka o rozpočet nevytváří žádnou shodu na nápravě americké infrastruktury, ale začíná vytvářet názor, že Afghánistán a Pákistán se ani zdaleka nenacházejí mezi ústředními národními zájmy USA.
Proč, kladou si lidé otázku, jsou školy a silnice v Afghánistánu a Iráku důležitější než ty v Coloradu či Kalifornii?
Někdy v roce 2008 uhradila americká armáda náklady na převoz tygra do bagdádské zoo.
Kdy naposledy učinila americká vláda něco takového pro zoo americkou (samozřejmě mimo Washington?)
Otázka, jak se tato debata vyvine, bude mít hluboký dopad na chování Ameriky ve světě.
Zároveň by si však mohla vyžádat daň na tom, jak bude svět reagovat na nejrychleji rostoucí vývozní artikl Ameriky: nevyžádané rady.
Země přijímají rady jiných zemí z mnoha důvodů.
Někdy uznávají moudrost a prozíravost rádce (což je v diplomacii docela vzácné).
Případně by se mohly obávat důsledků nepřijetí určité rady (také se tomu říká nabídka, kterou nelze odmítnout).
Anebo, což platí o mnoha amerických diplomatických transakcích, by přijetí rady mohlo otevřít cestu k lepšímu vztahu a dodatečné pomoci.
Stručně řečeno se diplomacie – a obzvláště americká diplomacie – často točí kolem peněz.
Co když však nebudou žádné peníze, které by se daly nabídnout?
Co když Američané, unavení rozpočtovými škrty ve svém sousedství, odmítnou podpořit prostředky i na pouhou „dlouhou válku“?
V takové situaci by se mohlo docela dobře stát, že vysoce postavení američtí činitelé dorazí do určité země, nabídnou radu a zjistí, že se nikdo neobtěžuje je poslouchat.
Poučení ze zapomenutého amerického státního bankrotu
LOS ANGELES – Jedním z nejúporněji přežívajících mýtů o Spojených státech je báchorka o tom, že federální vláda nikdy nevyhlásila neschopnost splácet vlastní závazky.
Kdykoliv se v Kongresu debatuje o dluhovém stropu, opráší politici i novináři staré klišé: USA své věřitele neoškubávají.
Má to však jeden háček: není to pravda.
Před několika desítkami let se totiž USA chovaly spíš jako „banánová republika“ než jako rozvinutá ekonomika, když jednostranně a retroaktivně restrukturalizovaly své dluhy.
A přestože si na toto klíčové období ekonomických dějin málokdo vzpomene, dnešní vedoucí představitelé si z něj mohou vzít cenná ponaučení.
Ve snaze pomoci USA vybřednout z velké hospodářské krize oznámil prezident Franklin Roosevelt v dubnu 1933 plány na vynětí USA ze zlatého standardu a devalvaci dolaru.
To však nebylo tak snadné, jak FDR předpokládal.
Většina dluhových kontraktů v té době obsahovala „zlatou klauzuli“, která konstatovala, že dlužník musí zaplatit „zlatými mincemi“ nebo „ekvivalentem zlata“.
Tyto klauzule byly zavedeny během občanské války jako způsob, jak ochránit investory před možným prudkým vzestupem inflace.
Pro FDR však zlatá klauzule představovala překážku devalvace.
Kdyby se měna devalvovala bez vyřešení tohoto smluvního problému, dolarová hodnota dluhů by se automaticky zvýšila, aby se vykompenzoval slabší směnný kurz, a výsledkem by byly hromadné bankroty a obrovský růst veřejného dluhu.
V zájmu vyřešení tohoto problému schválil Kongres 5. června 1933 společnou rezoluci, která anulovala veškeré zlaté klauzule u minulých i budoucích kontraktů.
Tím se otevřely dveře devalvaci – a politickému zápasu.
Republikáni byli zděšeni, že se hazarduje s pověstí země, zatímco Rooseveltova administrativa tvrdila, že rezoluce neznamená „zneplatnění smluv“.
Třicátého ledna 1934 byl dolar oficiálně devalvován.
Cena zlata se vyšplhala z 20,67 dolaru za unci – což byla cena platná od roku 1834 – na 35 dolarů za unci.
Držitelé cenných papírů chráněných zlatými klauzulemi vcelku pochopitelně prohlašovali, že jejich zrušení je protiústavní.
Byla podána řada žalob a čtyři z nich se nakonec dostaly až k Nejvyššímu soudu.
Soudci v lednu 1935 posuzovali dva případy týkající se soukromých dluhů a dva případy, v nichž figurovaly státní dluhopisy.
Základní otázka zněla ve všech případech prakticky stejně: měl Kongres právo změnit smlouvy se zpětnou platností?
Osmého února 1935 oznámil Nejvyšší soud své nálezy.
Ve všech případech rozhodli soudci poměrem hlasů 5:4 ve prospěch vlády – a proti investorům požadujícím odškodnění.
Podle většinového názoru se Rooseveltova administrativa směla odvolat na „nezbytnost“, a ospravedlnit tak zneplatnění smluv, pokud tím pomohla vysvobodit ekonomiku z velké hospodářské krize.
Soudce James Clark McReynolds, jižanský právník, který během prvního prezidentského působení Woodrowa Wilsona působil jako ministr spravedlnosti, sepsal odlišné stanovisko – stejné pro všechny čtyři případy.
V krátkém prohlášení pak hovořil o posvátností smluv, o vládních závazcích a o neuznávání vlastních povinností pod zástěrkou práva.
Své vystoupení zakončil silnými slovy: „Padla na nás hanba a ponížení.
Můžeme spolehlivě očekávat morální a finanční chaos.“
Většina Američanů na tuto epizodu zapomněla – kolektivní ztráta paměti milosrdně překryla událost, která je v rozporu s obrazem země, kde má vláda zákona vždy navrch a smlouvy jsou posvátné.
Dobří právníci si však tuto epizodu pamatují dodnes; když advokáti obhajují země procházející státním bankrotem (například Venezuelu), odvolávají se právě na rozhodnutí z roku 1935.
A protože stále větší počet vlád čelí novým dluhovým nástrahám – jako jsou nekryté závazky spojené s penzijním a zdravotnickým systémem –, může se tento argument začít objevovat častěji.
Podle nedávných odhadů činí nekryté závazky americké vlády závratných 260% GDP – přičemž tato částka nezahrnuje konvenční federální dluh a nekryté závazky státních vlád a místních samospráv.
Navíc to není jen americký problém; v mnoha zemích rostou penzijní a zdravotnické závazky a snižuje se schopnost je umořovat.
Klíčová otázka tedy zní, zda se vlády snažící se zpětně upravit obsah smluv mohou znovu odvolat na právní argument „nezbytnosti“.
Zrušení zlatých klauzulí v roce 1933 poskytuje dostatek právních a ekonomických důvodů, proč o této možnosti uvažovat.
Americký Nejvyšší soud se k argumentu o „nezbytnosti“ přiklonil už jednou.
Není až tak bláhové věřit, že by se to mohlo stát znovu.
Americké šílení
BOSTON – Relativní globální úpadek Spojených států se stal v posledních letech častým tématem diskusí.
Stoupenci teze o post-americké éře poukazují na finanční krizi z roku 2008, na vleklou recesi, která po ní následovala, a na setrvalý vzestup Číny.
Většinu z nich tvoří experti na mezinárodní vztahy, kteří pohlížejí na geopolitiku prizmatem hospodářské konkurenceschopnosti a globální řád chápou jako houpačku, v níž vzestup jednoho hráče nutně znamená pokles druhého.
Výlučná soustředěnost na ekonomické ukazatele však brání úvahám o geopolitických důsledcích jednoho domácího amerického trendu, o němž se rovněž často diskutuje, avšak za účasti jiného okruhu expertů: setrvale rostoucí míry vážných duševních onemocnění ve Spojených státech (přičemž tato míra je už dlouho velmi vysoká).
Výrok, že rozšíření vážných duševních nemocí dosáhlo „epidemických“ rozměrů, je slyšet tak často, že stejně jako kterákoliv jiná všední věc ztratil schopnost šokovat.
Mezinárodně-politické důsledky stavů diagnostikovaných jako maniodepresivní psychózy (včetně těžké unipolární deprese) a schizofrenie však ani nemohou být závažnější.
Ukazuje se, že je nemožné biologicky či symptomaticky rozlišovat mezi různými variantami těchto stavů, které tak představují kontinuum – spíše co do složitosti než co do závažnosti.
Nejčastější z těchto onemocnění, totiž unipolární deprese, je nejméně složitá z hlediska příznaků, ale současně nejsmrtelnější: odhaduje se, že 20% pacientů s depresí spáchá sebevraždu.
Maniodepresivita i schizofrenie jsou psychotickými stavy charakterizovanými ztrátou kontroly pacienta nad vlastním počínáním a myšlením – jde o rekurentní stav, v němž pacienta nelze považovat za osobu jednající z vlastní vůle.
Vzhledem k obsesivnímu sebevražednému myšlení a ochromujícímu nedostatku motivace lze pacienty s depresí rovněž klasifikovat jako psychotické.
Tyto stavy jdou často ruku v ruce s bludy – obrazy reality, které směšují informace vygenerované v mysli s informacemi poskytovanými zvenčí.
Hranice mezi symboly a jejich předobrazy se často stírá a pacienti začínají vidět ostatní lidi výlučně jako ztělesnění nějaké domnělé síly.
Úsudku takových osob mírně řečeno nelze důvěřovat.
Rozsáhlá statistická studie provedená v letech 2001 až 2003 americkým Národním ústavem duševního zdraví (NIMH) odhadla celoživotní prevalenci těžké deprese mezi dospělými Američany (ve věku 18-54 let) na více než 16%.
Celoživotní prevalence schizofrenie byla odhadnuta na 1,7%.
U těchto chronických onemocnění neexistuje žádná známá léčba; jakmile vypuknou (často před dosažením 18 let věku), budou pravděpodobně přetrvávat až do konce pacientova života.
Průzkumy provedené mezi americkými vysokoškoláky dospěly k odhadu, že zatímco v roce 2010 splňovalo kritéria deprese a úzkosti 20% z nich, v roce 2012 už stejná kritéria splňovalo téměř 25%.
I další studie soustavně ukazují na rostoucí míru prevalence u každé následující generace a tvrdí se, že pokud byly starší statistiky mylné, pak se mýlily ve smyslu podhodnocení výskytu duševních nemocí.
To vše naznačuje, že plných 20% dospělých Američanů může být vážně duševně nemocných.
Vzhledem ke sporům o platnost dostupných dat předpokládejme, že těžkým duševním onemocněním trpí pouze 10% dospělých Američanů.
Protože se u těchto stavů předpokládá, že jsou v populaci rozloženy rovnoměrně, musí postihovat také značné procento politiků, firemních šéfů, pedagogů a vojenských příslušníků všech hodností, z nichž dělají psychotiky trpící bludy a postrádající zdravý úsudek.
A pokud označení této situace za děsivou připadá někomu jako honba za senzací, pak dodejme, že mnohem vyšší procento obyvatel (ve zmíněné studii NIMH se odhaduje na téměř 50%) trpí méně závažnými formami duševních onemocnění, které jejich fungování narušují pouze příležitostně.
Komparativní epidemiologové si na těchto onemocněních opakovaně všimli něčeho pozoruhodného: k tak vysokému procentu prevalence se blíží pouze západní státy (nebo přesněji řečeno společnosti s monoteistickou tradicí) – zejména pak prosperující západní země.
Naopak státy jihovýchodní Asie jako by byly vůči prokletí těžkých duševních onemocnění obzvláště imunní; v dalších oblastech zřejmě představuje ochrannou bariéru chudoba či nedostatečný rozvoj.
Jak tvrdím ve své nedávno vydané knize Mysl, modernost, šílenství, příčina vysokých koncentrací těžkých duševních onemocnění v rozvinutém západním světě spočívá v samotné podstatě západních společností. „Virus“ deprese a schizofrenie včetně jejich mírnějších forem má totiž kulturní původ: kvůli rozpakům z přemíry možností, které tyto společnosti nabízejí v oblasti sebeurčení a osobní identity, se mnoho jejich příslušníků cítí dezorientovaných a bezmocných.
USA nabízejí největší míru osobního sebeurčení; zároveň jsou první na světě co do počtu onemocnění poškozujících úsudek.
Nebude-li se rostoucí prevalence závažných psychopatologických stavů brát vážně a účinně řešit, pak se pravděpodobně stane jediným ukazatelem vedoucí role Ameriky.
Vzestup Číny s tím nijak nesouvisí.
Obamova nedostatečně úspěšná zahraniční politika
PAŘÍŽ – Hodnotit výkon amerického prezidenta v oblasti zahraniční politiky po jednom funkčním období je vcelku obtížné vzhledem ke složitému diplomatickému a strategickému prostředí a značným domácím omezením, s nimiž se každý americký prezident potýká.
V předvečer listopadových prezidentských voleb je však důležité rozpoznat síly, které utvářely zahraniční politiku Baracka Obamy, a vyhodnotit, jak si s nimi poradil.
Obama dodržel slib, že během svého prvního funkčního období stáhne americké jednotky z Iráku.
Tento krok se však ukázal jako strategická porážka vzhledem k tomu, že podstatně umenšil politický vliv Spojených států v Iráku.
Vláda premiéra Núrího Málikího začíná být stále větším spojencem Íránu.
Obamovi, který se stavěl proti válce v Iráku, by se současná situace v této zemi neměla vyčítat.
Nepodařilo se mu však situaci zlepšit ani pomoci iráckým šíitům a sunnitům dosáhnout politického kompromisu.
Naopak v Afghánistánu – který pokládal za konflikt z nutnosti – Obama válku rozšířil a zatlačil Taliban do defenzívy.
Po roce 2014 však USA začnou vojáky stahovat i z této země, aniž definovaly politické řešení, které by bylo v souladu s jejich zájmy.
Americké strategické partnerství s Pákistánem, kde Obama dosáhl významného symbolického vítězství, když eliminoval Usámu bin Ládina, je naopak v troskách.
Vztahy mezi USA a Pákistánem se vrátily na úroveň před 11. zářím 2001, kdy vzájemná nedůvěra minimalizovala spolupráci.
V podstatě tedy platí, že v žádné z oblastí představujících strategickou výzvu pro americkou bezpečnost, které Obama zdědil – Írán, Severní Korea, Irák, Afghánistán, Pákistán a izraelsko-palestinský konflikt –, nedosáhl prezident prakticky žádného významného politického zisku.
Pomineme-li Obamovu šikovnou reakci na arabské jaro – jediné strategické překvapení, jemuž jako prezident čelil –, pak jeho důvěryhodnost v muslimském světě setrvale klesala a klesá.
Nedokázal naplnit klíčový slib, který dal v roce 2009 ve svém projevu v Káhiře: totiž že bude „hledat nový začátek mezi Spojenými státy a muslimy z celého světa“.
Obamova snaha o zlepšení vztahů s Ruskem – ztělesněná v nové Dohodě o snížení počtu strategických zbraní (START) – navíc nevedla ke skutečnému „resetu“ v bilaterálních vztazích, a to do značné míry proto, že ruské vedení vyznávající stále více sovětský styl nedůvěřuje americkému establishmentu, jenž dál pokládá Rusko za nepřítele.
A americko-čínské vztahy se zhoršily, přičemž Amerika se snaží vzestup Číny strategicky řídit – například prostřednictvím regionálních obchodních dohod a zvýšené vojenské přítomnosti v Asii.
V multilaterálních otázkách je Obamův výkon stejně málo působivý.
Přestože se zavázal k sedmnáctiprocentnímu snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020 – a navzdory svému prohlášení, že v této oblasti nebude tolerovat nečinnost –, po drtivém vítězství republikánů ve volbách v listopadu 2010 jednoduše přestal toto téma nadnášet.
Domácí tlak přiměl Obamu také k zanedbávání obchodních problémů.
Za ztroskotání kola jednání o globálním obchodu z Dauhá nesou značnou odpovědnost USA.
Významným Obamovým zahraničně-politickým průlomem naopak bylo, že dokázal vymanit USA z kazajky „globální války proti teroru“.
Tím, že odhodil černobílou rétoriku této „války“, umožnil Spojeným státům opětovně získat politickou legitimitu, kterou předchozí prezident George W.
Bush ztratil, a nesnížit přitom jejich strategickou důvěryhodnost.
Jimmy Carter po válce ve Vietnamu doufal, že učiní zavedené americké politice přítrž.
Kvůli počínání jeho administrativy – včetně těžkých omylů v Íránu a Afghánistánu – však USA působily slabě a nerozhodně.
Obamova politika sice neoslabila mezinárodní postavení Ameriky, ale také nevedla k úspěchům srovnatelným s navázáním přátelských styků s Čínou Richardem Nixonem, a to převážně kvůli tomu, co by se dalo označit za dogmatický pragmatismus v pozadí – snaze vyhnout se nejhoršímu, namísto snahy usilovat o nejlepší.
Obama navíc čelí značným omezením včetně globální hospodářské krize, domácí politické polarizace, nepřátelsky naladěného Kongresu a vzestupu rozvíjejících se mocností, které USA potřebují, ale nejsou ochotné akceptovat jejich dominanci.
V důsledku toho se mu nepodařilo změnit strategickou realitu například uvedením širších amerických zájmů do souladu se zájmy Íránu (deklarovaného nepřítele), Pákistánu (přítele/nepřítele) a Izraele (klíčového spojence).
Obama se samozřejmě pohybuje ve složitějším diplomatickém a strategickém prostředí, než v jakém se v 70. letech pohyboval Nixon.
Nestabilní koalice v Íránu brání jakýmkoliv zásadním vyjednáváním mezi oběma zeměmi a politická rozdrobenost v Pákistánu značně brzdí tamní americkou politiku.
Kvůli křehkosti izraelské vládní koalice v kombinaci se silnou podporou premiéra Benjamina Netanjahua ze strany amerického Kongresu lze navíc jen těžko ovlivňovat politiku Izraele, přestože má tato země značný dopad na strategii USA v arabském světě.
Obama však zápolí také s definicí podmínek možné velké dohody.
Jakákoliv úmluva s Íránem by vyžadovala souhlas Izraele a států Perského zálivu, které nemají stejné cíle.
A USA nemohou dosáhnout dohody s Pákistánem bez souhlasu Indie, přičemž Amerika by si tento souhlas nedokázala vynutit – zvláště když spoléhá na to, že Indie bude vyvažovat rostoucí vliv Číny v Asii.
Ve vztahu k Izraeli je situace navenek jednodušší: výměnou za silnější americkou bezpečnostní záruku by Izrael akceptoval založení palestinského státu v hranicích z roku 1967.
Izrael je však také klíčovým domácím politickým tématem v USA; jakékoliv distancování se od Izraele je pro většinu Američanů nepřijatelné.
Obamovo první funkční období se tedy nedá nazvat zahraničně-politickým zklamáním, ale jeho úspěchy – jakkoliv nejsou triviální – mají omezený ráz.
Bude-li prezident zvolen i podruhé, pravděpodobně pro něj bude stále obtížnější vyhrávat stylem zaměřeným na to, aby hlavně neprohrál.
Američtí Groucho marxisté
LONDÝN – Mým neoblíbenějším marxistou byl odjakživa Groucho Marx.
Jeden z jeho žertů jde až k jádru neúspěchu marxistické ideologie, onoho dogmatického náboženství, jež světu uštědřil jeho jmenovec Karl.
„Komu budete věřit,“ tázal se kdysi Groucho, „mně, anebo svým vlastním očím?“ Pro stamiliony občanů komunisty řízených zemí ve dvacátém století se ono „mně“ v otázce rovnalo diktátorovi či oligarchii vládnoucí totalitní nebo autoritářskou mocí.
Na tom, co jste viděli na vlastní oči, vůbec nezáleželo.
Museli jste přijmout, že svět je takový, jaký vám říkají, že je.
Realitou bylo, cokoliv vládnoucí strana za realitu prohlásila.
Designovaný nástupce Mao Ce-tunga, Chua Kuo-feng, povznesl tento přístup na uměleckou formu.
Proslul jako „cokolivista“.
Strana i lidé měli svědomitě konat, cokoliv jim Mao předepsal.
Groucho poukázal na dva nepřekonatelné problémy komunistických „cokolivistů“.
Zaprvé, na vlastní oči záhy uvidíte a vlastním rozumem zanedlouho pochopíte, že komunistická idyla – uvadnutí státu a triumf nad nouzí – nikdy nepřijde.
Komunismus, tak jako obzor, byl neustále už už nadosah.
Bylo by zajímavé vědět, kolik frekventantů pekingské Ústřední stranické školy – hlavního vzdělávacího ústavu strany – věří, že čínský stát je na pokraji uvadnutí anebo že vůbec někdy uvadne.
Druhou aplikací Grouchovy otázky bylo to, že občané většiny komunistických zemí brzy zjistili, že ztrátu svobody, kterou utrpěli, nevynahrazuje větší prosperita ani vyšší kvalita života.
Čím víc měli Rusové, Poláci, Češi a další na očích životní styl západních demokracií, tím větší pochybnosti měli o svém systému.
Archie Brown ve své autoritativní knize Vzestup a pád komunismu poznamenává, jak výjezdy do zahraničí otevřely oči Michailu Gorbačovovi a on pochopil neúspěch systému, v němž prožil celý život.
V politické oblasti tedy rozum trumfoval jak nad vírou v nedostižný cíl, tak nad sebeklamem ohledně důsledků snahy o jeho dosažení.
Autoritářské státy jedné strany, třeba Čína a Vietnam, sice přežívají, ale nikoli díky oddanosti komunismu.
Legitimita těchto států závisí na jejich schopnosti zajišťovat prostřednictvím státem řízeného kapitalismu hospodářský růst.
Demokracie samozřejmě lidem dávají možnost používat vlastní rozum a rozhodovat se na základě důkazů, které má člověk před očima.
Když se vám vláda nelíbí, můžete ty ničemy vypoklonkovat, aniž byste svrhli celý systém.
Změny lze uskutečňovat evolučně, nikoliv revolučně.
Nikdo by si ale neměl myslet, že debata v demokraciích se vždycky zakládá na rozumu nebo že demokracie v lidech zákonitě posiluje racionalitu.
Někdy rozum skutečně převládá.
Tak tomu podle všeho bylo během posledních indických voleb a zvolení prezidenta Baracka Obamy ve Spojených státech bylo také mimořádně racionálním okamžikem.
V současné debatě o zdravotnictví se však v USA, zdá se, rozumu mnoho sluchu nepopřává.
Cizinci, a to i obdivovatelé, se často podivují, jak nejvyšší měrou globalizovaná země na světě – kontinent obývaný lidmi ze všech zemí – může být v některých věcech tak iracionálně úzkoprsá.
Lámeme si hlavu nad americkými zákony o střelných zbraních.
Během prvního funkčního období prezidenta George W.
Bushe nás ohromovalo nepřátelství administrativy vůči vědě, které se odráželo v jejím postoji ke změně klimatu a evoluční teorii Charlese Darwina.
Odpor vůči reformě zdravotnictví je podobnou příčinou nechápavého údivu.
Víme, že navzdory obrovskému bohatství Ameriky – a jejímu průkopnickému lékařskému výzkumu – je tamní systém zdravotní péče příšerný.
Je nesmírně nákladný.
Jeho výdaje drtí zaměstnanecké programy zdravotního pojištění.
Chudí jsou nepojištění.
Příliš mnoho nemocných nikdo neošetří.
Celkové zdravotnické statistiky jsou oproti srovnatelným zemím horší.
Obamovy pokusy o reformu zdravotnictví přesto narážejí na hysterický odpor.
Jeho návrhy by prý vedly ke státnímu vyvražďování starších lidí.
Zavedly by v USA sovětský komunismus – přesně to, co zjevně existuje v Kanadě a Británii, které mají státem financované systémy zdravotnictví.
Komunismus v Torontu a Londýně?
Anebo jen lepší, levnější a spolehlivější zdravotní péče pro všechny?
Zdá se, že rozum dnes v USA zažívá krušné časy.
Není zřejmě náhodou, že Groucho Marx byl americkým občanem.
Způsob, jakým se společnost stará o své nemocné, potřebné a starší občany, je však zajisté natolik významná, že si zaslouží seriózní a promyšlenou argumentaci založenou na tom, co skutečně na vlastní oči vidíme, a nikoli na nepoučených partajních předsudcích.
Kontrola zbraní po Newtownu
NEW YORK – Brutální vražda dvaceti dětí a sedmi dospělých v Newtownu ve státě Connecticut bytostně otřásla námi jako jednotlivci a vyžaduje reakci od nás jako občanů.
Spojené státy jako by se potácely od jedné hromadné střelby ke druhé – v tomto roce k nim dochází zhruba jednou za měsíc.
Snadný přístup ke zbraním v USA vede k otřesné míře vražd v porovnání s jinými vysoce vzdělanými a bohatými společnostmi.
Amerika potřebuje najít lepší úpravu.
Jiné země to už udělaly.
V Austrálii došlo od poloviny sedmdesátých do poloviny devadesátých let k několika hromadným střelbám.
Po jednom zvlášť strašném masakru v roce 1996 prohlásil tehdy nový premiér John Howard, že čeho je moc, toho je příliš.
Zavedl silné restrikce na vlastnictví zbraní a donutil jejich potenciální držitele, aby prošli přísným posudkovým procesem a doložili, nač vlastně budou zbraň potřebovat.
Podmínky pro držení zbraně v Austrálii jsou dnes velmi přísné a registrační a schvalovací proces mohou trvat rok nebo i déle.
Howardův kabinet rovněž zavedl přísnou politiku „odkupů“ – ta vládě umožňuje odkupovat zbraně, které jsou již v držení občanů.
Tato politika zafungovala.
Násilná trestná činnost sice v Austrálii neskončila, ale počet vražd se snížil, a navíc v zemi od roku 1996 nedošlo k jediné masové střelbě, při níž by zemřeli tři nebo více lidí (tuto definici masové vraždy používá mnoho studií zabývajících se touto tématikou).
Před zavedením zmíněných opatření přitom došlo ke třinácti masakrům za osmnáct let.
USA však stále odmítají jednat, přestože letošní rok přinesl řadu šokujících incidentů: masakr v kině v Coloradu, útok na sikhskou komunitu v Milwaukee, další útok na nákupní centrum v Oregonu a mnoho jiných tragédií, k nimž došlo před nynějším nelítostným zmasakrováním prvňáčků a učitelů v Newtownu.
Zbrojní lobby v USA je stále mocná a politici se jí bojí postavit.
A ve světle střelby na tehdejší kongresmanku Gabrielle Giffordsovou v roce 2011 se možná dokonce bojí, že by se terčem mohli stát i oni sami.
Nelze příliš pochybovat, že některé společnosti jsou násilím pohlcenější než jiné, a to i při zohlednění očividných faktorů, jako jsou úroveň příjmů a vzdělání.
Míra vražd v USA je zhruba čtyřikrát vyšší než ve srovnatelných společnostech v západní Evropě, přičemž v Latinské Americe je tento poměr ještě vyšší než v USA (a propastně vyšší než v asijských zemích na zhruba stejné příjmové úrovni).
Čím lze vysvětlit tak nesmírně vysoká čísla v USA a Latinské Americe?
Americké násilí má kořeny v dějinách.
USA a latinskoamerické země jsou „dobyvatelskými“ společnostmi, kde Evropané vládli v multirasovém prostředí.
V mnoha těchto státech včetně USA evropští dobyvatelé a jejich potomci téměř vyhladili domorodou populaci – zčásti v důsledku nemocí, ale i v důsledku válek, hladomorů, pochodů smrti a nucených prací.
V USA a mnoha latinskoamerických zemích přiživovalo masové násilnosti také otroctví.
Otroci – a generace jejich potomků – byli v minulosti běžně vražděni.
V USA se navíc rozvinulo obzvláště populistické přesvědčení, že vlastnictví zbraní představuje životně důležitou ochranu před vládní tyranií.
USA se zrodily ze vzpoury občanů proti britské imperiální moci.
Právo občanů organizovat domobranu k boji proti vládní tyranii bylo proto zakládající ideou nové země, zakotvenou mimo jiné ve druhém dodatku americké ústavy, kde se praví, že jelikož stát potřebuje dobře organizovanou domobranu, mají lidé právo nosit zbraně.
A protože občanská domobrana je již anachronismem, používají vlastníci zbraní druhý ústavní dodatek pouze k obhajobě individuálního práva na vlastnictví zbraní, jako by jim toto právo nějakým způsobem poskytovalo ochranu proti tyranii.
Neuvážlivý, pravicově zaměřený Nejvyšší soud s nimi souhlasí.
V důsledku toho se vlastnictví zbraní začalo v obrovské americké subkultuře vlastníků zbraní spojovat jakýmsi zvráceným způsobem se svobodou.
Namísto ochrany svobody se však Američané dočkali jen masivního krveprolévání a strachu.
Tvrzení, že vlastnictví zbraní zajišťuje svobodu, je obzvláště absurdní i vzhledem k faktu, že většina nejlépe fungujících demokracií světa dávno soukromé vlastnictví zbraní omezila.
A od Howardových reforem kontroly zbraní se v Austrálii žádný tyran neobjevil.
Svoboda v jednadvacátém století jednoduše řečeno nezávisí na neregulovaném vlastnictví zbraní.
Americká kultura zbraní je ve skutečnosti ohrožením svobody, tím spíše po zavraždění jednoho prezidenta, jednoho senátora, několika dalších politických špiček a bezpočtu pokusů o atentát na různé veřejné činitele v uplynulých desetiletích.
Přesto zůstává americká kultura zbraní všeprostupující a nedokumentovaná.
Amerika se potácí od jedné tragické střelby ke druhé a politici téměř při každé příležitosti poslušně deklarují, že zůstávají i nadále věrní principu neregulovaného vlastnictví zbraní.
Nikdo už ani neví, kolik zbraní vlastně Američané drží.
Odhaduje se, že je to zhruba 270 milionů kusů, tedy v průměru téměř jedna zbraň na osobu.
Podle jednoho nedávného průzkumu má doma zbraň 47% domácností.
Střelba v Newtownu byla nejen mimořádně děsivá a srdceryvná, ale také zapadala do stále běžnějšího schématu – do konkrétního typu vraždy spojené se sebevraždou, který je předmětem rozsáhlého zkoumání psychologů a psychiatrů.
Samotáři, často s paranoidními sklony, páchají tyto zrůdné činy jako součást vlastní sebevraždy.
Pečlivě naplánované a zrežírované masové vraždy nevinných lidí používají jako prostředek, jak se pomstít společnosti a oslavit sebe sama ve chvíli, kdy si berou život.
Pachateli těchto činů nejsou okoralí zločinci; mnozí z nich mají čistý trestní rejstřík.
Jsou patetičtí, vyšinutí a mnohdy velkou část života bojovali s duševní labilitou.
Potřebují pomoc – a společnost potřebuje udržet zbraně mimo jejich dosah.
Amerika zažila v posledních 30 letech přibližně 30 masakrů s použitím střelných zbraní, včetně letošních dvanácti; každý z těchto incidentů představuje trýznivě bolestnou tragédii pro mnoho rodin.
Přesto majitelé zbraní pokaždé křičí, že jim bude odebrána svoboda, pokud si nebudou smět kupovat útočné zbraně a zásobníky na sto nábojů.
Krveprolití v Newtownu je vhodnou příležitostí k tomu, aby se toto zbrojní šílenství přestalo přiživovat.
Austrálie a další země představují model, jak toho dosáhnout: regulovat vlastnictví zbraní a omezit ho na schválené způsoby využití.
Skutečné americké svobody závisejí na veřejné politice se zdravým rozumem.
Americká příležitost G nula
NEW YORK – Finanční krize roku 2008 přinesla konec globálního řádu, jak jsme jej znali.
Před nadcházejícím summitem G8 nelze přehlédnout fakt, že poprvé za posledních sedmdesát let Spojené státy nedokážou být hybatelem mezinárodní agendy ani zajistit globální vedení u všech nejnaléhavějších problémů dneška.
Ostatně USA svou zahraniční přítomnost přistřihly, když odmítly přispět k finanční záchraně eurozóny, zasáhnout v Sýrii či nasadit sílu k potlačení jaderného průlomu v Íránu (vzdor silné izraelské podpoře).
Prezident Barack Obama oficiálně ukončil válku v Iráku a americké vojáky stahuje z Afghánistánu tempem, které brzdí jen nutnost zachovat si tvář.
Amerika předává štafetový kolík lídra – třebaže žádná jiná země ani skupina zemí neprojevuje ochotu jej převzít.
Krátce, zahraniční politika USA může být stejně aktivní jako dřív, ale jde do útlumu a je mnohem přísnější na své priority.
Řada globálních výzev – namátkou změna klimatu, obchod, vyčerpávání zdrojů, mezinárodní bezpečnost, kybernetické války a šíření jaderných zbraní – bude tudíž vzbuzovat vážnější obavy.
Vítejte ve světě „G nula“, zjitřenějším, vachrlatějším prostředí, kde se nedaří koordinaci otázek globálních politik.
Paradoxně toto nové prostředí sice je znepokojivé, ale USA působí méně potíží; dokonce jim přináší čerstvé příležitosti jak využít svého jedinečného postavení.
Svět G nula není pro USA vůbec špatný – budou-li hrát správně svými kartami.
Mnohé zbytkové síly získávají v takovém světě větší význam a Amerika zůstává jedinou skutečnou supervelmocí světa a jeho největší ekonomikou – stále více než dvojnásobnou oproti Číně.
Výdaje USA na obranu představují téměř polovinu světového úhrnu a převyšují součet výdajů dalších 17 zemí v řadě.
Dolar zůstává rezervní měnou světa a rvačka investorů o dluh vlády USA při každém vyostření krize od roku 2008 zdůrazňuje postavení Ameriky jako bezpečného přístavu (a to i za krize, kterou Amerika zapříčinila).
Podobně jsou USA na špičce v podnikání, výzkumu a vývoji, vyšším vzdělávání a technických inovacích.
Navíc jsou světově největším producentem zemního plynu a vývozcem kalorií, což snižuje jejich citlivost na cenové šoky a případy nedostatku potravin.
Žádná země se nemůže měřit s americkou propagací vlády práva, liberální demokracie, transparentnosti a svobodného podnikání.
Ostatní země tyto hodnoty sice nesporně podporují, ale pouze USA jsou natolik odhodlané, zdravé a velké, že zajistily jejich převahu.
Jak tedy Amerika bude zeštíhlovat svou globální vůdčí úlohu, zjistí, že je po ní větší poptávka.
Vezměme si za příklad Asii.
Jak roste ekonomický význam a regionální vliv Číny, její sousedé se snaží prohlubovat vazby s USA.
V poslední době se Spojenými státy uzavřely obchodní či obranné dohody Japonsko, Austrálie, Indonésie a Tchaj-wan.
Přidala se i Barma, která s USA obnovila diplomatické vztahy a zároveň se snaží najít se cestu z čínského stínu.
Jinými slovy, ve světě G nula budou USA vzhledem k čím dál agresivnějšímu globálnímu prostředí tím přitažlivější pro země, které se chtějí pojistit.
USA díky tomu mají příležitost jednat přesně tak, aby sledovaly své vlastní zájmy.
Slabší vůdčí angažmá dává USA možnost před každým jednáním zvažovat náklady příležitosti a vybírat si témata a okolnosti, které jim nejlépe vyhovují.
Vojenská intervence v Libyi v takovém prostředí neznamená nutnost postupovat stejně v Sýrii.
V jakém rozsahu budou USA z těchto příležitostí těžit, se teprve uvidí.
Krátkodobé výhody Ameriky vlastně představují největší překážku jejích dlouhodobých vyhlídek.
Říkejme tomu „prokletí bezpečného útočiště“: zůstanou-li USA nejbezpečnějším přístavem za každé bouře, nebudou se střetat s žádným tlakem na řešení svých slabých míst.
Investoři například navzdory vší rozpačitosti nad americkým národním dluhem budou i nadále půjčovat Spojeným státům peníze.
V dlouhodobém výhledu však tvůrci politik USA musí udělat stabilní pokrok v obnovování důvěry v národní fiskální zdraví tím, že osekají politicky posvátné programy jako sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a obranu.
Veřejní činitelé budou muset odhlédnout od krátkodobé motivace a stranické pravověrnosti, aby posílili stárnoucí infrastrukturu Ameriky, reformovali její školský a imigrační systém a realizovali dlouhodobou fiskální konsolidaci.
Výhody Ameriky ve světě G nula jí dopřávají šanci investovat do budoucnosti.
Avšak jelikož ji chrání před dostatečně kalamitními riziky, tytéž výhody jí dávají možnost otálet.
Je potřeba, aby si američtí politici uvědomili novou realitu G nula a přetvořili domácí prameny sil USA, byť jen povlovně.
Pokud tak učiní, USA budou mít elán a pružnost potřebné k formování příštího světového řádu.
Americký politický systém zpravidla funguje dobře za krizí.
Vzhledem ke zbytkovým výhodám ve světě bez lídra však USA nesmějí spoléhat na to, že činorodost vybičuje krize.
Je potřeba, aby se chopily příležitosti, již svět G nula nabízí.
Amerika se blamuje
Jednou z obětí války proti terorismu - či spíše způsobu, jakým Spojené státy tuto válku vedou - je pokles amerického vlivu při prosazování lidských práv ve světě.
Pro mezinárodní hnutí za lidská práva je to krutá porážka.
Po více než čtvrt století, již od doby, kdy se prosazování lidských práv v mezinárodním měřítku stalo výslovným a proklamovaným cílem americké zahraniční politiky prezidenta Jimmyho Cartera, sehrával americký vliv vedoucí roli při redukci jejich porušování.
Důsledky byly nejmarkantnější v někdejších státech sovětského impéria, ale zasahovaly také do dalších oblastí.
I tam, kde USA podporovaly režimy dopouštějící se vážného porušování lidských práv - případně jejich činy omlouvaly, poněvadž přednost dostaly jiné národní zájmy -, navíc hnutí za lidská práva často dokázala uvádět Washington do rozpaků tím, že z něj učinila jakéhosi náhradního viníka za prohřešky jeho chráněnců.
V osmdesátých letech se díky tomuto přístupu upřela pozornost na porušování lidských práv v konflikty sužované střední Americe a také v Iráku Saddáma Husajna, jejž Reaganova administrativa upřednostňovala v boji proti znepřátelenému Íránu ajatolláha Chomejního.
Někdy se tak podařilo nepřímo dosáhnout cíle, jehož nebylo možné dosáhnout přímo: uplatnění amerického vlivu na prosazování lidských práv.
Schopnost Spojených států prosazovat lidská práva v jiných zemích však nikdy nebyla slabší než nyní.
Jedním z důvodů je obrovský nárůst antiamerikanismu po teroristických útocích z 11. září 2001.
Do značné míry je to dáno široce vnímanou americkou arogancí.
Bushova administrativa si i přes tvrdošíjné opakování (nebo právě pro ně), že všichni, kdo nejsou s Amerikou, jsou proti ní, znepřátelila mnohé z těch, kdo se do té doby řadili k přátelům USA, případně zaujímali neutrální postoj.
Sílící antiamerikanismus současně předcházel reakci USA na teroristické útoky.
Bushův tým se nijak netajil nepřátelským postojem vůči celé řadě mezinárodních úmluv, od Kjótského protokolu týkajícího se snížení globálního oteplování až po ustavení Mezinárodního trestního soudu.
Po 11. září pak USA promrhaly i ty zbytky dobré vůle, které vůči nim ještě přetrvaly.
Bushova administrativa vyhlásila politiku národní bezpečnosti, která trvá na tom, že jediným udržitelným modelem státního úspěchu je model americký, a vyhrazuje si právo podnikat jednostranné, preventivní vojenské údery.
V horečném spěchu vstříc válce v Iráku zaujímaly Spojené státy přezíravý postoj k Radě bezpečnosti OSN a odvolávaly se na důvody, které při bližším zkoumání neobstály.
Od té doby až do dneška pak USA trvají na tom, že jejich argumenty pro napadení Iráku jsou nekritizovatelné, přičemž zároveň vytvářejí v poválečné správě země chaos tím, že se odmítají rozdělit o pravomoci.
Dalším významným důvodem, proč Amerika ztrácí jako obhájce lidských práv hodnověrnost, je její široce vnímané pokrytectví.
Již před teroristickými útoky na New York a Washington bylo image Ameriky jako obhájce práv pošpiněno - především v Evropě - pokračujícím uplatňováním trestu smrti a v menší míře i vysokým procentem vězněných osob: přibližně sedminásobným oproti průměru v patnácti členských zemích Evropské unie.
Po září 2001 důvodů ke znepokojení dramaticky přibylo.
Značná mezinárodní pozornost se upírá k americkému Vlasteneckému zákonu, který posvěcuje těžké porušování občanských svobod, a také k následnému přístupu k tisícovkám přistěhovalců - zejména jihoasijských muslimů -, kteří čelí tajnému zadržení a vyhoštění.
Především však svět s úlekem přihlíží, jak USA zadržují více než 600 lidí v zátoce Guantanamo na Kubě, bez přístupu k rodině či právnímu zástupci a bez vyhlídky na nestranné slyšení nebo proces.
V některých případech jsou zprávy o porušování práv v USA nadsazené.
To je však jen zákonitý důsledek zpupného chování Bushovy administrativy, jejíž čelní protagonisté jako například ministr spravedlnosti John Ashcroft si osobují nárok stát v čele úsilí o okleštění práv. Ashcroft je ve světě znám mnohem méně než ministr obrany Donald Rumsfeld, ale ve vyvolávání odporu vůči USA mezi těmi, kdo ho znají, se může Rumsfeldovi směle rovnat.
Za USA jako za sílu prosazující lidská práva v mezinárodním měřítku bohužel neexistuje okamžitá náhrada.
OSN je sice užitečná jako fórum pro přijímání norem, ale její mechanismus, jak zajistit jejich dodržování, je slabý a v průběhu let byl navíc silně zkompromitován neschopností vypořádat se s mnohdy až groteskními případy porušování práv. Volba Libye do čela Komise OSN pro lidská práva nejen zraňuje, ale i uráží.
Některé evropské vlády pak sice zformulovaly silnou politiku prosazování lidských práv, ale z celé řady důvodů nedokážou - jednotlivě ani kolektivně - uplatňovat takový vliv jako USA.
Tento stav se sice v dohledné budoucnosti pravděpodobně nezmění, ale zcela bez prostředků naštěstí není ani mezinárodní hnutí za lidská práva.
Toto hnutí má přitom značnou prestiž: skupiny jako Amnesty International nebo Human Rights Watch představují respektované hlasy, jimž vlády mnoha zemí cítí povinnost naslouchat.
Existuje rovněž příslib vzniku nových institucí.
Sílí naděje, že v případech extrémního porušování lidských práv nakonec zasedne nějaký mezinárodní trestní tribunál, který odsoudí hlavní viníky, čímž se stane strašákem pro potenciální tyrany kdekoliv na světě.
Amerika by to měla zaznamenat.
Amerika by neměla snižovat jaderný práh
Prezident Bush prosadil zastavení šíření jaderných zbraní na špici mezinárodní agendy.Je tedy ironické, že proliferaci může posilovat právě americký program vývoje atomových zbraní, který se jí snaží bránit, tvrdí americká senátorka Dianne Feinsteinová.
Vzhledem k soustředěnosti světa na debatu o Iráku, válce proti teroru a doktríně unilaterální preempce Bushovy administrativy se novému důrazu americké vlády na přínosy atomových zbraní nedostalo pozornosti, již zasluhuje.
To je nešťastné, neboť prozkoumávání nových způsobů využití jaderných zbraní představuje zásadní posun národní bezpečnostní politiky USA.
Svět dnes čelí historicky novým výzvám, vznikajícím na styčných plochách mezi terorem a zbraněmi hromadného ničení.
V době, kdy Severní Korea i Írán otevřeně naplňují své nukleární ambice a v jižní Asii existuje možnost vzniku závodů v atomovém zbrojení, je velice důležité, aby Amerika projevila vůdcovské schopnosti slovy i činy a omezovala rizika i role jaderných zbraní po celém světě.
Avšak zdá se, že Bushova administrativa usiluje o pravý opak.
Mnohé činy americké administrativy a značná část vládní rétoriky mohou ve skutečnosti místo zajišťování vyšší světové bezpečnosti spíše hrozbu atomových zbraní posilovat.
Zpráva o jaderném postoji (Nuclear Posture Review), již Bushova administrativa vydala v lednu 2002, poukázala na podstatnou změnu politiky USA, když představila novou trojici propojující jaderné zbraně s konvenčními bojovými možnosti a rozmlžila hranici mezi použitím konvenčních a atomových zbraní.
Rozvádí také scénáře, v nichž by USA mohly použít atomovou zbraň první, dokonce i proti nejaderným zemím, a volá po amerických jaderných hlavicích nové generace, včetně takzvaných ,,miniaturních" atomových zbraní s nízkým výtěžkem.
USA sice nikdy neměly politiku, v níž by se možnosti prvního jaderného úderu přímo vzdávaly, avšak nikdy také neměly politiku, jakou ztělesňuje Zpráva o jaderném postoji.
Dnes podle idejí vytýčených ve zprávě zvažují USA první použití atomových zbraní a usilují o integraci taktických bojových jaderných zbraní s konvenční municí.
Navzdory snahám o bagatelizaci významu Zprávy o jaderném postoji, jež se projevují už od jejího vydání, dokument podle mého názoru nepřestává být krajně pobuřujícím a nebezpečným.
Při letošním slyšení Výboru pro energie a přírodní zdroje Senátu USA jsem se dotázala ministra energetiky Spencera Abrahama, jehož ministerstvo dozírá na americký jaderný výzkum a vývoj zbraní, zda Bushova administrativa hodlá vyvíjet nové jaderné zbraně s nízkým výtěžkem.
Ministr Abraham řekl, že ne.
Jeho ministerstvo se prý zabývá jen úpravami stávajících zbraní.
Přesto by nemělo být sporu o tom, že Bushova administrativa zahajuje vývoj a výzkum nových jaderných zbraní.
Právě letos byl zrušen desetiletý zákaz vývoje a výzkumu v oblasti jaderných zbraní pod pět kilotun (bomba svržená na Hirošimu měla 15 kilotun).
Kongres na naléhání Bushovy vlády schválil dotaci 21 milionů USD na výzkum a vývoj nových atomových zbraní, včetně stokilotunových protibunkrových pum a taktických bojových atomových zbraní.
Navíc byla zkrácena doba testování připravenosti nevadského prostoru pro zkoušky jaderných zbraní - ze tří na dva roky - a byly vyhrazeny prostředky na výrobu dalšího štěpného materiálu pro nové zbraně.
Vystupovala jsem a hlasovala v letošním roce proti těmto novým jaderným iniciativám v Senátu USA.
Je zřetelné, že atomovým zbraním se znovu otevřely dveře.
Neboť tím, že Bushova administrativa podniká kroky, po nichž volala Zpráva o jaderném postoji - podle níž ,,je zapotřebí vyvinout nový potenciál pro potření objevujících se rizik...
Vývoj tohoto potenciálu, který zahrne rozsáhlý výzkum a včasné nasazení nových systémů reagujících na tato rizika, je nezbytný..." -, snižuje prahovou hodnotu pro případné použití jaderných zbraní ze strany USA či jiných zemí.
Tento přístup není v americkém národním zájmu a neslučuje se s americkými tradicemi a hodnotami.
První použití jaderné zbraně ze strany USA by mělo být nemyslitelné a reagovat na nejaderný útok atomovými zbraněmi je porušením ústředního dogmatu principů spravedlivé války i vojenské tradice USA.
Jaderné možnosti by skutečně neměly být zvažovány jako pokračování možností konvenčních.
Proč?
Snižuje se tím totiž nevyhnutelně práh jejich použití.
Jestliže tedy USA vyvíjejí atomové zbraně, jež stírají rozdíl mezi konvenčním a jaderným potenciálem, je potřeba se zamyslet nad poselstvím, které se tím světu vys��lá.
Jsem přesvědčena, že je nezbytné, aby USA zavedly velmi vysoký mezinárodní standard jaderné zdrženlivosti.
Pokud tak Amerika neučiní, může značně povzbudit ostatní k vytváření vlastních standardů a vyvíjení vlastní jaderné výzbroje.
Zdá se, že právě to se děje.
Jak Indie, tak Pákistán je jadernou mocností a historie krvavých střetů mezi nimi představuje pro jižní Asii ohromnou a trvající bezpečnostní hrozbu.
Kdyby se některá ze zemí přiklonila k myšlenkovému proudu ztělesněnému v nové jaderné politice Bushovy administrativy, stěží by jim něco bránilo včlenit atomové zbraně ještě hlouběji do svých plánů pro krizové situace - a případně jich použít.
V okamžiku, kdy USA označují některé země za ,,zlo" zčásti kvůli jejich snaze získat jaderný arzenál a zbraně hromadného ničení, musejí být mimořádně obezřetné v tom, jak s ohledem na jaderné zbraně zvažují své vlastní možnosti a eventuality.
Nebudou-li USA opatrné, náš vlastní jaderný postoj by mohl podnítit právě ty aktivity směřující k šíření atomových zbraní, jimž se snažíme zabránit.
Americké domečky z karet
Jsou chvíle, kdy dostat za pravdu nepřináší mnoho radosti.
Celá léta jsem tvrdil, že americká ekonomika se opírá o bublinu nemovitostí, která vystřídala bublinu akciového trhu z 90. let minulého století.
Žádná bublina se ale nemůže nafukovat donekonečna.
Poněvadž příjmy střední třídy ve Spojených státech začaly stagnovat, Američané si už nemohli dovolit čím dál dražší domy.
Jak jeden z mých předchůdců na postu předsedy Rady ekonomických poradců prezidenta USA proslule pronesl, „co není udržitelné, to se neudrží.“ Ekonomové, oproti těm, kdo si na živobytí vydělávají sázením na akcie, netvrdí, že dokáží předpovědět, kdy přijde den zúčtování, a už vůbec neříkají, že umějí rozpoznat, která událost domeček z karet strhne.
Vzorce jsou ale systematické a postupně a bolestivě se v průběhu času projevují jejich důsledky.
Máme tu makropříběh a mikropříběh.
Makropříběh je jednoduchý, ale dramatický.
Někteří lidé při pohledu na krach trhu s hypotékami pro méně bonitní klienty říkají: „Jenom klid, to je problém pouze v sektoru realit.“ Tento názor ale přehlíží klíčovou roli, již poslední dobou v ekonomice USA sektor bydlení sehrával, kdy v posledních šesti letech přímé investice do nemovitostí a peníze čerpané z domů prostřednictvím refinancování hypoték tvořily dvě třetiny až tři čtvrtiny růstu.
Prudce rostoucí ceny domů dodávaly Američanům sebedůvěru i finanční prostředky k tomu, aby utratili víc, než vydělali.
Americká míra úspor domácností, záporná či nulová, se pohybovala na úrovních, které tu nebyly od dob velké hospodářské krize.
Teď když vyšší úrokové sazby stlačují ceny bydlení, hra skončila.
Jak se Amerika bude posouvat k řekněme 4% míře úspor (podle běžných norem stále nízké), agregátní poptávka oslabí a ekonomika s ní.
Mikropříběh je dramatičtější.
Rekordně nízké úrokové sazby v letech 2001, 2002 a 2003 nevedly Američany k vyšším investicím – už tehdy existovala nadměrná kapacita.
Namísto toho snadné peníze povzbudily ekonomiku tím, že přesvědčily domácnosti k refinancování hypoték a utracení části jejich kapitálu.
Jednou věcí je půjčit si kvůli investici, která posiluje bilanci, ale jinou je půjčit si na financování dovolené nebo nákupní horečky.
Avšak právě k tomu Alan Greenspan Američany povzbuzoval.
Když soukolí dostatečně nerozhýbaly běžné hypotéky, povzbudil je, aby si brali hypotéky s pohyblivou sazbou – v době, kdy úrokové sazby mohly jedině stoupat.
Draví věřitelé šli ještě dál a nabízeli úvěry se zápornou amortizací, takže dlužná částka se z roku na rok zvyšovala.
Jednou v budoucnosti se sice splátky zvýší, ale dlužníci opět slyšeli, že se nemají znepokojovat: ceny domů porostou rychleji, takže bude snadné refinancovat je další půjčkou se zápornou amortizací.
Podle tohoto názoru jediným způsobem jak nevyhrát bylo stát stranou.
Celé se to rovnalo směřování k lidské a ekonomické katastrofě.
Teď udeřila realita: noviny přinášejí zprávy o dlužnících, jejichž hypoteční splátky převyšují celý jejich příjem.
Globalizace způsobuje, že hypoteční problém Ameriky má celosvětové následky.
První „run“ na banku postihl britského hypotečního věřitele Northern Rock.
Amerika dokázala přesunout špatné hypotéky v hodnotě miliard dolarů na investory (včetně bank) po celém světě.
Špatné hypotéky se ukryly do komplikovaných instrumentů a ukryly se tak dobře, že nikdo přesně nevěděl, jak rozsáhle je poškozen, a nikdo neuměl spočítat jak cenné papíry rychle přecenit.
Tváří v tvář takové nejistotě trhy zamrzly.
Účastníci finančních trhů, již věří ve svobodné trhy, načas svou víru opustili.
Je nezbytná výpomoc, tvrdili, a to pro dobro všech (samozřejmě že nikdy nejde o jejich vlastní sobecké zájmy).
Třebaže východoasijské země, které před deseti lety čelily finančním krizím, americké ministerstvo financí a MMF varovaly před rizikem výpomoci a radily jim, aby úrokové sazby nezvyšovaly, USA své vlastní lekce o důsledcích morálního hazardu ignorovaly, vykoupily miliardy v hypotékách a snížily úrokové sazby.
Nižší krátkodobé úrokové sazby ale vedly k vyšším střednědobým úrokovým sazbám, které jsou pro hypoteční trh podstatnější, snad kvůli narůstajícím obavám z inflačních tlaků.
Možná má smysl, aby centrální banky (anebo Fannie Mae, významná americká hypoteční společnost financovaná vládou) vykupovaly cenné papíry opřené o hypotéky, aby pomohly na trh dodat likviditu.
Avšak ti, od nichž je kupují, by měli poskytnout záruku, aby cenu za jejich špatná investiční rozhodnutí nemusela zaplatit veřejnost.
Podílníci bank by se neměli sytit na cizí účet.
Sekuritizace, se všemi svými výhodami ohledně sdílení rizik, má tři problémy, které nebyly dostatečně předvídány.
Ačkoliv znamenala, že americké banky nebyly postiženy tak silně, jak by se jim jinak přihodilo, špatné úvěrové praktiky Ameriky mají celosvětové důsledky.
Navíc sekuritizace přispěla ke špatnému úvěrování: v dřívějších dobách banky, kde špatné úvěry vznikly, nesly jejich důsledky; v novém světě sekuritizace mohou původci přesunout úvěry na jiné.
(Jak by řekli ekonomové, zesílily problémy asymetrických informací.)
Když se v dřívějších dobách dlužníci ocitli v situaci, kdy nedokázali úvěr splácet, hypotéky se restrukturalizovaly; zabavování zástavy bylo nevýhodné pro dlužníka i věřitele.
Sekuritizace ovšem restrukturalizaci dluhu ztížila, ne-li znemožnila.
Vládní pomoc potřebují oběti dravých věřitelů.
Jestliže hypotéky činí 95% hodnoty domu nebo i víc, restrukturalizovat dluh nebude snadné.
Je zapotřebí nabídnout nadměrně zadluženým jednotlivcům urychlenou cestu k novému začátku – například zvláštním úpadkovým opatřením, které jim umožní získat zpět řekněme 75% kapitálu, který původně do domu vložili, přičemž náklady ponesou věřitelé.
Amerika i zbytek světa v současném dění mohou najít nejedno ponaučení.
Mezi ně ovšem patří nezbytnost silnější regulace finančního sektoru, zejména lepší ochrana proti dravému úvěrování a větší transparentnost.
Hádanka amerických úrokových sazeb
Velkou hádankou dnešního světového hospodářství je vytrvale nízká hladina dlouhodobých reálných úrokových sazeb ve Spojených státech.
Konvenční makroekonomové jako já sledují americký schodek obchodní bilance, který je v současnosti na úrovni 7% HDP, a vědí, že po takto ohromných deficitech nevyhnutelně přichází rozsáhlé znehodnocování měny.
Očekáváme tedy značnou devalvační přirážku k úrokovým sazbám USA.
Jestliže dolar někdy v příštích deseti letech klesne oproti euru o 20%, dlouhodobé úrokové sazby USA by měly být o dva procentní body vyšší než sazby platné pro euro.
Jestliže dolar v příštích deseti letech klesne oproti jenu o 40%, dlouhodobé úrokové sazby USA by měly být o čtyři procentní body vyšší než sazby japonské.
Jestliže v příští dekádě klesne oproti čínskému jüanu o 60%, dlouhodobé úrokové sazby USA by měly být o šest procentních bodů vyšší než sazby čínské.
Nic však nenaznačuje, že by něčemu takovému docházelo.
Hádankou není jen to, že dlouhodobé sazby jsou příliš nízké, díváme-li se na ně v mezinárodním kontextu, ale také to, že příliš nízké jsou i tehdy, uvážíme-li je v americkém domácím kontextu.
Bushova administrativa stále nemá v úmyslu zašít ránu, již otevřela svou středověkou hospodářskou politikou, založenou na víře, že pustíme-li vládě státní důchod žilou, vyléčíme tak všechny ekonomické obtíže.
To znamená, že pokud se v Americe zásadně nezvýší míra domácích úspor – o čemž vůbec nic nesvědčí – a pokud po zbytek dekády nepřetrvají abnormálně nízké investiční výdaje, nabídka úvěrového kapitálu pro financování investic bude brzy mnohem menší než poptávka, jakmile se schodek obchodní bilance zmenší na udržitelnou úroveň.
Je-li však nabídka menší než poptávka, ceny prudce rostou.
V tomto případě cenou úvěrového kapitálu je reálná úroková míra.
Očekávání, že úrokové míry budou někdy v příštích deseti letech vysoké, by mělo znamenat, že u dlouhodobých dluhopisů budou úrokové míry vysoké už dnes.
Přesto finanční trhy ve svých cenách devalvaci dolaru ani nárůst dlouhodobých úrokových sazeb USA patřičně neodrážejí.
Když my makroekonomové hovoříme s přáteli z Wall Street, zjišťujeme, že to vůbec za hádanku nepovažují.
Právě naopak, oni se podivují nad tím, proč současnou nízkou úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v USA považujeme za znepokojující.
Z jejich perspektivy je snadné dnešní silnou poptávku po dlouhodobých cenných papírech denominovaných v dolarech vysvětlit: asijské centrální banky nakupují, aby své měny držely nízko, státní pokladna USA si půjčuje nakrátko (nevydává tedy tolik dlouhodobých cenných papírů) a americké společnosti nepodnikají ty druhy investic, jež by je přiměly vydávat větší množství dlouhodobých dluhopisů.
Avšak v každé situaci, kdy jsou ceny špatně nastaveny, existuje příležitost k zisku: jsou-li dlouhodobé úrokové míry skutečně příliš nízké a ceny dlouhodobých dluhopisů příliš vysoké, investoři nakrátko prodají dlouhodobé americké dluhopisy, uloží peníze bokem, počkají až se ceny vrát�� k základním hodnotám a pak uhradí své „krátké pozice“.
Tímto postupem dnes přinutí ceny k posunu blíž k základním hodnotám.
Investoři z Wall Street však nabízejí protiargument: vážná spekulativní sázka na řekněme pokles dolaru vůči jüanu v příštích pěti letech pro každou finanční instituci znamená vydat se všanc riziku zániku, budou-li se trhy vyvíjet špatně.
A trhy skutečně někdy selžou: vzpomeňme na pád fondu Long-Term Capital Management.
Rizikovost sázek zvyšuje fakt, že na finančních trzích jsou velcí hráči, jimž nejde o maximalizaci vlastních zisků.
Kdyby se řekněme čínská centrální banka a americký Fed rozhodly dát spekulantům za vyučenou tím, že na měsíc o 20% zvednou hodnotu dolaru vzhledem k jüanu, mohly by to udělat a dovést k bankrotu nejednu finanční instituci s krátkými pozicemi.
Obdobně platí, že se svou existencí hazarduje také každá finanční instituce, která vážným a spekulativním způsobem sází na vzestup dlouhodobých úrokových sazeb během příštích pěti let.
Neboť kam mají odložit své peníze?
Zisky z pronájmu nemovitostí i burzovní výplaty jsou nízké, a jestliže úrokové míry vyletí, ceny nemovitostí a akcií mohou klesat stejně jako ceny dluhopisů, ba i víc.
Domácí sázku, že úrokové sazby se budou zvyšovat, si mohou dovolit jedině firmy, které si teď mohou půjčit dlouhodobě, fixovat nízkou reálnou úrokovou sazbu a investovat do rozšiřování svých kapacit.
Americké podniky však vidí v budoucnu tolik rizik, že jsou ostražité, aby neuvízly s nevyužitými kapacitami.
Ekonomové jsou přesvědčeni, že tržní síly tlačí ceny k základním hodnotám.
Nejsme ale dostatečně pečliví, abychom rozlišovali situace, kdy jsou síly, jež obnovují rovnováhu, silnější, a situace, kdy jsou tyto síly slabší.
Dolar bude klesat a dlouhodobé úrokové míry v USA porostou, ale teprve tehdy, až obchodníci z Wall Street a dalších míst usoudí, že držet dolary a dlouhodobé americké dluhopisy je riskantnější krátkodobě.
Jakmile k tomu dojde, do středu pozornosti se dostane dlouhodobá budoucnost.
Americké sňatky z rozumu s islamisty
NOVÉ DILLÍ – Spojené státy během jediné dekády vojensky zasáhly ve třech zemích s muslimskou většinou a svrhly tamní vlády.
Tatáž koalice amerických liberálních intervencionalistů a neokonzervativců, která tyto války podporovala, prosazuje teď odvetné letecké údery proti Sýrii, aniž by reflektovala, jak americká politika v posledku posílila islamisty a přiživila antiamerikanismus.
Ostatně poslední „humanitární intervence“ se zřetelně vymstila, jelikož Libyi proměnila v líheň nadnárodních militantů.
Bouřlivá americká debata o návrhu prezidenta Baracka Obamy nasadit vojenskou sílu jasně dokládá, že podstatou podnětu k útoku na Sýrii není prosazování amerického národního zájmu.
Posledním útočištěm těch, kdo usilují o vedení další války na širším Středním východě, se stala spíš touha ochránit „věrohodnost“ USA.
Kdyby se debata očistila od tématu „věrohodnosti“ a pozornost se zaměřila výhradně na rozvíjení dlouhodobých amerických zájmů, vyšlo by zřetelně najevo, že útok na Sýrii nemůže zajistit ani přechodné geopolitické přínosy.
Při pohledu za krátkodobou perspektivu by vyvolal zásadní nezamýšlené důsledky, potenciálně včetně „měkkého“ rozpadu Sýrie ve stylu Iráku a vzniku útočiště pro extremisty, které by obsáhlo velkou část islamisty ovládané severní Sýrie a vybíhalo do sunnitských oblastí Iráku.
Útok by s největší pravděpodobností zesílil americkou závislost na odpudivých islamistických vládcích v zemích od Saúdské Arábie a Kataru přes Turecko až po Spojené arabské emiráty.
Někteří arabští monarchové se zavázali, že útok USA finančně podpoří – což je investice, která se jim rychle vrátí, neboť ceny ropy vzrostly už během úvah o válce.
Skupiny typu al-Káidy už v důsledku nezamýšlených vedlejších účinků amerických politik získaly půdu pod nohama na Středním východě i v severní Africe, což vytváří příhodné podmínky pro zostřený mezinárodní terorismus v nadcházejících letech.
Například americká invaze do Iráku a jeho okupace přinesla zásadní průlom pro al-Káidu, jejíž pobočky teď reprezentují sunnitský boj proti vládě, jíž dominují šíité.
Taktéž změna režimu v Libyi přispěla k vzestupu militantů s vazbou na al-Káidu, což vedlo k vraždě amerického velvyslance v Benghází.
Byl zaveden systém založený na šaríi (islámském právu), v bezpočtu případů dochází k porušování lidských práv a přeshraniční přesuny zbraní a militantů podlamují bezpečnost libyjských sousedů.
Americká podpora režimů v Jemenu a Saúdské Arábii zase přispívá k vzestupu al-Káidy na Arabském poloostrově.
V částech jižního Jemenu působí pobočka al-Káidy, Ansár aš-šaría, jako faktická vláda.
V Sýrii, kde už islamisté mají pod kontrolou rozsáhlé pásy území a Džabhat an-nusra podporující al-Káidu zastiňuje Svobodnou syrskou armádu, za níž se stavějí USA, Obamova administrativa sbírá hořké plody dřívějších politických rozhodnutí.
Letecké údery by teď situaci jedině zhoršily, neboť by mezi lidmi podetnuly legitimitu Svobodné syrské armády a pomohly islamistickým silám.
Dále na východě USA usilují o „čestný“ odchod z Afghánistánu – nejdelší války v jejich dějinách – prostřednictvím mírové dohody s Tálibánem, svým hlavním protivníkem na bitevním poli.
Snahou kooptovat Tálibán, která jej přivedla až k založení instituce odpovídající diplomatické misi v katarském Dauhá, USA propůjčují legitimitu násilnické milici, která na ovládaných územích vymáhá dodržování středověkých praktik.
Americké koketování s politickými silami – a vládami – s islamistickými sklony se řídí představou, že háv islámu pomáhá ochránit věrohodnost lídrů, kteří by jinak mohli být považováni za loutky cizích mocností.
Tak to ovšem fungovat nebude, ani krátkodobě.
Právě naopak, než Muhammada Mursího z Muslimského bratrstva sesadila z prezidentského úřadu egyptská armáda, začínal být mnoha lidmi pokládán za amerického člověka v Káhiře.
Další podporou ropných šejchátů, financujících skupiny extremistických muslimů a madrasy v zemích od Filipín a Indie po Jižní Afriku a Venezuelu, USA v dlouhodobém výhledu nezískají nic – a hodně riskují.
Podporou islamistických vládců Amerika přispívá k trendu, který je zřetelný od Maghrebu po neúrodné kraje Afghánistánu a Pákistánu – muslimové zabíjejí muslimy.
Americká politika v muslimském světě také přispěla k sílícímu střetu mezi islamisty a sekulárními silami.
To nejlépe dokládá Turecko, kde Obama přehlíží nevybíravé snahy premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana zrušit svobodu slova a proměnit se v určitého sultána jedenadvacátého století.
V Turecku i jinde se USA, motivované širším geopolitickým cílem brzdit šíitský Írán a jeho regionální spojence, přiklánějí k sunnitským vládcům, prodchnutým náboženskou a politickou bigotností, přestože představují nadnárodní hrozbu pro hodnoty svobody a sekularismu.
Konflikt uvnitř islámu má navíc v regionu nejspíš destabilizační vliv a pro zájmy svobodného světa je kontraproduktivní.
V tomto kontextu by si měl Obama vzít k srdci doktrínu předloženou roku 1991 generálem Colinem Powellem.
Powellova doktrína stanovuje, že USA by měly použít vojenskou sílu, pouze pokud je v ohrožení zásadní zájem národní bezpečnosti, strategický cíl je jasný a dosažitelný, přínosy pravděpodobně převáží nad náklady, negativní důsledky lze omezit, byla zajištěna mezinárodní i domácí podpora a existuje věrohodná strategie odchodu.
Vzhledem k vývoji od doby, kdy byla tato doktrína předestřena, lze přidat ještě jedno kritérium: největší přínos z vojenské intervence nebudou mít úhlavní nepřátelé Ameriky.
Americké roky sarančat
BERKELEY – Momentálně je těžké psát o americké politické ekonomii.
Nikdo neví, zda se podaří překročit nástražný drát dluhového stropu, pokud ano, jak, a co se stane, když se to nepodaří.
Nedojde-li do 3. srpna k dohodě o zvýšení dluhového stropu, mohly by úrokové sazby dluhopisů vydaných americkým ministerstvem financí prudce stoupnout, ale také by mohly zůstat stabilní, pokud investoři dospějí k závěru, že mají jiné problémy, které by je měly znepokojovat.
Případně by trh mohl získat podporu ze strany amerického Federálního rezervního systému, Čínské lidové banky (PBC) nebo i obou institucí – či dokonce nějaké jiné organizace.
Úrokové sazby by mohly stoupnout také v případě, že lidé budou očekávat mnohem slabší globální ekonomiku – a ve slabší globální ekonomice bez inflace by investoři měli držet nikoliv méně, nýbrž více dluhopisů amerického ministerstva financí.
Upřímně řečeno nikdo neví, jaká legislativní dohoda na zvýšení dluhového stropu se nakonec upeče.
V době psaní tohoto článku víme jen to, že tato dohoda bude pravděpodobně zahrnovat škrty v krátkodobých výdajích, z čehož vyplývá slabší růst a vyšší nezaměstnanost po dobu příštích 18 měsíců.
A můžeme také předpokládat, že v lednu 2013 budou tyto škrty zrušeny a nahrazeny něčím jiným – buď to udělá znovuzvolený prezident Barack Obama, anebo nový republikánský prezident.
Místo řečí o americkém dluhovém stropu se tedy raději zamysleme nad všemi věcmi, které americká vláda během uplynulých šesti měsíců nemohla kvůli patové situaci kolem dluhového stropu udělat – nad všemi užitečnými politikami, které mohly být prodiskutovány a uzákoněny, ale nebyly.
Například rizika vyvolaná globálním oteplováním nepominula.
Čím dříve se svět začne na boj s těmito hrozbami připravovat, tím lépe.
Dalších šest měsíců by se nemělo promarnit.
Poměr zaměstnanosti k počtu obyvatel zůstává v USA bídný – stále se nemůže vzpamatovat z velmi nízkých úrovní, na které se propadl během recese.
V době, kdy se domácnosti zoufale snaží obnovit své hospodaření a kdy jsou kapitálové investice pozoruhodně zdravé, jsou jedinými místy, kde se dají podpořit výdaje s cílem obnovit využití kapacit a vrátit nezaměstnanost do normálních čísel, export, vládní nákupy a investice ve stavebnictví.
Příležitosti k prosazování nezbytných politik však nebyly využity.
Ani v této oblasti by se dalších šest měsíců nemělo promrhat.
Stejně tak mohly USA splnit svou obvyklou roli dirigenta mezinárodního ekonomického orchestru.
Neučinily tak, přestože Evropská unie dál reaguje na svou pomalu běžící krizi solventnosti neadekvátně a vysocí vládní úředníci v severní Evropě i nadále dávkují podporu po čajových lžičkách.
Dalších ztracených šest měsíců.
Amerika čelí dlouhodobým i krátkodobým problémům: chátrající infrastruktuře, slábnoucím vzdělávacím systémům a nefunkčnímu systému zdravotnictví, jenž produkuje nevyhovující výsledky za dvojnásobnou cenu než v kterékoliv jiné průmyslové zemi.
Vyřešení jakéhokoliv z těchto tří problémů by znamenalo velký pokrok směrem k vyřešení dlouhodobé finanční nerovnováhy mezi současnými daňovými sazbami a dlouhodobými sliby sociálního pojištění ve Spojených státech, kterou se podněcovatelé debaty o dluhovém stropu údajně chtějí zabývat.
Americká vláda se však jimi zabývat nebude.
Šest měsíců, během nichž se mohl podporovat dlouhodobý růstový potenciál americké ekonomiky prostřednictvím investic do infrastruktury, reformy školství nebo kompletní revize financování zdravotnictví – přičemž by se současně zmírnil dlouhodobý americký deficit i dluhová dilemata –, bylo promarněno.
V předvečer druhé světové války si Winston Churchill v jednom vystoupení v parlamentu postěžoval na „roky, které sežrala sarančata“ – tedy na období, během něhož se mohly podniknout, ale nepodnikly přípravné kroky pro boj s obrovskou krizí jeho éry (totiž se vzestupem kontinentálního fašismu).
Americký politický systém byl naopak během posledního století – s výraznou výjimkou velké hospodářské krize – pozoruhodně dobrý v předvídání krizí dávno předtím, než k nim skutečně došlo, a také v tom, že vždy dokázal položit alespoň základy pro jejich potírání, jakmile opravdu nastaly.
Ve třetím miléniu však toto umění – anebo možná jen štěstí – Spojené státy prozatím opustilo.
Podle mého názoru by se problém snadno vyřešil sám, kdyby se mohla vrátit na scénu Republikánská strana Dwighta D.
Eisenhowera (ovšem bez Richarda Nixona a Josepha McCarthyho).
Začíná však být stále jasnější, že jde o problém nejen pro USA, ale i pro zbytek světa.
Od 7. prosince 1941 se svět mohl z velké části spolehnout na globální vedení alespoň trochu kompetentní hypermocnosti.
Tato Amerika je už však možná nenávratně pryč.
Je-li tomu tak, pak svět potřebuje vyvinout jiné instituce globálního řízení – a to rychle.
Mylně vedená americká debata o imigraci
V Senátu Spojených států začíná debata o imigraci, která se bude zabývat několika návrhy.
Mezi nimi je i odporný návrh zákona – Sněmovnou reprezentantů už schválený –, který ustanovuje výstavbu zdi podél americko-mexické hranice a neoprávněný vstup do USA klasifikuje jako těžký zločin.
Senát USA rovněž zváží návrh zákona, jehož spoluautory jsou senátoři Edward Kennedy a John McCain a který navrhuje silnější hraniční ostrahu, program pro přechodně zaměstnané s možností získat trvalý pobyt a občanství a legalizaci lidí, kteří už v USA jsou bez dokladů.
Další myšlenkou je požadovat od všech, kdo v USA chtějí své postavení přistěhovalce legalizovat, aby se vrátili domů a tam čekali v pořadníku.
Tento poslední prvek je z velké části jen rétorika; jen těžko si lze představit Mexičana, který už je v USA, a přece se vrátí řekněme do Zacatecasu, aby tu trpělivě čekal v pořadníku na nová víza.
Prezident George W.
Bush tuto otázku obchází od doby, kdy se zavázal k uzavření dohody o přistěhovalectví s Mexikem, když téměř přesně před pěti lety navštívil prezidenta Vicenta Foxe v Guanajuatu.
Konečně, a snad především, je zde kompromisní návrh předsedy Senátního justičního výboru Arlena Spectera.
Specterův návrh taktéž zavádí posílení bezpečnosti na hranici a dále šestiletý neobnovitelný program pro přechodně zaměstnané bez možnosti získat trvalý pobyt, ačkoliv by neoprávněným imigrantům umožnil v USA zůstat v novém, nepřistěhovaleckém postavení.
Toto postavení by mohlo, avšak nemuselo umožňovat získání trvalého pobytu a občanství; vyhýbání se této otázce může být vyjednávací taktikou usilující o obejití debaty o tom, zda jde o formu skryté amnestie (jíž naštěstí do jisté míry je).
Co v debatě chybí, je latinskoamerický kontext.
Bývaly doby, kdy se severo-jižní migrační toky na západní polokouli omezovaly na Mexiko a Karibik.
To se změnilo v 80. letech 20. století, když středoamerické občanské války vyhnaly stovky tisíc migrantů přes Mexiko do USA, a později v 90. letech 20. století, když svou příležitost začali hledat také lidé unikající před násilím v Kolumbii, Venezuele, Peru a Ekvádoru.
Dnes se už i Brazílie, tradičně země přistěhovalecká, proměnila v zemi emigrační.
Tito migranti navíc už nemají výhradně rolnické kořeny a necestují pouze do obvyklých oblastí v USA; jsou doslova všude.
Peníze, jež odesílají domů, obrovsky přispívají k ekonomickému blahobytu jejich rodin, obcí i hospodářství jejich domovských zemí.
Ať už se tedy v USA objeví jakákoli přistěhovalecká politika, bude mít ohromný dopad jižně od Rio Grande a daleko za hranice Mexika.
K tomu dojde právě v době, kdy se Latinská Amerika stáčí doleva a jedna země za druhou sklouzává zpět k protiamerickým, populistickým postojům: Venezuela v roce 1999, Bolívie loni a Mexiko, Peru a Nikaragua možná ještě letos.
Pokud přetrvá pocit dalšího nepřátelství USA vůči Latinské Americe, příklon k nezodpovědné, demagogické levici posílí.
Zodpovědná levice v Chile, Brazílii a Uruguayi je výjimkou z rýsujícího se pravidla nastaveného venezuelským prezidentem Hugem Chávezem.
Nejlepším způsobem, jak narůstající protiamerické nálady v regionu zvýraznit, je uzavřít americko-mexickou hranici (což bude stejně marné).
Místo toho by USA měly zavést humánní, bezpečné a legální mechanismy přechodného či trvalého vstupu pro ty, jež americká ekonomika chce a potřebuje, a spolupracovat s vládami v Latinské Americe, nikoli se stavět proti nim.
Před pěti lety se mexický prezident Vicente Fox snažil přesvědčit Bushe, že je potřeba jednat dřív, než nativistická vlna v USA zkomplikuje vztahy s Latinskou Amerikou a promění cíle, jako je Dohoda o celoamerické zóně volného obchodu (FTAA), v nemožnost.
Věci ale dopadly ještě hůř: příhraniční napětí mezi USA a Mexikem vzrostlo, navrhovaná zeď oprávněně vyvolala rozhořčení, do USA přichází více nedovolených imigrantů než kdy dřív a FTAA zkrachovala.
Bush musí začít používat politický kapitál, který mu zbývá, aby podpořil osvícenou imigrační reformu, v intencích návrhu zákona od Kennedyho a McCaina.
Program pro gastarbeitery nikdy nezíská bez podpory Demokratů, již si zase těžko vydobude, jestliže Bílý dům nepodpoří program pro nedovolené imigranty v USA, který by zahrnoval určitou možnost získání trvalého pobytu a občanství.
Mexiko i USA musí vnímat domácí politické obavy v obou zemích.
Na sever od hranice není žádná dohoda o imigraci možná bez vyřešení bezpečnostních otázek; na jih od hranice nelze očekávat mexickou spolupráci na programu pro přechodně zaměstnané, bude-li reforma přistěhovalectví ignorovat bezmála pět milionů mexických občanů, kteří v USA v současnosti žijí bez dokladů.
Mexiko musí jednat v souladu s tím, co Fox nazval „sdílenou zodpovědností“.
Nejlepší myslitelná dohoda mezi USA a Mexikem či nejlepší představitelná imigrační reforma USA nepotlačí příliv migrantů bez dokladů z Mexika a Jižní Ameriky přes noc.
Mexiko musí převzít zodpovědnost za regulaci tohoto provozu, což neznamená jen utěsnění jeho jižní hranice.
Vláda by například mohla zdvojnásobit sociální příspěvky domácnostem, kde doma zůstane mužská hlava, pohrozit stornováním práv vyplývajících z pozemkové reformy v případě víceleté nepřítomnosti v zemědělské obci a zúžit terén kolem hlavních silnic na Tehuantepecké šíji.
Fox řekl, že je ochoten prolomit stará mexická tabu, ale Bushova administrativa ho v tom nikdy nevzala za slovo.
To je nešťastné, protože Fox nebude po ruce navěky.
Přistěhovalectví bylo v USA vždy krajně složitou a choulostivou záležitostí a teď to platí i pro Latinskou Ameriku.
Jistá naděje se objevila na počátku Bushova prvního funkčního období a vytratila se po teroristických útocích ze září 2001.
Tato naděje přichází znovu a je třeba jí využít, než bude pozdě.
Nová pokroková éra Ameriky?
NEW YORK – V roce 1981 nastoupil americký prezident Ronald Reagan do úřadu se slavným výrokem na rtech: „Vláda není řešením našeho problému.
Vláda je problémem.“ I díky nedávnému inauguračnímu projevu Baracka Obamy, který se zřetelně přihlásil k větší roli vlády při řešení najnaléhavějších amerických – a světových – výzev, se o dvaatřicet let a čtyři prezidenty později zdá, že se za touto érou zatahuje opona.
Reaganovo prohlášení v roce 1981 bylo mimořádné.
Signalizovalo, že nový americký prezident má menší zájem využívat vládu k řešení problémů společnosti a větší zájem snižovat daně, zejména ve prospěch bohatých.
A co je ještě důležitější, jeho prezidentství zahájilo „revoluci“ ze strany politické pravice – proti chudým lidem, životnímu prostředí, vědě a technice.
Tato revoluce trvala tři desetiletí a její principy více či méně podporovali všichni prezidenti, kteří přišli po Reaganovi: George H.
W.
Bush, Bill Clinton, George W.
Bush a v některých ohledech i Obama během prvního funkčního období.
„Reaganova revoluce“ měla čtyři hlavní složky: daňové škrty pro bohaté, výdajové škrty v oblasti školství, infrastruktury, energetiky, klimatických změn a zaměstnaneckého výcviku, masivní růst obranného rozpočtu a hospodářskou deregulaci včetně privatizace základních vládních funkcí, jako je provoz vojenských základen a věznic.
Politika označovaná jako revoluce „volného trhu“, protože slibovala omezit roli vlády, byla v praxi počátkem útoku na střední vrstvu a chudé lidi ze strany bohatých partikulárních zájmů.
Tyto partikulární zájmy zahrnovaly Wall Street, velké ropné společnosti, velké zdravotní pojišťovny a výrobce zbraní.
Požadovaly daňové škrty a dostaly je; po��adovaly zmírnění ochrany životního prostředí a dostaly ho; požadovaly a dostaly právo útočit na odbory a požadovaly lukrativní vládní kontrakty včetně polovojenských operací a dostaly i ty.
Více než třicet let v podstatě nikdo nezpochybňoval důsledky předání politické moci nejvyšší nabídce.
Amerika se mezitím proměnila ze středostavovské společnosti v zemi, kde mezi chudými a bohatými zeje stále větší propast.
Generální ředitelé firem, kteří kdysi pobírali zhruba třicetinásobek průměrné mzdy svých zaměstnanců, dnes vydělávají dvěstětřicetinásobek.
Amerika, jež byla kdysi světovým lídrem v boji proti ničení životního prostředí, se stala poslední velkou ekonomikou, která uznala realitu klimatických změn.
Finanční deregulace obohatila Wall Street, ale kvůli podvodům, nadměrnému riskování, neschopnosti a zneužívání informací nakonec vyvolala globální hospodářskou krizi.
Možná, ale opravdu jen možná ohlašuje Obamův nedávný projev nejen konec této ničivé agendy, ale i začátek nové éry.
Prezident koneckonců věnoval téměř celou řeč pozitivní roli vlády při zajišťování vzdělání, boji proti klimatickým změnám, obnově infrastruktury, péči o chudé a postižené a obecném investování do budoucnosti.
Byl to první inaugurační projev tohoto typu od roku 1981, kdy Reagan nasměroval Ameriku pryč od vlády.
Pokud se z Obamova projevu skutečně vyklube počátek nové éry pokrokové politiky v Americe, pak to bude odpovídat schématu, které zkoumal jeden z největších amerických historiků Arthur Schlesinger, Jr.
Ten doložil, že dvě období, která pojmenoval jako „soukromý zájem“ a „veřejný cíl“, se střídají v intervalu zhruba třiceti let.
Na konci 19. století prožívala Amerika „zlatou éru“, kdy tehdejší „loupeživí baroni“ zakládali velké nové průmyslové podniky, což doprovázela obrovská nerovnost a korupce.
Po následné pokrokové éře přišel ve 20. letech 20. století dočasný návrat k plutokracii.
Následovaly velká hospodářská krize, program New Deal Franklina Roosevelta a další tři desetiletí pokrokové politiky od 30. do 60. let.
Sedmdesátá léta byla přechodovou fází vedoucí k „době Reaganově“ – třiceti letům konzervativní politiky tažené zájmy mocných korporací.
Rozhodně je tedy čas pro vzkříšení „veřejného cíle“ a vedoucí role vlády v USA při řešení otázky klimatických změn, pomoci chudým, podpoře trvale udržitelných technologií a modernizaci americké infrastruktury.
Pokud Amerika podnikne tyto smělé kroky prostřednictvím cílevědomých veřejných politik, jak naznačil Obama, pak novátorská věda, nové technologie a z nich vyplývající silné demonstrační efekty prospějí zemím po celém světě.
Samozřejmě je ještě příliš brzy vyhlašovat v Americe novou pokrokovou éru.
Partikulární zájmy zůstávají silné, zejména v Kongresu – a dokonce i v samotném Bílém domě.
Tyto bohaté skupiny a jednotlivci věnovali kandidátům v nedávné předvolební kampani miliardy dolarů a očekávají, že jejich příspěvky přinesou výnos.
Třicet let seškrtávání daní navíc zanechalo americkou vládu bez potřebných finančních zdrojů, aby mohla realizovat efektivní programy v klíčových oblastech, jako je přechod na nízkouhlíkovou energii.
Obama však tuto hozenou rukavici moudře přijal a vyzval k nové éře vládního aktivismu.
Zachoval se správně, protože mnoho dnešních klíčových problémů – záchrana planety před naší nestřídmostí, zajištění prospěchu z technologického pokroku pro všechny příslušníky společnosti a vybudování nové infrastruktury, kterou na národní i globální úrovni potřebujeme jako předpoklad trvale udržitelné budoucnosti – vyžaduje kolektivní řešení.
Zavádění veřejné politiky do praxe je pro dobré vládnutí stejně důležité jako vize, na níž je tato politika založená.
Příštím úkolem tedy bude vytváření moudrých, nápaditých a hospodárných programů, které budou tyto otázky řešit.
Pokud jde o smělé a nápadité programy k naplnění klíčových lidských potřeb, pak Amerika bohužel vyšla ze cviku.
Je čas začít nanovo a Obamova z plných plic pronesená obhajoba pokrokové vize obrací Spojené státy správným směrem.
Nové obchodní pokrytectví Ameriky
Jak se současné „rozvojové kolo“ obchodních rozhovorů dostává do finálních etap, začíná být čím dál zřejmější, že snaze o prosazování rozvoje neposlouží a že základy multilaterálního obchodního systému budou otřeseny.
Nikde to není jasnější než na ustanovení, které by mělo nejméně vyspělým zemím zajistit téměř bezcelní přístup na trhy zemí vyspělých.
Před rokem se lídři nejbohatších států světa zavázali ke zmírnění tíživé situace nejchudších.
V listopadu 2001 v Dauhá přislíbili, že chudým zemím poskytnou něco hodnotnějšího než peníze: příležitost prodávat své zboží a tak si na cestu z chudoby vydělat.
Za zvuku fanfár se na okamžik zdálo, že vyspělé země svůj slib plní, neboť Evropa rozšířila svou iniciativu „Všechno kromě zbraní“ (EBA), jejímž prostřednictvím jednostranně otevírala své trhy pro nejchudší státy světa.
Tento úvod znamenal méně, než se zdálo.
Ďábel se ukrývá v maličkostech a nejedna méně vyspělá země zjistila, že komplikovaná pravidla určování původu zboží stanovená v EBA společně s mantinely na straně nabídky znamenají, že chudé země mají jen malou naději své nově liberalizované výrobky vyvážet.
Ránu z milosti jim ovšem zasadila nejbohatší země světa, Spojené státy, které se zase jednou rozhodly prokázat své pokrytectví.
USA naoko souhlasily s 97% otevřením svých trhů pro nejchudší státy.
Rozvojové země byly zklamané výsledky evropské iniciativy EBA a Evropa zareagovala závazkem řešit alespoň část problému, který pravidla ověřování původu zboží způsobují.
Záměrem Ameriky naopak bylo vzbuzovat dojem, že své trhy otevírá, a přitom nic takového neudělat, neboť USA podle všeho mohou zvolit různá 3% pro každou zemi.
Výsledku už se posměšně začíná říkat iniciativa „Všechno kromě produkce“: rozvojovým zemím bude dovoleno neomezeně vyvážet všechno kromě toho, co vyrábějí.
Mohou exportovat proudové motory, výkonnou výpočetní techniku, letadla, počítačové čipy všech druhů – jenom ne textil, zemědělské výrobky nebo zpracované potraviny, tedy zboží, které mohou vyrábět a vyrábějí.
Podívejme se na Bangladéš.
Vyjdeme-li z nejčastěji používané klasifikace celních položek, pracující se šestimístnými čísly, Bangladéš v roce 2004 vyvezl do USA 409 druhů zboží, za něž utržil kolem 2,3 miliardy USD.
Avšak nejvýznamnějších 12 druhů zboží – 3% všech celních položek – tvořilo 59,7% celkové hodnoty jeho vývozů do USA.
To znamená, že by USA mohly vztyčit bariéry pro bezmála tři pětiny bangladéšských exportů.
V případě Kambodže by se toto číslo pohybovalo kolem 62%.
Situace není lepší, ani pokud se toto tříprocentní pravidlo uplatní na celní položky, jež USA importují z okolního světa (a tedy nikoliv na druhy zboží vyvážené jednotlivými chudými zeměmi do USA), neboť pak budou USA moci z režimu bez cel a kvót vyloučit zhruba 300 celních položek.
Pro Bangladéš to znamená, že by mohlo být z bezcelního režimu vyřazeno 75% druhů zboží, jež představují víc než 90% hodnoty jeho vývozů do USA.
Vylučování z bezcelního režimu by v případě Kambodže mohlo dosáhnout 100%, neboť tato země vyvezla v roce 2004 do USA jen 277 druhů zboží.
Oficiálním zdůvodněním tříprocentní výjimky je, že se dotýká „citlivých produktů“.
Jinými slovy, zatímco USA poučují rozvojové země o potřebě vyrovnat se s bolestmi rychlého přechodu k liberalizaci, samy odmítají udělat totéž.
(Ba ve skutečnosti měly už víc než 11 let na to, aby se vyrovnaly s liberalizací textilu.)
Skutečný problém je ale ještě mnohem horší, neboť ona tříprocentní výjimka vyvolává přízrak ohavné politiky „rozděl a panuj“, poněvadž rozvojové země jsou vyzvány k vzájemnému soupeření, aby si zajistily, že Amerika do tříprocentní skupiny nevyřadí právě jejich nejdůležitější výrobky.
Celé toto vylučování výjimek jednoduše podkopává multilaterální obchodní soustavu.
Ba za tímto 97% návrhem se může ukrývat nevyslovený plán.
Na schůzce Světové obchodní organizace v Cancúnu v roce 2003 vystupovaly rozvojové země jednotně a zablokovaly úsilí o sestavení obchodní dohody, která byla bezmála tak nespravedlivá jako předchozí uruguayské kolo, během něhož si nejchudší země ve skutečnosti pohoršily.
Tuto svornost bylo zapotřebí rozbít.
Americká strategie bilaterálních obchodních dohod se zaměřovala právě na tento cíl, ale zapůsobila jen na několik zemí, představujících jen zlomek globálního obchodu.
Vzorec operující s 97% ponechává otevřenou množnost rozšířit toto rozdělování do samotné WTO.
USA už při rozeštvávání chudých proti sobě zaznamenaly jistý úspěch.
Poskytnutí preferenčního přístupu africkým státům, jak stanovuje Zákon o africkém růstu a příležitostech (AGOA) a novější iniciativy, se zdá být z větší části otázkou přesouvání obchodu – totiž způsobem, jak brát obchod jedněm chudým zemím a dávat jej jiným.
Podíl Bangladéše na oděvních trzích USA se například snížil ze 4,6% v roce 2001 na 3,9% v roce 2004.
Během téhož období se tržní podíl zemí zahrnutých do AGOA v oděvním sektoru USA zvýšil z 1,6% na 2,6% a pravděpodobně dále poroste, až země AGOA začnou výhod bezcelního přístupu plně využívat.
Platnost AGOA byla časově omezená, ale pokud se bezcelní přístup pro méně vyspělé země Afriky stane trvalým – jak bylo ujednáno v Hongkongu –, chudé asijské země budou tržní podíl v USA nadále ztrácet.
Od WTO se očekává, že bude těmto obchodně diverzním dohodám bránit, ale dosud nebyl žádný případ úspěšně přednesen.
I když Amerika s rozdělením rozvojových zemí uspěje, mohla by ovšem podnítit jistou míru jednoty jinde.
Jak ti, kdo usilují o liberalizaci obchodu v multilaterálním systému, tak ti, kdo usilují o pomoc rozvojovým zemím, budou na novou americkou strategii pohlížet s odporem.
Protichůdné budoucnosti Ameriky
Nedávno jsem zjistil něco zajímavého: američtí ekonomové mezinárodních financí a američtí ekonomové orientovaní na domácí hospodářství mají velice odlišné – ba protichůdné – názory na pravděpodobné důsledky obrovského amerického deficitu běžného účtu.
Ekonomové mezinárodních financí za pravděpodobnou považují finanční krizi, po níž bude následovat bolestivá a možná trvalejší recese ve Spojených státech.
Makroekonomové zaměření na domácí hospodářství naopak nepohlížejí na blížící se pád hodnoty dolaru jako na krizi, nýbrž jako na příležitost ke zrychlení růstu.
Makroekonomové orientovaní na domácí hospodářství vidí na situaci zhruba takto: v určitém okamžiku v budoucnosti zahraniční centrální banky začnou být méně ochotné nadále kupovat ohromná množství dolarových cenných papírů a posilovat tak americkou měnu.
Až ukončí své rozsáhlé programy nákupu dolarů, hodnota dolaru bude klesat – a bude klesat výrazně.
Podle tohoto názoru však, až se bude hodnota dolaru snižovat, pro cizince začne být přitažlivější americké vývozní zboží a v USA poroste zaměstnanost, přičemž pracovní síla bude přesměrována do nově oživeného exportního sektoru.
Půjde o obdobu toho, co se stalo v Británii poté, co opustila fixaci měnového kurzu a nechala libru devalvovat ve vztahu k německé marce, nebo toho, k čemu došlo v USA na konci 80. let, když dolar devalvoval vůči libře, německé marce a především japonskému jenu.
Ekonomové mezinárodních financí vidí budoucnost mnohem pochmurněji.
Jsou přesvědčeni, že konec rozsáhlých programů centrálních bank na nákup dolarů povede nejen k poklesu dolaru, ale rovněž k ostrému zvýšení dlouhodobých úrokových sazeb USA, což okamžitě potlačí spotřební výdaje a s malým zpožděním přiškrtí ventil investičních výdajů.
Jistě, ekonomové mezinárodních financí také chápou, že snižování hodnoty dolaru prospěje vývozům USA, avšak prodlevy poptávky jsou takové, že nárůst exportu přijde až rok nebo dva po poklesu spotřebních a investičních výdajů.
Osm až deset milionů lidí bude muset změnit zaměstnání a přesunout se ze služeb a stavebnictví do oblasti vývozního zboží a zboží konkurujícího dovozům, což znamená, že vzroste strukturální nezaměstnanost.
Navíc se může objevit finanční panika: velké finanční instituce s krátkodobými pasivy a dlouhodobými aktivy zažijí nesnadné chvíle, až se budou muset vypořádat s rozsáhlým nárůstem dlouhodobých dolarových úrokových sazeb.
Toto nevhodné spojení může vyvolat finanční napětí a bankroty stejně snadno, jako je během mexické a východoasijské krize v 90. letech a během argentinské krize v nynější dekádě způsobila aktiva bank v místní měně a pasiva v dolarech.
Když ekonomové mezinárodních financí načrtnou tento scénář, makroekonomové zaměření na domácí hospodářství reagují tím, že to zní jako projev nekompetentní měnové politiky.
Proč by měl Federální rezervní úřad dovolit, aby dlouhodobé úrokové sazby vylétly jen proto, že jiné centrální banky ukončily své programy nákupu dolarů?
Neměl by Fed zakročit a nahradit je vlastními nákupy dlouhodobých státních dluhopisů USA, čímž by dlouhodobé úrokové sazby udržel na úrovni umožňující plnou zaměstnanost?
Na to ekonomové mezinárodních financí odpovídají, že není v moci Fedu to dokázat.
Bude-li Fed nucen volit mezi plnou zaměstnaností a cenovou stabilitou, ekonomové mezinárodních financí říkají, že se rozhodne pro cenovou stabilitu, neboť jeho institucionální vzpomínka na 70. léta, kdy se inflace vymkla kontrole, je stále velice živá.
Tudíž vzhledem k tomu, že pokles hodnoty dolaru zvyšuje dovozní ceny a funguje tedy jako negativní šok pro nabídkovou stranu ekonomiky, Fed bude muset úrokové sazby zvýšit, nikoli snížit, a dluhopisy prodávat, nikoli kupovat.
Na opačných pólech této debaty se ocitají silně vyhraněné názory seriózních ekonomů, jichž si nesmírně vážím.
Nejsem natolik moudrý, abych dokázal říct, kdo má pravdu, ale rozhodně vím, kdo doufám, že se mýlí.
Americká politická recese
BERKELEY – Pravděpodobnost, že Spojené státy budou příští rok v recesi, je teď asi 36%.
Důvod je ryze politický: polarizace stran dosahuje dříve nevídaných úrovní a hrozí, že jejím přičiněním hospodářství USA přepadne přes „fiskální útes“ – automatický nárůst daní a výdajových škrtů, který nabude účinnosti na začátku roku 2013, pokud se demokraté a republikáni nedohodnou na změně.
Před více než stoletím, během prvního Pozlaceného věku, byla americká politika rovněž ostře polarizovaná.
Trhacím psem republikánů byl v roce 1896 budoucí prezident Theodore Roosevelt.
Demokratického kandidáta Williama Jenningse Bryana očerňoval jako pouhou loutku zlovolného illinoiského guvernéra Johna Petera Altgelda.
Roosevelt prohlásil, že Bryan „by byl jako hlína v rukou hrnčíře pod vychytralou nadvládou onoho ambiciózního a bezskrupulózního komunisty z Illinois“. „Nevázaná ražba stříbrných“ by podle něj „nebyla ničím jiným než krokem k obecnému socialismu, jenž představuje stěžejní doktrínu jeho politických názorů“.
Společně s Altgeldem „usilují o svržení… základních politik, jimiž se vláda řídí od svého založení.“
Taková vyjádření jsou stejně vyhrocená jako jazyk dneška – a pronesl je muž, který se krátce nato stal viceprezidentem (a později prezidentem, když by spáchán atentát na Williama McKinleyho).
Slyšeli jsme texaského guvernéra Ricka Perryho nepřímo vyzývat k lynčování jeho republikánského spolustraníka, předsedy americké centrální banky Bena Bernankeho, kdyby se vydal do Texasu.
Sledovali jsme kansaského státního tajemníka Krise Kobacha, když prověřoval možnost vyškrtnout prezidenta Baracka Obamu z hlasovacích lístků v Kansasu, protože podle Kobacha „není rozeným občanem“ USA.
Perry ani Kobach se však nejspíš nikdy nestanou prezidenty USA, zatímco Theodore Roosevelt nebyl pouhý partajník.
S radostí uzavíral s demokraty dohody – aby se dostal do čela nejen Republikánské strany, ale i Progresivní koalice, jíž se účastnili zástupci obou stran, a snažil se obě síly spřáhnout nebo mezi nimi kormidlovat tam a zpět, aby dosahoval legislativních a politických cílů.
Obama se obecně drží bezpečnostní politiky Ronalda Reagana (z jeho druhého funkčního období), výdajové politiky George H.W. Bushe, daňové politiky Billa Clintona, finančně regulatorní politiky nadstranické Skupiny od jezera Squam, Perryho přistěhovalecké politiky, klimatické politiky Johna McCaina a zdravotnické politiky Mitta Romneyho (přinejmenším z doby, kdy byl Romney guvernérem Massachusetts).
Přesto se mu nedostává téměř žádné podpory republikánů pro jejich vlastní politiky.
Podobně jako už dřív Clintonovi se ani Obamovi nedaří přesvědčit republikánské senátory, například Susan Collinsovou, aby hlasovala pro svá vlastní pravidla financování kampaní, McCaina, aby hlasoval pro svou vlastní politiku ochrany klimatu, a což je nejsměšnější, Romneyho, aby podpořil svůj vlastní zdravotnický program.
Ani republikánského kandidáta na viceprezidenta Paula Ryana se mu nepodařilo přesvědčit, aby souhlasil se svými vlastními návrhy na regulaci výdajů v programu Medicare.
Má to zřejmé důvody.
Velká část republikánské základny, včetně mnoha největších sponzorů strany, je přesvědčena, že každý demokratický prezident je nelegitimní nepřítel Ameriky, takže cokoli takový držitel úřadu předestře, musí být špatně a je nutné to překazit.
Přitom u Obamy jsou o tom republikánské kádry přesvědčeny ještě víc, než bývaly u Clintona.
Tento názor zjevně ovlivňuje republikánské funkcionáře, již se bojí partajní hydry, která dodává dobrovolníky do kampaní a umí otevírat peněženky.
Navíc od zvolení Clintona v roce 1992 jsou špičky Republikánské strany přesvědčené, že kdykoli je v Bílém domě demokrat, je pro ně nejlepší cestou k volebnímu úspěchu vyvolání patu na důkaz neschopnosti vlády jednat.
Právě s tím republikáni kalkulovali v letech 2011-2012.
Listopadové volby ovšem rovnováhu moci v systému americké vlády nezměnily: Obama zůstává prezidentem, republikáni mají nadále pod kontrolou sněmovnu reprezentantů a demokraté ovládají senát.
Je zajisté možné, že se republikánští zákonodárci svým šéfům vzepřou a prohlásí, že kandidovali proto, aby se podíleli na vládě, ne aby ochromovali vládu v naději, že to straně po příštích volbách přinese tolik moci, aby dokázala vládnout dle libosti.
Je možné, že republikánští lídři jako poslanci John Boehner a Eric Cantor a senátor Mitch McConnell usoudí, že jejich obstrukční postoj se neosvědčil.
Snad si povšimnou, že ačkoliv v důsledku finanční krize, pro niž pomohli připravit živnou půdu, zůstává ekonomika hluboce otřesená a deprimovaná, Obamovy politiky jsou zatím nejúspěšnější ze všech předních vyspělých zemí, a dospějí k závěru, že Obama je relativně dobrý prezident, který si zaslouží podporu.
Ale raději s tím nepočítejte.
Momentálně všichni vysoce postavení politici v Americe říkají svým oblíbencům v médiích, že jsou přesvědčeni, že kompromisu ohledně „fiskálního útesu“ bude dosaženo do konce prosince.
Jenže to svým favoritům mezi novináři říkají, jelikož si myslí, že za dnešní pesimismus by jim zanedlouho byla přisuzována vina za pat.
Mám dojem, že je asi 60% pravděpodobnost, že skutečná vyjednávání nezačnou dřív, než se 1. ledna zvednou daňové sazby.
A také mám dojem, že bude-li patová situace pokračovat i v roce 2013, je 60% pravděpodobnost, že USA znovu sklouznou do recese.
Doufejme, že bude krátká a mělká.
Sbohem, Blízký východe?
PAŘÍŽ – Už nějakou dobu získává na významu jistá strategická vize: Spojené státy se stávají energeticky nezávislou zemí, což připravuje půdu pro jejich politický ústup z Blízkého východu a ospravedlňuje jejich strategický příklon k Asii.
Intuitivně se tento pohled jeví jako správný, ale je tomu skutečně tak?
Energeticky hladová Amerika byla dlouho odkázaná na globální trh, aby uspokojila svou domácí poptávku.
V roce 2005 USA dovážely 60% energie, kterou doma spotřebovaly.
Od té doby se však podíl dovozu snižuje a tento trend by měl pokračovat.
Očekává se, že v roce 2020 se USA stanou energeticky soběstačnou zemí a do roku 2030 začnou vyvážet ropu.
Takový scénář by USA poskytl tři obrovské výhody.
Vzhledem k nižším nákladům spojeným s těžbou břidlicového plynu by zvýšil americkou hospodářskou konkurenceschopnost, zejména ve vztahu k Evropě.
Dále by snížil zranitelnost Ameriky vůči rostoucímu neklidu v arabském světě.
A konečně by zvýšil relativní zranitelnost hlavního amerického strategického rivala Číny, která je na dodávkách energie z Blízkého východu naopak stále závislejší.
Tato fakta je evidentně třeba brát vážně, avšak vyvozování jejich důsledků pro americkou zahraniční politiku na Blízkém východě by se nemělo uspěchat.
Především platí, že energetická závislost je sice klíčovým prvkem americké politiky v regionu, ale zdaleka není faktorem jediným.
Neméně důležité jsou bezpečnost Izraele a touha udržet na uzdě Írán.
Role Blízkého východu v globální energetické geopolitice navíc v nadcházejících desetiletích poroste, takže si lze jen těžko představit, jak by supervelmoc typu USA mohla z tohoto regionu jednoduše odejít.
Během příštích 15 let se budou státy OPEC podílet na celosvětové produkci ropy 50 procenty, oproti dnešním pouhým 42 procentům.
Státem, který se na tomto zvýšení bude podílet nejvíce, se navíc s největší pravděpodobností stane Irák.
Mohou USA ignorovat zemi, která se zhruba za deset let stane druhým největším vývozcem ropy, jejíž ropné příjmy přesáhnou 200 miliard dolarů ročně a kterou stále více ovládá autoritářský šíitský režim, jenž má blízko k Íránu?
Stáhly by se USA tváří v tvář souvisejícímu strategickému ohrožení tří svých spojenců v regionu – Saúdské Arábie, Turecka a Izraele?
Taková možnost se jeví jako ještě nepravděpodobnější v době, kdy íránská jaderná krize zůstává nevyřešená a syrská krize nadále prohlubuje rozkol mezi šíity a sunnity v regionu (jenž se odráží také v rostoucím napětí mezi Tureckem a Íránem).
Dokonce i když americký prezident Barack Obama navštívil v listopadu Asii – kterážto cesta měla stvrdit americký příklon k Asii –, byl nucen věnovat značný čas a pozornost zprostředkování příměří mezi Izraelem a Hamásem v Gaze.
Kdyby byla jediným nebo svrchovaným zájmem Ameriky na Blízkém východě skutečně ropa, její zvláštní vztahy s Izraelem by byly poněkud matoucí vzhledem k tomu, jaké škody páchají tyto vztahy na amerických zájmech mezi arabskými vývozci ropy.
I v dobách, kdy energetická závislost Spojených států na Blízkém východě dosahovala vrcholu, ostatně USA zřídkakdy měnily svou politiku podpory Izraele.
Důležité je mít také na paměti, že v roce 1973 trpěly USA ropným embargem OPEC méně než Evropa, přestože Amerika, která v říjnu toho roku doplňovala Izraeli zásoby v jeho válce s Egyptem a Sýrií, byla hlavním terčem tohoto embarga.
Postavení Ameriky v regionu nakonec posílilo, když se Egypt stal americkým spojencem a uzavřel s Izraelem mír.
Pravděpodobnost amerického stažení se z Blízkého východu snižují také rostoucí zájmy Číny v tomto regionu.
USA budou mít i nadále zájem na zajištění bezpečnosti dodávek energie svým asijským spojencům, kteří jsou podobně jako Čína na blízkovýchodní vývozce ropy stále odkázanější.
Ačkoliv se však americký ústup z Blízkého východu zdá vysoce nepravděpodobný, angažmá Spojených států v tomto regionu se bude skutečně snižovat; americká role v oblasti pak pravděpodobně bude stále slabší – a možná i cyničtější.
Zapojení USA do izraelsko-palestinského konfliktu se pravděpodobně omezí spíše na udržování statu quo než na snahu o celkové urovnání.
Tento postoj – který naznačil i nesouhlas Ameriky s přiznáním statusu pozorovatelského státu Palestině v Organizaci spojených národů – by se rovnal přiznání, že USA rezignovaly na možnost vytvoření dvou států na Blízkém východě.
To by dozajista uspokojilo izraelského premiéra Benjamina Netanjahua i krajní palestinské strany, které se snaží oslabit Palestinskou samosprávu.
Zároveň by to však dalo plně za pravdu těm, kdo se domnívají, že Obama je spíše mužem dobré vůle než vizionářem.
Věčné americké Vánoce
Popřely Spojené státy ekonomické zákony?
Se začátkem nového roku pokračují USA v předhánění ostatních bohatých států.
Co olbřímí obchodní deficit USA?
Žádný problém.
V roce 2005 se ještě prohloubil, a dolar přesto posiloval.
Nízká míra investic a zhoršující se systém základního školství?
S tím si také není třeba lámat hlavu.
Superpružné americké ekonomice se trvale daří vyrábět z méně více.
Stejně tak neexistují žádné známky, že by se americká ekonomická hegemonie začínala hroutit pod tíhou udržování jednostranné vojenské nadvlády.
Místo aby američtí spotřebitelé pociťovali tak jako v kterékoliv jiné běžné zemi nouzi vyplývající z válečného strádání, nezřízeně utrácejí, jako by měli Vánoce po celý rok.
Existují lidé, kteří opravdu věří představě, že je Amerika výjimečná.
Tito pravověrní argumentují tím, že američtí spotřebitelé si mohou své marnotratné způsoby dovolit, poněvadž ekonomika jejich země je lepší než kterákoliv jiná.
Americký trh práce je pružnější než evropský, což mu umožňuje čiperněji reagovat na věčně pohyblivé písky globalizace.
A na rozdíl od většiny zemí, zejména latinskoamerických a asijských, americký systém nelítostně osekává slabé firemní vedení.
Pravověrní se navíc odvolávají na lépe financovaný a hyperkonkurenční systém amerických univerzit, který vstřebává až neúměrně vysoký podíl špičkových světových studentů a výzkumných pracovníků.
Mnozí z nich se nakonec rozhodnou v Americe natrvalo usadit, což je pro ně poměrně snadné díky tomu, že společnost stále vítá lidi zvenčí s otevřenou náručí (ačkoliv se situace od roku 2001 zhoršila).
A především není americká armáda pro zemi zátěží, ale spíše podporuje její technologickou převahu tím, že financuje základní výzkum.
Skeptici naproti tomu zastávají názor, že americká ekonomika již obsahuje zárodky vlastního společensko-ekonomického úpadku.
Tito lidé poukazují na prohlubující se příjmovou nerovnost, kterou až příliš zřetelně odhalily záběry z New Orleans po hurikánu, jež obletěly svět.
Chudé děti nemají slušný přístup ke zdravotní péči.
A ani ostatním se nevede nijak zvlášť dobře, neboť křivka růstu mezd zůstávala velice dlouho prakticky plochá, ačkoliv firemní zisky prudce stoupají.
Tento rozpor může vysvětlovat, proč výzkumy veřejného mínění nepřisuzují prezidentu Bushovi takové zásluhy za ekonomické řízení země, jaké by byly vzhledem k jeho bilanci opodstatněné.
Na náladě Američanům nepřidává ani vědomí, že v práci tráví mnohem větší část života než občané evropských zemí nebo v současné době dokonce i Japonska.
Všechny tyto faktory vnášejí do sociální struktury silná pnutí, která se podle skeptiků nakonec projeví na politickém kolbišti.
Zajímavé je, že obě strany se při své argumentaci ohánějí enormním obchodním schodkem Spojených států – věřte nevěřte, USA odčerpávají dvě třetiny celosvětového přebytku úspor.
Pravověrní pokládají schodky za důkaz, že svět uznává výjimečné postavení USA a má zájem je financovat.
Skeptici zase vidí impérium žijící za vypůjčené peníze na vypůjčený čas.
Jak to tedy je?
Podle mého názoru budou lidé, kteří si myslí, že se Amerika každou chvíli zhroutí, pravděpodobně zklamáni.
Přesto mám tušení, že se doba americké výlučnosti chýlí ke konci a že se příjem na obyvatele v Evropě a v Japonsku brzy přiblíží k úrovni Spojených států, místo aby se rozdíl zvyšoval.
Ačkoliv následujících několik let podle všeho zvýrazní některé slabiny, na něž skeptikové poukazují, konec nastane především proto, že ostatní země naleznou tvůrčí způsoby, jak napodobit nejefektivnější americké instituce, třebaže tak učiní ve vlastním právním, politickém a společenském rámci.
Udělali bychom dobře, kdybychom si vzpomněli, jak na počátku devadesátých let vycházela kniha za knihou, jejichž autoři naléhali na americké a evropské podniky, aby napodobily Japonsko, jinak jim hrozí jistá zkáza.
Posledních 15 let přitom samozřejmě odhalilo v japonském finančním systému hluboké nedostatky.
Dalším významným faktorem, jenž přispěl k ústupu Japonska ze slávy, byla skutečnost, že si firmy v jiných částech světa začaly osvojovat japonské metody, například dodávky „just-in-time“.
Je jisté, že se napodobování jednoho dne projeví i na mimořádné americké růstové výkonnosti.
Zřejmě největší slabinou v argumentaci pravověrných je obchodní deficit.
Schopnost USA půjčovat si enormní sumy peněz na nízký úrok prozatím působí na americkou ekonomiku jako obrovská dávka steroidů.
Uměle povzbuzuje růst spotřeby a umožňuje vládě odsouvat nelehké rozhodování mezi daněmi a vojenskými výdaji.
Jednou však tato hostina skončí.
Ochabování americké ekonomiky by dokonce mohlo započít už v roce 2006, zvláště bude-li se Japonsko i nadále vymaňovat ze stagnace, americký trh nemovitostí dramaticky „změkne“ a hospodářské zotavování Evropy se urychlí.
Všechny tyto scénáře jsou samy o sobě vysoce pravděpodobné a dohromady by mohly americký obchodní deficit zasáhnout jako dokonalá smršť.
Možná se konec bude odvíjet jinak, ale je těžké si představit, že by éra americké výlučnosti trvala neomezeně dlouho.
Je možné, že konec přijde náhle v roce 2006?
Není to nejpravděpodobnější scénář, ale současně není nemyslitelný.
Třídní boj v americké politice
NEW YORK – Amerika je na cestě ke srážce sama se sebou.
Dohoda, jíž se tento měsíc prezident Barack Obama a republikáni v Kongresu smluvili, že prodlouží platnost daňových úlev, které před deseti lety zavedl prezident George W.
Bush, se oslavuje jako začátek nového konsenzu mezi dvěma americkými partajemi.
Já jsem však přesvědčen, že jde spíš o falešné příměří ve sváru, který se zvrtne v lítou řež o duši americké politiky.
Tak jako v mnoha zemích spory o veřejnou morálku a národní strategii sahají z výšin až k otázkám peněz.
Ve Spojených státech to platí víc než kdy dřív.
USA hospodaří s ročním schodkem rozpočtu ve výši zhruba bilionu dolarů, který se v důsledku nové daňové dohody může ještě rozšířit.
Hladina ročních výpůjček je už tak vysoká, že ruší pohodlí.
Je nutné ji snížit, ale jak?
Jádrem problému je americká zkorumpovaná politika a ztráta občanské morálky.
Jedna politická strana, republikáni, nehájí téměř nic kromě daňových škrtů, které povyšuje nad všechny ostatní mety.
Demokraté mají o něco širší škálu zájmů, včetně podpory zdravotnictví, školství, odborné přípravy a infrastruktury.
Stejně jako republikáni ale i demokraté zapáleně zasypávají daňovými úlevami hlavní sponzory svých volebních kampaní, převážně bohaté Američany.
Výsledkem je nebezpečný paradox.
Americký rozpočtový deficit je enormní a neudržitelný.
Chudí jsou ždímáni škrty v sociálních programech a slabým trhem práce.
Každý osmý Američan je závislý na potravinových lístcích.
Navzdory těmto okolnostem jedna politická strana chce vykuchat příjmy z daní úplně a druhá se poddajně nechá vláčet týmž směrem, v rozporu se svými lepšími instinkty, jen aby si zajistila spokojenost bohatých sponzorů.
Je těžko uvěřitelné, že tento záchvat zeštíhlování daní přichází po třech desetiletích fiskálního řízení, jež v USA upřednostňovalo bohaté a mocné.
Od doby, kdy se v roce 1981 stal prezidentem Ronald Reagan, se americký rozpočtový systém zaměřuje na podporu akumulace obrovského bohatství na vrcholku distribuce příjmů.
Je ohromující, že nejbohatší jedno procento amerických domácností má dnes větší čisté bohatství než dolních 90 %.
Nejbohatších 12 tisíc domácností svými ročními příjmy trumfuje nejchudších 24 milionů domácností.
Skutečným cílem hry, již hraje Republikánská strana, je toto příjmové a majetkové zvýhodnění zacementovat.
Mají oprávněný strach, že dříve či později se všichni ostatní začnou domáhat, aby se rozpočtový deficit začal uzavírat, zčásti zvyšováním daní pro bohaté.
Vždyť bohatí si žijí líp než kdy dřív, zatímco zbytek americké společnosti strádá.
Víc je zdanit dává smysl.
Republikáni nasazují všechny síly, aby tomu stůj co stůj zabránili.
Tento měsíc uspěli, alespoň prozatím.
Na své taktické vítězství – spočívající v několikaletém odložení návratu k daňovým sazbám z doby před Bushovými škrty – chtějí ale příští rok na jaře navázat dlouhodobější výhrou.
Jejich kongresoví předáci už ohlašují, že ořežou veřejné výdaje, aby se začal snižovat schodek.
Paradoxní je, že existuje jedna oblast, kde jsou rozsáhlé rozpočtové škrty zajisté oprávněné: armáda.
Právě této položky se ale většina republikánů nemíní ani dotknout.
Nechtějí rozpočet osekat ukončením zbytečné války v Afghánistánu ani odstraněním nepotřebných zbrojních systémů, nýbrž krácením školství, zdravotnictví a dalších výhod pro chudé a pracující.
Myslím, že nakonec se jim to nezdaří.
Prozatím se zdá, že se většina Američanů ztotožňuje s republikánskými argumenty, že lepší je rozpočtový deficit uzavřít spíše rozpočtovými škrty než zvyšováním daní.
Jenže až budou předloženy konkrétní rozpočtové návrhy, objeví se sílící vzdor.
Odhaduji, že až budou chudí a pracující Američané přitlačeni ke zdi, začnou agitovat za sociální spravedlnost.
To může nějaký čas trvat.
Rozsah politické korupce v Americe je ohromující.
Všechno se teď točí kolem peněz na volební kampaně, které jsou už neuvěřitelně nákladné.
Kongresové volby vyjdou odhadem na 4,5 miliardy dolarů, přičemž většina příspěvků pochází od velkých korporací a bohatých sponzorů.
Tyto mocné síly, z nichž mnohé v souladu s americkými zákony vystupují anonymně, neúnavně prosazují ochranu těch na špici distribuce příjmů.
Nenechme se ale mýlit: zapleteny jsou do toho obě partaje.
Už teď se mluví o tom, že Obama na kampaň usilující o jeho znovuzvolení vybere miliardu dolarů nebo i víc.
Tahle suma nebude pocházet od chudých.
Potíž, na niž bohatí narážejí, spočívá v tom, že kromě vojenských výdajů lze rozpočet krátit jedině ve stěžejních oblastech podpory chudých a pracující třídy.
Opravdu Amerika hodlá seškrtat zdravotnické příspěvky a příjmy penzistů?
Skutečně se v době, kdy už americké studenty svými výsledky předhánějí jejich asijští kolegové, chystá vyrovnávat rozpočet osekáváním výdajů za vzdělávání?
Vážně Amerika nechá svou veřejnou infrastrukturu dále chátrat?
Bohatí budou tuto agendu prosazovat, ale nakonec pohoří.
Obama se vyhoupl k moci příslibem změny.
Dosud k žádné nedošlo.
Jeho administrativa je plná bankéřů z Wall Street.
Jeho nejvýše postavení spolupracovníci odcházejí do bank, jak nedávno předvedl rozpočtový ředitel jeho kanceláře Peter Orszag.
Je vždy svolný posloužit zájmům bohatých a mocných, bez jakýchkoli hranic, bez mezí ochoty ke „kompromisu“.
Bude-li to tak pokračovat, objeví se třetí strana, odhodlaná očistit americkou politiku a obnovit jistou míru slušnosti a spravedlnosti.
To si také vyžádá určitý čas. Současný politický systém je silně pokroucený v neprospěch vyzyvatelů dvou zavedených stran.
Změna se ale své chvíle dočká.
Republikáni jsou přesvědčeni, že mají převahu a že systém dokážou dále zvrátit ve prospěch bohatých.
Jsem přesvědčen, že se ukáže, jak se mýlí.
Problémy Spojených států sahají dál než na Wall Street
CAMBRIDGE – V době, kdy do prezidentských voleb ve Spojených státech zbývají necelé dva měsíce, se velká pozornost věnuje stavu americké ekonomiky a problémům, které příštímu prezidentovi přinese.
Stojíme uprostřed finanční krize vyvolané zásadně nesprávným oceněním všech typů rizik a splasknutím bubliny na trhu nemovitostí, která se nafukovala v první polovině tohoto desetiletí.
To, co začalo jako problém špatných hypoték, se dnes rozšířilo na nemovitosti obecně a také na další kategorie aktiv.
Problém na trhu bydlení přispívá k finanční krizi, která snižuje nabídku úvěrů potřebných k udržení ekonomické aktivity.
Jistě, finanční krize se v uplynulých týdnech zhoršila, což se odrazilo v převzetí kvazivládních hypotečních agentur Fannie Mae a Freddie Mac americkým Federálním rezervním systémem –americké daňové poplatníky to může přijít na stamiliardy dolarů – a také v bankrotu Lehman Brothers a prodeji Merill Lynch.
V konečném důsledku pak tato finanční selhání odrážejí sestupnou spirálu cen nemovitostí a rostoucí počet domů se zápornou hodnotou, tedy zatížených hypotečním dluhem přesahujícím jejich tržní cenu.
Záporná hodnota je zde podstatná, poněvadž hypotéky ve Spojených státech jsou vesměs půjčkami „bez postihu“.
Není-li majitel nemovitosti schopen splácet, věřitelé mu mohou zabavit dům, ale nemohou mu sebrat jiný majetek nebo příjmy a z nich uhradit nesplacenou jistinu.
Dokonce ani ve státech, kde úvěry nejsou „bez postihu“, se věřitelé obvykle nesnaží zajistit aktiva nebo příjmy osob v platební neschopnosti.
Nemůžeme vědět jistě, jak dlouho ještě budou ceny nemovitostí klesat.
Podle expertů je zapotřebí ještě patnáctiprocentního poklesu, abychom se vrátili na cenovou dráhu před bublinou.
Neexistuje však nic, co by po dosažení této úrovně mohlo pokles zastavit.
Rostoucí propast mezi hypotečními dluhy a cenami domů bude i nadále zrychlovat růst počtu propadlých hypoték.
Mnozí majitelé domů, kteří si hypoteční splátky mohou dovolit, se rozhodnou je neplatit, přestěhovat se do nájemního bydlení a počkat s koupí nového domu do doby, kdy ceny nemovitostí ještě více klesnou.
Jak majitelé domů s vysoce zápornou hodnotou vyhlašují platební neschopnost, jejich propadlé domy přispívají k převisu nabídky, který stlačuje ceny ještě níže.
Nižší ceny pak vedou k ještě zápornější hodnotě majetku a tudíž k dalším bankrotům a propadlým hypotékám.
Není jasné, co tento samočinně se posilující proces zastaví.
Klesající ceny nemovitostí jsou klíčovým faktorem finanční krize i vyhlídek celé ekonomiky, poněvadž dluhopisy kryté hypotékami a na nich založené deriváty představují primární aktiva, která oslabují finanční instituce.
Dokud se ceny domů nestabilizují, nelze tyto cenné papíry spolehlivě oceňovat.
To znamená, že finanční instituce, které je vlastní, nemohou spolehlivě znát likviditu nebo solventnost potenciálních protistran – ba dokonce ani hodnotu vlastního kapitálu.
Bez této jistoty úvěry nepotečou a ekonomická aktivita bude omezená.
Protože byla navíc aktiva finančních institucí nakoupena převážně za vypůjčené peníze, potřeba tyto peníze splácet nedostatek úvěrů dále prohlubuje.
Jelikož se kapitál získává obtížně a draze, snižují finanční instituce své zadlužení tím, že samy méně půjčují.
Makroekonomická slabost v USA však dnes přesahuje pouhou sníženou nabídku úvěrů.
Klesající ceny domů snižují bohatství domácností a tudíž i spotřebitelské výdaje.
Klesající zaměstnanost stlačuje mzdové a platové příjmy.
Vyšší ceny potravin a energií snižují reálné příjmy ještě více.
A klesající ekonomická aktivita ve zbytku světa oslabuje poptávku po americkém exportu.
Federální rezervní systém reagoval podle mého názoru přiměřeně, když výrazně snížil úrokovou sazbu z federálních fondů a vytvořil celou škálu nových úvěrových možností.
Nízká úroková sazba pomohla tím, že učinila dolar konkurenceschopnějším, ale jinak se zdá, že monetární politika ztratila tah kvůli situaci v sektoru nemovitostí a dysfunkčnímu stavu úvěrových trhů.
Ve snaze stimulovat spotřebitelské výdaje schválily americký Kongres a Bushova administrativa slevu na dani ve výši 100 miliard dolarů.
Ti z nás, kdo tuto politiku obecně podporovali, věděli, že z dějin i ekonomické teorie vyplývá, že tyto jednorázové fiskální transfery mají pramalý efekt, ale domnívali jsme se, že tentokrát by to mohlo být jinak.
Naše podpora byla slovy Samuela Johnsona vítězstvím naděje nad zkušenostmi.
Naše naděje byly nakonec zmařeny.
Oficiální účetní data o národním důchodu za druhé čtvrtletí, která jsou již k dispozici, ukazují, že slevy na dani stimulovaly výdaje ve velmi omezené míře.
Více než 80% ušetřených dolarů putovalo na úspory nebo na splácení dluhů.
Ke stávajícím výdajům přibylo jen velmi málo.
A tak se dnes USA nacházejí, kde se nacházejí: uprostřed finanční krize, kdy ekonomika sklouzává do recese, monetární politika je už v maximálně uvolněném stavu a fiskální transfery jsou neúčinné.
Pro jakéhokoliv budoucího prezidenta je to přinejmenším nezáviděníhodná situace.
Americká míra úspor a budoucnost dolaru
CAMBRIDGE – Míra úspor amerických domácností od začátku letošního roku prudce vzrostla, přičemž v květnu dosáhla 6,9 % zdaněných příjmů fyzických osob, což je nejvyšší hladina od roku 1992.
To v dnešní ekonomice představuje ekvivalent ročních úspor ve výši 750 miliard dolarů.
Míra úspor ve výši 6,9 % není sice ve srovnání s jinými zeměmi nijak vysoká, ale jde o dramatický odklon od míry úspor domácností nepřesahující 1 %, která ve Spojených státech panovala v letech 2005, 2006 a 2007.
Než míra úspor amerických domácností začala loni stoupat, přes 20 let klesala, v reakci na zvyšující se hladinu bohatství domácností.
Rostoucí akciový trh a vyšší hodnota domů přiměly jednotlivce ke spotřebě větší části svých příjmů a ke snížení úspor.
V důsledku toho si většina pracujících lidí snížila částku, kterou si spořili na penzi, a penzisté mohli zvýšit své útraty.
Čistá míra úspor spadla téměř na nulu.
S tím však skoncoval strmý propad bohatství domácností posledních dvou let.
Dramaticky nižší ceny akcií a 35% pokles cen domů snížily bohatství domácností o 14 bilionů dolarů, což je ztráta odpovídající 140 % ročního disponibilního příjmu.
Jednotlivci dnes musí víc šetřit, aby se připravili na penzi, a penzisté nemají tolik peněz na útraty.
Do budoucna se míra úspor může ještě zvýšit a každopádně na mnoho let zůstane vysoká.
Zvýšením míry úspor domácností slábne v Americe potřebnost zahraničních prostředků k financování obchodních investic a bytové výstavby.
Současná roční míra úspor domácností ve výši 750 miliard dolarů by sama o sobě mohla nahradit příliv kapitálu z okolního světa v téže výši.
Vzhledem k tomu, že maximální roční příliv kapitálu činil 803 miliard dolarů (v roce 2006), zvýšené úspory domácností mají potenciál zbavit Ameriku téměř veškeré závislosti na zahraničním kapitálu.
Roční příliv kapitálu se každoročně rovná americkému deficitu běžného účtu – součtu deficitu obchodu a čistých úroků a dividend, jež americká vláda a podniky dluží okolnímu světu.
Pokles přílivu kapitálu by s sebou tudíž přinesl pokles obchodního deficitu.
Jelikož snížení deficitu obchodu vyžaduje přírůstek exportů a úbytek importů, musí se snížit mezinárodní hodnota dolaru, aby byly americké výrobky atraktivnější pro zahraniční zákazníky a americké zboží a služby přitažlivější pro americké spotřebitele.
Bez poklesu dolaru a následného vzestupu čistých vývozů by vyšší míra úspor a nižší spotřebitelské výdaje mohly ekonomiku USA uvrhnout do hluboké recese.
Naproti tomu nižší hodnota dolaru zajišťuje soulad s plnou zaměstnaností, neboť přesouvá výdaje spotřebitelů od dovozů k domácímu zboží a službám a toto zvýšení domácí poptávky ještě doplňuje nárůstem vývozů.
Tato přímá vazba mezi vyššími úsporami domácností a nižší hodnotou dolaru se však zformuje, jedině pokud nad úsporami domácností nepřeváží sílící pokles vládní spořivosti, tedy rozsáhlejší vládní deficit.
Mohutný fiskální deficit zesiluje potřebnost financí ze zahraničí, aby se předešlo vytěsnění soukromých investic.
Řečeno jinak, hodnota dolaru odráží celkové národní úspory, nejen úspory v sektoru domácností.
Očekává se bohužel, že americký fiskální deficit zůstane po mnoho let vysoký.
Rozpočtový úřad Kongresu USA předpokládá, že deficit rozpočtu americké vlády bude v příští dekádě činit v průměru 5,2 % HDP a že za deset let bude dosahovat 5,5 % HDP.
Bude-li objem vládních půjček na takto vysoké úrovni, spolyká všechny dostupné úspory domácností i při jejich nynější zvýšené hladině.
To by znamenalo, že USA budou nadále potřebovat značné přílivy zahraničního kapitálu k financování obchodních investic a bytové výstavby.
Dolar by tedy musel zůstat na současné úrovni, aby nadále vytvářel rozsáhlý obchodní deficit a ten vedl k přílivu kapitálu.
Je samozřejmě možné – a myslím, že pravděpodobné –, že Čína a další zahraniční věřitelé nebudou nadále ochotní USA potřebný objem půjček poskytovat.
Oslabení jejich zájmu o dolary zapříčiní pokles hodnoty dolaru a úbytek obchodního deficitu.
Nižší deficit obchodu a z něj plynoucí snížení přílivů kapitálu vyústí ve vyšší reálné úrokové míry v USA.
Vyšší úrokové míry srazí rozsah obchodních investic a bytové výstavby, dokud je nebude možné financovat ze součtu nižšího objemu národních úspor a slabších přílivů kapitálu.
Přestože vyšší míra úspor domácností vzestup úrokových sazeb v USA omezí, nijak nezmění skutečnost, že kombinace rozsáhlých budoucích fiskálních deficitů a nižší ochoty zahraničních věřitelů kupovat americké cenné papíry zapříčiní jak nižší hodnotu dolaru, tak vyšší úrokové míry v USA.
Americké schizofrenní hospodářství
Zprávy o americkém hospodářství, jež po kapkách přinesla první půle března, opět vykreslily obrázek, jaký by mohl vytvořit jen schizofrenik.
Reálné investice (investice upravené o klesající ceny kapitálových statků v oblasti špičkových technologií a informatiky) nepolevily ve svém trysku.
Produkce i tržby byly v souladu s konsenzuální předpovědí růstu reálného HDP, odhadující jeho roční tempo na 4% či výše.
Přesto navzdory všem těmto faktům zaměstnanost setrvale stagnuje: čistá tvorba pracovních příležitostí ve Spojených státech ustrnula.
To neznamená, že by zaměstnanost v Americe růst nemohla.
Ve školství a ve zdravotnictví je zaměstnáno o zhruba 300 tisíc Američanů víc než před rokem - tempo růstu zaměstnanosti 1,7%.
V obchodních a odborných službách našlo zaměstnání o čtvrt milionu Američanů víc než před rokem - tempo růstu zaměstnanosti 1,6%.
Logika stagnující zaměstnanosti nespočívá v tom, že by nebylo možné nová pracovní místa v americkém hospodářství vytvářet, nýbrž v tom, že růst poptávky není dostatečný na to, aby vytvářel víc míst, než kolik ubude.
To lze snadno prokázat.
Celkové nominální výdaje v Americe rostou o 5,5% ročně.
Inflace je 1,5% za rok.
Celkový růst produktivity dosahuje 3,5% za rok.
Rovnice je tedy prostá: 5,5%-1,5%-3,5% = 0,5%.
Těchto 0,5% je vše, co na tvorbu pracovních příležitostí zbývá, neboť víc nových pracovníků není s ohledem na pozoruhodně rychlé tempo růstu produktivity k uspokojení poptávky zapotřebí.
Odkud americký růst produktivity pramení, je jasné.
Poměrně malá část pochází z prostého zrychlení: v ekonomice, kde lhůta, již nezaměstnaní potřebují k nalezení nové práce, téměř dosahuje rekordní délky z období po druhé světové válce, se požadavek na zrychlení práce setká spíš s přístupem „Ano, šéfe!" než se zaměstnaneckou zašívárnou.
Větší část zvýšené produktivity je dílem mimořádných technologických převratů ve výpočetních a komunikačních technologiích, jež vedly k dramatickému nárůstu prospěšnosti hi-tech kapitálu - a zároveň k poklesu jeho ceny.
Posilující účinek, který má „nová ekonomika" na bohatství, předčí i ty nejdivočejší sny jejích horlivých zastánců.
Nečekané je to, že nově vznikající jmění neobohacuje akcionáře internetových společností, nýbrž ty, kdo špičkové technologie nakupují a používají, a dále spotřebitele, jimž tito slouží.
Proč se to ale považuje za natolik překvapující?
Na konci devatenáctého století se zdálo, že ohromné množství investic do amerických železnic a jejich technologický rozvoj byly přínosem pro všechny, jen ne pro majitele akcií a dluhopisů železničních společností, neboť po boomu následoval propad a nejoblíbenějším sportem Wall Street se stalo investorům vnucovat cenné papíry bez ceny.
Ještě další část amerického růstu produktivity vychází ze skutečnosti, že hi-tech kapitál přináší americkým firmám obrovské pobídky k rozsáhlým, ale těžko zřetelným - a ještě hůře měřitelným - investicím do organizačních a obchodních procesů, jež doprovází komputerizaci a využití sítí.
Skutečnost, že růst produktivity v USA dosahuje ročního tempa 3,5% oproti 1,2% před rokem 1995, je ohromující.
Znamená to, že tento zdroj sám o sobě zodpovídá za roční přírůstek celosvětových výnosů o 250 miliard USD.
To je ekvivalent každoročního nárůstu o výrobní sílu odpovídající čtvrtině indického hospodářství.
Tato neutuchající akcelerace amerického růstu produktivity ovšem představuje ohromný politický problém pro prezidenta George W.
Bushe.
Tempo růstu poptávky, které by se v předcházejících desetiletích považovalo za naprosto uspokojivé, je náhle zoufale nedostatečné a Bushovi se (s jistou oprávněností) dává za vinu výsledná ochablost trhu práce.
Pro všechny kromě Bushe - a těch, kdo kvůli zaostávání poptávky zůstali bez práce - jde však o mimořádnou příležitost.
Pozoruhodné pokroky produktivity, jež jsou USA na blízku, nakonec povedou ke zrychlení růstu reálných zisků a reálných mezd, tedy za předpokladu, že američtí zákonodárci odolají pokušení zavést politicky účelná, ale ekonomicky škodlivá opatření na „ochranu" produkce a zaměstnanosti.
Pro Ameriku coby první housle světového hospodářství je nejtěžším úkolem zajišťovat si růst, neboť musí vytvářet - nejen kopírovat či adaptovat - nové technologie, dokonalejší formy kapitálu a produktivnější obchodní organizace.
Dokáže-li Amerika růst tak rychle jako teď, půjde o velice dobrou zprávu pro ostatní, méně vyspělé ekonomiky, obzvlášť proto, že jedním z významných dopadů pokračujících technologických převratů ve výpočetních a komunikačních technologiích je, že výrazně zjednodušují možnost zapojit se do světové dělby práce, jejímž středem jsou dnes USA.
Schizofrenní americké hospodářství je tedy náznakem toho, že vstupujeme do hospodářské epochy opravdu úžasných věcí - jde jen o to trpělivě hledat cestu k jejich důkladnému pochopení.
Americký management spálené země
Příznaky povážlivé kondice americké ekonomiky nacházíme všude – od olbřímího fiskálního deficitu a deficitu běžného účtu platební bilance přes padající ceny domů až po churavějící dolar.
Hybnou silou mnoha těchto příznaků je však něco, co se neobjevuje v žádných ekonomických ukazatelích: zhoršující se kvalita amerického managementu, která podkopává nejen řadu skvělých podniků v Americe, ale i jejího proslulého podnikatelského ducha.
Nejzřetelnější známkou problému by paradoxně mohl být ukazatel, který se v USA vytrvale zlepšuje – produktivita.
Pokud jde o produktivitu, manažer buďto investuje do školení zaměstnanců, efektivnějších výrobních procesů a podobně, anebo podniká kroky, které v krátkodobém měřítku navenek produktivitu zvyšují, ale dlouhodobě ji nahlodávají.
Produktivita je míra výkonu na hodinu odpracovaného času.
Firma, která propustí všechny zaměstnance a poté prodává ze zásob, tedy může vypadat velmi produktivně – než jí dojdou zásoby.
Něco takového samozřejmě nemůže žádná firma udělat, ale mnoho amerických společností se ve velkém počtu zbavuje zaměstnanců a středního managementu – čísla za leden 2008 se oproti předchozímu roku zvýšila o 19%.
Zbylí zaměstnanci pak musí pracovat mnohem tvrději, často bez jakkoliv zvýšených odměn.
Mzdy zaměstnanců očištěné o inflaci v roce 2007 klesly, a pokračovaly tak v trendu trvajícím celé toto desetiletí.
I tento postup je „produktivní“ – dokud tito přepracovaní lidé neodejdou nebo nevyhoří.
Trvale udržitelná firma není sbírkou „lidských zdrojů“.
Je to komunita lidských bytostí.
Její síla spočívá v jejích lidech, její kultuře a dobré vůli, která se vytvořila mezi jejími zákazníky a dodavateli.
Když tedy zaměstnanci a střední manažeři tyto firmy opouštějí, odnášejí si s sebou nejen mnoho klíčových informací, ale mnohdy i srdce a duše svých podniků, což má hluboký dopad na americkou konkurenceschopnost.
Vezměme si oblast vyspělých technologií, kde Amerika údajně exceluje.
Podle zprávy, kterou v listopadu 2006 zveřejnila Pracovní skupina budoucnosti amerických inovací, složená ze zástupců prominentních univerzit, mozkových trustů, průmyslových obchodních sdružení a korporací, se obchodní schodek v oblasti vyspělých technologií v roce 2005 prohloubil, a to třetí rok za sebou.
Toto nejsou oděvy nebo auta, nýbrž největší a nejrenomovanější vývozní sektor Spojených států.
Tento deficit odráží hlubší deficit výzkumu.
Z 25 společností, jimž bylo v roce 2006 uděleno v USA nejvíce patentů, jich bylo jen osm amerických; z Japonska jich pocházelo 12.
Snad to pomůže vysvětlit, proč se ve výzkumu „nejrespektovanějších společností na světě“, v jehož rámci newyorský Reputation Institute oslovil v roce 2007 více než 60 000 lidí ve 29 zemích, umístila první americká společnost až na patnáctém místě, přičemž druhá skončila pětadvacátá.
Nikdo nedokáže stanovit, do jaké míry byly přírůstky produktivity v USA v posledních letech výsledkem ždímání lidského kapitálu, poněvadž takové věci se neměří.
Očividně však na tuto strategii spoléhala řada společností, které nepropouštěly zaměstnance jen proto, že musely, ale často i proto, že neplnily finanční očekávání analytiků z Wall Streetu.
Zvýšený důraz manažerů na maximalizaci hodnoty podniku pro akcionáře si získal v 80. letech, kdy se tato idea zaváděla do praxe, řadu přívrženců: neosobní disciplína finančních trhů nutila firmy k větší produktivitě a inovacím.
A růst americké produktivity v 80. a 90. letech lze skutečně z velké části připsat rozsáhlým investicím do informačních a komunikačních technologií.
Marginální přírůstky produktivity plynoucí z podobných investic poté začaly klesat, avšak přežití a výše odměn vysoce postavených manažerů byly i nadále vázány na výsledky na akciových burzách.
V důsledku toho se mnozí manažeři jednoduše naučili krátkodobě zvyšovat cenu akcií svých společností na úkor péče o produkty a zákazníky.
Protože je navíc maximalizace ceny akcií jen chabým stimulem pro zaměstnance a střední manažery, začaly správní rady firem stále více centralizovat moc kolem nejvyšších manažerů, čímž podporovaly „hrdinnou“ formu vedení, která je odtržená od zbytku firmy.
Generální ředitel – jímž je často Wall Streetem posvěcená „superhvězda“, která byla do nejvyšší funkce dosazena, aby ve firmě „provedla zemětřesení“ – dnes v mnoha případech ztělesňuje firmu, přestože ví pramálo o jejích produktech, zákaznících a konkurentech.
Tento posun k „hrdinnému“ vedení se odráží v neúm��rně rostoucích odměnách generálních ředitelů.
Podle zprávy poradenské firmy Hay Group z letošního ledna dnes generální ředitelé 50 největších amerických společností pobírají téměř trojnásobek toho co jejich evropské protějšky – a zároveň mnohosetkrát více než jejich zaměstnanci.
Toto skryté znehodnocování amerických podniků kryla až donedávna cenová bublina v oblasti amerických aktiv – nejprve na akciovém trhu a poté u nemovitostí.
Avšak i sama tato bublina byla výsledkem týchž patologických jevů v oblasti managementu, které poznamenaly reálnou ekonomiku.
Krátkozraký management koneckonců stimuloval poskytovatele hypoték, aby lákali potenciální vlastníky domů nabídkou uměle snížených „akčních“ úrokových sazeb.
A ti, kdo si takové hypotéky sjednali, se pak vůbec neobtěžovali zkoumat jejich skutečnou hodnotu – byla to do očí bijící rezignace na manažerskou zodpovědnost.
Dnes tato bublina praskla a současný hospodářský pokles v Americe bude pravděpodobně mnohem horší než poklesy předchozí, protože americké firmy budou muset být pomalu a pečlivě přebudovány.
Dramatické oslabení dolaru možná Americe pomůže snížit mohutný obchodní schodek, ale bez drastických změn v americkém způsobu řízení bychom jakékoliv trvalé zlepšení neměli očekávat.
Naštěstí snad bude možné minimalizovat dopady na okolní svět.
Američtí ekonomové, politici a čelní podnikatelé se sice léta snažili prosadit svůj model řízení v zahraničí, avšak mnoho společností jinde ve světě na to nepřistoupilo.
V důsledku toho jsou dnes jiné klíčové ekonomiky zdravější než ta americká.
Nenechte se mýlit: tento problém vznikl v Americe a zde se také bude muset vyřešit.
Druhý Zlatý věk Ameriky
Nejbohatším kongresovým obvodem v USA je luxusní Upper East Side v New Yorku s ročním příjmem 41 151 dolarů na hlavu.
Naopak nejchudší kongresový obvod, obývaný převážně hispánskými imigranty a s ročním příjmem 6 997 dolarů na obyvatele, se nachází v Los Angeles.
V roce 1973 dosahovaly roční příjmy v nejchudší pětině rodin v průměru 13 240 (dnešních) dolarů; v roce 2000 byly průměrné roční příjmy téže skupiny stejné: 13 320 dolarů.
Naproti tomu nebohatších pět procent amerických rodin dalo v roce 1973 dohromady v průměru 149 150 dolarů, zatímco v roce 2002 top bylo už 254 840 dolarů.
Nárůst nerovnosti tak stačil k tomu, aby bohatým vzrostly příjmy o celé dvě třetiny, zatímco příjmy střední vrstvy společnosti porostly jen o deset procent a příjmy nejslabší ekonomické skupiny nenarostly vůbec.
Pro nezasvěcence je na rostoucí nerovnosti v Americe nejzvláštnější asi to, že Američané proti ní vesměs nenamítají.
Přitom společnost, kde je rozvrstvení příjmů nerovnoměrné, je na tom hůře než společnost, kde jsou příjmy víceméně rovné.
Deset tisíc dolarů navíc se v domácnosti multimilionáře nijak zvlášť neprojeví, ovšem chybí-li deset tisíc dolarů středostavovské rodině, dokáže to jejím rozpočtem pěkně zamávat.
Budeme-li se řídit utilitářským principem nositele Nobelovy ceny Jamese Buchanana - tedy že prosperita společnosti se má hodnotit tak, že si představíme, že máme stejnou šanci být bohatým i chudým -, je snadné konstatovat, že čím je společnost rovnější, tím je lépe sociálně i ekonomicky uspořádána.
Odtud je pak už jen krůček k tvrzení - za předpokladu, že přerozdělující daně nezpomalují hospodářský růst -, že pokud dochází k nárůstu nerovnosti, je povinností vlády zdanit bohaté a přesunem těchto peněz chudým tento nárůst vykompenzovat.
Hlavní politický proud však nijak nevolá po prudkém zvýšení progresivity daně z příjmu.
Dokonce i na jeho levém křídle je nejodvážnějším požadavkem to, aby bohatí přispěli ,,spravedlivým dílem" na pokrytí vládních výdajů.
Erskine Bowle, kandidát na senátora za Severní Karolínu a za Clintona náčelník generálního štábu, byl v posledních volbách pokládán za nerozumného troufalce, když nenavrhoval zvýšení přerozdělujících daní a prioritu viděl ne v dalších škrtech v nejvyšší mezní daňové sazbě, ale v tom, aby federální vláda platila za léky na předpis.
Co se stalo?
Bowle prohrál.
V podstatě nikdo z hlavního proudu americké politiky neprotestuje proti zrušení dědické daně, což je politický krok, díky němuž se bohatství bude moci dále koncentrovat bez vyrovnávacího zisku na straně nabídky.
Clintonův poradce pro hospodářskou politiku Gene Sperling kdysi napsal, že poradcům, kteří svým kongresmanům tvrdí, že zrušení dědické daně, ,,... které bude stát desítky miliard dolarů..., prospěje jen několika tisícům rodin", se vesměs dostává odpovědi, ,,to je sice možná pravda, ale aspoň jednoho člena každé z nich jsem potkal na své poslední dobročinné sbírce".
Není pravda, že ke zrychlení hospodářského růstu bylo zapotřebí výrazného zvýšení příjmové nerovnosti.
K tomuto zvýšení totiž docházelo v letech 1973 až 1995 - tedy v období, kdy růst americké ekonomiky byl od doby velké hospodářské krize vůbec nejpomalejší.
Není pravda, že zvýšení příjmů u středních vrstev stačilo k tomu, aby se voliči hlavních stran začali chovat velkoryseji k tomu, co se děje u jejich obchodních magnátů.
S výjimkou posledních pěti let bylo zvýšení příjmů středních vrstev tak zanedbatelné, že snad ani nelze diskutovat o tom, že se dnes lidem žije lépe než jejich rodičům.
Proč tedy zvyšující se příjmová nerovnost Američany neznepokojuje?
Zčásti proto, že většině Američanů nedochází, co se děje.
Podle jedné ankety si 19 procent Američanů myslí, že se svými příjmy patří mezi jedno procento lidí s nejvyšším příjmem, a dalších 20 procent doufá, že se mezi ně jednou dostane.
Kdesi v hloubi americké ideologie a kultury se nachází soubor zásad a přístupů: přesvědčení, že zítřek bude jasnější než dnešek, že toho, co člověk dosáhne, může dosáhnout vlastníma rukama, že každý se má spoléhat sám na sebe, a ne na stát, že lidé mohou jít za lepším živobytím přes hory přes doly a že ti, kdo uspějí, svých úspěchů dosáhli nikoli díky štěstí a korupci, ale přípravou a pílí.
To jsou kréda, jež sociální demokracii neprospívají.
Dvě generace po roce 1933 se Amerika v mnohém podobala evropské sociální demokracii.
Za tímto zarážejícím ,,neamerickým" přístupem k přerozdělování stojí nejspíše otřesy způsobené velkou hospodářskou krizí a reakce na Rooseveltovu ekonomickou politiku New Deal.
Ale desetiletému děcku v době, kdy byl Franklin Roosevelt zvolen prezidentem, je dnes osmdesát.
Vzpomínky na hospodářskou krizi mizí.
Vypadá to tedy, že se začíná prosazovat mohem starší a trvalejší princip americké ideologie, kultury a politické ekonomie - nazvěme jej Zlatým věkem.
Nerovnost tak, zdá se, patří k Americe stejně jako její apple pie.
Sebezničující americká hegemonie
Když jsem téměř před dvaceti lety psal o „konci dějin“, nepředpokládal jsem, do jaké míry chování a špatný úsudek Američanů učiní z antiamerikanismu jednu z hlavních zlomových linií globální politiky.
Přesto k tomu zejména po teroristických útocích z 11. září 2001 došlo, a to kvůli čtyřem klíčovým chybám Bushovy administrativy.
Za prvé byla doktrína „preventivního úderu“ formulovaná v reakci na útoky v roce 2001 nevhodně rozšířena i na Irák a další takzvané „zlotřilé státy“, které hrozily vývojem zbraní hromadného ničení.
Jistě, prevence je plně oprávněná tváří v tvář teroristům bez státu, kteří takovými zbraněmi disponují.
Nemůže však být jádrem obecné politiky nešíření, v jejímž rámci zasahují Spojené státy kdekoliv na světě, aby zabránily vývoji jaderných zbraní.
Náklady na uskutečňování takové politiky by jednoduše byly příliš vysoké (několik set miliard dolarů a desetitisíce mrtvých v Iráku, jejichž počet navíc stále narůstá).
Proto se Bushova administrativa vystříhala vojenské konfrontace se Severní Koreou a Íránem, přestože obdivuje letecký úder Izraele na irácký reaktor Osirak v roce 1981, který vrátil jaderný program Saddáma Husajna o několik let zpátky.
Samotný úspěch tohoto útoku koneckonců znamenal, že takto omezenou intervenci nelze nikdy zopakovat, poněvadž potenciální šiřitelé se naučili umísťovat své rodící se zbrojní programy do podzemí, ukrývat je nebo je duplikovat.
Druhý závažný omyl se týkal pravděpodobné reakce světa na uplatňování hegemonistické moci Ameriky.
Mnozí lidé v Bushově administrativě věřili, že i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN nebo NATO bude americká síla legitimizována jejím úspěšným nasazením.
Takové bylo schéma mnoha amerických iniciativ během studené války a také na Balkáně v 90. letech; tehdy byl tento přístup znám spíše jako „vůdcovství“ než jako „unilateralismus“.
V době války v Iráku se však podmínky změnily: USA začaly být v porovnání se zbytkem světa tak silné, že se absence reciprocity stala zdrojem silné podrážděnosti dokonce i u nejbližších amerických spojenců.
Strukturální antiamerikanismus vyvěrající z globálního rozdělení moci byl patrný už dlouho před válkou v Iráku v podobě opozice vůči Američany vedené globalizaci za Clintonovy éry.
Ještě více ho však rozjitřilo otevřené pohrdání Bushovy administrativy celou řadou mezinárodních institucí, a to hned od počátku jejího fungování – tento postoj přitom pokračoval i po vypuknutí války v Iráku.
Třetí americkou chybou bylo podcenění otázky, nakolik efektivní může být konvenční vojenská mocnost při jednání se slabými státy a vzájemně provázanými nadnárodními organizacemi, které charakterizují mezinárodní politiku, přinejmenším na širším Blízkém východě.
Stojí za zamyšlení, proč země, která má větší vojenskou moc než jakýkoliv jiný státní útvar v lidských dějinách a jež na armádu vydává prakticky stejné prostředky jako celý zbytek světa dohromady, nedokáže ani po více než třech letech okupace nastolit bezpečnost v malé zemi se 24 miliony obyvatel.
Část problému možná tkví v tom, že zde USA mají co do činění se spletitými společenskými silami, které nejsou organizovány do centralizovaných hierarchií, jež mohou vymáhat pravidla, takže je nelze zastrašovat, nutit nebo s nimi jinak manipulovat prostřednictvím konvenční síly.
Izrael se dopustil podobné chyby, když se loni v létě domníval, že dokáže využít své enormní převahy v oblasti konvenční vojenské síly ke zničení Hizballáhu v libanonské válce.
Izrael i USA s nostalgií vzpomínají na svět národních států 20. století, což je pochopitelné, poněvadž je to svět, do něhož se nejlépe hodí onen typ konvenční síly, jímž obě země disponují.
Nostalgie však vedla oba státy k dezinterpretaci výzev, před nimiž dnes stojí – ať už v tom, že daly al-Káidu do spojitosti se Saddámovým Irákem, anebo Hizballáh s Íránem a Sýrií.
V případě Hizballáhu takové spojení skutečně existuje, avšak vzájemně provázaní aktéři mají vlastní sociální kořeny a nejsou pouhými pěšci, jimiž tahají regionální mocnosti.
Proto se nasazení konvenční síly setkalo se skličujícím výsledkem.
A konečně platí, že používání síly Bushovou administrativou postrádá nejen přesvědčivou strategii či doktrínu, ale i obyčejnou kompetentnost.
Pouze v Iráku administrativa špatně odhadla hrozbu zbraní hromadného ničení, nedokázala adekvátně naplánovat okupaci, a když se jí situace začala vymykat z rukou, projevila také neschopnost se rychle přizpůsobit.
Do dnešního dne promarnila v Iráku příležitost i ve velmi nekomplikovaných operativních otázkách, jako je financování snahy o podporu demokracie.
Neschopnost zavádět rozhodnutí do praxe má strategické důsledky.
Mnozí z těch, kdo volali po vojenském zásahu v Iráku a poté ho zpackali, dnes volají po válce s Íránem.
Proč by si měl zbytek světa myslet, že konflikt s větším a odhodlanějším nepřítelem by byl veden kompetentněji?
Základním problémem nicméně zůstává pokřivené rozdělení moci v mezinárodním systému.
Kterákoliv země, jež by se ocitla ve stejné pozici jako USA, i kdyby to byla demokracie, by cítila pokušení uplatňovat svou hegemonistickou moc se stále menšími zábranami.
Američtí otcové-zakladatelé zastávali obdobný názor, totiž že nekontrolovaná moc, byť by měla demokratickou legitimitu, může být nebezpečná, a vytvořili proto ústavní systém složený z vnitřně oddělených mocí, aby omezili moc výkonnou.
Podobný systém dnes v celosvětovém měřítku neexistuje, což může vysvětlovat, proč se Spojené státy dostaly do takových problémů.
Vyváženější mezinárodní rozdělení moci – třeba i v globálním systému, jenž nebude plně demokratický – by znamenalo menší pokušení zříci se jejího uvážlivého uplatňování.
Amerika si sama podráží nohy
MELBOURNE – Jestliže se chýlí ke konci všeobecná prosperita, která po druhé světové válce přetrvává už šest desítek let, zodpovědnost za to ponesou Spojené státy a Evropa.
Až na vzácné výjimky se politika napříč Západem stala zdiskreditovanou profesí.
Zítřek se vždy pokládá za důležitější než příští týden a příští týden má zase větší váhu než příští rok, takže se nikdo nestará o zajišťování dlouhodobé budoucnosti.
Teď za to Západ platí.
Výjimkou jsou snad instinkty prezidenta Baracka Obamy, jenže ten se ve Spojených státech pere se staromilskými silami a s demagogickým populismem v podobě hnutí Tea Party, který je ještě horší – a v roce 2012 by mohl vést k jeho porážce, čímž by Americe přivodil vážnou újmu.
Přátelé Ameriky po celém světě nedávno se zděšením sledovali tamní bitku nad zvýšením dluhového stropu federální vlády a neschopnost Kongresu USA dospět k čemukoli, co by připomínalo vyvážený a progresivní kompromis.
Výsledek naopak představuje výrazné vítězství přívrženců Tea Party, jejichž záměrem, jak se zdá, je zredukovat závazky a výdaje vlády na holé minimum (někteří mají výhrady i k existenci centrální banky) a zachovat nehorázné daňové úlevy pro bohaté, zavedené prezidentem Georgem W.
Bushem.
Současné fiskální problémy Ameriky vyrůstají z dlouhého období nekrytých výdajů.
Situaci ještě zhoršily Bushovy války v Afghánistánu a Iráku a způsob, jímž uskutečňoval „globální válku proti teroru“, což přispělo k naprosto neudržitelnému stavu.
Obama skutečně zdědil téměř bezvýchodný odkaz.
Během týdnů před uzavřením dohody o dluhovém stropu bylo čím dál zřetelnější, že dobré vládnutí je možná v USA neuskutečnitelné.
Nadcházející měsíce kampaní před volbou prezidenta USA vyplní malicherné půtky o to, kde by se mělo škrtat.
Příklad posledních týdnů nám nedává důvody k optimismu, že by se američtí zákonodárci povznesli nad partajní politiku a kladli si otázku, co je nejlepší pro Ameriku.
Za těchto okolností není divu, že finanční trhy se vrátily ke krajní volatilitě.
Výdajové škrty, jež si vynucuje výsledek debaty o dluhovém stropu, oslabí ekonomickou aktivitu, takže podryjí růst a ještě dále zkomplikují snahu snižovat dluh.
Zajištění dalšího fiskálního stimulu s cílem podpořit hospodářský růst by přinášelo svá vlastní rizika, vzhledem k dluhovému stropu a dalšímu, zlověstnějšímu faktoru: Amerika už je předlužená a objevují se signály, že přední držitele cenných papírů vlády USA už začíná unavovat skutečnost, že své peníze dostávají zpět v devalvované měně.
Vůbec nejdůležitější je, že výzva Číny k zavedení nové rezervní měny vychází z její frustrace neschopností předních vlád – ať v USA či Evropě – spravovat své ekonomické záležitosti s realismem a zdravým rozumem.
Čína si uvědomuje, že Amerika je ve veliké bryndě (vlastně si to uvědomuje jasněji než samotné USA) a že vzhledem k jedovaté politické atmosféře, která ve Washingtonu převládá, nebude snadné vrátit se k dobré správě věcí veřejných, ekonomické stabilitě a silnému růstu.
Americké vůdcovství ve světových záležitostech začalo s Bushovým unilateralismem chřadnout a dnešní ekonomické problémy tuto tendenci upevňují.
Aby Obama úpadek Ameriky zvrátil, potřebuje pro svou (celkem středoproudou) politiku podporu obou partají, avšak Kongres USA doposud neprojevil chuť zaujmout ke svým legislativním povinnostem zásadový přístup.
Pokud vlažné snahy Německa stabilizovat Evropu nakonec nějak uspějí, dále to naruší postavení Ameriky a centrální banky po celém světě opět začnou euro jako rezervní měnu pokládat za spolehlivou alternativu k dolaru.
Další možností, jak nadnesla Čína, by bylo vytvořit rezervní měnu novou.
Tyto skutečnosti představují takový mocenský posun, jaký jsme za svůj život doposud nezažili.
Ekonomická moc Číny nad USA je dnes značná a omezí nejen vliv Ameriky na finanční trhy, ale i její schopnost nasazovat vojenskou sílu.
Pokud to Ameriku donutí k návratu k tomu, co znalec mezinárodních vztahů Joseph Nye nazývá „měkkou mocí a multilaterální diplomacií“, mohlo by to posloužit dobré věci.
Jenže Republikánské straně USA – a zejména její frakci sdružené v Tea Party – jsou takové přístupy odporné a mohou zneklidnit řadu Asijců, jež znervózňuje sílící vojenská moc Číny.
Protiargument – že odmítnutí Číny nadále kupovat cenné papíry americké vlády či výprodej těchto papírů by Čínu poškodil stejně jako Ameriku – neplatí.
Rok co rok čínské trhy celosvětově expandují a tamní domácí trh představuje čím dál větší podíl HDP země.
Čína tudíž silný dolar v dlouhodobém výhledu nepotřebuje.
Američané si musí na svém ekonomickém prahu zamést dřív, než Čína ztratí motivaci podporovat dolar.
Při několika příležitostech v období od druhé světové války se USA velmi bolestivě ponaučily, že efektivní využívání vojenské moci má své meze.
Amerika nedokázala dosáhnout svých cílů ve Vietnamu.
Výsledek v Iráku nelze určit, dokud se nestáhne poslední americký voják.
V Afghánistánu, kde už jsou termíny stažení stanovené, lze jen stěží věřit, že je možné ustavit soudržný jednotný stát.
Jak se účinnost vojenské moci snižuje, narůstá význam ekonomické moci.
Připustit si tyto zásadní skutečnosti – a dosáhnout spolupráce politických stran při jejich řešení – je důležité nejen pro budoucnost Ameriky, ale celého Západu.
Nemoc amerického zdravotnictví
Jako jediná výjimka mezi průmyslovými zeměmi nemají USA státní systém zdravotního pojištění.
Čtyřicet milionů Američanů žije bez jakéhokoli zdravotního pojištění.
Ještě víc jich čelí ztrátě zaměstnaneckého pojištění při propuštění.
Přitom Spojené státy vynaloží na lékařskou péči celkem 4600 amerických dolarů na hlavu, to znamená dvakrát více, než je průměr v průmyslových zemích.
Výdaje za zdravotní péči v poměru k HDP země dosahují 14%, tedy světového maxima.
Celkově jde o 1,3 biliónu dolarů a tato částka se stále zvyšuje.
I přes toto ohromné utrácení Amerika podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zaostává za Japonskem a některými evropskými zeměmi v běžných kritériích: kojenecké úmrtnosti, odhadu délky života při narození a počtu úmrtí, jimž bylo možno vhodným lékařským zákrokem zabránit.
Je neuvěřitelné, že ve zdravotnictví Amerika utrácí víc, aby získala míň.
Jde o stav, který zdánlivě nemůže pokračovat.
A přece pokračuje.
Vždyť toto zvrhlé hospodaření ve zdravotnictví amerického stylu funguje už po desetiletí.
A vše nasvědčuje tomu, že bude fungovat více méně beze změny až do mlhavé budoucnosti.
Důvodem je to, že na tento systém doplácí zpravidla ti, kdo jsou chudí, politicky nezajímaví a bez hlasu, zatímco jejich šťastnější spoluobčané jsou pojištěni na zdravotní výdaje a požívají výhod technologické dokonalosti, jíž americké zdravotnictví proslulo.
Pro všechny od prezidenta, přes členy Kongresu a federální úředníky až k mnoha milionům stabilně a bezpečně zaměstnaných manažerů a zaměstnanců znamená řádné zdravotní pojištění jistý prospěch.
Federální zdravotní program Medicare zajišťuje bezpečné pojištění také pro 40 milionů starších osob a postižených občanů.
Podle jejich vlastních zkušeností systém funguje dobře.
Všechny ty ohromné účty za nákladnou diagnostiku a pobyty v nemocnici se zaplatí z velké části anebo úplně z pojištění.
Pro toho, kdo je dobře pojištěn, peníze nejsou překážkou při hledání dobré péče.
Chudým se hradí některé výdaje ze slabě financovaného programu Medicaid, který společně dotuje Washington a jednotlivé státy.
Ti ne úplně chudí žijí v zemi nikoho - nárok na podporu nemají, ale ze svého ohromné účty nezaplatí.
Mnozí ze 40 milionů Američanů bez pojištění pracují.
Vykonávají ovšem málo placené práce u společností, které zdravotní pojištění jako výhodu pro své zaměstnance neposkytují.
Některým chudším lidem se podaří prostředky na zdravotní péči sehnat, ale potíže, s nimiž se potýkají, se stále zvětšují, a to kvůli inflaci ve zdravotnictví, která je v současnosti při porovnání se všeobecnou inflací více než dvakrát rychlejší.
Náklady rostou kvůli zavádění nových technologií do zdravotnictví, agresivnímu marketingu léčiv přímo spotřebiteli a velkým nadějím v lékařské zázraky, jež veřejnost chová.
Mnohé nákladné léčebné metody jsou účinné.
Ale i mnohé sporné nebo dokonce zcela zbytečné a nákladné postupy se snadno stávají standardem v lékařské péči a slouží jako zdroj příjmu pro vemlouvavé lékaře ošetřující dobře pojištěné pacienty.
Chirurgické ošetření artritidy kolene přináší lékařům asi tři miliardy dolarů ročně, ale podle studie vedené Ministerstvem pro záležitosti veteránů je takový zákrok terapeuticky neúčinný.
Takovéto studie běžně používaných léčebných metod nejsou časté, protože lékaři, kteří vydělávají na praktikách podrobených analýze, příliš nevítají nezávislé posudky, jež by mohly zničit jejich obchod.
Federální Agentura pro výzkum a kvalitu zdravotnické péče, která je zodpovědná za stanovování účinnosti lékařských zákroků, žije nejistým životem pod dohledem lékařských specialistů a s jejich politickým přispěním.
Pokusy vnést do americké medicíny hospodářskou racionalitu a spravedlnost se objevily krátce po druhé světové válce, kdy návrh prezidenta Harryho Trumana na založení systému státního zdravotního pojištění vyvolal pokřik o ,,znárodněném zdravotnictví" a v Kongresu se dočkal rychlé porážky.
Richard Nixon zavedl cenovou regulaci, aby omezil nárůst nákladů na lékařskou péči, ale ceny vylétly poté, co byla regulace odvolána.
Nejodhodlanější úsilí přetvořit zavedený systém přišlo s návrhem Clintonovy administrativy, který chtěl prosadit komplexní systém státního zdravotního pojištění, společně financovaný zaměstnavateli a federální vládou.
Zdravotnický sektor se obával ztráty peněz a autonomie a zformoval pevnou opozici.
Návrh byl neobratně představen veřejnosti, a proto Clintonův plán neprošel v Kongresu.
Do následného vakua vstoupila organizovaná péče, která byla vypracována tak, aby omezovala výdaje za zdravotní péči tím, že bude řídit přístup k lékařskému ošetření.
Sice se dostaly pod kontrolu výdaje, ale už ne protesty postižených občanů, kteří měli pocit, že je jim upírána potřebná péče, ani noční frašky, jež připomínaly scénáře ve stylu ,,porodnice na parkovišti" či podobné lékařské anekdoty.
Základní strategií reformy zdravotní péče se tedy stal ,,gradualismus," snaha prosadit tu a tam malou změnu, což dalo vzniknout například programům péče pro chudé děti a současnému návrhu na pomoc chudým při placení za léky.
Podle posledních odhadů bude tento rok pokračovat trend z minulých let a pojistné za zdravotní pojištění se zvýší o 10 až 15%.
Zaměstnavatelé odpověděli tím, že požadují, aby si zaměstnanci část pojistného platili sami, což se ve výsledku rovná snížení platu.
To ovšem nikterak nezpomalilo růst nákladů na zdravotní péči.
Bude konečně Amerika následovat ostatní průmyslové země a zajistí zdravotní pojištění pro všechny své obyvatele?
Možná, ale jistě ne brzy.
Slovy renomovaného ekonoma zdravotnictví Victora Fuchse ze Stanfordské university: ,,Státní zdravotní pojištění se zřejmě do Spojených států dostane po závažnější změně politického klimatu, takové změně, jaká často doprovází války, krize či občanské nepokoje velkých rozměrů."
Spánek hlídacího psa Ameriky
Tento měsíc se chci odchýlit od svého obvyklého ekonomického tématu a zaměřit se na způsob, jakým dnes tisk – zejména tisk americký – informuje o řízení státu.
Nejde snad až o takový odklon, neboť chování tisku ovlivňuje nejen politiku, ale i ekonomiku.
Vezměme v úvahu březnový editorial šéfa úvodníků listu Washington Post Freda Hiatta, v němž se mírně a neúplně omlouvá za to, jak deník informoval o Bushově administrativě a jak ji hodnotil. „Vznesli jsme takové otázky,“ jako zda Bushova administrativa řádně promyslela své navrhované dobrodružství v Iráku, napsal Hiatt, „avšak s nedostatečnou silou.“ Jinými slovy, Hiatt u sebe a své organizace vidí chybu v tom, že říkali, co bylo třeba, ale neříkali to dost nahlas.
Dále se podívejme na komentář bývalého editora New York Times Maxe Frankela o tom, jak je washingtonské prostředí mediálních úniků zdravé, neboť „většina zpravodajů…úniky jen líně nepapouškuje.“ Naopak „využívají je jako klíny k vydobytí dalších tajných informací“ a tedy k dohledu nad vládou.
Systém je sice snad „ledabylý a plodí zmatky,“ ale „tolerance nemístných úniků z vlády [informujících zavádějícím způsobem] je cena, již společnost musí platit za to, že získá zásadní úniky o vládě.“
Takže tam, kde Hiatt vidí tým reportérů, již byli při kontrole Bushovy administrativy až příliš zbabělí, vidí Frankel novinářskou obec, kde ledabylý a zmatečný proces nicméně odvádí uspokojivou práci.
Já vidím úplně jiný obrázek.
V létě roku 2000 jsem se začal ptát republikánů, které znám – povětšinou jde o osoby, jež mohly být přirozenými kandidáty na politické posty na nižší než kabinetní úrovni v republikánské administrativě –, jak silně je znepokojuje, že republikánský prezidentský kandidát George W.
Bush jednoduše na funkci nestačí.
Nijak nás netrápí, odpovídali mi, že Bush je na člověka, který usiluje o nejmocnější úřad na světě, nedostatečně informovaný a podivně lhostejný.
Jedním z problémů prezidenta Clintona je, pravili, že jej formální součásti jeho práce nudí – a tak se dostal do pěkné šlamastyky.
Podívej se, jak si Bush počínal jako předseda baseballového klubu Texas Rangers, nabádali mě.
Bush nechal manažery, aby mužstvo řídili, a odborníky na finance, aby se starali o byznys.
On sám věnoval čas tomu, aby zajistil, že si politická koalice podporující Texas Rangers uchová stabilitu ve stylu, na jaký si chtěli zvyknout.
Bush zná své silné a slabé stránky, říkali mi.
Zaměří se na to, aby byl americkou královnou Alžbětou II., a nechá lidi, jako je Colin Powell a Paul O’Neill, aby se stali americkým Tonym Blairem a Gordonem Brownem.
Už v létě 2001 začalo být jasné, že se něco pokazilo.
Tehdy už Bush odmítl rady O’Neilla a Christiny Toddové Whitmanové ohledně politiky životního prostředí, stejně jako rady Alana Greenspana a O’Neilla ohledně fiskální politiky, rady Powella a Condoleezzy Riceové ohledně důležitosti dalšího tlaku na jednání mezi Izraelem a Palestinou a – jak jsme se dozvěděli později – rady George Teneta a Richarda Clarkea ohledně významu protiteroristických opatření.
Z rozhovorů s lidmi přijatými na nižší posty v administrativě, jejich přáteli a přáteli jejich přátel vzešel podivný obrázek Bushe.
Nebyl jen špatně informovaný, ale také líný: trval na tom, že zůstane špatně informovaný.
Nebyl jen lhostejný, ale také arogantní: trval na tom, že bude neinformovaně rozhodovat, a tak dělal rozhodnutí, která byla v zásadě nahodilá.
A byl tvrdohlavý: jakmile se pro něco rozhodl – i když, anebo spíš obzvlášť když šlo o něco křiklavě nesprávného nebo hloupého –, odmítal si to znovu promyslet.
Už v létě roku 2001 tak byl ustaven vzorec, který britského pozorovatele Daniela Daviese vedl k otázce, zda existuje nějaká politika Bushovy administrativy alespoň středního významu, která by nebyla naprosto zfušovaná.
Kdybyste ale spoléhali na Washington Post nebo na New York Times, viděli byste to jen stěží.
Dnes je všeobecně přijímaným faktem, že tím nejvlídnějším, co o Bushově administrativě můžete říct, je, že je naprosto neschopná, což je postoj, který si teď osvojila tvrdá linie Bushových příznivců, jako je časopis National Review a komentátor Robert Novak.
Proč americká novinářská obec nereferovala o Bushově administrativě řádně během jejích prvních pěti let v úřadu?
To vážně nevím.
Vím ale, že svět si nemůže dovolit znovu se jako na zdroj informací spoléhat na americký tisk: podvedeš-li mě jednou, tvoje hanba; podvedeš-li mě dvakrát, moje hanba.
Obracím se tedy na ty z vás, kdo pracujete pro noviny, rozhlasové a televizní stanice mimo Spojené státy: jste to vy, u koho my – včetně těch, kdo jsme v Americe – musíme hledat, abychom zjistili, co dělá naše vlastní vláda.
Americký socialismus pro bohaté
Za všeobecné debaty o „zelených výhoncích“ ekonomického oživení americké banky potlačují snahy o jejich regulaci.
Politici sice hovoří o svém odhodlání regulaci reformovat, aby se zabránilo opakování krize, ale jde o oblast, kde se ďábel skutečně ukrývá v podrobnostech – a banky nasadí veškeré své zbylé síly, aby si zajistily dostatek prostoru pro zachování kurzu, který udržovaly v minulosti.
Starý systém bankám (ne-li jejich akcionářům) vyhovoval, takže proč by měly vítat změnu?
Ostatně úsilí na jejich záchranu se úvahami o formě finanční soustavy, již bychom po krizi chtěli mít, zaobíralo tak málo, že skončíme s bankovní soustavou, která bude mít menší konkurenční schopnost a v níž banky, které byly příliš velké, než aby se nechaly padnout, budou ještě větší.
Už dlouho se ví, že ty z amerických bank, které jsou příliš velké, než aby zkrachovaly, jsou také příliš velké na to, aby se daly řídit.
To je jeden z důvodů, proč výsledky několika z nich jsou tak žalostné.
Když zkrachují, vláda nachystá finanční restrukturalizaci a zajistí pojištění vkladů, čímž získá zájem na jejich budoucnosti.
Úředníci vědí, že budou-li čekat příliš dlouho, banky nad hrobem či oživlé mrtvoly bank – domy s nízkou nebo nulovou čistou hodnotou, k nimž se ovšem přistupuje, jako by šlo o vitální ústavy – budou pravděpodobně „sázet na vzkříšení“.
Pustí-li se do vysokých sázek, buď vyhrají a výnosy si odnesou, anebo propadnou a účet převezme vláda.
To není pouhá teorie, ale ponaučení, které jsme si za vysokou cenu odnesli z krize stavebních spořitelem v 80. letech.
Když bankomat ohlásí „nedostatek prostředků“, vláda nechce, aby to znamenalo, že na mizině není váš účet, ale banka, a tak zasáhne dřív, než se pokladna vyprázdní.
Finanční restrukturalizace obvykle smete akcionáře a novými akcionáři se stanou držitelé dluhopisů.
Někdy vláda musí přidat dodatečné finanční prostředky anebo musí být ochotný zkrachovalou banku převzít nový investor.
Obamova vláda ale zavedla novou koncepci: ústav příliš velký na finanční restrukturalizaci.
Vláda tvrdí, že by nastalo peklo na Zemi, kdybychom s těmito velkými bankami chtěli hrát hru podle běžných pravidel.
Trhy by prý zpanikařily.
Takže se nemůžeme dotknout nejen majitelů dluhopisů, ale dokonce ani akcionářů – třebaže valná část zbývající hodnoty těchto akcií nereflektuje nic víc než sázku na vládní pomoc.
Myslím, že jde o mylný úsudek.
Domnívám se, že Obamova vláda podlehla politickému tlaku a zastrašování ze strany velkých bank.
Vláda si v důsledku toho plete finanční záchranu bankéřů a jejich akcionářů s finanční záchranou bank.
Restrukturalizace dává bankám šanci na nový začátek: noví potenciální investoři (ať už držitelé kmenových akcií nebo dlužních instrumentů) budou mít větší důvěru, ostatní banky budou ochotnější jim půjčovat a ony budou ochotnější půjčovat ostatním.
Držitelé dluhopisů na spořádané restrukturalizaci vydělají, a pokud je hodnota aktiv skutečně vyšší, než je přesvědčen trh (a vnější analytici), právě oni nakonec sklidí výtěžky.
Jisté je však to, že současné i budoucí náklady Obamovy strategie jsou velice vysoké – a doposud nedosáhla svého omezeného cíle oživit úvěry.
Daňový poplatník musel vysolit miliardy a další miliardy vydal za garance – účty, jejichž splatnost pravděpodobně v budoucnu ještě přijde.
Přepisovat pravidla tržního hospodářství – způsobem, který prospívá těm, kdo celé globální ekonomice způsobili tolik strastí – je horší než jen finančně nákladné.
Většina Američanů to pokládá za hrubě nespravedlivé, zejména když viděli, jak banky přelily miliardy, které jim měly dát možnost oživit úvěrování, do výplat přemrštěných odměn a dividend.
Roztrhat společenskou smlouvu je něco, co by se nemělo dělat lehkovážně.
Tato nová forma falešného kapitalismu, kde se ztráty socializují a zisky privatizují, je ale odsouzena k nezdaru.
Pobídky jsou pokřivené.
Neexistuje tržní kázeň.
Banky, které se pokládají za příliš velké, než aby se restrukturalizovaly, vědí, že mohou beztrestně hazardovat – a za situace, kdy Federální rezervní systém nabízí prostředky za téměř nulové úrokové sazby, je k tomu po ruce financí víc než dost.
Někteří lidé tento nový ekonomický režim nazvali „socialismem s americkými rysy“.
Jenže socialismus se stará o obyčejné jedince.
Naproti tomu Spojené státy poskytují jen málo pomoci milionům Američanů, kteří přicházejí o bydlení.
Pracující, kteří ztratí zaměstnání, dostanou jen 39 týdnů omezených dávek v nezaměstnanosti a pak jsou ponecháni svému osudu.
A většina z těch, kdo ztratí práci, přijde také o zdravotní pojištění.
Amerika bezprecedentně rozšířila svou sociální síť pro firmy, od komerčních bank přes investiční banky a pojišťovny až po automobilky a konec je v nedohlednu.
To ve skutečnosti není socialismus, ale rozšíření dlouhotrvajícího sociálního blaha pro firmy.
Bohatí a mocní se obracejí na vládu o pomoc, kdykoli to jen lze, zatímco nuzní lidé mají jen nepatrnou sociální ochranu.
Banky příliš velké, než aby padly, je zapotřebí rozbít; neexistují žádné důkazy, že tyto kolosy zajišťují sociální přínosy, které by byly úměrné k nákladům, jež na ostatní uvalují.
A pokud je nerozbijeme, pak musíme výrazně omezit jejich konání.
Nesmějí mít možnost dělat to, co dělaly v minulosti – hazardovat na účet ostatních.
To poukazuje na další problém amerických bank, které jsou příliš velké na krach i restrukturalizaci: jsou přespříliš politicky vlivné.
Jejich lobbistické snahy se osvědčily, když si nejprve vymohly deregulaci a pak přiměly daňové poplatníky, aby uhradili sanaci ztrát.
Dělají si naději, že by lobbování mohlo zabrat znovu a zajistit jim volnost, aby si mohly dělat, co chtějí, bez ohledu na rizika pro daňové poplatníky a ekonomiku.
Nemůžeme si dovolit, aby to tak dopadlo.
Americký sputnikovský moment v Pekingu
NEW YORK – Jednou se na 8. srpen 2008 možná bude vzpomínat jako na první den postamerické éry.
Anebo se snad bude připomínat jako další „sputnikovský moment“, kdy si lidé v Americe uvědomili, tak jako při sovětském průniku do kosmu v roce 1957, že jejich vlast ztratila půdu pod nohama a že je načase, aby se Spojené státy daly dohromady.
O síle a symbolice zahajovacích slavností pekingských olympijských her 8. srpna nebylo pochyb.
Multimediálnímu spektáklu se zdařilo mnohem víc než jen nastínit pět tisíc let dějin Číny; byl vyjádřením toho, že Čína je vyspělou civilizací, která žádá své oprávněné a zasloužené místo v globální hierarchii.
Pochybovat se nedalo ani nad symbolikou záběrů prezidenta Bushe, když zvesela mával ze svého místa na tribunách, zatímco čínský prezident Chu Ťin-tchao seděl za čímsi, co připomínalo spíš trůn.
Jen těžko si lze představit, že by čínská vláda, posedlá každou drobností diplomatického protokolu, takto křiklavý obrázek propadu Ameriky vůči Říši středu, jíž dluží 1,4 bilionu dolarů, nezinscenovala.
A jen těžko si lze představit, že by takovéto vzájemné postavení přijal Franklin Roosevelt či Ronald Reagan.
Ve chvíli, kdy Bush mával z ochozů, podnikalo Rusko invazi do Gruzie, nejbližšího spojence Ameriky na Kavkaze.
Ruské poselství ostatním zemím v někdejším sovětském světě, které tíhnou k Západu, bylo jasné: Amerika vás ochránit nedokáže.
Hrozivé je, že Rusové zřejmě měli pravdu.
Jednak je pro Ameriku těžké nasazovat síly ve světě kvůli zabřednutí v Iráku, jednak se zkombinovalo americké narůstající zadlužení, konflikty s přáteli i nepřáteli, neexistence zřetelné strategie pro měnící se časy a zdánlivá neschopnost politického systému USA začít jednat tak, aby se tyto potíže vyřešily, a výsledkem je proměna Ameriky v upachtěného obra.
Svět je dnes od Íránu přes Dárfúr a Zimbabwe až po Gruzii svědkem důsledků rašícího postamerického světa a nejde vůbec o hezkou podívanou.
Přestože si všichni ceníme vzestupu nových mocností, jako je Čína a Indie, teprve se uvidí, zda se tyto země stanou natolik vlídnými velmocemi, jakou byla v posledním půlstoletí, navzdory všem svým chybám, Amerika.
Do Afriky se vrací neokolonialismus, globální projekt lidských práv je na ústupu a světový systém obchodu silně ztrácí na své otevřenosti.
Brutální diktátoři unikají bez trestu, protože jejich zájmy chrání velmoci sázející na jejich přírodní zdroje.
Zvrátit tento trend není jen v zájmu Ameriky, ale v zájmu světa.
Má-li k tomu dojít, Američané musí rozpoznat a vyřešit velké výzvy, jimž Spojené státy čelí, přičemž je třeba začít odspoda nahoru.
Důležitými kroky v tomto směru by bylo napravit americkou strukturu financování předvolebních kampaní, oživit nesmírně nerovnou a často skomírající americkou soustavu školství, vybudovat systém přistěhovalectví, který prostřednictvím rychlé cesty k americkému občanství aktivně přitáhne nejtalentovanější lidi z celého světa a vytvořit národní energetickou politiku, která přivede USA mnohem rychleji k energetické nezávislosti.
Úsilí o znovuvytvoření tradičního zahraničněpolitického konsenzu obou amerických partají by rovněž USA proměnilo v mnohem předvídatelnějšího partnera přátel a spojenců po celém světě.
Amerika musí být váženým partnerem, aby dokázala povzbudit mocnosti na vzestupu, jako je Indie a Čína, k přebírání konstruktivnější role v mezinárodních záležitostech.
Svět ještě na postamerickou éru není připraven; zem�� jako Čína a Indie musí hrát mnohem větší úlohu při posilování stávajících institucí světového míru, a kde to bude zapotřebí, při budování nových, které dokážou po celém světě prosazovat pozitivní agendu bezpečnosti, důstojnosti, práv a prosperity.
Světové společenství tak daleko ještě není, a než tam dospěje, svět bude potřebovat nový typ amerického lídra – lídra schopného podnítit Američany k nápravě vlastních problémů a ke spolupráci s partnery po celém světě na prosazování společného programu, který bude tak smělý a progresivní jako řád, jenž se před 60 lety zrodil z popela druhé světové války.
Na pekingskou olympiádu by se mohlo vzpomínat jako na nový „sputnikovský moment“ pro USA, který zemi pobídl, aby se měnícímu se světu postavila čelem.
Toho však Amerika může dosáhnout jedině uznáním velkých výzev, jež před ní stojí, a podniknutím smělých kroků k jejich překonání, a to jak na domácí scéně, tak se spojenci v zahraničí.
Sebevražedné státnictví Ameriky
Od vítězství Ameriky ve studené válce se její globální hegemonie opírá o tři pilíře: ekonomickou moc, vojenskou sílu a obrovskou schopnost vyvážet svou populární kulturu.
Nedávný nástup dalších mocností – Evropské unie, Číny, Indie a Ruska usilujícího o oživení svého ztraceného postavení – americkou schopnost jednostranně formovat dění podemlel.
Přesto Amerika zůstává zdaleka nejmocnější zemí světa; úpadek její moci se více než k nástupu konkurentů váže k tomu, jak nekompetentně moc používá.
Neutěšené postavení Ameriky jde na vrub „sebevražednému státnictví“ amerických lídrů, abychom použili jadrného označení Arnolda Toynbeeho pro to, co považoval za zásadní příčinu rozpadu impérií.
Podívejme se na Střední východ.
Nic neodhaluje oslabení Spojených států v regionu lépe než kontrast mezi střízlivým americkým použitím moci v první válce v Zálivu roku 1991 a arogancí a podvodností dnešní irácké války.
Roku 1991 Amerika vybudovala nejpůsobivější mezinárodní koalici od druhé světové války a vedla ji do zcela legitimní války, jejímž cílem bylo obnovení regionální rovnováhy po invazi Saddáma Husajna do Kuvajtu.
Roku 2003 Amerika poté, co se oháněla nepravdivými tvrzeními, vstoupila do války bez svých transatlantických spojenců.
Tímto konáním USA začaly naplňovat absurdní velestrategii, jejímž cílem nebylo nic menšího než zároveň odstranit irácký tyranský režim, přestavět celý Střední východ, zničit al-Káidu a napomoci tomu, aby se napříč arabským světem uchytila demokracie.
Výsledkem je naprostý nezdar: vojenská porážka a hluboký propad amerického mravního postavení.
Místo aby radikální islám podkopaly, USA jej legitimovaly, a to v Iráku i mimo něj.
Budoucnost regionu teď nebude formovat demokracie, nýbrž násilný střet mezi šíity a sunnity, jenž irácká válka vyvolala.
Právě tato muslimská občanská válka umožňuje al-Káidě rekrutovat širší okruh nováčků.
Vzhledem k tomu, že Irák se pravděpodobně stane první arabskou zemí ovládanou šíity, a zapojí se tak do rozpínajícího se šíitského íránského impéria, američtí sunnitští spojenci v regionu teď považují USA za nespolehlivé.
Ba USA se prakticky přičítá spoluvina za vyvolání kolosálního zvratu v islámském osudu, totiž šíitského obrození.
Srdci arabských spojenců Ameriky není právě blízké ani evangelium demokracie, neboť výzvy k demokratizaci pouze povzbudily islamisty ke zpochybňování stávajících mocenských elit.
Násilný islámský fundamentalismus má nepochybně hlubší kořeny v blednoucím příslibu arabského nacionalismu.
Pomýlené demokratické poselství Ameriky ovšem vedlo k tomu, že se jí odcizili jak konzervativní regionální spojenci, poněvadž USA daly novou chuť do života politickému islámu, který může využívat volební urny jako cestu k moci, tak islamisté, jejichž volební zisky USA pak odmítají.
Nejhrubější strategická chyba Ameriky na Středním východě se zřejmě týká vzestupu íránské moci.
Zničením Iráku coby vyvažující regionální síly uštědřily USA značnou ránu svým tradičním spojencům v Perském zálivu, jimž Irák sloužil jako bariéra proti íránským ambicím.
Amerika na stříbrném podnose nabídla Íránu strategická aktiva, která si Chomejního revoluce nedokázala vydobýt ani za osm let války proti Saddámovi, ani neúspěšnými pokusy exportovat islámskou revoluci napříč regionem.
Obdobně platí, že íránský jaderný program nabral na obrátkách díky tamnímu pocitu beztrestnosti po kolosálním nezdaru americké koncepce „preventivní války“ v Iráku.
Katastrofální vojenská zkušenost USA v Iráku způsobila jejich strategické zmenšení.
Irák se nyní stal Boží hrací plochou a Amerika může doufat, že tu zajistí špetku stability, jedině s pomocí dalších regionálních mocností.
USA nicméně na Středním východě zůstanou nejvlivnějším externím hráčem, neboť jejich selhání je nezdarem vůdčích schopností, nikoli skutečné moci.
Pokořena vojenskou porážkou, Amerika může oživit svůj regionální význam, jedině pokud se vystříhá hříchu arogance a naučí se být vůdcem, aniž by se snažila dominovat.
To vyžaduje zaangažování revolučních sil, jako je Írán a Sýrie, neostrakizování, nýbrž respektování těch islamistických hnutí, která se zřekla džihádismu ve prospěch politické účasti, a vedení mezinárodní aliance usilující o arabsko-izraelský mír na základě iniciativy Arabské ligy.
Vskutku, paradox zhoubných amerických politik v Iráku tkví v tom, že vytvořily příznivé podmínky pro arabsko-izraelský mír, neboť vzestup Íránu a hrozba ničivé fundamentalistické vlny přitáhly arabské myšlení k naléhavosti urovnání s Izraelem.
Palestinská otázka není zdrojem všech neduhů Středního východu, ale její rozřešení by dramaticky zlepšilo postavení Ameriky mezi Araby.
Ještě důležitější je, že by Íránu vzalo schopnost spojovat všeobecné islámské a arabské otázky se svými vlastními hegemonickými ambicemi.
Tři americké schodky
BERKELEY – Letošní rok začal sérií zpráv, které předložily vábivé důkazy o tom, že ekonomické oživení ve Spojených státech sílí.
Zvýšilo se tempo tvorby pracovních míst, zlepšily se indikátory u výroby i služeb a spotřební výdaje jsou silnější, než se očekávalo.
Na oslavy je ale ještě příliš brzy.
Růst výstupu zůstává v USA bezkrevný a ekonomiku stále trápí tři významné schodky: deficit pracovních míst, deficit investic a dlouhodobý fiskální deficit.
Během volebního roku se ani jeden z nich pravděpodobně nepodaří vyřešit.
Přestože výstup je dnes vyšší, než byl v posledním čtvrtletí roku 2007, zůstává výrazně pod úrovní toho, co by mohlo být vyprodukováno, kdyby se pracovní síly a kapacity plně využívaly.
Výsledná mezera – mezi skutečným a potenciálním výstupem – se odhaduje na víc než 7 % HDP (přes bilion dolarů).
Tato mezera výstupu odráží deficit více než 12 milionů pracovních míst – počet míst potřebných k návratu na nejvyšší hladinu zaměstnanosti ekonomiky z roku 2007 a k absorpci 125 tisíc osob, které každý měsíc vstupují do pracovních sil.
I když ekonomika v roce 2012 poroste o 2,5 %, jak očekává většina prognóz, deficit pracovních příležitostí zůstane – a neuzavře se až do roku 2024.
Americký deficit pracovních míst je primárně důsledkem nedostatečné agregátní poptávky.
Spotřebu, která tvoří kolem 70 % úhrnu výdajů, omezuje vysoká nezaměstnanost, slabé nárůsty mezd a strmý pokles hodnoty domů a majetku spotřebitelů.
Mírný nárůst spotřeby v posledních měsících roku 2011 byl financován z poklesu míry úspor domácností a značného zvýšení spotřebitelských úvěrů.
Ani jeden z těchto trendů není zdravý ani udržitelný.
Vzhledem k 8,5% míře nezaměstnanosti, pouhé 64% míře účasti v pracovní síle a stagnaci reálných mezd se příjmy pracujících snížily na historické minimum 44 % národního důchodu.
Pracovní výdělky jsou přitom nejvýznamnější složkou příjmů domácností, hlavního hybatele spotřebních výdajů.
Američtí pracující a domácnosti měli potíže už před Velkou recesí.
Tempo růstu pracovních příležitostí v letech 2000 až 2007 zpomalilo na pouhou polovinu úrovně za tři předchozí desetiletí.
Růst produktivity byl silný, ale výrazně překračoval růst mezd a reálná hodinová odměna pracujících klesala v průměru i u osob s univerzitním vzděláním.
Ostatně období let 2002-2007 bylo jediným zaznamenaným oživením, během něhož poklesl reálný příjem mediánní rodiny.
Pracovní příležitosti se navíc dále polarizovaly, neboť zaměstnanost narůstala jak u odborných, technických a manažerských profesí, kde jsou vysoké mzdy, tak u povolání v oblasti stravovacích služeb, péče o tělo a bezpečnostních služeb, kde jsou mzdy nízké.
Naproti tomu zaměstnanost u středně kvalifikovaných, úřednických i dělnických profesí se propadla, zejména v průmyslové výrobě.
Finančně napjaté americké domácnosti osekaly výše svých úspor, půjčovaly si proti čisté hodnotě svých domovů a zvýšily své zadlužení, aby si zachovaly spotřebu, čímž přispěly k bublinám nemovitostí a úvěrů, které v roce 2008 praskly, což si od té doby vynucuje bolestivé snižování zadluženosti.
Negativní strukturální změny na trhu práce USA uváděly do pohybu tři síly:
· Na dovednosti náročná technologická proměna, která zautomatizovala rutinní práci a zároveň zesílila poptávku po vysoce kvalifikovaných pracovnících, u nichž je minimem vysokoškolský titul.
· Globální konkurence a integrace trhů práce skrze obchod a outsourcing, což zlikvidovalo pracovní místa a srazilo mzdy.
· Upadající konkurenční schopnost Ameriky coby atraktivní lokality k umístění výroby a zaměstnanosti.
Podobné potíže vyvolala technologická změna a globalizace i na trzích práce v jiných vyspělých zemích.
Za erozi americké konkurenční schopnosti jsou ale zodpovědná politická rozhodnutí USA.
Konkrétně USA nedostatečně investují do tří hlavních oblastí, které zemím pomáhají vytvářet a udržovat pracovní místa s vysokými mzdami: do dovedností a odborné přípravy, infrastruktury a výzkumu a vývoje.
Výdaje v těchto třech oblastech činí méně než 10 % výdajů vlády USA a tento podíl postupně klesá.
Federální vláda si v současnosti může půjčovat za rekordně nízké úrokové sazby a ve školství, infrastruktuře a výzkumu je mnoho projektů, které by přinesly vyšší výnosy, vytvořily by už dnes pracovní místa a posílily americkou konkurenční schopnost, neboť by přitahovaly dobře placené pracovní příležitosti.
Prezident Barack Obama předložil řadu návrhů na investice do základů národní konkurenční schopnosti, ale republikáni v kongresu je zavrhli s tvrzením, že USA čelí hrozící fiskální krizi.
Ve skutečnosti federální deficit jako podíl HDP v příštích několika letech výrazně klesne, a to i bez dalších opatření ke snižování schodku, avšak poté do roku 2030 vystoupá na neudržitelné hladiny.
Spojené státy skutečně čelí dlouhodobému fiskálnímu deficitu, velkou měrou v důsledku stoupajících nákladů na zdravotní péči a stárnutí populace.
Avšak současný fiskální deficit je především odrazem slabých příjmů z daní, v důsledku pomalého růstu, vysoké nezaměstnanosti a odeznívání přechodných stimulačních opatření v době, kdy agregátní poptávka zůstává slabá a další fiskální stimulace je oprávněná.
Aby se letos ekonomika udržela na cestě k 2,5% růstu, je zapotřebí alespoň do konce roku prodloužit snížení daně ze mzdy a dávky v nezaměstnanosti navržené Obamou.
Tato opatření by pojistila křehké zotavení a nijak by nerozšířila dlouhodobou fiskální mezeru.
Jak by se tedy měl řešit deficit pracovních míst, deficit investic a dlouhodobý fiskální deficit USA?
Tvůrci politik by měli fiskální opatření k současnému zlepšení deficitů pracovních míst a investic spojit s víceletým plánem k postupnému snižování dlouhodobého fiskálního schodku.
Tento dlouhodobý plán by měl zvyšovat výdaje do školství, infrastruktury a výzkumu a zároveň potlačovat budoucí růst zdravotnických výdajů prostřednictvím mechanismů omezování nákladů obsažených v legislativě Obamovy reformy zdravotnictví.
Schválením dlouhodobého plánu snižování schodku, ale odložením data jeho spuštění do doby, kdy se ekonomika přiblíží plné zaměstnanosti, by se předešlo tomu, že by předčasná fiskální kontrakce uvrhla hospodářství zpět do recese.
Uzákonění takového balíčku by zmírněním obav investorů z budoucích schodků mohlo zpevnit růst výstupu a zaměstnanosti a posílit důvěru spotřebitelů a podniků.
Nepříjemná rozhodnutí, jak zacelit dlouhodobou fiskální mezeru, by se měla učinit dnes a realizovat ihned, jakmile se ekonomika zotaví.
V příštích několika letech by ale prioritami fiskální politiky měla být pracovní místa, investice a růst.
Americký neřiditelný rozpočet
NEW YORK – Srdce každé vlády se skrývá v jejím rozpočtu.
Politici mohou dělat nekonečné sliby, ale pokud nesedí rozpočet, není politika ničím jiným než pouhými slovy.
Spojené státy dnes v takové šlamastyce vězí.
Prezident Barack Obama vykreslil v nedávném Poselství o stavu Unie přesvědčivý obraz moderní vlády jednadvacátého století.
Jeho odpůrci z Republikánské strany si postěžovali, že Obamovy návrhy by zlikvidovaly rozpočet.
Pravdou ovšem je, že před realitou utíkají obě strany: bez vyšších daní není moderní konkurenceschopná americká ekonomika možná.
Obama správně zdůraznil, že konkurenceschopnost v dnešním světě závisí na existenci vzdělané pracovní síly a moderní infrastruktury.
To platí pro jakoukoliv zemi, ale pro bohaté státy je to zvlášť důležité.
USA a Evropa si přímo konkurují s Brazílií, Čínou, Indií a dalšími rozvíjejícími se ekonomikami, v nichž je někdy úroveň mezd oproti zemím s vysokými příjmy čtvrtinová (a někdy i nižší).
Amerika a Evropa si udrží vysokou životní úroveň pouze tehdy, když založí svou konkurenceschopnost na špičkové kvalifikaci, nejvyspělejších technologiích a moderní infrastruktuře.
Proto Obama vyzval ke zvýšení amerických veřejných investic ve třech oblastech: vzdělání, vědecko-technickém rozvoji a infrastruktuře (včetně vysokorychlostního internetu, rychlých železnic a čisté energie).
Nastínil vizi budoucího růstu, v němž budou veřejné a soukromé investice představovat dva pilíře, které se budou vzájemně doplňovat a podporovat.
Obama kladl na tyto věci důraz z dobrého důvodu.
Nezaměstnanost v USA dnes dosahuje téměř 10% pracovní síly, a to částečně i proto, že dnes více nových pracovních míst vzniká v rozvíjejících se ekonomikách a že mnohá pracovní místa, která vznikají v USA, jsou v důsledku větší globální konkurence hůře placená než v minulosti.
Pokud USA nezvýší své investice do školství, vědy, techniky a infrastruktury, budou tyto nepříznivé trendy pokračovat.
Obamovo poselství však ztratilo kontakt s realitou ve chvíli, kdy prezident upřel pozornost na rozpočtový schodek.
Připustil, že fiskální politika z poslední doby vyslala USA na neudržitelnou trajektorii rostoucího veřejného dluhu, a prohlásil, že pro fiskální stabilitu je nyní nezbytné posunout se směrem k rozpočtové vyváženosti.
A proto vyzval k pětiletému zmrazení toho, co americká vláda označuje za nevojenské výdaje „ponechané na volném uvážení“.
Problém tkví v tom, že více než polovina těchto výdajů je určena na školství, vědu a techniku a infrastrukturu – tedy na oblasti, o nichž Obama krátce p��edtím tvrdil, že by se měly posílit.
Prezident nejprve Američanům sdělil, jak důležité jsou vládní investice pro moderní růst, a pak slíbil, že tyto výdaje na pět let zmrazí!
Politici často mění své sdělení od jednoho projevu ke druhému, ale jen málokdy si tak křiklavě protiřečí v jediném projevu.
Tento rozpor jen zvýrazňuje smutnou a sebezničující podstatu amerických rozpočtových politik v posledních 25 letech a s největší pravděpodobností i v letech nadcházejících.
Na jedné straně musí americká vláda více investovat do podpory hospodářské konkurenceschopnosti.
Na druhé straně jsou americké daně chronicky příliš nízké, než aby se z nich daly financovat vládní investice na potřebné úrovni.
Americká fiskální realita vyšla bolestně najevo dva dny po Obamově projevu v nové studii Kongresového rozpočtového úřadu (CBO), která odhalila, že letošní rozpočtový schodek dosáhne téměř 1,5 bilionu dolarů – taková částka je téměř nepředstavitelná dokonce i pro tak velkou ekonomiku, jako je ta americká.
Schodek blížící se k 10% HDP představuje horu dluhů, které ohrožují americkou budoucnost.
Ze studie CBO také jasně vyplynulo, že prosincová dohoda o daňových škrtech, kterou Obama uzavřel s republikánskou opozicí, vědomě a záměrně vedla k prudkému zvýšení rozpočtového schodku.
Platnost nejrůznějších daňových škrtů zavedených z iniciativy George W.
Bushe měla vypršet na konci roku 2010.
Obama a republikáni se však dohodli, že ponechají tyto škrty v platnosti ještě nejméně dva roky (a nyní je pravděpodobné, že zůstanou v platnosti i poté), čímž se daňové příjmy v letošním roce sníží o 350 miliard dolarů a v roce 2012 také.
Součástí balíku byly i daňové škrty pro nejbohatší Američany.
Pravda o dnešní americké politice je prostá.
Stěžejní politickou agendou pro lídry obou politických stran jsou daňové škrty, zejména pro bohaté.
Obě politické strany i Bílý dům by raději škrtaly daně, než vynakládaly více peněz na školství, vědu a techniku a infrastrukturu.
Vysvětlení je nasnadě: nejbohatší domácnosti financují politické kampaně.
Obě strany proto uspokojují jejich přání.
V důsledku toho patří celkové daňové příjmy Spojených států vyjádřené jako podíl na národním důchodu k nejnižším ze všech vysokopříjmových zemí – činí zhruba 30%, zatímco v Evropě je to asi 40%.
Třicet procent HDP však nestačí k pokrytí potřebných výdajů na zdravotnictví, školství, vědu a techniku, sociální zabezpečení, infrastrukturu a další životně důležité sféry vládní zodpovědnosti.
Jedna rozpočtová oblast by se nicméně seškrtat mohla a měla: vojenské výdaje.
I kdyby se však notně přemrštěný vojenský rozpočet Spojených států výrazně snížil (čemuž politici z obou stran vzdorují), nové daně bude stále zapotřebí zavést.
Hospodářské a sociální důsledky generaci trvajících daňových škrtů jsou zřejmé.
Amerika ztrácí mezinárodní konkurenceschopnost, zanedbává své chudé – každé páté americké dítě vězí v pasti chudoby – a zanechává své mladé generaci horu dluhů.
Navzdory vzletné rétorice Obamovy administrativy nesvědčí prezidentovy fiskální návrhy o seriózní snaze tyto problémy řešit.
Něco takového by totiž vyžadovalo zvýšení daní a tudy – jak v roce 1992 zjistil George H.
W.
Bush – cesta ke znovuzvolení nevede.
Americká „obrátka“ bez ukotvení
DILLÍ – První zahraniční cesta amerického prezidenta Baracka Obamy po vítězství v prezidentských volbách je výrazem nově získaného stěžejního významu Asie pro americkou ekonomiku a bezpečnost.
Obamovo asijské turné však podtrhuje také hlavní otázku týkající se americké politiky v tomto regionu: získá „obrátka“ Spojených států čelem k Asii konkrétní strategický obsah, nebo zůstane převážně starou politikou v novém rétorickém balení?
Spojené státy, které neváhají těžit z regionálních obav vyvolaných stále svalnatějším sebeprosazováním se Číny, posílily vojenské styky se svými současnými asijskými spojenci a uzavřely bezpečnostní vztahy s novými přáteli.
Opojná záře amerického návratu do centra dění v Asii však zastiňuje zásadní problémy spojené se snahou zůstat hlavní bezpečnostní kotvou v regionu tváří v tvář čínským strategickým ambicím.
Jedním takovým problémem je potřeba zastavit erozi americké relativní síly, což potažmo vyžaduje rozsáhlou obnovu doma, a to včetně fiskální konsolidace.
Potřeba výdajových škrtů však zvyšuje také pravděpodobnost, že USA nebudou schopny financovat vojenský posun těžiště do asijsko-pacifické oblasti – nebo že budou v horším případě donuceny seškrtat výdaje i v této oblasti.
USA pod Obamovým vedením stále více vyklízí pole Číně, ačkoliv je nutno přiznat, že tento trend započal už v době, kdy Bushovu administrativu zaměstnávaly války v Afghánistánu a Iráku.
To vyvolává pochybnosti o tom, zda je Amerika schopna dodat své „obrátce“ strategickou váhu tím, že v asijsko-pacifické oblasti, kde už dnes udržuje 320 000 vojáků, zachová vyšší úroveň angažmá.
Navrhované vyslání dalších 2500 příslušníků námořní pěchoty do Austrálie je převážně symbolické.
Poté co Obamova administrativa vyvolala u Asijců očekávání, že USA budou rázněji reagovat na rostoucí asertivitu Číny, začala vojenské aspekty své „obrátky“ tlumit a místo toho zdůrazňovat větší americké angažmá v oblasti ekonomiky.
Tato změna znamenala úlevu pro ty hráče v regionu, kteří se obávají, že si budou muset vybrat mezi USA a Čínou.
U zemí, na které svéhlavý přístup Číny k územním a námořním sporům dopadá nejtvrději, však tento nový důraz vyvolává pochybnosti o americkém odhodlání.
Reorientace americké „obrátky“ ve skutečnosti napravuje politiku, která kladla přehnaný důraz na vojenskou složku a vyslala USA na trajektorii vedoucí ke konfliktu s Čínou.
Byla to ministryně zahraničí Hillary Clintonová, která svým tvrdým projevem na regionálním fóru Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) v roce 2010 v Hanoji signalizovala ostřejší postoj USA vůči Číně; dnes tento postoj sama zmírňuje, když během svých návštěv asijských zemí prosazuje obchod a investice.
Také Obama vyzdvihuje ekonomické aspekty americké „obrátky“, když své turné po Asii vykresluje jako snahu vytvořit větší počet pracovních míst v domácí výrobní sféře prostřednictvím vyššího vývozu do „nejrychleji rostoucího a nejdynamičtějšího regionu světa“.
Dokonce i jeho historická návštěva Barmy – vůbec první návštěva amerického prezidenta v této zemi – souvisí s obchodem naprosto stejně jako se snahou vymanit tuto strategicky umístěnou a na zdroje bohatou zemi z čínského vlivu.
Reorientace na obchodní a ekonomické záležitosti přiměla Washington také k prosazování Transpacifického partnerství, které si klade za cíl vytvořit novou asijsko-pacifickou skupinu volného obchodu, jež nebude zahrnovat Čínu.
USA navíc zdůrazňují význam Východoasijského summitu (EAS) a sdružení ASEAN, jehož summit se časově překrývá s jednáním EAS v Phnompenhu, kterého se zúčastní i Obama.
Korekci amerického kurzu si žádá také další ohled: Spojené státy nemohou nic získat, pokud se ve sporech Číny s jejími sousedy postaví na něčí stranu – samozřejmě ze předpokladu, že se v sázce neocitnou přímé americké zájmy tak jako v Jihočínském moři, kde čínské námořní nároky ohrožují svobodnou mořeplavbu na některých nejfrekventovanějších námořních trasách.
Obava o vlastní národní zájmy vysvětluje, proč Spojené státy vytyčily kurz tiché neutrality v otázce oživení některých čínsko-indických územních sporů, například náhlého vzkříšení čínského nároku na rozlehlý himálajský indický stát Arunáčalpradéš.
Stejně tak USA naléhavě vyzvaly Čínu i Japonsko, aby pokojně vyřešily svůj spor o ostrovy Senkaku kontrolované Japonci.
Hlavním cílem Spojených států je zabránit tomu, aby se současný pat vyhrotil natolik, že Amerika bude nucena postavit se – navzdory vlastním zájmům – na stranu Japonska.
Když se americký ministr obrany sešel v září s čínským vůdcem Si Ťin-pchingem, dostalo se mu od něj „domluvy“, že USA by měly zůstat stranou tohoto čínsko-japonského sporu.
V atmosféře pečlivě organizovaných zářijových protijaponských protestů v Číně pak Panetta – místo aby Pekingu poradil, ať tyto mnohdy násilné demonstrace zkrotí – veřejně zopakoval, že Spojené státy zachovávají v boji o kontrolu nad těmito ostrovy neutrální postoj.
Korekce americké politiky se týká dokonce i terminologie.
Američtí diplomaté zcela přestali používat výraz „obrátka“, protože má v angličtině vojenské konotace, a dávají přednost pojmu „nové vyvážení“.
Ať se tomu říká jakkoliv, v novém politickém přístupu jde výhradně o Čínu, neboť Amerika v jeho rámci utužuje spojenectví a přátelství se státy kolem Číny, jako jsou Indie, Japonsko, Filipíny, Vietnam, Indonésie a Jižní Korea.
Přesto Obamova administrativa dál popírá, že středobodem její strategie je právě Čína.
Přitom se ovšem zdráhá veřejně prohlásit nebo udělat cokoliv, co by mohlo Číně nadzvednout mandle.
Asijsko-pacifický region získá v Obamově agendě pro druhé funkční období na významu, zejména když probíhající stahování amerických vojáků ukončí do roku 2014 válku v Afghánistánu.
Obama však bude muset definovat zřetelnější americkou politiku, která bude řešit otázku rychlého vzestupu Číny v autoritářském režimu, jenž agresivně prosazuje hraniční nároky a rozdmýchává doma nacionalismus.
USA a zbytek Asie se nesmí Číně pouze přizpůsobovat; musí se snažit utvářet takovou Čínu, která bude hrát podle pravidel.
Válkou zničená americká ekonomika
NEW YORK – Říká se, že nadcházející americké volby mají dvě zásadní témata: iráckou válku a ekonomiku.
Ve dnech, kdy se zdá, že se ve válce vede líp a v ekonomice hůř, než se čekalo, zastiňuje ekonomika válku; ale ani v jednom se nedaří dobře.
V jistém smyslu je tu jen jediné téma a tím je válka, která americké ekonomické problémy zjitřila.
A když největší světová ekonomika onemocní – a teď je vážně nemocná –, trpí celý svět.
Kdysi se mělo za to, že války ekonomice prospívají.
Ostatně o druhé světové válce se všeobecně míní, že přispěla k vymanění globální ekonomiky z Velké hospodářské krize.
Avšak přinejmenším od Keynese víme, jak ekonomiku stimulovat účinněji, a to způsoby, které zvyšují dlouhodobou produktivitu a zlepšují životní úrovně.
Tato válka ekonomice obzvlášť nesvědčí ze tří důvodů.
Zaprvé přispěla ke zvyšování cen ropy.
Když se Spojené státy pustily do války, stála ropa méně než 25 dolarů za barel a termínové trhy očekávaly, že se to celou dekádu nezmění.
Obchodníci s futures sice věděli o růstu v Číně a na dalších rozvíjejících se trzích, ale očekávali, že nabídka – zejména od lacinějších poskytovatelů na Středním východě – se zvýší společně s poptávkou.
Válka tuhle rovnici změnila.
Z vyšších cen ropy plyne, že Američané (a Evropané a Japonci) posílají stovky milionů dolarů ropným diktátorům na Středním východě a vývozcům ropy jinde na světě, místo aby je utráceli doma.
Navíc peníze utracené za iráckou válku dnes ekonomiku nestimulují tak jako peníze utracené doma za silnice, nemocnice nebo školy a nepřispívají tolik k dlouhodobému růstu.
Američtí ekonomové mluví o „muzice za babku“ – jak velkou ekonomickou pobídku přinese každý vynaložený dolar.
Těžko si lze představit méně muziky než za peníze vyplacené nepálskému dodavateli pracujícímu v Iráku.
V situaci, kdy za hranice odtékalo tolik dolarů, měla být americká ekonomika v mnohem horší formě, než se jevila.
Ale právě tak jak se Bushova administrativa snažila krýt skutečné náklady na válku pomocí neúplného a zavádějícího účetnictví, nedostatky ekonomiky zase zakrýval příliv likvidity z Federálního rezervního systému a laxní finanční regulace.
Do ekonomiky se napumpovalo tolik peněz a regulátoři byli tak nedbalí, že jistá přední americká banka propagovala své půjčky sloganem „splňuje podmínky už od narození“ – což jasně ukazuje, že pro poskytování úvěrů vlastně neexistovala žádná kritéria.
V určitém smyslu se tato strategie osvědčila: bublina nemovitostí přiživila spotřební bublinu, přičemž míra úspor se propadla na nulu.
Ekonomické slabiny se jednoduše odsouvaly kamsi do budoucnosti; Bushova administrativa doufala, že den zúčtování přijde až po listopadu 2008.
Situace se však začala hroutit už v srpnu 2007.
Teď zareagovala stimulačním balíčkem, který je příliš malý, přichází příliš pozdě a je špatně koncipovaný.
Aby neadekvátnost tohoto balíčku vynikla, porovnejte si ji s více než 1,5 bilionem dolarů, které si Američané v posledních letech vypůjčili prostřednictvím úvěrů, u nichž se ručí hodnotou vlastního domu, a většinou utratili za spotřebu.
Tato hra – založená na víře v neustále rostoucí ceny domů – už skončila.
Vzhledem k tomu, že ceny domů klesají (a nadále klesat budou) a banky si nejsou jisté svým finančním stavem, věřitelé nebudou půjčky nabízet a domácnosti si nebudou půjčky brát.
Takže ačkoliv snad dodatečná likvidita, kterou Fed do finanční soustavy nalil, zabránila zhroucení, nevyvolá mnoho spotřeby ani investic.
Naopak, značná část poputuje do zahraničí.
Čína se například obává, že pobídka Fedu zvýší její domácí inflaci.
Existuje ještě třetí důvod, proč je tato válka pro Ameriku ekonomicky škodlivá.
Nejenže Amerika za tuto válku už obrovskou spoustu peněz utratila – měsíčně 12 miliard dolarů a číslo roste –, ale velkou část účtu za válku teprve bude třeba zaplatit, například odškodnění a zdravotní péči pro 40% veteránů, kteří se vracejí s postiženími, často velice vážnými.
Tato válka se navíc financuje jinak než všechny ostatní války v dějinách Ameriky – ba možná že než v moderních dějinách kterékoli země.
Státy běžně žádají o společnou oběť, když své mladé muže a ženy žádají, aby riskovali život.
Zvyšují se daně.
Vede se diskuse o tom, jak velkou část břemene přesunout na budoucí generace.
V této válce žádná taková diskuse neproběhla.
Když Amerika vstoupila do války, hospodařila se schodkem.
Přesto Bush kupodivu požádal o bezohledné snížení daní pro bohaté a bylo mu vyhověno.
To znamená, že každý dolar na válečné výdaje je fakticky zapotřebí si půjčit.
Poprvé od války za nezávislost před dvěma sty lety se Amerika musela obrátit s žádostí o peníze na cizince, protože americké domácnosti nenašetří nic .
Těm číslům je těžké uvěřit.
Státní zadlužení se za osm let zvýšilo o 50%, přičemž válka se na tomto nárůstu podílí téměř bilionem dolarů – a tato částka se pravděpodobně do deseti let zdvojnásobí.
Kdo by býval věřil, že jediná administrativa dokáže tak rychle napáchat tak velkou škodu?
Amerika i svět budou za nápravu této újmy platit desítky let.
Obamův íránský rok
PRINCETON – Se začátkem druhého funkčního období bude americký prezident Barack Obama nucen věnovat značnou pozornost snaze dát do pořádku domácí finance USA.
Vážné obavy ale vyvolávají i zahraničněpolitické obtíže a navzdory probíhajícímu konfliktu v Sýrii a možnému rozšíření války napříč africkým regionem Sahel je ve Washingtonu konsenzus takový, že rok 2013 bude „rokem rozhodnutí“ ohledně Íránu.
Svou první exekutivu Obama začal nabídkou jednání s islámskou republikou.
Do paměti se zapsal výrok z inauguračního projevu, který pronesl roku 2009: „Podáme vám ruku, jste-li ochotni rozevřít svou pěst.“ Ve druhém inauguračním projevu svůj závazek zopakoval, ač mnohem skrytěji. „Projevíme odvahu usilovat o řešení našich sporů s jinými státy mírovými prostředky – ne proto, že na nebezpečí, jež nám hrozí, hledíme s naivitou, ale proto, že vyjednávání dokážou trvaleji setřít podezřívavost a strach.“
Jak nedávno uvedl americký akademik a aktivista Hussein Ibish, Obama jmenoval kabinet sestavený tak, aby mu přinesl maximální prostor k dojednání dohody s Íránem.
Konkrétně jmenování vojenských veteránů ministry zahraničí a obrany mu zajistí cenné domácí politické krytí pro dohodu, která by nevyhnutelně vyžadovala uvolnění sankcí proti Íránu a téměř určitě uznání jeho práva obohacovat uran na nízké úrovně koncentrace.
To by íránským vládcům mělo ukázat nejen to, že USA myslí dohodu vážně, ale také to, že nabídka, kterou jim USA předloží, je pravděpodobně nejlepší, jakou mohou dostat.
Obamova vláda sestavila neobyčejnou koalici zemí, které zavedly hospodářské sankce, jež mají doložitelný účinek na cenu a dostupnost zboží v Íránu a na schopnost i mocných institucí, jako jsou například Revoluční gardy, obchodovat.
Koalice ale nevydrží napořád a bolestivost sankcí pociťují obě strany, neboť postihují prodávající i kupující.
Například země jako Jižní Korea a Japonsko omezily dovozy íránské ropy jen zdráhavě a především země jako Čína a Rusko u sankcí zřídka hrají poctivě.
Obama navíc nemůže donekonečna hrozit, že „na stole jsou všechny možnosti“, aniž by u Íránců a dalších národů na Středním východě ztratil věrohodnost.
Jak poukazuje odbornice Brookingsova institutu na zahraniční politiku Suzanne Maloney, země v regionu i mimo něj poděsil už nedostatek vůdčích schopností USA ve věci Sýrie.
Dají-li USA ještě jednu seriózní šanci jednáním (věrohodnou nabídkou a nefalšovanou ochotou vstoupit do rozhovoru), budou odmítnuty a nic neudělají, samy sebe vlastně prohlásí za papírového tygra.
V tu chvíli se sankční koalice pravděpodobně rozdrolí vprostřed mnohem širší ztráty důvěry v americké vedení.
USA se tak zahnaly do rohu.
Bývalý americký poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski nedávno pádně argumentoval proti vojenskému zásahu a navrhl místo něho strategii, která by pokračovala v sankcích a rozšířeném odstrašování.
Upřednostňuje politiku připomínající postoj k sovětskému bloku během studené války: „K íránské vojenské hrozbě namířené proti Izraeli či jiné zemi na Středním východě, která má s USA přátelský vztah, by se přistupovalo, jako by byla mířena proti samotným Spojeným státům, a vyvolala by úměrnou reakci USA.“
Moudrost Brzezinského přístupu si rozhodně uvědomuji.
Obama už ale zavedl USA a jejich spojence příliš daleko po současné stezce.
Navíc – a jde o zásadní věc – Brzezinski zapomíná, že Obamovo odhodlání znemožnit Íránu pořídit si jadernou zbraň neplyne jen z obavy o bezpečnost Izraele či stabilitu na širším Středním východě.
Obama se opakovaně přihlásil ke snaze otočit směřování světa ke „globální nule“ – světu bez jaderných zbraní.
Je přesvědčen (stejně jako bývalí ministři zahraničí Henry Kissinger a George Shultz, bývalý ministr obrany William Perry a bývalý senátor Sam Nunn), že pokud svět nenajde způsob jak žít bez jaderných zbraní, ocitneme se ve světě, kde je bude vlastnit 30-50 států, což na nepřijatelně vysokou úroveň zvýší nebezpečí jejich odpálení, ať už v důsledku nehody či úmyslně.
Přesvědčit velmoci, aby své jaderné arsenály zlikvidovaly, se může zdát podobně politicky naivní jako protlačit Kongresem USA legislativu omezující držení střelných zbraní, ale Obama dal i u tohoto tématu najevo ochotu se o to pokusit.
Jakkoli logická či přitažlivá je politika zadržování, z Obamova odhodlání prosazovat celosvětovou denuklearizaci, jež má být součástí jeho odkazu, vyplývá, že dokud je na stráži, nedovolí žádné další zemi pořídit si jadernou zbraň, jak to učinili jeho předchůdci v případě Indie, Izraele, Severní Koreje a Pákistánu.
Pro USA i pro Írán je tedy v sázce velmi mnoho.
Ostatní země by neměly Obamovo odhodlání podceňovat.
Vlády, které mají s Íránem vztahy, by měly zdůraznit, že nadešel čas dospět k dohodě.
Země jako Turecko a Brazílie (a možná Indie a Egypt) by pak mohly přispět tím, že navrhnou způsoby, jimiž by Íránci mohli splnit požadavky mezinárodního společenství a zároveň si zachovali tvář, společně s dlouhodobějšími alternativami k obohacování paliva, které by byly slučitelné s potlačováním globální jaderné hrozby.
Spojenci Ameriky zase musí být připraveni semknout se jak nad obrysy dohody, tak nad ochotou udeřit vojensky.
Není státnickým uměním volit mezi válkou a diplomacií, jako by šlo o vzájemně se vylučující možnosti, ale pochopit, jak jdou dohromady.
V případě Sýrie byl Západ opakovaně vyzýván k diplomacii a současně k vyloučení jakéhokoli vojenského zásadu, což mělo předvídatelně špatné výsledky.
S Íránem USA tuto chybu nezopakují.
Pokrytecká Amerika
Při oslavě 230. výročí deklarace nezávislosti Spojených států loni v červenci prezident George W.
Bush poznamenal, že vlastenci z americké války za nezávislost věřili, že se všichni lidé rodí jako sobě rovní a mají svá nezadatelná práva.
Díky těmto ideálům, prohlásil Bush, zůstávají Spojené státy „majákem naděje pro všechny, kdo sní o svobodě, a zářným příkladem světu, čeho všeho jsou s to dosáhnout svobodní lidé“.
Současně však jeho administrativa zadržuje přibližně 400 vězňů na americké námořní základně v zátoce Guantánamo na Kubě.
Někteří z nich už tam jsou déle než pět let.
A nikdo z nich zatím nebyl postaven před soud.
Letos v lednu jeden vysoce důvěryhodný zdroj potvrdil, že vězni z Guantánama nestrádají pouze neurčitou dobou zadržení.
Americký Federální úřad vyšetřování zveřejnil dokumenty, které dokládají, že jeden agent FBI byl „při několika příležitostech“ svědkem, jak jsou vězni „připoutáni řetězem ve schoulené poloze za ruku a nohu k podlaze“, aniž by měli k dispozici židli, potraviny a vodu.
V těchto podmínkách se „většina z nich pomočila nebo pokálela“.
Takto byli ponecháni 18 či 24 hodin, případně více.
V jednom ze zmíněných případů byla klimatizace podle agenta „nastavena na tak nízkou teplotu, že se bosý zadržený třásl zimou“.
Při jiné příležitosti byla cela nevětraná, takže v ní teplota překračovala 37 stupňů Celsia: zadržený ležel téměř v bezvědomí na podlaze a vedle sebe měl chomáč vlasů – „očividně si je během noci vytrhal“.
Jinému agentovi FBI zástupce jedné civilní firmy se smíchem řekl: „Tohle musíte vidět.“ Načež ho odvedl do vyšetřovací místnosti, kde agent spatřil dlouhovlasého vousatého muže, který měl nasazen roubík v podobě lepicí pásky „pokrývající velkou část jeho hlavy“.
Když se agent dotázal, jak bude muži páska odstraněna, nedostal žádnou odpověď.
Jiní agenti FBI uvedli, že viděli vězně ponechané v poutech po dobu 12 i více hodin, rovněž v tomto případě v zimě, přičemž tito vězni museli navíc řadu hodin snášet světlo ze zářivek a hlasitou rapovou hudbu, případně byli nuceni halit se do izraelské vlajky.
Zpráva FBI opatřila tyto incidenty douškou: „Vzhledem k politice ministerstva obrany se nejeví jako přehnané.“
Někteří zadržení sdělili agentům FBI, že s terorismem nemají nic společného a netuší, proč byli uneseni a převezeni na Guantánamo.
Řadu vězňů nezajali Američané při bojích v Afghánistánu.
Někteří byli zadrženi v Bosně, Indonésii, Thajsku, Mauritánii a Pákistánu.
Bushova administrativa tvrdí, že tito zadržení jsou „nepřátelskými bojovníky“ v globální válce proti terorismu – ve válce, která se vede po celém světě a mohla by trvat několik desetiletí.
Velitel speciální jednotky na Guantánamu, kontraadmirál Harry B.
Harris mladší, nedávno obhajoval drsné zacházení se svými vězni slovy: „Všichni jsou to teroristi; všichni jsou to nepřátelští bojovníci.“
CIA se však již dříve dopustila omylů.
Například Murata Kurnaze, Turka narozeného v Německu, zadržovali na Guantánamu čtyři roky, než ho loni v srpnu konečně propustili.
Dalším omylem se zdá i případ Chalída el-Masrího, německého občana libanonského původu.
Toho CIA unesla v Makedonii a odvezla do Afghánistánu, kde byl pět měsíců vyslýchán a poté bez obvinění propuštěn na svobodu.
Německý soud nyní vydal zatykače na osoby zapletené do jeho únosu.
Existují-li vůbec nějaká lidská práva, pak k nim bezpochyby patří i právo nebýt neomezeně dlouho vězněn bez procesu.
Listina práv vtělená do ústavy Spojených států klade na toto právo zvláštní důraz, když v šestém dodatku přímo uvádí, že v každém trestním procesu „má obžalovaný právo na rychlé a veřejné přelíčení před nestrannou porotou“ a že „má právo být informován o příčině a povaze obžaloby a konfrontován se svědky obžaloby“.
Žádnému z vězňů na Guantánamu nebyla tato práva přiznána.
Podle měřítek stanovených v americké ústavě tak ani nebylo nikdy prokázáno, že je kterýkoliv z nich opravdu teroristou.
Šestý dodatek ústavy se však nevztahuje na vězně z Guantánama, protože nejsou občany USA a jsou zadržováni v objektu, který technicky vzato neleží na americkém území, přestože ho plně kontroluje americká vláda.
Ať už se k tomu americké soudy stavějí jakkoliv, unášet lidi z celého světa, zavírat je na dlouhé roky bez důkazu, že se čímkoliv provinili, a vystavovat je drsnému a krutému zacházení je flagrantním porušením mezinárodního práva.
A podle všech měřítek spravedlnosti je to také prostě a jednoduše špatné.
Tom Paine, slavný americký revolucionář a autor knihy Práva člověka, napsal: „Ten, kdo si chce zajistit vlastní svobodu, musí střežit před útiskem i svého nepřítele; neboť poruší-li tento závazek, vytváří precedens, jenž dotkne se i jeho samého.“ Kdyby se jen Spojené státy držely této rady, mohly by se opravdu stát majákem naděje a zářným příkladem.
Dokud však budou dál zadržovat a týrat vězně, aniž jim dopřejí spravedlivý proces, budou proklamované ideály Ameriky znít zbytku světa jako největší pokrytectví.
Amerika, pária dnešního světa
Stav Spojených států
NEW YORK – Do prezidentských voleb v USA stále zbývá více než půl roku a nelze s určitostí říci, kdo získá nominaci za obě hlavní strany, tím méně kdo se stane 45. nájemníkem Bílého domu.
Není však příliš brzy na hodnocení, jaké mezi více než 320 miliony obyvatel země převládají nálady a co to bude znamenat pro muže či ženu, jenž vyjde jako vítěz z procesu, který většině lidí z celého světa musí připadat jako nekonečná politická telenovela.
Převládající náladou v dnešních Spojených státech je značná úzkost, ne-li přímo hněv.
Deník Washington Post nedávno zveřejnil sérii čtyř článků odhalujících zlobu obyvatel, která je namířena proti Wall Street, muslimům, obchodním dohodám, Washingtonu, střelbě policistů, prezidentu Baracku Obamovi, republikánům, přistěhovalcům a dalším cílům.
Jednou z nejhorších nálepek, které lze dnes člověku dát, je „profesionální politik“.
Z těchto nálad nejvíce těží kandidáti, kteří se stavějí proti zavedenému systému, hájí politiku namířenou proti volnému obchodu a imigrační reformě a volají po radikálním přebudování současné daňové a výdajové politiky.
Jejich programy se mohou v detailech lišit, avšak platforma je společná: příslib radikálního odklonu od současných pořádků.
Důvod této nálady přitom zdaleka není samozřejmý, neboť země je na tom ekonomicky lépe než před šesti lety, v době bezprostředně po hospodářské krizi z let 2007-2008.
Od té doby vzniklo přes devět milionů pracovních míst, úrokové sazby jsou nízké (což zvyšuje dostupnost úvěrů na bydlení a automobily) a pokles ceny benzinu odpovídá daňovému škrtu ve výši 700 dolarů pro průměrnou americkou rodinu.
Akciový trh se navíc oproti minimu dosaženému před sedmi lety zvýšil zhruba o 200% a miliony lidí, kteří byli bez zdravotního pojištění, ho dnes mají.
Tyto dobré ekonomické zprávy však v mnoha případech neguje slabý růst příjmů domácností, který v reálném (o inflaci očištěném) vyjádření už asi 15 let stagnuje.
Procento Američanů pracujících na plný úvazek stále nedosáhlo úrovně před sedmi lety.
Řada z nich se navíc obává, že jejich pracovní místo zanikne kvůli zahraniční konkurenci, novým technologiím či outsourcingu.
Mnozí Američané dnes žijí déle, ale mají obavy, protože si nedokázali odložit stranou tolik prostředků, aby jim penze umožnila pohodlný život ve stáří.
A kvůli ustanovením reformy zavedené za Obamovy vlády platí někteří z nich zdravotní pojištění, které dříve neplatili.
Je zde i otázka nerovnosti.
Ta vyvolává nefalšovaný hněv, avšak problémem není ani tak sama nerovnost (která je dnes sice hlubší, ale jinak není ničím novým) jako spíše pokles příležitostí.
Americký sen ustupuje třídnímu vědomí – pro zemi stojící na ideálu, že každý může zlepšit svůj osud tvrdou prací, je to významná změna.
Důvody k úzkosti a hněvu však přesahují ekonomickou realitu a obavy.
Projevuje se i fyzická nejistota, ať už kvůli zločinnosti nebo ze strachu z terorismu.
V mnoha komunitách rovněž panují obavy, kam vlastně kultura a společnost míří.
Moderní média situaci ještě zhoršují.
Z éry „hromadných sdělovacích prostředků“ jsme přešli k prostředkům „skupinovým“.
Lidé si stále častěji vybírají ty televizní stanice nebo webové stránky, které je utvrzují v jejich názorech a ideologických postojích.
To nejsou příliš povzbudivé zprávy.
Národní nálada totiž přesahuje hranice předvolební kampaně a pro nového prezidenta a Kongres bude představovat skutečnou výzvu.
Štěpení uvnitř Demokratické a Republikánské strany i mezi nimi téměř znemožní uzavírání kompromisů a vytváření koalic, které jsou k vládnutí nezbytné.
Obavy o dostupnost penzí a zdravotního pojištění výrazně ztíží reformu nárokových dávek, přestože jejich rozšiřování vyžene státní dluh na rekordní úroveň.
Úbytek pracovních míst se přičítá volnému obchodu, který tak ztrácí podporu, ačkoliv je zároveň zdrojem nových pracovních míst a dává spotřebitelům větší možnost výběru – a také posílil strategické postavení Ameriky ve světě.
Imigrace, která dlouho tvořila součást dědictví země a zdroj drahocenných talentů, je dnes předmětem takových sporů, že vyhlídky na její reformu nejsou valné.
Převládající nálada v USA může zesílit rovněž důraz politických představitelů na domácí záležitosti.
Američany odradila zahraniční angažmá po intervencích v Iráku a Afghánistánu, které stály mnohem víc, než přinesly, a mnozí z nich se stavějí skepticky k otázce, čeho mohou USA v zahraničí dosáhnout.
Frustruje je vědomí, že spojenci nenesou na svých bedrech spravedlivý díl zátěže, a stále častěji jsou přesvědčení, že by se vláda měla méně zaměřovat na svět a více na nápravu všeho, co je v USA špatně.
Někteří lidé v jiných zemích budou nepochybně číst tyto řádky se zadostiučiněním; celkově je to však pro velkou část světa špatná zpráva.
Roztěkaná a rozdělená Amerika bude s menší pravděpodobností ochotna a schopna ujmout se vedoucí role při podpoře stability na Blízkém východě, v Evropě či v Asii nebo řešit globální otázky.
A bez amerického vedení tyto otázky pravděpodobně zůstanou nevyřešené a přerostou v problémy nebo v horším případě v krize.
Amerika si začíná uvědomovat klimatické změny
Po letech debaty ve Spojených státech a odporu k činům ze strany Bushovy administrativy se Amerika konečně probouzí do reality celosvětové změny klimatu.
Prezident se vedoucí role stále neujímá, ale soukromý sektor již začal konat.
Vedoucí představitelé velkých amerických společností dospěli k závěru, že celosvětová změna klimatu způsobená člověkem je reálná a musí se kontrolovat a že podniková sféra musí hrát v tomto procesu konstruktivní roli.
A tak přestože Bushova administrativa a někteří vědečtí odpůrci předstírají, že žádný problém neexistuje, lídři amerických korporací hledají praktická řešení.
Základní situace je již léta zřejmá.
Spalování fosilních paliv po celém světě přispívá ke strmému nárůstu množství oxidu uhličitého v atmosféře, což způsobuje zahřívání zeměkoule.
Srážková schémata se mění.
Pouště a suché oblasti se stávají ještě suššími.
Extrémních meteorologických jevů, jako jsou hurikány a tajfuny, bude zřejmě přibývat.
V Evropě se pravděpodobně zintenzivní záplavy – tento proces ostatně již možná začal.
Hladiny moří stoupají a mohou se začít prudce zvedat, pokud globální oteplování povede k destabilizaci grónského a antarktického ledovcového příkrovu.
Stručně řečeno existují pádné a stále početnější vědecké důkazy, že se planeta ocitla ve vážném ohrožení, jehož důsledky jsou na mnoha místech cítit již dnes a jinde se ještě projeví.
Také v otázce vhodných reakcí panuje stále větší pochopení.
Musíme přejít na systém udržitelné energie, který nebude znamenat obrovský nárůst výskytu uhlíku v atmosféře.
To si vyžádá posun směrem k obnovitelným zdrojům energie, jako jsou energie sluneční a možná i jaderná, a také nové technologie odlučování oxidu uhličitého v elektrárnách a jeho následné ukládání do bezpečných podzemních úložišť.
Cenu za tyto investice do nových energetických technologií bude muset zaplatit společnost, ale přínos bude uhrazenou cenu obrovsky převyšovat.
USA produkují nejvíce oxidu uhličitého ze spotřeby energie na světě, ale přitom dělají ze všech velkých světových ekonomik nejméně pro to, aby tomuto celosvětovému problému čelily.
Bushova administrativa tvrdí, že před podniknutím jakékoliv akce je zapotřebí dalšího výzkumu.
Skutečná akce však v USA již začíná, a to díky vedoucím představitelům v jiných částech světa a osvícenosti některých významných amerických firem.
Za prvé ratifikoval zbytek světa Kjótský protokol, aby kontroloval emise oxidu uhličitého.
Na počátku letošního roku přijala Evropa tzv. „Schéma obchodování s emisemi skleníkových plynů“, které ke kontrole uhlíkových emisí využívá tržně založených pobídek.
Americké firmy působící v Evropě tvoří z hlediska zde vyprodukovaných emisí součást tohoto systému, což znamená, že jsou do kontroly klimatu zaangažovány, přestože se jejich vlastní vláda této otázce vyhýbá.
Za druhé si významní američtí investoři, jako jsou manažeři penzijních fondů, uvědomují, že americké společnosti, které nebudou kontrolovat své emise, se mohou stát v budoucnu náchylnými k finančním ztrátám.
Vědí, že USA se v otázce kontroly klimatických změn budou muset dříve či později připojit ke zbytku světa.
Až se tak stane, mohou energetické společnosti využívající zastaralé technologie, které emitují ohromná množství skleníkových plynů, čelit vážným finančním propadům.
Investoři tedy sdělují firmám, aby kvůli odhadu budoucích závazků ohlásily, kolik uhlíku dnes produkují.
Podobně i mnozí šéfové firem vědí, že předstírat neexistenci klimatických problémů je špatné pro akcionáře, protože realita jednoho dne udeří.
Vědí, že dnešní investice do čistých technologií jim může zajistit dlouhodobou konkurenční výhodu.
V důsledku toho dnes mnoho společností podniká kroky k omezení svých emisí, aby se vyhnulo budoucím finančním závazkům a nedůvěře investorů.
K nejdramatičtějšímu průlomu tohoto druhu došlo ve chvíli, kdy General Electric, jedna z nejvýznamnějších, nejinvenčnějších a nejrespektovanějších firem na světě, oznámila, že se vydává „po zelené“, na celopodnikové úrovni se nově začíná soustředit na ekologicky zdravé technologie a zavazuje se k omezení vlastních emisí skleníkových plynů.
Pod vedením GE, která tento kurz nazvala „ekomaginací“ (spojení ekologie s imaginací), se stejným směrem bezpochyby vydá mnoho dalších amerických firem.
Pokud jde o zapojení USA do boje proti klimatickým změnám, je příliš brzy sázet na úspěch.
Bushova administrativa i nadále hraje na čas a vyhýbá se fundované vědě.
Přesto je dostatečně zřejmé, že bylo dosaženo bodu zvratu.
Realita dohání i USA, stejně jako k tomu již došlo jinde ve světě.
Američtí občané a firmy budou i nadále trpět dopady klimatických změn – vlnami veder, suchem, hurikány a záplavami – a stále více Američanů včetně rostoucího počtu firemních šéfů bude v důsledku toho tlačit na americké politické činitele, aby podnikli skutečnou akci.
Řešení nebudou snadná a úsilí o změnu musí ve všech koutech světa trvat mnoho desetiletí.
Je však potřeba, aby toto úsilí započalo ihned.
Stejně jako v případě nových pravidel obchodování s uhlíkem v Evropě se budou muset všichni producenti i spotřebitelé na celé zeměkouli postavit čelem k tržním pobídkám, aby si osvojili takové technologie a modely spotřebního chování, které zpomalí (a nakonec zastaví) vzestup množství skleníkových plynů v atmosféře.
My všichni budeme muset zaplatit za příspěvek k celosvětové změně klimatu „tržní cenu“, abychom vytvořili skutečné ekonomické pobídky ve prospěch udržitelných energetických systémů a nových veřejných investic – například do hromadné dopravy –, které snižují emise skleníkových plynů a tím odvracejí budoucí klimatické katastrofy.
Vznikne Blízkovýchodní unie?
TOLEDO, ŠPANĚLSKO – Letos na podzim zorganizovalo Toledské mezinárodní centrum pro mír setkání věnované spolupráci v oblasti vodohospodářství na Blízkém východě.
Jedním ze závěrů, které z jednání vyplynuly, byl poznatek, že jakákoliv efektivní reakce na nestejnoměrné rozdělení přírodních zdrojů v oblasti musí mít regionální charakter.
Maje toto na paměti, navrhl bývalý jordánský ministr vodních zdrojů Munther Haddadín vytvoření „Vodní a energetické unie“ na Blízkém východě – dlouhodobý mechanismus, který by integroval rozdrobený region.
Je to působivá představa.
Uspokojování základních potřeb způsobem, který řeší nedostatky a přebytky na regionální bázi, má silnou logiku.
Paralely s rolí uhlí a oceli při vzniku Evropské unie jsou přitom natolik zřejmé, že minulý měsíc vyzval k založení podobné unie i bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer.
Totéž učinil někdejší český prezident Václav Havel a skupina osvícenců, kteří podporují myšlenku regionální integrace prostřednictvím vody.
Zorganizováním setkání ve Španělsku jsme dali najevo, že i my tento ušlechtilý cíl velmi podporujeme.
Evropské „společenství uhlí a oceli“ však začalo být možné teprve po vyřešení velkých politických konfliktů v Evropě.
Také úspěšný proces regionální integrace na Blízkém východě bude vyžadovat politický rámec, který zajistí stabilitu potřebnou k fungování regionální spolupráce.
Všechny strany potřebují vědět, kde začínají a končí jejich hranice.
Minulé křivdy je třeba odložit stranou, aby regionální řešení problémů nezhatil začarovaný kruh odplat a nepodmíněný reflex upřednostňující okamžitý zisk.
Zde je na místě připomenout zkušenosti s předchozím regionálním úsilím.
V průběhu 90. let se multilaterální skupina pokoušela v rámci blízkovýchodního mírového procesu o regionální koordinaci v oblasti hospodářského rozvoje, životního prostředí, uprchlíků, kontroly zbraní a vody.
Toto úsilí skončilo nezdarem, protože po krachu bilaterálních rozhovorů se ochota podílet se na regionální spolupráci utopila v zoufalství z neúspěšné politiky a také v krvavé realitě druhé intifády.
Rovněž nezbytný politický rámec musí mít regionální ráz – a takový rámec naštěstí existuje.
Arabská mírová iniciativa, která poprvé zasedla na summitu Ligy arabských států v Bejrútu v roce 2002 a byla znovu potvrzena v Rijádu v roce 2007, poskytuje všem stranám platformu k vyřešení vzájemných sporů a také politickou základnu pro další kroky vpřed.
Její přijetí je pro další pokrok nezbytné, zvláště pokud do ní budou nově začleněny kapitoly týkající se regionální bezpečnosti a ekonomických vztahů.
Navzdory dnešnímu chronickému pesimismu by úsilí o založení blízkovýchodní Vodní a energetické unie spolu s přijetím Arabské mírové iniciativy změnilo myšlení lidí.
Společně by nastartovaly proces vzájemného posilování: politická dohoda by poskytla rámec pro uspokojování vodních a energetických potřeb v regionu a uspokojování těchto základních potřeb efektivním a novátorským způsobem by pozvedlo Arabskou mírovou iniciativu nad úroveň pouhé dohody na papíře.
Vyprahlý trojúhelník tvořený Izraelem, Palestinou a Jordánskem navíc nedokáže uspokojit poptávku těchto zemí po vodě, nebude-li do řešení začleněn jeden další rozměr.
Zpráva Světové banky již konstatovala, že do roku 2020 bude mezi řekou Jordán a Středozemním mořem žít 19 milionů lidí a že k uspokojení jejich poptávky po vodě bude nezbytně nutné zvýšit ekonomickou rentabilitu současných technologií odsolování.
Shodou okolností se minulý měsíc objevily první signály většího zájmu o regionální politický přístup.
Ministr zahraničí Bahrajnu nedávno vyzval k vytvoření regionálního fóra za účasti Izraele, které by řešilo budoucí problémy; jeden někdejší vysoký saúdský představitel se sešel ve Velké Británii se zástupci Izraele a zopakoval potřebu rozsáhlé mírové dohody; a předseda izraelské Strany práce Ehud Barak prohlásil, že možná nastal čas usilovat o souhrnnou mírovou dohodu pro celý region, doprovázenou balíkem ekonomických opatření, poněvadž separátní jednání se Sýrií a Palestinci se mohou ukázat jako bezvýsledná.
Proces pokusů a omylů prostřednictvím bilaterálních přístupů a metod řízení konfliktů zatím navzdory desítky let trvajícímu úsilí vždy skončil zklamáním.
Všechny zahájené ekonomické projekty se rozpadly ve světle přetrvávající okupace.
Problémy jsou příliš složité a nástrahy radikalismu příliš důmyslné, než aby umožňovaly úspěch s využitím nahodilých prostředků.
Blízký východ může ukončit svůj stav permanentní krize pouze za předpokladu vybudování pevných základů míru.
Arabská mírová iniciativa ve spojení s dlouhodobým rozvojem Vodní a energetické unie nabízí nezbytný základ pro naplňování potřeb národů v regionu a zmírňování budoucích konfliktů.
Blízký východ už nemůže být symbolem nezkrotného násilí.
Místo toho se může stát zvěstovatelem nových přístupů v otázkách společných lidských zájmů – vody, energie a politiky.
Nevyrovnané euro?
CAMBRIDGE: Evropská centrální banka (ECB), lapená do pasti rostoucí inflace vyvolané cenami ropy a stoupajícím dolarem, opět zvýšila úrokové sazby.
A tím zřejmě nekončí.
Růst je krásná věc, inflace je nepříjemná.
Centrální banka nemá na výběr: musí obnovit cenovou stabilitu, i kdyby měla obětovat růst.
Nemusela by, ovšem jen v případě náhlé úlevy způsobené vzestupem eura.
Lze ale očekávat, že měna, která je pod palbou vlastně už od chvíle jejího početí, se vůbec někdy vzchopí?
V okamžiku svého uvedení dosahovalo euro úctyhodných výšek, podobně jako IPO firmy na americké burze.
Mnohé z nich ale zanedlouho dopadly velmi nešťastně.
Od okamžiku, kdy bylo euro uvedeno, kleslo ze svého vrcholu ještě více, než Nasdaq v období rozprodeje cenných papírů IPO firem počátkem tohoto roku.
Podobné otázky, které se vtíraly v případě internetových a počítačových burzovních šplhalů, se objevují i v kauze eura: Co je základní hodnota?
Existuje mezi eurem a jinými měnami (zejména dolarem) nějaká nevyrovnanost a jak dlouho může tato nerovnováha trvat?
Všeobecně se předpokládá (ale málokdo by se vsadil), že zatímco Nasdaq s sebou nese velká rizika, euro se dříve nebo později jaksi samo znormalizuje.
Mohlo by ale dojít k opačnému vývoji?
Ve své nedávné studii se Mezinárodní měnový fond věnuje „rovnovážným“ směnným kurzům odvozeným od dlouhodobých faktorů hodnocení měn.
V následující tabulce tyto rovnovážné kurzy uvádíme vedle kurzů aktuálních.
Euro je podle teoretických úvah MMF značně nevyrovnané: oproti jenu podceněné o 18 %, oproti dolaru dokonce o 30 %!
Aktuální kurz Rovnovážný kurz
Dolar/euro ($/€) 0,88 1,26
Jen/euro (¥/€) 93,1 113,3
Svědčí tyto teoretické hodnoty o nějakém blížícím se velkém „vyrovnání“ eura?
Podívejme se nejprve, co se za těmito hodnotami skrývá.
Zaprvé a především jsou tyto rovnovážné kurzy postaveny na teoretickém modelu, v němž se schodek státní pokladny blíží nule.
V tomto případě se každá země, která má trvale vysoký schodek státního rozpočtu, může těšit nanejvýš na tvrdé přistání a korekci hodnoty vlastní měny.
Žádná země si nemůže totiž půjčovat donekonečna či na velmi vysoké úroky.
Vztahují se však omezení spojená s obchodní bilancí také na významné a finančně stabilní státy?
Například Kanada za posledních padesát let nevykázala schodek obchodní bilance jen třikrát; podobně jsou na tom Spojené státy za období posledních třiceti let.
Dokud je země, jež si půjčuje, stabilní a atraktivní, trh nebude na žádnou změnu v souvislosti s běžnou obchodní bilancí nijak tlačit.
Tak tomu například bylo ve Spojených státech: navzdory zvyšujícímu se obchodnímu schodku investice kvetou a zbytek světa je ochotně financuje; veřejné finance jsou na tom úžasně, inflace je zanedbatelná, o nových hospodářských vyhlídkách se mluví s nezmenšenou silou a kapitálové trhy dávají tušit, že i kdyby Spojené státy byly jednou velkou a nafouklou bublinou, není pravděpodobné, že by splaskla tak bouřlivě jako před deseti lety ta japonská.
V takovém prostředí jsou modely dlouhodobých rovnovážných kurzů coby vodítek pro krátkodobé či dokonce střednědobé vývoje směnných kurzů k ničemu.
Druhým omezením dlouhodobých modelů je toto: jsou kalkulovány na základě dřívějších skutečných hodnot a nepřipouštějí tudíž žádné dramatické změny na straně krytí potřeb finančního prostředí.
Kupříkladu Japonsko se v současnosti vyrovnává s růstovou krizí a katastrofou ve veřejných financích – což nejsou obvyklí souputníci ceněné měny.
Pokud jde o boj mezi dolarem a eurem, Spojené státy se vydaly cestou vyšší produktivity, kterou dosud tento svět nezažil; obchodní bilance s tím nemá nic společného, vzestup produktivity (v kombinaci s finanční stabilitou) je dominantním rysem Spojených států bez ohledu na stav státní pokladny.
Protikladem tohoto vývoje – neboť směnné kurzy se vždy odvíjejí podle odlišných výkonů – je pokračující slabý výkon v krytí potřeb v Evropě a postupující a všudypřítomné ekonomické problémy v Japonsku.
Existuje ještě třetí důvod nepřisuzovat odhadům dlouhodobé rovnováhy na základě obchodní bilance velký význam.
Opravdu Evropa a Japonsko chce, aby Spojené státy dosáhly vnější rovnováhy?
Evropa, Japonsko, a doslova celý hospodářsky rostoucí svět přece žije z amerických obchodních schodků.
To díky nim svět zažívá růst!
Kdyby byl tok soukromého financování tohoto deficitu vystaven riziku, ECB i Bank of Japan by zakročily a skoupily všechny dolary, kterých se soukromé sektory jejich zemí nedotkly.
Existuje pro to precedens: kdykoli byl dosud dolar oslaben, cizí centrální banky vždy ochotně nabídly svou pomoc.
Nixonův ministr financí John Connally ostatně před třiceti lety výstižně poznamenal: „Dolary jsou naše peníze a jejich problém.“
Naděje, že se směnné kurzy někdy v blízké době přiblíží hodnotám uváděným MMF, je mizivá.
Jistě, euro může dosáhnout parity s dolarem.
Možné je ale i to, že díky nedostatku podpory eura a pokračujícímu americkému zázraku euro poklesne na mimořádně nízkou úroveň někde okolo hodnoty 0,80 či dokonce méně.
Prozatím budou investoři i nadále v euru vidět problém, koneckonců stejně jako Evropská centrální banka.
Euro-IPO se zhroutilo, protože přišlo v době, kdy je americké hospodářství na vrcholu.
Evropský produkt jednohjo dne přece jen uspěje; jednou se dostane na výsluní.
Ale dnes?
Dnes nemá šanci.
Amnestie pro Saddáma?
Vysocí představitelé USA, včetně ministra obrany Donalda Rumsfelda, v poslední době zmiňují návrh, že by Saddám Husajn a jeho nejvýše postavení stoupenci mohli být prostřednictvím amnestie osvobozeni od zločinů, které spáchali v minulosti, výměnou za to, že opustí Irák a zabrání tak válce.
Je to dobrý návrh?
Jak by se k němu měli stavět ti, kdo se snaží skoncovat s praxí, kdy jsou vládní představitelé, kteří se provinili obludnými zločiny, zprošťováni trestů?
To jsou závažné otázky.
Zdá se, že při hledání odpovědí je zásadní zvážit dvě věci.
Zaprvé bychom měli vzít v úvahu závažnost zločinů, jež spáchali ti, kdo by unikli trestu.
Zadruhé je třeba vzít v potaz, kolik lidí uchráníme smrti a utrpení, když necháme takového vládce a jeho pomahače vyváznout bez trestu.
Třetím faktorem, který bychom také měli uvážit, je otázka, k jaké újmě by přišel vznikající mezinárodní právní systém zaměřený na vypořádání se s beztrestností, jíž dlouho požívali státní přestavitelé, kteří zneužívají svou moc k páchání zvěrstev.
Co se týče závažnosti zločinů Saddáma Husajna, není dnes asi nikde na světě u moci jiný státní činitel, který má na rukou tolik krve.
Neúplný výčet jeho zločinů obsahuje:
použití chemických zbraní proti íránským jednotkám během osmileté íránsko-irácké války, jež začala roku 1980;
vyvraždění asi pěti tisíc obyvatel převážně kurdského města Halabdža v březnu roku 1988 za použití chemických zbraní poté, co byly tyto zbraně v předcházejících měsících používány proti kurdským vesnicím v okolí města;
vyvraždění kolem sta tisíc Kurdů během operace ,,Anfal" v období od února do září 1988, převážně převozem obětí do pouštích oblastí, kde byly nahnány do příkopů, postříleny kulomety a pomocí buldozerů zahrnuty pískem;
zničení starobylé civilizace Arabů obývajících rozlehlé bažiny na jihovýchodě Iráku a následné násilné vystěhování a vraždy bývalých obyvatel regionu;
činy v Kuvajtu poté, co jej Irák napadl roku 1990, včetně dosud nevyřešených zmizení stovek kuvajtských občanů;
brutální odvetná opatření proti Síitům v jižním Iráku v období po válce v Zálivu roku 1991;
perzekuci všech Iráčanů podezřelých z nesouhlasu či zrady.
Každý z těchto činů naplňuje podstatu válečného zločinu, zločinu proti lidskosti a v případě akce Anfal a jejího masového vraždění - a možná i v případě Arabů z bažinatých oblastí - nejtěžšího zločinu vůbec, totiž genocidy.
Přestože nemůžeme vědět, kolik ztrát na životech a kolik strádání by zapříčinila invaze do Iráku, jež by chtěla svrhnout Saddámův režim, cena by byla bezesporu vysoká.
Ať je podmanivost uvalení trestu na Saddáma Husajna a jeho komplice, jakým je třeba Alí Hasan al-Madžíd (Kurdy přezdívaný ,,chemický Alí"), Saddámův bratranec a hlavní organizátor akce Anfal, sebevětší, naše povinnost minimalizovat utrpení živých se jí vyrovná.
Očividný konflikt mezi jednáním ve jménu spravedlnosti a zachováním míru by mohlo vyřešit mezinárodní právo.
Za současných podmínek neexistuje žádný mechanismus, jak přivést Saddáma Husajna před soud.
Mezinárodní trestní soud, který se právě formuje v Haagu volbou svých prvních soudců, nemá retroaktivní soudní pravomoc.
Nemůže brát v úvahu zločiny spáchané před prvním červem 2002.
Saddám by tedy mohl být souzen jen před ad hoc tribunálem ustaveným pro tento účel, tak jako tomu bylo v případech soudů týkajících se zločinů z bývalé Jugoslávie a Rwandy.
Mohl by být také postaven před národní soud v zemi, jež uznává myšlenku univerzální jurisdikce, jak se stalo ve Spanělsku a ve Velké Británii v případě bývalého chilského diktátora generála Augusta Pinocheta.
Kdyby byl Saddámovi poskytnut azyl v zemi, jako je Bělorusko nebo Libye, byl by zřejmě před trestním řízením v bezpečí, ovšem jen za předpokladu, že by zemi nikdy neopustil.
Například ugandský Idi Amin a etiopský Haile Mariam Mengistu - sesazení tyrani, kteří Saddámovi konkurují v rozsahu svých ukrutností - si vždy dávali pozor, aby nepřekročili hranice svých úkrytů v Saúdské Arábii, respektive Zimbabwe.
Je-li Saddám připraven abdikovat, aby si zachránil život, mělo by se mu dostat právě jen tolik bezpečí a ne víc.
Bez amnestie od orgánu, jako je Rada bezpečnosti OSN, bude stále zachována teoretická možnost, že bude postaven před soud.
Nemohl by se volně pohybovat.
Jeho zločiny by nebyly odpuštěny ani zapomenuty.
Amnestie pro Saddáma Husajna je prostě nepřijatelná.
Ale odsouzení tisíců lidí k smrti, jen abychom jej mohli potrestat, je také nepřijatelné.
Nechme ho odejít někam, kde jej nebudeme moci dostihnout, ale bez záruky beztrestnosti v okamžiku, kdy by jej jeho jednání nebo osud přivedly do míst, kde lze spravedlnosti učinit zadost.
Dokonalejší měnová unie
VARŠAVA – Eurozóna bývá často považována za experiment – za měnovou unii bez politického sjednocení.
Ti, kdo to tvrdí, mají zřejmě před očima model jediného státu, který vykazuje dva významné rysy: omezenou fiskální suverenitu regionálních a místních vlád a velký společný rozpočet, z něhož mohou čerpat transfery regiony zasažené asymetrickými šoky.
Zastánci názoru, že pro eurozónu je nezbytná „politická unie“, se podle všeho soustřeďují na druhý rys, a to navzdory faktu, že fiskální omezení místních vlád jsou očividně typickým a důležitým prvkem samostatných států.
V tomto smyslu ignorují skutečnost, že Pakt stability a růstu Evropské unie je v principu významnou složkou politické unie, nikoliv její náhražkou.
Současné fiskální problémy eurozóny skutečně nepramení z absence velkého společného rozpočtu, nýbrž ze slabého vymáhání paktu.
Ještě zásadnější je, že měnové unie v širším smyslu existují nejen v rámci samostatných států, ale i v rámci skupin suverénních států – nejvýznamnějším historickým příkladem je zlatý standard.
Zkušenost s takovými měnovými uniemi nabízí dvě ponaučení.
Za prvé vyžadovaly fiskální disciplínu v členských státech, což pro zlatý standard s jeho neformální normou vyrovnaných rozpočtů každopádně platilo.
Za druhé fungovaly bez jakýchkoliv fiskálních transferů ze společného centra, poněvadž takové centrum neexistovalo.
Adaptaci na asymetrické šoky usnadňovala spíše obrovská flexibilita, včetně flexibility na trzích práce.
Je zřejmé, že v dohledné budoucnosti nebude existovat žádný prostor pro rozšíření rozpočtu EU tak, aby se daly zvýšit fiskální transfery členům eurozóny postiženým ostrým poklesem spotřeby.
Vyžadovalo by to vyšší úroveň evropské identity, což je věc, kterou politické elity unie nemohou generovat uměle.
Klíčovým argumentem však není fakt, že velký společný rozpočet v eurozóně z politických důvodů nelze sestavit, ale spíše fakt, že by takový rozpočet neřešil hlavní problém: slabost mechanismů zajišťujících fiskální disciplínu v členských státech.
Místo aby se EU a její členské země dívaly na nesprávný model – totiž na model jediného státu –, měly by se zaměřit spíše na podmínky nutné ke správnému fungování měnové unie bez společného rozpočtu, z něhož by se daly kompenzovat asymetrické šoky.
Za prvé by se měla dát maximální priorita posílení mechanismů zaměřených na prevenci procyklických politik a velkých fiskálních šoků.
To vyžaduje zajištění důvěryhodnosti a průhlednosti účetních pravidel definujících rozpočtové schodky a veřejný dluh, přičemž bedlivější pozornost by se měla věnovat také vývoji bublin aktiv, které po prasknutí způsobují hluboké recese – a tím i prudký růst rozpočtových schodků.
Podobně i měnová politika Evropské centrální banky by měla „jít proti proudu“ a věnovat více pozornosti vývoji bublin aktiv.
Jelikož společná měnová politika ECB nemůže vyhovovat makroekonomickým podmínkám ve všech členských zemích, potřebují země eurozóny makroekonomické regulace, které budou usilovat o snížení nadměrného růstu úvěrů.
Pakt stability a růstu by současně měl být striktně vymáhán, z čehož vyplývá nutnost využívat a zpřísnit dostupné sankce.
Jistě, iniciativy na úrovni EU nebo i eurozóny nemohou nahrazovat silnější mechanismy zajišťování disciplíny v členských zemích, za které v konečném důsledku zodpovídají národní politici a veřejnost.
Celounijní opatření zaměřená na zajištění disciplíny jsou však nezbytná k tomu, aby podnítila rozšíření preventivních mechanismů v členských zemích, a takové iniciativy do značné míry závisejí právě na členských zemích, které tak nesou zvláštní zodpovědnost za vývoj uvnitř eurozóny – a uvnitř celé EU.
Za druhé musí členské státy EU kromě posílení ekonomických institucí také urychlit strukturální reformy, aby zvýšily své vyhlídky na dlouhodobý růst a usnadnily hladkou adaptaci na šoky.
První opatření je nezbytné, aby se členům unie pomohlo vybřednout ze zvýšeného veřejného dluhu hospodářským růstem, zatímco druhé opatření by jim pomohlo řešit nezaměstnanost.
Z mnoha nezbytných opatření v této oblasti je ze všeho nejdůležitější razantní úsilí o dokončení jednotného trhu v kombinaci se snahou vyhnout se za každou cenu hospodářskému nacionalismu.
Kromě toho by měla být opětovně posílena Lisabonská agenda s akcentem na tržní reformy a EU by měla naléhavě přehodnotit opatření – zejména v oblasti klimatické politiky a posunu směrem k celounijní sociální politice –, která hrozí uvalením dodatečné zátěže na její ekonomiky nebo i snížením flexibility trhů.
V tomto směru má charakter fiskálních reforem zásadní význam.
Členské země EU mají už dnes vysoké daňové zatížení, a další zvyšování daní by proto oslabilo prorůstové síly.
Fiskální reforma by se proto měla zaměřit na snížení růstu výdajových závazků, což vzhledem ke stárnutí populací v EU musí zahrnovat i zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu.
A konečně platí, že strnulé trhy práce a obecněji i regulační omezení tvorby cen a reakce ekonomiky na straně nabídky prohlubují recesivní reakce na nejrůznější šoky a přispívají k růstu nezaměstnanosti.
Liberalizace trhů práce by proto měla být velkou prioritou a další oblastí, na kterou by se měla zaměřit posílená Lisabonská agenda.
Evropské elity mají v lásce proklamace o „evropské solidaritě“, „sociální soudržnosti“ a „evropském sociálním modelu“.
Ani sebevzletnější rétorika však nemůže nahradit zde nastíněné reformy – ani odstranit jejich potřebnost.
Pohyblivý finanční svátek
LONDÝN – Byly doby, kdy se člověk s výsledkovými tabulkami setkával jen na sportovních stránkách novin.
Dnes jsou celosvětovou mánií.
Existují žebříčky škol a univerzit, výčty firem sestavené podle ziskovosti či sociální zodpovědnosti, tabulky indikátorů štěstí v jednotlivých zemích i přehledy, které se snaží řadit spotřebitelské značky podle jejich hodnoty.
Existuje dokonce výsledková listina nejvtipnějších anekdot (já jsem se mnoho nenasmál).
Finanční svět takovými soupisy také překypuje.
Investiční bankéři se zatajeným dechem čekají na žebříčky fúzí a akvizic, přestože spojitost mezi umístěním na přední příčce a ziskovostí je volná až nulová.
S tabulkami hodnotícími banky se už sice určitou dobu setkáváme a zakládají se dnes spíš na kapitálové síle než na objemu aktiv, což je určité zlepšení, ale přesto mnoho smyslu nedávají.
V současnosti existuje také několik různých žebříčků, které hodnotí finanční centra, zejména na základě anket ve firmách, a vyvolávají značný neklid.
Jak zle finanční krize poškodila reputaci a výkonnost předních západních center, se lidé tážou čím dál častěji v Londýně a menší měrou v New Yorku.
(Někteří Američané mají sklon k přesvědčení, že svět se k nim pohrne bez ohledu na to, jak nevlídného uvítání se mu při příjezdu dostane!)
Poselství nejčerstvějších žebříčků pro obhájce titulu zatím příliš znepokojivé není.
Žebříček připravený pro Radu londýnské City stále umisťuje New York a Londýn na přední příčku jako vyrovnané soupeře.
Časopis The Banker přináší jiné hodnocení, v němž je New York na špici a Londýn v těsném závěsu druhý – třebaže vzdálenost mezi nimi a jejich pronásledovateli se zužuje.
Londýnu i New Yorku ubyly body za kvalitu a intenzitu regulace a za daňové zatížení.
Zdá se, že v obou oblastech firmy do budoucna pociťují nervozitu.
Nejnápadnější změnou v přehledech hodnocení je vzestup hlavních asijských finančních center – a nejen Hongkongu a Singapuru, ale i Šanghaje, Pekingu a Šen-čenu.
Číňané už nějakou dobu svá finanční centra otevřeně podporují a vliv jejich snažení se začíná projevovat.
Index finančního rozvoje podle Světového ekonomického fóra – další žebříček, s nímž je třeba počítat – umisťuje Hongkong a Singapur velmi blízko za Londýn, přičemž co se týče celkové míry finanční propracovanosti, Čína aktuálně figuruje před Itálií.
Nudle vítězí nad špagetami.
Zčásti tyto výsledky nepřekvapují.
Jak se na východ posouvá jádro světové hospodářské gravitace, bilance finanční aktivity se bude pohybovat spolu s ním.
Podle zásady, že je-li něco nevyhnutelné, moudrý to uvítá, vhodnou reakcí v Londýně a New Yorku bude hledat cesty ke spolupráci s těmito novými centry.
Důležitější otázka pro tradiční finanční centra však spočívá v tom, zda se mezinárodní aktivity, které se mohou přesouvat, skutečně přesouvají.
To se posuzuje mnohem hůř.
Kolují anekdoty o stěhování jednotlivých manažerů hedžových fondů do Ženevy.
Pokaždé, když ta či ona vláda nebo regulační úřad ohlásí nové regulační opatření nebo zpřísnění t��ch stávajících, ozvou se od bankéřů výhrůžky, že se sbalí a odjedou a svá Porsche a milenky si vezmou s sebou.
Tyto výhrůžky, které kdysi mívaly silný politický vliv, jsou dnes už mnohem méně účinné.
Někteří politici a komentátoři bez váhání odpovídají: „Zaplaťpánbůh, že jdou.“ Otázku, zda se vzhledem k ceně za úklid nepořádku po poslední krizi vyplatí hrát úlohu hostitele globálního finančního trhu, vznesla i britská centrální banka.
Jde o riskantní spekulace.
Ať už se bankéři chovali jakkoli hanebně – a někteří si zjevně zaslouží alespoň dekádu na trestné lavici –, finanční služby jsou stěžejní součástí londýnské ekonomiky.
Pokud finanční sektor oslabí, co jej nahradí ve smyslu zaměstnanosti?
Nonšalantní řečnění o vědě a výrobě jako žebřících z recese (oblíbená představa bývalého britského ministerského předsedy Gordona Browna) není nic víc než prázdné řečnění.
Existuje nanejvýš hrstka příkladů postindustriálních společností s vysokými náklady, jimž se ve velkém podařilo oživit svůj výrobní sektor poté, co ochabl.
Obzvlášť Londýn nemá žádné nezcizitelné právo na funkci světového finančního centra.
Vždyť domácí trh Velké Británie je oproti Spojeným státům mnohem menší.
Dějiště finančních aktivit se ostatně v průběhu staletí měnilo.
Kdyby dosavadní činnost znamenala trvalé zvýhodnění, světová centrála Goldman Sachs by sídlila v Babyloně.
Musí existovat určitý bod zlomu, kdy kombinace vysokých daní, tíživé regulace a nepříznivého politického klimatu přiměje finanční firmy ke stěhování.
Existuje riziko, že se Británie do tohoto bodu možná blíží.
Právě proto britský Úřad pro finanční služby, a dokonce i Konfederace britského průmyslu, která zastupuje především nefinanční firmy znepokojené kvůli dostupnosti úvěrů, začaly vyzývat ke smíru mezi orgány státní správy a finančními trhy.
Příští dva až tři měsíce rozhodnou o tom, zde zavládne mír, a pokud ano, zda přetrvá.
Jak je u mírových rozhovorů pravidlem, ochotu ke kompromisu musí projevit obě strany.
Firmy budou muset prokázat zřetelnou zdrženlivost, až dojde na letošní výplaty bonusů.
Britská vláda už další mecheche nestrpí.
Vlády na obou březích Atlantiku se zase budou muset rozhodnout, jak daleko při trestání bank chtějí zajít.
Neutuchající výhrůžky čím dál vyšším daňovým zatížením by se mohly ukázat jako nebezpečně kontraproduktivní.
Nedokážeme-li se brzy dohodnout na nové společenské smlouvě mezi státem a finančními trhy, tyto trhy by se skutečně mohly přestěhovat jinam.
Vražda v Moskvě
Je načase skoncovat s iluzorní představou, že „diktatura zákona“ Vladimira Putina byť jen o píď snížila bezpráví v postkomunistickém Rusku.
Vražda Anny Politkovské, jedné z nejstatečnějších a nejlepších novinářek Ruska, ženy, která měla odvahu odhalovat brutální vraždy páchané ruskými vojáky v Čečensku, je konečným důkazem, že prezident Putin s sebou nepřinesl nic jiného než tuctovou diktaturu s obvyklým pohrdáním zákonem.
Toto poznání přichází pro svět a zejména pro Evropu v příhodný čas. Německé ministerstvo zahraničí připravuje politiku rusko-německých vztahů, která zapouzdří lhostejnost vůči Putinově nezákonnosti, protože je to prý v národním zájmu nejsilnějšího člena Evropské unie.
Lhostejnost se však mění v ústupnost, podněcuje-li Putina, aby své nezákonné metody prosazoval i na mezinárodní scéně, jak dokládají jeho současné snahy o hospodářské dušení Gruzie.
Vražda Politkovské vyvolala přízračný pocit déjà vu: v Putinově Rusku, stejně jako za zlatých časů KGB, se jednoduše ztrácejí lidé.
Vražda novinářky je třetí politicky zabarvenou vraždou za poslední tři týdny.
Třicátého září byl v Irkutsku zastřelen Enver Ziganšin, hlavní inženýr ruské pobočky BP.
A 14. září byl spáchán atentát na Andreje Kozlova, viceguvernéra ruské centrální banky, který bojoval proti finančním podvodům.
Skutečnost, že vyšetřování vraždy Politkovské se stejně jako v případě atentátu na Kozlova ujal ruský generální prokurátor Jurij Čajka, nevzbuzuje naději, jakou by zapojení tak vysoce postavených míst ve skutečné demokracii vzbuzovalo.
Angažmá nejvyšších míst ruské vlády je naopak téměř zárukou, že vrazi nikdy nebudou vypátráni.
Vražda Politkovské je mimořádně chmurným znamením, vezmeme-li v úvahu, že tato žena byla silnou kritičkou ruského prezidenta.
Ve svých článcích pro jedny z mála zbylých nezávislých moskevských novin Novaja Gazeta, jakož i ve svých knihách „Putinovo Rusko: Život v upadající demokracii“ a „Špinavá válka: Ruská reportérka v Čečně“, psala Politkovská o mizejících svobodách, které jsou charakteristickým znakem Putinova prezidentského působení.
Jak dokládá exil někdejších mediálních magnátů Borise Berezovského a Vladimira Gusinského i věznění ropného magnáta Michaila Chodorkovského, na Putinovy nepřátele čekají tři možné osudy: vyhnanství, vězení nebo hrob.
Neobviňuji Putinovu vládu, že si vraždu Politkovské objednala.
Jako angažovaná investigativní novinářka si koneckonců kromě Putina znepřátelila také mnoho dalších lidí, v neposlední řadě i současného čečenského premiéra Ramzana Kadyrova, jehož obvinila z politiky únosů motivovaných touhou po výkupném.
I kdyby však společníci Vladimira Putina neměli se zastřelením Politkovské ve výtahu jejího domu v centru Moskvy nic společného, jeho pohrdání zákonem každopádně vytvořilo atmosféru, v níž byla tato vražda spáchána.
Stejně jako zavraždění arcibiskupa Thomase Becketta v Canterburské katedrále před mnoha staletími byl i tento zločin spáchán ve zřejmé víře, že krále potěší.
Vzhledem k tomu, co Politkovská ztělesňovala – zodpovědnost demokratického tisku zpochybňovat Kreml a jeho politiku –, měla vláda zajistit, aby se jí nic zlého nestalo.
V Putinově Rusku bylo v posledních šesti letech zavražděno již 12 předních novinářů.
Žádný z těchto zločinů nebyl vyřešen, což by se jistě stalo, kdyby byla Putinova „diktatura zákona“ něčím více než jen PR strategií.
Šestileté období od příchodu Vladimira Putina do Kremlu bylo dobou silně si odporujících signálů.
Na jedné straně vidí svět mladého a vzdělaného vůdce, který se zavázal modernizovat Rusko – zejména tím, že přizpůsobí jeho pořádkové složky a soudní praxi mezinárodním normám.
Na druhé straně prezident mlčky přihlíží, jak jeho bývalí kolegové z ruské bezpečnostní služby FSB (někdejší KGB) nezajišťují později zavražděným lidem jakoukoliv bezpečnost a rozpoutávají řadu nechvalně proslulých špionážních afér proti novinářům, vědcům a ekologickým aktivistům.
Mezi tyto „neošpehy“ patří novinář Gregorij Pasko, zbrojní expert Igor Suťjagin, diplomat Valentin Mojsejev, fyzik Valentin Danilov a další.
Zdá se, že Putinova kremelská klika promrhala údajný kultivující vliv vyplývající z partnerství se Západem – například v podobě pořádání summitu zemí skupiny G8 v Petrohradu.
Konfrontace se západními hodnotami přinesla i tentokrát jen další Potěmkinovu vesnici; Rusko si udržuje fasádu dodržování zákonů a demokratických institucí, ale za těmito lepenkovými kulisami vládnou stále tíž svévolní surovci.
Nebezpečím pro svět je přitom momentálně probíhající vývoz Putinovy nezákonnosti.
Po celém „blízkém zahraničí“ Ruska zapouští kořeny jistá forma kriminalizované diplomacie.
Stačí se podívat na Putinovu snahu zmanipulovat předchozí prezidentské volby na Ukrajině a na neustále vznášená a opět stahovaná kriminální obvinění vůči opoziční vůdkyni Juliji Tymošenkové.
Stačí se podívat na vzpurné odtrženecké regiony v Moldávii a v Gruzii, které existují jen díky podpoře Kremlu.
A stačí se podívat, jak se Kreml snaží vydírat sousedy tím, že ohrožuje jejich dodávky energií.
Každý policista ví, že když kriminální chování zůstane bez povšimnutí, jsou zločinci stále smělejší.
Je nejvyšší čas, aby svět začal ve Vladimiru Putinovi vidět toho, kým opravdu je: muže, jenž žene Rusko zpět do stínů.
Svět se proto nyní musí zamyslet nad starým latinským úslovím qui tacet consentere videtur – mlčení znamená souhlas – a položit si otázku, zda je moudré mlčky schvalovat Putinovo budování nezákonné energetické supervelmoci.
Nezáměrný lék pro Irák
Lékaři používají slovo „krize“ k popisu okamžiku, kdy se pacient buď začne zotavovat, nebo zemře.
Irácký pacient prezidenta George W.
Bushe, jak se zdá, právě tohoto bodu dosáhl.
Většina komentátorů si podle všeho myslí, že poslední Bushem předepsaný lék – příliv dalších 20 tisíc vojáků, již mají potlačit milice v Bagdádu – nanejvýš jen pozdrží nevyhnutelný konec snu o demokratickém Iráku.
Okolnosti, jež jsou mimo Bushovu kontrolu a nejsou z jeho dílny (přinejmenším ne záměrně), přesto mohou Irák před zkázou zachránit.
Jedním klíčovým faktorem je to, že arabští sunnitští lídři poprvé od doby, kdy Spojené státy a Británie napadly Irák, podporují vojenský plán USA pro jejich zemi.
Tito sunnitští předáci žijí v nejhlubším strachu z geopolitického zemětřesení, jež by rozpad politické autority v Bagdádu přinesl, neboť jsou přesvědčeni, že by nevyhnutelně následovala totální občanská válka – válka, která by se neohlížela na mezinárodní hranice.
Jistěže, Amerika sunnitské lídry v tomto přesvědčení utvrzovala.
Nedávná cesta ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové do hlavních měst zemí Středního východu napomohla v Egyptě, Jordánsku, Saúdské Arábii a státech Perského zálivu šířit úvahu, že nezdar USA a urychlené stažení by je nesporně destabilizovaly.
Vzhledem k tomu, jak křehká je moc těchto lídrů nad jejich společnostmi, vzali si americká varování k srdci.
Avšak skutečně zvláštním faktorem, který by Bushovi mohl přinést úspěch, je skutečnost, že ti, kdo se stavěli proti americké přítomnosti v Iráku nebo k ní cítili odpor, například šíitské strany s íránskou podporou, teď rovněž podle všeho chtějí, aby Bushova nová strategie uspěla.
Jsou pro ni, neboť věří, že vyláme tesáky Muktadu al-Sadrovi, zlotřilému šíitskému klerikovi, jehož moc se v posledních třech letech rychle rozšířila – až do stavu, kdy v současnosti ovládá většinu Bagdádu a udržuje si věrnost bezpočtu rozezlených mladých šíitských mužů.
Samozřejmě, útok proti Mahdího armádě Muktady al-Sadra ve jménu boje proti miličním komandům smrti by hrozilo zatažením amerických ozbrojených sil do městských bojů v míře nevídané od útoků na Fallúdžu v letech 2004 a 2005.
Al-Sadr je považován za ochránce iráckých šíitů a dle odhadů má ve svých milicích 60 tisíc bojovníků.
Ostatní šíitští lídři mu ovšem hluboce nedůvěřují a obávají se, že by se mu jednou museli postavit sami.
Bude lepší to přenechat Američanům, třebaže tito šíitští předáci dávají přednost pomalému al-Sadrovu zardoušení před přímou krvavou ztečí.
Ale nenechme se zmýlit: velkou zkoušku nové Bushovy strategie představuje právě to, jak bude s al-Sadrem naloženo.
Pokud by se snad USA rozhodly postavit se al-Sadrovi a jeho silám čelem, riskují, že si znepřátelí největší konfesijní komunitu v Iráku, totiž šíity, což by zesilovalo odpor vůči okupaci, takže by to zřejmě Bushe odsoudilo k nezdaru.
Írán a Sýrie, jež až dosud směřování Iráku podrývaly, mohou teď také zatoužit po nalezení způsobu jak zemi vyvést od okraje propasti.
Bush stále odmítá rozhovory s oběma zeměmi a nedávno americké vojáky v Iráku nechal zatknout íránské agenty.
Írán se však už možná považuje za vítěze, neboť současná irácká vláda je vůči němu přátelštější, než kterákoli, již kdy Íránci poznali.
Udržení této vlády v úřadu se tedy nyní stalo strategickou prioritou Íránu, zejména když už je jasné, že naděje USA na využívání Iráku jako stálé vojenské základny jsou pasé.
Plánovaný „příval“ vojáků rovněž otevírá, a to snad vůbec poprvé, vážnou naději na hašení povstaleckých plamenů v provincii Anbar, srdci sunnitské vzpoury.
USA už v provincii prostřednictvím spojenectví se sunnitskými kmeny relativního úspěchu dosáhly.
Teď se doufá, že se takováto realistická a pragmatická urovnání rozšíří i na Iráčany bojující pod praporem nacionalistické a protiokupační agendy.
Některé hvězdy tedy vstoupily do konstelace přející Bushovi.
Aby se tam dlouhodobě udržely, irácká vláda bude muset upravit ústavu způsobem, který usmíří sunnitskou obec.
Ujištění iráckých sunnitů, že v novém Iráku mají své místo, upokojí také sousední sunnitské vlády, jež do značné míry mhouřily oči nad podporou pro povstalce, která pocházela z jejich zemí.
Jistěže, pokud by USA před sebou viděly neúspěch, mohly by se napadením Íránu pokusit válku rozšířit za hranice Iráku, což by byla politika připomínající „vedlejší scénu operace,“ kdy nezdar USA ve Vietnamu na konci 60. let přesvědčil prezidenta Nixona k útoku na Kambodžu a Laos.
Írán má však zdroje, jež Kambodža ani Laos nikdy nemohly shromáždit; ba jeho schopnost podnikat odvetná opatření by mohla zažehnout plameny v celém regionu.
Zatímco americká válka v Indočíně byla tragickou chybou, cena širší války, již by přivodila krize v Iráku, by byla nesrovnatelně vyšší – a to jak pro pacienta, tak pro jeho lékaře.
Udržitelné vize
NEW YORK – Generální tajemník OSN Pan Ki-mun burcuje ke globálnímu úsilí ve věci velké výzvy naší doby: udržitelného rozvoje.
Svět tuto výzvu musí vyslyšet.
Už nestačí, když ekonomika prostě roste.
Musíme také skoncovat s extrémní chudobou, což je jako celosvětový cíl do roku 2030 na dosah.
Musíme ekonomiku spravovat tak, aby neničila životní prostředí a spíše jej chránila.
A musíme prosazovat spravedlivější rozložení prosperity, namísto společnosti rozdělené na velmi bohaté a velmi chudé.
Pojem „udržitelný rozvoj“ používáme právě k označení ekonomického růstu, který ukončí extrémní chudobu, posiluje sociální inkluzi a je environmentálně zdravý.
Svět má k takovému směřování bohužel značně daleko.
Ekonomiky mnoha chudých zemí nerostou a extrémní chudoba je stále široce rozšířená.
Lidstvo nebezpečně mění klima, vyčerpává zásoby pitné vody a otravuje vzduch i oceány.
Slábne spravedlivost většiny ekonomik a mezera mezi bohatými a chudými se zvětšuje.
Běžné zůstávají i násilné střety, k nimž jsou jako ohniska nejnáchylnější nejchudší regiony světa.
S vědomím těchto těžkostí se světoví vůdci loni na Summitu Rio+20 domluvili na zavedení Cílů udržitelného rozvoje (CUR).
Vlády světa požádaly generálního tajemníka OSN, aby přípravu těchto cílů do roku 2015 koordinoval, aby se zajistil plynulý přechod od Rozvojových cílů tisíciletí (RCT), které toho roku vyprší.
Koncem září se za tímto účelem uskuteční klíčové zasedání Valného shromáždění OSN.
Generální tajemník Pan Ki-mun uvedl do pohybu několik procesů na vysoké úrovni, jejichž smyslem je vypracovat CUR, které budou mít pro lidstvo v letech 2015-2030 maximální užitek.
Zaprvé, samotná OSN ve velkém aktivně oslovuje okolí, aby vyvolala celosvětovou diskusi.
Zadruhé, uskutečňují se intenzivní mezivládní jednání, k nimž vyzval Summit Rio+20.
Zatřetí, nedávno svou zprávu zveřejnil panel význačných osobností na vysoké úrovni.
Konečně, je mi ctí a potěšením být součástí nové „znalostní sítě“, nazvané Síť řešení pro udržitelný rozvoj (SDNS), již Pan vytvořil proto, aby dal dohromady vědce, techniky, podnikatele a rozvojové specialisty ze všech regionů světa.
Vedoucí rada SDNS se skládá z několika desítek předních světových myslitelů a rozvojových lídrů, jak z bohatých, tak chudých zemí.
Vedoucí rada SDSN teď generálnímu tajemníkovi OSN předložila novou zprávu, „Akční plán pro udržitelný rozvoj“.
K tomuto plánu už z celého světa přišly po internetu tisíce připomínek a my snažně vyzýváme k další celosvětové diskusi o něm, zejména ze strany mladých lidí.
Vždyť zpráva se týká právě jejich budoucnosti!
SDSN ve zprávě určila deset prioritních cílů pro udržitelný rozvoj:
· Skoncovat s extrémní chudobou a hladem,
· Zajistit rozvoj a prosperitu všem, aniž bychom devastovali životní prostředí,
· Zajistit výuku pro všechny děti a mladistvé,
· Dosáhnout genderové rovnosti a omezit nerovnosti,
· Dosáhnout dobrého zdravotního stavu a duševní pohody v každém věku,
· Zvýšit zemědělskou produkci environmentálně udržitelným způsobem a tím dosáhnout potravinové bezpečnosti a prosperity venkova,
· Zajistit produktivitu a environmentální udržitelnost měst,
· Potlačovat člověkem způsobenou změnu klimatu udržitelnou energií,
· Chránit ekosystémy a zajistit rozumné nakládání s přírodními zdroji,
· Zlepšit správu a řízení a uvést podnikání do souladu se všemi těmito cíli.
Myšlenkou vtělenou do těchto priorit je spojit čtyři stěžejní rozměry udržitelného rozvoje: hospodářský růst (včetně ukončení chudoby), sociální inkluzi, zdravé přirozené prostředí a dobrou správu veřejných věcí (včetně míru).
Mohou se tak stát základem CUR, které by v letech 2015 až 2030 platily pro všechny země.
Dobře vypracované CUR budou prospěšné jako vodítko pro veřejnost, aby porozuměla spletitým výzvám udržitelného rozvoje, inspirace k veřejné i soukromé přičinlivosti, podpora uceleného přemýšlení a podnět k tříbení zodpovědnosti.
O CUR by se měly učit děti po celém světě, aby pochopily výzvy, s nimiž se budou jako dospělí potýkat.
CUR budou doplňovat nástroje mezinárodního práva, jako jsou celosvětové úmluvy a konvence, neboť poskytnou společný normativní rámec.
Povzbudí také vlády a mezinárodní soustavu k upevnění měření a monitorování udržitelného rozvoje.
Svět má k dispozici nástroje k ukončení extrémní chudoby ve všech jejích formách do roku 2030 a k vyřešení výzev udržitelného rozvoje, jimž všichni čelíme.
Při rostoucích příjmech a bezprecedentním vědeckém a technickém pokroku je svižná pozitivní změna v žádoucím rozsahu dosažitelná.
Můžeme se stát generací, která skoncuje s extrémní chudobou, zajistí, aby se všem lidem dostávalo rovnoprávného zacházení, a jednou provždy eliminuje nebezpečné klimatické hrozby, jimž čelí naše planeta – ale jedině pokud se svět zaktivizuje kolem společné agendy udržitelného rozvoje a ambiciózních a časově vymezených CUR.
Afghánský návrat domů
KÁBUL – Jako by ozbrojený konflikt mezi afghánskými vládními jednotkami podporovanými Američany vedenou koalicí a Talibanem nestačil, čelí dnes Afghánistán také krizi, kterou by rád nakonec označil za úspěch: krizi „velkého návratu“.
Od Džalalabádu až po Herát – v podstatě v celém severním Afghánistánu – lze vidět stopy po Afgháncích vracejících se z exilu.
Všude se to hemží pestrobarevnými pákistánskými náklaďáky převážejícími trámy, dřevěná okna, dveře a rámy postelí, na nichž sedí manželky a děti.
Úprk z Afghánistánu měl obrovské rozměry: na vrcholu exodu žilo za hranicemi své vlasti až šest milionů Afghánců, převážně v Pákistánu a Íránu.
Přibližně tři čtvrtiny z nich uprchly po sovětské invazi v roce 1979 a menší množství jich uprchlo před vládou prosovětského prezidenta Nadžíbulláha, případně v letech 1992-1996 během občanské války mezi různými frakcemi mudžáhidů a tehdejší vládou Talibanu.
A někteří – ti, kteří podporovali Talibán – uprchli poté, co byli jejich vůdci po vstupu vojsk Severní aliance do Kábulu v listopadu 2001 vyhnáni ze země.
Od té doby se již domů vrátilo více než 3,5 milionu afghánských uprchlíků.
Ti, kdo zůstávají za afghánskými hranicemi, však stále představují největší „balík“ uprchlíků na světě a zejména v Íránu dodnes žije mnoho afghánských emigrantů.
Nejvíce zbývajících afghánských uprchlíků ovšem našlo domov v Pákistánu, kde jich je možná až 1,9 milionu.
Když v roce 2007 proběhla registrace všech afghánských utečenců v Pákistánu, téměř polovina jich žila v táborech.
Dnes, třicet let po jejich založení, se tyto „tábory“ změnily ve vesnice tvořené hliněnými chýšemi a obehnané vysokými zdmi.
A protože je třem čtvrtinám uprchlíků méně než 28 let, většina jich nikdy neviděla vlast svých rodičů.
Narodili se a vyrostli v Pákistánu a většina jich hovoří pouze paštunštinou, jedním ze dvou oficiálních afghánských jazyků.
Paštunsky mluví kmeny na obou stranách Durandovy linie, hranice zakreslené na konci devatenáctého století britskými koloniálními vládci v Indii.
Navzdory této etnické příbuznosti i navzdory faktu, že byl Pákistán Afgháncům 30 let hostitelem, neumožňuje jim tato země oficiální integraci do místních struktur.
Emigranti tak nemají žádnou naději na občanství, pracovní povolení a přístup k veřejnému zdravotnictví a školství.
Jejich jedinou dobrou volbou je proto „návrat“.
Pohraniční oblast mezi Pákistánem a Afghánistánem je hlavním dějištěm „války s terorismem“.
Nachází se zde i Tora Bora, poslední známá adresa Usámy bin Ládina.
Nestabilní situace v regionu poskytuje pákistánské vládě další argumenty, aby trvala na repatriaci všech uprchlíků – kvůli své nečitelné kmenové loajalitě totiž mohou představovat hrozbu pro domácí bezpečnost.
Podle tripartitních dohod mezi pákistánskou vládou, afghánskou vládou a Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) mají být čtyři z největších táborů v Pákistánu uzavřeny a všichni jejich afghánští obyvatelé navráceni do vlasti.
Teoreticky by jejich repatriace měla proběhnout bezpečně a dobrovolně, avšak realita je jiná.
Návrat bývá často nebezpečný a vzhledem k faktu, že alternativní oblasti jsou téměř neobyvatelné, jde v podstatě o vynucenou volbu.
Po řadě jednání přistoupily pákistánské úřady na kompromis.
Jeden tábor – Kača Gharí – je již uzavřen a v roce 2008 se zavře pouze tábor Džalozaj, největší ze zbývajících táborů, v němž kdysi žilo 110 000 obyvatel.
Několik dnů po 15. dubnu, kdy vypršela lhůta, pronikly do tábora buldozery a srovnaly se zemí prodejny, které odcházející afghánští obchodníci již dříve vybrakovali.
Návrat z Pákistánu probíhal na počátku května tempem 20 000 osob týdně a ze 70 000 Afghánců, kteří se od začátku roku do konce května vrátili do země, jich podle údajů UNHCR více než 50 000 přišlo právě z tábora Džalozaj.
In both host countries the establishment of a western-backed government in Kabul was seen as reason enough to assume — in good or not-so-good faith — safe conditions.
Likewise, the declarations about aid to Afghanistan can be used as argument that the country can afford welcoming all those who decide to return.
Thus, say Iran and Pakistan, sending back refugees and migrants in big numbers cannot be wrong.
Pokud si však oficiální činitelé všech zúčastněných stran včetně Spojených států nepřiznají, že Afghánistán je nebezpečná země, která není připravena „velký návrat“ absorbovat, nemohou začít pracovat na nápravě situace a zaručit, že repatriace bude bezpečná a zároveň dobrovolná.
Prorůstová agenda v Evropě
Nedávná studie OECD nám opět připomíná, že v eurozóně, stejně jako ve třech největších kontinentálních státech – Francii, Německu a Itálii –, jež její výkonnosti dominují, jsou výše příjmů na hlavu zhruba o 30% nižší než ve Spojených státech.
Jestliže produktivita nadále poroste pomaleji než kdekoli jinde v průmyslových ekonomikách, tato propast se pravděpodobně bude rozšiřovat spolu s tím, jak se zatemňuje demografický profil Evropy.
Proč velké evropské ekonomiky nedokáží držet krok s americkými úrovněmi příjmů?
Podstatná část skluzu plyne z méně intenzivního využití pracovní síly: míra zaměstnanosti u žen a u starších a nejmladších věkových skupin je v eurozóně nižší než v USA, pracovní doba je mnohem kratší a – což je nejméně podstatné – míra nezaměstnanosti je vyšší.
Někdo se tím utěšuje a považuje za pozitivní, že Evropané dávají přednost chvílím volna před prací.
Za nízkými úrovněmi využití pracovní síly však stojí z velké části vyšší daně z příjmu a příspěvky na sociální zabezpečení a dále vysoké míry sociálních příspěvků zavedené v době, kdy se pracovní síla prudce rozrůstala a potřeba nedobrovolnou nezaměstnanost nahrazovat nezaměstnaností dobrovolnou se jevila naléhavěji než dnes.
Tato opatření bude potřeba přehodnotit, aby se zvýšila nabídka pracovních sil a veřejné finance získaly na udržitelnosti.
Tento proces už probíhá, zejména v Itálii a ve Francii, prostřednictvím škrtů v dávkách sociálního zabezpečení pro pracující s nižšími výdělky, přísnějších podmínek pro čerpání příspěvků v nezaměstnanosti a daňových zápočtů pro „pracující chudé“.
Od poloviny 90. let se relativní propad zaměstnanosti v těchto zemích skutečně mírně obrátil.
K nízkým mírám zaměstnanosti však ve všech třech velkých ekonomikách eurozóny přispívají také faktory mimo daně a sociální dávky: vysoké minimální mzdy a některé rysy legislativy na ochranu zaměstnanosti zpomalují pohyb pracujících na trhu práce.
Přestože se začíná s plněním dlouhé agendy reforem, prvně v Německu a naposledy a obezřetněji ve Francii, výsledky se dostavují pomalu a porozumění veřejnosti pro nezbytnost změny zůstává omezené.
Ze zkušeností každé z těchto zemí se lze mnoho naučit, stejně jako ze zkušeností menších členských států EU, avšak reformy trhu práce mají nevyhnutelně silné národní zabarvení.
Cíle zaměstnanosti jsou formulovány pro všechny členské státy EU už od roku 1997 v takzvané Evropské strategii zaměstnanosti (EES), která dnes tvoří součást „Lisabonské agendy“, souboru cílů sestavených tak, aby povzbudily produktivitu EU.
Avšak vzhledem k tomu, že politické nástroje pro dosahování těchto cílů jsou z velké části národní a argumenty pro jejich současné zavádění v několika členských státech jsou slabé, EES dala vzniknout nerealistickým očekáváním veřejnosti, ale probudila jen omezené úsilí vlád.
Dále platí, že propast v zaměstnanosti oproti USA není jediným problémem Evropy.
Od poloviny 90. let v mnoha evropských zemích zpomalilo tempo růstu výstupu na odpracovanou hodinu – jde o klíčový faktor v pozadí růstu příjmů na hlavu –, zatímco v USA toto tempo vzrostlo, takže se otočil desítky let trvající vzorec.
Mezi lety 2000 a 2004 se v USA hodinová produktivita práce zvýšila více než dvakrát rychleji než ve velkých ekonomikách eurozóny – 2,8% za rok oproti něco málo přes 1%.
Proč tedy Evropané nedokázali udržet pokrok v obou základních prvcích růstu – zaměstnanosti a produktivitě – současně?
Že je to možné, se ukázalo nejen v USA, ale také v dalších vyspělých ekonomikách mimo Evropu – v Austrálii, Kanadě a na Novém Zélandu – a nijak překvapivě v nových členských státech EU.
Vysvětlení nespočívá v kapitálových výdajích, jež se obvykle k růstu produktivity váží.
Tady mezi USA a velkými ekonomikami eurozóny nejsou žádné zásadní rozdíly. „Vysvětlení“ je tedy třeba hledat v tom, co ekonomové nazývají celková produktivita faktorů (TFP), souhrnu několika důležitých prvků, mimo jiné inovační aktivity, dobře fungující finanční soustavy připravené a ochotné podstupovat rizika a organizační pružnosti, která usnadňuje rozšiřování nových technologií.
Hlavní výpadek v růstu TFP v Evropě byl za posledních deset let ve službách (kromě informačních a komunikačních technologií).
Má-li se tedy TFP eurozóny zlepšit, zásadní věcí bude deregulace a integrace služeb, neboť v mnoha ekonomikách EU vznikají v tomto sektoru více než dvě třetiny celkových příjmů.
Zatímco produktové trhy hrály při budování jednotného evropského trhu ústřední roli, služby jsou nadále rozdrobené národní regulační a protikonkurenční praxí.
Z velké části je to zapříčiněno různorodostí služeb a většími potížemi, jež v oblasti služeb způsobuje vzájemné uznávání neboli „princip země původu“, který se pro integraci produktových trhů ukázal jako zásadní.
Reforma byla bohužel v roce 2005 odsunuta na vedlejší kolej.
Ve Francii byla navržená směrnice během kampaně před referendem o návrhu Ústavní smlouvy EU haněna jako podkopávání práv pracujících, symbolizované oním obávaným strašákem vtěleným do „polského instalatéra“.
Tyto útoky přehlížely skutečnost, že směrnice v mnoha ohledech podřizuje podmínky zaměstnávání pracujících z ostatních členský států EU pravidlům hostitelské země.
Evropský parlament teď před sebou má přepracované znění směrnice, jež omezuje její sektorový rozsah a dělá mnoho kompromisů ohledně principu země původu.
I tato omezená verze by představovala pokrok; většina přínosů plyne z odstranění úředního šimla, který komplikuje přeshraniční zakládání malých a středně velkých podniků ve službách a v rozsáhlých oblastech ekonomiky zužuje konkurenci.
Je smutným obrazem stavu EU, že se zdá neschopná dohodnout se na jednom legislativním opatření, které zřetelně prospívá produktivitě, přestože se zlepšení produktivity vyzdvihuje jako společný cíl.
Neschopnost mobilizovat ve prospěch evropské integrace zájmy spotřebitelů je obzvláštním zklamáním pro nové členské státy, jež očekávaly, že získají část přínosů.
O čem by G-7 měla jednat
Přichází věk zmenšených očekávání?
CAMBRIDGE – V době, kdy se ekonomiky Spojených států a evropských zemí dál klopotně trmácejí, sílí obavy, že je čeká „ztracená dekáda“ na japonský způsob.
Diskuse se bohužel příliš soustředí na otázku, co mohou vlády udělat, aby stimulovaly poptávku prostřednictvím rozpočtových schodků a monetární politiky.
Z krátkodobého hlediska jsou to klíčové otázky, ale jak každý ekonom ví, dlouhodobý hospodářský růst určuje převážně zlepšená produktivita.
Není pochyb o tom, že mohutná finanční krize v Japonsku v roce 1992 byla jako úder kladivem, z něhož se tato země ještě zcela nevzpamatovala, a paralely s dnešními USA a Evropou jsou znepokojivé.
Zdá se, že Ameriku i Evropu čeká dlouhé období pomalého růstu úvěrů kvůli nezbytné přísnější finanční regulaci i kvůli faktu, že míra investic za vypůjčené peníze je v jejich ekonomikách nadále příliš vysoká.
A v procesu ozdravení neexistují jednoduché zkratky.
Při hodnocení japonské zkušenosti i jejího významu pro dnešek je ovšem důležité mít na paměti, že japonský pád na zem nebyl způsoben pouze finanční krizí.
Japonsko utrpělo také řadu těžkých šoků v oblasti produktivity, které úzce souvisely s dlouhodobějšími problémy země.
I kdyby Japonsko nikdy nebylo prožilo splasknutí realitní a akciové bubliny, raketový vzestup jeho gigantického čínského souseda by i tak představoval obrovskou výzvu.
Na počátku 90. let již byla nadvláda Japonska na světových exportních trzích poněkud nahlodána vzestupem menších asijských sousedů včetně Malajsie, Koreje, Thajska a Singapuru.
Čína však představuje veskrze odlišnou výzvu a přizpůsobit se jí potrvá mnohem déle.
I kdyby navíc Japonsko nikdy nemělo finanční krizi, trápil by je nepříznivý demografický vývoj, poněvadž jeho obyvatelstvo stárne a zaznamenává úbytek.
A v neposlední řadě platí, že japonská léta hyperrůstu stála na fenomenální míře investic.
Protože však produktivita musí být v konečném důsledku založena nejen na stále větším počtu budov a vybavení, ale i na inovacích, výnosy z investic se v určitém bodě nevyhnutelně musely obrátit k horšímu.
Kdyby japonská ekonomika bývala měla zdravější finanční systém, v zásadě by se s těmito hrozbami pro růst produktivity mohla vyrovnat pružněji.
Kdysi závratná tempa japonského růstu by pravděpodobně byla prudce poklesla tak či onak.
A jak to tak obvykle bývá, finanční krize spíše zesílila jiné příčiny hospodářského poklesu, než aby ho přímo zažehla.
Americká velká hospodářská krize z 30. let představuje další ukázkový příklad.
I tehdy se obrovský díl pozornosti promrhal na otázce výhod a nevýhod fiskální a měnové politiky.
Hospodářská politika New Deal tehdy často chaotickým a nevyzpytatelným způsobem rozšířila roli státu, což pravděpodobně sehrálo roli při přinejmenším dočasném omezení produktivity.
Zdá se, že USA se dnes posunují směrem k jemnějšímu a evropštějšímu státu s vyššími daněmi a možná i větší regulací.
Stoupenci americké administrativy by mohli docela dobře tvrdit, že vláda provádí dlouho odkládanou údržbu v otázkách, jako je nerovnost příjmů.
Pokud však USA skutečně zakusí v příštím desetiletí pomalý růst, lze všechno svést na finanční krizi?
Podobně i nejnovější evropská krize existenciální identity vytváří obrovskou politickou nejistotu a nepředvídatelnost.
Také pro Evropu platí, že zažije-li v příštích deseti letech nepříznivé dopady na růst, nebude moci ze všeho vinit finanční krizi.
Z krátkodobého hlediska je důležité, aby monetární politika v USA a Evropě bděle bojovala proti deflaci na japonský způsob, která by pouze zhoršila dluhové problémy tím, že by snížila příjmy v poměru k dluhům.
Jak jsem tvrdil už na počátku krize, mnohem lepší by bylo prodělat dva nebo tři roky mírně zvýšené inflace, která by plošně snížila dluhy, zejména pokud politické, právní a regulační systémy zůstanou poněkud ochromené při realizaci nezbytných odpisů.
Vzhledem k poškození úvěrových trhů bude možná zapotřebí další kvantitativní uvolňování.
Pokud jde o fiskální politiku, ta již zařadila na vysokou rychlost a potřebuje postupné zpřísnění během několika let, aby se již dnes znepokojivé úrovně vládních dluhů nezhoršovaly ještě rychleji.
Zdá se mi, že ti, kdo věří – často s až kvazinábožným přesvědčením –, že potřebujeme ještě větší keynesiánský fiskální stimul, zatímco vládní dluh bychom měli ignorovat, propadají panice.
V neposlední řadě je však důležité pokusit se zachovat v americké a evropských ekonomikách dynamiku prostřednictvím opatření zvyšujících produktivitu – například důsledným uplatňováním antitrustové politiky nebo modernizací a zjednodušením daňových soustav.
Ať jsou trendy produktivity jakékoliv, lze je velmi těžko extrapolovat, neboť závisejí na nesmírně složitých interakcích společenských, ekonomických a politických sil.
Nositelé Nobelovy ceny Robert Solow a Paul Krugman kdysi slavně zapochybovali, zda rozšíření počítačů a technologií povede k růstu základny.
(Toto téma tvoří podstatu klasické Krugmanovy knihy z roku 1990 „Věk zmenšených očekávání“.)
A konečně musí mít politici na paměti, že otázka, zda se USA a Evropa vyhnou ztracené dekádě, závisí na jejich schopnosti udržet ve svých ekonomikách produktivní vitalitu, nikoliv na pouhých krátkodobých opatřeních na stimulaci poptávky.
Aliance civilizací?
MADRID – V Madridu se nedávno sešlo první mezinárodní fórum Aliance civilizací, ustavené jako protijed k myšlence, že svět je odsouzen ke „střetu civilizací“, a odhalilo, že na myšlence Roberta Kagana, že Američané jsou z Marsu a Evropané z Venuše, je víc než jen zrnko pravdy.
Spojené státy se už od 11. září 2001 věnují křížové výpravě proti silám zla v muslimském světě.
Naproti tomu teroristický útok na Španělsko z 11. března 2004, při němž zahynulo 200 lidí, vyvolal „protikřižácké“ tažení, jehož záměrem je odzbrojit extremismus budováním mostů porozumění a usmíření s islámem.
Podporována společně Španělskem a Tureckem, iniciativa Aliance civilizací není prosta politických kalkulací.
Španělům pomáhá ospravedlnit jejich náhlé stažení z Iráku v roce 2004; pro Turky se jedná o další prostředek v jejich úsilí vstoupit coby nezbytný most mezi islámem a Západem do Evropské unie.
Cílem Aliance civilizací, nesevřeného a poněkud rozpačitého projektu, je zhojit rány vzešlé z konfliktu mezi islámem a Západem prostřednictvím vzdělávání, životaschopných integračních politik a poučenějšího dialogu s médii.
Trpí ovšem naprostým skepticismem hlavních světových aktérů, neboť USA, Rusko a v této věci ani EU neprojevily žádné nadšení.
Ať jakkoli vágní, myšlenka aliance civilizací rozhodně nemůže natropit více škody než válka proti islámskému extremismu.
Ostatně vojenské řešení neodstraní žádný z problémů muslimského světa a jeho střetů se Západem.
Aliance navíc není zcela nesmyslným návrhem, jestliže cíl spočívá v tom, aby se Západ odklonil od politiky nadutosti a zřídil oblast upřímné spolupráce s muslimským světem v ekonomice, kultuře a vědě.
Jistěže, myšlenku brzdí vnitřní fungování obou stran navrhované aliance.
Leckdo na Západě se táže, zda je islám slučitelný s lidskými právy a západními pojetími svobody.
Četní muslimové, již se léta zasazují o modernizaci svých zemí, dosud nedokázali najít zřetelnou odpověď na vzedmutou vlnu radikálního islámu.
Tvrdit, že islám se neslučuje s lidskými právy, znamená považovat jej za civilizaci příliš úzkoprsou, než aby se dokázala změnit.
To je historický omyl.
Udržitelné není ani tvrzení, že islám je z podstaty nepřátelský k inovaci, neboť muslimská civilizace v průběhu dějin obrovsky přispěla k vědě i umění.
Západní univerzity jsou dnes plné význačných arabských akademiků téměř ve všech oblastech – což je důsledek odlivu mozků, který sám odráží staletí úpadku islámského světa.
V roce 2005 vyšlo v 17 státech arabského světa celkem 13 444 vědeckých publikací, méně než oněch 15 455, jež vydala Harvardova univerzita.
Nepřátelé rozumu se však najdou i na Západě.
Žijeme ve věku, kdy mnozí lidé jsou zklamaní sekulární politikou a obracejí se spíše k náboženství, a to nejen napříč muslimským světem, ale také v nitru západní civilizace, v křesťanské Evropě a evangelické Americe.
Vůči tomuto jevu není imunní ani židovský stát Izrael, kde si mesiánští fanatici a náboženští nacionalisté osvojili politickou teologii, která zpochybňuje samotnou legitimitu demokratických institucí.
Současná krize islámu sice nemusí být vrozená, ale neblahá situace islámu je naléhavá.
Otázka zní takto: jsou muslimové ochotni přijmout, že Chomejního prohlášení, že „islám je buď politika, nebo nic“, je mylné, že islám není forma vlády, nýbrž náboženství a že v křesťanském světě jedna oblast náleží císaři a jiná Bohu?
Kdo chtějí v muslimském světě přijmout reformu, musí jednat dle přesvědčení, že teokracie se nikdy jako prostředek lidského pokroku neosvědčila.
Samozřejmě že Aliance civilizací by se neměla snažit překlenout rozpory obhajobou mravního relativismu.
Jestliže ji pohání západní komplex viny, který stojí na domněnce, že řešení tkví prostě jen ve větší schopnosti vcítit se do tíživé situace muslimů, pak se nesporně ukáže, že skeptici měli pravdu.
Aby měla Aliance civilizací nějakou naději na úspěch, je třeba klást důraz na reciprocitu.
Tolerance a náboženská svoboda musejí být vzájemné.
Islámský díl dohody musí zahrnovat záruku lidských práv a občanských svobod, zlepšení postavení žen a realistické politiky k zastavení demografické exploze islámského světa.
Někteří budou jako obvykle tvrdit, že jádro problémů mezi islámem a Západem spočívá v arabsko-izraelském konfliktu a že ke klidnějším vztahům nesmírně přispěje vyřešení neutěšených poměrů Palestinců.
Arabové a muslimové ale musí přestat klamat sami sebe, že tím, co je drží zpátky, je izraelsko-palestinská rozepře.
Ukončení americké okupace Iráku i prosazení arabsko-izraelského míru by pomohlo, ale nejde o všelék.
Boj za vykořenění bídy, negramotnosti a korupce ani islámské ano vědě nezávisí na výsledcích mírového procesu na Středním východě.
Aliance sobě rovných
PAŘÍŽ – Během nedávné oslavy 60. výročí NATO ve Štrasburku uvítala aliance dva nové členy, Albánii a Chorvatsko, čímž se její členská základna rozrostla na 28 států.
Toto rozšíření je dobré, poněvadž dějiny přinesly oběma zemím utrpení.
Uvítání do velké mezinárodní rodiny Západu je uklidní, stabilizuje a přispěje k jejich politickému, kulturnímu a hospodářskému rozvoji.
Dobrých zpráv však bylo poskrovnu, protože NATO řešilo jen běžnou agendu.
Žádným klíčovým problémem se ve skutečnosti nezabývalo.
Zřetelně to dokládá spor, který vyvstal ve Francii ohledně návratu této země pod jednotné vojenské velení NATO.
Ztrácí Francie svou autonomii nebo možná i suverenitu?
Kapituluje před americkou hegemonií?
Toto jsou palčivé otázky, avšak na summitu NATO o nich lidé hovořili spíše jako o symbolech než jako o realitě.
Co je tu však realitou?
NATO je vojenská aliance skládající se z 28 států.
Jeden z nich, Spojené státy americké, má více než třikrát vyšší vojenský rozpočet než všichni ostatní členové dohromady.
Proto USA se souhlasem ostatních stojí v čele většiny civilních i vojenských velení NATO.
Samozřejmě existují kolektivní konzultace a poradní procesy, díky nimž je slyšet hlas kteréhokoliv člena.
Ve skutečnosti však společná rozhodnutí ovlivňuje faktická moc jediné členské země.
Tato struktura znamená návrat k podmínkám zrodu NATO, kdy byla aliance založena s cílem neutralizovat sovětskou hrozbu západní civilizaci.
V té době nikdo nepochyboval, že jedinou protiváhou je americká síla – již tehdy vybavená jadernými zbraněmi.
Z tohoto důvodu začaly USA alianci předsedat.
Během 41 let studené války 14 ze 16 členů NATO striktně poslouchalo americká rozhodnutí a podrobovalo se její politice.
Francouzský prezident Charles de Gaulle byl jediným, kdo zpochybnil, zda by byl některý americký prezident skutečně připraven zahájit jaderný útok na SSSR, aby ochránil jednoho či několik členů aliance, pokud by nebyly přímo ohroženy americké zájmy.
Na základě těchto pochybností se Francie – od roku 1960 rovněž jaderná mocnost – v roce 1966 stáhla z trvalého centralizovaného vojenského velení aliance s cílem uplatňovat vlastní odstrašující prostředky.
Toto rozhodnutí bylo založeno převážně na americké doktríně „pružné reakce“, přijaté v roce 1962, která Sovětům sdělovala: „Pokud nepoužijete jaderné zbraně, nepoužijeme je ani my.“ Tato doktrína ponechávala Evropu obnaženou.
Ačkoliv se o této otázce vedou značné spory, de Gaulle se pravděpodobně nemýlil v názoru, že Amerika nemá k jaderné obraně Evropy dost odhodlání.
Henry Kissinger i Robert McNamara při odchodu z funkce přiznali, že de Gaulle měl pravdu.
De Gaulleovy postřehy nicméně zanechaly dědictví, které dodnes vyvolává v NATO nedůvěru a rozkol.
Francie měla v tomto klíčovém strategickém bodě pravdu, ale nikdy nebyla schopna objasnit svůj postoj ke spojencům.
Neschopnost jasně a přímo diskutovat o této strategické doktríně nadále alianci brzdí.
Štrasburský summit mohl důvěru v budoucnost posílit, kdyby se diskutovalo o dvou znepokojivých otázkách.
I tentokrát se však hledělo zejména do minulosti.
Klíčové otázky znějí tak, zda je doktrína společné obrany NATO v současné době zaměřena proti jediné konkrétní zemi a zda hlavním obranným nástrojem aliance zůstává jaderná síla.
V současné globální situaci nebude žádný předvídatelný konflikt použití jaderné zbraně vyžadovat.
Momentálně neexistuje žádná globální hrozba a aliance zasahuje pouze v regionálních konfliktech, takže proč by to NATO nemělo přiznat?
Nejdůležitějším tématem, o kterém ve Štrasburku nepadla ani zmínka, je však vztah s Ruskem.
NATO bylo založeno s cílem čelit hrozbě, kterou před 60 lety představoval SSSR.
Varšavská smlouva, uskupení socialistických států v čele se Sovětským svazem a zaměřené proti NATO, však byla v roce 1991 rozpuštěna; ve stejném roce se zhroutil komunismus a Rusko se od té doby usilovně snaží vybudovat tržní ekonomiku a definovat pro sebe novou globální pozici.
V době, kdy Rusko sledovalo mírumilovnější kurz, nebylo NATO na rozdíl od Varšavské smlouvy rozpuštěno.
Spojenci se naopak rozhodli pakt nejen udržet, ale navíc ho rozšířit o řadu zemí sousedících s Ruskem.
Členové NATO tak v podstatě řekli: „My, západní státy, vám nevěříme.
I když se stanete demokracií, vždy vás budeme podezírat.“
George Kennan, jeden z největších amerických diplomatů poválečného období, kdysi napsal, že západní svět se dopouští největší chyby za posledních 50 let, když po zhroucení sovětského komunismu rozšiřuje NATO.
Výsledné ponížení a do očí bijící nedůvěra, kterou ruské elity od té doby pociťují, vedly až k současné ruské politice přezbrojování.
Jedinou možností, jak může NATO tento problém vyřešit, je přihlásit se před světem k mírumilovným záměrům.
Nejpřesvědčivější způsob, jak toho dosáhnout, je umírnit přehnanou touhu Spojených států po moci, kterou demonstrovaly v Iráku.
NATO potřebuje přesunout pozornost od organizace a správy jednotného vojenského velení k budování skutečné důvěry, že hlas každého člena bude slyšet.
K tomu však musí mít všechny členské země stejné podmínky.
Rozhodnutí Francie vrátit se k plnému a rovnocennému členství v alianci bylo správné a Francie teď musí zevnitř pracovat na prosazování principů, ve které věří.
Pojištění bankovních vkladů: jiná varianta
Argentinská finanční panika a následný útok na její banky a asijská finanční krize z roku 1997 přiměly řadu zemí k tomu, aby začaly uvažovat o zavedení pojištění bankovních vkladů na ochranu úspor občanů.
Je však pojištění vkladů tou nejlepší ochranou proti bankovní panice?
Pojištění vkladů bylo reakcí na bankovní krize, jaké trápily Spojené státy až do 30. let minulého století.
První pojištění vkladů bylo v Americe zavedeno po velké hospodářské krizi a zprvu se zdálo, že je to terno.
Paniky ustaly, což stabilizovalo finanční systém a přispělo k udržitelnému poválečnému ekonomickému růstu.
Pojištění vkladů skoncovalo s finančními panikami proto, že příčinou panického vybírání vkladů bývá obvykle sebenaplňující se proroctví.
K útokům střadatelů na banky dochází tehdy, když klienti začnou mít strach, že své úspory hodlají vybrat ostatní střadatelé.
A protože kdo dřív přijde, ten dřív mele - to platí i v bankách -, ti, kdo čekají, riskují, že zůstanou s prázdnýma rukama, poněvadž banka může být při ztrátách nucena zlikvidovat svá dlouhodobá aktiva, takže jí mohou dojít prostředky.
Strach z paniky tedy může vyvolat paniku.
Je to vysoce neefektivní, protože kdyby byli všichni střadatelé trpěliví - přestože je logické, že každý střadatel chce své peníze hned -, banka by mohla vyhovět všem.
Ekonomové v takových situacích říkají, že "selhala koordinace".
Kdyby se střadatelé dokázali domluvit a zkoordinovat se, mohli by se ponižujícím ztečím na banky vyhnout.
Pojištění bankovních vkladů ručí za to, že pro trpělivé klienty zůstanou v bance prostředky, i když do banky přijdou později, a tak vlastně vylučuje selhání koordinace.
Trpěliví střadatelé se tak už nemusí obávat, že ostatní vyberou jejich peníze, protože to jejich úspory nijak neovlivní.
Pojištění vkladů však vede k jiným problémům, které poprvé vyšly najevo v 80. letech v souvislosti s krizí v americké spořitelně Savings and Loan.
Pojištění vkladů vytváří cosi, čemu ekonomové říkají "morální riziko": lidé pojištění proti nepříjemným událostem nejsou tak opatrní, jako lidé, kteří musí aktivně takovým událostem předcházet.
Když si pojistím proti krádeži kolo, mohl bych si na něj teoreticky dát levnější zámek, ale tím se zase zvyšuje pravděpodobnost, že mi ho někdo opravdu ukradne.
U pojištění vkladů je to podobné.
Klienti, kteří neriskují ztrátu peněz, nemají důvod kontrolovat svou banku, a banky, které vidí, že je nikdo nekontroluje, pak mají tendenci investovat do rizikových projektů.
Krizi banky Savings and Loan vyvolala sice celá řada faktorů, ale všichni se shodují na tom, že morální riziko z nich bylo faktorem nejvýznamnějším.
Po této krizi došlo v Americe k reformě pojištění vkladů, jejímž cílem bylo toto morální riziko snížit.
Byla však tato reforma dostatečná?
Jistě, vždycky se dá vylepšovat, ale nebylo by v tomto případě možné něco úplně jiného a lepšího?
Walter Bagehot už v roce 1873 ve svém klasickém díle o centrálním bankovnictví Lombard Street psal, že centrální banky by měly být schopny předcházet finančním panikám tím, že budou do ekonomiky píchat likvidní injekce.
Strategie navrhované Bagehotem jsem studoval natolik, že jsem schopen je srovnat s dnešním pojištěním bankovních vkladů.
Stěžejním závěrem mé práce je to, že politika zaměřená na zajištění likvidity dokáže zabránit nejen bankovní panice, ale i přemíře rizika, k níž pojištění vkladů vybízí.
Dojde-li k panice, měla by dobrá politika pomoci pokrýt vklady bankám, které sice dostatečně disponují aktivy, ale nemohou vyplatit peníze všem střadatelům najednou, protože některá jejich aktiva jsou vázána v nemovitostech nebo jiných dlouhodobých investicích.
Tyto banky jsou nelikvidní, ale ne nesolventní.
Centrální banka tady může pomoci známými nástroji.
Například v rámci smluv o zpětném odkoupení kupují měnové úřady aktiva nelikvidních bank s příslibem, že banka tato aktiva koupí zpět v určené datum a za určenou cenu.
Tímto způsobem banka dočasně smění svá nelikvidní aktiva za hotovost, vyplatí peníze střadatelům a vyhne se přitom ztrátě.
Smlouvy o zpětném odkoupení řeší - stejně jako v případě pojištění vkladů - problém selhání koordinace.
Střadatelé totiž vědí, že i když počkají, banka bude schopna jim peníze vydat.
Ovšem poskytnutí likvidity - teď už na rozdíl od pojištění vkladů - může odstranit morální riziko, a to tak, že pomáhá jen těm bankám, které jsou solventní.
Střadatelé přitom mají silný důvod sledovat svou banku.
Představme si banku, která investovala do rizikových projektů a ocitá se v problémech.
Může o pomoc požádat centrální banku a prodat některá svá aktiva výměnou za hotovost.
Jenže podle smlouvy s centrální bankou musí tato aktiva koupit zpět.
Jsou-li aktiva bezcenná, skončí taková banka dříve či později v konkurzu.
Vyhlásí-li úpadek a odmítne-li odkoupit aktiva, konkurzní zákon by měl centrální bance zaručit předkupní právo na její aktiva.
Tím vzniká silná motivace pro střadatele i investory, aby sledovali výkon a chování své banky.
Implementace metody poskytnutí likvidity, jak ji prosazoval Bagehot, by dokázala účinně zabránit bankovním panikám, a to bez lákadla přílišného riskování, jež je spojeno s pojištěním vkladů.
Střadatelé si zasluhují silnou a účinnou ochranu svých finančních prostředků.
Potřebuje ji i bankovní systém, aby si uchoval svou důvěryhodnost.
Ale ani střadatelé, ani jejich banky se nesmí hostit na cizí účet.
Alternativa k napadení Iráku?
Týmy inspektorů OSN už jsou v Iráku a lhůta, během níž má tato země deklarovat všechny své zbraně hromadného ničení a zařízení na jejich výrobu, vyprší už 8. prosince.
Svět si tedy musí rozmyslet odpověď na těžkou otázku: jak se zachovat, pokud se Saddám Husajn nebude řídit rezolucí Rady bezpečnosti týkající se jeho zbraní hromadného ničení?
Existuje určitá šance, že irácký prezident požadavky splní, ale Rada bezpečnosti slíbila ,,vážné následky," pokud je nesplní.
O jaké následky by mělo jít?
Zkušenost nám říká, že ani politický nátlak ani hospodářské sankce Saddámovi vážněji neuškodí.
To dokáže jen vojenský zásah.
Jediná možnost vojenského řešení, která nám byla dosud předložena, je invaze s cílem změny režimu, jinými slovy totální válka.
Zahájit válku je vždy závažným rozhodnutím a důsledky nelze předem jasně vypočítat.
V tomto případě existuje pět klíčových oblastí nejistot a rizik.
Zaprvé, boje samotné nemusejí být procházkou růžovým sadem, jak tvrdí někteří.
Churchill kdysi napsal: ,,Nikdy, nikdy, nikdy si nemysli, že vést válku může být snadné a jednoduché."
Irácké síly ohlupované propagandou a režim, který je na všem úrovních spoluodpovědný za Saddámovy zločiny, nebudou bojovat za udržení dobytého území (jako tomu bylo ve válce v Perském zálivu roku 1991), ale budou bránit svou vlast.
To vyvolává hrozbu pouličních bojů v Bagdádu, použití biologických nebo chemických zbraní ze zoufalství, útoku, který se pokusí zaplést do sporu Izrael, množství vojenských i civilních ztrát a další destrukce zpustošené společnosti.
Za druhé, Irák je rozmanitou zemí zdecimovanou více než třicetiletou Husajnovou tyranií a v dohledu není žádná věrohodná a pevná alternativní vláda.
Jak zemi spravovat?
Vítězové druhé světové války museli vládnout Německu čtyři roky a Japonsku ještě déle.
Podle New York Times představitelé Pentagonu prohlásili, že ,,by se zřejmě v zemi rozmístily tisíce vojenských odborníků na občanské záležitosti, kteří dobře znají lingvistické a kulturní rozdíly v Iráku."
Kde se tato pozoruhodná kohorta vezme?
Dále platí, že žádná z vlád v oblasti Saddáma sice nemiluje, ale všichni se obávají reakce svých lidí na třetí útok Západu proti islámskému státu, tentokrát s méně jasným odůvodněním než v případě Kuvajtu a Afghánistánu.
Někteří příznivci válečné politiky by možná uvítali destabilizaci Saúdské Arábie.
Ale měli by ostatní?
Čtvrtým aspektem nebezpečí je právě to, že invaze by mohla oslabit podporu vlád klíčových v boji proti teroristům a vést k dalším násilnostem.
Za páté, světová ekonomika zdaleka nevzkvétá.
Pomohl by k prosperitě nepokoj v hlavním naftařském regionu nebo by ji brzdil?
Kolik by celý podnik stál?
Otevřená podpora útoku ze strany OSN by mohla zmírnit některá z rizik, ale eliminovat by je nedokázala.
Nezbytnost si občas vynutí přijetí rizik, jak zažila Británie v roce 1939.
Ale naléhá na nás dnes nezbytnost opravdu tak neúprosně?
Předloženy byly tři důvody, proč zakročit proti Husajnovi.
Nemusíme se už zabývat první z nich - totiž tou, že stál za útoky proti USA ze září 2001.
Bushova administrativa se nikdy nevyjádřila, že by o tom měla dostatečný důkaz.
Druhým uváděným důvodem je, že Saddám představuje vážnou bezpečnostní hrozbu pro USA a pro svůj region.
Příběhy obou jeho agresí skončily - ten novější před více než dvanácti lety - pokořujícím neúspěchem.
Dnes je vojensky ještě slabší než dříve, USA přímo napadnout nemůže a musí vědět, že nová agrese by ve zlém dopadla na jeho hlavu.
Jedinou Husajnovou možností by bylo poskytnout zbraně hromadného ničení teroristům.
To by pro něj ovšem bylo tak nekontrolovatelné a nebezpečné, že je to velmi nepravděpodobné - pokud jej ovšem nepřivádíme k zoufalým krokům.
Saddám Husajn je vůdcem státu, a ne nějaké tajemné teroristické jednotky.
Tady by se dalo využít odstrašování - jeho účinnost spočívá v základech lidské povahy, nikoliv v jakémsi neuchopitelném výplodu studené války.
Třetí důvod pro zásah proti Saddámovi je pádný: nelze tolerovat jeho vzdor vůči Radě bezpečnosti, který trvá už od roku 1991.
Rada bezpečnosti to jasně řekla.
A přesto je třeba se ptát, zda je totální válka jediným způsobem, a to způsobem nezbytným a přiměřeným pro dosažení tohoto cíle.
Neměli bychom se zaříct, že tuto možnost nevyužijeme, ale měli bychom zvážit i jiné, a to už proto, že Rada bezpečnosti - jejíž podpora bude politicky, ne-li právně rozhodující - nemůže podpořit invazi.
Bylo by absurdní prosazovat pravomoc Rady bezpečnosti prostředky, jež nezískaly její souhlas.
Je pravděpodobnější, že by Rada bezpečnosti přijala možnost zahájení trestného programu vzdušných úderů - podstatně přesahujících údery z roku 1998 - proti předpokládaným pozicím zbraní hromadného ničení, prezidentovu sídlu, republikovým gardám a dalším ozbrojeným silám.
To by Saddáma poškodilo a oslabilo a bylo by to srozumitelným sdělením, že odpor vůči OSN s sebou nese tvrdé tresty.
Rada bezpečnosti by také mohla prohlásit, že jakákoli nová agrese nebo použití, výhrůžka použití nebo přesun zbraní hromadného ničení povede k Saddámovu sesazení a ke stíhání za mezinárodní zločiny po vzoru Sloboda Miloševiče.
Takový vývoj by nepotěšil ty, jejichž skrytou touhou je změna režimu, nikoli odzbrojení nebo trest.
USA dosud obratně vedly mezinárodní společenství svým směrem.
Vyhodíme-li tento úspěch do koše, cena za to se neomezí jen na dnešní epizodu.
Kladivo invaze by snadno mohlo způsobit více škod, než jsou ty, jež chce vymýtit.
Abychom se vypořádali se Saddámem, není potřeba totální války a ani by za to nestála.
Odpověď na ruskou výzvu
Západ (Amerika a Evropa) už 19 let odkládá odpověď na klíčovou strategickou otázku: jakou roli by mělo hrát postsovětské Rusko v celosvětovém měřítku a v evropském státním uspořádání?
Mělo by se s ním jednat jako se svéhlavým partnerem, nebo jako se strategickým protivníkem?
Ačkoliv toto dilema získalo během krize kolem krátké války Ruska s Gruzií kritickou naléhavost, nedokázal na ni Západ jednoznačně odpovědět.
Soudíte-li podle většiny východoevropských zemí, Velké Británie a Bushovy administrativy, zní odpověď „strategický protivník“.
Většina Západoevropanů však dává přednost „svéhlavému partnerovi“.
Tyto zdánlivě se vylučující alternativy mají jednu věc společnou: ani jedna z nich nebyla domyšlena do konce.
Pokud vidíte Rusko jako strategického protivníka – a obnova velkoruské mocenské politiky v éře Vladimira Putina ke škodě vlády zákona v domácí i zahraniční politice země tomu skutečně nasvědčuje –, pak by měl Západ od základu změnit svou agendu.
Rusko už sice není supervelmocí jako v sovětské éře, ale stále je to mocnost, přinejmenším v Evropě a v Asii.
Přeje-li si Západ vyřešit bezpočet regionálních konfliktů (Írán, Blízký východ, Afghánistán-Pákistán, střední Asie, Severní Korea) a globálních výzev (ochrana klimatu, odzbrojení, kontrola zbraní, nešíření jaderných zbraní, energetická bezpečnost), které mají v jeho agendě vysokou prioritu, pak je spolupráce s Ruskem nezbytná.
Strategická konfrontace s Moskvou, tedy jakási „mini studená válka“, by tuto agendu podkopala nebo přinejmenším značně zkomplikovala její prosazování.
Otázka tedy prostě a jednoduše zní, zda je hrozba ze strany Ruska natolik vážná, aby vyžadovala tak zásadní strategickou přeorientaci Západu.
Domnívám se, že nikoliv.
Putinovo nárokování si velmocenského statusu i jeho velmocenská politika jsou strukturálně velmi zranitelné.
Zejména to platí v době, kdy cena ropy klesne pod 40 dolarů za barel.
A Putin to ví.
Z demografického hlediska zažívá Rusko střemhlavý pád, i nadále je hospodářsky a sociálně zaostalé, má nedostatečně vyvinutou infrastrukturu a totéž lze říci i o jeho investicích do vzdělání a učňovského školství.
Jeho ekonomika se opírá převážně o vývoz energií a komodit a jeho modernizační úsilí je do značné míry závislé na Západu, zejména na Evropě.
Díky geopolitickému postavení a potenciálu nicméně Rusko zůstává v Evropě a Asii trvalým strategickým faktorem, který nelze přehlížet.
Začlenění této země do strategického partnerství je tudíž v zájmu Západu.
To ovšem předpokládá existenci západní politiky založené na dlouhodobých úvahách a sebevědomou a silnou mocenskou pozici, poněvadž Moskva bude jakoukoliv známku rozkolu a slabosti chápat jako pobídku k návratu k velkoruské mocenské politice.
Před několika měsíci přišla ruská vláda s návrhem jednání o novém evropském uspořádání v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).
Rusko pokládá dohody z 90. let za nespravedlivé a založené na jeho tehdejší slabosti, a proto si přeje jejich revizi.
Hlavním strategickým cílem Moskvy je přitom oslabení či dokonce předefinování NATO coby vojenské aliance namířené proti Rusku a opětovné vytyčení sfér vlivu ve východní Evropě a střední Asii.
Zde však Putin dělá velkou chybu, protože všechny tyto cíle jsou pro Západ nepřijatelné a Kreml zřejmě ještě stále nepochopil, že nejlepší a nejúčinnější zárukou existence NATO byla, je a bude agresivní zahraniční politika Ruska.
Vedoucí představitelé této bývalé kolébky marxismu-leninismu zřejmě stále nechápou dialektiku.
Kdyby ruská vláda skutečně chtěla dosáhnout změny postsovětského statu quo, měla by v prvé řadě vést vůči svým sousedům takovou politiku, která jejich obavy nezvyšuje, nýbrž snižuje.
Podobné zásady však v opačném gardu platí i pro Západ: na jedné straně principy nové Evropy definované OBSE po letech 1989-1990 neumožňují, aby rozhodnutí o aliancích podléhala vetu velkého souseda.
Totéž platí i o svobodných a tajných volbách a neporušitelnosti hranic.
Na druhé straně však protiraketové systémy v Polsku a České republice i vyhlídka vstupu Gruzie a Ukrajiny do NATO předpokládají konfrontaci tam, kde naprosto není nutná.
Západ by se k přání Ruska obnovit jednání o bezpečnostním uspořádání v Evropě neměl stavět odmítavě.
Spíše by je měl chápat jako příležitost ke konečnému zodpovězení klíčové otázky ruského místa v Evropě.
NATO zde musí hrát stěžejní roli, protože je pro drtivou většinu Evropanů i pro Ameriku nepostradatelné.
Kompromis by mohl vypadat tak, že stávající principy a instituce postsovětského státního uspořádání v Evropě včetně NATO by zůstaly beze změny a Rusko by je přijalo a pomohlo zavést do praxe, za což by získalo podstatně posílenou roli ve vztahu k NATO, a to včetně perspektivy plného členství.
Rada NATO-Rusko kvůli svému okrajovému postavení očividně nestačila a ani nefungovala.
Proč však neuvažovat o transformaci NATO ve skutečný systém evropské bezpečnosti, který by zahrnoval i Rusko?
Změnila by se pravidla hry a dalo by se dosáhnout celé řady strategických cílů – evropské bezpečnosti, vyřešení konfliktů mezi sousedními zeměmi, energetické bezpečnosti, odzbrojení, omezení šíření jaderných zbraní atd. Ano, takto smělý krok by NATO proměnil.
Rusko by však proměnil ještě více.
Bude-li Západ přistupovat k těmto diskusím s Ruskem bez iluzí, s jasným pochopením vlastních strategických zájmů a s novými nápady na partnerství a spolupráci, pak se nemusí obávat ničeho horšího než nezdaru.
Takový přístup samozřejmě předpokládá dvě věci, které momentálně neexistují: společný transatlantický postup při jednání s Ruskem a Evropskou unii, která bude jednat v mnohem větším souladu a tudíž bude silnější.
Výzva, kterou představuje Rusko, nicméně nepřipouští žádné další otálení.
V sázce je zkrátka příliš mnoho.
Protikartelová kontrarevoluce?
BARCELONA – Současná globální finanční krize odhalila nesmírné tlaky, které na obou březích Atlantiku působí na konkurenční politiku.
Konkrétně konkurenční politika utrpěla otřes hlavně v důsledku deformačních výpomocných opatření ve prospěch finančních zprostředkovatelů, jakož i odhlédnutí od pravidel fúzí s cílem zachránit některé ústavy.
Poskytnutí kapitálu a dalších subvencí z veřejných prostředků skutečně pokřivilo hrací plochu, přičemž chatrnější instituce skončily mnohem lépe kapitalizované než instituce zdravé.
V sektoru, jako je bankovnictví, kde jsou dojmy ohledně zdraví ústavu klíčové pro jeho schopnost konkurovat ostatním, je to zásadní.
Tak například při fúzi, proti níž se stavěl britský antimonopolní úřad, banka Lloyds TSB převzala potížemi zmítanou společnost HBOS, největšího hypotečního věřitele v zemi, ačkoliv v roce 2001 jí bylo zakázáno převzít banku Abbey National.
Ve Spojených státech se zase investiční bankovnictví konsolidovalo vynuceným převzetím Bear Stearns ze strany JP Morgan a Merrill Lynch ze strany Bank of America.
Výsledkem je velice slabá konkurence mezi zbylými hráči.
Konkurenční politika byla vypilovaná k řešení individuálních krizí, ale krize systémová jí bezmála zlomila vaz.
Nejen v bankovnictví, ale i v dalších sektorech – na špici jsou výrobci automobilů – masivní subvence udržují v chodu neefektivní zavedené firmy a omezují růst efektivních firem anebo, což je zřejmě ještě horší, brání novým firmám pronikat na trh.
V Evropské unii národní vlády intrikují v subvenčních dostizích s cílem přesunout náklady spojené s adaptací kapacit v automobilovém průmyslu na sousedy, jak dokládá případ Opelu.
Konsolidace, jejímž záměrem je snížit domnělý přebytek kapacit v bankovnictví a automobilovém průmyslu, však může zplodit dlouhotrvající nekonkurenční tržní struktury.
Dokud se takovým strukturám bude dařit držet mimo hru nováčky, tržní disciplína bude zatlačena do kouta a spotřebitel bude trpět.
Rozsah regulace a veřejných intervencí podmiňuje právě velikost a moc obřích finančních, automobilových a dalších firem.
Ostatně vliv lobbistického snažení americké branže investičního bankovnictví na uvolňování obezřetných norem finanční regulace se všeobecně pokládá za jeden z faktorů vedoucích k současné krizi.
Řada lidí by navíc prohlásila, že tato branže má výrazný vliv i na opatření činěná k vyřešení samotné krize.
Zřetelná je rovněž váha „velké trojky“ mezi automobilkami v USA, navzdory relativně špatným výsledkům co do efektivity i zajišťování hodnoty pro spotřebitele.
Je skutečně pozoruhodné, že za situace, kdy je společnost General Motors zdánlivě hluchá vůči spotřebitelské poptávce, probíhá debata, zda by bylo vhodné ji k výrobě palivově účinných vozů přinutit.
Mohou-li velké firmy prostřednictvím vlivu na politický proces a regulaci pokřivovat hrací plochu ve svůj prospěch a tím ve své branži držet nováčky mimo hru a náklady přesouvat na společnost, vyplývá z toho úplně nový pohled na konkurenční politiku.
Anebo možná že nakonec až tak nový není.
Protikartelová politika začala v USA na konci devatenáctého století hlubokou podezřívavostí vůči velkým firmám, vzhledem ke koncentraci moci, již velikost přináší.
Tento poněkud populistický náhled později ustoupil interpretaci zaměřené na efektivitu.
Problémem, který se snažila řešit, nebyla samotná velikost, nýbrž tržní moc v konkrétním sektoru, protože právě ta vede k vysokým cenám a potenciálně omezuje pestrost a novátorství.
Efektivita jako jádro konkurenční politiky se prosadila i v Evropě.
Současná krize ovšem může vznést otázku, zda populistický náhled na protikartelové snahy – omezování velikosti firem kvůli případnému nadměrnému vlivu – nemá jisté opodstatnění.
Nejde pouze o to, že firmy, které začnou být systematicky nepostradatelné, mohou společnost vydírat, ale i o to, že mimořádně velké firmy mohou pokřivovat hrací plochu a tím na účet společnosti prosazovat vlastní zájmy.
Byla-li představa, že co je dobré pro General Motors, je dobré i pro USA, vůbec kdy pravdivá, dnes je stěží obhajitelná.
Uvědomovat si problém je však jedna věc a přemýšlet o opatřeních, která by jej řešila, je věc jiná.
Prostřednictvím vhodné regulace (například kapitálových požadavků se systémovou taxou pro finanční ústavy) lze firmy přimět k internalizaci výdajů, které způsobují společnosti, ale co dělat s „nadměrným“ vlivem, jenž se pojí s velikostí, už tak jasné není.
Omezovat velikost firem proto, abychom bránili koncentraci moci, je velice hrubý nástroj – a zdůrazňuje neúspěch ostatních kontrolních mechanismů v demokratickém procesu, jejichž účelem je zajišťovat, aby mocné lobbistické skupiny nedokázaly prosazovat regulaci, která se neslučuje s blahem společnosti.
Pokud však není zaveden účinný systém brzd a rovnovah, protikartelové tažení ve stylu devatenáctého století se záhy dostane znovu do módy.
Asijská strategie pro Írán
SINGAPUR – Až konečně opadne nynější vřava obklopující íránské volby, Západ si zřejmě odnese jednoduchý černobílý úsudek: vyhráli padouchové.
Ovšemže když Západ podpořil kladné hrdiny, demonstranty v ulicích, jednal správně.
Západ tudíž za výsledek nemusí nést žádnou zodpovědnost.
Tragédií takového uvažování je, že neumožňuje žádnou mravní ani politickou složitost či nuance, jenže právě těch bude zapotřebí, mají-li se vyřešit četné problémy, které Írán prostupují.
Navíc dokud íránským prezidentem zůstává Mahmúd Ahmadínedžád, Západ se znovu uchýlí ke své obvyklé metodě jak se vypořádat s nepřátelskými režimy: zavede další sankce.
To by ale vedlo jen k ještě větší tragédii.
Jediným jasným ponaučením, které ze sporných íránských voleb plyne, je, že země má energickou a opravdu dynamickou občanskou společnost.
Řada statečných Íránců byla ochotná na obranu svého přesvědčení riskovat život.
Jejich schopnost takto vystoupit potvrzuje, že Írán není uzavřeným totalitním státem jako Severní Korea.
Navzdory mnohaleté vládě teokratického establishmentu (anebo právě díky ní) zůstává íránská mysl otevřená a angažovaná.
Existuje tedy reálná naděje, že se Írán může změnit, modernizovat a otevřít, tak jako zbytek Asie.
Vskutku, jedinou životaschopnou dlouhodobou strategií, kterou si můžeme osvojit, je tudíž ukončit snahu Írán izolovat a namísto toho Íránce postrkovat k užšímu zapojení do moderní Asie.
Podle íránského světonázoru existují tři velké starobylé asijské civilizace: čínská, indická a perská (přičemž ta perská je nejskvělejší).
Íránci očekávají, že se budou držet na roveň s Čínou a Indií.
Sekýrování Íránu ze strany Západu tedy nemá účinek, ale když Íránci uvidí, že jejich společnost zaostává za Čínou a Indií a že se tyto země otevírají světu, může je to motivovat k přehodnocení jejich směřování.
Čím víc Íránců navštíví Čínu a Indii, tím pravděpodobnější bude, že se Írán změní.
Obdobně platí, že by Západ měl najít způsoby jak znovu navázat kontakty s íránskou společností, čemuž významně brání neexistence diplomatických vztahů mezi Spojenými státy a Íránem.
Americká zahraniční politika vychází z toho, že diplomatické vazby s Íránem jsou tak nějak projevem souhlasu.
Ve skutečnosti je to přesně naopak.
Diplomacie byla vynalezena proto, aby umožňovala vztahy mezi protivníky, nikoli mezi přáteli.
K rozhovoru s přáteli nikdo nepotřebuje diplomatickou imunitu.
Té je zapotřebí, máme-li hovořit s nepřáteli.
Žádný politik v USA bohužel nejeví známky snahy tuto úvahu zdravého rozumu vysvětlit americké veřejnosti.
USA si mohou vzít ponaučení i z dalších příkladů.
Řada Američanů tleskala egyptskému prezidentovi Anvaru al-Sadatovi za politickou odvahu, když před třemi desítkami let navštívil Jeruzalém (a za toto rozhodnutí nakonec zaplatil životem), třebaže velká většina Egypťanů s tím hluboce nesouhlasila.
Je užitečné připomenout si slova prezidenta Richarda Nixona, která pronesl, když před obnovením diplomatických vztahů s Čínou navštívil Peking: „Byli jsme občas v minulosti nepřáteli.
Velké spory máme i dnes.
Dohromady nás svádí skutečnost, že máme společné zájmy, jež tyto spory přesahují.
Když o svých sporech diskutujeme, ani jeden z nás nesleví ze svých zásad.
Avšak třebaže propast mezi námi nedokážeme zasypat, můžeme se pokusit překlenout ji mostem, přes nějž bychom mohli vést rozhovor.“
Při navazování styku s Íránem by Západ měl ignorovat podstatu jeho režimu.
Pro cizince je téměř nemožné pochopit skutečnou interní politickou dynamiku Íránu.
Právě když svět dospěl ke konsenzu, že Ahmadínedžád byl pouhým nástrojem Nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího, jmenoval Ahmadínedžád viceprezidenta proti Chameneího přání (třebaže tuto nominaci později revokoval).
S jistotou však víme, že režim je rozštěpený.
Rozdělující spory v íránské společnosti umožní vznik nových sil.
Měli bychom tedy najít prostředky k navázání kontaktu s íránskou společností na všech úrovních.
Íránské studenty je třeba povzbudit, aby navštěvovali a studovali asijské univerzity, kde by zjistili, jak sebejistí jsou mladí čínští a indičtí studenti při pohledu do budoucna – což by je dost dobře mohlo přimět k úvahám, proč mladí Íránci tentýž optimismus nesdílejí.
Posledním důvodem, proč by Západ měl změnit kurz, je, že se čím dál silněji ukazuje neužitečnost západních sankcí.
Na Západě žije pouhých 12 % světové populace a setrvale mu ubývá moci.
Červencové rozhodnutí Hnutí nezúčastněných zemí (sestávajícího ze 118 členských států), že svou příští schůzku uspořádá v Teheránu, představuje významnou ukázku nezápadního vnímání Íránu.
Bude-li se Západ držet svých sankcí, neudělá nic dobrého.
Jen se lídři Západu budou líp cítit.
Co je však v posledku důležitější: udělat něco dobrého, nebo mít dobrý pocit?
Bělehradský atentát
Od atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda neotřásla žádná násilná smrt Bělehradem tolik jako vražda srbského premiéra Zorana Djindjiče.
Kulky, které Djindjičovi přinesly smrt, možná zabily i naděje většiny Srbů na návrat k normálnímu způsobu života, a to právě ve chvíli, kdy jsme jako země začali procitat z dlouhé noční můry vlády Slobodana Miloševiče.
Se vzpomínkou na krvavé války o jugoslávské následnictví stále hluboce vrytou do paměti se ptáme, zda atentát nad Djindjiče předznamenává konec éry politického násilí, nebo začátek nějaké éry nové.
Když byl před dvěma lety Milošević zbaven moci, byla to neklidná doba, ale nikdo nepřišel o život.
Srbové se právem cítili hrdí: diktatura skončila demokraticky, poklidně.
Miloševičovo vydání haagskému tribunálu, před nímž se má zpovídat z válečných zločinů - proces se v Srbsku obešel bez incidentů - bylo rovněž poklidné.
Srbsko navázalo vztahy se zeměmi regionu, začalo se zcela normálním způsobem přibližovat k Západu a jeho obyvatelé pomalu a konečně začínali cítit, že cítí smír nejen vůči světu, ale i mezi sebou.
Jistě, atentáty nejsou v Srbsku ničím novým.
Loni byl v Bělehradě zavražděn "Arkan", vůdce nejvražednější polovojenské skupiny z válek v Bosně a Kosovu a politické síly i po Miloševičově pádu.
Před měsícem byl - neúspěšně - spáchán atentát i proti samotnému Djindjičovi.
Přesto většina Srbů začínala věřit, že hlavním nástrojem politiky se konečně stával hlasovací lístek, nikoli zbraň.
Tuto změnu přineslo právě Djindjičovo schopné řízení země.
Ačkoli nejpopulárnějším politikem povstání proti Miloševičovi byl Vojislav Koštunica, který jej v nejvyšším úřadu země nakonec vystřídal, byl to Djindjić, kdo dokázal obratně zkoordinovat těkavou koalici, jež se postavila proti tehdejšímu režimu.
Jeho bezedná energie a rychlé uvažování mu přinesly úspěch ze zákulisí.
V roli postmiloševičovského srbského premiéra působil spíše jako generální manažer velké obchodní společnosti než jako profesor filozofie s titulem z Heidelbergu, kterým ve skutečnosti byl.
Djindjić byl pragmatický, nikdy ale doktrinářský.
V důsledku nesnází, kterými Srbsko prošlo, se mu v rukou nashromáždilo více pravomocí, než kolik jich běžně ministerský předseda mívá.
Miloševičův režim za sebou zanechal zdegenerované instituce, přičemž velká část policie, soudní moci a řada státních podniků byla pod kontrolou Miloševičovy kliky.
Djindjić nevěřil, že stávající instituce budou realizovat reformy, a proto se často vydával různými oklikami, využíval mimozákonných prostředků a improvizoval s parlamentní většinou, aby prosadil reformní zákony.
Slo mu jen o prosperitu a "evropské Srbsko".
Přispěly tyto okliky a improvizace k jeho smrti?
Kdoví.
V každém případě příliš nepomohly vybudovat respekt k právnímu řádu.
Bezprostřední následky Djindjičovy smrti budou přesto tragické.
Západ jej vnímal jako reformátora a bez něj se s reformami už možná nepohne.
Pokud opravdu ne, zoufale potřebné investice ze Západu se nezhmotní.
Srbsko se pro mnohé opět stane zemí zaostalou a bezzákonnou.
Djindjić sice nebyl oblíbený, ale teď se radují jen extrémní nacionalisté a skalní Miloševičovi zastánci.
Vraždu chápou jako spravedlivý trest za to, že "zrádce" Djindjić vydal Miloševiče a další srbské "hrdiny" do Haagu.
Ovšem mnohem zákeřnějším důsledkem se může stát to, že středeční atentát posílí pocit, že v Srbsku je možná jen autoritářská vláda.
S ohledem na rozšířenost tohoto pocitu vytváří Djindjičova smrt vážné mocenské vakuum, protože právě síla jeho osobnosti vedla Srbsko správným směrem.
Teď se množí obavy, že jeho méně talentované nástupce budou zastrašovat organizované zločinecké skupiny.
Prozatím srbská vláda vyhlásila mimořádný stav.
Přitom ovšem není příliš pravděpodobné, že se tyto organizované zločince, kteří téměř určitě mají v Djindjičově smrti prsty, podaří rychle a účinně zajistit.
Důvod, proč ne, je zároveň i důvodem, proč se Djindjić nemohl spoléhat na to, že srbský stát bude uskutečňovat jeho politiku.
Řadu policistů a zpravodajců si totiž platí šéfové kriminálních skupin.
Smutným svědectvím o moci srbského zločineckého podsvětí je skutečnost, že bývalý srbský prezident Ivan Stambolić mohl v roce 1999 zmizet beze stopy.
Djindjić se dost dobře mohl stát obětí svých nedávných pokusů o vymýcení organizovaného zločinu.
Zprvu proti organizovanému zločinu postupoval pomalu, protože si nechtěl odcizit vlivné činovníky Miloševičových, mafií prostoupených úřadů.
Zkorumpovaným institucím proto čelil postupně s tím, jak sílila jeho moc.
V první fázi bohužel možná potřeboval podporu některých bossů.
Díky Djindjičově smrti se boj proti zločinu stane hlavním politickým cílem země.
Politikové budou v tomto směru konečně mít cosi jako jednotnou podporu veřejnosti.
Ovšem zločin by neměl takovou moc a soudnictví a policie by nebyly tak zkorumpované, kdyby hospodářství Srbska bylo v lepším stavu.
Srbsko je chudé a zoufale potřebuje pomoc ze Západu.
Djindjičova smrt je důkazem, že situace je opravdu natolik vážná, že pomoc by neměla být tak striktně podmíněna realizací tíživých reforem.
Krajní nacionalisté a Miloševičovi zastánci se v této chvíli mohou cítit jako vítězové.
Jedním nezpochybnitelným úspěchem Djindjičovy éry je však to, že už se nikdy nemohou vrátit k moci.
Jejich vize šovinistického, do sebe zahleděného Srbska byla zdiskreditována, zatímco Djindjičův postoj bude díky jeho mučednické smrti stále populárnější.
Okamžiky prohry byly a jsou v Srbsku odjakživa dějinnými milníky.
Právě takový okamžik Srbsko prožívá i teď.
Tentokrát si však musíme předsevzít, že na to, zač bojoval Zoran Djindjić - politickou a hospodářskou svobodu - , budeme pamatovat více než na jeho krvavou oběť.
Národ vidiotů
NEW YORK – Uplynulých padesát let bylo věkem elektronických masmédií.
Televize přetvořila společnost ve všech koutech světa.
A dnes se k televizoru připojuje celá exploze nových mediálních zařízení: DVD přehrávače, počítače, herní konzole, chytré telefony a další přístroje.
Stále větší počet důkazů nicméně naznačuje, že toto mediální šíření má bezpočet nežádoucích důsledků.
Spojené státy dovedly svět do televizní éry a dopady této skutečnosti lze nejpřímočařeji vidět na milostném vztahu Ameriky k tomu, co Harlan Ellison ve slavném výroku označil za „skleněný prs“.
V roce 1950 vlastnilo televizní přijímač méně než 8% amerických domácností; do roku 1960 už ho mělo 90%.
Dosažení takové míry penetrace trvalo jinde o několik desetiletí déle a nejchudší země k ní nedospěly dodnes.
Američané se také podle očekávání stali největšími konzumenty televizních pořadů, což pravděpodobně dodnes platí, třebaže data jsou poněkud útržkovitá a nekompletní.
Nejlepší důkazy naznačují, že se Američané dívají na televizi v průměru více než pět hodin denně – to je ohromující číslo vzhledem k faktu, že dalších několik hodin tráví před jinými zařízeními nabízejícími vizuální zábavu.
V jiných zemí sledují lidé televizi mnohem méně.
Například ve Skandinávii dosahuje doba strávená před televizí zhruba poloviny amerického průměru.
Důsledky pro americkou společnost jsou hluboké, znepokojivé a představují varování pro svět – ačkoliv pravděpodobně přicházejí příliš pozdě, než aby se jimi někdo stačil řídit.
Za prvé přináší intenzivní sledování televize jen málo potěšení.
Mnohé výzkumy ukazují, že je to téměř závislost, při níž krátkodobý požitek přechází v dlouhodobý pocit neštěstí a výčitky.
Takoví diváci tvrdí, že by se na televizi raději dívali méně, než se ve skutečnosti dívají.
Intenzivní sledování televize navíc přispívá k sociálnímu rozdrobení.
Čas, který lidé kdysi trávili společně v komunitě, dnes tráví o samotě před obrazovkou.
Robert Putnam, přední expert na slábnoucí americký smysl pro komunitu, zjistil, že sledování televize je hlavní příčinou úpadku „společenského kapitálu“, tedy důvěry spojující jednotlivé komunity.
Američané si prostě důvěřují méně než o generaci dříve.
Samozřejmě zde působí i jiné faktory, ale televizí podněcovaná společenská atomizace by se neměla podceňovat.
Intenzivní sledování televize je bezpochyby škodlivé i pro fyzické a duševní zdraví člověka.
Američané jsou nejobéznějším národem na světě, kdy zhruba dvě třetiny Američanů dnes trpí nadváhou.
I za tímto stavem se skrývá více faktorů, například strava složená z levných a nezdravých smažených jídel, avšak čas strávený vsedě před televizorem má také výrazný vliv.
Současně platí, že co se děje mentálně, je důležité pro to, co se děje fyzicky.
Televize a s ní spojená média byly a jsou největšími dodavateli a zprostředkovateli firemní a politické propagandy ve společnosti.
Americké televize mají téměř výlučně soukromé majitele a ti vydělávají velkou část peněz na neúnavné reklamě.
Účinné reklamní kampaně apelující na nevědomé tužby – v obvyklém případě související s jídlem, sexem a společenským postavením – vytvářejí poptávku po produktech a nákupech, které mají jen malou skutečnou hodnotu pro spotřebitele či pro společnost.
Totéž se samozřejmě děje v politické sféře.
Američtí politici jsou dnes spíše marketingovými značkami balenými jako cereálie ke snídani.
Jakéhokoliv člověka – a jakoukoliv myšlenku – lze prodávat převázaného pestrobarevnou mašlí a podbarveného chytlavou melodií.
Všechny cesty k moci vedou v Americe přes televizi a jakýkoliv přístup do televize předpokládá velké peníze.
Tato jednoduchá logika v bezprecedentní míře přesunula americkou politiku do rukou bohatých.
Dokonce i válku lze zabalit jako nový produkt.
Bushova administrativa propagovala výchozí předpoklady irácké války – tedy neexistující zbraně hromadného ničení Saddáma Husajna – familiérním a pestrobarevným stylem televizní reklamy charakterizované rychlým tempem a velkým množstvím grafiky.
Válka samotná pak začala takzvanou operací „šok a děs“ neboli bombardováním Bagdádu – byla to podívaná v přímém přenosu, jako dělaná pro televizi, jejímž cílem bylo zajistit Američany vedené invazi vysoký rating.
Mnoho neurovědců se domnívá, že sledování televize může mít na duševní zdraví člověka i hlubší dopady než jen závislost, konzumní způsob života, ztrátu sociální důvěry a politickou propagandu.
Televize možná mění i mozkovou strukturu chronických diváků a poškozuje jejich kognitivní schopnosti.
Americká akademie pediatrů nedávno varovala, že sledování televize malými dětmi je nebezpečné pro jejich mozkový vývoj, a vyzvala rodiče, aby drželi děti do dvou let z dosahu televize a podobných médií.
Nedávný průzkum, který v USA provedla organizace Common Sense Media, zase odhaluje paradox, který je však naprosto pochopitelný.
Děti v chudých amerických domácnostech dnes nejen sledují televizi více než děti v domácnostech bohatých, ale také mají ve větší míře televizor v pokoji.
Pokud přitom spotřeba nějaké komodity s rostoucím příjmem klesá, označují ekonomové tuto komoditu za „podřadný statek“.
Jistě, hromadné sdělovací prostředky mohou být užitečné jako poskytovatelé informací, vzdělání, zábavy, a dokonce i politického povědomí.
Příliš velká část masmédií nás však vystavuje nástrahám, jimž bychom se měli vyhnout.
Přinejmenším můžeme tyto nástrahy minimalizovat.
Mezi úspěšné recepty z celého světa patří omezení televizní reklamy, zejména reklamy zaměřené na malé děti, existence nekomerčních a veřejně vlastněných televizních sítí, jako je BBC, a bezplatný (ale omezený) vysílací čas pro politické kampaně.
Nejlepší obranou je samozřejmě naše vlastní sebekontrola.
Všichni můžeme nechat televizi více hodin denně vypnutou a strávit ušetřený čas četbou, rozhovory s ostatními a opětovným budováním základů osobního zdraví a společenské důvěry.
Anatomie krachu
Proč za poslední rok a půl tolik klesly burzovní hodnoty vyspělých technologií?
Co krach burzy NASDAQ (a dalších, menších burz informačních technologií na celém světě) napovídá o budoucnosti ,,nové ekonomiky"?
Teď, po uplynutí určitého času, se můžeme pokusit o jasnější zhodnocení těchto událostí.
Podle všeobecně přijímaného názoru krach burzy NASDAQ odhalil, že tzv. nová ekonomika nebyla ničím jiným než žonglérským kouskem burzovních a finančních alchymistů.
Byla ztělesněním iracionálního nadšení, k jakým dochází v dobách vrcholící konjunktury, a nijak trvaleji neovlivnila změny v ekonomice.
Pravděpodobnějším vysvětlením ale je, že burza NASDAQ zkrachovala proto, že se ukázalo, že dominantní tržní postavení technologických firem je zdrojem zisku jen za předpokladu existence mohutných bariér, jež brání vstupu nové konkurence - a tyto bariéry bylo čím dál obtížnější stavět.
Dominantním efektem ,,nové ekonomiky" bylo v celé řadě odvětví zefektivnění konkurence, nikoli vytváření nových výhod na základě úspor vzniklých rozšiřováním produkce.
Technologický krach byl tedy důsledkem toho, že si investoři uvědomili, že ,,nová ekonomika" ve většině sektorů a u většiny firem nepovede ke kvazivýhodám ze zavedených tržních pozic, nýbrž ke zvýšené konkurenci a nižším maržím.
Nadšení, jež v roce 1999 a na počátku roku 2000 vyneslo NASDAQ nahoru, se opíralo o přesvědčení, že technologický skok vpřed v oblasti zpracování dat a datové komunikace dal vzniknout celé řadě trhů, kde ,,vítěz bere vše", a jejichž dominantním rysem jsou stoupající zisky z rozšiřování produkce.
Informační zboží - počítačový program, zábavní internetový server či zdroj informací - stačí vytvořit jednou a lze jej pak distribuovat potenciálně neomezenému počtu spotřebitelů za velmi nízké (či dokonce nulové) náklady.
Čím větší trh, tím větší nákladová výhodnost.
Informační zboží produkované ve větším nákladu je navíc pro spotřebitele hodnotnější.
Verze programu s největším tržím podílem se stává standardem; snadněji se totiž obsluhuje, zákaznická podpora je přístupnější a program nejlépe spolupracuje s ostatními produkty (které jsou pochopitelně navrženy tak, aby co nejlépe spolupracovaly s ním).
V té části ,,nové ekonomiky", jíž na straně výrobců dominují úspory z vyššího rozsahu produkce a na straně spotřebitelů úspory z rozsahu sortimentu, získá firma, která se etabluje na špici tržního podílu, téměř nepřekonatelnou výhodu.
Pokud konkurenti nepodniknou mimořádné a mimořádně nákladné kroky - například takové, s nimiž Microsoft vytáhl do boje proti svému konkurentovi na trhu internetových prohlížečů Netscape, kdy do vývoje svého Internet Exploreru nasypal celé jmění a pak jej distribuoval zdarma -, bude firma, které se jako první podaří získat dominantní postavení na trhu, sklízet vysoké zisky tak dlouho, dokud její průmyslové odvětví bude existovat.
Rostoucí zisky z šíře produkce a trhy, na nichž vítěz bere vše, nejsou jediným, natož primárním důsledkem revoluce v informačním průmyslu.
Je přinejmenším stejně pravděpodobné, že inovace v počítačových a komunikačních technologiích jsou spojenci konkurence, neboť eliminují ono tření, jež v minulosti dávalo téměř každému producentovi aspoň kousek monopolní síly.
V minulosti se dalo nakupovat srovnávacím způsobem jen tak, že se spotřebitel plahočil od obchodu k obchodu.
Dnes k tomu použije internet.
Pomocí vyhledávačů velmi rychle zjistí ceny a kvalitu každého jednotlivého výrobce na trhu.
Firmy se tedy musí přizpůsobovat okamžitě, jinak zahynou.
Díky ,,nové ekonomice" lze tedy většinu trhů více - ne méně - zpochybnit.
Konkurenční výhoda v podobě dřívější dobré pověsti, věrnosti k obchodní značce či reklamního působení pomalu mizí.
S tím budou klesat ziskové marže: konkurence se zrychlí, zesilní, bude všudypřítomná a mnohem dokonalejší.
Spotřebitelé získají, akcionáři budou tratit.
Produkty, jež lze nabízet konkurenčně, budou nabízeny s velmi nízkými maržemi.
Budoucnost technologií je světlá; budoucnost ziskových marží firem - s výjimkou těch firem, které úspory z vyšší produkce umějí opravdu dobře využít k vysoké nákladové výhodnosti - je chmurná.
Je opravdu možné dosáhnout výrazných úspor z vyššího objemu produkce tak, že firma napíše jediný softwarový balík, kterým pokryje různorodé nákupní požadavky milionů firem snažících se zefektivnit svůj provoz s využitím internetu?
Je opravdu možné dosáhnout výrazných úspor z vyššího objemu produkce tak, že firma využije internet k distribuci informací o cenách potravin v maloobchodní síti?
Krach NASDAQu byl důsledkem toho, že si marginální investoři uvědomili, že v neprospěch těchto vizí hraje bezmála vše.
Krach burzy NASDAQ nám ale neříká skoro nic o budoucnosti technologií jako takových, o jejich skutečné hodnotě.
Možná nejlepší analogií k této situaci je odvěký rébus, jenž si kladli už klasičtí ekonomové v době před třemi stoletími: proč je takový rozdíl mezi cenou vody a cenou diamantu?
Voda je nezbytným předpokladem k životu a pro spotřebitele má tedy nesmírnou hodnotu.
Přesto je voda levná.
Naproti tomu diamanty byly a jsou drahé.
Rozdíl v ceně tedy nesvědčí o tom, že diamanty jsou užitečné a cenné zatímco voda ne, ale o tom, že udržovat tržní sílu a vysoké marže bylo zatím vždy snazší v podnikání s diamanty než s vodou.
Podobnost s internetem, ,,novou ekonomikou" a propadem burzy NASDAQ je nasnadě.
Ani ten Internet Explorer, který má dnes tak dominantní postavení na trhu internetových prohlížečů, že si o tom mnohé firmy mohou nechat jen zdát, není (nebo není zatím) zdrojem zisků; a ani nikdy nebude, nebude-li existovat nějaká základní funkce, kterou na rozdíl od konkurenčních produktů Internet Explorer bude umět odbavit.
Díky moderním počítačovým a komunikačním technologiím je prostě příliš levné a snadné distribuovat konkurenční produkt.
Krach NASDAQu tedy vypovídá o tom, že nová ekonomika je spíše zdrojem nátlaku na ziskové marže než zdrojem rozsáhlejších a trvalejších kvazivýhod.
Anatomie krize
BERKELEY – Předpokladem vybřednutí z našeho současného finančního chaosu je pochopení, jak jsme se v něm vůbec ocitli.
Podle Johna McCaina a jemu podobných byly základní příčinou chamtivost a korupce na Wall Streetu.
Existenci těchto mrzkých motivů sice nikdo nepopírá, avšak já osobně bych přesto trval na tom, že krize má kořeny v klíčových politických rozhodnutích sahajících několik desetiletí zpět.
Ve Spojených státech padla klíčová rozhodnutí dvě.
První z nich deregulovalo v 70. letech provize vyplácené burzovním makléřům.
Druhé z nich odstraňovalo v 90. letech omezení daná Glass-Steagallovým zákonem o směšování komerčního a investičního bankovnictví.
V dobách fixních provizí si mohly investiční banky udělat pohodlné živobytí z knihování akciových obchodů.
Deregulace znamenala konkurenci a nižší marže.
Zrušení restrikcí Glass-Steagallova zákona pak umožnilo komerčním bankám podnikat nájezdy do dříve tradičních hájemství investičních bank.
V důsledku toho se začaly investiční banky angažovat v nových oborech, jako byl vývoj a distribuce složitých derivátů.
Půjčovaly si peníze a nechávaly je pracovat na udržení vlastní ziskovosti.
Z toho vyplynuly první příčiny krize: model sekuritizace „originate and distribute“ (distribuce kreditního rizika vzniklého poskytnutím úvěru) a rozsáhlé operace s vypůjčenými penězi.
Je důležité si povšimnout, že toto byly nezamýšlené důsledky v podstatě rozumných politických rozhodnutí.
Kdyby byly ostatní podmínky rovné, umožnila by deregulace malým investorům obchodovat s akciemi levněji, což by zlepšilo jejich situaci.
Ostatní podmínky však rovné nebyly.
Receptem na katastrofu byla zejména skutečnost, že investiční banky, které politické změny dohnaly k riskantnějším aktivitám, se ocitly zcela mimo regulační síť.
Rovněž eliminace dopadů Glass-Steagallova zákona byla v zásadě rozumná.
Konglomeráty umožňují finančním institucím diverzifikovat podnikání, zatímco spojování se s komerčními bankami umožňuje investičním bankám financovat své operace s využitím relativně stabilních vkladů namísto pomíjivých peněžních trhů.
Tento model prokázal životaschopnost v průběhu staletí v Evropě a jeho výhody jsou patrné i dnes v USA, když Bank of America koupila Merrill Lynch.
Vytváření konglomerátů však chvíli trvá.
V krátkodobém výhledu bylo Merrill Lynch podobně jako ostatním investičním bankám umožněno zdvojnásobit sázky.
Přitom stále zůstávala zcela mimo dosah regulačních orgánů.
Jako samostatná entita se tak stala zranitelnou vůči tržním výkyvům.
K uspíšení nevyhnutelné konglomeratizace bylo zapotřebí až krize, která svou velikostí ohrozila celý finanční systém.
Dalším prvkem krize byla sada politických kroků, které vyvolaly globální nerovnováhy.
Bushova administrativa snížila daně.
Fed v reakci na recesi v roce 2001 snížil úrokové sazby.
Finanční inovace přitom fungovaly tak, že se úvěry staly ještě levnějšími a snáze dostupnými.
Toto je však přesná obdoba příběhu podřadných hypoték v jiném balení.
Výsledkem byly zvýšené výdaje USA a pokles úspor domácností do záporných hodnot.
Stejně velký význam měl i vzestup Číny a pokles investic v Asii po finanční krizi z let 1997-1998.
V době, kdy Čína spořila téměř 50% svého HNP, musely všechny tyto peníze někam jít.
Velká část jich tedy putovala do amerických státních pokladničních poukázek a obligací Fannie Mae a Freddie Mac.
To posílilo dolar a snížilo náklady na půjčky pro americké domácnosti, což je přimělo k tomu, aby začaly žít nad poměry.
Zároveň se vytvořil lehkomyslnější trh cenných papírů Freddie Mac a Fannie Mae, což dále přiživilo mašinerii „originate and distribute“.
Ani v tomto případě nešlo o vyložené politické chyby.
Pozvednutí miliardy Číňanů z chudoby je dost možná nejvýznamnější událostí naší doby.
A rychlá reakce Fedu zabránila v roce 2001 zhoršení krize.
Objevily se však i nezamýšlené důsledky.
Neschopnost amerických regulačních orgánů přitáhnout uzdu kapitálu a zpřísnit normy pro půjčování peněz v době, kdy se vydatný tok kapitálu zkombinoval s uvolněnou politikou Fedu, rozdmýchala zběsilý úvěrový boom.
Neschopnost Číny rychleji podnítit vyšší domácí spotřebu odpovídající vyšším příjmům pak jen přilila olej do ohně.
Přebujelý finanční sektor je dnes nucen k zeštíhlení.
Některé výsledky, například sňatek Bank of America a Merrill Lynch, jsou šťastnější než jiné, například bankrot Lehman Brothers.
Zeštíhlování však každopádně nastane.
Zahraniční centrální banky zaznamenávají kapitálové ztráty ze svých neuvážených investic.
Během vstřebávání ztrát z amerických státních a státně-agenturních obligací kapitálové toky do USA zeslábnou.
Americký deficit na běžném účtu platební bilance i asijský přebytek se scvrknou a americké domácnosti budou muset znovu začít spořit.
Jedinou anomálii představuje skutečnost, že dolar v posledních týdnech posílil.
Protože už USA nejsou pokládány za dodavatele vysoce kvalitních finančních aktiv, dalo se spíše očekávat, že dolar oslabí.
Jeho síla odráží reflexivní reakci investorů, kteří se houfně přesunuli k americkým státním pokladničním poukázkám coby bezpečnému útočišti.
Není od věci si vzpomenout, že totéž se stalo i v srpnu 2007, kdy krize kolem podřadných hypoték vypukla.
Jakmile si však investoři uvědomili plný rozsah amerických finančních problémů, sháňka po státních pokladničních poukázkách ochabla a dolar znovu začal klesat.
A až si současní investoři připomenou rozsah amerických finančních potíží, opět se staneme svědky obnoveného poklesu dolaru.
Zdůrazňování chamtivosti a korupce jako údajných příčin krize vede k neveselé prognóze.
Lidskou povahu nezměníme.
Nemůžeme zařídit, aby investoři byli méně hamižní.
Důraz na politická rozhodnutí však nabízí optimističtější vyhlídku.
Nezamýšleným důsledkům nelze vždy zabránit a politickým omylům se možná nelze pokaždé vyhnout.
Alespoň je však lze napravit.
To ovšem vyžaduje, abychom se nejprve hlouběji podívali na prvotní příčiny problému.
Anatomie finančního zhroucení
NEW YORK – Ve Spojených státech v současnosti vznikl začarovaný kruh, jehož dosah by se mohl rozšířit na globální hospodářství.
Americká finanční krize vyvolala vypjatou úvěrovou tíseň, která zjitřuje recesi USA, zatímco tato prohlubující se recese vede k větším ztrátám na finančních trzích – takže podrývá širší ekonomiku.
Existuje teď vážné riziko systémového zhroucení amerických finančních trhů, až prasknou obrovské bubliny úvěrů a aktiv.
Problémem už nejsou jen druhořadé hypotéky, ale spíš „druhořadá“ finanční soustava.
Recese bydlení, která je nejhorší v dějinách USA a den ze dne se zhoršuje, zaznamená nakonec pád cen domů o víc než 20% a miliony Američanů přijdou o své domovy.
Delikty, insolvence a zabavování nemovitostí se teď od druhořadých hypoték šíří i k hypotékám těsně pod hranicí prvořadé bonity klienta a k hypotékám prvořadým.
Celkové ztráty u instrumentů vázaných na hypotéky – včetně exotických úvěrových derivátů, jako jsou kolateralizované dluhové obligace (CDO) – tudíž přesáhnou 400 miliard dolarů.
Sestupný trend rezidenčních nemovitostí navíc začínají následovat i nemovitosti komerční.
Ostatně kdo by chtěl stavět kanceláře, obchody a obchodní střediska v prázdných městech duchů zamořujících západ Ameriky?
Vedle propadu v oblasti nemovitostí teď praská obecnější bublina spotřebitelských úvěrů: jak ekonomika USA sklouzává do recese, bude prudce přibývat případů platební neschopnosti u kreditních karet, úvěrů na nákup vozu a studentských úvěrů.
Američtí spotřebitelé jsou vyčerpaní nákupy, bez úspor a zadlužení.
Vzhledem k tomu, že soukromá spotřeba v USA představuje víc než 70% agregátní poptávky, propady ve výdajích domácností recesi dále prohloubí.
K těmto finančním rizikům můžeme přidat také rozsáhlé problémy pojistitelů obligací, kteří se zaručili za mnohé z riskantních sekuritizačních produktů, například CDO.
Velice pravděpodobné snížení úvěrového ratingu těchto pojistitelů přiměje banky a finanční instituce, které tato riskantní aktiva vlastní, aby je odepsaly, takže se narůstající ztráty finanční soustavy zvýší o dalších 150 miliard dolarů.
Dále bankám i jiným finančním ústavům hrozí rostoucí ztráty u úvěrů, jimiž se financovaly lehkomyslné pákové odkupy (LBO).
Mnohé LBO, které se napěchovaly přílišným zadlužením a nedostatečným vlastním kapitálem, se při zhoršující se recesi zhroutí, neboť firmy s nižšími zisky a vyššími ztrátami nedokáží splácet dluhy.
S ohledem na vše řečené povede recese k prudkému zvýšení počtu firemních krachů, který byl v posledních dvou letech velice nízký, v průměru 0,6% ročně, oproti historickému průměru 3,8%.
Během typické recese se míra úpadků mezi podniky může zvýšit na 10-15%, což hrozí obrovskými ztrátami těm, kdo vlastní rizikové firemní obligace.
V důsledku toho může rozsáhlé ztráty utrpět trh se swapy úvěrového selhání (CDS), kde se prodává a nakupuje ochrana proti podnikovému úpadku.
V takovém případě vznikne rovněž vážné riziko, že některé firmy, které prodaly ochranu, zbankrotují, čímž vyvolají další ztráty u těch, kdo ochranu nakoupili, když teď jejich protistrana nedokáže platit.
Kromě toho všeho existuje stínová finanční soustava nebankovních finančních institucí, které si tak jako banky půjčují nakrátko likviditu a úvěrují nebo investují do dlouhodobějších a nelikvidních aktiv.
Tato stínová soustava zahrnuje strukturované investiční nástroje (SIV), konduity, fondy peněžního trhu, hedžové fondy a investiční banky.
Všechny tyto finanční instituce podléhají stejně jako banky riziku ve spojitosti s likviditou a obnovou úvěrů – riziku, že půjdou břichem nahoru, jestliže jim věřitelé neobnoví krátkodobé limity úvěru.
Na rozdíl od bank však nemají záchrannou síť, již představuje úloha centrálních bank coby věřitele pro případy krajní nouze.
Teď když je recese na postupu, začínají klesat americké i světové akciové trhy: během typické americké recese se index S&P 500 vzhledem k propadu podnikových obratů i zisků sníží v průměru o 28%.
Ztráty na akciových trzích mají dvojí účinek: ztenčují bohatství domácností, čímž je vedou k nižším výdajům, a způsobují rozsáhlé ztráty investorů, kteří se zadlužili, aby investovali do akcií, takže vyvolávají výzvy k navýšení marže a levné odprodeje aktiv.
Existuje tudíž širší riziko, že mnozí pákoví investoři na akciovém i úvěrovém trhu budou nuceni prodávat nelikvidní aktiva na nelikvidních trzích, což povede k dominovému pádu cen aktiv pod jejich fundamentální hodnoty.
Z toho vyplývající ztráty dále zjitří finanční chaos a ekonomické smrštění.
Sečteme-li všechny tyto ztráty na finančních trzích, dosáhne úhrn ohromujícího bilionu dolarů.
Přísnější přídělové hospodaření s úvěry pak dále postihne schopnost domácností i firem si půjčit, utrácet, investovat a udržovat hospodářský růst.
Riziko, že systémová finanční krize zapříčiní rozsáhlejší americkou a globální recesi, se z pouhé teoretické možnosti rychle mění na čím dál uvěřitelnější scénář.
Rozbor jedné odročené revoluce
Probíhající střet mezi vládci Íránu a íránskou veřejností je důsledkem čelní srážky dvou protichůdných sil.
Přístupy íránské veřejnosti jsou v posledních letech liberálnější.
Moc se přitom vychýlila od konzervativního pragmatismu k mnohem militantnějšímu fundamentalismu.
Výzva nejvýznamnější skupiny íránských duchovních k zamítnutí volebních výsledků je jen nejčerstvějším dokladem protiútoku jak reformistické, tak pragmaticky konzervativní frakce.
Třicet let po islámské revoluci náboženské založení Íránců prokazatelně slábne a sílí jejich liberalismus.
Tento trend jasně plyne ze dvou terénních šetření mezi více než 2500 dospělých Íránců, uskutečněných v letech 2000 a 2005.
Podíl těch, kdo „silně souhlasí“, že demokracie je nejlepší formou vlády, se zvýšil z 20 na 31 %.
Rovněž u řady otázek týkajících se rovnosti pohlaví – včetně politického vedení, rovnoprávného přístupu k vyššímu vzdělání a poslušnosti manželek – si čísla udržela klesající trend.
Počet těch, kdo za základ manželství považovali lásku, se zvýšil ze 49 na 69 %, zatímco těch, kdo byli závislí na souhlasu rodičů, ubylo ze 41 na 24 %.
Oproti roku 2000 se v roce 2005 mnohem vyšší podíl respondentů vymezil jako „v prvé řadě Íránec“ než jako „v prvé řadě muslim“.
Trend není těžké pochopit.
Uvalení zkostnatělého náboženského diskurzu na společnost způsobilo, že Íránce začaly přitahovat liberální hodnoty.
Avšak zatímco reformistické trendy v širším politickém životě země to reflektovaly, uvnitř mocenské struktury režimu došlo k posunu směrem k militantnímu fundamentalismu.
Vinu na tom nesli z velké části reformě smýšlející politici.
Ani zdaleka se nestavěli proti absolutistické moci coby překážce náboženské demokracie a o významu reformy se snažili přesvědčit Nejvyššího vůdce, ajatolláha Alího Chameneího.
Chameneí ale na reformě neměl žádný zájem, což jasně ukázal tím, že reformní hnutí rozložil.
Prezidentské působení Muhammada Chátamího, otevřeného reformisty, který byl od roku 1997 v úřadu osm let, přesvědčilo Nejvyššího vůdce, že jeho autorita bude zajištěna, jedině bude-li prezidentský úřad zastávat servilní fundamentalista, jak je tomu v případě současného prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda.
Tím se Chameneí vydal po stopách šáha za jeho posledních let, kdy si od roku 1965 až do svého pádu v roce 1979 držel na postu ministerského předsedy loajálního služebníka Amíra Abbáse Hovejdu.
Problém kalkulu Nejvyššího vůdce však spočívá v tom, že Ahmadínedžád je nebezpečný živel.
Jeho populistická rétorika a náboženský fundamentalismus u značné části konzervativně pragmatických duchovních a jejich příznivců vyvolaly nepřátelství.
Mnozí příslušníci této skupiny si váží instituce soukromého vlastnictví a Ahmadínedžádovy výroky o přerozdělování majetku se jim nezamlouvají.
Znepokojivější je však pro ně jeho apokalyptické přesvědčení o bezprostředně se blížícím návratu skrytého imáma Mahdího, jehož příchod má podle víry vést ke zkáze světa a konci času.
Ahmadínedžád své veřejné projevy zpravidla zahajuje modlitbami za Mahdího okamžitý návrat.
Pro šíitskou náboženskou hierarchii, dlouho zvyklou odsouvat příchod Mahdího do daleké budoucnosti, je Ahmadínedžádova neústupná apokalyptika zneklidňující.
Často jako nepravověrné, ne-li kacířské odmítala každé tvrzení o styku s Imámem či spekulace o jeho příchodu.
Několik ajatolláhů prohlásilo, že hovořit o Mahdím je pro prezidenta nevhodné anebo že v horším případě jde o projev nepevnosti lídra.
Tyto obavy se odrazily ve skutečnosti, že konzervativní Sdružení bojovného duchovenstva nedokázalo podpořit Ahmadínedžádovu kandidaturu.
Vzdor milionů Íránců proti Nejvyššímu vůdci jen den poté, co se pevně postavil za Ahmadínedžáda, uvrhl zemi do politické krize.
Celosvětově vysílané záznamy bití a zabíjení demonstrantů podkopaly náboženské renomé režimu.
Ve snaze najít z této svízelné situace východisko Nejvyšší vůdce vyhlásil, že volební spory je třeba vyřešit soudními cestami, nikoli na ulici.
Vzhledem k jeho úloze při omlouvání volebních podvodů se tato argumentace jeví jako pokus získat čas k vyčištění ulic od demonstrantů, vystavení opozičních lídrů krutému fyzickému a psychickému nátlaku a k izolaci Míra Hosejna Músavího, předpokládaného vítěze dle skutečných výsledků voleb.
Chameneího odvolání se k právu nicméně rezonuje s požadavky mnoha konzervativních pragmatiků, kteří se kloní k Músavímu, jenž není s to zpochybnit Chameneího autoritu přímo.
Músaví musí obezřetně vytrvat ve svém právním tažení, aniž by ohrozil důvěru, kterou si vydobyl u většiny Íránců.
Musí se držet svých dvou zásadních požadavků: anulování voleb a zřízení nestranné komise, která se vyjádří k přestupkům vlády proti volebnímu zákonu.
Kdyby se Músavímu podařilo Chameneího přesvědčit, aby svůj postoj přehodnotil, mocenské postavení Nejvyššího vůdce by bylo otřeseno.
Pokud Chameneí neustoupí, Músaví sice nezíská prezidentský úřad, ale bude nadále ztělesňovat naděje většiny Íránců, kteří se dramaticky rozcházejí se svou vládou.
Pro teď platí, že další dění závisí na Músavího houževnatosti.
Pitva koronavirového zhroucení
ITHACA – Světová ekonomika je na sešupu do své nejhorší krize od druhé světové války.
Jak zřetelně ukazují nově aktualizované indexy Brookings-FT TIGER sestavené ke sledování globálního hospodářského zotavení, strmě se propadá ekonomická aktivita, finanční trhy i důvěra soukromého sektoru.
A zůstane-li mezinárodní spolupráce na současné úrovni, přijde ještě mnohem vážnější zhroucení.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Jistěže, nynější kromobyčejně prudký pokles by se mohl ukázat jako relativně krátký, s rychlým zotavením ekonomické aktivity na dřívější úrovně, jakmile dojde ke zploštění křivky vývoje nákazy COVID-19.
Je však dobrý důvod k obavě, že světové hospodářství míří do hluboké, vleklé recese.
Mnohé bude záviset na trajektorii pandemie a na tom, zda reakce tvůrců politik postačí ke zvládnutí škod a zda zároveň obnoví spotřebitelskou a podnikovou důvěru.
Svižné zotavení se ale zdá velice nepravděpodobné.
Poptávka je rozvrácená, dochází k rozsáhlým poruchám ve výrobních dodavatelských řetězcích, probíhá už finanční krize.
Na rozdíl od krachu v letech 2008-09, již vyvolaly nedostatky likvidity na finančních trzích, krize COVID-19 zahrnuje fundamentální potíže se solvencí firem a odvětví daleko za hranicemi finančního sektoru.
Navíc je současný šok souběžný a celosvětový.
V průběhu krize roku 2008 a bezprostředně po ní některé rozvíjející se trhy, především Čína a Indie, zaznamenávaly nadále silný růst a táhly zbytek světové ekonomiky s sebou.
Tentokrát však není žádná ekonomika imunní a žádná země nebude moci jít cestou exportem taženého růstu.
Dnešní kolaps zesílil ve vyspělých ekonomikách deflační a finanční rizika a uštědřil významnou ránu vývozcům komodit.
Nadto ceny ropy padají ještě víc, než by tomu jinak bylo, jelikož Saúdská Arábie a Rusko zaplavují trh.
Americká ekonomika téměř ustrnula, většina sektoru služeb je mimo provoz, průmyslová činnost je narušená a doruda rozžhavený trh práce během pouhých několika týdnů střídá přílivová vlna nezaměstnanosti.
USA reagují mimořádnými opatřeními fiskální a monetární stimulace, která pomůže zmírnit bezprostřední důsledky krize.
Bude ale nutná další cílená stimulace, aby zmírnila dlouhodobější újmu a především ochránila ekonomicky zranitelné domácnosti a drobné podniky.
Co se týče Evropy a Japonska, které zažívaly ekonomický stres už před pandemií, obě patrně postihnou podstatné propady výstupu a vzestupy nezaměstnanosti.
Dopady krize na ekonomicky nejzranitelnější sice zmírní robustní sítě sociálního zabezpečení (ve srovnání se Spojenými státy), ale cesta k zotavení bude dlouhá a náročná.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Čínské hospodářství se zřejmě částečně vrací do obrátek, vzdor dosavadním zdrženlivým politikám vlády v oblasti měnové a fiskální politiky.
Průmyslový výstup, maloobchodní tržby a investice do hmotného investičního majetku se v lednu a únoru strmě snížily, ale pokles už patrně dosáhl dna.
Oproti tržním ekonomikám je čínské direktivní hospodářství v některých ohledech v lepším postavení tak masivní šoky přestát, protože stát může sáhnout k národním zdrojům mimo dosah konvenčních makroekonomických nástrojů a poskytnout podnikům a bankám přímou podporu.
V suchu ale ještě čínská ekonomika není.
Za stoupající nezaměstnanosti patrně zůstane slabá domácí i vnější poptávka a setrvalou hrozbu bude představovat druhá vlna infekcí.
Další rozvíjející se ekonomiky míří do obzvlášť ponurého období.
Mnohé mají vetché zdravotnické soustavy, přelidněná centra měst a vysoké míry chudoby, což jim neponechává mnoho prostoru pro manévrování mezi potlačováním pandemie a odvracením ekonomické katastrofy.
Situaci ještě zhoršuje to, že některé z těchto zemi musí řešit obrat kapitálových toků, devalvaci měn a propadající se poptávku po exportu.
Jiné tíží hrozivá dluhová břemena, u nichž je jedině těžší zajistit financování.
Vláda Indie, která se už dřív potýkala s prudkým zpomalením růstu, omezila v zemi pohyb osob, ale bude dál muset řešit dvojitou zdravotní a ekonomickou krizi.
Popírání pandemie brazilskou vládou může krátkodobě zachovat ekonomickou aktivitu, ale tamní finanční trhy a měna už se propadly, neboť odrážejí pravděpodobnost, že nakonec bude pohyb omezen.
Celkově by ekonomický a finanční masakr zapříčiněný koronavirem mohl v globální ekonomice zanechat hluboké, dlouhotrvající jizvy.
Aktivitu v reakci na tuto výzvu konečně stupňují centrální banky.
Federální rezervní systém USA přijal mimořádná opatření, aby posílil finanční trhy pomocí nákupů aktiv a zajistil dolarovou likviditu pro řadu zahraničních centrálních bank.
Obdobně Evropská centrální banka oznámila rozsáhlé nákupy vládních a korporátních dluhopisů a dalších aktiv a prohlásila, že neexistují „žádné meze naší oddanosti euru“.
Britská centrální banka se chystá přímo financovat vládní výdaje.
Dokonce centrální banky na rozvíjejících se trzích jako Indická rezervní banka zvažují kvantitativní uvolňování, které ochrání finanční trhy před zamrznutím.
Centrální banky ale nedokážou samy kompenzovat propad spotřebitelské poptávky ani stimulovat investice.
Vzhledem k tomu, že konvenční i nekonvenční nástroje měnové politiky jsou už napjaté k prasknutí, větší část náročného úkolu budou muset nést tvůrci fiskálních politik.
Dobře zacílená fiskální opatření mohou zmírnit náraz na spotřebitele a firmy, zejména malé a střední podniky, které mají obvykle minimální finanční polštáře, a tím pomoci zachovat zaměstnanost a poptávku.
V těchto zoufalých časech by taková opatření měly plně přijmout všechny vlády, jimž aktuálně svědčí nízké výpůjční náklady, i když už mají vysoké hladiny veřejného dluhu.
Země s nízkými a středními příjmy a nedostatečnými zdravotnickými soustavami budou navíc potřebovat podstatnou podporu od mezinárodního společenství, možná včetně zvýhodněného odpouštění dluhů.
Dosavadní neschopnost světa utvořit společnou frontu bohužel dokládá erozi mezinárodní spolupráce, což dále poškozuje důvěru podniků a spotřebitelů.
To se musí změnit.
Svět naléhavě potřebuje poctivé a transparentní sdílení informací mezi národními lídry, doprovázené rozhodnými kroky k potlačení pandemie, rozsáhlou stimulací usilující o zmírnění ekonomických dopadů a pečlivě vycizelovanou strategií opětovného spuštění ekonomických aktivit, jakmile to bude bezpečné.
Anatomie strachu
Jak mozek zaznamenává své nejvýraznější vzpomínky?
Studium strachu u krys nám v tomto směru pomáhá mnohé odkrýt.
Lidé a krysy se sice bojí zcela odlišných věcí a situací, ale způsob, jímž mozek člověka i krysy reaguje na nebezpečí, je velmi podobný.
Vzhledem k tomu, že strach je u lidí prapříčinou mnoha patologických stavů – od projevů panické úzkosti až k posttraumatickým stresům – může průlom v chápání mozkového systému strachu vést k novým způsobům léčby těchto poruch.
Střed mozkového systému strachu se nachází v oblasti zvané amygdala.
Tato oblast přijímá informace od všech smyslů a na jejich základě pak ovládá různé obvody v našem těle, díky nimž se nám rozbuší srdce, zpotí dlaně, sevře žaludek, ztuhnou svaly či vyplaví hormony, což jsou všechno známky toho, že máme strach.
Amygdala krysy reaguje na přirozená nebezpečí (krysa má strach z kočky, aniž se to musí učit) a učí se o nebezpečích nových (zvukových, zrakových a čichových vjemech, které se pravidelně vyskytují v předtuše setkání s kočkou nebo jiným nebezpečím).
Právě studiem toho, jak se mozek krysy učí novým stimulům – například zvukům, jež předcházejí nebezpečí – bylo objasněno, jak funguje náš lidský systém učení se strachu a systém paměti vůbec.
Existují důkazy, že podobné funkce mají také amygdaly plazů a ptáků.
Studie lidských jedinců s amygdalou poškozenou v důsledku neurologické choroby nebo protiepileptického chirurgického zákroku dokazují, že také náš mozek funguje stejným elementárním způsobem.
Z těchto zjištění lze usuzovat, že kdysi dávno (v době, kdy na zemi vládli dinosauři, a možná ještě dřív) přišla evoluce na to, jak propojit mozek tak, aby produkoval odezvy, které by v nebezpečných situacích organismus udržely při životě.
Řešení bylo tak efektivní, že se od těch dob příliš nezměnilo.
To je pochopitelně jen část vysvětlení toho, proč a jak se bojíme.
Jakmile systém strachu rozpozná nebezpečí a začne na něj reagovat, mozek – například lidský mozek se svou obrovskou kapacitou myslet, uvažovat a přemítat – začne hodnotit, co se děje, a pokouší se určit, co dělat dál.
V této chvíli začínáme mít pocit strachu.
K vědomému strachu musí organismus mít dostatečně komplexní mozek, který si uvědomuje vlastní činnost.
Mozek s těmito schopnostmi má každopádně člověk, ale už vůbec není jisté, zda touto schopností vládnou i jiné druhy.
Z evoluční stránky je tedy mozkový systém strachu velice starý.
Je pravděpodobné, že vznikl ještě dříve, než byl mozek schopen pocítit to, čemu my lidé dnes říkáme „strach“.
Je-li tomu tak, pak nejlepší cestou, jak pochopit fungování systému strachu, není honit se za těžko postižitelnými mozkovými mechanismy pocitu nebo strachu, ale studovat skryté nervové systémy, jež se vyvinuly v behaviorální reakci na problémy týkající se přežití.
Abychom pochopili pocity, musíme odhlédnout od jejich vnějších projevů v našich vědomých zážitcích a soustředit se na mozkové pochody během těchto zážitků.
Zásadním objevem bylo, že mozek má několik systémů paměti, z nich každý se věnuje jinému druhu paměťových funkcí.
Pro zážitky vyvolávající strach jsou důležité zejména dva systémy.
Například: vrátíte-li se na místo nedávné autonehody, budete mít pravděpodobně fyzickou reakci, která bude odrazem aktivace vzpomínek uložených v amygdale.
Spolu s tím si vzpomenete na okolnosti nehody, na to, kam jste měli namířeno, s kým jste byli a další detaily.
Tyto explicitní (vědomé) vzpomínky zprostředkovává systém zvaný hipokampus.
Naproti tomu vzpomínky, které má na starosti amygdala, jsou nevědomé.
Jsou to vzpomínky v tomu smyslu, že nutí tělo určitým způsobem reagovat v důsledku dřívějších zážitků a zkušeností.
Vědomá vzpomínka na dřívější zážitek a vyvolaná fyziologická reakce jsou tedy projevem dvou oddělených systémů paměti, které fungují paralelně vedle sebe.
Až když neurovědci tyto systémy od sebe v mozku oddělili, zjistilo se, že jde o různé druhy paměti, a nikoli o paměť jedinou s více formami projevu.
Mnohé z běžných psychických poruch, které postihují člověka, jsou emočního původu a mnohé z nich souvisejí s mozkovým systémem strachu.
Zdravotnický úřad Spojených států uvádí, že celá polovina duševních problémů zaznamenaných v USA (kromě potíží souvisejících s nadměrným užíváním léků, alkoholu a drog) má příčinu v úzkostných poruchách, kam spadají fobie, panické stavy, syndromy posttraumatického stresu, obsesivní kompulzivní poruchy a obecné stavy úzkosti.
Výzkum mozkových mechanismů strachu nám pomáhá pochopit, proč jsou tyto emoční stavy tak těžko kontrolovatelné.
Neuroanatomové zjistili, že cesty, jež spojují amygdalu s myslícím mozkem, neokortexem, jsou asymetrické – ve směru od kortexu k amygdale jsou totiž podstatně slabší než ve směru opačném.
To možná vysvětluje, proč mnohdy nemůžeme zklidnit probuzené emoce, jak bychom si přáli.
Asymetrie oněch spojení asi vysvětluje i to, proč je psychoterapie často tak složitá a zdlouhavá: neboť se opírá o nedokonalé komunikační kanály mezi mozkovým systémem kognitivním a emočním.
Studium základní biologie systému strachu nejspíše ještě odhalí další důležité poznatky o tom, odkud se berou naše emoce a co je důvodem emočních poruch.
Doufejme, že díky nim budeme jednou moci tyto psychické potíže léčit mnohem úspěšněji a snad se jim naučíme i předcházet.
Pitva thatcherismu
Londýn – Tento měsíc před třiceti lety nastoupila Margaret Thatcherová k moci.
Thatcherovskou (či obecněji thatcherovsko-reaganovskou) revoluci sice vyvolaly místní poměry, ale stala ihned rozeznatelnou globální značkou pro soubor idejí, které nabádaly politiky k osvobozování trhů od vládních zásahů.
Po třech desetiletích se ocitáme v propadu a mnoho lidí připisuje celosvětovou krizi právě těmto idejím.
I mimo okruh politické levice se angloamerický model kapitalismu považuje za zkrachovalý.
Přičítá se mu vina za to, že téměř došlo k finančnímu zhroucení.
Zpětný pohled na 30 let vývoje nám však dává možnost posoudit, které prvky thatcherovské revoluce by bylo vhodné zachovat a které je třeba ve světle dnešního celosvětového hospodářského propadu napravit.
Nejzjevněji potřebná je korekce názoru, že minimálně řízené a regulované trhy jsou jak stabilnější, tak dynamičtější než trhy podléhající rozsáhlé vládní intervenci.
Jinými slovy, thatcherovským předpokladem bylo, že selhání vlády je pro prosperitu mnohem hrozivější než selhání trhu.
To byl odjakživa mylný výklad dějin.
Historie ukazuje, že období let 1950-1973, kdy vládní zásahy do tržních ekonomik dosahovaly v mírových dobách nejvyšších úrovní, bylo ekonomicky mimořádně úspěšné a charakterizovala jej jednak nepřítomnost globálních recesí, jednak vyšší tempa růstu HDP – a růstu HDP na hlavu – než během srovnatelných období předtím či potom.
Lze namítnout, že s menší mírou vládních intervencí by byla hospodářská výkonnost ještě lepší.
Jenže dokonalé trhy nejsou k mání o nic víc než dokonalé vlády.
K dispozici máme pouze srovnání toho, co se dělo v různých dobách.
Tato srovnání dokládají, že trhy plus vlády byly úspěšnější než trhy minus vlády.
Nicméně v 70. letech už se politická ekonomie před nástupem Thatcherové ocitala v krizi.
Jejím nejnechvalněji proslulým symptomem byl nástup „stagflace“ – současného zvyšování inflace a nezaměstnanosti.
Systém hospodářského managementu, který nám odkázal John Maynard Keynes, se nějak zvrtl.
Navíc se zvyšovaly vládní výdaje, sílila bojovnost odborových svazů, troskotaly politiky snažící se řídit platy a propadaly se očekávané zisky.
Mnohým se to jevilo tak, že akční rádius vlády přerostl její síly a že je tedy zapotřebí buď tyto síly doplnit, anebo omezit akční rádius.
Jako nejvěrohodnější alternativa státního socialismu se objevil thatcherismus.
Thatcherové druhým ministrem financí byl Nigel Lawson.
Z protiinflačního úsilí vlády se vyvinula „Lawsonova doktrína“, prvně formulovaná v roce 1984 a od té doby všeobecně přijímaná vládami a centrálními bankami. „Cílem makroekonomické politiky,“ napsal Lawson, „by mělo být… podrobit si inflaci.
A cílem mikroekonomické politiky by mělo být… vytvářet podmínky vyhovující růstu a zaměstnanosti.“
Toto tvrzení zvrátilo dřívější zažitý keynesiánský názor, že makroekonomická politika má usilovat o plnou zaměstnanost, přičemž kontrola inflace se má přenechat mzdové politice.
Přesto navzdory všem reformám „na straně nabídky“, jež thatcherovské vlády zavedly, je nezaměstnanost od roku 1980 mnohem vyšší než v 50. a 60. letech – ve Velké Británii v průměru 7,4%, oproti 1,6% v dřívějších desetiletích.
A jak se dařilo cílování inflace?
I tady dění od roku 1980 projevuje slabiny, navzdory obrovskému deflačnímu tlaku, který vyvíjí asijská konkurence s nízkými platy.
Inflace let 1950-1973 a 1980-2007 byla tatáž – lehce přes 3% –, avšak cílování inflace nedokázalo zabránit sérii bublin aktiv, které za sebou přiváděly recese.
Thatcherovské politice se rovněž nepodařilo splnit jeden z jejích hlavních cílů – snížit podíl vládních výdajů na národním důchodu.
Nanejvýš lze říct, že se načas zastavil jeho růst.
Teď veřejné výdaje znovu narůstají a na roky dopředu se táhnou deficity ve výši 10% a víc, v mírových dobách rekordní.
Celosvětovou deregulací finančních trhů thatcherovsko-reaganovská revoluce zapříčinila korupci peněz, aniž by zlepšila dřívější růst bohatství – vyjma případu těch nejbohatších.
Průměrný občan světa by byl o 20% bohatší, kdyby světový HDP na hlavu v letech 1980 až 2007 rostl tak jako v letech 1950 až 1973 – a to navzdory vysokým tempům růstu Číny v posledních 20 letech.
Odpoutáním moci peněz navíc thatcherovci navzdory veškerému svému moralizování přispěli k mravnímu úpadku Západu.
Proti těmto drtivým minusům stojí tři plusy.
Prvním je privatizace.
Navrácením většiny státem vlastněných branží do soukromého vlastnictví thatcherovská revoluce vymýtila státní socialismus.
Největší vliv měl britský privatizační program v bývalých komunistických státech, jimž poskytl ideje i techniky potřebné k odbourání hrubě neefektivních centrálně plánovaných ekonomik.
Tento přínos je nutné zachovat navzdory současnému ryku požadujícímu „znárodňování“ bank.
Druhým úspěchem thatcherismu bylo oslabení odborových svazů.
Odbory, zformované na ochranu slabších proti silnějším, se do 70. let minulého století staly nepřáteli pokroku, mohutnou silou společenského konzervatismu.
Bylo správné povzbudit novou ekonomiku, aby rostla mimo tyto ztuhlé struktury.
Konečně, thatcherismus znamenal konec politiky manipulace cen a mezd centrálním diktátem či tripartitními „dohodami“ mezi vládou, zaměstnavateli a odborovými svazy.
Takové byly metody fašismu a komunismu a ty by nakonec zničily svobodu nejen ekonomickou, ale i politickou.
Politické kyvadlo se často vychýlí přespříliš.
Při rekonstrukci otřesené post-thatcherovské ekonomiky bychom se měli mít na pozoru, abychom neoživovali zkrachované politické přístupy minulosti.
Stále mi připadá plodné Keynesovo rozlišování mezi politickou agendou a tím, co je mimo ni.
Pokud ústřední vláda převezme zodpovědnost za zachování vysoké a stabilní úrovně zaměstnanosti, domníval se Keynes, většina ostatního ekonomického života může zůstat bez úředních zásahů.
Z pohledu této úvahy je hlavním úkolem dneška vytvořit vhodné rozdělení zodpovědnosti mezi stát a trh.
Anatomie strany moci
Vladimír Putin rozumí moci více než čemukoli jinému: jak se k ní dostat, jak ji konsolidovat.
Jeho předchůdce Boris Jelcin věděl, jak moc získat, ale neuměl ji konsolidovat, což zčásti vysvětluje, proč mu moc během jeho prezidentování unikala mezi prsty.
Úspěch prezidenta Putina však s sebou přinesl další problém: moc v centru konsolidoval tak dobře, že v regionech Ruska začíná proti němu sílit opozice.
Jelcinovou největší chybou bylo, že nevytvořil životaschopnou, neideologickou stranu - ,,stranu moci" -, jež by jeho režimu byla oporou.
Pravda, pokusil se o to v roce 1995, ale válka v Čečensku tehdy od něj ruské demokraty odehnala.
Jeho pokusy v tomto směru byly krom toho notně neohrabané.
Jednou Jelcin mluvil o plánu spojit dva centristy. ,,S Ivanem Rybkinem (tehdejším předsedou Dumy), vůdcem levého křídla, a Viktorem Černomyrdinem (tehdejším premiérem), vůdcem pravice, obklíčíme všechny," řekl Jelcin v televizi.
Jenže spojením obou stran se svou značně nepopulární osobou poškodil Jelcin oba.
Možná kdyby se obě křídla spojila, vznikl by z takové strany neporazitelný moloch.
Takové spojení bylo ovšem zhola nemožné, a to s logického ruského důvodu: vůdci obou frakcí se tak nesnášeli, že by se nedokázali spojit, ani kdyby to bylo pro jejich dobro.
Rybkin byl požádán, aby předstíral odpor vůči Jelcinově politice, ale když se tak stalo, Černomyrdin si jej dal zavolat do kanceláře, aby mu svůj postoj ,,objasnil".
Když se o Rybkinově koberečku u Černomyrdina dozvěděli podnikatelé, přestali ze strachu Rybkinovu stranu financovat.
Rybkina pak ve volbách nezvolili a Černomyrdinova strana ,,Náš dům - Rusko" (NDR) skončila třetí.
Jelcinovi se nedařilo konsolidovat politickou podporu ještě z jiných důvodů, například pro neochotu (nebo neschopnost?) razantněji ovlivňovat sdělovací prostředky.
Pravda ale je, že transformace prezidentské kanceláře ve stroj pro vztahy s veřejností začala už za Jelcina, když Anatolij Čubajs řídil předvolební kampaň v roce 1996.
Předtím Kreml neměl sebemenší představu, jak kontrolovat média, která v mladé ruské demokracii vyrůstala jako houby po dešti.
Dnešní Kreml naopak doslova přetéká důmyslnými nápady, jak tisk, rozhlas i televizi kontrolovat a zastrašovat.
Ve volbách v roce 1995 mohl být Jelcin rád, když NDR získala 25 až 30 procent hlasů.
Putin má mnohem větší ambice.
Ten bude nespokojen, když ,,Jednotné Rusko" - ,,strana moci", kterou vystavěl - získá po příštích volbách v Dumě méně než 50 procent křesel.
Jsou výsledky parlamentních voleb, které se budou konat příští rok v lednu, už předem jasné, nebo na Putina čekají překvapení?
Vypadá to spíše na překvapení, poněvadž prezidentova politická strategie nezaregistrovala fakt, že dělicí čára ruské politiky se posunula.
Prezident totiž jako by stále bojoval proti komunistům, kteří jsou však už dávno poraženi.
Putinova rekonsolidace moci v Kremlu poté, co jí velká část během Jelcinovy vlády unikla do regionů, dramaticky posunula politickou dělicí čáru ruské politiky.
V minulosti tato linie rozdělovala levici a pravici, ale s blížícími se volbami povede stále jasněji mezi federálním centrem a regiony.
To, že regiony ztratily svou politickou moc (oblastní gubernátoři byli například vykázáni z Dumy), vyvolalo kritickou vlnu nespokojenosti, která se přelévá do veřejné sféry.
S blížícím se termínem voleb se tato nespokojenost bude zřejmě projevovat stále více, což by mohlo stačit k tomu, aby federální úřady upustily od svého strategického cíle získat v nové Dumě naprostou většinu křesel.
Na dosažení kýženého výsledku jsou vynakládány obrovské administrativní prostředky.
Ruská byrokracie však není žádný disciplinovaný stroj a spodní vrstvy ,,vertikální" mocenské struktury státu by se klidně - a tiše - mohly spojit s oblastními úřady a zabránit tomu, aby centrum získalo příliš mnoho hlasů.
Oblastní správy mají navíc i svoje vlastní blokovací nástroje, mimo jiné třeba prostor pro vlastní propagandu v regionálním tisku nebo i způsoby, jak manipulovat hlasovacími lístky.
Důkazem toho, kolik moci dosud mají oblastní představitelé, je například to, že prezident Putin nedokázal dobýt zpět svůj rodný Petrohrad, kde dnes vládne jeho zapřisáhlý politický odpůrce Vladimir Jakovlev.
V nadcházejících volbách do ruské Dumy tedy půjde hlavně o to, jak se regionální elity dokáží postavit Putinovi.
Jejich schopnosti vzepřít se prezidentovi napomáhá fakt, že Kreml nechápe potenciál jejich výzvy.
Hlavním cílem jeho kampaně byli zatím komunisté, které kremelští političtí agenti hodlají zničit tak, jako zničili Putinovy hlavní nekomunistické vyzyvatele v prvních prezidentských volbách - moskevského starostu Jurije Lužkova a bývalého premiéra a vůdce strany Vlast Jevgenije Primakova.
Zatímco Kreml bude bojovat proti komunistům, další strany by se do Dumy mohly dostat zadními dveřmi.
Jednou z těch, kterým se to s největší pravděpodobností podaří, je Svaz pravicových sil (SPS) Borise Němcova a Sergeje Kirijenka, jehož volební preference nezadržitelně stoupají.
V zásadě se zdá, že politické elity Ruska se smířily - nebo předstírají, že se smířily - s politickou krajinou, kde osamocený Putin shlíží z vrcholu hory na všechny ostatní dole v údolí.
Nadcházející volby Putina s jeho hory sice nesejmou, jeho ,,strana moci" však není tak všemocná, aby dokázala umlčet nepokojné hlasy zespodu.
Nová hranice NATO
BRUSEL – Tento týden se do dějin zapíše americká loď vplouvající do španělské námořní základny.
Připlutí lodi USS Donald Cook z Norfolku v americkém státě Virginia do nového domovského přístavu v Rotě na španělském atlantickém pobřeží je historický okamžik, kdy do Evropy bude poprvé nastálo umístěno americké námořní plavidlo s vyspělým systémem Aegis na obranu proti balistickým střelám.
USS Donald Cook je první ze čtyř torpédoborců amerického loďstva, se zhruba 1200 námořníky a dalšími členy posádky, který bude mít hlavní úlohu v protiraketovém potenciálu NATO.
Lodě ale budou plnit i řadu dalších úkolů, jako jsou námořní bezpečnostní operace, dvoustranná a vícestranná tréninková cvičení a účast v operacích a nasazeních NATO, včetně stálých námořních skupin NATO.
Připlutí USS Donald Cook je krokem vpřed pro NATO, evropskou bezpečnost a transatlantickou spolupráci.
Jasně dokládá, jak pevná je vazba mezi Amerikou a Evropou v přístupu ke komplikovaným a nepředvídatelným bezpečnostním výzvám našeho věku.
Pokroku je postupně dosahováno od listopadu 2010, kdy se NATO na svém lisabonském summitu rozhodlo vyvinout protiraketový potenciál na ochranu všech evropských populací, teritorií a sil přináležejících k NATO.
V dubnu 2012 NATO na svém chicagském summitu představilo prozatímní potenciál jako operačně významný první krok.
Dosažení plného potenciálu se očekává v nadcházejících letech.
Účelem protiraketového systému NATO je chránit Evropu před reálnou hrozbou.
Přinejmenším 30 zemí světa disponuje balistickými střelami nebo se je snaží získat.
Znalosti potřebné k jejich sestavení se šíří, dolet raket se zvětšuje a terčem některých střel z oblastí mimo euroatlantický region už se mohou stát evropská města.
USS Donald Cook a další tři americké torpédoborce jsou vybaveny vyspělými senzorickými schopnostmi a obrannými raketami, které dokážou rakety namířené na Evropu zaznamenat a sestřelit.
V budoucnu se součástí dalších významných složek systému protiraketové ochrany stanou další radary, senzory a obranné rakety – a další lodě.
Díky Evropskému etapovému adaptivnímu přístupu USA k protiraketové obraně se NATO už teď může spolehnout na výkonný radar umístěný v Turecku.
Byly zahájeny práce na výstavbě pozemního raketového a radarového areálu v Rumunsku.
Plány na vybudování vlastního potenciálu protivzdušné a protiraketové obrany oznámilo Polsko.
Nizozemsko modernizuje své radarové fregaty, aby byly schopné zajistit protiraketovou obranu, a nabídlo své protiraketové systémy Patriot.
Stejně se zachovalo Německo.
Nizozemsko, Německo a USA už na jihovýchodní hranici NATO rozmístily rakety Patriot, aby přispěly k ochraně a obraně Turecka před případnými raketovými útoky ze Sýrie.
Španělsko zase jako hostitelská země čtyř amerických torpédoborců zásadním způsobem přispívá nejen k protiraketové obraně NATO, ale i k bezpečnosti napříč středomořským regionem.
K propojení všech těchto národních přínosů NATO vyvinulo a rozšiřuje technicky vyspělý systém velení a řízení se sídlem na letecké základně Ramstein v Německu.
Tento systém už dokáže propojit satelity, radary a obranné rakety s cílem chránit před raketovými útoky a v nadcházejících letech se celistvost a svižnost tohoto potenciálu bude ještě zvyšovat.
V tom je NATO jedinečné: je jedinou multilaterální organizací, která dokáže propojit ty nejkomplikovanější systémy světově nejzdatnějších zemí a vytvořit tak efektivní celek.
Umístění plavidel je krokem vpřed v transatlantické spolupráci, protože americké lodě představují víc než jen vojenský potenciál.
Každá z nich je připomínkou o hmotnosti osmi tisíc tun, že Amerika zůstává věrná bezpečnosti v Evropě.
Zároveň protiraketová obrana NATO dokládá věrnost bezpečnosti u evropských spojenců, kteří v této oblasti vyvíjejí vlastní potenciál.
Vybízím všechny spojence, aby uvažovali, jak mohou dále přispět k systému, který nás všechny v Evropě bude chránit.
Protiraketová obrana je poslem nové formy spolupráce, s novým potenciálem proti novým hrozbám.
Kde jsme kdysi šikovali tanky podél hranic, budujeme teď spletitý systém, který vyžaduje celou škálu technicky špičkových příspěvků mnoha spojenců – na zemi, na moři i ve vzduchu.
Systém protiraketové obrany NATO je projevem transatlantické týmové souhry v jedenadvacátém století.
Antarktida za bodem zvratu
POSTUPIM – Nedávná satelitní pozorování potvrdila přesnost dvou nezávislých počítačových simulací, které ukazují, že západoantarktický ledový příkrov překročil hranici nezadržitelného zhroucení.
Planeta tím vstupuje do nové éry neodvratných důsledků klimatických změn.
Jedinou otázkou zůstává, zda učiníme dost pro to, abychom podobnému vývoji zabránili jinde.
Nejnovější zjištění ukazují, že klíčové součásti světového klimatického systému mají sice obrovskou velikost, ale zároveň jsou natolik křehké, že je lidská činnost může nenapravitelně narušit.
Je zákonité, že čím je svět teplejší, tím vyšší hrozí riziko, že i další části Antarktidy dosáhnou obdobného bodu zvratu; dnes už dokonce víme, že srovnatelně zranitelná by mohla být Wilkesova pánev ve východní Antarktidě, která je stejně velká nebo i větší než ledový příkrov na západě.
Není mnoho lidských činností, jejichž dopad lze rozumně předpovídat na desítky, stovky, ba i tisíce let dopředu.
Jednou z takových činností je nakládání s jaderným odpadem; druhou je podíl člověka na globálním oteplování prostřednictvím emisí skleníkových plynů v důsledku spalování fosilních paliv a vliv oteplování na stoupající hladiny moří.
Poslední zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) ostatně nezvykle silným jazykem konstatovala, že mořská hladina se bude „prakticky jistě“ v nadcházejících staletích či tisíciletích dále zvyšovat.
Čím větší budou navíc naše emise, tím výš se hladina zvedne.
Nedávná zjištění o Antarktidě jsou ovšem jiná.
Západoantarktický ledový příkrov nereagoval na globální oteplování postupnými a předvídatelnými změnami, ale místo toho se náhle „překlopil“ do nového stavu.
Relativně malé tání pod šelfovým ledovcem Amundsenova moře vytlačilo linii jeho kontaktu s podložím na vrchol subglaciálního svahu, z něhož se nyní „valí dolů“.
Jednoduše řečeno stačil jediný teplotní ráz k zahájení vnitřní dynamiky, která nyní bude samovolně pokračovat bez ohledu na jakoukoliv akci, kterou lidstvo případně podnikne k jejímu zabránění.
Není zcela zřejmé, zda toto překlopení způsobili lidé – ačkoliv se během celého holocénu trvajícího 11 500 let, než lid�� začali zasahovat do energetické rovnováhy Země, nic podobného nestalo.
O to však nejde.
Důležité je, abychom si uvědomili existenci gigantických součástí klimatického systému Země – například ledového příkrovu v západní Antarktidě, vážícího tři biliardy tun –, které lze vehnat do odlišného stavu, pokud v nějaké klíčové lokalitě dojde ke zlomkovému zvýšení teploty.
Toto riziko už není pouze teoretické.
Vůbec poprvé dospívají všechna zjištění založená na pozorováních a počítačových simulacích k totožnému závěru: obrovský sektor Amundsenova moře v západní Antarktidě zahájil nezvratné uvolňování ledu a nic už nemůže zastavit následné odvodnění celé pánve.
Systém dospěl do bodu, odkud už není návratu.
Proto se nyní musíme zaměřit na jiná místa s podobnými topografickými podmínkami.
Pokud se „ledová zátka“ u pobřeží Wilkesovy pánve roztopí nebo rozláme na ledovce, vylije se z pánve do oceánu obrovské množství vody.
Ačkoliv nikdo přesně neví, co by mohlo Wilkesovu pánev destabilizovat, můžeme si být docela jistí, že další globální oteplení způsobené emisemi skleníkových plynů toto riziko zvýší.
Skutečnost, že se mořská hladina bude zvedat dál, je dnes zřejmá.
Stále však můžeme určovat, jak vysoko a jak rychle bude hladina stoupat, pokud budeme kontrolovat míru globálního oteplování, které způsobujeme.
Klimatické změny vyvolává lidstvo, což je dobré v tom smyslu, že lidstvo je také může zastavit, pokud sníží emise skleníkových plynů.
Osud západní Antarktidy je sice zpečetěn, ale stále se nám může podařit zabránit kolapsu východoantarktického mořského ledového příkrovu.
To znamená rozhodnout – raději dříve než později –, kterou cestou se vydáme.
Současná cesta hrozí další destabilizací v Antarktidě; volba alternativní cesty v podobě nového energetického systému pro planetu je naší poslední nejlepší nadějí.
Jak oživit ukrajinskou ekonomiku
WASHINGTON, DC – Ukrajina se náhle ocitla v bodě demokratického přelomu.
Poté, co bývalý prezident Viktor Janukovyč vyvolal velké krveprolití, řada jeho poslanců přeběhla k opozici, která tak získala výraznou většinu.
Ať už z tohoto vývoje vzejde jakákoliv vláda, bude muset jednat rychle a rozhodně – a získat značnou mezinárodní podporu –, aby upevnila svou moc a přebudovala ekonomiku země, jež prochází krizí.
Ukrajina trpí třemi velkými hospodářskými problémy.
Za prvé jsou její zahraniční platby neudržitelné.
Deficit běžného účtu země dosáhl v loňském roce odhadovaných 8,3% HDP, přičemž rezervy v zahraniční měně se rychle vyčerpávají a vystačily by na něco málo přes dvouměsíční dovoz.
Za druhé jsou neudržitelné také veřejné finance, neboť rozpočtový schodek dosahuje téměř 8% HDP a výnosy z vládních dluhopisů strmě stoupají.
A za třetí zaznamenala ekonomika od poloviny roku 2012 pět čtvrtletí recese.
Tyto problémy odrážejí Janukovyčovu hospodářskou politiku, která měla jediný cíl: obohatit jeho samotného, jeho rodinu a hrstku jeho kamarádů.
V uplynulých čtyřech letech zažila Ukrajina bezpříkladné zpronevěry páchané jejími vládci – majetek Janukovyčovy rodiny dosáhl podle odhadů hodnoty 12 miliard dolarů.
Také zde bude nová vláda potřebovat mezinárodní pomoc, má-li získat zpět alespoň část této kořisti.
Po Janukovyčově odstavení z cesty by mělo vydírání ukrajinských firem oficiálními činiteli skončit, což umožní zotavení ekonomiky.
V posledním čtvrtletí roku 2013 se HDP Ukrajiny skutečně zvýšilo o 3,3%, poněvadž protesty dusily Janukovyčův „jánabráchismus“.
Přesto se může a musí podniknout velmi rychle řada kroků, poněvadž Ukrajině docházejí peníze.
Především je zapotřebí, aby nová parlamentní většina jmenovala novou vládu, což umožní odstartovat čerstvou ekonomickou agendu.
Kromě toho by měl být jmenován nový guvernér centrální banky, jehož prvním úkolem bude zavedení plovoucího směnného kurzu.
To povede k výrazné devalvaci, možná o 10%, čímž skončí současný útok na hřivnu, eliminuje se deficit běžného účtu a umožní se snížení extrémně vysokých úrokových sazeb na Ukrajině.
Výsledkem bude stimulace investic.
Po jmenování vlády by měl Mezinárodní měnový fond vyslat na Ukrajinu misi.
Ta by mohla do dvou týdnů uzavřít s novou administrativou dohodu o novém programu finanční stabilizace.
MMF pracuje rychle a koncem března by mohl zaslat první velkou úhradu.
MMF by mohl půjčit Ukrajině 10-12 miliard dolarů na jednoletý stabilizační program, přičemž Evropská unie by mohla spolufinancovat pohotovostní program MMF částkou 3-5 miliard dolarů ze svého fondu platebních bilancí.
Pouze z těchto dvou zdrojů by se dala pokrýt velká část z 35 miliard dolarů vnějšího financování, které by země podle úřadujícího ministra financí Jurije Kolobova mohla v příštích dvou letech potřebovat.
Půjčky MMF mají navíc nižší úrokovou sazbu a delší splatnost než ruské půjčky, na které spoléhala Janukovyčova vláda (a jež pravděpodobně nebudou pokračovat).
Podmínky, na jejichž splnění váže MMF své půjčky, mohou Ukrajině pomoci zvrátit Janukovyčovu zkorumpovanou politiku.
Za prvé a především bude Ukrajina muset výrazně snížit svůj rozpočtový schodek, čehož by se vzhledem k vysokým daňovým příjmům mělo dosáhnout prostřednictvím výdajových škrtů a zmrazení.
Velké dotace průmyslu – například uhelného – nejsou ničím jiným než dárky rozdávanými Janukovyčovým stoupencům a měly by se okamžitě zrušit.
Také ceny plynu by se měly liberalizovat, aby se zastavilo korupční obohacování se v důsledku regulační svévole.
Pomoc by měli dostávat chudí spotřebitelé, nikoliv bohatí výrobci.
Stejně tak bude MMF trvat na opětovném zavedení soutěžních tendrů.
Od roku 2010 se přehledný systém veřejných zakázek zastavil, neboť Janukovyč jednoduše přiděloval státní zakázky přátelům a přívržencům za dvojnásobek tržní ceny.
Rovněž prodej státních podniků věrným stoupencům – obvykle za minimální cenu – musí samozřejmě skončit.
Dalším zdrojem korupce je zpětné proplácení daně z přidané hodnoty exportérům, za což si vysocí berní úředníci účtují provizi.
Ukončení této praxe by stimulovalo export.
Kromě toho by měla Ukrajina znovu zavést zjednodušený daňový zákon pro malé podniky, který Janukovyč zrušil.
Tato změna vedla k ukončení činnosti dvou milionů drobných firem; mnohé z nich by se daly znovu oživit, kdyby daňové procedury nebyly nadále tak restriktivní.
Ukrajina také potřebuje spolupracovat s EU.
Nová vláda může do týdne splnit podmínky EU pro podpis dávno uzavřené asociační dohody a tato otázka by měla být na pořadu jednání březnového summitu EU-Ukrajina.
Parlament již vypsal termín nových voleb a bývalá premiérka Julija Tymošenková byla propuštěna z vězení.
Jedinou zbývající podmínku EU – přijetí legislativy reformující prokuraturu – lze rychle splnit.
Asociační dohoda EU-Ukrajina přinese Ukrajině obrovský užitek.
Představuje rozsáhlý reformní program pro ukrajinský státní aparát včetně policejních složek.
Šedesát státních agentur z různých států EU již uzavřelo se svými ukrajinskými protějšky dohody o nezbytných reformách.
Asociační dohoda obsahuje také projekt Hluboká a všeobecná oblast volného obchodu, jenž otevře obrovský evropský trh ukrajinským exportérům – a tím přiláká na Ukrajinu více přímých zahraničních investic.
Zároveň pomůže zabezpečit zemi proti možným obchodním sankcím Ruska.
Zde bude hrát významnou roli také diplomacie.
Spojené státy a EU musí přesvědčit ruského prezidenta Vladimira Putina, aby s novými ukrajinskými představiteli dospěl k dohodě, místo aby realizoval svou hrozbu uvalení sankcí.
V nejlepším zájmu obou zemí není rostoucí bilaterální napětí, nýbrž mírové soužití.
A volně plyne Nil
DILLÍ – Osmnáct dní se během stoupajících a klesajících vln protestů zdálo nemožné, že konec egyptské revoluce přijde tak náhle, v podobě úsečného oznámení, které netrvalo déle než půl minuty: „Prezident Husní Mubarak se vzdal úřadu…“ Těmito slovy skončila ve vítězné vřavě jedna éra, která potvrdila platnost starého rčení, podle něhož jsou „pohřebiště světa plná těch, kdo se považovali za nepostradatelné pro národ“.
V nadcházejících dnech a týdnech mohou přijít chvíle, kdy zprávy z Káhiry nebudou povzbudivé, ale nikdy nezapomínejme, že Egypt učinil obrovský krok, který je ve skutečnosti obrovským krokem pro všechny Araby.
Koneckonců je Egypt srdcem, mozkem i nervovým centrem celého arabského světa.
Je pravda, že dal svého času vzniknout radikálnímu Muslimskému bratrstvu, ale také dal život islámskému socialismu a antikolonialismu, arabské jednotě a nyní i demokratickému potvrzení vůle lidu.
Zhoubné řeči, že Arabové nechtějí demokracii, byly odhaleny jako velká lež, jíž opravdu jsou.
Egypt je řečeno památnými slovy bengálského básníka Rabíndranátha Thákura zemí, „kde je (nyní) hlava vztyčena vysoko a mysl je (nyní) beze strachu…“ Důsledky budou obrovské.
Odvěké arabské země jsou rozkolísané.
Desítky let trvající a zdánlivě neochvějné autokracie zjišťují, že jejich moc je vysazená z pantů; do jejich statického prostředí proniká změna.
Včerejší smlouvy, obzvláště ty se Spojenými státy a Izraelem, už nebudou vzbuzovat stejný typ sebedůvěry, jaký dlouho vzbuzovaly coby nástroje státní politiky.
Vzpomínky na oněch 18 dní jsou tak nabité děním, že je obtížné oddělit jednu událost od druhé, jednu fázi od další: dramatické, dojemné, bizarní a neskutečné od patetického.
Nití táhnoucí se všemi událostmi, tématem, které zůstalo spolehlivě neměnné, však byla touha po „změně“ – po okamžité, skutečné a hmatatelné změně, nikoliv po slibu nebo nějakém trýznivě lákavém, leč nedosažitelném přeludu.
Přenese se tato touha i za Nil, stejně jako se přenesla z Tunisu do Káhiry?
Tato otázka straší i další arabské portály moci.
A nejen arabské: po celém světě se zahraniční politiky spěšně – a poněkud zmateně – revidují a přepisují.
Proto americká politika tak nesourodě oscilovala mezi výrokem ministryně zahraničí Hillary Clintonové: „Nepostupujte příliš ukvapeně, jinak by někdo mohl prodemokratické hnutí ukrást,“ a rázným voláním prezidenta Baracka Obamy po „změně teď hned“.
V souvislosti s momentálně vládnoucí Nejvyšší radou vysokého vojenského velení v Egyptě samozřejmě vyvstává vážná otázka: jak se mohou dosavadní vymahatelé statu quo náhle proměnit v hybatele změn?
Na druhou stranu je vojenská vláda pouze dočasným řešením, nebo si to tak alespoň zdůvodňujeme.
Slavný tuniský básník Abul-Kasím Šábí vystihl ducha egyptské ságy břitce: „Zatouží-li lid jednoho dne po životě, pak vyvstane osud…, odkvete noc, řetězy se zpřetrhají…“ Mladí lidé v Egyptě v podstatě udělali právě to.
Jejich jazykem je současnost, jejich nástroji změny dnešní elektronická média.
Oni – a my také – mají velmi daleko ke světu, který znal a jemuž rozuměl nejen Mubarak, ale i velký Gamál Abd an-Násir.
Egyptskou revoluci dnes čeká náročný úkol, s nímž se potýkají všechny úspěšné revoluce: otázka, jak definovat budoucnost.
Podobně jako v případě rozdrobení Osmanské říše v roce 1922 nebo svržení režimu krále Farúka I.
Násirem v roce 1952 musí i současná transformace dostat nějaký tvar.
A způsob, jímž se bude utvářet budoucnost, rozhodne o tom, zda Mubarakův konec zároveň předznamená začátek politické transformace na celém Blízkém východě.
Taková je možnost, která šokuje vlády od Washingtonu po Peking.
Pochyby dnes nepanují pouze kolem spolehlivého fungování Suezského průplavu a exportu ropy; je třeba znovu prověřit desítky let platné strategické jistoty.
Vezměme si Izrael, který události v Káhiře sledoval s tak velkými obavami, jaké pociťoval naposledy v lednu 1979, kdy ajatolláh Rúholláh Chomejní sesadil v Íránu šáha.
Tato strategická noční můra připravila Izrael a USA o nejbližšího spojence v regionu – o spojence, jenž se záhy proměnil v nesmiřitelného nepřítele.
Poslední dvě izraelské války – proti libanonskému Hizballáhu v roce 2006 a proti Hamásu v Gaze o tři roky později – byly vedeny proti skupinám financovaným, zásobovaným a vycvičeným Íránem.
Je zřejmé, že se izraelsko-palestinským jednáním nyní nebude věnovat pozornost, poněvadž se Izrael soustředí na vývoj událostí v Egyptě.
Především si Izrael musí klást otázku, zda mírová smlouva s Egyptem zůstane v platnosti, a pokud ne, jak uskutečnit mohutnou restrukturalizaci svého obranného postavení, která bude v takovém případě nezbytná.
Není to však jen osud Izraele, co nyní od základů otřáslo zejména americkou politikou.
Egypt byl koneckonců po tři desetiletí základním kamenem amerického vyvažování moci na Blízkém východě – a v islámském světě.
Mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem příhodně neutralizovala Egypt a uvolňovala Spojeným státům ruce ke koncentraci strategických zdrojů jinde.
Egypt podporovaný mohutnou americkou pomocí zase zabezpečoval region před rozsáhlejším vzplanutím vášní, třebaže izraelsko-palestinský konflikt neustále doutnal.
Právě v tom spočívá jádro amerického dilematu: USA si přejí přežití základního egyptského státního aparátu, aby mocenské páky nepadly do nesprávných rukou.
To vyžaduje, aby se USA viditelně postavily na stranu požadavků veřejnosti na změnu, a přitom nebyly identifikovány s politickou nehybností.
Obamovy reakce zatím dávají důvod ke klidu.
Mubarakův odchod označil americký prezident za projev „síly lidské důstojnosti“ a dodal, že „egyptský lid promluvil, jeho hlas byl vyslyšen a Egypt už nikdy nebude stejný.“
Nic z toho, co Obama nebo kdokoliv jiný řekne, však nemůže dát odpověď na otázku, která dnes stojí v centru pozornosti vysoce postavených amerických představitelů: povede příchod vlády lidu do Egypta nevyhnutelně k antiamerikanismu?
Krize humanitních oborů
NEW YORK – V debatách o budoucnosti vysokého školství po celém světě se objevuje pozoruhodná symetrie.
Na jedné straně sílí obavy, že Spojené státy a řada evropských zemí nedokážou připravit dostatek univerzitních absolventů v oborech, které táhnou „znalostní ekonomiku“ jednadvacátého století, jako jsou projektantství a informační technologie.
Tyto obavy vedou ke zúžení konceptu vzdělání na pouhé nabývání praktických dovedností.
Na druhé straně panuje v některých částech Asie znepokojení, že mladí lidé vstupující na trh práce se silným technickým vzděláním postrádají dostatečné zkušenosti s „nekonvenčním myšlením“.
Tato obava se projevuje v rodící se snaze rozšířit vzdělání tak, aby zahrnovalo i kultivaci citů a představivosti.
Oba přístupy mají kořeny v ekonomických úvahách.
V USA, kde většina studentů nese přinejmenším část nákladů na své univerzitní vzdělání, se stupňuje politický tlak na poskytování pobídek typu slev na školném nebo odpouštění půjček studentům vědeckých, technologických, projektantských či matematických oborů (takzvané obory STEM).
Diskutuje se rovněž o opatřeních snižujících náklady, jako je omezení nebo zrušení volitelných předmětů v „nepraktických“ oborech typu literatury, filozofie či hudby a umění.
V Hongkongu, Singapuru a Číně se zatím objevuje volání po rozšíření univerzitních programů tak, aby studenti mohli získat široké a rozsáhlé vzdělání, protože panuje naděje, že absolventi pak budou mít větší sklon experimentovat a inovovat.
Například Hongkongská univerzita rozšířila své programy bakalářského studia ze tří na čtyři roky.
Takto úzký a na ekonomice založený pohled však nebere v úvahu obecnější otázky, jimž společnosti po celém světě čelí.
Je jisté, že pokrok v jakémkoliv oboru, od obchodu a komunikací až po zdraví a ekologii, bude stále závislejší na technologických inovacích, a tím i na kvalifikaci vyššího řádu – získané prostřednictvím intenzivního technického výcviku –, která je jejich hnacím motorem.
Zároveň je však pravda, že takový výcvik neposkytuje dostatečný základ pro řešení abstraktnějších, ale nesmírně důležitých otázek, jimiž se v konečném důsledku musí globální politika a rozhodování řídit.
Například:
· Jak lze imperativ hospodářského rozvoje uvést do souladu s potřebou omezit klimatické změny?
· Co znamená suverenita státu ve světě, kde nemoci, znečišťující látky a teroristé podle své vůle překračují státní hranice?
· Existují všeobecná lidská práva, která přesahují protichůdné teze konkrétních kulturních tradic?
· Jak by se měly rozdělovat omezené zdroje, aby poskytovaly mladým lidem příležitosti a naději a současně zachovávaly starším lidem důstojnost a úctu?
· Jaké závazky má určitá země vůči uprchlíkům před perzekucí, chudobou či konflikty jinde?
· Jak bychom měli vyvážit svobodu jednotlivce a kolektivní bezpečnost?
Při odpovědích na tyto otázky budou hrát klíčovou roli pokroky ve vědě a technice (například nové metody výroby energie, sledování nebo učení přes internet).
Morální a etické otázky však nikdy plně neustoupí technickým řešením; zároveň vyžadují pochopení společenského a kulturního dědictví lidstva.
Věda nám dokáže pomoci dosáhnout takového života, jaký chceme žít, ale nedokáže nás naučit, o jaký typ života stojí za to usilovat.
Stručně řečeno mají obě strany současné debaty o vzdělání polovinu pravdy.
S rostoucí složitostí a morální naléhavostí lidských otázek budou příští generace potřebovat technické i humanitní vzdělání – a budou ho potřebovat více než kdykoliv dříve.
Naštěstí se objevují slibné nové modely, díky nimž je vzdělání soudržnější a obsáhlejší.
Yaleova univerzita a Národní singapurská univerzita spolupracují na založení Yale-NUS, první singapurské univerzity svobodných umění.
V jejím čele stojí literární vědec a astronom a jejím cílem je bořit mezioborové hranice a umožnit studentům, aby se učili jeden od druhého.
Také kanadská Quest University podněcuje studenty k tomu, aby aplikovali vědecké i humanitní znalosti na nejnaléhavější problémy dneška.
Podobné snahy existují v USA už několik let.
Například stipendijní program Benjamina Franklina při Severokarolínské státní univerzitě – spolupráce mezi Fakultou inženýrství a Fakultou humanitních a společenských věd – si klade za cíl „produkovat všestranné profesionály, kteří dokážou analyticky řešit problémy, činit etická rozhodnutí a být efektivními komunikátory“.
Podobné programy bohužel postrádají potřebnou viditelnost a vliv, aby se podle nich dala utvářet celá vzdělávací reforma.
Je načase opustit přístup „buď-anebo“, který staví technické obory proti humanitním – a jejž britský chemik a romanopisec C.
P.
Snow už před více než padesáti lety označil za překážku lidského pokroku.
Je načase vyhledávat a rozšiřovat nejlepší postupy, které toto umělé rozdělení přemostí.
Při důležité práci spojené s adaptací vzdělávacích institucí na budoucnost nesmíme ztratit ze zřetele jejich základní poslání, které bylo zformulováno v minulosti.
Nikdo nevyjádřil toto poslání lépe než Benjamin Franklin, literát a vědecký inovátor, jenž definoval vzdělání jako hledání „skutečné hodnoty“.
„Skutečná hodnota,“ napsal Franklin, spočívá ve „sklonu spojeném se schopností sloužit lidstvu, své zemi, přátelům a rodině, kteroužto schopnost… lze nabýt nebo značně zvýšit opravdovým učením a jež by vskutku měla být velkým cílem a účelem veškerého učení“.
Je to tužba, která by se měla pro každou další generaci obnovovat.
Ekonomická agenda pro Itálii
MILÁN – Koncem měsíce si italští voliči vyberou příští vládu, od níž očekávají pracovní místa a rovnější ekonomické hřiště – a od níž evropští partneři očekávají strukturální reformy a fiskální poctivost.
Jaký by měl být program nové vlády v oblasti hospodářské politiky?
Aby se snížil veřejný dluh, dosahující 120 % HDP, a zároveň se minimalizovaly bolestivé korekce, Itálie potřebuje hospodářský růst – něco, co tvůrcům politik v posledních letech unikalo.
Průměrné italské roční tempo růstu HDP od vstupu do hospodářské a měnové unie Evropy v roce 1999 je chudokrevných 0,5 %, výrazně pod průměrem eurozóny, který dosahuje bezmála 1,5 %.
Během čtyř let od propuknutí globální finanční krize se tempo růstu propadlo na -1,2 % (průměr eurozóny činí -0,2 %) a očekává se, že i letos zůstane záporné.
Největší výzvou pro novou vládu bude zavést reformy, které Itálii po letech špatných politik a nedbalosti umožní dotáhnout hospodářskou výkonnost svých sousedů.
To vyžaduje posílení investic do inovací a lidského kapitálu.
V letech 1992 až 2011 rostla produktivita práce průměrným ročním tempem 0,9 %, nejnižším v OECD.
Jednotkové mzdové náklady rostou od roku 2001 rychleji než reálný HDP a zaměstnanost, což podlamuje konkurenční schopnost ekonomiky oproti rozvojovým zemím.
Za posledních deset let se italský podíl na globálním exportu snížil z 3,9 % na 2,9 %.
Vytrvale slabý růst produktivity práce vytvořil situaci, v níž se jednotkové mzdové náklady nesnižují, ani když reálné mzdy stagnují nebo klesají.
Navzdory 1,3% propadu reálných mezd v roce 2011 se jednotkové mzdové náklady nezměnily.
Noví italští předáci se s touto situací musí vypořádat tím, že oddělí přínos pracovních sil k růstu produktivity od přínosu kapitálu a souhrnné produktivity faktorů.
Podle OECD by nižší regulatorní náklady a efektivnější veřejná správa (opírající se o opatření zavedená předchozí vládou, vedenou Mariem Montim) mohly k průměrnému ročnímu růstu HDP do roku 2020 přidat 0,3-0,4 %.
Dalšími 4 % by během příští dekády mohla k růstu HDP přispět také reforma pracovního trhu, lepší školství a zkvalitněný lidský kapitál.
Nadto by italští tvůrci politik měli usilovat o povzbuzení míry zapojení žen do pracovních sil, která dosahuje 49 %, a je tedy jednou z nejnižších v OECD.
Takový postup by do roku 2030 zvýšil příjem na hlavu o 1 % ročně.
Pro krátkodobou i dlouhodobou stabilitu Itálie přitom zůstává stěžejní fiskální korekce.
Podle Mezinárodního měnového fondu se rozpočtový schodek snižuje a primární přebytek (čistý důchod minus splátky úroků) narůstá.
Nové italské vedení musí tento pokrok zachovat.
Vzdor pozitivním posunům je před námi hrbolatá cesta.
Jízda po ní bude od Itálie vyžadovat, aby si zachovala důvěru ostatních členských států Evropské unie a mezinárodních investorů.
Nový premiér bude muset přesvědčit Německo, finanční trhy a Evropskou radu, že Itálie je spolehlivý partner.
Pro upevnění veřejných financí a povzbuzení růstu HDP je zásadní schopnost refinancovat vládní dluh a udržet nízké náklady.
Dále je klíčové přilákat víc přímých investic, jelikož příliv kapitálu se sice zotavuje, ale zůstává o 30 % nižší než před krizí a odliv převyšuje příliv, takže Itálie se stala čistým vývozcem kapitálu.
Snaha Itálii v Evropě „prodat“ by měla sestávat nejen z aranžovaných fotografií s ostatními lídry v Bruselu a občasných zájezdních estrád v londýnských finančních ústavech.
Italští předáci by se měli aktivně pustit do obchodní diplomacie, využívat přitom velvyslanectví a obchodní zastoupení k celosvětové propagaci Itálie a zároveň budovat pevné bilaterální vztahy s ostatními zeměmi EU, zejména s jižními státy, jako je Španělsko.
Současně je třeba, aby noví předáci „prodávali“ Evropu v Itálii, kde bují euroskepticismus.
Podle projektu Globální přístupy, realizovaného Pew Research Center, euro hodnotí kladně jen 30 % Italů.
Na bohatším severu země, který se průměrným příjmem na hlavu ve výši 30 tisíc eur blíží Německu, zpochybňují lidé účelnost členství v EU.
Náklady jsou jasné, říkají, ale jaké jsou přínosy?
Zemi přitom prostupuje strach ze strukturálního úpadku.
Krize trvá už dlouho a lidé jsou unavení.
Nezaměstnanost vzrostla na rekordních 11,2 % a mezi mladými je bez práce 35 % zájemců.
Daňové zatížení, které od roku 1990 překročilo hranici 40 % HDP, dnes dosahuje bezmála 43 % HDP.
Skandinávská hladina daní by byla snesitelná, kdyby veřejné služby nezůstávaly oproti Skandinávii pozadu.
Zdravotnické výdaje na hlavu ve Švédsku, Dánsku a Finsku například převyšují 3000 dolarů, ale v Itálii činí jen 2300 dolarů, přitom zhruba 20 % celkových zdravotních výdajů tu musí přispívat domácnosti.
Itálie navíc vynakládá kolem 4,5 % HDP na vzdělávání, kdežto skandinávské země dávají přes 6 % HDP.
Bilance italských studentů v hodnocení PISA je proto výrazně horší než výsledky jejich protějšků z mnoha jiných zemí OECD.
Nová italská vláda bude muset projevit vůdčí schopnosti a vizi, aby dovedla ekonomiku ke stabilnímu růstu, vyvarovala se závodění v demontáži regulace a odbourala narůstající sociální pnutí.
Hospodářské ozdravení ovšem závisí především na ochotě a schopnosti příští vlády vypořádat se s institucionální ochablostí, která naléhavě vyžaduje soustředěné úsilí.
Egyptský Sacharov
Sa'ad Eddin Ibrahim je nejvýznamnějším egyptským sociologem - navíc jedním z nejsvobodněji uvažujících v konformní společnosti, kde vládne autoritativní režim prezidenta Husního Mubaraka.
Profesor Ibrahim šéfoval káhirskému Ibn Chaldúnově institutu, který s podporou Evropské unie uskutečnil průkopnickou studii o ženách, právech menšin a volebních praktikách v Egyptě.
V zemi, kde je prezident od roku 1980 opakovaně volen 97 procenty volebních hlasů, je Ibrahimův ústav jedinou akademickou výzkumnou institucí, která se odvažuje klást nepříjemné otázky na téma egyptských politických způsobů.
Před dvěma lety byl prof. Ibrahim spolu s prakticky všemi zaměstnanci Ibn Chaldúnova institutu zatčen a na základě vykonstruovaných obvinění postaven před národní bezpečnostní soud.
Obžaloba je vinila mimo jiné z účetních nesrovnalostí, z využívání fondů EU bez řádného ministerského povolení a z "poškozování pověsti Egypta".
Prof.
Ibrahim byl odsouzen k sedmi letům vězení.
Po diplomatickém nátlaku Spojených států (Ibrahim má díky své ženě, narozené v USA, americké občanství) a Evropské unie byl soud obnoven.
Obnovené řízení skončilo před týdnem s tím, že původní rozsudek byl potvrzen: sedm let vězení.
K odnětí svobody bylo odsouzeno rovněž sedmadvacet zaměstnanců ústavu, takže institut prakticky zanikl.
Takovým zneužitím moci by se mohl chlubit lecjaký diktátor, Saddámem Husajnem počínaje a Robertem Mugabem konče.
Poněvadž je ale Mubarakův režim považován na umírněný, prozápadní a v kontextu izraelsko-palestinských vztahů užitečný, jsou reakce Západu na tento a další případy zneužívání moci zdrženlivé.
Americký chargé d'affaires v Káhiře nad rozsudkem vyjádřil jen své "zklamání" - taková reakce je snad až urážkou zdrženlivosti.
Od loňských teroristických útoků na New York a Washington Amerika i EU přiznávají (alespoň to tvrdí), že nedostatek zákonných opozičních kanálů v arabských zemích tlačí lidi, kteří by za jiných okolností byli jen vládními kritiiky, do náruče extrémních islámských fundamentalistů.
Sa'ad Eddin Ibrahim je liberál; je také neochvějný Egypťan a arabský nacionalista.
Izraelskou politiku vůči Palestincům vehementně odsuzoval a z mnoha úhlů kritizoval i zahraniční politiku Spojených států.
Vždy však byl hlasem odpovědné opozice.
Právě on je tím druhem hlasu, jaký egyptská občanská společnost potřebuje, aby vůbec existovala naděje, že by mohlo dojít k reformě faraónského autoritářského režimu země, jehož příznačným symbolem je svévole prezidenta Mubaraka.
To, že Mubarakova vláda pronásleduje islámské teroristy a je spojencem ve válce proti fundamentálnímu extremismu, mu ještě nedává volnou ruku k tomu, aby potlačoval jakýkoli sebemenší pokus o pootevření egyptské společnosti světu.
Západní intelektuálové, kteří v rámci pomoci Andreji Sacharovovi činili nátlak na Sovětský svaz, v Ibrahimově případě ve vzácné shodě všichni mlčí.
Arabský intelektuál pronásledovaný arabským režimem je patrně mimo zorné pole jejich zájmu.
Největším spoluviníkem je nicméně Evropská unie.
Byla to vlastně ona, která svým grantem pro Ibn Chaldúnův institut a programem rozvoje egyptské občanské společnosti podnítila Ibrahimovo stíhání.
Teď, po jeho zatčení a uvěznění je mlčení Evropské unie ostudné.
V Egyptě ostatně nebyl souzen jen Ibrahim, ale i hodnoty, k nimž se EU hlásí; a ty teď způsob spravedlnosti Mubarakova režimu zesměšnil.
Evropa musí co nejdříve začít pracovat na tom, aby byl Ibrahimův rozsudek zrušen.
EU by měla zablokovat veškeré své vzdělávací a kulturní programy v Egyptě, pokud verdikt proti Ibrahimovi a jeho spolupracovníkům nebude odvolán a pokud Ibn Chaldúnův institut nebude znovuotevřen a uveden do plného provozu.
Tak jako boj za Andreje Sacharova byl bojem za otevřenou společnost v Rusku, který přispěl k odstranění komunistické tyranie, je boj za Ibrahimovu svobodu bojem za ukončení represivního autoritářského režimu v Egyptě.
Sousedská možnost pro Írán
JEREVAN – Znovu se vynořuje otázka bombardování či sankčního postihu Íránu.
Debata o Íránu už léta osciluje mezi dvěma špatnými možnostmi.
Někteří lidé jsou přesvědčeni, že jaderný Írán je nejhorší ze všech možných scénářů, ještě horší než důsledky preemptivního úderu.
Ani jaderně vyzbrojený Írán, ani vzdušné údery proti němu však nejsou právě moudrou volbou, rozhodně pro tento region ne.
Následky bombardování Íránu by měly být jasné: uzavření Hormuzského průlivu, nebetyčné ceny ropy, možná odveta vůči Izraeli (bez ohledu na původce útoku) a ještě větší zmatek v Iráku a Afghánistánu.
Ba jedinou jistotou každého preemptivního úderu je nenapravitelné a dlouhodobé narušení regionální bezpečnosti a politické a ekonomické stability.
Samozřejmě, alternativní možnost není vůbec bezpečnější.
Jaderně vyzbrojený Írán by změnil bezpečnostní prostředí celého regionu a vzhledem k nepřátelství mezi Izraelem a Íránem by konfrontace takových dvou jaderných mocností představovala hrozbu.
Východiskem z tohoto dilematu je pochopit, co Írán chce – a jak mu vyjít vstříc, aniž bychom hazardovali s něčí bezpečností.
Íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád řekl, že Írán chce vyvinout technologii obohacování uranu pro průmyslové využití.
Všichni souhlasí, že na to má Írán právo.
Svět je ale rozdělen v tom, zda má věřit, že Írán skutečně dělá, co říká.
Je-li Írán neupřímný, jak někteří lidé tvrdí, pak jakmile dokončí tuto první fázi – obohacování uranu pro průmyslové účely –, může snadno přejít k obohacování uranu na zbrojní úroveň a nechat mezinárodní společenství trčet za dveřmi, bez jakýchkoli komunikačních kanálů, terénních pozorovacích týmů a detektorů připravených spustit v případě nebezpečí poplach.
Právě proto se svět nesmí nadále zaměřovat na již prohranou první fázi.
Írán má víc než 3000 odstředivek, navzdory všem mezinárodním sankcím a hrozbám.
Namísto toho svět musí věnovat pozornost druhé fázi, protože rýsujícím se nebezpečím je zbrojní potenciál, a právě tady existují mechanismy dohledu a kontroly s mezinárodním mandátem.
Íránci odjakživa tvrdí, že budou setrvale dodržovat své závazky a že jako členové společenství oddaného nešíření jaderných zbraní otevřou dveře dohledu.
Má-li však mezinárodní společenství zájem o íránskou spolupráci, musí projevit více respektu k současným průmyslovým záměrům země.
Prvním krokem je zmírnit pocit Íránu, že je obklíčen.
V Americe i jinde je naštěstí slyšet hlasy, které se zasazují za vtažení Íránu do hry na nejvyšší úrovni.
Má-li se však s Íránem hovořit účinně, je zapotřebí porozumět jeho hodnotám a uvažování.
Íránci mají pocit vyspělosti, ne-li nadřazenosti, pramenící z bohaté a prastaré kultury, která přežila až do moderních dob.
Mají ale také historicky zakořeněný pocit nejistoty, vycházející z častých záborů a nadvlád, který dnes zjitřuje přítomnost amerických vojsk na západě od nich v Iráku a na východě v Afghánistánu.
Jejich současná perspektiva je výsledkem těchto dvou pohledů na svět – podezřívavosti vůči motivům ostatních a hrdosti na sebe samotné jako na chytré a houževnaté vyjednavače, kteří nejsou bez vlastních zdrojů.
Při schůzkách se současnými i minulými předáky Sýrie a Íránu a rovněž při setkání se Saddámem Husajnem jsem všechny slyšel říkat totéž: Západ jim jde po krku.
Vysvětlovali to tím, že Západ je nesvůj z motivů a chování ideologických států: Sýrie, Írán a Irák za Saddáma byly státy s určitými ideály – islámem, arabskou jednotou či antisionismem.
Reakce, které se ostatním zdají pokrytecké a iracionální, Íránci coby nositelé víry a národní hrdosti skutečně pokládají za nezbytné a přijatelné.
Případ Saddámových zbraní hromadného ničení je historickou ukázkou ochoty vkročit do pekla se vztyčenou hlavou.
Saddám věděl, že zbraně hromadného ničení nemá, ale nebyl ochoten připustit právo inspektorů se ptát.
Vhodný mechanismus k vytvoření transparentního vztahu mezi Íránem a světem mohou zajistit íránští sousedé, podobně jako v Severní Koreji.
V takzvaných „šestistranných rozhovorech“ severokorejští sousedé nabídli režimu Kim Čong-ila konkrétní pobídky k ústupu od jaderného programu.
Nejvýznačnějším z nich bylo ukončení severokorejské hospodářské izolace.
Írán má také pocit, že je v obklíčení, ačkoliv v izolaci není: závisí silně na obchodu, a to nejen jako prodejce ropy.
Dvě třetiny jeho obyvatelstva jsou mladší 30 let a nezaměstnanost je vysoká; Írán potřebuje přivábit zahraniční investice do ropného a plynařského odvětví a financovat výstavbu silnic a další infrastrukturní projekty.
Poučná jsou srovnání se sousedním Tureckem.
Írán před islámskou revolucí předčil Turecko, co se týče přímých zahraničních investic, výše příjmu na hlavu i růstu HDP.
Teď se do čela dostalo Turecko a možná dokonce vstoupí do Evropské unie.
Další regionální srovnání tento trend potvrzují.
Katařané předehnali Íránce co do zužitkování obrovského plynového ložiska, které sdílejí.
Maličká Dubaj přitahuje mnohem víc zahraničních investic: Íránci tam jezdí za bankovními službami, obchodem i zábavou.
Sousedé Íránu musí íránské vládce přesvědčit, že Íránci se také mohou podílet na růstu regionu, a dokonce se stát regionálními vůdci.
Potlačit mentalitu obklíčeného národa dokáže jedině otevřený Írán, plně integrovaný do regionální ekonomiky a s rolí souměřitelnou s jeho velikostí a hospodářským potenciálem.
Tady by Západ mohl udělat zásadní krok a začít Írán považovat za potenciálního alternativního dodavatele plynu tím, že by Íránu nabídl napojení na navržené plynovody Bílý potok a Nabucco, které jsou v současnosti ve vývoji s cílem přivést do Evropy středoasijský plyn.
Úsudek světa o íránských motivech a činech by neměla pokřivovat íránská hrdost.
Skutečné záměry Íránu můžeme pochopit, jedině když Íránce zapojíme do dění – ne když je zaženeme do rohu.
Jak zabít tichého zabijáka žen
DHÁKA – V oblasti veřejného zdravotnictví se diskuse týkající se žen obvykle zaměřují na mateřskou úmrtnost, podvýživu a v poslední době i na pohlavní a reprodukční zdraví.
Jeden aspekt podvýživy – a zároveň významný zabiják žen – se však často přehlíží: chudokrevnost.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Chudokrevnost neboli anémie je nejběžnější nutriční poruchou na světě, která postihuje více než 1,6 miliardy lidí.
Obecně ji lze definovat jako mimořádně nízkou koncentraci hemoglobinu (proteinu bohatého na železo, který dopravuje kyslík do tkání po celém těle) v krvi a vyskytuje se buďto v případech, kdy je v krvi příliš málo červených krvinek, anebo v případech, kdy je narušena jejich schopnost přenášet kyslík.
Způsobuje ji nedostatek základních živin, nejčastěji železa, ale i kyseliny listové, vitaminu B12 nebo vitaminu A.
Chudokrevnost sice může postihnout každého, ale většinu nemocných představují ženy v plodném věku: v roce 2011 trpělo celosvětově anémií 29% netěhotných a 38% těhotných žen (496 milionů, respektive 32,4 milionu žen) ve věku 15-49 let.
Nejčastěji se toto onemocnění vyskytovalo v jižní Asii a ve střední a západní Africe.
Anémie často nebývá diagnostikována, zejména v raných fázích, avšak její důsledky jsou závažné.
Pouze chudokrevnost způsobená nedostatkem železa – která představuje asi polovinu případů – zapříčiní asi milion úmrtí ročně, z toho zhruba tři čtvrtiny v Africe a jihovýchodní Asii.
Navíc anémie významně přispívá k mateřské a perinatální úmrtnosti: v Asii jde o druhou nejvýznamnější příčinu úmrtí matek.
Přibližně ke třetině všech úmrtí matky souvisejících s anémií dochází v jihoasijských zemích.
Ve snaze urychlit pokrok při řešení této rozšířené a smrtelné nemoci schválilo Světové zdravotnické shromáždění v roce 2012 plán rozsáhlé implementace v oblasti mateřské, novorozenecké a kojenecké výživy, který zahrnoval i cíl snížit chudokrevnost žen v reprodukčním věku o 50% do roku 2025.
Za tímto účelem Světová zdravotnická organizace doporučuje různé strategie, jako například zlepšení rozmanitosti stravy, doplňování potravin o železo, kyselinu listovou a další stopové prvky nebo distribuci doplňků železa.
Je to dobrý začátek.
Otázka zní, jak tato doporučení uvést do praxe, zejména v rozvojových státech.
V zemi, jako je Bangladéš, často konzumace potravin bohatých na stopové prvky – jako jsou červené maso, zelená listová zelenina nebo některé oříšky či semena – nepřichází v úvahu kvůli finančním omezením dané domácnosti.
A i kdyby tato možnost existovala, nedostatek vzdělání v oblasti výživy by brzdil nezbytnou změnu chování.
Zaměstnavatelé – zejména ti, kteří poskytují zaměstnancům obědy – však mají možnost podstatně zvýšit jejich spotřebu stopových prvků, a tím snížit výskyt anémie.
Takový je závěr nedávné studie, kterou jsme spolu s kolegy provedli na icddr,b, mezinárodním výzkumném ústavu veřejného zdraví se sídlem v bangladéšské Dháce.
Začali jsme tím, že jsme vyvinuli několik intervenčních balíčků, přičemž každý z nich obsahoval nějakou kombinaci nutričně dostatečných obědů, doplňků železa a kyseliny listové (IFA) a poradenství vedoucího ke změně chování v oblasti výživy (BCC).
Poté jsme tato řešení deset měsíců testovali na 1310 ženách ve věku 18-42 let, které pracovaly ve čtyřech oděvních závodech (osm z deseti textilních dělnic v Bangladéši trpí chudokrevností).
První skupina žen dostávala jednou denně nutričně obohacený oběd (s obohacenou rýží), jednou týdně jeden doplněk IFA a jednou měsíčně „vylepšený“ modul BCC (včetně informací o anémii a rozmanitosti stravy).
Druhá skupina dostávala obvyklý oběd, žádné doplňky a „běžný“ modul BCC (včetně informací o výživě, avšak nikoliv konkrétně o anémii nebo rozmanitosti stravy).
Třetí skupina žen – které pracovaly v továrně bez zaměstnaneckých obědů – dostávala dvakrát týdně doplňky IFA (těhotné ženy jednou denně) a rozšířený modul BCC, zatímco čtvrtá skupina nedostávala žádný oběd ani doplňky a jen obyčejný modul BCC.
[Tabulka]
Výsledky byly přinejmenším slibné.
Zavedení plného nutričního balíku v první továrně snížilo prevalenci anémie o 32%.
I pouhé zařazení doplňků IFA a rozšířených schůzek BCC (ve třetí továrně) přineslo pokles o 12%.
U obou těchto skupin se koncentrace hemoglobinu zvýšily.
To posiluje závěry jiných studií, při nichž obohacené potraviny vedly k poklesu výskytu chudokrevnosti mezi účastníky o 46% během 6-11 měsíců.
Nárazové dávky doplňků IFA snížily prevalenci chudokrevnosti u menstruujících žen o 27%.
Ve studii icddr,b navíc ženy ze všech čtyř továren vykázaly díky schůzkám BCC značné zvýšení znalostí hlavních potravinových skupin, potravin obsahujících železo a přínosů různých vitaminů a minerálů.
Skutečné výsledky – včetně pravidelnosti, se kterou byly doplňky IFA podávány – se však lišily podle předaných informací.
Ve druhé skupině žen, která dostávala pravidelný modul BCC bez dalších intervencí, se výskyt anémie dokonce zvýšil o 6%.
To znamená, že veškeré změny jsou výlučně důsledkem stravovacích a nutričních úprav – nikoliv společenských či demografických faktorů.
A pokud ani klinické důkazy nepřesvědčí firmy, aby investovaly do boje proti chudokrevnosti u svých zaměstnanců, možná je přesvědčí zvýšená produktivita.
Naše studie prokázala, že poskytování nutričně obohacených obědů souvisí s růstem produktivity: účastnice v první továrně dokázaly pracovat déle a v podstatně menší míře trpěly běžným nachlazením, záněty močových cest a bolestmi kloubů.
Nemůžeme však spoléhat, že firmy provedou potřebné změny samy.
Proto má icddr,b v plánu zapojit bangladéšské politiky a další osobnosti, které dokážou účinně prosadit rozsáhlý nutriční program.
Ten by se pak měl zavést ve všech textilních firmách v Bangladéši.
Kromě toho plánujeme testovat stejný režim v odlišných prostředích – například ve školách nebo u domácích zaměstnanců – v naději, že se úspěšné strategie podaří více rozšířit, zejména na pracovištích s převahou žen.
Takové iniciativy mohou sloužit jako příklad pro další rozvojové země, kde chudokrevnost nadále poškozuje – a dokonce ukončuje – životy žen.
Energetická daň pro Evropu
Katastrofická válka George W.
Bushe v Iráku přivedla Evropu do prekérní situace.
Spojené státy byly dlouho evropským ochráncem.
Teď Evropa zjišťuje, že kvůli válce, s níž nechtěla mít nic společného, je její bezpečnost podemleta.
Chaos v Iráku posílil Írán – zemi pro Evropu mnohem nebezpečnější, než kdy byl Irák.
A poněvadž Amerika v Iráku zabředla, ruský prezident Vladimír Putin vzkřísil taktiku šikany po sovětsku.
Dovolilo by si jinak Rusko hrozit opětovným namířením svých jaderných raket na evropská města?
Nejenže Bush zničil nejděsivějšího nepřítele Íránu a uvrhl americké vojáky do beznadějného úsilí, ale vedením války, která dramaticky zvýšila ceny energií, také obohatil energiemi oplývající Írán a Rusko.
Díky vysokým cenám ropy je pro Írán snazší vyvíjet jaderné zbraně a pro Rusko využívat energie k vydírání Evropy.
Evropa ale může provést protiúder.
Uvalením mohutné daně na spotřebu energií by Evropané snížili jak spotřebu energie, tak její cenu na světových trzích, čímž by přiškrtili tok peněz do Ruska a Íránu.
Vzhledem k tomu, že cena ropy se stanovuje v amerických dolarech a dolar oproti euru devalvoval, evropští spotřebitelé zvyšujícím se cenám energií poměrně snadno unikli.
Víceméně vhodná by byla energetická daň ve výši rovnající se zhruba 33% zhodnocení eura v posledních letech.
Evropanům lze odpustit mínění, že by to měli být Američané, kteří svou nepovedenou avantýrou v Iráku ceny ropy primárně vyhnali nahoru, kdo je energetickou daní zase srazí.
To se ale s „texaským olejářem“ v Bílém domě nestane.
Možná že po roce 2008 se politika v Americe změní ve prospěch energetické daně, ale tato daň je zapotřebí teď hned.
Kromě toho vzhledem k síle hnutí za ochranu životního prostředí v Evropě je vůdčí úloha šitá Evropanům na míru.
Navíc Evropané neztotožňují národní bezpečnost úzce s vojenskými výdaji.
Jsou si vědomi, že konfiskace šekových knížek Ruska a Íránu by pravděpodobně posílila bezpečnost světa mnohem víc než stavba nové ponorky nebo letadlové lodi.
Ba energetická daň by nejen účinně kontrovala argumentu, že Evropané jsou, co se týče obrany, „černí pasažéři“, ale vlastně by se v oblasti obrany rovnala vůdčímu postavení.
Evropané by však s ohledem na fakt, že množství reálných prostředků, jež svým vládám odevzdávají, je už tak vysoké, mohli před dalším zvýšením couvnout.
Energetickou daň je proto třeba zavést jako daňovou substituci, kdy se zároveň sníží daně z příjmu nebo z objemu mezd, aby reálné finanční převody ve prospěch vlády zůstaly na konstantní úrovni.
To by zvýšilo hospodářský růst a zároveň posílilo národní bezpečnost.
Kritici, kteří se daně z energie obávají, na daňové substituce nepomysleli.
Také se zdá, že si neuvědomují, že energetická daň je pro Evropu mnohem levnějším způsobem ochrany před Íránem a Ruskem než způsoby alternativní, jako například vystupňování obrany.
Evropě v současnosti chybí vojenská údernost, protože před půlstoletím učinila rozhodnutí, že ji budou chránit USA a že ušetřené prostředky věnuje na budování svého sociálního státu.
Tato strategie – která desítky let fungovala skvěle – v sobě odjakživa nesla riziko, že jednou americké zdroje mohou být vázány jinde a Evropa zůstane nedostatečně chráněná.
Toto riziko se zhmotnilo s iráckou válkou.
Evropané ale projevují pramalou chuť výdaje na obranu navýšit, válka neválka.
I francouzský prezident Nicolas Sarkozy, mnohými pokládaný za proamerického zahraničněpolitického jestřába, ustupuje od své kampaně slibující udržovat výdaje na obranu na 2% HDP.
V nedávném projevu k francouzskému obrannému průmyslu Sarkozy nápadně opomněl závazek zopakovat a místo toho varoval, že by brzy mohl obranný rozpočet Francie seškrtat.
Podle respektované publikace z obranného průmyslu změnil Sarkozy názor poté, co jeho strana v červnových parlamentních volbách zvítězila s menším náskokem, než očekával.
Důvodem, proč se Evropané zdráhají výdaje na obranu navýšit, jsou peníze.
Snižování sociálních výdajů – právě tam velké peníze odtékají – by bolelo.
Bylo by nezbytné porušit velkolep�� sliby, jež se během let nahromadily (lidé by nedostali sociální služby, za něž celý život platili vysokými daněmi), délka života by se zkrátila (méně peněz na nemocnice a pečovatelské domy) a celkově by přibylo strádání.
Ani hospodářský růst nezabrání evropskému kompromisu mezi výdaji na obranu a sociálním blahem.
Padesát let obranné závislosti na USA vytvořilo v Evropě mocnou „mírovou branži,“ jejímž prvořadým úkolem je zuby nehty bojovat proti výdajům na obranu.
Budou chtít uchránit veškeré sociální výdaje, bez ohledu na důsledky pro zahraniční politiku.
Protiváhou k „mírovému davu“ mohou být noví migranti z východní Evropy, z jejichž pohledu by škrty v sociálních službách neznamenaly žádné porušení slibů a pro něž jsou důležitější dostupnost práce a hladina mezd.
Bude však jistý čas trvat, než noví migranti získají rozhodující politický vliv, a problémy, jež Evropě působí Írán a Rusko, vyžadují okamžitou reakci.
Krátce, Evropané nedovolí, aby se Bushova irácká válka stala válkou proti jejich sociálnímu státu.
Energetická daň zavedená jako daňová substituce je coby obranné opatření obzvlášť přitažlivá právě proto, že nijak nezasahuje do sociálního státu a zároveň činí Evropu bezpečnější, zelenější a bohatší.
Nač čekat?
Epidemie politiky
Američané, stejně jako občané dalších zemí po celém světě, už si zvykli na to, že při výběru některých veřejných činitelů hraje důležitou roli politika.
Málokoho překvapuje (ač je snad leckdo zklamán), je-li do federálního soudcovského úřadu nebo na vysoký diplomatický post dosazen kandidát, jenž projde zásadní zkouškou věrnosti jisté zásadě, která je podstatná pro prezidentovu či premiérovu stranu.
Avšak věda se liší, shodují se všichni - a právě tady Spojené státy začínají vyčnívat jako varovný příklad pro okolní svět.
Jmenování do vědeckých postů by se mělo opírat o objektivní kritéria vzdělání, schopností a úspěchů.
Je přirozeně legitimní dotazovat se budoucího ministra zdravotnictví a sociálních služeb na jeho názory ohledně potratů.
Je ale naprosto nemístné, když jsou testům politické loajality podrobováni kandidáti nominovaní do vědeckých poradních výborů.
Obdobně platí, že členství v orgánech, jež provádějí kolegiální posuzování (peer review) vědeckých návrhů - jde o proces zásadního významu pro vědecký pokrok -, by nepochybně nemělo být nijak omezováno překážkami, které se neváží k odborným kvalifikacím.
Vědci v USA na takovéto překážky bohužel narážejí čím dál častěji.
Časopis Science na toto téma loni na podzim zveřejnil několik příspěvků.
Jeden se týkal kompletní výměny členů poradního výboru Národního centra pro hygienu, součásti Center pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), aniž by to kdo s ředitelem centra konzultoval.
Podobné případy se v rámci CDC dotkly také Poradního výboru pro otravu olovem a její prevenci, Poradního výboru pro celonárodní ochranu lidských zdrojů při výzkumu a Poradního výboru pro genetické testování.
Současná epidemie ideologie, během níž se uzavírají poradní výbory a pak se opětovně sestavují s novými členy a kdy se kandidáti podrobují zkouškám věrnosti, se některým pozorovatelům jeví jako stará známá písnička.
Úředníci ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb ji označují za „celkem obvyklou praxi".
V Americe to ale nijak obvyklá praxe není - tedy aspoň nebývala.
Nejznepokojivější zprávou každopádně není to, že Bushova administrativa přezkoumává vztah kandidátů k jejím „hodnotám".
Nejděsivější je to, jak hluboko tato ideologická lustrace zasahuje.
Postihuje oblasti, které vůči tomuto typu manipulace bývaly imunní.
Zřejmě nejvýmluvnějším případem šířící se politické nákazy byla obměna členské základny výzkumné sekce Národního institutu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, který vyhodnocuje granty v oblasti studia úrazů na pracovišti.
Poradní výbory snad v minulosti k občasnému dosazování spřízněných duší náchylné byly.
Nakonec právě ony doporučují politické přístupy, jimiž se pak politici chtějí, nebo nechtějí zabývat.
Ale výzkumné sekce?
V říjnu 2002 časopis Science otiskl úvodník Davida Michaelse a skupiny jeho kolegů.
Někteří z nich byli někdejší význační státní zaměstnanci, kteří působívali v několika z dotčených výborů, a přinesli na tuto problematiku cenný náhled založený na osobních zkušenostech.
Jejich příspěvek byl sám o sobě odhalením, avšak to, co následovalo, bylo ještě zajímavější.
Vyvolal záplavu dopisů, v nichž se vědci svěřovali s podobnými zkušenostmi.
Kandidátka navržená do Koordinačního výboru pro výzkum svalové dystrofie Národních ústavů zdraví vyprávěla, že byla prověřována zaměstnancem Bílého domu.
Nejprve byla dotazována na své názory ohledně různých politik Bushovy administrativy, z nichž žádná se nevztahovala k práci výboru, a pak jí byla položena otázka, zda je zastáncem prezidentova postoje ve věci embryonálních kmenových buněk.
Další pisatel, význačný profesor psychiatrie a psychologie, podal svědectví o tom, že mu z Bílého domu telefonovali ohledně jeho nominace do Národní rady pro nelegální užívání drog.
Volající tvrdil, že je povinen jej prověřit, „abych určil, zda zastáváte nějaké názory, které by mohly být prezidentovi obtížné."
Podle profesorových slov následovala řada otázek, přičemž představitel Bílého domu nahlas odpočítával skóre.
Jediný příklad: „Tak to je dva ku třem; prezident je proti výměně jehel [v případě nitrožilních uživatelů drog] z morálních důvodů, bez ohledu na důsledky."
Rozhovor se zvrtl v ještě mrazivější scénu.
Úředník se kandidáta dotázal, zda volil Bushe, a když se dozvěděl že ne, ptal se: „Proč jste prezidenta nepodpořil?"
Toto je podstata diktatury, nikoliv demokracie.
Smyslem vědeckých poradních výborů je dodávat vyvážené a dobře promyšlené rady do procesu utváření politik.
Jestliže se předem protěžuje jistý politický výsledek, zisk je nulový - a ztráty ohromné.
Rozhodování, které výzkumné projekty získají podporu, právě proto nikdy nebylo záležitostí politiků, ale kolegiálního posuzování.
Ostatně, zákon, jenž problematiku ošetřuje, totiž Federální zákon o poradních výborech, výslovně vyžaduje, aby výbory byly vyvážené a aby „nebyly nepatřičně ovlivňovány jmenujícím orgánem."
Americký ministr zdravotnictví a sociálních služeb Tommy Thompson a Personální oddělení Bílého domu by měli jít světu příkladem.
To můžou dokázat velice snadno: dodržováním zákona.
Nový antisemitismus
Žijeme v době plné násilí.
Někdo je přesvědčen, že jsme svědky nového typu konfliktu: „kulturních válek“, jako jsou ty mezi sunnitskými a šíitskými muslimy či mezi kmenovými skupinami v Africe a Asii anebo mezi islamisty a zápaďany.
Hlubší příčiny těchto konfliktů ovšem mohou být tradičnější.
Příslušnost k určité kulturní skupině je pouze záminkou pro bitvy mezi vítězi a poraženými v zápase globalizace.
Bezcitní vůdcové mobilizují dezorientované přívržence.
Zejména ony poražené, často zosobované mladými muži bez budoucnosti, na niž by se mohli těšit, lze přimět, aby proti údajnému nepříteli vystoupili třeba i sebevražedně.
Nemělo by snad překvapovat, že v takové době se ze stínů opět vykrádá nejstarší z našich ohavných, ba smrtonosných záští, antisemitismus.
Jeho návrat na sebe bere klasickou podobu útoků na jedince, jako v případě nedávné vraždy mladého Žida ve Francii, nebo ničení symbolických míst, jako jsou hřbitovy a synagogy.
Objevuje se ale také obecnější nepřátelství vůči všemu židovskému.
Člověk by si myslel, že antisemitismu byl konec společně s holocaustem, ale to se nestalo.
Jsou tu ti, kdo popírají, že k holocaustu vůbec kdy došlo, případně že k němu došlo způsobem, který je velice dobře zdokumentovaný.
Popírači sahají od druhořadých historiků typu Davida Irvinga až po populární politiky, jako je nedávno zvolený íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád.
Důkazy o tom, co nacistické Německo provedlo, jsou natolik přesvědčivé, že s těmi, kdo to popírají, se zřejmě lze vypořádat i bez toho, aby byli vězněni a upíralo se tak na ně víc pozornosti, než si zaslouží.
Zlověstnější pramen antisemitismu je jiný a oprávněně lze hovořit o novém antisemitismu.
Týká se Izraele.
Jistěže, křestním jménem protizápadní zášti je Amerika.
Jejím příjmením je však Izrael, jediná úspěšná moderní země na Středním východě, která je rovněž silně vojensky připravená, je okupační silou a v obraně svých zájmů je nemilosrdná.
Jen stěží lze zveličit podivný sentiment rozšířený na Západě, který bychom mohli nazvat palestinský romantismus.
Svůj hlas mu propůjčili intelektuálové jako zesnulý Edward Said, ale jak ve Spojených státech, tak v Evropě má mnoho přívrženců.
Palestinský romantismus glorifikuje Palestince coby oběti izraelské nadvlády, poukazuje na zacházení s izraelskými Palestinci přinejlepším jako na jednání s druhořadými občany a vypočítává mnoho případů útlaku na okupovaných územích, včetně dopadů izraelského „bezpečnostního plotu“.
Ať přímo či nepřímo, lidé se staví na stranu obětí, přispívají jim zasíláním peněz, za legitimní prohlašují i sebevražedné atentátníky a podpora pro Izrael i jeho obrana jsou jim čím dál vzdálenější.
Samozřejmě, je pravda, že teoreticky se lze stavět proti izraelským politikám, aniž bych byl antisemita.
Ostatně i mezi Izraelci je mnoho kritiků izraelských politik.
Přesto je čím dál těžší tento rozdíl udržet.
Židé mimo Izrael cítí, že zemi, která je konec konců jejich poslední nadějí na bezpečí, musí bránit, ať už právem, či neprávem.
Jejich přátelé proto váhají, mají-li se vyslovit nahlas, neboť se obávají, že budou vylíčeni nejen jako nepřátelé Izraele, ale také jako antisemité.
Obranný postoj Židů a tíživé mlčení jejich přátel znamená, že fórum veřejné debaty je otevřeno těm, kdo skutečně jsou antisemité, třebaže se omezují na protiizraelské výrazivo.
Antisemitismus je ohavný, ať už se objeví v jakékoli podobě.
To platí pro všechny případy skupinové nenávisti, avšak antisemitismus je vzhledem k holocaustu ojedinělý, neboť jde o postoj, který nese spoluvinu za téměř úplné vyhubení celého národa.
Tento nový antisemitismus však nelze úspěšně potírat jen osvětou a argumentací v ostatních koutech světa.
Váže se k Izraeli.
Patříte-li ke generaci, která Izrael považovala za jeden z největších úspěchů dvacátého století a obdivovala způsob, jímž země poskytovala důstojný domov pronásledovaným a utlačovaným, budete obzvlášť znepokojeni tím, že dnes může být v ohrožení.
Nový přístup k Severní Koreji
SOUL – Právě probíhá dlouho odkládaný sjezd severokorejské vládnoucí Strany práce a nadešel v čase silných pnutí mezi Severní Koreou a mezinárodním společenstvím.
Všeobecně se očekává, že Kim Čong-un, třetí syn Kim Čong-ila, bude jmenován na některý z klíčových postů a veřejně prohlášen za následníka svého otce.
Objevují se také náznaky, že se chystá rošáda na významných funkcích ve Straně, aby předpokládanému dědici umožnila vybudovat novou mocenskou základnu.
Ať už se stane cokoli a novým vůdcem bude kdokoli, Severní Koreu se vší pravděpodobností čeká vratká budoucnost.
Cena za udržování vnitrostátního pořádku nadále poroste, jelikož nový vůdce bude kvůli vadám v základech systému nucen čelit neúprosným novým těžkostem.
Zodpovědnost za zvládání této potenciální nestability navíc sahá daleko za vedení země v Pchjongjangu.
Na nepevnost Severní Koreje poukazuje skutečnost, že i tak významná událost, jako je sjezd Strany práce, který se koná poprvé po třiceti letech, byla počátkem září nenadále odročena.
Jedním důvodem k odkladu mohl být rozkol uvnitř vládnoucí elity, již samotný „drahý vůdce“ Kim Čong-il už nedokáže řídit tak účinně jako dřív.
Mnohem rychleji, než odhadují pozorovatelé zvenčí, se navíc mohly zhoršit Kimovy zdravotní problémy, což by dále situaci komplikovalo.
„Co je moc, to je moc,“ pronesl nedávno na adresu pravděpodobného nástupnictví Kim Čong-una severokorejský státní úředník středně vysokého postavení v soukromém rozhovoru s jihokorejským návštěvníkem Pchjongjangu.
I obyčejní Severokorejci se na toto následnictví zjevně dívají jinak než na přesun moci v době, kdy Kim Čong-il zdědil moc po svém otci Kim Ir-senovi.
Navíc neexistuje naděje, že by nový vůdce, ať už se jím stane kdokoli, získal chvilku oddechu, aby si vybudoval nespornou moc, vzhledem k naprostému stavu rozkladu ekonomiky, jak doložil nevydařený loňský pokus o měnovou reformu.
Režim je vystaven sílícímu tlaku lidí na dně severokorejské společnosti a uvědomuje si vlastní neschopnost situaci řešit.
Vůbec poprvé se například severokorejský předseda vlády veřejně omluvil za chybnou politiku – za krach redenominace měny.
Vývoj vztahu mezi severokorejským lidem a jeho vládci se totiž podle všeho zásadně mění.
Jedním znepokojivým aspektem tohoto posunu je, že se nový vůdce může cítit nucen častěji se uchylovat k hrubé síle, aby odpor lidu potlačil.
Dále se severokorejští předáci, jejichž sebevědomí posílilo vlastnictví jaderných zbraní, mohou v časech domácích těžkostí a diplomatické izolace snažit odvést pozornost veřejnosti od problémů pomocí troufalých a potenciálně ničivých činů v zahraničí.
Temným znamením budoucnosti může být letošní útok na jihokorejskou námořní loď Čcho-nan.
Severokorejská hrozba dnes skutečně plyne spíš z vnitřní slabosti režimu než z jeho agresivního postoje navenek – to druhé je vystrašená reakce úřadů na to prvé.
Mezinárodní snahy se však bohužel doposavad snažily spíš zmírňovat symptomy než léčit nemoc, která je vyvolává.
Samozřejmě že kvůli tlaku na severokorejskou vládu, aby se vzdala jaderného potenciálu, by současné mezinárodní hospodářské sankce, které se zaměřují na výrobky s vazbou na zbraně hromadného ničení a na luxusní zboží, měly přetrvat.
Zároveň by ale mezinárodní společenství mělo klást větší důraz na politiky, jejichž cílem je přimět Severní Koreu ke spuštění seriózní hospodářské reformy.
V době zesílených pnutí mezi Severní Koreou, Jižní Koreou a Spojenými státy se uskutečňování takové politiky může jevit jako nemožné.
Přesto však lze plán mírové transformace sestavit.
Pokud třeba Severní Korea projeví ochotu dodržovat mezinárodní normy ekonomického chování, mohla by dostat pozvání do Mezinárodního měnového fondu.
Západní vlády by také mohly povolit, aby dobročinné nadace poskytovaly severokorejským funkcionářům či studentům stipendia, která by jim umožnila studovat v zahraničí a naučit se řídit tržní hospodářství.
Jistěže, veškerá pomoc ve prospěch Severní Koreje by se musela bedlivě sledovat, aby se předešlo jejímu převodu na vojenské či jiné politické účely.
Zkušebním zavedením tohoto přístupu a otestováním vůle režimu k reformám by mezinárodní společenství nic neztratilo.
Ostatně po nedávném měnovém fiasku jsou možná severokorejští představitelé přístupnější hospodářské reformě víc než kdy dřív.
Takový přístup je rovněž v souladu s politikou Číny, spočívající v tlaku na Severní Koreu, aby zavedla její model hospodářské reformy.
Pochopitelně že severokorejský režim není jedinou překážkou mezinárodního angažmá.
Konzervativci ve Spojených státech i v Jižní Koreji tvrdí, že dřív než dojde na jakoukoli nabídku hospodářské pomoci, Severní Korea musí nejprve vykročit směrem k likvidaci jaderných zbraní.
Neexistuje ale žádný důvod, proč by mezinárodní snahy usilující o denuklearizaci Severní Koreje musely předcházet politikám zaměřeným na vyvolání vnitrostátní reformy.
Nic nás nenutí k domněnce, že tyto cíle nelze prosazovat zároveň.
Právě naopak, získat souhlas Severní Koreje s odstraněním jaderných zbraní může být bez dalekosáhlé domácí změny nemožné.
Uplynulá dvě desetiletí ukázala, že „politicky korektní“ rozhodnutí nepřinášejí „správné“ výsledky, a to ani v dlouhodobém horizontu.
Zatímco si Severní Korea chystá nového vůdce, svět si musí nachystat novou politiku vůči Severní Koreji.
Jak se domluvit na reformě OSN
Organizaci spojených národů rozdělují vnitřní pnutí.
Sotva byl uspokojivě vyřešen spor ohledně ustavení Rady pro lidská práva, už se rozhořela nová bitva.
Spojené státy naléhají na administrativní reformy a hrozí přerušením financování, nebudou-li reformy na dohled.
Generální tajemník předložil rozumný reformní plán, avšak většina členských států OSN, vystupujících společně jako skupina G-77, se mu vzpírá, neboť jej považují za další krok k omezení moci Valného shromáždění oproti Radě bezpečnosti.
Stavějí se zejména proti návrhu dát rozsáhlejší pravomoci a odpovědnost právě generálnímu tajemníkovi, jehož volbu má fakticky v rukou pět stálých členů Rady bezpečnosti, kteří vládnou právem veta.
Mnoho členů OSN, přesvědčených, že moc v OSN opouští Valné shromáždění, se odmítá vzdát toho, co pokládají za poslední stopu svého významu: kontroly nad rozpočtem prostřednictvím činnosti Pátého výboru Valného shromáždění.
Pátý výbor v praxi uskutečňuje ten typ přísné správy personálu a výdajů, který by měl vykonávat generální tajemník, má-li OSN fungovat efektivně a mít personál, který bude stačit na náročné úkoly, jimž organizace čelí.
Právě na tom se zakládá neústupný americký požadavek na administrativní reformy.
Je nezbytně potřeba najít cestu z této slepé uličky.
Neúspěch současného návrhu by znamenal faktický konec všech snah o reformu OSN, což by mělo po celém světě katastrofické důsledky pro lidi, kteří závisejí na pomoci poskytované Rozvojovým programem OSN, na bezpečnosti udržované bezpočtem mírových operací OSN či na dalších službách zajišťovaných agenturami OSN.
Selhání reformy managementu by například vyvolalo požadavky Kongresu USA na odepření amerických příspěvků do rozpočtu OSN – což by byl postup značně podkopávající vlastní zájmy Ameriky, třeba plánované rozšíření mise na zastavení genocidy v Dárfúru.
Stezka k dosažení uspokojivého řešení je jasná: dát Valnému shromáždění větší roli při výběru generálního tajemníka, aby tak jeho členové delegovali pravomoci činiteli, kterého sami volí.
Toto řešení by nejen umožnilo realizaci tolik potřebných administrativních reforem, ale přineslo by rovněž srozumitelnost a transparentnost do procesu, který zlepšení velice potřebuje.
Ostatně, Charta OSN stanovuje, že „generálního tajemníka jmenuje Valné shromáždění na doporučení Rady bezpečnosti“.
Původní koncepce spočívala v tom, že tyto dva orgány dojdou ohledně kandidáta ke shodě.
V praxi se však dnes na kandidátovi shodne pět stálých členů a jejich rozhodnutí nejprve opatří razítkem Rada bezpečnosti a pak Valné shromáždění.
Skutečné diskuse o novém generálním tajemníkovi se v současnosti vedou tajně mezi stálou pětkou, což ještě zvyšuje frustraci členů OSN, včetně velkých mocností, které bezúspěšně usilují o rozšíření Rady bezpečnosti.
Mají-li USA dosáhnout reforem rozpočtového procesu, o které usilují, budou muset jít v čele snahy přesvědčit ostatní stálé členy Rady k tomu, aby Valné shromáždění získalo v procesu větší úlohu.
To by bylo možné učinit několika způsoby.
Rada bezpečnosti by se mohla dohodnout a doporučit několik kandidátů, z nichž by si Valné shromáždění jednoho vybralo.
Případně by Valné shromáždění mohlo navrhnout několik kandidátů Radě bezpečnosti, ta by si jednoho zvolila a předložila jej Valnému shromáždění zpět ke schválení.
Ať tak či onak, procesu volby by transparentnost prospěla.
Valné shromáždění by například mělo poř��dat veřejná slyšení, kde by uchazeči byli dotazováni, čímž by se významně posílila vážnost kandidáta, který je nakonec zvolen.
Pokud by takovéto návrhy byly přijaty, napomohly by vyřešení současného sporu ke spokojenosti všech.
Ba mohly by OSN zajistit silnější pozici, než kdy měla.
Nový úsvit pro čínskou žurnalistiku?
Čínské novináře povzbudil pozoruhodný incident.
Vláda letos pozastavila vydávání týdeníku Ping-tien, čímž vyvolala nebývale otevřený vzdor, kterému se po celém světě dostalo rozsáhlé mediální pozornosti.
Ještě překvapivější je, že vláda pod tlakem veřejného mínění povolila Ping-tien pokračovat v publikační činnosti.
Šéfredaktor a jeho zástupce byli sice propuštěni, ale otevřené zpochybnění legitimity pravomoci vlády regulovat žurnalistiku bude mít nesporně hluboké dopady.
Zahraniční pozorovatelé si obvykle incident Ping-tien spojují s dalšími nedávnými zásahy proti čínským masmédiím a soudí, že čínská novinářská svoboda je za současné autokratické regulace beznadějná.
Nelze popřít, že ve vládním systému regulace žurnalistiky nedošlo od doby, kdy Čína před 30 lety přijala politiku „otevřeních dveří“, k žádné podstatné změně.
Právě naopak, stal se ještě přísnějším a skrytějším.
Přesto však věřím, že k jemným proměnám dochází.
Předpoklad účinné kontroly médií tkví v tom, že kontrolovaní akceptují kontrolorovu ideologii.
Po roce 1949 si Komunistická strana pěstovala houf „teoretických expertů“ a dalších ideologických služebníků, aby sepisovali zdlouhavé články propagující „marxismus a myšlení Mao Ce-tunga“.
V současnosti je však nesnadné takové autory najít a čtenáři jejich dílo přijímají s posměchem a sarkasmem.
Ideologický dohled Ústředního oddělení propagandy lze udržovat pouze prostřednictvím interních oznámení a telefonátů, jimiž se všeobecně pohrdá.
Co je důležitější, i samotní vykonavatelé regulace přestali věřit v zastaralé a zkostnatělé doktríny.
Nedávno jsem se setkal s úředníkem pracujícím pro provinční oddělení propagandy a jeho odvážné a přímé komentáře k současnému dění na mě udělaly dojem.
V soukromé konverzaci by ho člověk mohl považovat za liberála – takový je nový naturel mladých a vzdělaných úředníků propagandy s čím dál vyšší hranicí politické citlivosti.
Tvůrci zpravodajství opustili přesvědčení, že poskytování zpráv je propaganda, už před drahnou dobou.
Já jsem svou kariéru zahájil v Deníku čínské mládeže v roce 1979 a zažil jsem celý proces otevírání a reformace Číny.
Naše generace čínských novinářů se od tradičních komunistických idejí o žurnalistice odvrátila nejpozději v polovině 80. let 20. století prostřednictvím rozsáhlého čtení západního tisku.
Mladší novináři tak byli západním žurnalistickým myšlenkám vystaveni od samého začátku.
Ba západní práce se dnes studentům žurnalistiky na čínských univerzitách předkládají při výuce jako „vzory pro psaní“.
To je podstatná změna a jde o zásadní důvod rostoucího počtu nefalšovaných zpráv a komentářů v dnešních čínských médiích.
Pro dovedení čínských médií k přijetí změny byl významný i tržní tlak.
Navzdory zahraničním představám žije z vládních financí už jen hrstka čínských médií – například Deník lidu, Deník Kuang-ming a Hospodářský deník.Čínská ústřední televize spoléhá především na příjem z reklamy, přičemž vláda hradí jen symbolický zlomek jejího obřího rozpočtu.
Zda se dokáže většina mediálních podniků udržet, závisí tedy výhradně na jejich tržím úspěchu.
Ovšemže, politické informace zůstávají pod rigorózním dohledem, což nahrává „neškodným“ oddechovým, zábavním a sportovním informacím, jejichž pokrytí je v zásadě volné.
To krátkodobě vyústilo v přijetí nízkých žurnalistických norem.
Mnoho metropolitních listů, které kdysi vzkvétaly díky infozábavě, však v posledních letech zažívá propad nákladu.
Dříve či později si čtenáři začnou kupovat noviny, které je skutečně informují a propůjčují hlas jejich názorům.
Ve skutečnosti právě tyto bulvární listy na sebe v reakci na tlak trhu začaly brát zodpovědnost jako veřejní hlídací psi.
Při mnoha příležitostech byly v posledních letech první, kdo zveřejnil citlivé novinky.
V důsledku toho jsou média hlavního proudu odsouvána na okraj a dříve okrajová média se stávají hlavním proudem.
I beze změny současného systému regulace je tak dnes běžné rozsáhlé zpravodajské pokrytí katastrof, zneužití soudní moci a domáhání se zákonných práv ze strany občanů, společně se zpochybňováním politik z perspektiv veřejnosti.
Reportáž Jižního metropolitního deníku například vedla ke zrušení zastaralé vyhlášky o bytové výstavb��, již vydala Státní rada.
Neustálé zpravodajství časopisu Cchaj-ťing o SARS dalo čínské veřejnosti možnost seznámit se s pravdou ohledně této epidemie.
Týdeník Ping-tien při Deníku čínské mládeže otiskl článek tchajwanské autorky Lung Jing-tchaj o demokratickém vývoji na Tchaj-wanu.
Takový pokrok je pomalý a plný frustrací, neboť odráží povlovnou evoluci systému.
Jde nicméně o skutečný pokrok, což naznačuje rostoucí vliv čínských médií a poukazuje na to, že se Čína proměňuje v zemi „svobodného vyjadřování“.
Podle starého čínského rčení „spravedlivá věc požívá hojné podpory, zatímco věc nespravedlivá najde podporu jen mizivou“. „Spravedlivá věc“ spočívá v lidských srdcích.
Bez opory v srdcích tvůrců zpravodajství – či, rostoucí měrou, cenzorů – se zdánlivě ohromná stavba žurnalistické regulace dříve či později zhroutí jako Berlínská zeď.
Nový úděl pro křehké státy
PAŘÍŽ – Zhruba čtvrtina světové populace dnes žije v konflikty sužovaných a nestabilních státech.
Vzdor ohromným sumám peněz vynaloženým v posledních 50 letech na pomoc takovým státům ozbrojené konflikty a násilnosti nadále ničí životy milionů lidí po celém světě.
Mezinárodní a národní partneři musí radikálně změnit způsob, jímž k takovým státům přistupují.
V roce 2004 jsem potřebnost nového přístupu viděl na vlastní oči na Srí Lance.
Během prvních dvou měsíců po ničivém cunami, které tam tehdy v prosinci udeřilo, navštívilo zemi bezmála 50 hlav států a ministrů zahraničí.
Každý přijel s vlastními programy, vlastními organizacemi občanské společnosti a vlastními televizními štáby.
Málokdo ovšem s hlubší znalostí dynamiky politického konfliktu mezi militantními Tamily a srílanským státem.
Udělaly se velké chyby, které podnítily další násilí.
Významnou výzvou, před níž dnes stojíme, je odklonit se od modelu partnerství, v němž se priority, politiky a finanční potřeby stanovují v hlavních městech dárcovských zemí a v sídlech rozvojových partnerů.
Konflikty postižené státy musí dostat příležitost určovat svůj vlastní osud.
Měly bychom zavést modely postkonfliktní transformace, jako je ten, který propaguje g7+, skupina osmnácti křehkých států.
Jedná se o jednoduchý model: země hodnotí svou vlastní situaci pomocí nástrojů, které si samy vyvinou a které odpovídají okolnostem, aby formulovaly vizi a plán s cílem konsolidovat mír a dosáhnout prosperity.
To sice možná vypadá jako vzdušné zámky, ale máme s tím už zkušenost v Africe, kde potenciál takových programů dokládá sierraleonská Agenda pro prosperitu 2013-2017 a Vize Libérie 2030.
Pokrok při naplňování národních priorit, jako je upevňování míru, rozšiřování přístupu ke spravedlnosti či zvyšování bezpečnosti, se monitoruje lokálně.
Jak se ukazuje, místní systémy a prostředky se používáním posilují.
Právě takový model navrhuje „Nový úděl v přístupu ke křehkým státům“, stavějící na sérii mezinárodních závazků týkajících se pomoci a rozvoje a schválený roku 2011 na Čtvrtém fóru vysoké úrovně o efektivitě pomoci v jihokorejském Pusanu.
Zakotvuje to, co je pro budování mírových států a společností nejpodstatnější: závazky – cíle budování míru a státu – ke zlepšování toho, jak národní a mezinárodní partneři působí v konflikty sužovaných a křehkých kontextech.
Tento Nový úděl akceptuje, co nás učí historie budování míru: klíčem k viditelným a udržitelným výsledkům je národní vedení a vlastnictví agend.
Kosti Manibe Ngai, jihosúdánský ministr financí, to vyjádřil takto: „Nic o nás bez nás.“
S prezidentem Jižního Súdánu Salvou Kiirem jsme v mnoha rozhovorech diskutovali o sestavení stručného seznamu priorit pro jeho nově vzniklý stát.
Takové mety mají ale smysl jedině tehdy, jsou-li partneři křehkého státu připraveni akceptovat vedení z hlavního města, jako je Džuba, namísto svých vlastních centrál.
Ke způsobu práce podle Nového údělu se přihlásilo přes 40 zemí a institucí a zavázaly se k vytváření lepších partnerství – a k investování nezbytných finančních prostředků a politického kapitálu.
Právě proto je model Nového údělu novátorský, protože probouzí politickou podporu kolem otázek, které je nutné řešit, mají-li země projít transformací od konfliktu a nestálosti k míru a stabilitě.
Nejvyššími prioritami jsou podpora inkluzivního politického dialogu a zajišťování, aby se konflikty řešily mírovými prostředky; dále k nim patří bezpečnost, přístup ke spravedlnosti a dynamický soukromý sektor vytvářející dostatek pracovních příležitostí.
Mnohé křehké státy jsou navíc bohatě obdařené přírodními zdroji a musí vytvořit jejich transparentní správu, zaměřenou na potlačování korupce a kontrolu nezákonných toků peněz a zboží, aby si zajistily příjmy nezbytné pro poskytování služeb.
Pozornost věnovaná těmto procesům by zajistila, že se křehké státy ujmou vedení a zodpovědnosti.
Jako partneři musíme takové národní vedení akceptovat.
Po katastrofálním zemětřesení na Haiti roku 2010 se zemi začalo přezdívat „republika neziskovek“.
Externí partneři Haiti nedokázali vytvořit podmínky, v nichž by se Haiťané mohli ujmout vedení při rekonstrukci své země, čímž podkopali vytvoření funkčního systému domácí správy a řízení.
Jak tedy můžeme své závazky a priority promítnout do lepších životů lidí sužovaných konflikty a nestabilitou?
Země OECD se musí stát vzorovým příkladem a splnit závazky, které učinily.
Naši partneři, sdružení v uskupeních jako g7+, musí nadále požadovat změny politických přístupů a postupů, jež jim byly přislíbeny.
Musíme rovněž plánovat změny v dlouhodobém výhledu.
Konečný termín Rozvojových cílů tisíciletí se blíží, avšak podpora míru, bezpečnosti a nenásilného řešení konfliktů je i nadále nesmírně důležitá a je nutné ji bezezbytku začlenit do budoucí rozvojové agendy.
Členové Mezinárodního dialogu o budování míru a státu, politického fóra na vysoké úrovní, které vytvořilo Nový úděl, se nedávno sešli ve Washingtonu, aby zhodnotili pokrok ve způsobu naší práce a v naplňování závazků Nového údělu.
Shodli se na Washingtonském komuniké, které naléhavě vybízí rozvojové partnery, země g7+ a organizace občanské společnosti k zintenzivnění snah o využívání Nového údělu k zajištění konkrétních praktických výsledků a vyzývá k vytvoření takové rozvojové agendy pro období po roce 2015, která připustí všeobecnou důležitost budování míru a státu.
Nakonec bude náš pokrok záviset na odhodlání každého změnit životy 1,5 miliardy lidí, ničené násilím, konflikty a nízkou mírou bezpečí.
„New Deal“ pro chudé farmáře
NEW YORK – Mnoho chudých, potraviny dovážejících zemí z celého světa začalo v posledních měsících propadat zoufalství, neboť globální ceny rýže, pšenice a kukuřice se zdvojnásobily.
Stamiliony chudých lidí, kteří již tak utratí za potraviny velkou část svého denního rozpočtu, zakoušejí bezvýchodnou situaci.
Bouří kvůli potravinám přibývá.
Řada chudých zemí však může sama pěstovat více potravin, poněvadž jejich zemědělci produkují mnohem méně, než je technologicky možné.
V některých případech by při vhodné vládní akci mohli produkci potravin během pouhých několika let zdvojnásobit, ba dokonce ztrojnásobit.
Myšlenka je prostá a dobře známá.
Tradiční zemědělství využívá málo vstupů a dosahuje slabých výnosů.
Chudí rolníci používají vlastní semena z předešlého roku, postrádají hnojiva, spoléhají na déšť namísto zavlažování a kromě tradiční motyky používají málo mechanizace, pokud vůbec nějakou.
Jejich farmy jsou malé, o výměře jeden hektar či méně.
V tradičních zemědělských podmínkách činí výnosy obilnin – rýže, pšenice, kukuřice, čiroku nebo prosa – obvykle kolem jedné tuny na hektar při jedné sklizni za rok.
Pro farmářskou rodinu čítající pět nebo šest lidí a hospodařící na jednom hektaru to znamená extrémní chudobu a pro její zemi odkázanost na drahý dovoz potravin včetně potravinové pomoci.
Řešením je zvýšit výnos obilnin na nejméně dvě tuny – a na některých místech i na tři a více tun – na hektar.
Lze-li na pole přivést prostřednictvím zavlažování vodu, dalo by se to spojit se zvýšením počtu sklizní ročně, přičemž sklizeň by byla zajištěna i během období sucha.
Vyšší a četnější výnosy znamenají menší chudobu v zemědělských rodinách a nižší ceny potravin pro města.
Klíčem k rostoucím výnosům je zajištění, aby i nejchudší farmáři měli přístup k vylepšeným odrůdám semen (obvykle jsou to křížená semena vytvořená vědeckou selekcí semenných odrůd), chemickým hnojivům, organické hmotě doplňující půdní živiny a tam, kde je to možné, také k zavlažovacím metodám v malém měřítku, jako jsou pumpy k čerpání vody z nedaleké studny.
Na této kombinaci semen s vysokým výnosem, hnojiv a zavlažování v malém není nic magického.
Už od 60. let je to klíč k celosvětovému růstu produkce potravin.
Problém tkví v tom, že se tyto zdokonalené vstupy vyhnuly nejchudším zemědělcům a nejchudším zemím.
Když rolníci postrádají vlastní spořicí účet a jakýkoliv předmět zástavy, nemohou si od bank půjčit na nákup semen, hnojiv a zavlažování.
V důsledku toho pěstují potraviny tradičním způsobem a mnohdy vydělají ze sklizně málo nebo vůbec nic, poněvadž její objem nestačí uživit ani vlastní rodinu.
Historie ukázala, že chceme-li nejchudším farmářům pomoci vybřednout z pasti chudoby dané nízkými výnosy, neobejde se to bez vládního přičinění.
Lze-li farmářům dopomoci k získání jednoduchých technologií, může se zvýšit jejich příjem a oni mohou akumulovat zůstatek na účtu i výši zajištění.
Při troše dočasné pomoci, která by mohla trvat kolem pěti let, mohou farmáři nahromadit dostatečné bohatství, aby získávali vstupy tržním způsobem – buďto prostřednictvím přímých nákupů z úspor, nebo prostřednictvím bankovních úvěrů.
Vládou řízené zemědělské banky v chudých zemích po celém světě nejen financovaly vstupy, ale poskytovaly i zemědělské rady a šířily nové osevní technologie.
Samozřejmě se objevily i případy zneužívání, jako například přidělování veřejných úvěrů spíše bohatším farmářům než těm potřebným nebo přetrvávající dotace vstupů i poté, co se farmáři stali kredibilními.
Vládní zemědělské banky také v mnoha případech zbankrotovaly.
Přesto sehrálo financování vstupů obrovskou pozitivní roli, neboť pomohlo nejchudším zemědělcům vymanit se z chudoby a závislosti na potravinov�� pomoci.
Během dluhové krize v 80. a 90. letech donutily Mezinárodní měnový fond a Světová banka desítky chudých zemí dovážejících potraviny, aby tyto státní systémy demontovaly.
Chudým farmářům bylo řečeno, ať se starají sami o sebe a zajištění vstupů nechají na tržních silách.
Byla to vážná chyba: žádné takové tržní síly neexistovaly.
Chudí farmáři ztratili přístup k hnojivům a zdokonaleným odrůdám semen.
Nemohli získat bankovní úvěry.
Světové bance slouží ke cti, že při nemilosrdném loňském vnitřním hodnocení své dlouhotrvající zemědělské politiky tuto chybu uznala.
Nastal čas ke znovuzavedení systémů veřejného financování, jež umožní malým zemědělcům v nejchudších zemích, zejména těm, kteří hospodaří na dvou hektarech či méně, získat přístup k potřebným vstupům v podobě semen s vysokým výnosem, hnojiv a zavlažování v malém měřítku.
Malawi to v posledních třech letech dělá a výsledkem je zdvojnásobení jeho produkce potravin.
Ostatní nízkopříjmové země by je měly následovat.
Důležité je, že Světová banka pod vedením svého nového prezidenta Roberta Zoellicka vykročila k tomu, aby pomohla tento nový přístup financovat.
Poskytne-li banka chudým zemím granty s cílem pomoci malým rolníkům získat přístup ke zdokonaleným vstupům, pak bude možné, aby tyto země zvýšily během krátké doby svou produkci potravin.
Dárcovské vlády včetně bohatých ropných zemí Blízkého východu by měly pomoci toto nové úsilí Světové banky financovat.
Svět by si měl stanovit jako praktický cíl zdvojnásobení výnosů obilnin v nízkopříjmové Africe a podobných oblastech (jako je Haiti) během příštích pěti let.
Toho lze dosáhnout, pokud Světová banka, dárcovské vlády a chudé země zaměří pozornost na naléhavé potřeby nejchudších farmářů světa.
Nový úděl pro Lisabonskou strategii
Co se stalo s Lisabonskou strategií Evropské unie?
Nejenže o tomto politickém programu EU pro posílení konkurenční schopnosti, hospodářského růstu a zaměstnanosti téměř nic neví veřejnost, ale tato nevědomost se týká i mnoha intelektuálů, akademiků, ředitelů, ba dokonce některých poslanců.
Tak například během všech debat o ústavní smlouvě EU nezmínili Lisabonskou strategii ani zastánci ústavy, ani její odpůrci.
Není tedy přílišným překvapením, že na vzestupu je euroskepticismus – ve Francii, Nizozemskou i jinde.
Navzdory úspěšnosti a oblíbenosti programů jako je ERASMUS si občané nijak neuvědomují přispění EU ke kvalitnějšímu vzdělávání a zacvičování.
Poslední průzkum Eurobarometer ohledně Lisabonské strategie zjistil, že evropská veřejnost vidí jen nepatrný vztah mezi politikami EU a hospodářskou konkurenceschopností.
Ovšemže, některé laboratoře dostávají granty EU, aniž by však ve svých výzkumných politikách zohledňovaly určité evropské poslání.
Evropa se všeobecně považuje spíš za omezení než za plán, spíš za nástroj než za vizi vyživovanou jasným a věrohodným úmyslem.
Hlavní zodpovědnost za tento stav věcí leží na evropské vládnoucí vrstvě a na zákonodárcích.
Jak zdůraznil nedávný posudek bývalého nizozemského premiéra Wima Koka, členské státy EU celkově neučinily z Lisabonské strategie výraznou prioritu a odmítají dát EU prostředky na uskutečnění ambicióznějších politik, které by toto zanedbávání vynahradily.
Je těžké žádat od občanů, aby byli nadšeni cíli, které jejich předáci přezírají.
Nakonec jde o problém legitimity.
Hlavní cíle – pracovní místa, růst, výzkum – jsou co do spravedlnosti považovány za legitimní, jestliže se popíší obecně.
To však už neplatí pro konkrétní politiky nezbytné k uskutečnění cílů, neboť reforma sociálního státu a trhů práce znamená silnější konkurenci, což mnoho občanů děsí.
Legitimita je ještě problematičtější ohledně uznání existence, neboť to vyžaduje pocit sounáležitosti a citový vztah.
Kdykoli čelíme volbě, jež vyvolává spory – sdílení zátěže prostřednictvím daní, organizace veřejného sektoru, postavení veřejných zaměstnanců –, za jediný orgán oprávněný rozhodovat se považují členské státy.
Krátce, dokud EU přináší dotace, sklízí pochvaly; jakmile ovšem prosazuje nepopulární reformy, stává se obětním beránkem politických, sociálních a hospodářských nezdarů.
Z ekonomického hlediska je cílem Lisabonské strategie proměna Evropy v mocnost, která dokáže rovnocenně soutěžit s dnešními USA a s významnými asijskými státy.
Jak se však zdá, tento cíl nevytváří evropskou identitu, jak tomu bylo s eurem.
V mnoha zemích není „moc“ politicky korektní.
Především neexistuje žádná vazba mezi mocí národního státu a mocí evropskou.
Chceme-li, aby měla Evropa větší legitimitu, musíme objasnit, jak chceme tyto dva rozměry moci svázat dohromady.
Kromě neobeznámenosti veřejnosti s Lisabonskou strategií a nečinnosti členských států ve věci dlouhodobých reforem se další problém týká nedostatku kladného přijímání výhod soutěživosti – nejúčinnějšího způsobu zajištění kvality, inovací a nízkých cen pro spotřebitele.
Soutěživost rovněž znamená konec takzvaného dobývání renty a ochrany tradičních podnikových výhod.
Jistěže, rozsah soutěživosti musíme omezovat: není jediný důvod, proč ji například vztahovat na zdanění.
Obdobně platí, že ač konkurence zlepší kvalitu výzkumu a vzdělávání, neznamená to omezení veřejného financování, snížení významu základního výzkumu ani zrušení stipendií.
Snad nejdůležitější je to, že soutěživost je účinný prostředek oživení demokracie a modernizace politických institucí, neboť nutí zákonodárce k zajištění transparentnosti a zodpovědnosti.
Elity se musí vzdát svých privilegií a regulace správy společností musí omezovat tajné dohody mezi manažery a státními úředníky či politiky.
Musíme občanům vysvětlit evropské přispění k veřejné morálce a demokratické výhody férové soutěže v hospodářském, politickém i společenském životě.
Uvažme hlavní důvody Lisabonské strategie: organizaci výzkumu a vyššího vzdělávání.
Není možné radikálně změnit způsob, jímž jsou ve většině členských států akademici a badatelé voleni, ani zcela přepracovat kritéria pro financování fakult a laboratoří.
Avšak EU může překonat přirozené překážky tím, že vyvine příkladné univerzity a výzkumná střediska, jež budou řádně evropská, aby posloužily jako pobídka ohledně kvality a reforem na národní úrovni.
Soutěžení skrze snahu vyznamenat se je motorem konkurenční schopnosti.
Bylo by dobré začít u myšlenky, již prosazuje francouzský socialistický předák Dominique Strauss-Kahn, který navrhl, aby 0,25% evropského HDP bylo vyhrazeno na vědu a využito k vytvoření Evropské agentury pro výzkum.
Evropa navíc musí vybudovat nástroje pro strategické analýzy, hodnocení a prognózy, aby vyvolala a podněcovala veřejnou debatu.
Myšlenková centra na evropské úrovni musí zůstat svobodná a nezávislá, avšak lídři se musí naučit věnovat pozornost jejich doporučením a začlenit je do politického rozhodovacího procesu.
V mnoha ohledech dotýkajících se Lisabonské strategie se EU nemůže vyhnout obavám členských států.
Avšak vzhledem k tomu, že státy nebudou schopné zvládnout vše samy a výkonu politické kontroly se nezřeknou, musíme dokázat propojit politiky Unie s politikami jednotlivých států.
Jinak by Lisabonská strategie mohla pouze posílit neschopnou byrokracii, nikoliv upevnit demokratickou legitimitu EU.
Krátce, Lisabonská strategie by mohla buď nasměrovat Evropu k proměně ve skutečnou mocnost během nadcházejících desetiletí, nebo podnítit další růst euroskepticismu.
Nový úděl pro Nový svět
Jako bývalí členové kongresů svých zemí jsme přesvědčeni, že nastal čas vytvořit Severoamerickou parlamentní unii (NAPU), která by se věnovala narůstajícímu počtu zásadních problémů, jež severoamerické národní vlády zametají pod koberec.
Minulost i přítomnost tíží ad hoc povaha vztahů mezi Spojenými státy, Mexikem a Kanadou.
Máme-li připravit spravedlivějsí a hospodářsky úspěsnějsí budoucnost pro vsechny tři státy, je zapotřebí vykročit odvážně vpřed.
Navzdory ustěpačným poznámkám amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda o ,,staré Evropě`` se Severní Amerika může od Evropské unie a Evropského parlamentu lecčemu přiučit.
V 50. letech se větsině Evropy myslenka unie s jediným parlamentem jevila jako vzdusný zámek.
Dnes si EU volí svůj parlament, sdílí jednotnou měnu a spravuje rozpočet, jenž klade důraz na zvysování životní úrovně v méně rozvinutých členských státech.
V blízké budoucnosti by se síla EU měla opírat o 450 milionů obyvatel.
Populace USA, Mexika a Kanady činí úhrnem asi 410 milionů lidí.
Přesto se Severní Amerika dosud nedokázala vyrovnat Evropě v budování politických struktur nezbytných k tomu, aby se kontinent zaměřil na problémy imigrace, přeshraniční bezpečnosti, zaměstnaneckých práv a poskozování životního prostředí, ani v podpoře jednotnějsího přístupu vůči silné hospodářské konkurenci Evropy a Asie.
Naopak, od války v Iráku jsou vztahy mezi a USA a jejich sousedy, Kanadou a Mexikem, na nejhorsí úrovni za mnoho let.
Je jasné, že prohlubování severoamerického politického a hospodářského sjednocování bude náročným úkolem.
Vláda USA se v nejbližsí budoucnosti bude věnovat bezpečnosti země, Iráku, propadu domácího hospodářství a přípravám na prezidentské volby v roce 2004.
Kanadská vláda prokazovala dosud více ochoty přistupovat k severoamerickým záležitostem na bilaterálním základě než v kontextu tří zemí.
Nadto Kanaďany pohlcuje téma dopadů a důsledků epidemie SARS a nemoci sílených krav a přístí rok očekávají novou vládu.
Mexický prezident Vincente Fox bude u moci až do roku 2006.
Jeho vizi Severoamerické asociace volného obchodu (NAFTA), zahrnující prvky sociálního a politického splývání se severoamerickými protějsky, odsunuly stranou teroristické útoky z 11. září 2001 a nedávné volební úspěchy jeho politických protivníků.
Navzdory tomu větsina Kanaďanů a Mexičanů věří, že spolupráce v rámci Severní Ameriky bude pokračovat bez ohledu na to, kdo úřaduje v Ottavě, Washingtonu či Mexico City.
Kanada a Mexiko nejsou jen prvním a druhým největsím obchodním partnerem USA - tyto tři země jsou propletené bezpočtem obchodních, turistických i kulturních vztahů, jež neprocházejí ambasádami ani vládami.
Převládá pozitivní naladění.
Občané USA jsou dobře hodnoceni na žebříčku oblíbenosti jak v Kanadě, tak v Mexiku: 90%, respektive 70%.
Návrhem na vytvoření NAPU prosazujeme představu konkrétního plánu na vybudování větsího trhu prostřednictvím podpory aliance tří ekonomik.
Během pouhých deseti let EU dokázala chudsí, okrajové členské státy - Řecko, Portugalsko, Spanělsko a Irsko - posunout z 50% na 90% evropského průměru příjmu na hlavu a vytvořit tak větsí trh pro společnosti z bohatsích severních zemí a zastavit migraci z chudsích jižních zemí.
Aby EU zajistila úspěch integrace společného trhu, investovala více než 35 miliard dolarů ročně.
Severní Amerika z velké části přehlížela význam slova ,,společný`` a zaměřovala se raději na ,,trh``.
Vsechny tři země jsou proto slepé ke stěžejní roli společenství.
Dosud jsme nepochopili, že takovou Severoamerickou zónu volného obchodu (NAFTA), která by plně využívala svého potenciálu, nemůžeme vytvořit za babku.
Regionální politická struktura udrží svou pozornost na zásadních, ač obtížných záležitostech, jako je imigrace.
NAFTA byla založena s přesvědčením, že rozsířený trh přinese ve třech členských zemích prospěch vsem.
Bohužel tato korporátně vedená NAFTA dále zhorsila nerovnosti a nesouměrnosti mezi Mexikem a jeho dvěma bohatsími severními sousedy.
Navíc se během existence NAFTA příjmy a bohatství nadále hromadily v elitních sektorech americké a kanadské společnosti.
Imigrace ilustruje cenu integrace bez sbližování.
Poptávka amerických zaměstnavatelů po levné pracovní síle z Mexika a rozdíl 10:1 ve výsi mezd v těchto dvou zemích nutí každoročně 350 tisíc Mexičanů riskovat vlastní život kvůli lépe placené práci na sever od hranic jejich země.
Bez mexických pracovních sil by mnoho práce v USA prostě nikdo neudělal.
Touto záležitostí je potřeba se zabývat, nikoliv ji ignorovat a kriminalizovat.
NAPU by pro řesení této potíže byla ideálním fórem.
V současnosti činí vsude klíčová rozhodnutí samozvané elitní skupiny, často za neprůhledných okolností.
NAPU by ve vsech třech zemích umožnila sirsí a důslednějsí účast na zvažování dnes přehlížených záležitostí.
Vnitroamerické problémy nemohou nadále podléhat rozmarům a potřebám jednotlivých lídrů.
Lid Spojených států, Kanady i Mexika si zasluhuje lepsí úděl.
Snižování rizik podruhé
NEW YORK – Od loňského léta až do nedávného rozdmýchání turbulencí na finančním trhu se řada různých riskantních aktiv (včetně akcií, vládních dluhopisů a komodit) těšila vzestupu.
Ačkoliv však odpor k riziku a volatilita klesaly a ceny aktiv stoupaly, hospodářský růst zůstával po celém světě loudavý.
Nyní možná globální ekonomika sklízí, co zasela.
Japonsko, které dvě desetiletí bojuje se stagnací a deflací, se muselo uchýlit k abenomice, aby se vyhnulo recesi s pětinásobným dnem.
Ve Velké Británii se debata od loňského roku točí kolem vyhlídky recese s trojím dnem.
Většina eurozóny se dál utápí v těžké recesi – která se nyní rozšiřuje z okraje do některých částí jádra.
A dokonce i ve Spojených státech zůstal hospodářský výkon průměrný, neboť růst se v posledních několika čtvrtletích pohyboval kolem 1,5%.
A nyní se ukázalo, že ani miláčkové světové ekonomiky, totiž rozvíjející se trhy, nejsou schopni zvrátit vlastní zpomalení.
Roční růst HDP Číny zpomalil podle MMF z 10% v roce 2010 na současných 8%, zatímco tempo růstu Indie zvolnilo za stejné období z 11,2% na 5,7%.
Rusko, Brazílie a Jihoafrická republika rostou zhruba o 3% ročně a zpomalují také další rozvíjející se trhy.
Tuto propast mezi Wall Street a Main Street (rostoucí ceny aktiv navzdory horší hospodářské výkonnosti oproti očekávání) lze vysvětlit třemi faktory.
Za prvé tím, že mezní rizika (tedy rizika události s nízkou pravděpodobností, ale dalekosáhlými důsledky) v globální ekonomice – například rozpadu eurozóny, překročení fiskálního útesu v USA, tvrdého hospodářského přistání v Číně, války mezi Izraelem a Íránem kvůli šíření jaderných zbraní – jsou dnes nižší než před rokem.
Za druhé je sice růst rozvinutých i rozvíjejících se trhů zklamáním, avšak finanční trhy si zachovávají naději, že se ve druhé polovině roku 2013 a v roce 2014 objeví lepší hospodářská data, a to zejména v USA a v Japonsku, zatímco Velká Británie a eurozóna se odrazí od dna a většina rozvíjejících se trhů se vrátí do formy.
Optimisté opakují refrén, že „letošek je jiný“: po vleklém období bolestného oddlužování prý globální ekonomika stojí na prahu silnějšího růstu.
Za třetí centrální banky velkých zemí světa spustily v reakci na pomalejší růst a nižší inflaci (částečně v důsledku nižších cen komodit) další kolo nekonvenčního měnového uvolňování: nižších základních úrokových sazeb, avizování budoucí politiky (forward guidance), kvantitativního uvolňování (QE) a úvěrového uvolňování.
Také mnoho centrálních bank zemí s rozvíjej��cími se trhy reagovalo na pomalejší růst a nižší inflaci snížením základních úrokových sazeb.
Tato mohutná vlna likvidity hledající výnos přiživila po celém světě dočasnou reflaci cen aktiv.
Reflace aktiv tažená likviditou však obnášela dvě rizika.
Za prvé, kdyby se růst nezotavil a příjemně nepřekvapil (v kterémžto případě by vysoké ceny aktiv byly oprávněné), pomalý růst by nakonec převládl nad levitačními dopady likvidity a stlačil ceny aktiv níže, aby odpovídaly slabším základním ekonomickým ukazatelům.
A za druhé bylo možné, že některé centrální banky – jmenovitě Fed – odpojí zástrčku (nebo hadici) a opustí QE i nulové základní úrokové sazby.
To nás přivádí k nedávné turbulenci na finančních trzích.
Už v prvním a druhém čtvrtletí letošního roku bylo zjevné, že růst v Číně a na dalších rozvíjejících se trzích zpomaluje.
To vysvětluje špatný výkon komodit a akcií na rozvíjejících se trzích už před nedávným chaosem.
Další ránu však rozvíjejícím se trhům zasadily nedávné signály Fedu, že upustí od QE dříve – spolu s přesvědčivějšími důkazy o čínském zpomalení a spolu s neschopností čínských, japonských a evropských centrálních bankéřů zajistit dodatečné měnové uvolnění, jaké investoři očekávali.
Země s rozvíjejícími se trhy se staly adresáty nejen korekce cen komodit a akcií, ale i brutálního přeceňování měn a aktiv s fixním příjmem v místní i zahraniční měně.
Brazílie a další země, které si stěžovaly na příliv „horkých peněz“ a na „měnové války“, náhle dostaly, co chtěly: pravděpodobný brzký konec QE ze strany Fedu.
Důsledky – prudký obrat kapitálových toků, který nyní zasahuje všechna riskantní aktiva rozvíjejících se trhů – nejsou hezké.
Odpověď na otázku, zda je tato korekce riskantních aktiv dočasná, nebo jde o počátek „medvědího“ trhu, bude záviset na několika faktorech.
Jedním z nich je otázka, zda Fed skutečně upustí od QE tak rychle, jak dal najevo.
Existuje silná pravděpodobnost, že slabší růst v USA a nižší inflace přinutí Fed ke zpomalení tempa omezování likvidní podpory.
Další proměnnou je otázka, o kolik volnější se stane měnová politika v dalších rozvinutých zemích.
Japonská centrální banka, Evropská centrální banka, Bank of England a Švýcarská národní banka už svou politiku uvolňují, neboť růst jejich ekonomik zaostává za růstem v USA.
Na otázku, jak daleko ještě zajdou, mohou mít vliv zčásti domácí podmínky a zčásti míra, do jaké slabší růst v Číně prohloubí rizika poklesu v asijských ekonomikách, u vývozců komodit, v USA a v eurozóně.
Další zpomalení v Číně a ostatních rozvíjejících se ekonomikách je dalším rizikem pro finanční trhy.
Dále je zde otázka, jak na turbulence zareagují politici v zemích s rozvíjejícími se trhy.
Zvýší sazby, aby omezili inflační znehodnocování měny a odliv kapitálu, anebo je sníží, aby podpořili ochablý růst HDP, a tím prohloubí riziko inflace a náhlého obratu kapitálových toků?
Posledními dvěma faktory jsou otázky, jak brzy se ekonomika eurozóny odrazí od dna (nedávno se objevily jisté známky stabilizace, avšak chronické problémy měnové unie zůstávají nevyřešené) a zda se nedávná napětí na Blízkém východě a hrozba šíření jaderných zbraní v tomto regionu – a reakce USA a Izraele na tuto hrozbu – vyhrotí, nebo se je podaří úspěšně zvládnout.
Nové období nejistoty a volatility začalo a jeví se jako pravděpodobné, že povede k rozvlněným ekonomikám a rozvlněným trhům.
Širší cyklus snižování rizik pro finanční trhy již možná klepe na dveře.
Nová éra pro islámskou vědu?
Když se přírodní vědy a matematika těšily několikasetletému období velkých vynálezů, čněla jedna oblast světa nad všemi ostatními.
Mistři těchto disciplín zde byli uctíváni, medicína zaznamenávala rychlý rozvoj a průměrný občan se zajímal, jak příroda funguje.
Není divu, že tato oblast sklízela po celém světě respekt.
Ve druhé polovině dosud poznané planety byli zatím vědci trestáni, ba dokonce i zabíjeni.
Matematika byla postavena mimo zákon jakožto bezbožná a cizorodá disciplína a později sloužila náboženským účelům.
Životní úroveň byla nízká.
Onou prosperující oblastí byl islámský Blízký východ, zatímco ignorantská Evropa zůstávala chudá.
Obě oblasti byly nábožensky řízené (historikové se v tomto kontextu rozcházejí v názoru na roli a povahu náboženství), avšak věda vzkvétala pouze v jedné z nich.
Dnes se role islámského Blízkého východu a Západu obrátily.
Po druhé světové válce se nespornou špičkou na poli vědy staly Spojené státy.
Během tohoto období odcházeli nejbystřejší studenti ze svých zemí, protože je přitahovaly lepší výzkumné univerzity a příležitosti.
Až donedávna představovali více než polovinu postgraduálních studentů matematiky, přírodních věd a strojírenství v USA lidé narození v cizině.
Řada těchto talentů po dokončení studia ve Spojených státech zůstala, z čehož těžil průmysl i státní správa.
Islámské kultury mezitím vstoupily do historické fáze, v níž bylo položeno rovnítko mezi vědu a západní vliv, a společnost se tudíž vědě vyhýbala.
Dokonce i v zemích, kde by ropné příjmy mohly podporovat obrovský objem výzkumu, arabští vládcové podobné investice nestimulovali, v důsledku čehož jejich společnosti neprosperují tak, jak by mohly.
Touha po větším politickém uznání v poslední době podněcuje islámské státy k investicím do technologií, což se nejviditelněji odráží v jaderných ambicích Pákistánu a Íránu.
Jaderné zbraně sice nesou určitou politickou váhu, avšak jejich vědecký základ je fádní a starý.
Významnější je uznání pramenící spíše z kultivace pronikavých myšlenek než z produktů dřívějších objevů.
Představme si, jaký vliv by získal pákistánský institut, který by se postavil do čela celosvětového výzkumu rakoviny.
A zaznamenala by politická rétorika nějaký posun, kdyby ománští vědci objevili klíč k potlačení AIDS?
Toto je jedna nevyužitá příležitost.
Existuje však i další, a to nejen pro islámské společnosti.
USA se v poslední době dopustily hlubokých přehmatů.
Na úrovni celé vlády, od prezidenta níže, nahradily vědu „otázky víry“.
Političtí činovníci mění zprávy špičkových vědců, pokud se fakta dostanou do rozporu s oficiální vírou.
Také školy, povzbuzeny nábožensky ovlivněnou administrativou, přesunují těžiště své činnosti od vědy k „hodnotám“.
Od teroristických útoků ze září 2001 jsou vstupní víza vydávána méně a obtížněji se shánějí, což oslabuje příliv mladých talentů na americké univerzity.
Významné vědecké organizace proti tomu bezvýsledně protestují.
Současně byly daňové zákony upraveny tak, aby investoři bohatli v krátkodobém měřítku, což je odradilo od dlouhodobých investic do výzkumu.
Na válku v Iráku bylo vyčleněno půl bilionu dolarů, což je částka, která se přibližně rovná podpoře celého základního výzkumu za posledních tisíc let.
I kdyby se USA vyhnuly době fundamentalistického temna, každopádně riskují ztrátu celosvětové nadvlády v oblasti výzkumu.
Japonsko pochopilo spojitost mezi politickým vlivem a vědou v 80. letech minulého století.
Hlavní japonský průmyslník a předseda správní rady společnosti Sony Akio Morita tehdy spolu s pravicovým politikem Šintarem Išiharou přednesli řadu projevů, jež v roce 1986 publikovali v knize s názvem Japonsko, které může říci ne.
Nastínili základní rysy národní strategie, která chápala, že celosvětový vliv pramení z vedoucí role na poli vědy.
Klíčovou myšlenkou přitom bylo, že vojenská síla může zastarat, pokud „potravní řetězec“ vojenských technologií kontrolují jiné státy.
Název knihy je narážkou na japonský plán „říci ne“ americkému vojenskému vlivu, jakmile Japonsko získá kontrolu nad klíčovými vojenskými technologiemi.
Znalostní ekonomiku lze očividně vybudovat také s využitím ropného bohatství.
Například Texas byl kdysi stejně jako většina jižních států USA ekonomicky chudý a upadající.
A přestože měl již tehdy ropné příjmy, tok dolarů do ekonomiky sám o sobě nezvýší prosperitu tolik, jak by se mohlo zdát.
A tak se Texas rozhodl investovat peníze z těžby ropy do vzdělávací nadace.
Dnes se tato nadace objemem zhruba vyrovná nadaci Harvardovy univerzity a zahrnuje 15 univerzit.
Výsledek je ohromující: výroba letadel téměř zmizela z Kalifornie, ale v Texasu zažívá boom.
Rovněž výzkumná centra telekomunikačních společností a konsorcií se přesunula do Texasu, což platí dokonce i o kanadském telekomunikačním gigantu Nortel.
A přestože průmyslová výroba v USA prožívá krizi, Texas má jednu z nejsilnějších výrobních ekonomik na světě.
Neexistuje důvod, proč by se téhož výsledku nedalo dosáhnout na Blízkém východě.
Nejprve však musí islámský svět znovuobjevit své hrdé dědictví a přihlásit se k němu.
Nová evropská růstová agenda
BRUSEL – Evropskou hospodářskou a finanční krizi nemohou vyřešit samotné úspory.
Se stejnou vervou je nutné prosazovat růst a pracovní příležitosti.
Lídři Evropské unie si to dnes uvědomují: nastartování růstu v roce 2012 patřilo k předním bodům na programu schůzky Evropské rady, která proběhla 30. ledna.
Nelehká otázka ale zůstává: jak postupovat?
Nutnost bezodkladného jednání je jasná.
V posledních třech měsících roku 2011 se ekonomika eurozóny smršťovala, což platí i pro Německo.
Nový rok vypadá pochmurně.
Francie stagnuje (a Británie rovněž).
Itálie a Španělsko se propadly do hluboké recese.
Řecko je v depresi už pátým rokem.
Nezaměstnanost je přitom v eurozóně rekordně vysoká, přičemž ve Španělsku a Řecku je bez práce téměř každý druhý mladý člověk.
Ekonomické protivětry jsou zdrcující: fiskální úspory, vysoké úrokové sazby mimo země s hodnocením AAA, osekávání úvěrů ze strany bank, domácnosti snižující zadluženost, slabé investice soukromého sektoru a ubývající vývozy v důsledku globálního zpomalení, které oslabuje poptávku.
Nevrátí-li se růst, každá prozatímní stabilizace bude nesmírně křehká.
Už beztak slabé bilance bank a vlád pocítí recesi, což zvýší tlak na rychlejší zkracování dluhů.
Avšak třebaže postupná korekce je nezbytná, rychlejší a hlubší škrty jsou kontraproduktivní: výrazné úbytky soukromých úvěrů a vládních výdajů zapříčiní ostřejší zpomalení – a tedy pád ve spirále.
Naléhavě nutné je tedy nové úsilí podporující růst.
Doposud se růstová agenda skládala převážně ze strukturálních reforem, které jsou nezbytné pro zvýšení budoucí produktivity a flexibility.
Krize skutečně nabízí politickou příležitost v mnoha zemích na této frontě prosadit odvážná opatření; strukturální reformy obecně ale nezajistí růst a pracovní místa hned (jednou výjimkou je povolit obchodům delší otevírací dobu).
Právě naopak, například ořezávání méně produktivních pracovních míst by nejprve zvýšilo nezaměstnanost, zatížilo vládní výdaje a snížilo soukromé útraty.
A protože poptávka je snížená, úvěrů se nabízí málo a překážky pro podnikání jsou často vysoké, tvorba produktivnějších pracovních míst bude podnikům trvat déle než obvykle.
Krátce, nelze spoléhat, že samotné strukturální reformy budou v roce 2012 stimulovat růst.
Bezprostřední pozornost se musí zaměřit spíš na posílení investic a vývozů v ekonomikách s deficitem běžného účtu – jako jsou Francie, Itálie a Španělsko (a Velká Británie) – a na stimulaci spotřeby v zemích s přebytkem, například v Německu a Nizozemsku.
Evropská centrální banka jedná přesvědčivě tak, aby byla oporou evropských bank; teď je třeba, aby také podpořila reálnou ekonomiku.
Oficiální úrokové sazby jsou 1%, jenže solventní suveréni jako Španělsko platí za půjčky na deset let přes 5 %, zatímco úvěruschopné podniky v Itálii si buď nemohou půjčit vůbec, anebo jedině za represivních sazeb.
ECB by tedy měla udělat víc pro zprůchodnění transmisního mechanismu měnové politiky, Evropský orgán pro bankovnictví by měl odrazovat od nadměrného zkracování zadluženosti tím, že bude trvat na tom, aby banky namísto nasazení uniformní 9% sazby sehnaly konkrétní kapitálové objemy, a národní vlády by se měly, kde to bude možné, zaručit za banky poskytující půjčky malým a středním podnikům.
Zlepšení dostupnosti financí je sice zásadní, ale vlády musí udělat víc i pro povzbuzení investic.
Prioritou by se měla stát opatření, která zjednoduší start podnikání, odstraní překážky pro rizikový kapitál a přechodně zavedou 100% daňovou uznatelnost investičních nákladů, aby se investice uspíšily.
Na úrovni EU by se měl výrazně zvýšit (splatný) kapitál Evropské investiční banky, jak loni v září ve svém projevu o stavu Unie nadnesl předseda Evropské komise José Manuel Barroso, aby EIB mohla financovat mohutnou vlnu celoevropských investic, zejména do infrastruktury.
Oživení exportu je rovněž významné.
Schodkové země musí posílit svou konkurenční schopnost, tedy zvýšit produktivitu a zároveň snížit náklady.
Vítaná by byla konkurenčnější měna: tak jako zřícení sterlingu od roku 2008 zvedlo britský vývoz, slabší euro by pomohlo středomořským ekonomikám získat zpět konkurenční schopnost u cenově citlivých exportů.
Pomohla by i fiskální devalvace – osekání daní ze mzdy a jejich náhrada příjmy z vyšší DPH.
Svůj díl práce musejí odvést i přebytkové země, ve vlastním zájmu.
Stejně jako by Čína měla umožnit růst žen-min-pi, také Německo – jehož přebytek obchodní bilance přesahuje ten čínský coby podíl HDP i absolutně – potřebuje vyšší reálný směnný kurz.
To znamená, že Němci musí začít dostávat vyšší mzdy, úměrné jejich zvýšené produktivitě, aby si mohli dopřávat více dovolených v Řecku a Španělsku.
Pokud podniky nebudou chtít vyhovět, účel splní i snížení daně z příjmu.
To nás přivádí k fiskální politice.
Vlády, které si na trzích nemohou půjčovat levně (anebo vůbec), nemají jinou možnost než utáhnout si opasky.
Měly by ale prosazovat spíš důmyslnou konsolidaci než bezohledné úspory.
Měly by tedy zachovat investice do dovedností a infrastruktury a přitom snižovat subvence a transferové platby.
Dále by už teď měly uzákonit budoucí reformy, zejména s cílem povzbudit občany, aby déle pracovali.
V neposlední řadě musejí v podpoře poptávky sehrát svou roli vlády, které si mohou půjčovat za bezprecedentně nízké úroky – v případě Německa 0 % v reálných hodnotách za 10 let.
Bylo by před volbami, jež v Německu proběhnou napřesrok, skutečně tak těžké prosadit snížení DPH?
Nová Svatá aliance?
LONDÝN – Nedávné vatikánské setkání „strážce svatých míst“ krále Abdalláha ze Saúdské Arábie a papeže Benedikta XVI. bylo významnou událostí, obzvlášť proto, že přichází v době, kdy radikální muslimové pranýřují úlohu „křižáků“ v politice Středního východu.
Bylo také prozatím nezřetelnější známkou vznikající „svaté aliance“ mezi světovými konzervativními lídry.
Vždyť klíčovým publikem tohoto setkání mezi muslimským králem a hlavou římskokatolické církve nebyli jejich stoupenci, nýbrž další konzervativní vůdce, prezident George W.
Bush.
Původní Svatá aliance byla dílem rakouského knížete Metternicha po napoleonských válkách.
Šlo o pokus zachovat mír (a bezpečnost relativně slabé rakouské říše) prostřednictvím koalice vítězů prosazujících společné hodnoty.
Metternichova Svatá aliance byla nejpodstatnější originální politickou myšlenkou, která vzešla z Napoleonovy porážky.
Za jejím vznešeným názvem ležela inovace obrovského diplomatického významu: zavedení prvku promyšlené morální zdrženlivosti do mezinárodních vztahů.
Vlastní zájmy, jež členové aliance – Rakousko, Prusko a Rusko – měli na přežití svých domácích institucí, vedly každého z nich ke snaze vyhýbat se střetům, do nichž by se dříve s naprostou samozřejmostí pouštěli.
Metternichův systém fungoval po většinu devatenáctého století, protože chránil ryzí rovnováhu moci mezi zeměmi, jež sdílely společné hodnoty.
Jaké „společné hodnoty“ ale pojí krále, papeže a amerického prezidenta?
Fakt, že k takovému setkání došlo, je známkou, že jak papež, tak král byli přesvědčeni, že existuje něco, čeho lze dosáhnout.
Vskutku, Abdalláh, jenž se považuje za prvořadého vůdce muslimského světa, je prvním saúdským králem, který inicioval setkání s hlavou křesťanské církve.
Oba muži se setkali, zdánlivě jako sobě rovní, ne proto, aby vyjádřili společné hodnoty konzervatismu, nýbrž aby potvrdili a podpořili svou pravomoc prosazovat tradiční hodnoty.
Shodli se, že reformy musejí být povlovné, obezřetné a že nikdy nesmějí podrývat zavedené instituce, zejména náboženství a patriarchální rodinu.
Abdalláh o schůzku usiloval, poněvadž věří, že svět po roce 2001 rozštěpil bratrství konzervativců.
Až do té doby on i Bush sdíleli společný náhled na svět, zdůrazňující význam náboženství, tradiční rodiny (jak ji obě země chápou), společenské kázně a úlohy státu v podpoře těchto institucí.
Bush se však po teroristických útocích z roku 2001 obrátil ke konzervatismu zády.
Pokusil se radikálně přebudovat Střední východ, a to nejen svržením tálibánského režimu v Afghánistánu a režimu Saddáma Husajna v Iráku, ale také hlasitým voláním po demokratizaci.
Americký radikalismus ovšem vedl ke zvýšení napětí mezi náboženskými obcemi na Středním východě, ke vzestupu radikálního Íránu a jeho snaze o získání regionální hegemonie.
Od roku 2001 se křesťanské menšiny v regionu, dokonce i libanonská komunita maronitských křesťanů, staly terčem útoků.
V Iráku se zase sunnitští muslimové cítí být obklíčeni v zemi většinovými a nyní vládnoucími šíity.
Právě tady se prosazuje koncepce morální zdrženlivosti Svaté aliance.
Abdalláh snad dříve než většina ostatních pochopil, že je zapotřebí jistého kodexu zdrženlivosti, nemá-li se celý region propadnout do války všech proti všem.
Abdalláh si navíc uvědomuje, že jeho vratký režim dokáže přestát radikální vichry, jež v současnosti vanou, jedině dokáže-li vytvořit takovou alianci usilující o stabilitu, jakou vybudoval Metternich.
Král, tak jako Metternich a rakouští císaři, pochopil de Tocquevillův výrok, že nejnebezpečnějším okamžikem pro každý režim je chvíle, kdy se začíná reformovat.
Vzhledem k tomu, že král svou zemi začal nesmírně obezřetně politicky otevírat, ví, že v regionu potřebuje mír a ztišení islámského svatého běsnění.
Problém je v tom, že Abdalláh se nemůže spolehnout na své domácí konzervativní spojence, že mu dají čas, jenž království potřebuje.
Wahhábovský náboženský establishment, skrytí spoluvládci saúdského státu, by snadno mohl Abdalláhovy snahy o regionální náboženské usmíření zablokovat.
Příslušníci náboženské policie zůstávají neoblomní v tom, že křesťanští návštěvníci země musí nadále žít v souladu s přísnými wahhábovskými pravidly chování.
Zatímco wahhábovce by ještě bylo možné znovu uplatit ropnými penězi, soudci této sekty, již touží po moci, čekají dychtivě na další popravu setnutím, kamenování či bičování na rijádském náměstí.
Sjednocování sil konzervatismu současného statu quo, byť jsou někteří ze zúčastněných konzervativců křesťané, je jedinou životaschopnou diplomatickou strategií, jež se Saúdské Arábii nabízí.
Konzervativní vůdci totiž obvykle padnou, nedokáží-li pochopit svou vlastní zranitelnost, zejména když se revoluční výzva halí do konzervativního hávu.
Nakonec nemnoho politických systémů se umí bránit proti těm, kdo tak jako saúdskoarabští islámští radikálové tvrdí, že dokáží zachovat systém a jeho náboženské hodnoty efektivněji než současní vládci.
Jistou stabilitu na Středním východě, Abdalláh je přesvědčen, dokáže obnovit jedině aliance konzervativních lídrů a mocností (včetně ústupu Ameriky z pozic diplomatického radikalismu).
Nový model pro NATO
Berlín – NATO potřebuje novou strategii.
My, pět bývalých náčelníků štábu, jsme nedávno publikovali brožuru obsahující návrhy na takovou novou strategii a na komplexní program změny.
Proč je nová strategie potřebná?
Současná „Strategická koncepce“ NATO byla přijata roku 1999, ale svět se od té doby významně změnil.
Tehdy bylo NATO regionální aliancí, která se soustřeďovala na reaktivní obranu území účastníků Smlouvy.
Reakce ale už nestačí; nejnaléhavějším dnešním úkolem je prevence krizí, ozbrojených konfliktů a válek, což může vyžadovat, aby se prvotní opatření neprováděla vojenskými prostředky.
NATO se navíc na své konferenci v Praze roku 2002 shodlo, že bude jednat tam, „kde to je nezbytné“, takže od vymezení působnosti na obranu území účastníků Smlouvy už ustoupilo.
Konečně, zatímco ponaučení, které jsme získali od teroristických útoků z 11. září 2001, naznačují, žádný z dnešních konfliktů nelze zvládnout pouze vojenskými prostředky, nástroje NATO jsou výhradně vojenské.
Každá účinná strategie NATO pro budoucnost musí zahrnovat rozvoj a uplatnění dalších prostředků.
Námi navrhovaná strategie nepřijímá regionální zaměření současné Strategické koncepce NATO či Evropské strategické studie, nýbrž je ve svém výhledu globální.
Snaží se konfliktům bránit tím, že odstraňuje jejich příčiny.
Je zřejmé, že to je třeba dělat v prvé řadě využitím nevojenských prostředků, a to proaktivním – nikoli reaktivním – způsobem.
Tato strategie uplatňuje vzestupné i sestupné řízení moci a využívá všech nástrojů politiky a měkké i tvrdé moci.
Podtrhuje však, že nasazení vojenské síly musí zůstávat nejzazším východiskem, což ale neznamená že nutně posledním.
Strategie, již navrhujeme, je svou podstatou obranná.
Jejím záměrem je chránit státy NATO.
To nemůže uniknout nikomu, kdo si pojednání přečte ( www.worldsecuritynetwork.com/documents/3eproefGrandStrat(b).pdf ).
Využívá modulárního přístupu k aliancím tím, že sjednocuje možnosti různých mezinárodních organizací i zemí, které nejsou členy NATO ani jiné aliance.
Dále vyžaduje vytrvalé naplňování závazku, dokud není dosaženo předem určeného cíle, který není stanoven kvůli územním ziskům ani se protivníkovi nesnaží vnutit politický řád, jemuž by NATO dávalo přednost.
Jde o koncepci obecnou, ale nejlépe by ji dokázalo využít skutečně reformované NATO.
Vzhledem k tomu, že vojenské prostředky už nestačí, zdůrazňujeme obrovský význam zlepšení spolupráce mezi NATO, Organizací spojených národů a Evropskou unií.
NATO musí najít způsoby jak využít nástrojů a prostředků, jež mají k dispozici ostatní mezinárodní organizace.
Za tímto účelem je třeba zlepšit obzvlášť spolupráci mezi NATO a EU.
OSN bude také nadále hrát významnou úlohu, neboť jde o jediný orgán, který může legalizovat intervence – ať už vojenské, či nevojenské – ve všech případech, kdy nejde pouze o sebeobranu.
Klíčovou věcí je přesvědčit vlády členských států NATO – zejména Evropany –, o potřebě zlepšit jejich povědomí o současných a budoucích výzvách a posílit jejich politické odhodlání uskutečnit některá z doporučených opatření.
Neděláme si iluze a nemáme vysoká očekávání, avšak bude-li NATO pokračovat v rozšiřování, aniž by mělo dostatek schopností plnit své závazky ohledně obrany rozšířeného území účastníků Smlouvy, bude riskovat, že se stane prázdnou aliancí.
Konkrétně v současnosti NATO stojí před závažnou výzvou v Afghánistánu, kde NATO maří svou naději na úspěch dobrovolně přijatými omezeními.
Obecněji se den ze dne zvětšuje mezera mezi misemi, jejichž plnění se od NATO žádá, a prostředky, jež k řešení těchto výzev má.
Nechceme být normativní, ale považujeme za svou povinnost promluvit a vyzvat ke změně, neboť jsme pevně přesvědčeni, že na výzvy naší doby neexistuje lepší odpověď než energická a silná transatlantická aliance.
Upřímně doufáme, že si političtí činitelé NATO povšimnou, že je naléhavě zapotřebí jednat a zajistit NATO novou strategickou koncepci.
Jsme si jisti, že lídři NATO jsou si vědomi té nejpřednější ze svých povinností: učinit vše pro to, aby co nejlepším způsobem ochránili občany svých států.
Jak se pozvednout nad Homo economicus
LIPSKO – Lidstvo se v současné době potýká s řadou globálních problémů, mezi něž patří mimo jiné klimatické změny, vyčerpání zdrojů, finanční krize, nedostatečné vzdělání, rozšířená chudoba a malá potravinová bezpečnost.
Navzdory zničujícím důsledkům plynoucím z neschopnosti tyto otázky řešit jsme však nevzali věci za správný konec.
Ekonomiky, krizové i prosperující, nedokážou eliminovat chudobu, zkvalitnit poskytování veřejných služeb, jako je školství, a efektivně a spravedlivě zachovávat a alokovat společné statky, jako jsou stavy ryb nebo deštné pralesy.
Současně s tím jsou společnosti stále rozdrobenější a šíří se v nich pocit samoty a onemocnění způsobená stresem.
Stávající vládní struktury přitom nejsou ke zlepšení situace způsobilé.
Zjevně je tedy zapotřebí nový přístup.
Vývoj účinných mechanismů pro řešení rozsáhlých společných výzev musí začít zásadním posunem ve způsobu chápání lidské motivace a poznání.
Už od 70. let ovládá politické a ekonomické myšlení koncept homo economicus, který tvrdí, že lidé jsou racionálními aktéry rozhodujícími se na základě úzkých vlastních zájmů.
Ačkoliv však sledování vlastních zájmů může být v určitých kontextech výhodné, není to jediná, ba ani hlavní hnací síla lidského chování – a nepřispívá k překonání nejnaléhavějších globálních problémů dneška.
Je čas nahradit rámec homo economicus modelem, který bude odrážet lidskou schopnost altruismu a prosociálního chování.
Takový rámec by odhaloval příležitosti k lidské spolupráci, a tím poskytoval užitečný základ pro politické a ekonomické systémy, které uspějí tam, kde současná uspořádání ztroskotala.
Dosažení takového pochopení lidské podstaty si žádá všeobjímající interdisciplinární přístup, který přesáhne oblast společenských věd.
Vývoj na pomezí evoluční biologie, psychologie a antropologie spolu se vznikem nových odvětví, jako jsou neuroekonomie, sociální a afektivní neurověda nebo kontemplativní neurověda, v posledních letech ukázal, že lidi lze motivovat prosociálními preferencemi, jako jsou spravedlivost a zájem o blaho či práva druhých.
Pocity empatie a soucitu skutečně mnohdy dokážou vést lidi k tomu, aby pomáhali potřebným, dokonce i zcela neznámým osobám.
Tuto představu potvrzuje i obrovské množství neurovědeckých důkazů, které jsou v rozporu s důrazem na individualismus převažujícím v západních společnostech a spíše naznačují, že lidský mozek je naprogramovaný na afektivní rezonanci, kdy se v lidech přirozeně odrážejí jejich vzájemné emoce a motivační stavy.
Experimentální data navíc v rozporu s hlavním proudem ekonomické teorie naznačují, že lidské preference se mohou měnit.
Posun environmentálních faktorů formuje lidský rozhodovací proces tím, že aktivuje motivační systémy související s ohrožením, úspěchem a motivační silou, ale i se starostí o druhé a sociální přidružeností.
Rodící se obor kontemplativní neurovědy začal přinášet důkazy o plasticitě prosociálních preferencí a motivace.
Studie krátkodobého i dlouhodobého duševního cvičení (například projekt ReSource) odhalují, že programy duševního cvičení mohou zvýšit kognitivní a socioafektivní schopnosti, jako jsou pozornost, soucit a empatie.
Konkrétněji řečeno vedly výcvikové programy zaměřené na zvýšení prosociální motivace k intenzivnější aktivitě nervových sítí souvisejících s pozitivními emocemi a pocitem spřízněnosti, ale i k útlumu hormonálních reakcí souvisejících se stresem a k zesílení ukazatelů imunity, kdy jsou účastníci vystaveni strachu o druhé.
Jinými slovy mohou takové programy duševního cvičení zvýšit efektivitu a soustředění účastníků a zlepšit jejich schopnost vyrovnat se se stresem.
Současně podporují prosociální chování a širší, méně sebestřednou perspektivu, která zohledňuje vzájemnou odkázanost lidí na sebe navzájem.
Tato zjištění začala inspirovat obory, jako jsou experimentální mikroekonomie a neuroekonomie, a ty začaly zakomponovávat prosociální preference do svých rozhodovacích rámců.
Tato slibná zjištění by se nyní měla začlenit do nových ekonomických modelů a konkrétních politických návrhů.
Vzhledem k tomu, že mozek je nejtvárnější v dětství, by zahájení duševního cvičení ve škole pomohlo vytvořit solidní základ pro ten typ sekulární etiky, který bude nejlépe přispívat k rozvoji soucitnější společnosti.
Duševní cvičení je však přínosné i pro dospělé, takže firmy, politické orgány i výzkumné instituce by měly spolupracovat na vytváření „duševních tělocvičen“.
Institucionální reforma by se dále mohla zaměřit na adaptaci sociálních prostředí tak, aby podporovala spolupráci namísto konkurence a aby aktivovala naši motivaci k ohleduplnému chování namísto honby výlučně za úspěchem, mocí a postavením.
Orientace pouze na tyto věci totiž dlouhodobě vede k vyčerpání zdrojů nejen na úrovni jednotlivce, ale i globálně.
Lidé dokážou mnohem víc než jen chovat se sobecky a materialisticky.
Jsme schopni vytvářet trvale udržitelné, spravedlivé a ohleduplné politické systémy, ekonomiky a společnosti.
Místo aby globální lídři dál dávali volný průchod nejdestruktivnějším hnacím silám lidského chování, měli by pracovat na rozvoji systémů, které podněcují jednotlivce k naplňování vlastního socioemocionálního a kognitivního potenciálu – a tím k vytváření světa, ve kterém všichni chceme žít.
Nový model Spojených národů
Udělení Nobelovy ceny za mír Organizaci spojených národů a jejímu generálnímu tajemníkovi Kofi Annanovi, je všude důvodem ke skutečným oslavám.
Oslava by ale nikdy neměla být důvodem k sebeuspokojení.
Ano, OSN toho za generálního tajemníka Annana udělala hodně.
Ovšem v mnoha koutech světa a pro mnoho z dnešních nejtíživějších problémů zůstává představa Spojených národů coby sjednotitele národů stále spíše nedostižným ideálem než živou skutečností.
Některé z nejmocnějších států na tomto světě dosud nechápou, že plná spolupráce a angažovanost ve věcech OSN je také v jejich zájmu.
Vedle OSN jsou zde také nevládní organizace, z nichž mnohé se rychle rozrůstají a získávají vliv, ovšem bez formálních pravidel, jež by definovala jejich roli v mezinárodním systému.
Jejich skutečná moc, navzdory pokusu Kofiho Annana navázat s nimi dialog, leží mimo rámec OSN.
Vskutku, nevládní organizace se často ujímají úkolů, pro které je OSN nevhodná nebo stále příliš slabá.
Chtějí-li Spojené národy nevládním organizacím v jejich poslání pomoci a postarat se o to, aby se o největších globálních otázkách naší doby hovořilo na fóru, které spojuje, a ne rozděluje, musí dojít k posílení OSN právě v těch oblastech, kde nevládní organizace odvádějí svou znamenitou práci.
Takové posílení je však možné jen zásadní reformou vnitřní struktury Organizace spojených národů.
V roce 1945, kdy OSN vznikla, bylo jejím hlavním cílem zabránit vypuknutí třetí světové války.
Proto byl při jejím vzniku ustaven jen jeden skutečně mocný orgán, totiž Rada bezpečnosti, kde sedí největší vojenské mocnosti světa.
Tématem jejích jednání byla a je moc a řešení krizí, povětšinou vojenskou cestou.
Nicméně dnešní hrozby pro naprostou většinu světové populace pramení z rizik, o nichž se v té době téměř nevědělo a nemluvilo: chudoba, hlad, nárůst populace, migrace, životní prostředí a podobně.
Má-li se OSN těmto výzvám účinně postavit, musí se změnit její nejvnitřnější struktura.
Jsou zapotřebí dvě nové rady, které budou mít moc srovnatelnou s mocí Rady bezpečnosti: Radu pro sociální otázky a Hospodářskou radu.
Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Světová obchodní organizace by se této nové, reformované struktuře OSN měly nejen zodpovídat, ale být na ni rovněž závislé.
Proč potřebujeme tyto nové orgány?
Svět nemůže být bez pravidel; nemůže se posunout vpřed, přes nejnaléhavější problémy našeho věku, bez jasně vymezených právních předpisů a institucí, které regulují mezinárodní právo.
A poněvadž tyto instituce neexistují, musí je OSN vytvořit.
Některá pravidla, dejme tomu o obchodních sankcích, samozřejmě existují v rámci jiných organizací, například WTO.
Tato pravidla jsou ale jen krůčky správným směrem: krůčky k sociálně a ekologicky udržitelnému volnému obchodu a proti protekcionismu, který rády praktikují především bohaté země.
Obecně řečeno je nutno nalézt tak říkajíc globálnější pravidla, aby snahy o vyřešení chudoby, nemocnosti a masové migrace byly důslednější, předvídatelnější a hlavně účinnější.
Máme Římský statut Mezinárodního trestního zákoníku; směřujeme k novému návodu k tomu, jak budou organizace v rámci občanské společnosti moci co nejlépe pomáhat OSN a jejím aktivitám; a nyní máme i širokou koalici, zdaleka přesahující NATO, pro boj s terorismem.
Jsem vděčný, že jednou z reakcí na jedenácté září byl, nemýlím-li se, poněkud změněný postoj uvnitř USA vůči OSN.
Je ale nanejvýš důležité, aby tyto změny, konkrétně začlenění větší moci a působnosti do struktur OSN, dále pokračovaly.
V nebezpečných časech, jako jsou tyto, musí národy světa dokázat svou solidaritu.
Jedním z takových důkazů je ona velká koalice, která teď bojuje s terorismem.
Solidarita ale musí být vidět i ve skutečných mocenských strukturách Organizace spojených národů.
Zde je začátkem pokus jejího generálního tajemníka o navázání ,,dialogu civilizací``.
To ale nestačí.
Ustavení sociální a hospodářské rady v rámci OSN by znamenalo obrovský skok správným směrem.
Tyto myšlenky jsem se snažit předložit nejen Valnému shromáždění, ale i stálým členům Rady bezpečnosti.
Byl jsem rovněž vyzván, abych o nich prohovořil před Senátem USA.
Žádná z těchto dosavadních diskusí však nepřinesla své ovoce.
Ale stejně tak, jako přichází čas, kdy Spojené státy zjistí, že Organizace spojených národů je nepostradatelná, zjistí také Rada bezpečnosti a její členové, že vytvoření nových orgánů v rámci OSN nebude znamenat novou konkurenci, nýbrž jediný způsob, jak budou národy celého světa s to postavit se nesčetným sociálním a ekonomickým problémům dnešního světa.
Druhá naděje na evropskou reformu
MNICHOV – Příslibem neomezených nákupů vládních dluhopisů od členských států eurozóny se Evropské centrální bance podařilo uklidnit trhy, neboť držitele dluhopisů vlastně ujistila, že břemeno splátek v případě nutnosti ponesou daňoví poplatníci a penzisté v dosud zdravých ekonomikách eurozóny.
Přestože otázku, jak by se to provedlo, nechala ECB otevřenou, její příslib navnadil apetyt investorů, snížil v eurozóně rozpětí směnných kurzů a umožnil omezit financování krizí stižených ekonomik pomocí tiskařského lisu (úvěrování přes systém Target).
Tento oddech nabízí ideální příležitost k dalšímu prosazování reforem.
Řecký premiér Antonis Samaras musí své krajany přesvědčit, že jejich zavedení myslí vážně.
Španělský premiér Mariano Rajoy a portugalský ministr financí Vitor Gaspar si zaslouží více podpory pro své záměry.
A lze jen doufat, že přechodný italský premiér Mario Monti bude kandidovat v příštích všeobecných volbách.
Všichni tito lídři chápou, co je třeba dělat.
Naproti tomu Francie zřejmě výstražné mene tekel nepostřehla.
Prezident François Hollande chce problémy země řešit růstovými programy.
Jenže když politici říkají „růstový“, mají na mysli „na dluh“.
To je to poslední, co Francie potřebuje.
Francouzský poměr dluhu k HDP už dosahuje asi 90 %.
I když tamní rozpočtový schodek v roce 2013 nepřesáhne 3,5 % HDP, poměr dluhu k HDP do konce roku vzroste na 93 %.
Podíl vlády na HDP, dosahující 56 %, je nejvyšší v eurozóně a druhý nejvyšší mezi vyspělými zeměmi.
S cílem uniknout vysokým daním ze země neodcházejí jen filmové hvězdy jako Gérard Depardieu; stěhuje se i průmysl.
Kdysi hrdé francouzské automobilky bojují o přežití.
Francouzský zpracovatelský průmysl se scvrkl na sotva 9 % HDP, což je méně než v Británii (10 %) a necelá polovina oproti Německu (20 %).
Běžný účet Francie sklouzává do čím dál hlubší schodkové jámy.
Nezaměstnanost narůstá na rekordní úrovně.
Základním problémem Francie, stejně jako zemí nejvážněji postižených krizí, je to, že vlna laciných úvěrů, již umožnilo zavedení eura, vyvolala inflační bublinu, která ji oloupila o konkurenční schopnost.
Společnost Goldman Sachs vypočetla, že Francie musí o 20 % zlevnit, aby dokázala udržitelně konat dluhovou službu.
Totéž platí pro Španělsko, zatímco Itálie by musela zlevnit o 10-15 % a v Řecku a Portugalsku by byl potřebný pokles domácích cen o 30 %, respektive 35 %.
Statistiky kupní síly v OECD vykreslují podobný obrázek: Řecko potřebuje devalvovat o 39 % a Portugalsko o 32 %, aby dosáhly alespoň cenové hladiny převažující v Turecku.
Zatím se však v tomto ohledu prakticky nic neudělalo.
Ba míry inflace v některých otřesených zemích se stále drží na vyšší hladině, než je tomu u jejich obchodních partnerů.
Politici v eurozóně mají sklon k přesvědčení, že konkurenční schopnost lze znovu nabýt uskutečňováním reforem, realizací infrastrukturních projektů a zlepšováním produktivity, leč bez poklesu domácích cen.
To je ale klamná představa, protože taková opatření posilují konkurenční schopnost jen v takovém rozsahu, v jakém snižují domácí ceny oproti konkurentům v eurozóně.
Dokud tyto země zůstávají součástí měnové unie, snížení relativních domácích cen nelze obejít: buď musí projít deflací, anebo jejich obchodní partneři musí mít vyšší inflaci.
Neexistuje žádná snadná ani sociálně pohodlná cesta k dosažení takového cíle.
V některých případech může být takový postup tak nebezpečný, že bychom jej neměli přát žádné společnosti.
Propast mezi tím, co je pro obnovení konkurenční schopnosti nutné udělat, a tím, co občané dokážou strávit, zůstanou-li součástí měnové unie, je jednoduše příliš velká.
Má-li země zlevnit, její míra inflace se musí držet níž než u jejích konkurentů, ale toho lze dosáhnout jedině hospodářským poklesem.
Čím víc odborové svazy brání stávající mzdové struktury a čím nižší je růst produktivity, tím delší takový pokles bude.
Aby svou konkurenční schopnost získaly zpět Španělsko a Francie, potřebovaly by desetiletý pokles s roční inflací o 2 % nižší oproti konkurentům.
U Itálie je cesta ke konkurenční schopnosti kratší, ale u Portugalska a Řecka je podstatně delší – možná až příliš dlouhá.
Itálie, Francie a Španělsko by měly být schopné vydobýt si zpět konkurenční schopnost v eurozóně v dohledné době.
Vždyť od roku 1995, kdy bylo definitivně ohlášeno euro, do roku 2008, kdy propukla globální finanční krize, srazilo Německo ceny oproti svým obchodním partnerům v eurozóně o 22 %.
Před deseti lety na tom bylo Německo jako Francie dnes – churavějící země Evropy.
Trpělo narůstající nezaměstnaností a nedostatkem investic.
Většina jeho úspor se investovala v zahraničí a jeho podíl čistých domácích investic patřil k nejnižším mezi všemi zeměmi OECD.
Pod sílícím tlakem, že je třeba jednat, sociálnědemokratická vláda Gerharda Schrödera v roce 2003 rozhodla, že připraví miliony Němců o druhou vrstvu pojištění v nezaměstnanosti, čímž připravila cestu pro vznik sektoru s nízkými mzdami a ve výsledku snížila míru inflace.
Prozatím bohužel nic nenaznačuje, že by země stižené krizí, zejména Francie, byly ochotné do tohoto kyselého jablka kousnout.
Čím déle se budou upínat k víře v kouzelná zaříkadla, tím déle nás bude krize eura provázet.
Nová cesta k nízkouhlíkové ekonomice
NEW YORK – Řešení lidmi vyvolaných klimatických změn závisí na přechodu k výrobě elektrické energie, která na rozdíl od spalování ropy, zemního plynu a uhlí bude uvolňovat jen malý nebo nulový objem oxidu uhličitého – hlavního skleníkového plynu způsobujícího globální oteplování.
Nízkouhlíkovou elektřinu lze vyrábět ze sluneční, jaderné a větrné energie, případně v uhelných elektrárnách, které své emise CO2 zachycují a skladují.
Politický problém je jednoduchý.
Uhlí je levnější a snáze využitelný zdroj energie než jeho alternativy.
Je levné, protože je ho dostatek.
A využívá se snáze než větrná či sluneční energie, poněvadž může vyrábět elektřinu nepřetržitě a není odkázané na meteorologické podmínky.
Máme-li zachránit planetu, potřebujeme přimět dodavatele energie k přechodu na nízkouhlíkové zdroje energie, a to navzdory nižší ceně a snazší využitelnosti uhlí.
Metodou, která se nabízí, je zdanění uhlí nebo vyžadování povolení na výrobu energie z uhlí, přičemž daň nebo cena povolení by byly tak vysoké, že by to podnítilo přechod na nízkouhlíkové alternativy.
Předpokládejme, že výroba elektřiny z uhlí stojí 0,06 dolaru za kilowatthodinu, zatímco solární energie stojí 0,16 dolaru za kilowatthodinu.
Daň na energii vyrobenou z uhlí by tedy musela činit 0,10 dolaru za kilowatthodinu.
V takovém případě by spotřebitelé platili 0,16 dolaru za energii z uhlí i ze slunce.
Dodavatelé by pak přešli na nízkouhlíkovou sluneční energii.
Přechod by však v tomto případě více než zdvojnásobil účet za elektřinu.
Politikům se zavedení podobné daně příčí, neboť se obávají politických důsledků.
Tento fakt ve Spojených státech už léta brání pokroku směrem k nízkouhlíkové ekonomice.
Několik evropských zemí nicméně úspěšně zavedlo mechanismus výkupních cen, který představuje jádro politicky přijatelného dlouhodobého řešení.
Systém výkupních cen nezdaňuje energetický zdroj s vysokými uhlíkovými emisemi, ale raději dotuje nízkouhlíkový zdroj.
V našem případě by vláda platila sluneční elektrárně dotaci ve výši 0,10 dolaru za kilowatthodinu, aby vyrovnala rozdíl mezi spotřebitelskou cenou 0,06 dolaru a výrobními náklady 0,16 dolaru.
Spotřebitelská cena zůstává beze změny, ale vláda musí dotaci z něčeho zaplatit.
Existuje i další způsob.
Předpokládejme, že uvalíme malou daň na již existující uhelné elektrárny, abychom zaplatili dotaci elektrárnám slunečním, a pak budeme postupně zvyšovat účty za elektřinu, jak se do sítě bude zapojovat stále více slunečních elektráren.
Cena pro spotřebitele by se postupně zvyšovala z 0,06 dolaru za kilowatthodinu na plnou cenu 0,16 dolaru za kilowatthodinu, avšak připojovací období by trvalo řekněme 40 let (to je životnost nejnovějších uhelných elektráren).
Předpokládejme, že v roce 2010 je celá elektrická soustava založená na uhlí a že spotřebitelé platí za elektřinu cenu 0,06 dolaru za kilowatthodinu.
Předpokládejme také, že do roku 2014 bude dosaženo 10% z celkového čtyřicetiletého přechodu na sluneční energii.
Spotřebitelská cena se tedy zvýší o 10% z celkového růstu z 0,06 na 0,16 dolaru, takže dosáhne 0,07 dolaru za kilowatthodinu.
Daň z uhlí bude pro rok 2014 stanovena na 0,01 dolaru za kilowatthodinu, což přesně postačí k zaplacení potřebné solární dotace ve výši 0,09 dolaru za kilowatthodinu.
Výrobci sluneční energie díky tomu plně pokryjí své náklady ve výši 0,16 dolaru za kilowatthodinu, protože prodávají energii spotřebitelům za 0,07 dolaru a pobírají dotaci ve výši 0,09 dolaru.
Malá daň z uhlí tak může podpořit velkou solární dotaci.
Předpokládejme dále, že do roku 2030 bude přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku z poloviny dokončen.
Spotřebitelská cena za elektřinu je nyní stanovena na 0,11 dolaru, což je přesně uprostřed mezi 0,06 a 0,16 dolaru.
Daň z uhlí je nyní zvýšena na 0,05 dolaru za kilowatthodinu, což právě tak postačuje na pokrytí solární dotace ve stejné výši.
Producenti sluneční energie opět přesně pokryjí své náklady, poněvadž dotace ve výši 0,05 dolaru za kilowatthodinu dorovnává rozdíl mezi spotřebitelskou cenou (0,11 dolaru za kilowatthodinu) a výrobními náklady (0,16 dolaru za kilowatthodinu).
A konečně předpokládejme, že do roku 2050 již celá výroba elektrické energie přejde na nízkouhlíkové energetické zdroje.
Spotřebitelská cena konečně dosáhne 0,16 dolaru za kilowatthodinu, což pokryje celkové náklady na výrobu sluneční energie bez dalších dotací.
Tento přístup umožňuje postupné zvyšování spotřebitelských cen za elektřinu, přičemž však zavádí silné a okamžité podněty k přechodu na solární energii.
Vládní rozpočet je navíc každý rok vyrovnaný, poněvadž dotaci solární energie zaplatí daň z uhlí.
Skutečný přechod navíc bude mít v nadcházejících letech oproti tomuto modelu jednu velkou výhodu.
Dnešní sluneční elektrárny jsou možná oproti uhlí o 0,10 dolaru za kilowatthodinu dražší, avšak v budoucnu budou díky zdokonalení technologií mnohem méně nákladné.
Velikost potřebných dotací tak bude za deset či dvacet let nižší, než je dnes.
Energetické debaty v USA, Austrálii a dalších zemích se zatím točí kolem těžkopádného systému emisních povolenek.
Každý významný uživatel fosilních paliv by si v jeho rámci musel koupit povolenky na emise CO2 a s těmito povolenkami by se pak obchodovalo na zvláštním trhu.
Tržní cena povolenek by přitom představovala ekvivalent platby daně z emisí CO2.
Tyto systémy se bohužel obtížně řídí a nedávají jasné signály o budoucí ceně povolenek.
Evropa takový systém přijala, ale jiné části světa ho opakovaně odmítají.
Největší úspěchy při prosazování nízkouhlíkové energie ve skutečnosti Evropa zaznamenala spíše díky mechanismu výkupních cen a v některých zemích i zdanění uhlíku než díky emisním povolenkám.
Nastal čas, aby USA, Čína, Indie a další velké ekonomiky deklarovaly, jak podpoří svůj přechod na nízkouhlíkové hospodářství.
Malá a postupně se zvyšující daň z uhlíku, ze které by se financoval mechanismus výkupních cen, by mohla v USA získat politickou podporu.
Navíc by mohla přispět k posílení konsensu i v dalších velkých ekonomikách založených na uhlí, včetně Číny a Indie.
Účinná, politicky přijatelná a technicky proveditelná dlouhodobá řešení klimatických změn vyvolaných člověkem skutečně existují.
Je čas přijmout je za svá.
Nová věda
Letos v létě se v Paříži uskutečnilo neobvyklé setkání vědců, kteří zde uspořádali brainstorming o potřebě nové vědy; takové, která by mohla být stejně revoluční jako Einsteinovy jasnozřivé myšlenky před sto lety.
Většina vědců předpokládá, že základy vědy jsou již známy.
Pokud jde o velké úkoly, panuje obecné přesvědčení, že zbývá objevit jen pramálo věcí.
Ostatní možnosti údajně spadají do tří kategorií: „velké vědecké nejasnosti“ (jako je sjednocení gravitace a elektřiny do jediné teorie), které vyžadují obrovské investice a infrastrukturu rozvinutého světa; „sběr dat“, což je terénní práce spojená s archeologickými vykopávkami a biologickými a/nebo genetickými průzkumy; a „vědou informované problémy“, jako jsou boj proti AIDS či řešení globálního oteplování.
Mnozí lidé se domnívají, že kromě výše uvedeného bude jediná tvrdá práce spočívat ve využití existujících zákonů tak, aby prospěly lidstvu v podobě nových technologických směrů.
Kdo by s tímto názorem polemizoval?
Dnešní modely přece fungují.
Vynořuje se však skupina vědců poukazujících na jevy, které současné teorie nedokážou dost dobře vysvětlit.
Tyto problémy jsou přitom nadmíru běžné a všichni se jim dovedně vyhýbají, protože věda, která by je uměla vyložit, jednoduše neexistuje.
Tato chybějící věda by popisovala jednotlivé procesy i způsob vývoje celých systémů.
V jednotlivých vědeckých disciplínách je míra pochopení poměrně dobrá.
Fyzika, tedy přinejmenším fyzika, s níž se jako obyčejní lidé setkáváme, je dobře zmapována.
Podobně i chemie a biochemie stojí na solidních základech – v těle existují některé věci, jimž nerozumíme, ale předpokládá se, že základní mechanismus interakce buněk a molekul je znám.
Poněkud stranou od těchto oborů stojí nové společenské vědy, které se zabývají lidmi a společnostmi.
V každé z těchto oblastí – fyzice, biochemii a společenských vědách – jsou teorie zralé a do značné míry nekontroverzní.
Každá disciplína používá vlastní jazyk a vlastní samostatné mechanismy.
Vědec je jen zřídkakdy expertem na více než jednu oblast, protože jejich světy a jazyky se tolik liší.
To znamená, že nedokážeme odpovědět na složité otázky, které závisejí na více než jednom oboru.
Vezměme si například mozek.
Tento složitý orgán se skládá z molekul, které na sebe vzájemně působí v souladu s fyzikálními zákony.
Výsledné informace se přenášejí v souladu se zákony elektřiny.
Existuje zde také systém specializovaných buněk, jejichž interakce probíhá prostřednictvím výměny chemických látek, které rovněž přenášejí informace.
Interakce mezi dvěma mozky povyšuje tento systém na další úroveň: k výměně informací zde dochází prostřednictvím jazyků, znaků a myšlenek.
Informace se uplatňují na každé úrovni a uspokojivé teorie vysvětlují, jak fungují jednotlivé úrovně.
Také mezi úrovněmi však dochází k výměně informací a neexistuje žádný vědní obor, který by to vysvětloval, byť i jen na nejzákladnější bázi.
Ve snaze vyrovnat se s tímto nedostatkem se někteří vědci pokoušejí přeuspořádat nástroje z jedné úrovně tak, aby je mohli aplikovat na jinou.
To pak vede k věcem, jako jsou „jazyk“ na úrovni buněk nebo „energie“ v pozadí organizovaných společenstev.
Někdy tato „transplantace“ funguje docela dobře, ale zároveň neřeší stěžejní problém: Co je podstatou informací přenášených mezi jednotlivými úrovněmi a jak se tyto informace přenášejí?
Shodou okolností se z takových vrstev skládají téměř všechny systémy na světě.
A ve všech případech panuje obdobně zarážející nedostatek pochopení, jak celý systém funguje.
Skupina interdisciplinárních vědců, která se sešla v Paříži, je volně sdružena pod hlavičkou „Základy informační vědy“ (FIS).
Tito vědci pocházejí z celé řady zemí a oborů a již osm let mezi nimi funguje distribuovaná spolupráce.
Vedle vědců zabývajících se příslušnými obory se na diskusi začínají podílet také teoretici umění, psychiatři, jazykoví experti a filozofové.
Převážná část skupiny se opírá o „transplantační“ strategii, v jejímž rámci je základní věda jedné vrstvy přesazena do vrstvy jiné, upravena a doplněna tak, aby byla funkční.
Jiní vědci se domnívají, že je zapotřebí zcela nového přístupu.
Předpokládají totiž, že mnohé vědecké konvence jsou jen historickou náhodou a stále lze formulovat nové abstrakce.
Při troše štěstí obohatí skupinu FIS svým radikálním vkladem také myslitelé, kteří v současné době nemají přístup k infrastruktuře rozvinutého světa.
Nezávislé myšlení je podceňovaný faktor.
Téměř u všech činností sjednocených pod hlavičkou „vědy“ se vyvinuly institucionální tendence, které se podobají jejich ekonomickým protějškům.
Obvykle se předpokládá, že rozvojové ekonomiky potřebují vybudovat zdroje, které budou napodobovat zdroje v rozvinutém světě, avšak to by mohlo ve skutečnosti zadusit nejtvořivější myšlení.
Mnoho učedníků vědy prochází revolucí a spousta myšlenek – někdy i převratných – vyvěrá z výzkumných center a laboratoří, které netvoří součást velkých institucí.
Dvacet let nejpokročilejšího myšlení v oblasti matematických algoritmů vzešlo ze sovětského impéria, které sužoval hlad po výpočetním výkonu.
Nejdůmyslnější fyzikální představy, které byly s to doslova vyvolat zemětřesení, nepřicházely po dvě generace z tehdejších mocenských základen, jak by se dalo čekat, nýbrž z Budapešti.
V Íránu existuje tradice architektonického designu, která poskytuje klíčové postřehy kognitivním vědcům.
A dnes se část nejradikálnějších nových idejí v oblasti umělé inteligence druhé generace (takzvaných „autonomních agentů“) líhne v Praze.
Z nejkreativnějších převratných myšlenek se postupně staly slavné události.
Když Einstein obohatil jazyk fyziky o nové abstrakce, změnila se identita prostoru a času.
Červencová schůzka FIS byla neokázalým začátkem pokusu přetvořit podobným způsobem model vesmíru.
Skupina definovala hluchá místa, která je potřeba vysvětlit.
Bude rozšiřovat síť myslitelů tak, aby zahrnovala vědce z nezbytně novátorských oblastí.
Posléze bude definovat, které problémy by se možná daly vyřešit, pokud by byla tato nová věda vyvinuta.
Nebo, chcete-li, objevena.
Nový začátek pro nešíření jaderných zbraní
VÍDEŇ – Americký prezident Barack Obama dodal nový elán snahám o dosažení jaderného odzbrojení, které byly posledních deset let v polospánku.
Přihlásil se k vizi světa zbaveného jaderných zbraní a uznává spojitost mezi nešířením jaderných zbraní a odzbrojováním jaderných států.
Obama se zavázal, že oživí Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1970, jejímž cílem je zabránit šíření jaderných zbraní.
V režimu nešíření, jehož je NPT základním kamenem, panuje nepořádek.
Hlavní problémy je snadné identifikovat.
Zaprvé, pět hlavních jaderně vyzbrojených států nevzalo vážně svůj závazek vyplývající z NPT, že budou usilovat o jaderné odzbrojení.
Namísto toho doposud tvrdí, že jaderné zbraně jsou nezbytné pro jejich bezpečnost, a vytrvale modernizují své jaderné arzenály.
To je přirozeně zbavuje mravní autority k přesvědčování ostatních, aby si nepořizovali jaderné zbraně, které se stále považují za zdroj moci a vlivu a za pojistku proti útoku.
Zadruhé, jak jsme viděli na případu Severní Koreje, není nic, co by zemím, které smlouvu podepíší, bránilo od ní jednoduše odstoupit s poukazem na to, že jejich nejvyšší zájmy ohrožují „mimořádné události“.
Zatřetí, Mezinárodní agentura pro atomovou energii, která má působit jako četník systému nešíření, je ostudně podfinancovaná.
Dojde-li na určování, zda ta či ona země uskutečňuje skrytý program vývoje jaderných zbraní, inspektoři MAAE mají často svázané ruce, buď kvůli chybějící zákonné pravomoci získat přístup do všech míst, která považují za nezbytná, anebo proto, že analytické laboratoře MAAE jsou zastaralé nebo že agentura nemá dostatečný přístup k satelitnímu snímkování.
Začtvrté, regulace exportu nedokázala zabránit šíření citlivých jaderných technologií, především kvůli důmyslnému úsilí tajných sítí, například té pod vedením pákistánského jaderného vědce A.
K.
Chána.
Jaderné zbraně má už devět zemí a bylo by naivní domnívat se, že ostatní země, zejména v konfliktních oblastech, se nepokusí si je obstarat.
Navíc řada zemí s jadernými programy dokáže vyrobit nukleární zbraně během několika měsíců, pokud se k tomu kvůli změně pohledu na bezpečnostní situaci rozhodnou, protože už zvládly stěžejní technologie – obohacování uranu a opětovné zpracování plutonia.
Vydají-li se touto cestou další země, mohlo by se to ukázat jako Achillova pata nešíření.
Zapáté, mezinárodní společenství, v čele s Radou bezpečnosti Organizace spojených národů, je tváří v tvář výzvám mezinárodní bezpečnosti častěji spíše ochromené a v reakcích na případy podezření z šíření jaderných zbraní bezzubé.
Tyto potíže se nevyřeší přes noc.
Je však ledacos, co lze udělat relativně rychle.
Spojené státy a Rusko zahájily vyjednávání o výrazných škrtech ve svých jaderných arzenálech, které společně tvoří 95% z 27 tisíc bojových hlavic na světě.
K dalším klíčovým krokům patří zajistit, aby vešla v platnost Smlouva o všeobecném zákazu jaderných zkoušek, dojednat ověřitelnou úmluvu, která by ukončila produkci štěpného materiálu pro zbrojní využití, radikálně zlepšit fyzickou bezpečnost jaderných a radioaktivních materiálů, což je nezbytné proto, aby se předešlo tomu, že se dostanou do rukou teroristů, a posílit MAAE.
Minulý měsíc jsem Radě guvernérů MAAE navrhl zásadní opatření k posílení nešíření jaderných zbraní – zřízení banky nízkoobohaceného uranu (LEU) při MAAE, která by garantovala dodávky zemím, jež potřebují jaderné palivo do elektráren.
LEU nelze k výrobě zbraní využít.
Nějaký takový mechanismus bude v nadcházejících desetiletích nezbytný, jelikož jadernou energetiku bude zavádět stále více zemí.
Navrhuji vytvořit fyzickou zásobu LEU, která bude k dispozici MAAE jako záložní rezerva pro země s programy jaderné energetiky, které z jiných než obchodních důvodů budou čelit výpadku dodávek.
To by státům dodalo důvěry, že mohou počítat se spolehlivými dodávkami paliva pro provoz jaderných elektráren, a že tudíž nemusejí vyvíjet vlastní kapacity pro obohacování uranu či opětovné zpracovávání plutonia.
To by mohlo pomoci předejít opakování toho, co po své revoluci roku 1979 zažil Írán, když nebyly dodrženy smlouvy na dodávky paliva a techniky pro jeho plánovaný program jaderné energetiky.
Některé důsledky pociťujeme ještě i po třiceti letech.
LEU by byl k dispozici státům v nouzi na základě nepolitických a nediskriminačních kritérií.
Za tržní ceny by byl dostupný všem zemím dodržujícím povinnosti vyplývající z jaderných záruk.
Žádný stát by nebyl nucen vzdát se práva na rozvoj vlastního palivového cyklu.
Peníze potřebné ke spuštění banky LEU jsou k dispozici, v prvé řadě díky nevládní organizaci Nuclear Threat Initiative a počátečnímu vkladu Warrena Buffetta.
To však může být pouze první krok.
Po něm by měla následovat dohoda, že veškeré činnosti spojené s obohacováním uranu či opětovným zpracováváním plutonia budou přeneseny výhradně pod nadnárodní řízení a že veškerá související stávající zařízení budou převedena z národní pod nadnárodní správu.
To je smělá myšlenka, ale právě smělé myšlenky teď potřebujeme víc než kdy jindy.
Příležitost přesunout cyklus jaderného paliva pod nadnárodní kontrolu jsme před 60 lety promeškali kvůli studené válce.
Vzhledem k šíření nukleárních technologií a narůstajícímu riziku jaderného terorismu je nezbytné, abychom tentokrát uspěli.
Nová státnost jako řešení pro Izrael a Palestinu
PRINCETON – Představte si dvoustátní řešení v Izraeli a Palestině, při němž by Palestinci měli právo na návrat, Izraelci by se mohli usazovat, kdekoli by si na Západním břehu mohli koupit půdu, a Jeruzalém by nemusel být rozdělený.
Nejde o fantaskní vidinu, ale o tvůrčí a veskrze rozumné přeformulování státnosti v jedenadvacátém století.
Právě zakončená návštěva amerického prezidenta Baracka Obamy v Izraeli nabízí příležitost probádat ryze nové myšlení.
Od doby, kdy se Billu Clintonovi v roce 2000 téměř podařilo zprostředkovat mírové urovnání, opakují zastánci izraelsko-palestinského mírového procesu mantru, že řešení sice existuje, ale neexistují izraelští a palestinští lídři ochotní se k němu dopracovat.
Řešením je míněna variace na dohodu, již prosazoval Clinton: dva svrchované státy založené na hranicích z roku 1967, upravených dojednanými výměnami území, které by reflektovaly stávající strukturu osídlení.
Dohoda by zahrnovala pozemní koridor spojující Gazu a Západní břeh, rozdělený Jeruzalém s garantovanou přístupností všech náboženských míst, palestinské zřeknutí se práva na návrat, ochotu Izraele odstranit osady z území mimo dohodnuté hranice a uznání obou států napříč Středním východem.
Připusťme ale, že příčina toho, že nikdo z Palestinců ani Izraelců není ochoten takovou dohodu uzavřít, spočívá v tom, že samotné toto řešení je na obou stranách na domácí scéně neobhajitelné.
Připusťme, že dokud bude určitá variace této dohody jedinou možností, plíživá územní expanze izraelského státu a demografická expanze izraelských Arabů budou nadále rozleptávat její základy.
Navzdory všem úpěnlivým upozorněním, že cesta k dvoustátnímu řešení se rychle uzavírá (nebo už se uzavřela), je podstatou problému právě samotné toto řešení.
Postgraduální student filozofie na Princetonské univerzitě Russell Nieli přednesl roku 2008 v Princetonském centru židovského života přednášku, jíž se dostalo tak dobrého přijetí, že ji později rozpracoval do článku pro americký časopis Tikkun, založený rabínem Michaelem Lernerem.
Tento článek, nazvaný „Směřování k trvalému palestinsko-izraelskému míru – obhajoba dvoustátního kondominialismu“, byl otištěn s výslovným cílem podnítit „plodné přemýšlení mladé generace Židů a Arabů nesvázaných zúženým pohledem a neúspěšnými politikami minulosti“.
„Dvoustátní kondominialismus“ je idea tak vizionářská, jako je její název těžkopádný.
Stěžejní myšlenka tkví v tom, že by Izraelci a Palestinci byli občany dvou samostatných států, takže by se identifikovali se dvěma různými politickými vedeními.
Palestina by se definovala jako stát palestinského lidu a Izrael jako židovský stát.
V rámci „kondominialismu“ by však bylo Palestincům i Židům „garantováno právo usadit se kdekoli na území jednoho z těchto dvou států, které by tak tvořily jednotnou, dvounárodní komunitu usedlíků.“
Zamysleme se nad tím na chvilku.
Nieli situaci popisuje tak, že Palestinci „by měli právo usadit se kdekoli v Izraeli, stejně jako Židé by měli právo usadit se kdekoli na území palestinského státu.
Bez ohledu na to, ve kterém z těchto dvou států by žili, Palestinci by byli občany palestinského státu a Židé by byli občany Izraele.“ Oba státy by měly pravomoc a povinnost zajišťovat hospodářské, kulturní, náboženské a sociální potřeby svých občanů usazených na území druhého státu.
Jednalo by se o extrateritoriální práva a povinnosti, obdobu toho, jak se kupříkladu Spojené státy starají o své četné občany usazené mimo domov, jako jsou civilní příslušníci armádního personálu USA v zahraničí.
Aby to fungovalo, musely by se nejprve vymezit hranice obou států – zřejmě na základě hranice z roku 1967, upravené o vzájemně dohodnuté územní výměny.
Od izraelských Arabů by se pak vyžadovalo, aby svou státní a národní příslušnost a státní volební práva – leč nikoli místo svého pobytu – přenesli na nový palestinský stát.
Měli by trvalé právo žít v Izraeli a zůstaly by jim výhody, které dnes požívají jako izraelští občané, ale nově by hlasovali jako občané Palestiny.
Všichni ostatní Palestinci žijící v Izraeli by měli práva a výhody jen podle palestinského práva.
Kondominialismus uznává realitu hluboké provázanosti izraelských osadníků na Západním břehu se zbytkem Izraele – skrze silnice, vodovodní potrubí, elektrickou síť, administrativní struktury a ekonomické vazby (stejně jako je provázaná izraelská a palestinská část Jeruzaléma).
Namísto snahy tyto struktury a vztahy zpřetrhat a nově přetvořit je mnohem rozumnější na nich stavět způsobem, který prospěje obyvatelům i ekonomikám obou států.
Navíc ve světě, kde řada občanů tráví čím dál větší část času ve virtuálním prostoru, je faktický kondominialismus už realitou.
Myšlenka Evropské unie, v níž by občané členských států mohli volně žít a pracovat mimo národní hranice a zároveň si zachovat politickou příslušnost a kulturní identitu, se v 50. letech, po čtyřech desetiletích válek napříč Evropou, zdála neméně přestřelená.
(Ostatně název politického procesu, jímž byla EU zkonstruována, takzvaný „neofunkcionalismus“, byl stejně abstraktní a těžkopádný jako „dvoustátní kondominialismus“.)
Přesto francouzští a němečtí státníci našli potřebnou vizi a vůli a zahájili smělý experiment, který se vyvinul v jednotné hospodářství 500 milionů lidí.
Proč by se další oblast odvěkých nevraživostí neměla stát zdrojem nové koncepce státnosti?
Je zajímavé, že v 50. letech vizi nové Evropy horlivě podporovalo mnoho mladých lidí jako moje matka, pocházející z Belgie.
Dnešní mladí Izraelci a Palestinci se pyšní podnikavostí, která s sebou nese rizika a vizionářství, jež s vytvářením nového souvisejí.
Podpořit novátorský politický projekt a podílet se na něm by bylo definičním počinem jejich generace.
Nová dynastie Tchang?
Osmého srpna 2008 svět s úžasem přihlížel ohromující podívané během slavnostního zahájení olympijských her v Pekingu.
Viděli jsme elektronické rozvíjení čínských svitků plných slavných historických symbolů a nechávali se hypnotizovat tanečníky vytvářejícími „harmonii“ vlastními těly, které používali jako štětce namočené v inkoustu.
2008 studentů bojových umění s mechanickou přesností provádělo tisíce let staré pohyby, zatímco létající nebešťané a cválající nosič olympijského ohně navodili pocit nebeského příbytku na Zemi.
Existovala ještě jedna doba, kdy Čína oslňovala u svého prahu svět: doba dynastie Tchang (618-907), jež bývá často pokládána za zlatý věk Číny a kdy byla tato země skutečně „říší středu“ umístěnou v centru všehomíra.
Její hlavní město Čchang-an (novodobý Si-an) bylo metropolí světové úrovně – sjížděli se sem návštěvníci z celého světa a nechávali se oslňovat jeho bohatstvím, krásou a mocí.
Jeho císařové používali stříbro z Persie, sklo z Evropy, drahokamy ze střední Asie a zlaté náčiní z Indie.
Otevřená, sebevědomá a kosmopolitní Čína se nenuceně stýkala s okolním světem, přejímala nové myšlenky a šířila do okolí vlastní důmyslné výtvory.
Není divu, že čínští učenci někdy hovoří o dnešní éře Číny jako o nové dynastii Tchang.
Když bylo Číně v roce 2001 přiděleno pořadatelství olympijských her, oficiální tisková agentura Nová Čína to označila za „milník v sílícím mezinárodním postavení Číny a historickou událost ve velké renesanci čínského národa“.
Sedm let čínští představitelé a umělci neúnavně pracovali na tom, aby z tohoto snu o „renesanci“ učinili blyštivou realitu, a výsledek předčil veškerá očekávání.
Jak bychom však měli chápat širší důsledky zahajovacího ceremoniálu, a to jak pro Čínu, tak i pro vnější svět?
Nejprve dobrá zpráva.
V souladu se současným úsilím Číny prezentovat svou „jemnou stránku“ navodil zahajovací ceremoniál představu historické, ale dynamické kultury v plném rozkvětu.
Kromě přítomnosti několika vojáků Lidově osvobozenecké armády byste se museli velmi snažit, abyste našli jakékoliv viditelné důkazy o vládnoucím komunistickém režimu nebo jeho zakladateli Mao Ce-tungovi.
Neméně významné bylo vykreslení Číny jako rodícího se vůdce nového mezinárodního kulturního uspořádání.
Stadion „Ptačí hnízdo“ je výtvorem nadnárodního týmu architektů Herzog & de Meuron, v němž se objevují návrhy vizuálního umělce Aj Wej-weje.
Mnoho umělců, kteří se podíleli na tvorbě podívané, například specialista na ohňostroje Cchaj Kuo-čchiang, taneční hvězda Šen Wej a skladatel Tchan Tun, si získalo slávu především na Západě.
Dokonce i Čang I-mou, hlavní impresário této události, se proslavil na Západě svými ranými filmy zachycujícími těžký život mladé moderní Číny.
Čínští představitelé se očividně rozhodli, že tito v diaspoře žijící miláčkové mezinárodní umělecké scény by nyní měli být pokládáni za vlastní děti Číny.
Schopnost těchto umělců přemosťovat tradice Východu a Západu a vytvářet nový prostor pro kreativitu, který dokáže přesahovat kulturní specifika minulosti ve prospěch nové smíšené budoucnosti, lze přímo spojit s globálními aspiracemi samotné Číny.
Podobně jako umělci a jejich umění by se i celá země mohla povznést nad rozpolcenost mezi starým a novým, minulostí a přítomností i tradičním a moderním a začít kolem sebe šířit obraz odpovídající naší globalizující se době.
Není žádným překvapením, že se čínské vedení usilovně snažilo vyhnout jakékoliv narážce na poslední dvě staletí poznamenaná bojem a ponížením, případně na svou problematickou politickou agendu a ožehavé obchodní spory.
Současně by se dalo říci, že cílem podívané při zahajovacím ceremoniálu bylo překonat historické pokoření Číny Západem a ohlásit novou kapitolu. „Spící drak“, jak Čínu počátkem devatenáctého století označil Napoleon, se již zcela probudil a je připraven vyrazit do nového světa.
A stejně jako za dynastie Tchang stály i nyní v centru dění umění a kultura, které odrážely hospodářskou zdatnost a politickou moc země.
Extravagantní podívaná však po sobě zanechala i přetrvávající pochybnosti.
Proč takové úsilí dokázat světu, že toto musí být nejlepší olympiáda v historii?
(Čínské úřady dokonce naléhaly na Mezinárodní olympijský výbor, aby právě tuto věc při zakončení her prohlásil.)
Podle některých lidí naznačuje tato snaha určitou nejistotu.
Za zmínku rovněž stojí, že zatímco Mao byl na slavnostním zahájení nápadně nepřítomen, jeho komunistický odkaz byl v jemných formách patrný.
Neúprosný důraz na „harmonickou“ přítomnost velkých skupin účinkujících nenechal žádný prostor pro individuální hlasy (dokonce ani mladá zpěvačka Lin Miao-kche, jak už dnes víme, nezpívala vlastním hlasem).
Paradoxem je, že zatímco mladší Číňané (produkty čínské politiky jednoho dítěte) jsou posedlí osobními stylistickými výpověďmi, drama zahajovacího ceremoniálu se skládalo z kolektivního vyjádření ve službách státu.
Čínští intelektuálové si byli tohoto napětí mezi individuální tvořivostí a kolektivní vůlí odjakživa vědomi.
Jak nová Čína vyváží tyto dvě protichůdné potřeby?
Když se zamýšlíme nad potenciálním nástupem nové dynastie Tchang v Číně, měli bychom mít na paměti poselství starého básníka z dynastie Tchang Paj Ťü-i (772-846):
Zaslán jako dar z Annamu,
červený kakadu.
Barvou podoben květu broskvoně,
hovoří řečí lidí.
Leč provedli mu, co se dělá vždy
znalým a výmluvným.
Vzali klec s mřížemi pevnými
a uvnitř ho umlčeli.
Nová americká agenda pro Latinskou Ameriku
MEXICO CITY – Úklid mezinárodního nepořádku, který zanechala Bushova administrativa, nebude pro příštího amerického prezidenta jednoduchý úkol.
Latinská Amerika se sice nestane pro Obamu ani McCaina prioritou, avšak pokračovat v zanedbávání této části světa, které Spojené státy v posledních sedmi letech předváděly, není nadále životaschopným přístupem.
Prozatím se rýsují dva výrazné politicko-diplomatické oříšky: blížící se krize kolem přechodu na jiný režim nebo nástupnictví na Kubě a pokračující vzestup „dvou levic“ v regionu, z nichž jednu představuje venezuelský prezident Hugo Chávez a druhou stále vlivnější brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva.
Příští americká administrativa zaznamená úspěchy pouze tehdy, pokud pochopí, že Latinská Amerika prožívá okamžik, v němž se snoubí nejlepší a nejhorší aspekty jejích dějin: nejrychlejší hospodářský růst od 70. let, který přináší snížení chudoby a nerovnosti, je demokratičtější, lidská práva respektuje více než kdykoliv dříve, ale současně se stále politicky polarizuje.
Na Kubě představuje obrovskou výzvu konečný odchod Fidela Castra ze scény.
USA nemohou pokračovat v neúspěšné politice posledních padesáti let.
Podmiňovat normalizaci americko-kubánských vztahů úplným přechodem na demokracii je jednak nerealistické a jednak nestravitelné pro Latinskou Ameriku.
Zároveň však USA nemohou uložit otázku demokracie a lidských práv na Kubě k ledu a čekat na odchod Fidelova bratra Raúla.
Reálpolitika a strach z dalšího exodu kubánských uprchlíků přes Floridský průliv mohou svádět USA k tomu, aby usilovaly o „čínské“ nebo „vietnamské“ řešení kubánské otázky: normalizaci diplomatických vztahů výměnou za hospodářskou reformu, přičemž otázka vnitřní politické změny bude odložena na pozdější dobu.
USA by však neměly tomuto pokušení podlehnout.
USA, Kanada, Evropa a Latinská Amerika vytvořily regionální právní rámec, od kterého nelze ustupovat, chceme-li bránit demokratické vládnutí a lidská práva na této polokouli.
Kuba se potřebuje vrátit k regionální dohodě mocností, ale přitom musí akceptovat její pravidla.
Uspořádání svobodných a spravedlivých voleb nemusí být prvotním tématem, avšak současně to není téma, které by se mělo kvůli stabilitě a výhodnosti odložit ad acta.
Volby musí být spíše součástí rozsáhlého procesu normalizace: neměly by se stát ani podmínkou, z níž nelze slevit, ani bezvýznamnou otázkou.
USA by sice měly zrušit obchodní embargo okamžitě poté, co Kuba začne přecházet na nový režim, ale vše ostatní by mělo být podmíněno zahájením procesu řešení všech zbývajících otázek v této zemi.
Kuba je však jen jednou součástí toho, co by se možná dalo nazvat latinskoamerickým „problémem s levicí“.
V poslední době se mnohé napsalo o vzestupu levice v Latinské Americe během uplynulých deseti let.
Ve skutečnosti existují v tomto regionu levice dvě: moderní, demokratická, globalizovaná a k trhu přátelská levice, jakou najdeme v Chile, Brazílii, Uruguayi, některých částech střední Ameriky a do jisté míry i v Peru, a zpátečnická, populistická, autoritářská, strnulá a antiamerická levice vyskytující se v Mexiku, Salvadoru, Nikaragui, Kubě, Ekvádoru, Bolívii, Venezuele a v menší míře také v Argentině, Kolumbii a Paraguayi.
Některé z těchto „levic“ jsou u moci, zatímco jiné – například mexická levice v posledních sporných prezidentských volbách – si jen těsně nechaly ujít její dosažení, avšak stále se jim to může podařit.
V posledních dvou letech vychází stále více najevo, že „moderní“ či „měkká“ levice celkově vzato vládne dobře.
Ta druhá levice se zase projevila jako extrémnější a nevyzpytatelnější, než mnozí očekávali.
Ta první necítí nutkání „vyvážet“ svůj „model“, zatímco ta druhá má k tomu strategii i prostředky.
Dnešní zpátečnická levice může realizovat Che Gueavarův dávný sen: nikoliv „jeden, dva, mnoho Vietnamů“, nýbrž „jedna, dvě, mnoho Venezuel“, které by ve volbách získaly moc a poté si ji ponechaly a soustředily prostřednictvím ústavních změn a zakládání ozbrojených milicí a monolitních stran.
Toto vše může Venezuela financovat díky podpoře ze strany státní ropné společnosti a zavádět sociální politiku, která je z dlouhodobého hlediska pomýlená, avšak z krátkodobého hlediska lákavá, zvláště když ji uskutečňují kubánští lékaři, učitelé a instruktoři.
Právě v tom tkví dilema příštího amerického prezidenta: jak vyřešit zjevnou roztržku mezi oběma levicemi způsobem, který zlepší vztahy mezi USA a Latinskou Amerikou, upevní moderní levici a oslabí levici zpátečnickou, aniž by se uchyloval k neúspěšné intervencionistické politice z minulosti.
Optimální a striktně na Latinskou Ameriku zaměřené kroky jsou naprosto evidentní, i když nesnadno dosažitelné.
Vyžadují posílení těch moderních levicových vlád nebo vlád středu či pravého středu, které jsou ohroženy staromódní levicí, přičemž staré levici je nutno dát najevo, že porušování základních demokratických principů, respektu k lidským právům a vlády zákona je přijde draho.
Otáčet se k takovým výzvám zády už není pro Spojené státy životaschopnou možností.
Kromě oblastí zvláštního zájmu (ropa, zbraně, povstalci, drogy) dnes USA Latinskou Ameriku naléhavě potřebují i proto, že všude na světě sílí odpor vůči nim, který je nevraživější než kdykoliv dříve od skončení druhé světové války.
Příští americký prezident musí znovuoživit vztah, který bude poprvé od sedmdesát let staré „politiky dobrého sousedství“ Franklina Roosevelta připraven k zásadní transformaci.
Nová sametová revoluce [jde mimo Havla]
PRAHA: Vzpoura novinářů České televize proti novému řediteli této veřejnoprávní instituce značí vrchol desetiletého zápasu mezi dvěma pojetími demokracie.
První představuje bývalý premiér Václav Klaus, druhé prezident České republiky Václav Havel.
Klaus vnímá politické strany jako páteř jakéhokoli demokratického systému a v politice vidí jen malý prostor pro občanskou společnost.
Zastánce občanské společnosti považuje za „elitáře“, kteří odmítají zkoušku u volební urny a kteří se pokoušejí politiku ovlivňovat neformálními mechanismy.
Prezident Havel tvrdí, že demokracie, jež je založená výhradně na politických stranách a základních demokratických principech, je deformovaná.
Podle něj musí politické strany bez ohledu na jejich potřebnost kontrolovat silná občanská společnost.
Je-li občanská společnost slabá, budou se politické strany snažit ovládnout instituce, jež mají zůstat nezávislé.
V posledních deseti letech Havel opakovaně žádal občany České republiky, aby byli činorodější a aby politikům nedovolili řídit svůj život.
Klausova vize demokracie dominovala větší části uplynulého desetiletí.
Byla srozumitelná a odpovídala modelům chování, kterým většina Čechů přivykla během komunistické éry, kdy byla veřejná a soukromá sféra života přísně oddělena.
Pravda, pád komunismu zapříčinilo silné občanské hnutí zvané Občanské fórum, ale po dosažení svého cíle se toto hnutí rozpadlo.
S jeho zmizením ze scény lidé opět zpasivněli.
Klaus a jeho následovníci vytvořili prostor pro vznik dobře fungujících, standardních politických stran.
Poněvadž zde ale neexistovala silná občanská společnost, začaly tyto strany monopolizovat veřejný prostor a vytlačovat občanské aktivisty do ústraní.
Havel byl prvním z významných občanů této země, který tento trend kritizoval.
Varoval před přehnanou oddaností k politickým stranám a hlásal, že pokud strany nebudou čerpat inspiraci z pulzující občanské společnosti, stanou se vnitřně slabými a navenek autoritářskými.
Havlova vize demokracie vypadá naneštěstí ve srovnání s Klausovým pojetím o mnoho složitější.
Havlovy dřívější výzvy po větší angažovanosti občanů a jeho moralizující názory k uším průměrného Čecha nedolehly a politické oponenty, kteří jej obviňovali z propagace nepolitické politiky, zcela odcizily.
Povzbuzovány pasivitou občanů se politickým stranám podařilo nejen ovládnout všechny stránky veřejného života, ale také zapojit se to pochybných praktik, které ještě více prohlubovaly cynismus a pasivitu veřejnosti.
Ke konci roku 1997 padla pod váhou finančních skandálů druhá Klausova vláda.
Místo aby si z tohoto fiaska vzal ponaučení, přešel Klaus do ofenzívy a označil se za oběť spiknutí zosnovaného Havlem.
Ve volbách v červnu roku 1998 však jeho Občanská demokratická strana prohrála se sociálními demokraty, které Klaus před volbami hanlivě označil za hrozbu demokracii.
Nedlouho poté ovšem občanští a sociální demokraté podepsali takzvanou „opoziční smlouvu“, díky níž Klausova strana získala významné posty a jiné výhody výměnou za to, že premiéru Zemanovi umožnila sestavit menšinovou vládu.
Klaus, Zeman a jejich strany se dále dohodly, že se změnou Ústavy ČR společně zasadí o omezení prezidentských pravomocí a nezávislosti centrální banky a také o změnu volebního zákona ve svůj prospěch.
Čtyři menší strany, které se sdružily do tzv. Čtyřkoalice, zaprotestovaly.
ODS a ČSSD protesty proti těmto politickým úmluvám kritizovaly jako pokusy podkopat jejich snahu o zajištění politické stability.
Navzdory tomu, že opoziční smlouva oživila popularitu nereformovaných českých komunistů, odhodlanost občanských i sociálních demokratů dále pokračovat v rozdělování mocenské kořisti to nijak neoslabilo.
Na podzim roku 2000, během regionálních a senátních voleb, dali voliči oběma stranám co proto.
Sociální demokraté ztratili většinu v Senátu.
Vzhledem k tomu, že horní sněmovna Parlamentu ČR má právo absolutního veta ústavních pozměňovacích návrhů, byla šance upravit Ústavu ČR zmařena.
Ztráta kontroly Senátu rovněž znamenala oslabení Klausových nadějí na výměnu prezidenta.
Porážka Klausovi a Zemanovi vnukla myšlenku pokusit se získat kontrolu alespoň nad Českou televizí, a to dosazením svých politickým sympatizantů do její rady.
Těsně před Vánoci byl odvolán dosavadní generální ředitel České televize, který odolával politickým tlakům, a do jeho křesla byl jmenován Jiří Hodač, muž s úzkými vazbami na ODS.
Televizní novináři se vzbouřili a obsadili redakci zpravodajství.
Protesty umělců, intelektuálů a opozičních politiků, které následovaly, se staly nejmohutnější politickou revoltou od roku 1989.
Jakmile si sociální demokraté uvědomili, že prohrávají, připojili se 5. ledna 2001 během parlamentní rozpravy na stranu Klausových odpůrců, kteří žádali Hodačovu rezignaci.
Parlament zároveň začal pracovat na novém zákoně o televizním a rozhlasovém vysílání, který má mimo jiné zabránit politizování televizní rady.
Politické přeuspořádání ale není to nejhlavnější, co plyne z této vřavy.
Mnohem důležitější je probuzení občanské společnosti, která se poprvé od roku 1989 postavila politickým stranám, aby si vzala zpět veřejný prostor, který jim sama před deseti lety postoupila.
Stejně významné je, že poprvé od roku 1989 našla občanská společnost hlas nezávislý na prezidentu Havlovi.
Aniž si toho mnozí povšimli, přesunula se česká společnost za Havla i Klause.
Odmítá Klausovu okleštěnou demokracii, a přestože (do jisté míry) podporuje Havlovu vizi, Havel už přestal být motorem fungující občanské společnosti.
Nová světová architektura
NEW YORK – Dvacet let po pádu Berlínské zdi a zhroucení komunismu čelí svět další nelehké volbě mezi dvěma diametrálně odlišnými formami uspořádání: mezinárodním kapitalismem a státním kapitalismem.
První forma představovaná Spojenými státy se zhroutila, zatímco druhá forma reprezentovaná Čínou je na vzestupu.
Cesta nejmenšího odporu povede k postupnému rozpadu mezinárodní finanční soustavy.
Je nutno vymyslet nový multilaterální systém založený na zdravějších principech.
Zatímco na bázi jednorázových kroků se mezinárodní spolupráce na reformě regulačních opatření dosahuje jen těžko, možná by byla dosažitelná formou velké dohody, která přeuspořádá celý finanční řád.
Zapotřebí je nová brettonwoodská konference – ta původní vytvořila mezinárodní finanční architekturu po 2. světové válce –, která by zavedla nová mezinárodní pravidla včetně přístupu k finančním institucím, jež jsou příliš velké, než aby mohly padnout, a včetně role kapitálových kontrol.
Zároveň by musela přeorganizovat Mezinárodní měnový fond tak, aby lépe odrážel převažující hierarchii jednotlivých států a přehodnotil metody svého fungování.
Nový Bretton Woods by navíc musel reformovat měnový systém.
Poválečné uspořádání, v jehož rámci se USA staly rovnějšími než ostatní, vytvořilo nebezpečné nerovnováhy.
Dolar se už netěší takové důvěře jako kdysi, avšak žádná jiná měna ho nemůže nahradit.
USA by se neměly vyhýbat širšímu využívání Zvláštních práv čerpání (SDR) Mezinárodního měnového fondu.
Protože jsou SDR denominována v několika národních měnách, žádná jednotlivá měna by nebyla nespravedlivě zvýhodněna.
Koš měn začleněných do SDR by se musel rozšířit a některé nově přidané měny včetně jüanu nemusí být plně konvertibilní.
To by však mezinárodnímu společenství umožnilo vyvíjet tlak na Čínu, aby opustila svou kurzovou fixaci na dolar, a zároveň by to byla nejlepší cesta, jak zmenšit mezinárodní nerovnováhy.
Dolar by pak mohl zůstat preferovanou rezervní měnou, pokud by byl ovšem uvážlivě spravován.
Obrovskou výhodou SDR je skutečnost, že umožňují mezinárodní tvorbu peněz, což je obzvláště užitečné v dobách, jako je tato.
Na rozdíl od současného dění by se peníze daly směrovat tam, kde je jich nejvíce zapotřebí.
Mechanismus umožňující bohatým zemím, které dodatečné rezervy nepotřebují, převádět přidělené částky státům, jež je potřebují, je k dispozici v podobě využívání zlatých rezerv MMF.
Reorganizaci světového uspořádání bude třeba rozšířit nad rámec finanční soustavy tak, aby zahrnovala i Organizaci spojených národů a zejména členství v Radě bezpečnosti.
Tento proces musí iniciovat USA, avšak Čína a další rozvojové země by se ho měly účastnit jako rovnocenní partneři.
Jsou to zdráhaví členové brettonwoodských institucí, jimž dominují země, které už nejsou dominantní.
Vycházející mocnosti musí být u vytváření tohoto nového systému přítomny, aby se zajistilo, že budou jeho aktivními podporovateli.
Systém nemůže v současné podobě přežít a Spojené státy ztratí více, pokud nebudou figurovat v popředí jeho reformy.
USA jsou stále v pozici vedoucí mocnosti světa, avšak bez prozíravého vedení bude jejich relativní postavení pravděpodobně dál slábnout.
Už nemohou vnucovat svou vůli ostatním, jak se o to pokoušela administrativa George W.
Bushe, ale mohly by stát v čele vstřícného úsilí o zapojení rozvinutého i rozvojového světa, čímž by opětovně zajistily vedoucí roli Ameriky v přijatelné formě.
Alternativa je děsivá, protože upadající supervelmoc, která ztrácí politickou a ekonomickou nadvládu, ale stále si zachovává vojenskou nadřazenost, je nebezpečnou směsí.
Kdysi jsme se nechávali uchlácholit zevšeobecňujícím tvrzením, že demokratické země usilují o mír.
Po Bushově prezidentském období už toto pravidlo neplatí, pokud kdy vůbec platilo.
Ve skutečnosti je demokracie v Americe v hlubokých potížích.
Finanční krize přinesla těžkosti obyvatelstvu, které nerado čelí drsné realitě.
Prezident Barack Obama použil „multiplikátor důvěry“ a tvrdí, že udržel recesi na uzdě.
Nastane-li však „recese se dvěma dny“, začnou být Američané náchylní vůči všem druhům šíření atmosféry strachu a populistické demagogie.
Pokud Obama selže, bude příští administrativa cítit bolestné pokušení odlákat nějakým způsobem pozornost od problémů doma – za cenu obrovského nebezpečí pro svět.
Obama má správnou vizi.
Věří spíše v mezinárodní spolupráci než v právo silnějšího, které se uplatňovalo v éře Bushe a Cheneyho.
Vznik skupiny G-20 jakožto hlavního fóra mezinárodní spolupráce a proces vzájemného hodnocení dojednaný v Pittsburghu jsou kroky správným směrem.
Chybí však všeobecné uznání, že systém je nefunkční a je třeba ho koncipovat znovu.
Finanční soustava se koneckonců nezhroutila úplně a Obamova administrativa se uvědoměle rozhodla oživit banky pomocí skrytých dotací, místo aby je nuceným způsobem rekapitalizovala.
Instituce, které přežily, budou mít silnější tržní pozici než kdykoliv předtím a budou se vzpírat systémové proměně.
Obamu přitom zaměstnává řada naléhavých problémů a přeuspořádání mezinárodní finanční soustavy si pravděpodobně nezíská jeho plnou pozornost.
Čínské vedení bude muset být ještě prozíravější než Obama.
Čína nahrazuje amerického spotřebitele v roli motoru světové ekonomiky.
A protože je to motor menší, světová ekonomika poroste pomaleji, přičemž se však vliv Číny bude velmi rychle zvyšovat.
Prozatím je čínská veřejnost ochotna podřídit svou svobodu jednotlivce politické stabilitě a hospodářskému rozvoji.
To však nemusí trvat donekonečna – a zbytek světa nikdy nepodřídí vlastní svobodu prosperitě čínského státu.
V době, kdy se Čína stává světovým vůdcem, musí se proměnit v otevřenější společnost, kterou zbytek světa bude ochoten jako světového vůdce akceptovat.
Vzhledem k současným poměrům ve vojenské oblasti nemá Čína jinou alternativu než pokojný a harmonický rozvoj.
Budoucnost světa skutečně závisí na ní.
Novoroční předsevzetí
Nadešel čas novoročních předsevzetí a ta letošní jsou jasná.
Když se otevíralo nové tisíciletí, světoví lídři se zavázali usilovat o mír, vymýcení chudoby a čistější životní prostředí.
Od té doby svět zažil bezpočet případů násilí, terorismu, hladomoru a degradace životního prostředí.
V roce 2005 můžeme začít měnit směr.
Znalosti, vědecký pokrok, cestování a globální komunikace nám dávají mnoho příležitostí nacházet řešení největších světových problémů.
Když loni v Číně udeřila nová nemoc nazvaná SARS, Světová zdravotnická organizace koordinovala kroky desítek vlád a krize se brzy dostala pod kontrolu, tedy alespoň prozatím.
Když Bill Gates daroval miliardu dolarů na očkovací látky pro chudé děti, umožnil ochránit miliony mladých lidí před nemocemi, jimž lze předcházet prevencí.
Když zemědělský výzkumný ústav World Agroforestry Center zjistil, že určitý strom by mohl africkým zemědělcům pomoci vypěstovat víc potravin, představil nový a cenný přístup k překonání chronické potravinové krize v Africe.
Tyto příklady mezinárodní spolupráce jsou bohužel nejen fascinující, ale i vzácné.
S našimi znalostmi, vědou a technikou by bylo možné otřesné životní podmínky nejchudších obyvatel světa dramaticky zlepšit.
Miliony lidí bychom mohli ušetřit malárie, HIV/AIDS, hladu a života ve slumech.
Problém není v tom, že by nám chyběla dobrá řešení.
Problém tkví v tom, že nejsme schopni globálně spolupracovat, abychom tato řešení uvedli do praxe.
Generální tajemník Organizace spojených národů Kofi Annan mě poctil tím, že mě jmenoval svým zvláštním poradcem pro Rozvojové cíle tisíciletí a požádal mě, abych vedl skupinu vědců a rozvojových odborníků, která má stanovit praktické kroky pro dosažení těchto cílů do plánovaného data v roce 2015.
Tato snaha, známá jako Projekt tisíciletí OSN, vydá 17. ledna 2005 zprávu pro generálního tajemníka Annana.
Naše studie Investice do rozvoje s podtitulem Praktický plán pro splnění Rozvojových cílů tisíciletí bude ze všech koutů světa dostupná zdarma na www.unmillenniumproject.org .
Naše zjištění jsou shrnuta snadno pochopitelným způsobem.
Pro každý zásadní problém - hlad, negramotnost, podvýživu, malárii, AIDS, sucho a tak dále - existují praktická řešení, jež jsou ověřená a dostupná.
Tyto investice by ve svých důsledcích posílily soukromý sektor a hospodářský růst.
Vyžadují však globální partnerství mezi bohatými a chudými státy světa.
Především platí, že nejbohatší státy světa musí udělat mnohem víc pro to, aby nejchudším zemím při řešení těchto obrovských problémů pomohly využít moderní vědy a techniky.
Spojené státy například v současnosti každoročně vydají kolem 450 miliard USD na armádu, ale méně než 15 miliard na pomoc nejchudším zemím světa s potíráním nemocí, vzděláváním dětí a ochranou životního prostředí.
To je chyba, protože vojenské přístupy samy Americe zajistit bezpečí nedokáží.
Učinit planetu skutečně bezpečnou může jedině sdílená prosperita.
USA by měly do mírového hospodářského rozvoje investovat mnohem víc.
Německo, Japonsko a další bohaté země také dělají mnohem méně, než by měly - a mnohem méně, než chudým zemím přislíbily, že udělají.
V roce 2002 se všechny dárcovské země zavázaly „učinit konkrétní kroky" k dosažení toho, aby rozvojová pomoc chudým zemím dosáhla úrovně 0,7% národního důchodu.
Německo, Japonsko i USA, mezi jinými, zaostávají hluboko za tímto závazkem.
Rok 2005 přinese občanům všude na světě mnoho příležitostí naléhat na své lídry, aby dodrželi své „sliby tisíciletí".
Poté, co v lednu bude zveřejněna naše zpráva, generální tajemník Kofi Annan vydá na jaře zprávu pro celý svět, v níž popíše praktické kroky, které by měly být letos učiněny.
Přibližně ve stejnou dobu významný výbor pro Afriku předá svou zprávu ministerskému předsedovi Velké Británie Tonymu Blairovi.
Británie pak bude v červenci hostit výroční summit Skupiny G8, sdružující bohaté země.
Blair přislíbil, že z boje proti chudobě a dlouhodobé změně klimatu učiní dvě priority summitu.
V září se světoví předáci znovu sejdou na půdě OSN, aby rozhodli, jak budou v nadcházejícím desetiletí postupovat.
Bohaté a mocné státy často prohlašují, že jsou vůdci světa.
USA tvrdí, že pomáhají světu v boji proti chudobě, ale místo toho utrácejí peníze za zbraně.
Německo a Japonsko chtějí stálé křeslo v Radě bezpečnosti OSN, ale ani jedna z těchto zemí ještě nesplnila své vlastní sliby ohledně pomoci nejnuznějším lidem světa.
Nejchudší státy se budou ptát samy sebe, proč by měly hlasovat pro to, aby Německo a Japonsko získaly stálé křeslo v Radě bezpečnosti, když nedokáží dodržet své slovo.
Bohaté státy světa nemohou udělat nic moudřejšího než splnit sliby, jež daly nejchudším, hladovým a nemocemi sužovaným národům.
Právě tady leží cesta k trvalému míru.
Rok 2005 je momentem, kdy se slova mohou proměnit v realitu a svět může začít uskutečňovat své naděje pro nové tisíciletí.
Dejme svým lídrům na srozuměnou, že toužíme po sdíleném míru a prosperitě.
Zavažme se, že bohatí a mocní by měli učinit skutečné kroky na pomoc chudým, slabým a trpícím.
Pakt vnější stability pro Evropu
BERLÍN – Současná hospodářská krize odhalila dva zásadní problémy ve struktuře Evropské měnové unie.
První z nich se týká udržitelnosti veřejných financí v řadě členských států eurozóny.
Druhým problémem je skutečnost, že nedostatečná koordinace makroekonomické politiky způsobila divergenci mezinárodní konkurenceschopnosti členských zemí eurozóny, což ohrožuje samotnou existenci eura.
Země, jejichž veřejné finance se ještě loni zdály od základu zdravé, se ocitly pod silným fiskálním tlakem.
Státní dluh Irska se má podle předpokladů do roku 2010 zvýšit na téměř 80% HDP, přičemž před rokem Evropská komise předpovídala, že irský státní dluh nedosáhne ani 30% HDP.
Stejně tak se očekávalo, že Španělsko sníží svůj poměr dluhu k HDP, zatímco ve skutečnosti se tento ukazatel v letech 2007 až 2010 pravděpodobně zdvojnásobí na více než 60%.
Mechanismy fiskálního dohledu EU nedokázaly tento vývoj předpovědět, protože zanedbávají klíčovou proměnnou: dynamiku zadlužování soukromého sektoru.
Vzhledem k vysokým ekonomickým nákladům bankovní krize je pravděpodobné, že vlády během takové krize převezmou závazky svého finančního sektoru – jak se nedávno stalo ve Velké Británii a Irsku a také během finančních krizí v Latinské Americe a Asii v 90. letech.
Totéž pravděpodobně platí, když se klíčové podnikatelské sektory přiblíží k insolvenci.
Ze země se zdravými veřejnými financemi se tak prakticky přes noc může stát fiskální mrzák.
Vzhledem ke stále těsnějším finančním a ekonomickým vazbám mezi členskými zeměmi eurozóny může mít rostoucí státní dluh třeba jen v jediné zemi EMU vážné důsledky pro všechny členy, protože žádný členský stát nedopustí, aby jiný stát vyhlásil platební neschopnost.
Členové EMU tak nepřímo sdílejí záruky za dluhy soukromého sektoru v ostatních zemích.
Ten by proto měl být monitorován v rámci dohledové sítě EMU.
Dalším zjevným problémem je, že členské státy EMU – alespoň dosud – nekoordinují efektivně svou hospodářskou politiku.
Už před krizí to mělo za následek rozdíly v konkurenceschopnosti a v hospodářských cyklech.
Trvalá ztráta konkurenceschopnosti v uplynulém desetiletí je jedním z důvodů, proč krize tak těžce dopadá na některé jihoevropské členy EMU, jako jsou Španělsko a Itálie.
Neúčinnost kontroly fiskální politiky a absence hospodářské konvergence stále více znepokojují jak Evropskou centrální banku, tak i ministry financí eurozóny.
Žádná iniciativa za vyřešení těchto problémů se zatím na stole neobjevila, ale toto téma se bezpochyby stane předmětem diskusí v EMU.
Jedním ze způsobů, jak řešit problémy spojené se státním dluhem a také zlepšit koordinaci hospodářské politiky, je prosté rozšíření již existujících pravidel: například zavedením „Paktu vnější stability“, jenž by doplňoval současná regulační opatření na úrovni EMU.
Tento pakt by monitoroval nerovnováhy na běžném účtu a penalizoval přehnané schodky či přebytky na účtu vnějším.
Monitorování vnějších nerovnováh může být účinným nástrojem pro měření rizik budoucí platební neschopnosti, jelikož trvalé schodky na běžném účtu vedou k růstu čistého zahraničního dluhu.
Navíc existuje přímý vztah mezi dluhovou dynamikou soukromého sektoru v členských státech EMU a nerovnováhami na jejich běžném účtu uvnitř eurozóny.
Pokud národní vláda nepracuje s větším než skrovným deficitem, odráží deficit běžného účtu půjčky soukromého sektoru v zahraničí (nebo prodej dříve nahromaděných zahraničních aktiv).
Hodnotí-li se bilance běžného účtu společně s fiskální pozicí země, lze vyvodit závěry o riskantních dluhových trendech uvnitř soukromého sektoru.
Matematika dluhové dynamiky naznačuje, že žádná země eurozóny by neměla vykazovat nerovnováhu na běžném účtu – ať už deficit nebo přebytek – větší než 3% HDP.
Výjimky lze přiznat zemím s velkým přílivem přímých zahraničních investic do projektů na zelené louce.
Toto pravidlo by se mělo vztahovat na země-dlužníky i na země-věřitele.
Platební nerovnováhy mají koneckonců vždy dvě strany a zátěž spojenou s jejich vyrovnáváním by neměly nést pouze země deficitní.
Takový pakt by zavazoval vlády k využívání fiskální a mzdové politiky, jakož i celkové hospodářské politiky k dosažení vnější rovnováhy.
Zároveň by to vedlo k širší hospodářsko-politické spolupráci, zejména ve vztahu k nastavení mezd, poněvadž vlády by byly nuceny využívat státních zákonů a dohod o mzdách ve veřejném sektoru k ovlivňování mzdové politiky tak, aby se nerovnováhy mezi zeměmi eurozóny snižovaly.
Pakt vnější stability by navíc zavazoval vlády, aby při koncipování národních hospodářských reforem braly v úvahu jejich dopady na další členské státy.
Pokud by „přebytková země“, jako je Německo, chtěla snížit nemzdové náklady na pracovní sílu a zvýšit daň z přidané hodnoty, aby posílila svou konkurenceschopnost, musela by současně přijmout expanzivní fiskální politiku, která by kompenzovala negativní dopady na zahraniční obchod partnerských zemí.
V rámci těchto pravidel by si jednotlivé země zachovaly pravomoc koncipovat vlastní politiku.
Španělská vláda by například mohla utlumit stavební boom a schodek zahraničního obchodu své země tím, že by zvýšila daně nebo naléhavě vyzvala ke zdrženlivému zvyšování domácích mezd.
Stejně tak by však mohla intervenovat založením plánovacích regulačních úřadů nebo zavedením limitů na hypoteční úvěry.
Pakt vnější stability by nejen zavčas odhaloval rizika pro fiskální stabilitu, ale také by pomohl proměnit v realitu základní princip zákonodárství EU, totiž že členské státy konečně začnou pokládat hospodářskou politiku za „společný zájem“.
Na obranu Angely Merkelové
PAŘÍŽ – Nedávná obálka časopisu Der Spiegel s německou kancléřkou Angelou Merkelovou před Akropolí obklopenou nacistickými oficíry splňuje důležitý účel: konečně před nás klade, způsobem, jemuž nelze uniknout, otázku evropské fobie z Němců.
Urážky Německa se už nějakou dobu táhnou.
Demonstrace na Kypru v březnu 2013 přinesly transparenty s karikaturami Merkelové upravené do podoby Adolfa Hitlera.
Ve Valencii zhruba v téže době byla Merkelová zpodobena u příležitosti každoročního svátku Fallas jako zlá ředitelka školy přednášející premiérovi a ministrům španělské vlády „Desatero Angely Ničitelky“.
Při pálení ohňů svatého Josefa pak vzplála na hranici.
Dvě měsíce nato se v Portugalsku při podobných průvodech objevily tytéž karikatury Merkelové připodobněné k Hitlerovi; nesli je ječící demonstranti ve smutečních šatech, pranýřující „politiku masakrování chudých“ německé vůdkyně.
Přirozeně nelze opomenout Řecko, kde tento jev dosáhl vrcholu během událostí, které se v říjnu 2012 téměř zvrhly v pouliční bouře.
Svět byl tehdy počastován podívanou na společné vyvěšení – a následně spálení – nacistické a německé vlajky před Akropolí; tyto výjevy předznamenaly obálku Der Spiegel.
Italský pravicový deník Il Giornale 3. srpna 2012 bez skrupulí věnoval titulek vzniku „Čtvrté říše“.
Konspirační weby v zemích severní Evropy zase tvrdí, že německý zápal pro podporu ukrajinského prezidenta Petra Porošenka proti ruskému prezidentu Vladimíru Putinovi jsou opětovným prosazením hitlerovské poroby Ukrajiny.
Dál je tu Francie, kde se zřejmě soutěží o to, kdo se vyšvihne na špici populistického očerňování nové a nechutné „německé říše“.
Na krajní pravici vůdkyně Národní fronty Marine Le Penová plísní Merkelovou za „utrpení,“ které způsobuje evropským národům.
Na opačném pólu Jean-Luc Mélenchon z Levicové strany burácí proti Merkelové politice „fiskální přísnosti“ a nabádá jí, aby „zavřela kušnu“.
Potíž s touto germanofobií není jen v její hlouposti ani v tom, že se jedná o další projev toho, jak se nám před očima rozkládá vznešený evropský projekt integrace a čím dál užší unie.
Problém s dnešní germanofobií tkví v tom, že navzdory tomu, co se nám snaží namluvit čarodějovi učni, kteří ji podněcují, jejich chování není projevem odporu ke skutečnému fašismu ležícímu na obzoru, nýbrž jejich přináležitosti, ba přispívání k němu.
Proč?
Důvodů je několik.
V prvé řadě brojit proti německým sociálním, ekonomickým a zahraničním politikám tím, že srovnávám Merkelovou s Hitlerem, znamená banalizaci Hitlera.
Ať je nesouhlas s těmito politikami třeba sebeoprávněnější, Německo je jednou z nejzásadovějších a nejvzornějších demokracií na kontinentu.
Říkat, že tak či onak připomíná nacistický režim, jenž v Evropě stále zosobňuje destrukci demokracie, ba samotné civilizace, znamená zbavovat onen režim viny, vracet sebevědomí dnešním neofašistům, povzbuzovat je a záměrně či bezděčně jim dávat možnost vrátit se do veřejné debaty.
Ještě horší a skutečně stěžejní je to, že nejdychtivější pomlouvači Merkelové jsou náhodou titíž, kteří neváhají tančit valčík s vídeňskými neonacisty anebo uzavřít spojenectví, tak jako v Aténách, s lídry ryze extremistické partaje.
Veškerý povyk tropený kolem Německa, které se údajně „znovu spojilo se svými démony,“ zastírá hlas fašistických stran, které se v současnosti v Evropě etablují – od řeckého Zlatého úsvitu přes maďarský Jobbik, slovenskou SNS a belgickou Vlaams Belang až po bulharskou Ataku.
Také je třeba poznamenat, že Merkelová je žena a že nenávist k ženám – pohrdání, s nímž na ně, stejně jako na Židy, pohlíželi teoretici rasismu ve 20. a 30. letech – je podstatným rysem každého projevu fašismu.
Rovněž slogany vykřikované ve Valencii v říjnu 2012 – demonstranti tam byli nabádáni, aby před kancléřčinou figurínou skandovali „Zamiluješ si peníze nade vše“ a „Budeš ctít banky své a Banku svou“ – neomylně zapáchaly po starých odrhovačkách o „zlatém teleti“ a „kosmopolitní plutokracii“.
Lidé už konečně začali chápat, že antiamerikanismus, zrozený na krajní pravici a třeba v Německu přiživovaný filozofií Martina Heideggera a jeho přívrženců, je příslušenstvím fašismu.
Je načase pochopit, že totéž platí pro germanofobii.
Ve Francii se objevila s antisemitským romanopiscem Mauricem Barrèsem, který považoval filozofii Immanuela Kanta za prostředek „požidovštění“ evropského myšlení.
Triumfovala s Action Française Charlese Maurrase a její vleklou válkou s „židovským a germánským uvažováním“.
Vyvrcholila rudohnědými buňkami, které ještě dnes, na místech, která raději nebudu uvádět, nabízejí „stravu“ a „úkryt“ lidem ochotným „odpravit esa,“ jež má kancléřka „na výplatní listině“.
Dějiny myšlení mají svou logiku, důvody i bláznovství, své podvědomí a svou trajektorii.
Je marné a nebezpečné cokoli z toho popírat.
Právě proto má dnes zásadní význam, abychom tváří v tvář temné síle, která se v Evropě zvedá, bobtná a rozvíjí, bránili Angelu Merkelovou.
Z angličtiny předložil David Daduč
Angela Merkelová se vydává do světa
Angela Merkelová je nakonec přece jen novou německou kancléřkou – a první ženou na tomto postu.
Přestože hlavním rysem zahraniční politiky bude nadále kontinuita, mezinárodní angažmá Německa za Merkelové bude mít jiné vyznění a bude vyvolávat jiné pocity než za Schröderova vedení.
Schröder se dostal k moci před sedmi lety a zastupoval novou generaci, jejíž úhelnou zkušeností nebyla studená válka, evropská integrace ani transatlantické přátelství, nýbrž sjednocení Německa a obnovení národní suverenity.
Pro něj a pro celý tým, jenž převzal moc po šestnáctileté vládě Helmuta Kohla, se Německo stalo normální zemí, nijak odlišnou od ostatních velkých hráčů v Evropě, jako je Francie nebo Británie.
Vskutku, jednou z prvních hlavních Schröderových zahraničněpolitických zkušeností byl summit EU v roce 1999, kde lídři Francie a Británie hráli s nováčkem z Berlína surovou hru.
Poučení, jež si z toho Schröder vzal, bylo trvat na tom, že Německo už nelze brát jako samozřejmost, a požadovat úlohu souměřitelnou s jeho velikostí a váhou.
Mottem německé zahraniční politiky se stala průbojnost.
Když se tedy Schröder domáhal uznání zvláštních okolností v případě německého nezdaru dodržet rozpočtové stropy Paktu stability a růstu Evropské unie, zdálo se, že tvrdí, že tato omezení by měla platit pouze pro menší země, nikoli pro velké hráče.
Když oprávněně oponoval americké válce proti Iráku, hrdost na to, že se postavil jediné světové supervelmoci, byla zřejmá.
Navázáním úzkých osobních a politických vztahů s ruským prezidentem Vladimirem Putinem dal světu – a citlivým novým východoevropským členům EU – najevo, že německá zahraniční politika už nebude pod tlakem minulosti.
Je třeba se vší spravedlností přiznat, že to bylo právě za Schrödera, kdy se Německo zbavilo váhavosti nad nasazením vojáků v zahraničí.
Jeho podpora pro mezinárodní krizové mise v Kosovu, Bosně či Afghánistánu vyžadovala značnou politickou odvahu a učinila z Německa jednoho z hlavních přispěvatelů k mezinárodnímu úsilí o stabilitu.
Fakt, že záležitost dokázal vyjmout z vnitropolitických ideologických polemik, patří mezi hlavní úspěchy Schröderovy služby ve funkci.
Tento krok však měl dát rovněž najevo, že Německo dospělo v řádnou mezinárodní velmoc.
S Merkelovou se podstata německé zahraniční politiky změní jen málo, ale onen asertivní styl bude potlačen.
Američtí předáci její volbu uvítají jako důkaz toho, že odcizení v bilaterálních vztazích je u konce.
Chlad ve vztazích však pominul už během letošního roku, když si Bushova administrativa uvědomila, že spojence je dobré mít a že Německo je spojenec významný.
Merkelová opět zavede vřelost, jež za Schrödera chyběla, avšak to neznamená, že Americe na všechno otrocky kývne.
Neupustí ani od zvláštních vztahů s Ruskem, jimž obzvláštní význam připisují všichni němečtí kancléři už od Adenauera.
Dala už ale jasně najevo, že němečtí sousedé na východě nebudou mít jediný důvod mít pocit, že je obchází.
Možná že toto své poselství bude chtít potvrdit tím, že na svou první oficiální návštěvu nepojede do Paříže, ale do Varšavy nebo do Vilniusu.
Ve věci evropského projektu je oddána integraci stejně, jako byli její předchůdci.
Bude nadále zdůrazňovat úzké vztahy s Francií, neboť jiná alternativa neexistuje; Británie, která není členem eurozóny ani schengenského hraničního režimu, zůstává v EU mužem v ústraní.
Žádné nové iniciativy ohledně integrace se ovšem neobjeví, dokud nebudou na nový pokus připraveni lídři zemí, jež omítly Ústavní smlouvu.
Pak bude Merkelová osobou s rozhodujícím postavením pro dodání závažnosti novému úsilí o posun EU vpřed.
Bude pokračovat v podpoře konečného přijetí balkánských států, avšak nikoho nenechala na pochybách o svém odporu vůči plnému členství pro Turecko, což je hlavní věcná změna oproti Schröderově éře (třebaže její vláda nebude blokovat start jednání na začátku října).
Ve skutečnosti nebude muset Merkelová vykonat po svém zvolení mnoho, aby zahraniční politice dala svůj punc; viditelná změna stylu bude sta��it, alespoň zpočátku.
Každopádně bude mít plné ruce práce s prosazováním hospodářských reforem, kvůli nimž bude zvolena a jež představují její nejvyšší prioritu.
Existují náznaky, že Německo se konečně vzpamatovává z dlouholeté hospodářské stagnace, zvláště díky reformám, jež byly zahájeny za Schrödera.
Merkelová může doufat, že sladké plody na domácí scéně sklidí ona.
V zahraničí nemusí Merkelová dokazovat, že Německo je v Evropě velkou zemí; její partneři si to plně uvědomují.
Je ale zároveň víc než jen obyčejnou zemí: Německu zůstává ústřední úloha při stmelování dvou mezinárodních institucí, které budou nadále zajišťovat jeho prosperitu, totiž Evropské unie a Atlantické aliance.
Objevují se známky toho, že Merkelová si to uvědomuje lépe než Schröder.
Lze jen doufat, že toto poznání jí poslouží jako vodítko, až bude potřeba udělat nesnadná rozhodnutí a samotná změna stylu nebude stačit.
Angela Merkelová a věc zvaná vize
CAMBRIDGE – V době, kdy se Evropa usilovně snaží zachránit euro, sílí sborový nářek na slabé vedení v největších světových ekonomikách.
Mnozí lidé konkrétně jmenují německou kancléřku Angelu Merkelovou, která prý nedokáže prosadit podobnou vizi Evropy, jakou měl její předchůdce a rádce Helmut Kohl.
Mají kritikové pravdu?
Součástí práce efektivních vůdců je vysvětlování vize, která dává smysl politickým přístupům a inspiruje druhé, aby tyto přístupy podporovali (a také ty, kdo je navrhují).
Je to jeden ze způsobů, jimiž lídři pomáhají vytvářet společné cíle a burcovat ke společné akci.
Obvykle taková vize nabízí scénář pro budoucnost, který má podněcovat změnu, ale může také vykreslovat v přitažlivých barvách status quo – případně minulost –, čímž podněcuje odpor ke změně.
Buď jak buď, bez vize lze jen těžko ostatní kamkoliv vést.
Generální ředitel společnosti Federal Express Frederick Smith tvrdil, že „prvotním úkolem vedení je sdělovat vizi a hodnoty organizace“.
S vizemi se však musí zacházet opatrně.
Někdy si lídři myslí, že vize dokáže vyřešit většinu jejich problémů, avšak nesprávná vize – nebo vize přehnaně ambiciózní – může napáchat škody.
Georgi H.
W.
Bushovi se vyčítalo (a on si to vyčítal také), že nemá to, co on sám označoval jako „věc zvaná vize“.
Když na něj jeho štáb naléhal, aby mluvil směleji a obsáhleji, odvětil: „To prostě nejsem já“.
Po prvotním šoku z teroristických útoků v září 2001 rozvinul jeho syn George W.
Bush daleko ctižádostivější vizi.
Jak se vyslovil jeden jeho bývalý poradce, Bushe mladšího „neodolatelně přitahovaly velké myšlenky typu zavedení demokracie na Blízkém východě – velké myšlenky, které ostře kontrastovaly s rozšafným úzkoprsým přístupem jeho otce“.
Přesto se zahraniční politika Bushe staršího ukázala jako lepší.
Někteří ctižádostiví lídři si myslí, že musí vyhlásit vizi, která jejich stoupence přivede v úžas.
V praxi však úspěšná vize často pramení ze skupinových potřeb, jež lídr zformuluje a vysloví.
Například vize, kterou Martin Luther King vyjádřil v projevu s názvem „Mám sen“, měla hluboké kořeny nejen v Amerikou hlásaných hodnotách rovnosti a vstřícnosti, ale i ve zkušenosti Afroameričanů s podřízeným postavením a vylučováním ze společnosti.
Současně platí, že tlak na artikulaci vize může dostat lídra do obtíží.
Jak prohlásil jistý rektor univerzity: „Každý se ptá: ‚Jakou máte vizi?‘ Ale když odpovíte příliš rychle, urazíte mnoho lidí a dostanete se do potíží.
Chytrá odpověď na počátku zní: ‚Co myslíte vy?‘ načež si poslechnete odpověď a teprve pak vyjádříte vlastní vizi.“
Úspěšná vize musí být přitažlivá pro různé okruhy stoupenců a akcionářů.
Co hraje do not jedné skupině, nemusí sedět druhé.
A aby byla udržitelná, musí být úspěšná vize zároveň efektivní diagnózou situace, které určitá skupina čelí.
Lídři musí správně formulovat otázku, než navrhnou odpověď.
K tomu, aby zvolili cíle a zformulovali je do vize, potřebují nejen získat od svých stoupenců podněty, ale také pochopit kontext jejich rozhodnutí.
Musí být schopni přesně vyhodnocovat realitu.
Smělost vize se liší podle typu vedení.
Lídři společenských hnutí mohou prosazovat rozsáhlejší vize než veřejní činitelé.
Lídr hnutí může podporovat vizi, která je na hony vzdálená jeho stoupencům, zatímco premiér obtěžkaný mnoha cíli a závazky musí udržovat neustálý dialog s veřejností, který mu brání v tom, aby se příliš vzdálil občanům.
Poté, co americký viceprezident Al Gore prohrál v roce 2000 prezidentské volby, stal se lídrem společenského hnutí pro boj s globálními klimatickými změnami a jeho styl se změnil z pragmatického v inspirativní a prorocký.
Analytici posuzují vizi šéfa vlády podle toho, zda nastoluje rozumnou rovnováhu mezi realismem a rizikem a zda vyvažuje cíle a možnosti.
Seznam přání dokáže vytvořit každý, ale efektivní vize kombinují inspiraci s realizovatelností.
Například kritikové bývalého britského premiéra Tonyho Blaira uznávali, že jeho schopnost formulovat vizi patří k jeho nejsilnějším stránkám vůdce, ale žehrali na jeho malou pozornost k detailům.
Dva američtí prezidenti dvacátého století, Woodrow Wilson a George W.
Bush, zase dokázali dobře formulovat ambiciózní zahraničně-politickou vizi, ale neuměli ji vytříbit nebo upravit, když při jejím uskutečňování narazili na problémy.
Oba prosazovali demokracii, ale oba to dělali způsobem, jenž vzbuzoval odpor proti prosazování demokracie.
Uvážlivost samozřejmě nestačí.
Někdy lídři potřebují posunout hranice realismu, aby inspirovali své stoupence a vydolovali z nich dodatečné úsilí, jak to v roce 1940 učinil ve Velké Británii Winston Churchill.
Bez jisté míry uvážlivosti založené na chápání kontextu se však vize mění z velkolepých ve velkohubé a podkopávají hodnoty, o jejichž prosazení usilují.
Podobně jako Franklin Roosevelt, který jednal velmi rozvážně, když se ve 30. letech snažil přesvědčit americké veřejné mínění, aby opustilo izolacionismus, jedná také Merkelová rozvážně, když se dnes snaží zachránit euro.
Čelila veřejnému skepticismu kolem použití německých prostředků na sanaci řecké ekonomiky.
Její koalice byla v této otázce rozpolcená a její strana prohrála zemské volby.
Kdyby byla jednala směleji, možná by ztratila ještě více podpory, ale kroky, na které nakonec přistoupila, byly pro ujištění trhů nedostatečné.
Na konci října však konečně zformulovala vizi evropské budoucnosti, která přesvědčila německý Bundestag, aby souhlasil s balíkem opatření na záchranu eura.
Jestli čekala příliš dlouho – a jestli bude její vize přesvědčivá –, o tom rozhodnou nadcházející měsíce.
Imperativ nulových emisí
DAVOS – Naše planeta se nebezpečně otepluje.
A jak se jasně uvádí ve zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu pro rok 2013, s extrémní pravděpodobností za to mohou naše emise oxidu uhličitého za poslední půlstoletí.
Máme-li se vyhnout katastrofě, je zapotřebí razantnější přístup ke globálnímu oteplování.
Na rozdíl od nedávné finanční krize neexistuje u světového klimatu žádná možnost záchrany.
Před třemi lety se na zasedání Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách (COP 16) v Cancúnu zúčastněné země dohodly na snížení emisí do roku 2020 na takovou úroveň, která zabrání růstu průměrné globální teploty o více než 2°C oproti předindustriální úrovni.
Podle odhadů OSN by však svět při zachování současných trendů splnil tento cíl na pouhých 25-50%.
Proto vyzývám všechny vlády, aby byly ambicióznější – aby usilovaly o snížení čistých emisí z fosilních paliv do poloviny tohoto století na nulu.
Nic než celková transformace energetické ekonomiky nebude stačit.
Právě tento týden zveřejnila Evropská komise nové energetické a klimatické c��le pro rok 2030 – vyzývá v nich ke čtyřicetiprocentnímu snížení emisí skleníkových plynů oproti úrovni roku 1990, přičemž 27% energie má pocházet z obnovitelných zdrojů.
Jde o mimořádně významný krok, k němuž by se mělo připojit více zemí.
Jistě, budeme narážet na obrovské překážky.
Dvě třetiny vyrobené elektrické energie a téměř 95% energie spotřebované světovými dopravními systémy pochází z fosilních paliv.
Naše energetická bezpečnost je stále více spojená s těžbou ložisek nekonvenčních fosilních paliv, jako je břidlicový plyn, a to zejména ve Spojených státech.
Uhlíkově náročné technologie jsou i nadále v mnoha případech ziskovější než nízkouhlíkové alternativy.
A vlády sužované nedostatkem financí dál podporují těžbu ropy a plynu, částečně i proto, že poplatky za těžbu představují v některých případech významnou část jejich příjmů.
Změna je však možná.
Existuje hluboká propast mezi tím, co vlády slibují dělat proti klimatickým změnám, a jejich mnohdy nedůslednou (ne-li přímo nesoudržnou) politikou.
I když se zdá, že vlády podporují zelenější technologie, mají sklon k náhlým změnám politiky, někdy i se zpětnou platností, takže se firmy zdráhají zavazovat se k významným investicím nebo brát oficiální prohlášení vůbec vážně.
Věřím, že jsme s to dosáhnout výrazného a rychlého pokroku tím, že si vytyčíme jasný směr ve třech oblastech:
Stanovení ceny uhlíku.
Oceněním nákladů na uhlík můžeme řídit jeho využívání (či nevyužívání).
Více než 40 států již zavedlo nějakou formu uhlíkové daně nebo obchodování s emisemi.
Programy obchodování s emisemi jsou často politicky atraktivnější, protože mohou být flexibilní (třebaže jejich podoba a využívání by se daly v mnoha případech zlepšit).
Můžeme však být smělejší.
Několik vlád úspěšně zavedlo daň z uhlíku, aniž to mělo nepříznivý dopad na růst, a my bychom měli podněcovat další státy, aby jejich příkladu následovaly.
Snížení dotací fosilních paliv.
OECD odhaduje, že dotace fosilních paliv v členských zemích dosahovala v letech 2005 až 2011 částky 55-90 miliard dolarů ročně.
A Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že v roce 2012 se celosvětové dotace fosilních paliv zvýšily na 544 miliard dolarů.
Většina těchto dotací by se měla odbourat; energetický průmysl nepotřebuje další státní pomoc při spalování fosilních paliv (a v rozvojových a rozvíjejících se ekonomikách jsou navíc dotace hrubě neefektivním a pravděpodobně i zcela nepotřebným způsobem, jak pomáhat chudým).
Vyjasnění politiky.
Vlády musí řešit rozpory ve svých energetických strategiích, promýšlet jejich vazby na širší hospodářskou politiku a přestat vysílat smíšené signály spotřebitelům, producentům a investorům.
Zejména musí vyhodnocovat, zda fungují správné regulační režimy, které umožní, aby byly investice do čisté energie konkurenceschopné co do poměru rizik a výnosů.
To bude nezbytné, mají-li investoři přeorientovat své investice na klimaticky příznivější alternativy.
OECD bude hrát svou roli.
Abychom přesněji chápali a porovnávali výkony jednotlivých zemí, budou nyní ekonomické průzkumy OECD obsahovat i údaje o klimatické politice a její analýzu.
Očekáváme, že do poloviny roku 2015 budeme mít jasnější obrázek o dosaženém pokroku a přetrvávajících překážkách v zemích OECD i ve všech velkých rozvíjejících se ekonomikách – a že budeme těmto zemím radit, jak mohou reálně zvyšovat ambice a efektivitu nákladů svých politik.
Tyto kroky vyšlou signál, že cena emisí se musí podstatně zvýšit, máme-li dosáhnout cíle v podobě nulových čistých emisí.
Tato transformace se neobejde bez nákladů a vlády musí svým voličům otevřeně vysvětlovat její sociální a ekonomický dopad.
Nízkouhlíkový a klimaticky odolný svět však nabídne také nové ekonomické příležitosti.
Ještě důležitější je, že alternativa – nečinnost nebo příliš liknavá činnost – by byla dlouhodobě mnohem dražší.
Například hurikán Sandy stál USA částku rovnající se 0,5% jejich HDP.
Roční účet za protipovodňovou ochranu v příbřežních městech po celém světě se do roku 2050 pravděpodobně zvýší nad 50 miliard dolarů.
Důsledky pro rozvojový svět jsou ještě hrozivější: tajfun Haiyan, který v roce 2013 zasáhl Filipíny, nám drsně připomněl, jak zranitelné mohou být chudé země vůči klimatickým změnám.
Má-li se svět vyhnout střetu s přírodou – v němž lidstvo rozhodně nemůže zvítězit –, musíme směle jednat na všech frontách, zejména v oblasti oceňování uhlíku a soudržnosti naší hospodářské a energetické politiky.
A musíme jednat hned.
Poctivý muž?
Ve svém zaníceném svědectví o prezidentu George W.
Bushovi nám někdejsí autor jeho prezidentských projevů David Frum sděluje, že jeho séf ,,opovrhoval drobnými nepravdami politika``.
Dozvídáme se například, že když byl Bush požádán, aby připravil rozhlasový projev na přístí den, začal číst větu: ,,Dnes jsem v Kalifornii,`` načež se rychle zarazil a rozhořčeně řekl: ,,Ale já nejsem v Kalifornii.`` Frumovi to připadalo poněkud puntičkářské, ale postupně dospěl k závěru, že to vystihuje prezidentův charakter a ,,země může Bushově administrativě věřit, že nebude podvádět a nebude lhát``.
Jak bláhový nám dnes Frum připadá.
Bush možná naivně pokládá za lež - a tudíž za zlo - tvrdit, že se nachází v Kalifornii, zatímco ve skutečnosti nahrává projev ve Washingtonu.
Zároveň vsak nespatřuje nic od základu spatného na uvádění své země a celého světa v omyl ohledně iráckých zbraní hromadného ničení.
Jak je vidět, Bílý dům vystavěl svou obhajobu války na souboru pečlivě vytříděných důkazů a sám Bush učinil prohlásení o snaze Iráku nakoupit uran v Africe, přestože on i jeho stáb věděli, že jsou tyto informace nanejvýs pochybné, ne-li přímo nepravdivé.
Na dotazy, jak se mohlo stát, že zmínka o uranu v Bushově poselství o stavu Unie zůstala, reagovali poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Condoleezza Riceová i ministr obrany Donald Rumsfeld, že nejde o lež.
Jejich argumentace naznačuje, že i oni mají podobně jako prezident dětinsky doslovnou představu o pojmu lež.
Bushova slova zazněla přesně takto: ,,Britská vláda se dozvěděla, že Saddám Husajn v nedávné době usiloval o značné množství uranu z Afriky.`` Bushovo prohlásení získalo tuto podobu, jelikož CIA měla námitky proti původní verzi, která suse konstatovala, že Saddám Husajn usiloval o nákup uranu z Afriky.
Zaměstnanec Bílého domu, jenž tuto otázku projednával se CIA, poté navrhl změnit formulaci tak, aby konstatovala, že podle zpráv britské strany Saddám Husajn usiloval o nákup uranu z Afriky.
V doslovném smyslu to byla pravda, neboť Britové skutečně takovou zprávu vypracovali.
Nicméně i tak bylo toto konstatování zavádějící, poněvadž CIA uvědomila britskou stranu, že její informace nejsou spolehlivé.
Skutečnost, že měl Bush na mysli pouze prohlásení Britů, nyní slouží Riceové s Rumsfeldem jako základ pro jeho obhajobu.
Riceová se nechala slyset, že ,,prohlásení, které [Bush] učinil, bylo opravdu nepřesné.
Britská vláda to vsak skutečně uvedla.`` Rumsfeld pak označil Bushovo prohlásení za ,,technicky přesné``.
Ani při nejdoslovnějsí interpretaci vsak Bushův výrok přesný nebyl.
Prezident totiž neřekl, že britská strana ,,uvedla``, že Irák usiloval o nákup uranu z Afriky, nýbrž že se to Britové ,,dozvěděli``.
Tvrdit, že se někdo něco dozvěděl, znamená přijímat získanou informaci jako pravdivou.
Zkusme si představit, že by britská strana prohlásila, že Saddám Husajn je mírumilovný muž, který se snaží zavést ve své zemi demokracii.
Prohlásil by Bush, že se to Britové dozvěděli?
Zcela stranou těchto chabých pokusů ospravedlnit Bushovo prohlásení jako ,,technicky přesné`` pak stojí závažnějsí obvinění: i kdyby Bushova slova byla skutečně technicky přesná, stále byla vyslovena se záměrem uvést svět v mylné přesvědčení, že se Irák snažil nakoupit v Africe uran.
Bush a jeho stáb přitom měli dobré důvody se domnívat, že to není pravda.
Bushova reakce poté, co se celá aféra dostala na veřejnost, naznačuje, že se prezident soustředí na triviality, zatímco k podstatným věcem přistupuje s morální lehkovážností.
Člověk, který je morálně vnímavý vůči závažnosti rozpoutání války na základě zavádějících informací, by přijal příslusné kroky.
Zasadil by se o to, aby se americká veřejnost dozvěděla, jak k omylu doslo a že lidé, kteří jsou za něj zodpovědní, museli nést následky obvyklé pro vysoce postavené činitele, kteří se dopustí - abychom použili nejjemnějsí možnou interpretaci - závažné chyby v úsudku.
Bush vsak nic takového neučinil.
Když se záležitost dostala na veřejnost, Bush zareagoval tím, že označil své kritiky za ,,revizionistické historiky``, a dotazům na věrohodnost informací, které poskytl, se vyhnul tvrzením, že odstranění Saddáma Husajna je dobrý výsledek.
Následně prohlásil, že CIA jeho projev schválila, jako by ho to zbavovalo veskeré odpovědnosti.
Poté, co zodpovědnost za začlenění zavádějící informace do projevu přijal ředitel CIA George Tenet, oznámil Bush, že má v Teneta a CIA ,,absolutní`` důvěru a celou záležitost pokládá za uzavřenou.
Víra v Bushovu poctivost vedla mnohé voliče k tomu, že ho v prezidentských volbách v roce 2000 upřednostnili před Albertem Gorem.
Ze vsech voličů, kteří označili ,,poctivost`` za významný faktor, jenž ovlivňuje jejich volbu kandidáta, jich 80% uvedlo, že volilo Bushe.
Tito voliči byli znechuceni Clintonem, a to nejen kvůli jeho sexuálnímu vztahu se stážistkou Bílého domu Monikou Lewinskou, ale i proto, že o něm lhal.
Že Clinton o svých sexuálních aktivitách lhal, je zřejmé a bylo to od něj nesprávné.
Jeho lži vsak nezavedly zemi do války, která si vyžádala tisíce životů.
Bushova přehnaně doslovná interpretace požadavků na poctivost v sobě ukrývá mnohem hlubsí nepoctivost, jejíž důsledky jsou z morálního hlediska daleko závažnějsí.
Pěkná mela v Nice
LONDÝN: Před sto lety se v anglickém humoristickém časopise Punch objevil kreslený vtip, na němž mladý a nervózní kaplan snídá u biskupa.
Jí vejce natvrdo a očividně mu nechutná.
Biskup se ptá: „Povídám, je vaše vejce v pořádku?“ A kaplan odpovídá: „Místy je vynikající, můj pane.“
Anekdota se Angličanům zalíbila a díky ní vznikla slavná, dodnes používaná fráze, ačkoli je namnoze špatně interpretována a používána.
Je-li tedy něco směsicí dobrého i špatného, můžete i dnes od lidí slyšet, že „je to tak trochu jako kaplanovo vejce“.
Smyslem původního vtipu však je, že kaplan chtěl být k biskupovi jen zdvořilý: vejce je pochopitelně buď dobré nebo špatné, a jeho bylo špatné.
Evropský summit v Nice (7. až 9. prosince) se jeví právě jako kaplanovo vejce.
Bude skrznaskrz nevalný a nepodařený?
Anebo bude „místy vynikající“?
Pravděpodobnou odpovědí je: obojí.
S téměř naprostou jistotou se mu nepodaří dosáhnout jeho bezprostředních cílů; může však otevřít bránu pro významný pokrok do budoucna.
Zdánlivým důvodem evropské schůzky na nejvyšší úrovni jsou ony změny v rozhodovací mašinérii Evropské unie, díky nimž by Unie mohla zvládnout vstup nejméně dvanácti nových členů, převážně v východní a střední Evropy.
Všichni vědí, že by tyto změny měly být radikální, dokonce „semifederální“.
Blížící se rozšíření si přinejmenším vyžádá mnohem většinovější hlasování v Radě ministrů, nemá-li Unie zůstat ochromena sedmadvaceti členskými státy a vety sedmadvaceti států.
Většina členských států však není ochotna uvažovat o čemkoli dalekosáhlém.
Pořadatelská země Francie, která v současnosti Evropské unii předsedá, vyjmenovala padesát politických oblastí, kde je většinové hlasování přijatelné.
Každá země má ovšem svá vlastní citlivá místa: Němci by neradi byli přehlasováni při hlasování o přistěhovalcích, Francouzi by neradi byli přehlasováni v obchodních službách, a třeba Britové by neradi byli přehlasováni v otázkách daní.
Kumulativní výsledek všech těchto členských námitek tak může mít na svědomí, že niceský summit bude svědkem jen nepatrného nárůstu potenciálu pro většinové hlasování, mnohem menšího, než jaký si žádá rozšíření.
Podobnou zdráhavostí bude poznamenán i zbytek bezprostředního programu jednání.
V zásadě by Komise měla být po rozšíření zeštíhlena a mít méně komisařů, než je členských států.
Stejně tak velké členské státy by měly mít více hlasů v Radě ministrů, neboť mají početnější obyvatelstvo.
Menším státům se tento návrh nelíbí, protože by ztratily komisaře i hlasy.
V obou těchto otázkách lze očekávat vážné tahanice, přičemž jakákoli rozhodnutí budou nejspíš polovičatá, čili prakticky odložena.
Evropská patnáctka by přesto mohla vynahradit svůj kolektivní nedostatek odvahy tak, že by předložila snadnější alternativy pružné či vícerychlostní integrace.
To by mohl být způsob, jak se vyhnout dilematu většinového hlasování.
Umožnil by totiž skupinám členských států, aby společně pracovaly v určitých oblastech jejich zájmu, aniž by musely čekat na jednohlasné odsouhlasení ostatními účastníky.
Nyní se značně diskutuje o tom, zda je tento postup opravdu žádoucí; faktem však je, že vícerychlostní integrace již existuje, a to v tom smyslu, že Británie a Dánsko nejsou, a možná nikdy nebudou, členem evropské měnové unie.
Pokud by tyto potyčky měly být úhrnným výsledkem summitu v Nice, bude celá schůzka neuspokojivá, ba co víc, bude to krach.
Skutečně důležitým se ale niceský summit může stát ne pro omezená rozhodnutí, jež budou hlavy vlád schopny a ochotny tentokrát učinit, nýbrž proto, že vůbec poprvé otevře závažnou diskusi na téma budoucího směrování Evropské unie.
K jedné věci v Nice skutečně dojde.
Bude jí formální přijetí Charty základních práv. Ve své současné podobě tento dokument podává přehled všech možných práv, kterých již občané Evropské unie požívají v souladu s existujícími zákony.
Tato Charta neuděluje žádná nová práva a nelze ji ani uplatňovat u Evropského soudního dvora.
Jinými slovy je to pouhá reklamní eskamotáž, jejímž cílem je zatraktivnit Evropskou unii a která žádný skutečný užitek či prospěch nepřináší.
Ale i jako reklamní trik může být význam této Charty značný.
Ve článku 2 se například praví: „Každý má právo na život.
Nikdo nesmí být odsouzen k trestu smrti anebo popraven.“ Je jasné, že tento princip bude závazný pro všechny členské státy a pro všechny země ucházející se o členství v EU.
V Nice by se mělo rozhodnout o tom, zda tuto Chartu přičlenit k Dohodám o Evropské unii a dát jí tak platnost zákona.
Další podobnou otázkou bude, zda nadešel čas zjednodušit Dohody o Evropské unii, které jsou dnes matoucím propletencem obecných principů a složitých detailů.
Také toto zjednodušení by mohlo být zpočátku pojímáno jako reklamní trik: zpřístupnit Dohody voličům a přitom v zákonech nic neměnit.
Mohl by to ale zároveň být první, zásadní krok na cestě k vypracování evropské ústavy.
MMF, který můžeme mít rádi?
CAMBRIDGE – Pro Mezinárodní měnový fond znamená krize obrovskou změnu.
Ještě před několika měsíci se tato důležitá, ale nemilovaná instituce, tento milník poválečného globálního ekonomického uspořádání zdál odsouzen k bezvýznamnosti.
MMF byl dlouho fackovacím panákem pro levici i pro pravici – pro levici kvůli svému důrazu na fiskální spořádanost a hospodářskou ortodoxnost a pro pravici kvůli své roli při zachraňování zadlužených států.
Rozvojové země záštiplně přijímaly jeho rady, zatímco země rozvinuté, které peníze nepotřebovaly, ho ignorovaly.
Ve světě, kde zdroje fondu vypadají v porovnání s objemem soukromých kapitálových toků jako kapka v moři, se MMF začal jevit jako přežitek.
A když si někteří z největších dlužníků MMF (Brazílie a Argentina) začali před několika lety předplácet vlastní dluhy a noví vypůjčovatelé nebyli v dohledu, vše nasvědčovalo tomu, že do rakve fondu byl zatlučen poslední hřebík.
Zdálo se, že MMF je kromě ztráty důvodu k existenci odsouzen i k vyschnutí příjmů.
Snížil svůj rozpočet, začal se zeštíhlovat, a přestože mezitím získal některé nové pravomoci – zejména dohled nad „měnovými manipulacemi“ –, jeho úvahy se ukázaly jako převážně irelevantní.
Krize však MMF posílila.
Pod schopným výkonným ředitelem Dominiquem Strauss-Kahnem je fond jednou z mála oficiálních institucí, které dokážou události předjímat, místo aby se jimi nechaly vláčet.
Pro země s „rozumnou“ politikou promptně zřídil mimořádnou úvěrovou linku s rychlým uvolňováním prostředků.
Horlivě prosazoval globální fiskální stimul v řádu 2% světového HNP – tento postoj je ještě pozoruhodnější, vezmeme-li v úvahu tradiční konzervatismus fondu ve všech fiskálních otázkách.
A v předvečer summitu skupiny G-20 v Londýně důkladně reformoval svou úvěrovou politiku, přičemž začal klást menší důraz na tradiční podmínky a usnadnil státům plnění úvěrových kritérií.
Ještě významnější je, že MMF vyšel z londýnské schůzky s podstatně vyššími prostředky a také s novou zodpovědností.
Skupina G-20 slíbila, že ztrojnásobí úvěrovou kapacitu fondu (z 250 miliard na 750 miliard dolarů), vydá nová zvláštní práva čerpání (rezervní aktivum vytvořené z koše hlavních měn) v objemu 250 miliard dolarů a povolí fondu půjčovat si v nezbytném případě na kapitálových trzích (což nikdy nedělal).
MMF byl také ustanoven jednou ze dvou hlavních institucí – spolu s rozšířeným Fórem pro finanční stabilitu (jež bylo nyní přejmenováno na Komisi pro finanční stabilitu) –, jejichž úkolem bude poskytování včasných varování před makroekonomickými a finančními riziky a vydávání nezbytných strategických doporučení.
Další dobrou zprávou je, že se Evropané vzdali svého nároku jmenovat výkonného ředitele MMF (stejně jako se Američané vzdali obdobného nároku jmenovat prezidenta Světové banky).
Tito vysoce postavení představitelé budou napříště vybíráni „prostřednictvím otevřeného, průhledného a na zásluhách založeného výběrového procesu“.
Tím bude zajištěno lepší řízení (i když Strauss-Kahnovo vedení je zatím příkladn��) a zvýší se legitimita obou institucí v očích rozvojových států.
MMF se dnes tedy znovu ocitá v centru ekonomického vesmíru.
Jak se rozhodne se svou nově nabytou mocí naložit?
Největším rizikem je, že fond znovu „přestřelí“ a začne hrát příliš vysokou hru.
To už se stalo ve druhé polovině 90. let, kdy MMF začal kázat liberalizaci kapitálových účtů, během asijské finanční krize zavedl příliš přísnou fiskální léčbu a na vlastní pěst se pokusil přetvořit asijské ekonomiky.
Ve všech těchto oblastech již fond přiznal své omyly.
Teprve však uvidíme, zda si vzal ponaučení plně k srdci a zda místo rigidního a doktrinářského fondu budeme mít fond laskavější a mírnější.
Povzbudivé je, že větší slovo v řízení fondu téměř jistě získají rozvojové země.
Tím bude zajištěno, že se stanoviska chudších států v budoucnu setkají s větší účastí a pozorností.
Pouhé poskytnutí větší hlasovací pravomoci rozvojovým zemím však situaci příliš nezmění, pokud se nezmění také organizační kultura MMF.
Fond zaměstnává velký počet chytrých ekonomů, kterým však chybí užší vztah k institucionální realitě v zemích, na nichž pracují (a také její pochopení).
Jejich profesionální odbornost se posuzuje spíše podle kvality jejich postgraduálních diplomů než podle jejich úspěchů v praktickém řízení.
To plodí aroganci a pocit samolibé nadřazenosti vůči jejich protějškům – politikům, kteří musí hledat rovnováhu mezi četnými a komplikovanými agendami.
Boj s tímto problémem bude vyžadovat proaktivní úsilí nejvyššího vedení MMF při náboru, personální politice a povyšování.
Jednou z možností by bylo podstatné zvýšení počtu pracovníků nacházejících se uprostřed profesní dráhy, kteří mají praktické zkušenosti z rozvojových zemí.
Zaměstnanci MMF by si pak více uvědomovali hodnotu místních znalostí oproti teoretické odbornosti.
Další strategií by bylo přemístění části zaměstnanců, včetně lidí působících na funkčních odděleních, na „regionální pobočky“ v terénu.
Tento krok by pravděpodobně vyvolal značný odpor zaměstnanců, kteří si zvykli na požitky Washingtonu.
Neexistuje však lepší způsob, jak si uvědomit roli kontextu, než v něm žít.
Světová banka, která před časem uskutečnila podobnou decentralizaci, začala v jejím důsledku lépe sloužit svým klientům (aniž se setkala s obtížemi při náboru špičkových talentů).
Pro MMF je to důležitý okamžik.
Mezinárodní společenství vkládá do úsudku a výkonu fondu obrovské naděje.
Fond bude potřebovat vnitřní reformy, aby si tuto důvěru plně zasloužil.
Nepohodlná Nobelova cena
Letošní Nobelova cena míru právem odměňuje tisíce vědců Mezivládního panelu Organizace spojených národů pro změnu klimatu (IPCC).
Tito vědci odvádějí vynikající, svědomitou práci, která precizně stanovuje, co má svět očekávat od změny klimatu.
Druhý vítěz ceny, bývalý viceprezident USA Al Gore, věnoval mnohem víc času tomu, aby nám vykládal, čeho se máme bát.
Zatímco odhady a závěry IPCC se opírají o pečlivý výzkum, Gore se nezdá být obdobně zdrženlivý.
Gore ve svém oscarovém filmu (britským soudcem nedávno označeném za „jednostranný“ snímek obsahující „vědecké omyly“) sdělil světu, že během současného století je třeba očekávat šestimetrový vzestup hladin moří.
Ignoruje zjištění těch, kdo byli Nobelovou cenou poctěni zároveň s ním, totiž IPCC, který soudí, že hladiny moří se během současného století zvýší o 15 až 60 centimetrů, přičemž jejich nejlepší odhad je kolem 30 centimetrů.
To se podobá vývoji, který svět zažil v průběhu posledních 150 let.
Gore si rovněž zoufá nad zrychlujícím se odtáváním ledu v Grónsku a jeho důsledky pro planetu, ale přehlíží závěr IPCC, že pokud se současné tempo tání udrží, do konce století ke zvýšení hladin moří přispěje jen osmi centimetry.
Gore si také nevšímá výzkumu, který dokládá, že v roce 1941 byly teploty v Grónsku vyšší než dnes.
Goreovi dále dělá starosti budoucnost ledních medvědů.
Tvrdí, že kvůli mizení jejich ledového domova umírají utonutím.
Avšak jediná vědecká studie, která něco takového naznačuje, se týká čtyř ledních medvědů, kteří se utopili kvůli bouři.
Politika proměněného ve filmaře budí ze sna předpovědi zvýšení počtu úmrtí v důsledku veder.
Údaje ale mají ještě druhou stránku, která se tolik nehodí do krámu: rostoucí teploty sníží počet studených vln, které si vyžádají mnohem víc obětí na životech než vedra.
Nejlepší studie ukazuje, že do roku 2050 si horka vyžádají o 400 tisíc životů víc, ale mrtvých v důsledku chladu ubude o 1,8 milionu.
Ba první úplné posouzení ekonomických důsledků změny klimatu na svět potvrzuje, že globální oteplování životy ušetří .
IPCC velkoryse prohlásil, že by byl spokojený, kdyby Gore dostal Nobelovu cenu míru sám.
Já jsem rád, že se tak nestalo a že byla právem oceněna práce IPCC.
Gore přispěl k tomu, aby si svět dělal starosti.
Naše pozornost je ale bohužel odváděna od podstatných věcí.
Změna klimatu není jediný problém, jemuž země čelí.
Naše úzkoprsé zaměření na ni – k újmě ostatních planetárních výzev – se pozorností, již Goreova Nobelova cena míru vyvolává, jedině posílí.
Gore se oproti všemu ostatnímu soustředí na výzvu k lídrům, aby snížili emise CO2, třebaže existují jiné politiky, které by pro dobro planety udělaly mnohem víc.
V průběhu nadcházejícího století budou rozvojové státy čím dál závislejší na dovozu potravin z vyspělých zemí.
To není v prvé řadě důsledkem globálního oteplování, nýbrž vyššího počtu lidí a méně orné půdy v rozvojovém světě.
Počet hladovějících lidí závisí mnohem méně na klimatu než na demografické situaci a příjmu.
Nesmírně nákladné snižování uhlíkových emisí by mohlo znamenat víc podvyživených lidí.
Je-li naším cílem bojovat proti podvýživě, politiky jako zajišťování výživy pro ty, kdo ji potřebují, jsou pro zachraňování životů 5000krát účinnější než utrácení miliard dolarů za snižování uhlíkových emisí.
Obdobně platí, že globální oteplování pravděpodobně mírně zvýší výskyt malárie, ale omezování CO2 bude při potírání této nemoci mnohem méně účinné než moskytiéry a léky, které mohou levně zachránit 850 tisíc životů ročně.
Naproti tomu nákladný Kjótský protokol zabrání pouhým 1400 úmrtím na malárii ročně.
Znepokojujeme se nad vzdálenými důsledky změny klimatu, leč neděláme nic pro řešení potíží, které planetu trápí dnes.
Letos na podvýživu zahynou téměř čtyři miliony lidí.
Tři miliony životů si vyžádá HIV/AIDS.
Dva a půl milionu lidí zemře kvůli znečištění ovzduší v uzavřených či otevřených prostorách.
Jak nedostatek stopových prvků, tak nedostatek nezávadné pitné vody si vyžádají po dvou milionech obětí.
Vzhledem k tomu, že pozornost i peníze jsou vzácné statky, je důležité, abychom se věnovali nejprve problémům, jež mají nejlepší řešení, a vykonali během století co nejvíc dobrého.
Zaměříme-li se na řešení dnešních problémů, upevní se díky nám společnosti, ekonomiky budou živější a infrastruktury robustnější.
To společnostem umožní, aby se lépe vypořádaly s budoucími problémy – včetně globálního oteplování.
Zavazování se k rozsáhlému snižování uhlíkových emisí způsobí, že budoucí generace budou chudší a budou mít menší schopnost přizpůsobovat se výzvám.
Gore chová neotřesitelnou víru, že změna klimatu je největší výzvou, před níž svět stojí.
Abych byl spravedlivý, za své nezlomné zanícení si jistou formu ocenění zaslouží.
Rozdíl mezi letošními vítězi Nobelovy ceny míru ale nemohl být ostřejší.
IPCC provádí pečlivý výzkum, kde se všemu ostatnímu nadřazují fakta.
Goreův přístup je jiný.
Osa Indie-Čína?
Nastupuje nové sbližování mezi Indií a Čínou proto, aby vyvažovalo globální moc Ameriky?
Čínský premiér Wen Ťia-pao právě dokončil čtyřdenní návštěvu Indie, během níž bylo podepsáno 11 dohod, včetně komplexního pětiletého paktu o strategické spolupráci.
Navíc Wen prohlásil, že Čína podpoří snahu Indie o získání stálého křesla v rozšířené Radě bezpečnosti OSN, a postavil se proti zařazení Japonska, které do Rady prosazují Spojené státy.
S více než třetinou světové populace a dvěma z nejrychlejších temp hospodářského růstu na planetě by aliance mezi Čínou a Indií mohla být ve světové politice závažným faktorem.
Třebaže jsou obě rozvojovými zeměmi – v nichž mnoho lidí stále žije v chudobě –, pyšní se také působivými schopnostmi v oblasti technologií informačního věku, a to jak pro civilní, tak pro vojenské účely.
Jak se během Wenovy návštěvy vyjádřil indický ministerský předseda Manmóhan Singh: „Indie a Čína společně mohou přetvořit světový řád.“
Nedávné sblížení těchto dvou zemí představuje obrovskou změnu oproti nepřátelství, jež jejich vztahy sužovalo od války, již roku 1962 vedly o spornou hranici v Himalájích.
Když jsem na konci 70. let prvně zavítal do Indie coby představitel americké vlády, udivila mě zaměřenost mých indických hostitelů na získání rovnoprávného postavení s Čínou.
Když v roce 1998 Indie testovala své jaderné zbraně, ministr obrany se odvolával na Čínu a poté ministerský předseda Atal Bihárí Vádžpéjí hovořil o Číně jako o indickém nepříteli číslo jedna.
Naproti tomu při nedávnějších cestách do Indie jsem zjistil, že moji hostitelé zmiňují potřebu učit se od Číny.
Obchod mezi těmito dvěma obry se rozrostl ze 100 milionů dolarů v roce 1994 na bezmála 14 miliard loni a indický ministr průmyslu a obchodu předpověděl, že do konce dekády se ještě zdvojnásobí.
Jedna z dohod podepsaných během Wenovy návštěvy je nový soubor vůdčích principů pro urovnání hraničních sporů mezi oběma státy.
Ačkoliv zlepšení vztahů a omezení vyhlídek na vznik války jsou vítanou změnou, vztahy mezi Indií a Čínou jsou složitější, než se na první pohled zdá.
Nedlouho před návštěvou čínského premiéra hostila Indie ministryni zahraničí USA Condoleezzu Riceovou.
Od cesty prezidenta Billa Clintona do Indie a zejména pak za prezidenta George W.
Bushe se postoj USA posunul od relativní lhostejnosti vůči Indii k budování silné strategické vazby.
Mohlo se zdát, že tento nový přístup ohrozily útoky al-Káidy na Ameriku, neboť vedly k posílení vztahů USA s pákistánským generálem Parvízem Mušarafem.
Spojené státy však Indii ujistily, že čelí společné hrozbě ze strany mezinárodního terorismu a že staré párování Indie a Pákistánu z éry studené války je zastaralé.
Ministryně Riceová to zřetelně potvrdila během své březnové návštěvy, když zdůraznila význam strategického vztahu, včetně ochoty uvažovat o obchodu s vyspělými technologiemi a jadernou energií a o společné výrobě bojových letounů, jako jsou F-16 a F-18.
Krátce po návštěvě ministryně Riceové USA oznámily, že splní svůj dávný slib prodat stroje F-16 Pákistánu.
Přestože oznámení vyvolalo indické protesty, byly oproti minulosti poměrně umírněné.
Jedním důvodem je to, že ministerstvo zahraničí USA vydalo také prohlášení, že Amerika pomůže Indii stát se významnou světovou velmocí jedenadvacátého století, a to jak prostřednictvím strategického, tak hospodářského dialogu.
Tento nový americký přístup k Indii podtrhuje několik faktorů.
Rétorika o „dvou největších demokraciích světa“ sice není nová, ale zapadá do nového důrazu Bushovy administrativy na prosazování demokracie.
Jistý vliv měla také sílící úloha indické diaspory v USA, zejména v oblasti informatiky, a nejinak tomu bylo u zvýšení dvoustranného obchodu, který doprovází prudce rostoucí hospodářský růst Indie.
Obdobně důležité jsou strategické obavy z mezinárodního terorismu a vzestupu čínské moci.
Vzestup Číny je zásadním faktorem politiky jedenadvacátého století.
Čína v posledních dvou dekádách ztrojnásobila velikost své ekonomiky a posílila svůj vojenský potenciál.
Třebaže jak Indii, tak USA jde o obchod a dobré vztahy s Čínou, obě země jsou bdělé – a ostražité – ohledně čínské narůstající síly.
Obě se tedy snaží ukotvit svá těžiště na více stranách; existuje lepší postup než posilování vzájemného strategického vztahu?
Ani jedna země neusiluje o potlačení Číny způsobem, jakým se strategie „zadržování“ během studené války zaměřovala na agresivní Sovětský svaz, ale obě chtějí vytvořit mezinárodní strukturu, která nebude svádět Čínu k předvádění vlastní moci.
Indie má 3000 km dlouhou hranici s Čínou a 2000 km dlouhou hranici s Pákistánem (jenž v poslední době získal čínskou pomoc ve vojenské a jaderné oblasti) a rostoucí obavy o bezpečnost námořních tras v Indickém oceánu, přes který se dopravuje ropa a další zboží.
Jak mi při nedávné návštěvě vysvětlil jistý indický stratég: „Předpokládáme, že do roku 2030 budou USA, Čína a Indie třemi největšími mocnostmi světové politiky.
Nechceme svět, jemuž by dominovala Čína nebo USA, ale kdybychom museli volit, bylo by pro nás snazší se vyrovnat s druhou možností.“
Třebaže je tedy zlepšení indicko-čínských vztahů vítanou změnou, je nepravděpodobné, že by předznamenávalo začátek indicko-čínské aliance proti USA.
Mnohem spíše představuje další posun v rámci prastaré indické tradice řízení regionální rovnováhy moci.
Daň z nerovnosti
Hospodářský boom v Číně a Indii pomohl snížit globální nerovnost.
Během posledních dvou desetiletí zmenšily masy Indů a Číňanů (relativně) propast mezi sebou a bohatým světem.
Současně se však řada skutečně chudých zemí světa propadla ještě více (zejména v Africe, kde bývá rozvoj často označován za katastrofální) a nerovnosti uvnitř většiny zemí se prohloubily.
Zvyšující se nerovnosti byly zaznamenány ve Spojených státech (od nástupu administrativy Ronalda Reagana), ve Velké Británii (počínaje Margaret Thatcherovou), v Rusku během privatizace a v nedávné době i v Číně a Indii.
Tento vývoj pak přispívá k nerovnosti globální.
Celkem vzato se tedy zdá, že globální nerovnost byla v posledních dvou desetiletích poměrně stabilní.
Mělo by se s tím něco dělat?
Mnozí lidé se domnívají, že žádný celosvětový zásah proti ekonomické nerovnosti není nutný.
Argumentují tím, že záleží jen na snižování chudoby.
Jak říká zástupkyně výkonného ředitele MMF Anne Kruegerová: „Chudí lidé zoufale touží spíše po zlepšení svých materiálních podmínek… než po vzestupu na [žebříčku] distribuce příjmů.“
A tak přestože se absolutní rozdíl ve výši příjmu průměrného Američana a průměrného Afričana zvyšuje, proč si s tím lámat hlavu?
Koneckonců, argumentují tito lidé, průměrný Afričan bude i tak o něco méně chudý.
To ovšem předpokládá, že nezáleží na vztahu mezi naším příjmem a příjmem ostatních.
Psychologické studie ovšem bez výjimky ukazují, že lidem nezáleží pouze na jejich absolutním příjmu, ale i na jejich postavení v sociální pyramidě a na otázce, zda je jejich pozice spravedlivá.
V minulosti mohl chudý Afričan vzhlížet ke svým krajanům a cítit odpor vůči jejich bohatství; dnes on i jeho lépe zajištění krajané vzhlížejí k bohatému světu a cítí odpor vůči propastným příjmovým rozdílům, které vidí.
Tyto rozdíly nejlépe vyniknou tam, kde společně pracují lidé z různých zemí, například v mnoha nadnárodních firmách. „Cizák“ z bohatého světa může za stejnou práci pobírat až desetkrát více než místní zaměstnanci.
Mzdová prémie založená výlučně na státní příslušnosti je protivná.
I když však lidé nepracují spolu, globalizace jim – díky tomu, že vnáší svět do každého obývacího pokoje (případně chýše) – umožňuje mnohem širší srovnání své životní úrovně.
Nahlodává relativní bezpečí, do něhož se mohl bohatý svět uzavřít jako do kokonu.
Příjmové rozdíly dnes vidí úplně všichni.
Proto je zapotřebí mezinárodní zásah, který by řešil globální chudobu i globální nerovnost.
Globální přerozdělování prostřednictvím daní, které by vybíral nějaký mezinárodní orgán, se dnes možná zdá přitažené za vlasy, avšak logika rozvoje, jehož jsme dnes svědky – zejména odklon od národních států jakožto center suverenity – nasvědčuje tomu, že k tomu nakonec může dojít.
Jedna taková příležitost byla promarněna počátkem devadesátých let.
Když Rusko čelilo nejhorší krizi, směřovala pomoc zkorumpovanému Jelcinovu režimu.
Přitom měla být adresována v hotovosti přímo nejpotřebnějším Rusům: důchodcům, jejichž příjmy zaznamenaly kvůli inflaci a hospodářskému poklesu prudký pád.
Nějaká mezinárodní organizace mohla jednoduše využít existující infrastruktury ruského státu a distribuovat hotovostní podporu přibližně dvaceti milionům důchodců – takto přidělené peníze by bývaly byly cíleny a vynaloženy mnohem lépe, než když stejnou částku obdržela vláda.
Kdyby se tak bylo stalo, Rusové by dnes láskyplně vzpomínali, jak dostali od mezinárodního společenství hotovostní příspěvek, místo aby mu vyčítali, že převedlo prostředky na zkorumpované politické špičky.
Stejný nebo podobný postup by se dnes dal uplatnit v řadě zemí, od Angoly po Zimbabwe.
Takový přístup je jednoduchý a účinný.
Zahrnuje tři kroky: vybrat peníze od celosvětově bohatých, nejednat s vládami a převést prostředky v hotovosti chudým.
Zastáncům ponechání globalizace výlučně v rukou soukromého sektoru se možná zajídá představa, že by nějaká celosvětová agentura získala pravomoc vybírat daně.
Tito lidé si však nemohou nepovšimnout, že jimi podporované procesy podkopávají jejich vlastní pozici tím, že stále více obnažují propastné rozdíly v bohatství a stále více zpochybňují spravedlnost skutečné globální distribuce příjmů.
Nakonec si i oni uvědomí, že je také v jejich zájmu podpořit nějakou formu globální akce, která by se vypořádala s chudobou a nerovností.
Inflační srážka s realitou
CAMBRIDGE – V době, kdy inflace všude na světě i nadále prudce roste, by světoví centrální bankéři možná potřebovali štulec, aby se probudili ze sebeuspokojení.
Co takhle uspořádat některé z jejich dvouměsíčních setkání v hyperinflačním Zimbabwe?
Možná by to nebylo pohodlné, ale poučné rozhodně ano.
Podle oficiálního zimbabwského statistického úřadu překonala loňská inflace v této zemi 66 000%, což připomíná spíše Výmarskou republiku než novodobou Afriku.
Nikdo si sice není tak docela jistý, jak se vládě podařilo odhadnout ceny, když v obchodech není prakticky nic k prodeji, avšak většina ukazatelů naznačuje, že Zimbabwe má slušnou šanci překonat světové rekordy v inflaci.
Centrální bankéři by samozřejmě navzdory své zvědavosti mohli usoudit, že schůzka v Harare by byla příliš nepohodlná a politicky nestravitelná.
Naštěstí existuje spousta dalších hezkých – byť méně spektakulárních – inflačních destinací.
Například inflace v Rusku, Vietnamu, Argentině a Venezuele se pohybuje pevně v dvouciferném pásmu, abychom za všechny jmenovali pár možností.
S výjimkou deflací sužovaného Japonska by se centrální bankéři vlastně mohli setkat prakticky kdekoliv a všude by spatřili vysokou a stoupající inflaci.
Čínské úřady jsou sedmiprocentní inflací v zemi natolik znepokojeny, že následují příkladu Indie a zavádějí kontroly cen potravin.
A dokonce i Spojené státy měly loni čtyřprocentní inflaci, třebaže Federální rezervní systém (Fed) je z nějakého důvodu přesvědčen, že si toho většina lidí nevšimne.
Mnoho centrálních bankéřů a ekonomů tvrdí, že dnešní rostoucí globální inflace je jen dočasnou výchylkou, kterou táhnou stoupající ceny potravin, paliv a dalších komodit.
Jistě, ceny mnoha klíčových komodit se od počátku roku zvýšily o 25 až 50%.
Pokud si však centrální bankéři myslí, že dnešní inflace je pouhým výsledkem krátkodobého nedostatku zdrojů, a nikoliv laxní monetární politiky, pak jsou na omylu.
Faktem zůstává, že ve většině světa bude inflace – a v konečném důsledku i inflační očekávání – dál růst tak dlouho, dokud centrální banky nezačnou svou monetární politiku zpřísňovat.
Epicentrem globální inflace jsou dnes USA.
Tváří v tvář zlověstné kombinaci padajících cen nemovitostí a hroutících se úvěrových trhů snižoval Fed agresivně úrokové sazby ve snaze odvrátit recesi.
I když to však Fed ve svých předpovědích nepřiznává, cenou za tuto „pojistku“ bude téměř jistě doprovodná vyšší inflace, možná i po několik let.
Americká inflace by se dala udržet na uzdě, nebýt ovšem faktu, že řada zemí od Blízkého východu po Asii v podstatě váže své měny na dolar.
Jiné země, jako jsou Rusko a Argentina, se sice na dolar doslovně nevážou, ale snaží se s ním harmonizovat.
Kdykoliv proto Fed sníží úrokové sazby, vyvíjí tím na celý „dolarový blok“ tlak, aby ho následoval, protože jinak by se měny těchto zemí mohly zhodnotit, když budou investoři hledat vyšší výnos.
Volnější monetární politika USA tudíž stanovila inflační tempo v podstatné části světové ekonomiky – možná až v 60 procentech.
Protože je však většina ekonomik na Blízkém východě a v Asii v mnohem lepší formě než USA a inflace ve většině zemí s rozvíjejícími se trhy již dnes prudce roste, je agresivní monetární stimul tím posledním, co tyto ekonomiky momentálně potřebují.
Evropská centrální banka prozatím zůstává v klidu, ale i ona pravděpodobně drží pod pokličkou informace o zvyšování úrokových sazeb – částečně ze strachu, že tím vyžene ještě výše euro, které už dnes dosahuje rekordní úrovně.
Navíc se ECB obává, že ukáže-li se recese v USA jako nakažlivá, bude možná muset změnit kurz a začít sazby opětovně snižovat.
Co tedy bude dál?
Pokud USA sklouznou z mírné recese do hluboké, pak globální deflační důsledky vyruší část inflačních tlaků, jimž dnes svět čelí.
Globální ceny komodit se zhroutí a ceny mnoha výrobků a služeb přestanou růst tak rychle, neboť se zvýší nezaměstnanost a přebytečné kapacity.
Americká recese samozřejmě vyvolá také další snížení úrokových sazeb Fedem, které později problémy dále prohloubí.
Inflační tlaky však budou ještě horší, pokud recese v USA zůstane mírná a globální růst silný.
V takovém případě by se inflace ve velké části světa mohla snadno vyšplhat na úroveň osmdesátých (ne-li dokonce sedmdesátých) let.
Většina investorů si až dosud myslela, že budou raději pár let riskovat vysokou inflaci, než aby se smiřovali s byť jen krátkou a mělkou recesí.
Až příliš snadno však zapomínají na náklady spojené s vysokou inflací i na to, jak obtížné je vytěsnit inflaci ze systému.
Možná by se i oni měli pokusit zorganizovat pár konferencí v Zimbabwe a zakusit vlastní srážku s realitou.
Zpravodajská válka proti terorismu
Terorismus je existenciální hrozba.
V naší Evropské bezpečnostní strategii byla označena za jednu z klíčových strategických hrozeb, jimž čelí Evropská unie, a k boji s ní využíváme veškerých dostupných nástrojů, zejména ve zpravodajské oblasti.
Prvním cílem zpravodajské činnosti je vyhledávat teroristy, bránit jim v akci a dopadat je, pokud přesto zaútočí.
Tento druh operativního zpravodajství se nejlépe provádí na úrovni států.
Mnoho zatčení a narušení teroristických operací v Evropě pramení ze spolupráce mezi zpravodajskými službami členských zemí EU.
Nedávno se mě novináři ptali, zda je meziagenturní spolupráce dostatečná a zda by se měly vytvořit evropské mechanismy pro sdílení operativního zpravodajství.
Ještě týž den vyústila jedna společná operace v několik souběžných zatčení v pěti evropských zemích.
Úspěch této operace nebyl náhodný.
V loňském roce unie uzavřela dvě dohody o Europolu a také Dohodu o vydávání osob a vzájemné právní pomoci.
Evropské bezpečnostní služby úzce spolupracují na bázi Protiteroristické skupiny a v rámci Europolu byla zřízena Protiteroristická zásahová jednotka.
Na vysoké úrovni kromě toho působí také skupina pro přeshraniční a dopravní bezpečnost a posilují vazby mezi policejními řediteli jednotlivých členských zemí.
Rozsáhlé sdílení informací však není vždy potřebné ani vhodné.
Členské státy rovněž potřebují zpravodajskou činnost odvozenou od právě probíhajících případů, nikoliv za účelem informování politických činitelů, alespoň ne přímo, nýbrž za účelem narušování a přetrhávání sítí a prevence útoků.
Takové informace jsou v mnoha ohledech citlivější a zpravodajské služby si je vyměňují v režimu utajení, nikoliv kvůli prohloubení spolupráce.
Já osobně spatřuji u zpravodajské činnosti další roli: poskytovat informace pro politickou akci.
Zpravodajské služby mohou vzdělávat veřejnost, vysvětlovat kořeny pocitu odcizení, jenž je živnou půdou terorismu, popisovat radikalizaci a nábor nových teroristů a osvětlovat jejich cíle, metody a strategii volby cílů.
Teprve když pochopíme tyto věci, můžeme formulovat adekvátní a konkrétní politiku.
K tomu potřebujeme dobré strategické hodnocení zpravodajských informací.
Členové EU k tomu mají potřebné struktury a s jejich podporou a vkladem budujeme struktury na celoevropské úrovni, abychom tyto informace dostali k vrcholným politikům EU.
Europol plní obdobnou funkci s materiály získanými v rámci policejní činnosti a my se snažíme zajistit mezi oběma těmito aktivitami synergii.
Toto je jiná, analytičtější úroveň zpravodajské činnosti, kde těsná spolupráce znamená značnou přidanou hodnotu.
Po pumových útocích v Madridu se EU zaměřila na vnitřní aspekty boje proti terorismu.
To ovšem neznamená, že se unie stáhla do sebe.
Naopak: EU pokládá mezinárodní spolupráci za základní prvek boje proti terorismu.
Obecně řečeno figuruje kontraterorismus v naší mezinárodní agendě velmi vysoko a stále lépe se vtěluje do politického dialogu unie s jinými zeměmi.
Lépe směrujeme naše programy vnější pomoci i budování kapacit a jsme připraveni uplatnit v případě potřeby své obchodní a ekonomické svaly tím, že budeme v bilaterálních smlouvách požadovat protiteroristické doložky.
Moře změn nastalo rovněž v transatlantické spolupráci mezi EU a USA.
Činy hovoří jasněji než slova a činy na transatlantické úrovni byly pohotové a rozhodné - například společné úsilí učinit přítrž financování teroristů -, přestože v otázce Iráku jsme měli značné neshody.
Přesto nepodléhám uspokojení.
Abychom usnadnili mimořádně složitý úkol formulovat strategii kontraterorismu v EU, vypracovali jsme Akční plán schválený Evropskou radou, který jasně specifikuje, kdo dělá co a v jakém termínu.
To rovněž pomůže národním parlamentům pochopit cíle EU a usnadnit své legislativní plánování.
Nedávno jsem také jmenoval koordinátora pro kontraterorismus, který mi bude asistovat při prosazování Akčního plánu.
Značný počet nových nástrojů máme rovněž v oblasti spravedlnosti a vnitra.
Evropský zatykač již nyní přináší konkrétní výsledky a činíme kroky směrem k „volnému pohybu soudních rozhodnutí" v EU, jehož prostřednictvím budou soudní rozhodnutí - jako například zatýkání a vydávání podezřelých, konfiskace a zmrazování aktiv - vzájemně uznávána.
V roce 2005 navíc vstoupí platnost Evropská hraniční agentura.
Na žádost Evropské rady vyvíjím ve spolupráci s Evropskou komisí strategii zamezení financování teroristů.
Právě toto je skutečná zkouška spolupráce, neboť náš úspěch bude záviset na zajištění náležité interakce zpravodajského toku mezi příslušnými službami a finančními a bankovními komunitami.
Pevně věřím, že vojenský zásah nemůže sám o sobě porazit terorismus.
Ohniskem akce by měla být spolupráce soudů, policie a zpravodajských služeb.
To neznamená, že nepracujeme na možnostech, jak k tomu může smysluplně přispět Evropská bezpečnostní a obranná politika (ESDP).
Ta však není jádrem našeho snažení.
Kromě bezpečnostního a zpravodajského úsilí musíme rovněž pracovat na tom, abychom teroristům „brali kyslík".
To znamená zaměřovat se na faktory, které přispívají k podpoře teroristických skupin a náboru nových členů.
Regionální konflikty vyvolávají hněv a zášť.
Nevyřešený arabsko-izraelský problém vede k vzestupu radikalismu a extremismu.
Teroristická propaganda tím získává příliš mnoho paliva.
EU bude vůči terorismu postupovat tvrdě.
Stejně tvrdě však musí postupovat také vůči příčinám terorismu.
Nejsou to dvě války, nýbrž válka jediná.
Argentinské suverénní otroctví
WASHINGTON, DC – Suverénní dluhy se v poslední době vrátily do zpráv, tentokrát kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států ve věci argentinského dluhu.
V důsledku tohoto nálezu se již tak složitá záležitost pravděpodobně dál zkomplikuje.
Suverénní dluh představuje už celá staletí významný prvek mezinárodní finanční soustavy.
Králové si půjčovali, často i v zahraničí, na financování válek a dalších výdajů.
A když nemohli zaplatit, což se občas stávalo, vyhlašovaly suverénní státy bankrot.
Dnes jsou suverénní státy častěji zastupované demokraticky zvolenou vládou, ale půjčují si stále.
A také se stále čas od času ocitají v situaci, kdy se jejich dluh stává neudržitelným, a potřebují pomoc zvenčí, aby mohly dál plnit své závazky spojené s jeho obsluhou.
Když do insolvence upadnou soukromé firmy (nebo vlády na nižší než státní úrovni), obvykle existují právní bankrotové procedury, které předepisují další postup.
Bez těchto procedur by tržní ekonomika nedokázala fungovat.
Částečně je to dáno tím, že věřitelé by pak přestali poskytovat úvěry a při první známce potíží by požadovali splacení.
Chovali by se tak proto, že první uspokojení věřitelé by v takovém případě získali zpět celou dlužnou částku, zatímco na pozdější věřitele by zbylo méně – což by věřitele motivovalo k tomu, aby všichni začali opouštět loď ještě předtím, než se obsluha dluhu vůbec stane nemožnou.
V mnoha případech je navíc celková hodnota aktiv problémové organizace za předpokladu pokračování v obvyklé činnosti vyšší, než by tomu bylo v případě jednotlivého rozprodeje aktiv.
V takové situaci by odepsání dluhu bylo pro všechny věřitele výhodnější než rozpuštění organizace.
Úpadkový zákon tak chrání věřitele mezi sebou tím, že brání výsledku, který by zbytečně poškodil všechny.
V případě suverénního dluhu však neexistuje žádný závazný mezinárodní zákon, jenž by umožňoval bankrot.
S růstem mezinárodních kapitálových trhů se sice vynořily některé rutinní postupy, ale ty se stále uplatňují ad hoc.
Vzhledem k této nejistotě a vzhledem k faktu, že suverénní dlužníci mohou splatit dluh v domácí měně jednoduše tím, že natisknou peníze, věřitelé obvykle požadují podstatně vyšší úrokové sazby, pokud nejsou dluhopisy vydány v souladu s právním řádem a v nominální měně některé rozvinuté země – jíž často bývají Spojené státy nebo Velká Británie.
Jakmile suverénní stát dospěje k závěru, že zahraniční dluh je neudržitelný, musí spolu vláda a věřitelé jednat o dalším postupu.
V případě suverénních dluhopisů držených jinými suverénními státy stanovil Pařížský klub věřitelských zemí postupy pro řešení dluhu.
Když jsou však držiteli suverénního dluhu soukromí věřitelé, vytváří jejich organizování s každou epizodou novou výzvu.
Jakmile je dluh neudržitelný, existuje několik možných výsledků jednání.
Někdy jsou pro platby na obsluhu dluhu stanoveny nové termíny a splácení se rozloží do delšího období, čímž zadlužená země získá čas, aby se znovu stala solventní.
Jindy se věřitelé dohodnou na výměně starých dluhopisů za nové, které mají buď nižší nominální hodnotu nebo nižší úrokové platby.
Jen málokterá vláda zcela odmítne platit jakoukoliv formou.
Argentina vyhlásila platební neschopnost v roce 2001.
Po několika obtížných letech se jí podařilo dohodnout výměnu dosud nesplacených dluhopisů za dluhopisy s podstatně nižší nominální hodnotou.
Zhruba 93% věřitelů na výměnu přistoupilo a obdrželo nové dluhopisy s nominální hodnotou, která byla oproti starým dluhopisům zhruba čtvrtinová.
Po roce 2005 Argentina udržela dluhovou službu u těchto nových dluhopisů.
Někteří věřitelé však byli neústupní a podali na Argentinu žalobu v New Yorku (poněvadž dluhopisy byly vydány podle newyorského práva).
Argentinské dluhopisy (stejně jako většina ostatních) obsahovaly takzvanou klauzuli pari passu, která vládu zavazuje, aby přistupovala ke všem věřitelům stejně.
Neústupní věřitelé tvrdili, že pokud se nové dluhopisy plně obsluhují (což se dělo), pak podle principu rovného zacházení by měli i oni obdržet plnou dlužnou částku (a to nejen úrok, ale i jistinu).
Americký odvolací soud druhého okruhu stanovil, že Argentina je povinna splnit své závazky neústupným držitelům dluhopisů ve stejném poměru (totiž 100%) jako držitelům vyměněných dluhopisů.
A Nejvyšší soud nedávno toto rozhodnutí potvrdil.
Podle soudního příkazu nesmí Argentina zaplatit držitelům nových dluhopisů, pokud zároveň nezaplatí neústupným věřitelům, a žádná americká finanční instituce nemůže sloužit jako prostředník a poskytnout platbu za Argentinu.
V důsledku toho musí Argentina buď plně vyplatit neústupné věřitele, nebo vyhlásit neschopnost splácet nové dluhopisy.
Bez ohledu na to, jak se současná bezvýchodná situace vyřeší, vyvolává rozhodnutí řadu otázek pro emitenty i držitele suverénních dluhů.
Uvěří-li nyní věřitelé, že neústupný postoj zvýší pravděpodobnost, že někdy později obdrží plnou hodnotu, bude restrukturalizace suverénního dluhu a obnova normálního fungování zadlužené ekonomiky obtížnější.
Od argentinské krize se většina nových dluhopisů vydává s klauzulemi o společném postupu (CAC), na jejichž základě jsou držitelé dluhopisů povinni přistoupit na restrukturalizaci, pokud s ní souhlasí určité konkrétní procento (obvykle to bývá kolem 70%) věřitelů.
Nesplacených dluhopisů, které neobsahují CAC, je stále méně.
Ani CAC však nemusí daný problém zcela vyřešit, protože by pro každou jednotlivou emisi dluhopisů bylo nutné hlasování a k zaujetí odmítavého postoje by stačilo koupit blokovací podíl u jedné malé emise.
Stejně tak je možné, že se u budoucích emisí dluhopisů najde formulace, která nahradí klauzuli pari passu, ale poskytne držitelům dluhopisů dostatečnou záruku, aby nechali trh fungovat víceméně tak, jak fungoval před současným soudním rozhodnutím.
Až do krize eura se všeobecně věřilo, že problémy s obsluhou suverénního dluhu vyvstávají pouze na rozvíjejících se trzích a v nejméně rozvinutých státech.
Rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu o Argentině dělá na čele další vrásku a docela dobře může zvýšit riziko spojené s držením suverénního dluhu – a tím i náklady na jeho emisi.
Amerika po vládní odstávce
WASHINGTON – Po šestnácti dnech poznamenaných uzavřenými muzei, poloprázdnými federálními budovami, nepřirozeně tichými ulicemi a desetitisícovkami zaměstnanců ponechaných napospas existenční nejistotě se ve Washingtonu opět rozsvítila světla.
Omezení chodu americké státní správy, které ve snaze zablokovat prosazení zdravotnické legislativy prezidenta Baracka Obamy iniciovali radikální republikáni v Kongresu, tím sice skončilo – alespoň prozatím –, avšak zároveň vyvstala tři trvalá ponaučení.
Za prvé, až příště vypukne krize v eurozóně, budou USA muset jednoduše zatnout zuby a mlčet; divadlo kolem vládní odstávky koneckonců odhalilo patologie, které nejsou o nic méně vážné než ty, jež v posledních pěti letech charakterizují ekonomická a politická vyjednávání Evropské unie.
Nezodpovědné chování ohrožující zdraví globální ekonomiky?
Souhlasí.
Politické pozérství a bizarní požadavky bránící jakékoliv možnosti kompromisu?
Souhlasí.
Zarážející balancování na ostří nože a rozhodování na poslední chvíli, kvůli kterému si všichni přihlížející kladou otázku, jestli tentokrát už vůz opravdu nespadne ze srázu?
Souhlasí.
Málokterá země zůstala v posledních letech ušetřena bolesti spojené s vysíláním jejího domácího politického spektáklu do celého světa.
Velká Británie zažila před pouhými dvěma lety v létě masové výtržnosti, Paříž pravidelně ochromují stávky a demonstrace, v Řecku sílí fašistická strana, Mexico City prakticky uzavřeli učitelé okupující centrální náměstí a turecký premiér Recep Tayyip Erdoğan se v červnu uchýlil k násilí, aby umlčel několikatýdenní protesty proti jeho stále autokratičtějším metodám.
Pokud jde o země, které nejsou demokraciemi, pak například Čína zažila skandál kolem Po Si-laje, jenž by vydal na špionážní román se svými tajnými aférami, rozbujelou korupcí, vraždou a dramatickou snahou vysoce postaveného policisty získat azyl na americkém konzulátu.
Na tomto pozadí se omezení chodu americké státní správy jeví poněkud jinak.
Ano, byl to jasný příznak hluboké politické dysfunkce, která pramenila ze zpolitizované demarkace volebních okrsků a pokřivujících efektů amerického systému financování kampaní.
Za zmínku nicméně stojí, že se celá krize odehrávala podle ústavních pravidel.
Když se blížila lhůta pro zvýšení dluhového stropu, poznamenal Henry Aaron, význačný člen Brookingsova institutu, že americká ústava vyžaduje, aby „prezident utrácel, co mu Kongres nařídil utrácet, zvyšoval jen ty daně, které mu Kongres povolil uvalovat, a nepůjčoval si víc, než kolik mu Kongres umožní“.
Splnit všechny tři tyto právní závazky je nemožné, pokud Kongres odmítá zvýšit dluhový strop, avšak zvýšení dluhového stropu bez souhlasu Kongresu, jakkoliv jde o nezákonný a trestuhodný prohřešek, bylo nejméně špatnou volbou.
Dokonce i tváří v tvář nejhlubší politické polarizaci, jakou USA zažily za mnoho posledních desetiletí (a na mnoha místech také živočišné nenávisti vůči prvnímu afroamerickému prezidentovi v zemi), Američané a jejich politici chápou, že porušování pravidel znamená rozpouštění ústavního pojiva, které drží celek pohromadě.
Z tohoto pochopení vyplývá, že lék na současnou dysfunkci se najde spíš u volebních uren než v ulicích.
A právě tento kolektivní závazek vůči zákonům upravujícím výkon politické moci je podstatou liberální demokracie.
Na oslavy však Američané nemají náladu.
Druhým závěrem, který lze vyvodit z přerušení chodu americké státní správy, je totiž faktické vymizení amerického triumfalismu.
Bití se v prsa a přesvědčení o vlastní výjimečnosti ustoupily střízlivějšímu vlastenectví, kdy si obyčejní občané uvědomují, že dlouhodobé trendy nahlodávají příslib rovných příležitostí – zejména jde o nedostatky, které postihují systémy amerického zdravotnictví, školství a infrastruktury.
Vztek republikánů z Tea Party (stejně jako vztek demonstrantů z hnutí Occupy Wall Street) odráží pocit, že systém mohou změnit pouze dramatická, ba přímo revoluční opatření.
Pragmatičtější voliči jsou v reakci na to stále rozzlobenější na politickou paralýzu a neschopnost vládnoucích institucí reagovat na preference zřetelné většiny obyvatel.
Uprostřed vládní odstávky se popularita Republikánské strany propadla na pouhou čtvrtinu celostátního elektorátu, což je historické minimum, a popularita Kongresu jako celku činila pouhých 5%.
Poslední ponaučení z přerušení chodu státní správy zní, že politickým systémům všeho druhu prospívá začleňování žen.
Mnohé komentáře si všimly klíčové role, kterou při dosahování kompromisů potřebných k ukončení krize sehrálo šest senátorek – republikánských i demokratických.
Tyto ženy mezi sebou udržovaly vztahy napříč stranickou propastí, zatímco vztahy mezi jejich mužskými kolegy se setrvale zhoršovaly, až ustoupily okázalému furiantství a hanění protivníků.
Neméně důležité je, že tyto ženy cítily morální nutnost skutečně vládnout – a také podle toho jednaly.
Jak řekla republikánská senátorka za Maine Susan Collinsová, která jako první vytvořila obrysy dohody a odnesla je do Senátu, uzavření institucí „poškodilo všechny malé firmy“ kolem Národního parku Acadia v jejím domovském státě „a to je prostě špatné“.
Svět by to neměl nechat bez povšimnutí.
Ženy nejsou ve vládnutí nutně lepší než muži, ale často mají odlišné perspektivy a zvyklosti jednání, které mohou být klíčové pro prolomení patových situací vzniklých potřebou hájit mužská ega.
Často také kladou větší důraz na nelehký osud skutečných lidí než na prosazování vzletných principů a dávají přednost konkrétnímu pokroku před abstraktním vítězstvím.
Ať už jde o parlament nebo o mírová vyjednávání, zapojení žen zlepšuje výsledek.
Americká státní správa se vrátila do práce, alespoň zatím.
Začínají jednání o reálném rozpočtu, se kterým se všechny strany dokážou ztotožnit.
A množí se i odhady, jaký dopad bude mít vládní odstávka na osud Republikánské strany ve volbách v roce 2014.
Sociální a ekonomické rozkoly v zemi však nakonec naleznou politická řešení prostřednictvím voleb a snahy milionů Američanů dosáhnout zásadních reforem.
Jakkoliv bylo posledních několik týdnů frustrujících a rozpačitých, mohlo to být ještě mnohem horší.
Obamovská chvíle pro indické „nedotknutelné“
DILLÍ – Mezi mnoha mezinárodními důsledky ohromujícího vítězství Baracka Obamy ve Spojených státech figurují i celosvětové úvahy o otázce, zda by ke stejnému průlomu mohlo dojít někde jinde.
Mohl by „barevný“ člověk získat moc i v jiných zemích s bělošskou většinou?
Mohl by příslušník sužované menšiny přesáhnout okolnosti svého narození a postavit se do čela své země?
Řada analytiků v široké paletě států, zejména evropských, sice dospěla k závěru, že k něčemu podobnému nemůže v těchto zemích v dohledné budoucnosti dojít, avšak Indie představuje výjimku.
Politici z řad menšin disponují už dlouho autoritou, ne-li přímo mocí spojenou s nejrůznějšími vysokými funkcemi.
V posledních všeobecných volbách v roce 2004 zvítězila v Indii žena s italskými předky a římskokatolickou vírou (Sonia Gándhíová), která ustoupila sikhovi (Manmóhan Singh), jehož do funkce premiéra jmenoval muslim (prezident Abdul Kalam), a to vše v zemi, která je z 81% hinduistická.
Nejenže by se to tu mohlo stát, říkávají Indové, ono se to už stalo.
Podobné sebeuspokojení je však předčasné.
Nejvýstižnějším indickým ekvivalentem postavení černých Američanů je totiž postavení dalitů – tito příslušníci nejnižší kasty, jimž se dříve říkalo „nedotknutelní“, trpěli po celá tisíciletí ponižující diskriminací a útlakem.
Stejně jako černoši v USA tvoří i dalité přibližně 15% obyvatel; v nepřiměřeném počtu zastávají společensky málo uznávané a špatně placené práce, jejich dosažené vzdělání je nižší než u příslušníků vyšších kast a dodnes se den co den setkávají s diskriminací, jejímž jediným důvodem je jejich identita při narození.
Teprve až v čele Indie stane dalit, bude tato země skutečně moci prohlásit, že dosáhla vlastní „obamovské chvíle“.
Teoreticky se to už stalo: ve funkci indického prezidenta, což je nejvyšší úřad v zemi, působil v letech 1997 až 2002 K.
R.
Narayanan, jenž se narodil v chudé dalitské rodině.
V Indii však má prezidentská funkce do značné míry ceremoniální charakter: reálná moc je spojena s úřadem premiéra a k dosažení tohoto postu se zatím žádný dalit nepřiblížil.
Od získání nezávislosti v roce 1947 pocházela většina indických premiérů z nejvyšší hinduistické kasty bráhmanů.
Hned z příštích celostátních voleb, které se mají konat před květnem následujícího roku, však může vzejít přijatelný dalitský uchazeč o premiérské křeslo – Kumari Mayawatiová, hlavní ministryně největšího indického státu Uttarpradéš.
Od roku 1991 nezískala žádná indická vládnoucí strana bezpečnou většinu křesel v parlamentu, což si vynutilo vytvoření koaličních vlád za účasti více stran.
Současná vláda Manmóhana Singha, v níž má největší zastoupení Kongresová strana, se skládá ze zástupců 20 stran; tento kabinet přitom vystřídal koalici 23 stran, v jejímž čele stál Atal Bíharí Vádžpéjí ze strany Bharatiya Janata (BJP).
Až budou napřesrok vyhlášeny volební výsledky, nikdo nepochybuje, že prvním úkolem bude slepení další koalice.
Kongresová strana i BJP se budou snažit vytvořit alianci s desítkami menších stran, jež budou v parlamentu pravděpodobně zastoupeny.
Tentokrát však budou zřejmě stát i před třetí alternativou: před Mayawatiovou, jejíž strana Bahujan Samaj (BSP) může v parlamentu vytvořit blok čítající nejméně 50 křesel.
Mayawatiová přitom dala veřejně najevo pohrdání oběma velkými celostátními stranami; raději by koalici vedla, než se k nějaké připojila.
A pokud se předvolební čísla ukážou jako správná, docela dobře by mohla sestavit koalici regionálních a levicových stran a dělat si nárok na vládnutí Indii.
Je to pozoruhodný vývoj: představa, že by žena z dalitské kasty mohla stanout v čele Indie, byla po 3000 let nemyslitelná.
Indická demokracie však otevřela nové cesty k obdaření odstrkovaných vrstev mocí.
Chudí a utiskovaní toho možná nemají mnoho, ale je jich značný počet, což u volebních uren rozhoduje.
Dalité a původní obyvatelé Indie (ústava se o nich zmiňuje jako o „chráněných kastách a kmenech“) mají v 543členném indickém parlamentu nárok na 85 křesel, která jsou „rezervována“ pro kandidáty z jejich komunit.
Chytré aliance, jež Mayawatiová uzavírá i s některými členy vyšších kast a které ji vynesly k moci v Uttarpradéši, dávají její straně reálnou šanci získat řadu dalších křesel.
V parlamentním systému závislém na koalicích by jí to k získání premiérské funkce stačilo.
Mayawatiová, dcera státního úředníka, studovala práva a pracovala jako učitelka, než si ji vyhlédl zakladatel BSP, dnes již zesnulý Kanši Rám, a připravil ji k převzetí politického vedení.
Její vzestup se nesl ve znamení silného důrazu na symboliku – během jejího vládnutí v Uttarpradéši byla vybudována řada soch dalitských vůdců, zejména jí samotné – a sklonu k marnotratným oslavám.
Slabost Mayawatiové pro „pozlátko“ demonstrovaly její rozmařilé oslavy narozenin, na nichž tato žena vystupuje obtěžkána diamanty a tvrdí (podobně jako Evita Perónová), že její lesk propůjčuje půvab a důstojnost i jejímu lidu.
Je hrdá na to, že ze všech indických politiků platí nejvyšší daň z příjmu – v loňském roce to bylo zhruba 6 milionů dolarů –, ačkoliv ohledně zdrojů jejích příjmů se vedou spory.
Několikrát byla obviněna, ale nikdy ne odsouzena z korupce, přičemž v jednom sledovaném případě šlo o výstavbu moderního nákupního komplexu nedaleko chrámu Tádž Mahal v rozporu se stavebním zákonem.
Kritikové tvrdí, že snaha Mayawatiové zvýšit blaho dalitů začíná u ní samotné.
Nelze však popřít, že její mocenský vzestup v největším indickém státě, který vysílá do parlamentu 80 poslanců, jí poskytl klíčovou platformu k tomu, aby se mohla ucházet o nejmocnější funkci v zemi.
Vzhledem k jejím diamantům, sochám i pověsti ženy, která se k podřízeným chová panovačně, evidentně není Obamou v sukních.
Pokud však uspěje, překoná mnohem delší dědictví diskriminace.
Bezletová zóna pro Libyi
WASHINGTON – Vedoucí představitelé z celého světa intenzivně debatují o účelnosti zavedení bezletové zóny nad Libyí s cílem zabránit násilnostem, k nimž v této zemi dochází.
Někteří přitom poukazují na Bosnu, kde NATO v polovině 90. let příliš dlouho otálelo s ochranou civilního obyvatelstva coby důvodem k zásahu.
Jiní připomínají Rwandu, kde prezident Bill Clinton později vyjádřil lítost, že nezasáhl na záchranu životů nevinných lidí.
Dnešní situaci v Libyi však věrněji vystihuje tragédie v jižním Iráku na sklonku války v Perském zálivu před 20 lety.
Když koaliční síly v únoru 1991 drtily iráckou armádu, vybídl prezident George H.
W.
Bush irácký lid, aby „vzal věci do svých rukou a donutil diktátora Saddáma Husajna odstoupit“.
A když se pak iráčtí šíité, Kurdové a Arabové z mokřin mezi Eufratem a Tigridem vzbouřili proti Husajnovi, domnívali se, že je americké jednotky ochrání před větší palebnou sílou brutálního diktátora.
Když však irácké útočné vrtulníky a elitní vojáci začali masakrovat vlastní lid, dostaly koaliční síly rozkaz držet se zpátky.
Svět tak jen přihlížel masakru tisíců Iráčanů.
Situace v dnešní Libyi není totožná.
Libyjský lid, inspirovaný událostmi v Tunisku a Egyptě, spontánně povstal proti čtyři desetiletí trvajícímu útisku ze strany plukovníka Muammara Kaddáfího.
Přízrak, který mi nedává spát, se však nezměnil – je to představa, jak obyčejní lidé čelí letecké síle a dobře vyzbrojeným vojákům autokrata a spoléhají na to, že je před masakrem ochrání svobodný svět, který jim předtím tleskal a slovně podpořil jejich statečnost.
Kaddáfího jednotky se zatím spoléhají na leteckou sílu selektivně.
Kaddáfí je však chytrý.
Obávám se, že se buďto rozhodl nechat opozici vykrvácet, místo aby na sebe přivolal globální akci rozsáhlým masakrem, anebo vyčkává, až se ukáže, že svět není ochoten zasáhnout – a v tom okamžiku by mohl začít ve velkém zabíjet civilisty.
Nemůžeme čekat, až k tomu dojde.
Musíme ihned podniknout konkrétní kroky, abychom byli připraveni zavést okamžitě bezletovou zónu, pokud Kaddáfí začne využívat letectvo k zabíjení velkého počtu civilistů.
A k vybudování široké podpory pro bezletovou zónu je naléhavě zapotřebí diplomacie.
Základní souhlas by měl vzejít z Organizace spojených národů, kde by se měla okamžitě zahájit diskuse o rezoluci autorizující bezletovou zónu.
Čína a Rusko již vyjádřily výhrady.
Pokud Rada bezpečnosti neschválí akci, pak ti z nás, kdo jsou odhodláni chránit libyjské civilisty, budou v případě eskalace násilí postaveni před obtížnější volbu.
Naše diplomatické úsilí proto musí jít nad rámec OSN.
Důležitá je podpora NATO a Africké unie.
A abychom se vyhnuli dojmu, že NATO nebo USA útočí na další muslimskou zemi, je zapotřebí rovněž podpora arabského světa.
Na této frontě se objevují slibné signály.
Šest arabských členů Rady pro spolupráci zemí v oblasti Perského zálivu již vyzvalo OSN k zavedení bezletové zóny.
Liga arabských států podobný návrh schválila.
Zejména muslimské země by měly podpořit přípravy na intervenci, pokud se spirála násilí vymkne kontrole.
Nesmíme dopustit, aby si Kaddáfí myslel, že může beztrestně masakrovat vlastní lid. A nesmíme mu dát volné ruce k tomu, aby zvyšoval smrtící sílu útoků nasazením letectva.
Nedokáže-li OSN schválit rezoluci o zavedení bezletové zóny, pak musí být USA a jejich spojenci v NATO a v arabském světě připraveni zabránit podobnému masakru, k jakému došlo v roce 1995 ve Srebrenici, kde bylo povražděno více než 8000 bosenských mužů a chlapců.
Vyhlášení bezletové zóny jistě nebude všelék.
Pravděpodobně nevychýlí rovnováhu sil, pokud se situace v Libyi zhorší a přeroste v občanskou válku se vším všudy.
Bezletová zóna by však eliminovala letecké útoky a zachránila životy civilistů.
Je to nástroj, který bychom měli být připraveni použít, pokud si to situace vyžádá, a který by vyslal opozici signál, že není sama.
Než však mezinárodní společenství k tomuto rozhodnutí dospěje, musí poskytnout humanitární pomoc a zásilky zdravotnického materiálu povstalcům ve východní Libyi.
Nesmíme dopustit, aby vyhladověli a nechali se porobit.
Možností, která by na stole být neměla, je nasazení amerických pozemních sil.
Nikdo si nepřeje, aby američtí vojáci zabředli do další války, tím méně v další muslimské zemi.
A jak uvedl prezident Barack Obama, libyjský lid nesmí být zbaven plné zodpovědnosti za svůj osvobozenecký boj a Kaddáfí nesmí získat vítaného nepřítele a obětního beránka.
Snad už jen pouhá hrozba zavedení bezletové zóny odradí Kaddáfího piloty od zabíjení vlastních lidí z vrtulníků a stíhaček.
Pokud ne, měli bychom dát jasně najevo, že budeme stát v čele snahy svobodného světa zabránit nesmyslnému masakrování dalších libyjských občanů šílencem odhodlaným udržet se za každou cenu u moci.
USA a světové společenství by také měly dát jasně najevo – stejně jako jsme to učinili v Bosně a Kosovu –, že zaujímají jednotný postoj proti hrdlořezovi, jenž zabíjí muslimy.
Bezletová zóna pro Sýrii
BRUSEL – Při interpretaci mezinárodních vztahů se snad až příliš často používá rčení, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.
Někdy to bývá pravda, ale v mnoha případech to pravda není.
Před třiceti lety byli afghánští mudžahedíni mylně pokládáni za přátele Západu, když bojovali proti Sovětům, kteří podnikli invazi do jejich země.
Jak ledabyle se dnes tento předpoklad jeví vzhledem ke všemu, co se od té doby stalo.
Prohlubující se krize v Sýrii a zločinné použití chemických zbraní v této zemi vytvořily podobnou dynamiku a dilema.
Západ však nemusí riskovat, že se dopustí stejné chyby a přijme stejně chybná rozhodnutí.
Začněme základními principy.
Útok chemickými zbraněmi v takovém měřítku, jakého jsme právě byli svědky v Sýrii, musí být pokládán za bod zlomu.
Disponovat těmito zbraněmi hromadného ničení sice není technicky vzato nezákonné, avšak většina států patří mezi signatáře Úmluvy o chemických zbraních z roku 1993, kterou Sýrie odmítla podepsat.
Odpověď na otázku „Co bude dál?“ tedy nemůže znít: „Nic.“ Principy mezinárodního práva – zejména nově vznikající doktrína „zodpovědnosti chránit“ a vymáhání celosvětového zákazu chemických zbraní – velí, že nějaká forma vojenské intervence musí následovat, aby došlo k odrazení dalších zemí od použití zbraní hromadného ničení, zejména proti civilistům.
Která opatření jsou však odpovídající a skutečně užitečná?
Co s větší pravděpodobností posílí bezpečnost Západu, a co obnáší riziko, že tuto bezpečnost oslabí?
Domnívám se, že nejspravedlivější a nejjednodušší odpovídající reakcí by bylo zavedení bezletové zóny nad Sýrií.
Tento návrh je obzvláště vhodný vzhledem k pravděpodobné absenci jakékoliv rezoluce na základě Kapitoly VII Charty OSN („Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných“), a to kvůli (téměř jistému) cynickému uplatnění práva veta v Radě bezpečnosti Ruskem a Čínou.
Po otřesném útoku chemickými zbraněmi na oblast východně od Damašku, kterou kontrolují povstalci, se to samozřejmě jen hemží tvrzeními a protitvrzeními.
Vzhledem k brutalitě režimu prezidenta Bašára Asada však nikdo nemůže pochybovat o tom, jak daleko je tento režim ochoten jít, aby zakryl svou vinu.
Pětidenní zdržení, než Asadova vláda umožnila expertům OSN na chemické zbraně ověřit charakter útoku, jí poskytlo dostatek času k zakrytí usvědčujících důkazů, k jejich poškození nebo zničení dalším bombardováním.
Spojené státy, Francie a Velká Británie však neoblomně tvrdí, že všechny zpravodajské důkazy i výpovědi očitých svědků ukazují na to, že pachatelem útoku byla Asadova vláda.
Stejně tak nelze pochybovat o legitimitě obav z některých elementů syrské opozice.
Ukázalo se, že určité al-Káidou vedené a salafistické extremistické skupiny v povstaleckých silách, například Fronta an-Nusrá, jsou stejně zákeřné jako vláda a její spojenci, tedy Hizballáh coby převodová páka Íránu a íránská Revoluční garda.
Podle společného názoru západních zpravodajských služeb však neexistují žádné důkazy, že za útokem chemickými zbraněmi stojí tyto povstalecké skupiny.
Za těchto okolností by bezletová zóna nejen vyčistila oblohu od syrských válečných letadel a raket, a tím omezila intenzitu masakrování, ale také by Asadovi a jeho stoupencům ukázala, že je skutečně zranitelný.
Generálové, kteří dostali rozkaz použít chemické zbraně, by museli počítat s možností, že by režim mohl skutečně padnout a oni by se pak mohli ocitnout před soudem za válečné zločiny.
Samozřejmě by bylo lepší, kdyby Rusko a Čína umožnily Radě bezpečnosti dělat práci, kvůli které vznikla – zajišťovat mír a bránit válečným zločinům.
Postavení Ruska v arabském světě se kvůli pokračující podpoře Asada, přestože tento muž použil chemické zbraně, změnilo z role ochránce v roli vyvrhele.
Navíc se rozplývá i to málo morálního a politického kreditu, které si Vladimir Putin ještě dokázal ve zbytku světa uchovat, jak prezident brzy zjistí na nadcházejícím summitu skupiny G-20 v Petrohradu.
Svět však nemůže se zatajeným dechem čekat, až si to Putin a Čína rozmyslí, a proto by se mělo prověřit zřízení bezletové zóny coby jedna z vojenských možností.
Po válce v Perském zálivu v roce 1991 sice bezletová zóna, kterou původně navrhl britský premiér John Major, nesvrhla Saddáma Husajna, ale zabránila mu v provádění dalších leteckých útoků na Kurdy na severu země a šíity na jihu.
Navíc by bezletová zóna nad Sýrií okamžitě omezila možnosti použití zbraní hromadného ničení syrskou vládou.
Někteří vojenští experti možná namítnou, že syrské systémy protiletecké obrany jsou příliš rozvinuté na to, aby se daly potlačit, takže vymáhání bezletové zóny by bylo příliš nebezpečné.
Izraeli se však podařilo dvakrát zaútočit na syrské území – v roce 2007 zničil jaderný reaktor se severokorejským personálem a nedávno udeřil proti konvoji Hizballáhu –, aniž utrpěl personální ztráty nebo přišel o letadla.
Vzhledem k této slabosti nabídlo Rusko Sýrii své modernější rakety S-300; neexistují však žádné důkazy, že tyto zbraně skutečně do země dorazily, natož že byly rozmístěny.
A jakmile bude syrský systém protiletecké obrany dostatečně narušený, bylo by nejlepší, kdyby ke střežení zóny nasadily své letectvo arabské země – Saúdská Arábie, Katar a další státy Perského zálivu – spolu s Tureckem.
Pak by stačil jediný pohled na oblohu a jakákoliv zlovolná přání Asadova režimu by se okamžitě rozplynula.
Starý problém na Nové hranici Číny
VARŠAVA – Kdyby puč proti Michailu Gorbačovovi v srpnu roku 1991 neztroskotal, nepokoje a ztráty na životech, které jsme nedávno zaznamenali v Sin-ťiangu, se mohly odehrávat v Rusku.
Namísto zpráv o tvrdém zákroku v Urumči, hlavním městě Sin-ťiangu, bychom se možná dočetli o stovkách zabitých v ulicích Alma-Aty a komentátoři by dění srovnávali s krvavým potlačením ukrajinských demonstrací za nezávislost loni ve Lvově.
Tak jako dnes v případě Číny by zaznělo mdlé mezinárodní odsouzení a spekulace o možných vazbách mezi kazašskými ozbrojenci a exilovými skupinami či islámskými fundamentalisty.
Experti by nám připomněli, že Kazachstán vlastně nikdy nebyl zemí a že ukrajinské nároky na nezávislost jsou historicky sporné.
Zaměňte si Sin-ťiang za Kazachstán a Tibet za Ukrajinu a pochopíte, co mám na mysli.
Onen puč však naštěstí skončil jako fraška.
Upadající sovětský režim nedokázal rozdrtit sílící ruské demokratické hnutí – to se zdařilo až Vladimíru Putinovi deset let nato.
Čínské komunistické vedení volbou masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 přivedlo svou zemi na zcela odlišnou stezku, než jakou se následně vydalo Rusko.
Čínské politické přístupy sice vynesly pinochetovský hospodářský růst, třebaže v rozsahu země, která je sama o sobě bezmála kontinentem, ale zajistily rovněž, že v zemi nikdo není svobodný, ani chanská většina.
To tedy znamená, že zatímco Kazachstán a Ukrajina jsou nezávislé, Tibet a Sin-ťiang kolísají mezi obdobími násilných nepokojů a krvavých represí.
Byť se dnes Rusku vládne autokraticky, zavedení diktatury na čínský způsob se jeví jako sotva uvěřitelná možnost, přičemž HDP na hlavu loni činil 15 800 dolarů čili téměř trojnásobek oproti Číně.
Přesto se zdá, že většina obyvatel Číny politiky své vlády podporuje, včetně brutálního útlaku menšin a potlačování demokratických svobod.
To druhé se ostatně jeví jako daň za úspěch prvého.
To není nic nového.
Ruský demokratický myslitel v emigraci Alexander Herzen v komentáři k brutálnímu potlačení polského povstání carskou armádou ve své publikaci Kolokol v roce 1863 napsal, že akceptovat násilí v ulicích Varšavy znamená akceptovat násilí v ulicích Sankt Peterburgu.
Útlak je balíček ujednání.
Kvůli svým komentářům přišel o ruské čtenáře a Kolokol musel skončit.
Když Herzen psal svá slova, Moskva měla plné ruce práce nejen s potlačováním Poláků, čímž si tam na další půlstoletí upevnila svou nadvládu, ale společně s Čínou také s dělením střední Asie, tehdy známé jako Turkestán.
Východní část regionu padla pod čínskou nadvládu a byla přejmenována na Sin-ťiang čili Novou hranici.
Kdykoli čínská nadvláda zeslábla, například ve 30. a 40. letech 20. století, nakrátko s ruskou podporou vznikaly východoturkestánské republiky, které se ovšem opět hroutily, jakmile Rusko a Čína uzavřely nové dohody.
Vedení druhé východoturkestánské republiky bylo zřejmě zavražděno na Stalinův příkaz, když letadlo, jímž kvůli vedení rozhovorů cestovalo do Pekingu, v sovětském vzdušném prostoru údajně havarovalo.
Od té doby Východní Turkestán existuje pouze na papíře, jako člen Organizace nezastoupených států a národů (UNPO), rádoby soupeře Organizace spojených národů, založeného v roce 1991.
V samotném Sin-ťiangu je současný neklid svým charakterem spíš sociální než národnostní a nevyjadřuje touhu po nezávislosti, ale zaměřuje se spíš na kulturní útlak (chanští Číňané dnes už tvoří polovinu obyvatel v regionu).
Nedávné krveprolití to ale téměř určitě změní, neboť násilí nevyhnutelně plodí radikalizaci.
V krátkém a střednědobém výhledu se čínská vláda v Sin-ťiangu a Tibetu zdá dobře zajištěná: mezinárodní společenství se nepostaví členskému státu Rady bezpečnosti.
To by mohli učinit jen tamní občané, čemuž ale zřejmě brání Hertzenův balíček ujednání: Ujguři, stejně jako Tibeťané, nevyvolávají mezi Chany solidaritu, ale spíš krvelačné vřeštění – což je tak trochu pochopitelné, vzhledem k tomu, že obyčejní Chanové ve Lhase a v Urumči museli sami zaplatit za zločiny Číny.
V delším časovém horizontu však čínské úřady mají všechny důvody k obavám: Sin-ťiang se rozroste do problému, jako je Tibet.
Vždyť třebaže UNPO, kam oba vedle Asýrie a národa Dene od řeky Buffalo patří, má jistý nádech komiky bratří Marxů (člověk téměř čeká, že v seznamu zemí najde Freedonii, mytickou zemi, jejímž premiérem byl Groucho Marx), šest členských států už ji opustilo a zařadilo se do OSN a totéž nakonec čeká Kosovo, které je dnes nezávislé, ale bez uznání OSN.
Politické mapy nikdy nejsou vytesané do kamene.
Bezpečně lze tudíž předpokládat, že dějiny povstání v Kuldže a geril Osmana Batura teď pilně studují nejen okrajoví akademici a zpravodajové, ale i funkcionáři v Pekingu.
Vždyť si to vezměte: jak že to dopadlo s Poláky, které Rusko v roce 1863 tak úspěšně potlačilo?
OPEC pro migrující pracovní síly?
DUBAJ – V září roku 1960 se v Bagdádu sešli delegáti Íránu, Iráku, Kuvajtu, Saúdské Arábie a Venezuely, aby založili Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC).
Jak se zvyšovala závislost světa na ropě, rostla i moc OPEC.
Jelikož dnes mnohé rozvojové země, včetně většiny zemí na Blízkém východě, patří k hlavním světovým vývozcům pracovních sil, nazrál snad čas na úvahy o vytvoření kartelu, který by po vzoru OPEC řídil migraci pracujících?
OPEC se podařilo ochránit společné zájmy svých členů, jež by si jednotlivě neuhlídali.
Když je trh strukturálně pokřivený, politické nástroje a společný postup, jaký ztělesňuje OPEC, dokážou být účinnější než veřejná politika.
Země vyvážející dnes pracovní síly se od zakládajících členů OPEC v roce 1960 až tolik neliší.
I ony jsou zranitelné na trhu, kde mají navrch jejich zákazníci.
Bohaté země, jež pracovní síly dovážejí, a chudé země, které je vyvážejí, jsou ve vzájemně závislém vztahu; dovozci pracovních sil ale mohou jednostranně zpřísnit či uvolnit podmínky přistěhovalectví nebo regulaci na trhu práce, takže vývozci jsou v neustálé nejistotě.
Vývozce pracovních sil může tato nerovnováha vycházet draho.
Remitence čili převody peněz od krajanů vydělávajících v cizině jsou pro mnohé rozvojové země životně důležité – víc než kterékoli jiné přílivy financí, včetně přímých zahraničních investic a pomoci – a často přispívají k vyrovnání účtů země.
Ostatně podle Světové banky v roce 2013 remitence tvořily 20-24 % HDP na Filipínách a v Indonésii, 42 % v Tádžikistánu, 32 % v Kyrgyzstánu, 17 % v Libanonu, 10,8 % v Jordánsku, 9,9 % v Jemenu a 6,6% v Egyptě a Maroku.
Pro řadu rozvojových zemí jsou pracovní síly strategickým výrobním faktorem, tak jako komodity v ekonomikách bohatých na přírodní zdroje.
Když uvažujeme o práci migrantů, myslíme na nekvalifikovanou práci v zemědělství, stavebnictví, službách a domácnostech.
Země jako Jordánsko a Libanon (mimo jiné) dnes ale své pracující vzdělávají tak, aby konkurovali jako exulanti s vysokou kvalifikací.
Vývozci pracovních sil teď musí ochránit své investice do lidského kapitálu a politické uskupení podobné kartelu je nejúčinnějším způsobem jak to udělat.
Kdyby se výše jmenované země spojily s Čínou, Mexikem, Indií a dalšími významnými vývozci pracovních sil, při sjednoceném vyjednávání o mzdách, vízových a dalších podmínkách by v rukou držely většinu pák – což by zčásti prospělo i nečlenům, neboť by se změnily globální normy.
Dovozci pracovních sil by museli soupeřit o přístup na sjednocený trh, namísto jednotlivých národních trhů, a země, které by přístup získaly, by měly významnou komparativní výhodu oproti ostatním.
Kartel by předešel tomu, aby země vyvážející pracovní síly plenily své vlastní zájmy, jak se v současnosti v bilaterálních dohodách děje.
Pokud by například měly uzavřít samostatné dohody se zeměmi Rady pro spolupráci v Perském zálivu, jednotlivé země z jihovýchodní Asie by se navzájem podrážely nižšími nabídkami a ve výsledku by mohly dospět k horším dohodám.
Při existenci kartelu by vlády místo toho stanovily výše minimální mzdy pro různé profese a odvětví, jakož i pro různé úrovně kvalifikace.
Jak by vývozci školili své migrující pracovní síly, poptávka po nich by rostla a vyvolala soupeření mezi příjemci namísto poskytovatelů, čímž by vznikl pozitivní koloběh vyšších mezd a dalšího zvyšování kvalifikace.
K tomu všemu by došlo na globálních trzích, a tak by se ceny určitých dovedností transparentně zpřehlednily pro vzdělávací instituce, studenty, zaměstnance i zaměstnavatele.
V tomto novém systému by dovozní země vybíraly daně – na základě nově stanovené minimální mzdy – a remitence by zůstaly nezdaněné.
V tomto smyslu by kartel suploval mezinárodní odborové svazy a dodal by vyjednávací sílu zaměstnancům v zemích, kde jsou odbory slabé nebo nejsou vůbec povolené.
Kartel vývozců pracovních sil by měl na současný systém dalekosáhlé účinky.
Členové kartelu by získali sílu odměňovat a sankcionovat třetí strany jednající ve zlé víře.
Co je však vůbec nejdůležitější, samotní pracující by získali schopnost vydobýt si zpět důstojnost v systému, který jim ji už dlouho upírá.
Nadto bychom mohli očekávat celosvětový úbytek xenofobie, neboť přístup k pracujícím ze zahraničí by začal být spíš výsadou.
Kartel by v mnoha zemích, včetně Spojených států, Japonska a států Perského zálivu, mohl pohnout záležitostí komplexní reformy přístupu k přistěhovalectví a pracovním silám ze zahraničí.
V rámci nově dojednaného uspořádání by země vyvážející pracovní síly byly nejspíš motivovány potlačovat černé pasažéry a nezákonnou emigraci, zatímco země dovážející pracovní síly by zřejmě měly motivaci legalizovat a regulovat postavení nelegálních přistěhovalců, kteří už jsou na jejich území.
Proti tomuto návrhu pravděpodobně zazní námitka, že zdraží nekvalifikovaná práce, což urychlí automatizaci.
Pracovní místa, která by padla za oběť automatizaci ve výrobním sektoru, by se však jednoduše přesunula do volnočasového sektoru, protože by vzrostla poptávka po pomocnících v domácnosti, číšnících, zahradnících a podobně.
Vlivem kartelu by tyto tržní změny byly zřetelnější, a tak by vývozci pracovních sil mohli reagovat a odpovídajícím způsobem korigovat své soustavy vzdělávání pracujících, aby dovozci mohli snáze uskutečnit nábor pracujících z ciziny, kteří budou lépe vybaveni na volná místa.
Celkově by kartel vývozců pracovních sil vnesl řád do odvětví, které se už dlouho brodí kontroverzemi, poškozujícími dobré jméno nejedné země dovážející pracovní síly.
V oblasti pracovních sil by změnil dynamiku nabídky a poptávky ve prospěch pracujících, kteří by získali novou ochranu, i dovozních zemí, které by měly k dispozici kvalifikované pracovní síly, aby dokázaly reagovat na překotné změny v ekonomických podmínkách, často vyvolaných technologiemi.
Otevřený dopis americkým prezidentským kandidátům Demokratické strany
Vážení pánové,
Již za necelé tři měsíce budeme vědět, kdo z Vás vyzve prezidenta Bushe na souboj.
V tuto chvíli však svůj dopis adresuji Vám všem.
Velice mi záleží na tom, abyste mi popřáli sluchu Vy i Vaši spolehliví poradci a zejména americký lid. Věřím, že tomuto poselství budete přikládat jistou váhu.
Pociťujete, jak se domnívám, že svět je v zajetí sílícího antiamerikanismu.
To ale není úplně pravda.
Píši tento dopis jako občan světa; s nikým jsem se sice neradil, ale jsem přesvědčen, že mi nebude nikdo odporovat.
Globální vůdcovská role Ameriky je politicky i vojensky nesporná.
Je tedy skutečností.
Z kulturního hlediska dnes ve světě existují tři nároky na globální vůdcovství: ze strany Číny, muslimského světa a Západu.
Vzhledem k tomu, že Evropa byla natolik hloupá, že se zničila ve dvou světových válkách, nárok Západu na světovou vůdcovskou úlohu přísluší Vám, Američanům.
Skutečnost, že Spojené státy pod vedením neprůkazně zvolené administrativy naplňují tuto vůdcovskou úlohu nebezpečným způsobem, nás nepřiměje, abychom v této věci měnili názor.
Věříme - a hovořím za drtivou většinu obyvatel světa -, že tuto vůdcovskou roli dokáže zastávat jen skutečná demokracie.
Tváří v tvář ostatním nárokům a alternativám jsme cele proameričtí.
Avšak Bushova administrativa nás děsí.
Koncepce preventivní války vede k rozpoutání střetu civilizací, jež byl předpovězen již před deseti lety a jemuž je nezbytné zabránit.
K muslimské víře se hlásí miliarda mužů a žen po celém světě.
Pět procent z nich vyhlásilo válku naší civilizaci a jsou odhodláni podílet se na vraždění, aby skoncovali s dominancí Západu.
Devadesát pět procent muslimů, včetně většiny jejich náboženských vůdců, si nepřeje nic jiného než žít v míru a skoncovat s dlouhotrvajícím ponižováním islámu.
Toho lze dosáhnout jedině zavedením demokracie do muslimského světa a jejím rozvojem.
S terorismem je třeba bojovat tím, že budeme tyto dvě složky muslimského světa oddělovat, nikoliv je sbližovat.
V sázce je bezpečnost lidstva.
Ve světě je mnoho věcí v nepořádku a Amerika nemůže vyřešit všechny problémy sama.
Prezidentem Bushem prosazené odstoupení Ameriky od všech významných světových jednání - o odzbrojení, šíření jaderných zbraní, odstranění daňových rájů vysávajících peníze ze sociálně odpovědných států, o mezinárodním organizovaném zločinu, změnách klimatu, úloze Organizace spojených národů při zachovávání míru a o boji proti chudobě v Africe a dalších regionech - zvyšuje počet rizik, která visí nad planetou, již všichni obýváme.
Mnozí z nás si uvědomují a chápou, že úžasný hospodářský úspěch Ameriky, který trvá již více než celé století, Vás zbavil zájmu o okolní svět, obzvláště během volebních kampaní.
Ačkoliv ostatní země nebyly dosud z různých důvodů schopné srovnat krok s Vaší materiální úspěšností, není to důvodem k závisti.
Avšak fakt amerického nezájmu o okolní svět je důvodem ke znepokojení.
Problémy světa se budou zhoršovat, nebudeme-li se jim věnovat, a nevyhnutelně postihnou Vaši vládu.
Budete potřebovat podporu, důvěru a přátelství ostatních.
Proč se tedy nepokusit o novinku a nevnést téma světa a jeho potíží do předvolební kampaně?
Přinejmenším dvě třetiny, ne-li tři čtvrtiny obyvatel planety touží po míru, bezpečnosti a udržitelném rozvoji - a proto tedy také po dojednání řešení globálních konfliktů.
Všichni naději na naplnění této touhy přinášíte.
Za několik měsíců zbude jen jediný z V��s - muž, který se letos v listopadu postaví prezidentu Bushovi.
Avšak jeho záležitost bude i záležitostí milionů, ba miliard lidí po celém světě.
Podpora většiny lidstva může být ve volební kampani zásadním argumentem.
Těch, kdo k Vám vzhlížejí s nadějí, že se ujmete jejich věci, jsou téměř nespočetné zástupy.
Ve jménu civilizace, porážku si nemůžete dovolit.
Hodně štěstí,
Michel Rocard
Otevřený dopis Ehudu Olmertovi
Vážený pane Olmerte,
Píši Vám v naději, že si ve svém nabitém programu zastupujícího ministerského předsedy Izraele najdete čas, abyste vyslechl, v co doufá jeden Palestinec.
Ačkoli k Vašemu nástupu na post premiéra došlo nepříjemným způsobem kvůli mozkové příhodě Ariela Šarona, věřím, že máte příležitost stát se součástí historického usmíření.
Byť jsem si jistý, že budete trvat na tom, že hodláte navázat na politický odkaz Šaronův, v očích Palestinců máte několik významných předností, jež Šaron neměl.
Vaší prvou výhodou je to, že mezi Palestinci a Araby nejste zatížen negativním obrazem Ariela Šarona.
Deset let jste byl starostou Jeruzaléma, a situaci, v níž jsou Palestinci, tedy znáte zblízka.
Jsem přesvědčen, že naděje na politický průlom v našem regionu nikdy nebyly větší.
Na izraelské straně se nedávno projevila Vaše víra v politický proces, když jste se Vy a Šaron rozhodli jít jednostranně proti Vaší vlastní ideologii a postavit se mocnému osadnickému hnutí.
Společně jste rovněž šli proti konvenčnímu izraelskému myšlení, když jste se odštěpili od strany Likud, čímž jste významně oslabili pevný ideologický stisk, jímž krajně pravicový ústřední výbor Likudu svíral izraelskou politiku.
Pochopení faktu, že stažení z obydlených míst, a tedy ukončení násilného držení jiných lidí pod permanentní okupací, je nezbytné pro udržení židovské podstaty Izraele, Vás dva zcela zřetelně přivedlo do středobodu izraelského myšlení.
V mnohem menším rozsahu dochází k zásadním změnám taktéž na palestinské straně.
Přestože já jsem přesvědčen, že hlavní příčinou konfliktu je okupace, a nikoli reakce na ni, jednostranné rozhodnutí tahdia („vyhlášený klid zbraní“) palestinských militantních skupin silně snížilo počet protiizraelských útoků, což dokazuje, že Palestinci si rovněž uvědomují meze svých ozbrojených zásahů.
Rozhodnutí Hamásu zapojit se do politického procesu účastí v nadcházejících volbách do zákonodárného sboru ukazuje, že i toto islámské hnutí tvrdé linie usoudilo, že konflikt je třeba řešit politickými, a nikoli vojenskými prostředky.
Třebaže chápu, že jste izraelský vlastenec, věřím, že lze učinit mnohé ke snížení napětí mez našimi dvěma národy, což by nakonec vedlo ke skutečnému usmíření a míru.
Na úvod je třeba se zaměřit na přímá, osobní jednání.
Šaron a Vy jste snad cítili, že v Gaze bylo zapotřebí konat jednostranně, avšak stažení z Gazy mohlo oběma stranám přinést mnohem více prospěchu, kdyby bylo provedeno bilaterálně.
Přímé rozhovory by se měly ubírat dvěma paralelními stezkami.
Měly by usilovat o zajištění okamžitého ukončení násilí na obou stranách a současně se zaměřovat na konečné urovnání našeho konfliktu.
Na rozdíl od odchodu z určitých území lze ukončení násilí dosáhnout jedině bilaterálně.
Obě strany by se měly zavázat k ukončení atentátů, ostřelování, odpalování bomb a všech dalších forem útoků na vojenské cíle i občany druhé strany.
Aby bylo příměří účinné, musí zahrnovat monitorovací mechanismus.
Bylo by dobré vyzvat nestranné zahraniční pozorovatele k přítomnosti v hlavních ohniscích sporu a k označení každého na té či oné straně, kdo poruší ustanovení dohody.
Vedle této snahy by měla okamžitě začít energická jednání o konečném urovnání sporu.
Historicky příměří vydržela, jen pokud se opírala o rozhovory, jejichž nefalšovanosti a serióznosti věří obě strany.
Současně se musí zlepšit atmosféra mezi Palestinci a jejich postoj k Izraeli, abychom se pohybovali v politickém prostředí, které podporuje vyjednávání.
K vytvoření pozitivní atmosféry by velmi přispělo rovněž zlepšení každodenních životních podmínek, zejména posílení palestinské svobody pohybu mezi Gazou a Západním břehem a na území Západního břehu.
Upřímně Vám přeji mnoho úspěchů ve výkonu Vašich povinností úřadujícího premiéra a předsedy Kadimy.
Vaše úsilí o směřování k vyřešení palestinsko-izraelského konfliktu vyústí v podstatné zlepšení politické atmosféry na celém Středním východě.
Ať už jednáte s cílem zvítězit v nadcházejících parlamentních volbách jakkoli, mějte však prosím na paměti, že podpora, již si Kadima získala u izraelské veřejnosti, se odvíjí právě od skutečnosti, že strana zaujala umírněnou centristickou pozici.
Nenechte se tedy prosím zatáhnout do podbízení se izraelským radikálům a jestřábům.
Podpora, kterou Vy a Vaši kolegové získáte u Izraelců a Arabů, bude záviset na odhodlanosti, již prokážete při prosazování skutečného pokroku v mírovém procesu.
Tento proces, dnes stejně jako dříve, musí vyvrcholit nezávislou a demokratickou Palestinou vedle bezpečného Izraele.
Další balkánské „za minutu dvanáct“
Jelikož se dnes pozornost světa soustředí na Irák, Severní Koreu a možný střet s Íránem kvůli jaderným zbraním, zmizelo Kosovo z „radarové obrazovky“.
Tato nevšímavost však brzy skončí; blíží se totiž rozhodnutí o dalším osudu této provincie.
Spojené státy a jejich evropští přátelé opakovaně dali najevo záměr učinit do konce roku obtížné rozhodnutí, zda oddělit Kosovo od Srbska.
Toto rozhodnutí – klíčové pro budoucnost nestabilního regionu – se stane zkouškou odhodlání a jednoty Západu.
Letošní jednání ve Vídni, které zprostředkovala Organizace spojených národů, ukázalo, že k dohodnutému urovnání mezi Srbskem a Kosovem o „konečném statusu“ nedojde.
Rozhovory pokračují, ale jak Radě bezpečnosti diplomaticky sdělil vyjednavač OSN a někdejší finský prezident Martti Ahtisaari, v podstatě jsou mrtvé.
Žádný srbský představitel nepřistoupí na nezávislost Kosova, poněvadž nacionalismus je i nadále převládající politickou silou v zemi.
Premiér Vojislav Koštunica, tento apoštol srbského nacionalismu, se všemi způsoby snaží podkopat kosovskou prozatímní vládu.
Chvatně usiluje ještě tento měsíc uspořádat celostátní referendum o nové ústavě, a to bez seriózní parlamentní debaty nebo obvyklé veřejné osvěty.
Hlavním smyslem jeho nové ústavy je přitom preambule, která označuje Kosovo za nezadatelnou součást Srbska.
Kosovští Albánci deklarovali, že neakceptují žádnou vazbu na Srbsko, byť by byla sebevolnější.
V průběhu 90. let fakticky odmítli Srby řízené Kosovo tím, že vytvořili paralelní instituce.
Vzhledem k jejich vynucenému masovému exodu v roce 1999 a následné intervenci NATO, která ukončila tamní srbskou vládu a vytvořila kvazistát pod správou OSN, se pro ně cokoliv jiného než nezávislost stalo nepřijatelným.
Někdy v průběhu příštího měsíce či dvou zváží Kontaktní skupina pro Balkán – složená z USA, Velké Británie, Francie, Německa, Itálie a Ruska – Ahtisaariho doporučení ohledně konečného statusu Kosova a možná i navrhne nějaké řešení Radě bezpečnosti, na níž bude ležet konečné rozhodnutí.
Na veřejnosti se všichni členové kontaktní skupiny snaží ponechat otázku konečného statusu Kosova otevřenou, ale neoficiálně již USA a někteří další spojenci oznámili oběma stranám, že letos navrhnou nezávislost.
Někteří členové Rady bezpečnosti – zejména Rusko a Čína – se stavějí proti nařízenému urovnání nebo jsou vůči němu skeptičtí, a jen málo vlád upřednostňuje dělení území dalšího státu, jakkoliv jsou okolnosti přesvědčivé.
Otázka, jestli Rada bezpečnosti nezávislost schválí, do značné míry závisí na tom, zda se podaří odvrátit ruské veto, což bude vyžadovat značné diplomatické úsilí.
Důležitá je rovněž povaha poskytnuté nezávislosti.
Nezávislé Kosovo musí být zabezpečeno a jeho menšiny chráněny.
Severní Kosovo, které je dnes do značné míry pod kontrolou Bělehradu, nesmí být fakticky přehrazeno.
V zájmu zmírnění bolestných dopadů pro Srbsko se Rada bezpečnosti musí vystříhat přiznání nezávislosti způsobem, který by byl natolik pokřivený, že by nový stát nemohl efektivně fungovat.
Nedospěje-li Rada bezpečnosti k rozhodnutí o konečném statusu, nastane VÁŽNÁ situace: Kosovo by pak jednostranně vyhlásilo nezávislost a všechny země by se musely rozhodnout, zda nový stát uznají.
Pokud se to stane, je pravděpodobné, že Srbové v severním Kosovu vyhlásí vlastní nezávislost.
Přinejmenším by Srbsko vedlo intenzivní kampaň proti uznání.
Po pravdě řečeno se srbská vláda již nyní snaží přesvědčit Západ, aby své rozhodnutí odložil do poloviny roku 2007.
Kabinet tvrdí, že bude-li Kosovu přiznána nezávislost, v následujících volbách se dostane k moci ultranacionalistická Radikální strana.
Srbská vláda zároveň věří, že uspořádá-li volby ještě letos, přiměje tím kontaktní skupinu, aby svůj návrh Radě bezpečnosti odložila.
Vláda navíc vyzvala předáky bosenské Republiky srbské, aby pohrozili, že uspořádají vlastní referendum o odtržení od stále křehké Bosny.
A kabinet zároveň i nadále – neúspěšně – usiluje o odstranění Ahtisaariho, aby tím vídeňské rozhovory protáhl.
Zdá se, že také načasování referenda o ústavě je součástí této zdržovací taktiky.
Někteří lidé doufají, že odklad rozdmýchá násilí v Kosovu a dále podnítí Západ, aby nezávislost znovu zvážil.
Tato taktika může fungovat.
Řada členských zemí Evropské unie se bojí důsledků odebrání území určité zemi a také dopadu nezávislosti Kosova na srbskou demokracii.
Vzhledem k politické nestabilitě Srbska zpochybňují tyto země škody vyplývající z krátkodobého odkladu – byť by si je Srbsko způsobilo převážně samo.
Odklad však jen poskytuje Koštunicovi více prostoru na hledání způsobu, jak rozhodnutí Rady bezpečnosti ještě citelněji ztížit.
Západ musí bělehradské volání sirén ignorovat.
Srbská politika bude v dohledné budoucnosti chaotická a nestabilní a srbští politici budou cítit pokušení se na to vymlouvat, aby se vyhnuli hrozbě ztráty Kosova.
Problémy s navázáním styků mezi Srbskem a Kosovem navíc budou existovat za jakýchkoliv okolností.
Neschopnost rozhodného postupu v otázce konečného statusu Kosova však situaci na Balkáně ještě zhorší, protože zablokuje směřování Srbska k Západu i jeho konečný cíl v podobě členství v EU, vystaví etnické menšiny v Kosovu napospas nebezpečné nejednoznačnosti a ohrozí křehké státy, jako jsou Bosna a Makedonie.
Pro Kosovo neexistuje žádné jiné realistické řešení než nezávislost.
Chce-li se Srbsko připojit k Západu, nesmí tuto příležitost promrhat tím, že samo sebe uvězní v pasti nacionalistické minulosti.
Neměnná příslušnost k BRIC?
NEW YORK – Obecně vžité názory pořádnou zátěžovou zkoušku zřídka přežijí a jen nemnoho dosavadních zkoušek představovalo tak silnou zátěž jako ta, jíž globální hospodářství už 24 měsíců prochází.
Nadešlo prospěšné období přehodnocování a vrhá nové světlo na představy zformované v konjunkturní době, jako jsou hodnota neprůhledných trhů, nedotknutelné postavení amerického spotřebitele a moudrost deregulace.
Jedna součást představ z dob bubliny, která ovšem prozatím uniká relativně bez újmy, je předpoklad, že ekonomiku budou mít v nadcházejících letech rostoucí měrou pod palcem země „BRIC“ – Brazílie, Rusko, Indie a Čína.
Pojem BRIC, ražený ve zprávě Goldman Sachs z roku 2003, není zcela chybný: uspěl na 75 %, takže boduje podstatně lépe než většina aktuálních ekonomických prognóz.
Hospodářská krize propuknuvší v roce 2008 však odhalila, že jeden z této čtveřice je falešný hráč.
Položte si statistiky ekonomik BRIC jednu vedle druhé a začne být nepříjemně jasné, že „jedna z těchto věcí je jiná než ostatní,“ jak se zpívá při dětské hře v pořadu Sezamová ulice.
Když se globální hospodářství skácelo, ve vší nahotě se ukázala chatrnost ruské ekonomiky a obzvlášť jejích dluhovou pákou vyzdvižených bank a podniků, která se v nedávných letech maskovala záplavou peněz z vystřelujících cen ropy a plynu.
Rusko, s přítěží rezivějící infrastruktury na krku, se dále diskvalifikuje dysfunkční a revanšistickou politikou a křivkou demografického trendu téměř v předsmrtném stavu.
I přes mírné oživení komoditních cen během posledních šesti měsíců zaznamenává ruský energetický sektor v posledních letech klesající výrobu, zčásti kvůli obavám zahraničních investorů z vyvlastnění.
Ruský fond svrchovaného majetku, nápomocný při podepírání hospodářství, čím dál rozsáhleji opětovně centralizovaného, se rychle tenčí.
Přetrvají-li negativní trendy, ruský rezervní fond by se nakonec mohl vyčerpat.
Pád Ruska zpět na zem mezitím vyústil v určitou společenskou hru v řadách akademiků, zahraničněpolitických nadšenců a vzdělaných investorů, jejímž cílem je najít za tuto zemi náhradu v klubu předních rozvíjejících se ekonomik.
Byla navržena celá škála akronymů, od sladkého BRICET (kde se přidává východní Evropa a Turecko) až po BRICKETs (totéž plus Jižní Korea) a – jako ještě našponovanější možnost – BRIMC (kde se do skupiny vmáčklo Mexiko).
Ve všech těchto korigovaných verzích se Rusko drží, třebaže už nad ním visí ekonomické mene tekel.
Rusko sice stále má největší světový arzenál jaderných zbraní (ač poněkud zastarávající) a také stálé křeslo (a tedy právo veta) v Radě bezpečnosti OSN, ale jeho zdravotní stav je oproti BRIC horší.
Čistě z hlediska ekonomického potenciálu a fundamentů jsou mnohem silnější argumenty pro Jižní Koreu, neboť jde o sofistikovanou hospodářskou velmoc, jejíž hlavní negativum tkví v nebezpečí, že zkolabuje režim jejího zlovolného severního dvojčete a zaplaví ji hladoví uprchlíci.
Totéž platí pro Turecko, které se vyznačuje robustním bankovním sektorem, živým domácím trhem, rostoucím významem pro Střední východ a energetickou politiku, členstvím v NATO, přihláškou o členství v Evropské unii a vazbami na etnické příbuzné napříč střední Asií.
Zřejmě nejpodmanivějším případem ze všech je Indonésie, největší muslimský stát na světě, typický svižně se rozšiřující střední třídou, poměrně stabilní demokratickou politikou a ekonomikou, jíž se v Asii navzdory recesi hvězdně daří.
Z amerického pohledu je Indonésie přitažlivou alternativou k Rusku, které nedávno soupeřilo s Venezuelou o vůdčí postavení mezi roztleskávači pod praporem „Amerika v úpadku“.
Indonésie navíc prokázala jistou odolnost nejen hospodářsky, ale i jako národ.
Navzdory rozmanitosti své etnické skladby a rozlehlému ostrovnímu území uskutečnila rychlý přechod od vojenské diktatury a vzpamatovala se z bezpočtu výzev a komplikací, včetně asijské finanční krize roku 1997, cunami v roce 2004, nástupu radikálního islámu a domácích nepokojů.
Indonéský HDP na hlavu sice zůstává nízký, ale v ekonomických věcech záleží na potenciálu země a v tom Indonésie září.
Indonésie je oproti svým asijským kolegům (natož oproti Rusku) méně závislá na vývozu a její trhy aktiv (zejména jde o dřevo, palmový olej a uhlí) přitahují významné zahraniční investice.
Jakartská vláda se přitom postavila pevně proti korupci a začala řešit strukturální problémy.
Ve prospěch Indonésie hovoří i demografické trendy, neboť tato domovina 230 milionů obyvatel je už čtvrtou nejlidnatější zemí světa – o celé Německo (přes 80 milionů lidí) větší než Rusko.
Chytlavé myšlenky ale mají tuhý kořínek a Rusko si dává záležet, aby současný koncept zemí BRIC zacementovalo v nezvratitelnou skutečnost.
Zkostnatění BRIC ve faktickou globální instituci udělalo v červnu nápadný krok vpřed, když se lídři čtyř dotčených zemí setkali (samozřejmě že v Rusku) na „summitu BRIC“.
Z této schůzky zazněla nepřeslechnutelná salva namířená proti Spojeným státům, když všichni členové vyjádřili touhu sesadit dolar z trůnu globální rezervní měny.
Už několik měsíců předtím se tato čtveřice dopracovala k vydání společného komuniké před dubnovým summitem G-20, v němž vyhlásila společné odhodlání změnit pravidla světové ekonomické soustavy.
V soukromém sektoru se rozmnožily indexové fondy BRIC, třebaže Goldman Sachs si svou vlastní sázku na BRIC radikálně pojistili obohacením debaty o další termín – „Next 11“ (Dalších 11) či N-11.
Toto uskupení na ekonomický radar přidává Bangladéš, Egypt, Indonésii, Írán, Mexiko, Nigérii, Pákistán, Filipíny, Jižní Koreu, Turecko a Vietnam a společně se čtveřicí zemí BRIC zřejmě tvoří logičtější a obhajitelnou „první vrstvu“ rozvíjejících se ekonomik.
Rusko nad představou přeřazení opovržlivě odfrkává a američtí představitelé se zřejmě rozhodli držet se stranou tohoto slovíčkaření.
Nikoho by ovšem nemělo překvapovat, že Rusko za summit BRIC v Jekatěrinburgu silně lobbovalo a také jej z velké části uhradilo.
Proč riskovat, že se prozradí příliš záhy?
Další zničený Buddha
NEW YORK – Svět s hrůzou sledoval, když v roce 2001 síly Tálibánu zničily v afghánském Bámjánu monumentální sochy Buddhů.
Političtí a kulturní představitelé po celém světě útoky odsoudili.
Nabídky pomoci se jen hrnuly.
Každý se ptal: bude svět příště v pohotovosti?
Odpovědí je bohužel hlasité „ne“.
V údolí Svát na severozápadě Pákistánu ozbrojené islamistické milice nedávno zaútočily na jednu z nejstarších a nejvýznamnějších plastik buddhistického umění.
Toto zpodobení sedícího Buddhy, pocházející přibližně z doby počátků křesťanské éry a vytesané do 40 metrů vysoké skály, bylo v jižní Asii co do významu na druhé příčce, hned za bámjánskými Buddhy.
Jednalo se navíc už o druhý útok během měsíce.
Murtaza Razvi z pákistánského listu Dawn poukázal na to, že dílo, na které byl útok veden, není v odlehlé oblasti.
Naopak, bylo vedle hlavní silnice, která údolím prochází.
Navzdory opakovaným žádostem pákistánských archeologů, zejména po prvním útoku, aby místní úřady sedícího Buddhu a další památky chránily, nebylo podniknuto žádné opatření.
Ba militanti svou práci – vyvrtání děr do kamene, jejich naplnění výbušninami a odpálení – dokázali odvést za bílého dne.
Neučinili tak jednou, ale dvakrát.
Poprvé dílo kvůli neschopnosti ozbrojenců uniklo značnějšímu poškození.
Podruhé už byli úspěšnější a zničili nejen tvář plastiky, ale také ramena a nohy.
Jako kdyby to nestačilo, prosakují zprávy o třetím útoku.
V roce 1995 jsem údolí Svát procestovala, abych prozkoumala buddhistické poklady této oblasti.
Tyto pozoruhodné objekty, vytesané do stěny útesu nebo ochraňované v nádherných malých muzeích, byly pýchou a radostí místních muslimů, kteří své náboženství vyznávají už přes tisíc let.
Ačkoliv jsem nemuslimská Indka, mohla jsem regionem cestovat beze strachu a dostalo se mi vřelé podpory místních obyvatel.
Vítali mě lidé všech vyznání a často projevovali ochotu zavést mě k významným buddhistickým památkám.
Dnes, něco málo přes deset let poté, je atmosféra natolik napuštěná jedem, že ani předáci místních obcí, ani tamní policie nevystoupili, aby tyto památky chránili nebo je prohlásili za své.
Ještě smutnější je, že zatímco pákistánské noviny tyto útoky široce odsoudily a kritizovaly netečnost lokálních představitelů, v mezinárodním tisku se události téměř vůbec neobjevily.
Ztratili jsme snad po irácké válce a zdrcujících obrázcích drancování Národního muzea v Bagdádu schopnost být pobouřeni?
Nebo jsme si tak uvykli na špatné zprávy obklopující válku proti teroru, že už nechceme vědět víc?
Ve Svátu a v dalších oblastech na severozápadě Pákistánu je obrovské množství významných buddhistických míst.
V tuto chvíli se nad všemi vznáší hrozba zničení, kvůli vlivnému hlasu islamistického vůdce Mulláha Fazlulláha, jehož tchán Súfi Muhammad založil jeden z extremistických řádů.
Tento řád je zodpovědný za to, že do Afghánistánu přivedl přes 10 tisíc džihádistických bojovníků, aby v roce 2001 bojovali po boku Tálibánu proti Spojeným státům.
Přestože se věří, že Muhammad chřadne v místní věznici, Mulláh Fazlulláh jedná beztrestně a využívá rozhlasu k šíření poselství nenávisti a nesnášenlivosti.
Je na čase, aby světové společenství nad takovýmto ničením kulturních pokladů nejen vyjadřovalo své rozhořčení, ale aby se přidalo k těm Pákistáncům, kteří se zoufale snaží vyvinout tlak na svou vládu, aby ve vlastním i v našem zájmu předislámské kulturní dědictví ochránila.
Nebude-li svět tentokrát jednat, riskujeme ztrátu jednoho z nejcennějších odkazů raně buddhistických dějin.
Další evropské fiasko
JERUZALÉM: Evropská unie opět pohořela.
Není to dlouho, co v Kosovu a Bosně dokázala svou totální neschopnost zabránit válce v bezprostřední blízkosti srdce Evropy.
Dnes pro změnu není Evropská unie schopna náležitě reagovat na dění okolo Jörga Haidera.
Ve chvíli, kdy čtrnáct členských států EU zrušilo své nesmělé sankce, jež uvalily na Rakousko letos v únoru, se jakákoli slova o Evropě, jež by měla zastupovat jakési společenství hodnot, zdají prázdnější než kdy dřív.
V případě Bosny a Kosova Brusel předvedl, že je nanejvýš bezvýznamný a neschopný, jde-li o použití síly – či o hrozbu použití síly.
Oficiální dokumenty byly plné krásných slov a medových řečí – ale když byl ničen Vukovar, ostřelován Dubrovnik, několik let obléháno Sarajevo a když došlo k otřesným hromadným vraždám ve Srebrenici – jediné, čeho byla Evropská unie schopna, byla právě slova licoměrného rozhořčení.
Lze namítnout, že Evropská unie přece není vojenská aliance.
A přece se nakonec ukázalo, že pravdu měl Machiavelli – zrovna on –, když tvrdil, že proroci musejí být ozbrojeni, chtějí-li být účinní: bez výzbroje Severoatlantické aliance by morální imperativ nedopustit v Evropě další genocidu nikdy nezaúčinkoval.
A Evropská unie dále jen plodila slova.
Když však přišla řada na Rakousko, měl Brusel – a celé politické pásmo, které je Bruselem představováno – najednou pocit, že vzhledem k tomu, že nejde o vojenskou, nýbrž čistě politickou a morální situaci, mohl by předvést, že také umí být učinný.
Ale běda! – dopadl stejně zle jako Liga národů ve třicátých letech
Podívejme se na tento problém zblízka: v srdci Evropy – a v zemi zatížené politickými ideologiemi, jež daly vzniknout Hitlerovi, také Rakušanovi – obnovil Jörg Haider a jeho strana politickou řeč xenofobie, rasismu a hluboké zášti vůči cizincům.
Je pravda, že v demokracii bývá těžké skloubit lidská práva se svobodou projevu: je to ožehavý problém, pro který neexistuje snadná odpověď na právní ani ústavní úrovni.
Problém to však není právní či ústavní, nýbrž politický.
Demokratické strany, jež chtějí ochraňovat demokracii a lidská práva, si uvědomily, že nejúčinnější cestou, jak se postavit rasistickým a xenofobním stranám, je vytlačit je na okraj, vyloučit je z veřejného života a nikdy se k nim nechovat jako k potenciálním partnerům ve vládě.
Rakušané mají pravdu, že podobné strany, jako je ta Haiderova, existují i jinde v Evropě – v Británii, ve Francii, dokonce v některých skandinávských zemích.
Jenže politický projev demokratických stran oněch zemí tyto rasistické skupiny a strany vyobcoval na samý kraj společnosti: britská Konzervativní strana nikdy nevstoupila do aliance s Britskou národní frontou; totéž platí pro Francii, kde konzervativci dokonce sesadili z funkcí několik místních stranických představitelů, kteří osnovali regionální koalice se zástupci Le Penovy strany.
A to právě rakouská konzervativní Lidová strana pod vedením Wolfganga Schlüssela neudělala.
Když se po volbách měla rozhodnout pro koalici se sociálními demokraty nebo s Haiderovou Stranou svobodných, rozhodla se pro faustovskou úmluvu s Haiderem.
Možná měla Schlüsselova strana dobrý politický důvod nevstoupit do koalice se sociálními demokraty (Schlüssel by se tak například nestal kancléřem).
Existují ale jisté základní hodnoty, jež by vždy měly zvítězit nad čistou taktikou a jež měly Schlüsselovi a jeho straně zabránit, aby se přidala na stranu Haidera.
Právě tato morální slepota Schlüssela a jeho strany vyvolala reakci ostatních čtrnácti států Evropské unie.
Lze namítnout, že bilaterální sankce, které čtrnáctka na Rakousko uvalila, byly neadekvátní a navíc neúčinné.
Tak otázka ale nestojí.
V současné chvíli jde především o to, co Evropská unie, oddaná věci demokracie a lidských práv, udělá teď.
Řekněme si to na rovinu: pokračující účast Haiderovy strany ve vládnoucí koalici evropské země je zhola nepřípustné.
Jazyk, který Haider a další členové jeho strany v minulosti používali a dosud používají, zavání stejným rasistickým a antisemitistickým projevem, z něhož se zrodil nacismus: konkrétně v rakouském kontextu je vášnivě protislovanský a protiturecký.
Přestože je Haider dostatečně opatrný a neříká nic, co by se dalo interpretovat jako projev antisemitismu, jeho chvála udatnosti a cti veteránů Waffen-SS a poznámky o nacistických koncentračních táborech jasně svědčí o jeho ideologickém zázemí.
Haider a jeho strana si nezaslouží nic jiného než politickou izolaci a vyloučení ze společnosti.
Země EU již dvakrát neuspěly v pokusu na tuto výzvu odpovědět: poprvé když se pro sankce rozhodly, podruhé když je zrušily.
Co má Brusel dělat?
Dělat to, co dělal doposud, chrlit nekonečné haldy dokumentů psaných byrokratickou hatmatilkou, možná taky dále zdarma radit Izraelcům a Palestincům, jak se vyrovnat se vzájemnými odlišnostmi?
Jakpak se asi hezky evropsky řekne „chucpa“?
Bližší košile než kabát.
V době, kdy se Evropská unie nachází na startu ambiciózního projektu svého rozšíření, v němž se novými členy Unie má stát několik slovanských a východoevropských zemí, je tolerování rasistické a xenofobní strany v rakouské vládě – či kdekoli jinde v rámci EU – trvalou připomínkou morálního bankrotu ideje evropského sjednocení.
Po zkušenostech ze třicátých a čtyřicátých let by se snad dalo čekat, že evropské země budou jazyk, který používá Haider a jeho strana, brát mnohem vážněji.
Toto očekávání představuje pro vedoucí evropské představitele novou výzvu.
Doufejme, že pod francouzským předsednictvím a v souladu s tradicemi osvícenství, jež jsou tolik ústřední pro francouzský a evropský diskurz, bude brzy nalezena rázná a účinná odpověď.
Další „fajnový“ italský chaos
ŘÍM – Hra s kouřem a zrcadly: právě tak se jeví současná předvolební kampaň v Itálii, a to jak Italům, tak i okolnímu světu.
Na tom samozřejmě není nic nového: politická dynamika Itálie vždy vyváděla z míry její účastníky i pozorovatele.
Skutečnost, že se malé středové straně možná podaří přesvědčit soudy, aby volby odložily, obvyklý zmatek pouze umocňuje.
Jednou z věcí, které se tentokrát zdají jisté, je však pravděpodobný výsledek.
Vůdce pravicové aliance Silvio Berlusconi potřetí ve volbách zvítězí (kromě toho také dvakrát prohrál), přičemž u voleb do Senátu se očekává pat.
V takovém případě by se Berlusconiho síly mohly spojit se středovou Katolickou stranou Piera Ferdinanda Casiniho, případně pracovat na vytvoření koalice s jejich středolevým protivníkem, Demokratickou stranou vedenou Walterem Veltronim.
Tato kdysi nemyslitelná druhá varianta je možná, poněvadž Berlusconi nevede tak plamennou předvolební kampaň jako v minulosti.
Ostrý tón a zarputilá stranickost uplynulých 13 let byly odloženy stranou.
Zdá se, že si Berlusconi plně uvědomuje obtíže spojené s vládnutím Itálii.
Je to potřeba.
Vzhledem k veřejnému dluhu, jehož výše má v roce 2009 dosáhnout odhadovaných 102% HDP, rostoucí inflaci a růstu o pouhých 0,2% se budou předvolební sliby jen těžko splňovat.
Bortící se veřejná infrastruktura a neschopnost přilákat zahraniční kapitál hospodářské vyhlídky ještě zhoršily.
Státem vlastněné společnosti Telecom, Autostrade a Alitalia byly navíc předmětem nesmírně intervencionistické politiky odstupující vlády Romana Prodiho, avšak výměnou za to nemají mnoho co nabídnout.
Plány na vybudování vysokorychlostní železnice spojující Itálii se severní Evropou dál narážejí na průtahy a krize kolem odvozu odpadků v Neapoli zůstává nevyřešená, což ohrožuje mezinárodní reputaci jednoho z nejslavnějších italských výrobků, totiž mozzarelly.
Vzhledem k tomu, že globální finanční trhy prodělávají krizi a evropská ekonomika měkne, budou se výzvy pro novou italskou vládu pouze prohlubovat.
Rovněž vedení zahraniční politiky se může ukázat jako obtížné.
V důsledku novopečeného aktivismu Francie a Velké Británie, jakož i obnovené role Německa coby ústředního protagonisty v záležitostech EU, čelí Itálie hrozbě ještě větší marginalizace svého vlivu.
Vrátí-li se Berlusconi do funkce premiéra, bude znovu usilovat o úzkou spolupráci se Spojenými státy, což je cesta, po níž se nyní vydali rovněž francouzský prezident Nicolas Sarkozy a britský premiér Gordon Brown.
Uspěje-li, vytvoří se cosi jako šestistranná „kontaktní skupina“ (Francie, Velká Británie, Německo, Španělsko, Polsko a Itálie), která bude určovat vztahy Evropské unie s USA.
Takové vedení bude zapotřebí, protože bez ohledu na to, kdo v amerických prezidentských volbách zvítězí, bude příští americká administrativa bezpochyby žádat větší účast EU na řešení mezinárodních konfliktů.
Itálie však na rozdíl od Francie není v situaci, kdy by mohla vyměnit krásu Sarkozyho nové manželky Carly Bruniové za skutečnou prestiž.
Aby tuto prestiž získala, musí se prosazovat v roli motoru seriózní evropské reformy, aniž přitom zanedbá debatu o podílu členských zemí na ekonomických rozhodnutích EU.
Zde by se Itálie mohla připojit k nacionálněji zaměřeným hospodářským politikám, které dnes ke škodě bruselských technokratů EU uskutečňují Francie a Velká Británie.
Věcí, která se v souvislosti s nadcházejícími volbami jeví jako jistá, je předpoklad, že nenastanou-li na poslední chvíli nějaká překvapení, miliardář Berlusconi znovu získá kontrolu nad italskou politikou.
Právě on byl v uplynulých 13 letech skutečným vládcem nad Itálií.
Jeho strana Forza Italia, která se zrodila jako „plastiková strana“, aby po vnitřním rozpadu křesťanských demokratů v roce 1994 sjednotila paletu různých politických sil, se projevila jako hnutí s velmi důmyslnou strukturou a se silným a stabilním konsensem členské základny v otázce své ústřední doktríny.
V těchto volbách se Berlusconi rozhodl otevřít dveře pravicové Národní alianci Gianfranka Finiho, s níž založil nové uskupení Lid svobody – jedinou stranu spojenou s Ligou severu Umberta Bossiho –, a to ve snaze zajistit vládě podporu ještě silnější a soudržnější hlavní strany.
Katolíci ze Svazu křesťanských a centristických demokratů a postfašistická pravice Franceska Storaceho z koalice vystoupili.
Podobné rozhodnutí učinil na levici Veltroni, jehož Demokratická strana je nyní spolčená se stranou Itálie hodnot Antonia Di Pietra.
Koalici, kterou založil Prodi, aby získal parlamentní většinu, již opustili komunistická strana a socialisté.
Cílem tohoto přeskupení sil bylo vytvoření stabilnějších velkých stran, avšak pravděpodobné jsou také další změny.
Silné panevropské středopravé a středolevé politické strany spolu zřejmě budou soupeřit i ve volbách do Evropského parlamentu na jaře 2009.
V době, kdy Evropa prosazuje reformy, otázka pro Itálii zní, zda kouř a zrcadla jsou to jediné, co může její politika nabídnout.
Další ropný šok?
Konflikt na Středním Východě - dnes Palestina versus Izrael, zítra Irák - představuje obrovské riziko pro růst a finanční stabilitu.
Abychom pochopili, nakolik jsou tato rizika vážná, vyjděme z toho, k čemu zřejmě nedojde.
Írán ani Irák přes všechny řečnické výlevy nevyhlásí vůči USA faktické embargo.
To, že stojí proti Americe, totiž ještě neznamená, že se ochotně vzdají nezanedbatelných tržeb z prodeje ropy, díky nimž jejich zchátralé ekonomiky jakžtakž fungují.
Obě země jsou si dobře vědomy, že pokud odmítnou Americe prodávat ropu, na jejich místo okamžitě nastoupí další země (Rusko a Mexiko).
Íránsko-irácké ropné embargo by se tedy minulo účinkem.
Jeho jediným výsledkem by totiž bylo, že tyto země přijdou o peníze.
I Saddám je dost chytrý na to, aby věděl, že se do této pasti nesmí nechat chytit.
On a íránští ajatolláhové zaujmou pozice a budou řečnit, a tak se jim podaří ceny ropy trochu zvednout.
Nic víc.
Pro jejich arabské diváky je řečnění téměř stejně dobrým důkazem vůdcovských schopností, jako kdyby opravdu něco dělali.
Skutečným rizikem, pokud jde o ropu, je ale otevřená agrese či sabotáže na ropných zařízeních.
Nejde zde o ropná pole, ale o ropovody, rafinérie a ropné přístavy - na nich totiž závisí okamžitá dostupnost ropy a tím pádem kurz ropy.
Jak jsme viděli ve válce v Perském zálivu, bylo riziko škod na ropných rafinériích příčinou dramatického zvýšení kurzu ropy o celých 40 dolarů.
Tentokrát by určitě šlo o mnohem větší zvýšení, poněvadž rizika včetně sabotáží jsou mnohem vyšší.
K tomu by téměř jistě došlo v případě, že by USA zaútočily na Irák.
Pokud by Saúdská Arábie zvýšila produkci, mohla by toto cenové zvýšení teoreticky vykompenzovat.
Jedna věc je ale nepřidávat se k embargu, a úplně jiná rozvrátit ropnou politikou zaplavením trhu, natož v rámci proamerického gesta.
Saúdská Arábie je nestabilní a bude se proto snažit nerozházet si to ani na jedné ani na druhé straně.
Bohaté strategické ropné rezervy Spojených států na nějakou chvíli světovou cenu ropy srazí dolů, ale až přijde na lámání chleba, totiž jakmile začne konflikt s Irákem, ceny ropy vyletí prudce nahoru.
Kdy by k tomu mohlo dojít?
Amerika žádá, aby Irák vyhověl třem kritériím - aby začal podporovat regionální stabilitu, aby přestal usilovat o zbraně hromadného ničení a aby přestal utlačovat irácký lid -, na což Saddám nikdy nepřistoupí.
Saddámovy dny jsou tak spočteny a nezáleží na tom, zda Evropa bude s Americkou spolupracovat či ne.
Problém je stejný jako v roce 1991: chybí vláda - přijatelná jak pro region, tak pro USA -, jež by vyplnila vakuum.
Okamžitou akci zdržuje vedle stále nevyřešeného palestinsko-izraelského konfliktu právě tato otázka.
To znamená, že ceny ropy zůstanou vysoko (a možná i výš) ještě po nějakou dobu.
Ropný šok zasáhne spotřebitele nejen v USA, ale i v Evropě a Asii.
Budou disponovat menší kupní silou, a proto klesne poptávka a růst se zpomalí - přesně jako v době války v Perském zálivu.
Zpomalení americké a světové ekonomiky je pak špatnou zprávou pro kapitálové trhy a centrální banky se díky němu dostanou do nepříjemné situace, kdy budou muset rozhodovat, zda bojovat snadno dostupnými úvěry proti recesi, nebo zvýšením úrokových sazeb proti inflaci způsobené rostoucími cenami ropy.
Čeká-li nás utahování opasků, rozlučme se se stoupajícím akciovým trhem.
Ropa je sice pro dnešní průmyslovou ekonomiku mnohem méně významná než dřív, ale 10 dolarů navíc ke každému barelu bude i tak dost velký šok, který bude bolet.
Pokud k tomuhle všemu dojde, co se stane s dolarem?
Vůči Evropě je dolar zatím silný - ne však velmi silný, neboť kurz 1,10 dolaru za euro nebyl nikdy rovnovážný kurz, ale udržoval jej relativní růst USA a image Spojených států coby světové hospodářské superstar.
Ameriku v této roli dále stvrzuje její vojenská obratnost, ovšem zpochybňuje ji celosvětový odpor ekologů, odpůrců globalizace, pacifistů, evropských cyniků a rozzlobené arabské veřejnosti.
S ekonomikou, která za těchto nepříznivých podmínek Evropu nepřekoná, a s poskvrněnou pověstí USA bude dolaru hrozit hluboký pád.
Jediné, co by dolar před propadem mohlo zachránit, je špatný hospodářský výkon Evropy.
Ostatně při svalování viny na Spojené státy jde převážně o snahu přesunout pozornost z neschopné Evropy na snahy jiné země o bezpečnější svět (včetně další existence Izraele) a o silnější světovou ekonomiku.
Problémy, jež trápí pana Schrödera či pana Berusconiho a ,,messieurs" Chiraca a Jospina, koneckonců nejsou tím, co ovlivňuje chod světa.
Další jízda na toboganu pro měnové kurzy v roce 2009?
CAMBRIDGE – Rok 2008 byl pro měnové kurzy výjimečně bouřlivý.
Americký dolar notně posílil, japonský jen vystoupal do raketových výšin, euro dopadlo na zem a britská libra se zřítila a zanechala za sebou obrovský kráter.
Měny rozvíjejících se ekonomik byly stlačeny dolů stejně jako „komoditní měny“, jako jsou kanadský, australský a novozélandský dolar nebo jihoafrický rand.
Utrpěly měny vampnbsp;podstatě všech zemí, které jsou silně závislé na vývozu komodit.
Co tedy nový rok přinese vampnbsp;oblasti měnových kurzů?
Jedinou jistotou bude přetrvávající vysoká volatilita.
Jinak se nacházíme na nezvyklé křižovatce, kdy jsou krátkodobé a dlouhodobé trendy velmi protichůdné.
Krátkodobě budou jen a dolar dál těžit zampnbsp;úprku do bezpečí, neboť zpanikaření investoři hledají vhodné útočiště.
Jenu a dolaru pomáhá také skutečnost, že centrální banky jiných zemí nadále snižují úrokové sazby směrem kampnbsp;nule, což je oblast, kterou sazby jenu a dolaru okupují už dnes.
Ačkoliv tedy Spojené státy a Japonsko nebudou vampnbsp;dohledné době úrokové sazby zvyšovat, díky nižším zahraničním sazbám jsou dolar a jen stále relativně atraktivnější.
Ceny komodit budou i nadále nízké, takže budou stlačovat komoditní měny a posilovat zejména jen, poněvadž na zdroje chudé Japonsko je silně závislé na dovozu komodit.
Za normálních okolností ukazují krátkodobé a dlouhodobé trendy měnových kurzů stejným směrem.
Obrovské množství výzkumných prací ukazuje, že pro většinu hlavních měn je nejlepší předpovědí měnového kurzu za týden, za měsíc a dokonce i za rok prostě a jednoduše dnešní měnový kurz.
Současná situace je však sotva normální.
Pokračující finanční krize setrvale táhne dolar vzhůru, poněvadž tato měna je pokládána za bezpečný přístav.
Ceny komodit naopak klesají do nových a nových hlubin.
Finanční krize nakonec skončí, stejně jako celosvětová recese.
Nedojde k tomu hned – obojí potrvá ještě sedm či osm měsíců, možná i déle.
Jakmile se však obnoví normální růst, nedávné trendy posilující zhodnocování dolaru a jenu vymizejí.
Mezinárodní investoři možná budou USA vděční za agresivní monetární a fiskální stimul, který se prudce zrychlí po 20. lednu, kdy Barack Obama nastoupí do prezidentského úřadu.
Zároveň si však budou stále lámat hlavu nad otázkou, co se stane, až přijde čas splácet účty.
Do proticyklické makroekonomické politiky se bude chtít zapojit i řada rozvíjejících se trhů, které však sužuje strach zampnbsp;fiskální udržitelnosti a bující inflace.
Evropská fiskální politika je svázaná Maastrichtskou smlouvou a evropská monetární politika je dosti jednostranně zaměřena na cenovou stabilitu.
Faktem je, že Čína má díky obrovským rezervám vampnbsp;zahraniční měně dost prostředků na to, aby do proticyklické makroekonomické politiky investovala jako nikdo druhý.
Vedoucí představitelé Číny však vědí, že jejich silně zakřiknutá bankovní soustava je zranitelná, poněvadž země pokračuje vampnbsp;postupné finanční liberalizaci a rezervy vampnbsp;zahraniční měně mohou být potřebné kampnbsp;rekapitalizaci.
Žádná oblast tedy zřejmě nebude tak expanzivní jako USA.
Prozatím se globální investoři nemohou nabažit amerických pokladničních poukázek, jak dokládají hroutící se úrokové sazby krátkodobých amerických cenných papírů.
Obrovská část této poptávky je však tažena krátkodobými obavami podnícenými krizí.
Jakmile se trhy normalizují, investoři se bezpochyby rozhlédnou kolem sebe a uvědomí si, že Spojené státy při boji sampnbsp;poklesem enormně zvýšily svůj dluh, možná až o několik bilionů dolarů.
Dnešní klesající ceny (neboli „deflace“) se současně promění vampnbsp;inflaci, neboť agresivní monetární odlehčení si vybere daň na cenové stabilitě.
Připusťme, že část pohybů hlavních měn vampnbsp;průběhu uplynulého roku lze pokládat za normalizující.
Zampnbsp;hlediska kupní síly (jakéhosi hrubého měřítka, kolik fyzického zboží si lze koupit za různé měny) bylo euro absurdně nadhodnoceno, neboť stálo 1,60 dolaru, zatímco jen byl absurdně podhodnocen, když se jeden dolar dal koupit za 120 jenů.
Komoditní měny musely sestoupit zampnbsp;astronomických výšin.
Měnové pohyby tak vampnbsp;uplynulém roce do jisté míry nastavily relativní úroveň domácích cen a měnové kurzy do lepší rovnováhy.
Kurzy měn rozvíjejících se ekonomik a vampnbsp;ještě větší míře komoditních měn však již pravděpodobně poklesly příliš.
Vampnbsp;dlouhodobém výhledu se znovu dostaví globalizace a ekonomická konvergence a měny rozvíjejících se ekonomik i komoditní měny budou muset posílit.
Současně platí, že vyhlídka vyšší inflace vampnbsp;USA a enormně zvýšeného amerického veřejného dluhu se nakonec musí projevit na dolaru, podobně jako stále znepokojivý obchodní deficit USA.
Pokud jde o japonský jen, také tato měna utrpí pokračujícím růstem japonského veřejného dluhu, který již dnes patří kampnbsp;nejvyšším na světě.
Přetrvávající slabost japonské ekonomiky nakonec zasáhne i její měnu.
Ukazuje-li dnešní konstelace měnových kurzů na nadměrné zhodnocení dolaru a jenu, zejména vůči měnám rozvíjejících se trhů, kdy se tato skutečnost projeví?
Záleží na tom, kdy podle vašeho názoru poleví finanční krize – a její časový průběh se předvídá stejně obtížně jako měnové kurzy samotné.
Nakonec však krize skončí.
A pak sledujte, jak se dolar a jen vracejí jako bumerang.
Čeká nás další rok zmatků?
PAŘÍŽ: Devalvace brazilské měny z počátku tohoto roku, stejně jako celkové obtíže Brazílie při stabilizaci svého reálu i burzy, potvrdily, pokud bylo nějakých nových důkazů vůbec zapotřebí, jak důležitou roli hrají finanční trhy a jejich prchavé nálady a sklony k rychlým změnám.
Pro jednou tedy bude platit, že panika investorů může vyvolat ekonomickou zkázu, tak, jak k tomu došlo v Asii a Rusku v loňském roce, a podobná krize stále hrozí Brazílii, a vlastně v celé Latinské Americe, a snad dokonce i zopakováním v Asii, vzhledem k obavám z devalvace v Číně a eventuálním odstartováním spirály následných devalvací.
Dnes, ve svém osmém roce téměř obscénního hospodářského růstu, mohou být Spojené státy považovány za příklad země zcela opačných vyhlídek.
Přinejmenším ve dvou případech, v roce 1998, mohly poplašné zprávy vyvolat krach cen amerických akcií a přivodit tak hospodářskou recesi.
Koneckonců, většina pozorovatelů (stejně jako analytiků) stejně dospěla k závěru, že je Wall Street nadhodnocen, a to dokonce před tím, něž vypukla asijská krize.
Ceny akcií samozřejmě poněkud poklesly, když reagovaly na paniku, která Asii zachvátila, i na její finační důsledky, ale americké kapitálové trhy se od té doby zotavily a nahradily si všechny předchozí ztráty a dokonce dosahují nových rekordních zisků.
Soudní líčení v americkém Senátu pojednávající o možném odvolání presidenta Clintona a politická krize, jenž mohla znásobit politickou i ekonomickou nejistotu, a která mohla vést k dalšímu prudkému pádu cen na Wall Street, neměla na Američany absolutně žádný vliv, ani na to, jakým způsobem utrácejí či šetří svoje peníze.
Investoři ani spotřebitelé neztratili optimismus.
Zdá se, že s nimi nic neotřese.
Může ale být víra americké veřejnosti ve schopnosti Alana Greenspana, předsedu Správní rady Federálních rezerv, tedy americké centrální banky, dostatečným vysvětlením.
Greenspan odvedl vskutku solidní práci, ale obávám se, že to nemůže být jediná příčina amerického růstu.
Proto, které jiné faktory udržují ekonomiky v chodu, či dokonce v jejich trvalém rozkvětu?
V Evropě nástup eura dozajista ekonomický růst nepovzbudil, a vypadá to, že se tak nestane ani v nejbližší budoucnosti.
Nejlepší zprávou roku proto je fakt, že, jak se zdá, se spotřebitelé na Kontinentě konečně začínají probírat se své dlouhé deprese.
Naopak ve Spojených státech se ale růst spotřebitelské poptávky nestal motorem ekonomického růst.
Otázka tedy zní, proč ne?
Snad proto, že makroekonomické politiky evropských států byly a stále jsou příliš opatrnické a netroufají poskytnout svým ekonomikám nezbytné startovací páky.
Poté, co byla naplněna maastrichtská kritéria, byly fiskální politiky přizpůsobeny novým brzdovým pákám.
V zemích “eurolandu” byly měnové politiky zaměřeny na harmonizaci úrokových měr, a nikoliv na jejich vlastní úroveň.
Proto také existuje jen málo důvodů, proč být přehnaně optimistický ohledně nejbližší budoucnosti, a to se týče jak hospodářského růstu, tak i zaměstnanosti.
Ovšem, i zde existuje světlá stránka.
Relativně jen nedávno znovuzískaná fiskální disciplína byla pro Evropu požehnáním a napomohla udržet důvěryhodnost trhů, čímž byla vybudována imunita, tolik potřebná během asijské, ruské a brazilské finanční paniky.
Je smutné, že v Japonsku takový druh finanční upjatosti zůstává stále čímsi zatraceníhodným.
Rovněž je velmi smutné, že Japonsko nám i nadále připomíná, že některé z těch nejbolestnějších okamžiků dějin se opakují samy o sobě.
Krize, tvořící celé série bludných ekonomických kruhů, které, jak jsme doufali, zmizely s koncem velké krize dvacátých let, se znovu sama objevila, aby se stala relevantní částí přítomnosti.
Deflace zvýšila skutečné úrokové míry a omezila hospodářské aktivity, čímž vyvolala další kolo deflace, a tak dále.
Při úrokovým mírách, dosahujících téměř nulových hodnot, se vytvořila likviditní past, která paralyzovala celou japonskou měnovou politiku.
Keynesiánské léčebné metody (jež jsou nyní poněkud liknavě zaváděny) a expansivní fiskální politiky nebyly schopny nastartovat japonské hospodářství a vyvolat návrat optimistické nálady.
Je to ale jen proto, že by japonská vláda příliš zpozdila záchranné akce, než připustila existenci rozpočtového deficitu?
To nikdo skutečně neví.
Bylo by možné rozpoznat společné tóny, spojující všechny tyto procesy?
Já vidím dva z nich.
Tím prvním je mimořádný význam toho, co Keynes nazýval “živelnou energií.”
Ve všech případech, vždy stál tento faktor ve středu současných ekonomických úspěchů i proher.
Tím druhým je faktorem je to, že je poněkud nesnadné tuto živelnou energii zkrotit.
Proč vlastně mezinárodní investoři v jihovýchodní Asii zpanikařili?
Proč, řekněme například Polsko bylo relativně imunní proti panice, kterou vyvolalo Rusko, zatímco celý zbytek východní Evropy dostal horečku?
Proč se zdají američtí spotřebitelé být imunní proti návalům pesimismu?
Existuje nějaká makroekonomická politika, jenž by byla schopná posílit ještě stále se chvějící optimismus evropských spotřebitelů.
Jak může Japonsko znovu vybudovat optimistickou náladu a nastartovat vlastní ekonomický motor, když mu nezbyl jediný makroekonomický nástroj v ruce?
To jsou otázky, na které se nyní musejí vlády zaměřit.
A na odpovědích pak bude záviset životaschopnost a síla globální ekonomiky.
Jak odpovědět Íránu
NEW YORK – O íránském jaderném programu už víme docela hodně a to co víme, není povzbudivé.
Írán údajně obohacuje uran na dvou lokalitách – část z toho na úroveň 20%, což je mnohem více, než kolik je zapotřebí pro civilní účely.
Mezinárodní agentura pro atomovou energii také uvádí, že Írán provádí výzkum zaměřený na vývoj konstrukce jaderných hlavic.
Tvrzení íránských činitelů, že jejich jaderný program se soustředí výlučně na výrobu energie nebo lékařský výzkum, stručně řečeno postrádá veškerou důvěryhodnost.
Přesto stále existuje mnoho věcí, které svět neví.
Například nevíme, zda Írán provádí tajné aktivity na dosud neodhalených místech nebo kdy by mohl vyvinout hrubou jadernou zbraň – odhady se pohybují od několika měsíců po několik let.
Stejně tak nevíme, zda se rozpolcené íránské vedení rozhodlo jaderné zbraně opravdu vyvíjet, nebo se zastavit těsně před cílem a spoléhat na to, že země může získat mnoho výhod spojených s držením jaderných zbraní, aniž jí budou hrozit doprovodná rizika nebo aniž bude muset nést náklady na jejich skutečné držení.
Tak či onak, íránské aktivity stavějí svět před obtížná rozhodnutí.
Žádné z nich není bez nákladů ani bez rizika.
Náklady ani rizika navíc nelze přesně spočítat.
Jednou možností by bylo akceptovat jaderný či téměř jaderný Írán a žít vedle něj.
To předpokládá, že by bylo možné Írán odstrašit, aby tyto zbraně nepoužíval, podobně jako se během studené války dařilo odstrašit Sovětský svaz.
Protiraketová obrana by se dala rozšířit a Spojené státy by mohly zesílit bezpečnostní záruky, aby Írán pochopil, že hrozba jadernými zbraněmi nebo jejich použití by mělo za následek rozhodnou americkou reakci.
Dopuštění vzniku jaderného Íránu však má značné nevýhody.
Vzhledem k tomu, že tato země používá proti svým nepřátelům taktiku podvracení a terorismu, mohl by být Írán vyzbrojený jadernými zbraněmi ještě asertivnější.
Navíc by mohl předávat jaderné materiály, technologie či zbraně spojencům (například Hugo Chávezovi ve Venezuele) nebo radikálním organizacím jako Hizballáh a Hamás.
A namísto prosazování zdrženlivosti a stability v regionu by Írán nebo i Izrael mohly cítit pokušení udeřit v krizi jako první.
Stejně tak nelze předpokládat, že rozštěpené a radikální íránské vedení se vždy bude chovat racionálně nebo že se šíření jaderných zbraní u této islámské republiky zastaví.
Pokud Írán vyvine jaderné zbraně, mohly by se státy jako Saúdská Arábie, Turecko nebo Egypt ocitnout v pokušení rovněž takové zbraně nakoupit či vyvinout.
A těžko najdeme lepší definici noční můry než Blízký východ s mnoha prsty na mnoha spouštích.
Na opačném konci spektra politických možností stojí preventivní útok: vojenský úder (s největší pravděpodobností ze strany Izraele, USA či obou těchto zemí) proti íránským lokalitám spojeným s jaderným programem této země.
Klíčovým cílem by pak bylo přerušit realizaci hrozby, která stále sílí.
Rovněž tato varianta má značné nedostatky.
I úspěšný preventivní útok by totiž vrátil íránský jaderný program nanejvýš o několik let zpátky.
Írán by téměř jistě vybudoval jaderné objekty znovu, opevnil je a zřejmě je umístil do podzemí, takže by se v budoucnu podobné útoky prováděly mnohem obtížněji.
Írán by navíc mohl okamžitě odpovědět útokem na různé cíle, mezi něž by mohly patřit Saúdská Arábie, Irák, Afghánistán a další americké zájmy po celém světě – a také objekty na americkém území.
Hizballáh by mohl zaútočit na Izrael.
Kdyby se toto vše stalo, cena ropy by vyletěla strmě vzhůru kvůli výpadkům dodávek a obavám, což by dost možná uvrhlo do recese velkou část světové ekonomiky, která je již dnes ve svízelném stavu.
Ozbrojený útok by rovněž mohl vyvolat semknutí íránské veřejnosti za vlastní vládou, což by snížilo naději, že se v budoucnu dostane k moci zodpovědnější vedení.
Není tedy žádným velkým překvapením, že USA a velká část ostatního světa zkoumají různé alternativy včetně změny režimu v Íránu.
Jakkoliv by však takový výsledek mohl být žádoucí, neexistuje politika, která by ho mohla spolehlivě zajistit.
V důsledku toho se základní strategie vůči Íránu zaměřuje na zavádění stále bolestnějších hospodářských sankcí.
Tato politika se opírá o předpoklad, že vedoucí íránští představitelé, kteří se obávají ztráty politické kontroly, neboť nespokojenost obyvatel s dopadem sankcí sílí, znovu propočítají náklady a přínosy svých jaderných aktivit a začnou být vstřícnější k možnosti dohody o jejich omezení výměnou za zrušení sankcí.
Stát by se to mohlo.
Mezinárodní podpora sankcí je značná a stále se zvyšuje.
Pro Írán (jehož ekonomika je ve velké míře závislá na vývozu více než dvou milionů barelů ropy denně) je stále obtížnější nacházet zákazníky – zejména zákazníky ochotné platit plnou cenu.
Současně s tím oslabuje íránská měna, takže dovážené zboží se stává pro mnoho Íránců nedostupným.
Dalším prvkem současné politiky, který má zřejmě účinek, je utajená snaha bránit Íránu v dovozu citlivých technologií.
V íránských počítačích se objevily viry, což snížilo účinnost odstředivek, které jsou pro obohacování uranu klíčové.
Stejně tak je možné, že postup íránského jaderného úsilí zpomalily atentáty na vybrané jednotlivce.
Zpomalení íránského úsilí však není totéž jako jeho zastavení.
Jedna otázka tedy zní, zda lze již existující sankce rozšířit a zpřísnit; zde si musí své priority ujasnit Čína a Rusko.
Další otázka zní, zda jakékoliv sankce postačí k přesvědčení íránských vládců, aby přistoupili na ověřitelná omezení svého jaderného programu.
A třetí nevyřešenou otázkou je, jak dlouho budou Izrael nebo USA tolerovat íránské úsilí, než na Teherán vojensky zaútočí.
Jedinou jistotou je tedy zřejmě skutečnost, že íránský jaderný program bude i v roce 2012 významným mezinárodním tématem – dost možná ze všech nejdůležitějším.
Antiamerikanismus a identita Evropy
Otázka, jakým způsobem by se mezinárodní společenství mělo vypořádat s nemilosrdným iráckým diktátorem Saddámem Husajnem, je po právu hlavním tématem roku.
Jistým způsobem již byla zodpovězena: Organizace spojených národů tuto otázku řeší a bude řešit a Spojené státy americké sehrávají a budou dále hrát vedoucí úlohu.
Zkrocení Iráku pomocí vojenského zásahu se v této chvíli zdá nejpravděpodobnější.
Během cesty, jež vede k tomuto rozhodnutí, se však do popředí dostalo několik dlouhodobě doutnajících problémů.
Jeden z nich se pochopitelně týká onoho údajného ,,střetu civilizací": jak odlišit zcela konkrétní a omezený konflikt mezi OSN a Irákem od potřeby udržovat dialog mezi světovými náboženstvími?
Další otázka se může zprvu zdát od věci, ale z globálního pohledu má stejný význam jako ta první: co si máme myslet o odlišnostech mezi Evropou a Amerikou, jež se v diskusi o Iráku projevily s takovou silou?
Je i toto svého způsobu ,,střet civilizací"?
Rozdíly, které nyní mezi Amerikou a Evropou existují, jsou bezesporu hluboké a netýkají se jen dočasného ochlazení německo-amerických vztahů či polovážné výměny invektiv o ,,americké střílečce" a ,,staré Evropě".
Dokonce i intelektuálové se zaplétají do emocionálních podtextů.
Když britský historik Timothy Garton Ash v New York Review of Books popsal rozdíl mezi USA a Evropou parafrází názvu slavné knihy - ,,Američané jsou z Marsu, Evropané z Venuše" -, někteří američtí čtenáři se proti sexuálnímu zpodobení zženštilé Evropy a machistické Ameriky ohradili.
Garton Ash je přitom jedním z nejproameričtějších Evropanů, jehož názory na spojenou Evropu jsou mnohem blíž názorům jeho přátel v ,,nové", postkomunistické Evropě než názorům Francie či Německa.
Názory na to, co je a co by měla být Evropa, jsou samým těžištěm dnešního antiamerikanismu.
Země Evropy neúprosně směřují ke ,,stále těsnější unii", jak požaduje zakládající Římská smlouva.
Je zde společný trh, jemuž vévodí - tedy ve většině členských zemí EU - společná měna; je zde ústavní konvent, který by snad už v polovině června mohl přijít s novou základní smlouvou; jsou zde ambiciózní plány na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a další společné politické agendy.
V čem je tedy problém?
Jedním takovým problémem - zřejmě nejzákladnějším - je, že evropská integrace už nepodněcuje představivost Evropanů.
Pořád zde jsou euronadšenci, ovšem celkově mezi Evropany převládá spíše lhostejnost a místy dokonce mírná nevraživost.
Dokonce ani společná měna se zatím příliš neuchytila; je užitečná, ale pořád jaksi ,,cizí".
Skrz to všechno se neustále vtírá otázka: proč to všechno děláme?
Co je tím pádným důvodem, tou hybnou silou, jež podněcuje k budování ,,stále těsnější unie"?
V 50. letech byla odpověď na tuto otázku prostá: Evropa už nikdy nesmí jít proti sobě do války a musí stát pohromadě proti komunistické hrozbě.
O padesát let později však už tyto cíle dávno neplatí.
Hospodářská unie mnoha zemím prospěla - to ovšem není hybná síla, jež podněcuje.
V poslední době pak byla v módě myšlenka ,,evropské identity".
Evropská unie ji prý vyjadřuje.
Jak lze ale tuto identitu definovat?
V tomto okamžiku mnozí sáhnou po mluvě, jež definuje Evropu na pozadí rozdílů, či dokonce protikladů ke Spojeným státům: Evropa coby Antiamerika.
Raison d'ętre Evropské unie byla po celou dobu studené války existence Sovětského svazu; v éře globalizace tuto roli přejímají Spojené státy.
Historie srovnávání obou stran Atlantiku je samozřejmě dlouhá.
Evropská kultura a americká komerce, evropská hloubka a americký materialismus - to jsou odvěká a ošumelá témata.
Dnes mnozí používají mnohem decentnější jazyk.
Poukazují na to, čemu říkají americký nespoutaný kapitalismus, a staví proti němu evropské sociální tržní ekonomiky.
Z mezinárodního pohledu pak Evropa dává přednost vícestranným dohodám, zatímco Amerika jde radši na vlastní pěst.
Podle dalšího stereotypního názoru si Evropa libuje v komplexnosti různých záležitostí, zatímco Amerika má radši jasně nalajnovaný konflikt - buď jsi s námi nebo proti nám.
Je snadné sledovat, jak víra v tyto rozdíly ovlivňuje probíhající diskusi o Iráku.
Výsledkem toho je, že řada předních evropských politiků definuje své plány vůči EU tak, že je klade do rozporu vůči USA.
Euro musí čelit dolaru - a hurá! - teď je nad paritou.
Evropská zahraniční politika musí být protiváhou zahraniční politiky té hypervelmoci na druhém břehu Atlantiku.
Při bližším pohledu jsou takové snadné fráze hluboce znepokojivé.
Těch osm (a nyní už devět či více) vlád, které podepsaly Aznarovo, Berlusconiho a Blairovo prohlášení na podporu USA si to uvědomilo.
Trvaly na nerozlučitelných západních hodnotách, na hodnotách osvícenectví a svobody.
Tyto hodnoty Evropa s Amerikou - a některými dalšími zeměmi - sdílí a stojí za to je bránit v rámci spojenectví.
Pokud jde o hodnoty, stojí jakýkoli pokus rozdělit americké a evropské tradice na chybných základech.
Je možné, že tyto společné hodnoty jsou příčinou toho, proč je tak těžké nalézt tolik kýženou evropskou identitu.
Ovšem život evropskou strukturu protiamerickým smýšlením, byť nezáměrně, by bylo intelektuálně nepoctivé, morálně podezřelé a politicky nebezpečné pro všechny ty Evropany, kteří milují svobodu.
Antibiotika, která fungují
MEXICO CITY – Od objevu penicilinu v roce 1928 až po zavedení poslední z hlavních skupin antibiotik v 60. letech je schopnost lidstva bojovat s patogenními bakteriemi doslova převratná.
Postupem času se však počet antibiotik, vůči nimž jsou bakterie citlivé, snižuje a některé patogeny se stávají rezistentními na většinu existujících léků nebo i na všechny.
V důsledku toho začínají být kdysi léčitelné infekce opět smrtelné.
Rezistence na antibiotika způsobuje už dnes odhadem 700 000 úmrtí ročně, přičemž finanční náklady dosahují desítek miliard dolarů.
A protože antibiotická rezistence dál podkopává naši schopnost léčit různé druhy rakoviny, transplantovat orgány a implantovat protetické pomůcky, budou se tato čísla pouze zhoršovat.
K sílící antibiotické rezistenci přispívá řada faktorů.
Bakterie se dokážou rychle reprodukovat a mutovat a mohou vytvářet něco jako „genetický internet“, který umožňuje určitým patogenním bakteriím „stahovat“ rezistentní geny.
Většina antibiotik je navíc přírodními produkty půdních bakterií, u nichž může antibiotická rezistence nastávat přirozeně.
Jakmile se v rozsáhlém měřítku zavedou člověkem vyrobená antibiotika, rezistentní bakterie se stávají nejpočetnějšími.
Dnes lidé dávají do oběhu přibližně 100 000 tun antibiotik ročně.
Kdyby se tato antibiotika správně užívala a zachraňovala životy, dala by se možná provést i rozumná analýza nákladů a přínosů.
Přibližně 70% antibiotik se však používá k tomu, aby zemědělská zvířata rostla o trochu rychleji.
Zbylých 30% sice slouží k léčbě lidí, avšak lékaři je často předepisují nesprávně či zbytečně.
A protože značné procento použitých léčiv se vypouští do životního prostředí v podobě odpadní vody a hnoje, jsou jimi zasaženy i bakterie v půdách, vodních zdrojích a divoké přírodě.
Pokud toto zneužívání antibiotik neskončí, brzy se ocitneme bez léků schopných účinně léčit bakteriální infekce.
Některé kroky se sice podnikají – ze zářijového setkání na vysoké úrovni v Organizaci spojených národů vzešly návrhy na některá mezinárodní opatření –, avšak ty zdaleka nejsou dostatečné.
Ve skutečnosti je naléhavě zapotřebí okamžitý celosvětový zákaz zemědělského využívání antibiotik.
Kromě toho se musí přehodnotit a striktně vymáhat zásady klinického využívání antibiotik, jimiž se dnes lékařská komunita řídí zhruba stejně závazně jako návodem na uvazování kravaty.
Tato dvě opatření – přičemž obě by mohly uzákonit vládní regulační agentury – by sama o sobě snížila využívání antibiotik téměř o 80%, což by podstatně zpomalilo zvyšování antibiotické rezistence.
Přimět vlády k tomu, aby tato opatření zavedla, samozřejmě nebude snadné, protože jdou proti silným ekonomickým zájmům.
Nejvýznamnějším z nich je očividně farmaceutický průmysl, který každý rok prodá antibiotika v hodnotě 40 miliard dolarů.
Velké farmaceutické firmy mají značný zájem na pokračujícím zneužívání antibiotik, ale o to méně je zajímá vývoj nových antibiotik, která by působila proti rezistentním bakteriím.
Léky na chronická onemocnění a rakovinu jsou pro ně výhodnější.
Velké farmaceutické firmy proto vyžadují „pobídky“ k tomu, aby prováděly výzkum a vývoj nových antibiotik – například patenty nebo daňové úlevy; druhou možností by bylo nasadit na nové léky astronomické ceny.
Přínos takových pobídek pro farmaceutické firmy by však dalece přesahoval náklady na skutečný výzkum a vývoj: šlo by o pouhé nástroje k přesměrovávání veřejných prostředků do soukromých rukou – navíc právě do těch rukou, které celý problém způsobily.
Kromě tohoto cukru by tedy společnost měla zvážit, zda nepoužije také bič.
Navrhuji iniciativu, jež bude farmaceutické firmy hodnotit podle jejich příspěvku k vyřešení problému antibiotické rezistence.
Firmy, které nepřiloží ruku k dílu, by měly být potrestány snížením počtu zakázek.
Tomuto systému říkám NANBU („No Antibiotics, No Business“).
NANBU by přiděloval body firmám s rozsáhlými výzkumnými programy nebo s novými antibiotiky ve stadiu vývoje.
Určité body by získaly i firmy, které nevyrábějí ani neprodávají antibiotika pro zemědělské účely nebo odmítají podporovat nasazování antibiotik k léčbě nemocí, jež takovou medikaci nevyžadují.
Ti, kdo se chovají opačně – prodávají antibiotika jako „propagátoři růstu dobytka“ nebo aktivně podněcují lékaře k předepisování těchto léčiv –, by naopak body tratili.
Zpočátku by prakticky všechny farmaceutické společnosti měly záporné skóre.
Postupem času by se však hodnocení mohlo měnit, vždy v souladu s vědecky podloženými radami nezávislé skupiny expertů.
A podle tohoto ratingu by se pak mohlo rozhodovat o velkých zakázkách na nákup léčiv.
U mnoha typů důležitých léčiv totiž existuje několik variant – mají srovnatelnou účinnost a bezpečnost, ale vyrábějí je různé firmy.
Lékaři by tedy mohli předepisovat většinu léků od firem s vysokým ratingem a vyhýbat se produktům špatně hodnocených farmaceutických společností.
Pacienti by mohli takto založené rozhodování podněcovat a při nákupu léků v pultovém prodeji se těmito zásadami sami řídit.
Postupem času by se tak antibiotika mohla stát opět ziskovými, neboť angažované firmy budou prodávat větší objem jiných svých léčiv, a tím se sníží potřeba nákladných pobídek.
Klíčem k úspěchu NANBU bude zasadit se o to, aby všichni chápali, jakou hrozbu antibiotická rezistence představuje a co je zapotřebí k jejímu překonání.
Pacienti i lékaři by pak získali impulz k tomu, aby zohledňovali rating NANBU při výběru léčiv a tlačili vlády k ještě razantnější akci.
Využití veřejné osvětové kampaně k zesílení tlaku na vlády, aby přijaly nezbytná, ale složitá opatření, už v minulosti slavilo úspěch – například při prosazování trvalé udržitelnosti lesů a stavů ryb.
Veřejné povědomí figurovalo mezi prioritami také na jednání OSN.
Abychom však toto globální úsilí mohli realizovat, potřebujeme novou globální instituci, která je skutečně schopna tento úkol zvládnout.
NANBU jakožto mezinárodní nevládní organizace by se dokázala s mezinárodním tlakem většiny farmaceutických společností vyrovnat, přičemž by byla chráněna před lobbováním či politickým nátlakem na národní úrovni.
Rezistentní bakterie představují globální hrozbu, a proto nelze tento problém řešit pouze opatřeními na úrovni států.
Svět musí přemýšlet a jednat společně, aby nepromrhal obrovskou přínosnost antibiotik pro lidské zdraví a blahobyt.
Spravedlivý boj proti antimikrobiální rezistenci
BRIGHTON – Současné antimikrobiální léky začínají být neúčinné.
V případě pokračování stávajících trendů se nakonec můžeme znovu ocitnout v podmínkách, které existovaly před objevem antibiotik, kdy infekční nemoci představovaly významnou příčinu úmrtí.
Řešení problému rezistentních mikrobů bude obtížné.
Vyžádá si nejen velké investice do výzkumu a vývoje nových antimikrobiálních léků, ale i systém kontroly a omezování nových léčebných postupů v zájmu zachování jejich účinnosti.
Stejně jako v případě reakce na klimatické změny bude efektivní strategie vyžadovat mezinárodní koordinaci.
Zejména je potřeba uvést v soulad potřeby farmaceutických firem s potřebami vládních plátců a chudých lidí z celého světa.
Zapojení chudých lidí bude vskutku klíčovou součástí jakéhokoliv úsilí.
Nízkopříjmové a středněpříjmové země jsou totiž významným zdrojem rezistentních organismů.
Stísněné bydlení, špatné hygienické podmínky a narušené imunitní systémy, ať už v důsledku podvýživy či chronických onemocnění typu HIV, představují živnou půdu nákazy.
Antibiotika jsou zde často nesprávně užívána nebo nekvalitní, takže se u bakterií může vyvinout rezistence.
Velké objemy antibiotik se používají také v živočišné výrobě.
Silně zdokonalená dopravní infrastruktura – mezi venkovskými a městskými oblastmi i mezi státy – zase umožňuje, aby se rezistentní kmeny rychle staly součástí globálního prostředí.
V mnoha zranitelných zemích nedokáže státní zdravotnictví uspokojit poptávku a tuto mezeru se snaží vyplnit řada různých poskytovatelů péče.
Patří mezi ně jak lékařští specialisté, tak i neformální poskytovatelé, kteří převážně působí mimo regulační rámec.
Tento systém „záplatování“ má své výhody.
Nedávná studie provedená v Bangladéši například dospěla k závěru, že antibiotika poskytovaná takzvanými „vesnickými lékaři“, kteří často působí ve stáncích na tržnicích, přispěla k poklesu úmrtnosti na postnatální sepsi a dětskou pneumonii.
Zároveň však existují vážné důkazy, že poskytované léky mají proměnlivou kvalitu a často se užívají zbytečně.
A pacienti si až příliš často nekoupí celou léčebnou kúru.
Jednou z reakcí by mohlo být zavedení a vymáhání zákonů, které umožní přístup k antibiotikům pouze na lékařský předpis.
To by však nakonec mohlo drasticky omezit dostupnost antibiotik pro chudé lidi, což by vedlo k vyšší míře úmrtnosti na infekční onemocnění – takové řešení by bylo politicky nepřijatelné, a tím i obtížně vymahatelné.
Lepší alternativou by byl rozvoj nových strategií zkvalitnění antibiotikální léčby poskytované prostřednictvím neformálních kanálů.
Pro začátek jsou zapotřebí investice vedoucí k získání spolehlivých monitorovacích údajů o lécích, které jsou účinné proti běžným infekcím.
Pokyny pro léčbu musí tyto informace zohledňovat a všichni poskytovatelé antibiotik je musí mít k dispozici.
Vysoce kvalitní antibiotika musí být zároveň zpřístupněna za přijatelné ceny.
Padělky musí být identifikovány a odstraněny z trhu, přičemž mezi vládami, farmaceutickým sektorem a občanskými skupinami musí být navázáno regulační partnerství, které bude kontrolovat kvalitu.
Ceny musí být drženy nízko prostřednictvím nákupů ve velkých objemech; v některých případech budou možná nezbytné veřejné dotace.
Ruku v ruce se snahou zamezit nadužívání musí jít také opatření vedoucí ke snížení cen.
Inovace v balení, která by možná mohla obsahovat vhodné kombinace léků pro celou léčebnou kúru, by mohly zjednodušit rozhodování o léčbě.
Také rozvoj nízkonákladových diagnostických technologií by mohl přispět ke snížení potřeby poskytovat léčbu pouze na základě příznaků.
Největším úkolem však bude podnítit poskytovatele antibiotik ke změně chování.
Bude to vyžadovat opatření typu akreditace, úpravy platebních mechanismů a zapojení zprostředkovatelských organizací, které poskytnou technickou podporu a budou sledovat výkon.
Mohlo by se jednat o nevládní organizace, náboženské organizace, sociální podnikatele a distributory léků.
Tyto činnosti budou pravděpodobně komerčně neživotaschopné, a proto se neobejdou bez podpory vlád, filantropů a možná i výrobců léčiv.
Veřejnost zase musí získávat spolehlivé informace a rady o správném užívání antibiotik.
To je obzvláště důležité tam, kde se občané při řešení zdravotních problémů spoléhají převážně na vlastní zdroje.
Zavedení systémových změn v oblasti užívání antibiotik si vyžádá vytvoření národních a globálních koalic.
Jedním z klíčových cílů musí být zavedení základních standardů chování zdravotníků i farmaceutických společností, jež budou odrážet potřeby pacientů a komunit.
Vlády si budou muset osvojit schopnost hrát v tomto procesu efektivní roli a firmy, které vyvíjejí, vyrábějí a distribuují léky a diagnostické technologie, budou muset aktivně přispívat k hledání řešení na bázi vzájemné spolupráce.
Prospěch z antibiotik budeme mít všichni pouze v případě, že dokážeme spravedlivým a trvale udržitelným způsobem řídit jejich užívání.
Do zbraně proti mikrobům
JAKARTA – V prosinci jsem informoval o prvních zjištěních Revize antimikrobiální rezistence (Review on Antimicrobial Resistance), jíž předsedám.
Zprávy nebyly dobré: rezistentní infekce si už dnes vyžádají přes 700 tisíc životů ročně.
Pokud něco nepodnikneme, antimikrobiální rezistence bude do roku 2050 stát život deset milionů lidí ročně – což je víc, než kolik v současnosti zemře na rakovinu.
Zapříčiní také kumulativní náklady ve výši nejméně 100 bilionů dolarů, tedy 1,5násobek současného ročního celosvětového HDP.
V boji proti tomuto nebezpečí neděláme ani zdaleka dost.
Svět naléhavě potřebuje nové léky nahrazující antibiotika, antimalarické režimy, antiretrovirální léky na AIDS a HIV a léky proti tuberkulóze, které ztrácejí účinnost.
Neinvestujeme ale dost do výzkumu a vývoje.
Je nezbytné najít nové zdroje financování na podporu akademických výzkumníků a malých firem, jejichž objevy vytvářejí základy pro léčiva zítřka.
Právě proto vyzývám mezinárodní dárce – filantropy i vlády – ke spolupráci s Revizí antimikrobiální rezistence na vytvoření nového fondu k podpoře výzkumu a vývoje v této důležité oblasti.
Fond bude poskytovat granty na teoretický výzkum a bude působit jako neziskový inkubátor slibných objevů.
V nadcházejících měsících bude Revize zpracovávat podrobnosti, jak by takový fond mohl efektivně fungovat.
Problém je snadno srozumitelný: vědecké průlomy jsou sice velice cenné, ale je zapotřebí mnoho práce, než se promění v léky, které mohou jít do prodeje.
A jelikož antibiotika obecně mají pro výrobce léčiv, kteří je vyvíjejí, nízkou – občas dokonce zápornou – míru návratnosti investic, mnohé společnosti a fondy rizikového kapitálu se drží stranou.
Revize prověřuje způsoby jak uvést do souladu pobídky k vývoji nových antimikrobiálních léků se skutečnou společenskou hodnotou takových medikamentů.
Zásadní význam tu ale má čas. Objevit a vyvinout nový lék trvá desítky let.
I kdybychom napravili všechny potíže v současném postupu vývoje, trvalo by nejméně dalších deset let, než by byla komerčně dostupná první nová antibiotika.
Revize v nadcházejících měsících předloží doporučení týkající se tržních pobídek k vývoji nových antibiotik a k hledání potenciálních alternativ – například vakcín – k používání těchto léčiv v zemědělství.
Dále Revize zdůrazní inovativní přístupy k řešení rezistence.
Ve své poslední zprávě Revize pojmenovala konkrétní opatření, která by se v boji proti antimikrobiální rezistenci mohla stát výchozím bodem.
Prvním je vytvoření inovačního fondu, který by financoval podporu rané fáze výzkumu.
Kromě poskytování peněz na úsilí v oblasti vývoje nových léků by fond měl také povzbuzovat k vývoji diagnostických nástrojů, dohledových metod a technik zpomalování rozvoje rezistence a k sociálním a ekonomickým studiím spotřebitelského chování.
Právě u takového základního výzkumu medicínské inovace začínají a potřebné částky nemusejí být obrovské, aby přinesly podstatné změny.
Měli bychom také více investovat do lidí, kteří budou problém řešit.
Důkazy naznačují, že mladí vědci a lékaři se zdráhají vstupovat do oblastí souvisejících s antimikrobiální rezistencí.
Musíme vychovat příští generaci akademiků, vědců, nemocničních pracovníků a farmaceutických techniků.
Vlády by zase měly úžeji spolupracovat s firmami, které vytvářejí diagnostické nástroje a dohledové techniky, a podporovat užitečné technologie, které vyvíjejí.
Je nezbytné, aby prostřednictvím spolupráce lépe porozuměly tomu, jak se ve světě používají antimikrobiotika.
Konečně musíme vyvíjet nové terapie, které využijí alternativního dávkování a kombinací stávajících léků.
Rovněž bychom měli znovu uvažovat o potenciálních léčivech, která se nikdy nedostala na trh kvůli vedlejším účinkům, u nichž by dnes bylo možné zajistit bezpečnost.
V nadcházejících měsících se vydám do Indie a Číny, abych tam antimikrobiální rezistenci diskutoval s předními tvůrci politik a firmami.
Obě tyto země jsou obzvlášť ohrožené.
Antimikrobiální rezistence by do roku 2050 mohla Číně způsobit úhrnné ekonomické náklady ve výši 20 bilionů dolarů – ekvivalent zhruba dvou let jejího současného HDP.
Ještě znepokojivější je, že by v Číně tou dobou kvůli rezistentním bakteriím a dalším mikrobům mohl umírat milion lidí ročně.
V Indii by počet obětí mohl dosáhnout až dvou milionů ročně.
Právě statistiky tohoto typu mě přivedly k závěru, že boj proti antimikrobiální rezistenci je nutné posunout na vysokou příčku v agendě G20.
Dělám si naději, že až se Čína v roce 2016 ujme vedení G20, sehraje v tomto ohledu konstruktivní úlohu.
Řešení antimikrobiální rezistence nemusí být nákladné.
Pravděpodobně svět vyjde na méně než 0,1 % globálního HDP.
V porovnání s alternativou – ztracenou produkcí v úhrnu sta bilionů dolarů do roku 2050 a deseti miliony ztracených životů ročně – je jasné, že se jedná o jednu z nejmoudřejších investic, jež můžeme udělat.
Je násilí cestou, jak bojovat s rasismem?
PRINCETON – Měla by shromáždění neonacistů a hlasatelů nadřazenosti bílé rasy narážet na násilný odpor?
Tato otázka vyvstala po tragických událostech, k nimž došlo 12. srpna v Charlottesville v americkém státě Virginie.
Bílí nacionalisté tam zorganizovali protestní shromáždění proti plánovanému odstranění sochy Roberta E.
Leeho, velitele konfederačních vojsk během americké občanské války, z veřejného parku.
Jejich odpůrci uspořádali kontraprotest a situace vyústila v pouliční boje.
Při nich zahynula jedna žena, Heather Heyerová, a 19 lidí utrpělo zranění, když bílý nacionalista James Fields najel vysokou rychlostí automobilem do davu kontrademonstrantů.
Prezident Donald Trump na pozdější tiskové konferenci prohlásil, že vinu za tyto události nesou „obě strany“.
Trumpovo zjevné srovnávání rasistů a odpůrců rasismu se setkalo s nejtvrdšími odsudky, a to i od některých čelních republikánů.
Neonacisty a hlasatele nadřazenosti bílé rasy samozřejmě nelze klást na roveň těm, kdo se proti rasismu stavějí.
Pozorná četba přepisu Trumpových výroků však umožňuje i shovívavější interpretaci.
Trump možná nehodil rasisty a antirasisty do jednoho pytle, ale spíše prohlásil, že za vzniklé násilí mohou obě strany.
Na podporu tohoto tvrzení uvedl, že někteří stoupenci levice „přišli s holemi v rukou, oháněli se holemi“, a dodal: „Je to problém?
Podle mě ano.“
Toto konstatování stále ignoruje skutečnost, že bílý nacionalista použil jako zbraň automobil, což mělo smrtelné následky.
Žádný antirasista nic srovnatelného neučinil.
Pravdou nicméně zůstává, že jak uvedli novináři pokrývající tuto akci pro deník New York Times, někteří kontrademonstranti použili proti bílým nacionalistům hole a jeden z napadených odcházel z parku s krvavým zraněním na hlavě.
V Times neopomněli dodat, že mnozí kontrademonstranti se žádného násilí nedopouštěli, avšak následný článek popisoval růst volného sdružení levičáků, kteří si říkají „antifa“ – což je zkrácená verze termínu „antifašismus“ – a jsou připraveni bojovat s neonacisty holemi a pěstmi.
Aktivisté antify vysvětlili svůj postoj v rozhovorech. „Potřebujete násilí, abyste ochránili nenásilí,“ prohlásila Emily Rose Nauerová. „Momentálně je to naprosto vyloženě nutné.
V podstatě probíhá otevřená válka.“ Další aktivisté antify se nechali slyšet, že není neetické použít násilí k zastavení bílých nacionalistů, poněvadž ti už rozněcováním nenávisti vůči menšinám zapříčinili násilné útoky na jednotlivé členy těchto skupin.
Reportéři New York Times hovořili také s antirasistickými aktivisty, kteří násilí odmítají.
Řídí se přitom vzorem striktně nenásilných forem občanské neposlušnosti, které byly pod vedením Martina Luthera Kinga úspěšně použity během boje za občanská práva v 50. a 60. letech.
Stoupenci antify nicméně tvrdí, že rasisté a bílí nacionalisté nejsou racionální, takže nemá smysl pokoušet se je přesvědčovat, že se mýlí.
Zastaví prý je jedině fyzická síla.
Uznejme, že aktivisté antify mají pravdu v otázce iracionality tvrdého jádra rasistických fanatiků.
Stále však platí, že ve Spojených státech i v dalších zemích, kde cestu k moci představují volby, může krajní pravice dosahovat svých cílů pouze tím, že získá na svou stranu středové voliče.
A třebaže mnozí z těchto voličů nejsou zcela racionální – takových lidí je málo –, na stranu antirasistů se pravděpodobně nepřidají poté, co uvidí záběry, na nichž antirasisté mlátí rasisty holemi nebo po nich házejí lahve naplněné močí.
Takové záběry vytvářejí především dojem, že antirasisté jsou chuligáni, kteří se chtějí poprat.
Důstojný nenásilný odpor a disciplinovaná občanská neposlušnost jsou mnohem účinnějším prostředkem, jak dát najevo upřímnou etickou podporu lepší nerasové společnosti, než bití jiných lidí holí a metání moči.
V USA je násilný odpor obzvláště nebezpečný, protože některé státy umožňují držení střelné zbraně.
V Charlottesville pochodoval velký počet bílých nacionalistů ulicemi v maskáčích a s poloautomatickými útočnými puškami.
Chtějí-li se aktivisté antify vyrovnat rasistům v oblasti násilí, podaří se zůstat jen u holí?
Jak dlouho potrvá, než někdo použije smrtící zbraně, které se dnes otevřeně stavějí na odiv?
Někteří aktivisté antify hledají předobraz svého hnutí u skupin, které ve 20. a 30. letech bojovaly proti fašistům v Evropě.
Ještě před Hitlerovým nástupem k moci existoval v Německu polovojenský oddíl s názvem Sturmabteilung (SA nebo lidově také „hnědé košile“), jehož členové bili – a někdy i ubíjeli – Židy a politické odpůrce.
Levice pak v rámci své obrany založila vlastní milice: komunistická strana Rudý svaz frontových bojovníků a sociální demokraté Železnou frontu.
Výsledkem byla eskalace pouličního násilí a pocit širší veřejnosti, že se v zemi hroutí právo a řád.
Mnozí lidé dospěli k přesvědčení, že k obnově pořádku a stability je zapotřebí pevná ruka.
A právě obraz pevné ruky se snažil vytvářet Hitler, takže s rostoucím násilím rostla volební podpora nacistů.
Všichni víme, jak tato tragédie skončila.
Je přehnané domnívat se, že by se dějiny mohly tímto způsobem opakovat?
Pro aktivisty antify, kteří chápou násilí jako odpověď krajní pravici, by to to přehnané být nemělo.
To oni totiž vyvozují historické paralely.
New York Times citovaly jednoho z nich: „Pokud jen stojíme stranou, umožňujeme jim budovat hnutí, jehož konečným cílem je genocida.“ Hrozí-li právě toto, pak musíme najít lepší způsob boje než taktiku, která v Německu tak jednoznačně selhala.
Imigrace a nové třídní dělení
SINGAPUR – Britský stínový ministr pro Evropu Pat McFadden nedávno varoval členy své Labour Party, že by se měli snažit maximálně využít výhod globální ekonomiky a nepovažovat imigraci za nemoc.
Jak uvedl, „můžete se přiživovat na rozhorlení lidí, anebo můžete dát lidem šanci.
A já si myslím, že naší politikou by mělo být dávat lidem šanci.“
Ve světě, kde stále více převládá rozhorlení – vůči přistěhovalcům, bankéřům, muslimům, „liberálním elitám“, „eurokratům“, kosmopolitům nebo čemukoliv jinému, co působí vágně cizorodým dojmem –, jsou takto moudrá slova vzácná.
Vedoucí představitelé z celého světa by si jich měli všimnout.
Ve Spojených státech republikáni – za podpory aktivistů z Tea Party – hrozí uzavřením vládních úřadů jen proto, že prezident Barack Obama nabídl přistěhovalcům bez dokladů, kteří už mnoho let žijí a pracují v USA, šanci získat občanství.
Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) chce zase zavést pětiletý zákaz přistěhovalectví za účelem trvalého usídlení.
Místopředseda ruské vlády Dmitrij Rogozin kdysi zveřejnil video, v němž slibuje, že „z Moskvy uklidí odpad“ – rozuměj brigádní dělníky pocházející většinou z postsovětských republik.
Dokonce i Nizozemci a Dánové, kdysi proslulí svou tolerancí, stále častěji hlasují pro strany brojící proti metle přistěhovalectví.
Nizozemská Strana pro svobodu, která nikdy neváhá využít svobody k urážkám muslimů, chce zakázat všechny mešity.
A miniaturní a úřady sužované opoziční strany v Singapuru – v zemi, kde téměř vše pochází od přistěhovalců – si získávají stále větší vliv brnkáním na strunu lidové rozladěnosti z imigrantů (většinou z Indie a Číny), kteří údajně berou pracovní místa „domácím“.
Jaká společná vlastnost amerických nadšenců z Tea Party, ruských šovinistů, ustrašených Nizozemců i Dánů a singapurských levičáků může stát za tímto protipřistěhovaleckým smýšlením?
Udržet si pracovní místo ve stále tvrdší ekonomice, to je nepochybně závažný motiv.
Živobytí většiny bílých amerických venkovanů středního věku, kteří podporují Tea Party, však chudí mexičtí přistěhovalci ohrožují jen stěží.
UKIP je populární v některých koutech Anglie, kde imigranty potkáte zřídka.
A mnozí voliči nizozemské Strany pro svobodu nežijí v blízkosti žádné mešity.
Protiimigrační nálady překlenují i staré dělení na levici a pravici.
Jednou z věcí, jež mají stoupenci Tea Party nebo UKIP společné s voliči z dělnických profesí, kteří se skutečně obávají, že jejich pracovní místo obsadí špatně placený cizinec, je úzkost z rizika, že ve světě snadné mobility, nadnárodních organizací a globálních sítí zůstane člověk ponechaný napospas osudu.
Na pravici se podpora konzervativních stran štěpí mezi obchodní zájmy, jimž přistěhovalectví nebo nadnárodní instituce přinášejí prospěch, a skupiny, které se jimi cítí ohroženy.
Proto se britští toryové tolik bojí UKIP.
Lídra UKIP Nigela Farage nezajímá hospodářský růst tolik jako prosazování svého extrémního konceptu národní nezávislosti.
Názorové pole na levici se štěpí mezi ty, kdo se především stavějí proti rasismu a netoleranci, a ty, kdo chtějí chránit zaměstnanost a zachovat „solidaritu“ pro zbytky domácích dělnických vrstev.
Bylo by chybou zlehčovat úzkost z přistěhovalectví jako pouhý fanatismus, a strach z globalizované ekonomiky jako pouhé zpátečnictví.
Národní, náboženské a kulturní identity (lepší výraz se nenabízí) se proměňují, avšak přistěhovalectví na tom má menší podíl než rozvoj globalizovaného kapitalismu.
V nové globální ekonomice existují jasní vítězové a poražení.
Vzdělaní muži a ženy, kteří dokážou efektivně komunikovat v rozmanitých mezinárodních kontextech, profitují.
Lidé postrádající potřebné vzdělání nebo zkušenosti – a takových je mnoho – živoří.
Nové třídní dělení jinými slovy nevede ani tak mezi bohatými a chudými jako spíše mezi vzdělanými městskými elitami a méně moderními, méně pružnými a ve všech směrech méně propojenými venkovany.
Je vedlejší, že političtí vůdcové venkovanů (a jejich stoupenci) jsou leckdy bohatší než neoblíbené městské elity.
Stále mají pocit, že se na ně pohlíží svrchu.
A tak sdílejí zatrpklost těch, kdo se cítí odcizení ve světě, který jim připadá matoucí a záštiplný.
Populističtí štváči rádi tuto zášť podněcují tím, že spílají cizincům, kteří pracují za almužnu nebo vůbec.
Domorodé obyvatele však ještě více znepokojuje relativní úspěch etnických menšin a přistěhovalců.
To vysvětluje i nevraživost lidí vůči Obamovi.
Američané vědí, že nepotrvá dlouho a běloši budou jen další menšinou, zatímco mocenské pozice budou stále častěji zastávat „barevní“ lidé.
Prozatím se členové Tea Party a další jim podobní nezmůžou na nic víc než na vykřikování hesla: „Chceme svou zemi zpátky!“
To je samozřejmě nerealizovatelný požadavek.
Nepřejí-li si Američané a další rozpoutat masivní a krvavou etnickou čistku – jakousi Bosnu na kontinentální úrovni –, pak nemají jinou možnost než si zvyknout na život ve stále rozmanitější společnosti.
Stejně tak nelze vrátit zpět ekonomickou globalizaci.
Může a měla by se však zlepšit regulace.
Některé věci koneckonců dál stojí za to chránit.
Existují dobré důvody, proč neponechávat kulturu, školství, životní styl nebo pracovní místa zcela napospas kreativní destrukci tržních sil.
McFadden vystihl hlavní řešení problémů globalizace: poskytnout lidem „nástroje, aby sklízeli ovoce“ globalizovaného světa, a tím zajistit, aby „propojený svět lépe pracoval pro lidi“.
Potíž je v tom, že na takovou výzvu uslyší spíše vysoce vzdělané, již dnes privilegované vrstvy než lidé, kteří si v dnešní globální ekonomice připadají bezprizorní.
To je vážný problém pro politické strany na levici, které jako by stále více oslovovaly městské elity, zatímco venkovští populisté zatlačují tradiční konzervativce dále doprava tím, že loví v kalných vodách lidové zášti.
Globální spolupráce jako otázka života a smrti
LONDÝN – Nejistota vyvolaná nedávnou volbou Velké Británie opustit Evropskou unii – která na globální trhy poslala šokové vlny – dominuje titulním stranám.
Jak se však dostáváme před nové politické strasti, nesmíme zároveň zapomenout na výzvy, kterým již čelíme, zejména jako výzvy pro globální zdraví jako je nárůst antimikrobiální rezistence (AMR), která se nijak netýká ekonomické výkonnosti či politické stability.
V současné době zemře ročně odhadem 700 000 lidí na infekce způsobené rezistencí k lékům.
Do roku 2050 by tato hodnota mohla vylétnout na deset milionů ročně, s kumulativními náklady na světové HDP ve výši 100 trilionů dolarů.
K předejit tohoto výsledku publikovalo v květnu Review on AMR, které vedu, strategii na boj s těmito infekcemi, kdy byly předneseny návrhy pro zajištění vývoje nutných nových antibiotik, a také efektivnější využití antibiotik stávajících a to jak pro lidi, tak v zemědělství.
Z deseti hlavních kroků, které jsme navrhli, jsou důležité zejména čtyři:
· Spustit globální kampaň, navrženou pro různé regiony, s cílem zlepšit veřejné povědomí o AMR.
· Řešit tržní selhání ve vývoji nových antibiotik představením jednorázových odměn za vstoupení na trh pro vývojáře nových, úspěšných léčiv, a to při zajištění globální dostupnosti.
· Pokročit v inovacích a zlepšit využití diagnostických technologií jako podporu pro efektivnější užití antibiotik.
· Implementovat cíle na úrovni jednotlivých zemí, které budou zaměřené na snížení nadbytečného používání antibiotik v zemědělství a medicíně.
S vyhotovením zprávy bude nyní Review pokračovat tak, aby se mezinárodní argument pro akci stal přímo tématem politických lídrů.
Já jsem například ze své funkce předsedy Review nedávno naše doporučení diskutoval na Světovém zdravotnickém shromáždění v Ženevě, a také s politiky v USA a v OSN ve Washingtonu, DC a v New Yorku.
V těchto diskuzích bylo výrazně vidět rostoucí povědomí politiků a nebezpečí představovaném AMR.
Před pouhými dvěma roky by téma rezistentních infekcí bylo obvykle provázeno otázkami typu “Co je to AMR?“ nebo “Proč by měl ministr financí řešit zdravotní krizi?“ Jen málo viděl rozsah a mnohostrannost této výzvy a tím pádem ani potřebu pro komplexní přístup.
Sám jsem si pokládal stejné otázky, když mě britský premiér David Cameron požádal o vedení Review on AMR.
Od té doby se situace znatelně změnila.
Politici ze zemí se širokou škálou ekonomických a politických systémů se věnují problému AMR, kdy již některé země podnikly kroky k jeho řešení.
To vše představuje naději, že rok 2016 bude rokem, kdy se začnou dít změny.
Naděje je ale jedna věc; akce pak věc zcela jiná.
Zatímco schůze a projevy o AMR na vysokých úrovních vysílají ten správný signál, budou k ničemu, pokud se nám nepodaří je přetavit v konkrétní akce, počínaje schůzemi G20 a OSN v září tohoto roku.
A i když mé poslední debaty naznačují, že by se dohod na obou schůzích mělo dát dosáhnout, není zdaleka jisté, že budou odpovídat rozsahu problému.
U G20 by se měla dohoda soustředit na rozvoj globálního mechanismu ke vzpružení trhu pro nová antibiotika, která jsou globálně dostupná, dosažitelná a používána co nejefektivnějším způsobem.
V OSN by cílem mělo být převést do reality mantru “přístup, ne nadužití,“ kdy by dohoda snižovala nadbytečné užívání antibiotik v zemědělství, a OSN by byla vůdčí silou v globální kampani ke zvýšení povědomí.
Vitální pro boj s AMR je také zvýšení financování výzkumu a rozvoje nových antibiotik a diagnostických metod.
Klíčové je, aby dohody měly zuby.
Země by si měly nastavit své vlastní cíle tak, aby vyhovovaly jejich konkrétním potřebám a okolnostem, ale musí existovat nějaká opatření k zajištění, že se všichni snaží.
Pro začátek by snahy o boj s AMR měly být zahrnuty do širších ekonomicko-rozvojových strategií, včetně implementace Udržitelných rozvojových cílů OSN.
Navíc by měl být měřen progres, nejen kvůli odpovědnosti politiků, firem či zdravotních systémů, ale také proto, aby mohli jiní následovat jejich úspěch.
V tomto ohledu budeme asi potřebovat novou metriku pro výpočet účinku AMR.
I když to zní technicky (a ono je), tak přední vědci v oblasti AMR si myslí, že souhlas nad společnou metrikou by mohl změnit způsob, jakým si jednotlivé země nastavují své cíle a zlepšit naši schopnost měřit v následujících letech pokrok.
No a konečně potřebujeme stálého vůdce v boji s AMR, aby se tak limitoval vliv měnících se politických priorit a osobností.
Mohl by být například jmenován vyslanec OSN pro AMR, který by pokračoval v internacionalizaci tohoto tématu a vyzýval státy ke splnění svých závazků.
Bez takto konzistentního připomínání nutnosti boje s AMR, nemluvě o transparentnosti pokroku, by se téma mohlo dostat na vedlejší kolej a propásla by se tak rychle se zmenšující příležitost uskutečnit změny nutné pro zastavení růstu rezistentních infekcí.
Během posledních několika let podnikly vlády, průmysl a mezinárodní organizace důležité kroky k vypořádání se s hrozbou AMR.
Ale ta opravdu těžká rozhodnutí se musí udělat teď.
Pokud chceme zamezit růst AMR, musí naši lídři okamžitě provést úhybný manévr.
Víme, co máme dělat; teď v tom jen musíme pokračovat.
Medicína jako společenskovědní obor
DAVOS – Když jsem v polovině 80. let studoval medicínu, nakazil jsem se na Papui-Nové Guineji malárií.
Byl to prachbídný zážitek.
Bolela mě hlava.
Prudce se mi zvýšila teplota.
Trpěl jsem chudokrevností.
Ale užíval jsem léky a postupně se zotavoval.
Příjemná zkušenost to nebyla, ale díky levným a účinným antimalarikům mi nikdy nehrozilo velké nebezpečí.
Tablety chloroquinu, které mě vyléčily, už nezabírají.
Dokonce i v době, kdy jsem je užíval já, se stal parazit způsobující malárii v mnoha koutech světa vůči chloroquinu rezistentním; Papua-Nová Guinea patřila k posledním místům, kde ještě tyto léky účinkovaly, přestože i tam už ztrácely na síle.
Dnes chloroquin z našeho lékařského arzenálu v podstatě vymizel.
Rostoucí schopnost patogenů odolávat antibiotikům a dalším antimikrobiálním lékům se postupně stává největší nastupující krizí současného zdravotnictví – a je to krize, kterou samotná věda nemůže vyřešit.
Osud chloroquinu přitom potkává i další léčiva.
Multirezistentní kmeny tuberkulózy, bakterie Escherichia coli a salmonely jsou dnes běžným úkazem.
Většina infekcí kapavky je neléčitelná.
Superbakterie, jako jsou meticilin-rezistentní Staphylococcus aureus (MRSA) nebo Clostridium difficile, se šíří.
V Indii usmrtily infekce rezistentní na antibiotika v roce 2013 více než 58 000 novorozenců.
Dnes se malárie často léčí artemisininem – lékem odvozeným z jedné čínské byliny – v kombinaci s dalšími antimalariky.
I těmto revolučním léčivům však dnes hrozí, že se podobně jako chloroquin přežijí; v jihovýchodní Asii byl doložen výskyt rezistentních kmenů malárie.
Není to už jen lékařský problém; je to potenciální ekonomická katastrofa.
Výzkum, který si nechala zpracovat komise Review on Antimicrobial Resistance pod vedením ekonoma Jima O’Neilla, vypočítal, že při pokračování současných trendů si rezistentní infekce vyžádají do roku 2050 každoročně deset milionů životů a během příštích 35 let budou stát globální ekonomiku přibližně 100 bilionů dolarů.
I tato dramatická předpověď přitom může být značně podhodnocená, poněvadž zahrnuje jen přímé náklady v podobě zmařených životů a ušlého blahobytu v důsledku infekcí.
Na antibiotikách je však závislá i řada dalších aspektů moderní medicíny.
Pacienti s rakovinou podstupující chemoterapii užívají tyto léky k potlačení bakterií, které by jinak ovládly jejich oslabený imunitní systém.
A řadu chirurgických operací, které se dnes pokládají za běžné, například náhrady kloubů nebo císařské řezy, lze bezpečně provádět pouze za předpokladu, že antibiotika brání oportunistickým infekcím.
Původ rezistence na léky je dnes dobře doloženým vývojovým aspektem.
Jsou-li patogeny vystaveny selektivnímu tlaku toxických léků, nakonec se adaptují.
Nadace Wellcome Trust, v jejímž čele stojím, investovala stamiliony dolarů do výzkumu těchto mechanismů, zkvalitnění diagnóz a vývoje nových léčiv.
Abychom tento problém účinně vyřešili, musíme ve svém úsilí překročit hranice biologických věd a zaměřit se na oblasti, které nejsou tradičně spojované s medicínou.
V bohatých i chudých zemích soustavně zneužíváme antibiotika.
Klíčem k boji proti rezistenci je snižování rychlosti, s jakou se patogeny dokážou adaptovat.
Pokud však nadměrně předepisujeme antibiotika a neabsolvujeme celou léčebnou kúru, pak na bakterie působí jen takové množství léčiva, které u nich vyvolá rezistenci.
V podstatě tak očkujeme bakterie proti lékům, jež proti nim chceme nasazovat.
Je to dáno tím, že jsme začali pokládat antibiotika téměř za spotřební zboží – za zboží, které můžeme sami u lékařů poptávat a které můžeme užívat nebo přestat užívat, jak sami uznáme za vhodné.
I nejpoučenější pacienti přitom tyto zázračné léky užívají nesprávně.
Výzkum provedený ve Velké Británii zjistil, že dokonce i lidé, kteří chápou, jak se rezistence vyvíjí, často prohlubují tento problém tím, že berou antibiotika bez předpisu nebo poskytují své léky příbuzným.
Změna tohoto destruktivního chování bude vyžadovat, abychom lépe chápali společenské a kulturní faktory, které ho způsobují.
Pomoci nám mohou disciplíny, jako jsou dějepis, psychologie, sociologie, antropologie, ekonomie, výzkum trhu a sociální marketing.
A neplatí to jen pro antimikrobiální rezistenci.
Týká se to i výskytů jiných onemocnění, jako je epidemie eboly.
Boj proti tomuto viru vyžaduje znalosti jeho biologie, epidemiologie jeho přenosu a také léků a vakcín, které by se proti němu potenciálně daly nasadit.
Zároveň to však vyžaduje pochopit lidské chování, díky němuž se tato infekce mohla v Libérii, Sieře Leone a Guineji rozšířit.
Chceme-li vysvětlit, co učinilo tyto společnosti tak zranitelnými, musíme se něco dozvědět o nedávných dějinách tohoto regionu a pochopit, proč tamní lidé hluboce nedůvěřují veřejným institucím.
Izolace pacientů a bezpečné pohřbívání mrtvých jsou pro zvládnutí eboly klíčové, avšak obě opatření je potřeba zavádět s citem k místní kultuře – nikoliv je jen vědecky vysvětlovat.
Dnešní velké hrozby pro veřejné zdraví mají hluboké ekonomické důsledky.
Minimalizace rizik, která představují, vyžaduje pochopení, že jsou provázané se společenským, behaviorálním a kulturním kontextem.
Věda poskytuje silné nástroje.
Na to, abychom dokázali tyto nástroje efektivně používat, však potřebujeme víc než jen vědu.
Antimikrobiální rezistence: teď, nebo nikdy
LONDÝN – Často pokládáme za samozřejmost, že jakoukoliv infekci, se kterou se setkáme, lze léčit a že všemocná moderní medicína udělá přesně to, co udělat má.
Představte si však jiný scénář: diagnostikovali vám potenciálně život ohrožující infekční onemocnění, které se kdysi dalo vyléčit za několik týdnů či měsíců, ale dnes vám oznámili, že léčba potrvá nejméně dva roky a bude zahrnovat několikaměsíční období, během něhož si budete muset denně píchat injekce a užít přibližně 14 000 tabletek se silnými vedlejšími účinky.
Patříte sice ke „šťastné“ menšině, u které se toto onemocnění vůbec diagnostikovalo a léčí, avšak pravděpodobnost, že nemoc překonáte, přesto činí pouhých 50%.
Většina z nás by si tento alternativní scénář nespojila s „moderní medicínou“, avšak pro řadu lidí trpících multirezistentní tuberkulózou (MDR-TB) – dnes je to 500 000 osob, přičemž jejich počet se zvyšuje – jde o tragickou realitu.
O MDR-TB hovoříme v situaci, kdy léky ztrácejí účinnost vůči novým kmenům dříve léčitelných infekcí.
Tuberkulóza je dnes nejsmrtelnějším infekčním onemocněním na světě, které si každoročně vyžádá životy více než milionu lidí, a MDR-TB se dál šíří v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích, kde se s ní poskytovatelé zdravotní péče usilovně snaží bojovat.
MDR-TB představuje obrovskou zátěž pro veřejné zdravotnické systémy a ekonomiky dotčených zemí a je předzvěstí toho, co mohou bohaté i chudé země očekávat, až se antimikrobiální rezistence (AMR) stane ještě rozšířenější.
Nedokážeme-li se dohodnout na společném postupu, budou stále běžnější také rezistentní kmeny dalších častých infekcí, jako jsou Staphylococcus aureus nebo E. coli, což bude mít strašlivé důsledky pro globální zdraví a zdravotnické systémy po celém světě.
Jelikož se kvůli AMR stávají zavedená antibiotika neúčinnými, budou i relativně běžné zákroky typu transplantací orgánů nebo chemoterapií v důsledku neléčitelných infekcí stále riskantnější.
Rozšiřující se AMR si vybere lidskou i ekonomickou daň, která by se snadno mohla vymknout kontrole: ponecháme-li rezistentní infekce neřešené, mohly by si do roku 2050 vyžádat deset milionů lidských životů ročně, přičemž kumulativní náklady v podobě globálního HDP by dosáhly 100 bilionů dolarů.
Neveselé budoucnosti se můžeme vyhnout jedině okamžitou a účinnou reakcí.
Vedoucí světoví představitelé naštěstí na summitu skupiny G-20 v čínském Chang-čou vůbec poprvé zařadili AMR do skupinové agendy, čímž dali najevo, že mezinárodní společenství uznává AMR jako reálné ohrožení globálního hospodářského rozvoje a prosperity.
Skupina G-20 také vyvinula zatím největší úsilí o rozhýbání zaseknutých soukolí farmaceutického vývoje nových antibiotik (která jsou naléhavě zapotřebí k tomu, aby nahradila léky, jež se staly neúčinnými) a rozvoje diagnostických testů umožňujících klinickým pracovníkům, aby efektivněji využívali léky, jež mají k dispozici.
Zasedání valného shromáždění Organizace spojených národů, které se tento týden koná v New Yorku, představuje další příležitost ujmout se v otázce AMR globální vedoucí role.
I v tomto případě se dotyčné téma objeví v agendě vůbec poprvé, přičemž generální tajemník Pan Ki-mun a vedoucí světoví představitelé se mají zavázat, že se otázkou sílící rezistence na léky budou zabývat na některé významné schůzce na vysoké úrovni.
Chce-li OSN zastavit antimikrobiální rezistenci, musí navázat na práci, kterou zahájila skupina G-20.
OSN coby největší a nejinkluzivnější fórum globálního vládnutí, které máme, je jedinou institucí, jež dokáže zajistit takové zdroje a závazky lídrů, jaké tento problém vyžaduje.
OSN však bude efektivní pouze v případě, že podnikne některé klíčové kroky.
Za prvé by členské státy OSN měly začít integrovat své reakce na AMR napříč všemi regulačními orgány a relevantními sektory včetně zdravotnictví, zemědělství a financí.
OSN má jedinečnou pozici k tomu, aby s tím státům pomáhala.
Může svolávat světové lídry a podporovat mezinárodní a meziorganizační spolupráci v globálních ekonomických i sociálních otázkách; a může také využívat sílu vlastních agentur k mobilizaci globálních zdrojů v boji proti AMR.
Za druhé by OSN ve snaze udržet tempo a směr měla zavést jasná kritéria založená na měřitelných výsledcích a měla by se zasadit o to, aby se AMR každé dva roky vracela do agendy valného shromáždění.
To by vytvořilo rámec pro měření globálního pokroku a zároveň by to vyslalo silný signál, že OSN se této otázce dlouhodobě věnuje a že AMR by měla být prvořadou prioritou i pro příštího generálního tajemníka.
A konečně by OSN měla jmenovat zvláštního vyslance pro AMR, který zajistí setrvalý pokrok v nadcházejících letech.
Postavení vyslance by mělo být definováno jako funkce na vysoké úrovni, s pověřením spolupracovat s jednotlivými státy i multilaterálními řídícími orgány na udržení dynamiky boje proti AMR.
Dnes můžeme být opatrně optimističtí, že si AMR konečně získává globální pozornost, kterou si zaslouží.
Pozornost světa však může být až příliš pomíjivá, jak dobře vědí ti z nás, kteří zažili a zažívají debaty o infekčních onemocněních.
Nedokážeme-li udržet naše vedoucí představitele ve hře, mohlo by to mít pro nás všechny smrtelné následky.
Protivědecká Seed Treaty
STANFORD – USA ratifikovaly v září Mezinárodní smlouvu o rostlinných genetických zdrojích pro výživu a zemědělství, známou jakou International Seed Treaty.
Jako mnoho jiných mezinárodních úmluv, vytvořených pod záštitou OSN, je bolestivě chybná.
Seed Treaty je politicky korektní, proti technologické fiasko.
Jistě, tato smlouva, která vešla v platnost v roce 2004, vchází z chvályhodných záměrů.
Je to ale změť aspirací v podobě vzdušných zámků, převedených v tvrdá zákonná omezení výměny genetických zdrojů (zejména semen) mezi zeměmi.
Nereálnost cílů této smlouvy je vyjádřena v oficiální proklamaci jejích záměrů: “zachování a udržitelné využívání všech rostlinných genetických zdrojů pro potraviny a zemědělství, a spravedlivé a poctivé dělení přínosu z jejich využití, v souladu s Úmluvou o biologické rozmanitosti, pro zajištění udržitelného zemědělství a potravinářství.“
Hlavní princip Seed Treaty je, že genetické zdroje spadají pod “suverénní právo“ členských států (tj. vlád).
To znamená explicitní odmítnutí dlouho zavedeného povědomí, že genetické zdroje v rostlinách a zvířatech jsou “společným dědictvím lidstva.”
Popírá to představu, že určité globální zdroje, které se berou jako prospěšné pro všechny, by neměly být jednostranně využívány a monopolizovány jednotlivci, státy, korporacemi či jinými subjekty, ale spíše spravovány způsobem, který nese prospěch celému lidstvu.
Seed Treaty byla motivována strachem z “biopirátství“ – rozkrádání světových genetických zdrojů zemědělskými společnostmi, které by pak mohly vyžadovat patenty na tyto zdroje a držet monopol.
Nicméně i když obvinění z biopirátství mohou mít emoční nádech, nezávislé analýzy ukázaly, že se jen málo zakládají na faktech.
Ve skutečnosti je biopirátství vzácné – tak vzácné, že se s ním dá vypořádat přímo.
Namísto toho však svět vytvořil barokní, byrokratický a zpolitizovaný systém, který systematicky brzdí vědecký výzkum, šlechtění rostlin a vytváření duševního vlastnictví.
Seed Treaty toho dosahuje prostřednictvím vytvoření multilaterálního systému na přístup ke smluvenému seznamu zemědělských genetických zdrojů.
Seed Treaty také přivedla pod kontrolu svých částí a sekretariátu 15 výzkumných institucí, které tvoří Konzultační skupinu mezinárodního zemědělského výzkumu (CGIAR), což je vlivné globální výzkumné partnerství.
Když země ratifikuje Seed Treaty, souhlasí tím, že její vlastní semenné banky – ve Spojených státech jde o depozitář ve Fort Collins, Colorado – budou dodržovat stejná pravidla jako centra CGIAR.
Obecná pravidla jsou však jen malou pomocí.
Výsledkem Seed Treaty je naneštěstí jev, kdy se země čím dál více chovají ke svým genetickým zdrojům, jako se pes chová ke kosti: žádné sdílení, dokonce ani u vlastních vědců a šlechtitelů, zatímco většina mezinárodních výměn genetických zdrojů byla během posledních 12 let ukončena.
Centra CGIAR jsou sice schopna pokračovat ve výměně genetických zdrojů, ale proces je nyní mnohem komplikovanější a náročnější, než byl před Seed Treaty.
Přesný dopad zavedení Seed Treaty ve Spojených státech je těžké určit, v neposlední řadě proto, že smlouva obsahuje nevýrazné, nejednoznačné fráze, které mlží nad jejím významem a požadavky.
Co je však jasné, je že zkušenost zemí, které již smlouvu přijaly, nebyla příliš pozitivní, pokud tedy tyto země neměly vysokou toleranci k byrokratickým regulatorním režimům, které potlačují inovace a rozvoj ve jménu vznešených aspirací.
Seed Treaty je navržena podle stejného protikapitalistického, protivědeckého a proti inovačního materiálu, jako Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD).
Odráží také nehorázně nevědecký a proti bioinženýrství jdoucí Kartagenský protokol o biologické bezpečnosti pro CBD.
A má také hodně společného s Doplňkovým protokolem Nagoya-Kuala Lumpur o odpovědnosti a odškodnění pro Kartagenského protokolu – jen další nudný koncept stojící proti genetickému inženýrství, kterému jde především zastrašení potenciálních podnikatelů od zemědělských biotechnologií.
Je to podrážděný, matoucí a komplexní – stručně řečeno, zcela v rozporu s inovacemi, které by mohli mít přínos pro chudé obyvatele světa.
Seed Treaty jde proti vědě, zemědělskému rozvoji a právům na duševní vlastnictví.
To je v procesu tvorby politiky jasné “vyřazení.“ Senát USA, který Seed Treaty ratifikoval, by to měl ještě zvážit, jak mu umožňuje Článek 32 smlouvy.
Nato by pak ministerstvo zahraničí USA dalo vědět sekretariátu Seed Treaty, přičemž oficiální odstoupení by vešlo v platnost o ro později.
Zvolený prezident Donald Trump, autor knihy The Art of the Deal, slíbil Američanům, že s těmi špatnými smlouvami skoncuje.
Odstoupení od Seed Treaty by byl nadějný start k úspěšnému plnění tohoto slibu.
Antisemitismus před soudem
Když brazilský Nejvyšší soud rozhodoval v kauze Sigfrieda Ellwangera - vydavatele, spisovatele a nechvalně proslulého sympatizanta nacismu -, vstoupil na nebezpečné území, kde se střetává svoboda projevu a snahy o potlačení rasismu.
Ellwanger celá léta vydával antisemitské knihy, například Protokoly sionských mudrců, a dále knihy popírající holocaust, například svou vlastní knihu Židovský nebo německý holocaust: co se skrývá za lží století.
Osmi hlasy ku třem soud potvrdil rozsudek za obvinění z rasismu.
Obludnost holocaustu měla samozřejmě antisemitismus nadobro vymýtit.
Je ostudné, že se tak nestalo.
Na mnoha místech nenávist vůči Židům vzkvétá.
Jinde - mimo jiné v Evropě a ve Spojených státech - antisemitismus přežívá uvnitř frakce neonacistů a renegátů, jako je Ellwanger, ale též - mnohem šířeji - v jemnějších formách předsudků.
Avšak trestat někoho za to, že je antisemita a rasistický štváč, vyvolává znepokojivé otázky, k nimž se různé země staví různě.
Jistě, všechny státy jistým způsobem svobodu slova omezují.
Jak říká proslavený výrok Olivera Wendella Holmese z rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 1919: „Ani ta nepřísnější ochrana svobody projevu by neochránila toho, kdo v zaplněném divadle nepravdivě zvolá, že hoří, a vyvolá tím paniku."
Zakazovat lidem volat „Hoří!" v zaplněném divadle však není totéž jako někoho odsoudit za to, že vyznává a rozšiřuje jistý názor, ač třeba názor tak opovrženíhodný, jako je antisemitismus.
V demokracii běžné restrikce usměrňují místo, čas a způsob řeči, aby se předcházelo bezprostřednímu násilí a občanským nepokojům.
Nepřipouštějí vyhrožování a obtěžování jednotlivců.
Zakazují nactiutrhání a podvody.
Některé země, například USA, odmítají jít dál a regulovat svobodu slova na základě obsahu projevu.
Slovy soudce Nejvyššího soudu USA Louise Brandeise je důvod následující: „Má-li vzniknout prostor pro odhalování falešnosti a nesprávnosti skrze diskusi a pro předcházení zlu procesy vzdělávání, prostředkem, jenž je třeba aplikovat je více mluvit, nikoliv vynucovat mlčení."
Proč tedy mnohé země soudně stíhají nenávistné projevy rasistů?
Proč mezinárodní úmluvy o lidských právech stanovují, že by zákon měl zakazovat projevy posilující národní, rasovou či náboženskou nenávist?
Mají se soudně stíhat veškeré rasově orientované projevy, jež někdo bude považovat za urážlivé?
Zastraší ostatně taková stíhání tvrdé jádro rasistů?
Žádný soudní dvůr by neměl nikoho lehce uznat vinným kvůli názorům, jež veřejně zastává.
Ellwangerovo odvolání, jehož projednání a rozhodnutí brazilskému Nejvyššímu soudu trvalo bezmála rok, staví Brazílii jasně na stranu těch, kdo věří, že rozpoutávání nenávisti vůči třeba jen nepočetné menšině - jakou jsou Židé v Brazílii - nelze ve jménu svobody slova tolerovat.
K Ellwangerovu případu došlo proto, že mnozí lidé jsou přesvědčeni, že protirasistické zákony dokáží menšinám účinně vrátit důvěru v to, že jsou v bezpečí a mají ve společnosti své místo.
Brazílie je velká, pluralitní, multietnická země.
Její sociální předivo, tak jako v mnoha jiných zemích na světě, závisí na vzájemné důvěře mezi občany.
Ústavní a zákonná ustanovení, jež prohlašují rasistické jednání za zločin trestně postihnutelný odnětím svobody, mají značný symbolický význam a napomáhají zajistit - ba vytvořit a zaručit - mírové soužití.
První výzvou v Ellwangerově kauze bylo vymezit nepřístojné rasistické názory, postavené ústavou mimo zákon, neboť obhajoba odmítala tvrzení, že antisemitismus naplňuje podstatu rasismu.
Židé, tvrdila obhajoba, nepředstavují rasu.
Skutečně, Židé pochopitelně nejsou rasa, ale tou nejsou ani běloši, černoši, mulati, indiáni, cikáni, Arabové či jiná podmnožina lidských bytostí.
Před nedávnem dokončené sekvenování lidského genomu prokázalo existenci jedné jediné rasy: rasy lidské.
Soud s Ellwangerovým tvrzením neztrácel dlouho čas, protože obětí rasismu se mohou stát všechny lidské bytosti.
Rasistickými projevy jsou historické, politické a kulturní fenomény.
Jejich systematické šíření ohrožuje menšiny, neboť je vystavuje nebezpečí nespravedlivé diskriminace.
O pravdivost rasistického přesvědčení vůbec nejde.
Druhou záležitostí, již soud zvažoval, byl rozpor mezi ústavními principy: střet mezi svobodou vyjadřovat své myšlenky a odsouzením Ellwangera za trestný čin rasismu.
Soud rozhodl tak, že nakonec se svoboda vyjadřovat vlastní myšlenky, byť v demokratickém státě sebevelkoryseji pojatá, musí uvádět do rovnováhy s ostatními hodnotami, jako je dobré jméno, čest, soukromí, důstojnost a rovnost.
Ellwanger překročil hranici, která od sebe odděluje svobodu slova a projevy nenávisti.
Restrikce svobody projevu by měly být přísně vymezené, tak jako v Ellwangerově kauze.
Volbou vyváženého konceptu svobody projevu následoval brazilský Nejvyšší soud precedenční rozhodnutí z mnoha evropských zemí, kde byly odsouzeni popírači holocaustu, a názory výboru pověřeného sledováním shody s Úmluvou OSN o odstranění všech forem rasové diskriminace a s Evropským soudem pro lidská práva.
Ve světě, kde se daří antisemitismu a kde se diskriminace opírá o předsudky založené na národnostním, náboženském či etnickém základě nebo na barvě kůže, je to postoj, který nejlépe pečuje o práva pro všechny.
Důvěřovat trhům, nedůvěřovat mediálním kartelům
LONDÝN – Letošní výroční setkání Světového ekonomického fóra v Davosu přišlo v okamžiku bezradnosti světových ekonomických a finančních elit.
Voliči se proti nim bouří, přestože se globální ekonomice v poslední době daří celkem dobře.
Navzdory potížím a slabinám, jimž se dostává značné publicity, přinesly poslední roky řadu dobrých ekonomických zpráv.
Globalizace a technický pokrok jsou od roku 2009 oporou ročního globálního růstu HDP na hlavu ve výši 2,5 % – ten je sice nižší než před Velkou recesí, ale v historickém srovnání stále velmi vysoký.
Za posledních 35 let se podíl světové populace žijící v chudobě snížil ze 40 % na pouhých 10 %.
Snad nejvíc se pocit křivdy loni připisoval nerovnosti.
Na globální úrovni ale nerovnosti ubývá.
A přestože v některých vyspělých ekonomikách nerovnost zesílila, vzestup není nijak zvlášť dramatický a zůstává na přiměřených úrovních.
To však průměrný občan nevidí.
Podle nové Zprávy o proměně Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), založené na průzkumu Život během proměny provedeném v letech 2015-2016 Světovou bankou a EBRD (kde působím jako hlavní ekonom), domnělý vzestup nerovnosti dalece převyšuje realitu popsanou oficiálními daty, obvykle založenými na dotazování v domácnostech.
Ze 34 zemí, kde se uskutečnily průzkumy v domácnostech, ve všech kromě jediné uvedla většina respondentů, že nerovnost se zvýšila až během posledních několika málo let.
Oficiální data ovšem během tohoto období ukazují velice malé změny Giniho koeficientu (standardní míry nerovnosti), ba většina zemí zaznamenala úbytek nerovnosti.
Člověk by snad předpokládal, že při střetu dat a dojmů vždy zvítězí data.
Jenže v tomto případě je možná chyba v datech – přesněji řečeno, možná že používáme nesprávná data.
Na rozdíl od běžných občanů, kteří na ulicích vidí bezdomovce a ve zprávách miliardáře, průzkumy v domácnostech, o něž se měření nerovnosti opírá, možná do vzorku dotazovaných domácností zahrnují příliš málo těch na vrcholu a na dně distribuce příjmů.
Přesnější obrázek o nerovnosti dnes snad poskytuje jiný typ dat, která shromáždil francouzský ekonom Thomas Piketty: daňové záznamy.
Tato data dokládají, že růst příjmů mezi nejbohatšími v poslední době výrazně převyšoval růst příjmů ve zbytku populace.
Toto zjištění ještě posílili Philippe Aghion z Harvardovy univerzity a College de France a jeho spoluautoři, když doložili, že mezi dolními 99 % obyvatel bohatých zemí nerovnosti nepřibylo, leč horní 1 % se odtrhlo a pelotonu ujíždí.
Koncentrace bohatství na nejvyšším vrcholu, poukazuje Piketty a další, může být nebezpečná.
Jsou-li politické instituce slabé, movití magnáti dokážou využít peněz k „uchvácení“ představitelů veřejné správy a vychýlení ekonomické regulace ve svůj prospěch.
S nově nabytou konkurenční výhodou si mohou připisovat nepřiměřené zisky a část své kořisti dál investovat do uchvácení dalších nespravedlivých rent.
Takovou koncentraci bohatství by bylo čím dál těžší omezit a časem by došlo k vytěsnění menších podnikatelů.
Samozřejmě, jsou-li politické instituce země dostatečně silné, ani ti nejbohatší nedokážou ohýbat pravidla hry.
V takovém případě si největší bohatství připisují podnikatelé s nejlepšími vlohami a přízní štěstěny, jimž kyne odměna za to, že roztáčejí inovace a růst, které prospívají celé ekonomice.
V mnoha ze 36 členských zemí EBRD politické instituce bohužel až tak pevné nejsou.
To se odráží ve faktu, že většina bohatství miliardářů v zemích EBRD připadá na komodity a přírodní zdroje, což naznačuje nejen to, že přírodní zdroje nabízejí renty, ale také že se tyto renty nedostatečně daní.
Je zřetelně zapotřebí se s neférovým politickým vlivem extrémních boháčů vypořádat.
Nejbezprostředněji z toho plyne nutnost výrazněji zprůhlednit politické financování a zavést přísnější a účinnější regulaci.
Znamená to ale také, že je nezbytné zabývat se tím, jak oligarchové využívají médií, aby ve svůj prospěch manipulovali politiku.
Jak poukázalLuigi Zingales v roce 2012, oligarchové dokážou využívat vlastnictví médií k upevňování vlastního politického postavení, které pak zase mohou zneužívat k tomu, aby si zajistili renty, z nichž lze financovat média.
Mistrně tohle umění podle Zingalese ovládal bývalý italský premiér Silvio Berlusconi.
Podobně ale postupuje řada oligarchů v postkomunistických zemích.
Někteří oligarchové by snad prohlásili, že je lepší, když média vlastní oni, než aby je vlastnila vláda; mohou si přinejmenším konkurovat s ostatními oligarchy.
To je pouhé odvádění pozornosti.
Ano, vlastnictví médií v rukou kleptokratických či autoritářských vlád je nebezpečné.
Totéž ale platí pro vlastnictví médií v rukou oligarchů, kteří se mohou v ústraní vzájemně dohodnout na ochraně svých společných zájmů – a ty se mohou ostře lišit od zájmů zbytku společnosti.
Média patří k základům moderních demokratických společností.
Jejich vlastnická struktura by proto měla být transparentní a vlastníkům médií by ideálně mělo být znemožněno vlastnictví jiných aktiv.
Krátce, média by měla podléhat témuž protikartelovému přístupu jako třeba infrastrukturní odvětví.
Samozřejmě, taková protikartelová politika by narážela na prudký politický odpor.
A i kdyby byla zavedena, magnáti by dál usilovali o ovlivnění médií, například skrze účelové ceny ve smlouvách o reklamě.
Nadto by některá média mohla v určité míře vítat subvence oligarchů jako způsob jak se vypořádat s novými výzvami pro tradiční modely podnikání.
Vyřešení těchto problémů vyžaduje v prvé řadě silný nezávislý regulační orgán.
Podpořit společenský přínos čestných médií mohou rovněž transparentní a odpolitizované veřejné subvence.
Zavést účinný mediální protikartelový rámec nebude snadné.
Bude to ale stále snazší než potýkat se s čím dál znechucenější veřejností ztrácející důvěru v demokracii a otevřené trhy.
Nehezký mír pro Súdán
STANFORD – Amerika se konečně angažovala.
Prezident Barack Obama vyslal senátora Johna Kerryho do Súdánu s návrhem na uzavření míru mezi severem a jihem země.
Je to obrovský krok vpřed ve snaze předejít krveprolití podobnému tomu, při němž zemřely více než dva miliony lidí, když mezi severem a jihem Súdánu řádila předchozí dvacetiletá občanská válka, která skončila teprve v roce 2005 a teď hrozí, že znovu propukne.
Obama v posledních měsících posílil svou angažovanost, jakož i angažovanost vysokých představitelů své vlády na podporu mírové strategie pro Súdán.
Kerry jeho jménem doručil balíček návrhů sestavených tak, aby našly východisko ze zablokované situace, která sever a jih přivedla na nebezpečnou křižovatku.
My jsme sepsali memorandum objasňující některé podstatné prvky toho, jak by zásadní dohoda o míru pro Súdán mohla vypadat.
Máte-li zájem dozvědět se víc o podrobnostech možné mírové dohody – a o tom, co můžete udělat na její podporu – navštivte www.sudanactionnow.org.
Není mnoho času nazbyt.
Už 9. ledna 2011 budou obyvatelé jižního Súdánu hlasovat pro nezávislost na severu, přičemž si s sebou vezmou tři čtvrtiny známých ropných zásob země a postaví miliony civilistů přímo do cesty válce.
Vládu v Chartúmu (hlavním městě severu) vede Omar al-Bašír, jehož činy, mimo jiné dohled nad válečnými zločiny během předchozí války severu a jihu a zosnování zvěrstev páchaných v Dárfúru, mu vynesly zatykače Mezinárodního trestního soudu za válečné zločiny a genocidu.
A přesto opětovné válčení v Súdánu není nevyhnutelné.
Je možné uzavřít komplikovaný, leč fungující mír, jestliže se do procesu intenzivněji zapojí všechny zainteresované strany.
Aktuální situace vyžaduje razantní diplomacii – takovou, po níž sice zůstává v ústech nepříjemná pachuť, ale umí se zhostit úkolu.
Věříme, že Kerry je obratný vyslanec a dokáže zúčastněným stranám pomoci najít kompromisy, jichž je k dosažení míru zapotřebí.
Dohody, která by zabránila návratu války, se musí nutně účastnit Národní kongres, politická strana zastupující sever, i Osvobozenecké hnutí súdánského lidu, zastupující jih.
Účastnily by se jí ale i Spojené státy, jejichž vztahy s oběma stranami v době po referendu budou mít enormní vliv na to, zda k dohodě vůbec dojde.
Jsme přesvědčeni, že zásadní dohoda, která by položila základy trvalého míru mezi severem a jihem, by zúčastněné strany zavazovala k těmto krokům:
· na jihu Súdánu uspořádat včas referendum a jeho výsledky plně respektovat a realizovat,
· dosáhnout vzájemně uspokojivé dohody ohledně území Abjeí, klíčové sporné hraniční oblasti,
· vytvořit systém sdílení příjmů na mnoho let dopředu, v němž by se ropné bohatství Abjeí a významných hraničních oblastí mohlo poctivě rozdělit mezi sever a jih, přičemž malý díl by byl odveden hraniční populaci arabských Misírijců na rozvojové účely,
· vymezit 80 % hranice, o něž se spory nevedou, a zbylých 20 % předat závazné mezinárodní arbitráži,
· vytvořit seriózní ochranné mechanismy pro menšinové skupiny, zohledňující sdružené občanství pro některé populace a opřené o závažné mezinárodní důsledky, jež by vyvolaly útoky na jižany na severu či seveřany na jihu.
Úloha USA coby neviditelné třetí smluvní strany se skládá z řady pobídek nabídnutých chartúmskému režimu s cílem zajistit dohodu a realizaci mírového ujednání.
Výměnou za přičinlivost v mírových snahách s ohledem na sever-jih a Dárfúr by se USA vydaly zřetelnou, postupnou a závaznou cestou k normalizaci vztahů.
Ta by zahrnovala – v daném pořadí – vyškrtnutí Súdánu ze seznamu států podporujících terorismus, výměnu velvyslanců, zrušení jednostranných sankcí a podporu dvoustranného a mnohostranného odpuštění dluhů, společně s dalšími ekonomickými opatřeními mezinárodních finančních institucí.
Na druhou stranu musejí být USA připraveny jít v čele mezinárodních snah o uvalení závažných důsledků na kteroukoli ze stran, která by zemi opět pohroužila do války.
Zásadním měřítkem pro normalizované vztahy mezi v USA a Súdánem by měl být mír a bezpečí v Dárfúru.
Obamova administrativa by na tom v nadcházejících kolech vyjednávání měla pevně trvat a jmenovat vysokého představitele, který by pomáhal koordinovat americkou politiku vůči Dárfúru, aby bylo zajištěno, že se tam mírovým snahám dostane stejné míry pozornosti jako při řešení situace mezi severem a jihem.
Nezbytná je teď politická vůle, aby toto diplomatické úsilí vydrželo, a to nejen v USA.
Významnou roli bude muset sehrát i Evropská unie a země sousedící se Súdánem – zejména Egypt, Etiopie, Keňa a Uganda.
Diplomacie Číny v Súdánu, kde rozsáhle investovala do těžby ropy z tamních ložisek, bude zase zkouškou toho, zda Čína hodlá v Africe a ve světě obecněji prosazovat své zájmy zodpovědně.
Zajistit, aby vlády vyvíjely úsilí o dosažení míru – právě tady čeká úkol na vás.
Držme vlády pod tlakem.
Podporujme mírový proces.
Váš hlas může zabránit válce.
Ne zbraně.
Ani peníze.
Jen naše hlasy.
Cesta k míru v Súdánu není snadná, ale je schůdná.
Je třeba udělat nelehká rozhodnutí.
Můžeme je udělat teď, anebo si můžeme namluvit, že dosáhnout míru je příliš těžké nebo složité, a pak jen zvenčí rezignovaně přihlížet, jak zbytečně umírají statisíce nevinných mužů, žen a dětí.
Je to na nás.
Partnerství v ohrožení
Irácká válka rozdělila Evropu na ,,starou" a ,,novou" a vyvolala nebývalé napětí ve vztahu mezi Amerikou a Evropou.
Už téměř šedesát let je atlantické partnerství silou dobra, a to nejen pro Evropu a Severní Ameriku, ale pro celý svět.
Jsou tyto vazby nenapravitelně narušené, nebo je lze obnovit?
Vzájemné vztahy se rozklížily znepokojivě rychle.
V období po 11. září se i na předních stránkách francouzských novin psalo ,,Všichni jsme Američané".
Začalo se zdát, jako by se nově potvrzovaly naše zásadně společné postoje a sdílené hodnoty, tak často stavěné na odiv.
Do roka všechno vypadalo jinak, obzvláště v Německu.
Transatlantické partnerství bývalo kdysi základním principem německé zahraniční politiky - a přesto si německý kancléř vydobyl znovuzvolení s programem, který byl vnímán jako protiamerická platforma.
Ačkoli některé jeho názory byly špatně pochopeny, je jasné, že Německo nebylo připraveno podpořit vojenskou akci v Iráku.
Mnozí Němci zůstávají rozpolcení nejen ve vztahu k Iráku, ale k válkám obecně.
Mnozí jsou přesvědčeni, že německý postoj reprezentuje pacifistické, nikoliv protiamerické smýšlení.
Možná mají pravdu.
Německo se v poslední dekádě změnilo a vyslalo mírové sbory do Somálska, Bosny, Východního Timoru, Kosova, na Kavkaz, do Makedonie a v reakci na 11. září do Afghánistánu.
Žádná z jednotek ale nikdy nebojovala ve válce.
Bližší pohled na celý problém naznačuje, že spor kolem Iráku není jen ojedinělým incidentem, ale že odráží celou škálu zakořeněných potíží.
Seznam záležitostí, na něž má dnes Evropa a Amerika zásadně odlišný pohled, je delší, než byl po celou generaci.
Existuje neshoda v oblasti obrany, kde narůstá podráždění USA kvůli tomu, co vnímají jako okázalé pózování takzvané Evropské obranné iniciativy.
USA sledují klesající evropské rozpočty v oblasti obrany, které doprovází nové a zbytečné velitelské struktury, jež pouze zdvojují velitelskou strukturu, která už existuje v rámci NATO.
Ohledně Středního východu se rozdíl v důrazu proměnil v zející propast.
Propukají obchodní sváry.
Akutním problémem jsou rozdílné názory na globální environmentální politiku: Amerika stanula na lavici obžalovaných kvůli svému odmítnutí podepsat Kjótský protokol.
Kulturní rozpory jsou také ostřejší.
Mnozí Evropané považují používání nejvyššího trestu v USA za zaostalost a odpornost.
Mnozí Američané připisují to, že Evropa není naprosto oddaná jejich protiteroristické záležitosti, latentnímu antisemitismu.
V Evropě dochází k posunu směrem k větší integraci, přestože někteří Evropané, obzvláště Britové, nejsou názorově jednotní ohledně její potřebnosti.
Někteří obhájci integrace chápou jednotnou Evropu jako silného partnera Spojených států.
Jiné motivuje touha ustavit konkurenční mocenské centrum, ať se to zdá jakkoliv nerealistické.
Někteří komentátoři začali poukazovat na rozdílné pohledy USA a Evropy na roli mezinárodního práva při řešení sporů, v protikladu k použití síly.
Evropa je vojensky nevýznamná, argumentují, a proto není překvapením, že při řešení sporů zdůrazňuje diplomacii, nikoliv vojenskou moc.
Na druhou stranu by nikoho nemělo překvapovat, že Američany dráždí omezení jejich schopnosti využít vojenské nadvlády USA.
Je pravda, že transatlantické rozdíly existují už dlouho.
Během studené války se potlačovaly kvůli sovětské hrozbě a vědomí Evropanů, že USA potřebují, aby se s touto hrozbou vypořádali.
Vlastně je poněkud překvapivé, že se v partnerství neprojevily větší tlaky už dřív po skončení studené války.
Tyto tlaky prohlubují negativismus na obou březích Atlantiku.
Ačkoli před USA a Evropou stojí úkoly, které je třeba řešit, existuje reálné nebezpečí, že líčení všech možných událostí jako předzvěstí nové roztržky se prokáže jako sebenaplňující proroctví.
V sázce je ale příliš, než abychom to dovolili.
Evropa a Severní Amerika si uchovávají zásadně společný postoj.
Když budou postupovat společně, bude možné učinit větší pokrok při vypořádávání se se světovými problémy, než když budou vnímat každé globální ohnisko problémů jako příležitost získat výhodu na účet toho druhého.
Pokud se naopak atlantické partnerství rozdrobí až k rivalitě a nepřátelství, bude svět nebezpečnějším místem.
Co je potřeba udělat?
Existuje-li politická vůle, bude možné partnerství zachovat a posílit.
To znamená, že vůdci po obou březích Atlantiku by vždy měli brát v úvahu účinky svých rozhodnutí (a své řeči) na atlantický vztah.
Ty samozřejmě nemůžou být vždycky rozhodující.
Budou-li se ale vždy považovat za významné, mělo by být možné se vyhnout nejhorším škodám.
Jedním konkrétním návrhem je, aby vlády na obou březích Atlantiku ustavili stálé sdružení vysokých úředníků, které by pojmenovávalo potenciální problémy dřív, než se stanou zdrojem těžkostí.
Kdo je předem varován, je lépe připraven.
Včasným jednáním je možné rozptýlit problémy, které by se jinak staly nepřekonatelnými.
V novém a nestálém století je vztah mezi Evropou a Amerikou důležitější než kdykoli v minulosti.
Spory, jako byl ten ohledně Iráku, nesmí nad společným vztahem rozeznít umíráček.
Je naopak potřeba je zvládnout tak, aby partnerství co nejméně narušily.
Musíme vyvinout veškeré úsilí, abychom zajistili, že budoucí neshody, které bezesporu přijdou, napáchají méně škod.
V sázce je příliš mnoho, než abychom poslali atlantické partnerství ke dnu.
Cestička přes evropské minové pole
LONDÝN – Zkraje tohoto týdne skupina bezmála 100 význačných Evropanů předala otevřený dopis lídrům všech 17 zemí eurozóny.
Dopis mnoha slovy říkal, co teď už evropští lídři podle všeho pochopili: problém nemohou nadále „postrkovat před sebou“.
Neméně důležité je, že dnes už chápou, že nestačí zajistit, aby vlády dokázaly financovat svůj dluh za rozumných úrokových sazeb, ale že se též musí vypořádat se slabinami evropské bankovní soustavy.
Problémy Evropy s bankovnictvím a suverénními dluhy se vzájemně posilují.
Pokles cen státních dluhopisů odhalil podkapitalizaci bank, zatímco vyhlídky, že vlády budou muset financovat rekapitalizaci bank, zvyšují u státních dluhopisů rizikové prémie.
Představa, že za situace, kdy se jejich akcie prodávají za zlomek účetní hodnoty, budou muset shánět dodatečný kapitál, působí na banky jako silná pobídka ke snižování vlastních bilancí tím, že odvolávají přiznané úvěrové limity a zmenšují si zápůjční portfolia.
Evropští lídři teď zvažují co dělat a jejich příští krok bude mít osudové následky, neboť trhy buď uklidní, anebo je přivede ke krajnostem.
Všichni se shodnou, že Řecko potřebuje spořádanou restrukturalizaci, protože neřízený krach by mohl způsobit zhroucení eurozóny.
Co se však týká bank, obávám se, že lídři eurozóny uvažují o některých nevhodných krocích.
Konkrétně hovoří o rekapitalizaci bankovní soustavy, namísto podpory prostřednictvím garancí.
A chtějí ji provádět stát od státu, nikoliv na úrovni eurozóny jako celku.
Existuje k tomu dobrý důvod: Německo nechce hradit rekapitalizaci francouzských bank.
Je sice pochopitelné, že na tom kancléřka Angela Merkelová trvá, ale zavádí ji to špatným směrem.
Dovolte mi přesněji vymezit úzkou cestičku, která by Evropě umožnila projít tímto minovým polem.
Za bankovní soustavu je potřeba nejprve dát záruky a až později ji rekapitalizovat.
Teď si vlády rekapitalizaci bank nemohou dovolit; nezůstal by jim dostatek prostředků k řešení problému suverénního dluhu.
Rekapitalizovat banky vyjde mnohem levněji, až krize odezní a státní dluhopisy i akcie bank se vrátí na normální hladiny.
Vlády však mohou zajistit věrohodné garance, díky své daňové pravomoci.
Aby eurozóna dokázala tuto sílu mobilizovat, bude potřebovat novou právně závaznou dohodu – ne změnu Lisabonské smlouvy (což by přivodilo příliš mnoho komplikací), ale novou dohodu – a vyjednávání a ratifikace takové úmluvy bude vyžadovat čas. Do té doby ale vlády mohou povolat Evropskou centrální banku, za niž už členské státy eurozóny daly plné záruky na principu pro rata.
Výměnou za záruku by přední banky eurozóny musely souhlasit, že budou dodržovat pokyny ECB.
Jde o radikální krok, který je však za současných okolností nezbytný.
ECB, jednající z podnětu členských států, má dostatečnou přesvědčovací sílu: mohla by bankám uzavřít své zlevněné příležitosti a vlády by mohly obsadit ústavy, které by odmítly spolupráci.
ECB by pak bankám dala pokyn k zachování úvěrových limitů a zápůjčních portfolií, přičemž by ostražitě sledovala rizika, která přebírají na vlastní účet.
To by odstranilo jednu ze dvou hlavních hnacích sil současného tržního rozvratu.
S druhou hnací silou, nedostatkem prostředků ke splácení suverénních dluhů, by se ECB mohla vypořádat snížením své diskontní sazby, pobídnutím vlád v nesnázích k emisi státních pokladničních poukázek a povzbuzením bank k jejich odběru (tuto myšlenku mi vnukl Tommaso Padoa-Schioppa).
Poukázky by bylo možné kdykoli odprodat ECB, takže by se rovnaly hotovosti; budou-li však vynášet víc než vklady u ECB, banky zjistí, že je výhodnější si je ponechat.
Vlády by v tomto nouzovém období za velmi nízké náklady uspokojily v dohodnutých mezích své finanční potřeby a ECB by neporušila článek 123 Lisabonské smlouvy.
Tato opatření by byla dostatečná k uklidnění trhů a překonání akutní fáze krize.
Rekapitalizace bank by do té doby měla počkat; okamžitě je nutné zalepit pouze díry vzniklé restrukturalizací řeckého dluhu.
V souladu s požadavkem Německa by dodatečný kapitál pocházel nejprve z trhu a pak od jednotlivých vlád – a z Mechanismu evropské finanční stability (EFSF) až jako východisko z nouze, takže by byla zachována palebná síla EFSF.
Nová dohoda v rámci eurozóny, dojednaná v klidnější atmosféře, by měla nejen kodifikovat postupy zavedené během stavu nouze, ale také položit základy strategie hospodářského růstu.
Během nouzového období bude nevyhnutelné fiskální omezování a úsporná opatření; dlouhodoběji se ale bez růstu ukáže jako neudržitelné jak dluhové zatížení, tak samotná Evropská unie.
Mírová agenda pro globální rozvoj
MONROVIA, LIBÉRIE – Tento týden se v liberijské Monrovii schází 27 členů Vysokého panelu významných osob o rozvojové agendě po roce 2015, aby poskytli rady generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů Pan Ki-munovi.
Panel na setkání vytyčí „smělou, ale praktickou“ vizi společného postupu v oblasti trvale udržitelného rozvoje.
Během těchto diskusí – jejichž hostiteli budou liberijská prezidentka a nositelka Nobelovy ceny míru Ellen Johnsonová-Sirleafová, indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono a britský premiér David Cameron – se bude nedaleká oblast Sahelu a Velkých afrických jezer dál utápět v násilí a konfliktech.
K masovým přesunům obyvatelstva a nevýslovnému lidskému utrpení ovšem dochází v mnoha afrických zemích (nemluvě o Sýrii a dalších státech) a hrozí nebezpečí, že tento vývoj zvrátí nevídaný hospodářský pokrok, jehož tento kontinent v uplynulých deseti letech dosáhl.
Panel (jehož členkou jsem i já) musí využít příležitosti, kterou mu schůzka v Monrovii nabízí, a přispět ke globální rozvojové agendě řešící neblahý začarovaný kruh konfliktů a chudoby, který brzdí hospodářskou činnost a podkopává blaho lidí.
Více než deset let poskytovaly rámec pro mezinárodní rozvojovou spolupráci s důrazem na celosvětový boj s chudobou Rozvojové cíle tisíciletí (MDG), které za dva roky vyprší.
Při koncipování nové a rozsáhlé návazné agendy by si globální lídři měli uvědomit, že MDG sice umožnily milionům lidí po celém světě vyhnout se negramotnosti, nemocem a hladu, avšak jejich celkový dopad nebyl dostatečný, a to zejména v křehkých, konflikty sužovaných zemích.
Statistika Světové banky ukazuje, že žádná konfliktem poznamenaná nízkopříjmová země nesplnila jediný rozvojový cíl, což odráží neschopnost tohoto rámce účinně řešit problémy způsobené organizovaným násilím a nedostatečnou bezpečností.
Proto by se agenda pro období po roce 2015 měla zaměřit na mír, bezpečnost a odbourávání strachu.
Měla by si klást za cíl učinit ze spravedlnosti a prosperity realitu pro všechny.
A měla by odrážet pochopení, že rozvoj není možný bez míru, stejně jako mír není možný bez rozvoje – a že trvalý mír a trvale udržitelný rozvoj nejsou možné bez respektu k lidským právům a vlády zákona.
Jak navíc naznačuje téma monrovijské schůzky „Národní stavební kameny pro trvalou prosperitu“, iniciativy za globální rozvoj po roce 2015 by měly zdůrazňovat podporu národního úsilí o dosažení silné, stabilní a dlouhodobé prosperity.
Mezi strategie, které by pomohly zemím překonat nedostatečnou domácí bezpečnost a konflikty, transformovat jejich ekonomiky a v konečném důsledku naplnit jejich potenciál, patří posílení řídicích institucí a vlády zákona, zajištění mnohostranné participace a zaručení, že všichni občané budou mít rovný přístup ke spravedlnosti.
Mezinárodní podpora takového úsilí by znamenala poskytnout africkým lídrům a dalším aktérům příležitost – a také zodpovědnost – vykořenit zaostalost a zvýšit prosperitu.
Vymýcení chudoby sice zůstane i po roce 2015 prvořadým zájmem, avšak těžiště pozornosti se musí přesunout od národních průměrů k lokálním výchylkám.
Zvolená opatření musí přesahovat obecné sociální potřeby a podporovat pokrok při tvorbě produktivních pracovních míst a sektorů generujících příjmy.
A v zemích sužovaných konfliktem se musí vyvinout silné úsilí o prosazení usmíření a zabránění opětovnému vzplanutí násilí.
Vzhledem k nedávnému úspěchu Libérie při obnově a lidském rozvoji po čtrnáctileté občanské válce je tato země vhodným dějištěm rokování panelu.
Domácí vize a odhodlání v kombinaci s mezinárodní podporou umožnily Libérii organizovat od roku 2003 demokratické volby, opětovně zavádět některé základní veřejné služby, opětovně vytvářet systém řízení veřejných financí a dosahovat pokroku při řešení endemické korupce, obnově veřejných institucí a rekonstrukci národní infrastruktury.
Na pokračující úsilí Libérie o zajištění míru, udržení stability a zahájení hospodářské a sociální transformace by měl panel pohlížet jako na vzor úspěšného přerodu po konfliktu.
Další inspirativní modely lze nalézt ve Rwandě, Mosambiku a Sieře Leone.
Panel je odhodlaný vytvořit ambiciózní, soudržný a praktický návrh agendy trvale udržitelného globálního rozvoje.
Proces bude otevřený, vstřícný a průhledný a nechá se poučit názory a zkušenostmi expertů a zástupců mladých lidí, žen, starších a postižených osob, ale i zákonodárných, akademických a mezivládních aktérů.
Panel využije také rozsáhlých elektronických i neelektronických aktivit, aby zapojil lidi z celého světa a udělal si obrázek o tom, jakou budoucnost si představují oni.
Jejich pohledy obohatí snahu o rozvoj takové agendy, která bude řešit jejich priority.
Ve světě zmítaném konflikty bude rozvojové úsilí vždy zaostávat.
Agenda globálního rozvoje po roce 2015 musí zaujmout všeobecný přístup, v němž se budou opatření na snížení chudoby snoubit s mírovými iniciativami a strategiemi hospodářské transformace.
Jedině tak mohou globální lídři začít pokládat základy celosvětové prosperity, spravedlnosti a trvale udržitelného rozvoje.
Budoucí generace na to spoléhají.
Voda a mír
PRAHA – Globální finanční krize sice plní všechny titulky, ale neměli bychom dopustit, aby její řešení zastínilo další životně důležitá témata.
Na Blízkém východě například Izraelci a Palestinci – jakož i mnoho dalších lidí z celého světa – začínají věřit, že jednání o trvalém statusu, který by předurčil budoucnost Palestiny, nikam nevedou.
Situace je možná slibnější, než vypadá, ale nikdo nemůže popřít, že naděje na skutečné změny v regionu od opětovného zahájení rozhovorů přede dvěma lety pohasly.
Tato ztráta víry bohužel vytváří dynamiku, která bude sama o sobě bránit ústupkům potřebným k nalezení trvalé dohody.
Protože se na obzoru rýsuje slepá ulička, je životně důležité pracovat v těch oblastech, kde mají intenzivní jednání potenciál přinést rychlé výsledky.
Jednou z takových oblastí je pitná voda.
Na celém Blízkém východě je voda bezpečnostním tématem.
Lidé si dnes uvědomují dvě důležitá fakta.
Za prvé že státy, jejichž nároky na vodu byly ve vzájemném konfliktu, nacházely v dějinách způsoby, jak spíše spolupracovat než bojovat.
Dokonce i během 60 let konfliktu v Jordánském údolí byla voda častěji předmětem spolupráce než střetů.
A za druhé je nedostatek vody jen zřídkakdy absolutní a ještě méně často vysvětluje chudobu.
Citujme ze Zprávy Organizace spojených národů o lidském rozvoji pro rok 2006: „Na světě je více než dost vody pro domácí účely, pro zemědělství i pro průmysl… Nedostatek vzniká prostřednictvím politických procesů a institucí, které znevýhodňují chudé.“
Téměř všechny země na Blízkém východě však spotřebovávají více vody, než jí na obnovitelném základě přitéká.
Vody jednoduše není dost na všechno, nač ji tyto země chtějí používat, a tato situace se bude pouze zhoršovat.
Přesto ani v Palestině není klíčovým problémem spojeným s vodou žízeň, nýbrž zastavený hospodářský rozvoj.
Z krátkodobého hlediska potřebuje Palestina více vody, aby zajistila zaměstnanost a příjmy ze zemědělství; z dlouhodobějšího hlediska jsou pak zapotřebí změny ve vzdělávání, kultuře a politice, aby se zde vyvinula schopnost se adaptovat.
Vzhledem ke klimatu a geografickým podmínkám v regionu je nevyhnutelně nutné se o vodní zdroje dělit.
Lidský život však bude udržitelný pouze v případě, že voda bude sdílena racionálně a s ohledem na křehkou ekologii regionu.
Je zřejmé, že žádná konečná dohoda o vodě nebude možná, dokud se zúčastněné strany neshodnou na hranicích mezi izraelským a palestinským státem a nějakým způsobem se nevyřeší otázka izraelských osad na západním břehu Jordánu.
Prozatímní řešení otázek týkajících se vody však nemusí čekat na konečné vyřešení velkých témat.
Nalezení racionálních způsobů, jak sdílet vodu a společně s ní hospodařit, může být snazší než vyřešení „velkých“ otázek.
Voda by dokonce mohla pomoci vytvořit atmosféru úspěchu, která napomůže pokroku v dalších oblastech.
Dobrou zprávou je, že množství vody potřebné k pití, vaření, dalším domácím činnostem a hygieně je malé.
Většina vody se spotřebuje na pěstování plodin, takže pokud je ekonomika státu zdravá, existuje prostor pro úsporu vody dovozem většího procenta potravin, byť si každý stát bude chtít z bezpečnostních důvodů udržet určitou zajištěnou domácí nabídku.
Špatnou zprávou je, že vodu na rozdíl od půdy nelze jednoduše rozdělit.
Voda teče na povrchu i v podzemí.
Během pohybu se mění co do množství i kvality a podporuje různé ekosystémy.
Poptávka po vodě se navíc v čase mění.
Zemědělství se dnes podílí na izraelském HNP jen několika málo procentními body, v důsledku čehož potřebuje ekonomika této země méně vody než kdysi.
Přesně stejná změna pravděpodobně čeká i Palestinu, avšak zatím nenastala.
Jen málokterý Izraelec popírá, že Palestinci potřebují více vody.
Stejně tak panuje široká shoda, že část vody, kterou momentálně spotřebovávají Izraelci, bude muset být dána k dispozici Palestincům.
Současná jednání se budou zákonitě týkat práv na vodu, což se již nejeví jako příliš sporná otázka, a rozhovory mohou navrhnout různé mechanismy plného převodu vodního hospodářství v některých případech a sdíleného vodního hospodářství v jiných.
O těchto otázkách lze bezesporu jednat.
Bezpochyby lze nalézt nějakou flexibilní a udržitelnou formuli, která bude téměř jistě obsahovat přechodné období, aby se obě strany mohly přizpůsobit a vyrovnat se se svými odlišnými systémy vodohospodářství i se změněnými podmínkami a institucemi v budoucnu.
Výchozím bodem by se přitom měl stát princip spravedlivého rozdělení vodních zdrojů tak, aby uspokojovalo naléhavou potřebu další vody pro Palestince.
Vše ostatní lze vyřešit.
Sdílení vody si žádá pružné, nepřetržité a kooperativní vodohospodářství založené na dohodnutých právech a závazcích a také mechanismy průběžného monitoringu a řešení sporů.
K tomu by se měl přidat ještě jeden důležitý bod: pro úspěšné vodohospodářství bude klíčová rozsáhlá účast veřejnosti a průhlednost samotného procesu i jeho výsledků.
Věříme, že pokrok v mírovém procesu a při nacházení řešení otázek spojených s vodou mezi Izraelem a Palestinou zároveň pomůže odblokovat pokrok v širším regionu, mezi jednotlivými stranami na řekách Jordán, Así, Tigris a Eufrat.
Voda může být katalyzátorem regionální spolupráce, který otevírá cestu k budoucímu rozsáhlému „Společenství vody a energie“ s cílem zlepšit lidské prostředí.
Na takovém fóru by voda a sluneční energie mohly v tandemu napomoci posunout Blízký východ od konfliktu ke spolupráci.
Náklady na nečinnost nebo na pouhé předstírání činnosti by byly pro všechny lidi na Blízkém východě pravděpodobně vysoké.
Budoucí vodohospodářská politika by již neměla být pokládána za prodloužení současné politiky, nýbrž spíše za novou příležitost.
Voda je podstatou života.
Potřebují ji lidé v Palestině i v Izraeli; potřebují ji lidé v celém regionu.
Spolupráce na jejím zajištění představuje jedinou cestu vpřed.
Lidová ekonomie
NEW HAVEN – Procházíme právě boomem populární ekonomie: knih, článků, blogů a veřejných přednášek, jež bedlivě sleduje široká veřejnost.
Nedávno jsem se na výročním sjezdu Americké ekonomické asociace v Denveru zúčastnil panelové diskuse právě o tomto fenoménu.
Z diskuse vyplynul zřetelný paradox: boom populární ekonomie přichází v době, kdy široká veřejnost podle všeho ztratila důvěru v profesionální ekonomy, protože téměř nikomu z nás se nepodařilo předpovědět současnou hospodářskou krizi, největší od Velké hospodářské krize, nebo před ní alespoň varovat.
Proč si tedy veřejnost kupuje víc knih napsaných profesionálními ekonomy?
Nejzajímavější vysvětlení, které jsem slyšel, bylo, že ekonomie začala být poutavější, protože už nebudí dojem dovršené a uzavřené disciplíny.
Není velká zábava číst knihu nebo článek tvrdící, že ekonomické prognózy je nejlépe přenechat počítačovým modelům, k jejichž pochopení byste vy, obyčejný čtenář, potřeboval doktorát.
A veřejnost má vlastně pravdu: přestože se tyto modely opírají o poněkud vědecký základ, mohou se ohromně mýlit.
Občas je zapotřebí vypnout autopilota a sami přemýšlet, a když nastane krize, využít co nejlépe vlastní lidský rozum.
Všichni účastníci panelové diskuse tím či oním způsobem prohlásili, že populární ekonomie napomáhá výměně názorů mezi specializovanými ekonomy a širší veřejností – dialogu, který nikdy nebyl významnější než dnes.
Vždyť většina ekonomů nástup aktuální krize neviděla zčásti proto, že se odstřihli od toho, co lidé v reálném světě dělají a co si myslí.
Úspěšná populární ekonomie vyžaduje čtenáře či posluchače, v jistém smyslu spolupracovníka.
To samozřejmě znamená, že ekonomové musí být ochotní zařadit do výkladu nové a originální teorie, které se ještě mezi profesionálními specialisty nestaly přijímanou doktrínou.
Až donedávna se mnozí profesionální ekonomové zdráhali napsat populárně naučnou knihu.
Jistěže, při posuzování kandidáta na profesorskou definitivu či povýšení by se neprojevila příznivě.
Poněvadž neobsahuje vzorce ani statistické přehledy, argumentovali by, nejedná se o seriózní práci, která by byla hodna akademické pozornosti.
Ještě horší je, že přinejmenším donedávna by se komise hodnotící ekonoma patrně domnívala, že napsat populárně naučnou knihu o ekonomii, která neopakuje zavedené poznatky oboru, může být profesně neetické.
Jen si představte, jak by lékařská obec pohlížela na jednoho ze svých členů, který by široké veřejnosti doporučoval terapii, jež dosud neprošla kontrolou příslušných úřadů.
Zdravotničtí profesionálové vědí, jak často se u zdánlivě slibné nové terapie po důkladném prověření ukáže, že nefunguje, anebo že je dokonce škodlivá.
Existuje rigorózní postup vědeckého přezkumu navrhovaných nových léčebných postupů, spojený s odbornými časopisy, které dohlížejí na vysoké badatelské standardy.
Obcházet tento proces a propagovat nové, neotestované nápady široké veřejnosti je neprofesionální.
Během desítek let před propuknutím nynější finanční krize ekonomové postupně začali na sebe a svou profesi pohlížet stejným způsobem, povzbuzováni výzkumnými trendy.
Když kupříkladu po roce 1960 Chicagská univerzita začala za pomoci sálového počítače Univac vytvářet magnetický pásek se systematickými informacemi o milionech akciových cen, mělo se za to, že značná část vědeckého zkoumání vlastností cen akcií potvrzuje „hypotézu efektivních trhů“.
Myslelo se, že konkurenční síly, z nichž vyrůstají akciové burzy, tlačí ceny všech cenných papírů k jejich fundamentálním hodnotám.
Všechny modely obchodování, které se nezakládaly na této hypotéze, byly označovány za omyl, anebo rovnou za podvod.
Věda zvítězila nad burzovními zasvěcenci – nebo to tak aspoň vypadalo.
Finanční krize uštědřila přílišné důvěře ve vědeckou ekonomii smrtící ránu.
Nejde jen o to, že profese krizi nepředpověděla.
Její modely, brány doslovně, občas říkaly, že ke krizi tohoto rozsahu dojít ani nemůže.
Lze to interpretovat tak, že ekonomická obec plně nezohledňovala lidskou složku ekonomiky, složku, kterou nelze redukovat na matematickou analýzu.
Relativně malá skupinka profesionálních ekonomů, již před současnou krizí varovali, byli, zdá se, lidé, kteří nejenže četli odbornou vědeckou literaturu, ale také dávali prostor osobnějším úvahám: intuitivním srovnáním s historickými událostmi, úsudkům o spekulativním obchodování, cenových bublinách a stabilitě důvěry, hodnocením morálních záměrů ekonomických aktérů a dojmům vyvolaným poklidnou spokojeností uspavší hlídací psy.
Těmito úvahami se zaobírali ekonomové obeznámení s řízením byznysu u nás – s jeho inspiracemi, přesvědčeními, úskoky a pohnutkami.
Jejich názory nikdy nebylo možné předložit odbornému časopisu ani posoudit způsobem, jakým se hodnotí nové lékařské postupy.
Neexistuje žádná zavedená vědecká metoda, která by jejich platnost uměla dokázat.
Ovšemže ekonomie je v mnoha směrech věda a práce našich akademiků a jejich počítačových modelů má opravdový význam.
Ekonom Edwin R.
A.
Seligman však už v roce 1889 prohlásil: „Ekonomie je věda společenská, tj. věda etická, a tudíž historická… Nejedná se o vědu přírodní, a tudíž nejde o vědu exaktní ani ryze abstraktní.“
Pro mne a bezesporu i pro ostatní účastníky panelové diskuse platí, že součástí práce s neexaktními aspekty ekonomie je poctivě hovořit k širší veřejnosti, hledět si z očí do očí, učit se od lidí, číst emaily, které posílají, a pak zpytovat svědomí při určování, zda moje z nejmilejších teorií má skutečně blízko k pravdě.
Fantomové oživení?
NEW YORK – Kam má americké a světové hospodářství namířeno?
Loni tuto debatu vedly dva tábory.
Jeden tvrdil, že recese ve Spojených státech bude ve tvaru V – krátká a mělká.
Měla trvat jen osm měsíců, tak jako dvě předchozí recese let 1990-1991 a 2001, a svět měl být od smrštění USA izolovaný.
Další, včetně mě, prohlašovali, že vzhledem k přemíře zadluženosti soukromého sektoru (domácností, finančních ústavů a obchodních firem) půjde o recesi ve tvaru U – dlouhou a hlubokou.
Tvrdili jsme, že bude trvat asi 24 měsíců a že se svět před kontrakcí USA neuchrání.
Dnes, 20 měsíců po začátku americké recese, která se v létě roku 2008 rozsáhlými spoji rozšířila do celého světa, už přesvědčení o odloučené recesi USA ve tvaru V ztratilo půdu pod nohama.
Probíhá nejhorší americká a globální recese za 60 let.
Pokud se USA z recese zotaví do konce roku, což je pravděpodobné, jednalo by se o recesi třikrát delší a asi pětkrát hlubší – ve smyslu kumulativního propadu výstupu – než předchozí dvě.
Dnešní konsenzus mezi ekonomy říká, že recesi už máme za sebou, že se americká i světová ekonomika svižně vrátí k růstu a že riziko recidivy nehrozí.
Žel bohu, tento nový konsenzus se možná mýlí stejně, jako se v posledních třech letech mýlili zastánci scénáře recese ve tvaru V.
Data z USA – rostoucí nezaměstnanost, ubývající spotřeba domácností, stále klesající průmyslová výroba a slabý realitní trh – naznačují, že americká recese ještě trvá.
Obdobná analýza mnoha dalších vyspělých ekonomik ukazuje, že dno je tak jako v USA poměrně blízko, ale ještě jsme ho nedosáhli.
Většina rozvíjejících se ekonomik se už asi vrací k růstu, ale jejich výkon je výrazně pod jejich potenciálem.
Navíc je z mnoha příčin pravděpodobné, že růst ve vyspělých zemích přinejmenším několik let zůstane mdlý a zřetelně pod úrovní trendu.
První příčina bude zřejmě brzdit růst nadlouho: domácnosti se musí vymanit z dluhů a více šetřit, což na léta sešněruje spotřebu.
Zadruhé, finanční soustava – jak banky, tak nebankovní instituce – je vážně pošramocená.
Chybějící robustní růst úvěrů bude dusit soukromou spotřebu i investiční výdaje.
Zatřetí, podnikový sektor se vyrovnává s přebytkem kapacit, a pokud bude růst bezkrevný a přetrvají deflační tlaky, pravděpodobným výsledkem bude nevýrazné zotavení ziskovosti.
Podniky tudíž zřejmě nebudou zvyšovat kapitálové výdaje.
Začtvrté, opětovné zadlužování veřejného sektoru obrovskými fiskálními deficity a hromaděním dluhu vytváří riziko, že vytěsní oživení útrat soukromého sektoru.
Účinky politického stimulu se navíc zkraje příštího roku vytratí, takže k podpoře setrvalého růstu bude zapotřebí silnější soukromé poptávky.
Domácí soukromá poptávka, zejména spotřeba, je v současnosti chabá; v nadměrně utrácejících zemích (USA, Velká Británie, Španělsko, Irsko, Austrálie, Nový Zéland atd.) slábne, kdežto v přespříliš spořivých zemích (Čína, Asie, Německo, Japonsko atd.) nepřibývá tak rychle, aby vykompenzovala úbytek čistých exportů těchto zemí.
Dochází tudíž ke globálnímu oslabování agregátní poptávky vůči nadbytku kapacity nabídky, což bude brzdit robustní globální ekonomické oživení.
Existují dva důvody k obavám z recese se dvěma propady.
Zaprvé, strategie odklonu od měnového a fiskálního uvolňování může být zpackaná, protože tvůrci politik to schytají, ať už udělají krok vpřed, anebo se drží zpátky.
Vezmou-li vážně své fiskální deficity (a potenciální monetizaci těchto schodků) a zvýší daně, omezí výdaje a vysají nadbytečnou likviditu, mohli by už beztak slabému oživení podrazit nohy.
Jenže pokud rozsáhlé rozpočtové deficity zachovají a budou je nadále monetizovat, v určitou chvíli – až poněkud ochabnou současné deflační tlaky – se vzbouří trhy s dluhopisy.
V takovém okamžiku se zvýší inflační očekávání, vzrostou dlouhodobé výnosy vládních dluhopisů a to vytěsní oživení.
Druhý důvod k obavám z recese se dvojím propadem se týká skutečnosti, že ceny ropy, energií a potravin mohou růst rychleji, než budou ospravedlňovat ekonomické fundamenty, a dále by je mohla zvyšovat ještě hradba aktiv pasoucích po likviditě, jakož i spekulativní poptávka.
Ropa za 145 dolarů za barel se loni pro globální hospodářství stala poslední kapkou, neboť USA, Evropě, Japonsku, Číně, Indii a dalším ekonomikám dovážejícím ropu způsobila silný příjmový šok.
Kdyby snad spekulativní síly překotně vyhnaly cenu ropy ke 100 dolarům za barel, světová ekonomika, sotva se postavivší na nohy, by kontrakční šok nemusela vydržet.
Konec této vážné celosvětové recese bude tedy na konci letošního roku blíž než teď, oživení nebude ve vyspělých ekonomikách robustní, ale spíše mdlé a hrozí sílící riziko recese se dvěma propady.
Nedávné vzestupy trhu v oblasti akcií, komodit a úvěrů mohly předehnat zlepšení v reálné ekonomice.
Je-li tomu tak, korekce na sebe nenechá dlouho čekat.
Jak uklidit evropský chlívek
LONDÝN – Evropští představitelé se s řeckým dluhovým problémem vypořádali žalostně.Hlavy vlád Evropské unie a Evropská centrální banka zkraje odmítly představu angažmá Mezinárodního měnového fondu, aniž však měly záložní plán.Jen stěží se lze vyhnout úsudku, že částečnou motivací k tomu byla nechuť francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho dívat se, jak na záchranu eurozóny z Washingtonu přijíždí Dominique Strauss-Kahn, generální ředitel MMF.Ovšemže pro příští francouzské prezidentské volby je Strauss-Kahn pravděpodobným socialistickým vyzyvatelem Sarkozyho.
Je Řecko příslovečným „kanárem v dole“ – varováním, které nám říká, že evropská měnová unie je na pokraji rozpadu, kdy tři země z proslulé skupiny „vepřů“ čili PIGS (Portugalsko, Itálie a Španělsko) čekají v řadě na dominový pád?George Soros se obává, že tomu tak může být, a dává eurozóně jen 50% naději na přežití v její současné podobě.
Epizoda nepochybně zdůraznila nedostatky ve správě eura – nedostatky, jež pro ty, kdo se na vzniku společné měny podíleli, nejsou překvapením.Helmut Kohl, jeden z hlavních tvůrců eura, v roce 1991 prohlásil, že „představa udržení hospodářské a měnové unie po delší dobu bez politické unie je mylná“.Margaret Thatcherová z opozičního tábora ve svých pamětech zase píše:„Jsem přesvědčena, že jednotná evropská měna nevyhnutelně špatně dopadne, ekonomicky, politicky, ba společensky, třebaže je stále nejasné, kdy, při jaké příležitosti a s jakými důsledky k tomu dojde.“Řecký překlad její knihy by teď zřejmě šel na odbyt.
Mnozí evropští lídři sice ani s jednou z těchto apokalyptických prognóz nemusí souhlasit, a přece spějí k názoru, že změna je nutná a že řecký případ odhalil kaz v samotném jádru projektu.Sarkozy například oživil odvěkou francouzskou argumentaci ve prospěch jisté formy ekonomické vlády v Evropě coby protiváhy ECB.
Francouzi tento návrh obvykle prosazují, aby získali určitou páku na měnová rozhodnutí ECB, která občas pokládají za nepřátelská vůči růstu a zaměstnanosti, anebo aby ostatním zemím bránili v pokračování nečestných daňových politik (přičemž jako „nečestná“ se obvykle definuje sazba daně nižší než příslušná sazba ve Francii).
Němci dříve tyto argumenty shazovali ze stolu, ale teď na ně trochu víc slyší.Německý ministr financí Wolfgang Schäuble se však zaměřuje na problematiku členů ve finanční tísni a předložil návrh na vznik Evropského měnového fondu (EMF), který by poskytoval pomoc zemím, jež se dostanou do potíží tak jako Řecko, zhruba podle modelu MMF.
Tato myšlenka má v sobě logiku.Nevýhodou je, že by vyžadovala změnu v evropských úmluvách, což zase vyžaduje jednomyslné rozhodnutí 27 zemí a v některých státech úspěch v referendu, mimo jiné v Británii, pokud tam v nadcházejících všeobecných volbách zvítězí konzervativci Davida Camerona.
Po negativních výsledcích referend ve Francii, Nizozemsku a Irsku nad otázkou evropské ústavní reformy je téměř nepředstavitelné, že by hlavy vlád EU souhlasili s tím, že se znovu vydají toutéž cestou.Rozhodně by nebylo možné ničeho dosáhnout v časových lhůtách, které by ostatním „čuníkům“ ze skupiny PIGS přinesly jistou úlevu.To by z nich dřív byl prejt a jitrnice, než by se vůbec dospělo k nějaké dohodě.
V krátkodobém výhledu tedy bude nutné využít MMF, bude-li tento typ pomoci potřebný, a Sarkozy bude muset spolknout svou hrdost.Je ale v dlouhodobém horizontu skutečně zapotřebí EMF?Myslím, že ne.Nezbytně nutná není podle mého názoru ani evropská ekonomická vláda.Potřebná je ovšem kolektivní dohoda na fiskální kázni a oživení Paktu stability a růstu, od něhož se nemoudře ustoupilo – je ironií, že právě tehdy, když se jeho pravidla zdála příliš těsná Francouzům a Němcům.
Evropští lídři by měli nahlédnout do pojednání „Euro – měna bez státu“ od Otmara Issinga, jež bylo zveřejněno v prosinci 2008, ještě před propuknutím dluhové krize.Issing, hlavní ekonom ECB v letech jejího formování, ví o tom, jak měnová unie v praxi funguje, víc než kterýkoli jiný smrtelník.Má za to, že „Pakt stability a růstu obsahuje pravidla, která jsou pro fungování měnové unie nezbytná.Není třeba, aby koordinace makroekonomických politik šla ještě za tato pravidla.“
Evropa nepotřebuje francouzský plán koordinace daňových politik ani další MMF, ale je nutné zachovávat fiskální kázeň, aby se zabránilo tomu, že se některé země povezou načerno, jak podle všeho udělali Řekové.Předpokládali zřejmě, že zbytek Evropy bude pokračující vysoké deficity přehlížet a že díky členství v eurozóně bude trh na jejich dluhy pohlížet stejně jako na německé státní dluhopisy, ovšem emitované přátelskými a přívětivými lidmi v příjemné atmosféře a se sklenkou ouza mimo protokol.
Původní Pakt počítal se stropem fiskálních deficitů ve výši 3 % HDP, s výjimkou mimořádných okolností.Investoři dobře rozumí tomu, že právě teď takové okolnosti nastaly a že tedy bude nějakou dobu trvat, než se na tuto úroveň vrátíme.Mělo by ale jít o jasný cíl, přičemž MMF by měl poskytovat průběžnou pomoc, aby zajistil přechodné financování tam, kde je třeba, a politický štít pro vlády, které budou muset zavádět rázná opatření na poli veřejných výdajů a daní.
Fiskální kázeň nepůsobí tak vizionářsky jako „ekonomická vláda“.Jenže EU trpí přemírou „vize“ a nedostatkem praktických rozpočtových opatření.Je načase obnovit v této věci rovnováhu, jinak se zhmotní Sorosova temná předpověď.
Příklon k lidu
PRINCETON – 1. února se sešla Rada bezpečnosti Organizace spojených národů, aby zvážila návrh Arabské ligy na ukončení násilí v Sýrii.
Spojené státy zastupovala ministryně zahraničí Hillary Clintonová.
Vprostřed svých komentářů přestala hovořit k syrskému velvyslanci, který byl v místnosti, i k syrské vládě a promluvila přímo k syrskému lidu.
Řekla, že ke změně v Sýrii by bylo zapotřebí, aby Syřané všech vyznání a etnických kořenů spolupracovali a ochraňovali a dodržovali práva menšin.
Pokračovala oslovením těchto menšin: „Slyšíme vaše obavy a ctíme vaše touhy.
Nedovolte současnému režimu, aby jich využil k prodlužování nastalé krize.“ Syrským obchodním, vojenským a dalším lídrům řekla, že si musí uvědomit, že jejich budoucnost se opírá o stát, nikoli o režim. „Sýrie nepatří jednomu muži a jeho rodině, ale 23 milionům svých občanů.“
Hovořit přímo k občanům – vnímat obyvatele země stejně jako tamní vládu – není jen řečnický prostředek.
Zatímco mnozí zahraničněpolitičtí experti se zaměřují na americký „příklon k Asii“, Clintonová uskutečňuje také méně medializovaný, ale neméně významný příklon k lidu.
Zavedla politiky, programy a institucionální reformy nastavené tak, aby vedle tradičních vztahů mezi vládami podporovaly diplomacii směřující od vlády ke společnostem a mezi společnostmi.
Tyto iniciativy sice neplní přední stránky novin, ale postupně transformují velkou část americké zahraniční politiky.
V lednu ministerstvo zahraničí představilo nový úřad pro bezpečnost civilistů, demokracii a lidská práva, jejž vede ministerská náměstkyně Maria Oterová.
Úřad spojuje agentury, které se zaměřují na vymáhání mezinárodního práva, potírání terorismu a rekonstrukci a stabilizaci, s agenturami pověřenými rozvojem demokracie, lidských práv a humanitární pomoci pro uprchlíky a migranty.
Logiku, z níž tato iniciativa vychází, vysvětluje Oterová odkazem na „ochranu osob“.
Ta vyžaduje „nejen působení státu vůči státu“, ale také práci „s hráči a aktéry mimo tradiční kanály, v nichž jsme se dosud angažovali“.
Nahlíženo z této perspektivy, k potírání terorismu patří vyvracení teroristické propagandy pomocí strategických komunikačních kampaní.
K potlačování násilí narkogangů patří spolupráce s mexickým telekomunikačním magnátem Carlosem Slimem na vývoji nástrojů, jež obyčejným občanům umožní prostřednictvím textové zprávy anonymně hlásit násilnosti a policii sledovat výsledky.
Posilování demokracie znamená spolupráci s keňskými vývojáři platformy mapující krize, která dá každému s mobilním telefonem možnost zaslat textovou zprávou informaci o volebních podvodech či o násilí do centrální monitorovací stanice.
Na úrovni vztahu jedné země ke druhé znamená příklon k lidu komunikaci s egyptskými blogery stejně jako s vládnoucí Nejvyšší radou ozbrojených sil, svolávání mladých podnikatelů v Tunisku, Alžírsku a Maroku a jejich spojování se zdroji financí a poučení a využívání sociálních médií v Rusku s cílem odrazit vládní snahy očernit amerického velvyslance.
Na oficiální úrovni to zase znamená, že USA společně s Brazílií financují Partnerství pro otevřené vládnutí, které sdružuje vlády odhodlané posílit transparentnost, zodpovědnost a účast občanů a využívá vzájemného kolegiálního tlaku a otevřeného vykazování výsledků, aby naléhalo na dodržování těchto závazků.
Uvažuje-li se o zemích v těchto komplexních souvislostech, přináší to také odlišnou strategickou perspektivu.
Clintonová vytvořila na ministerstvu zahraničí řadu nových postojů, aby vyburcovala přesah do různých segmentů společnosti.
Strategie a programy vyvinuté velvyslankyní pro globální záležitosti žen, zvláštním poradcem pro globální záležitosti mladých lidí, vrchním poradcem pro občanskou společnost a rozvíjející se demokracie, zvláštní zástupkyní pro aktivní pomoc muslimským komunitám, zvláštním zástupcem pro globální partnerství a zvláštní zástupkyní pro podnikatelské a obchodní záležitosti často nastavují velice odlišnou tvář USA.
Clintonová tak zahájila skutečný strategický dialog s občanskou společností.
Kupříkladu velvyslankyně Melanne Verveer se zúčastnila více než tisíce událostí po celém světě, které se zaměřovaly na posílení postavení žen v oblastech sahajících od mírových jednání po zemědělství.
Zahájila rovněž programy jako mWomen, jejichž záměrem je rozšířit a podpořit mobilní technologie posilující nezávislost a bezpečnost žen a jejich přístup ke zdravotní péči a nezbytným znalostem.
Úřad pro globální záležitosti mladých lidí zase na každém americkém velvyslanectví po celém světě zakládá místní radu mladých, která má ambasádě pomoci s realizací programů zaměřených na mládež.
Značnou část programů zaměřených na mladé lidi, ženy, podnikatele, diaspory, techniky a další společenské skupiny dílem financuje a uskutečňuje soukromý sektor.
Ostatně Strategie národní bezpečnosti Obamovy administrativy zmiňuje „partnerství soukromého a veřejného sektoru“ více než třicetkrát.
Clintonová založila Iniciativu pro globální partnerství, která má vytvořit co nejvíc koalic, sítí a partnerství s firmami, nadacemi, nestátními organizacemi, univerzitami a dalšími občanskými organizacemi.
Tady příklon k lidu zahrnuje i americký lid: dynamiku, kreativitu a zdroje amerických obchodních i neziskových organizací, které už jsou po celém světě činné.
Jedna soukromě financovaná iniciativa pod vedením ministerstva zahraničí letos na jaře pošle do Japonska 300 dřínů, které budou vysazeny v regionu postiženém cunami a v Tokiu na výraz podpory amerického lidu vůči lidu japonskému.
Jiná iniciativa vyšle učitele angličtiny do celé jihovýchodní Asie.
Po účasti na konferenci Přátel Sýrie v Tunisu svolala Clintonová na radnici schůzku s tuniskou mládeží.
Ve svých zahajovacích poznámkách svým posluchačům řekla, že „mladí lidé jsou středobodem dnešních velkých strategických příležitostí a výzev“.
Když hovořila o svém celoživotním úsilí dostat „posílení postavení žen na mezinárodní agendu“, dodala: „Je načase dostat tam i posílení postavení mladých lidí.“
Důsledky vší této aktivity, již Clintonová označuje za „státnictví 21. století“, jsou dalekosáhlé.
Od nynějška se americké diplomatické vazby s ostatními zeměmi budou týkat přímo tamních lidí a v co největším rozsahu je budou spojovat s americkým lidem.
Z pohledu amerických diplomatů mají lidé každé země stejné postavení jako jejich vláda.
Takový přístup je jádrem demokracie; v diplomacii je to revoluce.
Planeta pro všechny opice
MELBOURNE – Dva nové filmy uvedené tento měsíc – jeden sci-fi trhák a jeden objevný dokument – zpracovávají téma našeho vztahu k našim nejbližším zvířecím příbuzným, totiž lidoopům.
Oba dramaticky ztvárňují postřehy a ponaučení, které by se neměly ignorovat.
Snímek Zrození planety opic režiséra Ruperta Wyatta je sedmým filmem ze série založené na románu Pierrea Boulea Planeta opic z roku 1963, který pojednává o světě obývaném vysoce inteligentními lidoopy.
Upoutávky na tento nový film hlásají, že je to „první snímek s živou akcí v dějinách kinematografie, kde hraje hlavní roli vnímavé zvíře a který se odehrává z jeho pohledu“.
Žádné živé opice však nebyly při natáčení použity.
Technologie s názvem „performance capture“, která byla původně vyvinuta pro snímek Avatar, totiž umožňuje lidskému herci Andymu Serkisovi hrát roli šimpanze Caesara nikoliv tím, že si oblékne šimpanzí převlek, nýbrž tím, že se každé jeho gesto a obličejový výraz, dokonce i záškub obočí, později přemění v pohyb lidoopa.
Když jsem s Wyattem minulý měsíc hovořil, připustil, že za rozhodnutím nepoužít ve filmu skutečné opice stály spíše praktické důvody.
Zároveň však chápal i etický problém. „Existují věci, do kterých jsem se nechtěl pouštět,“ řekl mi. „Chcete-li přimět opice, aby dělaly, co po nich chcete, musíte jim dominovat; musíte s nimi manipulovat tak, aby předváděly herecké výkony.
To je vykořisťovatelské.“
Wyattova neochota podílet se na vykořisťování lidoopů je pochopitelná i vzhledem k tomu, že film samotný vypráví příběh opic, které se v reakci na útisk ze strany dominantních lidí vzbouřily.
Hlavní lidská postava Will Rodman (kterého hraje James Franco) je vědec, jenž ve snaze najít lék na Alzheimerovu chorobu provádí experimenty na opicích.
Mnoho filmů by vědce usilujícího o takový cíl oslavovalo a využívání zvířat k takovému účelu by vykreslovalo jako evidentně ospravedlnitelné.
Zrození planety opic však Rodmana líčí jako „chladnou a izolovanou osobu“, jak to popsal sám Franco.
Teprve když Rodmanovi nadřízení zruší jeho experimenty a vědec si vezme šimpanzí mládě jménem Caesar domů, začne mu záležet na druhých.
Zápletka pak opět nabere nový směr ve chvíli, kdy Caesar začne být příliš velký a agresivní, než aby mohl bydlet v lidském obydlí, a je převezen do zařízení, jež mělo být útulkem pro primáty, ale ve skutečnosti je jen odkladištěm nechtěných lidoopů vedeným lidmi, kteří se k zajatým zvířatům chovají krutě.
Pokud jde o zacházení s lidoopy, je velká část filmu pevně zakotvená v realitě, jak jasně ukazuje i zhlédnutí dokumentu s názvem Projekt Nim, který je založen na knize Elizabeth Hessové Nim Chimpsky: Šimpanz, který by byl člověkem.
Nim se narodil v roce 1973 ve středisku pro výzkum primátů v Oklahomě a po pouhých deseti dnech byl odebrán matce a zařazen do experimentu se znakovou řečí.
Byl vychováván jako součást lidské rodiny a naučil se používat více než 100 znaků americké znakové řeči.
Poté ho však první lidské rodině odebrali a předali jiným učitelům, s nimiž už ho nespojovalo stejné pouto.
Nim byl stále silnější a agresivnější a začal své učitele kousat.
Herbert Terrace, psycholog z Kolumbijské univerzity, který projekt řídil, se ho tedy rozhodl ukončit a poslal Nima zpět do střediska pro primáty v Oklahomě.
Tam byl tento zhýčkaný šimpanz – kterého když požádali, aby roztřídil fotografie lidí a opic, zařadil svou fotku mezi lidi – zamčený v kleci s jinými šimpanzy.
Svůj názor na situaci dával najevo tím, že kolemjdoucím lidem ukazoval znak „ven“.
Protrpěl si i různé další rány osudu – například se jen o vlas vyhnul tomu, aby ho v rámci jednoho lékařského experimentu nakazili hepatitidou –, až ho nakonec propustili do útulku, kde v roce 2000 zemřel.
V roce 1993 jsme s Paolou Cavalieriovou založili Projekt Lidoop, organizaci zasvěcenou myšlence, že lidoopům by mělo být přiznáno morální postavení odpovídající jejich povaze uvědomělých bytostí, které jsou schopny myšlení a mají bohatý a hluboký citový život.
Přinejmenším by měli mít právo na život, na svobodu a na ochranu před mučením, které přiznáváme všem příslušníkům našeho druhu bez ohledu na jejich intelektuální schopnosti.
Tato myšlenka zaznamenávala v následujících letech setrvalý pokrok.
Evropská unie od roku 2010 v podstatě zakazuje využívání lidoopů při experimentech.
Experimenty na lidoopech jsou dnes zakázány nebo silně omezeny také na Novém Zélandu, v Austrálii a v Japonsku.
Ve Spojených státech podporuje dvoustranická skupina kongresmanů legislativní návrh, který by skoncoval s využíváním šimpanzů v invazivním výzkumu.
Usnesení španělského parlamentu v roce 2008 naléhavě vyzvalo tamní vládu, aby přiznala lidoopům některá zákonná práva, ale španělský kabinet tak dosud neučinil.
Uvedení zmíněných dvou velmi odlišných filmů snad povede k dalšímu tlaku na zařazení lidoopů do okruhu bytostí, jež mají morální a zákonná práva.
Tímto způsobem by naši nejbližší příbuzní mohli fungovat jako most přes morální propast, kterou jsme vykopali mezi sebou a jinými zvířaty.
„Portfoliový“ přístup ke změně klimatu
Svět se snaží v rámci Kjótského protokolu snižovat uhlíkové emise jen s malým úspěchem.
Enormní úsilí vynaložené na uvedení protokolu do života nicméně naznačuje, kolik práce ještě bude třeba vykonat, aby vznikla nová úmluva, která se má odsouhlasit v Kodani v prosinci 2009.
Aktivisté budou naléhat na zavedení přísnějších a dalekosáhlejších politik, přetrvá ale silný vzdor zemí obávajících se o jejich ekonomickou životaschopnost.
Nová jednání budou mít oproti předchozím úsilím jednu výhodu, neboť vlády nyní chápou nezbytnost portfolia snah zaměřených na adaptaci, zmírňování následků a výzkum.
Nový výzkum, který jsem se svými kolegy prováděl pro Centrum Kodaňského konsenzu z Dánska, prověřuje účelnost různých reakcí na tuto globální výzvu, avšak z několika důvodů silně podporuje portfoliový přístup.
Zaprvé, dnes už víme, že adaptace bude nezbytná, protože do roku 2100 se teploty zvýší o dalších 0,6°C, i kdyby emise skleníkových plynů hned zítra zcela ustaly.
Víme také, že dopady změny klimatu nebudou na planetě rovnoměrně rozložené.
V některých oblastech by mírně vyšší teploty mohly přinést vyšší sklizeň úrody, nebudou-li související změny modelu srážek nepříznivé anebo pokud zůstane schůdné zavlažování.
I při oteplení o 0,6°C však Afrika a jižní Asie zažijí téměř okamžité snížení životaschopnosti mnoha plodin a nakonec vyšší náchylnost k infekčním nemocem.
Je zřejmé, že nejhůře tyto dopady postihnou nejméně movité obyvatele: „miliardu na dně“, která už teď nese nejtěžší břemeno chorob, bídy, střetů a podvýživy.
Klíčovou výzvou tedy je zajistit, aby se v nejpotřebnějších místech rozšířila a uplatňovala adaptační schopnost.
Dlouhodobý rozvoj může jednotlivým zemím přinést schopnost zmírňovat důsledky změny klimatu na životní prostředí a zdraví občanů, ale prozatím budou nejchudší lidé planety potřebovat pomoc bohatých.
Naše analýza například zkoumala přednosti konkrétněji cílených politik pro krátkodobý výhled: nákupu sítí nad lůžka, které ochrání před komáry, a perorální rehydratační léčby malárie u dětí v nejchudších státech postižených změnou klimatu.
Záměrem bylo směle a aktivně se vypořádat s některými okrajovými zdravotními dopady globálního oteplování.
Přínosy by se projevily téměř ihned, ale časem by vyprchávaly, jak se ekonomiky budou vyvíjet.
Avšak i když rozvoj zlepší podmínky, snižování uhlíkových emisí začne být dlouhodobě čím dál důležitější, neboť dopady změny klimatu budou nabývat na závažnosti.
Poněvadž účinky změny klimatu jsou pozorovány téměř ve všech oblastech po celém světě, přemýšlet o zmírňování důsledků má smysl všude.
Zjistili jsme ale, že samotné zmírňování nesplní požadavky běžné prověrky nákladů a přínosů.
Od výchozí výše 18 miliard dolarů jsme stanovené roční náklady klimatické politiky nechali narůstat v poměru ke globálnímu růstu až do roku 2100.
Diskontovaná cena výsledného toku fixních ročních nákladů dosáhla 800 miliard dolarů, avšak diskontovaná hodnota odvrácených škod činila jen 685 miliard dolarů.
Studie pro Kodaňský konsenzus také ověřovala portfoliovou možnost typu, který ohlašuje Mezivládní panel o změně klimatu Organizace spojených národů.
Vložili jsme 50 miliard dolarů do výzkumu zelenějších technologií, takže ekonomická cena adaptace a zmírňování důsledků mohla spolykat jen 750 miliard dolarů.
Propast mezi neuhlíkovými a uhlík vypouštějícími technologiemi se zúžila a daně nastavené tak, aby omezovaly emise, se zefektivnily.
Ve výsledku se program výzkumu a vývoje v podstatě zaplatil a celkové diskontované přínosy investice ve výši 800 miliard dolarů se vyšplhaly na víc než 2,1 bilionu dolarů.
Zabezpečení toho, aby součástí portfolia reakce světa na změnu klimatu byl výzkum a vývoj, by snahy o zmírňování důsledků zefektivnilo a výrazně zvýšilo jejich schopnost omezit v nadcházejícím století uhlíkové emise.
Tyto příznivé čisté přínosy jsou ovšem odrazem velice konzervativních předpokladů ohledně časového vývoje snižování emisí a toho, kdy se zapojí rozvojový svět.
Optimalizace investic v portfoliu v průběhu času by například diskontované přínosy zvýšila více než trojnásobně.
Očekávané přínosy by se dále zvýšily, kdybychom započetli možnost, že potenciálně vyšší klimatická citlivost škody zjitří, třebaže takový postup by vyžadoval, abychom zahrnuli obdobně věrohodnou nižší klimatickou citlivost, jejíž vliv by byl opačný.
Boj proti změně klimatu může být rozumnou investicí, avšak ani zmírňování, ani adaptace samy o sobě nebudou na „vyřešení“ problému stačit.
Abychom dosáhli skutečné změny, zejména v krátkodobém výhledu, musí svět adaptaci a zmírňování důsledků skloubit se sílícím výzkumem a vývojem v oblasti uhlíkově šetrných a sekvestračních technologií, což zase vyžaduje nastavení a využívání tržních pobídek.
Výzva ke svobodě projevu a respektu k právům menšin v Rusku
Zprávy o akcích namířených proti etnickým Gruzíncům v Rusku nás zarazily a zděsily.
Patří mezi ně i svědectví zveřejněná v mezinárodních sdělovacích prostředcích, podle nichž moskevská policie požádala v rámci pátrání po nezákonných přistěhovalcích školy o seznamy žáků s gruzínským příjmením, a také doložitelné případy uzavření gruzínských firem v Rusku.
U vědomí důležitosti peněžních úhrad do Gruzie pro chudé rodiny nás znepokojují rovněž zprávy o opatřeních na zablokování bankovních převodů.
Cítíme povinnost zdůraznit, že spory mezi vládami nezakládají důvod pro akce proti civilnímu obyvatelstvu.
Rádi bychom doufali, že vedení Ruské federace ujistí etnické menšiny o jejich právech, upustí od nepřátelské rétoriky i akcím proti Gruzíncům a zajistí, aby bylo učiněno zadost našim společným demokratickým hodnotám a uctivým vztahům mezi sousedy.
André Glucksmann
Vartan Gregorian
Frederik Willem de Klerk
Václav Havel
Mike Moore
Michael Novak
Yohei Sasakawa
Karel Schwarzenberg
Zvát či nezvat?
Mám v živé paměti trochu legrační, trochu pikantní a dost smutné trápení, které po dlouhá desítiletí měli v Praze západní diplomaté.
Každý rok museli totiž nejméně jednou řešit delikátní problém, zda různé chartisty, bojovníky za lidská práva, kritiky režimu, odstavené politiky nebo prostě jen zakázané spisovatele, vědce a novináře, vesměs lidi, s nimiž byli spřáteleni, mají či nemají zvát na oslavy svých státních svátků či jiných významných událostí.
Řešilo se to různě, například důvěrnou konzultací s vlastním či zdejším ministerstvem zahraničí, podle stupně odvahy či prozíravosti toho kterého jednotlivého diplomata, s ohledem na konkrétní postoje a nároky oficiálních míst v naší zemi, momentální politickou atmosféru či aktuální stupeň vřelosti či chladu ve vzájemných vztazích, a samozřejmě i s ohledem na konkrétní politické či ekonomické zájmy západních zemí u nás (v duchu ideje nebrané sovětskou stranou příliš vážně, ale brané velmi vážně Západem, totiž ideje „disidenti nebo obchod“).
Byla pestrá paleta způsobů, jak to tehdy nakonec probíhalo a dopadalo.
Někdy jsme s omluvou nebyli pozváni.
Někdy jsme naopak byli pozváni, ale nepřišli, abychom svým statečným přátelům-diplomatům nekomplikovali život.
Někdy jsme byli pozváni na dřívější hodinu v naději, že odejdeme dřív, než přijdou oficiální činitelé, což se někdy povedlo, někdy nikoliv.
Nepovedlo-li se to, byly v podstatě čtyři možnosti: buď na protest proti naší přítomnosti odešli oficiální činitelé, nebo jsme odešli urychleně my, nebo jsme všichni dělali, že se nevidíme, anebo jsme se dali – alternativa nejvzácnější – jedni s druhými do hovoru, což bývaly mnohdy jediné chvíle dialogu mezi mocí a opozicí (nepočítáme-li svá setkání u soudů).
To všechno se dělo v době železné opony, prudce rozděleného světa, studené války.
Nevzpomínám si přitom, že by Západ či kterákoli z jeho organizací (NATO, ES apod.) nalezly tehdy odvahu veřejně vydat nějakou výzvu či doporučení či nařízení, že tak či onak – bůhví jak – definovaný okruh svobodomyslných lidí nemá být na diplomatické večírky, oslavy či recepce zván.
To se děje až dnes.
Železná opona sice padla, svět není už bipolárně rozdělen, svoboda a demokracie se šíří a jedna z nejmocnějších a nejsilnějších demokratických institucí světa – Evropská unie – neváhá veřejně slíbit kubánské diktatuře, že obnoví apartheid a v souladu s její vůlí bude škrtat v seznamu svých hostů na oslavy státních svátků.
Proti statečnosti socialisty Mitterranda se prosadila krátkozrakost socialisty Zapatera.
Zkusme si představit, co se stane: na každém evropském vyslanectví v Havaně bude vyčleněn jeden kádrovák, který půjde na seznamu od jména ke jménu a bude posuzovat, zda a jak moc se dotyčný chová svobodně, veřejně svobodně projevuje, jak moc kritizuje režim či zda dokonce nemá minulost politického vězně.
Seznamy budou kráceny, seškrtávány, mnohdy budou muset vypadnout i dobří osobní přátelé kádrujících diplomatů vděční jim za nejednu bohulibou pomoc intelektuální, politickou i materiální.
(Ještě horší bude, když se státy Unie pokusí zakrýt své kádrování tím, že k oslavám na Kubě nepozvou pro jistotu žádné Kubánce.)
Stěží si umím představit lepší způsob, jakým by mohla Evropská unie plivnout na všechny zásady, které tak mnohomluvně opakuje ve své ústavní smlouvě.
Těžko si lze představit hanebnější obchod: kvůli ziskům našich korporací v havanských hotelech (takzvané „ekonomické zájmy“) začneme diskriminovat svobodomyslné lidi a přestaneme je zvát na své ambasády, přičemž rozhodnutí, kteří to jsou a kteří už ne, budeme odečítat z tváří diktátora a jeho lidí.
A to dělá organizace hlásící se ke všem vznešeným ideálům svobody, rovnosti lidí, lidských práv !
Kubánští disidenti se samozřejmě obejdou bez západních koktejlů a zdvořilostních konverzací na rautech.
Jejich těžký zápas touto perzekucí sice utrpí, ale samozřejmě ji přežije.
Kdo by to nemusel přežít, by byla Evropská unie.
Dnes skáče podle Fidelových přání.
Zítra se rozhodne budovat na pobřeží Čínské lidové republiky raketové systémy namířené proti demokratické Čínské republice.
Pozítří si nechá své usnesení o Čečensku diktovat poradci prezidenta Putina.
Pak spojí – bůhví proč – pomoc Africe s bratrstvím s nejhoršími africkými diktátory.
Čím to skončí?
Propuštěním Miloševiče?
Odmítnutím víza Sergěji Kovaljovovi?
Omluvou Sadamu Husajnovi za vměšování a zahájením mírových rozhovorů s Al Kajdou?
Myslím si, že by bylo od Unie sebevražedné, kdyby navázala na ty nejhorší evropské politické tradice, jejichž společným jmenovatelem je idea, že zlu se musí ustupovat a že nejlepší cestou k míru je rezignace na svobodu druhých.
Není tomu tak.
To je naopak nejlepší cesta k rezignaci na svobodu vlastní a posléze k válce.
Evropa se přece spojuje proto, aby společnými silami bránila svou svobodu a své hodnoty, nikoli proto, aby je společnými silami obětovala ideálu harmonického soužití s diktátory a pozvolnému vpouštění jejich způsobu myšlení do vlastní duše.
Věřím pevně, že noví členové Unie nezapomenou na své zkušenosti s totalitními systémy a na význam, který má nenásilný, ale důsledný odpor proti zlu, a že tyto své zkušenosti promítnou do svého chování v orgánech EU.
Možná by přesně tohle byl ten vůbec nejlepší vklad, který by mohli do společné duchovní, mravní a politické výbavy sjednocující se Evropy vnést.
Appeasement Srbska
Letošní květen je v Evropě z pohledu lidských práv špatný měsíc, neboť Srbsku bylo umožněno, aby zahájilo své šestiměsíční předsednictví Rady Evropy, nejstaršího politického orgánu na kontinentě.
Teď když je u kormidla Srbsko, Radu, jejímž cílem je prosazování lidských práv a právního řádu, řídí stát, který dělá dlouhý nos na úmluvu o genocidě a ukrývá muže obžalovaného pro podezření z válečných zločinů, bývalého šéfa bosenskosrbské armády Ratka Mladiće.
Navíc Evropská komise naznačila, že je připravena obnovit rozhovory zaměřené na přivedení Srbska blíž Evropské unii, jakmile bude v Bělehradu sestavena reformě orientovaná vláda.
Letos Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) uznal vinu Srbska za to, že nezabránilo masakru více než 7000 bosenských Muslimů ve Srebrenici.
Soud rovněž prohlásil, že Srbsko bude nadále porušovat úmluvu o genocidě, dokud nepředvede Mladiće – podle všeobecného přesvědčení zodpovědného za některé z nejhorších zločinů v Evropě po druhé světové válce – před Mezinárodní trestní soud pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu.
Zdá se však, že EU je ochotná srbské pohrdání mezinárodním právem přehlížet.
EU pochopitelně touží v Srbsku podpořit proevropskou vládu, neboť ta by mohla vydláždit cestu k tomu, že se Srbsko smíří s vyhlídkou na kosovskou nezávislost.
To vysvětluje, proč některé členské státy EU horlí pro obnovení jednání o Dohodě o stabilizaci a přidružení, jež byla před rokem přerušena kvůli tomu, že Srbsko plně nespolupracovalo s ICTY.
Navrhovaná obrátka EU znamená, že opětovné zahájení rozhovorů už není podmíněno zatčením Mladiće a jeho předáním do Haagu.
Jistěže, Evropa musí Srbsku kosovskou dohodu přisladit.
Okamžité pokračování v jednáních se ovšem rovná přístupu, který je samý cukr a žádný bič, což poškozuje věrohodnost samotné EU.
Ostatně Západ už tento přístup dříve vyzkoušel, s žalostnými výsledky.
V prosinci 2006 NATO Srbsku umožnilo vstup do Partnerství pro mír, přestože v zemi stále byli na svobodě váleční zločinci.
Tento měkčí přístup se ukáže jako kontraproduktivní, neboť v Srbsku neposílí demokratické síly.
Zrovna minulý týden zastupující ministerský předseda Vojislav Koštunica, kdysi Evropou oslavovaný jako velký demokrat, ukázal své pravé barvy.
Zašel až tak daleko, že podpořil zvolení krajního nacionalisty Tomislava Nikoliće, jenž býval starým Miloševićovým spojencem, na post předsedy srbského parlamentu.
Šéf Nikolićovy strany Vojislav Šešelj je na lavici obžalovaných v Haagu, souzen za válečné zločiny.
Přestože Nikolić záhy rezignoval poté, co byla sestavena srbská vláda, skladba kabinetu naznačuje, že EU možná bláhově očekává silnější spolupráci s ICTY.
Tím, že prakticky upouští od podmíněnosti, bude EU odměňovat nejnesmiřitelnější zastánce tvrdé linie, tedy právě ty, kdo se už léta staví proti zatčení Mladiće.
Vzhledem k tomu, že do uzavření ICTY zbývá jen rok, existuje riziko, že Mladić ani Radovan Karadžić nebudou nikdy čelit spravedlnosti.
Účinek, jež obnovení rozhovorů může mít na soustavu mezinárodního práva, není o nic méně mrazivý.
Srbské vedení Rady Evropy je hotová věc.
EU však musí trvat na tom, aby Srbsko splnilo požadavky ICTY, výroku ICJ a jejích vlastních kodaňských politických kritérií.
Mladić musí být zadržen před započetím rozhovorů, nikoli až poté.
Coby signál serióznosti by si evropské vlády měly dobře rozmyslet, zda přijmou srbskou pozvánku k návštěvě slavnostního 1000. setkání Rady Evropy, jež proběhne v červnu.
Minuta ticha za oběti nezatčených válečných zločinců by mohla být vhodnějším způsobem, jak vzdát hold stěžejním hodnotám lidských práv a spravedlnosti, jež Rada uznává, než účast na oslavě, která se právě plánuje v Bělehradu.
Proč americké firmy a domácnosti potřebují Čínu
NEW YORK – Číně prospěje normalizace obchodních vztahů se Spojenými státy, ale je důležité si uvědomit, že totéž platí pro USA.
Když americký technologický gigant Apple nedávno srazil prognózy svého odbytu, generální ředitel Tim Cook poukázal na klesající prodej v Číně – kde obchodní válka amerického prezidenta Donalda Trumpa zhoršuje důsledky zpomalující ekonomiky – jako na významný faktor, který k trendu přispívá.
Snížený výkon firmy Apple zdůrazňuje, jak důležitým se čínský trh stal pro hospodářské výsledky mnoha amerických společností – a odhaluje rizika, jež Trumpovo ochranářství představuje pro americkou ekonomiku.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Pravda je taková, že Apple prodává Číňanům podstatně víc iPhonů a iPadů, než naznačují vývozní statistiky USA.
Obdobně General Motors prodává v Číně víc aut, než zaznamenají exportní data USA – dokonce víc než ve Spojených státech a Kanadě dohromady.
Je to tím, že tyto společnosti, stejně jako řada dalších, působí v Číně a prodávají přímo čínským spotřebitelům.
Mnohem méně čínských společností prodává přímo v USA.
Americké společnosti své provozy v Číně postupně posilovaly, a tak bilaterální obchodní statistiky odrážejí význam čínského trhu pro americkou ekonomiku jen zčásti.
V letech 2000 až 2018 americký vývoz do Číny vyletěl o 530 % – mnohem víc oproti 130% kumulativnímu růstu amerického exportu do světa jako celku.
Jednalo se o přímý důsledek podstatné a jednostranné liberalizace obchodu, již Čína uskutečnila po vstupu do Světové obchodní organizace v roce 2001, mimo jiné snížením uplatňované celní sazby z 30 % před vstupem do WTO na necelých 6 % dnes.
Navíc přibližně polovina dovozů do Číny podléhá nulovým celním sazbám, jde-li o produkci pro světový trh.
Dovoz do Číny povzbudil svižný růst HDP, ale i tento růst usnadnila liberalizace obchodu a další protržní reformy.
Žádná země za poslední čtyři desetiletí nedemontovala víc překážek obchodu ani neprovedla víc reforem na podporu trhu než právě Čína.
Čínské tržně orientované reformy daly prostor vlně podnikavosti a soukromým firmám – s domácími i zahraničními vlastníky – umožnily prosperovat a v mnoha případech dosáhnout rychlejšího růstu než státní podniky.
To ostře kontrastuje s výkladem, jejž někteří prosazují, že Čína dosud do značné míry ignorovala či obcházela závazky, které při vstupu do WTO přijala.
Kdyby to byla pravda, Čína by jednoduše nedokázala od roku 2001 růst rychleji než 95 % zemí světa.
Někteří tvrdí, že i pokud americké firmy těží z přístupu na čínský trh, obchod mezi USA a Čínou poškozuje americké zaměstnance, jejichž pracovní místa jsou vystavena konkurenci čínských dělníků s nízkými mzdami.
Jenže dostupnost levného dovozového zboží z Číny snižuje ceny nejen pro americké spotřebitele, zejména rodiny s nízkými a středními příjmy, ale i pro americké firmy, což podporuje tvorbu pracovních míst.
Téměř 40 % amerického dovozu z Číny tvoří díly, komponenty a polotovary, které slouží jako vstupy.
Úspora nákladů, jež takový dovoz americkým firmám přináší, pomáhá zvyšovat jejich konkurenční schopnost, takže jim umožňuje přijímat víc pracujících.
Podle výzkumu, který jsem dělal s kolegy, tento efekt dodavatelského řetězce vytváří víc pracovních míst, než kolik jich přímá konkurence z Číny likviduje.
Zatímco ztracená pracovní místa se koncentrují do podmnožiny výrobních odvětví, pracovní místa získaná díky obchodování s Čínou jsou rozprostřena po celé ekonomice, včetně mnoha odvětví moderních služeb.
Obchod USA s Čínou díky tomuto účinku na tvorbu pracovních míst prospívá 75 % amerických pracujících, už před započtením pozitivního vlivu na jejich kupní sílu a před veškerými transfery příjmů od vítězů k poraženým.
Nicméně mnozí v USA se dál soustředí výhradně na možnou úlohu otevřených trhů vyvolávající úbytek pracovních míst.
Když americká firma propouští pracující, často se to klade za vinu obchodu s Čínou.
Když ale americká firma pracující přijímá, zřídka se doslechneme o levnějších čínských vstupech, které to umožňují.
Někteří v USA vyzývají k odstřižení americké a čínské ekonomiky.
Dojde-li k tomu, americké společnosti využívající čínských vstupů ztratí oproti svým evropským a japonským protějškům schopnost konkurovat, pracující, jež zaměstnávají, by mohli přijít o práci a životní úrovně amerických domácností s nízkými a středními příjmy utrpí, neboť stoupnou ceny nejednoho zboží.
Vůbec nechci říct, že by Čína neměla uskutečňovat změny.
Měla by usilovat o další snižování obchodních bariér, omezování subvencí do státních společností, uvolňování mantinelů svazujících zahraniční firmy působící v zemi a posilování práv duševního vlastnictví.
Pokud ale má být bilaterální obchod spravedlivější a efektivnější, určité změny musí uskutečnit také USA.
Měly by například snížit vysoká cla (často v 20% pásmu) u textilu a oděvů, významné kategorie čínského vývozu.
Také by měly reformovat svůj antidumpingový režim (sloučením s antimonopolním režimem) a změnit neférová pravidla, která tím, že náklady jiných zemí s vyššími náklady přisuzují čínské produkci, staví čínské vývozce do uměle znevýhodněného postavení.
Normalizace bilaterálních obchodních vztahů je přínosem pro USA i pro Čínu.
Politické reformy jsou sice vzhledem k politickým tlakům a partikulárním zájmům obtížné všude, ale reciproční a vyvážený přístup by mohl být klíčem k vytrvalému pokroku v obou zemích.
Otázkou je, zda budou mít lídři nezbytnou odvahu a moudrost, aby vzájemný vztah vrátili na dobrou cestu.
Apple versus G-Men
VIRGINIA BEACH – Odmítnutí Applu odblokovat iPhone spojený s útoky extremistů v kalifornském San Bernardinu vyvolalo veřejnou bitvu s ministerstvem spravedlnosti a FBI – spor s celosvětově dalekosáhlými implikacemi na bezpečnost dat. Nejde však o tak jednoduchý případ, jak by se mohlo zdát.
Na základě mých rozhovorů s někým, kdo byl dlouho součástí zpravodajské komunity USA, se domnívám, že FBI již přístup do iPhonu Seyeda Rizwan Farooka získala.
Je to starší model od firmy Apple používající technologii, která již byla (v jiném kontextu) kompromitována.
A další zvláštní věc ohledně žádosti FBI na Apple: proč by se vláda USA snížila k veřejné debatě na toto téma?
FBI je nejsilnější bezpečnostní složka země a Apple by byl povinen se její žádosti podřídit.
(Přiznání: vlastním akcie Applu.)
FBI již řekla, že toto není jen o jednom telefonu.
Ale jen málokdo rozumí, že toto není pouze otázka rozdílných zájmů: veřejná bezpečnost versus právo jednotlivce na soukromí.
Abychom lépe porozuměli žádosti FBI, musíme se podívat na poslední řadu telefonů Applu, které se od toho Farookova liší v zásadní věci: Obsahují nový čip, který byl vytvořen za použití technologie vyvinuté americkou NSA a sdílené s Izraelci.
Tato technologie si nyní nachází cestu do produktů Applu skrze izraelskou divizi společnosti na vývoj čipů.
Každý z čipů má jedinečný podpis používaný pro kódování, které je spojeno s otiskem prstu uživatele.
Bez tohoto podpisu je nemožné dešifrovat telefon Applu bez fyzického přístupu k jeho vnitřní části, tedy k čipu – což je nepřekonatelné.
Toto kódování je také použito pro jakoukoliv informaci odeslanou telefonem k párované službě, jako je například systém Applu na odesílání zpráv.
V minulosti byl okamžitý přístup k telefonním zařízením pro FBI irelevantní, protože úřady měly neomezený přístup ke komunikaci mezi telefony.
Ale Apple tento prostor, díky svým bezpečnostním vylepšením, uzavírá.
Společnost neupírá pouze nový přístup; brzy totiž sebere i ten stávající.
Tohle dělá FBI starosti, protože její prací je sbírat důkazy.
Zajímavé je, že NSA zaujala jiné stanovisko.
Zadní vrátka byla ředitelem NSA, admirálem Mikem Rogersem, vyhodnocena jako nebezpečná a ten dále tvrdí, že “šifrování je pro budoucnost základem.”
Když je umožněn přístup do soukromé komunikace, může ho využit kdokoliv a k čemukoliv.
To komplikuje argument FBI o veřejné bezpečnosti.
Chceme například, aby teroristická skupina měla možnost získat přístup k prezidentovým či premiérovým soukromým informacím?
Pokud má telefon zadní vrátka, mohou být otevřena kýmkoliv, kdo má dostatečnou motivaci – kriminálníkem, extremistou či vládou.
Kupříkladu čínské úřady by byly nadšené, kdyby Apple vyhověl žádosti FBI.
Žádaly Apple léta o přístup k zadním vrátkům.
Současná pozice Applu by mu mohla na obřím čínském trhu uškodit – a nebo naopak obrovsky prospět, pokud by se podřídil.
Žádost FBI ukazuje na nový přístup ke kontrole.
Je to totiž organizace, která obvykle své žádosti provází razítkem, což znamená, že mají zůstat utajené.
V tomto případě však FBI učinila neobvyklý krok a svou žádost publikovala veřejně, aby se tak téma dostalo do tisku a stisklo ono horké tlačítko “terorismus.“ Zdá se, že záměr FBI je přimět zákonodárce, aby reagovali na pobouření veřejnosti.
Většina argumentů proti “odblokování“ tohoto konkrétního telefonu, se zákonným základem, cituje ústavou chráněné právo na svobodu slova.
Lepším argumentem je ale právo na držení zbraně v USA a ústavní úpravy, které ho podporují.
V minulosti byla technologie v USA vyvíjena primárně ve vojenském kontextu a opodstatňována nasazením ve válce, ale také k udržení veřejného pořádku.
Na konci 18. století byla ztělesněním této technologie střelná zbraň.
Žádná další technologie nebyla tak trefná, takže americká ústava specifikovala, že nebude použita k omezování projevu (první dodatek), nebo odepřena obyvatelstvu (druhý dodatek), a že vládní držitelé zbraní nemohou být ubytování v domech občanů (třetí dodatek).
Devátý a desátý dodatek zakazují použití střelných zbraní k popření nepřímo vyjádřených práv, která se mohou objevit.
Nejsilnější technologie dneška se týkají informací a zahrnují naše myšlenky, asociace a těla.
Pokud by dnes tvůrci ústavy USA žili a byli stejně vzděláni jako tehdy, byla by Listina práv pravděpodobně zaměřena na rovnováhu v přístupu k informacím, aby se zajistilo, že vláda zůstane v určitých mantinelech.
S veřejnou žádostí FBI se právě tato rovnováha mezi lidmi a policejními orgány (vládou) stává diskutovanou otázkou.
S postupující debatou musíme zvážit, jestli dává smysl, ať již právně či politicky, že by měl každý – bezpečnostní složky, hackeři a teroristé – možnost mít přístup k informacím.
Případ Applu ovlivní rovnováhu informační síly a zatím jsou váhy nakloněné v neprospěch obyvatel.
Vyřešení tohoto případu vyžaduje uváženější reakci amerických politiků, než je hysterické tweetování.
S ohledem na sílu informací v dnešním světě musí důkladně rozmyslet právní následky požadavku FBI.
Realismus v otázce Severní Koreje
BERLÍN – Svět má za úkol vyřešit severokorejské řinčení zbraněmi – a skutečnost, že proti němu stojí zbídačelá a v podstatě poražená země, mu tento úkol nijak neulehčuje.
Naopak: právě za takových okolností je naprosto nezbytná klidná prozíravost.
Genialita habsburského knížete Klemense von Metternicha spočívala v tom, že při vytváření rámce nového mezinárodního uspořádání po napoleonských válkách netlačil poraženou Francii do kouta.
Snažil se sice odradit Francouze od jakékoliv možné obrody, avšak zároveň obnovil předválečné francouzské hranice.
Naproti tomu vítězové první světové války, jak ostatně tvrdí i Henry Kissinger, nedokázali poražené Německo ani odradit, ani mu poskytnout motiv, aby přijalo Versailleskou smlouvu.
Místo toho mu nastolili tvrdé podmínky v naději, že ho natrvalo oslabí.
Víme, jak tento plán skončil.
John F.
Kennedy byl spíše metternichovského ražení.
Během kubánské raketové krize se nesnažil Sovětský svaz ponížit ani nad ním dosáhnout totálního vítězství.
Spíše se vcítil do situace Nikity Chruščova a souhlasil s návrhem, že výměnou za stažení sovětských raket z Kuby tajně demontuje americké rakety v Turecku a Itálii.
Jeho pragmatismus zabránil třetí světové válce.
Severní Korea se bohužel s tak prozíravým státnickým přístupem nesetkala.
Tváří v tvář nebezpečné jaderné hře Severu bychom si měli položit otázku, co by se stalo, kdyby se k severokorejskému problému přistupovalo v posledních zhruba dvaceti letech s moudrostí Metternicha a Kennedyho.
Severní Korea samozřejmě není Francií z počátku devatenáctého století ani Sovětským svazem z roku 1962.
V očích západních (a také japonských) politických špiček nikdy nepředstavovala cokoliv jiného než malou okrajovou zemi, která vzhledem k hospodářským přehmatům neustále stojí na pokraji sebedestrukce.
Světoví vůdci se v převážné většině neradi nechávali Severní Koreou obtěžovat, a kdykoliv proto vyvstal nějaký bezpečnostní problém, reagovali na něj ad hoc.
Po nedávných jaderných zkouškách KLDR a vzhledem k jejím zdokonaleným kapacitám balistických raket je však takový přístup do budoucna neudržitelný.
Největší šance na vyřešení tohoto problému v rané fázi se zřejmě nabízela bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.
Zakladatel Severní Koreje Kim Ir-sen tehdy čelil hospodářskému kolapsu, oslabení svých konvenčních vojenských sil a diplomatické izolaci.
V rozhovorech pro deníky Asahi Šimbun a Washington Times v březnu a dubnu 1992 jasně vyjádřil přání navázat diplomatické styky s USA.
Vedoucí představitelé Spojených států a Jižní Koreje však nebyli připraveni Kimovy návrhy vyslyšet.
Utkvělé představy o Severní Koreji jim zabránily v pochopení rychle se měnící politické reality.
Další příležitost se promeškala na konci 90. let.
Kdyby byla Severní Korea včas reagovala na návštěvu amerického vyslance Williama Perryho v Pchjongjangu v květnu 1999 a oplatila ji stejnou mincí, mohla se politika zapojování Severu, kterou razil tehdejší prezident Bill Clinton, přetavit v tlak na normalizaci diplomatických vztahů.
Severní Korea však otálela a vicemaršála Džo Mjong-roka vyslala do USA až v říjnu 2000, kdy už se Clintonovo prezidentské působení chýlilo ke konci.
Nově zvolený americký prezident George W.
Bush o několik měsíců později obrátil Clintonovu severokorejskou politiku naruby.
Dodnes si vzpomínám, na jaké těžkosti jsem jako tehdejší ministr zahraničí Jižní Koreje narážel, když jsem se snažil přesvědčit politiky Bushovy administrativy, aby se Severem jednali a nesnažili se jen vyvíjet tlak a čekat, až režim kapituluje.
Severní Korea v té době opětovně zahajovala provoz jaderného komplexu Jongbjon a vyráběla plutonium, čímž zesilovala svou vyjednávací pozici vůči USA.
Před první severokorejskou jadernou zkouškou v roce 2006 se promarnil drahocenný čas. A přestože Bush o pár měsíců později přeorientoval svou politiku na bilaterální jednání se Severem, Kimův režim se mezitím výrazně zatvrdil.
Od té doby je chování Severní Koreje stále nevyzpytatelnější.
Potopení jihokorejské lodi Čchonan a ostřelování ostrova Jon-pchjong v roce 2010 byly bezpříkladné kroky, které zvýšily napětí mezi oběma Koreami na nejvyšší úroveň za poslední desítky let.
Dnes, po třetí jaderné zkoušce Severu, jsme zřejmě vstoupili do zatím nejriskantnější fáze, kdy severokorejský režim deklaruje, že se své jaderné hrozby nikdy nevzdá.
Co by se tedy mělo udělat?
První možností by mělo být odstrašení další agrese prostřednictvím diplomacie.
Dosažení diplomatického odstrašení však bude záviset na spolupráci Číny, což vyžaduje pochopení životně důležitých národně-bezpečnostních zájmů této země.
Čína se neobává pouze sociálních a hospodářských důsledků severokorejského krachu, ale i strategických důsledků opětovného sjednocení Korejského poloostrova – zejména možnosti, že by americká armáda prostřednictvím svého spojenectví s Jihem získala přístup k území na čínské hranici.
Pouhé prohlášení Spojených států, že nemají v úmyslu získat tuto vojenskou výhodu, čínské obavy nerozptýlí.
Vedoucí čínští představitelé si pamatují, jak USA slibovaly sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi, že sjednocení Německa a přechod na demokracii ve východní Evropě nebudou znamenat expanzi NATO na východ.
Zapotřebí je tedy konkrétnější krok, který zachová základní bezpečnostní zájmy Jižní Koreje.
Teprve až bude zajištěna bezpečnost Číny, přestane se tato země podílet na severokorejském balancování na pokraji války a bude moci lépe kontrolovat chování Severu.
Ani spolupráce Číny, jakkoliv je nezbytná, však sama o sobě severokorejský problém nevyřeší.
Všestranný přístup musí brát na vědomí rychlost vnitřních změn, zejména v myslích obyčejných Severokorejců.
Jednoduše řečeno už nejsou Severokorejci tak izolovaní jako kdysi a více si uvědomují vlastní zbídačelost, a to zejména díky rozvoji obchodu a těsnějším vztahům s prosperující Čínou.
Tuto vnitřní změnu je třeba povzbudit, protože chování režimu ovlivní účinněji než vnější tlak.
Povzbuzování však nesmí mít takovou podobu, aby u Severu vyvolalo obavy, že ho ostatní chtějí zničit nepřímými prostředky.
Nedávný návrh jihokorejské prezidentky Pak Kun-hje, že navzdory nedávnému zvýšení napětí poskytne Severu humanitární pomoc, je prvním krokem správným směrem.
Na životech obyčejných Severokorejců záleží stejně jako na bezpečnosti severokorejských sousedů.
Zapotřebí je všestranný přístup, který bude klást důraz nejen na bezpečnostní, ale i na lidský rozměr.
Uvidíme, zda je k tomuto přístupu zapotřebí větší prozíravost a odvaha, než jakými dnešní politické špičky v Jižní Koreji, na Západě a v Číně disponují.
Prezident na lavici obžalovaných
NEW YORK – Rozruch vyvolaný rozhodnutím Mezinárodního trestního soudu (ICC) obžalovat prezidenta Súdánu Umara al-Bašíra z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti v Dárfúru je v jistém smyslu překvapením.
Soud koneckonců nemá vlastní prostředky k tomu, aby v Súdánu někoho zatýkal, tím méně pak hlavu státu, která stojí v čele ozbrojených sil země.
Stejně tak neexistuje vyhlídka, že by někdo v Súdánu zasáhl a realizoval prezidentovo zatčení.
Hlavní žalobce ICC Luis Moreno-Ocampo sice vyjadřuje přesvědčení, že al-Bašír neujde spravedlnosti, avšak není jasné, jak k tomu dojde.
Dojít by k tomu však mohlo.
Navzdory zdánlivé bezzubosti ICC vynakládají předsedové vlád a prezidenti mnoha zemí značné úsilí, aby obžalobu zablokovali.
Jejich znepokojení přitom nepramení z názoru, že obžaloba je nespravedlivá – spíše jako by dávali najevo solidaritu s kolegou v čele státu.
Mezi ty, kdo odsuzují snahu postavit al-Bašíra před soud, patří nejen velké bloky členských zemí Organizace islámské konference a Africké unie, ale i mocné státy jako Čína nebo Rusko.
Lze se jen dohadovat, zda některé z těch, kdo se na tomto odporu podílejí, nemotivuje obava, že by i oni sami mohli jednoho dne čelit obžalobám podobným těm, které proti al-Bašírovi vznesli soudci ICC.
Al-Bašírovi se možná podaří ujít zatčení jednoduše tím, že omezí své cesty do zahraničí, avšak pozdvižení vyvolané obžalobou není nijak iracionální.
Obžaloba proti němu má silný stigmatizující efekt.
Skutečnost, že skupina soudců zastupujících 108 vlád, které jsou členy ICC, přisoudila al-Bašírovi hlavní zodpovědnost za zločiny spáchané v uplynulých šesti letech v Dárfúru, podkopává legitimitu jeho pokračující vlády.
Tyto zločiny měly za následek více než 300 000 úmrtí a nucené vysídlení dalších nejméně 2,7 milionů lidí.
I kdyby al-Bašírovi kolegové stojící v čele států uspěli ve snaze přesvědčit Radu bezpečnosti Organizace spojených národů, aby od stíhání upustila – což je vysoce nepravděpodobné –, bude se obžaloba vznášet nad al-Bašírovou hlavou až do doby, než prezident předstoupí před soud.
V roce 1999 obžaloval mezinárodní trestní tribunál jinou aktivní hlavu státu, totiž prezidenta Svazové republiky Jugoslávie Slobodana Miloševiće.
Ačkoliv se jeho pozice tehdy zdála jistá, o půldruhého roku později byl poslán před haagský soud.
V roce 2003 zase mezinárodní trestní tribunál obžaloval tehdejšího prezidenta Libérie Charlese Taylora.
Ten musel o několik měsíců později z Libérie uprchnout, a přestože nejprve získal azyl v Nigérii, dnes stojí před haagským soudem.
Když bylo o těchto obžalobách rozhodnuto, nemohl nikdo předvídat, jak se bude situace vyvíjet.
Při zpětném pohledu je evidentní, že delegitimizující účinek obžalob měl významný dopad.
Je samozřejmé, že také žalobce a soudci ICC značně riskují, když se rozhodli al-Bašíra obžalovat.
Soud je stále v plenkách a znepřátelit si řadu premiérů a prezidentů, kteří s obžalovaným vyjadřují solidaritu, by mohlo znamenat ohrožení jeho budoucnosti.
Měli bychom si však uvědomit, že zaměstnanci soudu pouze konají svou povinnost.
V ustavující smlouvě ICC se výslovně uvádí, že hlavy států nepožívají imunitu.
V roce 2005 navíc postoupila dárfúrský případ soudu Rada bezpečnosti OSN.
Jeho prošetření se tedy muselo provést a lidé, u kterých se shledalo, že nesou největší zodpovědnost za zločiny, museli být obžalováni.
Mnozí z těch, kdo dnes vznášejí námitky proti al-Bašírově obžalobě, se podíleli na rozhodnutích, jež k této obžalobě vedly.
Pokud jim dnes obžaloba ze strany ICC není po chuti, pak je to jen proto, že tito lidé nepředpokládali, že soud bude plnit závazky, které mu oni sami přiřkli.
Slabikář pro boj s pandemiemi
Rok co rok se světu tu a tam připomene, že hrozba pandemie je všudypřítomná.
V roce 2003 to byl SARS.
Dnes je to potenciální ptačí virus podobný tomu, jenž po roce 1914 usmrtil 30 milionů lidí.
„Ptačí chřipka“ už prokázala, že dokáže přeskočit z drůbeže na člověka a nověji i na kočky, což naznačuje, že by se mohlo jednat o dalšího globálního zabijáka.
Existuje ovšem bezpočet jiných potenciálních pandemií a mnohé ani nejsou viry.
Bakterie, priony, paraziti, ba dokonce environmentální faktory by se mohli náhle proměnit způsobem, který by pro nás byl zhoubný.
Všeobecně se odhaduje, že až k tomu dojde, hospodářské škody i ztráty na životech překonají všechny předchozí války.
Je pokořující připomenout si, že některé z nejvražednějších invazí minulosti provedly jednobuněčné organismy, například cholera, dýmějový mor a tuberkulóza.
Země, jež na to mají dostatek zdrojů, vyvíjejí obranné plány proti pandemiím – omezené strategie, jež by ochránily jejich vlastní občany.
Většina vlád doufá, že díky včasné detekci bude možné šíření pandemie zadržet.
Zadržování do velké míry závisí na vakcínách, avšak ty jsou jen částí odpovědi.
Třebaže jde o dobrou ochranu před mnoha viry, každá vakcína je vysoce specifická pro konkrétní hrozbu.
Viry jsou buněční paraziti a každý virus napadá určitý druh buněk.
Virus je tvarován tak, aby se zavrtal hluboko do určitého prvku buňky a vpravil své části dovnitř, čímž buňku poplete a přiměje ji vytvářet další viry a samu sebe při tom zničit.
Vzhledem k jejich velice specifickým formám musí být většina protivirových vakcín uzpůsobena na úzkou škálu faktorů.
Občas tato vyhraněnost virů pracuje v náš prospěch.
Například je pro viry obvykle nesnadné přeskakovat mezi druhy, protože by musely změnit svou stavbu.
Pokud se ale velký počet hostitelů – řekněme ptáků – setká s velkým počtem lidí, nakonec si virus najde způsob, jak se v novém typu buňky zařídit.
Ptáci dnes budí největší znepokojení jen proto, že šíření lze snadno vidět.
Avšak AIDS na nás přeskočil z opic a několik druhů chřipek přeskočilo z prasat.
Smrtící mutace všech druhů je třeba neodkladně identifikovat, aby bylo možné vytvořit účinnou vakcínu, než se kmen v lidském těle zabydlí.
Naše současné detekční metody však bohužel nejsou dostatečně citlivé.
To je ještě znepokojivější, uvědomíme-li si, že by vědci měli sledovat rovněž bakterie, priony a parazity.
Bakterií existuje více než jakékoli jiné formy života.
Mnohé neškodně obývají naše těla a plní užitečné funkce.
Snadno se vyvíjejí a přizpůsobují, což znamená, že se časem naučí obcházet naše léčiva.
U bakterií je třeba dávat pozor na dva typy mutací: adaptaci vyvolanou nepřátelskou formou, která by jim zajišťovala superimunitu vůči lékům, a smrtící mutovaný kmen, jenž by se objevil v jednom ze zástupů „bezpečných“ bakterií.
Priony jsou poměrně novým objevem.
Jsou tvořeny bílkovinami podobnými těm, které naše tělo používá při zdravé činnosti, což znamená, že dokáží prostředky těla zmást a přimět je k tvorbě dalších prionů.
Teprve nedávno byly priony rozpoznány jako příčina několika infekčních onemocnění, včetně nemoci šílených krav a Creutzfeldt-Jakobovy nemoci, které zabíjejí vytěsňováním zdravých mozkových buněk.
Priony mohou způsobovat i mnohé jiné nervové, dýchací a svalové choroby.
Konečně paraziti, drobní živočichové, již do nás pronikají, už jako pandemie klasifikováni jsou.
Malárie postihuje 300 milionů lidí a je celosvětově největším zabijákem dětí.
Mnoho parazitů patří mezi červy: měchovec (800 milionů nakažených lidí), škrkavka (1,5 miliardy), motolice rodu schistosoma (200 milionů) a červ způsobující elefantiázu (150 milionů).
Existují také nepřátelské faktory, které se v současnosti přehlížejí.
Chemikálie a prachové částice v životním prostředí by si mohly vysloužit své vlastní kategorie.
Nebo uvažme kombinace problémů, kupříkladu směšování těchto chemických škodlivin se vzdušnými pyly, což patrně zvyšuje počet výskytů astmatu.
Nové plísňové infekce jsou ještě děsivější a může být těžší je léčit.
Sečteno podtrženo, nedokážeme předpovědět, kde se hrozba vynoří, a tudíž potřebujeme rozšířený, inteligentní detekční systém.
Prakticky vzato, jak by měl být vybudován?
Detekci by museli provádět lidé natolik odborně zdatní, aby rozpoznali, kdy zdánlivě běžný symptom ve skutečnosti představuje mimořádný případ.
Rozmístěni by byli všude, s důrazem na citlivé regiony.
První výstražné známky pandemie se s nejvyšší pravděpodobností objeví v rozvojovém světě, ale detekční střediska by měla být umístěna ve všech zemích, a to s nejmenšími možnými náklady.
Není to tak složité, jak se zdá.
Klíčem k úspěchu je využití stávající infrastruktury.
Zdravotnická infrastruktura v jisté formě existuje všude.
Obvykle se rovněž jedná o nejméně zkorumpovanou instituci v oblastech, kde to představuje problém.
Od lékařských středisek a klinik by se očekávalo, že budou prošetřovat příčiny obtíží velkého počtu svých pacientů, a to i případech, kdy se symptomy jeví jako obvyklé.
Do soustavy veřejného zdravotnictví, která slouží běžným potřebám, by bylo zapotřebí dodat drobný přídavek vědecké kvalifikace a laboratorní vybavení.
Zlepšení stávajících zdrojů by bylo efektivní ze dvou důvodů.
Zaprvé, je pravděpodobnější, že se lidé s ochořením přihlásí v městské nemocnici než na specializovaném pracovišti.
Zadruhé, tato investice by povzbudila rezervy veřejného zdravotnictví v daném regionu.
Do chudých regionů by investice do zařízení a školení musely přijít od jejich movitějších protějšků.
Bohaté země si výdaj mohou ospravedlnit s ohledem na úspory, jež by včasná detekce přinesla v případě zásadní hrozby.
Tropická pásma a městské chudinské čtvrti jsou přední linie lidstva v boji proti pandemiím a měly by být řádně vybavené.
Veřejné zdraví je významným majetkem každého národa.
Vzhledem k tomu, jak mnoho je v sázce, je rozumné postavit hlídku poblíž každého močálu, města, veřejného tržiště a zemědělského zařízení na světě.
Vánoce vězeňkyně
VĚZNICE LUKJANIVSKA, KYJEV – Říká se, že v zákopu není nikdo ateista.
Po svém zinscenovaném procesu a čtyřech a půl měsících strávených na cele jsem zjistila, že ateistou není nikdo ani ve vězení.
Když vás navzdory nesnesitelné bolesti desítky hodin bez přestávky vyslýchají – a to i na cele – a celý donucovací systém autoritářského režimu včetně jeho médií se vás snaží jednou provždy zdiskreditovat a zničit, stává se modlitba jediným intimním, důvěrným a konejšivým rozhovorem, který člověk může mít.
Uvědomíte si, že Bůh je vaším jediným přítelem a jedinou dostupnou rodinou, protože – nemáte-li ani přístup ke knězi, jemuž důvěřujete – neexistuje nikdo jiný, komu byste se mohli svěřit se svými obavami a nadějemi.
V tomto období lásky a rodinné pohody je osamělost vězeňské cely téměř nesnesitelná.
Šedivé mrtvolné ticho noci (dozorci voyeuristicky nakukují skrz štěrbinu ve dveřích), náhlá a odtělesněná ječení vězňů, ječení z tísně a vzteku, vzdálené chrastění a řinčení vězeňských zámků: to vše činí spánek nemožným nebo tak neklidným, že se rovná trýznění.
Zvláštní však je, že tento mrtvý a hrůzyplný svět neotupí vaše smysly.
Naopak je podnítí: vaše mysl se osvobodí od světských starostí a začne přemítat o nevýslovnosti a o svém místě v ní – o svobodě ducha, která je vskutku nečekaným dárkem letošních Vánoc.
V temnotě cely čerpám sílu a naději z faktu, že Bůh se mi tu zdá být nějakým způsobem velmi nablízku.
Vždyť kde jinde by mohl Kristus přebývat než u těch, kdo trpí a jsou utiskovaní?
Nedávno jsem četla úžasné a inspirující Listy z vězení Dietricha Bonhoeffera, v nichž autor prahne po Kristovi schopném nabízet milost světu, našemu světu, a pak zemřít mučednickou smrtí za jediného člověka.
Ve stěsnané, vlhké a hnilobné cele, kde měla naděje zahynout dříve než tělo, napsal Bonhoeffer knihu bohatou na víru, otevřenost, volnost a také na naději – a to i v nejtemnější hodině lidstva.
Při přemýšlení o osudu Ukrajiny mi v paměti utkvěla jedna konkrétní pasáž.
Když Bonhoeffer čekal na blížící se popravu z rukou nacistů, napsal, že ve vězení „není bezbožnost světa skrytá, ale spíše odhalená, a tudíž vystavená nečekanému světlu“.
Nacházím tedy o letošních Vánocích jistou útěchu ve vědomí, že bezbožnost, nehumánnost a zločinnost režimu, jenž dnes vládne v Kyjevě, se konečně ukázala celému světu v jasném světle.
Jeho demokratické pózy byly odhaleny jako cynické politické divadlo, jeho tvrzení, že touží po evropské budoucnosti pro ukrajinský lid, bylo demaskováno jako lež a nenažranost jeho kleptokratů se projevila v plné nahotě.
Pohrdání tohoto režimu ústavou a vládou zákona je nyní nepopiratelné a toto jasné vědomí dodává člověku sílu.
Ještě důležitější je, že ve větší známost vešlo také utrpení ukrajinského lidu, takže už nejsme na svůj úděl tak sami.
Evropa i svět si vytkly jako svůj spravedlivý úkol zmírnit naše utrpení.
Každodenní útlak, dušená média, razie ve firmách a vymáhání úplatků, to vše ukazuje na existenci mafiánského státu na evropských hranicích.
Naši evropští přátelé už dnes nemohou popřít samolibou ničemnost režimu, s nímž jsou nuceni jednat.
A já jsem o letošních Vánocích vděčná za možnost věřit, že demokratická Evropa tento stav nestrpí.
Ukrajinci budou silní, pokud budou vědět, že nejsou ve svém boji osamoceni.
Nepředstírám, že jsem expertka na náboženskou víru a duchovní hodnoty.
Jsem pouze věřící, která se nemůže smířit s tím, že by naše existence mohla být jen výsledkem nějaké poťouchlé kosmické náhody.
Věřím, že jsme součástí tajuplného, leč celistvého aktu, jehož zdroj, směřování a cíl se nám sice leckdy obtížně chápou, ale který má rozhodně význam a smysl – a to i ve chvíli, kdy je člověk zavřený za vězeňskými mřížemi.
Pouze díky víře v myšlenku, že na našich životech záleží a že naše rozhodnutí musí být posuzována podle jejich mravního obsahu, budeme my na Ukrajině i jinde schopni nalézt cestu z bídy, neštěstí a zoufalství, které na nás v posledních dvou letech dolehly.
Je v naší moci vzpamatovat se či posílit naše svobody i naši společnost nikoliv individuálním úsilím, ale spojením sil s podobně smýšlejícími lidmi z celého světa.
Já vím, že to dokážeme.
O letošních Vánocích žádám svou rodinu a přátele odkudkoliv na světě, aby si se mnou nedělali starosti.
Anna Achmatovová, velká poetická kronikářka Stalinových hrůz, kdysi prohlásila: „Jsem v tomto hrobě živá.“ A já vím, že jsem dokonce víc živá než muži, kteří mě tu uvěznili.
Vánoce mají být možností k novému začátku pro všechny muže a ženy.
Svými posledními slovy to ostatně potvrdil i Bonhoeffer: „Toto je pro mě… začátek života.“
Soukromá záležitost?
Může mít veřejná postava soukromý život?
Nedávné události ve třech zemích odhalily závažnost této otázky.
V prezidentských volbách ve Francii se oba hlavní kandidáti snažili oddělit svůj domácí život od kampaně.
Ségolène Royalová není provdána za Françoise Hollandea, otce jejích čtyř dětí.
Na otázku, zda jsou pár, Royalová odvětila: „Naše životy patří nám.“ Na zvěsti, že čerstvě zvoleného prezidenta Nicolase Sarkozyho opustila manželka, zase jeho mluvčí reagoval slovy: „To je soukromá záležitost.“
Francouzi mají dlouhou tradici respektu vůči soukromému charakteru osobního života svých politiků a francouzské veřejné mínění je tolerantnější než ve Spojených státech, kde by nesezdaná matka čtyř dětí neměla šanci být velkou stranou nominována na prezidentský úřad.
Čelní poradce amerického ministerstva zahraničí pro otázky zahraniční pomoci Randall Tobias dokonce minulý měsíc odstoupil z funkce, když přiznal, že využil eskortní služby poskytující „špičkové erotické fantazie“ – třebaže tvrdil, že šlo pouze o masáž.
V Británii zase rezignoval lord John Browne, výkonný ředitel firmy BP, kterou transformoval z druhořadé evropské ropné společnosti v globálního giganta.
Browne odstoupil po přiznání, že před soudem lhal o okolnostech svého seznámení s homosexuálním společníkem (s nímž se podle všeho seznámil prostřednictvím pánské eskortní agentury).
Při odstoupení uvedl, že svou sexualitu vždy pokládal za osobní záležitost a je zklamán zjištěním, že ji jedny noviny – konkrétně Mail on Sunday – vynesly na veřejnost.
Kandidáti na veřejný úřad a lidé zastávající vysoké administrativní či firemní posty by měli být souzeni podle své politiky a výkonu, nikoliv podle soukromého počínání, které nemá žádnou souvislost s tím, jak vykonávají či budou vykonávat své veřejné povinnosti.
Někdy se však samozřejmě obě věci překrývají.
List Mail on Sunday a jeho sesterské noviny Daily Mail ospravedlňovaly zveřejnění informací Browneova bývalého společníka tím, že tyto informace obsahovaly také náznaky, podle nichž Browne společníkovi umožnil využívat firemních prostředků pro vlastní soukromé účely.
Firma nicméně popřela, že by byla tato tvrzení jakkoliv opodstatněná.
Tobias jakožto koordinátor administrativy americké Agentury pro mezinárodní rozvoj zaváděl do praxe politiku Bushovy administrativy, která požaduje, aby organizace bojující proti HIV/AIDS odsoudily prostituci, chtějí-li se ucházet o americkou pomoc.
Tato politika byla a je terčem kritiky, neboť komplikuje pomoc sexuálním pracovnicím, u nichž hrozí vysoké riziko nákazy a šíření HIV/AIDS.
Je pochopitelné, že má veřejnost zájem vědět, zda ti, kdo takovou politiku zavádějí, sami neplatí za sexuální služby.
Tam, kde neexistuje náznak, že záležitost osobní morálky má dopad na výkonnost firemního či vládního představitele, bychom měli respektovat soukromí této osoby.
Ale co s kandidáty na vedoucí politické funkce?
Protože nás politici žádají, abychom jim svěřili rozsáhlou moc, lze vznést argument, že bychom měli vědět co nejvíce i o jejich morálce.
Například bychom se mohli docela rozumně ptát, zda platí svůj díl daní, anebo se zajímat o jejich příspěvky na dobročinnost.
Takové věci nám leccos vypovídají o jejich zájmu o veřejné blaho.
Před třemi lety mělo například zjištění, že tehdejší australský opoziční vůdce a kandidát na premiéra Mark Latham napadl taxikáře a zlomil mu ruku při sporu o výši jízdného, význam pro ty, kdo se domnívají, že vedoucí představitel státu by neměl snadno propadat vzteku.
Lze však legitimní zájem dozvědět se více o určitém politikovi rozšířit i na podrobnosti o jeho osobních vztazích?
Je těžké narýsovat kolem jakékoliv oblasti nějakou principiální linii a stanovit, zda její zveřejnění přinese relevantní informace o morálním charakteru daného politika.
Problém spočívá v tom, že sdělovací prostředky mají zájem zveřejňovat informace, které zvyšují počet jejich zákazníků, a osobní informace, zejména informace sexuální povahy, často dosahují právě takového efektu.
Otázka, zda se lidé rozhodnou pro sňatek, či nikoliv, zda jsou heterosexuální, či homosexuální, a dokonce zda platí za naplnění svých erotických fantazií, nebo zda mají fantazie, které mohou naplňovat bezplatně, nám však říká jen velice málo o tom, zda jsou to dobří lidé, jimž lze svěřit vysoký úřad – pokud ovšem neříkají jedno a nedělají druhé.
Dokážeme-li pěstovat širší toleranci k lidské rozmanitosti, pak se budou politici, špičkoví podnikatelé a administrátoři méně obávat „odhalení“, protože si budou uvědomovat, že neučinili nic, co by museli skrývat.
Prostituce je ve většině států USA včetně Washingtonu, D.
C. nezákonná, což by mohl být důvod, proč Tobias musel odstoupit.
Když se však guvernér New Jersey John Corzine zapletl v dubnu do vážné dopravní nehody, vyšlo najevo, že porušil předpis vlastního státu, poněvadž nebyl připoután.
Podle jakýchkoliv rozumných měřítek bylo Corzineovo porušení zákona závažnější než Tobiasovo.
Zákony vyžadující používání bezpečnostních pásů zachraňují mnoho životů.
Zákony zakazující prostituci naopak nepřinášejí žádné evidentní dobro a docela dobře mohou i škodit.
Přesto nikdo nenavrhl, aby Corzine kvůli svému hloupému a nezákonnému jednání odstoupil.
Porušování sexuálních norem s sebou přinejmenším v USA stále nese morální pohanu, jež nemá žádný vztah k jakékoliv skutečné škodě, kterou může napáchat.
Nevyslyšený prorok
VARŠAVA: Třináct dnů, jež tohoto léta papež Jan Pavel II. pobyl v Polsku, byly pravděpodobně už těmi posledními, které ve své rodné zemi strávil.
Ukazuje se ale, že to, co chtěl papež polskému národu říci, a to, co oni z toho pochopili, byly dvě zcela odlišné věci a tento rozdíl, jako nostalgický závoj, halí blednoucí smysl celé cesty,
Papež Jan Pavel II. zahájil svoji pouť v Gdaňsku, rodišti Solidarity, a to vzpomínkovou mší za sv. Vojtěcha, jenž před nějakými tisíci lety do Polska přinesl katolickou víru.
Evangelium sv. Vojtěcha je začasto zváno “křtem Polska”.
Ovšem to, o co se papež pokusil, ale nebylo nic menšího, než nový křest své země.
Tak se ke svému Polsku také choval – do určité míry – jako k pohanské zemi.
Jeho nesčetná kázání a proslovy proto tolik zjevovala úsilí oživit Vojtěchův duch v Polsku.
Jan Pavel neustále hovořil o potřebě lásky, o lásce k Bohu, a rovněž o lásce mezi lidmi navzájem.
Ve své bezprecedentní návštěvě Polského parlamentu – a věru, že jeho projev v Sejmu byl prvním projevem k demokratickému zákonodárnému shromáždění, které Jan Pavel II. učinil ve dvou desetiletích, co sedí na papežském stolci – a tehdy dokonce mluvil o lásce mezi politiky, třebaže je natolik chytrý, že si je vědom, že taková věc je prakticky nemožná.
Naši politici byli velmi šťastní, když slyšeli, jak by se měli navzájem milovat, třebaže hned po té, co je papež opustil, se začali hádat o vlastní význam takové lásky.
Během posledního dne svého pobytu papež pozval polského presidenta, člověka s dlouholetou komunistickou minulostí, do svého “papamobilu”, což byl věc rovněž absolutně bezprecedentní.
Jaký tedy byl význam papežských kázání a jeho chování?
Za prvé, můžeme citovat sociologa Ralfa Dahrendorfa, jenž často říká, že demokracie a svobodné trhy jsou chladné věci.
Papež chtěl ukázat, že demokracie může být prohřátá láskou, anebo přinejmenším faktem, že skutečné lidské bytosti se podílejí na tvorbě demokracie a stejně tak svobodného trhu.
Co ovšem bylo velice překvapující, zejména po všech těch návštěvách Ameriky a dalších bohatých demokracií, kdy hrozil prstem, bylo to, že papež polský národ nekritizoval za jeho obrovský materialismus.
V jistém smyslu Jan Pavel II. přijal Polsko takové, jaké je, s nadějí, že lidé snad naleznou v demokracii a svobodném trhu více potěšení, když se budou navzájem milovat.
Za druhé, papež pojmenovat nejdůležitější polský problém, jenž je společný mnoha dalším mladým demokraciím, a kterým je, přes všechnu materiální prosperitu, kolaps smyslu pro společnost.
V Polsku se dokonce i ta nejsilnější a nejdůležitější společnost, konkrétně tedy národní společnost, jeví ohrožena.
Individualismus je přirozeně součástí liberalismu a polská společnost je v současné době vskutku velmi liberální, ale pro zajištění existence svobodných jedinců je třeba zachovat jistý cit pro společnost.
Bez smyslu pro občanský a politický rozměr společnosti se stane demokracie jen prázdnou schránkou, a ta se nakonec může sama sobě, není-li dále řízena zakořeněnými hodnotami, stát nebezpečnou.
Společnost ovšem nemůže být vytvořena jen díky společným zájmům.
Jak nás učil Alexix de Tocqueville, společnost musí býti společností hodnot a modelů chování.
Společnost založena na lásce ale nemusí nutně být společností, kde se lidé chovají jako andělé.
Co měl papež na mysli, byla společnost, která není založena na totálním nedostatku zájmu o “ souseda tvého”, společnost trpící osamělým pocitem hamižnosti, ale obsahující jistou míru loajality a zodpovědného přátelství.
Během papežovy návštěvy se Poláci skutečně navzájem milovali a stejně tak milovali fakt, že společně patří do jedné společnosti, ovšem společnosti žijící jepičím životem těch, co navštívili papežské mše.
Během týdnů, od té doby, co letadlo Jana Pavla opustilo Krakov, je zcela jisté, že Poláci již všechno zapomněli a věci jsou zase ve starých kolejích.
Což znamená, že jsou tak, jak bývají v každé jiné studené demokracii a brutálně studeném volném trhu.
Proč je tomu tak?
Evangelické hodnoty znamenají pro lidi, jejichž jediným důvodem žití jsou peníze, jen málo.
Dokonce svoboda, jenž je teoreticky pro všechny členy liberální společnosti tolik důležitá, není v Polsku nijak zvlášť hodnocena.
Demokracie pro Polsko, a pravděpodobně i pro všechny ostatní postkomunistické země vždy představovala, představuje a bude představovat jen svobodu k vydělání peněz.
Mnozí by mohli namítat, že takový je stav věcí všude na světě, ale já si to nemyslím.
V některých zemích je demokracie spojena s hodnotami, které podporují prosperitu státu či společnosti, která pak pečuje o blaho svých členů téměř nepřetržitě.
To je často nazýváno “inkluzí”.
O inkluzi, tedy spravedlivém zapojení různých skupin do společnosti, ale v Polsku není absolutně žádný zájem, ani mezi politiky, ani mezi podnikateli, a láska zjevená papežovými slovy, byla právě takovou formou inkluze.
Před několika měsíci čelilo Polsko vlně rolnických nepokojů.
Farmáři bojovali za více peněz, přirozeně, ale co skutečně chtěli, byla právě inkluze.
Od roku 1989 žádná z mnoha polských vlád, v nichž téměř vždy byli zástupci Rolnické strany (PSL), neukázala ani náznak zájmu o skupinu, jenž představuje 38% společnosti.
Nemám nikterak v úmyslu velebit komunismus, ale před druhou světovou válkou bylo 20% universitních studentů z rolnických rodin; nyní je to stěží 1%.
Nikdo se ani nepokouší pomoci mladým lidem z venkovských oblastí odejít studovat na střední školy a poté na university.
Rolníci prostě nejsou schopni se se studeným svobodným trhem vyrovnat.
A tak se cítí naprosto odtrženi od celého procesu transformace.
Možná, že demokracie studená musí být, coby technika vlády, ale neměla by být studená ke svým občanům.
Adam Smith dozajista nebyl teoretikem studeného volného trhu, ale jedním z největších moralistů doby Osvícení.
Papež tedy měl pravdu, když volal po větší míře lásky a mýlil se, když doufal, že ho lidé vyslyší.
Snad jednou, po této první kruté a nesnesitelné generaci demokratické vlády, vyroste mírně morálnější společnost a jednou si vzpomene na dávná papežova slova.
Nyní zůstala nevyslyšena, tak jako my se osamoceně pídíme po kdejaké odměně za naší materiální svobodu.
Putinův boom?
MOSKVA: Vladimír Putin toho má ke slavení mnohem více, než jen své vítězství v ruských prezidentských volbách.
Po celé dekádě strašlivých zmatků a bouří se konečně začíná kurs ruského hospodářství obracet.
Jen nedávno předpověděli experti moskevské brokerské skupiny Brunswick Warburg, že se v tomto roce HDP Ruska dostane na 5%.
Takový ekonomický růst by měl prezidentu Putinovi, bude-li dostatečně trpělivý a vytrvalý, poskytnou dostatečný čas, prostor i volnost při prosazování dlouhodobějších reforem, které jeho země tolit potřebuje, aby se opět stala mocným státem, za jaký bojuje i on sám.
Až dosud se všeobecně rozšířené předpovědi pro tento rok shodovaly na ekonomickém růstu okolo 1-2 %.
Důvod tohoto přízemního konsensu je vcelku prostý: lidé – ekonomové stejně jako investoři – se nakonec stali ohledně Ruska tak pesimistickými, že již nejsou schopni vidět žádná positivní fakta.
Všeobecně je přijímán názor, že růst ruské ekonomiky ve sféře průmyslu je jen pouhým odrazem vysokých cen ropy a dovozů, posílený ohromnou devalvací rublu.
S přihlédnutím ke skutečnosti, že hospodářský růst Ruska dosáhl loni 3,2 %, a jen za poslední čtvrtletí poskočil na doslova šokujících 8,8 %, zůstává na tímto přístupem rozum stát.
Ekonomický růst se totiž navíc dále zrychluje.
Dynamiku, jako je tato, může zastavit snad jen nějaký velký šok.
Růst průmyslu dosáhl loni 8,1 %, a od té doby ještě zrychlil na únorových 14%.
Ovšem je třeba říci, že to nebyla ropa a plyn, kdo vedl obnovu ekonomiky, neboť tyto obory loni poněkud stagnovaly.
Základními průmyslovými obory, kde bylo dosaženo růstových hodnot kolem 16-22 %, byly chemický průmysl, lehké zpracovatelské obory, dřevozpracovatelský průmysl a papírenství, strojírenství; tedy hlavně produkce meziproduktů a lehké zpracovatelské obory, což je přesně ten druh průmyslových oborů, které ekonomové v této fázi obnovy ekonomiky tak rádi vidí.
A v rámci každého průmyslového odvětví se ty nejlepší firmy doslova řítí kupředu, aby byly řádně připraveny, až se skutečné reformy opravdu dostaví.
Falším unavujícím argumentem je to, že ruský ekonomický růst je umělý a že není vygenerován investicemi.
Nicméně, obnova všech transformujících se ekonomik, od Estonska až po Polsko nebo Maďarsko, byla obvykle vedena právě dovozem.
Investice totiž mají tendenci obnovu následovat a všude kolem je tolik nedostatečně využitého kapitálu.
Ovšem, i přes to všechno, v loňské roce se příliv investic zvýšil na 6 % a dále roste.
Nicméně ten nejpodlejší argument se týká nedostatků při výběru ruských daní.
Zatemňuje skutečnou podstatu celého problému, kterou jsou nadměrné vládní výdaje.
V loňském roce vláda udělala ve svých financí pořádek a začala krácením rozhazovačných a korumpujících výdajů, jako například byly podpory firmám.
Celkový deficit státního rozpočtu se zastavil na 1,7 % HDP.
Letos by měl téměř zmizet.
Výměnné, barterové obchody, stejně jako pohledávky (čímž jsou míněny dluhy mezi jednotlivými továrnami a firmami), jež byly dlouhodobě v centru velkého zájmu, rovněž téměř vymizely.
Od finančního krachu ze srpna 1998 se snížil objem všech pohledávek v reálných cenách o dvě třetiny a bartery klesly o polovinu.
Jedním z důvodů bylo i to, že v roce 1999 téměř 10.000 ztrátových ruských podniků zkrachovalo.
Finanční krach tak přinesl velká rozpočtová omezení ruských firem; a ty si uvědomily, že musejí začít vydělávat nějaké peníze, aby mohly sledovat rychlý monetarizační proces v zemi.
Dnes konečně můžeme vidět hluboké strukturální změny, ve které jsem doufali před několika roky.
Rusko již do jisté míry sklízí plody základních strukturálních reforem, ke kterým v současné době dochází.
Poslední skutečnou obavou bylo saldo zahraničních financí.
Rusko tíží vážná dluhová služba vůči zahraničí, ovšem nedávné rozhodnutí Londýnského klubu snížit dluhy ze sovětské éry, jež režim udělal u komerčních bank, na polovinu, tento tlak razantně snižuje.
Podobná dohoda se připravuje rovněž s Pařížským klubem ohledně regulace dluhů, které Rusko nadělalo u cizích vlád.
Během posledních několika málo měsíců prudce vzrostly ruské rezervy v zahraničních měnách, jak si každý jistě dokáže představit u země, jejíž obchodní zisk loni dosáhnul 33 miliard amerických dolarů a letos pravděpodobně překročí 40 miliard.
Přirozeně, Rusko peníze dále krvácí.
Nicméně příčinou takzvaného ruského útěku kapitálu byl a je nedokonalý bankovní systém Ruska a jeho disfunkční daňový systém.
Naštěstí, v Rusku nyní fungují taková liberální měnová opatření, že Rusové mohou ponechat své peníze v dobrých mezinárodních bankách.
Všechny tyto změny označují začátek konce éry oligarchie, jenž byla nastolena prezidentskými volbami roku 1996.
Vladimír Putin oligarchy nepotřebuje; nepotřebuje jejich mediální podporu, aby odvrátil komunistickou hrozbu, nepotřebuje jejich kanály na podivné tajné transakce státních financí.
Pro něj je Boris Berezovský a jeho kumpáni jen zlořádem; a mnoho z nich se již stáhlo.
Naopak se rodí zcela nová skupina ruských podnikatelů, především z oblasti zpracovatelského průmyslu.
Jejich vzrůstající moc je jen odrazem obrovského ekonomického růstu země, jenž podporuje spíše produkci pro trh, než pouhé přerozdělování zdrojů, a nimi pak nastupují i zcela nové druhy politik.
Loni v říjnu publikoval McKinsey Global institute rozsáhlou empirickou studii ruského průmyslu.
Jejím závěrem bylo konstatování, že Rusko disponuje takovým reálným i lidským kapitálem, který umožňuje udržet ekonomický růst 8 % ročně, a že jeho problémem jsou primárně nevhodné deformace ekonomiky způsobené chabě fungujícím daňovým systémem a absencí trhu s půdou.
Nicméně, ani bankovní systém, ani právní systém nebyly v této fázi rozvoje v zásadě vážnou překážkou.
Stanou se důležitými později, jak se Rusko dostane k další fázi ekonomického růstu, a proto se tito noví podnikatelé dožadují zmíněných reforem.
Vladimír Putin není žádný velký myslitel či reformátor, je ale bystrý, mazaný a doopravdy populární.
S velkou pravděpodobností je jen tak svezl se současnou vlnou ekonomického růstu a využil všeobecného konsensu o potřebě reforem, jež by vyčistily státní administrativu a liberalizovaly daňový režim, který, třebaže neomluvitelně nefunkční, je až příliš tvrdý, když se rozhodne proti nějaké společnosti zasáhnout.
Půdní reforma ale dále zůstává příliš kontroverzní záležitostí a může se stát, že Putin nakonec z řešení tohoto problému vycouvá.
Mojí největší obavou totiž není Putin, ale to, že Rusko bude znovu čelit nadměrnému přílivu zahraničních investic, jako tomu bylo v roce 1997.
Naštěstí, trhy s dluhopisy jsou mrtvé, a může to trvat až rok, než se je podaří oživit.
Jejich absence totiž způsobuje, že je obtížné investovat příliš velká množství peněz do ruských cenných papírů.
V ruském hospodářství se změnilo cosi zásadního.
Nadešel čas, kdy jsou již všechny katastrofy za námi a všechny hlouposti rozpoznány.
Srpen 1998 v Rusku označil přelomovou hranici.
Byl to úděsný šok, který stál nezměrné sociální náklady, ale změnil ruskou mentalitu, a ne jen směnný kurs.
Řekni, kde ty vody jsou, co se s nimi mohlo stát?
MANILA – Žijeme na vyprahlé planetě.
Zemědělci obdělávají aridní pastviny a tvůrci politik se trápí nad prázdnými přehradami, vyschlými řekami a žíznivými městy.
Tím se přitom světového problému s vodou dotýkáme jen na povrchu, a to doslova.
Vysychají i podzemní zvodně, které představují světovou zásobní nádrž na vodu.
Půjde-li to tak dál, důsledky by mohly být strašlivé, zejména pro rychle rostoucí Asii s napjatými vodními zdroji.
Podzemní zvodně jsou zásobárny vody uložené hluboko pod povrchem, v propustných horninách, půdě či písku.
Obsahují zhruba stonásobek objemu vody, která se nachází na povrchu planety, v potocích, jezerech, řekách a mokřadech.
Pokud se nacházíte ve střední Africe, Jižní Americe či v některých částech Evropy, nejspíš je nějaká jen pár set stop pod vámi.
Zdroje povrchové vody jako odsolená mořská voda či recyklovaná odpadní voda nedokážou zaplnit globální mezeru mezi nabídkou vody a poptávkou po ní, která podle odhadů do roku 2030 dosáhne 40 %.
Rostoucí měrou se proto pro účely zemědělství, energetiky a denní spotřeby v rychle rostoucích městech (urbánní Asie se rozrůstá tempem 120 000 lidí za den) využívají podzemní zvodně.
Dnes z podzemních zvodní pochází asi 30 % tekuté sladké vody světa.
Třetina ze 37 největších zvodní, sledovaných v letech 2003 až 2013 Kalifornskou univerzitou, byla vážně vyčerpána a ze srážek se doplňuje málo nebo vůbec.
Některé z nejpřetíženějších zvodní jsou v nejsušších regionech, mimo jiné v Asii, která je až z 88 % postižena vodním stresem.
Celosvětově se v Asii nachází zhruba třetina půdy zavlažované podzemní vodou, přičemž největšími spotřebiteli jsou Indie, Čína a Pákistán.
Na samotnou jižní Asii připadá polovina globální spotřeby podzemní vody.
Asijské zvodně – z nichž mnohé vznikly před tisíci let, kdy oblasti jako severní Čína měly vlhčí podnebí – už ale pravidelně nedoplňují dešťové srážky.
Naopak vrtané studny jdou stále hlouběji a hladiny podzemních vod klesají.
Nadměrné odčerpávání v pákistánské provincii Pandžáb snižuje hladinu podzemní vody až o půl metru ročně.
To ohrožuje budoucí potravinovou a vodní bezpečnost a komplikuje pěstování žíznivých plodin, jako jsou cukrová třtina a rýže.
Bobtnající asijská populace – do roku 2050 by mohla vystřelit o 25 % a překonat pět miliard – vyvine další tlak na zásobování potravinami, energií a vodou.
Celosvětově bude tou dobou zapotřebí o 60 % víc potravin, takže čím dál vzácnější sladkou vodu bude polykat zemědělství.
Podmínky ještě dál zhorší změna klimatu.
Problém se ovšem neomezuje na samotné ztenčení zásob vody.
Nadměrné odčerpávání podzemních vod už vyvolává sesedání půd, což vede k propadání některých asijských měst.
Do roku 2030 by až 80 % severní Jakarty mohlo být pod hladinou moře.
Části Pekingu se podle některých odhadů propadají o několik centimetrů za rok.
Vyčerpané zvodně poblíž mořských pobřeží jsou navíc náchylné ke kontaminaci slanou vodou, která půdě bere plodnost.
Některé zvodně jsou kontaminované arzénem, který se může hluboko pod zemí přirozeně vyskytovat.
Časopis Nature Geoscienceodhaduje, že v indo-ganžské zvodni je arzénem nebo solí kontaminováno víc než 60 % podzemní vody.
V Bangladéši se vlivu vody s obsahem arzénu připisuje víc než 40 000 úmrtí ročně.
Prvním krokem k nápravě tohoto stavu je určit, kolik přesně podzemní vody zbývá a jak se využívá – to sice není snadné, ale není to ani nemožné.
Satelit NASA v experimentu GRACE poskytuje informace o změnách v gravitaci Země v důsledku kolísajících objemů vody.
Nasazením technologie dálkového snímkování na povodí řek zase dokážeme určit, kolik je k dispozici povrchových vod a kdo co spotřebovává.
Dalším důležitým krokem je zlepšit zpoplatnění podzemní vody.
Čína zkoušela pilotní program, během něhož zemědělci museli platit navíc, když odčerpávali vodu nad svůj příděl.
Podobné přístupy už se osvědčily v Austrálii a Mexiku.
Zavést taková opatření ale může být politicky náročné.
Klíčem k úspěchu bude pomoci zemím nejen vypracovat vhodné politiky, ale také vytvořit právní rámce nezbytné k jejich zavedení a vymáhání.
Ještě politicky náročnější by bylo odstranění subvencí na elektřinu a plyn, jež zemědělce pobízejí čerpat podzemní vodu celý den.
Pokud takové dotace nelze zrušit, existují inovativní alternativy, které by nadměrné odčerpávání mohly potlačit.
Třeba v indickém Gudžarátu vláda omezila čerpání podzemních vod nabídkou elektřiny jen na osm hodin denně.
Zemědělci mají potřebnou elektřinu, ale nemohou vodu čerpat celý den.
Jiným přístupem by mohl být zpětný výkup přebytečné elektřiny od zemědělců a její návrat do sítě.
To nejenže by omezilo nadměrné čerpání vody, ale také by to pomohlo rozšířit na venkově příjmy.
Dále by bylo možné uskutečnit snahy o doplnění zvodní.
Pilotní program v indickém státě Uttarpradéš sbírá do akumulačních nádrží přebytečné záplavové vody, které z nich prosakují do vod podzemních.
Posledním krokem by bylo zlepšit hospodaření s povrchovými vodami a tím snížit pokušení spoléhat v prvé řadě na vody podzemní.
Odpadní vody se zhruba z 80 % vracejí do řek bez úpravy a často je znečišťují.
Vyvinout úsilí směřující k zastavení tohoto problému by bylo mnohem snazší – mimo jiné logisticky a politicky – než zajišťovat ochranu podzemní vody.
Podzemní zvodně by měly být rezervoárem poslední záchrany.
Pokud je neochráníme dnes, budoucí generace zaplatí vysokou – snad až existenční – cenu.
Rozšíření arabského vzdělávání online
DUBAJ – Vzdělávání v arabském světě je už dlouho náročnou výzvou; nedostatečný přístup ke kvalitní školní výuce přispívá k rozšiřování mezery v dovednostech, v jejímž důsledku zůstává mnoho mladých lidí, dokonce včetně absolventů vysokých škol, bez práce a bez naděje.
V regionu sužovaném konflikty a nepokoji, nebude snadné tyto problémy vyřešit.
S odvážným a inovativním přístupem to však lze dokázat.
Záruku, že si poradí se vzdělávacími těžkostmi arabského světa, nám samozřejmě nedá žádná jednotlivá strategie.
V nově vytvořené Nadaci Abdala al-Ghurajra pro vzdělávání, která má 1,1 miliardy dolarů a poslání udílením stipendií rozšiřovat příležitosti pro mladé Araby, jsme věnovali mnoho úvah efektivitě – a hospodárnosti – různých použitelných přístupů.
A vyčnívá jedna možnost: online učení.
Arabské země už dnes dosahují rychlých pokroků v rozšiřování internetové konektivity.
Do roku 2018 se v arabském světě očekává asi 226 milionů uživatelů internetu, což představuje víc než 55 % populace – a o téměř 7 % převyšuje globální průměr.
Velká většina mladých lidí ale nevyužívá internet k hospodářským ani vzdělávacím účelům, ale k přístupu do sociálních médií.
V tomto smyslu si nechávají ujít významnou příležitost, obzvlášť s přihlédnutím k pokrokům, jichž bylo dosaženo při zkvalitňování účinnosti a půvabu online učení.
Nejlepší světové univerzity dnes vyučují počítačové vědy a technické obory online.
Vzdor všeobecné představě se nejedná o dvouhodinové přednášky bez praktické složky.
Výuku tvoří spíš krátké videosemináře, interaktivní činnosti k procvičení idejí v realistických situacích a kvízy a vzájemné hodnocení poskytující studentům cennou zpětnou vazbu.
Díky tomuto rychle se vyvíjejícímu modelu je dnes online učení lepší alternativou k tradičnímu vzdělávání než kdy dřív.
To je skvělá zpráva.
Vždyť poskytování výuky přes internetové technologie řeší některé zásadní potíže, s nimiž se arabské země dnes potýkají.
V prvé řadě jde o samotný počet mladých lidí, kteří potřebují finančně dosažitelný přístup ke vzdělávání.
Jakmile má určitá komunita přístup k internetu, což pro arabský svět narůstající měrou platí, lze rozšiřovat online učení tak, aby jej měly za poměrně nízkých nákladů na dosah miliony mladých lidí, kteří v současnosti do školy nechodí nebo je pro ně nedostupný kvalitní školský ústav.
Hrstka výtečných ústavů vyššího vzdělávání v arabském světě rozhodně nemůže uspokojit tolik studentů.
Navíc i kdyby mohly, možná by se rozhodly tak neučinit.
Viděli jsme na vlastní oči, jak univerzity v regionu i ve světě zabouchly uprchlíkům ze Sýrie a dalších zemí dveře před nosem a nutí je překonávat obrovské byrokratické a finanční překážky.
Druhou obtíží je nízká kvalita vzdělávání, které se v současnosti poskytuje.
Není tomu dlouho, co v regionu působily postsekundární ústavy bez nutnosti prokázat, že jimi poskytované vzdělávání co do kvality odpovídá globálním standardům a očekáváním.
Prostřednictvím online učení by bylo mnohem snazší měřit pokrok a zajistit, že studenti získávají vědomosti a dovednosti, které skutečně využijí.
Online učení přitom může ulehčit zavádění nových a inovativních metod vyučování a učení.
Například omezení tradičního přednášení a memorování by mohlo vytvořit prostor pro různé druhy učení přizpůsobené individuálnímu tempu i osobním potřebám a pro nástroje hodnocení, jež využívají profesoři zajišťující hromadné otevřené online kurzy na EdX a dalších platformách online vzdělávání.
Zatřetí, před arabským světem je úkol zajistit kontinuální učení.
K úspěchu v dnešním prostředí rychle se měnící ekonomiky, kde technika nahrazuje řadu pracovních míst a odměňuje větší specializaci, musí pracující po celém světě neustále aktualizovat a rozšiřovat svůj soubor dovedností.
Za současného stavu se v arabském světě mohou kontinuálnímu učení, ve formě absolventských titulů z nejlepších univerzit, věnovat pouze movití mladí lidé bez osobních závazků, jako je rodina a zaměstnání.
Otevřené online kurzy dokážou hrací plochu srovnat nabídkou profesně uznávaných referencí, které držiteli posílí kariérní vyhlídky.
Při zvážení všech těchto ohledů jsme vytvořili Al-Ghurajrův program otevřené vysokoškolské výuky, jehož cílem je zajistit arabské mládeži přístup k části nejlepšího vzdělávání na světě prostřednictvím online studia směřujícího k získání akademického titulu.
Navázáním první spolupráce s MIT, lídrem v otevřeném online učení, si dáváme laťku hodně vysoko.
MIT a náš program otevřené výuky společně vytvoří dva nové „mikromagisterské“ programy složené z pěti 12týdenních kurzů v oborech VTTM (věda, technologie, technika a matematika), které se v současnosti v arabském světě nevyučují.
Očekáváme, že tyto programy – přístupné mladým lidem v arabských zemích i mimo ně – přilákají značný zájem studentů a pevnou podporu zaměstnavatelů.
Abychom však maximalizovali účinek našich investic, musí se změnit vnímání online učení, k čemuž bude zapotřebí společného úsilí vzdělávacích ústavů, vlád a soukromého sektoru.
Je skutečně nezbytné, aby se arabské vzdělávací ústavy začaly zabývat vývojem kvalitních online programů.
Vlády by zase měly revidovat svůj postoj k uznávání online výuky poskytované věrohodnými a mezinárodně akreditovanými ústavy.
Co se týče aktérů v soukromém sektoru, stěžejní bude odměňovat zaměstnance s tituly a osvědčeními získanými v online programech.
Nadace Abdala al-Ghurajra pro vzdělávání prozatím vyvine soustředěnou snahu zpřístupnit arabské mládeži přes internet inovativní tituly v oborech VTTM od nejlepších univerzit světa.
Bez takového úsilí by hrozilo, že dopustíme, aby většina mladých Arabů hrála dál v nižší lize.
Arabští otcové a synové
Úmrtí Jásira Arafata a šajcha Zajda, dlouholetého vládce Spojených arabských emirátů, jsou pokračováním generační změny, která započala v letech 1999-2000, kdy v rychlém sledu za sebou zemřeli vedoucí představitelé Jordánska, Maroka, Bahrajnu a Sýrie.
Na celém Blízkém východě jsou občané mladší a jejich političtí předáci starší, než činí světový průměr.
Postupná náhrada jedné generace elity za jinou může být jedním z klíčových faktorů při posuzování, zda se v arabském světě uskuteční efektivní reforma, či nikoliv.
V současné době existují vedle sebe na společenskopolitické mapě regionu čtyři politické generace.
Generace odcházejících vůdců – Arafata, krále Husajna nebo Hafíze Assáda, krále Fahda a prezidenta Mubaraka – se narodila před rokem 1935 a události na Blízkém východě spoluurčovala od sedmdesátých let.
Tito předáci dospěli a zahájili kariéru v éře dekolonizace.
Byli odkojeni panarabským nacionalismem Gamála Abdela Násira a klíčovou politickou událostí pro ně byla porážka Arabů v arabsko-izraelské válce v roce 1967.
Příslušníci této generace usilovali o silné arabské vedení, které by nastolilo mocenskou rovnováhu s Izraelem.
Kromě toho věřili – nebo si s touto myšlenkou alespoň pohrávali – v různé formy socialismu a etatismu, přičemž demokracii či občanská práva nepokládali za priority.
Další generace se narodila v letech 1935 až 1955 a v mnoha ohledech představuje „generaci na pomezí“.
Většina jejích představitelů těžila z hospodářského růstu a širších možností vzdělání spojených s ropným boomem ze sedmdesátých let.
Zároveň však její politické zastoupení i nadále blokovala generace předchozí, která nikdy neměla v úmyslu vzdát se dobrovolně moci.
Není tedy překvapením, že v mnoha jejích příslušnících začala narůstat nespokojenost a nemálo se jich začalo poohlížet po islámských alternativách převažujících politických systémů.
Je pravděpodobné, že tato generace nebude určovat události v nadcházejících dvou nebo třech desetiletích a spíše bude odstavena na vedlejší kolej následující kohortou, která se narodila v letech 1955 až 1975.
Jde o generaci syrského prezidenta Bašára Asada, jordánského krále Abdalláha a marockého krále Muhammada VI.
Někteří lidé označují tuto generaci za „generaci synů“ – synů vůdců, kteří po desetiletí stáli v čele svých zemí.
Tuto věkovou skupinu příliš neovlivnily arabsko-izraelské války ani konflikt mezi Východem a Západem.
V jejím politickém vzdělání zato nechybí válka v Perském zálivu z roku 1991 a arabsko-izraelský mírový proces z devadesátých let i s jeho krizemi a zhroucením.
Uvězněný předák hnutí Fatáh ze západního břehu Jordánu Marwan Barghútí reprezentuje tuto skupinu stejně jako vedoucí představitelé Sýrie a Jordánska.
Příslušníci této generace jsou s koncepty globalizace a ekonomické reformy obeznámeni lépe než se socialismem a revolucí.
S výjimkou Palestinců nikdy nepoznali své země jinak než jako nezávislé a poměrně stabilní státy.
Na palestinských územích se pak džil al-intifáda neboli generace (prvního a druhého) palestinského povstání pravděpodobně stane generací zakládající.
Teprve čtvrtá skupina však podtrhuje důležitost generačních otázek v arabském světě.
První tři generace dohromady totiž představují sotva jednu třetinu celé arabské populace.
Téměř 60% všech Arabů je mladších dvaceti let a přibližně 70% jich nedosahuje třicítky.
To vyvolává klíčovou otázku: co se s těmito dětmi arabské populační exploze stane, bude-li generace, která se nyní dostává k moci, lpět na této moci stejně neústupně jako generace Mubaraka, Asada a Husajna?
Politické pokolení Bašára Asada, krále Abdalláha a Gamála Mubaraka – syna churavějícího egyptského prezidenta – vytváří méně soudržný obrázek než odcházející vedení.
V této starší generaci dělali mnozí činitelé kariéru v armádě a řadu jejich pobočníků a spolupracovníků tvořili inženýři a státní úředníci.
Společenskoprofesní profil nové elity je širší.
Běžně mezi ní figurují ekonomové, bankéři a podnikatelé, stejně jako experti na technologie nebo komunikace.
Nechybí ani tradičnější politici: osobnosti, jež se pokládají za představitele určitých společenských nebo ekonomických zájmů, nikoliv za apolitické technokraty.
Tato nová vedoucí elita je v mnoha směrech kosmpolitnější než její předchůdci; průměrná úroveň vzdělání je zde vyšší a několik jejích představitelů má diplomy ze zahraničních škol.
Rovněž ženy zde hrají poněkud významnější roli.
Vývoj událostí v Maroku, Bahrajnu a Jordánsku rozhodně naznačuje, že tato výměna stráží může pomoci změkčit zkostnatělé politické struktury a umožnit širší účast na moci.
Generační změnu však musí doprovázet hospodářská reforma a kroky směřující k politické liberalizaci – důkazem budiž Severní Korea za vlády Kim Ir-senova syna Kim Čong-ila.
Dosavadní zkušenosti vskutku dávají jen málo důvodů předpokládat, že moderní rétorika, ochota liberalizovat ekonomiku a touha po technologickém rozvoji se automaticky přetaví v demokratické otevření země.
Realističtější je očekávat, že nové arabské elity využijí autoritářských institucí svých států, aby překonaly odpor vůči svým ekonomickým agendám a upevnily si nově nabytou moc.
Tato cesta má rozhodně svá úskalí.
Bez značného rozšíření příležitostí k politické účasti včetně skutečně konkurenčních voleb se bude propast mezi převážně mladým obyvatelstvem a vládnoucí elitou s úzkou generační základnou rozšiřovat.
Pokračující politická liknavost činí ze stále mladší arabské populace možnou oběť lákadel extremistických ideologií a žene ty nejlepší a nejbystřejší zkoušet štěstí jinam.
Arabští otcové a synové
Otázka následnictví v sekulárních arabských republikách poukazuje na jejich obtížnou situaci při přechodu do porevolučního stadia, neboť nástupnictvím v režimech, jimž se nedaří vybudovat silné instituce, se vždy riskuje vznik systémové krize.
Třebaže rozhodnutí pro dynastické následnictví, jež někteří činí, může postrádat demokratičnost, není zcela neopodstatněné.
Prokazatelně jde o volbu ekonomické modernizace, konce politiky konfliktu a výhledově pozitivní politické změny.
Roky Západem podporovaného represivního autoritářství spálily mrazem každé potenciální rašení liberální alternativy ke stávajícím arabským režimům a proměnily překotný přechod ke svobodným volbám v nebezpečný výkon islámské demokracie.
Demokracie, jejímiž plody jsou vlády vedené Hamásem, Hizballáhem či Muslimským bratrstvem, bude nevyhnutelně protizápadní a bude se stavět proti Američany vštěpovanému „mírovému procesu“ s Izraelem.
Zajistit kontinuitu režimu prostřednictvím kvazimonarchického dědičného následnictví se už pokusila Sýrie, když došlo k přechodu od Háfize al-Asada k jeho synu Bašárovi.
Existují náznaky, že by příkladu mohl následovat Egypt, kde by moc převzal syn Husního Mubáraka Gamál.
Rovněž libyjského Muammara Kaddáfího možná vystřídá jeho syn Sajf el-Islám.
Coby produkty revolučních vojenských převratů si tyto sekulární nacionalistické režimy nedokázaly vypěstovat skutečnou všeobecnou legitimitu a musely se obrátit k dynastickému následnictví, uplatňovanému dříve režimy, jež svrhly.
Stěžejní místo dědičného následnictví ve snaze dospět k míru a stabilitě doložil Háfiz al-Asad, když souhlasil s bezprecedentními gesty dobré vůle, jejichž cílem bylo vtáhnout izraelskou vládu Ehuda Baraka do mírové dohody.
Coby starý a nemocný muž, jenž několik měsíců nato zemřel, jednal se smyslem pro naléhavost tak, aby uzavřel dohodu, která by jeho nezkušeného syna zbavila břemene zápasu o znovunabytí Golanských výšin.
Bašár Asad zůstává v zásadě věrný odkazu svého otce.
Ne nepodobna vyzývavým jaderným politikám Severní Koreje a Íránu, Bašárova příslušnost k regionální „ose zla“ není ani pozvánkou k americké invazi, ani pobídkou k válce s Izraelem, nýbrž výzvou k dialogu s Amerikou a k urovnání s Izraelem.
V Egyptě se Mubárak odvrátil od nabubřelé rétoriky revoluce Gamála Abdala Násira a jejích velkých strategických záměrů.
Středobodem jeho myšlení je stabilita.
Nemohl tudíž přijmout neohrabanou prodemokratickou agendu Ameriky.
Byl ale více než ochoten zaujmout místo v popředí arabské diplomatické podpory mírové konference v Annapolisu.
Zanícení, jež neutěšená situace Palestinců mezi obyčejnými Egypťany vyvolává, je přece jen nebezpečným zdrojem nestability.
Mubárakovo nástupnictví se provádí obzvlášť důmyslným způsobem.
Povýšení jeho syna do funkce, na rozdíl od Bašára v předvečer smrti jeho otce, není ani zdaleka jisté.
Avšak tím, že má jako hnací síla příprav vládnoucí strany na éru po Mubárakovi možnost získat si všeobecnou legitimitu a vysokou míru přijetí uvnitř politického establishmentu, si Gamál získává strategickou pozici pro efektivní souboj o prezidentství.
Všeobecně se mu připisuje k dobru, že stanovil agendu země a že je motorem liberálních hospodářských reforem, které už od roku 2004 znamenají v egyptské ekonomice kvalitativní skok.
Platí snad, jak tvrdí kritici prezidenta Mubáraka, že váhavý pokrok demokratizace je odrazem snahy odstavit všechny Gamálovy potenciální vyzyvatele.
S úpadkem sekulárního nacionalismu a vzestupem islamismu však smrtelnou hrozbu pro režim i jeho strategické spojenectví se Západem představuje skrytá volební síla Muslimského bratrstva.
Režim proto odmítá jakkoli riskovat.
Také rozhodnutí Muammara Kaddáfího skoncovat s rolí mezinárodního vyvrhele nebylo zcela bez spojitosti s jeho zájmem předat svému synovi stát, který žije s okolním světem v míru.
Otřesné záznamy v jeho lidskoprávním rejstříku sice zůstávají, ale výměnou za ukončení sankcí a mezinárodní rehabilitaci plamenný „vůdce revoluce“ přestal koketovat se zbraněmi hromadného ničení a globálním terorismem.
Nemocný muž, jehož úlohu doma zpochybňují islamističtí oponenti, usoudil, že mezinárodní ostrakizace a domácí potíže jsou příliš výbušnou směsí, jejíž manipulaci by jeho syn, rozmazlený flamendr, nemusel zvládnout.
Obzvlášť složitým případem je Alžírsko.
Prezident Abdal Azíz Buteflika, poslední z revoluční generace, nástupnictví, které v jeho zemi ukončí občanskou válku, teprve musí naplánovat.
Úplná demokracie by mohla vést k vítězství islamistů, jak tomu bylo už v roce 1991.
Přechod k demokracii ve starém revolučním arabském režimu nebude odpovídat západnímu modelu, ani si jej nemohou vynutit americké letouny F-16.
Jak ale možná naznačují země jako Egypt, Sýrie a Lybie, dědičné následnictví není krokem, jenž by byl z podstaty reakční.
Spíše znamená volbu řízené transformace do porevolučního stadia, během něhož by hospodářská modernizace a mezinárodní integrace mohly otevřít dveře větší politické změně v budoucnu.
Mlčící arabská většina musí promluvit
ALŽÍR – Od roku 2001, kdy Rozvojový program Organizace spojených národů (UNDP) zahájil práci na Zprávách o arabském lidském rozvoji (AHDR), šla situace v mnoha arabských zemích od desíti k pěti.
Dnes se tento region nedokáže ani sejít a vydat novou zprávu.
Je to nešťastná situace, poněvadž nalezení nové společné vize pro arabský lid, zejména pro arabskou mládež, je nezbytným předpokladem dosažení míru a prosperity na Blízkém východě a v severní Africe.
První AHDR vydaná v roce 2002 identifikovala tři hlavní „rozvojové deficity“, které brzdí celý region: znalosti, větší práva žen a svobodu.
Zpráva, o níž se tvrdilo, že ji „sepsali Arabové pro Araby“, měla zřetelný vliv na interpretaci regionálního rozvoje a na způsob, jímž národní elity hovořily o problémech svých společností.
V době zveřejnění první AHDR měl arabský svět důvody k optimismu.
Izrael se v roce 2000 stáhl z Libanonu a v roce 2005 opustil i Gazu.
Noví arabští lídři – jako byli Abdalláh II. v Jordánsku, Muhammad VI. v Maroku nebo Bašár Asad v Sýrii – se dostávali k moci a vzbuzovali naděje na změnu.
V roce 2003 oznámila Saúdská Arábie první obecní volby a v roce 2005 je skutečně uspořádala.
Rovněž v Egyptě a Iráku proběhly v roce 2005 (většinou) demokratické volby.
A alžírská snaha zmírnit dlouhodobé občanské spory byla také do značné míry úspěšná, zčásti i díky vysokým cenám ropy v celém tomto období.
Po arabském jaru, které započalo v prosinci 2010 a celý následující rok získávalo na dynamice, zahájil Rozvojový program OSN v roce 2015 práci na další AHDR, která se konkrétně zaměřovala na nelehký osud arabské mládeže.
I já jsem byl spolu se zhruba 30 intelektuály a aktivisty z arabského světa členem týmu AHDR 2015.
Zpráva se sice zabývala podobnými tématy jako její předchůdkyně z roku 2002, ale tentokrát jsme se více soustředili na vlivnou arabskou mládež, abychom získali co nejkvalitnější data a upozornili na dopady válek zuřících v regionu.
Zpráva byla dokončena v květnu 2015.
Od té doby však leží v šuplíku arabské kanceláře UNDP v New Yorku, pravděpodobně v nemalé míře kvůli tvrdému odsudku arabské mocenské elity.
Jedním ze zjištění zprávy, o němž mohu hovořit přímo, je vznik „mlčící většiny“ v arabském světě – liberálněji založené skupiny lidí, zejména mladých.
Tento slibný trend se projevuje v mezigeneračních srovnáních globálních výzkumů veřejného mínění.
Arabská mládež má větší přístup k informacím z okolního světa než kdykoliv dříve a ztotožňuje se spíše s hodnotami, které celosvětově sdílejí jiní mladí lidé, než s hodnotami vyznávanými generací jejich rodičů.
Konkrétně mladí Arabové touží po větším zapojení do občanské společnosti, po emancipaci vůči patriarchálním hierarchiím a po větším prostoru pro individuální tvořivost.
Zatímco školství se kvůli konzervativním učebním osnovám neemancipovalo tolik jako ve zbytku světa, u mládeže emancipace nastala.
Vzhledem k těmto poznatkům doporučuje zpráva z roku 2015 národním, regionálním i mezinárodním pokrokovým skupinám, aby podpořily emancipační síly, které představují klíč k nalezení domácích řešení problémů se zajišťováním kvalitnějšího vládnutí, produktivnějších ekonomik a odolnějších společností.
Jediná cesta k rozsáhlým změnám v arabském světě vede přes podporu inovací a kreativity – a to vyžaduje ničím nespoutanou občanskou společnost.
Je nutné formulovat základní občanská práva a podpořit je hlubokými změnami ve vzdělávacím systému, reformami rodinného práva a vytvořením otevřenějšího prostoru pro média a kulturu.
Zpráva z roku 2015, která – jak doufám – bude brzy publikována, by měla podnítit rozumnou a konstruktivní regionální konverzaci.
Začíná následujícím varováním: „Mládež v regionu je stále rozčarovanější ze zkostnatělých struktur politické moci, které ji vytlačují na okraj.
Pokud se vlády neprobudí a nezačnou se touto neutěšenou realitou zaobírat, pak budou muset řešit mnohem víc než jen pár extremistů.“
Nová mlčící většina je nejlepší obranou proti radikálním a sebevražedným spodním proudům, jež vyplňují politické vakuum vzniklé po rozpadu starého uspořádání.
Reformně založení Arabové se musí snažit rozšířit centrum, místo aby se pokoušeli spojit okraje.
A mlčící většina musí své mlčení porušit.
Jinak budou stát v čele revolt proti nepřijatelnému statu quo i nadále extremisté, kteří znají jen ukřivděnost, nikoliv ctižádost.
Počátek nového tisíciletí s sebou nesl příslib pro arabský svět a v dnešní mládeži vidíme jeho obnovenou verzi.
Arabské reformátory občanské společnosti je třeba podnítit k tomu, aby promluvili, jinak hrozí, že onen příslib ztratíme na další generaci.
Arabské mýty a realita
WASHINGTON – V době, kdy byl v Egyptě – jehož režim se až donedávna všeobecně pokládal za jeden z nejstabilnějších v regionu – svržen Husní Mubarak, zatímco plukovník Muammar Kaddáfí se v Libyi křečovitě drží u moci, není stále na obzoru konec vřavy šířící se arabským světem.
Demonstranti už sesadili vlády v Tunisku a Egyptě a další arabské země se potýkají s projevy všeobecné nespokojenosti.
Neklid překvapil většinu lidí v regionu i mimo něj a postavil na hlavu nejméně pět zažitých představ o arabském světě.
Arabové nevycházejí do ulic.
Než protesty v Egyptě a Tunisku vypukly, tvrdili mnozí lidé, že politické reformy ve skutečnosti nejsou naléhavé a že ti, kdo volají po změně, nerozumí náladě veřejnosti – situace prý není tak zlá, jak ji disidenti vykreslují.
Tento typ uvažování vedl vlády k přesvědčení, že Arabové nebudou ve velkém počtu demonstrovat a požadovat změnu.
Ve všech dotyčných zemích se rychlé reformy považovaly za škodlivé pro národní zájmy.
Tento argument už evidentně není udržitelný.
Nikdo nepředvídal, co se stane v Egyptě a Tunisku, což znamená, že žádná arabská země už není imunní.
Vlády nemají luxus v podobě možnosti čekat donekonečna a nemohou se už ohánět mýtem liknavosti obyvatel, aby nemusely zahajovat nezbytné reformy s cílem vyřešit problémy, které veřejnost trápí.
Politickým reformám by měla předcházet liberalizace hospodářství.
Arabské vlády – a také mnoho vlád západních – tvrdily, že privatizace a další hospodářské reformy by měly dostat přednost před politickými změnami.
Prohlašovat, že občané chtějí nejprve chléb a teprve poté svobodu, lze sice snadno, avšak liberalizace hospodářství se dostavila bez systému kontrolních a vyvažovacích mechanismů, což mělo mnohde za následek, že občané nakonec nemají ani chléb, ani svobodu.
Výnosy z privatizace a dalších iniciativ místo toho putovaly převážně k politickým a podnikatelským elitám.
V důsledku toho začali Arabové vnímat liberalizaci a globalizaci negativně.
Dnes už je zřejmé, že ruku v ruce s ekonomickou reformou musí jít i reforma politická, aby se rozvinuly institucionální mechanismy zodpovědnosti, které by monitorovaly případné excesy a zajistily, že výnosy budou dostupné všem.
Vlády rychle uvěřily, že základním důvodem protestů jsou vysoké ceny a nezaměstnanost, avšak společným jmenovatelem arabské nespokojenosti je nedostatečná kvalita vládnutí.
Uzavřené systémy jsou nezbytné, neboť brání v převzetí moci islamisty.
Západ se často obává, že demokracie otevře islamistům potřebnou cestu k získání kontroly – a arabské režimy tuto obavu využívají k tomu, aby ospravedlnily udržování uzavřených politických systémů.
Islamisté však v Egyptě ani Tunisku nehráli významnou roli a neočekává se, že by stanuli v čele kterékoliv z nově vytvořených vlád – třebaže představují důležitou součást arabských společností a měli by mít slovo v jejich rýsujících se nových režimech.
Není tedy pravdou, že jediná životaschopná alternativa k nelítostné absolutistické vládě musí být nutně islamistická.
Protesty jsou očividně výsledkem znechucenosti běžných občanů korupcí, absencí jakéhokoliv zdání vlády zákona a svévolným zacházením.
Existuje zde příležitost zahájit rozvoj pluralitních systémů, v němž mohou hrát roli nejen islamisté, ale i jiné strany a názorové proudy.
Volby rovná se demokracie.
Tímto tvrzením se už nikdo nenechá ošálit.
Aby si arabské vlády zachovaly převahu, spoléhaly se na pomýlené zákony a volby, z nichž nevznikají silné parlamenty nebo které nevedou ke skutečné změně.
V zemích jako Egypt a Tunisko byly neoblíbené nejen vlády, ale i parlamenty.
V celém regionu sloužily volby k vytváření fasády demokracie, která měla dělat dojem na občany a okolní svět a současně izolovat režimy před tlakem na skutečné reformy.
Arabská veřejnost však tento status quo nebude nadále akceptovat.
Lidé se nespokojí s hospodářskými almužnami nebo kosmetickými úpravami vládnutí; požadují skutečné změny, které nasměrují jejich zemi na jasnou cestu k demokracii.
Mezinárodní společenství nehraje žádnou roli.
Ačkoliv reformní proces by měl bezpochyby vzejít zevnitř, Spojené státy a zbytek mezinárodního společenství mohou podporovat demokratický vývoj, aniž by ho zdálky vynucovaly.
Prezident Barack Obama odmítl mnoho politik administrativy George W.
Bushe, které byly pokládány za snahu nutit arabským zemím demokracii.
Následné mlčení k otázce demokratizace však zhoršilo – i když rozhodně nezpůsobilo – rozdrobení arabského reformního procesu v posledních několika letech.
USA a Západ mohou s arabskými zeměmi diskutovat o otázce, jakým způsobem by se měly politické reformy uskutečnit, aby přispěly k větší otevřenosti a příležitostem k dělbě moci.
Západ by tyto cíle neměl obětovat pro jiné; pokud spojenci nakonec ztratí moc v důsledku lidových revolt, pak taková oběť západním zájmům přinejmenším neprospěje.
Překotné události, které na celém světě pronikly do hlavních zpráv, rozprášily některé klíčové mýty o arabském světě.
Lidé v těchto zemích potřebují ihned zahájit postupné, trvalé a seriózní politické reformy.
Za úsvitu nové arabské éry je na nich, aby vybudovali nové a otevřené politické systémy, které dokážou odvrátit rýsující se hrozbu eskalujících krizí.
Hospodářský růst po Arabském jaru
CAMBRIDGE – Pět let po propuknutí povstání Arabského jara dosáhl Egypt, Jordánsko, Maroko a Tunisko přiměřené úrovně politické stability.
Hospodářský růst ovšem zůstává vlažný a Mezinárodní měnový fond očekává, že tempo expanze letos nepřekročí 1,5 % na hlavu.
Vzhledem ke značnému potenciálu dohánět svět a mladým pracovním silám se člověk musí ptát, proč tomu tak je.
Jedno samozřejmé vysvětlení tkví v tom, že navzdory významnému pokroku při budování stabilní vlády, tyto země nadále podléhají politickým rizikům, jichž se soukromí investoři bojí.
Už před povstáními roku 2011 ale byly soukromé investice skrovné a tato rizika vysoká.
Musí za tím být něco víc.
Nahlédnout do problému nám dávají nedávné hospodářské dějiny těchto zemí.
Na Blízkém východě a v severní Africe jsou tržní ekonomiky relativně nové, vznikly až po skončení 80. let minulého století, kdy se pod vahou svých nehospodárností (a z nich plynoucího zadlužení) zhroutil model státem řízeného hospodářského růstu.
Na rozdíl od Latinské Ameriky a východní Evropy však arabské země liberalizovaly ekonomiky, aniž by liberalizovaly politiku.
U moci se pevně drželi autokraté, podporovaní západními mocnostmi.
Přestože tedy reformy 90. let potlačily ekonomickou roli státu (v Egyptě se státní výdaje propadly ze 60 % HDP v roce 1980 na 30 % HDP v 90. letech), trhy nadále formovala politika.
Ekonomické výsady se udělovaly způsobem, který znemožnil nástup nezávislých podnikatelů, kteří by nakonec mohli zpochybnit moc autokratů, a tak si protěžované firmy dokázaly nad celými liberalizovanými ekonomickými sektory zajistit faktický monopol.
Například firmy 32 podnikatelů úzce navázaných na tehdejšího prezidenta Husního Mubáraka získaly v Egyptě roku 2010 víc než 80 % úvěrů, které směřovaly do formálního soukromého sektoru, a přišly si na 60 % zisků v celém sektoru, přestože zaměstnávaly jen 11 % pracovních sil v zemi.
V Tunisku si okruh kolem prezidenta Zajna al-Abidína ibn Alího roku 2010 připsal 21 % zisků soukromého sektoru, ač jeho firmy zaměstnávaly pouhé 1 % tuniských pracovních sil.
Není divu, že takový systém vytvářel jen skrovný růst.
Politická loajalita neznamená ekonomickou efektivitu a stoupencům oddaným autokratickým vůdcům se vytrvale nedařilo vybudovat konkurenčně schopné společnosti světové úrovně.
Jelikož talentovaní potenciální konkurenti byli citelně znevýhodněni, nikdo neměl motivaci inovovat ani dostatečně investovat.
Růstového potenciálu se přitom nedařilo dosahovat nejen tradičním rentami naplněným sektorům, jako jsou reality či přírodní zdroje.
U obchodovatelného zboží, třeba ve výrobním průmyslu a technické infrastruktuře, se renty vytvářely pomocí necelní ochrany a subvencí, což vyústilo v chudokrevný růst exportu.
Výsledkem byla nouze o pracovní místa ve formálním sektoru, který zřídka zaměstnával víc než 20 % pracovních sil.
Hrstka pěkných pracovních míst byla vyhrazena pro protěžované skupiny, a tak na mladé vzdělané lidi čekala nekvalifikovaná místa v neformálním sektoru.
Přičtěme si k tomu žalostnou kvalitu služeb a sociální mobilita se zadrhla.
Zostřující se společenská nespokojenost se střetala se sílícími úrovněmi represe.
Jak rostla politická rizika, nohsledi autokratů se domáhali vyšších výnosů.
Nakonec neschopnost režimů udržet pod kontrolou ulice a soukromý sektor vyvrcholila lidovými protesty a politickými revolucemi.
Vlády, které vzešly z trosek Arabského jara, nefunkční systém uzavřených dohod zdědily.
Nedostatečná ochrana vlastnických práv brzdí investice, ale posun ke spravedlivým a dobře vymáhaným pravidlům není v současném prostředí realistickou vyhlídkou, vzhledem k drobné korupci špatně placených úředníků a polarizované politické scéně.
Tyto země by se mohly pokusit zopakovat hospodářský úspěch Turecka v letech 2000-2010, kdy politické spojenectví vládnoucí strany a široké skupiny dynamických malých a středních podniků přispělo ke ztrojnásobení exportu.
Výzvou by bylo najít vhodné investory, kteří dokážou nejen poskytovat politickou podporu, ale vyvolat růst a vytvářet pracovní místa.
Určitý úspěch tady mají Maroko a Jordánsko, jejichž království prokázala schopnost pracovat s elitami, které nabízejí jak politickou poslušnost, tak hospodářský elán.
Přestože se však vládám těchto zemí do jisté míry daří rozšiřovat své podnikatelské koalice, pokroku se brání tradiční kamarádíčkové dobývající rentu.
Usmiřovat si je podrýváním investic do sektorů obchodovatelného zboží znamená podstatně brzdit export.
Tunisko by mohlo převzít stránku z marockého scénáře: rozšířit vývoz přilákáním přímých zahraničních investic a zároveň otevřít domácí sektor služeb místním malým a středním podnikům.
Muselo by se přesto vypořádat s náročným úkolem liberalizovat ekonomiku, tváří v tvář sílícímu tlaku odborových svazů na ochranu neefektivních zavedených firem před zostřenou konkurencí.
Egypt co do podpory svého hospodářství spoléhá na veřejné i soukromé firmy blízké jeho armádě a dále na finance od Rady pro spolupráci v Perském zálivu.
Vzhledem k poklesu ropných příjmů Rady, o nespokojenosti s neúčinností současného uspořádání nemluvě, se však tato cesta zdá čím dál omezenější.
Ve všech čtyřech zemích zůstane zaměstnanost po určitou dobu stlačená.
Zlepšit ekonomickou inkluzi, aniž by došlo k ohrožení politických vůdců, nebude snadné, jelikož k tomu je nezbytné vytvořit inkluzivnější uspořádání vlády.
Zábleskem naděje pro Maroko a Tunisko je sbíhavost zájmů umírněných islamistů a liberálů.
V Egyptě a jinde v regionu však, zdá se, taková naděje momentálně schází.
Osamělý arabský dav
PAŘÍŽ – Kolumbijský filozof Santiago Castro-Gómez označuje v knize Arogance nulového bodu výrok „Myslím, tedy jsem,“ který v roce 1637 pronesl René Descartes, za okamžik, kdy se bílí Evropané povýšili nad Boha coby jediní arbitři poznání a pravdy.
Od tohoto zlomového bodu se začali pokládat za pozorovatele, jejichž vědecké metody, mravní zásady a etika mají navrch nad ostatními kulturami.
Kulturní „nulové body“ jsou důležité, protože slouží jako dělicí čára – jako zřetelná demarkační linie, která odděluje „předtím“ a „potom“ a má zásadní vliv na vývoj soukromého a veřejného života.
Je tedy poučné zamyslet se nad důsledky Castro-Gómezova konceptu pro arabský svět.
Lze tvrdit, že značnou část problémů tohoto regionu lze připsat absenci původního „nulového bodu“, na němž by se dala pevně založit moderní kultura.
Americký sociolog David Riesman identifikoval v knize Osamělý dav tři široké kulturní typy: kultury orientované na tradice, které hledají oporu ve zděděných rituálech, mravních zásadách a hodnotách, dále kultury orientované dovnitř, v nichž se lidé chovají v souladu s vlastními soběstačnými hodnotami, a kultury orientované na druhé, které reagují převážně na vnější normy a vlivy vrstevníků.
Riesmanův rámec nachází odezvu zejména v dnešním arabském světě, kde rostoucí gramotnost a rychlé pokroky v oblasti komunikačních technologií vyvolaly vichřici vzájemně si konkurujících kulturních interpretací, přičemž trojice Riesmanových typů soupeří o možnost definovat budoucnost regionu.
Paradoxně je to právě kombinace zvýšené gramotnosti a moderních technologií, která rozdmýchává plameny konfliktu mezi dvěma typy „reformátorů“: náboženskými revivalisty a západně orientovanými modernizátory.
Oba tábory využívají možnosti masově produkovat a okamžitě šířit starodávné náboženské texty nebo západní literaturu a svádějí boj o srdce a mysl jinak tradičních společností.
Podle libanonského nakladatele Samára Abú Zajda ovšem patří náboženské publikace k nejstahovanějším literárním dílům v arabském světě.
Potíž tkví v tom, že většina náboženských textů, které dnes hltá arabský svět, oslovuje již neexistující skupinu specialistů a – jak varoval Riesman – často jsou nesprávně interpretovány.
Lid�� a doba, pro něž byly tyto texty určeny, se diametrálně liší od dnešní čtenářské obce.
Také zbožní muslimové mají samozřejmě svůj nulový bod: rok 601, kdy archanděl Gabriel nadiktoval proroku Mohamedovi první verš koránu.
Od té doby se mnozí muslimové pokládají za nositele jediné pravdy a mravní vize převyšující všechny ostatní.
Tím se náboženští revivalisté nevyhnutelně dostali do opozice vůči druhému kulturnímu typu, jenž bojuje o výlučné postavení v arabském světě: vůči modernistům se západním vzděláním a orientací dovnitř, kteří pokládají Descartesův výrok za svůj referenční bod.
Tito Arabové – často jde o příslušníky ekonomické elity – čtou, obdivují a spotřebovávají produkty kultury, jež je navzdory proklamovanému vyznávání „univerzálních hodnot“ i nadále sobecky eurocentrická a ovládaná křesťanskou intelektuální tradicí.
V důsledku toho se budou tito lidé pravděpodobně stále více cítit jako vyděděnci doma i v zahraničí.
Poslední, na druhé orientovaný pramen arabské kultury je dost možná nejdominantnější: Riesman by tyto lidi označil za „osamělý arabský dav“.
Jeho příslušníci se oprostili od kořenů či tradic, v povrchnosti nacházejí útočiště před konflikty, které je obklopují, a životní naplnění hledají v konzumu, kariéře a životním stylu.
Jejich nulovým bodem je nejnovější výstřelek či móda.
Tato kulturní turbulence je zapříčiněna – přinejmenším zčásti – absencí současné domácí intelektuální tradice schopné poskytnout arabským společnostem vnitřní kompas založený na místních hodnotách a moderních perspektivách.
Vzniklé kulturní vakuum je nejlépe patrné na nesouladu mezi čtenářskými návyky v regionu a reakcí nakladatelského průmyslu.
Například Egypťané čtou v průměru 7,5 hodin týdně, oproti pěti hodinám a 42 minutám ve Spojených státech.
Přesto podle Abú Zajda vyprodukoval v roce 2002 celý arabský svět čítající 362 milionů obyvatel pouze něco přes 15 000 titulů, čímž se zařadil do stejné ligy jako Rumunsko (s 21,3 miliony obyvatel), Ukrajina (45,6 milionu) nebo americké nakladatelství Penguin Random House.
Pokud by chtěl arabský svět dosáhnout srovnatelného poměru k počtu obyvatel, musel by vydávat 10-20krát více titulů než dnes.
Dominance starých náboženských textů a děl produkovaných Západem vede k polarizaci moderních arabských čtenářů, kteří nemají vlastní nulový bod.
Je paradoxní, že zvýšená gramotnost a zavádění moderních technologií přispěly nikoliv k intelektuálnímu růstu, nýbrž k regionálním sporům.
Možná není náhoda, že Libanon coby jeden z prvních států v regionu, které zvýšily míru gramotnosti, zároveň jako první sklouzl do občanské války.
Pokud arabské a muslimské společnosti nedokážou znovu objevit, oživit a v některých ohledech i vytvořit vlastní současnou intelektuální tradici, bude výsledkem kulturní bezcílnost nebo v mnohem horším případě pokračování krvavých občanských svárů.
Závody v hladu
SYDNEY – Diváci únorového závodu Daytona 500 na Floridě dostali zelené vlaječky, jimiž měli mávat na oslavu faktu, že závodní speciály nyní používají benzin s patnáctiprocentním podílem etanolu na bázi kukuřice.
Byl to začátek celosezonní televizní marketingové kampaně, která měla Američanům „prodat“ výhody biopaliv.
Na povrchu je toto sebepropagační „zezelenání NASCAR“ (Národního sdružení závodů automobilových speciálů) pouze průhledným (a lze tušit, že také odsouzeným k nezdaru) příkladem environmentální formy lakování tohoto sportu narůžovo – nebo v tomto případě nazeleno.
Partnerství mezi milovanou kratochvílí Američanů a biopalivovou lobby však zároveň představuje nejnovější pokus vychýlit veřejné mínění ve prospěch vskutku nezodpovědné politiky.
Spojené státy vynakládají prostřednictvím daňových úlev, cel a dalších programů asi 6 miliard dolarů ročně na federální podporu výroby etanolu.
Díky této finanční pomoci se šestina celosvětové nabídky kukuřice spaluje v amerických autech.
Takové množství kukuřice by uživilo 350 milionů lidí po celý rok.
Vládní podpora rychlého růstu výroby biopaliv přispěla ke zmatku v oblasti produkce potravin.
V důsledku oficiální politiky v USA a Evropě včetně agresivních výrobních cílů spotřebovala biopaliva v roce 2010 více než 6,5% globální produkce obilí a 8% globální produkce rostlinného oleje, přičemž v roce 2004 to byla pouhá 2% produkce obilí a prakticky žádný rostlinný olej.
Po loňské obzvláště špatné úrodě vidíme výsledky.
Celosvětové ceny potravin jsou vůbec nejvyšší od roku 1990, kdy je Organizace spojených národů začala sledovat, přičemž k tomuto zvýšení došlo v převážné míře v důsledku rostoucí ceny kukuřice.
Navzdory nedávno učiněným krokům proti podvýživě bude nedostatečnou výživou trpět o mnoho milionů lidí více, než by tomu bylo při absenci oficiální podpory biopaliv.
Podobnou situaci už jsme zažili.
V letech 2007 a 2008 způsobil rychlý vzestup produkce biopaliv potravinovou krizi, která vyvolala politickou nestabilitu a zvýšila podvýživu.
Rozvinuté země se nepoučily.
Od roku 2008 se výroba etanolu zvýšila o 33%.
Ekologičtí aktivisté biopaliva zpočátku propagovali jako všelék proti globálnímu oteplování.
Postupně začali měnit názor, když řada výzkumů ukázala, že biopaliva z většiny potravinových plodin nesnižují výrazně emise skleníkových plynů – a v mnoha případech způsobují ničení pralesů, aby se na uvolněné ploše mohlo pěstovat více potravin, takže výsledkem je větší čistý objem emisí oxidu uhličitého než v případě spalování fosilních paliv.
Někteří zelení aktivisté podporovali biopaliva v naději, že se tím vydláždí cesta k vývoji etanolu další generace, k jehož výrobě by se používaly nepotravinové plodiny.
To se ovšem nestalo.
Dnes lze jen obtížně najít jediného environmentalistu, který tuto politiku stále podporuje.
Dokonce i bývalý americký viceprezident a nositel Nobelovy ceny Al Gore – který se kdysi chlubil, že právě jeho hlas rozhodl o podpoře etanolu – ji označuje za „omyl“.
Dnes přiznává, že tuto politiku podpořil, protože „měl jisté zalíbení v pěstitelích [kukuřice] ve státě Iowa“ – kteří nikoliv náhodou klíčovým způsobem figurovali v jeho kandidatuře na úřad prezidenta v roce 2000.
Je osvěžující slyšet, že Gore nyní pod tíhou důkazů změnil názor.
Problém je však hlubší.
Spousta hlasů na levici i na pravici se dnes vyslovuje proti pokračování vládní podpory biopaliv.
Potíž je v tom, že – jak to vyjádřil Gore – „jakmile se takový program rozběhne, je těžké vyjednávat s lobby, která ho udržují v chodu“.
Politici nedokážou takové klientelistické chování zastavit.
Mohou však formulovat dobře promyšlené politiky, které maximalizují společenské blaho.
Bohužel platí, že když dojde na politiku vydávanou za boj proti globálnímu oteplování, ochranu životního prostředí nebo tvorbu „zelených pracovních míst“, máme sklon činit uspěchaná rozhodnutí, která nevyhovují kritériím.
Vládní podpora biopaliv je jen jedním z příkladů zbrklé „zelené“ politiky, jež vytváří lukrativní příležitosti pro jeden podnikatelský sektor prosazující vlastní zájmy, ale jen velmi málo pomáhá planetě.
Vezměme si například finanční podporu poskytovanou společnostem podnikajícím v oblasti obnovitelné energie první generace.
Německo bylo na špičce světa v instalaci solárních panelů, které se financovaly z dotací ve výši 75 miliard dolarů.
Výsledek?
Neefektivní a nekonkurenceschopné solární technologie na střechách domů v dosti oblačné zemi, které se na celkové dodávce energie v Německu podílejí triviálními 0,1% a do roku 2100 posunou následky globálního oteplování o sedm hodin dozadu.
Vzhledem k tomu, kolik financí je v sázce, se lze jen těžko divit, že firmy podnikající v oblasti alternativních energií, „zelené“ investiční společnosti a výrobci biopaliv tvrdě lobbují za ještě větší vládní štědrost a orientují svůj marketing přímo na veřejnost tím, že zdůrazňují údajné přínosy pro životní prostředí, energetickou bezpečnost, a dokonce i zaměstnanost – přestože žádný z těchto argumentů při bližším zkoumání neobstojí. „Smlouva s NASCAR vystřelí americký etanol do stratosféry,“ prohlásil Tom Buis, generální ředitel etanolového obchodního sdružení Growth Energy.
Přinejmenším jednu skupinu se jim už podařilo koupit: prezidentské kandidáty.
Možný republikánský kandidát Newt Gingrich se minulý měsíc v Iowě vysmíval „velkoměstským útokům“ na etanolové dotace.
A etanolovému průmyslu muselo znít jako rajská hudba, když jeden představitel Obamovy administrativy deklaroval, že navzdory nejvyšším cenám potravin ve světových dějinách „není důvod sundávat [v otázce biopaliv] nohu z plynu“.
Ve skutečnosti se najdou miliony důvodů – všichni ti, kdo zbytečně trpí –, proč dupnout na brzdy.
Arafatův duch
Dějiny dopřály Jásiru Arafatovi na splnění své mise mnohem víc času než většině vůdců.
V době své smrti byl koneckonců palestinským předákem již 35 let.
Přesto zanechal svůj lid ve strašné situaci, bez vlastního státu, uprostřed války, v níž prohrává, a se zkrachovalým hospodářstvím.
Otázka, zda jeho nástupci dokážou oživit a završit dějinné poslání Palestinců, závisí na tom, jak definují svůj cíl.
Při zpětném ohlédnutí za Arafatovou kariérou zjišťujeme, že se nikdy zcela neodchýlil od přesvědčení, že jeho životním posláním je zničit Izrael všemi dostupnými prostředky a nahradit ho palestinským arabským státem.
Nezávislý palestinský stát, který by nezahrnoval celé území Izraele, pro něj neměl žádný půvab.
Stejně netečně se stavěl i k hmotnému blahobytu svého lidu a k čemukoliv konkrétnímu v oblasti uspořádání životaschopného politického a hospodářského systému.
Nyní v postarafatovské éře si Palestinci musí zvolit jednu z několika strategií.
Většina alternativ bohužel volá po pokračujícím násilí a terorismu.
Umírněná strategie usiluje o co nejrychlejší vytvoření nezávislého palestinského státu na základě předpokladu, že jakmile skončí izraelská přítomnost či násilí, mohou se Palestinci soustředit na konstruktivní cíle včetně znovuosídlení uprchlíků a zlepšení životní úrovně.
To je však názor pouhé malé menšiny předáků, jmenovitě někdejšího premiéra Abú Mázina (Mahmúda Abbáse) a Mohamada Dahlána, který stojí v čele vlastních milicí v pásmu Gazy.
Kdyby se touto cestou byl vydal Arafat - akceptoval by existenci Izraele, skoncoval s terorismem a postavil se palestinským extremistům -, pak by celý konflikt skončil již dávno.
Bez jediného všemocného vůdce však bude pro jakéhokoliv nástupce obtížné prosadit nelehká rozhodnutí, která tato orientace vyžaduje.
Strategie tvrdé linie představuje tradiční ideologický přístup zastávaný mnoha veterány hnutí Fatáh a OOP, kteří se vrátili z exilu na západní břeh Jordánu a do pásma Gazy a mezi něž patřil i Arafat.
Mezi současné přední stoupence této strategie se řadí lidé, jako jsou předseda Palestinské národní rady Sálim Zanán a ideologický šéf Fatáhu Sakr Habaš, kteří upřednostňují pokračující boj s Izraelem až do jeho zničení, po němž budou vládnout Palestině s relativně sekulárním nacionalistickým režimem.
Na mladší politické soupeře se dívají shora a islamisty pokládají za hrozbu.
Mladší generace Palestinců narozených na západním břehu, jejichž předáci zahájili politickou dráhu během povstání koncem sedmdesátých let, si osvojila radikální strategii, která na zastánce tvrdé linie pohlíží jako na vyhaslé staré zpozdilce oslabené korupcí.
Na rozdíl od sekularistů tvrdé linie jsou radikálové, jejichž nejznámějším předákem je šéf provinčního uskupení Tanzim v hnutí Fatáh Marwan Barghútí, ochotni spolupracovat s islamisty.
Radikálové argumentují tím, že k porážce Izraele je zapotřebí dvoufázové strategie.
V první fázi bude Izrael vzhledem k dlouhodobému pokračování násilí přinucen stáhnout se z okupovaných území.
Tím získají Palestinci navrch a budou moci přikročit ke druhé fázi, během níž bude dobyt celý Izrael; z toho vyplývá pokračování ozbrojeného boje - který na sebe často bere podobu terorismu proti civilistům - po mnoho dalších let.
A konečně je zde revolučně islamistická vize zastávaná hnutím Hamás, která usiluje o pokračování boje a uplatňování terorismu až do porážky Izraele i palestinských sekulárních nacionalistů bez ohledu na to, jak dlouho to potrvá a kolik životů si to vyžádá.
Palestina se pak stane islamistickým státem, v němž budou stoupenci umírněné linie zastřeleni a staré nacionalistické vedení násilně posláno do výslužby nebo uvězněno za korupci.
Do té doby je však Hamás ochoten vytvářet aliance s nacionalisty, zejména pak s radikální frakcí Fatáhu.
Problém palestinských umírněnců je zřejmý: jakýkoliv vůdce ochotný přistoupit na mírovou smlouvu s Izraelem bude čelit opozici - vášnivé, ba přímo násilné - přibližně osmdesáti procent hnutí.
Klíčová otázka zní, zda palestinské masy otrávené hašteřením, zkorumpovaností a neschopností vedení dokážou dát najevo svá přání a dospět ke konci konfliktu, který je přichází tak draho.
Žádná z hlavních frakcí nicméně nenavrhuje, aby se vedení příliš radilo s masami.
Ostatně ani Arafat k tomu nezanechal žádné ústavní mechanismy.
Kromě toho by se neměla podceňovat přitažlivost militantního náboženství, ideologie a dezinformací v očích veřejnosti.
Jen málo Palestinců si vůbec uvědomuje, že před čtyřmi lety odmítl Arafat nezávislý stát rovnající se velikostí západnímu břehu Jordánu a pásmu Gazy a k tomu více než dvacet miliard dolarů na kompenzace uprchlíkům.
Hlavním problémem, který za sebou Arafat zanechal, je absence jakéhokoliv vedení.
Jen málokdy v dějinách bylo nějaké politické hnutí směřováno vlastním zakladatelem tak promyšleně na dráhu chaosu.
Arafat po sobě nezanechal nejen nástupce, ale ani řád.
V průběhu desetiletí si jeho hnutí vypěstovalo politickou kulturu nedisciplinovanosti.
Arafat předsedal jakémusi druhu anarchie, podněcoval soupeření, podkopával další potenciální vůdce a staral se, aby veškerá autorita (a peníze) procházela jeho rukama.
Teprve pokud se postarafatovské vedení rozhodne, že si opravdu přeje palestinský stát výměnou za ukončení konfliktu s Izraelem ve všech ohledech, vyvstane skutečná naděje na mír.
Arafatova smrt sice může znamenat začátek tohoto procesu, ale přechod na nové palestinské vedení může trvat léta a neexistují žádné záruky, že to bude přechod umírněný.
Arafatův poslední počin
Během dlouhotrvajícího okamžiku své smrti vykonal Jásir Arafat svůj poslední čin ve prospěch palestinské věci, jíž zasvětil celý život.
Všechno, co se tohoto muže týkalo, vskutku trvalo dlouho.
Vedl dlouhou národně osvobozeneckou válku.
Vzdoroval řadě prodlužovaných obležení - v Ammánu (1970), Bejrútu (1982) a Ramalláhu (2002-2004).
Arafatovo vůdcovství bylo tím nejdelším mezi jeho protějšky v arabském světě, neboť přežil tři egyptské prezidenty (Nagíba, Násira a Sadata a přetrval celé čtvrtstoletí Mubaraka), pět libanonských, tři irácké, pět alžírských a tři syrské prezidenty, tři panovníky saúdskoarabské a dva marocké, nemluvě o ostatních světových lídrech, od Eisenhowera po Bushe v USA, od de Gaulla po Chiraka ve Francii a od Maa po jeho tři následovníky v Číně.
Zřejmě žádná žijící osobnost politiky se nesetkala s tolika světovými předáky a nepřetrvala tolik lídrů jako Arafat.
Arafatovým odkazem je však mnohem víc než jen vytrvalost.
Bylo už mnohokrát správně řečeno, že Arafat byl pro svůj lid rozporuplným požehnáním.
Jejich osudy byly nerozlučně spjaty, chvílemi bezmála až po společný zánik.
Palestinci po několik desetiletí od uchvácení jejich domoviny nebyli víc než jen shluky uprchlíků, z nichž někteří zůstali jako občané druhého řádu v nově vzniklém státě Izrael, zatímco ostatní se rozptýlili po celém arabském světě i daleko mimo něj.
Byl to Jásir Arafat, prostřednictvím jím založené Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), kdo jim dodal pocit národní totožnosti.
Nehledě na jeho účinnost, ozbrojený boj, jenž OOP vedla, Palestince posílil a vštípil jim pocit kolektivní důstojnosti a sebeúcty.
Jejich případ už nebylo možné přehlížet.
Žádná jiná moderní záležitost si nevysloužila tolik rezolucí OSN ani tolik mezinárodního diplomatického úsilí.
Definujeme-li politiku jako umění kompromisu, Arafat byl na palestinské a arabské úrovni jejím přeborníkem.
Vydržel stát u kormidla přes čtyřicet let, aniž by měl vážnější vyzyvatele.
Z mezinárodního pohledu však nenašel soulad s obdobím po studené válce.
Ať už to bylo výhradně jeho zaviněním, či nikoliv, v Camp Davidu byla v srpnu 2000 promarněna opravdová příležitost k dějinnému kompromisu, a on sám to o rok později přiznal.
Tehdy už bylo pozdě, neboť se změnilo vedení jak v USA, tak v Izraeli a nebyl už zájem jej zapojit do dění.
V posledních čtyřech letech jeho života se Arafatův veřejný prostor doslova i obrazně zmenšoval.
Nedokázal znovu do rozhovorů vtáhnout své izraelské protivníky ani kontrolovat sebevražedné palestinské radikály.
Nebyl schopen ani mírnit, natož potírat bující korupci v palestinské samosprávě.
Arafatovi nikterak nepomohly ani světové události, jež do středu zájmu vynesly Bushovy války proti terorismu v Afghánistánu a v Iráku.
Pokud na něj a jeho celoživotní úsilí měly nějaké dopady, pak jistě negativní.
Arafatův důvěrně známý svět, tak jako jeho tělo, se postupně vytrácel a kontrola nad ním se nenávratně rozplývala.
Je však ironické, že když Arafat umíral, světoví lídři a média znovu objevovali význam jeho vůdcovství, ne-li jeho osobnosti.
Nepřetržitý zájem médií o něj, téměř až po hranici přesycenosti, opět zaměřil pozornost světa na palestinskou otázku.
Výroky Tonyho Blaira, Jacquese Chiraka, Kofiho Annana a dalších při příležitosti Arafatova úmrtí přesvědčivě vyjádřily požadavek rychlého, už dlouho promeškávaného řešení sporu.
Zdá se, jako by ve smrti dal Arafat svému lidu naději docílit toho, čeho on nedokázal ve svém životě dosáhnout - naplnit sen o nezávislém demokratickém palestinském státě.
To je Arafatův poslední počin.
Jsou odpadní banky dobrý nápad?
STOCKHOLM – V zemích, kde toxická aktiva ochromila udílení úvěrů, každým dnem podle všeho narůstá na popularitě myšlenka „odpadní banky“.
Jako příklad toho, jak úspěšná tato myšlenka může být, se často uvádí sanace švédských bank na počátku 90. let minulého století.
Jenže ponaučení, která se občas ze švédské zkušenosti vyvozují, se zakládají na mylných výkladech toho, co jsme skutečně udělali a jak náš systém fungoval.
K iniciativě vytvořit ve Švédsku „odpadní banku“ se neodhodlali politici, ale vedení Nordbanken.
Po letech špatného řízení a nedbalého půjčování peněz se banka v roce 1990 stala první obětí poklesu trhu s komerčními nemovitostmi.
Nordbanken už dříve přešla plně do vlastnictví státu a teď do ní byl dosazen nový management, aby restauroval životaschopnost banky.
Brzy se ale ukázalo, že manažerům zbývá málo času na stěžejní bankovní působení Nordbanken, protože museli věnovat neúměrně mnoho pozornosti nakládání s ohromnou škálou aktiv.
Každé čtvrtletí navíc přinášelo nové odpisy, které mařily snahy o opětovné pozvednutí reputace banky a morálky jejích zaměstnanců.
Radikálním řešením bylo oddělit aktiva, která byla stěžejnímu podnikání banky vzdálena, zejména realitní společnosti, ale také firmy v odvětvích výroby, stavebnictví a služeb.
Za tímto účelem vytvořená „odpadní banka“ Securum potřebovala od svého majitele, švédské vlády, obrovskou kapitálovou injekci.
Securum pak ale mohla najmout kvalifikované zaměstnance, kteří dokázali hodnotu aktiv maximalizovat, jakmile se trhy oživily, a zachovávat finanční situaci, v níž se oživení dočkala.
Zbytek Nordbanken, dnes známý jako Nordea, se poté stal největší bankou ve Skandinávii.
Tíživá aktiva netvořily tehdy oproti dnešní situaci spletité cenné papíry, nýbrž celé společnosti.
Avšak tak jako u nynějších toxických aktiv neexistoval trh a prudké stažení investic by přivodilo ceny na úrovni likvidačního výprodeje, což by snížilo hodnoty všech aktiv v ekonomice a vyústilo v další krachy bank.
Cílem navíc nebylo odpomoci soukromým bankám od problematických aktiv.
Když většina švédských bank příkladu Nordbanken následovala a založila si vlastní odpadní banky, učinily tak bez účasti státu.
To však bylo možné jen proto, že švédská vláda už všechna daná aktiva vlastnila, takže se uniklo onomu beznadějně náročnému úkolu určovat u nich cenu.
U soukromého vlastníka by rozsáhlé veřejné subvence byly politicky nepřijatelné.
Buď by bylo zapotřebí aktiva ocenit vysoko nad jejich tržní hodnotu, čímž by daňoví poplatníci dotovali dřívější, zkrachovalé majitele, anebo by se soukromé bance nijak nepomohlo.
Vládou financovaná odpadní banka pro soukromá aktiva je tedy velice špatným nápadem.
Když jsem se v roce 1994 stal náměstkem pro finanční záležitosti na švédském ministerstvu financí, zdálo se, že oživení je na obzoru, když dříve došlo ke zrušení fixního směnného kurzu, následné prudké devalvaci švédské koruny a snížení úrokových sazeb.
Nová vláda zavedla účinný a velice rozsáhlý program vyrovnání rozpočtového deficitu ve výši zhruba 12% HDP.
Postupně narůstala důvěra a finanční trhy začaly znovu fungovat.
Když se objevily příležitosti, začali jsme aktiva reprivatizovat a během několika let jsme Securum uzavřeli.
Při pohledu zpět jsem přesvědčen, že jsme aktiva prodali příliš rychle.
Kdybychom byli trpělivější, daňovým poplatníkům se mohla vykompenzovat větší část ztrát, neboť ceny dlouho stoupaly.
Stigma socialismu ale bylo silnější než instinkt nabádající k dosahování zisků.
Jako podstatná se dnes jeví následující ponaučení ze švédské zkušenosti:
· Odpadní banka může být účinným nástrojem kompenzace ztrát a oživení bank.
· Švédská zkušenost se netýkala dluhopisů ani obdobných finančních instrumentů, nýbrž podílů ve firmách využitých k zajištění úvěru a právě taková situace nyní zřejmě nastane v mnoha zemích, až krize pokročí, zbankrotují další společnosti, banky uplatní nárok na zástavy a získají podíly v zadlužených společnostech.
· Vládní subvence pro soukromé odpadní banky či pro veřejné odpadní banky, které mají sanovat toxická aktiva soukromých bank, jsou ve srovnání s běžnými kapitálovými injekcemi špatným způsobem jak do ohrožených bank nalít peníze daňových poplatníků.
Veškeré subvence by měly být transparentní a to veřejné/soukromé banky nejsou.
· Odpadní banky je nezbytné obsadit profesionálními a zkušenými manažery, kteří nejsou poskvrněni dřívějšími skandály.
V toto ohledu je švédská zkušenost povzbudivá.
Získat pro Securum vhodné lidi bylo snazší, než se očekávalo, protože práce ve veřejném zájmu pro tuto průkopnickou státní odpadní banku se považovala za jedinečnou výzvu.
· Vůdčím principem nesmí být ideologie ani politické ohledy, ale maximální naplňování zájmů daňových poplatníků.
O tom by veřejnost neměla mít sebemenší pochyby, protože její důvěra je zásadní.
Jsou bankéři skutečně přepláceni?
LONDÝN – Pobírají zaměstnanci ve finančním sektoru příliš vysokou mzdu?
Samozřejmě ne všichni, protože do této kategorie spadají i špatně placení pokladní a uklízečky.
Je však možné ospravedlnit enormní platy, které vydělávají – nebo snad raději řekněme dostávají – investiční bankéři, manažeři hedgeových fondů a podílníci private equity společností?
Většina lidí by snadno a rychle odpověděla „ne“.
Rozhodně si to myslí kongresmani v USA i členové britského parlamentu.
Ti se snaží vymyslet způsoby, jak ukáznit finanční společnosti, avšak zatím bez valného úspěchu, jak dokládají vysoké částky, které po posledním ziskovém čtvrtletí vyčlenila na odměny banka Goldman Sachs.
Co to však znamená, když se řekne, že jsou finančníci příliš dobře placeni?
Podle jakého měřítka a ve vztahu ke komu jsou přepláceni?
Podobně jako mnoho dalších lidí mám i já sklon se domnívat, že každý, kdo pobírá vyšší mzdu než já, je z podstaty věci přeplacený, ale zároveň si uvědomuji, že to není nejobjektivnější hledisko, jaké mohu uplatnit.
Ekonomové se snaží přijít s přesvědčivějšími odpověďmi na tyto otázky.
Thomas Philippon a Ariell Reshef se v práci pro Národní úřad pro ekonomický výzkum zaměřili na stoleté údaje o mzdách ve finančním sektoru a dalších oborech v USA.
Jejich závěry jsou fascinující.
Zjistili, že zohledníme-li dosažené vzdělání a kvalifikaci, byla pracovní místa ve finančním sektoru až do velké hospodářské krize ve 30. letech velmi dobře placená – lépe, než odpovídalo kvalitě lidí, kteří je zastávali.
Po skončení krize a zavedení nových a přísnějších regulačních opatření se finanční sektor vrátil k normě, kde setrval přibližně do roku 1990.
Od té doby až do roku 2006 však sektor vylétl prudce vzhůru a zaměstnanci finančních společností pobírali v průměru o třetinu až polovinu více než jejich srovnatelně kvalifikované protějšky v ostatních sektorech.
Zatím nevíme, zda současná krize vyvolá další návrat k průměru, avšak určité korekce směrem dolů se zdají pravděpodobné.
Do jisté míry je tedy opodstatněné tvrdit, že jsou tito lidé přepláceni, ale proč tomu tak je?
Philippon s Reshefem tvrdí, že významnou roli zde hraje regulace či deregulace.
Deregulace rozšířila příležitosti k inovacím a obchodu – a také k zisku.
Existují rovněž důkazy potvrzující tento argument na základě snadno zjistitelného faktu, že odměny v méně regulovaných částech sektoru správy aktiv – v hedgeových fondech atd. – jsou obvykle vyšší než u konkurentů podléhajících regulaci ze strany Komise pro cenné papíry a burzy.
Je však takové vysvětlení dostatečně dobré?
Proč v době, kdy se odměny zvyšovaly, nepřišli na trh noví konkurenti ochotní „podlézt cenu“?
Když vidíme přemrštěné příjmy v jiných částech ekonomiky, obvykle to vysvětlujeme slabou konkurencí nebo i využíváním důvěrných informací, které vylučuje z trhu nové konkurenty.
I v tomto případě tomu tak může být, avšak konkurenční boj o talenty a zákazníky mezi investičními i jinými bankami se zdá velmi tvrdý, a přesto jsou všichni dohromady přehnaně odměňováni na úkor těchto zákazníků.
S alternativní hypotézou, která podle všeho odpovídá faktům, přišlo nedávno Centrum Paula Woolleyho pro studium nefunkčnosti na kapitálových trzích při London School of Economics.
Tamní vědci tvrdí, že v křehkých spekulativních sektorech (a finance do této kategorie v posledních letech rozhodně spadají) se investorům obtížně monitorují ti, kdo jejich peníze spravují.
Investoři sice vidí krátkodobé výnosy, ale příliš dobře nechápou, jak se jich dosahuje.
Manažeři mohou v dobách růstu požadovat vyšší a vyšší výnosy.
Nakonec však tyto vysoké výnosy sníží objem peněz vyplácených investorům (Bernie Madoff je příkladem tohoto jevu dohnaným ad absurdum) a zpomalí růst sektoru.
Manažeři podstupují stále větší rizika ve snaze o vyšší výnosy, které by ospravedlnily jejich mzdu, což v určité fázi vede k riziku špatného ocenění a ke krizi.
V posledních dvou letech jsme viděli poslední část tohoto cyklu.
Je-li toto vysvětlení obecně správné (a jak vidíte, obsahuje také argument o deregulaci), co se s tím dá dělat?
Politici a regulační orgány zkoumají řadu možností, od vyšších daňových sazeb přes pokuty za určité typy dohod o bonusech až po rozličné kapitálové požadavky.
Vyšší daně mohou být oprávněné z jiných důvodů, ale popsaný problém pravděpodobně nevyřeší.
Regulační orgány s ním bojují už mnoho let, aniž nalezly řešení.
Bank of England popsala způsob, jímž může politika odměňování vytvářet rizika pro banky, a prohlásila, že v důsledku toho je tato politika „předmětem rostoucího zájmu a znepokojení kontrolních a regulačních orgánů“.
To se však stalo v roce 1997 a pokrok je od té doby na obou stranách Atlantiku velmi pomalý.
Neměli by se o věc více zajímat akcionáři?
V sázce jsou koneckonců jejich peníze.
Z investic do finančního sektoru si odnášejí pouze nízký výnos – v posledních dvou letech byl jejich výnos dokonce silně záporný.
Zdá se však, že se akcionáři o mzdovou politiku příliš nezajímají.
Zavedení systému „say on pay“ v USA – v jehož rámci budou správní rady do budoucna povinny předkládat svou politiku odměňování ke schválení akcionářům – může upoutat pozornost, avšak ve Velké Británii měla podobná ustanovení jen malý dopad.
Vše ovšem nasvědčuje tomu, že bez tlaku akcionářů bude problém přetrvávat.
Proč jsou centrální banky znovu na paškále?
LONDÝN – Centrální banky v minulé dekádě jely na horské dráze, chvíli hrdinové, chvíli zatracenci a zase zpátky.
Dostává se teď jejich štěstěna a reputace do dalšího sešupu?
Když Alan Greenspan po 18letém kralování v křesle předsedy Rady Federálního rezervního systému USA odcházel v roce 2006 do penze, jeho věhlas mohl být sotva větší.
Provedl americkou ekonomiku internetovým rozmachem i propadem, pečlivě kormidloval kolem potenciálního ohrožení růstu teroristickými útoky z 11. září 2001 a dohlížel na období svižného růstu HDP a produktivity.
Na posledním zasedání rady za jeho éry přednesl tehdejší předseda newyorského Fedu Timothy Geithner řeč, která dnes působí jako trapný chvalozpěv; prohlásil, že Greenspanovo hvězdné renomé nepohasne, nýbrž bude zřejmě dál sílit.
Pouhé tři roky nato mohl laureát Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman s odkazem na skeč Monty Pythonů o papouškovi říct, že Greenspan je bývalý maestro, jehož dobré jméno už je pod drnem.
Všeobecně se mělo za to, že centrální banky v raných letech současného století pochrupovaly nad ovladačem.
Nechaly narůstat globální nevyváženosti, hleděly vlídně na obří úvěrovou bublinu, ignorovaly blikající výstražná světla na hypotečním trhu a nekriticky obdivovaly novátorské, leč toxické produkty z dílny přeplacených investičních bankéřů.
Prvotní reakce centrálních bank na prohlubující se krizi byly také nesmělé.
Bank of England (BoE) kázala o morálním hazardu, zatímco bankovní soustava kolem ní se hroutila, a Evropská centrální banka nadále sekala hlavy imaginárním inflačním drakům v době, kdy téměř všichni ekonomové spatřovali mnohem větší rizika v rozkladu eurozóny a souvisejícím zadrhnutí úvěrů.
Když však vlády po celém světě přemýšlely, jak na krizovou lekci nejlépe reagovat, začaly se centrální banky, kdysi pokládané za součást problému, považovat za podstatnou součást řešení, navzdory dřívějším pochybením.
Dostaly nové pravomoci regulovat finanční soustavu a povzbuzení, aby zavedly nové a silně intervencionistické politiky s cílem zažehnat depresi a deflaci.
Dramaticky se nafoukly bilance centrálních bank a nové zákony jim dodaly mimořádné svaly.
Ve Spojených státech Doddův-Frankův zákon pustil Fed do oblastí finanční soustavy, které nikdy nereguloval, a dal mu pravomoc přebírat krachující banky a řešit jejich stav.
V Británii byla BoE opět svěřena regulace bank, která jí byla odebrána v roce 1997, a dále BoE poprvé dostala pravomoc opatrnostně dohlížet na pojišťovny, což je značné rozšíření její úlohy.
Zároveň dnes na víc než 80 % bankovního sektoru Evropské unie přímo dohlíží ECB.
V posledních pěti letech se centrální bankovnictví v západním světě stalo jedním z nejrychleji rostoucích odvětví.
Centrální banky ukázaly svým kritikům zač je toho loket a vyšvihly se k triumfu.
Jejich inovativní a občas kontroverzní postupy přispěly k zotavení světové ekonomiky.
Teď se ale ukazuje, že toto jejich povýšení může mít rozporuplné důsledky.
Někteří centrální bankéři se začínají obávat, že se jejich role rozrostla přespříliš a že jim hrozí riziko negativní odezvy.
Jsou tu dvě související hrozby.
První shrnuje název nejnovější knihy Mohameda El-Eriana: Jediná možnost (The Only Game in Town).
Od centrálních bank se očekává, že ponesou hlavní díl břemene postkrizové korekce.
Jejich masivní nákupy aktiv udržují finanční ekonomiku při životě.
Nemohou však samy vyřešit stěžejní příčiny globálních nevyvážeností ani obří převis dluhů.
Právě ty navíc možná znemožňují další korekce, ať fiskální či strukturální, jichž je zapotřebí k odstranění těchto překážek na cestě k hospodářskému zotavení.
Platí to obzvlášť v Evropě.
Zatímco ECB drží euro nad vodou děláním „všeho, co bude zapotřebí,” řečeno slovy prezidenta ECB Maria Draghiho, vlády dělají jen málo.
Proč se pouštět do nesnadných rozhodnutí, když ECB ze své měnové lékárničky podává čím dál silnější dávky?
Druhým nebezpečím je určitá verze toho, co se občas označuje za problém „příliš mocného občana“.
Dostaly centrální banky pro jejich vlastní dobro přehnaně mnoho pravomocí?
Názorným příkladem je kvantitativní uvolňování.
Posílilo obavy, jelikož zamlžuje hranici mezi měnovou a fiskální politikou, která musí nesporně zůstat v působnosti volených vlád.
Příznaky vidíme v Německu, kde si dnes mnozí kladou otázku, jestli ECB není příliš mocná, nezávislá a bez odpovědnosti.
V USA taková kritika povzbuzuje ty, kdo chtějí „provést audit Fedu“ – což je často zastřené označení pro snahu podřídit měnovou politiku dohledu kongresmanů.
Dále existují obavy z finanční regulace a zejména ze zbrusu nových makroprudenčních nástrojů centrálních bank.
Bývalý guvernér BoE Mervyn King ve své nové knize Konec alchymie (The End of Alchemy) tvrdí, že přímé intervence na hypotečním trhu uskutečňované omezováním úvěrů by měly být věcí politického rozhodování.
Jiní, především bývalý šéf Bundesbanky Axel Weber, se domnívají, že je nebezpečné, aby na banky přímo dohlížela centrální banka.
Na finančních trzích se může něco pokazit a vina padne na dohledový orgán.
Hrozí nákaza a ztráta důvěry v měnovou politiku, je-li centrální banka v první linii.
To odkrývá vůbec největší obavu.
Nezávislost měnové politiky centrálních bank bylo vítězství, které nebylo snadné vybojovat.
Zajistila našim ekonomikám značné přínosy.
Instituce nakupující za veřejné peníze dluhopisy, rozhodující o dostupnosti hypotečního financování a v obřím rozsahu zeštíhlující banky na úkor akcionářů vyžaduje jinou formu politické odpovědnosti.
Nebezpečí tkví v tom, že ukvapená postkrizová rozhodnutí naložit na centrální banky další funkce mohou mít nepředvídané a nežádoucí důsledky.
Konkrétně větší politický dohled nad těmito funkcemi by mohl negativně postihnout i měnovou politiku.
Proto platí, že ať už se zavedou jakékoli nové mechanismy zodpovědnosti, bude nutné je nastavit s mimořádnou obezřetností.
Imunizace na frontové linii
MAPUTO – Většina zpráv přicházejících z Mosambiku je špatná – chudoba, nemoci, konflikt a záplavy.
V mé zemi se však děje také spousta dobrého.
V posledních dvou desetiletích se stal Mosambik fungující demokracií, rozšířil svůj zemědělský sektor, zvýšil gramotnost, zlepšil dodávky vody a elektřiny ve venkovských oblastech a dramaticky snížil dětskou úmrtnost, z 219 úmrtí na 1000 živě narozených dětí v roce 1990, tedy dva roky před koncem občanské války, na 135 úmrtí v roce 2010.
Na tento poslední úspěch jsem obzvláště hrdá, protože věřím, že díky úsilí o rozšíření imunizace jsem se na něm spolu s dalšími Mosambičany rovněž podílela.
Vyrostla jsem v Mosambiku v době, kdy byla tato země stále pod portugalskou nadvládou, a nerovnost v naší koloniální společnosti ve mně zformovala názor, že všichni lidé mají právo na zdravotní péči.
Vzpomínám si, že jsem jako dospívající dívka pracovala na pediatrickém oddělení a dívala se, jak děti umírají na nemoci jako obrna, spalničky nebo tetanus – všem se dalo snadno předejít vakcinací.
Dopad tohoto zážitku mě vedl k tomu, že jsem následujících 40 let pracovala na tom, aby všechny děti v Mosambiku bez ohledu na etnický původ nebo místo bydliště dostaly všechny vakcíny potřebné k tomu, aby mohly vést dlouhý a zdravý život.
Za několik dní se v Abú Dhabí připojím k 300 globálním lídrům na prvním světovém summitu o vakcinaci – cílem tohoto setkání je zajistit, aby všechny děti všude na světě měly přístup k vakcínám.
Lidé jako Bill Gates nebo Kofi Annan přednesou argumenty, proč si imunizační programy zaslouží dostatečné financování a politickou podporu.
Já nebudu mít takové publikum jako Gates nebo Annan, ale chtěla bych k jejich hlasu připojit ten svůj.
Pro miliony zdravotníků, jako jsem já nebo moji kolegové, je imunizace každodenní prací.
Dosáhli jsme obrovských pokroků v tom, že poskytujeme větší počet vakcín většímu počtu dětí, takže dnes přežívá víc dětí než kdykoliv v minulosti.
Stále však zbývají děti, které je nutné zachránit, a my potřebujeme pomoc, abychom mohli práci v terénu vykonávat.
Protože jsou vakcíny neúčinné, pokud je rodiče odmítají svým dětem poskytnout, tvoří významnou součást mé pracovní náplně spolupráce se zdravotníky, vůdci komunit a místními politiky na vakcinační osvětě pro rodiče.
Pouhá podpora komunity však nestačí.
Stejně tak je nezbytné zajistit, aby se vakcíny dostaly ve správnou dobu a ve správném stavu na správné místo.
Organizace VillageReach, pro kterou pracuji, například ve snaze předejít nedostatku vakcín pomohla korigovat údaje o počtu obyvatel, na jejichž základě se odhaduje potřebný počet vakcín v každém zdravotnickém centru.
VillageReach rovněž založila společnost, která dodává propan do zdravotnických center v severním Mosambiku, kde je podobně jako v mnoha venkovských oblastech země nespolehlivá nebo zcela nedostupná dodávka elektřiny potřebné pro provoz ledniček, které udržují vakcíny v chladu.
Díky propanu dokážeme zajistit, že se vakcíny během cesty od výrobce k matce a dítěti nezkazí.
A jednou za měsíc se ujišťujeme, že zdravotníci v odlehlých venkovských oblastech skutečně doručí vakcíny a další zdravotnické služby „poslední míli“ až k matkám a dětem.
A konečně jsem se naučila, že klíčovým předpokladem pomoci většímu počtu dětí je také pečlivé vedení záznamů a měření výsledků.
Proto vyhodnocujeme různé metody sběru dat v terénu, včetně využití mobilních aplikací k digitalizaci papírových záznamů.
Vybudování těchto běžných imunizačních systémů nám už nyní pomohlo vymýtit nemoci, jako jsou obrna a všechny typy spalniček s výjimkou jediného.
Počátkem dubna jsme těchto systémů poprvé v dějinách Mosambiku využili k vakcinaci dětí proti zápalu plic a doufáme, že napřesrok začneme potírat rotavirus, který způsobuje průjmová onemocnění a je hlavní příčinou úmrtí dětí do pěti let věku.
Naším dlouhodobějším cílem je pak posílení těchto systémů tak, aby všechny mosambické děti získaly přístup k základním vakcínám a dalším formám zdravotní péče.
Věřím, že tohoto cíle dosáhneme, protože jsem na vlastní oči viděla, jak daleko už jsme se navzdory překážkám dostali.
Čekají nás velké úkoly, ale jsem přesvědčená, že s podporou mezinárodního společenství budu moci zanechat svým dětem a komunitě vzkvétající zemi, v níž bude mít každý člověk příležitost prosperovat.
Plán zotavení pro Argentinu
Argentinský prezident Eduardo Duhalde horoucně žádá o mezinárodní podporu na obnovu své země.
Argentina pomoc potřebuje a zaslouží si ji, přičemž základy ekonomického úspěchu - dovednosti (gramotné a vzdělané obyvatelstvo) a instituce (federální ústavní demokracie) - země disponuje už dlouho.
Duhalde ale ještě musí sdělit, co přesně je třeba udělat, aby se vlohy Argentiny daly naplno využít.
Přinejmenším přiznává, že za špatná politické rozhodnutí, jež vedla k dnešnímu marasmu, může sama Argentina.
Nikdo Argentinu nenutil, aby přijala měnovou radu, kterou navrhl bývalý ministr hospodářství Domingo Cavallo a která zafixovala argentinské peso vůči americkému dolaru v neměnném směnném kurzu jedna ku jedné.
(Mezinárodní měnový fond však neměl pomáhat financovat provoz měnové rady bez toho, aby žádal fiskální úpravy poté, co země liberalizovala svůj zahraniční obchod.)
Důsledkem měnové fixace bylo to, že argentinské úrokové sazby do značné míry určovaly Spojené státy.
Vzhledem k tomu, že Argentina neměla přístup k základním ekonomickým nástrojům jako směnný kurz a měnová politika, nedokázala ve druhé polovině 90. let překonat hluboké vnější šoky v podobě propadu vývozních cen, posílení amerického dolaru a měnové devalvace v sousední Brazílii, která je hlavním obchodním partnerem Argentiny.
Jedinou možností tehdy byla přísná fiskální úspornost, k níž však tamní vláda nikdy nedokázala získat dostatek politické vůle.
Dnes Argentina prožívá hlubokou recesi.
Nezaměstnanost se vyšplhala ke 30 procentům, bankovní a finanční systém je v troskách.
Fiskální střídmost a vyrovnané rozpočty by měly být prioritou v dlouhodobějším horizontu, ale v tomto okamžiku jsou nevhodné.
Prioritou číslo jedna by mělo být posílení zaměstnanosti, aby měli občané co dát na stůl a aby se vrátil základní pocit důvěry v budoucnost.
V opačném případě bude totiž zbídačování pokračovat a přivede mnoho mladých a schopných odborníků ze středních tříd k nutnosti emigrovat.
Bez zvýšení zaměstnanosti nebude navíc klesat ani nebývalá úroveň násilí a kriminality - další zásadní rozměr dnešní nejistoty.
K nastartování ekonomiky musí vláda podporovat export, zvlášť ve výrobních a zemědělskoprůmyslových oborech, a také turistický ruch a projekty výstavby infrastruktury.
Na domácí spotřebu nebo soukromé investice nelze v této situaci spoléhat.
Vyšší míra exportu rovněž přinese devizy, které jsou zapotřebí k obnovení splátek zahraničního dluhu.
Aby se však argentinští vývozci mohli vrátit na zahraniční trhy, budou potřebovat pomoc, například v podobě zrušení celních sazeb a dalších bariér, které jim staví do cesty bohaté země.
Země ostatně už předvedla, že za příznivých podmínek je její vývoz konkurenceschopný a dokáže rychle růst.
Podle údajů Světové banky tvoří 32 procent argentinského vývozu výrobky, z nichž jedna třetina se řadí mezi výrobky špičkových technologií.
Navzdory nadhodnocené měně vzrostl od roku 1991 do roku 2001 objem celkového exportu z 12 miliard na 27 miliard dolarů (což představuje průměrný roční nárůst ve výši zhruba 8,5 procenta).
Prezident Duhalde požádal o pomoc konkrétně Mezinárodní měnový fond, Světovou banku a Interamerickou rozvojovou banku.
Tato pomoc by měla být k dispozici a aby nedocházelo k byrokratickému překrývání a právním sporům, měla by vláda a tyto zainteresované organizace předem stanovit a dohodnout se na odpovědnostech a prioritách přidělování prostředků.
Konkrétně Mezinárodní měnový fond my měl odpovídat za poradenství týkající se celkové makroekonomické politiky a také za sestavení finančního balíčku, který podpoří vládu, jež bude mezitím realizovat svůj program ekonomické reaktivace a reformy finančního sektoru.
MMF by měl poskytnout rovněž technickou a finanční pomoc na podporu dlouhodobého programu, jehož cílem je redefinování fiskální odpovědnosti centrální vlády a místních samospráv.
Má-li centrální vláda získat plnou kontrolu na veřejnými financemi, musí proběhnout skutečná fiskální decentralizace.
Světová banka by měla poskytnout technickou a finanční pomoc na podporu reorganizovaného soudnictví.
Sem musí patřit jmenování federálních soudců a soudců nejvyššího soudu, kteří jsou nezávislí na politickém vlivu a nebudou protěžovat své příbuzné a známé.
Ostudným dědictvím vlády prezidenta Menema z 90. let je, že bránila vyšetření a stíhání závažných nepatřičností, korupce, nezákonného prodeje zbraní a teroristických činů.
A konečně Interamerická rozvojová banka by měla pomoci s programy, jejichž cílem je podporovat a financovat průmyslový export a finančně jistit turistické projekty.
Jsou to oblasti, v nichž má tato banka v regionu Latinské Ameriky nemalé zkušenosti.
Argentina si mezinárodní podporu, o níž žádá, zaslouží.
V době hluboké recese by taková podpora neměla záviset na dosažení nedosažitelných fiskálních cílů.
Fiskální konsolidace by měla být podmínkou pro dlouhodobou pomoc, kterou mezinárodní organizace budou muset poskytnout.
Avšak naprosto nejpřednější prioritou je poslat lidi zpět do práce.
Další podmínkou podpory coby jak okamžitého, tak dlouhodobého cíle, by mělo být řešení do očí bijících nedostatků argentinského soudnictví.
Odpírání práv soudnictví a chabé uplatňování práv země musí b��t vyřešeno co nejdříve, ať už budou hospodářské podmínky jakékoliv.
Neboť na té nejzákladnější rovině nejde v Argentině jen o zdravou ekonomiku, ale i o kvalitu její občanské společnosti.
Jaro fašismu?
NEW YORK – Jsme svědky nového úsvitu fašismu?
Mnozí lidé si to začínají myslet.
K fašistům bývají přirovnáváni Donald Trump, Vladimir Putin i řada různých demagogů a pravicových křiklounů v Evropě.
Nedávná vlna autoritářského chvástání dospěla až na Filipíny, jejichž čerstvě zvolený prezident Rodrigo Duterte (přezdívaný „Mstitel“) slíbil, že nahází osoby podezřelé z trestné činnosti do Manilské zátoky.
S pojmy jako „fašismus“ nebo „nácek“ je ta potíž, že je tak často a v tolika situacích používá tak mnoho neznalých lidí, že už dávno ztratily skutečný význam.
Jen málokdo dnes z vlastní zkušenosti ví, co fašismus skutečně znamenal.
Tento výraz se stal zevšeobecňujícím termínem pro všechny lidi či ideje, jež se nám nelíbí.
Uvolněná rétorika zdrsnila nejen politickou debatu, ale i historickou paměť.
Když republikánský politik přirovná americké daně z nemovitosti k holocaustu, jak to jistý kandidát do amerického Senátu učinil v roce 2014, pak se masové vraždění Židů trivializuje tak, že se stává bezvýznamným.
Zhruba totéž se děje, když je Trump přirovnáván k Hitlerovi či Mussolinimu.
V důsledku toho se všichni necháváme až příliš snadno odvádět od skutečných nástrah moderní demagogie.
Pro Trumpa – ani pro nizozemského Geerta Wilderse, Putina či Duterteho – koneckonců není nijak obtížné vyvrátit obvinění, že jsou fašisty či nacisty.
Možná jsou odporní, ale neorganizují organizované přepadové jednotky, nestavějí koncentrační tábory a nevolají po korporativním státu.
Nejblíže k tomu má Putin, avšak ani ten není Hitlerem.
Zapomínání či neznalost minulosti samozřejmě fungují oběma směry.
Když jeden mladý nizozemský autor sympatizující s novou populistickou vlnou vyjádřil odpor ke „kulturní elitě“ své země za to, že podporuje „atonální hudbu“ a další arogantní formy ošklivosti namísto zdravé krásy, kterou vyznává obyčejný člověk, napadlo mě, jestli ví o nacistickém útoku na „degenerované umění“.
Atonální hudba, která dnes rozhodně nepředstavuje převažující směr, byla přesně tím, čeho se Hitlerovi přisluhovači štítili – a co nakonec zakázali.
V současné nabubřelé politické rozpravě, která by jakéhokoliv politika, který by ji použil, vytlačila ještě před několika desítkami let na okraj dění, existují i další dozvuky našich nejtemnějších dějin.
Přiživování nenávisti k menšinám, horlení proti médiím, štvaní davu proti intelektuálům, finančníkům nebo komukoliv, kdo hovoří víc než jedním jazykem, nebývalo součástí politiky hlavního proudu, poněvadž dostatečný počet lidí chápal nástrahy takového počínání.
Je zřejmé, že dnešní demagogové si nedělají těžkou hlavu z toho, co posměšně označují za „politickou korektnost“.
O něco méně zřejmé je, zda mají dostatek historického povědomí na to, aby věděli, že strkají klackem do monstra, o němž si poválečné generace s úlevou myslely, že už je mrtvé, avšak my dnes víme, že toto monstrum jen spalo a čekalo na okamžik, kdy neznalost dějin umožní jeho opětovné probuzení.
To neznamená, že všechno, co populisté říkají, je nepravda.
Ani Hitler se nemýlil v pochopení, že masová nezaměstnanost je v Německu problém.
Většina strašáků používaných agitátory si skutečně zasluhuje kritiku: neprůhlednost Evropské unie, obojetnost a hrabivost bankéřů z Wall Street, zdráhavost řešit problémy vyvolané masovou imigrací, nedostatek zájmu o ty, jež poškodila ekonomická globalizace.
Toto vše jsou problémy, které politické strany hlavního proudu nejsou ochotné či schopné vyřešit.
Když však dnešní populisté začnou z těchto těžkostí obviňovat „elity“, ať tím myslí kohokoliv, a neoblíbené etnické či náboženské menšiny, pak se jejich hlas nepříjemně podobá nepřátelům liberální demokracie z 30. let.
Opravdovým poznávacím znakem neliberálního demagoga jsou řeči o „zradě“.
Kosmopolitní elity „nám“ vrazily dýku do zad, stojíme na okraji propasti, naši kulturu podkopávají cizáci, náš národ se může stát zase velkým, jakmile eliminujeme zrádce, umlčíme jejich hlas v médiích a sjednotíme „mlčenlivou většinu“, abychom oživili zdravý národní organismus.
Politici a jejich podporovatelé, kteří se tímto způsobem vyjadřují, ještě nemusí být fašisty, ale rozhodně jako oni hovoří.
Fašisté a nacisté z 30. let se nevzali odnikud.
Jejich myšlenky byly jen stěží původní.
Intelektuálové, aktivisté, novináři a klerikové už mnoho let předtím formulovali nenávistné ideje, které poskytly základnu k nástupu Mussoliniho, Hitlera a jejich napodobitelů v jiných zemích.
Někdy šlo o katolické zpátečníky, jimž se protivil sekularismus a práva jednotlivce.
Někteří z nich byli posedlí údajnou světovládou Židů.
Jiní byli romantiky hledající základního rasového či národního ducha.
Většina moderních demagogů si tyto precedenty uvědomuje jen matně, pokud je vůbec zná.
Ve středoevropských zemích, jako je Maďarsko, nebo koneckonců i ve Francii možná tyto spojitosti docela dobře chápou a někteří dnešní krajně pravicoví politici se vůbec neostýchají zastávat otevřeně antisemitské postoje.
Ve většině západoevropských států však tito agitátoři používají proklamovaný obdiv k Izraeli jako svého druhu alibi a orientují svůj rasismus proti muslimům.
Slova a myšlenky mají své důsledky.
Dnešní populistické předáky bychom zatím neměli přirovnávat k vražedným diktátorům z docela nedávné minulosti.
Když však brnkají na strunu týchž populárních sentimentů, přispívají k otrávené atmosféře, která by znovu mohla posunout politické násilí do hlavního proudu.
Jsou demokraté pro americkou ekonomiku opravdu lepší?
CAMBRIDGE – Hillary Clintonová v posledních měsících opakovaně tvrdí, že americké ekonomice se daří mnohem lépe, když v Bílém domě sedí demokrat.
Z úst předpokládané prezidentské kandidátky za Demokratickou stranu to dost možná zní jako účelové politické prohlášení.
Skutečnost je však taková, že Clintonová má absolutní pravdu.
Prezident je bezpochyby jen jedním z mnoha faktorů, které formují ekonomiku, a někteří prezidenti měli rozhodně větší štěstí než jiní.
To však ještě neznamená, že tvrzení Clintonové je jen „napůl pravdivé“, jak ho hodnotí někteří ověřovatelé mediálních výroků (včetně vítězů Pulitzerovy ceny, projektu PolitiFact).
Rozdíl v hospodářském výkonu země během působení demokratických a republikánských prezidentů je konzistentní a značný, přičemž nepoměry zjevně překračují práh statistické chyby.
Ekonomové z Princetonské univerzity Alan Blinder a Mark Watson potvrzují tuto demokratickou dividendu v nedávné studii.
Jejich výchozím bodem je postřeh, že v období po druhé světové válce (od Harryho Trumana po Baracka Obamu) činil roční růst HDP během vládnutí demokratických administrativ v průměru 4,3%, kdežto za republikánů to bylo 2,5%.
Vrátíme-li se ještě hlouběji do minulosti a zahrneme do této statistiky také Herberta Hoovera a Franklina D.
Roosevelta, je nepoměr ještě větší.
Výsledky jsou podobné i v případě, že přisoudíme zodpovědnost za první tři měsíce – nebo několik prvních čtvrtletí – funkčního období daného prezidenta jeho předchůdci.
To ale není vše.
Za 256 čtvrtletí, která dohromady tvoří 16 poválečných prezidentských období, se americká ekonomika nacházela v recesi průměrně 1,1 čtvrtletí během vládnutí demokratických prezidentů a 4,6 čtvrtletí během prezidentů republikánských.
Pravděpodobnost, že takto výrazný rozdíl je výsledkem pouhé náhody, nečiní více než jedna ku stu.
A tento trend se neomezuje na HDP.
Od roku 1945 klesala míra nezaměstnanosti za vlády demokratů v průměru o 0,8 procentního bodu, zatímco za republikánů o 1,1 procentního bodu rostla – rozdíl činí pozoruhodných 1,9 procentního bodu.
Rovněž strukturální rozpočtový schodek bývá za demokratických prezidentů nižší (1,5% potenciálního HDP), než když sedí v úřadu republikán (2,2%), ačkoliv ani tato skutečnost nebrání republikánům v kritizování demokratů za přemrštěné výdaje.
Dokonce i výnos indexu S&P 500 je za demokratů podstatně vyšší – 8,4% oproti 2,7%.
(Tento rozdíl však není statisticky tolik významný, jelikož ceny akcií jsou nesmírně volatilní.)
Pravděpodobnost, že tak propastné a setrvalé rozdíly v ekonomickém výkonu způsobila pouhá shoda náhod, je extrémně nízká – což lze doložit i bez vyumělkované ekonometrie.
Vezměme si bilanci recesí.
Kdyby byla pravděpodobnost, že recese začne během prezidentského období demokrata nebo republikána, naprosto shodná, pak by pravděpodobnost čtyř po sobě jdoucích recesí s počátkem za vlády republikána činila jedna ku šestnácti – stejně jako když vám při hodu mincí čtyřikrát za sebou padne hlava.
To není příliš pravděpodobné – a přesto se to v posledních 35 letech stalo.
Kdybychom se měli vrátit o deset hospodářských cyklů zpátky a předpokládat stejnou pravděpodobnost, že recese začne za demokratického či republikánského prezidenta, pak jsou čísla ještě nižší.
Pravděpodobnost, že devět z deseti posledních recesí započne za vlády republikánského prezidenta, činí pouhých jedna ku stu.
Přesto se i toto stalo, což potvrzují údaje Výboru pro datování hospodářských cyklů při Národním úřadu pro hospodářský výzkum.
Ještě znepokojivější skutečnost vyplývá z analýzy posledních osmi případů, kdy prezidenta z jedné strany vystřídal prezident ze strany druhé.
Během čtyř změn, kdy do úřadu nastoupil republikán, růst HDP zpomalil; u zbylých čtyř změn, kdy Bílý dům obsadil demokrat, šlo tempo růstu nahoru.
To je stejně nepravděpodobné, jako že vám padne hlava u osmi hodů mincí za sebou – konkrétně jedna ku 256.
Demokraté tedy za úspěch nevděčí pouhému štěstí.
(Blinder s Watsonem si všímají dokonce i faktu, že se americké ekonomice daří lépe, když demokraté ovládají Kongres nebo když jmenují šéfa Federálního rezervního systému, třebaže hlavním určujícím faktorem zůstává stranická příslušnost prezidenta.)
Čím lze tedy tuto propast ve výkonnosti podle stranického klíče vysvětlit?
Blinder s Watsonem naznačují, že 56% růstového rozdílu lze vysvětlit společným působením pětice faktorů – ropných šoků, růstu produktivity, obranných výdajů, hospodářského růstu v zahraničí a spotřebitelské důvěry.
Nelze však zjistit, do jaké míry ovlivnila tyto faktory politika amerického prezidenta.
O faktorech zodpovědných za zbylých 44% rozdílu hospodářského výkonu toho víme ještě méně.
Ověřovatelé fakt při hodnocení výroků Clintonové na toto téma velmi zdůrazňují zjištění Blindera a Watsona, že oproti všeobecně rozšířeným předpokladům nejsou fiskální ani měnová politika za vlády demokratických prezidentů „prorůstovější“ či expanzivnější než za republikánů, a rozdíl ve výkonnosti jimi proto nelze vysvětlit.
Prezidenti však kromě otázky optimální výše fiskálního a měnového stimulu činí také řadu jiných politických rozhodnutí – v oblasti energetiky, antimonopolních opatření, regulací, obchodu, trhu práce a zahraniční politiky, abych jmenoval alespoň některá.
A neexistuje způsob, jak tuto myriádu politik ekonometricky testovat.
Právě tato nejistota vede ověřovatele fakt k tomu, že prohlášení Clintonové hodnotí jako napůl pravdivá.
Clintonová se však nikdy nepokoušela vysvětlovat propast ve výkonnosti jedinou konkrétní politikou.
Řekla pouze, že se americké ekonomice daří za demokratických prezidentů lépe.
A to je stoprocentní pravda.
K čemu jsou ekonomové dobří?
NEW HAVEN – Od globální finanční krize a recese v letech 2007-2009 se kritika ekonomické profese stupňuje.
Neschopnost téměř všech profesionálních ekonomů předpovědět tuto epizodu – jejíž dozvuky stále přetrvávají – vedla řadu lidí k otázce, zda obor ekonomie přispívá společnosti něčím podstatným.
K čemu jsou ekonomové vůbec dobří, pokud nedokážou předpovědět věc, která je tak důležitá pro blaho lidí?
Pravdou je, že ekonomové nebyli s to předpovědět většinu velkých krizí uplynulého století, včetně prudkého poklesu v letech 1920-1921, dvou po sobě jdoucích recesí v letech 1980-1982 a především velké hospodářské krize po krachu na burze v roce 1929.
Když jsem pátral ve zpravodajských archivech za období jednoho roku před začátkem těchto recesí, nenašel jsem prakticky žádné varování ekonomů před blížící se těžkou krizí.
Místo toho noviny zdůrazňovaly názory podnikatelských špiček nebo politiků, kteří měli sklon být velmi optimističtí.
Informace, která se nejvíce blížila skutečnému varování, se objevila před poklesem v letech 1980-1982.
Šéf Federálního rezervního systému Paul A.
Volcker oznámil v roce 1979 Společnému hospodářskému výboru amerického Kongresu, že Spojené státy se potýkají s „nepříjemnými ekonomickými okolnostmi“ a „potřebují obtížná rozhodnutí, zdrženlivost, a dokonce i oběti“.
Reálná možnost, že Fed bude muset učinit drastické kroky, aby zmírnil prudce rostoucí inflaci, učinila spolu s dopady ropné krize z roku 1979 vážnou recesi docela pravděpodobnou.
Kdykoliv se ovšem v minulém století objevila na obzoru krize, zavládl mezi ekonomy všeobecný konsensus, že tomu tak není.
Pokud jsem mohl dohledat, téměř žádný příslušník ekonomické profese – ba ani velikáni typu Johna Maynarda Keynese, Friedricha Hayeka či Irvinga Fishera – nevystoupil s veřejným prohlášením, v němž by předpověděl velkou hospodářskou krizi.
Jak doložil historik Douglas Irwin, světlou výjimkou byl švédský ekonom Gustav Cassel.
V sérii přednášek na Kolumbijské univerzitě varoval Cassel v roce 1928 před „vleklou a celosvětovou depresí“.
Jeho spíše technická diskuse (která se zaměřovala na měnovou ekonomii a zlatý standard) však nevyvolala mezi ekonomy žádný nový konsensus a sdělovací prostředky neobsahovaly žádné patrné známky znepokojení.
Zajímavé je, že dobové zpravodajství přináší jen málo svědectví o veřejném rozhořčení na ekonomy poté, co v roce 1929 přišla pohroma.
Proč má tedy neschopnost předpovědět zatím poslední krizi pro ekonomickou profesi tak odlišné důsledky?
Proč – na rozdíl od předchozích prognostických selhání – vyvolala takovou nedůvěru v ekonomy?
Jedním z důvodů může být pocit, že mnoho ekonomů samolibě podporovalo „hypotézu efektivních trhů“ – tedy názor, který zdánlivě vylučuje kolaps cen aktiv.
V přesvědčení, že trhy vždy vědí všechno nejlépe, zlehčovali tito ekonomové varování několika málo smrtelníků (včetně mě) před nadhodnocením kapitálu a nemovitostí.
A když se pak oba trhy třeskutě zhroutily, dostala důvěryhodnost ekonomické profese přímý zásah.
Tato kritika je však nefér.
Lékařům také nevyčítáme, že nedokážou předpovědět všechny naše choroby.
Naše neduhy jsou do značné míry nahodilé, a i když lékaři nedokážou říct, které z nich nás budou příští rok sužovat, a nedokážou ani eliminovat veškeré naše utrpení, jakmile nás tyto neduhy potkají, přesto jsme vděční za pomoc, kterou nám poskytnout dokážou.
Podobně se i většina ekonomů věnuje otázkám, jež mají daleko ke stanovování konsensuálních prognóz vývoje akciového trhu nebo míry nezaměstnanosti.
A my bychom měli být vděční, že to dělají.
Robert Litan z Brookingsova institutu ve své nové knize Ekonomové za bilion dolarů tvrdí, že ekonomická profese „vytvořila Spojeným státům a zbytku světa příjmy a bohatství v hodnotě bilionů dolarů“.
Na tak relativně nepočetnou profesi to zní jako hezký příspěvek, zvláště když provedeme jednoduchý matematický výpočet.
Například Americké ekonomické sdružení (jehož jsem zvoleným prezidentem) má pouze 20 000 členů; pokud tito lidé vytvořili příjmy a bohatství v hodnotě řekněme dvou bilionů dolarů, pak se to rovná částce zhruba 100 milionů dolarů na jednoho ekonoma.
Cynik by se mohl zeptat: „Když jsou ekonomové tak chytří, proč to nejsou nejbohatší lidé na světě?“ Odpověď je prostá: většina ekonomických myšlenek je veřejnými statky, které si autoři nemohou nechat patentovat nebo je jinak vlastnit.
Pouhá skutečnost, že většina ekonomů není bohatých, ještě neznamená, že neobohatili řadu jiných lidí.
Na Litanově knize je zábavné, že autor podrobně popisuje mnoho chytrých drobných nápadů, jak lépe řídit firmu či ekonomiku.
Tyto nápady jsou z kategorie mechanismů optimálního oceňování a marketingu, regulace monopolů, správy přírodních zdrojů, poskytování veřejných statků a financí.
Žádný z nich nemá cenu ani jednoho bilionu dolarů, ale dohromady činí Litanův závěr veskrze uvěřitelným.
Kniha Lepší život prostřednictvím ekonomie, kterou v roce 2010 editoval John Siegfried, zase zdůrazňuje reálný dopad následujících inovací: emisního obchodování, daňového kreditu z dosaženého příjmu, nízkých obchodních cel, programů „od dávek k práci“, efektivnější měnové politiky, dražeb licencí na využívání kmitočtových pásem, deregulace dopravního sektoru, algoritmů odloženého přiřazování, osvícené antimonopolní politiky, dobrovolné vojenské služby a chytrého využívání defaultních opcí k podpoře úspor na penzi.
Inovace popsané v Litanově i Siegfriedově knize ukazují, že ekonomická profese vytvořila enormní množství mimořádně hodnotné práce charakterizované seriózním úsilím o poskytnutí autentických důkazů.
Ano, většina ekonomů nedokáže předpovídat finanční krize – stejně jako lékaři nedokážou předpovídat nemoci.
Podobně jako lékaři však také ekonomové viditelně zlepšují životy všech lidí.
Referendum pro Kurdistán?
Vražda předsedy irácké vládní rady jasně prokazuje, že USA v současnosti nejsou schopny vytvořit minimální právní stav potřebný pro spořádané předání moci, k němuž má dojít do 30. června.
Když před pouhými dvěma měsíci Američany jmenovaná skupina nevolených iráckých úředníků podepsala ústavní dokument, věc byla zvěstována, jako by se opakovalo přijetí americké ústavní smlouvy ve Filadelfii roku 1787.
Dnes už je ale zřejmé, že jde o bezcenný papír.
Jakmile jsou koaliční síly nuceny čelit chaosu, jejž zažily ve městech jako Fallúdža a Nadžaf, žádná vynucená ústava, ať jakkoliv elegantní, jim mnoho nepomůže.
V kurdské oblasti na severu Iráku je však situace naprosto odlišná: v posledních deseti letech, pod ochranou spojenecké bezletové zóny a ještě více po Saddámově pádu, dokázala kurdská samospráva zavést a udržet poměrně ukázněnou administrativu.
Překonala kmenové i stranické spory a vytvořila de facto funkční vládu, jež dosáhla působivých úspěchů v rozvojových oblastech, jako je vzdělávání, zavlažování a výstavba - a především bez násilí.
Tváří v tvář debaklu ve zbytku (arabského) Iráku je třeba se ptát, proč by koalice vedená USA neměla v kurdském regionu uskutečnit referendum a dotázat se tamního obyvatelstva, jak chce být spravováno.
Ostatně, podle všech mezinárodně uznávaných norem mají Kurdové právo na sebeurčení.
Historicky vzato, Kurdové - odlišní od Arabů jazykově, kulturně i svým historickým povědomím - nikdy nedostali příležitost se hájit.
Po první světové válce a zániku Osmanské říše jim vítězná Dohoda přislíbila vlastní stát - slibu se však cynicky zpronevěřila, jakmile navrch získaly britské a francouzské imperiální zájmy.
Od té doby Kurdové trpěli pod despotickými vládami soupeřících etnických skupin.
Konání referenda brání zřetelné překážky, zejména proto, že USA nemají mandát naložit s Irákem dle libosti.
Avšak totéž platí pro zbytek Iráku: USA teď nepřesvědčivě žádají o rezoluci OSN, která by zajišťovala mandát pro předání moci legitimní irácké vládě - takové pověření je však velice nepravděpodobné, navíc v Iráku reálně není komu moc předat.
Proč by měl být trestán onen jediný region - a lid -, který má spořádanou vládu a neúčastní se vraždění, útoků na mešity ani sebevražedných atentátů na školáky?
Další námitkou je nesouhlas Turecka - a do jisté míry též Íránu a Sýrie - s tím, aby iráckým Kurdům bylo sebeurčení umožněno.
Přemýšlíme-li však v pojmech všeobecných norem lidských práv, jaké má Turecko právo diktovat vnitrostátní vývoj v jiné zemi?
Ostatně, prohlášení Izraele, že je zásadně proti ustavení palestinského státu na Západním břehu a v Gaze, také nikdo neakceptuje.
Pro Turecko by mělo platit totéž.
Pokud Turecko udělí své vlastní kurdské menšině více kulturních a jazykových práv a připustí legitimní kurdské politické zastoupení v tureckém parlamentu, vůle tureckých Kurdů stavět se proti Ankaře se zmenší.
V devatenáctém století bránily vzniku svobodného Polska společné zájmy autoritářské ruské, německé a rakouské říše: takto nekalé aliance nemají v jedenadvacátém století místo.
Nedávno bylo pod záštitou OSN uspořádáno referendum o budoucnosti Kypru mezi řeckou a tureckou komunitou na ostrově.
Výsledek by paradoxní a vůbec ne podle představ těch, na jejichž popud vznikl: právo komunit určovat svou budoucnost však bylo uznáno.
Proč ne v iráckém Kurdistánu?
Mají-li se rozptýlit politické obavy - a uspokojit ohledy na mezinárodní právo -, všelidové hlasování v kurdské oblasti by snad mělo mít zpočátku jen poradní význam.
Stane se však legitimním projevem vůle dlouho utlačovaného lidu, který má právo na své místo na slunci.
Takové referendum by také mohlo projasnit myšlenky arabských sunnitů a šíitů v Iráku, až pochopí, že Irák se rozpadá právě kvůli jejich násilí.
Snad by si pak mohli uvědomit, že násilí je kontraproduktivní a vybírá si vlastní daň, a podle kurdského vzoru násilnosti potlačit, což by pomohlo Irák opět sjednotit bez potřeby uchýlit se k trvalé represi.
A pokud ne, pak bude přinejmenším konečně napravena nespravedlnost, již kurdský lid trpí už po celé generace.
Referendum o Obamovi
STANFORD – Úspěšní političtí kandidáti se snaží zavést do praxe návrhy, s nimiž kandidovali.
Ve Spojených státech měli prezident Barack Obama a demokraté, kteří ovládli Sněmovnu reprezentantů i „obstrukcímvzdorný“ Senát, v roce 2009 moc udělat prakticky cokoliv, co si přáli – a tak to i udělali.
Obama a jeho spojenci v Kongresu schválili osmisetmiliardový „stimulační“ návrh zákona, který byl nabitý programy šitými na míru klíčovým voličským skupinám demokratů, jako jsou ekologové a státní zaměstnanci, přijali rozsáhlou a značně nepopulární reformu zdravotnictví (o jejíž ústavnosti rozhodne letos Nejvyšší soud), prosadili obrovské nové regulace v širokých sektorech ekonomiky, zavedli průmyslovou politiku, která zajišťuje některým firmám selektivní zvláštní zacházení, začali si půjčovat a utrácet v míře, jež byla vyšší pouze za druhé světové války, a centralizovali moc ve Washingtonu (a v rámci federální vlády pak v exekutivních částech a regulačních agenturách).
Poslední volby, po nichž následovala tak prudká změna politického směřování, se odehrály v roce 1980, kdy prezident Ronald Reagan přebudoval daně, výdaje i regulace a podpořil kurz Federálního rezervního systému zaměřený na snižování inflace.
Volby v letech 1988, 1992 a 2000 byly sice také docela významné, avšak z nich vyplývající politické posuny nebyly ani zdaleka tak velké jako v letech 1980 a 2008.
V roce 2010 se země proti tomuto úprku Obamy a demokratů doleva vzbouřila formou historických vítězství republikánů v kongresových volbách.
Od té doby cítí mnoho republikánů hluboké zklamání, že Sněmovna reprezentantů nedokázala zvrátit velkou část Obamovy agendy.
Americký politický systém je však nastavený tak, že je mnohem těžší něčeho dosáhnout než něco blokovat.
Není snadné vykonat spoustu práce, když ovládáte jen jednu polovinu jedné třetiny federální vlády.
Z voleb v roce 2012 se postupně stává referendum o Obamově politice a výkonu.
Ekonomika se pomalu zlepšuje, ale zůstává ve špatném stavu – v zemi je vysoká nezaměstnanost a z trhu práce zmizely miliony lidí.
Očekává se, že si republikáni udrží kontrolu ve sněmovně a opět získají většinu v Senátu.
Bývalý guvernér státu Massachusetts Mitt Romney, který je zatím v čele potenciálních republikánských kandidátů pro listopadové prezidentské volby, a také další kandidáti této strany si přejí méně utrácení, významné reformy vládních programů, nižší daně, rozšíření obchodu a menší a cílenější regulace, než jaké prosazuje Obama.
Například Romney má podrobný ekonomický program skládající se z 59 bodů, včetně stropu na federální výdaje ve výši 20% HDP, což by si vyžádalo redukce podobné těm z 80. a 90. let.
Ostatní republikánští kandidáti mají v agendě ještě agresivnější snižování daní a omezování velikosti a záběru vlády.
Kandidát, který nakonec získá nominaci, by se zachoval moudře, kdyby do své kampaně začlenil nejlepší myšlenky a špičkové lidi svých protikandidátů.
Volební vítězství republikána v prezidentských volbách by v kombinaci s republikánskou kontrolou Sněmovny reprezentantů a Senátu pravděpodobně vedlo ke značnému omezování, rušení a nahrazování mnoha Obamových iniciativ, ke snaze o reformu daní a nárokových dávek a k opatřením s cílem zavést větší fiskální disciplínu.
Vysoko na Romneyho agendě figuruje snížení firemní daně z příjmu z 35% na 25%, což je průměrná úroveň v OECD (ostatní republikánští kandidáti by ji snížili ještě víc), kterýžto krok by napravil velkou konkurenční nevýhodu pro globální podnikání amerických nadnárodních společností.
Republikánské vítězství by také s největší pravděpodobností vedlo k velkému tlaku na otevření mnohem většího počtu projektů energetického průzkumu ve Spojených státech, které Obama uložil k ledu.
Romney slibuje tvrdší vyjednávání o obchodu a měnových otázkách s Čínou, ale obecně je u něj mnohem pravděpodobnější, že bude prosazovat nové obchodní dohody, než u Obamovy administrativy opírající se o podporu voličů z řad zaměstnanců.
Pokud si však demokraté udrží kontrolu nad Senátem, bude se to realizovat mnohem obtížněji.
Prezident-republikán by také jmenoval nové osobnosti na mnoho klíčových politických pozic, od Federálního rezervního systému přes ministerstvo financí až po regulační agentury.
Bude-li Obama opětovně zvolen a republikáni ovládnou sněmovnu i Senát, stane se prezidentova legislativní agenda v podstatě nedoručitelným dopisem a Obama stráví přinejmenším následující dva roky vyjednáváním o její reformě a ústupcích.
Při tomto scénáři by se politické těžiště uvnitř Republikánské strany přesunulo k předsedovi sněmovny Johnu Boehnerovi, předsedovi sněmovního rozpočtového výboru Paulu Ryanovi, vůdci republikánské většiny ve sněmovně Eriku Cantorovi a dalším klíčovým poslancům, jako jsou David Camp, Kevin Brady a Kevin McCarthy, plus k několika senátorům.
V takovém případě by se Obama zachoval chytře, kdyby se přesunul do středu (jak to učinil Bill Clinton, když demokraté v roce 1994 ztratili kontrolu nad Kongresem) a spolupracoval s republikány v Kongresu na koncepci rozumných reforem daní a dávek.
To se však zdá nepravděpodobné: po mohutné porážce demokratů v roce 2010 se Obama vychýlil ještě více nalevo a začal prosazovat populističtější agendu.
Bez ohledu na výsledek letošních prezidentských a kongresových voleb si několik republikánských guvernérů pravděpodobně udělá zvučné jméno na celostátní úrovni.
Všichni tito politici – patří sem například Mitch Daniels z Indiany, Chris Christie z New Jersey, Bob McDonnell z Virginie nebo bývalý floridský guvernér Jeb Bush – odmítli usilovat o republikánskou prezidentskou nominaci, ale pokud Obama v listopadu vyhraje, ocitnou se v užším okruhu kandidátů pro rok 2016.
Soudce Nejvyššího soudu Louis Brandeis označil ve slavném výroku jednotlivé státy za „laboratoře“: měla by se jim ponechat volná ruka k experimentování a k tomu, aby se navzájem učily, čí politika funguje.
Například Clinton a republikánský Kongres založili přelomovou sociální reformu z roku 1996 na politikách, které původně zavedl guvernér Wisconsinu Tommy Thompson a poté úspěšně napodobil starosta New Yorku Rudy Giuliani, což byli oba proreformně založení republikáni.
Současná skladba republikánských guvernérů nabízí podobně novátorská řešení na státní úrovni jako modely pro celou zemi – například v oblasti výdajů, dluhů či nefinancovaných důchodových a zdravotnických závazků.
Rozpolcená vláda a svárlivá předvolební kampaň budou pravděpodobně až do listopadu bránit jakýmkoliv zásadním politickým krokům.
Po volbách se však daně, výdaje, obchodní politika, federalismus, regulace i obrana vydají odlišným směrem (nakolik odlišným, to závisí na tom, kdo vyhraje), což bude mít významné důsledky pro fiskální pozici Spojených států, vnější rovnováhu a mnoho dalších věcí včetně vztahů USA se zbytkem světa.
Jsou zahraniční investoři stále vítáni?
Celosvětové toky přímých zahraničních investic (PZI) v posledních dvou dekádách prudce vzrostly, ze 40 miliard USD na počátku 80. let na 900 miliard USD loni.
Úhrnný objem PZI se přiblížil 10 bilionům USD, čímž se staly nejvýznamnějším mechanismem dodávání zboží a služeb na zahraniční trhy: tržby zahraničních poboček dosahují celkem zhruba 19 bilionů, oproti celosvětovým exportům ve výši 11 bilionů.
Zároveň se liberalizace režimů PZI prakticky všemi státy stala hnací silou vnitropodnikového obchodu – mízy vznikajícího systému integrované mezinárodní produkce a už dnes asi třetiny světového obchodu.
Blíží se ale tyto dobré časy ke svému konci?
PZI mohou mít řadu přínosů, ale mohou také něco stát.
V 70. letech, kdy uskutečňování takových investic ze strany nadnárodních korporací upoutalo pozornost veřejnosti, byly mnohé vlády přesvědčeny, že cena PZI přesahuje jejich přínosy, a proto je držely pod kontrolou.
Vedeno vyspělými zeměmi, kyvadlo začalo obracet směr v 80. letech.
Ač kdysi považovány za součást problému, PZI se staly součástí řešení hospodářského růstu a rozvoje.
Nic to nedokladuje lépe než změny v národních režimech PZI.
Jak zaznamenává Konference Organizace spojených národů o obchodu a rozvoji, z 2156 změn, jež byly provedeny v letech 1991 až 2004, bylo 93% namířeno k vytvoření prostředí příznivějšího pro nadnárodní korporace.
Existuje ovšem reálné nebezpečí, že se kyvadlo začíná obracet zpět, což by vedlo ke zpětnému chodu liberalizačního procesu.
PZI ve vyspělých zemích (a rostoucí měrou na nově vznikajících trzích) se často uskutečňují ve formě přeshraničních fúzí a akvizic.
Odpor vůči takovým fúzím a akvizicím je čím dál častější, jestliže se dotýká domácích firem, jež politici považují za „národní stříbro“ nebo za podniky významné pro národní bezpečnost, hospodářský rozvoj či kulturní identitu.
Narůstající podíl soukromých kapitálových skupin na fúzích a akvizicích vzbuzuje další polemiku, neboť takové transakce se obyčejně považují za ryze spekulativní.
Ve jménu „ekonomického vlastenectví“, bezpečnosti a dalších zřetelů se odpor vůči fúzím a akvizicím kodifikuje ve stále větším počtu zemí.
Výbor Senátu Spojených států například nedávno usiloval o zablokování plánované liberalizace pravidel pro zahraniční převzetí aerolinií, zatímco Evropa už restriktivnější zákony ve věci obchodních převzetí zavedla.
Navíc vlády přísněji uplatňují stávající regulační opatření ohledně schvalování převzetí zahraničními firmami.
Tato reakce je provázána s obrannou reakcí na rostoucí roli nadnárodních korporací ze zemí nově vznikajících trhů, nováčků na tomto poli.
Zavedené nadnárodní korporace a jejich mateřské země se budou muset přizpůsobit této nové konstelaci sil a jejím důsledkům pro světový trh.
Jak víme z jiných kontextů, přizpůsobit se nováčkům není snadné: porovnejte si například reakci na splynutí francouzského Alcatelu a amerického Lucentu s reakcemi na nabídky čínské CNOOC za Chevron nebo Mittala za Acelor.
Další typ obranné reakce – tentokrát vůči odcházejícím PZI – může zřejmě vzniknout, až přesuny služeb do zahraničí naberou na rychlosti.
Vše naznačuje, že přesouvání pracovních činností (offshoring) dosáhlo zlomového bodu a prostřednictvím PZI se bude rozšiřovat.
Pokud domovské země nezavedou regulační mechanismy, jimiž budou řešit prudce se odvíjející revoluci směřující k vyšší obchodovatelnosti pracovních míst ve službách, vlna odporu proti takovým odchozím PZI neodvratně přijde.
Stoupající neklid ohledně PZI se prozatím omezuje jen na vyspělé země.
Existují ale náznaky, že se šíří na nově vznikající trhy.
V případě rozsáhlých projektů některé hostitelské země vznášejí otázky týkající se kontraktů, které definují jejich vztah k nadnárodním korporacím, a vlády tyto smlouvy prověřují, neboť jsou přesvědčené (ať oprávněně, či neoprávněně), že s nimi nebylo jednáno férově.
Z 219 známých mezinárodních arbitrážních kauz týkajících se investičních projektů byly přibližně dvě třetiny zahájeny v posledních třech letech.
Přístupy k PZI se v minulosti měnily a v budoucnu se mohou opět změnit, podle toho, jak se vlády dívají na rovnováhu mezi náklady na ně a jejich přínosy.
Tato rovnováha nezahrnuje jen ekonomické zřetele, ale také ohledy jako bezpečnost a touhu ovládat vlastní hospodářský rozvoj.
Koncepce „znárodňování jedenadvacátého století“, představená peruánským prezidentským kandidátem Ollantem Humalou, odráží v tomto ohledu „ekonomické vlastenectví“ francouzského ministerského předsedy Dominiqua de Villepina.
Výhrady proti PZI (tak jako proti čemukoli cizímu) lze nalézt ve všech skupinách všech zemí a politici je mohou vynést na povrch, což vede k protekcionismu.
Bylo by ovšem ironické, kdyby vyspělé země – které stály v čele vlny liberalizace PZI uplynulých dvou desetiletí – byly nyní na špici odporu proti PZI.
Doufejme, že deliberalizaci, již pozorujeme ve vyspělých zemích, je možné zadržet dřív, než se rozšíří do dalších částí světa a nakonec přinese nežádoucí důsledky pro všechny.
Americké doufání v zázrak
NEW YORK – Po nelítostném boji v předvolební kampani, která stála přes dvě miliardy dolarů, se mnoha pozorovatelům zdá, že se v americké politice mnoho nezměnilo: Obama je stále prezidentem, republikáni ovládají sněmovnu reprezentantů a demokratům zůstává většina v senátu.
Za situace, kdy Amerika stojí před „fiskálním útesem“ – automatickými nárůsty daní a škrty ve výdajích na začátku roku 2013, které se vší pravděpodobností zavedou ekonomiku do recese, nedohodnou-li se politické strany na jiném fiskálním směřování –, může být něco horšího než přetrvávající politický pat?
Ve skutečnosti měly volby několik prospěšných účinků – kromě toho, že dokázaly, že bezuzdný firemní sponzoring si volby nekoupí a že demografické změny ve Spojených státech mohou znamenat konec republikánského extremismu.
Vymstila se nepokrytá snaha republikánů upírat některým volební právo – například v Pensylvánii, kde se pokusili zkomplikovat Afroameričanům a Latinoameričanům registraci k volbám: ti, jejichž práva byla v ohrožení, byli motivováni jít k volbám a svá práva uplatnit.
Za Massachusetts získala křeslo v senátu Elizabeth Warrenová, harvardská profesorka práv a neúnavná bojovnice za ochranu běžných občanů před nekalými praktikami bank.
Někteří z poradců Mitta Romneyho byli Obamovým vítězstvím zaskočeni: neměla ve volbách rozhodovat ekonomika?
Byli si jistí, že Američané zapomenou, jak deregulační zápal republikánů přivedl ekonomiku na pokraj zkázy, a že si voliči nevšimli, jak po krizi roku 2008 jejich zatvrzelost v Kongresu USA znemožnila uskutečňování efektivnějších politik.
Voliči se podle jejich předpokladu měli soustředit jen na současnou hospodářskou malátnost.
Zájem Američanů o témata, jako je potlačování volebního práva nebo rovnoprávnost pohlaví, neměl být pro republikány překvapením.
Nejenže se tyto otázky dotýkají samé podstaty hodnot země – významu slova demokracie a mezí pro vládní zásahy do života jednotlivců –, ale mají i ekonomický význam.
Jak vysvětluji ve své knize The Price of Inequality (Cena za nerovnost), nárůst ekonomické nerovnosti v USA lze z velké části připsat na vrub vládě, v níž mají neúměrně velký vliv bohatí – a využívají jej k upevňování svého postavení.
Značné ekonomické důsledky zjevně mají také témata jako reprodukční práva a sňatky homosexuálů.
Co se týče hospodářské politiky v příštích čtyřech letech, hlavním důvodem k povolební oslavě je to, že se USA vystříhaly opatřením, která by zemi posunula blíže k recesi, zvýšila nerovnost, přivodila seniorům další strádání a znemožnila přístup milionů Američanů ke zdravotní péči.
Kromě toho by Američané měli doufat v následující: důrazný zákon na podporu pracovních míst, založený na investicích do vzdělávání, zdravotnictví a infrastruktury, který by stimuloval ekonomiku, oživil růst, snížil nezaměstnanost a přinášel daňové příjmy dalece přesahující náklady na něj vynaložené, takže by zlepšoval fiskální postavení země.
Naději by mohli vložit také do programu bydlení, který by konečně řešil krizi Američanů, jimž jsou zabavovány domovy kvůli potížím se splácením hypoték.
Dále je potřebný komplexní program k posílení ekonomických příležitostí a snížení nerovnosti – s cílem zbavit se během příštích deseti let zvláštního rysu Ameriky coby vyspělé země s nejvyšší nerovností a nejnižší sociální mobilitou.
To kromě mnoha dalšího vyžaduje spravedlivou daňovou soustavu, která bude progresivnější a odstraní pokřivení a skuliny, jež umožňují spekulantům platit daně s nižší efektivní sazbou než ti, kdo se živí prací, a bohatým využívat Kajmanských ostrovů k obcházení nutnosti platit svůj spravedlivý díl.
Americe – a světu – by rovněž prospěla energetická politika USA, která by omezila závislost na dovozech, a to nejen zvýšením domácí produkce, ale také snížením spotřeby, a připustila by rizika, jež představuje globální oteplování.
Nadto se do amerického přístupu vůči vědě a technice musí promítnout poznání, že dlouhodobé zvyšování životních úrovní závisí na růstu produktivity, v němž se odráží technický pokrok, jehož předpokladem je živná půda základního výzkumu.
Konečně USA potřebují finanční soustavu, která nebude fungovat tak, jako by byla cílem sama o sobě, ale bude sloužit celé společnosti.
To znamená, že zaměření systému se musí posunout od spekulací a obchodování na vlastní účet k půjčování a tvorbě pracovních míst, což vyžaduje reformy regulace finančního sektoru a zákonů potírajících kartelové jednání a upravujících řízení firem, jakož i dostatečné vymáhání zákona, aby se zajistilo, že se trhy nestanou cinknutými kasiny.
Vlivem globalizace jsou všechny země vzájemně závislejší.
To vyžaduje více celosvětové spolupráce.
Můžeme doufat, že Amerika projeví více vůdcovství při reformě globální finanční soustavy tím, že bude obhajovat silnější mezinárodní regulaci, celosvětový rezervní systém a lepší způsoby restrukturalizace suverénního dluhu, při řešení globálního oteplování, demokratizaci mezinárodních ekonomických institucí a při poskytování pomoci chudším zemím.
V to vše by Američané měli vložit naději, třebaže nejsem optimistou, že docílí mnohého.
Pravděpodobnější je, že se Amerika bude prokousávat dál po malých krůčcích – tu další drobný program pro studenty a majitele domů v nesnázích, tam zas ukončení Bushových daňových škrtů pro milionáře, ale žádná komplexní daňová reforma ani důkladné škrty ve výdajích na obranu či výrazný pokrok v oblasti globálního oteplování.
Vzhledem k tomu, že krize eura zřejmě ani nadále nepoleví, pokračující americká malátnost nevěští nic dobrého pro globální růst.
Ještě horší je, že bez rázného amerického vedení budou dále kvasit dlouhotrvající globální problémy – od změny klimatu po naléhavě potřebné reformy mezinárodní měnové soustavy.
Nicméně měli bychom být vděční: je lepší nehybně stát, než se vydat špatným směrem.
Jsou ceny domů domečkem z karet?
Prvním velkoměstem, které zaznamenalo boom, se stal kolem roku 1996 Londýn.
Mentalita konjunktury se okolo roku 1997 rozšířila do Los Angeles, New Yorku a Sydney, v roce 1998 do Paříže, v roce 2001 do Miami, Moskvy a Šanghaje a kolem roku 2002 do Vancouveru.
Tato i další města od té doby zaznamenávají poměrně velký rozmach; reálné ceny domů ve většině z nich vzrostly od roku 2000 nejméně o 50%.
Pro majitele domů to znamenalo velkou výhru, ale zároveň to uškodilo těm, kdo plánovali nákup nemovitosti.
V některých z těchto měst nyní růst cen domů ochabuje.
Tempo růstu cen v Londýně a v New Yorku se za poslední rok ostře zpomalilo a ve druhém čtvrtletí roku 2004 činil reálný nárůst cen pouze asi 1%.
V Sydney dokonce ceny domů ve druhém čtvrtletí poklesly.
Je tedy boom u konce?
Nebudou z něj mít prospěch žádná další města?
Ba co hůř, mohla by nálada na trhu nemovitostí brzy vést k poklesu cen?
Tento boom nikdo nepředpovídal, takže je riskantní předvídat jeho konec.
Ceny domů totiž v minulosti zaznamenaly obrovský pohyb vzhůru navzdory varováním, že hostina již skončila.
Jakákoliv předpověď konce konjunktury vyžaduje pochopení, proč nastala na tolika místech.
Překvapivě pro to neexistuje žádné všeobecně přijímané vysvětlení, protože základní příčiny tohoto boomu jsou převážně psychologické.
Ekonomové by se raději bavili o úrokových sazbách nebo statistikách nezaměstnanosti - tedy o faktorech, které jsou konkrétní a poznatelné.
Tyto ukazatele samozřejmě hrají při vysvětlování pohybů na trhu bydlení legitimní roli, ale pro pochopení nedávných konjunktur jednoduše nepostačují.
V této souvislosti vynikají tři psychologické příčiny: za prvé změna veřejného vnímání zdroje hodnoty v měnící se světové ekonomice, za druhé zvyšující se víra veřejnosti v takzvaná „pozlátková" města, jež mají jméno po celém světě, a za třetí obyčejná vrtkavá dynamika spekulativních bublin.
Máme-li pochopit současné podmínky na trhu nemovitostí a rozeznat budoucí cenové trendy, zaslouží si každý z těchto faktorů bližší pozornost.
Za prvé, světová ekonomika skutečně působí chaotičtěji než před desetiletím.
Kvůli krachu cen akcií ve většině zemí od roku 2000 se finanční aktiva jeví jako méně bezpečná, což podnítilo „úprk ke kvalitě" - v tomto případě k bydlení.
Po velkých tragédiích v Indonésii, ve Španělsku a v Rusku je dnes navíc terorismus vnímán jako problém všech.
Lidé se cítí nejbezpečněji, když investují do vlastních domovů, a existuje jen málo důvodů očekávat bezprostřední změnu.
Strach a pohyb cen domů směrem vzhůru jsou spojité nádoby.
Za druhé, víra veřejnosti v „pozlátková" mezinárodní města se zvýšila s raketovým růstem globálních komunikačních prostředků v podobě internetu a mobilního telefonu.
Lidé stále více obdivují mezinárodní celebrity a zároveň věří, že slavná světová centra obchodu, technologií a kultury - jejichž jména znají všichni lidé po celém světě - mají jakousi jedinečnou hodnotu.
A stejně jako strach z terorismu a podezíravost vůči cenným papírům se velmi pružně jeví také zeměpisná proslulost, která se možná dokonce sama od sebe prohlubuje: čím slavnější jsou New York, Paříž a Londýn, tím větší mají půvab.
Za třetí, což je neméně důležité, za každou nafouknutou bublinou se skrývá spekulativní nákaza.
Současný boom zažívá nákazu uvnitř trhů i napříč trhy, neboť rostoucí ceny přiživují vzrušení veřejnosti - a potažmo další cenový nárůst - nejprve ve stejném městě a poté v městech dalších, ba dokonce i na druhém konci planety.
Obyvatelé Šanghaje se o cenách nemovitostí v Londýně možná nebaví, ale šanghajští specialisté na tvorbu veřejného mínění vědí, co se v Londýně děje, a tamní boom je vede k logickému závěru, že v Šanghaji by měl boom nastat také.
Na rozdíl od ostatních dvou psychologických příčin má spekulativní nákaza přirozený konec.
Spekulativní bublina nafukující se výlučně prostřednictvím reakce na zvýšení cen nemůže trvat věčně.
Co to všechno znamená pro nás?
Dvě ze tří těchto psychologických příčin naznačují pokračující vzestup cen bydlení, zatímco třetí naznačuje, že současný trend dospěje jednoho dne ke konci, ale neuvádí žádné konkrétní datum.
Já osobně sázím, že některá ambiciózní pozlátková města budou i nadále zažívat klesající růst cen domů - a nakonec i jejich pokles.
Z historického hlediska prokázaly ceny domů značnou dynamiku a ceny ve všech těchto městech stále stoupají rychlým tempem, byť o něco pomaleji než před rokem či více.
Na základě extrapolace cenových trendů se jeví jako bezpečné předpokládat, že ceny ve většině těchto míst budou silně růst ještě další rok nebo i déle, přestože tempo růstu zde bude i nadále klesat.
Pro dlouhodobější předpovědi na dobu přesahující jeden rok, kdy již dynamika nehraje významnou roli, jsou důležitější psychologické faktory.
V této fázi je pravděpodobná jistá sestupná cenová nestabilita, protože nadšení pro investice do domů zřejmě vyprchá s klesajícím cenovým růstem.
Ceny v „pozlátkových" městech pravděpodobně ostře poklesnou při příští vážné recesi, v případě, že místní ekonomika utrpí těžký šok, nebo v případě příliš rychlého vzestupu úrokových měr.
Nákaza uvnitř i napříč trhy pak může působit směrem dolů a tlačit ceny níže po dobu několika let.
Jsou lidská práva univerzální?
Ani v našem globalizujícím se světě nedokážeme odpovědět na otázku, jsou-li ,,lidská práva" opravdu konceptem výhradně západní kultury, který ignoruje rozdílnou kulturní, ekonomickou a politickou realitu Jihu.
Lze hodnoty konzumní společnosti aplikovat na společnosti, kde není co konzumovat?
Bude to možná znít pohrdavě, ale když zabráníte muži v tradičním oděvu, aby bil svou manželku, obhajujete její lidská práva, anebo porušujete jeho?
Faktem je, že proti konceptu univerzálních lidských práv existuje celá řada závažných námitek, jež si jejich zastánci musí otevřeně přiznat, byť jen proto, aby je vyvrátili.
První námitka se týká toho, že všechna práva a všechny hodnoty jsou vymezeny kulturním vnímáním; neexistuje žádná univerzální kultura, a tudíž ani univerzální lidská práva.
Někteří filozofové namítají, že myšlenka lidských práv je založena na individualistickém pohledu na člověka jako na autonomní bytost, jejíž největší potřebou je nezávislost na zásazích státu, která je jaksi prostoupena právem mít ode všech a ode všeho klid.
Nezápadní společnosti se naopak řídí etikou komunitarianismu, která společnost nevidí jen jako součet jejích jednotlivých členů a pro kterou jsou povinnosti důležitější než práva.
Pak je zde onen již tradiční severojižní argument, podle nějž jsou ,,lidská práva" jen rouškou, pod níž Západ zasahuje do věcí rozvojového světa.
Podle některých tvrzení si rozvojový svět lidská práva nemůže dovolit, neboť budování státu a národního hospodářství zde v mnoha případech není zdaleka u konce.
Některá lidská práva jsou tu pak obětována, aby jiná mohla být dodržována.
Další mají námitky vůči konkrétním právům, která jsou podle nich odrazem západního kulturního předsudku.
V tomto ohledu jsou nejproblematičtějšími práva žen.
Jak mohou být práva žen univerzální, když mnohé společnosti nevnímají svatbu jako smlouvu mezi dvěma jedinci, ale jako spojenectví rodů, a když přípustnost chování žen je rozhodujícím faktorem toho, jak společnost vnímá čest rodiny?
Někteří náboženští představitelé navíc tvrdí, že přijatelná jsou jen ta lidská práva, která vycházejí z transcendentních hodnot víry a která jsou tudíž posvěcena Bohem.
Mezi univerzalitou lidských práv a daností náboženských názorů je neodmyslitelný konflikt.
Jak na všechny tyto námitky reagovat?
Pojmy jako spravedlnost a zákon, zákonnost a důstojnost, ochrana před tyranským režimem a účast ve věcech veřejných existují v každé společnosti; výzvou pro zastánce lidských práv není rozhazovat rukama nad nemožností univerzalismu, ale hledat společné jmenovatele.
V těchto námitkách se odráží klamný rozdíl mezi prvenstvím jednotlivce a prvořadostí společnosti.
O kultuře se možná až často hovoří jako o zbrani, jíž se proti lidským právům brání samovládci, kteří kulturu likvidují, kdykoli se jim to hodí.
Koneckonců která země může prohlásit, že se řídí svou čistou ,,tradiční kulturou"?
Ono totiž nelze řídit se modelem ,,moderního" státu, který porušuje hranice a konvence tradičních národů a kmenů, a spolu s tím tvrdit, že postoje, jež daný stát zaujímá k lidským právům, je třeba vnímat ve světle kmenových tradic.
Na kultuře ostatně není nic posvátného ani nedotknutelného.
Kultura se v každé živé společnosti vyvíjí, reaguje na vnitřní i vnější stimuly a téměř každou kulturu její společnost nakonec přeroste a zavrhne.
Připusťme, že sňatek mezi dětmi, ženská obřízka a další podobné kulturní úkazy nejsou pro celou řadu společenství nic trestuhodného; zkusme se ale zeptat obětí těchto praktik, co si o nich myslí ony.
Tam, kde je nátlak, jsou práva porušována.
Takové porušování práv je třeba odsuzovat bez ohledu na tradiční důvody.
Zkouškou je tedy nátlak, nikoli kultura.
Pokud jde o náboženství, každé z nich obsahuje jisté pravdy, které platí pro všechny lidi bez rozdílu - spravedlnost, pravda, milosrdenství, soucit -, a lidé se mnohdy nezdráhají, aby za své hříchy vinili Boha.
Jak jednou řekl generální tajemník OSN Kofi Annan, problém vězí nikoli ve víře, nýbrž ve věřících.
Pokud jde o dočasné nerespektování lidských práv v zájmu rozvoje: autoritářskému režimu jde o represe, ne o rozvoj.
Rozvoj znamená změny, ale represe změny brzdí.
Možná existují případy, kdy autoritářské společnosti na cestě hospodářského růstu uspěly, ovšem taková Botswana, exemplární příklad africké demokracie, roste mnohem rychleji než kterýkoli autoritářský režim.
Při přípravě Všeobecné deklarace lidských práv sehrála aktivní a významnou roli celá řada rozvojových zemí - zvláště pak Indie, Čína, Chile, Kuba, Libanon a Panama.
Většina rozvojových zemí se k principům lidských práv hlásí, napodobuje je a schvaluje je.
Není tedy příliš spravedlivé tvrdit, že jim jsou vnucovány.
Když slýcháme o nevhodnosti či etnocentrismu lidských práv, bez kterýchže to práv se rozvojová země obejde?
Práva na život?
Práva nebýt mučen?
Práva nebýt zotročován, fyzicky napadán, svévolně zatýkán, vězněn, popravován?
O krácení některého z těchto práv ve skutečnosti nikdo neusiluje.
Námitky vůči použitelnosti standardů lidských práv slýcháme nejčastěji od autoritářských vládců a mocenských elit, které se snaží potlačování lidských práv, díky čemuž se drží u moci, racionálně zdůvodňovat.
I ďábel může citovat z bible, když se mu to hodí do krámu.
Komunitářství třetího světa by mohlo být sloganem vykořeněného tyrana, který - jako například Pol Pot - absolvoval Sorbonnu.
Autentické hlasy Jihu vědí, jak se křičí bolestí.
Všímejme si těchto hlasů.
Jsou lidé stále lepší?
MELBOURNE – V době, kdy se novinové titulky den co den zaměřují na válku, terorismus a zneužívání moci represivními vládami a kdy náboženští vůdci často naříkají nad upadajícími normami veřejného a soukromého chování, lze snadno nabýt dojmu, že jsme svědky morálního kolapsu.
Domnívám se však, že máme důvod být do budoucna optimisty.
Před třiceti lety jsem napsal knihu s názvem Rozšiřující se kruh, v níž jsem tvrdil, že z historického hlediska se okruh bytostí, na něž vztahujeme morální ohledy, rozšířil: nejprve z kmene na stát, poté na rasu či etnickou skupinu, poté na všechny lidské bytosti a nakonec i na zvířata.
To je bezpochyby morální pokrok.
Možná si myslíme, že evoluce vede k výběru jedinců, kteří myslí jen na vlastní zájmy a zájmy svých blízkých, protože geny s touto vlastností se budou snáze šířit.
Jak jsem však tehdy namítl, vývoj rozumu by nás mohl vést odlišným směrem.
Na jedné straně je schopnost rozumného uvažování spojená se zjevnou evoluční výhodou, protože umožňuje řešit problémy a plánovat odvracení rizik, čímž zvyšuje vyhlídky na přežití.
Na druhé straně však rozum není pouhým neutrálním nástrojem na řešení problémů.
Připomíná spíše eskalátor: jakmile na něj nastoupíme, pravděpodobně se dostaneme do míst, jejichž poznání jsme nikdy nečekali.
Zejména nám rozum umožňuje vidět, že druzí, kteří dříve stáli mimo sféru bytostí, na něž uplatňujeme své morální ohledy, jsou v důležitých aspektech stejní jako my.
A že jejich vylučování z okruhu bytostí, na něž své morální ohledy vztahujeme, proto může být svévolné či jednoduše mylné.
Nedávná kniha Stevena Pinkera The Better Angels of Our Nature (Lepší andělé naší přirozenosti) dává tomuto názoru pádnou oporu.
Pinker, profesor psychologie na Harvardově univerzitě, čerpá z nedávného výzkumu v oblasti historie, psychologie, kognitivních věd, ekonomie a sociologie a tvrdí, že naše éra je méně násilná, méně krutá a pokojnější než jakékoliv předchozí období lidské existence.
Úbytek násilí platí pro rodiny, čtvrti, kmeny i státy.
U lidí žijících v současnosti zkrátka existuje nižší pravděpodobnost, že je potká násilná smrt nebo že budou trpět násilím či krutostí ze strany ostatních, než u jejich předků v jakémkoliv předchozím století.
Mnozí lidé budou o tomto tvrzení pochybovat.
Někteří se dívají na životy kmenových lovců a sběračů přes růžové brýle a pokládají je za prostší a mírumilovnější.
Výzkum kosterních ostatků z archeologických nalezišť však naznačuje, že plných 15% pravěkých lidí zemřelo násilnou smrtí z rukou jiného člověka.
(Pro srovnání: v první polovině dvacátého století způsobily dvě světové války míru úmrtnosti v Evropě ve výši něco málo přes 3%.)
I ty kmenové národy, které antropologové velebí coby obzvláště „mírné“ – například Semajové v Malajsii, Křováci v Kalahari nebo Inuité ve střední Arktidě –, vykazují srovnatelnou míru vražd jako Detroit, jehož míra vražd patří k nejvyšším ve Spojených státech.
V Evropě dnes existuje více než desetkrát – a v některých zemích dokonce padesátkrát – nižší riziko, že budete zavražděni, než kdybyste tam žili před 500 lety.
Pinker uznává, že důležitým faktorem v pozadí jím popisovaných trendů je právě rozum.
Na podporu tohoto tvrzení odkazuje na takzvaný „Flynnův efekt“ – pozoruhodné zjištění filozofa Jamese Flynna, podle něhož došlo od doby, kdy se poprvé prováděly inteligenční testy, ke značnému zlepšení výsledků.
Průměrné IQ má z definice hodnotu 100; aby však bylo této hodnoty dosaženo, musí se syrové výsledky testů standardizovat.
Kdyby dnešní průměrný teenager dělal inteligenční test v roce 1910, dosáhl by skóre 130, což by byl lepší výsledek než u 98% osob testovaných v té době.
Není snadné připisovat tento vzestup kvalitnějšímu vzdělání, protože k největšímu zlepšení výsledků došlo v těch částech testu, které nevyžadují bohatou slovní zásobu ani matematické schopnosti, nýbrž které vyhodnocují schopnost abstraktního logického uvažování.
Podle jedné teorie si vedeme v inteligenčních testech lépe, protože žijeme v prostředí bohatším na symboly.
Flynn samotný se domnívá, že zde jistou roli hraje rozšíření vědeckého způsobu uvažování.
Pinker tvrdí, že zlepšené logické uvažování nám propůjčuje schopnost odpoutávat se od našich bezprostředních zkušeností a od naší osobní či krátkozraké perspektivy a zasazovat naše myšlenky do abstraktnějších a univerzálnějších rámců.
To potažmo vede k lepším morálním závazkům včetně snahy vyhýbat se násilí.
A právě tento druh rozumové schopnosti se během dvacátého století zdokonalil.
Existují tedy důvody věřit, že nám naše zdokonalené rozumové schopnosti umožňují omezovat vliv impulzivnějších prvků naší povahy, které vedou k násilí.
Právě to možná stojí za značným poklesem úmrtí v důsledku válek od roku 1945 – za poklesem, který je v posledních 20 letech ještě o něco strmější.
Je-li tomu tak, pak bychom se bezesporu dál potýkali s vážnými problémy, mimo jiné samozřejmě i s hrozbou katastrofálních klimatických změn.
Měli bychom však určitý důvod doufat v morální pokrok.
Mohou za globální oteplování lidé?
Globální oteplování je ekologickým, ekonomickým, vědeckým i politickým problémem prvního řádu a poněvadž jeho rizika leží daleko v budoucnosti, je dvojnásob složitějsí jej řesit.
Chceme-li jednat teď hned a předejít jeho následkům, musíme nejprve pořádně prozkoumat to, co jsme se o povaze tohoto nebezpečí již dozvěděli.
Měli bychom vkládat naděje do Kjótské dohody, která stanovuje přísné limity na emise tzv. skleníkových plynů?
Anebo snad má pravdu americká vláda, podle níž ní je snižování emisí podloženo ,,dryáčnickými`` důkazy a která proto dohodu z Kjóta odmítá?
Nepřímé důkazy naznačují, že ke spalování fosilních paliv opravdu přistupujeme rozmařile a že to má snad také svůj dopad na globální oteplování.
Od roku 1900 se globální teplota zemské atmosféry a povrchových vod oceánů zvýsila o půl až celý jeden stupeň Celsia.
Hlavním podezřelým je zde atmosférický oxid uhličitý CO2, hned za vodní párou a jejím skleníkovým efektem.
Od roku 1860, kdy díky průmyslové revoluci a nárůstu populace rapidně vzrostla spotřeba fosilních paliv, se objem atmosférického CO2 zvýsil zhruba o 28 procent.
Tento nárůst byl zpočátku mírný: z 290 částic z milionu (ppm) v roce 1860 na 295 ppm v roce 1900.
Pak se ale rapidně zrychlil: v roce 1950 objem CO2 v atmosféře dosáhl hodnoty 310 ppm a v roce 2000 činil už 370 ppm.
Polovinu celkového přírůstku ve výsi 80 ppm má přitom na svědomí jen posledních pětadvacet let.
Z číslicových modelů globálního klimatu lze vyčíst, že zdvojnásobení současné atmosférické akumulace CO2 bude mít za následek dalsí oteplování o 3 až 5 stupňů Celsia, dost možná už do roku 2050.
Následky takového oteplení by byly zničující: vnitrozemí by vyschlo, zatímco níže položené pobřežní oblasti by skončily pod vodou, neboť v důsledku tání polárních ledů by stoupaly hladiny moří.
To by zřejmě vyvolalo dalsí oteplování a vzhledem k nárůstu vodní páry v atmosféře také překotný a nekontrolovatelný skleníkový efekt.
Jedinou rozumnou cestou ven z tohoto začarovaného kruhu by se tedy zdálo snížení spotřeby fosilních paliv, o což se zasazují zastánci Kjótského protokolu, a dalsí investice do alternativních zdrojů energie.
Jenže i když se vědcům v posledních letech podařilo sestrojit několik opravdu kvalitních modelů globálního klimatu, oni sami jako první připoustějí, že tyto modely počítají jen se zlomkem vsech faktorů a fyzikálních sil, jež dohromady ovlivňují podnebí a průměrnou globální teplotu.
Studie prováděné v posledních dvaceti letech například dokázaly, že změny magnetické aktivity Slunce zapříčiňují změnu jasnosti Slunce až o 0,1 procenta a že průměrná roční teplota v severní teplotní zóně Země se už nejméně tisíc let těmito změnami sluneční aktivity řídí.
Při sledování Slunci podobných vesmírných objektů vědci objevili hvězdu, jejíž jasnost během pěti let klesla o 0,5 procenta a během stejné doby se podstatně snížila také její magnetická aktivita.
Lze se domnívat, že Slunce se chová podobně.
Na vzorcích ledu, odebraných z ledové čepičky v Grónsku, lze vysledovat náhlé změny teploty.
Na rozdíl od předpovědí klimatických modelů, zaměřujících se na emise skleníkových plynů, tyto vzorky dokládají, že pokles CO2 v atmosféře tato chladná mezidobí nepředcházel, nýbrž následoval po nich.
Co tedy do této chvíle nese odpovědnost za globální oteplování?
V letech 1900 až 1950 měla globální oteplování na svědomí nepochybně stoupající jasnost Slunce.
V tomto období se totiž magnetická aktivita Slunce zvýsila dvakrát až třikrát.
Atmosférický oxid uhličitý rozhodně významnou příčinou být nemohl, protože do roku 1950, kdy se globální oteplování na několik desetiletí ustálilo, se jeho podíl v atmosféře zvýsil jen o 7 procent.
Po roce 1950 sluneční aktivita žádné zásadnějsí kolísání nezaznamenala, o 20 procent ovsem vzrostl podíl CO2, který se podepsal na globálním oteplování v letech 1970 až 2000.
Atmosférický oxid uhličitý tak bude pravděpodobně řídícím faktorem globálního klimatu i v tomto století.
To vsak stále nedokazuje, že za rostoucí akumulaci CO2 v atmosféře mohou exhalace způsobené lidskou činností.
V atmosféře je obsaženo asi 750 gigatun (109 tun) CO2, zatímco celkový roční objem lidských exhalací a emisí činí přibližně 5,5 gigatun, tedy jen asi 0,7 procenta celkového objemu.
Kromě toho se odhaduje, že každoročně dojde mezi atmosférou a světovými oceány k výměně asi 90 Gt CO2.
Což znamená, že exhalace CO2 způsobené lidskou činností se v atmosféře nezdržují a neakumulují, nýbrž že se velmi brzy rozptýlí na oceánském povrchu, aby atmosférický oxid uhličitý zůstal ve vyváženém stavu.
Tuto rovnováhu přitom určuje teplota vody na povrchu oceánu.
Je tedy možné, že za procesem globálního oteplování stojí oteplování oceánů Sluncem v letech 1900 až 1950.
To totiž mohlo pozměnit rovnovážný stav tak, že se v atmosféře od té doby začalo koncentrovat větsí množství CO2, které globální oteplení urychlovalo.
Lidská produkce oxidu uhličitého tedy situaci neprospívá, přitom bude ale jen sotva rozhodujícím faktorem.
Tyto důkazy jsou pro kjótské skeptiky opravdu dobrým argumentem.
Rizika, jež s sebou přinásí globální oteplování, jsou nicméně reálná.
Poukazování na lidské emise CO2 rozhodně nezavání ,,dryáčnictvím``, jen neúplností.
Tak například kromě své magnetické činnosti ovlivňuje Slunce počasí na Zemi několika dalsími způsoby, mj. oteplováním horní stratosféry ultrafialovým zářením, nukleací aerosolů či tvorbou mraků.
Klima rovněž závisí na míře výměny vodní páry mezi atmosférou a zemským povrchem, kde spolupůsobí oceánské vodní proudy, větry a geografie.
Vsechny tyto spolupůsobící jevy je nutno chápat kvantitativně.
Jen tak budeme moci vytvořit opravdu věrný model změn globálního klimatu, což se nám zatím nepodařilo.
Jedinou správnou cestou je tedy začít zkoumat vsechny dosud neprobádané faktory: fyziku tvorby mraků, dynamické propojení horní stratosféry se spodní atmosférou, akumulaci vodní páry v atmosféře.
Chceme-li nalézt doopravdy účinné řesení, musíme počkat, až o celém problému budeme vědět více.
Má hmyz vědomí?
MELBOURNE – Loni v létě na roketu, kterou jsem pěstoval, nakladl vajíčka bělásek zelný.
Zanedlouho se rostlina hemžila zelenými housenkami, dobře splývajícími se zelenými listy.
O něco dál jsem měl vysazené další rokety, které mi měly zajistit dostatek listů na saláty, a nechtěl jsem používat insekticid, proto jsem housenky nechal být.
Brzy sežraly všechny listy až ke stonku.
Jelikož už nebylo čím se sytit, housenky, které ještě nedospěly do další fáze svého životního cyklu, všechny pošly hladem.
Na úrovni mikrokosmu jsem sledoval něco, co už dlouho uznávám rozumově: evoluce je neosobní přírodní proces, který nebere žádné ohledy na blahobyt jednotlivých bytostí, které stvořil.
Jak si teisté, divím se občas, dokážou srovnat svět, který vidí, s vírou, že svět stvořila bytost, která je vševědoucí – a tedy předvídala, že se tohle všechno stane –, a přesto je dobrá a zaslouží si být uctívána?
Křesťané tradičně vysvětlují lidské utrpení jako důsledek Adamova prvotního hříchu, který jsme údajně všichni zdědili.
Housenky ale nejsou Adamovým potomkem.
Descartesovo řešení problému spočívalo v tom, že zvířatům upřel schopnost cítit bolest.
U psů a koní by ale Descartesův názor přijalo jen málo lidí, a to i v jeho době.
Dnes proti němu hovoří vědecké výzkumy v oblasti anatomie, fyziologie i chování savců a ptáků.
Nemůžeme ale přinejmenším doufat, že i housenky dokážou cítit bolest?
Vědci dříve popisovali hmyz jako organismy bez centrálního mozku.
Uvádělo se, že různé části hmyzích těl řídí nezávislé ganglie.
Pokud by tomu tak bylo, bylo by těžké si představit, jak by hmyz mohl mít vědomí.
Nedávný článek v časopise Národní akademie věd USA však tento model odmítá.
Badatel Andrew Barron z Macquarieovy univerzity, zaměřený na kognitivní vědy, a filozof Colin Klein tvrdí, že by subjektivní prožívání mohlo být v živočišné říši rozšířenější a v evolučním smyslu starší, než si uvědomujeme.
Nejzákladnější formou vědomí jsou subjektivní prožitky.
Je-li bytost schopna subjektivního prožívání, pak být takovou bytostí je nějaké – a taková „nějakost“ může zahrnovat příjemné či bolestné prožitky.
Naproti tomu samořídicí auto sice má detektory schopné rozpoznat překážky, s nimiž by se mohlo střetnout, a dokáže reagovat tak, aby se kolizím vyhnulo, ale být takovým vozem není nijaké.
U lidí lze subjektivní prožívání odlišit od vyšších úrovní vědomí, jako je sebeuvědomění, k němuž je nezbytná funkční mozková kůra.
Subjektivní prožívání nezapojuje kůru, ale střední mozek a může pokračovat i po rozsáhlém poškození kůry.
Hmyz má centrální nervovou uzlinu, která se podobně jako střední mozek u savců podílí na zpracování smyslových informací, volbě cílů a nasměrování činnosti.
Může také zajišťovat schopnost subjektivního prožívání.
Hmyz je velkou a rozmanitou kategorií bytostí.
Medonosné včely mají asi milion neuronů, což v porovnání s našimi zhruba 20 miliardami, natož se 37 miliardami objevenými nedávno v mozkové kůře kulohlavce, není mnoho.
Stačí jim ale k tomu, aby dokázaly předvádět a interpretovat proslulý „tanec včel,“ jímž přenášejí informace o směru a vzdálenosti květin, vody nebo potenciálních hnízdišť.
Housenky podle našich znalostí žádné takové schopnosti nemají.
Přesto mohou mít tolik vědomí, aby při hladovění trpěly.
A co rostliny?
To je otázka, která se často objeví, když zmíním, že bychom měli přestat pojídat zvířata, protože dokážou cítit bolest.
Rostlinám se pravidelně připisují pozoruhodné schopnosti, ale za řádných experimentálních podmínek se doposud nepodařilo zopakovat žádné pozorování, které by nás přimělo uznat, že mají subjektivní prožitky.
Barron a Klein uvádějí, že rostliny nemají žádné struktury, které by umožňovaly vědomí.
Totéž platí pro jednoduché živočichy, jako jsou medúzy nebo škrkavky; na druhou stranu korýši a pavouci, stejně jako hmyz, takové struktury mají.
Má-li hmyz subjektivní prožitky, je ve světě mnohem víc vědomí, než jsme si zřejmě mysleli, protože v každém jednotlivém okamžiku je podle odhadu Smithsonovského institutu na světě asi deset trilionů (10,000,000,000,000,000,000) živých hmyzích jednotlivců.
Jak o tom budeme smýšlet, závisí na tom, jaké by podle našeho přesvědčení mohly jejich subjektivní prožitky být, a tady nám komparativní struktury mnoho neřeknou.
Možná že hodování na mé roketě přineslo housenkám tolik potěšení, že jejich životy stály za to, vzdor skličující smrti.
Přinejmenším stejně pravděpodobný je ale opak.
U druhů, které se tak plodně množí, budou mnozí jejich potomci hladovět už od chvíle, kdy se vylíhnou.
Nad džinistickými mnichy, kteří si z cesty odmetají mravence, aby na ně nešlápli, se na Západě obvykle usmíváme.
Měli bychom je ale spíš obdivovat za to, že dovedli soucit k logickému dovršení.
To neznamená, že bychom měli spustit kampaň za práva hmyzu.
Na to ještě o hmyzích subjektivních prožitcích nevíme dost a svět není ani zdaleka připraven vzít takovou kampaň vážně.
Nejprve je potřeba dokončit rozšíření seriózní ohleduplnosti na zájmy obratlovců, o jejichž schopnosti trpět je mnohem méně pochybností.
Jsou hodnoty islámu opravdu jiné?
V právě roce, jenž právě uplynul od teroristických útoků z 11. září, se otázky o islámu - jeho povaze, jeho charakteristické identitě, jeho potencionální hrozbě Západu - dostaly v diskusích intelektuálů i politiků na přední místa.
Zatímco největší konflikty 20. století - spojené s fašismem, komunismem a dalšími "ismy" - byly v prvé řadě ideologické, terorismus z loňského září znovu vzkřísil ducha "kulturní války" a "střetu civilizací".
V islámském světě se často tvrdí, že díky zakátu (almužny pro chudé), jedné z pěti základních povinností každého muslima, je islámská společnost méně rozdrobená, takže nerovnost a společenská vyděděnost je zde nižší.
Západní pozorovatelé přitom v islámu vidí víru, jež pohrdá osobní svobodou, zvlášť svobodou žen.
Novinářka Oriana Fallaciová ostatně krátce po útocích na toto téma publikovala svůj sáhodlouhý výlev.
Fakta jako by nás v tomto dojmu utvrzovala.
Muslimské země opravdu mívají úroveň nerovnosti a kriminality (dobrá cesta ke společenskému vyloučení) nižší než jiné země na srovnatelné úrovni ekonomického rozvoje, například země katolické Latinské Ameriky.
Mají ale chladné statistiky o průměrných příjmech dostatečnou vypovídací hodnotu?
Podle politologa Francise Fukuyamy nikoli.
Ten tvrdí, že konkrétní sociální výsledky (včetně úrovně příjmů) jsou důsledkem toho, že se země nacházejí v různých stadiích procesu modernizace, v jehož rámci každý jedinec a každá společnost směřuje k souboru univerzálních hodnot.
Samuel Huntington z Harvardovy univerzity je taktéž názoru, že taková srovnání jsou zavádějící, ovšem nesouhlasí s Fukuyamovou diagnózou.
Podle Huntingtona je na islámu cosi neblahého.
Sociální výsledky islámu odrážejí nikoli úroveň modernosti, ale dogmata víry.
Vzhledem k mesiánskému splynutí politických, náboženských a kulturních dimenzí islámu jsou podle něj Západ a islám přímo předurčeny k tomu, aby se "střetly", neboť tyto dva systémy jsou svou podstatou nesmiřitelné.
Chceme-li však odhalit roli, jakou náboženství jako islám hraje v určování základní podoby společnosti, srovnávání různých zemí či globálních regionů by nás opravdu mohlo svést z té správné cesty.
Je totiž třeba se podívat na jednotlivce v rámci jednotlivé země.
Jen tak se dá pochopit, jak "islámské hodnoty" utvářejí společnost.
K tomu potřebujeme zemi, kde existují hluboké rozpory mezi islámem a křesťanstvím a kde - na rozdíl od amerického "tavicího kelímku" - dochází jen k omezenému míšení sociálních skupin.
Dvě studie, na nichž jsem pracoval s kolegy z Bejrútské univerzity, použily ke studiu vztahů mezi náboženstvím a takovými společenskými a kulturními charakteristikami, jako jsou nerovnost, upřednostňování synů a míra účasti žen v pracovním procesu, Libanon.
Libanon je ideální sociální laboratoří, poněvadž zde existuje celá řada geograficky oddělených náboženských skupin a přísně se zde dodržují hranice mezi komunitami.
Libanonské obyvatelstvo rozděluje vlastně několik náboženství.
Někteří Libanonci se spíše než za Araby považují za Féničany a hlásí se ke kulturní spřízněnosti s Francií spíše než s arabským světem.
Zkoumali jsme křesťanské maronity (jejichž víra je v mnohém podobná římskému katolicismu), muslimské sunnity (oficiální náboženství většiny arabských zemí) a muslimské šíity (oficiální náboženství Íránu a libanonského hnutí Hizballáh) a nenalezli jsme sebemenší důkaz o nerovnosti mezi muslimy nebo o menší diskriminaci žen u křesťanů.
Pokud by islámské hodnoty byly tak fatální, jak naznačuje Huntington, museli bychom mezi těmito komunitami nalézt jasné rozdíly v nerovnosti a přístupu k ženám.
Žádné jsme však nezjistili.
Naše studium náboženství a společenské nerovnosti v Libanonu zkoumalo spíše sociální mobilitu než celkovou nerovnost.
To proto, že společnosti, kde se příležitosti a nerovnosti dědí, jsou považovány za méně spravedlivé než společnosti, kde na poměrech rodiny záleží méně.
Sociální mobilita v Libanonu je extrémně nízká a statut rodiny je klíčovým faktorem určujícím společenský výsledek.
Tím se možná vysvětluje, proč libanonští vysokoškolští absolventi všech vyznání ve svých životopisech často uvádějí jméno a profesi svých rodičů nebo proč jedno z prvních arabských slov, které se naučí cizinec, který se hodlá usadit v Libanonu, je "wasta" (konexe).
Střední a vyšší třídy křesťanských maronitů a muslimských šíitů mají navíc podobnou úroveň sociální mobility.
U obou skupin je tento společenský faktor vyšší než u sinnitských muslimů, což je další důkaz proti tvrzení, že islám ovlivňuje převažující podmínky společnosti.
Ani postavení žen není podle našich zjištění ovlivněno náboženským vyznáním.
Zjistili jsme, že všechny libanonské rodiny upřednostňují syny před dcerami.
Rodiny, které mají dvě starší dcery, mají v 9 procentech případů ještě třetí dítě, na rozdíl od rodin, které mají dva syny.
Ze statistického hlediska je zde obrovský rozdíl: je to devětkrát více než v USA.
Stejně jako náš počáteční výzkum neodhalil žádný důkaz relativního muslimského egalitářství, neodhalil ani žádné výrazné rozdíly v upřednostňování synů mezi křesťany a muslimy.
Důraz na mužskou část rodiny je spíše silnější u křesťanů.
Totéž platí pro účast žen na trhu práce, která je v Libanonu nízká, ale rovnoměrně rozdělená napříč všemi náboženskými skupinami.
To sice není zárukou toho, že vztah mezi náboženstvím a diskriminací žen neexistuje, ale dává tušit, že pokud takový poměr existuje, nesouvisí nijak s počtem pracujících žen ani s upřednostňováním synů.
Jistě, vyvrátit tvrzení, že různé země mají různé hodnoty, nelze.
Libanon ostatně vykazuje nízkou sociální mobilitu, nízkou účast žen na trhu práce a silnou preferenci synů, zatímco jiné země nikoli.
Naše práce ovšem silně podpořila Fukuyamovu teorii o tom, že kultury a hodnoty ustupují do pozadí natolik, nakolik modernita určuje společenské podmínky v zemi.
Čili: je-li islámský svět jiný než Západ, je to proto, že je zaostalejší, ale ne proto, že je muslimský.
Jsou Izrael a Sýrie připraveny na mír?
JERUZALÉM – Obnovení mírových rozhovorů mezi Izraelem a Sýrií po pěti letech řinčení zbraněmi není odvracením pozornosti od trablů politicky dožívajícího izraelského předsedy vlády.
Rozhovory nejsou ani syrskou kličkou, jejímž cílem by bylo vyhnout se mezinárodnímu tribunálu ve věci atentátu na bývalého libanonského premiéra Rafíka Harírího.
Izraelsko-syrská mírová dohoda je pro obě strany strategicky nezbytná a obě strany to vědí.
Dvěma hlavními formativními zážitky syrského baasistického režimu byla ztráta Golanských výšin ve válce s Izraelem roku 1967 za Háfize al-Asada a ztráta Libanonu za jeho syna Bašára, jenž byl drtivým mezinárodním tlakem v čele s Američany přinucen stáhnout svá vojska.
Opětovné získání Golan a ochrana kritických zájmů Sýrie v Libanonu nejsou jen významné strategické cíle syrského prezidenta; jde rovněž o otázky s rozhodujícím významem pro úsilí režimu o národní legitimitu a pro Bašárovo prosazení vlastní vůdčí role.
Mír s Izraelem není Asadovou prioritou.
Jedná se spíš o podmínku, bez jejíhož splnění nebude možné dosáhnout nejvyšších cílů – sblížit se se Spojenými státy, legitimizovat zvláštní postavení Sýrie v Libanonu a předejít potenciálně zničující válce s Izraelem v případě, že by se Golanské výšiny nevrátily mírovými prostředky.
Ba režim naznačil, že by mohl projevit ochotu ke kompromisu v otázce, na níž jednání ztroskotala před osmi lety, totiž vytyčení hranice z roku 1967 podél malého území na východním pobřeží Galilejského jezera.
Izraelsko-syrský mír má závažný strategický význam i pro Izrael.
Spletitost hrozeb, jimž čelí Izrael, je taková, že případná konfrontace s Hamásem v Gaze by mohla vyvolat vzplanutí bojů s Hizballáhem v Libanonu.
Takovou válku by bylo možné vyhrát jedině totálním zničením Libanonu izraelským letectvem.
V takovém případě by zřejmě Sýrie využila příležitosti a prolomila ustrnulý stav ohledně Golanských výšin vojenským zákrokem, který by se mohl vyvinout v rozsáhlou raketovou válku namířenou proti zranitelné domácí frontě Izraele.
Konečně Írán by ve snaze uchránit svůj jaderný program před izraelsko-americkým útokem mohl tento neblahý scénář čile podporovat.
Je třeba přiznat, že strategické poměry v regionu jsou dnes mnohem složitější, než byly před osmi lety, kdy se požadavky Izraele na dohodu se Sýrií zaměřovaly zejména na bezpečnostní opatření na Golanských výšinách a na to, aby Sýrie za pomocí svého vlivu v Libanonu umožnila izraelský smír s touto zemí.
Syrské spojenectví s Íránem významnou otázkou nebylo.
Následné vynucené stažení Sýrie z Libanonu nebylo pro Izrael dobrou zprávou.
V posledním kole izraelsko-palestinských mírových rozhovorů před osmi lety bylo zřejmé, že dohoda se Sýrií automaticky vydláždí cestu k usmíření s Libanonem a skoncuje s hrozbou Hizballáhu pro severní hranici Izraele.
Dnes by sice mír se Sýrií mohl k izraelskému smíru s Libanonem časem přispět, ale nepůjde o automatický důsledek.
Vždyť třebaže Hizballáhu se za syrské okupace dařilo, nikdy nezískal tak mimořádnou politickou moc, jakou má dnes.
Mír se Sýrií by nicméně mohl být významným stavebním kamenem širšího izraelsko-arabského urovnání a tudíž stabilnějšího Středního východu, přestože je nerealistické očekávat, že by Sýrie výměnou za Golanské výšiny zpřetrhala svůj zvláštní vztah s Íránem.
Nejedná se o obrannou úmluvu, ale o mírové rozhovory a Sýrie se od svých íránských přátel zbrkle neodtáhne.
Dobré vztahy mezi arabským státem, jenž má mírové vztahy s Izraelem, a Íránem nemusejí být ke škodě.
Syrský postoj by dosah íránské strategie regionální destabilizace nemusel rozšiřovat, ale spíš omezovat.
Tak jako vždycky bude záležet na ochotě Ameriky ustoupit od vojenských řešení a strnulých ideologických imperativů a namísto toho přijmout pragmatickou kulturu hledání východiska z konfliktu.
Izraelsko-syrský mír podpořený USA by mohl proměnit strategické prostředí a snad i vtáhnout další potížisty Středního východu do systému regionální spolupráce a bezpečnosti.
Násilí a inovace
ABÚ ZABÍ – V britském filmu Třetí muž z roku 1949 poznamenává postava jménem Harry Lime, že za vlády rodu Borgiů v renesanční Itálii země „zažila války, násilí, vraždy a krveprolití.
Zrodila ale Michelangela, Leonarda da Vinciho a renesanci.“ Naproti tomu, prohlašuje, 500 let švýcarské demokracie a míru nepřineslo o mnoho víc než kukačkové hodiny.
Usuzovat, že novátorství a tvořivost je plodem střetů, je extrémní (ostatně Švýcarsko je světovou špičkou v oblasti inovací), ale Lime poukazuje na významný fakt.
Přestože se mír, řád a politická stabilita všeobecně považují za zásadní předpoklady vynalézavosti, podnikavosti a hospodářského rozvoje, zaznamenali jsme už mnoho výjimek z tohoto pravidla – zejména co se týče kreativity a novátorství.
Spojené státy se vytrvale umisťují v žebříčku deseti nejúspěšnějších zemí v oblasti inovací, mimo jiné v Globálním indexu inovací INSEAD.
V Globálním indexu míru se však ze 153 zemí umístily na 88. příčce.
Rovněž Velká Británie a Nizozemsko obsadily páté, respektive šesté místo v indexu inovací, ale až 28. a 29. místo v indexu míru.
Naopak Bhútán patří mezi dvacet nejmírovějších států, ale do indexů novátorství se vůbec nepropracoval.
Samozřejmě že kriminalita, terorismus, konflikty a politická nestabilita v takovém rozsahu, že vyvolávají úplné zhroucení právního řádu, jsou pro kreativitu a novátorství výraznou brzdou.
Některé země ale vůči všudypřítomnému násilí a volatilitě projevují značnou odolnost.
Například Mexiko a Jižní Afrika dosahují navzdory velkému výskytu násilných trestných činů vysokých úrovní novátorství (měřeno podle počtu podaných patentových přihlášek a registrací obchodních značek).
Když zohledníme indikátory terorismu, jako odolní inovátoři se ukazují Libanon, Turecko, Jordánsko a Izrael.
Takže stejně jako mír a stabilita nevedou vždy k tvořivosti a vynalézavosti, boje a nejistota jim zase nemusí nutně bránit.
Mír, politická stabilita a veřejný pořádek jsou důležité faktory, které se zvažují při výběru umístění velkého zahraničního výrobního zařízení nebo podniku služeb, ale jsou méně významné, co se týče hledání dodavatelů kreativity a uskutečňování souvisejících investic.
Konkrétně tvůrčí odvětví jako animace, umělecká tvorba, design a software – založená především na dovednostech a talentu jedince – jsou obvykle oproti jiným branžím vůči střetům odolnější.
Vzhledem k těmto skutečnostem by veřejní činitelé, investoři a přední podnikatelé hledající revoluční myšlenky, převratná řešení a nevyužité schopnosti neměli dopustit, aby jejich rozhodování příliš ovlivňovaly turbulence či naopak klid v té či oné společnosti.
Vykročit mimo okruh, v němž se cítím pohodlně, může mít skutečně významné přínosy.
Některé důkazy ukazují, že převaha nejistoty může posilovat soutěživost, čímž podněcuje novátorství.
Nadto společenská prostředí vyznačující se nižší mírou konsenzu a vyšší hladinou násilí mohou oproti svým harmoničtějším protějškům s větší pravděpodobnější zapůsobit jako katalyzátor radikálních inovací.
Toto hodnocení potvrzuje libanonská zkušenost.
Vzdor dlouhé historii politického násilí procházejí tamní tvůrčí odvětví rozmachem.
Podle studie libanonských odvětví chráněných autorským právem, kterou v roce 2007 provedla Světová organizace duševní vlastnictví, k hlavním potížím sužujícím softwarový sektor – významnou součást ekonomiky – patří omezené trhy, silná konkurence, odliv mozků (ztráta lidského kapitálu), nedostatečná politika podpory technologií, absence vládních pobídek a všudypřítomné pirátství.
Násilí v tomto výčtu očividně nefiguruje.
Jistěže, násilí vždy představuje problém.
Země jako Libanon ale vůči němu získaly odolnost, například rozvojem kreativních oborů, což snižuje jeho negativní vliv na hospodářský, společenský a intelektuální rozvoj.
V roce 2005 patřilo v Libanonu do tvůrčího sektoru 10 % všech nových podniků a odvětví chráněná autorským právem přispěla 4,75 % HDP.
Obdobně platí, že Nigérie navzdory vysoké míře politického násilí produkuje ročně přes tisíc filmů.
Tamní filmový průmysl je třetí největší na světě, po americkém a indickém, a co do ekonomického významu pro Nigérii jej předčí pouze těžba ropy.
Podle zprávy OSN z roku 2010, která se zabývala tvůrčí ekonomikou, v letech 2002 až 2008 rostl globální obchod s kreativními díly 14% ročním tempem.
Vývoz tohoto zboží z rozvojových zemí, které obvykle zažívají více násilí, rostl přitom 13,5% tempem a v roce 2008 dosáhl obratu ve výši 176 miliard dolarů (43 % celkového světového obchodu v kreativních odvětvích).
Přestože úhrn globálního obchodu v onom roce poklesl o 12 %, obchod s tvůrčími díly a službami nepřestával narůstat.
To má významné důsledky pro politické a obchodní lídry – zejména v turbulentních regionech jako Střední východ.
Ve snaze podpořit hospodářský růst a inovace uprostřed střetů a neklidu by se tvůrci politik a investoři měli zaměřit na budování kreativních odvětví.
Odolnost a pružnost, kterou přinášejí, mají zásadní význam pro podporu dlouhodobého hospodářského růstu a tvorbu pracovních míst – ať už budoucnost přinese cokoli.
„Resetovací“ tlačítko pro zadní dvorek Evropy
STOCKHOLM – Mačkání „resetovacího“ tlačítka v diplomatických vztazích se dnes stalo velmi populárním.
Americký prezident Barack Obama nedávno odcestoval do Moskvy, aby tam „resetoval“ napjaté americko-ruské vztahy.
Evropská unie sice žádné „resetování“ kvůli napjatým vztahům s východními sousedy nepotřebuje, avšak provádí jejich hlubokou strategickou rekonstrukci.
Když EU v květnu zahájila svůj nový projekt „Východní partnerství“, kladla si za cíl podpořit další integraci se šesti bezprostředními východními sousedy unie – Arménií, Ázerbájdžánem, Běloruskem, Gruzií, Moldavskem a Ukrajinou.
Globální finanční krize učinila z aktualizované a posílené politiky pro východní sousedy EU naléhavou potřebu.
Neméně důležitý byl fakt, že všechny zmíněné země vyjádřily ambici přimknout se těsněji k EU.
Východní partnerství – které vzniklo z původní polsko-švédské iniciativy – nabízí těmto šesti zemím podstatné zesílení a prohloubení vztahů s EU v klíčových oblastech.
V obchodních a ekonomických vztazích si otevřeně klade za cíl vytvořit mezi EU a partnerskými zeměmi hluboké a rozsáhlé oblasti volného obchodu.
Hlásí se k plné liberalizaci víz jakožto dlouhodobému cíli (přičemž do té doby by se měly uzavřít dohody o zjednodušení vízové politiky), slibuje užší spolupráci v otázce energetické bezpečnosti, diverzifikace a účinnosti a přichází s velmi vstřícnými programy a projekty, které mají sousedním zemím pomoci s integrací a reformním úsilím ve všech těchto oblastech.
Červencové převzetí předsednictví EU Švédskem by mělo tomuto úsilí napomoci.
Přichází však ve chvíli, kdy východní sousedé unie čelí složitým problémům a kdy finanční a hospodářská krize tvrdě postihuje partnerské země.
Ukrajina trpí prudkým poklesem globální poptávky a obchodu, který těžce podkopává její ocelářský průmysl.
Hospodářský úspěch Gruzie je do značné míry závislý na přímých zahraničních investicích, ke kterým dnes prakticky nikdo nemá chuť.
V partnerských zemích, jako je Moldavsko, jež jsou méně integrované do globálního trhu, se krize projevila pomaleji, ale její reálný dopad může být stejně nepříznivý a také zotavení bude pravděpodobně probíhat pomaleji.
Východní partnerství nenabízí rychlý lék na krizi.
Může však poskytnout politický rámec a podporu při budování institucí, což zlepší nedostatky, kvůli nimž jsou tyto země vůči krizi tak zranitelné: nedokonalé tržní ekonomiky, slabé státní instituce a přetrvávající korupce.
Východní partnerství a jeho nabídka hlubší integrace s EU v oblastech, jako jsou obchod a energetika, přináší značnou transformační sílu.
Dalším typem krize, kterou většina partnerských zemí prochází, je krize politická.
Ve většině zmíněných států zatím demokratický vývoj nedospěl do fáze, v níž je změna vlády běžnou součástí politického života a může se uskutečnit bez ohrožení stability země.
Východní partnerství je založeno na hlubokých hodnotách demokracie, lidských práv a vlády zákona.
Politické spojenectví s EU a proces integrace v rámci tohoto partnerství budou podporovat reformy v těchto klíčových oblastech.
Švédské předsednictví EU se zaměří na zahájení konkrétní práce – tedy na praktickou stránku partnerství.
Vytvoření „Rozsáhlých programů budování institucí“, které mají podpořit reformu klíčových institucí v každé partnerské zemi, by se mělo uskutečnit před koncem roku.
Světlo světa také konečně spatří některé vlajkové iniciativy navržené Evropskou komisí a pravděpodobně dojde i k rozvoji nových projektů a iniciativ.
Švédsko bude klást zvláštní důraz na programy energetické účinnosti, které nebudou sloužit pouze ke zvyšování energetické bezpečnosti a snižování nákladů, ale stanou se také významným příspěvkem k boji proti klimatickým změnám.
Švédské předsednictví spolu s Evropskou komisí má v úmyslu zorganizovat letos na podzim první setkání Fóra občanské společnosti Východního partnerství.
Doufáme, že dojde k zahájení spolupráce na parlamentní úrovni a také k výměnám mezi místními a regionálními úřady třiatřiceti zemí EU a jejich partnerů.
Schůzka ministrů zahraničí EU a jejich kolegů ze šesti partnerských zemí zhodnotí na konci roku dosavadní pokrok a vytyčí směr další cesty vpřed.
Podstatou Východního partnerství je integrace do EU, příklon šestice partnerských zemí k hodnotám EU, legislativa, způsoby práce a nutnost, aby EU byla k dispozici a nabízela při tomto sbližování podporu a pomoc.
V Rusku existuje a někdy bývá přiživován dojem, že partnerství je namířeno proti němu.
To samozřejmě není pravda.
Právě naopak: přivítáme, pokud se Rusko podobně jako Turecko zúčastní příslušných aktivit v rámci multilaterálních dimenzí Východního partnerství.
Východní partnerství není odpovědí na všechny problémy a obtíže, kterým šestice partnerů čelí.
Představuje však jasný závazek EU poskytnout politickou a ekonomickou podporu jejich transformaci a reformě – tedy procesu, který by měl celému regionu přinést prosperitu a stabilitu.
Jsou před branami EU barbaři?
BRUSEL – Eurozóna se potýká se zásadní krizí, k jejímuž vyřešení nijak nepomohou útoky na finanční spekulanty.
Evropská rada ministrů byla nucena členským zemím ve finančním ohrožení přislíbit stamiliardy eur, přestože evropská ekonomika jako celek skutečně v krizi není.
Právě naopak, většina průzkumů i tvrdých ekonomických ukazatelů naznačuje důrazný vzestup a jediná země, která má opravdu vážné trable, Řecko, představuje pouhá 3 % HDP oblasti.
Nicméně krize pro Evropskou unii představuje téměř existenční výzvu – a vyžádala si tak obrovské sumy peněz – proto, že se přímo dotýká klíčového nosného principu správy Evropy: podstaty státu.
Řecká kauza vznesla jednoduchou, leč dalekosáhlou otázku: je možné nechat členský stát EU zkrachovat?
Jeden názor říká, že stát je posvátný: EU musí zakročit a každému nezdárnému členovi pomoci zpátky na nohy.
Tento názor ale předpokládá, že všechny členské státy ctí stěžejní ekonomické hodnoty Unie týkající se fiskální obezřetnosti a tržních reforem.
K problémům by pak mohlo dojít jedině v důsledku neočekávaných šoků, přechodných místních politických potíží a – což je nejoblíbenější viník – vlivu iracionálních trhů.
V případě Řecka tento názor má za to, že fiskální krizi země zapříčinila přehnaná reakce světových finančních trhů na místní politické těžkosti (přílišné výdaje řecké vlády před loňskými volbami).
Navíc předpokládá, že Evropa má krizi plně pod kontrolou a že evropské úřady sestavily komplexní plán, který všechny řecké fiskální a strukturální problémy vyřeší.
Z toho vychází oficiální – řekněme „jižní“ – refrén: „Plán MMF a EU uspěje.
Nezdar nepřichází v úvahu.“
Alternativní názor je pragmatičtější a staví na pravidlech.
Tento „severní“ názor vychází z premisy, že členské státy zůstávají svrchovanými celky a že se může stát, že členská země nerealizuje nutný program ekonomické adaptace.
Tento názor je vtělen do ujednání v zakládací listině eura nepřipouštějící finanční výpomoci, které stanovuje, že si každá členská zodpovídá za svůj veřejný dluh sama.
Pokud pak daná země poruší základní pravidla jednotné měny, krach se stává reálnou možností.
Finanční trhy se této debaty přímo neúčastní.
Jenže v téhle hře nemálo nasazují vlastní kůži.
Každý držitel řeckého dluhu, zejména dlouhodobého, si musí propočíst pravděpodobnost, že se řecký politický systém ukáže jako natolik silný, že prosadí reformy nezbytné pro to, aby země dokázala svůj dluh plně (a včas) obsloužit.
Kolektivní posudek finančních trhů ve věci hospodářské a fiskální politiky vlády je vyjádřen rizikovou prémií, již vláda ze svého vnějšího dluhu musí platit.
Pochybnosti na finančních trzích vedou ke zvýšení rizikových prémií, které pak dále ztěžují finanční situaci vlády, která už beztak čelí finančním problémům.
Finanční trhy se ve svých úsudcích často mýlí.
Jsou ale realitou života a nezbavíme se jich ani toužebným přáním, ani regulací.
Člověk by mohl namítnout, že rozdíl mezi jižním a severním názorem je dnes akademický, protože krach skutečně nepřichází v úvahu, poněvadž by vyvolal katastrofální reakci na globálních finančních trzích.
Evropská rada ale také vytvořila pracovní skupinu podřízenou jejímu předsedovi Hermanu Van Rompuyovi, aby vypracovala konkrétní návrhy na reformu měnové unie.
Klíčové rozhodování této skupiny je prosté: měli by věnovat úsilí výhradně snaze předcházet selhání (včetně časově neomezené fiskální podpory), anebo je třeba připravit se i na krach členského státu, aby se minimalizovaly důsledky, pokud by k němu došlo?
První volba by si vynutila důmyslná opatření, která zajistí „více téhož“ – například posílení Paktu stability a růstu, kde by přibyla ujednání o dohledu nad hospodářskou politikou a o spolupráci.
Tento přístup ale nedokáže odpovědět na zásadní otázku: co když tato konstrukce nebude fungovat?
Dokud lídři EU nebudou s to otázku zodpovědět, finanční trhy budou nadále pochybovat o dlouhodobé stabilitě eura.
Eurozóna se v politickém a ekonomickém smyslu nemůže stabilizovat bez pevného rámce pro řešení krizí a bez schopnosti poradit si se svrchovanou platební neschopností členského státu.
Z názoru, že členské státy nelze nechat zkrachovat, logicky plyne, že se euro musí opírat o politickou anebo přinejmenším fiskální unii.
Právě před těmito možnostmi teď evropští lídři stojí: buď zvolit radikální posun k politické integraci či integraci jednotlivých politik, anebo vytvořit jasný rámec pro řešení důsledků krachu členské země, aby byla dodržena stěžejní pravidla měnové unie.
Ani sebevětším množstvím peněz se evropským lídrům nepodaří se z této otázky vykroutit.
Jsou dny dolaru sečteny?
Ještě před rokem dolar dominoval světu jako imperátor.
Teď je pokořen a triumfuje euro.
Přestává dolar být nezpochybnitelnou rezervní a obchodní měnou?
Anebo je předčasné hovořit o ,,euro triumphans"?
Tato otázka zneklidňuje nejen spekulanty, kteří sledují propad dolaru, ale i řadové podnikatele, kteří najednou nevědí, v jaké měně mají fakturovat dovoz a vývoz.
Role, jakou v obchodním světě hrají měny jakožto fakturační činitel, by si vůbec zasloužila větší pozornost.
V současnosti stále převládá dolar.
V dolarech probíhá větší část amerického dovozu a vývozu a dolar se ve značné míře používá i v obchodech mimo USA.
Od roku 1980 však dolar ztrácí půdu pod nohama.
Evropská komise odhaduje, že podíl dolaru ve světovém obchodu klesl z 56 procent v roce 1980 na 52 procent v roce 1995 (poslední rok, pro který existují statistiky).
Podíl německé marky zůstával v téže době relativně stálý.
Japonský jen sice pokulhává, ale zato vykázal nejvyšší relativní růst, když se jeho podíl na celkovém světovém obchodu od roku 1980 do roku 1995 zvýšil ze dvou na téměř pět procent.
K důvodům, proč si dolar tak dlouho uchovává své postavení jako první mezinárodní měna, patří nízké transakční náklady na devizových trzích, historická role dolaru ve světovém obchodu od roku 1945 a velikost americké ekonomiky.
Jenomže velikost je mnohem komplexnější činitel, než jak se na první pohled zdá.
Druhou největší ekonomikou na světě je Japonsko, ale podíl obchodu v jenech zůstává na nízké úrovni, a to i ve srovnání s těmi nejmenšími státy Evropy.
Jedním z faktorů, kterým to lze vysvětlit, je velký podíl amerických firem na trzích, kde Spojené státy prodávají své zboží.
Abychom pochopili všechny příčiny tohoto stavu, musíme si uvědomit, jaké faktory působí v okamžiku, kdy se firma rozhoduje, v jaké měně bude fakturovat své zboží.
Před vývozcem jsou zde dvě rizika: cena a konkurence.
Například japonská firma, jíž jde o co nejvyšší zisk v jenech ze zboží prodávaného ve Svýcarsku.
Pokud japonská firma určí cenu ve švýcarských francích, vystavuje se cenovému riziku, neboť cena v jenech bude kolísat podle kurzu mezi japonským jenem a švýcarským frankem.
Japonský exportér se tak bude spíš přiklánět k ceně v jenech.
Firmy si ale dávají pozor i na to, co dělá jejich konkurence.
Pokud japonská firma prodá své zboží na konkrétní švýcarský trh, kterému dominují švýcarské firmy (které fakturují ve švýcarských francích), bude i ona preferovat cenu ve švýcarských francích.
Pokud by nabízela ceny v jenech, riskovala by ztrátu trhu, pokud by jen posílil.
Pokud jsou na některém konkrétním švýcarském trhu dominantní japonské firmy, budou označovat hodnotu zboží v jenech: japonská firma se totiž v tomto případě nemusí bát, že po posílení jenu ztratí trh, neboť její konkurence bude muset řešit stejný problém.
Tyto argumenty vysvětlují onu významnou roli dolaru v mezinárodním obchodě.
Fakt, že Spojené státy jsou velké, vysvětluje, proč jsou americké firmy na určitých trzích dominantní, ať už jako vývozce nebo jako konkurence dovozu v případě dovozu zahraničního zboží do USA.
Z toho plyne, že americké firmy budou své zboží cenit v dolarech nehledě na to, zda prodávají v tuzemsku nebo v cizině, a zahraniční firmy budou z konkurenčních důvodů své zboží vyvážené do USA rovněž označovat cenou v dolarech.
Japonsko je druhá největší světová ekonomika.
Jen by tedy měl mít mnohem větší váhu.
Klíčovým důvodem, proč tomu tak není, je konkurenceschopnost.
Za prvé, Spojené státy jsou největším obchodním partnerem Japonska: více než polovinu japonského obchodu s industrializovanými zeměmi tvoří obchod s USA.
Na amerických trzích, kde mají domácí firmy tendenci dominovat, se 80 procent japonského exportu udává v amerických dolarech.
Za druhé, přestože Japonsko vyváží i do jiných zemí vedle USA, i na těchto trzích musí čelit silné americké konkurenci.
Tak například japonský export do jihovýchodní Asie, který téměř z padesáti procent probíhá v dolarech, a to kvůli konkurenci amerických exportérů.
Tyto okolnosti se v dohledné době zřejmě nezmění, na základě čehož lze usuzovat, že jen se bude ve světovém obchodu i nadále držet stranou.
Z těchto okolností lze ale vyvodit i to, že na mezinárodní obchodní scéně posílí euro.
Země eurozóny můžeme z hlediska měnové denominace obchodu považovat za jednu zemi.
Tato ,,země" má dohromady mnohem větší tržní sílu než jednotlivé země, které tvoří Evropskou měnovou unii, samostatně.
Euro by tedy mělo do budoucna v mezinárodním obchodu sehrát mnohem větší roli než součet všech jednotlivých měn, které nahradilo.
K těmto změnám ovšem dojde postupně.
Fenomén ,,euro triumphans", který přivítal propad dolaru, je tudíž opravdu předčasný.
Navzdory nesnázím by si dolar měl ještě na nějakou tu dobu udržet svou dosavadní převahu.
Jsou Saúdové fanatici?
Teroristické útoky v Saúdské Arábii vedly mnohé nejen ke zpochybnění vyhlídek vládnoucí dynastie Saúdovců na přežití, ale také k otázce, zda není království hluboce nefunkční a destruktivní.
Zdá se, že saúdská společnost zplodila proud násilného fanatismu, který čerpá inspiraci z extrémní náboženské ortodoxie.
Skutečnost, že patnáct z devatenácti únosců letadel, kteří 11. září 2001 zaútočili na Spojené státy, byli Saúdové, dala vykrystalizovat dávnému pohledu na království jako na baštu autoritářství a netolerance.
V některých ohledech je tento pohled správný, nelze jej však uplatňovat na širokou saúdskou veřejnost.
Ba právě naopak, bylo by hrubou chybou se domnívat, že saúdský postoj k náboženství zcela tkví ve fanatickém islámismu.
Mezi lety 2001 a 2003 jsem byl členem týmu, který prováděl rozsáhlý průzkum hodnot v Saúdské Arábii, Egyptě, Íránu a Jordánsku.
Naše výsledky přinášejí překvapivě jemně stínovaný obrázek saúdských postojů.
Oproti respondentům z ostatních zemí Středního východu jsou Saúdové celkově méně zbožní a jejich postoje vůči demokracii a rodiči dohodnutým sňatkům také poukazují na umírněné tendence.
Pochopitelně, ve všech čtyřech zemích je zbožnost široce rozšířená - přes 90% respondentů společně tvrdí, že věří v Boha, posmrtný život a nebe a peklo.
Saúdové se ale zdají být méně zbožní než jejich muslimští druzi.
Za zbožné se označilo 62% Saúdů, ovšem 82% Íránců, 85% Jordánců a 98% Egypťanů.
Jako zbožnější než Saúdové se jeví i Američané, kteří se tak sami označují z 81%.
Do jisté míry lze odlišnost vysvětlit rozdíly v tom, jak si různé národy vysvětlují, co to znamená být zbožný.
Tak například, Američané mohou zbožnost definovat jinak než obyvatelé Středního východu, přičemž jejich definice bude zřejmě lnout k náboženským přesvědčením méně než v islámských zemích.
To může z části vysvětlovat i rozdíly mezi muslimskými zeměmi.
Avšak propast mezi domácí definicí zbožnosti mezi Saúdy na jedné straně a Íránci, Jordánci a Egypťany na straně druhé je tak velká, že zpochybňuje převládající náhled na Saúdskou Arábii jako na silně konzervativní a zbožnou společnost.
Ostatně, skutky hovoří jasněji než slova: oproti 27% Íránců, 44% Jordánců, 42% Egypťanů a 45% Američanů, pouhých 28% Saúdů odpovědělo, že se každý týden účastní bohoslužeb.
Tato zjištění, třebaže protichůdná k obecně rozšířeným názorům na saúdskou kulturu, jsou méně překvapivá, než se zdá.
Sociologové náboženství už dlouho tvrdí, že ve zkostnatělém náboženském prostředí nebo v prostředí, kde jsou náboženské instituce úzce provázány se státem, všeobecná zbožnost veřejnosti upadá.
Je oprávněné být přesvědčen, že když státní orgány vymáhají dodržování přísných norem jednání, lidé mají tendenci se bouřit a odklánět se od oficiálně schvalovaných náboženských institucí.
Není pak překvapením, že Egypťané a Jordánci, kteří žijí v zemích, kde stát víru silou neprosazuje, jsou zbožnější než Íránci a Saúdové, již se musí potýkat s místní „mravnostní" policií, zaštítěnou státem.
Dokonce i ve vztahu ke sňatkům vyjádřili Saúdové nečekaně liberální názory.
Respondenti byli ve věci smluvených sňatků téměř rovnoměrně rozděleni, neboť polovina zastávala názor, že manželství by se mělo opírat o souhlas rodičů, zatímco 48% dotazovaných dalo coby základu manželského svazku přednost lásce.
Vzhledem k zakořeněné segregaci žen a mužů a otcovské dominanci se toto zjištění jeví jako odhalení silné touhy po větší míře individuální možnosti volby ve věci, o níž dosud tradičně rozhodovaly rodiny.
Konečně, Saúdové se ukazují jako silní zastánci demokracie, což též odporuje rozšířené představě o saúdském konzervatismu.
Demokracii za nejlepší formu vlády označilo 58% všech dotazovaných Saúdů, přičemž 23% nesouhlasilo a 18% svůj názor nevyjádřilo.
Většinová podpora demokracie v zemi bez předchozí sekulární a národní historie zdánlivě odporuje logice.
Ve skutečnosti podpora demokracie odpovídá počtu ostatních liberálních postojů, jež jsme v Saúdské Arábii zjistili.
Příznivci demokracie bývají méně náboženští, sekulárnější, tolerantnější vůči ostatním, kritičtější k chování veřejného sektoru a více se zajímají o kulturní invazi Západu.
Kromě údajů z průzkumu, také dějiny dokazují, že liberální názory získávají na popularitě, jestliže lidu vládne despotický vladař ve spojení s náboženským establishmentem.
V reakci na náboženský despotismus sultána Abdülhamida se na konci devatenáctého století objevil silný proud liberalismu v osmanské Sýrii.
V tomtéž období se v Íránu projevilo protiklerikální, sekulární hnutí za vládu podle ústavy - v reakci na absolutistickou alianci mezi kádžárovskými šáhy a náboženskými institucemi.
Při vědomí podobností mezi těmito historickými precedenty a současnými poměry v Saúdské Arábii bychom možnost reformy neměli vylučovat.
Výsledky průzkumu teď také naznačují, že by Saúdové mohli začít požadovat transparentnější politiku a méně intervenční náboženství.
Návrat k rozumu
KODAŇ – Zdravý rozum prohrál v nelítostné bitvě o realitu člověkem způsobeného globálního oteplování jako jeden z prvních.
Jedna skupina aktivistů téměř 20 let tvrdila – ve světle vršících se důkazů –, že globální oteplování je výmysl.
Jejich oponenti naopak fenomén pravděpodobného dopadu přeháněli – a v důsledku toho se dogmaticky upínali k drastickému krátkodobému snižování uhlíkových emisí coby k jedinému řešení, a to navzdory záplavě důkazů, že takové snižování by bylo ochromujícím způsobem drahé a žalostně neefektivní.
Tento souboj o vědecký koláč, který charakterizovalo dětinské osočování, nepoctivá taktika a intelektuální zatvrzelost na obou stranách, nejenže vyvolal u veřejnosti zmatek a obavy, ale zároveň podkopal úsilí nejdůležitějších organizací pracujících na podpoře vědy o klimatických změnách.
Bylo pak téměř zákonité, že vlády na mezinárodních summitech od Kjóta po Kodaň nedokázaly podniknout v otázce globálního oteplování jakoukoliv smysluplnou akci.
Naštěstí se zdá, že se konečně rýsuje skupina vlivných vědců, ekonomů a politiků, kteří zaujímají rozumnější přístup k této otázce.
Jak jsem v roce 2007 uvedl ve své knize Zchlaďte hlavy, nejracionálnější reakcí na globální oteplování je učinit alternativní energetické technologie tak levnými, že si je bude moci dovolit celý svět.
V hrubých obrysech to vyžaduje cílevědomou a podstatnou podporu výdajům na výzkum a vývoj.
Na základě nedávné práce Isabel Galianové a Chrise Greena z McGillovy univerzity prosazuji celkové výdaje ve výši kolem 0,2% globálního HDP – to je zhruba 100 miliard dolarů ročně.
K žádné nápravě globálního oteplování samozřejmě nedojde přes noc.
Proto se potřebujeme více soustředit na adaptaci na dopady globálního oteplování – například tím, že vystupňujeme snahu vyrovnat se s vnitrozemskými záplavami a s fenoménem městských „tepelných ostrovů“.
Současně bychom měli zkoumat praktičnost klimatického inženýrství, které možná budeme potřebovat, abychom získali k dobru více času na hladký odchod od fosilních paliv.
Připustit, že člověkem vyvolané klimatické změny jsou skutečností, ale současně odmítnout, že řešením jsou „uhlíkové škrty“, znamená vytyčit v debatě o globálním oteplování jakési neutrální území – což zároveň znamená vystavit se útokům z obou stran.
Pro takzvané „alarmisty“ se poukazy na negativa drastického omezování uhlíkových emisí z nějakého důvodu rovnají popírání reality klimatických změn, zatímco takzvaní „popírači“ osočují každého, kdo uzná vědecké důkazy potvrzující tento údajně „vybájený“ problém.
Nicméně existují povzbudivé signály, že menšina rozumných hlasů v této debatě si začíná získávat takovou pozornost, jakou si zaslouží.
V rámci projektu Centra Kodaňského konsensu, který měl hodnotit různé reakce na globální oteplování, provedli Green s Galianovou v polovině roku 2009 analýzu nákladů a přínosů výdajů na výzkum a vývoj zelených technologií.
Green coby dlouholetý stoupenec technologicky založené reakce na globální oteplování demonstroval účinnost politiky vládních investic do výzkumu a vývoje zaměřeného na rozvoj nových nízkouhlíkových technologií, zlevnění a zefektivnění technologií současných a rozšíření energetické infrastruktury, jako jsou tzv. „chytré sítě“.
Jak Green s Galianovou bez obalu uvedli, „žádný přístup ke stabilizaci klimatu nebude fungovat bez revoluce v energetických technologiích“.
Dalším akademikem, který prosazuje chytřejší reakci na globální oteplování, je Roger Pielke, Jr. z Coloradské univerzity, autor knihy The Climate Fix (Náprava klimatu), letošní „povinné četby“ mezi publikacemi o globálním oteplování.
Pielke s Greenem patřili mezi 14 význačných akademiků, kteří společně napsali únorovou „Hartwellovu zprávu“, jejíž vypracování si zadaly London School of Economics spolu s Oxfordskou univerzitu.
Zpráva se vyslovila pro vývoj alternativ vůči fosilním palivům, což by zajistilo, že hospodářský rozvoj nezpůsobí ekologickou pohromu, a uznala důležitost adaptace na klimatické změny.
V USA jsme právě před měsícem byli svědky stejně slibného vývoje v debatě o klimatu, když konzervativní American Enterprise Institute, liberální Brookings Institution a středově orientovaný Breakthrough Institute společně zveřejnily zprávu, která vyzvala k restrukturalizaci americké energetické soustavy s cílem zajistit, aby čistá energie byla také levná.
Zpráva s názvem „Post-stranická energie“ obsáhle a přesvědčivě tvrdí, že americká vláda by měla investovat zhruba 25 miliard dolarů ročně (přibližně 0,2% amerického HDP) do nízkouhlíkových armádních zakázek, výzkumu a vývoje a také nové sítě inovačních center spojujících univerzitní a soukromý sektor s cílem vytvořit „energetickou revoluci“.
Tento rozumný přístup si podle očekávání vysloužil značnou kritiku od odhodlaných „alarmistů“ i „popíračů“.
Slibné – a vzhledem k poněkud toxickému stavu americké politiky také překvapivé – ovšem je, že si tento přístup zároveň získal širokou podporu a inteligentní komentáře od mnoha expertů hlavního proudu.
A aby těchto hlasů nebylo málo, v listopadu bude v USA poprvé uveden dokumentární film natočený podle mé knihy Zchlaďte hlavy.
Je ještě příliš brzy naznačovat, že by politici mohli dosáhnout skutečného pokroku při prosazování opravdu efektivní politiky v otázce klimatických změn.
Vzhledem k nedostatku zdravého rozumu v posledních letech se však už sám fakt, že se dnes ozývá stále silnější chór rozumných hlasů, téměř rovná zázraku.
Opouštějí americké nadnárodní firmy USA?
BERKELEY – Na nedávné konferenci ve Washingtonu prohlásil bývalý americký ministr financí Larry Summers, že američtí politici by se měli soustředit na produktivní činnosti, které se odehrávají ve Spojených státech a zaměstnávají americké zaměstnance, místo aby se zaměřovali na korporace, které jsou sice právně registrované v USA, ale výrobu umísťují jinde.
Citoval přitom výzkum bývalého ministra práce Roberta Reicha, jenž před více než 20 lety varoval, že zájmy nadnárodních amerických firem, které přesouvají zaměstnanost a výrobu do zahraničí, se odchylují od ekonomických zájmů země.
Se Summersem a Reichem lze snadno souhlasit v tom, že národní hospodářská politika by se měla koncentrovat na americkou konkurenceschopnost, nikoliv na prosperitu konkrétních společností.
Jejich ostré oddělování hospodářských zájmů země od zájmů amerických nadnárodních společností je však zavádějící.
V roce 2009, což je poslední rok, u něhož jsou k dispozici rozsáhlá data, bylo z přibližně 30 milionů firem působících v USA pouze 2226 firem amerických a nadnárodních.
Tyto firmy obvykle bývají velké, jsou výrazně orientované na kapitál, výzkum a obchod a nesou zodpovědnost za disproporčně vysoký podíl hospodářské činnosti v USA.
V roce 2009 představovaly americké nadnárodní firmy 23% přidané hodnoty v soukromém (nebankovním) sektoru americké ekonomiky, dále 30% kapitálových investic, 69% výzkumu a vývoje, 25% mezd vyplácených zaměstnancům, 20% pracovních míst, 51% vývozu a 42% dovozu.
Průměrná mzda 22,2 milionu amerických zaměstnanců pracujících v amerických nadnárodních společnostech činila toho roku 68 118 dolarů – což bylo zhruba 25% nad průměrem celé ekonomiky.
Neméně důležité je, že americké operace těchto firem představovaly 63% jejich celosvětových prodejů, 68% jejich celosvětové zaměstnanosti, 70% jejich celosvětových kapitálových investic, 77% jejich celkových mezd vyplácených zaměstnancům a 84% jejich celosvětového výzkumu a vývoje.
Obzvláště vysoký podíl domácích mezd i výzkumu a vývoje naznačuje, že americké nadnárodní firmy mají silnou motivaci ponechávat své vysoce placené a na výzkum intenzivní činnosti v USA – což je dobrá zpráva pro kvalifikovanou pracovní sílu v Americe i způsobilost země k inovacím.
Data však zároveň prozrazují znepokojivé trendy.
Za prvé se sice podíl amerických nadnárodních společností na výzkumu a vývoji a mzdách v soukromém sektoru mezi lety 1999 a 2009 nezměnil, ale podíly na přidané hodnotě, kapitálových investicích a nezaměstnanosti se snížily.
Jejich vývoz navíc rostl pomaleji než vývoz celkový, zatímco dovoz rostl rychleji než celkový, přičemž nadnárodní sektor jako celek přešel z čistého obchodního přebytku v roce 1999 do čistého obchodního schodku v roce 2009.
Za druhé americké nadnárodní firmy expandovaly v prvních letech nového tisíciletí rychleji v zahraničí než doma.
V důsledku toho americký podíl na jejich celosvětových operacích klesl v letech 1999 až 2009 zhruba o 7-8 procentních bodů v oblasti přidané hodnoty, kapitálových investic a nezaměstnanosti a zhruba o 3-4 procentní body v oblasti výzkumu a vývoje a mezd.
Snižující se domácí podíl na jejich celkovém počtu zaměstnanců – ten rovněž v 90. letech klesl o čtyři procentní body – rozdmýchal obavy, že nadnárodní firmy přesouvají pracovní místa do svých dceřiných společností v zahraničí.
Data však ukazují, že je to trochu složitější.
Od roku 1999 do roku 2009 snížily americké nadnárodní výrobní společnosti počet svých zaměstnanců ve Spojených státech o 2,1 milionu neboli 23,5%, avšak zaměstnanost v zahraničních dceřiných společnostech zvýšily o pouhých 230 000 (5,3%), což ani zdaleka nevysvětluje mnohem výraznější pokles počtu jejich zaměstnanců v USA.
Americké výrobní společnosti, které nejsou nadnárodní, navíc ve stejném období snížily počet svých zaměstnanců o 3,3 miliony neboli 52%.
Výzkumy stále častěji dospívají k závěru, že důležitými faktory v pozadí významného, o hospodářský cyklus očištěného poklesu zaměstnanosti v americkém výrobním sektoru v prvních letech 21. století u nadnárodních i ostatních amerických firem byly technologické změny a outsourcing směrem k zahraničním smluvním výrobcům.
Americké nadnárodní společnosti tedy sice nepřesouvaly pracovní místa do svých dceřiných společností v zahraničí, ale podobně jako jiné americké firmy pravděpodobně zadávaly větší část své výroby smluvním zahraničním partnerům, v nichž nedržely majetkový podíl.
Je možné, že tento „vzdálený“ outsourcing byl významným faktorem v pozadí zvýšení dovozu americkými nadnárodními firmami o 84% a zvýšení dovozu v soukromém sektoru o 52%, k nimž došlo mezi lety 1999 a 2009.
Chceme-li pochopit trendy domácí a zahraniční zaměstnanosti u amerických nadnárodních firem, je rovněž důležité zaměřit se na služby.
A zde data vypovídají něco jiného.
Od roku 1999 do roku 2009 se zaměstnanost v zahraničních dceřiných společnostech amerických nadnárodních firem zvýšila o 2,8 milionu osob neboli o 36,2%.
Výroba však představovala pouhých 8% z tohoto navýšení, zatímco lví podíl tvořily služby.
Americké nadnárodní společnosti podnikající ve službách navíc zvýšily svou zaměstnanost doma i v zahraničí – o téměř 1,2 milionu zaměstnanců ve svých domácích provozech a více než o dvojnásobek této hodnoty v dceřiných společnostech v zahraničí.
V prvních letech po roce 2000 povzbudil rychlý růst na rozvíjejících se trzích obchodní i spotřebitelskou poptávku po mnoha službách, v nichž jsou americké nadnárodní společnosti vysoce konkurenceschopné.
Protože mnohé tyto služby vyžadují osobní interakci se zákazníky, musely americké nadnárodní firmy zvýšit počet svých zahraničních zaměstnanců, aby uspokojily poptávku na těchto trzích.
Jejich rostoucí zahraniční obrat současně vedl ke zvýšení počtu jejich zaměstnanců v USA v oblastech, jako jsou reklama, design, výzkum a vývoj nebo management.
Předchozí výzkumy zjistily, že zvýšení zaměstnanosti v zahraničních dceřiných společnostech amerických nadnárodních firem souvisí se zvyšováním zaměstnanosti v jejich amerických provozech: jinými slovy se zaměstnanost doma a v zahraničí doplňují, místo aby jedno nahrazovalo druhé.
Pokud jde o nadnárodní společnosti, nemělo by se politické rozhodování řídit dojmy, nýbrž fakty.
A tato fakta naznačují, že americké nadnárodní firmy navzdory desítky let trvající globalizaci dál značně přispívají k americké konkurenceschopnosti – a že většinu své ekonomické činnosti nesoustředí v zahraničí, nýbrž doma.
Tím, co by mělo politiky ve skutečnosti znepokojovat, jsou náznaky, že Spojené státy možná ztrácejí konkurenceschopnost jakožto místo, kde se tato činnost realizuje.
Jsme o pět let moudřejší?
S blížícím se pátým výročím útoků al-Káidy na Spojené státy ze dne 11. září 2001 bychom měli využít příležitosti a zhodnotit důsledky reakce USA i mezinárodního společenství.
Útoky i reakce na ně očividně vyvolaly v mezinárodních vztazích moře změn, avšak těžko by se obhajoval názor, že se pravděpodobnost dalších zvěrstev v jejich důsledku snížila.
Proč dnes nejsme ohroženi méně než před pěti lety?
Do týdne po útocích vyhlásil americký prezident George W.
Bush „válku s terorismem“.
Metafora války má jedinečnou výhodu v tom, že zřetelně a silně evokuje intenzitu protiútoku, po kterém volá.
Kromě toho obsahuje nevyslovenou výzvu k intenzivní mobilizaci, a to nejen v zemi, která se stala terčem útoku, ale i u jejích přátel a spojenců.
Nikdo přirozeně nepochybuje o právu Spojených států na sebeobranu.
Legitimita násilného protiútoku nikdy nebyla zpochybněna.
Metafora války však s sebou zákonitě nese také vedlejší významy, které jsou při aplikaci na terorismus zavádějící a kontraproduktivní.
Kdykoliv se volá po válce, vzniká představa boje proti národům, obyvatelstvům či státům.
Vzniká představa, že celá území i populace žijící na něm budou pokládány za nepřátelské.
Válka vyvolává představu armád a struktur velení, které lze rozpoznat, i když ne zcela poznat; každopádně válka zahrnuje vojenskou konfrontaci s identifikovatelným protivníkem.
Ve všech těchto bodech je koncept války – abychom parafrázovali amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda – neužitečný.
Přestože měly útoky z 11. září takové rozměry, že se s nimi mohla vypořádat pouze americká armáda, z technického hlediska je reakce na hrozbu, která je spíše mimonárodní než mezinárodní, otázkou policejních metod, nikoliv vojenské taktiky.
Negativní důsledky této pomýlené vize vyšly velmi záhy najevo.
Dnes je všeobecně známo, že vláda Spojených států si – zčásti možná nevědomky – osvojila hluboce zkreslený obraz al-Káidy, který ji líčil jako organizaci s hierarchickým uspořádáním a dokonale celistvou strukturou velení – prototyp nepřítele, na něhož mohla americká armáda zaútočit a zničit ho.
Al-Káida – tento výraz znamená „základnu“ nebo „tábor“, tedy nic více či méně než místo setkávání a výcviku – je však spíše jakousi rozostřenou sférou vlivu zahrnující jednotlivce a malé lokální buňky, které jednají z vlastní iniciativy a spolupracují jen velmi zřídka a výlučně v rámci operací velkého rozsahu.
Neprokázalo se, že útoky v Londýně, Madridu či na Bali v letech po spiknutí z 11. září, případně útok na americkou válečnou loď USS Cole v roce 2000 svědčí o existenci nějakého „centra“, které koordinuje operace či vydává příkazy k jejich provedení.
Stejně tak je mylné spojovat islámský terorismus s terorismem baskické ETA, srílanských tamilských tygrů nebo Irské republikánské armády.
Zatímco tyto skupiny mají územní základnu a jejich prvotním zájmem jsou národnostní cíle, islámský terorismus se jeví jako dílo velmi malého počtu jednotlivců, kteří usilují o pomstu staletí trvajícího „ponižování“ muslimského světa v podobě kolonizace, absence hospodářského rozvoje a slabého politického postavení.
Cílem islámských teroristů není nic menšího než zničení „hegemonistického“ západního světa navzdory touze většiny muslimských národů žít v míru uvnitř mezinárodního společenství a spolupracovat na tvorbě účinných rozvojových programů.
Jedinou životaschopnou strategií, jak se postavit hrozbě islámského terorismu, byla a stále je snaha o dohodu mezi muslimy i vedoucími představiteli muslimských států na takových formách vzájemné kooperace včetně policejní spolupráce, které jsou zapotřebí k izolaci, oslabení či zničení radikálů přímo v jejich středu.
Jde o dlouhou a obtížnou cestu, k níž však neexistuje alternativa.
Místo toho definuje reakci Spojených států i několika jejich spojenců i nadále metafora války.
Přitažlivost této metafory lze možná přisoudit přehnané důvěře, kterou Američané vkládají nejen do své armády, což je pochopitelné, ale i do síly obecně, což je u inteligentních lidí pochopitelné mnohem méně.
Ať je to jakkoliv, označení boje proti terorismu za válku vedlo americké představitele k znásobení násilných vojenských operací, které nemají absolutně žádnou naději získat si srdce a mysl obyvatel muslimského světa.
Právě naopak.
Afghánistán byl jediným případem, kde se vojenská reakce dala pochopit: jeho vláda koneckonců poskytla al-Káidě dočasný územní domov.
Zaplést do věci Irák, který neměl nic společného s al-Káidou ani s útoky z 11. září, však byla obrovská chyba, která posílila islámské extremisty a pravděpodobně jim i pomohla v náboru nových teroristů.
Reakce USA navíc upevnila víru Izraele v účinnost vojenských metod, což vedlo k nedávné válce v Libanonu a pokračující invazi v Gaze.
Bezmocné mezinárodní společenství nedělá nic.
Nesmlouvavost a brutalita amerického chování – které vyústilo v mnohonásobně vyšší počet civilních obětí než útoky z 11. září – zablokovaly možnost jakékoliv užitečné intervence zemí, jako jsou Alžírsko, Maroko, Jordánsko, Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty.
Dovolávání se války také vyloučilo seriózní jednání mezi Izraelem, Sýrií a Libanonem.
Útočením na jednu muslimskou zemi za druhou vytvořily USA a jejich spojenci dojem, že nepřítelem je zde samotný islám, což zákonitě vede ke „střetu civilizaci“, jemuž se chce Amerika podle svých slov vyhnout.
Strategie Spojených států selhala.
Silou nelze dosáhnout všeho.
Mezinárodní společenství musí jasně říci, že islám není naším nepřítelem a že s terorismem se musí bojovat jinými prostředky.
Muslimští političtí vůdci by zase měli stejně otevřeně deklarovat, že terorismus není jejich volbou.
Dokážou-li obě strany potlačit své vražedné úchylky, bude to znamenat znovuzrození naděje na kulturní a politické usmíření.
Opravdu se z nás stali secesionisté?
LONDÝN – Nedávné rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v otázce jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova se všeobecně pokládá za zelenou pro odtrženecká hnutí usilující o získání státnosti.
Podle kosovského prezidenta Fatmira Sejdiua „rozhodnutí konečně odstraňuje všechny pochybnosti, které by mohly mít země, jež Kosovskou republiku stále neuznávají“.
Takový výklad je však do značné míry zbožným přáním těch, kdo podporují odtrženectví.
Nezávazný poradní názor soudního dvora odpověděl na úzce formulovanou otázku Valného shromáždění Organizace spojených národů, zda je vyhlášení nezávislosti podle mezinárodního práva legální.
Soudci správně konstatovali, že neexistuje žádné mezinárodní pravidlo, které by určité skupině bránilo vyjádřit úmysl nebo přání založit stát.
Neřekli však nic o okolnostech a podmínkách, které se vztahují na realizaci tohoto záměru – tedy na samotný akt odtržení.
Soud se opravdu snažil nenechat v této věci nikoho na pochybách: „Otázka je úzce formulovaná a specifická…, netáže se, zda Kosovo dosáhlo státnosti, nebo ne.“ Soudci postavili svůj názor do protikladu k nálezu kanadského Nejvyššího soudu, jenž byl požádán, aby zaujal stanovisko k právu Quebeku na jednostranné odtržení.
V tomto případě otázka dalece přesahovala pouhé vyhlášení nezávislosti; soud byl dotázán, zda a za jakých podmínek má Quebec právo odtrhnout se od Kanady, a to buď na základě kanadské ústavy, nebo na základě mezinárodního práva.
Kanadští soudci shledali, že z mezinárodního práva takový jednostranný nárok nevyplývá (a nevyplývá ani z ústavy jejich země).
Jak soudní dvůr poznamenal, jeho nález z minulého týdne toto klíčové stanovisko popírá: „V podobě, v jaké byla formulována, tato otázka od soudního dvora nevyžaduje, aby zaujímal stanovisko k tomu…, zda mezinárodní právo obecně propůjčuje entitám uvnitř státu nárok odtrhnout se [od tohoto státu].“
Soud navíc poukázal na radikálně odlišná dřívější stanoviska k otázce, zda ze sebeurčení vyplývá v mezinárodním právu jednostranný nárok na odtržení.
Uznáním rozsahu a intenzity neshod mezi státy v otázce práva na odtržení jako by soudní dvůr naznačil, že neexistuje nezbytná shoda světového společenství na pevném vymezení existence takového práva.
Než si tedy vyvodíme závěr, že nyní existuje „volná cesta“ k nezávislosti Kosova, stojí za to zamyslet se nad důležitými otázkami, na které soud nedal odpověď (a Valné shromáždění ho o to ani nežádalo).
Soud nebyl dotázán, a tudíž se ani nezabýval otázkou, zda mezinárodní právo vyžaduje, aby konečný status Kosova chránil skupinová i individuální práva menšin, ať už jde o kosovské Srby, nebo o Romy.
Stejně tak nebyl soudní dvůr dotázán a nevyjádřil se k otázce, zda se má po Srbsku nebo po kterémkoliv jiném státu ve světovém společenství žádat, aby uznali Kosovo jako nezávislý stát.
Rozhodnutí soudu také neřešilo hranice nezávislého Kosova ani otázku, zda a za jakých okolností lze legálně použít sílu – ať už kvůli prosazení nezávislosti, nebo jejímu zabránění.
Má-li se osud Kosova – a celého balkánského regionu – řídit globálními zákonnými pravidly, pak je třeba na tyto otázky odpovědět, místo aby se zametaly pod stůl.
Podle současných procedur je předkládání otázek Mezinárodnímu soudnímu dvoru výlučným a nezadatelným právem států, ať už vystupují jako znesvářené strany, nebo prostřednictvím OSN jako v případě názoru na Kosovo.
U kontroverzních otázek tohoto typu nejsou v sázce pouze zájmy států, ale i zájmy jednotlivců a národů.
Máme-li dnes učinit zadost mezinárodní spravedlnosti, potřebujeme nový typ světového soudu, který bude otevřený i jiným hlasům.
Dochází nám (opět) ropa?
Ceny ropy se dnes pohybují vysoko nad padesáti dolary za barel, což je částečně dáno krátkodobými nabídkovými šoky, jako jsou irácký konflikt, zaměstnanecké spory v Nigérii, konflikt mezi firmou Jukos a ruskou vládou a nedávné hurikány na Floridě.
Jakmile se tyto šoky rozplynou, mohou ceny ropy opět klesnout, ale spekulativní efekty by je mohly nadále držet relativně vysoko, a oslabovat tak světovou ekonomiku a stlačovat ceny na akciových trzích.
I dočasný výkyv cen ropy směrem nahoru může mít dlouhodobé důsledky kvůli sociálním reakcím, které provokuje.
Vysoké ceny ropy přiživují veřejnou diskusi o budoucnosti cen ropy.
Výsledek jakékoliv veřejné diskuse nemůže být nikdy s určitostí znám, ale existuje možnost, že posílí verze naznačující rizika dalšího zvýšení.
Experti mohou tvrdit, že nedávné zvýšení cen způsobily krátkodobé nabídkové faktory, ale cenový vzestup nicméně propůjčuje věrohodnost děsivějším dlouhodobým verzím.
Děsivá verze, která posiluje v tomto případě, se týká rozvojového světa, jmenovitě Číny a Indie, kde rychlý hospodářský růst - a žádné restrikce na množství emisí vyplývající z Kjótského protokolu - podle názoru mnohých vytváří neukojitelnou poptávku po ropě.
Podle této verze se světové zásoby ropy vyčerpají rychleji, než jsme si mysleli, jelikož si tyto miliardy lidí plní své sny o velkých domech a terénních vozech.
Je něco takového možné?
Jistě, Čína, Indie i některé další nové ekonomiky zaznamenávají rychlý rozvoj.
Podle expertů je však obtížné specifikovat dlouhodobé důsledky tohoto jevu pro trh energií.
Příliš mnoho faktorů totiž zůstává zastřeno: rychlost růstu energetické poptávky v těchto zemích, objevy nových zásob ropy, pokroky v úsporných technologiích a v konečném důsledku i nahrazení ropy jinými zdroji energie.
Pro ceny ropy dnes i v dohledné budoucnosti je však důležité vnímání této verze, nikoliv nejednoznačnosti na jejím pozadí.
Pokud je situace vnímána tak, že ceny budou v budoucnu vyšší, pak budou mít sklon zvýšit se ještě dnes.
Trhy takto fungují.
Panuje-li všeobecné přesvědčení, že se ceny ropy v budoucnu zvýší, budou mít vlastníci ropných zásob tendenci odložit nákladné investice do průzkumu a rozšiřování výrobní kapacity a mohou ropu těžit v nižším objemu.
Raději budou svou ropu prodávat a investovat do její těžby později, až budou ceny vyšší, a tím omezí růst nabídky.
Z očekávání se stávají sebenaplňující se proroctví, ceny ropy stoupají a vzniká spekulativní bublina.
Budou-li si však vlastníci ropných zásob myslet, že ceny v dlouhodobém měřítku poklesnou, získají dnes impulz k průzkumu ropných nalezišť a rozšíření produkce, aby ještě před poklesem prodali co nejvíce ropy.
Výsledný převis nabídky žene ceny dolů, posiluje očekávání dalších poklesů a vytváří opak spekulativní bubliny: cenový kolaps.
To vše se může jevit jako očividné, avšak my máme sklon si myslet, že ceny ropy neurčuje očekávání budoucích cen.
Když například v lednu 1974 vypukla první celosvětová ropná krize, ceny ropy se během několika dní zdvojnásobily.
Předpokládalo se, že bezprostřední příčinou byl ohromující úspěch Izraele v jomkippurské válce, která vedla arabské producenty ropy k odplatě v podobě přiškrcení produkce.
Druhá krize z roku 1979 se obvykle přisuzuje přerušení nabídky z oblasti Perského zálivu po islámské revoluci v Íránu a následném vypuknutí války mezi Íránem a Irákem.
Proč v tom případě zůstaly skutečné ceny ropy očištěné o inflaci až do roku 1986 na úrovni roku 1974 nebo nad ní?
Svou roli zde pravděpodobně sehrály spekulativní tlaky, které ovlivňovaly rozhodování OPEC a mnoha dalších organizací.
Přestože změnám v psychologii trhu je obtížné porozumět, široké obavy tvořící základ podobných epizod iracionální nevázanosti jsou téměř vždy zřejmé.
Například v roce 1972 vydali vědci z Massachusettského technologického ústavu, mezi nimiž byl i počítačový průkopník Jay Forrester, knihu Limity růstu .
Publikace rozpoutala mezinárodní debatu, zda bude svět v brzké době čelit obrovským ekonomickým problémům způsobeným nedostatkem ropy a dalších přírodních zdrojů - tedy problémům, jejichž předzvěstí se podle všeho stalo omezení produkce v zemích OPEC o osmnáct měsíců později.
Druhé krizi bezprostředně předcházela havárie jaderného reaktoru na Three-Mile Islandu v Pensylvánii v březnu 1979, která posílila protijaderné hnutí.
Jaderná energie - pokládaná za hlavní technologickou pojistku proti vyčerpání celosvětových zásob ropy - se náhle ocitla v podezření a ceny ropy se do konce roku znovu zdvojnásobily.
Po roce 1979 obavy z omezení růstu a jaderné energetiky ochably.
Ceny ropy se postupně snížily a akciový trh zahájil dlouhé stoupání k maximu z roku 2000.
Současný vzestup cen ropy však ukazuje, že lidé jsou stále ochotni přijímat zvěsti o „vyčerpání zásob" - které se tentokrát zaměřují na Čínu a Indii - dychtivě za své, i když jsou na vině krátkodobé faktory.
Mezinárodní agentura pro energii (IEA) skutečně v září zaznamenala, že byla porušena obvyklá spojitost mezi cenami ropy a stavem zásob a ceny jsou mnohem vyšší, než by tento vztah za normálních okolností naznačoval.
Zpráva IEA označuje toto porušení za důkaz „strukturálního posunu na trhu".
Stejný vývoj však nastal po ropných krizích z let 1973-4 a 1979-80, kdy sice ceny sestoupily z maximálních hodnot, ale ještě několik let zůstaly poměrně vysoko a fungovaly jako brzda akciového trhu, trhu bydlení i světové ekonomiky.
Doufejme, že dopady současného výkyvu budou krátkodobější.
Dech však raději nezadržujme.
Upracujeme se k smrti?
Práce může dát životu rytmus a smysl.
Pracovní podmínky ovšem mohou také vyvolat nebo urychlit projevy špatného zdravotního stavu - fyzického i duševního.
Ty pak mají zpětný dopad na naši produktivitu a schopnost výdělku a také na sociální a rodinné vazby.
Skutečně se zdá, že je ohroženo znepokojivě velké množství lidí.
S ohledem na pracovní sílu EU čítající 160 milionů hlav, 56% pracovníků udává, že pracuje vysokým tempem, a 60% pracovníků udává, že pracuje v napjatých termínech.
Více než třetina nemá vliv na zadání úkolu a 40% provádí jednotvárné úkony.
To zřejmě přispívá k velkému množství potíží souvisejících se zdravím: 15% pracovníků si stěžuje na bolesti hlavy, 33% na bolesti zad, 23% na únavu a 23% na bolesti v oblasti krku a ramen, k tomu připočtěme mnoho dalších nemocí, včetně některých životu nebezpečných.
Trvalý pracovní stres je také důležitým činitelem depresivních poruch - celosvětově čtvrté nejrozšířenější příčiny onemocnění.
Očekává se, že se do roku 2020 posune na druhou příčku, za nemoci srdeční.
V rámci EU se výdaje, jež si tyto potíže a související duševní zdravotní problémy vyžádají, odhadují na průměrně 3-4% HNP, což činí přibližně 265 miliard euro ročně.
Navíc trvalý pracovní stres pravděpodobně přispívá k ,,metabolickému syndromu," komplexu patogenních mechanismů, jež se vyznačují hromaděním břišního tuku, snížením citlivosti na inzulin, zvýšenou hladinou cholesterolu a vyšším krevním tlakem a váží se k počínajícím srdečním chorobám a diabetu.
Pracovní podmínky lze samozřejmě vnímat jako rizikové, i když takovými objektivně nejsou, nebo lze nepodstatné symptomy chápat jako projevy vážné nemoci.
Stres ale působí starosti právě proto, že i mylné výklady mohou prohlubovat nebo vyvolávat širokou škálu zdravotních problémů, včetně srdečních chorob, mozkových příhod, muskuloskeletálních a gastrointestinálních nemocí, úzkostí a depresí, nehod a sebevražd.
Krátkodobý stres sestává z modelu vrozených procesů, jež připravují lidský organismus na fyzickou aktivitu v reakci na požadavky a vlivy, které zatěžují schopnost adaptace.
Spuštění našeho mechanismu ,,útoč nebo uteč" je patřičnou adaptivní reakcí, když čelíme smečce vlků.
To ale neplatí, jestliže se potýkáme s obtížemi při přizpůsobování se střídavým směnám, monotónním a útržkovitým úkolům nebo příliš náročným zákazníkům.
Je-li stres trvalý, často pracuje proti schopnosti přizpůsobit se a následně vyvolává nemoci.
Způsoby vzniku patologických změn vážících se ke stresu mají velmi různé formy.
Mohou být emoční (úzkostlivost, deprese, hypochondrie a alienace), kognitivní (neschopnost soustředit se, vyvolat vzpomínky nebo se naučit nové věci, kreativně se projevit, činit rozhodnutí), behaviorální (zneužívání drog, alkoholu či tabáku, odmítání vyhledat nebo přijmout lékařskou pomoc) nebo fyziologické (neuroendokrinní a imunologické dysfunkce).
Abychom rozpoznali příčiny a následky pracovního stresu, předcházeli jim a odstraňovali je, musíme sledovat náplň práce, pracovní prostředí, podmínky zaměstnanosti, sociální vazby na pracovišti, zdraví, pocit zdraví a produktivitu.
Prvním krokem je rozpoznat výskyt, rozšíření, závažnost a trendy pracovního stresu a jeho příčin a zdravotních následků.
Je pravděpodobné, že přispějí ke špatnému zdravotnímu stavu způsobovanému stresem?
Lze je změnit?
Jsou takové změny přijatelné pro pracovníky a jejich zaměstnavatele?
Jsou-li odpovědi souhlasné, je třeba zvážit balíček organizačních změn.
Tyto změny se budou pravděpodobně týkat těchto oblastí:
Pracovní doba.
Plánujte pracovní dobu tak, abyste zamezili konfliktům s požadavky a povinnostmi nesouvisejícími se zaměstnáním;
Spoluúčast/řízení.
Umožněte pracovníkům, aby se podíleli na rozhodování a činnostech ovlivňujících jejich zaměstnání;
Pracovní zátěž.
Ujistěte se, že pracovníci mají dostatek času na splnění zadaných úkolů a umožněte jim oddychnout si od obzvláště náročných fyzických a psychických úkolů;
Obsah.
Stanovujte úkoly tak, aby poskytovaly pocit smysluplnosti, motivaci, pocit splnění úkolu a příležitosti k využití schopností;
Role.
Jasně definujte pracovní role a povinnosti;
Sociální prostředí.
Zajistěte pracovní prostředí bez veškerých forem nespravedlivé diskriminace a obtěžování;
Budoucnost.
Nepřipouštějte nejasnost ohledně jistoty zaměstnání a kariérního postupu.
Podporujte celoživotní vzdělávání a zaměstnatelnost.
Ačkoliv je pravděpodobné, že krátkodobé a dlouhodobé výsledky takovýchto změn v boji proti pracovnímu stresu budou dostačovat, nemusí to platit vždy.
Je proto potřeba je vyhodnocovat s ohledem na vliv a reakce na stres, výskyt a rozšíření špatného zdravotního stavu a kvantitu a kvalitu zboží či služeb.
Mnoho společností na celém světě chápe, že úspěch vyžaduje naplnění tří elementů udržitelného rozvoje: finančního, environmentálního a sociálního.
Neschopnost požadavek splnit časem vede ke smrtelné organizační ochablosti, jež plyne ze ztráty důvěry mezi zaměstnanci, akcionáři, zákazníky a ve společnosti.
To má mnoho důsledků pro zaměstnanecké vztahy.
Zajištění dlouhodobého ekonomického růstu a sociální soudržnosti vyžaduje stanovit si mezi cíli zdraví a bezpečnost, lepší rovnováhu mezi zaměstnáním, rodinou a volným časem, celoživotní učení, větší rozmanitost zaměstnanců, platy a kariérní výhledy nezohledňující pohlaví a konečně programy podílu na zisku a vlastnictví akcií.
Tyto postupy mohou mít pozitivní dopad na ziskovost prostřednictvím zvýšení produktivity, nižší fluktuace zaměstnanců, vyšší přístupnosti změnám, většího počtu inovací a lepšího a spolehlivějšího výkonu.
Společnosti mají často skutečný zájem jít za minimální zákonné požadavky: kolegiální respekt a dobré jméno zaměstnavatele jsou obchodovatelná aktiva.
Výzvou pro vědu je zjistit, co dělat, pro koho a jak.
Výzvou pro zaměstnance, zaměstnavatele, vlády a společnosti je transformovat naše vědomosti na koordinované a udržitelné programy.
Argentina a Achillova pata tvrdé měny
Kořeny náhlé argentinské krize
NEW YORK – Mnohé překvapilo měnové zděšení, které minulý měsíc zachvátilo Argentinu.
Zranitelnost země přitom narůstala se souborem riskantních sázek, jež argentinská vláda uzavírala už od prosince 2015.
Nebylo ale jasné, kdy bude argentinské hospodářství podrobeno zkoušce.
Když prověrka přišla, Argentina propadla.
Když prezident Mauricio Macri na konci roku 2015 nastoupil do úřadu, Argentina musela řešit řadu makroekonomických nevyvážeností.
K prvním opatřením patřilo odstranění kurzovních a kapitálových restrikcí a snížení daní u vývozu komodit.
Po urovnání rozepří s takzvanými supími fondy ve sporu o dluh, který trval víc než deset let, Argentina také znovu získala přístup na mezinárodní úvěrové trhy.
Vláda přijala nový makroekonomický přístup založený na dvou pilířích: postupném snižování primárního fiskálního schodku a ambiciózním režimu cílování inflace, který měl během pouhých tří let snížit roční růst cen na jednociferné tempo.
Trhy zajásaly.
Převládající názor, nadšeně podporovaný argentinskou vládou, měl za to, že země už udělala vše nezbytné pro dosažení setrvale rychlejšího hospodářského růstu.
Očekával se příliv přímých zahraničních investic.
Jenže to se nesplnilo.
Místo toho Argentinu postihla stagflace roku 2016, následovaná dluhově založeným oživením roku 2017.
To vedlo k vzestupu dovozu neprovázeného úměrným nárůstem vývozu, což rozšířilo deficit běžného účtu na 4,6 % HDP a vyvolalo pochybnosti o kladech nového přístupu.
Před několika týdny pak trhy přestaly jásat, očekávání ochladla a kapitál vzal do zaječích.
Jen během prvních tří květnových týdnů peso vůči americkému dolaru devalvovalo o 19 %.
Vzdor nadějím, které si Macri dělal, jeho reformy přilákaly hlavně krátkodobé portfolio kapitálu a financí ve formě dluhopisů, v cizí i domácí měně, spíš než přímé zahraniční investice.
Významný díl odpovědnosti nese argentinská centrální banka; u snižování inflace na cílovou úroveň se její přístup ukázal jako převážně neúčinný (roční míra stále dosahuje asi 25 %), avšak vysoké úrokové sazby povzbudily příliv spekulativního kapitálu, který zhoršil vnější nevyváženosti a zvýšil zranitelnost Argentiny externími šoky.
V rámci svého přístupu k cílování inflace centrální banka sterilizovala značnou část nárůstu měnové báze prodejem dluhopisů centrální banky (LEBACS).
To znamená, že největší část rozsáhlého primárního fiskálního schodku (4,2 % a 3,83 % HDP v letech 2016 a 2017) vlastně vydáváním krátkodobého dluhu centrální banky financoval veřejný sektor.
Tištění LEBACS bylo vydatné, od prosince 2015 vystřelilo o 345 %.
To mohlo být udržitelné, jen kdyby se potvrdila raná očekávání argentinských vyhlídek.
Zřetelně bylo nutné vyvažovat klady a zápory různých přístupů.
Méně agresivní sterilizace by zkrotila růst dluhu centrální banky, jejíž značná rizikovost se teď ukazuje, což by zabránilo vzestupnému tlaku na směnný kurz; zároveň by to ale vyústilo ve vyšší inflaci.
Nicméně obezřetnějším přístupem by byla snaha snižovat inflaci a fiskální schodek podobným tempem.
Konec konců rozhodnutí v oblasti makroekonomické politiky by se neměla zakládat na nejoptimističtějším scénáři, když zklamaná očekávání vyjdou draho.
Měnová krize konečně odhalila argentinské slabiny.
Výhledově bude země vystavena několika různým zdrojům rizika.
Zaprvé tu stále je velký objem LEBACS.
A pokaždé, když významná část tohoto dluhu nabude splatnosti, stane se Argentina rukojmím nálady finančních trhů.
To zvýší očekávanou kurzovní volatilitu, což sice může vytvářet příležitosti pro spekulativní finanční investice, ale odradí to investice do reálné ekonomiky.
Zadruhé, vzhledem k tomu, že veřejný dluh denominovaný v cizí měně je mnohem vyšší než před dvěma lety, vzestup kurzovního rizika zpochybní také udržitelnost veřejného dluhu.
Chceme-li posoudit, kam Argentina míří po skončení krize, je třeba zdůraznit několik nejvýznačnějších prvků toho, jak se k epizodě přistoupilo.
Zaprvé, centrální banka během jediného měsíce přišla o 10 % svých celkových devizových rezerv.
Zadruhé, roční nominální úroková sazba u LEBACS stoupla na 40 % – je tedy nejvyšší na světě a zvyšuje riziko, že se dluh centrální banky bude nabalovat jako sněhová koule.
Zatřetí, Argentince nejvíc šokovalo, když Macri oznámil, že země bude usilovat o pohotovostní dohodu s Mezinárodním měnovým fondem.
Pokud se totiž argentinský veřejný sektor v nadcházejících letech propadne do stavu dluhové tísně, bude se muset podrobit poručnictví MMF – který je sám věřitelem, ale také institucí, jíž dominují mezinárodní věřitelé.
V takové situaci by podmínky, jež MMF obvykle výměnou za financování stanoví, mohly způsobit vážné škody.
Nejznepokojivější je, že byl znovu potvrzen přístup k cílování inflace, který zhoršil vnější nevyváženosti Argentiny.
Nebylo by tedy divu, kdyby v roce 2019 začal nový cyklus zhodnocování reálného směnného kurzu.
Vzhledem k tomu, že příští rok proběhnou prezidentské volby, pro Macriho by to byla dobrá zpráva; argentinské budoucnosti by to ale nevěstilo nic dobrého.
Konečně jelikož Macriho přístup k navádění argentinské ekonomiky na cestu udržitelného růstu doposud selhával a zvýšil závislost země na mezinárodních věřitelích, jeho vláda stále stojí před úkolem vyvarovat se dluhové krizi.
S cílem ochránit ekonomickou aktivitu a zpevnit slabá místa by měla být zachována strategie postupného snižování primárního fiskálního schodku.
Na ochranu Argentiny před zesílením vnějších nevyvážeností ovlivňujících udržitelnost externího veřejného dluhu se však musí změnit měnová politika.
To znamená konečně uznat, že snaha srazit inflaci mnohem rychlejším tempem než fiskální deficit v sobě skrývá nákladná rizika.
Cesta obezřetnosti také vyžaduje postupné snižování objemu LEBACS, s vědomím, že větší inflační tlak v krátkodobém výhledu je cena za snížení rizika pozdějších větších externích nevyvážeností a výraznějších kurzovních devalvací.
Určitě by bylo chybou další snížení daně z vývozu sóji, jehož přípravu Macriho vláda oznámila.
Další daňové škrty by zvýšily schodek a prospěly by sektoru, který se už teď těší ziskům.
Změna makroekonomických politik není pro navedení Argentiny na cestu inkluzivního a setrvalého hospodářské rozvoje dostatečná, ale je nezbytná.
Na začátku Macriho vlády se objevila varování, že si vybral velice riskantní přístup.
Výstrahy byly bohužel oslyšeny.
Strategie, kterou teď doporučujeme, není bez vlastních rizik.
Jsme ale přesvědčeni, že nabízí životaschopnou a vhodnější cestu vpřed.
Příležitosti a nástrahy argentinského předsednictví G20
WASHINGTON, DC – Je červen 2016 a zdá se, že argentinskému prezidentovi Mauriciu Macrimu situace přeje.
Právě bylo schváleno, že v roce 2018 se Argentina ujme předsednictví G20.
Americké prezidentské soupeření se rozpaluje, ale zdá se téměř jisté, že Hillary Clintonová získá demokratickou nominaci a zamíří k listopadovému vítězství.
Macri optimisticky očekává, že svou mezinárodní agendu bude prosazovat s podobně smýšlejícím spojencem.
Rychlý střih do dneška.
Macri musí lomit rukama nad mezinárodními okolnostmi, které jsou mnohem náročnější, než zřejmě předpokládal.
Přesto co se týče nadcházejícího argentinského předsednictví G20, není vše ztraceno.
Jistěže, vyrovnat se s prezidentem USA Donaldem Trumpem a jeho programem „Ameriky na prvním místě“ nebude snadné.
Minulý měsíc už se Trumpovi na summitu G20 v Hamburku podařilo odříznout se od ostatních 19 lídrů, včetně Macriho, když si stál za svým rozhodnutím odstoupit od pařížské klimatické dohody – ujednání, jejž prakticky celé mezinárodní společenství považuje za nezvratné.
Trump rovněž požaduje nové sjednání Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA).
Tento proces, který začíná tento měsíc, nebude pravděpodobně dovršen rychle, a pokud se k němu přistoupí nešikovně, mohl by narušit vztahy USA s Mexikem a Kanadou, členy G20.
Trump navíc není jediným faktorem mimo Macriho kontrolu, který může zasáhnout jeho schopnost zvládnout předsednictví G20.
Je značně pravděpodobné, že ve stanovené lhůtě nebudou dokončena jednání o brexitu, a tak přijde na řadu scénář „žádná dohoda“, který vyvolá vážný ekonomický šok pro Británii a možná i kontinentální Evropu.
Destabilizační důsledky sahající daleko za hranice jednotlivých států by mohly mít i četné konflikty na Středním východě, rozvíjející se humanitární katastrofy v Africe a zhoršující se situace ve Venezuele.
Dalším zdrojem nejistoty jsou nadcházející volby v latinskoamerických členských státech G20.
Argentinu letos v říjnu čekají volby do zákonodárného sboru a v Mexiku a Brazílii proběhnou příští rok prezidentské volby; očekává se, že se bude dařit populistickým kandidátům.
Co tedy může Macri dělat, aby maximalizoval šance Argentiny na úspěšné předsednictví G20?
Pokud jde o Trumpa, může se pokusit zúročit jejich přátelství, které předchází jejich politickým kariérám.
Tento vztah v sobě ovšem nese jistá rizika, kvůli otazníkům nad Trumpovými podnikatelskými vazbami v Argentině.
Slibnější je, že Macri může a měl by úzce spolupracovat se skupinami občanské společnosti a aktivisty, aby zajistil dostatečný prostor pro účast.
V Hamburku bylo při násilných střetech s demonstranty zraněno téměř 200 policistů a německé pojišťovny dostaly účet ve výši 12 milionů eur.
Argentinská jednotka G20 musí uznat možnost nepokojů, zejména vzhledem k neoblíbenosti některých úsporných opatření vlády, které už vedly k masovým protestům.
Obecněji argentinské předsednictví G20 zůstává významnou příležitostí k prosazování Macriho zahraničněpolitické agendy, která klade důraz na mezinárodní spolupráci.
Mexický prezident Enrique Peña Nieto má poslední rok v úřadu a brazilského prezidenta Michela Temera ochromují skandály, a tak by Macri mohl chtít nadnesením latinskoamerických perspektiv v G20 profilovat Argentinu jako regionálního lídra.
Takové vůdčí postavení by snad Macrimu umožnilo oživit sužovaný blok Mercosur, který sdružuje několik zemí Latinské Ameriky a mohl by podpořit národní snahy omezit chudobu rozvojem obchodu a investic.
Toto úsilí – a širší argentinská agenda pro G20 – získá dodatečnou vzpruhu, pokud se v prosinci úspěšně dokončí jednání o obchodní dohodě mezi Evropskou unií a Mercosurem.
Argentina je také v dobrém postavení využít svého předsednictví v G20 k tomu, aby stavěla na klimatickém a energetickém plánu, jejž schválila G19 (bez USA).
Macri vyhlásil rok 2017 za „rok obnovitelné energie“ a zavázal Argentinu, že do roku 2025 pokryje 20 % své poptávky po elektřině z obnovitelné energie.
Kromě toho se teď argentinská vláda účastní Koalice vysokých ambicí, která byla nápomocná při zajištění pařížské klimatické dohody v roce 2015.
Tato neformální skupina, složená ze zemí od Německa přes Brazílii po Marshallovy ostrovy, prohlásila svou oddanost dohodě za „neotřesitelnou“.
Nadto byla Argentina první zemí, která v rámci pařížské dohody předložila ambicióznější národní plán boje proti změně klimatu.
Důvěryhodnosti, již tyto kroky – které samozřejmě musí dál posílit pokrok při plnění argentinských cílů v oblasti obnovitelné energie a omezování odlesňování – přinesly, by měl Macri využít k tomu, aby povzbudil ostatní země k revizi svých závazků.
Načasování nemohlo být lepší.
Jelikož aktuální soubor slibů je nedostatečný, neboť nárůst globální teploty neomezí v souladu s pařížským cílem „zřetelně pod dva stupně Celsia“, Organizace spojených národů v roce 2018 svolá zvláštní rozhovory, aby země pobídla k předložení ambicióznějších závazků do roku 2020.
Cíl vytvořit nízkouhlíkovou ekonomiku může také Argentina propojit se svými metami pro G20 v oblasti pracovních míst a technologií.
Důležitou součástí snahy zkombinovat tyto agendy by bylo před summitem G20 v roce 2018 dokončit dlouhodobou argentinskou strategii nízkoemisního rozvoje.
Vždyť pokrok v těchto strategiích – součást pařížské dohody – dává jasný signál investorům usilujícím o zmírnění rizik souvisejících se změnou klimatu a o využití nových příležitostí v oblasti obnovitelných zdrojů, elektrických vozidel a baterií.
Argentinské předsednictví G20 nepochybně ovlivní globální volatilita.
Stejně tak jej ale ovlivní i úsilí samotné Argentiny.
Chcete-li Macri maximalizovat šance na úspěch předsednictví, měl by se zaměřit na úzkou spolupráci s evropskými a latinskoamerickými spojenci Argentiny a zároveň upevňovat věrohodnost své vlády v otázkách, jež mají zásadní význam pro všechny.
MMF podněcuje argentinskou krizi – znovu
BUENOS AIRES – Poprvé si Argentina od Mezinárodního měnového fondu potřebovala půjčit v roce 1958.
Během šesti desetiletí od té doby země s MMF podepsala 22 dohod.
Většina byla následně smetena nebo skončila krachem.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Do tohoto defilé zklamaných nadějí navzdory svému renomé lídra nakloněného podnikání vstupuje i současný argentinský prezident Mauricio Macri.
Během o málo víc než tří let jeho vláda s MMF podepsala dvě dohody.
Aktuální dění přitom naznačuje, že se pohnuté dějiny Argentiny možná co nevidět zopakují.
Nejnovější kapitola se začala psát v červnu 2018, kdy země hospodařila se schodky státního rozpočtu a běžného účtu dosahujícími v úhrnu 11 % HDP.
Investoři se k argentinským dluhopisům začali stavět zdráhavě, což Macriho vládu přinutilo chvatně žádat MMF o pomoc.
Se silnou oporou ve Spojených státech Argentina brzy získala od MMF půjčku ve výši 50 miliard dolarů, určenou k využití během následujících tří let.
Vláda předstírala, že se jedná jen o „preventivní“ program: Argentina si peníze nechá v zadní kapse kalhot, aby uklidnila soukromé investory.
Pouhé dva měsíce nato však Macri přiznal, že Argentina potřebuje víc než 50 miliard dolarů – a hned.
Žargonem MMF byla nezbytná dohoda „s předřazeným plněním“.
Tehdy se vyplatilo Macriho přátelství s americkým prezidentem Donaldem Trumpem (znali se už ze světa realit).
Fond souhlasil – ač zdráhavě – se zvýšením půjčky o dodatečných 7 miliard dolarů, v součtu na 57 miliard.
Kromě toho se 90 % z celkové částky, tedy 51,2 miliardy dolarů, vyplatí do příštích voleb argentinského prezidenta, které proběhnou koncem roku 2019.
Jedná se o největší půjčku, jakou kdy MMF jedné zemi poskytl, a churavějící argentinská ekonomika tuto finanční podporu zoufale potřebuje.
První splátku ve výši 9,6 miliardy dolarů Fond odeslal 15. dubna.
Macriho vláda však těchto peněz nevyužije k posílení svých devizových rezerv ani k odkoupení dluhu, nýbrž k nákupu argentinského pesa.
Není divu, že argentinská riziková prémie strmě stoupla.
Investoři jsou neklidní a není to jen tím, že v průzkumech vede bývalá prezidentka Cristina Fernándezová de Kirchner.
Vědí také, že předřazením finanční podpory MMF do svého současného funkčního období Macri také zhutnil budoucí splátkové povinnosti Argentiny vůči Fondu.
A jelikož má MMF postavení přednostního věřitele, bude v prvé řadě splácet jemu.
Pokud tedy Argentina po roce 2020 nebude mít dostatek dolarů k uspokojení všech svých věřitelů, ti soukromí by mohli být nuceni své pohledávky se ztrátou restrukturalizovat.
Investoři tak mají časově omezenou příležitost z Argentiny odejít a brzy jí možná využijí.
Vláda tvrdí, že státní pokladna bude oněch 9,6 miliardy dolarů nucena prodat na domácím trhu, aby pokryla rozpočtové výdaje denominované v pesu.
Vypůjčit si od Fondu dolary na nákup pesa se sice zdá neobvyklé, ale MMF souhlasí.
Zároveň má vláda povoleno peníze od Fondu používat pouze v homeopatických dávkách do výše 60 milionů dolarů denně, skrze centrální banku a ve veřejných aukcích.
To vůbec nedává smysl.
Dohodou s MMF se vláda zavázala hospodařit s neschodkovou primární rozpočtovou bilancí (před splátkami úroků) a obnovit přes 70 % všech splatných jistin a splátek úroků z veřejného dluhu v pesu.
Vláda obě podmínky úspěšné plní a v současnosti prodlužuje 100 % úroků a veřejných dluhů splatných v pesu, takže letošní cíl překračuje.
Vláda tudíž vůbec nemá rozpočtovou potřebu dolary od MMF využít k nákupu pesa.
Orgány státu – se souhlasem Fondu – peníze použijí spíš k udržení stabilního směnného kurzu pesa do voleb ke konci letošního roku, čímž zvýší Macriho šance na znovuzvolení.
To by MMF neměl podporovat, z několika důvodů.
V prvé řadě přistoupením na tak pošetilou a falešnou argumentaci MMF ohrozí snahy (včetně mých) normalizovat vztahy mezi Argentinou a Fondem.
Dále platí, že dolary, které vláda letos prodá s cílem podepřít peso, bude zoufale potřebovat příští vláda, aby v roce 2020 obsloužila splatný dluh a splátky úroků.
S 9,6 miliardy dolarů – oproti odpovídající částce v devalvovaném pesu – by příští vláda byla v mírně pohodlnějším postavení, pokud bude muset, jak se zdá nevyhnutelné, dojednat úpravu současné argentinské dohody s MMF.
Kromě toho ani nebude možné zajistit stabilní peso, neboť denní aukce 60 milionů dolarů nedodá vládě dostatek munice, aby dokázala strmým vzestupům na devizovém trhu předejít.
Konečně čím víc bude Argentina dlužit privilegovanému věřiteli typu MMF, tím těžší bude přesvědčit soukromé, „neprivilegované“ investory, aby své nároky prolongovali a zemi v roce 2020 a dalších letech nepřestali financovat.
Bohužel jsme možná na krok od opakování dějin.
V říjnu 2001 si Argentina asi 60 dní před neschopností splácet dluhy půjčila od Fondu osm miliard dolarů.
Většinu vypůjčených peněz využila k nákupu pesa od institucionálních investorů opouštějících zemi.
Teď se MMF chystá znovu udělat tutéž chybu.
Neměl by očekávat jiný výsledek.
Argentina se zotavuje
V Argentině se pomalu dají vysledovat první známky hospodářského oživení.
Pro mnoho lidí je to, co se tam dělo a co se tam děje teď, naprostá záhada.
Zrušení "konvertibility", tj. systému fixního směnného kurzu, mělo vést je katastrofě - a vedlo.
Produkce klesala a nezaměstnanost prudce stoupala.
Kvůli obavám z nákladů a záchranným programům Mezinárodního měnového fondu (MMF) si Argentina držela svou měnovou radu ještě dlouho poté, co bylo všem jasné, že je tento systém neudržitelný.
Když nakonec přišel kolaps, byl tím mohutnější, čím déle tato tvrdohlavost trvala.
Ovšem hlavním důvodem, proč se Argentina tak úporně držela systému, který nemohl fungovat, byl strach z hyperinflace.
Když jsem se během svých návštěv v Buenos Aires ptal, proč Argentina s tímhle ekonomickým šílenstvím nepřestala, dostal jsem od všech stejnou odpověď: "Ano, když Brazílie uvolnila svoji měnu, inflace nijak zvlášť nevzrostla.
Ale Brazílie je Brazílie, a tady je Argentina."
Jako by Argentinci byli skoro hrdí na to, že nemají důvěru ve své instituce a jejich schopnost zvládat hospodářství bez pout konvertibility.
Tolik obávaná hyperinflace se zatím nezhmotnila.
Jistě, přišla normální inflace, spojená se zvýšením importních cen, které vždycky přicházejí po významnějších devalvacích, ale zdá se, že nespouští spirálu zvyšování cen a že její míra slábne.
Argentina se tak dost možná připojí k dlouhému seznamu zemí - kam patří například Brazílie, Jižní Korea, Rusko, Thajsko a Indonésie -, jež devalvaci zvládly bez nekontrolovatelné inflace.
Pro ekonoma není zotavení Argentiny žádným překvapením.
Devalvace aktivuje několik regeneračních sil.
Export zlevní a příjmy z něj (měřené v pesos) dramaticky stoupnou.
Turistika a na ní navázané ekonomické sektory kvetou.
Substituce dovozu se odehrává přímo před vašima očima: obchod s oděvy, který ještě loni prodával jen dovozové zboží, dnes prodává výhradně domácí artikl.
Tyto regenerační síly však podobně, jako tomu bylo u východoasijské krize v roce 1998, tlumí nedostatek úvěrů.
Jejich stabilitu mělo zajistit zahraniční vlastnictví bank; předpokládalo se, že zahraniční banky svým argentinským pobočkách pomohou, pokud budou potřebovat peníze.
Vklady v pobočkách amerických bank v Buenos Aires měly být v bezpečí stejně jako v Miami.
Střadatelé však brzy shledali, že věci se mají jinak.
Na druhé straně však zahraniční banky neposkytovaly dostatečný objem úvěrů pro malé a střední argentinské firmy.
Tento nedostatek zpomaloval růst, což přispělo k ekonomickým potížím země; teď je úvěrová studna vyschlá docela.
Některé domácí banky budou samozřejmě půjčovat i nadále.
Jenže aby zotavení bylo udržitelné, je třeba úvěrové možnosti rozšířit, a to buď vytvořením nových finančních institucí, anebo rozšířením stávajících.
V tomto ohledu mohou vzhledem k chabé důvěře v tradiční bankovní sektor sehrát významnou roli úvěrová družstva.
Důležité je také oživit obchodní úvěr - během východoasijské krize byl jeho význam pochopen záhy a Japonsko v dobrém sousedském gestu poskytlo prostřednictvím Mijazawovy iniciativy 30 miliard dolarů, z nichž většina byla využita k financování obchodních úvěrů a k znovunastartování ekonomiky.
Je to prosté: skutečné zdroje Argentiny, její obyvatelé, jejich talent a dovednosti, její úrodná země, její investiční statky - to vše zůstalo.
Ekonomika potřebuje především reaktivovat a na tento úkol se musí zaměřit vládní politika.
Pokud se zlepšit dostupnost úvěrů nepodaří samotnému soukromému sektoru a žádný soused svou pomoc nenabídne - jako se nabídlo Japonsko ve východní Asii -, musí se o restrukturalizaci stávajících úvěrových institucí, ale i o vytvoření nových, postarat vláda.
Zvýšila by se nějak nebezpečně účastí vlády na poskytování úvěrů inflace?
Adresování úvěrů s cílem zvýšit nabídku zboží nemusí být inflační, právě naopak: zvýšená nabídka zboží produkovaného doma může být účinným nástrojem pro boj s inflací.
S řádným účetnictvím, oddělováním výdajů na rekapitalizaci bank od běžných výdajů, jako jsou výdaje na provoz nemocnic a škol, by mělo b��t jasné, že tyto výdaje nemohou být samy o sobě inflační.
Inflační je jen rozšíření úvěru, které tyto výdaje umožňují.
V ekonomice, která se potýká s rozsáhlými problémy, nedostatečným využitím zdrojů a obrovským nedostatkem úvěrů, by mírné rozšíření úvěru k vysoké inflaci ani nevedlo.
Podíváme-li se reaktivaci blíže, bude nám jasné, proč je pozornost, která se věnuje úvěrům od MMF, zavádějící.
Půjčky od MMF se budou vracet MMF, nepůjdou na reaktivaci ekonomiky.
Úvěr od MMF by sice měl "obnovit důvěru" v ekonomiku, ale jestli ji obnoví, nebo ne, bude záviset na tom, jaké podmínky si fond nadiktuje.
Pokud MMF nařídí fiskální omezení nebo jinou mylnou strategii k restrukturalizaci finančního sektoru (jako v Indonésii), pak bude ekonomika oslabena, a to povede k dalšímu nahlodání důvěry.
Pokud bude na druhé straně úvěr od MMF nabídnut s výhodnými podmínkami, bude to pozitivní příspěvek.
Nebude to ale všelék.
Úvěr od MMF nedokáže vyřešit zásadní ekonomické problémy, snad jen s tou výjimkou, že uvolní peníze z jiných mezinárodních zdrojů a tyto fondy se pak mohou použít k reaktivaci ekonomiky.
Mezinárodní společenství může Argentině pomoci tím, že otevře své brány argentinskému zboží, že bude brát volný obchod vážně a že si uvědomí, že obchodování může být významný nástroj nejen pro dlouhodobý růst, ale i pro hospodářské zotavení.
Z jedné strany export pomůže reaktivovat argentinskou ekonomiku a z druhé strany spotřebitelé v Evropě a Americe budou moci kupovat kvalitní zboží za nižší ceny.
Toto je jedna z cest, jak lze globalizaci využít tak, aby přinášela užitek lidem v nouzi.
Argentinský ekonomický velký třesk
FRANKFURT – Vláda nově zvoleného argentinského prezidenta Mauricia Macriho zahájila minulý týden smělý plán revitalizace poničené a narušené ekonomiky, kterou sužuje vysoká inflace.
V době odrazujících krizových podmínek by nikdo neměl podceňovat význam tohoto kroku nejen pro Argentinu, ale i pro další země, jejichž představitelé bedlivě sledují možnosti, jak se vyrovnat s vlastními ekonomickými útrapami.
Vinou dlouholetého špatného řízení argentinská ekonomika několik desítek let fungovala pod své možnosti.
Předešlé vlády se snažily vyhýbat nelehkým politickým rozhodnutím a zametat zásadní problémy pod koberec zaváděním neefektivních kontrolních mechanismů, které vedly k nesmírně špatné alokaci zdrojů a podkopaly schopnost Argentiny generovat příjmy v zahraničních měnách, potřebné k platbám za dovoz, což vedlo k nedostatku zboží na domácích trzích.
Nedávný pokles cen komodit situaci ještě zhoršil, jelikož připravil ekonomiku o poslední zbytek růstové dynamiky, přiživil inflaci, prohloubil chudobu a rozšířil ekonomickou nejistotu a finanční nestabilitu.
Teoreticky mají vlády v takové situaci pět základních možností, jak zvládnout krizové podmínky, v závislosti na dopadech jednotlivých opatření na posílení motorů růstu a zaměstnanosti.
· Vyčerpat finanční rezervy a bohatství akumulované v době, kdy se ekonomice dařilo lépe.
· Půjčit si od zahraničních a domácích věřitelů.
· Přímo seškrtat výdaje veřejného sektoru a současně vytvořit pobídky ke snížení výdajů v sektoru soukromém.
· Generovat příjmy prostřednictvím vyšších daní a poplatků a vydělávat více v zahraničí.
· Využít cenového mechanismu k urychlení změn v celé ekonomice, ale i v obchodu a finančních interakcích s jinými zeměmi.
Při pečlivém koncipování a stanovení pořadí může těchto pět opatření nejen napomoci k řešení bezprostředních hospodářských a finančních problémů, ale i k vytvoření podmínek pro vyšší růst, tvorbu pracovních míst a finanční stabilitu v dlouhodobějším měřítku.
Tímto způsobem mohou omezit šíření hospodářských těžkostí mezi obyvatelstvem, chránit jeho nejzranitelnější segmenty a zajistit lepší vyhlídky budoucím generacím.
V praxi však vlády často narážejí na komplikace, které podkopávají efektivní zavádění těchto opatření.
Nejsou-li politici opatrní, mohou se vzájemně zesilovat zejména dva problémy, které mohou potenciálně dotlačit ekonomiku přes okraj propasti.
První problém nastává ve chvíli, kdy specifické faktory – skutečné či domnělé – brání některým možnostem z reformní nabídky.
Určitá opatření už se mohla vyčerpat: země nemusí mít žádné další bohatství či rezervy, které by mohla použít, a také ochotných věřitelů může být nedostatek.
Jiná opatření, například fiskální úpravy, se musí zavádět velmi opatrně, aby netorpédovala růstový cíl.
Druhým problémem je načasování, kdy vládám dělá potíže zajistit, aby jednotlivá opatření působila ve správném pořadí.
Efektivní implementace vyžaduje pochopení klíčových prvků ekonomických a finančních interakcí, nejen efektů zpětné vazby, ale i behaviorálních aspektů reakcí soukromého sektoru.
A to vše se musí pečlivě koordinovat s úsilím o reformy na nabídkové straně, které podpoří robustní, trvalý a začleňující růst.
A právě v tom je přístup Macriho vlády historickou výjimkou.
Macri nastoupil do úřadu s velkým třeskem a hned zahájil smělou – a vysoce riskantní – strategii, která klade do centra dění agresivní cenovou liberalizaci a odstranění kvantitativních kontrolních mechanismů a upozaďuje pětici opatření souvisejících s řízením poptávky a finanční pomocí.
Většina vývozních daní a měnových kontrolních mechanismů už byla odstraněna, daně z příjmu seškrtány a měnový kurz uvolněn, což umožnilo okamžité znehodnocení pesa o 30%.
Jen málo vlád se v minulosti s větším či menším zápalem uchýlilo k této posloupnosti opatření; většina jich váhala, zejména v případě plné měnové liberalizace.
A když vlády podobné kroky podnikly, obvykle to udělaly až po poskytnutí finančních injekcí a vyvinutí úsilí o omezení poptávky – nebo přinejmenším současně s nimi.
Důvod je zřejmý: vlády doufaly, že pokud nebudou spěchat a připraví si pro liberalizaci půdu, omezí prvotní výkyv v inflaci cen směrem vzhůru, čímž se vyhnou mzdové a cenové spirále a omezí odliv kapitálu.
Obávaly se totiž, že kdyby tyto problémy nastaly, vykolejily by reformní opatření a nahlodaly veřejnou podporu potřebnou k jejich prosazení.
Chce-li Macriho vláda trvalým a začleňujícím způsobem oživit argentinskou ekonomiku, musí jednat rychle, aby mobilizovala významnou finanční pomoc zvenčí, generovala další domácí zdroje a zavedla hlubší strukturální reformy.
Pokud to udělá, pak se smělá hospodářská strategie Argentiny stane modelem pro další země dnes i do budoucna.
Pokud však její přístup ztroskotá – ať už kvůli nevhodné posloupnosti opatření nebo kvůli vlně nespokojenosti obyvatel –, budou jiné země ještě více váhat, zda mají zrušit kontrolní mechanismy a plně liberalizovat vlastní měnu.
Výsledný politický zmatek bude špatný pro všechny.
Zklamání z Macriho prvního roku v Argentině
NEW YORK – Argentinská ekonomika klopýtá.
Loni trpěla země stagflací, když HDP klesl o 2,3% a inflace dosáhla téměř 40%.
Chudoba a nerovnost se prohloubily, nezaměstnanost vzrostla a zahraniční dluh se alarmující rychlostí zvyšoval – a stále zvyšuje.
Pro prezidenta Mauricia Macriho byl první rok v úřadu přinejlepším skličující.
Když Macri nastupoval v prosinci 2015 do prezidentské funkce, samozřejmě měl před sebou nesmírně složitý úkol.
Kvůli nekonzistentní makroekonomické politice jeho předchůdkyně Cristiny Fernándezové de Kirchnerové se ekonomika nacházela na neudržitelné trajektorii.
Tato politika vedla k nerovnováhám, jež rozleptávaly konkurenceschopnost ekonomiky i zahraniční rezervy a hnaly zemi do platební krize.
Rovněž Macri ovšem zaujal k makroekonomické politice pomýlený přístup.
Jeho administrativa potřebovala vyřešit problém fiskálních a vnějších nerovnováh, aniž by zhatila pokrok v oblasti sociálního začleňování, jehož v uplynulých deseti letech dosáhla.
Prezidentův přístup založený na čtyřech hlavních pilířích v tomto smyslu neuspěl.
Za prvé Macriho vláda zrušila kontrolu devizových kurzů, posunula Argentinu do režimu plovoucí měny a umožnila znehodnocení argentinského pesa o 60% oproti americkému dolaru v roce 2016.
Za druhé Macriho kabinet snížil daně z vývozu komodit, které byly pro administrativu Kirchnerové důležité, a odstranil řadu mechanismů kontroly dovozu.
Za třetí argentinská centrální banka oznámila, že zavede režim inflačního cílení, místo aby se při financování fiskálního deficitu dál spoléhala především na ražebné.
A konečně Macriho vláda dosáhla dohody s takzvanými supími fondy a dalšími neústupnými věřiteli, kteří více než deset let bránili zemi v přístupu na mezinárodní úvěrové trhy.
Po uzavření dohody si Argentina znovu začala mohutně půjčovat v zahraničí – její dluhová emise, největší v historii rozvíjejících se ekonomik, měla napomoci k pokrytí značného fiskálního deficitu.
V zájmu snížení nákladů vydaly úřady nový dluh podle newyorského práva, ačkoliv Argentina krátce předtím prohrálanákladnou bitvu právě proto, že si půjčila v tomto právním rámci.
Macriho přístup k makroekonomické politice – zahrnující také zvýšení cen za veřejné služby, které předchozí vláda zmrazila, a zavedení programu daňové amnestie, jenž vládě poskytl vyšší fiskální příjmy – se opíral o několik kontroverzních předpokladů.
Radikální změna hospodářského kurzu měla především vytvořit podmínky pro dynamický růst.
Předpokládalo se, že znehodnocení měny vyřeší vnější nerovnováhy tím, že s pomocí nižších exportních daní povede k vyšší produkci obchodovatelného zboží.
Dohoda se supími fondy měla redukovat náklady na financování, pozvednout důvěru investorů, a tím přilákat přímé zahraniční investice (FDI).
Růst tažený investicemi by pak pomohl celé ekonomice.
Tyto předpoklady se nenaplnily.
Navzdory vládním očekáváním mělo znehodnocení pesa značný dopad na spotřebitelské ceny – přesně jak kritikové varovali.
To snížilo kupní sílu domácností, oslabilo agregátní poptávku a zmírnilo celkový dopad devalvace na vnější konkurenceschopnost země.
Nový důraz centrální banky na inflaci pravděpodobně ničemu nepomůže, protože podkopá ekonomickou aktivitu a zhorší bolestné dopady na nejzranitelnější občany, pro které může být nezaměstnanost horší než rostoucí ceny.
Fiskální schodek Argentiny se navíc prohloubil kvůli výpadku příjmů vyvolanému recesí.
A k významnému přílivu FDI rovněž nedošlo, jelikož – jak Macriho kritikové upozorňovali – nejistota kolem jeho politiky odradila investice.
Vláda udělala jednu správnou věc: obnovila chod Národního institutu pro statistiku a sčítání lidu, který po intervencích předchozí administrativy ztratil důvěryhodnost.
Celková situace však zůstává chmurná.
Na konci Macriho prvního roku v úřadu čelila Argentina týmž makroekonomickým nerovnováhám jako v době, kdy prezident nastoupil do úřadu, ovšem s podstatně vyšší vnější zadlužeností.
Veřejnost navíc začíná pěnit vzteky kvůli účinnému přerozdělování bohatství směrem od pracujících vrstev v důsledku Macriho politiky.
Demonstrací přibývá, a dokonce si vyžádaly odklad prvního školního dne.
Šestého dubna pak vláda čelila první celostátní generální stávce.
Za současné situace jsou argentinské vyhlídky nejisté.
Z externích půjček se stává vážný problém, který se pravděpodobně bude prohlubovat, neboť setrvalé zvyšování úrokových sazeb americkým Federálním rezervním systémem zvedá náklady spojené s prodlužováním splatnosti dluhu.
Nestabilní makroekonomická dynamika opět vytváří stejné nerovnováhy jako dříve.
Například příliv kapitálu související s externími půjčkami zvyšuje tlak na peso a ohrožuje sektory důležité pro tvorbu pracovních míst.
Před letošními volbami do zákonodárného sboru by se Macriho vláda mohla pokusit stimulovat ekonomickou aktivitu opětovným navýšením dluhu.
Zotavení založené na dluhu by však nemělo dlouhého trvání a zaselo by semínka ještě akutnějších dluhových potíží v budoucnu.
Aby se Argentina této zvrácené dluhové dynamice vyhnula, musí snížit svůj fiskální schodek.
To však může udělat pouze v kontextu trvalého a inkluzivního zotavení ekonomické činnosti – a to vyžaduje konkurenceschopnější ekonomiku.
Za současných podmínek by snaha vyřešit problém fiskální kontrakcí pouze zhoršila recesi.
Macriho vláda by měla pracovat na rozvoji dlouhodobé makroekonomické strategie založené na důvěryhodných, nikoliv kontroverzních předpokladech.
Bez značné korekce v polovině cesty se Argentina dostane na destabilizující dluhovou trajektorii, která nepovede k ničemu dobrému.
Argentina: otevřít se, nebo zkrachovat
,,Mám závažné politické poslání," řekl Eduardo Amadeo při svém zvolení argentinským velvyslancem ve Washingtonu. ,,Musím vysvětlit naši přeměnu."
Diplomatická vysvětlení ovšem nejsou to, co Argentina potřebuje.
Nepotřebuje mrhat penězi, jichž se jí příliš nedostává, na diplomacii pochybné hodnoty - obzvlášť, když země nemá agenturu, která by pomáhala argentinským podnikatelům prodávat zboží v zahraničí.
Částka, již Argentina vydává za své diplomaty, se rovná tomu, co maličké Irsko utratí za svou Agenturu na podporu exportu, instituci, kterou se Argentina nikdy nenamáhala vytvořit.
Místo hovorů se svými kolegy by argentinský velvyslanec měl zajít do amerických supermarketů a přesvědčovat jejich manažery, aby nakupovali argentinské zboží, a domlouvat jim schůzky s drobnými obchodníky ze své země.
Neměl by dublovat to, co dokáže argentinský prezident a ministr zahraničí.
Exportní diplomacie je důležitá, ale podporovat vývoz, navštěvovat obchody a hovořit s odběrateli je ještě důležitější.
Evropské prodejny potravin jsou plné výrobků z Izraele, ale jak často narazíte na argentinské hovězí nebo jiné zboží?
Argentinské hospodářství se v posledních letech výrazně otevřelo, navzdory vysokému směnnému kurzu, který vývoz brzdí.
Celkový export se mezi lety 1991 a 2001 zdvojnásobil z 12 na 25 miliard USD, přičemž průmyslový export ze 3 na 8 miliard.
Tato čísla jsou ale stále velmi nízká.
Ve skutečnosti je na ekonomiku své velikosti Argentina až překvapivě uzavřená.
Vývoz nepřesahuje 10% HDP a průmyslové zboží tvoří jen přibližně třetinu celkového vývozu.
Brazílie, jejíž rozloha je osmkrát větší, vyváží 12% výkonu svého hospodářství a 57% brazilského exportu činí průmyslové zboží.
Chile vyváží téměř 30% své produkce.
Některé menší evropské země se blíží 50%.
Není tedy přílišným překvapením, že současná argentinská krize je tak bolestivá: ta část hospodářství, která dokáže vytvářet příjmy z exportu, jichž je třeba pro splácení zahraničních dluhů, je příliš malá.
Dosáhne-li země bodu, kdy potřebuje veškerý svůj vývoz pro splácení úroků národního dluhu, a velikost exportního sektoru je fixní, nezbudou prostředky na úhradu dovozů.
Proud importu vyschne a hospodářství se zastaví.
Čím je ekonomika otevřenější, tím snáze se vyhne této pasti.
Samozřejmě, že všechny země nakonec krizemi projdou.
Otázkou je ovšem jak.
Argentina dnes stojí před volbou, která je jak hospodářská, tak politická.
Cesta, kterou zvolí, jakmile vybředne z krize, určí budoucnost země na mnoho dalších let.
Je proto překvapivé, že tato volba není v centru politické debaty právě probíhající kampaně před volbou prezidenta.
Ze současného močálu vedou dvě stezky.
Jednou z nich je starý model: ozdravení reálných mezd a povzbuzení spotřeby.
Ze zoufalé perspektivy dnešní krize se tento model jeví jako sen.
Pokud se ovšem prosadí, během tří až pěti let bude Argentina vypadat jako země, již jsme znávali: velmi uzavřená ekonomika, která je stále nebezpečně citlivá na vnější otřesy.
Alternativou je využít jedinečné šance, již nabízí letošní devalvace pesa, a podržet si konkurenční výhody tak dlouho, dokud se kapitál nepřesune do exportního sektoru.
Je jasné, že to stlačí reálné mzdy i spotřebu dolů, protože zvýšení příjmů se využije jinak, a to na financování investic potřebných pro expanzi exportního sektoru.
To povede k vytváření nových firem a k takové reorganizaci firem stávajících, která jim umožní uspět při vývozu.
Nakonec zvýšení produktivity v posíleném exportním sektoru zvýší reálné mzdy i spotřebu.
Stručně řečeno, argentinské hospodářství se musí otevřít, nebo riskovat kolaps.
S otevíráním může pomoci politika.
Kdyby vláda zmrazila ceny veřejných služeb, zvítězila by na dvou frontách: držela by v šachu inflaci a změna pobídek by vedla k přesunu investic z domácího sektoru do firem zaměřených na export.
Starý model přináší zisky rychleji, ale dlouhodobé vyhlídky jsou chmurné, protože hospodářství zůstává zatíženo problémy, jimž čelilo už před desetiletími.
Alternativou je hledět vpřed a ptát se, jakou zemi chtějí Argentinci zanechat budoucím generacím.
Lidé by při odpovědi na tuto otázku neměli váhat - ovšemže kromě politiků, kteří ji nenadnášejí, protože odmítají přemýšlet dál než jen k nadcházejícím prezidentským volbám.
l
Zřejmě není náhodné, že v Argentině je nejvyšší počet studentů psychologie na světě.
V uzavřené a dovnitř zahleděné zemi je potřeba mnoha psychologů.
Ministryně školství by své zemi prokázala velkou službu, kdyby se rozhodla převést zdroje na obory, které mají v osnovách metody povzbuzení vývozu.
Naučte mladé lidi základní marketingové dovednosti a vyšlete je na argentinská velvyslanectví.
Vykonají úplné divy - narozdíl od laciných řečí velvyslance Amadea u jídelního stolu ve Washingtonu.
Spravedlivé slyšení pro suverénní dluh
NEW YORK – Když loni v červenci federální soudce USA Thomas Griesa rozhodl, že Argentina musí v úplnosti vyplatit takzvané supí fondy, které skoupily její suverénní dluh za minimální ceny, země byla vtlačena do platební neschopnosti, označované „Griesafault“.
Rozhodnutí rezonovalo široko daleko a ovlivnilo dluhopisy vydávané v různých jurisdikcích, což ukazuje, že soudy USA mají moc nad kontrakty uzavíranými v jiných zemích.
Právníci i ekonomové se od té doby snaží matoucí důsledky Griesova rozhodnutí rozmotat.
Skutečně pravomoc soudů USA sahá za americké hranice?
Soud ve Spojeném království teď konečně do věci vnesl trochu světla, neboť rozhodl, že argentinské splátky úroků z dluhopisů vydaných podle britského zákona se řídí britským zákonem, nikoli americkými soudními výnosy.
Toto rozhodnutí – vítaný zlom po sérii rozhodnutí amerických soudců, kteří jako by nechápali spletitosti globálních finančních trhů – přináší několik důležitých poselství.
V prvé řadě skutečnost, že vyjednávání o argentinském dluhu si přivlastnil americký soud, jemuž následně kontroval soud britský, je neúprosnou připomínkou toho, že tržně založená řešení krizí suverénního dluhu mají vysoký potenciál k chaosu.
Před Griesafaultem se často mylně předpokládalo, že k řešení problémů se splácením suverénního dluhu by se mohlo dospět pomocí decentralizovaných vyjednávání, bez pevného právního rámce.
I poté finanční společenství a Mezinárodní měnový fond doufaly, že na trzích se suverénním dluhem vytvoří určitý řád jednoduše tím, že vypilují smlouvy o dluhu, zejména podmínky takzvaných doložek o kolektivním postupu (zavazující všechny věřitele ke schválení návrhu na restrukturalizaci kvalifikovanou většinou).
Jenže jednoduché úpravy jako dodatky ke smlouvám vady systému nepřekonají.
Jestliže vícero dluhů spadá pod moře občas protichůdných zákonů v různých jurisdikcích, základní vzorec započítávání hlasů věřitelů – jejž zastánci tržně založeného přístupu propagovali – by pro vyřešení komplikovaných problémů při vyjednávání mnoho neudělal.
Nestanovil by ani směnné kurzy k ohodnocení dluhu vydaného v různých měnách.
Jestliže se tyto problémy ponechají k rozřešení trhu, o výsledku nerozhodnou úvahy o efektivitě a spravedlivosti, nýbrž prostá vyjednávací moc.
Důsledky těchto nedostatků přitom nejsou pouhé těžkosti.
Průtahy při dojednávání restrukturalizace dluhu mohou prohloubit a prodloužit ekonomickou recesi, jak dokládá případ Řecka.
To nás přivádí ke druhému ponaučení z britského výnosu.
Vzhledem k výši sázek a míře narušení systému nemají dluhové trhy mnoho důvodů setrvávat v USA.
Amerika se vždy pyšnila pevností své „vlády práva“ a tato konkurenční výhoda proměnila Wall Street v domov největšího trhu se suverénními dluhy.
Griesovo rozhodnutí, založené na podivném – a podle našeho názoru neobhajitelném – výkladu jistých podmínek v argentinském kontraktu, ukazuje, že americké komerční zájmové skupiny si dokážou omotat místní soudy kolem prstu.
Vyzdvihovaná americká vláda práva už nepůsobí tak robustně.
Zvráceně chrání silné proti slabým.
Griesafault je jen poslední z mnoha rozhodnutí a právních změn, které odhalily, co bychom mohli označit za symptom „korupce na americký způsob,“ v níž celý systém rozkládá lobbismus a příspěvky na volební kampaně, i když nedochází k uplácení žádného konkrétního činitele.
USA by se zachovaly moudře, kdyby zareagovaly dřív, než se trh se suverénními dluhy odstěhuje z New Yorku.
Převzít uvolněný potenciál by měla být připravena Čína.
Její úspory dnes dalece přesahují ty americké a vkládá mnoho úsilí do snahy proměnit Šanghaj v globální finanční centrum.
S ohledem na újmu na věrohodnosti amerického systému v důsledku finanční krize roku 2008 je tato ambice v současnosti dosažitelnější.
Má-li se ale Šanghaj stát jedničkou na trhu se suverénními půjčkami, Čína by si měla být vědoma nedostatků v právních rámcích jinde ve světě a vytvořit efektivnější a spravedlivější alternativu.
Poslední, zastřešující poselství rozhodnutí britského soudu by si měly vzít k srdci všechny země.
Je naléhavě zapotřebí obnovit snahy Organizace spojených národů o vytvoření nadnárodního právního rámce pro restrukturalizace suverénního dluhu.
USA se sice snaží tyto snahy podrývat, ale britské rozhodnutí nám připomíná, že američtí soudci nejsou soudci světa.
Poslední zjištění možná nenadchne Wall Street; pro řadu zemí po celém světě, které závisí na suverénním dluhu, je to ale skutečně velice dobrá zpráva.
Vítězství supů
NEW YORK – Nedávné rozhodnutí odvolacího soudu Spojených států hrozí obrátit globální trhy suverénních dluhů vzhůru nohama.
Dokonce může vést k tomu, že USA přestanou být považovány za vhodné místo k emisi suverénního dluhu.
Přinejmenším pak znemožňuje jakékoliv restrukturalizace dluhu na základě standardních dlužních smluv.
Zároveň byl postaven na hlavu základní princip moderního kapitalismu – totiž že když dlužník nedokáže zaplatit věřiteli, je zapotřebí nový začátek.
Problém začal před dvanácti lety, kdy Argentina neměla jinou možnost než devalvovat měnu a vyhlásit, že není schopna splatit svůj dluh.
Za tehdejšího režimu se země nacházela na rychlé sestupné spirále podobného typu, jaký dnes dobře znají v Řecku i jinde v Evropě.
Nezaměstnanost rychle stoupala a úsporná opatření hospodářský pokles ještě zhoršila, místo aby obnovila fiskální rovnováhu.
Devalvace a restrukturalizace dluhu zabraly.
V následujících letech až do vypuknutí globální finanční krize v roce 2008 dosahoval roční růst HDP Argentiny 8% a více, což bylo jedno z nejrychlejších temp na světě.
Z tohoto odrazu od dna těžili i bývalí věřitelé.
Argentina totiž provedla vysoce novátorský krok: vyměnila starý dluh za nový – za cenu přibližně 30 centů za dolar nebo o něco víc – a přidala k tomu dluhopis indexovaný HDP.
Čím rychleji tedy Argentina rostla, tím víc platila bývalým věřitelům.
Zájmy Argentinců a zájmy jejich věřitelů se tak dostaly na stejnou kolej: obě skupiny si přály růst.
Byl to jakýsi ekvivalent „kapitoly 11“ o restrukturalizaci amerických firemních dluhů, kdy se dluh mění za majetek a z držitelů dluhopisů se stávají akcionáři.
Restrukturalizaci dluhu často provázejí konflikty mezi různými skupinami věřitelů.
Proto mají jednotlivé státy zákony o bankrotu a soudy, které řeší domácí dluhové spory.
Na posuzování mezinárodních dluhových sporů však žádný podobný mechanismus neexistuje.
Čas od času se dlužní smlouvy vymáhaly ozbrojenou intervencí – za tuto zkušenost v devatenáctém a počátkem dvacátého století draze zaplatily Mexiko, Venezuela, Egypt a řada dalších zemí.
Administrativa prezidenta George W.
Bushe vetovala po argentinské krizi návrhy na vytvoření mechanismu restrukturalizace suverénního dluhu.
V důsledku toho dnes nikdo ani nepředstírá snahu o spravedlivou a efektivní restrukturalizaci.
Chudé země jsou při vyjednávání s velkými nadnárodními věřiteli, kteří se obvykle těší podpoře mocných vlád v domovské zemi, v obrovské nevýhodě.
Zadlužené státy bývají často ždímány tak tvrdě, že po několika letech vyhlásí další bankrot.
Ekonomové tleskali argentinské snaze zabránit takovému výsledku prostřednictvím hluboké restrukturalizace doprovázené emisí dluhopisů vázaných na HDP.
Několik „supích“ fondů – z nichž nejznámější je hedgeový fond Elliott Management vedený miliardářem Paulem E.
Singerem – však v problémech Argentiny spatřilo příležitost, jak dosáhnout obrovských zisků na úkor argentinského lidu.
Skoupily staré dluhopisy za zlomek jejich nominální hodnoty a pak se pomocí soudních sporů pokusily přinutit Argentinu, aby vyplatila 100 centů za dolar.
Američané byli svědky, jak finanční společnosti upřednostnily vlastní zájmy nad zájmy země – a světa.
Supí fondy pozvedly hamižnost na novou úroveň.
Jejich strategie vedení sporu využila standardní smluvní klauzule (zvané pari passu), jejímž cílem je zajistit stejná práva pro všechny věřitele.
Americký odvolací soud pro druhý newyorský obvod však vydal neuvěřitelné rozhodnutí, podle něhož to znamená, že pokud Argentina plně vyplatila dlužnou částku těm, kdo přistoupili na restrukturalizaci dluhu, musí plně vyplatit dlužnou částku i supům.
Pokud tento princip zvítězí, pak už nikdo nikdy na žádnou restrukturalizaci dluhu nepřistoupí.
Žádný nový začátek se už konat nebude – se všemi nepříjemnými důsledky, které z toho plynou.
Během dluhových krizí padá vina obvykle na hlavy dlužníků.
Půjčili si příliš mnoho.
Na vině jsou však také věřitelé – neuváženě půjčili příliš vysokou částku.
Koneckonců by právě věřitelé měli být experty na řízení a hodnocení rizik a v tomto smyslu by břemeno měli nést oni.
Riziko platební neschopnosti dlužníka nebo restrukturalizace dluhu nutí věřitele, aby byli ve svých rozhodnutích o půjčkách opatrnější.
Důsledky této pokřivené spravedlnosti mohou být ještě dlouho citelné.
Která rozvojová země beroucí ohled na dlouhodobé zájmy svých občanů bude ochotna emitovat dluhopisy prostřednictvím americké finanční soustavy, když americké soudy – stejně jako mnoho dalších složek amerického politického systému – zjevně dopouštějí, aby finanční zájmy měly navrch nad zájmy veřejnými?
Státy pak udělají lépe, když do budoucích dlužních smluv vůbec nebudou klauzule pari passu zakotvovat, přinejmenším bez konkrétnější specifikace, co se tím myslí.
Dlužní smlouvy by také měly obsahovat klauzule o společném postupu, které zabrání supím fondům zdržovat restrukturalizaci dluhu.
Když se dostatečně vysoký podíl věřitelů dohodne na plánu restrukturalizace (v případě Argentiny to udělali držitelé více než 90% argentinského dluhu), bude možné donutit ostatní, aby se k němu připojili.
Skutečnost, že se proti supím fondům postavili Mezinárodní měnový fond, americké ministerstvo spravedlnosti i nevládní organizace bojující proti chudobě, hovoří za vše.
Stejně tak ovšem hovoří za vše rozhodnutí soudu, který evidentně přikládal jejich argumentům pramalou váhu.
Lidé v rozvojových a rozvíjejících se státech, kteří cítí vůči rozvinutým zemím ukřivděnost, tak mají o důvod víc být nespokojeni s globalizací řízenou tak, aby sloužila zájmům bohatých států (a zejména zájmům jejich finančních sektorů).
Expertní komise Organizace spojených národů pro reformy mezinárodní měnové a finanční soustavy po globální finanční krizi naléhavě vyzvala k vytvoření efektivního a spravedlivého systému restrukturalizací suverénních dluhů.
Tendenční a ekonomicky nebezpečný výrok amerického soudu ukazuje, proč takový systém potřebujeme ihned.
Energetické dilema Argentiny
BUENOS AIRES – Vyvlastnění téměř celého podílu španělské společnosti Repsol v argentinském producentu energií YPF, ohlášené rázným proslovem prezidentky Cristiny Fernández de Kirchner, vyvolalo právní znepokojení po celém světě.
Bez přílivu obrovských investic do tohoto sektoru však zvolený krok problémy země s energií nevyřeší.
Repsol v roce 1999 získal plnou kontrolu nad YPF; v únoru 2008 pak část svých akcií převedl na Petersen Group, která dnes drží 25 %.
Repsol aktuálně má 57 %, přičemž zbytek vlastní burzovní investoři.
Argentinská vláda se chystá vyvlastnit 51 %, takže Repsolu by zůstal 6% podíl.
Při prodeji akcií v roce 2008 se dva hlavní akcionáři dohodli, že přinejmenším 90 % budoucích zisků se rozdělí v hotovosti.
Účelem tohoto ujednání bylo umožnit Petersen Group splácet dluhy vůči bankám a samotnému Repsolu, které jí vznikly při nákupu akcií, za něž předem nic neplatila.
V ropném průmyslu jde o mimořádně vysokou dividendu.
V uplynulé dekádě se výrazně scvrkly rezervy YPF, společně s rezervami většiny ropných společností působících v Argentině, protože se silně snížily investice do průzkumu.
Přitom na spotřebě energie se z 51 % podílí zemní plyn, oproti 32 % u ropy a sotva 17 % u uhlí, obnovitelných zdrojů, hydroenergetiky a jaderné energie.
Celosvětově plyn tvoří sotva čtvrtinu celkové spotřeby energie – například 27 % ve Spojených státech a jen 9 % v sousední Brazílii.
Argentina má světově největší flotilu vozidel spalujících stlačený zemní plyn; dále plyn ve velkém využívají domácnosti, vyrábí se z něj většina elektřiny a je na něm založen petrochemický průmysl.
Samozřejmě, existuje několik dalších zemí (Katar, Alžírsko, Spojené arabské emiráty, Írán a Rusko), kde plyn tvoří více než polovinu – nebo dokonce přes 60 % – spotřeby energie.
Je tu ale obrovský rozdíl: všechny tyto země mají zásoby, které vystačí na dalších 70 až 100 let.
Naproti tomu Argentina je na plynu vysoce závislá, leč její zásoby se tenčí – odpovídají necelým osmi rokům produkce.
Pokrytí tohoto úbytku rezerv – spotřebována je více než polovina zásob plynu a pětina zásob ropy – pomocí dovozu bude znamenat roční výdaje převyšující 300 miliard dolarů.
Po dvou desetiletích laciné a hojné energie a vývozu přebytečné produkce začíná nový cyklus drahé, nedostatkové a importované energie, neboť produkce ropy klesla od roku 1998 o třetinu a produkce plynu od roku 2004 o 15 %.
Největší dnešní výzvou Argentiny je pokusit se znovu získat energetickou soběstačnost pomocí výrazných investic do průzkumu na pevnině i v Atlantském oceánu.
Zároveň země musí pozměnit svůj spotřební model tak, aby více spoléhala na vodní, atomovou a větrnou energetiku.
Nové nekonvenční zdroje mají sice velký potenciál, ale všechny jsou drahé a v příštích pěti letech vyžadují roční investice ve výši asi 3 % HDP.
Je velice pravděpodobné, že krátkodobě budou tlak na změnu nadále vyvíjet narůstající dovozy drahého zkapalněného zemního plynu a dalších paliv.
Externí energetický deficit činil loni víc než tři miliardy dolarů a očekává se, že letos se zdvojnásobí.
Důležitá otázka tkví v tom, jestli rozhodnutí argentinské vlády znárodnit 51 % akcií YPF je nejlepší způsob jak obnovit soběstačnost v produkci ropy a plynu a přilákat kapitál potřebný k průzkumu a dobývání konvenčních zásob.
Argentina má také obzvlášť vysoký potenciál pro těžbu nekonvenčních plynových zásob, jelikož má celosvětově třetí největší takové zásoby, hned po Číně a Spojených státech.
Jenže stejně jako u konvenčních zdrojů země se ani tyto zásoby nebudou těžit samy.
Argentinské lekce
Kolaps argentinské ekonomiky vyústil v dosud největsí státní platební neschopnost.
Odborníci se shodují, že jde jen o dalsí z krachů záchranných programů Mezinárodního měnového fondu, v nichž se proplýtvaly miliony dolarů, které vsak nikdy žádnou ekonomiku nezachránily.
O podstatě tohoto neúspěchu se vsak vedou spory.
Někteří lidé tvrdí, že MMF byl přílis mírný; jiní zas, že byl moc tvrdý.
Ti, kdo viní MMF, mají za to, že problém si zhýralým a zkorumpovaným utrácením způsobila sama Argentina.
Přesouvat takto vinu je ovsem zavádějící: zadluženost země lze chápat jako důsledek ekonomických chyb za poslední desetiletí.
Abychom se podobným chybám do budoucna mohli vyhnout, musíme porozumět tomu, co a jak se Argentině vlastně vymklo z rukou.
První problémy přinesla v 80. letech hyperinflace.
K jejímu sražení bylo potřeba upravit očekávání; to mělo zajistit ,,ukotvení`` místní měny k dolaru v poměru jedna ku jedné.
Byla to vlastně obměna zlatého standardu.
Bude-li inflace pokračovat, skutečný směnný kurz země se začne zhodnocovat, poptávka po exportu klesne, zvýsí se nezaměstnanost, což sníží mzdové a cenové tlaky.
Dokud bude závazek vůči tomuto směnnému systému věrohodný, bude věrohodný také závazek zastavit inflaci.
Pokud by se změnily inflační vyhlídky, mohlo by dojít k dezinflaci bez drahého nárůstu nezaměstnanosti.
Tento recept jistou dobu fungoval v několika dalsích zemích, ale jak měla předvést Argentina, byl značně riskantní.
Mezinárodní měnový fond tento systém podporoval.
Teď už ne tolik, ačkoli za něj platí Argentina, ne MMF.
Měnová fixace opravdu snížila inflaci, ale nijak nepomohla k udržitelnému růstu.
V tuto chvíli měl Argentině někdo poradit, aby zavedla flexibilnějsí směnný systém, či přinejmensím směnný kurz, který by více a lépe odrážel situaci jejích hlavních obchodních partnerů.
V argentinském ,,reformním`` programu se vyskytly i dalsí chyby.
Zemi chválili za to, že dovoluje velký objem zahraničního vlastnictví bank.
Chvíli se zdálo, že tento krok přispívá ke stabilnějsímu bankovnímu systému, ale nakonec se ukázalo, že není schopen poskytovat půjčky malým a středním firmám.
Po krátkém a prudkém růstu, který přisel s koncem hyperinflace, se tempo růstu zpomalilo, zčásti proto, že firmy nemohly získat odpovídající finance.
Argentinská vláda si problému byla vědoma, ale dříve, než mohla jednat, zasáhlo ji několik ran, jež byly nad její síly.
První ranou byla východoasijská krize v roce 1997.
Globální finanční krize se z ní stala do jisté míry i proto, že MMF ji prostě nedokázal zvládnout v zárodku.
Jejím důsledkem bylo zvýsení úrokových sazeb pro vsechny rozvíjející se trhy, samozřejmě také pro Argentinu.
Systém fixního směnného kurzu vydržel, ale za vysokou cenu - dvoucifernou nezaměstnanost.
Vysoké úrokové sazby záhy dopadly vsí vahou na rozpočet země.
Poměr mezi dluhem a HDP vsak navzdory tomu, že se začínal hroutit, zůstával přiměřený - kolem 45 procent, což je méně než v Japonsku.
Ovsem s 20% úrokovými sazbami bylo ročně 9 % hrubého domácího produktu vynakládáno na financování dluhu.
Vláda začala uplatňovat politiku úspornosti, která ale na překonání tržních vrtochů nestačila.
Globální finanční krize, která vzesla z krize východoasijské, nastartovala sérii podstatných úprav směnných kurzů.
Hodnota dolaru, na nějž bylo argentinské peso vázáno, se drasticky zvýsila.
Mezitím vsak Brazílie - soused Argentiny a její obchodní partner v jihoamerickém hospodářském společenství Mercosur - svou měnu devalvovala; podle mnohých pozorovatelů byl brazilský real vysoce podhodnocený.
Klesly mzdy a ceny, jenže ne tolik, aby Argentina mohla efektivně konkurovat, zvlásť když větsina jejích zemědělských produktů, které jsou pro Argentinu přirozenou komparativní výhodou, musí při vstupu na trhy bohatých zemí čelit vysokým překážkám.
Svět se sotva vzpamatoval z finanční krize v letech 1997-1998 a už v roce 2000 sklouznul do globálního oslabení růstu, což Argentině v její tíživé ekonomické situaci nemohlo pomoci.
Zde učinil Mezinárodní měnový fond svou osudovou chybu.
Stejnou chybu a se stejnými katastrofálními důsledky udělal i ve východní Asii.
Doporučil Argentině, aby setřila na daních.
Daňová úspornost měla oživit důvěru.
Ale čísla, do kterých hleděl MMF, nebyla ničím než fikcí.
Každý ekonom by dokázal předpovědět, že taková úsporná politika vyvolává zpomalení a že rozpočtové cíle tak nebude možné splnit.
Není třeba dodávat, že program MMF opravdu svůj slib nesplnil.
Směřuje-li ekonomika do hluboké recese a dvouciferné nezaměstnanosti, podaří se důvěru oživit opravdu jen málokdy.
Vojenský diktátor - třeba chilský Pinochet - by možná dokázal potlačit sociální a politické nepokoje, které na sebe v takových situacích nedávají dlouho čekat.
V Argentině, kde panuje demokracie, se s něčím takovým ale počítat nedalo.
Při svých opakovaných návstěvách Argentiny jsem se podivoval, jak dlouho jsou Argentinci schopni trpět.
Ano, mě překvapilo to, že trvalo tak dlouho, než lidé vyrazili do ulic, ne to, že uliční nepokoje sesadily argentinského prezidenta.
Z toho vseho si musíme vzít sedm zásadních ponaučení:
1.
Ve světě nestálých směnných kurzů je fixace měny k takové měně, jako je dolar, vysoce riskantní.
Argentina měla tento způsob měnové fixace opustit už před lety.
2.
Globalizace vystavuje zemi obrovským otřesům.
Země se s těmito soky musí umět vyrovnat - součástí tohoto vyrovnávacího mechanismu je také úprava směnných kurzů.
3.
Je riskantní ignorovat sociální a politický kontext.
Vláda, jež uskutečňuje politiku, díky níž je velké procento obyvatel nezaměstnáno nebo nevyužito, neplní své hlavní poslání.
4.
Riskantní je jednostranný pohled na inflaci - bez zájmu o vývoj nezaměstnanosti nebo růstu.
5.
Růst není možný bez finančních institucí, které půjčují domácím firmám.
Prodej bank zahraničním vlastníkům bez existence odpovídajících záruk a zajistění může zpomalit růst a ohrozit stabilitu.
6.
Ekonomickou sílu - nebo důvěru - nelze obnovit politikou, která zemi žene do hluboké recese.
Trváním na úsporné politice nese MMF velkou část viny za argentinskou tragédii.
7.
Pro řesení podobných situací potřebujeme lepsí metodu.
Říkal jsem to i během asijské krize, ale MMF se mnou nesouhlasil a sázel na svou ,,metodu kauce``.
Dnes opožděně doznává, že by měl prozkoumat i alternativní řesení.
Mezinárodní měnový fond si dá práci, aby vinu svalil na někoho jiného - budou padat obvinění z korupce nebo že Argentina neplnila vsechny kroky, jak měla.
Země musela samozřejmě uskutečňovat i dalsí reformy - ale tím, že poslechla radu MMF o úsporné daňové politice, si nepomohla.
Argentinská krize by nám měla připomenout naléhavou potřebu reformy globálního finančního systému - a začít je třeba zevrubnou reformou MMF.
Argentinský měnový chaos
CAMBRIDGE – Snahy zajistit bezpečnost investic jsou opět v plném proudu.
Mezinárodní měnový fond chystá pro Argentinu záruku v odhadované výši 20 miliard dolarů, aby tato země mohla splácet půjčky zahraničním investorům.
Investoři své peníze jako obvykle dostanou, zatímco Argentina se o to hlouběji propadne do krize.
Celá věc začala před mnoha desítkami let.
Argentina byla od čtyřicátých až do devadesátých let velmi špatně spravována.
Vojenské a civilní vlády se střídaly v uplatňování nezodpovědné měnové a daňové politiky a obchodního protekcionismu, který Argentinu odříznul od světových trhů.
Následkem toho je dnes obrovský zahraniční dluh, nízký objem vývozu vzhledem k velikosti hospodářství a vysoká inflace.
Počátkem devadesátých let prosadili argentinský prezident Carlos Menem a ministr financí Domingo Cavallo drastické změny, jež vedly ke snížení rozpočtového schodku a ke konci protekcionistické politiky.
Pokud jde o inflaci, uchýlili se však k jisté „fintě“.
Stanovili pevný výměnný kurz argentinského pesa v poměru jedno peso za jeden americký dolar a slíbili, že se tento kurz nikdy nezmění.
Tento systém měnového uspořádání je znám jako „měnová rada“.
Neodvolatelná fixace směnného kurzu byla v nejlepším případě hazardem, v nejhorším pak hrubou chybou.
Směnný kurz je totiž jako bezpečnostní ventil: přestane-li být ekonomika konkurenceschopná – sníží-li se například mezinárodní poptávka po jejích výrobcích anebo zvýší-li se tuzemské náklady na výrobu více než v jiných zemích – může snížení hodnoty měny obnovit poptávku po místní produkci a tím pádem podporovat zaměstnanost.
Je-li naopak směnný měnový kurz neodvolatelně fixní, efekt bezpečnostního ventilu se nedostaví.
Ekonomika pak může zůstat nekonkurenceschopná i dlouhé roky a způsobovat chronicky vysokou nezaměstnanost a pomalý růst.
Nejprve se zdálo, že se argentinská sázka do loterie vyplácí.
Zahraniční investoři – kteří toho o makroekonomice a dlouhodobém růstu vědí pramálo – se rozplývali nad znovunalezenou stabilitou země.
Jejich peníze do Argentiny tekly proudem; země zdánlivě vzkvétala.
Vzkvétat je přece snadné, když je dost peněz.
Investoři nechápali, že Argentina je kvůli zahrávání si s měnovou radou vystavena riziku dlouhodobé stagnace.
Mezi lety 1991 a 1993 mzdy a ceny v Argentině významně stouply.
Následkem toho se Argentina sama cenově vytlačila ze světových trhů.
Naštěstí se v té době rovněž Brazílie stávala velmi drahou ekonomikou, neboť také ona fixovala v roce 1994 svůj real na americký dolar.
Argentinští producenti mohli tedy prodávat své zboží aspoň v Brazílii, když jinde to nebylo možné.
V roce 1995 Argentina prožila hlubokou finanční krizi, ze které se ale rychle vzpamatovala ve chvíli, kdy vzrostl export do Brazílie.
Potěšena svým úspěchem, začala Argentina radit jiným zemím, aby i ony zavedly systém měnové rady.
Já jsem s nimi polemizoval.
Tvrdil jsem, že Argentina má mnohem větší problémy, než se může na první pohled zdát, a že by proto neměla navádět další země, aby hrály stejný vabank.
Skoro nikdo mě neposlouchal.
Argentinští představitelé mě opakovaně ujišťovali, že se mýlím, že Argentina je na tom skvěle.
Také MMF byl zastáncem argentinské hazardní hry a nabádal různé země, mezi jinými Bulharsko, aby se vydaly stejnou cestou.
Jak se dalo předvídat, argentinské ovoce ztrpklo v ústech.
Počátkem roku 1999 Brazílie devalvovala real.
Najednou bylo brazilské zboží levnější než argentinské a tak brazilští spotřebitelé a podniky omezily nákup z ciziny.
Výrobci automobilů, kteří měli výrobní linky v Argentině i Brazílii, přesunuli svou produkci do Brazílie.
V Argentině stoupla nezaměstnanost a hrubý domácí produkt v roce 1999 klesl o 3,1 %, zatímco v Brazílii HDP stoupl o celé jedno procento.
Argentina nebyla jedinou zemí v Jižní Americe, která toho roku utrpěla hospodářský otřes, ale ostatní státy mohly upravit své směnné kurzy a obnovit tak konkurenceschopnost na světových trzích.
Argentina se se svou měnovou radou a přeceněnou měnou dostala do slepé uličky.
Jakmile investoři pochopili svízelnou situaci Argentiny, začali se za dumpingové ceny zbavovat vládních dluhopisů a riziková prémie u půjček do Argentiny stoupla o několik procent.
Na počátku tohoto roku požadovali investoři za odkup argentinských dluhů rizikovou prémii ve výši téměř šesti bodů.
Ratingové agentury zařadily argentinský vládní dluh do nižšího stupně, což způsobilo další nárůst rizikové prémie.
V současné době mají argentinské dluhy míru návratnosti 15 % za rok a mnohdy i více.
Vysoké úrokové sazby kompenzují riziko, že by Argentina mohla přestat splácet dluhy nebo devalvovat svou měnu, anebo že by dokonce mohla udělat obojí.
Majitelé argentinských dluhů dnes ječí, že bude konec světa, pokud Argentina svou měnu opravdu devalvuje anebo pokud pozastaví splácení svých dluhů.
A tak Mezinárodní měnový fond poslušně spěchá majitelům dluhopisů na pomoc.
MMF, Světová banka a Interamerická rozvojová banka se chystají Argentině půjčit dvacet miliard dolarů, aby své dluhy mohla dále splácet bez úprav směnného kurzu.
(Pokud by k devalvaci došlo, majitelé argentinského dluhu, denominovaného v argentinských pesos, by pak pochopitelně dostali nižší částku v amerických dolarech.)
Tato kauce ovšem Argentinu z jejího vězení nedostane.
Doporučení MMF – omezit vládní výdaje a zvýšit daně – krizi jen prohloubí.
Zástavní peníze investorům nanejvýš dodají odvahy k tomu, aby dále ignorovali rizika.
Jistě, Argentina své dluhy docela jistě splatí do posledního centu, ale argentinští daňoví poplatníci a pracující budou ještě dlouhá léta nést těžké břemeno následků.
Co je třeba v této situaci udělat?
Za prvé, Argentina by měla ukončit svou měnovou radu a devalvovat měnu.
Argentina je nekompetitivní a pokud nepohne směnným kurzem, čekají na ni dlouhé roky pomalého růstu.
Jedním odvážným krokem by mohla devalvovat měnu a pak uzavřít měnovou unii s Brazílií.
(Další nadějí pro Argentinu by mohl být pád hodnoty dolaru ve srovnání s eurem, takže by se argentinské peso stalo konkurenceschopnějším aspoň vůči euru.)
Za druhé, MMF by měl Argentině a jejím věřitelům dovolit vypracovat refinancovací plán nebo změnit splátkový kalendář.
Záruka poskytovaná Argentině je zdrojem obohacení jen pro věřitele a navíc jim dovolí, aby dále pokračovali v nezodpovědné hazardní hře a ignorovali makroekonomickou realitu.
Za třetí, rozvojové instituce – konkrétně Světová banka a Interamerická rozvojová banka – nesmí být zneužívány k účelům vyplácení krátkodobých kaucí.
Za čtvrté, Mezinárodní měnový fond a jemu podobné organizace by měly přestat pokoutně šířit měnovou neplechu, jako jsou měnové rady a fixní směnné kurzy.
Tato uspořádání mají smysl ve výjimečných případech (možná v takových velmi malých a otevřených ekonomikách, jako je třeba Estonsko).
Ačkoli měl tento systém v roce 1991 v Argentině svůj smysl – skoncoval tam s hyperinflací, jeho výsledná cena, kterou ostatní země konečně platit nemusejí, je bezesporu příliš vysoká.
Argentina v časové smyčce
Argentina se lapila do časové smyčky.
Politické a hospodářské reformy posledních deseti let ji měly vyvést z chronické ekonomické krize.
V dubnu roku 1991 napojil ministr hospodářství Domingo Cavallo argentinské peso na americký dolar v poměru jedna ku jedné.
Odstartoval tak radikální reformu.
Ovšem po deseti letech se týž Señor Cavallo pokouší odrazit recesi a bojovat s nesplněnými předsevzetími vlády.
Argentinský krizový cyklus plete hlavu.
Posledních deset let bylo svědkem privatizace hospodářských podniků a systému sociálního zabezpečení a liberalizace mezinárodního obchodu.
Chronický rozpočtový deficit se dostal pod kontrolu, infrastruktura byla oživena a bankovní sektor posílen.
To vše – a navíc ještě měnová stabilizace, díky níž zahraniční investoři cpali peníze do země horem dolem – mělo za následek hospodářský rozmach, který trval do roku 1995.
V tom roce ekonomiku zbrzdila finanční krize v Mexiku.
Pak hospodářství výrazně posilovalo až do roku 1998.
A od té doby čelí argentinská ekonomika pokračující recesi a vláda jen ztěží financuje státní dluh.
Množí se obavy, že se jí to nepodaří.
Stoupenci argentinské cesty v čele s Cavallem tvrdí, že problémy jsou přechodné, a problémy země přičítají rozruchu na světových finančních trzích a nepřiměřené síle dolaru vůči euru, což prý snižuje exportní konkurenceschopnost Argentiny.
Tu měla oslabit i devalvace brazilského realu v roce 1999.
Dalšími faktory jsou údajně nízké světové ceny komodit a protekcionismus vůči argentinskému zemědělskému vývozu.
Do jisté míry oprávněně pak dále konstatují, že argentinská krize je zčásti důsledkem sebenaplňujícího se proroctví věřitelů.
Od dob, kdy se Argentina začala potácet v krizích čím dál častěji, obávají se investoři vždy toho nejhoršího a stahují zpět své peníze při první známce potíží, a to pak samozřejmě vyvolává o to hlubší krizi.
Jde tu ale o víc než nešťastnou shodu okolností a sebenaplňující se proroctví.
Argentinské peso je málo flexibilní, protože je „napíchnuto“ na americký dolar.
Když se znehodnocuje měna, když hospodářstvím lomcují vnější otřesy, žádný pojistný ventil bohužel neexistuje.
Srovnejme Argentinu s jiným vývozcem obilí, Austrálií, kterou některé z těchto otřesů také zasáhly.
Australský dolar devalvoval ze 78 amerických centů za jeden australský dolar v květnu roku 1997 na pouhých 53 centů v květnu 2001.
To pomohlo udržet australský export i zhruba dvouprocentní roční růst ekonomiky.
Argentinská ekonomika se přitom každý rok o ona dvě procenta propadala.
Problémy Argentiny jdou ale mnohem dál.
Argentina snadno podléhá vnějším otřesům, jako jsou klesající ceny zemědělských komodit, protože si nevyvinula diverzifikovaný exportní sektor, kam by patřily různá mezinárodně konkurenceschopná průmyslová odvětví a služby.
Argentinský obchod je koncentrován na překvapivě malý počet komodit, např. obilí, maso, polotovary a další zemědělské produkty.
Export strojírenských produktů a přepravních zařízení, tedy vyšších technologií, činil jen asi 10 procent celého vývozu země a jen 1 procento HDP.
Jinými slovy: Argentině se nepodařilo vyvinout se v ekonomiku podporovanou technologiemi.
Tržní reformátoři se soustředili na snižování stavů ve vládě, ale přehledli roli vlády při zvyšování technologické způsobilosti země.
Technologická způsobilost ekonomiky závisí na celé řadě sociálních institucí.
Dobře fungující tržní systém by měl lákat zahraniční investory z oblastí špičkových technologií a napomáhat vzniku domácích technologických firem.
Technologicky vyspělá ekonomika pak také potřebuje silné vysoké školství, velký počet studentů a širokou vládní podporu vědeckých a výzkumných programů.
Kupříkladu Amerika každoročně přispívá ze státního fondu do vědeckého výzkumu 90 miliardami dolarů.
Rovněž některé rozvíjející se státy – Izrael, Korea či Tchaj-wan –významně investují do vyššího vzdělání a vědeckého výzkumu.
Argentina bohužel ne.
V celé tamní ekonomice je vidět nedostatečné investování do technologií.
Na milion Argentinců připadá zhruba 600 vědeckých pracovníků, zatímco na milion Korejců jich připadá 2 200.
Argentina do výzkumu a vývoje investuje méně než jedno procento národního důchodu, zatímco v Koreji jsou to 2,5 procenta.
Argentinští vynálezci získali v roce 2000 v USA jen 63 patentů, zatímco korejští bezmála tři a půl tisíce.
Tento rozdíl se odráží v hospodářském růstu.
V období let 1989–1990 Argentina dosáhla jen půlprocentního hospodářského růstu na obyvatele, přičemž Korea rostla tempem 6,2 procenta, poháněna vývozem špičkových technologií.
Osud Argentiny je obrovskou lekcí o rozvojových strategiích.
Pro Argentinu hraje mnoho faktorů: vysoká gramotnost, zdravé obyvatelstvo, vysoce produktivní zemědělské hospodářství a silná základna přírodního bohatství.
Popravdě vzato Argentina měla svůj hospodářský úspěch: příjmová úroveň upravená na kupní sílu dosáhla třetinu americké příjmové úrovně, což je o mnoho víc než ve většině zemí světa.
Argentina však neuspěla při transformaci z ekonomiky postavené na přírodních zdrojích na ekonomiku založenou na technologiích.
Reformní recept, který přijala, pomohl zastavit inflaci, ale ignoroval nutnost, aby se vláda zasadila o prosazení ekonomiky rostoucí na vzdělanosti.
V minulosti mohly země dosáhnout vysoké životní úrovně jen využíváním přírodních zdrojů.
Avšak v dnešní globální ekonomice se mezinárodní konkurenční výhoda zakládá především na vzdělání a schopnosti toto vzdělání využít ve prospěch nových technologií.
Strategie pro rozvoj vzdělanosti a inovace jsou nutné stejně jako strategie ochraňující makroekonomickou stabilitu a zdravé obchodní prostředí.
V další etapě reforem by se Argentina, ale i jiné země, které jsou na tom podobně, měla soustředit na posílení vzdělanostních, vědeckých a technologických schopností společnosti.
Průběžná zpráva před Riem
NEW YORK – Týdeník Nature, jedna z nejvýznačnějších vědeckých publikací na světě, vydal před summitem Rio+20, který se koná příští týden, sžíravou průběžnou zprávu o trvale udržitelném rozvoji.
Naplňování tří významných smluv podepsaných na prvním summitu o Zemi v Riu v roce 1992 oznámkoval takto: Klimatické změny – 5, Biologická diverzita – 5, Boj proti rozšiřování pouští – 5.
Může se lidstvo ještě vyhnout tomu, aby samo sebe vytěsnilo?
Už nejméně jednu generaci víme, že svět potřebuje korekci kurzu.
Místo abychom poháněli světovou ekonomiku fosilními palivy, potřebujeme mobilizovat mnohem širší využívání nízkouhlíkových alternativ, jako jsou větrná, sluneční a geotermální energie.
Místo abychom lovili zvířata a mýtili krajinu bez zřetele na potřeby jiných druhů, musíme srovnat tempo naší zemědělské produkce, rybolovu a kácení stromů s nosnou kapacitou životního prostředí.
Místo abychom ponechávali nejbezbrannější lidi na světě bez přístupu k plánování rodiny, vzdělání a základní zdravotní péči, musíme skoncovat s extrémní chudobou a snížit prudce rostoucí míru porodnosti, která přetrvává v nejchudších částech světa.
Stručně řečeno si musíme uvědomit, že pokud dnes na světě žije sedm miliard lidí a do poloviny století se jejich počet zvýší na devět miliard, přičemž všichni budou vzájemně propojení v technologicky vyspělé a energeticky náročné globální ekonomice, pak disponujeme bezpříkladnou kolektivní schopností ničit systémy podporující život na planetě.
Důsledky našeho individuálního počínání jsou však obvykle tak vzdálené našemu každodennímu vnímání, že můžeme překročit okraj srázu, aniž si toho vůbec všimneme.
Když napájíme naše počítače a světla, neuvědomujeme si důsledek v podobě uhlíkových emisí.
Když jíme, neuvědomujeme si odlesňování, které je důsledkem trvale neudržitelného zemědělství.
A když se miliardy našich počinů spojí, čímž způsobí hladomor a záplavy na opačném konci světa a postihnou nejchudší lidi v Mali a Keni, málokdo z nás si alespoň matně uvědomí nástrahy spojené s globální provázaností.
Před dvaceti lety se svět pokusil řešit tuto realitu prostřednictvím smluv a mezinárodního práva.
Dohody, které se objevily na prvním summitu v Riu v roce 1992, byly dobré: promyšlené, prozíravé, ohleduplné k občanům a zaměřené na globální priority.
Přesto nás nezachránily.
Tyto smlouvy totiž žily ve stínu naší každodenní politiky, představ a mediálních cyklů.
Diplomaté se rok co rok plahočili na konference, aby je uvedli v život, avšak hlavním výsledkem bylo zanedbávání, průtahy a hašteření se o právní obezličky.
O dvacet let později se můžeme za své úsilí vykázat jen třemi nedostatečnými.
Existuje i jiná cesta?
Přístup prostřednictvím mezinárodního práva zapojuje do dění právníky a diplomaty, ale ne inženýry, vědce a předáky komunit, kteří stojí na frontových liniích trvale udržitelného rozvoje.
Hemží se to v něm nesrozumitelnými technickými formulacemi o monitoringu, závazných povinnostech, státech annex-I a státech mimo annex-I a tisícovkami dalších právních pojmů, ale nedokáže poskytnout jazyk, jímž by lidstvo mohlo diskutovat o vlastním přežití.
Máme tisíce dokumentů, ale nedokážeme spolu navzájem jednoduše mluvit.
Chceme zachránit sebe i své děti?
Tak proč jsme to neřekli?
Na summitu Rio+20 to budeme muset říct: jasně, rozhodně a tak, aby to vedlo k řešení problémů a k akci, nikoliv k hašteření a dotčenosti.
A protože se politici veřejným míněním spíše řídí, než aby ho utvářeli, musí to být veřejnost sama, kdo bude požadovat vlastní přežití – nikoliv volení představitelé, kteří nás mají nějakým způsobem zachránit navzdory nám samotným.
V politice je hrdinů pomálu; čekání na politiky by bylo příliš dlouhé.
Nejdůležitějším výsledkem v Riu proto nebude nová smlouva, závazná klauzule či politický závazek.
Bude to globální výzva k akci.
Po celém světě sílí volání po tom, aby se do centra globálního myšlení a počínání posunul trvale udržitelný rozvoj – zejména proto, aby pomohl mladým lidem řešit trojí základní úkol, který bude definovat jejich éru: ekonomický blahobyt, ekologickou udržitelnost a sociální zapojení.
Summit Rio+20 jim může pomoci to dokázat.
Namísto nové smlouvy přijměme na Riu+20 soubor „trvale udržitelných rozvojových cílů“ neboli SDG, které budou podněcovat současnou generaci k akci.
Stejně jako nám rozvojové cíle tisíciletí otevřely oči, ukázaly nám extrémní chudobu a podpořily nevídanou globální akci na boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, mohou SDG otevřít oči dnešním mladým lidem a ukázat jim klimatické změny, ztrátu biodiverzity a katastrofy spojené s proměnou půdy v poušť.
Stále můžeme naplnit tři původní smlouvy z Ria, pokud do popředí tohoto úsilí postavíme lidi.
Trvale udržitelné rozvojové cíle v podobě ukončení extrémní chudoby, dekarbonizace energetického systému, zpomalení populačního růstu, podpory trvale udržitelné nabídky potravin, ochrany oceánů, pralesů a souše a řešení nerovností naší doby mohou oživit snahu celé generace o řešení problémů.
Inženýři a technologičtí mágové od Silicon Valley přes São Paulo až po Bengalúru a Šanghaj mají v rukávu nápady, které mohou zachránit svět.
Na univerzitách po celém světě působí zástupy studentů a učitelů prahnoucích řešit praktické problémy ve svých zemích a komunitách.
Firmy, alespoň ty dobré, vědí, že nemohou prosperovat a motivovat své zaměstnance a spotřebitele, pokud i ony nebudou součástí řešení.
Svět má nakročeno jednat.
Rio+20 může přispět k probuzení celé generace k akci.
Stále zbývá čas, i když je ho pramálo, proměnit pětky v jedničky a uspět v základní zkoušce lidstva.
Armageddon ještě počká
CAMBRIDGE – Kam mají v roce 2011 namířeno globální měny?
Po třech letech obřích kurzovních výkyvů vlivem krize se hodí udělat si inventuru hodnot jednotlivých měn i soustavy směnných kurzů jako celku.
Podle mého nejlepšího odhadu zaznamenáme v nadcházejícím roce směsici měnových válek, krachů měn a měnového chaosu – ale nebude to znamenat konec ekonomického oživení, natož konec světa.
Začněme uznáním, že moderní systém plovoucích směnných kurzů si doposud, nahlíženo celkově, vedl pozoruhodně dobře.
Pravda, vzhledem ke spletitým rizikovým faktorům a osobitým orientacím politik, je v poslední době obzvlášť nesnadné vytušit logiku, z níž velké výkyvy směnných kurzů vycházejí.
Přestože například Spojené státy byly v centru finanční krize, dolar nakonec vyletěl nahoru.
Ačkoliv ovšem směnné kurzy působí záhadnými způsoby, jejich tlumivý účinek je nepopiratelný.
Prudká devalvace eura po krizi přispěla k zachování německých vývozů, čímž udržela eurozónu nad vodou.
Měny rozvíjejících se trhů se také zřítily, a to dokonce i v ekonomkách s rozsáhlými devizovými rezervami a relativně nízkým zadlužením.
Od té doby se už většina měn rozvíjejících se trhů svižně odrazila ode dna.
Při pohledu zpět je zjevné, že tyto výkyvy směnných kurzů reflektovaly prvotní zhroucení a následné zotavování globálního obchodu, čímž přispěly ke zmírňování recese.
Naproti tomu finanční krize byla jen stěží reklamou na rozšíření sféry pevných směnných kurzů.
Periferní země eurozóny, mimo jiné Řecko, Portugalsko, Irsko a Španělsko, zjistily, že jsou uvázané ke stěžni společné měny, a tedy neschopné zajistit si konkurenční schopnost devalvací směnného kurzu.
Duchovní otec eura, Robert Mundell z Columbijské univerzity, kdysi proslul názorem, že ve světě by optimálně měl být sudý počet měn, nejlépe méně než tři.
V současnosti se k takovému tvrzení těžko hledají důvody.
Kdybychom měli jednu celosvětovou vládu, možná by dávalo smysl mít jedinou světovou měnu.
I když ale dáme stranou vyvažující přínosy plovoucích měn, představa jediné, všemocné centrální banky není zrovna přitažlivá.
Vzpomeňme si na jízlivost a hysterii, jež doprovázely politiku takzvaného „kvantitativního uvolňování“ Federálního rezervního systému USA.
A představme si paniku, která by následovala ve světě, kde by investoři měli možnost dolaru utéct jedině ke zlatu, skladovatelným komoditám a umění.
Přetrvání úspěchu systému plovoucích směnných kurzů ale neznamená, že rok 2011 bude procházka růžovým sadem.
V prvé řadě můžeme nesporně očekávat trvání takzvaných měnových válek, během nichž země napínají síly, aby zabránily příliš rychlému zhodnocování svých měn a zardoušení exportu.
Asijské vlády budou pravděpodobně v bitvách této války v roce 2011 postupně „prohrávat“ a tváří v tvář inflačním tlakům a pohrůžkám obchodní odvetou nechají své měny zhodnocovat.
Co se týče měnového zhroucení, nejpřednějším kandidátem musí být euro.
V ideálním světě by se Evropa se svými nadměrnými dluhovými břemeny vypořádala restrukturalizací řeckých, irských a portugalských pasiv, jakož i dluhů obcí a bank ve Španělsku.
Zároveň by tyto země rozsáhlým snížením mezd získaly zpět vývozní konkurenční schopnost.
Evropští tvůrci politik ale prozatím podle všeho raději stupňují výši překlenovacích úvěrů pro země na periferii a odmítají připustit, že soukromé trhy budou nakonec požadovat trvalejší a udržitelnější řešení.
Pro měnu neexistuje rizikovější faktor než neochota tvůrců politik čelit fiskální realitě; dokud si to evropští činitelé nepřiznají, euro zůstane zranitelné.
Dolar naproti tomu vypadá v roce 2011 jako jistější sázka.
Vždyť jeho kupní síla už teď živoří na celosvětově velice nízké úrovni – podle širokého indexu směnného kurzu dolaru sestavovaného Fedem vlastně bezmála na historickém minimu.
Běžné směřování zpět k rovnováze „parity kupní síly“ by tudíž mělo dolar mírně postrkovat nahoru.
Ovšemže, někteří lidé jsou přesvědčeni, že hromadné nákupy amerického dluhu ze strany Fedu představují ještě větší riziko než evropská krize suverénního zadlužení.
Možná, ale většina studentů měnové politiky pokládá kvantitativní uvolňování za učebnicovou politiku, která ekonomiku vytáhne z „likviditní pasti“ nulových úrokových měr, čímž zabrání nástupu setrvalé deflace, která by dluhové zatížení ještě zhoršila.
Co se týče čínského žen-min-pi, měna se stále opírá o nesmírně politický kurzovní režim.
Nakonec se svižný růst Číny bude muset promítnout do zřetelného posílení tamní měny, hladiny tuzemských cen anebo obojího.
V roce 2011 však směřování k rovnováze bude probíhat největším dílem skrze inflaci.
Konečně, s největší jistotou si lze vsadit na měnový chaos, který se projeví prudkými a nepředvídatelnými výkyvy plovoucích kurzů po celém světě.
V polovině minulého desetiletí nastalo krátké období, během něhož někteří lidé tvrdili, že v důsledku „Velkého zklidnění“ v makroekonomické aktivitě získaly měny větší stabilitu.
Teď už to nikdo neříká.
Systém plovoucích kurzů funguje překvapivě dobře, avšak trvalou konstantou roku 2011 i dalších let patrně zůstanou volatilita a nepředvídatelnost měn.
Cestovní mapa, která by mohla vést k míru
Ve dnech, jež následovaly po zveřejnění takzvané ,,Cestovní mapy k míru mezi Izraelem a Palestinou", se rozhořel nový koloběh násilí mezi znepřátelenými stranami.
Palestinské sebevražedné pumové atentáty a izraelské útoky proti palestinským předákům přišly s takovou rychlostí a prudkostí, že není možné určit, kdo zaútočil první a kdo útok opětoval.
Pochopitelně se okamžitě dostavilo také vzájemné obviňování, kdy Izraelci i Palestinci osočují druhou stranu ze záměrného poškozování mírového procesu.
Jako obvykle je pravda složitější, a když jí porozumíme, pomůže nám pochopit, čeho bude zapotřebí, má-li být dosaženo skutečného míru.
Konfliktu se účastní přinejmenším čtyři strany: umírnění a extremističtí Izraelci a umírnění a extremističtí Palestinci.
Komplikované strategické interakce neexistují jen mezi Izraelci a Palestinci, ale i uvnitř obou táborů.
Pozice extremistů jsou jasné.
Extremističtí Palestinci přísahají, že nepřestanou bojovat, dokud nebude zničen Izrael, vnímaný jako koloniální znásilňování islámského světa.
Extremističtí Izraelci přísahají, že vybojují celý Západní břeh, a bude-li to nezbytné, že odtud Palestince odsunou.
Pro ně jsou hranice Izraele z doby před rokem 1967, celý Jeruzalém a Západní břeh řeky Jordánu územími, jež izraelskému lidu daroval Bůh.
Ani jednu stranu neuspokojí žádná dohoda založená na principu ,,území za mír".
Drtivá většina na obou stranách - nějaké dvě třetiny, nebo dokonce tři čtvrtiny obyvatel - by přijala možnost dosáhnout míru výměnou za návrat Izraele k obdobě jeho hranic z období před rokem 1967.
Umírnění lidé na obou stranách by samozřejmě uvítali co nejvíc půdy a manévrovacího prostoru, ale přednost dávají dojednání kompromisu s cílem ukončit násilí.
Umírnění Palestinci i Izraelci jsou pochopitelně obezřetní.
Kdyby se jejich kompromis setkal s extremismem z druhé strany, mohl by zapříčinit katastrofu.
Pokud se Izrael vrátí k hranicím před rokem 1967, a přesto se dočká pokračování palestinského nepřátelství a terorismu, výrazně oslabí svou bezpečnost a nic nezíská.
Jestliže Palestinci odzbrojí, a přesto budou dále čelit požadavkům Izraelců na ponechání osad na Západním břehu pod izraelskou správou, nedočká se Palestina nikdy životaschopného státu.
Proto je těžké dosáhnout kompromisu i mezi umírněnými lidmi: vyžaduje totiž přesvědčení, že se umírněnost na jedné straně setká s umírněností na druhé straně.
Mírový proces z Osla byl postaven na předpokladu, že umírnění lidé na obou stranách budou postupně získávat vzájemnou důvěru a neochvějně se pohybovat směrem ke kompromisu.
To ovšem do značné míry přehlíželo úlohu extremistů.
Izraelští extremisté spáchali atentát na premiéra Jicchaka Rabina ze strachu, že by dokázal získat širokou veřejnou podporu pro uzavření míru.
Arabští extremisté začali útočit proti izraelským civilistům zčásti proto, aby umírněným občanům na obou stranách ukázali, že kompromis by neměl delšího trvání.
Tyto motivy si udržují působnost dodnes.
Palestinský ministerský předseda Abú Mázin vyzval palestinské extremisty k odzbrojení nebo alespoň k delšímu klidu zbraní, oni ovšem odpověděli zvýšením počtu teroristických útoků.
Izraelská vláda se zároveň vynasnažila zaútočit na palestinské skupiny hlásící se k tvrdé linii a způsobila další škody na životech i na majetku a další hořkost.
Extremisté na obou stranách ,,vítězí" v boji za podkopání mírového procesu.
Všechny frakce ale prohrávají, protože násilí pokračuje a nikdo nedosáhl svého cíle.
Izraelci a Palestinci nemůžou najít cestu z potíží sami, protože si ani jedna strana netroufne násilně odzbrojit vlastní extremisty, aniž by měla naprosto nezpochybnitelný důkaz, že druhá strana učiní totéž.
Je tedy pošetilostí izraelské vlády trvat na tom, že mírový proces nemůže pokračovat dřív, než Palestinci úplně odzbrojí, když umírnění Palestinci nemají jistotu, že se Izrael stáhne na hranice z doby před rokem 1967.
Za těchto okolností nemůže postupné budování důvěry fungovat.
Extremisti prostě mají dost sil, aby narušovali proces založený výhradně na důvěře.
Není možné ani to, že by extremisté jedné strany přemohli extremisty z druhého tábora.
Izraelské ozbrojené síly nedokázaly tvrdými odvetnými opatřeními potřít palestinský terorismus a palestinští extremisté nevyděsili izraelské zastánce tvrdé linie natolik, aby byli ochotni k ústupkům.
Řešení je možné, jedině pokud je okolní svět ochoten dohlížet na dodržování dohody dosažené mezi umírněnými většinami.
Mezi válčící strany musí vstoupit silné mezinárodní mírové jednotky, vyslané se souhlasem OSN a nejspíše pod vedením USA nebo NATO, a musí být připraveny na to, že v boji za mír utrpí od teroristů ztráty.
V tomto směru cestovní mapa mlčí, tedy prozatím.
Když generální tajemník OSN Kofi Annan učinil takovýto návrh, extremisti na obou stranách plán odsoudili.
Umírnění občané ovšem také zbystřili.
Sloužily by mírové jednotky skutečně zájmům dohody, a ne zájmům jedné nebo druhé strany?
Budou vyzbrojeny tak, aby dokázaly držet extremisty na uzdě?
Vytrvají ve svém dlouhodobém poslání tváří v tvář nevyhnutelným útokům?
Odešly by mírové jednotky na naléhání jedné strany (jako se stáhly mírové síly OSN za jiných okolností, například těsně před Sestidenní válkou v roce 1967) a ponechaly druhou stranu v nebezpečí?
Cestovní mapa k míru se může osvědčit, pouze pokud budou obě strany donuceny ke kompromisu, jehož nástin je jasný: návrat k obdobě izraelských hranic před rokem 1967; finanční odškodnění Palestinců za ztrátu půdy v Izraeli spíše než právo na návrat; Jeruzalém jako společné hlavní město.
Vynucení tohoto kompromisu navzdory extremistům bude vyžadovat umístění důvěryhodných a dobře vyzbrojených mezinárodních mírových sil, které strany přimějí k domluvě.
Dnešní prioritou by se mělo stát vytvoření plánu takové mezinárodní mírové aktivity, již by charakterizovala jak důvěryhodnost, tak houževnatost.
Kroky směrem k imunizovanému světu
ABÚ DHABÍ/NEW YORK – Vakcinace dítěte trvá pouhý okamžik (a možná si vyžádá pár slz).
Tyto okamžiky jsou však klíčové v tom, že zajišťují dětem zdravý start do života a přinášejí pokrok v oblasti globálního zdraví a rozvojových cílů.
Spolu s Muhammadem bin Zajídem bin Sultánem Nahjánem, korunním princem Abú Dhabí, přikládáme obrovskou důležitost prvnímu globálnímu summitu, který se tento týden koná v Abú Dhabí a jehož cílem je zajištění, aby všechny děti světa měly přístup ke všem výhodám vakcín.
Vakcíny chrání lidi na celý život.
Patří k nejefektivnějším investicím, které můžeme pro zlepšení našeho světa udělat.
Vymýtily pravé neštovice, vytlačily obrnu na pokraj vymýcení a uchránily miliony dětí před spalničkami, záškrtem, tetanem a dalšími smrtelnými a ochromujícími nemocemi.
Do značné míry i díky síle vakcín se počet dětí, které zemřou před dosažením pěti let věku, snížil z 20 milionů v roce 1960 na 6,9 milionů v roce 2011, přestože globální populace se za tu dobu značně rozrostla.
Nemoci vyčerpávají největší aktivum, jakým kterákoliv země disponuje: energii a talent jejího lidu.
To je zvlášť krutá ztráta pro chudé země, které se snaží získat pevné místo v globální ekonomice.
Když jsou naopak děti zdravé, zbaví se rodiny zátěže spojené s nákladnou lékařskou péčí, což jim umožní věnovat víc peněz na potraviny a vzdělání.
Zdravé děti chodí pravidelněji do školy, lépe se učí a stávají se z nich produktivnější dospělí.
Nový výzkum ukazuje, že vakcíny zlepšují kognitivní rozvoj dětí, zvyšují produktivitu práce a přispívají k celkovému hospodářskému růstu země.
Přesto více než 22 milionů dětí postrádá přístup k základním vakcínám, které lidé v zemích s vysokými příjmy berou jako běžnou věc.
Tyto děti žijí v nejchudších a nejodlehlejších komunitách, kde je riziko nemocí nejvyšší.
U dítěte narozeného v nízkopříjmové zemi existuje osmnáctkrát vyšší pravděpodobnost, že zemře před dosažením pěti let věku, než u dítěte ze země s vysokými příjmy.
Ukončení této nerovnosti je jádrem největšího a nejúspěšnějšího hnutí proti chudobě – Rozvojových cílů tisíciletí.
Osm rozvojových cílů tisíciletí (MDG) bylo přijato v roce 2000, kdy se vedoucí představitelé během setkání na půdě Organizace spojených národů dohodli, že sníží extrémní chudobu a hlad na polovinu, budou bojovat proti nemocem, zlepší bezpečnost vody a kanalizaci, rozšíří vzdělání a dají větší moc dívkám a ženám.
Došlo k pozoruhodným pokrokům, ale stále je třeba vykonat mnoho práce – a do vypršení lhůty v roce 2015 zbývá na akci méně než 1000 dní.
Zvýšení globálního pokrytí imunizací urychlí pokrok směrem ke splnění MDG a vytvoří potřebnou dynamiku k úspěšnému naplňování rozvojové agendy po roce 2015.
Světové zdravotnické shromáždění, které zastupuje 194 členských zemí Světové zdravotnické organizace, schválilo společnou vizi – známou jako Desetiletí vakcín – světa bez nemocí, jimž lze předejít vakcinací.
V tomto světě by z výhod imunizace těžili všichni lidé bez ohledu na to, kdo jsou nebo kde žijí.
Milníkem na naší cestě k realizaci této vize bude vymýcení obrny.
Díky novému rozsáhlému plánu, který bude na summitu představen, získají země jasný manuál k vytvoření světa bez obrny do roku 2018.
Plán funguje ruku v ruce s naším celkovým úsilím o zvýšení pokrytí imunizací proti dalším nemocem, jako jsou spalničky, zápal plic nebo rotavirus.
Vidíme, jak silné imunizační systémy chrání naše úspěchy v boji proti obrně a představují platformu, díky níž lze zajistit i nejzranitelnějším matkám a dětem na světě nové vakcíny a primární zdravotní péči.
Budeme-li úspěšní, pak do konce desetiletí zachráníme více než 20 milionů životů, zabráníme téměř miliardě případů onemocnění a pouze na léčebných nákladech ušetříme téměř 12 miliard dolarů.
A při procesu osvobozování lidí od zátěže nemocí navíc uvolníme nezměrný lidský potenciál.
MDG a Desetiletí vakcín jsou důkazem, že soustředěné globální rozvojové cíle mohou zajistit hlubokou změnu.
Ukazují sílu partnerství, která spojují Organizaci spojených národů, vlády, rozvojové agentury, občanskou společnost, nadace a soukromý sektor.
Během nadcházejícího tisíce a více dní bude měřítkem našeho pokroku otázka, co jsme udělali pro zlepšení životů nejchudších a nejzranitelnějších členů lidského rodu.
Začněme tím, že se znovu pustíme do uskutečňování společné vize světa, v němž všechny děti získají díky ochraně vakcinací spravedlivý start do života.
Tato generace nám poděkuje – a totéž učiní i mnoho generací budoucích.
Rooseveltovská chvíle pro americké megabanky?
WASHINGTON – Před více než sto lety stály Spojené státy v čele světa, když přehodnotily způsob, jakým fungují velké firmy – a otázku, kdy by se moc těchto firem měla omezit.
Při zpětném ohlédnutí se přelomovým legislativním počinem – nejen pro USA, ale i mezinárodně – stal Shermanův antitrustový zákon z roku 1890.
Doddův a Frankův návrh zákona o finanční reformě, který by měl brzy projít americkým Senátem, dělá něco podobného – pozdě, ale přece – v oblasti bankovnictví.
Před rokem 1890 byly velké firmy všeobecně pokládány za efektivnější a obecně modernější než firmy malé.
Většina lidí pokládala konsolidaci menších firem do nižšího počtu firem velkých za stabilizující vývoj, který odměňuje úspěch a umožňuje další produktivní investice.
Proměnu Ameriky ve velkou hospodářskou mocnost koneckonců umožnily obří ocelárny, integrované železniční systémy a mobilizace enormních energetických zdrojů prostřednictvím podniků typu Standard Oil.
Vznik stále větších firem však měl také hluboký sociální dopad a v této oblasti se nedaly všechny změny zařadit do kategorie pozitivních.
Lidé řídící velké firmy byli často bezskrupulózní a v některých případech využívali svého dominantního tržního postavení k vytěsňování konkurentů – což přeživším firmám následně umožnilo omezovat nabídku a zvyšovat ceny.
Dominance na místních a regionálních trzích bezpochyby existovala i v Americe poloviny devatenáctého století, ale ta se vůbec nedala srovnat s tím, co se vyvinulo v následujících 50 letech.
Velké firmy přinesly významná zvýšení produktivity, což však zároveň zvýšilo schopnost soukromých podniků chovat se způsobem, který poškozoval širší trh – a také společnost.
Samotný Shermanův zákon nezměnil tuto situaci přes noc, ale jakmile se prezident Theodore Roosevelt rozhodl vzít toto téma za své, stal se z něj silný nástroj, který se dal využít k rozbití průmyslových a dopravních monopolů.
Roosevelt a ti, kdo kráčeli v jeho šlépějích, tím posunuli společenský konsensus.
Rooseveltův první případ vedený v roce 1902 proti společnosti Northern Securities byl nesmírně kontroverzní.
Rozbití Standard Oil – v té době možná nejmocnější společnosti v dějin��ch světa – o devět let později však bylo většinou národa pokládáno za veskrze rozumné.
Navíc k němu došlo ve velkém americkém stylu: společnost byla rozštěpena na více než 30 částí, akcionáři dopadli velice dobře a rod Rockefellerů se v očích americké veřejnosti později rehabilitoval.
Proč se tyto antitrustové nástroje nepoužívají proti dnešním megabankám, které se staly tak mocnými, že mohou vychylovat legislativu a regulaci mohutně ve svůj prospěch, a přitom být v případě potřeby velkoryse zachraňovány z peněz daňových poplatníků?
Odpověď zní tak, že velké banky dnes disponují mocí, jejíž charakter se velmi liší od moci, jakou si dokázali představit tvůrci Shermanova zákona – popřípadě lidé, kteří definovali jeho aplikaci v prvních letech 20. století.
Banky nemají monopol na tvorbu cen v tradičním smyslu a jejich tržní podíl – na národní úrovni – nedosahuje hranice, která by v nefinančních sektorech vedla k zahájení antitrustového šetření.
Účinné omezení velikosti bank zavedly už bankovní reformy ve 30. letech minulého století a snaha o udržení těchto restrikcí se projevila i v Riegleho-Nealově zákoně z roku 1994.
Masová deregulace v uplynulých 15 letech však všechna tato omezení smetla.
Nyní se ovšem objevila nová forma antitrustového opatření – ve formě Kanjorského dodatku, jehož ustanovení byla vtělena do Doddova a Frankova návrhu.
Po schválení návrhu tak federální regulační orgány získají právo i zodpovědnost omezovat rozsah působnosti velkých bank a v případě nutnosti je rozbíjet, pokud budou představovat „vážné ohrožení“ finanční stability.
Toto není jen teoretická možnost – podobná rizika se docela zřetelně projevila koncem roku 2008 a počátkem roku 2009.
Samozřejmě zůstává nejisté, zda by regulační orgány takové kroky skutečně podnikly.
Jak ovšem nedávno uvedl člen Sněmovny reprezentantů Paul Kanjorski, který je hlavním propagátorem tohoto dodatku, „klíčovým ponaučením z uplynulých deseti let je zjištění, že finanční regulátoři musí uplatňovat své pravomoci, místo aby uspokojovali komerční zájmy“.
A Kanjorski má zřejmě pravdu v tom, že by k tomu nebylo zapotřebí příliš. „Využije-li jediný regulační orgán jednou jedenkrát těchto mimořádných pravomocí [rozbít některou banku, jež byla do té doby pokládána za příliš velkou, než aby mohla padnout],“ tvrdí, „vyšle tím silný signál“, který „významně reformuje způsob, jímž se všechny firmy v sektoru finančních služeb budou navždy do budoucna chovat“.
Regulátoři dokážou udělat hodně, ale potřebují politické zadání z nejvyšších míst, aby učinili opravdový pokrok.
Teddy Roosevelt samozřejmě preferoval přístup: „Hovořte mírně, ale noste s sebou velkou hůl.“ Kanjorského dodatek je velmi velkou holí.
Kdo ji zvedne?
Umělá inteligence a globalizace
Dnešní zažitý názor říká, že nejvýznamnějším z faktorů určujících globální zaměstnanost a mzdy v jedenadvacátém století bude vzestup Indie a Číny.
Pracující s vysokými mzdami v bohatých zemích mohou očekávat, že jejich konkurenční výhodu bude pomalu rozleptávat soutěživost schopných a dravě pracovitých rivalů v Asii, Latinské Americe a jednou snad i Africe.
To je skvělý příběh, plný lidského dramatu a mocenské politiky.
Říkám si však, jestli naše pracovní životy už v příštích několika desetiletích neovlivní ještě silněji jiný faktor: exponenciální růst vlivu aplikací umělé inteligence.
Moje brána do světa umělé inteligence je úzká: je to více než 500 let stará hra v šachy.
Možná že vás šachy, dlouho považované za vrcholný intelektuální sport, ani za mák nezajímají.
Ohromující vývoj událostí, o nichž bylo v posledních deseti letech ze světa šachu slyšet, by však vaši pozornost měl přece jen upoutat.
Šachy jsou už dlouho ohniskem výzkumu v oblasti umělé inteligence.
Třebaže v principu jsou šachy řešitelné, výpočetní složitost hry je téměř nepochopitelná.
Je jen drobnou nadsázkou říct, že v šachové partii je možných tahů víc než atomů ve vesmíru.
Větší část dvacátého století byli programátoři při konstruování šachových počítačů, jež by dokázaly soupeřit s nejlepšími z lidí, zjevně neúspěšní.
Intuitivní chápání, duševní zrak a schopnost určovat priority šachového mistra snadno vítězily nad počítačovou metodou hrubé síly.
Počítače se postupně zdokonalovaly, ale pořád se zdály hluboko pod úrovní nejlepších šachistů.
Nebo jsme si to aspoň mysleli.
Pak v roce 1997, v okamžiku, který se nesporně nadlouho zapíše jako milník do dějin moderního člověka, počítač „Deep Blue“ společnosti IBM šokoval svět, když porazil světového šampiona Garryho Kasparova.
Hrdý Kasparov, který sám zřejmě prožil největší šok, si byl jistý, že tým IBM musel podvádět.
Sarkasticky novinářům řekl, že cítil, jak jeho křemíkového vyzyvatele vedla „ruka Boží“.
Lidé z IBM ale nešvindlovali.
Kombinací důmyslného softwaru a mohutného souběžného výpočetního výkonu vytvořili na křemíku založenou entitu schopnou takových fines a nuancí, že mezinárodní šachoví velmistři (včetně mě) jednoduše užasli.
Od roku 1997 se počítače ještě zdokonalily, a to až do bodu, kdy už programátoři porážku člověka nepovažují za právě velkou výzvu.
Že je to jen hra?
Možná, ale poslechněte si tohle: když jsem před 30 lety hrával šachy profesionálně (jednou jsem v cyklu Mistrovství světa v šachu zastupoval Spojené státy), vycítil jsem, že o osobnosti člověka dokážu hodně zjistit, podívám-li se na vzorek jeho her, a to i u amatéra.
Až donedávna jsem rozhodně dokázal rozeznat počítač od živého vyzyvatele.
Teď se vše rychlostí blesku změnilo.
Počítače dnes lze dokonce nastavit tak, aby imitovaly lidské hráče – včetně jejich nedostatků – tak dobře, že rozdíl postřehne jedině oko odborníka (a někdy jen dalšího počítače!).
Před více než půlstoletím duchovní otec umělé inteligence Alan Turing prohlásil, že činnost mozku lze převést na matematiku a že jednou počítače budou konkurovat lidské inteligenci.
Řekl, že konečného důkazu umělé inteligence bude dosaženo, až lidský vyšetřovatel nebude schopen poznat, že hovoří s počítačem.
Tento „Turingův test“ je svatým grálem výzkumu v oblasti umělé inteligence.
Nuže, pro mne je jistou konverzací šachová partie.
Z mojí perspektivy mají dnes běžně dostupné počítačové programy ke splnění Turingova testu děsivě blízko.
V případě několika her na internetu jsem nebyl schopen snadno rozpoznat rozdíl.
Pravda, dnešní počítače se ještě nevyvinuly na úroveň vyšinutého kompjútru HAL v mistrovském díle režiséra Stanleyho Kubricka „2001: Vesmírná odysea“, natož pak droidů ve stylu Arnolda Schwarzeneggera ve filmech o Terminátorovi.
Avšak úroveň, na niž už se počítače dostaly, je dostatečně mrazivá.
Co přijde dál?
Jako profesor ekonomie se rozhodně necítím bezpečně!
Nepochybuji, že ještě v tomto století bude možné si koupit kapesní profesory – snad i s holografickými podobami – tak snadno, jako si dnes lze pořídit kapesního Kasparova.
Takže se vraťme k Indii a Číně.
V průběhu minulého století globalizace postupovala mílovými kroky a vůbec nejrychleji během jeho posledních dvou dekád.
Přesto převážná část obrovského souboru důkazů naznačuje, že právě technologické změny byly mnohem větším hybatelem globálních mzdových vzorců než obchod.
Velkým příběhem ekonomiky dvacátého století tudíž nebyl obchod, nýbrž technika (samozřejmě, tyto dva faktory se vzájemně ovlivňují, přičemž obchod pomáhá šíření a oživování technologií, ale to je záležitost sémantiky).
Jsme si tak jistí, že v tomto století to bude jinak?
Nebo mantru outsourcingu a stěhování výroby vystřídá umělá inteligence?
Šachisté už odpověď znají.
Příslib umělé inteligence v rozvojovém světě
LONDÝN – Mezi pozorovateli digitálních trendů panuje rozšířená a mylná představa, že spotřebitelé v rozvojových zemích nemají z technologického pokroku žádný prospěch.
Přístup k inovacím představuje jeden z nejviditelnějších rozdílů mezi bohatými a chudými zeměmi, ať už jde o vlastnictví nejnovějšího chytrého telefonu nebo o „zaměstnávání“ robotických uklízečů.
Tato propast se ještě prohloubila s příchodem umělé inteligence (AI).
Například drtivá většina hlasově ovládaných domácích osobních asistentů („smart speakers“), jako je Alexa od firmy Amazon, se dodává do bohatých zemí.
V roce 2017 putovalo více než 80% globálních zásilek smart speakerů do Severní Ameriky.
Ačkoliv však technologie mohou prohlubovat globální nerovnost, zároveň mají potenciál ji zmírňovat.
Je to dáno tím, že AI toho dokáže mnohem více než klasické elektrické spotřebiče; je schopna revolučně proměnit způsob zajišťování zdravotní péče, humanitární pomoci, financí, logistiky, vzdělávání a obchodních služeb na globálním Jihu.
Na celém světě AI mění rozvojové země už dnes.
Strojové učení v Nepálu mapuje a analyzuje potřeby rekonstrukce po zemětřeseních.
Lektoři AI po celé Africe pomáhají mladým studentům dohnat učivo.
Agentury zajišťující humanitární pomoc využívají analýzy velkých objemů dat k optimalizaci dodávek pro uprchlíky opouštějící místa konfliktu a dalších těžkostí.
A v mé rodné Indii používají venkovští farmáři aplikace AI k navyšování výnosů a k růstu zisku.
Podobné inovace nás posouvají blíže k dosažení Cílů trvale udržitelného rozvoje OSN v otázkách, jako jsou vymýcení chudoby, skoncování s nerovností v oblasti zdravotní péče, zlepšení přístupu ke vzdělání nebo boj s globálním oteplováním.
Přesto však svět jen klouže po povrchu toho, co může AI pro lidský pokrok vykonat.
Chceme-li plně využít schopnosti AI urychlovat rozvoj, musíme nalézt nové způsoby, jak ji používat.
Při správné podpoře by například obloha nad rozvojovými zeměmi mohla být plná dronů dopravujících lékařské potřeby do odlehlých nemocnic.
To už se děje ve Rwandě, kde díky jedinečnému partnerství mezi ministerstvem zdravotnictví a firmou Zipline – startupovou společností se sídlem v Silicon Valley – mohou lékaři pracující na těžko dostupných klinikách objednávat krevní konzervy prostřednictvím textové zprávy, přičemž zásilka se k nim do několika minut snese na padáčku.
Od zavedení programu v říjnu 2016 se dodací lhůty zkrátily na pětinu, což zachránilo stovky životů.
Podobné AI inovace jsou sice působivé, ale nemůžeme je pokládat za předem danou věc.
Dokud nezačneme bojovat s pomýlenými, ale silně medializovanými obavami, že disrupce AI budou horší než její přínosy, pak se neuvěřitelný pokrok, jehož technologické firmy dosahují na globálním Jihu, zpomalí.
Existuje řada kroků, které lze učinit, abychom se tomuto výsledku vyhnuli.
Především se programy, jako například kampaň OSN s názvem „AI pro dobro“, jež si klade za cíl pěstovat dialog o prospěšném využívání technologií k humanitární činnosti, musí těšit plné podpoře politiků.
Ti z nás, kteří se angažují v oblasti rozvoje technologií, zároveň musí dál identifikovat projekty, iniciativy, mozkové trusty a organizace, které by měly prospěch ze spolupráce s AI firmami – jako je Zipline ve Rwandě.
Ze všeho nejdůležitější však je, že rozhovory o vývoji AI pro humanitární účely nemohou vést vlády, humanitární a charitativní organizace izolovaně.
Místo u stolu musí mít také technologičtí investoři.
Podnikatelé v oblasti technologií se příliš dlouho zaměřovali na řešení problémů na globálním Severu a ignorovali témata, která jsou tradičně spojovaná s rozvojovými zeměmi.
Mobilní technologie však otevírají nové příležitosti a směřování AI řešení mimo západní státy má dnes smysl z humanitárního i obchodního hlediska.
Proto jsem založil Rewired, investiční fond s vkladem 100 milionů dolarů, který podporuje zárodečné firmy orientované na AI a robotiku a snažící se řešit důležité sociální otázky.
Rewired spolupracuje se společnostmi tvořícími předvoj v oblasti strojového vnímání – schopnosti robotů chápat a interpretovat fyzický svět.
Investovali jsme do firem, které pracují na replikování lidského zápachu, na rozvoji dostupné a zručné protetiky nebo na vývoji přenosných strojů určených ke zkvalitňování výrobních procesů.
Naším cílem je financovat technologie s potenciálem zvyšovat kvalitu života ve všech zemích světa.
Věřím, že právě to bude jednotící charakteristikou AI.
Stroje, které dnes vytváříme, budou nejen ziskové; zároveň nás přiblíží k vyřešení některých největších problémů světa.
Umělá inteligence na hranici ekonomické teorie
NEW YORK – Co ekonomičtí výzkumníci dokážou o světě zjistit pomocí účinných metod, jež matematici a statistici od počátku devatenáctého století vyvinuli s cílem rozpoznat v datech zatížených šumem vzorce a interpretovat je, omezovaly donedávna dvě velké překážky: datové soubory byly malé a nákladné a počítače pomalé a drahé.
Je tedy přirozené, že když pokroky ve výkonnosti výpočetní techniky tyto překážky dramaticky snížily, ekonomové se vrhli na využití velkých dat a umělé inteligence k tomu, aby jim ve všemožných činnostech a jejich výsledcích pomohly odhalovat vzorce.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
Souhrn dat a rozpoznávání vzorců jsou také významné součásti přírodních věd.
Fyzik Richard Feynman kdysi přirozený svět přirovnal ke hře hrané bohy: „Neznáte pravidla hry, ale můžete se tu a tam podívat na hrací plochu, jeden její růžek, patrně.
A z těchto postřehů se snažíte odvodit, jaká jsou pravidla.“
Feynmanova metafora je doslovným popisem toho, co mnozí ekonomové dělají.
Podobně jako astrofyzikové obvykle získáváme neexperimentální údaje produkované procesy, jimž chceme rozumět.
Matematik John von Neumann definoval hru jako (1) výčet hráčů, (2) výčet úkonů, které se každému hráči nabízejí, (3) výčet toho, jak odměny připisované každému hráči závisejí na úkonech všech hráčů a (4) časový protokol, který říká, kdo co kdy volí.
Tato elegantní definice zahrnuje, co máme na mysli „ústavou“ nebo „hospodářskou soustavou“: společenské ujednání, kdo co kdy volí.
Naší úkolem, podobným úkolu Feynmanova metaforického fyzika, je vydedukovat z pozorovaných dat „hru“ – pro ekonomy jde o strukturu trhu či soustavy trhů.
Pak se ale chceme zabývat něčím, co fyzici nedělají: přemýšlet, jak by různé „hry“ mohly přinášet lepší výsledky.
To znamená, že chceme provádět experimenty s cílem studovat, jak by hypotetická změna v pravidlech hry či vzorci zaznamenaného chování některých „hráčů“ (třeba veřejných regulatorních orgánů nebo centrální banky) mohla ovlivnit vzorce chování ostatních hráčů.
„Tvůrci strukturálního modelu“ v ekonomii se tudíž pokoušejí z historických vzorců chování vyvodit množinu neproměnných parametrů pro hypotetické (často historicky bezprecedentní) situace, v nichž se vláda nebo regulátor drží nového souboru pravidel.
Čínské přísloví říká, že vláda má strategie a lidé mají kontrastrategie. „Strukturální modely“ hledají takové neproměnné parametry, aby regulátorům a konstruktérům trhů pomohly rozumět datovým vzorcům a předpovídat je za historicky bezprecedentních situací.
S náročným úkolem vytvořit strukturální modely pomůžou svižně se rozvíjející oblasti umělé inteligence, které nezahrnují víc než rozeznávání vzorců.
Vynikajícím příkladem je AlphaGo.
Tým informatiků, kteří vyvinuli algoritmus, jenž dokáže hrát čínskou hru go, chytře zkombinoval paletu nástrojů vytvořených specialisty ve statistice, simulaci, teorii rozhodování a teorii her.
Mnohé z nástrojů nasazených v dokonalých poměrech, aby utvořily vynikajícího hráče go, jsou také každodenními nástroji k vytváření strukturálních modelů určených ke studiu makroekonomiky a průmyslové organizace.
Samozřejmě, ekonomie se od fyziky v zásadním ohledu liší.
Zatímco Pierre-Simon Laplace považoval „současný stav vesmíru za důsledek jeho minulosti a příčinu jeho budoucnosti“, v ekonomii platí opak: naše současné činy určuje, co očekáváme, že ostatní lidé udělají v budoucnu.
Používáme obvykle soukromé teorie ohledně toho, co ostatní lidí chtějí, abychom předpověděli, co budou dělat.
Když máme dobré teorie ostatních, naše pravděpodobné jednání určuje to, co očekáváme, že budou dělat oni.
Takové uvažování, občas nazývané „racionální očekávání“, je projevem smyslu, v němž v ekonomických systémech „budoucnost zapříčiňuje současnost“.
Zohlednit to je jádrem tvorby „strukturálních“ ekonomických modelů.
Zapojím se například do překotného vybírání peněz z banky („run na banku“), jestliže očekávám, že tak budou jednat ostatní.
Bez pojištění vkladů mají klienti motivaci vyhýbat se bankám náchylným k překotným výběrům.
Při pojištění vkladů to klienty netrápí a do banky neběží.
Na druhou stranu, pokud vklady pojistí vláda, vlastníci banky budou chtít, aby jejich aktiva byla co největší a nejriskantnější, dokud to vkladatele nezajímá.
Obdobně se rovnováha přesouvá při pojištění pro případ nezaměstnanosti a invalidity – pojištění proti smůle může oslabovat motivaci lidí se zaopatřit – a u veřejných finančních výpomocí vládám a firmám.
Obecněji platí, že má reputace je, co ode mne druzí očekávají.
Musím volit, zda tato očekávání potvrdím, nebo zklamu.
Má rozhodnutí ovlivní, jak se druzí budou chovat napříště.
Hodně o tom přemýšlejí centrální bankéři.
My ekonomové se učíme pomocí dat a modelů, podobně jako fyzici.
Nezjistíme nic nového, dokud si neuvědomíme, že naše staré modely nedokážou vysvětlit nová data.
Pak sestavujeme nové modely ve světle toho, jak ty předchozí selhaly.
To vysvětluje, jak jsme se poučili z dřívějších depresí a finančních krizí.
S velkými daty, rychlejšími počítači a lepšími algoritmy přitom můžeme odhalit vzorce, kde jsme dřív slyšeli jen šum.
Ruská Dreyfusova aféra
K získání rozsudku potvrzujícího vinu se nepoužívá utajovaný materiál.
Soudní líčení má být veřejné, ne do kamery.
Přesto soud v Rostovu na Donu s plukovníkem Jurijem Budanovem, obviněným z únosu, znásilnění a vraždy osmnáctileté čečenské dívky Elsy Kugnajevové, v lecčems připomíná neblaze proslulou Dreyfusovu aféru, která před sto lety rozpoltila mínění francouzské veřejnosti.
Francouzská armáda si tehdy lízala rány z porážky u Sedanu a vzniku Bismarckova říšského Německa.
Slovy jedné postavy z románu francouzského spisovatele Anatola France, napsaného v té době, je úcta k armádě "tím jediným, co nám zbylo z naší slavné minulosti.
Utěšuje nás v přítomnosti a dává nám naději v budoucnost".
Přehnaný smysl pro ztracenou slávu dovedl francouzskou armádu až ke zfalšování důkazů, na jejichž základě byl za špionáž pro německého císaře odsouzen kapitán Alfred Dreyfus.
Dnešní ruská armáda není baštou reakčního monarchismu a antisemitismu, jež formovaly chování francouzských důstojníků v časech Dreyfusovy aféry.
O to více je vidět hořký vztek armády nad ztrátou supervelmocenského statutu Ruska, posílený navíc o ponižující ztrátu prostředků i prestiže, jíž ruská armáda dnes trpí.
Exaltovaná, trýznivá a uražená pýcha tak očividně ovlivňuje reakce armády na soud s Budanovem i na Kreml prezidenta Vladimira Putina.
Pro ruské důstojnictvo jsou všichni ti, kdo mají něco proti armádě, ipso facto jejími nepřáteli a potažmo nepřáteli Ruska.
Na rozdíl od svých francouzských protějšků z přelomu 19. a 20. století jsou však ruští důstojníci vesměs apolitičtí, i přes dlouhá desetiletí diktatury.
Armádní důstojníci nejsou ve svých politických sklonech kdovíjak komunističtí, nejsou výhradně etnickými Rusy a nejsou nutně ani nacionalisty.
Někteří důstojníci jsou to všechno dohromady, ale většina z nich je jen něco z toho.
Armáda jako celek ale není protidemokratická.
Zjevně se poučila, že se má držet stranou politiky, když byla v srpnu roku 1991 zatažena do puče proti Michailu Gorbačovovi, jen aby přešla na druhou stranu, jakmile mladí důstojníci a branci přestali poslouchat příkazy.
Nicméně přestože se prezident Putin snaží udělat z armády profesionálnější organizaci, než jakou je dnešní sovětskou érou poznamenaná masová armáda, její důstojnictvo si stále uchovává jistý bolševický přístup, kterým se zuby nehty brání vší kritice civilistů.
Vojáci mají malé platy, na povýšení čekají dlouho a často trčí na posádkách v bezútěšných sibiřských městech.
Jediné, co jim to dokáže vynahradit, je prestiž: vyznamenání, imunita a kastovní postavení.
Zkrátka úcta, kterou si zaslouží už proto, že jejich armáda vyhrála nad Napoleonem i Hitlerem.
Soud s plukovníkem Budanovem tento hluboce zakořeněný smysl pro čest zpochybňuje.
Když před rokem probíhalo první stání, zdálo se, že demokratické Rusko konečně dohání civilizovaný svět i v tom, že žene před spravedlnost armádní důstojníky.
Ruští liberálové zprvu kauzu Budanov přivítali jako znamení, že země zaujme stanovisko k obviněním, že v Čečensku byly spáchány zločiny.
Minulý měsíc však vojenský prokurátor přijal Budanovovo tvrzení, že ve chvíli, kdy dívku zabil, byl dočasně nepříčetný, a zprostil Budanova obvinění z vraždy.
(Od obvinění ze znásilnění bylo z kdovíjakého důvodu upuštěno už dříve.)
Od té chvíle začala obžaloba o mladé dívce mluvit jako o čečenské ostřelovačce pocházející z rodiny ostřelovačů.
Pobouřený ministr obrany Sergej Ivanov prokurátora, který se zdál připraven vlasteneckého "hrdinu" osvobodit i od zbývajících bodů obžaloby, odvolal.
Nový prokurátor znovu otevřel vyšetřování, obnovil všechny body obžaloby a zdráhal se i akceptovat plukovníkovu nepříčetnost jakožto polehčující okolnost.
Ivanov však, zdá se, nezasáhl proto, že by měl obavy ze zneužití justice, ale proto, že kremelská hierarchie poznala, že osvobozující rozsudek pro Budanova by podlomil samotnou armádu.
Kritici by naznačovali, že armáda nedokázala udržet své muže na uzdě a že je dokonce sama mohla podporovat a navádět k oněm krutostem v Čečensku - z nichž obvinění, kterým Budanov čelí, představují opravdu zanedbatelný zlomek.
Odsuzující verdikt by tedy stačil, ale ten je ještě třeba kvalifikovat s ohledem na nález nepříčetnosti.
Vždyť za vražedné činy šílence nemůže žádná armáda.
Žádný normální psychiatr však Budanovovu údajnou nepříčetnost nepotvrdil.
Prohlédli jej totiž experti z moskevského Psychiatrického ústavu Serbského, který se proslavil už za Brežněva: disent tam léčili jako schizofrenii a "pacientům", mezi nimiž byl i Vladimir Bukovskij, podávali psychotropní látky, které jim měly pomoci prohlédnout a uvidět krásy sovětského života.
Tým ze Serbského ústavu shledal, že plukovník Budanov byl v okamžiku vraždy dočasně nepříčetný z důvodu "vlasteneckého zápalu".
Podobně jako francouzská armáda v Dreyfusově aféře se i ruská armáda stává vězněm svých vlastních přátel - pravověrných komunistů, velkoruských šovinistů, uřvaných nacionalistů a všech ostatních protireformních a protidemokratických skupin, kteří si z obrany vojenské cti šijí plášť pro své vlastní temné pikle.
Čest armády je teď natolik svázána s tím, zda bude Budanov shledán vinným a nepříčetným, že se Rusko vlastně ocitlo na pokraji neskrývaně politického rozsudku.
A stejně jako tomu bylo v případu Alfreda Dreyfuse, takové ubohé zkřivení zákona do propagandy zanechá ještě hlubší pocit hanby.
Pocit, který přetrvá generace i potom, co Budanovovi příznivci ztratí všechnu důvěryhodnost.
Globální odkaz Bena Bernankeho
WASHINGTON, DC – Pro svět je stále těžké strávit smíšený odkaz Alana Greenspana coby předsedy Rady Federálního rezervního systému USA v letech 1987 až 2006.
Je tedy zatím příliš brzy na hodnocení, zda jeho odcházející nástupce Ben Bernanke směřuje na popravčí špalek dějin nebo na piedestal.
Neměli bychom však přehlížet zásadní mezinárodní úlohu, již Bernanke a Fed sehráli během jeho funkčního období – v časech, kdy domácí hospodářská ochablost znamenala relativně mdlou vůdčí roli Ameriky.
V posledních pěti krizových letech ovlivňoval Fed světové hospodářství dvěma způsoby: hyperaktivní politikou nákupů dlouhodobých aktiv – takzvaným kvantitativním uvolňováním (QE) – a zhusta přehlíženou rolí při zajišťování mezinárodní likvidity.
Zamysleme se nad každým z nich.
Ať už byl vliv QE na americkou ekonomiku jakýkoli, jeho důsledky pro zbytek světa byly, při zvážení všech pro a proti, příznivé.
První kolo QE bylo jednoznačně prospěšné, protože minimalizovalo, ba možná dokonce eliminovalo mezní riziko globální deprese po krachu Lehman Brothers v září 2008.
Ovšemže, následnému postupu Fedu se v okolním světě dostalo smíšeného přijetí.
V letech 2010 a 2011, kdy QE vytlačovalo kapitál na rozvíjející se trhy, se objevovaly stížnosti, že USA praktikují jistou formu měnové manipulace.
Od května 2013, kdy Bernanke naznačil možnost vysazení QE, čelí rozvíjející se ekonomiky opačnému tlaku: kapitálovým odlivům a prudkým měnovým korekcím.
V obou případech tyto problémy, u nichž se vina svalovala na Fed, velkou měrou poukazují na nedostatky makroekonomické správy dotčených zemí.
Brazílie si například hlasitě stěžovala na přílivy kapitálu, protože tamní měna v krátké době příliš zhodnocovala, ale hlavními viníky nebyly politiky Fedu, nýbrž domácí nárůsty mezd a přehřívání.
Indie zase výrazně utrpěla Bernankeho zmínkou, že Fed „zúží“ QE, ale pouze proto, že se tamní ekonomika vyznačuje vysokou inflací a rozsáhlými rozpočtovými a externími schodky.
Jako by rozvíjející se trhy zapomněly, že expozice vůči vlivu politik Fedu je součástí dohody, kterou dobrovolně přijaly, když se přihlásily k finanční globalizaci.
Fed přitom dbal své mezinárodní zodpovědnosti a plnil konstruktivní roli tím, že v dobách krajní finanční tísně zvyšoval dolarovou likviditu.
Tu po krachu Lehmanů poskytl (skrze swapové spoje) centrálním bankám Brazílie, Mexika, Singapuru a Jižní Koreje.
Téměř neomezená množství obdobné likvidity poskytl dále centrálním bankám v Evropě a japonské centrální bance.
Těmito kroky přispěl k uvolnění mimořádně napjatých finančních poměrů a související tržní volatility.
Podpora centrálních bank rozvíjejících se zemí ze strany Fedu byla pozoruhodná, protože většina těchto zemí se rozhodla nepůjčovat si od Mezinárodního měnového fondu, který je od asijské finanční krize 90. let pokládán za nástroj americké hegemonie.
Daly přednost přímému jednání se Spojenými státy prostřednictvím Fedu, na němž stigma MMF zjevně neulpělo.
Rychlost, včasnost a účinnost podpory Fedu teď dokonce vyvolala snahy zavést podobné mechanismy v MMF.
Podobně pozoruhodná byla i podpora Evropy ze strany Fedu, protože zbytek americké vlády tehdy jen neschopně přihlížel – dokázal otřeseným ekonomikám eurozóny nabídnout laciné rady, ale málo hotovosti.
I snahy rozšířit zdroje MMF ztroskotaly na útesech americké politické dysfunkce.
Všechny ostatní přední ekonomiky, včetně klíčových spojenců USA, legislativu potřebnou k posílení MMF uzákonily; v USA však od roku 2010 žádná srovnatelná aktivita neprobíhá, vzhledem k odporu Kongresu.
Vysvětlení výjimečné úlohy Fedu v kontextu jinak mdlého mezinárodního vůdcovství Ameriky je prosté: přestože ekonomika USA je slabá a americká politika tak polarizovaná, až ji to ochromuje, po dolaru je stále poptávka.
Za takových okolností Bernanke efektivně využil role toho, kdo řídí mocný stroj na tištění dolarů známý jako Federální rezervní systém USA.
Nadvláda dolaru nebude trvat věčně, a jak popisuji ve své knize Eclipse (Zatmění) s podtitulem Život ve stínu čínské ekonomické dominance, čím dál silněji ji zpochybňuje čínské žen-min-pi.
Nicméně díky tomuto zbytkovému zdroji americké nadvlády se Bernanke stal konstruktivním a efektivním mezinárodním lídrem.
Až z úřadu odejde, se vší vážností započne hodnocení jeho výkonu jako „Bena Helikoptéry,“ který na americkou ekonomiku shazoval hromady peněz.
Historie by ale neměla přehlížet veledůležitou globální úlohu „Bena Velvyslance“.
Saúd se ptá: ,,Proč?"
Jistý novinář, který nedávno navštívil Saúdskou Arábii se mě zeptal, proč pět z šesti studentů, které zpovídal na Univerzitě krále Saúda, stále věří, že al-Kajdá není zodpovědná za loňské útoky na Světové obchodní středisko a Pentagon.
Odpověď na podobné otázky je pro mě čím dál tím složitější, poněvadž všechna přesvědčivá vysvětlení jsem už vyčerpal.
Věříval jsem, že popírání spoluviny Saúdů na teroristických útocích je odrazem naší nervozity z toho, co se onoho černého dne stalo.
Doufal jsem, že nalezneme odvahu, abychom své ponížení, jak jsme to vnímali, překonali, že začneme hledat v hloubi sebe sama a že si začneme klást tu velkou otázku: ,,Proč patnáct našich mladých mužů tak brutálně zaútočilo na Ameriku?"
Zatím nejsme v hledání odpovědi na tuto otázku o mnoho dál, než jsme byli těsně po útocích, protože nedokážeme najít odvahu, abychom si ji vůbec položili.
Kdybychom v sobě měli více přesvědčení a méně zloby, organizovali bychom jeden seminář za druhým, kde bychom analyzovali, co se stalo, snažili se pochopit příčiny takového činu a plánovali bychom budoucnost, kde by podobná tragédie neměla místo.
Vždyť letadla unesená pod záštitou Usámy bin Ládina zaútočila nejen na New York a Washington, ale i na islám coby víru a na hodnoty tolerance a spolužití, jež toto náboženství káže.
Jenže i přes obludnost této události ji my neustále odmítáme.
Stále se držíme teorií o spiknutí, přestože bin Ládin a jeho spolupachatelé se svým skvělým ,,úspěchem" otevřeně holedbali.
Stále zavíráme oči nad tím, že devatenáct mladých muslimů se rozhodlo opustit domov, připojit se - jak sami říkali - k džihádu a stát se zločinci.
Už dávno bylo načase, abychom se posunuli vpřed.
Musíme si přiznat, že patnáct Saúdů přispělo loni 11. září nezanedbatelným dílem ke spáchání útoků proti Spojeným státům a že stovky dalších Saúdů byly zbytečně zabity daleko od domova, kdesi v afghánských horách.
Musíme zjistit, proč se Afghánistán pod tálibánským jhem stal už několik let před osudným 11. zářím tak oblíbeným cílem mnoha mladých Saúdů.
Afghánistán byl zemí, kde se muslimové zabíjeli navzájem.
Každý muslim přitom ale věděl, že jeho povinností v tomto případě není stát se součástí tohoto násilí, ale snažit se smířit válčící strany.
Když Arabové - včetně Saúdů - bojovali v polovině 80. let v Afghánistánu poprvé, byla jejich kampaň politicky i nábožensky spravedlivá.
Afghánští muslimové stáli proti cizím agresorům, kteří v zemi chtěli nastolit sovětský komunismus.
Na mudžahedíny dohlíželi odpovědní duchovní, kteří se pro saúdskou mládež stali vzorem.
Někteří z nich v Afghánistánu zůstali i poté, co mudžahedínové vstoupili do Kábulu, kde se zapojili do krutých bojů, které postupně vedly k vzestupu Tálibánu.
Jiní se vrátili domů, kde byli přivítáni jako hrdinové.
Byli tamti navrátivší se mladí muži moudřejší než dnešní saúdská mládež?
Co se stalo během posledních deseti let, že extremisté našli tolik horlivých stoupenců?
Od 11. září radíme Američanům, poukazujeme na to, co provedli špatně, ale nikdo neposlouchá.
Měli bychom ovšem řešit vlastní nedostatky.
Měli bychom se pokoušet nalézt odpověď na otázku, kterou nám neustále kladou Američané: Proč se útoků účastnili saúdští mladíci?
Na tuto otázku musíme odpovědět ne kvůli Američanům, ale kvůli nám samým.
Nestačí říct, že únosci - a nemálo Saúdů zadržovaných na základně Guantanámo - představují podmnožinu oblouzněných výrostků a že zbytek saúdské mládeže je jiný.
To je jistě pravda, jenomže škoda, jíž tato relativně malá skupina napáchala, je kolosální.
Mnohem lepší by proto bylo pokusit se porozumět jejím motivům.
Díky naší snaze bránit se a ospravedlňovat se jsme se my, Saúdové, v posledním roce dozvěděli o následcích extremismu v texaském Waco a v Oklahoma City.
Psalo se u nás o Michiganské domobraně a dalších radikálních extremistech.
Jistěže extremismus v Americe existuje - extremismus stokrát horší, než jaký známe z naší země.
Američané však incidenty ve Waco a Oklahoma City bedlivě studovali a analyzovali.
Aby k podobným tragédiím už nedocházelo, byly motivy těchto činů důkladně prošetřeny.
My, Saúdové, jsme nic takového nepodnikli.
Nejnaléhavějším úkolem je teď pro nás postarat se o to, aby naše děti nebyly nikdy ovlivněny extremistickými myšlenkami, které patnáct našich krajanů svedly na scestí a přiměly je k únosu čtyř letadel, s nimiž toho krásného zářijového dne zamířili rovnou do pekel.
Saúdský protektorát pro Palestince
Blízkovýchodní vůdci, Husním Mubarakem počínaje a Arielem Saronem konče, míří do Washingtonu a diskutují tam o znovuzahájení mírového procesu.
Prezident Bush mluví o palestinském státu a reformě Palestinské samosprávy, ale konkrétní recept (zatím) sám nemá.
Slomo Avineri, někdejší generální ředitel izraelského ministerstva zahraničních věcí, ve svém článku předkládá zbrusu nový přístup, jak obou cílů dosáhnout.
Blízký východ je v zajetí dvou protichůdných potřeb.
Palestinci musí znovu vybudovat politické struktury, které Izrael při svých nedávných útocích na Západní břeh téměř zcela zničil.
Přitom je ovšem jasné, že Palestinci nebudou schopni vytvořit politické zřízení, které by nebylo poskvrněno terorismem a poznamenáno ideologií, která vehementně odmítá právo Izraele na existenci.
Po dohodách z Osla, které byly uzavřeny před deseti lety, zastánci mírového procesu z Izraele i odjinud doufali, že Organizace za osvobození Palestiny (OOP) - ozbrojené národní osvobozenecké hnutí hluboce propletené s terorismem - se přemění v odpovědnou a životaschopnou politickou strukturu.
Jen v tom případě by totiž nezávislý palestinský stát mohl vedle Izraele existovat v míru.
Když takovou proměnou dokázal projít jihoafrický Africký národní kongres (ANC), proč ne Palestinci?
Vyhlídka, že by se Jásir Arafat mohl stát palestinským Nelsonem Mandelou, dodala naděje i těm Izraelcům, kteří o úspěchu procesu zahájeného v Oslu pochybovali.
Všechno bylo nakonec jinak.
V roce 2000, kdy na schůzce v Camp Davidu a ještě později v Egyptě odmítl návrhy tehdejšího amerického prezidenta Clintona a tehdejšího izraelského premiéra Baraka, propásl Arafat historickou příležitost dosáhnout vzniku palestinského státu.
Místo toho zahájil ozbrojenou intifadu, v jejímž rámci soupeřící palestinské domobrany rozpoutaly teroristické a sebevražedné útoky proti izraelským civilním cílům - a to nejen v okupovaných teritoriích, ale i v Jeruzalémě, Tel Avivu, Haifě, Hadeře, Afule a Netanje.
Některé z těchto ozbrojených milicí byly pod Arafatovou přímou kontrolou, jiné měly jeho polooficiální podporu a ještě další bojovaly proti němu.
Jejich společných cílem bylo vynutit si na vystrašeném a terorizovaném Izraeli to, čeho nedokázala dosáhnout diplomacie.
Palestinská teritoria se ponořila do chaosu bez řádu a zákona, připomínajícího Libanon v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Izrael nedovolí, aby se na jeho prahu organizovaly teroristické struktury.
Žádný stát by to nedovolil.
Vláda Ariela Sarona by ale neměla využívat toho, že Palestinci nedokáží budovat stát mírovými prostředky, jako alibi pro svou pokračující okupaci.
Co teď?
Bushova podpora reformy Palestinské samosprávy je dobře míněná.
Ovšem domnívat se, že Palestinská samospráva bude demokratická a transparentní, když ani Sýrie, Egypt či Saúdská Arábie (nebo kterákoli jiná arabská země) neprojevuje známky demokratizace, je bláhový sen.
Stejně dobře míněné návrhy OSN a EU ustavit mezinárodní vojenskou sílu, která by Izrael a Palestince oddělila, se rodí na stolech úřednických diplomatů, jejichž předchozí zkušenosti s mírovými misemi (viz Srebrenica a Rwanda) rozhodně důvěru nebudí.
Bude snad mezinárodní vojsko honit sebevražedné atentátníky?
Bude mít rozvědku a hlavně vůli bojovat, když bude potřeba?
Takové síly jsou nebezpečným nesmyslem.
Palestinské instituce je třeba znovu vybudovat, ale musí to být v rámci legitimního arabského kontextu.
Palestinská teritoria by se stejně jako Bosna a Kosovo měla stát mezinárodním protektorátem, ovšem ne spravovaným OSN ani EU.
Měl by to být arabský protektorát, nejlépe pod správou Saúdské Arábie.
Saúdský protektorát pro Palestince bude mít vnitřní arabskou legitimitu a bude rovněž disponovat znalostmi a metodami zajištění bezpečnosti, používanými v arabském světě.
Takový protektorát sice zřejmě nepřispěje k rozvoji demokratických ani transparentních palestinských struktur, to ovšem v této chvíli není to nejdůležitější.
Saúdský protektorát může pomoci vytvořit strukturu, která nebude narušena terorismem, sebevražednými atentáty ani proti sobě bojujícími domobranami.
Bude také ochranou Palestinců před Izraelem, protože Izraelce uklidní, že politický celek, který se jim rodí za dveřmi, nebude dalším rádobystátem vojenských diktátorů a teroristů.
Zdá se vám to přehnané?
Snad, ale tradiční řešení se zatím všechna ukázala jako beznadějná, někdy i katastrofální.
Po několika letech takového saúdského protektorátu snad již bude možné vrátit se k jednacímu stolu a začít vážně diskutovat o nové obecné dohodě, vycházející víceméně ze současných iniciativ korunního prince Abdulláha.
Do té doby je nejnaléhavější prioritou proces deeskalace, stabilizace a politické konsolidace palestinské společnosti.
Prostředkem a klíčem k dosažení těchto cílů může být právě saúdský protektorát.
Vše ostatní totiž selhalo a tak toto je možná jediná volba, která jak Palestincům, tak Izraelcům zůstává.
Strategie přežití pro Saúdskou Arábii
Vytrhly konečně bombové útoky, které otřásly Rijádem, královskou rodinu Saúdovců z jejich spokojenosti?
Toto hrubé narušení netečnosti jejich veličenstev, jenž zapříčinili jejich poddaní, vyvolalo zuřivost a zlost a ovšem ještě něco jiného - strach.
Znepokojení samozřejmě viselo nad Saúdskou Arábií už dříve, ale vládnoucí rodina si nic nepřipouštěla - dovednost popírat a potlačovat jsou politická umění, v nichž Saúdovci vynikají.
Má-li režim vytvořit nějakou strategii přežití, bude teď muset znovu přezkoumat své základy.
Jak už to u vládnoucích rodin chodí, jsou Saúdovci velkolepě početní - je jich kolem 22 tisíc.
Siroký rodokmen ale nezabránil kornatění tepen.
Muži, kteří se dnes snaží udržet věci pohromadě, jsou nemocný král Fahd (84 let), jeho nevlastní bratr korunní princ Abdulláh (79 let) a dva vlastní bratři, ministr obrany Sultán (78 let) a ministr vnitra Najíf (75 let).
Pro starce je pochopitelně obtížné vyrovnat se s pádem předpokladů, na nichž celý život stavěli.
Zřejmě nejbolestivěji ztracenou iluzí je to, že k bombovým útokům došlo v srdci domova Saúdovců v oblasti Nadžd, což napovídá, že vnitřní nepřítel je usazen blíže k trůnu, než se kdo nadál.
Toto poznání je obzvláště zneklidňující, neboť Saúdovci si znepřátelili všechny skupiny kromě své vlastní.
Jestliže teď mají budit nedůvěru někteří Nadždané, na koho se mají Saúdovci obrátit?
Obyvatelé Saúdské Arábie jsou rozděleni do dvou osobitých regionálních, kmenových a sektářských skupin.
Na východě v oblastech bohatých na ropu žijí šíité.
Povzbuzeni Saddámovým pádem a obrodou svých iráckých bratrů, šíité využili příležitosti a zaslali korunnímu princi Abdulláhovi petici, v níž požadují, aby nadále nebyli vylučováni ze saúdské politiky a aby je vlivná wahábitská církev nedémonizovala jako heretiky.
Jejich poselství vládcům říká, že při určování saúdské identity už nebude možné vystačit pouze s kategorií wahábitský Nadždan.
Naproti tomu Hidžázané, kteří pocházejí z Mekky a Madíny, v sobě drží dlouho potlačované rozhořčení pramenící z pokořujícího částečného zahrnutí do saúdské politiky.
Přestože se na Hidžázany, kteří jsou sice sunnité, ovšem nikoliv wahábitští, nepohlíží jako na heretiky, jsou marginalizováni proto, že islám, který vyznávají, obsahuje súfijská učení - a tolerantní súfismus je pro upjatě dogmatické wahábity anatématem.
Vzdělaní Hidžázané požadují jen umírněné reformy.
Saúdovci ovšem odmítají i umírněnost.
Kmeny regionu Asír, jež vzhledem ke své blízkosti k jemenským kmenům vnímají vlastní identitu vícevrstevně, se cítí odcizeni jak politickému, tak hospodářskému centru.
Obyvatelé města Džauf na severu mají obdobný pocit politické i hospodářské odcizenosti.
Přes dlouhodobě doutnající pocity rozhořčení a vyvlastnění tyto ,,menšiny" zachovávají ve svých požadavcích na reformy umírněnost.
Jejich představitelé chtějí státu pomoci, nikoliv jej rozvrátit.
Tvoří naprostou většinu obyvatel Saúdské Arábie a ještě nepřijali zaslepující vztek klonů Usámy bin Ládina.
Výzvou, před níž Saúdovci stojí, je začlenit do nitra politického systému ty obyvatele, jimž se po celá desetiletí vyhýbali.
Pokud se k tomu neodhodlají, pak tito lidé začnou přecházet do tábora fanatiků - ne-li jako aktivní teroristé, tak jako pasivní přívrženci, podobně jako tomu bylo, když katolická komunita v Severním Irsku pasivně přijala terorismus IRA jako způsob ukončení svého vyloučení z politického života regionu.
Nebezpečím pro Saúdskou Arábii je, že v míře fanatismu se IRA nemůže s muslimskými fundamentalisty srovnávat.
Aby režim dokázal přijmout národy, které dosud přehlížel, musí si za svou strategii přežití zvolit celistvost - a snášenlivost newahábitských forem islámu - a držet se jí.
To je problém, protože vládnoucí Saúdovci jsou sami nejednotní.
Korunní princ Abdulláh je mnohem ochotnější k reformě než mocný ministr vnitra princ Najíf, který lne ke starému úzkoprsému systému represí.
Při hledání osob přímo zapletených do teroristických bombových útoků budou Saúdovci bezpochyby nemilosrdní.
Ty, kdo budou dopadeni, čeká tradiční smrt stětím.
Potíží režimu je, že tyto exemplární tresty nedokáží zastavit prameny, které podněcují fanatismus.
Někteří členové královské rodiny si to uvědomují a vědí, že je potřeba důkladně vymést pavučiny.
Chápou, že Saúdovci si musí vybrat: buď budou pokračovat úzkou stezkou represí a etnické a náboženské nesnášenlivosti, nebo přijmou otevřenější politiku, přístupnou pro všechny.
Obě možnosti skrývají nebezpečí: pokud se rozhodnou pro otevřenost, budou muset počítat s lidmi až dosud v saúdském veřejném životě považované za nedůstojné kvůli tomu, že jsou heretici (šíité), že jsou z nečisté krve (Hidžázané) nebo že jsou příliš zaostalí (příhraniční kmeny).
Jestli ale zůstanou uzavření, stanou se rokujmími sil netolerance, které ohrožují režim.
Náboženské spojenectví Saúdovců s wahábity se musí změnit, stejně jako wahábitský dozor nad přísně náboženským systémem školství. ,,Umírněné" složky obyvatelstva takovou změnu (a pátrání po teroristických fanaticích) podpoří, jestliže si tím zajistí začlenění do saúdského života.
Alexis de Tocqueville upozornil na to, že autoritářský režim prochází nejméně bezpečným obdobím, když se reformuje.
Saúdovci váhali tak dlouho, že jsou dnes riskantní všechny volby, které se nabízí.
Sjednocování společnosti ale skrývá méně nebezpečí.
Ohrožuje pouze etnicky úzkoprsou a nábožensky netolerantní strukturu režimu.
Bude ohrožen naopak sám režim, jestliže se rozhodne udržet se na svém úzkém základě.
Proč Asie a Evropa reagují na stejnou krizi odlišně
SINGAPUR/LUCEMBURK – COVID-19 si vyžádal víc než 700 tisíc životů, nakazil přes 19 milionů lidí a zdecimoval bohaté i chudé ekonomiky.
Třebaže však většina světa čelí bezprecedentní recesi, politické reakce se výrazně liší.
Názorným příkladem je kontrast mezi Evropou a Asií.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Oba regiony se nepochybně potýkají s vážnými hospodářskými těžkostmi.
Evropská komise očekává, že ekonomika eurozóny – která v roce 2019 vzrostla o 1,3 % – letos ubyde o 8,7 %.
V zemích ASEAN+3 – skupině deseti členů Sdružení států jihovýchodní Asie (Brunej Darussalam, Kambodža, Indonésie, Laoská lidově demokratická republika, Malajsie, Myanmar, Filipíny, Singapur, Thajsko a Vietnam) plus Číně, Hongkongu, Japonsku a Jižní Koreji – se očekává, že letos se růst HDP zřítí na 0 %, přičemž loni dosáhl 4,8 %.
Tvůrci politik v obou regionech zareagovali důrazně, bezprecedentními měnovými a fiskálními stimulacemi, jakož i dalšími opatřeními na podporu ekonomiky.
Z rozdílných hospodářských struktur, institucionálních uspořádání a slabin však plyne, že podpora se liší co do rozsahu, obsahu i distribuce.
V Evropské unii byla dočasně pozastavena fiskální pravidla – zejména omezení, že rozpočtový deficit nesmí přesáhnout 3 % HDP – s cílem dát zemím víc prostoru pro expanzivní fiskální politiku.
Samozřejmě, ve fiskálním a finančním prostoru zemí přetrvávají podstatné rozdíly, takže velikost stimulace se stát od státu značně liší – od zhruba 50 % HDP v Itálii po několik procentních bodů jinde, třeba v Irsku.
V zemích ASEAN+3 je rozpětí užší, ale ne o mnoho.
Největší je japonská stimulace, dosahující 40 % HDP, zatímco ostatní ekonomiky se dostávají na asi 10 % HDP.
Dohromady fiskální opatření, společně s nepřímými finančními opatřeními (jako jsou dluhová moratoria), činí téměř 29 % HDP v eurozóně a 13 % HDP v ASEAN+3.
Rozdíly v rozsahu reakce na krizi lze zčásti vysvětlit tím, v jaké míře bylo na podporu firem využito záruk.
V eurozóně se diskreční rozpočtová opatření v hodnotě 5,3 % HDP opírají o likviditní nástroje v celkovém objemu téměř 21 % HDP.
Tyto nástroje tvoří programy veřejných záruk – které skrze bankovní soustavu pumpují do ekonomiky likviditu.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Ekonomiky ASEAN+3 realizují diskreční fiskální opatření v podobném rozsahu, v průměru 5,1 % HDP, opřená ovšem o programy likviditní podpory dosahující průměrně jen 5 % HDP (včetně dočasného odlehčení dluhů a moratorií).
Velikost odkladů daní a sociálních příspěvků je v eurozóně a ASEAN+3 srovnatelná.
Oba regiony také podnikají kroky k podpoře příjmu domácností, přestože i tady se strukturální rozdíly promítly do zcela odlišných přístupů.
Ekonomiky eurozóny dávají přednost programům zachování pracovních míst, prostřednictvím krátkodobé kompenzace práce – což je zčásti odrazem robustních soustav sociálního zabezpečení v regionu.
V mnoha ekonomikách ASEAN+3 – které mají navzdory hospodářské různorodosti obvykle větší neformální ekonomiky, flexibilnější trhy práce a slabší sítě sociálního zabezpečení – se jako účinné ukázaly programy přímé podpory příjmů.
Automatické stabilizátory – například zdanění a rozšíření pomoci v nezaměstnanosti a sociálních dávek – navíc sehrávají mnohem větší úlohu v eurozóně, kde dosahují zhruba 5 % HDP.
Ve většině ekonomik ASEAN+3 se takové stabilizátory odhadují na celkem 1,1 % HDP.
Další zřetelný rozdíl je institucionální: stávající struktury umožňují v Evropě, na rozdíl od ASEAN+3, komplementární politické iniciativy na regionální úrovni.
Ještě než EU spustila svůj bezprecedentní rekonvalescenční fond v hodnotě 750 miliard eur, ministři financí se dohodli na třech programech v celkové hodnotě 540 miliard eur.
Zaprvé, podpora Evropské komise ke zmírnění rizik plynoucích z nezaměstnanosti během mimořádného stavu (SURE) může členským státům poskytnout až 100 miliard eur půjček za výhodných podmínek.
Zadruhé, k podpoře podniků je k dispozici Evropská investiční banka, která může uvolnit až 200 miliard eur.
Konečně úvěrový rámec Pandemické krizové podpory vytvořený Evropským stabilizačním mechanismem podporuje výdaje za zdravotní péči a preventivní opatření během krize COVID-19, až do výše 240 miliard eur.
Samozřejmě že integrovaná struktura eurozóny přináší také rizika – obzvlášť pokud krize COVID-19 podnítí mezi členskými ekonomikami destabilizační rozbíhavost.
Některé iniciativy napříč eurozónou – včetně rekonvalescenčního fondu – usilují o zmírnění tohoto rizika.
Výrazné rozdíly jsou také v přístupu na poli měnové politiky.
V rozvíjejících se a rozvojových zemích se centrální banky zaměřují na seškrtávání měnověpolitických sazeb a injekce likvidity.
Klíčová opatření mezi ekonomikami ASEAN+3 zahrnují vládní záruky u vybraných aktivit v oblasti půjček poskytovaných bankami, dočasné rámce financování a nákup firemních dluhopisů.
Regulatorní zdrženlivost navíc pobízí dobře kapitalizované bankovní sektory, aby dlužníkům poskytly určitou úlevu.
Naproti tomu centrální banky ve vyspělých ekonomikách měly málo prostoru ke snižování úrokových sazeb, a tak se výrazně přiklonily ke kvantitativnímu uvolňování.
Evropská centrální banka rozšířila svůj program nákupů aktiv za 120 miliard eur a vytvořila nový, dočasný Pandemický program nouzových nákupů v hodnotě 750 miliard eur, který následně ještě o 600 miliard eur navýšila.
Pandemie COVID-19 zvýrazňuje způsob, jímž se do krizových reakcí otiskují strukturální odlišnosti, institucionální rámce a rozsah, v němž si vlády a finanční soustavy vybudovaly tlumiče nárazů.
Krátkodobé nouzové zásahy jsou ale jen začátek.
Nelze předem říct, jak se krize COVID-19 bude vyvíjet.
Nové vlny infekce by si mohly vynutit obnovená omezení pohybu, zpomalit nebo zvrátit ekonomické oživení a zesílit fiskální tlaky.
Nezbytná mohou být další stimulační opatření.
Cesta k zotavení bude dlouhá, i když se virus podaří dostat pod kontrolu relativně rychle.
V Evropě i v Asii budou muset tvůrci politik začít uvažovat, jak nouzová opatření přetavit v udržitelnější politiky.
Jejich přístupy možná nebudou tytéž, ale jejich cíle – zabezpečit svým ekonomikám dlouhodobé vyhlídky – by měly být stejné.
Bezpečnostní strategie pro 21. století
MADRID – „Znovu a znovu se Američané v dějinách našeho národa vzepjali, aby zvládli – a formovali – období transformačních změn.
Právě teď musí jeden z takových okamžiků nadejít.“ Tak začíná Strategie národní bezpečnosti Spojených států amerických, předložená 27. května Kongresu USA.
Silná stránka tohoto dokumentu, právě tak jako politik uskutečňovaných během 16 měsíců Obamovy administrativy v úřadu, politik dialogu, mezinárodního odhodlání, nešíření jaderných zbraní a odzbrojení, tkví v postoji, který si osvojuje.
Tato bezpečnostní strategie je zřetelným odklonem od své předchůdkyně a předkládá širší koncepci významu národní bezpečnosti pro amerického prezidenta Baracka Obamu.
Obama v reakci na zásadní výzvy naší doby zaujal komplexní doktrínou určité stanovisko.
Ostatně jeho bezpečnostní strategie je bezmála strategií „národní“.
Její uvažování přesahuje dominantní unilaterální paradigma její předchůdkyně a zahrnuje obhajobu mezinárodního práva.
To stojí za pozornost obzvlášť vzhledem k tomu, že USA za prezidenta George W.
Bushe nepodepsaly ani jednu z význačných úmluv o vytvoření Mezinárodního trestního soudu a stálého tribunálu pro válečné zločiny.
Obamův přístup k bezpečnosti je také širší a tři klíčové prvky – obranu, diplomacii a rozvoj – předkládá jako nedělitelné složky celku.
Vojenský rozměr zahraničních intervencí ztrácí svou privilegovanou úlohu a uvolňuje prostor pro prevenci konfliktu a mírové a stabilizační mise.
V boji proti terorismu strategie upouští od převážně vojenského náhledu, z něhož vycházela válka proti teroru, a zavádí významnější úlohu výzvědných služeb.
Vůbec poprvé se poukazuje na osoby s tendencí být hrozbou pro bezpečnost USA.
Spojené státy nevedou válku proti terorismu; jsou ve „válce proti konkrétní síti, al-Káidě, a přidruženým organizacím.“ V této válce jsou informační zdroje obzvlášť potřebné.
Aby strategie zajistila národní bezpečnost, prokazuje rozhodnost, aniž by podléhala vábení izolacionismu, a přiznává strategickou hodnotu vlastního příkladu a nutnost zamést si nejdřív před vlastním prahem.
Obama se zdaleka vyhýbá jak intervencím z humanitárních důvodů, tak pokusům o vývoz demokracie silou.
Neexistuje lepší způsob jak exportovat hodnoty demokracie než upevňovat USA vnitrostátně.
Hlavní část strategie tedy tvoří hospodářská politika, která se vypořádá s americkým dluhem a schodkem.
Obamův vůdcovský přístup spočívající v tom, že jde vlastními politikami příkladem, doplňuje a posiluje podpora soutěživého školství, inovací, technologií, energetiky a efektivnějšího a dostupnějšího systému zdravotnictví.
Významným příkladem je vyjmutí americké věznice v zálivu Guantánamo z nevyjasněné mezinárodní situace – což byla jedna z jeho prvních iniciativ na postu prezidenta.
V řadách mezinárodních expertů tento přístup nemá jednomyslnou podporu.
Dvě hlavní výtky – nedostatek strategické srozumitelnosti a slabší důraz na klasické koncepce moci – poukazují na ztrátu vlivu, moci a vůdčího postavení USA.
Tyto výtky jsou však odrazem neschopnosti přemýšlet o současné podstatě ozbrojených konfliktů, která už nezapadá do tradiční logiky vojenského vítězství anebo porážky.
Válka v Afghánistánu a složitá situace v Iráku význam komplexního přístupu zdůraznily.
Vojenské operace nelze považovat za jediný ukazatel úspěchu.
Úspěšná strategie by měla využívat civilní prostředky – což je mimochodem model prosazovaný Evropskou unií.
Stojíme před nutností vypracovat novou dlouhodobou politiku, která zapůsobí na státy i společnosti.
Tento úkol vyžaduje trpělivost a strategickou výdrž.
Ke změně nedojde ze dne na den, ale výsledek, k němuž se nakonec dopracujeme, bude lepší a trvalejší.
Obama zachovává myšlenku služby historické misi USA: důležitému úkolu zajišťování světové bezpečnosti.
Na rozdíl od svých předchůdců v Bílém domě však Obama ve své strategii národní bezpečnosti uznává hodnotu partnerství, spatřuje větší význam v civilním rozměru oproti rozměru vojenskému a zdůrazňuje hodnotu dialogu a nutnost posilování mezinárodních institucí.
Ve světě s různými mocenskými centry a zájmy, kde se zdroje i legitimita stále váží k národnímu státu, avšak výzvy (změna klimatu, ozbrojené konflikty, pandemie a nadnárodní kriminalita) jsou globální, a tudíž vyžadují mezistátní spolupráci, je to dobré znamení.
Jsme v přechodném období: jak doložila globální hospodářská krize, mezinárodní provázanost sílí, ale nástroje a mechanismy řízení, které by zajistily hladké fungování vlád, se stále nesdílejí.
Obamova nová strategie národní bezpečnosti prokazuje politickou ochotu podporovat mezinárodní řád, který si s těmito výzvami dokáže poradit.
Cesta vpřed se neobejde bez těžkostí, ale Obamova strategie představuje rozhodný krok směrem k řešení výzev jedenadvacátého století a k přípravě na zítřejší svět.
Evropské možnosti se zužují
PRINCETON – Portugalské úřady nedávno věřitelům země předložily předkupní nabídku: namísto umoření dluhopisů splatných v září 2013 vláda svůj splátkový závazek protáhne do října 2015.
Dohoda byla uzavřena 3. října a byla interpretována jako úspěšná tržní prověrka Portugalska.
Irské úřady v poslední době uskutečnily podobné operace a krátkodobé cenné papíry vyměnily za dlouhodobější dluh.
Tyto transakce poukazují na širší strategii kupování si času.
Obě země se snaží vytvořit si delší, zvladatelnější splátkový profil pro svůj soukromě držený dluh, zatímco si začínají odvykat od závislosti na oficiálních „sanačních“ fondech, jež zajišťuje „trojka“ (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond).
Soukromí investoři připouštějí skutečnost, že splátky se zřejmě protáhnou, protože trvat na stávajících termínech by mohlo zapříčinit neudržitelné nahromadění splátek dluhové služby, s potenciálně nepříjemnými důsledky.
Úspěch této strategie staví na předpokladu, že hospodářský růst v mezidobí posílí schopnost splácet později dluh.
Očekává se, že celková míra zadluženosti Irska a Portugalska dosáhne v roce 2013 vrcholu kolem 120 % HDP a poté bude dle odhadů opadat.
Vyvrcholení zadluženosti a následná klesající trajektorie zásadním způsobem závisejí na předpokládaném tempu hospodářského růstu.
Avšak růstové vyhlídky zůstávají ponuré.
U portugalské ekonomiky se teď očekává, že se v roce 2013 o procento zmenší.
Koncem června MMF předpovídal mírný růst a v době dohody o „sanaci“ v květnu 2011 prognóza HDP očekávala v roce 2013 růst o 1,25 %.
Takové souslednosti revizí prognóz směrem dolů už začaly být běžné.
Poslední odhady pro Itálii a Španělsko počítají s hlubší kontrakcí, prodlouženou do příštího roku.
Irsku se daří lépe, třebaže i jeho růstová prognóza byla korigována směrem dolů, těsně pod 0,5 % v roce 2012 a na 1,4 % napřesrok.
Nadto nadále klesá irský HNP (příjem připadající tamním občanům, oproti zahraničním firmám, které v Irsku působí).
Každá revize směrem dolů znamená odklad data, kdy se poměr dluhu k HDP přehoupne přes vrchol.
Po roce 2013 bude muset růst spoléhat buď na elixír strukturálních reforem, anebo na přesvědčivé ozdravení globální ekonomiky.
Oživení hospodářského růstu v krátkodobém výhledu je však nepravděpodobné.
Zásadní pro Evropu je fakt, že světový obchod v posledních měsících prakticky stagnoval.
Zdá se, že globální obchod a hospodářská výkonnost v eurozóně se stahují navzájem.
Potenciální důsledky jsou vážné.
Přestože primární scénář MMF počítá s tím, že irské a portugalské hladiny zadlužení přestanou už brzy růst, doprovází jej mrazivý výčet rizik negativního vývoje.
Pravděpodobnost, že cíle rozpočtového deficitu a schodku nebudou splněny, se zvyšuje.
Eurozóna má tudíž před sebou tři možnosti: další úsporná opatření v silně zadlužených zemích, socializaci dluhu napříč Evropou anebo kreativní úpravu profilu dluhu, přičemž investoři budou dříve či později nuceni akceptovat ztráty.
Samotné úspory nemůžou stačit.
Některé země čelí narůstajícímu riziku téměř věčného utažení opasků, což by dále zchladilo růst, a tedy udrželo poměry zadlužení na vysoké úrovni.
Vždyť jestliže poměr dluhu k HDP má v zemi klesat i bez úsporných opatření, úroková sazba, kterou platí ze svého dluhu, musí být nižší než její tempo růstu HDP.
Jestliže je úroková sazba vyšší než tempo růstu, úspory jsou nutné; čím větší je tato mezera, tím víc úspor je zapotřebí.
Uznávajíce meze úsporných opatření, několik iniciativ se snaží najít řešení pro Evropu.
Zvláštní evropské mechanismy společně s MMF půjčují peníze za úrokové sazby pod tržní hladinou, což snižuje rozsah nezbytných úspor.
Zdroje těchto mechanismů se ale krátí a rozhodně by nedostačovaly, kdyby se o podporu ucházelo Španělsko a Itálie.
Vyhlášení nového programu ECB, která bude kupovat suverénní dluhopisy, snížilo tržní úrokové sazby.
I při tomto poklesu však dlouhodobé úrokové sazby mnoha zemí zřejmě zůstanou v příštích několika letech vyšší než jejich tempa růstu.
Ambicióznější celoevropské snahy se vtělily do různých návrhů eurobondů.
Takové plány znamenají socializaci dluhu – dluhové břemeno země by sdíleli daňoví poplatníci jinde v Evropě.
Tyto návrhy, kdysi velmi módní, opadly.
Není divu, politický odpor vůči takové mutualizaci dluhu byl silný.
Vzhledem k tomu, že neustálá úsporná opatření jsou neudržitelná a ostatní v Evropě nemohou udělat až tak mnoho, bez robustního růstu se možnosti rychle zúží.
Hodně teď proto závisí na krocích ECB – a na tom, jak dlouho budou stačit na udržení příměří s finančními trhy.
Možná že cestu vpřed ukazuje portugalská strategie kupování si času.
Jenže čas nakonec vyprší.
Nebude-li nakoupený čas stačit, ozve se konečně hlasitější výzva vůči držitelům dluhopisů, aby na sebe vzali část bolesti?
Rýsující se ztracená dekáda
PRINCETON – Jak se rok 2013 chýlí ke konci, zdá se, že světová ekonomika bude mít i nadále zařazen nízký rychlostní stupeň.
Těm, kdo čtou z čajových lístků globálního zotavení, nenabídly údaje o HDP za třetí čtvrtletí žádnou útěchu.
V čele pelotonu se sice drží Spojené státy, avšak jejich pokrok možná brzy přijde nazmar, neboť hromadící se zásoby začínají rozleptávat zisky.
Eurozóna a Japonsko se navzdory jiskřičkám naděje stále usilovně snaží překročit jednoprocentní práh ročního hospodářského růstu.
A velké rozvíjející se ekonomiky bez výjimky zpomalují, přičemž Rusko prakticky stojí na místě.
Není tedy překvapivé, že heslem současných debat o hospodářské politice je výraz „sekulární stagnace“ neboli představa, že přemíra úspor chronicky utlumuje poptávku.
Ekonom Robert Gordon navíc tvrdí, že svět trpí nedostatkem ekonomicky produktivních nápadů.
Než si však začneme zoufat, čeká nás práce.
Koordinovaný fiskální stimul, který v roce 2009 uchránil svět před hospodářským kolapsem, se až příliš rychle rozplynul, když vlády přesunuly pozornost na domácí politiku a priority.
A s vyčerpáním domácích politických možností se zhoršily i ekonomické vyhlídky.
Obnovený důraz na stimul je nutné posílit globální koordinací načasování a obsahu stimulačních opatření.
Krize měla a stále má globální ráz.
Údaje o obchodu hovoří za vše: po růstu asi o 7% ročně v dekádě před rokem 2008 klesl globální obchod v roce 2009 rychleji než globální HDP (a prudčeji než během velké hospodářské krize).
A jakmile se vyčerpalo krátké zotavení podnícené stimulem, růst světového obchodu znovu rychle zpomalil a během posledních 18 měsíců klesl na meziročních 2%.
Za nedávné oslabení vyhlídek hospodářského růstu tak do značné míry může neuspokojivý výkon exportu.
Na konci roku 2008, kdy ještě nebyl zřejmý rozsah blížící se hospodářské destrukce, hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard směle vyzval ke globálnímu fiskálnímu stimulu a prohlásil, že v těchto „nenormálních časech“ obvyklá rada MMF – fiskální škrty a snížení veřejného dluhu – neplatí.
Varoval, že pokud se mezinárodní společenství nespojí, mohly by se projevit „zlovolné cykly“ deflace, pasti likvidity a stále pesimističtějších očekávání.
Vedoucí světoví představitelé ho naštěstí poslechli a na londýnském summitu skupiny G-20 se v dubnu 2009 dohodli, že poskytnou fiskální stimul v celkové výši 5 bilionů dolarů.
USA a Německo přidaly stimul rovnající se zhruba 2% HDP.
A čínské banky napumpovaly do ekonomiky své země mohutné objemy úvěrů, čímž jí umožnily udržet poptávku po dovozu, která byla pro globální zotavení klíčová.
Záhy se však projevila arogance a ke slovu se dostaly provinční zájmy.
Léčba skončila dříve, než se rány zcela zahojily.
Nejhoršími provinilci byly USA a Německo, protože se vyhnuly zodpovědnosti za ochranu globálního obecného blaha, která jde ruku v ruce s jejich postavením hospodářských hegemonů.
Velká Británie se svým falešným zdůvodňováním fiskálních úspor si nepočínala o mnoho lépe.
Fiskální stimul těchto tří zemí – spolu s menšími příspěvky od Francie a Číny – mohl nezbytnou léčbu prodloužit.
Státy si dnes zřejmě myslí, že opatření v oblasti měnové politiky jsou jejich jedinou možností.
Zatímco však fiskální stimul podporuje růst doma i v zahraničí a umožňuje vzájemné posilování prostřednictvím světového obchodu, měnovou politiku určují převážně domácí cíle a krátkodobý zisk pro jednu zemi může být ztrátou pro jinou.
Pokud jde o ambice v oblasti měnové politiky, pak jsou světovým lídrem Spojené státy.
Výzkumnice Cynthia Wu a Fan Dora Xia odhadují, že časově neohraničené nákupy aktiv americkým Federálním rezervním systémem (takzvané kvantitativní uvolňování neboli QE) vedly k faktické americké sazbě měnové politiky ve výši -1.6%.
QE pomohlo americkému exportu, neboť oslabilo dolar ve vztahu k jiným měnám.
Jakmile Japonci zorganizovali vlastní QE, hodnota jenu se rychle snížila.
To udrželo euro silné.
Eurozóně coby nejslabší z „velké trojky“ rozvinutých ekonomik tak zůstala nejsilnější měna.
Ve třetím čtvrtletí roku 2013 růst německého exportu zpomalil a francouzský export klesl.
Po výkyvu směrem vzhůru počátkem roku se snížil také japonský export.
Pouze ten americký si díky slabšímu dolaru udržel určitou sílu.
Když se ve 30. letech zhroutil zlatý standard, nedokázali se světoví představitelé dohodnout na koordinované reflaci globální ekonomiky.
Ekonom Barry Eichengreen v knize Zlaté okovy uvedl, že absence koordinované akce prodloužila proces globálního zotavování.
Takové otálení je nákladné a zvyšuje riziko hnisání patologických jevů, které léčbu dále protáhnou.
Navzdory nepříznivým politickým okolnostem by měl tedy dnes Blanchard vystoupit s ještě smělejší výzvou.
Stále nežijeme v „normálních“ časech a stále přetrvávají „zlovolné cykly“.
Další globální fiskální stimul – zaměřený na veřejné investice do infrastruktury a vzdělání – by poskytl adrenalinovou injekci potřebnou pro robustní zotavení.
Vyšší veřejné investice jsou dvojím požehnáním.
Mohou vytrhnout svět ze současné strnulosti a mohou fungovat jako pojistka proti „sekulární stagnaci“.
USA, Německo, Velká Británie, Francie a Čína by měly postupovat společně a tento stimul poskytnout.
Jinak se trvalé globální zotavení opět nemusí dostavit, v kterémžto případě by i rok 2014 mohl skončit na nízkém rychlostním stupni.
Falešné přiznání MMF
PRINCETON – „Musím si před vámi kleknout?“ zeptala se výkonná ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová reportéra BBC Andrewa Marra.
Lagardeová se omlouvala za špatnou předpověď nedávné hospodářské výkonnosti Velké Británie ze strany MMF a především za dlouhodobější kritiku fiskálních úsporných opatření prosazovaných vládou premiéra Davida Camerona.
Lagardová, která nyní britská opatření schvaluje, o nich prohlásila, že vedla ke zvýšení důvěry v britské hospodářské vyhlídky, a tím rozproudila nedávné zotavení.
Omluva Lagardeové byla nevídaná, odvážná a chybná.
Jejím vyřčením porušil MMF ekonomický princip, který se těší drtivé akademické podpoře: „dobrá víla“ důvěry neexistuje.
A úklonou před britským tlakem podkopal fond své jediné skutečné aktivum – vlastní nezávislost.
V minulých letech se MMF vyhnul zodpovědnosti za daleko závažnější chyby v předpovědích, včetně neschopnosti předvídat všechny velké krize poslední generace, od Mexika v letech 1994-1995 až po téměř úplný kolaps globální finanční soustavy v roce 2008.
Předpovědi MMF vydané v období 6-12 měsíců před danou krizí skutečně naznačovaly, že všechno běží jako obvykle.
Někteří lidé tvrdí, že fond radí státům soukromě, poněvadž veřejná varování by vyvolala právě tu krizi, jíž je potřeba se vyhnout.
Dlouholetý historik MMF James Boughton však nachází v interních dokumentech jen málo důkazů potvrzujících tento názor – snad s výjimkou Thajska v roce 1997.
Odbor vnitřního hodnocení MMF je ve svém posuzování nevšímavosti fondu k americké krizi kolem podřadných hypoték v době, kdy se rýsovala, ještě přímočařeji kritický.
Vzhledem k tomu, že MMF je světem pomazaným strážcem finanční stability, představuje jeho neschopnost varovat a preventivně reagovat mnohem závažnější selhání než jeho postoj k britským úsporným opatřením, poněvadž obrovské náklady tohoto selhání neslo na bedrech mnoho lidí, zejména těch nejzranitelnějších.
Za tuto neschopnost se fond nikdy neomluvil, rozhodně ne s takovou zkroušeností, jakou ve svém nedávném prohlášení projevila Lagardeová.
Fond dělá dobře, když se zaobírá vlastními chybami.
V projevu v Kuala Lumpuru v září 2003 připustil tehdejší výkonný ředitel MMF Horst Köhler, že dočasné kapitálové kontroly mohou přinést zmírnění dopadů nevyzpytatelného přílivu kapitálu ze zbytku světa.
Podle všeho tím uznal, že se fond mýlil, když na vrcholu asijské krize Malajsii za zavedení těchto kontrol kritizoval.
Malajsie jako jedna ze zemí postižených zmíněnou krizí se rozhodla nepožádat fond o pomoc a z krize vyšla přinejmenším stejně dobře jako státy, které pomoc MMF vyhledaly.
Zavedení kapitálových kontrol Malajsií bylo kontroverzním politickým rozhodnutím.
A přestože se fond stavěl proti nim, význační ekonomové – mezi nimi i Paul Krugman – jejich využití schvalovali.
Köhler v projevu prohlásil, že fond vzal v úvahu důkazy a zohlední je ve svých budoucích radách.
V případě současné krize však akademické důkazy v drtivé většině ukazují, že fiskální úsporná opatření fungují přesně tak, jak podle učebnicové ekonomiky fungovat budou: čím jsou tvrdší, tím větší je brzda růstu.
Řada různých studií potvrzujících tento předpoklad, mimo jiné i jedna studie hlavního ekonoma MMF Oliviera Blancharda, obstála i před důkladnou analýzou a ponechává pramálo prostoru pro jiný výklad.
Dvěma veřejnými hlasy poukazujícími na magické vlastnosti úsporných opatření jsou oficiální instituce se sídlem v Evropě: OECD a Evropská komise.
Zejména postoj komise je motivován institucionálním prosazováním fiskálního stanoviska, které nenechává žádný prostor pro důkazy.
Ze všech států skupiny G-7 si od vypuknutí velké recese vedla pouze Itálie hůře než Velká Británie.
Britský HDP se teprve nedávno opětovně vyšplhal na úroveň roku 2008 a zaostává dokonce i za Francií.
Je to tím pozoruhodnější, že krize ve Velké Británii byla poměrně mírná.
Pád cen nemovitostí byl oproti Irsku a Španělsku slabý, a protože v zemi nenastal stavební boom, nekonal se ani stavební krach.
Britské úřady si sice nevšimly varovných signálů z banky Northern Rock, kterou musela vláda po hromadném výběru vkladů v září 2007 sanovat, avšak poté se britské instituce na rozdíl od svých protějšků v eurozóně s problémovými bankami v ekonomice rychle vypořádaly.
Z těchto důvodů mělo v Británii nastat rychlé zotavení; bezdůvodná úsporná opatření Cameronovy vlády ho však udusila.
Omluva MMF byla chybou ze dvou důvodů.
Dělat dlouhý nos na akademické důkazy se nikdy nevyplácí, avšak pro instituci, která se tak silně spoléhá na důvěryhodnost své technické kompetentnosti a neutrality, je to obzvláště ničivé.
Přijme-li fond za své nejapné ekonomické teorie, na jakém základě bude obhajovat své politické rady?
Tím, že se rozhodl panáčkovat před pomýlenou britskou politikou, navíc fond potvrdil, že se podřizuje velkým hráčům.
Už léta panuje názor, že MMF je zahraničně-politickým nástrojem Spojených států.
Jeho měkkost v každoročním dozoru nad britskou hospodářskou politikou je rovněž dobře známá.
Svým posledním krokem však fond podkopal – možná fatálně – svou schopnost „říkat pravdu mocným“.
V takovém případě bude možná nevyhnutelné položit si zásadní otázku: Proč vlastně MMF existuje a pro koho?
Prohlubující se zmatek v Evropě
PRINCETON – Německý ministr financí Wolfgang Schäuble nedávno prohlásil, že Evropská unie „přesunula suverenitu na evropskou úroveň“ – bylo to překvapivé prohlášení vzhledem k tomu, že evropské vlády jako by dnes sledovaly vlastní národní zájmy agresivněji než kdykoliv jindy od druhé světové války.
Měl Schäubleův výrok sloužit jako bojový pokřik za větší evropskou solidaritu?
Nebo šlo o pouhý trik s cílem odrazit výzvy po větším příspěvku Německa k zotavení v eurozóně?
Schäuble stojí v popředí německého úsilí stát v čele Evropy a nemuset platit její účty.
Z tohoto důvodu také vyzval ke změnám evropské smlouvy tak, aby zřídila institut „rozpočtového komisaře“ vybaveného pravomocí utrácet společné evropské fondy a odmítat fiskální strategie členských zemí, nebudou-li v souladu se zavedenými pravidly.
Podle Schäubleho by jednání o takových reformách měla začít ihned po květnových volbách do Evropského parlamentu.
Schäubleho strategie sice může znít lákavě, ale přinejlepším jde o symbolický vnější nátěr pokroku.
Tak například jsou dnes společné prostředky skrovnější a není vyhlídka, že by se zvýšily – v neposlední řadě kvůli nesmlouvavému německému odporu.
Pokud si navíc členské země zachovají fiskální suverenitu, pak nový mechanismus, jak ukazovat varovně vztyčný prst zemím vzpírajícím se evropským rozpočtovým pravidlům, vůbec nic nezmění.
Jakékoliv úsilí o ztrestání fiskálních delikventů EU v posledních dvou desetiletích ztroskotalo kvůli absenci vymáhací pravomoci.
Pokud určitá země vyčerpá všechny možnosti, pak samozřejmě začne hrát podle pravidel, aby získala přístup k oficiálním prostředkům finanční záchrany.
Jak ale ukázal příklad Řecka, ne vždy to dopadne tak, jak se plánovalo.
Řecká finanční sanace – kterou společně financovaly EU a Mezinárodn�� měnový fond – koneckonců začala katastrofálně, poněvadž oddálila tolik potřebnou restrukturalizaci dluhu a vyžádala si přísná úsporná opatření.
V důsledku toho zesílil vliv extremistických politických sil a na obzoru se rýsuje tragédie veřejného zdravotnictví.
Přesto Schäuble ve zdánlivě neukojitelné touze po dalších úsporných opatřeních pokládá Řecko za model pro ještě beznadějnější Ukrajinu.
Evropa se ocitá ve zmatku.
V době, kdy je restrukturalizace dluhu v podstatě vyloučena a kdy neexistuje dostatečně velký a politicky posvěcený centrální rozpočet, který by znovuoživil státy v nesnázích, pomazali Evropané Německo coby svého předpokládaného hegemona.
Německo si tuto roli užívá, ale nedokáže ji hrát.
Jednoduše řečeno není Německo ochotné utrácet peníze svých daňových poplatníků na podporu Evropy.
Robustní německá ekonomika je v dnešní situaci prakticky jen vzpomínkou.
Roční HDP vzrostl v letech 2010 a 2011 o více než 3%, poněvadž stále prosperující čínská ekonomika udržovala vysokou poptávku po německých strojích a automobilech; jakmile však růst HDP v Číně zpomalil, zpomalil také růst německý, a to na necelé 1% ročně.
Tento výsledek se pravděpodobně o něco zlepší, avšak vzhledem ke stárnoucí německé populaci čeká tamní ekonomiku v dlouhodobém měřítku nízký potenciální růst.
Německo tedy postrádá ekonomickou dynamiku, aby mohlo podpořit Evropu finančně, a jeho představitelé nejeví ochotu podstupovat ani politická rizika.
Dvě hlavní politické strany v zemi – křesťanští demokraté a sociální demokraté – se po volbách v září 2013, kdy vznikla jejich vládnoucí koalice, vyhnuli veřejnému dialogu o Evropě.
Ještě příznačnější je Schäubleho obhajoba plánu „přímých měnových transakcí (OMT)“ Evropské centrální banky (jenž by ECB umožnil nakupovat neomezené množství vládních dluhopisů slabších zemí eurozóny).
Ačkoliv se německá Bundesbank vehementně (a právem) stavěla proti programu OMT – jelikož se tento plán zaměřuje na solventnost států, a nikoliv na ohrožení likvidity, čímž vytváří „pokoutní“ fiskální unii –, vláda pocítila úlevu, když německý ústavní soud při posuzování legálnosti OMT nakonec přehodil tento horký brambor na Evropský soudní dvůr.
Vytvoření skutečné fiskální unie by koneckonců vyžadovalo silný politický závazek – a mnoho namáhavé práce.
EU je inspirativní politickou strukturou, která se snaží prolomit ustálenou formu národního státu z devatenáctého století.
Pokrok směrem k této idealistické vizi však nemůže být nadále závislý na ušmudlané symbolice.
Euro bylo nejsmělejším z těchto symbolů – konstruktem pochybné ekonomické hodnoty s dobře doloženými slabými místy.
Jeho zavedení bylo aktem ekonomické domýšlivosti, která si vyžádala daň daleko za hranicemi Evropy.
Evropští lídři dnes dávají volný průchod triumfalismu a současnou hospodářskou úlevu pokládají za potvrzení platnosti zkrachovalých nadnárodních struktur řízení.
Hloubka a trvalost probíhající krize však odhalily fundamentální slabiny eura a měly by sloužit jako varování, že dnešní technokratické náplasti nemusí při dalším šoku držet.
Bohužel se zdá, že smělé kroky k řešení těchto slabin nejsou na obzoru o nic více než kdykoliv dříve.
Zřeknutí se určité kontroly nad národními rozpočty v zájmu dosažení fiskální integrace se jeví jako politicky neprůchodné a řeči o změnách smlouvy – i kdyby vycházely z úst německého ministra financí – prakticky nejsou ničím více než prázdným rétorickým cvičením.
Přijetí eura bylo chybou.
Škody už však byly napáchány a překotné opuštění společné měny by situaci pouze zhoršilo.
Protože státy nejeví ochotu vzdát se suverenity, zůstává jedinou možností pro Evropu odhodit zdání centralizované koordinace a ponechat na státech a bankách, aby se se svými věřiteli vyrovnaly – a nechaly se jimi ztrestat – samy.
Úkrok zpět k tomuto stabilnějšímu řešení možná představuje jedinou cestu vpřed.
Příliš vzdálený most ECB
PRINCETON – Po nedávném rozhodnutí německého ústavního soudu postoupit stížnost na takzvané „přímé měnové transakce“ (OMT) Evropskému soudnímu dvoru (ECJ) zůstává osud tohoto programu nejistý.
Jisté ovšem je, že ekonomický základ OMT je pomýlený – a politický rovněž.
Program OMT vznikl v srpnu 2012, kdy rizikové prémie u španělských a italských suverénních dluhopisů několik měsíců neúprosně rostly a ohrožovaly přežití eurozóny i celou světovou ekonomiku.
Aby obnovil důvěru a poskytl národním vládám čas na omezení půjček, zavázal se prezident ECB Mario Draghi, že udělá „vše, co je v jeho silách“, aby ochránil eurozónu – a to znamenalo také potenciálně neomezené nákupy vládních dluhopisů problémových členských zemí.
Draghiho prohlášení zafungovalo a vyvolalo prudký pokles rizikových prémií ve všech problémových ekonomikách eurozóny.
Prezident Bundesbanky Jens Weidmann, člen Rady guvernérů ECB, však OMT okamžitě napadl tvrzením, že program překračuje mandát ECB a porušuje článek 123 Lisabonské smlouvy, jenž zakazuje měnové financování suverénních zemí postižených krizí.
A než byl OMT vůbec spuštěn, předložil Weidmann své argumenty německému ústavnímu soudu.
Stoupenci OMT byli Weidmannovou snahou o zmaření tohoto programu zděšeni.
Koneckonců už samotné ohlášení programu poskytlo sužovaným vládám úlevu a možná i zachránilo měnovou unii, přinejmenším dočasně.
Draghi směle označil OMT za „pravděpodobně nejúspěšnější monetární opatření přijaté v poslední době“.
Německý ústavní soud však zůstává na pochybách.
Z úcty k ECJ se sice zdržel konečného rozhodnutí, avšak podpořil názor Bundesbanky, že OMT v současné podobě porušuje Lisabonskou smlouvu.
OMT může stále přežít; i kdyby se mu to však podařilo, pravděpodobně bude rozředěný, takže se problémy, které inspirovaly jeho vznik, mohou vynořit znovu.
Jakkoliv to může být pro zastánce OMT problematické, nemělo by je to překvapovat.
Program byl špatně pojatý a prezentovaný pomocí kejklů.
Soud právem zpochybnil faktický základ tvrzení ECB, že rizikové prémie odrážejí ničím nepodložené obavy na trhu – toto tvrzení stálo na účelově vybraných důkazech.
Veřejná obhajoba programu se skutečně opírá pouze o vratký předpoklad neopodstatněných spekulativních tlaků.
Koncepce programu však připouštěla, že tržní hodnocení úvěruschopnosti odráží skutečné riziko bankrotu.
Jako věřitel poslední instance pro suverénní státy musí být centrální banka připravena k bezpodmínečným nákupům suverénních dluhů, aby neutralizovala dopady dočasných tržních rozvratů.
OMT však má fungovat spíše jako půjčky Mezinárodního měnového fondu – tedy zachraňovat určitou konkrétní vládu pod podmínkou, že se bude snažit o fiskální utažení opasků.
Kdyby byla ECB skutečně přesvědčená, že rizikové prémie jsou nepřiměřeně vysoké a že dluh problémových zemí je udržitelný, pak by kondicionalita nebyla nutná.
Bojem proti riziku bankrotu navíc program OMT vytvořil nový problém: soukromí věřitelé získali díky ujištění, že ECB znemožní vládám zbankrotovat, podnět k lehkovážnějšímu půjčování.
Skutečnost, že pokles rizikových prémií byl chápán jako známka obnovené tržní důvěry v úvěruschopnost problémových suverénních států, představovala další samoúčelnou dezinterpretaci.
Podobná situace se vyskytla již dříve.
V éře před eurem vyvolala podpora italské liry neúprosný spekulativní tlak.
Po zrušení liry může být držení výnosů ze suverénního dluhu na nízké úrovni nesplnitelným úkolem.
Stejně jako musí neudržitelně vysoké směnné kurzy nakonec vést ke znehodnocení měny, je v případech neudržitelně vysokého suverénního dluhu nezbytný bankrot.
To je ještě důležitější s ohledem na nechuť ECB měnit téměř deflační podmínky, které dále zvyšují faktickou zátěž spojenou se splácením dluhů.
Advokáti specializovaní na suverénní dluhy Lee Buchheit a Mitu Gulati varují, že trhy by mohly „nemilosrdně otestovat ochotu ECB vytrvat při nákupu neomezeného množství suverénních dluhů zemí z okraje [eurozóny]“.
Tento test bude ještě tvrdší v případě, že – jak ECB připustila před německým ústavním soudem – nákupy dluhopisů budou skutečně omezené.
Eurozóna musí počítat se selektivní neschopností splácet suverénní dluh, kdy se ECB bude chovat jako věřitel poslední instance pro solventní vlády.
Solventnost se během krize samozřejmě těžko hodnotí.
Předstíráním, že suverénní státy nikdy nejsou insolventní, se však problém pouze zhoršuje.
Jak konstatoval německý soud, vyhlídka bankrotu pomůže udržet disciplínu finančních trhů.
Snahou vytvořit rychlou záplatu na hluboce zakořeněné problémy eurozóny vstoupila ECB do politického bahna.
I kdyby se ECJ přiklonil na stranu OMT, legitimita programu zůstane obestřená pochybnostmi, takže ECB se bude – byť možná jen v zákulisí – dál utápět v politické přetahované s problémovými suverénními státy.
Hranice mezi smělostí a arogancí je křehká.
Program OMT nebude představovat velký úspěch, ale možná se na něj bude vzpomínat jako na omyl zrozený z účelnosti.
V horším případě by však mohl podkopat těžce vydobytou nezávislost a důvěryhodnost ECB.
Takový výsledek by eurozóna nemusela přežít.
Asie po Obamovi
DILLÍ – Desetidenní cesta amerického prezidenta Baracka Obamy po Asii a následné schůzky Východoasijského summitu (EAS), skupiny G-20 a Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC) pomohly dostat problémy Asie do centra pozornosti v době, kdy geopolitickou krajinou v regionu prostupuje napětí mezi stále ctižádostivější Čínou a jejími sousedy.
Je příznačné, že Obama omezil svou cestu po Asii na čelní demokracie – Indii, Indonésii, Japonsko a Jižní Koreu –, které obklopují Čínu a hrají stěžejní roli při řízení jejího vzestupu.
Přesto si Obama celý loňský rok pilně předcházel pekingskou vládu v naději, že by mohl udělat z Číny globálního partnera v nejrůznějších otázkách, od klimatických změn přes obchod až po finanční regulaci.
Chytlavá fráze o „strategickém ujištění“, kterou ve vztahu k Číně zavedl náměstek amerického ministra zahraničí James Steinberg, skutečně ohlašovala záměr Spojených států být vůči čínským ambicím vstřícnější.
Dnes, kdy se Obamova čínská strategie rozpadá, se prezident snaží dělat přesně to, o co se pokoušel jeho předchůdce – získat si partnery coby pojistku pro případ, že se rostoucí čínská moc zvrhne v aroganci.
Rovněž další hráči na velké šachovnici asijské geopolitiky se snaží formulovat nové rovnice a souběžně uskutečňují strategie jištění, vyvažování a pohybu s proudem.
Rychle rostoucí Asie se navíc stala opěrným bodem globální geopolitické změny.
Asijská politika a problémy nyní pomáhají utvářet mezinárodní ekonomické a bezpečnostní prostředí.
Velké mocenské přesuny uvnitř Asie však ohrožují mír a stabilitu na kontinentu samotném.
V době, kdy se nad Asií silně rýsuje přízrak strategické nerovnováhy, se staly investice napomáhající budování geopolitické stability nutností.
Prodlužující se čínský stín přiměl řadu asijských zemí začít budovat bezpečnostní spolupráci na bilaterální bázi, a položit tak základy potenciální sítě vzájemně propojených strategických partnerství.
Taková spolupráce odráží tichou touhu pozitivně ovlivňovat chování Číny tak, aby tato země nepřekročila dobře definované „červené hranice“ nebo nešla proti evangeliu svého „mírového vzestupu“, které sama hlásá.
Budování skutečných partnerství je však pomalý proces, poněvadž si žádá značnou ochotu a přizpůsobivost z obou stran.
Například USA se v posledních letech usilovně snaží začlenit Indii do „měkké aliance“ zbavené smluvních povinností.
Navzdory rychle se oteplujícím bilaterálním vztahům a nedávnému Obamovu prohlášení, v němž označil Indii za „pilíř amerického angažmá v Asii“, se však často vynořují na povrch protichůdná očekávání a zájmy.
USA se dnes dvoří také Vietnamu, a obě země dokonce jednají o smlouvě o civilní jaderné energii.
Uvažování Hanoje i Washingtonu však dál do jisté míry zatěžuje odkaz studené války.
Uvnitř vládnoucí Komunistické strany Vietnamu existují hluboké názorové rozdíly v otázce vztahů této země se Spojenými státy.
A i když se Vietnam více přimyká k USA coby k pojistce proti silácké čínské strategii, někteří nejvyšší představitelé Vietnamu se obávají, že Američané nadále usilují o změnu režimu v zemi.
Navzdory strategické důležitosti Barmy ve vztahu k Číně a propuštění Aun Schan Su Ťij z domácího vězení koneckonců USA dál uplatňují přísné sankce proti barmskému režimu a kladou si za cíl svrhnout tamní vládu.
V důsledku toho se Barma stává na Číně závislejší než kdykoliv dříve.
Samotný vztah mezi USA a Čínou pravděpodobně zůstane nelehký, ale otevřené soutěžení nebo konfrontace nevyhovují žádné z obou stran.
Rostoucí moc Číny dokonce ve skutečnosti pomáhá odůvodnit předsunuté vojenské pozice USA na asijském kontinentu.
Čínský faktor rovněž napomáhá USA udržovat si stávající spojence a přitahovat nové, čímž se zvýrazňuje americká strategická stopa v Asii.
USA tak sice pravděpodobně zůstanou klíčovým faktorem ovlivňování asijské strategické krajiny, avšak neméně důležitá bude role velkých asijských mocností.
Pokud Čína, Indie a Japonsko tvoří obecný strategický trojúhelník v Asii, v němž Čína představuje nejdelší stranu A, pak součet délek strany B (Indie) a strany C (Japonsko) bude vždy vyšší než délka strany A.
Není překvapivé, že nejrychleji se rozvíjejícím vztahem v dnešní Asii je pravděpodobně vztah mezi Japonskem a Indií.
Kdyby se tento trojúhelník změnil po zahrnutí Ruska ve čtyřúhelník, pak by Čína byla omezena prakticky ze všech stran.
Formace Japonsko plus Rusko plus Indie – přičemž USA by podaly pomocnou ruku – by nejen zhatila jakoukoliv vyhlídku sinocentristické Asie, ale pro Čínu by představovala největší strategickou noční můru.
Jak ovšem ukazuje poslední vývoj událostí, rusko-japonské sblížení je stále daleko.
Vzhledem k tomuto geopolitickému pozadí bude asijská mocenská dynamika pravděpodobně i nadále těkavá, přičemž nové či měnící se aliance a posílené vojenské kapacity budou dál představovat zkoušku pro dosud převažující uspořádání.
To odpovídá roku tygra v čínské astrologii – roku, v němž Čína mocně zaburácela, když vyhrotila územní spory, a vystupňovala tak napětí mezi sebou a sousedními zeměmi od Japonska po Indii.
Na rok 2010 se proto bude vzpomínat jako na rok, kdy vedoucí čínští představitelé podkopali vlastní zájmy své země rozdmýcháním obav z rozpínavé Číny, a tím usnadnili návrat Spojených států do středu asijského dění.
Nekonečné léto asijských měst
POSTUPIM/MANILA – V Asii je období monzunů – a to je znamením konce měsíců parných teplot.
Extrémní vedro se ale vrátí; obzvlášť kruté podmínky přitom zakoušejí města.
Urbanizovaná území v Asii už dnes zažívají dvakrát víc horkých dní než venkov – a do roku 2100 by jich mohly zažívat až desetkrát víc.
Tehdy už by nebylo jak trend zvrátit.
První podrobné hodnocení klimatického rizika v Asii, uskutečněné Asijskou rozvojovou bankou (ADB) a Postupimským ústavem pro výzkum klimatických dopadů (PIK), zřetelně ukazuje, že asijská města stojí v první linii boje proti klimatickým změnám.
Vždyť v městských prostředích se protíná řada důsledků teplejší planety – například extrémnější povětrnostní jevy, vzestup hladiny moře, migrace kvůli životnímu prostředí a rostoucí sociální napětí.
Platí to obzvlášť v Asii, kde jsou města domovem více než poloviny populace a vytvářejí téměř 80 % ekonomického výstupu.
Do roku 2050 by se počet obyvatel asijských měst mohl téměř zdvojnásobit, na tři miliardy lidí.
Bez nových klimatických iniciativ by města v regionu mohla v příštích 20 letech přispět víc než polovinou přírůstků globálních skleníkových plynů.
Takovému scénáři se často říká „jízda ve vyjetých kolejích“.
Ve skutečnosti by ji ale nabourávaly důsledky změny klimatu; nespoutané oteplování by brzdilo, ba možná ukrajovalo nedávný hospodářský pokrok Asie.
Čím déle budeme s řešením problematiky změny klimatu otálet, tím ničivější budou negativní dopady.
Mnoho výstrah se nám přitom možná nedostane, protože klimatické vlivy se obecně nevyvíjejí lineárním způsobem, ale spíš nastávají náhle a s vervou, jakmile dojde k překročení určitých bodů zlomu.
Pro posouzení exponovanosti Asie vůči vlivům klimatu, natož pro posílení ochrany ve zranitelných oblastech či snížení emisí skleníkových plynů dosud nebylo učiněno ani zdaleka dost.
Region potřebuje strategie nízkouhlíkového zeleného růstu, které spotřebovávají méně půdy, vody a energie.
Takové strategie přispějí ke zpomalení rychlé urbanizace, jejíž součástí je hustá výstavba, silnice s nepropustnými povrchy a osobní automobily – a to vše přispívá k efektu „městského tepelného ostrova“.
Půjdeme-li dál současnou cestou, průměrná teplota nad asijskou pevninou by do roku 2100 mohla vystoupat o víc než 6°C nad předprůmyslové úrovně.
Lidé mohou churavět, a dokonce umírat v důsledku onemocnění dýchacích cest a jiných zdravotních obtíží vyvolaných tepelným stresem nebo znečištěním.
Kromě negativních dopadů na lidské zdraví by vyšší teploty podkopaly zemědělskou a průmyslovou produktivitu.
Výzvy, jimž čelí asijská města, ještě zjitří klimaticky vyvolané migrační toky.
Nebude-li vytvořen dostatečný počet slušných pracovních míst, klimatičtí migranti by se mohli stát trvalou spodinou.
I když ovšem budou k dispozici pracovní místa, vážné ohrožení bude přinášet environmentální tlak čím dál lidnatějších měst.
Odhady dopadů klimatických změn na migraci v Asii přesto zůstávají neobhajitelně omezené co do počtu, rozsahu i prognostické přesvědčivosti.
Ke zlepšení plánování měst a zdravotnických služeb potřebujeme jednoduchý a přesný způsob hodnocení úrovně současné i budoucí schopnosti urbánních populací snášet vedra.
Dále potřebujeme strategie ke snižování tepelného stresu ve městech, včetně příklonu k polycentrickým uspořádáním měst, kde se ekonomiky a společnosti nesoustředí kolem jediného města, ale budují se kolem vícera regionálních uzlů a přírodní bohatství se zachovává pomocí biokoridorů a propojených zelených ploch.
Stoupající teploty ale nejsou zdaleka jedinou hrozbou plynoucí ze změny klimatu.
Silnější a častější budou extrémní povětrnostní události, od sucha po záplavy.
Zvýšené množství srážek a zhoršení tropických cyklonů napáchá spoušť v asijské produkci potravin, takže na venkově budou klesat příjmy.
Například na Srí Lance by výnosy rýže mohly do roku 2050 klesnout až o 20 %; na Fidži by se produkce kasavy mohla propadnout o 36 %.
To vše ještě zhorší stoupající hladiny moří, které by do konce století mohly být o 1,4 metru vyšší a potenciálně zapříčinit, že řada zemí přijde o víc než 10 % své rozlohy.
Pokud státy splní své závazky podle pařížské dohody o klimatu, celkový vzestup hladin moří by mohl být poloviční; ambicióznější plány by slibovaly větší snížení.
Pokud ale budeme ještě pouhých několik desetiletí pokračovat v současném směřování, mohli bychom vyvolat staletí vzestupu hladin moří, i kdybychom následně skoncovali se všemi emisemi skleníkových plynů.
Důsledky by byly sice postupné, ale nemilosrdné.
Rizika jsou zřejmě nejvyšší na zalidněných asijských pobřežích, kde miliony lidí ohrožují záplavy.
Navíc těchto rizik nadále přibývá: v zemích jako Bangladéš, Indie, Filipíny a Vietnam se očekává, že počet obyvatel žijících na pobřeží se do roku 2060 zdvojnásobí.
V Asii leží 13 z 20 světových měst, u nichž se očekává, že v období od současnosti do roku 2050 zažijí nejprudší nárůst ročních ekonomických ztrát v důsledku povodní.
Rizikům vzestupu hladin moří ohrožujícím asijská pobřežní urbanizovaná centra za současného stavu stále dostatečně nerozumíme a nejsou ani odpovídajícím způsobem integrována do plánovacích procesů.
To se musí změnit.
V zemích náchylných k záplavám by programy městského plánování měly spojovat šedou infrastrukturu jako odvodňovací systémy, hráze a vlnolamy se zelenými opatřeními, jako je ochrana mokřadů a lesů.
Podstatně by pomohla také dokonalejší meteorologická pozorování a systémy včasného varování.
I tady ale schází dostatečné znalosti a příprava.
Neexistuje systematická analýza ekonomických nákladů a přínosů protipovodňového opevňování pobřeží oproti jiným přístupům. „Měkčí“ zásahy jako lepší územní plánování a přístupy založené na ekosystémovém přístupu mají sice širokou podporu, ale jejich účinnost byla hodnocena jen v několika studiích malého rozsahu.
Povodňová rizika by v pobřežních městech zemí jako Bangladéš a Indie mohla komplikovat rozvoj energetické infrastruktury.
Alespoň v této oblasti je cesta vpřed jasnější: užší regionální spolupráce by pomohla vyrovnávat výpadky elektřiny, zatímco lokální energie z obnovitelných zdrojů a klimaticky odolných rozvodných sítí by zemím pomohla zlepšit si energetickou bezpečnost.
Asie musí být vzhledem ke své obrovské rozloze, populaci a hospodářskému významu v centru globálního úsilí o zmírnění změny klimatu.
V mnoha ohledech mají budoucnost Země v rukou asijská města.
Na její ochranu musí vynaložit maximální úsilí.
Budoucnost asijských farem
MANILA – Pro mnoho lidí v Asii je nedostatek potravin vzdálenou vzpomínkou.
Jak se ale region bude potýkat s nutností nakrmit a vyživit svižně rostoucí populaci, mohl by se opět stát bolestnou realitou života.
Už dnes je Asie největší světový trh s potravinami a do roku 2050 se očekává nárůst počtu jejích obyvatel na pět miliard – o 900 milionů lidí.
V důsledku rostoucí střední třídy pravděpodobně na region od současnosti do roku 2030 připadne polovina globálního nárůstu roční spotřeby hovězího a drůbežího masa a více než tři čtvrtiny nárůstu spotřeby ryb.
Tou dobou už v rozvojovém světě bude více než 60 % celkové poptávky po obilninách pocházet z jižní a východní Asie.
Aby produkce potravin udržela krok s rostoucí poptávkou, bude se muset oproti stavu před deseti lety zvýšit o 60-70 %.
V ideálním případě by asijské farmy dokázaly jednoduše rozšířit výrobu.
K tomu jsou však žalostně špatně vybavené.
Aby produkovaly dostatečné množství potravin, asijské farmy budou muset projít transformací jednadvacátého století.
Ústřední součástí tohoto úsilí by měla být pomoc zemědělcům v Asii vyrovnat se se změnou klimatu.
Oteplení planety sice možná v několika oblastech zemědělskou produkci zvýší, ale v celém zbytku regionu ji výrazně omezí a mohlo by případně vyvolávat vleklé potravinové krize.
Zatímco v tradičně úrodných oblastech, například v Indoganžské nížině, bude čím dál vzácnější voda, obrovské pásy zemědělské půdy bude ničit stoupající moře.
Kdyby hladiny moří vystoupaly o jeden metr, výsledné pronikání slané vody by ve Vietnamu ohrožovalo 70 % pobřežní zemědělské půdy.
Vlivem oteplování vod a změn přílivových proudů by se mohly zhroutit obrovské výnosy rybářů z delty Mekongu.
Podle výzkumu Asijské rozvojové banky by u zavlažované rýže a pšenice mohly do roku 2050 klesnout výnosy o 20 %, respektive 44 %.
To by vyhnalo ceny obilovin, sóji a pšenice o 70 % a způsobilo vzestup počtu podvyživených dětí v regionu o 11 milionů.
Budoucnost Asie ale taková být nemusí, pokud se její zemědělci dokážou přizpůsobit.
Většina zemědělců dnes dohlíží na rodinná samozásobitelská políčka a na zvýšení produktivity a kvality plodin jim chybí peníze a znalosti.
Například v Myanmaru pouze 16 % zemědělských domácností používá alespoň kultivátory nebo traktory k přípravě půdy pro výsadbu.
Obrovské rozlohy půdy jsou navíc neplodné v důsledku degradace životního prostředí.
Podle Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci mají různé formy proměny v poušť vliv na téměř 40 % celkové asijské výměry.
Vlády sice nemohou vytvářet novou ornou půdu, ale mohou – a musí – uskutečňovat politiky k podpoře, upevnění a posílení zemědělských provozů na půdě, která je stále k dispozici.
V prvé řadě vlády v regionu mohou podporovat zemědělská družstva.
Dnešní družstva nemají nic společného s někdejším kolektivizovaným zemědělstvím, jsou plně komerční a upřednostňují efektivitu a zisky.
Zahrnují zemědělské podniky i zemědělce, kteří dávají dohromady své zdroje, aby dosáhli úspor z rozsahu, snížili náklady a zvýšili příjmy.
Když družstvo nakupuje ve velkém, vstupy jako hnojiva a mechanizace jsou méně nákladné; totéž platí pro sklizeň.
V Indii a Nepálu díky spojení do družstev za účelem koordinace výsadby mohou všichni členové sít a sklízet plodiny strojně a nemusí práci dělat každý sám ručně.
Družstva dokážou přidat hodnotu i po sklizni, zefektivněním procesů čištění, třídění, balení, skladování a přepravy plodin.
To zvyšuje nabídku potravin a posiluje příjmy zemědělců, zejména v místech jako Bangladéš, kde se více než třetina zboží s krátkou trvanlivostí zkazí, ještě než se dostane ke spotřebiteli.
Čína už farmy modernizuje prostřednictvím družstev a za pomoci digitálních platforem elektronického obchodování, aby se napojila na trhy s vysokou hodnotou.
Ve Vietnamu družstevní program zlepšil jakost produkce pro spotřebitele ve městech a tržby z čaje, ovoce a zeleniny zvýšil téměř o třetinu.
Přestože se družstva v Asii postupně uchytávají, budou potřebovat větší podporu.
Většinu družstev v regionu tvoří křehká, neformální ujednání.
S vhodným právním ukotvením by však mohly výrazně získat na efektivitě a trvanlivosti.
Jako dobrý vzor slouží čínský zákon o zemědělských družstvech z roku 2007.
Předložením pobídek, jako je osvobození od daně z přidané hodnoty, zákon pobízí družstva a jiné zemědělské organizace ke spolupráci a vytváření úspor z rozsahu.
Během tří let od přijetí zákona se počet družstev v Číně zvýšil devítinásobně, na téměř 400 000.
Družstva také zemědělcům pomáhají zvládat dopady změny klimatu, neboť vytvářejí sítě, jejichž prostřednictvím mohou členové sdílet poznatky o obtížných adaptivních strategiích, jako je v oblastech postižených zasolením přechod od plodin k rybám či krevetám.
Díky příjmům navíc, jež družstva zajišťují, si zemědělci mohou nakoupit skleníky k prodloužení produkčního období a na obranu proti kolísavému počasí.
Družstva rovněž zemědělcům umožňují využívat dříve nedostupných technik, například fertigace – využití zavlažování k aplikaci kapalných hnojiv.
Konečně jsou díky družstvům dostupnější klimaticky důmyslné technologie.
S novými digitálními technologiemi dokážou zemědělci lépe hospodařit se svou půdou, vodou a spotřebou energie a připravit se na špatné počasí.
Filipíny například experimentují s aplikacemi, které zemědělcům poskytují zprávy o chorobách rostlin a zvířat, nejlepších místech pro nákup a prodej zboží a o nadcházejících povětrnostních událostech.
Při použití méně práce a více kapitálu a technologií mohou budoucí asijské farmy růst dost rychle na to, aby uživily všechny v regionu.
Družstva jsou jednou z cest, jak tuto vizi uskutečnit.
Teprve pak bude nedostatek potravin skutečně věcí minulosti.
Asie v rovnováze
CAMBRIDGE – Lídři všech pěti stálých členů Rady bezpečnosti Organizace spojených národů loni navštívili Indii, doprovázeni delegacemi obchodních špiček.
Indická ekonomika roste o víc než 8 % ročně, takže je čím dál přitažlivější pro obchod a investice.
Když zemi v listopadu navštívil americký prezident Barack Obama, podpořil myšlenku udělit Indii stálé členství v Radě bezpečnosti OSN.
Stejně se vyslovil britský premiér David Cameron, francouzský prezident Nicolas Sarkozy a ruský prezident Dmitrij Medveděv.
Ani slovem se o tom ale nezmínil poslední z indických hostů, čínský premiér Wen Ťia-pao.
Oficiální prohlášení zdůrazňují přátelské vztahy mezi Indií a Čínou a někteří analytici zaměření na obchod tvrdí, že tyto dva gigantické a svižně rostoucí trhy se promění v hospodářskou „Čindii“.
Premiér Wen během návštěvy před několika týdny podepsal komplexní pakt pětileté strategické spolupráce.
Jak se při této příležitosti vyjádřil indický ministerský předseda Manmóhan Singh, „Indie a Čína mohou společně přetvořit světový řád.“
Taková prohlášení odrážejí výraznou změnu od nevraživosti, která indicko-čínské vztahy sužovala od války roku 1962, kdy se tyto dvě země střetly kvůli sporné hranici v Himálajích.
Pod povrchem se však skrývají strategické obavy, zejména v Indii.
HDP Číny je oproti indickému trojnásobný, její tempo růstu je vyšší a obranný rozpočet se rozrůstá.
Spor o hranici zůstává neurovnaný a obě země soupeří o vliv v sousedních státech, jako je Myanmar.
A Čína v posledních letech vyvíjí zákulisní snahy, aby zabránila tomu, že by stálé členství v Radě bezpečnosti přineslo Indii velmocenské postavení.
Jenže hovořit o Indii jako o budoucí velmoci je nevyhnutelné a někteří Indové předpovídají, že do poloviny století se vyvine tripolární svět, ukotvený v USA, Číně a Indii.
Počtem obyvatel, dosahujícím 1,2 miliardy, Indie čtyřikrát převyšuje USA a do roku 2025 zřejmě předstihne Čínu.
Vijay Joshi z oxfordské Koleje sv. Jana tvrdí, že „když extrapolujeme současné trendy, Indie bude mít během 25 let třetí největší národní důchod (po USA a Číně)“.
Celá desetiletí Indii trápilo, co někteří označovali za „hinduistický hospodářský růst“, nepatrně přesahující 1 % ročně.
Od nezávislosti, získané v roce 1947, se Indie držela do sebe zahleděné politiky zaměřené na těžký průmysl.
Ukázalo se ale, že tempo hospodářského růstu nevychází z hinduistické kultury, ale spíš z importovaného britského fabiánského (a jiného) socialistického plánování hospodářství.
Po tržně orientovaných reformách zkraje 90. let minulého století tempa růstu vystřelila, přičemž do budoucna se odhaduje dvouciferný růst.
Martin Wolf ve Financial Times nazval Indii „nedospělou supervelmocí“ – jde o zemi s nízkými životními úrovněmi, ale obří ekonomikou.
Má za to, že indická ekonomika svou velikostí do deseti let předstihne ekonomiku britskou a do dvaceti let japonskou.
V Indii vzniká střední třída několika set milionů lidí a jedním z oficiálních jazyků je angličtina, jíž hovoří 50-100 milionů osob.
Díky těmto základům indická odvětví informačního průmyslu mohou hrát výraznou globální úlohu.
Indie má rovněž významné zdroje tvrdé moci, dle odhadů 60-70 jaderných zbraní, rakety středního doletu, vesmírný program, armádu čítající 1,3 milionu vojáků a roční vojenské výdaje ve výši téměř 30 miliard dolarů čili 2 % světového úhrnu.
Co se týče měkké moci, má zavedenou demokracii a živou populární kulturu s nadnárodním vlivem.
Indie má vlivnou diasporu a její filmový průmysl, „Bollywood“, je co do ročního počtu produkovaných filmů celosvětově největší a v části Asie a Středního východu vítězí nad konkurencí z Hollywoodu.
Zároveň Indie zůstává velkou měrou nevyspělou zemí se stamiliony negramotných, chudobných občanů.
Asi třetina Indů žije v podmínkách kritické chudoby a na Indii připadá zhruba třetina chudých světa.
Indický HDP ve výši 3,3 bilionu dolarů je srovnatelný s čínskými 5 biliony dolarů a představuje 20 % HDP Spojených států.
Indický příjem na hlavu činí 2900 dolarů (ve smyslu parity kupní síly) a je tedy oproti čínskému poloviční a oproti americkému patnáctinový.
Ještě více bije do očí, že zatímco 91 % čínské populace je gramotných a 43 % žije ve městech, v případě Indie jde jen o 61 % a 29 %.
Rok co rok Indie produkuje asi dvakrát víc absolventů technických či výpočetních oborů než Amerika, leč The Economist uvádí, že „pouhá 4,2 % jsou způsobilé pro práci v programátorské firmě a jen 17,8 % se dokážou uplatnit ve společnosti poskytující služby v oblasti výpočetní techniky, a to i se šestiměsíčním zácvikem“.
Příznakem tohoto stavu je chabá výkonnost Indie v mezinárodních srovnáních univerzit: žebříček asijských univerzit z roku 2009, sestavený poradenskou firmou QS zaměřenou na vyšší vzdělávání, ukazuje, že nejlepším indickým ústavem je Indian Institute of Technology v Bombaji, který se umístil na 30. příčce.
V Číně a Hongkongu jej překonalo deset univerzit.
Vývozy špičkových technologií tvoří jen 5 % celkového exportu Indie, oproti 30 % v Číně.
Indie si tudíž pravděpodobně v příštích deseti až dvaceti letech nevytvoří takové mocenské zdroje, aby byla s Čínou naroveň.
A přestože obě země podepsaly v letech 1993 a 1996 dohody, jež slibovaly mírové urovnání sporu o hranici, který je roku 1962 přivedl do války, stojí za zmínku, že těsně před indickými jadernými zkouškami v březnu l998 indický ministr obrany označil Čínu za indického „potenciálního nepřítele číslo jedna“.
Před nedávnem, v roce 2009, spor o hranici opět vzplanul.
Indičtí činitelé jsou na veřejnosti ohledně vztahů s Čínou obvykle diskrétní, ale v soukromí stále vyjadřují silné obavy.
Indie se pravděpodobně nestane čínským spojencem, ale spíše jednou z asijských zemí, které budou strategický vzestup Číny vyvažovat.
Asie ve světě
NEW YORK – Než jsem se stal generálním tajemníkem OSN, byl jsem asijským diplomatem.
V době, kdy jsem působil jako ministr zahraničí Korejské republiky, jsem spolu se svou vládou silně prosazoval politiku uvolňování napětí se Severem.
Když někdo ve světě vyzýval k sankcím a kárným opatřením, Jižní Korea naléhala na dialog.
To vyžaduje nejen mluvit, ale i naslouchat.
Znamená to držet se zásad, ale zároveň se snažit pochopit i protistranu, jakkoliv iracionálně nebo nesmlouvavě se může někdy jevit.
Takový je můj styl i v Organizaci spojených národů.
Věřím v sílu diplomacie a angažovanosti.
Dávám přednost dialogu před debatou či deklaracemi.
A především usiluji o výsledky.
Právě to dnes děláme v Barmě.
Můj zvláštní poradce Ibrahim Gambari je opět v Rangúnu.
Jeho zadání zní být poctivým vyjednavačem, zprostředkovatelem dialogu mezi vládou a opozičními předáky, zejména Aun Schan Su Ťij.
Cílem je, aby barmská vláda propustila všechny zadržované studenty a demonstranty, začala jednat s opozicí, vydala se směrem k demokratičtější společnosti a opět se připojila k mezinárodnímu společenství.
Tento druh diplomacie není rychlý ani snadný.
Zřídkakdy se při něm ozývá potlesk a často nebývá spojen s žádnými vnějšími známkami pokroku.
Je to tichá a svízelná dřina v zákulisí.
Musíte vyřizovat telefonáty, lichotkami přesvědčovat vedoucí představitele světa, aby učinili to nebo ono.
Je to symfonie – mnohdy nepříliš harmonická – tvořená drobnými krůčky, o nichž doufáte, že jednou povedou k něčemu většímu.
Neočekáváte vůbec nic.
Můžete se jen dál snažit, dál prosazovat svůj postoj.
Možná to vyjde, možná ne.
Pak to zkusíte znovu a jinak, přičemž máte celou dobu na zřeteli malý posun, který umožní následující krok.
Právě v této fázi se nacházíme v Dárfúru.
Strávil jsem stovky hodin jednáním za zavřenými dveřmi s různými stranami konfliktu – se súdánskou vládou, s předáky rebelů, se sousedními státy, s partnery z Africké unie.
Současně pokračujeme v jedné z nejsložitějších mírových operací v našich dějinách, když živíme a chráníme statisíce lidí bez přístřeší a podporujeme obtížná mírová jednání v Libyi.
Přestože však prosazuji svou verzi „asijské“ diplomacie, někdy si Asiat u diplomatického kulatého stolu mezinárodního společenství může připadat trochu osamělý.
My Asiaté obýváme největší světadíl s nejvyšším počtem obyvatel a nejrychleji rostoucími ekonomikami.
Máme bohaté dějiny a starodávné kultury.
Naše role v mezinárodních záležitostech je přesto mnohem menší, než by mohla či měla být.
Příspěvek Asie OSN je sice značný, ale mohl by být ještě větší.
Její humanitární pomoc je zdvořile řečeno méně než štědrá.
Jsme jediným světadílem, kde zatím nedošlo k regionální integraci a vytváření společných trhů.
Latinoameričané a Severoameričané sní o vytvoření zóny volného obchodu.
Evropané hovoří o vybudování Spojených stát evropských.
Africká unie aspiruje na to stát se Spojenými státy africkými.
Proč tedy neexistují Spojené státy asijské?
Existuje mnoho důvodů, proč je Asie jiná: dějiny, kulturní rozmanitost, nevyřešené územní a politické spory, nedostatek multilaterálních zkušeností a nadvláda jednoho či dvou center moci.
Hlavním důvodem však je, že jsme se o to zatím nepokusili.
Asie je sama k sobě nespravedlivá.
Jako generální tajemník pocházející z tohoto kontinentu doufám, že se to změní.
Doufám, že se dočkám Asie, která bude jak lépe integrovaná, tak i více mezinárodně angažovaná.
Obzvláště velké věci očekávám od svých krajanů Korejců – pozoruhodných lidí, kteří došli uznání.
Doufám, že budu svědkem, jak Korea přebírá ve světě větší díl zodpovědnosti, úměrný jejímu rostoucímu ekonomickému vlivu, a to zejména v oblasti rozvoje, která tvoří jeden ze tří pilířů Charty OSN.
Je zapotřebí, aby Korejci vystoupili, promluvili a dělali více – a začít by se mělo štědřejší oficiální rozvojovou pomocí.
Korejci již prokázali sklon k multilaterální diplomacii a řešení problémů prostřednictvím šestistranných rozhovorů.
Dnes je zapotřebí, aby oni i ostatní Asiaté zasvětili své schopnosti i úspěch řešení nejpalčivějších globálních problémů dneška.
Není to jen moje naděje, ale i závazek Asie.
Formování silnější postpandemické ekonomiky ASEAN+3
TOKIO/HANOJ – Moderní mezinárodní finanční soustava se vyvinula ze zkázy druhé světové války.
Od té doby ji vytrvale utvářejí historické propady – naposledy globální finanční krize roku 2008.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Pandemie COVID-19 dnes globální finanční soustavu podrobuje další náročné zkoušce.
Význam regionální finanční spolupráce přitom dále zdůrazňuje bezprecedentní výzva, jíž čelí region ASEAN+3 – deset členů Sdružení států jihovýchodní Asie (Brunej, Kambodža, Indonésie, Laoská LDR, Malajsie, Myanmar, Filipíny, Singapur, Thajsko a Vietnam) plus Čína, Japonsko a Korea.
Od asijské finanční krize roku 1997 ekonomiky ASEAN+3 v oblasti finanční bezpečnosti svědomitě posilují regionální opatření.
Každoroční schůzka ministrů financí a guvernérů centrálních bank ASEAN+3 je ústředním bodem regionální spolupráce zaměřené na upevňování hospodářské a finanční odolnosti.
Země ASEAN+3 se v roce 2000 rozhodly za tím účelem zřídit Čiangmaiskou iniciativu (CMI), finanční záchrannou síť regionu.
CMI byla sítí bilaterálních swapových uspořádání mezi zeměmi ASEAN+3, jejímž cílem bylo v dobách nouze poskytovat členům likviditu v amerických dolarech a doplňovat finanční pomoc od Mezinárodního měnového fondu.
V březnu 2010, po globální finanční krizi, se CMI vyvinula v Dohodu o multilateralizaci Čiangmaiské iniciativy (CMIM), podle níž budou zúčastněná swapová uspořádání nadále podléhat jednotné dohodě a centralizovanému rozhodovacímu orgánu.
Velikost facility CMIM byla stanovena na 120 miliard dolarů.
Od svého zavedení byla dohoda o CMIM dvakrát aktualizována.
První dodatek v roce 2014 zdvojnásobil výši ujednání na 240 miliard dolarů a část „odpojenou od MMF“ – maximální částku, jež je členům dostupná bez spolufinancování MMF – zvýšil z 20 % na 30 %.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Druhý dodatek, jehož cílem je podpořit flexibilitu při spolufinancování za využití pomoci od MMF a posílit koordinaci s Fondem, nabyl účinnosti v červnu.
Na svém posledním setkání dne 18. září si ministři financí a guvernéři centrálních bank ASEAN+3 vyměnili názory na globální a regionální ekonomické vyhlídky, jakož i na politické reakce na rizika a výzvy vyplývající z pandemie COVID-19.
Během posledních několika měsíců tvůrci politik v regionu zavedli v souvislosti s pandemií mimořádná opatření ve formě cílené fiskální, měnové a úvěrové podpory domácností a firem a dopřávali finanční soustavě regulatorní zdrženlivosti a likviditní podpory.
Za této situace ministři financí a guvernéři centrálních bank ASEAN+3 oznámili včasnou a historickou dohodu na posílení CMIM, která členům dozajista pomůže lépe se vypořádat se zvýšeným rizikem a nejistotou, jež přináší pandemie.
Nejnovější vylepšení dohody umožní členům přístup až ke 40 % facility CMIM bez spolufinancování MMF.
Nadto se členové dohodli, že formulují možnost využít ke krizovému financování CMIM vedle dolaru vlastní měny, na dobrovolném a poptávkou taženém základě.
Tyto dodatky, které vejdou v účinnost po završení ratifikačního procesu ve všech členských zemích ASEAN+3, dále posílí CMIM jako robustní a spolehlivý mechanismus regionální svépomoci a upevní jeho důležitost a význam v globální síti finanční bezpečnosti.
Důležitou úlohu „důvěryhodného rodinného lékaře“ při podpoře členů uskupení v tomto ohledu hraje Úřad ASEAN+3 pro makroekonomický výzkum (AMRO), založený v roce 2011 s pověřením uskutečňovat regionální makroekonomický dohled a napomáhat realizaci CMIM.
V dnešním prostředí je ještě podstatnější mandát AMRO přispívat k regionální ekonomické a finanční stabilitě.
Pod vedením Doi Tošinoriho vytváří AMRO včasné analýzy a zprávy o regionálních dopadech pandemie s cílem podporovat tvorbu politik v členských zemích.
Pandemie COVID-19 si od svého propuknutí vyžádala velkou oběť na lidských životech i národních ekonomikách.
Tvůrci politik v regionu ASEAN+3 zavedli nezbytná opatření k potlačování dalšího přenosu koronaviru, což nevyhnutelně postihlo ekonomickou aktivitu.
Za situace, kdy se globální ekonomika rostoucí měrou propojuje, potvrzují poruchy v mezinárodních dodavatelských řetězcích a potíže sužující mnoho průmyslových odvětví důležitost zmírňování zranitelnosti regionu ekonomickými a finančními šoky.
Povzbuzuje nás pokrok CMIM a AMRO coby významných nástrojů k posilování odolnosti našich ekonomik.
Přestože se letos v mnoha ekonomikách předpovídá strmý propad růstu, očekáváme, že ekonomika ASEAN+3 se v nezbytné lhůtě odrazí ode dna – už teď se objevují známky zotavení.
Vzhledem k nejistému vývoji pandemie však země ASEAN+3 zůstávají ostražité a ústup od opatření souvisejících s pandemií budeme plánovat s obezřetností, abychom v regionu zabezpečili růst a finanční stabilitu.
Konečně se ministři financí a guvernéři centrálních bank ASEAN+3 zavazují zůstat rezolutní ve svém odhodlání prosazovat otevřený a na pravidlech založený multilaterální systém obchodu a investic a upevňovat regionální spolupráci a integraci.
Asijský nacionalismus na moři
CAMBRIDGE – Vypukne ve východoasijských mořích válka?
Poté co čínští a japonští nacionalisté začali demonstrativně okupovat neobydlené ostrovy, které Čína označuje jako Tiao-jü-tchaj, zatímco Japonci jim říkají Senkaku, skandovali rozlícení demonstranti ve městě Čcheng-tu na jihozápadě Číny heslo: „Musíme zabít všechno japonské.“
Také rozmíška mezi čínskými a filipínskými plavidly na mělčině Scarborough v Jihočínském moři vedla k protestům v Manile.
A dlouho plánovaný pokrok ve spolupráci mezi Jižní Koreou a Japonskem ztroskotal ve chvíli, kdy jihokorejský prezident navštívil opuštěný ostrov, jemuž Korea říká Tokdo, Japonsko Takešima a Spojené státy Liancourt Rocks.
Neměli bychom přehnaně bít na poplach.
USA deklarovaly, že ostrovy Senkaku (které po navrácení Japonsku v roce 1972 spravuje prefektura Okinawa) jsou kryté americko-japonskou bezpečnostní smlouvou.
Roztržku kolem mělčiny Scarborough se podařilo uklidnit, a přestože Japonsko odvolalo kvůli incidentu kolem Tokda svého velvyslance v Jižní Koreji, je nepravděpodobné, že by se vztahy mezi oběma zeměmi vyhrotily na ostří nože.
Není však od věci připomenout, že Čína použila v letech 1974 a 1988 smrtící sílu, aby vyhnala Vietnamce z Paracelských ostrovů.
A Čína si také na Kambodži, která hostila letošní summit ASEAN, vynutila zablokování závěrečného komuniké, jež mělo vyzvat k uzavření kodexu chování v Jihočínském moři – ve čtyřicetileté historii tohoto sdružení deseti států to bylo poprvé, co nedokázalo vydat komuniké.
Oživení extrémního nacionalismu ve východní Asii je znepokojivé a současně pochopitelné.
V Evropě možná Řekové reptají nad podmínkami německé podpory nouzovému financování, ale v období po druhé světové válce zaznamenal celý kontinent obrovský pokrok při sbližování zemí.
V Asii se nic podobného nestalo a sporná místa sahající až do 30. a 40. let minulého století zůstávají ožehavá, přičemž celý problém zhoršují také zaujaté učebnice a politika vlád.
Komunistická strana Číny už není příliš komunistická.
Místo toho zakládá svou legitimitu na rychlém hospodářském růstu a nacionalismu etnických Chanů.
Vzpomínky na čínsko-japonskou válku v letech 1894-1895 a na japonskou agresi ve 30. letech jsou politicky užitečné a zapadají do širšího rámce představy, že Číňané jsou obětí imperialistických sil.
Někteří američtí obranní analytici pohlížejí na čínskou námořní strategii jako na jednoznačně agresivní.
Poukazují přitom na rostoucí obranné výdaje a vývoj raketových a podmořských technologií, které mají uzavřít moře táhnoucí se od čínského pobřeží k „prvnímu ostrovnímu řetězci“ Tchaj-wanu a Japonska.
Jiní analytici naopak vidí čínskou strategii jako zmatenou, protichůdnou a ochromenou vzájemně si konkurujícími byrokratickými zájmy.
Poukazují na negativní výsledky asertivnější čínské politiky po hospodářské krizi z roku 2008.
Číňané podle nich v důsledku své politiky pošramotili vztahy téměř se všemi svými sousedy.
Vezměme si incident na Senkaku v roce 2010, kdy Japonci zatkli posádku čínské rybářské lodě, která narazila do plavidla japonské pobřežní hlídky, a Číňané pak vystupňovali hospodářskou odplatu.
Výsledkem bylo, že si Čína slovy jednoho analytika „dala vlastní gól“, když okamžitě obrátila do té doby příznivý trend v bilaterálních vztazích s vládnoucí Demokratickou stranou Japonska.
Obecněji lze říci, že zatímco Čína utrácí miliardy jüanů ve snaze posílit v Asii svou měkkou sílu, její chování v Jihočínském moři tuto snahu hatí.
Zeptal jsem se čínských přátel a oficiálních představitelů, proč Čína takto kontraproduktivní strategii uskutečňuje.
První a formální odpověď zněla tak, že Čína zdědila historické územní nároky včetně mapy z nacionalistického období, na níž je zakreslená „devítibodová linie“, která zahrnuje prakticky celé Jihočínské moře.
Dnes, kdy lze díky novým technologiím lépe využívat podmořské zdroje i stavy ryb v oblasti, se prý nelze tohoto dědictví vzdát.
V letech 2009-2010 dokonce někteří středně postavení činitelé a komentátoři hovořili o Jihočínském moři jako o suverénním „klíčovém zájmu“ – stejném, jako jsou Tchaj-wan nebo Tibet.
Vedoucí čínští představitelé se však nikdy nevyjadřovali jasně ani o přesné poloze této „devítibodové linie“, ani o tom, zda se jejich nároky týkají pouze některých pevninských útvarů, nebo i rozsáhlejších kontinentálních šelfů a moří.
Na otázku, proč své nároky neobjasní, moji čínští partneři někdy odpovídají, že by to vyžadovalo složité politické a byrokratické kompromisy, které by vyprovokovaly domácí nacionalisty.
Kromě toho někdy říkají, že nechtějí předčasně odkrýt karty.
Spojené státy v roce 1995 a pak opět v roce 2010 deklarovaly, že situaci v Jihočínském moři by měla upravovat Smlouva Organizace spojených národů o námořním právu z roku 1982 (kterou paradoxně USA neratifikovaly), ale že Spojené státy nezaujímají k otázce územních nároků žádný postoj.
Místo toho naléhavě vyzvaly, aby se sporné nároky vyřešily jednáním.
V roce 2002 se Čína a ASEAN dohodly na právně nezávazném kodexu chování, který by tyto spory upravoval, avšak Čína jako velká mocnost věří, že z bilaterálních jednání s malými zeměmi získá víc než z jednání na multilaterální úrovni.
Právě toto přesvědčení stálo letos v létě za čínským tlakem na Kambodžu, aby zablokovala závěrečné komuniké ASEAN.
Taková strategie je však pomýlená.
Čína jako velká mocnost bude mít větší váhu za jakýchkoliv okolností, ale pokud přistoupí na kodex chování, může omezit škody, které si sama působí.
Pokud jde o ostrovy Senkaku/Tiao-jü-tchaj, s nejlepším návrhem přišel týdeník Economist.
Čína by měla upustit od vysílání oficiálních plavidel do japonských vod a k řešení krizí způsobených nacionalistickými „kovboji“ využívat horkou linku s Japonskem.
Současně by obě země měly oživit rámec z roku 2008, který se týkal společného rozvoje sporných plynových polí ve Východočínském moři, a ústřední japonská vláda by měla odkoupit opuštěné ostrovy od soukromého vlastníka a prohlásit je za mezinárodní námořní chráněnou oblast.
Je načase, aby si všechny země ve východní Asii vzpomněly na slavnou radu Winstona Churchilla: „Tlachat a tlachat je vždycky lepší než válčit a válčit.“
Asijští demonstranti a americký sen
NEW YORK – Lidé demonstrující proti vojenskému převratu v Barmě se před měsícem shromáždili kolem velvyslanectví Spojených států v Rangúnu.
Vyzývali prezidenta Joea Bidena, aby přiměl generály k návratu do kasáren a k propuštění zadržované Aun Schan Su Ťij.
Její strana Národní liga pro demokracii s velkou převahou zvítězila v parlamentních volbách v roce 2020, a proto generálové v obavách ze ztráty privilegií uchvátili moc.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Je však americké velvyslanectví nejlepším místem k protestu?
Může americký prezident učinit něco podstatného kromě toho, že s převratem vyjádří nesouhlas?
Naděje demonstrantů, že USA nějak zasáhnou, ukazuje, že obraz Ameriky coby obhájce globální svobody ještě není mrtvý, a to ani po čtyřech letech Donalda Trumpa a jeho izolacionismu pod heslem „Amerika na prvním místě“.
Demonstranti v Hongkongu, kteří protestovali proti tvrdému potlačování autonomie tohoto území Čínou, dokonce loni pokládali Trumpa za spojence.
Choval se totiž k Číně nárazově nepřátelsky, a tak protestanti mávali vlajkami s hvězdami a pruhy v naději, že jim Amerika pomůže udržet si svobodu před čínským komunistickým autoritářstvím.
Poslání šířit po celém světě svobodu, které na sebe Amerika vzala, má dlouhou historii.
V jejím důsledku se odehrálo mnoho pošetilých válek.
Zároveň však byl americký demokratický idealismus pro řadu lidí inspirací.
Amerika dlouho viděla samu sebe – slovy Johna F.
Kennedyho – jako zemi „zapojenou do celosvětového boje, v němž neseme na bedrech těžké břímě chránit a prosazovat ideály, které sdílíme s celým lidstvem“.
Jak ovšem zjistili Maďaři, když v roce 1956 povstali proti Sovětskému svazu, mnohdy to bývají jen prázdná slova.
Maďarská revoluce podnícená USA byla po 17 dnech rozdrcena; USA neučinily nic, aby pomohly lidem, které předtím ponoukaly k činu.
Někdy však bylo svobody s americkou pomocí dosaženo a netýká se to jen boje proti Hitlerově tyranii v západní Evropě.
V 80. letech se lidé na Filipínách a v Jižní Koreji vzbouřili proti diktaturám podobně jako obyvatelé Hongkongu, Thajska a Barmy v posledních dvou letech.
Totéž samozřejmě učinili i občané Čínské lidové republiky, kteří v roce 1989 vztyčili na náměstí Tchien-an-men desetimetrovou sochu „Bohyně demokracie“ vytvořenou podle Sochy svobody.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Čínské demonstrace skončily krvavou katastrofou, avšak prodemokratické síly svrhly diktaturu Ferdinanda Marcose na Filipínách i vojenský režim v Jižní Koreji.
Podpora ze strany USA zde byla důležitým faktorem.
Rovněž na Tchaj-wanu nahradila autoritářský režim demokracie, i tentokrát s přispěním USA.
Co však fungovalo na Filipínách, v Jižní Koreji a na Tchaj-wanu, pravděpodobně nebude fungovat v Thajsku, Hongkongu či Barmě.
Hlavním důvodem je skutečnost, že prvně jmenovaná trojice byla během studené války takzvanými „klientskými státy“, jak to nazývají levičáci.
Jejich diktátoři byli „našimi diktátory“ a jakožto protikomunističtí spojenci se těšili ochraně USA.
Díky finanční podpoře a vojenské velkorysosti Spojených států mohli utiskovat svůj lid tak dlouho, dokud USA vnímaly komunismus jako globální hrozbu.
Jakmile se však Čína otevřela byznysu a sovětská moc ochabla, začali být náhle tito diktátoři zranitelní.
Marcose v americké televizi dotlačili ke slibu, že uspořádá svobodné a spravedlivé volby.
Když se je pak pokusil ukrást, doporučil mu jeden senátor, aby „se zdejchl a zdejchl se čistě“.
Marcos poslušně utekl ke svému vrtulníku a skončil v exilu na Havaji.
Podobně když se jihokorejští studenti za podpory velké části středních vrstev vydali do ulic, protože měli zlost nejen na vlastní vojenskou vládu, ale i na USA, která ji podporovala, postavila se Amerika konečně na stranu demokracie.
Generálové byli závislí na americké vojenské ochraně, a tak museli uposlechnout, když je USA vyzvaly k odstoupení.
Generalita v Thajsku a Barmě však nemá důvod chovat se podobně.
Biden jí může pohrozit sankcemi a vyjádřit své rozhořčení.
V situaci, kdy je Čína ochotná vystupovat jako ochránkyně Barmy, však nemá tamní junta důvod dělat si velké starosti (třebaže se armáda dosud měla před Čínou na pozoru).
Rovněž vládcové Thajska těží z čínského vlivu, a tato země má navíc za sebou dlouhou historii šikovného balancování mezi mocnostmi.
A protože je Hongkong oficiálně součástí Číny, jakákoliv vnější velmoc toho může pro ochranu jeho svobod učinit jen velmi málo bez ohledu na to, kolik v ulicích vlaje amerických vlajek.
Závislost na USA v Evropě a Asii i vliv, který Američané díky ní měli, přiživovala studená válka.
Dnes se na obzoru rýsuje nová studená válka, tentokrát s Čínou.
Americká moc však od svého zenitu ve dvacátém století znatelně zeslábla.
Důvěru v americkou demokracii nahlodalo zvolení ignorantského narcise, který šikanoval tradiční spojence, a Čína je dnes impozantnější mocností, než kdy byl Sovětský svaz.
A také je neskonale bohatší.
Země východní a jihovýchodní Asie stále potřebují podporu z USA, o kterou by mohly opřít svou bezpečnost.
Dokud se vedoucí vojenské role v oblasti nebude moci ujmout Japonsko kvůli své poskvrněné minulosti a pacifistické ústavě, budou hlavní protiváhu k rostoucí dominanci Číny dál představovat USA.
Jak ovšem ukazuje Thajsko se svým dovedným balancováním mezi mocnostmi, je nepravděpodobné, že by se američtí spojenci někdy stali „klientskými státy“, jimiž někteří z nich dříve byli.
Dokonce i Jihokorejci si dávají pozor, aby nepoškodili své vztahy s Čínou.
USA jsou daleko, Čína je blízko.
Takový vývoj se dal očekávat.
Americká nadvláda nemůže trvat věčně a asijské země by se stejně jako Evropané měly oprostit od úplné závislosti na ne vždy spolehlivé velmoci, která by je měla chránit.
Být „klientským státem“ může být ponižující.
Možná však přijde den, kdy se někde určitým lidem zasteskne po Pax Americana – po době, kdy byly USA natolik silné, že dokázaly vystrnadit nechtěné darebáky.
Odpočívejte v pokoji, asijské hodnoty
NEW YORK – Jen málo politiků si po své smrti získalo tolik nadšených veřejných projevů podpory jako Lee Kuan Yew, zakladatel Singapuru a jeho dlouholetý bývalý premiér.
Muž, kterého Henry Kissinger považoval za prozíravého, ruský prezident Vladimir Putin označoval za politický vzor a prezident Barack Obama popisoval jako “opravdového velikána historie“ jistě musel v životě něco udělat správně.
Jedna věc je nezpochybnitelná – Leeův vliv byl násobně větší než jeho skutečná politická autorita, která - k jeho evidentnímu zklamání, když se v roce 1965 rozdělil Singapur a Malajsie – nikdy nepřesáhla úzké hranice malého městského státu jihovýchodní Asie.
Leeův nejsilnější vliv byl v postmaoistické Číně, kde rostoucí podnikání koexistuje společně s autoritářskou, leninistickou vládou jedné strany.
Lee byl průkopník kapitalismu se železnou pěstí.
Ačkoliv mnohem méně brutální než Komunistická strana Číny, jeho People’s Action Party (PAP) byla v podstatě vládou jedné strany.
Stejně jako mnoho jiných autoritářských vůdců (například Mussolini) byl Lee kdysi socialistou.
Jeho myšlení však bylo stejně tak ovlivněno zvláštně nostalgickými vzpomínkami na britskou koloniální disciplínu a osobně prospěšným využitím konfucianismu, kde zdůrazňoval poslušnost vůči autoritám, zatímco ignoroval (rovněž konfuciánské) právo na nesouhlas.
Bzučící ekonomie Singapuru, jeho materiální komfort a hladká efektivita podporují vidění mnoha těch, kteří tvrdí, že autoritářství funguje lépe než demokracie, alespoň v některých částech světa.
Není tedy překvapením, že Lee byl tolik obdivován autokraty všude tam, kde sní o kombinaci jejich monopolu na moc s vytvořením velkého bohatství.
I tak jde však ohledně nekritického obdivu Leeho o něco výjimečného.
S ostatními lídry, kteří sdíleli podobné názory, se nezacházelo jako s velkými mudrci, natož jako s velikány historie.
Například Augusto Pinochet, čilský vojenský tyran, zavedl svou vlastní verzi kapitalismu se železnou pěstí, a ačkoliv ho Margaret Thatcherová a Friedrich von Hayek obdivovali, sotva kdo ho dnes chová v úctě.
Takže proč Lee a ne Pinochet?
Předně, Lee se nedostal k moci prostřednictvím vojenského puče a jeho oponenti nebyli masakrováni na fotbalových stadionech.
Disidenti byli v Singapuru často vězněni a špatně se s nimi zacházelo, ale nikdo nebyl umučen k smrti.
I když stále umožňovala volby jako symbol demokratické vlády, preferovala Leeova vláda rozdrcení opozice prostřednictvím zastrašování a finančních trestů.
Stateční muži a ženy, co se mu postavili, byli dovedeni k bankrotu v nehorázně drahých soudních procesech.
Obecně vzato se mohl Lee spolehnout na povolné soudnictví.
Leeova hvězdná reputace souvisí také s kulturou.
Velmi dobře mu šlo zahrávání si na starodávný západní stereotyp moudrého muže z Východu.
Ačkoliv “Harry“ Lee, jak se mu říkalo během studií na Cambridge, absorboval mnoho ze západní civilizace, včetně zvláštního obdivu pro hierarchii katolické církve, nikdy nezapomněl zdůraznit asijský původ svých politických myšlenek.
Lee nikdy netvrdil, že je liberální demokracie na Západě chybná.
Vše, co k tomu řekl, bylo, že jen není vhodná pro Asiaty.
Jeho argument byl, že Asiati jsou zvyklí stavět kolektivní dobro nad vlastní zájmy.
Asiaté jsou od přírody poslušní k vyšším autoritám.
Tyto rysy jsou zakořeněny v historii Asie: byly hlubokými “asijskými hodnotami.“
Existují dobré důvody ke zpochybnění této teze.
Především, kdo jsou tito “Asiaté?“ Většina Indů by pravděpodobně nesouhlasila, že jsou kulturně nevhodní pro demokracii, stejně jako by nesouhlasili moderní Japonci, Tchajwanci nebo Jihokorejci.
Má ale svůj smysl mluvit v Singapuru o asijských hodnotách, protože by bylo neuctivé k malajské a indické minoritě, aby se obhajovala jejich podřízenost odvoláváním se na čínské hodnoty.
Je však mnoho Číňanů, nejen na Tchaj-wanu a v Hong Kongu, kteří by měli s Leeovou kulturní obranou autoritářství problém.
Dokonce i Singapurci začínají být neklidní.
Dá se alespoň říci, že by více demokracie učinilo Singapur méně efektivní, prosperující a mírumilovnou společností?
Mnoho Singapuřanů by si to mohlo myslet.
Není ale vůbec jisté, zda by měli pravdu, protože tato otázka nikdy nebyla podrobena zatěžkávací zkoušce. Jižní Korea a Tchaj-wan si prošly demokratickou transformací v osmdesátých letech, po konci jejich verze autoritářského kapitalismu a nyní prospívají více než kdy jindy.
Demokracie rozhodně také nijak neublížila Japonsku.
Leeova premisa, od které se nikdy neodvrátil, byla, že zejména v multietnické společnosti, jaká je právě v Singapuru, musí být společenská harmonie zavedena shora meritokratickou elitou.
V tomto ohledu byl opravdu spíše čínský.
Lee minimalizoval prostor pro korupci bohatým odměňováním elit.
Je to jeho zásluha, že to poté v Singapuru fungovalo, ale za určitou cenu.
Singapur je možná efektivní a relativně prostý korupce, ale také je to poměrně sterilní místo, jen s málem prostoru pro intelektuální a umělecké úspěchy.
Co může nějakou dobu fungovat v malém městském státě, bude stěží užitečným modelem pro větší, mnohem komplexnější společenství.
Čínský pokus o kapitalismus se železnou pěstí vytvořil příšerně korupční systém s obrovskými rozdíly v bohatství.
A Putin se musí uchýlit k ještě agresivnějšímu nacionalismu, aby zakryl společenské a ekonomické rozdíly jeho vlády.
Takže rozhodně, obdivujme hladké dálnice, čnící kancelářské bloky a bezchybná nákupní centra Singapuru.
Pokud ale hodnotíme Leeův odkaz, měli bychom také věnovat pozornost slovům Kim Dae-junga, který byl vězněn a téměř zabit za odpor proti jihokorejské diktatuře, než se stal demokraticky zvoleným prezidentem země v roce 1998.
“Asie by neměla ztratit ani trochu času v pevném nastolování demokracie a posilování lidských práv“, napsal v odpovědi Leeovi.
“Největší překážkou není její kulturní dědictví, ale odolnost autoritářských vládců a jejich zastánců.“
Znovu o asijských hodnotách
O takzvaných ,,asijských hodnotách" dnes už slýcháme málokdy.
Jako by jejich síla devalvovala spolu s měnami kdysi tak prosperujících východoasijských ekonomik.
Asijská finanční krize totiž odhalila nemálo excesů, jež se skrývaly za rétorikou asijských hodnot - jmenovitě důvěrné vztahy mezi vládami a elitami, bující korupce, protěžování přátel a příbuzných.
Stejně významný na tomto ústupu je ale i fakt, že v některých asijských státech přišli k moci opravdoví reformátoři, např. Kim Te Džung v Jižní Koreji, a přinesli s sebou univerzálnější pohled na lidská práva.
Dobrá firemní správa - jak ve veřejném, tak v soukromém sektoru - to je dnešní pokrizová mantra jihovýchodní Asie.
V Thajsku a Indonésii probíhá transformace, díky níž stále více obyvatel Asie chce demokracii.
Přestože návrat ke starému diskurzu o asijských hodnotách je nepravděpodobný, je možné, že s tím, jak budou vzpomínky na krizi blednout, vrátí se některé asijské země v budoucnu ke svým rozdílným pohledům na lidská práva, demokracii a management.
Nejhorší příčinou takového návratu by byla prapříčina celé krize: předkrizové elity si leckde udržely svůj vliv a/nebo moc.
A protože samozřejmě reforma ohrožuje jejich privilegia, budou jí vzdorovat.
Jiné bývalé elity možná propojí svou sebeobranu s protizápadní rétorikou a nacionalismem.
Z nich by se mohla stát mocná zbraň při vyjednávání s vnějšími činiteli, např. s MMF nebo se zahraničními investory, kteří budou za zvýhodněné ceny kupovat podíly v bankách, službách a velkých společnostech.
Vedle soukromých zájmů elity je obrovským a opravdovým problémem situace běžných pracujících a obyvatel.
Obrázek stávkujících dělníků, které nová konkurence připravila o práci, je na denním pořádku např. v Jižní Koreji, kde se zcela rozpadl systém ochrany zaměstnanosti.
V Thajsku povstala venkovská chudina proti demokraticky smýšlející vládě, když konkurenční strany začaly agitovat starou politikou státní ochrany a dotací.
Pokud se dosud zakořeněné elity spojí s masou dělníků a chudiny, mohly by se pro reformy stát nepřekonatelnou překážkou.
Cítit je rovněž přetrvávající odpor proti kolonizaci.
Mnoho segmentů společnosti v sobě dosud chová nevraživost vůči cizincům a zahraničním investorům, a to nejen v zemích, které jsou na globálním trhu nováčky, jako např. Vietnam, ale i v zemích, jež už za sebou mají desítky let hospodářské otevřenosti.
Po nápravných opatřeních Mezinárodního měnového fondu se navíc většina Asijců cítí být přehlížena.
I proto se malajskému premiérovi Mahathiru Mohammedovi podařilo tít do živého, když ostře vystoupil proti americké hegemonii.
Nacionalismus v Asii je hrdou i praktickou zástavou, za níž se lze schovat.
Jednou z posledních příčin, která oživuje pocit asijské odlišnosti je, že lidským právům ani demokracii se v regionu nepodařilo nastolit dobrý management, stabilitu ani růst.
Například zastánci lidských práv v Indonésii krize využili k tomu, aby se zasadili o propuštění politických vězňů, o udělení nezávislosti Východnímu Timoru a o to, aby byly vyšetřeny případy porušování lidských práv na venkově.
To ale nebyl recept k obnovení stability a růstu.
Má-li se východní Asie dostat zpět na pevnou cestu silného růstu, musí být spravedlnosti učiněno zadost nejen v jednotlivých případech porušování lidských práv. Jak tvrdí zastánci asijských hodnot: je třeba posílit všechna lidská práva - občanská a politická, ale i společenská a hospodářská.
Pokud se tak nestane, budou zastánci demokracie lidských práv čelit prudkému odporu.
Už dnes mnozí Indonésané teskní po Suhartově novém pořádku.
Třetí, zcela nová příčina asijského přístupu k lidským právům není tolik vážná.
Jde o rostoucí pocit, že cílem by měl být univerzální a asijský přístup zároveň, ne jedno nebo druhé.
Krize z let 1997-1998 totiž Asijce velmi sblížila.
Vlády dnes v rámci programu ASEAN plus 3, jehož se účastní třináct východoasijských zemí, spolupracují mnohem úžeji.
Přestože regionální spolupráce je omezená a většina lidí má za to, že by se z ní neměl stát uzavřený blok či unie, pocit regionální identity je dnes mnohem silnější.
Otevřený regionalismus platí nejen pro obchodní režim.
Týká se rovněž dalších oblastí spolupráce, lidská práva v to počítaje.
Je tedy třeba přehodnotit, zda pokračovat ve sdružení ASEAN nebo vymyslet nějaký nový asijský regionální mechanismus.
Asie je koneckonců jediným světadílem bez takového režimu, který doplňuje mezinárodní instituce.
Teď je možná pravý čas, neboť v některých zemích už začaly fungovat komise pro lidská práva.
Nová východoasijská generace je jak více asijská, tak více otevřená globálnímu světu.
Naprosto samozřejmě chápe a přijímá Spojené státy a jimi podporované mezinárodní standardy.
Jejich přístup je důsledkem šíření populární a spotřební kultury a zásluhu na něm má nejen soukromý tržní sektor, ale i nevládní organizace a skupiny podporující občanskou společnost.
Nelze ovšem čekat, že Asie bude jednou stejně homogenní jako řetězec McDonald's.
Vzniká nová asijská kultura.
Její větší část je zasazena do západního rámce, ale je zde i mnoho odlišností.
Vznikají zde ,,hybridy", jež jsou moderní i ,,univerzální", a přitom bytostně asijské.
Významné je, že tyto nové plody vznikají na úrovni jednotlivců a občanských společenství, nikoli států a jejich vůdců.
Asie už nemůže udělat krok zpět.
Pokud však nedojde k obnovení a posílení stability, růstu a důvěry, je zde riziko rostoucího napětí mezi Západem a předpojatými formami panasijského nacionalismu.
Nemusí jít o vyslovené nepřátelství jako kdysi.
Tentokrát je zde naděje, že obyvatelé Asie - a ne jen jejich autokratičtí vůdci - naleznou vlastní rovnováhu mezi univerzálním a novým smyslem toho, co je Asie.
Jak udržet růst v rychle stárnoucí Asii
SINGAPUR – Asie je už několik desetiletí světovým šampionem v hospodářském růstu a ani letošní rok nebude výjimkou.
Podle nejnovějšího Regionálního ekonomického výhledu (REO) Mezinárodního měnového fondu se má HDP v asijsko-pacifickém regionu zvýšit v letošním roce o 5,5% a v příštím roce o 5,4%.
Navzdory eskalujícím geopolitickým napětím si většina zemí v tomto regionu dokázala udržet ekonomickou dynamiku.
Těží přitom z politických receptů podporujících silnou domácí poptávku v Číně a Japonsku a z příznivých globálních podmínek.
Růst nabírá v mnoha rozvinutých a rozvíjejících se tržních ekonomikách tempo a finanční trhy se z převážné části ukázaly jako odolné.
Přesto se Asie bude muset popasovat se zásadními střednědobými a dlouhodobými překážkami, v neposlední řadě i se stárnutím svého obyvatelstva – kterýžto problém většina politiků dobře zná.
V uplynulých desetiletích sklízel region demografickou dividendu díky mladé a expandující pracovní síle a robustní prorůstové politice.
V případě „starých“ zemí, jako jsou Japonsko a Čína, se však už tato dividenda vyčerpala.
V situaci, kdy úhrnná plodnost klesá a lidé žijí déle, se snižuje celkový objem pracovní síly a ta současně stárne.
Všechny asijské země samozřejmě nestárnou stejným tempem.
V Číně, Japonsku, Koreji a Thajsku by tyto demografické trendy mohly v příštích třech desetiletích ukrajovat z hospodářského růstu 0,5 až jeden procentní bod.
V „mladých“ zemích, jako jsou Indie, Indonésie nebo Filipíny, se však počet obyvatel v práceschopném věku naopak bude zvyšovat a k průměrnému ročnímu růstu ve stejném období přidá 1-1,5 procentního bodu.
Přesto ani tyto mladé země nebudou ušetřeny následků stárnutí populace.
V letošním asijsko-pacifickém REO poukazujeme na málo známou skutečnost: téměř celé Asii hrozí, že dříve zestárne, než zbohatne.
Proč se to děje?
Za prvé platí, že ačkoliv dnes Asie není nejstarším regionem světa, stárne pozoruhodně rychle.
Jedním z ukazatelů tohoto stavu je poměr starobní závislosti: procento obyvatel ve věku 65 a více let.
V Evropě například trvalo v průměru 26 let, než se tento poměr zvýšil z 15% na 20%; ve Spojených státech to trvalo přes 50 let.
Mezi asijsko-pacifickými státy si podobné tempo stárnutí udržely pouze Austrálie a Nový Zéland.
Ve většině ostatních zemí v regionu tento přechod netrval – nebo nepotrvá – ani 15 let.
Být světovým šampionem v růstu tedy nestačí.
Abychom pochopili důvod, zaměřme se u každé země na příjem na obyvatele (měřený podle parity kupní síly) v době, kdy její poměr starobní závislosti ve srovnání s americkou zkušeností dosáhl nebo dosáhne vrcholu.
Jak vyplývá z výše uvedeného grafu, s výjimkou již dříve bohatých asijsko-pacifických ekonomik typu Austrálie, Hongkongu, Japonska a Singapuru příjem na obyvatele v asijských ekonomikách klesá nebo bude klesat a zdaleka nedosáhne úrovně jiných rozvinutých ekonomik v podobných fázích cyklu stárnutí.
Například když podíl obyvatel ve vysokém věku dosáhl v roce 2011 maximální hodnoty v Číně, pohyboval se příjem na obyvatele v této zemi stále na pouhých 20% americké úrovně, a když v roce 2014 dospěl k vrcholu Vietnam, činil tento podíl jen 10%.
Příjem na obyvatele v Indii pak navzdory mladé populaci a silnému růstu dosáhne hodnoty pouhých 45% americké úrovně, jakmile se podíl obyvatel ve vysokém věku vyšplhá kolem roku 2040 na maximum, a i tato prognóza optimisticky předpokládá, že si Indie udrží v příštích několika desetiletích velmi silný růst.
Tento demografický trend má pro region dalekosáhlé důsledky.
Asijské země budou mít podstatně méně času připravit se na přechod na věkově starší společnost, než kolik ho měly rozvinuté ekonomiky.
A co je ještě horší, vysoké fiskální náklady spojené se stárnutím budou muset zvládnout v době, kdy jsou ještě stále relativně chudé, což vytvoří nové sociální tlaky, které jsou ve „starých“ asijských zemích patrné již dnes.
K demografickému problému Asie by se navíc mohlo přidat i zpomalení růstu produktivity.
Od finanční krize v roce 2008 se růst produktivity v rozvinutých asijských ekonomikách snižuje a v menší míře to platí i o rozvíjejících se ekonomikách v regionu.
Snaha Asie dostihnout země na globální technologické špičce tak v uplynulém desetiletí uvízla v mrtvém bodě.
Chtějí-li asijské vlády do budoucna zvýšit produktivitu, budou muset ještě dnes zavést dobře cílené strukturální reformy.
Vzhledem k rychlému stárnutí asijské populace je klíčové, aby tyto reformy zahrnovaly politiku ochrany seniorů, rozšíření sociálních záchranných sítí a podporu dlouhodobého růstu.
Rovněž bude nutné, aby vlády usnadnily ženám a starším zaměstnancům účast na trhu práce rozšířením kapacit péče o dítě a vytvořením pobídek pro firmy, aby zmírnily své požadavky na důchodový věk.
Jak ukazují příklady Austrálie, Hongkongu, Nového Zélandu a Singapuru, dopady rychlého stárnutí může zmírnit také imigrace.
Posílením penzijních systémů, mimo jiné prostřednictvím minimálních garantovaných benefitů, pak vlády mohou vytvořit záchrannou síť pro zranitelné slabší občany a snížit motivaci k preventivním úsporám.
Tyto politické recepty by měly doplňovat reformy zvyšující produktivitu.
Různé země budou mít odlišné priority, ale všechny budou muset více investovat do vzdělání a celoživotního výcviku a současně s tím rázně prosazovat reformy trhů práce a zboží.
A konečně by se rozvinuté asijské ekonomiky měly zaměřit na zkvalitňování inovací efektivnější alokací výdajů na výzkum a vývoj a zvyšováním produktivity v sektoru služeb.
Rozvíjející se a rozvojové země zase budou muset přilákat více přímých zahraničních investic, podpořit domácí investice a zvýšit svou schopnost zavádět nové technologie.
Křehký speciální vztah v Asii
DILLÍ – „Tzu-ch’in položil Tzu-kungovi několik otázek a Tzu-kung odvětil: … Náš Pán dosahuje svého tím, že je srdečný, otevřený, zdvořilý, mírný, uctivý.
To je naše… cesta.“ Bude se však tohoto standardu, nastíněného v díle Hovory Konfuciovy, držet během své současné návštěvy Indie také čínský premiér Wen Ťia-pao?
Svět má řadu „speciálních vztahů“.
Partnerství mezi Spojenými státy a Velkou Británií prošlo zkouškou války – a více než půl století tvoří pilíř Západu.
Také rivalita mezi USA a Sovětským svazem během studené války byla speciální v tom, že vztahy mezi oběma zeměmi utvářely osud světa až do doby, kdy se SSSR rozpadl.
A tvrdí se, že nový speciální vztah vzniká i mezi USA a Čínou.
Podíváme-li se však vstříc budoucnosti Asie – a potažmo i budoucnosti světové diplomacie –, pak je to vztah mezi Indií a Čínou coby dvěma nejlidnatějšími zeměmi světa s největšími rozvíjejícími se ekonomikami, který bude stále více určovat globální agendu.
Vůbec první změna vojenské doktríny Japonska od začátku studené války – posun, který nepřímo označuje Čínu za největší hrozbu – nasvědčuje tomu, že čínské vedení potřebuje zevrubně přezkoumat svou regionální strategii.
Wenovy priority během cesty do Indie jsou zřejmé: obchod, bezpečnost a někde daleko vzadu i územní spory mezi oběma zeměmi.
Takový přístup by mohl mít z taktického a diplomatického hlediska smysl, pokud se v pozadí neozývají skřípavé tóny.
Postrádá však jakoukoliv strategickou naléhavost, což se vzhledem k sílícím mezinárodním pnutím napříč Asií rovná vážné strategické chybě.
Zdroje těchto pnutí jsou zjevné: bombardování jihokorejského ostrova Jon-pchjong Severní Koreou, která se navíc chlubí moderním a dosud neznámým jaderným zařízením, Američany vedené loďstvo, jež dnes křižuje Jihočínským a Žlutým mořem, a tvrzení Číny, že Jihočínské moře je oblastí jejího životně důležitého národního zájmu srovnatelného s Tibetem.
Pokud jde o bilaterální vztahy s Indií, je přesun pozornosti Číny z nároků na severovýchodní indický stát Arunáčalpradéš na Džammú a Kašmír nesmírně znepokojivý.
Čínská Lidově osvobozenecká armáda značně navýšila svou vojenskou přítomnost kolem kašmírského města Gilgit.
Těžko se tedy divit, že v předvečer Wenovy návštěvy označil čínský velvyslanec v Dillí vztahy mezi oběma zeměmi za „velmi křehké, snadno poškoditelné a obtížně napravitelné“.
Navzdory všem těmto diplomatickým třenicím však ve Wenově doprovodu převládají zástupci velkých podniků.
Ekonomiky obou zemí v současnosti sebevědomě stoupají vzhůru a obě prahnou po dalších a větších trzích.
Indie roste tempem okolo 9% ročně, Čína kolem 10% ročně.
Obchodní příležitosti mezi oběma zeměmi jsou tedy nepochybně obrovské.
V žádné z obou zemí však hospodářský růst není bez překážek.
Indická ekonomika nadále roste, ale potýká se se stoupající inflací, fiskálním deficitem a deficitem běžného účtu, zpomalením růstu v zemědělství a úzkými místy v infrastruktuře.
Problémy Číny zase pramení převážně z rozšiřující se příjmové nerovnosti, která vyvolává dosud neslýchanou míru neklidu na trhu práce – ačkoliv ten by se neměl pokládat za předzvěst změn takového typu, jakým byl vzestup odborového hnutí Solidarita a pád komunismu v Polsku.
Neklid na trhu práce a touha udržet desetiprocentní růst naznačují, že Čína by se měla postavit do čela zajišťování míru na Korejském poloostrově a bránění hrozbě, že další politické události naruší chod její ekonomiky.
Jak koneckonců čínské vedení ví, pouze pokračující silný růst poskytne vládě manévrovací prostor, který potřebuje, aby mohla začít zhodnocovat jüan.
Zhodnocování čínské měny je nezbytné zčásti i proto, že podhodnocený jüan se stal dalším zdrojem třenic v Asii, neboť mnozí regionální aktéři jsou dnes přesvědčeni, že Číňané používají svou měnu jako „politickou zbraň“.
Rozpletení složité politické pavučiny obklopující hodnotu jüanu bude vyžadovat nikoliv menší, nýbrž větší regionální stabilitu.
Zdá se však, že čínská mezinárodní strategie tuto skutečnost nereflektuje.
Místo toho se dál soustředí na severovýchodní Asii, Tibet, Tchaj-wan a také na své aspirace přesunout se do Indického oceánu, této obrovské globální obchodní dálnice jednadvacátého století.
Vedoucí čínští představitelé si uvědomují, že jejich země potřebuje k dalšímu hospodářskému rozvoji čas, prostor a mír.
Jejich snaha o dominantní postavení ve strategických bodech v Indickém oceánu však tyto cíle podkopává, neboť vyvolává napětí nejen s Indií, ale i s dalšími asijskými mocnostmi a s USA.
Čínský důraz na brzdění Indie se jeví jako obzvláště pomýlený vzhledem k faktu, že klíčové zájmy Číny (Tibet, Tchaj-wan a srdce pevninské Číny) se nacházejí daleko mimo dosah většiny indických vojenských kapacit.
Naproti tomu nejvýznamnější národně-bezpečnostní zájmy Indie – nevyřešená hranice mezi oběma zeměmi a vazby Pekingu na Pákistán, který často působí jako čínský zástupce – úzce souvisejí s Čínou.
Oba faktory mají přímou spojitost s vnímaným ohrožením indického území Himálaje Čínou a s rychlým rozvojem čínské strategické infrastruktury v tomto regionu.
Terčem indických obav jsou také pokračující dodávky čínských zbraní včetně raket a jaderných zbrojních technologií do Pákistánu.
Ani sebeobsáhlejší diskuse o obchodu nemohou zastřít skutečné životně důležité problémy mezi Čínou a Indií.
Čína možná nachází útěchu v tom, že se dál zaměřuje na podružná témata, poněvadž takový přístup vyvolává dojem taktické spolupráce s Indií.
Je to pohodlný mezinárodní trik, avšak skutečné zdroje bilaterálních sporů ponechává nedotčené.
Představa spolupráce pouze v oblastech, které zajímají Čínu, a zanedbávání otázek podstatných pro Indii je neudržitelná, a to i v krátkodobém měřítku.
Právě zanedbávání klíčových sporů koneckonců způsobilo „extrémní křehkost“ vzájemného vztahu.
Indie se své územní suverenity nemůže vzdát a nevzdá, stejně jako se nevzdá snahy o zajištění bezpečné hranice země nebo větší rovnováhy v oblasti obchodu.
Tyto výzvy volají po jasném řešení, nikoliv po diplomatickém příštipkaření.
Dvě velké a starodávné civilizace bezpochyby dokážou najít cestu k onomu typu „srdečných, otevřených, zdvořilých, mírných a uctivých“ vztahů, ze kterých by měl radost Konfucius.
Asijský model růstu stále platí
S příslovečně prospěšným (a rozpačitým) ohlédnutím zpět zjistíme, že modely růstu, které jsme mohli v posledních padesáti letech sledovat, nebyly nikdy zcela dokonale pochopeny a jen zřídkakdy (pokud vůbec) je ekonomové dokázali předem předpovědět.
Například ve stejnou chvíli, kdy se v 60. letech začali probouzet asijští tygři, napsal nositel Nobelovy ceny Gunnar Myrdal Asijské drama , kde popsal příčiny asijské chudoby a vysvětlil, proč tuto chudobu nelze vymýtit.
V téže době politici i ekonomové podporovali politiku substituce dovozu, kterou tehdy uskutečňovaly země jako Indie, Argentina, Brazílie, Egypt a Turecko.
Až když pak díky nim tyto země přišly na mizinu, byly tyto ekonomické strategie zpochybněny.
Nejde o to, že se ekonomové tolikrát mýlili, ale o to, že skoro nikdo neměl nikdy pravdu.
Co třeba fenomenální růst Tchaj-wanu?
Nikdo jej nepředpovídal.
Ekonomové si nevšimli ani japonského ekonomického ,,zázraku``, dokud Norman Macrae v roce 1962 nenapsal do The Economist zásadní stať ,,Berme Japonsko vážně``.
Teď, v roce 2001, bychom konečně měli připustit, že ačkoli ne vždy přesně rozumíme tomu, co způsobuje růst a rozvoj, víme , že některé věci fungují (z kdovíjakého důvodu) a jiné ne.
Bohužel existuje jen hrstka příkladů ,,úspěšného rozvoje``.
Těchto pár pozoruhodných případů si však zasluhuje lepší pochopení.
Je třeba blíže prozkoumat také neúspěchy - tj. země, které nejen neplní ekonomická kritéria, ale které jsou na posledních příčkách indexu lidského rozvoje.
Příklady těchto neúspěchů nalezneme ponejvíce v subsaharské Africe, ve střední Asii a na Středním Východě.
Zajímavé je, že ve východní Asii najdeme příklady jak úžasných úspěchů, tak těch nejpolitováníhodnějších neúspěchů.
Úspěchy Jižní Koreje, Tchaj-wanu, Singapuru a Hongkongu se lesknou doslova po boku katastrof Severní Koreje, Laosu, Kambodže a Barmy.
Když jsem v roce 1966 poprvé navštívil Tchaj-wan, byla hlavním zdrojem deviz prostituce pro americké vojáky, kteří se zde rekreovali po účasti ve vietnamské válce.
Dnes jsou palivem tchajwanské ekonomiky informační technologie.
Když jsem v téže době navštívil poprvé Jižní Koreu, její HDP na jednoho obyvatele byl nižší než v Nigérii.
Totéž by se beze zbytku dalo říci o Singapuru a Hongkongu.
Samozřejmě, východoasijské ,,tygří`` ekonomiky utrpěly díky asijské finanční krizi z roku 1997 mnoho škod - jak skutečných, tak pokud jde o pověst - a dnes je svazuje globální ekonomické oslabení a krach informační bubliny.
Tyto krize jsou dokladem slabin jak globalizace, tak systémů vnitřního režimu v rámci těchto ekonomik.
Politiky těchto zemí však musí klást důraz na zkvalitňování, nikoli na demontování či ničení jejich předpisů a institucí.
V Severní Koreji jsem nikdy nebyl, ale část roku 1967 jsem strávil v Kambodži a zajel jsem se podívat také do Barmy.
V té době se oběma zemím vedlo lépe než Jižní Koreji.
Barma byla považována za jednu z tehdejších velkých nadějí asijské ekonomiky.
Dnes je z Kambodže jedna z největších tragédii posledního půlstoletí a Barma jedním z jeho nejžalostnějších dramat.
Severní Korea byla ve všech směrech lépe vybavena než Korea Jižní, a přesto je dnes outsiderem.
To hlavní, v čem se asijské úspěchy a neúspěchy liší, je, že některé země se rozhodly pro globalizaci, zatímco jiné zamkly své dveře na sedm západů.
Otevřená ekonomika s sebou nese celou řadu pozitivních důsledků.
Jižní Korea se otevřela nejen cizím technologiím, ale i hudbě.
Korejci kupují více CD nosičů s klasickou hudbou než kdekoli jinde ve světě, včetně Polska, Rakouska, Itálie a dalších tradičních zemí.
Otevřená ekonomická společnost navíc vede k otevřenější a pluralističtější politické společnosti.
Jižní Korea a Tchaj-wan jsou vzácnými příklady úspěšné demokratizace.
Severní Korea, Kambodža a Barma jsou i nadále uzavřeným a sterilním prostorem.
Indie je se svou dosavadní ,,demokracií s uzavřenou ekonomikou`` anomálií.
Ale jak už psal Armatya Sen ve svém Rozvoji jako svobodě , otevřela-li by Indie svou ekonomii dříve, byla by ještě demokratičtější, protože by byla nucena vydávat více prostředků do vzdělání.
S 35 procenty negramotných mužů a 60 procenty negramotných žen lze Indii jen stěží nazvat nedokonalou demokracií.
Naproti tomu jihokorejské vojenské diktatuře nebývalo nic jiného - chtěla-li být konkurenceschopná na globálních trzích -, než investovat právě do vzdělání, aby zdokonalila tamní trh práce.
Tímto krokem si podepsala svůj vlastní ortel: revoltující studenti vytáhli do ulic a zahnali armádu zpět do kasáren.
Dějinná dynamika a empirické důkazy nasbírané v Asii mluví jasně.
Globalizace a otevřené společnosti - jakkoli primitivní a nedokonalé - jsou prospěšné, a to nejen na rovině ekonomické, ale i na rovině společenské, politické a kulturní.
Dějinná dynamika a empirické důkazy ve vztahu k antiglobalizaci a uzavřeným společnostem pak jasně svědčí o jejich negativních výsledcích.
Z těchto úvah plyne, že bychom se měli soustředit na to, jak budovat otevřené společnosti a jak podporovat vyšší a lepší integraci globálních trhů, a nikoli na to, jak křísit zkrachovalé teorie ekonomické autarkie, soběstačnosti a protekcionismu, které brání růstu a způsobují nevýslovnou škodu.
Asie v inflační pasti
NEW HAVEN – Asie má inflační problém.
Čím dřív se pustí do jeho řešení, tím lépe.
Náležitý pocit naléhavosti ale naneštěstí schází.
Ochotu vypořádat se s inflací brzdí silná závislost Asie na vývozu a vnější poptávce.
V obavách z opětovného poklesu poptávky na koncových trzích ve stále vratkém světě po krizi se asijští tvůrci politik zdráhají postavit se rázně za cenovou stabilitu.
To se musí změnit – než bude pozdě.
Vyjma Japonska, které zůstává vězet ve zdánlivě chronické deflaci, vzrostla asijská inflace za 12 měsíců končících listopadem 2010 na 5,3 %, což je oproti hladině ve výši 3,5 %, jíž dosahovala rok předtím, výrazné zvýšení.
Obzvlášť znepokojivé jsou trendy u dvou obrů regionu, neboť v Číně inflace prorazila hranici 5 % a v Indii překračuje 8 %.
Růst cen je zneklidňující i v Indonésii (7 %), Singapuru (3,8 %), Koreji (3,5 %) a Thajsku (3 %).
Ano, významným faktorem, jenž celkovou inflaci v Asii zesiluje, jsou strmě rostoucí ceny potravin.
Pro nízkopříjmové rodiny v rozvojovém světě, kde je podíl potravin v rozpočtu domácností – 46 % v Indii a 33 % v Číně – 2-3krát vyšší než ve vyspělých zemích, se však sotva jedná o bezvýznamný vývoj.
Současně dochází ke zřetelnému zhoršování stěžejní „jádrové“ inflace, která od cen potravin a energií odhlíží.
Roční jádrová inflace v Asii (kromě Japonska) koncem roku 2010 dosahovala 4% míry – což oproti sklonku roku 2009 představuje nárůst asi o jeden procentní bod.
Klíčovým ponaučením z Velké inflace 70. let minulého století bylo, že centrální banky si nemohou dovolit čerpat falešný pocit pohody z dichotomie mezi celkovou a jádrovou inflací.
Efekt přelití je nevyhnutelný, a jakmile se uchytí zhoubné zvýšení inflačních očekávání, začne být tím těžší jej potlačit.
Dobrou zprávou pro Asii je, že většina měnových orgánů v regionu skutečně své politiky zpřísňuje.
Špatnou zprávou je, že obvykle jednají pomalu.
Finanční trhy patrně očekávají ještě pořádnou porci asijského měnového zpřísnění – právě takové poselství lze vyčíst přinejmenším ze strmě zhodnocujících asijských měn, které zřejmě reagují na výhledové posuny úrokových sazeb centrálních bank.
Rovnocenně vážený koš 10 předních asijských měn (bez Japonska) oproti americkému dolaru vybředl z pokřivení let 2008-2009 spojených s krizí a vrátil se k předkrizovým maximům.
Exportem tažené ekonomiky samozřejmě nemohou brát zhodnocování měny na lehkou váhu – podrývá konkurenční schopnost a hrozí, že naruší podíl země na globálním trhu.
Je rovněž pozvánkou pro destabilizační kapitálové přílivy horkých peněz.
Vzhledem k ochablému pokrizovému klimatu s nejistými vyhlídkami poptávky na významných trzích vyspělého světa, se Asie ocitá v klasické pasti politik, otálí s měnovým zpřísněním a přitom riskuje negativní dopady silnějších měn.
Asii se nabízí jen jedno východisko: výrazné zvýšení reálných (čili inflačně korigovaných) úrokových sazeb centrálních bank.
V Indii, Jižní Koreji, Hongkongu, Singapuru, Thajsku a Indonésii jsou poměřovací sazby v současnosti nižší než celková inflace.
Jen nepatrně kladné jsou v Číně, na Tchaj-wanu a v Malajsii.
Ponaučení z dřívějších bitev proti inflaci jsou v jednom zásadním bodě jasná: zápornými ani mírně kladnými reálnými krátkodobými úrokovými sazbami inflační tlaky potlačit nelze.
Jediná účinná protiinflační strategie vyžaduje rázné měnové zpřísnění, které sazby centrální banky přesune do restriktivní zóny.
Čím déle se to odkládá, tím pustošivější nakonec bude korekce politik – a její důsledky pro růst a zaměstnanost.
Jelikož inflace – celková i jádrová – je teď na cestě vzhůru, asijské centrální banky si nemohou dovolit sklouzávat do ještě většího odstupu za křivku jejího průběhu.
Asie má na svém strategickém programu až příliš mnoho významných bodů, než aby se nechala chytit do pasti měnových politik.
Platí to především pro Čínu, jejíž vláda se zaměřuje na naléhavé úkoly tamní 12. pětiletky, která bude zakrátko zavedena, s cílem posílit spotřebu a rovnováhu.
Čínské vedení se prozatím přiklonilo k uměřenému postoji vůči inflaci.
Jeho snahy se zaměřují hlavně na zvyšování povinných poměrů rezerv v bankách, přičemž tlaky na ceny potravin řeší zaváděním administrativních opatření, schválilo několik symbolických zvýšení úrokových sazeb a řídí nevelkou korekci měny směrem nahoru.
Směs čínského zpřísnění politik však musí mnohem rozhodněji obohatit vyšší úrokové sazby.
Vzhledem k tomu, že čínská ekonomika stále roste o zhruba 10 % ročně, vláda si může dovolit podstoupit větší krátkodobé riziko v oblasti politik, aby si uvolnila cestu pro strukturální agendu.
Čínské dilema je vskutku emblematické pro jedenu z největších výzev rozvíjející se Asie: nutnost odklonit růstový model od vnější poptávky k poptávce vnitřní.
K tomu nemůže dojít bez vyšších mezd a kupní síly pro dělníky.
V prostředí čím dál silněji poznamenaném inflací ale každá taková snaha může přispívat k propuknutí obávané mzdově cenové spirály – téže smrtící souhry, která v 70. letech minulého století napáchala ve Spojených státech takovou spoušť.
Asie tomuto problému může předejít a pokračovat v tvrdé dřině při hledání nové rovnováhy posilující spotřebu jedině tím, že inflaci zarazí už v zárodku.
Asijské odolnosti, přirovnávané k teflonu, se v jinak drsné pokrizové atmosféře dostává vysokého hodnocení.
Na ctižádostivé ekonomiky rozvíjející se Asie, v čele s Čínou, se čím dál častěji pohlíží jako na nové, výkonné motory vícerychlostního světa.
Zda skutečně dochází k tak plynulému přesunu role globálního ekonomického lídra, se sice teprve uvidí, avšak platí, že ke kritickým výzvám, jež tato nová úloha může přinášet, se Asie musí stavět čelem.
Inflace, nebude-li se řešit hned, by schopnost poradit si s těmito výzvami mohla významně nahlodat.
Přehlížená asijská velmoc
Zmíníte-li se o Asii, většina lidí si vybaví fascinující rostoucí obry, Čínu nebo Indii – anebo obě země.
Případně lidé pomyslí na jaderný program Severní Koreje, některé teroristické incidenty či humanitární důsledky posledního zemětřesení nebo cunami.
Často přehlíženo – anebo přinejmenším podceňováno – je však Japonsko.
Je to zvláštní, poněvadž Japonsko je stále druhou největší ekonomikou světa, s HDP ve výši 5 biliónů dolarů – víc než Čína a Indie dohromady.
Navzdory relativně skrovné míře japonského hospodářského růstu činí tamní HDP na hlavu zhruba 38 tisíc dolarů, víc než desetinásobek téhož ukazatele v Číně i v Indii.
Navíc v Japonsku dochází k významným pohybům, které naznačují změnu jak na ekonomické, tak na bezpečnostní frontě.
Devadesátá léta 20. století možná byla ztracenou dekádou, ale japonské hospodářství se začalo zotavovat.
V současnosti roste o 2% ročně a pyšní se několika firmami, které jsou skutečně globální a velice úspěšné.
Změny v zahraniční a bezpečnostní politice jsou ještě značnější.
Japonská obranná agentura byla v lednu povýšena na řádné ministerstvo.
Japonsko dnes na obranu vynakládá víc než 40 miliard dolarů ročně a udržuje si jednu z nejrozmanitějších a nejmodernějších armád na světě.
Přibližně 1000 příslušníků japonských ozbrojených sil koná službu v Iráku a jeho okolí.
Myslitelé, novináři i politici dnes o japonské roli ve světě říkají a píší věci, jež byly před deseti lety nemyslitelné.
Otázkou není, zda Japonci změní článek IX své ústavy, který omezuje úlohu japonských ozbrojených složek na sebeobranu, nýbrž kdy tak učiní.
Ne všichni tyto změny uvítají.
Státy sousedící s Japonskem, kde se stále daří obavám plynoucím z druhé světové války a z neschopnosti Japonska adekvátně přistupovat ke své historii, bude znepokojovat růst japonského nacionalismu.
Nicméně aktivnější a schopnější Japonsko, s nezlomnou demokracií a prosperující ekonomikou, je v nejlepším zájmu svých sousedů.
Nebezpečím není oživení japonského militarismu, ale spíš Japonsko neschopné a neochotné vykonat svůj díl práce na řešení regionálních i globálních výzev, jimž Asie čelí.
Co se samotného Japonska týče, musí nadále otevírat a reformovat svou ekonomiku, zkvalitňovat armádu a uvolňovat své síly do misí s nízkou intenzitou, ale vysokou personální náročností, sahajících od prevence genocidy přes budování státu až po udržování míru, jichž je čím dál větší měrou zapotřebí na širším Středním východě a v Africe.
Japonští lídři rovněž musejí jednat s citem.
Ministerský předseda Šinzó Abe začal nevyrovnaně.
Na jedné straně je dost moudrý na to, že nenavštívil svatyni Jasukuni, která uctívá japonské oběti války, včetně čtrnácti válečných zločinců třídy A.
Na druhé straně Abeho veřejné výroky popírající nátlak Japonska na „utěšitelky“ vojáků v Číně a Koreji, jsou přinejlepším nešikovné a přinejhorším necitlivé.
Je nezbytné, aby si Japonsko a Čína vybudovaly moderní vztah.
Narůstající četnost návštěv na nejvyšší úrovni – ministerský předseda Abe cestoval do Číny v říjnu a čínský premiér Wen Ťia-pao právě byl v Japonsku – je vítaný vývoj.
Je však zapotřebí víc.
Obchodní a investiční toky lze rozšířit, což je sice žádoucí, ale pravděpodobné, jen pokud se zlepší politické vztahy.
Obě země by se měly zavázat k diplomatickému řešení konkurenčních nároků na přírodní zdroje v pobřežních vodách.
Napomáhat by se mělo všem formám výměn – vojenských, vzdělávacích, turistických.
Svět také musí vzít význam Japonska na vědomí.
Japonsku by se už kvůli 60 let starým událostem nemělo upírat spravedlivé zacházení.
Není jediný důvod, proč by Japonsko nemělo mít stálé křeslo v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů.
Japonsko by rovněž mělo být řádným členem asijských regionálních uspořádání.
Asie je bohatá svou dynamikou, ale relativně chudá na vlivné politické, ekonomické a bezpečnostní instituce, na rozdíl od Evropy, jíž chybí dynamika, ale institučně je těžkou vahou.
Francouzsko-německý vztah, středobod velké části konfliktů dvacátého století, dnes tvoří jádro moderní Evropy.
Tentýž cíl by měl platit pro Čínu a Japonsko.
Agenda je prakticky neomezená; spadají do ní obchod a investice, energie a změna klimatu a budování důvěry v bezpečnostní oblasti.
Nová regionální instituce by se mohla zakládat na instituci stávající (například na šestistranném uspořádání využívaném k řešení severokorejské jaderné výzvy), nebo začít od píky.
Navíc tak jako Spojené státy nadále hrají významnou úlohu v Evropě, měly by také vystupovat jako ručitel za stabilitu Asie a zdroj regionální prosperity.
Aliance mezi USA a Japonskem je pro americké postavení v Asii stěžejní.
Cílem není přibrat Japonsko do jakési protičínské koalice, ale spíše posílit hloubku i šířku americko-japonské spolupráce.
Obě země mají důvody tento cíl uskutečňovat, vzhledem k severokorejským raketovým a jaderným programům, terorismu a četným výzvám pro stabilitu po celém světě.
Abeho návštěva Washingtonu na konci dubna je příležitostí pokračovat v modernizaci vztahu vybudovaného v dřívější geopolitické éře.
Je třeba doufat, že ji nezastíní výzvy v Kongresu, aby se Japonsko za utěšitelky omluvilo formálněji, než jak dosud učinilo.
Pozornost by se měla upírat spíše na budoucnost a na přivítání nástupu Japonska, které je čím dál schopnější a ochotnější vystupovat jako partner USA při řešení regionálních i globálních výzev.
Německá volba
FRANKFURT – Krize eura už Evropskou unii proměnila z dobrovolného svazku rovnoprávných států na vazbu mezi věřiteli a dlužníky, z níž není úniku.
Věřitelé mohou očekávat, že kdyby některý z členských států měnovou unii opustil, přijdou o značné sumy, a přesto jsou dlužníci podrobováni politikám, jež prohlubují jejich propad, ztěžují jejich dluhové břemeno a zachovávají jejich podřízené postavení.
Krize teď proto hrozí rozvrácením samotné EU.
To by byla tragédie historické velikosti, jíž může předejít jedině německé vedení.
Příčiny krize nelze řádně pochopit, neporozumíme-li fatální vadě eura: vytvořením nezávislé centrální banky se členské země zadlužily v měně, již neovládají.
Úřady i účastníci trhu zprvu přistupovali ke všem státním dluhopisům, jako by byly bezrizikové, čímž vznikla zvrácená pobídka, aby se banky plnily slabšími dluhopisy.
Když řecká krize probudila strašáka krachu, finanční trhy zareagovaly s velkou razancí a všechny silně zadlužené členy eurozóny odsunuly do postavení rozvojové země předlužené v cizí měně.
K silně zadluženým členským zemím se následně přistupovalo, jako by si za své neštěstí mohly pouze a výhradně samy, a strukturální vada eura zůstala nenapravena.
Jakmile tomuto porozumíme, řešení se nabízí prakticky samo.
Lze jej shrnout jedním slovem: eurobondy.
Kdyby země dodržující nový fiskální kompakt EU měly možnost převést celý objem svého vládního dluhu na eurobondy, příznivé důsledky by představovaly naprostý zázrak.
Nebezpečí platební neschopnosti by se rozplynulo, stejně jako rizikové prémie.
Bilance bank i rozpočty silně zadlužených zemí by dostaly okamžitou vzpruhu.
Itálie by například ušetřila až 4 % HDP, její rozpočet by se přehoupl do přebytku a úsporné kroky by nahradila fiskální stimulace.
Tamní ekonomika by díky tomu rostla a míra zadluženosti by klesla.
Většina zdánlivě bezvýchodných problémů by zmizela jako pára nad hrncem.
Bylo by to jako probuzení ze zlého snu.
Podle fiskálního kompaktu by členským zemím bylo dovoleno vydat nové eurobondy pouze jako náhradu dluhopisů s brzkou splatností; po pěti letech by se zbývající dluhy postupně snižovaly na 60 % HDP.
Kdyby členská země hospodařila s dalšími dluhy, mohla by si půjčovat pouze na vlastní jméno.
Je třeba připustit, že fiskální kompakt potřebuje určité úpravy, aby se zajistilo, že sankce za neplnění budou automatické, okamžité a ne příliš drtivé, aby byly věrohodné.
Přísnější fiskální kompakt by prakticky eliminoval riziko platební neschopnosti.
Eurobondy by tudíž nezruinovaly úvěrový rating Německa.
Právě naopak, ze srovnání s dluhopisy Spojených států, Velké Británie a Japonska by vycházely příznivě.
Jistěže, eurobondy nejsou všelék.
Vzpruha plynoucí z eurobondů by k zotavení stačit nemusela; možná že by byla nutná další fiskální a/nebo měnová stimulace.
Mít takový problém by ale byl luxus.
Tíživější je, že eurobondy by neodstranily rozdíly v konkurenční schopnosti.
Jednotlivé země by i tak musely podstoupit strukturální reformy.
Dále by EU potřebovala také bankovní unii, aby byly úvěry dostupné ve všech zemích za rovných podmínek.
(Kyperská záchrana tuto nezbytnost ještě zesílila, protože hřiště je po ní ještě nerovnější.)
Německý souhlas s eurobondy by ale změnil ovzduší a potřebné reformy usnadnil.
Želbohu Německo zůstává zarytě proti eurobondům.
Od chvíle, kdy kancléřka Angela Merkelová myšlenku vetovala, nejsou předmětem vůbec žádných úvah.
Německá veřejnost si neuvědomuje, že souhlasit s eurobondy by bylo mnohem méně rizikové a nákladné než pokračovat v uskutečňování pouhého minima k zachování eura.
Německo má právo eurobondy odmítnout.
Nemá ale právo bránit silně zadluženým zemím, aby svému strádání unikly tím, že se spojí a vydají je.
Jestliže Německo s eurobondy nesouhlasí, mělo by uvažovat o opuštění eura.
Eurobondy vydané eurozónou bez Německa by kupodivu ze srovnání s americkými, britskými a japonskými dluhopisy stále vycházely příznivě.
Příčina je prostá.
Jelikož je veškerý nahromaděný dluh denominován v euru, vše závisí na tom, která země euro opustí.
Kdyby odešlo Německo, euro by devalvovalo.
Dlužnické země by znovu získaly svou konkurenční schopnost.
Jejich dluh by se v reálných hodnotách snížil, a kdyby vydaly eurobondy, hrozba bankrotu by zmizela.
Jejich dluh by byl znenadání udržitelný.
Zároveň by většina tíhy korekčního břemene dolehla na země, jež euro opustily.
Jejich vývozy by byly méně konkurenceschopné a na domácím trhu by narážely na tvrdé soupeře z torza eurozóny.
Utrpěly by rovněž ztráty u pohledávek a investic denominovaných v euru.
Naproti tomu, kdyby eurozónu opustila Itálie, její dluh denominovaný v euru by se stal neudržitelným a musel by se restrukturalizovat, což by globální finanční soustavu uvrhlo do chaosu.
Má-li tedy někdo odejít, neměla by to být Itálie, ale Německo.
Existují pádné důvody k tomu, aby se Německo rozhodlo, zda přijme eurobondy, anebo opustí eurozónu, ale už méně jasné je to, která z těchto dvou možností bude pro zemi lepší.
K takovému rozhodnutí jsou oprávněni jedině němečtí voliči.
Kdyby se dnes v Německu mělo konat referendum, zastánci odchodu z eurozóny by hravě zvítězili.
Soustředěnější uvažování by ale mohlo názor lidí změnit.
Zjistili by, že se značně zveličuje cena, již by Německo zaplatilo za souhlas s eurobondy, a naopak že se bagatelizuje cena, kterou by zaplatilo za ústup od eura.
Potíž je v tom, že Německo k volbě nic nenutí.
Může pokračovat v uskutečňování pouhého minima k zachování eura.
Právě tuto možnost zjevně upřednostňuje Merkelová, přinejmenším do příštích voleb.
Evropa by na tom byla nekonečně lépe, kdyby si Německo definitivně vybralo mezi eurobondy a odchodem od eura, ať už by zvolilo tak či tak; ostatně lépe by na tom bylo i Německo.
Situace se zhoršuje a v dlouhodobějším výhledu se nevyhnutelně stane neudržitelnou.
Neřízená dezintegrace vyvolávající vzájemné výčitky a neuspokojené nároky by Evropu uvrhla do horšího stavu, než v jakém byla, než se pustila do smělého experimentu sjednocení.
To zajisté není v německém zájmu.
Jakou cenu má voda
SINGAPUR/ATLANTA – Lord Byron napsal začátkem devatenáctého století v básni Don Juan, že „než bolest je to naučí, nevědí lidé, jakou cenu dobrá voda má“.
O téměř 200 let později jako by lidstvo stále nechápalo hodnotu vody, výrazem čehož jsou desítky let špatného vodního hospodářství a řízení vodních zdrojů prakticky všude na světě.
Je však stále obtížnější ignorovat hrozící vodní krizi – zejména pro ty, kdo už dnes pociťují její následky.
Jistě, v posledních letech zaznamenalo vodohospodářství některá zlepšení.
Ta však přicházejí postupně a příliš pomalým tempem, takže nedokážou tento problém účinně vyřešit.
Aby pomohly nastartovat pokrok, pracují velké nadnárodní společnosti jako Nestlé, Coca-Cola, SABMiller a Unilever – které už dlouho zdůrazňují svým investorům, jakou překážku představuje nedostatek vody pro jejich podnikání, nemluvě o komunitách, v nichž působí – na tom, aby se zlepšila dostupnost, kvalita a trvalá udržitelnost vody.
Jejich úspěch bude vyžadovat novátorskou strategii, která obrátí naruby vžité předpoklady o problémech spojených s vodou – a přístupy k nim.
Například převažující názor, že svět potřebuje kvalitní vodohospodářství, je sice přesný, ale příliš úzký.
Vodohospodářství by se nemělo pokládat za cíl jako takový – za jednovariantní řešení jednovariantního problému –, nýbrž za prostředek sloužící několika cílům včetně ochrany životního prostředí či společenského a ekonomického rozvoje.
Viděno v tomto širším kontextu se musí změnit mnoho paradigmat, praxí a procesů, které se v současné době používají při správě vodních zdrojů pro komunity.
Vzhledem k tomu, že soupeření o vodní zdroje nelze oddělit například od soupeření o potraviny a energii, nelze ho řešit nezávisle.
Multivariantní problémy vyžadují multivariantní řešení.
A aby komplikací nebylo málo, pozadí těchto problémů se v několika příštích desetiletích pravděpodobně značně změní v důsledku demografických posunů, růstu populace, urbanizace, migrace v rámci států i mezi nimi, globalizace, liberalizace obchodu a rychlé expanze středních vrstev v rozvojovém světě.
Tyto posuny budou doprovázet rychlou industrializaci a pokroky ve vědě a technice (zejména v informačních a komunikačních technologiích) a promění stravovací návyky a vzorce spotřeby.
V důsledku toho se schémata spotřeby vody výrazně změní, a to i nepřímo, prostřednictvím posunů v oblasti zemědělství, energetiky a využívání půdy.
Tato spojení jsou v mnoha částech světa patrná už dnes.
Vlivem nadměrné těžby a energetických dotací v řadě asijských zemí – včetně Indie, Číny a Pákistánu – například alarmujícím tempem klesá hladina podzemní vody.
V Indii začal tento problém v 70. letech, kdy velcí dárci vybízeli vládu, ať poskytne zemědělcům bezplatnou elektřinu na zavlažování.
Dotace byly zpočátku zvládnutelné a ve státech jako Paňdžáb, Harijána, Rádžasthán, Gudžarát nebo Maháráštra dosáhly cíle a zvýšily produkci potravin.
Zároveň však tato politika odstranila motivaci farmářů k omezování objemu vyčerpané vody.
Farmáři museli investovat pouze do instalace samotných čerpadel – a činili tak ochotně, výsledkem čehož je dnešní celkový počet 23 milionů vodních čerpadel.
Tato rozmařilost si vybrala vážnou daň na hladině podzemní vody, což vedlo k tomu, že se trubní studny, z nichž se voda čerpá, musely instalovat stále hlouběji.
Podle Centra třetího světa pro vodní hospodářství se množství elektrické energie potřebné k čerpání vody v Indii pouze v posledním desetiletí zdvojnásobilo – a v některých případech dokonce ztrojnásobilo, neboť trubní studny se přesunuly z hloubky 10-15 metrů do hloubky 200-400 metrů.
Rostoucí hloubka vyžaduje na každé čerpadlo třikrát až čtyřikrát více koňských sil.
Za těchto podmínek mají státní ministerstva vodohospodářství málo možností, jak učinit zavlažování podzemní vodou trvale udržitelným.
Vzhledem k nemilosrdnému zvyšování dotací elektřiny, které drtí energetický sektor, lze jen těžko vymyslet účinnou politiku, jež by nadměrné čerpání omezila.
Vodohospodářský sektor bude muset reagovat na vývoj událostí v energetice a dalších oborech, nad nimiž má navzdory úzkým vazbám velmi omezenou kontrolu.
Účinná koordinace politik pro různé sektory však bude přinejmenším obtížná.
To zní možná děsivě, ale na druhou stranu lze tyto překážky překonat – tedy pokud se naši představitelé odhodlají s nimi něco dělat.
Potřebné technologie, know-how, zkušenosti, a dokonce i finance už máme k dispozici.
Za předpokladu silné politické vůle, trvalého tlaku informované veřejnosti a pozitivního přístupu vodohospodářských profesionálů a institucí usilujících o mezisektorovou spolupráci lze světové problémy vodního hospodářství účinně řešit.
Musíme však jednat hned.
Času – i vody – je stále méně.
Indická potravinová krize z domácích zdrojů
SINGAPUR – Podle současných odhadů dosáhne počet obyvatel Indie do roku 2028 hranice 1,45 miliardy, což je srovnatelné s Čínou, a do roku 2050 stoupne na 1,7 miliardy, což se téměř rovná dnešnímu počtu obyvatel Číny a Spojených států dohromady.
Vzhledem k tomu, že Indie má už dnes co dělat, aby svou populaci nakrmila, mohla by se její současná potravinová krize v nadcházejících desetiletích ještě podstatně zhoršit.
Podle Globálního indexu hladu pro rok 2013 (GHI) se Indie řadí na 63. místo ze 78 nejhladovějších zemí, což je podstatně horší výsledek než v případě sousedních Srí Lanky (43. místo), Nepálu (49. místo), Pákistánu (57. místo) a Bangladéše (58. místo).
Navzdory značnému zlepšení v uplynulém čtvrtstoletí – indický ukazatel GHI se snížil z 32,6 v roce 1990 na 21,3 v roce 2013 – se Organizace OSN pro výživu a zemědělství domnívá, že 17% Indů je stále natolik podvyživených, že nemohou vést produktivní život.
Čtvrtina všech podvyživených lidí žije v Indii – to je více než v celé subsaharské Africe.
Ještě znepokojivější je, že v Indii žije třetina podvyživených dětí světa.
Podle organizace UNICEF trpí 47% indických dětí podváhou a 46% dětí do tří let věku je na svůj věk příliš malých.
Podvýživě lze připsat téměř polovinu všech dětských úmrtí – bývalý premiér Manmóhan Singh označil tento stav za „národní ostudu“.
Čím lze chronicky nízkou potravinovou bezpečnost Indie vysvětlit?
Zemědělský výkon překonává v posledních letech rekordy – z 208 milionů tun v letech 2005-2006 vzrostl na odhadovaných 263 milionů tun v letech 2013-2014.
Indie potřebuje 225-230 milionů tun potravin ročně, takže i při započítání nedávného populačního růstu není produkce potravin zjevně hlavním problémem.
Nejvýznamnějším faktorem – který politici dlouho ignorují – je skutečnost, že vysoké procento potravin, jež Indie vyprodukuje, se nikdy nedostane ke spotřebitelům.
Bývalý ministr zemědělství Šarad Pavár prohlásil, že se ročně vyplýtvají potraviny v hodnotě 8,3 miliardy dolarů, což je téměř 40% celkové hodnoty roční produkce.
To ovšem není úplný obrázek: například maso představuje zhruba 4% vyplýtvaných potravin, ale 20% nákladů, zatímco v případě ovoce a zeleniny se vyplýtvá 70% produkce, což představuje 40% celkových nákladů.
Indie je sice největším světovým producentem mléka a vypěstuje druhé největší množství ovoce a zeleniny (po Číně), ale zároveň je nejplýtvavějším státem na světě.
V důsledku toho jsou ceny ovoce a zeleniny dvakrát vyšší než za normálních podmínek a cena mléka je o 50% vyšší, než by měla být.
Neplýtvá se však jen netrvanlivými potravinami.
Odhadem 21 milionů tun pšenice – ekvivalent celé roční produkce Austrálie – shnije nebo je sežere hmyz kvůli nedostatečnému skladování a špatnému řízení státní Indické potravinové korporace (FCI).
Inflace cen potravin od období let 2008-2009 setrvale převyšuje 10% (s výjimkou let 2010-2011, kdy činila „pouze“ 6,2%); nejvíce tím trpí chudí lidé, jejichž výdaje za potraviny obvykle představují 31% rozpočtu domácnosti.
Existuje několik důvodů, proč tolik netrvanlivých potravin přijde vniveč: mimo jiné je to kvůli absenci moderních potravinových distribučních řetězců, příliš malému počtu center pro skladování v chladu a chladicích vozů, špatným dopravním kapacitám, nevyzpytatelným dodávkám elektřiny a absenci motivačních pobídek k investicím do tohoto sektoru.
Indický institut managementu v Kalkatě odhaduje, že centra pro skladování v chladu jsou k dispozici pouze pro 10% netrvanlivých potravinových produktů, takže zhruba 370 milionů tun netrvanlivých produktů je v ohrožení.
FCI byla v roce 1964 založena především proto, aby zaváděla systémy cenové podpory, usnadňovala celostátní distribuci a udržovala vyrovnávací zásoby základních potravin, jako jsou pšenice a rýže.
Kvůli špatnému řízení, chabému dohledu a rozbujelé korupci je však dnes FCI, která spolyká 1% HDP, součástí problému.
Bývalý ministr potravin K.
V.
Thomas ji označil za „Otesánka“, kterého je třeba přebudovat „shora dolů“.
Vláda se však místo toho snaží skoncovat s nedostatkem potravin zvýšením produkce, aniž bere v úvahu, že polovina potravin se vyplýtvá.
Indie nebude mít dost úrodné půdy, zavlažování a energie k tomu, aby zajistila dostatek výživných potravin pro 1,7 miliardy lidí, kteří budou v zemi žít, pokud 35-40% produkce potravin shnije.
Nová Módího vláda by proto měla přemýšlet o alternativních cestách, jak indickou potravinovou krizi vyřešit.
Špatný pitný režim třetího světa
SINGAPUR – Světové ekonomické fórum během nedávného setkání v Davosu vydalo svou devátou výroční zprávu Global Risks, vycházející z průzkumu provedeného mezi více než 700 předními podnikateli, vládními úředníky a neziskovými aktéry a zaměřeného na identifikaci nejvážnějších rizik, jež světu hrozí v příští dekádě.
Snad nejpozoruhodnější je, že čtyři z deseti letos vyjmenovaných hrozeb se týkají vody.
K těmto rizikům patří vodní krize způsobované suchy a povodněmi, zhoršování jakosti vody a špatné hospodaření s vodou, dále neúspěšnost snah o zmírňování změny klimatu a adaptaci na ni, vyšší četnost extrémních povětrnostních událostí a potravinové krize vyvolávané zčásti nedostatkem vody.
Zpráva však nezdůrazňuje vůbec nejtíživější starost ve vztahu k vodě: zajištění dostatku pitné vody.
Navíc přestože si mezinárodní organizace problém uvědomují, jejich přístup k řešení je naprosto chybný.
Organizace spojených národů v roce 2012 ohlásila, že bylo výrazně v předstihu dosaženo mety Rozvojových cílů tisíciletí snížit na polovinu počet lidí bez udržitelného přístupu k nezávadné pitné vodě a že přístup k čisté vodě nadále chybí jen 783 milionům lidí.
Centrum třetího světa pro vodní hospodářství však odhaduje, že nejméně tři miliardy lidí na celém světě stále pijí vodu pochybné kvality.
Federace AquaFed, která zastupuje soukromé vodárenské společnosti, toto číslo stanovila na 3,4 miliardy – téměř polovinu světové populace.
To naznačuje, že vítězství vyhlášené OSN bylo, mírně řečeno, předčasné.
Důkazů není málo.
V roce 2011 se za nevhodnou k lidské konzumaci považovala voda z více než poloviny největších čínských jezer a řek.
Loni čínské Ministerstvo ochrany životního prostředí přiznalo, že „znečištění toxickými a nebezpečnými chemikáliemi způsobilo řadu environmentálních katastrof, odřízlo dodávky pitné vody, a dokonce vedlo k závažným zdravotním a společenským problémům, jako jsou ‚rakovinné vesnice‘“.
Indická situace není o mnoho lepší; státní Centrální výbor pro kontrolu znečištění loni uvedl, že téměř polovina ze 445 řek v zemi je v kategoriích biochemické spotřeby kyslíku (ukazatel organické kvality vody) a koliformních bakterií příliš znečištěná, takže vodu nelze bezpečně konzumovat.
Kdyby se zohlednily i další polutanty jako třeba nitráty, fluoridy a těžké kovy, číslo by bylo ještě výrazně vyšší.
Rovněž pákistánské Národní shromáždění bylo loni informováno, že 72 % vzorků odebraných z tamních systémů zásobování vodou bylo nevhodných k lidské konzumaci, přičemž za nebezpečí se považuje 77 % podzemní vody v městských oblastech a 86 % na venkově.
V Nepálu Odbor pro zásobování vodou a kanalizaci dospěl k závěru, že 85 % tradičních soustav zásobování vodou v zemi je vážně kontaminováno bakteriemi, železem, manganem a čpavkem.
V Mexiku se zase 90 % z téměř 25 tisíc tamních vodárenských společností v roce 2013 nacházelo ve stavu bankrotu.
Problematičnost přístupu mezinárodních organizací spočívá v tom, že si vágní pojem „zlepšení vodních zdrojů“ spojují se skutečně čistou, nezávadnou pitnou vodou.
Obdobně rozředily i cíl „zlepšit sanitaci“ – odvádění, úpravu a bezpečné vypouštění odpadních vod – tím, že jej uplatňují na toalety uvnitř lidských příbytků.
Přehlíží se tak zásadní rozdíl mezi hygienickým zařízením a adekvátním nakládáním se splašky.
Téměř 90 % domácností v indickém regionu Dillí má sice údajně adekvátní hygienické zázemí, protože mají doma toaletu, jenže téměř veškeré neupravené splašky se vypouštějí do řeky Jamuny.
Také Mexiko se považuje za město s vysokou úrovní sanitace, přestože neupravenou odpadní vodu, plnou patogenů a toxických chemikálií, odvádí do údolí Mezquital, kde se využívá k zalévání plodin.
Centrum třetího světa pro vodní hospodářství odhaduje, že se řádně nakládá jen s asi 10-12 % domácích a průmyslových odpadních vod vznikajících v Latinské Americe.
V rozvojových zemích Asie je situace pravděpodobně velice podobná a v Africe nejspíš ještě horší.
V roce 2011 průzkum indického Centrálního výboru pro kontrolu znečištění zjistil, že kanalizační systém a čističku odpadních vod má jen 160 z 8000 měst.
Kromě toho je většina státních čističek povětšinou nefunkční nebo odstavená, vinou špatné správy, chabé údržby, nevhodného provedení, výpadků běžného přívodu elektřiny a absentujících, neškolených či nedbalých zaměstnanců.
Taktéž čínské Ministerstvo bytové výstavby a rozvoje měst a venkova v roce 2012 uvedlo, že 640 ze 647 měst a zhruba 73 % okresů má sice zařízení k čištění odpadních vod, ale 377 čističek postavených v průběhu roku nesplnilo národní požadavky a průměrná provozní účinnost nedosahuje ani 60 %.
Ministerstvo také zjistilo, že normy pro stupeň 1A splňuje jen 12 % čističek.
To není projevem nedostatku znalostí, technických možností či odbornosti.
Nelze to svalovat ani na nedostatek investic.
Čína v letech 2006-2011 utratila za vodárenskou infrastrukturu 112,4 miliard dolarů a Indie do vyčištění řeky Jamuny vkládá obrovské objemy veřejných financí.
Vodní zdroje obou zemí přesto zůstávají silně znečištěné.
Problémy světa s vodou a sanitací nejsou vůbec nepřekonatelné.
Vyřešit je bude vyžadovat vytrvalou politickou vůli a vlády budou muset budovat pevné vodohospodářské instituce a zajistit, aby se veřejné finance využívaly co nejefektivněji.
Zároveň si veřejnost musí uvědomit, že může mít lepší vodárenské a kanalizační služby, bude-li ochotná více přispívat prostřednictvím daní, cel a transferů.
Média zase musí zdůrazňovat přínosy funkčních vodárenských a vodohospodářských systémů – a vést politiky a úředníky k zodpovědnosti, pokud neplní své úkoly.
Konečně profesionálové v oboru musí přesunout pozornost od zajišťování většího množství vody na udržitelnější zajišťování kvalitnější vody.
Jelikož neřešení vodní výzvy by během jedné generace vyvolalo globální krizi bezprecedentních rozměrů, toto úsilí už ani nemůže být naléhavější.
Maření „zlaté“ příležitosti
PALO ALTO – Skupina vědců z několika evropských zemí využila postupů genového sestřihu k vytvoření pozoruhodného rajského jablka.
Pyšní se sytě nachovou slupkou i dužninou a obsahuje hladiny antioxidantů o 200% vyšší než u nemodifikovaných rajčat.
Když se tato rajčata podávala myším silně náchylným k rakovině, výrazně jim prodloužila život.
Těmto výzkumům se dostalo široké pozornosti, ale neméně významný pokrok v oblasti genetické modifikace se už téměř deset let povětšinou přehlíží.
Jde o průkopnickou „zlatou rýži“, soubor nových odrůd rýže, která je biologicky obohacená pomocí genů vyjadřujících se jako beta-karoten, prekurzor vitaminu A, který se v těle dle potřeby mění v aktivní formu.
Většina lékařů v Severní Americe a v Evropě se během své profesní kariéry nesetká ani s jediným případem nedostatku vitaminu A.
Situace je však zcela jiná v chudých zemích, kde je nedostatek vitaminu A epidemický mezi chudými lidmi, v jejichž stravě převládá právě rýže (neobsahující ani beta-karoten, ani vitamin A) či jiné zdroje kalorií bohaté na uhlovodany a chudé na vitaminy.
Nedostatek vitaminu A, jenž může být drtivý, ba až smrtelný, ohrožuje v rozvojových zemích 200-300 milionů dětí v předškolním věku.
Zvyšuje náchylnost k běžným dětským infekcím, jako jsou spalničky a průjmová onemocnění, a je v rozvojových zemích nejvýznamnější jednotlivou příčinou nevidomosti u dětí.
Rok co rok v důsledku nedostatku vitaminu A oslepne asi 500 tisíc dětí, z nichž 70% do roka od ztráty zraku zemře.
Teoreticky bychom mohli stravu dětí jednoduše doplňovat vitaminem A v kapslích nebo jej přidávat do některé základní potraviny, tak jako do kuchyňské soli přidáváme jód, aby se předešlo hypotyreóze a strumě.
Bohužel však po ruce nejsou ani prostředky (stovky milionů dolarů ročně), ani distribuční infrastruktura.
Biotechnologie nabízí lepší, levnější a schůdnější řešení: zlatou rýži, v níž se beta-karoten stává součástí geneticky upravených rýžových zrn.
Jde o jednoduchou koncepci.
Ačkoliv rostliny rýže běžně v endospermu (semenech) beta-karoten nesyntetizují, vytvářejí jej ve svých zelených částech.
Dráha se obnovuje použitím postupů genového sestřihu k vložení dvou genů, jejichž expresí jsou právě tyto enzymy, takže zrna rýže hromadí terapeutická množství beta-karotenu.
Zlatá rýže nabízí potenciál, jímž by k lidskému zdraví a blahobytu přispěla tak monumentálně jako objev a rozšíření Salkovy vakcíny proti obrně.
Při širokém využití by mohla každoročně zachránit stovky tisíc životů a zvýšit kvalitu života milionů dalších lidí.
Jednu stránku tohoto zářného příběhu však halí stín.
Nesmiřitelný odpor protivědeckých, antitechnologických aktivistů – Greenpeace, Přátel Země a dalších několika skupin – přinutil regulátory, již jsou ve věci rizika už beztak zdráhaví, aby přijali přehnaně ostražitý přístup, který brzdí schvalování.
Na zlaté rýži není vůbec nic, co by vyžadovalo nekonečné prověrky případ od případu a úřednické přešlapování.
Jak v roce 1992 prohlásil britský časopis Nature , široký vědecký konsenzus má za to, že „reakce organismů modifikovaných moderními molekulárními a buněčnými metodami a organismů vzniklých klasickými metodami se řídí týmiž fyzickými a biologickými zákony… [Proto] neexistuje žádný koncepční rozdíl mezi genetickou modifikací rostlin a mikroorganismů klasickými metodami a molekulárními technikami modifikujícími DNA a přenášejícími geny.“
Řečeno jinak, vládní regulace terénního výzkumu rostlin by se měla zaměřovat na rysy, které se mohou vztahovat k riziku – invazivnost, plevelnost, toxicita a tak dále –, spíš než na to, zda byla použita ta či ona technika genetické manipulace.
Devět let od svého vytvoření a navzdory obrovskému potenciálu prospět lidstvu – a zanedbatelnou pravděpodobností, že lidskému zdraví nebo životnímu prostředí způsobí újmu – zlatou rýži nadále přežvykuje úřední šiml a změna je v nedohlednu.
(Protirakovinná rajčata nechť zbystří.)
Naproti tomu rostliny vytvořené méně precizními technikami, jako je hybridizace či mutageneze, nepodléhají obyčejně vůbec žádnému státnímu dohledu ani požadavkům (a ani nevyvolávají odpor aktivistů).
To se týká i četn��ch nových odrůd rostlin, které vzešly ze „vzdáleného křížení“, tedy hybridizace přenášející geny z jednoho druhu na jiný – přes hranice, které se dříve pokládaly za přirozené meze šlechtění.
Prezidentka Rockefellerovy nadace Judith Rodinová loni v říjnu oznámila, že její organizace zajistí financování Mezinárodního institutu pro výzkum rýže, aby zlatou rýži provedl národním schvalovacím procesem v Bangladéši, Indii, Indonésii a na Filipínách.
To je dobrá zpráva, leč skutečně potřebná je mnohavrstevná průbojná reforma regulačního procesu, aby měly naději na úspěch všechny nové genetické konstrukce.
Nina Fedoroffová, význačná rostlinná genetička působící jako přední vědecká poradkyně americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové, v dubnovém úvodníku časopisu Science napsala: „Nová zelená revoluce vyžaduje globální oddanost budování moderní zemědělské infrastruktury po celém světě, adekvátní investice do vzdělávání a moderních laboratorních zařízení a pokrok na cestě k jednodušším regulačním přístupům, které dokážou zohlednit přibývající důkazy o bezpečnosti.“
Historie zlaté rýže dává jasně najevo, že doposud nemáme dostatek vůle a moudrosti, abychom to v praxi uskutečnili.
Útok na OAS
MEXICO CITY – Posledních několik týdnů bylo pro Latinskou Ameriku nešťastných.
Kromě mohutných zemětřesení, která zasáhla Haiti a Chile, otřásla regionem také smrt hladovkáře na Kubě a sílící oklešťování lidských práv a opozice ve Venezuele.
A co je ještě horší, region byl také svědkem zdánlivě hloupého, ale ve skutečnosti nebezpečného pokusu států organizace ALBA – Kuby, Venezuely, Nikaragui, Ekvádoru, Bolívie a Paraguaye – založit s tichým souhlasem Mexika, Brazílie a Argentiny regionální organizaci, jejímiž členy by nebyly Spojené státy a Kanada.
Panuje naděje, že toto nové uskupení nakonec vytlačí Organizaci amerických států (OAS).
OAS bude muset 24. března rozhodnout, zda generálním tajemníkem opět zvolí chilského diplomata a politika Josého Miguela Insulzu.
Měla by to udělat, protože Insulza je pravděpodobně jedinou osobností, která se dokáže poučit z chyb, jichž se OAS v uplynulých pěti letech dopustila, napravit je, a zachránit tak tuto organizaci před zapomněním.
Útoky na svobodu tisku, vládu zákona a volební procesy ve Venezuele – jak je zdokumentovaly organizace Amnesty International, Human Rights Watch a nejnověji ve své odsuzující třísetstránkové zprávě i Meziamerická komise pro lidská práva – se setrvale zhoršují.
OAS se může v otázkách domácích voleb, politiky nebo lidských práv angažovat pouze v případě, že k tomu získá mandát od většiny svých členů, a země jako Mexiko a Brazílie se obávají jít s Venezuelou na kordy.
Přesto je Hugo Chávez nervózní právem.
Zářijové volby do zákonodárného sboru budou pro Cháveze náročnější než ty dřívější.
Výpadky elektrické energie, vleklé sucho, inflace a nedostatek zboží činí život obyčejných Venezuelanů stále obtížnějším a Chávezovo postavení v průzkumech veřejného mínění se zhoršuje.
Totéž platí o jeho mezinárodní velikosti a oblibě, a to zvláště poté, co ho španělský soudce obžaloval ze spiknutí v souvislosti s atentátem na bývalého kolumbijského prezidenta Andrése Pastranu v Madridu v roce 2002.
Navíc Chávez v nedávné době utrpěl několik regionálních nezdarů, přičemž všechny mají své důsledky na domácí frontě.
Smrt kubánského hladovkáře a disidenta Orlanda Zapaty v době, kdy latinskoameričtí vůdci rokovali v Cancúnu a zakládali svou novou organizaci, vyvolala vlnu rozhořčení proti bratrům Castrovým v USA, Evropě i Latinské Americe (i když ne u tamních vlád, které bez výjimky mlčely).
Chávez ví, že jeho osobní bezpečnost závisí na trvalé ochraně ze strany kubánských zpravodajských služeb.
Jakákoliv změna vlády v Havaně by ho postavila do složité situace.
Stejně jako se však Chávez obává rozruchu a disidentů na Kubě, jsou vedoucí představitelé ostrova znepokojeni zprávami z Caracasu; vědí, že bez Chávezovy ropy a dotací nemohou přežít.
Proto bratři Castrové vyslali Ramira Valdése – bosse číslo tři, jenž se od roku 1959 věnuje bezpečnosti Kuby – do Venezuely, aby tam dohlížel na situaci.
Okruh přátel Venezuely v regionu se zmenšuje.
Noví prezidenti Hondurasu a Chile se na rozdíl od svých předchůdců neřadí ke spojencům.
Konec snah kolumbijského prezidenta Alvara Uribeho o znovuzvolení zkomplikuje caracaskému caudillovi život, poněvadž odstraní záminku k jeho věčnému setrvání u moci.
Uribeho odchod by navíc mohl uvolnit cestu kolumbijskému prezidentovi, jenž bude vůči Chávezovi prosazovat ještě tvrdší linii než jeho předchůdce.
Vzhledem k tomu všemu a také vzhledem k Chávezovu sklonu k okázalým šaškárnám a schopnosti Kubánců přecházet do diplomatické ofenzivy je možné, že členské země ALBA připravují nějakou velkou latinskoamerickou neplechu.
Po červnovém převratu a svržení zvoleného prezidenta Manuela Zelayi bylo loni pozastaveno členství v OAS Hondurasu.
Prozatímní vládě se následně podařilo odolat tlaku ze zahraničí, aby ho navrátila do funkce, uspořádat již naplánované volby a předat moc novému, demokraticky zvolenému prezidentovi Porfiriu Lobovi, jehož dnes uznávají USA, EU a také několik, i když ne všechny vlády v regionu.
Chávez, Kubánci a jejich spojenci však nechtějí o Lobovi ani slyšet a vetovali jeho účast na summitu v Cancúnu, kde se zrodila výše zmíněná nová latinskoamerická organizace.
Skutečnost, že by mohlo působit absurdně přizvat Kubu, která od 50. let nemá voleného prezidenta, a nikoliv Loba, jenž byl čistým způsobem zvolen o pouhých pár měsíců předtím, mexického hostitele Felipeho Calderóna ani jeho kolegy zjevně netrápila.
Problém však tkví v tom, že letos v červnu se bude v Peru konat každoroční zasedání OAS a některé země – Kanada, Kostarika, USA, Kolumbie, Panama, hostitelské Peru a pravděpodobně i Chile – budou prosazovat opětovné přijetí Hondurasu.
Venezuela, Nikaragua, Bolívie, Ekvádor, Paraguay a možná i Argentina to odmítnou.
Výsledek může docela dobře vypadat tak, že tyto země opustí OAS a vyhledají útočiště v nové organizaci, kterou právě založily.
Mexiko a Brazílie se k nim nepřidají, ale zároveň se proti tomuto kroku nebudou stavět.
Skutečnost, že schůzka v Cancúnu neposkytla nové organizaci žádné prostředky, sídlo, chartu ani personál, nebude mít žádný význam: latinskoameričtí vůdci jsou zvyklí stavět vzdušné zámky.
I čistě rétorická struktura by však pravděpodobně znamenala umíráček pro OAS a oslabila její základní nástroje v oblasti lidských práv, které se jeví jako stále hodnotnější a efektivnější.
Hlavním úkolem, před kterým dnes OAS stojí – přežije-li odchod radikální levice –, je zacelení děr ve svých základních dokumentech týkajících se kolektivní obrany demokracie a lidských práv.
Tyto díry spočívají v absenci přesné definice toho, co vlastně znamená narušení ústavního pořádku – je to jen svržení zvoleného prezidenta, anebo i uzavření zákonodárného sboru či televizní stanice? –, a v nutnosti dát OAS do rukou i jiné zbraně než jen možnost pozastavit určité zemi členství za porušení pravidel.
Toto přehodnocení by mělo být hlavním úkolem opětovně zvoleného generálního tajemníka, spolu s udržením jednoty OAS a obranou latinskoamerické demokracie před útokem ze strany ALBA.
Asistované umírání – od „Měli bychom?“ ke „Kdo by měl?“
V minulosti bylo uspíšení smrti kterékoli osoby vždy zločinem, bez ohledu na okolnosti.
Postoje veřejnosti se však mění.
Být nápomocen osobě, která výslovně dala najevo přání zemřít, se čím dál větší měrou považuje za ospravedlnitelný čin, obzvlášť v kontextu nevyléčitelné a smrtelné nemoci.
V zemích prosycených duchem Západu jde o stálé zjištění průzkumů veřejného mínění.
Legislativní orgány jsou přesto při zvažování případných změn zákona obezřetné.
Explicitní legislativu do praxe dosud zavedlo pouze Nizozemsko, Belgie a americký stát Oregon.
Vážné politické diskuse o obdobných právních změnách se však vedou v mnoha dalších zemích, mimo jiné v Británii, Jižní Africe a Austrálii.
Jak vytrvale slábne opozice vůči zákonnému ošetření asistovaného umírání, na závažnosti získávají záležitosti praktické proveditelnosti.
Jistěže, je otázka, komu má být umožněno asistovaně zemřít.
Mělo by jít jen o smrtelně nemocné?
Měla by podmínky splňovat třeba raná stadia Alzheimerovy choroby?
Nebo dokonce jakákoli vážná a nevyléčitelná nemoc či postižení?
A co lidé, jež k touze po smrti vedou důvody, které se vůbec nevztahují k jejich zdravotnímu stavu?
Existuje další zásadní otázka, jíž se dosud nedostalo tolik pozornosti, kolik si zaslouží: kdo by měl za asistenci vlastně zodpovídat?
V diskusích veřejnosti se často vyskytuje předpoklad, že jde o úkol pro lékařskou odbornou obec.
Občas se objevují konkrétní odkazy na nizozemskou praxi, která lékařům povoluje ukončit život pacienta, pokud ten o to výslovně požádá a pokud jsou splněny určité předpoklady pro řádné provedení.
Asistence v umírání ze strany nelékařů zůstává nelegální.
V takto polékařštěném rámci je morálně a právně téměř nepodstatné, kdo nakonec smrtící látku aplikuje: jestliže se lékař činu tak úzce účastní, neexistuje důvod, proč by neměl smrtící látku podat sám.
Přestože Belgie nedávno následovala ve stopách nizozemského způsobu regulace dobrovolné aktivní eutanázie v přísně lékařském rámci, je to právě tento druh regulací, který se čím dál častěji zpochybňuje.
Lékaři poukazují na to, že ač jsou si vědomi, že narůstající většina populace chce mít tuto službu k dispozici, uspíšit záměrně smrt se z podstaty věci neslučuje se základními cíli medicíny.
V tomto ohledu je zajímavou právní normou oregonský Zákon o důstojné smrti (Death with Dignity Act).
Samozřejmě, každý předpis v této oblasti vyžaduje určitou angažovanost lékaře, ale oregonská norma chápe fundamentální dilema, jemuž čelí lékaři, kteří se setkají s žádostí pacienta o smrt, a snaží se jejich úlohu omezit na minimum.
Oregonští lékaři smějí na žádost nevyléčitelně a smrtelně nemocného pacienta vydat předpis na smrtící látku, za předpokladu, že mohou potvrdit jak neblahou prognózu, tak pacientovy rozhodovací schopnosti a pacienta informovali o všech dosažitelných alternativách, jako je pobyt v hospicu nebo možnosti řízení bolesti.
Od lékařů se nežádá, aby byli při sebevraždě přítomni, a není jim povoleno smrtící látku aplikovat.
Pacienti v Oregonu se o tom, kdy a kde a zda vůbec chtějí zemřít, rozhodují nezávisle na lékaři.
Většiny případů se konzultačně účastní sdružení prosazující právo na smrt, nelékařská nevládní organizace Compassion in Dying.
Průzkum pohnutek lidí, kteří legálně uspíšili svou smrt podle oregonského Zákona o důstojné smrti, odhaluje zajímavý fakt, že nejvážnější obavou ve většině případů nebyl strach z bolesti ani z jiných symptomů způsobujících utrpení.
Namísto toho se jako hlavní důvody ukázaly osobní nezávislost, udržení kontroly a snaha nestát se přítěží rodiny, přátel či ošetřovatelů.
Nedávné události v Nizozemsku také ukázaly, že eutanázie se diskutuje spíš v kontextu autonomie, kontroly a racionální volby než nekontrolovatelných zdravotních symptomů.
V takových případech rozhodnutí vzniká především na základě osobních a sociálních ohledů, nikoli lékařských úvah.
Vzhledem k tomu, že tento rámec dalece přesahuje všechny zdravotnické kvalifikace, není překvapením, že žádné lékařské sdružení nikde na světě dosud nizozemskou normu nepřivítalo.
Přestože se Holandská lékařská asociace nepostavila proti úloze, již jejich profese hraje v průběhu eutanázie, současné důkazy naznačují přetrvávající neochotu nizozemských lékařů ohlašovat úřadům případy asistence v umírání a návrat k praktikám, které jsou bližší medicínskému kontextu, jako je podávání smrtelné dávky sedativ.
Všude na světě tedy existuje obrovské napětí mezi tím, jak na možnou smlouvu v oblasti asistovaného umírání nahlíží veřejnost a jak lékaři.
Současné dění bychom mohli popsat jako boj o moc ohledně toho, kdo má být zodpovědný za službu, jejíž dostupnost sice žádá víc a víc lidí, ale u níž žádné profesionální znalosti nemohou zcela zaručit správné rozhodnutí.
Zároveň platí, že každé špatné rozhodnutí má dalekosáhlé a nevratné následky.
Bylo už řečeno, že asistované umírání je klíčové pro diskusi o tom, co znamená dobré zdraví; jde také o ústřední bod vztahu mezi lékařskou obcí a společností jako celkem.
Stabilita pro Srbsko
BĚLEHRAD: Existuje obecná představa, že kdyby byl Slobodan Milošević zbaven moci, dalo by se Srbsko automaticky na cestu obnovy.
Skutečnost je ale mnohem složitější a problematičtější.
Má-li se Srbsku letos v zimě vyhnout humanitární katastrofa, musí své mocenské ambice dát stranou všichni místní politici.
Totiž jen tak bude země moci nastartovat proces obnovy.
Již před kosovskou tragédií bylo Srbsko příkladem ekonomického koše.
Klíčové ekonomické reformy, které transformovaly valnou část postkomunistické Evropy, tj. makroekonomická stabilizace, uvolnění cenové politiky a zahraničního obchodu, či privatizace, byly v Srbsku odstaveny na vedlejší kolej ve prospěch autoritářského systému.
Režim se nesnažil o integraci Srbska do mezinárodního společenství ani o nápravu zhoršujících se životních podmínek jeho obyvatel; místo toho je vysokou inflací, nelítostným černým trhem a tolerováním korupce přiměl k poslušnosti.
Bombardování ze strany NATO bylo pro zmírající ekonomiku ranou z milosti.
Situace v Srbsku je dnes natolik zlá, že je ohroženo pouhé přežití národa.
Škody způsobené bombardováním se odhadují na 30 miliard dolarů, tedy na trojnásobek letošního hrubého domácího produktu.
Průmyslová výroba se letos vyšplhá na pouhou pětinu hodnoty z roku 1989.
Hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele bude činit 975 dolarů, tedy jednu třetinu hodnoty z roku 1989.
Jeden ze dvou Srbů je dnes bez práce.
Bez mezinárodní pomoci, a pokud se naše země bude „spoléhat jen na své vlastní zdroje“, jak hlásá současný režim, bude trvat čtyřicet až osmdesát let, než se Srbsko dostane na úroveň z doby před deseti lety, kdy se prezident Milošević poprvé chopil moci.
Srbové si uvědomují, že bez integrace země do světového společenství je obnova prakticky nemožná.
Další roky izolace budou znamenat další generace chudoby.
Pravda, je si toho vědom i režim, ale je vidět, že by rád, kdyby si na to srbský národ zvykl.
Ačkoli si vláda uvědomuje, že doma žádné peníze na obnovu nejsou, a že k zahraničním účtům se nedostane, snaží se národ ukonejšit.
Prohlašuje, že na obnově chce spolupracovat se světovým společenstvím a organizuje dojímavé marketinkové akce, například slavnostní otevírání pontonových mostů (z nichž jeden vzala voda hned druhý den), přívozů a jiných narychlo zprovozněných služeb.
Všem je nicméně jasné, že úřadující vláda nemůže s ostatními zeměmi spolupracovat, i kdyby stokrát chtěla, neboť žádný její člen nedostane vízum k vycestování.
Jediné, co mohou tito haagským tribunálem obžalovaní politikové dělat, je spravovat jakési „vězeňské“ hospodářství, a právě to se v Srbsku děje.
Nespokojenost roste ze dne na den a protestní shromáždění rostou jak houby po dešti.
Již před koncem roku by se Srbsko mohlo stát svědkem dvou možných scénářů: buď dojde ke spontánnímu a celonárodnímu povstání, jehož výsledek a následky jsou nejisté (vzpomeňme na krveprolití v Bukurešti v prosinci 1989 nebo na masakr na Tien An-Men), nebo se Miloševičova vláda sama a bez větších nepokojů vzdá úřadu.
Druhý scénář předpokládá změny prostřednictvím demokratických voleb.
Spravedlivé volby s Srbsku jsou ale v současné době nemožné nejen proto, že stávající režim má pod kontrolou veškerá média, jimiž může ovlivňovat volební proces, ale i proto, že země je v takových troskách, že je nereálné, aby se volební program jakékoli politické strany dostal ke všem voličům.
Koneckonců je nereálné i to, že by se volby konaly ještě před příchodem zimy, aby nemuselo dojít k humanitární katastrofě.
Skupina 17 – organizace sdružující přední ekonomy a sociology, jejichž cílem je zavést v Srbsku tržní hospodářství a demokratickou, zákonem řízenou společnost – proto předložila tzv. „Pakt stability pro Srbsko“, který má být předlohou ke klidnému a urychlenému vyřešení současné krize.
Pakt stability pro Srbsko se zakládá na přesvědčení, že za současnou krizi jsou odpovědni všichni protagonisté na srbské politické scéně.
Pakt se dožaduje splnění následujících bodů:
- zbavení Miloševiče moci v souladu s ústavou a s tím, že vládnoucí strana se na jeden rok vzdá své výkonné moci;
- žádná opoziční strana nebude po dobu jednoho roku usilovat o moc a jejich představitelé se vzdají možnosti stát se členem přechodových vlád;
- bude vytvořena jakási přechodová vláda technokratů (nejvážnějším kandidátem na jejího premiéra je Dragoslav Avramović, který se těší široké lidové podpoře), přičemž její členové se zaváží k tomu, že se nebudou účastnit voleb, které se budou konat na konci jednoletého funkčního období této přechodové vlády, a že nebudou podporovat žádnou politickou stranu nebo hnutí, které se bude účastnit voleb;
- radikální reforma hospodářství.
Pakt stability pro Srbsko byl zveřejněn 18. července.
Od té doby se mu dostalo podpory od dříve rozdělených opozičních skupin, např. od Vuka Draškoviče a jeho Strany za obnovu Srbska a od Zorana Djindjiče a jeho Sdružení Za změnu.
Pakt podpořila také srbská pravoslavní církev, jediná instituce v Srbsku s neposkvrněným štítem, která odsoudila zločiny spáchané v Kosovu, a jejíž patriarcha vyslovil požadavek, aby prezident Miloševič odstoupil.
Podobně jako římskokatolická církev v době Solidarity supluje dnes srbská pravoslavná církev pro mnohé ztracenou identitu našeho národa.
Účast církve v paktu stability mu dodává na právoplatnosti a je zárukou pokojné transformace.
19. srpna se před federálním parlamentem v Bělehradě shromáždí tisíce Srbů, aby demonstrovali své odhodlání podpořit pokojné politické změny ve státě.
Demonstrace se zúčastní všechny přední opoziční strany, jejichž společná schůzka by byla ještě před několika týdny nemyslitelná.
Shromážděním na podporu tohoto domácího „paktu stability“ může Srbsko dokázat, že se chce stát schopným kandidátem pro partnerství při implementaci Paktu stability pro jihovýchodní Evropu, k němuž se před několika týdny v Sarajevu zavázali vedoucí představitelé světového společenství.
Od rozdělení Jugoslávie před několika lety je Pakt stability pro Srbsko první iniciativou, která během neuvěřitelně krátké doby sjednotila více politických táborů než kterékoli dosavadní demokratické hnutí v Srbsku.
Musíme doufat, že 19. srpna v Srbsku převáží hlas rozumu, a že přechodová vláda bude moci zahájit obnovu země již ve svobodných a demokratických podmínkách.
Asijský demokratický bezpečnostní kosočtverec
TOKIO – Když jsem v létě roku 2007 vystoupil jako premiér Japonska v ústředním sále indického parlamentu, mluvil jsem o „Soutoku dvou moří“ – tento obrat jsem si vypůjčil z názvu knihy, kterou v roce 1655 napsal mughalský princ Dara Šikó.
Odměnou mi byl potlesk a jednoznačný souhlas přítomných zákonodárců.
Následujících pět let mě ještě více utvrdilo v názoru, že jsem tehdy řekl správnou věc.
Mír, stabilita a svoboda námořní plavby v Tichém oceánu jsou neoddělitelně spojené s mírem, stabilitou a svobodou námořní plavby v oceánu Indickém.
Události ovlivňující dění v každém z těchto oceánů jsou vzájemně provázanější než kdykoliv dříve.
Japonsko coby jedna z nejstarších námořních demokracií v Asii by měla hrát významnější roli při zachovávání obecného blaha v obou těchto regionech.
Přesto se zdá, že se Jihočínské moře stále více stává „jezerem Peking“, které bude podle analytiků pro Čínu tímtéž, čím bylo Ochotské moře pro sovětské Rusko: mořem dostatečně hlubokým na to, aby tam námořnictvo Lidově osvobozenecké armády (LOA) mohlo umístit základnu svých útočných ponorek na jaderný pohon, schopných odpalovat rakety s jadernými hlavicemi.
Už brzy bude běžně k vidění nově postavená letadlová loď námořnictva LOA, která bohatě postačí k zastrašení čínských sousedů.
Proto nesmí Japonsko podlehnout každodenním donucovacím cvičením čínské vlády kolem ostrovů Senkaku ve Východočínském moři.
Jistě, do přilehlých výsostných vod Japonska zatím pronikla jen lehce vyzbrojená plavidla čínských bezpečnostních složek, nikoliv námořní lodě LOA.
Tento „jemnější“ přístup by však neměl nikoho ošálit.
Tím, že činí z přítomnosti těchto plavidel běžný úkaz, se Čína snaží vyvolat zdání, že její jurisdikce ve vodách kolem ostrovů je samozřejmá věc.
Kdyby Japonsko ustoupilo, stala by se z Jihočínského moře ještě větší pevnost.
Svoboda námořní plavby, která je pro obchodní země typu Japonska nebo Jižní Koreje životně důležitá, by byla značně omezena.
Nejen japonská, ale i americká námořní plavidla by obtížně pronikala do celé oblasti, ačkoliv většinu rozlohy obou čínských moří představují mezinárodní vody.
V obavách, že by takový vývoj skutečně mohl nastat, jsem v Indii hovořil o potřebě, aby indická a japonská vláda společně nesly větší zodpovědnost jako strážci svobodné námořní plavby přes Tichý a Indický oceán.
Musím však přiznat, že jsem sám nečekal, že čínská námořní a územní expanze bude od roku 2007 pokračovat tak rychlým tempem.
Vzhledem k přetrvávajícím sporům ve Východočínském a Jihočínském moři musí být prvořadou zahraničně-politickou prioritou Japonska rozšíření strategických obzorů země.
Japonsko je vyzrálou námořní demokracií a její volba blízkých partnerů by měla tuto skutečnost odrážet.
Představuji si strategii, v jejímž rámci Austrálie, Indie, Japonsko a americký stát Havaj vytvoří kosočtverec, který zabezpečí námořní statky táhnoucí se od oblasti Indického oceánu až po západní Pacifik.
A jsem připraven investovat do tohoto bezpečnostního kosočtverce maximální možnou míru japonských kapacit.
Moji oponenti z Demokratické strany Japonska si zaslouží uznání za to, že pokračují v cestě, kterou jsem v roce 2007 vytyčil; tedy že se snaží posílit vztahy s Austrálií a Indií.
Z těchto dvou zemí si větší důraz zasluhuje Indie – velmoc zasahující do východní Asie, jejíž souostroví Andamany a Nikobary leží na západním okraji Malackého průlivu (kudy prochází přibližně 40% světového obchodu).
Japonsko se dnes účastní pravidelných bilaterálních vojenských dialogů s Indií a zahájilo oficiální trilaterální rozhovory, jichž se účastní i USA.
A indická vláda projevila politický důvtip, když uzavřela s Japonskem dohodu o dodávkách vzácných nerostů – které jsou životně důležitou složkou v mnoha výrobních procesech – poté, co se Čína rozhodla používat své zásoby vzácných nerostů jako diplomatický bič.
Vyzval bych také Velkou Británii a Francii, aby v otázce účasti na posilování bezpečnosti v Asii ohlásily comeback.
Kdyby obnovily svou přítomnost v japonské části světa, byly by na tom tamní námořní demokracie daleko lépe.
Velká Británie stále spatřuje hodnotu v takzvaných Obranných aranžmá pěti mocností za účasti Malajsie, Singapuru, Austrálie a Nového Zélandu.
Chci, aby se Japonsko k této skupině připojilo, každoročně se scházelo s jejími členy k rozhovorům a účastnilo se s nimi menších vojenských cvičení.
A francouzská Tichomořská flotila na Tahiti sice operuje s minimálním rozpočtem, ale dokázala by zasadit nečekaně silný úder.
Přes to všechno neexistuje pro Japonsko nic důležitějšího, než aby znovu investovalo do svého spojenectví s USA.
V době amerického strategického příklonu k asijsko-pacifické oblasti potřebují USA Japonsko stejně, jako Japonsko potřebuje USA.
Bezprostředně po japonském zemětřesení, cunami a jaderné katastrofě v roce 2011 zorganizovala americká armáda pro Japonsko největší mírovou humanitární operaci v dějinách – jde o silný důkaz, že šedesátileté pouto, které spolu oba spojenci udržují, je opravdové.
Kdyby Japonsko přišlo o své časem prověřené vztahy s Amerikou, mohlo by hrát jen omezenou regionální a globální roli.
Já osobně uznávám, že pro blaho mnoha Japonců je životně důležitý i vztah Japonska s jeho největším sousedem Čínou.
V zájmu zlepšení čínsko-japonských vztahů však musí Japonsko nejprve ukotvit své vazby na druhé straně Pacifiku; v konečném důsledku totiž musí mít japonská diplomacie vždy kořeny v demokracii, vládě zákona a respektu k lidským právům.
Tyto univerzální hodnoty určovaly a určují poválečný vývoj Japonska.
Pevně věřím, že budoucí prosperita asijsko-pacifické oblasti by se o ně měla opírat i v roce 2013 a dalších letech.
Ztracení evropští keynesiáni
CAMBRIDGE – Na neduhy eurozóny neexistuje žádný zázračný keynesiánský lék. Velkolepě pomatený argument, že Evropu zabíjí příliš mnoho úsporných opatření, je však dnes stěží překvapivý.
Komentátory stravuje politika a cepují každý dohledný terč, zatímco masy namířené proti úsporám zjevně věří, že na složité strukturální problémy existují snadná cyklická řešení.
Těžkosti eurozóny, tvrdím už dlouho, pramení z toho, že finanční a měnová integrace Evropy příliš výrazně předběhla skutečnou politickou, fiskální a bankovní unii.
O takovém problému neměl Keynes potuchy, natož aby z něj hledal východisko.
Každá realistická strategie k řešení krize eurozóny musí především zahrnovat rozsáhlé odpisy (odpuštění) dluhů zemí na periferii.
V důsledku tamního obrovského celkového dluhu bank a vlád – rozdíl se všude v Evropě rozostřil – je svižný a vytrvalý růst pouhým snem.
Zdaleka to není poprvé, co potřebnost masových odpisů dluhů zdůrazňuji.
Před dvěma lety jsem v komentáři „Tvrdé hlavy šéfů eura a měkký MMF“ napsal, že „Evropa je v ústavní krizi.
Nikdo podle všeho nemá tu moc, aby prosadil rozumné řešení dluhové krize zemí na jejím okraji.
Namísto restrukturalizace zjevně neudržitelných dluhových břemen Portugalska, Irska a Řecka (zemí označovaných anglickým zkratkovým slovem PIG) politici a tvůrci politik naléhají na stále větší záchranné balíčky s čím dál méně realistickými nároky na úsporná opatření.“
Má občasná spoluautorka Carmen Reinhartová hovoří o tomtéž, snad ještě zřetelněji.
V úvodníku pro Washington Post v květnu 2010 společně s Vincentem Reinhartem popsali „Pět mýtů kolem evropské dluhové krize“ – součástí byl „Mýtus č. 3: Fiskální úspory vyřeší dluhové trápení Evropy.“ Tuhle mantru jsme opakovali při desítkách různých příležitostí, jak by potvrdil každý poctivý pozorovatel.
Při restrukturalizaci dluhů budou země na severu eurozóny (včetně Francie) sledovat, jak stamiliardy eur vyletí komínem.
Daňoví poplatníci na severu budou nuceni nalít obrovské sumy kapitálu do bank, i když úřady uvalí výrazné ztráty na velké a velkoobchodní věřitele, což by určitě měly.
Tyto stamiliardy eur už jsou ztraceny a hra na to, že tomu tak není, nemůže trvat donekonečna.
Jemnějším způsobem jak dosáhnout mírného snížení veřejného a soukromého dluhového břemene by bylo odhodlat se k periodě vytrvalé, ale nevysoké inflace, jak jsem v prosinci 2008 doporučil v komentáři nazvaném „Inflace je dnes menším zlem“.
Vytrvalá umírněná inflace by přispěla k rychlejšímu poklesu reálné hodnoty nemovitostí a možná by také usnadnila rychlejší pokles německých mezd oproti mzdám v zemích na periferii.
Před čtyřmi a půl roky by to byl skvělý nápad.
Skvělý nápad je to i dnes.
Co dalšího se musí stát?
K dalším krokům patří hospodářská restrukturalizace na národní úrovni a politická integrace eurozóny.
V dalším komentáři, „Bez centra euro nemůže vydržet“, jsem dospěl k závěru, že „bez další hluboké politické a hospodářské integrace – která nakonec nemusí zahrnovat všechny současné členy eurozóny – euro nemusí vydržet ani do konce současné dekády“.
Všechny oči se sice v této věci upírají na Německo, ale ve skutečnosti je dnes Francie tím, kdo při rozhodování o budoucnosti eura bude hrát hlavní úlohu.
Německo nemůže nést euro na svých bedrech samo donekonečna.
Druhou kotvou růstu a stability se musí stát Francie.
Přechodná keynesiánská opatření na straně poptávky mohou pomoci zachovat krátkodobý vnitrostátní růst, ale nevyřeší dlouhodobé problémy Francie s konkurenční schopností.
Zároveň se Francie a Německo musí smířit s přístupem, který během několika desetiletí povede k mnohem silnější politické unii.
Jinak nadcházející bankovní unii a fiskálním transferům bude scházet nezbytná politická legitimita.
Jak podotkl kolega Jeffrey Frankel, německé elity už víc než dvacet let neústupně tvrdí, že eurozóna nebude transferovou unií.
V posledku se ale ukázalo, že pravdu mají obyčejní Němci a elity se mýlily.
Vždyť má-li eurozóna přežít, země na severu budou muset vytrvat v pomoci periferii novými půjčkami, dokud opět nezíská přístup na soukromé trhy.
Jelikož tedy Německo bude hradit řadu dalších účtů (bez ohledu na to, zda přežije eurozóna), jak nejlépe může využít sílu své bilance ve snaze zmírnit růstové problémy Evropy?
Německo se musí rozhodně nadále podvolovat čím dál silnější roli Evropské centrální banky, vzdor zřetelným implicitním fiskálním rizikům.
Žádná bezpečná cesta vpřed neexistuje.
Nadnesena byla řada plánů na využití nižších výpůjčních nákladů Německa na pomoc partnerským zemím, vedle prostého rozšíření bilance ECB.
Aby však smysluplné sdílení břemene fungovalo, lídři eurozóny musí přestat snít o tom, že jednotná měna dokáže přežít dalších 20 až 30 let bez výrazně těsnější politické unie.
Odpisy dluhů a garance nevyhnutelně nafouknou vládní dluh Německa, až budou úřady nuceny sanovat německé banky (a pravděpodobně banky některých sousedních zemí).
Čím dřív se ale tyto základy reality transparentně osvětlí a všeobecně pochopí, tím nižší bude dlouhodobá cena.
Podle mého názoru se s mnohem větší pravděpodobností osvědčí přímé využití německé bilance na pomoc jeho sousedům než údajný efekt „stékajících kapek“ fiskální expanze pod vedením Německa.
Právě to se v poslední době z debaty o Evropě bohužel vytratilo: ať už je hnutí proti úsporným opatřením jakkoli hlasité a rázné, žádný jednoduchý keynesiánský lék proti dluhovým a růstovým neduhům jednotné měny neexistuje.
Strategie přežití pro eurozónu
NEW YORK – Po řecké a irské krizi a rozšíření finanční nákazy do Portugalska, Španělska a možná i Itálie se eurozóna ocitá ve vážné krizi.
Existují tři možné scénáře dalšího vývoje: scénář protrmácení se založený na současném přístupu „půjč a modli se“, scénář rozpadu s neuspořádanými restrukturalizacemi dluhů a možným vystoupením slabších členů a scénář větší integrace, z něhož bude vyplývat nějaká forma fiskální unie.
Scénář protrmácení se – kdy jsou členským státům v tísni poskytovány finance (podmíněné fiskální úpravou a strukturálními reformami) v naději, že jsou tyto státy nelikvidní, ale solventní – se rovná nestabilní nerovnováze.
Dokonce by se mohl změnit ve scénář neuspořádaného rozpadu, pokud nebudou brzy zavedeny institucionální reformy a další politická opatření vedoucí k užší integraci a obnovení růstu na periferii eurozóny.
Krize začala příliš velkým objemem soukromých dluhů a transakcí s vypůjčenými penězi, z čehož vznikl dluh veřejný a schodky, neboť krize a recese vyvolaly zhoršení fiskální situace a soukromé ztráty byly v převážné míře socializovány prostřednictvím sanací finančních soustav.
Mezinárodní měnový fond a Evropská unie poté zachránily suverénní vlády v tísni, které již ztratily přístup na trhy – tedy Řecko a Irsko.
Pokud se však suverénní vlády ukážou jako nesolventní, nikdo už tyto supersuverénní instituce nezachrání.
Současná strategie hrnutí problému před sebou brzy dosáhne hranice a k záchraně eurozóny bude zapotřebí jiný plán.
První institucionální reforma má podobu větší obálky oficiálních zdrojů, což by znamenalo kvazifiskální unii.
Oficiální zdroje v současnosti postačují k záchraně Řecka, Irska a Portugalska, avšak ne k zamezení sebenaplňujícího se runu na krátkodobé suverénní a finanční závazky Španělska a dalších potenciálně problematických členů eurozóny.
I kdyby tedy tyto země zavedly nezbytné fiskální a strukturální reformy, navýšení oficiálních zdrojů by stále bylo zapotřebí.
A protože nervózní investoři nechtějí být v případě runu poslední v řadě, je při nedostatečných oficiálních zdrojích pravděpodobný neuspořádaný úprk k nouzovému východu.
Kromě plného fiskálního sjednocení – nebo jeho varianty v podobě dluhopisů eurozóny – by k tomuto navýšení oficiálních zdrojů došlo prostřednictvím silně rozšířeného Fondu evropské finanční stability (EFSF) a daleko většího závazku Evropské centrální banky nakupovat dlouhodobé dluhopisy a provádět likvidní operace na podporu bank.
Jelikož z charakteru kvazifiskální unie vyplývá, že ekonomiky v jádru eurozóny by nakonec mohly systematicky zachraňovat ekonomiky na okraji, pak by současný politický odpor Německa a dalších států mohla překonat pouze oficiální ztráta fiskální suverenity – důvěryhodný závazek zemí na okraji ke střednědobé a dlouhodobé fiskální disciplíně.
Avšak ani větší obálka oficiálních prostředků nestačí k zastavení problémů s nesolventností Řecka, Irska a možná i Portugalska a Španělska.
Druhá sada politik a institucionálních reforem proto vyžaduje, aby všichni nezajištění věřitelé bank a dalších finančních institucí byli „ošetřeni“ – tedy že se musí smířit se ztrátami (nebo zkrácením) svých pohledávek.
Je to zapotřebí k tomu, aby se do vládních účtů nepřelil ještě vyšší objem soukromých dluhů, což by způsobilo fiskální rozvrat.
A pokud spořádané ošetření nezajištěných významných věřitelů vyžaduje nový přeshraniční režim k uzavření nesolventních evropských bank, pak by se takový režim měl bez odkladů zavést.
Podobně platí, že supersuverénní instituce nemohou nadále zachraňovat problémové suverénní vlády, které jsou spíše insolventní než nelikvidní.
Kromě řádného režimu řešení pro banky proto musí Evropa zavést také včasnou a řádnou restrukturalizaci veřejného dluhu suverénních vlád v tísni.
Čekání se zavedením této restrukturalizace do roku 2013, jak navrhuje německá kancléřka Angela Merkelová, zničí důvěru, neboť z něj vyplývá daleko větší seškrtání zbylých soukromých pohledávek vůči suverénním vypůjčovatelům.
Je tedy zapotřebí, aby řádné a tržně založené restrukturalizace prostřednictvím výměny dluhu proběhly v roce 2011.
Pokud se tyto výměny dluhu uskuteční včas, mohou omezit ztráty soukromých věřitelů.
Formálnímu snížení jmenovité hodnoty dluhu se lze takto vyhnout prostřednictvím nových dluhopisů, které budou obsahovat pouze prodloužení lhůty splatnosti a maximální úrokovou sazbu, jež bude stanovena pod úrovní dnešních neudržitelných tržních sazeb.
Čekání na restrukturalizaci neudržitelných dluhů by vedlo pouze k neuspořádaným dohodám o jejich odpuštění a těžkým ztrátám pro některé soukromé věřitele.
A konečně potřebuje Evropa politiku, která obnoví konkurenceschopnost a růst na okraji eurozóny, kde HDP buď stále klesá (Řecko, Španělsko a Irsko) nebo roste jen neznatelně (Itálie a Portugalsko).
Bez růstu bude obtížné stabilizovat veřejné a soukromé dluhy a deficity jako podíl HDP – což je nejdůležitější ukazatel fiskální udržitelnosti.
Bez růstu navíc sociální a politické důsledky bolestného utahování opasků nakonec podkopou úsporná opatření i reformy.
Fiskální střídmost a strukturální reformy mají bohužel – přinejmenším krátkodobě – recesivní a deflační charakter.
K obnově růstu je proto zapotřebí jiných politických nástrojů.
ECB by měla uskutečňovat mnohem volnější měnovou politiku, aby nastartovala růst, přičemž slabé euro by pomohlo zvýšit konkurenceschopnost okraje eurozóny.
Kromě toho by Německo mělo odložit svou fiskální konsolidaci; kdyby nic jiného, mělo by na pár let snížit daně, aby zvýšilo vlastní růst a prostřednictvím obchodu také růst okraje eurozóny.
V příštích několika měsících se jasně ukáže, zda jsou evropští politici schopni udělat kompromis a zavést reformy zmírňující hrozbu rozpadu eurozóny.
Buďto se EU vydá směrem stabilnější rovnováhy spojené s těsnější integrací, anebo se podstatně zvýší riziko scénáře nestabilního a neuspořádaného rozpadu.
Trvale udržitelné zotavení
NEW YORK – Globální recese, která momentálně probíhá, není pouze výsledkem finanční paniky, ale i základnější nejistoty ohledně budoucího směřování světové ekonomiky.
Spotřebitelé se od nákupu domů a automobilů odklánějí nejen proto, že jejich bohatství utrpělo šrámy kvůli klesajícím cenám akcií a hodnotě nemovitostí, ale i proto, že nevědí, kam se obrátit.
Mají riskovat nákup nového auta, když by ceny benzinu mohly opět raketově vzrůst?
Dokážou po letošním děsivém vzestupu cen potravin naplnit své talíře?
Rozhodnutí o podnikatelských investicích jsou ještě tvrdší.
Firmy se zdráhají investovat v době, kdy spotřebitelská poptávka prudce klesá a kdy čelí bezpříkladným rizikovým penále prodražujícím jejich půjčky.
Navíc se potýkají s obrovskou nejistotou.
Jaké typy elektráren budou v budoucnu přijatelné?
Budou smět vypouštět oxid uhličitý jako v minulosti?
Mohou si Spojené státy stále dovolit předměstský životní styl s rozpínajícími se domy v odlehlých zástavbách, které vyžadují každodenní dlouhé dojíždění auty?
Hospodářské zotavení bude do značné míry záviset na mnohem jasnějším pochopení směru budoucích hospodářských změn.
To je především úkol pro vládu.
Po zmateném a pomýleném vedení Bushovy administrativy, která nedokázala vytyčit jasný směr energetické, zdravotnické, klimatické ani finanční politiky, bude muset nově zvolený prezident Barack Obama začít rýsovat kurz, jenž definuje budoucí směřování americké ekonomiky.
USA nejsou v této rovnici ekonomikou jedinou.
Potřebujeme globální vizi trvale udržitelného zotavení, které bude zahrnovat i vedoucí představitele Číny, Indie, Evropy, Latinské Ameriky a, ano, dokonce i Afriky, jež byla dlouho vytlačována na okraj světové ekonomiky, ale dnes je bezesporu její součástí.
V moři nejistot a zmatků existuje jen několik málo pevných bodů.
Za prvé platí, že USA si nemohou dál půjčovat od zbytku světa, jak to činily v uplynulých osmi letech.
Čistý americký vývoz se bude muset zvýšit, což v důsledku znamená, že čistý vývoz Číny, Japonska a dalších přebytkových zemí se naopak sníží.
Potřebné úpravy přinesou poměrně velký přesun z deficitu do rovnováhy, a to v objemu přibližně 700 miliard dolarů na běžném účtu platební bilance USA, což je zhruba 5% amerického HNP.
Obchodní přebytek Číny by se mohl snížit o polovinu této částky (přičemž snižování obchodního přebytku by se rozprostřelo i na další oblasti světa), což by znamenalo přesun čínského HNP od čistého vývozu k vnitřní poptávce ve výši 5 až 10%.
Naštěstí Čína podporuje významnou domácí expanzi.
Za druhé by měl být pokles spotřeby v USA částečně vyvážen také růstem amerických investic.
Soukromé firmy však nezvýší investice, pokud nebude mít ekonomika vytyčen jasný směr.
Obama zdůraznil potřebu „zeleného zotavení“, tedy zotavení založeného na trvale udržitelných technologiích, nikoliv jen na spotřebitelských výdajích.
Automobilový průmysl v USA by se měl přeorientovat na automobily s nízkými emisemi uhlíku, a to buď v podobě vozidel na hybridní pohon, které lze „dobíjet ze zásuvky“, nebo v podobě automobilů poháněných pouze z baterie.
Obě technologie budou závislé na celostátní elektrické síti využívající nízkoemisních forem výroby energie, jako jsou větrné, sluneční, jaderné nebo uhelné elektrárny, které odlučují a skladují emise oxidu uhličitého.
Všechny tyto technologie budou vyžadovat nejen soukromé investice, ale i financování z veřejných zdrojů.
Za třetí nebude zotavení v USA důvěryhodné, pokud nebude existovat strategie, jak dát do pořádku finance samotné americké vlády.
George W.
Bush si hospodářskou politiku představoval tak, že třikrát sníží daně a zároveň zvýší výdaje na válku.
Výsledkem je masivní rozpočtový deficit, který se v následujícím roce rozroste do obřích proporcí (možná až 1 bilion dolarů) pod dodatečnou tíhou recese, sanací bank a krátkodobých fiskálních stimulačních opatření.
Obama bude muset předložit střednědobý fiskální plán, který vládní finance ozdraví.
To bude zahrnovat ukončení války v Iráku, zvýšení daní bohatým a také postupné zavedení nových spotřebních daní.
USA v současné době vybírají nejnižší daně v poměru k národnímu důchodu ze všech bohatých států.
To se musí změnit.
Za čtvrté je na nejchudší oblasti světa nutno pohlížet jako na investiční příležitosti, nikoliv jako na hrozby nebo na místa, která je třeba ignorovat.
V době, kdy hlavní infrastrukturální společnosti z USA, Evropy a Japonska budou mít značné přebytečné kapacity, by měly Světová banka, Evropská investiční banka, Americká exportní a importní banka, Africká rozvojová banka i další veřejné investiční fondy financovat rozsáhlé výdaje do infrastruktury v Africe, kde by se měly budovat silnice, elektrárny, přístavy a telekomunikační systémy.
Dokud jsou úvěry dlouhodobé a nesou skrovnou úrokovou sazbu (řekněme pětadvacetileté dolarové půjčky za 5% ročně), mohli by státní příjemci tyto úvěry splácet ze značně navýšených příjmů, které je během příští generace čekají.
To by bylo mimořádně přínosné jak pro Afriku, tak i pro bohaté země, které by mohly povolat své firmy a kvalifikované zaměstnance zpátky do práce.
Takové půjčky by samozřejmě vyžadovaly velkou globální iniciativu, poněvadž žijeme v době, kdy si ani důvěryhodné společnosti nemohou půjčit peníze přes noc, natožpak na 25 let!
V typických hospodářských cyklech je obvykle na státech samotných, aby si své zotavení řídily v podstatě vlastními silami.
Tentokrát se však neobejdeme bez globální spolupráce.
Zotavení bude vyžadovat značné posuny v obchodních nerovnováhách, technologiích a veřejných rozpočtech.
Velké ekonomiky budou muset tyto dalekosáhlé změny koordinovat, a to přinejmenším neformálně, když už ne striktně.
Každý by měl chápat základní směřování změny, která bude na státní i globální úrovni potřebná, a všechny státy se musí podílet na zavádění nových, trvale udržitelných technologií a na spolufinancování globálních závazků, jako jsou zvýšené investice do africké infrastruktury.
Dospěli jsme k dějinnému okamžiku, kdy je spolupracující globální politické vedení důležitější než kdykoliv předtím.
USA naštěstí učinily Obamovým zvolením obrovský krok vpřed.
Nyní je čas jednat.
Asymetrie informací a ekonomické politiky
Letošní Nobelova cena za ekonomii byla udělena Georgi Akerlofovi z Kalifornské univerzity v Berkeley, Michaelu Spenceovi ze Stanfordské univerzity a mně za naši společnou práci o ,,asymetrii informací``.
O čem je naše práce a proč jsme se tomuto tématu rozhodli věnovat?
Ekonomové celých dvě stě let používali jednoduché ekonomické modely, jež předpokládaly dokonalost informací - tj. že všichni účastníci mají stejnou a transparentní znalost relevantních faktorů.
Věděli, že informace nejsou dokonalé, ale doufali, že svět s mírnými nedokonalostmi se bude nepatrně lišit od světa dokonalých informací.
My jsme dokázali, že tento pohled na věc je naprosto nepodložený: i nepatrně nedokonalé informace totiž mohou mít nedozírné následky na vývoj ekonomiky.
Důvodem pro udělení Nobelovy ceny byla podle její komise naše práce o ,,asymetrii informací``, o účinku nedokonalých informací, jejichž příčinou je fakt, že různí lidé na trhu vědí různé věci.
Například ten, kdo prodává automobil, o něm ví více než kupující; osoba zřizující si pojištění ví více o tom, jaká je její šance, že bude bourat (protože ví, jak umí jezdit), než pojišťovací agent; dělník bude nejspíše vědět víc o svých schopnostech než jeho eventuální zaměstnavatel; subjekt půjčující si peníze ví lépe než jeho věřitel, zda a jak kvalitně bude moci splácet, a tak podobně.
Asymetrie informací jsou sice jen jednou stránkou nedokonalosti informací, přitom však všechny tyto složky dohromady - nehledě na to, jak jsou malé - mohou mít nezměrné důsledky.
S Georgem Akerlofem jsem v šedesátých létech studoval na Massachusettském technologickém institutu.
Učili jsme se všechny tehdy běžně užívané ekonomické modely, kterým jsme ale nemohli přijít na kloub.
Podle nich se totiž poptávka vždy měla rovnat nabídce.
Žertovali jsme, že když papouška naučíme říkat ,,poptávka a nabídka``, uděláme z něj ekonoma.
Výsledky byly každopádně kuriózní.
Pokud by se opravdu poptávka rovnala nabídce, znamenalo by to, že by například nemohla existovat nezaměstnanost.
Vyrůstal jsem v průmyslové oblasti na jižním břehu jezera Michigan - ve městě Gary ve státě Indiana - a chudobu, nezaměstnanost a diskriminaci jsem tam denně viděl na každém kroku.
Sel jsem studovat ekonomii, protože jsem chtěl tyto jevy pochopit a něco s nimi udělat.
Ovšem učit se modelům, které předpokládají nulovou nezaměstnanost, byl nanejvýš podivný způsob, jak začít.
Naše modely pomohly osvětlit, proč trhy nefungují tak, jak by měly podle standardních teorií: proč trhy vůbec nemusí existovat, proč může existovat nezaměstnanost, proč může existovat systém přídělového poskytování úvěrů.
Osvětlují také to, proč se šoky, které ekonomika zažívá, mohou dále prohlubovat a proč jejich dopad přetrvává ještě dlouho poté, co byla původní příčina překonána.
Jeden z nejzásadnějších výsledků naší práce se týká teorie Adama Smitha, že konkurenční trhy jsou vedeny ,,jakoby neviditelnou rukou`` k efektivním výkonům.
Z našich analýz vyplynulo, že ona neviditelná ruka nejenže není vidět, ale hlavně že vůbec neexistuje, či přinejmenším sešla věkem.
Spolu s Brucem Greenwaldem z Columbia University jsme dokázali, že v tržní ekonomice mohou existovat intervence ze strany vlády, které prospívají všem - přestože vláda ,,trpí`` stejným nedostatkem dokonalých informací jako soukromý sektor.
Ekonomové už dlouho vědí, že tržní řešení bývají s ohledem na ,,externality`` ekonomických aktivit - jako je znečištění vod a ovzduší - často neúčinná.
U některých komodit může být produkce vysoká, např. znečišťující výroba oceli, a u jiných nízká, např. výzkum, který rozšiřuje naše vědomosti.
My jsme předvedli, že jakmile si uvědomíme, že informace jsou nedokonalé - a to očividně jsou -, budeme moci dokázat, že tyto externality jsou všudypřítomné a že podobně vše prostupující mohou být také neúspěchy trhů.
Je ironií dějin, že zatímco vědci po celém světě pracovali na myšlenkách, které jednou rozšíří naše chápání hranic možností trhů, mezinárodní ekonomické instituce neúnavně prosazovaly washingtonský konsensus - stojící na tržním fundamentalismu -, který selhání trhů ignoruje.
Přestože se o této teorii dnes běžně diskutuje na akademické půdě, je stále mnoho mezinárodních ekonomických institucí, které ji dosud nepřijaly za svou.
To samozřejmě vyvolává tření mezi těmito institucemi a zeměmi, kterým radí: spousta bystrých mladých ekonomů, kteří pracují pro vlády rozvojových zemí, provádí své analýzy na základě hlubšího chápání tržní ekonomie, než je to, které nabízejí zkostnatělá ideologie a zjednodušující modely, jimiž se stále řídí mezinárodní byrokraté.
Někteří lidé naznačují, že teoretická práce o nedokonalosti informací, kterou uznala komise pro udílení Nobelovy ceny, se nijak nevztahuje k postojům, jež jsem zastával ve Světové bance s ohledem na východní Asii, Rusko nebo mezinárodní rozvoj.
To není pravda.
Moje názory na liberalizaci finančních trhů se zakládaly na teorii regulace, která vychází z asymetrie informací.
Obavy z bankrotů - totiž to, že vysoké úrokové sazby, které prosazoval MMF ve východní Asii, dostanou firmy do nesnází či dokonce negativně ovlivní směnné kurzy, přičemž zničí ekonomiky a odeženou investory - byly vyvozovány z teorie firemního financování, která sama vychází z teorií asymetrie informací.
Maximálně zjednodušeně řečeno: ve světě dokonalých informací by bankrot neexistoval - vždyť proč by měl někdo půjčovat peníze někomu, o kom ví, že je nevrátí?
V reálném světě privatizační pochybení zčásti souvisela s problémy firemního řízení, s problémy týkajícími se asymetrií informací mezi manažery a majiteli.
Myšlenky, ideje, mohou být někdy stejně mocné jako zájmy.
Táhnou-li staré ideologie a zájmy za jeden provaz, jako mnohokrát v minulosti, je některým zájmům vyhověno, jiným ne.
Informační asymetrie jsou úzce spojeny s asymetriemi ekonomické (tržní) síly.
Je úkolem vlád, aby napravovaly nejen selhání trhů, ale i tyto mocenské asymetrie.
Naše práce, která se díky uznání Nobelovy komise dostala do širšího povědomí, je jedním z duchovních stavebních kamenů takzvané třetí cesty, kterou čím dál víc odborníků považuje za jediný způsob, jak dosáhnout ekonomického rozvoje bez ústupků vůči sociální spravedlnosti.
Příběh dvou amerických ekonomik
NEW YORK – Přestože Spojené státy nedávno vykázaly 3,5% růst HDP ve třetím čtvrtletí, což naznačovalo, že nejvážnější recese od Velké hospodářské krize je za námi, americká ekonomika je ve skutečnosti mnohem slabší, než oficiální údaje ukazují.
Oficiální výše HDP mohou růst v ekonomice značně nadsazovat, neboť pomíjejí skutečnost, že podnikatelská nálada mezi malými firmami je mizerná a jejich výstup se stále prudce propadá.
HDP ve třetím čtvrtletí, řádně korigovaný o tyto faktory, mohl být spíše 2% než 3,5%.
Příběh USA je vlastně historií dvou ekonomik.
Ta menší už se pomalu zotavuje, ale ta větší je nadále v hlubokém a přetrvávajícím propadu.
Uvažme následující fakta.
Třebaže oficiální americká míra nezaměstnanosti činí už 10,2 %, číslo vyskočí na obludných 17,5 %, když započteme zaměstnance s částečným úvazkem a ty, kdo se nechali od práce zcela odradit.
A zatímco data z firem naznačují, že v posledních třech měsících zaniklo 600 tisíc pracovních míst, průzkumy domácností, zahrnující živnostníky a drobné podnikatele, ukazují, že míst ubylo o víc než dva miliony.
Oproti tomu, co plyne ze samotného úbytku pracovních míst, je navíc vážnější celkový účinek na pracovní důchod, tedy součin počtu pracovních míst, odpracovaných hodin a průměrných hodinových mezd, protože řada firem zaměstnancům zkracuje pracovní dobu, posílá je na nucenou dovolenou anebo jim snižuje mzdy, aby se břemeno rozložilo.
Mnohá ztracená místa – ve stavebnictví, finančnictví a ve výrobě a službách přesunutých do zahraničí – zmizela nadobro a nedávné studie ukazují, že časem bude možné do ciziny přemístit čtvrtinu amerických pracovních míst.
Naději na nalezení výdělečného zaměstnání tudíž ztrácí čím dál větší část pracovních sil, což ovšem radary oficiálních statistik často nezachytí, přičemž míra nezaměstnanosti (zejména mezi chudými, nekvalifikovanými dělníky) zůstane vysoká mnohem déle než během předchozích recesí.
Pohlédněme dále na úvěrové trhy.
Na bonitní vypůjčovatele s příznivou kreditní bilancí ani na firmy investiční úrovně momentálně zadření úvěrů nedoléhá, neboť ti první mají přístup k hypotékám a spotřebitelským úvěrům a ti druzí na trhy s dluhopisy a akciemi.
Jenže nebonitní zájemci o půjčku – asi třetina amerických domácností – příliš dobrý přístup k hypotékám a kreditním kartám nemají.
Žijí od výplaty k výplatě – a ty se ještě často ztenčují, vzhledem k poklesu hodinových mezd i odpracovaných hodin.
A pro firmy pod investiční úrovní a pro drobné firmy, které nespoléhají na kapitálové trhy, ale v prvé řadě na bankovní úvěry, je zadrhnutí úvěrů stále krušné.
Anebo se podívejme na bankroty a insolvence domácností a firem.
Větší firmy, a to i ty se značnými dluhovými problémy, dokážou svá přílišná pasiva refinancovat, soudní či mimosoudní cestou, kdežto bezprecedentní počet drobných podniků bankrotuje.
Totéž platí pro domácnosti, neboť miliony slabších a chudších vypůjčovatelů nezvládají splácet hypotéky, dluhy na kreditních kartách a půjčky na auta či studium a další formy spotřebitelských úvěrů.
Věnujme také pozornost vývoji soukromé spotřeby a maloobchodních tržeb.
Údaje za poslední měsíce naznačují akceleraci maloobchodních tržeb.
Jenže protože oficiální statistiky registrují zejména tržby větších prodejců a přehlížejí propad tržeb u stovek tisíců menších obchodů a podniků, které zkrachovaly, vykazovaná spotřeba oproti skutečnému stavu vypadá lépe.
Domácnosti s vyššími příjmy a majetky mají nárazníkové úspory, jimiž si spotřebu dorovnávají, a vyhýbají se zvyšování míry spořivosti, kdežto většina nízkopříjmových domácností musí více šetřit, neboť banky a ostatní věřitelé osekávají půjčky proti hodnotě nemovitostí a snižují limity kreditních karet.
Míra úspor domácností tudíž vzrostla z nuly na 4 % disponibilního příjmu.
Musí se ale ještě dále zvýšit, až na 8 %, aby se zadluženost sektoru domácností snížila.
Ovšemže, vláda USA rozšiřuje své rozpočtové deficity, aby vytvořila jistou spodní mez poptávky.
Většina států a místních samospráv, které zažívají propad příjmů z daní, však musí překotně redukovat výdaje, takže propouštějí policisty, učitele a hasiče a zároveň osekávají sociální příspěvky a sociální služby pro chudé.
Mnoha státům a místním samosprávám v chudších oblastech země hrozí bankrot, pokud jejich finance masivně nesanuje federální vláda.
Navíc opět narůstá příjmová a majetková nerovnost: chudším domácnostem hrozí větší riziko nezaměstnanosti, propadu mezd a omezení pracovní doby, což všechno vede k nižšímu příjmu, kdežto na Wall Street se v plné síle vrátily skandální odměny.
Vzhledem k tomu, že akciový trh jde nahoru, zatímco ceny domů se nadále propadají, movití lidé bohatnou, avšak střední třída a chudí – jejichž hlavním majetkem je spíše dům než akcie – chudnou a tíží je neudržitelné dluhové břemeno.
USA jsou tedy sice možná formálně jen krok od konce vážné recese, ale většina Ameriky čelí bezmála depresi.
Není pak divu, že jen málo Američanů věří, že opeřenec, který si vykračuje jako kachna a kváká jako kachna, je ve skutečnosti fénix oživení.
Příběh o dvou měnových oblastech
PALO ALTO – Spojené státy a Evropa jsou dvě obří oblasti volného obchodu, obě sice zámožné, leč sužované vážnými krátkodobými problémy a nesmírnými dlouhodobými výzvami.
Jde taktéž o dvě oblasti jednotné měny: dolaru a pro většinu Evropy eura.
Výzvy, jimž obě čelí, jsou kolosální.
Pouze evropský měnový svaz však stojí před nejistotou ohledně své budoucnosti; Amerika na existenční krizi své měny nenaráží.
Podobnosti a odlišnosti mezi těmito dvěma ekonomickými mocnostmi, zejména ve vztahu k vnitřní mobilitě pracovních sil, produktivitě a fiskálním politikám, naznačují, proč tomu tak je – a nabízejí vodítka k hledání odpovědi na otázku, zda eurozóna dokáže přestát krizi na své periferii a vyvinout se ve stabilní oblast jednotné měny.
Schopnost přesunu pracovních sil z chudších do bohatších oblastí funguje jako tlumič nárazů diferenčních těžkostí hospodářství.
Dalším přirozeným tlumičem je devalvace měny, která v nejhůře postižené oblasti zvyšuje konkurenční schopnost.
K té při společné měně docházet nemůže, a nejsou-li dostatečně mobilní pracovní síly, aby přispěly ke zmírnění regionálních kontrakcí příjmů a nezaměstnanosti, ekonomická korekce je dvakrát tak těžká.
Příčin nižší mobility pracovních sil v eurozóně oproti Americe je řada.
Pravda, třináct původních amerických kolonií tvořilo volnou federaci a mnoho Američanů se ještě sto let po americké revoluci považovalo v prvé řadě za občany svého státu a až poté USA.
Stát, k němuž se člověk vztahoval, nebyl ale plně vyvinutým národním státem, typickým společnou a hluboce zakořeněnou historií, etnickou identitou a náboženstvím.
Zřejmě nejdůležitější kulturní složkou mobility pracovních sil je jazyk.
Psaný jazyk je v Americe tentýž od Mississippi po Maine a od New Yorku po New Orleans a při hovoru si všichni rozumí.
Mezi Berlínem a Barcelonou či Římem a Rotterdamem to ovšem neplatí.
(Ostatně neplatí to ani mezi severní a jižní Čínou či v mnohojazyčné Indii, kde hindštinou hovoří jen 42 % obyvatel.)
Pro občany eurozóny, kteří se nedomluví jedním z velkých jazyků, zejména anglicky, je přeshraniční mobilita napříč oblastí jednotné měny přinejlepším omezená.
Jedná se o rozdíly, které nelze snadno vymazat.
Přestože některé aspekty kultury se začínají globalizovat, přeshraniční odlišnosti jsou v Evropě mnohem výraznější než mezi státy USA.
Až do druhé poloviny dvacátého století se dnešní členské státy eurozóny kupříkladu celá staletí pravidelně masakrovaly na bojištích.
Naproti tomu občané různých států federace USA své dějiny sdílejí mnohem úžeji, neboť Američané kromě občanské války vždy bojovali bok po boku v národních válkách proti vnějšímu nepříteli.
To vše znamená, že když hospodářsky upadá Kalifornie, tamní obyvatelé odcházejí do horských států; když ubývá pracovních míst v horním Středozápadě, lidé se stěhují za novými příležitostmi do Texasu.
V Evropě se tento vzorec uplatňuje mnohem méně.
Navíc právě tento vzorec zúžil mezeru (v současnosti zhruba 40%) mezi příjmy na hlavu v nejchudších a nejbohatších amerických státech, neboť pracovní síly a kapitál se přesuny do oblastí s vyšší produktivitou ustavičně korigují.
Rozpětí produktivity i příjmu na hlavu uvnitř eurozóny je podstatně širší, takže mobilita je ještě důležitější.
Konečně, byť se fiskální soustavy amerických států liší, celkové fiskální zatížení je oproti federální úrovni méně než poloviční.
Ústavy bezmála všech států vyžadují vyrovnané rozpočty (kromě výjimek pro mimořádné situace).
Americké státy i obce sice stojí před vážnými střednědobými a dlouhodobými fiskálními výzvami plynoucími z nedostatečně financovaných penzijních a zdravotnických soustav, avšak občané žijící v různých státech mají společný státní rozpočet, kdežto občané různých zemí eurozóny čelí naprosto odlišnému fiskálnímu uspořádání ústřední vlády.
Mnozí pozorovatelé skutečně tvrdí, že hlavním problémem eurozóny je absence společné fiskální soustavy.
Jenže konkurence v oblasti daní a služeb neškodí, nýbrž prospívá.
Nicméně, má-li euro přežít, je nezbytné zavést mnohem přísnější mantinely pro dovolené rozpočtové pozice a jejich transparentnost a doprovodit je seriózními a vymahatelnými sankcemi.
A euro přežít může.
Ti, kdo by rádi euro odepsali jako neúspěch, by si měli uvědomit, že je mu teprve deset let.
Amerika jako oblast jednotné měny také historicky měla problémy, od prvotního chaosu před zavedením ústavy až po střet mezi zemědělskými a bankovními zájmovými skupinami nad zlatým standardem na konci devatenáctého století.
Třebaže teď euro naráží na silný protivítr, ani plavba dolaru nebyla zkraje vždycky hladká.
Země eurozóny se musí nejprve vypořádat s krizí suverénního zadlužení, snížit fiskální schodky a zpevnit žalostně podkapitalizovanou bankovní soustavu.
Má-li ale eurozóna přežít a po odeznění nynější krize prosperovat, bude rovněž potřebovat komplexní strukturální reformy, které posílí její vnitřní mobilitu pracovních sil a zmírní tlaky vyvolané ekonomickou korekcí mezi státy a regiony.
Zda občané podpoří politiky, kteří navrhují reformy pracovního trhu, daní a dalších oblastí, jichž je k posílení mobility zapotřebí, a zda takové reformy budou dostačovat k překonání jazykových a kulturních odlišností, zůstává otevřenou otázkou.
Souvislá řada generací poválečných evropských politických lídrů uvedla do života Evropskou unii a poté měnovou unii s cílem provázat své země tak těsně, aby už mezi nimi nebyla možná další velká válka.
Jestli k dosažení tohoto cíle byla nutná měnová unie, je diskutabilní.
Navzdory zřetelným výhodám společné měny (namátkou jmenujme transparentnost cen, nižší transakční náklady a inflační věrohodnost) dnes oproti dřívějšku působí vážnější obavy nesnadnost makroekonomického řízení tak rozmanitých ekonomik.
Euro bylo od počátku velkou sázkou do loterie, velkolepým experimentem.
Historické snahy vybudovat měnovou unii někdy zkrachovaly, jindy přestály řadu krizí.
Nad budoucností eurozóny se možná stáhla mračna, ale temná nebude.
Příběh dvou voleb
LONDÝN – Jednotlivé volby nemusí vždy prohlubovat demokracii – stojí za připomenutí, že volební urna je jen jednou, byť stěžejní součástí jakékoliv svobodné a pluralitní společnosti.
Samozřejmě však existují i velkolepé příklady voleb, které posilují jak stabilitu, tak instituce určité komunity.
Druhý příklad jsme právě zažili v Indii, největší a nejrozsáhlejší demokracii na světě, kde 420 milionů voličů vrátilo vládě vedené Kongresovou stranou pohodlnou většinu.
V mnoha ohledech to byl osobní triumf premiéra Manmóhana Singha.
Jeho vítězství ukazuje, že i v politice lze uspět se slušností, poctivostí a vysokou inteligencí.
Také Sonia Gándhíová a její rodina si zaslouží uznání za to, že do popředí své kampaně postavila vizi vstřícné společnosti, která odmítá dělení na základě kast, etnického původu, jazyka a náboženství.
Výsledek voleb by měl Indii pomoci pokračovat – nikoliv bez občasných turbulencí – v cestě k vytvoření rychle rostoucí ekonomiky, která zvyšuje úroveň a kvalitu života pro chudé.
Přeji si, abychom se v Evropě mohli příští měsíc těšit na podobně zdravou demokratickou zkušenost, jakmile voliči v celé Evropské unii zvolí nové členy Evropského parlamentu.
Od roku 1979 jsou europoslanci voleni přímo, nikoliv prostřednictvím národních parlamentů.
V několika zemích však účast v těchto volbách klesá.
Hrozí nebezpečí, že počet voličů, kteří v červnu přijdou k volebním urnám, bude nižší než kdykoliv dříve.
Ve chmurných ekonomických podmínkách, které dnes po celé Evropě panují, je navíc vysoce pravděpodobné, že ti voliči, kteří se k volbám dostaví, využijí této příležitosti k potrestání velkých stran a budou volit okrajové nebo i extremistické politiky.
Existují konkrétní okolnosti, které mohou tuto voličskou reakci vyvolat.
Za prvé všude panuje znechucení z toho, jak se při nedávném boomu privatizovaly zisky, zatímco při současném krachu se socializují ztráty.
Pár bohatých jednotlivců profitovalo a všichni daňoví poplatníci prodělali.
To vedlo k rozšíření pocitu nespravedlnosti.
Za druhé se cílem populistické kritiky stala globalizace.
Ta se obvykle definuje tak, aby zahrnovala vše, co nemáme rádi – od změn našeho tradičního způsobu života až po ztrátu zaměstnání.
Pouze statečný politik poukáže i na to, do jaké míry liberalizace obchodu a otevření trhů zvýšily naši celkovou prosperitu.
Za třetí se přinejmenším ve Velké Británii celá politická garnitura zdiskreditovala v důsledku nechutného skandálu s výlohami, které si někteří poslanci propláceli.
V britských novinách se to jen hemží příměry o prasatech, rypácích a korytech.
Pro nedostatek zájmu o evropské volby existuje ještě další důvod.
Evropský parlament má moc, avšak zabývá se tématy, která jsou sice pro voliče důležitá, ale nefigurují na čelních místech jejich priorit.
U nejcitlivějších politických témat, jako jsou daně, zdravotnictví, školství, penze, trh práce a zahraniční politika, si členské země EU zachovávají pravomoci.
Témata dominující národním kampaním proto mají na evropské volby jen malý dopad.
Evropský parlament se věnuje důležitým oblastem, v nichž se jednotlivé země vzdaly suverenity, jako jsou obchod, vytvoření jednotného evropského trhu nebo nejzávažnější ekologické otázky.
Tato témata však v mnoha případech nevzbuzují nejvášnivější zájem.
Vzhledem k odtrženosti od národních politických debat má navíc Evropský parlament menší politickou legitimitu, než je žádoucí.
Ti, kdo se obávají vzniku evropského superstátu, mohou klidně spát.
Žádný podobný útvar nevznikne, protože neexistuje evropský elektorát – ten zůstává francouzský, belgický, lotyšský, řecký a tak dále.
Všichni hlasují ve stejnou dobu do stejné instituce.
Co však takový Ital ví o britské politice a proč by ho vůbec měla zajímat?
Podívejte se na naše televizní programy.
O evropském fotbale toho víme daleko více než o evropské politice. „Kulatý nesmysl“ spojuje lidi účinněji a spolehlivěji, než dokáže Evropský parlament.
To není kritika těch, kdo v Evropském parlamentu – často velmi tvrdě – pracují.
Vytvořili jsme politický orgán, který má pravomoc vést evropské instituce k zodpovědnosti, ale postrádá jasný evropský elektorát, jemuž by se mohl zodpovídat on sám.
Parlament bez občanů pak zákonitě zesiluje frustraci mnoha evropských voličů z procesu, při němž se jejich jménem přijímají celoevropská politická rozhodnutí.
Bude-li koncem letošního roku schválena Lisabonská smlouva, kromě jiných změn to přinese i větší účast národních parlamentů na evropském rozhodovacím procesu.
Musíme se však dívat na každou zemi zvlášť, abychom zjistili, co dalšího můžeme učinit pro lepší napojení celoevropského parlamentu na národní politiky.
Pokud se v této věci nezlepšíme, bude europoslance volit méně lidí, mnozí z nich dosáhnou zvolení pouze díky protestním hlasům a budou zastupovat pochybné evropské extrémy.
Veškerá praxe i zásady evropské diplomacie pak budou zdiskreditovány.
Thajské jaro?
BANGKOK – Převratné výsledky všeobecných thajských voleb z 3. července budou připadat povědomé každému, kdo sledoval politická vzedmutí na Blízkém východě a v severní Africe.
Etablované režimy všude na světě se nacházejí pod enormním tlakem v důsledku pokroků v informačních technologiích, demografických přesunů, rostoucích očekávání a zpozdilosti měřítek z období studené války.
Při absenci ochoty a schopnosti použít násilnou represi lze přežití určitého režimu zajistit pouze prostřednictvím ústupků, přizpůsobování se a periodické sebeobnovy.
Výsledky nejnovějších thajských voleb s 47 miliony voličů a volební účastí 75% představují rozhodující výzvu pro dávno etablovaný režim v zemi.
Strana Puea Thai pod vedením Jinglak Šinavatrové, nejmladší sestry exilovaného bývalého premiéra Tchaksina Šinavatry, si zajistila drtivé vítězství, když v pětisetčlenném parlamentu získala 265 křesel, zatímco vládnoucí Demokratická strana jich obsadila pouhých 159.
Návrat strany Puea Thai k moci je výjimečný – a nejen proto, že Jinglak bude první ženou, která v Thajsku usedne do premiérského křesla.
Soudy nakloněné establishmentu rozpustily dvě předchozí vlády této strany a na pět let zakázaly jejím čelním politikům zastávat veřejný úřad.
Vítězství Puea Thai proto naznačuje, že dříve marginalizovaný elektorát se natrvalo probudil.
Obdobná většina thajských voličů totiž hlasovala pro Tchaksinovy strany a jejich populistické platformy hájící zájmy chudých také v lednu 2001, únoru 2005, dubnu 2006 a prosinci 2007, čímž vyjádřila odpor k vojenskému převratu, převratem iniciované ústavě, soudním intervencím a donucování a útisku ze strany armády.
Nedávné volby znamenaly hluboký rozchod s minulostí.
Ve druhé polovině dvacátého století jako by se thajské volby střídaly s vojenskými převraty.
Voliči se kupovali a prodávali jako zboží.
Po volbách se už poslanci svým voličům prakticky neukázali ani neozvali a v typickém případě se zapojili do korupce a zneužívání moci v Bangkoku – takže nakonec ztratili legitimitu a vydláždili cestu k vojenským převratům.
Bez výjimky pak následovalo přijetí nové ústavy a volby.
Tento neblahý cyklus převratů, nových ústav a nových voleb definoval thajskou politiku po desítky let.
Toto schéma odráželo imperativy studené války.
Pilíře thajského státu – národ, náboženství a král – hrály na sjednocující kolektivní strunu a výsledná stabilita umožňovala hospodářský rozvoj.
Růst byl sice koncentrovaný do tak úzkého okruhu elit, že to u obyvatelstva vyvolávalo odpor, avšak komunismus se dařilo držet na odstup.
Veškeré hrozby zavedenému pořádku byly v zemi, kde triumvirát armáda-monarchie-byrokracie fungoval jako kotva, opakovaně odráženy.
V té době zpívali thajští školáci každé ráno bojové písně a Thajci věděli, kde je ve zkostnatělé elitářské hierarchii jejich místo.
Tuto hierarchii navíc posilovala socializace a indoktrinace v učebnách a obývacích pokojích, kam směla vstupovat jen státem kontrolovaná média.
Thajci byli spíše poslušnými poddanými než informovanými občany.
Odlišné názory nacházely jen malou odezvu.
Nástup Tchaksinovy strany Thai Rak Thai v roce 2001 to všechno změnil.
Strana zaujímala vědecký přístup k volbám, spoléhala na drahé průzkumy prováděné zahraničními experty a nabízela jasnou agendu a silné vedení.
Od skončení studené války to byla první strana, která zaujala kolektivní fantazii Thajců.
Hlasy opomíjených segmentů elektorátu, zejména na venkovském severu a severovýchodě země, se náhle začaly počítat.
Kupčení s hlasy přestávalo stačit.
Pouto mezi stranou a voliči – pouto založené na politice – zapustilo kořeny.
V roce 2001 už byla studená válka dávno pryč.
Političtí vůdci, kteří nesouhlasili s dosavadním status quo, už nemohli být tak snadno obviňováni z komunistické činnosti a vězněni.
S příchodem internetu se formování myšlení Thajců oficiálními místy ještě více ztížilo, neboť mediální zdroje se množily a výsledný rozptyl informací podkopával efektivitu státní propagandy.
Do popředí se navíc dostaly nové mezinárodní normy: vnější mocnosti, které dříve zavíraly oči před převraty, vojenskými diktaturami a útiskem, nyní prosazovaly demokracii a lidská práva.
Změnila se i demografická situace Thajska.
Koncept umělé vyvolané jednoty a stability z dob studené války nemá pro dnešní školáky žádný význam; i většina současných vysokoškoláků se narodila až po skončení studené války.
Zmíněné faktory vytvářely živnou půdu pro nové politické prostředí a Tchaksin, který byl v té době telekomunikačním magnátem, byl ve výhodné pozici, aby této příležitosti využil.
Kromě dalších novátorských opatření reformoval byrokracii, splnil své sliby chudým, zmapoval průmyslovou strategii a nově formuloval přetíženou zahraničně-politickou agendu.
Tchaksinova vláda měla pochopitelně i své stinné stránky: korupci, střety zájmů v legislativě, klientelismus, porušování lidských práv, zneužívání moci a další příklady špatného vládnutí.
Tchaksinův odkaz je tedy smíšený.
Příležitosti, naděje a sny pro utlačované masy spolu s vizí a plány budoucnosti Thajska uvízly v síti jeho vlastní zkorumpovanosti.
Ačkoliv se však Tchaksin dopustil mnoha poklesků, jeho nejtěžším „hříchem“ byla změna v myšlení a chování Thajců.
Někteří lidé vidí v této změně uzurpaci; jiní ji pokládají za přechod Thajska do jednadvacátého století.
Tchaksinovi protivníci uvnitř zavedeného thajského režimu nebyli ochotni na jeho politické inovace a populismus přistoupit.
Pro ně by se to rovnalo přiznání, že většina lidí v tomto pohostinném a dobře obdařeném království byla po celou dobu záměrně udržována v chudobě.
Tchaksin se snaží vykreslovat výsledky nedávných voleb tak, že se vše točí pouze kolem jeho osoby.
Nejlepší však je pohlížet na něj jako na sebestředného a bezděčného agenta politické modernizace.
Jsou to právě tato dynamika a tyto změny jednadvacátého století – které ještě umocňuje stále asertivnější obyvatelstvo –, s nimiž se musí thajský establishment vyrovnat, má-li se země posunout vpřed.
Atény v Číně?
PEKING – Některé části světa se potýkají s důsledky finanční krize nebo probublávající krizí svrchovaného dluhu, kdežto Číně hrozí rizika přehřátí a bubliny aktiv.
Čínskou ekonomiku může tímto směrem hnát několik faktorů.
Jeden z nejznepokojivějších se neliší od toho, co podnítilo aktuální krizi v eurozóně: bobtnající veřejný dluh.
V eurozóně potíž spočívá ve svrchovaných dluzích členských zemí, zatímco v Číně problém představují půjčky související s místními samosprávami.
Klíčovými složkami strukturálního dluhového problému v eurozóně jsou přebujelý systém sociálního zaopatření, zejména pro překotně se rozšiřující řady penzistů, a ekonomické zpomalení.
V Číně lokální funkcionáři rozšiřovali půjčky, aby si zajistili, že se tempo hospodářského růstu jejich regionu udrží na dvouciferných číslech.
Není divu, že mezi Čínou a eurozónou jsou jisté společné rysy.
Je jasné, že dluh narůstá, kdykoli lidé chtějí utrácet víc, než si naspořili.
Konkrétnější podobnost je ale v tom, že silně zadlužené země eurozóny a čínské provincie a okresy utratily příliš mnoho společné měny.
Jelikož žádná členská země ani samosprávný orgán tyto prostředky nevydávají ani neřídí, členské země eurozóny ani čínské samosprávy si od dluhových potíží nemohou ulevit devalvací.
V obou případech tedy platí, že jakmile se splácení dluhu zpožďuje nebo selže, negativní důsledky pocítí celá finanční a měnová „zóna“ – celá EU a celá Čína.
Aby se takové vnitrostátní „svrchované dluhové krizi“ předešlo, čínský zákon o rozpočtu, přijatý v roce 1994, místním samosprávám zakázal, aby si autonomně půjčovaly, ať emisí dluhopisů nebo přijímáním úvěrů od bank.
Teoreticky to znamená, že samosprávy nemohou své schodky financovat zvyšováním zadluženosti, protože mají možnost půjčovat si jedině od centrální vlády nebo jiných centrálních orgánů.
Jenže rozpočtový zákon s problémem neskoncoval.
Místní samosprávy si sice půjčovat nemohou, leč zakázáno to není státním investičním společnostem pod kontrolou místních orgánů.
Není tedy divu, že lokálními pobočkami státních bank protekly obrovské objemy půjček, aby financovaly tamní projekty veřejných investic.
Tyto výpůjčky zapříčinily nárůst počtu nesplácených bankovních úvěrů zkraje a v polovině 90. let, kdy úhrn nesplácených půjček vystřelil na 40 % HDP.
To způsobilo zadrhnutí úvěrů a prodloužilo deflaci v závěru 90. let, kdy se centrální vláda snažila vzniklý nepořádek uklidit.
Díky privatizaci státních podniků a kvalitnější finanční regulaci, včetně dohledu nad bankami a řízení rizik, jsou jak centrální, tak lokální rozpočty od roku 2000 v zásadě v dobrém stavu.
V letech 2007 až 2008, před globální finanční krizí, podíl celkového veřejného dluhu k HDP činil necelých 22 %.
Samozřejmě že stále docházelo k půjčkám ze strany místních samospráv, ale jen v omezené míře (v úhrnu šlo o 3-4% HDP), díky institucializované kontrole půjček.
Pak přišla finanční krize a centrální vláda přijala fiskální stimul a uvolnila měnovou politiku.
Místní samosprávy byly v zájmu udržení růstu pobídnuty ke zvýšení výdajů do projektů rozvoje veřejné infrastruktury.
V důsledku toho se objem bankovních úvěrů financujících lokální investice jen v roce 2009 zvýšil šestinásobně.
Celkové výpůjčky místních samospráv teď dosahují zhruba 900 miliard dolarů, přičemž meziročně vyrostly ze 150 miliard dolarů a představují ekvivalent téměř 20 % HDP.
Tato hladina výpůjček představuje pro Čínu nový typ finančního rizika.
Jenže jak nebezpečné je toto riziko?
Jsem přesvědčen, že je stále zvladatelné.
Oprávněnost části místních výpůjček lze potvrdit alokací prostředků z centrálního rozpočtu na lokální projekty.
K části místních výpůjček navíc došlo v regionech, které se budou v předvídatelné budoucnosti nadále těšit vysokému růstu příjmů z daní, což zajistí obsluhu dluhů.
Problematická je jen asi třetina celkového objemu půjček; zbytek by měl být či bude i napříště bez potíží.
Nejvýznamnější změna, díky níž snad problém zůstává zvladatelný, tkví v tom, že čínské měnové orgány od konce minulého roku šlapou na brzdu růstu těchto dluhů.
Obecně platí, že dveře lokálních výpůjček se uzavřely a probíhají inspekce, které mají sestavit přesný obrázek situace.
Za pokračujícího hospodářského růstu se potenciální riziko plynoucí z tohoto dluhu ztenčí.
Čínští funkcionáři si z tohoto těžkého dluhového břemene berou ponaučení, neboť se obávají představy, že místní samosprávy zbytku Číny přivodí vnitrostátní „řeckou krizi“.
Úřady chápou nutnost přísné fiskální disciplíny a finanční regulace.
Dluhově financované investice každého veřejného orgánu je třeba sledovat, kontrolovat a omezovat.
Samozřejmě že čínské samosprávy nikdy neměly naprostou finanční ani fiskální autonomii.
Ostatně zodpovědnost za dluh se považuje za problematiku centrální vlády už od doby, kdy před zhruba 2000 lety dynastie Čchin sjednotila zemi a centralizovala režim.
Ti, kdo v Číně propagují fiskální decentralizaci a deregulaci by měli nejprve uvažovat o tom, jak nejdřív zavést reálnou lokální fiskální zodpovědnost.
Současný právní rámec Číny v minulosti přispíval k fiskální rovnováze a finanční stabilitě a pozitivní úlohu hraje i nadále.
Jinak by už Čína mohla zažívat svou vlastní lokalizovanou krizi „svrchovaného zadlužení“ a možná hyperinflaci.
Když se ale místním samosprávám znemožní přístup k dluhovému financování, hledají jiné prostředky.
Snaží se například co nejvíc vydělat na prodejích pozemků, čímž tlačí na růst cen bydlení a přispívají k nafukování bublin aktiv.
Vzhledem k negativním důsledkům tohoto přístupu by asi bylo moudré, aby centrální vláda zvážila zavedení krátkodobých kvót či stropů pro celkové výpůjčky místních samospráv.
V dlouhodobém výhledu se ale fiskální a finanční stabilita Čína zajistí jedině systematickou institucionální reformou vztahů mezi centrální vládou a místními samosprávami.
Teorie evropského občanství
Na současném evropském vývoji je cosi tragického.
Tažení demokracie napříč celým kontinentem a vznik jednotného trhu ve větsí části Evropy se zasloužily o bezpříkladnou stabilitu, bezpečnost a prosperitu.
Výmluvnými ukazateli pokračující integrace je zavedení společné evropské měny eura a slib Evropské unie přijmout do roku 2004 až deset nových členů.
Avsak schopnost evropských institucí přizpůsobit se hlubsí a sirsí integraci stále více narusuje neodbytný, protichůdný a dávno překonaný ideál: národní stát jakožto základ politické legitimity a suverenity.
Dalsí evropská integrace vyvolává tolik obav a nesouhlasu zejména proto, že na společné evropské občanství je často vnímáno stejně jako občanství národní.
Národní stát v tradičním smyslu byl založen na občanství, jež vznikalo s úpadkem kolektivních identit.
Z Benátčanů se stali Italové, z Bavorů Němci a tak podobně.
Budovatelé států v celé Evropě se zasazovali - samozřejmě s různým úspěchem - o vznik dominantní kultury, oficiálního jazyka a identity založené do jisté míry na tom, čím se lisily od sousedních států, národů a kultur.
Národnostní mensiny pak musely čelit vypuzování ze země nebo silným asimilačním tlakům.
Evropský národní stát nebyl v tomto smyslu udržitelný ani pro původních sest členů Evropského společenství - a byly to vysoce industrializované země s podobnými sociálními i politickými tradicemi a institucemi.
Pro dnesních patnáct členů EU to není koneckonců o mnoho schůdnějsí.
Dalsí rozsíření Unie pak samozřejmě znamená, že se rozsíří také množství kolektivních identit, kultur, jazyků, náboženství a světonázorů.
Vznik jednotného ,,národa``, který definuje občanství v tradičním smyslu, by pak byl vykoupen straslivými represemi a válkami trvajícími celé generace, dost možná i staletí.
Evropská integrace je samozřejmě od samého počátku vedena sdílenou historickou pamětí hrůz a utrpení, za nimiž stál agresivní nacionalismus.
Avsak bez alternativy k národními státu coby základu občanství se legitimita a efektivnost institucí EU dostává pod enormní tlak.
Vzpomeňme například irské veto institucionálních reforem přijatých Evropskou unií na summitu v Nice v prosinci roku 2000 - reforem, bez nichž by rozsíření nemohlo pokračovat.
Z průzkumů veřejného mínění pak obdobně vyplývá že podpora členství v EU rapidně klesá i v kandidátských zemích.
Politikové jako Václav Klaus v České republice či Viktor Orbán v Maďarsku na jedné straně vítají společný trh, ale namítají, že jejich státy nezískaly svou de facto nezávislost na Moskvě proto, aby ji de iure vydaly Bruselu.
Nicméně ve světle volného pohybu zboží a služeb, práce, kapitálu a myslenek (ony ,,čtyři svobody`` jednotného trhu) se větsina snah tradičních evropských států - konkrétně obrana těchto svobod na mensím území - jeví irelevantní.
Teď, kdy se ze státních hranic uvnitř Evropské unie staly ne více než administrativní čáry, přesel tento úkol do rukou institucí, které mají nad členskými státy výsadní pravomoci.
Je proto třeba nalézt novou definici občanství, která na tyto instituce nepohlíží jen jako na jakési formální zastoupení společné politické vůle členských zemí.
Jak by měla vypadat alternativní koncepce evropského občanství?
Americký model politické identity, kterou formovalo dědictví emigrantů a dobrovolná kulturní integrace, do Evropy transponovat nelze, neboť zde mají odlisné tradice, kultury a postoje velmi hluboké kořeny.
Ale základní a minimální představa občanství je zásadní v případech, kdy se Polák a Svédka mohou do sebe zamilovat během studií ve Spanělsku, začít pracovat v Německu a usadit se založit rodinu v Itálii.
Společné občanství nevyžaduje společný způsob života, společné existenciální hodnoty ani společné dějiny.
Toto je jediná demokratická a stabilní definice evropského občanství, neboť s touto definicí jako vůbec jedinou je každý jednotlivec schopen souhlasit a hlásit se k ní.
Jistě, ve skutečném světě lidé obvykle nemohou rozhodovat o základních strukturách své společnosti.
Ale představme si, v duchu slavného myslenkového experimentu filozofa Johna Rawlse z jeho knihy Teorie spravedlnosti, že bychom o pravidlech opravdu rozhodovat mohli - i když nebudeme vědět, kým v takové hypotetické společnosti budeme.
Uvažujeme-li racionálně, musíme počítat s možností, že budeme patřit do kulturní mensiny.
Nebudeme vsak vybírat taková pravidla, jež definují občanství jen z pohledu konkrétní kulturní identity.
Budeme se naopak jistit z více stran, abychom zaručili, že občanství bude tvořeno právem každého účastnit se kolektivních projektů a podpořeno právním řádem, který tato práva garantuje.
Občanství v tomto smyslu pohlíží na politickou suverenitu a legitimitu jako na rysy institucí, jež pomáhají rozvíjet dobrovolnou společenskou spolupráci ztělesněním pravidel interakce, jež jsou z pohledu vsech spravedlivá a účinná.
Kdyby k dodržování těchto pravidel stačila jen represe, byla by demokratická legitimita bezvýznamná.
A jak demonstroval pád komunismu ve východní Evropě, represe samotná je chabou zárukou stability.
Evropské občanství, jež je chápáno tímto způsobem, je slučitelné s množstvím kolektivních identit, rodinou či skupinami přátel počínaje a profesními asociacemi a korporacemi konče, územně vymezených společenství a sdílených kulturních, politických a náboženských podobností.
Taková koncepce stabilizuje sociální kooperaci v rámci Evropy, protože odráží základní normativní konsensus o podobě institucí a tudíž orientuje individuální chování směrem k ochraně těchto institucí.
Dobře rozvinutá koncepce demokratického občanství bude v podstatě vždy vyzdvihovat práva jednotlivce.
Občanství netvoří skupiny, ale jednotlivci, kteří na sebe vzájemně působí jako občané se specifickými zájmy a cíli.
To znamená, že sledují své zájmy a cíle v rámci obecně přijatelných pravidel interakce, pochopitelně včetně pravidel řesení konfliktů mezi různými kolektivními identitami.
„Třetí cesta“ pro postup vůči Rusku
PAŘÍŽ – „Rusko angažujme, pokud můžeme, ale zadržujme, pokud musíme.“ Tyto dvě alternativy vymezovaly západní strategii vůči Rusku už v polovině 90. let minulého století.
Od té doby se sice Rusko dramaticky změnilo, ale naše otázky ohledně Ruska nikoliv.
Co dělat, když váš velký soused rozevře mezeru zející mezi jeho kulturou, která je evropská, a politickým systémem, který je čím dál větší měrou „asijský“, přinejmenším ve starém hanlivém smyslu „orientálního despotismu“?
Je snad nejlepší reakcí na návrat ruských imperiálních ambic moderní obdoba Svaté aliance stability vytvořená k zadržování nového světového rebela?
Nebo je nezbytná soudobá Jaltská konference, zaměřená na překreslení politických hranic Evropy?
Mohla by odpovědí být trocha obojího?
Jestliže se Rusko stává tím, čím byla revoluční Francie za Napoleona, nebo se navrací k sovětské podobě – zbaveno totalitní ideologie, ale s chutí dobývat a opětovně si podrobovat území –, není zapotřebí „ligy demokracií“, již prosazují někteří konzervativci v Americe.
Zapotřebí je spíš „ligy stability“, která bude zahrnovat prominentní aktéry, jako je Čína, Indie a další státy, které mají větší zájem na hospodářském růstu než na „otřesení“ mezinárodního systému.
Taková strategie vyžaduje v prvé řadě pevné partnerství s Čínou, a to ne proto, že se vyvíjí ve směru demokracie, ale proto, že jde o mocnost současného stata quo.
Takový postup by mohl vést k zahájení rozhovorů s Íránem a samozřejmě k dalšímu uzavírání spojenectví v rámci NATO.
Poselství pro Kreml by bylo naprosto zřetelné. „Neklamte sami sebe.
Nacionalismus a imperialismus vás nikam nedovedou; nemůžete se geograficky rozrůstat, aniž by na to vážně nedoplácel váš hospodářský růst a vaše osobní bohatnutí.
Evropa je sice snad slabá a rozdělená, Amerika sice snad není, co bývala, ale s vaší ubývající populací a smutným stavem hospodářství mimo oblast ropy a plynu prostě nejste vybaveni na to, abyste byli v lize globálních velmocí.
Čína na to má; vy ne.“
Argument založený na zadržování ale selhává, protože Kreml by stále mohl po světě dělat neplechu tím, že by nezodpovědným způsobem konal společně se Sýrií či Venezuelou.
Ještě důležitější je, že sjednocení světa výhradně proti Rusku by znamenalo, že bereme ruské velmocenské aspirace příliš vážně.
Mnozí Asijci jsou například přesvědčeni, že Rusko je sice problém pro Evropu, ale pro svět už ne.
Na konci studené války zůstávalo Japonsko posedlé Ruskem coby dědicem Sovětského svazu.
Dnes jsou Japonci natolik znepokojeni Čínou, že na obavy z Ruska nemají mnoho času.
Druhá alternativa k renesanci „zadržování“ by spočívala v přijetí ruské argumentace, či přesněji ruských „emocí“.
Znamenalo by to vlastně, že bychom řekli: „Zbytečně jsme vás v posledních deseti letech pokořovali.
Od rozšiřování NATO po uznání nezávislosti Kosova jsme úmyslně ignorovali vaše citlivá místa a vaše zájmy.
Posaďme se jako Churchill, Roosevelt a Stalin na Jaltě a přetvořme mapu Evropy jedenadvacátého století.
Co chcete zpět?
Co nám zůstane?“
Tento přístup by mohl uznat právo Ruska dohlížet na budoucí vývoj Kavkazu.
Ostatně navzdory neoblomným prohlášením pod vedením Francie Nicolase Sarkozyho, která právě předsedá EU, se Evropa de facto s rozdělením Gruzie smířila.
V Jižní Osetii a Abcházii mají zůstat ruská vojska.
Západ se kvůli Gruzii, jejíž věrohodnost silně narušilo nezodpovědné chování jejího prezidenta, nechystá vyhlásit Rusku válku.
Co se týče Ukrajiny, ta se jednou může stát součástí Evropské unie, ale její budoucnost zůstává mimo NATO.
Nicméně právě mezi naprostým zadržováním, které je velice nepravděpodobné a není nutně ani žádoucí, ani realistické, a vstřícností na hranici appeasementu, která by byla nebezpečná pro evropskou budoucnost, je třeba nalézt třetí cestu, založenou na pevných principech.
Tyto principy jsou jasné.
Zaprvé, o ukrajinské územní celistvosti nelze smlouvat.
To bylo řečeno už mnohokrát, ale opakování nijak nesnižuje význam této zásady.
Rusko bez Ukrajiny je zvládnutelný národní stát; Rusko s Ukrajinou je nezvládnutelná říše.
Zadruhé, i když Západ odsoudí gruzínskou nezodpovědnost a ve své politice zohlední citlivost Ruska vůči smíšeným historickým emocím souvisejícím s jeho někdejšími imperiálními územími, nestoudná brutalita Kremlu je nepřijatelná.
Vždyť jsme v Evropě víc než šest desítek let po druhé světové válce a bezmála dvacet let po rozpadu Sovětského svazu.
Používání síly k vyřizování si účtů a vnucování vůle jednoho státu jinému nelze netečně akceptovat.
Krátkodobě je možná čas na straně Ruska.
Dlouhodobě – ekonomicky, demograficky, politicky, strategicky – je čas na „naší“ straně, budeme-li se držet svých hodnot a principů.
Doma v�zálivu Guantánamo
ZÁLIV GUANTÁNAMO – Píši z�detenčního střediska Spojených států v�zálivu Guantánamo, kde jsem bez obvinění zadržován už téměř sedm let.
Mou zdejší internaci zapříčinilo, že jsem byl ve špatný okamžik na špatném místě.
Před více než dvěma lety mi bylo sděleno, že jsem uvolněn k�propuštění.
Ta zpráva by mě bývala potěšila, kdybych nepocházel z�Uzbekistánu, země s�jednou z�nejhorších lidskoprávních vizitek na světě.
Odjet domů pro mě není bezpečné.
Moje cesta na Guantánamo začala v�prosinci 1998, když jsem si odbyl povinnou vojenskou službu v�uzbecké armádě.
Uzbekistán, bývalá sovětská republika, je chudá země, kde není mnoho pracovních příležitostí.
Po několika měsících shánění práce jsem se přidal k�bratrovu podnikání.
Živili jsme se nákupem a prodejem jablek, medu a dalšího zboží v sousedním Tádžikistánu.
Žil jsem ve společenství Uzbeků a tam jsem poznal svou ženu, Fátimu, rovněž Uzbečku.
Narodilo se nám dítě a z�Uzbekistánu se k�nám přestěhovala má matka.
V�Tádžikistánu bohužel byli tací, kterým se nelíbilo, že v�jejich zemi žije skupina Uzbeků.
Jednoho dne v�listopadu 1999 tádžické orgány pozatýkaly 200 až 300 Uzbeků a sdělily nám, že nás pošlou zpět do Uzbekistánu.
Namísto toho nás vyhodily v�Afghánistánu.
Tam jsme se setkali se skupinou afghánských Uzbeků, kteří nám pomohli usadit se v�Mazáre Šaríf.
Začal jsem pracovat jako obchodní cestující.
Prodával jsem kozí mléko, slepice, kohouty a ovce.
Na podzim roku 2001, když propukly boje mezi Tálibánem a Severní aliancí, jsem nemohl cestovat a na několik týdnů jsem uvízl v�čajovně při silnici.
Jednoho dne do čajovny přišli vojáci Severní aliance a nabídli mi, že mě vezmou do Mazáre Šaríf.
Místo toho mě odvezli na leteckou základnu v�Bagramu a předali mě Američanům, kteří tam byli rozmístění.
Později jsem se dozvěděl, že Američané za tálibánce a „zahraniční bojovníky“ nabízeli odměnu ve výši několika tisíc dolarů.
Zprvu jsem byl rád, že se ocitám v�amerických rukou.
Spojených států jsem si velmi považoval a měl jsem ta to, že je jen otázkou času, než pochopí, že jsem nevinný a nechají mě jít.
To se však nestalo.
Zadržovali mě v�Bagramu, pak v�Kandaháru a nakonec v�zálivu Guantánamo.
Teď už Američané vědí, že jsem tu skončil omylem, a řekli mi, že mě chtějí nechat odejít.
Kam ale můžu jít?
Navštívili mě tady na Guantánamu příslušníci uzbecké bezpečnostní služby a obvinili mě z�členství v�Islámském hnutí Uzbekistánu.
Když jsem jim řekl, že o této skupině nic nevím, pohrozili mi, že až budu zpátky v�jejich vazbě, ke spolupráci mě donutí.
Není těžké si představit, jaké způsoby používají.
Mučení, bití a jiné trýznění zadržovaných je v�Uzbekistánu běžné.
Občas se stane, že lidé, kteří se dostanou do uzbecké vazby, už se nikdy neozvou.
Nejsem sám.
Jsem jedním z�několika desítek zadržovaných na Guantánamu, kteří se do své rodné země nemohou vrátit, protože by tam pravděpodobně byli mučeni a trýzněni.
Naší jedinou nadějí na opuštění tohoto vězení je, že se nějaká jiná země odhodlá poskytnout azyl lidem, jako jsme my – lidem, kteří neudělali nic špatného a především tu vůbec neměli být zadržováni.
Nadešel čas udělat si jasno
JOHANNESBURG – Jako největší ohrožení planety se rýsují, v myslích mnoha lidí, terorismus a globální oteplování.
Ve Spojených státech Bushova administrativa chce téměř o 20% navýšit financování bezpečnosti hranic a vymáhání imigračních zákonů.
Přes 150 milionů dolarů jde do dopravních soustav v New Yorku, New Jersey a Connecticutu s cílem pomoci jim předcházet teroristickým útokům a reagovat na ně.
Mezinárodní terorismus ale každý rok zabije celkem asi 400 lidí.
Kolik bychom za snížení počtu zabitých řekněme o 25% měli být ochotni zaplatit – miliardu dolarů, sto miliard?
Mezi tím se v Havaji sešli političtí činitelé, aby debatovali o smlouvě, která má nahradit Kjótský protokol.
Ekologické lobbistické skupiny chtějí, aby příští smlouva šla mnohem dál než Kjóto, které už tak bere světu 180 miliard dolarů ročně.
Snahy o zpomalení globálního oteplování prostřednictvím Kjótského protokolu nebo obdobné úmluvy změní jen velmi málo, vždyť do roku 2100 zpomalí růst teplot jen o sedm dní.
Desetina ročních nákladů na Kjótský protokol – anebo desetina letošního rozpočtu USA na války v Iráku a Afghánistánu – by předešla téměř 30 milionům nově nakažených HIV/AIDS.
Tutéž částku by bylo možné využít i na pomoc čtyřem milionům lidí, kteří letos zemřou na podvýživu, 2,5 milionu lidí, jež usmrtí znečištění vzduchu v krytých i nekrytých prostorách, dvěma milionům těch, kdo zahynou z nedostatku stopových prvků (železa, zinku a vitaminu A), či dvěma milionům lidí, jejichž smrt způsobí nedostatek nezávadné pitné vody.
Dobře víme, jak umírání lidí z důvodu podvýživy, znečištění, HIV/AIDS a malárie zastavit.
Účinné strategie jsou levné a prosté: jde obvykle o otázku zajištění nezbytností (stopových prvků, čistějších druhů paliv, bezplatných kondomů, moskytiér) pro ty, kdo je potřebují.
Počet obětí zůstává vysoký, protože máme omezené zdroje, takže všechny problémy světa vyřešit nedokážeme a právě tyto problémy nejsou v popředí našeho zájmu.
Vlády i nevládní organizace utrácejí každoročně miliardy dolarů ve snaze pomoci světu, aniž by jasně zvažovaly, zda dosahují maxima možného.
Priority mezi dobře míněnými projekty, jež financují, si stanovují pouze tím, že se rozhodují dělat to a nedělat ono – často na základě politických okolností a mediální pozornosti, nikoli pečlivého přezkumu.
Panika ohledně terorismu a změny klimatu nás sice vůči dalším problémům, jimž planeta čelí, zcela nezaslepuje, ale rozhodně pokřivuje optiku, skrze niž vidíme celkový obraz.
Doufám, že až se v květnu u kulatého sejdou stolu mezinárodní ekonomové, aby v rámci projektu nazvaného „Kodaňský konsenzus“ zvážili přes 50 řešení různých světových výzev, vynoří se jasnější obrázek.
Účastníci použijí analýzu nákladů a přínosů, aby různé strategie poměřili.
Výsledkem bude seznam řešení seřazený dle priority, jenž ukáže, které projekty slibují největší přínosy ve srovnání s náklady.
Měl by se svět plnou parou řítit do další dohody ve stylu Kjótského protokolu?
Měli bychom svou prioritou učinit znečištění ovzduší?
Někteří lidé se silně ohrazují proti použití ekonomických nástrojů k poměřování největších problémů světa.
Jde ale o způsob jak poctivě zjistit, co funguje a co nikoliv.
Pro politiky je velice snadné přihodit na problémy jako terorismus víc peněz, třebaže snad některé státy za bezpečnostní opatření utrácejí přespříliš, takže jen útoky přesouvají z místa na místo.
Potřebujeme poznání.
Když uznáme, že některým politikám se daří jen málo, můžeme debatovat o jiných možnostech.
Možná že existují prozíravější způsoby boje s terorismem než nákladné války a neustálé posilování vnitřní bezpečnosti.
Možná že se dokážeme se změnou klimatu vypořádat méně nákladnými a efektivnějšími technologickými iniciativami.
Možná že světu prospějeme víc, když se zaměříme na znečištění vzduchu, vzdělávání nebo postavení žen.
Jak dnes politici rozhodují o výdajích, víme.
V květnu uvidíme, jak by tytéž peníze investovali někteří z nejlepších světových ekonomů – včetně pěti laureátů Nobelovy ceny – tak, aby zajistili největší možné přínosy.
Dozvíme se, co by se mohlo stát, kdyby se politici povznesli nad zkreslený obrázek intenzivní mediální soustředěnosti na terorismus a změnu klimatu.
Výsledkem by mělo být jasnější zacílení na největší potíže světa a jejich nejlepší řešení.
Zkouškové období
LONDÝN – Lídři s rozhodovacími pravomocemi dnes prožívají těžké časy.
Žijeme v éře nízké předvídatelnosti.
Svět jako by se neustále proměňoval.
Problémy, jež je třeba řešit, jsou obrovské.
A především v mnoha případech existuje rozpor mezi vhodnou krátkodobou politickou praxí a správnou dlouhodobou politickou strategií.
Co se týče ekonomiky, debaty o klimatu a bezpečnosti, bezprostřední tlaky směřují převážně jedním směrem: zvyšme v ekonomice úlohu vlády, odložme klimatickou dohodu na finančně přívětivější dobu, ustupme od zásadního vojenského závazku bojovat proti globálnímu terorismu.
A přece správná dlouhodobá politika v každém z těchto případů ukazuje téměř s jistotou opačným směrem.
Jak propast mezi krátkodobým a dlouhodobým zájmem přemostit?
Vybrat si způsob jak toho dosáhnout znamená principiálně se rozhodnout, v co věříme a co chceme od své budoucnosti.
Při zvažování jak postupovat se musíme rozhodovat hlavou, ale v jaké konání skutečně věříme, nám musí povědět srdce.
Co se ekonomiky týče, po krachu bankovní soustavy se téměř všichni shodli na obecně rozšířeném názoru, že trh selhal a stát musí zakročit.
Oprašovaly se a dychtivě znovu četly staré výtisky Velkého krachu roku 1929 od Johna Kennetha Galbraithe a keynesiánská pojednání.
A je to pravda: trh selhal a stát musel zakročit.
Fiskální a měnové stimuly byly důležité už samy o sobě, ale ještě významnější byly proto, že dávaly najevo, že k prevenci šíření nákazy a dalších kolapsů se využije síly vlád.
Když ale přejdeme k analýze toho, jaké oživení můžeme očekávat a jakou ekonomiku si do budoucna přejeme vytvořit, není už vůbec jasné, že potřebujeme setrvalou, rušivou úlohu státu.
Právě naopak, potřebujeme, aby soukromý sektor oživil svou podnikavost, novátorství a elán, musíme být opatrní s regulacemi, abychom nepřiškrtili dostupnost úvěrů, a rozhodně bychom se měli vyhýbat protekcionismu.
Pravda, soukromý sektor čeká rozsáhlá restrukturalizace a bude třeba umazat velké schodky, které se během krize nahromadily.
To bude vyžadovat radikální restrukturalizaci státu a jeho služeb.
Hybnou silou globálního hospodářství ale nakonec nebude vláda, ale podnikání.
Jinými slovy, tvrzení, že „trh selhal“, je svou poplašností příliš obecné.
Ve skutečnosti selhala jedna část trhu, avšak součástí tohoto selhání byla i vláda a regulátoři.
Jsme-li přesvědčeni o pravdivosti této úvahy, zpět k prosperitě nás v posledku dovede tvořivost soukromého sektoru (tvořivost v nejlepším slova smyslu).
V nadcházejících týdnech a měsících budeme tudíž muset přijímat taková rozhodnutí, která soukromému sektoru nebudou ke škodě, nýbrž ku pomoci.
Obdobně platí, že co se týče životního prostředí a energie, pokud se domníváme, že světové klima se pravděpodobně v důsledku lidské činnosti mění, bez ohledu na finanční tlaky musíme přehodit výhybku globální ekonomiky na nízkouhlíkovou kolej do budoucnosti.
Ve snaze uzavřít novou dohodu, která nahradí Kjótský protokol, bychom ovšem proto neměli vystupovat s nerealistickými návrhy.
Nerozbíjejme dobrý kompromis palicí ideálu.
Na základě současných poznatků – o odlesňování, energetické účinnosti a obnovitelných zdrojích – můžeme udělat zásadní kroky, které v příštím desetiletí přinesou velké změny.
Dále budeme potřebovat dlouhodobý rámec pobídek k vývoji technologií budoucnosti.
Podstatné je ale jedno: na odkládání aktivity teď není vhodná chvíle.
Serióznost Číny v této věci, a teď už i Indie, odhodlání Brazílie a dalších rozvíjejících se trhů se na řešení změny klimatu podílet: to vše nabízí obrovskou příležitost, jíž je třeba se chopit.
Co se Západu týče, všichni bychom si měli připomenout barel ropy za 100 dolarů.
V oblasti energetické bezpečnosti existují exemplární důvody, proč musíme změnit podstatu svých ekonomik s cílem snížit uhlíkovou závislost.
U bezpečnostních otázek je rozhodování zřejmě vůbec nejtěžší.
Veřejnost, pochopitelně sklíčená trváním současných vojenských operací a ztrátami na životech v Afghánistánu a Iráku, se přiklání k myšlence stažení.
I tady si ale musíme v prvé řadě ujasnit, v co skutečně věříme.
Důvod, proč to například teď jde v Afghánistánu ztuha, tkví v tom, že nám komplikace působí síly, s nimiž se potýkáme.
Dosahují toho terorismem a brutálním zastrašováním civilního obyvatelstva, vzdor výslovné a zřetelné vůli mezinárodního společenství.
Znovu a znovu se ovšem jasně ukazuje, že pokud k tomu lidé dostanou šanci, chtějí zodpovědné vlády, nefalšovaný právní řád a možnost rozhodovat o vlastním osudu.
Ti, kdo používají teror, ať už v Afghánistánu, Pákistánu, Iráku, Somálsku, Jemenu či dalších místech, jejichž výčet by mohl pokračovat dál a dál, tak činí proto, aby destabilizovali státy a narušili vůli lidí žít v míru.
Kdybychom se teď stáhli, lidé nepocítí osvobození od našeho vměšování, ale budou vydáni na milost a nemilost skupinám, jejichž extremismus ohrožuje samotný způsob života, který my symbolizujeme a po němž lidé touží.
Nehledě na aktuální těžkosti bychom tedy neměli zapomínat, v co věříme a proč.
Ocitáme se tedy v okamžiku, který i vprostřed vší nejistoty vyžaduje určitou srozumitelnost a tu nejlépe načerpáme ze strategie založené na pevném souboru přesvědčení.
Je čas budovat
Každý dobrý zástupce mezinárodní investiční banky ví, že konec dubna není vhodná chvíle k propagaci jeho služeb, neboť právě tehdy se světoví ministři financí vracejí domů ze schůzek MMF ve Washingtonu, vyplísněni, že rizika globálního hospodářství by se mohla přelít až k nim domů.
Ministři jsou přespříliš zaměstnáni svým traumatem, než aby pomýšleli na placení tučných poplatků za nové emise mezinárodních dluhopisů.
Kdo by chtěl navyšovat zadlužení, když za rohem je snad finanční krize?
Je lepší si dál schraňovat státní pokladniční poukázky USA, třebaže výnos je mnohem nižší než u většiny ostatních investic.
Nebo snad ne?
Vzhledem k tomu, že dnešní globální ekonomika se nachází uprostřed vytrvalé a čím dál vyrovnanější expanze, nenadešel čas začít zvažovat rizika pozitivního vývoje?
Konkrétně, neměly by vlády, zejména ty, jež donekonečna vytvářejí dolarové rezervy, začít raději přemýšlet o tom, jak doma budovat silnice, mosty, přístavy, rozvodné sítě a další infrastrukturu?
Nenazrál čas začít stavět základy pro udržení budoucího růstu, zejména v chudších regionech, které ještě nezískaly podíl na dnešní prosperitě?
Rozumějme si správně, nijak neobhajuji fiskální marnotratnost.
Bilance rizik se však v posledních několika letech posunula.
Ano, během příštích tří až pěti let pravděpodobně dojde k další globální recesi.
Ano, pravděpodobně se objeví další vlna finančních krizí – snad ve střední Evropě, která dnes vypadá jako Asie před krizí roku 1997.
Nedávná nervozita ohledně rostoucího islandského deficitu obchodní bilance a nového brazilského ministra financí se dominovitě šířila po celém světě a globálním investorům připomněla, že mnohé nově vznikající trhy sice ke statusu bezpečných investic pozvolna míří, ale většina jej ještě nedosáhla.
Rizika jsou však dvojstranná a dobrá hospodářská politika pamatuje jak na využití dobrých časů, tak na vystříhání se časům špatným.
Ekonomické autority v orgánech, jako je Světová banka, sestavily směšně dlouhý seznam kroků, jež by země měly podniknout, aby zvýšily své tempo růstu (jde o takzvaný „rozšířený Washingtonský konsenzus“).
Jako v případě péče o zdraví není dostačující zaměřovat se na jedinou složku.
Jestliže však existuje jedna oblast, kde zřetelně existují příležitosti a kde zacílení politik skutečně může něčím pohnout, rozhodně půjde o investice do infrastruktury.
Indické problémy s infrastrukturou jsou legendární, přičemž letiště a železnice jsou tu komicky neadekvátní.
Avšak vyjma několika zemí – samozřejmě Číny, ale rovněž Španělska – jsou nízké infrastrukturní výdaje epidemicky rozšířené.
Dokonce i Spojené státy mají infrastrukturu, již svazuje zanedbanost, s rozpadajícími se mosty a nebezpečně přetíženou elektrickou rozvodnou sítí.
Rozlohou velká Brazílie je také ukázkovým příkladem důsledků příliš nízkých investic.
Její infrastrukturní soustavy sice snad dostačují k udržení vlažného 3-4% tempa růstu země, ale sotva jsou adekvátní jako podpora 6-7% tempa, z něhož by se měla při současném globálním boomu těšit.
Rusko navzdory ohromnému sibiřskému bohatství v ropě a plynu neinvestuje dost prostředků, aby podpořilo zdravý růst ve svém energetickém průmyslu, natož rozvoj lidských zdrojů ve zbídačených oblastech země (včetně nešťastné Sibiře).
Pravda, vládní výdaje do infrastruktury se často promrhají.
Boston, město, kde žiji, nedávno dokázal utratit šokujících 15 miliard dolarů za přesun několika dálnic do podzemí.
A to tento takzvaný „Big Dig“ vypadá vedle mnoha neslavných japonských mostů nikam jako vzor efektivity.
Existují ale způsoby, jak méně plýtvat.
Transparentnost při zadávání veřejných zakázek dělá divy.
Totéž platí i pro zaangažování soukromého sektoru.
Laureát Nobelovy ceny ekonom William Vickrey neúnavně argumentoval ve prospěch soukromě financovaných mýtných silnic.
Soukromý dohled dokáže často zajistit lepší a efektivnější stavby a mýtné silnice teoreticky zmírňují dopravní zácpy.
(Ironií osudu Vickrey zemřel, když stál v dopravní zácpě.)
Soukromého financování využívá i Čína, která během posledních let vybudovala 50 tisíc kilometrů silnic a několik desítek letišť.
Pravda, země, které ještě nepročistily svůj daňový zákon, jako třeba Indie, se nesmí lehkomyslně pouštět do velkých vládních projektů, aniž by je vyvažovaly reformami, jež zajistí udržitelnost.
Fiskální rozvážnost a stabilní míry inflace jsou úhelné kameny dnešního relativně zdravého globálního ekonomického prostředí.
Avšak pro země, jež mají prostor k vyšším investicím, zejména pro ty, jež mají v rukou přebytek cenných rozvojových dolarů v nevyužitých státních pokladničních poukázkách USA, snad dozrál čas k novému zhodnocení bilance rizik.
MMF má naprostou pravdu, když ministrům každoročně v dubnu připomíná rizika negativního vývoje.
Potřebnost infrastruktury v jednotlivých zemích není důvodem k odhození rozvážnosti.
Jakmile se ovšem světoví ministři financí oklepou ze své dubnové šokové terapie, bude třeba, aby se zamysleli i nad příležitostmi.
Je načase se vzmužit
NEW YORK – Nadcházející schůzka G-20 je hop nebo trop.
Nezavede-li praktická opatření k�podpoře zemí na okraji globální finanční soustavy, světové trhy zasáhne další vlna poklesu, právě tak jako když se ministru financí Spojených států Timothymu Geithnerovi v�únoru nezdařilo předložit praktická opatření k�rekapitalizaci americké bankovní soustavy.
Současná finanční krize se liší od všech předchozích, které jsme zažili od druhé světové války.
Kdykoli se finanční soustava dříve dostala na pokraj zhroucení, úřady se daly dohromady a vyvedly ji od propasti.
Tentokrát se ovšem soustava v�důsledku krachu Lehman Brothers skutečně loni v�září zhroutila a bylo nezbytné ji napojit na přístroje.
Evropa i USA kromě jiných opatření účinně garantovaly, že nepřipustí pád žádného dalšího významného finančního ústavu.
Tento krok byl nezbytný, ale zapříčinil nechtěné negativní důsledky: četné jiné země, od východní Evropy přes Latinskou Ameriku a Afriku až po jihovýchodní Asii, obdobně přesvědčivé záruky nabídnout nedokázaly.
Motivován odhodláním národních finančních orgánů v�centru světové ekonomiky ochránit své vlastní instituce, kapitál z�okrajů prchnul.
Klesly měny, zvýšily se úrokové sazby a vystřelily swapy úvěrového selhání.
Až se budou psát dějiny této krize, bude třeba zaznamenat, že na rozdíl od Velké hospodářské krize se protekcionismus zprvu neprosadil v�obchodu, nýbrž ve finančnictví.
Mezinárodní finanční instituce (MFI) teď stojí před novým úkolem: ochránit země na okraji před bouří, která se zrodila v�centru.
Jsou navyklé jednat s�vládami a teď se musí naučit řešit kolaps soukromého sektoru.
Pokud se jit to nezdaří, země na okraji utrpí ještě víc než státy v�centru.
Země na periferii jsou obvykle chudší a závislejší na komoditách než vyspělý svět a jen v�roce 2009 musejí splatit 1,4 bilionu dolarů z�bankovních půjček.
Bez mezinárodní pomoci nelze splatnost těchto půjček odložit.
Britský ministerský předseda Gordon Brown si problém uvědomil a zařadil jej na program jednání G-20.
Během příprav ale vypluly na povrch hluboké rozpory v�přístupu, zejména mezi USA a Německem.
USA si uvědomily, že zvrátit krach úvěrů v�soukromém sektoru lze jedině co nejúplnějším využitím státního úvěru.
Německo, traumatizované vzpomínkou na hyperinflaci 20.�let minulého století a následný vzestup Hitlera ve 30.�letech, se zdráhá přílišným zadlužením vytvořit živnou půdu pro budoucí inflaci.
Obě země pevně lpí na svém názoru a dokážou jej podepřít argumenty, které jsou z�hlediska dané země platné.
Hrozí však, že tento spor 2.�dubna naruší schůzku G-20.
Mělo by být možné, aby obě strany respektovaly názor druhého, aniž by se vzdaly vlastního, a zároveň našly společnou řeč.
Namísto stanovení univerzálního cíle 2% HDP pro stimulační balíčky postačí dohoda, že země na okraji potřebují mezinárodní pomoc, aby ochránily své finanční soustavy a zapojily se do proticyklických politik.
To je ve společném zájmu.
Pokud se připustí zhroucení periferních ekonomik, poškodí to i vyspělé země.
Jak to vypadá, schůzka G-20 nějaké konkrétní výsledky přinese: pravděpodobně se prakticky zdvojnásobí zdroje Mezinárodního měnového fondu, zejména prostřednictvím mechanismu Nové dohody o zápůjčce, který lze aktivovat, aniž by se řešila znepokojivá otázka přerozdělení hlasovacích práv v�MFI.
To sice postačí k�tomu, aby MMF dokázal přijít na pomoc konkrétním zemím v�potížích, ale bez podmínečnosti to nezajistí systémové řešení.
Takové řešení je po ruce v�podobě zvláštních práv čerpání (SDR).
Tento mechanismus existuje a v�malém měřítku už byl odzkoušen.
SDR jsou velice komplikované a není snadné jim porozumět, ale jejich podstata tkví v�mezinárodní tvorbě peněz.
Země, které jsou s�to vytvářet vlastní peníze, je nepotřebují, ale země na okraji ano.
Bohaté státy by tudíž měly své příděly zapůjčit těm zemím, které je potřebují.
To by bohatým zemím nezpůsobilo rozpočtový deficit.
Adresátské země by musely MMF splácet velice nízkou úrokovou sazbu: kompozitní průměrnou sazbu státních pokladničních poukázek všech konvertibilních měn.
Se svými vlastními příděly by mohly volně naložit, ale MFI by dohlížely na to, jak se využívají zapůjčené příděly, aby se zajistilo, že se prostředky z�úvěrů dobře vynaloží.
Jen těžko lze vymyslet plán, kde by byl poměr nákladů a výnosů tak příznivý.
Vedle jednorázového zvýšení prostředků MMF je rovněž zapotřebí významných každoročních emisí SDR, řekněme ve výši 250 miliard dolarů, dokud bude trvat globální recese.
Aby tento plán působil proticyklicky, SDR by mohla být na požádání splatná v�tranších, když se globální hospodářství bude přehřívat.
Na to, aby se emise SDR domluvila na nadcházející schůzce G-20, je už pozdě, ale pokud by ji navrhl prezident Barack Obama a v�principu odsouhlasila většina účastníků, na povzbuzení trhů a zajištění zvučného úspěchu schůzky by to stačilo.
Vhodná doba k experimentům
CAMBRIDGE – Světová ekonomika vstupuje do roku 2009 s větší nejistotou (a úzkostí) než do kterékoliv jiného roku v nedávné době.
Ačkoliv se zdá, že se finanční krizi podařilo omezit na Spojené státy a Evropu, její plné důsledky nebudou ještě nějakou dobu zřejmé.
Rozvinuté země zažívají nejhorší ekonomický pokles od velké hospodářské krize.
Jak dlouhá a hluboká však tato recese bude a jak silně postihne rozvíjející se a rozvojové státy?
Odpovědi na tyto otázky neznáme částečně i proto, že důsledky budou záviset na počínání politických představitelů.
Zareagují-li správně, světová ekonomika se může začít koncem roku 2009 zotavovat.
Špatná politická rozhodnutí naopak zotavení přinejlepším oddálí a přinejhorším napáchají trvalé škody.
Zde je seznam věcí, kterým je třeba věnovat pozornost.
Bude reakce USA dostatečně „smělá“?
Barack Obama slíbil, že ano, čímž dal alespoň částečně vzpomenout na slavnou výzvu Franklina D.
Roosevelta ke „smělému, vytrvalému experimentování“ z roku 1932, kdy velká hospodářská krize vrcholila.
Obama má po svém boku skupinu prvotřídních ekonomů, což zaručuje, že se nedopustí ničeho nepředloženého.
Okolnosti americké krize jsou však natolik výjimečné, že bude potřebovat poradce ochotné zkoušet nové a dosud neotestované nápady – jinými slovy experimentovat à la Roosevelt.
Zejména bude potřebovat překročit rámec keynesiánské politiky fiskálních stimulů, aby vyléčil hluboce pošramocenou důvěru v ekonomiku, která leží u kořenů současné krize.
Opatření na pozvednutí důvěry se zatím omezují na finanční trhy prostřednictvím veřejných záruk, podpory likvidity a kapitálových injekcí.
Zaměstnanci, kteří se bojí propuštění, však pravděpodobně nebudou utrácet bez ohledu na to, kolik peněz jim fiskální stimuly nastrkají do kapes.
Stejně jako banky hromadí hotovost, budou se i domácnosti snažit udržet bohatství zvyšováním úspor.
Součástí řešení proto budou muset být pobídky zaměřené přímo na udržení zaměstnanosti.
Bude Evropa postupovat společně?
Toto mohla být chvíle pro Evropu.
Krize koneckonců vznikla v USA a americká politika se kvůli ní zaměřuje na domácí problémy, což otevřelo prostor pro globální vedení jiným.
Krize však místo toho odhalila hluboké rozpory uvnitř Evropy, a to ve všech otázkách od finanční regulace až po potřebnou politickou reakci.
Německo s fiskálními stimuly otálí, čímž hatí to, co se mělo stát druhým kolem globálně koordinovaného fiskálního akčního plánu.
Chce-li Evropa přiložit na globální scéně ruku k dílu, bude muset postupovat s cílevědomostí založenou na větší jednotě a nést na svých bedrech větší díl zodpovědnosti.
V této fázi bohužel nelze doufat ve více, než že Evropa nepodkope globální fiskální stimul, který dokonce i Mezinárodní měnový fond, tento strážce fiskální ortodoxnosti, pokládá za absolutně nezbytný.
Zůstane Čína pohromadě?
Ačkoliv z ekonomického hlediska je největším rizikem chabá reakce USA, v širším historickém kontextu může mít hlubší a trvalejší následky budoucí dění v Číně.
V této zemi totiž existují obrovská skytá pnutí a praskliny, které mohou v obtížných hospodářských časech přerůst v otevřený konflikt.
Experti na Čínu se liší v otázce, jaké tempo hospodářského růstu je zapotřebí k zajištění zaměstnanosti pro miliony Číňanů, kteří se každý rok houfně stěhují do čínských měst.
Je však prakticky jisté, že v roce 2009 Čína tohoto prahu nedosáhne.
Tím se také vysvětluje téměř nepřetržitý proud opatření, který dnes z Pekingu přichází: zvýšení veřejných výdajů, monetární odlehčení, tlak na státní podniky, aby rozšiřovaly činnost, dotace exportérům, částečná konvertibilita jüanu s cílem rozproudit obchod se sousedními zeměmi a tak dále.
Bude to však stačit na účinný boj se zpomalením v ekonomice, která se v posledních letech stala závislou na vnější poptávce?
Zvýší-li se sociální napětí, čínská vláda pravděpodobně zareaguje větší represí, což nevěstí nic dobrého jak pro vztahy této země se Západem, tak i pro její střednědobou politickou stabilitu.
Zkušenosti ukazují, že pokud jde o zvládání následků krizí, mají demokracie oproti autoritativním režimům výhodu.
Demokratická Indie (v roce 1991) a Jižní Korea (v letech 1997-1998) například dokázaly své ekonomiky rychle obrátit, zatímco Pinochetovo Chile (v roce 1983) a Suhartova Indonésie (v letech 1997-1998) zabředly do hlubších obtíží.
Autoritativní režimy postrádají instituce řízení konfliktů, jimiž demokracie disponují.
Napětí se proto rozlévá do ulic a nabírá podobu výtržností a protestů.
Ať už čínské vedení zareaguje jakkoliv, budoucí generace možná nebudou na rok 2009 vzpomínat jako na rok globální hospodářské a finanční krize, nýbrž jako na rok významné transformace, kterou v Číně vyvolala.
Bude globální hospodářská spolupráce dostatečná?
Když se nejvyšší prioritou stanou domácí potřeby, globální hospodářská spolupráce trpí.
Náklady protekcionismu v oblasti obchodu a financí jsou však v podobných chvílích obzvláště vysoké.
Velkou hospodářskou krizi zhoršily obchodní bariéry, které státy vytvořily na ochranu domácí zaměstnanosti.
Také tentokrát bude toto pokušení existovat.
A banky – ať už budou neskrývaně zestátněné, anebo ne – se ocitnou pod tlakem, aby upřednostňovaly domácí půjčovatele.
MMF prozatím reaguje s nově nalezenou razancí, když zavedl nesmírně potřebný institut krátkodobých úvěrů, který dost možná bude muset být rozšířen, pokud se rozvíjející se trhy dostanou pod větší tlak.
Světová obchodní organizace naopak promrhala drahocenný čas bezvýznamným kolem jednání z Dauhá.
Místo toho měla své úsilí zaměřit na monitorování a realizaci závazku skupiny G-20 nevytvářet obchodní bariéry.
Je potřeba, aby politici odhodili dosud nabytá moudra a zapomněli na bezcenné dichotomie typu „trhy versus vláda“ nebo „národní stát versus globalizace“.
Je zapotřebí, aby se vyrovnali se skutečností, že národní regulační orgány a mezinárodní trhy jsou neoddělitelně propojené a navzájem se potřebují.
Čím pragmatičtěji a tvořivěji budou jednat, tím rychleji se světová ekonomika zotaví.
Je čas na výdaje
BERKELEY – Stěžejním poznatkem makroekonomie je fakt, který byl známý už Johnu Stuartu Millovi v první třetině devatenáctého století: může existovat velký rozdíl mezi nabídkou a poptávkou u víceméně veškerého aktuálně produkovaného zboží, služeb a typů práce, pokud existuje stejně velký převis poptávky po finančních aktivech.
A tato základní skutečnost je zdrojem velkých problémů.
Normální rozdíl mezi nabídkou a poptávkou u některé podmnožiny aktuálně produkovaných komodit není vážný problém, poněvadž ho vyvažuje převis poptávky po jiných aktuálně produkovaných komoditách.
V době, kdy se průmyslové obory trpící nedostatkem poptávky zbavují zaměstnanců, najímají si tyto zaměstnance průmyslová odvětví těžící z převisu poptávky.
Ekonomika rychle najde novou rovnováhu a tím se vrátí k plné zaměstnanosti – navíc s takovou konfigurací zaměstnanosti a produkce, která je lépe uzpůsobená aktuálním spotřebitelským preferencím.
Naproti tomu rozdíl mezi nabídkou a poptávkou v době, kdy se odpovídající převis poptávky zaměřuje na finanční aktiva, je recept na hospodářskou katastrofu.
Neexistuje totiž žádný snadný způsob, jak by mohli propuštění zaměstnanci začít produkovat aktiva – peníze a dluhopisy, které mají nejen rating vysoké úvěrové kvality, ale které vůbec jsou –, jichž finanční trhy nenabízejí dostatečné množství.
Tok pracovní síly směrem od zaměstnanosti pak převyšuje zpětný tok směrem k zaměstnanosti.
A jak zaměstnanost a příjmy klesají, výdaje na aktuálně produkované komodity klesají ještě více a ekonomika se po spirále propadá do deprese.
První zásada makroekonomické politiky tedy zní tak, že jelikož pouze vláda může vytvářet finanční aktiva vysoké bonity, jichž je během deprese nedostatek, je jejím úkolem tak činit.
Vláda musí zajistit, aby peněžní nabídka odpovídala úrovni peněžní poptávky při plné zaměstnanosti a aby poptávce odpovídala rovněž nabídka bezpečných spořicích nástrojů, do nichž mohou investoři uložit své bohatství.
Jak dobře plní tento úkol v posledních třech letech vlády různých zemí světa?
Ve východní Asii (bez Japonska) si vlády zjevně vedou docela dobře.
Nedostatek poptávky po aktuálně produkovaném zboží a službách a masová nezaměstnanost se už nejeví jako největší makroekonomické problémy regionu.
Díky zaplavení tamních ekonomik likviditou, udržování exportně orientovaných směnných kurzů a výdajům na přímé zaměstnávání pracovníků a zvyšování nabídky bezpečných spořicích nástrojů nemá velká recese ve východní Asii takovou hloubku jako jinde.
V Severní Americe se zdá, že se vlády recesí protrmácely.
Neposkytly dostatečné bankovní garance, nevynutily si dostatek nových vyjednávání o hypotékách, nezvýšily dostatečně výdaje a nefinancovaly dostatečně zaměstnanost, aby opětovně vyvážily finanční trhy, navrátily ceny aktiv k normálním konfiguracím a usnadnily rychlý návrat k plné zaměstnanosti.
Nezaměstnanost se však ani zde nepřehoupla vysoko nad 10%.
Nejvážnější problémy dnes existují v Evropě.
Nejistota v otázce, jak přesně budou garantovány závazky vysoce zadlužených bank a předlužených vlád států na okraji Evropské unie, sráží nabídku bezpečných spořicích nástrojů právě v době, kdy opětovné makroekonomické vyvažování volá po jejím zvýšení.
A rychlé snižování rozpočtových schodků, k nimž se nyní evropské vlády zavázaly, může pouze zvýšit pravděpodobnost plné recese s dvojím dnem.
Obecné schéma je zřejmé: čím více se vlády znepokojují, že přehnaně vysoké sanace umožní v budoucnu další morální hazard, a snaží se zastavit vzestup veřejného dluhu, tím hůře si jejich ekonomiky vedou.
Čím více se naopak zaměřují na krátkodobou politiku návratu lidí do práce, tím si jejich ekonomiky vedou lépe.
Toto schéma by nebylo překvapilo ekonomy devatenáctého století, jako byli Mill nebo Walter Bagehot, kteří chápali, že průmyslová deprese má kořeny ve finančním sektoru.
Zdá se však, že překvapuje nejen obrovské množství dnešních pozorovatelů, ale i velký počet politiků.
Atlas se hroutí
Má-li se svět dočkat řádného hospodářského oživení, vzestup bude záviset na tom, zda se Amerika postaví na nohy a bude opět plnit roli poslední instance mezi světovými dovozci.
Žádná jiná země nebude schopná promazat stroj světové ekonomiky, začne-li americké hospodářství skřípat.
Objevuje se jistý optimismus, že se zotaví Japonsko, ale uplynulou nesmírně neuspokojivou dekádou se mihlo až příliš mnoho pseudooživení, která měla být zdrojem obdobných nadějí.
Zdá se, že Evropa zklame též.
Předpovědi evropského růstu nadále opadávají, a přesto vyhlídky vládní politiky hovoří o omezování výdajů a vyšších daních, neboť se začíná projevovat fiskální Pakt stability a růstu.
Navíc vypadá bezmocně Evropská centrální banka, protože má svázané ruce dobrovolně zavedenými mantinely inflačního cíle.
A nově vznikající trhy nejsou ještě dostatečně velké, aby hrály významnější roli v bilanci světové poptávky.
Amerika tedy zůstává poslední rozumnou nadějí světového hospodářství.
To je ale znepokojivé ze dvou důvodů.
Zaprvé Amerika nemůže navždy fungovat s obrovským (a stále rostoucím!) deficitem obchodní bilance: v určitém okamžiku musí chuť zahraničních investorů držet stále větší podíl svého majetku v Americe opadnout a pak se změnit v nechuť.
Jakmile k tomu dojde, dolar padne a bude konec pobídkám, které světu dodává americká poptávka po dovozu.
Zadruhé není patrné, že by americká vláda rozuměla hospodářství své země či měla vůli jej povzbudit k rychlému ekonomickému růstu.
Uvažme americkou monetární politiku.
Federální rezervní úřad stlačil krátkodobé úrokové míry, jež ovládá, na nevšedně nízkou úroveň: 1,25% za rok.
Krátkodobé úrokové míry už nelze stlačit o mnoho víc.
Důležitější ale je, zda by omezená suma, o niž by ještě bylo možné úrokové míry snížit, výrazněji napomohla zvýšit poptávku.
Pravděpodobné to není.
Dlouhodobé úrokové míry by bylo možné výrazně snížit, pokud by se Federální rezervní úřad odhodlal k bezprecedentním mamutím nákupům dlouhodobých státních dluhopisů.
Ale učinil by Fed takový neslýchaný krok i bez vážné domácí krize?
Situace, kdy se USA prokousávají s růstem, který je sice kladný, ale pomalejší než tempo růstu potenciální produkce - což jsou dnešní podmínky, - zřejmě Fed nepřiměje k radikálnímu jednání.
Americký slabý, ale pomalý růst ovšem jen málo pomůže okolnímu světu.
Zvažme i fiskální politiku.
Spletitá struktura americké vlády nikdy nepřála účinnému uplatňování fiskální politiky.
Pokusy využít fiskální politiku ke stabilizaci hospodářství se obvykle objevují příliš pozdě, a to bez ohledu na situaci.
Naštěstí takové snahy byly svým rozsahem většinou malé, a proto nezpůsobily vážnější ekonomické škody.
Tedy až dosud.
Ať už v létě Kongres Spojených států přijme jakékoli změny daňových zákonů, budou mít stěží větší vliv na příliv kupní síly do domácností dřív než v dubnu 2004.
Podobně platí, že zvýšení výdajů, které by Kongres schválil na podzim, neovlivní vládní výdaje dřív než v létě nebo na podzim roku 2004.
Tentokrát ovšem dopad pomalé pobídky ještě zesilují neúspěchy v projektu Bushova hospodářského programu.
I konzervativně smýšlející list Economist si všímá toho, že návrhy Bushovy administrativy neznamenají krátkodobý ekonomický stimul: ,,nepřinášejí krátký, ostrý růst, po němž volali mnozí političtí lídři, včetně samotného prezidenta Bushe."
Budou-li navrhované daňové škrty postupně zavedeny, nepřinesou roční růst o tisíc dolarů v příjmech devadesáti milionů domácností, jak naznačuje Bushova administrativa.
Místo toho jejich výsledkem bude roční přírůstek asi 250 dolarů v příjmech běžných domácností - a mnohem větší prška peněz pro domácnosti s ročním příjmem přesahujícím 200 tisíc dolarů.
U těchto lidí je ovšem nejmenší pravděpodobnost, že peníze ušetřené na daních použijí na oživení celkové poptávky.
Pohlédneme-li dále, je jasné, že problémy fiskální politiky USA budou stále očividnější a naléhavější: neexistuje ani náznak plánu na sladění dlouhodobých výdajů za sociální pojištění s omezenou tolerancí amerických daňových poplatníků vůči zvyšování daní.
Po většinu devadesátých let si světová ekonomika vedla velice dobře, a to i přes rozsáhlé finanční krize, šíření AIDS ve stagnující Africe a potíže transformujících se ekonomik.
Bylo to díky zdravé hospodářské politice Spojených států (která započala zvýšením daní roku 1990, jež prosadili Bush, Mitchell a Foley) a neobyčejnému štěstí, které Americe přálo.
Nic nenaznačuje, že by moudrá hospodářská politika v USA pokračovala i v první dekádě nového století.
Má-li se vrátit světová konjunktura, Amerika bude potřebovat ještě víc ekonomického štěstí, než kolik jej měla v devadesátých letech.
Zbytek světového hospodářství udělá dobře, když nebude riskovat a začne se poohlížet po vlastním štěstí.
Pocta zlu
V květnu si svět připomene 60. výročí konce druhé světové války v Evropě.
Namísto šťastných příprav na tuto událost jsou však pobaltské země Estonsko, Lotyšsko a Litva – které sotva před 15 lety získaly zpět nezávislost ztracenou ve druhé světové válce – neklidné.
Hlavy států všech tří zemí dostaly pozvání k účasti na přehlídkách na oslavu vítězství Rudé armády nad nacistickým Německem, které se budou konat v Moskvě.
Pořadatel těchto oslav, Rusko, přitom pod pláštíkem Sovětského svazu sám způsobil válku – nejkrvavější v evropských dějinách –, jejíž konec se nyní oslavuje.
Jistě, SSSR tuto válku vyprovokoval v tandemu s Adolfem Hitlerem, avšak jeho zodpovědnost se nedá popřít.
Pořádáním oslav na Rudém náměstí, jímž se staví sovětské vítězství do popředí, dnešní Rusko zároveň oslavuje své zisky z této války.
Jedním z těchto zisků byla i moje země, Litva, jejíž začlenění do Stalinovy říše provázel bezpočet tragédií.
Na rozdíl od Německa přitom Rusko nikdy neuznalo zodpovědnost za válku ani za masové hroby nevinných.
A tak je dnes bývalý zajatý národ zván k oslavám svého zajetí.
Právě proto se téměř všem Litevcům – a vlastně většině obyvatel pobaltských zemí – dělá špatně od žaludku při představě, že si jejich vedoucí představitelé budou toto výročí připomínat v Moskvě.
Estonci, Lotyši a Litevci však nejsou jedinými Evropany, kteří by měli tyto pocity mít.
Když Stalin nabídl Hitlerovi na jaře 1939 přátelství – jež bylo téhož léta uzavřeno paktem Ribbentrop-Molotov –, bylo zřejmé, že nacistická agrese nedostane z východu kudlu do zad, což Hitlerovi uvolnilo ruce dělat si na Západě, co se mu zlíbí.
Pakt následoval po pogromech „křišťálové noci“ v Německu, takže jeho sovětští iniciátoři velmi dobře věděli, jakému osudu ponechávají Židy v Polsku a v Litvě, která měla podle ujednání prvního tajného protokolu podepsaného 23. srpna 1939 Ribbentropem a Molotovem připadnout Hitlerovi.
O měsíc později pak Hitler neméně tajně prodal Litvu Stalinovi.
Ostatní země rozprostírající se mezi Německem a SSSR byly podobným způsobem odsouzeny k tomu, aby dříve či později jako státy vymizely.
S jejich národy se zacházelo tak, jako by prakticky neexistovaly; jediným předmětem zájmu agresorů bylo území.
Rozsudky smrti a mučení, které tehdy postihly téměř celé národy a miliony lidí, jsou dnes – jak se zdá – mlčky akceptovány a 9. května v Moskvě i hlučně oslavovány.
Někteří ruští představitelé chtějí jako vyvrcholení oslav dokonce odhalit Stalinův pomník.
Když Hitlerův wehrmacht udeřil na Západě, Sovětský svaz Německo náležitě podporoval ve válce proti Polsku, Francii, Belgii, Nizozemsku, Lucembursku, Dánsku, Norsku a Spojenému království.
V důsledku toho byla celá města v těchto zemích srovnána se zemí a lidé zabíjeni nejen nacisty, ale i jejich sovětským spojencem, který přepadl Polsko a dodával wehrmachtu materiál potřebný pro vedení války proti Západu.
Výměnou za to dostal Stalinův SSSR volnou ruku napadnout Finsko a okupovat nejen Estonsko, Lotyšsko a Litvu, ale i část Rumunska.
Pokud dva zločinci zpečetí smlouvu krví svých obětí, zůstává tento čin podle práva zločinem, i když pak mají oba zločinci roztržku a zasypou se navzájem kulkami.
Totéž platí o dvou největších evropských zločincích dvacátého století.
Na zločiny, které Hitler se Stalinem společně spáchali jako faktičtí spojenci, nesmíme zapomenout jen proto, že se oba později obrátili proti sobě.
Krev obětí druhé světové války volá po spravedlnosti a čestnosti, ale ze všeho nejvíce si žádá poctivost v otázce, kdo a co jejich tragický osud způsobilo.
Pokud ti, kdo se 9. května sejdou v Moskvě, udělají cokoliv, čím by stvrdili právoplatnost sovětských válečných zločinů, projeví tím necitlivost vůči němým výkřikům desetimilionů nevinných mrtvých z druhé světové války.
Jediným skutečným vítězem by pak byl duch tohoto zla.
Pocta Jamesi Wolfensohnovi
Za posledních deset let dosáhlo globální hospodářství nebývalé prosperity založené na obchodu, mezinárodních kapitálových tocích a technologických inovacích.
Vprostřed tohoto nepopiratelného rozvoje však zůstává rozšířena chudoba, nemoci a negramotnost.
Ve světě zmenšeném moderními telekomunikacemi, satelitní televizí a internetem se každodenně střetáváme s rozvojovými výzvami, jimž nadále čelíme.
Snad nikdo neudělal víc pro to, aby bil na poplach – získávaje uznání za mnohé úspěchy a jsa si velice jasně vědom přetrvávajících nedostatků – než James Wolfensohn, odstupující prezident Světové banky.
Coby výkonnému řediteli MMF se mi dostalo výsady s Jimem Wolfensohnem úzce spolupracovat a zblízka sledovat muže s mimořádným posláním: usilovat o udržitelné zmírnění světové chudoby.
Wolfensohn opustil úspěšnou obchodní kariéru, aby vedl celosvětové tažení proti chudobě.
Zřejmě největší poctou jeho odhodlanosti a houževnatosti je to, že jeho snahy posledních deseti let vyvolaly jak kritiku, tak chválu, neboť byl ve středu každé zásadnější kampaně zaměřené na zmírnění hospodářských neduhů naší generace.
Wolfensohn Světovou banku dovedl na špici všech významných rozvojových debat a byl v popředí boje proti HIV/AIDS a dalším smrtelným nemocem, jež ohrožují tolik zbídačených zemí.
Byl vždy otevřeným obhájcem ženských práv, zastáncem environmentálních zájmů i úžasným advokátem prosazujícím snížení závazků nejzadluženějších států.
Světovou banku přivedl také do centra snah o obnovu států vzpamatovávajících se z pustošivých občanských střetů, od Bosny před Sierru Leone po Východní Timor.
Coby prezident Světové banky Wolfensohn důsledně trval na tom, že svět nemůže být rozdělen na „majetné“ a „nemajetné“.
Chudoba ať už kdekoliv znamená chudobu všude a spravedlivý růst je nezbytný pro stabilitu a bezpečnost všech.
Právě to je skutečný význam globalizace.
Wolfensohn dále zásadně přispěl k rozvojové práci svým tvrzením, že chudobu je třeba řešit jako vícerozměrný problém.
Dnes už se všeobecně uznává, že finanční pomoc samotná účinnou redukci chudoby nezajistí.
Klíčem je spíše udržitelný růst podporující chudé, který vyžaduje politickou stabilitu – to znamená mír a bezpečnost jedinců –, dobrou správu a podíl všech zúčastněných na zvolených politikách.
Za Wolfensohna Světová banka uskutečňovala tento komplexní a koordinovaný přístup konkrétními kroky a podnikala významné bitvy proti světové chudobě.
V posledních deseti letech byla Banka největším vnějším poskytovatelem financí pro základní školství, základní zdravotní péči, programy ve vztahu k HIV/AIDS a programy zaměřené na ochranu životního prostředí a druhové pestrosti.
Tato agenda míří k jádru posilování lidské důstojnosti a zachování udržitelného rozvoje.
Dalším cenným krokem vpřed bylo to, že Wolfensohn trval na tom, aby se v rámci rozvojového procesu čelilo korupci.
Bývaly doby, kdy pouhá zmínka o korupci byla v jistých oficiálních kruzích považována za tabu.
Avšak v mnoha zemích právě korupce představuje největší překážku rozvoje, a to zejména proto, že odvádí zdroje od chudých.
Světová banka trvala na tom, aby se na korupci pohlíželo jako na rakovinu a aby boj proti ní byl synonymem boje proti chudobě.
Vskutku, puncem Wolfensohnova funkčního období byla názorová otevřenost.
Nejeden ministr vlády, bankovní úředník či představitel nevládní organizace od něj utržil neskrývanou kritiku stejně jako vášnivou chválu.
Ani MMF nebyl tohoto zacházení ušetřen.
Síla brettonwoodských institucí spočívá v intelektuální rozmanitosti a Fondu prospěla jak Wolfensohnova upřímnost, tak jeho oddanost spolupráci mezi Bankou a Fondem, která se v poslední dekádě postupně prohlubovala.
Úsilí našich dvou institucí – v oblastech tak rozmanitých, jako jsou strategie omezování chudoby, odpouštění dluhů a málo známý společný program zaměřený na analýzu finančních sektorů našich členských zemí – posílilo světové hospodářství.
Rozvoj nakonec spočívá v lidech.
Největší silou Jima Wolfensohna byla jeho nefalšovaná starost o chudé světa.
K jeho odkazu bude patřit Světová banka hluboce oddaná úsilí o svět bez chudoby.
Chudí po celém světě se mohou cítit ještě chudší proto, že jej ztratili jako svého zastánce a obhájce.
Ve skutečnosti jsou díky jeho práci za posledních deset let jejich vyhlídky světlejší.
Záludná obchodní dohoda
Kdy je dohoda o volném obchodu špatná?
Když se skrytý smysl dohody netýká ani obchodu, ani volnosti.
Takový pakt - volající po ,,jednotném hospodářském prostoru" - právě uzavírá Rusko, Ukrajina, Kazachstán a Bělorusko.
Na povrchu se ,,jednotný hospodářský prostor" jeví jako něco, čemu je třeba zatleskat.
Dohoda ale naneštěstí pouze upevní postkomunistické korupční a kriminální obchodní praktiky a nikterak neposílí ani obchod, ani prosperitu.
Ohromným přínosem pro kandidátské země, jež se připravovaly na vstup do EU, byla skutečnost, že byly nuceny přizpůsobit se evropským obchodním, politickým a právním normám.
Navrhovaný ,,jednotný hospodářský prostor" také bude mít své normy - zvyklosti oligarchů, zkorumpovaných úředníků, spřátelených podnikatelů a politicky motivovaných prokurátorů.
Pochybuje někdo o tom, že uvěznění prezidenta ropné společnosti Jukos Michaila Chodorkovského bylo politicky motivované?
Já sama jsem musela přestát nespočet politicky motivovaných vyšetřování své někdejší firmy a žalob proti ní, jež mě měly vypudit z politiky.
Dokáže si někdo představit, že k takovému trestnímu stíhání dojde v EU?
To, že pan Chodorkovskij tráví ve vězení měsíce, aniž by byl formálně obviněn, vypovídá mnohé o povaze podnikání, politiky a práva ve státech bývalého Sovětského svazu.
V zemích ,,jednotného hospodářského prostoru" vláda zákona obvykle znamená: ,,Já vládnu a já jsem zákon." ,,Jednotný hospodářský prostor" tedy nebude podporovat růst, nýbrž jej brzdit, protože bude odrazovat od konkurenčního soutěžení a od investic.
Evropskou stabilitu neposílí, ale podkope, neboť Evropu rozdělí na jednotný trh EU a ekonomicko-obchodní oblast opanovanou svévolnými nařízeními a výnosy.
Avšak nejsou z pohledu ekonomických zásad, praktické diplomacie a vizionářské politiky regionální zóny volného obchodu přinejmenším krokem správným směrem?
Vždyť země, jež zruší vzájemná cla, více obchodují a v důsledku toho se často zvýší tempo jejich hospodářského růstu.
Dohody o volném obchodu jsou navíc obvykle vnímány jako politicky cenné: u obchodně provázaných zemí je údajně méně pravděpodobné, že začnou jedna druhou ostřelovat.
,,Jednotný hospodářský prostor" bohužel neslibuje žádný z těchto přínosů.
Svou podstatou diskriminuje země mimo uzavřený klub, s nimiž se obchod liberalizovat nebude.
Členské země se budou specializovat na odvětví, u nichž nemají žádnou komparativní výhodu, což v prvé řadě zmaří smysluplnost podpory volného obchodu.
Ba ještě hůře, trhy se z politických - nikoliv hospodářských - důvodů rozdrobí a uzavřou se ve své neefektivitě.
,,Politický" argument - totiž že regionální obchodní orgány posilují mírové zahraniční vztahy - je v postsovětském případě prostě zatvrzelý.
Ukrajina dokázala odstranit své jaderné zbraně a dosáhnout dohody ohledně loďstva v Černém moři, aniž by s Ruskem vstupovala do uzavřeného hospodářského bloku.
Na druhou stranu, nedlouho poté, co byl ohlášen ,,jednotný hospodářský prostor", Rusko začalo dychtivě pošilhávat po ukrajinském ostrově Tuzla v Černém moři.
Hospodářské hranice se nemohou rozplynout a ani se nerozplynou, dokud se Rusko a Ukrajina nedohodnou na územních hranicích.
Vzhledem k tomu, že navrhovaní členové nového ,,jednotného hospodářského prostoru" sdílí ruštinu jako ligua franca a společnou minulost v rámci SSSR, cizinci mohou až příliš rychle pustit z hlavy jemnější rozdíly v kultuře, názorech, ba dokonce ve slovním rejstříku.
Regionu jsou společné některé vnější formy evropské kultury, a proto je jen krůček k přesvědčení, že současný vývoj směrem k volnosti trhů a demokracii bude přímočarý a trvalý.
,,Jednotný hospodářský prostor" je ale zvrhlý, protože přítomnost Běloruska a Kazachstánu je zárukou, že demokracie se v agendě neprosadí.
Další pokřivení demokracie tkví v tom, že nadnárodní orgán, jenž má ,,jednotný hospodářský prostor" spravovat, přiznává Ukrajině a jejím 49 milionům obyvatel jen 9,9 procent hlasů, zatímco Rusku s jeho 140 miliony obyvatel udílí 83 procent.
Tato ohromná nerovnost v zastoupení je ostudnou zradou ukrajinské suverenity.
Jde o dohodu, s níž mohl jako s cenou za ruskou podporu souhlasit jedině ukrajinský prezident Leonid Kučma, který se zoufale snaží prodloužit svůj pobyt v úřadu na dobu přesahující limit dvou volebních období, jemuž letos čelí.
Můj odpor vůči ,,jednotnému hospodářskému prostoru" není odporem vůči Rusku.
Čím více bude Ukrajina obchodovat se zahraničím, tím lépe - a pokud bude více otevřeného obchodu směřovat do Ruska, budiž.
Obchod by ale měl odrážet konkurenční soupeření Ukrajiny se světem, ne být vynucen uzavřenou dohodou, která vylučuje cizince a jejich požadavky na stabilní a předvídatelné právní prostředí a osvědčené obchodní postupy.
Nepatřím k těm, kdo si myslí, že Rusko je ze své podstaty natolik kolektivistické, že tu volný obchod a otevřená ekonomika nemohou uspět.
Nedomn��vám se také, že by Rusko bylo tak vnitřně autokratickou zemí, že by tu demokracie musela nevyhnutelně selhat.
Jsem ale přesvědčena - abychom se zbavili novinářských kachen -, že se Rusko a Ukrajina musí otevřít globální konkurenci a neizolovat se ve své uzavřené společnosti.
Dmitrij Lichačev, jeden z nejuznávanějších ruských intelektuálů komunistické éry, řekl, že neexistuje nic jako ruská duše - ,,dokážeme vytvořit budoucnost, jakou chceme."
Ukrajina a Rusko také dokáží vytvořit budoucnost, již chtějí, avšak nikoliv uzavíráním se do ,,jednotného hospodářského prostoru", který ve skutečnosti není ničím jiným než dalším temným koutem.
Triumf „staré Evropy“
V boji o světový pohár sice Itálie porazila Francii, skutečným vítězem je ale „stará Evropa“, jíž se kdysi vysmíval Donald Rumsfeld.
Konec konců, kdo by předvídal finále Mistrovství světa ve fotbale mezi Francií a Itálií?
Vypadá to, jako by národní týmy obou „churavých pacientů Evropy“ cítily povinnost změnit obrázek své vlasti ve světě.
Co se Italů týče, po korupčních skandálech, jež málem potopily Il Calcio, fotbalovou ligu italského premiéra, bylo zapotřebí, aby národní mužstvo rehabilitovalo hru v očích svých spoluobčanů.
Avšak globálněji vzato, jako by se „stará Evropa“ rozhodla, že nastal čas uvést věci na pravou míru a dokázat, že je dynamičtější než nově vznikající síly světa.
Vskutku, v nové globální rovnováze sil, kde se fotbal proměnil v mnohem víc než jen sport, je Evropa opět velice energicky přítomná.
To, co se teď před našima očima po čtyři týdny odvíjelo, byla moderní a zjednodušená verze soustavy rovnováhy sil, jež vévodila Evropě i světu v osmnáctém a devatenáctém století.
Jestliže se kopaná se svým vrcholným okamžikem, tedy Mistrovstvím světa ve fotbale, stala univerzálním náboženstvím globálního věku, je to v prvé řadě proto, že neduchovním způsobem naplňuje vzájemně si odporující instinkty lidské přirozenosti.
Fotbal zintenzivňuje kult jednotlivce a glorifikaci hrdiny, ale zároveň je oslavou společného týmového ducha.
Víc než kterákoli jiná kolektivní činnost se stává prostředkem hledání identity a příslušnosti, jež dominuje našemu věku.
Díky Mistrovství světa ve fotbale se člověk stává občanem světa, jenž se z podívané raduje společně s miliardami dalších lidí na „planetě Fotbal“.
Dokonce i ve Washingtonu, kam jsem na počátku turnaje přicestoval, mě na letišti přivítaly televizní obrazovky s přenosem hry.
Program byl v angličtině, ale reklamy ve španělštině.
Přinejmenším co se týče fotbalu, vliv hispánské komunity přiblížil Spojené státy Evropě (třebaže samozřejmě ne co do výkonu týmu na hřišti).
Zároveň během Mistrovství světa ve fotbale nejsou fanoušci jen obecninou; jsou rovněž jedineční a svou odlišnost mohou beztrestně vyjadřovat, někdy tím nejprůbojnějším, agresivním a žel bohu občas rasistickým způsobem.
Ve světě „mnoha identit“ je volba týmu součástí rozhodnutí, kdo jsem.
Z tohoto pohledu bylo letošní mistrovství svědkem nejen triumfu evropských národů – všechny semifinálové týmy byly evropské poprvé od roku 1982 –, ale také nepřítomnosti i jen náznaku evropských emocí.
V mé vlasti, Francii, většinu fanoušků zřetelně silněji motivovaly postkoloniální vazby než evropská soudržnost.
Africké týmy, pokud právě nehrály proti Francii, se těšily větší přízni než mužstva států Evropské unie.
Když jsem na začátku turnaje sledoval utkání Chorvatska s Austrálií, samotného mě překvapilo, když jsem si uvědomil, že je mi blíž australský manšaft, ať už to znamená cokoli, vzhledem k tomu, že za Austrálii hrálo mnoho Chorvatů.
Tuto hlubokou snahu najít svou totožnost bychom si neměli plést se sílením nacionalismu.
Skutečnost je spletitá.
A není to jen tím, že trenéři národních týmů jsou jako za starých dobrých časů „cizími žoldáky“, kdy ke „švýcarské gardě“ letošního mistrovství patřili brazilští trenéři Japonska a Portugalska, švédský trenér Anglie a francouzský trenér Tuniska.
Výbuchy hrdého vlastenectví během mistrovství skrývají mnohem trýznivější realitu.
Nostalgie už není, co bývala.
Roku 1998, kdy Francie vyhrála pohár poprvé, byly tři barvy francouzské vlajky (modrá, bílá a červená) oslavovány společně se třemi barvami hráčů francouzského týmu (černá, bílá a beur, barva pleti Severoafričanů narozených ve Francii přistěhovaleckým rodičům).
Tato nevinnost je ale pryč, protože teď už oslavovat úspěch francouzského modelu integrace nelze.
Po násilných událostech loňského roku francouzské přistěhovalecké komunity chtějí tlumočit zcela odlišné poselství: „Bez nás byste tohoto úspěchu na Mistrovství světa ve fotbale nedosáhli.
Vážně si myslíte, že můžete nadále ostrakizovat komunity, z nichž pocházejí vaši fotbaloví hrdinové?“
Od pingpongové diplomacie s Čínou po jednotný německý olympijský tým, který v roce 1990 soutěžil ještě před skutečným znovusjednocením, sport předznamenával politické události a politici na celém světě se chopili významu Mistrovství světa ve fotbale.
Úspěch v kopané se stal součástí „měkké moci“ jednotlivých států.
Francie sice snad nemá vojenskou sílu USA ani tempo růstu srovnatelné s Čínou a Indií, ale její tým je „světový šampion“, díky čemuž země v očích miliard lidí pozvedla svou reputaci – a její nepopulární vláda si zřejmě načas oddechla.
Sport se ovšem stal také jistým druhem obrovské rozptylující zástěny, za níž ohavné režimy provádí odporné věci – což je pravý opak ducha olympijských her i mistrovství světa.
Když svět sledoval fotbalové zápasy v Německu, Severní Korea testovala dalekonosné rakety a Palestinci ve vládnoucím Hamasu zahájili útoky na Izrael, což vyvolalo krvavou invazi do Gazy.
Mistrovství světa ve fotbale je drama, vzrušení, sen, ale také určitá forma „globálního zavírání očí“.
Kopaná může svět vysvětlovat, ale nemění jej k lepšímu.
A teď se vracíme do reality.
Útok na francouzskou beznaděj
Zatímco francouzská města hořela, ostatní země byly v odsuzování Francie velice příkré.
Velvyslanectví zveřejňovala varování pro turisty a své občany žijící ve Francii, televizní zpravodajství přinášelo hodiny a hodiny záběrů planoucích aut. Zdá se, že se vlády ostatních zemí snaží od problému distancovat, neboť se obávají nákazy, o níž vědí, že se pravděpodobně bude šířit.
Starostové měst z celé Evropy nicméně reagovali umírněněji, poněvadž cítí a dávají najevo solidaritu s nelehkým údělem svých francouzských kolegů.
Vědí, že také jejich města jsou zranitelná vůči násilí v tom, že v nich existují kapsy sociální nerovnosti včetně mladých lidí vyřazených ze společnosti nebo vytlačených na její okraj.
Specifičnost francouzské situace spočívá v tom, že tato revolta je namířena proti státu, konkrétněji proti policejním složkám.
Na rozdíl od nedávných výtržností ve Velké Británii, které měly mezietnický ráz, střety ve Francii postavily účastníky tváří v tvář policii.
Tyto potyčky přitom nemají žádný konkrétní náboženský či etnický charakter, neboť se jich účastní mládež z rozmanitého etnického prostředí.
Jistě, menšinová mládež má mezi účastníky výtržností až příliš vysoké zastoupení.
To lze snadno vysvětlit její zeměpisnou segregací, vyšší mírou nezaměstnanosti, vyšším procentem osob, které nedokončily školu, a nepřiměřeně častými interakcemi s trestně právním systémem.
Vzhledem k pestrosti mladých lidí, kteří byli až dosud usvědčeni, by však bylo chybou označovat tyto výtržnosti za výsledek muslimské radikalizace.
Zatím neexistuje absolutně žádný náznak, že těmito mladými lidmi manipulují organizované sítě či náboženské skupiny.
Tím samozřejmě není řečeno, že muslimští radikálové tohoto zmatku nevyužijí, nebude-li rychle nalezeno uspokojivé řešení.
Výtržnosti možná nejsou organizované – neobjevili se žádní zřetelní vůdci ani politické požadavky.
Přesto lze na tyto násilné činy pohlížet jako na politický střet v tom smyslu, že jejich mladí aktéři útočí přímo na stát tím, že napadají jeho představitele.
Zdá se, že u těchto mladých lidí bez zastání jsou násilnosti úměrné pocitu křivdy a nedostatku příležitostí k sebevyjádření.
V tomto směru platí Francie cenu za nedostatek kontinuity, soudržnosti a přiměřeného financování sociálně rozvojových programů v posledních více než 30 letech.
Ačkoliv tyto programy obyvatelům znevýhodněných čtvrtí bezpochyby pomohly, nebyly dostatečně ambiciózní na to, aby utlumily nevraživost.
Jedním z příkladů přehnaně bázlivé politiky je policejní činnost.
V posledních několika letech se Francie odlišovala od ostatních zemí tím, že postupně opouštěla princip policie založené na komunitách, který vláda pokládá za příliš „sociální“ a orientovaný na prevenci.
Zatímco evropské policejní složky kladou prevenci na nejvyšší příčku své agendy, Francie se ji rozhodla považovat za okrajový cíl.
V důsledku toho se napětí mezi občany a policisty, kteří jsou stále více vnímáni jako „cizáci“, vyšplhalo na historická maxima.
Při absenci přístupu založeného na komunitách se dnes interakce s pořádkovými složkami omezuje na vypjaté a konfliktní situace, což posiluje konfrontační atmosféru mezi mladými vzbouřenci a policií.
Skutečnost, že policejní činitelé musí zasahovat v místech, která dobře neznají, zároveň silně podvazuje jejich efektivitu.
V případě současných násilností byla policie bohužel postavena do role jediného zástupce státu.
Na problémy ve městech však musí reagovat nejen policie, ale všechny veřejně činné osoby.
Za prvé a především by měli být do role prostředníků mobilizováni starostové, poněvadž právě oni stojí při zavádění městské politiky v první linii.
Když tato politika selže, občané volají k zodpovědnosti starosty.
Kromě toho mají starostové největší znalosti komunikačních spojení uvnitř svých komunit, díky čemuž jsou nejvíce způsobilí navázat efektivní partnerské vztahy, které by se zabývaly místními problémy a řešily je.
Události ve Francii ukazují rovněž na potřebu posílit na evropské úrovni protidiskriminační politiku a podporovat sociální rovnost.
Ačkoliv se taková politika musí zavádět do praxe na místní úrovni, evropské instituce by ji měly urychlovat a podporovat.
Jisté snahy již v této oblasti existují, ale jejich posílení začíná být stále naléhavější.
Rovnost a sociální soudržnost tvoří páteř svobody, spravedlnosti a bezpečnosti pro evropská města.
Proto starostové měst vyzývají evropské instituce, aby se na sociální soudržnost zaměřovaly se stejnou zodpovědností, s jakou se až dosud věnovaly azylové politice a hraničním kontrolám.
Nový přístup k infrastrukturálním financím
PEKING – Zákonodárci ve Spojených státech předložili legislativní návrh, který by v případě schválení vytvořil novou instituci rozvojových financí (DFI), jež by nahradila stávající agenturu s názvem Overseas Private Investment Corporation.
Na rozdíl od své předchůdkyně by nová instituce mohla investovat do majetkových podílů – jde o odraz sílícího globálního pochopení, že equity investice představují nezbytnou součást financování trvale udržitelného rozvoje.
Jakkoliv je však tento posun v oblasti rozvojových financí v USA i jinde důležitý, sám o sobě nevyřeší jednu z největších překážek, s níž se globální Jih potýká: nedostatek investic do infrastruktury.
K překonání tohoto handicapu bude možná zapotřebí zcela nový přístup.
Aby svět dosáhl Cílů trvale udržitelného rozvoje (SDG) Organizace spojených národů, jeho multilaterální rozvojové banky (MDB) a jejich pobočky pro soukromý sektor (DFI) se zavázaly navýšit finance ze soukromého sektoru o plných 35% v průběhu příštích tří let.
V zájmu podpory investic do infrastruktury rozšířily MDB své nabídky nástrojů zmírňování rizik pro soukromé investory a další důležitá opatření.
Uskutečnily však jen omezené investice do vlastnických podílů na infrastruktuře a místo toho své investice zaměřují na malé a středně velké podniky na rozvíjejících se trzích.
Proč by se podíly na infrastruktuře neměly ponechat soukromému sektoru?
Infrastrukturální aktiva sice mají výhodu v tom, že zajišťují setrvalé a dlouhodobé příjmové toky, avšak úvodní fáze většiny velkých projektů nesou vyšší míru rizika.
Když projekty překročí rozpočet, termínově se opozdí nebo nedokážou generovat plánované příjmy, zaplatí cenu investoři.
A tak soukromí investoři neinvestují do nových projektů, ale raději přeorientovávají své peníze na fungující infrastrukturu, která už nese stabilní výnos.
Odrazem této averze vůči riziku je skutečnost, že celkový počet „shovel-ready“ projektů (projektů připravených k zahájení výstavby) zůstává celosvětově v posledních letech setrvalý, přestože se zájem investorů o investice do infrastruktury zvýšil, což vedlo ke zvýšení hodnoty kontraktů.
Více než 70% investic ze soukromého sektoru do infrastruktury navíc podle údajů společnosti McKinsey putovalo v posledních desetiletích do rozvinutých ekonomik.
Chtějí-li MDB a DFI zvýšit svůj vliv, musí investovat mnohem více kapitálu do infrastrukturálních projektů ve fázi přípravy a výstavby, kdy soukromý sektor investuje méně.
Úvěry a nástroje pro zmírňování rizik jsou sice pro podporu tohoto úsilí nezbytné, ale samy o sobě nestačí, protože se obvykle poskytují teprve poté, co je projekt plně zdokumentován a potvrzen jako „financovatelný“.
Naproti tomu equity investoři často hrají ústřední roli v raných fázích projektu: v úvodní etapě technického a finančního strukturování.
Pokud takové investice chybějí, pak potenciálně ziskové projekty nikdy nemusí dosáhnout „bankovně financovatelné“ fáze, v níž lze potvrdit dluhové financování a zmírnění rizik.
Protože jsou však equity investoři posledními, kdo bude v případě ztroskotání projektu vyplacen, nesou také největší riziko.
Má-li se zvýšit podíl rozvíjejících se trhů na infrastrukturálních investicích, potřebuje svět více „trpělivého kapitálu“ od equity investorů ochotných tato raná rizika podstupovat a čekat na dozrání svých investic déle než ostatní.
Pokud toto prázdné místo nezaplní soukromý sektor, pak největší zátěž ponesou MDB a DFI, které už z podstaty věci pro tento účel existují.
Ačkoliv část financí MDB a DFI je k dispozici i pro infrastrukturální projekty v rané fázi – mimo jiné z čínského fondu Silk Road Fund, od Světové banky nebo z Mezinárodní finanční korporace –, poptávka po těchto financích značně převyšuje nabídku.
MDB a DFI by mohly svůj příspěvek rychle zvýšit, pokud by část svého kapitálu uvolňovaly prostřednictvím veřejných finančních institucí, které už tento typ investic provádějí.
Odpovědí by mohly být strategické investiční fondy.
Tyto fondy, které jsou plně či částečně ve vlastnictví vlád či jiných veřejných institucí, investují podle „dvojí základní čáry“, jež měří výkon podle finanční úspěšnosti a podle společenského a ekologického dopadu.
V posledním desetiletí byly na celém světě založeny více než tři desítky strategických investičních fondů, a to v tak rozmanitých ekonomikách, jako jsou Filipíny, Indie, Irsko či Senegal.
Tyto investiční fondy jsou equity investory, kteří fungují jako prostředníci mezi soukromým a veřejným sektorem – často jsou nezávislí, ale dodržují vládou definovaný mandát.
Jejich personál tvoří převážně profesionálové ze soukromého sektoru a mnohé z nich dosáhly vysoké míry koinvestic se soukromým sektorem, čímž rozšířily objem kapitálu volného pro infrastrukturální investice.
Například indický Národní investiční a infrastrukturální fond ohlásil v říjnu 2017 dohodu v objemu 1 miliardy dolarů s jednou větví agentury Abu Dhabi Investment Authority, což je jeden z největších světových suverénních fondů.
Dohoda pomůže Indii financovat klíčové zkvalitňování infrastruktury.
Jako držitelé veřejného kapitálu mohou MDB a DFI proměňovat aktiva v „trpělivé majetkové podíly“ tím, že rozmístí kapitál prostřednictvím dobře fungujících strategických investičních fondů.
Mohou poskytovat úvěry, a pomáhat tak vládám kapitalizovat jejich strategické investiční fondy, případně kapitalizovat fondy přímo či koinvestovat na projektové úrovni.
Alokací kapitálu do nejsilnějších fondů by taková entita mohla podporovat integritu a podněcovat konkurenci.
Některé DFI včetně Asijské rozvojové banky a Evropské investiční banky už sice se strategickými investičními fondy spolupracují, ale stále zde existuje značný prostor k růstu.
MDB a DFI správně vystupňovaly své úsilí o mobilizaci soukromého kapitálu.
Posun k equity investicím do infrastruktury v rané fázi a spolupráce se strategickými investičními fondy by mohly značně posílit jejich kapacitu na této frontě a zvýšit pravděpodobnost, že svět splní SDG.
Rozhodující okamžik pro evropskou ústavu
V posledních několika týdnech se pozornost zaměřovala na válku v Iráku a na rozpory uvnitř Evropy, jež konflikt odhalil.
Zároveň ovšem - možná proto, že se nikdo nedíval - došlo k zásadnímu průlomu v Konventu o budoucnosti EU, kde se formuje ústava Evropské unie.
Zástupci šestnácti zemí - Rakouska, Irska, Portugalska, tří skandinávských zemí a deseti států, které do EU vstoupí v květnu 2004 - podali formou deklarace návrh, který vyzývá k zachování současné křehké institucionální rovnováhy EU.
Doporučují ponechat Evropskou komisi jako protoexekutivní orgán, Radu Evropy jako tlumočníka národních zájmů a Evropský parlament jako instituci, která přímo zastupuje občany Evropy.
Opětovně zdůrazňují rovnost členských států, když obhajují rotační předsednictví Rady.
Kromě potřeby vyhnout se ničivým změnám návrh také Konventu doporučuje, jak postupovat do budoucna.
Konkrétně radí posílit demokratickou legitimitu Komise tím, že by se volba prezidenta svěřila buď Parlamentu nebo sboru volitelů, který by zahrnoval i zástupce národních parlamentů.
Tento návrh ční vysoko nad své předchůdce.
Německo a Francie navrhovaly systém se dvěma volenými prezidenty - prezidentem Rady voleným jejími členy a prezidentem Komise voleným Evropským parlamentem.
Jde o mimořádně špatnou myšlenku.
Vytvoření takové dvouhlavé exekutivy by bylo zárukou neustálých střetů mezi těmito dvěma středisky moci.
,,Skupina šestnácti" má naprostou pravdu v tom, že EU by měla mít jediného prezidenta, nikoliv dva.
Ve světě vnitřních i vnějších bezpečnostních rizik bude EU potřebovat silnější výkonnou moc, schopnou rychle reagovat na odvíjející se události.
Bude-li předsednictví Rady i nadále rotovat, pak subjektem, jemuž je třeba svěřit výkonnou pravomoc, je logicky předseda Komise.
V současnosti je ale předseda Komise vzdálený svým konečným voličům a dostatečně se jim nezodpovídá.
To vyžaduje zásadní politickou reformu.
Návrh bohužel nedokázal zvolit mezi dvěma alternativami reformy, kterou překládá: volbou předsedy Komise Evropským parlamentem nebo sborem volitelů, který zahrne i představitele národních parlamentů.
Na první pohled by se mohly tyto dvě možnosti jevit jako podobné.
To ovšem nejsou.
První alternativa by nasměrovala EU k parlamentní formě vlády, kdy by Evropský parlament byl oprávněn jak volit, tak odvolávat Komisi prostřednictvím hlasování o důvěře.
Varianta se sborem volitelů by ovšem mohla být prvním krokem k prezidentské formě vlády.
Směřování k parlamentnímu modelu je v Evropě zaběhlejší a zpočátku se může jevit jako bezpečnější.
Ale v dlouhodobé perspektivě by mohlo být velmi vratké.
Vzhledem k politické různorodosti Evropy není pravděpodobné, že by Evropskému parlamentu vládla jednobarevná většina.
Evropská komise zodpovědná nejednotnému Evropskému parlamentu by tak uvázla na mrtvém bodě kvůli obvyklé neefektivnosti koaličních vlád.
Naproti tomu přímo volená Evropská komise by získala dobrou legitimitu a zároveň by byla chráněna před politickými šarvátkami uvnitř Evropského parlamentu, a tak by se zvýšila její politická účinnost.
Hlavní potíží je, že přímá volba předsedy Komise by se mohla ukázat jako předčasná: Evropa možná ještě není zralá na takto zásadní změnu.
Právě proto je myšlenka sboru volitelů tak důležitá: umožňuje postupný přechod k systému řízení, který je žádoucí v dlouhodobé perspektivě.
Sbor volitelů by každé zemi přidělil křesla v poměru k jejímu počtu obyvatel a každý kandidát by dostal ve sboru volitelů hlasy úměrné počtu hlasů v dané zemi, ať už podle všeobecného volebního práva nebo v národním parlamentu.
To by prezidentské kandidáty přimělo vést kampaň ve všech zemích se stejnou energií.
Ještě lépe by pravomoc vybírat členy sboru volitelů měla připadnout samotným národním parlamentům.
Národní parlamenty mají větší legitimitu, neboť přitahují mnohem vyšší volební účast než volby do Evropského parlamentu.
Evropa by se posunula blíže svým občanům a národní parlamenty by získaly přímý hlas v rozhodovacích procesech EU.
Delegáti Konventu by tady ale neměli skončit.
Jednotlivé země by měly mít na výběr, zda rozdělí své hlasy ve sboru volitelů buď skrze všeobecné volby, nebo hlasováním v národním parlamentu.
Uspořádání by se mohlo vyvinout směrem k systému přímé volby bez nutnosti upravovat ústavu.
Konec konců, předseda Komise by se zodpovídal přímo voličům.
Právě tímto způsobem se USA vyvinuly v prezidentskou demokracii před koncem první půle 19. století.
Zástupci Konventu by měli pamatovat na slova Sokratovy přísahy, která lékařům připomínají: ,,Zaprvé je třeba neublížit."
Dále mohou vykonat skutečně dobrou věc, rozpoznají-li podstatu návrhu na vytvoření sboru volitelů.
Si v Rusku
MOSKVA – Atmosféra obklopující chystanou cestu Si Ťin-pchinga do Ruska – jeho první zahraniční návštěvu v postavení čínského prezidenta – mi připomíná heslo z dob mého dětství na konci 50. let: „Rusko a Čína, věčné přátelství.“ Je ironií, že čínsko-ruské vztahy se už za vrcholných dob tohoto sloganu rychle zhoršovaly, což necelých deset let nato vyvrcholilo bitevními křečemi podél řeky Amur na Sibiři.
Je dnes onen slogan přiléhavější?
Když Čína otevřela svou ekonomiku a ze Sovětského svazu vzešlo Rusko, bilaterální vztahy vstoupily do nového stadia.
Převažuje vstřícnost, ale něco ze staré podezřívavosti přetrvává – a v něčem se ještě nově rozšířila.
Od Siovy návštěvy se neočekává, že by přinesla nějaký průlom.
Lze předpokládat několik dohod o exportu ruských uhlovodíků, ale nic moc dalšího.
Návštěva nicméně zdůrazní několik důležitých rysů tohoto bilaterálního vztahu.
V prvé řadě si ruská a čínská vláda mohou dovolit bagatelizovat význam svých vazeb na Spojené státy.
Čína ve svém zostřujícím se soupeření s USA považuje Rusko za svůj strategický týl – a snad zázemí (třebaže ještě ne za spojence).
Ruští lídři pokládají čínsko-americké soupeření za vítaný příspěvek ke strategické váze jejich země, již na rozdíl od Číny neposiluje robustní hospodářský růst.
Čím víc USA brojí proti nevyhnutelnému rozmachu čínské „bezpečnostní oblasti“, tím líp pro Rusko, tedy přinejmenším tak to podle všeho vnímají kremelští stratégové.
Samotný čínsko-ruský vztah přitom dosáhl bezprecedentní míry vroucnosti.
Číňané dělají téměř vše, co jen lze, pro rozptýlení ruských obav.
Staré hraniční spory byly utlumeny.
Objem obchodu svižně narůstá.
Navíc nedochází k žádné demografické expanzi Číňanů na Sibiř, třebaže řada novinářů a odborníků takový názor šíří.
Počet Číňanů usazených v Rusku – oficiálně i potají – dosahuje 300 tisíc.
Před revolucí roku 1917 žilo v ruském impériu mnohem víc Číňanů.
Pod povrchem ale ve dvojstranných vztazích přetrvává neklid, zčásti z historických příčin.
Nacionalističtí Číňané mají v paměti ruské imperiální zábory, zatímco mnozí Rusové mají chorobný strach ze „žlutého nebezpečí“, přestože Mongolové dobyli a ovládli Čínu, kdežto z Ruska byli nakonec vypuzeni (o tom, že sami Číňané nikdy Rusko nenapadli, ani nemluvě).
Důležitějšími příčinami panujícího neklidu jsou negativní demografické trendy v ruské zabajkalské oblasti na Dálném východě.
Tady znalci skutečně mají kus pravdy: přetrvá-li na Sibiři současný stav blízký ekonomické stagnaci, svět bude svědkem druhého, obřího projevu finlandizace, tentokrát na východě.
Nejde sice o nejhorší možný scénář, jemuž může země čelit, ale pro Rusy to není ta nejpříjemnější vyhlídka, vzhledem k jejich hluboce zakořeněnému smyslu pro velmocenský status.
Nejedná se o neodvratný scénář a Si ani ruský prezident Vladimír Putin na něj při setkání v Moskvě rozhodně nebudou myslet.
Čína se potýká s krizí identity, jelikož naráží na téměř nevyhnutelné ekonomické zpomalení a musí zavést nový růstový model.
Rusko přitom sužuje ještě hlubší krize identity.
Přestálo nějak postsovětský šok a teď se zotavilo.
Přesto je Rusko posledních asi šest let v určitém nevyjasněném stavu, bez strategie, bez cílů a bez konsenzu elit na vizi budoucnosti.
Pro čínsko-ruské vztahy mohou být takové zásadní nejistoty požehnáním.
Oba lídři mohou spoléhat na to, že ten druhý nebude přidělávat problémy, a dokonce si mohou v geopolitických otázkách pasivně pomáhat.
Například v Sýrii obě země ukázaly, že skutečně žijeme v multipolárním světě.
Nové dohody o ropě a plynu pak posílí obě ekonomiky.
V dlouhodobém výhledu budou čínsko-ruské vztahy záviset velkou měrou na tom, zda Rusko překoná svou současnou stagnaci a zda bude jedním z jeho dalších kroků začátek využívání rozsáhlých vodních a dalších zdrojů Zabajkalska.
Má-li k tomu dojít, bude zapotřebí kapitálu a technologií nejen z Číny, ale i z Japonska, Jižní Koreje, USA a zemí jihovýchodní Asie.
Zabajkalská oblast by mohla poměrně snadno rozšířit vazby s energeticky hladovými asijskými ekonomikami, ku prospěchu všech.
I problém s pracovními silami je řešitelný, přičemž ambiciózního a potřebného rozvoje se budou moci zúčastnit miliony pracujících z bývalé sovětské střední Asie – a snad i z pomalu se liberalizující Severní Koreje.
Prvním krokem je ale začít vytvářet v regionu podmínky, které tam k životu a práci budou přitahovat Rusy.
Loňská schůzka Asijsko-tichomořské hospodářské spolupráce ve Vladivostoku vytvořila pouhou enklávu rozvoje.
Růstová strategie pro celý region by teprve měla přijít.
Nestane-li se tak, současná čínsko-ruská srdečná dohoda téměř určitě ochladne.
Rusko se začne cítit zranitelné a bude tlačeno buď ke geopolitické hře s ohněm, anebo k podřízení se čínské vůli.
V současnosti však vztahy mezi Čínou a Ruskem vypadají mnohem lépe než smyšlená družba v dobách mého dětství.
Putin a Si udělají vše pro to, aby tuto skutečnost zdůraznili.
Je dvojstátí pro Palestinu řešením?
V roce 1947 odmítli palestinští Arabi a jejich spojenci návrh OSN na rozdělení Palestiny v židovský stát a arabský stát.
Ještě o deset let dříve odmítli podobné dělení, které jim předložila tzv. Peelova komise.
V nedávné době - jak v Camp Davidu, tak v egyptské Tabě -arabští vyjednavači opět odmítli nabídky, které mohly vést k vytvoření palestinského státu vedle Státu Izrael.
Mnozí palestinští Arabové a s nimi větší část arabského světa si zřejmě i nadále myslí, že se bez dvojstátí obejdou.
Po dlouhých desítkách let konfliktu to vypadá, že Arabové se svého cíle proměnit v arabský stát celou Palestinu stále nevzdali.
Jistě, taktiky arabských vůdců se liší.
Z času na čas arabští vyjednavači diskutují o světských záležitostech, jaké se řeší se sousedními zeměmi, například politické hranice, bezpečnostní opatření nebo hospodářské a obchodní vztahy.
Je možné, že se Arabové nakonec mezi sebou dohodnou na tom, že vznik palestinského státu, který bude respektovat mírovou koexistenci s Izraelem, je účinná taktika.
Americká vláda a evropské vlády jsou, zdá se, ochotny tento vývoj podpořit a jsou nakloněny myšlence použít ekonomickou pomoc jako cukr, podobně jako se USA revanšují Egyptu a Jordánsku za to, že akceptují existenci Izraele.
Ale dokud se s trvalou realitou židovského státu v Palestině nesmíří sami Arabi, nebude pro ně palestinský arabský stát ničím víc než dočasným paliativem v podobě křehkého příměří mezi Araby a Židy.
Sionistický projekt vytvoření židovského státu v Palestině předpokládá návrat židovského národa do vlasti jejich předků, do země, v níž Židé žili už od biblických časů a kterou diaspora nikdy neopustila.
Ať už je toto historické ospravedlnění vzniku Izraele přesvědčivé nebo ne, jisté je, že palestinští Arabové a jejich spojenci je nepřijímají.
Arabové své pohrdání sionismem vyjadřují tak, že sionistický projekt přirovnávají ke kolonii, do níž přišly miliony židovských osadníků.
V souladu s tímto přirovnáním je pak konflikt mezi Židy a Araby konfliktem mezi koloniálními osadníky a domorodými obyvateli.
Pokud však Arabové opravdu věří své rovnici sionismus = kolonialismus, kde oni jsou obětmi, pak - ať se to někomu líbí nebo ne - ponaučení, jež Arabové posbírali z koloniální zkušenosti, se stávají významným faktorem šancí na mír mezi Araby a Izraelci.
Izraelské vlády už dlouhá léta Araby vyzývají, aby se zapojovali do izraelské ekonomiky.
Tato politika, která je podle Izraelců benevolentní, předpokládá, že ekonomická integrace Arabů a Židů je možná bez modifikace sionistického pojetí Izraele jakožto židovského státu.
Ovšem z arabské perspektivy tato politika zase jen posiluje tezi, že sionismus je kolonialismus.
Arabská politika často konflikt se sionismem přirovnává ke koloniálním zkušenostem Alžírska a Jižní Afriky.
Tyto analogie stojí za povšimnutí, poněvadž jak v Alžírsku, tak v Jižní Africe kolonialismus nakonec neuspěl.
Potomci evropských osadníků uprchli z Alžírska zpět do Evropy.
V Jižní Africe získali černoši faktickou politickou převahu nad potomky britských a afrikánských osadníků, z nichž dnes většinou zbývají jen tolerované menšiny.
Definitivní konec sporům o Palestinu nepřijde dříve, než si palestinští Arabové a jejich spojenci uvědomí, že pád kolonialismu v zemích jako Alžírsko a Jižní Afrika pro ně není zrovna nejpřípadnější model.
Jinými slovy: Arabové budou muset přijít na to, že Židy nemohou ani zotročit ani je vyhnat z Palestiny.
Recepty typu "území za mír" a "průlomy", jakým byly například dohody z Osla, blízkovýchodní konflikt zmírnit nedokáží, protože Arabové si izraelské ústupky pochopitelně vysvětlují jako projevy slabosti.
Izraelci bohužel mohou Arabům dokázat, že jen jejich vyhlazovací válkou Izrael nikdy zničit nemohou.
Navíc zde není žádný jiný patrný způsob, jak urychlit přesvědčování Arabů o tom, že Izrael tady prostě zůstane, než jim náklady na tuto vyhlazovací válku co nejvíce zvýšit.
Zkusme si nicméně představit, že by se v ne tak vzdálené budoucnosti podařilo dosáhnout řešení spočívající ve vzniku dvojstátí.
Při zvažování této možnosti automaticky vytane na mysli příklad Irska, kde toto řešení funguje.
Když si irští katolíci vybojovali nezávislý irský stát, dokázali akceptovat existenci britské enklávy v Severním Irsku.
Pravda, tento irský příběh nemá zrovna šťastný konec.
Katolická menšina v Severním Irsku, jejíž situace je v podstatě podobná situaci milionů Arabů, kteří jsou izraelskými občany, se nakonec vzbouřila proti většinovým protestantům.
Následovaly dlouhá desetiletí násilností.
I kdyby nakonec vznikl palestinský stát, kterému by záleželo na mírové koexistenci, Izrael se osudu Severního Irska nejspíš nevyhne.
Univerzální knihovna
MELBOURNE – Učenci dlouho snili o univerzální knihovně, která bude obsahovat vše, co kdy bylo napsáno.
A pak v roce 2004 společnost Google oznámila, že začne digitálně skenovat všechny knihy obsažené v pěti hlavních vědeckých knihovnách.
Utopická knihovna se náhle zdála na dosah.
Taková všeobecná digitální knihovna by byla dokonce ještě lepší, než si kterýkoliv dřívější myslitel dokázal představit, poněvadž všechna díla by byla dostupná všem, kdekoliv a kdykoliv.
Knihovna by navíc neobsahovala jen knihy a články, ale i obrazy, hudbu, filmy a všechny ostatní formy tvůrčího vyjádření, které lze v digitální formě zachytit.
Plán společnosti Google však měl háček.
Většina děl obsažených ve vědeckých knihovnách je stále chráněná autorskými právy.
Google uvedl, že naskenuje celou knihu bez ohledu na její copyright, ale že uživatelům hledajícím v knihách chráněných copyrightem se zobrazí pouze část textu.
Společnost tvrdila, že tato úprava splňuje podmínky „spravedlivého užívání“, a proto ji zákony o ochraně duševního vlastnictví umožňují stejně, jako člověku umožňují citovat z knihy jednu nebo dvě věty za účelem recenze či diskuse.
Nakladatelé a autoři s tím nesouhlasili a někteří zažalovali Google za porušení autorských práv. Nakonec se dohodli na stažení žaloby výměnou za podíl z výnosů společnosti Google, avšak soudce Denny Chin z manhattanského soudu minulý měsíc navrhované vyrovnání zamítl, zčásti i proto, že by tím společnost Google získala faktický monopol na digitální verze takzvaných „osiřelých knih“ – tedy knih, které jsou stále chráněné autorskými právy, ale už nejsou v tisku a jejich duševní vlastnictví se obtížně stanovuje.
Soudce Chin vyjádřil názor, že příslušným orgánem, který by měl rozhodnout, komu a za jakých podmínek by mělo být svěřeno opatrovnictví nad osiřelými knihami, nemá být soud, nýbrž Kongres Spojených států amerických.
Bezpochyby měl pravdu, přinejmenším za předpokladu, že celou věc posuzujeme z hlediska amerického práva.
Jedná se o velké a důležité otázky, které se nedotýkají pouze autorů, nakladatelů a společnosti Google, nýbrž každého, kdo se zajímá o šíření a dostupnost vědomostí a kultury.
Chinovo rozhodnutí tedy sice představuje dočasný neúspěch na cestě k univerzální knihovně, ale současně je to příležitost, abychom se znovu zamysleli nad otázkou, jak nejlépe tento cíl uskutečnit.
Hlavní otázka zní takto: jak můžeme učinit knihy a články – nejen útržky, ale celá díla – dostupnými všem, a současně zachovat práva jejich tvůrců?
Abychom mohli na tuto otázku odpovědět, musíme samozřejmě rozhodnout, jaká tato práva jsou.
Stejně jako jsou vynálezcům přidělovány patenty, aby mohli po určitou omezenou dobu ze svých vynálezů profitovat, byla také autorům přiznána práva duševního vlastnictví, byť na relativně krátké období – v USA to bylo původně pouhých 14 let od první publikace díla.
Pro většinu autorů to byla dostatečně dlouhá doba, aby inkasovali převážnou část příjmů, které by kdy za své dílo obdrželi; po uplynutí lhůty se jejich dílo stalo volným.
Firmy však na copyrightu vydělávají velké jmění, a tak opakovaně tlačily na Kongres, aby původní lhůtu prodloužil, takže dnes autorská práva v USA trvají ještě 70 let po smrti autora.
(Zákon z roku 1998, který přinesl zatím poslední prodloužení této lhůty, dostal přezdívku „zákon na ochranu Myšky Mickey“, protože umožnil společnosti Walt Disney udržet si autorská práva na tuto slavnou kreslenou postavičku.)
Právě proto, že autorská práva trvají tak dlouho, jsou dnes plné tři čtvrtiny knih v knihovnách „osiřelé“.
Tato obrovská studnice znalostí, kultury a literárních skvostů je dnes většině lidí nedostupná.
Digitalizace by ji zpřístupnila každému člověku s připojením na internet.
Jak uvedl Peter Brantley, technologický ředitel univerzitní knihovny California Digital Library: „Máme morální povinnost sáhnout do svých regálů, sebrat osiřelý materiál a nechat ho projet skenery.“
Ředitel knihovny Harvardovy univerzity Robert Darnton navrhl alternativu k plánům společnosti Google: vytvoření digitální veřejné knihovny, kterou by financovala koalice nadací pracující v součinnosti s koalicí vědeckých knihoven.
Tento plán by ještě nevedl k vytvoření univerzální knihovny, poněvadž by nezahrnoval díla v tisku a chráněná copyrightem, avšak Darnton věří, že Kongres by mohl poskytnout některé nekomerční veřejné knihovně právo na digitalizaci osiřelých knih.
Byl by to obrovský krok správným směrem, ale snu o vytvoření univerzální digitální veřejné knihovny bychom se také neměli vzdát.
Koneckonců je pravděpodobné, že právě knihy, které stále vycházejí tiskem, obsahují nejvíc aktuálních informací a lidé nejvíc chtějí číst právě je.
Mnoho evropských zemí, ale i Austrálie, Kanada, Izrael a Nový Zéland již přijaly zákony, které ustavují „právo veřejného půjčování“ (PLR) – vláda jejich prostřednictvím uznává, že je ve veřejném zájmu umožnit stovkám lidí, aby četly jediný výtisk knihy, ale že se tím pravděpodobně sníží výnos z prodeje daného titulu.
Univerzální veřejné knihovně by se tak mohlo umožnit, aby digitalizovala i díla v tisku a chráněná copyrightem, a výměnou za to by platila poplatky nakladateli a autorovi podle toho, kolikrát si někdo digitální verzi přečetl.
Dokážeme-li vyslat člověka na Měsíc a zmapovat sekvenci lidského genomu, měli bychom být také schopni vymyslet něco, co se blíží univerzální digitální veřejné knihovně.
V tu chvíli budeme mít před sebou další morální povinnost, jejíž naplnění bude ještě obtížnější: rozšířit přístup k internetu na víc než necelých 30% světové populace, která ho v současné době má.
Všeobecná revoluce
NEW YORK – Nejvýznamnějším přínosem Všeobecné deklarace lidských práv, kterou před 60 lety – 10. prosince 1948 – schválilo Valné shromáždění Organizace spojených národů, bylo vyslovení silné myšlenky: totiž že práva jsou všeobecná.
Že nezávisejí na členství v určité konkrétní komunitě nebo na občanství určitého státu a že se neodvozují ze společenské smlouvy.
Vzhledem ke svému všeobecnému charakteru jde spíše o atributy všech lidských bytostí.
Jsou součástí toho, co nás dělá lidskými.
Každý z nás může práva požívat.
Ti, kdo drží moc, ji mohou uplatňovat jen omezeným způsobem.
A omezení jsou dána právě těmito právy.
Koncept všeobecných práv lze samozřejmě zpětně vysledovat přinejmenším do Anglie sedmnáctého století a jejích myšlenek o přírodních zákonech.
Částečně ho přijala za svůj i francouzská Deklarace práv z roku 1789 a v ještě větší míře také Thomas Jefferson, který ve stejné době hovořil o „nezcizitelných právech“.
Koncept formoval rovněž myšlení lidí v Anglii, kteří ve druhé polovině osmnáctého století vedli boj proti otroctví, a stali se tak prvním hnutím za lidská práva v dějinách.
Všeobecná deklarace přesto znamenala obrovský krok vpřed, poněvadž vlády zemí z celého světa – hlasování se zdržely jen státy sovětského bloku, Saúdská Arábie a Jihoafrická republika, kde tehdy vládl apartheid, ovšem nikdo nehlasoval proti – se dohodly, že práva by měla mít přednost před státní mocí.
Na šest desetiletí, která od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv uplynula, se můžeme dívat jako na boj za naplnění jejich příslibů.
Dlouho jsme v tomto boji prohrávali, což se projevilo zejména v šíření komunistických i antikomunistických tyranií.
Situace se začala měnit v 80. letech s pádem vojenských diktatur v Latinské Americe a některých východoasijských zemích, jako byly Filipíny a Jižní Korea, ale i díky faktu, že se stále větší počet lidí začal angažovat v boji za lidská práva v sovětském impériu.
Na konci desetiletí řada režimů v sovětském bloku padla.
Faktorem, jenž přispěl k jejich zániku, byl posun v myšlení, které již v konfliktu mezi Východem a Západem nekladlo takový důraz na ekonomický systém.
Nakonec to byl spíše kontrast mezi totalitářstvím a úctou k právům, který zcela zdiskreditoval utlačovatelské režimy napojené na Moskvu a přispěl k jejich svržení.
Dalším pokrokem z hlediska práv byl víceméně pokojný přechod Jihoafrické republiky na mnohorasovou demokracii na počátku 90. let.
Poslední desetiletí dvacátého století však bylo také nesmazatelně poskvrněno etnickými čistkami v bývalé Jugoslávii a genocidou ve Rwandě, přičemž se zdá, že ani v tomto desetiletí situace lidským právům příliš nepřeje.
Mocné státy, jako jsou Čína a Rusko, se doma bez zábran uchylují k autoritativnímu vládnutí a podporují rovněž diktátory v jiných zemích, kteří podobné praktiky používají.
Totéž platí i o menších mocnostech, jako jsou Írán a Venezuela.
Spojené státy navíc promrhávají značnou část schopnosti prosazovat lidská práva v mezinárodním měřítku.
V reakci na teroristické útoky na svém území 11. září 2001 se USA uchýlily k takovým opatřením, jako jsou zadržování podezřelých osob na neurčito bez sdělení obvinění, procesy před vojenskými komisemi, které postrádají procedurální pojistky, a kruté, nelidské a ponižující zacházení se zadrženými, a to včetně mučení.
Ostatní vlády a mezivládní orgány mezeru po USA nezaplnily.
Nově zřízená Rada OSN pro lidská práva zatím zklamala ty, kdo doufali, že se stane zásadovější a efektivnější organizací než její zdiskreditovaná předchůdkyně, Komise OSN pro lidská práva.
Evropská unie byla při prosazování práv v zemích ucházejících se o členství pozitivní silou, avšak neprojevuje schopnost uplatňovat svůj vliv celosvětově.
Nejúčinnější silou prosazující lidská práva je tedy dnes globální veřejné mínění informované a mobilizované masovým a stále sílícím nevládním hnutím za lidská práva, které jako v případě nedávné války mezi Gruzií a Ruskem obrací mezinárodní pozornost na porušování pravidel ozbrojeného konfliktu, která mají chránit civilní obyvatelstvo.
Kromě toho stojí toto hnutí v čele zakládání mezinárodních trestních tribunálů, jež stíhají a trestají pachatele válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a genocidy.
Tyto úspěchy nejsou s to zastavit válku, ale snižují počet otřesných případů porušování lidských práv, které ozbrojený konflikt doprovázejí.
Samozřejmě je zarážející, že 60 let po přijetí Všeobecné deklarace lidských práv takové množství vlád nectí principy, které už tak dávno schválily.
Bez legitimity odvozené z deklarace lidských práv a její role při prosazování jejich dodržování by se však nevládní hnutí za lidská práva nemohlo rozvinout v globální sílu.
Skutečnost, že toto hnutí postupuje kupředu i v obtížných dobách, je známkou trvalého významu toho, čeho jsme v roce 1948 dosáhli, když vlády mnoha zemí světa deklarovaly, že práva mají všeobecnou platnost.
Úsporný růst?
WASHINGTON – Reakce německé vlády na výzvu nově zvoleného francouzského prezidenta Françoise Hollandea k prorůstověji orientované politice zněla tak, že na úsporných programech pro eurozónu by se nemělo nic měnit.
Opatření na podporu růstu, jako jsou vyšší půjčky od Evropské investiční banky nebo vydání společně krytých projektových dluhopisů na financování konkrétních investic, by se prý spíše měla k těmto programům „přiřadit“.
Mnozí lidé v Německu i jinde tvrdí, že zapotřebí jsou jak úsporné programy, tak i vyšší růst a že větší důraz na růst neznamená zmírnění úsporných opatření.
Drama probíhající krize v eurozóně přesunulo těžiště pozornosti na Evropu, avšak otázka, jak tam debata o úsporách a růstu dopadne, má mnohem širší význam, mimo jiné i pro Spojené státy.
Je třeba zdůraznit tři základní body.
Za prvé platí, že v situaci charakterizované rozšířenou nezaměstnaností a přebytkem kapacit determinuje krátkodobou výkonnost převážně poptávka, nikoliv nabídka.
V členských zemích eurozóny je na národní úrovni možné realizovat pouze fiskální politiku, protože měnovou politiku kontroluje Evropská centrální banka.
Takže ano, bezprostřednější růst skutečně vyžaduje pomalejší snižování fiskálních schodků.
Jediný protiargument zní tak, že pomalejší fiskální úpravy by dále snížily důvěru, a tím popřely vlastní cíle, poněvadž výsledkem by byly nižší soukromé výdaje.
To by mohla být pravda v případě, že by určitá země deklarovala, že se v podstatě vzdává plánů na fiskální konsolidaci a s ní spojené mezinárodní podpory, ale je to vysoce nepravděpodobné v případě, že se nějaká země rozhodne po konzultacích s podpůrnými institucemi, jako je Mezinárodní měnový fond, pouze prodloužit dobu fiskálních úprav.
MMF dokonce ve svém Světovém ekonomickém výhledu pro rok 2012 výslovně doporučil pomalejší fiskální konsolidaci v případě Španělska.
Bez větší krátkodobé podpory efektivní poptávky mohou mnohé země v krizi čelit sestupné spirále výdajových škrtů, snížené výkonnosti, vyšší nezaměstnanosti a ještě vyšších schodků v důsledku růstu výdajů do sociální záchranné sítě a poklesu daňových příjmů v souvislosti s klesající výkonností a zaměstnaností.
Za druhé je možné, i když ne snadné, zvolit takové balíky fiskální konsolidace, které jsou k růstu citlivější než jiné.
Existuje zřetelný rozdíl mezi výdaji investičními a běžnými, jak zdůraznil italský premiér Mario Monti.
Jsou-li investiční výdaje správně koncipované, mohou položit základy dlouhodobějšího růstu.
Existuje také rozdíl mezi vládními výdaji s vysokým multiplikačním efektem, jako je podpora skupin s nižšími příjmy a vysokým sklonem ke spotřebě, a daňovými úlevami pro bohaté, jejichž značná část pravděpodobně poputuje na spoření.
V neposlední řadě existují i dlouhodobější strukturální reformy, jako jsou reformy trhu práce, jež zvyšují flexibilitu, aniž vedou k rozsáhlému propouštění (model, který dosti úspěšně použilo Německo).
Podobně i reformy odchodů do důchodu a penzijního systému mohou zvýšit dlouhodobou fiskální udržitelnost, aniž vyvolají sociální konflikt.
Starší zdravý člověk si může klidně vážit práce na částečný úvazek, pokud má tato práce pružný charakter.
Úkolem je integrovat pomocí odpovídajících regulací a pobídek takovou práci do celkového fungování pracovního trhu.
A za třetí by koordinovaná strategie, která by poskytla víc času na fiskální konsolidaci a formulovala politiku citlivou k růstu, přinesla obzvláště v Evropě, kde jsou státy úzce propojené vzájemným obchodem, značné výhody oproti strategiím jednotlivých zemí, a to díky přelévání pozitivních efektů do dalších oblastí (a zamezení stigmatizace určitých konkrétních států).
Místo španělské, italské či irské růstové strategie by měla existovat strategie evropská.
Kdyby země jako Německo, které vykazují přebytek na běžném účtu, pomohly stimulovat evropskou ekonomiku jako celek, pomohly by tím i samy sobě.
Pomalejší fiskální škrty, prostor pro investice ve vládních rozpočtech, fiskální balíky citlivé k růstu a koordinace národních politik s kritickými podněty od přebytkových zemí mohou velmi výrazně pomoci Evropě překonat ve střednědobém výhledu současnou krizi.
Řecko se bohužel stalo speciálním případem vyžadujícím soustředěnou a specifickou léčbu, která bude s největší pravděpodobností zahrnovat i další kolo odpouštění veřejného dluhu.
Nedostatečné a někdy i kontraproduktivní kroky v kombinaci s panikou a přehnanými reakcemi na finančních trzích však přivedly některé země, jako je například Španělsko, které má v zásadě solventní a silnou ekonomiku, na okraj propasti – a spolu s nimi i celou eurozónu.
V bezprostředním krátkodobém měřítku nemají žádná opatření – ani dokonale kvalitní projekt veřejných investic či rekapitalizace banky – vůbec žádný smysl, pokud si vláda musí na jejich financování půjčovat za úrokovou sazbu 6% a více.
Tyto úrokové sazby se musí snížit prostřednictvím nákupu vládních dluhopisů na sekundárním trhu Evropskou centrální bankou až do doby, kdy bude dosaženo dostatečně nízkých anoncovaných cílů pro náklady na půjčky, případně využitím prostředků z Evropského stabilizačního mechanismu.
Nejlepším řešením by bylo posílit efektivitu obou kanálů využitím obou těchto metod – a to neprodleně.
Takový přístup by poskytl manévrovací prostor potřebný k obnovení důvěry a zavedení reforem spíše v atmosféře umírněného optimismu než zoufalství.
Riziko nečinnosti či nevhodných kroků dosáhlo enormních proporcí.
Produktivní kapacitu jižní Evropy nezničilo žádné katastrofální zemětřesení nebo cunami.
To, čeho jsme svědky – a co má dnes dopady na celý svět –, je člověkem vyvolaná pohroma, kterou lze zastavit a zvrátit koordinovanou politickou reakcí.
Úspory a dluhový realismus
CAMBRIDGE – Mnohé, ne-li všechny nejnaléhavější makroekonomické problémy světa se váží k obřímu převisu dluhu všech forem.
V Evropě hrozí, že toxická kombinace veřejného, bankovního a externího dluhu na periferii rozklíží eurozónu.
Na druhé straně Atlantiku zablokovaná situace mezi demokraty, hnutím Tea Party a republikány ze staré školy vyvolává mimořádnou nejistotu, jak Spojené státy v dlouhodobém výhledu zacelí svůj vládní deficit ve výši 8 % HDP.
Japonsko přitom hospodaří s rozpočtovým schodkem ve výši 10 % HDP a navíc se sílící kohorty nových penzistů obracejí od nákupů japonských dluhopisů k jejich prodejům.
Pomineme-li projevy nervozity, co by vlády měly dělat?
Jedním extrémem je zjednodušující keynesiánská léčba, která předpokládá, že když je ekonomika v hluboké recesi, vládní schodky nevadí, ba prý čím jsou větší, tím lépe.
Opačným extrémem jsou absolutisté dluhových stropů, kteří chtějí, aby vlády začaly rozpočty vyrovnávat hned zítra (ne-li včera).
Oba přístupy jsou nebezpečně povrchní.
Absolutisté dluhového stropu obrovsky podceňují rozsáhlé korekční náklady související s dobrovolně přijatou „náhlou brzdou“ dluhového financování.
Právě tyto náklady jsou příčinou, proč země bez peněz, jako Řecko, čelí rozsáhlým sociálním a ekonomickým přesunům, jakmile finanční trhy ztratí důvěru a kapitálové toky znenadání vyschnou.
Samozřejmě, tvrzení, že vlády by měly vyrovnat svůj rozpočet tak jako my všichni ostatní, má jistou přitažlivou logiku; tak snadné to ale bohužel není.
Vlády obvykle mají bezpočet průběžných výdajových závazků ve vztahu k základním službám, jako je národní obrana, infrastrukturní projekty, školství a zdravotnictví, o penzistech ani nemluvě.
Žádná vláda se těchto povinností nemůže přes noc jen tak zbavit.
Když se americký prezident Ronald Reagan ujal 20. ledna 1981 úřadu, se zpětnou platností zrušil všechny nabídky na zaměstnání ve státní správě, jež vláda prodloužila během dvou a půl měsíce od voleb po inauguraci.
Signál, že má v úmyslu zpomalit vládní výdaje, byl silný, avšak bezprostřední účinek na rozpočet byl zanedbatelný.
Ovšemže, vláda může rozpočtovou trhlinu zaplnit také zvýšením daní, ale jakýkoli náhlý posun může výrazně zesílit pokřivení, jež daně způsobují.
Jestliže absolutisté dluhového stropu jsou naivní, platí pro zjednodušující keynesiánce totéž.
Vleklou nezaměstnanost po finanční krizi považují za pádné odůvodnění mnohem agresivnější fiskální expanze, a to i v zemích, které už hospodaří s rozsáhlými schodky, jako třeba USA a Velká Británie.
Ti, kdo s nimi nesouhlasí, jsou označováni za příznivce „úspor“ v době, kdy mimořádně nízké úrokové sazby znamenají, že si vlády mohou půjčovat téměř zadarmo.
Jenže kdo se tu ukazuje jako naivní?
Je zcela správné tvrdit, že vlády by se měly snažit vyrovnávat své rozpočty v souladu s hospodářským cyklem, tedy hospodařit s přebytky během konjunktur a se schodky, kdykoli ekonomická aktivita ochabne.
Je ale chybou myslet si, že rozsáhlá akumulace dluhu nic nestojí.
V sérii vědeckých pojednání jsme společně s Carmen Reinhartovou – a naposledy ve spolupráci s Vincentem Reinhartem („Debt Overhangs: Past and Present“ čili „Dluhové převisy: minulé a současné“) – zjistili, že velmi vysoké hladiny dluhu dosahující 90 % HDP jsou dlouhodobou vleklou brzdou hospodářského růstu, která často působí dvě desítky let nebo i déle.
Kumulativní cena může být ohromující.
V období od roku 1800 průměrná epizoda vysokého zadlužení trvala 23 let a provázelo ji tempo růstu o víc než procentní bod nižší oproti typickým obdobím nižších hladin zadlužení.
To znamená, že po čtvrtstoletí vysokého dluhu může být příjem o 25 % nižší, než by byl při normálních tempech růstu.
Jistěže, mezi dluhem a růstem je obousměrná vazba, avšak běžné recese trvají jen rok a dvacetileté období malátnosti vysvětlit nedokážou.
Růstová brzda vychází spíš z toho, že vláda nakonec musí zvýšit daně, a dále z nižších investičních výdajů.
Takže, ano, vládní výdaje zajišťují krátkodobé povzbuzení, ale jde tu o kompromis s dlouhodobým vleklým poklesem.
K vážnému zamyšlení nutí postřeh, že téměř polovina epizod vysokého dluhu od roku 1800 se váže k nízkým či normálním reálným (inflačně očištěným) úrokovým sazbám.
Charakteristický je nízký růst a nízké úrokové sazby v Japonsku posledních dvou desítek let.
Velké dluhové břemeno navíc znamená riziko, že se v budoucnu zvýší globální úrokové sazby, a to i bez zhroucení ve stylu Řecka.
To platí obzvlášť dnes, kdy po vytrvalém masivním „kvantitativním uvolňování“ ze strany hlavních centrálních bank mnohé vlády výjimečně zkrátily strukturu splatnosti svého dluhu.
Hrozím jim tudíž riziko, že vzestup úrokových sazeb by se relativně rychle promítl do vyšších výpůjčních nákladů.
Vzhledem k tomu, že mnohé dnešní vyspělé ekonomiky se více či méně blíží k hladině 90 % HDP, která volně vymezuje období vysokého zadlužení, expanze dnešních, už teď rozsáhlých schodků není strategie, která nic nestojí, jak tvrdí zjednodušující keynesiánci, ale riskantní návrh.
V nadcházejících měsících se zaměřím na související problémy vysokého soukromého dluhu a externích dluhů a vrátím se rovněž k tématu, proč nadešel čas, kdy vyšší inflace není až tak naivní.
Voliči a politici se především musí mít na pozoru před svůdně jednoduchými přístupy k dnešním dluhovým problémům.
Pandemie přísnosti
NEW YORK – Na letošních jarních zasedáních Mezinárodního měnového fondu a Světové banky ve Washingtonu MMF vybídl evropské země, aby uvolnily politiky fiskální přísnosti a zaměřily se na investice, čímž se zřetelně odklonil od dřívější rétoriky.
Na chodbách obou multilaterálních institucí se však hovořilo o dvojím metru.
Ve skutečnosti většina zemí veřejné výdaje osekává – s podporou MMF.
Přestože tedy některé severní země začínají recept přísných úspor zpochybňovat, jejich kolegové na jihu (včetně jihoevropských zemí) rostoucí měrou zavádějí fiskálně korekční opatření.
Ze 119 vlád, které v současnosti zmenšují své rozpočty (ve vztahu k HDP), jsou podle odhadů MMF tři čtvrtiny v rozvojových zemích (jedná se o 21 zemí s nízkými příjmy a 68 zemí se středními příjmy).
Fiskální konsolidace postihuje podle odhadů 80 % občanů rozvojových zemí a očekává se, že její dopady budou do konce roku 2015 postupně sílit.
Rozsah kontrakce během tohoto období bude značný, přičemž zhruba u čtvrtiny všech rozvojových zemí se očekává, že osekají výdaje pod předkrizové úrovně.
Rekapitulace úvah o politikách ve 314 zprávách MMF o jednotlivých zemích zveřejněných od roku 2010 – součást komplexní zprávy o globálním posunu k fiskální přísnosti – ukazuje, že mnohá korekční opatření jsou nejrozšířenější v rozvojových zemích, kde jsou občané obzvlášť zranitelní ekonomickými a sociálními důsledky úspor.
Nejběžnějším korekčním opatřením, které zvažují vlády v 78 rozvojových zemích, je snížení dotací.
Úvahy nad tímto tématem často – konkrétně u 55 rozvojových zemí – provází diskuse o nutnosti cílené sociální sítě, která by nejchudším občanům kompenzovala vyšší výdaje za potraviny, energii a dopravu.
Vypracování a zavedení minima sociální ochrany chce ale čas a vlády podle všeho nejsou ochotné čekat.
V době, kdy je potřeba potravinové pomoci obzvlášť vysoká, některé vlády zrušily dotace na potraviny a jiné omezily subvence do zemědělských vstupů, jako jsou semena, hnojiva a pesticidy, čímž zbrzdily lokální produkci potravin.
Rovněž seškrtávání a zmrazování platů ve veřejném sektoru – v současnosti realizované 75 rozvojovými zeměmi – hrozí, že podryje zajišťování služeb pro občany, zejména na místní úrovni ve venkovských oblastech, kde jeden jediný učitel či zdravotník může rozhodovat o tom, zda se dítěti dostane vzdělání či zdravotní péče.
Riziko je tím vyšší, že ve 22 rozvojových zemích tvůrci politik zvažují reformy zdravotnictví a ve 47 rozvojových zemích zvažují penzijní reformy.
Na straně příjmů až 63 rozvojových zemí uvažuje o zvýšení spotřebních daní, například daně z přidané hodnoty.
Zdanění základních potravin a domácích potřeb však může mít neúměrný vliv na rodiny s nižšími příjmy, jejichž omezené disponibilní příjmy jsou už teď napjaté, a může tedy ještě zhoršit současné nerovnosti.
Namísto ořezávání výdajů by se lídři rozvojových zemí měli zaměřit na zajišťování slušných pracovních příležitostí a kvalitnějších životních úrovní pro své občany.
Musí si uvědomit, že fiskální přísnost jim k dosažení rozvojových cílů nepomůže.
Právě naopak, výdajové škrty ublíží nejzranitelnějším občanům, rozšíří propast mezi bohatými a chudými a přispějí k sociální a politické nestabilitě.
Občanské nepokoje jsou skutečně napříč rozvojovým světem na vzestupu.
Od Arabského jara po násilné hladové bouře, jež v posledních letech propukají napříč Asií, Afrikou a Středním východem, populace reagují na kumulativní důsledky všudypřítomné nezaměstnanosti, vysokých cen potravin a upadajících životních úrovní.
Fiskální přísnost není v naší době nezbytná; vlády i v těch nejchudších zemích mají možnosti jak napomoci sociálně vstřícnému ekonomickému oživení.
Patří k nim mimo jiné restrukturalizace dluhu, zvyšování progresivity daní (z příjmu fyzických osob, nemovitostí a příjmu právnických osob, včetně finančního sektoru) a tlak proti daňovým únikům, využívání daňových rájů a nezákonným finančním tokům.
Oslabování mezd, veřejných služeb a příjmů domácností v posledku brzdí rozvoj lidského potenciálu, ohrožuje politickou stabilitu, snižuje poptávku a zdržuje zotavení.
Tvůrci politik by se neměli nadále držet politik, které způsobují víc škody než užitku, a měli by uvažovat o novém přístupu – takovém, který přispěje k sociálnímu a ekonomickému rozvoji jejich zemí.
Žádní agnostikové na klimatické frontě
SYDNEY – Během svého nedávného čtrnáctapůlhodinového letu z Los Angeles to Sydney jsem měl čas přečíst si sbírku esejů komentátora Charlese Krauthammera s názvem Things that Matter.
Byl to znepokojivý let.
Krauthammerovo psaní jsem měl celá léta rád, avšak v jeho knize je něco, co mi připadalo hluboce znepokojivé: fakt, že sám sebe označuje za „agnostika“ v otázce klimatických změn.
Krauthammer „instinktivně věří, že nemůže být moc dobré pumpovat do atmosféry spoustu oxidu uhličitého“, ale zároveň je „stejně tak přesvědčen, že ti, kdo předpokládají, že přesně vědí, kam to vede, si nevidí na špičku nosu“.
Ze všeho nejznepokojivější mi přišel výraz „agnostik“ – nejen proto, že Krauthammer je vyškolený vědec, ale i proto, že tento termín opakovaně použil někdejší australský premiér John Howard, když koncem roku 2013 oslovil v Londýně skupinu popíračů klimatických změn. „Problémem této debaty je zčásti i to,“ sdělil Howard shromážděným skeptikům, „že pro některé fanatiky se jejich věc stala náhražkovým náboženstvím.“
Jak by Howard i Krauthammer měli vědět, téma klimatických změn není otázkou náboženství, nýbrž vědy.
Podle předloňského průzkumu publikací na toto téma, které prošly procesem peer-review, zastává přibližně 97% vědců stanovisko, že globální oteplování způsobují lidé.
Každý, kdo je obeznámený s vědeckým procesem, si přitom uvědomuje, že vědci jsou vedeni k nesouhlasu, ke vzájemnému zpochybňování hypotéz a závěrů.
Takto výrazný konsensus se tedy velmi blíží uznanému vědeckému faktu.
Jelikož Krauthammer připouští, že pumpovat do atmosféry spoustu oxidu uhličitého „nemůže být moc dobré“, je dalším logickým krokem v debatě stanovení nejlepšího způsobu, jak tento problém řešit.
Jako ekonom upřednostňuji systém aukčně založeného obchodování s emisemi, který stanoví cenu uhlíku.
Současně ovšem chápu potenciální užitečnost regulačních opatření, jako jsou cíle pro obnovitelnou energii, zákazy klasických žárovek a plné moci k využívání biopaliv.
Nedokážu však akceptovat, když někdo, kdo nenabízí žádné řešení, tvrdí, že ti, kdo to dělají, si „nevidí na špičku nosu“.
Hlasy podobné Krauthammerovu jsou naštěstí stále vzácnější.
Jistě, dodnes existují zatvrzelci typu australského premiéra Tonyho Abbotta, který nahradil uhlíkovou daň plánem zdanit občany země, aby platili znečišťovatelům za snížení emisí.
Je to nespravedlivá a neefektivní politika, která pravděpodobně nepovede ke snižování emisí natolik rychlým tempem, aby země splnila podmínky dohody o globálních klimatických změnách, jejíž uzavření se očekává letos v prosinci v Paříži.
Jednoznačnou známkou změny mentality je skutečnost, že finanční instituce stále více uznávají, že úvěry a investice jsou možná příliš zranitelné vůči rizikům klimatických změn.
Mezi tato rizika patří přírodní pohromy, extrémnější počasí, snaha vlád o snížení emisí skleníkových plynů nebo dominový efekt technologické revoluce v oblasti obnovitelných zdrojů, energetické účinnosti a alternativních technologií.
Podle projektu Asset Owners Disclosure, jemuž předsedám, je 500 největších vlastníků globálních aktiv alarmujícím způsobem exponováno vůči nástrahám klimatických změn.
Více než polovina jejich investic je alokována v sektorech zranitelných vůči nebezpečí klimatických změn; v nízkouhlíkových sektorech je jich méně než 2%.
V důsledku toho existuje riziko, že jejich investice a pozice „uvíznou na suchu“, jakmile změny politiky či tržních podmínek srazí hodnotu infrastruktury, jiných nemovitostí a zásob fosilních paliv.
Jak kdysi varoval Hank Paulson, americký ministr financí v roce 2008, kdy vypukla globální finanční krize, rizika finanční krize vyvolané klimatickými změnami by byla ve srovnání s riziky krize kolem podřadných hypoték neskonale větší.
Například cena uhlí se zřítila zhruba na polovinu maximální hodnoty, přičemž existuje obrovský prostor k dalšímu poklesu.
V důsledku toho se akcie uhelných společností propadly o plných 90%, takže se majitelé aktiv usilovně snaží divestovat.
Naproti tomu investice do firmy typu Tesla Motors – která vyvinula dobíjecí baterii pro domácí využití, jež by mohla vést k prudkému vzestupu počtu domácností přecházejících na solární energii – vypadá mnohem atraktivněji.
Jak toto vědomí prostupuje trhem, diverzifikují vlastníci aktiv svá portfolia tím, že zvyšují investice do nízkouhlíkových sektorů a společností, jako je Tesla.
Postupem času to bude mít významný dopad na alokaci globálních investičních fondů.
Krauthammer si možná myslí, že si nevidím na špičku nosu, ale já pevně věřím, že už brzy bude on – a ti, kdo mu naslouchají – hledat špičku toho svého.
Co se děje s Rakouskem?
MNICHOV – V květnu se Rakousko jen o vlas vyhnulo zvolení prezidenta z xenofobní Svobodné strany Rakouska.
Svobodná strana dnes samozřejmě tento výsledek zpochybňuje.
Vzhledem ke znepokojivé povaze problému populismu a jeho důsledkům pro evropskou politiku a zvládání uprchlické krize je důležité stanovit diagnózu, co Rakousko trápí, aby léčba nakonec nebyla horší než nemoc samotná.
Rakousko bylo kdysi opěvováno jako úspěšnější soused Německa a jedna z nejrychleji rostoucích evropských zemí.
Jeho ekonomika však od roku 2012 klopýtá a HDP v loňském roce vzrostl o skrovných 0,7%; pouze Řecko a Finsko dosáhly horšího výsledku.
A míra nezaměstnanosti se v Rakousku vyšplhala z 5% v roce 2010 na dnešních 10%.
Tento vývoj událostí má původ v tom, jak se Rakousko po pádu komunismu angažovalo ve střední a východní Evropě.
Z rozšíření Evropské unie na východ Rakousko zpočátku těžilo.
Mezinárodní obchod se prudce zvýšil, rakouské firmy mohutně investovaly v regionu, rakouské banky tam otevřely pobočky a financovaly modernizaci dotyčných zemí.
To vše prospívalo podnikání a rakouská ekonomika rychle rostla.
Skrytá dynamika však nakonec obrátila tento úspěch vzhůru nohama.
Středoevropské a východoevropské země měly nízký příjem na obyvatele, ale vysoce kvalifikovanou pracovní sílu.
Mnohem bohatší Rakousko nikoliv.
V roce 1998 mělo akademický titul 16% Středoevropanů a Východoevropanů (včetně Rusů a Ukrajinců), oproti pouhým 7% Rakušanů.
A tak když rakouské firmy investovaly ve východní Evropě, nepřesunuly tam pouze málo kvalifikovaná pracovní místa ve výrobě, ale i ty části hodnotového řetězce, které vyžadovaly specializovanou kvalifikaci a produkovaly hodnotný výzkum.
Podle mé studie zaměstnávaly rakouské pobočky ve východní Evropě v letech 1990 až 2001 pětkrát vyšší procento osob s akademickým titulem než jejich mateřské firmy.
Kromě toho pracovalo v jejich laboratořích o 25% více výzkumných pracovníků.
Tento přesun výzkumné činnosti snížil růst v Rakousku a podpořil růst ve východní Evropě.
Výsledky výzkumné činnosti se přelévají do zbytku ekonomiky, neboť nové znalosti si nacházejí místo v komerčních aktivitách.
Využití znalostí získaných v rakouských pobočkách představovalo jeden z důvodů, proč východoevropské ekonomiky mohly tak rychle začít růst.
Dnes mají Bratislava, Praha a Varšava – místa působení většiny rakouských poboček – vyšší příjmy na obyvatele než Vídeň.
Pokud jde o paritu kupní síly, všechna tři města dokonce podle maďarského ekonoma Zsolta Darvase předstihla Vídeň už v roce 2008.
Vzhledem k faktu, že Vídeň po staletí představovala pro tato hlavní města referenční bod, je to pozoruhodný vývoj.
Růst Německa podobně zasažen nebyl, a to ze tří důvodů.
Za prvé Rakousko po pádu komunismu přeorientovalo své přímé zahraniční investice (FDI) téměř výlučně na východní Evropu, která představovala takřka 90% toku FDI ze země.
Z Německa proudila v 90. letech do východní Evropy pouhá 4% FDI a na přelomu století dosáhla tato hodnota 30%.
V důsledku toho začalo být Rakousko s východní Evropou mnohem integrovanější.
Za druhé mělo Německo kvalifikovanější pracovní sílu než Rakousko.
V roce 1998 činil podíl německé populace s akademickým titulem 15%, více než dvojnásobek rakouské úrovně.
I německé firmy sice přesunuly vysoce kvalifikovanou práci na východ, ale ne v takovém rozsahu jako Rakousko.
Německé pobočky ve východní Evropě zaměstnávaly trojnásobně vyšší procento osob s akademickým titulem než jejich mateřské společnosti.
A zároveň německé pobočky zaměstnávaly o 11% více výzkumných pracovníků než mateřské firmy.
A konečně byly mnohé mateřské rakouské společnosti samy jen pobočkami zahraničních firem, zatímco německé firmy byly německými nadnárodními společnostmi, které přenesly svou firemní kulturu do středoevropských a východoevropských poboček.
Zaměstnávaly více německých manažerů v poměru k místním, díky čemuž měly větší kontrolu nad inovacemi.
A většina německých investic byla navíc založena na přenosu již zavedené technologie; pouhých 8% německých FDI v regionu zahrnovalo špičkový výzkum.
Naproti tomu rakouské firmy přizpůsobily své podnikání prostředí v regionu a zaměstnávaly větší počet místních manažerů než Rakušanů.
V důsledku toho byly jejich pobočky autonomnější v rozhodování o inovacích.
Neexistoval žádný mechanismus, jenž by zaručil, že ze znalostí vytvořených v pobočce bude mít prospěch i mateřská společnost.
Má-li se Rakousko vrátit na předchozí růstovou dráhu, bude muset zvýšit svou atraktivitu coby místo pro inovace.
A aby toho rakouské firmy dosáhly, musí ve svých výzkumných laboratořích zaměstnávat vysoce kvalifikované lidi.
Vychovat vysoce kvalifikovanou pracovní sílu samozřejmě vyžaduje čas. Rakousko má naštěstí i další možnost: přistěhovalce.
Rakouští politici by se mohli rozhodnout, že půjdou ve stopách Kanady a zavedou selektivní imigrační politiku, která vítá vysoce kvalifikované migranty a uprchlíky.
Rakušané si před touto možností téměř zabouchli dveře.
Nyní si musí uvědomit, že to, co populisté označují za slabost, by pro Rakousko mohla být největší naděje na oživení růstu.
Rusko a Čína ve filmu
NEW YORK – Doba, v níž žijeme, se často nejzřetelněji odráží v zrcadle umění.
O postkomunismu v Rusku a Číně bylo napsáno mnohé.
Přesněji než kterákoli z publikací, jež jsem viděl, však sociální a politický charakter těchto zemí odhalují dva nedávné filmy: Dotek hříchu od Ťia Čang-kche, natočený v Číně roku 2013, a Leviatan od Andreje Zvjaginceva, natočený v Rusku roku 2014.
Ťiův film je epizodický; jedná se o čtyři volně související příběhy o samotářských projevech extrémního násilí, většinou posbírané ze současných novin.
Leviatan je o slušném člověku, jemuž zničí život starosta města, spolčený s ruskou pravoslavnou církví a zkorumpovanými soudci.
Oba filmy jsou obrazově ohromující, navzdory bezútěšnosti příběhů.
Temné nebe nad severoruským pobřežím je v Leviatanovi úchvatné a Ťiovi se dokonce daří vykreslit betonovou a skleněnou džungli Šen-čenu, obludného města mezi Kuang-čou a Hongkongem, tak, že vypadá nádherně.
Další, co mají oba filmy společného, je fascinace mytickými příběhy, Knihou Jóbovou v Leviatanovi a spisy o bojovém umění v Doteku hříchu.
V obou filmech hrají významnou úlohu nemovitosti.
V první epizodě Doteku hříchu se místní pohlavár stane miliardářem s vlastním soukromým letadlem, když skoupí a rozprodá veškeré obecní domy v regionu.
V této nové Číně – kde sice stále vládne Komunistická strana Číny, ale ideje Karla Marxe jsou stejně mrtvé jako v Rusku – je vše na prodej, dokonce i požitky maoistické minulosti.
Jedna ze scén zobrazuje prostitutky, jak v nočním klubu dráždí zahraniční podnikatele čínského původu tím, že před nimi korzují ve svůdných uniformách Lidově osvobozenecké armády.
Děj Leviatana se soustředí na dům, jejž si postavil obyčejný automechanik Nikolaj.
O nemovitost jej okrade zkorumpovaný starosta, uplacený pravoslavnou církví, která chce na Nikolajově půdě vystavět nový kostel.
Nikolaj je odstraněn obžalobou z vraždy své manželky a rozsudkem pokřiveného soudu.
Význam nemovitého majetku v obou filmech není náhodou.
Nemovitosti, výstavba a půda jsou v mafiánských společnostech běžnou měnou moci – v Číně a Rusku stejně jako na Sicílii.
Jeden z důvodů, proč se Čína proměnila v obří staveniště, kde se téměř přes noc rodí nová města, tkví v tom, že toto dění pohání rozpálenou a silně zkorumpovanou ekonomiku ovládanou leninskou stranou, která machinacemi při prodeji nemovitostí a výstavbě zpeněžuje politickou moc.
Není podstatné, že strana Jednotné Rusko prezidenta Vladimíra Putina si na rozdíl od KS Číny nedělá nárok na marxistickou ideologii v té či oné podobě.
Způsob fungování obou vlád je dost podobný: partajní předáci, magnáti a zkorumpovaní úředníci se dělí o kořist, přičemž propagují šovinismus a „tradiční hodnoty “ – ať už pravoslaví nebo konfucianismus.
Aby vládci zůstali nad zákonem, nasadí se úplatky či zastrašování.
Putinova strana byla v Rusku zvolena, stejně jako Strana spravedlnosti a rozvoje prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana v Turecku, Fidesz premiéra Viktora Orbána v Maďarsku a vojenský režim prezidenta Abda al-Fattáha al-Sísího v Egyptě.
KS Číny zvolena nebyla.
Ani to ale není z valné části podstatné.
Společné je těmto vládám spojování kapitalistické podnikavosti a politického autoritářství.
Takový politický model se dnes považuje za vážného konkurenta liberální demokracie v americkém stylu a možná jím skutečně je.
Během studené války byl ale autoritářský kapitalismus, zpravidla ve vojenských režimech, antikomunistický a rozhodně na straně Ameriky.
Průkopníkem onoho typu společností, jaké dnes vidíme v Číně a Rusku, byl v mnoha ohledech tvrdý jihokorejský vůdce Pak Čong-hi, otec současné prezidentky Pak Kun-hje.
Totéž platí pro chilského generála Augusta Pinocheta.
Jelikož diktatury v klientských státech Ameriky skončily víceméně společně se studenou válkou a nahradily je liberální demokracie, mnozí se nechali ukonejšit a pohodlně uvěřili, že liberální demokracie a kapitalismus přirozeně – a nevyhnutelně – splynou i jinde.
Politická svoboda prospívá podnikání a naopak.
Tento velký mýtus dvacátého století teď popraskal.
Orbán letos prohlásil, že liberální demokracie už není životaschopným modelem.
Jako úspěšnější země jmenoval Čínu a Rusko, a to nikoliv z ideologických důvodů, ale proto, že se domnívá, že jsou v dnešním světě konkurenčně schopnější.
Samozřejmě existují důvody o jeho úvaze pochybovat.
Ruská ekonomika je až příliš závislá na ropě a dalších přírodních zdrojích a legitimita čínského systému jedné strany by se za hospodářské krize mohla rychle zhroutit.
Způsob, jímž neliberální režimy zneužívají právo ke svým účelům, také nevzbuzuje důvěru mezi investory – přinejmenším v dlouhodobém výhledu.
Přesto v očích mnoha lidí, zklamaných evropskou hospodářskou stagnací a americkou politickou dysfunkčností, tyto společnosti, tak kousavě zachycené v Leviatanovi a Doteku hříchu, stále vypadají dobře.
Západní podnikatelé, umělci, architekti a další, kteří potřebují obrovské sumy peněz na nákladné projekty, s radostí spolupracují s autoritářskými režimy, které „mají výsledky“.
Neliberální myslitelé na krajní pravici i levici obdivují rázné vůdce, kteří oponují Americe.
Dotek hříchu se s velkým ohlasem promítá po celém světě, s výjimkou Číny.
Naproti tomu Leviatan je nominován na Oscary jako oficiální ruský snímek.
Čínští vládci jsou si snad oproti Putinovi méně jistí sami sebou.
Anebo je Putin možná jen maličko mazanější.
Jeho stoupenci v Rusku nejspíš umělecký film nezhlédnou, natož aby se jím nechali ovlivnit, a cizince by tento drobet svobodného ruského vyjádření mohl přesvědčit, že v Putinově autoritářské demokracii ještě zůstává něco liberalismu – aspoň do doby, než se i tato iluze roztříští.
Autoritáři před branami
Minulý čtvrtek mě soudci indonéského Ústředního soudu v Jakartě odsoudili k jednomu roku vězení.
Jako šéfredaktor zpravodajského týdeníku Tempo jsem se podle soudu provinil nactiutrháním vůči obchodnímu magnátovi jménem Tomy Winata tím, že jsem nepřímo naznačil jeho možný podíl na požáru textilního trhu pro jihovýchodní Asii v Jakartě a že jsem šířením lží podněcoval k výtržnostem.
Je můj případ i případy jemu podobné předzvěstí konce dalšího krátkodobého experimentu s demokracií v Indonésii?
Ona „výtržnost", ke které jsem údajně podněcoval, se odehrála v květnu loňského roku, kdy téměř dvě stovky hrdlořezů označujících se za Winatovy stoupence přepadly kancelář týdeníku Tempo , vyhrožovaly vypálením budovy, obtěžovaly zaměstnance a zranily jednoho reportéra.
Ve snaze napomoci k pokojnému vyřešení situace jsem se nechal přesvědčit k jednání na ústřední policejní stanici v Jakartě, ale ke své hrůze jsem zjistil, že tuto stanici kontrolují předáci zmíněného gangu.
Ti mě bili a kopali, zatímco policie se dívala jinam.
Naštěstí nám na pomoc přispěchalo mnoho novinářů se zapnutými diktafony a kamerami.
Jejich vysílání vzbudilo pobouření veřejnosti, které přinutilo parlament zorganizovat veřejné slyšení.
K němu byli předvoláni celostátní i jakartský policejní náčelník a vůdcové gangu byli na základě silného tlaku veřejnosti obviněni z trestného činu.
Winata samotný však policejnímu vyšetřování unikl, a to pouze na základě veřejného prohlášení, že jeho stoupenci jednali bez jeho předchozího vědomí a souhlasu.
Winata pak podal vlastní trestní oznámení na Ahmada Taufika, který zmíněný článek napsal, Teuku Iskandara Aliho, který ho editoval, a na mě.
Celoroční soudní řízení pak poznamenala řada podezřelých zvratů, které vesměs zvýhodňovaly Winatu.
Tak především obsahovala žaloba sepsaná policií a státním zástupcem tak křiklavým způsobem zfalšované dokumenty, že policie obvinila dva vlastní důstojníky.
Soud však odmítl naši žádost o odklad řízení do doby, než se objasní právoplatnost státem sepsané žaloby.
Případ důstojníků zapletených do falšování podle všeho vede do ztracena.
Jeden z nich byl dokonce povýšen na velitele nově ustavené (a Spojenými státy financované) protiteroristické jednotky v Jakartě.
Druhý pak byl údajně poslán na policejní akademii, kde absolvuje pokročilý výcvik.
Šestý měsíc projednávání žaloby byla předsedající soudkyně v tříčlenném senátu znenadání povýšena na předsedkyni městského soudu ve městě vzdáleném hodinu jízdy od Jakarty.
Jeden z mých advokátů poznamenal, že za 35 let praxe u soudů ještě nikdy nezažil, aby byl předsedající soudce odvolán z dosud probíhajícího případu.
Soudkyně přitom navzdory povýšení i nadále předsedala soudu v jiném případu projednávaném ve stejné budově.
Na jí uvolněné místo nastoupil soudce, který v předchozí Winatově občanskoprávní žalobě rozhodl v neprospěch Tempa .
A nakonec se Winata dopustil během svědecké výpovědi křivopřísežnictví, když popřel, že by s ním Tempo dělalo rozhovor.
Před soudem byl přehrán záznam tohoto telefonního rozhovoru, soud vyslechl místopřísežnou svědeckou výpověď reportéra, který rozhovor vedl, i dvou editorů, kteří u toho byli svědky, jako důkaz o existenci telefonátu byl předložen oficiální záznam telefonní společnosti a odborný svědek dospěl k závěru, že hlas na nahrávce skutečně patří Tomymu Winatovi.
Soudci nicméně zamítli žádost Tempa , aby byl Winata zatčen a souzen za křivopřísežnictví, a sdělili nám, že to máme ohlásit na policii, což jsme učinili.
Soudci poté zamítli i naši žádost o odložení soudního rozhodnutí do vyřešení případu Winatova křivopřísežnictví.
Vzhledem k tak pochybenému řízení nebylo moje odsouzení a nepodmíněný trest žádným překvapením.
Stále však neztrácím naději, že nakonec zvítězíme, až začnou odvolání Tempa projednávat soudy vyšší instance.
Vyšší indonéské soudy jsou čistší a předseda Nejvyššího soudu je věrným stoupencem demokracie a svobody tisku.
Případ týdeníku Tempo by se mohl stát památným vítězstvím naší demokracie, podobně jako se jím stalo slavné rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu v případu New York Times vs. Sullivan .
Zvýšením laťky pro žaloby za nactiutrhání bylo zajištěno, že američtí novináři mohou hnát veřejné činitele k zodpovědnosti.
Žádná země neví lépe než Indonésie, že svoboda projevu a svoboda tisku jsou ověřenými ukazateli demokratického vývoje a že kriminalizace novinářů je raný příznak autoritářství.
V padesátých letech byla Indonésie liberální demokracií, dokud v roce 1956 nezahájil prezident Sukarno za podpory armády tažení proti tisku.
Umlčení kritických hlasů usnadnilo konsolidaci jeho nekontrolované moci a v červnu 1959 vyhlásil Sukarno počátek „řízené demokracie".
Během několika prvních let po Sukarnově pádu v roce 1966 byly všechny výhody skutečné demokracie včetně svobody tisku obnoveny (pro komunisty ovšem nikoliv).
Režim prezidenta Suharta nicméně počátkem sedmdesátých let zahájil další rázná opatření proti tisku, což vedlo až k zákazu nejrůznějších sdělovacích prostředků a uvěznění mnoha žurnalistů.
Jakmile se dostal pod kontrolu tisk, byla již rychle okleštěna i další politická práva a indonéská demokracie znovu ztroskotala.
Po Suhartově pádu v roce 1998 se Indonésie stala třetí největší demokratickou zemí na světě a největší demokratickou muslimskou komunitou v dějinách.
Dvoje parlamentní volby a dvoje přímé volby prezidentské - včetně nedávného druhého kola prezidentského souboje - byly svobodné, spravedlivé a pokojné, což dokázalo, že islám a demokracie mohou existovat vedle sebe.
Nepřátelé demokracie však nikdy nespí.
Radikální islamistické skupiny provádějí bezmyšlenkovité pumové útoky, zatímco skupiny se silnými autoritářskými sklony pronikají do nejužších kruhů kolem prezidentky Megawati Sukarnoputri.
Prezidentka Megawati však právě utrpěla porážku ve svém úsilí o znovuzvolení.
Bude nově zvolený prezident Susilo pokračovat v perzekuci novinářů?
Bude moje odsouzení, jakož i procesy a odsouzení dalších žurnalistů, znamenat začátek konce těžce vydobyté třetí demokracie v Indonésii?
Odpověď se skrývá v otázce, jakou podporu dokážou indonéští bojovníci za demokracii získat doma i v zahraničí.
Ztráta Indonésie - potenciálního světélka naděje pro všechny bojovníky za demokracii v celosvětové muslimské komunitě - by byla strašlivou porážkou.
Automatičtí střadatelé
Bohatství lidi fascinuje.
S potěšením sledují boháče a vychutnávají si pomyšlení na jejich přepychové domy, luxusní dovolené, exkluzivní auta a labužnické stolování.
Byli byste ale na omylu, kdybyste z toho vyvozovali, že lidé stráví hodně času plánováním vlastního celoživotní hromadění majetku.
Většina lidí podle všeho příliš nepřemýšlí, kolik ze svého příjmu ušetřit ani jak velký by mohl být rozdíl v jejich majetku, až budou starší, kdyby dnes upravili svou míru úspor.
Většina lidí jen splácí hypotéku, odvádí povinné příspěvky do státního či soukromého penzijního fondu (pokud nějaký mají) a ponechávají si nějaké peníze na krátkodobé výpadky.
To je tak vše.
Frank Ramsey ve svém proslulém článku zveřejněném v roce 1928 řekl, že lidé mají „chatrnou představivost“ ohledně toho, jak jejich dnešní činy ovlivní jejich budoucnost.
Řekl, že kdyby o tom lidé správně uvažovali, zřejmě by usoudili, že by si měli spořit polovinu svých příjmů.
Tak by jim našetřený majetek mohl přinášet štěstí v pozdějším věku.
Většinou ale o této možnosti nepřemýšlejí.
Současný ekonom Richard Thaler hovořil v roce 1980 o „efektu vlastnění“.
Třebaže lidé mohou obdivovat další věci, jednají, jako by byli povětšinou dostatečně spokojení s tím, co mají, a schází jim vůle uvažovat o skutečné změně.
Jedna z největších výzev, jimž vlády čelí, je lidská apatie vzhledem k úsporám do budoucna.
Uvážliví lídři si uvědomují, že jde o skutečný a hmatatelný problém, který by se neměl přehlížet.
Přesto je těžké vměstnat řešení buď do tradiční liberální, nebo do tradiční konzervativní politické filozofie.
Singapur už od roku 1955 setrvává u přímého přístupu: má povinný národní spořicí program, který zajišťuje velice vysoké míry úspor.
Výše příspěvku do Centrálního fondu hospodárnosti je dnes u lidí s vyššími příjmy 34,5%.
Spojené státy žádný povinný plán spoření nemají, zato mají děsivě nízkou – ba vlastně zápornou – míru osobních úspor.
Vláda ale odmítá uvažovat o povinném plánu spoření.
Místo toho podniká kroky k překonání netečnosti jedinců, která úspory blokuje.
Americký zákon o penzijním pojištění z roku 2006 pobízí zaměstnavatele, aby zaměstnance automaticky zapsali do programu soukromého spoření na stáří.
To se zásadním způsobem liší od singapurského modelu, neboť se od zaměstnavatelů nevyžaduje, aby tak učinili, a třebaže se zaregistrovaným zaměstnancům strhávají splátky ze mzdy bez jejich souhlasu, mohou se na svou žádost z plánu odhlásit.
Nedávný novozélandský program „KiwiSaver“ a britský zákon o penzích z roku 2007 se rovněž zakládají na automatickém zápisu zaměstnanců s opatřeními pro svobodné rozhodnutí se odhlásit.
Nicméně podle Brigitte Madrianové z Harvardské univerzity má automatický zápis do spořicích programů zásadní význam, i když má zaměstnanec úplnou možnost odstoupit.
Když zaměstnavatelé svým zaměstnancům sdělí, že se nabízí penzijní plán, ba i když slíbí, že budou přispívat ve stejné výši jako zaměstnanci, významná část zaměstnanců se přesto nezúčastní.
Jestliže ale zaměstnavatelé své zaměstnance do programu přihlásí automaticky a sdělí jim, že se mohou kdykoli pouhým oznámením zaměstnavateli odhlásit, velká většina zaměstnanců program jednoduše přijme.
Navíc se zdá, že zaměstnanec obvykle pasivně přijme výši příspěvků, kterou zaměstnavatel zvolí, stejně jako investiční rozvržení (například mezi akcie a dluhopisy), které stanoví.
Výzkum Madrianové a jejích kolegů naznačuje, že nové penzijní programy v zemích, jež je přijmou, zlepší úspory.
Možná že by tyto země uspěly ještě víc, kdyby zavedly povinný spořicí program, ale k tomu se nechystají.
Ač se jim tedy nezdaří zvýšit úspory v rozsahu srovnatelném se Singapurem, mohou zaznamenat skutečný pokrok.
Nejlepším důvodem, proč spořicí programy nedělat povinné je to, že různí lidé se ocitají v různých situacích, o nichž vědí jen oni sami.
Někteří lidé svou práci milují a nehodlají nikdy odejít do důchodu, takže spoření má pro ně menší význam.
Jiní chtějí vydat hodně peněz za vzdělání, psychoterapii či něco jiného, co je teď pro ně důležité, a spoření chtějí odsunout na později.
Zásadním problémem je to, že zatímco někteří lidé odkládají spoření z rozumných důvodů a později se k němu vrátí, mnozí jiní nic neušetří, aniž by měli dobrý důvod, a s největší pravděpodobností už to později nedoženou.
Státní spořicí program založený na automatickém, byť nepovinném zápisu si s tímto problémem dokáže poradit, třebaže ne dokonale.
Automatický zápis vytváří spořicí program, který je smysluplný pro typického člověka.
Lidé, kteří nejsou pozorní a nevyvíjí žádnou aktivitu, jednoduše program přijmou, zatímco ti, kdo se s dostatečným elánem chtějí odhlásit, tak mohou prostřednictvím dopisu učinit.
Tyto spořicí programy ukazují, že existují metody, jež nejsou přímým nátlakem, a přece překonávají netečnost lidí.
Lze doufat, že v budoucnu takové programy budou zavedeny v natolik rozsáhlé míře, že dokážeme vytvořit celou škálu nových programů, které poslouží jak netečným, tak činorodým jedincům.
Jak automatizace ovlivní genderovou propast
BERKELEY – Nedávné trendy, jakož i obecnější dějiny technologických změn naznačují, že automatizace během příštích deseti let přinese významné posuny na trzích práce, neboť vytlačí miliony pracujících, ale zároveň vytvoří miliony nových pracovních míst vyžadujících nové dovednosti.
McKinsey Global Institute, který tyto změny už několik let dokumentuje, vydal teď novou zprávu zabývající se tím, jak odlišně by automatizace mohla ovlivnit muže a ženy.
Stěžejním závěrem studie je, že v důsledku přetrvávajících genderových nerovností na pracovišti, jak je zachycuje předchozí zpráva MGI, bude pro ženy těžší než pro muže přizpůsobit se nadcházejícím změnám v poptávce na trhu práce, kvalifikačních požadavcích a umístění pracovních příležitostí.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Na základě vzorku šesti vyspělých a čtyř rozvíjejících se ekonomik – představujících asi polovinu světové populace a 60 % světového HDP – MGI odhaduje, že podíl žen, jejichž pracovní místa budou vytěsněna (20 %), je o málo nižší než u mužů (21%).
Významné však budou genderové rozdíly ve struktuře vytěsňovaných pracovních míst.
Rozsáhle automatizovat lze jak fyzicky, tak kognitivně jednotvárné úkony.
Vzhledem k tomu, že muži jsou silněji zastoupeni v rutinních fyzických profesích (například jako operátoři strojů), bude u nich do této kategorie spadat 40 % celkového úbytku pracovních míst.
Naproti tomu u žen připadne 52 % ztrát na rutinní kognitivní pracovní místa (například administrativní práce), vlivem vyššího zastoupení žen v této oblasti.
I za probíhající automatizace se celková poptávka po pracovnících bude společně s rostoucí produktivitou zvyšovat.
Stoupající příjmy, rostoucí poptávka po zdravotní péči, péči o děti a seniory ve stárnoucí společnosti a investice do infrastruktury, energetiky a technologií budou vytvářet nové pracovní příležitosti.
Vzhledem k odvětvovému a profesnímu rozložení těchto příležitostí budou ženy možná v mírně lepším postavení, aby jich využily.
Za předpokladu, že přetrvají současná genderová a odvětvová rozvrstvení, přístup žen k pracovním místům by se oproti dnešku mohl rozšířit o 20 %, naproti tomu u mužů o 19 %.
Toto mírné zvýhodnění žen odráží očekávaný mohutný růst v sektorech jako zdravotnictví, kde jsou ženy výrazně zastoupeny.
V mnoha zemích totiž ženy tvoří víc než 70 % pracovníků ve zdravotní péči a sociální pomoci a právě tento sektor by ženám mohl přinést čtvrtinu budoucích pracovních příležitostí (u mužů podobný podíl potenciálních přírůstků pracovních příležitostí připadne na výrobu).
Zdravotní péče je ve vyspělých ekonomikách jedním ze dvou sektorů, kde počty pracovních míst pravděpodobně silně porostou; druhým jsou odborné a technické služby, kde ženy nejsou úměrně zastoupeny.
V závislosti na tempu automatizace bude zřejmě nuceno změnit povolání 7-24 % žen, které jsou v současnosti zaměstnané (celosvětově 40 až 160 milionů žen), oproti 8-28 % mužů.
Ve vyspělých ekonomikách pracuje víc žen než mužů v méně placených profesích.
V nadcházejících letech patrně poroste poptávka po pracovních silách s vysokým mzdovým ohodnocením, zatímco poptávka po pracovnících s nízkou a střední kvalifikací se bude smršťovat.
Nejohroženější jsou středně kvalifikovaná povolání, zejména ta, jež zastávají muži.
Konečně, u mužů i žen ve vyspělých ekonomikách se očekává, že čistá pracovní poptávka ve stávajících profesích a sektorech (nové příležitosti minus zanikající místa) se rozšíří jen u pracovních míst vyžadujících nižší či vyšší vysokoškolský titul, třebaže v rozvíjejících se ekonomikách poroste napříč všemi vzdělanostními úrovněmi.
Budou také vznikat pracovní místa v povoláních, která dosud neexistují, z nichž ale – historicky a co se týče USA – přibližně 60 % doposud spadalo do oblastí, jimž dominují muži.
Pokud se ženám bude dařit využívat příležitostí přecházet na nová pracovní místa, svůj současný podíl na zaměstnanosti si udrží, nebo jej dokonce posílí; pokud se jim to dařit nebude, už dnes značné generové nerovnosti by se mohly ještě zhoršit.
Dobrou zprávou je, že ženy ve vyspělých i rozvíjejících se ekonomikách dosahují významných pokroků v zužování genderových rozdílů ve vzdělanosti.
Špatnou zprávou je, že řada žen v rozvíjejících se ekonomikách stále pracuje v samozásobitelském zemědělství, a tudíž mají nízké vzdělání a omezené dovednosti, s jejichž pomocí by uskutečnily přechod na nová povolání.
Ve vyspělých ekonomikách ženy obvykle absolvují vysoké školy ve stejné či vyšší míře než muži; zda se však ženy učí dovednostem, po nichž bude poptávka, je otevřenou otázkou.
Studie MGI v roce 2018 zjistila, že v Evropě a ve Spojených státech by průměrné pracovní zařazení mohlo v 2030 vyžadovat až o 55 % víc času věnovaného uplatnění technických dovedností.
Přesto právě to je jedna vzdělávací oblast, kde ženy stále výrazně zaostávají za muži.
Podle jedné studie ženy celosvětově tvoří jen 35 % vysokoškolských studentů v oborech zaměřených na vědu, technologie, techniku a matematiku a v rámci těchto oborů mají tendenci studovat spíš přírodní vědy než aplikované vědy související s informačními a komunikačními technologiemi.
Aby zaplnili pracovní místa budoucnosti, muži i ženy budou potřebovat pružnost k přesunům napříč pracovními zařazeními, sektory, profesemi a umístěními a technické dovednosti a znalosti k práci s automatizovanými systémy a inteligentními stroji.
Ženy jako takové budou čelit silným strukturálním a sociálním bariérám, včetně všudypřítomných stereotypů, které omezují jejich příležitosti se stěhovat a osvojovat si dovednosti.
Mnoho žen nese dvojí zátěž placené práce a neplacené práce v domácnosti, což jim ukrajuje z času, který mají na vzdělávání a hledání nových příležitostí.
Ženy jsou také méně mobilní než muži, v mnoha zemích kvůli rodinným povinnostem, bezpečnostním obavám, právním překážkám a omezením přístupu k digitálním technologiím.
Vzhledem k těmto obtížím lze vznést silný argument pro investice do kvalifikačních programů šitých na míru ženám.
Naštěstí už od Afghánistánu po USA existují neziskové organizace, které učí ženy a dívky programovat a osvojovat si související technické dovednosti.
V Číně spolupracuje Všečínská federace žen se soukromými společnostmi jako Alibaba s cílem poskytovat ženám průpravu a příležitost získávat kontakty, zejména v oblasti elektronického obchodu a technologií.
Růst digitálních platforem pro učení umožňuje ženám zvyšovat si kvalifikaci a zároveň zůstávat v blízkosti domova, což je často nutné kvůli povinnostem v domácnosti, jako je péče o starší členy rodiny a o děti.
Nicméně budou zapotřebí další kreativní intervence podniků a vlád, aby se zajistilo, že ženy budou připravené na pracovní nabídky a příležitosti budoucnosti.
Bez soustředěného úsilí nadcházející vlna automatizace okopíruje přetrvávající genderové nerovnosti dneška, ba dokonce by mohla vést ke zhoršení pozice žen.
Jak přijímat novou éru automatizace
LONDÝN – Už od počátku 19. století, kdy textilní zaměstnanci ničili tkací stroje, které ohrožovaly jejich živobytí, vyvolávají debaty o automatizaci katastrofické scénáře o budoucnosti lidské práce.
Do jaké míry bychom se měli obávat o budoucnost našeho živobytí v době, kdy nás čeká další éra automatizace?
Nedávná zpráva společnosti McKinsey Global Institute odhaduje, že podle míry rozvoje dané země budou pokroky v oblasti automatizace vyžadovat, aby 3-14% celosvětové pracovní síly změnily do roku 2030 zaměstnání nebo zvýšily svou kvalifikaci.
Už během první vlny technologických změn v oblasti pracovních postupů vymizelo v Evropě od roku 1990 přibližně 10% všech pracovních míst.
A s pokroky na poli umělé inteligence (AI), které se dotýkají širšího rozpětí úkolů, by se tento podíl mohl v příštích letech zdvojnásobit.
Historicky probíhaly přesuny pracovních míst ve vlnách, když první vlnu představoval strukturální posun od zemědělství k výrobě a druhou vlnu přesun od výroby ke službám.
Během celého tohoto procesu jsou však přírůstky produktivity zpětně investovány tak, aby vytvářely nové inovace, pracovní místa a sektory, což táhne hospodářský růst, neboť starší a méně produktivní pracovní místa jsou nahrazována modernějšími.
Například spalovací motor sice vytěsnil koňské povozy, avšak zároveň vyvolal nástup mnoha nových oborů, od autosalonů po motely.
V 80. letech zabily počítače psací stroje, ale současně vytvořily řadu nových povolání, od pracovníků callcenter po vývojáře softwaru.
Jelikož dalekosáhlým ekonomickým a společenským přínosům nových technologií se obvykle věnuje menší pozornost než ztrátám pracovních míst, stojí za zaznamenání, že automatizační technologie už dnes demonstrují schopnost zkvalitňovat životy.
Vědci ze Stanfordovy univerzity v listopadu ukázali, že systém umělé inteligence dokáže lépe než zkušení radiologové odhalovat na rentgenových snímcích plic pneumonii.
V éře zaseknutého růstu produktivity a klesajícího počtu obyvatel v produktivním věku v Číně, Německu i jinde by automatizace mohla poskytnout zoufale potřebnou ekonomickou vzpruhu.
Z vyšší produktivity vyplývají rychlejší hospodářský růst, vyšší spotřebitelské výdaje, zvýšená poptávka po pracovní síle, a tím i rozsáhlejší tvorba pracovních míst.
Jakákoliv diskuse o automatizaci založené na AI však musí brát v úvahu také obavy veřejnosti.
Ačkoliv namísto pracovních míst zaniklých kvůli automatizaci pravděpodobně vzniknou nová povolání, může nějakou dobu trvat, než se realita vyšší produktivity pracovní síly odrazí na výši mezd.
Na počátku 19. století mzdy stagnovaly téměř 50 let, než se znovu vydaly směrem vzhůru.
Možná šlo o extrémní situaci.
Avšak pro zaměstnance s nižší kvalifikací by dnes probíhající přerod mohl být stejně drastický.
Obavy z rostoucí nerovnosti již sílí a vlády budou muset přehodnotit svou politiku a poskytnout zaměstnancům zasaženým změnami podporu v oblasti příjmů a rekvalifikace.
Do budoucna by měli mít politici i zástupci firem na paměti pět zásad.
První zásada zní bez váhání přijmout AI a automatizaci za svou.
I kdyby se tempo změn dalo zpomalit, podlehnout tomuto pokušení by byla chyba.
Vzhledem k efektům globální konkurence by snaha zbrzdit rozšiřování nových technologií v jedné sféře jednoduše utlumila celkovou prosperitu.
Dokonce jsme nedávno odhadli, že severoevropské ekonomiky by mohly ztratit až 0,5 procentního bodu ročního růstu HDP, pokud při zavádění AI neudrží krok se sousedními státy.
Druhou zásadou je vybavit zaměstnance správnou kvalifikací.
Debaty o budoucnosti práce často přehlížejí otázku, jak se bude trh práce vyvíjet a zda bude zmírňovat, či prohlubovat nepoměr mezi nabízenými a poptávanými kvalifikacemi, který je v rozvojových zemích už dnes akutní.
Podle nedávného průzkumu OECD je plná třetina zaměstnanců v rozvinutých ekonomikách buďto nevyužitá, nebo naopak nezpůsobilá plnit současné úkoly.
Pracovní místa budoucnosti nebudou vyžadovat jen poznávací schopnosti, ale i větší kreativitu a sociální dovednosti, jako je koučink.
Odhadujeme, že nedojde-li k aktualizaci kvalifikační výbavy zaměstnanců, mohl by se současný nepoměr během deseti let zdvojnásobit, což by mělo za následek významné ztráty produktivity a vyšší úroveň nerovnosti.
Rozsáhlá aktualizace kvalifikační výbavy bude vyžadovat koordinaci rodičů, vzdělávacích pracovníků, vlád, zaměstnavatelů i samotných zaměstnanců s důrazem na méně kvalifikované jednotlivce.
Bohužel se veřejné výdaje na trhy práce v poměru k HDP snížily v posledních dvaceti letech ve Spojených státech o půl procentního bodu a v Kanadě, Německu a Skandinávii o více než tři procentní body.
Třetí zásadou je zaměřit se na příležitosti takzvané rozšířené práce.
Na rozdíl od starších průmyslových robotů jsou novější technologie schopny bezpečné a účinné interakce s lidmi, kteří je však někdy potřebují „zaškolit“ a ve stále větší míře budou muset bezchybně pracovat s algoritmy a přístroji.
Například lékařská praxe se po aplikaci diagnostických algoritmů výrazně zkvalitní.
Politici a zástupci firem by se měli snažit maximalizovat tento typ komplementarity napříč všemi sektory.
Za čtvrté budou firmy muset inovovat a využívat nových tržních příležitostí stejným tempem, jakým jsou nahrazovány lidské úkoly.
V první vlně robotizace například země jako Německo a Švédsko utlumily pracovní místa v automobilovém sektoru zavedením robotů CAD (počítačem podporovaného projektování); současně však přenesly jiná pracovní místa zpátky z Asie, a dokonce vytvořily nová místa v elektronice.
Podobně i AI nabízí bezpočet příležitostí k inovacím a zapojení se do globálních hodnotových řetězců.
Pokud těchto příležitostí rychle využijeme, můžeme zajistit hladší přechod ze starých pracovních míst na nová.
A poslední zásada zní reinvestovat zisky z přírůstků produktivity tažených AI do co největšího počtu ekonomických sektorů.
Takové zpětné investice jsou hlavním důvodem, proč technologické změny v minulosti prospívaly zaměstnanosti.
Bez silného lokálního ekosystému AI však zisky z produktivity nemusí být reinvestovány způsobem, který bude podporovat výdaje a zvyšovat poptávku po pracovní síle.
Je naléhavě zapotřebí, aby politici zavedli silné pobídky ke zpětným investicím.
Automatizace dostala nelichotivou nálepku zabijáka pracovních míst.
Chceme-li proto zajistit, aby její přínosy převažovaly nad potenciálními disrupcemi, musí aktéři v soukromém a veřejném sektoru uplatňovat silné společné vedení – a klást na čelní místo své agendy pětici zásad pro novou éru automatizace.
Dokážeme nasytit svět?
LONDÝN – V 60. letech zemědělskou produkci na celém světě rozšířila zelená revoluce, jejíž součástí byl vývoj odrůd plodin s vysokými výnosy, rozmach zavlažovací infrastruktury a rozšíření moderních hnojiv a pesticidů k zemědělcům v rozvojových zemích.
Chronické hladovění je však stále všudypřítomné, zejména v rozvojových zemích, jež nejsilněji postihují výpadky sklizní a kolísavé ceny potravin.
Očekává se, že počet lidí na planetě do roku 2050 překročí devět miliard.
Dosáhnout potravinové bezpečnosti znamená zajistit, aby všichni lidé měli stálý a finančně dostupný přístup k vhodné výživě, vzdor mezím využitelné půdy a vody, změně klimatu a sílící převaze zdrojově náročné stravy ve stylu Západu, která doprovází rostoucí příjmy.
Zdolat tyto obtíže nebude snadné.
Uskutečňováním koordinovaných snah usilujících o povzbuzení inovací, posílení tržních vazeb a podporu drobných rolníků a žen by však rozvojové země mohly vytvořit produktivní, stabilní, odolné a spravedlivé zemědělské sektory, dosáhnout udržitelného hospodářského růstu a zajistit potravinovou bezpečnost pro všechny.
V prvé řadě musí veřejný i soukromý sektor zvýšit investice do výzkumu a vývoje, jakož i do rozšiřování a zavádění efektivních, dostupných a finančně dosažitelných technologií – ať už konvenčních, středně vyspělých či novátorských – v souladu s konkrétními potřebami každé země.
Vzhledem k tomu, že ladem leží málo vhodné půdy a že v současnosti obdělávaná půda rostoucí měrou degraduje a eroduje, zásadní význam mají investice do udržitelné intenzifikace (systémů ke zvý��ení výnosů sklizně, při použití menšího množství zdrojů a minimalizaci škod na životním prostředí).
Například šetrné zemědělství, jehož cílem je omezit či eliminovat nutnost škodlivých a pracovně náročných zásahů, jako je mechanická orba půdy, může zvýšit výnosy a zároveň ochránit citlivé oblasti před erozí a zlepšit úrodnost půdy.
Výzkum prováděný v Zambii místními samosprávami ve spolupráci s Concern Worldwide, charitativní organizací zaměřenou proti chudobě, zjistil, že nová hybridní semena plodí zhruba čtyři až pět tun kukuřice na hektar, oproti africkému průměru ve výši jedné tuny na hektar.
Drobným rolníkům – pro produktivní, stabilní, odolný a spravedlivý rozvoj zemědělství nepostradatelné – je navíc zapotřebí dát potřebné nástroje a podporu, aby z hodnotových řetězců získali víc přínosů a zároveň se minimalizovala rizika.
K tomu je nezbytné vybudovat a udržovat férové a efektivní trhy se vstupy a výstupy, jež je – jakož i větší zemědělce – fyzicky a virtuálně navážou na příležitosti ke zvyšování vlastních příjmů.
Nepostradatelné a trvalé spojenectví
V několika posledních letech mnozí odborníci a komentátoři prohlásili, že Atlantická aliance se rozpadne nebo že se stane bezvýznamnou.
Jako někdejší velvyslanec při Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO) můžu ze zkušenosti říct, že takovéto temné předpovědi nejsou ničím novým.
Jako současný americký ministr obrany zase vím, že transatlantické partnerství je stejně podstatné, jako bylo vždy.
Uvažme dějinné události, k nimž došlo za poslední rok, a úlohu, již sehrály Spojené státy a Evropa.
NATO se rozrostlo o sedm nových členů – státy toužící významným způsobem k Alianci přispět.
V Afghánistánu si osm milionů voličů, z nichž 40% tvořily ženy, po 5000 letech vybralo svého prvního demokraticky zvoleného prezidenta.
Demokraticky zvolený předseda palestinské samosprávy přináší naději na novou mírovou šanci.
Na Ukrajině obyčejní občané prokázali hloubku své oddanosti svobodným a spravedlivým volbám.
V Iráku se někdejší vazalové Saddáma Husajna postavili výhrůžkám a poprvé hlasovali s volebními lístky, které dávaly na výběr ze 70 politických stran, nikoliv jen jednu jedinou.
Po celé zemi se voliči scházeli o berlích a na povozech, ač míjeli plakáty, které jim vyhrožovaly: „Jdi volit a zemřeš.“ Je to tvrdá rána extremistům, jejichž ideologii voliči tak jasně odmítli.
Ohledně Iráku sice došlo ke sporům, avšak takové potíže nejsou mezi letitými přáteli ničím novým.
Vzpomeňme jen na několik roztržek, které v uplynulých desetiletích vznikly mezi spojenci sdruženými v NATO.
V 60. letech se Francie rozhodla vymanit se z integrovaného velení NATO a vyzvala alianční jednotky, aby opustily její území.
Osmdesátá léta poznamenala hluboká neshoda a spor ohledně rozhodnutí prezidenta Ronalda Reagana rozmístit v Evropě rakety středního doletu.
Ostatně, coby velvyslanec při NATO jsem v 70. letech musel letět zpět do USA, abych v Kongresu vystoupil proti legislativě nařizující stažení amerických sil z Evropy vprostřed studené války.
Naše Atlantická aliance během let několikrát plula po rozbouřených mořích, ale vždy jsme dokázali vyřešit i ty největší potíže.
Za to vděčíme tomu, jak mnoho nás spojuje: společné hodnoty, sdílené dějiny a neutuchající víra v demokracii.
Dnes máme i společného nepřítele.
Terčem extremistů se staly všechny civilizované společnosti na celém světě: v New Yorku a Washingtonu, Istanbulu, Madridu, Beslanu, na Bali a v dalších místech.
Nesnaží se dosáhnout s civilizovaným světem příměří.
O separátním míru jednat nebudou.
Nic není jejich větším přáním než to, aby Amerika a Evropa byly na kordy a nespolupracovaly.
Zatčení mnoha osob podezřelých z terorismu, jež během minulého měsíce provedly francouzské a německé orgány, jasně ukázalo, že žádný stát nemůže sám vykonat nezbytné kroky, jichž je k vítězství v boji s extremisty zapotřebí.
Amerika a evropské státy často v tichosti sdílí zpravodajské informace, dopadají teroristy a rozrušují jejich finanční prostředky.
Díky tomu byly už tři čtvrtiny známých vůdců al-Káidy zabity nebo zajaty a ostatní jsou na útěku.
Žádný stát taktéž nemůže sám zastavit šíření nebezpečných zbraní.
Právě to je důvod, proč se asi 60 států ve snaze udržet vražedné zbraně dál od nebezpečných režimů připojilo k Iniciativě pro zajištění bezpečí před šířením zbraní hromadného ničení (Proliferation Security Initiative).
V roce 2003 německé, italské, britské a americké úřady zajistily jaderné zařízení směřující do Tripolisu, což Libyi přivedlo k rozhodnutí otevřít své zbrojní sklady inspektorům.
Všechny státy NATO se personálně účastní Mezinárodních sil bezpečnostní pomoci v Afghánistánu, kde právě francouzský generál předal velení tureckému.
Litva, patřící mezi nejmladší členy NATO, přebírá vedení nad jednou ze skupin regionální obnovy – připojuje se k dalším evropským státům, aby přispěla ke stabilitě a rozvoji Afghánistánu.
Více než polovina států NATO má své jednotky jak v Afghánistánu, tak v Iráku.
Jak irácký lid postupuje vpřed po náročné stezce k demokracii, další členské země NATO se rozhodly pomoci s výcvikem iráckých bezpečnostních složek tím, že poskytnou finanční zajištění a vybavení a založí vojenskou vysokou školu a vojenské akademie.
Členské země NATO sdílí mnohem víc než jen alianci; pojí nás svazek jedné krve a jednoho cíle, odkaz svobody a potřeba postavit se násilí extremistů – a porazit je.
Po 60 let od skončení druhé světové války jsme na sebe spoléhali v časech ohrožení a nesnází.
Jsem dost starý na to, abych si pamatoval stavbu i stržení Berlínské zdi a nástup i pád nacismu, fašismu a sovětského komunismu.
Společně členové NATO pomohli ochránit Kosovo a nedávno poskytli pomoc obětem zničujícího cunami.
Když je atlantické společenství jednotné, lze dosahovat skvělých úspěchů.
Tato jednota nemusí znamenat uniformitu taktik ani názorů, ale soulad co do záměru.
Ty, kdo ctí svobodné politické systémy a svobodné hospodářské soustavy, spojují podobné naděje.
Prostřednictvím spolupráce se tyto naděje mohou stát skutečností pro mnoho dalších lidí.
Vyhnout se pasti terorismu
Hlas proti hlasování v Pákistánu
ISLÁMÁBÁD – Pákistán se chystá na parlamentní volby plánované na 18. únor a mnozí pozorovatelé doufají, že hlasování přinese zemi stabilitu a klid, poněvadž poskytne vládě lidovou legitimitu.
Někdy však demokracii nejlépe poslouží odmítnutí volební účasti.
Blížící se volby, které se uskuteční na základě nezákonného Dočasného ústavního nařízení (PCO) zavedeného po 3. listopadu, kdy prezident Parvíz Mušaraf vyhlásil výjimečný stav, jsou právě takovým případem.
Z tohoto důvodu budou moje strana a její koaliční partneři hlasování bojkotovat.
Jistě, účast ve volbách by pro mou stranu znamenala skvělou příležitost nechat na lidech, ať sami rozhodnou o sporných otázkách.
Podpora mé strany navíc roste a výzkumy veřejného mínění ukazují, že je v příhraniční provincii druhá nejoblíbenější a také ve všech ostatních provinciích získává půdu pod nohama.
Volby samy o sobě však demokracii nepřinesou.
Zimbabwský prezident Robert Mugabe volby miluje.
Egyptský prezident Husní Mubarak vypisuje volby už 27 let.
Uzbecký prezident Islam Karimov se drží u moci 30 let a nedávno byl „zvolen“ na další sedmileté období.
Volby mají význam pouze tehdy, jsou-li vnímány jako svobodné a spravedlivé, k čemuž jsou zapotřebí nezávislí arbitři.
Když moje strana před jedenácti lety začínala, říkali jsme si Hnutí za spravedlnost.
Požadovali jsme nezávislé soudnictví, protože jsme věřili, že demokracie a prosperita nejsou bez vlády zákona možné a že vláda zákona vyžaduje takové soudnictví, které dokáže fungovat jako pojistka vlády.
A protože jsme studovali na západních univerzitách, nechali jsme se inspirovat americkým systémem kontrol a vyvažovacích mechanismů.
Je tedy pro nás šokem, že americké ministerstvo zahraničí stále hovoří o svobodných a spravedlivých volbách a o zrušení výjimečného stavu, avšak nezmiňuje se o navrácení soudců – včetně předsedy Nejvyššího soudu – do funkcí, z nichž je Mušaraf nezákonně odvolal.
Nevrátí-li se soudci na své posty, jak mohou být volby svobodné a spravedlivé?
Kdo bude rozhodovat o tom, co je svobodné a spravedlivé?
Mušaraf?
Právě tudy nyní vedou bojové linie a právě zde se rozhodne o budoucnosti země.
Budou-li předseda Nejvyššího soudu a soudci navráceni do funkcí, můžeme učinit krok směrem ke skutečnému demokratickému systému.
Podaří-li se naopak Mušarafovi prosadit v zemi na základě PCO vlastní soudce, pak budeme směřovat k chaosu.
Koneckonců, jak může strana člověka s nižší než pětiprocentní podporou vyhrát volby, aniž by je zmanipulovala?
Bohužel se většina politických stran nedokázala za demokratický proces zasadit.
Velké strany jako PMLN (Pákistánská muslimská liga Naváze Šarífa) se rozhodly následovat vedoucí Pákistánskou lidovou stranu zesnulé Bénazír Bhuttové a voleb se zúčastnit.
A ze všech velkých stran kandidujících ve volbách pouze PMLN požaduje navrácení soudců do funkcí.
Pákistánský lid – studenti, tvůrci veřejného mínění a především právníci – naštěstí stojí za soudci a vyvíjí činnost, kterou by měly vyvíjet politické strany.
Jsme svědky pochodů právníků, kteří jsou biti a zavíráni do vězení, a přesto si zachovávají odhodlání.
Kvůli bojkotu soudů zaznamenávají obrovské finanční ztráty, a přesto dál rezolutně požadují, aby byl předseda Nejvyššího soudu navrácen do funkce.
Dělicí čára v Pákistánu tedy nevede mezi liberály a extremisty, nýbrž mezi těmi, kdo podporují dosavadní stav, a těmi druhými.
Strany, které si říkají demokratické, nejenže jdou v těchto podvodných volbách v jednom šiku s Mušarafem, ale zároveň pomáhají obnovit status quo.
Řešením nefunkční demokracie není vojenská diktatura, nýbrž více demokracie.
Pákistánci demokracii rozumějí, protože máme demokratickou kulturu.
Náš zakladatel byl velkým strážcem ústavy a Pákistán vzešel z hlasování.
Problém je, že kvůli absenci nezávislého soudnictví nemáme ani nezávislou volební komisi.
A tak byly všechny naše volby s výjimkou jedněch v roce 1970 zmanipulované.
V Indii, která má podobnou minulost jako Pákistán, fungovala 40 let nefunkční demokracie založená na systému jedné strany.
V posledních 16 letech však tato země začíná sklízet ovoce opravdové demokratické soutěže, poněvadž nezávislé soudnictví a volební komise naplňují lidi důvěrou, že jejich hlas může něco změnit.
Dokud nebudeme mít v Pákistánu totéž, nemohou být žádné volby svobodné a demokratické.
Dva a půl roku jsem Mušarafa podporoval a věřil jeho slibům, že v Pákistánu zavede skutečnou demokracii.
Ze zkušenosti s Mušarafem jsem se poučil.
Důležitější však je, že žádný vojenský diktátor nemůže uspět tam, kde Mušaraf tak očividně selhal.
Winston Churchill kdysi prohlásil: „Válka je příliš vážný podnik, než aby se mohla přenechat generálům.“ O demokracii platí totéž.
Budíček pro ECB
Předseda Federálního rezervního úřadu Ben Bernanke připustil, aby jej akciové trhy přiměly k obrovskému snížení úrokových sazeb o 75 bazických bodů pouhý týden před řádně plánovanou schůzkou výboru Fedu pro volný trh, který má rozhodovací pravomoc.
Prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet by nikdy nedopustil, aby se v ECB stalo totéž – to on manipuluje trhy, ne trhy jeho.
Ba zatímco americká ekonomika je zjevně ve stavu volného pádu, Trichet odborovým svazům v eurozóně vyhrožuje preventivním zvyšováním úrokových sazeb, nebudou-li se chovat, jak on považuje za vhodné.
Tyto výhrůžky mohou působit kontraproduktivně na dosahování stability cen v ekonomice eurozóny, tedy primárního cíle centrální banky.
Prezident ECB například ve snaze dodat důvěryhodnosti výhrůžkám, že vprostřed globálního zpomalení zvýší sazby, využívá tiskových konferencí k tomu, aby světu vykládal, jak silný je evropský růst.
Kromě toho, že toto tvrzení o síle růstu je na štíru se skutečností, povzbuzuje odborové svazy k tomu, aby žádaly ještě vyšší mzdy.
Proč by je neměly chtít, když se daří tak dobře, jak Trichet tvrdí?
Trichet si práci komplikuje i tím, že nadsazuje evropské inflační riziko.
Jeho kolega z Rady guvernérů ECB, prezident Bundesbanky Axel Weber, zdá se, pochytil, že čím víc představitelé ECB zdůrazňují inflační obavy, tím víc budou odborové svazy žádat.
Nedávno tedy zmírnil rétoriku a upozornil, že inflační tlaky v eurozóně by se neměly „přehnaně dramatizovat“.
Svatá pravda!
Nejzávažnější ekonomická skutečnost, jíž dnes ECB čelí, je fakt, že americká ekonomika klesá střemhlav do vážného propadu – Bernankeho neočekávaný škrt to jasně dosvědčuje.
Myslet si, že globální hospodářství – včetně Evropy – jeho dopadům unikne, odporuje ekonomické logice.
Jak bude evropský růst zpomalovat, zeslábnou také inflační tlaky.
Trichet by se tedy měl uvolnit, přestat vyhrožovat ostatním a nechat hospodářské zpomalení, aby pracovalo za něj.
I když budou mzdy a ceny v Evropě nejisté, globální zpomalení sníží ceny energií, komodit a potravin na světových trzích, což jsou všechno faktory stojící za současnými vyššími úrovněmi evropské inflace.
Cena ropy už z vrcholů, jichž dosahovala na počátku roku, výrazněji klesla.
Rozvíjející se zpomalení ale není jediným důvodem, proč je hrozba vystřelující spirály mezd a cen v Evropě přehnaná.
Německo zažívá klíčová jednání o mzdách s odbory veřejného sektoru.
I když si odbory vymohou výrazná zvýšení mezd – což je pravděpodobné a vzhledem k jejich dřívější umírněnosti oprávněné –, bude to mít na cenovou stabilitu Evropy jen zanedbatelný účinek.
Zvýšené mzdové náklady ve veřejném sektoru znamenají vyšší státní výdaje za mzdy.
Jestliže se financují pomocí škrtů jinde v rozpočtu, hlavním důsledkem bude pouze přerozdělení státních výdajů, což nemá nutně inflační vliv.
Inflační vliv nevzniká ani tehdy, když se vyšší mzdy financují zvýšením daní.
Inflační dopady by mělo jedině snížení rozpočtového přebytku a to by nebylo zapříčiněno spirálou mezd a cen, nýbrž nárůstem čisté státní poptávky, což by vlastně v případě hospodářství, které čelí potenciálně závažnému ekonomickému zpomalení, nemusela být špatná věc.
Nemělo by se zapomínat, že ve Spojených státech se potřeba fiskálního stimulu objevila, jak se zdá, jako blesk z čistého nebe.
K témuž by mohlo dojít v Evropě, zejména vzhledem k tomu, že ECB odmítla snižování úrokových sazeb.
Rozumná dohoda s pracujícími ve veřejném sektoru by mohla Německu posloužit jako „zadní vrátka“ k fiskálnímu stimulu v pravý okamžik – právě když agregátní poptávka ochabuje.
Reálným problémem, který štědrá mzdová dohoda s odbory ve veřejném sektoru obnáší, je to, že ji mohou využít odbory v soukromém sektoru, aby dostaly víc, než ospravedlňují přírůstky produktivity.
V Německu se letos bude vyjednávat i o kontraktech s kováky a pracujícími v chemickém průmyslu a odboroví předáci mluví zostra.
Berthold Huber, šéf obřího německého odborového svazu kovodělníků IG Metall, nedávno svým řadovým členům s ohledem na růst platů slíbil „megarok“.
Globální zpomalení, které hrozbu stávky otupuje, bude ale pracující v soukromém sektoru držet při zemi, ať si jejich předáci řeční a bouří, jak chtějí.
Když se ekonomika stáčí směrem dolů, každý má sklon k uměřenosti, i bojovní odboráři.
Místo povzbuzování odborů zveličenými projevy o síle evropského růstu a inflačním přetlaku – a místo jejich znevažování hrozbami a intervencemi – by se Trichet měl vyjadřovat raději tlumeně a ponechat prostor přirozenému vývoji.
Svržení uhelného krále
MELBOURNE – Počátkem tohoto roku dosáhla koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře hodnoty 400 částic na milion (ppm).
Naposledy bylo takové množství CO2 v atmosféře před třemi miliony let, kdy mořská hladina dosahovala o 24 metrů výše než dnes.
Hladina moří však v současnosti opět stoupá.
Loni v září zaujímal arktický ledový příkrov nejnižší rozlohu, jaká kdy byla naměřena.
Devět z deseti nejteplejších let od roku 1880, kdy se začaly uchovávat globální záznamy, připadá na jednadvacáté století.
Někteří klimatologové se domnívají, že koncentrace 400 ppm oxidu uhličitého v atmosféře je už dostatečná k tomu, abychom dosáhli bodu zvratu, za nímž hrozí, že klimatická katastrofa promění miliardy lidí v uprchlíky.
Podle těchto expertů potřebujeme snížit koncentraci CO2 v atmosféře zpět na 350 ppm.
Toto číslo je obsaženo i v názvu 350.org, což je zdola organizované hnutí dobrovolníků ze 188 zemí, které se snaží řešit problém klimatických změn.
Jiní klimatologové jsou optimističtější: tvrdí, že pokud dopustíme vzestup koncentrace atmosférického CO2 na 450 ppm, což je úroveň spojovaná se zvýšením globální teploty o 2° Celsia, pak máme 66,6% naděje, že se vyhneme katastrofě.
Stále ovšem zůstává třetinová pravděpodobnost, že ke katastrofě dojde – což je větší riziko než při ruské ruletě.
Hranici 450 ppm navíc podle prognóz překonáme do roku 2038.
Jedna věc je zřejmá: nechceme-li být totálně bezohlední ke klimatu na naší planetě, nemůžeme spálit veškeré uhlí, ropu a zemní plyn, které jsme již objevili.
Zhruba 80% těchto ložisek – zejména ložisek uhlí, které při spalování uvolňuje největší množství CO2 – bude muset zůstat v zemi.
Americký prezident Barack Obama ujistil v červnu studenty Georgetownské univerzity, že odmítá odsoudit je, jejich děti a jejich vnoučata k životu na „planetě, kterou už nelze opravit“.
Prohlásil, že klimatické změny nemohou čekat, až Kongres překoná „stranické tahanice“, a oznámil, že využije svých exekutivních pravomocí a zavede opatření na omezení emisí CO2, nejprve z nově budovaných elektráren na fosilní paliva a poté i z elektráren stávajících.
Obama zároveň vyzval k ukončení veřejného financování nových uhelných elektráren v zahraničí, pokud nebudou využívat technologie na zachycování uhlíku (které zatím nejsou ekonomicky rentabilní) nebo pokud podle jeho slov nebude „pro nejchudší země existovat jiný schůdný způsob, jak vyrábět elektřinu“.
Daniel Schrag, ředitel Centra pro životní prostředí Harvardovy univerzity a člen prezidentského vědeckého panelu, který Obamovi pomáhá radit v oblasti klimatických změn, k tomu poznamenal: „Bílý dům se z politických důvodů zdráhá říct, že vyhlásil válku uhlí.
Na druhou stranu je válka s uhlím přesně tím, co je zapotřebí.“
Schrag má pravdu.
Jeho univerzita, stejně jako moje a mnoho dalších univerzit, má plán na snížení vlastních emisí skleníkových plynů.
Přesto většina z nich, včetně Schragovy a mé univerzity, dál investuje část svých mnohamiliardových příspěvků do firem, které dobývají a prodávají uhlí.
Tlak na vzdělávací instituce, aby přestaly investovat do spalování fosilních paliv, však začíná sílit.
Na řadě univerzit se ustavily studentské skupiny a hrstka kolejí a univerzit se už zavázala, že ukončí investice do fosilních paliv.
Ke stejnému kroku se přihlásilo i několik amerických velkoměst včetně San Franciska a Seattlu.
Pod palbou kritiky za své angažmá v oblasti fosilních paliv se dnes ocitají také finanční instituce.
V červnu jsem patřil ke skupině význačných Australanů, kteří podepsali otevřený dopis šéfům největších bank v zemi a požádali je, aby přestali půjčovat peníze na nové projekty těžby fosilních paliv a prodali své podíly ve firmách, které tuto činnost provozují.
Bývalý americký viceprezident Al Gore zase ve svém projevu na Harvardově univerzitě počátkem tohoto roku pochválil studentskou skupinu, která vyvíjí tlak na univerzitu, aby prodala své investiční podíly ve firmách zabývajících se těžbou fosilních paliv.
Gore činnost skupiny přirovnal k nátlakové kampani, která v 80. letech pomohla ukončit rasistickou politiku apartheidu v Jihoafrické republice.
Nakolik férové je toto srovnání?
Dělicí linie jsou možná méně ostré než v případě apartheidu, avšak náš pokračující vysoký objem emisí skleníkových plynů chrání zájmy jedné skupiny obyvatel – převážně zámožných lidí, kteří žijí dnes – na úkor jiných.
(V porovnání s většinou světové populace jsou zámožní dokonce i američtí a australští horníci, kteří by v případě utlumení uhelného průmyslu přišli o práci.)
Naše chování přehlíží většinu chudých obyvatel světa i všechny lidi, kteří budou žít na této planetě v nadcházejících staletích.
Celosvětově platí, že chudí lidé zanechávají velmi malou uhlíkovou stopu, avšak klimatickými změnami budou nejvíce trpět oni.
Mnozí z nich žijí v teplých oblastech, které se ještě více oteplují, a jsou mezi nimi i stamiliony zemědělců pracujících pro vlastní obživu, jejichž úroda závisí na dešťových srážkách.
Schémata dešťových srážek se přitom budou měnit a asijské monzuny budou méně spolehlivé.
A lidé, kteří se na této planetě narodí v příštích staletích, budou žít v teplejším světě s vyšší hladinou moří, nižším podílem orné půdy a extrémnějšími hurikány, suchy a záplavami.
Za těchto okolností je rozvoj nových uhelných projektů neetický a investovat do nich znamená podílet se na této neetické činnosti.
Do jisté míry to sice platí o všech fosilních palivech, ale nejlepším způsobem, jak začít měnit naše chování, je omezit spotřebu uhlí.
Nahrazení uhlí zemním plynem emise skleníkových plynů skutečně sníží, třebaže zemní plyn není sám o sobě dlouhodobě ekologicky udržitelný.
V dnešní situaci je však ukončení investic do uhelného průmyslu správným krokem.
Válka s tolerancí
AMSTERDAM – Když se na místě, jako je Nizozemsko, stane slovo „tolerance“ nadávkou, víte, že je někde něco velmi v nepořádku.
Holanďané byli vždy pyšní na to, že jsou nejtolerantnějšími lidmi na zeměkouli.
V méně horečnatých dobách, než je ta dnešní, by se nikdo nepohoršoval nad loňským vánočním projevem královny Beatrix, která prosila o toleranci a „respekt k menšinám“.
Geert Wilders, vůdce pravicové antimuslimské Strany svobody, však byl „multikulturním žvaněním“ holandské královny natolik znechucen, že si přál, aby byla zbavena své ústavní role ve vládě.
Wilders, populární buřič, jehož strana obsadila v holandském parlamentu devět křesel, přirovnává korán k Hitlerovu spisku Mein Kampf, chce zabránit muslimům ve stěhování do Nizozemska a hřímá, že ti, kdo už do země přicestovali, by měli roztrhat půlku koránu, pokud si zde přejí zůstat.
Tolerance k islámu je v jeho očích zbabělou politikou ústupků.
Podle něj se Evropa ocitla v nebezpečí, že bude „islamizována“. „Brzy tu bude víc mešit než kostelů,“ tvrdí Wilders, nebudou-li mít skuteční Evropané odvahu postavit se na odpor a zachránit západní civilizaci.
Nehledě na výzvu k zákazu koránu Wilders a jeho obdivovatelé tvrdí, že věří v nespoutanou svobodu projevu jakožto v nezadatelné západní právo.
Beatrix konstatovala, že právo na svobodný projev ještě automaticky neznamená právo urážet.
Wilders s tím nesouhlasí.
Žádnou kritiku islámu, jakkoliv urážlivou, by prý nikdy neměla spoutávat politická korektnost.
Wilders využívá každou příležitost, aby otestoval (často velmi omezenou) toleranci muslimů.
Jeho nejnovější provokací je krátký film odsuzující islám – snímek ještě neměl premiéru, ale již vyvolal všeobecnou paniku.
Je pozoruhodné, že ačkoliv jde o nizozemského politika – nadto méně významného –, zprávy o Wildersových šaškárnách pronikly na stránky světového tisku.
Nizozemská velvyslanectví se tedy připravují na násilné demonstrace a vláda uvažuje o zvláštních bezpečnostních opatřeních.
Někteří komentátoři naznačují, že Wilders, který se narodil a byl vychován jako katolík v provinčním holandském městečku, je podobně jako jeho muslimští nepřátelé vroucně věřící člověk, jehož žene kupředu cíl uchovat Evropu „židovsko-křesťanskou“.
I to je možné, ale pravděpodobně jde o falešnou stopu.
Jeho válka s islámem je totiž také, a možná především, válkou s kulturními a politickými elitami, s holandským intelektuálním establishmentem, s bruselskými eurokraty a s liberálně založenou královnou.
Jeho projevy jsou prošpikovány narážkami na arogantní elity, které jsou odtržené od pocitů obyčejného člověka. „Tolerance“ je pokládána za slabošskou a elitářskou, za typickou pro lidi, kteří žijí daleko od tvrdé reality ulice, kde násilní a nepřizpůsobiví cizáci ohrožují bezúhonné Holanďany.
Tato představa elitářského smířlivce se neomezuje pouze na Nizozemsko.
V Izraeli se vzdělaným židovským aktivistům, kteří kritizují izraelské bezpráví na Palestincích, stoupencům míru, kteří věří, že vyjednávání je lepší než násilí a že dokonce i Arabové mají určitá práva, říká s vědoucným úšklebkem „krasoduchové“.
Obyčejný člověk zakořeněný v reálném světě prý ví své: jedinou cestou ke kýženým výsledkům je nekompromisní drsnost, tvrdá linie.
Ve Spojených státech se slovo „liberál“ v ústech populistických rozhlasových moderátorů a pravicových politiků stalo téměř synonymem pojmu „nejapný snob z východního pobřeží“ nebo ještě hůře „newyorský intelektuál“.
Liberálové jsou podle tohoto názoru nejen měkcí, ale i jaksi výrazně neameričtí.
Spojení elit s cizáckostí, tolerancí a metropolemi není ničím novým.
Elity často hovoří cizími jazyky a velkoměsta jsou tradičně tolerantnější a otevřenější vůči smíšené populaci.
Moderní populismus – například když američtí politici táhnou či předstírají tažení „proti Washingtonu“ nebo když se francouzští populisté vyslovují za „hlubokou Francii“ – je bez výjimky nepřátelský vůči hlavním městům.
Brusel, hlavní město Evropské unie, pak ztělesňuje vše, co populisté napravo i nalevo nenávidí.
A muslimští přistěhovalci žijí v Amsterdamu, Londýně nebo Marseille, nikoliv v maloměstech, kde se pravicoví populisté těší největší podpoře.
Politika zášti nicméně funguje nejlépe, pokud dokáže brnkat na strunu reálných obav.
Existují důvody, proč lidé cítí úzkost z ekonomické globalizace, panevropské byrokracie, obrovského a ne vždy účinně kontrolovaného přílivu imigrantů a agrese radikálního politického islámu.
Tato úzkost je až příliš často ignorována.
Mezi mnoha Evropany nejen v Nizozemsku panuje pocit, že v rychle se měnícím světě zůstali opuštěni, že nadnárodní korporace jsou silnější než národní státy, že se bohatým a vzdělaným lidem z měst daří dobře, zatímco obyčejní lidé v provinciích živoří, přičemž demokraticky zvolení politici jsou nejen bezmocní, ale opovrženíhodně kapitulovali před těmito vyššími silami, jež obyčejného člověka ohrožují.
Tolerance je pokládána nejen za slabost, nýbrž i za zradu.
Muslimská hrozba samozřejmě není žádný výmysl.
Malý počet ideologických extremistů šíří ve jménu islámu skutečné násilí a bude v tom pokračovat.
Zášť lidí k islámu však zachází hlouběji a šířeji.
Wilders i další jemu podobní neútočí pouze na islámské extremisty.
Jeho úspěch je založen na představě tolerance jako zrady.
A stejně jako v mnoha podobných případech se odpor k elitám i tentokrát ventiluje v odporu k cizákům, kteří vypadají jinak a jejichž způsoby jsou „divné“.
S islámským extremismem však nesmíme bojovat apelováním na nejtemnější instinkty nepřemýšlející lůzy.
Z toho nikdy nic dobrého nevzešlo.
Farizejský zatykač
LONDÝN – Počátkem měsíce Mezinárodní trestní soud (ICC) potvrdil požadavek hlavního žalobce soudu, aby byl vydán zatykač na súdánského prezidenta Omara al-Bašíra, na základě obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Bašír odpověděl vypovězením agentur zahraniční pomoci, které se staraly o uprchlické tábory v Dárfúru.
Je to vůbec poprvé, co byla úřadující hlava státu obžalována z válečných zločinů, přičemž světové reakce se dělí především mezi ty, kdo tento krok přivítali jako významný posun k mezinárodní spravedlnosti, a ty, kdo jej odsoudili jako kolonialismus.
Oba názory beznadějně tápou v intelektuální a mravní mlze.
Zatykač není žádným velkým skokem vpřed.
Z právního hlediska je jedno, jestli je obžalovaný úřadující či bývalou hlavou státu.
Je v tom ale obrovský praktický rozdíl, neboť současný vládce může na svém lidu do budoucna napáchat mnohem více škod než vládce někdejší, a tak není dobré ho pobízet k odplatě.
V důsledku Bašírových politik v Dárfúru zemřelo podle odhadů 300 tisíc lidí a 2,7 milionu bylo vyhnáno z domovů.
Vypovězením agentur zahraniční pomoci vzniká pro víc než milion Dárfúřanů riziko epidemií a hladovění.
Podle statutu, jímž je ICC zřízen, se od žalobce žádá, aby zajistil, že každé stíhání bude v zájmu obětí i spravedlnosti.
Jenže pro právníky, jako je žalobce ICC, jsou abstraktní požadavky spravedlnosti barvitější než veškerá konkrétní povinnost zajistit ochranu.
Šípy spravedlnosti jsou v tomto případě napuštěné jedem.
Povzbuzeni žalobou a jejím prchavým příslibem mezinárodní podpory, dárfúrští rebelové, Hnutí za spravedlnost a rovnost, odstoupili od mírových rozhovorů se súdánskou vládou.
Bašír, který má sotva co ztratit, přitom situaci nepochybně využije k tomu, aby na své nepřátele zaútočil.
Protiargument říká, že hrozba stíhání bude hlavy státu odrazovat od podlého konání.
Zákon ale bude odrazovat, jedině budou-li sankce věrohodné.
Zákon, jenž nelze vymáhat, nikoho neodradí.
Vlastně spíš oslabuje úctu k zákonu.
Navíc třebaže strach z převozu do Haagu může mít na odstrašení vládců od páchání zločinů proti lidskosti jistý vliv, tvrzení, že zatykač na Bašíra odradí současnou žeň narušitelů lidských práv, je k smíchu.
Spíš je pravděpodobné, že prodlouží život zlotřilých režimů.
Ze strachu, že by byl postaven před soud, odmítá opustit úřad například Robert Mugabe – k velké újmě zimbabwského lidu.
Ať už jsou lákadla představy, že kriminálníkům neponecháme „žádný úkryt, nehledě na důsledky“, jakákoli, jsou-li zločinci hlavami států, důsledky ignorovat nelze.
Zásadu, že s teroristy se nikdy nevyjednává, nelze rozšiřovat na státní úroveň, když jsou v sázce stovky tisíc životů.
Obvinění z kolonialismu je zase prostě reflexivní: kolonialismus už neexistuje.
Obvinění, že mezinárodní právo je pouze „západní právo“ je rovněž nesmysl.
Mezinárodní právo je svědomí lidstva.
Avšak dojem, že toto právo se aplikuje selektivně, je v současnosti oprávněný.
U norimberského tribunálu roku 1946, který položil základy současného mezinárodního práva, spočívalo hlavní obvinění nacistických vůdců v „plánování a vedení útočné války“.
Zákaz války kromě případu sebeobrany je zakotven v Chartě Organizace spojených národů.
Tvůrci ICC se však domnívali, že vedení útočné války – mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku označené za „nejvyšší mezinárodní zločin“ – je mimo jurisdikci soudu.
To zajistilo legální imunitu lídrům, kteří uskutečnili invazi do Iráku.
Obvinění ze selektivního uplatňování práva platí i u zatykače na Bašíra.
Bašír čelí obžalobě za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.
Posledně jmenované zločiny podle definice norimberských zásad z roku 1950 zahrnovaly vraždy, vyhlazování, zotročování, deportace a „jiné nehumánní činy“.
V roce 1998 byly tyto jiné činy upřesněny tak, že znamenají neoprávněné věznění, mučení, znásilnění, perzekuci skupiny, vynucené mizení osob a apartheid.
Není potom tedy divu, když člověk v arabském zpravodajství čte, že zatykač na Bašíra „zavání pokrytectvím“.
Vskutku, kde jsou zatykače na Bushe a Cheneyho?
Cožpak se „mimořádné deportace“ nepočítají za „vynucené mizení osob“?
Cožpak se krutá simulace utonutí Chálida Šejcha Muhammada nepočítá za mučení?
Proč před soudem nestojí Vladimír Putin za válečné zločiny v Čečensku?
Odpověď je jednoduchá: jurisdikce soudu končí tam, kde jsou ohroženy zájmy některého z členů Rady bezpečnosti OSN či jejich chráněnců.
ICC je jako pavučina: drobné mušky uvíznou, leč vosy a sršni uniknou.
Dokud úmluvu o ICC neratifikují Spojené státy, mnozí lidé budou soud nevyhnutelně považovat za o málo víc než zpolitizované soudní divadlo.
Bez americké podpory má jen malou naději, že si získá legitimitu, natož že by účinně odváděl svou práci.
Rada bezpečnosti je oprávněna příkaz k Bašírovu zatčení opakovaně o rok odložit.
Může tak činit donekonečna a zdá se pravděpodobné, že tak činit bude.
Uvažuje se tak, že odkládáním zatykače Rada bezpečnosti získá vliv na Súdán.
Gareth Evans, bývalý australský ministr zahraničí, to nazval „mocným diplomatickým nástrojem“, zatímco list Washington Post vyzval, aby se zatykače využilo „jako páky při vyjednání s panem Bašírem a jeho čínskými a arabskými spojenci“.
Jsou přesvědčeni, že hrozbu zatčení lze využít jako prostředku, který Bašíra přinutí, aby se polepšil.
Pokud se to osvědčí, ICC a jeho podporovatelé si popletli spravedlnost s diplomacií.
Dokáže-li svět vykonávat spravedlnost pouze na úkor slabých a ve prospěch silných, měl by se držet starších nástrojů prevence kriminality, síly a vyjednávání, a spravedlnost do toho nezatahovat.
Doktrína zlomu pro Ameriku
LOS ANGELES – Zatímco Spojené státy doma klopýtají přes ekonomické obtíže, tlak světových událostí nepolevuje.
Změnil se však potenciál Ameriky věnovat se jim.
Fiskální slabost Ameriky omezuje její schopnost působit jako celosvětový policista.
Vzdor relativně nenákladnému svržení Kaddáfího režimu, toleranci veřejnosti vůči aktivní zahraniční politice značně vyčerpaly vleklé americké intervence v Afghánistánu a Iráku.
Nicméně zdá se, že USA je souzeno zůstat i v předvídatelné budoucnosti světově nejvýznamnějším aktérem.
Dnes jsou však hercem bez scénáře – schází jim strategické vodítko srovnatelné s doktrínou zadržování z dob studené války, které by určovalo prioritu politik.
Vytváření ad hoc politik, jimiž se v posledních dvou desetiletích řídily intervence na Balkáně, v Somálsku, jihozápadní Asii a na Středním východě, v současné nové éře omezených možností docela jednoduše nebude stačit.
Z toho plyne, že by se USA měly poohlížet po zastřešující strategii, která by vnesla kázeň do jejich nutkání pouštět se z vlastního rozhodnutí do válek nebo se zapojovat do snah o budování národních států.
Strategie národní bezpečnosti prezidenta Baracka Obamy z roku 2010 rozvíjí široké politické aspirace – „v současnosti musíme Spojené státy profilovat tak, aby prosazovaly společné zájmy států a národů“ –, leč jako praktický průvodce selhává.
Navrhuji alternativní strategii, která už je v americké historii sice hluboce zakořeněná, avšak povětšinou zůstává bez povšimnutí.
Explicitní vyjádření něčeho, co doposud zůstávalo implicitní, může rozhodování USA vytříbit.
Nazývám tuto strategii „doktrínou zlomu“.
Zlom je přelomový moment, bod obratu, předěl ve hře.
Kdykoli se USA střetly s „negativním zlomem“ – smrtícím ohrožením země – vyčlenily významné finanční a lidské zdroje, aby se s riziky vypořádaly.
Obdobnou míru nasazení vyžadují i pozitivní zlomy – příležitosti k vyvolání seizmických posunů v mezinárodních či regionálních politických záležitostech prostřednictvím budování států anebo k uplatnění ekonomické a vojenské pomoci s cílem zabránit věrohodným negativním zlomům.
Koncepce zlomu dává tvůrcům politik určitou normu, kterou mohou využít – anebo nad níž mohou alespoň debatovat.
Jde o nástroj k organizaci vytváření politik: Je určitá mezinárodní výzva zlomem, nebo není?
Pokud ano, angažujme se.
Pokud ne, držme se stranou.
Zlomy nacházíme napříč americkými dějinami.
Zřetelnými příklady byly válka roku 1812 a válka občanská.
Kdyby v prvním střetu americké síly nevypudily Brity z amerického území a kdyby ve druhém nezvítězili Abraham Lincoln a Unie, země by se balkanizovala a nemohla by se stát dominantní mocností dvacátého století.
Naproti tomu koketování Ameriky s kolonialismem ve španělsko-americké válce, její angažmá v Mexiku, Střední Americe a Karibiku během dvacátého století a pravděpodobně ani první světová válka nebyly pro USA zlomy.
Avšak neschopnost Ameriky po první světové válce překonat ve Versailles politiku Starého světa a domácí izolacionismus znamenala promarněnou příležitost podpořit pozitivní zlom.
Po tomto nezdaru svět vykročil na cestu k negativnímu zlomu, který vyvolalo nacistické Německo a imperiální Japonsko.
Nic předem neurčovalo, že USA a jejich spojenci zvítězí.
Kdyby býval negativní zlom Osy uspěl, USA by se staly velice odlišnou zemí.
Pozitivní zlom, dnes málo doceňovaný, vznikl v letech bezprostředně po druhé světové válce díky politické transformaci Německa a Japonska.
Úžasná investice amerických zdrojů do tohoto výsledku změnila obě země ve stabilní, mírové demokracie, takže je vyřadila ze seznamu protivníků a proměnila je ve významné valy proti dalšímu nositeli negativního zlomu, Sovětskému svazu.
Boj za studené války, na rozdíl od bitvy proti Ose, vedly USA mnoha způsoby, na mnoha frontách a po mnoho desetiletí – za pomoci politiky, ekonomiky a jaderného odstrašování, jakož i omezených ozbrojených akcí s cílem zajistit zadržování SSSR.
Časem USA musely připustit, že ne každý politický zápas či prohraný vojenský konflikt znamená zlom, nedochází-li k ohrožení jejich stěžejních zájmů v Evropě, na Dálném východě a v Latinské Americe.
Pomocí pokusů a omylů – opřených o vytrvalý politický a ekonomický systém – USA zvítězily a Sovětský svaz se rozpadl.
Vzestup islámského fundamentalismu představuje další historickou výzvu, byť mnohem méně vyzrálou než ty, jimž USA čelily v minulosti.
V jiných dobách by se tato výzva ani nepovažovala za zlom.
Situaci ovšem mění riziko, že by se proti USA mohly obrátit zbraně hromadného ničení.
Dále tu máme „Arabské jako“, potenciální pozitivní zlom, který od USA žádá rozhodnutí, jak hluboce je vhodné se do věci politicky, ekonomicky a vojensky vložit se záměrem napomoci pozitivním výsledkům.
USA jsou dnes střízlivější a realističtější než v rozpuku prvních let po skončení studené války.
Vzhledem k důsledkům komplikací v regionech, kde zasahovaly, a vystupňovaného ekonomického strádání na domácí scéně se USA ocitají v nejistotě jak reagovat na měnící se globální dění.
Správnou odpověď by mohla přinést realizace „doktríny zlomu“.
Chabý start STARTu
LOS ANGELES – Washington v těchto dnech svírá podivný pocit déjà vu, jak se vyostřuje debata nad ratifikací rusko-americké Nové smlouvy o snížení stavu strategických zbraní (Nové smlouvy START) v Senátu Spojených států.
Propukly roztržky mezi Obamovou administrativou, budoucími soupeři o post prezidenta, senátory a odborníky na řízení počtu zbraní a obranu.
Zajisté to nikterak nepramení ze stesku po studené válce, leč v argumentech, které se přetřásají, se ozývá mnoho ze způsobu uvažování oné éry.
Senát se musí rozhodnout, zda Nová smlouva START posiluje americkou bezpečnost.
Ať už rozhodnutí – odložené snad až na konec podzimu, aby Obamova vláda měla dost času získat pro smlouvu podporu – dopadne jakkoli, americká a ruská vláda se v předvídatelné budoucnosti bohužel budou nadále navzájem sledovat v jaderném hledáčku.
Nová smlouva START staví na snižování stavu strategických jaderných zbraní, jehož historie sahá až do 70. let.
Jeho půvab vystihl ve své nedávné výpovědi bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger: „Téma řízení stavu jaderných zbraní vzešlo ze zdánlivě paradoxní snahy těch, kdo vyrobili nejrozsáhlejší a nejničivější arzenály, předejít pomocí vyjednávání nejzazším důsledkům svých vlastních rozhodnutí.“
V průběhu let toto „předcházení nejzazším důsledkům“ prostřednictvím vyjednávání naráželo na hořké dědictví nečekaných útoků, jež za druhé světové války utrpěly jak USA, tak Rusko.
Po válce obě země přijaly politiku „nenechat se nikdy znovu překvapit“, a tak investovaly biliony dolarů do řady protiatomově chráněných, mobilních a skrytých zbraní, které odstraší toho druhého.
Plodem tohoto úsilí byly desetitisíce jaderných hlavic.
Časem se měřítkem politického vztahu staly smlouvy o řízení počtu strategických zbraní.
Když se zhroutil Sovětský svaz, nadešla jedinečná příležitost jaderné soupeření ukončit.
Přestože v bývalých sovětských republikách došlo k likvidaci zbraní, Kreml lpěl na svém jaderném arzenálu – poslední stopě po někdejším postavení Ruska jako supervelmoci.
Americké vlády zůstaly Bombě věrné jakbysmet.
Vztah „jaderných rukojmí“ z dob studené války tudíž přetrval a jistý mantinel mu v roce 2002 určila Smlouva o omezení strategických útočných zbraní (SORT), která stanovila horní limit jaderných hlavic do roku 2012 na 2200.
Obama v projevu proneseném v Praze na jaře roku 2009 představil odvážné přání: svět bez jaderných zbraní.
Jeho smělost ale narazila na svět, v němž Bomba zůstává jádrem odstrašovacích strategií mnoha států.
Obama do svého poselství vnesl další zmatení, když přiznal, že neočekává, že by k odstranění jaderných zbraní došlo ještě za jeho života.
Nicméně Nová smlouva START představuje krok směrem k odzbrojení.
Každou ze zemí by omezila na 1550 strategických hlavic na 700 rozmístěných odpalovacích zařízeních.
Kontrola se opírá o 18 inspekcí v terénu, nahlašování zprovozňovaného a rušeného potenciálu, výměny informací o přeletech zkušebních raket a dalších dat a dále poradní výbor pro urovnávání otázek ohledně dodržování závazků.
Kdyby snad Senát USA Novou smlouvu START neratifikoval, USA by podle zastánců smlouvy ztratily schopnost předvídat jaderné konání Ruska, což by vyústilo ve větší nedůvěru a riziko špatného odhadu, takže by se na obou stranách oslabila bezpečnost.
Ti, kdo na řízení stavu jaderných zbraní hledí skepticky, s tím však polemizují.
Mantinely rozvoje a rozmisťování jaderných zbraní v USA považovali během studené války za opatření narušující národní bezpečnost.
Obavy, že Sovětský svaz bude podvádět, jejich názor posilovaly.
A podvádění skutečně vztah supervelmocí obecněji narušovalo.
Odpůrce Nové smlouvy START dnes rozněcují podobné zlé předtuchy.
Aby tyto obavy rozptýlila, Obamova administrativa se zavázala k mnohaletému posílení rozpočtů laboratoří armády USA, v nichž se vyvíjejí jaderné zbraně.
A v Revizi jaderného postoje, zveřejněné 10. dubna, varovala jaderně vyzbrojené státy a další státy v pokušení porušit Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, že stále zůstávají jadernými cíli.
Dalším jablkem sváru se stala protiraketová obrana.
Text v preambuli Nové smlouvy START uvádí, že smlouva „nepodryje životaschopnost ani účinnost strategických útočných zbraní smluvních stran“.
Kritici podotýkají, že toto ujednání, společně s nepřímým varováním Kremlu, že od smlouvy může jednostranně odstoupit, kdyby americká obranná zařízení začala být příliš účinná, poskytuje Kremlu páku, jíž může brzdit rozmístění jakéhokoli systému strategické protiraketové obrany.
Obamova administrativa taková tvrzení opakovaně odmítá, stejně jako další tvrzení, že kontrolní ustanovení ve smlouvě nedostačují.
Vysmívá se tvrzením, že Rusko bude podvádět vícenásobným osazováním jaderných hlavic do bombardérů či nových železničních nosičů raket, a tvrdí, že Kreml se bude chtít vyvarovat odvetných reakcí Ameriky.
Obamův tým ale nepřiznává jednu věc: Nová smlouva START nezmenšuje obrovskou početní převahu Ruska v taktických jaderných zbraních.
Američtí vyjednavači argumentují tím, že zařízení krátkého doletu nepředstavují pro americkou domovinu žádné riziko, a na snižování jejich počtu chtějí naléhat v navazujících rozhovorech.
Navzdory tvrzením Bushovy i Obamovy administrativy, že Rusko a USA už nejsou protivníky, se zdá, že sblížení nevyústilo ve zrušení vzájemného jaderného zaměřování.
Takový výsledek, i když bude ratifikována Nová smlouva START, nemůže nikoho uspokojit.
Světová banka pro nový svět
NEW YORK – Svět je na křižovatce.
Buď se globální společenství spojí v boji proti chudobě, vyčerpávání zdrojů a změně klimatu, anebo bude svědkem generace válek o zdroje, politické nestability a rozpadu životního prostředí v trosky.
Významnou úlohu při odvracení těchto hrozeb a rizik, která z nich plynou, může sehrát Světová banka (SB), bude-li vhodně vedena.
Až tedy bude letos na jaře 187 členských zemí SB vybírat nového prezidenta za Roberta Zoellicka, jehož funkční období končí v červenci, sázky v globální hře budou velmi vysoké.
Světová banka byla zřízena v roce 1944, aby podporovala hospodářský rozvoj, a členem jsou dnes prakticky všechny země.
Jejím stěžejním úkolem je omezovat světovou chudobu a zajišťovat, aby globální rozvoj byl environmentálně zdravý a sociálně inkluzivní.
Dosažení těchto cílů by nejen zlepšilo životy miliard lidí, ale rovněž by předešlo násilným střetům, jež rozdmýchává chudoba, hladovění a zápasy o vzácné zdroje.
Američtí představitelé na Světovou banku dosud tradičně pohlíželi jako na prodlouženou ruku zahraniční politiky a obchodních zájmů Spojených států.
Za situace, kdy SB sídlí na Pensylvánské avenue, pouhé dva bloky od Bílého domu, bylo pro USA vždy až příliš snadné této instituci dominovat.
Teď řada členů, mimo jiné Brazílie, Čína, Indie a několik afrických zemí, pozvedá hlas na podporu kolegiálnějšího vedení a kvalitnější strategie, která bude pomáhat všem.
Od založení Světové banky až po dnešek platilo nepsané pravidlo, že každého nového prezidenta jednoduše jmenuje vláda USA: všech 11 prezidentů byli Američané a ani jeden nebyl odborníkem na hospodářský rozvoj, což je jádro zodpovědnosti SB, a neměl za sebou kariéru v oblasti potírání chudoby či propagace environmentální udržitelnosti.
Namísto toho USA vybíraly bankéře z Wall Street a politiky, patrně proto, aby si zajistily, že strategie SB půjdou na ruku americkým komerčním a politickým zájmům.
Tento přístup se však obrací proti USA a zle škodí světu.
Vzhledem k dlouhotrvajícímu nedostatku strategické expertní kvalifikace ve vedení schází SB jasné směřování.
Mnohé projekty posloužily spíše zájmům amerických firem než udržitelnému rozvoji.
Světová banka u rozvojových projektů slavnostně přestřihla mnoho pásek, leč vyřešila žalostně málo globálních problémů.
Vedení SB už příliš dlouho prosazuje americké koncepce, které jsou pro nejchudší země a jejich nejchudší obyvatele často zcela nevhodné.
Banka například v 90. letech naprosto tápala u explodující pandemie AIDS, tuberkulózy a malárie a nedokázala dostat pomoc tam, kde jí bylo třeba, aby prudké šíření nemocí brzdila a zachránila miliony životů.
Ještě horší je, že SB obhajovala pacientské poplatky a „úhradu nákladů“ ve zdravotnictví, čímž zdravotní péči postavila mimo dosah těch nejchudších – tedy právě těch, kdo ji nejvíce potřebují.
V roce 2000 jsem na durbanském summitu k problematice AIDS doporučil zřízení nového „globálního fondu“ pro boj proti těmto nemocem právě proto, že Světová banka neplnila svůj úkol.
Vznikl Globální fond pro boj proti AIDS, TBC a malárii a zachránil už miliony životů, přičemž jen počet úmrtí na malárii v Africe se snížil přinejmenším o 30 %.
Podobně Světová banka promeškala zásadní příležitosti k podpoře drobných samozásobitelských rolníků a obecněji k prosazování integrovaného rozvoje venkova v chudinských vesnických komunitách v Africe, Asii a Latinské Americe.
Asi dvacet roků, zhruba v letech 1985 až 2005, se SB vzpírala prověřenému používání cílené podpory pro drobné majitele půdy s cílem pomoci zbídačeným samozásobitelským zemědělcům zvýšit výnosy a vymanit se z chudoby.
V poslední době sice podporu pro drobné rolníky posílila, ale stále zbývá mnohé, co může a měla by udělat.
Personál SB je profesně velice zdatný a dokázal by udělat mnohem víc, kdyby byl osvobozen od nadvlády úzkých amerických zájmů a postojů.
Banka má potenciál stát se katalyzátorem pokroku v klíčových oblastech, které budou formovat budoucnost světa.
K jejím prioritám by měla patřit zemědělská produktivita, mobilizace informačních technologií pro účely udržitelného rozvoje, zavádění nízkouhlíkových energetických systémů a kvalita vzdělání pro všechny, přičemž je třeba více spoléhat na nové formy komunikace, abychom pronikli ke stamilionům studentů se špatným přístupem ke vzdělávacím službám.
Činnosti SB se v současnosti dotýkají všech těchto oblastí, ale v žádné z nich se jí nedaří jít účinně v čele.
Přestože má výtečný personál, SB nejedná dostatečně strategicky ani agilně, aby se stala účinným hybatelem změn.
Napravit úlohu Světové banky bude náročný úkol vyžadující na nejvyšším postu odbornost.
Ještě důležitější je, aby nový prezident Světové banky měl praktickou profesní zkušenost týkající se celé škály naléhavých rozvojových výzev.
Svět by se neměl smiřovat se stávajícím stavem.
Pro planetu, která potřebuje tvůrčí řešení komplikovaných rozvojových výzev, by byl šéf Světové banky pocházející opět z Wall Street či z americké politiky vážnou ranou.
Banka potřebuje vynikajícího profesionála, který bude od prvního dne připraven poradit si s obrovskými výzvami udržitelného rozvoje.
Světové sbližování
WASHINGTON, DC – Zhruba od roku 1800 se historický vývoj globálního hospodářství téměř dvě staletí obecně vyznačoval rozbíhavostí průměrných příjmů.
Nahlíženo relativně, bohaté země dále bohatly.
K růstu docházelo i v chudších zemích, ale byl pomalejší než v bohatých, takže rozdíl v prosperitě mezi bohatými a chudými zeměmi se zvětšoval.
V koloniálních dobách byla tato „divergence“ velmi výrazná.
Od 50. let 20. století zpomalila, ale až kolem roku 1990 bylo možné vysledovat nový trend – konvergenci mezi průměrnými příjmy ve skupině bohatých zemí a zbytku světa.
V letech 1990 až 2010 průměrný důchod na hlavu v rozvíjejících se a rozvojových zemích rostl téměř třikrát rychleji než průměrný příjem v Evropě, Severní Americe a Japonsku, oproti nižším či přinejlepším shodným tempům růstu po bezmála dvě staletí.
To je revoluční změna, ale bude tento dvacetiletý trend pokračovat?
Bude konvergence nadále svižná, anebo půjde v hospodářských dějinách světa o přechodnou fázi?
Dlouhodobé předpovědi založené na krátkodobých trendech se často mýlí.
Koncem 50. let, poté, co Sovětský svaz vypustil první kosmickou loď, předpovídali význační západní ekonomové, že během několika desítek let sovětský důchod předežene důchod americký.
Sovětský svaz totiž investoval téměř 40 % svého HDP, což byl podíl oproti Západu dvojnásobný.
V 80. letech pak působivý růst Japonska vedl k předpovědím, že předežene USA nejen v přepočtu na hlavu, ale i s ohledem na některá kritéria „ekonomické moci“.
Takovéto odhady se často zakládaly na prostých extrapolacích exponenciálních trendů.
Během dvou či tří dekád výrazné rozdíly mezi úhrnnými tempy růstu rychle přinášejí obrovské změny ekonomické velikosti či národního důchodu na hlavu.
Ukážou se jako mylné i nedávné prognózy pokračující svižné konvergence, anebo si většina rozvíjejících se zemí udrží výrazný kladný růstový rozdíl a dospěje mnohem blíž k výším příjmů vyspělých zemí?
Klíčem k odpovědi na tuto otázku je pochopení fenoménu „doháněcího“ růstu.
Obchod a přímé zahraniční investice rozvíjejícím se zemím významně zjednodušily přebírání a adaptaci osvědčených postupů vyvinutých ve vyspělých ekonomikách.
Tento proces ještě uspíšila informační revoluce, umožňující mnohem snazší přístup k informacím a jejich šíření.
Jakmile rozvíjející se země vytvořily základní instituce nezbytné pro tržní hospodářství a naučily se předcházet vážným makroekonomickým chybám, začaly těžit z doháněcího růstu.
Země s velmi vysokými měrami investic, převážně ve východní Asii, rostly rychleji než země s nižšími měrami investic; celkově ale doháněcí růst k ročním tempům růstu mnoha rozvíjejících se a rozvojových zemí přidával 2-4 procentní body.
Současně se snížil populační růst, což přidalo přinejmenším další jeden bod k růstu důchodu na hlavu.
Tento proces bude pravděpodobně pokračovat dalších deset či dvacet let, podle toho, jak daleko v tomto procesu už jednotlivé země dospěly.
Je pravda, že doháněcí růst je snazší ve výrobě než v ostatních sektorech, jak nedávno zdůraznil Dani Rodrik z Harvardovy univerzity, a je možné, že nejvýkonnější firmy v rozvíjejících se zemích jej už v oblasti výroby ze značné části vyčerpaly.
Je tu ale stále ještě mnoho „interního“ prostoru pro doháněcí růst, neboť méně efektivní domácí firmy se budou konkurenčně dotahovat na ty zdatnější.
Uvnitř rozvíjejících se zemí byl zjištěn velký rozptyl „celkové produktivity faktorů“ – společné produktivity kapitálu a práce.
Potenciál doháněcího růstu mají navíc i sektory jako zemědělství, energetika, doprava a obchod, a to prostřednictvím importu technologií, institucionálního know-how a organizačních modelů.
Samozřejmě že růst by mohly podlomit přechodné otřesy, zhoršení globálních příjmových nevyvážeností či chyby v makroekonomických politikách, včetně chyb, které vzniknou ve vyspělých ekonomikách a postihnou celé světové hospodářství.
Fundamentální „konvergenční rozdíl“ vycházející z doháněcího růstu bude ale zřejmě nadále zužovat příjmovou mezeru mezi starými vyspělými ekonomikami a zeměmi rozvíjejících se trhů.
Sovětský svaz nikdy nedokázal vytvořit instituce, které by doháněcí hospodářský růst umožnily.
Japonsko zpomalilo poté, co v zásadě dohnalo špici pelotonu.
Čína, Indie, Brazílie, Turecko a další země mají sice firmy, které se pohybují blízko světové technologické hranice, ale stále mají spousty nevyužitého potenciálu doháněcího růstu.
Čím víc tyto země dokážou investovat při zachování makroekonomické stability a udržitelnosti platební bilance, tím rychleji si mohou osvojit lepší technologie a výrobní postupy.
V takovém případě budou nadále schopné dohánět vyspělejší země, přinejmenším dalších deset let.
Tento konvergenční proces jednou zpomalí, ale zatím ještě ne.
Svět regionů
NEW YORK – Téměř ve všech koutech světa lze dlouho hnisající problémy vyřešit prostřednictvím těsnější spolupráce mezi sousedními zeměmi.
Evropská unie představuje nejlepší model toho, jak se sousedé, kteří spolu dlouho bojovali, mohou k vzájemnému prospěchu semknout.
Dnešní pokles americké globální moci přitom může paradoxně vést k efektivnější regionální spolupráci.
Mohlo by se zdát, že na chválu EU dnes není vhodná doba vzhledem k ekonomické krizi v Řecku, Španělsku, Portugalsku a Irsku.
Evropa nevyřešila problém nalezení rovnováhy mezi zájmy silných ekonomik na severu a slabších na jihu.
Úspěchy EU přesto dalece převyšují její současné obtíže.
EU vytvořila zónu míru tam, kde kdysi neúprosně zuřila válka.
Poskytla institucionální rámec ke znovusjednocení západní a východní Evropy.
Podpořila infrastrukturu v regionálním měřítku.
Jednotný trh byl klíčovou podmínkou k tomu, aby se Evropa stala jedním z nejvíce prosperujících míst na zeměkouli.
A EU byla a je globálním lídrem v oblasti ekologické udržitelnosti.
Z těchto důvodů představuje EU jedinečný model pro další regiony, které se stále zmítají v bažině konfliktů, chudoby, absence infrastruktury a ekologické krize.
Nové regionální organizace, jako je Africká unie, vzhlížejí k EU jako ke vzorovému modelu regionálního řešení problémů a integrace.
Přesto většina regionálních uskupení dodnes zůstává příliš slabá na to, aby mohla řešit palčivé problémy svých členů.
Ve většině ostatních regionů mají současné politické rozkoly kořeny ve studené válce nebo v koloniální éře.
Během studené války spolu sousední země často soupeřily tím, že se přidaly na jednu stranu – tedy že se buďto spojily se Spojenými státy, anebo se Sovětským svazem.
Pákistán se klonil k Američanům, Indie k Sovětům.
Země měly jen malou motivaci uzavírat mír se sousedy, pokud se těšily finanční podpoře USA nebo SSSR.
Naopak pokračování konfliktu mnohdy přímo vedlo k další finanční pomoci.
USA a Evropa se často chovaly tak, že podkopávaly regionální integraci, protože ta by podle jejich názoru omezila jejich roli vykonavatelů moci.
Když tedy Gamál Abd an-Násir začal v 50. letech vyzývat k arabské jednotě, vnímaly ho USA i Evropa jako hrozbu.
USA jeho výzvy k těsné arabské spolupráci a nacionalismu podkopávaly, poněvadž se obávaly ztráty amerického vlivu na Blízkém východě.
V důsledku toho Násir stále více přimykal Egypt k Sovětskému svazu a jeho úsilí sjednotit arabské zájmy nakonec ztroskotalo.
Dnešní realita je však taková, že velké mocnosti už nemohou rozdělovat jiné regiony a pak jim panovat, i kdyby se o to snažily.
Éra kolonialismu skončila a dnes opouštíme i éru globální dominance USA.
Tento pokles amerického vlivu zřetelně odrážejí například nedávné události na Blízkém východě a ve střední Asii.
Neschopnost Ameriky získat jakoukoliv trvalou geopolitickou výhodu z nasazení vojenské síly v Iráku a Afghánistánu jen podtrhává limity její moci, zatímco její rozpočtová krize zaručuje, že tato země spíš dříve než později seškrtá své vojenské zdroje.
Stejně tak nehrály USA žádnou roli v politických revolucích, které dosud probíhají v arabském světě, a stále nedaly najevo jasnou politickou reakci na ně.
Nedávný projev prezidenta Baracka Obamy o Blízkém východě je další ukázkou upadajícího vlivu Ameriky v tomto regionu.
Největší pozornost si získal tím, že vyzval Izrael k návratu k hranicím z roku 1967, avšak Izrael jeho účinek podkopal, když americké stanovisko stroze odmítl.
Svět pak viděl, že ze strany USA nebudou následovat téměř žádné praktické kroky.
Zbytek projevu byl ještě průkaznější, ačkoliv si získal jen malou veřejnou pozornost.
Když Obama diskutoval o arabských politických otřesech, zmínil důležitost hospodářského rozvoje.
Jakmile však přišla řeč na americké kroky, nedokázaly USA finančně nabídnout nic jiného než mírné odpuštění dluhu Egyptu (1 miliarda dolarů), skrovné úvěrové garance (1 miliarda dolarů) a jistou míru pojištění soukromých investic.
Skutečný vzkaz byl takový, že na hospodářské zotavení regionu přispěje americká vláda finančně jen velmi málo.
Doby, kdy se určitá země mohla spolehnout na rozsáhlé americké financování, skončily.
Stručně řečeno se posouváme k multipolárnímu světu.
Konec studené války nevedl k větší nadvládě USA, nýbrž spíše k rozesetí globální moci do mnoha regionů.
Východní Asie, jižní Asie, Latinská Amerika i Blízký východ získaly nový geopolitický a ekonomický vliv.
Každý region si ve stále větší míře musí najít vlastní cestu k hospodářskému rozvoji, energetické a potravinové bezpečnosti a efektivní infrastruktuře a musí to činit ve světě ohroženém klimatickými změnami a nedostatkem zdrojů.
Každý region proto bude muset zabezpečit vlastní budoucnost.
Samozřejmě by se to mělo dít v kontextu spolupráce mezi regiony, stejně jako uvnitř nich.
Blízký východ má dost silné postavení, aby si pomohl sám.
Egypt a ropné státy Perského zálivu se ve vysoké míře ekonomicky doplňují.
Egypt může arabskému regionu dodávat technologie, pracovní sílu a vysokou odbornost, zatímco státy Perského zálivu poskytují energii, finance a také některé specialisty.
Dlouho odkládaná vize arabské hospodářské jednoty by se měla vrátit na stůl.
Rovněž Izrael by si měl uvědomit, že jeho dlouhodobá bezpečnost a prosperita se v rámci ekonomicky silnějšího regionu zvýší.
Už kvůli vlastním národním zájmům se musí Izrael se svými sousedy dohodnout.
Také další regiony zjistí, že pokles americké moci zvyšuje naléhavost užší spolupráce mezi sousedy.
Některá největší napětí existující ve světě – například mezi Indií a Pákistánem nebo mezi Severní a Jižní Koreou – by se měla v rámci posilování regionů uvolnit.
Jak ukazuje EU, odvěká nepřátelství a bojové linie lze proměnit ve vzájemně přínosnou spolupráci, pokud region hledí vpřed, tedy k vyřešení svých dlouhodobých potřeb, spíše než vzad, tedy ke svému dávnému soupeření a konfliktům.
Nové staré časy?
BERLÍN: Stejně jako se protřelým válečníkům při zvuku polnice začne v žilách vařit krev, tak stratégům studené války stoupá hladina adrenalinu, když se na první strany deníků dostane téma protiraketové obrany.
Pravda – systém obrany proti řízeným střelám, který (zdráhavě) předložil Bill Clinton a který (nadšeně) předkládá George W.
Bush – s masivní podporou amerického Kongresu – se podstatně liší od snu Ronalda Reagana ve stylu hvězdných válek z doby před dvaceti lety: cílem systému národní protiraketové obrany (NMD) je zadržet jen malý počet válečných hlavic, nikoli poskytovat kompletní obranu před nepřátelskými střelami.
Toto téma nicméně znovu roznítilo dřívější diskusi o vojenském odstrašování, oboustranné jisté zkáze a kontrole jaderných zbraní a oživilo tradiční rivalitu mezi jadernými velmocemi, a to právě v okamžiku, kdy jaderné zbraně ztratily mnoho ze své závažnosti a aktuálnosti.
Je zvláštní, že debata se rozproudila už nyní, ačkoli vlastně není jisté, bude-li NMD vůbec zprovozněn.
Pokud ano, bude trvat deset až patnáct let, možná i déle, než bude systém fungovat.
Lidé se tedy rozčilují nad něčím, co ve vzdálené budoucnosti – pokud a jestli se tak stane – může, ale nemusí mít kdovíjaký dopad.
Obvykle obezřetné vlády dnes zaujímají postoj, jako by tato budoucnost byla za rohem.
Jak toto podivné chování vysvětlit?
Rozhodně ne slepou vírou v technologie.
Ostatně, dějiny protiraketové obrany jsou příběhem technologie, která bezustání zklamává své zastánce ve vládě i mimo ni.
Nikdo se zdravým rozumem nemůže předpokládat, že dosud nedosažitelné výsledky, konkrétně zničení malého počtu válečných hlavic během letu, budou najednou dosaženy přes noc.
Ze tří zkoušek, jež do této chvíle proběhly, se jedna nezdařila téměř a dvě naprosto.
Proto Clinton přenechal celou věc svému nástupci.
Dává-li nový prezident Bush – jak sám naznačil – přednost jinému projektu, bude trvat ještě mnohem déle, než bude vyvinuta architektura systému a navržen testovací program.
Ale ani zde není jisté, zda tento plán bude fungovat.
Vlády mají obavy, ne však pro to, čeho je Amerika schopna, nýbrž pro její skutečné či iluzorní plány.
Američané sice tvrdí, že NMD není namířen proti nikomu, že USA jen chtějí chránit své občany proti zemím, jako je Irák nebo Severní Korea, ale téměř celý zbytek světa si myslí něco jiného: Rusko se bojí, že se Amerika pokouší navždy upevnit svou vojenskou převahu (a podřízenost Ruska), Čína má za to, že prostřednictvím NMD Spojené státy naznačují Tchaj-wanu, že mu pomohou v boji za nezávislost, zatímco Evropa si myslí, že americké plány přispívají k napětí s Ruskem a že by mohly Spojené státy odloučit od Evropy.
Systém národní protiraketové obrany USA není problémem z hlediska technických možností, ale z hlediska politických plánů: Rusko tlačí do konfrontace, Čínu zneklidňuje, a v Evropě posiluje pocit odcizení od Spojených států.
Škody nadělal už samotný start, zatímco finiš je v nedohlednu.
Politické škodě dodává na síle skutečnost, že před třiceti lety se Spojené státy a tehdejší Sovětský svaz vzdaly faktické obrany proti strategickým jaderným střelám.
Za normálních okolností by americký obranný projekt v takto rané fázi nevyvolával tolik rozruchu, kolik ho je kolem programu NMD.
Ovšem dohoda o protibalistických raketách z roku 1972 zakazuje oběma zemím na dobu neurčitou vytvářet a používat jakékoli systémy národní obrany proti jadernému útoku.
Pokud budou USA pokračovat ve vývoji svého raketového deštníku, budou muset tuto dohodu porušit anebo ji v šestiměsíční lhůtě vypovědět, na což mají oba signatáři právo v případě, že si to žádají zásadní bezpečnostní zájmy jejich země.
Podle mnohých pozorovatelů by se tak Amerika rozhodla neuznat strukturu kontroly jaderných zbraní, jež byla vybudována v posledním stadiu studené války.
Bushova vláda namítá, že vzhledem k ukončení období studené války by formální zaniknutí dohody z roku 1972 neznamenalo ztrátu nukleární stability.
Stabilita je ovšem stejně tak otázkou politického vnímání jako technických výpočtů.
Tím, že smlouva omezuje obranu proti strategickým řízeným střelám, zaručuje jistou předvídatelnost vojenského odstrašování ze strany všech států disponujících jadernými zbraněmi.
Její zrušení by mělo dopad na všechny ostatní dohody o kontrole zbraní.
Rusko hrozí, že je vypoví všechny, pokud USA odstoupí od dohody o protibalistických raketách.
I když této hrozbě nelze příliš věřit (nejvíce by totiž poškodila právě ruské zájmy), nelze jí upřít jistou logiku.
Hlavní otázkou v souvislosti s americkým obranným deštníkem není, jak se připravit na budoucnost s raketovou obranou, nýbrž jak zmírnit dnešní politické obavy.
První snahy už nenápadně probíhají.
Právníci ve Washingtonu naznačují, že střídmé přípravy pro vybudování raketových a radarových stanovišť neporušují dohodu o protibalistických střelách a že tedy USA nemusí smlouvu vypovídat.
Prozatím si Bushova administrativa počká na výsledky zkoušek a až pak rozhodne.
Moskva i Washington přitom naznačují možnost snížení stavu svých útočných jaderných výzbrojí.
Skeptické evropské spojence Amerika uklidňuje přísliby úzkých konzultací.
Zkoumá se nejdůležitější opatření k posílení důvěry – úprava dohody o protibalistických raketových střelách, která by povolovala omezenou protiraketovou obranu.
Ruské „nět“ přitom nemusí být poslední slovo.
Politické napětí mezi USA na jedné straně a Evropou a Ruskem na straně druhé tedy lze uklidnit.
Ale co Čína?
Narozdíl od Evropy nebo Ruska není Čína členem žádné aliance (jako Evropa) ani sítě dohod o jaderných zbraních, přes něž se mohou odvíjet politická rozhodnutí (jako Rusko), což jsou faktory, které přispívají k asijské nestabilitě a čínské citlivosti.
Důvěru zde lze vybudovat jen prostřednictvím přístupu, který Spojené státy k Číně zaujaly.
Washington zatím bohužel nedal najevo, že by tento problém bral vážně.
Staří stratégové studené války jsou zklamáni.
I když oprášili starý slovník období velmocenského zastrašování, zjišťují, že jejich starý svět je pryč.
Protiraketová obrana není pro americko-ruskou strategickou stabilitu hrozbou; ovšem její zneužití je hrozbou pro politickou předvídatelnost.
Oznámením o realizaci časové vzdáleného systému národní protiraketové obrany vyvolaly Spojené státy americké politický rozruch, k němuž nyní musí zaujmout správný postoj.
V opačném případě budou škody rozsáhlé.
Jak ukáznit ekonomiku sdílení
SINGAPUR – Zvyšující se schopnost lidí směňovat zboží, služby a práci přímo prostřednictvím onlinových platforem mění způsob fungování moderních ekonomik.
Chceme-li však zajistit, aby „ekonomika sdílení“ dál efektivně rostla a zlepšovala podmínky pro všechny zúčastněné, budou zapotřebí určité regulace.
Lidé dnes mohou obcházet mnoho tradičních služeb.
Dopravu mohou sdílet prostřednictvím projektů Uber, Lyft nebo RelayRides; ubytování mohou poskytovat prostřednictvím Airbnb; domácí práce mohou zadávat přes služby TaskRabbit, Fiverr nebo Mechanical Turk a pro dodávky potravin do domu mohou využít služeb Favor či Instacart.
Platformy kolektivního financování („crowdfunding“), jako jsou Kickstarter nebo Lending Club, zase umožňují startupovým firmám shánět peníze na granty, půjčky nebo investice mezi obyčejnými lidmi, místo aby se spoléhaly na finančního prostředníka.
Díky tomu, že eliminují prostředníky, zvyšují tyto onlinové platformy moc jednotlivců, snižují transakční náklady a vytvářejí otevřenější ekonomiku.
Jejich vývoj však zdaleka není přímočarý a mnohé tyto služby budou vyžadovat pečlivou regulaci, mají-li dál vzkvétat – dokladem čehož jsou protesty a soudní nálezy týkající se služby Uber v Evropě.
Jedním z důvodů, proč Uber a další průkopníci ekonomiky sdílení působí tak převratně, je skutečnost, že představují vysoce efektivní formu kapitalismu rovnocenných stran („peer-to-peer“).
Nakupující a prodávající se mohou přímo domlouvat na ceně každé transakce a obchodní reputace závisí na transparentní zpětné vazbě od zákazníka, což vytváří trvalý tlak na zlepšování výkonu.
Ekonomika sdílení také podporuje podnikatelského ducha, poněvadž lidé vidí nové způsoby, jak zaplňovat mezery na trhu.
Z toho, co začalo jako jednoduchý způsob, jímž si domácnosti mohou zvyšovat příjmy – tedy pronájem bytu či auta –, se stala impozantní převratná síla.
Časopis Forbes odhaduje, že příjmy z ekonomiky sdílení dosáhly v roce 2013 hodnoty 3,5 miliardy dolarů.
Během letošního fotbalového mistrovství světa v Brazílii, což je země trpící chronickým nedostatkem hotelových kapacit, sehnalo přes 100 000 lidí ubytování díky webovým stránkám nabízejícím sdílení soukromých domů.
Příležitosti k nákupu či prodeji navíc získaly otevřenější ráz: polovina hostitelů figurujících ve službě Airbnb ve Spojených státech má nízké až střední příjmy a 90% hostitelů na celém světě pronajímá své primární bydlení.
Některá města si už uvědomila, jaký užitek lze získat z podpory ekonomiky sdílení.
Například Seattle dereguloval sektory dopravy a pohostinství, čímž hodil rukavici taxikářským a hotelovým monopolům ve městě.
Ekonomická změna takové velikosti však zákonitě má i své odpůrce, přičemž obavy některých z nich jsou zcela legitimní.
Nevytěsňují peer-to-peer firmy zavedené značky díky tomu, že neplatí srovnatelné daně?
Neprovozují tyto firmy – přetékající rizikovým kapitálem – svou činnost se ztrátou, aby si zajistily vyšší podíl na trhu?
A měl by se těmto firmám umožnit přístup k telekomunikačním datům, díky nimž získají přehled o návycích a pohybu zákazníků, a tím i nespravedlivou výhodu?
Některé firmy si stanovily vlastní provozní standardy.
Společnost TaskRabbit, která je subdodavatelem prací v domácnosti, jako je sestavování nábytku firmy Ikea, vyžaduje, aby účastníci platili minimální mzdu, a spustila pojistný plán, jenž má ochránit její americké zaměstnance.
Naopak technologické platformy využívající „algoritmický rozpis směn“, který automaticky harmonizuje směny a pracovní dobu zaměstnanců s obchodními cykly, dál narušují rodinný život a způsobují zbytečný stres.
Politici si před těmito trendy v ekonomice sdílení musí udržet náskok.
V době, kdy se služby a software sbíhají, musí veřejní činitelé zvýšit svou technickou kvalifikaci a ve spolupráci se soukromým sektorem zajistit spravedlivé a efektivní fungování trhu.
Například musí bránit manipulacím s recenzemi a dalším praktikám, které uvádějí v omyl spotřebitele snažící se vyhodnotit kvalitu služeb určité firmy.
Airbnb a internetová cestovní kancelář Expedia umožňují recenze pouze těm zákazníkům, kteří skutečně jejich služeb využili; tato praxe by se mohla stát regulační normou pro celou ekonomiku sdílení.
Vlády by měly hrát i širší roli.
Protože dnes více lidí dělá „portfoliovou kariéru“ – to znamená, že nevykonává jedinou práci, ale spoléhá se na několik zdrojů příjmu –, je stále těžší shromažďovat a analyzovat data z trhu práce.
Vlády budou potřebovat nové standardy účetnictví a výkaznictví, aby mohly kalkulovat mzdy, předpovídat příjmy a kategorizovat zaměstnance v rámci stále širší skupiny samostatně výdělečně činných osob.
Takové standardy v kombinaci se směrnicemi pro sdílení dat pomohou stanovit, kdy a jak vysokým procentem je vhodné zdaňovat transakce v ekonomice sdílení.
Nic z toho nebude snadné.
Ačkoliv samostatná výdělečná činnost a práce na částečný úvazek nejsou ničím novým, ekonomika sdílení je jiná v tom, že umožňuje osobám na volné noze stát se „nanozaměstnanci“, kteří mění zaměstnavatele nejen z měsíce na měsíc nebo i z týdne na týden, ale několikrát denně.
V době, kdy míra nezaměstnanosti v USA i v Evropě zůstává vysoká a mzdy stagnují, se lidé stále více spoléhají na tyto rozmanité příjmové kanály.
Téměř 27 milionů Američanů dnes žije z práce na částečný úvazek a z příjmů z jednorázových projektů.
Vzhledem k tomu, že téměř polovina všech pracovních míst v sektoru služeb v OECD je ohrožena automatizací, může ekonomika sdílení zmírnit otřesy, jimž jsou vystaveni propuštění zaměstnanci, kteří si zvyšují kvalifikaci.
Údaje z ekonomiky sdílení tak mohou pomoci vládám identifikovat nejohroženější zaměstnance a podpořit jejich rekvalifikaci.
Ekonomika sdílení je odrazem splývání podnikavosti a technologické konektivity.
Taxikáři a majitelé hotelů se možná cítí ohroženi, avšak ekonomika sdílení má potenciál zvyšovat a přerozdělovat výdělky ve velkých městech, která se už dnes potýkají s chudobou a nerovností.
Lidé, kteří ztratili své místo ve společnosti, budou mít mnohem lepší vyhlídky v lépe prosperujícím a otevřeném prostředí, jejž ekonomika sdílení slibuje vytvořit.
Voličské „ano
Výprask, který vlády mnoha zemí utrpěly v posledních volbách do Evropského parlamentu, je před summitem EU plánovaným na tento týden postavil do obtížné manévrovací pozice.
Pouze nenapravitelný optimista může doufat, že tento summit přinese některé z nich slávu.
Summit má dva cíle: dokončit text nové evropské ústavy a jmenovat nového předsedu Evropské komise.
Tato vyjednávání budou mnohem obtížnější vzhledem k dramatickému propadu řady klíčových vlád u volebních uren v kombinaci se silným vzestupem protestních a euroskeptických stran v několika členských zemích.
Problémem evropských lídrů je skutečnost, že jejich odmítnutí ze strany voličů nemusí nutně nést stejné sdělení jako vzestup euroskeptických stran.
Rekordní úbytek hlasů pro vládnoucí sociální demokraty Gerharda Schrödera v Německu jen pramálo souvisí s jeho evropskou politikou, ale naopak značně souvisí se selháním jeho domácí hospodářské politiky - s přetrvávajícím nízkým růstem a vysokou nezaměstnaností - v očích voličů.
A navzdory úspěchu nacionalistických stran ve Francii se totéž dá říci i o nezdaru středopravé strany prezidenta Jacquese Chiraka.
V Británii, kde je ekonomika silná a nezaměstnanost nízká, je naproti tomu hlavním faktorem propadu hlasů pro vládní Labouristickou stranu hněv na Tonyho Blaira za jeho odhodlání jít po boku George Bushe do války v Iráku.
Vzestup euroskeptických stran v řadě zemí včetně Británie, Francie, Belgie, Polska a České republiky má nicméně znepokojivé důsledky pro jednání summitu, jehož cílem je posunout evropskou integraci o malý, ale zřetelný krůček kupředu.
Zejména v Británii může dramatický vzestup Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) pouze posílit dlouhodobý latentní euroskepticismus stávající vlády.
Navrhovaná ústava bude obsahovat Chartu základních práv, jejímž cílem je zvýšení politické a morální legitimity EU.
Posílí však charta skutečně práva občanů EU?
Anebo, jak zatvrzele argumentuje britská vláda, bude pouze deklaratorním dokumentem popisujícím práva, která jsou již zakotvena v národní legislativě členských států?
Návrh ústavy by zvýšil schopnost unie formulovat politiku, posílil majoritní hlasování v Radě ministrů a prohloubil roli Evropského parlamentu.
I přes někdejší prohlášení Tonyho Blaira, že zavede Británii „do srdce Evropy", se však britský premiér i nadále vehementně staví proti možnosti další integrace a bude vzdorovat jakémukoliv novému zásahu do britské suverenity, který by překročil jeho „červenou linii" v podobě daní, zahraniční politiky a financování rozpočtu EU.
Blairův euroskepticismus je pochopitelný do té míry, do jaké souzní s náladou britské veřejnosti.
Průzkumy veřejného mínění neustále ukazují, že britští voliči nejeví vůči EU žádné velké nadšení, a tento obrázek potvrdil i nejnovější výzkum Eurobarometer provedený pro potřeby Evropské komise po celé unii - byť ještě před nedávným rozšířením z 15 na 25 členských zemí.
Jedna otázka, která v tomto průzkumu nikdy nechybí, zní, zda mají voliči sklon důvěřovat, či nedůvěřovat různým institucím, jako jsou národní parlamenty, národní vlády a Evropská unie.
Obecná důvěra v Evropskou unii není celkově nikterak vysoká: EU důvěřuje pouze 41% voličů, zatímco 42% jí nedůvěřuje.
V Británii se však tato čísla dramaticky liší: unii důvěřuje pouhých 19% respondentů, zatímco 55% jí nevěří.
Naopak Evropský parlament má lepší pověst než EU jako celek: průměrná míra důvěry v Evropský parlament činí po celé unii 54%, přičemž v Británii je to 30%.
Členství v EU považuje za dobrou věc 48% respondentů napříč unií; v Británii tento údaj klesá na 29%.
Prakticky ve všech otázkách týkajících se unie projevují britští voliči menší nadšení než voliči v kterékoliv jiné zemi.
Člověka napadá, že tato averze Britů vůči EU se bude odrážet v podpoře národních institucí a hrdosti na ně.
Není tomu tak.
Důvěra Britů v Evropský parlament sice činí pouze 30%, avšak důvěra ve westminsterský parlament je ještě mnohem nižší - pouhopouhých 19%, což je nejnižší číslo v celé EU.
Důvěra v národní vládu je o něco málo vyšší, ale přesto nepřesahuje 25%, zatímco národním politickým stranám důvěřuje pouhých 10% voličů.
Také obě tato čísla jsou nejnižší v EU.
Voliči v jiných státech projevují vůči institucím EU větší důvěru, přičemž jejich mínění o domácích institucích je rovněž nevalné.
Ve Francii věří Evropskému parlamentu 57% respondentů, ale parlamentu francouzskému pouhých 29%; v Německu činí tyto údaje 51% a 23%.
Záhadou tohoto výzkumu je ovšem skutečnost, že evropští voliči sice zaujímají k EU a jejím institucím ve stávající podobě chladný postoj, ale přitom by 65% z nich podpořilo společnou evropskou zahraniční politiku a 72% by podporovalo i společnou politiku obrannou a bezpečnostní; dokonce i v Británii existuje pro společnou obrannou politiku dvaapadesátiprocentní podpora.
Možná jde o reakci na Američany vedenou válku v Iráku; Tony Blair ji však právě z tohoto důvodu nepřipustí a společná obranná politika bez Británie nemá příliš velký smysl.
Vedoucí evropští představitelé se budou tento týden na summitu potýkat s faktem, že se ocitli na vrcholu nestabilního procesu evropské integrace.
Má-li EU nadále fungovat, musí se s rozšířením o 10 nových členů více integrovat.
Zároveň však není vůbec jasné, zda ty vlády, které by za normálních okolností hlubší integraci podporovaly, dokážou podobnou myšlenku „prodat" svým rozčarovaným voličům.
Tony Blair slíbil vypsat o nové evropské ústavě referendum, které dost dobře nemůže vyhrát.
Klíčovou otázkou bude, zda evropští „vůdci" nehrají záměrně na prohru v naději, že problém vymizí sám.
Ohledání Jukosu
Jukos, kdysi přední ruská ropná společnost a miláček mezinárodních investorů, je ve smrtelné křeči.
V aukci, již mnozí považovali za zmanipulovanou, byla nejlepší aktiva společnosti odprodána dříve neznámému zájemci a dnes už jsou zpět v rukou ruského státu.
Skořápka toho, co zbylo, nadále protestuje proti osudu společnosti, zejména v soudní síni v texaském Houstonu.
Tyto křeče ale mrtvolu nevzkřísí.
O co teď běží je to, zda ruské hospodářství bude sdílet osud Jukosu.
Újma, již aféra kolem Jukosu způsobila vyhlídkám ruského hospodářského růstu, se ještě může ukázat jako dočasná, nedojde-li k opakování u dalších firem.
Zda se však aféra ukáže jako ojedinělý případ, jak tvrdí Kreml, závisí na výkladu motivů ruského prezidenta Vladimíra Putina.
Jednou možností je, že Putin svůj cíl zdvojnásobit během deseti let ruský HDP nemyslí upřímně.
Nedávné průzkumy veřejného mínění naznačují, že právě to je názor většiny cynické ruské veřejnosti.
Z tohoto pohledu byly privatizace 90. let podvodem, který jen posloužil mocipánům.
Zvrat těchto privatizací – třeba právě úspěšné vyvlastnění Michaila Chodorkovského a jeho partnerů z Menatepu v Jukosu – není znamením úsvitu sociální spravedlnosti, ale spíš toho, že nová skupina bossů „vyvlastňuje vyvlastňovatele,“ jak říkával Lenin.
Méně nihilistický pohled na věc říká, že aféra Jukos nepoukazuje na Putinův promyšlený program, ale spíš na sérii improvizací.
To je poněkud uklidňující.
Je mnoho důkazů, které naznačují, že aféra nevznikla v rámci systematického plánu znárodňování, ale kvůli dojmu Kremlu, že Chodorkovskij se snažil využít svého bohatství k privatizaci samotného ruského státu.
K takovému „uchvácení státu“ docházelo v Rusku na konci 90. let a v ještě větším měřítku na sousední Ukrajině za Kučmova režimu, jenž se Putin paradoxně snažil zachovat.
Neutralizovat domnělou hrozbu ze strany Chodorkovského znamenalo zbavit ho prostředků k dosažení jeho ambicí, a to prostřednictvím odstřižení jeho skupiny Menatep od budoucích peněžních toků Jukosu.
Ohromné daňové pohledávky vůči Jukosu, jež byly za tímto účelem využity, byly právě tím – prostředkem, nikoliv cílem.
Kdyby bylo cílem pouhé uhrazení daňových nedoplatků, neexistoval by důvod společnost rozvrátit: Jukos by s rozumným splátkovým kalendářem dokázal zaplatit i takto obrovské závazky.
Jistěže, vyvlastněním Menatepu se podíly v Jukosu – společnosti, která do roku 2003 přilákala víc domácích i zahraničních úspor než kterákoli jiná v Rusku – staly téměř bezcennými.
To se ovšem jeví jako kolaterální škoda vzniklá při prosazování prvořadého politického cíle.
Mnohé teď závisí na tom, zda je totéž pravda o druhém hlavním důsledku, totiž že hlavní aktivum Jukosu – Juganskněftěgaz – je v současnosti v rukou státu, zatímco jeho ostatní útvary se zdají být odsouzeny k zestátnění.
Jde o další náhodný vedlejší produkt tažení proti Chodorkovskému, nebo jde o součást stěžejní agendy Kremlu?
Zdá se, že zestátňování se rozhodně zamlouvá mocné frakci tvořené někdejšími Putinovými kolegy a spolupracovníky z KGB z jeho rodného Petrohradu, z nichž jeden se loni stal předsedou Rosněfti, plně státní ropné společnosti, která získala Juganskněftěgaz.
Kdyby však byl vliv těchto takzvaných siloviků bezuzdný, obdobné útoky by už byly zahájeny i proti dalším významným firmám.
V tuto chvíli však i Sibněfť Romana Abramoviče – potenciálně nejzranitelnější společnost, neboť je vlastněna oligarchou a využívala tytéž postupy daňové minimalizace, jež přivodily zkázu Jukosu – čelí pouze předběžnému požadavku na úhradu daňových nedoplatků.
Oproti Jukosu požadavek nepřesahuje hotovost společnosti, a neohrožuje tedy její existenci.
Dokonce i zestátnění majetku Jukosu může odrážet především absenci jiných kupců, vzhledem ke zřejmé politické nemožnosti nechat tato aktiva přejít na jiné domácí hráče v soukromém sektoru (tj. oligarchy) a k zábranám zahraničních investorů týkajícím se práva a dobrého jména.
Interpretace, která tedy prozatím nejlépe odpovídá faktům, říká, že politický záměr odloučit Chodorkovského a Menatep od Jukosu sice v praxi vedl k zestátnění, ale že to nebylo primárním cílem.
Oportunističtí dravci z Kremlu a jeho okolí, již teď ovládají Juganskněftěgaz, nemají volnou ruku dle libosti uchvacovat majetky dalších společností.
Pokud je tomu tak, újma způsobená aférou kolem Jukosu, by měla být minimální.
Přesto i za předpokladu, že Putin nemíní klíčové firmy v sektoru přírodních zdrojů zestátňovat, je zřetelné, že usiluje o pevnou státní kontrolu nad těmito „dominantními vrcholy“ hospodářství.
To samo o sobě vyústí v pokles celkového růstu HDP pod jeho potenciál, a to kvůli nižší produktivitě a větší míře korupce ve významných firmách, které stát ovládá nebo silně ovlivňuje.
V roce 2003 v projevu připomínajícím desáté výročí státního plynárenského monopolu Gazprom Putin otevřeně vyjádřil svou pozici, když o společnosti hovořil jako o jedné z několika silných geopolitických pák, jež Rusku po rozpadu Sovětského svazu zůstaly.
Putinovy geopolitické zájmy by mohlo uspokojit účelné zachovávání státního vlastnictví infrastruktury produktovodů v sektoru uhlovodíků, přičemž soukromým společnostem by mohl dovolit těžit, zpracovávat a prodávat ruský plyn i ropu.
Místo toho Putin umožnil vedení Gazpromu zablokovat návrhy své vlastní vlády na dlouho opožděné rozdělení společnosti.
Putin usiluje o hospodářskou transformaci Ruska, která by se svou podstatou, ne-li rozsahem podobala čínskému boomu.
Odměnou by byla vyšší životní úroveň dlouho zkoušeného ruského lidu a ozdravení mezinárodního postavení země.
Navzdory nejistotě ohledně Putinových záměrů tato odměna není nedosažitelná.
V tuto chvíli by jedinou událostí škodlivější než aféra kolem Jukosu byla další aféra podobná té kolem Jukosu.
Trójský kůň z Pákistánu
Zpátky do Afghánistánu
Zatímco si titulky novin z celého světa všímají neutuchajících násilností v Iráku, Afghánistán stále bojuje za mír.
V národním parlamentu se to jen hemží válečnými magnáty, obchod s drogami vzkvétá a násilí je na vzestupu.
Vedoucí světoví představitelé, kteří se tento týden scházejí v Londýně, aby zformulovali novou smlouvu s Afghánistánem, tak mají příležitost nasměrovat vývoj na novou a nadějnější dráhu.
Navazovat přitom budou na bonnskou smlouvu z roku 2001, která vytvořila rámec pro vznik demokratického Afghánistánu, ale zanechala ještě mnoho práce na překonání tragického dědictví této válkou sužované země.
Potřeba znovu upřít pozornost na Afghánistán snad ani nemůže být větší.
Desítky let zanedbávání v kombinaci se zahraniční intervencí zanechaly tuto zemi v troskách a důsledky jsou cítit po celém světě.
Pomoc při obnově Afghánistánu je dnes v zájmu všech.
Dobrým příkladem dalekosáhlých dopadů domácí nestability je obchod s drogami.
Odhaduje se, že v loňském roce se hodnota drog vyprodukovaných v Afghánistánu – jenž je největším světovým dodavatelem opiátů – vyšplhala na 25% HDP.
Také bezpečnost je i nadále důvodem k vážnému znepokojení.
V roce 2005 bylo v zemi zabito více než 125 koaličních vojáků a sebevražedné atentáty se staly novou a stále používanější taktikou povstalců.
Korupce bují a vládní činitelé čelí obviněním z klientelismu a obchodu s drogami.
Několik členů nově zvoleného parlamentu patří mezi známé válečné magnáty s krvavou minulostí.
Přičteme-li k tomu špatně koordinovanou mezinárodní pomoc a snižování počtu vojáků americké armády, jsou mnozí Afghánci přesvědčeni, že je okolní svět opouští.
Široká paleta problémů, s nimiž se Afghánistán potýká, by však neměla zastínit příležitosti k pozitivní změně.
Bonnský proces ustavil princip demokratické zodpovědnosti, dal Afghánistánu prvního přímo voleného prezidenta a poskytl novou ústavu, která – po schválení na základě upřímné debaty a kompromisu – zajistila vznik legitimní ústřední vlády.
Tento proces zároveň vydláždil cestu parlamentu, v němž více než čtvrtinu křesel obsadily ženy – a to vše v zemi, kde ještě před pěti lety nesměly ženy bez doprovodu mužského příbuzného ani vyjít z domu.
Většina z 20 000 vesnických rad byla navíc zvolena prostřednictvím tajného hlasování.
Na projev uznání důležitosti těchto rad při zavádění změn na nejlokálnější úrovni přijala Světová banka a její partneři vysoce novátorský program, který směruje venkovskou rozvojovou pomoc právě přes rady, jimž se tak dostalo pravomoci rozhodovat, jak budou tyto prostředky vynaloženy.
Na celostátní úrovni pak vláda nedávno schválila novou rozvojovou strategii, která jde velmi daleko při prosazování vize budoucí afghánské stability a růstu.
Veřejné mínění vyjadřuje nejnovějším změnám širokou podporu.
Nedávný průzkum ukázal, že drtivá většina Afghánců nové směřování země vítá – podporuje účast žen na veřejném životě i mezinárodní zásah proti al-Káidě, Talibanu a drogové ekonomice.
Afghánský potenciál k pokroku však musí podepřít společná mezinárodní akce.
Světoví vůdci by měli na londýnské konferenci podpořit protidrogovou strategii, již nedávno schválila afghánská vláda a která by snížila hospodářskou závislost země na produkci opia, potrestala obchodníky i překupníky a zajistila pěstitelům opia udržitelné ekonomické alternativy.
Afghánistán se v oblasti narkotik potýká s největšími problémy na světě a dárci musí přijmout zodpovědnost za dlouhodobou strategii kontroly drog.
Konference by měla navázat na usnesení Evropského parlamentu a posoudit, zda se Afghánistán má stát jednou ze zemí, v nichž je povolena produkce opia pro lékařské účely.
Namísto chrlení stamilionů dolarů do technické pomoci a krátkodobé výstavby kapacit by se navíc londýnská konference měla snažit pomoci afghánské vládě splnit kritéria pro zaměstnávání mladých lidí se vzděláním a kvalifikací nezbytnou pro to, aby dovedli svůj národ k mírové a prosperující budoucnosti.
Mezinárodní pomoc by mohla každoročně zajistit vzdělání pro 40 000 Afghánců v naléhavě potřebných oborech, jako jsou strojírenství, management, zemědělství, právo a ekonomie.
Dalším naléhavým tématem je reforma soudnictví.
Soudcovský sbor v současné době není schopen odsoudit drobnou krádež, natožpak aby dokázal zajistit lidská práva.
Soudce i prokurátory zvolil Nejvyšší soud ovládaný konzervativními frakcemi a Afghánci mají jen malé právní zastání v systému, který umožňuje beztrestné jednání místních velitelů uplatňujících nad soudcovským stavem moc.
Bez životaschopného právního systému zůstanou zahraniční investice nedostižné.
Dokonce i Afghánci žijící v zemích Perského zálivu, jejichž investice do regionálních a celosvětových obchodních sítí dosáhly přibližně 5 miliard dolarů, se ve své vlasti zdráhají investovat.
Přesto je reforma evidentně možná.
Afghánské vedení v prosinci konečně přijalo – byť vlažně – plán přechodné spravedlnosti, jenž by mohl odstavit od moci největší válečné zločince, kteří v posledních pěti letech upevnili svůj vliv na chod země.
Zavedení tohoto plánu do praxe by nejen pozvedlo vládu zákona, ale zároveň by zvýšilo bezpečnost a vedlo k lepší veřejné správě.
Nečinnost by znamenala zradu afghánského lidu, který v roce 2001 přivítal americkou armádu a jednotky NATO jako osvoboditele.
Kvůli němu i kvůli sobě jej nesmíme zklamat.
Ukrajina znovu nad propastí
Kampaň před ukrajinskými parlamentními volbami vypsanými na 30. září se ještě ani pořádně nerozběhla a premiér Viktor Janukovyč se už ji snaží ukrást.
Janukovyč byl tím mužem, který se v roce 2004 pokusil zfalšovat výsledek prezidentských voleb, a vyvolal tak oranžovou revoluci.
Tehdy bylo nakonec dosaženo poctivého výsledku, protože ukrajinský prezident Leonid Kučma se odmítl řídit Janukovyčovou výzvou k použití násilí na obranu jím zfalšovaných voleb.
Tentokrát se zdá, že je Janukovyč připraven udělat cokoliv, aby se u moci udržel.
Špinavé triky začaly 11. srpna v hlubokých nočních hodinách, kdy ukrajinská Ústřední volební komise (která je prolezlá Janukovyčovými nohsledy) odmítla registrovat k účasti ve volbách největší opoziční stranu, blok bývalé premiérky Julije Tymošenkové.
Formální nedostatek, jímž komise toto rozhodnutí zdůvodnila, by byl absurdně směšný, kdyby jeho potenciální důsledky nebyly tak pobuřující: komise vznesla námitky vůči skutečnosti, že kandidáti bloku Tymošenkové uvedli na kandidátce pouze města, kde bydlí, nikoliv přesnou adresu s uvedením ulice.
Ve volbách v březnu 2006 však strana Tymošenkové bez problémů předložila kandidátku v naprosto stejném formátu, což jen dokládá křiklavě stranickou podstatu rozhodnutí volební komise.
Ve snaze držet se u moci, děj se co děj, se Janukovyč pravděpodobně bude řídit heslem „po mně potopa“.
Na Ukrajině to znamená nejen násilné nepokoje, ale i hospodářský pokles a nový útisk.
V konečném důsledku by to pak mohlo vést ke stejným masovým pouličním protestům, jaké provázely oranžovou revoluci, a k pokusům o jejich násilné potlačení.
Nedávné dějiny jsou plné alarmujících příkladů diktátorů a potenciálních diktátorů, kteří odmítají uznat, že jejich čas vypršel.
V posledních dvaceti letech se však jejich do nebe volající politické kejkle střetávají s mohutnou novou silou: s masovým hlasem obyčejných lidí, kteří ze sebe odmítají nechat dělat stádo.
Od revoluce „lidové moci“, která vedla v roce 1986 ke svržení Ferdinanda Marcose na Filipínách, přes vzdor Borise Jelcina vůči pokusu o převrat proti Michailu Gorbačovovi v srpnu 1991 až po růžovou, oranžovou a cedrovou revoluci v posledních letech jsou diktátoři nuceni přiznat porážku, když proti nim povstane dostatek lidí.
Opravdu bude nezbytné, aby Ukrajinci zopakovali oranžovou revoluci tím, že se znovu shromáždí v počtu několika milionů a zahanbí Janukovyče (před vstupem do politiky hned dvakrát usvědčeného násilného zločince) tak, že změní kurz?
Existuje jeden člověk, který by mohl Janukovyče přinutit, aby se navrátil k demokratickým normám, a tím podobným protestům zabránit – je to ruský prezident Vladimir Putin.
Rozhodně je v národním zájmu Ruska předejít chaosu u svého velkého bezprostředního souseda.
Putinova představa o tom, co představuje národní zájem Ruska, však činí takový typ intervence nepravděpodobným.
Slabé sousedy může Kreml ovládat, takže proč nerozšířit ruskou moc a neponechat Ukrajinu sklouznout k protestům a anarchii, pokud tím tuto zemi přivedeme zpět pod Putinův pantofel?
Putin samotný se navíc momentálně snaží sterilizovat demokratické procesy v Rusku tím, že vybírá svého nástupce a nechává své soudy a volební komise blokovat protivníkům účast na politickém procesu, přičemž jim v mnoha případech dává nálepku zrádců.
Je nepravděpodobné, že by člověk, který tolik pohrdá demokratickými právy vlastního lidu, prosazoval tato práva v zahraničí.
A jak je u tohoto bývalého důstojníka KGB obvyklé, Putin se ve vztahu k Ukrajině chová vychytrale – pokud si ovšem myslí, že straněním Janukovyčovi navrátí Rusku faktickou nadvládu nad Ukrajinou, pak klame sám sebe.
Dny impéria jsou sečteny bez ohledu na to, jak velké bohatství přináší do Ruska ropa a plyn.
Imperiální nostalgie ruských elit však bude rozehnána, pouze pokud si Ukrajina udrží nezávislost.
Bude tedy zapotřebí vyvinout jiný tlak, zejména ze strany Evropské unie a Spojených států.
V roce 2004 se EU i USA vyjadřovaly na obhajobu ukrajinských demokratů liknavě.
Teprve když odvaha milionů obyčejných Ukrajinců shromážděných v centru Kyjeva elektrizovala světové veřejné mínění, sebraly USA a EU kuráž a vyslovily se za poctivý volební výsledek.
A země, která tehdy stála od samotného počátku za Ukrajinou, totiž Polsko, si dnes kvůli paranoidnímu chování svých současných nejvyšších představitelů znepřátelila velkou část veřejného mínění v EU, obzvláště v Německu.
Polský vliv v unijních radách se tudíž ocitl na absolutním minimu.
Naštěstí se od roku 2004 změnili nejvyšší představitelé také ve třech největších evropských zemích.
Zdá se, že Angela Merkelová, Nicolas Sarkozy a Gordon Brown jasněji doceňují bezpečnostní problémy unie na východ od jejích hranic, a tak možná naleznou vůli a začnou rozhodně jednat ihned, namísto aby tápali jako jejich předchůdci, když Ukrajina v roce 2004 zabředla do krize.
Nebude-li ukrajinské demokratické opozici umožněno účastnit se voleb, pak je nová krize jistá.
Tymošenková, která přežila tři pokusy o atentát, není typem ženy, jež by vzdávala kampaň kvůli formálnímu nedostatku.
Díky oranžové revoluci si sice obyčejní Ukrajinci začali více než kdykoliv předtím uvědomovat svá práva, avšak samotný tento fakt nemůže zaručit, že se v nadcházejících týdnech dočkají jejich naplnění.
Jejich útlak bude nicméně mnohem obtížnější.
A není právě toto smyslem celého boje za demokracii?
Návrat k politice kulturní beznaděje
Před několika lety historik Fritz Stern napsal knihu o Německu nazvanou Politika kulturní beznaděje.
Použil příkladů tří komerčně úspěšných (dnes však už zapomenutých) spisovatelů z konce devatenáctého a začátku dvacátého století, na nichž prokázal hlubokou averzi mnoha Němců k modernímu světu, zejména tržní ekonomice a demokratické politice.
Podle Sterna šlo o součást kulturního podhoubí, z něhož vyrostl národní socialismus.
Od dob nacismu se mnoho změnilo.
Vražedný triumf a krvavou porážku politiky kulturní beznaděje vystřídal hospodářský zázrak, který Německo proměnil v jednu z nejlépe prosperujících zemí světa, s bezmála šesti desítkami let čím dál stabilnější demokracie.
V Německu přesto přetrvávají stopy přístupu, jenž na moderní ekonomiku pohlíží s nechutí a na otevírání všech hranic do globalizovaného světa s hrůzou. „Ryzí kapitalismus“ a „globalizace“ vyvolávají hrůzostrašné představy.
Hrozí, že na bezbranný, pracovitý lid se snesou hejna kapitalistických „kobylek“, abychom citovali nešťastnou metaforu, již ve své nedávné řeči použil Franz Müntefering, předseda vládních sociálních demokratů.
Samozřejmě, odpor k liberální ekonomice a globálním trhům se neomezuje jen na Německo.
Podobné smýšlení zformovalo jednu z pohnutek k francouzskému a snad i nizozemskému odmítnutí Ústavní smlouvy Evropské unie, již někteří pro její ekonomický liberalismus považovali za příliš „anglosaskou“.
Pro mnohé je alternativou ke kapitalismu a globalizaci idylický obrázek „evropského sociálního modelu“, který však dosud nikdo nedefinoval.
Nebylo by to také snadné.
Sociální politiky v Evropě – jako všechno ostatní – se značně liší a široce rozšířené postoje pokrývají celé spektrum, od vyčerpaného protekcionismu a touze po dotacích v některých částech „staré Evropy“ až po volnotržní nadšení mladších členských států na západě (Irsko a Portugalsko) i na východě (Polsko a Slovensko).
Tolik velebený evropský sociální model je víc sen než skutečnost, sen o útulném světě, kde se o nás postará přívětivý stát.
Tento svět pozbyl životaschopnosti z velké části kvůli demografickým důvodům, neboť neustále rostoucí počet žadatelů o dávky činí systém finančně nedostupným.
Někteří lidé – dokonce i několik politiků – z toho vyvozují správné důsledky.
Vědí, že se všichni nakonec musíme spoléhat na vlastní iniciativu a úsilí, a využívají příležitostí otevřených trhů.
Ostatní v Evropě se však k takovým přístupům staví jako ke karikatuře, pod níž by francouzsky nebo německy mohlo stát: „Soběstačnost je určitě důležitá, ale v tom, zda jí dosáhneme, jsme závislí na politice.“
Za těmito rozdíly tkví hluboké politické a kulturní tradice týkající se úlohy státu v každodenním životě.
Právě v tomto se Spojené státy skutečně liší od Francie a Německa, zatímco Británie má podobnou tradici nedůvěry ve stát, nikoli spoléhání na něj.
Jiným způsobem to platí i pro Itálii.
Itálie dlouho měla početnou Komunistickou stranu a levice se možná znovu dostane k moci; nevyskytuje se tu ale žádný niterný antagonismus vůči svobodám, jež prosazuje kapitalismus.
Polsko je další zemí, kde se iniciativě jednotlivce daří – a to natolik, že se onen apokryfní „polský instalatér“ stal ztělesněním hrozeb, jež globalizace přináší Francii.
Pochopitelně že v rychle rostoucích ekonomikách Asie žádné obdobné potíže neexistují.
Pravda, v Indii bylo potřeba překonat pasivitu domorodé varianty fabiánského socialismu; ale stalo se.
V některých zemích, jež vzaly globalizaci za svou, se ovšem mohou začít objevovat nové modely usilující o sloučení těžko slučitelného, totiž hospodářského růstu, sociální soudržnosti a politické svobody.
Zakořeněná protikapitalistická a protiglobalizační nálada v ostatních oblastech vzbuzuje obavy.
Konec konců Fritz Stern svou knihu napsal proto, aby varoval před nebezpečím, jež romantický odpor k modernitě představuje.
Vysoká, často dlouhodobá nezaměstnanost a omezování sociálních příspěvků tyto postoje živí, ale nezpůsobuje; jejich hluboce zapuštěné kulturní kořeny jsou mnohem závažnější.
To platí i pro jejich důsledky.
Pocit frustrace pramenící z protikapitalistických a protiglobalizačních nálad vede ke smrtící kombinaci arkadických snů („Francie Francouzům“) a skutečnosti bezohledných, byť svůdných vůdců jak na pravici (Jean-Marie Le Pen ve Francii), tak na levici (Oskar Lafontaine a jeho nová strana v Německu).
Nepřeváží-li ti, kdo využívají příležitostí nového světa, za oběť padne prosperita i svoboda.
Jak přepsat scénář měnové politiky
MNICHOV – Jak dlouho budou přední centrální banky slepě spoléhat na rigidní pravidla řízení inflace a stimulace růstu?
Vzhledem k zřetelným přínosům čilé měnové politiky je zapotřebí, aby centrální bankéři přestali přehlížet možnosti, jež skýtá pružnost.
Už dlouho je zažitým pravidlem tvůrců měnových politik, že když je inflace pod oficiálním cílovým rozpětím, je třeba nastavit krátkodobé úrokové sazby na úroveň, která pobídne výdaje a investice.
Tento přístup znamená, že jakmile úrokové sazby klesnou na nulu nebo se jí blíží, centrální banky nemají mnoho na vybranou než spustit programy rozsáhlých nákupů aktiv, od nichž se očekává stimulace poptávky.
Když si to okolnosti vyžádají, tvůrci politik se opřou o předem určené scénáře neokeynesiánských ekonomických modelů.
Tyto scénáře nás ale v příliš mnoha případech svedly na scestí, protože předpokládají, že měnová politika má měřitelný a předvídatelný vliv na poptávku a inflaci.
Existuje řada důvodů ke zpochybnění tohoto předpokladu.
Za prvé domácnosti na mimořádně nízké úrokové sazby nereagují snížením úspor a vyššími výdaji.
Jestliže úspory už vůbec nevynášejí, lidé si nemohou dovolit nákladné položky ani platit si na penzi až časem.
Také firmy se dnes potýkají s tak velkou nejistotou a tolika riziky, že je k rozšíření investic doposud nenalákala ani čím dál nižší cena kapitálu.
Je snadné se dovtípit, proč jsou pro tvůrce měnových politik navzdory těmto údajům přitažlivé předurčené vzorce.
Převažující názor má za to, že aby se míra inflace vrátila na preferovanou hladinu, je třeba v ekonomice odstranit všechny ochablosti.
K tomu je nezbytné co nejníže stlačit úrokové sazby, a když se tyto politiky vyčerpají (třeba když sazby klesají až k záporným hodnotám), k oživení růstu a inflace se musí nasadit nekonvenční nástroje jako „kvantitativní uvolňování“.
Toto paradigma získalo tak všeobecné uznání (a modelové simulace, o něž se opírá rozhodování centrálních bank, jsou už tak spletité), že je málokdo ochoten jej zpochybnit.
U jednotlivých centrálních bank či ekonomů by byla taková pochybnost projevem kacířství.
Ekonomickou cenu, již tyto politiky s sebou nesou, centrální banky úplně nepopírají; namátkou jmenujme rozjařilost na finančních trzích, výpadky ve financování fondových penzijních systémů a hlubší majetkovou nerovnost.
Tato negativa se ale považují za přijatelnou cenu za dosažení jasně definované hladiny inflace.
Jenže politiky uskutečňované v posledních letech nenechaly žádný prostor pro nehmotné hodnoty – nestabilní politické prostředí, geopolitické otřesy či stoupající rizika na finančních trzích –, které mohou směřování modelů narušit.
Jak předvedla finanční krize roku 2008, běžné rozložení rizika bylo u prognóz k ničemu.
Keynes neúnavně prohlašoval, že měnová politika ztrácí účinnost, pokud je nejistota taková, že se jí daří destabilizovat očekávání spotřebitelů a investorů.
Mnohé centrální banky na to bohužel zapomněly.
Japonská, britská i Evropská centrální banka lnou u svých politik k dosti rigidním pravidlům.
Pokud expanzní politiky nemají žádoucí účinek na zvýšení inflace na předem určenou hladinu ve výši kolem 2 %, o svých modelech nepochybují a jednoduše zvýší dávku téže politiky – a právě to trhy očekávají.
Mezi předními centrálními bankami má momentálně nejpružnější sadu nástrojů Federální rezervní systém USA.
Vedle inflačního tlaku musí měnová politika Fedu zohledňovat také statistiky zaměstnanosti, růstová data a stabilitu finančních trhů.
I flexibilita Fedu je ale v obležení.
Republikánští zákonodárci vedou diskusi, jak Fed svázat předem stanovenými politickými pravidly pro řízení inflace (pomocí vzorce známého jako Taylorovo pravidlo, který předem určuje změny sazby federálních fondů ve vztahu k inflaci a mezeře výstupu).
Netřeba dodávat, že taková úprava by byla chybou.
Centrální banky (o zákonodárcích ani nemluvě), se silnou náklonností k neokeynesiánské teorii, ignorují podstatné ponaučení z dekád měnověpolitického experimentování: dopady měnové politiky nelze predikovat s vysokou mírou jistoty ani přesnosti.
Víra, že to je možné, má ale zásadní význam pro věrohodnost dnes standardních inflačních cílů.
Jestliže centrální banky vytrvale nedosahují těchto dosti úzkých hodnot („pod 2 %, ale jen lehce“), končí v pasti očekávání, neboť trhy od nich čekají, že v horečné snaze dosáhnout svého cíle budou předepisovat čím dál vyšší dávky měnové medicíny.
Je jasné, že takové měnové politiky plodí rostoucí náklady a rizika pro ekonomiku.
Dojem z činnosti samotných centrálních bank se navíc nebezpečně blíží tomu, že působí jako fiskální agenti, což by mohlo podlomit jejich legitimitu.
Nové a realističtější měnové paradigma by se zbavilo přehnaně rigidních pravidel, která jsou ztělesněním klamu, že měnová politika je vždy účinná.
Centrálním bankám by dalo víc prostoru pro zahrnutí rizik a nákladů do měnové politiky.
Při takovém paradigmatu by se centrální banky mohly odklonit od záporných úrokových sazeb a rozsáhlých nákupů aktiv.
Svůj inflační cíl by definovaly pružněji, aby předešly nezbytnosti jednat, kdykoli „nejistoty“ jako klesající ceny ropy či úprava minimální zákonné mzdy zapříčiní posun inflace nad nebo pod 2 %.
Snad nejdůležitější je, že nové paradigma by připustilo meze schopností a předvídavosti centrálních bank.
Zmizelo by tak alibi, za něž se velmi často schovávají vlády, aby nemusely zavádět strukturální reformy, na nichž dlouhodobý růst skutečně závisí.
Peníze jako zlo, peníze jako dobro
LONDÝN – Geniální britský komik Spike Milligan kdysi poznamenal, že by moc rád dostal příležitost zjistit, že jej peníze nenaplní štěstím.
Tvrdí se, že kdo v loterii vyhraje velké jmění, končívá nešťastně, přestože výzkum ze skutečného života naznačuje, že takoví lidé jsou stejně šťastní, jako byste s šekem na milion dolarů byli vy nebo já.
Peníze ovšem mohou probouzet i různé jiné emoce – například zlost.
Právě ta charakterizovala reakci většiny lidí na zprávy o odměnách bankéřů poté, co velký krach let 2007-2008 rozdrtil banky, podniky, úspory akcionářů, růst i pracovní příležitosti.
Jak půvabně připustil jistý bankéř, vznikla tak trochu asymetrie mezi sumami vyplácenými bankéřům a ztrátami jejich bank.
Laureát Nobelovy ceny Amartya Sen ve své nejnovější autoritativní knize The Idea of Justice (Idea spravedlnosti) poukazuje na to, že většina lidí považuje určitý proces za spravedlivý, dokážou-li vysledovat spojitost mezi úsilím a odměnou.
Bankéři v této zkoušce tristně propadli.
Zaťali jsme zuby, a když vlády veřejnými penězi sanovaly banky, pro dobro svých národních ekonomik jsme je podpořili.
Bylo to sice k vzteku, ale šlo o nezbytný záchranný krok, jímž se předešlo ekonomické katastrofě.
Když jsme socializovali ztráty bank poté, co jsme dříve sledovali privatizaci jejich zisků, míra našeho rozezlení opět vzkypěla při zprávách, že banky, které jsme zachránili, opět plní koryta, do nichž se s nadšením noří všechny ty rypáky.
Naprostá nevycválanost toho, co se děje, nám zvedá krevní tlak i obočí.
Kde jen berou tu drzost?
Neměli bychom ale dopustit, aby se tento pocit zvrhl v paušální tirádu proti osobnímu bohatství.
Jeho majitelé jej občas v nesmírně štědrých částkách používají k posilování veřejného blaha.
Pohlédněme na případy dvou největších světových filantropů, George Sorose a Mo Ibrahima.
George Soros, nesmírně úspěšný investor, použil velkou část svého vlastního majetku ke zřízení Open Society Institute, který pomáhá upevňovat demokratickou revoluci ve střední a východní Evropě a prosazovat lidská práva po celém světě.
Mo Ibrahim patří k nejváženějším podnikatelům z Afriky.
Své obchodní impérium vybudoval na technice, softwaru a mobilních telekomunikacích.
Ibrahim založil nadaci, jejímž hlavním úkolem je zvyšovat v Africe úroveň správy věcí veřejných.
Kontinent rozhodně má zapotřebí této snaze věnovat pozornost.
Afriku, kde ve více než 50 zemích žije miliarda lidí, trýzní chudoba a na mnoha místech také války.
Oxfordský rozvojový ekonom Paul Collier odhaduje, že 75 % nejchudších lidí na světě žije v zemích, které sužuje konflikt anebo se z konfliktu nedávno vymanily.
Většina z nich je v Africe.
Jedná se o země, kde se občas zdá snazší rozjet povstání než firmu.
Guinea, pod vládou nechutné vojenské junty, je na pokraji katastrofy.
V Súdánu zase zůstává nevyřešený dárfúrský konflikt a spory mezi severem a jihem opět ohrožují mír, přičemž přislíbené referendum o nezávislosti jihu by se mělo konat do roku 2011.
V Somálsku ovládaném warlordy se v táborech tísní statisíce vysídlených lidí.
A tento seznam bohužel pokračuje dál a dál.
Není to tím, že by Africe scházely zdroje či schopnost dobře si vládnout.
Mírová Botswana je dobrým příkladem, čeho lze dosáhnout.
Část viny za dnešní mizérii sice nesou klimatické poměry, geografické podmínky a koloniální minulost, ale většina zodpovědnosti patří těm africkým vládám, které jednaly tak špatně.
Ibrahim chce vykořenit korupci, zajistit, aby všude platil právní řád, rozvíjet politické prostředí, které podpoří zakládání firem a jejich prosperitu, a posílit úlohu žen.
Chce odměňovat ty, kdo podporují pluralitní demokracii, a prosazuje občanskou společnost a svobodný tisk.
Ibrahimova nadace se rovněž do hloubky angažuje v boji proti globálnímu oteplování.
Poukazuje také na to, že v Africe se mezi tamními zeměmi uskutečňuje méně než 5 % celkového afrického obchodu.
Přesvědčivé argumenty hovoří pro regionální hospodářskou integraci na kontinentu, rušení obchodních bariér, sdílení infrastruktury, jako je výroba elektřiny, a umožnění volného pohybu osob, zboží, peněz a pracovních příležitostí.
Některé země ve východní Africe se teď snaží v tomto ohledu samy pro sebe něco udělat.
Filantropové jako Mo Ibrahim a George Soros – anebo Bill George a Warren Buffett – dokážou své jmění využívat tak, že mění svět k lepšímu.
Neměli bychom dovolit, aby se naše zlost na bankéře přetavila v útok na tvorbu bohatství.
Jak si Spike Milligan nemohl vyzkoušet na vlastní kůži, peníze skutečně mohou lidem přinášet štěstí, vytvářejí-li spravedlivější svět s většími příležitostmi pro chudé a znevýhodněné.
Doufejme, že v roce 2010 budeme postupovat právě tímto směrem.
Blues o záchraně
NEW YORK – Netřeba být geniální, aby se člověk dovtípil, že finanční soustava Spojených států, ba finančnictví globální, je v pěkné kaši.
A teď, když Sněmovna reprezentantů USA odmítla plán finanční výpomoci ve výši 700 miliard dolarů, navrhovaný Bushovou vládou, je také zřejmé, že neexistuje konsenzus ohledně toho, jak se z ní dostat.
Problémy v americkém hospodářství a finanční soustavě byly zjevné po léta.
To však americkým lídrům nebránilo obracet se k týmž lidem, kteří pomohli kaši zavařit, problémy neviděli tak dlouho, dokud nás nedovedli na pokraj další Velké hospodářské krize, a teď skáčou od jedné finanční výpomoci ke druhé, aby nás zachránili.
Jak se budou globální trhy propadat, záchranný plán bude téměř určitě v Kongresu předložen k hlasování znovu.
Možná že spasí Wall Street, ale co zbytek ekonomiky?
Co daňoví poplatníci, už teď sevření bezprecedentními schodky a zatíženi účty za upadající infrastrukturu a dvě války, jež bude třeba uhradit?
Může za takových okolností nějaký plán finanční výpomoci vůbec zabrat?
Ovšemže, právě odmítnutý záchranný plán byl mnohem lepší než to, co Bushova vláda navrhovala původně.
Jeho základní přístup are zůstával zásadním způsobem chybný.
Zaprvé se – opět – spoléhal na ekonomiku stékajících kapek: peníze nalévané do Wall Street by tak nějak měly prosáknout až na hlavní třídu a pomoci obyčejným pracujícím a majitelům rodinných domů.
Ekonomika stékajících kapek téměř nikdy nefunguje a ani tentokrát není o nic pravděpodobnější, že se osvědčí.
Navíc plán předpokládal, že se zásadní problém týká důvěry.
Ta je nepochybně součástí problému, ale jeho jádro tkví v tom, že finanční trhy poskytly řadu velice špatných půjček.
Vznikla bublina bydlení a půjčky se rozdávaly na základě nafouknutých cen.
Tahle bublina praskla první.
Ceny nemovitostí zřejmě budou nadále klesat, takže pro neschopnost splácet hypotéku budou zabaveny další domy a nic s tím nezmůže ani sebevětší množství vychvalování trhu.
Špatné půjčky pak vytvořily obrovské díry v rozvahách bank, které je třeba zalátat.
Žádný vládní záchranný balíček, který zaplatí za spravedlivou hodnotu těchto aktiv, nijak díru nevyspraví.
Právě naopak, bylo by to jako poskytovat vydatnou krevní transfuzi pacientovi, které trpí rozsáhlým vnitřním krvácením.
I kdyby se záchranný plán uskutečnil urychleně, což se zdá čím dál méně pravděpodobné, došlo by k určitému úbytku úvěrů.
Oporou americké ekonomiky byl až dosud spotřební boom poháněný přehnaným využíváním půjček a to teď opadne.
Státy i obce seškrtávají výdaje.
Bilance domácností jsou slabší.
Všechny naše finanční problémy ještě zhorší ekonomické zpomalení.
Mohli bychom dokázat víc za méně peněz.
Díry v rozvahách finančních institucí by se měly vyplnit transparentním způsobem.
Skandinávské země nám ukázaly cestu už před dvěma desítkami let.
Warren Buffett nám ukázal další cestu, když posílil vlastní kapitál Goldman Sachs.
Vydáním preferenčních akcií s přednostními právy (opcemi) se pro veřejnost snižuje riziko negativního vývoje a přitom se zajistí, aby se zčásti podílela na příslibu kladného vývoje.
Tento přístup není jen prověřený, ale přináší také jak pobídky, tak prostředky potřebné k pokračujícímu půjčování.
Vyhýbá se beznadějnému úkolu pokusit se ohodnotit miliony spletitých hypoték a ještě spletitějších finančních produktů, do nichž jsou vloženy, a řeší problém „šuntů“ – to, že se na vládu nalepí ta nejhorší či nejpřemrštěněji oceněná aktiva.
Konečně jej lze uskutečnit mnohem rychleji.
Zároveň lze podniknout několik kroků k omezení počtu zabavených domů.
Zaprvé, přijatelnější cenu bydlení pro chudé a středněpříjmové Američany lze zajistit převodem odečitatelnosti hypoték v inkasovatelný daňový kredit.
Vláda vlastně platí 50% hypotečních úroků a daní z nemovitosti za Američany s vyššími příjmy, ale pro chudé nedělá nic.
Zadruhé je potřebná reforma úpadkového práva, aby měli majitelé domů možnost odepsat hodnotu svých domovů a zůstat v nich.
Zatřetí by vláda mohla převzít část hypotéky, přičemž by využila svých nižších výpůjčních nákladů.
Naproti tomu přístup amerického ministra financí Henryho Paulsona je dalším příkladem toho, jak se hrají skořápky, které Ameriku dostaly do potíží.
Investiční banky a úvěrové ratingové agentury věřily ve finanční alchymii – v představu, že krájením cenných papírů na nudličky a na kostičky lze vytvořit významnou hodnotu.
Nový názor říká, že skutečnou hodnotu lze vytvořit, když se tyto nudličky a kostičky opět poskládají – tím, že se stáhnou z finanční soustavy a předají vládě.
To však vyžaduje, aby se tato aktiva přeplatila, z čehož budou profitovat jedině banky.
Nakonec existuje vysoká pravděpodobnost, že pokud se takový plán zavede, americkým daňovým poplatníkům zůstane v rukou černý Petr.
V environmentální ekonomice existuje základní princip, který říká, že „platí znečišťovatel“.
Jde o věc spravedlnosti i účinnosti.
Wall Street znečistila ekonomiku toxickými hypotékami.
Měla by tedy zaplatit sanaci.
Mezi ekonomy sílí konsenzus, že finanční výpomoc založená na Paulsonově plánu se neosvědčí.
Pokud k tomu dojde, ohromné zvýšení státního zadlužení a zjištění, že ani 700 miliard dolarů na záchranu amerického hospodářství nestačí, dále rozleptá důvěru a zjitří ochablost ekonomiky.
Politici ale v takovéto krizi nemohou sedět se založenýma rukama.
Takže nám možná nezbude než se modlit, aby dohoda vzešlá z jedovaté směsi zájmových skupin, pomýlené ekonomie a pravicových ideologií, která krizi přivedla na svět, dokázala nějak stvořit záchranný plán, který zabere – anebo jehož selhání nezpůsobí příliš velkou újmu.
Náprava stavu věcí – včetně nového systému regulace, který sníží pravděpodobnost, že se taková krize bude opakovat – je jedním z úkolů, který už je třeba přenechat příští vládě.
Dluhově šetrná stimulace
NEW HAVEN – Velká část globálního hospodářství zjevně uvízla v dlouhém a bolestivém propadu vyvolaném úspornými opatřeními, takže je na čase si přiznat, že tuto past jsme si na sebe nastražili úplně sami.
Zkonstruovali jsme ji z nešťastných myšlenkových návyků při uvažování o tom, jak se vypořádat s rychle se prohlubujícím veřejným dluhem.
Tyto návyky si lidé vytvořili na základě zkušeností v rodině a mezi přáteli: když se dostanu do problému s dluhy, musím omezit výdaje a přestát období úspor, dokud se zátěž (dluh v poměru k příjmu) nesníží.
To znamená odepřít si načas večeře v restauraci, nové auto a oděvy.
Taková reakce vypadá jako projev zdravého rozumu, ba dokonce mravní ctnosti.
Jenže ačkoliv jednotlivé předlužené domácnosti se takový přístup osvědčí, celé ekonomice dobře neposlouží, neboť výdajové škrty problém ještě zhoršují.
Jedná se o paradox spořivosti: utahování opasku způsobuje, že lidé přicházejí o práci, protože jiní lidé nekupují jejich produkci, takže dluhové břemeno neubývá, nýbrž těžkne.
Cesta z této pasti existuje, ale jedině pokud diskusi o způsobu snížení poměru dluhu k HDP odkloníme od úspor, tedy vyšších daní a nižších výdajů, k dluhově šetrné stimulaci: ještě většímu zvýšení daní a k rozšíření vládních výdajů ve stejném rozsahu.
Tak poměr dluhu k HDP klesne díky tomu, že se zvýší jmenovatel (hospodářský výstup), ne proto, že se sníží čitatel (úhrn toho, co si vláda půjčila).
Tento typ osvícené stimulace naráží na silné předsudky.
V prvé řadě mají lidé sklon pohlížet na daně jako na odpudivý zásah do jejich svobody, jako by vyšší státní důchod nevyhnutelně promrhali bezvýznamní úředníci za zbytečné a neefektivní vládní zaměstnance a programy.
Jenže navíc odvedená práce se nemusí týkat jen vládních zaměstnanců a občané do jisté míry mohou mluvit do toho, kam budou výdaje směřovány.
Dále jsou lidé přesvědčeni, že zvýšení daní nemůže být realisticky ryze dočasným opatřením za hospodářské krize a že je třeba jej vnímat jako zaražení prvního klínu, jemuž se musí za každou cenu předejít.
Dějiny však ukazují, že pokud se nárůsty daní výslovně označí za přechodné, skutečně později přestávají platit.
Tak tomu bývá například po významných válkách.
O těchto věcech je třeba přemýšlet, když se snažíme pochopit například to, proč italští voliči minulý měsíc odmítli střízlivého ekonoma Maria Montiho, který jim vnucoval úspory, zejména zvyšováním majetkových daní.
Italové si zvykli na úvahu, že nárůsty daní směřují nutně pouze do splátek bohatým investorům, nikoli do úhrad za vládní služby, jako jsou lepší silnice a školy.
Stalo se zvyklostí popisovat keynesiánskou stimulační politiku jako schodkové výdaje, nikoli jako výdaje financované z daní.
Stimulace prostřednictvím daňových škrtů se může jevit téměř jako postavená na klamu, neboť její účinek na spotřební a investiční výdaje vyžaduje, aby jednotlivci zapomněli, že za dnešní veřejné výdaje budou zdaněni zítra, až bude vláda splácet dluh a úroky.
Kdyby byli jedinci racionální a dobře informovaní, došli by možná k úsudku, že navzdory daňovým škrtům by víc utrácet neměli, jelikož nejde o skutečné škrty.
Ve snaze povzbudit ekonomiku a snížit podíl dluhu ke státnímu důchodu se nemusíme opírat o takové lsti.
Zásadním ekonomickým problémem, který v současnosti sužuje velkou část světa, je nedostatečná poptávka.
Podniky dostatečně neinvestují do nových provozů a vybavení a nevytvářejí pracovní místa, zejména proto, že lidé dostatečně neutrácejí – respektive se očekává, že utrácet nebudou – tak, aby ekonomiku udržovali v plné rychlosti.
Dluhově šetrnou stimulaci by bylo možné pokládat za pouhé kolektivní rozhodnutí nás všech víc utrácet, abychom nastartovali ekonomiku.
Nemá to nic společného se zadlužováním se ani s šálením lidí ohledně budoucích daní.
Jestliže se vše nechá na rozhodnutích jednotlivců, lidé nebudou za spotřebu víc utrácet, ale snad si můžeme zvolit vládu, která nás všechny kolektivně k takovému jednání přiměje, čímž vytvoří dostatečnou poptávku, aby neprodleně vrátila hospodářství do rovnováhy.
Jednoduše řečeno, keynesiánská stimulace nezahrnuje nutně další vládní dluh, jak zřejmě debata veřejnosti neustále předpokládá.
Jádrem stimulace jsou spíše kolektivní rozhodnutí vrátit agregátní výdaje na správnou cestu.
Jelikož jde o kolektivní rozhodnutí, výdaje se přirozeně týkají jiných druhů spotřeby, než jaké bychom volili jako jedinci – řekněme lepší dálnice namísto večeří v restauraci.
To by však nemělo vadit, zejména budeme-li mít všichni práci.
Stimulaci s vyrovnaným rozpočtem jako první prosazoval zkraje 40. let minulého století William Salant, ekonom v administrativě prezidenta Franklina Roosevelta, a Paul Samuelson, tehdy mladý profesor ekonomie na Massachusetts Institute of Technology.
Tvrdili, že jelikož vládní stimulace dříve či později znamená vyšší daně, může potřebné zvýšení přijít hned.
Pro průměrného jedince vyšší daně neznamenají nižší příjem po zdanění, protože stimulace se okamžitě projeví zvýšením příjmů.
Navíc není nikdo klamán.
Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že stimulace s vyrovnaným rozpočtem, tedy zvýšení daní v době ekonomické tísně, je politicky nemožná.
Ostatně francouzský prezident François Hollande od slibů z předvolební kampaně, že uskuteční dluhově šetrnou stimulaci, pod obrovským politickým tlakem ustoupil.
Vzhledem k nedostatku dobrých alternativ však nesmíme předpokládat, že myšlenkových zlozvyků se nelze zbavit, a možnost osvícenější politiky bychom neměli ani na okamžik pouštět ze zřetele.
Určitá forma dluhově šetrné stimulace může být nakonec pro voliče přitažlivá, podaří-li se je přesvědčit, že zvýšení daní neznamená nutně strádání ani posílení centralizace rozhodování.
Jakmile lidé pochopí, že přinese tutéž průměrnou hladinu čistých platů po zdanění plus přínosy většího množství pracovních míst a výsledky vyšších vládních výdajů (například nové dálnice), budou se možná divit, proč vůbec někdy zkoušeli stimulaci provádět jinak.
Jak vyvážit vliv asijských soupeřů
OXFORD – George W.
Bush se blíží ke konci svého prezidentského období zabřednutý v bažině nízké popularity, která částečně odráží i jeho politiku na Blízkém východě.
V Asii však za sebou zanechává lepší odkaz.
Vztahy Spojených států s Japonskem a Čínou zůstávají silné a současně se Bushovi podařilo značně upevnit svazek Spojených států s Indií, druhou nejlidnatější zemí světa.
V roce 2005 připravila ministryně zahraničí Condoleezza Riceová pro následující rok Bushovu návštěvu v Dillí, na níž prezident oznámil uzavření významné dohody o americko-indické kooperaci v oblasti civilního jaderného programu a také o celé řadě opatření vedoucích k obchodní a obranné spolupráci.
Americký kongres sice dohodu o jaderné spolupráci kritizoval, protože prý nebyla dostatečně přísná v otázkách nešíření, avšak zdálo se pravděpodobné, že projde.
V Indii nicméně komunistická strana jakožto malý (ale důležitý) člen vládní koalice premiéra Manmóhana Singha dohodu zablokovala.
Jak mi ovšem vysvětlil jeden indický přítel, pro indickou levici šlo především o symbolický krok.
I když jaderná dohoda ztroskotá, bude zlepšování americko-indických vztahů pravděpodobně pokračovat.
Někteří lidé to připisují skutečnosti, že Indie a USA jsou dvě největší demokracie na světě.
To však platilo i během velké části studené války, kdy obě země často nemohly najít společnou řeč.
Ještě důležitější je, že po skončení studené války už nebyl Sovětský svaz coby indický spojenec po ruce a USA začaly hodnotit Indii a Pákistán spíše z hlediska samostatných zájmů, než aby na ně pohlížely jako na dvojici spřaženou v jihoasijské mocenské rovnováze.
Jak nedávno prohlásil Evan Feigenbaum, nejvyšší představitel amerického ministerstva zahraničí pro otázky jižní Asie, „svět v roce 2008 není světem v roce 1948.
A tak má Indie opravdu schopnosti a podle nás i zájem spolupracovat se Spojenými státy a dalšími partnery na celé řadě otázek globálního i regionálního dosahu.“ Tato změna započala za Clintonovy administrativy a pravděpodobně bude pokračovat bez ohledu na to, kdo bude v roce 2008 zvolen prezidentem.
Osobní kontakty mezi Indy a Američany se nesmírně zintenzívnily.
V USA dnes studuje více než 80 000 indických studentů a mnozí z nich v Americe zůstali, aby tam založili úspěšné firmy.
Indická diaspora v USA čítá zhruba tři miliony lidí, z nichž mnozí se aktivně angažují v politice.
Indického původu je například guvernér státu Louisiana, který byl zmiňován jako možný kandidát Johna McCaina na funkci viceprezidenta.
Kromě toho začala indická ekonomika růst tempem 8% ročně, takže je atraktivnější pro zahraniční investice.
Obchod mezi Indií a Amerikou je na vzestupu a v roce 2006 dosáhl objemu 26 miliard dolarů (to je 11% celkového indického obchodu).
Kromě praktických důvodů pro zlepšení bilaterálních vztahů byl dalším strategickým důvodem vzestup Číny.
Jak ve své nové knize The Rivals ( Rivalové ) uvádí někdejší šéfredaktor týdeníku The Economist Bill Emmott, „tam, kde Nixon pomocí Číny vyvažoval Sovětský svaz, tam Bush pomocí Indie vyvažuje Čínu.
A stejně jako Nixonovo počínání byl také Bushův přístup k Indii při zpětném ohlédnutí dokonale logický.“ Na indické straně je tento zájem opětován.
Jak Emmottovi v roce 2007 sdělil jeden vysoce postavený představitel ministerstva zahraničí, „musíte pochopit, že si my oba [Indie a Čína] myslíme, že budoucnost patří nám.
A oba mít pravdu nemůžeme.“
Oficiální prohlášení zdůrazňují přátelské vztahy mezi Indií a Čínou a někteří obchodní analytici tvrdí, že vzhledem k rychlému růstu se oba gigantické trhy stanou hospodářskou „Čindií“.
Když čínský premiér Wen Ťia-pao navštívil v roce 2005 Indii, podepsal tam jedenáct smluv včetně rozsáhlého pětiletého paktu o strategické spolupráci.
Kromě toho oznámil, že Čína podpoří přijetí Indie za stálého člena rozšířené Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a postaví se proti přijetí Japonska, které podporují USA.
A jak se během Wenovy návštěvy vyjádřil premiér Singh, „Indie a Čína mohou společně přetvořit světový řád“.
Nedávné navázání přátelských vztahů mezi oběma zeměmi je výraznou změnou oproti nevraživosti, která jejich vztahy zatemňovala po válce o spornou himálajskou hranici v roce 1962.
Pod hladinou se nicméně ukrývá strategická ostražitost, a to zejména v Indii.
Čínský HDP je třikrát vyšší než indický, tempo růstu je také vyšší a čínské výdaje na obranu v loňském roce vzrostly téměř o 18%.
Hraniční spor zůstává nevyřešený a obě země soupeří o vliv v sousedních státech, jako je Barma.
Vzestup Číny vyvolal úzkost také v Japonsku, i v tomto případě navzdory ujišťování o dobrých vztazích během nedávné návštěvy čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa v Tokiu.
Japonsko proto zvýšilo svou pomoc Indii i obchod s ní.
USA loni navrhly čtyřstranná obranná cvičení za účasti amerických, japonských, indických a australských námořních jednotek, avšak nově zvolený australský premiér Kevin Rudd účast své země na podobných akcích odřekl.
Rudd se moudře domnívá, že správnou reakcí na rozmach Číny je její začlenění do mezinárodních institucionálních aranžmá.
Případně – jak to formuloval tehdejší představitel amerického ministerstva zahraničí a současný prezident Světové banky Robert Zoellick – by USA měly Čínu povzbuzovat, aby se v mezinárodním systému stala „zodpovědným spoluvlastníkem“.
Zlepšené vztahy mezi Indií a USA mohou strukturovat mezinárodní situaci způsobem, který tento vývoj čínské politiky podnítí, zatímco snaha Čínu izolovat by byla chybou.
Při správném přístupu by současný vzestup Číny a Indie mohl být pro všechny země výhodný.
Vyvažování rozsáhlých čínských úspor
PEKING – Čínská národní míra úspor je v posledních letech velmi vysoká, v roce 2008 (poslední rok, pro který jsou statistické údaje k dispozici) dosáhla 52 % HDP a často se jí kladou za vinu dnešní globální nevyváženosti.
Země, které přespříliš šetří, také podle všeobecného mínění přespříliš vyváží, což vede k vysokým obchodním přebytkům a narůstajícím devizovým rezervám.
Není to ale vždycky pravda.
Když kupříkladu ušetřím 100 dolarů, ale zároveň investuji 100 dolarů do stálých aktiv svých továren, jsem „interně vyvážený“ a vůči nikomu nemám exportní přebytek.
Právě takový příklad postihuje aktuální ekonomickou situaci Číny.
Na konci roku 2009 a zkraje roku 2010 se čínské míry úspor mohly dost dobře držet na 50 % HDP, kdyby se obchodní přebytek země oproti předchozím letům výrazně neztenčil.
Čína v části tohoto období ve skutečnosti zaznamenala obchodní deficit, neboť vysoké investice do stálých aktiv (v důsledku vládních stimulačních politik zavedených v reakci na globální finanční krizi) podnítily poptávku po zboží stejně, jako by učinily vyšší spotřebitelské výdaje.
„Přebytečné úspory“ se v obchodní bilanci projeví, jedině když země investuje do stálých aktiv méně, než kolik ušetří.
Tutéž logiku lze uplatnit na hospodářství USA, ale opačně: i když USA chtějí mnoho spotřebovat a nespoří, nemohou hospodařit s obchodním deficitem, jestliže příliš neinvestují.
Obchodní deficit vzniká, pouze když silně investují a zároveň neomezují spotřebu.
Úspory samozřejmě nejsou nic špatného.
Kdyby Američané a Evropané víc spořili, nemuseli zapříčinit globální nevyváženosti, které vyvolaly finanční krizi či později nastalé celosvětové problémy se svrchovaným zadlužením.
A pro rozvojové země jsou úspory obzvlášť blahodárné.
Jedna z nejnáročnějších výzev pro chudé země je nutnost nashromáždit investiční kapitál za situace nízkých úspor a přitom si nepřivodit příliš rozsáhlý zahraniční dluh.
I pro rozvojovou zemi s příjmem na hlavu ve výši 3000 dolarů, což je případ Číny, je tvorba bohatství v řadách středních tříd stěžejní věcí.
Je nezbytné popohánět růst malých a středně velkých podniků prostřednictvím relativně vysokých investic do hmotných aktiv a programů výzkumu a vývoje, do kvalitnější infrastruktury a svižnější urbanizace a to vše vyžaduje mnoho úspor, které se využijí k investicím.
Podle jakéhokoli smysluplného srovnání je úhrn čínského fyzického kapitálu na hlavu stále osmkrát až desetkrát nižší než ve vyspělých zemích, jako jsou Spojené státy a Japonsko.
Bez relativně vysokých úspor je rozvojová země jako Čína nemůže nikdy dohnat.
Má-li rozvojová země v důsledku strukturálních faktorů vysoké úspory (navzdory snahám zvýšit současnou spotřebu), nejlepší strategií není snižovat úspory krátkodobými „externími šoky“, například dramatickým zhodnocením měnového kurzu, což může přes noc usmrtit vývozní branže.
Úspory by se spíš ve větším měřítku – a efektivněji – měly přelévat do domácích investic, aby se předešlo velkým externím nevyváženostem.
Například Čína by měla své současné rozsáhlé úspory využít k budování infrastruktury země a urychlení urbanizace a tím položit pevnější základy pro budoucí rozvoj.
Míra úspor by mohla zůstat vysoká i za situace pomalého růstu spotřeby, zatímco obchodní bilanci by v rovnováze držela vyšší poptávka po investičních statcích z dovozu.
Investice do veřejné infrastruktury a městských zařízení navíc nevytvářejí „nevyužité kapacity“ v průmyslu, ale přinášejí předměty dlouhodobé veřejné spotřeby, jež budou domácnosti a firmy využívat do budoucna řadu let.
Zachová-li Čína tento kurz, její externí přebytek se dále sníží, za předpokladu, že ostatní podmínky se nezmění.
Samozřejmě že některé země musí řešit „příliš vysokou“ míru úspor, byť nutně nepředstavuje hlavní příčinu externích nevyvážeností.
V dlouhodobém výhledu bude právě to nesporně úkolem Číny.
Míra úspor dosahující 50 % HDP je příliš vysoká za jakýchkoli okolností a spotřeba domácností odpovídající 35 % HDP je příliš nízká.
S tím je ale možné a vhodné se vyrovnat pomocí domácích politik zaměřených na vyvolání strukturální změny, nikoli pomocí externích politik, jako je zhodnocování měnového kurzu.
Bez domácí strukturální změny nejenže by zhodnocování měny podrylo export, ale mohlo by snížit i import, v důsledku vyšší nezaměstnanosti a nižších příjmů.
Čína si musí uvědomit, že vysoké úspory v dlouhodobém výhledu nezajistí stabilní růst.
Bránit „přebytku úspor“, aby vytvářel příliš silný vzestupný tlak na externí bilanci, mohou prozatím vysoké domácí investice, ale vzhledem k trendům směnných relací Číny je růst bez zvýšení domácí spotřeby v dlouhodobém výhledu neudržitelný.
Vysoká míra investic může zapříčinit ekonomické přehřívání, ve střednědobém výhledu zvýšit cenu investičních statků a nakonec vyvolat inflaci.
Snížit míru úspor je tedy nezbytné, má-li být dosaženo domácí i vnější rovnováhy.
Přitom platí, že takzvaná „exportně orientovaná růstová politika“ Číny nemusí být pro rozvojovou zemi chybná, protože mezinárodní obchod obecně vytváří víc pracovních příležitostí a přináší vyšší příjmy.
Pokud ale vývozy setrvale rostou a přitom chybí spotřebou tažený růst dovozů, objeví se pokřivení a zvýší se obchodní přebytek a zahraniční rezervy.
Čína prozatím přijala určité politiky k omezení svého obchodního přebytku, například snížení dovozních cel, zrušení daňových úlev za vyvezené zboží a povlovné zhodnocování měnového kurzu.
Ve skutečnosti však Čína potřebuje vyvinout silnější úsilí k podpoře domácí spotřeby a snížení míry úspor.
Práva a vojenská nutnost
Znamenalo 11. září konec období expanze myslenky lidských práv a počátek jejich ústupu?
Přední organizace zabývající se otázkou lidských práv - Amnesty International, Human Rights Watch, Mezinárodní komise právníků - mají obavu, že se tak opravdu děje, a připravují se čelit jakýmkoli pokusům o zabrání svých těžce vybojovaných pozic.
Mezinárodní hnutí za lidská práva získávalo podporu hned od dob svého vzniku v sedesátých letech.
S rostoucím účinkem bojovalo proti politickému zabíjení, mučení a svévolnému věznění a mobilizovalo veřejné mínění proti zneužívání státní moci.
Podařilo se mu získat účast a podporu mezinárodních sdělovacích prostředků a demokratických vlád.
V letech po ukončení studené války nabralo hnutí novou energii.
Globální politice začaly dominovat nové iniciativy za pokrok na poli mezinárodního práva a za ochranu lidských práv. Objevily se mezinárodní trestní soudy, vznikla nová univerzální soudní pravomoc, rodila se humanitární pomoc.
Avsak po útocích z 11. září se tato diskuse náhle přesunula jinam.
Nyní se točí předevsím kolem toho, nakolik jsou v zájmu tzv. ,,boje proti terorismu`` ospravedlnitelná různá omezení určitých práv - počínaje právy imigrantů a právem na řádný proces a konče svobodou slova a soukromí.
Mnoho významných osobností, zvlásť ve Spojených státech, začíná nahlas tvrdit, že nekonvenční válku, jíž je i kampaň proti Al-Kajdě, nelze vyhrát, budeme-li do posledního písmene lpět na zákonech o lidských právech či zákonech o ozbrojeném konfliktu.
Ve světle této tendence nelze veteránům boje za lidská práva vyčítat, že nastoupili do pohotovosti.
Cítí, že už to tady nejméně jednou bylo.
Dokáží si živě představit, jak si kdesi v dalekém Chile Pinochetovi spřízněnci mezi sebou povídají, že jim dějiny konečně dávají za pravdu. (,,Neříkali jsme náhodou, že spinavou válku nelze vést s čistýma rukama?``)
Ano, aktivisté za lidská práva vědí své.
Stav nejvyssího ohrožení - potřeba boje proti hrozbě komunismu, obrana socialistické revoluce, ochrana životně důležitých národních či národnostních zájmů, obhajoba Boží vůle - je odvěkou omluvou za časově neomezené nastolení tyranské vlády.
Pravda, jen málokdo čeká, že by se americká vláda vydala cestou těchto krutých diktatur nebo že by občané USA takový krok své vlády podpořili.
Ale opatrnosti nikdy nezbývá.
Lidská práva se koneckonců zrodila z potřeby kontrolovat a brzdit moc vlád.
Hlídací psi nesmí ve svém poslání polevit.
Přivírat oči znamená riskovat.
Fakt, že vlády mají tendenci zneužívat v mimořádných situacích svou moc, je jedním z klíčových předpokladů textu mezinárodních norem lidských práv. Smlouvy o lidských právech umožňují neuplatňování některých práv jen v případě, (a) že byl oficiálně vyhlásen stav nouze, který zásadně ohrožuje život nebo bezpečnost národa, (b) že naléhavost vzniklé situace si žádá přijatá opatření a (c) že opatření jsou využita jen v nezbytné míře a na nezbytnou dobu.
Poslední dvě kritéria - zvaná principy nutnosti a přiměřenosti - jsou rovněž základem Ženevských konvencí a dalsích mezinárodních předpisů o vedení války.
Vsechna tato pravidla posiluje a uplatňuje dobře fungující mezinárodní právo, podle něhož se soudci v sedé zóně na hranici mezi právy a restrikcemi mají přiklánět ve prospěch práv.
Přesto vsechno by organizace bojující za lidská práva neměly dnes své znepokojení nijak tajit, jinak by jejich legitimní zájmy mohlo zastínit jejich uznání naléhavosti nově vzniklé situace, což by mohlo vyvolat politováníhodný odpor.
Velmi dobře to ví Mezinárodní výbor Červeného kříže, nejvýznamnějsí světová autorita na práva ozbrojeného konfliktu a krutou realitu války.
Ačkoli pochopitelně klade důraz předevsím na humanitární stránku, tvrdá zkusenost jej naučila, že není moudré přílis naléhat.
Pokud bude ignorovat oprávněný diktát vojenské nutnosti, mohly by válčící strany jednoduse přestat poslouchat, a to by nevyhnutelně vedlo k mnohem větsímu nerespektování humanitárních principů.
Na světě je nesporně víc než dost natěsených bojovníků, kteří se radují, mají-li možnost jakýmkoli způsobem potlačit lidská práva a humanitární normy.
S těmi bychom se neměli smiřovat.
Bylo by ale chybou čelit hrozbě, jíž představují, prostým popřením skutečnosti, že nové formy války si žádají nová pravidla.
Pro boj proti vsudypřítomným teroristickým sítím, schopným zosnovat devastující útoky proti civilistům, je potřeba přesněji definovat tradiční pojmy jako vojenská nutnost, bojovník, území a legitimní cíle.
Je nutné promysleně přizpůsobit - ne oslabit - v současnosti platné právní principy.
Tento úkol by měl být vykonán ve starém duchu zdravé nedůvěry spolu se vsemi přijatelnými zárukami proti možnosti zneužití ze strany vlád.
Pokud ovsem hnutí za lidská práva odmítne zúčastnit se této debaty a otevřít se, mohlo by ztratit podporu poctivé části veřejného mínění - tedy zdroje, z něhož samo čerpalo morální a politickou energii, aby se dostalo až tam, kde je dnes.
Jak vyrovnat světové nerovnováhy
Dobré časy – a světová ekonomika dnes dobré časy zažívá – bývají jen zřídkakdy vhodným okamžikem pro konkrétní iniciativy na řešení složitých problémů.
Vzhledem k těmto okolnostem jsem tento týden uvítal prohlášení, v němž skupina významných ekonomik uznává společnou zodpovědnost za řádné vyřešení globálních nerovnováh při současném udržení zdravého růstu.
Čína, země eurozóny, Japonsko, Saúdská Arábie a Spojené státy po celý rok diskutují o těchto plánech jak mezi sebou, tak i s MMF.
Za poněkud odpudivou nálepkou „multilaterální konzultace“ se skrývají diskuse, které jsou prvními svého druhu a jež se ukázaly být slibným nástrojem pro řešení otázky globálního významu.
Zmíněných pět ekonomik se ke globálním nerovnováhám vztahuje různými způsoby: buďto na základě schodků či přebytků běžného účtu platební bilance, anebo proto, že představují velmi vysoké procento světového hospodářského výkonu.
Všechny se shodují, že vyřešení těchto nerovnováh je v zájmu každé z nich.
Zároveň si však uvědomují, že jde o multilaterální výzvu a společnou zodpovědnost jich všech.
V průběhu loňského roku vykázaly nerovnováhy – částečně i díky minulé politice v těchto zemích – známky stabilizace, ba dokonce mírného zlepšení.
Země však musí dát najevo, že tato politika bude pokračovat, aby bylo zajištěno postupné a přiměřené snižování nerovnováh spolu s udržitelným růstem.
Jinak zůstane světová ekonomika ohrožena novými protekcionistickými tlaky a ekonomickými či politickými událostmi, které by mohly vyvolat neorganizované řešení nerovnováh a podkopat růst.
Pětice ekonomik velmi podrobně formulovala své politické plány na pololetním setkání členských zemí MMF, kde se jim dostalo vřelého přijetí.
Je to vůbec poprvé, co byly podobné plány předloženy společně.
Jak poznamenal předseda mezinárodního měnového a finančního výboru fondu Gordon Brown, tyto plány jsou plně v souladu se střednědobým přístupem k řešení nerovnováh, který důsledně podporuje členská základna fondu:
Čína povýšila redukci vnějších nerovnováh na významný celonárodní cíl pro rok 2007.
Má v úmyslu zvýšit domácí poptávku a je odhodlána postupně přecházet k větší pružnosti směnného kurzu.
Země eurozóny potvrdily svůj záměr prosazovat strukturální reformy na široké frontě, tedy na trzích výrobků, práce a financí.
Japonsko plánuje urychlení reforem na trhu práce, posílení konkurence a podporu fiskální konsolidace s cílem udržet domácí spotřebitelskou důvěru.
Saúdská Arábie podstatně zvyšuje své výdaje na sociální a infrastrukturní investice a rozšiřuje také kapacity svého ropného sektoru.
A konečně USA činí kroky na vyrovnání svého rozpočtu, zvýšení soukromých úspor a prohloubení energetické hospodárnosti.
Kromě toho mají USA v úmyslu posílit konkurenceschopnost kapitálového trhu a zajistit, aby byl i nadále atraktivním prostředím pro zahraniční investice.
Globální nerovnováhy nevznikly přes noc, takže ani jejich vyřešení neproběhne rychle.
Cílem multilaterální konzultace nebylo usilovat o odbourání nerovnováh jedním tahem pera, ale spíše ukovat dohodu o střednědobém přístupu, který by mohl nerovnováhy postupem času snížit.
Politika nastíněná jednotlivými účastníky bude po zavedení do praxe představovat krok tímto směrem.
Zveřejnění plánů navíc vysílá další signál o jejich odhodlání a poskytuje cenného „průvodce“, pomocí něhož lze hodnotit pokrok, což napomáhá k budování důvěry, že všechny země skutečně pracují na snížení nerovnováh.
MMF bude tyto plány pravidelně monitorovat v rámci své zodpovědnosti poskytovat politické analýzy a rady.
Země již daly jasně najevo, že jejich budoucí politické plány se budou i nadále shodovat se strategií, po níž volá členská základna MMF.
Pětice účastníků, ostatní naši členové i my sami na fondu se shodujeme, že jde o plodné úsilí.
Měřítkem úspěchu může být skutečnost, že se již uvažuje o druhé multilaterální konzultaci zaměřené na podporu dialogu o otázce, jak finanční globalizace a inovace ovlivňují růst a stabilitu.
Podobně jako první kolo rozhovorů přitom i tato konzultace proběhne mezi skupinou ekonomik, které mají ve vztahu k této otázce zvláštní důležitost.
Posílení pozice ženských oděvních pracovnic v Bangladéši
DHAKA – Po čtyři dekády poháněl oděvní průmysl ekonomiku Bangladéše a přinášel práci více lidem, než jakýkoliv další sektor.
Zejména ženy z tohoto boom profitovaly a dnes jsou většina ze čtyř milionů zaměstnanců tohoto průmyslu právě ženy.
Nicméně zatímco obchod s textilem posílil peněženky žen a vyzval patriarchální společnost k vývoji, ekonomické posílení příliš nezlepšilo rovnost pohlaví a blahobyt žen.
Naopak, ženy s prací v největším průmyslu v Bangladéši jsou nyní ohroženi na dvou frontách – doma a v práci.
Zatímco o vykořisťování v oděvním průmyslu bylo napsáno dost, je nedostatek dat bezpečnostní a zdravotní dopady pro ženy v tomto sektoru.
Naše organizace, icddr.b (International Centre for Diarrhoeal Disease Research, Bangladesh) pracuje na tom, aby se to změnilo.
V řadě nedávných studií jsme zkoumali zdravotní a sociální otázky – fyzické i emoční – kterým čelí ženy, co produkují oblečení, jaké si nikdy nebudou moci dovolit.
Ženy, se kterými jsme mluvili, sdílely markantně podobné příběhy.
Většina byla, nebo je vdaná, měla či má slabé vzdělání a přesunuly se do měst z chudobou zužovaných domácností, aby podporovaly své rodiny.
Většina osob poskytujících rozhovor tvrdila, že pracuje minimálně deset hodin denně, každý den.
Mnoho z nich pracuje přesčas, aby dosáhly denní produkční kvóty 100 košil za hodinu.
A v závislosti na jejich pozici stráví celou dobou své práce buď ve stoje (pokud jsou inspektory kvality), nebo v sedě (pokud jsou provozovateli strojů), případně v pohybu (pokud jsou pomocníky v továrně).
Co však naše studie činí unikátními jsou informace, které jsme sesbírali o tom, co se děje po práci.
A zde jsou údaje ještě pozoruhodnější.
Pro začátek, většina dnů vdaných pracovnic nekončí s koncem pracovní doby v továrně.
Zpátky doma se od nich očekává vaření, uklízení a další domácí povinnosti – práce nad rámec zaměstnání, které je vysiluje a činí je náchylnými k onemocněním.
Zejména těhotné ženy trpí významnými zdravotními problémy, jako je hypertenze, za což vděčí svým brutálním rozvrhům.
A přesto většina žen, které potřebují příjem, pokračuje v práci a těhotenství co nejdéle tají, ze strachu, že je nadřízení vyhodí, když na to přijdou.
Vybírá si to také emoční daň.
Pracující matky z venkovských vesnic uváděly, že pociťují vysokou úroveň viny, úzkosti a stresu, způsobených vzdáleností od dětí, které mnohdy musí nechat ve vesnici, protože si nemohou dovolit – co se týká peněz a času – se o ně starat v Dhaka.
Dva z pěti zaměstnanců mají sebevražedné sklony.
A přesto zdravotní systémy továren, které jsme studovali, neberou psychické onemocnění jako vážný problém.
Ve skutečnosti většina továren nemá žádná opatření pro své pracovníky v oblasti péče o duševní zdraví.
Výsledkem je, že většina žen v tichosti trpí.
No a konečně, náš výzkum identifikoval znepokojivou souvislost mezi zaměstnáním v oděvním průmyslu a násilím (psychickým, emočním a sexuálním) na ženách.
Ohromujících 43% respondentů řeklo, že bylo minulý rok sexuálně napadeno svým manželem.
Abychom toto číslo dali do perspektivy, národní průměr pro tuto formu násilí je 13%.
I když nemáme data pro konečné posouzení, proč jsou hodnoty zneužívání v oděvním průmyslu tak vysoké, jsou naše údaje shodné s přetrvávajícím veřejným míněním, že ženy v této oblasti jsou nějak spojeny s sexuální prací a sexuální promiskuitou.
Není pochyb, že ženy v Bangladéši si získali stupeň autonomie a finanční nezávislosti svou účastí v oděvním průmyslu.
Ale jak ukazují naše data, tyto zisky něco stály.
A ačkoliv aktivisté a zasvěcení uznávají, že přístup a násilné chování k ženám se musí změnit, neexistuje v tuto chvíli shoda nad tím, jak toho dosáhnout.
Myslíme si, že je čas to změnit a dobrým způsobem jak začít by bylo tlačit mezinárodní firmy k tomu, aby rovnost pohlaví udělali svou prioritou.
Mnoho z globálních značek, které spoléhají na bangladéšské továrny, se zavázalo k rovnosti pohlaví v jejich korporátních kancelářích.
Měly by to samé udělat na produkční straně, kde jsou manažerské pozice obsazeny téměř výhradně muži, což je nepoměr, který posiluje nerovnováhu pohlaví i jinde ve společnosti.
Možná tou nejdůležitější změnou, která musí proběhnout, je zapojení mužů do dialogu o pohlaví.
V několika afrických zemích snížili pohlavně-senzibilizační iniciativy diskriminaci a násilí proti ženám.
Například jeden program v Západní Africe svádí dohromady manželé na zprostředkovaná “dialogová sezení” s cílem zlepšit roli žen v rozhodování ohledně financí.
Aby došlo k obdobnému pokroku v Bangladéši, je zapotřebí velkých změn v politice a programech.
Oděvní průmysl a v širším měřítku vzato muži, se musí zavázat k cíli v podobě posílení práv žen.
Po téměř 40 letech v práci jsou ženy hnací silou pro nejpodstatnější bangladéšský průmysl.
V tuto chvíli za to však platí příliš vysokou fyzickou a psychickou daň.
Jak napravit bangladéšský oděvní průmysl
KUALA LUMPUR – Jsou tomu čtyři roky, co děsivé zhroucení oděvní továrny Rana Plaza v Bangladéši zvedlo oponu zakrývající praxi zaměstnanosti v globálním oděvním průmyslu.
Doufali jsme, že tragédie, při níž zahynulo přes 1100 pracujících, tedy neštěstí s nejvyšším počtem obětí na životech v dějinách branže, vnese do odvětví, které bylo dlouho ponecháváno vlastnímu osudu, smysluplnou změnu.
Náš výzkum bohužel naznačuje, že dochází k opaku.
Zprávy v médiích zdůrazňují pokračující prohřešky odvětví v Bangladéši, zejména přetrvávající spoléhání na dětskou práci.
Britský program Exposure o aktuálním dětí získal v roce 2014 důkazy, že v továrnách pracují děti už od 13 let (často za krutých podmínek) a vyrábějí oděvy pro maloobchodní prodej ve Spojeném království.
Jiná skrytě natočená reportáž CBS News vyzpovídala dvanáctiletou dívku, která získala práci v továrně pomocí rodného listu, kterým falšovala svůj věk.
Novináři z časopisu The Australian Women’s Weekly zase našli dívky ve věku pouhých deseti let, které šily oděvy pro přední australské značky.
Mediální zprávy jsou sice znepokojivé, ale nepředkládají úplný obrázek.
Kolik nezletilých a dospívajících dívek je celkově v továrnách zaměstnáno?
A co je ještě důležitější, měla by jim být taková práce zcela znemožněna?
Přístup do továren je omezený a většina zaměstnanců svůj skutečný věk na pracovišti neprozradí.
Novináři často ve snaze zachytit porušování práv maskují svou identitu.
My jsme ke zhodnocení výskytu nezletilých pracujících v oděvním průmyslu a k určení hodnoty sektoru pro bangladéšskou společnost zvolili jiný přístup.
V rámci nedávného celonárodního sčítání lidu jsme posbírali údaje od tisíců matek a dívek ve třech bangladéšských průmyslových okresech s nejvyšší koncentrací výroben konfekčních oděvů (zejména mimo zóny výroby na vývoz): v Ašuliji, Gázípuru a Nárájangaňdži.
V těchto třech oblastech je soustředěna většina oděvních dělnic v zemi.
Pro srovnání jsme také vedli rozhovory v 58 městských oblastech, kde se oděvní továrny nevyskytují.
Během výzkumu jsme v prověřovaných oblastech našli 3367 žen a dívek, které uvedly, že jsou zaměstnané v oděvním průmyslu.
Z nich 3 % byla ve věku 10-13 let a 11 % ve věku 14-17 let.
Z 861 dívek mladších 18 let, které vykonávaly nějakou práci, 28 % uvedlo, že pracují v oděvním průmyslu.
Na základě těchto důkazů by se zdálo, že bangladéšské oděvní továrny využívají práci dětí (zejména dívek) ve větším měřítku, než naznačují i ty nejdráždivější reportáže v médiích.
Pro nás však skutečná otázka spočívá v tom, zda se tato praxe má vymýtit, nebo reformovat.
Globální značky spoléhající na levnou pracovní sílu slibují vymýcení.
V roce 1992 tvořily děti ve věku do 14 let zhruba 10 % dělníků v oděvním sektoru.
Rok nato, po zavedení zákona o odrazování od dětské práce ve Spojených státech – takzvaného Harkinova zákona, který zakázal do USA dovážet zboží vyrobené za pomoci dětské práce –, opustilo výrobní prostory zhruba 50 tisíc nezletilých dělníků.
Současně se Bangladéšská asociace oděvních výrobců a vývozců zavázala postupně skoncovat s dětskou prací a dostat děti zpět do škol – školní docházka dívek je v oblastech s vysokou zaměstnaností v oděvním průmyslu obvykle nižší než jinde – v souladu předpisem zakazujícím zaměstnávání dětí mladších 14 let, zavedeným v roce 2010.
Naše data zřetelně ukazují, že sliby odvětví nejsou doposud splněné (ač bangladéšská vláda tvrdí, že v současnosti nejsou v oděvních výrobnách „žádné dětské pracovní síly“).
To však pro nezletilé dělnice v Bangladéši nemusí být úplně špatné.
Díky tlaku na výrobce oděvů v důsledku katastrofy v Rana Plaza se minimální mzda v odvětví zvýšila o 77 %, na 68 dolarů měsíčně.
V důsledku je pro mladé dívky atraktivnější přijmout v sektoru placené zaměstnání, což má paradoxně určité sociální přínosy.
Většina dívek, které v Bangladéši pracují, pochází z chudých rodin.
Relativně movitější rodiny i v oblastech oděvního průmyslu posílají své dcery pracovat do továren jen zřídka.
Ačkoliv nedávné snahy snížily náklady na školní docházku dívek (hotovostními stipendii a zrušením školného), řada mladých žen stále odchází ze středních škol, i bez příležitosti k nástupu do placené práce.
To dívkám často ponechává jedinou možnost: sňatek.
V zemi, kde se zřídka v praxi dodržují zákony o minimálním oddacím věku, je tak vlastní výdělek nejlepším způsobem jak se vyhnout předčasné svatbě.
V situaci, kdy si řada mladých dívek musí vybrat mezi prací v továrně a sňatkem v raném věku, by zákaz práce v továrnách pro dívky mladší 18 let přinesl víc škody než užitku.
Abychom dívkám pomohli vyvarovat se takového rozhodování a snížili přítomnost nezletilých a mladistvých dívek ve výrobě, je zapotřebí klást větší důraz na snižování chudoby na venkově.
Očekává se, že bangladéšský oděvní průmysl se během příštích dvou desetiletí velikostně rozroste na čtyřnásobek a do výroben přiláká miliony dalších dělnic, mladších i starších.
Podle našich odhadů každá desátá z nových zaměstnankyň bude ve věku 10-17 let.
Spotřebitelé po celém světě odmítají oděvy šité dětskými dělníky, což je chvályhodné.
Děti ve věku do 18 let by měly chodit do školy a učit se důležitým dovednostem pro život, ne dlouhé hodiny pracovat v náročných podmínkách.
Ponaučení z tragédie, která se roku 2013 stala v Rana Plaza, jsou však složitější, než jak je mnohá mezinárodní média líčí.
Oděvní průmysl se musí reformovat; nemají-li ale ženy a dívky znovu zbytečně trpět, správnou odpovědí v tuto chvíli nemůže být slibovat vymýcení dětské práce.
Jaká opatření by měla mít prioritu?
COLORADO SPRINGS – Politici na celém světě čelí každý den závratnému množství voleb.
Čím více investují například do vzdělání, tím méně zbyde na provoz nemocnic, boj se znečištěním či na zvýšení zemědělské produktivity.
Lobbistické skupiny, aktivisté a média prosazují určitá témata – solární panely, virus Zika, uzavírání mezer v daňovém systému – zatímco méně atraktivní témata jako výživa, nebo nepřenosné choroby, mohou zmizet z radaru.
A politika většiny zemí má příslovečná “nedotknutelná“ témata – opatření či programy (například penze), které jsou natolik posvátné, že prakticky každý politik, který se jich dotkne, čelí jisté politické smrti.
Část problému je, že když vlády investují do ekonomické analýzy, mají tendenci tak činit postupně, opatření za opatřením, přičemž se ptají: bude to nákladově efektivní?
Ano?
Tak to udělejme.
Co kdyby se ale politici dívali na škálu možností simultánně – a porovnávali náklady na stavbu mostů s výdaji na školní knihy – aby zjistili, kam v prvé řadě směřovat dodatečné finance?
Tento přístup byl poprvé na národní úrovní použitý minulý měsíc v Bangladéši, kde můj think tank – Copenhagen Consensus Center – spolupracoval s BRAC, největší světovou rozvojovou organizací, na projektu Bangladéšské priority.
Plánem bylo poskytnout konstruktivní vklad bangladéšské vládě a donorům tím, že se určí, kde by udělaly dodatečné zdroje nejvíce dobra.
Bangladéš dělá obrovský pokrok.
Ekonomický růst za poslední dekádu se držel v průměru na 6% a míra chudoby od 90. let významně poklesla.
Nárůst průměrné délky života byl šokující, kdy stabilně rostla od zhruba 48 let života v roce 1980 na více než 70 let v roce 2014.
Země má mnoho lákavých politických možností, což učinilo naší iniciativu ještě včasnější.
Počátkem roku 2015 zadal projekt Bangladéšské priority tuctu týmů specializovaných ekonomů z Bangladéše a celého světa, aby zkoumali 76 konkrétních řešení ke zlepšení budoucnosti země.
Vzdělávací ekonomové například analyzovali nejlepší vzdělávací řešení pro Bangladéš a odhadli pro každé náklady a výhody.
Minulý měsíc se v Dháce sešel eminentní panel čtyř top ekonomů – tři hlavní vědci Bangladéše a nositel Nobelovy ceny za ekonomii – aby prozkoumal výsledky.
Po přečtení celého výzkumu strávil panel tři dny diskutováním a zpochybňováním nálezů spolu se specializovanými ekonomy.
Když vzdělávací ekonomové představili analýzu spočívající v umisťování dětí do tříd podle schopností, panel zpochybnil domněnky a zkoumal výsledky, aby zjistil, jestli nálezy obstojí.
Panel identifikoval některé pozoruhodné investice.
Na vrcholu jejich seznamu priorit byla léčba tuberkulózy, která zabije ročně zhruba 80 000 Bangladéšanů – jedno z 11 úmrtí v zemi.
Hlavní náklad spočívá v testování dalších zhruba 60 milionů lidí, je to však opravdu nenákladná léčba: částka pouhých 100 dolarů na pacienta na standardní léky a následnou péči v obecné klinice může odvrátit přenos TBC.
Celkový přínos je nejméně 21 krát vyšší než celkové náklady.
A pokud zvážíme dopad na rodiny, které díky tomu neztratí chlebodárce, a na společenství, které neztratí zkušenou pracovní sílu, může být reálný přínos ještě větší.
Na druhém místě byl e-procurement, digitální řešení znamenající zlepšení dohledu nad 720 miliardami takas (9,1 miliardy dolarů), které vláda každoročně zaplatí za vše, od mostů až po tužky.
Vytvoření něčeho podobného jako je online dražební systém může povzbudit ekonomiku a zmírnit korupci, když sníží náklady vlády o odhadovaných 12%.
A relativně nízká cena implementace e-procurementu znamená nízké riziko.
Každá vynaložená taka v tomto případě vygeneruje 600 taka užitku.
Časné nutriční intervence, které jsou vitální v určování dlouhodobých výsledků, se zařadily na třetí místo.
Téměř jedno ze čtyř dětí v Bangladéši ve věku do pěti let je podvyživené a to až na úroveň zakrnění, které brání mentálnímu rozvoji, snižuje výkonnost ve škole a vede celkově k nižší produktivitě, negativním zdravotním dopadům a dalším chorobám v pozdějším věku.
Přínos vylepšení zaměřených na výživu je odhadován jako 19 krát vyšší než náklady, které jsou nízké.
Pokud říkáme, co by se mělo udělat jako první, potom ale potřebujeme také říct, co by se první udělat nemělo.
To se může zdát bezcitné.
Pokud však nebudeme prioritizovat otevřeně, skončíme u slabého rozdělování zdrojů, nebo umožníme netransparentním byrokratickým procesům, rozmarům mediální pozornosti a nátlakovým lobbistickým skupinám, aby prioritizovaly za nás.
V případě Bangladéše panel uvedl, že například rakovina děložního čípku by se neměla řešit jako první.
To je nelítostné.
V Bangladéši zabíjí ročně zhruba 10 000 žen, ale je velice nákladná na léčbu.
Více než dvojnásobek žen umírá na TBC, která zabíjí i mnoho mužů a dětí.
Pro Bangladéš je samozřejmě cílem schopnost efektivně řešit obě tyto výzvy.
Ale pokud se má někde začít, tak analýza ukazuje, že peníze, které by mohly zachránit jednu osobu před úmrtím na rakovinu děložního čípku, by zachránily téměř 50 před úmrtím na TBC.
Co funguje nejlépe pro Bangladéš, nemusí nutně fungovat řekněme pro Kolumbii, Finsko, Haiti, nebo Kanadu.
Dá se však použít stejný analytický postup – a rozšířit na města, státy a regiony.
Ekonomové by nikdy neměli být výhradní decision-maker.
Bez důkazů o nákladech a ziscích jsou však rozhodnutí dělána v temnotě.
Poskytnutí “seznamu cen“ pomáhá nastolit konverzaci o prioritách.
Bangladéšané – a i lidé jinde – si zaslouží co nejefektivnější alokaci vzácných rozvojových zdrojů, jaké lze dosáhnout.
Nesázejte na bankrot pro banky
CAMBRIDGE – Očekává se, že americké ministerstvo financí příští měsíc rozhodne, zda se pokusí nahradit Dodd-Frankův zákon z roku 2010 a jeho stávající proces řešení případů zkrachovalých megabank, v němž mají hlavní slovo regulátoři, mechanismem založeným výlučně na soudech.
Tato změna by byla chybou takových rozměrů, že by potenciálně mohla vést ke krizím.
Ano, vytvoření hladšího bankrotového procesu může snížit „hlukovou hladinu“ bankovního krachu a konkurzní soudci jsou experty na důležité restrukturalizační úkoly.
Existují však klíčové faktory, které nelze ignorovat.
Restrukturalizace megabanky vyžaduje plánování předem, obeznámenost se silnými stránkami a slabinami dané banky, znalost správného načasování bankrotu ve volatilní ekonomice a schopnost koordinovat postup se zahraničními regulátory.
Soudy nemohou plnit tyto úkoly samy, zejména ne v čase, který jim uvažovaný návrh vyčleňuje – totiž během osmačtyřicetihodinového víkendu.
Soudy neumějí plánovat dopředu a do restrukturalizačního procesu by vstupovaly bez obeznámení se s bankou.
Navíc nemohou řešit krize s dopady na celou ekonomiku, které by vznikly v případě, že by zkrachovalo více megabank současně.
A nemohou koordinovat postup se zahraničními regulátory.
Stručně řečeno by dovršení řádné restrukturalizace vyžadovalo přispění regulátorů, a to včetně plánování předem, rad a koordinace.
Navržený plán by však tento příspěvek nejen neakceptoval, ale v podstatě by regulátory z celého procesu vyloučil.
Plán by například zakázal regulátorům iniciovat bankrot megabanky a ponechal by to na uvážení jejích manažerů.
V nefinančním sektoru přitom upadající společnosti často čekají příliš dlouho, než vyhlásí bankrot, takže věřitelé mohou vstoupit do hry, trochu „zatlačit na pilu“ a potenciálně si dokonce vynutit bankrot krachující firmy.
Bankovní regulátoři sice mají nástroje k tomu, aby podobným způsobem zatlačili na banky, avšak jejich nejúčinnější zbraní je schopnost iniciovat bankrot ve chvíli, kdy je to pro ekonomiku nejlepší.
Odejmutí tohoto nástroje by mohlo mít vážné nepříznivé následky.
Bankovní manažeři mají podobně jako šéfové potápějících se průmyslových firem důvod chovat se podle hesla „modli se a zdržuj“ v naději, že je zachrání nějaký nový vývoj událostí.
Pokud však během takového otálení dojde krachující megabance hotovost, pak se zvyšuje riziko, že její bankrot bude neřízený – tak jako v případě Lehman Brothers v roce 2008 –, a spolu s tím roste i pravděpodobnost, že tento pád napáchá spoušť na světové ekonomice.
Prostým faktem je, že vládní regulátoři mohou dělat věci, které soudy dělat nemohou.
Soudy postrádají personál a znalosti potřebné k tomu, aby formulovaly celonárodní plán zotavení.
Navíc nemohou půjčit hotovost rozkolísané bance do doby, než se dokáže postavit na vlastní nohy.
Vláda to dělat může – a může zajistit i to, že banka buďto své půjčky splatí (sjednáním kvalitní zástavy), nebo že dluh uhradí finanční sektor jako takový (což Dodd-Frankův zákon schvaloval a vyžadoval).
Když soudy řídí bankroty v nefinanční sféře, jsou závislé na soukromých věřitelích, kteří poskytnou krizovou likviditu.
V případě finanční krize však oslabené banky půjčovat nemohou, což znamená, že jako věřitel poslední instance musí fungovat vláda.
A aby mohla vláda tuto roli dobře plnit, musí být hluboce zaangažovaná do konkurzního procesu, protože jedině tak se do něj může v případě potřeby vložit.
Současný návrh, který už schválila Sněmovna reprezentantů, má i další velké chyby.
Tak především americké megabanky působí celosvětově, obvykle s výrazným zastoupením v Londýně a dalších finančních centrech.
Kdyby věřitelé a vkladatelé zahraniční pobočky zkrachovalé americké megabanky utekli s penězi, které tam drží, nebo kdyby zahraniční regulátor tuto pobočku uzavřel, pak by se americká banka ocitla v neudržitelné pozici.
Soudy přitom nemohou sjednávat dohody se zahraničními regulátory.
Američtí regulátoři to dělat mohou, avšak jen v případě, že mají pod kontrolou načasování bankrotu a i jinak se v tomto procesu angažují.
Jistě, návrh zákona o konkurzu, o který se nyní hraje, je užitečný.
Není však dostatečně silný.
Neumožnil by široce pojaté bankroty v plné šíři, při nichž se krachující provozy pod ochranou soudu uzavřou, životaschopné provozy se prodají a dluhy se restrukturalizují v účetní bilanci firmy.
Současný návrh počítá spíše s omezenými „víkendovými“ restrukturalizacemi a vyžaduje, aby byla několik let předem stanovena přesná struktura půjček.
Banka by se v pátek večer uzavřela, přes víkend by se zbavila předem vyčleněných dluhů a v pondělí ráno by se znovu otevřela bez potřeby (při nejlepším scénáři vývoje) vládní sanace.
V případě úspěchu by byl tento druh „rychlopalného“ úpadkového procesu cenný.
Nikdo ho však nikdy nevyzkoušel.
Aby měla krachující banka šanci znovu v pondělí ráno otevřít pobočky, musely by být miliardy dolarů v dlouhodobých dluzích předem strukturovány tak, aby je konkurzní soud mohl přes víkend eliminovat.
Konkurzní soudci by však o dluzích banky předem nevěděli a potřebovali by delší čas než jeden víkend, aby posoudili, zda lze daný dluh řádně vyjmout.
Naopak vládní regulátoři by to mohli udělat předem.
Současný návrh by však výrazně omezil jejich nástroje, jak toho dosáhnout.
Pokud bankrot funguje, představuje dobrý způsob, jak restrukturalizovat nebo zeštíhlit krachující firmu.
Pokud však krachující megabanka nemůže v pondělí ráno otevřít pobočky, bude finanční soustava potřebovat záložní řešení.
Podle současného návrhu by absence regulační záchranné sítě mohla mít v případě nezdaru víkendové restrukturalizace za následek globální chaotickou rvačku bez pravidel, jaká v roce 2008 následovala po bankrotu Lehman Brothers.
Udržení finanční stability během krize je pro nás příliš důležité na to, abychom upírali naděje k jedinému a úzkému bankrotovému kanálu.
Soudy mohou pomoci – zejména poté, co si vytvoří rutinizovaný proces restrukturalizace bank, podobně jako to udělaly s restrukturalizací leteckých společností.
Měli bychom však být obezřetní, zda chceme soudům svěřit i věci, o které je v minulosti nikdy nikdo nežádal.
Sněmovna už ukvapeně odhlasovala nahrazení systému restrukturalizace pod vedením regulátora slabším řešením založeným na soudech.
Doufejme, že moudřejší hlavy na ministerstvu financí nakonec dosáhnou svého.
Dopis adresovaný Kongresu a obsahující podobný závěr podepsalo 120 akademiků s odbornými znalostmi v oborech konkurzní správy, bankovních regulací, financí nebo všech tří.
Bankéři bez hranic
FRANKFURT – Na vrcholu finanční krize v letech 2008-2009 to vypadalo, jako by západní banky stahovaly své zahraničí podíly a mířily domů, ponechávajíce finanční trhy mnohem roztříštěnější podél národních hranic.
Jak ale dokládá nová zpráva Deutsche Bank Research, přeshraniční obchodování bank – přímé nebo přes pobočky či dceřiné společnosti – se dnes už všeobecně stabilizovalo.
Míra aktivity bank za krize klesla obzvlášť silně v kapitálově náročných oblastech, jako je tradiční půjčování soukromému sektoru.
Účinek byl zřetelný zejména v oblasti půjčování nefinančním společnostem, kdežto půjčování domácnostem – oblast s tradičně nižší mírou internacionalizace – zůstalo robustní.
Tento pokles zčásti vycházel z nárůstu držení zahraničního veřejného dluhu v poměru k dluhu soukromému.
Před krizí byly banky často čistým prodejcem dluhopisů zahraničních vlád, kdežto v letech 2008-2009 výrazně zvýšily jejich nákupy.
S nástupem krize evropského suverénního zadlužení v roce 2010 zájem bank o veřejný dluh opět opadl.
Co se týče ryze zprostředkovatelských aktivit, jako je investiční bankovnictví a správa aktiv, oproti úvěrovým činnostem zůstala náklonnost bank k zahraničním trhům prakticky beze změn.
Mezibankovní vztahy i operace investičního bankovnictví jsou dnes už velmi silně mezinárodní.
Hluboké přeshraniční vazby mezi finančními ústavy a činnost investičních bank s globální působností postihla krize jen nakrátko.
Oproti tomu pro správce aktiv zůstává význam zahraničních trhů velmi omezený a od roku 2007 se výrazněji nezměnil.
Navzdory nedávným komplikacím je dnes přítomnost bank na zahraničních trzích celkově mnohem větší než před několika lety.
Jeden důvod tkví v tom, že růst výnosů jde obvykle ruku v ruce s makroekonomickým růstem, který se čím dál častěji objevuje spíš v zemích rozvíjejících se trhů než na vyspělých domovských trzích mnoha západních bank.
V rozvíjejících se ekonomikách jsou navíc obvykle mnohem nižší hladiny zadlužení soukromého i veřejného sektoru.
Zároveň platí, že geograficky diverzifikovaným institucím se dařilo lépe i během nedávné globální krize, protože byly méně citlivé vůči poklesům v jednotlivých regionech.
Nadto přinejmenším do dosažení určité fáze růstu jsou lákavé úspory z rozsahu a ze šíře sortimentu, přičemž vzhledem k nasyceným domácím trhům je expanze v zahraničí často jediným způsobem jak se rozrůstat.
Samozřejmě že integrované finanční trhy prospívají i klientům bank, neboť ústavům dávají možnost nabízet širší a kvalitnější finanční služby za nižší ceny.
Silní mezinárodní finanční partneři jsou dále nepostradatelní pro nadnárodní korporace, které často potřebují globální řízení hotovosti či zajištění rozsáhlých transakcí.
Tempo internacionalizace bylo vzhledem k těmto výhodám svižné.
Ještě v roce 2001 dvacet největších evropských bank vytvářelo víc než polovinu výnosů na domácí půdě.
Do roku 2010 se tento podíl snížil o 10 procentních bodů, na 42 % – což je pozoruhodný pokles, který nakrátko přerušila jen finanční krize.
Zajímavé je, že primární investiční destinací pro většinu velkých evropských bank nebyly jiné části světa, ale ostatní evropské trhy, takže přispění Evropy k celkovým výnosům se z necelých 20 % před deseti lety zvýšilo na bezmála 30 %.
Vysvětlovat to mohou dvě příčiny: jednak se zřejmě zvýšil asijský podíl na výnosech evropských bank.
Mohl jej ovšem vyvážit pokles podílu výnosů pocházejících z USA.
Zatímco tyto úvahy reflektují změny relativních významů, objemy obchodování evropských bank se v absolutních číslech mohly zvýšit i v USA, třebaže pomaleji než jinde.
Celkově se vyhlídky postkrizového mezinárodního bankovnictví otočily pozitivním směrem.
Změnit by to ale mohla regulace.
Za současné situace, při oživené pozornosti věnované regulaci trhů, institucí a finančních instrumentů, jsou možná některé mezinárodní změny v rozsahu, záběru a aplikaci nových pravidel nevyhnutelné.
Bez všeobecně konzistentního přístupu ale úřady riskují, že vytvoří právní slátaninu, v jejímž důsledku bude přeshraniční bankovnictví méně efektivní a dražší a bude těžší jej uskutečňovat.
Kromě odrazování bank od investic do zahraničí nelze vyloučit ani přímé restrikce přístupu cizích bank na trh.
Svižný růst ve vnitroevropských bankovních vztazích v uplynulé dekádě velkou měrou umožnilo zrušení formálních i neformálních bariér pro zahraniční poskytovatele služeb.
Toto prostředí sice zřejmě není fundamentálně ohroženo, ale aktuální trendy směřující ke zvyšování kapitálových požadavků kladených na mezinárodní banky – které se kupříkladu promítají do výzev k zakládání nezávislých dceřiných společností s autonomními objemy kapitálu a likvidity – je zřetelně znepokojivý.
Nicméně vzhledem k relativně příznivým vyhlídkám přeshraničního bankovnictví by mohla dále posílit přítomnost západních bank na rozvíjejících se trzích, zatímco banky se sídlem v těchto regionech by se mohly začít rozhlížet za národními hranicemi.
Tradiční půjčování a přijímání vkladů stále nabízí velký růstový potenciál – a v důsledku nových regulací jeho přitažlivost může oproti investičnímu bankovnictví a správě aktiv ještě zesílit.
V takovém případě se bankovnictví začne více podobat ostatním branžím, jejichž evoluce ve skutečně globální sítě prospěla jak jim samotným, tak jejich zákazníkům.
Pan Ki-mun a věk udržitelného rozvoje
NEW YORK – Svět může volněji dýchat od chvíle, kdy byl tento měsíc do druhého funkčního období znovu zvolen generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun.
V hašteřivém světě je globální jednota obzvlášť významná.
Během posledních pěti let Pan Ki-mun tuto jednotu zosoboval, a to jak jedinečnou personální diplomacií, tak činností na vrcholu této nepostradatelné globální organizace.
Vydobýt si znovuzvolení do čela OSN není nikterak přímočará věc.
Jako hlava organizace 192 členských států generální tajemník nevyhnutelně pociťuje silné třecí plochy globálních rozporů.
U téměř všech témat je pravděpodobné, že se generální tajemník ocitne mezi soupeřícími skupinami zemí.
Přesto se Panovi podařilo vzbudit takovou celosvětovou důvěru ve své vůdčí schopnosti, že neměl protikandidáta a druhý mandát získal jednomyslně.
Konsenzus ve prospěch Panova znovuzvolení je tím pozoruhodnější, že zahrnuje takzvanou skupinu P5, tedy pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN – Spojené státy, Velkou Británii, Čínu, Francii a Rusko.
Těchto pět mocných zemí za své čelné postavení v OSN vděčí urovnání vztahů po druhé světové válce, kdy byly vítěznými spojenci.
Podle Charty OSN musí všichni z této pětice schválit volbu každého generálního tajemníka.
Pan Ki-mun si zachoval pevnou podporu všech pěti stálých členů.
Mám tu čest pracovat jako zvláštní poradce generálního tajemníka pro Rozvojové cíle tisíciletí.
V této funkci sleduji působení generálního tajemníka ve všech částech světa.
Jde o zkušenost, která mi přináší uspokojení a velkou naději, že při řešení problémů, jako jsou chudoba, ohrožení životního prostředí a násilné střety, nakonec uspějeme.
Četné problémy světa se do kanceláře generálního tajemníka dostávají dnem i nocí.
Ať už jde o otázky války a míru, revolucí a pučů, přírodních katastrof, epidemií, sporných voleb či o obrovské výzvy hladu, chudoby, změny klimatu a masové migrace, krize nevyhnutelně vyžadují pozornost generálního tajemníka.
Jde o pracovní zátěž, jakou si lze stěží představit, a vyžaduje nepřetržité úsilí generální tajemníka a jeho týmu.
Během nedávné cesty s Panem do Egypta a Tuniska jsem s úžasem sledoval, jak obratně podpořil demokratické změny, které v těchto dvou zemích probíhají, a přitom se věnoval mnoha jiným otřesům v regionu.
V obou zemích Pan velkoryse a podnětně nabídl podporu statečným mladým vůdcům stojícím v popředí politických změn, které se daly letos do pohybu.
Od prvního dne v úřadu Pan zdůrazňuje, že řada či většina největších světových výzev vychází z prosté, ale neúprosné skutečnosti: jsme dnes silně zalidněnou a vzájemně propojenou globální společností a sedm miliard lidí se usilovně snaží najít si pevný bod na snadno zranitelné planetě.
Určujícími výzvami našeho věku je zajistit, aby měl svět co jíst, ochránit jej před epidemickými nemocemi, jako jsou malárie a AIDS, a spojit ekonomický pokrok s lokální i globální environmentální bezpečností.
Války a násilnosti často pramení z hladu, bídy a degradace životního prostředí, vyvolané například člověkem způsobenou změnou klimatu.
Krátce, jsme v nové globální éře, již lze definovat jako věk udržitelného rozvoje, během něhož naše bezpečnost, a dokonce přežití bude záviset na tom, aby se svět dohodl na třech závazcích: ukončit krajní chudobu, zajistit lidská práva všem a chránit přirozené životní prostředí před krizemi změny klimatu vyvolané lidskou činností, před ničením biodiverzity a vyčerpáním zásob pitné vody a dalších nezbytných zdrojů.
Pan neúnavně zdůrazňuje nutnost učinit udržitelný rozvoj jádrem našeho uvažování.
Výzvy chudoby, vyčerpávání zdrojů, změny klimatu a lidských práv budou vévodit Panovu druhému funkčnímu období a práci těch, kdo jej jako generálního tajemníka budou provázet.
V roce 2012 se světové vlády znovu sejdou v Rio de Janeiru, 20 let po historické konferenci, na níž podepsaly první komplexní úmluvu o boji proti člověkem vyvolané změně klimatu.
Od té doby bylo splněno jen velmi málo a Pan v zákulisí houževnatě pracuje na odstranění překážek a odvrácení klimatické katastrofy.
Na začátku třetího milénia Panův předchůdce Kofi Annan sezval světové lídry, aby přijali Rozvojové cíle tisíciletí (RCT), které stanovily ambiciózní mety, jichž má být do roku 2015 dosaženo v boji proti chudobě, hladovění a nemocem.
Pan jen neúnavným podporovatelem RCT a inicioval několik mimořádně kreativních kampaní s cílem celosvětově rozšířit angažovanost na jejich plnění.
V minulém roce například Pan zahájil smělou novou globální iniciativu „Každá matka, každé dítě“ s cílem zlepšit zdravotní péči pro ženy a děti.
Zasazoval se za tažení proti HIV/AIDS, tuberkulóze a malárii a vtáhl do této problematiky řadu globálních lídrů a veřejných osobností.
Za Panova vedení bylo dosaženo pozoruhodného pokroku, přestože on sám zdůrazňuje, že možný a potřebný je ještě rychlejší pokrok.
V roce 2015 se generální tajemník bude podílet na nasměrování světa k ještě smělejším závazkům v boji za ukončení krajní chudoby a nouze v nadcházejících dvou desetiletích.
V Panově vlastním příběhu je velké osobní zadostiučinění, které přináší naději všem.
Když Pan cestuje do nejnuznějších oblastí Afriky, dává se do řeči s venkovany a líčí, jak vyrůstal vprostřed chudoby a nedostatku Koreje 50. let minulého století a jak se Jižní Korea díky závazku pilně pracovat a dbát na vzdělání, moderní vědu a společné hodnoty stala jednou z nejbohatších a nejúspěšnějších zemí světa.
Panův vzestup z chudoby ke globálnímu vůdcovství se s vývojem jeho vlasti shoduje.
Jedná se o příběh slušnosti, odhodlání a štědrosti, jež si získaly celosvětovou důvěru a mohou přispět k vedení světa v době nebývalých rizik a jedinečných příležitostí.
Nová naděje pro Haiti
NEW YORK – Během nedávné návštěvy venkovské komunity Los Palmas na Haiti se mi naskytla příležitost hovořit s rodinami přímo zasaženými epidemií cholery, která zemi sužuje od zemětřesení v roce 2010.
Jeden muž mi vysvětlil, že mu nemoc nejen zabila sestru, ale že během mnohahodinové chůze do nejbližší nemocnice zemřela také jeho tchyně.
On a jeho manželka dnes pečují o pět osiřelých neteří a synovců.
Tyto příběhy dnes na Haiti nejsou neobvyklé.
Podobné zkoušky a tragédie zakusily tisíce lidí po celé zemi.
Existují však i jiskřičky naděje.
Zvýšené zapojení komunit a změny v hygienických zvyklostech osvobodily ženy, muže a děti z Los Palmas a sousední vesnice Jacob od cholery – což je oproti posledním několika letům dramatický obrat – a snížily riziko jejich nákazy jinými nemocemi přenášenými vodou.
Jedna rodina, se kterou jsem se setkal, mi například hrdě ukázala nový vodní filtr.
Tento přístup založený na komunitách bude klíčový pro úspěch „totální sanitační kampaně“, kterou jsme s haitským premiérem Laurentem Lamothem zahájili během mé návštěvy v Los Palmas.
Iniciativa bude podněcovat domácnosti, aby investovaly do trvanlivých hygienických latrín, poskytovat dokonalejší hygienické produkty a služby za dostupné ceny a zajišťovat, aby školy a zdravotnická centra měly dostatečnou vodní a sanitační infrastrukturu, čímž během pěti let zlepší zdravotní podmínky pro tři miliony lidí ve vysoce rizikových oblastech.
Těsně před odjezdem z vesnice jsme položili symbolický základní kámen nového bezpečného vodního zdroje.
Tato kampaň je zatím posledním krokem ve všeobecném úsilí vymýtit choleru na Haiti, které Organizace spojených národů podporuje.
OSN a haitská vláda nedávno založily vysoký výbor pověřený úkolem zavést do praxe rozsáhlou strategii, která pokryje všechny aspekty prevence cholery a reakce na ni, včetně rozšířené pomoci rodinám a komunitám.
Haitské ministerstvo zdravotnictví a Panamerická zdravotnická organizace/Světová zdravotnická organizace navíc zahajují druhou fázi vakcinační iniciativy financované OSN, jejímiž adresáty je 600 000 lidí v oblastech, kde přetrvává cholera; 200 000 lidí má dostat vakcínu v nejbližších dvou měsících a dalších 300 000 osob je má následovat do konce tohoto roku.
Během loňské první fáze dostalo vakcínu 100 000 lidí.
Toto úsilí již významně snížilo počet obětí epidemie.
Během prvních několika měsíců letošního roku se počet případů cholery a úmrtí na ni snížil oproti stejnému období roku 2013 přibližně o 75% a dosáhl nejnižší úrovně od vypuknutí epidemie.
Jistě, Haiti stále vykazuje nejvyšší počet případů podezření na choleru na západní polokouli – což je ve světě s tak obrovskými znalostmi a bohatstvím nepřijatelné.
Země však nastoupila na cestu k úspěchu.
Stejně jako se podařilo vymýtit choleru z jiných složitých prostředí na světě, lze ji vymýtit i z Haiti.
Vyhlídky Haiti se zlepšují také v jiných oblastech, částečně i díky zapojení OSN.
Stabilizační mise OSN na Haiti (MINUSTAH) pracuje od roku 2004 na zlepšení bezpečnostního prostředí, podpoře politického procesu, posílení vládních institucí a ochraně lidských práv. Zároveň hrála významnou roli při stabilizaci a obnově země po zemětřesení v roce 2010.
V důsledku úsilí MINUSTAH – a dalších agentur OSN – se bezpečnostní situace na Haiti výrazně zlepšila, k čemuž přispělo i silnější soudnictví a efektivnější státní policejní sbor.
Podíl dětí zapsaných k základní školní docházce se rovněž raketově zvýšil, ze 47% v roce 1993 na dnešních téměř 90%.
Vzhledem k přetrvávající politické a sociální křehkosti, slabé ekonomice a silně omezeným financím není pokračující pokrok na Haiti ani zdaleka jistý.
Aby země zlepšila své vyhlídky na splnění rozvojových cílů, musí realizovat plány na uspořádání už dávno žádoucích parlamentních a komunálních voleb koncem letošního roku, po nichž budou příští rok následovat volby prezidentské.
Haitští představitelé z celého politického spektra se musí povznést nad své rozdílné názory a zasadit se o to, aby volební proces proběhl spravedlivě, čímž podpoří vládu zákona, zajistí lidská práva a upevní demokratické základy země.
Rovněž pokračující podpora mezinárodního společenství bude i nadále nezbytná.
Ze všeho nejnaléhavější je potřeba pomoci při financování desetiletého haitského Národního plánu vymýcení cholery v objemu 2,2 miliardy dolarů.
Zatím se podařilo mobilizovat pouze 40% z 448 milionů dolarů, které budou zapotřebí v prvních dvou letech na investice do systémů včasného varování, rychlé reakce, vodohospodářství, hygieny a vakcín, přičemž přislíbeno bylo pouhých 10% z celkové částky.
Haitský lid projevuje veškerý soucit a odhodlání potřebné k překonání epidemie cholery a dosažení hospodářského rozvoje pro všechny.
Mezinárodní společenství – zejména mezinárodní finanční instituce působící v regionu – však musí vystoupit na jeho podporu.
Pohostinnost a soucit, které jsem viděl v Los Palmas, mě hluboce dojaly.
Zároveň však chápu, že Haiťané očekávají splnění slibů, jež jejich vláda a OSN toho dne dala.
Přiloží-li všichni ruku k dílu, můžeme Haiťanům poskytnout zdravější a více prosperující budoucnost, kterou si zaslouží.
Pan Ki-munova tichá moc
NEW YORK – Několik dní poté, co vláda na Srí Lance v květnu porazila svého odvěkého nepřítele, tamilské tygry, odletěl generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun na čtyřiadvacetihodinovou návštěvu hlavního města země Colomba, aby naléhavě vyzval prezidenta Srí Lanky k otevření uprchlických táborů v zemi i pro mezinárodní humanitární skupiny.
Byla to jen další v řadě několika naléhavých Panových cest do válkou zmítaného hlavního města země – tyto cesty tvoří součást jeho povinností vyplývajících z funkce nejvyššího představitele OSN, jenž se snaží udržet mír a obnovit globální porozumění.
Kdo však o tomto nejnovějším „nájezdu“ šéfa OSN do problémového regionu něco podstatného věděl?
Mnoho takových lidí nebylo.
Pan Ki-munovi, jenž se právě přehoupl do druhé poloviny svého pětiletého funkčního období, se zatím nepodařilo upoutat na své aktivity pozornost světové veřejnosti.
Zčásti je to dáno stylovými důvody a zčásti vrtochy diplomatického úsilí OSN.
Ve svém typickém poklidu tráví Pan Ki-mun více než třetinu času na cestách a v uplynulých 30 měsících lecčeho dosáhl.
Díky intenzivní zákulisní diplomacii zaznamenal hned ve svém prvním roce v úřadu úspěch v Dárfúru: podařilo se mu dostat mírové jednotky Africké unie do vražedné zóny v Súdánu.
A ačkoliv politický proces od té doby uvízl na mrtvém bodě, generální tajemník prosazuje posílení o další mírové jednotky a vrtulníky.
V Kosovu se mu podařilo zchladit horké hlavy v ožehavé otázce nezávislosti provincie.
Přesvědčil Evropskou unii a Spojené státy, aby umožnily OSN pokračovat v dohledu nad Kosovem a současně povolily postupné zavádění samosprávy – to vše bez vyvolání nebezpečných konfrontací se dvěma státy, které se stavějí proti odtržení, totiž se Srbskem a jeho blízkým spojencem Ruskem.
Na Barmě Pan Ki-mun navzdory zatvrzelému odporu vojenského režimu naléhal na úřady, aby po cyklonu Nargis, který loni zpustošil zemi, umožnily přísun humanitární pomoci.
Jeho veřejné i soukromé úsilí skládající se z desítek telefonátů a jednání, zachránilo na půl milionu životů.
Dnes pokračuje ve výzvách k propuštění demokratické vůdkyně Aun Schan Su Ťij.
Na Haiti, které stále trpí nedostatečným rozvojem, politickým chaosem a následky ničivých hurikánů, jmenoval Pan bývalého prezidenta USA Billa Clintona svým zvláštním zástupcem, jenž mu má pomoci řešit nelehký úděl země.
Stalo se tak po dvou jeho návštěvách Haiti v uplynulých 18 měsících a po dárcovské konferenci, kterou v dubnu zaštítil a jež si vytkla za cíl získat rozvojovou pomoc a investice v hodnotě 300 milionů dolarů.
Pan Ki-mun nedávno přijal aktivní roli také v krizi v Gaze.
Pravidelně hájil právo Palestinců na vlastní stát, ale současně odsoudil raketové útoky Hamásu na jižní Izrael.
Během bojů v Gaze veřejně naléhal na jejich zastavení a žádal, aby Izrael otevřel hranice Gazy pro humanitární pomoc.
Kromě toho navštívil úřadovnu Organizace spojených národů v centru Gazy, aby vyjádřil vážné znepokojení OSN nad jejím bombardováním.
Pan se také postavil do čela řešení problému globálního oteplování.
Touto otázkou se zabýval už na konferenci na Bali v roce 2007, kdy z ní učinil jeden ze svých hlavních zájmů, a na kodaňské konferenci OSN plánované na prosinec 2009 se pokusí vyjednat novou dohodu všech zemí světa.
Rovněž v oblasti zdravotnictví se posunul kupředu.
Zrychlil úsilí o vymýcení nejnebezpečnější odvěké metly lidstva, malárie, když jmenoval zvláštního poradce pro tuto nemoc a v rámci systému OSN navázal novátorská partnerství, která spojila soukromé podniky s nadacemi a nevládními organizacemi.
Jeho snaha již napomohla ke snížení výskytu malárie.
Panovým problémem je jeho ostýchavé chování, které ostře kontrastuje s jeho předchůdcem Kofim Annanem, mimořádným generálním tajemníkem, jenž ovládl dění svou elegancí, výřečností a hvězdnou mocí.
Naproti tomu Pan není charismatický ani inspirativní řečník – ani jeho angličtina není tak dobrá jako Annanova.
Svým způsobem je to však poutavý a zdvořilý muž, který zná současné kulturní ikony, a při několika veřejných příležitostech se dokonce uvolil ke zpěvu poťouchlých textů a veršů.
Přesto je Pan Ki-mun někdy kritizován, že nedělá více, že dostatečně neposlouchá nebo že se příliš podvoluje státům „velké pětky“ v Radě bezpečnosti.
Jedna z hlavních výtek zní, že se s ním těžko komunikuje.
Pan totiž bez výjimky zdvořile pokyvuje hlavou, aniž protistraně vyšle jasné sdělení.
Podle jiných lidí musí Pan teprve dokázat, že je dobrý manažer, a rázněji prosazovat reformy vnitřního chodu OSN.
Pan zase otevřeně plísní členské státy, že mu neposkytují dostatek prostředků.
Ať už je však pravda kdekoliv, jen málo kritiků bere v úvahu, že se Pan Ki-mun stejně jako všichni předchozí šéfové OSN musí vyrovnat s tím, že disponuje pouze morální mocí, nikoliv mocí ekonomickou, vojenskou či politickou.
Během svého funkčního období nicméně Pan vytrvale prokazuje v řadě otázek zdravé instinkty, a to navzdory faktu, že jeho kandidaturu původně prosazovala autoritativní čínská vláda a pravicový kritik OSN, americký vyslanec u této organizace John Bolton.
V konečném důsledku by měl být generální tajemník hodnocen podle toho, čeho dosáhl, nikoliv podle svých osobních slabin či suchopárného stylu.
MMF jako záchranář
CHICAGO – Největší finanční noční můrou, která světovou ekonomiku straší, je insolvence velké mezinárodní banky.
Ať už by příčinou byla platební neschopnost svrchovaného aktéra či rozsáhlé ztráty nahromaděné za lhostejných účetních norem, insolvence velké banky (zejména banky evropské) není vůbec vzdálenou možností.
Ostatně, i kdyby to vzdálená možnost byla, finanční krize roku 2008 nás poučila, že dochází i k výjimečným událostem.
Důvodem, který nás nutí tuto možnost pokládat za finanční noční můru, horší než krach Lehman Brothers v roce 2008, jsou obavy, že řada svrchovaných států už vystřílela všechny náboje, a nebylo by tudíž v jejich moci zasáhnout.
Swapy úvěrového selhání (CDS) předních jihoevropských bank se obchodují za mírně nižší ceny než CDS jejich svrchovaných států, což naznačuje, že trh ty druhé nepokládá za schopné pomoci těm prvým.
Od kolapsu Lehmanů uplynuly už téměř dva roky a pro řešení tohoto rizika se bohužel udělalo málo.
Kongres Spojených států co nevidět dopracuje návrh zákona, který nově vytvořené systémové radě udělí pravomoc řešit potíže významných amerických finančních ústavů.
Postupy k zahájení intervence jsou však komplikované a financování natolik mlhavé, že tento návrh zákona kolaterální škody krachu velké banky neeliminuje ani u amerických ústavů, natož u mezinárodních, jejichž rozplétání by vyžadovalo koordinaci několika států s různou úrovní solventnosti.
Aby se minimalizovalo riziko nezvladatelného kolapsu, je nezbytné schválit mezinárodní nápravný mechanismus s pravomocí nad všemi významnými mezinárodními finančními ústavy.
Cílem by nebylo zachraňovat banky ani jejich věřitele, ale minimalizovat otřesy, jež neřízená platební neschopnost může způsobit.
Tato instituce by měla být mezinárodní obdobou americké kapitoly 11 úpadkového zákona.
Cílem kapitoly 11 je ovšem zachránit trvající cenu firmy, kdežto cílem mezinárodního nápravného mechanismu by mělo být zachovat trvající cenu protistran insolventních finančních ústavů.
První problém, který je třeba při schvalování tohoto mechanismu rozřešit, je, kdo by měl tuto pravomoc mít.
Samozřejmou odpovědí je Mezinárodní měnový fond.
MMF, vytvořený po druhé světové válce, aby financoval přechodné nevyváženosti účastníků systému pevných směnných kurzů, si hledá náplň už od zániku dolarového systému směnných kurzů v roce 1971.
Důležitější však je, že řadou záchran svrchovaných států MMF získal odborné znalosti v oblasti restrukturalizace dluhu a zároveň si vypěstoval renomé přísného a nestranného aktéra, což by se v takových situacích velmi hodilo.
MMF má rovněž tu unikátní výhodu, že je jediným uschovatelem mezinárodních rezerv.
Za neexistence mezinárodního fiskálního orgánu je MMF organizací, která se takovému orgánu blíží nejvíc.
Jakmile bude některý velký finanční ústav insolventní, MMF by jej měl převzít, zaručit se za jeho krátkodobé závazky, ale odepsat akcionáře a vyplatit dlouhodobé věřitele, jedině až budou vyplaceni všichni ostatní věřitelé (včetně samotného MMF).
Někteří lidé by se rozkřikovali, že se to rovná znárodňování, ale úpadkový postup podle americké kapitoly 11 už znárodňování nepředstavuje.
Převzetí mezinárodní organizací má oproti domácímu řešení tři výhody.
Zaprvé, zajistí, že o náklady (pokud ztráty převýší úhrnnou hodnotu akcií a dlouhodobého dluhu) se podělí mezinárodní společenství a neponese je jen země, kde ústav sídlí, takže intervence bude věrohodná, i když se svrchovanému státu důvěřovat nebude.
Zadruhé, sejmutím rozhodovacích pravomocí z národní vlády, v jejíž zemi insolventní ústav sídlí, toto řešení minimalizuje potenciální pokřivení vznikající v důsledku lobbistické moci úřadujících bankéřů.
Důvěřovali byste řecké vládě, že by po vládním převzetí řídila řeckou banku čistým způsobem?
MMF by byl lepší.
Konečně, díky angažmá MMF by výhody nejlepších mezinárodní znalostí mohly k řešení problému využít i méně vyspělé země.
Kdyby Mexický záliv ohrožovala velká ropná skvrna od Haiti, nechtěli bychom, aby se jejímu šíření snažily zabránit nejlepší technologie (a ne jen ty, které jsou dostupné na Haiti)?
Proč by to na finančních trzích mělo být jinak?
Posledním problémem, který je třeba vyřešit, je spouštěcí mechanismus.
Právě to se u amerického nápravného orgánu ukázalo jako velice kontroverzní otázka.
Panovaly obavy, že mocné banky budou pomoc národní vlády zneužívat a žádat o intervenci příliš brzy.
V mezinárodním kontextu mohou této potíži předejít dvě pojistky.
Zaprvé, pevná pravidla, která likvidují akcionáře a pokutují dlouhodobé věřitele, jsou pro bankéře zřetelným odstrašujícím prvkem.
Zadruhé, jelikož by intervence MMF omezila vliv mocných domácích zasvěcenců, předčasná intervence by pro ně byla méně přitažlivá.
Spouštěcím mechanismem by měla být samotná domácí vláda.
Odmítnout v takových případech mezinárodní pomoc by se u každé vlády, která by čelila zhroucení významné banky, rovnalo volební sebevraždě.
Existuje hrstka oblastí, kde se ví, že vládní intervence přináší hodnotu: omezení pustošivých účinků úprku vkladatelů od banky mezi ně patří.
Zakročit tak ale dokáže jedině vláda dostatečně mocná, ve smyslu zákonných pravomocí a solventnosti.
Na mezinárodní scéně bohužel tyto dvě podmínky nejsou téměř nikdy splněny.
Zmocnění MMF k přebírání krachujících mezinárodních bank by tuto mezeru zaplnilo – a zaplašilo naši nejhorší noční můru.
Důvěrnosti centrální banky
LONDÝN – Ekonomové Alberto Alesina a Larry Summers otiskli v roce 1993 vlivnou práci, která dokládala, že nezávislost centrálních bank drží na uzdě inflaci, bez negativních důsledků pro hospodářskou výkonnost.
Od té doby daly svým centrálním bankám nezávislost země po celém světě.
Žádná kurz neotočila a každý náznak, že by si vlády mohly znovu prosadit politickou moc nad úrokovými sazbami, jak se nedávno přihodilo v Indii, se střetají s pozdvižením na finančních trzích a pobouřením mezi ekonomy.
Popravdě však existuje mnoho stupňů nezávislosti a ne všechny formálně nezávislé centrální banky fungují tímtéž způsobem.
Některé měnové orgány, například Evropská centrální banka, si samy stanovují svůj cíl.
Jiné, třeba britská Bank of England (BoE), mají plnou nezávislost ohledně nástrojů, tedy řízení krátkodobých úrokových sazeb, ale musí usilovat o plnění inflačního cíle stanoveného vládou.
Rozdíly existují i v tom, jakou mají centrální banky organizační strukturu k plnění svých cílů.
Na Novém Zélandu rozhoduje samostatně guvernér banky.
V americkém Federálním rezervním systému rozhoduje Federální výbor pro volný trh (FOMC), jehož členové – sedm guvernérů a pět prezidentů regionálních rezervních bank Fedu – požívají různé míry nezávislosti.
ECB nezveřejňuje záznamy o hlasování a na schůzkách Generální rady usiluje o konsenzus.
Naproti tomu Výbor BoE pro měnovou politiku (MPC) má devět členů, z nichž čtyři jsou jmenováni zvnějšku banky, a všechny hlasy se jednotlivě zaznamenávají; nikomu není dovoleno ukrýt se za názor kolektivního orgánu.
Fed neuchovává záznamy o hlasování, ale zapisují se „disentní“ stanoviska vůči zásadním rozhodnutím (v dobách, kdy býval předsedou Alan Greenspan, o nich téměř nebylo slyšet, ale od té doby jsou běžnější).
Odlišnosti existují také ve vztahu mezi tvůrci politik a jejich štábem, což také ovlivňuje nezávislost centrální banky.
Ve Fedu zaměstnanci předkládají FOMC své ekonomické prognózy, bez přispění tvůrců politik, kteří stanovují úrokovou sazbu.
V BoE za oficiální prognózy, zveřejňované v inflačních výkazech, zodpovídá MPC.
To je užitečné k ovlivňování očekávání, protože škála různých názorů z centrální banky může být pro soukromý sektor matoucí; přináší to ovšem riziko institucionálního skupinového myšlení.
Skupinové myšlení může být obzvlášť nebezpečné, pokud centrální banka provádí také dohled nad bankami, jak předvedla globální finančn�� krize roku 2008.
Všechny banky, které v roce 2006 zveřejnily zprávu o finanční stabilitě (tj. většina), dospěly k závěru, že bankovní soustava jejich země je v dobré kondici: dobře kapitalizovaná a obdařená odolnou řídicí strukturou a pevným řízením rizik.
Zdá se nepravděpodobné, že ani jednoho analytika centrální banky tehdejší mohutný růst úvěrů a dluhové páky nezneklidňoval aspoň o kapku víc.
Ekonomové v Bance pro mezinárodní platby – organizaci centrálních bank – poukazovali na rizika velice věcně.
Přesto se z malé armády ekonomů centrálních bank neozval ani jediný disentní hlas.
Centrální banky jsou sice nezávislé ve vztahu k vládám svých zemí, ale interně bylo velice těžké odchýlit se od nastolené linie.
Je samozřejmě zapotřebí nastavit jistou rovnováhu mezi tuhou institucionální disciplínou a volností pro rozkvět sta intelektuálních poupat.
Centrální banka není univerzitní katedra ekonomie, kde je rozmanitost téměř bezvýhradně zdrojem síly.
Vnější pozorovatelé jsou nuceni číst politická poselství mezi řádky každé publikace, což bance nemusí vždy pomáhat k dosahování jejích cílů.
Zjevně ovšem existuje prostor pro průchod rozmanitějšího uvažování.
Je proto povzbudivé, že BoE experimentuje s platformou, která umožňuje vyslechnout širší paletu názorů: blogem nazvaným Bank Underground (což je odkaz na stanici metra pod centrálou banky), který zveřejňuje příspěvky mladších členů personálu, kteří zpochybňují – nebo podporují – převažující politiku.
Během několika týdnů už se Bank Underground prosadil jako plodný pramen provokativních myšlenek.
Jeden příspěvek v půli srpna (kdy vysoce postavené kočky a kocouři byly jistě mimo Banku, takže myši měly pré) poukázal na některé slabiny modelů vnitřního kapitálu bank, které jsou jádrem režimu kapitálových požadavků Basel 3.
Autor, zaměstnance BoE jménem Tobias Neumann, prohlásil, že začlenění dalších dat do modelů by mohlo vést k tomu, že nasají šum a mylně ho vyhodnotí jako významný signál.
Vzhledem k tomu, uzavřel, velmi komplikované modely mohou pravidelně generovat zavádějící informace.
Jiný příspěvek, zveřejněný v červenci, otevřeně zpochybnil „oficiální“ názor BoE, že jak se ekonomika zotavuje, lze očekávat, že nefinanční společnosti začnou odbourávat pokladní hotovost a financovat investice.
Autorky, Katie Farrant a Magda Rutkowska, naznačují, že chování podniků se v důsledku finanční krize mohlo změnit, jelikož těžkosti s přístupem k bankovnímu financování je vedly k trvalému zvýšení hotovostních nárazníků.
Pokud je to pravda, má to významné důsledky pro finanční soustavu, zejména pro banky.
Bank Underground už za svůj krátký život prokázal svou cenu.
Guvernér BoE Mark Carney zaslouží velké uznání za to, že nám umožnil nahlédnout malým průzorem za fasádu Staré dámy z Threadneedle Street, jak se BoE přezdívá (samozřejmě za předpokladu, že blog není zcela neoprávněnou iniciativou!).
Možná že se nakonec dočkáme vzniku konkurenčního blogu Fed Subway, byť s vyhlídkami na blog ECB U-Bahn to v dohledné době růžově nevidím.
Prozatím mám v plánu strávit víc času v britské podzemce.
Tak nějak je tam líp vidět.
Proč by Bank of England měla cílovat růst
OXFORD – Britská centrální banka, Bank of England (BoE), tento měsíc zvýšila úrokové sazby na 0,75 %, v přesvědčení, že inflace překročí jí stanovený cíl ve výši 2 % zhruba do dvou let.
Stoupající úrokové sazby ale mají tendenci tlumit ekonomickou aktivitu a růst ve Spojeném království se sotva utrhl ze řetězu.
Měla by BoE uvažovat o úpravě svého mandátu tak, aby zahrnoval hospodářský růst?
Ve Spojených státech má Federální rezervní systém dvojí pověření: vůči stabilitě cen a maximální zaměstnanosti.
Jistěže, Fed také letos zvýšil úrokové sazby; jenže americká ekonomika v letošním roce roste o víc než 4 % a u HDP se očekává vzestup asi o 3 %.
Naproti tomu britské hospodářství narostlo v prvním čtvrtletí letošního roku o pouhé 0,2 %.
Přestože BoE očekává, že se růst vzchopí a pro letošek skončí na asi 1,5 %, označuje takové tempo za „maximální rychlost“.
Rychlejší růst by vyvolal inflační tlaky.
Při britské nezaměstnanosti na úrovni 4,2 % – podle názoru BoE odpovídající plné zaměstnanosti – bude najímání pracovníků znamenat vyšší mzdy.
A protože vzestupy cen jsou funkcí mezd plus marže, poroste inflace.
Rozhodnutí BoE zvýšit úrokové sazby navzdory pomalému hospodářskému růstu bylo odrazem starosti o její 2 % inflační cíl.
Vzhledem k tomu, že britské hospodářství v letech 1980 až 2007 rostlo průměrně o 2,5 %, prognóza BoE na úrovni 1,5 % růstového potenciálu představuje významnou degradaci hodnocení.
Viníkem je chabý růst produktivity.
Od roku 1998 do globální finanční krize roku 2008 dosahoval roční růst produktivity průměrně 2,25 %.
Teď se BoE domnívá, že je toto tempo kolem 1-1,25 %.
K tomuto zpomalení v oblasti produktivity došlo napříč vyspělými ekonomikami, z důvodů – od nepříznivých demografických trendů, nižší investiční poptávky po řadu dalších možných vysvětlení –, které zůstávají nejasné.
Británie je však postižena nejhůř.Pomalejší hospodářský růst přitom vyvolává očekávání nižších úrokových sazeb.
BoE poprvé předložila odhad toho, jaký pravděpodobně bude „nový normál“ úrokových sazeb, v souladu se svou prognózou růstu.
Namísto průměrné 5% sazby, která převažovala během desetiletí před bankovní krizí, teď BoE očekává úrokové sazby na 2-3% hladině, což znamená reálnou (inflačně očištěnou) úrokovou míru nižší než 1 %.
To se nemíjí s odhady, kde by se mohly pohybovat úrokové sazby v ostatních vyspělých ekonomikách, které zažívají zpomalení růstu produktivity.
Jelikož se však BoE domnívá, že růst ekonomiky už plně vyčerpává svůj potenciál, zvýšila úrokové sazby, třebaže růst HDP je pomalý a odhaduje se, že od nynějška do roku 2021, tedy do konce prognózovaného období, dosáhne pouhých 1,7-1,8 %.
Právě proto se poslední krok BOE zdá zvláštní.
Nepovedou účinky vyšších sazeb na půjčky, výdaje a investice domácností a firem k ještě pomalejšímu růstu?
Samozřejmě, měnová politika ovlivňuje hospodářský cyklus, ne dlouhodobé vyhlídky ekonomiky, které závisí mimo jiné na technických inovacích a dovednostech pracovních sil.
Potenciální tempo růstu britské ekonomiky tedy postup BoE nezmění.
Přiměl by ale růstový mandát BoE víc váhat se zvyšováním sazeb, když je růst chudokrevný?
Zamysleme se nad scénářem, v němž by BoE dostala pověření maximalizovat hospodářský růst a dosahovat 2% inflačního cíle.
Kdyby tvůrci politik očekávali, že inflace dosáhne 2 %, ale hospodářský růst bude za dva roky nižší než 2 %, museli by zvažovat, nakolik bude mít zvýšení sazeb tlumící vliv na ekonomiku.
Jinými slovy inflační cíl může být plněn, ale bude-li vlažný růst, zápas s vyvažováním dvou cílů může BoE brzdit o něco déle – tak jako Fed bdí nad zaměstnaností, ačkoliv měnová politika ve skutečnosti neovlivňuje dlouhodobý růst.
Záludnost do věci vnáší to, že potenciální tempo růstu ekonomiky, které se může měnit, se těžko odhaduje.
Kdyby posílil růst produktivity, „maximální rychlostí“ může být opět 2,5% růst HDP.
Centrální banka s růstovým mandátem může tedy našlapovat poněkud obezřetněji, pro případ, že by její počínání ztlumilo aktivitu, která by mohla národní výstup dostat do nového potenciálního tempa.
Dalším důvodem proč zvažovat pověření BoE mandátem zahrnujícím hospodářský růst je slábnoucí vazba mezi inflací a zbytkem ekonomiky.
Řečeno jinak, na rozdíl od minulosti růst cen tak úzce nesouvisí s nezaměstnaností ani výstupem.
Například bezprostředně po krizi roku 2008 byla inflace vysoká, jako by britská ekonomika vzkvétala, což se však nedělo; také nezaměstnanost byla tehdy poměrně vysoká.
Ceny stoupaly, protože libra byla slabá, takže zvyšovala náklady na dovoz, a ceny ropy byly vysoké.
Během tohoto období BoE často míjela svůj inflační cíl, což vyvolávalo kritiku, že cíl je neúčinný.
Důvod proč nezvýšit sazby byl ale zřejmý: ekonomika se vyrovnávala s následky Velké recese.
S hospodářským růstem jako explicitní součástí mandátu by BOE za takových okolností dokázala lépe vysvětlit svůj postup – a lépe zachovat věrohodnost své oddanosti cenové stabilitě.
Dozírání pouze na stabilitu cen mohlo fungovat, když byla inflace spolehlivějším prostředníkem hospodářského cyklu.
Když tomu teď tak není, BoE – a možná i další centrální banky – by měla uvažovat o změně mandátu tak, aby cílovala také růst.
Okamžik pravdy pro japonskou centrální banku
TOKIO – Japonská ekonomika se může pochlubit sedmi po sobě jdoucími čtvrtletími růstu, během nichž dosáhlo průměrné roční tempo růstu hodnoty 1,9%.
Agregátní poptávka převyšuje potenciální výkon o 1%, takže japonská „mezera HDP“ má nyní kladnou hodnotu.
Nezaměstnanost klesla na 2,7%, což je nejnižší úroveň od roku 1993, a poměr volných pracovních míst k počtu uchazečů dosahuje 1,56 – to je nejvyšší úroveň od roku 1974 a jejím výsledkem je akutní nedostatek pracovních sil v několika sektorech včetně stavebnictví, maloobchodu a doručování balíků.
A index Nikkei Stock Average se v lednu letošního roku vyhoupl nad hranici 24 000 jenů (216 dolarů), tedy na nejvyšší hodnotu od roku 1991.
Přestože však tyto ukazatele naznačují, že Japonsko je po více než dvou desetiletích stagnace, deflace a ekonomické nejistoty konečně z nejhoršího venku, celková míra inflace ve výši pouhých 0,6% zůstává hluboko pod dvouprocentním cílem japonské centrální banky (BOJ).
Pozoruhodné je, že ačkoliv BOJ připisuje nízkou inflaci klesajícím cenám energií, vliv energetiky na inflaci je dnes pozitivní.
Když se z cenového indexu vyřadí čerstvé potraviny, zvýší se míra inflace na 0,9%, avšak po vyloučení energií klesne na 0,3%.
Otázka, proč Japonsko nezažívá zdravou inflační spirálu taženou mzdami, zůstává s ohledem na současný nedostatek pracovních sil záhadou.
Jistě, inflace se nedostavuje ani ve Spojených státech a v Evropě.
Japonský případ však zvlášť bije do očí.
Japonskou reálnou ekonomiku mnoho let podporovaly fiskální schodky ve výši až 6% HDP a mimořádné kvantitativní uvolňování (QE), které guvernér BOJ Haruhiko Kuroda zavedl v dubnu 2013.
Poměr dluhu k HDP se od té doby zvýšil na 230% a BOJ převzala do svého vlastnictví více než 40% nesplacených vládních dluhopisů (JGB).
BOJ udržovala svou zápornou sazbu i nulovou sazbu u desetiletých dluhopisů tím, že každoročně nakupovala JGB v hodnotě 80 bilionů jenů a akcie v hodnotě 6 bilionů jenů.
V poslední době však drží sazbu u desetiletých dluhopisů v pásmu 0,0-0,1%, přičemž snížila tempo nových nákupů JGB na přibližně 50 bilionů jenů, což někteří lidé pokládají za skryté utlumování.
Kurodovo funkční období končí počátkem dubna a oba tábory kritiků jsou stále hlasitější.
První tábor zastává názor, že důležitá je reálná ekonomika, a přeje si, aby BOJ přestala dodávat stimuly a začala si lámat hlavu se svou nafouklou účetní bilancí.
Jakmile se míra inflace přiblíží k cílové hranici, bude BOJ muset přistoupit ke zvýšení svých základních a dlouhodobých sazeb, aniž by upravovala velikost své účetní bilance – přesně to už dnes dělá americký Federální rezervní systém.
Vzhledem k nízké sazbě kuponu u dlouhodobých dluhopisů na straně aktiv bude mít posun výnosové křivky směrem nahoru přinejmenším dočasně za následek ztrátu pro BOJ („záporné ražebné“).
V případě nejhoršího scénáře by BOJ mohla zcela vyčerpat svůj kapitál a vyžadovat fiskální injekci, což by mohlo ohrozit její nezávislost.
V souladu s tím se první tábor domnívá, že inflační cíl by se měl snížit na 1%.
Inflace by se pak pohybovala kolem cílové hodnoty a BOJ by mohla postupně utlumit program QE.
Velkou nevýhodou tohoto přístupu je skutečnost, že by způsobil prudké posílení jenu, což by zasadilo ránu reálné ekonomice.
Druhý tábor zastává názor, že je zapotřebí další stimul a že zvýšení spotřební daně v dubnu 2014 bylo obrovskou chybou, stejně jako je chybou skryté utlumování.
Místo toho by prý QE i expanzivní fiskální politika měly běžet na plné obrátky až do chvíle, kdy bude dosaženo dvouprocentního inflačního cíle.
To znamená vyšší vládní výdaje prostřednictvím dalších emisí JGB, která pak koupí BOJ – tomuto přístupu se rovněž říká „shazování peněz z vrtulníku“.
Problém spočívá v tom, že záměrné nafukování rozpočtového schodku zvýší riziko vypuknutí fiskální krize, aniž pomůže reálné ekonomice.
Na posledním jednání o nastavení měnové politiky, jež proběhlo 22. až 23. ledna, potvrdila BOJ přístup, který zaujímá už déle než rok.
Kuroda a jeho viceguvernéři pravděpodobně doufají, že se silný výkon reálné ekonomiky brzy přetaví ve vyšší inflaci.
Opravdu se to však stane?
Obecně platí, že k vyšší inflaci vede trojice klíčů: zvyšování mezd vyplývající z nedostatku pracovních míst, očekávání vyšší inflace v budoucnu na straně veřejnosti a příznivé vnější prostředí.
Pokud jde o mzdy, vláda premiéra Šinzó Abeho vyvíjí tlak na velké korporace, aby zvýšily mzdy o 3% nebo i více.
Vzhledem k tomu, že řada firem vykazuje rekordní zisky, by to mělo být zvládnutelné.
Japonské odbory jsou však i nadále ustrašené a zaměstnanci stále trpí traumatem z 15 let deflace.
V důsledku toho dávají mnozí z nich přednost jistotě pracovního místa před mzdovým navýšením.
Obávají se, že kdyby požadovali vyšší mzdy, poskytli by tím firmám záminku přesunout své provozy do zahraničí nebo zavést technologie nahrazující lidskou práci.
Pokud jde o druhou položku, BOJ už připustila, že když v dubnu 2013 zaváděla program QE, podcenila, jak je obtížné ovlivnit inflační očekávání.
V Japonsku má očekávaná míra inflace – ať už se měří jakkoliv – sklon kopírovat skutečnou míru inflace, byť s určitou prodlevou.
To pomáhá vysvětlit, proč prosté ohlášení dvouprocentního cíle neukotvilo očekávání veřejnosti, jak k tomu došlo v USA.
Současně však platí, že vnější prostředí je slibné.
Téměř každá druhá rozvinutá ekonomika zažívá setrvalý a synchronizovaný růst.
A na síle opět získaly i rozvíjející se ekonomiky, zejména Čína.
Zdá se, že přinejmenším na úrovni globální ekonomiky existuje příhodná konstelace hvězd k tomu, aby inflace dosáhla dvouprocentního cíle v Japonsku, v USA i v eurozóně.
Phillipsova křivka má v Japonsku sklon vytvářet písmeno L.
Dnes se ekonomika velmi blíží k bodu jeho zalomení, kterému se říká „míra nezaměstnanosti nezrychlující inflaci“ (NAIRU).
BOJ uvítá jakoukoliv známku vertikálního pohybu (tedy vyšší inflace při míře nezaměstnanosti na úrovni NAIRU) namísto pohybu horizontálního (nižší míry nezaměstnanosti beze změny celkové inflace), přičemž takový vývoj bude dobrý i pro ekonomiku jako takovou.
Banky, státy a finanční krize
PRINCETON – Poslední fázi finanční krize od pádu Lehman Brothers v září 2008 charakterizují značné ztráty bank a pokračující hrozba bankovních krachů.
Rozsah této pohromy vyvolává otázku, zda si malé země skutečně mohou dovolit sanovat banky.
Definice pojmu „malý“ se však neustále mění: před několika měsíci znamenalo slovo „malý“ Island, poté Irsko a nyní Velkou Británii.
Důsledky bankovní krize si žádají úvahy nejen o nejvhodnější formě bankovní legislativy, ale i o odpovídající velikosti státu.
Ohledně optimálního uspořádání bankovní soustavy vždy existovala nejistota a mezi různými druhy bankovní regulace vždy panovala konkurence.
Na jedné straně stojí představa – která po velkou část dějin definovala bankovnictví v Americe –, že banky by měly stát blízko u rizik, která musí posuzovat.
Tento ideál vyrostl z epochálního souboje Andrewa Jacksona s Nicholasem Biddlem a Second Bank of the United States.
Populismus svedl souboj s finančníky a zvítězil.
V důsledku toho neměla většina amerických bank v devatenáctém století pobočky a jejich činnost se omezovala na jediný stát.
Opačný přístup zvítězil v Kanadě, která se díky svým kořenům v bezpečné britské vládě mnohem méně obávala politické centralizace a byla připravena tolerovat celostátní bankovní soustavu.
Rozsáhlý bankovní systém v Kanadě distribuoval riziko šířeji a během epizod finanční paniky – ať už v roce 1907, nebo v letech 1929-33 – si vedl lépe.
Princip větší banky je spojen se dvěma hlavními lákadly.
Za prvé slibuje efektivnější řízení rizik, protože větší banky jsou v menší míře vystaveny jedinému typu zákazníka (na rozdíl od venkovských amerických bank, které trpěly, když trpěli američtí farmáři).
Za druhé je mnohem lépe uzpůsobena k dlouhodobým strategickým úvahám o celkovém směřování národní nebo i mezinárodní ekonomiky.
Větší banky se však mohou dostat do problémů, když se tyto dva principy smísí.
Idea větší banky dosáhla vrcholu v kontinentální Evropě a zejména v Německu, jehož velká bankovní soustava se koncem devatenáctého století rozvinula z obchodních financí ve finance průmyslové.
V té době se už země s dychtivým zájmem poohlížely po finančních modelech vyvinutých jinde.
Po panice v roce 1907 svolal americký Kongres Národní monetární komisi, jejímž nejzajímavějším a nejatraktivnějším potenciálním modelem pro USA byl model univerzálních bank na německý způsob, jehož napodobeniny existovaly i v Rusku, Japonsku, Itálii a Egyptě.
V roce 1931 dokonce i Velká Británie těžko odolávala německému modelu.
Také ona proto zorganizovala oficiální průzkum a zřídila Macmillanovu komisi, která si vyslechla důkazy o tom, jak špatně britské banky slouží britskému průmyslu a jak německý model mnohem lépe proměňuje úspory v průmyslové finance.
Tuto vlnu napodobování, v níž zdánlivě triumfoval model univerzální banky, ukončila až velká hospodářská krize.
Nešťastnou shodou okolností zveřejnila Macmillanova komise svou zprávu 13. července 1931, tedy v den, kdy zbankrotovala nejdynamičtější německá univerzální banka Darmstädter Bank.
V 90. letech však napodobován�� cizích bankovních modelů opět přišlo do módy.
Budování finančních impérií se na sklonku dvacátého století stalo tahounem globalizace.
Mezi oběma břehy Atlantiku a v menší míře i Pacifiku probíhal konkurenční boj.
Postupná integrace potenciálně obrovského evropského kapitálového trhu a vznik přeshraničních evropských bank v důsledku fúzí skutečně vyvolaly zdání, že se na obzoru rýsuje nová evropská sorta superbank.
Podobně i Japonsko reagovalo na svou bankovní krizi vytvořením velmi velkých spojených institucí, zatímco USA zrušily velkou část zákonů z éry velké hospodářské krize, které omezovaly bankovnictví.
A konečně po krizi mexického pesa v letech 1994-95 a asijské finanční krizi v letech 1997-98 exportovaly USA svůj nový bankovní model do zemí s rozvíjejícími se tržními ekonomikami.
Španělské a americké banky se začaly houfně přesouvat do Latinské Ameriky.
Lákadlem zde byla příležitost ke strategickým vizím, které nejzřetelněji viděl a prosazoval Robert Rubin, nejprve v roli ministra financí v Clintonově administrativě a poté v roli poradce nového obra amerického bankovnictví, totiž skupiny Citigroup, která vznikla fúzí v roce 1998.
Vzhledem k obrovské diverzitě a spletitosti transakcí však byly nové superbanky zákonitě zranitelné.
Dávno předtím, než se vynořil problém podřadných hypoték, poškodilo Citigroup chování jejích londýnských obchodníků, kteří se snažili ovlivňovat evropský trh vládních obligací, a také jejích obchodníků v Tokiu.
Pro nadnárodní výrobní společnost je mnohem jednodušší zavádět kontrolní mechanismy za účelem zajištění kvality výrobků.
Naproti tomu ve společnosti, která podniká v oboru finančního zprostředkovatelství, probíhají nezávisle na sobě miliony hodnocení a jejich dopady mohou být natolik vážné, že ohrožují celou firmu.
Když strategie selže, začne vzájemné obviňování.
Tradiční evropské státy střední velikosti si nemohou dovolit mít pro své banky strategickou vizi.
I pro USA je ovšem představa, že by svět držel pohromadě díky podnikatelskému plánu Citigroup, jednoduše příliš nákladná.
Existuje nebezpečí, že v rámci tlaku na zestátňování bank v důsledku finanční krize budou vlády chápat jako svou povinnost zavádět v nich strategie.
Strategická vize banky utvářející ekonomický osud země či celého světa je stejně pochybná jako představa centrálně plánovaného hospodářství.
V tomto smyslu jsou roky 2007-09 kapitalistickým ekvivalentem pádu komunismu v letech 1989-91.
Zakažte společný dluhopis
FRANKFURT – S prohlubující se globální finanční krizí se rozpětí mezi vládními dluhopisy různých států Evropské měnové unie (EMU) nějakou dobu dramaticky zvyšovalo.
V poměru k německým dluhopisům činilo v únoru rozpětí výnosů na druhotných trzích u vládních dluhopisů se splatností blížící se deseti letům 141 základních bodů v případě Itálie, 257 bodů v případě Řecka a 252 bodů v případě Irska – oproti pouhým 32, 84 a 25 základním bodům v roce 2000.
V prvních letech EMU se dlouhodobé úrokové sazby v zemích eurozóny víceméně sbíhaly k nízkým úrovním existujícím ve státech, jako byly Francie, Německo a Nizozemsko před zavedením eura.
Itálie a Řecko se oproti době před založením EMU těšily obrovským poklesům nákladů na obsluhu veřejného dluhu.
Pro mnoho lidí znamenalo zavedení eura nejen vymizení měnového rizika – tzn. rizika devalvace –, ale i skutečnost, že všechny členské země eurozóny od nynějška patřily do hospodářské oblasti monetární stability a díky disciplíně Paktu stability a růstu také stability fiskální.
Rozdíly v dlouhodobých úrokových sazbách v členských zemích eurozóny navíc před krizí činily zhruba 25 základních bodů, a to navzdory nepříznivému fiskálnímu vývoji v některých státech EMU.
Dnes však zemím s rostoucími rozpočtovými deficity, jako je Irsko, a také zemím s vysokou mírou veřejného dluhu, jako jsou Řecko a Itálie, hrozí, že budou ze svých vládních dluhopisů platit podstatně vyšší sazby.
Investoři s averzí na riziko dnes mohou požadovat vyšší rizikovou prémii za nákup dluhopisů vydaných zeměmi, které jsou pokládány za slabé dlužníky.
Dlouhodobé úrokové míry v zemích se silnější fiskální pozici – ve Francii, Německu nebo Finsku – se naopak těší nízkým sazbám v důsledku „útěku ke kvalitě“.
Tento vzestup dlouhodobých úrokových sazeb nejsilněji postihl země s prudce se zhoršující fiskální pozicí.
Dokonce se objevil návrh, že některé státy by mohly z EMU vystoupit, bude-li zmíněný proces pokračovat – kdyby se tato hrozba naplnila, rovnalo by se to ekonomické sebevraždě.
Není tedy překvapením, že si oblibu získává myšlenka společného evropského dluhopisu jako nástroje, jak čelit riziku rostoucího rozpětí úrokových sazeb v EMU.
Hlavní ideou je snížit rizikové prémie, které platí dlužníci s nižší fiskální důvěryhodností.
Toho však lze dosáhnout pouze implicitními nebo explicitními zárukami ze strany členských zemí EMU se zdravými veřejnými financemi. „Skutečný“ panevropský dluhopis by musel obsahovat společnou garanci všech zemí plné dluhopisové emise, přičemž „nejsilnější“ by ručil za „nejslabšího“, což je podle stoupenců této myšlenky princip skutečné evropské solidarity.
Společný dluhopis by eliminoval úrokové rozpětí mezi dluhopisy emitovanými různými zeměmi eurozóny, takže je nutno vyřešit otázku, jaký dopad by mělo jeho vydání na výši úrokové sazby a zejména na budoucí fiskální politiku a euro samotné.
Společný dluhopis eurozóny by dozajista zapříčinil, že by státy jako Francie a Německo musely platit vyšší úrokové sazby, což by v konečném důsledku znamenalo vyšší daňové zatížení pro jejich občany.
Kdyby navíc trhy očekávaly emisi značného objemu společných dluhopisů, pravděpodobně by se podstatně zvýšily úrokové míry obrovského objemu stávajících – a ryze národních – dluhopisů solidních zemí.
Nikdo nemůže předem vědět, jak velký by tento „účet“ mohl být, i když tato otázka – jakkoliv je důležitá – neřeší stěžejní problém: společný dluhopis by byl prvním krokem na šikmou plochu vedoucí k sanacím a tím i ke konci eurozóny coby oázy stability.
Chcete-li vědět proč, vzpomeňte si, že bezprostředním spouštěcím mechanismem zvýšení rozpětí úrokových sazeb byly sílící obavy finančních trhů o solidnost některých zemí eurozóny, a to kvůli dramatickému zhoršení jejich současného a očekávaného fiskálního postavení.
Společný dluhopis by tuto absenci fiskální disciplíny neléčil: naopak by nebyl ničím více než placebem pro „slabou“ zemi, přičemž jeho účinky by ve skutečnosti byly škodlivé, poněvadž by živily iluzi, že z fiskálních obtíží lze vybřednout i bez uskutečnění zásadní reformy.
Podněcování slabých zemí, aby prodlužovaly svou závislost na rozpočtových deficitech, udržováním naděje na faktickou sanaci by bylo velmi nákladné pro stabilnější země EMU a zároveň by to podkopalo těžce nabytou důvěryhodnost EMU v oblasti stability a fiskálního zdraví.
Tyto náklady by přitom musely platit všechny země eurozóny.
Panevropský dluhopis by měl také závažné politické důsledky.
Jakákoliv politika nutící země, které se rozhodly jít cestou fiskální solidnosti, aby doplácely na země s vysokými deficity a značným dluhovým zatížením, by silně podkopala veřejnou podporu eurozóny. „Solidarita“ v pravém slova smyslu znamená, že všechny země eurozóny by se měly přizpůsobit základním pravidlům EMU a dodržovat Pakt stability a růstu i principiální zákaz sanací.
Země, které cítí pokušení podkopávat tyto zásady tím, že neplní své slavnostně vyhlášené závazky, pouze dávají najevo vlastní absenci solidarity.
Barack Obama a americká moc
CAMBRIDGE – Jedním z prvních problémů, s nimiž se bude prezident Barack Obama potýkat, jsou dopady současné finanční krize, která zpochybňuje budoucnost americké moci.
Článek v měsíčníku Far Eastern Economic Review tvrdí, že „krach Wall Streetu zvěstuje globální tektonický posun: počátek úpadku americké moci“.
Ruský prezident Dmitrij Medveděv chápe krizi jako znamení, že se globální vedení Ameriky chýlí ke konci, a venezuelský prezident Hugo Chávez prohlásil, že na Pekingu dnes záleží mnohem více než na New Yorku.
A přesto dolar coby symbol americké finanční síly spíše stoupá než klesá.
Jak poznamenává Kenneth Rogoff, profesor Harvardovy univerzity a bývalý hlavní ekonom MMF: „Vzhledem k tomu, jak jsme právě všechno neskutečně zpackali, je paradoxní, že cizinci reagují tím, že do nás nalévají další peníze.
Nejsou si jistí, kam jinam by měli jít.
Zdá se, že mají v naši schopnost řešit problémy větší důvěru než my sami.“
Kdysi se tvrdilo, že když Amerika kýchne, dostane zbytek světa rýmu.
V poslední době začalo mnoho lidí tvrdit, že díky vzestupu Číny a ropných států by zpomalení v Americe nemuselo mít na okolní svět vliv.
Když však Spojené státy dostaly finanční chřipku, ostatní je následovali.
Mnozí zahraniční představitelé rychle přešli od škodolibosti ke strachu – a uchýlili se do bezpečí amerických státních pokladničních poukázek.
Krize často vyvracejí konvenční moudra a tato krize odhaluje, že americká ekonomika má i nadále působivou sílu.
Za špatný výkon Wall Streetu a amerických regulátorů zaplatily Spojené státy vysokou cenu v podobě poklesu měkké síly spojené s atraktivitou jejich hospodářského modelu, avšak tento úder nemusí být smrtelný, pokud se Americe na rozdíl od Japonska v 90. letech podaří absorbovat ztráty a omezit škody.
Světové ekonomické fórum stále hodnotí americkou ekonomiku jako nejkonkurenceschopnější na světě, a to díky pružnosti trhu práce, vyššímu vzdělání, politické stabilitě a otevřenosti vůči inovacím.
Širší otázkou je dlouhodobá budoucnost americké moci.
Podle nové předpovědi pro rok 2025, kterou připravuje americká Národní zpravodajská rada, bude americká nadvláda „značně snížena“ a jedna z klíčových oblastí přetrvávající americké nadřazenosti – totiž vojenská síla – bude v konkurenčním světě budoucnosti méně významná.
Nejde ani tak o americký úpadek, jako spíše o „vzestup ostatních“.
Síla vždy závisí na kontextu a v dnešním světě je distribuována způsobem připomínajícím složitou trojrozměrnou šachovou partii.
Na horní šachovnici je vojenská síla převážně unipolární a pravděpodobně takovou ještě chvíli zůstane.
Na prostřední šachovnici je však hospodářská síla již dnes multipolární – hlavními hráči jsou zde USA, Evropa, Japonsko a Čína, avšak na významu získávají i další.
Spodní šachovnici představuje sféra transnacionálních vztahů, které překračují hranice mimo kontrolu vlád.
Setkáme se zde s řadou různých aktérů: s bankéři, kteří elektronicky převádějí částky přesahující rozpočty většiny států, s teroristy převážejícími zbraně nebo s hackery narušujícími internetový provoz.
Patří sem také nové výzvy, jako jsou pandemie nebo klimatické změny.
Na této spodní šachovnici je moc široce rozptýlená a nemá smysl zde hovořit o unipolaritě, multipolaritě nebo hegemonii.
I po odeznění finanční krize bude pravděpodobným tahounem globalizace závratné tempo technologických změn, avšak politické dopady budou ve světě národních států jiné než ve světě nestátních aktérů.
V mezistátní politice se stane nejvýznamnějším faktorem pokračující „návrat Asie“.
V roce 1750 žily v Asii tři pětiny světové populace, které se ze tří pětin podílely na světovém hospodářském výkonu.
V roce 1900, po průmyslové revoluci v Evropě a Americe, se Asie podílela na světovém výkonu z pouhé jedné pětiny.
Do roku 2040 bude nicméně tento světadíl na nejlepší cestě vrátit se ke svému historickému podílu.
Vzestup Číny a Indie může vytvářet nestabilitu, avšak pro tento problém existují precedenty a z historie si můžeme vzít ponaučení, jak dokáže politika ovlivňovat výsledek.
Před sto lety zvládla Velká Británie vzestup americké moci bez konfliktu, zatímco neschopnost světa vypořádat se se vzestupem německé moci vedl ke dvěma ničivým světovým válkám.
Zvládnout je nutno i vzestup nestátních aktérů.
V roce 2001 zabila nestátní skupina více Američanů, než kolik jich japonská vláda pozabíjela v Pearl Harboru.
Šíření pandemií ptáky nebo lidmi cestujícími v proudových letadlech by mohlo připravit o život více lidí, než kolik jich zahynulo v první či druhé světové válce.
Problémy spojené s rozptylováním moci (směrem od států) se nakonec mohou ukázat jako složitější než mocenské přesuny mezi státy.
Výzvou pro Baracka Obamu je skutečnost, že stále více témat a problémů se vymyká kontrole i toho nejmocnějšího státu.
Ačkoliv USA uplatňují tradiční mocenská opatření dobře, tato opatření stále častěji nedokážou postihnout velkou část toho, co definuje světovou politiku.
Ta se vzhledem k informační revoluci a globalizaci mění způsobem, který Američanům brání v dosahování vlastních mezinárodních cílů osamoceným postupem.
Pro americkou prosperitu je například životně důležitá mezinárodní finanční stabilita, avšak při jejím zajišťování se USA neobejdou bez spolupráce s ostatními.
Také globální změny klimatu ovlivní kvalitu života, ale USA nemohou tento problém zvládnout samy.
A ve světě, kde jsou hranice stále prostupnější pro vše od drog přes infekční nemoci až po terorismus, musí Amerika mobilizovat mezinárodní koalice, aby mohla řešit společné hrozby a problémy.
Spojené státy jsou největší světovou ekonomikou, a jejich vedoucí role proto zůstane klíčová.
Problémem americké moci ve světle finanční krize není její úpadek, nýbrž nutnost si uvědomit, že ani nejmocnější země světa nedokáže dosahovat svých cílů bez pomoci ostatních.
Barack Obama to naštěstí chápe.
Americká revoluce Baracka Obamy
Georgi W.
Bushovi se osm let dařilo ztělesňovat a zesilovat všechny předsudky a negativní stereotypy, které svět chová vůči USA.
Více než kterýkoliv jiný americký prezident před ním si znepřátelil svět a neúčinným a neúměrným uplatňováním „tvrdé“ síly Ameriky vážně poškodil její sílu měkkou.
Dvojí prioritou příštího amerického prezidenta by proto mělo být usmíření Spojených států se sebou samými a se světem.
Existuje-li jediný kandidát, který to může dokázat a během zlomku vteřiny přispět k obnově mezinárodní reputace Ameriky, pak je to Barack Obama.
Výjimečná období někdy plodí výjimečné vůdce.
Napoleon Bonaparte by bez francouzské revoluce býval zůstal nadaným a frustrovaným nižším vojenským důstojníkem.
Také současné období v Americe a její vztahy se světem byly a jsou vskutku výjimečné, což si žádá vůdce, který dokáže od základu změnit názor většiny světa, že se Amerika stala arogantní, nemohoucí a sobeckou.
Zatvrzelí antiameričané se samozřejmě nikdy nedají přesvědčit, avšak s možnou výjimkou muslimského světa je jich stále menšina.
Mlčící většina je ochotna nechat se přesvědčit, že i po Bushovi existuje život.
Proč se Obama tolik liší od ostatních prezidentských kandidátů a proč by mohl na mezinárodní scéně tak mnoho změnit?
V zahraničně-politických otázkách bude manévrovací prostor příštího prezidenta koneckonců jen velmi malý.
Bude muset zůstat v Iráku, angažovat se v izraelsko-palestinském konfliktu na straně Izraele, konfrontovat nepoddajnější Rusko, jednat se stále ambicióznější Čínou a čelit problémům spojeným s globálním oteplováním.
Může-li Obama něco změnit, pak to není díky svým politickým rozhodnutím, nýbrž díky tomu, čím je.
Ihned poté, co se vítězný a usměvavý objeví na televizních obrazovkách celého světa, zažijí image a měkká síla Spojených států cosi na způsob koperníkovské revoluce.
Představte si, jaký dojem by jeho zvolení udělalo nejen v Africe, ale i v Asii, na Blízkém východě, a dokonce i v Evropě.
Tím, že se Amerika vyšvihla do globálně nadřazené role, stala se zosobněním Západu a ten byl pokládán za „bílý“.
Moc ve Spojených státech se přesunula nejprve z východního pobřeží na západní a poté na jih.
Pokud však posun napříč rasovými dělicími liniemi Ameriky není vskutku revoluční změnou, co už jí může být?
Jistě, redukovat Obamu na pouhou barvu jeho kůže by bylo těžkým zjednodušením, i když on sám dychtivě zdůrazňuje své „černé kořeny“.
Faktem je, že ani samotní Afroameričané ho plně nepodporují.
Protože má bílou matku a afrického otce, nezapadá do žádné afroamerické škatulky.
Existuje však i další důvod, proč je Obama výjimečný: složitost jeho identity z něj dělá vpravdě univerzálního člověka, globálního kandidáta pro globální éru.
Díky své jedinečné osobní minulosti může přemostit Afriku, Ameriku, a dokonce i Asii – kde jako malý chlapec navštěvoval muslimskou školu –, čímž oživí univerzální obraz a poslání Spojených států.
Vzhledem k tomu, co USA během Bushových let zažily, však Obamu činí jedinečným zejména podstata poselství, které ztělesňuje a jež je nejlépe shrnuto v názvu jeho knihy Odvaha naděje .
Má-li se Amerika přesunout z kultury strachu do kultury naděje – a znovu začít ztělesňovat naději pro svět –, bude k tomu potřebovat vůdce zosobňujícího americký sen: moderního a vyzbrojeného humanistickým náboženským sdělením, jež bude kontrastovat s úzkostlivou iracionalitou křesťanského konzervativního hnutí, které živilo Bushovu politickou základnu.
Bez ohledu na to, zda Obama dokáže svým slibům dostát, však již Amerika nezíská zpět postavení, jemuž se těšila v letech 1941 až 2000.
S Obamou i bez něj se „americké století“ nebude opakovat.
Obama se však může poučit z počátečních chyb, jichž se v polovině 70. let dopustil Jimmy Carter.
Neoizolacionismus není řešením, zatímco zdrženlivost – založená na sebedůvěře a moudrosti – ano.
Svět potřebuje skromnější a sebevědomější Ameriku.
Evropanovi, kterého vývoj ve Spojených státech v uplynulém desetiletí hluboce znepokojoval a naplňoval smutkem, se zdá, že ze všech deklarovaných prezidentských kandidátů má k tomuto ztělesnění Ameriky nejblíže právě Obama.
Chybějící agenda svobody Baracka Obamy
Během svého druhého celého dne v úřadu prezident Barack Obama udělal významné gesto směrem k obnově Ústavy USA a právního řádu, když podepsal dvě vládní nařízení: jedním uzavřel věznici v zálivu Guantánamo, druhým vrátil Ameriku do společnosti civilizovaných národů uzavřením takzvaných „černých areálů“, které umožňovaly mučení s posvěcením státu.
To je dobrý začátek a uznání si zaslouží jak Obama, tak miliony Američanů, kteří nelenili a nezalekli se rizika v boji proti sílící tyranii.
Samo o sobě to ale nestačí.
Stále ještě čekáme na projev, který nás podrobně seznámí s pěti úkoly, s nimiž se prezident musí vypořádat stejně rychle jako se zmíněnými dvěma vládními nařízeními, aby odčinil újmu, již naší svobodě přivodila předchozí vláda.
V zásadě by se měla nést v tomto duchu:
„Milí spoluobčané, drazí Američané, otcové naší vlasti byli natolik moudří, že nám naše svobody zajistili mnoha způsoby.
Čistotu duše nám ale zajistit nemohli.
To je na nás a na to tom, jak jednáme.
Každé významné náboženství vznáší v určité formě tuto otázku: jaký prospěch nám přináší zisk bohatství a moci, když ztratíme mravní hodnoty?
V uplynulých osmi letech jsme byli spolupachateli konání, které ohrozilo samotnou duši našeho národa.
Nejtěžší zločin, kterého jsme se dopustili nebo jej připustili, bylo znásilnění naší drahocenné ústavy.
Bez své ústavy je Amerika jen jednou z mocností světa, jejíž velikost se opírá o bohatství a zbraně, nikoli o hodnoty a přesvědčení; riskujeme tedy pád, až nás jmění a zbraně zradí.
Naším skutečným bohatstvím a opravdovou zárukou trvání našeho národa je Ústava Spojených států amerických.
Po uzavření Guantánama a zákazu mučení musíme zrušit Vlastenecký zákon a obnovit tak ústavní mantinely, které nás chrání proti neoprávněným odposlechům a sledování.
Zadruhé, věznice jsme sice už zavřeli, ale musíme žádat bratrské národy o odpuštění za hrůzy, které jsme napáchali a za něž neseme část viny, jelikož jsme se podíleli na státem schvalovaném mučení a „mimořádných deportacích“ zadržených do zemí, které mučení používají.
Chystám se jmenovat komisi pro zajištění pravdy a umíření, abychom svému vlastnímu svědomí i okolnímu světu předložili účetní uzávěrku těchto zvěrstev.
Zatřetí, ke stíhání viníků potřebujeme zvláštního žalobce.
Mnozí příslušníci armády a tajných služeb mají dnes strach z trestní odpovědnosti za činy, jichž se dopustili na příkaz špiček v hierarchii velení.
Správně je ale třeba postupovat tak, jak tomu bylo v Norimberku, Haagu, Sieře Leone a po bosenském konfliktu: stíhat ty, kdo politiku mučení a deportací koncipovali, schválili a uskutečňovali, ať už řetězec příkazů sahá jakkoli vysoko – včetně právníků, již ospravedlňovali právní perverze, které vedly k mučení a vraždám – a nezaměřovat se na osoby na nejnižších příčkách žebříčku velení.
Začtvrté, postavme opět mimo zákon přítomnost armády v našich ulicích, jak zamýšleli naši otcové.
Dne 7. října 2008 bylo víc než 3000 amerických vojáků převeleno z Iráku do Spojených států, v rozporu se Zákonem o posse comitatus, který nás sto let chránil před policejním nasazením armády, a v rozporu se Zákonem o pobu��ování, který nás chránil sto let předtím.
Dnes je v našich ulicích 20 tisíc vojáků – a nezodpovídají se lidu, nýbrž pouze výkonné moci.
Nebezpečnost této situace byla důvodem, proč otcové naší vlasti přijali druhý dodatek k ústavě, jehož záměrem je omezovat vnitřní ozbrojenou ochranu na milice – Národní gardu a civilní policii, které se zodpovídají lidu.
Amerika není ani bitevní pole, ani policejní stát, takže bychom měli své vojáky vyslat buď na skutečnou frontu, anebo domů k rodinám.
Konečně se musíme ubezpečit, že toto temno nezavládne znovu.
Polovina amerických dětí vyrůstá bez občanské výchovy.
V polovině států už se na druhém stupni nevyučuje občanská nauka, předmět věnovaný naší republice a jejímu fungování.
Polovina nastupujících amerických vysokoškoláků tak nemá tušení, v čem naše demokracie spočívá, natož aby věděli, jak ji v ohrožení bránit.
Vyzývám státy v celé zemi, aby znovu zavedly výuku občanské nauky o USA, abychom formovali občany, kteří rozumí našemu dědictví a dokážou v případě ohrožení bránit svobodu a ústavu.
Pomožte mi při plnění těchto dalších pěti úkolů a budeme moci znovu pohlédnout do zrcadla a poznat v sobě skutečné Američany.“
Barak ranhojič
TEL AVIV: Drtivé vítězství předáka Strany práce, generála Ehuda Baraka v nedávných volbách 17. května, Izraeli přineslo nejen novou vládu a novou zahraniční politiku.
Znamená rovněž začátek nové éry v izraelské politické kultuře.
Tři roky vlády Benjamina Netanjahua byly poznamenány politikou konfrontace a animosity ve všech možných sférách politického života.
Bývalý ministerský předseda Netanjahu se zaměřil nejen na politiku maximální konfrontace s palestinským vedením s Jásirem Arafatem v jeho čele, ale rovněž pěstoval politiku konfrontace vnitřní – mezi religiózními a sekulárními Židy, mezi “starousedlíky” a nově příchozími ze zemí bývalého Sovětského svazu, mezi evropskými a blízkovýchodními Židy (tedy aškenázskými a sefardskými Židy).
Politika “rozděl a panuj” byla charakteristickým rysem Netanjahuova života i před tím, než se stal premiérem.
Coby vůdce nacionalistické strany Likudu, když byl v opozici vůči vládám premiérů Jiccaka Rabina a Shimona Perese, protestoval proti dohodám z Osla, které byly uzavřeny mezi vládou, vedenou Stranou práce a Organizací pro osvobození Palestiny (PLO), a jeho manévry měly ukázat Rabina i Perese jako velké zrádce, jakési místní ekvivalenty tak známých a strašných kolaborantů, jako byl Petain nebo Quisling.
Netanjahu stále živil tyto nálady až vytvořil takovou atmosféru konfrontace a nenávisti, že pravicový nacionalistický židovský student náboženství úkladně zavraždil ministerského předsedu Rabina, a to jen proto, že v jeho očích to byl zrádce, kdo se v Oslu vzdal části historické rodné země židovského národa ve prospěch “teroristické” PLO.
Když se pak Netanjahu stal ministerským předsedou, po volbách, jenž se uskutečnily šest měsíců po zavraždění generála Rabina, pokračoval ve své strategii odmítání a konfrontace.
Důsledkem tohoto počínání byla hluboká krize ve vztazích s Palestinci, ochlazování vztahů mezi Izraelem a jeho velkým strategickým partnerem, Spojenými státy, a nakonec i domácí klima hluboké nejednoty, etnického napětí a drsné vulgarizace snad všech politických diskusí.
Ehud Barak, vůdce Strany práce, je z jiného těsta.
Narodil se v kibuci a téměř celý svůj život sloužil v izraelské armádě, stal se velitelem štábu a rovněž jedním z nejčastěji vyznamenávaným vojákem.
Ale jako mnoho jiných izraelských vojenských velitelů – například Rabin byl stejný – jako voják je také velmi pragmatický a ví, kde jsou hranice jeho moci.
Když se stal vůdcem Strany práce, před méně než třemi roky, hned začal rozvíjet nový styl politiky: místo konfrontace dialog; místo odmítání politiku vstřícnosti.
Generál Barak vyhrál volby jako vůdce široké koalice vedené jeho vlastní Stranou práce, která ale také zahrnovala Stranu Gesher, reprezentující severoafrické židovské imigranty z řad dělníků, stejně jako Hnutí Meimad, reprezentující ortodoxní Židy.
Byla to tato koalice, založená na politice vstřícnosti, které Barak přinesl své velkolepé vítězství: zatímco Netanjahu v roce 1996 zvítězil jen s mizivou převahou 0,5%, Barak tentokrát vyhrál převahou okolo 10%.
Inu, mnoho ruských imigrantů volilo poprvé a volilo pro Stranu práce.
Jako ministerský předseda bude mít Barak před sebou velice obtížné úkoly: návrat k dohodám z Oslo, které byly historickým kompromisem mezi Izraelem a PLO; dojednání teritoriální dohody s Palestinci, jež budou muset vybalancovat jejich legitimní práva a Izraelské bezpečnostní zájmy; nenechat se vykolejit extrémistickými teroristy, jež útočí na mírový proces, který má nyní podporu velké většiny obou národů; nalézt vzájemně přijatelný klíč k řešení obtížného problému Jeruzaléma.
Z mezinárodního hlediska bude muset dostat izraelské hospodářství ze současné recese, z ekonomického poklesu, do kterého země upadla právě proto, že mírový proces uvízl na mrtvém bodě; tedy vedle absolutně nezvládnutého řízení ekonomiky po vedením Netanjahua.
Premiér Barak bude muset rovněž fungovat coby ranhojič: bude muset zhojit rány mezi Židy a Araby, stejně jako mezi Židy a Židy.
To nebude snadný úkol, a rychlá řešení neexistují.
Proto bude zapotřebí hodně trpělivosti a dostatek politické vůle, tolik nutné k překonání interních obtíží Izraele, i k narovnání jeho vztahů s Palestinci.
Barbaři před branami?
Evropské politické kyvadlo se přehouplo doprava a z někdejších velkých neznámých evropské politiky se stávají známé figury.
Po Nizozemsku a Francii je zřejmě dalším na řadě Německo (volby se zde mají konat na podzim a jejich favoritem je středopravicový kandidát, bavorský premiér Stoiber).
Ve Spanělsku, Rakousku, Itálii, Dánsku a Portugalsku středopravicové vlády již vládnou.
Tento obrat je nejen známkou návratu tradičních konzervativních stran a politik - menší vlády, větší pozornost věnována zájmům kapitálu - k moci.
Jde tady i o něco nového.
Nové je to, že mnoho dnešních středopravicových vlád podporují populistické nebo nacionalistické strany.
V Itálii, Nizozemsku, Rakousku a Dánsku má vláda podobu buď koalice nebo menšinové vlády podporované zejména a především populistickými pravicovými stranami.
Francouzská vláda se sice skládá z tradičních středopravicových politiků, ovšem prezident Chirac vděčí za své vítězství úspěchu krajně pravicové Národní fronty.
Tohle rozhodně novinka je.
V minulosti se politický boj v evropských zemích sváděl mezi levicovými stranami, zastupujícími zájmy pracujících, a pravicí, která zastupovala zájmy kapitálu.
Zásadní význam měly strany politického středu, jež zastupovaly střední třídy a tlumily ideologické výstřelky levice i pravice.
Dnes se ale ideologické rozdíly mezi levým a pravým křídlem politického spektra smývají.
Rovnováhu moci tak v rukou drží nové plémě politiků a noví voliči.
Úspěchy populistických či pravicových stran jsou do značné míry důsledkem neúspěchů levicově orientovaných vlád, za nimiž stojí především neuspokojivý ekonomický výkon Evropy.
Nezaměstnanost je v Evropě vysoká a růst produktivity (a tudíž životní úroveň) se od poloviny 90. let zpomalil.
I ti voliči, kteří se v ekonomice nevyznají, vidí zjevný rozdíl mezi Evropou a USA, kde od poloviny 90. let růst stoupal a kde nezaměstnanost je nesrovnatelně nižší.
Mnozí voliči si začínají myslet, že je tím vinen jejich uctívaný evropský sociální stát.
Mnozí voliči se také cítí ohroženi a nechráněni.
Tvrdí se, že evropský sociální model vyměnil hospodářský růst za větší sociální ochranu a menší riziko.
Tato myšlenka ale každého nepřesvědčí.
Početné skupiny sociálních "outsiderů" (mladých nezaměstnaných lidí a lidí hledajících první zaměstnání, sezónních dělníků, drobných obchodníků a dalších samostatně výdělečně činných) tyto údajné výhody nevidí, protože nemají stabilní a chráněnou práci nebo nemají nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo jsou příliš mladí na to, aby mohli využívat výhod veřejného penzijního systému.
Tito voliči si také stěžují na zločinnost a na neustále se zhoršující životní úroveň ve svých městech.
V posledních volbách mnoho těchto "outsiderů" podpořilo právě pravicové populistické strany a jejich hlasy tak v mnoha evropských zemích rozhodují o přežití nových středopravicových stran.
Tradiční politická konkurence tuto skupinu voličů často přehlížela a jejich požadavkům nevěnovala pražádnou pozornost.
A tak se najednou tito voliči ocitli téměř v celé Evropě v roli politických rozhodčích.
Co tato nová vlivná voličská síla chce, je jasné: imigrační omezení, tvrdší zákroky proti zločinu, více ekonomických příležitostí, ale také větší ochranu proti ekonomickému riziku a mezinárodní konkurenci.
Politici, kteří tyto voliče zastupují, nemají s vládou zkušenosti, k vládnutí bývají technicky nepřipravení a ke všem technokratům a byrokratům - zvlášť k těm bruselským - jsou nedůvěřiví.
Stanoviska populistických stran jsou v mnoha otázkách v rozporu s tradičními prokapitálovými a protržními platformami středopravicových stran.
Ne všechno je ale černé.
Některé požadavky těchto voličů jsou rozumné a rozhodně přispějí ke zlepšení politiky.
Větší část Evropy kupříkladu potřebuje kvalitnější prevenci proti zločinu a opravdově míněnou snahu o zastavení ilegální imigrace.
Ovšem v jiných zásadních politických rozhodnutích by populistické strany mohly Evropu zavést na scestí.
Jistě, většina evropských zemí by měla přehodnotit základy svého sociálního státu.
Délku aktivního pracovního života je třeba prodloužit, důchody vyplácené z veřejné kasy bývají často až nadmíru štědré, pracovní trhy jsou příliš strnulé.
Tradiční prokapitalistické pravicové strany by takové reformy přivítaly.
Pro pravicové populisty však reforma sociálního státu není prioritou.
Největšímu riziku nicméně čelí evropská integrace.
Nové populistické a nacionalistické strany pochybují o Evropě vůbec, tím spíše o rozšiřování Evropské unie.
Tento odpor přichází v nejnepříhodnější dobu, kdy se Evropa zabývá ambiciózními a náročnými ústavními reformami.
Rozšíření Evropy, přestože se blíží, není navíc hotovou věcí.
Jednání o rozšíření stále probíhají.
Konvent o budoucnosti Evropy diskutuje o způsobech integrace nových politických oblastí, jako jsou vnitřní bezpečnost, přistěhovalectví, prvky společné zahraniční politiky a vnější bezpečnosti.
Závěry Konventu ale nelze předpovědět.
Poslední slovo může klidně mít ono nové a sílící politického voličstvo a jeho nesouhlas.
Tradiční středopravicové strany byly vždy proevropské.
Evropskou integraci jen výjimečně zasáhl názorový předěl mezi levicí a pravicí.
Tyto politické prázdniny jsou asi nadobro za námi.
Barbaři, nebo géniové před branami?
MNICHOV – Evropa v současné době zažívá obrovskou vlnu migrace mezi svou východní a západní částí.
Tento pohyb připomíná velké stěhování národů, které mezi čtvrtým a šestým stoletím poznamenalo Evropu.
Například během prvního roku od 1. ledna 2007, kdy bylo do EU přijato Rumunsko, vycestoval do Itálie a do Španělska zhruba jeden milion Rumunů.
Za poslední čtyři roky získalo ve Velké Británii zaměstnání více než 800 000 Východoevropanů, z nichž většina přišla z Polska.
Jen během posledních dvou let emigrovalo půldruhého milionu Poláků a od roku 2004, kdy Polsko vstoupilo do EU, jejich počet pravděpodobně přesáhl dva miliony.
V menším měřítku stojí za zmínku také migrace Ukrajinců do České republiky, Bulharů do Turecka a občanů Británie do Španělska.
Jelikož Německo stále omezuje imigraci zaměstnanců v závislé činnosti z východních zemí EU, přichází většina imigrantů buďto jako osoby samostatně výdělečně činné, nebo ekonomicky neaktivní.
V Mnichově se počet na sebe pracujících obkladačů zvýšil v letech 2004 a 2005, tedy v úvodních dvou letech po první vlně rozšíření na východ, ze 119 na 970.
Navzdory omezením však Německo do roku 2005 absorbovalo 37% všech východoevropských migrantů, kteří přišli před i po rozšíření EU na východ, zatímco Itálie jich absorbovala 22%, Řecko 11%, Švýcarsko 8% a Velká Británie pouze 3%.
Ve stejném roce se 13% obyvatel Německa narodilo jinde, což bylo více než v Británii (10%), Francii (7%), Španělsku (5%) nebo Itálii (3%).
Imigrační vlny do Velké Británie, Španělska a Itálie v posledních dvou letech tyto údaje podstatně změní, avšak informace potřebné k aktualizaci statistiky zatím nejsou dostupné.
Lidé se dnes pohybují rychleji, než je statistické úřady dokážou počítat.
Před rozšířením EU na východ předpovídala pravděpodobné migrační vlny řada studií.
Predikce podílu Východoevropanů, u nichž se do 15 let očekává přesun na západ, se pohybovaly od 2,5% do 6%.
Vzhledem k tomu, že během pouhých čtyř let vycestovalo ze země zhruba 5% obyvatel Polska, a to navzdory imigračním omezením ve významných cílových zemích, byly tyto odhady až příliš opatrné.
Před rozšířením bylo politicky nekorektní diskutovat o možných vlnách migrace na Západ, neboť politici EU v tom spatřovali překážku procesu rozšíření.
Když nyní k rozšíření došlo, je objektivní diskuse o migraci snazší.
Tato migrace není „invasioni barbariche“, jak Italové říkají stěhování národů, ačkoliv její velikost je řádově srovnatelná.
Protože se migranti přesouvají mezi trhy s dobře definovanými majetkovými právy, je imigrace v zásadě přínosná pro ně i pro cílovou zemi.
Imigrant dostává vyšší mzdu než doma a cílová země těží z levné pracovní síly, která vytváří větší hodnotu, než sama stojí.
V praxi však imigrace často není tak přínosná, jak by mohla být, protože cílová země má zkostnatělou mzdovou strukturu, která brání ve vytváření dodatečných pracovních míst potřebných k zaměstnávání imigrantů.
Zaručuje-li například cílová země minimální mzdu a náhradní příjem domácím nezaměstnaným, imigranti jednoduše ženou domácí občany do náruče sociálního státu.
To není problém imigrace jako takové, nýbrž špatně nastavených domácích institucí v sociální oblasti a na trhu práce.
Hostitelské země se často pro jistotu snaží omezit imigraci na kvalifikované pracovníky, protože ti vstupují do takových segmentů na trhu práce, v nichž dostatečná mzdová flexibilita směrem dolů zajišťuje imigrantům dodatečná pracovní místa.
Při lákání kvalifikovaných imigrantů se však státy zatím setkávají se smíšenými úspěchy.
Nejúspěšnějšími jsou v tomto ohledu anglosaské země (v pořadí Kanada, Irsko, Austrálie, Spojené státy a Velká Británie), ale i Dánsko a Norsko.
Více než třetina imigrantů do těchto zemí má terciární vzdělání, přičemž v Kanadě a Irsku je to 45%.
V méně úspěšných zemích – Itálii, Rakousku, Německu, Francii, Portugalsku a Nizozemsku – nedosahuje podíl imigrantů s terciárním vzděláním ani jedné čtvrtiny.
V Itálii přitom činí pouhých 11% - to je nejméně ze všech zemí s dostupnými statistikami.
Odliv mozků do anglosaských zemí, zejména do USA, je omračující.
Absolventské ročníky špičkových amerických univerzit jsou plné zahraničních studentů a 27% praktikujících lékařů v USA dnes pochází ze zahraničí.
O poválečný růst a dynamiku Ameriky se do značné míry zasloužili kvalifikovaní imigranti.
Před i po druhé světové válce přicházelo mnoho kvalifikovaných lidí z Evropy, zejména z Německa; v posledních desetiletích pak převládají imigranti z Asie, přičemž v čele žebříčku figurují Indie, Pákistán a Filipíny.
Dnešní odliv mozků neprobíhá pouze z rozvíjejících se a rozvojových ekonomik do bohatších zemí, ale i z evropských zemí do USA.
Ve většině vědeckých oborů evropské „superhvězdy“ pracují a vyučují spíše v USA než v Evropě a podle studie Gillese Saint-Paula jsou to především tyto superhvězdy, kdo v dané zemi generuje růst a prosperitu.
Lidé se slušným terciárním vzděláním jsou pro ekonomiku země samozřejmě také důležití a v této oblasti zaznamenávají některé evropské země značné ztráty.
Zatímco pouze 3% Španělů a 4% Francouzů s terciárním vzděláním žijí v zahraničí, v případě Italů je to 7% a Němců 9%.
V čele této kategorie překvapivě stojí Irsko a Velká Británie se 34 a 17 procenty.
To může odrážet vysokou vzájemnou výměnu lidí mezi anglosaskými zeměmi, případně náhražkovou migraci, kdy se domácí kvalifikovaní lidé stěhují do jiných anglosaských zemí a na jejich místo přicházejí kvalifikovaní lidé odjinud.
Evropská krajina se v průběhu tohoto století změní stejně rychle, jako se změnila v dobách stěhování národů.
Dějiny budou moci vyprávět mnoho příběhů o tom, co to pro kontinent skutečně znamenalo.
Momentálně je nezúčastněný pozorovatel stále poněkud bezradný.
Barely, bušely a bondy
CAMBRIDGE – Ceny uhlovodíků, nerostů a zemědělských komodit se pohybují jako na opravdové houpačce.
Ceny komodit jsou sice vždy proměnlivější než ceny výrobků a služeb, avšak komoditní trhy zaznamenávají v posledních pěti letech mimořádné, téměř bezpříkladné výkyvy.
Země, které se specializují na vývoz ropy, mědi, železné rudy, pšenice, kávy a dalších komodit, prožívají boom, ale jsou vysoce zranitelné.
Dolarové ceny komodit by se mohly kdykoliv zhroutit, ať už v důsledku nové recese, zvýšení reálných úrokových sazeb ve Spojených státech, klimatických výkyvů nebo nahodilých faktorů specifických pro daný sektor.
Obzvláště zranitelné jsou země, které mají nesplacený dluh v dolarech nebo jiných zahraničních měnách.
Kdyby se jejich příjmy z exportu měly v poměru k závazkům spojeným s obsloužením dluhu propadnout, mohly by být výsledkem krize připomínající latinskoamerickou krizi v roce 1982 nebo asijskou a ruskou měnovou krizi v letech 1997-1998.
Mnoho rozvojových zemí udělalo od 90. let pokrok v tom, že se přesunuly od dluhu denominovaného v dolarech směrem k přímým zahraničním investicím a dalším typům přílivu kapitálu, případně své závazky zcela splatily.
Někteří vývozci komodit však stále hledají cesty, jak si půjčovat a nevystavovat se přitom nadměrnému riziku.
Jednou z elegantních možností, jak tato rizika obejít, mohou být komoditní dluhopisy.
Vývozci určité konkrétní komodity by měli dát do oběhu dluh denominovaný v ceně této komodity, spíše než v dolarech nebo v jakékoliv jiné měně.
Například Jamajka by vydala hliníkové bondy, Nigérie by vydala ropné bondy, Sierra Leone by vydala železnorudné bondy a Mongolsko by vydalo měděné bondy.
Investoři by si mohli koupit guatemalské kávové bondy, kakaové bondy z Pobřeží slonoviny, gumové bondy z Libérie, bavlněné bondy z Mali nebo zlaté bondy z Ghany.
Výhoda takových dluhopisů tkví v tom, že v případě poklesu světové ceny příslušné komodity se nemusí zvyšovat poměr dluhu k vývozu.
Náklady na obsloužení dluhu se upravují automaticky, bez vážných rozvratů vyplývajících ze ztráty důvěry, krize, restrukturalizace dluhu a tak dále.
Tato myšlenka není nová.
Proč tedy nikdy nebyla odzkoušena?
Když se člověk zeptá ministrů financí v zadlužených zemích vyvážejících komodity, často odpovídají tak, že se bojí nedostatečné poptávky po komoditních dluhopisech.
Je to překvapivé tvrzení vzhledem k tomu, že pro komoditní dluhopisy existuje evidentní potenciální trh zakořeněný v reálných ekonomických základech.
Ocelárny mají koneckonců přirozenou potřebu zajistit se proti výkyvům cen železné rudy, stejně jako letecké společnosti a veřejné dopravní podniky mají přirozenou potřebu zajistit se proti výkyvům cen ropy.
Každá z těchto komodit představuje pro velké korporace důležitý vstup.
Přirozená poptávka po komoditních dluhopisech je tedy dozajista přinejmenším stejně velká jako po credit-default swapech a dalších bizarně komplikovaných derivátech, s nimiž se v současnosti obchoduje!
K tomu, aby byl nějaký trh úspěšný, je zapotřebí likvidita, a dokud nový trh nedosáhne určité kritické hmotnosti, může být obtížné ho nastartovat.
Problém může spočívat v tom, že se nenajde mnoho investorů, kteří chtějí držet dlouhou pozici v ropě a současně i nigerijské úvěrové riziko.
Stěžejní roli při odstartování trhu s komoditními dluhopisy by tedy mohla sehrát některá multilaterální agentura, jako například Světová banka.
Toto spojení by bylo obzvláště vhodné v zemích, kde už banka půjčuje peníze.
Fungovalo by to takto: namísto denominování půjčky Nigérii v dolarech by ji banka denominovala v ceně ropy a eliminovala zranitelnost vůči světovým cenám ropy tím, že by emitovala stejné množství dluhopisů denominovaných v ropě.
Pokud by banka půjčila mnoha zemím vyvážejícím ropu, byl by takto vytvořený trh s ropnými dluhopisy mnohem větší a likvidnější.
Tato spojovací funkce by byla obzvláště důležitá v případech, kdy existují různé druhy nebo třídy určitého produktu (jako je tomu u ropy či u kávy) a kdy se mohou ceny natolik rozbíhat, že jejich rozdíl může být pro exportéry významný.
Alternativou pro některé vývozce komodit je zajistit se proti riziku prodejem na trhu s futures.
Významnou nevýhodou derivátů je však jejich krátká splatnost.
Západoafrická země s nově odhalenými zásobami ropy potřebuje financovat průzkum, vrtání a výstavbu ropovodu, což znamená, že se potřebuje zajistit v časovém horizontu nikoliv 90 dní, nýbrž 10-20 let.
Další nevýhodou derivátů je skutečnost, že vyžadují vysokou míru sofistikovanosti – technické i politické.
V případě zvýšení ceny určité komodity se může ministr financí, který na trhu s futures dokonale zajistil riziko vývozní ceny, náhle stát terčem obvinění, že promrhal národní bohatství.
V případě komoditních dluhopisů je tento problém hlavního hybatele daleko menší.
Dokážou-li se mezinárodní finanční mágové sejít a začít v této záležitosti okamžitě jednat, pak by se mohli vývozci komodit vyhnout pohromě, až se světová cena jejich produktu opět prudce propadne.
Světová banka by se měla v této věci angažovat.
Půjde Barroso přes palubu?
BRUSEL – José Manuel Barroso má nejvyšší čas začít se prodávat.
Jeho šance na opětovné jmenování předsedou Evropské komise závisí na argumentaci, kterou předvede.
Než propukla světová finanční krize, Barrosův postup do druhého funkčního období se zdál celkem jistý.
Najít diplomaty či politické lídry, kteří jej podporují, je teď ale čím dál těžší.
Francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho údajně zklamal Barrosův výkon během finančního zhroucení loni na podzim a zdá se, že německá kancléřka Angela Merkelová si ohledně jeho budoucnosti také dala bobříka mlčení.
Nikdo nepochybuje, že Barroso je ve svízelné situaci.
Evropská komise má málo vlastních pravomocí, jež by jí dávaly možnost postavit se recesi, která se napříč Evropskou unií šíří; většina pravomocí patří Evropské centrální bance.
Komise ale může promlouvat hlasem, jenž dokáže lidi sjednotit, a Barrosovi a jeho kolegům komisařům je vytýkána právě jejich zamlklost.
Zaznamenaný nedostatek vůdčích schopností Komise za nynějších prohlubujících se hospodářských chmur je jen špička ledovce.
Události posledních měsíců vyhnaly na povrch hlouběji zakořeněné obavy.
Když Barrosovi, bývalému portugalskému premiérovi, jeho kolegové z řad šéfů vlád post v EU svěřili, budil dojem energického nového koštěte, které vymete pavučiny, jež tu zbyly po jeho předchůdci, Romanu Prodim z Itálie.
Jak ale plynul čas, Komise se pod Barrosovým vedením také dostala pod palbu, že je zakřiknutá a bez jiskry.
Euroskepticismus byl na vzestupu, ještě než se začala stahovat mračna recese, a vina za nezdar EU „vykročit vstříc občanům“ padla – právem, či neprávem – právě na Komisi.
Práce předsedy Evropské komise patří nepochybně k nejtěžším na světě.
Instituce prochází už bezmála 20 let téměř neznatelným úpadkem, kvůli posilování Evropského parlamentu a způsobu, jímž vlády členských států EU oslabily její pravomoci a přitom upevnily vlastní pravomoci coby skuteční zákonodárci EU.
Přesto je šéf Komise vyzýván, aby se stal energickou veřejnou tváří Evropy.
Interní kultura Komise, již charakterizuje obezřetnost a úřední šiml, je brzdou, o níž nikdo v Bruselu nemluví rád.
Jde o strukturu, která nijak nepřeje rozmáchlým politickým změnám a většina práce, již Komise odvádí, je neúnavná rutina tvorby a novelizace předpisů EU.
Jádro pudla je ale v tom, že v době, kdy se všichni ptali, co Evropa dělá, budily odpovědi Komise dojem nedostatečnosti.
Z důvodů, které jsou dnes nejasné, existuje nepsané pravidlo, že předseda Komise se musí vybírat z řad bývalých či současných ministerských předsedů.
Právě o to se značnou měrou opíraly Barrosovy velké naděje na postup do druhého funkčního období.
Zdálo se, že neexistuje žádný věrohodný kandidát, který by mu konkuroval.
U Barrosa samotného se má všeobecně za to, že se během roku 2008 vyhýbal polemikám, aby neriskoval, že se dotkne některé z vlád, která by mohla tíhnout k tomu, že jeho opětovné jmenování zablokuje.
Tato zdánlivá pasivita je teď jeho největší problém.
Francouzské předsednictví EU během druhé půlky roku 2008 ukázalo, že energické vůdcovství je vlastnost, kterou evropská veřejnost velkou většinou oceňuje.
Sarkozy se svým citem pro diváckou atraktivitu téměř bez námahy Barrosa zastínil, když se v srpnu věnoval řešení rusko-gruzínské krize a následně reakcím EU na podzimní krizi přívalu bankovních krachů.
Komise zůstala v ústraní.
Co dělat?
Úspěšné francouzské předsednictví zesílilo pochybnosti o efektivitě Komise a jejího předsedy natolik, že už i Paříž vyjadřuje znepokojení, že bruselskou exekutivu je zapotřebí nějak posílit, nemá-li se stát pouhým sekretariátem.
Vlády zemí EU chtěly poddajnou Komisi, ale cenou za to by teď mohla být smrt „komunitní metody“, která chrání EU před národními třenicemi.
Barroso musí na všechny tyto pochybnosti nějak odpovědět.
Má-li národní předáky EU ubezpečit, že je správné jej znovu jmenovat, musí dát najevo, že jeho druhé funkční období dokáže přinést čerstvý příslib.
Umí sice pronášet povzbudivé projevy, ale to stačit nebude.
Nezbytný je určitý plán.
Když byl Barroso v Bruselu v roce 2004 nový, byl opakovaně tázán, zda má nějakou „velkou vizi“ evropské budoucnosti.
Tehdy žádnou ke jmenování nepotřeboval.
Pokud si chce zachránit kůži, tentokrát nějakou vizi musí předložit.
Všeobecné právo na příjem z kapitálu
ATÉNY – Právo na lenost bývá tradičně vyhrazeno pouze pro majetné bohaté, zatímco chudí musí bojovat za slušné mzdy a pracovní podmínky, za pojištění proti nezaměstnanosti a invaliditě, za všeobecnou zdravotní péči a další atributy důstojného života.
Představa, že by chudí lidé měli dostávat ničím nepodmíněný příjem, ze kterého lze vyžít, byla a je trnem v oku nejen pro mocné a vysoce postavené, ale i pro dělnické hnutí, jež vyznávalo etiku reciprocity, solidarity a příspěvků společnosti.
Když před několika desítkami let poprvé padl návrh vytvořit schéma nepodmíněného základního příjmu, zákonitě se setkal s rozhořčenými reakcemi ze strany sdružení zaměstnavatelů, odborových organizací, ekonomů i politiků.
Nedávno však tato idea znovu přišla na přetřes a získala si impozantní podporu radikální levice, zeleného hnutí, a dokonce i libertariánské pravice.
Důvodem je nástup strojů, u nichž vůbec poprvé od začátku industrializace hrozí, že zničí víc pracovních míst, než kolik jich technologické inovace vytvoří – a že vezmou půdu pod nohama i bílým límečkům.
S návratem myšlenky všeobecného základního příjmu se však vrátil také odpor pravice i levice.
Pravičáci poukazují na nemožnost vybrat dostatek příjmů na financování takových plánů, aniž by to zdrtilo soukromý sektor, a na pokles nabídky pracovní síly a produktivity kvůli ztrátě motivace k práci.
Levičáci se obávají, že všeobecný příjem by oslabil boj za zlepšení pracovních podmínek občanů, legitimizoval zahálčivé boháče, rozklížil těžce vydobytá práva získaná kolektivním vyjednáváním (protože by poskytl větší moc firmám jako Uber nebo Deliveroo), podkopal základy sociálního státu, podněcoval pasivní občanský přístup a podporoval hon za spotřebou.
Příznivci těchto plánů – na levici i na pravici – naopak tvrdí, že všeobecný základní příjem by podpořil ty, kteří už společnosti přispívají neocenitelnou hodnotou, zejména ženy v sektoru péče o druhé – případně umělce vytvářející skvělá veřejná díla za téměř nulové honoráře.
Chudí by se osvobodili od pochybného vykazování příjmů kvůli sociálním dávkám, přičemž sociální záchrannou síť, jež dokáže lidi zaplést do trvalé chudoby, by nahradila platforma, na které může člověk stát, než se z ní odrazí za něčím lepším.
Mladí lidé by získali svobodu experimentovat s různými kariérami a studovat obory, které nejsou pokládány za lukrativní.
Ba co víc, v dnešní ekonomice stále častějších nárazových prací, kdy se snižuje velikost odborů i jejich schopnost ochránit zaměstnance, by se obnovila ekonomická stabilita, kterou většina lidí ztrácí.
Klíčem k dalšímu pokroku je neotřelý pohled na spojitost mezi zdrojem financování všeobecného základního příjmu, vlivem robotů a naším chápáním toho, co znamená být svobodný.
Z toho vyplývá, že je nutné zkombinovat tři předpoklady: legitimním zdrojem financování těchto plánů nemohou být daně, vzestup role strojů je nutné přijmout a všeobecný základní příjem je hlavní podmínkou svobody.
Představa, že vy tvrdě pracujete a platíte daň z příjmu, zatímco já žiju z vaší vynucené laskavosti a z vlastního rozhodnutí nedělám nic, je neudržitelná.
Má-li mít všeobecný základní příjem legitimitu, nelze ho financovat tak, že zdaním jednoho a zaplatím druhému.
Měl by se financovat nikoliv z daní, nýbrž z kapitálových výnosů.
Podle rozšířeného mýtu, který prosazují bohatí lidé, se bohatství vytváří individuálně a stát ho poté kolektivizuje prostřednictvím zdanění.
Ve skutečnosti se bohatství vždy vytvářelo kolektivně a pak ho privatizovali ti, kdo k tomu měli moc: majetná vrstva.
Zemědělskou půdu a osivo coby předmoderní formy kapitálu společně rozvíjely generace rolníků, než si je podloudně přivlastnili majitelé pozemků.
A každý smartphone dnes obsahuje součástky vyvinuté díky nějakému vládnímu grantu nebo prostřednictvím společných nápadů, za které výrobci nikdy nezaplatili společnosti žádnou dividendu.
Jakou kompenzaci by tedy společnost měla získat?
Zdanění není správná odpověď.
Korporace platí daně výměnou za služby, které jim stát poskytuje, nikoliv za kapitálové injekce, jež musí přinášet dividendy.
Vzniká tak silný argument, že běžní občané mají právo na podíl na kapitálovém majetku a s ním spojených dividendách tak, aby to odráželo investice společnosti do kapitálu firem.
A protože není možné vypočítat velikost státního a společenského kapitálu, jenž v dané firmě vykrystalizoval, můžeme o otázce, jak velkou část kapitálového majetku by měla vlastnit veřejnost, rozhodnout prostřednictvím nějakého politického mechanismu.
Jednoduchou politikou by bylo uzákonit legislativu, která by vyžadovala, aby určité procento kapitálového majetku (akcií) z každé veřejné nabídky akcií (IPO) putovalo do depozitáře veřejného kapitálu, z jehož dividend by se financovala takzvaná všeobecná základní dividenda (UBD).
Tato UBD by měla – a může – být zcela nezávislá na sociálních dávkách, pojištění v nezaměstnanosti a tak dále, čímž by se zmírnila obava, že nahradí sociální stát coby ztělesnění principu reciprocity mezi zaměstnanci pracujícími za mzdu a nezaměstnanými.
Strach ze strojů, které nás mohou osvobodit od dřiny, je příznakem bázlivé a rozdělené společnosti.
Luddité patří k nejméně pochopeným historickým aktérům.
Jejich vandalství ventilované na strojích nebylo protestem proti automatizaci, nýbrž proti společenskému uspořádání, které je prostřednictvím technických inovací připravovalo o životní vyhlídky.
Naše společnost musí přijmout vzestup strojů za svůj, ale současně zajistit, aby stroje přispívaly ke sdílené prosperitě tím, že na ně každý občan získá vlastnická práva, což vygeneruje UBD.
Všeobecný základní příjem umožňuje nové chápání svobody a rovnosti, které přemosťuje dosud nesmiřitelné politické bloky, stabilizuje společnost a posiluje představu sdílené prosperity tváří v tvář jinak destabilizujícím technologickým inovacím.
Neshody samozřejmě přetrvají, ale budou se týkat otázek jiného typu: jak velká část firemních akcií by měla putovat do depozitáře, jak vysoké sociální dávky a pojištění v nezaměstnanosti by se měly stanovit nad rámec UBD nebo jaký obsah by měly mít pracovní smlouvy.
A pokud se někomu stále nezamlouvá představa „něčeho za nic“, měl by si položit pár prostých otázek: Nechtěl(a) bych, aby moje děti získaly malý svěřenský fond, který je ochrání před obavou z hmotné nouze a umožní jim bez obav investovat do svého skutečného talentu?
Učinila by z nich tato uklidňující představa zahálčivé povaleče?
A pokud ne, jak lze morálně ospravedlnit, že se stejná výhoda odepře všem dětem?
Minimální mzda, nebo životní minimum?
LONDÝN – Ve většině bohatých zemí dnes žijí miliony „chudých pracujících“ – lidí, jejichž zaměstnání není placené tak dobře, aby je udrželo nad hranicí chudoby, a jejichž mzdu proto musí dotovat stát.
Tyto dotace mají podobu slev na dani.
Tato myšlenka je velmi stará.
Anglie zavedla už během napoleonských válek svůj „speenhamlandský systém“ – formu chudinských dávek, které měly vykompenzovat rostoucí ceny chleba.
V roce 1794 schválily úřady ve Speenhamlandu, vesnici v hrabství Berkshire, systém příplatků ke mzdě odstupňovaných podle finanční situace příjemce.
Výše příplatků, které rodiny pobíraly, se odvíjela od počtu dětí a ceny chleba.
Toto schéma se však stalo terčem kritiky za to, že umožňuje zaměstnavatelům vyplácet mzdy, které zaměstnancům nestačí ani na obživu, poněvadž rozdíl doplatí daňový poplatník.
V roce 1834 byl proto speenhamlandský systém nahrazen dodatkem k chudinskému zákonu, jenž přiznával dávky jen lidem v chudobincích a navázal jejich vyplácení na natolik nepříjemné podmínky, že nutil lidi vrátit se na trh práce.
Ve dvacátém století byl speenhamlandský princip oprášen – a to nikým jiným než liberálem volného trhu Miltonem Friedmanem.
Ten v roce 1962 navrhl „zápornou daň z příjmu“, po jejímž zavedení by lidé s výdělkem nižším než určitá hranice neplatili státu daně, ale pobírali by od něj příplatek ke mzdě.
Motivem byla snaha zrušit závislost lidí na dávkách a dostat je do práce.
Ve Spojených státech byl tento plán zaveden jako „sleva na dani z dosaženého příjmu“ a ve Velké Británii jako „sleva na dani pro pracující rodiny“.
Současně se vyvíjí úsilí zvýšit úroveň dosaženého příjmu pomocí legislativy stanovující minimální mzdu.
Ta však nikdy nedosáhla spodní hranice „životního minima“, a proto nijak znatelně nesnížila účet za dotace mezd.
V roce 2008 pobíralo přibližně 5,5 milionu rodin s pracujícími osobami ve Velké Británii slevy na dani včetně slev na zaměstnání a na dítě, příspěvků na bydlení a místních daňových úlev.
Politika úsporných opatření snížila jejich počet na 4,3 miliony.
Vzhledem k tomu, že v roce 2012 žilo ve Velké Británii celkem 11,4 milionu rodin s pracujícími osobami, znamená to, že ohromujících 38% z nich nedosahovalo příjmu na hranici životního minima.
Jinak řečeno: tržně stanovená mzda nedokázala zajistit 38% pracujících rodin životní minimum.
Toto jsou „chudí pracující“.
Britský ministr financí George Osborne navrhl ve svém rozpočtovém oznámení z 8. července seškrtat v rámci plánu na snížení deficitu částku 12 miliard liber (18,6 miliardy dolarů) ze sociální kapitoly během příštích čtyř let.
Z toho bude 9 miliard liber představovat snížení daňových slev pro rodiny s pracujícími osobami.
Jako kompenzaci těchto škrtů navrhl Osborne zvýšení minimální mzdy ze 6,50 na 9 liber za hodinu během stejného období.
Toto zvýšení ponesou na bedrech zaměstnavatelé, nikoliv státní rozpočet, a proto je omezení slev a benefitů čistým ziskem pro pokladnu Jejího Veličenstva.
Analýza Institutu pro fiskální studie (IFS) dospěla k závěru, že zatímco ministerstvo financí ušetří 12 miliard liber, hrubé zvýšení mezd v důsledku zavedení vyšší minimální mzdy dosáhne pouze 4 miliard liber.
Šéf IFS Paul Johnson to formuloval takto: „Nová minimální mzda ani zdaleka nepřinese dost peněz na to, aby se vykompenzovala ztráta lidem uplatňujícím slevy na dani.“
I kdyby se však minimální mzda zvýšila natolik, aby vyvážila zrušení slev na dani, byl by přesun větší části nákladů práce z daňových poplatníků na zaměstnavatele nesprávnou strategií.
Důvod je takový, že pro mnohé lidi – možná i pro většinu – bude práce stále méně významným zdrojem příjmů.
Jedna předpověď, na kterou se můžeme s důvěrou spolehnout, totiž tvrdí, že do světa lidské práce bude stále více zasahovat automatizace.
V příštích 20 letech může být ohroženo až 50% současných pracovních míst.
Je přinejmenším otevřenou otázkou, zda se podaří nalézt tolik nových pracovních míst, aby se jimi nahradila stará místa, nebo je-li vůbec žádoucí pokračovat ve výrobě většího a většího počtu produktů jen proto, aby se lidem poskytlo zaměstnání za stále nižší mzdy.
V době, kdy lidskou práci v rostoucí míře přebírají roboti, budou lidé potřebovat jiné příjmy, které nahradí mzdy za práci.
A zatímco slevy na dani jdou cestou náhradních příjmů, zvyšování minimální mzdy ukazuje opačným směrem, neboť zvyšuje závislost příjmů na pracovním místě.
Důraz na minimální mzdu by téměř jistě urychlil proces automatizace.
Předchozí důkazy, podle nichž legislativní úpravy minimální mzdy nesnižují poptávku po práci, nemusí obstát tváří v tvář rychle klesajícím nákladům na automatizaci výroby zboží a služeb.
Stručně řečeno platí, že pokud Osborne myslí vážně svůj slib zajistit „životní minimum“ pro všechny, měl by se přihlásit k ideji „základního“ či „občanského“ příjmu nezávislého na trhu práce.
Jednoduchou cestou vpřed by bylo bezpodmínečné poskytnutí slevy na dani všem občanům, přičemž tato sleva by se dala s poklesem odměny za práci postupně zvyšovat.
Myslitelé z řad zastánců volného trhu i socialistů už dlouho podporují zavedení systému základního příjmu.
Tato myšlenka však zatím vždy narazila na dvě námitky: společnosti jsou příliš chudé na to, aby si ji mohli dovolit, a takto nastavený systém by odrazoval od práce.
První námitka už v rozvinutých ekonomikách dozajista neplatí, zatímco druhá je irelevantní vzhledem k faktu, že cílem není posílit motivaci k práci, ale umožnit lidem život bez práce.
Základní příjem nenavázaný na jakékoliv podmínky by učinil z práce na částečný úvazek přijatelnou možnost pro mnohé z těch, kteří dnes musí pracovat na plný úvazek za mzdu nezajišťující ani životní minimum.
A všichni zaměstnanci by začali získávat svobodu rozhodovat o tom, jak mnoho a za jakých podmínek budou pracovat – držitelé velkého kapitálu se už této svobodě těší.
Jak vyprášit ropné magnáty
WASHINGTON, DC – Za posledních osmnáct měsíců se ceny ropy víc než zdvojnásobily, takže globální ekonomiku zatížily obrovskými výdaji.
Část cenového vzestupu nesporně podnítila mohutná globální poptávka, vyvolaná rozvíjejícími se ekonomikami, jako je Čína.
Velikost cenového skoku ale běžné faktory nabídky a poptávky převyšuje a poukazuje tak na úlohu spekulací – a zdůrazňuje potřebu politického zásahu, který by trh s ropou pročistil.
Většina ekonomů se opírá o důvěru v trhy, a tak odmítají myšlenku, že za zvýšení ceny je zodpovědná spekulace.
Kdyby spekulace skutečně byla jedinou příčinou, argumentují, mělo by docházet k nárůstu ropných zásob, protože vyšší ceny by snížily spotřebu, čímž by spekulanty donutily ropu hromadit.
Skutečnost, že zásob nepřibývá, ropné spekulanty prý zprošťuje obvinění.
Situace je ale mnohem komplikovanější, protože citlivost na cenu je u poptávky po ropě mimořádně slabá.
Krátkodobě je technicky obtížné spotřebu upravit.
Tak například palivová účinnost všech osobních i nákladních automobilů je neměnná a většina cest není na volném uvážení spotřebitele.
Třebaže vyšší ceny letenek mohou omezit jejich prodej, letecké společnosti sníží spotřebu ropy, jedině pokud ruší lety.
To dokládá zásadní fakt: hlavním způsobem jak v krátkodobém výhledu snížit poptávku po ropě je slabší ekonomická aktivita.
Za nepřítomnosti recese tudíž poptávka v posledních letech zůstávala do velké míry beze změn.
Navíc je poměrně snadné snížení spotřeby ropy odložit.
Spotřebitelé mohou snížit výdaje na jiné, lehce zbytné nákupy a úspor využít k úhradě vyšších cen benzinu.
Dočasně mohou trhliny v rozpočtech spotřebitelů vyplnit také úvěry.
Přestože boom bydlení ve Spojených státech, který byl v tomto ohledu ku pomoci, skončil v roce 2006, spotřebitelské zadlužení nadále roste a americký Federální rezervní systém dělá vše pro to, aby tento trend povzbudil.
Díky tomu ekonomika USA pro tuto chvíli dokáže platit daň z ropy, kterou na ni spekulanti uvalili.
Dokázat, že spekulace zodpovídají za rostoucí ceny, je bohužel nesnadné, protože ke spekulacím dochází zpravidla během konjunktur, takže cenové nárůsty lze snadno vydávat za odraz ekonomických fundamentů.
Navzdory tvrzením ekonomů však u zásob ropy lze odhalit stopy spekulací.
Zásoby jsou vlastně na historicky normálních úrovních a o 10% výš než před pěti lety.
Navíc při současných vysokých cenách ropy se zásoby měly snížit, vzhledem k silným pobídkám omezovat držení ropy.
List The Wall Street Journal přitom informoval, že finanční společnosti se rostoucí měrou pouštějí do pronájmů kapacit ke skladování ropy.
Jádro problému tkví v tom, že finanční trhy mohou na spekulativní účely nasadit desítky miliard dolarů.
To obchodníkům umožnilo kolektivně vynajít strategii spočívající v nákupech ropy a jejím rychlém prodeji, jakmile si koncoví zákazníci přivyknou na vyšší ceny.
Bushova vláda tuto situaci ještě zhoršuje, neboť neustále přidává zásoby ropy do strategických rezerv USA, čímž dále nafukuje poptávku a poskytuje další skladovací kapacity.
Nedojde-li ke změně názoru mezi obchodníky, současnou výši ceny ropy zlomí jedině recese, která vyčerpá schopnost spotřebitelů ulevovat si od vyšších cen, anebo pomalý proces náhrady ropy, až začne být cítit jeho vliv.
Ekonomické fundamenty tedy nakonec nad spekulacemi zvítězí, ale prozatím to společnost vyjde draho.
Ropní spekulanti vydělávají, kdežto USA i globální ekonomiky trpí a byly postrčeny blíž k recesi.
V případě USA silná závislost na dovážené ropě zhoršuje obchodní deficit a dále oslabuje dolar.
Tento burcující obrázek je výzvou k zavedení nových koncesních předpisů omezujících účast na trhu s ropou, limitů přípustných obchodních pozic a vysokých maržových požadavků, kde to bude možné.
Uskutečňování těchto opatření bude bohužel vzhledem k tradičnímu ekonomickému přesvědčení nesnadným úkolem.
Je ale možná jednostranná lidová akce.
Významným skladovacím prostorem pro benzin jsou nádrže automobilů.
Kdyby lidé přestali tankovat plnou a namísto toho se spokojili s polovinou nádrže, okamžitě by to snížilo poptávku po benzinu.
Vzhledem k nedostatku skladovacích kapacit by to mohlo rychle snížit ceny a spálit spekulanty.
Ožebračování světové ekonomiky
CHICAGO – Globální kapitál je v pohybu.
Zatímco extrémně nízké úrokové sazby v průmyslových zemích nutí kapitál po celém světě slídit po vyšších výnosech, řada centrálních bank na rozvíjejících se trzích provádí rozsáhlé intervence, kupuje přílivy zahraničního kapitálu a reexportuje je, aby předešla zhodnocování svých měn.
Jinde zavádějí kapitálová omezení toho či onoho střihu.
V posledních týdnech se Japonsko stalo první velkou průmyslovou ekonomikou, která intervenuje přímo na měnových trzích.
Proč nikdo nestojí o kapitálové přílivy?
Jaké intervenční politiky jsou legitimní a jaké nikoliv?
A kde všechny tyto zásahy skončí, budou-li s nezmenšenou silou pokračovat?
Ta část kapitálových přílivů, která se opětovně neexportuje, tvoří čisté kapitálové přílivy.
Ty financují domácí útraty za zahraniční zboží.
Jeden z důvodů, proč se státům přílivy kapitálu nelíbí, tkví tudíž v tom, že v jejich důsledku „prosakuje“ za hranice větší část domácí poptávky.
Ostatně vzhledem k tomu, že kapitálové přílivy způsobují zhodnocování domácího směnného kurzu, povzbuzují další útraty za zahraniční zboží, neboť domácí výrobci ztrácejí konkurenční schopnost.
Dalším důvodem, proč země nemají přílivy zahraničního kapitálu v oblibě, je to, že může jít o „horké“ peníze, které nadšeně přicházejí, když jsou úrokové sazby v zahraničí nízké a místní ceny aktiv rostou, ale rychle odcházejí při prvním náznaku problémů, nebo když doma opět svitnou příležitosti.
Kolísavé kapitálové toky vyvolávají v cílové zemi volatilitu, takže vzestupy a propady jsou výraznější, než by jinak byly.
Jak se ale říká, abys mohl tleskat, potřebuješ dvě ruce.
Kdyby země dokázaly zachovat disciplinu a omezit výdaje svých domácností, firem a vlád, zahraniční kapitál by nebyl zapotřebí a bylo by možné jej snadno reexportovat, aniž by to na cílovou zemi mělo větší vliv.
Problémy nastávají, když země nedokážou – anebo nechtějí – utrácet rozumně.
Země mohou přespříliš utrácet z mnoha důvodů.
Šablonovité latinskoamerické ekonomiky nedávných let se dostávaly do nesnází vlivem populistických vládních výdajů, kdežto východoasijské ekonomiky narážely na potíže kvůli nadměrným dlouhodobým investicím.
Ve Spojených státech zase k přehnaným útratám během období směřujícího k současné krizi motivovala domácnosti snadná dostupnost úvěrů, zejména na bydlení, zatímco Řecko dostala do rohu půjčkami vláda.
Dokud ovšem budou země jako Čína, Německo, Japonsko a vývozci ropy pumpovat do světové ekonomiky přebytečné zboží, ne všechny země bohužel dokážou ořezat své výdaje tak, aby neutrácely víc, než mají.
Vzhledem k tomu, že svět nevyváží na Mars, některé země musí toto zboží spolykat a přijmout kapitálové přílivy financující jejich spotřebu.
Ve střednědobém výhledu by ti, kdo příliš utrácejí, měli své výdaje zkrotit a zavedení vývozci by měli své výdaje zvýšit.
Krátkodobě je však svět ponořen do obří hry na posílání balíčku, v níž žádná země nechce dostat zboží zavedených vývozců a jejich kapitálové přebytky.
Právě proto jsou dnešní politiky zaměřené na ožebračení sousedů tak ničivé: přestože nakonec některá země bude muset přebytky a kapitál absorbovat, všechny se jim snaží vyhnout.
Jaké politické intervence jsou tedy legitimní?
Každá politika zásahů do směnného kurzu či uvalení dovozních cel a kapitálových restrikcí obvykle nutí ostatní země, aby učinily ještě větší korekce.
Čínské kurzovní intervence pravděpodobně poškozují řadu dalších vývozců v řadách rozvíjejících se trhů, kteří tak silné zásahy neprovádějí a mají v důsledku slabší konkurenční schopnost.
Na trzích ale významné zásahy provádějí i průmyslové země.
Tak například ač měnověpolitické intervence USA (ano, měnová politika je také intervence) udělaly pro posílení domácí poptávky málo, přiměly domácí kapitál k hledání výnosů po celém světě.
Americký dolar by se výrazně propadl, což by povzbudilo rozsáhlejší vývozy, kdyby nebylo skutečnosti, že zahraniční centrální banky velkou část tohoto kapitálu tlačí okamžitě zpět tím, že nakupují cenné papíry vlády USA.
To vše způsobuje pokřivení zdržující korekci – směnné kurzy jsou na rozvíjejících se trzích příliš nízké, takže zpomalují jejich odklon od vývozů, zatímco snadnost, s níž vláda USA získává finance, působí na americké politiky jako chabá motivace ke snižování výdajů ve střednědobém horizontu.
Pro všechny země je rozumnější, aby namísto intervencí, jimiž si chtějí zajistit krátkodobé zvýšení vlastního podílu na pomalu rostoucí globální poptávce, usilovaly spíše o zajištění větší vyváženosti a efektivnosti svých ekonomik ve střednědobém výhledu.
To jim dá možnost udržitelným způsobem přispívat ke zvyšování globální poptávky.
Čína například musí přesunout větší část příjmů ze svých firem na domácnosti, aby mohla zvýšit soukromou spotřebu.
USA musí zkvalitnit vzdělávání a dovednosti značné části svých pracovních sil, aby dokázaly vytvářet víc vývozů v oblasti špičkových znalostí a služeb, na než se USA specializují.
Vyšší příjmy by v USA pobídly k vyšším úsporám, což by zredukovalo závislost domácností na dluhu, ač by si zachovaly úrovně spotřeby.
To vše si bohužel vyžádá nějaký čas a občané netrpělivě čekající na pracovní místa a růst na své politiky naléhají.
Státy po celém světě se přiklánějí ke krátkozrakým politikám, které zohledňují bezprostřední potřeby domácích voličů.
Existují ovšem výjimky.
Kupříkladu Indie se prozatím měnovým intervencím vyhýbá a přitom se otevírá dlouhodobým přílivům dluhu v rupiích, ve snaze financovat velice potřebné infrastrukturní projekty.
Ochota Indie utrácet, zatímco všichni ostatní se snaží prodávat a šetřit, přináší rizika, která je třeba pečlivě řídit.
Indický příklad nám ale poskytuje letmý pohled na to, co by svět mohl dokázat společně.
Vždyť politikám ožebračování sousedů se podaří nanejvýš proměnit nás všechny v žebráky.
Ožebračující měnové kurzy?
ŽENEVA – Když Švýcarská národní banka (SNB) nedávno snížila svou úrokovou sazbu na 0,25%, oznámila, že půjde ve stopách Federálního rezervního systému Spojených států a Bank of England a zapojí se do „kvantitativního uvolňování“.
Ještě překvapivější bylo současné oznámení, že SNB intervenuje na trhu zahraničních měn s cílem zvrátit zhodnocování franku.
Bude to první salva ve válce konkurenčních devalvací?
Úrokové sazby jsou ve Švýcarsku tradičně nízké.
Podobně jako většina dalších centrálních bank čelících recesi snížila SNB svou strategickou úrokovou sazbu až k nulové spodní hranici.
Po jejím dosažení se tradiční monetární politika stává neúčinnou, poněvadž úrokové sazby se už jako nástroj nedají použít.
Proto nyní centrální banky hledají nástroje nové.
Jeden takový pokus představuje kvantitativní uvolňování.
Teprve uvidíme, zda dokáže účinně obnovit jistý monetárně-politický vliv.
Přitom se však málokdy zmiňuje jedna důležitá otázka: v malých otevřených ekonomikách – což je popis, který se hodí téměř na každou zemi s výjimkou USA – je hlavním kanálem monetární politiky měnový kurz.
Tento kanál se opomíjí z jednoho dobrého důvodu: politiky měnových kurzů ve své podstatě ožebračují ostatní země.
Nekonvenční politiky, které si kladou za cíl oslabit měnový kurz, jsou technicky možné i při nulových úrokových sazbách a na úrovni jednotlivých zemí budou s vysokou pravděpodobností účinné.
Zvyšování konkurenceschopnosti prostřednictvím znehodnocení měnového kurzu nemusí zvýšit export v situaci, kdy se světový obchod rapidně snižuje, ale může utlumit ránu tím, že přesune poptávku směrem k domácímu zboží a službám.
Existuje riziko, že země, které tímto přesunem utrpí, oplatí stejnou mincí a devalvují vlastní měnu.
To by mohlo snadno vyvolat návrat k velmi obávaným konkurenčním devalvacím, které přispěly k velké hospodářské krizi.
První obětí by se staly zbytky koordinované mezinárodní politiky, jakkoliv malé.
Druhou obětí by byl mezinárodní monetární systém.
Jedním ze stěžejních důvodů založení Mezinárodního měnového fondu bylo ostatně sledování vývoje měnových kurzů s neskrývaným cílem zabránit ožebračující politice.
Proto je švýcarský krok překvapivý.
Pravdou je, že od počátku krize v srpnu 2007 zaznamenal frank reálné zhodnocení o 8%.
Tento jev se obvykle přisuzuje pověsti švýcarského franku coby bezpečného přístavu v nelehkých dobách.
Ve skutečnosti to však znamená, že toto zhodnocení není důsledkem monetární politiky ani ostatních obvyklých faktorů.
V každém případě platí, že nespokojenost švýcarských institucí se vzniklou situací je sice pochopitelná, avšak jejich rozhodnutí vyvolává znepokojení.
Švýcarský frank není jedinou měnou, která se v posledních měsících zhodnotila.
Jiné malé ekonomiky zaznamenaly ještě výraznější reálná zhodnocení.
Například v Polsku se hodnota lokální měny zvýšila o téměř 30% a v České republice o 15%.
Zhodnocení měny zažily rovněž velké země – v Japonsku to bylo o 30% a v Číně o 15%.
I tyto země čelí recesi, a ačkoliv úroková sazba zatím nedosáhla všude nulové hodnoty, podněty ke znehodnocení by mohly v brzké budoucnosti zesílit.
Některé dosti velké země – za všechny jmenujme alespoň Koreu, Švédsko a Velkou Británii – již velmi výrazné znehodnocení měny prodělaly.
Také polská měna se nedávno začala znehodnocovat.
Žádná z centrálních bank těchto zemí nedala najevo, že se ve znehodnocování vlastní měny angažuje.
Prohlášení a záměry se pochopitelně mohou lišit.
Může to být tak, že SNB pouze připouští to, co jiné centrální banky nepřipouštějí.
Přitom však SNB porušuje tabu: „Nebudeš se podílet na konkurenčních devalvacích.“ Je také možné, že SNB používá tuto rétoriku zejména proto, aby snížila hodnotu franku a zlomila efekt bezpečného útočiště této měny.
Vzhledem k tomu, že rychle dosáhla znehodnocení, se jí to možná povedlo.
V takovém případě se již frank nebude příliš vychylovat žádným směrem a další intervence nebudou zapotřebí.
Omezená reakce na krok SNB je ovšem poněkud překvapivá.
Rozhodnutí totiž přišlo týden poté, co MMF v souladu s článkem 4 uzavřel svou každoroční návštěvu Švýcarska a zpráva zatím nebyla zveřejněna; mohla by to být nezvykle zajímavá četba.
Ostatní centrální banky zatím žádný názor nevyjádřily, což může naznačovat, že nemají v úmyslu zachovat se stejně, přinejmenším v této fázi.
Možná je oficiální prohlášení SNB ujistilo, že zhodnocování franku skutečně představuje „nepřiměřené zhoršování monetárních podmínek“ a že jediným cílem tohoto kroku je „zabránit jakémukoliv dalšímu zhodnocování švýcarského franku vůči euru“.
Možné také je, že ostatní banky pochopily tento krok jako precedens a že institucím, které mají v úmyslu stejným způsobem ospravedlnit podobné kroky v budoucnu, je dnes proti mysli SNB kritizovat.
Je-li tomu tak, mohlo by všeobecné mlčení naznačovat, že si s možností použít stejný nástroj pohrávají i všechny ostatní centrální banky, což by bylo nanejvýš znepokojivé.
Za atomovou clonou dr.
A.
K.
Chána
Většina nových objevů ve věci pákistánského jaderného skandálu se zaměřuje na utajované dodávky technologie obohacování uranu do Íránu, Severní Koreje a Libye, organizované slavným tvůrcem bomby dr.
A.
K.
Chánem.
(Dr. Chán nezískal doktorský titul v jaderné fyzice ani v jaderném inženýrství, nýbrž v hutnictví, přesto jej novináři obvykle označují za „atomového vědce".)
Avšak dokumenty, jež Libye předala Mezinárodní agentuře pro atomovou energii a následně USA, prokazují, že Pákistán nedodával jen zařízení na výrobu paliva pro atomovou bombu.
Dr. Chán údajně také poskytl podrobný plán jaderné zbraně, o němž američtí experti tvrdí, že vznikl v Číně roku 1964 a do Pákistánu se dostal před dvaceti lety.
Toto odhalení přináší nové zajímavé otázky, protože dr.
Chán stál stranou prací přímo souvisejících se zbraněmi.
Pákistánské jaderné instituce mají v zásadě dvě sekce.
Jedna, kdysi vedená dr.
Chánem, zodpovídá za výrobu plynného uranu potřebné jakosti, jenž po přeměně na kov slouží jako rozhodující palivo nukleární exploze.
Druhá sekce, spadající pod Pákistánský výbor pro atomovou energii a Národní rozvojový komplex (NDC), má mnohem větší škálu zodpovědností - přeměnu plynného uranu na kov, projektování zbraní a jejich výrobu a jaderné testy.
Ředitel NDC dr.
Sámir Mubarakmand ve svých proslovech po úspěšných jaderných testech v květnu 1998 stěží zmiňoval dr.
Chána.
Odtud to tajemství: jak mohl dr.
Chán - který nikterak nepotřeboval informace o konstrukci zbraní - předat Libyi podrobnou projektovou dokumentaci k bombě?
Televizní doznání dr.
Chána a jeho přijetí výhradní zodpovědnosti za proliferační činnosti neumenšilo nijak podezření, že vidíme jen špičku ledovce a že pákistánská armáda nese za šíření jaderných zbraní spoluvinu.
Podle hlavního představitele země generála Parvíze Mušarafa nebyla skutečnost, že dr.
Chán vyvezl technologii odstředivky, známa několika po sobě jdoucím pákistánským vládám.
Dr. Chán ovšem své jaderné zboží veřejně inzeroval víc než deset let.
Rok co rok - včetně roku 2003, kdy už spor kolem proliferace nabíral na obrátkách - byl Islámábád vyzdoben barevnými poutači inzerujícími semináře na téma „Vibrace u rychle rotujících strojů" a „Pokročilé materiály", sponzorované Výzkumnými laboratořemi A.
K.
Chána (známými také jako Výzkumné laboratoře Kahútá).
Semináře byly zřetelně a bezprostředně využitelné u technologie odstředivky, nepostradatelné pro výrobu uranu v jakosti potřebné pro stavbu zbraní.
V minulých letech dr.
Chán a jeho spolupracovníci uveřejnili množství studií, které podrobně osvětlovaly klíčové otázky týkající se vyvažování odstředivek a magnetických ložisek.
Pojednávaly o technických prostředcích, jimiž lze zajistit, aby se rotory odstředivek otáčely téměř rychlostí zvuku, aniž by se rozpadaly - což je zásadní pro výrobu uranu využitelného v atomové bombě.
Proliferační aktivity dr.
Chána stěží mohly být křiklavější.
Aby však nebylo nejmenších pochyb, laboratoře Kahútá vydávaly honosné brožury zaměřené na „vybrané organizace".
Zoufalá pákistánská vojenská vláda se ze strachu, že bude ocejchována jako šiřitel jaderných zbraní a nakonec zbavena vlastního atomového arzenálu, rozhodla obětovat dr.
Chána.
Přesto není pravděpodobné, že by jeho doznání a omluva celou věc ukončily.
USA nesporně vyvinou silný tlak na zavedení inspekcí a dohledu nad pákistánským štěpným materiálem v obohacovacím zařízení v Kahútá, množivým reaktorem produkujícím plutonium v Chušabu a dalšími místy.
Přestože veřejně bude Pákistán požadavku vzdorovat, skrytě by s montáží kamer a rozličných snímačů do svých jaderných zařízení mohl souhlasit.
V tuto chvíli se zdá, že úsilí pákistánských tvůrců bomby rozprodávat nukleární tajemství je zmařeno.
Avšak vzhledem k tomu, že se tito odborníci dovolávali solidarity s islamisty po celém světě, vzbudili velkou poptávku po svých dovednostech.
Zatímco je nepředstavitelné, že by teď některá muslimská země požádala Pákistán o jaderné zbraně, nestátní hráči jsou očividně mnohem horlivější.
Člověk se rozvzpomene, že před dvěma lety se vysoce postavení členové Pákistánského výboru pro atomovou energii chtěli zapojit do džihádu proti Americe.
V návalu islámské solidarity odjeli do Afghánistánu a setkali se Usámou bin Ládinem a Talibanem.
Je těžké věřit, že byli jediní, kdo tíhl k tomuto jednání.
Pákistánští tv��rci atomové bomby tak vážně ohrozili bezpečnost své země.
Představme si například děsivé důsledky atomového výbuchu v některém z amerických měst.
Zaslepeny žalem a zuřivostí by USA vykonaly strašlivou pomstu.
Pohnutkou k činu se může stát pouhé podezření.
Je možné, že by Amerika bombardovala Pákistán první - snad jadernými zbraněmi - a ospravedlnění hledala až později.
Irák je připomínkou americké nespoutané touhy pomstít se za teroristické útoky ze září 2001 a potrestat i ty, kdo s pachateli ve spojení nejsou.
Nad neúspěšností úsilí nalézt zbraně hromadného ničení a odhalit kontakty s al-Káidou George Bush a jeho neokonzervativní klika jen mávli rukou.
Je na čase vzdát se přeludu Islámské bomby.
Pákistánským nevyzpytatelným tvůrcům atomové bomby měly být přitaženy otěže už dávno.
Jejich protiprávní jaderné obchody zplodily noční můru ohrožující jméno, jistotu i bezpečnost jejich vlasti.
Není snadné pochopit, co měl dr.
Chán na mysli, když řekl, že jednal „v dobré víře".
Vždyť jaká víra schvaluje prodej prostředků masového vraždění na černém trhu.
Peking těží z problémů Taiwanu
Únos západního sebeuspokojení
VARŠAVA – Běloruský prezident Alexandr Lukašenko znovu předvedl, jak daleko je ochoten zajít, aby rozdrtil své soupeře.
Třiadvacátého května vyslal do vzduchu stíhačku MiG-29 s rozkazem donutit k přistání civilní letadlo na lince z Atén do Vilniusu, a to krátce předtím, než toto letadlo opustilo běloruský vzdušný prostor.
Cílem bylo zadržet Romana Prataseviče, bývalého šéfredaktora běloruského opozičního a informačního kanálu Nexta.
Policie ho po přistání v Minsku skutečně zatkla.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Proč je režim, který už čelí sankcím USA a EU, ochoten zajít tak daleko a unést letadlo na trase z jedné členské země EU do druhé, není tak těžké odhadnout.
Nexta je Lukašenkovým veřejným nepřítelem číslo jedna.
Je něčím více než jen obyčejným zpravodajským portálem s miliony sledujících na několika sociálních platformách (zejména na Telegramu).
Je to zdaleka nejvýznamnější informační kanál v Bělorusku od srpnových podvodných prezidentských voleb.
Kromě informací o násilných raziích běloruských bezpečnostních složek proti pokojným demonstrantům poskytovala Nexta také každodenní pokyny, kdy, kde a jak by se Bělorusové měli mobilizovat během podzimních celostátních masových protestů proti Lukašenkovu falešnému volebnímu vítězství.
Její nedělní výzvy k Národnímu pochodu za svobodu přitáhly do minských ulic plných 200 000 demonstrantů.
A všichni tito občané přesně věděli, co mají dělat, protože se řídili příručkou, kterou vydali Pratasevič a jeho kolega, zakladatel Nexty Stěpan Putilo.
Po tomto bezprecedentním povstání podlehl Lukašenkův režim panice a měl pro to dobrý důvod.
Nexta shromažďovala a sdílela informace a fotografie z celého Běloruska.
Každý vzkaz, každý snímek i výzva k akci, kterou portál zveřejnil, se okamžitě začaly šířit a oslovovat lidi nejen v celém Bělorusku, ale i ve světě.
Klíč k moci Nexty spočíval v tom, že tato organizace sídlila ve Varšavě, mimo území Běloruska.
Lukašenkův režim tak nemohl vypnout její internetové připojení a nemohl uvěznit či postřílet její představitele, jak to dělal s opozičními kanály a protestanty přímo v Bělorusku.
Lukašenka nepochybně dováděla ke vzteku skutečnost, že protesty neřídí ani tak Svjatlana Cichanouská, pravděpodobná vítězka srpnových voleb, nýbrž těžko uchopitelná mediální organizace mimo běloruské hranice.
Po březnovém uvedení dokumentárního filmu, v němž Nexta odkrývá Lukašenkovo pokoutně nabyté bohatství (dokument se podobá nedávnému velmi sledovanému snímku o ruském prezidentovi Vladimiru Putinovi, s nímž přišel dnes uvězněný opoziční předák Alexej Navalnyj), je Lukašenko ochotný udělat možné i nemožné, jen aby pokořil své úhlavní nepřátele, kterým je něco přes dvacet let.
Z jeho pohledu je Nexta úhelným kamenem, na němž stojí všechny ostatní fronty odporu.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Protože letadlo společnosti Ryanair mělo v době incidentu mnohem blíže do Vilniusu než do Minsku, není tvrzení Lukašenkova režimu, že nouzové přistání v běloruském hlavním městě si vyžádala přítomnost bomby na palubě, ani trochu věrohodné.
Jakmile letadlo dosedlo v Minsku, Bělorusové naoko prohledali pasažéry a jejich zavazadla, načež rychle zadrželi mladého disidenta a jeho přítelkyni.
Zadržení Pratasevičovy přítelkyně přitom patří ke klasickým metodám KGB (jak se běloruská bezpečnostní služba stále nazývá), zvláště pokud je vedeno záměrem vynutit si doznání.
Pratasevič je pro Lukašenka mimořádně cenným úlovkem, protože (jak diktátor předpokládá) disponuje kontakty prakticky na všechny běloruské aktivity.
Den po Pratasevičově únosu zveřejnil režim video, na němž se zadržený přiznává k účasti na předchozím protestu.
Stejnou taktiku používá režim i proti Cichanouské, jejíž manžel je už ve vězení.
Když Cichanouskou po počátečních srpnových protestech v Minsku poprvé unesli, byla donucena nahrát projev, v němž vyzývá k ukončení povstání – s největší pravděpodobností poté, co viděla, jak jejímu muži vyhrožují mučením.
Později byla vyhnána ze země, a protože v Bělorusku tyto metody každý zná, nikdo jí nevyčítá, že se dnes převážně drží v ústraní.
Únos má vyslat jasný vzkaz.
Opozici chce Lukašenko vzkázat: „Vaše dny jsou sečteny.
Jste zrádci a my zrádce zabíjíme.“ A Evropské unii hodil prezident rukavici: „Můžeme si z vás tropit blázny, kdykoliv se nám zlíbí, a vy nám neublížíte, protože jste slabí.“
Tyto závěry nejsou neopodstatněné.
Kreml, jehož domácí stoupenci měli z únosu a Pratasevičova zatčení škodolibou radost, koneckonců otrávil Navalného nervovou látkou a nezaplatil za to prakticky žádnou cenu.
Spojené státy, Velká Británie a EU sice vyjádřily znepokojení a zavedly symbolické sankce, ale Rusko na to zareagovalo tím, že poslalo Navalného do pracovního tábora.
A když Česká republika v dubnu oznámila, že Rusko stálo v roce 2014 za výbuchy v muničním skladu, při nichž přišli o život dva Češi, byla reakce víceméně stejná.
Administrativa prezidenta Joea Bidena dokonce upustila od sankcí vůči firmě, která staví plynovod Nord Stream 2 mezi Ruskem a Německem.
Hlavní slovo mají zjevně peníze, nikoliv principy.
Lukašenko se drží příkladu Ruska.
Kreml se už dlouho vyžívá ve ztrapňování zahraničních bezpečnostních služeb, které se snaží chránit opoziční předáky – obvykle to dělá tak, že na tyto disidenty zaútočí agenturám přímo pod nosem, jako v případě pokusu o atentát na Sergeje Skripala v anglickém Salisbury v březnu 2018.
Vzhledem k tomu, že Nexta má sídlo v Polsku, je na místě otázka, zda polské úřady učinily vše, co bylo v jejich silách – nebo vůbec něco –, aby Prataseviče ochránily a varovaly jeho i kolegy před riziky, jimž čelí.
Mělo být zřejmé, že Pratasevičovi s Putilem hrozí nebezpečí.
Je dobře známo, že Rusko i Bělorusko útočí na osoby, které pokládají za zrádce, i když se nacházejí v zahraničí.
A nyní je také známo, jak daleko jsou kvůli tomu ochotné zajít.
Běloruský režim se stále více drolí
MINSK – Čtrnáctého srpna došlo v Bělorusku k symbolickému průlomu.
Před budovou Národního shromáždění na minském Náměstí nezávislosti se sešly tisíce lidí včetně mnoha žen a dělníků – tato koalice zachránila opozici v nejtěžším okamžiku, kdy už se zdálo, že se policii díky násilí možná podařilo protestní hnutí potlačit.
Režim vůbec poprvé nezasáhl, přestože na tomto území platil po zmanipulovaných prezidentských volbách 9. srpna přísný zákaz protestů.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Padesát vojáků, kteří byli na místě, symbolicky odložilo štíty.
Ženy jim předaly květiny a objaly je, čímž dál zdiskreditovaly režim prezidenta Alexandra Lukašenka a daly dalším příslušníkům bezpečnostních složek dojemný příklad.
Další průlom přišel následujícího dne.
Solidaritu s demonstranty začali projevovat také zaměstnanci běloruské státní televize (především technický personál, ale i někteří moderátoři), tedy organizace, která do té doby bezvýhradně poklonkovala vládě.
Televizní pracovníci se sešli před budovou televize.
Když se k nim večer připojili demonstranti, předstoupila před ně předsedkyně horní komory parlamentu Natalia Kočanovová, ale nepodařilo se jí utišit dav.
V neděli státní televize poprvé informovala o protestech.
Krátce nato se začali od Lukašenka odvracet běloruští diplomaté – jako první tak učinil velvyslanec na Slovensku a po něm chargé d’affairs ve Švýcarsku.
Lukašenko se pokusil zbrzdit rozjetou opozici tím, že uspořádal na Náměstí nezávislosti provládní demonstraci, na kterou svezl autobusy 5000-7000 stoupenců.
Přesně týden po ukradení voleb se prezident pokusil dát najevo sílu a obnovit rudozelenou vlajku coby státní symbol země.
O den dříve totiž zavlála nad městskou radnicí v Grodnu bíločervenobílá vlajka, kterou upřednostňuje opozice.
V davu byli přítomní vojáci a oficiální činitelé, ale i dělníci, hudebníci, děti a hosté z Ukrajiny a Gruzie – takzvaní obyčejní lidé, z nichž asi deset na shromáždění vystoupilo.
Jejich sdělení byla nesouvislá a jako by odrážela bezradnost režimu v otázce, co si dál počít.
Ti, kteří nejsou osobně závislí na Lukašenkovi či přímo zapletení do zločinů jeho diktatury, mluvili o míru, často se slzami v očích.
Jeden umělec z Ukrajiny vzpomenul oranžovou revoluci a Majdan a řekl: „Jako národ jsme se rozpadli, rozštěpili se napůl.“
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Dav reagoval na řečníky různě.
Jednoho přehnaně smířlivého vojáka lidé vybučeli.
Často se však objevovalo přiznání, že v Bělorusku není všechno, jak by mělo být, a ne všichni jsou se současnou situací spokojení.
Během celého shromáždění se objevovala dvě zjevně protichůdná sdělení – a tento rozpor byl patrný i při proslovu samotného Lukašenka.
Nejčastěji opakovanými slovy byly mir a mirnyj („mír“ a „pokojný“), ale nejdůležitější slogan zněl: „Belarus, eto my!“ („Bělorusko, to jsme my!“).
Na jedné straně se úřady zjevně obávaly občanské války a zodpovědnosti za její rozpoutání, ale na druhé straně obyčejní lidé na demonstraci sympatizovali s opozicí: přejí si normální život a bojí se násilností.
A čím blíž měl daný řečník k moci, tím agresivnějším tónem hovořil.
Před Lukašenkem vystoupil jakýsi svalnatý podplukovník pořádkové policie OMON, který výhrůžným tónem deklaroval, že miluje svou vlast a nikdy se jí nezřekne.
Lukašenko poté oznámil, že vysílá vojáky na hranici s Polskem nedaleko Brestu, a konstatoval, že se ani po smrti Běloruska nevzdá.
Nedostatek sebedůvěry byl na něm dobře patrný; vyrovnaný lídr mající situaci pod kontrolou vypadá jinak.
Lidé, kteří mu naslouchali, byli většinou odjinud než z Minsku.
Zpočátku se zdržovali kolem řad autobusů, které je sem dovezly, protože si ve městě evidentně připadali ztracení.
Nakonec byli odvezeni na náměstí, které policie ráno zatarasila, a obklopeni skupinami tajných policistů.
Prorežimní demonstranti byli od těch opozičních snadno rozeznatelní a na náměstí vládlo jakési napětí, které odráželo strach demonstrantů z budoucnosti i jejich potřebu slyšet svého vůdce, jenž v nich obnoví důvěru.
Když jsem během reportáže o událostech pro televizi TVN24 začal mluvit polsky, všiml jsem si nepřátelských pohledů a někteří lidé po mně začali pokřikovat.
Opoziční reakce na Lukašenkovo shromáždění byla stejně jako mnoho dalších věcí v tomto občanském povstání předem připravená.
Demonstranti se sešli na Vítězném náměstí před obeliskem Minsk – Město-hrdina, kde o týden dříve povolební demonstrace začaly.
Dostavilo se přibližně 200 000-500 000 lidí, takže šlo o největší shromáždění v dějinách země – špalíry demonstrantů se táhly kilometry daleko.
Byla to velkolepá demonstrace síly.
Lukašenko hodlal posílit svou pozici, avšak jeho demonstranti se ocitli v obrovském početním oslabení.
Před týdnem se ještě bezpečnostním složkám podařilo vyhnat opozici z náměstí pomocí bití, při němž jednoho demonstranta zabily.
U takto mohutného shromáždění by však pořádková policie nezmohla nic, a tak se ani neobtěžovala dostavit.
Opozice se potenciálního střetu nebála.
Ačkoliv se na místě vyskytovalo několik tisíc Lukašenkových stoupenců, v mnoha případech tajných policistů, každý, kdo opustil prorežimní demonstraci, se okamžitě rozplynul v moři bíločervenobílých vlajek, které pokrývaly celý prostor Třídy nezávislosti.
Před sídlem KGB, kde pobývá mnoho zadržených, demonstranti křičeli: „Pusťte je!“ Večer už byli kdysi zlověstný diktátor a jeho nohsledi naprosto zatlačeni do pozadí.
Vzdušné zámky Bena Bernankeho
BERKELEY – Předseda Rady Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke není pokládán za věštce tak jako jeho předchůdce Alan Greenspan před finanční krizí.
Přesto finanční trhy bedlivě sledovaly projev, který 26. srpna pronesl v Jackson Hole v americkém státě Wyoming.
To, co vyslechly, bylo poněkud popletené.
V prvé řadě Bernanke nenavrhl žádné další uvolnění měnové politiky na podporu uvízlého zotavení – či spíše nezotavení.
Zadruhé své posluchače ubezpečil, že „můžeme očekávat, že mírné oživení bude pokračovat, a dokonce že posílí“.
Vychází z toho, že „domácnosti také udělaly jistý pokrok ve snaze vyspravit své bilance – více uspořit, méně si půjčovat a odlehčit svá břemena splátek úroků a dluhu“.
Navíc klesající ceny komodit „přispějí ke zvýšení kupní síly domácností“.
Konečně Bernanke prohlásil, že „šoky posledních čtyř let nepoznamenaly, jak se zdá, růstové fundamenty Spojených států natrvalo“.
Upřímně řečeno, nechápu, jak Bernanke může takové věci právě teď prohlašovat.
I kdyby si on a zbytek Federálního výboru pro volný trh ještě přede dvěma měsíci mysleli, že očekávaný růst nominálních výdajů v USA je na cestě k přiměřenému oživení, dnes už tomu věřit nemůžou.
Dva měsíce špatných ekonomických zpráv, doprovázené prudkými úpravami hodnot budoucnosti na trzích aktiv – které také způsobují zpomalování růstu, neboť ceny aktiv vedou firmy k osekávání investic –, znamenají, že politika, která byla ještě před 60 dny na místě, je dnes už příliš úsporná.
Rád bych se ale zaměřil na Bernankeho čtvrté tvrzení.
I když budeme počítat s relativně svižným ekonomickým oživením, USA před skončením aktuální menší deprese zaznamenají deficit investic přinejmenším ve výši 4 bilionů dolarů.
Dokud nedojde k dorovnání tohoto investičního schodku, scházející kapitál bude v USA stlačovat hladinu reálného HDP o celé dva procentní body.
Růstová trajektorie Ameriky bude o 2 % níž, než by byla, kdyby se podařilo vybruslit z finanční krize a předejít menší depresi.
A je toho víc: škrty ve státních i obecních rozpočtech zpomalily tempo amerických investic do lidského kapitálu a infrastruktury, čímž pokles dlouhodobé růstové trajektorie země rozšířily o další procentní bod.
Schodek vzniklý během ztracené dekády Velké deprese 30. let 20. století dorovnala vlna investic do průmyslových kapacit během druhé světové války.
Deprese díky tomu nevrhla stín na budoucí růst – či, lépe řečeno, tento stín překonaly oslepující reflektory pěti let mobilizace do totální války proti nacistickému Německu a imperiálnímu Japonsku.
Dnes není rozsvícena žádná souprava reflektorů, která by zaháněla stíny, jež v současnosti vrhá menší deprese.
Právě naopak, stín se den ze dne prodlužuje, vinou chybějících účinných politik, které by tok nominálních výdajů napříč ekonomikou vrátily na jeho dřívější dráhu.
Nadto je tu ještě další brzda.
Významným faktorem, který v období po druhé světové válce snížil pociťované riziko a povzbudil investice a podnikavost, byl „Rooseveltův tah“.
Vlády průmyslových zemí po celém světě tehdy braly boj proti depresi za svou první a hlavní ekonomickou prioritu, aby střadatelé a podniky neměli důvod se obávat návratu zlých časů, jaké následovaly po letech 1873, 1884, či 1929.
To už neplatí.
Svět bude napříště rizikovějším prostorem, než za jaký jsme jej pokládali – ne proto, že už vlády nebudou poskytovat garance, které vlastně vůbec nikdy neměly nabízet, nýbrž proto, že se vrátilo reálné riziko, že vaši zákazníci upadnou do vleklé deprese.
V jakém rozsahu toto zvýšené riziko utlumí růst americké a globální ekonomiky, to nevím.
Předběžný odhad naznačuje, že pětiletá menší deprese, která každých 50 let stlačí ekonomiku o 10 % pod úroveň potenciálu, sníží průměrnou návratnost investic a zpomalí soukromé investice natolik, že každoročně z hospodářského růstu umaže dvě desetiny procentního bodu.
Amerika tudíž nejenže z této epizody vyjde o 3 % chudší, než mohla být, ale tato mezera bude narůstat – na 7 % do roku 2035 a 11 % do roku 2055.
Tak to bude vypadat, nebudou-li teď podniknuty kroky k dosažení svižného zotavení ze současné menší deprese a poté k zavedení politik, které povzbudí investice soukromého kapitálu a investice do infrastruktury a vzdělávání k návratu na úroveň trendu.
Právě takové kroky by snad postačovaly k tomu, aby všichni získali uklidňující jistotu, že současná rezignovanost tvůrců politik za vleklého poklesu byla obrovskou chybou, která už se nebude opakovat.
Budiž víc než světlo
PRAHA – Dobře zajištěným lidem v bohatých i chudých zemích po celém světě zlepšuje život vydatná dostupnost energie, která zajišťuje světlo, čerstvé jídlo a čistou vodu, pohání techniku a umožňuje ovládat teplotu.
Hojnost energie proměňuje život odváděním téže práce jako stovky sluhů: Bez lednice bychom si museli každý den obstarat čerstvé potraviny, pulty v obchodech by byly poloprázdné a spousta jídla by se zkazila, než bychom ho mohli sníst – což je jedna z příčin, proč v roce 1930 byl karcinom žaludku nejčastější rakovinou ve Spojených státech.
Bez průmyslových hnojiv, vyráběných téměř výhradně za pomoci fosilních paliv, by byla ohrožena polovina světové spotřeby potravin.
Bez moderních kamen a topných systémů bychom si museli sami najít dříví na otop a hrozilo by nám, že se ve vlastním příbytku otrávíme dýcháním jedovatých škodlivin.
Bez nákladních automobilů, lodí a strojů poháněných palivy by člověk musel oddřít téměř veškerou těžkou práci.
Celosvětově fosilní paliva vyrábějí dvě třetiny elektřiny, přičemž dalších 27 % dodávají jaderné a vodní elektrárny.
Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) slunce, vítr, příboj a bioenergetika vyrábějí jen 9,8 % elektřiny v OECD, což je možné jen za obrovských dotací, které letos v součtu přesahují 160 miliard dolarů.
I krajně ekologicky uvědomělé Německo stále produkuje víc než polovinu elektřiny za použití fosilních paliv.
Přesto na Západě existuje znepokojující tendence říct 1,1 miliardy lidí, jimž stále tyto nesčetné výhody chybí, že by se měli obejít bez nich.
Otřepaná fráze říká, že chudé země by měly špinavé uhelné elektrárny „přeskočit“ rovnou k čistším zdrojům energie, jako jsou solární technologie mimo rozvodnou síť.
Tento náhled schvalují vlivní dárci – včetně Světové banky, která už nefinancuje projekty uhelné energetiky.
Stěžejní motivace je pochopitelná: tvůrci politik musí řešit globální oteplování.
Odklon od fosilních paliv má v posledku zásadní význam a jsou nutné inovace, aby zelená energie byla levná a spolehlivá.
Jenže toto poselství chudým lidem světa je pokrytecké a nebezpečné.
Fosilní paliva sice přispívají ke globálnímu oteplování, ale také přispívají k prosperitě, růstu a blahobytu.
Mezi energií a chudobou je silná, přímá spojitost: čím více první, tím méně druhé.
Studie v Bangladéši ukázala, že elektrifikace pomocí rozvodné sítě má významné pozitivní účinky na příjmy, výdaje a vzdělanost domácností.
Elektrifikované domácnosti zažily každoročně příjmový skok až o 21 % a 1,5% úbytek chudoby.
Závislost na uhlí hned tak neskončí.
Ač bychom si přáli něco jiného, zůstává často nejlevnějším a nejspolehlivějším zdrojem energie: IEA odhaduje, že do roku 2040 bude uhlí stále v průměru levnější než solární a větrná energie, dokonce i se značnou uhlíkovou daní.
Téměř každý, kdo v uplynulých 16 letech získal přístup k elektřině, se připojil k rozvodné síti, převážně napájené z fosilních paliv.
Přesto dárci říkají, že mnozí z 1,1 miliardy lidí, kteří jsou stále bez elektřiny, by raději měli zkusit solární panely.
V porovnání s nákladným rozšiřováním rozvodné sítě je poskytování autonomních solárních panelů velmi levné.
Pro příjemce jsou ale chabou náhražkou.
Nabízí dostatek energie, který rozsvítí žárovku a umožní dobít mobilní telefon, což je lepší než nic – ale ne o mnoho.
IEA očekává, že každý ze 195 milionů lidí se solární energií mimo síť získá jen 170 kWh ročně – čili polovinu toho, co za rok spotřebuje jeden americký televizor s plochou obrazovkou.
Zřejmě nepřekvapí, že první důkladný test dopadů solárních panelů na životy chudých lidí zjistil, že sice získali trochu elektřiny navíc, ale na jejich život to nemělo žádný měřitelný účinek: nedošlo u nich ke zvýšení úspor ani výdajů, víc nepracovali ani nezakládali firmy, děti víc nestudovaly.
Není divu: 170 kWh neodpovídá tomu, co by většina z nás považovala za skutečný přístup k elektřině.
Elektřina mimo rozvodnou síť nikdy na této úrovni nedokáže zásobovat továrnu ani farmu, takže nemůže potlačovat chudobu ani vytvářet pracovní místa.
Nepomůže ani v boji proti světově největšímu vrahovi v životním prostředí: znečištění vzduchu ve vnitřních prostorách, které je většinou důsledkem spalování dřeva, lepenky a trusu na otevřeném ohni a vyžádá si 3,8 milionu životů ročně.
Bohatých zemí, kde jsou kamna a topná zařízení připojena do sítě, se to netýká; jenže protože solární energie je příliš slabá k napájení sporáků a trub, příjemci solárních panelů zapojených mimo síť budou dál trpět.
Nigerijská ministryně financí v roce 2016 vyčinila Západu za „pokrytectví“ ve snaze znemožnit Africe, aby k řešení svého nedostatku energie využila uhlí. „Poté, co znečišťovali životní prostředí stovky let,“ uvedla, „když chce teď Afrika využít uhlí, upírají nám ho.“
Studie Kodaňského konsenzu pro Bangladéš zjistila, že kdyby se tam stavěly nové uhelné elektrárny, v příštích 15 letech by napáchaly globální škody na klimatu, které by nakonec stály kolem 592 milionů dolarů.
Přínos elektrifikace díky vyššímu hospodářskému růstu by ale byl téměř 500krát vyšší, totiž 258 miliard dolarů – víc než tamní celoroční HDP.
Do roku 2030 by se měl průměrný Bangladéšan o 16 % lépe.
Upírat Bangladéši tento přínos ve jménu boje proti globálnímu oteplování znamená zaměřit se na to, abychom zamezili globálním klimatickým nákladům v hodnotě 23 centů na každých 100 dolarů rozvojových přínosů, jichž se na naši žádost mají vzdát Bangladéšané – v zemi, kde nedostatek elektřiny stojí odhadem o 0,5 % HDP a kolem 21 milionů lidí přežívá za méně než 1,25 dolaru denně.
Nemáme na výběr: musíme bojovat proti energetické chudobě a zároveň napravovat změnu klimatu.
To ale vyžaduje obrovské posílení výzkumu a vývoje v oblasti zelené energie, aby čisté zdroje nakonec konkurenčně vytlačily fosilní paliva.
To znamená připustit, že je pokrytecké, když movití lidé světa, kteří by přežívání s nepatrným množstvím energie nikdy nepřijali, žádají právě takový život od těch nejchudších na světě.
Přehlížená metla znečištění
NEW YORK – Znečištění je jedna z velkých existenčních výzev jedenadvacátého století.
Ohrožuje stabilitu ekosystémů, podrývá hospodářský rozvoj a narušuje zdraví miliard lidí.
Přesto se často přehlíží, jak v růstových strategiích jednotlivých zemí, tak v rozpočtech zahraniční pomoci, například Evropské komise a americké Agentury pro mezinárodní rozvoj.
Hrozba proto dál narůstá.
Prvním krokem k aktivizaci zdrojů, vůle lídrů a občanské angažovanosti, jichž je k minimalizaci ohrožení plynoucího ze znečištění zapotřebí, je zvýšit povědomí o jeho skutečném rozsahu.
Proto jsme ustavili Komisi časopisu Lancet pro oblast znečištění a zdraví: abychom uspořádali komplexní údaje o účincích znečištění na zdraví, odhadli jeho ekonomickou cenu, stanovili spojitost s chudobou a navrhli konkrétní přístupy k jeho řešení.
Loni v říjnu jsme vydali zprávu, která tyto cíle splnila.
Zjistili jsme, že znečištění má na svědomí devět milionů úmrtí za rok, čili 16 % všech úmrtí na světě.
To je třikrát víc než AIDS, tuberkulóza a malárie dohromady a 15krát víc než všechny války, terorismus a jiné podoby násilí.
V nejhůře postižených zemích je znečištění zodpovědné za víc než každé čtvrté úmrtí.
Konkrétní příčiny takových úmrtí jsou různé, vlivem složení znečišťujících látek.
Jak se země rozvíjejí, ubývá znečištění vzduchu a vody v domácnostech – pradávných forem znečištění souvisejících s těžkou chudobou.
Jevy spojené s hospodářským rozvojem – konkrétně urbanizace, globalizace a šíření jedovatých chemikálií a vozidel poháněných ropnými palivy – však způsobují vzestup znečištění ovzduší v exteriéru a půdy, jakož i znečištění s vazbou na chemické látky a vykonávané profese, dopadající obzvlášť tvrdě na města v rozvojových zemích.
Není překvapením, že největší část břemene nesou chudí.
K téměř 92 % úmrtí souvisejících se znečištěním dochází v zemích s nízkými a středními příjmy.
V zemích na všech příjmových úrovních jsou onemocnění způsobená znečištěním nejrozšířenější v řadách menšin, příslušníků vylučovaných skupin a osob jinak zranitelných.
To je environmentální nespravedlnost celosvětového rozsahu.
Kromě lidské újmy způsobují choroby související se znečištěním ztráty produktivity, snižující HDP rozvojových zemí až o 2 % ročně.
V zemích s vysokými příjmy tvoří 1,7 % výdajů za zdravotní péči, v zemích s nízkými a středními příjmy až 7 %.
Ztráty co do společenského blaha v důsledku znečištění dosahují 4,6 bilionu dolarů ročně – 6,2 % globálního ekonomického výstupu.
A to nebere v úvahu obrovské náklady, jež vyvolává změna klimatu, k níž největším dílem přispívá spalování silně znečišťujících fosilních paliv.
Navzdory těmto škodám se problém bude dál zhoršovat.
Bez razantního zásahu by se jen počet úmrtí v důsledku znečištěného ovzduší mohl do roku 2050 zvýšit o 50 %.
Další narůstající výzvou je chemické znečištění, neboť se odhaduje, že od roku 1950 bylo vynalezeno 140 tisíc nových sloučenin, z nichž byla doposud jen příliš malá část testována s ohledem na bezpečnost či toxicitu.
Obzvlášť ohrožení jsou kojenci a malé děti.
Znečištění není nějaké „nezbytné zlo“, které nevyhnutelně doprovází hospodářský rozvoj.
S aktivním vedením, finančními prostředky a dobře formulovaným přístupem založeným na údajích lze znečištění minimalizovat; v zemích s vysokými a středními příjmy už byly vyvinuty a v praxi ověřeny životaschopné strategie, které se ukázaly jako účinné.
Tyto strategie uvádějí do rovnováhy právní, politická a technologická řešení.
Podle zásady, že platí znečišťovatel, zahrnují například rušení daňových úlev a subvencí pro znečišťující průmyslová odvětví.
Mimo to se tyto strategie drží jasných cílů a harmonogramů, podle nichž se neustále vyhodnocují, a dodržování se důrazně vymáhá.
Přitom je lze přenést do měst a zemí všech příjmových úrovní po celém světě.
Pečlivé plánování a finančně dobře zajištěné uplatnění strategií k potlačování znečištění může rozvojovým zemím umožnit, aby předešly nejhorším katastrofám postihujícím člověka a životní prostředí, které v minulosti provázely hospodářský růst.
Dávný předpoklad, že chudé země musí na cestě k prosperitě přestát určitou fází znečišťování a chorob, lze konečně dát do starého železa.
Takové strategie by v bohatých i chudých zemích vedly k udržitelnějšímu růstu HDP.
Odstranění olova z benzinu vrátilo do ekonomik po celém světě miliardy dolarů, neboť potlačení expozice znamená méně kognitivních poruch a vyšší produktivitu.
Zlepšení kvality ovzduší ve Spojených státech dosud přineslo 30 dolarů na každý dolar investic, tedy celkový přínos ve výši 1,5 bilionu dolarů díky investicím za 65 miliard dolarů od roku 1970.
Potlačování znečištění tak vytváří obrovské příležitosti k posílení hospodářského růstu a zároveň – což je ještě důležitější – chrání životy a zdraví lidí na celém světě.
Komise časopisu Lancet vyzývá národní vlády a místní samosprávy, mezinárodní dárce, přední nadace, skupiny občanské společnosti a zdravotnické profesionály, aby úsilí o omezování znečištění posunuli oproti dnešku mnohem výš na žebříčku priorit.
To vyžaduje podstatné zvýšení objemu finančních prostředků přidělených na prevenci znečišťování v zemích s nízkými a středními příjmy, z národních rozpočtů i pomoci dárců.
Na mezinárodní úrovni toho lze dosáhnout rozšířením stávajících programů nebo zřízením nových samostatných fondů, podobných Globálnímu fondu pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii.
Takové programy by měly vybudit a doplnit národní příspěvky a současně by měly poskytovat odbornou pomoc a podpůrný výzkum.
Mezinárodní financování lze využít také k vytvoření „globální observatoře znečištění“.
Účinné omezování znečištění rovněž znamená, že bude nutné vetknout strategie prevence do všech budoucích strategií růstu a rozvoje, s vědomím, že úspěch je možný pouze v případě, že společnosti změní modely výroby, spotřeby a dopravy.
Mezi klíčová opatření v této oblasti patří vytváření pobídek k širokému přechodu na neznečišťující zdroje energie, ukončení subvencí a daňových úlev pro znečišťovatele, zvýhodnění recyklace, opětovného užívání a oprav, nahrazování nebezpečných látek bezpečnějšími alternativami a podpora veřejné a aktivní dopravy.
Přechod na méně znečišťující systémy nebude snadný a setká se s tuhým odporem zájmových skupin po celém světě.
Jak ale dokládá zpráva Komise časopisu Lancet, přechod k nízké míře znečišťování má zásadní význam pro zdraví, blahobyt a prosperitu našich společností.
Nemůžeme si dovolit tuto globální metlu dál přehlížet.
Íránské jaderné rozpaky
LOS ANGELES – Až Spojené státy a jejich spojenci obnoví 7.-8. listopadu rozhovory o íránském jaderném programu, začne se vážně řešit naléhavý úkol přetavit nedávnou nabídku Íránu v trvalou dohodu.
Té dnes brání mnoho překážek, avšak mezi ty nejméně prozkoumané patří historie snah o jaderné odzbrojení Libye a Korejské lidově demokratické republiky.
Oba případy vyvolávají otázky, jejichž opakování si nepřejí Írán ani USA – avšak jimž se obě země jen stěží vyhnou.
Pro USA je Severní Korea dokladem toho, jak chudá, leč ambiciózní země vyvinula bombu tím, že při rozhovorech lavírovala a hrála na čas. Pro Írán je zase zřeknutí se zbraní hromadného ničení libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím v roce 2003 dokladem toho, jak režim, jenž byl mezinárodním společenstvím i po normalizaci diplomatických vztahů stále pokládán za strašáka, možná rezignoval na vlastní přežití, když v roce 2011 upustil od snahy vybudovat jaderné odstrašení.
Ponoříme-li se do obou těchto případů hlouběji, zjistíme, jakým problémům budou čelit Írán i jeho mezinárodní protějšky.
Severokorejský precedens je obzvláště znepokojivý kvůli tomu, do jaké míry zatím Írán napodobuje pchjongjangský režim.
To přirozeně vyvolává otázky, zda Teherán nevyužívá současného kola jednání jako zástěrky pro pokračující snahu vyvinout jaderné zbraně.
Zamysleme se nad paralelami, které od sebe dělí deset let.
Po rozhovorech s USA a hrozbě odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) umožnila Severní Korea v červnu 1993 Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (IAEA) provést omezené „zabezpečovací činnosti“.
V říjnu 1994 pak USA a Severní Korea vstoupily do dohodnutého rámce zmrazení severokorejského jaderného programu.
Podobně i Írán v prosinci 2003 po zatajení výstavby komplexu obohacování uranu Natanz a dalších objektů před IAEA souhlasil s podepsáním – avšak nikoliv s ratifikací – takzvaného dodatečného protokolu, který umožňoval rozsáhlejší uplatňování pojistek IAEA.
Během vyjednávání s evropskými zástupci v listopadu 2004 pak Írán souhlasil, že jaderné obohacování pozastaví.
Ani jedna dohoda neměla dlouhého trvání.
V březnu 1996 IAEA oznámila, že Severní Korea nevychází vstříc snaze o ověření plutonia přechovávaného v jaderném komplexu Jongbjon.
Devátého října 2006 odpálila KLDR svou první jadernou zbraň a Rada bezpečnosti Organizace spojených národů schválila rezoluci číslo 1718, která tuto zemi vyzvala k opuštění jaderného programu a k opětovnému zahájení mezinárodních rozhovorů o jaderném odzbrojení.
Od té doby reagovala Severní Korea na postupné zpřísňování mezinárodních sankcí dvěma dalšími jadernými zkouškami, přičemž tu druhou provedla v letošním roce již pod novým vedením Kim Čong-una.
Stejně tak Írán po kolapsu vyjednávání s evropskými emisary porušil v lednu 2006 pečeti IAEA na vybavení a skladovacích prostorách v objektu Natanz.
O měsíc později nahlásila IAEA islámskou republiku Radě bezpečnosti OSN kvůli nepoctivému přístupu v otázce tamního jaderného programu.
Od té doby reaguje Írán na postupné zpřísňování mezinárodních sankcí tím, že buduje další a další odstředivky.
Otázka dnes zní, zda se paralela mezi Severní Koreou a Íránem zastaví u nového íránského prezidenta Hasana Rúháního.
Libyjská zkušenost předkládá Teheránu jiný typ otázek.
Podobně jako Írán trpěla také Kaddáfího Libye mnoho let ekonomickou a politickou izolací, během níž se snažila rozvíjet program zbraní hromadného ničení.
Koncem 90. let už toho však měla dost.
Britští a američtí vyjednavači se tedy tajně sešli s libyjskými protějšky, aby vyřešili případ pumového útoku na letadlo společnosti Pan Am nad skotským Lockerbie v roce 1988 a další teroristické otázky.
V rámci dohodnutého kompromisu pak Kaddáfí přistoupil na ukončení rodícího se jaderného programu země výměnou za to, že Libye nebude mít nadále status světového vyvrhele.
K tomu se připojil i další klíčový požadavek: Amerika se zaváže, že nebude usilovat o změnu režimu, jinak dohoda neplatí.
Devatenáctého prosince 2003 se Libye oficiálně zřekla veškerých aktivit v oblasti zbraní hromadného ničení.
O osm let později, zahnaný do kouta americkým bezpilotním letounem Predator a francouzskými leteckými útoky, odešel Kaddáfí z tohoto světa.
Bez možnosti jaderného odstrašení byl jeho režim bezmocný, jakmile USA od dohody odstoupily – a Severní Koreji toto ponaučení bezpochyby neuniklo.
Vzhledem k této zkušenosti má Írán silný motiv zachovat si přinejmenším možnost úniku k jádru (což by v praxi znamenalo dokončení všech fází kromě posledních kroků vedoucích k výrobě zbraní).
Čelní představitelé Íránu se samozřejmě mohou domnívat, že největší ohrožení režimu představuje hospodářská izolace.
Události v Libyi v nich však vyvolaly obavy, že nebudou-li mít k dispozici dostatečné odstrašení, mohl by Kaddáfího konec potkat i je.
Nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí ostatně komentoval Kaddáfího osud v roce 2011 takto: „Onen ctihodný pán sbalil všechny své jaderné objekty, naložil je na loď, doručil je na Západ a řekl: ‚Vezměte si je!‘ A podívejte, kde stojíme my a v jaké situaci jsou dnes oni.“
Dnes, o dva roky později, se však Írán musí podívat na svou situaci ještě jednou.
Dokud budou platit ochromující hospodářské sankce, nebude tamní vláda moci mít všechno: jaderný program i prosperitu.
Umožnit Íránu, aby si ponechal určitou schopnost obohacování na nízkou úroveň, by byl přijatelný ústupek – který by navíc umožnil vedoucím představitelům země zachovat si tvář –, avšak pouze v případě, že by byl navázaný na bezpodmínečné odtajnění všech jaderných aktivit před IAEA a potvrzené zastavení veškerých kapacit podílejících se na výrobě zbraní.
A vzhledem k tomu, kolik je v sázce, musí jakoukoliv mezinárodní dohodu s Íránem doprovázet zaručená reakce na podvádění, a to včetně vojenského zásahu.
Vedoucí představitelé Íránu by pak měli jen malé páky, takže by jim zůstaly dvě možnosti.
Buď by se mohli vydat severokorejskou cestou, obětovat hospodářskou prosperitu za únik k jádru a doufat, že když Američané a Izraelci hovoří o tom, že „všechny možnosti“ jsou na stole, pak pouze blafují.
Anebo by se mohli vydat cestou hospodářské prosperity, zřeknout se jaderných zbrojních kapacit a doufat, že zemi nezachvátí vzpoura na libyjský způsob a neodsoudí režim ke stejnému osudu, jaký potkal Kaddáfího.
Není to snadné rozhodnutí, avšak íránští představitelé už ho nemohou příliš dlouho odkládat.
Berlín, rodiště moderní Asie
DILLÍ – Pád Berlínské zdi před 20 lety předznamenal konec studené války a rýsující se kolaps Sovětského svazu, čímž proměnil globální geopolitiku.
Žádný kontinent z toho však neměl větší prospěch než Asie, jejíž dramatický hospodářský vzestup po roce 1989 probíhal takovou rychlostí a v takovém rozsahu, jež nemají ve světových dějinách obdoby.
Pro Asii byla nejvýznamnějším důsledkem pádu Berlínské zdi skutečnost, že zhroucení komunismu vyvolalo při utváření mezinárodního uspořádání posun od nadřazenosti vojenské moci k nadřazenosti moci ekonomické.
Jistě, i během průmyslové revoluce a po druhé světové válce existoval rychlý hospodářský růst, avšak teprve v období po studené válce přispěl hospodářský růst sám o sobě ke změně globálních mocenských vztahů.
Další určující událostí roku 1989 byl masakr prodemokraticky smýšlejících demonstrantů na pekingském náměstí Tchien-an-men.
Nebýt konce studené války, Číně by toto vraždění bývalo u Západu neprošlo.
Takto však Západ zaujal pragmatický postoj, vystříhal se obchodních sankcí a pomohl začlenit Čínu do globální ekonomiky a mezinárodních institucí prostřednictvím osvobozujícího vlivu zahraničních investic a obchodu.
Kdyby Spojené státy a jejich spojenci byli zvolili přístup zaměřený na kárné sankce jako v případě Kuby a Barmy, výsledkem by byla méně prosperující, méně otevřená a potenciálně destabilizující Čína.
Za fenomenálním hospodářským úspěchem Číny – který ilustrují největší obchodní přebytek na světě, největší rezervy zahraničních měn na světě a největší výroba oceli – skutečně do značné míry stojí rozhodnutí Západu nepřistoupit po masakru na náměstí Tchien-an-men k obchodním sankcím.
Čína se tak prohnala kolem Německa, stala se světovým exportérem číslo jedna a dnes je na nejlepší cestě vystřídat Japonsko v roli druhé největší ekonomiky světa.
Rovněž vzestup Indie do role hospodářského giganta souvisí s událostmi po roce 1989.
Indie se silně zapojovala do barterových obchodů se Sovětským svazem a jeho komunistickými spojenci ve východní Evropě.
Když se východní blok rozpadl, musela Indie začít platit za dovoz v tvrdé měně.
To rychle vyčerpalo její skrovné rezervy v zahraničních měnách a v roce 1991 to vyvolalo těžkou finanční krizi, která přinutila Indii zahájit radikální ekonomické reformy, jež položily základy jejího hospodářského vzestupu.
V širší rovině pak symbolická porážka marxismu v roce 1989 umožnila asijským zemím včetně Číny a Indie otevřeně prosazovat kapitalistickou politiku.
Ačkoliv hospodářská renesance Číny započala pod Teng Siao-pchingem již dříve, po roce 1989 mohla Komunistická strana Číny veřejně podřídit ideologii tvorbě bohatství.
Její příklad pak měl konstruktivní vliv na přežívající komunistické strany v Asii i jinde.
Z geopolitického hlediska se zisky zaznamenané po roce 1989 rozšířily daleko za hranice Západu.
Náhlé zhroucení Sovětského svazu bylo pro Asii strategickým dobrodiním, neboť odstranilo jedno hrozivé impérium a otevřelo Číně cestu k rychlému prosazení vlastních zájmů v globálním měřítku.
Úpadek Ruska v 90. letech se stal pro Čínu darem z nebes.
V případě Indie rozpoutal konec studené války zahraničně-politickou krizi, neboť odstranil Sovětský svaz jakožto nejspolehlivějšího indického partnera.
Stejně jako v případě finanční krize v roce 1991 se Indii podařilo přijít se změněnou zahraniční politikou – s politikou, která se zřekla donkichotských tradic této země a osvojila si větší realismus a pragmatismus.
Indie po studené válce začala prosazovat oboustranně přínosná strategická partnerství s dalšími klíčovými hráči v Asii i širším světě.
Nové „globální strategické partnerství“ se Spojenými státy – což je určující rys tohoto desetiletí – bylo možné jen díky posunům v indickém politickém uvažování po roce 1989.
Ne všechny události po roce 1989 byly samozřejmě pozitivní.
Přímým důsledkem konce studené války je například fenomén krachujících států, který nejvíce zasáhl asijskou bezpečnost.
Když zuřila studená válka, jeden či druhý blok podepíral slabé státy.
Po zániku Sovětského svazu však USA přestaly tuto hru provozovat.
V důsledku toho se v 90. letech náhle objevily nefunkční či krachující státy, které představují hrozbu pro regionální i mezinárodní bezpečnost tím, že se stávají domovem mezinárodních pirátů (Somálsko) či mezinárodních teroristů (Pákistán a Afghánistán), případně se zpěčují globálním normám (Severní Korea a Írán).
Vzestup mezinárodního terorismu přitom v Asii napáchal větší škody než v kterémkoliv jiném regionu.
Dvě desetiletí po pádu Berlínské zdi navíc šíření demokracie uvízlo na mrtvém bodě.
V letech 1988 až 1990, kdy studená válka ztrácela na intenzitě, vypukly prodemokratické protesty také daleko od východní Evropy a vedly ke svržení diktatur v tak odlišných zemích, jako jsou Indonésie, Jižní Korea, Tchaj-wan nebo Chile.
Po rozpadu Sovětského svazu se dokonce i Rusko jevilo jako věrohodný kandidát na demokratické reformy.
Svržení totalitních či autokratických režimů sice vychýlilo globální mocenskou rovnováhu ve prospěch demokratických sil, avšak ne všechna prodemokratická hnutí slavila úspěch.
Následné „barevné revoluce“ v zemích, jako je Ukrajina, navíc jen vyvolaly u přežívajících autoritativních režimů větší obezřetnost a přiměly je k zavádění opatření proti demokratizačním iniciativám inspirovaným v zahraničí.
Kromě ústupu od demokracie v Rusku dnes také Čína – v současnosti nejstarší autokracie na světě – demonstruje, že když je autoritářství hluboce opevněno, může tržiště zboží a služeb vytěsnit tržiště politických názorů.
Dvacet let po pádu komunismu se stal hlavním vyzývatelem šíření demokratických hodnot autoritářský kapitalismus.
Berlusconi v úzkých
Silvio Berlusconi, který se 1. července stane předsedou Evropské unie, je vizionář, který kdysi miloval riziko - a jemuž se podnikatelské sázky mnohonásobně vrátily.
Byl v 60. letech první, kdo si uvědomil, že se Milán, tehdy tradiční italské město, kde se do práce chodilo pěšky, stane moderním velkoměstem obklopeným americky vyhlížejícími předměstími.
Stěstěna se na něj tedy poprvé usmála v rozvoji nemovitostí.
O patnáct let později signor Berlusconi pochopil, že se italský státní televizní monopol neudrží, a chopil se příležitosti, která dala vzniknout největší italské mediální skupině v soukromých rukou.
V televizním a realitním byznysu ovšem nemůžete vítězit bez správných politických styků.
V obou případech Berlusconi vyzrál nad svými konkurenty tím, že stranil socialistům, tehdejší stoupající hvězdě italského politického života.
Velmi brzy začalo jeho dlouholeté přátelství s Bettinem Craxim, nejvlivnějším milánským politikem 70. let a italským ministerským předsedou po většinu 80. let.
Na druhé straně platí, že politické konexe nevytvoří politika.
Přesedlání z obchodu do politiky skutečně asi nebylo Berlusconiho vytouženou volbou.
V 90. letech se jeho mediální skupina dostala do potíží, neboť ji oslabovalo přílišné rozvětvení (rozhodnutí vstoupit do maloobchodního prodeje ji málem zničilo).
Téměř současně uprchl bývalý premiér Craxi do Tuniska, ovšem i tam jej pronásledovaly italské soudy při vrcholící akci nazývané mani pulite (čisté ruce), kdy se vyšetřovala rozsáhlá korupční síť známá jako Tangentopoli (Úplatkov).
Craxiho útěk a exil ponechaly Berlusconimu jen pocit osamění - a vzaly mu spolehlivé politické krytí, jež potřeboval.
Proto se rozhodl, že se musí stát vlastním politickým sponzorem.
Jak se už mnohokrát stalo v italských dějinách, Berlusconiho rozhodnutí zformovat novou politickou stranu Forza Italia jen několik měsíců před všeobecnými volbami, se v roce 1994 bohatě vyplatilo.
Berlusconiho nedostatečné zkušenosti v politice odsoudily jeho první vládu po pouhých šesti měsících k pádu.
Každý jiný člověk bohatý jako Berlusconi by se tehdy zřejmě vzdal.
Ale on vytrval a vedl opozici šest let.
Roku 2001 byl odměněn jasným vítězstvím a především zdánlivě jasným mandátem ke změnám.
Berlusconi zřejmě znovu neměl na vybranou: už na konci 90. let jej vazby na zdiskreditované socialisty pronásledovaly jak v politice, tak před zákonem.
Jeho jedinou nadějí, jak setřást soudce, bylo ovládnout parlament a zavést nové zákony, které by zastavily sérii procesů, jimž čelil kvůli korupci - tato strategie mu právě zajistila imunitu, která ho ochrání před soudním stíháním, dokud bude v úřadu.
Přestože Berlusconiho vláda je neustále velmi plodná v řečnění, mezi těch několik zákonů, které byly za dva roky jeho vlády přijaty, patří právě ta zákonná ustanovení, jež mají zastavit čas v jeho soudních kauzách.
Berlusconiho jednání ve vládě je kombinací dobré intuice - příkladem budiž raný pokus o reformu italského penzijního systému už v roce 1994 - a špatné realizace vyplývající nejpravděpodobněji z nedostatku odvahy, ač je to snad překvapivé vysvětlení.
Roku 1994 ve své první vládě brzy pochopil, že Itálie potřebuje zásadní změnu důchodového systému, a zavedl smělou legislativu.
Jedna generální stávka ale stačila na to, aby jeho reformní zápal vychladl.
Nedávno se Berlusconi odvážně postavil po bok USA ohledně války v Iráku, a to jak proti většině v zemi, tak proti většině ve své politické koalici.
Zřejmě se ale záhy vyděsil vlastní odvahy a scvrkl se v téměř neviditelného spojence.
Navzdory své rétorice Berlusconi nejel (nebo nebyl pozván) na schůzku s prezidentem Bushem na Azorech, kde padlo konečné rozhodnutí jít do války.
Při reformě pracovního trhu se otevřeně utkal s odbory, ale zvolil špatnou bitvu: italský nechvalně známý ,,článek 18", který umožňuje pracovním soudům dosadit pracovníka do původního zaměstnání, je-li soudce přesvědčen, že pracovník byl propuštěn nespravedlivě.
Přestože je článek 18 principiálně důležitý, v praxi je téměř bezvýznamný.
Výsledkem byl střet s odbory, který odváděl pozornost od důležitějších reforem na pracovním trhu.
Na rozdíl od událostí z roku 1994 se dnešní Berlusconiho vláda drží, ale všichni, kdo věřili ve volnotržní revoluci, musí být zklamaní.
Nedošlo k žádnému podstatnějšímu snížení daní a penzijní reforma stále čeká.
Berlusconiho mocný ministr financí Giulio Tremonti často a rád hovoří o potřebě obnovit vládní intervence do hospodářství.
Nedělá se nic pro to, aby se zabránilo stávkám v sektoru veřejné dopravy.
Umírnění pravicoví voliči, kteří si přáli italskou (tj. poněkud rozředěnou) variantu reaganovsko-thatcherovské éry, jsou rozčarovaní.
Berlusconi se pokouší maskovat svou nečinnost strašením voličů a neustále opakuje, že volba umírněné levice by se rovnala uzavření paktu s ďáblem, tedy s ,,komunisty".
Zdá se, že Italové jsou prozíravější, jak prokázaly výsledky červnových voleb do samospráv.
Proč tento v 60. a 70. letech kurážný vizionář ztratil svůj lesk?
Zčásti právě proto, že už nejsou 60. ani 70. léta: Berlusconi je o 40 let starší a v posledních deseti letech žil ve světě římské politiky.
Tam se sice naučil umění politického (a osobního) přežití, ale ztratil svou vizi a ochotu brát na sebe riziko.
Berlusconi si zahrává, zatímco Itálie je v úpadku
Fiat se zmítá v krizi, italští univerzitní rektoři hromadně rezignovali a soudci přišli na zahajovací schůzi soudního roku s výtisky ústavy v rukou, aby varovali vládu: Itálie dnes působí nestabilním a zanedbaným dojmem, jakým působila Británie, když před dvaceti čtyřmi lety převzala moc Margaret Thatcherová.
Silvio Berlusconi při svém návratu k moci slíbil chrabré thatcheristické reformy, které uvedou věci do pořádku.
Ferdinando Targetti tvrdí, že reforem bylo málo, byly nevýrazné a zaměřovaly se především na Berlusconiho vlastní zájmy.
Itálie je ve stavu hospodářského úpadku.
Podíl jejího exportu na světových trzích se snižuje.
Na seznamu ,,nejkonkurenčnějších zemí," který sestavuje Světové ekonomické fórum, se Itálie propadla během jednoho roku z 26. na 39. místo.
Nezaměstnanost je vyšší, než je průměr v EU (9% oproti 7,6% ).
Inflace je v porovnání s Francií a Německem téměř dvojnásobná, ačkoli všechny tři země používají euro.
Poměr zadlužení k HDP (110%) dosahuje bezmála dvojnásobku evropského průměru a nadále se zvyšuje.
Krize ve Fiatu může vést k tomu, že země přijde o svůj poslední velký průmyslový podnik schopný soutěžit na mezinárodních trzích.
V reakci na tuto situaci italský prezident vyzval podnikatelské vrstvy, aby napomohli zvýšení konkurenceschopnosti země.
Odbory by se měly vrátit k politice, kterou přijaly během úspěšného boje proti inflaci v devadesátých letech.
Stát musí zlepšit veřejné služby, posílit vzdělávací systém a vyčlenit více prostředků na vývoj a výzkum.
Je třeba, aby vláda reformovala sociální péči a penzijní systém.
Skutečně celé politické spektrum si musí uvědomit tíživou situaci země a najít společnou řeč při tvorbě legislativy.
To ale nebude možné, dokud bude italské politice vévodit ministerský předseda Berlusconi.
Berlusconi je novým fenoménem evropské pravice.
V posledních desetiletích se umírněné pravicové strany ve většině západních zemí vyvinuly od obrany tradice (občas s nádechem nacionalismu) k liberálnějšímu pohledu na svět a upřednostňují omezenou roli státu a větší osobní zodpovědnost.
Berlusconi pochází z nejvyšších pater italské podnikatelské sféry, a proto se od něj dalo čekat, že přijme tento vzor za svůj.
Ve skutečnosti Berlusconi zastupuje politický extremismus a programovou nejednoznačnost.
Berlusconiho extremismus se projevuje několika způsoby.
Za prvé o politice přemýšlí jako o fotbalu.
Na jedné straně jsou ,,naši chlapci," Azzurri (italské národní mužstvo v modrých dresech), jež vede trenér, který je díky svým úspěchům v podnikání přesvědčen, že bude úspěšný i při řízení státu.
Na druhé straně hřiště jsou protivníci, Rudí, kteří jsou politiky, a proto nevědí, co to znamená pracovat.
Berlusconiho více populistická než liberální představa demokracie je, že těm, kdo zvítězí, je povoleno vše - dokonce i měnit zákony ve prospěch zvláštních zájmů ministerského předsedy.
Berlusconiho vláda to učinila přinejmenším třikrát: když přijala zákon, který usnadnil politikům přehlížet střety zájmů, když vytvořila nový zákon o vlastnictví médií (Berlusconi ovládá mnohá italská média) a když účinně vysekala premiéra z nesnází v řadě obvinění z porušování zákona.
Ale Berlusconi je také mistrem víceznačnosti, člověkem, který se odvolává na liberální hodnoty, zatímco realizuje antiliberální, populistický a korporativistický program.
Giulio Tremonti, Berlusconiho ministr hospodářství a financí a ideolog aliance s xenofobní stranou Lega Nord Umberta Bossiho, prohlásil nedávno v interview: ,,Rozlučme se s utopií privatizace.
Pravice není nehybná a neodmítá myšlenku státní intervence."
Podle Tremontiho je nutný ,,nový evropský protekcionismus" proti nekalé soutěži z rozvojových zemí a pravicová politika ,,New Deal," která odmítne nezávislé uplatňování protikartelových zákonů ve prospěch korporativistických myšlenek.
Ve skutečnosti italská vláda udělala na poli hospodářství jen málo.
A co udělala, udělala špatně.
Premiér často hovoří o penzijní reformě, ale nedokázal předložit žádný nový návrh.
Nepodpořil jedinou větší privatizaci a dokonce se snažil vrátit do rukou vlády kontrolu nad energetikou a bankovnictvím.
Jediná realizovaná hospodářská politika má podobu subvencí do průmyslu.
Aby se zajistilo jejich financování, vláda přijala sérii amnestií a smazala penále za minulé daňové úniky, dovolila subjektům stínové ekonomiky, aby vyšly z přítmí bez zaplacení svých závazků, a povolila Italům převést do země kapitál nedovoleně přechovávaný na zahraničních kontech.
V minulém rozpočtu výnosy z amnestií dosáhly 8 miliard euro a daňové úlevy pro firmy činily celkem 7,5 miliard euro.
Financovat jednorázovými příjmy opatření, která vyžadují stálé výdaje, předznamenává nový nárůst státního dluhu.
Tento přístup kritizovala jak Evropská komise, tak MMF.
Dalším Berlusconiho hospodářským výstřelkem je dekriminalizace účetních podvodů, již jeho vláda ohlásila právě v okamžiku, kdy svět - a obzvláště Spojené státy - zaváděl přísnější tresty pro nečestné manažery a další zmocněnce.
Ohledně Fiatu Berlusconiho vláda nedokázala předložit žádný thatcheristický plán, který by přivedl zahraniční kapitál, aby firmu a další upadající průmyslové podniky zachránil.
Místo toho Berlusconi podporuje plán skupiny italských finančníků, kteří chtějí vyrvat moc nad Fiatem z rozhodujícího vlivu rodiny Agnelli.
Fiat ovládá jeden z největších italských deníků - Corriere della Sera - a ten by se mohl stát k Berlusconimu přátelštějším, dojde-li s jeho souhlasem ke změně majitele.
Berlusconiho programová nejednoznačnost a politický extremismus polarizují Itálii a radikalizují opozici.
Stále větší počet lidí, a to i umírněných, se zapojuje do aktivní opozice.
V takové atmosféře nebude snadné zastavit propad italského hospodářství.
Berlusconi, Heider a postfašismus
Znepokojuje-li mne volební vítězství Silvia Berlusconiho v Itálii, mám k tomu dobrý důvod.
Vláda Maďarska je totiž spolu s bavorskou „provinční“ vládou nejsilnějším zahraničním podporovatelem hnutí Jörga Haidera.
Vláda Viktora Orbána se kromě jiných provinění pokouší omezovat pravomoci parlamentu, trestat opoziční místní úřady a ve spolku s beztvarými intelektuály tvoří novou státní ideologii.
Fenomén, kterému říkám „postfašismus“, není výsadou jen střední Evropy, jak se zrovna ukázalo v Itálii.
V dnešním novém světě globálního kapitalismu si postfašismus hledá živnou půdu snadno.
Postfašismus – bez führera, bez vlády jedné strany, bez SS – obrací trend osvícenství a snaží se občanství ztotožňovat s lidským údělem.
Osvícenství položilo rovnítko mezi občanství a lidskou důstojnost a vztáhlo tuto rovnici na všechny společenské třídy, profese, pohlaví, rasy a vyznání.
Stát se stal zástupcem všech.
Občanství nabylo univerzálnosti a stalo se zárukou faktické rovnosti politických předpokladů.
Fašismus první poloviny 20. století zasadil tomuto uspořádání zničující ránu.
Přestože byl kontrarevoluční, nebyl konzervativní: nechtěl totiž vzkřísit moc aristokracie.
Podařilo se mu ale vyvrátit myšlenku univerzálního občanství, podle níž stát zastupuje a ochraňuje každého, kdo žije na jeho území.
Ve fašistickém zřízení nejvyšší moc naopak rozhoduje o tom, kdo patří do občanské společnosti a kdo ne.
Postfašisté se nyní pokoušejí o něco podobného.
Pomáhají jim v tom podmínky, jež panují v současném světě.
Po pádu komunismu před deseti lety prošla společnost zásadními změnami.
Starý buržoazní svět musel neustále srovnávat dva silné soupeře: pravici a levici.
Tento antagonismus je dnes minulostí.
Politický horizont vyplňuje jen a jen kapitalismus.
Jaký smysl pak má disent, stojící proti kapitalismu, když antikapitalismus v politice nelze brát vážně?
Žádný – a proto se občanství stále častěji definuje v apolitických mezích jako zájmy, jež nejsou v rozporu se společným dobrem, nýbrž spjaty s ním prostřednictvím kolektivního mínění.
Tato definice až nápadně postrádá zmínku o občanských povinnostech a nátlaku. „Občanská společnost“ – mlhovina dobrovolně vznikajících skupin, kde nátlak nehraje žádnou skutečnou roli – vykuchala politiku.
Mýtus, podle nějž jádrem pozdně novodobého kapitalismu je „civilní společnost“, zastírá pojmové hranice občanství, které je čím dál víc vnímáno jako věc politického programu než politiky jako celku.
Vzhledem k tomu, že na politickém horizontu není v současnosti nic zajímavějšího než buržoazní střed, vzniká extremismus právě zde.
Příklady tohoto vývoje jsou Haider a jeho Strana svobodných teď také signor Berlusconi.
Jejich politická mluva je zčásti libertariánská, zčásti neoliberální.
Jejich ideálem je majetný bezejmenný člověk.
Jsou zarytými zastánci akcionářství a soukromého vlastnictví a relativně oproštěni od romanticky reakčního nacionalismu, nikoli však od maloměstského sobectví a rasismu.
To, co je v USA chápáno jako „pravice“, by jakýkoli jiný tradiční pravicový režim považoval za vzbouřenectví a snažil se všemi prostředky potlačit jako decentralizující individualismus, který odporuje monopolu nátlakové síly v rukou vlády, základu všech konzervativních přesvědčení.
Postfašismus nepotřebuje úderné oddíly ani diktátory.
Extremismus středu vládu demokracie neohrožuje ve všech jejích složkách.
Svoboda, bezpečí a prosperita zůstávají netknuty, alespoň u produktivní většiny v bohatých zemích.
Avšak stejně jako rozšíření demokracie, které dalo světu osvícenství, i občanství se dnes stalo nikoli univerzálním lidským právem, nýbrž výsadou poskytnutou svrchovanou mocí.
Osvobozovací boj v podobě osvícenecké je dnes pro nešťastníky této země zhola nemožný.
Nikdo je nevykořisťuje.
Nevzniká žádný extra zisk ani přebytková hodnota.
Chudí lidé jsou prostě jen nadbyteční.
Nejsou vykořisťováni, ale opomíjeni.
Střed se ani nesnaží nějak se na periférii přiživovat, snaží se jen držet si ji od těla.
Na hranicích bohatých zemí se tyčí majestátní zátarasy.
Humanitární války se vedou proto, aby příliv uprchlíků nezaneřádil systémy sociálního zabezpečení v zemích západního světa.
Občanství fungujícího západního státu je zaručenou propustkou do moderního světa, avšak dnes je to privilegium hrstky šťastlivců.
Postfašismus nemusí neobčany nakládat do dobytčích vagónů; stačí, když novým neobčanům nedovolí nastoupit do vlaků, které by je odvezly do šťastného světa bohatého Západu.
Postfašistická hnutí existují všude, ale daří se jim především v Evropě a uvnitř jejích protipřistěhovaleckých hnutí.
Současný koncept „lidských práv“ možná chrání proti zločinnosti tyranů, ale nemá už jak chránit proti zločinné bezzákonnosti států nerespektujících zákon.
Mezinárodní hospodářský systém k postfašimu přímo navádí.
Pokusy o boj za vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky nenaráží v dnešním světě na násilí a stávkokazy, ale na únik kapitálu a výtky mezinárodních finančních institucí.
Chudým tak zbývá jen odchod, exodus, a úkolem postfašismu je jim v tom zabránit.
Útoky na nejchudší třídu – na globálně chudé i na domácí „darmošlapy“ – dávají postfašismu jeho příznačnou populistickou dimenzi.
Extremismus středu – tento postfašismus – neohrožuje liberální demokratickou vládu.
Postfašismus nepotřebuje úderné jednotky.
Je dokonale slučitelný s jakoukoli protiosvíceneckou liberální demokracií, kde se občanství změnilo zpět z univerzálního práva na výsadu udělovanou vládcem.
Vzhledem k tomu, že postfašismus je mnohem častěji stav věcí než dynamické hnutí, je těžko identifikovatelný.
Protože zamítnutí občanství by mohlo vypadat jako vykořisťování, utlačování nebo otevřená diskriminace, nahrazuje je dnes odměřený zákaz vstupu do země.
Problém postfašismu netkví v tom, že hrozí nastolením autoritativního režimu, ale v tom, že výhody občanství vyhrazuje vyvoleným.
Berlusconi ve varu
Silvio Berlusconi byl zvolen italským ministerským předsedou poté, co vedl kampaň s programem znovuoživení ekonomiky prostřednictvím daňových škrtů a liberalizace.
Po třech letech v úřadu svůj hospodářský program nesplnil a jeho vláda je v troskách.
Kde se stala chyba?
Italské hospodářské potíže jsou dobře známé.
S jistým rizikem přílišného zjednodušení je můžeme rozčlenit do tří skupin:
· Křehké veřejné finance.
Když Itálie vstoupila do Evropské měnové unie, její primární rozpočtový přebytek (daňové výnosy přesahující vládní výdaje bez plateb úroků) byl kolem 5% národního důchodu.
V roce 2004 se přebytek sníží na přibližně 1,5% - před daňovými škrty, které Berlusconi přislíbil na příští rok.
Přílišné výdaje za sociální péči (zejména státní penze) a výdaje za splácení úroku ze státního dluhu odčerpávají zdroje produktivnějším vládním výdajům a vynucují si vysoké daňové zatížení.
Vláda nedokázala podniknout žádná smysluplná opatření a problém se dále zhoršuje.
Není překvapením, že ratingová agentura Standard & Poor's nedávno snížila hodnocení italského státního dluhu.
· Upadající konkurenční schopnost.
Nejdynamičtějšími italskými výrobci jsou malé výrobní firmy v tradičních sektorech s relativně nízkým technologickým obsahem.
Vzhledem k tomu, že tyto firmy jsou vystaveny konkurenci nízkonákladových výrobců z Asie a východní Evropy, italský podíl na světovém vývozu se v posledních letech snižuje.
Itálie má několik velkých korporací, zejména ve službách, veřejných službách a v sektorech imunních vůči konkurenci.
Tito monopolističtí výrobci slouží jako pokřivující daň uvalená na veškerý zbytek hospodářství.
Menší, ale konkurenceschopnější výrobní firmy nemají prostředky na to, aby expandovaly do vyspělejších technologických sektorů.
Objem soukromých a veřejných výdajů na výzkum a vývoj je jeden z nejnižších mezi průmyslovými zeměmi.
Itálie tedy přijímá imigranty s relativně nízkými kvalifikacemi, zatímco mnoho jejích nejproduktivnějších mladých absolventů emigruje do USA, Británie či jiných evropských zemí.
Vláda udělala jen málo pro to, aby tento stav napravila.
Liberalizační pokusy v energetice a veřejných službách ochably, zřejmě i proto, že vláda si skrze dividendy ze státních podniků přivlastňuje renty monopolů.
Privatizace ustala.
· Mezzogiorno .
Produktivita práce na jihu Itálie je tradičně mnohem nižší než ve zbytku země.
Centralizované vyjednávání o mzdách si ale vynucuje tytéž platy všude.
Mnozí na jihu proto zůstávají chudí a bez práce, zejména mladí.
Krátce po svém nástupu vláda navrhla legislativu usilující o zlepšení pružnosti trhu práce a uvolnění restrikcí v pravidlech propouštění.
Její strategie rozštěpení odborových organizací však zklamala a některé z navrhovaných zákonů byly nakonec staženy.
Proč vláda dokázala tak málo, navzdory velké většině v parlamentu, široké podpoře mezi obyvateli a náklonnosti médií?
Hlavním důvodem je rivalita uvnitř vlády.
V dobře fungující demokracii nutí vládu volební soupeření mezi vládou a opozicí k uskutečňování efektivních politik.
Ne tak v Itálii, kde se hlavní bojiště volebních konkurentů vždy nacházelo uvnitř vládnoucí koalice.
Všechny vládní strany se obávají ztráty hlasů ve prospěch koaličních partnerů, a proto podkopávají či blokují veškeré vládní snažení.
Výsledkem je politická paralýza, která trvá, dokud všem nevyprší čas.
Tytéž problémy vedly k rozpadu předcházející vlády (levicové koalice pod vedením současného předsedy Evropské komise Romana Prodiho) a nesporně by přetrvávaly i pod novou vládou, kdyby v příštích volbách byla do úřadu zvolena levicová koalice.
Vlády nestálých koalic jsou pro italskou poválečnou politiku typické.
Ve snaze tento problém vyřešit byl na počátku 90. let zaveden smíšený volební systém, podle něhož se asi tři čtvrtiny křesel přidělují podle většinového pravidla v obvodech s jedním mandátem a zbytek podle systému poměrného zastoupení.
Naděje, že to přinese větší stabilitu, se ale nenaplnily.
Zbytková poměrná složka volebního systému udržela mnohé politické strany při životě.
Vzhledem k tomu, že všechny soupeří o křesla udělovaná podle poměrného systému, boje uvnitř vlády jsou nadále velmi ostré.
Logickým řešením by bylo poměrnou složku volebního systému úplně zrušit a rázně vykročit k politickému systému dvou stran se zcela většinovými volbami.
To je ale nepravděpodobné.
Ba právě naopak, menší středové strany, které dosáhly úspěchu v nedávných volbách do Evropského parlamentu, teď požadují návrat k naprosté poměrnosti.
Pokud uspějí, půjde s největší pravděpodobností o krok z deště pod okap.
V současném systému dosáhnou sice italské vlády máločeho, ale aspoň déle trvají.
Návrat k úplné poměrnosti by zřejmě znamenal návrat k rychlým změnám vlád, které s sebou přinášejí nebezpečí, že se zkrátí i politické obzory.
Jak Italové až příliš dobře vědí, vratká pozice vlády nevyhnutelně plodí finanční nestálost.
Berlusconiho tichá většina
Italské volby o daních
MILÁN – Volby v zimě nejsou podle italského gusta.
Letos 24. a 25. února se však až 50 milionů voličů vydá k volebním urnám, aby zvolilo nový parlament, z něhož vzejde 62. italská vláda za posledních 65 let.
Od listopadu 2011 nestojí v čele Itálie politik, nýbrž akademický ekonom a bývalý komisař Evropské unie Mario Monti.
Vznik jeho nouzové úřednické vlády, kterou podpořila levice i pravice, byla mistrovským tahem odstupujícího prezidenta Giorgia Napolitana.
Napolitanův krok byl klíčový, neboť naplnil potřebu Itálie nahradit neefektivního a skandály opředeného Silvia Berlusconiho, v něhož ostatní nejvyšší představitelé i globální trhy ztratili veškerou důvěru, nějakou mezinárodně uznávanou osobností.
Pod Montiho vedením došlo konečně k zahájení reforem a uklidnění trhů.
V zájmu posílení důvěryhodnosti veřejných financí Montiho vláda podstatně zvýšila daně, zejména daň z nemovitosti, přičemž zachovala již tak rekordně vysokou sazbu daně z příjmu.
Daňový plán zvýraznil skutečnost, že Itálie je podobně jako Japonsko zemí veřejného dluhu a soukromého bohatství.
Jak poznamenává ekonom Marco Fortis, italské rodinné bohatství – i když možná ne nadlouho – stále nemá v Evropě obdoby.
Kromě rostoucí mezinárodní důvěryhodnosti utvářely předvolební kampaň také dvě významné změny italské politické krajiny.
První z nich je překvapivá prosincová rezignace Maria Montiho, jenž ztratil podporu Berlusconiho strany.
Monti sice nebude ve volbách kandidovat (už dnes je doživotním senátorem), ale vytvořil centristickou koalici – která není spojená s levicí ani s pravicí – a deklaroval ochotu vrátit se do vedoucí funkce, bude-li tato koalice vítězná.
Druhou změnou je, že po téměř dvou desetiletích úsilí o vytvoření fungujícího politického systému, jemuž budou dominovat středolevé a středopravé strany, zažívá Itálie pozoruhodné roztříštění sil.
Ve volbách kandidují desítky konkurenčních stran, z nichž většina žádné parlamentní křeslo nezíská, poněvadž volební zákon z roku 2005 vyžaduje pro vstup do Komory poslanců (dolní sněmovny) nejméně 4% hlasů na celostátní úrovni a pro vstup do Senátu nejméně 8% hlasů v daném volebním regionu.
Podle výzkumů veřejného mínění má středolevá Demokratická strana (PD) vedená Pierem Luigim Bersanim spolu s několika dalšími levicově zaměřenými spojenci podporu zhruba 33% voličů, což je oproti konci ledna pokles, zatímco podpora Berlusconiho středopravé koalice vzrostla na 28%.
Montiho centristické uskupení by volilo jen 16% voličů, přičemž populistické Hnutí pěti hvězd založené v roce 2009 komikem Beppem Grillem se těší sedmnáctiprocentní podpoře – a toto číslo by se mohlo vyšplhat ještě výš, pokud se ti, kdo dříve zůstávali doma, rozhodnou vhodit do volební urny protestní hlas.
Největší bitva se proto odehraje mezi Bersaniho a Berlusconiho koalicí.
Většina pozorovatelů je přesvědčena, že si vítězství nakonec odnese Bersani, a to díky silně kritizovanému volebnímu zákonu, který mu v případě získání největšího počtu hlasů umožní ovládnout dolní komoru – bez ohledu na to, kolik lidí se hlasování zúčastní nebo jak těsný bude rozdíl.
V roce 2008 zvýhodnil tento zákon Berlusconiho; nyní z něj zřejmě bude těžit Bersani.
Aby však Bersani mohl vládnout, bude potřebovat obě komory a je nepravděpodobné, že by v Senátu mohl získat 50,1% křesel.
V situaci, kdy se Montiho koalice nedokáže pořádně rozjet, což odráží historicky omezenou přitažlivost klasických buržoazních stran v Itálii, si navíc mnozí pozorovatelé kladou otázku, jaká bude Montiho role v příští vládě.
Pro Bersaniho může být vytvoření koalice s Montim klíčem k ovládnutí horní komory a tím i k vládnutí.
Uprostřed těchto plánů a předpovědí vypukl v zemi bankovní skandál, který se stále rozrůstá a připomíná Italům, že v politice může někdy záležet na štěstí.
Když třetí největší italská banka Monte dei Paschi di Siena oznámila, že v důsledku složitých obchodů s deriváty v letech 2006-2009 čelí ztrátám ve výši až 720 milionů eur, podpora Bersaniho koalice poklesla, poněvadž PD má na tuto banku dlouhodobé vazby.
Vzhledem k tomu, že Italové mají sklon hlasovat spíše proti něčemu než pro něco, přetavila se nedůvěra k PD ve zvýšenou podporu Berlusconiho koalice.
Dalším tématem, které může potenciálně zhoršit postavení PD, je její podpora nové daně z bohatství.
Italové už dnes nesou na svých bedrech velkou daňovou zátěž: jednotlivý daňový poplatník s ročním příjmem ve výši 50 000 eur platí daň z příjmu ve výši 15 000 eur, a pokud má dvě děti, sníží se jeho daňová zátěž o pouhý tisíc eur.
Naproti tomu francouzský daňový poplatník se stejným příjmem zaplatí na dani jen 9000 eur, dvě děti srazí jeho daň na pouhopouhých 3000 eur a majetek ve výši 1,5 milionu eur pro něj znamená dodatečnou daňovou zátěž v mizivém objemu 4230 eur.
Jinými slovy by roční daňová zátěž francouzského občana bez ohledu na počet dětí byla nižší než daňová zátěž italského poplatníka, který nemá žádný majetek.
V tomto kontextu by nová daň z bohatství mohla být pro PD nebezpečným návrhem.
Jeden rys rozbouřené italské politiky však zůstává neměnný: vliv partikulárních zájmů na chod země a nadvláda přebujelé a neefektivní byrokracie.
Počet obyvatel Itálie je více než pětkrát nižší než ve Spojených státech, avšak italský parlament má dvakrát více členů než americký Kongres a jeho poslanci patří k nejlépe odměňovaným a nejprivilegovanějším na světě.
Špičkoví italští úředníci navíc podle údajů OECD nikdy nebyli placeni lépe než dnes a několik vysloužilých úředníků pobírá vyšší penzi než bývalí američtí prezidenti.
Mzdy italských vojenských velitelů a policejních náčelníků jsou téměř třikrát vyšší než mzdy jejich amerických protějšků.
Vyhlídky politické reformy však nevzbuzují mnoho optimismu.
Grillovi stoupenci možná budou na protest proti těmto lukrativním požitkům několik měsíců metat hromy a blesky, avšak důsledný atak vedoucí ke skutečné reformě se zdá nepravděpodobný.
Obecněji vzato platí, že výsledek italských voleb bude mít nepochybně dalekosáhlý dopad na stále křehkou eurozónu, přičemž však nelze předvídat, jaký charakter bude tento dopad mít.
Jedinou výjimku představuje varianta, že se k moci vrátí Berlusconi – v takovém případě budou důsledky až příliš zřejmé.
Bernanke předstupuje před tisk
CAMBRIDGE – Na nedávné a vůbec první tiskové konferenci Federálního rezervního systému Spojených států jeho předseda Ben Bernanke přednesl ráznou obranu silně kritizované politiky Fedu spočívající v masových nákupech amerických dluhopisů, známou též jako „kvantitativní uvolňování“.
Byla však jeho obhajoba přesvědčivá?
Řada ekonomů pokládala jeho výkon za mistrovský.
Skutečnost, že dolar nadále sklouzává, zatímco ceny zlata nepřestávají růst, dokládá ale značnou skepsi trhů.
Jednou z nejkrutějších pravd v centrálním bankovnictví je, že investoři často slyší úplně jiné poselství, než jaké jim centrální banka zamýšlí vyslat.
Samozřejmě, že ke „QE“, jak obchodníci říkají kvantitativní uvolňování, byl Fed nucen přistoupit, protože jeho obvyklý nástroj k dolaďování inflace a růstu, jednodenní úroková sazba, už je na nule.
Přesto si hospodářský růst USA zachovává šnečí tempo a provází jej zatvrzele vysoká nezaměstnanost.
Na QE se svaluje vina za všechno od bublin cen aktiv přes hladové bouře až po impetigo.
Do této politiky se navážejí všichni od zahraničních ministrů financí přes komiksové satiriky (pusťte si video „quantitative easing explained“) po Sarah Palinovou.
Kritici trvají na tom, že QE je začátek konce globální finanční soustavy, ne-li samotné civilizace.
Jejich nejpřesvědčivější námitkou je, že se ví jen velmi málo o tom, jak kvantitativní uvolňování funguje, a že Fed tudíž vystavuje globální finanční soustavu nepřiměřenému riziku jen proto, aby dosáhl mírného občerstvení americké ekonomiky.
Ať už mají kritici pravdu, nebo se mýlí, jedno je jasné: za situace, kdy Fed za ostatními globálními centrálními bankami zaostává v cyklu zpřísňování měnové politiky a ratingové agentury uvažují o snížení úvěrového skóre USA, kupní síla amerického dolaru se vůči měnám amerických obchodních partnerů propadla na historické minimum.
Bernankeho obrana byla rázná a jednoznačná.
Prohlásil, že QE není vůbec tak nekonvenční, jak jeho kritici tvrdí.
Pokud se člověk podívá, jak ovlivnilo finanční poměry, včetně úrokových sazeb, volatility a cen akcií, QE se velice silně podobá konvenční politice úrokových sazeb, o níž se domníváme, že jí rozumíme.
Obavy z údajných neblahých důsledků QE jsou tedy značně zveličené a ani na nutnosti obrátit nakonec kurs není nic obzvlášť náročného.
Bernanke odmítl námitky týkající komoditních cen a inflace na rozvíjejících se trzích a konstatoval, že tyto jevy mnohem silněji souvisejí s laxními měnovými politikami a příliš rigidními směnnými kurzy v rychle rostoucích rozvojových ekonomikách.
Vyjádření předsedy Fedu přichází v kritický a citlivý okamžik.
V průběhu dalšího zhruba roku Fed pravděpodobně vstoupí do cyklu zpřísňování a bude plynule a vytrvale zvyšovat úrokové sazby.
Nechce spěchat, protože americká ekonomika je stále slabá, vždyť růst v prvním čtvrtletí dosáhl mdlých 1,8 %.
Nemůže ale příliš dlouho otálet, jinak inflační očekávání vystoupají na nebezpečně vysokou úroveň a přinutí Fed vyhnat inflaci ze systému agresivním postupem – za cenu značné ekonomické bolesti.
Při odbourávání QE se Bernanke bude muset vyhnout další nastražené mině, totiž nemilému kolapsu cen aktiv.
Mnozí protřelí obchodníci z Wall Street jsou přesvědčení, že QE není nic jiného než stará „greenspanovská prodejní opce“ na steroidech.
Kult „greenspanovské prodejní opce“ vyvěral z neskrývaného přesvědčení předešlého předsedy Fedu, že by se Fed neměl pokoušet vzdorovat strmě rostoucímu akciovému trhu, kromě rozsahu, v jakém takový trh podkopává dlouhodobou stabilitu cen běžného zboží.
Pokud se ale burza příliš rychle hroutí, Fed by se měl obávat recese a rázně reagovat, aby pád tlumil.
Mají obchodníci pravdu?
Je QE jen dalším pokračováním „greenspanovské prodejní opce“?
Platí nesporně, že dnešní mimořádně nízké úrokové sazby pobízejí investory k sypání peněz do rizikových aktiv.
Fed by zřejmě namítl, že zajistit, aby bubliny aktiv nevyvolávaly nadměrné půjčování a v posledku dluhovou krizi, je úkolem regulačních orgánů, přestože součástí mixu řešení musí být samozřejmě i měnová politika.
Vzhledem k vleklému zotavování mohl jít Bernanke ještě dál a tvrdit, že pravdu má právě Fed.
Ostatní měnové orgány vyspělých zemí, například Evropská centrální banka, snad až příliš silně reagují na krátkodobou inflační volatilitu.
Asi proto, že svým zahraničním protějškům nechtěl působit problémy, Bernanke ovšem zvolil obezřetnější přístup a politiku Fedu bránil pouze jako správnou volbu pro Ameriku.
Při obhajobě politiky Fedu si Bernanke musel dávat pozor, aby neřekl nic, co by mohlo přespříliš znepokojit investory.
Už teď ostatně mají dostatek důvodů k nervozitě: vždyť po obřím uvolňování finančních podmínek ze strany Fedu bude nakonec muset následovat neobyčejně bolestivé zpřísnění.
Bude ekonomika připravená, až nadejde čas?
Vysvětlit nevyhnutelný přechod ke zpřísňování by se mohlo ukázat jako mnohem větší výzva než vysvětlit výjimečnou výpomoc ve formě kvantitativního uvolňování.
Fed musí mít vždy na paměti, že nehledě na míru nevzrušenosti a racionality jeho vlastní analýzy jedná s trhy, které dokážou všechno, jen ne být nevzrušené a racionální.
Právě proto, že do QE se investovalo tolik emocí, psychologické účinky návratu k normalitě budou riskantní a nepředvídatelné.
Bernanke je ten pravý
BERKELEY – Demokrat William McChesney Martin byl dvakrát potvrzen ve funkci šéfa Federálního rezervního systému Spojených států republikánským prezidentem Dwightem D.
Eisenhowerem.
Demokrat Paul Volcker byl jedenkrát potvrzen Reaganovou administrativou (avšak nikoliv dvakrát: dodnes přetrvávají zvěsti, podle nichž Reaganův ministr financí James Baker zastával názor, že Volcker klade příliš velký důraz na monetární stabilitu a příliš malý důraz na vytvoření silné ekonomiky, která by ve volbách zajistila hlasy republikánům).
Bill Clinton dvakrát potvrdil ve funkci republikána Alana Greenspana.
A Barack Obama nyní ohlásil záměr opětovně na tento post nominovat Bena Bernankeho jmenovaného republikány.
Jak naznačují tyto případy z minulosti, když americký prezident nepotvrdí ve funkci šéfa Fedu jmenovaného opoziční stranou, je to pozoruhodnější, než když potvrdí někoho, kdo si to přeje.
Hlavní výjimky představuje nepotvrzení Volckera Reaganem a nepotvrzení Arthura Burnse Jimmym Carterem.
Křeslo šéfa Fedu je jedinou funkcí v americké vládě, u které tomu tak je: prozrazuje to její jedinečný charakter coby nestranické nebo nepříliš stranické technokratické funkce spojené s nesmírnou mocí a volností jednání – je to téměř čtvrtá odnož vlády, jak to označuje David Wessel ve své nedávné knize In Fed We Trust .
Důvod, proč američtí prezidenti jeví takovou ochotu potvrzovat ve funkci šéfy Fedu nominované opoziční stranou, podle mého názoru úzce souvisí s jednou ze dvou věcí, o které každý prezident usiluje: s důvěrou finančních trhů, že Fed povede neinflační politiku.
Pokud finanční trhy tuto důvěru ztratí – tedy pokud dospějí k závěru, že Fed je příliš ve vleku prezidenta, takže nemůže účinně bojovat proti inflaci, nebo pokud dospějí k závěru, že šéf Fedu nemá zájem inflaci kontrolovat –, pak budou ekonomické zprávy téměř jistě nepříznivé.
Odliv kapitálu, prudké změny úrokových sazeb, klesající soukromé investice a kolaps hodnoty dolaru – to vše je pravděpodobné, pokud finanční trhy ztratí důvěru v šéfa Fedu.
A pokud k těmto věcem dojde, jsou prezidentovy vyhlídky na znovuzvolení – případně viceprezidentovy vyhlídky na nahrazení prezidenta ve funkci – velmi malé.
Pokud však prezident potvrdí šéfa Fedu vybraného někým jiným, může to z pohledu finančních trhů působit jako záruka, že Fed není na prezidentovi přespříliš závislý.
A to může být pro stávajícího šéfa Fedu velmi cenná devíza – devíza, jíž se žádný jiný kandidát nemůže pochlubit.
Američtí prezidenti však nehledají jen věrohodný závazek finančním trhům, že šéf Fedu se bude obávat inflace a bojovat proti ní.
Hledají také inteligenci, čest a pronikavý smysl pro veřejné zájmy a veřejné blaho.
Budoucnost prezidentů – jejich schopnost vyhrávat druhé prezidentské volby, dosahovat dalších politických cílů a zanechávat za sebou úctyhodný odkaz – závisí na síle ekonomiky.
Pořekadlo, že co je dobré pro General Motors, je dobré i pro Ameriku, může i nemusí být obzvláště v dnešní době pravdivé, ale rozhodně platí, že co je ekonomicky dobré pro Ameriku, je politicky dobré pro jejího prezidenta.
A právě zde měl prezident Barack Obama podle mého názoru šťastnou ruku.
Myslím si, že Ben Bernanke je na šéfa Fedu velmi dobrou volbou, protože je nesmírně inteligentní, poctivý, pragmatický a prozíravý ve svém vidění ekonomiky.
Již nyní provedl Fed dvěma velmi bouřlivými roky, přičemž se dopustil jen jedné velké chyby – bankrotu Lehman Brothers.
Bernankeho hluboká znalost velké hospodářské krize a finančních krizí obecně je přesně tím, co dnes Amerika – a také svět – u šéfa Fedu potřebuje.
A jeho odhodlání neudělat chybu a nepodcenit obtížnost situace ani hodnotu udržení vysoké zaměstnanosti by z něj podle mého názoru činily jednoho z nejlepších kandidátů na tuto funkci, i kdyby ji do této doby nezastával.
Nové představy o budoucnosti čínských měst
PEKING – Zhruba 100 milionů Číňanů žije v extrémní chudobě a zhruba 275 milionů jich neutratí více než dva dolary denně.
Drtivá většina chudých Číňanů bydlí ve venkovských oblastech a pro většinu z nich se naděje na lepší život nachází ve městech, kde jsou snáze dostupná lépe placená pracovní místa.
Za posledních pětatřicet let se do měst přesunulo závratných pět set milionů Číňanů, takže se podíl počtu obyvatel žijících ve městech zvýšil z necelých 20% v roce 1980 na dnešní polovinu.
Očekává se, že do roku 2030 bude žít ve velkých městech 70% všech Číňanů.
Urbanizace Číny bezpochyby podpořila impozantní růst a rychlou hospodářskou proměnu země.
Čínská města poskytují levné pozemky a dostatek pracovní síly, přičemž místní vlády dychtivě lákají investice a vytvářejí pracovní místa.
Začínají se však projevovat napětí.
Čínskému růstovému modelu taženému investicemi a exportem dochází dech.
Rozšiřování měst a jejich ucpávání se šíří, což vyvolává nepokoje mezi farmáři, kteří mají pocit, že dostávají nedostatečné kompenzace za ztrátu půdy – ta je přitom stěžejní formou zástavy za dluh místních vlád (jenž dnes činí 30% HDP).
Prohlubující se rozdíly mezi městy a venkovem navíc zvýšily nerovnost příjmů a bohatství v zemi.
Do oči bijící nerovnost dnes existuje i uvnitř měst, zejména mezi lidmi disponujícími chu-kchou (záznamem v čínském systému oficiální evidence domácností) a přistěhovalci, kteří záznam nemají.
Mzdy migrantů již sice srovnaly krok s ostatními, avšak kvůli nerovnosti ve veřejných službách (přístup k nimž vyžaduje městské chu-kchou) propast přetrvává, ohrožuje životní vyhlídky i blahobyt dětí přistěhovalců a odrazuje budoucí migraci.
Zhoršují se i ekologické tlaky.
Některá opatření proti znečištění měst se sice zkvalitňují, avšak urbanizace vystavuje mnohem větší počet lidí špatnému vzduchu, což zvyšuje celkové lidské a ekonomické náklady.
Úřady jsou si těchto problémů vědomy a již ohlásily plán nového modelu „urbanizace orientované na lidi“, jenž bude efektivnější, vstřícnější a ekologicky udržitelnější.
Společná zpráva Světové banky a Centra pro výzkum rozvoje (DRC) čínské Státní rady nedávno nastínila, jak proměnit tento plán v realitu.
Jeho úspěšné zavedení by bezpochyby zlepšilo podmínky chudých lidí během příští fáze čínské urbanizace.
Za prvé a především by tento plán reformoval pozemkovou politiku.
Podle čínské ústavy vlastní městskou půdu stát a zemědělskou půdu družstva.
Ačkoliv pozemkové reformy v uplynulých třech desetiletích přiznaly vlastnická práva také jednotlivcům a firmám, pozemková práva na venkově zůstávají oproti právním podmínkám v městských oblastech slabá.
Po posílení vlastnických práv zemědělců a omezení moci místních vlád vyvlastňovat půdu kvůli městskému růstu by se města stala kompaktnějšími a efektivnějšími, zejména v oblasti využívání energie.
Reforma by také pomohla konsolidovat zemědělskou půdu, což by usnadnilo zavádění lepších zemědělských metod.
Pozemková reforma by navíc přispěla k šíření bohatství, jelikož silnější vlastnická práva zvyšují ceny pozemků na venkově.
Podle jednoho odhadu byla celková částka, kterou zemědělci v posledních 20 letech získali za odprodej půdy, o 2 biliony jüanů (322 miliard dolarů) nižší než její tržní hodnota, což se rovná 4% čínského HDP v roce 2013.
Kdyby se tato částka investovala za sazby odpovídající čínskému růstu HDP, měla by dnes tato nevyplacená kompenzace hodnotu zhruba 5 bilionů jüanů neboli téměř 10% HDP.
Za druhé by reforma systému chu-kchou mohla zvýšit produktivitu práce, snížit nerovnost příjmů a urychlit urbanizaci.
Navzdory vysoké míře migrace z venkova do měst se tato migrace dosud nachází pod úrovní, která by se vzhledem k velikosti a příjmové úrovni Číny dala očekávat.
Pokud se jedné třetině městských obyvatel, kteří nemají chu-kchou, odepírá přístup k veřejným službám, pak to v konečném důsledku znamená, že až příliš mnoho lidí, kteří by jinak odešli z venkovských oblastí, zůstává upoutáno k půdě.
To odrazuje lidi od hledání vyšších příjmů ve městech a současně to udržuje nízkou produktivitu práce a mzdy na venkově.
Přetížení kapacit veřejných služeb zažívá každé rychle rostoucí město, avšak tyto problémy se dají překonat.
Například Japonsko a Jižní Korea rozšířily veřejné služby ve svých rychle rostoucích městských oblastech, aniž musely omezit mobilitu.
A jak poznamenává zpráva Světové banky a DRC, Čína může udělat totéž, pokud naváže veřejné služby na místo bydliště, nikoliv na místo původu.
Budou-li se navíc děti přistěhovalců moci připojit ke svým rodičům ve městech a získat dobré vzdělání, bude mít i příští generace vyšší šanci uniknout chudobě.
Usnadnění migrace by nejen otevřelo příležitosti ve městech, ale současně by urychlilo transformaci zemědělství, poněvadž zbylí zemědělští pracovníci by si museli osvojit nové schopnosti, aby zvýšili svou produktivitu a mzdy.
Mají-li však být skutečně zavedeny pozemkové reformy a změny chu-kchou, musí se reformovat čínský fiskální systém.
Silnější pozemková práva pro zemědělce připraví městská zastupitelstva o příjmy z konverze půdy, potřebné pro zajištění veřejných služeb pro nové přistěhovalce.
A větší migrace bude znamenat vyšší poptávku po těchto službách.
Města proto budou muset najít nové zdroje příjmů.
Pozemková daň nebo místní přirážka k dani z příjmu fyzických osob by se zaměřily na ty, kdo mají z bydlení ve městě největší prospěch.
Ekologické poplatky a odvody – například vyšší sazby za registraci motorových vozidel, poplatky za znečištění nebo zrychlené odpisy pro veřejné komunální společnosti – by také mohly pomoci a současně přispět k řešení ekologických problémů ve městech.
Kromě toho lze dosáhnout velkých potenciálních úspor.
Předpokládá se, že čínská města vynaloží v příštích 15 letech přibližně 5,3 bilionu dolarů na infrastrukturu; hustěji osídlená a efektivněji fungující města by však z těchto nákladů ušetřila zhruba 1,4 bilionu (neboli 15% HDP z roku 2013).
Tyto peníze by pak mohly přispět k financování dodatečných nákladů na zdravotní péči, vzdělání a levné bydlení, které budou noví migranti vyžadovat.
Čínští občané, zejména ti chudí, by měli z posunu vládní politiky od fyzického rozšiřování měst a infrastruktury k zajišťování kvalitnějších a spravedlivěji distribuovaných veřejných služeb prospěch.
Dosažení tohoto cíle by znamenalo skutečnou urbanizaci orientovanou na lidi, o kterou se úřady snaží.
Infrastruktura zbavená pout
WASHINGTON, DC – Zamysleme se nad jednoduchou statistikou.
Měsíc co měsíc se více než pět milionů lidí v rozvojovém světě přesune do městských oblastí, kde jsou často dostupnější pracovní místa, školy a příležitosti všeho druhu.
Když však lidé migrují, přesouvá se spolu s nimi i potřeba základních služeb – vody, energie a dopravy –, což vysvětluje prudký vzestup poptávky po infrastruktuře.
Tato realita je dobře patrná od Keni po Kiribati – všude tam, kde rychlá urbanizace, potřeba podpořit obchod a podnikání i snaha řešit problémy spojené s klimatickými změnami odhalily rozsáhlý strukturální deficit.
A s tímto deficitem se potýkají i rozvinuté ekonomiky.
Stručně řečeno je zapotřebí, aby výstavba a modernizace infrastruktury po celém světě představovaly součást strategie pro dlouhodobý globální růst.
Proto ministři financí skupiny G-20 na své první letošní schůzce, která se nedávno uskutečnila v australském Sydney, označili investice do infrastruktury za jeden z klíčových předpokladů zajištění silného, trvale udržitelného a vyváženého zotavení.
Zatímco se však ministři financí skupiny G-20 připravují na další setkání, které má proběhnout letos v dubnu ve Washingtonu, je na místě obezřetnost: prosté zvýšení investic do infrastruktury totiž k podpoře růstu a tvorby pracovních míst nebude stačit.
Na počátku finanční krize napumpovaly rozvinuté i rozvíjející se ekonomiky peníze do infrastrukturálních projektů připravených až do fáze „úvodního výkopu“, aby podpořily krátkodobý hospodářský růst a tvorbu pracovních míst.
Dnes, bezprostředně po krizi, začalo být řešení infrastrukturálních problémů složitější.
Státní rozpočty v rozvíjejících se i rozvojových ekonomikách jsou omezené a soukromý sektor představuje v průměru méně než 15% celkových investic do infrastruktury.
Klíčovým problémem při financování investic do infrastruktury v rozvíjejících se ekonomikách je skutečnost, že mnoho komerčních bank (zejména evropských), které se na nich v minulosti významně podílely, se od té doby stáhlo – a je nepravděpodobné, že se vrátí dříve, než vyspraví své účetní bilance zasažené krizí a nashromáždí kapitál potřebný ke splnění zpřísněných regulačních standardů.
V důsledku toho přetrvává obrovský objem nenaplněných finančních potřeb.
Odhaduje se, že v rozvíjejících se a rozvojových ekonomikách budou do roku 2020 zapotřebí dodatečné investice v objemu 1-1,5 bilionu dolarů ročně, aby bylo dosaženo růstových cílů.
Zohlednění dodatečných výdajů na snížení emisí skleníkových plynů nebo adaptaci na klimatické změny by mohlo zvýšit infrastrukturální potřeby těchto zemí o dalších 170-220 miliard dolarů ročně.
Skupina G-20 samozřejmě správně zdůrazňuje, jak důležité je uspokojení těchto potřeb a kolika lidem by to přineslo prospěch.
Více než 69% obyvatel subsaharské Afriky například nemá přístup k elektřině; 65% obyvatel jižní Asie nemá přístup k obyčejným latrínám a 40% venkovského obyvatelstva Latinské Ameriky a Karibiku nemá přístup k silnicím sjízdným za každého počasí.
Také ovšem víme, že prosazování investic do infrastruktury vyžaduje víc než jen peníze.
V některých zemích totiž výdaje do infrastruktury znamenají obrovský přínos pro růst, zatímco v jiných nemají téměř žádný výsledek.
Jak vysvětluje podkladová studie připravená Skupinou Světové banky pro skupinu G-20, vlády by měly věnovat větší pozornost výběru, kvalitě a řízení infrastrukturálních projektů, ale i kvalitě celkového investičního klimatu.
Prioritizace investic, dobré plánování a zdravá koncepce projektů mohou značně zvýšit vliv nové a modernizované infrastruktury na růst a tvorbu pracovních míst a současně zvýšit výnosnost vzácných zdrojů.
Lepší investiční plánování může také pomoci zabránit tomu, aby se infrastruktura „zasekla“ na neefektivních a méně zelených technologiích.
Jistě, to všechno se lehko řekne.
Jak jsem se doslechl v Sydney, mnoho rozvojových zemí naráží na vážné obtíže při identifikaci, přípravě a implementaci projektů.
Cena za studie technické, finanční, ekonomické a ekologické proveditelnosti a za dlouhodobé plány může být vysoká – může se vyšplhat na miliony dolarů.
Skupina Světové banky pomáhá rozvojovým zemím budovat v těchto oblastech kapacity.
Je však nezbytné dělat více pro to, aby země mohly vytvořit efektivní systém řízení projektů, který podpoří rozsáhlejší program veřejných investic, neboť ten je klíčový pro jakoukoliv strategii získávání velkého objemu zdrojů ze soukromého sektoru.
V dnešním ekonomickém klimatu je přitom získávání soukromých financí nezbytné, protože je jednoduše vyloučeno, aby veřejné financování samotné mohlo překonat infrastrukturální propast.
Bude to vyžadovat také vhodné řízení, předvídatelné struktury oceňování a důvěryhodné regulační prostředí.
Země nemají času nazbyt.
Jedinečná role infrastruktury při poskytování základních služeb chudým lidem, tvorbě pracovních míst a příležitostí, usnadňování přístupu na trhy a zajišťování trvale udržitelného růstu v našich stále rostoucích městech vyžaduje, aby politici jednali rychle a rozhodně.
Nejlepší způsoby pro boj s extrémní chudobou
KODAŇ – V roce 1950 vydělávali ročně obyvatelé Jižní Korey a Pákistánu zhruba stejně.
Dnes jsou obě země sotva porovnatelné.
Příjem per capita Jižní Korey se od té doby zvýšil 23 krát, zatímco ten Pákistánu pouze třikrát.
Jedna z nejdůležitějších otázek, které dnes svět čelí, je jak pomoci více světově nejchudším zemím napodobit úspěch Jižní Korey.
Lepší ekonomické výsledky znamenají posílení celé populace o lepší zdraví, více vzdělání, delší život a menší zranitelnost z výzev jako jsou přírodní katastrofy.
V jádru je mnoho ze 169 rozvojových cílů, které OSN navrhlo pro příštích 15 let, o redukci chudoby.
Ale ne všechny cíle jsou rovnocenně dobré.
Copenhagen Consensus Center, jehož jsem ředitelem, se nedávno dotázal 60 týmů ekonomů, aby zhodnotili prospěch a náklady těchto navrhovaných cílů, které v září efektivně nahradí Rozvojové Cíle Tisíciletí.
Jeden z nejméně potřebných cílů se na první pohled zdá chvályhodný: zaměstnanost pro všechny.
Bohužel, jde o sen, ne cíl.
Ekonomika nějakou nezaměstnanost potřebuje, aby tak umožnila zaměstnancům změnu práce a mnoho vlád se již soustředí na tvorbu pracovních míst.
Výzkumy ukazují, že politici a zájmové skupiny by využili cíl plné zaměstnanosti k podpoře protekcionistických, drahých opatření, která by pro některé vytvořila skvělé pracovní příležitosti, ale mnohé by uvrhla do šedé ekonomiky.
Ve výsledku by to tedy pravděpodobně způsobilo více škod než užitku a rozhodně to není cesta ke snížení extrémní chudoby.
Zhruba 14.5% světové populace, jinak řečeno asi miliarda lidí, žije za méně než 1,25 dolaru na den.
Proč tedy jednoduše neukončit extrémní chudobu převodem dostatku zdrojů této miliardě lidí, abychom je dostali alespoň na 1,26 dolaru za den?
Nejchudší by tak byli schopni lépe nasytit a vzdělat své děti a stát se zdravějšími.
Mimo finančních nákladů by však nastaly také obří administrativní překážky, spolu s korupcí a nedostatky některých institucí.
Když tyto faktory zvážíme v poměru k benefitům a vyjádříme penězi, tak by každý dolar hotovostního převodu investovaný do ukončení extrémní chudoby generoval zhruba 5 dolarů sociální hodnoty.
To vůbec není špatná návratnost, nicméně existuje mnoho lepších způsobů jak pomoci.
Jednou z možností je ztrojnásobit rozšíření širokopásmového pokrytí v rozvojových zemích.
To by poskytlo malým podnikatelům, jako jsou farmáři či rybáři informace o trhu, což by jim umožnilo prodávat zboží za nejvyšší cenu – čímž by se zlepšila produktivita, zvýšila efektivita a vytvořila nová pracovní místa.
Náš výzkum ukazuje, že souhrnné benefity by odpovídaly 17 dolarů na jeden investovaný dolar – to z toho dělá velmi dobrý rozvojový cíl.
Ještě lepší intervence se soustředí na migraci.
Více než 200 milionů lidí dnes pracuje mimo jejich domovinu.
Tím, jak bohaté země stárnou, potřebují více pracovníků.
A zároveň, lidé z rozvojových zemí jsou produktivnější v rozvinuté zemi.
Uvolňování omezení na migraci by dovolilo mladým lidem z rozvojových zemí rozšířit skomírající pracovní sílu v průmyslově vyspělých zemích – and vygenerovat tak daně, které by zaplatily péči o seniory.
Taková migrace by byla dobrá i pro rozvinuté země, protože migranti domů zasílají platby.
V souhrnu by každý dolar vynaložený na zvýšenou migraci vygeneroval více než 45 dolarů sociálního přínosu – teoreticky i více než 300 dolarů.
Ačkoliv by v politickém klimatu dneška bylo asi obtížné dosáhnout vyšší migrace, stojí za to ukázat, jak efektivně by to pomohlo nejchudším lidem.
Rozvojovým cílem, který by měl na globální prosperitu největší dopad, je dokončení rozvojové agendy z Dohá.
Snížení obchodních bariér by znamenalo, že by se všechny země mohly soustředit na to, co jim jde nejlépe, díky čemuž by se měli všichni lépe.
Volný obchod by také zrychlil ekonomický růst a to díky zvýšeným inovacím a výměně znalostí.
Spoléhání se na obchodování na globálním trhu bylo jedním z hlavních důvodů, díky kterým se Jižní Korea vyvinula takovým tempem a v podstatě za posledních 65 let vymýtila chudobu.
Ekonomické modely indikují, že úspěch kola z Dohá by do roku 2030 učinil globální ekonomiku o 11 trilionů dolarů bohatší, kdy by většina výhod přišla z rozvojových zemí.
V průměru by každý člověk v rozvojové zemi za rok vydělával o 1000 dolarů více.
Počet lidí žijících v extrémní chudobě by klesl o 160 milionů.
Za každý vynaložený dolar, který by šel především západním farmářům, aby neblokovali současná vyjednávání, by se vrátilo více než 2000 dolarů, což by tuto formu volného obchodu učinilo fenomenální investicí.
Každý z těchto návrhů – plná zaměstnanost, převod peněz, rozšíření širokopásmového pokrytí, volnější migrace a nižší obchodní bariéry – je pokryt alespoň jedním ze 169 rozvojových cílů OSN.
A v tom je problém.
Snažit se realizovat najednou 169 rozdílných věcí by bylo lehkomyslné.
Znamenalo by to vynaložení příliš velkého množství času a prostředků na priority s nízkou návratností, místo zaměření se na cíle, které slibují největší vliv na nejchudší obyvatele světa.
Náš výzkum ukazuje, že existuje 19 jedinečných cílů, které – jako třeba volný obchod – by měly mít nad jinými prioritu.
Konečné rozhodnutí o tom, které cíle se stanou globální politikou, ovlivní tok trilionů dolarů v průběhu dalších 15 let.
Až se v září sejdou v New Yorku světoví lídři, musí se soustředit na ty nejrozumnější cesty k posílení globální prosperity.
Tím by pomohli většině zemí vydat se stejnou cestou, jako Jižní Korea a vymanit tak jejich obyvatele z chudoby.
Betlémské poselství naděje
BETLÉM – Bohatou historii Betléma plně doceníte jedině procházkou v jeho ulicích.
Město rok co rok obrázkem prostých jeslí, kde se narodil Ježíš, vstupuje do milionů domácností po celém světě.
Vlastnímu zážitku ze Starého města se ale tato představa zdaleka nevyrovná.
Navštívit Betlém je jedinečný zážitek, k jehož uskutečnění bych povzbudil každého.
Návštěvníků Betléma během uplynulého roku sice přibylo, ale důkladně město prozkoumat bohužel mnozí nemohou.
Překážky, které v Palestině pod izraelskou okupací brání normálnímu rozvoji cestovního ruchu, znemožňují tisícům lidí zakusit, co může Betlém nabídnout.
Od palestinských duchovních často kupříkladu slýchám: „Do této země zavítá mnoho turistů, ale velmi málo poutníků.“ Jinými slovy, víc návštěvníků chce spíš vidět kamenné památky než setkat se s živými kameny.
Jedná se o jeden z důsledků izraelského monopolu nad odvětvím cestovního ruchu.
Izrael má pramalý zájem pobízet návštěvníky k interakci s Palestinci či k poznávání jejich dědictví.
Je stěží představitelné, že by se návštěvníci motivovaní vírou nebo smyslem pro historii nechtěli setkat se správci svatých míst, do nichž se vydávají.
Nejlépe to vyjádřil papež Jan Pavel II. na své pouti v roce 2000, když během návštěvy uprchlického tábora Duhajšá řekl Palestincům: „Vašimi předchůdci, vašimi předky byli pravděpodobně pastýři a pastevci betlémští.“
Chrám Narození Páně má zásadní význam pro všechny křesťany, ať už se hlásí ke kterékoli denominaci.
Přesto stále musíme vynakládat obrovské úsilí, abychom lidi přesvědčili, že jej mají navštívit.
Ještě víc šokuje, že když jsme vyvíjeli snahu o zařazení baziliky na seznam Světového dědictví UNESCO, některé země podlehly izraelskému a americkému tlaku a postavily se proti zápisu.
Přesto jsme uspěli a teď máme plné ruce práce s ochranou této hýčkané památky.
Jsem hrdý, že mohu říct, že letošní Vánoce budou poslední před dokončením rekonstrukce kostela.
Návštěvníci už brzy uvidí nově objevené mozaiky a původní podlahy chrámu, to vše s původem ve čtvrtém století.
Poté mohou navštívit další památky Starého města, včetně Hvězdné ulice, poutní cesty Josefa a Marie, již proměňujeme v místo plné života.
Kulturní dědictví Betléma skutečně sahá daleko za zdi Chrámu Narození Páně.
Bohatství města už dlouho proniká do záznamů, mimo jiné díky evropským cestovatelům, kteří do něj zavítali v devatenáctém století.
V Popisu Palestiny od Francouze Victora Guérina, vydaném roku 1875, člověk najde město plné života, rozdělené do nejméně osmi čtvrtí.
Tehdejší návštěvníci se setkali s nádhernou architekturou čtvrti Anatra a dozvěděli se o nejstarší dosud fungující palestinské škole, Terra Sancta College, pocházející z roku 1598.
O většině dnešních návštěvníků nelze říct totéž.
Skvostem je také betlémská kuchyně.
Hojnost betlémských pokrmů, od čerstvého pečiva, faláfelu a hummusu po stůl šéfkuchaře prostřený plody z batírských zahrad, je na malé město mimořádná.
Zahrady v Batíru, další památka světového dědictví, pouhých 15 minut od centra města, nabízí úchvatné zemědělské terasy, turistické stezky, vinnou révu a olivovníky, které kompenzují ošklivé izraelské osady a zdi obklopující město.
Kvůli těmto osadám působnost palestinské samosprávy platí na pouhých 13 % celkové rozlohy okresu.
Betlému se nijak nevyhýbají potíže, jimž čelí celá Palestina.
Uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele ze strany Trumpovy administrativy povzbudilo izraelskou vládu k zesílení kolonizace východního Jeruzaléma a jeho okolí, což Betlém tvrdě postihuje.
Za situace, kdy rasistické zákony čím dál silněji rozdělují naše rodiny, ztratili někteří veškerou naději na politické řešení a rozhodli se raději emigrovat.
Jizvy okupace ale nezachycují celý obrázek.
Tisíce Palestinců, kteří navzdory neustálým obtížím v Betlémě zůstali, tvoří vzkvétající a tvořivou občanskou společnost, jejíž součástí jsou umělci, organizace hájící lidská práva a podnikatelé, kteří se dál ve jménu naděje chápou příležitostí.
Realitu, v níž dnes Palestinci žijí, dokonale zachycuje pasáž z Knihy Jeremjáš: „‚Pokoj, pokoj,‘ říkají, když žádný pokoj není.“ K tomu bychom mohli dodat: „‚Naději, naději,‘ když žádná naděje není,“ neboť naší povinností je udržovat ji naživu.
Betlém dál jasně svítí právě duchem naděje, i v temnotě okupace.
Ačkoli křesťanští sionisté jako americký viceprezident Mike Pence cynicky využívají Bible k ospravedlňování útlaku Palestinců, jako by nám byla práva upírána z božího přikázání, jsme i tak odhodlaní stát za Kristovým poselstvím spravedlnosti, lásky a míru.
Není vůbec nic božského na systému apartheidu, který se kolem nás utváří.
Nelegální zeď, vystavěná skrz samotné srdce našeho města, je protikladem spravedlnosti a svobody.
Její demontáž by byla požehnáním.
Pro zbytek světa je Betlém symbolem naděje a musí jím zůstat.
Jako domov staletí přetrvávající kosmopolitní architektury a desítek kostelů různých denominací je město baštou inkluze.
Pole pastýřů v Bajt Sahúr, Kostel svatého Mikuláše a údolí Cremisan v Bajt Džalá, Klášter svatého Jiří v Al-Chadr, jakož i Mar Saba ztělesňují víru bez fanatismu.
Nesmíme ale zapomínat, že v Betlémě leží také tři uprchlické tábory, připomínající křivdu, která Palestince postihla během Nakba (Pohromy), kdy tu úkryt vyhledaly statisíce Palestinců vyhnaných v roce 1948 ze svých domovů.
I po více než 2000 letech zůstává betlémské poselství naděje světu netknuté.
Všichni jsou zváni, aby jej přijeli zakusit vlastními smysly.
Datová rovnost pohlaví
NEW YORK – Klíčová agenda na výročním zasedání Valného shromáždění OSN, které právě probíhá, bude zhodnocení globálního pokroku v otázce Udržitelných rozvojových cílů (SDGs), návodu OSN jak do roku 2030 vyřešit největší světové problémy.
Byl jsem součástí týmu OSN, který pomáhal vytvořit Rozvojové cíle tisíciletí, které předcházely SDGs.
V době, kdy MDGs v roce 2015 končily, tak pomohly k jednomu z nejrychlejších a nejrozsáhlejších přínosů globálnímu zdraví a rozvoji, jaký kdy svět viděl.
MDGs vydláždily cestu pro SDGs mě velice povzbudilo odhodlání světové komunity ke snaze udržet rozvojovou agendu po roce 2015.
Bylo mi (a i jiným) ale zároveň jasné, že bez promyšlenějšího, na datech založeného zaměření zejména na potřeby žen a dívek, bude pokrok k široké škále cílů pokulhávat.
Pokud se nám nepodaří dosáhnout všeobecné rovnosti pohlaví, tak nedosáhneme i mnoha dalších cílů, od ukončení chudoby až po zajištění dobrého zdraví všech.
Jedna z mých osobních frustrací s MDGs byla ta, že rovnost pohlaví byla spíše rétorickou otázkou, než tématem pro akci.
Navzdory slibům o zplnomocnění žen se MDGs nepodařilo adekvátně postihnout mnohé z největších výzev, kterým ženy a dívky čelí, jako je genderové násilí a ekonomická diskriminace.
Tyto mezery přetrvaly, protože v 90. letech, kdy se MDGs formulovaly, nerozuměla většina lidí, včetně mě, rozsahu a komplexnosti tohoto problému.
Takovému osudu se u SDGs musíme vyhnout.
Dosažení genderové rovnosti je více než jen generační příležitostí; je to také nejlepší způsob jak pokročit téměř se všemi SDGs a také jak učinit svět místem, kde se může dařit každému.
Jak budou Bill a Melinda Gatesovy prezentovat příští týden v New Yorku na setkání světových lídrů, a také jak ukáží v nové zprávě, je zapotřebí kolektivní akce pro řešení různých rozměrů nerovnosti mezi pohlavími a také pro dosažení pokroku.
Jedna z hlavních překážek je nouze o dobrá data v tématech, která disproporčně ovlivňují ženy a dívky, jako jsou půdní práva, přístup ke vzdělávání, rodinné plánování či zdravotní péče.
Data jsou klíčová pro pochopení toho, co funguje a také jak sledovat pokrok.
Aktuální data však existují pouze pro zlomek indikátorů, která byly vyvinuty pro posuzování pokroku u 17 SDGs – včetně více než 40 které mají přímý vztah ke genderové rovnováze.
Ze 14 indikátorů pokroku spojených s primárním cílem rovnosti pohlaví, SDG 5, dosahuje většina zemí pouze na tři.
Nadace Billa a Melindy Gatesových vytvořila k zaplnění této mezery tříletou iniciativu v hodnotě 80 milionů dolarů, která by generovala spolehlivější data ke zlepšení plánování a zaměření programů a intervencí.
Jakou součást této snahy bylo nedávno nadací spuštěno partnerství UN Women v hodnotě 10 milionů dolarů s cílem pomoci zemím zlepšit kvalitu genderově specifických dat, které sbírají.
Nadace také podporuje Equal Measures 2030, iniciativu s cílem posílit zastánce a občansko společenské skupiny se snadno použitelnými důkazy k posuzování pokroku směrem k cílům a k udržení správného směřování směrem k SDG pro ženy a dívky.
Tyto a další snahy poskytují zastáncům rovnosti pohlaví a osobám s rozhodující pravomocí lepší informace o povaze a rozsahu sociálních a ekonomických bariér, které ženy omezují, a pomáhají identifikovat, kdo se v těchto mezerách ztrácí.
Z existujících důkazů víme, že posílení postavení žen a dívek může nastartovat pokrok.
Například když dívky chodí na střední školu (SDG 4), mají šestkrát menší pravděpodobnost, že budou provdány v dětském věku.
A větší míra vzdělání u adolescentních dívek je také spojena s nižší porodností a lepším zdravím (SDG 3).
Stejně tak je u žen větší pravděpodobnost, že budou investovat přebytkový příjem způsobem, kterým zlepší život jejich dětí.
Přínos rovnosti pohlaví je také patrný když mají ženy přístup k základním finančním službám, jako jsou úvěrové a spořící účty, které jim umožňují začít business a ušetřit peníze na rodinné výdaje.
Uzavírání genderové propasti v zemědělství by mohlo mít ještě silnější dopad na rodiny a produktivitu v rozvojovém světě.
Kupříkladu dnes tvoří ženy téměř polovinu pracovní síly v zemědělství v subsaharské Africe.
Obvykle však pracují na menších a méně produktivních plochách země než muži, a obvykle nemají přístup k nejlepšími osivu, hnojivu, úvěrům a školení.
Studie ukazují, že když dostanou ženy větší rozhodovací pravomoc nad produktivním majetkem, zvyšuje se potenciál na výnosy z farmaření o více než 20%, což je klíčové k “ukončení chudoby ve všech jejích formách všude na světě“ do roku 2030 (SDG 1).
Když odstraníme bariéry, které omezují tu nejzranitelnější část společnosti, jsou efekty přímo transformační.
K tomu je však zapotřebí, aby dárci, rozvojoví partneři a soukromý sektor investovali do většího množství lepších dat, která jsou rozdělena podle věku a pohlaví.
To umožní, aby byly programy tvořeny na míru ženám a dívkám kdekoliv.
Naše výzva – a příležitost – spočívá v překonání hluboce zakořeněné bariéry, které brání progresu u žen a dívek.
SDGs jsou masivním krokem tímto směrem.
Avšak cíle bez jasné strategie jsou pouze dobrým úmyslem.
SDGs nabízejí cestu, jak ukončit chudobu a vytvořit lepší, zdravější a bezpečnější svět pro všechny.
Když zajistíme, že máme kvalitní údaje, je to nejlepší způsob, jak na nikoho nezapomenout.
Raději rudí než mrtví?
Projeví se jednou neúprosný růst lékařských výdajů na celém světě jako zásadní výzva pro současný kapitalismus?
Předkládám názor, že v nepříliš vzdálené budoucnosti projde mravní, sociální i politická podpora kapitalismu náročnou zkouškou, neboť rádoby rovnostářské zdravotnické soustavy čelí neustále rostoucím nákladům.
Zvyšující se příjmy, stárnutí populace a nové technologie prodlužující a zkvalitňující život způsobily, že zdravotnické náklady ve Spojených státech už mnoho desítek let rostou o 3,5% rychleji než celkové příjmy.
Někteří přední ekonomové odhadují, že zdravotnické výdaje, které už teď tvoří 16% ekonomiky USA, vzrostou do roku 2030 na 30% HDP a v dalším průběhu století se možná přiblíží 50%.
Ostatní bohaté a středněpříjmové země, třebaže dnes obvykle utrácejí jen polovinu toho co USA, nebudou o mnoho zaostávat.
Státy v Evropě i jinde prozatím své občany před částí tohoto nárůstu chránily tím, že se vezou na technologických pokrocích USA.
Nakonec ovšem čelí témuž vzestupnému tlaku na výdaje.
Necharakterizovala snad začátek jedenadvacátého století smrt všech ostatních ideologií, když syrový kapitalismus Číny vyvinul tlak na jeho jemnější formy v Evropě i jinde?
Problém tkví v tom, že přístupy ke zdravotní péči se zásadním způsobem liší.
Mnohé společnosti považují zdravotní péči za právo, nikoli luxus.
Když zdravotnické výdaje tvořily jen malý díl příjmu, jak tomu obvykle bylo před 50 lety, rovnostářský přístup ke zdravotnictví byl jen nepatrnou marnotratností.
Přímé i nepřímé náklady byly relativně nízké a nepůsobily potíže.
Avšak jakmile zdravotnické výdaje začnou ukrajovat třetinu národního důchodu, zdravotnický socialismus začne být nepokrytým marxismem: každému dle jeho potřeb.
I čínský autoritářský kapitalismus jednou tento tlak pocítí, až propukne nespokojenost mezi tamními venkovskými populacemi, jež mají v současnosti k lékařům a do nemocnic bídný přístup.
O narůstajících nákladech na zdravotnictví často slýcháme v souvislosti s odhady budoucích státních rozpočtů, přičemž se očekává, že v nadcházejících letech budou růstu státních výdajů vévodit náklady na zdravotní péči o starší občany.
Důkladné zvážení odhadů například rozpočtového úřadu Kongresu USA ovšem ukazuje, že stárnutí společností je jen část problému a není to část největší.
Skutečnou otázkou je, zda jsou společnosti ochotné starším lidem poskytnout rovný přístup ke stále novějším a dokonalejším lékařským technikám.
Změnou na obzoru, která současné tření zjitří, je narůstající význam individualizované zdravotní péče.
Po většinu moderních dějin byla faktorem zvyšujícím průměrnou délku života relativně levná zdravotnická preventivní opatření, jako je zajištění pitné vody a rutinní očkování.
Opatření v oblasti veřejného zdraví překonaly význam individuální péče.
Dnes se ale rovnováha posouvá.
Významným činitelem prodlužování života v mnoha bohatých zemích už jsou operace srdce.
Důmyslné techniky rentgenové diagnostiky, například počítačová tomografie, umožňují zjišťování mnoha druhů rakoviny v léčitelné fázi.
Někteří farmaceutičtí výzkumníci odhadují, že při pokračujících pokrocích v porozumění lidskému genomu lékaři budou nakonec schopni předvídat nemoci v předstihu 15-20 let a bezodkladně zahájit profylaktickou léčbu.
(Vzhledem k tomu, že někteří experti předpovídají, že do poloviny století budou lidé běžně žít déle než 110-115 let, se lze pozastavit nad tím, co to vše udělá se společenskými konvencemi, jako je manželství, ale tuto úvahu si ponechám na jindy.)
Kromě snižování úmrtnosti mají nové lékařské techniky obrovský vliv také na kvalitu života.
V USA se každoročně provede zhruba 250 tisíc náhrad kyčelního kloubu.
Důležitější začínají být pacienti pod 60 let, neboť nové umělé klouby prokazují schopnost vydržet aktivnější životní styl.
Při šesti tisících dolarů je průměrná cena výměny kyčelního kloubu pouhou tisícinou nákladů na to, co by údajně stála implantace bionické ruky, oka a obou nohou fiktivního „muže za šest milionů dolarů“ z populárního amerického seriálu z poloviny 70. let.
Samozřejmě, pacienti po výměně kyčle nezískají nadlidskou rychlost, sílu ani zrak – alespoň prozatím ne.
Jestliže si funkcionáři Tour de France myslí, že dnes mají se steroidy velké problémy, ať si deset let počkají.
Větší využití tržních mechanismů k alokaci zdravotní péče může v principu zpomalit, nebo dokonce dočasně zvrátit růst zdravotnických výdajů.
Zvyšování efektivity ale má své meze.
Konečně důkazy naznačují, že společnosti časem za zdraví utrácejí čím dál větší díl svého důchodu, oproti výdajům například za potraviny, které se s růstem zámožnosti zemí snižují.
Tlaky na výdaje následně vedou k akceleraci inovací.
To všeobecně zvyšuje blahobyt, ale zjitřuje krátkodobé nerovnosti a tření.
Nepředkládám argumenty proti zdravotnickému kapitalismu, ale varování, že jeho podpora začne být křehká, a to v mnohem větším rozsahu než v současnosti řekněme podpora globalizace.
Většina zemí příliš spoléhá na řízení a regulaci a poskytuje příliš málo pobídek pro pacienty a poskytovatele, aby se efektivně rozhodovali.
Nicméně teprve uvidíme, zda tlaky ve zdravotnictví nakonec vyústí ve zvrat současného trendu směřujícího ke svobodnému (a svobodnějšímu) tržnímu kapitalismu, po němž by se velká část ekonomiky vrátila k socialističtějšímu systému.
Některé společnosti by mohly usoudit, že je lepší být rudý než mrtvý.
Lepší než Basilej
ŘÍM – Basilejské dohody, zaměřené na ochranu vkladatelů a veřejnosti obecněji před škodlivými praktikami bank, zesílily ekonomický propad ve spirále, vyvolaný finanční krizí roku 2008.
Během krize, kdy se vypařila podnikatelská důvěra, byly banky nuceny prodávat aktiva a seškrtávat půjčky, aby vyhověly kapitálovým požadavkům stanoveným v těchto dohodách.
Takové přiškrcení úvěrů vyústilo v prudký propad HDP a zaměstnanosti, přičemž překotný odprodej aktiv vyvolal další poklesy.
Studie Time to Set Banking Regulation Right (Je načase správně nastavit bankovní regulaci), již jsme s Jacopem Carmassim nedávno publikovali, dokládá, že povolováním nadměrné dluhové páky a rizikového chování u velkých mezinárodních bank – v některých případech se bankám povolovala akumulace pasiv do 40násobku, či dokonce 50násobku jejich základního kapitálu – basilejská pravidla bankovnictví krizi nejen umožnila, ale paradoxně zintenzivnila.
Po odeznění krize světoví lídři a centrální bankéři provedli generální revizi bankovní regulace, v prvé řadě nápravou preventivních basilejských pravidel.
Nová Basilejská dohoda III a následná Směrnice EU o kapitálových požadavcích ale bohužel nenapravily dva hlavní nedostatky mezinárodních preventivních pravidel – konkrétně to, že při kalkulaci kapitálových požadavků spoléhají na modely řízení rizik samotných bank a že schází dozorčí zodpovědnost.
Nejčerstvějším příkladem, který tento nedostatek zdůrazňuje, je Dexia, belgicko-francouzská bankovní skupina, která v roce 2011 zkrachovala – krátce poté, co se vší vlajkoslávou prošla zátěžovým testem Evropského orgánu pro bankovnictví.
Omračující neprůhlednost míry solventnosti přiměla regulátory k tomu, aby u bank přehlíželi nadměrné přebírání rizik.
Problém tkví v tom, že basilejská kapitálová pravidla – ať už Basilej I, II nebo III – nejsou žádnou pomocí pro odlišení slabých bank od těch zdravých.
Vždyť banky, které v důsledku finanční krize roku 2008 zkrachovaly nebo potřebovaly finanční záchranu, vykazovaly většinou vyšší míru solventnosti než ty banky, které se udržely bez pomoci.
Problém dále zhoršuje to, že rozmanitost v míře kapitalizace bank je též ukazatelem dramatického pokřivení mezinárodní hrací plochy, neboť podmínky čím dál silnějšího konkurenčního soupeření na finančních trzích vedly k uplatňování možnosti národního uvážení při aplikaci pravidel.
Neprůhlednost kapitálových indikátorů přitom znemožnila vymáhání tržní disciplíny.
Je tudíž pravděpodobné, že velké banky budou nadále držet příliš málo kapitálu a podstupovat nadměrná rizika, čímž budou posilovat vyhlídky na návrat záchvatů finanční nestability.
Aby se tyto nedostatky v mezinárodní regulaci bankovnictví odstranily, jsou potřebná tři nápravná opatření.
Zaprvé, kapitálové požadavky by se měly stanovit jako přímočarý poměr vlastního kapitálu k celkovým aktivům, čímž by se upustilo od odkazů na modely řízení rizika samotných bank.
Nová míra kapitálové přiměřenosti by se měla zvýšit na 7-10 % celkových aktiv s cílem zmírnit přebírání rizik na banky a minimalizovat dopady rozsáhlého zkracování dluhové páky po ztrátě důvěry v bankovní soustavu na reálnou ekonomiku.
Zadruhé, za základ nového systému nařízené dozorčí činnosti by měly posloužit nové míry kapitálové přiměřenosti s několika snižujícími se prahy, které povedou k čím dál dotěrnějším nápravným zásahům.
Kontroloři by měli být vázání předpokladem, že zakročí.
Mohli by prohlásit, že v konkrétním případě zásah není nutný, ale museli by tak učinit veřejně, čímž by na sebe za svou nečinnost brali zodpovědnost.
Aby se vykořenil morální hazard, systém musí mít opravnou proceduru, která umožní banku zavřít, jakmile její kapitál klesne pod minimální práh.
Konečně, pravidla solventnosti je třeba doprovodit povinností, aby banky vydaly významný objem nekolateralizovaného dluhu – kolem 100 % jejich kapitálu –, který bude převoditelný na akcie.
Tyto dluhopisy by měly být sestaveny tak, aby vytvářely silnou pobídku pro manažery a akcionáře bank, aby raději vydávali akcie, než utrpěli převod.
Pokud se tato tři opatření uplatní na všechny banky, zbavila by nás nutnosti vytvářet zvláštní pravidla pro likviditu či financování (které by zůstaly otevřené kontrolnímu dohledu, ale ne závazným omezením).
Také by nebylo zapotřebí speciálních restrikcí u aktivit a operací bank.
Nejpozoruhodnějším rysem politického uvažování o preventivních bankovních pravidlech bylo až doposud to, že se deleguje na Basilejský výbor pro bankovní dohled a na banky samotné, přičemž oba tito aktéři mají vlastní zájem na zachování současného systému.
Vlády a parlamenty mají povinnost zahájit důkladnou revizi basilejských pravidel a požadovat úpravy, které zajistí jejich soulad s veřejným zájmem.
Sázka na dům
Majitelé domů po celém světě na ceny nemovitostí v podstatě sázejí.
Jejich rizika jsou dnes často vysoká kvůli bublinám v „pozlátkových městech“, jako jsou Londýn, Paříž, Madrid, Řím, Istanbul, Moskva, Šanghaj, Chang-čou, Sydney, Melbourne, Vancouver, Los Angeles, Las Vegas, Boston, New York, Washington a Miami.
Tyto bubliny se mohou i nadále zvětšovat, anebo mohou prasknout a ponechat mnoho majitelů domů po uši v dluzích.
Riziko pro ceny domů po prasknutí bubliny je reálné a značné.
V posledním cyklu propadu reálných cen nemovitostí poklesly reálné (o inflaci očištěné) ceny domů o 46% v případě Londýna v letech 1988-95, o 41% v případě Los Angeles v letech 1989-1997, o 43% v případě Paříže v letech 1991-98, o 67% v případě Moskvy v letech 1993-97 a o 38% v případě Šanghaje v letech 1995-1999.
Všechny tyto poklesy se nakonec obrátily a všechny tyto trhy zaznamenaly v nedávné době boom.
To však ještě nezaručuje, že se budoucí poklesy setkají s podobným výsledkem.
Právě naopak: budoucí reálná hodnota našich domovů je od základu nejistá.
Většina majitelů domů nesází jen tak pro radost.
Nemovitosti kupují prostě proto, že je potřebují.
Protože však nedělají nic, aby svůj majetek ochránili před cenovými riziky, stávají se bezděčně hazardními hráči.
Faktem je, že ve většině zemí nedělají investoři do nemovitostí pro svou ochranu nic – kromě prodeje svých domů –, protože se ani nic dělat nedá.
Trh s deriváty nemovitostí, který může pomoci tato rizika vyrovnávat, se teprve začíná vytvářet.
Dobře vyvinuté trhy s deriváty nemovitostí by umožnily majitelům domů odhodit svou gamblerskou závislost.
Likvidní, v penězích vypořádávaný trh s termínovými smlouvami (futures) založený na indexu cen domů v určitém městě by umožnil majiteli domu žijícím v tomto městě prodávat na trhu s futures, aby se ochránil.
Pokud by ceny domů v tomto městě ostře klesly, pokles hodnoty domu by se kompenzoval růstem hodnoty termínové smlouvy.
Jak odborníci na finance vědí, takto funguje pokročilé řízení rizik.
Nástroje potřebné k zajišťování podobných rizik by však měly být zpřístupněny každému.
Všechny pokusy o vytvoření trhů s deriváty nemovitostí se – zatím – setkaly pouze s omezeným úspěchem.
V květnu 2003 začala společnost Goldman, Sachs & Co. nabízet v penězích vypořádávané záruky na ceny domů ve Spojeném království, založené na cenovém indexu Halifax House a obchodované na londýnské akciové burze.
V říjnu 2004 začala firma Hedgestreet.com nabízet „zajišťovačky“ („hedgelets“) na ceny nemovitostí v amerických městech – smlouvy, které se vyplácejí v případě, že míra růstu cen domů založená na cenovém indexu OFHEO spadá do předem specifikovaného pásma.
Můj bývalý student Allan Weiss a já vedeme již od roku 1990 kampaň za zdokonalení institucí pro řízení rizik v oblasti nemovitostí.
V roce 1999 jsme společně založili firmu Macro Securities Research, LLC, abychom podpořili rozvoj těchto institucí, přičemž spolupracujeme s americkou akciovou burzou na vytvoření takových cenných papírů, které by lidem umožnily řídit rizika v oblasti nemovitostí stejně jako rizika jiná.
Půjde o dlouhodobé cenné papíry, z nichž se budou vyplácet pravidelné dividendy, jako jsou akcie, jejichž hodnota je vázána – buďto pozitivně, nebo negativně – na cenový index nemovitostí.
Počátkem tohoto měsíce oznámila chicagská obchodní burza, že také ona s námi bude spolupracovat na výzkumu rozvoje trhů s termínovými smlouvami na ceny domů v městských oblastech USA.
Doufáme, že se nám podaří usnadnit vytváření podobných trhů také v dalších zemích.
Protože i mnoha finančně zběhlým majitelům domů bude přímá účast na trzích s deriváty připadat příliš odrazující, bude další etapou vývoje řízení rizik v oblasti nemovitostí vytvoření vhodných maloobchodních produktů.
Trhy s deriváty by například měly nastolit prostředí, které podněcuje pojišťovatele, aby vyvíjeli pojištění nemovitostí, jež majitele domů pojistí nejen proti krachu, ale i proti poklesům tržní hodnoty domu.
Takové pojištění by mělo být pro majitele domů atraktivní, bude-li nabízeno jako doplněk k jejich současným pojistkám.
Trhy s deriváty nemovitostí by rovněž měly usnadňovat tvorbu hypotečních půjček, které budou majitelům domů pomáhat při řízení rizik tím, že kupříkladu umenší dlužnou částku v případě poklesu hodnoty domu.
Takové produkty by měly majitele domu oslovovat, když jim je poprvé poskytována hypotéka.
Pojišťovny a hypoteční banky by měly být ochotny podobné produkty nabízet, budou-li moci rizika spojená s cenami domů zajistit na likvidních trzích s deriváty.
Vytvoření takovýchto maloobchodních produktů bude vyžadovat čas, experimentování a skutečné inovace.
Lze očekávat, že se v průběhu příštího desetiletí začne v této oblasti angažovat široké spektrum pojišťoven, úvěrových společností a obchodníků s cennými papíry.
Jakmile se tyto maloobchodní produkty začnou utvářet, vyvolají zvýšenou aktivitu na trzích s deriváty.
S rozvojem nového sektoru řízení rizik se pak jeho složky budou postupně podporovat.
Tento vývoj událostí vyvolává naději, že současní i budoucí majitelé domů budou ušetřeni trýzně spojené s obavami před nevyzpytatelností trhu s nemovitostmi.
Budou moci přenechat hru na spekulaci s nemovitostmi profesionálům a spolehnout se na hodnotu, kterou ve svém domě akumulovali.
To je dobrá zpráva, protože existuje docela velká pravděpodobnost, že v příštích několika letech zaznamenáme v řadě měst po celém světě významné poklesy cen, které budou pro mnoho majitelů domů skutečně bolestné.
Bude-li však na trhu s nemovitostmi pokračovat posun směrem k lepšímu řízení rizik, půjde zároveň o poslední cyklus, při němž se majitelé domů nebudou moci ochránit.
Sázky na účet podniku
Mnoho lidí se ptá, proč se ještě dolar nezhroutil.
Bude někdy Spojeným státům vystaven účet za sérii propastných obchodních schodků, s nimiž už více než deset let pracují?
Započítáme-li i platby úroků z předchozích deficitů, pak pouze za rok 2006 činí tento účet přes 800 miliard dolarů – to je přibližně 6,5% hrubého národního produktu USA.
Ještě více zaráží skutečnost, že půjčky USA dnes pohltí více než dvě třetiny přebytečných úspor všech zemí pracujících s přebytkem, včetně Číny, Japonska, Německa a států OPEC.
Zahraniční investoři jen sotva sklízejí z investic v USA vysoké výnosy.
Právě naopak: v typickém případě si odnášejí podstatně nižší výnosy než Američané ze svých investic v zahraničí.
V době, kdy ceny akcií a domů rostou závratným tempem, drží centrální banky Japonska a Číny nízko úročené dluhopisy v hodnotě téměř dvou bilionů dolarů.
Velmi vysoké procento z nich představují dluhopisy a hypoteční zástavní listy vydané americkým ministerstvem financí.
Tato enormní dotace pro americké daňové poplatníky je v mnoha ohledech největším programem zahraniční pomoci na světě.
Je-li konkurenční postavení Spojených států tak slabé, jaké kouzlo drží dolar nahoře?
Většina střízlivých analytiků již dlouho předpokládá trend setrvalého poklesu dolaru vůči měnám amerických obchodních partnerů, zejména v Asii a na rozvíjejících se trzích.
Proč tedy větší změny nenastaly již dnes?
První odpověď samozřejmě zní, že hodnota obchodně váženého dolaru poklesla – od svého maxima počátkem roku 2002 reálně o více než 15%.
Americké deficity přesto od té doby nevymizely, ba naopak se ještě prohloubily.
Skutečnou hnací sílu představují dva aspekty.
Za prvé a především se americká vláda i spotřebitelé účastní nekonečných spotřebních orgií.
Na straně spotřebitelů je to docela pochopitelné.
Vzhledem k faktu, že více než 80% Američanů dnes vlastní dům, se impozantní růst cen nemovitostí rozšířil hluboko do americké střední třídy.
Vlastnictví akcií je poněkud koncentrovanější, avšak řada Američanů středních vrstev z nich má prostřednictvím penzijních fondů i tak nepřímý prospěch.
Celkově lze říci, že po téměř 25 letech ohromující prosperity poznamenané pouze dvěma mírnými recesemi se většina Američanů dívá na svou ekonomickou situaci se značnou sebejistotou.
Nezaměstnanost je na cyklickém minimu a ekonomika působí méně nevyzpytatelně než v kterékoliv fázi novodobých dějin.
Není tedy překvapením, že osobní spotřeba nepolevuje ani ve chvíli, kdy hospodářský růst USA zařadil nižší rychlostní stupeň.
Lidé se v minulém desetiletí mohli těšit z tak obrovských kapitálových zisků, že si dnes většinou připadají jako gambleři na dlouhé vítězné vlně.
Mají pocit, že sázejí na účet podniku (případně svého podniku).
Méně snadno se zdůvodňuje, proč i vláda Spojených států navzdory cyklickému boomu nadále vytváří rozpočtové schodky.
Vstoupí-li fiskálně zodpovědná vláda do války, obvykle seškrtá jiné domácí výdaje a zvýší daně.
Bushova administrativa učinila opak.
Taková strategie možná není dobrá ekonomicky, ale ukázalo se, že je dobrá politicky – přinejmenším načas.
Bohužel je nepravděpodobné, že by na tom čerstvá demokratická většina v Kongresu něco podstatného změnila.
Na některé věci musí být samozřejmě dva.
Aby mohla americká ekonomika vytvářet deficity na účet zbytku světa, musí být jiné země ochotny vyčlenit pro ni vyvažující přebytek úspor.
Předseda amerického Federálního rezervního systému Ben Bernanke kdysi pronesl slavný výrok, jímž připsal celý americký schodek běžného účtu platební bilance „globálnímu nadbytku úspor“.
Přesnější by však bylo říci, že existuje globální nedostatek investic, kdy se objem investic snižuje navzdory stoupajícímu trendu celosvětového růstu.
Tento nedostatek investic způsobuje řada faktorů, avšak hlavním z nich jsou zřejmě podstatné střednědobé institucionální investiční překážky v mnoha rozvojových zemích, kde se dnes dlouhodobá návratnost jeví jako zdaleka nejvyšší.
Čistým důsledkem je, že jsou peníze dočasně „zaparkovány“ v málo výnosných investicích v USA, ačkoliv tento trend nemůže být dlouhodobý.
Jaká je tedy budoucnost dolaru?
Dokud bude přetrvávat dosavadní stav charakterizovaný silným globálním růstem a ohromující makroekonomickou stabilitou, mohou si USA i nadále půjčovat a pracovat s obchodními deficity bez okamžitých důsledků.
Postupem času bude sice dolar klesat i tak, avšak možná ne více než o pár procent ročně.
Na druhé straně není obtížné představit si scénáře, v nichž se dolar zhroutí.
Jaderný terorismus, hospodářské zpomalení v Číně nebo prudká eskalace násilí na Blízkém východě, to vše by mohlo strhnout současnou ekonomickou dynamiku nežádoucím směrem.
V zásadě si člověk dokáže představit i scénáře, v nichž dolar vyletí vzhůru, ale ty se celkem vzato zdají méně pravděpodobné.
Skutečnost, že obchodní bilance USA tolik let vzdorovala gravitačním zákonům, stručně řečeno umožnila dolaru chovat se stejně.
Jednoho dne však možná Spojené státy budou muset uhradit za své rozhazovačné chování účet.
Až tento den nastane, měli by se Američané modlit, aby jejich věřitelé přijímali dolary stejně ochotně jako dnes.
Pozor na protekcionismus v oblasti PZI
NEW YORK – Skupina G8 na svých posledních setkáních zaujala rázný postoj proti ochranářským opatřením na poli přímých zahraničních investic (PZI), což odráží dřívější výzvy G20, aby se na taková opatření uvalilo moratorium.
Obě skupiny postupovaly správně.
Podle Konference OSN o obchodu a rozvoji bylo mezi lety 1992 až 2002 celosvětově pouhých 6 % všech změn v národních regulacích PZI namířeno ke snížení přívětivosti investiční atmosféry.
Tento údaj se v letech 2003 až 2004 pro všechny regulatorní změny zdvojnásobil na 12 % a pak se v letech 2005 až 2007 znovu téměř zdvojnásobil na 21 % všech PZI.
V Latinské Americe bylo například v roce 2007 vůči zahraničním investorům nepříznivých kolem 60 % všech změn regulace PZI.
Země, které zavedly alespoň jednu regulatorní úpravu, jež v letech 2006 až 2007 snížila přívětivost investičního rámce, tvořily v tomto období celkem zhruba 40 % světových toků PZI – což je působivé číslo, které dokládá, že se děje něco velice podezřelého.
Přitom se tyto údaje týkají formálních změn zákonů a norem; údaje o míře, v jaké se zákony a normy uplatňují přísnějším způsobem, čímž zvyšují bariéry pro vstup a působení zahraničních firem, k dispozici nemáme.
Samozřejmě že protekcionistické není každé opatření, v jehož důsledku je atmosféra vůči přímým zahraničním investorům méně vlídná.
Za ochranářství by se v zásadě měly počítat dvě situace.
V případě příchozích PZI protekcionismus obnáší nová oficiální opatření, která jsou použita, aby investorům znemožnila či znechutila vstup do hostitelské země anebo působení v ní.
U odchozích PZI protekcionismus zahrnuje opatření, která od domácích firem požadují, aby svá aktiva nebo provozy přenesly zpět do domovské země, anebo odrazují od určitých typů nových investic v zahraničí.
Definice protekcionismu v oblasti PZI se ale může zkomplikovat, protože opatření podnikaná ve prospěch legitimních cílů veřejné politiky – například ochrany národní bezpečnosti nebo zvýšení přínosu PZI pro hostitelskou zemi – nejsou nutně ochranářská, třebaže vlídnost atmosféry pro zahraniční investice oslabují.
Nicméně i s touto výhradou ve sféře PZI pozorujeme vzestup protekcionismu, který současné finanční krizi a recesi předcházel.
To ukazuje, že přehodnocování nákladů a přínosů PZI už bylo v plném proudu a že v jeho čele kupodivu šly vyspělé země, jež v minulosti prosazovaly liberalizaci vstupu a provozních podmínek pro zahraniční investory a jejich ochranu mezinárodním právem.
V některých zemích, třeba ve Spojených státech, toto přehodnocování vychází z obav o národní bezpečnost (vesměs nedefinovaných), které vyvstaly po teroristických útocích z 11. září 2001.
Zdá se ale, že tu tak trochu působí i odpor vůči „nováčkům“, konkrétně nadnárodním podnikům z rozvíjejících se trhů, obzvláště jsou-li státní a snaží se na americký trh proniknout skrze fúze a akvizice.
Odtud pramení posílení prověřovacího mechanismu Komise pro zahraniční investice v USA.
V některých dalších vyspělých zemích (například v Kanadě, Francii a Německu) se obavy o národní bezpečnost rozšiřují o ekonomické úvahy a ochranu „národních šampion��“.
I v těchto zemích byly posíleny prověřovací mechanismy a Čína a Rusko, jakož i některé další rozvíjející se trhy, příkladu následují.
Některé z těchto případů mohou velice pravděpodobně zahrnovat i legitimní cíle veřejné politiky.
Hranice mezi takovými cíli a protekcionismem však může být velice tenká.
Finanční krize a recese možná růst protekcionismu v oblasti PZI ztlumí, neboť jednotlivé země se poohlížejí po kapitálu, který by posílil jejich firmy a navýšil investice, jež by přispěly k povzbuzení ekonomického oživení.
Globální pokles ale může protekcionismus i zintenzivnit, zejména pokud se prosadí nacionalistické impulzy, jež mohou rozproudit překotné výprodeje domácích aktiv (čehož jsme byli svědky během asijské finanční krize).
Jádro pudla je v tom, že investiční atmosféra pro přímé zahraniční investory je méně přívětivá.
Tento přístup vůči PZI sice rozhodně není dominantní, ale musíme se mít na pozoru, aby převládat nezačal.
V tomto ohledu by byl užitečný úřad pro dohled nad protekcionismem na poli PZI, který by bděl nad ochranářskými opatřeními postihujícími PZI a veřejně by pranýřoval země, které je zavádějí.
Pozor na usměvavé medvědy
VARŠAVA – Vzpomínáte si ještě na Dohodu o partnerství a spolupráci (PCA), jejímž cílem mělo být opatrování „společně sdílených hodnot“ mezi Ruskem a Evropským společenstvím?
Byla podepsána v roce 1994 během nadějných raných dob prvního demokratického Ruska a v roce 1999 ji posílil vznik Společné bezpečnostní a obranné politiky (CSDP) Evropské unie.
Obě strany se na tuto touhu navázat těsnější vztahy často odvolávají jako na „strategické partnerství“.
Avšak v době, kdy se francouzský prezident Nicolas Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová scházejí v Deauville s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem, by bylo moudré si uvědomit, že Kreml podle všeho mění podmínky tohoto rodícího se vztahu.
V reakci na zjevný ruský odklon od demokratizace během prezidentského působení Vladimira Putina a v reakci na války v Čečensku a Gruzii začala EU používat stále obezřetnější jazyk, který v otázce vyhlídek na skutečné partnerství vyznívá stále méně optimisticky.
Evropská bezpečnostní strategie přijatá v roce 2004 tak pouze konstatuje, že „bychom měli i nadále pracovat na těsnějších vztazích s Ruskem, což je významný faktor naší bezpečnosti a prosperity.
Úcta ke společným hodnotám posílí pokrok směrem ke strategickému partnerství.“
Ruská invaze do Gruzie v srpnu 2008 dala vzniknout úsečnější variaci: „Žádné strategické partnerství není možné, pokud se plně nesdílejí a nerespektují hodnoty demokracie, úcty k lidským právům a vlády zákona.“
Rusové se zatím usilovně snaží uvést v soulad své nesourodé názory na Evropu.
Někteří hlásají, že jsou „znechuceni a unaveni z jednání s bruselskými byrokraty“.
Jak uvedl předseda Výboru pro zahraniční vztahy ruské Dumy Konstantin Kosačev, „v Německu, Itálii či Francii můžeme dosáhnout mnohem více“.
Kosačev a další nevěří, že je EU odhodlána k seriózním rozhovorům o „tvrdé“ bezpečnosti, což je pro Rusy imperativ – a mají pro to dobrý důvod.
Otázka, jak přistupovat k Rusku v bezpečnostních věcech – zejména v otázce energetické bezpečnosti –, je totiž jedním z nejrozporuplnějších témat, s nimiž se EU potýká.
Navzdory odhodlání hovořit s Ruskem jedním hlasem vedou různé země EU bilaterální jednání s Moskvou, kdykoliv je to možné (zejména o lukrativních obchodních smlouvách), a pod deštník EU se uchylují, pouze když je to nezbytné.
To dává Rusku obrovský prostor stavět jednu zemi proti druhé.
Kromě toho je Rusko hluboce zklamáno Západem kvůli jeho počínání po pádu komunismu.
Během Gorbačovovy éry se předpokládalo, že se Západ bude držet jádra své politiky dvou bloků z dob studené války.
Rusové očekávali, že jakmile jejich země přestane být pokládána za konfrontační a rozpínavou, nebude se k ní Západ chovat jako k poraženému nepříteli, nýbrž jako k legitimnímu partnerovi.
Že si Rusko zachová na mezinárodní scéně své postavení po boku Spojených států, že se jeho územní celistvost nestane předmětem pochybností a že bude moci spravovat své domácí záležitosti bez vměšování či kritiky zvenčí.
Rostoucí odpor vůči Západu posílil u ruských představitelů přetrvávající náklonnost ke konceptu „velkých mocností“ a „sfér vlivu“ a také přesvědčení, že mezinárodní vztahy jsou rovnicí, v níž zisky pro ostatní znamenají ztrátu pro Rusko.
Proto Rusové nemohou přijmout tvrzení, že silnější multilaterální instituce, důvěra, spolupráce a vzájemná závislost mohou zajistit mezinárodní bezpečnost.
Zcela nepřijatelná je pak pro ně ztráta velmocenského postavení Ruska.
Hospodářský růst během Putinových let v kombinaci s porážkou Gruzie – která byla v Rusku pokládána za počátek velkého politického comebacku – poskytl Rusům potřebné sebevědomí k zahájení úsilí o přetvoření transatlantické bezpečnostní architektury.
Medveděvem navržená smlouva o transatlantické bezpečnosti měla zakotvovat princip nepoužívání vnější síly k řešení vnitrostátních sporů, který by vylučoval mezinárodní intervenci v konfliktech na severním Kavkaze včetně Čečenska.
Současné status quo by pak ještě více posílila zásada, že žádná země nesmí zvyšovat svou bezpečnost ke škodě jiné země.
Není však zřejmé, kdo bude rozhodovat o tom, co znamená „ke škodě“.
Ještě horší je zlověstné opomenutí svobody připojovat se k vojenským smlouvám, která je zakotvena v Helsinské smlouvě z roku 1975 i v dalších významných mezinárodních dohodách, jako jsou Pařížská charta pro novou Evropu nebo Charta evropské bezpečnosti.
Rozšíření vojenské aliance, jako je NATO, by tak bylo označeno za ohrožující krok.
Evropa by měla na tento ruský návrh reagovat tím, že za prvé uzná, že Rusko hraje klíčovou roli při utváření transatlantické bezpečnosti a že by se k němu mělo přistupovat nejen s obezřetností, ale i s respektem.
Současně platí, že se touto otázkou již dnes zabývá řada institucí: za všechny jmenujme OBSE, Radu NATO-Rusko nebo Euroatlantickou radu partnerství.
Tyto již existující instituce je možná potřeba posílit a zpevnit, ale není jich zapotřebí vytvářet více.
Za druhé princip nedělitelnosti evropské a americké bezpečnosti, který byl během studené války tak zásadní, zůstává v platnosti.
Bezpečnostní iniciativy by se proto měly nejprve prodiskutovat bilaterálně v rámci NATO-EU a teprve poté by se mělo v OBSE prezentovat společné stanovisko.
Hovořit s Ruskem jedním hlasem je absolutní nutnost.
Za třetí je třeba odmítnout představu implicitně obsaženou v Medveděvově plánu – totiž že Rusko by mělo mít právo veta nade všemi bezpečnostními rozhodnutími NATO či EU.
Vzhledem k tomu, že nová vojenská doktrína Ruska vykresluje NATO jako potenciální hrozbu, mohou jeho vedoucí představitelé logicky tvrdit, že rozšiřování NATO podkopává ruskou bezpečnost.
Všechny velké bezpečnostní otázky by se nicméně měly s Ruskem konzultovat.
Dobrým příkladem jsou konzultace mezi NATO a Ruskem během formulování nejnovějšího strategického konceptu NATO – samotné Rusko nicméně stejný přístup před přijetím vlastní nové vojenské doktríny odmítlo.
Konzultace o Medveděvově plánu by měly zahrnovat také další bývalé země sovětského bloku, jako je Ukrajina.
Nejlepším přístupem k otázce Medveděvova plánu by byla deklarace OBSE podobná té, která byla přijata v roce 1999 v Istanbulu – tedy politická rezoluce, nikoliv právně závazná smlouva.
Formálnější uznání Ruska coby velké mocnosti by mohlo pomoci EU a USA v úsilí zapojit jeho vedoucí představitele do seriózního bezpečnostního dialogu.
Žádná smlouva by se však neměla podepisovat, dokud budou přetrvávat pochybnosti o upřímnosti ruského závazku dodržovat na mezinárodní scéně normy chování.
Nespoléhejme na symboly
Argentinská krize vře už dlouhou dobu.
Země je vlastně v krizi už tak dlouho, že nejde o to, jestli, nýbrž kdy vzkypí.
Původ argentinské krize hledejme v rozhodnutích z roku 1991, v pokusech o zastavení prudké inflace, která přišla se smrtelnou agónií tamní vojenské junty.
V tom roce přijal Domingo Cavallo, který už zastával úřad ministra financí, značně symbolické rozhodnutí stanovit hodnotu argentinského pesa vůči dolaru pevným směnným kurzem.
A své rozhodnutí vykonal rovněž značně symbolicky: jedno peso dostalo hodnotu jednoho amerického dolaru.
Se symboly to Cavallo uměl.
Nové, ,,tvrdé`` peso znamenalo konec dlouhého období inflace, doby, kdy země opět ukázala, že není schopna regulovat svůj rozpočet, měnu, inflaci ani směnný kurz.
Byl to začátek nové éry, kdy se odpovědná a moderní Argentina disciplinovaně otevřela Spojeným státům a celému světu.
Jenže jak už učili Řekové, vyslyší-li bohové naše přání či splní-li je do posledního puntíku, dokáží nás jimi i zničit.
Je beze všech pochybností, že argentinská měnová reforma stála u zrodu dnešní krize.
Důvod je nasnadě: Argentina nejsou Spojené státy a peso není dolar.
Argentina je malou ekonomikou na jižní polokouli, Spojené státy jsou diverzifikovanou ekonomikou severní hemisféry.
Argentina vyváží skot a suroviny, Amerika vyváží technologie a služby.
Argentina obchoduje s Brazílií, Amerika s Japonskem.
Argentina musí o kapitál bojovat, Amerika jej láká ze všech koutů světa.
Je zločinem proti logice, aby tyto země měly stejný směnný kurz.
A byl to také zločin proti Argentině.
Až do roku 1999 dával vývoj událostí Domingu Cavallovi za pravdu.
Argentina rostla rychle a rychle zmizela i inflace.
Pak nastal nevyhnutelný bumerangový efekt: Brazílie o zhruba padesát procent devalvovala svůj real.
Ceny nerostných surovin, základní složky argentinského exportu, tím pádem rapidně klesly.
To se dělo v době, kdy dolar díky rozmachu za Clintonovy éry čile posiloval.
To byla smrtonosná kombinace.
V roce 1999 se v Argentině růst de facto zastavil a země se dostala do hluboké krize.
Právě probíhající finanční krize, která dnes v Argentině vládne všude a všemu, je novějšího data a vlastně sekundární.
Pod vlivem recese narostl schodek rozpočtu do tak obrovských hodnot, že věřitelé argentinské vlády usoudili, že své peníze zřejmě nebudou moci dostat zpět.
Ve skutečnosti není rozpočtová situace tak katastrofální: navzdory probíhající recesi činí deficit argentinského rozpočtu, vyjma plateb úroků, jen asi jedno procento HDP.
Poměr dluh-HDP dosahuje v Argentině 60 procent, což je průměr Evropské unie.
Signor Cavallo, který se vrátil na ministerstvo financí, aby zachránil své dítě, má pravdu, když prohlašuje, že rozpočtové problémy jednoduše nejsou tak hrozivé, jak mnozí věří.
Jenže věřitelé - ze strachu z insolvence státu - požadují tak vysoké úrokové sazby (dnes okolo 50 procent), že není naprosto žádná naděje, že by si vláda za takových podmínek mohla půjčit.
Platební neschopnost proto není otázkou ,,zda``, ale bohužel už jen ,,kdy``.
Tato finanční krize bude zřejmě znamenat konec Cavallova experimentu, který byl ve světě tolik propagován.
Ale tou hlavní krizí, která na Argentinu stále čeká, je krize ekonomická, která trvá už od roku 1999.
Najít cestu ven nebude snadné, protože na dohled není žádný únikový východ: dluh Argentiny je nyní vyjádřen v amerických dolarech a - podobně jako v případě Asie v roce 1997 - s devalvací se jeho tíha ještě zvýší.
Argentina má teď stejnou šanci svou situaci zlepšit nebo dále zhoršovat.
A proto v ekonomice (stejně jako v ostatních oblastech lidské existence) raději nespoléhejme na symboly.
Pozor na raněné lvy
CAMBRIDGE – Vedoucí představitelé skupiny G-20, kteří se ušklíbají nad americkým návrhem číselných limitů obchodní rovnováhy, by měli vědět, že si zahrávají s ohněm.
Podle nedávné společné zprávy Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní organizace práce se USA podílejí na světovém vzestupu nezaměstnanosti od roku 2007, který představuje celkem 30 milionů lidí, plnými 25 procenty.
Bude-li tato situace pokračovat, před kteroužto možností už dlouho varuji, položí to základy k obrovským globálním obchodním třenicím.
Rozezlenost voličů vyjádřená v nynějších amerických volbách do Kongresu by se mohla ukázat jako pouhá špička ledovce.
Protekcionistická obchodní opatření, například ve formě přísného amerického cla na čínský dovoz, by byla hluboce sebezničující, a to i bez nevyhnutelných odvetných kroků.
Nenechme se však mýlit: půda pro populistickou ekonomii je den ode dne úrodnější.
Nový americký Kongres hledá obětní beránky ekonomické šlamastyky, ve které se země ocitla.
A v zemi, jejíž prezident někdy otevřeně zpochybňuje přísné ideologické lpění na volném obchodu, je všechno možné, zejména před prezidentskými volbami v roce 2012.
Pokud obchodní třenice skutečně vzplanou, budou možná politici na dnešní „měnové války“ zpětně pohlížet jako na drobnou rozmíšku v mnohem rozsáhlejší bitvě.
Ve světle současných obtíží Spojených států by měl být nový americký návrh na řešení trvalého problému globálních nerovnováh pokládán za konstruktivní gesto.
Místo aby USA donekonečna omílaly téma vázanosti čínské měny, která tvoří jen malou část problému, požádaly o pomoc tam, kde to má význam: u kořene věci.
Jistě, dnešní nerovnováhy jsou částečně projevem širších dlouhodobých ekonomických trendů, jako jsou stárnoucí populace v Německu, slabá sociální záchranná síť v Číně nebo legitimní obavy Blízkého východu z budoucí ztráty ropných příjmů.
A jisté také je, že by bylo v praxi velmi obtížné předepisovat zemím maximální obchodní přebytky: makroekonomických nejistot a nejistot měření je jednoduše příliš mnoho.
Navíc si lze jen těžko představit, jak by někdo – dokonce i MMF, jak předpokládá americký návrh – dokázal maximální hodnoty obchodních přebytků vymáhat.
Na velké země, které leží v srdci problému, má fond jen malé páky.
I když však ostatní světoví lídři dospějí k závěru, že číselné cíle nemohou podpořit, musí si uvědomit, jak bolestně USA trpí ve jménu volného obchodu.
Musí najít nějaké cesty, jak Spojeným státům pomoci rozšířit export.
Naštěstí mají rozvíjející se trhy obrovské pole působnosti.
Například Indie, Brazílie a Čína nadále využívají pravidel Světové obchodní organizace, která umožňují dlouhá přechodná období před plným otevřením domácích trhů dovozu z rozvinutých zemí, přestože jejich vlastní exportéři se již těší plnému přístupu na trhy v bohatých zemích.
Tuto situaci značně zhoršuje i chabé vymáhání práv duševního vlastnictví, jež brzdí americký vývoz softwaru a zábavy.
Odhodlané úsilí zemí s rozvíjejícími se trhy, které vykazují vnější přebytky, o rozšíření dovozu z USA (a z Evropy) by k dlouhodobému řešení nerovnováh globálního obchodu přispělo daleko více než změny jejich směnných kurzů nebo fiskálních politik.
Rozvíjející se trhy se jednoduše staly příliš velkými a příliš významnými, než aby se jim mohlo umožnit hrát podle vlastních obchodních pravidel.
Jejich vedoucí představitelé se musí více zasadit o potírání partikulárních domácích zájmů a povzbuzení zahraniční konkurence.
Německo možná právem tvrdí, že v obchodních otázkách zaujímá relativně nevměšující se přístup, a proto by navzdory chronickým přebytkům nemělo být trestáno.
Nedávno koneckonců jen přihlíželo, jak hodnota eura strmě stoupá.
Německo nicméně patří k zemím, které mají z globálního volného obchodu obrovský prospěch, a rozhodně nelze říci, že by nedisponovalo nástroji a prostředky na snížení svých přebytků – například tlakem na deregulaci svých nesmírně strnulých produktových trhů.
Vzhledem ke všem nedávným hospodářským potížím je pozoruhodné, jak vytrvale USA až dosud podporovaly volný obchod.
Dokonce i v případech, kdy americká rétorika vysílá smíšené signály, je politika této země jednoznačně liberální.
Vezměme si například dlouho živořící americko-kolumbijská jednání o volném obchodu.
Při poslechu debaty v americkém Kongresu by to sice nikdo nikdy neřekl, ale hlavním výsledkem dohody by bylo snížení kolumbijských bariér pro americké zboží, nikoliv naopak.
Kolumbijské zboží má již dnes zaručen prakticky volný vstup na americký trh, přičemž pro kolumbijské spotřebitele by bylo obrovským přínosem, kdyby jejich země reagovala stejně a otevřela své trhy americkému zboží a službám.
To se ovšem nestalo – a je to jeden z bezpočtu příkladů, s jakými překážkami se americké firmy po celém světě potýkají.
Toto vše by se mělo eliminovat.
Americká hegemonie nad globální ekonomikou možná zažívá poslední desítky let.
Čína, Indie, Brazílie a další rozvíjející se trhy jsou na vzestupu.
Proběhne přechod hladce a povede ke vzniku spravedlivější a lépe prosperující globální ekonomiky?
Jakkoliv vroucně v to možná doufáme, svízelná situace, v níž se USA momentálně nacházejí, by se mohla stát problémem i pro zbytek světa.
Nezaměstnanost v USA je vysoká a fiskální i měnová politika jsou napnuté k prasknutí.
Nejlepším východiskem je export, ale USA potřebují pomoc.
Jinak by doutnající obchodní třenice mohly náhle obrátit chod globalizace opačným směrem.
Nebylo by to poprvé.
Svět po bin Ládinovi
NEW YORK – Zabití Usámy bin Ládina speciálními silami Spojených států představuje významné vítězství nad globálním terorismem.
Je to však jen milník, nikoliv bod zvratu v pokračujícím boji, jehož konec zůstává v nedohlednu.
Důležitost dosaženého úspěchu zčásti spočívá v bin Ládinově symbolickém významu.
Byl ikonou, ztělesněním schopnosti úspěšně udeřit proti USA a Západu.
Tato ikona je nyní zničena.
Dalším pozitivním důsledkem je demonstrace účinnosti protiteroristických operací prováděných americkými vojáky.
Panuje naděje, že se někteří teroristé v důsledku tohoto úspěchu rozhodnou stát se bývalými teroristy – a že si někteří mladí radikálové dobře rozmyslí, zda vůbec chtějí teroristy být.
Určité skutečnosti však musí jakoukoliv oslavu mírnit.
Jakkoliv je bin Ládinův zánik vítaný, neměl by být v žádném případě ztotožňován se zánikem terorismu.
Terorismus je decentralizovaný fenomén – ve financování, plánování i provedení.
Odstraněním bin Ládina teroristická hrozba nekončí.
Existují nástupci, počínaje Ajmánem Zavahrím v al-Káidě, ale i dalšími představiteli v autonomních skupinách operujících z Jemenu, Somálska a dalších zemí.
Terorismus tedy bude pokračovat.
Krátkodobě by se dokonce mohl poněkud zhoršit, neboť se dozajista vyskytnou lidé, kteří budou chtít ukázat, že stále dokážou udeřit proti Západu.
Nejlepší paralelou, která mě v otázce pochopení terorismu a přístupu k němu napadá, je choroba.
Existují kroky, které se mohou a měly by se podniknout, aby se napadly nebo neutralizovaly určité typy virů či bakterií, aby se snížila zranitelnost vůči infekci a aby se snížily její následky, pokud navzdory veškerému úsilí onemocníme.
Choroba je jev, který nelze eliminovat, ale často ho lze zvládat.
Paralely s terorismem jsou zjevné.
Jak jsme byli nedávno svědky, na teroristy lze zaútočit a zastavit je dříve, než napáchají škody; jednotlivce i země lze bránit a společnosti mohou přijmout kroky na zvýšení své odolnosti v případě, že na ně někdo úspěšně zaútočí, což se čas od času zákonitě stane.
Tyto prvky všeobecné protiteroristické strategie mohou snížit hrozbu na zvládnutelnou nebo přinejmenším snesitelnou úroveň.
V případě ochrany životů nevinných lidí však pojem „snesitelný“ nestačí.
Chceme víc.
Odpověď lze nalézt ve sféře prevence.
Musíme dělat víc pro přerušení náboru teroristů a tím zmenšit hrozbu dříve, než vyvstane.
Většinu teroristů dnes tvoří mladí lidé a muži.
A zatímco drtivá většina světových muslimů nejsou teroristé, řada světových teroristů je muslimy.
V tomto ohledu by nesmírně pomohlo, kdyby se arabští a muslimští političtí vůdci vyslovili proti úmyslnému zabíjení mužů, žen a dětí jakýmkoliv člověkem nebo jakoukoliv skupinou v zájmu dosažení politických cílů.
Stěžejní roli zde musí sehrát také náboženští vůdci, pedagogové a rodiče.
Terorismus musí být zbaven veškeré legitimity, kterou by pro někoho mohl mít.
Jeden potenciální pozitivní vývoj zde pramení z politických změn, jichž jsme dnes svědky v mnoha částech Blízkého východu.
Budou-li mít mladí lidé větší politické a hospodářské příležitosti než dříve, pak existuje větší naděje, že se aktivněji zapojí do dění ve své společnosti (a stanou se tak méně náchylnými vůči svodům extremismu).
Z hlediska určení, nakolik se terorismus do budoucna rozšíří, sehraje rozhodující roli s největší pravděpodobností Pákistán.
Bohužel platí, že tato země je sice domovem několika nejnebezpečnějších teroristů světa, ale v boji proti terorismu se rozhodně nedá označit za plně spolupracujícího partnera.
Některé části pákistánské vlády s terorismem sympatizují a nejeví ochotu proti němu zasáhnout, zatímco jiné jednoduše postrádají k účinnému zásahu kapacity.
Kapacity lze zajistit snáze než vůli.
Okolní svět může a měl by pokračovat v poskytování pomoci Pákistánu, aby tato země získala sílu a schopnosti potřebné ke konfrontaci s moderními teroristy.
Žádná pomoc zvenčí však nedokáže vykompenzovat absenci motivace a odhodlání.
Pákistánští představitelé si musí jednou provždy vybrat.
V boji proti teroru nestačí být omezeným partnerem; Pákistán se potřebuje stát partnerem plným.
Jistě se vyskytnou Pákistánci, kteří budou protestovat proti nedávnému vojenskému zásahu Spojených států a tvrdit, že šlo o narušení suverenity Pákistánu.
Suverenita však není absolutní; zahrnuje nejen práva, ale i povinnosti.
Pákistánci musí pochopit, že o některá práva přijdou, nesplní-li svou povinnost zajistit, aby se jejich území nevyužívalo k poskytování útočiště teroristům.
Pokud se věci nezmění, pak se nezávislé vojenské operace podobné té, kterou uskutečnili američtí vojáci, stanou spíše pravidlem než výjimkou.
Je to daleko méně žádoucí výsledek, než kdyby se Pákistán připojil ke společnému mezinárodnímu úsilí.
V sázce není jen pomoc, ale i samotná budoucnost Pákistánu, neboť při absenci skutečného závazku čelit terorismu je jen otázkou času, kdy se tato země stane obětí nákazy, kterou odmítá léčit.
Fukušima a její důsledky
VÍDEŇ – Od loňské ničivé nehody vamp#160;japonské Fukušimě se jaderná energetika stala bezpečnější.
A vamp#160;nadcházejících letech se její bezpečnost zvýší ještě víc, pokud vlády, provozovatelé elektráren a regulační orgány nepřestanou být ve střehu.
Kamp#160;nehodě ve Fukušimě došlo vamp#160;důsledku zemětřesení a cunami nevídané intenzity.
Jak ovšem připustily japonské úřady, důležitou roli sehrála také lidská a organizační selhání.
Například japonský regulační úřad pro jadernou energetiku nebyl dostatečně nezávislý a dohled nad provozovatelem elektrárny, společností TEPCO, byl slabý.
Záložní zdroj napájení, který je nezbytný pro udržení základních bezpečnostních funkcí, jako je chlazení reaktorů a vyhořelých palivových tyčí, nebyl ve Fukušimě dostatečně chráněný.
Výcvik reakce na závažné nehody byl nedostatečný.
Navíc se projevila absence kapacit integrované reakce na krizové události, a to jak vamp#160;místě elektrárny, tak i na celostátní úrovni.
Lidská a organizační selhání se neomezují pouze na Japonsko.
Fukušima byla budíčkem pro všechny země využívající jadernou energii.
Podnítila je kamp#160;opravdovému sebezpytování a pochopení, že bezpečnost nelze nikdy a nikde pokládat za samozřejmou věc.
Byly také identifikovány klíčové příčiny nehody.
Vlády, regulační orgány i provozovatelé elektráren po celém světě si začali brát správná ponaučení.
Dochází kamp#160;zavádění rozsáhlého mezinárodního akčního plánu jaderné bezpečnosti.
V důsledku toho se podařilo snížit pravděpodobnost další katastrofy takového rozsahu, jaký měla havárie ve Fukušimě.
Co se přesně změnilo?
Možná nejdůležitější je, že se podařilo radikálně revidovat předpoklady nejhorších možných scénářů při plánování bezpečnosti.
Ve Fukušimě odolaly reaktory zemětřesení o síle 9,0 stupňů Richterovy škály – to je mnohem více, než na kolik byly projektovány.
Elektrárna však nebyla konstruována na to, aby odolala čtrnáctimetrovým vlnám cunami, které se o necelou hodinu později přehnaly přes její ochrannou mořskou bariéru.
Vamp#160;reakci na Fukušimu se vamp#160;jaderných zařízeních po celém světě posilují obranné systémy proti mnoha různým vážným přírodním katastrofám včetně zemětřesení a cunami.
Přijímají se opatření na zlepšení připravenosti na vleklé výpadky elektrické energie, ochrany záložních zdrojů energie a zajištění dostupnosti vody pro chlazení i vamp#160;obtížných podmínkách po havárii.
Přehodnocují se globální standardy jaderné bezpečnosti.
Zdokonalují se národní i mezinárodní kapacity reakce na krizové události.
Provozovatelé elektráren i národní regulační orgány jsou podrobovány kritičtějšímu dohledu.
Státy otevírají své elektrárny většímu počtu mezinárodních bezpečnostních posudků, které jsou důkladnější než dříve.
Navzdory nehodě se zdá, že globální využívání jaderné energie vamp#160;následujících 20 letech setrvale poroste, byť pomalejším tempem, než se dříve předpovídalo.
Důvody se nezměnily: rostoucí poptávka po energii spolu samp#160;obavami o změny klimatu, kolísavé ceny fosilních paliv a bezpečnost dodávek energie.
Nezůstane-li jaderná energie významnou součástí globálního energetického mixu, bude pro svět obtížné dosáhnout dvojího cíle v podoběamp#160;zajištění trvale udržitelných dodávek energie při současném snížení emisí skleníkových plynů.
Mezinárodní agentura pro atomovou energii očekává, že kamp#160;437 jaderným reaktorům, které jsou dnes na celém světě vamp#160;provozu, přibude do roku 2030 dalších devadesát.
Ačkoliv se některé země po Fukušimě zřekly plánů na rozvoj jaderné energetiky nebo je omezily, významní uživatelé jaderné energie, jako jsou Čína, Indie a Rusko, pokračují vamp#160;ambiciózních plánech expanze.
Mnoho dalších států, zejména vamp#160;rozvojovém světě, pak o zavádění jaderné energetiky uvažuje.
Jaderná bezpečnost má pro zavedené i nové uživatele zásadní význam.
Týká se i zemí, které se rozhodly jadernou energetiku utlumit, poněvadž jejich elektrárny budou vamp#160;provozu ještě desítky let a poté je bude nutné odstavit a jaderný odpad bezpečně uložit.
A týká se i zemí, které se rezolutně stavějí proti jaderné energetice, poněvadž mnohé zamp#160;nich mají za sousedy země samp#160;jadernými elektrárnami.
Státy, které plánují nové programy jaderné energetiky, si musí uvědomit, že dosažení těchto cílů je náročný a dlouhodobý úkol.
Musí investovat značný čas a peníze do výcviku vědců a projektantů, do zřizování vskutku nezávislých a dobře financovaných regulátorů a do budování nezbytné technické infrastruktury.
Některé země mají vamp#160;tomto ohledu stále co dohánět.
I přesto platí, že navzdory veřejnému vnímání má jaderná energetika dobrou celkovou bezpečnostní bilanci.
Nové reaktory, které se dnes budují, jsou vamp#160;porovnání s generací reaktorů provozovaných ve Fukušimě vybaveny podstatně zdokonalenými systémy aktivní i pasivní bezpečnosti.
Chtějí-li si však vlády, regulační orgány i provozovatelé opětovně získat a udržet důvěru veřejnosti, musí transparentně informovat o přínosech i rizicích jaderné energetiky – a být poctiví, když se něco pokazí.
Fakt, že se taková nehoda, jaká se stala ve Fukušimě, mohla přihodit vamp#160;Japonsku coby jedné zamp#160;nejrozvinutějších průmyslových zemí světa, nám připomíná, že pokud jde o jadernou bezpečnost, nelze nic pokládat za samozřejmé.
Uspokojení může být smrtící.
Bezpečnostní vylepšení, kamp#160;nimž došlo vamp#160;uplynulých 12 měsících, musí být jen začátkem.
Až se nám Fukušima začne vytrácet zamp#160;paměti, nesmíme sklouznout zpět kamp#160;mechanickému přístupu.
Za horizont pandemie
NEW YORK – Světová zdravotnická organizace právě oficiálně vyhlásila chřipkový virus H1N1 za globální pandemii.
Vlády, mezinárodní organizace a lidé po celém světě se právem zaměřují na boj proti němu.
Rychlost, jakou se virus H1N1 rozšířil do téměř všech kontinentů, podtrhuje naši vzájemnou závislost.
Dnes dopady nemoci v jedné zemi nakonec pocítí všichni.
Každá účinná reakce tudíž musí vycházet ze smyslu pro globální solidaritu a osvícený vlastní zájem.
Musíme si uvědomit, znovu a opět, že jsme v tom všem společně.
Když se světem prožene nová choroba, dostupnost vakcín a antivirových léků se nesmí omezovat jen na ty, kdo si je dokážou zaplatit.
Bohaté národy nemohou doufat, že zůstanou zdravé, nezachovají-li si zdraví chudší národy.
Vzorky virů a informace se musí otevřeně a urychleně sdílet.
Vlády a přední farmaceutické společnosti musí zajistit, že chudší národy dostanou zásoby léčiv, které potřebují.
Byť se právě potýkáme s výzvou dneška, musíme hledět i do budoucna.
Za touto pandemií téměř určitě číhá v záloze další – potenciálně mnohem vážnější.
Během mobilizace ke zvládnutí dalších zdravotnických výzev, jež sužují světové populace, zejména ty nejchudší, se musíme řídit týmiž zásadami solidarity.
Celosvětově zemře každou minutu jedna žena při porodu.
Víc než miliarda lidí stále trpí zanedbanými tropickými nemocemi – přitom je často snadné jim preventivně předcházet a potlačovat je.
Tak jak jsme kdysi vymýtili neštovice, tak se můžeme i zbavit dalších chorob.
Za připomínku stojí také to, že 60 % světové populace zemře na nepřenosná onemocnění, například rakovinu nebo choroby srdce.
Právě to je důvod, proč v debatách o rozvoji a stabilitě států klademe takový důraz na zdraví, zejména těch nejzranitelnějších, a proč se v okamžiku několikanásobné krize budeme tento měsíc v New Yorku zabývat otázkou zdraví.
Investovat nadále do globálního zdraví dává smysl ve smyslu ušetřených životů i peněz.
Zdraví lidé jsou produktivnější.
Mají v práci méně absencí.
Déle žijí, dospějí dál ve škole a obvykle mají méně dětí, jimž se ovšem lépe daří, neboť do dětí, které mají, více investují.
Studie dokládají, že investice do zdravotní péče mohou mít šestinásobnou ekonomickou návratnost.
Abychom nabídli alespoň jeden příklad: celosvětové dopady úmrtí rodiček a novorozenců se odhadují na 15 miliard amerických dolarů ročně kvůli ztracené produktivitě.
A přesto kdykoli uhodí zlé časy, zdravotnické výdaje jsou často mezi prvními, které se škrtají.
Za minulých recesí nejlepší péče obvykle směřovala k majetným, zejména v rozvojových ekonomikách; chudí se o sebe velice často museli postarat sami.
Sociální a ekonomické zdraví každé společnosti však závisí na tělesném zdraví všech jejích členů.
Když vlády seškrtávají primární zdravotní péči pro své chudší občany, vysokou cenu nakonec zaplatí celá společnost.
Velké části Afriky, Latinské Ameriky a Asie se dodnes nezotavily z chyb, jež byly napáchány za minulých hospodářských poklesů.
Nic není důležitější než investovat do zdraví matek.
Zejména v chudších zemích ženy tvoří předivo společnosti.
Neúměrně dřou, obdělávají půdu, nosí vodu, vychovávají a vzdělávají děti a pečují o nemocné.
Investovat do zdraví matek by tudíž mělo být prioritou.
Ze všech Rozvojových cílů tisíciletí se však právě zlepšování zdravotního stavu matek naplňuje nejpomaleji.
V důsledku toho celosvětová úmrtnost v roce 2005 činila 400 zemřelých rodiček na 100 tisíc živě narozených dětí – téměř žádná změna oproti roku 1990.
V Africe je tento poměr 900 na 100 tisíc.
Krutá realita za těmito čísly je následující: matky, velice často mladé, umírají kvůli nedostupnosti toho, co většina z nás v jedenadvacátém století pokládá za samozřejmost, totiž finančně dosažitelné zdravotní péče.
Zdravotní péče o matky je rovněž barometrem toho, jak dobře funguje zdravotnický systém.
Mají-li ženy možnost využít nemocnic a klinik, je méně pravděpodobné, že při porodu zemřou.
Tyto nemocnice a kliniky pak zároveň ulehčují břemeno nemocí a úmrtí i z jiných příčin.
Neschopnost uvolnit zdroje a shromáždit politickou vůli s cílem ukončit tuto nesmyslnou tragédii by byla neomluvitelná.
Na tolika jiných frontách jsme dosáhli pokroku.
Jen několik let nás dělí od skoncování s úmrtími na malárii.
Masové očkování do značné míry vykořenilo obrnu.
Díky novým programům perorální rehydratace a kvalitnější vodě a hygieně jsme zaznamenali výrazná zlepšení v léčbě úplavice a dalších parazitických onemocnění, což v letech 1990 až 2007 přispělo k 27% poklesu úmrtnosti dětí do pěti let.
Ano, svět čelí první chřipkové pandemii po více než 40 letech.
Musíme zachovávat ostražitost vůči změnám viru.
Musíme být rovněž připraveni na potenciálně odlišné dopady v těch koutech světa, kde je rozšířená podvýživa, HIV/AIDS a další závažné zdravotní komplikace.
Krátce, musíme zůstat bdělí a nadále se s touto pandemií aktivně vyrovnávat.
Zároveň nám tato pandemie ovšem připomíná, že v úvahách a činech musíme hledět i za její horizont.
Jedině tak můžeme skutečně ochránit své národy, země, ekonomiky a globální společnost.
Jak překonat porevoluční rozčarování
U všech revolucí se nakonec euforie změní v rozčarování.
V revolučním vzmachu, v atmosféře solidarity a obětavosti jsou lidé náchylní si myslet, že jakmile bude jejich vítězství dovršeno, nastane ráj na Zemi.
Žádný ráj však samozřejmě nepřijde a výsledkem je přirozeně zklamání.
Zdá se, že to je i případ dnešní Ukrajiny, jejíž lid se více než rok po úspěšné „oranžové revoluci“ připravuje zvolit nový parlament.
Porevoluční rozčarování, zejména po revolucích proti komunismu – a v případě Ukrajiny po revoluci proti postkomunismu –, má psychologické kořeny.
Nové poměry přinesly pro většinu lidí nové úkoly.
Dříve o všem rozhodoval stát a mnozí lidé, hlavně střední a starší generace, si na to bezděky zvykli a svoboda je teď pro ně určitou zátěží, protože znamená nepřetržité rozhodování.
Nejednou jsem tento psychologický jev přirovnal k vlastnímu postvězeňskému stavu: člověk se ve vězení léta těší na svobodu, a když je konečně propuštěn, zjistí, že se musí stále o něčem rozhodovat.
Každou minutu je před ním několik alternativ, začíná ho z toho bolet hlava a někdy se podvědomě chce vrátit do vězení.
Tato deprese je pravděpodobně zákonitá.
V celospolečenském měřítku se však s dorůstáním nových generací překoná.
Patnáct let po rozpadu Sovětského svazu přichází okamžik nové katarze a „oranžová revoluce“ na Ukrajině byla její součástí.
Jak příklad Ukrajiny jasně ukazuje, proces sebeosvobození od komunismu byl samozřejmě spojen s gigantickou privatizací.
Velká část vlastnictví se přitom umnými způsoby přesunula do rukou starých nomenklatur, které měly styky, vědomosti a kontakty.
Tento „nevyhnutelný“ proces otrávil politický život a média a vytvořil se zvláštní stav limitované svobody a mafiánského prostředí.
V každé zemi v postkomunistickém světě měl tento stav jiný odstín, ale nové generace vyrůstající v těchto společnostech jako by toho nyní začínaly mít dost.
Jak „oranžová revoluce“ na Ukrajině, tak „růžová revoluce“ v Gruzii jako by to potvrzovaly.
Zatímco revoluce koncem 80. a začátkem 90. let byly namířeny proti totalitnímu systému komunistického typu, dnes je jejich cílem zbavit se právě tohoto mafiánského postkomunismu.
Má-li však být tato změna nezvratná, je zapotřebí, aby fungovala skutečně nezávislá a neúplatná justice.
Až příliš často nejsou politicky citlivé případy, podezření a obvinění dotaženy včas a rychle do jednoznačného konce.
Do jisté míry je to pochopitelné: komunistická justice byla dokonale manipulovaná, sloužila režimu a tisíce soudců se nedají tak rychle vyměnit za jiné.
Ačkoliv je zřejmé, že návrat k Sovětskému svazu není možný, někteří lidé vidí za rozčarováním na Ukrajině vliv Ruska.
Jistě, v ruské politice existují velmi alarmující momenty, zejména proto, že Rusko vlastně nikdy přesně nevědělo, kde začíná a kde končí.
Mnoho národů mu buďto patřilo, nebo bylo pod jeho dominancí a Rusko se těžko smiřuje s tím, že o všechny přišlo.
Z některých výroků prezidenta Putina je patrné, že občas s nostalgií vzpomíná na éru Sovětského svazu.
Nedávno koneckonců řekl, že rozpad Sovětského svazu byl z historického hlediska tragický omyl.
Nostalgie po Sovětském svazu však nesouvisí ani tak s komunismem jako spíše s tradičními velmocenskými ambicemi Ruska.
Domnívám se, že Rusko by si mělo jasně říci a mezinárodní společenství by mu mělo jasně říci, že někde existuje hranice, za níž začíná někdo jiný.
Nevyjasněné hranice jsou totiž prapůvodem většiny konfliktů a válek.
Na druhé straně nechci prezidenta Putina démonizovat.
On může někomu blízkému, jako je běloruský diktátor Alexandr Lukašenko, stanovit nižší cenu ropy a někomu jinému cenu vyšší, ale to je v podstatě všechno.
V dnešní době už vážný konflikt nehrozí.
Jedním z důvodů, proč se konflikt zdá nemožný, je příslib integrace směrem na západ, neboť ten není jen otázkou sdílených hodnot a kultury, ale je podmíněn i geograficky.
Ukrajina je součástí politické entity sjednocené Evropy; hodnotami, k nimž se hlásí a které můžeme pozorovat v její historii, k tomuto celku prokazatelně patří.
Česká zkušenost ukazuje, že trvá určitý čas, než se podaří přijmout všechny normy Evropské unie, aby byla země připravena na vstup.
V zásadě se to však může Ukrajině rovněž podařit.
Totéž do značné míry platí o vztahu Ukrajiny a NATO.
Partnerské vztahy na základě společných pravidel, standardů a hodnot jsou tepem moderní bezpečnosti.
NATO je navíc jednou ze struktur, které ohraničují jistý civilizační okruh – což samozřejmě neznamená, že je tento okruh lepší než nějaký jiný.
Je to však okruh, do něhož je dobré patřit – pakliže to občané chtějí a má to historickou logiku.
Členství v NATO nese i určitý závazek, protože si lze představit situace – a už jsme takové situace zažili –, kdy NATO na základě výzvy OSN zasáhne vojensky za svými hranicemi, například v místech, kde je páchána genocida.
Jinými slovy se za členství v NATO, stejně jako za členství EU něčím platí.
Myslím si však, že výhody mnohonásobně převažují nad možnými nevýhodami.
Je na Ukrajincích, aby rozhodli sami za sebe, a překonali tak porevoluční rozčarování.
Pohled za obzory tažení proti uhlíku
KODAŇ – Značná část debaty nad změnou klimatu se v jádru věnuje jediné otázce, vyvolávající spory a rozčilení: Jak velké by měly být redukce uhlíkových emisí?
Kvůli této úzké zaměřenosti je debata nekonstruktivní.
Zabránit globálnímu oteplování chtějí všichni a skutečná otázka zní: Jak toho lze dosáhnout co nejlépe?
Měli bychom být otevření dalším způsobům jak oteplování zastavit – třeba snižováním uhlíkových emisí v budoucnu a ne teď anebo omezováním emisí jiných skleníkových plynů.
Globální oteplování způsobí závažné problémy, takže úbytky uhlíku nabízejí značné přínosy.
Potlačování uhlíkových emisí však vyžaduje snížení základní spotřeby energie, o niž se opírá moderní společnost, a vyjde tudíž také značně draho.
Význačný ekonom klimatu profesor Richard Tol z Hamburské univerzity provedl analýzu přínosů a nákladů potlačování uhlíku nyní a v budoucnu.
Snižovat emise časně bude stát 17,8 bilionu dolarů, kdežto později to vyjde jen na 2 biliony dolarů.
Přesto budoucí snížení koncentrací CO2 – a tudíž teploty – bude v roce 2100 větší .
Omezovat emise dnes je mnohem nákladnější, protože existuje jen málo alternativ k fosilním palivům a jsou drahé.
Za své peníze jednoduše nepořídíme tolik jako tehdy, až budou zelené energetické zdroje nákladově efektivnější.
Tol ohromujícím způsobem dokládá, že rozmáchlé sliby okamžitých drastických redukcí uhlíku – připomínající výzvy některých politiků a lobbistů ke snížení o 80 % do poloviny století – jsou neuvěřitelně drahým způsobem jak vykonat velmi málo dobra.
Všechny akademické modely ukazují, že bude-li vůbec možné srazit vzestup celosvětové teploty na 2oC, jak přislíbila Evropská unie a skupina G8, vyšlo by to do konce století na fenomenálních 12,9% HDP.
To by bylo totéž jako uvalit na každého obyvatele až do konce století každoroční náklad ve výši přesahující 4000 dolarů.
Újma, jíž bychom tím předešli, by však pravděpodobně byla v hodnotě jen 700 dolarů na obyvatele.
Skutečnou cenou za ambiciózní, bezodkladné a rozsáhlé programy omezování uhlíkových emisí by ovšem bylo snížení růstu – postihující zejména chudé světa – až do výše kolem 40 bilionů dolarů ročně.
Náklady by také přišly mnohem dřív než přínosy a trvaly by mnohem déle.
Za každý dolar, který by svět v rámci tohoto grandiózního plánu utratil, by odvrácení klimatické škody mělo hodnotu pouhých dvou centů.
Bylo by moudřejší jednat obezřetně a zavést nízkou uhlíkovou daň ve výši asi 0,50 dolaru za tunu – u benzínu zhruba 0,50 amerického centu na galon či 0,10 eurocentu na litr – a během století ji postupně zvyšovat.
To by sice uhlíkové emise velkolepě neseškrtalo, ale ani by to velkolepě nemrhalo veřejnými prostředky.
Každý dolar by předešel škodám z globálního oteplování v hodnotě 1,51 dolarů – což je obstojný výsledek.
Zdanit fosilní paliva kvůli snížení uhlíkových emisí je rozumná součást řešení v oblasti změny klimatu, ale nejedná se ani o jediný, ani o nejlepší způsob jak oteplování potlačovat.
Existují jiné způsoby jak obsah uhlíku v atmosféře snížit.
Jedním z nich je ochraňovat lesy, neboť 17 % emisí jde na vrub odlesňování.
Myslíme-li skutečně upřímně impozantní sliby, že přírůstky světové teploty udržíme pod 2ºC, je evidentní, že musíme najít způsoby jak proces zlevnit.
Profesor Brent Sohngen z Ohijské státní univerzity poukazuje na to, že důležité by mohly být právě lesy: zahrnutí lesnictví do řízení skleníkových plynů by mohlo poněkud snížit náklady.
Navíc přestože se politici zaměřují téměř výhradně na snižování uhlíkových emisí, CO2 není jediný plyn způsobující oteplování Země.
Druhým největším viníkem je metan.
Omezovat metan je levnější než omezovat uhlík.
A jelikož metan má jako plyn mnohem kratší životnost než CO2, části nejhoršího krátkodobého oteplování můžeme zabránit právě potlačováním metanu.
Za polovinu antropogenního metanu zodpovídá zemědělská výroba, ale tentýž plyn pochází také z čističek odpadních vod, zavážkových skládek a těžby uhlí.
Profesorka Claudia Kemfertová z Německého institutu pro ekonomický výzkum (DIW) tvrdí, že vynaložení 14 až 30 miliard dolarů na omezování metanu by zajistilo přínosy, plynoucí ze snížení oteplování, které by byly 1,4krát až třikrát vyšší.
Rovněž bychom se mohli více soustředit na omezování černého uhlíku, který je považován za viníka až 40 % současného čistého oteplování a třetiny arktického tání.
Černý uhlík jsou v zásadě saze vytvářené naftovými emisemi a – v rozvojových zemích – spalováním organických hmot, aby si lidé uvařili a zahřáli se.
Zbavit se jej lze čistšími palivy a novými technikami vaření.
Takový postup by měl i další přínosy.
Znečištění sazemi z interiérových ohňů si každoročně vyžádá několik milionů životů, takže úbytek černého uhlíku by zachraňoval životy lidí.
Tým ekonomů vedený Davidem Montgomerym odhaduje, že vynaložením 359 milionů dolarů by se realisticky mohlo osekat 19 % emisí černého uhlíku.
To by mělo významný ochlazující účinek na planetu a díky úbytku znečištění by to zachránilo 200 tisíc životů.
Čistý roční přínos by činil několik miliard dolarů, což se rovná zabráněnému narušení klimatu v hodnotě 3,60 dolaru za každý vynaložený dolar.
Na nákladech a přínosech záleží.
Nejlepší řešení problému změny klimatu zajistí největší prospěch za nejnižší cenu.
Vezmeme-li si tuto premisu jako své východisko, je zřejmé, že úzké zaměření na krátkodobé omezování uhlíkových emisí je chybné.
Nejpříhodnější otázka zní: Proč si nevybereme řešení problému globálního oteplování, které bude skutečně fungovat?
Beyond the Death Penalty Debate
Rozhodnutí Číny popravit šéfa tamního úřadu pro regulaci léčiv znovu rozdmýchalo mezinárodní debatu o trestu smrti.
Jde o prastarou otázku, kterou lze vystopovat až k Platónovi – ten ve svých „Zákonech“ viděl potřebu trestat smrtí ty, kdo páchají neslýchané zločiny.
Zastánci hrdelního trestu obvykle na obranu státem posvěceného zabíjení lidí, kteří vezmou život jinému člověku, předkládají tři argumenty.
Za prvé je zde staré pravidlo „oko za oko, zub za zub“.
Řečeno slovy Immanuela Kanta, nikoliv nějakého texaského guvernéra, žádný jiný „trest není schopen uspokojit spravedlnost“.
Poté je zde utilitární argument: trest smrti odrazuje řadu zločinců od vraždy.
Navíc se zabíjením vrahů předchází recidivě: jsou-li vrahové propouštěni z vězení, mohli by zabíjet znovu.
Třetí argument je rovněž utilitární, byť má nižší kvalitu: stát šetří peníze, když vrahy zabíjí, místo aby je držel do konce života ve vězení na náklady společnosti.
Zastánci zrušení trestu smrti reagují dvěma etickými argumenty.
Za prvé nesmí být trest v moderní demokracii pouze aktem odplaty, ale měl by se také snažit zločince napravit, aby mu umožnil žít ve společnosti po boku jiných lidí.
To je sice přesvědčivý argument, avšak ti, kdo znají moderní věznice, uznávají, že mnozí vězni nejeví sklon ke zlepšení – a že tento fakt nelze přisoudit výlučně podmínkám jejich zadržování.
Druhý etický argument je založen na přikázání „nezabiješ“, které současně zapovídá státu usmrcování.
Tento argument je však oslaben faktem, že se stát může uchýlit ke smrtící síle, aby předešel závažným zločinům, případně aby svedl válku nebo potlačil vzpouru.
Odpůrci trestu smrti se rovněž opírají o utilitární argumenty.
Trest smrti je nezvratný.
Ukáže-li se, že byl odsouzenec nevinen, jeho popravu již nelze odčinit.
Oponenti navíc napadají odstrašující účinek trestu smrti.
Thúkýdidés při líčení diskuse Atéňanů o otázce, jaký trest vyměřit vzpurným Mytiléňanům, poznamenal, že „trest smrti jest uvalován za mnoho přečinů, leč přesto lidé stále riskují, cítí-li se sdostatek sebejistými; jakmile si lidská povaha vážně zamane nastoupit určitou dráhu, je nemožné jí ve sledování oné dráhy zabránit silou zákona či jakýmikoliv jinými prostředky odstrašení“.
Kriminologové na statistikách ukázali, že v amerických státech, kde jsou odsouzenci popravováni, závažných zločinů neubylo.
Jiní kriminologové namítají, že je-li toto zjištění dobře podložené, mělo by se vztahovat na jakýkoliv trestní zákon: k porušování zákonných norem dochází dnes a denně; kdybychom však takové normy neměli, byla by zločinnost ještě rozšířenější.
Podle jejich názoru slouží trest smrti přinejmenším k omezení vražedných sklonů lidí.
Debata o trestu smrti se tedy zužuje na výměnu vzájemně si odporujících etických a utilitárních názorů.
Neměli bychom však nečinně sedět a rezignovat na příklon k některé straně.
Já se například domnívám, že trest smrti radikálně popírá doktrínu lidských práv, která je založena na úctě k životu a důstojnosti lidí.
Ať už se však stavíte proti trestu smrti, anebo ne, ze současné debaty lze vyvodit dvě poučení.
Za prvé jsou to členové občanské společnosti, spíše jednotlivci než státy, kdo stejně jako v případě jakéhokoliv zápasu za lidská práva rozpoutává a houževnatě svádí boj za lidskou důstojnost a úctu k životu.
Byl to představitel osvícenství Cesare Beccaria, kdo se v roce 1764 na několika stránkách jedné podnětné brožury poprvé zasazoval o zrušení hrdelního trestu.
Opravdu jen díky několika myslitelům a aktivistům se státy postupně začaly odklánět od svých prastarých zvyklostí.
Jak před několika staletími napsal Tommaso Campanella, slavný filozof, který strávil mnoho času ve vězení a byl za své myšlenky mučen, „dějiny se mění nejprve jazykem a poté mečem“.
Dnes jsou to sdružení typu Amnesty International nebo Hands Off Cain, která tlačí státy ke zrušení trestu smrti.
Druhým poučením je, že debata o trestu smrti by neměla pohlcovat veškerou naši pozornost.
Zamýšlíme-li zrušit šibenici, měli bychom rovněž bojovat za prevenci zločinnosti a proti nehumánnosti v mnoha věznicích.
Jaký smysl má koneckonců navrhovat vězení jako alternativu ke smrti na elektrickém křesle, pokud jsou vězni vystaveni nelidskému a ponižujícímu zacházení?
Jak můžeme přecházet bez povšimnutí, že vysoký počet vězňů páchá sebevraždu – jakýsi na sebe uvalený trest smrti –, aby unikl nelidskosti věznění?
Jak můžeme přecházet bez povšimnutí, že řada států dnes nezabíjí pouze formou legálního trestu, ale i vražděním a masakrováním v rámci mezistátních či občanských válek, případně tím, že dopouští hladovění.
Stručně řečeno nemůže být odpor k trestu smrti sám o sobě cílem, neboť je to jen jeden prvek v obecnějším boji za lidskou důstojnost.
Kudy dál za klid zbraní v Gaze
TEL AVIV – Dlouho očekávané příměří mezi Izraelem a Hamásem se konečně stalo skutečností.
Dosáhnout tohoto obtížného stavu nebylo snadné.
Moudří a zodpovědní lidé celé měsíce nabádali Izrael, aby přijal klid zbraní navrhovaný vedením Hamásu v Gaze.
Izraelská vláda ale využívala všemožných záminek a tvrdohlavě odmítala.
„Příměří by oslabilo palestinského prezidenta Abú Mázina,“ tvrdili úředníci, jako by jej neoslabovala už výstavba nových izraelských osad ve Východním Jeruzalémě a odmítání dřívější nezákonné osady odstranit.
Nebo argumentovali tím, že „Hamás neuznává stát Izrael,“ jako by se ostatní dohody o klidu zbraní s arabskými státy a OOP v posledních 60 letech zakládaly na uznání Izraele, ne na jednoduchém etickém principu, jímž se Izrael řídil mnoho let, totiž na snaze získat, pro nás i pro nepřátele, oddech od násilností.
Nakonec ovšem nad váhavostí a zavíráním očí zvítězila logika, bylo podepsáno příměří a můžeme jen litovat ztraceného času a zbytečného utrpení na obou stranách.
V této válce, která trvá už téměř sto let, je důležité nezapomínat na jednu zásadu: Palestinci jsou sousedy Izraele a budou vedle Izraelců žít navždy.
Kvůli tomuto prostému faktu jsou vojenské úvahy naprosto jiné než v konfliktu mezi státy, které jsou od sebe vzdálené.
Vzpomínky na prolitou krev, ať už izraelskou nebo palestinskou, zůstávají v srdcích obou národů živé.
Okamžité přerušení násilností je proto mnohem důležitější než chimérická dlouhodobá „kapitulace“.
Odpálení pěti raket Kásám do Izraele pět dní po podepsání příměří poukazuje na vratkost klidu zbraní.
Může tedy vydržet a vyvinout se v něco trvalého?
Odpůrci příměří předpovídají, že bude žít jen krátce – ba oni si to přejí.
I skeptici ale chovají mnoho nadějí.
Ovšemže, je-li toto příměří pouze formální, nebudou-li podniknuty žádné snahy o jeho stabilizaci a upevnění, mohlo by se stát jen jedním z mnoha v řadě trpkých epizod.
Všichni, kdo se obávali „velké izraelské ofenzivy“ do Gazy, by však měli vyvinout veškeré úsilí k posílení příměří a vytvoření atmosféry k uvolňování napětí, která by mohla časem vést k mírové dohodě s palestinskou samosprávou.
Co je tedy pro takové směřování potřeba udělat?
V prvé řadě by se hraniční přechody mezi Izraelem a palestinskými územími měly znovu otevřít pro nemocné, pro studenty a pro rodiny, jejichž příslušníky blokáda odděluje.
Zadruhé je třeba stanovit štědrou (a průběžně zvyšovanou) kvótu palestinských dělníků, již budou moci pracovat v Izraeli – ba musí se jim umožnit práce právě v zemědělských střediscích kolem Gazy, které nejvíc trpěly raketovými útoky.
Palestinci pracující v Izraeli jsou přínosem pro obě strany a jsou lepší než cizinci přicházející z dalekých zemí, kteří v Izraeli žijí v izolaci a osamění a pod neustálou hrozbou vyhoštění.
Palestinští dělníci se každý večer vracejí domů, aby se neodcizili svému běžnému životu.
Budoucí pracovníci z Gazy, kteří mají morální právo si v Izraeli vydělávat na živobytí, se stanou přirozenými zastánci zachování příměří.
Dále by bylo dobré oživit dřívější průmyslové projekty, které padly za oběť násilnostem, a účastí arabského státu jim dodat v očích Hamásu legitimity.
Izrael by měl rovněž ukončit zabíjení teroristů z řad Hamásu na Západním břehu – nebo jej alespoň co nejvíc omezit – a umožnit palestinské samosprávě, aby se s nimi vypořádala svým vlastním způsobem.
Především se ovšem musíme postarat o to, aby měl klid zbraní svou dynamiku.
Ve válečném stavu si lidé uvyknou na status quo a nedokáží si představit nic jiného.
Když ale napětí poleví, pomyšlení na zdvihnutí zbraní začíná být nepříjemné a nesnesitelné, neboť znamená návrat k dobře známé a děsivé zkušenosti s utrpením.
Příměří se tedy nesmí považovat za kus papíru s určitým právním významem, nýbrž za rostlinku, o niž je třeba pečovat, zavlažovat ji, opatrovat a chránit, aby vyrostla v silný a mohutný strom, který nevyvrátí ani občasná raketa Kásám, ani zbloudilý granát.
Jak překonat propast mezi pohlavími
Loni v létě týdeník Economist slavnostně označil „ženskou sílu“ za hnací motor světové ekonomiky.
Má-li se však stát evropská ekonomika konkurenceschopnější a inovativnější, nestačí, aby ženy houfně vstupovaly na trh práce.
Chceme-li plně využít ženského talentu, musí ženy ve větší míře zastávat také vrcholové pozice, a to jak ve veřejném, tak i v soukromém sektoru.
Ženy v západní Evropě již dávno překonaly rozdíly ve vzdělání a dostaly se na úroveň svých mužských protějšků.
Na univerzitách dnes ženy převyšují muže nejen počtem, ale i studijními výsledky – pozoruhodné je, že to platí i pro obory jako matematika, fyzika a informatika.
Studijní úspěchy žen však zatím nevedly k jejich většímu zastoupení v nejvyšších funkcích.
V Evropě je percentuální zastoupení žen ve správních radách firem i nadále jednociferné a totéž platí o nejvyšších vládních a akademických funkcích.
Zatímco ve Spojených státech se ženy podílejí na vedení firem téměř dvaceti procenty, v kontinentální Evropě představuje poměr žen a mužů ve správních radách jedna ku dvaceti nebo ještě méně.
V oblasti vědy je situace jen o málo lepší.
Pouze každý desátý profesor v Evropě je žena.
V USA vyznívá i tento poměr lépe pro ženy: na amerických univerzitách působí více než 20% žen-profesorek.
V době, kdy jsou Čína a Indie na vzestupu a evropská populace stárne, si Evropa nemůže dovolit mrhat drahocenným lidským kapitálem.
První silné poválečné ročníky již dosáhly důchodového věku a ve většině koutů Evropy se počet práceschopného obyvatelstva začne brzy snižovat.
Chce-li Evropa pokrýt náklady na stárnutí populace a udržet si pozici hospodářské mocnosti, musí podstatně zvýšit celkové zapojení obyvatel do trhu práce.
Nejenže otcové mohou a musí převzít větší roli při výchově dětí; řadu domácích prací může bez nejmenších problémů převzít také trh.
Jak poznamenali ekonomové Ronald Schettkat a Richard Freeman, ženy orientované na kariéru nemusí nutně pracovat více hodin týdně než ženy pracující na částečný úvazek nebo v domácnosti.
Místo toho mají sklon najímat si na činnosti, jako je nakupování, vaření a úklid, někoho jiného.
Budou-li ženy v Evropě pracovat více hodin a zastávat kvalitnější pozice, povede to k oživení poptávky po službách, jako je úklid nebo péče o děti, čímž se sníží nezaměstnanost mezi málo kvalifikovanými zaměstnanci.
Tato zvýšená nabídka vysoce kvalitní ženské práce navíc nepovede ke zvýšení nákladů na zdravotní péči a důchody – na rozdíl od imigrace pracovní síly.
Ženy tyto dávky pobírají tak jako tak, ať už setrvávají v domácnosti, anebo vykonávají placenou práci mimo domov.
Jelikož lidé žijí déle a mají méně dětí, zabírá výchova a péče o potomky rodičům méně času než dříve.
Ženy by tak měly být schopny aspirovat na špičkové pozice bez nutnosti obětovat vlastní plodnost a jejich úspěch by zároveň povzbudil ženy v nižších funkcích, poněvadž manažerky mívají tendenci zavádět personální politiku ohleduplnější vůči ženám a samy přitom sloužit jako silné vzory.
Překážky v profesním růstu vzdělaných žen v Evropě nejsou projevem přímé diskriminace, ale mají kořeny v podnikové kultuře, genderových předsudcích a stereotypech.
Skupinová dynamika brání správním radám skládajícím se výlučně z mužů, aby mezi sebe přijali i ženy, přestože by jednotliví členové takové rozhodnutí sami za sebe podpořili.
Ženy, které přece jen dosáhnou na vyšší pozice, jsou navíc vzhledem ke svému menšinovému postavení náchylné spadnout do začarovaného kruhu viditelnosti a zranitelnosti.
Dokud budou ženy vnímány jako slabší pohlaví, budou muži i ženy promítat do příslušné kandidátky vlastní pocity zranitelnosti.
Takovou vyřazující skupinovou dynamiku lze překonat pouze dosažením určité kritické míry žen ve vysokých funkcích.
Pokud bychom to dokázali, mělo by to obrovské výhody.
Výzkumy ukazují, že firmy s větším podílem žen ve vyšším managementu jsou ziskovější než ty, v jejichž čele stojí žen málo.
Diverzifikovaný management znamená lepší management.
Začleňování většího počtu žen do vrcholových funkcí ve veřejném i soukromém sektoru od základu mění rozhodovací proces, poněvadž ženy mají sklon snižovat význam formalit a komunikovat přímo, čímž překonávají organizační blokády.
Rozhodná strategie ve prospěch žen by tak v Evropě vytvořila nový impulz a umožnila jí soutěžit se Spojenými státy a Asií.
Na počátku letošního roku schválilo Norsko zákonnou úpravu, která vyžaduje, aby obě pohlaví byla ve všech správních radách firem zastoupena nejméně čtyřiceti procenty členů.
Firmám, které nesplní tato nová genderová pravidla – jež se vztahují i na veřejný sektor –, hrozí, že budou soudním příkazem rozpuštěny.
Také španělský premiér José Zapatero nedávno navrhl podobné standardy pro rovnováhu pohlaví v podnikatelské sféře i politice.
Norsko dalo ostatním skvělý příklad, který by měla následovat celá Evropa, protože je to nejlepší cesta, jak přesáhnout kulturu rasové předpojatosti a stereotypů, jež v mnoha firmách a institucích stále převládá.
Přizpůsobit se však musí také ženy.
Faktem zůstává, že vrcholové funkce vyžadují více než dva pracovní dny v týdnu a neshodují se časově se školní výukou.
Převzetí zodpovědnosti, jež dlouho náležela pouze mužům, vyžaduje, aby se ženy zbavily úkolů, které jim až dosud bránily postupovat z nízko hodnocených funkcí vzhůru.
Za clonou čínsko-japonské řevnivosti
Čínská vláda odsoudila dva své občany k doživotnímu žaláři za jejich úlohu při zajiÅ¡tění prostitutek pro stovky mužských japonských návÅ¡těvníků jihočínského města Ču-chaj loni na podzim.
Čínská vláda vyvíjí tlak na Tokio, aby vydalo japonské podnikatele, kteří údajně o prostitutky žádali.
Tento příběh se dostal na přední stránky novin po celém světě a dobře vystihuje to, jak světový tisk referuje o čínsko-japonských vztazích.
Podobné události se bohužel objevují s dostatečnou pravidelností, aby nasytily mediální maÅ¡inérii, která nadále rozdmýchává nacionalismus zakořeněný v neslučitelnosti historických pamětí obou stran.
Každoroční cesta japonského premiéra Džuničira Koizumiho do svatyně Jasukuni - obecně považovanou za symbol někdejšího japonského militarismu - je toho zřetelným příkladem.
Pozornost, již těmto návÅ¡těvám věnuje tisk, patří mezi překážky, které čínským předákům brání pozvat Koizumiho na státní návÅ¡těvu.
K oživení vzpomínek starších Číňanů na válečné chování Japonské císařské armády také nedávno posloužil nález plechovek s hořčičným plynem, jež po sobě na místě zanechala japonská vojska během druhé světové války.
Navíc se loni znovu projevily konkurenční nároky Číny a Japonska na ostrovy Senkaku (či Tiao-jü-tchaj), když si japonská vláda od soukromých stran pronajala tři ostrůvky této ostrovní řady.
Krok, údajně podniknutý s cílem omezit vyhlídky na vylodění japonských příznivců pravice a jejich demonstrace, vzbudil krátkou, ale vzruÅ¡enou reakci jak v Číně, tak v Hongkongu a na Tchaj-wanu.
Napětí zároveň pravidelně přiživují i spory kolem Tchaj-wanu, například když bývalý tchajwanský prezident Li Tcheng-chuej usiloval o návÅ¡těvu Japonska kvůli lékařskému oÅ¡etření.
To ale nepostihuje celý obraz.
Ačkoliv tyto události odhalují znepokojující míru nedůvěry mezi Číňany a Japonci, jež není pouze výtvorem mediálního pokrytí, stojí za povÅ¡imnutí, že obě vlády trvale, pilně a se značným úspěchem spolupracují na rozřeÅ¡ení těchto potíží a na zmírňování jejich politického dopadu.
Samozřejmě, oficiální vztahy mezi oběma zeměmi charakterizuje výrazná politická a hospodářská soutěživost - zčásti zdravá, zčásti snad předzvěst budoucí strategické rivality.
Konkurenční napětí v čínsko-japonských vztazích je obzvláště zřetelné v energetických politikách.
Poptávka po ropě v Asii strmě roste a vzhledem k tomu, že Čína i Japonsko jsou čím dál závislejší na dovozech, obě země se přirozeně snaží zvýšit svou energetickou bezpečnost diverzifikací zdrojů dodávek.
Obě země touží po přístupu k ruským zásobám, obzvláště k rezervám z angarských naleziÅ¡ť na Sibiři.
Loni na jaře se zdálo, že Čína získala ruský příslib stavby ropovodu, který by zásoboval čínský trh v Ta-Čchingu.
Japonsko si ale přisadilo novými nabídkami finančních pobídek.
Jeho zájem o alternativní ropovod do Nachodky, který by zásoboval Japonsko, Koreu a další trhy, stále platí.
To se stává dalším bodem konkurenční třenice.
V souboji o vedoucí pozici v prosazování asijské regionální spolupráce se ovÅ¡em Čína pohotově ujala vedení.
Před dvěma lety Čína přehrála Japonsko trumfem nabídky dohody o volném obchodu členům Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), kdy své celní úlevy předem stanovila.
Nedávno Čína, společně s Indií, podepsala Dohodu o obchodu a přátelských vztazích, již navrhlo ASEAN, zatímco Japonci zaváhali.
Navíc Čína splnila úlohu hlavního zprostředkovatele rozhovorů mezi USA a Severní Koreou o jaderných otázkách, na jejichž řeÅ¡ení má Japonsko ohromný zájem.
Tyto kulisy neshod a soupeření zakrývají v čínsko-japonských vztazích nově vznikající prvky spolupráce, které jsou sice nesmírně důležité, ale světová média je bohužel považují za příliÅ¡ nudná, a tedy „neprodejná".
Tak například, obchodní a investiční toky se neustále rychle rozrůstají.
Dvoustranný obchod v roce 2003 převýšil 100 miliard dolarů, když se japonský export do Číny zvýšil o více než 10 procent, především díky polovodičům, elektrickým zařízením a automobilům.
Čína v tomtéž období nahradila USA na pozici největšího japonského zdroje dovozů a je teď jedním z mála nečlenů Organizace zemí vyvážejících ropu, s nimiž Japonsko dosahuje deficitu obchodní bilance.
Obdobně platí, že investice japonských firem rostou, neboť do Číny přemisťují své výrobní provozy, aby využily nižších mzdových nákladů a prvotřídního technického talentu.
Ani dvacetiprocentní snížení japonské oficiální rozvojové pomoci pro Čínu jejich pevné ekonomické vazby nenaruÅ¡ilo.
Pochopitelně není vůbec jisté, zda dneÅ¡ní větší míra obchodu zabrání případné strategické řevnivosti či zda dokáže vyhladit nepřátelství přetrvávající z válečných let.
Obě země v současnosti ale kladou velký důraz na rozÅ¡iřování vzájemné hospodářské závislosti.
Čína hospodářské vazby vnímá jako způsob urychlení své modernizace.
Japonsko v nich vidí prostředek zlepÅ¡ení své mezinárodní konkurenční schopnosti a možnost, jak motivovat Čínu ke geopolitické modernizaci.
Především se ale zdá, že nová generace lídrů v obou zemích méně lpí na vzpomínkách, jež země rozdělují.
Za svůj vzor a za podnět k prohloubení regionální spolupráce možná též považují evropské směřování k hospodářské integraci.
Pragmatičtí lídři v obou zemích si jasně uvědomují přínosy diplomatické spolupráce v záležitostech, které se dotýkají regionu, například ve věci severokorejských jaderných ambicí.
Konec konců, dějinné jizvy, jež Čínu a Japonsko už dlouho rozdělují, i současnější vzplanutí diplomatických sporů, jež globální média nevyhnutelně šíří do světa, nepodávají celý obraz čínsko-japonských vztahů.
Mezi Čínou a Japonskem dochází k ekonomickému a geopolitickému soupeření, které svým významem převyÅ¡uje ostře sledované urážky národní cti, dostávající se na přední stránky novin.
AvÅ¡ak existuje také přesvědčivá hospodářská a politická motivace ke spolupráci, která nedovolí, aby se tyto projevy řevnivosti proměnily v otevřenou krizi.
Bidenovo vratké vítězství
CHICAGO – Joe Biden přežil vysilující volební kampaň i napínavé volby.
Nyní musí odrazit právní překážky, které mu klade volební tým amerického prezidenta Donalda Trumpa.
A i když s největší pravděpodobností vstoupí 20. ledna 2021 do Bílého domu, dost možná si tam položí otázku, zda meta, o kterou tak dlouho usiloval, není jen otráveným ovocem.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Až prezident Biden nastoupí do úřadu, bude se potýkat s rozsáhlou hospodářskou krizí, sezonní eskalací smrtící pandemie a brutálním mezinárodním prostředím.
Tyto výzvy by byly zkouškou i pro nejostřílenějšího lídra.
Bidenovu situaci však budou dále komplikovat rozštěpená vládní moc, nepřátelsky naladěný soudní systém, oslabená federální správa a přetrvávající trumpovský populismus v řadách veřejnosti.
V minulosti mohl nově zvolený prezident očekávat při schvalování legislativních návrhů jistou spolupráci druhé strany.
Biden by nic podobného čekat neměl.
Republikánští kongresmani ve volbách do značné míry překonali očekávání a nebudou vidět důvod ke kompromisu.
Udrží-li si republikáni většinu v Senátu, mohou a budou se pokoušet Bidenovu administrativu podkopávat, aby si připravili půdu pro odvetu demokratům ve volbách v roce 2022.
Pokrokové návrhy zákonů budou předem mrtvé a bolestně potřebné ústavní reformy sboru volitelů, volebních zákonů a prezidentského působení nenastanou.
Pravděpodobnější je, že Američané budou muset snášet sporadické výpadky státní správy ve vřavě studené občanské války, která zachová dosavadní paralýzu – v nejlepším případě.
Také řada Bidenových nominací se v republikány ovládaném Senátu setká s nevraživou reakcí.
Republikáni mu pravděpodobně nezamítnou ministra zahraničí či spravedlnosti, ale zasadí se o to, aby výkonná složka neměla dostatečné personální zastoupení.
A protože ve volbách nebyli nijak potrestáni za nesmlouvavou taktiku v otázce soudních nominací, budou blokovat a odkládat i veškerá potvrzení federálních soudců.
A i když většinu v Senátu získají demokraté, bude Biden narážet na zlověstné překážky.
Potvrzením Amy Coneyové-Barrettové týden před volbami získali republikáni většinu 6:3 v Nejvyšším soudu, který měl už tak pravicovější sklony než jakýkoliv předchozí soud od 30. let minulého století.
Současný soud bude dál po troškách oklesťovat právní základy amerických regulačních úřadů a prosazovat společensky konzervativní hodnoty, jak to dělal v uplynulých dvou desetiletích.
A i když Biden dokáže protlačit pokrokovou legislativu přes rozštěpený Kongres, stále mu bude hrozit možnost, že soud takovou legislativu srazí.
Koneckonců by soud mohl zasadit smrtelnou ránu i zákonu o dostupné péči, významnému úspěchu Bidenova někdejšího šéfa Baracka Obamy.
Vzhledem k pravděpodobně nedostatečnému zastoupení ve výkonné složce a nepřátelsky naladěným soudcům bude mít Biden potíže s uplatňováním výkonné moci.
Federální agentury utrpěly v Trumpově éře ztrátu morálky – a také kvalifikovaného personálu – a přeskupení sil s největší pravděpodobností určitou dobu potrvá.
Snahy odčinit škody, které Trump napáchal na ekologických, zdravotnických a bezpečnostních regulacích, budou ze strany vyprázdněných agentur přicházet pomalu a veškeré změny budou narážet na skepticismus federálních soudců jmenovaných republikány – zejména těch, které jmenoval Trump.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Podobně i ambiciózní využívání regulační a výkonné moci s cílem reformovat imigraci nebo řešit klimatické změny (podle modelu, jehož průkopníkem se stal Obama) se u soudu setká s vlažnou reakcí.
Biden zdědí značnou právní pravomoc přijímat opatření ke zvládnutí epidemie, avšak Trumpem jmenovaní soudci mu budou bránit v případech, kdy se tato pravomoc střetne se svobodou vyznání a majetkovými právy, jak už dříve činili tehdy, když obdobná nařízení vydávali guvernéři.
A konečně je zde neuchopitelná otázka veřejného mínění.
Biden sice vyhrál všelidové hlasování, avšak americký elektorát zůstává hluboce rozdělený.
Trumpovy žaloby na volební podvod pravděpodobně neuspějí, avšak jeho snaha přesvědčit republikánské voliče, že demokraté volby ukradli, bude mít pravděpodobně trvalý efekt.
Podaří-li se Trumpovi delegitimizovat výsledek v očích dostatečného počtu voličů, bude mít Biden ještě větší potíže se zajišťováním podpory pro svou politiku u odcizených republikánů a jimi zvolených přestavitelů.
Navíc se Biden bude potýkat i s rozdrobenou demokratickou koalicí, která může v kterémkoliv okamžiku explodovat v bitvu mezi levičáky, umírněnci a protitrumpovskými nezávislými.
Ze všech těchto důvodů Biden nebude moci využít tradiční dobu hájení, které se těšili ostatní nově zvolení prezidenti.
Kandidoval jako sjednotitel, ale podobně jako Obama před ním i on záhy zjistí, že ty, kdo vámi opovrhují, si získat nemůžete.
Přes to všechno je Trumpova porážka triumfem americké demokracie.
Trump byl nejvíce rozdělujícím a nejdestruktivnějším prezidentem moderní doby.
Jeho neschopnost obhájit funkci navzdory tomu, že kandidující prezident má bezpočet výhod, vyšle ctižádostivým politikům signál, že populismus a demagogie nejsou klíčem k vítězství.
Už z toho důvodu – i kdyby žádný jiný nebyl – bychom si měli tento okamžik vychutnat.
Koloniální past
NEW YORK – Dvacátého února 1947 informoval tehdejší socialistický britský premiér Clement Attlee parlament, že Indie nejpozději v červnu 1948 získá nezávislost.
Attlee nemohl čekat, až se Britové stáhnou ze země, jejíž muslimští a hinduističtí předáci dlouho volali po nezávislosti.
Indie se však zmítala v násilném neklidu.
Muslimští lídři se báli nadvlády hinduistů.
V obavách, že občanská válka by mohla dostat Brity do nekontrolovatelné situace, se Attlee rozhodl, že Britský rádž ukončí ještě dříve.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Nezávislost Indie započala 14. srpna 1947.
Pákistán se odtrhl.
Strašlivé násilnosti mezi hinduisty a muslimy si vyžádaly půl milionu životů.
Mnoho další lidí přišlo o domov.
Rány z rozštěpení se hojí dodnes.
Attlee se stal terčem všeobecné kritiky za to, že se z bývalé kolonie stáhl příliš brzy a zanechal ji v chaosu.
Kdyby se jen podařilo zorganizovat lepší policii.
Kdyby jen armáda dokázala udržet pořádek.
Kdyby jen Britové odešli ze země až ve chvíli, kdy by byla stabilní.
Americký prezident Joe Biden se dnes ocitá ve stejné situaci.
Američtí vojáci zanechali Afghánistán v krvavém chaosu.
Kritikové Bidenova rozhodnutí o stažení tvrdí, že Spojené státy měly v Afghánistánu zůstat déle.
Podle názoru Roberta Kagana, známého amerického stoupence silné vojenské politiky, měly USA slíbit, že v zemi setrvají nejméně 20 let, místo aby se chovaly nezúčastněně.
Americká vojenská přítomnost byla koneckonců minimální a země si ji snadno mohla dovolit.
Ale proč v takovém případě zůstávat jen 20 let?
Proč ne 40 let?
A proč nezůstat navždy?
Otázka zní, zda Attlee nebo Biden vůbec někdy mohli odejít z Indie či z Afghánistánu a zanechat je ve stabilní kondici.
Attlee alespoň věděl, že v Indii, a dokonce i v Pákistánu budou vládnout zodpovědní a veskrze umírnění muži.
Džaváharlál Néhrú a Muhammad Alí Džinnáh ani v nejmenším nepřipomínali Tálibán.
Oba byli všeobecně uznávaní coby legitimní lídři – a přesto vypukla občanská válka.
Biden neměl ani ten luxus, že by mohl ponechat Afghánistán ve schopných rukou.
Je snadné vyčítat Attleemu a Bidenovi násilí, které po jejich rozhodnutí následovalo.
Možná udělali chyby.
Při zpětném ohlédnutí možná uvidíme, jak mohli část škod zmírnit.
Oba představitelé však uvízli ve stejné koloniální pasti, do které se chytilo i mnoho jiných imperiálních mocností.
Jakmile učiníte místní elity závislými na moci a na penězích zahraničního okupanta, je téměř nemožné odejít a nevyvolat přitom zmatek.
A čím déle zahraniční mocnost v zemi setrvává, tím horší mnohdy tento zmatek bývá.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Harold Macmillan, konzervativní premiér, který vycítil „vítr změn“ v koloniální Africe v roce 1960 a poté řídil stahování Britů, dostal kdysi od velmi konzervativního amerického novináře Williama F.
Buckleyho mladšího otázku, zda jsou Afričané připraveni vládnout si sami.
Macmillan si to nemyslel.
Dodal však, že je to jen další důvod, proč by měli dostat svobodu, aby to zkusili.
Byly to jejich země.
Museli se naučit vládnout tím, že budou vládnout.
Kdyby Britové zůstali a uvrhli nejlepší a nejbystřejší antikoloniální aktivisty do vězení, jen by tím zhoršili situaci.
Impéria málokdy vznikají podle plánu.
Většina evropských impérií začala jako obchodní centra.
Místní vládci byli pěstováni, upláceni a obraceni jeden proti druhému.
Obrovským územím v Indii dlouho vládla jediná britská obchodní společnost.
Poté převzaly moc koloniální vlády, aby ochránily obchodní zájmy domovských zemí.
Imperiální vládnutí se často ospravedlňovalo křesťanským misionářským zápalem a na samém sklonku devatenáctého století také vzletným ideálem vzdělat domorodé elity tak, aby dokázaly napodobit Západ.
USA byly ve svém koloniálním úsilí vlažnější.
Koneckonců mají být Američané proti imperialismu.
Jejich deklarovaným ospravedlněním boje proti komunismu ve Vietnamu nebo proti diktaturám v Iráku či v Afghánistánu byla snaha osvítit tmářské obyvatele prostřednictvím tržního kapitalismu a demokratického vládnutí, často s katastrofálními následky.
Ať už je však ospravedlnění zahraniční intervence jakékoliv, výsledky jsou stále stejné.
Místním elitám, jako jsou Afghánci, kteří vládli v Kábulu a v dalších městech, se možná daří dobře.
Závislost – nejen na jiném státu, ale i na nevládních organizacích a dalších institucích, které v dobré víře dělají věci náležející vládě – však přiživuje korupci.
Peníze až příliš snadno tečou do stále hlubších kapes.
A samotná přítomnost zahraničních vojáků a politických poradců, kteří mohou mít jen malé povědomí o tom, jak to v okupované zemi funguje, ještě více komplikuje místním lidem možnost, aby si vládli sami.
Koloniální elity s kapsami plnými bezpracných peněz nemají v očích spoluobčanů legitimitu.
Povstalci a revolucionáři jí mohou mít více, ale ti umějí vládnout jen silou.
Imperiální mocnost se ocitá v pasti.
Odejít je téměř vždy špatné.
Zůstat je ještě horší.
Attlee a Biden to pochopili.
Proto chtěli vycouvat.
Biden je obviňován z naivity a vykreslován jako nešťastný stařík, který vůbec netušil, co vyvolá.
To je ovšem nepravděpodobné.
Podle mého usoudil, že nastal čas k bezodkladnému odchodu, právě proto, že věděl, jak velký chaos to vyvolá; proto bylo lepší udělat to hned, než aby v koloniální pasti uvízl ještě beznadějněji.
Možná to působí bezcitně.
Bidena však nelze vinit ze vzestupu Tálibánu ani z křehkého stavu země, která už zažila příliš mnoho válek a invazí.
USA v této zemi především nikdy neměly být, ale toto ponaučení si velké mocnosti nejspíš nikdy nevezmou.
Bidenova krize na hranici
MEXIKO – Administrativa amerického prezidenta od prvních dní Joea Bidena v úřadu trvá na tom, že rostoucí počet migrantů zadržených na hranici mezi USA a Mexikem není „krize“, nýbrž běžný sezónní vzestup.
Představitelé Spojených států dokonce tvrdili, že celý tento spor zosnovali bývalý prezident Donald Trump a další republikáni.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Ačkoli ohledně Trumpa se Bidenova administrativa úplně nemýlila, realita už její tvrzení vyvrátila.
Situace na hranici dnes skutečně představuje krizi, pro Spojené státy i pro Mexiko.
Na sklonku září se pod mezinárodním mostem v texaském Del Riu ukrývá před sluncem zhruba 15 000 migrantů a žadatelů o azyl, většinou původem z Haiti.
Migrační téma velice hlasitě vrátili zpět do popředí pozornosti.
Americké imigrační úřady celé léto čekaly, až počty osob na hranici opadnou, leč ony stoupaly dál, i když nastala spalující vedra.
Měsíční úhrn zadržených vyvrcholil na 200 000 v červenci a opět v srpnu – to je nejvyšší hladina od roku 2000.
Nenadálý pohyb tisíců Haiťanů na americké straně hranice (nikoli v mexických městech Matamoros, Reynosa či Tijuana na jih od ní) dokládá, že příliv neslábne.
To vše se dalo předvídat.
Poměry na Haiti, strašné i v dobrých letech, proměnil v katastrofu chaos nastalý po červencovém atentátu na tamního prezidenta.
Brzy po navazujícím politickém rozvratu následovalo zemětřesení a série hurikánů a tropických bouří, které v zemi nadělaly spoušť jako málokdy.
Haiťané odcházejí už roky, mířili nejprve do Brazílie, pak do Chile.
Jelikož však situace v obou zemích ztrácí na přívětivosti po ekonomické i právní stránce, okolnosti je začaly unášet směrem do USA.
A vlivem událostí letošního léta se jejich počty vzedmuly.
Krize na americké hranici je jen jedním dílem příběhu.
Mexické město Tapachula s 350 000 obyvateli, ležící při guatemalské hranici, je teď útočištěm (s odpornými podmínkami) pro 50 000 až 100 000 žadatelů o azyl, zhruba z poloviny původem z Haiti.
Mexické úřady tu nutí migranty setrvávat, dokud se jejich žádosti vyřizují.
Úřední proces ale může trvat déle než rok a migranti se čím dál častěji snaží proklouznout a zamířit na sever.
V posledních týdnech odešlo několik karavan, každá sestávající ze stovek uprchlíků a migrantů, což mexické imigrační orgány přimělo je zahnat zpět do Tapachuly.
Objevují se zprávy o rozdělování rodin, vydírání a mlácení (některé případy byly zachyceny na video).
Žadatelé o azyl několika národností se navzdory takové brutalitě dál shromažďují na hranici mezi USA a Mexikem, což dokládá, že potlačit tento jev není tak snadné.
Přestože mexický ministr obrany říká, že vyslal přes 14 000 vojáků, aby „zastavili veškerou migraci“, pravda je taková, že k uskutečnění vytrvalé mise takového ražení chybí zemi finanční prostředky i lidské síly.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Když americký prezident Barack Obama požádal v roce 2014 mexického prezidenta Enriqua Peñu Nieta o pomoc se zablokováním migračních cest, mexické orgány ochotně vyhověly, ale vydržely jen několik let.
K roku 2017 počty mexických deportací opět klesly a počty zadržených a deportovaných začaly růst na americké straně – trend, který dnes dosahuje vrcholu.
Takový průběh se patrně zopakuje.
Mexické snahy zjevně nestačí, byť jsou podstatné a často ponižující.
USA nemohou Haiťanům v Del Riu jednoduše znemožnit vstup.
Stejně tak platí, že možná řešení budou něco stát.
Aby nejnovější krizi na hranicích vyřešil, Biden bude nucen přivírat oči nad katastrofálně špatným výkonem mexického prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora ohledně ekonomiky a pandemie, jakož i nad jeho rozvratným působením na vládu práva a rodící se mexickou demokracii.
Nejlepším okamžitým východiskem je udělit Haiťanům, kteří už do USA vstoupili, status dočasné ochrany.
(Přestože je teoreticky dočasný, v praxi by zřejmě zůstal navždy.)
Biden by také měl požádat tranzitní země, hlavně Chile, Mexiko a Panamu, aby migrantům poskytovaly řádné azylové a pracovní dokumenty a umožnily jim za humánních, přívětivých podmínek zůstávat.
Takový požadavek samozřejmě musí doprovázet prostředky, které těmto zemím pomohou vyrovnat účet za to, že zbývajícím Haiťanům poskytnou zázemí.
Jedinou otázkou tedy je, kde lze tyto peníze nejlépe vynaložit – na haitské migranty v USA, anebo v Chile, Panamě a Mexiku?
Udělení dočasné ochrany Haiťanům na hranici by pravděpodobně pobídlo k příchodu další.
Trend by ale netrval věčně.
Takové toky nakonec z různých ekonomických, sociálních a kulturních příčin skončí, jak tomu bylo už s haitskými migranty na člunech v 90. letech.
A přestože by takový přístup mohl povzbudit také Kubánce, Hondurasany, Salvadořany a další, aby se vydali na sever a zkusili štěstí, celkové počty by byly v měřítku, které by Spojené státy, země se 330 miliony obyvatel, snadno zvládly.
Co se týče politických dopadů a volebních vyhlídek Demokratů v letech 2022 a 2024, humánnější přístup rozhodně není horší než alternativa spočívající v násilném odvádění haitských dětí do letadel, která je přepraví zpět do země zmítající se v rozbrojích, bídě a beznaději.
Jak ochránit občanskou společnost a demokracii
SANTIAGO DE CHILE/NEW YORK – Až se světoví lídři 9. až 10. prosince virtuálně sejdou na Summitu za demokracii, který pořádá americký prezident Joe Biden, měli by si položit jednoduchou otázku: Co můžeme udělat pro to, abychom pomohli nejodvážnějším zastáncům demokracie, jako jsou demonstranti, kteří dnes riskují životy v Súdánu?
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Súdánské ulice už několik měsíců zaplavují statisíce lidí, kteří žádají zodpovědnou vládu a konec vojenského režimu, přestože na ně súdánské bezpečnostní síly reagují kulkami.
Při protestech už zahynuly desítky demonstrantů.
Jejich odvaha přitom není výjimečná.
Od Běloruska po Bolívii, ba dokonce i ve Velké Británii a ve Spojených státech se najdou lídři a organizace občanské společnosti, jež stojí v čele neohrožených hnutí proti strukturálnímu útlaku, autoritářství a nespravedlnosti.
Jejich činnost je bohužel mimořádně naléhavá.
Hrozby adresované předákům občanské společnosti a demokratickým institucím v celém světě sílí.
Nacionalismus, nerovnost a politická polarizace jsou celosvětově na vzestupu a omezování veřejných shromáždění v důsledku pandemie v kombinaci se stále pokročilejšími sledovacími technologiemi autoritářské režimy ještě více posílilo.
V Kolumbii bylo v roce 2020 zabito 65 ekologických aktivistů.
Zákaz domácího používání Twitteru, vyhlášený letos v červnu nigerijskou vládou, zůstává dodnes v platnosti.
A ugandská vláda v srpnu pozastavila činnost 54 organizací bojujících za lidská práva.
Tyto razie mají v demokraciích i v autoritářských státech trvalé následky.
Omezováním občanských svobod – včetně svobody tisku, shromažďování a projevu – a útoky na organizace, které je brání, činí státy naše práva a instituce bezbrannými vůči budoucím útokům.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Proto příjemci našich grantů na podporu občanské společnosti a naši partneři bijí na poplach.
Podobné strategie totiž zasahují nejrůznější organizace bez ohledu na obor a zemi jejich činnosti – a kdykoliv tyto organizace působí v rámci zavedených mezinárodních organizací a filantropických institucí podobných těm, v jejichž čele stojíme, přidává se i obviňování ze „zahraničního vměšování“.
Tyto útoky nesmějí pokračovat.
Ohrožují totiž nejen životy a živobytí tisíců členů a aktivistů organizací občanské společnosti po celém světě, ale i demokracii samotnou.
V době, kdy autoritářské režimy zbavují tato důležitá uskupení moci a nabourávají jejich stěžejní činnost, přitom cyničtí představitelé režimu označují demokracii za „idealistickou“ a „naivní“.
Takový názor zásadně odmítáme.
K demokracii a její síle se hlásíme právě proto, že vyžaduje neustálou údržbu, ochranu a zapojení občanů.
Mír a stabilita, o něž demokracie pečuje, se zajišťuje inkluzivní společenskou smlouvou, nikoliv železnou pěstí.
Bidenův Summit za demokracii si v tomto duchu klade za cíl podpořit demokratickou obnovu, zapojení občanů a multilaterální spolupráci.
Setkání představuje významnou příležitost, aby se vedoucí světoví představitelé znovu přihlásili k základním právům na shromažďování, sdružování, projev a informace doma a aby prostřednictvím strategické diplomacie podporovali tato práva i v zahraničí.
Slovní závazky však nestačí.
Až se státy tento týden zapojí do virtuální debaty, musí být připravené nezůstat u pouhé rétoriky, ale stvrdit důležitost těchto práv i tím, že v boji za občanský prostor doprovodí slova činy.
V oblasti lidských práv to znamená prosazovat mezinárodní i národní ochranu svobody projevu a svobody shromažďování, a tím zajišťovat právo každého jednotlivce stavět se autoritářství na odpor.
V mnoha státech bude zajištění svobody projevu vyžadovat zrušení zákonů o pobuřování a přijetí moratorií na vypínání internetu.
Vlády by navíc měly blokovat vývoz a převoz sledovacího vybavení do států s represivními režimy.
Ze všeho nejnaléhavější ovšem je, aby globální lídři podstatně zvýšili investice do organizací občanské společnosti, které zajišťují kritickou kontrolu státní moci.
A zároveň musí vyčlenit hmatatelné prostředky na podporu obhájců lidských práv, místních novinářů, sociálních služeb a komunitních center.
To vyžaduje nejen podporovat tyto organizace v krizových časech, kdy už se klopotně snaží sloužit své komunitě, ale zároveň investovat do jejich dlouhodobého růstu – což je v podstatě investice do zachování aktivní občanské společnosti připravené popasovat se s budoucími nepředvídanými situacemi.
Demokratičtí lídři by například měli posílit ucelené ochranné mechanismy, které poskytnou ohroženým aktivistům právní, lékařské, psychosociální, digitální a relokační podpůrné služby – zejména v blízkosti míst, kde dochází k regionálním i státním útokům na občanskou společnost.
Je to jeden z nejjistějších způsobů, jimiž mohou jednotlivé země podpořit ty, kdo za obranu demokracie nasazují životy.
A konečně se nejvyšší představitelé musí semknout za společným demokratickým zájmem a úzce spolupracovat v multisektorových multilaterálních partnerstvích.
Vlády, filantropický sektor, soukromý sektor i občanská společnost, my všichni máme příležitost navázat na summitu dialog a využít naší jedinečné síly k rozšíření občanského prostoru.
Nejlepší ochranou občanského prostoru je koneckonců více občanského prostoru – tak, aby v něm mohli působit angažovaní a vzájemně propojení občané disponující dostatkem prostředků, obranných mechanismů i moci, což jim umožní zasazovat se za svá práva a za své živobytí.
Angažovaní občané mohou měnit společnost.
Například v Moldavsku a Malajsii pomohly letos organizace občanské společnosti zvrátit represivní zákony o „výjimečném stavu“, a zabránit tak nebezpečné erozi demokratických institucí.
A při protestech hnutí Black Lives Matter pochodovaly v létě 2020 miliony lidí, čímž vzniklo pravděpodobně největší masové hnutí v dějinách USA.
Bez ohledu na důvod tohoto boje nebo na vzdálenost, kterou urazil, platí, že když se lidé pokojně sejdou, aby bránili svá základní lidská práva, dělají ohromný pokrok směrem k důstojnosti, rovnosti a spravedlnosti pro všechny.
Chraňme a rozšiřujme tento pokrok slovy i činy, od Chartúmu po Kuala Lumpur, a zajišťujme, aby zůstal stejně silný i pro budoucí generaci.
Zpět k liberální americké hegemonii
HAMBURK – Po čtyřech letech Donalda Trumpa vyvolal jeho blížící se odchod obrovské naděje.
Velkého narušitele nahradí internacionalista a institucionalista Joe Biden.
Ten má rád Evropu i NATO a na rozdíl od Trumpa se bude chovat k přátelům Ameriky lépe než k jejím tradičním protivníkům – mimo jiné i tím, že bude ctít volný obchod.
Ve sféře bezpečnosti pak nebude bombardovat spojence výhrůžkami rovnajícími se v podstatě sdělení: „Zaplaťte, jinak se stáhneme!“ Americkou politiku bude opět určovat multilateralismus.
Země se vrátí k liberální hegemonii namísto Trumpovy úzkoprsé neliberální verze.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Pojem „liberální“ znamená mezinárodní řád založený na pravidlech, prosazování demokracie a otevřených společností.
Trump nejenže tyto principy odhodil, ale zároveň projevoval náklonnost ke světovým diktátorům, přičemž střídavě flirtoval s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, severokorejským diktátorem Kim Čong-unem a jim podobnými.
(Rozmazlování Saúdské Arábie Spojenými státy samozřejmě nelze svádět na Trumpa; všechny administrativy se zatím držely léty prověřeného výroku: „Možná je to parchant, ale kope za nás.“)
Trump hrál striktně hry s nulovým součtem, zejména v oblasti obchodu.
Byl to výrazný odklon od poválečné americké tradice, která zdůrazňovala výsledky s kladným součtem, kdy obě strany získávají.
Trump zavlekl svět zpátky do mocenské politiky devatenáctého století: podle tohoto názoru nemají státy trvalé přátele, jen trvalé zájmy.
Dnes přirozeně doufáme v obnovu starého liberálního řádu.
Za Bidena dojde k částečné rekonstrukci, protože nový prezident téměř půl století působil v intencích amerického liberálního impéria.
Uvědomme si však, že Trump nepředstavoval totální vybočení z norem.
Americký příklon k principu „více pro nás“ a „méně pro ně“ započal už před érou Nejvyššího tweetera.
Připomeňme si, že Trump sice v roce 2020 nařídil stažení několika tisíc amerických vojáků z Evropy, avšak administrativa Baracka Obamy (v níž Biden působil jako viceprezident) učinila v roce 2012 totéž.
A jakkoliv se Trump strefoval do Evropy, také Obama si postěžoval: „Štvou mě ti, kteří se jen vezou.“ Právě on inicioval stažení amerických sil z Blízkého východu i snížení počtu vojáků v Afghánistánu a Iráku a právě on odmítl zasáhnout proti chemické válce Bašára Asada v Sýrii.
Když Trump slíbil, že ukončí „věčné americké války“, pouze tím kopíroval Obamu.
Byl to totiž jeho progresivní předchůdce, kdo začal experimentovat s neoizolacionismem a kdo prohlašoval, že „je načase zaměřit se na budování státu tady doma“.
Trump na tuto linii pouze navázal zárukou infrastrukturálního programu v objemu jednoho bilionu dolarů – „Amerika na prvním místě“ – za účelem domácího rozvoje a blahobytu.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Je vhodné ukázat, že americké zapouzdřování se započalo už před Trumpem a ani Biden ho zcela nezvrátí.
Protekcionismus – tedy odrazování zahraniční konkurence – se koneckonců líbí pravici i levici.
Velkorysá imigrační politika byla v pořádku, dokud byli demokraté v opozici a vykreslovali republikány jako úzkoprsé nativisty.
Bidenova administrativa však jen stěží otevře dveře Ameriky dokořán masám lidí z celého světa a strhne ty části mexické pohraniční zdi, které se za Trumpa stihly postavit.
Stejně tak Bidenova administrativa nerezignuje na mocenské soupeření s Čínou, jejíž protekcionistická politika a přivlastňování si cizího duševního vlastnictví představují trvalý zdroj napětí.
USA se budou i nadále prosazovat v západním Pacifiku, kde se vyhrocuje klasická rivalita mezi sílící suchozemskou mocností a zavedenou námořní velmocí.
Demokraté i republikáni jsou v převážné míře ve shodě s politikou „Containment 2.0“, tedy s omezováním regionálních aktérů, jako jsou Indie, Japonsko, Jihokorejská republika, Tchaj-wan či Austrálie.
Pokud jde o Blízký východ, Biden už potvrdil, že se pokusí obnovit jadernou dohodu s Íránem, byť ne v dobře míněném duchu svého někdejšího šéfa Obamy.
Nastupující administrativa ponechá nedotčenou novou protiíránskou alianci mezi Izraelem a arabskými státy v Perském zálivu a nezopakuje chybu Obamovy administrativy v podobě snahy o „resetování“ vztahů s Ruskem.
Putinovo Rusko se od roku 2009 proměnilo v rozpínavou mocnost vyvíjející tlak na Evropu, severní Afriku a Blízký východ.
Evropané sice slaví Bidenovo vítězství, ale měli by být připraveni na obnovené americké volání po navýšení výdajů na obranu.
Z téhož důvodu by Německo mělo očekávat větší americký odpor proti plynovodu Nord Stream-2, společnému rusko-německému projektu, který obchází východní Evropu a zvyšuje energetickou závislost Německa na Rusku.
Ačkoliv se Biden prezentuje jako antitrumpovec, bude pokračovat v prosazování týchž základních amerických strategických zájmů ve vztahu k Číně, Rusku i obchodnímu soupeření s Evropou.
Přesto platí francouzské pořekadlo, že hudbu dělá tón.
Bidenova administrativa přinese navýsost vítanou změnu do stylu americké diplomacie, když nahradí Trumpovu obhroublost kultivovanou profesionalitou.
Stejně jako v soukromém životě i zde platí, že s respektem a slušností lze v mezinárodních vztazích dojít daleko.
Kromě zlepšení tónu se Biden bude také snažit hrát méně her s nulovým součtem a dávat přednost řešením, která budou přínosná pro všechny.
Bude se zaměřovat na společné zájmy a snažit se obnovit americké vedení spíše vítězným konsensem než chrapounským unilateralismem.
Například má v úmyslu zastavit stahování amerických vojáků z Evropy, které nařídil Trump.
Opuštěním Trumpovy doktríny „Amerika na prvním místě“ nabídne Biden zbytku západního světa úlevu – avšak nikoliv bezpracné výhody.
Jak napsal počátkem roku ve Foreign Affairs, politická agenda jeho administrativy „posadí Spojené státy zpět do čela stolu“, kde budou vést „nejen příkladem naší síly, ale i silou našeho příkladu“.
V konečném důsledku však síla zůstává silou a americká síla stále nemá ve světě obdoby.
Pro všechny, kdo se Trumpa obávali a opovrhovali jím, by měl být výsledek letošních voleb ujištěním.
Biden bude bezpochyby třímat meč mocné Ameriky uvážlivěji a s přívětivější tváří.
Od lednové inaugurace bude Amerika znovu otevřená k jednání.
Svět by se však měl připravit na to, že některá jednání budou tvrdá.
Nixonovská strategie Joea Bidena
STANFORD – Strategickým imperativem v pozadí nedávné série summitů amerického prezidenta Joea Bidena v Evropě bylo zformulování jednotné reakce Západu na Čínu.
Během tří týdnů, které od těchto setkání uplynuly, se ukázalo, že se mu to podařilo.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Spojené státy, Francie a Německo jsou dnes v podstatě na stejné lodi.
Každá z těchto zemí si uvědomuje, že jedině široká mezinárodní dohoda může přesvědčit Čínu, aby omezila své agresivní chování.
Čínský postoj obnažily tento měsíc poznámky prezidenta Si Ťin-pchinga během oslav stoletého výročí založení Komunistické strany Číny.
Jakákoliv snaha zasahovat do vzestupu země, varoval Si, povede ke „krvavé srážce hlav o velkou čínskou ocelovou zeď“.
V Asii vede strategický imperativ Bidenovu administrativu k většímu důrazu na čtyřlístek asijsko-tichomořských demokracií: Austrálii, Indii, Japonsko a USA.
Koncem června uspořádaly USA a Japonsko simulované spojené námořní manévry ve snaze připravit se na případnou čínskou agresi vůči Tchaj-wanu.
A v Evropě postavily NATO i Evropská unie Čínu na vrchol svých politických agend, přestože se dříve snažily „mimoregionálním“ závazkům vyhnout.
Ačkoliv Biden dosáhl hmatatelného pokroku při budování širokého konsensu ve vztahu k Číně, s nejtěžším prvkem této politiky je stále na začátku: musí přesvědčit ruského prezidenta Vladimira Putina, že i jeho země má národně-bezpečnostní zájem na tom, aby se distancovala od Číny.
Každopádně má „lanaření“ Putina v současnosti zjevně vysokou prioritu.
Po summitech s Bidenem vyzvali jak francouzský prezident Emmanuel Macron, tak i německá kancléřka Angela Merkelová k resetování vztahů mezi EU a Ruskem.
Návrh, že EU by mohla vyspravit své vztahy s Ruskem, se samozřejmě setkal s téměř hysterickými protesty v Nizozemsku, pobaltských státech a Polsku.
V reakci na toto dramatizování si Merkelová pospíšila s ujasněním, že „takové rozhovory s ruským prezidentem nejsou žádnou odměnou“.
Pokud byla Merkelová poněkud přezíravá, je to dáno tím, že výkřiky protestu byly veskrze předvídatelné.
Náhlé posuny strategické politiky se málokdy setkávají s počátečním porozuměním.
Když americký prezident Richard Nixon navázal před 50 lety vztahy s komunistickou Čínou, vyvolal u amerických spojenců bouři a Japonsko proti tomu protestovalo ještě vehementněji, než dnes protestují Estonci, Lotyši, Litevci a Poláci.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Dnes se na Nixonovu diplomatickou iniciativu vzpomíná jako na jeden z největších strategických průlomů v poválečné éře. „Otevření Číny“ vyplynulo z faktu, že Nixon i Mao Ce-tung začali pokládat za největší hrozbu pro své země Sovětský svaz.
A navázáním diplomatických vztahů mohli donutit Sověty (kteří krátce předtím napadli Československo a poté svedli krátkou, ale brutální pohraniční válku s Čínou), aby přehodnotili svou agresivní politiku.
Zabralo to.
V následujících letech Sověti výrazně omezili nasazení vojáků podél hranic s Čínou a uzavřeli důležité smlouvy o jaderných zbraních s USA.
Nyní se rychle přesuňme do dneška.
Putin, muž bezkrevné reálpolitiky tělem i duší, má několik důvodů, proč na Bidenovu hru přistoupit – mnohé z nich jsou přitom stejně přesvědčivé jako ty, které motivovaly Maa s Čou En-lajem, aby přivítali Nixonovu nabídku k rozhovorům.
Například je dnes Rusko izolovanější, než byl kdy Sovětský svaz, a stalo se nebezpečně závislým na Číně.
Z Putinovy protizápadní nevraživosti v uplynulých deseti letech totiž netěžilo Rusko, ale hlavně Čína.
Kdyby Putin vytáhl Rusko z ústraní, kam Západ poslal jeho ekonomiku, mohl by zvrátit upadání země do ekonomického kornatění a stagnace.
Stejně jako mnoho členů ruského bezpečnostního establishmentu si také Putin uvědomuje, že pro jeho zemi neplynou ze vztahu se Siovou Čínou prakticky žádné výhody.
Říše středu sice mohutně investuje do firem a infrastruktury po celém světě (z velké části prostřednictvím Siovy hýčkané iniciativy Pás a cesta), avšak jen titěrný objem čínských peněz se dostane do Ruska, kde tyto peníze zoufale potřebují, aby vykompenzovali dopady západních sankcí.
Navíc platí, že ačkoliv se o tom čínští představitelé nikdy nezmiňují, ze záboru čínského území Ruskem v devatenáctém století jsou stejně roztrpčení jako z imperiálních výbojů Západu.
A protože západní imperialismus je dnes z převážné části utlumený, běžnému čínskému pozorovateli nejvíce bije do očí pokračující ruská okupace historicky čínského území.
Například město Vladivostok se svou obrovskou námořní základnou je součástí Ruska teprve od roku 1860, kdy tam carové vybudovali vojenský přístav.
Do té doby bylo město známé pod mandžuským názvem Chaj-šen-waj.
A když Rusko loni slavilo 160. výročí existence města, hypernacionalističtí uživatelé internetu v Číně pěnili rozhořčením.
Existuje i demografický argument, který musí brát Putin v úvahu: šest milionů Rusů roztroušených podél sibiřské hranice čelí 90 milionům Číňanů na druhé straně.
A mnozí tito Číňané pravidelně překračují hranice a jezdí do Ruska za obchodem (přičemž vysoký počet jich tam i zůstává).
Nixonovo zprostředkování vztahů s Maem si nikdy nekladlo za cíl proměnit Čínu v baštu lidských práv a demokracie, a stejně tak ani strategie Bidena, Macrona a Merkelové nezamýšlí přetavit Putinovo Rusko přes noc ve svobodnou společnost.
Západní lídři si nedělají žádné iluze.
Navzdory všemu, co může Putin z lepších vztahů se Západem získat, neodkloní těžiště své politiky od Číny, pokud by tím jakkoliv ohrozil vlastní moc či osobní bezpečnost.
Putinův režim je příliš křehký a příliš odkázaný na otevřené autoritářství, než aby podstupoval velká rizika.
Přeje-li si Západ, aby se Rusko distancovalo od Číny, bude muset akceptovat Putina takového, jaký je – včetně jeho much.
Ruský prezident sice nevylepší svou bilanci v oblasti lidských práv, ale mohl by se alespoň nechat přesvědčit k tomu, aby začal uznávat mezinárodně dohodnuté normy v kybernetickém prostoru a přestal otevřeně ohrožovat sousední země.
Takový typ dohody je více než možný a mohl by stačit k tomu, aby upozornil tvrdohlavého Sia na strategická úskalí jeho regionálního a mezinárodního zastrašování.
Jak zkrotit nový Divoký západ
NEW YORK – Během studené války dominovaly summitům mezi představiteli Spojených států a Sovětského svazu v mnoha případech dohody o omezení jaderných zbraní a systémů jejich nasazení.
USA a Rusko diskutují o těchto tématech stále, avšak na poslední schůzce v Ženevě se americký prezident Joe Biden a ruský prezident Vladimir Putin do značné míry zaměřili i na otázku regulace chování v jiné oblasti: v kybernetickém prostoru.
V sázce zde není o nic méně.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Není těžké pochopit důvod.
Kybernetický prostor a internet představují páteř fungování moderních ekonomik, společností, politických systémů, armád a v podstatě i všeho dalšího, což činí z digitální infrastruktury lákavý cíl pro ty, kdo se snaží s minimálními náklady vyvolávat obrovské disrupce a škody.
Státy i nestátní aktéři navíc mohou provádět kybernetické útoky tak, aby je posléze mohli popřít, což dále zvyšuje pokušení tyto kapacity rozvíjet a využívat.
Víme, kdy a odkud je odpálena raketa, ale může nám trvat dlouho, než zjistíme, že došlo ke kybernetickému útoku, a odhalení pachatelů může trvat ještě déle.
Vzhledem k takto pomalému a nejistému procesu připisování zodpovědnosti za útok může být hrozba odplaty, která představuje jádro odstrašení, nerealizovatelná.
Do agendy setkání Biden-Putin se tato otázka dostala proto, že Rusko si v kyberprostoru počíná stále agresivněji, ať už zakládáním falešných účtů na sociálních sítích s cílem ovlivňovat americkou politiku nebo získáváním přístupu ke kritické infrastruktuře, jako jsou elektrárny.
Důležitost této otázky zvýrazňuje také fakt, že Rusko není samo: Čína údajně získala v roce 2015 přístup k 22 milionům personálních souborů americké vlády – z informací v nich obsažených by se přitom dalo stanovit, kdo pracoval nebo pracuje pro americkou zpravodajskou komunitu.
Severní Korea zase zaútočila na firmu Sony (a kompromitovala všechny formy její soukromé komunikace) ve snaze zablokovat distribuci satirického filmu zobrazujícího atentát na vůdce jejich země.
Toto vše jako by ve výsledku vytvářelo jakýsi novodobý Divoký západ, kdy mnoho ozbrojených aktérů působí v prostoru upraveném hrstkou zákonů, jejichž dodržování vymáhá hrstka šerifů.
Spojené státy tradičně upřednostňují převážně nestrukuralizovaný internet – „otevřený, interoperabilní, bezpečný a spolehlivý“, jak uvádí oficiální politika formulovaná před deseti lety.
Cílem tohoto přístupu je podpora volného toku myšlenek a informací.
Americký zápal pro takto koncipovaný internet však slábne, neboť nepřátelé využívají otevřené sítě k podkopávání americké demokracie a ke krádežím duševního vlastnictví, které je důležité pro fungování a udržení komparativních výhod americké ekonomiky.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Otázka – jež se snadno klade, ale hůř se na ni odpovídá – zní, kde vytyčit hranice a jak přimět ostatní, aby je akceptovali.
Jde například o to, že i USA mají k této otázce rozporuplný postoj, jelikož i ony provádějí kybernetickou špionáž (představme si ji jako jakousi moderní obdobu rozlepování cizích dopisních obálek nad párou) a údajně spolu s Izraelem instalovaly do systému íránského programu jaderných zbraní malware, který ho má sabotovat.
Lze proto předpokládat, že případný zákaz aktivit v kyberprostoru by byl jen částečný.
Slibným nápadem by bylo navázat na to, co už Biden s Putinem prodiskutovali, totiž na zákaz útoků proti kritické infrastruktuře včetně přehrad, ropných a plynárenských zařízení, elektrických sítí, zdravotnických zařízení, jaderných elektráren či velících a kontrolních systémů jaderných zbraní, letišť a velkých továren.
Pokud totiž kybernetické zbraně narušují tyto neuralgické body, mohou se stát zbraněmi hromadného ničení.
I taková dohoda by však mohla být zcela nebo téměř zcela neověřitelná, a proto chtějí USA spolu s ní zavést jistou míru odstrašení, aby zajistily, že všechny zúčastněné strany budou svůj závazek dodržovat.
Odstrašení by mohlo zahrnovat deklarovanou ochotu provádět symetrické reakce: zaútočíte-li na naši kritickou infrastrukturu, provedeme vám totéž.
Odstrašení by však mohlo být i asymetrické: zaútočíte-li na naše zařízení, uvalíme na vás sankce nebo se zaměříme na vaše zájmy jinde.
Jakákoliv podobná dohoda by se zároveň musela opírat o jednostrannou akci vzhledem k tomu, kolik je v sázce a že jiné dohody (například čínský závazek z roku 2015, že země nebude krást duševní vlastnictví) byly porušeny.
Například by USA mohly chtít podniknout kroky ke snížení zranitelnosti svých systémů s vysokou hodnotou.
Zároveň by bylo nezbytné deklarovat nebo se dohodnout, že účastníci nebudou akceptovat tvrzení jiné země, že o žádné agresivní kyberaktivitě neví, případně ji popírá, jako když Putin prohlásil, že jeho vláda neměla nic společného s ruskými útoky prostřednictvím ransomwaru (softwaru zaměřeného na vymáhání výkupného).
Existuje zde analogie s terorismem: po útocích z 11. září 2001 daly USA jasně najevo, že nebudou rozlišovat mezi teroristickými skupinami a vládami, které jim poskytnou podporu nebo útočiště.
Rusko by proto neslo zodpovědnost za činnost skupin působících z jeho území.
Důsledné lpění na zodpovědnosti by mělo zvýšit motivaci Ruska k potírání takového chování.
Americko-ruský pakt by mohl postupně začít fungovat jako model, k němuž se připojí i Čína, Evropa a další.
V případě rozšíření o Čínu by se mohl doplnit o zákaz krádeží duševního vlastnictví (a tresty za porušení tohoto zákazu).
Odzbrojení to sice není, ale je to kybernetický ekvivalent kontroly zbraní, což rozhodně není špatný začátek.
Bidenovo vítězství by mohlo obnovit transatlantické vztahy
NEW YORK – Ve svém úvodním projevu na výročním zasedání Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR) německý ministr zahraničních věcí Heiko Maas prohlásil, že bez ohledu na výsledek prezidentských voleb v USA letos v listopadu budou Evropané „muset přemýšlet o tom, jak lépe zabraňovat konfliktům v blízkosti Evropy, i bez USA.“
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Jeho názor je široce sdílen.
Mnoho evropských komentátorů a expertů, jako jsou Janan Ganesh a Wolfgang Münchau z Financial Times, tvrdí, že vztahy mezi USA a EU by se v případě, že by současného amerického prezidenta Donalda Trumpa porazil demokratický kandidát, výrazně nezměnily.
Demokratický prezident, argumentují, by rovněž zastával ochranářské tendence v obchodě, sympatizoval s údajnými izolacionistickými instinkty americké veřejnosti a se stejnou nechutí by podepisoval šeky na výdaje na obranu Evropy.
Tento popis se původně vztahoval na senátory Elizabeth Warrenovou z Massachusetts a Bernieho Sanderse z Vermontu, a to navzdory jejich silné podpoře mezinárodní spolupráce a lidských práv. Nyní jej někteří Evropané aplikují i na Joe Bidena.
Myšlenka, že by Bidenovo vítězství nepřineslo žádnou reálnou změnu americké politiky vůči Evropě, je však obtížně uvěřitelná.
Biden vždy zastával silně transatlantické názory a během své desetileté politické kariéry navázal úzké vztahy s klíčovými evropskými vůdci, včetně německé kancléřky Angely Merkelové.
V letech 2009 až 2017, kdy byl viceprezidentem, byl vždy k dispozici pro osobní diplomacii, když nebyl po ruce prezident Barack Obama.
Zatímco pochyby evropských komentátorů ohledně toho, zda se stará transatlantická aliance může jednoduše vrátit do stavu před Trumpem, jsou správné a oprávněné, podceňují, co by Bidenovo vítězství znamenalo pro americkou zahraniční politiku.
Demokratická strana je stále stranou hodnot a po čtyřech letech pod Trumpovým vedením by Bidenova administrativa usilovala o úplné resetování politiky a obnovu a historického závazku Ameriky k odpovědnému vedení na světové scéně.
Zatímco Trump trávil čas v úřadu bojem s Evropou v otázkách změny klimatu, obchodu a lidských práv, Biden by přivedl Ameriku zpět k diplomatickému jednacímu stolu.
Spojené státy by se opět připojily k pařížské dohodě o klimatu, přijímaly nové obchodní dohody a podílely se na spolupráci zajišťující, že technologické inovace budou v souladu se zásadami na ochranu lidských práv.
Reputace Ameriky mezi obyvateli Evropské unie dosahuje historického dna kvůli pomalé, nekoherentní a neúčinné reakci Trumpovy administrativy na krizi COVID-19, která spočívala především v obviňování jiných zemí namísto spolupráce s nimi.
Místo boje s krizí s využitím zdrojů Světové zdravotnické organizace a dalších multilaterálních organizací USA bez varování zakázaly cesty z Evropy a oznámily, že přestanou financovat WHO.
Jedním z prvních cílů Bidenovy zahraniční politiky by určitě byla náprava tohoto stavu a zajištění toho, že USA budou ke koronavirové pandemii přistupovat jako ke globální krizi.
To znamená využití mezinárodní spolupráce k ochraně Američanů před pandemií (a s ní související ekonomickou devastací) a také vedení globálního úsilí v boji proti této hrozbě.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
S Joe Bidenem v Bílém domě by evropské telekomunikační společnosti, jako jsou Nokia a Ericsson, byly uznávány a podporovány jako hlavní kandidáti na zavádění 5G telekomunikačních sítí v zemích transatlantické aliance a USA by pomáhaly Evropě zbavit se závislosti na ruském plynu při přechodu na čistou energii.
Bidenova administrativa by také uznala, že by bylo moudré vyjednat novou smlouvu START s Ruskem o jaderném odzbrojení po vypršení aktuální smlouvy v roce 2021.
USA pod Bidenovým vedením by rovněž usilovaly o další formy kontroly zbraní k prosazení evropských a amerických bezpečnostních zájmů a zabránění novým závodům ve zbrojení.
Přesněji řečeno, Bidenova administrativa by dostála všem závazkům přijatým při jednáních a získala by si důvěru, že Amerika dodrží závazky ke svým partnerům a spojencům po celém světě.
Jedinou otázkou je, zda by tvrdá rozhodnutí potřebná k oživení aliance byla připravena učinit i Evropa.
Trump umožnil Evropě se těmto rozhodnutím vyhnout, protože jeho výstřední chování odvracelo pozornost od většiny ostatních otázek.
Když například byla pozornost všech zaměřena vzrůstající čínsko-americké napětí, EU byla vůči Číně vstřícnější.
Začátkem června Josep Borrell, vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, prohlásil, že Evropa nepovažuje Čínu za vojenskou hrozbu.
A zatímco američtí političtí vůdci z obou stran hlasitě odsoudili zavedení čínského nového bezpečnostního zákona v Hongkongu, reakce EU byla relativně mírná.
Neměli bychom zapomínat na to, že je EU největším obchodním blokem na světě.
S dostatečným odhodláním by Evropa, v úzké spolupráci s USA, mohla mít značný vliv na prosazení mnohostranného systému založeného na pravidlech.
Aby to však bylo možné, bude muset investovat politický a diplomatický kapitál.
Totéž se týká i problémů, které jsou mnohem blíže domovu.
Evropa může hodně získat tím, že bude úzce spolupracovat s USA na posílení nezávislosti a odolnosti Ukrajiny vůči agresi Kremlu, v neposlední řadě podporou nedávno obnoveného režimu sankcí proti Rusku.
EU má také zájem na vyčištění cesty ke vstupu do evropské sedmadvacítky pro země západního Balkánu a ukončení politiky kamenné zdi vůči rozšiřování EU, která již dlouho nahrává Rusku, Číně, Turecku a dalším mocnostem.
Při začlenění západního Balkánu do transatlantického prostoru se Evropa mohla spolehnout na většinovou podporu obou stran v americkém Kongresu.
K dosažení kteréhokoli z těchto cílů by bylo zapotřebí, aby EU nadřadila své hodnoty nad politickou a diplomatickou účelnost.
Pokud by se tak stalo, ukázalo by se americké veřejnosti, že Evropa není černý pasažérem, jak ji vykresluje Trump, ale sebevědomým a spolehlivým partnerem.
Američané již nyní často v Evropě hledají inspiraci pro politická opatření, od kroků vůči velkým technologickým společnostem a ochrany soukromí po poskytování zdravotní péče a dalších kritických prvků sociální záchranné sítě.
Obnovené transatlantické vazby by mohly oživit a podpořit tok evropských myšlenek do USA.
Transatlantický reset by jistě vyžadoval, aby se Amerika postavila za lidská práva a demokracii, což by znamenalo přísnější linii vůči současné turecké vládě.
To by naštěstí nemělo být obtížné.
Průzkum Národní bezpečnostní akce dlouhodobě ukazuje, že u většiny Američanů vzbuzuje Trumpovo špatné řízení vztahů USA s jinými zeměmi obavy a byli by raději, kdyby americká vláda zastávala prověřené americké hodnoty, včetně lidských práv.
V průběhu uplynulých let Trumpovy na mediální efekt zaměřené tirády proti transatlantické alianci poskytovaly Evropě spoustu důvodů, aby se obrátila dovnitř a obrnila se ochrannými bariérami protekcionismu.
Údaje z průzkumu z ECFR však ukazují, že mnozí z těch Evropanů, kteří nyní podporují protekcionismus, jsou rozčarovaní bývalí příznivci transatlantické aliance.
Pokud se změní vedení USA a Washington se vrátí k povědomému dřívějšímu přístupu, jejich zklamání se můře rozplynout.
Zdá se tedy, že se nic nestane, pokud budou evropští komentátoři i nadále zkreslovat fakta o Bidenovi, demokratech a názorech Američanů na zahraniční politiku.
Při snížených očekáváních bude pro budoucí Bidenovu administrativu snazší překonat očekávání evropské veřejnosti.
Ve vztazích a spojenectvích mezi zeměmi jde stejně jako kdekoli jinde o vnímání.
Velký bratr Google?
MOSKVA – „Google porušuje své motto ‚Nebuďte zlí.‘“ Googlu slouží ke cti, že když si tuhle větu vygooglujete v angličtině („Google violates its ‘don’t be evil’ motto“), najdete odkaz na debatu nad tímto tvrzením, jíž jsem se nedávno zúčastnila.
Čirou náhodou mám s Googlem spletitý vztah.
Mnohokrát jsem se občerstvila u jejich stolu – jako osobní host, členka poradního výboru nestátní organizace Stop Badware, již sponzoruje, a řečník na jejich akcích.
Zasedám také ve správní radě společnosti 23andMe, již spoluzaložila manželka spoluzakladatele Googlu Sergeye Brina.
Sedím ale také ve správní radě společnosti Yandex v Rusku, jedné z nemnoha společností na světě, které na domácím trhu vítězí nad Googlem, a dále WPP, celosvětové reklamní a marketingové firmy a proslulého konkurenta Googlu.
Konečně jsem podezíravá vůči jakékoli koncentraci moci.
Uvítala jsem tedy příležitost ujasnit si své myšlení.
V debatě jsem stála na straně nesouhlasících: Google své motto neporušuje.
Rozhodně si však myslím, že jednou by k tomu dojít mohlo.
Nebezpečí spočívá v koncentraci informací, nepochybně tedy koncentraci moci, již Google představuje.
Google nejenže odkazuje uživatele na informace existující na webu, ale také shromažďuje informace o chování uživatelů a ponechává si je pro sebe.
Jestliže strukturu hledání pomocí Googlu lze využít ke sledování ohnisek chřipky a odhadu komerčních vyhlídek filmu, je možné jí využít i k prognóze pohybů trhu, či dokonce k předpovědi revolucí?
I když Google využívá osobní údaje jen k vlastnímu prospěchu (ať už to znamená cokoliv), představuje lákavý cíl pro vlády.
Google se skutečně všeobecně potýká s vládními požadavky na vydání osobních informací.
(Čínské vládě, která následně uvěznila tamního blogera, nevydal osobní informace Google, ale Yahoo.)
Dále se Google stal faktickým strážcem brány k informacím, a to v takovém rozsahu, že pokud Google vaše webové stránky neumisťuje na přední místa, jste jako list v lese, jenž dopadne na zem, aniž by ho kdo slyšel.
Je jedno, že lidé, kteří se pídí po informacích, mohou Google svobodně obejít a využít jiných nástrojů; prostě tak nečiní.
Nu a jak se informace rovnají moci?
Účinnou mocí, již informace poskytují, je obvykle hrozba odhalení.
Takové informace vám přinášejí moc především v mlčenlivém, mlhavém světě, kde je dostupnost informací omezená.
Obecně ale volný tok informací snižuje koncentraci moci.
Takže bude lepší, abychom informacím, jež Google odhaluje, raději místo potlačování či regulace zajišťovali volnější dostupnost.
U Googlu, který se zodpovídá svým uživatelům – těm, kdo používají vyhledávač, inzerentům, investorům a vládám – je vyšší pravděpodobnost, že bude lepším zařízením, které na dnešních relativně otevřených trzích přinese více dobra.
Krátce, neexistuje žádný regulační systém, jemuž bych důvěřovala víc než současnému zapeklitému světu protikladných zájmů.
Ať už Google čelí jakýmkoli krátkodobým pokušením – falšovat výsledky vyhledávání, využívat soukromých informací anebo dávat najevo svou moc –, je jasné, že ve světě, kde je každý jeho pohyb pod drobnohledem, by hodně tratil, kdyby jim podlehl.
Přitom platí, že Google se zlu nejen vyhýbá, ale aktivně proti němu bojuje.
Google kupříkladu bojuje proti cenzuře – činy, ne slovy.
Než aby se držel za postraní čárou a označoval cenzuru za zlořád, hledá si cestu skrz minové pole v Číně – konkuruje rivalovi s výbornými politickými konexemi a slušně své uživatele upozorňuje, že možná nevidí vždycky všechny souvislosti.
Stručně řečeno, Google mění očekávání ohledně toho, co se lidé mohou dozvědět – i ve Spojených státech, kde sice formální cenzura neexistuje, ale to už neplatí pro vládní mlžení, neprůhledné korporace a podobně.
Navíc v zemích, kde je kritizován, že blokuje přístup k informacím, poukazuje na nedostupnost blokovaných informací právě Google – dává lidem najevo, že údaje sice existují, ale že k nim nemají přístup.
Na druhou stranu, kdykoli někdo v Číně pomocí Googlu hledá – kladné nebo záporné rysy určitého výrobku nebo podrobnosti o někom, koho vláda nemá v oblibě – a dostane odpověď, musí se divit: „Proč se k takovýmto informacím nemůžu dostat u všech témat?“ Při googlování lidé začínají očekávat odpovědi u všech témat.
Kapka transparentnosti nevyhnutelně vede jejímu rozšiřování.
Místo požadavku na okamžité ukončení cenzury – což je nesplnitelný sen – Google raději usiluje o dosažení tohoto cíle rozleptáváním vládního dozoru nad informacemi.
Navíc z čistě praktického hlediska Google posiluje efektivitu světa.
Prodejci a zákazníci si k sobě dokážou najít cestu, školáci se dopídí informací potřebných ke splnění domácího úkolu a nemocní lidé si mohou vyhledat údaje o zdraví.
Skutečná hrozba zla podle mého soudu spočívá v lákadlech „mezinárodní vlády“ – řekněme zlověstného mnohostranného vládního orgánu nazvaného Světové informační centrum.
Zní to sice pěkně, ale ve skutečnosti by ho s největší pravděpodobností zahltila byrokracie, náchylná k vlivu těch nejhorších vlád na světě, nikoli těch nejlepších, a neschopná inovací.
Vezměme si například ICANN, orgán určující pravidla systému doménových jmen (DNS).
Byla jsem jeho zakládající předsedkyní a myslím, že jej nikdo nepokládá za úspěch.
Jeho světlou stránkou je, že se všeobecně považuje za nelegitimní, a tak má malé pravomoci.
Naproti tomu Google je v tom, co dělá, efektivní, a proto má legitimitu výsledků.
Má ale malou donucovací moc, protože všichni mají možnost vyzkoušet alternativu.
Jeho jedinou možností je být lepší než konkurence.
Skutečnost, že se o těchto záležitostech debatuje, je sama o sobě dobrým znamením, které Google i jeho strážce udržuje v bdělosti.
Každý jeho krok naštěstí sledují ostražité týmy reportérů, mocné vlády a nervózní konkurenti, a doufají, že se společnost ubrání svým četným pokušením.
Zneužití moci je zlo, ale samotná moc nikoliv.
Velké země, malé války
LONDÝN – Americký prezident Barack Obama přísahal, že se pomstí za vraždu J.
Christophera Stevense, bývalého amerického velvyslance v Libyi.
Jak to navrhuje udělat, není jasné – dějinný precedent tu příliš nepomůže.
V roce 1864 se britský konzul společně s několika misionáři stal rukojmím habešského císaře v tehdejším hlavním sídle země, Magdale.
Tři roky nato je císař Tewodros stále odmítal propustit, a tak Britové vyslali expediční jednotku složenou z 13 000 vojáků, 26 000 civilistů v týle a 44 slonů.
Alan Moorehead ve své knize Modrý Nil popsal expedici takto: „Od prvního k poslednímu postupuje s dekorem a hutnou nevyhnutelností viktoriánské státní recepce, provázena zdlouhavými projevy.“ Nicméně šlo o podnik nahánějící strach.
Po tříměsíční cestě přes hory se Britové dostali do Magdaly, osvobodili rukojmí a město do základů vypálili.
Císař Tewodros spáchal sebevraždu, Britové se stáhli a jejich velitel, generálporučík sir Robert Napier, byl povýšen na barona Napiera z Magdaly.
Dnešní velmoci ve sporech s maličkými protivníky spoléhají na podobné metody, rovněž obtížené rétorickými projevy, leč s mnohem méně přesvědčivými výsledky.
Spojené státy v 60. letech vyslaly do Vietnamu 500 000 vojáků, ale vycouvaly, než Severní Vietnam v roce 1975 převálcoval jih země.
Rusové začali v roce 1987 stahovat svých 100 000 vojáků z Afghánistánu, když se ani po devíti letech bojů nepodařilo zemi si podrobit.
Dnes, o 25 let a 500 miliard dolarů dál, se zhruba 100 000 vojáků NATO, převážně Američanů, chystá opustit Afghánistán, který má z velké části stále pod kontrolou Tálibán.
USA přitom už po devíti letech frustrace stáhly 150 000 vojáků z Iráku.
Důkazy jsou jasné: velké země mohou prohrávat malé války.
Jestliže tedy masivní nasazení síly selhává, jak má velká země postupovat, aby uspěla, je-li přesvědčená, že ji její zájmy či mravní povinnost nutí zasáhnout do záležitostí malé země?
Dilema okupační koloniální mocnosti vyjádřil výtečný film Bitva o Alžír režiséra Gilla Pontecorva z roku 1966.
Povstání vedené Frontou národního osvobození (FNO) proti francouzské vládě v Alžírsku začalo v roce 1954 atentáty na policisty.
Francouzi zprvu reagovali typickými kroky (policejními posilami, zákazem vycházení, stanným právem atd.), avšak vprostřed přibývajících zvěrstev na obou stranách se vzpoura rozrůstala.
Roku 1957 Francouzi vyslali výsadkáře.
Logiku situace z francouzského pohledu vysvětlil ve filmu jejich velitel, plukovník Mathieu (ztvárněný podle generála Jacquesa Massu).
Postupem, který povstání zlomí, nemělo být vyvolávání nepřátelství represivními, leč „neužitečnými“ opatřeními, nýbrž odstranění struktury velení FNO.
Zlikvidujte ji a výsledkem bude masa bez vůdce.
K tomu bylo zapotřebí využít mučení s cílem zjistit, kdo jsou vůdci a kde se ukrývají, a následně je lapit nebo na ně spáchat atentát.
Mučení bylo sice nezákonné, ale plukovník vysvětlil: „Chcete-li, aby Francie zůstala, musíte přijmout důsledky“.
Plukovník Mathieu je neopěvovaným hrdinou současné protipovstalecké ortodoxie, která vyžaduje minimální vojenskou přítomnost v cílové zemi, zejména výzvědných služeb typu CIA a „speciálních jednotek“.
Pomocí „vydání podezřelého“ lze zadržené předat spřátelené vládě k mučení a na základě takto získaných informací pak sestavovat „likvidační seznamy“.
Loňské zabití Usámy bin Ládina vyžadovalo zásah přepadového komanda, aby byl ověřen úspěch, ale běžně se atentáty ponechávají na bezpilotních letadlech – dálkově řízených strojích, které se využívají zejména k průzkumné činnosti, ale lze je vyzbrojit počítačem naváděnými raketami.
Není divu, že USA jsou na špici ve vývoji i využití bezpilotních letadel; jejich letecký park čítá 7500 strojů.
Podle odhadů došlo k 3000 zabití pomocí těchto letadel, zejména v Pákistánu, ale také v Jemenu a Somálsku.
Druhou polovinou protipovstalecké strategie je získat si „srdce a myšlení“ populací náchylných k teroristické propagandě.
Američané tak postupovali ve Vietnamu zaplavením země spotřebním zbožím a výstavbou infrastruktury.
V Iráku a Afghánistánu postupují stejně.
Civilní stránku „budování národa“, odhaduje se, usnadní absence těžkopádné zahraniční vojenské přítomnosti.
Snažit se naklonit si city a myšlení lidí je rozhodně lepší než místní obyvatelstvo bombardovat či ostřelovat.
Nový způsob vedení „asymetrických bojů“ však vyvolává nepříjemné etické a právní otázky.
Úmluva OSN proti mučení výslovně zakazuje „kruté, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání“, takže takové postupy je nutné popírat.
Atentáty pomocí bezpilotních letadel též nevyhnutelně vedou k zabíjení nevinných civilistů – právě tomu zločinu, který je definičním znakem terorismu.
I když dáme mravní a právní otázky stranou – což by člověk neměl nikdy dělat –, je nejisté, zdali strategie mučení a atentátů dokáže splnit svůj pacifikační účel.
Opakuje chybu, již roku 1957 udělal generál Massu, když předpokládal, že před sebou má soudržnou organizaci s jedinou strukturou velení.
Po jeho příjezdu se do Alžíru na několik let vrátil relativní klid, ale pak povstání znovu propuklo s dvojnásobnou silou a v roce 1962 Francouzi museli ze země odejít.
Mezinárodní společenství dnes mylně chápe podstatu „války“, již vede.
Neexistuje jen jedna, celosvětová teroristická organizace s jedinou hlavou.
Jelikož al-Káida stále ještě existuje, je to hydra, jíž narůstají nové hlavy rychlostí, kterou se ty staré utínají.
Snaha získat si „srdce a myšlení“ západním zbožím jednoduše korumpuje, a tedy diskredituje vlády ustavené intervenující mocí.
Došlo k tomu ve Vietnamu a děje se to teď v Iráku i Afghánistánu.
Pomalu, ale neodvratně jsme unášeni ke zjištění, že lidé, proti nimž bojujeme, budou do velké míry dědici vyčerpaných zemí, které za sebou zanecháme.
Ostatně bojují za právo svého lidu spravovat po svém (třebas i špatně) své vlastní věci.
Jde na vrub Velké francouzské revoluce, že nám vštípila myšlenku, že vláda lidu je vždycky lepší než dobrá vláda.
Velký zelený stroj na pracovní příležitosti
NEW YORK – Vprostřed tlaků globální finanční krize se někteří lidé ptají, jak si můžeme dovolit dělat protiopatření ke změně klimatu.
Lepší otázka zní: jak si můžeme dovolit je nedělat?
Nechme stranou dobře známé argumenty – že vědecké poznatky jsou jasné, změna klimatu představuje nepopiratelné existenční ohrožení planety a s každým dnem naší nečinnosti se problém zhoršuje.
Raději postavme argumentaci čistě na ekonomice všedního života.
V době, kdy se globální hospodářství zadrhává, potřebujeme růst.
V době, kdy se v mnoha zemích zvyšuje nezaměstnanost, potřebujeme nová pracovní místa.
V době, kdy hrozí, že miliony lidí postihne chudoba, zejména v nejméně vyspělých částech světa, potřebujeme příslib prosperity.
Tuto možnost máme na dosah.
Ekonomové v Organizaci spojených národů vyzývají k sestavení programu Nového zeleného údělu – jde o záměrný odkaz na povzbudivou vizi prezidenta Spojených států Franklina Roosevelta z časů Velké hospodářské krize 30. let 20. století.
Tento týden tudíž Program OSN pro životní prostředí zahájí plán na oživení globální ekonomiky, který bude zároveň řešit určující výzvu našeho věku – změnu klimatu.
Plán naléhá na světové obchodní a politické lídry, včetně příštího prezidenta USA, aby napomohli přesměrování zdrojů od spekulativního finančního inženýrství, které je u kořene dnešní tržní krize, k produktivnějším investicím, jež do budoucna zajistí růst a tvorbu pracovních míst.
Tato nová „Iniciativa za zelenou ekonomiku“, podpořená Německem, Norskem a Evropskou komisí, vychází z pochopení, že nejnaléhavější problémy, jimž čelíme, jsou vzájemně provázané.
Rostoucí ceny energií a komodit přispěly ke vzniku globální potravinové krize, která přiživila finanční krizi.
Ta je zase odrazem celosvětového ekonomického a populačního růstu a následných nedostatků kritických zdrojů – paliv, potravin a čistého vzduchu a vody.
Propletené problémy změny klimatu, hospodářského růstu a životního prostředí poukazují na své vlastní řešení.
Trvalou vyhlídku na dlouhodobý sociální blahobyt a prosperitu nabízí světu, zemím bohatým i chudým, jedině udržitelný rozvoj, celosvětové přijetí zeleného rozvoje.
Dobrou zprávou je, že si tuto realitu začínáme uvědomovat.
V průběhu dějin jsme zažili obrovské ekonomické proměny: průmyslovou revoluci, technologickou revoluci a éru globalizace.
Teď jsme na prahu další změny – věku zelené ekonomiky.
Když jsem loni navštívil kalifornské „Silicon Valley“, viděl jsem, jak do nových technologií zaměřených na obnovitelné energie a palivovou účinnost proudí investice.
Firma podnikající s rizikovým kapitálem, která se kromě jiných vzorových podnikatelských úspěchů zaručila za Google a Amazon, nasměrovala jen v roce 2006 do nových společností v oblasti alternativních energií 100 milionů dolarů.
V Číně se očekává, že zelené kapitálové investice vzrostou ze 170 milionů dolarů v roce 2005 na víc než 720 milionů dolarů v roce 2008.
(Během pouhých několika let se Čína stala světovou špičkou v oblasti větrné a solární energie, která tu dává práci více než milionu lidí.)
Program OSN pro životní prostředí odhaduje, že celosvětově do roku 2020 investice do energií s nízkými emisemi skleníkových plynů dosáhnou 1,9 bilionu dolarů.
Finanční krize může tento trend zpomalit.
Do zelených podniků ale nadále poteče kapitál.
Dívám se na něj jako na startovní dotaci široké změny konfigurace globálního průmyslu.
Praktický projev tohoto dění už můžeme vidět.
Ve vyspělých průmyslových zemích dnes mají práci v oblasti obnovitelné energie víc než dva miliony lidí.
Brazilský sektor biopaliv vytváří téměř milion pracovních míst ročně.
Ekonomové tvrdí, že Indie, Nigérie, Venezuela a četné další země by mohly dokázat totéž.
V Německu se očekává, že se oblast technologií šetrných k životnímu prostředí v nadcházejících letech rozroste na čtyřnásobek, takže do roku 2030 bude tvořit 16% výrobního výstupu a zaměstnávat víc lidí než automobilový průmysl.
Mexiko už dnes výsadbou a údržbou tamních lesů zaměstnává 1,5 milionu lidí.
Vlády mohou sehrát obrovskou úlohu.
Budeme-li mít správné politické přístupy a globální rámec, můžeme si zajistit hospodářský růst a kormidlovat jej nízkouhlíkovým směrem.
Snahy vypořádat se s finanční krizí, postavíme-li se k nim správně, mohou upevnit naše úsilí potlačovat změnu klimatu.
V dnešní krizi tkví zítřejší příležitost – ekonomická příležitost, měřeno počtem pracovních míst a růstem.
Mnozí ředitelé světových firem to vědí.
Právě to je jeden z důvodů, proč podnikatelé v tolika místech na světě požadují jasné a soudržné ekologické politiky.
Je to také důvod, proč celosvětové společnosti jako General Electric a Siemens sázejí svou budoucnost na zelenou.
Je ale důležité, aby si tento fakt uvědomila světová veřejnost, což zřejmě nikde neplatí víc než v USA.
Až se příští americký prezident ujme úřadu, bylo by vhodné voliče i volené úředníky uklidnit pomocí studií, které dokládají, že USA mohou pomocí stávajících technologií a za nízkou nebo dokonce nulovou cenu snižovat emise a bojovat tak proti změně klimatu.
Víme, že ti nejchudší z chudých světa jsou změnou klimatu nejzranitelnější.
Jsou nejzranitelnější také šoky vyvolanými finanční krizí.
Jako světoví lídři máme morální povinnost zajistit, aby řešení globální finanční krize ochránilo jejich zájmy, ne jen občany nejmovitějších států.
Ty, které předchozí boom nechal pozadu – takzvanou „miliardu na dně“ žijící za méně než dolar na den –, je třeba vtáhnout do příští ekonomické éry.
Zopakujme, že řešení chudoby je také řešením změny klimatu: zelený růst.
Pro chudé lidi na světě je to klíč k rozvoji.
Pro bohaté je to cesta budoucnosti.
Propagandistické lži o centrálních bankách
Nezávislá centrální banka zaměřená výhradně na stabilitu cen se stala ústředním motivem mantry o ,,hospodářské reformě".
Obdobně jako jiná politická úsloví se i tohle opakuje natolik často, že se mu začalo věřit.
Avšak chrabrá tvrzení, ač třeba z úst představitelů centrálních bank, nemůžou nahradit výzkum a analýzu.
Výzkum naznačuje, že když se centrální banky na inflaci zaměřují, jsou v řízení inflace úspěšnější.
Zvládnutí inflace ale není účelem samo o sobě: jde pouze o prostředek dosahování rychlejšího a stabilnějšího růstu s nižší nezaměstnaností.
Právě to jsou skutečné proměnné, na kterých záleží, a existuje jen málo důkazů o tom, že by si v těchto zásadních ohledech vedly lépe ty nezávislé centrální banky, které se zaměřují výhradně na stabilitu cen.
George Akerlof, který obdržel Nobelovu cenu zároveň se mnou v roce 2001, a jeho kolegové přinesli vážné důkazy o tom, že existuje optimální míra inflace, a to vyšší než nulová.
Bezohledná snaha o prosazování stability cen tedy poškozuje hospodářský růst a prosperitu.
Nedávné výzkumy dokonce zpochybňují to, zda zaměřování se na stabilitu cen zmírňuje kompromis mezi inflací a nezaměstnaností.
Zaměření na inflaci může mít smysl v zemích s dlouhou inflační historií, ovšem nikoliv v ostatních zemích, například v Japonsku.
Americká centrální banka, Federální rezervní úřad, má mandát nejen k zajišťování stability cen, ale také k podpoře růstu a plné zaměstnanosti.
V USA existuje široký konsenzus, že úzce vymezený mandát, jaký má třeba Evropská centrální banka, není vhodný.
Dnes evropský růst slábne, protože ECB nedokáže kvůli svému jednosměrnému zacílení na inflaci podpořit hospodářské zotavení.
Technokrati a hráči z finančních trhů, kteří profitují z tohoto institucionálního uspořádání, odvedli skutečně působivou práci, když přesvědčili mnohé země o jeho přednostech a o potřebě nakládat s měnovou politikou jako s odbornou záležitostí, která by se měla nadřadit politice.
Takový pohled by mohl být pravdivý, kdyby jediným úkolem pracovníků centrálních bank bylo řekněme vybírat počítačové programy pro zúčtování plateb.
Centrální banky ale činí rozhodnutí, která ovlivňují všechny aspekty společnosti, včetně tempa hospodářského růstu a nezaměstnanosti.
Protože se jedná o kompromisy, lze tato rozhodnutí uskutečňovat jedině jako součást politického procesu.
Občas se tvrdí, že z dlouhodobého hlediska žádné kompromisy neexistují.
Jak ale pravil Keynes, z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví.
I kdyby nebylo možné snížit nezaměstnanost pod určitou kritickou mez bez zvýšení inflace, neexistuje jistota ohledně toho, kde ona kritická mez leží.
Proto je riziko nevyhnutelné: příliš volná měnová politika může vést k inflaci, ovšem příliš přísná měnová politika může zase způsobit zbytečnou nezaměstnanost, se vším trápením, které následuje.
Během amerického prudkého růstu v 90. letech byla Clintonova vláda přesvědčena, že se vyplatí vzít na sebe rizika snížení míry nezaměstnanosti, obzvláště když hospodářskou prospěšnost doplňovaly sociální přínosy - omezení sociálních rolí, snížení kriminality.
MMF naopak vybízel k přísnější měnové politice, protože nákladům na nezaměstnanost přikládal mnohem menší váhu, doplňkovým sociálním přínosům snížení nezaměstnanosti podle všeho žádnou váhu a ovšem mnohem větší váhu kladl na náklady případné inflace.
Jak se prokázalo, hospodářská analýza Clintonovy Rady ekonomických poradců byla správná.
Modely MMF (a Fedu) byly nesprávné.
Amerika si zajistila mnohem nižší míru nezaměstnanosti bez inflace - nakonec nezaměstnanost spadla až pod 4%.
O to teď ale nejde: jde o to, že nikdo si nemůže být jistý.
Uvažované riziko je vždycky nevyhnutelné.
Kdo jej ponese, se liší podle dané politiky.
A právě to je rozhodnutí, které nelze - nebo by se alespoň nemělo - ponechávat technokratům centrálních bank.
Jestliže existuje legitimní debata o míře nezávislosti udělované centrálním bankám a dalším rozhodovacím orgánům, v demokracii by v takovém procesu měla být zastoupena stanoviska těch, jejichž blahobytu se činěná rozhodnutí týkají.
U kulatého stolu nemají svůj hlas například dělníci, kteří skutečně mají co ztratit, jestliže banka uskutečňuje přísnou politiku.
Avšak finanční trhy - které nemůže příliš ohrozit nezaměstnanost, ale inflace se jich určitě dotýká - jsou obvykle slušně zastoupeny, přestože jen stěží mají monopol na odborné kompetence.
Mnozí představitelé finančního společenství skutečně jen málo chápou spletitost fungování makroekonomického systému - jak dokazují jejich časté chyby při jeho řízení.
Tak například většinu recesí v USA od roku 1945 způsobilo to, že Fed příliš prudce šlápnul na brzdu.
Obdobně platí, že centrální banky horlivě přijímaly monetarismus na konci 70. let a na počátku 80. let, právě když se začínaly objevovat empirické důkazy zpochybňující teorie, o něž se směr opíral.
Ať jsou přednosti společné měny jakékoliv, Evropané, kteří zvažují přijetí eura, by si měli promyslet, zda chtějí své osudy svázat s institucionálním uspořádáním, jehož chyby je stále více vidět.
Obdobně musí rozvojové země uvažovat nejen o nezávislosti centrálních bank, ale také o jejich mandátu a reprezentativnosti.
Je potřeba najít rovnováhu mezi obavami o ekonomickou efektivitu a demokratickou odpovědnost.
V mnoha nových demokraciích jsou občané zmateni.
Nejprve se chválí klady nového režimu, pak se ale občan doví, že makroekonomická politická rozhodnutí, na nichž mu záleží nejvíc, jsou příliš závažná na to, aby podléhala demokratickým procesům.
Je varován před nebezpečím populismu (tedy vůle lidu?).
Snadné odpovědi neexistují.
V mnoha zemích ale neexistuje ani demokratická diskuse o alternativách.
Velký balík a Velký bratr
PAŘÍŽ – Uživatelé internetu po celém světě chovají o kyberprostoru romantické iluze.
Většině těch, kdo surfují po webu, poskytuje internet falešný pocit naprosté svobody, moci a anonymity.
Každou chvilku se nám samozřejmě vtírají nevyžádané zprávy a reklamy, které se podivuhodnou náhodou vztahují k našim důvěrným zvyklostem.
Připomínají nám, že jako uživatelé internetu jsme skutečně pod neustálým virtuálním dohledem.
Když jsou dohlížitelé motivovaní jen komerčně, jeví se takový „spam“ jako menší prohřešek.
Jenže v Číně či v Rusku nehlídkují na internetu vlezlí prodavači, ale policie.
Ruští lidskoprávní aktivisté a environmentální organizace Bajkalská ekologická vlna tedy neměli být vůbec překvapeni, když jim zkraje měsíce policisté z masa a kostí – nikoli internetoví roboti – zabavili počítače a soubory, které na nich měli uložené.
Za časů Sovětského svazu by KGB tyto protiputinovské disidenty obvinila z duševních poruch.
V tomto údajně „novém Rusku“ jsou kyberdisidenti obviňováni z porušování práv k duševnímu vlastnictví.
Měli totiž počítače vybavené programy od Microsoftu a nedokázali doložit, že software nepoužívají pirátsky.
Konfiskace počítačů prý ruské policii umožní ověřit, zda aktivisty používaný software od Microsoftu byl nebo nebyl nainstalován legálně.
Microsoft a policie premiéra Vladimíra Putina vypadají na první pohled jako prazvláštní spojenci.
Jak to s nimi je?
Autorizovaní zástupci Microsoftu prohlásili, že nemohou oponovat zásahům ruské policie, protože jejich společnost se sídlem v Seattlu musí ctít ruské zákony.
Takové nejednoznačné vyjádření si lze vykládat buď jako aktivní podporu ruské policie, anebo jako pasivní spolupráci.
Microsoft byl navíc ruské policii nápomocen už u dřívějších případů vyšetřování nevládních organizací.
Je jasné, že lidskoprávní aktivisté v Rusku by se na Microsoft neměli spoléhat jako na spojence ve svém úsilí vybudovat otevřenější společnost.
Přinejlepším nejednoznačné chování Microsoftu ovšem zapadá do jistého vzorce.
Vždyť dosavadní praxe internetových společností v autoritářských zemích je konzistentní a chmurná.
Laťku v průkopnickém zavádění aktivní spolupráce internetových a high-tech firem s politickou represí nasadila společnost Yahoo.
V roce 2005 Yahoo předala čínské policii kód k identifikaci počítače opozičního novináře Ši Taa.
Ši Tao odeslal pochvalnou zprávu o demokracii, již zachytili cenzoři.
Po iniciativě Yahoo jej policie zatkla.
Ši dodnes zůstává ve vězení.
Manažeři Yahoo ve Spojených státech tehdy prohlašovali, že musí dodržovat čínské zákony, obdobně jako Microsoft v Rusku.
Ši Taa ve vězeňské cele nepochybně potěšilo zjištění, že Číně nevládne komunistická strana, ale zákon.
Vždyť právě za právní řád Ši Tao bojuje.
U Googlu to alespoň na chvíli vypadalo, že se při svém podnikání v Číně řídí jinými pravidly, neboť se zdálo, že se drží svého všeobecně proklamovaného etického principu: „Nebuď zlý.“ Na protest proti cenzuře se společnost se sídlem v Silicon Valley v roce 2009 přesunula z pevninské Číny do stále relativně svobodného Hongkongu.
Ve vyhledávači umístěném v Hongkongu se čínští interneťáci mohli dočíst o Tchaj-wanu, masakru na náměstí Tchien-an-men v roce 1989 nebo o dalajlamovi.
Na Google.cn se tyto zdroje, stejně jako výsledky vyhledávání využívající mnoho jiných zakázaných výrazů, jednoduše neobjevily.
Zdálo se, že přesun Googlu uvedl do souladu jeho deklarovanou liberální filozofii a obchodní etiku.
Jenže tento soulad dlouho nevydržel: ostatně Google akceptoval cenzuru od počátku svého podnikání v Číně v roce 2006, aby si zajistil přístup na čínský trh.
Po šesti měsících života na Hongkongu triumfovaly peníze: Google obnovil službu v pevninské Číně, a to s tímtéž rozsahem cenzury jako dříve.
V posledku neztratila tvář Komunistická strana Číny, ale Google.
Yahoo, Google a Microsoft tedy prozatím postupují nápadně podobným způsobem: přístup na lukrativní trhy trumfuje nad etickým znepokojením.
Nástroje, které nabízejí, jsou politicky neutrální.
Disidenti se jich snaží využívat k uskutečňování demokratické agendy.
Policie jich využívá k odhalování a represi disidentů.
Buď jak buď, Microsoft, Yahoo a Google vydělávají peníze – úplně stejně jako řekněme IBM, která ve 30. letech 20. století prodávala své výpočetní stroje nacistickému režimu: nacisté těchto strojů využili k tomu, aby likvidace jejich obětí byla rutinní a byrokratická.
Máme být v šoku z toho, že internetové společnosti upřednostní zisky před mravy?
Vždyť jde o obyčejné firmy usilující o zisk, tak jako byla IBM v Hitlerově éře.
Internetové společnosti mohou spíš než většina ostatních skrývat své skutečné motivy za falešné, demokraticky znějící slogany, ale v posledku propagují své produkty jako všichni ostatní.
V reklamě či propagaci omezují volbu slov očekávání zákazníků, nikoli filozofie manažerů, neboť ti povětšinou žádnou nemají.
Kapitalismus je vždycky kompromis: s neetickým chováním výdělečných korporací, které nám přinášejí užitečné nové nástroje, se musíme smířit.
Tyto nové nástroje mohou využít Íránci bojující proti diktatuře nebo tibetští disidenti usilující o záchranu své kultury.
Lze je ovšem také využít ke sčítání počtu vyhlazených Židů, k uvěznění čínského disidenta nebo likvidaci lidskoprávní skupiny v Rusku.
Microsoft v Rusku či Google v Číně nám říkají, že kapitalismus není etický: je pouze efektivní.
Podnikatelé jsou chamtiví z podstaty: kdyby takoví nebyli, zbankrotovali by.
Otevřenou společnost nikdy nevytvoří ani nezachovají ctnostní podnikatelé, stejně jako nikdy nebude vedlejším produktem politického inženýrství.
Volnost je, tak jako vždy, úsilím bdělých a svobodných mužů a žen.
Jak do veřejného zdravotnictví vrátit veřejnost
LONDÝN – Britská soustava veřejného zdravotnictví National Health Service slaví letos 70. narozeniny, takže nadešla vhodná chvíle ohlédnout se za minulostí NHS a zamyslet se nad její budoucností.
NHS je už dlouho po celém světě zdrojem inspirace k debatám o zdravotní péči.
Nebude-li ale usazena na udržitelnější základy, mohly by se její dějiny stát výstražným příběhem.
Když byla NHS v roce 1948 založena, její poslání, zajišťovat kvalitní všeobecnou zdravotní péči, bylo směle radikální.
Časem ovšem začala představovat základní pilíř moderního sociálního státu, vedle vzdělávání a veřejného zajištění seniorů.
Dnes ale NHS čelí přibývajícím potížím, v důsledku roků „uskrovňování“ po finanční krizi roku 2008, jakož i rozsáhlejších změn obchodního modelu ve farmaceutickém průmyslu.
Řízení firem se čím dál víc točí kolem úzkých finančních ukazatelů, jako jsou čtvrtletní výnosy, a tak farmaceutické společnosti strmě zvedly ceny léčiv a NHS nese vzniklé náklady.
Věc je ještě o to horší, že mnohé léky by vůbec neexistovaly bez veřejných investic.
NHS v Anglii loni utratila miliardu liber (1,28 miliardy dolarů) za nákup léků, které získaly investice od britské Rady pro lékařský výzkum a dalších veřejných orgánů.
Ve Spojených státech Národní ústavy zdraví (NIH) každoročně vynaloží přes 37 miliard dolarů na biolékařský výzkum, zejména v oblastech, které jsou pro soukromý sektor příliš riskantní.
Celosvětově veřejnost platí zhruba dvě třetiny všech počátečních nákladů farmaceutického výzkumu a vývoje.
Vysoké ceny léků mohou mít po celém světě dominové účinky přesahující oblast veřejného zdravotnictví.
Vytvářejí u dvou miliard lidí obrovskou překážku v přístupu k lékům a zatlačí rok co rok 100 milionů lidí do krajní chudoby.
To kromě lidského strádání vyvolává vysoké ekonomické škody.
Zmařený lidský kapitál zahrnuje nejen ty, jimž vlastní onemocnění znemožní vykonávat práci podléhající zdanění, ale i ty, kdo vypadávají z práce, aby se o ně starali.
Vůbec nejpodstatnější je, že je stále obtížnější najít rovnováhu mezi cíli zajistit pacientům přístup k účinnému léku, zvládat rostoucí zdravotnické výdaje a podněcovat inovace.
I kdyby byl zajištěn přístup ke zdravotní péči a ceny dobře řízeny, pořád by tu byl problém se současným směřováním zdravotnických inovací.
Nemoci, které nevytvářejí trhy s růstovým potenciálem, jsou do velké míry přehlížené.
V letech 2000 až 2011 byla pouze 4 % nově schválených léčiv na opomíjené nemoci postihující převážně země s nižšími a středními příjmy.
Naproti tomu 78 % nových medicínských patentů v USA mělo v letech 2005 až 2015 souvislost s léky, které jsou už na trhu.
V Evropě v letech 2000 až 2014 zase 51 % nově schválených léčiv tvořily modifikované verze stávajících léků, které tudíž nepřinesly žádné nové zdravotní výhody.
Vzhledem k tomu, že zdravotnické soustavy často pacientům nedokážou poskytovat potřebnou terapii za cenu, kterou si mohou dovolit, a že inovace neřeší potřeby v oblasti veřejného zdraví, není současný stav udržitelný.
Obnovení veřejného účelu poskytování zdravotní péče a inovací bude však vyžadovat onen druh transformace, s jakým před 70 lety přišli zakladatelé NHS.
Prvním krokem k tomuto cíli je potvrdit zásadní roli vlád ve vývoji nových terapií a léčiv.
Namísto prostého financování inovací jim vlády musí začít udávat směr se stejnou mírou angažovanosti, jakou vnášejí do výdajů na obranu.
To znamená vytvořit vazbu mezi financováním výzkumu předcházejícího výrobě a návaznými uplatněními a veřejnými cíli.
Farmaceutický průmysl bude nepochybně tvrdit, že zapojení vlády dusí inovace.
Byl to ale právě státem řízený přístup zaměřený na splnění cíle, díky němuž se člověk dostal na Měsíc, vznikl internet a otevřela se cesta pro samořiditelná auta.
Vlády a společnosti, jimž slouží, by měly být ctižádostivé, ale zároveň si vždy klást praktickou otázku: Čeho se snažíme dosáhnout?
Jakmile tohle víme, legislativní a regulatorní opatření lze nastavit tak, aby prosazovala naše kolektivní cíle a podporovala experimenty prováděné zdola.
Ke stimulaci soukromých investic například mohou být lepší výherní ceny než ceny prodejní.
Také postupy uplatňované při veřejných zakázkách by jistě mohly být lépe nastavené, aby směřovaly k inovacím.
Ještě podstatnější je, aby se tvůrci politik vypořádali s financializací farmaceutického průmyslu, která se namísto hodnoty pro všechny zainteresované soustředí výhradně na hodnotu pro akcionáře.
Devatenáct farmaceutických společností, které byly v lednu 2017 na indexu S&P 500, utratilo v letech 2007 až 2016 za zpětný odkup vlastních akcií 297 miliard dolarů, aby zvýšily cenu svých akcií, a tedy hodnotu akciových opcí držených jejich manažery.
To odpovídá 61 % úhrnu jejich výdajů za výzkum a vývoj během téhož období.
Dokud bude převládat tento obchodní model, bude pokračovat cenové vydřidušství.
Jak se nedávno přihodilo s jedním antibiotikem, výkonní ředitelé řeknou, že slouží akcionářům tím, že ceny nechávají růst, kam až je trh schopen snést, a že zneužívají práva duševního vlastnictví k dobývání monopolních zisků.
Povolovat patenty se ohromně zkomplikovalo a získávají se spíš ze strategických důvodů než pro novátorství, jak bylo původně zamýšleno.
Chceme-li zdravotní péči uvést opět do souladu s veřejným zájmem, stále můžeme najít inspiraci v NHS.
Misí jejích zakladatelů bylo vytvořit systém, který bude sloužit všem, pro příjemce služby bude zdarma a bude hledět na potřeby pacientů, nikoli na jejich platební schopnost.
Dnešní tvůrci politik by tento základní úkol měli potvrdit.
Jedině uvedením inovací do souladu s prioritami civilizované společnosti dokážeme konečně posunout zdravotní péči na novou úroveň.
Dračí setba velkých technologických firem?
CAMBRIDGE – Digitální technologie proměnily způsob naší komunikace, dojíždění, nakupování, učení a zábavy.
Technologie jako umělá inteligence (UI), velká data a internet věcí by už brzy mohly přetvořit zdravotní péči, energetiku, dopravu, zemědělství, veřejný sektor, přírodní prostředí, a dokonce naše myšlení a těla.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Uplatňování vědy na sociální problémy přinášelo v minulosti obrovské dividendy.
Lékařské a technické inovace nám výrazně zpříjemňovaly a prodlužovaly život dávno před vynálezem křemíkového čipu.
Dějiny ale oplývají také pohromami zapříčiněnými silou vědy a zápalem zlepšovat lidské poměry.
Ohromně se kupříkladu vymstily snahy zvýšit zemědělské výnosy vědeckým či technickým zlepšováním v rámci kolektivizace v Sovětském svazu či Tanzanii.
Úmysly přetvořit města silou moderního územního plánování je občas téměř zničily.
Politolog James Scott takové snahy transformovat pomocí vědy životy druhých nazval „vrcholným modernismem“.
Vrcholný modernismus, ideologie stejně nebezpečná jako dogmaticky sebejistá, odmítá připustit, že lecčemu ve zvycích a chování lidí je vlastní logika uzpůsobená složitému prostředí, v němž se rozvíjely.
Když vrcholní modernisté takové zvyky zavrhují, aby zavedli vědečtější a racionálnější přístup, téměř vždy selžou.
Historicky záměry vrcholného modernismu škodily nejvíc v rukou autoritářského státu, který usiloval o transformaci vyčerpané, slabé společnosti.
V případě sovětské kolektivizace vycházelo autoritářství státu ze samozvané „vedoucí úlohy“ komunistické strany a prosazovalo své plány za absence organizací, které by jim mohly účinně vzdorovat nebo zajišťovat ochranu rolníkům, jež drtily.
Autoritářství ovšem není výhradní doménou států.
Může vycházet i z nároku na nespoutaně dokonalejší znalosti nebo schopnosti.
Vezměme si současné snahy korporací, podnikatelů a dalších, kteří náš svět chtějí zlepšit prostřednictvím digitálních technologií.
Nedávné inovace nesmírně zvýšily produktivitu ve výrobě, zlepšily komunikaci a obohatily životy miliard lidí.
Snadno by se ale mohly proměnit ve vrcholně modernistické fiasko.
Hraniční technologie jako UI, velká data a internet věcí se často prezentují jako všelék k optimalizaci práce, rekreace, komunikace i zdravotní péče.
Představa je taková, že od obyčejných lidí a ze způsobů adaptace, které si v různých společenských souvislostech vyvinuli, se nelze mnoho naučit.
Problém tkví v tom, že bezpodmínečná víra, že „UI dokáže všechno lépe“, abychom si vzali jeden příklad, vytváří mocenskou nerovnováhu mezi těmi, kdo technologie UI vyvíjejí, a těmi, jejichž životy jimi budou transformovány.
Ti druzí v zásadě nemohou mluvit do toho, jak tyto aplikace budou konstruovány a nasazeny.
Dokonalým příkladem toho, co se může stát, když se zavedou uniformní pravidla bez ohledu na sociální kontext a zažité způsoby chování, jsou současné problémy sužující sociální média.
Bohaté a pestré vzorce komunikace, které se vyskytují offline, byly na platformách jako Facebook a Twitter nahrazeny typizovanými a zúženými způsoby komunikace podle předem načrtnutých scénářů.
Vyhlazeny jsou nuance přítomné v komunikaci tváří v tvář a ve zpravodajství důvěryhodných poskytovatelů.
Ze snah pomocí technologie „propojit svět“ se zrodil močál propagandy, dezinformací, nenávistných projevů a šikany.
Toto charakteristicky vrcholně modernistické směřování ale není předurčené.
Namísto ignorování společenských souvislostí by se ti, kdo vyvíjejí nové technologie, mohli opravdu poučit ze zkušeností a obav skutečných lidí.
Samotné technologie nemusí být naduté, ale adaptivní, navržené tak, aby společnost neumlčovaly, nýbrž rozšiřovaly její možnosti.
Nové technologie budou tímto směrem patrně tlačit dvě síly.
První je trh, který může působit jako bariéra proti pomýleným systémům přicházejícím shora.
Jakmile se sovětští plánovači rozhodli kolektivizovat zemědělství, ukrajinský venkov s tím mnoho nenadělal.
Následovalo hromadné hladovění.
S dnešními digitálními technologiemi je tomu jinak, jejich úspěch bude záviset na rozhodnutích miliard spotřebitelů a milionů podniků po celém světě (snad s výjimkou Číny).
Síla této tržní zábrany by se ovšem neměla přeceňovat.
Není zaručeno, že si trh vybere vhodné technologie ke všeobecnému zavedení ani že si neosvojí negativní účinky některých nových aplikací.
Skutečnost, že Facebook existuje a informace o 2,5 miliardy svých aktivních uživatelů shromažďuje v tržním prostředí, neznamená, že můžeme důvěřovat tomu, jak tato data využije.
Trh rozhodně není garancí, že obchodní model Facebooku ani technologie, o něž se opírá, nebudou mít nepředvídané důsledky.
Aby tržní mantinel fungoval, musí se opírat o druhou, účinnější brzdu: demokratickou politiku.
Každý stát má náležitou úlohu při regulaci hospodářských činností a používání a šíření nových technologií.
Demokratická politika je často motorem poptávky po takové regulaci.
Je též nejlepší obranou proti strategiím uchvácení státu firmami vyhledávajícími renty, které se na trhu pokoušejí zvýšit svůj podíl nebo zisk.
Demokracie také poskytuje nejlepší mechanismus k nadnášení rozmanitých názorů a organizování odporu proti nákladným či nebezpečným vrcholně modernistickým plánům.
Veřejným vyjádřením stanoviska můžeme zpomalit, nebo dokonce odvrátit nejzhoubnější uplatnění sledování, dohledu a digitální manipulace.
Právě demokratický hlas byl upřen lidem, kteří se potýkali s kolektivizačními plány na ukrajinském a tanzanském venkově.
Abychom velkým technologickým firmám zabránili v uskutečnění vrcholně modernistické noční můry, nepostačí však pravidelné volby.
Jelikož nové technologie dokážou potlačovat svobodu projevu a politické kompromisy a prohlubovat koncentraci moci ve veřejné správě a soukromém sektoru, mají schopnost mařit fungování samotné demokratické politiky a tím vytvářet bludný kruh.
Pokud si technologický svět zvolí vrcholně modernistické směřování, může nakonec narušit naši jedinou spolehlivou obranu proti jeho domýšlivosti: demokratický dohled nad tím, jak jsou nové technologie vyvíjeny a uváděny do praxe.
My jako spotřebitelé, pracující a občané bychom si tuto hrozbu měli tím víc uvědomovat, neboť právě jen my ji můžeme zastavit.
Pohled skrze kouřovou clonu velké tabákové pětky
ŽENEVA – Všichni víme, jak škodlivý je tabák, že zabíjí každoročně miliony lidí a že mnoha dalším škodí.
Víme také, že tabákové firmy soustavně lžou o tom, jakou škodu jejich produkty páchají.
Nyní byla však dokonce i Velká pětka donucena uvádět fakta pravdivě.
Poté, co prohrála šňůru odvolání po rozsudku federálního soudu z roku 2006 , byly čtyři firmy přinuceny odhalit pravdu za roky klamavého marketingu tím, že uveřejní v amerických novinách a televizi reklamu obsahující “opravná vyjádření.”
Tyto veřejná prohlášení uznávají, že společnosti - Philip Morris USA, RJ Reynolds Tobacco, Lorillard a Altria – věděly, jakou škodu jejich produkty páchají, ale přesto je prodávaly.
A nejsou to jen soudy, kdo podniká kroky proti tabákovému průmyslu.
Nedávné rozhodnutí francouzské banky BNP Paribas zastavit financování a investice do tabákových firem – včetně producentů, velkoobchodů a obchodníků – je posledním znakem, že veřejné zdraví se konečně dostává před komerční zájmy.
Nesmíme se ale nechat ukolébat vírou, že tato opožděná přiznání reflektují altruistickou katarzi tabákového průmyslu.
Jsou vyústěním kombinovaného tlaku právního systému USA, advokáty kontrolujícími tabákový průmysl a samotnou vahou důkazů proti zavádějícímu marketingu “lehkých“ a “slabých“ tabákových produktů.
Měly by se být považovány za varování: Průmyslu se nedalo věřit v minulosti a nemělo by se věřit tomu, že v budoucnosti udělá správnou věc.
Dokonce i dnes stejné tabákové firmy uvádějí na trh nové produkty, o kterých tvrdí, že jsou méně škodlivé – kupříkladu zařízení “heat-not-burn,” která odpařují tabák k produkci aerosolu obsahujícího nikotin – a financují přední skupiny, které mají za cíl svět bez kouře.
Svět byl svědkem obdobné taktiky všude možně, od Uruguaye po Austrálii, kde tabákové firmy spustily drahé právní bitvy proti legitimní regulaci svých smrtících produktů.
Navzdory těmto ztrátám budou bezpochyby hledat nové způsoby, jak se bránit tabákovým restrikcím.
Jistě, soudem nařízené vypuštění “opravných vyjádření“ v amerických mediích reprezentuje vítězství pravdy.
Přináší uzavření důležité právní pře amerického ministerstva spravedlnosti, která začala v roce 1999 v rámci Zákonu o zločinných organizacích a zůstala až do října 2017 částečně nedořešená a to i během dekády odvolání a právních tahanic po rozhodnutí v roce 2006.
Prohlášení popisují smrtelné efekty kouření a to i toho pasivního, včetně toho, že “lehké cigarety“ nejsou o nic méně škodlivější než ty normální; že kouření a nikotin jsou vysoce návykové; a že cigarety jsou “úmyslně“ upravovány, aby “maximalizovaly požití nikotinu.“
Dokonce i výrobci cigaret přiznávají, že jejich produkty přispívají ke každodenním 1200 úmrtím v USA.
Na celém světě tabák zabije ročně více než sedm milionů lidí.
Dost je dost; v tuto kritickou chvíli si nesmíme nechat tuto iniciativu proklouznout.
Vlády a zdravotní organizace, jako je ta naše, jsou ve válce s tabákovým průmyslem a v boji budeme pokračovat, doku velkou pětku neporazíme.
Pokud někdy národní lídři, ministři zdravotnictví a financí uvažovali, kam až by měli v regulaci tabákových produktů zajít, poskytlo jim přiznání Velké pětky společně s pochybami investorů odpověď: tak daleko, jak to bude nutné.
Vlády čelí morálnímu a legálnímu imperativu v otázce použití nejsilnějších možných způsobů jak ochránit jejich občany před tabákem.
Jeden ze způsobů, jak pokročit, by bylo, kdyby více vlád implementovalo závazky zakotvené v Rámcové úmluvě o tabákové kontrole (FCTC).
FCTC WHO poskytuje směrnice k tématům jako je zdanění tabáku, veřejné povědomí a vzdělávání a upozornění na baleních.
Tato opatření pomohla zachránit miliony dolarů v nákladech zdravotnictví.
Lze však udělat více, což je důvod, proč vyzýváme vlády na celém světě, aby zesílili implementaci FCTC WHO tak, že zrychlí činnost v otázce politiky tabákové kontroly “MPOWER” – opatření tvořená s cílem posílit implementaci FCTC WHO na národní úrovni.
Dohromady tyto rámce reprezentují nejsilnější obranu zemí proti tabákovému průmyslu.
Vlády by navíc měly podpořit Protokol o eliminaci zakázaného obchodu s tabákovými produkty, který má za cíl zabránit nezákonnému obchodu, jako je pašování.
Zatímco 33 zemí a Evropská unie tento protokol podepsali, je zapotřebí podpory ještě dalších sedmi zemí, než vejde v platnost.
No a konečně při pohledu na nadcházející High-level Meeting o nepřenosných chorobách OSN v roce 2018 musí být vládní lídři připraveni demonstrovat jejich závazek na ochranu lidí před srdečními a plicními chorobami, rakovinou a diabetem tím, že podpoří silnou tabákovou kontrolu.
Svými nedávnými přiznáními byla Velká pětka donucena odhalit svou pravou povahu.
I když neochotně, vyzvaly nás tyto společnosti, abychom odmítli jejich výrobky.
Myslíme si, že je načase, abychom přijali jejich nabídku.
Turecký problém s horkými penězi
NEW YORK – Pokračující finanční volatilita v rozvíjejících se ekonomikách přiživuje debatu o otázce, zda by se takzvaná „křehká pětka“ – Brazílie, Indie, Indonésie, Jihoafrická republika a Turecko – měla pokládat za oběť měnové politiky rozvinutých zemí, nebo za oběť vlastní přehnané integrace do globálních finančních trhů.
Odpověď na tuto otázku vyžaduje prozkoumání různých reakcí těchto zemí na měnovou expanzi – a různých úrovní rizika, jež tyto reakce vytvořily.
Všechny státy „křehké pětky“ – jejichž příslušnost k této skupině je založená na existenci fiskálního deficitu v kombinaci s deficitem běžného účtu, takže jsou obzvláště zranitelné vůči volatilitě kapitálových toků – sice po vypuknutí globální finanční krize přijaly nějaká makroobezřetnostní opatření, avšak výsledný mix těchto politik a jejich výsledků se u nich podstatně liší.
Zatímco Brazílie, Indie a Indonésie reagovaly na prudký příliv kapitálu novými regulacemi kapitálového účtu, Jihoafrická republika a Turecko umožnily kapitálu volně proudit přes hranice.
Zaměřme se na reakci Turecka, kterou charakterizuje neochvějné lpění na otevřenosti kapitálového účtu.
Ačkoliv největší pozornost v poslední době poutá politický vývoj v zemi, současná turecká krize má kořeny v ekonomických slabinách, které se odrážejí v klesající důvěře investorů a prudkém znehodnocování turecké liry.
Tato nestabilita vyvolala obavy z nákazy dalších rozvíjejících se trhů, přičemž Jihoafrická republika je kvůli otevřenosti kapitálového účtu obzvláště zranitelná.
Namísto omezování kapitálového toku začaly turecké měnové orgány v listopadu 2010 snižovat sazby overnight půjček, aby redukovaly ziskovost devizových spekulací typu carry trade (nákupů aktiv v zahraniční měně s cílem využít vyšší úrokové sazby).
Úřady doufaly, že dlouhodobější kapitálové toky budou financovat prohlubující se deficit běžného účtu, jenž v té době přesahoval 8% HDP, což zmírní riziko náhlého zastavení vnějšího financování.
Zatímco mnoho pozorovatelů tleskalo turecké centrální bance za smělý a neortodoxní politický mix, Mezinárodní měnový fond kritizoval turecké úřady za rostoucí inflační očekávání a podněcování dalšího růstu úvěrů.
MMF však výslovně nedoporučil, aby Turecko zavedlo regulace kapitálového účtu, a to navzdory vršícím se důkazům jeho vlastních zaměstnanců, že zavedení takových pravidel mnoha rozvíjejícím se trhům prospívá.
Bez řízení kapitálového účtu turecká centrální banka očekávala, že dosáhne finanční a cenové stability doplněním redukce sazeb overnight půjček o domácí makroobezřetnostní nástroje zaměřené na snížení nadměrného růstu úvěrů.
Hlavním opatřením na kontrolu růstu úvěrů bylo postupné zvyšování požadavků na rezervy, které začalo v roce 2010, dále určitá omezení spotřebitelských půjček a také zastropování růstu úvěrů ve druhé polovině roku 2011.
Oficiální činitelé tvrdili, že takové nástroje jsou efektivnější než opatření na regulaci kapitálového toku, které se „obecně těžko zavádějí a dosti snadno obcházejí“.
Domácí obezřetnostní opatření však mohla mít jen omezený dopad na tempo růstu úvěrů, poněvadž tento růst byl tažen převážně prudkým přílivem kapitálu.
Růst domácích úvěrů tak začal zpomalovat až v srpnu 2011, kdy se globální investoři začali mít kvůli eskalaci krize eurozóny více na pozoru před riskantními rozvíjejícími se trhy.
Ačkoliv však turecké měnové úřady tuto spojitost připustily, paradoxně dál připisovaly pokles růstu úvěrů úspěchu svých obezřetnostních opatření.
Loni v květnu pak americký Federální rezervní systém ohlásil záměr přikročit k utlumování svého programu nákupu aktiv v objemu mnoha bilionů dolarů – takzvaného „kvantitativního uvolňování“ –, což vyvolalo rozsáhlý odliv kapitálu z rozvíjejících se trhů.
Už se to nedalo popřít: kapitálová exploze na rozvíjejících se trzích skončila a bubliny úvěrů a aktiv nafouknuté v jejím důsledku náhle hrozily splasknout.
Brazílie a Indie se na rozdíl od Turecka nezdráhaly opětovně zavést restrikce kapitálového účtu.
Obě tyto ekonomiky jsou dnes mnohem méně křehké než Turecko a Jihoafrická republika.
Vzhledem k tomu možná skutečná otázka zní, proč Turecko upustilo od regulací kapitálového účtu, když je téměř všechny ostatní rozvíjející se trhy v nějaké podobě používaly.
Byl finanční sektor na tamní politiky příliš silný?
Byli turečtí centrální bankéři příliš oddaní předchozímu názoru MMF, že inflační cílení může fungovat pouze v podmínkách konvertibility kapitálového účtu?
Nebo to bylo tím, že politici měli prospěch z hospodářského impulzu, který příliv krátkodobých „horkých peněz“ vyvolává, a proto byli ochotni ignorovat důsledky?
Můžeme-li si vzít z tureckého měnově-politického experimentu nějaké ponaučení, pak zní, že domácí obezřetnostní regulace a nástroje měnové politiky by se měly pokládat za doplňky řízení kapitálového účtu – nikoliv za jeho náhradu.
Chce-li se Turecko vyhnout ještě hlubší hospodářské krizi, je jeho jedinou nadějí podniknout odhodlané kroky na zmírnění ekonomických rizik, jejichž narůstání v posledních několika letech tamní představitelé dopustili.
Vzhledem k politické nestabilitě, jíž země v současné době čelí, je však takový výsledek přinejlepším nejistý.
Průkopníci vakcín v rozvíjejícím se světě
SEATTLE – Očkování dělá divy.
Vakcíny předcházejí vzniku nemoci, což je lepší než následná léčba.
Jsou také relativně levné a snadno se aplikují.
Přesto je miliony dětí nedostanou.
To mě odjakživa ohromovalo.
Když jsme před 15 lety založili Nadaci Gatesových, měli jsme za to, že všechna samozřejmá opatření už se dělají a že se budeme muset věnovat nákladným a neověřeným řešením.
Ve skutečnosti je stále jednou z nejvyšších priorit zajišťování základního očkování.
Při pohledu vpřed jsem optimističtější než kdy dřív ohledně pokroku, jehož v roce 2014 můžeme dosáhnout díky schopnosti vakcín zajistit všem dětem – ať žijí kdekoli – zdravý vstup do života.
Máme nové prostředky od štědrých dárců z celého světa.
Vyvíjíme nové a lepší vakcíny na ochranu dětí před smrtelnými nemocemi.
A hledáme inovativní způsoby, jak je distribuovat, zejména v nesnadno dostupných oblastech.
Jedním z nejzajímavějších – a často přehlížených – směrů vývoje celosvětového úsilí o zajištění dostupnosti očkování pro všechny děti je narůstající role dodavatelů vakcín z rozvíjejících se zemí.
Země jako Brazílie, Čína a Indie už dlouho zápasí s mnoha vlastními zdravotnickými a rozvojovými obtížemi a dosahují obrovských pokroků.
Teď svých zkušeností a odborných kapacit využívají, aby k podobným pokrokům pomohli dalším zemím.
O mnoha farmaceutických společnostech, které se zařadily mezi nejpřínosnější partnery v oblasti globálního zdravotnictví, jste nejspíš ještě neslyšeli; jmenujme jen namátkou: Serum Institute of India, Bharat Biotech, Biological E, China National Biotec Group a Bio-Manguinhos.
Zapojením téhož novátorského ducha, který rozvíjející se trhy proměnil ve výrobní uzly veškerého zboží od aut po počítače, získaly tyto společnosti prim v zásobování světa kvalitními a lacinými vakcínami.
Zostřená konkurence a nové výrobní postupy, jež tyto společnosti vytvořily, přinesly možnost ochránit dítě před osmi významnými chorobami – mimo jiné tetanem, černým kašlem, obrnou a tuberkulózou – za necelých 30 dolarů.
Serum Institute vyrábí větší objem vakcín než kterákoli jiná společnost na světě a plní klíčovou úlohu při snižování nákladů a zvyšování celkových objemů.
Díky úsilí těchto dodavatelů a jejich úzké spolupráci s aliancí GAVI, nadnárodními výrobci vakcín a mezinárodními dárci se očkuje víc než 100 milionů dětí ročně – víc než kdy dřív.
Jak budou na trh vstupovat další dodavatelé a inovativními výrobními postupy budou podněcovat konkurenční soupeření, ceny pravděpodobně ještě dále klesnou.
Vezměme si pokrok, jehož bylo dosaženo spásnou pentavakcínou, která dítě ochrání před záškrtem, tetanem, černým kašlem, žloutenkou typu B a bakterií haemophilus influenzae typu B (Hib) – vše jednou dávkou.
Když ji aliance GAVI představila v roce 2001, existoval jediný dodavatel a dávka stála 3,50 dolaru.
Jak poptávka po vakcíně rostla, GAVI motivovala ke vstupu na trh další dodavatele a cena strmě klesla.
Dnes existuje pět dodavatelů a indická farmaceutická společnost Biological E letos oznámila, že tuto vakcínu bude nabízet za pouhých 1,19 dolaru za dávku.
Jsme také svědky toho, že rozvíjející se země investují do biomedicínských technologií, aby zajistily nové vakcíny pro rozvojové země.
Indický Úřad pro biotechnologie a společnost Bharat Biotech oznámily letos plán dát do distribuce novou vakcínu proti rotaviru – příčině úmrtí statisíců dětí – za cenu jednoho dolaru za dávku, tedy výrazně levněji oproti současným vakcínám.
Čínská biotechnologická firma zase v říjnu získala od Světové zdravotnické organizace souhlas, aby na trh uvedla zdokonalenou vakcínu chránící děti před japonskou encefalitidou.
Ještě týž měsíc Bio-Manguinhos, přední brazilské centrum zaměřené na biomedicínský výzkum a vývoj, ve spolupráci s Nadací Gatesových oznámilo plán na vytvoření kombinované vakcíny proti spalničkám a zarděnkám.
Když jsem se před 15 lety začal ve světovém zdravotnictví angažovat, taková oznámení byla velmi vzácná.
Odvětví vakcín dominovala hrstka nadnárodních farmaceutických společností se sídlem v bohatých zemích a celý sektor trpěl nedostatkem konkurence.
Dnes výrobci z rozvíjejících se zemí vyrábějí kolem 50 % vakcín, jež nakupují orgány OSN k použití v rozvojovém světě, což je značný nárůst oproti necelým 10 % v roce 1997.
Přínosy výrobců vakcín z rozvíjejících se zemí často doplňují práci jejich protějšků z vyspělých zemí.
Některé z nejpokrokovějších myšlenek ostatně vzešly z jejich společných snah.
Nadace Gatesových podpořila významné partnerství mezi indickým Serum Institute a dánským výrobcem vakcín SynCo Bio Partners s cílem vytvořit levné očkování, které v Africe ochrání víc než 450 milionů lidí před meningitidou.
Společnost Biological E letos oznámila dvě významná partnerství s nadnárodními výrobci vakcín.
Spolupráce s GlaxoSmithKline přinese vakcínu chránící děti před obrnou a dalšími pěti infekčními nemocemi; spolupráce s Novartisem přinese dvě vakcíny, které ochrání miliony lidí v rozvojovém světě před tyfovými a paratyfovými horečkami.
Navzdory veškerému tomuto pokroku je nutné udělat víc pro nalezení cesty k 22 milionům dětí, především v nejchudších zemích, které k vakcínám, jež jim ochrání život, nemají přístup.
Bez ochrany před smrtelnými nemocemi, jako jsou spalničky, zápal plic a rotavirus, je řadě těchto dětí upřena příležitost ve zdraví vyrůst, chodit do školy a žít produktivní život.
Tratí i jejich země.
Nemoci okrádají chudé země o energii a schopnosti tamních lidí, zvyšují léčebné náklady a brzdí hospodářský růst.
Žijeme ve světě, kde máme moc tuto nespravedlnost napravit.
Máme znalosti potřebné k výrobě účinných vakcín za dostupnou cenu a k jejich distribuci až k dětem, které je potřebují.
Podstatnou součástí tohoto procesu jsou dodavatelé vakcín z rozvíjejících se zemí.
Díky jejich přispění se blížíme ke dni, kdy všechny děti budou moci zdravě vstoupit do života.
Proč je Jeffrey Sachs důležitý
SEATTLE – Bono označuje ekonoma JeffreyhoSachse za „skřípající kolo, které rachotí“.
Pro mě je Sachs Bonem ekonomie– mužem působivé inteligence, vášně a přesvědčovacích schopností, jenž využívásvého nadání k tomu, aby hovořil za nejchudší lidi na planetě.
Nepřekvapilo mětedy, že jedna novinářka pokládá Sachse za přesvědčivou hlavní postavu proknihu – a za dobrý způsob, jak vtáhnout čtenáře do potenciálně suchého tématumezinárodního rozvoje.
V knize Idealistavykresluje spisovatelka a redaktorka časopisu Vanity Fair Nina Munková jemně odstíněný portrét Sachse i jehoProjektu vesnic tisíciletí (MVP) – demonstračního projektu v hodnotě 120milionů dolarů, který měl světu ukázat, že africké vesnice lze vyzvednout zchudoby masivními injekcemi cílené pomoci.
Bylo by snadné a možná i snázeprodejné, kdyby Munková načrtla Sachsovu karikaturu, v níž by přehnanězdůraznila jeho negativní vlastnosti a potlačila jeho obrovský talent.
Ona tovšak nedělá.
Sběrem látky pro knihu strávila Munkovášest let, během nichž Sachse dobře poznala a dlouhou dobu také žila ve dvou zpatnácti vesnic tisíciletí.
Jasně si tedy uvědomuje důležitost a obtížnosttoho, oč se Sachs a jeho tým pokoušejí.
Na rozdíl od většiny knih o mezinárodnímrozvoji je dílo Niny Munkové velice čtivé a nepříliš dlouhé (260 stran).
Všempracovníkům naší nadace jsem řekl, že podle mého názoru stojí za to si hopřečíst.
Je to hodnotný – a někdy i srdceryvný – varovný příběh.
Zatímco totižněkteré vesnice tisíciletí uspěly a pomohly rodinám zlepšit své zdraví a zvýšitpříjmy, dvě vesnice, jejichž studiem strávila Munková nejvíce času – Dertu vKeni a Ruhiira v Ugandě –, se k uskutečnění Sachsovy vize ani nepřiblížily.
Když Sachs poprvé začal projektplánovat, obrátil se na nadaci se žádostí o podporu.
V té době jsme již silněpodporovali jeho úsilí na Institutu Země při Kolumbijské univerzitě a měli jsmepocit, že je neocenitelné, když se bude plně soustředit na potřeby chudýchzemí.
Vize, kterou nám nastínil, bylafascinující.
Vybíral si hrstku vesnic, jež se měly stát terčem intenzivníchintervencí v oblasti zdravotnictví, vzdělávání a zemědělství – všechnonajednou.
Jeho hypotéza zněla tak, že tyto intervence budou mít tak silnýsynergický efekt, že roztočí blahodárnou vzestupnou spirálu a nadobro vyzvednoudané vesnice z chudoby.
Měl pocit, že pokud se člověk zaměří pouze na hnojiva,aniž by řešil zdravotnictví, nebo pokud jen poskytne vakcíny, aniž udělácokoliv pro zlepšení vzdělání obyvatel, nepodaří se pokrok bez neustáléhopřísunu pomoci udržet.
Moji kolegové i já jsme měli k Sachsovupřístupu řadu výhrad.
Zpochybňovali jsme jeho předpoklady o tom, jak rychle sepřínosy dostaví, co se stane, jakmile se utlumí financování MVP, jak mnohovlády přispějí ke kompenzaci vysokých nákladů na hlavu a nakolik lze realizovatměření pokroku (vzhledem k vysoké pravděpodobnosti, že jakmile začne prouditpomoc MVP, začnou do vesnic proudit také lidé z okolních oblastí).
Rozhodlijsme se tedy, že nebudeme do MVP přímo investovat, třebaže jsme rádipokračovali v podpoře jiné Sachsovy činnosti.
Když se nyní ukázalo, že projektnefunguje podle plánu, nechystám se házet kamenem.
I my máme mnoho projektů,které nesplnily očekávání.
Dosahovat účinných řešení je obtížné, přestožečlověk plánuje všechny potenciální eventuality a nezamýšlené důsledky.
Téměř uvšech typů investic – podnikatelských, filantropních i jiných – existujepřirozená tendence vsadit v případě těžkostí a přehmatů na ještě větší riziko.Dělám to já a myslím si, že to dělá i většina jiných lidí.
Co se tedy nepovedlo?
Tak napříkladnarážely Sachsem vybrané vesnice na řadu různých problémů – od sucha popolitický neklid.
Za druhé MVP zvolily idealistický přístup jako z filmu „Hřištěsnů“.
Lídři MVP vybízeli farmáře, aby přešli na řadu nových plodin, po nichžexistovala poptávka v bohatších státech, a experti v terénu odváděli dobroupráci, když pomáhali farmářům dosahovat vysokých výnosů díky použití hnojiv,zavlažování a kvalitnějších semen.
MVP však současně neinvestovaly dorozvojových trhů pro tyto plodiny.
Podle Munkové se „ananasy nakonec nedalyexportovat, protože náklady na dopravu byly příliš vysoké.
Pro zázvorneexistoval trh vůbec.
A navzdory prvotnímu zájmu zákazníků v Japonsku nikdonechtěl banánovou mouku.“ Farmáři pěstovali plodiny, ale zákaznícinepřicházeli.
Sachs samozřejmě ví, že je klíčové pochopittržní dynamiku; patří mezi nejchytřejší ekonomy světa.
Ve vesnicích, kteréMunková profilovala, jako by však nosil klapky na očích.
Warren Buffett s oblibou říká: „Zpětnézrcátko je vždy čistší než čelní sklo.“ V tomto zpětném zrcátku vidíme, že prodaný projekt nikdy neexistoval ekonomický model, který by mohl navázat naúspěchy i poté, co vyschnou dolary z MVP.
Všechny dotyčné intervence – do zdravotnictví,zemědělství, infrastruktury, školství i na zakládání nových firem – dávajísmysl jen tehdy, když se zavádějí opatrně a postupně.
Překvapuje mě však, jakmálo Sachs zkoumal státní rozpočty a že se nesnažil přesvědčit vlády, aby zavedlydodatečné zdanění na financování většího počtu těchto intervencí ve svýchzemích.
Ve zpětném zrcátku však také vidíme, žemnohé Sachsovy myšlenky se ukázaly jako naprosto správné.
Munková podrobněpopisuje jeho boj s mezinárodními dárci, kteří v roce 2007 odmítali bezplatnědistribuovat síťová lůžka napuštěná insekticidem, poněvadž upřednostňovalitržně založený přístup, v jehož rámci by lidé platili za každé lůžko určitou maloučástku.
Sachs si tehdy svým prosazováním bezplatných síťových lůžek mírněřečeno nezískal žádné přátele.
Svými stále nelítostnějšími tirádaminakonec odradil i potenciální spojence, kteří chtějí porazit malárii stejněvroucně jako on.
Historie však ukáže, že Sachs měl absolutní pravdu.
Již jsme sepřesvědčili, že bezplatný model umožnil daleko rozsáhlejší distribuci síťovýchlůžek – a mnohem výraznější snížení počtu případů malárie – než tržní modely.
Závěrem doufám, že bojovníci protichudobě se nenechají odradit zkušenostmi s MVP a dál budou investovat apodstupovat rizika.
Ve světě rizikového kapitálu je třicetiprocentní úspěšnostpovažována za skvělou bilanci.
Ve světě mezinárodního rozvoje naopak kritikovéchápou každý krok vedle jako důkaz, že pomoc je vyhazování peněz do kanálu.Když se o něco snažíte tak usilovně, jako když bojujete proti chudobě anemocem, pak nikdy nedosáhnete ničeho smysluplného, pokud se bojíte, že udělátechybu.
Nesmírně Sachse obdivuji za to, že dávávšanc své myšlenky a pověst.
Koneckonců mohl vést pohodlný život, kdyby nedělalnic jiného než učil dva kurzy za semestr a udílel salonní rady v akademickýchžurnálech.
To však není jeho styl.
On si vyhrne rukávy.
Promění své teorie včiny.
Neznám nikoho, kdo by k sobě byl tvrdší než on.
Mám takové tušení, že se Sachs stejnějako všichni neúnavní myslitelé a lidé činu poučí ze svých přehmatů a znovu přijdes ještě silnějšími myšlenkami a přístupy.
Sachs vždy bude skřípajícím kolem,které rachotí – a svět se díky tomu stane lepším.
Daň na roboty?
ATÉNY – Ken si dobře vydělává provozováním kombajnu pro farmáře Luka.
Plat Kena generuje daň z příjmu a platby sociálního pojištění, což pomáhá financovat vládní programy na podporu méně šťastných členů společnosti.
Bohužel, Luke se chystá nahradit Kena Nexusem – robotem, co dokáže kombajn provozovat déle, bezpečněji, v jakémkoliv počasí a bez pauz na oběd, dovolené či nemocenské.
Bill Gates si myslí, že by měl i Nexus platit daň z příjmu – za účelem zmírnění nerovnosti a kompenzace sociálních nákladů spojených s efektem automatizace.
Případně by měl zaplatit pořádnou daň Luke za to, že nahradil Kena robotem.
A tato “daň za robota“ by měla poté být využita na financování něčeho jako je všeobecný základní příjem (VZP).
Gatesův návrh, jedna z mnoha variant VZP, nám umožňuje spatřit fascinující aspekty kapitalismu a lidské nátury, kterou bohatá společnost příliš dlouho opomíjela.
Celá pointa automatizace je, že Nexus, na rozdíl od Kena, nebude nikdy vyjednávat s Lukem nad pracovní smlouvou.
Nebude mít totiž žádný příjem.
Jediný způsob, jak simulovat v případě Nexuse daň z příjmu, je použít Kenův poslední roční příjem jako referenční a z platu Luka vyjmout daň z příjmu a srážky za sociální pojištění rovnající se tomu, co zaplatil Ken.
S tímto přístupem jsou tři problémy.
Za prvé, zatímco Kenův příjem by se s časem měnil za předpokladu, že by nedostal vyhazov, tak referenční plat se změnit nemůže, pouze nahodile a způsobem, který zvolí daňový úřad navzdory businessu.
Daňový úřad by se s Lukem hádal o nemožných odhadech o potenciálním růstu či poklesu Kenova platu, vše za předpokladu, že by byl stále zaměstnán.
Za druhé, příchod roboticky ovládaných strojů, které předtím nikdy neřídil člověk znamená, že by neexistoval žádný předchozí příjem, který by mohl být považován za referenční pro výpočet daně, kterou by tito roboti museli platit.
No a za třetí, je filozoficky náročné obhájit vynucování na Lukovi daň z “příjmu“ za Nexuse a ne za kombajn, který Nexus řídí.
Koneckonců, jsou to oboje stroje a kombajn zastal mnohem více lidské práce než Nexus.
Jediné obhajitelné odůvodnění pro to, aby se na ně pohlíželo rozdílně, je větší autonomie Nexuse.
Ale do jaké míry je Nexus opravdu autonomní způsobem, jakým kombajn není?
Jakkoliv může být Nexus pokročilý, dá se o něm jako o autonomním smýšlet jedině a pouze když si rozvine vědomí, ať už spontánně, nebo s pomocí jeho stvořitelů.
Jedině pokud Nexus (stejně jako replikanti Nexus-6 ve filmu Blade Runner z roku 1982) dosáhne této změny, tak si “on“ vyslouží “právo“ na to, aby se o něm smýšlelo jako o něčem jiném, než je kombajn, který řídí.
Potom dá ale lidstvo vzniknout novému druhu a novému hnutí za občanská práva (ke kterému bych se s radostí přidal), které bude požadovat svobodu pro Nexuse a stejná práva, jako má Ken – včetně platu, benefitů a volebního práva.
Za předpokladu, že roboti nemohou být přinuceni k platbě daně z příjmu, aniž by došlo k vytvoření nového potenciálního konfliktu mezi daňovým úřadem a businessem (společně s daňovou arbitráží a korupcí), co takhle zdanit Nexus v momentě prodeje Lukovi?
To by jistě bylo možné: stát by vybral jednorázovou daň od Luka v momentě, kdy nahradí Kena Nexusem.
Gates tuto druhou nejlepší alternativu podporuje před “platbou“ daně z příjmu roboty.
Myslí se, že zpomalení automatizace a vytvoření daňových překážek jakožto protiváhy efektu rozvoje technologií, je – celkově vzato – smysluplná politika.
Jednorázová daň na roboty by však vedla pouze k tomu, že by výrobci robotů zakomponovali umělou inteligenci do jiných strojů.
Nexus by se stal součástí kombajnu, což by znemožnilo zdanit robotickou součástku separátně od hloupých součástek, které mají na starosti sklizeň.
Buď by se z daně na roboty upustilo, nebo by měla být zobecněna v rámci daně z prodeje kapitálového zboží.
Ale představme si pobouření proti dani na veškeré kapitálové zboží: Běda těm, kdo by snížili domácí produktivitu a konkurenceschopnost!
Od doby vzniku průmyslového kapitalismu jsme opravdu špatní v odlišování majetku a kapitálu a tím pádem i mezi bohatstvím, rentou a zisky.
Proto je tak obtížné navrhnout daň z bohatství.
Koncepční problém odlišení Nexuse od kombajnu, který “on“ řídí, by znemožnil nalezení shody nad tím, jak by měla fungovat daň na roboty.
Proč ale život v kapitalismu ještě více komplikovat?
K dani na roboty existuje alternativa, která se snadno implementuje a je jednoduše obhajitelná: univerzální základní dividenda (UBD), která je financovaná z výnosu ze všeho kapitálu.
Představme si, že pevná část první veřejné nabídky akcií (IPOs) jde do veřejného fondu, který obratem generuje příjem, že kterého se platí UBD.
Společnost se stane v podstatě akcionářem každé korporace a dividendy jsou rovnoměrně rozloženy mezi všechny občany.
Celá společnost by začala sdílet profit z toho, do jaké míry by automatizace zlepšila produktivitu a korporátní ziskovost.
Žádná nová daň, žádné komplikace v daňových zákonech a žádný efekt na existující financování sociálního státu.
Čím více zisku a jeho automatické redistribuce prostřednictvím UBD navýší příjmy, tím více peněz se uvolní pro sociální aspekt státu.
Společně se silnějšími pracovními právy a slušným životním minimem by získal ideál sdílené prosperity novou chuť do života.
První dvě průmyslové revoluce byly založené na strojích, které navrhli velcí vynálezci ve velebených továrnách a nakoupili prohnaní podnikatelé, kteří se dožadovali majetkových práv nad proudem příjmů, který generovaly “jejich“ stroje.
Dnešní technologickou revoluci provází větší socializace produkovaného kapitálu.
Praktickou reakcí by byla socializace majetkových práv před velkým tokem příjmu, který nyní kapitál generuje.
Ve zkratce, zapomeňme na danění Nexu nebo Luka.
Pojďme namísto toho vložit část podílu na Lukově farmě do veřejného fondu, který poté zajistí univerzální platbu všem.
Navíc musíme přijmout legislativní opatření s cílem zlepšit platy a podmínky všech lidí v zaměstnání, zatímco naše daně poskytnou Kenovi dávky v nezaměstnanosti, garantovanou placenou práci v jeho společnosti, případně rekvalifikaci.
Bin Ládinův duch
LONDÝN – Smrt Usámy bin Ládina v pákistánském úkrytu je jako odstranění nádoru z muslimského světa.
Bude však zapotřebí agresivní návazná léčba, aby zbývající buňky al-Káidy nemetastázovaly tím, že si získají další stoupence, kteří věří v násilí jako v prostředek „očištění“ a posílení islámu.
Naštěstí přichází bin Ládinova smrt právě ve chvíli, kdy se velká část islámského světa křečovitě svíjí v léčbě, kterou vyžaduje i bin Ládinova forma fanatismu: tedy během „arabského jara“ nesoucího se ve znamení požadavků na posílení role demokracie (a absence požadavků, tedy alespoň dosud, na právě ten typ islámské vlády, který se al-Káida snažila zavést).
Mohou však nově se rodící demokracie, které se momentálně budují v Egyptě a Tunisku a o něž se usiluje v Bahrajnu, Libyi, Sýrii, Jemenu i jinde, zahnat hrozby představované islámskými extremisty?
A především: mohou porazit salafijsko-wahhábistické myšlení, z něhož Usáma bin Ládin a jemu podobní dlouho vycházeli a které je dosud vyznávanou a chráněnou ideologií v Saúdské Arábii?
Faktem zůstává, že už před americkou operací na zabití bin Ládina coby symbolické hlavy al-Káidy se vznikajícím demokratickým revolucím v arabském světě podařilo za pouhých pár krátkých měsíců učinit pro marginalizaci a oslabení bin Ládinova teroristického hnutí v islámském světě stejně mnoho, jako válka s terorismem učinila za deset let.
Ať už bude jejich konečný výsledek jakýkoliv, odhalily tyto revoluce filozofii a chování bin Ládina a jeho stoupenců jako nejen nelegitimní a nelidské, ale i jako neschopné dosáhnout lepších podmínek pro obyčejné muslimy.
Když Arabové jednotně stáli v pokojném několikamilionovém protestu, říkali tím, že jejich způsob, jak dosáhnout důstojnosti pro Araby a islám, je lidsky mnohem méně nákladný.
A co je ještě důležitější, jejich metoda nakonec dosáhne takové důstojnosti, jakou si lidé opravdu přejí, na rozdíl od nekonečných teroristických válek s cílem opětovně vybudovat kalifát, který bin Ládin sliboval.
Demonstranti arabského jara koneckonců nepotřebovali k dosažení svých cílů využívat – a zneužívat – islám.
Nečekali, až jejich situaci změní Bůh, ale chopili se iniciativy a pokojně se postavili svým utiskovatelům.
Arabské revoluce charakterizuje vznik pluralitní postislámské standardy pro věrné.
Jedinými lidmi, kteří do protestů zatahovali náboženství, byli ve skutečnosti vládcové – například ti v Bahrajnu, Jemenu, Libyi a Sýrii –, kteří se snažili využít strachu ze šíitské či sunnitské „jinakosti“, aby ve svých společnostech pokračovali v politice „rozděl a panuj“.
Když nyní USA odstranily bin Ládinovu fyzickou přítomnost, musí přestat odkládat zbytek léčebného procesu.
USA totiž selektivně – a krátkozrace – ozařují jen části rakovinného nádoru, který al-Káida představuje, a nechávají bez povšimnutí zhoubný růst saúdského wahhábismu a salafismu.
Navzdory desetileté válce Západu s terorismem a dlouhodobějšímu spojenectví Saúdské Arábie s USA pokračuje saúdský wahhábistický náboženský režim ve financování islámských extremistických ideologií po celém světě.
Bin Ládin, který se v Saúdské Arábii narodil, byl tam vychován a získal tam vzdělání, je produktem této všeprostupující ideologie.
Nebyl to žádný náboženský novátor; byl produktem wahhábismu a později ho wahhábistický režim exportoval jako džihádistu.
Během 80. let utratila Saúdská Arábie 75 miliard dolarů za propagaci wahhábismu, financování škol, mešit a charitativních organizací po celém islámském světě od Pákistánu přes Afghánistán až po Jemen, Alžírsko a další země.
Saúdové v těchto programech pokračovali i po teroristických útocích z 11. září a i poté, co zjistili, že kvůli technologiím globalizace je jejich „poslání“ nekontrolovatelné.
Není divu, že zrod nadnárodního islámského politického hnutí, který podpořily také tisíce „podzemních“ džihádistických webových stránek, pronikl i do saúdského království.
Podobně jako únosci z 11. září, kteří byli rovněž saúdsko-wahhábistickým ideologickým exportem (15 z 19 mužů, kteří tyto teroristické útoky provedli, si bin Ládin vybral proto, že měli stejný saúdský původ a vzdělání jako on), přetrvává také saúdskoarabská záložní armáda potenciálních teroristů, poněvadž wahhábistická továrna fanatických idejí zůstává nedotčená.
Skutečný boj se tedy nevede s bin Ládinem, nýbrž s touto ideologickou továrnou podporovanou saúdským státem.
Bin Ládin byl pouze odrazem zakořeněného násilí v oficiální ideologii saúdského království.
Bin Ládinovo zničení může některé diktátory, od libyjského vůdce Muammara Kaddáfího až po jemenského prezidenta Alího Abdalláha Sáliha, připravit o hlavní ospravedlnění jejich desítky let trvajícího útisku.
USA velmi dobře vědí, že se al-Káida jako nepřítel Sálihovi i dalším americkým spojencům v regionu velice hodí a že se terorismus v mnoha případech používá jako záminka k potlačování reforem.
USA dnes skutečně podněcují represi arabského jara v Jemenu a Bahrajnu, kde oficiální bezpečnostní složky běžně zabíjejí pokojné demonstranty volající po demokracii a lidských právech.
Al-Káida a demokracie nemohou existovat vedle sebe.
Bin Ládinova smrt by měla otevřít mezinárodnímu společenství oči, aby vidělo zdroj jeho hnutí: totiž utiskovatelské arabské režimy a jejich extremistické ideologie.
Jinak bude jeho příklad dál strašit svět.
Cena biodiverzity
DHÁKA – My lidé nejenže sdílíme planetu s řadou dalších druhů – rostlin, živočichů, a dokonce i mikrobů –, ale zároveň na nich závisí naše přežití.
Dokážeme stanovit ekonomickou hodnotu ochrany přírodní říše?
Někteří lidé se zarazí při představě, že by měli dávat na biodiverzitu cenovku, neboť pokládají její ochranu za zjevný imperativ.
Nepochybně by však také souhlasili s názorem, že prevence úmrtí a lidského utrpení a poskytování potravin, vody a vzdělání všem lidem na světě je životně důležité.
Realita je taková, že na to, abychom dělali všechno, jednoduše nemáme dost prostředků.
Je nutné činit obtížná rozhodnutí.
Ekonomie nám naštěstí může pomoci stanovit, jak s prostředky, které máme k dispozici, vykonat maximum dobrého.
To je obzvláště důležité dnes, kdy vlády 193 států světa pracují na stanovení Cílů trvale udržitelného rozvoje (SDG), jimiž se bude po dobu příštích 15 let řídit úsilí o globální rozvoj.
SDG budou modelovány podle Rozvojových cílů tisíciletí, které byly dohodnuty v roce 2000 a zaměřovaly se na cíle typu snížení mateřské a novorozenecké úmrtnosti, vymýcení chudoby a zlepšení přístupu k primárnímu vzdělávání.
Dosud byl navržen obrovský počet potenciálních cílů SDG, z nichž některé souvisejí s biodiverzitou.
Ačkoliv však do SDG poputují biliony dolarů, prostředků zkrátka není dost na to, aby to stačilo na realizaci všech projektů.
Proto se musí vedoucí světoví představitelé zaměřit na cíle, které budou mít největší dopad.
Můj mozkový trust Kodaňský konsensus spolupracuje s více než 60 špičkovými ekonomy a několika nositeli Nobelovy ceny na určení, které cíle slibují nejvyšší návratnost.
Ukazuje se, že ochrana biodiverzity je nejen žádoucí; podle tří nových studií ekonomů Anila Markandyi, Lukea Brandera a Alistaira McVittieho má smysl i po ekonomické stránce, přinejmenším u některých projektů.
Dobrým začátkem je ochrana lesů, kde každý vynaložený dolar znamená přínos ve výši zhruba 10 dolarů.
Některé zdroje, které lesy poskytují – stavební dříví, palivové dříví či cestovní ruch – lze ocenit poměrně snadno.
Hodnota dalších zdrojů – například široké palety živočišných druhů, jež v lesích žijí, a jejich význam pro člověka – se však kvantifikuje obtížněji.
Ve snaze toho dosáhnout provedli ekonomové několik průzkumů, aby zjistili, kolik by byli lidé ochotni zaplatit za ochranu lesů a živočišných druhů, kteří v nich žijí.
Lesy zároveň fungují jako obrovská „uhlíková jímka“, do níž se na mnoho desetiletí či staletí ukládá atmosférický oxid uhličitý; ochrana lesů by proto napomohla ke zmírnění klimatických změn.
Lesy navíc absorbují intenzivní dešťové srážky, což snižuje riziko záplav.
Například záplavy v roce 2010 v Pákistánu by byly mnohem méně ničivé, kdyby se předtím nebylo vykácelo tolik stromů z výše položených svahů.
Z toho vyplývá závěr, že každý dolar vynaložený na ochranu lesů by přinesl 5-15 dolarů společenského užitku, a to jak hmatatelných výhod typu těžby dřeva a zachycování uhlíku, tak i „měkkých“ přínosů typu zachování krásy lesní krajiny.
Rozumná je i ochrana světových mokřadů, které rovněž poskytují drahocenné služby včetně ochrany pobřežních oblastí a říčních údolí před záplavami: každý vynaložený dolar by se vrátil desetkrát.
Nejvyšší návratnost by však měla ochrana korálových útesů, kde by každý vynaložený dolar znamenal přínos ve výši mimořádných 24 dolarů.
Podobně jako lesy poskytují také korálové útesy řadu různých služeb – včetně cestovního ruchu a rybích sádek, které pomáhají udržovat komerční rybolov – a mají i vnitřní hodnotu pro lidi.
Zpomalení úbytku korálových útesů o polovinu by stálo zhruba 3 miliardy dolarů ročně – a přínosy by měly hodnotu nejméně 72 miliard dolarů.
Ne všechny projekty zaměřené na ochranu biodiverzity představují chytré využití veřejných zdrojů.
Například vytváření dalších přírodních rezervací se možná jeví jako skvělý způsob, jak ochránit přirozené prostředí většího počtu druhů, avšak ekonomický přínos by ani nepokryl náklady ve výši bezmála jednoho bilionu dolarů.
Zdvojnásobení rozlohy chráněné pobřežní krajiny a zahrnutí obrovské plochy volného oceánu mezi rezervace je mimořádně obtížný úkol.
Ochrana korálových útesů zjevně představuje mnohem lepší využití omezených zdrojů.
Cílem SDG sice bude především zlepšení každodenního života velmi chudých lidí, avšak střízlivé ekonomické hodnocení naznačuje, že také v oblasti biodiverzity existují chytré cíle, které by se měly zvážit.
Využijí-li světoví představitelé výhod analýzy nákladů a přínosů, aby oddělili zrno od plev, pak by se příštích 15 let mohlo stát darem z nebes pro globální rozvoj – včetně ochrany biodiverzity.
Etika boje proti rezistenci na léčiva
GÖTEBORG – Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 2014 oznámila, že rezistence na léčiva – zejména na antibiotika – představuje stále větší hrozbu pro lidské zdraví, potravinovou bezpečnost a „úspěchy moderní medicíny“.
Postantibiotická éra podle WHO zdaleka není „apokalyptickou fantazií, nýbrž velmi reálnou možností pro jednadvacáté století“.
Rezistence ohrožuje účinnou léčbu stále většího počtu nakažlivých nemocí – od bakteriálních infekcí přes virová onemocnění až po onemocnění plísňová.
Když lidé bezstarostně užívají antibiotika na obyčejné nachlazení, když zemědělci zvyšují pomocí antibiotik produktivitu dobytka nebo když farmakologické továrny vypouštějí v zájmu snížení výrobních nákladů antibiotika do životního prostředí, pak se bakterie, k jejichž zabíjení jsou léky určené, stávají imunními.
Čím více antibiotik se užívá a uvolňuje, tím rychleji se rezistence vyvíjí, což vede ke vzniku „superbakterií“ ohrožujících lidské zdraví jednak tím, že zvyšují riziko rozsáhlých smrtelných epidemií, jednak nabouráváním lékařských služeb, jako jsou operace či léčba rakoviny, které jsou na účinných antibiotikách závislé.
Tato děsivá realita dál vyvolává v profesionálních zdravotnících pocit zmaru.
Na krizi vyvolanou rezistencí na léčiva samozřejmě existují řešení: jako tři z nich uveďme omezení spotřeby, kvalitnější diagnostiku v kombinaci se sledováním nemocí a rozšíření klinického vývoje nových léčiv.
Rovněž globální akční plán WHO obsahuje některé prvotní koordinované kroky.
Každý z těchto receptů však má i svou etickou složku a čtyři roky po hodnocení WHO zůstává etický plán řešení této naléhavé zdravotnické situace nebezpečně špatně definovaný.
Zdravotnická politika sledující dlouhodobé cíle často mívá krátkodobé náklady pro člověka, zvířata i životní prostředí.
Například omezení spotřeby antibiotik v určitých populacích by mohlo vést ke ztrátám pracovních míst pro osoby náchylné k nemocem.
Kroky vedoucí k prevenci infekcí mohou také zasahovat do soukromí jednotlivce, když se epidemiologové snaží identifikovat a vypátrat přenašeče rezistentních bakterií.
A kontroly mohou dokonce omezovat některé individuální svobody, například přístup do nemocnic nebo možnost letět letadlem.
Omezení antibiotik by navíc mohlo vést k vyšším cenám léčiv, což by ohrozilo přístup k nim pro lidi, kteří je potřebují.
A třebaže by řada lidí mohla preferovat status quo v podobě urychlování vývoje nových antibiotik při současném ponechání stávající spotřeby beze změny, i toto řešení je spojené s řadou etických otázek – například jak a kdy začít omezovat délku klinických zkoušek.
Ze všech těchto důvodů se začali etikové, zdravotničtí výzkumníci a společenskovědní experti zaobírat otázkou, jak nejlépe zajistit etickou zodpovědnost strategií boje proti rezistenci na léčiva.
V roce 2015, tedy rok po zveřejnění zprávy WHO, vydal časopis Public Health Ethicsspeciální číslo věnované výlučně tomuto tématu.
V listopadu 2017 pak Centrum pro výzkum rezistence na antibiotika (CARe) při mé univerzitě uspořádalo vůbec první velké sympozium na toto téma; zúčastnili se ho čelní experti na ekonomii, etiku, právo, politiku, politologii a zdravotnictví.
Dvoudenní konference poskytla platformu pro rozvoj kolaborativních synergií, přičemž výsledky výzkumu mají být zveřejněny v časopise Bioethics.
Tato akademická setkání pomohla zvýšit zájem o etické aspekty rezistence, avšak představují jen malý zlomek toho, co svět potřebuje k bezpečnému proplutí morálním minovým polem, které se před ním rýsuje.
Jakákoliv snaha omezit spotřebu antibiotik, regulovat potravinářský a farmaceutický průmysl nebo změnit lidské chování – tedy všechny strategie, o nichž se v současné době diskutuje – bude vyžadovat komplexní etickou reflexi a analýzu.
První etickou překážkou je dosažení konsensu v otázce, jak rezistenci na léčiva charakterizovat.
Mnoho etiků ji vnímá jako „problém společné akce“, tedy jako otázku veřejného zdraví, která se musí řešit organizovaným holistickým způsobem.
Menší dohoda již panuje v otázce, o jaký typ problému společné akce se vlastně jedná.
Podobá se tento problém jiným globálním výzvám, jako jsou klimatické změny, chudoba či nerovnost?
Nebo jde spíše o národní otázku, kterou bude nejlepší přenechat suverénním autoritám?
Způsob definování problému přitom rozhodne o tom, na jaké kompromisy budou občané a vlády ochotni přistoupit.
Několik účastníků sympozia CARe na tento problém upozornilo s dovětkem, že chtějí-li vlády úspěšně zavést strategie boje proti rezistenci na léčiva, budou muset nalézt rovnováhu mezi globální zdravotnickou zodpovědností a lokálním veřejným blahem.
Jednou z navržených myšlenek bylo zdanění masa vyprodukovaného s využitím antibiotik, kterýžto přístup by mohl posunout živočišnou výrobu trvaleji udržitelným směrem.
Cena masa by se možná zvýšila, avšak rezistence dobytka na léčiva a spolu s ní také nepříznivé ekologické dopady by naopak klesly.
Etická otázka zní, zda by takové řešení bylo na celosvětové úrovni fér, zvláště budou-li jeho výsledkem dražší potraviny.
Vzhledem k rostoucí naléhavosti problémů spojených s rezistencí by mohlo leckoho napadnout, že debaty o etice jsou luxusem, který si nemůžeme dovolit.
Rizika spojená s prosazováním nedomyšlených řešení jsou však natolik značná, že pečlivé zvažování etických důsledků strategií boje proti rezistenci je zcela nezbytné.
Samozásobitelská energetická bezpečnost pro Evropu
KODAŇ – Evropská unie je silně závislá na zahraniční ropě.
Na každých 100 litrů spotřebovaných v EU se 90 litrů doveze.
Domácí produkce ropy přitom strmě klesá, během posledního desetiletí o víc než 50 %.
Pokud EU neotočí kormidlem a nezvýší produkci alternativních energií – včetně biopaliv, což je možnost, již EU dlouho zanedbává –, bude do roku 2030 z cizích zdrojů pocházet zhruba 95 % její ropy.
Současný stav věcí zůstává Achillovou patou EU, protože s sebou přináší závislost na dovozu z nestabilních, autoritářských režimů.
V roce 2014 členské státy EU utratily za zahraniční ropu ohromujících 271 miliard eur – což je víc než úhrn HDP Bulharska, Maďarska, Slovenska a Slovinska.
Zhruba polovina těchto peněz putovala do Ruska, na Střední východ a do severní Afriky.
Nejenže je tedy EU vystavena poryvům globální nabídky, ale také přispívá k podpoře autoritativních vlád a upevňuje moc nepřátelských režimů, což omezuje její vlastní schopnost zajišťovat účinné, koordinované reakce na hrozby a provokace.
Dobrým příkladem jsou strasti EU ve snaze vytvořit soudržné politické a ekonomické strategie, jimiž se vypořádá s výzvami, jež představuje ruský vpád na Ukrajinu a inferno na Blízkém východě.
Nedávné rozhodnutí Velké Británie posílit výdaje na obranu poukazuje na rostoucí povědomí, že k prosazení evropské bezpečnosti a suverenity bude nezbytný silný vojenský potenciál.
Dokud ale přetrvá závislost na zahraniční ropě, EU zůstane mnohem slabší, než by musela být.
Navržený plynovod Nord Stream II, který by do Německa přiváděl ještě víc plynu z Ruska, situaci nejspíš ještě zhorší.
Evropská energetická bezpečnost zřejmě v nadcházejících měsících získá na významu, neboť rok 2016 se rýsuje jako další turbulentní rok v mezinárodní politice.
Letos rovněž pravděpodobně dojde k dovršení energetické unie EU, založené k zajištění bezpečných dodávek cenově dostupné a klimaticky přívětivé energie.
Závislost Evropy na cizí ropě byla bohužel ponechána mimo diskusi.
Evropská komise musí stanovit jasný směr, mají-li členské státy EU rozvíjet alternativní zdroje energie.
Jistou úlohu při snižování energetické zranitelnosti EU mohou jistě hrát obnovitelné energie z větru a slunce.
Takové zdroje už dnes pomáhají snižovat závislost na uhlí a plynu při výrobě elektřiny.
Co se však týče výroby energie z ropy, především v automobilech, bude pravděpodobně trvat roky, než větrná a solární energie dokážou nabídnout životaschopné alternativy.
EU by si měla vzít příklad z dění na druhém břehu Atlantiku, kde země pracují na snižování své závislosti na cizí ropě.
Spojené státy například vytvořily pobídky pro investice do alternativních paliv.
USA jsou světově největším producentem bioetanolu, který – společně s produkcí břidličného plynu – přispěl k úbytku importu zahraniční ropy přinejmenším o 25 % a zároveň snižuje emise oxidu uhličitého a vytváří domácí pracovní místa.
Přesvědčivý vzor představuje také Brazílie, která na snižování své závislosti na energii z dovozu pracuje už od ropných krizí 70. let minulého století.
Dnes je Brazílie čistým vývozcem ropy a druhým největším světovým producentem bioetanolu, který nahradil víc než čtvrtinu benzinu, jejž země kdysi spotřebovala.
Značné části politické diskuse obklopující biopaliva v EU bohužel vévodí zastaralé argumenty, které je spojují s rostoucími cenami potravin.
Odpůrci trvají na tom, že v automobilech by se neměly spalovat potraviny.
Dnes se však vyspělá biopaliva nezakládají na potravinách, nýbrž na odpadech z průmyslu, zemědělství a soukromých domácností.
Slovy Josého Graziana da Silvy, generálního ředitele Organizace OSN pro výživu a zemědělství, biopaliva „mohou být účinným prostředkem ke zvýšení potravinové bezpečnosti“.
Při správném provedení by jejich rozvoj mohl znamenat „víc paliv, víc potravin a větší prosperitu pro všechny“.
Technologie biopaliv zabije čtyři mouchy jednou ranou: zlepší energetickou bezpečnost, opětovně využije odpady, sníží emise skleníkových plynů a vytvoří lokální pracovní místa (často na venkově).
Nahrazení dovážené ropy tuzemskou energií je proto jedním z nejdůležitějších a nejdalekosáhlejších odkazů, jejž mohou Evropě zítřka zanechat současní Evropané.
Potraviny ve věku biopaliv
ŘÍM – Biopaliva se v posledních několika letech stala jablkem sváru.
Pro jedny je obnovitelný zdroj energie z biomasy kouzelným proutkem v boji proti změně klimatu.
Jiní biopaliva považují za existenční hrozbu, protože rostliny využívané k jejich výrobě soupeří o zemědělskou půdu a vodu, které by jinak posloužily k pěstování potravinových plodin.
Taková dichotomie je ale mylná.
Nejde o rozhodování mezi potravinami a palivy.
Můžeme dobře využít obou.
Za správných podmínek mohou být biopaliva účinným způsobem jak posílit potravinovou bezpečnost, jelikož chudým zemědělcům zajistí udržitelný a cenově dostupnější zdroj energie.
V některých vnitrozemských státech Afriky stojí benzín trojnásobek celosvětového průměru, takže ceny paliv jsou jednou z hlavních překážek zemědělského růstu.
Širší využití biopaliv by v těchto oblastech mohlo posílit produktivitu a vytvořit nové pracovní příležitosti, zejména na venkově.
Účinek by mohl být ještě silnější, kdyby vyšší poptávku po výchozích surovinách, již biopaliva vyvolají, uspokojili rodinní farmáři a drobní zemědělci.
Biopaliva se stala běžnou věcí a očekává se, že jejich spotřeba bude vytrvale stoupat.
Podle zprávy Organizace pro výživu a zemědělství a OECD biopaliva v roce 2013 tvořila 3 % celkové světové spotřeby paliv v dopravě.
Očekává se, že tento poměr zůstane zachován, přesto však lze očekávat růst produkce biopaliv v absolutních číslech, neboť globální trh s palivy pro dopravu bude mohutnět.
Podle prognóz bude celosvětová produkce biopaliv v roce 2023 oproti úrovni roku 2007 dvojnásobná.
Pokud se tento předpoklad splní, biopaliva na celém světě spolykají 12 % hrubých obilnin, 28 % cukrové třtiny a 14 % rostlinných olejů.
Jak výroba těchto paliv poroste, budeme potřebovat politiky, programy a kapacity, které zajistí, že se budou využívat udržitelně, aniž by pokřivovaly naše trhy s potravinami či narušovaly potravinovou bezpečnost, která bude vždy nejvyšší prioritou.
Průkopníci biopaliv by se zřejmě divili, jak málo dnes přispívají k celkové světové nabídce paliv.
První motor Rudolfa Diesela, sestrojený koncem prvního desetiletí 19. století, využíval palivo pocházející z podzemnicového oleje.
Henry Ford kdysi projížděl Floridu v naději, že koupí lány polí k pěstování cukrové třtiny, neboť byl přesvědčen, že Spojené státy nebudou tolerovat znečištění pocházející ze spalování fosilních paliv ani závislost vyplývající z dovozu ropy k výrobě benzinu.
Svou původní přitažlivost biopaliva opět získala v posledních desetiletích, vzhledem ke snahám zabezpečit si cenově dostupnou energii, vytvářet příjmy a potlačovat závislost, před níž varoval Ford.
Obavy ze znečišťování prostředí, změny klimatu a konečnosti fosilních paliv pak v posledních letech vyvolaly prudký růst poptávky – a tu je teď nutné řídit.
Pro snahy využít rostoucí světové závislosti na biopalivech k posílení zemědělské produktivity, uspíšení rozvoje venkova a upevnění potravinové bezpečnosti, je klíčová flexibilita.
Tvůrci politik například musí vytvářením programů ke zmírňování kolísavosti cen základních potravin tlumit konkurenční tlaky mezi potravinami a palivy.
Zodpovědné orgány by mohly vyžadovat, aby se při poklesu cen potravin zvýšil poměr biopaliv přimíchávaných do konvenčních paliv a naopak aby se při jejich nárůstu snížil.
To by posloužilo jako určitý automatický stabilizátor.
Chudí farmáři by těžili ze silné poptávky po svých výrobcích, i kdyby ceny potravin klesly, a spotřebitelé by byli chráněni před prudkými a přílišnými vzestupy cen.
Více flexibility by se mohlo zavést i do národních cílů.
Kdyby se nařízení k využívání biopaliv nevztahovala jen na jeden rok, ale na několik let, tvůrci politik by mohli ovlivňovat poptávku, aby minimalizovali tlak na ceny potravin.
Konečně na úrovni jednotlivců by mohla vzniknout větší pružnost u čerpacích stanic, a to skrze podporu palivově flexibilních vozidel, jaká už se využívají v Brazílii.
Jsou-li automobily vybaveny motory, které dokážou spalovat konvenční fosilní paliva i směsi s vysokým podílem biopaliv, spotřebitelé se přechodem od jednoho ke druhému mohou přizpůsobovat změnám cen.
Najít správnou rovnováhu nebude snadné.
Zužitkujeme-li ale naše společné znalosti, zahrneme do tohoto úsilí drobné zemědělce v rozvojových zemích a budeme se nadále soustředit na snižování chudoby a ochranu snadno zranitelných, můžeme mít více paliv i více potravin a větší prosperitu pro všechny.
Z angličtiny předložil David Daduč
Závod v mikrobiologickém zbrojení
Střet civilizací v biologii
Loni v létě se na schůzce poblíž města Aspen v americkém státě Colorado sešlo několik desítek fyziků, aby oslavili to, co časopis Nature popsal jako ,,rostoucí pocit, že přístup jejich disciplíny bude rozhodující při sklízení plodů v postgenomickém období biologie."
Vzhledem k tomu, že genetika má předpoklady přinést pokrok ve všem od lidského zdraví až po zemědělství, fyzici a matematici po celém světě se skutečně hrnou do věd o životě.
Právě v biologii bude v nadcházejícím století čilý vědecký ruch - a také dostatek peněz.
Není to ovšem poprvé, co fyzici a matematici hledají v biologii pole neoraná.
Dějiny těchto snah ale dosud byly značně skličující.
Biologové a fyzici mají rozdílné cíle i tradice a hledají jiné druhy odpovědí, protože si kladou jiné druhy otázek.
Poprvé jsem tuto mezioborovou propast zahlédla před mnoha lety, když jsem vedla cyklus přednášek o matematických metodách v biologii.
Uvedla jsem biologický problém s jedenácti proměnnými a použila jednoduchý postup zvaný rozměrová analýza, abych předvedla, že je zapotřebí empiricky zkoumat jen tři z nich, neboť vztahy mezi ostatními proměnnými je možné odvodit logicky. ,,Neprovedla jste ale pokusy," namítali studenti, ,,jak to tedy můžete vědět?"
Od té doby jsem o této otázce přemýšlela.
Coby teoretickou fyzičku mě učili důvěřovat jen matematickým a logickým argumentům a pohlížet na experimentální důkazy jako na nespolehlivé.
Pro mnohé, ne-li pro všechny biology ale znamenaly experimentální důkazy - ať jakkoli nespolehlivé - přece jen jistější cestu k pravdě.
Kde je v ryze deduktivním argumentu prostor pro překvapení přírody, pro mechanismy, které se vůbec nepodobají tomu, co jsme předpokládali v prvotních domněnkách?
Filozofové vědy tradičně přistupovali k otázkám týkajícím se toho, co se pokládá za vědění, vysvětlení a teorii, jako by je bylo možné zodpovědět univerzálně.
Ale komunikační propast mezi experimentálními a matematickými biology naznačuje, že odpovědi závisejí na konkrétní oborové kultuře.
Uvažme interdisciplinární snahy - a naprostý nezdar - Nikolase Raševského, ruského teoretického fyzika, který roku 1924 emigroval do USA.
Raševskij chtěl zjistit, zda by za dělením biologických buněk a začátkem nestálosti kapiček tekutin mohl být podobný mechanismus.
Brzy se odhodlal vytvořit ,,systematickou matematickou biologii, strukturou a cíli podobnou matematické fyzice."
Do roku 1940 vydal své magnum opus Matematická biofyzika , vybudoval stejnojmenný program na Chicagské univerzitě a založil Bulletin matematické biofyziky .
Raševskij ovšem do roku 1954 přišel o všechny granty a o rozpočet a dnes z jeho institucionálních a vědeckých snah zbývá jen málo.
Hlavní výtkou vůči němu bylo, že nedokázal zapojit biology z praxe.
Ale Raševskij se alespoň jednou pokusil zaujmout svou prací biology.
Roku 1934 představil ,,fyzicko-matematickou" analýzu sil působících v idealizované kulové buňce, tedy v modelu, o němž tvrdil, že pro vysvětlení buněčného dělení dostačuje.
Když biologové namítali, že ne všechny buňky jsou kulové, Raševskij odpověděl, že teorie se musí nejprve aplikovat na nejjednodušší případy.
Poslední slovo měl E.
B.
Wilson, legenda buněčné biologie, když svou krátkou přednášku po Raševského prezentaci uzavřel tím, že matematika může být užitečná při studiu růstu populace, nikoli ovšem jednotlivců.
Wilsonův kolega Eric Ponder byl ještě kousavější, když řekl, že je zapotřebí ,,více měření a méně teorie."
Na počátku 50. let ovšem biologové stále nedokázali vysvětlit, jak organismy z generaci na generaci reprodukují svou charakteristickou formu.
Roku 1952 Alan Turing - známý především svou prací o komputaci a mysli - navrhl matematický model, jenž sestával ze dvou rovnic vyjadřujících reakci a difúzi dvou imaginárních chemikálií.
Model, o němž sám přiznával, že je ,,simplifikací a idealizací", se pokoušel poukázat na ,,znaky veliké důležitosti" ve vývoji embrya.
Turing zdůrazňoval, že reakce, které popisoval, nemají žádnou podobnost s reakcemi v přírodě.
Odrážely pouze přání, ,,aby bylo snadné sledovat argumentaci."
Turing se tu projevuje jako karikatura matematického fyzika.
Byl tak jako Raševskij prosycen vírou matematických a fyzikálních badatelů, že imaginární konstrukce, která nevznáší žádný nárok na skutečnou pravdu, může zachycovat ,,znaky veliké důležitosti", a tak posloužit pro účely vysvětlení.
Experimentální biologové si ale kladou jinou otázku: nikoli zda by organismy mohly růst tak, jak naznačuje imaginární model, ale jestli tak skutečně rostou.
Z tohoto hlediska byl Turingův model reakce-difúze velkým zklamáním.
V posledních dvaceti letech molekulární biologové zjistili, že konečnou strukturu a formu organismu určuje postupná aktivace hierarchie genů, která v Turingově modelu nehraje žádnou roli.
Obecněji řečeno, nejlepší vysvětlení toho, jak biologické systémy řeší konkrétní problémy, přicházejí z experimentální genetiky, nikoliv z matematiky a logiky.
Fyzici a matematici nicméně mají důvod k oslavám.
Od roku 1983 se asi padesátkrát zvýšil podíl dotací, které Oddělení biologie americké Národní nadace pro vědu uděluje matematickému a komputačnímu výzkumu.
Mnoha novým programům matematické biologie slouží ke cti, že podporují výzkumníky pocházející z matematických věd, aby se sami stali praktickými biology.
Zároveň ,,uživatelsky přátelské" počítačové programy umožňují biologům vytvářet vlastní matematické/teoretické modely.
Výsledkem by mohla být nová oborová kultura, která promění cíle, metody a gnozeologický základ výzkumu.
Modely teoretické biologie nebudou formulovány v několika jednoduchých rovnicích, nýbrž pomocí komplexních algoritmů, statistických analýz a simulací.
A s vědomím vždy přítomné možnosti výjimek budou usilovat o ,,zobecnění", nikoli o ,,zákony", čímž ponechají prostor náhodným zvláštnostem biologické struktury.
Biologie není fyzika a ignorovat její evoluční historii znamená otevřít dveře irelevanci.
Revoluce a reakčnost v biopharmingu
STANFORD – Získávání léčiv z rostlin není ničím novým.
Aspirin se poprvé podařilo izolovat v osmnáctém století z vrbové kůry.
A mnoho dalších běžných farmaceutik včetně morfia, kodeinu a doplňku vlákniny s názvem metamucil se rafinuje ze světové flóry.
Vědci nedávno vyvinuli metody, jak tento proces posunout ještě o krok dál: pomocí genetického inženýrství syntetizují ze zemědělských plodin farmaceutika vysoké hodnoty.
Obrovský příslib této technologie známé jako „biopharming“ („biotechnologická výroba léčiv“) vyšel najevo asi před 15 lety, kdy se uskutečnily klinické zkoušky vakcín a léků vyrobených v banánech, rajčatech a tabáku.
Od té doby se pokrok bohužel zastavil kvůli úporné neochotě regulátorů podstupovat rizika.
Jedním z prvních příkladů biopharmingu byla výroba rýže obsahující dva lidské proteiny, laktoferin a lysozym, společností Ventria Bioscience.
Jakmile se tato rýže vypěstuje a sklidí, oba proteiny se extrahují a rafinují a pak se používají v ústních rehydratačních roztocích určených k léčbě průjmových onemocnění, která jsou po respiračních chorobách druhou nejvýznamnější příčinou úmrtí dětí do pěti let na infekční onemocnění v rozvojových zemích.
Zmíněné proteiny mají stejnou strukturu a funkční vlastnosti jako ty, které jsou obsažené v přírodním mateřském mléce, a proces jejich extrakce je analogický s tím, jenž se běžně používá k výrobě léčivých proteinů z organismů typu bakterií a kvasnic.
Výzkum v Peru ukázal, že obohacení rehydratačního roztoku proteiny získanými z rýže upravené firmou Ventria podstatně zkracuje dobu trvání průjmu a snižuje četnost rekurencí – což je pro lidi v rozvojovém světě téměř zázračný pokrok.
Regulátoři však mohou zázraky anulovat a také to pravidelně dělají.
Když se společnost Ventria obrátila v roce 2010 na americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) se žádostí o potvrzení, že tyto proteiny jsou „všeobecně uznávané jako bezpečné“ (regulační terminus technicus), neobdržela žádnou odpověď.
A bez posvěcení FDA nebyla firma ochotná uvést produkt na trh, takže ten je dodnes nedostupný a děti v rozvojových zemích tragicky přicházejí o léčbu schopnou zachraňovat životy.
Dokonce i terénní testy biopharmingových rostlin se ukázaly jako problematické.
V roce 2003 oznámilo americké ministerstvo zemědělství zatěžující nová pravidla pro testovaní plodin upravených pro výrobu farmaceutik.
Navenek bylo cílem této regulace vyhnout se kontaminaci potravinářských zásob léky, zvláště když se k produkci těchto léků využívají jedlé plodiny.
Obavy potravinářského průmyslu, že by rostliny určené k biopharmingu mohly kontaminovat jejich produkty, jsou však přehnané.
A v každém případě lze toto riziko několika způsoby zmírnit, nejlogičtěji používáním nepotravinářských rostlin, jako je tabák.
A i kdyby měly rostliny používané pro biopharming kontaminovat potravinářské plodiny, pravděpodobnost, že spotřebitelé dostanou ve svých kukuřičných lupíncích, těstovinách či tofu škodlivé množství léků na předpis, je velmi malá.
Genový tok je prastarý proces dobře známý farmářům, kteří pěstují stovky plodin a vědí, že prakticky všechny jsou tak či onak geneticky vylepšené řadou různých metod.
V důsledku toho vyvinuli úzkostlivé strategie, jak zabránit křížové kontaminaci pylem na polích – pokud je to z komerčních důvodů nezbytné.
I kdyby se však některé plodiny měly kontaminovat, pravděpodobnost, že určité aktivní léčivé látky budou obsažené v konečném potravinářském produktu v takovém množství, aby mohly mít nepříznivý dopad na lidské zdraví, zůstane velmi malá.
Rostlina použitá k biopharmingu by se v takovém případě stala součástí velké sklizně, v níž by se farmaceutika silně zředila.
Aktivní složka by pak musela přežít mletí a další zpracování a poté vaření, a navíc by musela být orálně aktivní, což proteinové léky většinou nejsou, protože se vstřebávají v žaludku.
Pravděpodobnost, že by se toto vše stalo, samozřejmě není nulová.
Při kombinaci faktorů působících proti této možnosti – jako jsou přirozený výběr, snaha farmářů chránit své komerční zájmy nebo zodpovědnost – je však takové riziko velice nízké a dopad by byl téměř jistě velmi malý.
Pokud to poměříme s možností vývoje převratného léku budoucnosti nebo přinejmenším nové metody výroby vysoce hodnotných sloučenin s nízkými náklady, pak se obavy regulátorů z tak nepravděpodobných událostí jeví jako nepatřičné.
Biopharming nám má mnoho co nabídnout.
Máme-li však sklízet, co dokážeme zasít, budeme ze strany regulátorů z celého světa potřebovat rozumnou politiku založenou na vědě.
Bohužel je to však stejné, jako bychom si slovy zesnulého nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana přáli, aby naše kočky uměly štěkat.
Báječný starý svět biotechnologií
Lidé skeptičtí k zemědělským biotechnologiím je napadají jako neprověřené, netestované, nepřirozené a nekontrolovatelné.
Nemůže být nic vzdálenějšího pravdě.
Platí opak - biotechnologie ani genetické inženýrství nejsou novinky a jak spotřebitelé, tak vlády a průmysl mají s oběma odedávna nemalé a kladné zkušenosti.
Rané biotechnologie - využití biologických systémů v technických nebo průmyslových postupech - pocházejí z doby kolem roku 6000 před Kristem, kdy Babylóňané používali během kvašení při výrobě alkoholických nápojů zvláštních mikroorganismů.
Počátky genetického inženýrství lze určit okamžikem, kdy člověk pochopil, že zvířata a plodiny lze vybírat a křížit tak, aby se posilovaly žádoucí vlastnosti.
Dávní biologové a zemědělci prováděli selekci podle požadovaných rysů, čímž bez hlubšího pochopení podstaty docilovali změn v genetickém materiálu organismů.
Řečeno jinak, ,,příroda" nám nedala hrozny bez jadérek ani tangelo (hybrid mandarinky a grapefruitu) či plísním odolné jahody: dali nám je zemědělci a šlechtitelé rostlin.
Během uplynulého půlstoletí se díky lepšímu pochopení genetiky na molekulární úrovni prohloubila důmyslnost genetického zkvalitňování organismů všeho druhu.
Odpůrci biotechnologií opakovaně zveřejňují strašidelná varování před přenosem ,,zlotřilých genů" mezi modifikovanou plodinou a divoce rostoucími (nebo domestikovanými) rostlinami příbuznými.
Jde ovšem, ačkoliv riskujeme směšování metafor, o kachnu.
Tok genů je všudypřítomný.
Všechny plodiny mají někde své příbuzné, a pěstují-li se takové dvě populace blízko sebe, k jistému toku genů běžně dochází.
Samozásobitelští zemědělci mohou dokonce o tok genů z divoce rostoucích příbuzných rostlin na pěstované plodiny usilovat, aby udrželi širokou genetickou bázi odrůd, které vysévají ze semene získaného z dřívější úrody.
K tomuto typu toku genů samozřejmě nedochází, jestliže zemědělci kupují osivo od jeho výrobců; avšak je stále možný tok genů v opačném směru, kdy se geny z kulturních plodin dostávají do divoce žijících příbuzných rostlin.
Nejpravděpodobnější je to tehdy, když geny plodiny přinášejí příjemci selektivní výhodu, což je při sestřihu genů vzácné, neboť přidaný gen obvykle pro příjemce znamená přirozenou ne výhodu.
Nejhorším scénářem by byl přenos genů z upravených rostlin se zvýšenou odolností vůči určitým herbicidům.
Jakmile se gen přenese na divoce rostoucí příbuzné rostliny, začne působit silný selektivní tlak na jeho udržení, pokud je daný herbicid využíván, což ztíží kontrolu nad divoce rostoucími plevelovitými příbuznými rostlinami.
Ovšem ani tento scénář nepřináší žádný problém pro ekologickou či potravinovou bezpečnost.
Vždyť kdyby používání jednoho herbicidu ztratilo účinnost, zemědělci jednoduše začnou využívat jiný.
Přenos genů je pro zemědělce odvěkou záležitostí.
Pěstujíce stovky plodin, z nichž prakticky všechny byly geneticky zdokonaleny, praktici ,,konvenčního" zemědělství v Severní Americe se vší pečlivostí vyvinuli postupy, jež na polích brání nežádoucímu pylovému křížení - tehdy, je-li toho zapotřebí z komerčních důvodů.
Dobrým příkladem je kanola - geneticky zdokonalené řepkové semeno vyvinuté kanadskými šlechtiteli rostlin před padesáti lety.
Původní řepkové semeno bylo při požití škodlivé kvůli vysokému obsahu kyseliny erukové.
Jakmile konvenční šlechtění rostliny vyústilo ve vytvoření variant řepkového semene s nízkými koncentracemi kyseliny erukové, kanolový olej se v Kanadě stal olejem s nejvyšší spotřebou.
Ale vysokoerukový řepkový olej se stále využívá jako mazadlo a změkčovadlo.
Je tedy potřeba na polích i poté pečlivě oddělovat rostliny s vysokoerukovými řepkovými semeny od rostlin s nízkoerukovými semeny.
Kanadští farmáři a zpracovatelé tento úkol plní běžně a bez potíží.
Tato využití konvenčních biotechnologií či genetického inženýrství představují monumentální vědecký, technologický, obchodní a humanitární úspěch.
Tyto techniky ale byly poměrně málo propracované a nedávno je obohatily - a v mnoha případech nahradily - ,,nové biotechnologie", soubor postupů umožňujících genetické modifikace na molekulární úrovni.
Prototypem těchto technik, rozličně nazývaných sestřih genů nebo genetická modifikace (,,GM"), je ve srovnání s minulostí přesnější, lépe pochopená a předvídatelnější metoda upravování genetického materiálu.
Věrohodná analýza genetických technologií, vypracovaná roku 1989 Národní vědeckou radou USA, shrnula vědecký konsenzus takto: ,,U klasických postupů genového přenosu může docházet k transferu různého počtu genů, přičemž tento počet závisí na mechanismu přenosu; jejich přesný počet a rysy, které se přenesou, je ovšem těžké předvídat a ne vždy dokážeme předpovědět [rysy], které budou výsledkem.
U organismů modifikovaných molekulárními metodami jsme při předvídání [jejich rysů] v lepší, ne-li dokonalé pozici."
Žádoucím ,,produktem" sestřihu genů může být buď samotný vytvořený organismus - bakterie se schopností čistit ropné skvrny, oslabený virus použitý při očkování nebo papája odolná vůči virům -, nebo biosyntetický produkt buněk, například lidský inzulín vytvářený bakterií nebo olej získávaný ze semen.
Genově sestříhané rostliny se už několik let pěstují po celém světě, a to na více než 40 milionech hektarů ročně.
Více než dvě třetiny potravin zpracovaných v USA obsahují přísady získané z genově sestříhaných organismů.
Nedošlo dosud k jediné potíži, jež by vyústila v poškození konkrétního člověka nebo ekosystému.
Jak teorie, tak praxe tedy potvrzují mimořádnou předvídatelnost a bezpečnost technologie genového sestřihu a jejích produktů.
Nové techniky genového sestřihu nám přinesly mnoho nových výzkumných nástrojů a komerčních výrobků a začaly měnit způsoby, jimiž provádíme biologické výzkumy, a rozšiřovat možnosti, jež se nabízejí zemědělcům, potravinářům, lékařům a spotřebitelům.
Jsou ovšem pouhým rozšířením či vylepšením těch způsobů genetické modifikace, jež éru ,,nových biotechnologií" předcházely.
Vítejte tedy v báječném starém světě biotechnologií.
Je bitcoin dobrou volbou pro podnikatele?
NEW YORK – V nedávném komentáři pro Financial Times ekonomka Dambisa Moyo předkládá důvody, proč by podnikatelští lídři měli investovat do bitcoinu.
Její tři argumenty jsou, že bitcoin je způsob jak zmírnit firemní riziko, kryptoměny dokážou poskytnout možná řešení pro podnikání v rozvíjejících se ekonomikách a digitální měny ohlašují vzrušující novou budoucnost „měnových platforem“.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Má Moyo pravdu?
Projděme si její tvrzení popořadě.
Zaprvé, jak nákup bitcoinu může zmírnit firemní riziko, není jasné.
Jediné riziko, které Moyo pojmenovává, je promeškání toho, co může být největší spekulativní bublinou všech dob.
Pravda, společnost, která si nechala ujít setrvalé zhodnocování bitcoinu, by mohla čelit vážným důsledkům – včetně akvizice konkurentem, který do bitcoinu zainvestoval.
Investice do bitcoinu je samozřejmě jistou cestou k tomu, abych neprošvihl kapitálový výnos z bitcoinu.
Stěží je to ale proto moudrá investice, obzvlášť když proti potenciálním výnosům dá člověk na misku vah vysoké riziko podstatných kapitálových ztrát.
Neméně za vlasy přitažená je představa, že by kryptoměny mohly poskytovat řešení problémů, s nimiž se často setkáváme v rozvíjejících se ekonomikách.
Je pravda, že na rozdíl od konvenčních peněz s nuceným oběhem – k nimž patří digitální měny centrálních bank (CBDC) – u decentralizovaných soukromých kryptoměn, jako je bitcoin, nehrozí riziko, že je marnotratné vlády budou „přehnaně tisknout“.
Také je pravda, že na některých rozvíjejících se trzích je riziko nadměrné emise větší než ve většině vyspělých ekonomik.
Nadměrná emise měny je ale jen jednou hrozbou pro finanční stabilitu rozvíjejících se trhů a jejím odstraněním se bitcoin znenadání nestane spolehlivým uchovatelem hodnoty.
Právě naopak: cenová volatilita bitcoinu od jeho zrodu v roce 2009 je ohromující.
K 29. březnu 2021 jeho cena dosáhla 57 856 USD – něco pod historickým vrcholem 61 284 dolarů ze 13. března – s tržní kapitalizací téměř bilionu dolarů.
Podle sdělení, které vydala 17. února JPMorgan, dosáhla tehdy jeho tříměsíční realizovaná volatilita 87 %, oproti pouhým 16 % u zlata.
Obdobně nedávná studie zjistila, že cenová volatilita bitcoinu je téměř desetkrát vyšší než u hlavních měn s nuceným oběhem (například u amerického dolaru oproti euru a jenu).
Moyo také navrhuje, že by bitcoin mohl usnadňovat remitence do zemí s nízkými a středními příjmy.
Tady však přehlíží skutečnost, že bitcoinové transakce nechvalně prosluly neefektivitou.
Poněvadž velikost bloku je zastropována na jednom megabytu a proces nalézání bloku vyžaduje přibližně deset minut na jeden blok, ze uskutečnit jen sedm transakcí za sekundu.
Naproti tomu Visa provádí průměrně 1700 transakcí za sekundu a bylo by pro ni uskutečnitelné zpracovat za sekundu víc než 65 000 transakčních zpráv.
Bitcoin je ze své podstaty jednoduše příliš neefektivní, aby se kdy mohl stát účinným platebním prostředkem.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Také fakt, že nabídka bitcoinu je pevně stanovena na 21 milionů jednotek, je spíš nevýhodou než předností.
Řádná měna by měla být schopna podstoupit masivní expanzi nabídky, když si to okolnosti vyžádají, třeba v případě finanční krize nebo šoku pro agregátní poptávku.
Nemůže existovat žádný věřitel poslední záchrany ani tvůrce trhu poslední záchrany schopný systémových záchranných operací s bitcoinem či jinými decentralizovanými kryptoměnami.
Konečně, je bitcoin skutečně avantgardou nové infrastruktury digitálních měn, již si moudří investoři nemohou dovolit přehlížet?
Ne, protože CBDC vyvíjené v Číně a jinde nemají s bitcoinem a dalšími decentralizovanými soukromými kryptoměnami nic společného.
Neuplatňuje se tu blockchain ani jiná technologie distribuovaných záznamů (DLT) a k určení platnosti transakce není nutný důkaz vynaložené práce.
CBDC místo toho fungují jako přímočaré digitální obdoby konvenčních bankovních účtů.
V zásadě by je bylo možné implementovat jako jednotlivé účty u centrální banky pro každého spotřebitele a podnik v její působnosti.
Alternativně by centrální banka mohla za tyto účty ručit, ale vedené by byly u široké škály soukromých finančních ústavů.
CBDC nepředstavují nic nového.
Nejsou revolučním děním jako decentralizované kryptoměny založené na DLT.
Tato revoluce ale už selhala, protože bitcoin a podobné kryptoměny jsou krajně nepřitažlivé jako uchovatelé hodnoty.
Žádný rozumný investor by se jim neměl přibližovat (nemá-li nadité kapsy a mimořádně nízkou averzi k riziku).
Dalším hřebíčkem do rakve bitcoinu je navíc jeho extrémně vysoká poptávka po energii.
Transakce bitcoinu se ověřují důkazem vynaložené práce při „těžebních“ operacích, které vyžadují energeticky horentně náročné výpočetní úsilí.
Cambridgeský index bitcoinové spotřeby elektřiny odhaduje anualizovanou spotřebu ve výši 139,15 terawatthodin – víc než se spotřebuje v Argentině.
Řečeno jednoduše, bitcoin a další kryptoměny vyžadující důkaz vynaloženou prací jsou environmentální katastrofou.
Ještě horší je, že kryptoměny lze neomezeně reprodukovat, což ekologickou újmu dále zesiluje.
K 29. březnu 2021 CoinMarketCap uváděl 4490 kryptoměn, přičemž první byl bitcoin (s tržní kapitalizací 1,08 bilionu dolarů) a druhé ethereum (s tržní kapitalizací 204 miliard dolarů).
Závěr je jasný: bitcoin je nepřiměřeně rizikovou a environmentálně nežádoucí investicí.
Není rozumným řešením žádného z problémů na rozvíjejících se trzích a nedokáže vůbec sloužit jako uchovatel hodnoty ani spolehlivý směnný prostředek.
Čím dřív budou bitcoin a další kryptoměny založené na DLT v hospodářských dějinách odsunuty do poznámky pod čarou, tím lépe.
Kryptokočičí zlato?
CAMBRIDGE – Je kryptoměna bitcoin největší bublinou v dnešním světě, anebo skvělou investiční příležitostí do špičkové finanční technologie nové éry?
Můj nejlepší odhad zní, že technologie samotná bude prosperovat, avšak cena bitcoinu se propadne.
Pokud příběh bitcoinu nesledujete, pak vězte, že jeho cena vzrostla v uplynulých 12 měsících o 600% a v posledních 24 měsících o 1600%.
K pátému říjnu stojí jednotka této virtuální měny přes 4200 dolarů, což je více než trojnásobek ceny za unci zlata.
A někteří propagátoři bitcoinu tvrdí, že se jeho hodnota vyšplhá v příštích několika letech ještě mnohem výš.
Další vývoj bude hodně záviset na reakci vlád.
Budou tolerovat anonymní platební systémy, které usnadňují daňové úniky a zločinnost?
Vytvoří vlastní digitální měny?
Další klíčová otázka zní, nakolik úspěšně se podaří proniknout na trh různým „alt-coinovým“ konkurentům bitcoinu.
V zásadě je nadmíru snadné technologii bitcoinu naklonovat či zdokonalit.
Méně snadné je však dohnat náskok bitcoinu v oblasti kredibility a vytvořit rozsáhlý ekosystém aplikací, které kolem něj vznikly.
Prozatím zůstává regulační prostředí pro všechny volně přístupné.
Čínská vláda v obavách z využívání bitcoinu při odlivu kapitálu a daňových únicích nedávno zakázala bitcoinové burzy; naopak Japonsko ve zjevné snaze stát se celosvětovým centrem finančních technologií začlenilo bitcoin mezi legální měny.
Spojené státy podnikají zkusmé kroky, aby se při regulaci finančních technologií vydaly cestou Japonska, avšak konečný výsledek zdaleka není zřejmý.
Důležité však je, že bitcoin nemusí vyhrát všechny bitvy, aby ospravedlnil svou závratnou cenu.
Japonsko jakožto třetí největší ekonomika světa má mimořádně vysoký poměr měny k příjmu (zhruba 20%), takže tamní úspěch bitcoinu je obrovským triumfem.
V Silicon Valley zatím slintající manažeři investují do bitcoinu a současně pumpují peníze do konkurentů.
Po bitcoinu je nejvýznamnějším z nich Ethereum.
Jeho velkorysé ambice se podobají Amazonu: umožnit uživatelům používání téže obecné technologie ke sjednávání a sepisování „chytrých kontraktů“ prakticky na cokoliv.
Na počátku října činila tržní kapitalizace Etherea 28 miliard dolarů, oproti 72 miliardám pro bitcoin.
Třetí je s odstupem Ripple, platforma podporovaná bankovním sektorem, která má snížit transakční náklady u mezibankovních a zahraničních převodů – její tržní kapitalizace dosahuje 9 miliard dolarů.
Za první trojkou následují desítky rodících se konkurentů.
Většina expertů se shoduje, že důmyslná technologie stojící v pozadí virtuálních měn může mít široké uplatnění v oblasti kybernetické bezpečnosti, která v současnosti představuje jednu z největších překážek stability globální finanční soustavy.
U mnoha developerů se stal cíl v podobě vytvoření levnějšího a bezpečnějšího platebního mechanismu prvořadějším než ambice bitcoinu nahradit dolary.
Bylo by však bláhové domnívat se, že bitcoinu bude někdy umožněno nahradit peníze vydávané centrálními bankami.
Jedna věc je umožnit malé anonymní transakce ve virtuálních měnách; to by bylo pro vlády žádoucí.
Něco úplně jiného je však dopustit velké anonymní platby, které by vládám mimořádně ztěžovaly výběr daní nebo boj proti kriminalitě.
Jak uvádím ve své nedávné knize o minulých, současných a budoucích měnách, vlády vydávající bankovky velké nominální hodnoty samozřejmě rovněž riskují napomáhání daňovým únikům a trestné činnosti vůbec.
Hotovost je však na rozdíl od virtuálních měn alespoň hmotná.
Bude zajímavé sledovat, jak se japonský experiment vyvine.
Vláda už naznačila, že donutí bitcoinové burzy, aby hlídaly trestnou činnost a shromažďovaly informace o majitelích vkladů.
Přesto je jisté, že pachatelé globálních daňových úniků budou hledat způsoby, jak anonymně získat bitcoiny v zahraničí a pak své peníze vyprat přes japonské účty.
Převoz papírové měny ze země a do země znamená pro daňové podvodníky a zločince velké náklady; otevírá-li Japonsko náruč virtuálním měnám, riskuje, že se stane daňovým rájem na způsob Švýcarska – přičemž do technologií budou vtěleny zákony o bankovním tajemství.
Kdyby bitcoin přišel o svou téměř úplnou anonymitu, bylo by obtížné ospravedlnit jeho současnou cenu.
Možná spekulanti s bitcoinem sázejí na to, že se vždy najde konsorcium zlotřilých států, jež umožní anonymní používání bitcoinu, nebo i státních aktérů typu Severní Koreje, kteří z něj budou těžit.
Klesla by cena bitcoinu na nulu, kdyby mohly vlády dokonale sledovat transakce?
Možná ne.
Ačkoliv transakce s bitcoiny vyžadují přehnané množství elektřiny, po pár zdokonaleních by bitcoin stále mohl předčit dvouprocentní poplatky, které si velké banky strhávají z transakcí přes kreditní a debetní karty.
A konečně si lze jen těžko představit, co by centrálním bankám zabránilo ve vytvoření vlastních digitálních měn a k využití regulací tak, aby zvýhodňovaly jejich měny až do konečného vítězství.
Dlouhé dějiny měn nám říkají, že co soukromý sektor inovuje, to stát nakonec zreguluje a přivlastní si to.
Nemám tušení, kam se cena bitcoinu v příštích dvou letech vydá, ale není důvod očekávat, že se virtuální měna vyhne podobnému osudu.
Energie pro rozvoj
CANBERRA – Kompromisy jsou nedílnou součástí života.
Všichni to známe ze svých soukromých rozpočtů.
Abyste mohli opravit střechu, musíte se třeba spokojit s méně výstřední dovolenou.
Když zvolíte lacinější víno, můžete se rozšoupnout za zákusek.
Kompromisy prostupují také politiku ochrany životního prostředí: při potlačení většího množství jedné znečišťující látky zbude například méně prostředků na řešení jiných problémů.
Tak třeba uhlí je mimořádným zdrojem znečištění, jenže zajišťuje levnou a spolehlivou energii, která je motorem rozvoje.
V uplynulých 30 letech Čína pozvedla 680 milionů lidí z chudoby, převážně díky využívání uhlí.
Průměrný Číňan je dnes víc než třináctkrát bohatší.
Peking a řada dalších čínských metropolí současně trpí vysilujícím smogem, připomínajícím Londýn 50. let minulého století.
Každoročně kvůli znečištění venkovního vzduchu zemře předčasně kolem 1,2 milionu Číňanů.
Měření z Pekingu ukazuje, že přes 16 % znečištění vzduchu pochází z uhlí.
Světová banka odhaduje, že celková roční cena Číny za znečištění vzduchu – založená na tom, kolik jsou Číňané podle vlastních vyjádření ochotni zaplatit za snížení rizika úmrtí – může dosahovat až 4 % HDP.
Přesto je tento čínský kompromis nesmírně prospěšný.
V roce 1982 si průměrný Číňan vydělal 585 dolarů ročně; loni si vydělal 7958 dolarů.
Cena ročních škod na životním prostředí přitom činí 318 dolarů na hlavu.
Není tedy divu, že většina ostatních rozvojových zemí se vděčně chápe příležitosti čínský růstový model napodobit – včetně znečištění životního prostředí.
Samozřejmě že by Číňané proti znečištění vzduchu mohli dělat víc.
Bylo odhadnuto, že splněním prozatímních norem Světové zdravotnické organizace (WHO) by se škody snížily na 80 dolarů na osobu.
To však ztrácí na významu ve srovnání s nárůstem příjmu na hlavu o 600 dolarů v roce 2013.
Nicméně mnozí z obyvatel bohatých zemí sebevědomě prohlašují, že tento kompromis není v zájmu chudých.
Spojené státy, Velká Británie a další evropské země letos oznámily, že nepodpoří mezinárodní financování uhelných elektráren v rozvojových zemích.
V roce 2010 se tyto země zdržely hlasování, když Světová banka pomohla financovat uhelnou elektrárnu Medupi v Jižní Africe.
Dnes by hlasovaly proti.
Medupi ale zajistí 10 % jihoafrické elektřiny a předejde nutnosti pravidelně elektřinu v různých částech sítě odpojovat.
Jak vysvětlil jihoafrický ministr financí Pravin Gordhan, „abychom udrželi tempa růstu potřebná k tvorbě pracovních míst, nemáme na vybranou a musíme vybudovat nové kapacity pro výrobu elektřiny – a musíme se při tom spolehnout na to, co prozatím zůstává naším nejhojnějším a cenově nejdostupnějším zdrojem energie: uhlí“.
I americká vláda přiznala, že bez uhelné elektrárny jihoafrické „hospodářské oživení utrpí a to negativně postihne elektrifikaci, tvorbu pracovních míst a sociální ukazatele.“
Ještě akutnější je energetická chudoba pro tři miliardy lidí – téměř polovinu světové populace –, kteří v interiérech spalují trus, lepenku a klestí, aby si uvařili a zahřáli se.
WHO odhaduje, že zatímco znečištění venkovního vzduchu ve městech rozvojových zemí je asi desetkrát vyšší než ve městech vyspělých zemí, průměrné znečištění vzduchu v interiérech, způsobené spalováním dřeva a trusu, je vyšší stonásobně.
Znečištění vzduchu v interiérech usmrtí 3,5 milionu lidí ročně, takže se jedná o nejvražednější environmentální problém.
Tři miliardy energeticky chudých lidí světa potřebují lacinou elektřinu, aby si uvařili a zahřáli se.
A v předvídatelné budoucnosti se tato elektřina bude vyrábět z fosilních paliv.
Někteří ekologičtí aktivisté prosazují čistější kamna.
Může jít sice o součást řešení, ale v zásadě se tím chudým lidem říká, aby ve svých domovech žili s otevřenými ohni, které o něco méně znečišťují vzduch.
Studie navíc naznačují, že i výrazné snížení znečištění vzduchu, které začíná na vysokých hladinách, bude mít jen malý vliv.
Jiní tvrdí, že cestou vpřed jsou obnovitelné zdroje.
Zelená energie, zejména větrná, skutečně může pomoci africkým zemím například se zajištěním elektřiny v odlehlých venkovských oblastech.
Nejvíc dobra většině lidí ale přinese rozvodná soustava.
Podle nedávné studie Světové banky obnovitelná energie z rozvodné sítě „bude nejlevnější volbou pro menšinu domácností v Africe, i když se zohlední pravděpodobný pokles nákladů v příštích 20 letech“.
U oblíbených solárních světel vycházejí náklady na téměř dva dolary za kilowatthodinu.
Při využití hydroelektráren, plynu a ropy budou náklady v hlavních populačních centrech Etiopie, Ghany a Keni nejspíš 0,16-25 USD za kWh.
V Jižní Africe, kde 90 % elektřiny vzniká z uhlí, budou náklady jen 0,09 USD za kWh.
Pravda, elektřina z uhlí zapříčiní další znečištění vzduchu.
Jenže znečištění pocházející z interiérů, které by s elektrifikací vymizelo, tvoří 16 % znečištění vzduchu ve vnějších prostorách.
I za (nerealistického) předpokladu, že uhlí bude příčinou veškerého znečištění vzduchu na světě, bychom mohli pro každého ze tří miliard energeticky chudých lidí vyrobit z uhlí 250 kWh ročně, a přesto dospět k nižšímu znečištění vzduchu.
Nadto je jednoduché a poměrně levné omezit škodliviny z uhlí o 90 % i víc pomocí čištění spalin.
Pro mnohé odpůrce uhlí je hlavním tématem globální oteplování.
Podle vedoucí OSN pro klima Christiany Figueres si rozvoj poháněný uhlím žádá „nepřijatelně vysokou cenu na zdravotním stavu lidí a životního prostředí“.
Tvrdí, že musíme zavřít 75 % uhelných elektráren na planetě, včetně všech jihoafrických, protože vypouštějí příliš mnoho CO2.
James Hansen, klimatický poradce Ala Gorea, prohlašuje, že dovolíme-li rozvojovým zemím „vystoupat na úroveň vyspělého světa, planeta bude na odpis“.
Ano, svět si s globálním oteplováním musí poradit (zejména vyššími investicemi do zeleného výzkumu a vývoje a podporou levného a méně znečišťujícího břidlicového plynu).
Globální oteplování však do konce století způsobí škody v hodnotě asi 1-5 % HDP, zatímco OSN očekává, že příjmy rozvojových zemí v tomto období vzrostou o 1400-1800 %.
Chudoba přitom zabíjí miliony lidí už v současnosti a její dopady na globální HDP jsou pravděpodobně o řád vyšší.
Leč příliš mnoho lidí, byť se sebelepšími úmysly, odmítá připustit kompromisy nezbytné ke zlepšení života chudých.
Realismus globálního optimismu
PRAHA – Kdykoli si přečtěte noviny nebo zhlédnete večerní zprávy, vzniká dojem, že to jde se světem z kopce.
Pod drobnohled se dostává jeden problém za druhým.
Čím více mrtvých, škod a zoufalství, tím lépe.
Jedna dánská učebnice žurnalistiky hovoří jasně: „Dobře se zpravidla medializují špatné zprávy.“
Jen tu a tam se k nám dostanou povzbudivé novinky o něčem, co se zlepšuje.
Když se tak stane, za radost z nich se stydíme.
Ve výsledku se často domníváme, že je svět v horším stavu, než skutečně je – i když si myslíme, že naše vlastní životy se zlepšují.
Vezměme si tohle: Od roku 1978 jsou američtí spotřebitelé dotazováni, zda je jejich současná finanční situace lepší nebo horší než v předchozím roce.
Během posledních 25 let v průměru 38 % respondentů uvedlo, že se jim daří lépe, zatímco 32 % mínilo, že se jim daří hůř.
Když ale dostali tutéž otázku ve vztahu k celé americké ekonomice, v průměru 47 % uvedlo, že se jí daří hůř, a jen 38 % si myslelo, že se jí daří líp.
Víc lidí si myslí, že jejich život se zlepšuje, ale že ostatní se mají hůř, nejspíš kvůli vytrvalému příklonu novinářů ke špatným zprávám.
Tento jev se neomezuje na Spojené státy.
Od roku 1977 se společnost Gallup International dotazuje lidí po celém světě, jestli věří, že se příští rok budou mít lépe než ten minulý.
S vyhlídkou na rok 2014 odpovědělo téměř 50 % dotázaných, že se budou mít lépe, a jen 20 % řeklo, že se budou mít hůř.
Když však byli tázáni na názor, jak se bude dařit světové ekonomice, rozložení bylo téměř vyrovnané: 32 % bylo přesvědčeno, že se jí bude dařit lépe, a 30 %, že se jí bude dařit hůř.
Je tedy dobré poodstoupit a uvědomit si, že řada indikátorů naznačuje, že svět se zlepšuje.
Nová data Světové banky ukazují, že podíl extrémně chudých lidí se za posledních 30 let snížil na méně než polovinu, ze 42 % světové populace v roce 1981 na 17 % v roce 2010.
Přestože 1,2 miliardy lidí v rozvojovém světě stále žije za méně než 1,25 dolaru na den, což je problém, který rozhodně musíme řešit, míra krajní chudoby nikdy nebyla nižší.
Ekonomové odhadují, že v roce 1820 žilo v krajní chudobě víc než 80 % všech lidí.
Obdobně se můžeme zamyslet nad úžasnými pokroky ve vzdělávání.
Negramotnost dnes stále postihuje 20 % světové populace, ale to znamená strmý pokles oproti odhadovaným 70 % v roce 1900.
Na prosperujícím Západě bylo rychlých pokroků v gramotnosti dosaženo počátkem dvacátého století.
V rozvojových zemích k podobně rozsáhlým (a stále pokračujícím) pokrokům došlo v letech 1970 až 2000, přičemž největšího zlepšení dosáhla Čína.
Špatné školství vychází citelně draho.
Tak například Pákistán a Jižní Korea začínaly v roce 1950 na zhruba stejné hladině vzdělanosti a příjmů.
Dnes má za sebou průměrný Jihokorejec 12 let školní docházky, zatímco průměrný Pákistánec necelých šest.
Jihokorejský příjem na hlavu v tomto období vzrostl 23krát, kdežto pákistánský jen třikrát.
Ekonomové se společně s Kodaňským konsenzem pokusili cenu negramotnosti zhodnotit.
Odhadujeme, že kdyby v roce 1900 negramotnost neexistovala, svět by byl bohatší o 240 miliard dolarů (očištěno o inflaci), což je ekvivalent zhruba 12 % tehdejšího celosvětového HDP.
Lze tedy říct, že problém negramotnosti v roce 1900 připravil svět o 12 % HDP.
Dnes cena globální negramotnosti činí 7 % HDP.
Do roku 2050, kdy negramotnost dosáhne asi 12 %, se její cena sníží na pouhých 3,8 % HDP.
Rovněž války s sebou nesou vysoké ekonomické a lidské náklady.
Avšak přestože záběry válek, které dnes vídáme, jsou bezprostřednější a živější než kdy dřív, náš dojem, že střety jsou všudypřítomné, je mylný.
Ve dvacátém století konflikty stály život 140 milionů lidí, mimo jiné 78-90 milionů během dvou světových válek.
Dobrou zprávou, o níž se často nepíše (právě proto, že je dobrá), je skutečnost, že scénáře, v nichž jsou budoucí vojenské výdaje vyšší, stejné či nižší, ukazují, že vyšší vojenské výdaje dvacátého století se proměnily ve stav, který vypadá jaká permanentní mírová dividenda.
První světová válka stála asi 20 % globálního HDP a druhá světová válka téměř dvakrát tolik.
Při hodnocení ceny konfliktů ekonomové Kodaňského konsenzu odhadují skutečné náklady globálních vojenských výdajů.
Zohledníme-li ale životy zmařené v bojích, odhady se zvýší zhruba o 50 %.
Podle těchto odhadů roční vojenské výdaje ve dvacátém století činily v průměru kolem 5 % HDP.
Avšak od 7% vrcholu v době korejské války globální výdaje vytrvale klesají; v roce 1980 činily 3,5 % a dnes dosahují asi 1,7 %.
I pesimistický výhled naznačuje zvýšení na zhruba 1,8 % do roku 2050; při optimističtějším scénáři by se vojenské výdaje mohly dále snížit, na 1,6 % HDP.
Ve světě je stále řada problémů, na což zpravodajská média dennodenně poukazují.
Musíme věnovat pozornost potlačování chudoby, vykořeňování negramotnosti a podpoře míru.
Je ale třeba mít také na paměti, že svět je lepším místem k životu, než si obecně myslíme.
Davoská apokalypsa
FORT LAUDERDALE – Na výročním zasedání Světového ekonomického fóra, které se konalo minulý měsíc v Davosu, vyzvali čelní účastníci k rychlému přechodu na čistší energii v rámci boje proti klimatickým změnám.
Je cosi znepokojivého na představě, jak globální mocenská elita přiletí v tryskáčích do exkluzivního švýcarského lyžařského letoviska a sdělí zbytku světa, že má přestat používat fosilní paliva.
Apokalyptická nabubřelost je však ještě znepokojivější.
Podle generálního tajemníka OECD Ángela Gurríi se „naše planeta nebezpečně otepluje“, a tak potřebujeme ihned jednat, abychom se „vyhnuli katastrofě“.
Šéfka Organizace spojených národů pro otázky klimatu Christiana Figueresová zase tvrdí, že kvůli globálnímu oteplování „je světová ekonomika v ohrožení“.
Cenu za nejextrémnější rétoriku si však odnáší bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan, který tvrdí, že neomezit globální oteplování je „strašlivý hazard s budoucností planety a s životem samotným“.
Přesto tato rétorika nevyznívá přesvědčivě.
Ano, globální oteplování je reálné a způsobené člověkem.
Vyvolávání paniky a navrhování nerealistických politik však k řešení problému nepřispěje.
Annan i Gurría uvedli listopadový tajfun Haiyan na Filipínách jako příklad stále vyšších škod souvisejících s klimatickými změnami.
Nic na tom, že podle nejnovější zprávy Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) „současné datové soubory nenaznačují žádné podstatné pozorovatelné trendy v oblasti globální frekvence tropických cyklonů v uplynulém století“, přičemž zpráva konstatovala „malou jistotu“, že jakékoliv změny hurikánů v nedávných (či budoucích) desetiletích jakkoliv souvisejí s globálním oteplováním.
Annan a Gurría si také nevšimli, že globální Akumulovaná energie cyklonů, což je ukazatel celkové aktivity hurikánů, se pohybuje kolem nejnižších hodnot od 70. let.
Trend pro silné hurikány kolem Filipín se dokonce od roku 1951 snížil.
Gurría nám také sděluje, že hurikán Sandy, jenž v roce 2012 zasáhl město New York, je příkladem nečinnosti v oblasti klimatických změn, která stojí Spojené státy „ekvivalent 0,5% HDP“ ročně.
Ve skutečnosti USA v současné době zažívají nejdelší absenci prudkých hurikánů na pevnině od zahájení záznamů v roce 1900, přičemž výše škod očištěná o inflaci se v USA během tohoto období lehce snížila, a to včetně hurikánu Sandy.
Figueresová tvrdí, že „současné roční celosvětové ztráty způsobené extrémním počasím a katastrofami by mohly činit ohromujících 12% ročního globálního HDP“.
Jí citovaná studie však ukazuje pouze možnou ztrátu 1-12% HDP v budoucnu, přičemž tento odhad se netýká celého světa, nýbrž pouze osmi pečlivě vybraných regionů či velkých měst se zranitelným klimatem.
Naproti tomu podle IPCC „dlouhodobé trendy v oblasti ztrát způsobených hospodářskými katastrofami, upravené podle bohatství a počtu obyvatel, nejsou připisovány klimatickým změnám“.
Právě naopak: převážná část experty posuzovaných ekonomických důkazů naznačuje, že zhruba do období let 2050-2070 bude čistý globální ekonomický dopad rostoucích teplot pravděpodobně pozitivní.
Ačkoliv globální oteplování přinese náklady vyplývající z vyššího počtu úmrtí způsobených horkem a nedostatkem vody, převáží nad nimi přínosy dané nižším počtem úmrtí způsobených zimou a vyšší zemědělskou produktivitou v důsledku vyšší koncentrace CO2.
Globální oteplování je dlouhodobý problém.
Většina modelů naznačuje, že ke konci století dosáhnou náklady 1-5% světového HDP.
To není triviální ztráta, avšak nevystavuje „světovou ekonomiku v ohrožení“.
Pro srovnání: IPCC očekává, že do konce století bude průměrný občan v rozvojovém světě o 1400-1800% bohatší než dnes.
Nekorektní prohlášení vedoucích činitelů posilují rozhazovačnou politiku založenou na zbožných přáních.
Figueresová vidí „sílící impulz“ směrem ke klimatické politice, neboť země jako Čína „omezují spalování uhlí“.
V reálném světě se však Čína podle Mezinárodní energetické agentury podílí téměř šedesáti procenty na globálním růstu spotřeby uhlí v letech 2012-2014.
Figueresová sice vychvaluje Čínu za dramatické zvýšení solární kapacity v roce 2013, avšak růst závislosti Číny na energii z uhlí byl sedmadvacetkrát vyšší.
Špatné chápání fakt vede Figueresovou nejen k závěru, že v otázce klimatických změn to Čína „dělá správně“, ale i ke spekulacím, že je Čína úspěšná, protože se její „politický systém vyhýbá některým legislativním překážkám, které vidíme v jiných zemích včetně USA“.
Jinými slovy špičková představitelka OSN pro otázky klimatu podle všeho naznačuje, že autoritářský politický systém je pro planetu lepší.
Skutečností zůstává, že globální využívání větrné a solární energie v roce 2012 odbouralo maximálně 275 milionů tun CO2, ale současně spolykalo až 60 miliard dolarů na dotacích.
Vzhledem k tomu, že elektřina může mít hodnotu 10 miliard dolarů, činí průměrné náklady na eliminaci jedné tuny CO2 zhruba 180 dolarů.
Nejvyšší expertní odhad škod způsobených CO2 přitom činí asi 5 dolarů za tunu.
To znamená, že sluneční a větrná energie zabrání za každý vynaložený dolar poškození klimatu v hodnotě zhruba 0,03 dolaru.
Porovnejme to s chytřejšími technologickými řešeními.
Z krátkodobého hlediska platí, že americká revoluce v podobě energie z břidlicového plynu nahradila silně znečišťující uhlí levnějším a čistším zemním plynem.
To snížilo americké emise zhruba o 300 milionů tun – což je více než veškerá světová solární a větrná energie dohromady – a současně to přineslo Američanům zisk, neboť ušetřili 100 miliard dolarů na nákladech za energii.
Z dlouhodobého hlediska pomohou současné investice do zeleného výzkumu a vývoje stlačit cenu budoucí obnovitelné energie pod cenu fosilních paliv, což umožní volbu, která bude ekologicky i ekonomicky zdravá.
I dramatická snížení emisí CO2 přitom budou mít velmi malý dopad na hurikány ode dneška za 50-100 let.
Naopak pozvednutí miliard lidí z chudoby by bylo nejen samo o sobě dobré, ale současně by to učinilo společnosti mnohem odolnějšími vůči extrémnímu počasí, ať už by bylo jeho příčinou globální oteplování nebo něco jiného.
Jak jsme bohužel viděli v Davosu, globální debata o klimatu je znečištěná mýty a zbožnými přáními.
Chceme-li vykonat víc dobrého při nižších nákladech, měli bychom začít tím, že tuto debatu vyčistíme.
Životní prostředí chudých
KODAŇ – Vzdor přírůstkům předpokládané délky života, širší dostupnosti vzdělávání a nižším mírám chudoby a hladovění má svět před sebou stále ještě spoustu práce ve zlepšování kvality životů lidí.
Téměř miliarda lidí stále chodí spát o hladu, 1,2 miliardy lidí žije v krajní chudobě, 2,6 miliardy lidí nemá přístup k čisté pitné vodě a sanitaci a bezmála tři miliardy spalují uvnitř svých domovů škodlivé materiály, aby se zahřáli.
Každoročně deset milionů lidí zemře na infekční choroby, jako jsou malárie, HIV a tuberkulóza, a na zápal plic a průjmová onemocnění.
Nedostatek vody a sanitace podle odhadů zapříčiní přinejmenším 300 tisíc úmrtí ročně.
Podvýživa si vyžádá nejméně 1,4 milionu dětských životů.
Jedním z největších zabijáků je chudoba.
Právě kvůli ní se dětem nedostává řádné výživy a žijí v územích se závadnou vodou a nedostatečným hygienickým zázemím.
Právě kvůli ní nemoci, jimž lze úplně předcházet, usmrtí rok co rok 600 tisíc lidí; mnozí z nich jsou příliš nuzní na to, aby si koupili léky a moskytiéry, zatímco tamní vlády jsou často příliš chudé, aby vymýtily komáry přenášející nemoc nebo brzdily a léčily propuknuvší epidemie.
Část smrtících problémů však souvisí se životním prostředím.
Podle Světové zdravotnické organizace zhruba sedm milionů lidí ročně zemře v důsledku znečištění vzduchu, většina kvůli spalování klestí a zvířecího trusu v interiérech.
Používání olova v barvách a benzinu v minulých generacích způsobuje podle odhadu téměř 700 tisíc úmrtí ročně.
Znečištění vzduchu přízemním ozónem připraví o život 150 tisíc lidí ročně a globální oteplování dalších 141 tisíc.
Přirozeně se vyskytující radioaktivní radon, který se hromadí v obydlích, usmrtí každoročně kolem 100 tisíc lidí.
I tady hraje neúměrně velkou roli chudoba.
Nikdo si doma každý večer nezapaluje oheň pro zábavu; lidé tak činí, protože nemají elektřinu k vytápění a vaření.
Počínající industrializace je sice dílčí příčinou znečištění venkovního vzduchu, ale pro chudé to přestavuje přechodný výměnný obchod – osvobození od hladovění, infekčních nemocí a znečištěného vzduchu v budovách ve snaze být lépe schopni pořídit si potraviny, zdravotní péči a vzdělávání.
Když země dostatečně zbohatnou, mohou si dovolit čistější technologie a začít zavádět legislativu na ochranu životního prostředí, aby snížily znečištění venkovního vzduchu, jak v současnosti sledujeme v hlavních městech Mexika a Chile.
Jedním z nejlepších nástrojů k potlačování chudoby je obchod.
Čína v posledních třech desetiletích vysvobodila 680 milionů lidí z chudoby pomocí strategie svižné integrace do globální ekonomiky.
Zřejmě nejdůležitějším jednotlivým opatřením proti chudobě, které tvůrci politik mohou v tomto desetiletí udělat, je rozšíření volného obchodu napříč rozvojovým světem, zejména v oblasti zemědělství.
Povzbudivé je ale také to, že svět vydává víc peněz na pomoc chudým světa, přičemž rozvojová pomoc se za posledních 15 let v reálných hodnotách téměř zdvojnásobila.
To posílilo zdroje na pomoc lidem trpícím malárií, HIV, podvýživou a průjmy.
A přestože jsou data poněkud neucelená, je zřejmé, že svět vydává víc i za životní prostředí.
Pomoc směřovaná do environmentálních projektů se zvýšila z asi 5 % měřené bilaterální pomoci v roce 1980 na dnešních téměř 30 %, takže roční úhrn činí asi 25 miliard dolarů.
To zní skvěle.
Svět může rostoucí měrou cílit pomoc na hlavní environmentální problémy, které způsobují téměř veškerá úmrtí související se životním prostředím, tedy na znečištění vzduchu v budovách i mimo ně, společně se znečištěním olovem a ozónem.
To se ale bohužel neděje.
Téměř veškerá environmentální pomoc – podle OECD zhruba 21,5 miliardy dolarů – se utrácí za opatření související se změnou klimatu.
Není pochyb, že globální oteplování je problém, který bychom měli řešit chytře (byť naše dosavadní snažení není povzbudivé).
Takový postup ovšem vyžaduje lacinou zelenou energii, zejména ve vyspělém světě, ne utrácení peněz určených na pomoc za snižování emisí skleníkových plynů jako CO2 v rozvojových zemích.
Na tom, jak si stanovujeme priority, je skutečně něco zásadně nemorálního.
OECD odhaduje, že nejméně 11 miliard dolarů z úhrnu peněz určených na rozvoj se vynakládá na snižování emisí skleníkových plynů.
To se z velké části děje pomocí obnovitelné energie, například větrné, vodní a solární.
Třeba Japonsko nedávno vyčlenilo 300 milionů dolarů ze své rozvojové pomoci na subvence do solární a větrné energetiky v Indii.
Kdyby se celých 11 miliard dolarů utratilo za solární a větrnou energii ve stejném poměru jako u současných globálních výdajů, světové emise CO2 by klesly asi o 50 milionů tun ročně.
Při použití standardního klimatického modelu by to snížilo teploty tak zanedbatelně (k roku 2100 o 0,00002ºC), že by se jednalo o ekvivalent odkladu globálního oteplování do konce století o něco málo víc než sedm hodin.
Samozřejmě, klimatičtí aktivisté mohou poukázat na to, že solární panely a větrné turbiny dodají elektřinu – byť s výpadky – 22 milionům lidí.
Jenže kdyby se tytéž peníze použily na plynovou elektrifikaci, mohli bychom ze tmy a chudoby vysvobodit téměř 100 milionů lidí.
Navíc by uvedených 11 miliard dolarů bylo možné využít k řešení ještě naléhavějších věcí.
Výpočty Kodaňského konsenzu ukazují, že kdyby se nasměrovaly do prevence malárie a tuberkulózy a do posílení očkování dětí, mohly by každoročně zachránit téměř tři miliony životů.
Dále by se mohly využít ke zvýšení zemědělské produktivity, takže by v dlouhodobém výhledu zachránily 200 milionů lidí před hladověním a zároveň by díky systémům včasného varování zmírnily přírodní katastrofy.
A ještě by zbyly peníze, které by pomohly vyvinout vakcínu proti HIV, distribuovat léky pro osoby postižené srdeční příhodou, zajistit očkování proti žloutence typu B pro rozvojový svět a zabránit každoročnímu hladovění 31 milionů dětí.
Je skutečně lepší oddálit globální oteplování o sedm hodin?
I kdybychom 11 miliard dolarů utráceli dalších sto let s cílem předejít nárůstu skleníkových plynů, do konce století bychom globální oteplování odsunuli o necelýměsíc – což by byl úspěch bez praktického dopadu na kohokoli na planetě.
Proč svět očividně volí tak neúčinnou formu pomoci?
Mohlo by to být tím, že prvořadým účelem environmentální pomoci není pomoci světu, ale sami sobě k lepšímu pocitu?
Vichry rozmařilosti
KODAŇ – Dánské hlavní město Kodaň se chce stát do roku 2025 prvním CO2-neutrálním velkoměstem na světě.
Jak už ovšem zjistilo mnoho dalších měst i států, navzdory dobrým úmyslům je podstatné snížení emisí CO2 obtížnější, než se zdá, a možná vyžaduje i špetku čachrování.
Ještě překvapivější je sebevědomé prohlášení kodaňských politiků, že současné snížení emisí CO2 nakonec učiní město i jeho občany bohatšími, neboť dnešní drahé investice do zelené energie se bohatě vyplatí, jakmile se zvýší ceny fosilních paliv.
Jak ovšem můžeme zlepšit své vyhlídky tím, že vědomě omezíme své možnosti?
Zní to spíše jako argumenty zelených aktivistů – a ti se s největší pravděpodobností mýlí.
První překážka, na kterou Kodaň ve snaze dosáhnout nulových emisí naráží, je absence nákladově efektivních alternativ k některým zdrojům CO2, zejména k automobilům.
Dánsko už dnes poskytuje nejvyšší dotace elektromobilů na světě, když je vyňalo z daně za registraci vozidla, která činí 180%.
U nejpopulárnějšího elektromobilu Nissan Leaf má tato úleva hodnotu 63 000 eur (85 000 dolarů).
Přesto je z 2,7 milionu automobilů registrovaných v Dánsku pouhých 1536 na elektrický pohon.
Další překážka je spojená s větrnou energií: konkrétně s otázkou, jak zajistit, aby město fungovalo i ve chvílích, kdy nefouká vítr.
Chce-li Kodaň vyřešit tento problém, musí vyvinout takovou strategii výroby elektrické energie, která jí umožní využívat v případě nutnosti energii z uhlí, a přitom v celkové bilanci neprodukovat emise.
Přestavitelé města plánují vybudovat v oblasti širší Kodaně a na mělčinách kolem ní více než 100 větrných turbín.
Ty by měly dosahovat celkového výkonu 360 megawattů a dodávat do sítě tolik elektrické energie, že to přesáhne energetickou poptávku Kodaně – přebytek pak bude možné využít k vykompenzování zbývajících emisí CO2 ve městě, a to včetně emisí z milionů automobilů na jiný než elektrický pohon.
Úspěch Kodaně tedy stojí na předpokladu, že okolní oblasti nebudou o neutralitu CO2 usilovat.
Celá tato hra s čísly totiž funguje jen v případě, že ostatní budou dál spalovat fosilní paliva, která dokážou v případě potřeby nahradit nevyzpytatelnou větrnou energii z Kodaně.
V tomto smyslu si Kodaň přivlastňuje šanci připadat si spravedlivě.
Političtí představitelé města slibují, že tato strategie dosažení uhlíkové neutrality „vytváří celkový pozitivní ekonomický obraz a povede k ekonomickým přínosům pro Kodaňany“.
Toto tvrzení přitom zakládají na očekávání, že ceny konvenčních zdrojů energie, jako jsou uhlí, ropa a zemní plyn, v nadcházejících letech porostou.
Často používané zdůvodnění tohoto předpokladu – totiž že lidstvo rychle vyčerpává vzácné zdroje – se však neslučuje s událostmi v reálném světě, poněvadž inovace v posledních letech rozšířily těžitelné zásoby ropy, plynu a uhlí na nevídanou úroveň.
Vezměme si kodaňský plán větrných turbín, s převahou největší očekávaný zdroj úspor.
Celkové náklady na jejich výstavbu a údržbu mají činit 919 milionů dolarů.
I za předpokladu velmi vysoké uhlíkové daně činí výnos dosti nicotných 142 milionů dolarů, což znamená, že hodnota projektu – 261 milionů dolarů na úsporách – pramení převážně z 1,04 miliardy uspořené na platbách za elektřinu.
To zní sice působivě, avšak zmíněná čísla předpokládají zvýšení ceny elektřiny vyráběné z fosilních paliv o výrazných 68% do roku 2030.
A Kodaň není jediná, kdo vychází z podobných předpokladů; britské ministerstvo energetiky a klimatických změn odhaduje růst cen o 51% do roku 2030.
Tyto projekce jsou pravděpodobně nereálné.
Stačí se podívat na dlouhodobé cenové trendy u uhlí a plynu, jejichž spalováním se vyrábí drtivá většina elektřiny.
Navzdory nedávnému zvýšení mají reálné ceny uhlí od 50. let sestupný trend.
Ve Spojených státech dokonce revoluce kolem břidlicového plynu, kterou umožnil rozvoj hydraulického štěpení („frakování“), srazila ceny na nejnižší úroveň od 70. let, kdy po ropných krizích získal zemní plyn na významu.
A protože se v příštím desetiletí chystá otevírat zásoby břidlicového plynu mnoho dalších zemí, bude tento sestupný trend s největší pravděpodobností pokračovat, což pomůže cenu elektřiny ještě více snížit.
Proto výzkumná společnost Aurora Energy Research nedávno předpověděla značný pokles cen elektřiny v příštích třiceti letech.
Frakovací technologie také umožnila USA otevřít rozsáhlé zásoby břidlicové ropy, takže Spojené státy předstihly Saúdskou Arábii a staly se největším světovým producentem ropy.
Společnost Citigroup odhaduje, že do roku 2020 bude stát ropa pouhých 75 dolarů za barel, a bývalý šéf mezinárodních prognóz v OECD naznačuje, že by se toto číslo mohlo blížit k 50 dolarům.
Pro klimatické byrokraty ve Velké Británii i v Kodani je to nepříjemné, poněvadž to snižuje lákavost čisté energie.
I kdyby totiž cena elektřiny vyráběné spalováním fosilních paliv zůstala neměnná, stanou se kodaňské větrné turbíny čistým žroutem peněz.
A pokud se předpovědi společnosti Aurora ukážou jako správné, pak se kodaňský větrný projekt stane obrovským neúspěchem, jehož náklady o 50% překročí hodnotu ušetřené elektřiny.
Občané by tedy neměli umožnit politikům, aby utráceli veřejné peníze za klimatické projekty založené na vzdálených – a nespolehlivých – predikcích, a místo toho by je měli podněcovat k tomu, aby investovali tyto prostředky do výzkumu a vývoje čisté energie s cílem učinit obnovitelné zdroje natolik levnými, že na trhu překonají fosilní paliva.
Iniciativy podobné té kodaňské možná znějí nádherně, ale v konečném důsledku nejsou téměř ničím více než nákladnými rozmařilými projekty.
Jak nastavit správné globální cíle
KODAŇ – Za posledních padesát let se svět obecně změnil hodně k lepšímu.
Skeptikové se budou myšlence celkového zlepšení vysmívat, avšak čísla nelžou.
Úkolem, před nímž dnes stojíme, je učinit svět ještě lepším.
V roce 1960 zemřelo 20 milionů dětí ve věku do pěti let.
V roce 2011 také umíralo příliš mnoho dětí.
Ačkoliv však byl celkový počet dětí na světě o 40% vyšší, počet úmrtí klesl o dvě třetiny na 6,9 milionu.
V roce 1970 bylo jen 5% kojenců očkováno proti spalničkám, tetanu, černému kašli, záškrtu a obrně.
Do roku 2000 se tento podíl zvýšil na 85%, čímž se zachrání zhruba tři miliony životů ročně.
Pouze tyto vakcíny zachránily v každém roce více lidí, než by jich ve dvacátém století býval zachránil světový mír.
Znečištění ovzduší, největší světový ekologický problém, se rovněž dramaticky snížilo.
Ačkoliv došlo k malému zvýšení znečištění venkovního vzduchu, mnohem větší problém znečištění vzduchu v budovách – v důsledku vaření a topení v otevřených znečišťujících ohništích – se prudce snížil.
Od roku 1960 kleslo riziko úmrtí v důsledku všech typů znečištění ovzduší na méně než polovinu.
Rovněž vzdělání se zlepšilo.
V roce 1962 nechodilo 41% dětí světa do školy – dnes je toto číslo nižší než 10%.
Míra gramotnosti se celosvětově zvýšila z jedné na dvě třetiny.
Stejně tak kleslo procento lidí žijících na celém světě v chudobě, a to z 43% v roce 1981 na necelých 18%.
Během této doby se ze skupiny chudých lidí vyčlenily více než tři miliardy osob.
Tento pokrok má mnoho důvodů – v neposlední řadě je to rychlý hospodářský rozvoj, zejména v Číně.
Existovalo však také společné mezinárodní úsilí, jehož odrazem se staly Rozvojové cíle tisíciletí (MDG).
Organizace spojených národů přijala tyto cíle v roce 2000 ve snaze učinit ze světa do roku 2015 lepší místo k životu.
Jednalo se o osmnáct jasně formulovaných a většinou dosažitelných cílů v osmi oblastech, jako jsou vymýcení chudoby a hladu, rovnost pohlaví, vzdělání nebo zdraví dítěte a matky.
Od roku 2000 dosáhl objem rozvojové pomoci na celém světě hodnoty zhruba 900 miliard dolarů, z nichž asi 200 miliard se vybralo díky MDG.
OSN nyní přemýšlí, jak prodloužit proces stanovování cílů z roku 2015 do roku 2030.
Bude-li mít návazný plán s názvem Trvale udržitelné rozvojové cíle (SDG) podobný dopad, mohl by rozhodovat o alokaci více než 700 miliard dolarů.
Z toho samozřejmě vyplývá, že každý chce mít v agendě své oblíbené téma, takže bylo navrženo více než tisíc cílů, což je stejné jako nemít vůbec žádné priority.
Bylo by proto užitečné uvědomit si, co skutečně funguje, a co jen dobře zní.
Můj mozkový trust, Centrum Kodaňského konsensu, požádal 57 týmů ekonomů, aby prozkoumaly 19 hlavních oblastí a zhruba 50 cílů – položili jsme jim otázku, kolik budou jednotlivé cíle stát a nakolik budou prospěšné.
Týmy se mají vyjádřit do konce letošního roku, tedy dlouho před koncem roku 2015, kdy OSN rozhodne o svých SDG.
Jednání však již započala a OSN by ráda měla některé informace hned.
Požádali jsme tedy naše ekonomy, aby nám poskytli rychlé zhodnocení asi stovky navrhovaných cílů.
Některé cíle, například zajištění širokého přístupu k plánování rodičovství, jsou fenomenálně přínosné.
Je to proto, že antikoncepce většinou není drahá a může pomoci jednotlivcům i společnosti.
Přínos se může vyšplhat až na 150 dolarů za každý vynaložený dolar.
Stejně tak bychom se měli zaměřit na snížení podvýživy nejméně na polovinu, poněvadž existují pádné důkazy, že řádná výživa malých dětí vede k celoživotním přínosům – lepšímu vývoji mozku, kvalitnějším studijním výsledkům a v konečném důsledku i k vyšší produktivitě v dospělosti.
Za každý vynaložený dolar získají budoucí generace přínos v hodnotě téměř 60 dolarů.
V konceptu OSN však stojí, že bychom měli „skoncovat s podvýživou“, přičemž ekonomové varují, že takový absolutní cíl sice působí lákavě, ale pravděpodobně je nereálně optimistický a současně neefektivní.
Nemůžeme ho dosáhnout, a i kdybychom ho dosáhnout mohli, zdroje potřebné k tomu, abychom pomohli i poslednímu hladovějícímu člověku, by se daly mnohem lépe vynaložit jinde.
Stejně tak by OSN ráda skoncovala s HIV, malárií a tuberkulózou.
A ačkoliv by bylo značné omezení výskytu malárie a TBC velmi přínosné, cíl v podobě jejich úplného vymýcení je pravděpodobně nereálný a zároveň neekonomický.
Na opačném konci žebříčku stojí několik veskrze nereálných cílů navržených OSN, například slib práce pro všechny.
Nevíme, jak toho dosáhnout, a na určité nízké úrovni je nezaměstnanost nezbytná, abychom měli fungující trh práce, na němž mohou zaměstnavatelé najímat pracovníky.
Místo toho navrhují ekonomové zaměřit se na snižování překážek zaměstnanosti, zejména zaměstnanosti žen.
Další špatné cíle zase stojí více, než kolik činí hodnota jejich přínosu.
Zdvojnásobení podílu obnovitelné energie do roku 2030 zní dobře, ale je to drahý způsob, jak odbourat jen malé množství CO₂.
Raději bychom se měli zaměřit na otázku, jak dostat více energie k chudým lidem, což je osvědčený způsob, jak zvýšit růst a snížit chudobu.
A chceme-li snížit emise CO₂, měli bychom utlumit značné dotace fosilních paliv, které zamořují velkou část rozvojového světa a vedou k plýtvavé spotřebě a zatěžování státních rozpočtů.
Konečné rozhodování o tom, které cíle pro nadcházejících 15 let vytyčit, má podobu složité a hluboce politické diskuse, přičemž rady ekonomů nevyřeší jako mávnutím kouzelného proutku veškeré komplikace.
Poskytneme-li však důkazy, co opravdu dobře funguje, a co nikoliv, zvýšíme pravděpodobnost, že nakonec budou vybrány dobré cíle – a že ty špatné budou vynechány.
Realisticky viděno může tento přístup pomoci vyřadit hrstku špatných cílů, případně jen jediný, a mohl by mít alespoň takový ohlas, aby pomohl prosadit na konečný seznam třeba jen jeden dodatečný dobrý cíl.
Protože však svět pravděpodobně vynaloží na SDG částku 700 miliard dolarů, může i drobná změna znamenat přínos v hodnotě desetimiliard či stamiliard dolarů.
Proto by pomoc při zužování priorit OSN tak, aby se mezi ně dostaly nejlepší cíle, mohla být nejdůležitější věcí, kterou kdokoliv z nás může v tomto desetiletí učinit.
Past klimatické politiky
ŘÍM – Dnešní politika boje proti klimatickým změnám stojí mnohem více, než je hodnota jejího přínosu.
Špatná politická rozhodnutí bohužel často činí tuto politiku ještě méně efektivní.
Vezměme si například politiku 20-20 Evropské unie, jejímž cílem je dvacetiprocentní snížení emisí CO2 oproti úrovni z roku 1990 do roku 2020.
Zabývat se tímto přístupem je důležité nejen proto, že EU provádí nejrozsáhlejší a nejambicióznější klimatickou politiku na světě, ale i proto, že klimatické politiky jinde často trpí podobnými nešvary.
Cenově nejefektivnějším způsobem, jak dosáhnout dvacetiprocentního cíle, by bylo provozovat jediný trh s emisemi uhlíku na úrovni celé EU, což by unii stálo do roku 2020 zhruba 96 miliard dolarů ročně.
Přínos pro celý svět by však byl mnohem nižší.
Podle odhadu jediného peer-review posouzení klimatické politiky EU, které je k dispozici, může unie díky této politice odvrátit klimatické škody v hodnotě asi 10 miliard dolarů ročně.
Za každý vynaložený dolar tak EU odvrátí škody v hodnotě zhruba deseti centů.
To neznamená, že klimatické změny nejsou závažný problém; znamená to jen, že klimatická politika EU není chytrá.
V průběhu tohoto století by ideální politika EU stála přes 7 bilionů dolarů, a přitom by snížila vzestup teploty o pouhých 0,05oC a mořskou hladinu o triviálních devět milimetrů.
Po vynaložení tolika peněz bychom ani nepoznali rozdíl.
Zastánci politiky EU často tvrdí, že bychom tuto politiku i přesto měli uskutečňovat, poněvadž hrozí riziko, že globální oteplování bude mnohem výraznější, než se v současné době očekává.
Tento argument je sice v zásadě platný, avšak ekonomické modely ukazují, že zmíněné riziko má na ideální politiku jen mírný efekt.
Vzhledem k absenci jakéhokoliv zvýšení teploty během uplynulých 10-17 let jsou navíc tyto horší než očekávané scénáře mimořádně nepravděpodobné.
Skutečným rizikem je potenciální hrozba, že špatná politická rozhodnutí učiní klimatickou politiku horší, než je nezbytně nutné.
EU nezůstala u pouhého zavedení jednotného trhu s uhlíkovými emisemi, aby splnila cíl v oblasti emisí CO2.
Místo toho učinila špatný projekt ještě nákladnějším prostřednictvím řady částečně protichůdných politik.
Unie například požadovala, aby obnovitelné zdroje, jako jsou větrná a solární energie, představovaly do roku 2020 pětinu veškerých dodávek energie, přestože to v žádném případě není nejlevnější způsob, jak snížit emise.
Instalace větrné turbíny ve skutečnosti neodbourá žádný CO2, protože celkové emise jsou již zastropovány v unijním projektu obchodování s uhlíkovými emisemi.
Jednoduše to znamená, že když Velká Británie instaluje větrnou turbínu, zlevní se tím spalování uhlí v Portugalsku či Polsku.
Vezmeme-li v úvahu tyto špatné politiky a zprůměrujeme všechny makroekonomické modely, pak je pravděpodobnější, že EU bude platit přibližně 280 miliard dolarů ročně za odvrácení škod v hodnotě 10 miliard dolarů.
Jinými slovy špatná koncepce klimatických politik EU ztrojnásobuje náklady a za každý vynaložený dolar odvrací klimatické škody za pouhé tři centy.
Skutečnost je však ještě horší, protože tyto modely stále předpokládají, že EU vybírá pro naplňování svých požadavků nejlevnější obnovitelné zdroje.
Většina zemí EU však poskytuje vyšší dotace nejnákladnějším obnovitelným zdrojům.
Například snížení emisí CO2 o jednu tunu pomocí větrných turbín na pevnině v Německu pravděpodobně stojí kolem 35 dolarů a za každý vynaložený dolar odvrátí klimatické škody v hodnotě asi 14 centů.
Mořské větrné turbíny však stojí zhruba 150 dolarů na tunu CO2 a za každý vynaložený dolar zabrání klimatickým škodám v hodnotě pouhých tří centů.
Biopaliva jsou ještě méně efektivní: stojí více než 300 dolarů na tunu snížení emisí CO2 a za jeden dolar přinesou užitek v hodnotě něco přes jeden cent.
A absolutním „vítězem“ je solární energie, která stojí přes 800 dolarů na tunu CO2 a užitek z ní je nižší než jeden cent za vynaložený dolar.
Tyto ceny se přitom neomezují jen na Evropu.
Například Čína platí 38 dolarů za snížení emisí CO2 o jednu tunu díky větrné energii a USA platí kolem 600 dolarů za tunu CO2 ušetřenou díky biopalivům.
Když se navíc EU rozhodne, že sníží domácí emise, část tohoto snížení se jednoduše přesune jinam.
Je-li výroba určitého produktu v EU kvůli vyšším nákladům na energii dražší, pak se tento produkt pravděpodobně bude vyrábět jinde, kde je energie levnější, a poté se doveze do EU.
Nové studie skutečně ukazují, že 38% uhlíkových škrtů unikne jinam, což znamená, že evropská klimatická politika odvrátí za každý vynaložený dolar klimatické škody v hodnotě nikoliv tří, nýbrž necelých dvou centů.
V letech 1990 až 2008 snížila EU emise CO2 zhruba o 270 milionů tun.
Ukazuje se však, že jen samotné zvýšení dovozu z Číny představovalo téměř stejný objem dodatečných emisí vyprodukovaných mimo EU.
V podstatě tak EU jednoduše vyvezla část svých emisí do zahraničí.
A konečně platí, že negativní dopady špatné klimatické politiky nemají jen finanční ráz.
Biopaliva, za která dnes pouze EU platí více než 10 miliard dolarů ročně a která za každý vynaložený dolar přinesou užitek v hodnotě necelého jednoho centu, například zabírají pole, na nichž by se jinak pěstovaly potraviny.
To znamená, že se produkce potravin přesouvá jinam, často na zemědělskou půdu vzniklou vykácením pralesů, čímž se uvolňuje další CO2 a poškozuje biodiverzita.
Zároveň se tím ženou vzhůru ceny potravin, kvůli čemuž dnes trpí hladem nejméně o 30 milionů chudých lidí více a očekává se, že do roku 2020 jich přibude dalších 40-130 milionů.
Potřebujeme chytřejší přístup k boji proti klimatickým změnám.
Místo abychom spoléhali na neuvěřitelně předražené snížení emisí CO2 o několik tun dnes, musíme investovat do výzkumu a vývoje zaměřeného na inovace, které dlouhodobě sníží náklady na zelenou energii tak, že na ni všichni přejdou.
Prozatím je naše klimatická politika špatná – a naši politici neustále nacházejí způsoby, jak ji ještě zhoršit.
Možná tím uspokojí zemědělce a další zájmové skupiny, ale celkově vzato tím jen zvyšují náklady a snižují přínosy, které jsou již tak minimální.
Lepší svět je zde
KODAŇ – Optimisté a pesimisté už po staletí vedou spory o stav světa.
Pesimisté vidí svět, kde větší počet lidí znamená méně potravin, kde rostoucí poptávka po zdrojích znamená jejich vyčerpání a válku a kde zvýšení výrobní kapacity v posledních desetiletích znamená větší znečištění a globální oteplování.
Jeden z posvátných textů současné generace pesimistů, kniha Meze růstu, dodnes ovlivňuje ekologické hnutí.
Naproti tomu optimisté radostně tvrdí, že všechno – lidské zdraví, životní úroveň, kvalita životního prostředí a tak dále – se mění k lepšímu.
Jejich oponenti v nich vidí ekonomy spoléhající na „roh hojnosti“ a vkládající víru do trhu jako nástroje, jenž vyřeší všechny problémy.
Namísto účelového vypichování fakt a příběhů tak, aby zapadaly do nějaké velkolepé interpretace úpadku či pokroku, bychom se však měli snažit porovnávat všechny oblasti lidské existence, abychom zjistili, zda se světu ve skutečnosti daří lépe, nebo hůře.
Spolu s jednadvaceti špičkovými světovými ekonomy jsem se pokusil právě o to, když jsem vytvořil bilanční kartu pokrývající období 150 let.
V deseti oblastech – mimo jiné zdravotnictví, školství, války, rovnost pohlaví, znečištění ovzduší, klimatické změny nebo biodiverzita – odpovídali ekonomové na tutéž otázku: Jaké byly relativní náklady na řešení tohoto problému v každém roce od roku 1900 do roku 2013, včetně prognózy do roku 2050?
S využitím klasického ekonomického hodnocení všech faktorů – od ztracených životů, špatného zdraví a negramotnosti až po ničení mokřadů a zvýšených škod po hurikánech v důsledku globálního oteplování – ekonomové ukazují, kolik daný problém stojí.
A aby ocenili velikost problému, porovnali ho s celkovými dostupnými prostředky k jeho nápravě.
Tím vznikl údaj o velikosti problému, vyjádřený jako podíl HDP.
A trendy od roku 1900 jsou leckdy překvapivé.
Vezměme si například nerovnost pohlaví.
V podstatě lze říci, že jsme téměř polovinu světové populace vylučovali z výrobního procesu.
V roce 1900 představovaly ženy jen 15% globální pracovní síly.
A jaké jsou ztráty z nižší participace ženské pracovní síly?
I když vezmeme v úvahu, že někdo musí dělat neplacenou domácí práci, a zvýšené náklady na vzdělávání žen, činila ztráta v roce 1900 nejméně 17% globálního HDP.
Dnes, kdy je participace žen vyšší a mzdové rozdíly se snížily, činí ztráta 7% – a předpokládá se, že do roku 2050 klesne na 4%.
Velkým překvapení zřejmě bude, že v případě klimatických změn se pro léta 1900 až 2025 očekává převážně stoupající čistý přínos – který vzroste až na přibližně 1,5% HDP za rok.
Je to dáno tím, že globální oteplování má smíšené účinky; u mírného oteplování převažují výhody.
Na jedné straně funguje CO2 jako hnojivo, takže jeho vyšší koncentrace je přínosem pro zemědělství, z něhož pramení největší pozitivní dopad, konkrétně 0,8% HDP.
Při mírném oteplování navíc zemře méně lidí zimou a počet takto zachráněných životů je vyšší než přírůstek počtu úmrtí v důsledku vyššího tepla.
Také poptávka po topení se snižuje více, než o kolik se zvyšují náklady na chlazení, což přináší zisk zhruba asi 0,4% HDP.
Na druhé straně oteplování zhoršuje nedostatek vody, což stojí přibližně 0,2% HDP, a negativně postihuje ekosystémy, jako jsou mokřady, při nákladech kolem 0,1% HDP.
S dalším růstem teplot se však budou náklady zvyšovat a výhody snižovat, což povede k dramatickému poklesu čistého přínosu.
Po roce 2070 se stane globální oteplování pro svět čistou zátěží, což opodstatňuje cenově efektivní klimatické zásahy dnes i v nadcházejících desetiletích.
Abychom však zasadili věci do perspektivy, bilanční karta nám také ukazuje, že zdaleka největším ekologickým problémem je znečištění vzduchu v interiérech.
Znečištění interiérů v důsledku vaření a topení nekvalitními palivy dnes zabije více než tři miliony lidí ročně, což je ekvivalent ztráty 3% globálního HDP.
V roce 1900 však tyto náklady činily 19% HDP a očekává se, že do roku 2050 klesnou na 1% HDP.
Zdravotnické ukazatele na celém světě vykazují největší zlepšení.
Průměrná délka lidského života se před koncem osmnáctého století prakticky neměnila.
Od roku 1900 je však velikost tohoto přínosu těžko přehlédnutelná: zatímco ve zmíněném roce činila průměrná celosvětová délka života 32 let, dnes je to 69 let (a v roce 2050 se očekává 76 let).
Nejvýznamnějším faktorem je pokles novorozenecké úmrtnosti.
Například ještě v roce 1970 bylo jen asi 5% novorozenců očkováno proti spalničkám, tetanu, černému kašli, záškrtu a obrně.
Do roku 2000 se tento podíl zvýšil na 85%, což zachrání asi tři miliony životů ročně – to je více, než kolik by byl ve dvacátém století zachránil světový mír.
Tento úspěch má mnoho otců.
Nadace Gatesových a Aliance GAVI vynaložily na vakcíny přes 2,5 miliardy dolarů a přislíbily dalších 10 miliard.
A díky úsilí Rotary Clubu, Světové zdravotnické organizace a mnoha dalších institucí se výskyt obrny snížil od roku 1979 o 99%.
Z ekonomického hlediska činily náklady na špatné zdraví na počátku dvacátého století ohromujících 32% celosvětového HDP.
Dnes toto číslo kleslo zhruba na 11% a do roku 2050 se ještě o polovinu sníží.
Optimisté tedy sice nemají úplnou pravdu (ztráta biodiverzity ve dvacátém století si pravděpodobně vyžádá zhruba 1% HDP ročně, přičemž na některých místech jsou ztráty mnohem vyšší), avšak celkový obraz je zřejmý.
Většina položek na bilanční kartě vykazuje zlepšení o 5-20% HDP.
A celkový trend je ještě jednoznačnější.
Globální problémy se v poměru ke zdrojům dostupným k jejich řešení dramaticky zmenšily.
To samozřejmě neznamená, že už žádné problémy neexistují.
Třebaže jsou mnohem menší, zůstávají problémy v oblasti zdravotnictví, školství, podvýživy, znečištění ovzduší, nerovnosti pohlaví a obchodu stále závažné.
Realisté by však měli přijmout za svůj názor, že se dnes světu daří mnohem lépe.
Bilanční karta nám navíc ukazuje, kde nás čekají velké výzvy, aby byl rok 2050 ještě lepší.
Do budoucna bychom neměli zaměřovat pozornost na nejděsivější historky nebo na výkřiky nejhlasitějších nátlakových skupin, nýbrž na objektivní hodnocení otázky, kde můžeme vykonat nejvíc dobrého.
Problém se všeobecným vzděláním
KODAŇ – Lhůta pro splnění Rozvojových cílů tisíciletí vytyčených Organizací spojených národů se rychle blíží a svět se již připravuje na stanovení nové řady cílů pro období příštích patnácti let.
Vzhledem k omezeným zdrojům si politici i mezinárodní organizace musí položit otázku: Kde můžeme vykonat nejvíce dobrého?
Měl by se vyšší podíl z částky 2,5 bilionu dolarů, která během tohoto období poputuje na rozvojovou pomoc, a z rozpočtů rozvojových zemí vyčlenit na zdravotnictví, životní prostředí, potraviny, vodu, nebo vzdělání?
S ohledem na tyto otázky požádal Kodaňský konsensus (v jehož čele stojím) některé čelní světové ekonomy, aby zhodnotili ekonomické, sociální a ekologické náklady a přínosy mnoha různých cílů.
Mezi hodnocenými cíli figurovalo i vzdělání pro všechny.
Význam vzdělání je nesporný.
Problém je v tom, že mezinárodní společenství slibující všeobecné vzdělání pozbylo část důvěryhodnosti; k naplnění tohoto cíle se totiž od roku 1950 zavázalo nejméně ve dvanácti deklaracích podporovaných OSN.
Například UNESCO slíbilo v roce 1961, že do roku 1980 bude v Africe „všeobecné, povinné a bezplatné“ základní školství.
Když však tato lhůta vypršela, zhruba polovina dětí ve školním věku v Africe stále do žádné školy nechodila.
Jakmile cílové datum vyprší, cíle se jednoduše přeformulují, stanoví se nová lhůta a na řešení problému se vyčlení další peníze, přičemž se jen málo uvažuje o tom, jak přesně by se tyto prostředky měly vynaložit.
A navíc platí, že cíl zajistit primární a sekundární vzdělání pro všechny by nakonec docela dobře mohl stát více než celý rozpočet globální pomoci určený na vzdělání.
Vzhledem k tomu, že 60 milionů dětí stále nechodí do školy, by mezinárodní společenství nemělo jednoduše převzít stejný cíl všeobecného vzdělání a odložit ho do roku 2030.
Místo toho přišel čas úplně tuto nereálnou metu opustit a dát přednost dosažitelnému, cílenému a nákladově efektivnímu přístupu.
Jak v nedávné studii doporučil ekonom George Psacharopoulos, nejvyšší prioritu by mělo mít to, co funguje nejlépe: rané vzdělání, zejména předškolní.
Nejočividnějším důvodem, proč ranější vzdělání znamená lepší výchozí pozici, je skutečnost, že lidé v mladém věku lépe vstřebávají vědomosti.
V mladším věku navíc existuje méně kulturních bariér pro vzdělávání dívek a nižší tlak na to, aby se děti podílely na pracovní činnosti.
A konečně se předškolní vzdělání poskytuje levněji než školní výuka na vyšších úrovních.
Dlouhodobější vlivy raného učení jsou méně zjevné, ale hlubší.
Ačkoliv žáci, kteří docházeli do předškolního zařízení, nedosahují na základní škole lepších výsledků než jejich vrstevníci, v dospělém věku vydělávají více.
To naznačuje, že předškolní vzdělávání přináší kvalitativní impulz pro sociální schopnosti nebo emoční vývoj dětí, který jim později v životě umožňuje lépe využívat ekonomických příležitostí.
Přesnou návratnost investic do rozšířeného předškolního vzdělávání lze samozřejmě těžko stanovit.
Máme-li však prioritizovat rozvojové cíle – v rámci sféry vzdělávání i mimo ni –, musíme se dopouštět odhadů.
Za prvé je zde přímé sečtení nákladů na vzdělání, jako jsou výcvik a mzdy učitelů, výstavba a údržba škol, ba dokonce i náklady příležitostí spojené s dětskou prací.
Poté následuje méně jednoznačný proces hodnocení přínosů, které se sice obtížně kvantifikují, ale přesto jsou natolik přesvědčivé, že mnoho ekonomů rané vzdělávání vyzdvihuje.
Na základě nejrozsáhlejších dostupných dat Psacharopoulos stanovil, že nejefektivnějším cílem by bylo snížení počtu dětí v subsaharské Africe, které nechodí do předškolních zařízení, na polovinu, což by mělo sociální a ekonomický přínos ve výši 33 dolarů na každý vynaložený dolar.
Tento cíl, který se zaměřuje na jediný region zamořený problémy, se může jevit jako skromný, ale zároveň je realistický a dosažitelný – a má obrovskou potenciální návratnost.
Čím ambicióznější jsou stanovené cíle, tím nižší je jejich účinek.
Například snaha o všeobecné základní vzdělání v subsaharské Africe by znamenala nižší, ale stále značný sociální a ekonomický přínos ve výši sedmi dolarů na každý vynaložený dolar.
A snaha o dosažení všeobecného základního vzdělání na celém světě by přišla na mnohem více a každý vynaložený dolar by znamenal přínos ve výši pouhých čtyř dolarů.
Stejný typ srovnání se musí činit i u dalších důležitých cílů, jako je zlepšení kvality vzdělávání – dosažení tohoto cíle je překvapivě obtížné, jak na základě špatných výsledků v mezinárodním hodnocení OECD zjistila řada rozvinutých zemí.
Zatímco peníze vyčleněné například na snížení počtu žáků ve třídách mají velmi malý dopad, investice do institucionálních změn – jako jsou zavedení monitorovacích a hodnotících systémů, centrálně řízené zkoušky a pobídky pro učitele – by mohly znamenat přínos ve výši 3-5 dolarů na každý vynaložený dolar.
V oblasti učňovského výcviku zůstává potenciální přínos stále neznámou.
Už však bylo zjištěno, že investice do tohoto segmentu jsou méně ziskové než investice do všeobecného sekundárního vzdělání, takže jde o horší investiční volbu.
Ještě problematičtější je snaha učinit všeobecně dostupným univerzitní vzdělání.
Vzhledem k tomu, že o vyšší vzdělání budou pravděpodobně usilovat děti z bohatších rodin, se vynakládání omezených veřejných zdrojů včetně daňových příjmů na snížení výdajů na univerzitní vzdělání v podstatě rovná dotacím pro bohaté na úkor chudých.
Lepším přístupem by bylo zavést školné pro bohaté a stipendia pro chudé.
Maximalizace dopadu omezených prostředků na životy nejchudších lidí světa vyžaduje obtížná rozhodnutí.
V ideálním světě by o všeobecné a kvalitní vzdělání na všech úrovních stálo za to usilovat.
V prostředí konkurujících si požadavků na základní potřeby, jako jsou zdravotní péče nebo pitná voda, jsou však nutností užší a nákladově efektivnější vzdělávací cíle.
Místo aby se mezinárodní společenství snažilo nepatrně – a při vysokých nákladech – zlepšit životní podmínky několika miliard lidí za pomocí stejných slibů, které používá už od roku 1950, mělo by se nejprve zaměřit na proměnu života milionů dětí v subsaharské Africe.
Pokud se tento přístup vztáhne na všechny cíle obsažené v příští rozvojové agendě mezinárodního společenství, pak se tím zajistí, že svět v roce 2030 bude mnohem lepší než dnes.
Bída obnovitelných zdrojů
MIAMI – Podle generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna „klimatické změny škodí v první řadě a nejvíce chudým“.
To je pravda, protože chudí lidé jsou nejzranitelnější a mají nejmenší prostředky na adaptaci.
Často však zapomínáme, že současná politika řešení globálního oteplování silně prodražuje energii, což chudým lidem světa škodí daleko více.
Solární a větrná energie byly v roce 2012 dotovány částkou 60 miliard dolarů.
To znamená, že svět utratil za energii o 60 miliard dolarů více, než bylo zapotřebí.
A protože celkový klimatický přínos činil chatrné 1,4 miliardy dolarů, zbylé 58,6 miliardy se dotacemi v podstatě promrhaly.
Biopaliva byla dotována dalšími 19 miliardami, prakticky bez jakéhokoliv klimatického přínosu.
Všechny tyto peníze se daly použít ke zkvalitnění zdravotnictví, zaměstnání většího počtu učitelů, vybudování lepších silnic nebo snížení daní.
Donucování lidí, aby kupovali dražší a méně spolehlivou energii, zvyšuje v celé ekonomice náklady a ponechává menší prostředky pro jiné veřejné statky.
Ze zprůměrování makroekonomických modelů vyplývá, že celkové náklady na klimatickou ekonomiku EU budou od roku 2020 až do konce století činit 209 miliard eur ročně.
Zátěž této politiky dopadá převážně na chudé lidi po celém světě, protože bohatým lidem nedělá potíže platit za energii víc.
Často mě zarážejí dobromyslní a ekonomicky zajištění ekologové, kteří velkopansky navrhují, aby se ceny benzinu zdvojnásobily nebo aby elektřina pocházela výlučně z nákladných zelených zdrojů.
To má možná naději na úspěch v zámožném okrese Hunterdon v americkém státě New Jersey, jehož obyvatelé údajně vydávají za benzin pouhá 2% svého příjmu.
Nejchudších 30% americké populace však za benzin utrácí téměř 17% svého příjmu po zdanění.
Stejně tak se ekologové vychloubají, že domácnosti ve Velké Británii snížily od roku 2005 spotřebu elektrické energie téměř o 10%.
Zapomínají už však zmínit, že toto snížení je odrazem růstu cen elektřiny o 50%, k němuž došlo převážně proto, aby se zaplatilo zvýšení podílu obnovitelných zdrojů z 1,8% na 4,6%.
Není žádným překvapením, že chudí lidé snížili svou spotřebu mnohem výrazněji než o 10%, zatímco bohatí nesnížili spotřebu vůbec.
Během posledních pěti let podražilo vytápění britské domácnosti v průměru o 63%, přičemž reálné mzdy klesly.
Přibližně 17% domácností je dnes energeticky chudých – to znamená, že musí utrácet více než 10% svého příjmu za energii; a protože starší lidé bývají obvykle chudší, je energeticky chudých zhruba čtvrtina jejich domácností.
Zoufalí penzisté pálí staré knihy, aby se zahřáli, neboť knihy jsou levnější než uhlí, celý den se vozí ve vytopených autobusech a třetina jich v části svého domova netopí.
V Německu, kde zelené dotace přijdou letos na 23,6 miliardy eur, se ceny elektřiny pro domácnosti zvýšily od roku 2000 o 80%, následkem čehož dnes 6,9 milionu německých domácností žije v energetické chudobě.
Zámožní majitelé domů v Bavorsku mohou mít dobrý pocit ze svých neefektivních solárních panelů – pobírají na ně štědré dotace, které jim v podstatě platí chudí nájemníci v Porúří.
Ti si vlastní solární panely nemohou dovolit, ale přesto musí hradit vyšší náklady na elektřinu.
A tak můžeme pokračovat.
V Řecku, kde zvýšení daně z nafty vyšroubovalo náklady na vytápění o 48%, stále více Atéňanů kácí stromy v parku, následkem čehož se znečištění ovzduší způsobené pálením dřeva trojnásobně zhoršilo.
Náklady na klimatickou politiku jsou však ještě vyšší v rozvojovém světě, kde tři miliardy lidí nemají přístup k levné a dostatečně hojné energii, což je udržuje v chudobě.
Teplo na vaření a vytápění získávají tito lidé pálením větví a trusu, čímž znečišťují ovzduší v interiérech – toto znečištění si vyžádá 3,5 milionu úmrtí ročně, takže se jedná o zdaleka největší ekologický problém na světě.
Přístup k elektřině by mohl tento problém vyřešit a současně umožnit rodinám, aby si v noci četly, aby si pořídily ledničku, ve které se jim nezkazí potraviny, nebo aby se prostřednictvím počítače propojily se světem.
Firmy by zároveň mohly vyrábět konkurenceschopnější zboží, vytvářet pracovní místa a generovat hospodářský růst.
Vezměme si Pákistán nebo Jihoafrickou republiku, kde nedostatek výrobních kapacit způsobuje opakované výpadky proudu, které působí firmám značné škody a připravují společnost o pracovní místa.
Proti financování výstavby nových uhelných elektráren v obou zemích se však hlasitě stavějí svatouškovští obyvatelé a vlády západních států.
Jako řešení navrhují obnovitelné zdroje.
To je ovšem pokrytecké.
Bohatý svět získává z nesmírně drahých solárních a větrných technologií pouze 1,2% celkové energie a nikdy bychom nepřipustili, že budeme mít energii pouze ve chvílích, kdy fouká vítr.
Německo v příštích dvou letech vybuduje deset nových uhelných elektráren, aby světla svítila neustále.
V roce 1971 získávala Čína 40% energie z obnovitelných zdrojů.
Od té doby se její explozivní hospodářský růst opírá téměř výlučně o vysoce znečišťující uhlí, díky čemuž se 680 milionů lidí vymanilo z chudoby.
Dnes získává Čína z větru a slunce nicotných 0,23% energie.
Naproti tomu Afrika v současnosti získává 50% energie z obnovitelných zdrojů – a zůstává chudá.
Nová analýza Centra pro globální rozvoj naši bezohlednost vůči chudým lidem světa kvantifikuje.
Investicemi do obnovitelných zdrojů můžeme zbavit jednoho člověka chudoby přibližně za 500 dolarů.
Plynovou elektrifikací bychom však mohli za stejnou částku vytáhnout z chudoby více než čtyři lidi.
Tím, že se soustředíme na vlastní klimatické ohledy, vědomě se rozhodujeme ponechat více než tři ze čtyř lidí v temnotě a chudobě.
Účinné řešení otázky globálního oteplování vyžaduje dlouhodobé inovace, které učiní zelenou energii dostupnou všem.
Do té doby není zbytečné vynakládání obrovských částek na úkor chudých lidí světa vůbec žádným řešením.
Na hlavu postavená interpretace globálního oteplování
NEW YORK – Když politici z celého světa vyprávějí příběh o globálním oteplování, vykreslují ho jako největší výzvu pro lidstvo.
Zároveň ovšem slibují, že je to výzva, s níž se dokážou popasovat při nízkých nákladech a současně zlepšit svět bezpočtem dalších způsobů.
Dnes už víme, že je to nesmysl.
Politické těžké váhy, od amerického ministra zahraničí Johna Kerryho až po generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna, označují klimatické změny za „největší výzvu naší generace“.
Nebudeme-li tuto výzvu řešit, tvrdí Kerry, budou náklady „katastrofální“.
Takové je standardní tvrzení politiků od roku 2006, kdy si britská vláda objednala takzvanou Sternovu zprávu.
Tato zpráva si získala proslulost tím, že ohodnotila škody způsobené globálním oteplováním na 5-20% HDP – jde prý o významný zásah „v měřítku srovnatelném s těmi, které jsou spojované s velkými válkami a hospodářskou krizí z první poloviny dvacátého století“.
Boj proti klimatickým změnám, tvrdí se nám, by obnášel mnohem nižší náklady.
Předseda Evropské komise slíbil, že klimatická politika Evropské unie sice „není bezplatná“, ale činila by pouhých 0,5% HDP.
Politici všeho druhu samozřejmě opakují zjištění Sternovy zprávy, podle něhož může globální oteplování zmírnit politika, která přijde na pouhé 1% světového HDP.
Navíc se tvrdí, že klimatická politika pomáhá i mnoha dalšími způsoby.
Americký prezident Barack Obama slíbil, že politika boje proti globálnímu oteplování vytvoří pět milionů nových zelených pracovních míst.
A zástupci EU se nechali slyšet, že zelená energie pomůže „zlepšit bezpečnost energetických dodávek EU“.
Po dokončení nejnovější zprávy Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) vidíme, že tato interpretace je z převážné části mylná.
První část zprávy IPCC ukázala, že klimatický problém skutečně existuje – emise skleníkových plynů, zejména CO₂, způsobují růst teplot, který se nakonec stane pro svět čistým problémem.
Tento závěr si získal značnou publicitu.
Zpráva však zároveň ukázala, že globální oteplování se v posledních patnácti letech dramaticky zpomalilo nebo zcela zastavilo.
Téměř všechny klimatické modely jsou přehnaně horké, což znamená, že zveličují skutečný problém globálního oteplování.
Německo a další vlády vyzvaly, aby se zmínka o zpomalení vymazala.
Druhá část zprávy IPCC ukázala, že vzestup teplot, který podle očekávání zažijeme někdy v letech 2055 až 2080, zatíží svět čistými náklady ve výši 0,2-2% HDP – což je ekvivalent necelého jednoho roku recese.
Ačkoliv tedy IPCC jasně konstatuje, že globální oteplování je problém, náklady jsou očividně mnohem nižší než v případě dvou světových válek a velké hospodářské krize ve dvacátém století.
I v tomto případě se politici nikoliv překvapivě pokusili dosáhnout vymazání zmíněného závěru.
Britští činitelé shledali tento odhad, který prošel posouzením peer review, „naprosto bezcenným“ a spolu se zástupci Belgie, Norska, Japonska a USA si přáli jeho přepsání či vyškrtnutí.
Jeden akademik vyjádřil v této souvislosti domněnku, že se vlády možná cítily „trochu trapně“, že OSN podkopala jejich předchozí zveličená tvrzení.
Třetí část zprávy IPCC ukázala, že razantní klimatická politika by byla dražší, než se tvrdilo – její náklady by v roce 2030 přesáhly 4% HDP, v roce 2050 6% HDP a do roku 2100 by to bylo 11% HDP.
A reálné náklady budou pravděpodobně mnohem vyšší, protože uvedená čísla předpokládají chytrou a okamžitě zaváděnou politiku, pro niž budou kouzelným způsobem dostupné veškeré klíčové technologie.
I odkazy na tyto vysoké náklady se politici pokusili vyškrtnout nebo změnit.
Britští činitelé vysvětlili, že si vyškrtnutí odhadů přejí proto, že by „dodaly impulz těm, kdo pochybují, že jsou nějaké činy zapotřebí“.
Zelená pracovní místa vznikají pouze s velkými dotacemi, což stojí podobný počet pracovních míst jinde.
Ve Spojených státech stálo vytvoření každého pracovního místa navíc přes 11 milionů dolarů.
A zjednodušená tvrzení, že obnovitelné zdroje mohou podpořit energetickou bezpečnost, vypadají po krizi na Ukrajině mnohem méně přesvědčivě; Evropa dnes chápe, že význam mají jen velké a stabilní dodávky energie.
Klimatické změny bývají vykreslovány jako obrovská katastrofa, která stojí plných 20% světového HDP, avšak stateční politici by jim dokázali čelit při nákladech ve výši pouhého 1% HDP.
Realita je právě opačná: dnes víme, že škody možná dosáhnou 2% světového HDP, zatímco klimatická politika může nakonec přijít na více než 11% HDP.
Celý příběh je o to úžasnější, že experti všechna tato fakta znají už dlouho.
Sternovu zprávu vypracovali úředníci a nikdy neprošla peer review.
Ekonomové věděli, že vyčíslení škod je výrazně nadhodnocené a že se odhady v porovnání s akademickou literaturou pohybují v úplně jiné rovině.
Bezmezně nízké projekce nákladů klimatické politiky zase pramenily z ignorování většiny závazků, opět v rozporu s akademickou literaturou.
Svůj díl viny za tuto situaci nesou také sdělovací prostředky bažící po senzačních titulcích.
Po zveřejnění Sternovy zprávy jedny britské noviny údajně napsaly: „Jednejme ihned, jinak bude svět, jak ho známe, navždy ztracený.“ Být přesný je méně sexy, ale mnohem informativnější.
Žijeme ve světě, kde jsou příčinou každého šestého úmrtí snadno léčitelná nakažlivá onemocnění, kde je každé osmé úmrtí způsobeno znečištěním ovzduší, vesměs z topení trusem a větvičkami v domácích topeništích, a kde miliardy lidí žijí v žalostné chudobě, bez elektřiny a s minimem jídla.
Nikdy bychom se neměli byť jen zabývat představou, že největší výzvou pro svět by mohlo být snížení vzestupu teploty během této generace o zlomek stupně.
Řešením je přestat tleskat politikům, kteří varují před katastrofou a prosazují špatnou politiku.
Namísto dotací do neefektivní solární a větrné energie, která má pramalý přínos, potřebujeme investovat do dlouhodobých zelených inovací.
A potřebujeme věnovat větší pozornost všem ostatním problémům.
Možná to není tak zábavné, ale vykoná se tím mnohem více dobrého.
Ekonomické souvislosti násilí
KODAŇ – Co je v našem světě největším pramenem násilí?
Vzhledem k vytrvalému proudu zpráv o brutálních střetech v Sýrii, na Ukrajině i jinde by mnozí nejspíš řekli že válka.
To se ale ukazuje jako veliký omyl.
Zjistit správnou odpověď je důležité, máme-li najít nákladově efektivní řešení tohoto i dalších globálních problémů.
Pochopitelně že každý by chtěl zastavit války a násilí, stejně jako bychom chtěli ukončit chudobu, hladovění a globální oteplování a zároveň zajistit vzdělání pro všechny.
Vzhledem k omezeným prostředkům však mezinárodní společenství může udělat jen něco.
Musíme si stanovit priority a k tomu je dobrá ekonomická analýza nákladů a přínosů.
Mezinárodní společenství pracuje na nových rozvojových cílech pro příštích 15 let a Kodaňský konsenzus požádal některé z předních světových ekonomů, aby předložili hodnocení, které cíle by bylo nejprozíravější zvolit.
Je omezování násilí cílem, který zasluhuje prostředky, jež by se jinak mohly vynaložit třeba na snižování míry hladovění?
Pokud ano, na které formy násilí by se mělo cílit?
Studie od Jamese Fearona ze Stanfordovy univerzity a Anke Hoefflerové z Centra pro studium afrických ekonomik při Oxfordské univerzitě tvrdí, že násilí uvnitř společnosti – vraždy a hlavně násilí na ženách a dětech – představuje mnohem větší problém než občanské války.
V přepočtu na jedno úmrtí v občanské válce dojde při mezilidském násilí k usmrcení devíti osob a na dva mrtvé bojovníky připadá jedno zabité dítě.
V roce 2008 bylo na celém světě zavražděno 418 tisíc lidí, přičemž značné množství zemí zaznamenalo víc než 10 vražd na 100 tisíc obyvatel, což je četnost, kterou Světová zdravotnická organizace považuje za epidemickou.
Jedna jediná vražda v Americe vyjde jedince a společnost na 9,1 milionu dolarů.
Promítneme-li tento údaj v úměře k národnímu důchodu do celého světa, tato kategorie násilného zločinu samotná stojí 1,7 % globálního HDP.
Nejedná se samozřejmě o přímou finanční ztrátu pro globální ekonomiku, ale o způsob vyjádření dopadů.
Kdyby se podařilo eliminovat vraždy, společnostem na celém světě by se dařilo lépe v míře, kterou lze ohodnotit na 1,7 % HDP.
To si porovnejme s mnohem nižšími náklady občanských válek, které odpovídají zhruba 0,2 % globálního HDP.
Stále je to ovšem mnohem méně než největší pramen násilí ze všech: domácí násilí na ženách.
Podle studií zveřejněných v časopise Science 28 % všech žen v subsaharské Africe přiznalo, že v uplynulém roce zažily násilí ze strany svého partnera nebo rodiny.
To zahrnuje ženy bité, přinucené ke sňatku v nízkém věku, sexuálně napadené a postižené zločiny „ze cti“ či znetvořením ženských genitálií.
Konzervativní odhad jen u intimního partnerského násilí vyčísluje sociální újmu na 4,4 bilionů dolarů čili 5,2 % globálního HDP.
Druhým největším zdrojem násilí je zneužívání dětí, jehož se z 80 % dopouštějí rodiče.
Definice toho, co znamená zneužití dítěte, se liší podle kultury; nicméně kolem 15 % dětí každý měsíc postihne to, co OSN označuje za tvrdý tělesný trest.
Do této kategorie patří facka přes tvář, hlavu či uši; čtvrtina těchto dětí je opakovaně bita nějakým nástrojem a co největší silou.
Každý měsíc takovým trýzněním projde asi 290 milionů dětí.
Sociální škoda dosahuje 3,6 bilionů dolarů čili 4,2 % globálního HDP.
Na snižování násilí ve společnosti a zlepšování soustav trestního soudnictví jde v současnosti jen nepatrný zlomek mezinárodní finanční pomoci.
Obrovské škody, jež společnost a jednotlivci nesou, vyzývají k činům.
Bohužel však stále existuje málo nezvratných důkazů, kam by se prostředky měly nejlépe nasměrovat.
Dokážeme říct jedině to, že peníze vynakládané na omezování násilí lze lépe zacílit.
Značné částky pomoci míří do „křehkých států,“ kde mají přispět k zastavení či prevenci občanské války, avšak pouhých 0,27 % mezinárodní pomoci jde na projekty, jejichž složkou je „prevence kriminality“.
Ostatní programy mohou sice nepřímo pomáhat, ale je zjevné, že tu existuje prostor pro zlepšení.
Je jasné, že některá řešení fungují velice dobře.
Důkladnější sociální služby dokážou omezit násilí na dětech.
Studie ze státu Washington dokládají, že návštěvy domácností vykonávané školeným personálem dokážou snížit míru zneužívání dětí, zlepšit jim kvalitu života a tělesné a duševní zdraví a snížit náklady na sociální pomoc dětem a soudní spory.
Dolar vynaložený na tento program přináší prospěch v hodnotě 14 dolarů, takže se jedná o nákladově velice efektivní politiku.
V mnoha případech jsou nutné změny společenských postojů.
Ugandský program SASA! (svahilsky „Teď!“) ve snaze zmírnit násilí na ženách a dívkách šíří názor, že násilí mezi partnery je nepřijatelné, a pomohl četnost takového násilí srazit na polovinu.
To je samozřejmě fantastický výsledek, třebaže neexistuje žádná analýza jeho nákladové efektivity.
Existují další příklady zemí, které podnikají účinné kroky.
Bogota v roce 1993 utrpěla 80 vražd na sto tisíc obyvatel.
Realizací integrovaného přístupu – omezením doby, během níž je dovoleno prodávat alkohol, zušlechťováním veřejného prostoru a zlepšováním policejní a soudní soustavy – se četnost vražd do roku 2004 snížila na 21 na sto tisíc obyvatel.
To je stále vysoké číslo, ale je výrazně nižší než v Detroitu, kde dojde k 55 vraždám na sto tisíc obyvatel.
Faktorem u mnoha útoků je alkohol, a jak zjištění v Bogotě naznačují, zpřísnění jeho dostupnosti mohlo sehrát významnou roli.
V Británii pilotní studie zaměřená na přísnější vymáhání stávajících pravidel ukázala, že počet útoků lze snížit velmi efektivním způsobem, kdy přínosy převažují nad náklady v poměru 17 ku jedné.
Přestože stále nemáme dostatek poznatků, dvě věci jsou jisté.
Zaprvé, domácí násilí na ženách a dětech způsobuje každoročně sociální škody ve výši osmi bilionů dolarů.
Zadruhé, existují řešení, která mohou nákladově velmi efektivním způsobem přispět ke zmírnění těchto problémů.
Snižování míry domácího násilí proto patří do užšího seznamu pro příští soubor rozvojových cílů světa.
Černí medvědi a televizní narkomani
Přátelé, kteří bydlí jen několik kilometrů od nás ve venkovské oblasti Montany na západě USA, museli letos v létě přerušit oběd, když zpoza stromů znenadání vyšel medvěd černý.
Odešli do domu a pozorovali jej, jak přišel k zahradnímu stolku, do čista vylízal talíře a pak vypil dvě plechovky piva.
Během dalších několika dní medvěd převrátil popelnice dvou sousedů a vyděsil děti a domácí zvířata.
Hlídka lesní služby nastražila klec a vložila do ní slaninu; brzy tak medvěda odchytila a odvezla jej 30 kilometrů do divočiny.
Před propuštěním medvěda označili štítkem, aby se vědělo, že už působil potíže. „Tenhle medvěd,“ upozornil nás lesník, „může být bohužel zpátky dřív, než my se vrátíme s náklaďákem.
Jakmile si zvyknou na chuť slaniny a piva, nikdo je neudrží dál od lidí.“ Pokud je medvěd se štítkem chycen kvůli rušení lidí dvakrát či víckrát, lesní hlídka má příkazy ho zastřelit.
Člověk snadno pocítí lítost nad zvířetem, které objeví chutnou potravu a nedokáže odolat tomu, aby jí snadno získalo víc.
Medvěd nemá ani ponětí, že jeho dny jsou sečteny, nebude-li se zdržovat v lese a živit se tradičním způsobem.
Vždyť náš medvěd jednal podle moudrosti, již mu do genů zakódovala přirozená selekce: potrava s vysokým obsahem bílkovin a cukrů je pro tebe dobrá a čím míň energie na její získání, tím líp.
Tolik ví medvěd velice dobře.
Neměl ale šanci zjistit – a zřejmě nikdy nezjistí –, že zahradní stolky a popelnice chrání lesní hlídky s příkazy zabíjet.
O kolik větší štěstí máme my lidé, když víme, co je pro nás dobré a co zlé.
My se nenecháme tak snadno polapit věcmi, které ač dobře chutnají, zapříčiní naši zkázu.
Ve skutečnosti se však mnozí z nás od onoho medvěda příliš neliší.
Většina lidí ví, že tučná strava, přemíra alkoholu, kouření, promiskuita a rekreační drogy jsou sice příjemné, ale mohou nám zničit zdraví.
Přesto nedokážeme kouzlu popelnice a jejích požitků odolat.
Dostalo se nám však alespoň jasných varování ohledně nebezpečnosti těchto návyků, takže lidé, již tyto poznatky chtějí využít, se mohou vyhnout tomu, že spadne klec.
V našem okolí existují i další potenciálně škodlivá potěšení, o nichž se ví méně, a přesto nejsou méně zhoubná než ta, jež známe dobře.
Mezi nejsvůdnější – a tedy nejnebezpečnější – patří televize.
Televize je pro stavbu lidské nervové soustavy přitažlivá: lidský mozek je konstruován tak, aby vstřebával informace a sledoval prudké změny ve smyslovém poli.
Právě ty televize poskytuje ve snadno stravitelných a přepychově nachystaných soustech.
Neustálé změny a výskyt vzrušení pohlcují divákovu pozornost.
S tím se nemůže srovnávat ani Sixtinská kaple – většinu dětí začnou Michelangelovy fresky po deseti minutách nudit, ale reklamu na mycí prostředek sledují s neúnavným zájmem.
To vše se vztahuje pouze k tomu, jak médium funguje, bez uvážení obsahu.
Obsah dále posiluje svůdnost média, neboť nabízí štědré porce sexu, násilí, lehce dostupné pohody a dalšího materiálu, na nějž jsme sice geneticky připraveni reagovat, ale jenž ve velkých dávkách snižuje naši schopnost vést plodný a vyrovnaný život.
Skutečně, k dnešku už důkazy, že sledování televize je nebezpečný zlozvyk, narostly do takových rozměrů, až je s podivem, že ještě nebyly zavedeny silnější výstrahy a účinná prevence.
Mezi mnohá zjištění patří to, že přílišné sledování televize způsobuje pasivitu, a to jak na úrovni činnosti nervové soustavy, tak na úrovni chování, a že narušuje učení a snižuje účast v politickém a občanském životě.
Posiluje také agresivní chování u dětí a způsobuje negativní nálady, jako je smutek a osamělost.
Důkazy o přínosech, které by tyto negativní dopady vyvažovaly, neexistují.
Když byla televize ještě v plenkách, mnozí myslitelé – a nijak překvapivě též televizní producenti – malovali budoucnost média v jasných barvách: televize nás bude informovat, kultivovat a bavit; posílí rodinný život a občanské ctnosti.
Nic z toho se nestalo.
Jako marný sen se ukázala i informační hodnota televize: jedinci a společnosti, již sledují televizi častěji, vědí o tom, co se děje ve světě, mnohem méně než srovnatelné skupiny, jež sledují televizi méně.
Jediným zřetelně pozitivním účinkem sledování televize je to, že se při této činnosti lidé cítí uvolněně a mnozí jsou ochotni toto uvolnění vyměnit za radostnější a užitečnější věci, které by jinak mohli dělat.
Tak jako medvěd, jenž se naučil pohodlně si naplnit žaludek, se cítí spokojeni, že mají o zábavu postaráno, aniž by se museli namáhat.
Samozřejmě, televize může být dobrá, konzumuje-li se po malých dávkách a uvážlivě.
Tak jako jedna dvě číše vína podporuje trávení a rozveseluje mysl. Avšak ti, kdo ji večer co večer sledují několik hodin, se stále menší kontrolou nad svou pozorností a čím dál menším potěšením z toho, co sledují, riskují, že si vypěstují závislost jako alkoholik, který se cítí naživu, jen když potlačí realitu.
Medvěd, kdyby tušil, co děláme, by se do této pasti nechytil.
Svět černých labutí
BERLÍN – V dnešní globální finanční krizi se stal obraz černé labutě symbolem zdánlivě nemožného, které se nakonec nějakou záhadou stane a obrátí svět vzhůru nohama.
Letošek nám poskytne bezpočet příležitostí prozkoumat černé labutě, které jsou již mezi námi, a připravit se na přílet dalších.
Například v listopadu si připomeneme 20. výročí pádu Berlínské zdi.
Noc z 9. listopadu 1989 znamenala začátek konce Sovětského svazu a jeho impéria, a tím i bipolárního světa, který pět desetiletí rozděloval Německo a Evropu.
Ještě rok předtím jen málokdo pokládal tuto světově převratnou událost za byť jen vzdálenou možnost.
Přesto se stala a téměř přes noc změnila svět.
Po zániku Sovětského svazu a bipolárního uspořádání světa začal vítězný západní kapitalismus pod vedením jediné supervelmoci, totiž Spojených států, uplatňovat svrchovanou vládu nad globální politikou a v ještě větší míře nad globální ekonomikou.
Zdálo se, že nikdo a nic nemohou zastavit globální triumf trhu, který přesáhl všechny předchozí hranice bohatství – tedy až do 15. září 2008, onoho osudného dne, kdy zkrachovala banka Lehman Brothers a globální finanční systém se začal rozpadat.
Zatímco se zkoprnělý svět stále snaží pochopit důsledky tohoto globálního krachu a zmírnit jeho dopady, ozývá se již kejhání další černé labutě: globální klimatické katastrofy.
Zdá se, že patří k lidské povaze vědomě popírat možnost obrovských krizí nebo ji alespoň zlehčovat. „To není možné,“ případně: „Tak zlé to nebude,“ to jsou dvě kouzelné formulky, na které máme sklon spoléhat.
Navíc si z černé labutě odmítáme vzít ponaučení dokonce i v době, kdy již všichni vidí labuť další!
Ačkoliv současné generace zažily v uplynulých 20 letech dvě naprosto nečekané krize epických rozměrů, uchylujeme se k šokujícímu kolektivnímu zlehčování klimatické katastrofy s mnohem závažnějšími – a předvídatelnějšími – důsledky.
Spojením odpovědí na globální klimatickou a globální hospodářskou krizi však můžeme najít cestu z obou.
Řešení klimatické krize jsou již dobře známá, peníze jsou k dispozici, technologie také a tam, kde k dispozici nejsou, se dají vyvinout.
Chybí však strategická vize a odhodlaná akce na straně velkých politických hráčů.
Pokud jde o hospodářskou krizi, plánují se nebo se již zavádějí sanace a stimulační balíky v řádu miliard dolarů, eur, jenů nebo jüanů, které mají zabránit dalšímu poklesu globální ekonomiky.
Zatímco jsou však srovnání s velkou hospodářskou krizí oprávněná, ponaučení z této krize a z programu New Deal zní, že i účinné programy mohou přinejlepším zmírnit dopad a stabilizovat situaci.
Skutečné hospodářské zotavení – a to je špatná zpráva – se dostavilo až s druhou světovou válkou a dlouhou studenou válkou, která následovala.
Mezinárodní společenství by se však nemělo spoléhat na válku coby ekonomický megaprojekt na ukončení současné recese, ale spíše vsadit na boj proti klimatické krizi, poněvadž globalizace bude pokračovat a rychle zesílí ohrožení světového klimatu.
V roce 1929 žily na zeměkouli něco málo přes dvě miliardy lidí; dnes je jich 6,7 miliard a v roce 2050 jich bude 9 miliard.
Díky globalizaci a novým komunikačním technologiím budou všichni toužit po víceméně stejné životní úrovni, což nutně povede k přetížení globálního ekosystému.
Otázka, zda využívat uhlí, nebo jadernou energii, už není případná: bez průlomu v oblasti obnovitelné energie se globální energetickou poptávku jednoduše nepodaří uspokojit, nemluvě o rizicích nového Černobylu.
Kam to povede, vidíme už dnes: Čína má v současnosti nejambicióznější plán rozšiřování jaderné energie na světě a každý rok postaví uhelné elektrárny, jejichž výkon se zhruba rovná kapacitě celé energetické sítě Velké Británie!
Černá labuť klimatické krize se tedy již chystá přiletět.
Účinný boj s klimatickou krizí nevyžaduje nic menšího než zelenou revoluci v globální ekonomice, jakýsi megaprojekt jednadvacátého století.
Pouze bohaté průmyslové země v Evropě, Spojené státy a Japonsko si mohou dovolit financovat nezbytné investice v zemích s rozvíjejícími se ekonomikami.
Tato zelená revoluce se však nesmí omezovat na pouhé utrácení peněz; musí zahrnovat i zákony a normy, tzn. politickou regulaci a nové technologie, ale také nové výrobky a trhy, které znamenají nové ekonomické příležitosti.
Letos bude v Kodani sjednána nová dohoda o globálním klimatu, která nahradí kjótský protokol.
V podstatě je to poslední šance, jak zabránit příští černé labuti v dosednutí.
Musíme však pochopit, že Kodaň je také velká šance k oživení globální ekonomiky.
Všechny relevantní mocnosti jednadvacátého století mají ve skupině G-20 zastoupení a kodaňský úspěch by měly chápat jako svou přímou zodpovědnost.
Na rozdíl od londýnského summitu G-20 by však měly dělat svou práci pořádně – aby ochránily naše klima a také aby znovunastartovaly globální ekonomiku.
Blairovo fiasko v EU
Když voliči ve Francii a v Nizozemsku odmítli návrh Ústavní smlouvy Evropské unie, svět věděl, že evropský projekt čelí hlubokým obtížím.
Urputná bitva o střednědobou budoucnost unijního rozpočtu minulý týden tento rozsudek vrchovatě potvrdila.
Zároveň přivedla k žalostnému konci šestiměsíční předsednictví Velké Británie v Evropské radě a potvrdila dlouhodobou pověst Británie jako země, která v Evropské unii stojí stranou.
Mezi oběma událostmi existuje důvěrný vztah.
Francouzští a nizozemští voliči neřekli, proč hlasovali proti plánované ústavě.
Mnoho komentátorů se však domnívá, že voliči protestovali proti tomu, co vnímají jako ukvapené přijetí deseti nových členských států, převážně mnohem chudších zemí ze střední a východní Evropy.
Voliči se zejména obávali, že by jejich pracovní místa zabraly hordy východních přistěhovalců, jejichž ztělesněním se stal v té době hojně citovaný obraz levného polského instalatéra.
Paradoxem samozřejmě bylo, že většina z 15 starých členských států odmítla umožnit novým členům plný a okamžitý přístup na západní trhy práce.
Každopádně už bylo na protesty pozdě: desítka východoevropských států se již těšila z členství v unii.
Nyní se však 25 členských zemí musí potýkat s finančními důsledky tohoto rozšíření, a to nejen v otázce celkové výše rozpočtu Evropské unie na příštích sedm let, ale i v otázce, kdo bude plátcem a kdo příjemcem.
Klíčovým sporným bodem je konkrétně otázka, do jaké míry jsou staré členské státy ochotny platit pozvednutí méně rozvinutých ekonomik nových členů.
Nakonec se z toho vyvinula trojstranná bitva mezi Británií, Francií a novými členskými státy.
Převážná většina rozpočtu tradičně putovala do zemědělství nebo do rozvoje zaostalejších regionů.
V praxi to znamenalo značný příliv peněz buďto velkým zemědělským producentům, jako je Francie, nebo chudším členským státům, jako jsou Řecko a Portugalsko.
Nové členské země očekávaly, že budou mít ze systému EU po obou těchto liniích značný prospěch.
V minulosti na systému EU z rozpočtového hlediska silně tratila právě Británie; zemědělství totiž představuje dvě třetiny veškerých výdajů EU a Británie má malý zemědělský sektor, pročež dostávala nízké zemědělské dotace.
Britové si na nespravedlnost těchto pravidel dlouho stěžovali, zejména ve světle faktu, že Velká Británie patřila k relativně chudším členským zemím; v roce 1984 pak konzervativní vláda Margaret Thatcherové požadovala a získala vysokou slevu na svůj čistý příspěvek do rozpočtu EU.
Dnes se situace změnila ve třech významných ohledech.
Zemědělská politika EU se začala reformovat a její podíl na rozpočtu EU klesl z více než 60% na 40%; Británie se několik let těšila značně vyššímu hospodářskému růstu než ostatní členské státy, takže dnes patří k bohatším zemím EU, a to i ve srovnání s Francií a Německem; a nové členské země jsou o tolik chudší než i ti nejchudší ze starých členů, že mají nezadatelné morální právo na štědrý podíl z jakéhokoliv rozpočtu, který lze dojednat.
Když jednání před šesti měsíci začínala, byla s předsednictvím Evropské rady na řadě Británie.
Britský premiér Tony Blair tehdy uhranul svět evropské politiky, když v Evropském parlamentu prohlásil, že je „vášnivým Proevropanem“.
Bylo to sdělení, v jaké evropští přátelé Británie dlouho doufali a na něž marně čekali již od Blairova zvolení v roce 1997.
Na Britských ostrovech premiér rozhodně za osm let nikdy podobný názor nevyjádřil.
Jelikož byla Británie jedním z nejzatvrzelejších stoupenců rozšíření EU o kandidátské země ze střední a východní Evropy, člověk by očekával, že se Blairův kabinet bude při vedení rozpočtových jednání chovat k nováčkům s odpovídající velkorysostí.
Zpočátku se zdálo, že britská vláda skutečně tuto taktiku zvolila.
Oproti všem očekáváním si získala morálně výhodné postavení, když nabídla, že se vzdá části své rozpočtové slevy, avšak pouze za předpokladu, že zbytek Evropské unie (tzn. zejména Francie) přistoupí na zásadní reformy zemědělské politiky EU.
Britům nějakou dobu trvalo, než pochopili, že jelikož je prezident Jacques Chirac odepsaný politik, který sice do roku 2007 setrvá v úřadu, ale nikoliv u moci, nemá mandát na jakoukoliv podobnou dohodu přistoupit.
Když se tedy Britové s touto tvrdou realitou vyrovnali, sehráli při vedení vyjednávání žalostnou koncovku plnou úzkoprsého skrblictví a logice se příčících nabídek, jejichž hlavním cílem bylo ochránit omezené britské zájmy, převážně na úkor nových členských států.
Je to smutný závěr předsednictví, které před šesti měsíci začalo Blairovým tvrzením, že je „vášnivým Proevropanem“.
Celý text jeho projevu však vypovídá o všem.
Blair se staví za Evropu, ale ne za tuto Evropu.
Chce být součástí politické Evropy, ale pouze budou-li ostatní členské státy následovat britský model hospodářské a sociální reformy.
Problém tkví v tom, že hospodářská a sociální reforma je ryze národní zodpovědností a nepatří do unijní kompetence; má-li se ve Francii a v Německu uskutečnit hospodářská a sociální reforma, je to výlučně záležitost francouzských a německých voličů a politiků.
Evropská záležitost by to mohla být pouze v případě, kdy by EU byla skutečnou federací.
Je tedy Blair federalistou?
Propána, ne!
Je pouze nepřemýšlejícím nacionalistou, který žije v hrůze ze žlutých nacionalistických bulvárních tiskovin.
Proč tedy prohlašuje, že je vášnivým Proevropanem?
Protože se nad touto otázkou ani na okamžik nezamyslel.
Blairovo evropské dilema
Tony Blair dosáhl pozoruhodného třetího volebního vítězství v řadě.
Blairova výrazně prořídlá většina v dolní sněmovně a otřesená osobní pověst však znamenají, že jeho politická pozice je silně oslabená.
Bude proto chabě vybaven k tomu, aby se vypořádal s nadcházejícími výzvami, z nichž tou nejvzpurnější bude nová ústava Evropské unie.
Ústava, přijatá loni 25 členskými státy, není sama o sobě nikterak velkou věcí.
Zavádí určitá významná zlepšení ve většinovém hlasování v Radě ministrů.
Přidává něco pravomocí Evropskému parlamentu.
Zahrnuje Chartu základních práv občanů EU.
Mohla by pomoci sladit zahraniční politiky členských států.
Nejde ale o převratný dokument.
Podle běžné britské ústavní praxe by se dalo očekávat, že vláda ústavu EU ratifikuje hlasováním v poslanecké sněmovně; až do nedávných všeobecných voleb by drtivá vládní většina byla víc než dostatečná.
Avšak Blair, mučený spory kolem nepopulární a možná nelegální války v Iráku, si myslel, že by se potížím ve Westminsteru mohl vyhnout, pokud ratifikaci odloží na rok 2006 (tj. do příjemně vzdálené budoucnosti) a navrhne, aby proběhla prostřednictvím všelidového referenda.
Za současných okolností jde bohužel o referendum, jež Blair nemůže vyhrát, neboť všechny průzkumy ukazují, že proti evropské ústavě je velká a pevná většina občanů.
Blairova vláda možná doufá, že ji zachrání vnější události.
Francie uspořádá referendum o ústavě na konci tohoto měsíce, a jak si zřejmě Britové myslí, s francouzským „ne“ by se jejich problém rozplynul.
Všeobecné očekávání je totiž takové, že pokud Francie konstituci odmítne, ústavu to pohřbí a žádného britského referenda nebude zapotřebí.
Jestliže právě s tím Blair počítá, pak se plete.
Navíc se jedná o ten typ omylu, jehož se Britové ve vztazích s Evropou dopouštějí už celé půlstoletí.
Některé nedávné francouzské průzkumy veřejného mínění naznačují, že majorita je ústavě nakloněna.
Ale i kdyby Francouzi volili zamítavě, britský problém to nevyřeší: právě naopak, vyvolalo by to zásadní politickou krizi, ve Francii a v celé Evropě, ohledně budoucnosti EU – právě takovou krizi, jíž se Britové snaží už padesát let vyhnout.
Neboť jestliže ústava skutečně padne, co bude dál?
Žádného z předních členů Unie nebudou zajímat názory Británie na tuto otázku.
Když se Tony Blair v roce 1997 vyšvihl k moci, byl všeobecně napříč Evropou vítán jako nejproevropštější britský ministerský předseda od Edwarda Heathe z doby před čtvrtstoletím.
Hovořil francouzsky a zdálo se, že nenuceně vychází s britskými sousedy za Lamanšským průlivem; především to ale vypadalo, že sympatizuje s evropskou integrací.
Po osmi letech je Evropa moudřejší.
Teď už je jasné, že Blair je v jádru proti myšlence politicky integrovanější Evropy.
Nejenže Británii v posledních čtyřech letech držel mimo jednotnou evropskou měnu, ale také dal během své předvolební kampaně najevo, že vstup Spojeného království do eurozóny neočekává ani v příštích pěti letech.
Tu a tam si Blair zahrává s myšlenkou hlubší evropské spolupráce v zahraniční politice a v obraně.
Uplynulé tři roky ale prokázaly, že v praxi je mu bližší podřízenost válečné politice prezidenta Bushe než veškerý smysl pro sounáležitost s Evropou.
Krátce, Blair se staví proti evropskému projektu stejně jako jeho předchůdci.
Jeden zásadní rozdíl mezi Francií a Británií tkví v tom, že většina politických elit hlavního proudu je ve Francii už dlouho široce proevropská.
Pokud francouzští voliči řeknou „ne“, půjde v mnohem menší míře o hlas proti ústavě než o protestní hlas proti prezidentu Jacquesu Chirakovi či o vyjádření úzkosti z dopadů rozšíření EU do střední Evropy.
Naproti tomu Blair v referendu o ústavě nemůže uspět, a to nejen proto, že se proti ní staví prakticky veškerý všeobecně oblíbený tisk, ale i proto, že ani on, ani žádný jiný významný politický předák v Británii nikdy neměl pro evropskou integraci vlídného slova.
Krize ohledně budoucího směřování Unie, již by francouzské „ne“ vyvolalo, by mohla jistou dobu trvat.
Pokud si ale Britové představují, že ústava prostě padne a tím to zhasne, klamou sami sebe.
Právě naopak, ocitnou se zavlečeni, stejně jako zbytek Evropy, do zásadní debaty o cílech Unie.
Budou pak nuceni veřejně a výslovně volit, jakou Evropu si přejí, a to je přivede do sporů s jejich sousedy.
Je pravděpodobné, že Francouzi a další přední členské státy nakonec probádají alternativní způsoby směřování k politicky integrovanější Evropě.
Nejvěrohodnějším institucionálním mechanismem pro tento alternativní postup vpřed budou stávající sdružení těch členských států, které projevily přání patřit do jednotnější Evropy tím, že vstoupily nebo usilují o vstup do eurozóny.
Bude-li ústava odmítnuta, Britové, kteří se rozhodli zůstat mimo toto uskupení, možná zjistí, že se vmanévrovali do ještě odlehlejšího okruhu Evropy.
Obviňujte ekonomy, ne ekonomiku
CAMBRIDGE – V�době, kdy světová ekonomika balancuje na okraji srázu, ptají se kritici profesionálních ekonomů, zda i oni nemají na současné krizi svůj díl viny.
Činí tak právem: ekonomové nesou obrovskou zodpovědnost.
Byli to ekonomové, kdo legitimizoval a popularizoval názor, že nespoutané finance jsou pro společnost dobrodiním.
To oni hovořili téměř jednohlasně o „nástrahách vládní přeregulace“.
Díky svým technickým znalostem – nebo tomu, co se tehdy tak jevilo – si vydobyli privilegované postavení tvůrců veřejného mínění a získali i přístup do kuloárů moci.
Jen velmi málo z�nich (mezi zaznamenáníhodné výjimky patří Nouriel Roubini a Robert Shiller) bilo na poplach před blížící se krizí.
A co je možná ještě horší, příslušníkům jejich profese se dnes nedaří přicházet s�užitečnými radami, jak vyvést světovou ekonomiku ze současného chaosu.
V�otázce keynesiánského fiskálního stimulu se například názory ekonomů pohybují od „absolutní nezbytnosti“ až po „neúčinné a škodlivé opatření“.
V�otázce nové regulace financí se zase objevuje spousta dobrých nápadů, které se však pramálo sbíhají.
Od téměř úplného konsensu o přednostech „financo-centrického“ modelu světa se ekonomové posunuli k�téměř úplné absenci konsensu o tom, co by se mělo dělat.
Potřebuje tedy ekonomie velký třesk?
Měli bychom spálit současné učebnice a od základů je přepsat?
To právě ne.
Současnou krizi totiž začneme chápat jen tehdy, pokud se navrátíme k�základní ekonomické výbavě.
Proč mělo například rozhodnutí Číny akumulovat rezervy v�zahraničních měnách za následek, že poskytovatel hypoték v�Ohiu nadměrně riskoval?
Pokud vaše odpověď nevyužívá mimo jiné prvky behaviorální ekonomiky, teorie činitelů, informační ekonomie a mezinárodní ekonomie, pak pravděpodobně zůstane značně neúplná.
Chyba totiž nespočívá v�ekonomii, nýbrž v�ekonomech.
Problém tkví v�tom, že ekonomové (a ti, kdo jim naslouchají) začali mít přehnanou důvěru ve své aktuálně preferované modely: trhy jsou efektivní, finanční inovace přenáší riziko na ty, kteří je nejlépe nesou, samoregulace funguje nejlépe a vládní zásahy jsou neúčinné a škodlivé.
Zapomněli, že existuje řada jiných modelů vedoucích radikálně odlišnými směry.
Nadutost vytváří slepé body.
Pokud něco potřebuje nápravu, pak je to společenský aspekt profese ekonoma.
Učebnice – tedy přinejmenším ty, které se používají v�pokročilých kurzech – jsou v pořádku.
Neekonomové mají sklon uvažovat o ekonomii jako o disciplíně, která idealizuje trhy a úzký koncept efektivní alokace zdrojů.
Má-li váš jediný kurz ekonomie podobu typického seznamovacího přehledu nebo jste-li novinář žádající ekonoma o rychlý názor na nějaké politické téma, pak se s�touto zkratkovitostí skutečně setkáte.
Zkuste však absolvovat o něco více kurzů ekonomie nebo strávit nějaký čas na pokročilých seminářích a uděláte si odlišný obrázek.
Ekonomové trhu práce se nezaměřují pouze na to, jak mohou odbory pokřivovat trhy, ale i na to, jak mohou za určitých podmínek zvyšovat produktivitu.
Ekonomové obchodu zkoumají vliv globalizace na nerovnosti uvnitř států i mezi nimi.
Finanční teoretikové popsali hory papírů o důsledcích selhání hypotézy „efektivních trhů“.
Makroekonomové otevřené ekonomiky se zabývají zdroji nestability mezinárodních financí.
Pokročilý kurz ekonomie vyžaduje podrobné znalosti o selháních trhu i o bezpočtu způsobů, jimiž mohou vlády napomáhat k�jejich lepšímu fungování.
Makroekonomie je možná jediný aplikovaný ekonomický obor, v�němž má hlubší studium za následek větší propast mezi specialistou a reálným světem, neboť specialisté mají sklon spoléhat na vysoce nerealistické modely, které obětují relevantnost ve prospěch technické preciznosti.
Viděno prizmatem dnešních potřeb bohužel makroekonomové učinili jen pramalý pokrok od doby, kdy John Maynard Keynes vysvětlil, jak mohou ekonomiky uvíznout v�pasti nezaměstnanosti kvůli nedostatečné agregátní poptávce.
Někteří experti, například Brad DeLong a Paul Krugman, by dokonce řekli, že celý obor udělal krok zpátky.
Ekonomie je skutečně sada nástrojů s�mnoha modely, přičemž každý z�nich představuje odlišné a stylizované zpodobnění nějakého aspektu reality.
Kvalita ekonoma závisí na schopnosti zvolit pro určitou situaci správný model.
Bohatost ekonomie se neodráží ve veřejné debatě, poněvadž ekonomové vzali věci až příliš do svých rukou.
Místo aby předestřeli paletu možností a vyjmenovali odpovídající kompromisní řešení – což je podstata ekonomie –, až příliš často vyjadřovali vlastní společenské a politické preference.
Místo aby byli analytiky, stali se ideology, kteří upřednostňují jeden model společenského uspořádání před jinými.
Ekonomové se navíc zdráhají sdílet své intelektuální pochyby s�veřejností, aby náhodou „nedali moc barbarům“.
Žádný ekonom si nemůže být naprosto jist, že jím preferovaný model je správný.
Pokud ho však on i jiní prosazují na úkor alternativ, v�konečném důsledku kolem sebe šíří neskonale přehnanou sebejistotu v�otázce, jaká opatření je zapotřebí přijmout.
Paradoxně je tedy možné, že současná různost názorů mezi příslušníky ekonomické profese odráží její skutečnou přidanou hodnotu lépe než předchozí zavádějící konsensus.
Ekonomie může přinejlepším osvětlovat politikům důsledky jednotlivých rozhodnutí; nemůže za ně tato rozhodnutí činit.
Když se ekonomové rozcházejí v�názoru, může si svět vybrat z�různých pohledů na fungování ekonomiky.
Teprve když jsou až příliš zajedno, měla by se mít veřejnost na pozoru.
Kapitalismus je bit za korporativismus
NEW YORK – Nad budoucností kapitalismu opět visí otazník.
Přežije probíhající krizi ve své současné podobě?
Pokud ne, transformuje se sám, nebo se vedení ujmou vlády?
Pojem „kapitalismus“ kdysi označoval ekonomický systém, v němž kapitál vlastnili a obchodovali s ním soukromníci; majitelé kapitálu sami posuzovali, jak jej nejlépe využít, a mohli čerpat z prozíravosti a tvůrčích nápadů podnikatelů a novátorských myslitelů.
Tento systém osobní svobody a osobní zodpovědnosti dával vládě malý prostor k ovlivňování ekonomického rozhodování: úspěch znamenal zisky, neúspěch ztráty.
Korporace mohly existovat, jen pokud svobodní jednotlivci dobrovolně kupovali jejich zboží – jinak by rychle zkrachovaly.
Světovou jedničkou se kapitalismus stal počátkem 19. století, kdy tříbil kapacity pro domácí inovace.
Společnosti, které zavedly kapitalistický systém, získaly bezkonkurenční prosperitu, těšily se z široké pracovní spokojenosti, zajistily si růst produktivity, který byl divem světa, a skoncovaly s masovou nouzí.
Dnes už je kapitalistický systém narušený.
Manažerský stát si přisvojil zodpovědnost za péči o vše od příjmů středních tříd přes ziskovost velkých korporací až po průmyslový pokrok.
Tento systém však už není kapitalismem, ale spíš se jedná o ekonomický řád vycházející z Bismarcka konce devatenáctého století a Mussoliniho století dvacátého: korporativismus.
Korporativismus různými způsoby tlumí dynamiku, která přispívá k přitažlivosti práce, rychlejšímu hospodářskému růstu a silnějším příležitostem a inkluzivitě.
Zachovává strnulé, nehospodárné, neproduktivní a dobře zaháčkované firmy na úkor dynamických nováčků a cizinců a upřednostňuje deklarované cíle jako industrializaci, hospodářský rozvoj a národní velikost oproti ekonomické svobodě a odpovědnosti jednotlivce.
V dnešním světě se aerolinie, automobilky, agropodniky, média, investiční banky, hedžové fondy a mnohé další společnosti v určitý okamžik považovaly za příliš významné, než aby s volným trhem zápasily samy, a tak jim vlády ve jménu „veřejného blaha“ podaly pomocnou ruku.
Cena za korporativismus je vidět všude kolem nás: dysfunkční korporace, které přežívají navzdory své hrubé neschopnosti sloužit zákazníkům, zkornatělé ekonomiky typické pomalým růstem výstupu, nouzí o poutavou práci a skrovnými příležitostmi pro mladé lidi, vlády krachující kvůli svým snahám tyto problémy tišit a sílící koncentrace majetku v rukou těch, kdo jsou dostatečně úzce napojeni na správnou stranu korporativistické dohody.
Přesun moci od majitelů a novátorů ke státním úředníkům je protikladem kapitalismu.
Přesto maj�� apologeti tohoto systému a poživatelé jeho výhod troufalost dávat všechny tyto nezdary za vinu „bezohlednému kapitalismu“ a „nedostatečné regulaci“, které podle jejich názoru vyžadují silnější dozor a regulaci, což ovšem ve skutečnosti znamená více korporativismu a systematické státní protekce.
Zdá se nepravděpodobné, že by tak katastrofální systém byl udržitelný.
Mladším generacím, které vyrostly s internetem, nejsvobodnějším trhem zboží a myšlenek na světě, korporativistický model nedává smysl.
Úspěch a neúspěch firem na internetu je nejlepší reklamou volného trhu: weby sociálních sítí například rostou a padají téměř v mžiku, podle toho jak dobře slouží svým zákazníkům.
Weby jako Friendster a MySpace chtěly těžit zisk navíc porušováním soukromí svých uživatelů a byly okamžitě ztrestány, když je uživatelé opustili a přesunuli se k relativně bezpečnějším konkurentům, jako je Facebook a Twitter.
K realizaci této transformace nebylo zapotřebí vládních regulací; ostatně kdyby se o to moderní korporativistické státy pokusily, dnes by z peněz daňových poplatníků podporovaly MySpace a vedly kampaň založenou na slibu, že ochranu soukromí na této platformě „zreformují“.
Internet, toto značně svobodné tržiště myšlenek, neprokazuje korporativismu vlídnost.
Lidem, kteří dospěli s myšlenkami decentralizace a svobodné soutěže, musí být cizí představa státní podpory pro velké firmy a průmyslová odvětví.
Leckdo v tradičních médiích opakuje odrhovačku, že „co je dobré je firmu X, je dobré pro Ameriku,“ ale není příliš pravděpodobné, že bychom zaznamenali její popularitu na Twitteru.
Legitimita korporativismu se rozpadá společně s fiskálním zdravím vlád, které na něj spoléhají.
Pokud politici nedokážou korporativismus zapudit, pohřbí sám sebe v dluzích a úpadcích a z popela zdiskreditovaného korporativismu by mohl povstat kapitalistický systém.
Pak by snad „kapitalismus“ opět měl svůj skutečný význam a zbavil by se těch, jež mu přiřkli korporativisté, kteří se za něj snaží schovat, a socialisté, kteří jej s oblibou haní.
This column was produced within the framework of the EC-funded “V4Aid” project.
The views expressed do not necessarily represent the view of the EU.
Vinit islám je snadné
Teroristické útoky na Spojené státy a válka proti Tálibánu vyvolaly mnohé dohady o vztahu mezi kulturou a ekonomickým rozvojem.
Ptáme se, zda se islámský svět nedokáže modernizovat proto, že je jeho kultura lapena v pasti středověku, a zda je slabý ekonomický rozvoj ve větší části Blízkého Východu a střední Asie důsledkem kulturních zvyklostí, jež odmítají ekonomický růst.
Obvyklý je názor, že islámský svět zameškal pokrok spojený s evropským osvícenstvím, kdy došlo k oddělení státu od církve, přijetí mnoha moderních vědeckých názorů a změně kulturního přístupu k ženám.
Proto se údajně islámský svět nedokáže vyrovnat s požadavky modernizace, ať už v oblasti technologií nebo kulturních zvyků, například v právech žen, bez nichž je hospodářský úspěch v moderním světě nemyslitelný.
Při podobném surovém zobecňování se obvykle střípky pravdy mísí s hromadou bludů.
Pravda je, že některé kulturní zvyky opravdu přispívají k ekonomické modernizaci.
Patří k nim sklon k větší rovnoprávnosti mezi ženami a muži a jejich rolemi ve společnosti, kultura, která dosažené vzdělání odměňuje vyšším společenským statutem, zesvětštění mnoha stránek moderního života, včetně výsadního postavení vědy, a v neposlední řadě také kulturní zvyky, které možností volby profese podporují sociální mobilitu.
Je však chybou domnívat se, že některé kultury jsou statické a nevraživé vůči jakékoli změně, zatímco jiné jsou jaksi ,,vrozeně" moderní.
Ve všech koutech světa se kultury musely přizpůsobit změnám v ekonomické organizaci, technologiích a vědeckých poznatcích posledních dvou set let.
Například v západní Evropě a v severní Americe přišly kulturní přijetí a společenská a hospodářská rovnoprávnost mezi muži a ženami až po dlouhém politickém boji a vývoji společenských norem.
Rychlost těchto změn se přitom v různých regionech a v rámci kulturních podskupin výrazně lišila.
Také v islámském světě, který má na délku přes patnáct tisíc kilometrů, zahrnuje desítky zemí a žije v něm více než jedna miliarda vyznavačů islámu, nalezneme podobné kulturní odchylky.
Islámské země oblasti Středozemí (například Maroko, Tunisko, Egypt a Turecko) se kulturně i politicky značně liší od islámských zemí Arabského poloostrova (např. Saúdské Arábie, Jemenu, Ománu), a ty se zase liší od islámských zemí střední Asie (např. Afghánistánu, Pákistánu a Tádžikistánu), jihovýchodní Asie (Malajsie a Indonésie) a subsaharské Afriky (např. Mali nebo Čadu).
Pro příklad vezměme počet dětí na jednu ženu, hodnotu známou jako ,,celková porodnost".
Ve společnostech, kde ženy nesmějí pracovat, zůstávají doma a vychovávají děti, je počet dětí značně vysoký.
Ekonomický růst je v tom případě slabý; má-li chudá domácnost hodně dětí, je pravděpodobné, že úroveň vzdělání, která se každému dítěti dostane, bude rovněž nízká.
Celková porodnost je v některých částech arabského světa opravdu vysoká, například na Arabském poloostrově.
V Jemenu za svůj život žena porodí v průměru sedm dětí.
V Saúdské Arábii je průměr šest dětí.
V jiných částech islámského světa je porodnost mnohem nižší a v posledních desetiletích se ještě snížila, což signalizuje zásadní obrat ve společenských normách.
V Tunisku se průměrná porodnost snížila z 6,2 v 70. letech na dnešních pouhých 2,3, což je jen o málo více než průměrná porodnost v USA, která činí 2,0.
Podobně v Turecku došlo ke snížení porodnosti z 5,2 počátkem 70. let na 2,7 koncem 90. let.
Zhruba podobný pokles porodnosti zaznamenala také Indonésie.
Ženy v těchto společnostech se staly součástí pracovní síly v masivnějších počtech než jinde, což přispělo k vyšším hospodářským ziskům a zlepšení jejich společenského statutu.
Proto sledujeme, že v islámských zemích jako Tunisko, Turecko, Indonésie a Malajsie postupoval ekonomický růst a společenské změny během poslední generace rychlým tempem.
Některé z těchto zemí se v posledních desetiletích dokonce staly jedněmi z nejvíce rostoucích ekonomik na světě.
Islámská kultura v nich tedy nebyla překážkou růstu a rozhodně nebyla ani statická.
Tak jako jinde ve světě i v těchto zemích kultura předvedla svou vitalitu a to, že je schopna přizpůsobit se měnícím se podmínkám.
Na Arabském poloostrově jsou změny i ekonomický rozvoj pomalejší.
Příčina je zde pravděpodobně obousměrná: kulturní faktory zpomalují ekonomický růst, zatímco slabý ekonomický výkon (kupříkladu nevhodná ekonomická politika či přílišné spoléhání se na ropu) zpomaluje adaptaci kulturních zvyklostí pro potřeby moderní ekonomiky.
V odlehlých místech, jako je Afghánistán nebo Čad, přispěly ke zpomalení procesu společenských změn také slabá komunikace a styk se světovou ekonomikou.
Tyto příklady by nás měly odradit od tří zavádějících směrů dnešního uvažování.
Prvním z nich je jednoduché škatulkování komplexních a různorodých společností.
Myšlenka jednolitého konzervativního ,,islámského světa" je stejně mylná jako myšlenka jednolité moderní ,,západní civilizace".
Rozmanitost je obrovská, společenské zvyklosti se od sebe propastně liší.
Zjednodušující nálepky jsou znakem předsudků, nikoli chápání.
Druhou tendencí je víra ve statičnost a neměnnost kultury.
V důsledku technologického vývoje, ekonomického růstu a - pochopitelně - globalizace se kultury mění všude na světě.
Třetím trendem je klást rovnítko mezi kulturu a klíč k ekonomickému rozvoji.
Ekonomický rozvoj je podmíněn nesčetným množstvím faktorů, včetně zeměpisné polohy, politiky, mezinárodních vztahů i kultury.
Kulturní rozdíly mezi společnostmi jsou však namnoze důsledkem, a nikoli příčinou rozdílů v hospodářském rozvoji.
Bezostyšná velkorysost
PRINCETON – Ježíš řekl, že bychom neměli dávat almužnu před očima ostatních, ale v soukromí.
To souhlasí s úvahou zdravého rozumu, že pokud někdo prokazuje dobrodiní pouze na veřejnosti, může být motivován touhou vydobýt si renomé šlechetného člověka.
Když se ale nikdo nedívá, možná že štědrý vůbec není.
Takové uvažování nás může vést k pohrdání filantropickými nápisy na zdech, jejichž smyslem je na význačných místech v koncertních síních, uměleckých muzeích a vysokoškolských kolejích hlásat jména dárců.
Ba jejich jmény se často ověnčí nejen celá budova, ale i tolik jejích součástí, kolik se jen organizátorům dobročinnosti a architektům zdaří.
Podle evolučních psychologů jsou takové projevy křiklavé velkorysosti lidskou obdobou pavích per.
Tak jako samec páva dává najevo sílu a zdatnost předváděním svého obřího chvostu – z praktického hlediska jde o naprosté mrhání prostředky – i nákladné veřejné projevy velkorysosti jsou signálem pro potenciální partnery, že jedinec má dostatek zdrojů na to, aby mohl tolik darovat.
Pohlédneme-li však na věc z etické perspektivy, měli bychom tolik dbát na čistotu motivu, kvůli němuž k daru dochází?
Určitě záleží na tom, že něco bylo darováno ve prospěch dobré věci.
Na okázalou novou koncertní síň zajisté můžeme hledět s pochybami, ale ne proto, že do mramorového průčelí je vytesáno jméno dárce.
Spíš bychom se měli tázat, zda tento svět, kde den co den zbytečně zemře 25 tisíc zbídačených dětí, potřebuje právě novou koncertní síň.
Značná část současného psychologického výzkumu hovoří v neprospěch Ježíšovy rady.
Jedním z nejvýznamnějších faktorů, který určuje, zda lidé přispívají na charitu, je jejich přesvědčení o tom, co dělají ostatní.
Ti, kdo zveřejňují, že na charitu přispívají, zvyšují pravděpodobnost, že tak učiní i ostatní.
Možná že nakonec dojdeme až do bodu zlomu, kdy věnování podstatné částky na pomoc nejchudším lidem na světě bude už natolik rozšířené, že předejdeme většině ze zmíněných 25 tisíců zbytečných každodenních úmrtí.
Právě to by prostřednictvím svých webových stránek, www.boldergiving.org , rádi dokázali Chris a Anne Ellingerovi.
Tyto webové stránky přinášejí příběhy více než 50 členů „50% ligy“ – lidí, kteří darovali buď 50% svého majetku, anebo 50% svého příjmu v každém z uplynulých tří let.
Členové ligy chtějí změnit očekávání ohledně toho, jaká částka věnovaná na dobročinnost je „normální“ či „rozumná“.
Jde o pestrou skupinu lidí.
Tom White řídil velkou stavební společnost a začal dávat miliony na úsilí Paula Farmera zajistit zdravotnické služby pro venkovskou chudinu na Haiti.
Tom Hsieh a jeho žena Bree se zavázali, že budou žít za méně, než kolik je celostátní medián příjmů, tedy v současnosti 46 tisíc dolarů za rok.
Poněvadž si pan Hsieh (36) vydělal víc, větší část rozdali, zejména organizacím, které pomáhají chudým v rozvojových zemích.
Hal Taussig a jeho žena darovali asi 3 miliony dolarů, což činilo 90% jejich majetku, a teď spokojeně žijí z výplat sociálního pojištění.
Většina zúčastněných považuje dárcovství za osobně přínosné.
Hsieh říká, že ať už jeho dary pomohly zachránit životy ostatních či nikoliv, jeho vlastní život zachránily: „Mohl jsem snadno vést nudný a bezvýznamný život.
Teď jsem poctěn životem naplněným službou a smyslem.“ Když lidé obdivují štědrost Hala Taussiga, odpovídá jim: „Upřímně řečeno, dělám to proto, aby měl život nějakou šťávu.“
50% liga klade laťku vysoko – pro většinu lidí zřejmě příliš vysoko.
James Hong spustil webové stránky www.hotornot.com , které umožňují ohodnotit, jak smyslní a přitažliví jsou ostatní.
Díky nim zbohatl.
Zavázal se, že na dobročinné účely věnuje 10% všech peněz nad sto tisíc dolarů, které si vydělá.
Hongovy webové stránky www.10over100.org vyzývají ostatní, aby se zachovali také tak.
Zatím se přidalo přes 3500 lidí.
Hong klade laťku nízko.
Když si vyděláte méně než sto tisíc dolarů, nedarujete vůbec nic, a když si vyděláte třeba 110 tisíc dolarů, vaším závazkem je darovat jen tisíc dolarů – méně než 1% příjmů.
To není vůbec štědré.
Mnozí z těch, kdo vydělávají méně než sto tisíc dolarů, si také mohou dovolit něco darovat.
Přesto platí, že Hongův vzorec je jednoduchý a řeže do živého, jakmile jsou vaše příjmy skutečně vysoké.
Pokud ročně vyděláte milion dolarů, zavázali jste se darovat 90 tisíc dolarů, tedy 9% svých příjmů, což je víc, než většina bohatých na charitu věnuje.
Musíme překonat svou neochotu otevřeně mluvit o své dobročinnosti.
Tiché dárcovství nijak nezmění kulturu, která považuje za moudré utratit všechny peníze za sebe a svou rodinu a nepomoci těm, kdo jsou ve větší nouzi – přestože poskytování pomoci ostatním vám v dlouhodobém výhledu s největší pravděpodobností přinese více spokojenosti.
Slepci v Gaze a Jeruzalémě
LONDÝN – Nový rok jsem strávil v Sydney – díval jsem se, jak ohňostroje nad slavným mostem vítají rok 2009.
Exploze v Gaze téže noci neměly za cíl pobavit, ale spíše zlomit Hamás a zdiskreditovat ho v očích Palestinců.
Bylo to jen nejnovější použití strašlivého násilí ve snaze vyřešit otázku, jak se v míru rozdělit o území, které křesťané stále rádi nazývají Svatou zemí.
Mahátma Gándhí kritizoval biblické ospravedlňování msty podle hesla „oko za oko, zub za zub“.
Kdyby se toto pravidlo dovedlo do důsledků, tvrdil, byli by všichni slepí.
V Palestině a Izraeli se to prokázalo.
Slepci jsou v Gaze, slepci jsou v Jeruzalémě.
V bojích zahynulo více než 1400 mužů, žen a dětí a více než 4000 dalších utrpěly zranění.
To, co se stalo, se z velké části dalo předvídat.
Za prvé Spojené státy ospravedlnily útok Izraele a svalily veškerou vinu na Hamás, stejně jako měly dříve ve zvyku přisuzovat veškerou zodpovědnost za to, co se nepovedlo, Jásiru Arafatovi a Fatáhu.
Za druhé je Evropa navzdory vítané diplomacii na nejvyšší úrovni v podání francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho nevýznamná, ne-li přímo neviditelná.
Jak poznamenávají izraelští představitelé, na společné focení jsou Evropané vždy k dispozici.
Mírotvorce tzv. blízkovýchodního kvartetu Tony Blair je jako obvykle vemlouvavý, ale zbytečný.
Vystupuje na CNN, ale jestlipak od svého jmenování v létě 2007 navštívil Gazu?
Nenavštívil.
Za třetí Izrael jako obvykle obviňuje z antisemitismu ty, kdo se opovážili kritizovat jeho nepřiměřenou reakci na neobhajitelné raketové útoky Hamásu a jeho kolektivní trestání Palestinců.
Jeden italský kardinál, který se, připusťme, nechal unést, byl obviněn, že používá jazyk popíračů holocaustu.
Dělá ze mě snad laická kritika raketových útoků Hamásu podle téhož měřítka islamofoba?
Vražedný útok na Gazu přišel shodou okolností ve stejné době, kdy hrstka nejvýznačnějších amerických rádobymírotvorců specializovaných na Blízký východ vydala knihy o tom, jak by se k tomuto problému mělo přistupovat.
Jejich díla působí tak trochu jako žádosti o zaměstnání – jako urputná snaha upozornit na sebe prezidenta Baracka Obamu.
Všichni tito experti se dokázali shodnout na jedné věci: výkon prezidenta George W.
Bushe byl katastrofální.
Americká politika vyvolává dojem, že ji formulují v sídle strany Likud.
Dokonce i v závěru, když se v Radě bezpečnosti OSN hlasovalo o Gaze, neváhal Bush ponížit na příkaz izraelského premiéra Ehuda Olmerta Condoleezzu Riceovou.
Tito „moudří mužové“, všichni do jednoho exporadci prezidenta Billa Clintona i dalších prezidentů, také vesměs připouštějí, že z krachu navrhované campdavidské dohody v roce 2000 nelze nakonec obviňovat výlučně Arafata.
Svůj díl viny by měl nést i bývalý izraelský premiér Ehud Barak.
Všichni navíc kritizují praxi z Clintonovy éry, kdy se politické postoje Ameriky nejprve vyjasňovaly s Izraelem, což si může jen těžko získat důvěru či podporu Arabů.
Procesní spory amerických diplomatů celkově vzato nepřerostly v neshody o obsahu mírové dohody.
V této věci se všichni víceméně shodují: dva státy.
Bezpečnostní záruky pro Izrael.
Palestinský stát v hranicích z roku 1967, pozměněných na základě dohodnutých výměn území za území.
Konec většiny osad na západním břehu.
Žádné „právo na návrat“, ale finanční kompenzace pro palestinské uprchlíky.
Nějaký systém společné či mezinárodní svrchovanosti nad svatými místy v Jeruzalémě a rozdělení města tak, aby se mohlo stát hlavním městem dvou států.
To je samozřejmě jen výčet toho, k čemu by mělo dojít.
A podle mého názoru si lze představit, že by k tomu ještě stále dojít mohlo díky pomoci vítaných nových zprostředkovatelů, jako jsou Katar nebo Turecko, jehož premiér označil izraelský útok za „vážný zločin proti lidskosti“.
Začal jsem si však klást otázku, zda bude skutečně možné dosáhnout na tomto základě míru.
Fatáh a umírnění Palestinci typu předsedy Mahmúda Abbáse byli totálně zdiskreditováni.
Palestinci jako celek prošli další radikalizací.
Hamás, jehož účast a podpora je pro jakoukoliv dohodu nezbytná, přísahal pomstu.
Každý den přináší do nebe volající nespravedlnost v podobě nového palestinského strádání.
Vdovy a matky mrtvých pláčou a volají po krvavé spravedlnosti.
Mělo by nás to překvapovat?
Kdyby britská vláda byla usilovala o mír a zároveň se pokusila zničit IRA v severním Irsku bombardováním katolického Derry, získala by si katolíky na svou stranu, nebo ne?
A pokud jde o Izrael, kteří političtí vůdci si opravdu přejí palestinský stát a jsou připraveni nést politická rizika spojená se snahou o jeho založení?
Kteří z nich jsou dost silní, aby mohli jednat s osadníky ze západního břehu?
Jinak žádná mírová dohoda nebude.
A kteří špičkoví politici poučí o reálné situaci extrémněji naladěné příslušníky židovské diaspory v Americe?
Kdo z izraelských vůdců chápe, že usmíření je důležitější než odplata a pomsta?
Jakkoliv chmurně vypadala situace v minulosti, ještě nikdy jsem ve vztahu k Palestině a Izraeli necítil takovou beznaděj.
Rozum se utopil v krvi.
Jako by politika naděje ustoupila politice hřbitova.
Nebohá Palestina.
Nebohý Izrael.
Kde najít někoho, kdo ještě stále dokáže rozsvítit svíčku ve tmě?
Pozastavte dávky, ne imigranty
S blížícím se rozšířením Evropské unie se obyvatelé západní Evropy stále více obávají vlny práci hledajících imigrantů z postkomunistických zemí chystajících se na vstup do Unie.
Pokud se všech osm východoevropských zemí (vyjma Bulharska a Rumunska) k Unii připojí v předpokládaném termínu, populace EU vzroste v roce 2004 asi o 75 milionů obyvatel.
Když před dvěma desítkami let vstupovaly do Unie Spanělsko a Portugalsko, míra přistěhovalectví do už stávajících členských států byla nižší proto, že spousta imigrantů z těchto zemí přišla už v 60. letech, kdy Evropa prožívala rozkvět.
Díky železné oponě však byla emigrace z východní Evropy v té době značně ztížena.
Rozdíly v příjmech mezi východními kandidáty a EU jsou navíc třikrát vyšší, než byla před dvaceti lety příjmová nerovnost mezi Evropou a Pyrenejským poloostrovem.
Podle mnichovského Ifo institutu můžeme v západní Evropě do patnácti let po rozšíření EU očekávat zhruba 2,5 až 3,3 miliony přistěhovalců.
Jsou to vysoká čísla, ale důvod k obavám je pramalý - pokud stávající evropská patnáctka provede příslušné přípravy.
Na rozdíl od přistěhovalců z neevropských zemí mají východoevropští imigranti alespoň podobné kulturní zázemí, takže se budou snadno asimilovat.
V zásadě lze říci, že při pružných trzích práce je imigrace sociálním přínosem pro všechny země.
Země, odkud přistěhovalci přicházejí, získávají, poněvadž snad všichni jejich občané si mohou v západní Evropě vydělat více než dost na to, aby vynahradili ztrátu domácí přidané hodnoty a subjektivní a objektivní cenu migrace.
Země, kam přistěhovalci přicházejí, získávají také, neboť snad všichni imigranti vytvářejí více přidané hodnoty, než kolik dostanou ve mzdě.
Zatímco dělnické profese utrpí ztrátou příjmu, jejich ztráty budou více než vynahrazeny zisky majitelů půdy a kapitálu, podnikatelů a úředníků.
Jenže trhy práce, jaké má EU nyní, jsou bohužel příliš nepružné na to, aby tohoto výsledku dosáhly.
Pokud budou země, kam míří přistěhovalci, trpět chronickou nezaměstnaností, poněvadž mzdy jsou přehnaně vysoké a strnulé, jako tomu je ve většině západoevropských zemí, přistěhovalci, kteří si najdou práci, jednoduše vytlačí domácí pracující z jejich pozic.
V tomto případě by přistěhovalectví přineslo sociální ztrátu.
Přistěhovalci získávají.
A stejně tak zbylí členové rodiny, kteří zůstali doma a dostávají peníze převodem.
Přistěhovalci tak ale pro země, do nichž přišli, nevytvářejí žádnou dodatečnou přidanou hodnotu, ale naopak způsobují náklady na imigraci a nepřispívají k jejich domácí přidané hodnotě.
Evropská unie chce tento problém řešit omezením migrace na až sedmileté přechodné období.
Není to zrovna nejlepší řešení.
Mnohem lepší je vybavit západní trhy práce větší mírou pružnosti, a to tak, že se zpřístupní cesty kolektivního vyjednávání mezd, zruší se regulace trhů práce a reformuje se sociální stát.
Pokud systém sociální podpory nahradí takový systém podpory v nezaměstnanosti, kdy budou příjemci podpory povinni vykonávat přidělenou práci, budou mzdy pružnější, takže trhy práce v EU budou schopny přistěhovalce absorbovat účinněji.
Avšak i při těchto opatřeních by sociální dávky mohly uměle stimulovat migraci.
Pokud budou mít imigranti vedle mzdy nárok na sociální dávky, bude jich přicházet více, než bude nutno, a marginální migranti by tak pro EU vytvářeli sociální ztráty, jež by se rovnaly dávkám.
Vzhledem k tomu, že přistěhovalci obvykle přicházejí do zemí, jež přesouvají prostředky z nadprůměrných do podprůměrných příjmů, jsou tyto dávky pravděpodobné i v případě, že přistěhovalci budou pracovat a platit daně a sociální pojištění.
Ifo institut spočítal, že průměrný přistěhovalec do Německa získá ročně čistých 2 300 eur, nepočítaje v to zaplacené daně a příspěvky a pobírané úhrady a veřejné statky.
Jedním ze způsobů, jak tento problém omezit, je na několik let zpomalit plné zapojení imigrantů do sociálního systému hostitelské země - což je reforma, kterou obhajuje vědecký poradní výbor německého Spolkového ministerstva financí.
Přistěhovalci by mohli přicházet a pracovat, platit daně a sociální pojištění, a spolu s tím mít přístup k veřejným statkům hostitelské země.
Mohli by také pobírat plné sociální dávky, financované na příspěvkové bázi a poskytované státem.
Neměli by však nárok na sociální příspěvky financované z daní.
K dočasným výjimkám by mohla patřit doplňková sociální výpomoc, příspěvky na bydlení nebo "export" rodinných dávek dětem žijícím v rodné zemi.
Tyto výjimky budou muset být ušity na míru každé zemi tak, aby se čistý součet všech převodů mezi veřejnými prostředky a přistěhovalci rovnal nule.
Politikům a právníkům se toto řešení možná nebude líbit, poněvadž narušuje evropský princip sociální rovnosti v zaměstnání a podobá se úpravě, která se momentálně vztahuje na občany EU, kteří žijí v jiné zemi EU, aniž by tam pracovali.
Byrokrati a politici chtějí systém kvót, takže o tom, kdo imigruje, by rozhodovala byrokracie, a ne trh.
Takový systém se sice k principu sociální rovnosti hodí z formálního hlediska více, ale porušuje základní právo svobodné migrace, které je zakotveno v Římské dohodě.
Plně rovní budou jen ti lidé, které úředníci uznají za hodné výběru, zatímco jiní lidé, kteří chtějí přijít, ale nesmějí, se stávají obětmi diskriminace.
Politika částečné a zpomalené integrace je lepší než systém kvót, nejen z pohledu Římské dohody, ale i z důvodu ekonomického.
Umožňuje totiž průběžné upravování a dolaďování migračních toků a přinese tak mnohem lepší výsledky, než jakých by dosáhl i ten nejpřejícnější byrokrat.
Navíc by taková politika snížila fiskální břemeno daňových poplatníků v zemích přistěhovalců a tím by zabránila konkurenčnímu rozkladu západoevropských sociálních států vedenému snahou zastavit finančně nákladnou imigraci.
Částečně zpomalená integrace, a nikoli přechodná období či kvóty, jsou tedy tím správným tržně orientovaným řešením, který pomůže zachovat evropské sociální státy a umožní Evropě růst a rozvíjet její skutečný potenciál.
Bláhový sen o blockchainu
NEW YORK – Předpovědi, že bitcoin a další kryptoměny nakonec ztroskotají, obvykle vyvolají obecnější obhajobu blockchainové technologie, která tvoří jejich základ.
Ano, říkají obhájci blockchainu, více než polovina dosavadních „prvotních veřejných nabídek měny“ už ztroskotala a totéž čeká většinu z více než 1500 současných kryptoměn, avšak „blockchain“ i přesto revolučně změní finance a interakci mezi lidmi obecně.
Ve skutečnosti je blockchain jednou z nejzveličovanějších technologií vůbec.
Tak především jsou blockchainy méně efektivní než stávající databáze.
Když někdo prohlásí, že něco provozuje „na blockchainu“, obvykle tím má na mysli, že používá jeden kus softwarové aplikace, která je replikována na mnoha dalších zařízeních.
Požadovaný diskový prostor i výpočetní výkon jsou podstatně větší a latence vyšší než v případě centralizované aplikace.
Blockchainy obsahující technologie „proof-of-stake“ nebo „zero-knowledge“ vyžadují kryptografickou verifikaci veškerých transakcí, což je zpomaluje.
U blockchainů využívajících systém „proof-of-work“, což je případ mnoha populárních kryptoměn, vyvstává i další problém: jejich zabezpečení vyžaduje obrovské množství hrubé energie.
Tím se vysvětluje, proč bitcoinové „těžební“ operace na Islandu letos zřejmě spotřebují více energie než všechny islandské domácnosti dohromady.
Blockchainy mohou mít smysl v případech, kdy se kompromis mezi rychlostí a ověřitelností vyplatí, avšak tímto způsobem se zmíněná technologie prezentuje málokdy.
Nabídky investic do blockchainu běžně obsahují divoké sliby, že blockchain překoná celá průmyslová odvětví, jako je cloud computing, aniž by připouštěly zjevné limity této technologie.
Vezměme si například množství plánů opírajících se o tvrzení, že blockchainy představují jakýsi distribuovaný a univerzální „světový počítač“.
Z tohoto tvrzení vyplývá, že banky, které už dnes používají efektivní systémy zpracování milionů transakcí denně, mají důvod přejít na výrazně pomalejší a méně efektivní jedinou kryptoměnu.
To je ovšem v rozporu se vším, co o využívání softwaru finančním průmyslem víme.
Finanční instituce, zejména ty, které se zabývají algoritmickým obchodováním, potřebují rychlé a efektivní zpracování transakcí.
Pro jejich účely by jediný globálně distribuovaný blockchain, jako je Ethereum, nikdy nebyl vhodný.
Další falešný předpoklad zní, že blockchain představuje určitou formu nového univerzálního protokolu, jako byly TCP-IP či HTML v případě internetu.
Z takových tvrzení vyplývá, že ten nebo onen blockchain bude v budoucnu fungovat jako základ většiny světových transakcí a komunikací.
Ani tento argument však prakticky nedává smysl, pokud se zamyslíme nad tím, jak blockchainy skutečně fungují.
Tak například se i samotné blockchainy spoléhají na protokoly typu TCP-IP, takže není jasné, jak by někdy mohly fungovat jako jejich náhrada.
Na rozdíl od protokolů základní úrovně jsou navíc blockchainy „stavové“, což znamená, že ukládají každou platnou komunikaci, která jim kdy byla zaslána.
V důsledku toho musí brát dobře konstruované blockchainy v úvahu hardwarová omezení na straně jejich uživatelů a bránit se spamu.
To vysvětluje, proč softwarový klient bitcoinu s názvem Bitcoin Core zpracovává pouhých 5-7 transakcí za vteřinu, zatímco Visa jich za stejnou dobu spolehlivě zpracuje 25 000.
Stejně jako nedokážeme zaznamenávat všechny světové transakce do jediné centralizované databáze, nebudeme je moci zaznamenávat ani do jediné databáze distribuované.
Problém „škálovatelnosti blockchainu“ je stále víceméně nevyřešený a zřejmě se na tom ještě dlouho nic nezmění.
Ačkoliv si můžeme být docela jistí, že blockchain nevystrnadí TCP-IP, některá konkrétní složka blockchainu – například jazyky pro „chytré kontrakty“ Tezos či Ethereum – by se nakonec mohla stát standardem pro konkrétní aplikace, jako se jím v případě operačních systémů pro osobní počítače staly Enterprise Linux a Windows.
Sázet na konkrétní „minci“, jak to dnes dělají mnozí investoři, však není totéž jako sázet na přijetí širšího „protokolu“.
Vzhledem ke všemu, co víme o používání open-source softwaru, není mnoho důvodů předpokládat, že se hodnota konkrétních blockchainových aplikací přímo promítne do jedné či vícero mincí.
Třetí falešné tvrzení souvisí s utopií o „nepotřebě důvěry“, kterou blockchain údajně vytvoří tím, že eliminuje potřebu finančních či jiných spolehlivých prostředníků.
Tato představa je absurdní z jednoho prostého důvodu: každý finanční kontrakt, který dnes existuje, mohou účastnické strany upravovat nebo je záměrně porušovat.
Automatické odstranění těchto možností rigidními podmínkami nezaloženými na důvěře je komerčně neživotaschopné – už proto, že by vyžadovalo, aby veškeré finanční dohody byly stoprocentně kryté hotovostí, což je z hlediska kapitálových nákladů šílené.
Navíc se ukazuje, že mnohé pravděpodobně užitečné aplikace blockchainu ve financích – například v oblasti sekuritizace nebo monitoringu nabídkových řetězců – budou přece jen prostředníky vyžadovat, protože se zákonitě vyskytnou nepředvídané situace, které budou volat po řešeních založených na volném úsudku.
Nejdůležitější funkcí blockchainu v takových situacích bude zajištění, aby se všichni účastníci transakce navzájem dohodli na jejím statusu a na vlastních závazcích.
Je načase skončit s humbukem.
Bitcoin je pomalý a energeticky neúčinný dinosaurus, který nikdy nedokáže zpracovávat transakce stejně rychle ani stejně levně jako excelovská tabulka.
Plány Etherea na vytvoření nezajištěného proof-of-stake systému ověřování pravosti učiní tento systém zranitelným vůči manipulaci ze strany vlivných insiderů.
Technologii Ripple pro přeshraniční mezibankovní finanční transfery brzy zadupe do země SWIFT, neblockchainové konsorcium, které už dnes používají všechny hlavní světové finanční instituce.
A stejně tak už miliardy lidí z celého světa používají centralizované systémy e-plateb s téměř nulovými transakčními náklady – Faster Payments, AliPay, WeChat Pay, Venmo, Paypal nebo Square.
Dnešní „coinová mánie“ se trochu podobá železniční mánii, která vypukla na počátku průmyslové revoluce v polovině 19. století.
Blockchain sám o sobě rozhodně není ničím převratný.
V kombinaci s bezpečnou a vzdálenou automatizací finančních a strojových procesů však může mít potenciálně dalekosáhlé důsledky.
Používání blockchainu se nakonec omezí na specifické, přesně definované a komplexní aplikace, které vyžadují spíše průhlednost a ochranu proti manipulaci než rychlost – například na komunikaci s autonomně řízenými automobily či drony.
A pokud jde o většinu kryptoměn, ty se příliš neliší od železničních akcií ve 40. letech 19. století, které se staly bezcennými ve chvíli, kdy železniční bublina – podobně jako většina bublin – praskla.
Blokové myšlení
„Multikulturalismus“ se v současné době stal podezřelým pojmem téměř všude na světě, a zejména v Evropě.
Lidé říkají věci jako: „Býval jsem pro otevřenost a toleranci odlišností, ale teď vidím, kam to vede.“ Ale kam že to vede?
Téměř všechny příčiny patrného úpadku tolerance v nevážnost se týkají islámu.
I prosté požadavky, jako je ten, aby školačky nosily ve třídě šátek, se najednou pěchují obrovským politickým významem a považují za problémy, které je třeba řešit na nejvyšší vládní úrovni.
Lidé – stejně jako jejich volení lídři – mají často pocit, že takové zdánlivě nevinné pobídky jsou ve skutečnosti součástí zlověstné „skryté agendy“.
Touto agendou je „islám,“ který v představách mnoha lidí zahrnuje všechny ty hrozné věci, o nichž se denně dočítáme v tisku: kamenování cizoložnic podle práva šaría v severní Nigérii, amputace rukou zlodějům v Saúdské Arábii, příbuzenské vraždy žen odmítnuvších smluvenou svatbu v Pákistánu (či dokonce v severoanglických městech, jako je Bradford a Manchester), ochota ospravedlnit sebevražedné atentáty.
Odpovíte-li, že děvčata, která chtějí mít ve škole hlavu zakrytou šátkem, nežijí v Nigérii ani v Saúdské Arábii a že téměř určitě nesdílejí krajní wahhábovské názory, jež se v těchto zemích vyskytují, setkáte se s pohledem téměř shovívavého soucitu, který je vyhrazen nevyléčitelně naivním.
Anebo si vyslechnete historky o tom, jak Saúdy vyškolení imámové opředli tyto dívky svou mocí a proměnili je v bezděčné živé štíty „islámu“.
Dnes je prakticky nemožné mluvit o ženách s hlavou zakrytou šátkem jako o samostatné otázce.
Veškeré sociologické důkazy o motivech dívek, jež jsou ve skutečnosti velice rozmanité, se smetou ze stolu jako bezvýznamné.
Záleží pouze na hrozbě, již představuje islám.
To je klasický příklad toho, co nazývám „blokové myšlení,“ které v Evropě v posledních letech zažilo značný rozmach.
Tento posun zaznamenává nedávná kniha Johna Bowena Why the French Don’t Like Headscarves (Proč Francouzi nemají rádi islámské šátky).
Blokové myšlení slučuje rozličné skutečnosti do nedělitelné jednoty, a to dvěma způsoby.
Zaprvé, různé projevy islámské zbožnosti či kultury se považují za alternativní způsoby vyjádření téhož stěžejného významu.
Zadruhé, na všechny muslimy se potom hledí tak, že tyto stěžejní významy mají za své.
Ze zřetele se ztrácí možnost, že se dívka, která nosí šátek, ve skutečnosti možná bouří proti svým rodičům a jejich přístupu k islámu a že ostatní mohou být hluboce zbožní a zároveň se jim může zcela příčit diskriminace podle pohlaví nebo násilí.
Blokové myšlení je prastarý fenomén a do jisté míry jej používáme všichni.
Avšak zatímco v jiných dobách jsme si snad byli vědomi jeho důsledků, dnes má výbušný potenciál, protože lidé, kteří takto přemýšlejí, jsou prvotřídními rekruty pro nahlížení na svět z perspektivy teorie „střetu civilizací“ Samuela Huntingtona.
Co je ještě horší, způsob, jímž pak tito lidé jednají, má sklon nás postrkovat blíž k Huntingtonovu scénáři zlého snu.
Tím, že ke všem rozličným prvkům islámu přistupují jen jako k součástem sloučené hrozby pro Západ, značně muslimům ztěžují možnost vystoupit a kritizovat své vlastní představitele blokového myšlení – lidi jako Usáma bin Ládin, kteří si vytvářejí svého sloučeného nepřítele, tvořeného „křesťany a židy“.
Představitelé blokového myšlení na obou stranách poskytují pomoc a útěchu svým protějškům na druhé straně a s každou výměnou nás strhávají blíž k propasti.
Jak tohle šílenství můžeme zastavit?
Blokové uvažování přetrvává zčásti proto, že jeho kritici na obou stranách zůstávají neznámí kritikům na druhé straně.
Kolikrát se jen kritik evropského blokového myšlení setká s tímto typem reakce: „Ale kde jsou ti tvoji muslimové, kteří kritizují extremistický islám?“
Samozřejmě, člověk je nejspíš nepotká v salonech pařížských žurnalistů ani v širší evropské třídě politických profesionálů.
Vysvětlovat to blokově uvažujícím lidem ale nikdy nebude mít stejný účinek jako reálný styk s mnohotvárnou výměnou názorů, která opravdu na druhé straně probíhá.
Skutečná otázka tedy zní: kde jsou osobnosti s přesahem, které tento naléhavě potřebný styk zprostředkují?
Pokrevní politika
LONDÝN – Souboj o vedení britské Labouristické strany obvykle nebývá událostí, která by otřásala světem.
Nedávná bitva mezi dvěma bratry – Davidem a Edem Milibandovými – však nejen poskytla materiál pro strhující rodinné drama; současně ilustrovala i některé zvláštnosti demokratických kultur, které často zůstávají bez povšimnutí – a také podivný vztah mezi osobním a politickým, jenž je nedílnou součástí hierarchie demokratického protokolu.
Politika nebo přinejmenším výkon moci byly tradičně rodinnou záležitostí.
Králové obvykle toužili po mužských dědicích, poněvadž moc se předávala po mužské rodové linii a distribuovala se prostřednictvím kmenových příbuzenství.
Dědičná moc nemusela nutně vytvářet vřelé a otevřené rodinné vztahy.
Jindřich VIII. byl v touze po synovi ochoten nechat popravit dvě manželky a obrátit naruby křesťanství.
V polygamních společnostech existují případy, kdy si královské konkubíny navzájem vraždily děti, aby zajistily nadvládu vlastní genetické linie.
Osmané zavedli praxi „justiční královské bratrovraždy“, údajně aby předešli občanské válce.
Ať už šlo o absolutní loajalitu nebo vražednou rivalitu, tradiční politika byla jen zřídkakdy odtržená od osobních vášní.
V moderních západních společnostech tomu tak není – osobní vášně mají být přinejmenším teoreticky zcela oddělené od neosobního zastupování zájmových skupin.
Demokracie ve svých řeckých kořenech započala vytvořením veřejné sféry odlišné od rodiny a jejích náruživých emocí.
Moderní demokracie – zejména ty, které fungují podle anglosaského modelu – však zacházejí ještě dále, když se snaží oddělit nejen soukromé od veřejného, ale i osobu od politika.
Tato oddělenost je v jistém smyslu vepsána i do demokratického spektáklu.
Po předvolebních debatách ve Spojených státech nebo ve Velké Británii si oponenti, kteří se během diskuse možná vzájemně obviňovali z nejneodpustitelnějších hříchů, energicky potřesou rukama a vymění si srdečné a povzbudivé úsměvy.
Bez ohledu na to, jak hodně se Baracku Obamovi mohly příčit názory George W.
Bushe, odstupující prezident ho musel zasvětit do státních tajemství, což učinil na utajené – a bezpochyby srdečné – schůzce.
V parlamentních diskusích mohou být líté ideologické bitvy na pořadu dne, avšak útoky ad hominem jsou zapovězené.
To je nepochybně ku prospěchu věci a zároveň je to nezbytné pro vedení spořádaného demokratického života; těm, kdo na to nejsou zvyklí, však schopnost kombinovat nepřátelství se srdečností může připadat kontraintuitivní.
Je dokonce možné, že přechod z vášnivé politiky na politiku neosobní je jedním z nejobtížnějších úkolů, před nimiž demokracie všude na světě stojí.
Ve východní Evropě před rokem 1989 se například ideologická stanoviska politiků pokládala za neoddělitelná od jejich morálního či lidského já.
Ti, kdo stáli na nesprávné straně politického dělení, se neprovinili pouze mylnými názory; byli považováni za bytostně špatné, a proto bylo nutné je odsuzovat a nenávidět.
Představa, že se k politickým nepřátelům lze chovat žoviálně a možná si s nimi i zajít po pracovní době na skleničku – případně s nimi vstoupit do koaliční vlády –, se může jevit nejen jako nepřirozená, ale za určitých okolností i jako trochu neslušná.
V některých mladých demokraciích nebo nestálejších kulturách se potlačení osobního pocitu ne vždy daří.
Jen v loňském roce jsme mohli být svědky pěstních soubojů v různých parlamentech od Iráku přes Tchaj-wan až po Turecko nebo v nejokázalejším případě Ukrajinu.
Nám takové chování připadá nemístné či dokonce necivilizované, avšak účastníci šarvátek je pravděpodobně chápali jako přirozené přetečení svých spravedlivých emocí.
Je zřejmé, že parlamentní potyčky nejsou žádoucím modem operandi.
Jak daleko však lze oddělenost osoby od politika dovést – a do jaké míry bychom v ni skutečně měli vkládat důvěru?
Souboj bratrů Milibandových byl extrémním příkladem toho, co bychom mohli nazvat kontranepotismem – snahou abstrahovat politika od všech jeho soukromých vazeb.
Když oba bratři seděli společně na stupínku a navzájem zpochybňovali své názory, snažili se udržovat dvojí mýtus: totiž že je na jedné straně k sobě neváže žádné zvláštní pouto a že na druhé straně jejich někdy vášnivé neshody nezanechají na jejich bratrské lásce žádné kaňky.
Tuto hru s nimi chvíli zdvořile hráli všichni, avšak ošemetné „dvojí myšlení“ se obnažilo ve chvíli, kdy Ed díky svému vystoupení na poslední chvíli o vlas zvítězil.
Náhle se zdálo, že to není spravedlivé.
Ve sdělovacích prostředcích se to začalo hemžit příměry s Jákobovou krádeží Ezauova prvorozenství a s nejrůznějšími Shakespearovými tragédiemi.
Rozhodnutí Davida Milibanda stáhnout se ze špičkové politiky zřetelně ukázalo, že se tu odehrála symbolická poprava – a člověk si klade otázku, zda Eda Milibanda nebude stejně jako Macbetha pronásledovat a tím i brzdit psychologické násilí, jehož se dopustil.
Při posuzování kandidátů na vysoký úřad jsme vybízeni, abychom se vystříhali „osobnostní politiky“ a nebrali v potaz takové aspekty totožnosti politika, jako jsou jeho duchovní život, soukromé chování (pokud se nedopouští zjevných prohřešků), vzhled nebo vkus.
V praxi však jen málokdo z nás dokáže své osobní pocity odsunout stranou – a možná by to ani nebylo žádoucí.
Nechceme sice, aby politiky hnaly kupředu vlastní zájmy, ale měli bychom uznat, že i oni mají svá já, která utváří řada různých faktorů – a vášní.
Nechceme-li jinými slovy redukovat naši vizi politiky na pouhý politický proces, musíme mít na paměti – i kdyby jen v zájmu úplnějšího a realističtějšího úsudku –, že politici jsou také lidé.
Politika krvavého sportu
PRINCETON – Bývalý americký prezident Bill Clinton přednesl na nedávném národním sjezdu Demokratické strany jeden z nejlepších projevů svého života.
Možná největší potlesk sklidilo jeho prohlášení, že když prezident Barack Obama jmenoval Hillary Clintonovou ministryní zahraničí, ačkoliv to předtím byla jeho úhlavní politická soupeřka, dokázal, že „demokracie nemusí být krvavý sport“.
Tento aplaus odrážel názor většiny amerických voličů, že se americká politika stala příliš stranickou a že politické soupeře zajímá spíše vzájemné napadání – snaha „vykrvácet druhého“ –než reálná politická témata.
Ve skutečnosti tím však bývalý prezident Clinton sděloval, že schopnost ministryně Clintonové jezdit do jiných zemí a spolupracovat se svým bývalým politickým rivalem při prosazování národních zájmů je působivým příkladem toho, jak má demokracie fungovat.
Tento aspekt je důležitý, protože v až příliš mnoha zemích zůstává demokracie – doslova – krvavým sportem.
Hodnota volebního hlasu spočívá v tom, že zvolený kandidát může uchvátit moc a poté utiskovat, zadržovat nebo i zabíjet protivníky.
Jak tvrdí známý slogan: „Jeden člověk, jeden hlas, jedna volba.“ Národní nadace pro demokracii v USA dokonce označuje některé země za „volební diktatury“.
Mnozí lidé se obávají právě takového výsledku v probuzených arabských zemích, kde lidová hnutí svrhávají despoty, ale pak ve volbách instalují k moci nové diktátory.
Jediným způsobem, jak se tomu vyhnout, je dbát při volbě především na to, aby byla vláda zvolena svobodně a spravedlivě, než na charakter konkrétního kandidáta či strany, přestože vítěz nemusí být vašim zájmům nakloněný.
Právě takový politický oříšek řeší nyní Spojené státy na Blízkém východě, kde pokračuje revoluce.
Americká vláda 30 let podporovala sekulární vládce, kteří ospravedlňovali železnou ruku a lpění na moci opakovaným tvrzením, že když odejdou oni, dostanou se k moci „islamisté“ – které tito vládci vykreslovali jako náboženské horlivce odhodlané uvrhnout svou zemi zpět do středověku.
A USA nyní musí přesvědčit skeptické obyvatele těchto zemí, že jsou připravené uzavírat dohody se zvolenými islamistickými vládami.
Lidé, kteří uvěřili v americkou všemohoucnost a odhodlání prosazovat vlastní zájmy v regionu, se nestačí divit, že jejich vláda je náhle ochotna schválit výsledek, který si nepřála.
Některé strany koptských křesťanů a liberální strany dokonce protestovaly proti Hillary Clintonové během její červnové návštěvy Egypta, protože USA podle jejich názoru musely chtít, aby se k moci dostalo Muslimské bratrstvo.
Budoucí americká politika musí ztělesňovat jednoduchý, ale silný princip: Amerika bude zapojovat do dění a podporovat (prostřednictvím různých druhů zahraniční pomoci) jakoukoliv vládu zvolenou v mezinárodně monitorovaných, svobodných a spravedlivých volbách, která pak bude vládnout v souladu s lidem posvěcenou státní ústavou, na jejíž dodržování bude dohlížet nezávislé soudnictví.
Američané nevěří, že liberální demokracie je nejlepší formou vlády proto, že vůle „lidu“ je automaticky správná či dobrá, nýbrž proto, že staví jeden zájem proti druhému.
Jak napsal James Madison v Listech federalistů: „V republice je nesmírně důležité nejen střežit společnost před útiskem jejích vládců, ale i střežit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany části druhé.“
Skutečně demokratický zastupitelský sbor v jednadvacátém století nedá vzniknout politické entitě, která bude tolerovat existenci politických vězňů, cenzuru, útisk menšin a žen, mučení, mizení osob nebo jejich zadržování bez procesu.
Vlády, které žijí podle ústavních principů, i když jsou tyto principy nedokonale interpretované a aplikované, by se měly vyhnout opětovnému sklouznutí do diktatury a pravděpodobně budou postupem času provádět sebekorekci.
Budou-li zahraniční vlády fungovat v rámci těchto široce pojatých parametrů, měly by si USA zamést před vlastním prahem, než začnou vynášet soudy o ostatních.
Rovněž viceprezident Joseph Biden přednesl na demokratickém sjezdu působivý projev, v němž citoval pasáž z Obamovy inaugurační řeči: USA by měly uplatňovat vedoucí roli ve světě nikoliv „příkladem naší síly, nýbrž silou našeho příkladu“.
Pokud jde o demokratickou praxi, je tento příklad v tuto chvíli bohužel silně poskvrněný.
Americký Nejvyšší soud vykládá americkou ústavu způsobem, který zneplatňuje veškerá omezení financování kampaní, což v podstatě umožňuje americkým jednotlivcům a korporacím, aby si volby kupovali.
Podpora ze strany multimilionáře má dnes neskonale větší váhu než podpora ze strany obyčejného občana, což je výsměch principu „jeden člověk, jeden hlas“.
Obě hlavní americké strany navíc v případě vítězství běžně překreslují hranice volebních okrsků tak, aby upřednostnily sebe a poškodily soupeře.
A Republikánská strana se v některých státech otevřeně snaží stavět občanům překážky v hlasování, když od nich vyžaduje, aby předkládali oficiální fotoidentifikaci, jejíž získání může být obtížné a drahé.
Tyto požadavky jsou jakousi novou verzí daně z hlavy, kterou demokraté na americkém Jihu léta používali, aby odňali hlasovací právo afroamerickým voličům.
Demokracie může správně fungovat pouze tehdy, pokud se budou všichni občané řídit principem: „Tvoje názory se mi možná protiví, ale budeš-li spravedlivě zvolen a budeš vládnout v souladu s ústavou, budu do smrti hájit tvé právo soutěžit o hlasy a zvítězit.“ Má-li být demokracie vůbec nějakým sportem, musí všichni hráči dodržovat pravidla hry.
Příliš velký vděk?
PRINCETON – Loni v listopadu poskytl Michael Bloomberg zřejmě největší soukromý dar vysokému školství v novodobých dějinách: díky částce 1,8 miliardy dolarů umožnil své alma mater, Univerzitě Johnse Hopkinse, poskytnout stipendia schopným studentům, kteří si nemohou dovolit školné.
Bloomberg je podle svých slov univerzitě vděčný, protože mu možnost stipendijního studia na ní „otevřela dveře, které by jinak zůstaly zavřené, a umožnila mi prožít americký sen“.
V prvním roce po promoci věnoval škole pět dolarů – víc si nemohl dovolit.
Díky úspěchu Bloomberg L.
P., firmy specializované na mezinárodní finanční informace, kterou v roce 1981 založil, jí však dodnes na darech odevzdal celkem 3,3 miliardy dolarů.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Mnoho lidí dává příspěvky z vděčnosti nejen univerzitám, které navštěvovali, ale i základním a středním školám a nemocnicím, kde je ošetřovali v době nemoci.
Tyto na první pohled chvályhodné důvody k darům jsou však v rozporu s představou, kterou zpopularizovalo hnutí za „efektivní altruismus“: totiž že bychom měli vykonávat maximum dobra, jež vykonávat můžeme.
Zdá se, že si je Bloomberg tohoto způsobu myšlení vědom, neboť nabízí i další důvod pro svůj nejnovější dar: „Žádnému nadanému středoškolákovi by nemělo být znemožněno studium na vysoké škole jen kvůli bankovnímu účtu jeho rodičů“.
Ve Spojených státech se na rozdíl od jiných zámožných zemí často stává, že studenti nemohou studovat na univerzitě, pro kterou se rozhodli, protože si nemohou dovolit vysoké školné.
Existují sice studentské půjčky, ale ty se po absolutoriu musí splácet.
Bloombergův dar zařazuje jeho univerzitu k hrstce těch, které studentům bez prostředků plně uhradí školné a životní náklady (patří mezi ně i Princetonská univerzita, na které působím).
Bloomberg má za sebou obdivuhodnou bilanci vykonávání dobra.
Třikrát byl zvolen starostou města New York a jeho administrativa zachránila řadu životů zákazem kouření v restauracích a na uzavřených pracovištích a snížila znečištění ovzduší včetně devatenáctiprocentního poklesu emisí skleníkových plynů na území města.
Vedl kampaň proti nezákonně drženým zbraním a později založil a finančně podporuje neziskovou organizaci Everytown for Gun Safety („Bezpečnost zbraní pro každé město“).
Podle časopisu Forbes, který letos začal sestavovat žebříček nejbohatších lidí světa podle jejich filantropie, věnoval Bloomberg více než 5,5 miliardy dolarů.
To ho na seznamu Forbesu, který bere v úvahu jak absolutní věnovanou částku, tak i podíl této částky na celkovém jmění dárce, řadí na třetí místo za Warrena Buffetta a Billa a Melindu Gatesovy.
Bloomberg akceptoval výzvu Giving Pledge a zavázal se, že věnuje nejméně polovinu svého majetku na dobročinné účely.
Dokonce napsal, že „téměř celé moje čisté jmění bude v nadcházejících letech rozdáno či převedeno do mé nadace“.
Přesto nemohu tleskat Bloombergovu daru univerzitě, v jejímž nadačním fondu už se nachází částka 3,8 miliardy dolarů a která účtuje studentům 53 740 dolarů za každý rok studia.
Dávám přednost Hanku Rowanovi, jenž v roce 1992 věnoval 100 milionů dolarů Glassboro State College, veřejné univerzitě v New Jersey, která v té době pracovala s částkou 787 000 dolarů v nadačním fondu a účtovala studentům školné ve výši zhruba 9000 dolarů ročně.
Rowan byl přitom absolventem MIT, tedy jedné z nejlepších univerzit na světě, avšak motivem k poskytnutí daru u něj nebyl vděk.
Chtěl vykonat co nejvíce dobrého a věřil, že většího rozdílu dosáhne posílením slabých článků v systému vysokého školství než věnováním peněz těm, kteří už jich mají spoustu.
(Chcete-li se o Rowanovi – a o důvodech, proč má zřejmě pravdu – dozvědět více, poslechněte si zábavný podcast Malcolma Gladwella, který se mu věnuje.)
Přestože by však snaha vykonat co největší dobro měla mít přednost před osobními pocity, jako je vděk, nemusíme naše osobní pocity zcela odsouvat stranou.
Vděčnost mohla vést Bloomberga k tomu, aby na základě svých pocitů věnoval Univerzitě Johnse Hopkinse řekněme jeden milion dolarů.
Tím by více než bohatě naplnil morální závazek, který vůči své alma mater možná vnímal, a ještě by mu zůstalo dalších 1799 milionů, jež mohl použít na vykonání maximálně prospěšné věci.
Naštěstí ještě není pozdě.
Jen od roku 2014 se Bloombergovo jmění skokově zvýšilo o 50% na 48 miliard dolarů.
Pokud si myslí, že nejvíce dobrého se vykoná zvýšením rovnosti příležitostí ve školství, může napodobit Rowanův příklad a zaměřit se na potřebné instituce.
Skutečně slabé články v oblasti vzdělání se však nenacházejí ve Spojených státech.
Další impozantní filantrop George Soros založil Středoevropskou univerzitu, aby poskytl nové vzdělávací příležitosti studentům z celého světa, ale zejména z bývalých komunistických států střední a východní Evropy.
Dnes existuje největší potřeba vzdělání v rozvojových zemích, kde mnoho dětí ani nedokončí základní školu.
V Keni začíná mzda učitele základní školy na 17 000 šilincích měsíčně neboli 2000 dolarech ročně.
Při této úrovni by se za 1,8 miliardy dolarů dalo zaplatit 18 000 takových učitelů na příštích 50 let.
Školství navíc není jedinou oblastí, ve které lze vykonat maximum dobrého.
Dylan Matthews, jenž píše o efektivním altruismu pro webový portál Vox, na základě odhadů recenzenta dobročinných aktivit GiveWell naznačil, že kdyby byl Bloomberg věnoval 1,8 miliardy dolarů Nadaci proti malárii, a umožnil jí tak nákup a distribuci většího počtu síťových lůžek, mohl zachránit více než 400 000 životů.
Existuje i řada dalších vysoce efektivních dobročinných organizací s osvědčenými metodami, jak pomoci lidem v extrémní chudobě (viz například neziskovou organizaci The Life You Can Save, kterou jsem založil).
A člověk ani nemusí být miliardář, aby něco změnil.
Modrá Evropa, červená Asie
PAŘÍŽ – Mohla by být Evropa „modrým státem“ demokratů a Asie „červeným státem“ republikánů?
Americké prezidentské volby představují téměř dokonalý test k pochopení rozdílů mezi evropským a asijským pohledem na svět, třebaže oba kontinenty nejsou ani zdaleka vnitřně jednotné.
Pokud chcete, aby Amerika své vůdčí postavení opírala o sílu příkladu, dáváte přednost Baracku Obamovi; bude-li klidnější, když přetrvá americká moc v tradičním bezpečnostním smyslu, zřejmě je vám bližší John McCain.
Většina Evropanů – kromě těch, kdo jsou z historických a geografických důvodů posedlí návratem „ruského medvěda“ – podporuje Obamu, kdežto většina Asijců, zejména v řadách elit, podle všeho podporuje McCaina.
Tento rozdíl plyne především ze strategických úvah, ale pravděpodobně obsahuje také kulturní rozměr.
Indonésie se v Asii snad kvůli svému nadšení Obamou jeví „evropsky“, ale představuje v zásadě anomálii, snadno vysvětlitelnou krátkou Obamovou indonéskou výchovou.
Jinak většina asijských elit narůstající možnost Obamova vítězství ze zcela rozličných důvodů očekává s jistým zmatkem, ba až s obavami.
Například japonské elity dávají většinou přednost kontinuitě před změnou.
Podle jejich názoru je tvrdá moc Spojených států důležitější než měkká moc a jejich vize Ameriky „se závazkem vůdce“ se příliš nemění.
USA jsou pro ně především strategickou protiváhou, nezbytnou pro vyváženost vztahu s Čínou.
Číňané však s největší pravděpodobností také upřednostňují McCaina, a to z opačného důvodu.
Úpadek image a vlivu Ameriky ve světě je netrápí.
Čína jako přední asijská velmoc vzala Spojeným státům úlohu „naděje“.
Za Obamy by si ji Amerika mohla vydobýt zpět, ale za McCaina nikoliv.
Proč se přiklánět ke změně, když vám jde kontinuita na ruku?
Indické elity docházejí k témuž úsudku z odlišných důvodů.
Na Bushovy roky v úřadu se pohlíží kladně, neboť se kryjí s konsolidací mezinárodního postavení Indie a s její proměnou v klíčového diplomatického partnera Ameriky v Asii.
V Singapuru strategické zájmy posilují ještě ideologické ohledy.
Silně konzervativní režim má přirozeně sklon dát přednost republikánskému kandidátovi spíš než demokratovi.
Kromě strategických ohledů je ale třeba zmínit (obezřetně) ještě cosi dalšího.
Je příliš brzy říkat, že „břemeno bílého muže“ Rudyarda Kiplinga co nevidět ve světových dějinách nahradí „břemeno žlutého muže“.
Asijci si jen pomalu připouštějí, že moc s sebou přináší mezinárodní zodpovědnost.
Asijci, kteří se Západem nejen srovnali krok, si však možná budou těžko zvykat na představu, že USA by poprvé v dějinách nevedl bělošský prezident.
Jak se můžete vymezovat vůči Západu, když Západ tak působivě a zřetelně změnil svůj vzhled, ne-li podstatu?
V Evropě platí opak.
Komplikované kořeny Baracka Obamy jsou naprostým kladem.
Pro bývalé koloniální země, které k Obamovi nemají ekvivalent, je jeho úplná podpora určitým vymítáním přízraků, ne-li přímo vykoupením.
Amerika opět dláždí cestu pro to, čeho by jednou měli být Evropané schopni docílit se svými vlastními menšinami: zhmotnění země snů.
V klasičtějším smyslu hloubku citového příklonu Evropanů k Obamovi a jejich relativní odstup od McCainovy kandidatury vysvětluje hloubka protibushovského ladění Evropy.
Evropané se cítili utiskovaní přílišným americkým předváděním tvrdé moci.
Vůbec by jim nevadila Amerika skromnější v zahraničí a ctižádostivější doma.
Tajně si ve skutečnosti přejí, aby je v těchto nesnadných ekonomických časech prodchla alespoň část „kultury naděje“, již Obama ztělesňuje, a změnila je k lepšímu.
Chtějí nejen, aby je USA chránily, ale také aby je proměnily.
Představa, že Obama dokáže přetvořit názor, který mají USA a Západ o sobě samých, je významným činitelem ovlivňujícím emocionální propast, která asi v předvečer amerických prezidentských voleb existuje mezi Asií a Evropou.
V tomto ohledu je Asie spíše kontinentem stata quo, kdežto Evropa je kontinentem revizionistickým.
Podle nejednoho Evropana je přerod Ameriky poslední nadějí Evropy.
To je naděje ušlechtilá, ale také nebezpečná, protože sny se snadno mění v noční můry.
To se může lehko stát, pokud si příští americký prezident neporadí s finančními a ekonomickými hrozbami, jimž čelí jeho vlast, a tudíž celý zbytek světa.
Návod, jak skoncovat se sňatky dětí
DHÁKA – Když je mladá dívka dotlačena do manželství, mohou škody přetrvávat ještě dlouho po svatbě.
Z výzkumů vyplývá, že dívky, které se vdají před dovršením 18 let věku, chodí do školy kratší dobu než jejich později provdané vrstevnice, jsou vystaveny vyššímu riziku domácího násilí a celý život se potýkají s nepříznivými dopady předčasného sňatku na jejich fyzickou a duševní pohodu.
Přesto jsou sňatky dětí v rozvojovém světě i nadále běžnou praxí.
Podle organizace UNICEF dnes na světě žije přes 700 milionů žen, které byly provdány před dovršením 18 let.
Každá třetí žena ve věkové skupině 20-24 let se vdala nebo uzavřela partnerský svazek ještě jako dítě.
Co lze s touto škodlivou praxí dělat?
Bangladéš nabízí možný recept, ale představuje i varovný příklad.
Tato země dnes vykazuje nejvyšší procento sňatků dívek ve věku do 15 let a násilí na bangladéšských ženách je na vzestupu.
Právní snaha o ochranu žen a dívek kriminalizací některých aspektů sňatků dětí bohužel naráží na značné překážky kvůli převládající politické kultuře, ústupkům náboženským extremistům a přetrvávajícím genderovým předsudkům.
Současný zákon postihující některé aspekty sňatků dětí – takzvaný zákon o omezování dětských sňatků (CMRA) z roku 1929 – se datuje do britského koloniálního období.
Ukládá vězení nebo pokutu každému, kdo „dohodne“, „zplatní“ či zařídí sňatek s dívkou do 18 let.
Až na několik nedávných výjimek se však tento zákon často ignoruje a málokdy se vymáhá.
V posledních třech letech se objevily různé návrhy, které měly zmírnit bezzubost zákona.
Tyto návrhy se však zaměřovaly na kriminalizaci zprostředkovávání sňatků dětí nebo účasti na nich; žádný nepočítal se zneplatněním těchto sňatků jako takových.
Jednotlivci, kteří sňatek dítěte úředně potvrdí, nebo dospělí muži, jež pojmou za manželku dítě, sice zákon poruší, avšak samotný sňatek zůstane v platnosti.
Všechny verze návrhů ponechávaly tato právní vrátka ke sňatkům dětí otevřená.
Navíc sice na jedné straně zaváděly tvrdší tresty pro pachatele – a dávaly úředním osobám větší zodpovědnost za to, aby v této věci konaly –, ale na druhé straně vytvářely širší prostor pro výjimky.
Manželství s osobou do 18 let věku už dnes v Bangladéši povolují osobní zákony založené na náboženství.
Nově schválená náhrada CMRA – zákon s názvem CMRA 2017 – umožňuje výjimky ve „zvláštních případech“, které ovšem zůstávají zcela nedefinované.
Tuto klauzuli o „zvláštních případech“ dříve vysvětlil jeden oficiální činitel tím, že jde o sňatky „v zájmu cti“ – pravděpodobně by sem měly patřit situace, kdy dívka po znásilnění otěhotní – za předpokladu, že takový sňatek schválí soud a rodiče nezletilé osoby s ním vyjádří souhlas.
Takový rámec by v konečném důsledku mohl nahlodat i tu právní ochranu – například právo na souhlas –, které se dívky téměř sto let těšily.
Navzdory těmto právním komplikacím může bangladéšská zkušenost nabízet naději.
Bez ohledu na současné problémy spojené se sňatky dětí učinil Bangladéš v posledních třech desetiletích důležité kroky ke zlepšení životů dívek a žen.
Ještě před generací bylo neobvyklé, aby dívky navštěvovaly základní školu.
Dnes bylo díky široké politické shodě na důležitosti vzdělávání žen v podstatě dosaženo genderové parity v základním i středním školství.
I v oblasti sňatků dětí je patrný povzbudivý politický vývoj.
Jak už dva z autorů tohoto článku poznamenali jinde, bangladéšská vláda v červenci 2014 na londýnském Summitu o dívkách prohlásila, že si stanoví cíl vymýtit do roku 2021 sňatky dívek ve věku do 15 let.
Potírání sňatků takto mladých dívek je dost možná správný přístup.
Zbývá však vykonat mnoho práce a tlak na splnění těchto závazků sílí.
Alespoň však existuje nějaká vůle jednat.
Při přesvědčování části bangladéšské veřejnosti však pokrok uvízl na mrtvém bodě.
Některé komunity v jižní Asii si často cení dívek méně než chlapců kvůli omezeným příležitostem dosáhnout kvalifikace a získat přístup k dobře placeným pracovním místům.
Brzký sňatek se často pokládá za nejlepší způsob, jak zajistit dívce budoucnost.
Omezení, jimž musí mladé ženy čelit, však mají původ v patriarchálních normách, které převládají v komunitách i v domácnostech.
Konzervativní hodnoty, které brání tomu, aby dospívající dívky a mladé ženy získaly plnou kontrolu nad vlastním životem, jsou velmi rozšířené, poněvadž rodinná „čest“ je podle jejich vyznavačů úzce svázaná s domnělou „čistotou“ jejich dcer a nevěst.
Pověst neprovdané dospívající dívky je třeba pečlivě chránit, jelikož její ztráta by mohla značně poškodit společenské postavení rodiny.
Vláda se na tyto argumenty často odvolává, aby ospravedlnila navrhované reformy zákona o sňatcích dětí.
Klauzule o „zvláštních případech“ obsažená v CMRA 2017 může být pokusem předejít „patriarchální rezistenci“ či negativní reakci náboženských extremistů.
Sociální náklady spojené s umožňováním výjimek však mohou být neúměrně vysoké.
Bangladéšská snaha poskytnout dívkám větší moc a skoncovat se sňatky dětí bude úspěšná pouze v případě, že se zacelí díry v současných právních normách, a tím se posílí vláda zákona.
Stěžejní je, aby tato opatření doprovázely také sociální kampaně a cílené vzdělávací programy, které přesvědčí veřejnost, že je zapotřebí tento cíl podpořit, a poskytnou větší moc dívkám samotným.
Jak prohlásila velvyslankyně dobré vůle UNICEF Angélique Kidjo: „Trvalé zásadní změny vycházejí z komunit a závisejí na tom, zda se podaří zapojit matky i otce do hledání řešení, která dokážou změnit životy jejich dcer.“ Nedávné úspěšné pokusy řešit problém sňatků dětí dělají právě to.
Stále je možné, aby Bangladéš splnil cíl trvale udržitelného rozvoje a eliminoval do roku 2030 sňatky dětí.
Pevně věříme, že postaví-li se vláda do čela, bangladéšský lid ji bude dychtivě následovat.
Éra Bobbyho Fischera
CAMBRIDGE – Geniální nový hollywoodský film „Oběť pěšce“ líčí nelehký život šachového génia Roberta Jamese „Bobbyho“ Fischera – od raných dob, kdy byl ještě zázračným dítětem, až po rok 1972, kdy v devětadvaceti letech sehrál historické utkání s ruským mistrem světa Borisem Spasským.
Herec Toby Maguire ztvárnil Fischera s pozoruhodnou věrností – pro ty z nás, kdo se s Fischerem osobně setkali v jeho nejlepších letech, jde o vskutku dokonalý herecký výkon.
Film zachycuje utkání, které se stalo významným mezníkem v době studené války mezi Ruskem a Spojenými státy.
Zároveň vyvolává otázku, zda by tvůrčí génius Fischerova typu – hluboce problémový, ale u šachovnice navýsost efektivní – dokázal existovat v dnešním nemilosrdném internetovém světě.
Fischer si tehdy zajisté získal pozornost, ale informace se v té době filtrovaly úplně jinak než dnes.
Novináři tehdy ukazovali cestu, místo aby jen otrocky sledovali povrchní informační tok na internetu.
Příběh nevyzpytatelného dítěte z Brooklynu, jež se utkalo se sovětským impériem v jeho národním sportu, byl lákavým soustem pro novináře, kteří chápali význam této události.
O utkání se dva měsíce den co den psalo na titulních stránkách velkých deníků z celého světa, přičemž komentátoři poskytovali živé analýzy jednotlivých tahů po dobu až pěti hodin denně.
V té době existovalo jen málo televizních kanálů.
Nebyly DVD přehrávače ani služba pay-per-view.
To však nebyl jediný důvod, proč lidé seděli jako přikovaní před televizními obrazovkami a sledovali partie.
Bizarní prostředí, úžasné šachové zvraty a pozadí studené války učinily toho léta z Fischera jednoho z nejslavnějších lidí na světě.
Nebudu si namlouvat, že si pozornost diváků získala hlavně šachová analýza, přestože jsem u klíčové třinácté partie působil jako komentátor veřejnoprávní televize.
Pro amerického šampiona byl zápas vyvrcholením dvacetileté honby za titulem, která započala v době, kdy byl ještě zázračným dítětem.
Poté, co prožil celý život v relativní chudobě, přinejmenším na poměry superhvězdy (přestože se často objevoval na obálkách velkých časopisů), si konečně mohl zahrát zápas se stanovenou odměnou 250 000 dolarů.
Samozřejmě to byla pouhá almužna oproti 2,5 milionům, které měli o rok dříve zaručené oba protagonisté boxerského utkání Ali-Frazier.
Fischer však chápal, že americká kultura marginalizuje jakékoliv úsilí, které neprodukuje velké peníze, a tak pohlížel na šestimístnou odměnu jako na konečný symbol pokroku ve svém sportu.
Pro Rusko nešlo v zápase o peníze.
Šachový svět byl už dlouho ideálním kolbištěm, na němž se měla dokázat nadřazenost komunistického systému.
Ačkoliv se dnes většina lidí ze Západu tváří, že jsme odjakživa věděli, že komunismus na ruský způsob ztroskotá, v té době to nebylo tak zřejmé.
Čelní seznamovací ekonomická učebnice té doby, jejímž autorem byl nositel Nobelovy ceny Paul Samuelson, stále předpovídala, že Rusko by mohlo předstihnout USA v roli největší světové ekonomiky.
Abychom byli spravedliví, Rusové si šachů nesmírně považovali, přestože negenerovaly vysoké příjmy.
V mnoha směrech byly šachy ruským národním sportem.
Není divu, že Fischerovo donkichotské úsilí získat titul mistra světa vedl génia americké politiky Henryho Kissingera k tomu, aby mu zavolal a naléhavě ho vyzval, ať neutíká z boje, čímž Fischer v minulosti hrozil.
Ať už bylo jeho postavení v USA jakékoliv, byl Fischer bezpochyby nejmilovanějším Američanem v Rusku.
V zemi, kde i běžní lidé dokázali pochopit a ocenit vnitřní krásu šachů, přesahovala vznešenost jeho hry oficiální propagandu.
Krátce před šampionátem rozdrtil Fischer dva velmi kvalitní soupeře neslýchaným skóre 6:0 – u hry, kde tolik velmistrovských partií končí remízou, je to ohromující výsledek.
Ruští fanoušci byli údajně Fischerovým nevídaným výkonem tak nadšení, že zahltili moskevské telefonní ústředny žádostmi o informace.
Po nějaké době už spojovatelky vždy jen zvedly telefon, řekly: „6:0“ a zavěsily.
Koneckonců i Spasskij složil Fischerovu géniu nejvyšší poklonu, když po Fischerově inspirativním vítězství v šesté partii tleskal spolu s diváky, což líčí i zmíněný film. Američan byl možná největší šachový génius, ale Rus byl formát.
Režisér Edward Zwick se nevyhýbá ani vyobrazení démonů, které Fischera pronásledovaly.
Fischer měl oprávněné obavy, že Rusové zajdou velmi daleko, aby mu zabránili stát se šampionem, avšak racionální úvahy se nakonec zvrhly v paranoiu a Fischer se začal obracet proti svým nejbližším přátelům a důvěrníkům.
Stal se z něj antisemita, přestože byl sám Žid.
Lze tušit, že v dnešním internetovém světě by paranoia a osobní slabiny dostihly Fischera dlouho předtím, než se stal šampionem.
Když se jím skutečně stal a přestal hrát šachy na závodní úrovni, jeho duševní choroba se výrazně zhoršila.
Nikdo sice nemůže schvalovat Fischerovy jedovaté tirády a temné myšlenky, které vypouštěl v pozdějších letech (zemřel v roce 2008), ale je smutné, když si uvědomíme, že člověka s tak bezednou kreativitou a géniem, který prostřednictvím svých šachů inspiroval tolik lidí, by dnes možná čekal mnohem předčasnější konec kariéry.
Žijeme v jiném světě. „Oběť pěšce“ vzpomíná na svět, v němž byly Fischerovy výkony stále ještě možné.
Bolivijská krize, latinskoamerické selhání
Bolívie není podle žádných měřítek typickou latinskoamerickou zemí.
S výjimkou Haiti je to nejchudší stát na západní polokouli a co do stability je na tom ještě hůře, neboť se zde od získání nezávislosti odehrály více než dvě stovky převratů.
V regionu se silnou domorodou minulostí, ale roztroušenou a izolovanou přítomností je Bolívie spolu s Guatemalou zřejmě jedinou latinskoamerickou zemí, kde domorodé národy tvoří většinu obyvatelstva.
Její topografie a etnické rozvrstvení dává vzniknout autonomistickým, a dokonce i odtrženeckým silám, které ohrožují národní jednotu hrozivěji než kdekoliv jinde.
A samozřejmě je Bolívie spolu s Paraguayí na tomto subkontinentu také jediným státem, který nemá moře.
Bylo by tedy značně nemoudré vztahovat současnou bolivijskou krizi na zbytek Latinské Ameriky.
Zevšeobecňovat je až příliš snadné: jinde jsou instituce mnohem silnější, chudoba – a zejména extrémní chudoba – se snižuje a bitva o přírodní zdroje již byla do značné míry urovnána.
Dokonce i na místech, jako je Venezuela, která má obrovské zásoby ropy a tradičně založenou nacionalistickou vládu, přežilo status quo umožňující zahraniční investice do energetických zdrojů téměř osm let vládnutí prezidenta Huga Cháveze.
Existence domorodých hnutí je sice realitou v mnoha zemích – od Chiapasu přes „Araucaniu“ a Amazonii až po Ayacucho –, avšak nikde v Latinské Americe nepředstavuje skutečné ohrožení národní integrity.
Bolivijská krize tedy není varovným příkladem a ani otřepaná „dominová teorie“, kterou v případě Bolívie zastávali Lyndon Johnson i Che Guevara, se zde nejeví jako platná či byť jen zpola rozumná.
Přesto současná bolivijská krize ukazuje na „demokratický deficit“, který sužuje dnešní Latinskou Ameriku.
V Bolívii, Ekvádoru a na Haiti padli z toho či onoho důvodu volení vedoucí představitelé.
Na Kubě, v Mexiku a Nikaragui je demokracie buďto nedokonalá nebo vůbec žádná a ve Venezuele a Kolumbii je zase z toho či onoho důvodu v ohrožení.
Žádný z těchto případů není totožný s jiným; všechny obsahují různý stupeň rizika, škod či usmíření.
Otázkou zůstává, co se dá dělat s tímto stavem věcí, který ostře kontrastuje s povzbudivou vyhlídkou, jež zde před pouhými několika lety převažovala.
Na poslední konferenci Organizace amerických států (OAS) ve Fort Lauderdale na Floridě převzala delegace Spojených států od ostatních dobrý nápad a pak ho svou podporou v podstatě potopila.
Příběh začal před pár lety, kdy byli tehdejší ministr zahraničí Argentiny Dante Caputo a tým Rozvojového programu OSN pověřeni sepsáním zprávy o stavu demokracie v Latinské Americe.
Dospěli k závěru, že systém včasného varování před demokratickými krizemi v regionu by pomohl zasahovat dříve, než se situace vymkne kontrole, jak je tomu dnes v Bolívii.
Caputo a tým OSN poté přesvědčili chilského prezidenta Ricarda Lagose, aby se této iniciativy ujal a spolu s několika kolegy ji začal prosazovat.
Lagos tak učinil, ale iniciativa se příliš daleko nedostala.
Zpráva o stavu demokracie v Latinské Americe zveřejněná v roce 2004 se o ní po pravdě řečeno sotva zmiňovala.
USA a nový generální tajemník OAS, Chilan Jose Miguel Insulza, tento plán vzkřísili během konference OAS na Floridě, ale nakonec ho potopily racionální obavy latinskoamerických představitelů, že celá myšlenka je namířena proti Venezuele, k čemuž se připojil také anachronický strach Latinoameričanů z porušení posvátného principu nevměšování.
Ačkoliv se kontinent nedokázal na této myšlence dohodnout, koncept systému včasného varování si zasluhuje pozornost.
Se současnou situací v Bolívii toho komunita západní polokoule mnoho nenadělá, a přitom je tato situace nebezpečná pro všechny.
Evo Morales, předák opozice a pěstitelů koky, je možná poctivý, byť poněkud dezorientovaný demokratický vůdce, ale opravdu v jeho stoupencích nedřímají autoritářské touhy?
Hugo Chávez možná nefinancuje Moralese a další bolivijské disidenty, ale opravdu necítí Venezuela a Kuba pokušení vměšovat se do záležitostí země, kde před téměř 40 lety zemřel Che Guevara, když vedl partyzánskou válku?
Podnikatelská komunita ze Santa Cruz možná neuskuteční svou hrozbu odtržení, ale opravdu se bude o zásoby ropy a plynu ve svém regionu dělit raději s domorodými horskými národy než s brazilskými průmyslníky ze São Paula?
Než události dospějí do těchto krajností, možná by nebylo od věci, kdyby se v nich začala angažovat OAS (nikoliv USA).
Region bude toto angažmá i nadále potřebovat – včas, na vyžádání a na řádné demokratické platformě, která se bude lišit od tradičních intervencí USA i od tradiční lhostejnosti Latinské Ameriky.
Bolivijské populistické pokušení
V dubnu 2002 přinutily násilné demonstrace známé jako ,,vodní válka" bolivijského prezidenta Huga Bánzera, aby zrušil kontrakt s jedinou mezinárodní korporací, která měla zájem převzít nejambicióznější vodní projekt, jaký byl kdy v zemi navržen.
Další velké veřejné vzedmutí pak nedávno ukončilo projekt vývozu zemního plynu do Mexika a Spojených států přes chilský námořní přístav.
Toto byla ,,plynová válka", které její předáci využili ke svržení prezidenta Sáncheze de Lozady a k zastavení procesu modernizace spočívajícího v posílení institucí, otevření trhů a začlenění Bolívie do globální ekonomiky.
Tyto takzvané ,,války" jsou součástí stejného konfliktu, který podnítil rolnické blokády v září 2000, vytrvalé protesty pěstitelů koky proti snahám o zničení jejich úrody kvůli podílu na obchodu s kokainem i letošní stažení projektu progresivní daně.
V podstatě tvoří toto vše součást probíhajícího konfliktu mezi demokracií a populismem, při němž se budoucnost Bolívie ocitá v křížové palbě.
Obě strany si navzájem nedůvěřují, takže smysluplný politický pokrok vystřídaly sociální války.
Jak narůstá násilnost sociálních mobilizací a míra nespokojenosti, setrvávají bolivijští intelektuálové i politici ve stavu šoku v obavě, aby se nedostali do rozporu s masami.
Populisté zase dokážou vyburcovat masy, ale nenabízejí žádné alternativy.
Mají jen nostalgický vztah k minulosti a obavy z globalizace.
Střety obou těchto stran pak trpí celá země: vodní válka ve výsledku znamenala, že chudí lidé stále užívají tutéž špinavou a drahou vodu, zatímco výsledek plynové války může znamenat, že zůstaneme bez nových exportních příjmů.
Bolívie přitom potřebuje vůdce, kteří dokážou zemi pozvednout nad sociální války, jež se odrážejí ve stagnaci.
K posunu vpřed je zapotřebí, aby obě strany zaujaly realistický postoj k minulosti Bolívie.
Míra chudoby - která je s urbanizací země stále viditelnější - je obrovská, ale před počátkem snah o modernizaci byla ještě horší.
Téměř všechny ukazatele navíc vypovídají o tom, že za 21 let demokratického vývoje zaznamenala Bolívie významný pokrok.
Kojenecká úmrtnost klesla na polovinu, přístup ke vzdělání má více občanů než kdykoliv předtím a díky rozšíření dodávek elektřiny, telefonního spojení a kanalizace jsou dnes tyto služby dostupné většímu počtu lidí.
Navíc se znásobily možnosti těsnější účasti občanů na společenském a politickém dění.
Tyto pokroky jsou výsledkem smělých institucionálních reforem a trvalých a zvýšených vládních investic do sociálních programů.
Jsou součástí moderní demokracie.
Takový pokrok však vůbec nejde ruku v ruce s posílením smyslu pro zodpovědnost za stát na straně občanů.
Bolivijci si sice nárokují právo na mnoho výdobytků demokracie, ale zároveň neberou vážně jakoukoliv povinnost přispívat k veřejnému blahu.
Mnoho občanů se vyhýbá či odmítá placení daní; někteří z nich přitom apelují na soucit s chudými.
Vedoucí představitelé chudých si s oblibou romantizují minulost.
A tak přestože se za posledních 50 let dramaticky snížily etnické nerovnosti, v nových generacích nyní již městských obyvatel z kmenů Ajmarů a Kečuů i nadále přetrvávají barvité historické vzpomínky.
Tito lidé právem protestují proti ponižování svých předků, ale současně si idealizují jejich venkovskou, komunitářskou povahu.
Současný stav věcí nedokáže splnit jejich očekávání, zvláště ve srovnání s idealizovanou verzí minulosti nebo s novými vzorci spotřebního chování, jak je vykreslují média.
Očekávání tudíž předbíhají realitu, k čemuž dále přispívají politici, když slibují více, než dokážou splnit, a v důsledku toho ztrácejí důvěru voličů.
Tyto obtíže začaly být ještě akutnější poté, co mnoho bolivijských politických vůdců i jejich stoupenců vyčerpaných regionální krizí z devadesátých let vyjádřilo nad procesem modernizace pochybnosti.
Institucionální reformy znamenaly, že vláda již nemohla nakládat s veřejnými zdroji stejně volně jako předtím.
V důsledku toho začaly politické strany i společenské organizace reformní úsilí napadat.
Prezidenti Bánzer, Quiroga a Sánchez de Lozada zjistili, že jejich autorita slábne a hnutí proti nim nabývá stále větších rozměrů.
Po únorovém politickém povstání a vlně drancování učinili bolivijští katoličtí biskupové skutečný a zásadový pokus o vytvoření harmonického prostoru pro dialog.
Nejradikálnější skupiny domorodých obyvatel však tuto iniciativu odmítly a skupina sdružující pěstitele koky využila situace k roznícení nacionalistických sentimentů.
Dosáhla toho snadno díky bolivijským vzpomínkám na ztráty: na ztrátu svého pobřežního území, které během ,,ledkové války" v roce 1879 připadlo Chile, na ztrátu úrody koky vzhledem k americkému programu likvidace nebo na ztrátu nerostného bohatství ve prospěch nadnárodních korporací.
Populisté tyto vzpomínky účinně přetavili v politickou sílu, která odmítla úsilí vedoucí ke globalizaci a k otevřené společnosti.
Tento konflikt pokračuje.
Populisticko-komunitářské hnutí je nyní v Bolívii v sedle, ale zároveň nedělá o mnoho více, než jen brzdí reformní projekty.
Má-li se tento širší konflikt vyřešit, je zapotřebí Bolivijce přesvědčit, že reforma je správným kurzem - v podstatě jediným, který vede k pokroku a ke skutečnému rozvoji.
Chytré zdaňování
ŘÍM – Klíčovým ukazatelem schopnosti státu uskutečňovat rozvojovou politiku je efektivní daňový režim, který zajišťuje dostatečné domácí příjmy.
Ve většině rozvojových zemí jsou však daňové výnosy nízké, což brání pokroku směrem k vyváženějšímu, vstřícnějšímu a trvaleji udržitelnému hospodářskému rozvoji, který může zlepšit zdraví obyvatel a zvýšit životní úroveň.
Ačkoliv v některých zemích mohou k celkovému HDP značně přispívat nedaňové výnosy, průměrný poměr daní k HDP činí v zemích s nízkými příjmy zhruba 15% a v zemích s nízkými až středními příjmy zhruba 19% – to je podstatně méně než v členských státech OECD, kde tento poměr v průměru přesahuje 35%.
Chtějí-li tedy chudé a nízkopříjmové země financovat rozvojové projekty, musí koncipovat a zavádět takové daňové strategie, které povedou ke zvýšení domácích příjmů.
To mimo jiné znamená opustit převažující dogma, že daně by se měly zvyšovat pouze v případě, že je to absolutně nezbytné.
Tento postoj předpokládá, že nižší daňové sazby zvyšují poměr daní k HDP tím, že zajišťují lepší dodržování daňových zákonů, a upřednostňuje nepřímé zdaňování (například daň z přidané hodnoty) s cílem rozšířit daňovou základnu tak, aby zahrnovala i lidi s nízkými příjmy.
Přímé zdaňování firem a jednotlivců má zatím tendenci k poklesu – navzdory spornému tvrzení, že nižší přímé zdanění zajišťuje investice a růst.
V důsledku toho poměr daní k HDP ve většině států subsaharské Afriky a Latinské Ameriky stagnuje, nebo dokonce klesá.
V mnoha rozvojových zemích plynou celkové daňové příjmy ze tří hlavních zdrojů: domácích daní ze zboží a služeb (daně z obratu a spotřební daně), přímých daní (především firemních) a daní ze zahraničního obchodu (dovozních cel), které jsou nejdůležitější.
Protože však liberalizace obchodu snižuje cla, dochází k poklesu daní z obchodu, přičemž ostatní zdroje nedokážou výpadek těchto daní nahradit.
Naproti tomu v zemích s vysokými příjmy představují nejvyšší podíl na celkovém daňovém výnosu (zhruba 36%) daně z příjmu (především fyzických osob), zatímco domácí daně ze zboží a služeb se na celkovém výnosu podílejí o něco více než 25 procenty, stejně jako platby sociálního zabezpečení.
Podíl daní z obchodu bývá v těchto zemích obvykle nízký.
Rozvojové země by samozřejmě neměly jednoduše okopírovat daňové soustavy existující v rozvinutých ekonomikách.
Žádný univerzálně správný přístup koneckonců neexistuje ani v rámci rozvojových zemí.
A daňová politika se musí vyvíjet v souladu s měnícími se ekonomickými podmínkami.
Vedoucí představitelé rozvojových zemí musí místo toho čerpat ze zkušeností rozvinutých států i svých rozvojových kolegů a formulovat takovou daňovou politiku, která bude splňovat základní požadavky funkčnosti, pružnosti a stability.
To může zahrnovat rozšíření daňové základny, omezení daňových úlev a úniků, zlepšení výběru daní a rozvoj nových kooperativních mezinárodních strategií zdaňování.
V mnoha státech už daňová reforma podstatně zvýšila podíl přímých daní na celkových výnosech.
Zvýšení daňových sazeb pro nejbohatší občany v rámci vývoje progresivnějšího rámce daní z příjmů by tento pokrok dále posílilo.
Vlády by měly pracovat také na zlepšení daňové kázně a snížení daňových úniků, což znamená omezit svévolné rozhodovací pravomoci berních úředníků.
Elektronizace daňové správy by například mohla napomoci ke snížení korupce, poněvadž ztíží manipulaci se záznamy.
Rozvojové země v zájmu zvýšení podílu daní z příjmu fyzických osob na celkovém daňovém výnosu už dnes novátorskými způsoby zdokonalují svou daňovou správu, zejména s cílem zahrnout do ní i občany, kteří se obtížně zdaňují.
Dělat však lze i více: každý občan, který vlastní dům nebo automobil, je členem nějakého klubu, je držitelem kreditní karty, pasu, řidičského průkazu nebo jiného dokladu totožnosti, případně využívá telefonní služby, může být požádán o podání daňového přiznání.
Kromě toho platí, že pohodlným zdrojem příjmů v rozvojových zemích jsou spotřební daně, poněvadž se uvalují především na produkty, jako jsou alkohol, tabák, benzin, automobily a náhradní díly, které jsou charakterizované nízkým počtem výrobců, vysokými objemy prodeje, relativně nepružnou poptávkou a snadnou dohledatelností.
Spotřební daně lze uvalovat ve chvíli, kdy zboží opustí továrnu nebo dorazí do přístavu, což zjednodušuje jejich vyměřování, výběr a monitorování a současně zajišťuje jejich úhradu a omezuje úniky.
Navzdory robustní základně a nízkým administrativním nákladům však dnes spotřební daně představují necelá 2% HDP nízkopříjmových zemí, zatímco v zemích s vysokými příjmy jsou to zhruba 3% HDP.
Rozvojové země se musí také snažit vyvažovat důsledky globalizace.
Mobilita kapitálu například zvyšuje příležitosti k daňovým únikům vzhledem k tomu, že schopnost daňových úřadů monitorovat zahraniční příjmy občanů je omezená a že některé vlády a finanční instituce systematicky zatajují příslušné informace.
Nejsou-li dividendy, úroky, honoráře a manažerské odměny zdaněny v zemi, kde jsou zaplaceny, pak v zemi daňové rezidence snáze uniknou pozornosti.
Některé země – včetně Spojených států – kupříkladu nezdaňují úrok z velkých bankovních vkladů občanů jiných států.
Vyhýbání se daním může usnadňovat také globalizace.
Například nadnárodní korporace používají metody známé jako „transfer pricing“ (optimalizace převodních cen neboli přelévání účetních výkazů za zboží, služby a zdroje mezi pobočkami či dceřinými společnostmi jediné korporace), aby minimalizovaly daňovou povinnost ze zisků z mezinárodních operací.
Firemní daňoví poplatníci využívají rovněž nesrovnalosti v pravidlech a sazbách a vybírají si pro podnikání země s příznivějšími – nebo uvolněnějšími – daňovými režimy.
A konečně platí, že mezinárodní konkurence v oblasti vnitřních přímých zahraničních investic může vést vlády k tomu, aby zahraničním investorům snižovaly daňové sazby a zvyšovaly daňové úlevy.
Vzhledem k případům, kdy v reakci na určitou změnu daňové politiky došlo k náhlému odlivu kapitálu, se vlády zdráhají zvyšovat sazby daně z příjmu – které od konce 70. let prudce poklesly – nebo zdaňovat dividendy a příjmy z úroků, poněvadž se obávají odlivu kapitálu.
Protože však úlevy v oblasti přímých daní mají jen malý nebo vůbec žádný vliv na odklon mezinárodních investic, natož na povzbuzení jejich přílivu, představují zbytečnou ztrátu příjmů.
Politika podlézání způsobí výpadky příjmů ve všech rozvojových zemích a současně podkopá možnost vyváženého, vstřícného a trvale udržitelného rozvoje.
Ministerstva financí a berní úřady v rozvojových zemích musí spolupracovat mezi sebou i se svými protějšky z OECD, aby zacelily současné díry a zavedly účinnou daňovou politiku, která podpoří jejich společné zájmy.
Jelikož rostoucí veřejný dluh v zemích celého světa brzdí kvůli fiskálním omezením (skutečným i smyšleným) globální hospodářské zotavení, je taková spolupráce naléhavější než kdykoliv předtím.
Bombardování amerického rozpočtu
PAŘÍŽ – Zatímco si Spojené státy a svět připomínají páté výročí invaze do Iráku, zuří debaty o jejích důsledcích – pro Irák, Střední východ i pro postavení Ameriky ve světě.
Jako její nejtrvalejší dopad se však může ukázat domácí vliv irácké války – vytrvale bobtnající rozpočet Pentagonu a jeho dlouhodobé následky pro ekonomiku USA.
Žádost ministerstva obrany USA o 515,4 miliard dolarů na fiskální rok 2009 vysoce ční nad všechny ostatní vojenské rozpočty na světě.
A tato obrovská suma – jde o 5% navýšení oproti vojenskému rozpočtu na rok 2008 – se má utratit jen za běžnou činnost armády, takže nezahrnuje války v Iráku a Afghánistánu.
Prezident George W.
Bush od roku 2001, kdy převzal úřad, zvýšil běžný rozpočet americké armády o 30%, opět bez započtení nákladů na války, které zahájil.
Loni celkové americké vojenské a protiteroristické výdaje překročily 600 miliard dolarů.
Lze předpokládat, že příští rok budou celkové výdaje na vojenské záležitosti ještě vyšší.
Výdaje na armádu USA, upravené o inflaci, dosáhly nejvyšší úrovně od druhé světové války.
Má tento výdajový boom nějaké meze?
Spojené státy dnes na obranu vyčleňují více peněz než ve válce proti Hitlerovi či během studené války.
Bushova vláda se zřejmě domnívá, že dnešní vojenské hrozby jsou vážnější.
Utichly zmínky o takzvané „mírové dividendě“, kterou měl přinést pád Berlínské zdi.
Samozřejmě, poněvadž ekonomika USA roste rychleji než vojenské výdaje, podíl HDP vyhrazený na vojenské výdaje se během let snížil.
Během korejské války (1950-1953, vrchol studené války) USA vynaložily na armádu 14% HDP, během války ve Vietnamu to bylo 9% a v současnosti jsou to jen 4%.
Přesto se člověk vzhledem k samotnému rozsahu dnešních vojenských výdajů může ptát, zda je to racionální.
Americká ekonomika je zřejmě v recesi, nad penzijní a zdravotnickou soustavou se stahují mračna a vojenský rozpočet možná nedává smysl ani ve strategickém smyslu.
Samotná Amerika představuje asi 50% světových vojenských výdajů, což je u jednotlivé země historicky bezprecedentní.
Většina ostatních zemí je takovým výdajům na hony vzdálena.
Velká Británie, která je na žebříčku celkových ročních vojenských výdajů na druhé příčce, se svými 55 miliardami dolarů daleko zaostává; následují Francie (45 miliard), Japonsko (41 miliard) a Německo (35 miliard).
Čína a Rusko, jež lze považovat za strategické rivaly USA, vynakládají 35 miliard, respektive 24 miliard dolarů (přestože tyto údaje jsou pravděpodobně podhodnocené, skutečné výdaje jsou zajisté stále hluboko pod úrovní USA).
Írán, vykreslovaný Bushovou vládou jako zásadní hrozba, je vojenský trpaslík, který za svou armádu utratí 6,6 miliardy dolarů.
Některé hlasy v Americe volají po ještě větších navýšeních.
Ba Pentagon chce rozšířit námořní pěchotu a jednotky zvláštního nasazení.
Poněvadž je čím dál těžší rekrutovat a udržet vojáky, bude pravděpodobně zapotřebí zvýšit jim mzdy a zlepšit úroveň života.
Invalidní vojáci také budou stát mnoho peněz, třebaže jim Pentagon nebude automaticky všechno platit.
Splnění údajného důvodu těchto zdánlivě nekonečných orgií utrácení – úspěch v takzvané „válce proti teroru“ – se však nezdá ani zdaleka nadosah.
Americký Ředitel národního zpravodajství Mike McConnell nedávno před výborem Senátu USA přiznal, že al-Káida získává na síle a setrvale zlepšuje dovednost získávat nováčky, vycvičit je, a dokonce zaútočit na USA.
Takový posudek je omračující, a přesto se podle všeho jen nemnoho amerických lídrů – z řad demokratů i republikánů – zamýšlí nad tím, zda je vojenská síla nejlepší odpovědí na bezpečnostní otázky.
Jelikož USA se spoléhají zejména na vojenská řešení politických problémů, zdá se, že nezmírňují, ale spíše zesilují hrozby, jimž čelí.
Ostatně, nebezpečí, která dnes na Ameriku číhají, nepocházejí od národních států, nýbrž od nestátních aktérů, proti nimž jsou jaderné zbraně a letadlové lodi nepoužitelné.
Pro Ameriku by bylo levnější a přínosnější vypořádat se s izraelsko-palestinským konfliktem, navrátit se k multilaterálnímu přístupu a dodržovat morální principy, které doporučuje ostatním.
Platí rovněž, že jedině přijetím takové strategie mohou USA začít zkracovat přebujelý rozpočet Pentagonu a pustit se do řešení celé řady svých domácích strastí.
Bomby, knihy a dolary
Při započtení „mimořádného dodatečného“ účtu ve výši 82 miliard dolarů, určeného na financování amerických vojenských operací v Iráku a v Afghánistánu, budou Spojené státy vydávat na vojenskou moc více peněz, než kolik jich je ročně zapotřebí k zajištění základního i středního vzdělání pro všechny děti na světě v průběhu příštích deseti let.
Je zřejmé, že otázka nezní tak, zda je všeobecné vzdělání dosažitelné, nýbrž zda si Amerika a celý svět mohou dovolit zanedbávat ekonomický, sociální i zdravotní přínos vyplývající ze vzdělávání přibližně 380 milionů dětí po celé zeměkouli, které v současné době nechodí do školy.
Z bezpečnostního hlediska není vzdělání o nic menší nutností než vojenská moc, neboť pomáhá světu – jednotlivcům i celým společnostem – vyhnout se dopadům rozšířené chudoby, rychlého růstu populace, ekologických problémů a sociální nespravedlnosti.
Vzdělání posiluje sociální a kulturní kapitál, který přispívá k silnému a stabilnímu uspořádání společnosti.
Zlepšuje lidské zdraví, prodlužuje průměrnou délku života a snižuje míru porodnosti.
Kromě těchto očividných přínosů je vzdělání rovněž široce uznávanou humanitární povinností a mezinárodně předepsaným lidským právem.
Přesto není toto právo v celosvětovém měřítku naplňováno u 28% dětí ve školním věku, které nejsou zapsány do žádné školy.
Převážná část jich je negramotných a žije v absolutní chudobě.
Většinu těchto dětí tvoří dívky.
Z těch, které v rozvojových zemích navštěvují základní školu, jich více než čtvrtina docházku ukončí před dosažením gramotnosti.
Zapsání do školy navíc ještě nemusí znamenat docházku, docházka ještě nemusí znamenat vzdělání a vzdělání ještě nemusí znamenat dobré vzdělání.
V roce 2000 se světové společenství zavázalo k zajištění všeobecného základního vzdělání (UPE) do roku 2015.
Mnohé chudé země se však ke splnění tohoto cíle ani zdaleka neblíží.
Odhaduje se, že při současném tempu rozšiřování vzdělání zůstane v roce 2015 základní škola odepřena 118 milionům dětí.
Školu střední jich pak nebude navštěvovat téměř dvojnásobek.
Světová banka, UNICEF a UNESCO odhadují, že dosažení UPE do roku 2015 si vyžádá roční výdaje ve výši 6,5 až 35 miliard dolarů navíc k přibližně 82 miliardám, které na základní vzdělání každoročně vydávají rozvojové země.
Tyto prostředky budou zapotřebí pro školy, učitele, výchovu učitelů, materiál, vybavení, správu a hodnocení.
Na základě pětiletého projektu, který jsme vedli na Americké akademii umění a věd, se domníváme, že cíl v podobě UPE není dostatečně ambiciózní: svět by si měl kromě všeobecného základního vzdělání klást za cíl – a je schopen zajistit – i kvalitní všeobecné střední vzdělání.
Rozvojové země vynakládají na střední vzdělání přibližně 93 miliard dolarů ročně.
Zaujmeme-li počínaje dneškem a konče rokem 2015 postupný přístup, pak se roční dodatečné náklady na zajištění středního vzdělání pro všechny děti budou pravděpodobně pohybovat někde mezi 27 a 34 miliardami dolarů.
Vytvoření nezbytného prostoru k zajištění všeobecné školní docházky si vyžádá značné investice.
Tyto prostředky by přinejlepším zlepšily – nikoliv odstranily – přetrvávající globální rozdíly v přístupu ke vzdělání a jeho kvalitě.
Započítány nejsou náklady na další zlepšení potřebná k podnícení zájmu dětí o školní docházku, jako jsou stravování, dotace školného a efektivnější, dynamičtější a znalejší učitelé.
Stejně tak nejsou zahrnuty náklady na zlepšení schopnosti národních vlád shromažďovat data, zavádět vzdělávací reformy a dohlížet na ně.
Větší množství peněz je sice nezbytné, nikoliv však postačující.
V některých oblastech brání kulturní bariéry školní docházce dívek a příslušníků jazykových, náboženských a etnických menšin.
Politická energie potřebná k rozšíření a reformě vzdělání se těžko sbírá i v nejbohatších státech světa.
Zajištění vysoce kvalitního vzdělání pro všechny děti vyžaduje otevřenou diskusi o vzdělávacích cílech, mezinárodní odhodlání zlepšit jeho efektivitu a ekonomickou účinnost, uznání potřeby rozšířit střední vzdělání na všechny děti a uznání rozmanitosti ve vzdělání a potřeby přizpůsobit strategii pomoci lokálnímu kontextu.
Žádný z těchto úkolů není možné splnit bez navýšení financí, které dnes poskytují rozvojové země.
Svět – ba dokonce i USA samotné – je schopen potřebné dodatečné prostředky poskytnout.
Lze si jen obtížně představit, že by vedoucí činitelé zemí skupiny G8, kteří se scházejí ve Skotsku, přišli s lepší investicí do naší společné budoucnosti.
Jak děsivý je trh s dluhopisy?
NEW HAVEN – Ceny dlouhodobých státních dluhopisů se v posledních letech držely velmi vysoko (a tím pádem byly jejich výnosy velice nízké).
Ve Spojených státech dosáhl 30. ledna 30letý Treasury bond rekordně nízkého výnosu (od doby počátku Federálních Rezerv v roce 1972) v hodnotě 2,25%.
Výnos 30letého vládního dluhopisu ve Velké Británii se ve stejný den propadl na 2,04%.
Japonský 20letý vládní dluhopis byl k 20. lednu na pouhých 0,87% výnosu.
Všechny tyto výnosy sice od té doby nepatrně stouply, pořád ale zůstávají výjimečně nízké.
Zdá se to nepochopitelné a neudržitelné, aby lidé svazovali své investice na 20 až 30 let s vidinou výdělku málo anebo vůbec nepřesahujícím 2% roční inflace, která jsou obvyklou sazbou centrálních bank.
Mnozí se tudíž ptají, s ohledem na zralost trhu s dluhopisy na zásadní korekci, jestli by případné zhroucení dluhopisového trhu nemohlo oslabit také další dlouhodobá aktiva, jako například trh s bydlením či kapitálové trhy.
Je to otázka, která je mi opakovaně kladena na seminářích a konferencích.
Koneckonců, ceny na trzích s bydlením a kapitálem jsou určovány s ohledem na ceny na trhu s dluhopisy, tudíž nákaza jednoho trhu s dlouhodobými investicemi od druhého se jeví jako reálná možnost.
O trhu s dluhopisy přemýšlím již dlouhou dobu.
Trh s dlouhodobými dluhopisy byl vlastně tématem mé PhD dizertace v roce 1972 a také mé úplně první akademické publikace z následujícího roku, u které byl spoluautorem můj akademický poradce, Franco Modigliani.
Naše práce s daty za léta 1952-1971 ukázala, že trh s dlouhodobými dluhopisy z té doby byl poměrně jednoduše popsatelný.
Dlouhodobé úrokové sazby v jakémkoliv datu se daly snadno vysvětlit jako určitý vážený průměr posledních 18 čtvrtin inflace a posledních 18 čtvrtin krátkodobých skutečných úrokových sazeb.
Pokud stoupla buď inflace, nebo krátkodobé skutečné úrokové sazby, rostly i dlouhodobé sazby.
Když naopak klesly, klesaly i dlouhodobé sazby.
Nyní máme více než 40 let dalších dat, takže jsem se podíval, jestli naše teorie stále dobře předpovídá.
Ukázalo se, že naše tehdejší odhady, pokud je aplikujeme na následná data, předpovídaly dlouhodobé sazby nesmírně dobře pro následujících 20 let od data naší publikace.
Avšak poté, v polovině 90. let, se začala naše teorie předcházet.
Podle našeho modelu by dlouhodobé sazby ve Spojených státech měly být dokonce nižší, než jsou teď, protože jak inflace, tak krátkodobé skutečné úrokové sazby jsou prakticky nulové, nebo záporné.
I s ohledem na vliv kvantitativního uvolňování od roku 2008 jsou dlouhodobé sazby vyšší, než se očekávalo.
Nicméně, vysvětlení, se kterým jsme před takovou dobou přišli, stále dostatečně dobře funguje na podpoření názoru, že pokud centrální banky příliš prudce nezpřísní měnovou politiku (skokovým zvýšením krátkodobých úrokových sazeb), nebo pokud prudce nevzroste inflace, tak se krachu na trhu dluhopisů nedočkáme.
Krachy na trhu s dluhopisy byly vlastně relativně vzácné a mírné.
Ve Spojených státech byl největší meziroční pokles v rozšíření Moodyho “Global Financial Data (GFD)“ Total Return indexu pro 30 leté podnikové dluhopisy (datované zpět do roku 1857) 12,5% během 12 měsíců končících únorem roku 1980.
Porovnejme to s burzou cenných papírů: Dle měsíčního S&P 500 total return indexu GFD se v roce 1932 (konec pro květen toho roku) během velké hospodářské krize objevila roční ztráta 67,8% a jednoleté ztráty přesáhly 12,5% ve 23 separátních obdobích od roku 1900.
Stojí také za to poznamenat, co za událost je potřeba k vytvoření 12,5% pádu na trhu s dlouhodobými dluhopisy.
Jednoletý pokles roku 1980 nastal ihned poté, co se úřadu Federálních Rezerv ujal Paul Volcker v roce 1979.
Podle průzkumu Gallup Poll z roku 1979 považovalo 62% Američanů inflaci za “nejdůležitější problém, se kterým se národ potýká.“ Volcker přijal radikální kroky, aby se s tím vypořádal a zvýšil krátkodobé úrokové sazby tak prudce a vysoko, že vytvořil významnou recesi.
Udělal si také mnoho nepřátel (a dokonce čelil výhružkám zabití).
Lidé byli zvědaví, zda se z toho dostane politicky, nebo bude obžalován.
Co se týká trhů s cennými papíry a s bydlením, možná budou jednoho dne silně korigováni směrem dolů.
Bude to však mít pravděpodobně málo společného s krizí na trhu s dluhopisy.
Byl to i případ největších korekcí amerického trhu s cennými papíry v posledním století (po letech 1907, 1929, 1973, 2000 a 2007) a také největších korekcí všech dob na trhu s bydlením v US (po letech 1979, 1989 a 2006).
Je pravda, že výjimečně nízké výnosy z dlouhodobých dluhopisů nás staví mimo záběr zkušeností z minulosti.
Ale to by platilo i pro scénář, ve kterém by náhlý krach trhu s dluhopisy srazil ceny na trzích s cennými papíry a bydlením.
Když k nějaké události ještě nikdy nedošlo, nelze ji předvídat s jakýmkoliv zdáním jistoty.
Využití klimatické jednoty
BONN – Když byl Donald Trump před rokem zvolen americkým prezidentem, říkali někteří, že konec Pařížské klimatické úmluvy se blíží.
Nicméně jak ukázalo poslední kolo globálních klimatických rozhovorů v německém Bonnu, jsou světoví lídři odhodlanější než kdy jindy smlouvu plnit.
To je dobrá zpráva, ale faktem zůstává, že příspěvky jednotlivých zemí zatím na změnu kurzu nestačí – a naše časově omezená, vhodná příležitost k efektivní akci v rámci klimatické změny se rapidně zmenšuje.
Trumpovo rozhodnutí stáhnout Spojené státy – historicky světově největší producent emisí oxidu uhličitého – z Pařížské úmluvy dalo této dohodě velkou ránu.
Mnoho z nejbližších spojenců USA- včetně obou našich zemí, Marshallových ostrovů a Austrálie – bylo tímto krokem hluboce zklamáno, jelikož byl krátkozraký, jak pro Ameriku, tak pro svět.
Je však těžké nedodat si odvahu z čerstvé vlny globálního odhodlání, které spustilo Trumpovo rozhodnutí, jak globálně, tak v rámci USA.
Skoro každý hlavní stát, město a společnost v e Spojených státech se nyní zavázali, že udělají více k zajištění, že jejich země splí své závazky, navzdory opozici Trumpovy administrativy.
Fakt, že klimatická akce je nyní největší ekonomickou příležitostí světa, rozhodně pomohl.
Podle vlastní analýzy Trumpovy administrativy pracuje nyní v solárním průmyslu více než dvojnásobek Američanů, než celkově v průmyslu s uhlím, ropou a zemním plynem.
A OECD dříve v tomto roce uvedla, že bychom mohli zvýšit globální růst na 5% ročně do roku 2050 jednoduše tak, že propojíme agendy klimatu a růstu.
Není času nazbyt; klimatická změna již dorazila.
Rekordní sucha tohoto roku na Marshallových ostrovech, apokalyptické bouře v Karibiku a devastující povodně v Bangladéši a USA jsou toho důkazem.
Jak nám nedávno připomenul Program OSN pro životní prostředí, i kdyby každá země dosáhla existujících cílů na redukci emisí do roku 2030, nebudeme schopní snížit oteplování pod 1,5° Celsius nad předindustriálními hodnotami – úroveň uznávaná Pařížskou dohodu, za kterou se stává dopad klimatická změny mnohem větší.
Naše šance, abychom zůstali dokonce i na mnohem konzervativnějším – a nebezpečném – limitu 2° Celsia budou mizivé.
Ignorovat tuto realitu znamená hazardovat s existenční budoucností mnoha ostrovních zemí, nemluvě o prosperitě globální ekonomiky.
Bez prudkého nárůstu v globálních ambicích na redukce emisí do roku 2020 nebudeme schopni zachránit nejohroženější země světa.
A pokud dojde ke změně klimatu, nebude vůči jeho dopadům imunní žádná země.
Věci se naneštěstí výrazně zhorší, než dojde k jejich zlepšení.
Proto musíme znásobit naši snahu o zvýšení odolnosti vůči efektům klimatu, kterým se nevyhneme, a řešit s tím spojené bezpečnostní následky.
V mezičase musíme naléhavě zvýšit ambice našich klimatických závazků.
Naštěstí nám tuto příležitost dává několik nadcházejících událostí.
Musíme se jí chopit oběma rukama.
Francouzský prezident Emmanuel Macron bude příští měsíc pořádat konferenci k příležitosti dvouletého výročí od Pařížské dohody.
A kalifornský guvernér Jerry Brown bude příští září pořádat vlastní summit k podnícení větší činnosti měst, firem a dalších nestátních činitelů.
Největší příležitost však přijde v roce 2019, kdy generální tajemník OSN António Guterres svolá světové lídry do New Yorku na největší klimatické shromáždění od toho pařížského.
Potřebujeme vybudovat oblouk ambicí napříč těmito událostmi, který pak bude schopen - slovy našeho přítele Tonyho de Bruma, posledního ministra zahraničí Marshallových ostrovů a neúnavného bojovníka za klima – vytvořit cestu k přežití pro ty nejzranitelnější.
Někteří významní hráči již jdou za hranici svých závazků.
Několik dalších, včetně Marshallových ostrovů, se chystá předložit do roku 2020 nový soubor cílů, aby tak posílili své stávající cíle, které dosahují pouze do roku 2025.
A další – včetně Francie, Indie a Nového Zélandu – se neformálně vyslovili, že se chystají udělat více.
Pravdou je, že skoro všechny země mají ve svých kapacitách na víc, zejména pokud existuje podpora a jsou identifikované priority.
Nyní je nezbytné vytvořit správné politické podmínky a to s cílem motivovat a usnadnit činnost.
Čím více zemí bude dávat najevo svou schopnost zvýšit ambice svých závazků, tím více jich bude následovat.
Současně musíme zajistit, že každý sektor, stejně jako každá země, dělá svůj férový podíl.
To kupříkladu zahrnuje mezinárodní dopravu, které kdyby bylo zemí, tak by bylo šestým největším znečišťovatelem světa.
“Talanoa Dialogue” v příštím roce – který se bude konat na Fidži, které se minulý týden stalo prvním ostrovním státem předsedajícím klimatickým zasedáním OSN – pomůže zemím přesně identifikovat, jak dosáhnout cílů stanovených v Pařížské úmluvě.
Tento dialog, ke kterému by země měly přistoupit v dobré víře, musí být odrazovým můstkem pro další akci.
V tomto ohledu bude klíčová nedávná zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu, která představuje způsoby, jak lze udržet teplotní nárůst pod úrovní 1,5°C.
Pařížské hovory ukázaly, že politický úspěch je možný v případě, když je lídrům poskytnuta správná platforma, když se pro ně mobilizuje občanská společnost a pokud svět funguje jednotně.
Pokud chceme získat maximum v cestě k udržitelné budoucnosti, musíme tuto lekci znovu použít.
Heslo konference v Bonnu bylo “dále, rychleji a společně.“ Naše společná výzva je přeložit hezky znějící slogan do reality.
Konjunktura, propad a oživení ve světové ekonomice
NEW YORK – Současná hospodářská krize vejde do dějin jako Greenspanova bláhovost.
Jde o krizi způsobenou především Federálním rezervním úřadem Spojených států v období laciných peněz a finanční deregulace od poloviny 90. let minulého století do dneška.
Politika levných peněz, podpořená regulátory, kteří na regulaci nedbali, zplodila v USA i v dalších zemích, zejména těch, které s USA sdílely tentýž politický přístup, bezprecedentní bubliny vlastního bydlení a spotřebitelských úvěrů.
Bubliny teď praskly a tyto ekonomiky směřují do strmé recese.
U kořenů krize byly prudké přírůstky cen bydlení a akcií, které se zcela vymkly historickým měřítkům.
Greenspan rozdmýchal dvě bubliny – internetovou bublinu let 1998-2001 a následnou bublinu vlastního bydlení, která právě praská.
V obou případech nárůsty hodnot aktiv vedly americké domácnosti k přesvědčení, že nesmírně zbohatly, což je navnadilo k obrovskému zvýšení objemu svých půjček a útrat – za domy, auta a další zboží dlouhodobé spotřeby.
Finanční trhy těmto domácnostem s nadšením půjčovaly, zčásti proto, že úvěrové trhy se deregulovaly, což zapůsobilo jako výzva k lehkomyslnému půjčování.
Vzhledem k boomu cen na realitních a akciových trzích vzrostl čistý majetek amerických domácností v letech 1996 až 2006 o 18 bilionů dolarů.
Vzestup spotřeby založený na tomto bohatství zase dále zvyšoval ceny domů, což domácnosti i věřitele vedlo k přesvědčení, že je správné nafouknout bublinu o další stupeň.
Tohle všechno se zhroutilo.
Ceny domů dosáhly vrcholu v roce 2006 a ceny akcií v roce 2007.
Splasknutí bublin vymaže papírové bohatství v hodnotě asi 10 miliard dolarů, ba možná až 15 miliard dolarů.
Zároveň teď probíhá několik složitých věcí.
Zaprvé, domácnosti silně osekávají spotřebu, neboť mají pocit, že jsou – a skutečně jsou – obrovským způsobem chudší než před rokem.
Zadruhé, zbankrotovalo několik institucí, které své podnikání opřely o dlouhou páku vypůjčených peněz, například Bear Stearns a Lehman Brothers, což způsobilo další ztrátu majetku (akcionářů a věřitelů těchto zkrachovalých ústavů) a další úbytek kreditu, který tyto firmy kdysi dodávaly.
Zatřetí, komerční banky při tomto obchodování také tratily a přišly o velkou část svého kapitálu.
Jak se jejich kapitál propadá, klesají také jejich budoucí půjčky.
Začtvrté a konečně, pád Lehman Brothers a těsně odvrácený krach pojišťovacího obra AIG vyvolaly finanční paniku, během níž ani zdravé firmy nedokážou získat krátkodobý bankovní úvěr ani prodat krátkodobou obligaci.
Úkolem tvůrců politik je oživit důvěru natolik, aby obchodní společnosti opět mohly získat krátkodobý úvěr na splnění svých výplatních povinností a financování skladových zásob.
Dalším úkolem bude naléhat na obnovu bankovního kapitálu, aby komerční banky mohly opět půjčovat na dlouhodobější investice.
Tyto kroky, ač nesmírně naléhavé, v USA ani v dalších zemích postižených krizí nezabrání recesi.
Akciové a realitní trhy se zřejmě hned tak nezotaví.
Domácnosti jsou ve výsledku chudší a ostře sníží své výdaje, kvůli čemuž je recese v krátkodobém výhledu nevyhnutelná.
USA utrpí nejvíc, ale další země s nedávnými realitními a spotřebními konjunkturami (a nyní propady) – zejména Velká Británie, Irsko, Austrálie, Kanada a Španělsko – budou postiženy také.
Island, který před několika lety privatizoval a dereguloval své banky, dnes čelí národnímu bankrotu, protože tamní banky nedokážou splácet dluhy svým zahraničním věřitelům, kteří jim rozsáhle půjčovali.
Není náhodou, že s výjimkou Španělska se všechny tyto země výslovně přikláněly k americké filozofii „volnotržních“ a nedostatečně regulovaných finančních soustav.
Ale ať už je bolest v deregulovaných ekonomikách anglosaského ražení jakákoli, nic z toho nemusí nevyhnutelně zapříčinit globální kalamitu.
Nevidím jediný důvod pro globální depresi, ba ani globální recesi.
Ano, USA zaznamenají propad příjmu a prudký růst nezaměstnanosti, takže se sníží objem exportu okolního světa do USA.
Mnohé části světa ale stále rostou.
Nejedna velká ekonomika, mimo jiné Čína, Německo, Japonsko a Saúdská Arábie, má rozsáhlé přebytky vývozu, takže vlastně půjčuje zbytku světa (obzvlášť USA), nikoli naopak.
Tyto země jsou při penězích a krach bubliny bydlení je nezatěžuje.
Přestože tamní domácnosti do jisté míry poškodil propad cen akcií, celé země nejenže nadále rostou, ale mohou také zvýšit domácí poptávku, aby vyrovnaly pokles exportů do USA.
Měly by snížit daně, uvolnit domácí úvěrové podmínky a navýšit vládní investice do silnic, energetiky a bytové výstavby.
Mají dostatek devizových rezerv, aby se vyhnuly riziku finanční nestability způsobené tuzemskými výdaji, budou-li postupovat prozíravě.
Co se USA týče, současná nepopiratelná strázeň milionů lidí, která bude příští rok s růstem nezaměstnanosti ještě sílit, je příležitostí k přehodnocení hospodářského modelu přijímaného od doby, kdy v roce 1981 nastoupil do úřadu prezident Ronald Reagan.
Nízké daně a deregulace vyústily ve spotřebitelský flám, který byl sice příjemný, dokud trval, ale také zplodil obrovskou příjmovou nerovnost, rozsáhlou chudinskou vrstvu, silné zahraniční zadlužení, zanedbávání životního prostředí a infrastruktury a teď obrovský finanční chaos.
Nadešel čas na novou ekonomickou strategii – v zásadě nový „Nový úděl“.
Roztržená vazba
PAŘÍŽ – Od druhého pololetí roku 2012 se finanční trhy na celém světě výrazně ozdravují.
Ve Spojených státech Dow Jonesův index (DJIA) dosáhl počátkem března historického maxima, přičemž od září se zvýšil o téměř 9 %.
V Evropě se jako pozoruhodně účinná ukázala „srpnová kanonáda“ prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho.
Slibem potenciálně neomezených nákupů dluhopisů členských vlád poslal Draghi sesuv eura do zapomnění.
Od 1. září do 22. února index FTSEurofirst vzrostl o bezmála 7 %.
I v Asii jsou finanční trhy od září na vzestupu, nejdramatičtěji v Japonsku.
Ani italské volby na konci února podle všeho trhy příliš neznepokojily (alespoň prozatím).
Po vyhlášení výsledků sice rozpětí úrokových sazeb u italských a španělských desetiletých bondů oproti německým krátce vyskočila o 30-50 bazických bodů, poté však opadla na 300-350 bazických bodů, přičemž před rozhodnutím ECB vytvořit program „přímých měnových transakcí“ dosahovala 500-600 bazických bodů.
Tento vzestup finančních trhů je však v rozporu s politickým děním a indikátory reálné ekonomiky.
Hospodářská výkonnost v USA se v roce 2012 zlepšila jen nepatrně – roční HDP se zvýšil o 2,3 %, přičemž v roce 2011 to bylo o 1,8 %.
Nezaměstnanost zůstala vysoká – na konci roku 2012 dosahovala 7,8 % – a růst mezd byl za posledních několik let téměř nulový.
Medián příjmu domácností je v USA stále pod úrovní roku 2007 – vlastně se blíží hladině z doby před dvaceti lety – a zhruba 90 % všech nárůstů v amerických příjmech v období po krizi bylo ve prospěch nejbohatšího 1 % domácností.
Pro eurozónu jsou indikátory ještě horší.
V roce 2012 se ekonomika smrštila a mzdy poklesly, vzdor nárůstům v Německu a některých severních zemích.
K dispozici zatím nejsou spolehlivé statistiky, ale poprvé po desítkách let na jihu Evropy přibývá chudoby.
Na politické frontě svírá USA téměř naprostý legislativní pat bez známek kompromisu, který by mohl vést k optimální směsi politik: krátkodobé podpory roztáčející efektivní poptávku a dlouhodobých strukturálních reforem a fiskální konsolidace.
V Evropě se prozatím Řecku daří udržet pohromadě parlamentní většinu podporující koaliční vládu, ale pozice tam, jakož i jinde získávají krajně populistické strany.
Výsledky italských voleb by pro Evropu mohly být předzvěstí vývoje.
Populistické Hnutí pěti hvězd Beppeho Grilla získalo 25 % všech hlasů – nejvyšší podporu pro jednotlivou stranu.
Bývalý premiér Silvio Berlusconi vyrazil dech všem, kdo předpovídali jeho politickou smrt, a je zpět jako vůdce středo-populistické koalice, kterou od vítězství dělily pouhé 0,3 procentního bodu.
Krátce, jsme svědky rychlého slábnutí vazby mezi finančními trhy a inkluzivním sociálním a ekonomickým blahobytem.
V USA a mnoha dalších oblastech jsou zisky firem jako podíl národního důchodu na nejvyšší hladině za několik desetiletí, zčásti díky technice, která v řadě sektorů šetří pracovní síly.
Velké korporace navíc dokážou plně využívat globalizace (například arbitráží mezi daňovými režimy s cílem minimalizovat odvody).
Příjem globální elity ve výsledku roste svižně a nezávisle na tom, co se děje s celkovým výstupem a růstem zaměstnanosti.
Poptávka po luxusním zboží zažívá konjunkturu, zatímco poptávka po zboží a službách konzumovaných skupinami s nižšími příjmy je slabá.
To vše se děje za mimořádně expanzivních měnových politik a téměř nulových úrokových sazeb, s výjimkou zemí, které čelí bezprostřední krizi.
Strukturální koncentraci příjmů na vrcholu doplňují laciné peníze a hon za výnosy, což tlačí nahoru ceny akcií.
Navzdory široce rozšířeným obavám a znepokojení kvůli chudobě, nezaměstnanosti, nerovnosti a extrémní koncentraci příjmů a bohatství se však dosud neobjevil žádný alternativní model.
Opozice vůči dominantnímu hlavnímu proudu v Evropě je rozštěpena mezi stále příliš často „starou“ levici, která se horko těžko přizpůsobuje realitě jedenadvacátého století, a populistické, proticizinecké a občas otevřeně fašistické strany na pravici.
V USA má krajní pravice mnoho společných rysů s jejími populistickými evropskými protějšky.
Díky schopnosti amerického systému dvou stran politicky integrovat však extremistické síly zůstávají na okraji, vzdor rétorice hnutí Tea Party.
Zejména prezidentu Baracku Obamovi se daří přitahovat podporu jako liberálně levicový idealista a současně jako centristický realista, což mu umožnilo dosáhnout znovuzvolení navzdory slabému hospodářství a ještě slabšímu trhu práce.
Nicméně bez hlubokých socioekonomických reforem zůstane růst HDP v Americe pravděpodobně přinejlepším pomalý, zatímco tamní politický systém se zdá paralyzovaný.
Nikde neexistuje věrohodný plán jak omezit koncentraci bohatství a moci, rozprostřít ekonomické přínosy do šíře skrze solidní růst reálných příjmů chudých a zachovat makroekonomickou stabilitu.
Absence takového plánu v USA (a Evropě) přispívá k odpojování finančních trhů z vazby na inkluzivní vývoj hospodářství, protože ukazuje, že současné trendy jsou politicky udržitelné.
Přestože však narušování této vazby může ještě nějakou dobu pokračovat, neobjeví-li se nějaký alternativní program, obří propast mezi výkonem finančních trhů a blahobytem většiny lidí v dlouhodobém výhledu pravděpodobně nepřetrvá.
Když ceny aktiv přestřelí realitu, nemají nakonec jinou možnost než klesat.
Privatizace rozvojové pomoci
LONDÝN – Na oficiální rozvojové pomoci (ORP) se za posledních 50 let ledacos změnilo.
Od svého vzniku během studené války, kdy členské státy Výboru OECD pro rozvojovou pomoc uvolňovaly zhruba 60 miliard dolarů ročně (a výdaje Sovětského svazu se této sumě nepochybně vyrovnaly), už se recipientským (pomoc přijímajícím) zemím říkalo „zaostalé“, „rozvojové“, „jižní“ a naposledy „rozvíjející se“.
V posledních letech se objevují pochybnosti, co vlastně recipientskou zemi definuje.
Velká Británie debatuje o tom, zda ukončit poskytování pomoci Indii, třetímu největšímu příjemci kapitálových toků a domovině Tata Group, největšího zaměstnavatele v britském výrobním průmyslu.
Země eurozóny zase na Čínu jako dlouholetého příjemce pomoci, který drží vládní dluh USA v hodnotě 2,5 bilionu dolarů, pohlížejí s nadějí, že jim pomůže překonat jejich vlastní dluhovou krizi.
Navíc se změnily definiční znaky rozvoje a ohnisko politik se posunulo k dobré správě, transparentnosti, zodpovědnosti a lidským právům.
Rozsáhlé stavební projekty proto vystřídaly iniciativy zaměřené na zlepšování zdravotnictví, školství a rovnosti pohlaví.
Je načase systém ORP revidovat.
Dárcovské země uvízly v dluzích a stagnaci, zatímco některé recipientské ekonomiky oproti nim rostou 5-7krát rychleji.
V roce 1969 tehdejší kanadský premiér Lester Pearson doporučil, že by vyspělé země měly na ORP do roku 1975 vynakládat 0,7 % svého HDP a nakonec že by podíl měly zvýšit až na 1 %.
Přestože Norsko, Švédsko, Dánsko, Nizozemsko a Lucembursko 0,7% cíle dosáhly, celosvětový průměr se ve skutečnosti snížil, z 0,5 % HDP v roce 1960 na 0,3 % dnes.
Spojené království přislíbilo 0,7 % svého hrubého národního příjmu, ale debatuje o tom, kdo bude příjemcem.
Americký roční příspěvek ve výši 30 miliard dolarů, v absolutních číslech nejvyšší na světě, představuje necelých 0,25 % tamního HNP.
Avšak přestože mezinárodní organizace pobízejí k posílení výdajů na ORP, občané dárcovských zemí se čím dál silněji stavějí proti.
Kritici tvrdí, že peníze se nedostávají k těm, kdo je skutečně potřebují, že vytvářejí závislost a tím recipientským zemím škodí, že jsou zapotřebí doma a že z nich plynou příjmy především pro konzultanty a skryté zájmové skupiny ze zdrojových zemí.
Jistěže, existuje všeobecná shoda, že prostředky poskytované jako podpora po pohromách či pomoc konfliktem postiženým zemím jsou efektivní.
Nadto se téměř 10 % ORP vyčleňuje na humanitární pomoc, což by rovněž nemělo vyvolávat polemiky.
Celkový účinek ORP však zůstává sporný.
Zvláštní výbor britské Sněmovny lordů pro hospodářské záležitosti ve zprávě zveřejněné loni v březnu citoval spory mezi experty nad touto otázkou, v nichž se odhady pohybovaly od 0,5% vzpruhy pro roční růst HDP v recipientských zemích po naprosto nulový vliv na růst.
Skutečnost, že rozvojová pomoc se ne vždy přetavila v růst HDP, může mít několik vysvětlení.
Recipientské vlády mohly finanční pomoc zneužívat a tím jí bránit v protékání k těm, kdo by ji utratili nebo investovali, anebo může být uvolňována pod podmínkou, že bude utracena za zboží či služby z dárcovské země.
Navíc, i když rozvojová pomoc vyvolá růst HDP, nemusí to nutně přinést lepší životy nejchudším občanům, zejména v krátkodobém výhledu.
Potlačování krajní chudoby je sice nezpochybnitelně naléhavý mravní imperativ, ale ORP zřejmě není nejlepším způsobem jak mu dostát.
Ve skutečnosti existují pádné argumenty pro angažování soukromého sektoru do rozvojové pomoci.
Během posledních dvou desetiletí – období, kdy světovou finanční soustavu otevřela globalizace – soukromé kapitálové toky přispěly k růstu rozvojových zemí víc než ORP.
V roce 2009 do rozvojových zemí přitekl soukromý kapitál v hodnotě převyšující bilion dolarů – devítinásobek úhrnu oficiální pomoci.
Soukromě financované organizace jako Oxfam či Lékaři bez hranic navíc obvykle rozdělují zdroje efektivněji než vlády a zajišťují opravdové přínosy tam, kde jsou nejvíc potřeba.
Na základě tohoto modelu by se rozpočty oficiální pomoci jednotlivých států mohly otevřít nabídkám rozvojových nevládek, které by převzaly zodpovědnost za co nejefektivnější alokaci a distribuci finančních prostředků – a od nichž by se vyžadovalo pečlivé vyúčtování výdajů.
Odvážnějším řešením by byly přímé hotovostní transfery ve prospěch chudých.
Vzhledem k tomu, že oficiální pomoc činí celkem zhruba 130 miliard dolarů, každý z celosvětově 1,3 miliard lidí žijících v krajní chudobě (méně než 1 dolar na den) by dostal 100 dolarů v hotovosti.
Některé země už s takovými programy experimentovaly a Indie se chystá začít posílat finanční transfery svým 300 milionům chudých občanů.
Jinými slovy, globální projekt hotovostních transferů by byl velice efektivní a byl by proveditelný, kdyby dárcovské země přelily své rozpočty ORP do společného fondu.
Nejjednodušším – a nejradikálnějším – řešením by bylo veškeré výplaty oficiální pomoci ukončit.
Peníze by se místo toho mohly prostřednictvím daňových úlev či příjmových transferů vrátit občanům dárcovských zemí a oni sami by se mohli rozhodnout, jak nejlépe pomoci lidem v nouzi.
Vzhledem k rozšířenosti chudoby a nemocí by mnozí měli motivaci k celosvětovým snahám o zmírňování chudoby přispět.
Dát občanům možnost vybrat si, jak se peníze darují, by mohlo pomoci potlačit korupci v zemích, kde politici často ORP zpronevěří, a zároveň bránit nehospodárným a neúčelným projektům.
Kromě toho by si lidé s mnohem menší pravděpodobností stěžovali, že se jejich penězi plýtvá nebo že se zneužívají, když by o jejich použití rozhodovali sami.
ORP dosahuje přinejlepším nevyrovnaných výsledků.
Po 50 letech neefektivity je načase vyzkoušet něco nového.
V krátkodobém výhledu se jako nejlepší možnost jeví hotovostní transfery.
Zajistit, aby rozvojová pomoc skutečně umožnila nejchudším obyvatelům světa zlepšit si život, dokážeme jedině tím, že o nejvhodnějším využití peněz necháme rozhodovat každého recipienta.
Špatná americká přeshraniční daň
NEW YORK – Spojené státy se možná chystají zavést daň z přechodu zboží přes hranice (BAT).
Republikánská strana, která dnes ovládá zákonodárnou i výkonnou moc, pokládá BAT – která by fakticky dotovala americké vývozce tím, že by jim poskytovala daňové úlevy, a současně penalizovala americké firmy dovážející zboží – za důležitý prvek reformy podnikových daní.
Republikáni tvrdí, že by daň zlepšila obchodní bilanci USA a současně zvýšila domácí produkci, investice a zaměstnanost.
Bohužel se mýlí.
Pravdou je, že plán republikánů je vysoce problematický.
Spolu s dalšími navrhovanými reformami by BAT proměnila americkou daň z příjmu právnických osob ve zdanění firemního cash flow (s úpravou při přechodu zboží přes hranice), což by mělo dalekosáhlé dopady na konkurenceschopnost a ziskovost amerických firem.
Některé sektory či firmy – zejména ty, které silně spoléhají na dovoz, například americké maloobchody – by se potýkaly s prudkým vzestupem daňových závazků; v určitých případech by byl tento růst ještě vyšší než jejich zisky před zdaněním.
Sektory či firmy, které exportují, například ve výrobní sféře, by se naopak dočkaly podstatného snížení daňové zátěže.
Tento nesoulad se jeví jako neopodstatněný a současně i neférový.
BAT by měla i jiné distribuční dopady.
Ze studií vyplývá, že by mohla nejcitelněji postihnout spotřebitele ve skupině 10% nejnižších příjmů.
Přitom je vykreslována jako metoda kompenzující škrty firemních daní, které republikáni rovněž prosazují – škrty, z nichž by měli v konečném důsledku prospěch lidé na samém vrcholu distribuce příjmů.
A co je ještě horší, BAT by ve skutečnosti neochránila americké firmy před zahraniční konkurencí.
Z ekonomické teorie vyplývá, že hodnota dolaru by se díky BAT v podstatě mohla zvýšit stejně jako daň, čímž by se dopady na relativní konkurenceschopnost dovozu a vývozu vynulovaly.
Zhodnocení dolaru by navíc mělo výrazné důsledky pro účetní bilanci.
Protože je většina zahraničních aktiv držených americkými investory denominovaná v zahraniční měně, hodnota těchto aktiv by se mohla snížit celkově o několik bilionů dolarů.
Značně zadlužené rozvíjející se ekonomiky by navíc čelily rychle se nafukujícím dolarovým závazkům, které by mohly způsobit finanční tíseň, a dokonce i krize.
A i kdyby se americký dolar zhodnocoval méně než BAT, průmět dovozní daně na domácí ceny by způsobil dočasné, ale úporné zvýšení míry inflace.
Některé studie naznačují, že v prvním roce fungování by nově zavedená BAT mohla zvýšit inflaci v USA o 1% nebo i více.
Americký Federální rezervní systém by na takový růst mohl reagovat zvýšením své měnověpolitické sazby, kterýžto krok by v konečném důsledku vedl k růstu dlouhodobých úrokových sazeb a vyvolal další tlak na zvyšování devizového kurzu dolaru.
Další problém BAT spočívá v tom, že nová daň by způsobila značné disrupce v globálních dodavatelských řetězcích, které americký firemní sektor v posledních několika desítkách let vybudoval.
BAT by podkopala schopnost firem maximalizovat efektivitu alokace pracovní síly a kapitálu – což je hlavní motivace offshoringu –, čímž by zatížila USA i globální ekonomiku vysokými sociálními náklady.
Posledním velkým problémem BAT je skutečnost, že porušuje pravidla Světové obchodní organizace (WTO), která umožňují korekce při přechodu přes hranice u nepřímých daní, jako je daň z přidané hodnoty, ale nikoliv u daní přímých, jimiž jsou zatíženy firemní příjmy.
Vzhledem k tomu by WTO pravděpodobně rozhodla, že BAT je nezákonná.
V takovém případě by USA mohly čelit odvetným opatřením v hodnotě ve výši až 400 miliard dolarů ročně, pokud daň nezruší.
Byla by to těžká rána pro americký i globální růst HDP.
Nakolik je tedy pravděpodobné, že Spojené státy BAT zavedou?
Návrh má podporu republikánské většiny ve Sněmovně reprezentantů, ale značný počet republikánských senátorů bude zřejmě hlasovat proti němu.
U demokratů v obou komorách Kongresu je pravděpodobné, že budou hlasovat proti celé navrhované reformě podnikových daní, tedy i proti BAT.
Rovněž exekutiva je v této otázce rozpolcená: více protekcionisticky zaměření poradci prezidenta Donalda Trumpa návrh podporují, kdežto internacionalističtěji orientovaní poradci jsou proti.
Trump samotný vysílá nejednoznačné signály.
Neshody ohledně BAT se týkají i firem – ty, které více vyvážejí, než dovážejí, návrh podporují a naopak.
Pokud jde o širokou veřejnost, nízkopříjmové a středněpříjmové domácnosti by se měly stavět proti BAT, neboť tato daň by zvýšila ceny dnes levného dovozového zboží, které tyto skupiny běžně spotřebovávají, třebaže Trumpovi voliči z dělnických vrstev – zejména ti, kteří pracují ve výrobě – možná budou návrh podporovat.
Sečteno a podtrženo platí, že argumenty pro BAT jsou poměrně slabé – mnohem slabší než argumenty proti ní.
To sice možná postačí k tomu, aby návrh neprošel, avšak v americké vládě existují silné protekcionistické síly, které budou tvrdě prosazovat BAT a podobná opatření.
I kdyby tedy BAT neprošla, riziko ničivé globální obchodní války rozpoutané Trumpovou administrativou bude rozhodně přetrvávat.
Kontrarevolucionář Boris Johnson
LONDÝN – Pokud se historie opakuje – nejprve tragédie, poté fraška –, pak je dalším v řadě Boris Johnson, mnohotvárný politik ztělesňující rozpory naší doby.
Johnson je tribunem lidu, který vyrůstal se všemi výsadami horního jednoho procenta; dítětem přistěhovalců, jež vedlo kampaň za zavřené hranice; konzervativcem, který chce postavit na hlavu politické uspořádání; erudovaným mužem, jenž se vysmívá odbornosti; kosmopolitou, který bezstarostně označuje osoby tmavé pleti jako „černoušky bubu“.
Johnson udělal pro pohřbení budoucnosti Velké Británie v Evropě víc než kdokoliv jiný, avšak jeho ultraflexibilita ho možná opět zachrání.
Ve svém prvním veřejném vystoupení poté, co byl jmenován ministrem zahraničí, přirovnal Johnson hlasování o brexitu k francouzské revoluci.
Během oslav francouzského státního svátku na tamním velvyslanectví si vysloužil bučení, když velebil referendum coby „velké lidové povstání proti dusivému byrokratickému prastarému režimu (sic), jehož demokratická legitimita už zdaleka není zřejmá.“
Hlasování o brexitu – s příslibem obnovit Británii ve včerejší podobě – však není ani tak revolucí jako spíše kontrarevolucí.
Boris a jeho parta brexitýrů mají více společného s Ludvíkem Napoleonem Bonapartem, jenž svrhl francouzskou republiku a vytvořil novou monarchii, než s Dantonem či Robespierrem.
Jestli má někdo či něco nárok vydávat se za ztělesnění pokrokových ideálů roku 1789, pak je to EU.
Byli to její politici a představitelé, kdo přetavil vágní trojsloví „volnost, rovnost, bratrství“ do konkrétní podoby: do 80 000 stránek zákonů, které upravují práva a předpisy od ložnice po tovární halu.
A uplatňování těchto pravidel pomohlo několika vlnám států – od Řecka a Španělska po Estonsko a Polsko – pozvednout se z autokracie v demokracii.
EU je hnacím motorem revoluce v oblasti soužití států – prosazuje práva jednotlivce, mezinárodní právo i sdílení suverenity.
Její transformativní síla pramení z příslibu potenciálního členství, ze „sousedské politiky“, která exportuje evropské hodnoty, i z toho, jak napomáhá při budování globálních institucí a regionální integraci podle svého vzoru.
V důsledku kontrarevoluce se však dnes klub EU nezvětšuje, nýbrž zmenšuje.
EU nepřetváří svět k obrazu svému, ale bojí se sousedů, kteří místo importu hodnot exportují chaos.
Vzájemná provázanost vnitroevropské konflikty spíše vyvolává, než ukončuje.
A evropská myšlenka se stala na celém kontinentu terčem politického odporu.
Nejznepokojivější věcí na dnešní Evropě tak není odchod Velké Británie, nýbrž křehkost a nejednotnost zbylých 27 států, kde se téměř vypařil domácí evropský konsensus.
Britská kampaň za vystoupení ventilovala všeobecně pociťovanou touhu obnovit dřívější jistoty, nikoliv vytvořit nová práva.
A všechny členské státy podléhají ekonomické nejistotě, kulturní úzkosti a politickému odcizení, čehož nové politické síly využívají tím, že přetvářejí politiku v boj mezi obyčejnými lidmi a do sebe zahleděnými elitami.
Vzhledem k britským ekonomickým a politickým trampotám po referendu si ostatní členské státy EU dobře rozmyslí, zda zorganizují vlastní všelidová hlasování o členství.
Nenechme se však mýlit: EU jednoznačně vstoupila do éry dezintegrace.
A pomalé sklouzávání do „nevládnutelnosti“ může být stejně zničující jako rozpad samotný.
Některá rozhodnutí EU jsou už napadána v národních referendech, například když maďarský premiér Viktor Orbán plánuje plebiscit o uprchlických kvótách.
Ve Francii možná nebude zavedena takzvaná směrnice o vysílání pracovníků (která umožňuje zaměstnavatelům neplatit zaměstnancům vyslaným do zahraničí víc než minimální sazbu v hostitelské zemi).
A Evropská komise couvá z některých upřednostňovaných projektů, jako je dohoda o volném obchodu s Kanadou.
Každá nová výzva rozdroluje Evropu do ještě menších skupinek, místo aby ji spojovala.
Euro rozdělilo sever a jih; Ukrajina a uprchlická krize rozdělily východ a západ.
Proevropští činitelé se proto musí zaměřit na zdroje nespokojenosti a přehodnotit formy, jimiž vyjadřují svůj evropský ideál.
EU byla založena na mechanické myšlence, že vzájemná závislost omezí konflikty.
Unie doufala, že spojením výrobních prostředků – nejprve prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli a později prostřednictvím společného trhu a eura – přimkne evropské státy tak těsně k sobě, že válka mezi nimi přestane být reálnou možností.
Pravdou je, že válka v Evropě je dnes vzhledem k objemu vytvořeného bohatství prakticky nemyslitelná.
Odpor proti vzájemné závislosti – ať už ve formě eura, volného pohybu osob či boje proti terorismu – však nelze popřít.
Chtějí-li evropští lídři zachránit EU, měli by především zajistit, aby se lidé cítili díky vzájemné provázanosti bezpečně.
To znamená přerozdělit některé ekonomické výhody spojené s volným pohybem osob ve prospěch komunit, které nesou jeho zátěž, posílit kontrolu vnějších hranic a spolupráci v boji proti terorismu, zajistit větší flexibilitu integrace eurozóny a migrace a vrátit se k myšlence, že nejvyšším posláním institucí EU je hájit evropské národní státy, nikoliv rozvíjet vlastní moc.
Krize kolem brexitu dává zbylým členům EU příležitost nově koncipovat evropský projekt.
Pokud se jim to podaří, bude Velká Británie možná nakonec chtít zpátky.
O něco takového samozřejmě brexitýři a jejich spojenci jinde v Evropě neusilují.
Možná se jim povede rozklížit EU, ale není pravděpodobné, že by dokázali splnit svůj slib a opětovně vytvořit svět včerejška, natožpak lepší budoucnost.
Spíše by mohli bezděky zničit i ty výhody evropské integrace, jichž si lidé nejvíce cení.
Voličům, kteří podpořili brexit, teď možná znějí v uších Marxova slova o kontrarevoluci Ludvíka Bonaparta: „Celý národ, který se domnívá, že revolucí získal hybnou sílu urychlující vývoj, náhle shledává, že byl zanesen nazpět do odumřelé epochy.“ Zjišťují, že ve skutečnosti nezavrhli tyranii starého režimu, nýbrž „ústupky získané na tomto režimu staletí trvajícím bojem“.
A právě tady se může uplatnit Johnsonovo převlékačství.
Zabředne-li Velká Británie do hluboké recese a bude mít potíže splnit sliby, které dali před referendem zastánci vystoupení z EU, mnozí voliči možná přece jen zatouží zůstat na jednotném trhu, ba možná i v unii samotné.
Takové čelem vzad by bylo pro většinu brexitýrů nemožné, poněvadž sen o suverenitě v jejich očích přebíjí hrozbu hospodářského kolapsu.
Johnson však s Evropou nemá kulturní problém a místy působil dojmem, že sice stojí v čele zastánců brexitu, ale má k této otázce ambivalentní vztah.
Johnsonova schopnost vyprostit se z pout vlastních dřívějších prohlášení by nadchla i Houdiniho.
Pokud se EU dokáže reformovat a hospodářské problémy Británie se prohloubí, pak by se všechno, co dnes působí pevně – a Johnsonův euroskepticismus především –, mohlo rázem rozplynout.
Britský nepřítel lidu?
LONDÝN – Představa, že britský premiér Boris Johnson je mužem z lidu, tribunem obyčejného člověka bojujícího proti zavedeným elitám, by se mohla zdát neobvyklá, ba přímo bizarní.
Koneckonců je Johnson dokonalým ztělesněním anglické elity: vzdělání získal v Etonu a Oxfordu a v jeho řeči i chování jsou patrné všechny nabubřelé manýry britských horních vrstev.
Jako novinář a poslanec parlamentu byl zlomyslný a často i nepoctivý, ale vždy představoval věrný hlas konzervativního establishmentu.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Přesto dnes tento člověk předstírá, že zastupuje „hlas lidu“ proti hlasům v parlamentu, jež se od levice po pravici stavějí proti jeho tvrdému přístupu k odchodu Velké Británie z Evropské unie.
Je typickým rysem kampaně za brexit vykreslovat všechny, kdo se stavějí proti náhlému a úplnému odchodu z EU, jako nepřátele lidu.
Od roku 2016, kdy se lidé v referendu vyjádřili, je jakákoliv snaha změkčit negativní důsledky brexitu kompromisem s EU nebo odložit odtržení, líčena jako útok na vůli lidu.
Johnson čelí v parlamentu mohutné opozici, zejména po svém rozhodnutí přerušit jeho činnost s cílem dosáhnout k 31. říjnu brexitu, s dohodou nebo i bez ní.
A když v úterý bývalý ministr Phillip Lee přeběhl k liberálním demokratům, přišel Johnson i o konzervativní většinu jednoho hlasu.
A co je pro něj ještě horší, parlament mu hlasováním odebral kontrolu nad agendou brexitu.
Konzervativci, kteří pro tento návrh hlasovali, se stali předmětem čistky.
To téměř jistě povede k všeobecným volbám, jež Johnson pojme jako bitvu mezi „lidem“ a „politiky“ stojícími mu v cestě.
Johnsonovy kroky jsou výjimečné, ale ne nezákonné.
Rozhodně nejsou konzervativní v tom smyslu, že by chránily tradiční normy či zavedený řád.
A co víc, jsou nebritské.
Někteří zděšení komentátoři v nich vidí paralely se vzestupem fašismu.
Johnson coby vzdělanec z tradičního světa si koneckonců musí uvědomovat, že model demagoga z vyšších vrstev, jenž získává moc rozdmýcháváním zlostných vášní ublížených plebejců, je známý už ze starého Říma, kdy tribunové lidu napadali patricijský senát, často podněcováním násilné lůzy.
Na privilegiích senátního establishmentu bylo nepochybně mnoho věcí špatných, avšak podobná demagogie znamenala konec republiky a nástup imperiální diktatury.
Ostatně ani referenda nejsou britským zvykem.
Když Winston Churchill navrhl v roce 1945 uspořádání referenda o prodloužení činnosti jeho válečného kabinetu, vůdce labouristů Clement Attlee označil tento nápad za „cizí všem našim tradicím“.
Naopak Mussolini byl stejně jako většina diktátorů velkým stoupencem referend.
Lidová hlasování jsou v uzavřených systémech vnímána jako určitá forma „přímé demokracie“, kdy vůle lidu údajně nachází nejčistší vyjádření ve vůli velkého vůdce.
Celý smysl parlamentní demokracie, jíž je Velká Británie jedním z nejstarších a nejhrdějších příkladů, však spočívá právě v tom, že je nepřímá.
Představa státu zastupujícího vůli lidu je francouzským jakobínským konstruktem, který britští konzervativci počínaje Edmundem Burkem odjakživa odmítali.
V parlamentní demokracii neexistuje žádný „lid“, natožpak jediná vůle lidu či jediný hlas lidu.
Politici jsou voleni proto, aby zastupovali různé zájmy, o nichž pak lze debatovat v parlamentu v naději, že se prostřednictvím kompromisu dospěje k řešení.
Rovněž veřejné mínění má v liberální demokracii spíše formu zastoupení než přímého vyjádření.
V posledních několika stech letech vyjadřovali veřejné mínění novináři a editoři v médiích, tištěných či vysílaných.
To se samozřejmě změnilo.
Díky internetu je dnes většina názorů zcela nezprostředkovaných a lid hovoří stamiliony hlasů.
Profesionální novináři se jeví jako překonaní a stejně jako na politiky se na ně pohlíží s nedůvěrou – jako na elitářské dodavatele falešných zpráv nebo jako na média nedůvěryhodného hlavního proudu.
To samozřejmě neznamená, že novináři nebo politici jsou vesměs kvalitní lidé se zdravými názory.
Ani zdaleka ne.
Ale už jsme viděli, o kolik snáze mohou demagogové a křiváci manipulovat v ničím nespoutané mediální krajině hlasy lidu a používat metody otevřeného boje.
A pokud Johnson podkopává parlament v jedné z nejdůležitějších politických debat století, pak představuje pro liberální demokracii stejné nebezpečí, jaké populističtí agitátoři představovali pro římskou republiku.
Kampaň za brexit obsahuje mnoho pochybných aspektů: přiživování obav z imigrantů, bludy o národní výjimečnosti a tak dále.
Serióznější spor se točil kolem otázky suverenity.
EU není demokratický stát.
Členství v EU znamená, že určité zákony navrhují a schvalují lidé, kteří nebyli přímo zvoleni v národních volbách.
Existuje puristický argument, že liberální demokracie nemůže delegovat pravomoci na nadnárodní instituce, aniž tím rozředí státní suverenitu.
Některé zákony, jež zastáncům brexitu připadají nejprotivnější, přitom vůbec nejsou evropské, nýbrž národní.
Diskuse by se však nevedla o otázce, zda jsou zákony dobré, nebo špatné, nýbrž kdo má právo je vytvářet.
Někteří britští patrioti chápou absolutní národní suverenitu jako jádro svého demokratického systému, jehož ztělesněním je „matka všech parlamentů“.
Když však dělají fetiš z vůle lidu vyjádřené v referendu, stávají se z nich zastánci naprosto odlišné politické tradice, jež britskému parlamentnímu systému odporuje.
Pokud se Johnson coby nevolený premiér a jeho stále zuřivější stoupenci rozhodnou „vzít si zemi zpět“ vytvořením konfliktu mezi lidmi a jejich politickými zástupci, pak riskují zničení britské velikosti.
Pokud si navíc znepřátelí Skoty, kteří by se mohli rozhodnout jít vlastní národní cestou, a možná i Severní Iry, pak doslova ohrožují Spojené království jako takové.
Poslední aféra Borise Johnsona?
CAMBRIDGE – Britský premiér Boris Johnson, toto zlobivé dítě britské politiky, je momentálně zapletený do „velmi britského skandálu“.
Stejně jako v nedávné stejnojmenné televizní minisérii BBC založené na nechvalně proslulém případu Argyllová versus Argyll z roku 1963 je v sázce jeden silně medializovaný rozvod.
Před rozpadem však tentokrát stojí politické manželství.
A Johnsonův údajný teflonový štít konečně začíná jevit známky povážlivého ztenčení.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Dne 31. ledna odhalila zpráva státní zaměstnankyně Sue Grayové „selhání vůdčích schopností a úsudku“ v souvislosti se schůzkami, které se konaly v Downing Street 10 v době, kdy Johnsonova vláda předepisovala zbytku země přísná opatření proti nemoci covid-19.
Londýnská metropolitní policie pak zprávu Grayové postoupila k dalšímu šetření.
Bližšímu zkoumání je podrobeno nejméně 10 dýchánků „s vínem a koláči“, přičemž je známo, že několika z nich se zúčastnil i Johnson.
Po těchto odhaleních více než dvanáct členů parlamentu za Konzervativní stranu písemně vyjádřilo Johnsonovi nedůvěru (pokud by se takových dopisů sešlo 54, vyvolalo by to formální hlasování o nedůvěře mezi konzervativními poslanci).
Kromě toho premiéra opustilo pět klíčových poradců – včetně jeho dlouholeté důvěrnice Muniry Mirzové, často označované za „Borisův mozek“.
Volání po Johnsonově odchodu sílí.
Johnsonovi jemně řečeno nejsou kontroverze cizí.
Před časem prohlásil, že muslimky v burkách vypadají jako „dopisní schránky“, a také se nechal slyšet, že po tragédii na fotbalovém stadionu Hillsborough, kde v roce 1989 přišlo o život 97 fanoušků Liverpoolu, si toto město pěstuje roli oběti.
Popularita tohoto „muže z lidu“, který v parlamentních volbách v roce 2019 dovedl konzervativce k nejvýraznější většině od předsednictví Margaret Thatcherové v 80. letech, se však v poslední době propadá.
Dvaašedesát procent voličů se domnívá, že premiér by měl odstoupit, jeho popularita klesla na katastrofálních 22% a konzervativci v předvolebních průzkumech zaostávají za labouristy o více než deset procentních bodů.
Popularita všech politiků se samozřejmě pohybuje jako na houpačce.
Proč by však Johnsonův osud mohla zpečetit jeho poměrně nevinná, byť pomýlená účast na pár večírcích?
Koneckonců už vedle dlouhé řady nechutných osobních výstřelků politicky přežil i nejvyšší počet úmrtí na covid-19 v Evropě, zpackaný brexit a vysokou míru korupce.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Stejně jako většina populistických lídrů se také Johnson už dlouho specializuje na hraní na city voličů.
Jako jeden z prvních exponentů „fake news“ využíval prostor v publikacích typu Daily Telegraph, Spectator nebo GQ k sepisování komentářů podporujících euroskeptické konspirační teorie, které apelovaly na pocit nejistoty u vášnivých obránců britství.
Pravda mu nebyla na překážku, například když přirovnal federalizační horlivost Evropské unie k hitlerovskému plánu nebo když obvinil EU, že chce regulovat úplně vše, od zakřivení banánů po velikost kondomů.
Sám sebe přitom celou dobu vykresloval – často doslova – jako muže z lidu, ať už měl tento muž podobu přívětivého rozčepýřeného Briťáka na kole nebo ryzího a dobrosrdečného milovníka londýnských autobusů.
Aférou „Partygate“ však Johnson zpochybňuje tu nejbritštější ze všech britských hodnot: dodržování pravidel.
Od začátku pandemie vydala policie v Anglii více než 100 000 „oznámení o fixní pokutě“ za překročení protikoronavirových opatření, obvykle za porušení zákazu shromažďování.
Byly mezi nimi komické případy – například čtyřsetlibrová pokuta udělená za chůzi s šálkem čaje, což policie považovala za „piknik“ –, ale i tragédie jako v případě Sarah Everardové, kterou unesl, znásilnil a zavraždil policista, jenž ji předtím obvinil z porušení koronavirových pravidel.
Právník Adam Wagner napočítal během pandemie téměř sto změn v pravidlech, k nimž docházelo v průměru jednou za 4-5 dní.
Britové zaťali zuby a zachovali si svůj typicky stoický přístup i ve chvílích, kdy například konzervativní poslanec Aaron Bell v parlamentu veřejně potvrdil osobní zkušenost řady občanů, totiž že lidé byli odloučení od svých blízkých i v posledních dnech jejich životů.
Záběr na královnu Alžbětu II., jak v dubnu 2021 osamoceně sedí na pohřbu svého chotě, prince Philipa, tuto náladu dokonale vystihoval.
Britská veřejnost stručně řečeno obětovala příliš mnoho, než aby mohla tolerovat Johnsonovo kázání vody a pití vína.
Premiérův základní hřích spočívá v tom, že zapomněl na stěžejní princip vlády zákona: ti, kdo určují pravidla, se jimi musí sami řídit.
„Na Downing Street 10 nedodržovali regulace, které vnutili veřejnosti,“ poznamenala nedávno Johnsonova předchůdkyně Theresa Mayová.
Možná Johnson „tato pravidla nečetl“ nebo „nepochopil, co znamenají“, případně si on a „lidé kolem něj… mysleli, že pro [Downing Street] číslo 10 tato pravidla neplatí“.
Nebo jako napsala sedmiletá Isobel z Sheffieldu, která nesměla mít narozeninovou oslavu v době, kdy Johnson pořádal tu svou, a proto mu adresovala dopis: „Příště dodržujte pravydla!
Vím, že jste je zavedl sám, ale to vás nemlouvá [neomlouvá].“
Když Johnson studoval na Oxfordské univerzitě, býval členem Bullingdon klubu, pijácké společnosti s převahou absolventů Etonu, jejíž členové měli zálibu pálit padesátilibrové bankovky před bezdomovci a oplývali drzou nemorálností a pocitem beztrestnosti.
Tento přístup koneckonců charakterizuje celou Johnsonovu kariéru, od vymyšlení falešné citace v době, kdy pracoval v deníku Times, až po jeho nejnovější falešné obvinění, v němž papouškoval trolly typu QAnon a tvrdil, že vůdce labouristů Keir Starmer v minulosti nezahájil trestní stíhání nechvalně proslulého britského pedofila.
Johnson se rád honosí svým klasickým vzděláním z Etonu a Oxfordu.
Jako by však zapomněl, že dopad pravidel na lidské chování závisí na otázce, zda se lidé ztotožní s jejich morálním obsahem, a to zase závisí na tom, zda se jimi příkladně řídí ti, kdo je zavedli.
Bez této morální náplně se z pravidel stávají jen prázdné skořápky.
Mnozí z těch, kdo volili Johnsona, protože „je s ním legrace“, si snad konečně uvědomují, že je to legrace na náš úkor.
Pokud k našim nejvyšším představitelům přistupujeme jako k bavičům, lepší správy věcí veřejných se nedočkáme.
Je zapotřebí, aby Britové po Partygate řekli: „Ne, pane premiére.
Jděte, pane premiére.“
Boris Johnson a ohrožení britské měkké síly
EDINBURGH – Britské ministerstvo pro mezinárodní rozvoj (DFID) pomohlo od svého založení před 22 lety vyzvednout z chudoby miliony lidí, poslalo do škol miliony dětí a zachránilo miliony životů prostřednictvím vakcinačních programů a dalších novátorských iniciativ.
Nedávno se stalo světovou jedničkou v poskytování rozvojové pomoci chudým zemím čelícím pustošivým následkům klimatických změn.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Podle nového návrhu, který nyní vyhodnocuje přechodný tým pravděpodobného budoucího premiéra Velké Británie Borise Johnsona, by se však DFID začlenilo pod Ministerstvo zahraničí a věcí Commonwealthu (FCO).
Nový premiér by tak řešil jeden problém – nepřijatelné zanedbávání britské diplomatické služby – vytvořením problému ještě většího: ztráty zřejmě největšího globálního aktiva Británie v současnosti a spolu s ním i měkké síly, kterou toto aktivum na všech kontinentech uplatňuje díky svému průkopnickému poslání skoncovat se světovou chudobou.
Jiné země už zjistily, že vtělení úsilí o mezinárodní pomoc do vlastního úřadu zahraniční služby poškozuje diplomatické i rozvojové aktivity.
Nikdo nemá prospěch z toho, když se rozvoj, jemuž se daří v podmínkách transparentnosti a vnějšího dohledu, stane podmnožinou diplomacie, která vyžaduje diskrétnost a často bývá poznamenána špatnými výsledky auditů.
Johnsonův tým si samozřejmě myslí, že apeluje na veřejnost, která z důvodů, za něž musím přijmout část zodpovědnosti já i ostatní, není plně obeznámena s fakty o tom, čeho britská rozvojová pomoc dokáže dosáhnout.
Zeptáte-li se britských voličů, zjistíte, že podle nich se na zahraniční pomoc vynakládá zhruba 20% státního rozpočtu, přestože skutečné číslo se blíží jednomu procentu.
Britští rodiče bývají obvykle šokováni, když se dozvědí, že celková roční pomoc z rozpočtu jejich vlády činí přibližně 50 pencí (0,63 dolaru) na jednoho afrického školáka, což nestačí ani na psací pero, natožpak na učitele či učebnu.
Záchrana DFID není stranické téma, protože existuje pozoruhodná shoda na podpoře Koalice za globální prosperitu se sídlem v Británii, která už prokázala, že diplomacie a rozvoj jsou různé úkoly rovnocenného významu.
Ministerstvo zahraničí, poznamenává Tom Tugendhat, poslanec za Konzervativní stranu a předseda výboru pro britské zahraniční věci, je „hlavním diplomatem země“ a člověk by neměl „očekávat, že diplomaté vědí, jak řídit královnu Alžbětu, o nic více, než jak vést mezinárodní obchod a rozvoj“.
Existuje však i pádnější a naléhavější argument na podporu nezávislého DFID.
Bývalý britský premiér Winston Churchill kdysi označoval Spojené státy, Evropu a Commonwealth za tři soustředné kružnice britského vlivu.
Čím větší vliv má Británie uvnitř jedné kružnice, tvrdil, tím větší ho bude mít v ostatních: mají-li Britové silný hlas v Evropě, budou je Američané brát vážněji.
V sedmi dekádách od druhé světové války však Británie až příliš často zanedbávala čtvrtou kružnici sestávající z multilaterálních institucí, jako jsou Organizace spojených národů, Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo Světová obchodní organizace.
Roli těchto institucí na globálním řízení dnes zpochybňuje administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa – právě v době, kdy je mezinárodní spolupráce nanejvýš zapotřebí pro řešení běžných problémů.
Protože se však Británie po roce 1945 obávala, že silnější multilaterální instituce by vyvíjely ještě silnější antikolonialistický tlak na zemi, která přestávala být impériem, často jsme se drželi na odstup.
Naproti tomu Francie si vybudovala značný vliv na MMF a Skandinávci se stali nepostradatelným prvkem v mírovém a rozvojovém úsilí OSN.
Labouristická vláda se v letech 1997-2010 pokusila získat zpět britský vliv v této oblasti.
Británie se podílela na vzniku dvou důležitých nových institucí: skupiny G-20 a globální Komise pro finanční stabilitu.
A pokud se chce Británie po brexitu těšit nějakému mezinárodnímu vlivu a být „globální Británií“, pak je DFID životně důležité, poněvadž si vytvořilo silnou pozici hnacího motoru multilaterálních iniciativ v různých oblastech, od zdravotnictví přes školství až po životní prostředí.
V každém případě se mu podařilo získat nepoměrně velký vliv spoluprací s ostatními dárci a rozvíjením kapacit jiných účastníků.
Mimo jiné se DFID podílelo na vytvoření Mezinárodního finančního nástroje pro imunizaci (který od roku 2000 poskytl vakcíny více než 700 milionům dětí), Globálního partnerství pro zdraví nebo Fondu závazků rozvinutého trhu v objemu 1,5 miliardy dolarů, který financuje vývoj nových léků v chudých zemích.
Prostřednictvím DFID je Velká Británie také čelním členem Globálního fondu a největším podporovatelem nového Mezinárodního finančního nástroje pro vzdělávání, který jsem spolu s ostatními vytvořil.
Mělo by být samozřejmé, že při absenci silného DFID nebude mít Británie takové postavení, aby mohla stát v čele důležitého globálního multilaterálního rozvojového úsilí.
Ministerstvo zahraničí nemůže tak snadno napodobit jedinečnou roli DFID při spojování států a rozvojové komunity.
Bez nezávislého rozpočtu, kabinetního ministra a mezinárodně uznávaných lídrů by britský rozvojový program postrádal schopnost mobilizovat při budoucích krizích prostředky s takovou rychlostí a účinností.
Stejně tak nebude mít hrdost fungovat na mezinárodní scéně jako zdroj měkké síly.
I nacionalisté se musí postavit čelem k bezpečnostním hrozbám, které představují křehké státy, explozivní nárůst počtu uprchlíků a přetrvávající metla chudoby a nespravedlnosti.
Dnešní nejnaléhavější globální výzvy – od klimatických změn přes nerovnost až po násilné konflikty – nepřipouštějí jednostranná řešení, a argumenty pro multilaterální postup jsou tudíž nesporné.
Robustní a dobře financované DFID nezávislé na jiných institucích je dnes potřebnější než kdykoliv dříve.
Ačkoliv tedy Johnson očekává, že Británie po brexitu bude potřebovat mnohem silnější ministerstvo zahraničí, aby udržela svůj zahraniční vliv, snížení významu DFID by podkopalo ještě důležitější postbrexitový úkol – udržet naši globální vedoucí roli, v neposlední řadě splněním cílů trvale udržitelného rozvoje, na nichž se dohodly všechny členské státy OSN.
Borlaug a bankéři
NEW YORK – Nedávné úmrtí Normana Borlauga přináší vhodný okamžik k zamyšlení nad základními hodnotami našeho ekonomického systému.
Borlaug získal Nobelovu cenu míru za své přičinění o vyvolání „zelené revoluce,“ která zachránila stovky milionů před hladověním a změnila globální ekonomickou krajinu.
Před Borlaugem svět čelil hrozbě malthusiánské noční můry: přibývajícímu počtu obyvatel v rozvojovém světě a nedostatku potravinových zásob.
Představme si, jaké trauma by asi země jako Indie utrpěla, kdyby se její půlmiliardová populace rozrostla na dvojnásobek a přitom se jí stále dostávalo taktak stravy.
Nobelovou cenou poctěný ekonom Gunnar Myrdal před zelenou revolucí předpovídal, že Asii, zabředlou do chudoby, čeká pochmurná budoucnost.
Namísto toho se Asie stala ekonomickým tahounem.
Jako živoucí potvrzení Borlauga by mělo posloužit i vítané nové odhodlání Afriky bojovat proti hladu.
Skutečnost, že na nejchudší kontinent světa, kde je zemědělská produkce oproti Asii jen třetinová, zelená revoluce nikdy nepronikla, naznačuje, že tu je mnoho prostoru pro zlepšení.
Zelená revoluce se samozřejmě může ukázat jen jako dočasný oddech.
Vystřelující ceny potravin před globální finanční krizí představovaly jistou výstrahu, stejně jako zpomalující tempo růstu zemědělské produktivity.
Indický zemědělský sektor například za zbytkem tamní dynamické ekonomiky zaostává a má na kahánku, neboť hladiny spodní vody, na níž velká část země závisí, překotně klesají.
Borlaugova smrt v 95 letech nám ale také připomíná, nakolik se náš žebříček hodnot pokroutil.
Když Borlauga ve čtyři hodiny ráno zastihla zpráva o ocenění, dřel už na mexických polích, v rámci svého nekonečného úsilí o zdokonalování zemědělské produktivity.
Nedělal to za nějakou horentní finanční odměnu, ale z přesvědčení a zápalu pro svou práci.
Jak obrovský existuje rozdíl mezi Borlaugem a finančními mágy z Wall Street, kteří přivedli svět na pokraj krachu.
Tvrdili, že je nutné je bohatě platit, aby byli motivovaní.
Aniž by se řídili nějakým dalším hodnotovým kompasem, struktury pobídek, které přijali, je motivovaly – ovšem ne k tomu, aby zaváděli nové produkty zlepšující životy obyčejných lidí anebo přispívali k řízení rizik, jimž lidé čelí, nýbrž k tomu, aby svým krátkozrakým a chamtivým jednáním ohrozili globální hospodářství.
Jejich inovace se zaměřovaly na obcházení účetních a finančních regulací, které měly zajišťovat transparentnost, efektivitu a stabilitu a předcházet zneužívání méně poučených lidí.
Tento kontrast má i hlubší pointu: naše společnosti tolerují nerovnosti proto, že jsou pokládány za společensky přínosné; jde prý o cenu, již platíme za to, že máme pobídky motivující lidi, aby jednali způsoby, které přinášejí společenské blaho.
Neoklasicistní ekonomická teorie, která už sto let na Západě dominuje, má za to, že odměna každého jednotlivce odráží jeho mezní sociální přispění – čili jeho přínos pro společnost.
Tím, že se lidé mají dobře, konají prý dobro.
Jenže Borlaug a zmínění bankéři tuto teorii vyvracejí.
Kdyby měla neoklasicistní teorie pravdu, Borlaug by patřil k nejbohatším lidem na světě, kdežto naši bankéři by se tísnili ve frontách na polévku pro chudé.
Samozřejmě že na neoklasicistní teorii je zrnko pravdy; kdyby nebylo, pravděpodobně by se tak dlouho neudržela (i když v ekonomii špatné myšlenky často přežívají pozoruhodně dlouho).
Nicméně zjednodušující ekonomické uvažování osmnáctého a devatenáctého století, kdy neoklasicistní teorie vznikala, je pro ekonomiky jedenadvacátého století naprosto nevhodné.
Ve velkých korporacích je často těžké dopátrat se přispění konkrétního jednotlivce.
Takové korporace překypují „agenturními“ problémy: přestože zaměstnanci s rozhodujícími pravomocemi (výkonní ředitelé) mají jednat jménem svých akcionářů, mají širokou svobodu prosazovat své vlastní zájmy – a často to dělají.
Čelní představitelé bank sice odkráčeli se stovkami milionů dolarů v kapse, ale všichni ostatní v naší společnosti utrpěli – akcionáři, držitelé dluhopisů, daňoví poplatníci, majitelé domů, pracující.
Investory bank jsou často penzijní fondy, které také narážejí na agenturní problém, protože i jejich ředitelé rozhodují za ostatní.
V takovém světě se soukromé a společenské zájmy často liší, jak jsme během současné krize dramaticky zažili.
Vážně je někdo přesvědčen, že šéfové amerických bank znenadání oproti všem ostatním v ekonomice tak výrazně zvýšili svou produktivitu, že si zaslouží obrovské nárůsty odměn, které v minulých letech získali?
Skutečně je někdo přesvědčen, že američtí ředitelé jsou o tolik produktivnější než ředitelé v jiných zemích, kde jsou odměny skromnější?
Ještě horší je, že oblíbenou formou odměn se v Americe staly akciové opce – často v hodnotě převyšující základní mzdu řídícího pracovníka.
Akciové opce jsou pro vedoucí pracovníky štědrou odměnou, i když akcie stoupají kvůli cenové bublině – a i když se akciím srovnatelných firem daří lépe.
Není divu, že opce na akcie vytvářejí silné pobídky ke krátkozrakému a přehnaně rizikovému chování, jakož i ke „kreativnímu účetnictví,“ jež manažeři napříč ekonomikou dopracovali k dokonalosti pomocí mimobilančních lumpáren.
Vychýlené pobídky pokřivily naši ekonomiku i společnost.
Prostředky jsme mylně pokládali za účely.
Náš nabobtnalý finanční sektor narostl do takových rozměrů, že ve Spojených státech tvořil přes 40 % podnikových výnosů.
Nejhorší důsledky ale postihly lidský kapitál, náš nejvzácnější zdroj.
Absurdně velkorysé odměny ve finančním sektoru přiměly některé z nejbystřejších lidí ke vstupu do bankovnictví.
Kdo ví, kolik Borlaugů mohlo být mezi těmi, jež zlákala vidina bohatství Wall Street a londýnské City?
I kdybychom přišli jen o jediného, náš svět by byl nezměrně chudší.
Bonitní chudé země?
WASHINGTON, DC – V posledních pěti letech vydalo několik nízkopříjmových zemí, jako jsou Rwanda nebo Honduras, své vůbec první dluhopisy pro soukromé zahraniční investory v Londýně a New Yorku.
Až donedávna by byl takový krok nemyslitelný, takže první emise dluhopisů nových vypůjčovatelů by se měla pokládat za příznak obrovské důvěry investorů.
Zároveň by se však měly rozeznít některé dobře známé varovné signály.
Zhruba 20 „emisních debutů“ vyneslo kolem 12 miliard dolarů při úrokových sazbách, které o pouhého 4,5 procentního bodu převyšují úroveň, již vláda Spojených států vyplácí při splatnosti pět nebo více let.
Ve velkém schématu globálních financí je to malá změna, avšak vzhledem k faktu, že mnozí z těchto vypůjčovatelů byli před pouhými deseti lety v tísni nebo v platební neschopnosti a potřebovali odpuštění dluhů, jde o zvlášť působivý obrat.
Přístup nízkopříjmových zemí k soukromým věřitelům však obnáší rizika, která by se měla zdůraznit hned na počátku, než přerostou v bezprostřední hrozby.
Za prvé hrozí „rollover“ (opětovné vydání dluhopisů v době splatnosti původních).
Dluhopisy se musí splatit v zahraniční měně, obvykle v amerických dolarech, a to v jediné splátce.
Tyto splátky mohou být vysoké, zejména v porovnání s minulými dluhovými závazky či budoucími příjmy z exportu.
Podle údajů Světové banky, které sledují vývoj dluhu rozvojových zemí od 70. let minulého století, se pravděpodobnost, že se určitá země ocitne v dluhové tísni, zvyšuje devítinásobně (až na hodnotu jedna ku pěti), pokud splátky činí více než desetinu objemu exportu – tato situace by mohla nastat u každého třetího z dnešních nových emitentů, jakmile budou jejich dluhopisy splatné.
Otázka, zda se chudí vypůjčovatelé dokážou takovému finančnímu stresu vyhnout, bude záviset na několika faktorech.
Jedním z nich je, zda budou schopni vydat další dluhopisy, z nichž splatí ty, u nichž vypršela lhůta splatnosti.
Dalším faktorem je, zda budou vypůjčovatelé investovat peníze uvážlivě, což jim umožní bezodkladné splacení.
A také to bude záviset na tom, zda země s kolísavými příjmy, zejména státy odkázané na přírodní zdroje, budou odkládat peníze stranou v době, kdy budou mít vysoké příjmy.
Druhé, střednědobé riziko se týká možného obratu kapitálových toků.
Hlad věřitelů po dluhopisech nízkopříjmových zemí je do značné míry živen kombinací přebytečné hotovosti a téměř nulových úrokových sazeb v rozvinutých ekonomikách od globální finanční krize v letech 2008-2009.
Vzhledem k tomu, že se doma nabízejí jen neduživé výnosy, poohlížejí se investoři po riskantnějších „hraničních“ trzích s vyššími výnosy.
Rozvinuté ekonomiky se však dříve či později vrátí k přísnější měnové politice a dluhopisy rozvojových zemí ztratí na atraktivitě.
Vypůjčovatelé se zdravou makroekonomickou politikou si pravděpodobně zachovají určitou přitažlivost pro globální finanční trhy; méně uvážlivé vlády však mohou náhle zjistit, že jsou odříznuté od zdrojů.
Kvalita zavedených postupů při řízení dluhu je bohužel mezi novými emitenty nerovnoměrná.
Rozumné dluhové strategie, profesionální a nezávislý dluhový úřad a jasný právní rámec pro veřejné půjčky se staly důležitějšími než kdykoliv dříve.
Jistě, v posledních deseti letech došlo na této frontě ke značnému pokroku, z velké části financovanému z pomoci bohatých zemí.
Může a mělo by se však udělat více, než se tato nová vlna půjček stane příliš velkou, než aby se dala zvládnout, nebo než se rozšíří na regionální a obecní úroveň, která trpí slabší administrativní kapacitou.
Stojí za zaznamenání, že existuje silná negativní souvztažnost mezi kvalitou řízení dluhu dané země a rizikem, že se tato země ocitne v dluhové tísni – 90% zemí s nízkým rizikem používá kvalitní postupy při řízení dluhu.
Třetí hrozbou je, že se bude hůře dosahovat dohod o případné budoucí restrukturalizaci.
Věřiteli nízkopříjmových zemí byly tradičně vlády a multilaterální organizace z bohatých států, pro které bylo politicky nepřijatelné vymáhat dluhy, pokud to znamenalo, že vypůjčovatel bude muset seškrtat základní veřejné služby, jako jsou školství či zdravotnictví.
V rámci procesu, který trvá už 15 let – a stále není ukončený –, došlo k odpuštění dluhu 35 vysoce zadlužených chudých zemí (HIPC) a celkový objem odpuštěného dluhu přesáhl 100 miliard dolarů.
Dnes však mnoho bývalých HIPC prodává dluhopisy na globálním trhu soukromým investorům, což začalo být v posledních měsících mnohem riskantnější v důsledku soudních nálezů ve Spojených státech, které umožňují držitelům dluhopisů odmítnout restrukturalizaci dluhu a žalobou se domáhat plného splacení.
Nezbývá než doufat, že získané prostředky budou použity na správnou věc a že si jejich splácení nevyžádá velké oběti, poněvadž v současné době neexistuje žádný dohodnutý mechanismus, jak nové dluhy restrukturalizovat, natožpak vymazat.
Leckdo by si mohl položit otázku, proč by se o rollovers, obraty toků, dluhové řízení a restrukturalizaci měl kromě soukromých globálních investorů zajímat kdokoliv další.
Důvod je takový, že tíseň kolem veřejných dluhů nejvíce poškozuje nejchudší občany, kteří mají o emisích dluhopisů malé znalosti a nemají možnost volby.
Když země vyhlásí státní bankrot, ekonomické škody rozmnoží počty chudých lidí a zhorší jejich životní podmínky.
Když to v roce 2001 učinila Argentina, každý pátý občan se ocitl pod hranicí chudoby.
Zdravé řízení dluhu je v podstatě zdravou sociální politikou – touto poučkou by se měli řídit dlužníci i věřitelé, když přistupují na dluhy, které se v případě, že nejsou dobře spravované, mohou ukázat jako komplikovanější, než se zpočátku předpokládalo, a problematičtější, než kdokoliv očekával.
Riskantní sázka na dolar
S prodlužováním doby, během níž hodnota dolaru nezaznamenává ostrý pokles a tržní síly nezačínají zmenšovat schodek amerického běžného účtu platební bilance – který může letos docela klidně dosáhnout jednoho bilionu dolarů –, se vynořují dvě diametrálně odlišné reakce.
Většina mezinárodních finančních ekonomů se stále více děsí možného vypuknutí velké mezinárodní finanční krize.
Obávají se, že potenciální rozsah takové krize je čím dál širší.
Jiní – zejména správci finančních aktiv – jsou stále více přesvědčeni, že ekonomové toho moc nevědí a i to, co vědí, nemá pro obchodníky, jako jsou oni, žádný užitek.
Spatřují jen pramálo důvodů věřit, že současné hodnoty aktiv a obchodní toky nejsou udržitelné.
Tito lidé (nebo někteří z nich) koneckonců argumentují tím, že reálný HDP Spojených států roste o 400 miliard dolarů ročně, přičemž asi 270 miliard připadá na práci a 130 miliard na kapitál.
I po uplatnění odpisů je přitom oněch 130 miliard ročního příjmu navíc kapitalizováno v majetkové hodnotě asi 1,5 bilionu dolarů, takže ani bilionový schodek běžného účtu není drtivě velký.
My Američané můžeme odprodat dvě třetiny přírůstku svého bohatství za účelem financování dovozu a stále na tom letos budeme o 500 miliard dolarů lépe než loni.
Úrok z jednoho bilionu dolarů, který si Američané ročně vypůjčí od zbytku světa, navíc činí asi 50 miliard – tedy pouhou osminu ročního hospodářského růstu –, zatímco obchodní deficit je financován z růstu hodnoty kapitálu.
Co je tedy neudržitelné?
Proč nemůže schodek běžného účtu USA zůstat neomezeně dlouho na úrovni roku 2006?
Protiargument se opírá o rozdíl mezi schodkem běžného účtu a obchodním schodkem.
Schodek běžného účtu se rovná součtu obchodního schodku a nákladů na dluhovou službu spojenou se stavem čistého mezinárodního majetku: čistého pronájmu, úroků a dividend dlužných cizincům, kteří svůj kapitál investovali v USA.
Postupem času se schodky hromadí.
A s hromaděním schodků rostou i náklady na dluhovou službu spojenou se stavem čistého mezinárodního majetku.
Aby se tedy schodek běžného účtu udržel stabilní, musí se obchodní schodek snižovat.
A jediným způsobem, jak podstatně snížit obchodní schodek, je pokles čistého dovozu, což si žádá buďto poměrně ostrý pokles hodnoty dolaru, který by zvýšil dovozní ceny, anebo depresi v USA.
Obě varianty by oslabily poptávku po zahraničním zboží, neboť by v Američanech vyvolaly pocit, že jsou příliš chudí, než aby si je mohli koupit.
V důsledku toho by měli držitelé aktiv denominovaných v dolarech očekávat dva alternativní scénáře.
Při prvním bude hodnota dolaru nízká, při druhém se USA ocitnou v depresi.
U žádného z těchto scénářů nemá smysl držet dnes obrovské množství dolarových aktiv.
Zahraniční spekulanti by proto měli každým dnem umístit svá dolarová aktiva na trh, a přivodit tak pokles dolaru, jehož se tolik obávají.
Spekulanti se zahraničními měnami a mezinárodní investoři však žádný z těchto scénářů neočekávají.
I nadále drží velmi vysoké stavy dolarového majetku, což by nečinili, pokud by si mysleli, že USA mají na vybranou mezi levným dolarem a hlubokou depresí.
Jakou alternativu tedy trh vidí?
A proč se tak liší od možných scénářů, které vidí mezinárodní finanční ekonomové?
Odpověď zní podle všeho tak, že ve finančních centrech New Yorku, Londýna, Tokia, Frankfurtu a Hongkongu není nikdo, kdo by zastával názor, že je vhodné sázet na budoucí úprk od dolaru.
Zejména v obdobích krize – a ostrý pokles amerického dovozu by znamenal mnohem těžší krizi pro asijské a evropské exportéry než pro USA – se přece utíká k dolaru, nikoliv od něj.
George Soros může vsadit na útok na britskou libru.
Thajské dovozní a vývozní firmy mohou vsadit na útok na baht tím, že uspíší své dolarové příjmy a pozdrží své dolarové výplaty.
Každý může vsadit na útok na argentinské peso – pro mezinárodní finanční spekulanty je to ostatně už půldruhého století oblíbený sport. Na dolar však ne.
Zatím ne.
Trh jinými slovy sází na to, že hodnota dolaru bude v příštích pěti letech klesat postupně a že se schodek amerického běžného účtu platební bilance sníží i bez finanční krize.
To se již stalo koncem osmdesátých a také sedmdesátých let.
Koneckonců se tvrdí, že Bůh drží ochrannou ruku nad dětmi, blázny, psy a Spojenými státy americkými.
Vyhlídky na měkké přistání se však každým dnem snižují.
Globální zájem na čínské protikorupční reformě
STANFORD – Nedávný proces s Po Si-lajem vynesl do popředí největší problém, s nímž se současná Čína potýká: korupci a zneužívání moci některými vládními a stranickými činiteli.
Po Si-laj, bývalý člen politbyra a stranický šéf Čchung-čchingu, megametropole s 30 miliony obyvatel, byl až do svého pádu potenciálním kandidátem na člena stálého výboru politbyra, sedmičlenného vládnoucího orgánu v Číně.
K procesu s ním došlo v okamžiku, který je pro Čínu klíčový.
Miliony venkovských Číňanů zaplavují každoročně velkoměsta v naději, že tam najdou zaměstnání.
Čínský růst tažený exportem, který dříve maskoval makroekonomické náklady spojené s korupcí a neúměrnými státními intervencemi, však zpomaluje.
A v době, kdy Čína vstupuje do éry tlumenějšího růstu a silnější konkurence ze strany levnějších států, budou tyto škody stále patrnější – a stále ničivější.
Ekonomicky úspěšná Čína bude s vyšší pravděpodobností stabilní a geopoliticky konstruktivní; naopak Čína sužovaná vážnými hospodářskými problémy bude taková v mnohem menší míře a jakožto první rozvojová země v historii, která se stala globální mocností, by dokonce mohla začít představovat systémové riziko.
U mnoha produktů jsou čínské výrobní celky nedílnou součástí globálních nabídkových řetězců.
Navíc je Čína (kromě Federálního rezervního systému) největším držitelem dluhopisů amerického ministerstva financí, disponuje značnými rezervami v eurech, pravděpodobně se brzy stane největším obchodním partnerem Spojených států a zaujímá výrazné místo v obchodu s mnoha evropskými a asijskými ekonomikami.
Výzkumy ukazují, že silné vymáhání práv duševního vlastnictví a stabilní, předvídatelné a nelikvidační daňové a regulační režimy jsou nezbytné pro dlouhodobou hospodářskou prosperitu.
Klíčem k čínské reformě i k tomu, co si čínský lid přeje nejvíce, je Adamsova „vláda zákonů, nikoli lidí“ – nestranné uplatňování rozumných zákonů namísto zvláštních výsad pro hrstku zasvěcenců s konexemi.
I čínský ministr financí Lou Ťi-wej se ostatně shodl s Johnem Adamsem (a s Adamem Smithem), když prohlásil, že „zdroje by neměli alokovat vládní činitelé, nýbrž ceny a trhy“.
Čínský prezident Si Ťin-pching označil boj proti korupci za nejvyšší prioritu a dodal, že pokud tento boj nezasáhne „tygry“ (vysoce postavené činitele) i „mouchy“ (níže postavené činitele), nemusí už dojít k žádnému dalšímu spořádanému předání moci, jaký ho počátkem letošního roku vynesl do nejvyšší funkce.
Omezení korupce je zkrátka nezbytné, pokud se chce Čína připsat na krátký seznam rozvojových zemí – Japonsko, Jihokorejská republika, Singapur, Hongkong a Tchaj-wan –, které unikly „pasti středních příjmů“.
V té uvízne většina rozvojových států, které poté nemohou dosáhnout statusu rozvinuté ekonomiky.
V Siově protikorupčním tažení tedy ve skutečnosti nejde ani tak o nemístné a vrtošivé chování mnoha státních činitelů jako spíše o toto.
Budoucí prosperita Číny vyžaduje omezení libovůle vládních činitelů při správě země, omezení moci státních podniků a dotací do nich a posílení vlády zákona rozvojem nezávislého soudnictví.
Tyto reformy však předpokládají změnu kultury a pohnutek.
Někteří činitelé využívají značné volnosti při vydávání licencí, povolení a kontraktů k tomu, aby od zájemců vymáhali protislužby a platby bokem.
Majetek, který nahromadila Poova manželka (spoléhat se na nastrčené osoby zejména z řad příbuzenstva je běžnou taktikou zkorumpovaných činitelů všude na světě), jen zdůrazňuje, jaké příležitosti se lidem se správnými konexemi nabízejí.
A mnozí Číňané, kteří to pokládají za normální stav, se podle toho chovají.
Jistě, vysávání zdrojů a korupce v podobě prokazování protislužeb existují v té či oné míře všude na světě; v rozvojových zemích jsou však rozšířenější než v rozvinutých státech a současně platí, že v ekonomikách bohatých na zdroje nebo v centrálně plánovaných ekonomikách jsou častější než v kapitalistických demokraciích.
Čas a další prostředky, které jednotlivci i firmy vynakládají ve snaze vetřít se do přízně státních orgánů, by se daly vynaložit mnohem účelněji, kdyby se investovaly do produkce zboží a služeb.
Některé slibné protikorupční nápady už se v čínských dějinách osvědčily, ať už za dynastie Ming nebo v moderním Hongkongu.
Za dynastie Ming pocházeli císařovi představitelé z jiných provincií a často ve funkcích rotovali.
A reformně orientovaný premiér Ču Žung-ťi zase ve snaze ochránit čínskou centrální banku před místními politickými tlaky reorganizoval v 90. letech na mou radu i rady dalších expertů její strukturu podél regionálních linií, takže se dnes podobá struktuře Federálního rezervního systému a jeho regionálních rezervních bank.
V Hongkongu zase dosahovala korupce ještě koncem 70. let tak obrovských rozměrů – pokud vám například hořel dům, požadovali hasiči platbu, než začali čerpat vodu! –, že byla zřízena nezávislá protikorupční komise, která měla speciálně vyšetřovat a potírat veřejnou i soukromou korupci.
Hongkongu se nakonec podařilo korupci výrazně omezit a zlepšit kvalitu státní správy prostřednictvím amnestie, zvýšení mezd a požadavku na prokazování původu peněz a majetku státních úředníků.
Současní vedoucí představitelé Číny by měli tyto precedenty oprášit.
Vytvoření skutečně nezávislého soudnictví nějaký čas potrvá, ale některé soudce by nemuseli jmenovat a platit místní představitelé, nýbrž centrální vláda – a té by také byli tito soudci zodpovědní.
A stejně jako v Číně za dynastie Ming by soudci a další činitelé mohli ve funkcích každých několik let rotovat.
Podle hongkongského vzoru by se navíc dala vyhlásit amnestie na většinu poklesků s výjimkou těch nejzavrženíhodnějších pod podmínkou, že státní úředníci zveřejní svůj majetek a dostanou pokutu za „nevysvětlitelné bohatství“, čímž by se udělala tlustá čára za minulostí.
V tom okamžiku by se mohly zvýšit mzdy soudců a vládních činitelů na konkurenceschopnou úroveň, což by oslabilo motivaci k pokračování v korupčních praktikách – zejména pokud by činitelé museli pravidelně podávat majetková přiznání a byli by postihováni za utajování informací.
Doufejme, že nedávná ochota obyčejných Číňanů veřejně odsoudit korupci je předzvěstí skutečných protikorupčních reforem nového vedení země.
Nezávislé soudnictví, majetková přiznání státních úředníků a vznik dalších nezávislých institucí, to byly nezbytné předpoklady k omezení a předcházení – byť ne úplnému vymýcení – korupce ve Spojených státech a většině dalších rozvinutých kapitalistických demokracií.
Čína si toto ponaučení musí vzít k srdci mnohem rychleji, než bude některým členům tamních etablovaných elit milé.
Špičková technika ve službách ochrany přírody
BONN – Na zem dosedá letadélko.
Není tu letiště, přistávací dráha ani pilot, který by jej řídil.
Z mise se vrací bezpilotní létající zařízení: nepronásledovalo teroristy ani neprovádělo špionáž v zahraničí, ale monitorovalo populace nosorožců a stopovalo pytláky tygrů.
Tento dron není osazen tryskovým turbomotorem Rolls Royce ani radarem se syntetickou aperturou, zato má rozhraní pro Mapy Google, kamery a jednoduché infračervené senzory.
Nevyjde dráž než průměrný laptop.
Taková levná nová technika mění tvář ochrany přírody.
Programu OSN pro životní prostředí (UNEP), který vykonává Úmluvu o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů, přicházejí tyto nové nástroje ochrany velmi vhod.
Vyplňují mezery v poznatcích o dálkové migraci druhů, jako jsou želvy, žraloci, sloni a ptáci.
Shromážděné údaje se pak využívají k sestavování ochranných strategií šitých na míru těchto rozmanitých druhů.
Jelikož druhy migrující napříč oceány a kontinenty jsou kvůli hrozbám, jež takové dlouhé přesuny přinášejí, často nejohroženější, technika umožňující vědcům probádat jejich chování jim přináší prospěch.
Díky lehoučkému kroužku fungujícímu jako geolokátor teď třeba vědci dokážou sledovat drobné suchozemské ptactvo na jeho neuvěřitelných cestách.
Badatelé nedávno zjistili, že lyskonoh úzkozobý začíná migraci na skotských Shetlandských ostrovech, cestuje nad Atlantikem přes Island a Grónsko, letí na jih podél východního pobřeží Spojených států do Karibiku a Mexika a svou pouť končí u pobřeží Ekvádoru či Peru.
Mezinárodní spolupráce pro výzkum živočichů pomocí kosmické techniky (ICARUS) vyvíjí zařízení pro dálkový průzkum, které bude obíhat kolem Země a umožní vědcům po celém světě sledovat drobné organismy a provádět pozorování a experimenty napříč obrovskými oblastmi.
Díky tomu budou vědci brzy schopni sledovat a lépe vysvětlit neobyčejné přesuny kupříkladu mořských želv karet obecných, které se líhnou a několik let zůstávají v Austrálii a pak Tichým oceánem migrují do Chile, Ekvádoru nebo Peru.
Třicet let nato se vracejí do svého rodiště.
Nová technika se ukazuje jako neocenitelná v boji proti nezákonnému pytláctví.
Kromě bezpilotních dronů jsou dnes strážci přírody vybaveni termokamerami a vojenskými helikoptérami, takže dokážou odhalovat pytláky slonů a nosorožců, kteří při pronásledování své kořisti údajně používají podobné technické vymoženosti (jakož i automatické zbraně).
Strážci také používají detektory pohybu zdrojů tepla a brýle pro noční vidění, aby se postavili ilegálním pytlákům, kteří chytají drobné zpěvné ptactvo pomocí mobilních telefonů napodobujících ptačí volání a přesouvají se terénními vozy, aby kontrolovali stovky kilometrů sítí.
Německé spolkové ministerstvo životního prostředí a Světový fond na ochranu přírody (WWF) ve spolupráci s Univerzitou Johannese Gutenberga v Mohuči zase vyvinuly způsob měření izotopů ve vzorcích slonoviny ke zjištění jejího původu.
To celním úřadům a policii umožní zjistit původ zabavené slonoviny a určit místa ilegálního obchodování.
Další důležitou oblastí, kde se technika uplatňuje, je snižování četnosti „střetů člověka se zvířaty“ – neúmyslných škod, například nezáměrného chytání žraloků, rejnoků, mořských želv, delfínů a velryb do rybářských sítí.
Ochranáři už dlouho usilují o takovou ochranu mořského života, která nezpůsobí problémy rybářům.
Nedávné testy ukázaly, že vysílání ultrafialových paprsků proti ponořeným sítím tyto druhy odrazuje, aniž by negativně ovlivnilo úlovek rybářů.
Dalším formám střetů lidí se zvířaty lze předejít jednoduchými aplikacemi pro mobilní telefony.
Americká služba na ochranu ryb a divoké přírody využívá systém sledování GPS, aby posádky člunů ve floridských pobřežních vodách upozorňovala na hrozící střety s kapustňáky.
V západní Austrálii se používá aplikace upozorňující plavce na žraloky v okolí.
Lepším sledováním migračních cest a využitím senzorů bychom také dokázali zjistit víc o pohybu a stanovištích žraloků, což by nám pomohlo se jim vyhýbat.
Technika samotná sice nemůže všechny vzácné stěhovavé druhy ochránit, ale může přinést významné poznatky a pomoci s prosazováním důležitých mezinárodních zákonů a předpisů, například Úmluvy o ochraně stěhovavých druhů a Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin.
Kromě toho technika může přispět k tomu, že lépe porozumíme křehkosti naší planety a připustíme si ji, a pomoci lidem a živočichům žít vedle sebe ve větším souladu.
Bradyho dluhopisy pro eurozónu
WASHINGTON – Dnešní konvenční pohled na eurozónu vypadá tak, že krize již pominula – že se intenzivní a často existenciální obavy o budoucnost společné měny z počátku letošního roku podařilo zmírnit a vše je dnes opět pod kontrolou.
To je ovšem v příkrém rozporu s fakty.
Evropské trhy dluhopisů znovu vysílají politikům na celém světě mrazivé sdělení.
Dluhopisy států z „periferie“ eurozóny nadále ztrácejí hodnotu a riziko irského, řeckého a portugalského státního bankrotu je vyšší než kdykoliv předtím.
Děje se tak navzdory společnému záchrannému balíku, který v květnu vyčlenily pro Řecko Evropská unie, Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka, a navzdory pokračujícímu programu nákupu dluhopisů zemí na okraji unie Evropskou centrální bankou.
Několik týdnů před svým výročním zasedáním (po němž bude následovat listopadový summit skupiny G-20 v Soulu) ustupuje MMF tlaku pumpovat do EU stále vyšší sumy za stále menšího počtu podmínek.
Oficiální rétorika se znovu snaží přesvědčit trhy, aby ignorovaly realitu.
Guvernér irské centrální banky Patrick Honohan označil úrokové sazby irských vládních dluhopisů za „směšné“ (míněno směšně vysoké) a analytici MMF tvrdí, že státní bankrot v Irsku a Řecku je „nepotřebný, nežádoucí a nepravděpodobný“.
Znepokojivě to připomíná letošní jaro, kdy se prezident ECB Jean-Claude Trichet obul do skeptického trhu dluhopisů a označil případný řecký bankrot za nepochopitelný.
Dnešní trhy se však domnívají, že Řecko s padesátiprocentní pravděpodobností během příštích pěti let zbankrotuje – a v případě Irska činí tato pravděpodobnost 25%.
Důvod je prostý: Řecko i Irsko jsou pravděpodobně insolventní.
Zatímco o řeckém fiskálním fiasku už dnes každý ví, irské problémy jsou hlubší a méně lidí jim rozumí.
V kostce řečeno: irští politici nedohlíželi na své banky a zpovzdálí sledovali (či dokonce opěvovali) „keltský zázrak“ tažený dluhově financovanou výdajovou nestřídmostí.
Irsko tehdy rostlo rychleji než všechny ostatní členské země EU a nemovitosti v Dublinu se zařadily mezi nejdražší na světě.
Do konce roku 2008 rozpůjčovaly tři největší irské banky více než trojnásobek národního důchodu země.
Krach nastal v roce 2009, kdy se irský trh nemovitostí zhroutil a zanechal v zemi velké nesolventní banky, zkolabované rozpočtové příjmy a největší rozpočtový schodek v Evropě.
Irské banky financovaly svůj rychlý růst tím, že si půjčovaly od jiných evropských bank, takže se zdraví evropské finanční soustavy stalo závislým na přežití těchto nesolventních finančních ústavů.
Není žádným překvapením, že největším věřitelem Irska je dnes ECB – kvůli skupování irských vládních dluhopisů.
Irsko obdrželo od ECB více prostředků než Řecko – celkem 75% irského HNP, přičemž tato částka dál rychle roste.
Cenou za tyto snadno dostupné peníze z ECB je skutečnost, že irská vláda musí chránit evropské věřitele, kteří by jinak čelili velkým ztrátám.
Kvůli následné mohutné sanaci bank v kombinaci s pokračujícími rozpočtovými schodky a klesajícím nominálním HNP se irský dluh dále nafukuje, přičemž platební schopnost této země zaznamenala kolaps.
Investoři na neudržitelné dluhy přirozeně reagují tím, že prodávají dluhopisy tak dlouho, až se úrokové sazby stanou „směšnými“.
Tyto vysoké úrokové sazby dusí firmy i domácnosti, způsobují další hospodářský kolaps a činí dluhy ještě více neudržitelnými.
Aby Irsko zastavilo tuto sestupnou spirálu, je třeba odstranit irské riziko insolvence.
Buďto musí banky vyhlásit neschopnost splácet své starší závazky, anebo bude muset vláda vyhlásit bankrot spolu s nimi.
V každém případě bude nutné další utahování opasků a Irsko bude potřebovat překlenovací financování ve značném objemu.
Irští a evropští politici by měli být první, kdo tato obtížná rozhodnutí učiní, ale současná garnitura to neudělá.
Místo toho uzavřeli EU, ECB a Irsko faustovskou dohodu, která udržuje Irsko likvidní (tzn. že tato země získává eura), ale nedělá nic pro zastavení zvyšující se pravděpodobnosti insolvence (tzn. rostoucí neschopnosti tato eura v budoucnosti splatit).
MMF, který by se měl této nebezpečné dohodě postavit, místo toho plánuje, že nesolventním státům otevře kohoutky (s čínskými, americkými a jinými prostředky) ještě více.
Třicátého srpna zrušil fond strop na svou „Flexibilní úvěrovou linku“, jež byla zavedena v roce 2009 s cílem rychle poskytnout prostředky zemím v dočasné krizi.
Navíc MMF oznámil nový program financování s názvem „Preventivní úvěrová linka“, který bude poskytovat prostředky rychleji a za menšího počtu podmínek – a to i zemím bez „zdravých veřejných financí“ a „účinného finančního dohledu“.
Fond také doufá v založení nového „mechanismu globální stabilizace“, jenž bude poskytovat úvěrové linky regionálním uskupením (jako je EU).
V čele MMF stojí evropský politik a její rada ředitelů je Evropě nakloněná mnohem více, než by odpovídalo jejímu ekonomickému významu, v důsledku čehož překotně zmírňuje úvěrové podmínky pro Evropu ve chvíli, kdy členské země EU trpí hlubokými problémy s insolvencí.
Existuje jedno lepší řešení, které bylo poprvé odzkoušeno v 70. letech, kdy komerční banky ze Spojených států půjčily příliš mnoho peněz Latinské Americe.
Suverénní dluhy byly nakonec restrukturalizovány vytvořením tzv. „Bradyho dluhopisů“.
Trik spočíval v tom, že se bankám nabídla příležitost vyměnit své pohledávky v (nesolventních) latinskoamerických zemích za dluhopisy s dlouhou splatností a nízkým kuponem, které byly zajištěné pokladničními poukázkami amerického ministerstva financí.
Díky kvalitnímu zajištění mohly banky držet tyto dluhy ve svém účetnictví za nominální hodnotu.
Současně tato výměna snížila dluhové závazky problémových zemí – a umožnila jim postavit se znovu na nohy.
Také Evropa by se mohla touto cestou vydat.
Místo pokračujícího vršení nových dluhů na špatné staré dluhy by se dal stabilizační fond EU využít k zajištění těchto nových dluhopisů v nominální hodnotě.
Věřitelům by se mohly nabídnout buďto tyto dluhopisy, anebo krátkodobější dluhopisy s vyšším kuponem – ale se sníženou dluhovou jistinou.
Těmto novým finančním nástrojům by se mohlo říkat Trichetovy, Merkelové/Sarkozyho nebo Honohanovy dluhopisy – podle toho, co nejspolehlivěji přispěje k dosažení konsensu.
Císařovy nové cíle
DILLÍ – Japonský císař Akihito a císařovna Mičiko se vydávají na vzácnou zahraniční cestu, v jejímž rámci zahájí 30. listopadu návštěvu indických měst Dillí a Čennaj.
Týdenní návštěva císařského páru se pravděpodobně stane určujícím okamžikem v indicko-japonských vztazích, který upevní těsnější hospodářské a bezpečnostní vztahy mezi těmito čelními asijskými demokraciemi v době, kdy obě usilují o pluralitní a stabilní uspořádání v Asii.
Návštěva japonského císaře – s výjimkou korunovace nebo oslavy nějakého královského výročí – tradičně znamená obrat v bilaterálním vztahu.
Na základě poválečné japonské ústavy, kterou koncipovaly USA, je sice císař pouhým „symbolem státu“, ale díky japonské úctě k císařské dynastii – Japonsko je nejstarší nepřerušovanou dědičnou monarchií, jejíž kořeny lze vystopovat do roku 660 před Kristem – si udržuje značný vliv.
Císařovy zahraniční cesty mají i nadále hluboce politický ráz a udávají tón – ne-li přímo agendu – japonské zahraniční politiky.
Vezměme si například Akihitovu návštěvu Číny v roce 1992 – první podobnou návštěvu japonského císaře v této zemi.
Vláda čínského vůdce Teng Siao-pchinga – vděčná za zdráhavost Japonska udržovat represivní sankce po masakru na náměstí Tchien-an-men a dychtivě toužící po mezinárodním uznání, nemluvě o japonském kapitálu a komerčních technologiích – adresovala císaři sedm pozvání během dvou let.
Po Akihitově cestě, která se uskutečnila na vrcholu pročínské zahraniční politiky Japonska, následovalo navýšení japonské pomoci, investic a transferu technologií, což upevnilo podíl Japonska na hospodářském vzestupu Číny.
Lepší diplomatické vztahy trvaly až do nedávného výtrysku územních a jiných bilaterálních sporů.
Ačkoliv ještě žádný japonský císař Indii nenavštívil, bilaterální vztah má hluboké kořeny.
V tradiční japonské kultuře je Indie Tendžiku (zemí nebes).
Japonsko dnes představuje největší zdroj pomoci Indii a zajistilo si klíčovou roli při podpoře rozvoje infrastruktury, když financuje projekty, jako jsou Západní vyhrazený nákladní koridor, Průmyslový koridor Dillí-Bombaj nebo Železniční projekt bengalúrského metra.
V době, kdy se oba tito přirození spojenci snaží dodat svým rychle se rozrůstajícím vazbám strategickou váhu, představuje Akihitova cesta nejvýznamnější návštěvu Indie jakýmkoliv zahraničním představitelem za posledních několik let.
Navíc se očekává, že půjde o jednu z posledních zahraničních cest devětasedmdesátiletého císaře, který v posledním desetiletí prodělal několik vážných operací.
Akihitův cestovní plán ostře kontrastuje s itinerářem indického premiéra Manmóhana Singha.
Přestože tento jednaosmdesátiletý indický lídr prodělal během prvního funkčního období otevřenou operaci srdce, snaží se vyvážit své nízké domácí politické renomé tím, že v rámci zahraničních cest nalétal již přes milion kilometrů – jen za posledních šest měsíců navštívil mimo jiné Japonsko, Čínu, Indonésii, Rusko, Thajsko a Spojené státy.
Paradoxem Akihitovy cesty – kvůli níž Singh jmenoval zvláštního vyslance na ministerské úrovni, který dohlíží na přípravy – je skutečnost, že Japonsko investuje značný politický kapitál do vybudování silného a dlouhodobého partnerství s indickou vládou právě v době, kdy Indii postihla politická paralýza.
Vedoucí japonští představitelé možná spoléhají na kontinuitu indické strategické politiky, která bude vyžadovat, aby indická vláda vzešlá z parlamentních voleb plánovaných na příští rok udržela dynamiku spolupráce.
Důležitější však je, že se Japonsko přizpůsobuje tak, aby se vyrovnalo s výzvami rychle se měnícího regionálního prostředí charakterizovaného sílícím geopolitickým soupeřením s Čínou.
Po historickém obratu se totiž Japonsko ocitlo v defenzivě vůči stále silovější zahraniční politice jeho bývalé kolonie a starého rivala.
Tato situace nutí japonskou vládu k tomu, aby přehodnotila svůj poválečný pacifismus, revidovala hospodářskou strategii a zvýšila vojenské výdaje.
V tomto kontextu si Japonsko uvědomuje, že hlubší strategická spolupráce s Indií – která se rovněž snaží otupit sílící vojenský tlak Číny – je jeho nejlepším postupem.
V moderních dějinách se Japonsko vyznačovalo tím, že si setrvale udržovalo náskok před zbytkem Asie.
Během éry Meidži v druhé polovině devatenáctého století se stalo první asijskou zemí, která se modernizovala.
Stejně tak bylo Japonsko prvním asijským státem, jenž se stal světovou mocností, když ve dvou různých válkách porazil Čínu, v níž vládli Mandžuové, i carské Rusko.
A po porážce ve druhé světové válce povstalo Japonsko z popela a stalo se prvním asijským globálním hospodářským tahounem.
Japonsko, jehož HDP na obyvatele přesahuje 37 000 dolarů, se stále řadí mezi nejbohatší země světa a specializuje se na nejhodnotnější články globálních nabídkových řetězců.
A nerovnost příjmů v Japonsku patří k nejnižším v Asii.
Téměř dvě desetiletí ekonomické stagnace nicméně nahlodaly regionální vliv této země.
To vyvolává otázku, zda současné problémy Japonska – loudavý růst, vysoký veřejný dluh a rychlé stárnutí populace – nejsou předzvěstí podobného trendu v celé východní Asii.
V Jižní Koreji se již vynořují obdobné problémy a Čína je motivována k tomu, aby uvolnila politiku jednoho dítěte a odhalila plány hospodářských reforem zaměřených na oživení růstu.
Pro Indii je Japonsko nepostradatelné jako hospodářský i bezpečnostní partner.
Je stěžejním prvkem indické politiky „hledět na východ“, z níž se dnes vyvinula spíše politika „jednat na východě“, v jejímž rámci je ekonomická logika původní strategie zesilována širším geopolitickým cílem zajistit asijskou stabilitu a regionální rovnováhu moci.
Právě v tomto světle by se mělo na Akihitovu historickou návštěvu pohlížet.
Čínská přeshraniční výbojnost
DILLÍ – Čínská Lidově-osvobozenecká armáda (PLA) využívá v posledních letech svého rostoucího politického vlivu k vyvolávání lokalizovaných potyček a rozmíšek s Indií tím, že narušuje dlouhou a spornou himálajskou hranici mezi oběma zeměmi.
Nedávné zintenzivnění tohoto narušování hranic ze strany PLA bude mít významný dopad na chystanou návštěvu prezidenta Si Ťin-pchinga v Indii – i na budoucnost bilaterálních vztahů.
Faktem je, že podobné provokace předcházely návštěvám čínských představitelů v Indii často.
Těsně před návštěvou tehdejšího prezidenta Chu Ťin-tchaa v roce 2006 například Čína oprášila svůj nárok na velký stát Arunáčalpradéš na severovýchodě Indie.
Před cestou premiéra Wen Ťia-paa do Indie v roce 2010 zase začala Čína vydávat víza na volné listy papíru přicvaknuté do pasů obyvatel Kašmíru žádajících o vstup do Číny – bylo to nepřímé zpochybnění indické suverenity.
Kromě toho Čína náhle zkrátila délku své hranice s Indií tím, že odvolala své uznání 1597 kilometrů dlouhé linie oddělující indický Kašmír od Kašmíru drženého Čínou.
A květnové návštěvě premiéra Li Kche-čchianga předcházel vpád PLA hluboko do indického regionu Ladak, zřejmě s cílem vyjádřit touto formou čínský hněv kvůli opožděné snaze Indie zesílit svou obranu hranic.
Nyní to Čína provádí znovu, mimo jiné v blízkosti trojmezí Číny, Indie a Pákistánu – tedy na stejném místě, kde loňské narušení hranic ze strany PLA vyvolalo třítýdenní vojenské manévry.
Tento scénář naznačuje, že hlavním cílem návštěv čínských představitelů v Indii není rozvoj spolupráce v rámci společné agendy, nýbrž posilování zájmů Číny počínaje jejími územními nároky.
Ani vysoce lukrativní a rychle rostoucí čínský obchod s Indií nezmírnil sílící územní asertivitu Číny.
Naproti tomu indičtí premiéři cestují už od dob Džaváharlála Néhrúa do Číny proto, aby vyjádřili dobrou vůli a přivezli strategické dárky.
Není tedy divu, že Indie často tahá v bilaterálních dohodách za kratší konec.
Mimořádně křiklavým příkladem bylo zahození indické tibetské karty premiérem Atalem Bihárím Vádžpejím v roce 2003.
Vádžpejí zašel tak daleko, že vůbec poprvé použil právní termín „uznání“ k akceptování teritoria, které Čína označuje jako Tibetskou autonomní oblast (TAR), coby „součásti území Čínské lidové republiky“.
To otevřelo Číně cestu k tomu, aby si nárokovala Arunáčalpradéš (třikrát větší než Tchaj-wan) jakožto „jižní Tibet“, a zároveň to posílilo čínský náhled na územní spory: jakákoliv Čínou obsazená oblast je čínským územím a veškeré územní nároky Číny se musí vyřešit na základě „vzájemného uspokojení a porozumění“.
Vádžpejího přehmat se přiřadil k Néhrúově chybě z roku 1954, kdy premiér v Pančašílské smlouvě nepřímo akceptoval anexi Tibetu Čínou, aniž si zajistil (nebo se o to byť jen pokusil) uznání tehdy existující indicko-tibetské hranice.
Na základě této smlouvy pozbyla Indie veškerá mimoúzemní práva a výsady v Tibetu, která zdědila od imperiální Británie.
V souladu s tímto paktem stáhla Indie z Tibetu své „vojenské eskorty“ a postoupila čínské vládě za „rozumnou“ cenu poštovní, telegrafní a veřejné telefonní služby provozované indickou vládou v „tibetském regionu Číny“.
Peking přitom tuto osm let trvající úmluvu opakovaně porušoval, až nakonec v roce 1962 podnikl transhimálajskou invazi.
Stručně řečeno využila Čína Pančašílskou smlouvu k tomu, aby Indii přelstila a ponížila.
Přesto nová vláda premiéra Nárendry Módího vyslala letos v létě do Pekingu indického viceprezidenta Hamída Ansariho, aby se tam zúčastnil oslav 60. výročí podepsání této smlouvy.
Ansariho doprovázela ministryně obchodu Nirmala Sitharamánová, která během své návštěvy podepsala dohodu umožňující Číně – bez jakéhokoliv protiplnění – budovat v Indii průmyslové parky.
To dále zhorší stávající nerovnováhu v bilaterálním obchodu – Čína v současné době vyváží do Indie trojnásobek objemu svého dovozu z této země, přičemž nejdůležitějšími dováženými komoditami jsou suroviny.
Tím vystavuje Indii zvýšenému strategickému tlaku a realizuje vlastní zájem zabránit vzestupu Indie do role rovnocenného konkurenta.
Skutečnost, že se nyní hlavní pozornost zaměřuje na čínský nárok na Arunáčalpradéš navázaný na Tibet, a nikoliv na status samotného Tibetu, jen podtrhuje dominanci Číny při určování bilaterální agendy.
Vzhledem k závislosti Indie na přeshraničních vodních tocích z Tibetu by za to země nakonec mohla draze zaplatit.
V rozpacích z neúnavného narušování hranic Čínou – podle indického státního ministra vnitra Kirena Ridžidžúa šlo v prvních 216 dnech letošního roku o 334 případů – začala nedávno Indie rozlišovat mezi „přestupkem“ a „narušením“, což jí umožňuje označovat veškeré incidenty za pouhé přestupky.
Slovíčkařením však Dillí ničeho nedosáhne.
Indičtí představitelé si to znovu připomněli na červencovém summitu skupiny BRICS za účasti Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky, kde Čína opět Indii předstihla.
Bylo totiž oznámeno, že Nová rozvojová banka BRICS nebude mít sídlo v Dillí, nýbrž v Šanghaji; cenou útěchy pro Indii bylo, že prvním prezidentem banky se stane Ind.
V reakci na tlak nesmlouvavé a revanšistické Číny Indie naléhavě potřebuje formulovat uvážlivou a pečlivě kalibrovanou kontrastrategii.
Pro začátek by mohla zrušit své uznání čínské suverenity nad Tibetem a vyvinout ekonomický tlak prostřednictvím obchodu, stejně jako to Čína provedla Japonsku a Filipínám, když tyto země zpochybnily její územní nároky.
Podmíní-li Indie přístup na svůj trh vyřešením politických, územních a vodních sporů s Čínou, dokáže Pekingu zabránit v zesílení jeho mocenských pák.
Indie navíc musí být ochotna reagovat na čínské vpády vysláním vojáků na strategické území obsazené Čínou.
Tím by se zvýšila potenciální cena za narušování hranic Čínou a posílil by se nástroj odstrašení.
A konečně musí Indie pečlivě vyhodnotit skutečnou hodnotu partnerství s Čínou, které navazuje prostřednictvím obchodních dohod a úmluv BRICS – přinejmenším do chvíle, než mezi oběma zeměmi vznikne vyváženější bilaterální vztah.
Ani vzkvétající obchod, ani členství v klubu BRICS koneckonců nezajišťuje ochranu před šikanováním.
Mezinárodní právní neřád
NOVÉ DILLÍ – Na povrchu se zdá, že skutečnost, že Čína nedávno vyhlásila identifikační pásmo protivzdušné obrany (ADIZ) sahající nad území, jež neovládá, nemá nic společného s tím, že v USA byla zadržena a po vysvlečení podrobena tělesné prohlídce indická diplomatka působící v New Yorku, a to kvůli údajnému finančnímu odírání hospodyně, již si s sebou přivezla z Indie.
V jádře jsou ale obě epizody výstižnou ukázkou unilateralistického přístupu obou zemí k mezinárodnímu právu.
Mocné státy už dlouho halasně propagují spravedlivý globální řád založený na jasných normách jako nezbytný základ mezinárodního míru a bezpečnosti.
Existuje však dlouhá historie toho, jak přední mocnosti mezinárodním právem pohrdají a zároveň jej využívají proti jiným státům.
Společnost národů selhala, jelikož nedokázala takové chování trestat ani mu bránit.
Prvořadými příklady unilateralistického přístupu k mezinárodním vztahům jsou dnes Spojené státy a Čína, třebaže deklarují podporu posilování globálních norem a institucí.
Vezměme si USA, které se odmítly připojit ke klíčovým mezinárodním úmluvám – například v roce 1982 k Úmluvě OSN o mořském právu (UNCLOS), v roce 1997 k Úmluvě OSN o právu využívání mezinárodních vodních toků pro neplavební účely (která dosud nenabyla účinnosti) a v roce 1998 ke Statutu Mezinárodního trestního soudu.
Unilateralismus vskutku zůstává leitmotivem zahraniční politiky USA, což se promítá i do jejich mezinárodních zásahů, ať už v oblasti kybernetické války či špehování, útoků bezpilotních letounů nebo snah vyvolat změnu režimu.
Narůstající geopolitická váha Číny současně vede k předvádění svalů a prosazování územních nároků v Asii, které ignorují mezinárodní normy.
Čína zavrhla některé z úmluv, k nimž se USA odmítly připojit, včetně Statutu Mezinárodního trestního soudu a Úmluvy OSN o právu využívání mezinárodních vodních toků pro neplavební účely (první právní normy zavádějící pravidla pro sdílené zdroje nadnárodních řek, jezer a zvodní).
Vzdor vzájemným geopolitickým neshodám mají nejmocnější demokracie a nejmocnější autokracie světa skutečně mnoho společného, co se týče přístupu k mezinárodnímu právu.
Tak například jsou v Číně stále živé ozvuky precedentu, jejž Spojené státy vytvořily v případu předloženém Nikaraguou roku 1984 Mezinárodnímu soudnímu dvoru (MSD), který zdůrazňuje, že v mezinárodních vztazích zůstává pravda na straně silnějšího.
MSD potvrdil, že Amerika porušila mezinárodní právo jak podporou kontras v jejich povstání proti nikaragujské vládě, tak zaminováním nikaragujských přístavů.
Jenže USA znemožnily Nikaragui domoci se odškodnění, neboť vetovaly rezoluce Rady bezpečnosti OSN vyzývající k vymáhání rozsudku MSD.
Čína se stále drží Mao Ce-tungova přesvědčení, že „moc vychází z hlavně“.
Přestože ratifikovala UNCLOS, upravila si výklad jejích ustanovení tak, aby ospravedlňoval kartografickou agresi v Jihočínském a Východočínském moři.
Ještě horší je, že Čína odmítla akceptovat mechanismus UNCLOS k řešení sporů, takže jí zůstává volná ruka k překrucování faktů v terénu.
Filipíny na Čínu podaly stížnost k Mezinárodnímu tribunálu pro mořské právo.
Čína se však jednoduše odmítla řízení účastnit, jako by stála nad mezinárodním právem.
Ať už tribunál rozhodne jakkoli, Čína to jednoduše přejde.
Vymáhat splnění verdiktu mezinárodního tribunálu od vzpurného státu může jedině Rada bezpečnosti.
Tam má ale Čína právo veta a zablokuje vymáhání jakéhokoli nepříjemného výnosu, přesně jak učinily USA v nikaragujské kauze.
Účelem nového čínského ADIZ je sice upevnit nároky země na teritoria držená Japonskem a Jižní Koreou, je však neméně provokativní, neboť sahá až do oblastí, nad nimiž Čína nemá kontrolu, což v mezinárodních vztazích vytváří nebezpečný precedent.
Japonsko vyzvalo své aerolinie, aby ignorovaly požadavek Číny na předchozí nahlašování letů, i když novým pásmem pouze prolétají a do čínského vzdušného prostoru nesměřují.
Naproti tomu USA svým dopravcům doporučují, aby požadavek Číny na předchozí ohlašování letů vyslyšeli.
Má to svůj důvod: v americké politice se sice pravidlo předchozího oznamování vztahuje pouze na stroje směřující do amerického letového prostoru, ale v praxi USA vyžadují nahlašování všech průletů skrz jejich ADIZ, bez ohledu na plánovanou destinaci.
Kdyby ostatní země napodobily Čínu a USA a vyhlásily jednostranné požadavky na mezinárodní vzdušný prostor, výsledkem by byla třaskavá situace.
Pro zajištění bezpečnosti rychle rostoucí komerční letecké přepravy jsou proto nezbytné závazné mezinárodní normy.
Jenže kdo má jít příkladem, když Čína a USA se v této věci drží unilateralistického přístupu?
Zamysleme se ještě nad případem indické diplomatky Devyani Khobragadeové, s níž bylo podle indického poradce pro národní bezpečnost zacházeno „zavrženíhodně a barbarsky“.
Pravda, jako konzulární diplomatka požívala Khobragadeová jen omezené diplomatické imunity v rámci Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích z roku 1963.
Tato úmluva ovšem garantuje ochranu před zatčením až do soudu a usvědčení, s výjimkou „závažných přečinů“.
Lze spor o výši mzdy kvalifikovat jako „závažný přečin“ vyžadující zatčení a pokoření?
Tolerovaly by USA podobné jednání s některým ze svých konzulárních pracovníků?
Krutou pravdou je, že USA doma vykládají Vídeňskou úmluvu restriktivně, leč v zahraničí volně, aby ochránily i smluvně najaté vojenské a výzvědné pracovníky, jež vysílají do ciziny.
Klasický případ se týkal smluvního pracovníka CIA Raymonda Davise, který v roce 2011 v pákistánském Láhauru zastřelil dva muže.
S argumentem, že Davis je v dobré víře diplomatem působícím při láhaurském konzulátu, a že tedy požívá imunity před soudním stíháním, USA obvinily Pákistán, že ho „nezákonně zadržuje,“ a prezident Barack Obama jej bránil jako „našeho diplomata v Pákistánu“.
Navzdory široce zastávanému přesvědčení, že současný mezinárodní systém se zakládá na normách, je skutečnost taková, že hlavní mocnosti pravidla tvoří a ostatním vnucují, leč samy je nedodržují.
Je-li to v jejich zájmu, mají sklon mezinárodní právo porušovat nebo ohýbat.
Jestliže se všeobecné dodržování norem mezinárodního řádu stále jeví jako vzdálená vyhlídka, podstatným důvodem je to, že země, které by měly jít vzorem, se stále nezřídka chovají jako lotrovské státy.
Japonský problém jménem Obama
TOKIO – Když japonský premiér Šinzó Abe minulý měsíc navštívil kontroverzní tokijskou svatyni Jasukuni, čínští představitelé předvídatelně odsoudili jeho rozhodnutí uctít ty, kdož stáli za „útočnou válkou proti Číně“.
Abe tím ovšem také vyslal signál hlavnímu japonskému spojenci a obránci, Spojeným státům.
Tváří v tvář zdráhavosti amerického prezidenta Baracka Obamy zarazit čínské předvádění svalů a územní ambice v Asii – promítající se do nedávné roztržky Japonska s USA nad novým čínským identifikačním pásmem protivzdušné obrany (ADIZ) – byl čím dál zoufalejší Abe nucen dát oběma zemím najevo, že zdrženlivost nemůže být jednostranná.
Zahrnutím 14 válečných zločinců třídy A, kteří byli po druhé světové válce popraveni, se svatyně Jasukuni stala pro Čínu a Jižní Koreu výrazným symbolem japonského předválečného militarismu a Abe se její návštěvě dlouho vyhýbal – i během svého předchozího působení v premiérské funkci.
Mohl si takový postoj nejspíš zachovat, kdyby Čína nevyhlásila zmíněné ADIZ, které se stalo neblahým novým precedentem, jelikož si uzurpuje mezinárodní vzdušný prostor nad Východočínským mořem, včetně oblastí, jež Čína neovládá.
(Abe podle všeho neuvažoval o možnosti, že by jeho pouť do Jasukuni mohla nakonec Číně pomoci tím, že prohloubí jihokorejský antagonismus vůči Japonsku.)
Obamova administrativa naléhala, aby Abe návštěvou Jasukuni nejitřil regionální pnutí – viceprezident Joe Biden tuto žádost zopakoval při nedávné zastávce v Tokiu na cestě do Pekingu.
Bidenova cesta ve skutečnosti prohloubila japonské bezpečnostní obavy, neboť zdůraznila úsilí Ameriky držet své vztahy ve východní Asii v rovnováze, i když to znamená smířit se s rozpínavou Čínou jako strategickým protějškem spojeneckého Japonska.
Místo aby USA odkladem Bidenovy cesty do Pekingu projevily nesouhlas s novým čínským ADIZ, doporučily svým komerčním aerolinkám jeho dodržování, zatímco Japonsko své dopravce vyzvalo k oslyšení čínského požadavku, aby v předstihu pro vymezené pásmo nahlašovali letové plány.
Výzvou k japonské zdrženlivosti USA v Japonsku rozdmýchaly obavy, aniž by od Číny získaly jakýkoli ústupek.
Rozšiřující se nesoulad mezi USA a Japonskem už vyšel plně najevo.
Abe se cítí zrazen Obamovým rozhodnutím nepostavit se rázně čínskému ADIZ – poslednímu v sérii agresivních kroků, jimiž Čína převrací status quo ve Východočínském moři.
Americká vláda zase otevřeně – a nezvykle – kritizovala Abeho návštěvu Jasukuni, přičemž americké velvyslanectví v Japonsku vydalo prohlášení uvádějící, že USA jsou „zklamány, že japonské vedení přistoupilo k jednání, které zhorší napětí s japonskými sousedy“.
Takové vzájemné výčitky neznamenají, že je spojenectví USA a Japonska – základ předsunuté americké vojenské přítomnosti v Asii – v bezprostředním ohrožení.
Japonsko zůstává vzorným spojencem, který hostí rozsáhlé rozmístění vojsk USA, a dokonce hradí údržbu amerických sil na své půdě.
Ostatně Abeho návštěva Jasukuni se uskutečnila jen den poté, co uzavřel dlouho nejistou bilaterální dohodu podporovanou USA, podle níž se americká letecká základna na Okinawě přesune do řidčeji osídlené části ostrova.
Podporuje rovněž vstup Japonska do Transpacifického partnerství, vznikajícího regionálního obchodního bloku pod vedením USA, který Čínu vylučuje.
Nicméně postupně se vyvíjí psychologický rozkol mezi Abeho a Obamovou vládou.
Zatímco Spojené státy znervózňuje Abeho nacionalistický postoj vůči Číně a Jižní Koreji, japonští představitelé se přestali snažit skrývat znepokojení nad Obamovou snahou najít rovnováhu mezi svými spojeneckými závazky a touhou po čínsko-amerických vazbách.
Rozmluvami s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem strávil Biden víc než dvakrát tolik času než s Abem.
Paradoxní je, že ačkoliv nervozita nad sílící průbojností Číny přivedla USA zpět do centra asijské geopolitiky a dala jim příležitost posílit svá bezpečnostní opatření v regionu, nevede k jednání zaměřenému na potlačení čínských expanzivních politik.
Japonsko v důsledku toho začíná pohlížet se skepsí na americkou ochotu podpořit jej vojensky v případě čínského útoku na Japonci ovládané souostroví Senkaku (v Číně označované Tiao-jü).
Nijak tomu nepomáhají rozporuplná vyjádření Obamovy administrativy potvrzující, že souostroví Senkaku spadá pod americko-japonskou bezpečnostní smlouvu, ale zároveň odmítající přijmout jasné stanovisko ohledně svrchovanosti ostrovů.
Budíčkem pro Japonsko byla Obamova nečinnost v roce 2012, když Čína uchvátila mělčinu Scarborough, součást filipínských výsostných vod.
Ve snaze ukončit napjatý pat Spojené státy zprostředkovaly dohodu, v níž se obě země dohodly na stažení námořních plavidel z oblasti.
Jenže když se Filipíny stáhly, Čína mělčinu obsadila – a Spojené státy vzdor smlouvě o vzájemné obraně mezi USA a Filipínami udělaly v reakci na to jen málo.
To Číně dodalo kuráž k faktickému obsazení druhé mělčiny, již si nárokují Filipíny a jež je součástí sporných Spratlyových ostrovů.
Faktory jako geografická vzdálenost a vzájemná ekonomická závislost přiměly USA jednat obezřetně, aby se nezapletly do asijských teritoriálních rozepří.
Na rozdíl od asijských států by Ameriku reálně nepoškodila čínská „Monroeova doktrína“ deklarující, že Čína v Asii nestrpí žádné vnější intervence.
Hrozí však, že neutralita USA ve sporech o svrchovanost podlomí jejich bilaterální bezpečnostní aliance (které tím, že zemím jako Japonsko znemožňují přiklonit se k militarismu, slouží vlastně čínským zájmům).
Snaha Obamovy administrativy najít v Asii rovnováhu zamlžuje širší mocenský test, jejž současné čínské konání představuje.
V sázce nejsou pouze ostrovy ve Východočínském a Jihočínském moři, ale také regionální řád ctící pravidla, svoboda pohybu po moři a ve vzduchu, přístup k mořským zdrojům a vyvážená mocenská dynamika v Asii.
Rozdmýcháváním japonského pocitu nejistoty americká politika riskuje, že vyvolá přesně ten výsledek, jemuž se snaží předejít, totiž návrat k militarismu.
Odliv mozků je prospěšný
Společnosti, jež přijímají vědce a další odborníky, kteří odcházejí ze svých rodných zemí, získávají ohromnou výhodu.
Průkopničtí a podnikaví francouzští hugenoti významně přispěli k rozmachu průmyslové revoluce v Británii.
Americké univerzity měly velký prospěch z německých židovských utečenců prchajících před Adolfem Hitlerem.
Dnešní Silicon Valley by nebylo tím, čím je, bez svých vynikajících čínských a indických podnikatelů.
Ve švýcarském Federálním technologickém institutu v Curychu (ETH) je nejvíc nositelů Nobelovy ceny ze všech institucí na světě.
To nepochybně plyne i z toho, že 35% učitelského sboru pochází z ciziny.
Od Córdoby před tisíciletím po dnešní Kalifornii jsou intelektuálně nejpodnětnějšími místy křižovatky nadaných lidí z různých kultur.
Společnosti, jež nedokáží přitahovat mozky, stagnují.
Vezměme za příklad Japonsko.
Japonská homogenita pomohla vytvořit hospodářský nacionalismus, který byl po několik dekád motorem země.
Dnes ale většina japonských univerzit, výzkumných ústavů a laboratoří, koncepčních agentur a elitních publikací trpí ztrátou života kvůli ,,sňatkům v rodině."
Současná japonská strnulost je zčásti důsledkem zemdlelosti, jež jako rodové zatížení pronikla do duševního života země.
Ale neožebračuje tenhle proces země, z nichž mozky odcházejí?
To není jisté.
Spanělsko kupříkladu přihlíželo odlivu svých talentů pět století, obzvláště pak po vítězství fašismu ve španělské občanské válce.
Když Franco zemřel v roce 1975, směřování země vůbec nebylo jasné, jak dokládá pokus o převrat z února 1981.
Kdysi chudé, diktátorské a v Evropě přehlížené Spanělsko prožilo v posledním čtvrtstoletí jeden z nejúspěšnějších příběhů proměny, stalo se prosperující a vzkvétající demokracií a schopní lidé už nevolí cestu úniku.
Mnozí z nejtalentovanějších Spanělů se dokonce vrátili domů.
Ještě významnějším faktem je to, že do Spanělska dnes přicházejí nadaní lidé ze zahraničí!
Historicky velkým ,,vývozcem" lidí v poměru k počtu obyvatel bylo Irsko.
Bída a tuhá společenská kontrola reakcionářské římskokatolické církve učinily ze země místo nepřívětivé pro intelektuální život, a to k velikému prospěchu Británie a Ameriky, neboť obě země přijaly mnoho schopných Irů, kteří byli na útěku z otupujícího duchovního života své rodné země.
Jak se běžně děje, ti méně obdaření intelektem zůstali doma.
A přesto se ze stavu bídy třetího světa, v jakém bylo před dvaceti lety, Irsko vypracovalo a předčí svého bývalého koloniálního učitele v HDP na hlavu.
Irsko se stalo přesvědčeným evropským hráčem, pečovalo o přímé zahraniční investice včetně rizikových podniků a podporovalo finanční služby a informační technologie.
To vyústilo v ohromný zpětný příliv mozků do Irska.
Když roku 1949 Čankajšek ustoupil na Tchaj-wan, aby vytvořil Čínskou republiku jako protipól Mao Ce-tungovy Čínské lidové republiky, usiloval o udržení svého diktátorského režimu.
Byl ovšem nucen rozpoznat důležitost upevnění tchajwanské ekonomiky jako prostředku posílení ostrova.
Díky štědré pomoci USA - po několik desetiletí byl Tchaj-wan hned po Izraeli druhým v pořadí podle výše podpory přijímané ze Spojených států - mohl Tchaj-wan poslat na studia do zahraničí své nejlepší univerzitní studenty, zejména inženýry.
Dnes je Tchaj-wan světová jednička v podílu inženýrů na celkovém počtu obyvatel země.
Mnozí tchajwanští inženýři studovali na prestižních amerických univerzitách, takže lidé v Bostonu někdy vysvětlují zkratku M.I.T. jako ,,Made in Taiwan" a nikoliv jako Massachusetts Institute of Technology.
Kvůli pochmurnému společenskému, intelektuálnímu a politickému prostředí v zemi se ještě v osmdesátých letech domů vraceli jen dva z deseti Tchajwanců, kteří vystudovali v USA.
Tchaj-wan poté udělal několik věcí.
Za prvé založil technologické parky a vytvořil dobré podmínky pro výzkum a vývoj.
Za další provedl deregulaci a zajistil obchodní příležitosti pro podnikatele.
A v neposlední řadě skoncoval s diktaturou, zavedl demokracii a poskytl prostor pro uskutečňování všeobecné lidské touhy po osobní svobodě a štěstí.
Přičiněním navracejících se vzdělaných lidí se v devadesátých letech z Tchaj-wanu stal tahoun v oblasti vyspělých technologií.
Vývoj Jižní Koreje v posledních padesáti letech je obdobou historie Tchaj-wanu.
Zčásti proto, aby pokořila Severní Koreu, přijala vojenská diktatura, již založil Pak Čong-hi v roce 1962, smělou politiku hospodářského rozvoje.
Pakova vláda pochopila, že je důležité investovat do vzdělání, a to jak základního, tak středoškolského a vysokoškolského.
Problém, který na diktátora čeká při budování univerzit, je ten, že je zapotřebí studentů.
A studenti často protestují!
Jakmile korejští studenti svrhli diktaturu Pakova nástupce Čon Tu-hwana, začali se v masovém měřítku domů vracet korejští vědci, inženýři, ekonomové a další odborníci a přinášeli s sebou znalosti, jež si osvojili v USA.
Odliv mozků tedy může být přínosný jak pro země, které talenty přijímají, tak i pro země, z nichž odborníci utíkají.
Bude přínosný tehdy, když po odlivu přijde opět příliv.
Většina lidí všude na světě dává přednost životu doma nebo návratům domů před trvalým exilem.
Korejské kimči jednoduše nechutná v Los Angeles tak jako v Pusanu a indická placka čapati není tak dobrá v Manchesteru jako v Haidarábádu.
Únik mozků vytváří ohromný tlak na země, které ztrácejí nejlepší ze svých lidí, a nutí je učinit kroky ke zlepšení systému vlády, institucí a míry hospodářské a společenské svobody.
Tyto kroky jsou rozhodujícím testem úspěšné společnosti.
A to je hlavní důvod, i když není jediný, proč platí, že čím mohutnější odliv mozků, tím lépe!
Překrásný nový finanční svět
CAMBRIDGE – Uvnitř skupiny G-20 zuří urputný boj o budoucnost globálního finančního systému.
Výsledek by mohl mít dopad na celý svět – nejen na ezoterický svět mezinárodních financí – po dobu několika příštích desetiletí.
Finance utvářejí moc, ideje a vliv.
Cynici mohou tvrdit, že základům globálního finančního systému se nic nestane, ale to se mýlí.
V následujících několika letech se se vší pravděpodobností dočkáme obrovských změn, dost možná v podobě vzniku mezinárodního finančního regulačního orgánu či úmluvy.
Současný chaos je totiž prakticky nemožné vyřešit bez nějakého typu kompasu ukazujícího na místo, kde leží budoucí systém.
Spojené státy a Velká Británie si přirozeně přejí systém, který přispěje k rozšíření jejich hegemonie.
Americký ministr financí Timothy Geithner nedávno v hrubých obrysech nastínil konzervativnější finanční regulační režim.
A dokonce i kritikové rozmařilého chování USA v minulosti musí uznat, že Geithnerův návrh obsahuje některé dobré nápady.
Tak především by regulační orgány nutily finančníky, aby drželi větší hotovost na krytí vlastních transakcí a nespoléhali tolik na daňové poplatníky jako na záchrannou brzdu.
Geithner si také klade za cíl zjednodušit finanční operace tak, aby se snáze vyhodnocovaly a aby správní rady, regulační orgány i investoři mohli lépe posuzovat rizika, jimž čelí.
Zbytek světa je sice Geithnerovým nápadům nakloněn, ale některé země by rády viděly zásadnější reformu.
Rusko a Čína zpochybňují dolar jako pilíř mezinárodního systému.
Guvernér čínské centrální banky Čou Siao-čchuan vyzdvihl v jednom promyšleném projevu klady globální superměny, kterou by mohl vydávat Mezinárodní měnový fond.
Toto jsou klidnější kritikové.
Současný předseda Rady ministrů Evropské unie, český premiér Mirek Topolánek, otevřeně vyjádřil naštvání mnoha evropských představitelů, když označil rozhazovačný přístup Spojených států k fiskální politice za „cestu do pekel“.
Totéž mohl docela dobře prohlásit i v souvislosti s evropskými postoji k finančnímu vedení USA.
V debatě o mezinárodní finanční reformě je v sázce nesmírně mnoho.
Díky roli dolaru v centru globálního finančního systému jsou USA schopny mobilizovat obrovské množství kapitálu, aniž by příliš narušily vlastní ekonomiku.
Bývalý americký prezident George W.
Bush například snížil daně ve stejné době, kdy uskutečnil invazi do Iráku.
Jakkoliv mohly být oba tyto Bushovy kroky pochybné, úrokové sazby amerického veřejného dluhu skutečně poklesly.
Ještě zásadnější je, že americká role v centru globálního finančního systému propůjčuje americkým soudům, regulačním orgánům a politikům obrovskou moc nad globálními investicemi po celém světě.
Právě proto přispěla trvalá nefunkčnost amerického finančního systému k rozdmýchání tak hluboké globální recese.
Jakou má na druhé straně Geithnerova vize alternativu?
Existuje pro globální finanční systém nějaké jiné paradigma?
Čínský přístup představuje obrovské skryté zdanění spořitelů, kterým je vyplácena pouze titěrná část úroku z vkladů.
To umožňuje státem kontrolovaným bankám půjčovat na dotovaný úrok upřednostňovaným firmám a sektorům.
V Indii se finanční represe používá jako prostředek k mobilizaci vázaných úspor, které mají pomáhat financovat mohutné vládní dluhy za mnohem nižší úrokové sazby, než jaké by převládaly na liberalizovaném trhu.
Velká část současných problémů Ruska pramení ze špatně fungujícího bankovního systému.
Řada půjčovatelů, kteří nedokázali získat prostředky za rozumných podmínek doma, byla nucena vzít si půjčky v tvrdé měně v zahraničí, což po kolapsu rublu vytvořilo katastrofální zátěž.
Evropa chce zachovat svůj model univerzálních bank, v němž banky plní širokou řadu funkcí, od přijímání vkladů přes poskytování malých komerčních úvěrů až po aktivity v oblasti investičního bankovnictví na vysoké úrovni.
Americké návrhy by univerzální bankovnictví naopak značně ztížily, a to částečně i proto, že se snaží omezit působnost depozitních institucí, které představují „systémové riziko“ pro finanční systém.
Takové změny vyvíjejí na univerzální banky tlak, aby se vzdaly riskantnějších investičních aktivit výměnou za možnost volněji operovat.
To se pochopitelně dotkne i amerických kolosů, jako jsou Citigroup, Bank of America a JP Morgan.
Model univerzálních bank však má v americkém finančním systému mnohem méně stěžejní postavení než v Evropě a některých částech Asie a Latinské Ameriky.
Odhlédneme-li od důsledků pro různé národní systémy, má budoucí podoba bankovnictví klíčový význam i pro širší finanční systém včetně rizikového kapitálu, soukromého kapitálu a hedgeových fondů.
Geithnerův návrh si klade za cíl utáhnout všem těmto sektorům do určité míry otěže.
Strach z krizí je pochopitelný, avšak bez těchto nových, kreativních přístupů k financím by se možná nikdy nezrodilo Silicon Valley.
Kde leží hranice mezi rizikem a kreativitou?
Ačkoliv se debata ve skupině G-20 z velké části týká otázek, jako je globální fiskální stimul, skutečný poker o vysoké sázky spočívá ve volbě nové filozofie mezinárodního finančního systému a jeho regulace.
Nedokážou-li naši nejvyšší představitelé nalézt nový přístup, pak finanční globalizace se vší pravděpodobností rychle zařadí zpátečku a vybřednutí ze současného marasmu bude ještě mnohem těžší.
Počátek krásného nového světa
Reprodukční biologové pomáhají bezdětným párům překonávat jejich neplodnost už od roku 1978.
Používají k tomu rok od roku propracovanější laboratorní metody plození lidských embryí a jejich manipulace v laboratoři.
Molekulární biologové nejméně stejně dlouho hledají způsoby, jak zvítězit nad lidskými chorobami.
Snaží se rozluštit celou sekvenci lidského genomu a vytvářejí nástroje pro nápravu genetických a buněčných vad a poruch.
Reproduktivní a molekulární biologové se sice zabývají zcela nesouvisejícími lékařskými problémy - neplodností a nemocností -, ovšem kombinací jejich technologií vzniká nová věda, reprogenetika, kterou člověk dostává do rukou nástroj utváření sebe sama.
Reprogenetika dovolí nastávajícím rodičům dát jejich dětem geny, které sami nemají, a tak zvýšit pravděpodobnost, že jejich potomci budou žít dlouho, zdravě, šťastně a úspěšně - což je pro řadu bioetiků noční můra.
Je ale reprogenetika opravdu jen novým a monumentálnějším opakováním úděsných praktik někdejších eugeniků?
Anebo je mezi reprogenetikou a eugenikou zásadní rozdíl jak v jejich kontrole a regulaci, tak v jejich smyslu?
Eugenika je ztělesněním touhy a pokusů společenských vůdců kontrolovat rozmnožovací zvyklosti občanů a patří k ní i násilné sterilizace nebo zabíjení těch, kteří měli být nositeli nežádoucích genů.
Naproti tomu reprogenetika se zabývá otázkou, jaké geny dítě získá, a nikoli vágním, nevědeckým cílem zkvalitnit genofond společnosti.
Navíc dává budoucím rodičům větší kontrolu.
Zatímco eugenické praktiky vedly k omezování svobody rozmnožování a mnohdy k ještě horším věcem, reprogenetika přináší opak.
Rodičům může bez přímé újmy komukoli jinému zaručit, že jejich děti budou mít větší naději být zdravé.
Reprogenetiku lze chápat jako rozšíření základní rodičovské motivace a touhy: ochraňovat potomky a dávat jim do života co nejvíce výhod.
Rodiče v bohatých společnostech přece už dnes dávají po porodu svým dětem výhody plynoucí z prostředí, v němž vyrůstají; reprogenetika by jim dovolila činit totéž, ale ještě před narozením.
Výhody spojené s prostředím či genovou výbavou samozřejmě nejsou zárukou, že děti budou zdravější, šťastnější a úspěšnější.
Jenomže copak nedostatek záruk brání rodičům v tom, aby své děti za 140 tisíc dolarů ročně posílaly na elitní soukromou univerzitu, kde učím?
Jestliže demokratické společnosti rodičům dovolují, aby dětem kupovali výhody z prostředí, jak jim mohou zakázat, aby pro ně kupovali i výhody genetické?
Používá-li se reprogenetika k posilování zdraví, štěstí a úspěšnosti, co by s ní mohlo být v nepořádku?
Odhlédneme-li otázky technické bezpečnosti, je hlavní námitkou proti reprogenetice její inherentní nespravedlnost vůči rodinám, které si ji nemohou dovolit.
Všechny moderní demokratické společnosti musí umět vyvažovat mezi nezávislostí jednotlivce a společenskou spravedlností.
Ve Spojených státech je individuální nezávislost na prvním místě.
V jiných západních zemích je ale mnohem výraznější společenská solidarita.
Většina západních zemí si to snaží uvědomovat tím, že stejnou zdravotní péči a vzdělávací příležitosti poskytuje všem dětem bez rozdílu.
Ale argument, že genetické vylepšování je nemorální, protože ne každé dítě si je může dovolit, má jistý háček.
Především - žádné dítě není biologicky rovnocenné.
Každý se rodí s výhodami nebo nevýhodami v řadě fyzických charakteristik i vrozených schopností.
Život není fér.
Klíčovou otázkou v budoucnosti bude: "Kdo rozhoduje o tom, kolik genetických výhod se bude přidělovat?"
Kdo rozhoduje o tom, které dítě bude rezistentní vůči viru HIV a které se narodí s vrozenou náchylností k AIDS?
Kdo bude rozhodovat o tom, které dítě bude mít vrozenou odolnost vůči rakovině nebo srdečním nemocem?
Má se toto rozhodování nechat na nahodilosti přírody, jako je tomu dnes?
Má se řídit bohatstvím rodičů?
Nebo zásahy benevolentního státu, který bude přidělovat geny zkvalitňující život všem nově počatým dětem?
Poskytování a regulace technologie genetického vylepšování nebude bohužel snadné.
Na rozdíl od zdravotní péče neexistují pro genetické vylepšování téměř žádné hranice.
Prostor pro větší odolnost vůči nemocem, pro delší život, pro větší fyzickou zdatnost a vyšší duševní schopnosti existuje vždy.
Vrozená touha dát dětem to nejlepší je ostatně tak silná, že pokud by byla reprogenetika někde zakázána nebo omezena, majetní lidé by si ji obstarávali jinde.
Dnes například jezdí Evropanky do USA kupovat od mladých Američanek lidská vajíčka vybraná podle jejich údajných genetických charakteristik.
Vedle vize prohlubující se propasti mezi "těmi, co mají", a "těmi, co nemají", si lze nicméně představit i jiný scénář.
I když zprvu k takové propasti zřejmě dojde, cena reprogenetiky se časem pravděpodobně výrazně sníží.
Stejně jako tomu bylo u počítačů a vyspělých telekomunikačních technologií, které si v rozvinutých zemích může dnes dovolit většina lidí.
Postupem času bude možné provádět i "hyperúpravy" genetické výbavy a ekonomické a společenské výhody bohatých zemí se rozšíří i na výhody genetické.
Propast mezi bohatými a chudými zeměmi by se tak s každou další generací rozšiřovala, až bychom jednoho dne museli přestat mluvit o jedné lidské rase.
Dědictvím nespoutaného globálního kapitalismu by se stalo navždy rozdělené lidstvo.
Jediná alternativa k této ponuré vyhlídce je dnes hodně vzdálená a dost možná nebude nikdy uskutečnitelná: jeden globální stát, kde budou mít všechny děti přístup ke stejným genetickým úpravám a stejné naděje být zdravým, šťastným a úspěšným.
Ve světě, kde děti dodnes umírají hlady, to zní jako politická fikce.
Ale ještě před třiceti lety zněla jako vědecká fikce i reprogenetika.
Bohužel nebo bohudík, politický vývoj je mnohem obtížnější předpovědět.
Brazílie rozepíná křídla
Nejvýznamnějším skrytým příběhem mezinárodního vývoje v současnosti je zřejmě brazilský ekonomický vzestup.
Před dvěma lety bylo brazilské hospodářství pohřbeno zaživa a všeobecně se očekávalo, že zvolení kandidáta Strany pracujících Inácia ,,Luly" da Silva prezidentem přivodí finanční kolaps.
Avšak Lula vládl mimořádně uvážlivě a Brazílie je na cestě k rychlému růstu.
Ve hře je ale cosi ještě zásadnějšího: Brazílie možná konečně překonává některé z nejpodstatnějších překážek hospodářského rozvoje, jež zemi tížily celá desetiletí.
Je-li tomu tak, mohlo by to představovat nejen brazilský hospodářský rozmach, ale i oživení ostatních částí Jižní Ameriky.
V lednu roku 2002 se americká pravice děsila levicové revoluce v Brazílii.
Zahraniční investoři panikařili při představě, že Brazílie nebude schopná se dohodnout na splácení svých zahraničních dluhů.
MMF pro změnu odvedl dobrou práci, když zajistil dočasné financování a svou politickou podporou po volbách podržel Lulu.
Ten následně přijal ortodoxní makroekonomické politiky a učinil kroky ke zvládnutí rozpočtového deficitu, čímž uklidnil paniku.
Tržní odhady brazilského růstu pro rok 2004 se pohybují kolem 4 procent.
Svou roli ovšem sehrává i něco hlubšího než jen obvyklé vlny euforie a paniky na mezinárodních finančních trzích.
Značné zásluhy na brazilském vzestupu nepřísluší Lulovi, nýbrž jeho předchůdci Fernandu Henriquu Cardosovi, brazilskému prezidentu z let 1992 až 2000.
Cardoso, všeobecně známý jako FHC, podle mého mínění k úspěchu zásadně přispěl ve čtyřech ohledech.
· Zaprvé, pod jeho vedením Brazílie pevně přijala lidská práva, a to nejen ve smyslu demokratických voleb, ale i ve smyslu hospodářské spravedlnosti pro Brazilce afrického původu a domorodé Brazilce, kteří byli dlouho diskriminováni.
Jako převážná část Latinské Ameriky se i Brazílie zrodila v bolestech conquisty a otroctví.
Ani ve 20. století nenabízel hospodářský a sociální řád původnímu obyvatelstvu a potomkům afrických otroků mnoho příležitostí.
To se dnes rychle mění.
Veřejné školství se stává všeobecně dostupným, a to i pro skupiny, jež byly v minulosti hrubě diskriminovány.
Pozoruhodné je i to, že skupiny původních obyvatel zvítězily v nelehkém boji za svou tradiční amazonskou domovinu.
· Zadruhé, Brazílie se konečně zapojuje do globální ekonomiky znalostí.
Po téměř celé 20. století se brazilské elity domnívaly, že si vystačí s přírodními zdroji - dobytčími farmami, kávovými plantážemi, produkcí ovocných šťáv a pěstováním sóji.
Dnes už vědí, že je zapotřebí také všeobecného středoškolského vzdělání a rozsáhlé sítě vysokoškolského vzdělávání.
Během Cardosových reforem prudce vzrostly počty žáků přijatých na střední školy, a to z 15% v roce 1990 na 71% v roce 2000.
Neméně důležité je to, že růst kvality i obsazenosti zažívají také brazilské univerzity.
Většina Latinské Ameriky, včetně Brazílie, celá desetiletí opomíjela investice do výzkumu a vývoje, zatímco východoasijské země do nich odhodlaně vkládaly peníze.
Cardoso jmenoval řadu vynikajících ministrů vědy a techniky a vláda konečně začala zvyšovat výdaje na vývoj a výzkum.
Brazílie si začíná budovat jméno nejen díky pomerančovému džusu, ale i vývozem letadel, například letounů Embraer, jež v současnosti soupeří s americkými a evropskými výrobci o regionální trhy vnitrostátních linek.
· Zatřetí, Brazílie začíná vystupovat ze své ekonomické ulity a usoudila, že je lépe konkurovat na světových trzích než chránit trhy národní.
Kvůli přebujelému protekcionismu byl poměr brazilského exportu k HNP celá desetiletí jedním z nejnižších na světě.
To se dnes konečně mění.
Poměr vývozu k HNP se zvýšil z 8% v roce 1990 na 13% v roce 2001, což naznačuje, že Brazílie se začíná rozhlížet po světových trzích.
Lula mnoho cestuje a propaguje brazilský vývoz, což také nesporně dokládá, že brazilská politicko-ekonomická orientace získává na mezinárodnosti.
· Začtvrté, Brazílie se zaměřuje na zdraví a produktivitu svých obyvatel.
Za Cardosovy vlády byla Brazílie průkopníkem účinné reakce na epidemii AIDS, jež spočívala v zajištění dostupnosti antiretrovirových léčiv a široce rozšířeného poradenství a testování přítomnosti viru v těle.
Hlavní hrdina tohoto úsilí dr.
Paulo Teixera působí v současnosti ve Světové zdravotnické organizaci, kde pomáhá organizovat celosvětový boj proti AIDS.
Brazílie také dramaticky zlepšila zdraví dětí, když dětská úmrtnost prudce klesla ze 60 z tisíce v roce 1990 na 36 z tisíce v roce 2001.
Celková brazilská míra porodnosti (průměrný počet porodů na jednu ženu) se prudce snížila, a to z 2,7 v roce 1990 na 2,2 v roce 2001.
V situaci, kdy se dospělosti dožívá více dětí, mají chudé rodiny raději méně dětí a více investují do jejich zdraví a vzdělání.
Tlaky způsobované populačním růstem opadají, což brazilskému hospodářství přináší silnou dlouhodobou vzpruhu.
Hospodářský vzestup Brazílie může mít velice kladné dopady na její sousedy, zejména na živořící země andského regionu.
Jde o nejpravděpodobnější scénář, ale na vyhlášení vítězství je ještě příliš brzy.
Brazílie stále čelí ohromným výzvám.
Lula bude muset stavět na Cardosově díle.
Je potřeba upevnit makroekonomickou stabilitu a rozpočtové deficity dostat pevně pod kontrolu.
Posílit je třeba politický konsenzus ve prospěch univerzitního vzdělávání, mezinárodně otevřeného obchodu, zdravotnictví pro všechny a hospodářství zaměřeného na vědu a techniku.
Záleží-li Brazílii na dlouhodobě udržitelném hospodářském rozvoji, musí také věnovat více pozornosti ekologickým otázkám, obzvláště v křehké, a přesto zásadní amazonské oblasti.
Má-li Brazílie hrát významnější roli coby regionální ekonomický tahoun, bude zapotřebí úžeji spolupracovat se sousedy na vhodných infrastrukturních projektech a rozšiřovat trhy.
Jde skutečně o velké výzvy, ale zdá se, že Brazílie má chuť je zvládnout.
Argentinský okamžik Brazílie
CAMBRIDGE – Brazilská ekonomika je ve volném pádu, padnuvši za oběť rokům chybné hospodářské správy a obřímu korupčnímu skandálu, který pohlcuje politický a podnikatelský establishment země – a teď hrozí, že povede k pádu druhého prezidenta během dvou let.
Zdá se možná těžké soustředit se na vývoj politik vprostřed politického a ekonomického rozvratu, ale zůstává faktem, že pokud Brazílie chce položit základy pro udržitelný růst, musí překonat zásadní výzvy.
Málokteré přitom působí tak vážné obavy jako fiskální těžkosti země.
Existují pádné důvody domnívat se, že přetěžované finance brazilské vlády už dlouho brzdí ekonomiku země.
Na 36% úrovni je poměr vládních výdajů k HDP jeden z nejvyšších mezi zeměmi s podobnou výší příjmů.
Roky fiskální nedbalosti, přibývajících závazků v oblasti sociálního zabezpečení a nízkých komoditních cen obrovsky posilují obavy – teď ještě prohloubené politickou krizí – z dluhového zatížení vlády, které aktuálně dosahuje zhruba 70 % HDP.
Situaci dál zhoršují vysoké úrokové sazby nezbytné k financování hrozivého fiskálního postavení: vyšší splátky úroků tvoří velkou část rozdílu ve výdajích mezi Brazílií a srovnatelnými zeměmi.
Za těchto okolností brazilský Národní kongres ve snaze oživit důvěru trhů schválil loni v prosinci bezprecedentní ústavní dodatek, jímž zavedl strop vládních výdajů mimo úroky, indexovaný k míře inflace za předchozí rok, a to nejméně na deset let.
Dokud bude výdajový strop platit, zaručí, že každý rok, kdy ekonomika zažije reálný růst, bude velikost vlády (bez splátek úroků) jako podíl národního důchodu klesat.
Mezinárodní měnový fond jej tehdy nadšeně podpořil a označil jej za potenciální fiskální „obrat ve hře“.
Jenže je tomu tak?
Vzato doslovně, ekonomické odůvodnění výdajového stropu je překvapivě chabé.
Nic v ekonomické teorii nehovoří pro udržování reálných výdajů vlády na neměnné úrovni po dobu tak dlouhou, jako je dekáda.
Brazilská vláda je sice přebujelá, leč neexistuje žádný magický poměr výdajů k HDP, který by zajistil vytrvalý růst.
Dále tento strop nerozlišuje mezi vládní spotřebou a investicemi.
Konečně v praxi se pravděpodobně stane spíš cílem než stropem, takže během budoucího poklesu zablokuje prostor pro kontracyklickou fiskální politiku.
Myšlenka stropu budoucích výdajů má vážné slabiny i jako signál k důvěře trhů.
Dokud se bude ekonomika smršťovat, strop výdajů mnoho kázně nepřinese; nenutí vládu hubnout společně s ekonomikou.
Fiskální kontrakce se augustiniánským způsobem odkládá do budoucna – což pro důvěru není právě vzpruha.
Ostatně MMF s argumentem, že výdajový strop je nedostatečný, naléhá na dodatečnou fiskální korekci s ostrým startem.
Možná že zoufalé časy si říkají o zoufalá opatření.
Brazilské opatření připomíná argentinský plán směnitelnosti z roku 1991, který zrušil veškerou měnovou regulaci a zavěsil argentinské peso k americkému dolaru.
Tváří v tvář hyperinflaci a naprosté ztrátě důvěry trhů se vláda snažila pořídit si věrohodnost tím, že měnovou politiku přepnula na autopilota.
Argentinský vzkaz trhům říkal: „Podívejte, nemáme nad měnovou politikou žádnou moc.“ Obdobně Brazílie sděluje trhům, že bude zeštíhlovat vládu (jestliže poroste ekonomika).
V obou případech byly sliby podepřeny zákonnými, či dokonce ústavními změnami.
Když se svazujícím omezením ekonomického oživení stane věrohodnost, dávají taková opatření smysl – tedy pokud mají na důvěru trhů zamýšlený účinek.
Dlouhodobé úrokové sazby u brazilských státních dluhopisů skutečně od schválení ústavní změny výrazně klesly (byť je těžké určit kauzální vliv samotného pravidla) a zůstávají výrazně pod úrovněmi z doby před změnou, vzdor krátkému vzestupu, který následoval po zveřejnění nahrávky, na níž prezident Michel Temer údajně schvaluje nezákonné uplácení vězněného kongresmana.
Jak ale po několika letech zjistila Argentina, svazující fiskální legislativa může být sama silným omezením ekonomického oživení.
Koncem 90. let už se drtivým argentinským problémem stala nadhodnocená měna.
Jedna vláda za druhou se ze strachu ze ztráty věrohodnosti držela zákona o směnitelnosti, ale v důsledku toho v ekonomice zhoršovaly krizi konkurenční schopnosti.
Nakonec Argentina od zavěšení měny ustoupila v roce 2002, vprostřed pouličních nepokojů a politické mely.
Prizmatem argentinské zkušenosti se brazilský výdajový strop zdá problematický – obzvlášť na pozadí politického pozdvižení, které bude v předvídatelné budoucnosti nesporně pokračovat.
Politická kontroverznost výdajového stropu pravděpodobně ještě zesílí, až se Brazílie zotaví, což se stane.
Není těžké si představit, že příští vláda – ať už vznikne kdykoli – bude strop považovat za překážku na cestě k rychlejšímu hospodářskému růstu.
Obhájci výdajového stropu budou znít nepřesvědčivě, protože za absence krajních problémů s věrohodností je jeho ekonomické zdůvodnění chatrné.
Výdajový strop vlastně podkope sám sebe v rozsahu, v jakém se mu podaří vyřešit potíž s věrohodností.
Brazílie by se mohla stát vězněm symbolické hodnoty politiky coby nástroje závazku, i když jako takový přežije svou užitečnost.
Ironie příběhu neunikne investorům ani Argentincům: země, jež si do ústavy bez okolků vepíšou výdajový strop, patří k těm, které jej z ústavy dokážou stejně snadno vyškrtnout.
Existují dobré důvody, pro něž si demokracie občas svazují ruce nebo přenášejí rozhodování jinam.
Například nezávislé centrální banky či fiskální výbory mohou vládám pomoci překonávat pokušení ke krátkodobým manipulacím ekonomiky za dlouhodobější cenu.
Brazilský výdajový strop nevypadá jako udržitelné řešení.
Největší riziko tkví v tom, že výdajový strop, ač zrozen z opravdového pocitu fiskální naléhavosti, vyvolá v posledku politický střet o samotný strop, namísto tříbení schopnosti uvažovat o nesnadných fiskálních rozhodnutích, která je třeba dělat.
Terapie MMF pro Brazílii
MONTEVIDEO – Brazilská ekonomika je na jednotce intenzivní péče.
Sílící politická krize v Brazílii – proti prezidentce Dilmě Rousseffové bylo právě zahájeno řízení o odvolání z funkce za to, že se údajně dopustila nekalých účetních machinací, aby zakryla velikost rozpočtového schodku – přináší ovšem otázky ohledně toho, kdo dokáže zajistit tolik potřebnou léčbu.
Situace je bezpochyby vážná.
Výstup se smršťuje, fiskální příjmy skomírají a rozpočtový deficit překračuje 9 % HDP.
Inflace se přehoupla do dvouciferného pásma, což centrální banku přimělo zvýšit úrokové sazby – vzhledem k prohlubující se recesi a bobtnajícím nákladům na obsloužení prudce rostoucího brazilského dluhu se ovšem jedná o neudržitelný přístup.
Jelikož úvěruschopnost Brazílie rychle upadá, rozpětí úrokových sazeb u jejího suverénního dluhu dosahuje argentinských úrovní.
Stav brazilských mezinárodních rezerv ve výši 370 miliard dolarů, který se kdysi jevil jako neotřesitelný, vypadá čím dál zranitelněji.
Když se vezme čistá hodnota předpokládaných devizových swapů (115 miliard dolarů), podíl krátkodobého veřejného dluhu (domácího i zahraničního), jejž pokrývají mezinárodní rezervy, je pod kritickou hranicí 100 %.
Zkraje roku, kdy Rousseffová oficiálně vstoupila do druhého funkčního období, byly priority její administrativy jasné: realizovat věrohodný program fiskální korekce, který hladce dostane primární rozpočtovou bilanci (bez splátek úroků) zpět do přebytku a sníží tempo růstu veřejného dluhu na udržitelné úrovně.
Rousseffová záhy do čela tohoto úsilí jmenovala ekonomický tým považovaný za fiskálně konzervativní.
Situace se ale pouze zhoršila, zčásti kvůli hospodářskému zpomalení Číny, konci komoditního boomu, přísnějším mezinárodním finančním podmínkám, slabšímu globálnímu růstu a mnohaletému dědictví špatné správy a řízení.
Domácí politika ale nedobrou situaci ještě značně zhoršila; ostatně největší překážkou pro ekonomické oživení se letos stal obří korupční skandál ve státním ropném gigantu Petrobras.
Přestože skandál propukl už loni, obvinění a důkazů proti vysokým představitelům tradičních politických stran a proti prominentním podnikatelům přibývá v poslední době.
Skandál kolem Petrobrasu vyvolal v brazilské politice chaos, podobně jako vyšetřování mani pulite („čisté ruce“) v Itálii 90. let minulého století.
Za obvinění z korupce byl poprvé zatčen úřadující senátor.
Pokus odvolat Rousseffovou situaci ještě dál komplikuje.
Brazílie uvízla v začarovaném kruhu či, řečeno s ekonomy, „ztratila rovnováhu“.
I kdyby tu byla vláda ochotná a schopná uskutečnit potřebnou fiskální korekci, věrohodnost Brazílie významně narušují politické důsledky aféry kolem Petrobrasu.
Obnovit tuto věrohodnost chce čas – a právě čas je přepychem, jejž si Brazílie nemůže dovolit.
Bez tržní důvěryhodnosti zůstanou vysoké úrokové sazby a široká úvěrová rozpětí, přemůžou snahu o fiskální korekci a vtlačí ekonomiku do klesající spirály.
Vlivem rozpočtových tlaků bude navíc pro centrální banku čím dál těžší zvyšovat krátkodobé úrokové sazby, aby plnila své zmocnění potlačovat nadměrnou inflaci.
Krátce, Brazílii schází věrohodná fiskální a měnová kotva.
Má-li Brazílie rychle oživit svou důvěryhodnost, bude potřebovat podporu mezinárodního společenství.
Brazílie nemá institucionální ekvivalent Evropské centrální banky, která by udělala, „cokoli bude zapotřebí,“ aby si zachovala přístup k rozumným úrokovým sazbám, zatímco bude uskutečňovat fiskální a strukturální korekci.
Orgán, jejž má Brazílie nejblíže, je Mezinárodní měnový fond, s nímž by si měla korekční program dojednat.
Součástí takového programu by bylo zvýšení primárního přebytku na 2-3 % HDP ve střednědobém výhledu, omezení vládních výdajů (daňové zatížení je už teď nebetyčně vysoké) a odstranění valorizačních pravidel, v jejichž důsledku jsou výdaje příliš rigidní.
Brazílie by dále musela odstranit vazby mezi příjmy a výdaji, což je vlastnost rozpočtu země, kvůli němuž je nesnadné jej v těžkých dobách řádně plnit.
Konečně by musela postupně utlumit státní subvence do brazilské rozvojové banky BNDES a posílit využívání tržních souvislostí pro zápůjční úrokové sazby BNDES, čímž by přispěla k obnovení fiskálního zdraví a odstranění deformací ve finančním zprostředkovatelství.
MMF by mohl splnit svůj díl úkolu tím, že tento korekční program opatří razítkem souhlasu a dá k dispozici své prostředky, aby Brazílie po přiměřenou dobu nemusela čerpat z mezinárodních kapitálových trhů.
To by brazilské naděje na úspěch významně posílilo.
Jistěže, povolat MMF s sebou nese značné stigma.
Realita je ale taková, že pomoc zemím v situacích, v jaké se nachází Brazílie, je oblast, v níž globální finanční instituce jako MMF – který, to je potřeba zmínit, je dnes pružnější a otevřenější, než byl před deseti lety – mohou hrát pozitivní úlohu.
Ještě podstatnější je, že dobré, neřkuli snadné možnosti už Brazílie vyčerpala.
Jedinými alternativami k programu MMF jsou inflační spirála, která by rozleptala reálnou hodnotu dluhu a dalších nominálních pasiv, anebo sestupná ekonomická spirála, která by mohla zapříčinit nutnost restrukturalizace dluhu.
Ten i onen výsledek by ohrozil reformy a sociální pokroky, jichž země dosáhla od zavedení stabilizačního programu Plano Real v roce 1994.
Vzhledem k tomu a navzdory možným politickým nesnázím a riziku sociálního vzdoru nemá Brazílie mnoho na vybranou než pustit se do programu korekcí pod dohledem MMF.
Bude to hořké sousto, ale jedině MMF dokáže zajistit lék, jejž Brazílie potřebuje.
Cesta úniku pro Brazílii
WASHINGTON – Odvolaná brazilská prezidentka Dilma Rousseffová už není v úřadu, a je tedy úkolem nově zmocněné vlády prezidenta Michela Temera vytáhnout Brazílii z makroekonomické bryndy.
Dokáže Temerova vláda drolící se brazilské hospodářství zachránit?
Situace je bezpochyby krušná.
Brazílie poslední dobou zažívá nejsilnější smrštění ekonomiky ve své soudobé historii.
Tamní HDP na hlavu se letos scvrkne o víc než 10 % oproti roku 2013.
Nezaměstnanost vyletěla na víc než 11 %, od ledna 2015 o čtyři procentní body.
Před Brazílií není snadná cesta k oživení, z prosté příčiny: aktuální propad plyne z toho, jak se v posledních letech stupňují dlouhotrvající ekonomické slabiny – konkrétně fiskální rozmařilost a chudokrevný růst produktivity.
Vezměme si fiskální postavení Brazílie, které se od roku 2011 rychle zhoršuje; primární přebytek ve výši 3,1 % HDP ustoupil schodku převyšujícímu 2,7 % HDP, což vedlo k celkovému rozpočtovému schodku ve výši téměř 10 % HDP.
Ve skutečnosti byly základy tohoto propadu položeny už dávno.
Primární výdaje brazilské vlády jako podíl HDP vzrostly z 22 % v roce 1991 na 36 % v roce 2014.
Z velké části lze tyto výdaje vysvětlit závazkem potlačovat endemickou chudobu – součástí úsilí byl mimo jiné světově největší program podmínečných hotovostních transferů – bez omezení výhod, jimž se těší movitější brazilští občané.
Po jistou dobu se brazilské vládě dařilo vyšší výdaje financovat příjmy z daní, které v důsledku odvodů ze stoupající spotřeby a formalizace trhu práce také rostly.
Vysoké globální ceny komodit navíc pomohly v letech 2003 až 2010 udržet růst HDP kolem 4,5 % ročně, což také posilovalo vládní příjmy.
Jenže formální trh práce se samozřejmě nemůže rozšiřovat donekonečna a komoditní ceny vždy nakonec klesnou.
Brazílie bohužel dobrých časů nevyužila k zajištění růstu produktivity.
Úhrnné produktivitě faktorů lze připsat jen 10 % růstu brazilského HDP v letech 2002-2014, zatímco dvě třetiny byly důsledkem vzestupu počtu o něco lépe vzdělaných osob nastupujících do pracovních sil.
Když se tedy vzpruhy brazilských daňových výnosů konečně vyčerpaly, zákonem předepsané nárůsty veřejných výdajů Brazílii rychle dovedly k fiskálnímu útesu.
Kontracyklické politiky dnes nepřicházejí v úvahu; na ty jednoduše schází fiskální či měnový prostor.
Brazilské vládě tak zůstává jediná reálná možnost jak obnovit podnikatelskou důvěru a oživit hospodářský růst: vypořádat se s brazilskými strukturálními slabinami.
Dobrou zprávou je, že Temerova vláda si tuto nutnost zřejmě uvědomuje.
Předložila už brazilskému kongresu ústavní dodatek, který na příštích 20 let zakáže nominální roční nárůsty veřejných výdajů, a to i na nižší než národní úrovni, které překročí míru inflace v předchozím roce.
Za předpokladu, že se inflace ustálí na určité nižší úrovni, by takový strop mohl způsobit, že veřejné výdaje jako podíl HDP začnou klesat, jakmile začne ekonomika opět růst.
Pokud růst HDP doprovodí nárůsty příjmů z daní, fiskální nevyváženosti a hromadění veřejného dluhu se automaticky vyřeší.
Ve chvíli, kdy je brazilská rozpočtová pružnost nízká, by takové pravidlo mohlo přinést obrat ve hře.
Ovšemže, strop růstu výdajů by sám o sobě nezbavil Brazílii nutnosti vyřešit stávající rozpočtové zkostnatělosti.
Temerova vláda už ohlásila záměr právě z tohoto důvodu předložit kongresu plán penzijní reformy.
Co se týče produktivity, vláda se zaměřuje na snahu omezit plýtvání způsobené nedostatečnou výstavbou infrastruktury v posledních desetiletích.
Rozšíření infrastrukturních investic slibuje také popohnání soukromých investic v dalších sektorech.
Klíčové bude v různých segmentech infrastrukturních služeb pečlivě nastavit rozdělení zodpovědnosti mezi soukromý a veřejný sektor, včetně nezávislých regulatorních orgánů.
Temerova vláda rovněž doufá, že se jí jako zdroj růstu produktivity podaří využít investic do lidského kapitálu.
Za současné situace soukromé společnosti v Brazílii investují do školení personálu méně než firmy v jiných zemích s podobnými příjmy na hlavu, což z velké části plyne z demotivace zakotvené do daňových a pracovních zákoníků – a Temerova vláda nadnesla, že takové pobídky změní.
Aby maximalizovala dopady těchto snah, Temerova vláda by se také měla zaměřit na omezování plýtvání v soukromém sektoru, které způsobují další problémy s podnikatelským prostředím.
Efektivnější využití lidských a materiálních zdrojů by posílilo konkurenční schopnost firem a pozvedlo brazilskou úhrnnou produktivitu faktorů, obzvlášť při zkvalitnění brazilského lidského kapitálu.
Připočtěme k tomu snahy napomoci zahraničnímu obchodu a brazilský podnikatelský „elán“ by se mohl zbavit pout a umožnit Brazílii únik se současné krize a směřování k větší budoucí prosperitě.
Článek vyjadřuje vlastní názory autora, které nemusejí odrážet názory Světové banky ani žádné z vlád, jež zastupuje.
Jak opravit brazilskou ekonomiku
SÃO PAULO – Brazílie je před nejzávažnějšími volbami od konce vojenské vlády před více než třiceti lety.
Avšak přestože politiku v zemi sužuje řada nedostatků, výsledek voleb bude záviset na programu hospodářské reformy příští vlády.
Jedním z nejvážnějších ekonomických problémů Brazílie je anemický růst produktivity, který podkopává růstový potenciál země.
Jelikož výstup na zaměstnance od poloviny 90. let stoupal v průměru o pouhých 0,7 % ročně, více než polovina růstu příjmů na hlavu za poslední dvě desetiletí je důsledkem zvyšování podílu ekonomicky aktivních obyvatel.
Tento motor růstu příjmů se ale vzhledem k rychlému stárnutí populace brzy zastaví.
Ve slabém růstu produktivity se zčásti odráží nedostatečná otevřenost trhu, která omezuje přístup brazilských firem k zahraničním vstupům a technologiím, a dále překážky brzdící účinnou domácí konkurenci.
Průměrnou produktivitu navíc snižuje chatrná logistická infrastruktura, diferencované daňové režimy států a subvence konkrétních firem, umožňující přežití a udržení zdrojů méně efektivním firmám.
Řešení vyžaduje, aby tvůrci politik soukromý sektor podpořili tím, že budou posilovat zavádění a šíření vyspělých technologií, nikoli nabízet kompenzace za vysoké vnitřní náklady.
Kromě toho je třeba zajistit, aby ekonomické prostředí více přálo podnikatelům, mimo jiné reformou komplikovaného a nevyváženého daňového systému.
Zapotřebí je také zvýšit investice do infrastruktury, jakož i uskutečnit reformu finančního zprostředkování, aby podmínky financování lépe odpovídaly investičním projektům.
Kvalitnímu vzdělávání a formování lidského kapitálu by mohla prospět méně rigidní alokace veřejných prostředků a posílení výměny zkušeností mezi státy a obcemi, z nichž některé dosáhly pokroku díky opatřením, která by se mohla použít i jinde.
Brazílie potřebuje také výrazné fiskální usměrnění.
Přestože produktivita a potenciál hospodářského růstu přibývají hlemýždím tempem, reálné (inflačně očištěné) veřejné výdaje strmě stoupají.
Z necelých 30 % HDP v roce 1980 veřejné výdaje vyšplhaly na zhruba 40 % v roce 2017, přičemž v letech 2006 až 2017 došlo ke vzestupu o 68 %.
Přesto ubývalo veřejných investic (včetně infrastruktury), které loni nedosáhly ani 0,7 % HDP.
Jelikož daňové příjmy negativně ovlivnil pokles HDP v letech 2015-2016 a následné křehké makroekonomické zotavení, primární rozpočtová bilance se v poměru k HDP zhoršila o víc než čtyři procentní body.
To zapříčinilo vzestup veřejného zadlužení z 54 % HDP v roce 2012 na 74 % v roce 2017.
Ke zkrocení vystřelujícího dluhu Brazílie roku 2016 schválila ústavní dodatek zavádějící strop veřejných výdajů pro příštích 20 let.
Pokud se brazilským orgánům podaří toto pravidlo dodržet, popřípadě spojit výdajové škrty s daňovými příjmy tak, aby zajistily zlepšení primárního salda veřejného sektoru o 0,6 % HDP ročně, trajektorie veřejného dluhu by mohla být do deseti let znovu udržitelná.
Klíčem k úspěchu budou samozřejmě chytré škrty ve výdajích.
Světová banka, kde působím jako výkonný ředitel, už určila oblasti, kde lze takové škrty provést: v sociálním zabezpečení, platech ve veřejném sektoru a v dotacích a daňových úlevách.
Odlehčením zátěže veřejného rozpočtu by výdajové škrty v těchto oblastech mohly dokonce vytvořit prostor pro jiné, produktivnější typy veřejných výdajů.
Zásadní je, že by takové škrty měly jen minimální dopady na chudší Brazilce.
Ostatně co se týče daňové reformy, existují kroky, které by mohly nejen přispět ke zlepšení podnikatelského prostředí, ale také pomoci snížit sociální nerovnosti zakotvené v současném systému.
Na cestě ke zvýšení produktivity a úpravě fiskální rovnováhy musí také brazilští lídři reformovat veřejnou správu.
Za současného stavu je poskytování veřejných služeb v široké škále oblastí – mimo jiné ve zdravotnictví, školství, potírání násilí, infrastruktuře, dopravě a logistice a v hospodaření s vodními zdroji – velmi neefektivní.
Příčiny jsou rozmanité.
Brazílie trpí přebytkem pravidel přispívajících k rozpočtové zkostnatělosti, rozdrobeností služeb, chabým plánováním, monitorováním a hodnocením projektů a politik, nedostatkem pozitivní výkonnostní motivace pro zaměstnance veřejného sektoru, přenosem tvorby politik na soudy a byrokracií, která se čím dál víc vyhýbá riziku.
Brazílie tedy musí zlepšit soudržnost politik, od plánování po uskutečňování programů a projektů, a víc se zaměřit na sledování a vyhodnocování výsledků.
Schopnost veřejných výdajů víc přispět ke zlepšení sociálně ekonomických výsledků by posílila také lepší koordinace veřejného a soukromého sektoru.
Budoucnost Brazílie závisí na uskutečnění promyšlených, postupných a soudržných hospodářských reforem, které napomohou růstu produktivity a nasměrují zemi k fiskální udržitelnosti.
Ať už nadcházející volby vyhraje kdokoli, ponese zodpovědnost za splnění tohoto naléhavého úkolu.
Zhoubná pomoc pro Brazílii
Mezinárodní měnový fond (MMF) přišel minulý týden s větším záchranným balíčkem pro Brazílii, než světové finanční trhy čekaly.
Cílem bylo zmírnit obavy o budoucnost Brazílie.
Zatím se ale nic takového nestalo.
Po počátečním zotavení se brazilské úrokové sazby ustálily na úrovni, která je neslučitelná s dlouhodobou platební schopností.
Její "referenční" obligace typu C v této chvíli vynášejí v dolarech kolem 22 procent.
Dluh Brazílie se rovná 60 procentům HDP, z nichž 35 procent je splatných do jednoho roku.
MMF po Brazílii chce, aby vykázala "primární přebytek" (tj. kdy se úrok státního dluhu nezapočítává do rozpočtových kalkulací) ve výši 3,75 procent rozpočtu.
To ale samozřejmě nedokáže zastavit další zhoršování poměru mezi dluhem a HDP země, zvlášť když vysoké úrokové sazby ženou Brazílii do recese.
Fakt, že tento balíček nepřinesl žádnou skutečnou pomoc, svědčí o tom, že s mezinárodním finančním systémem je cosi v nepořádku.
Problémy Brazílie nelze svést na to, že Brazílie udělala něco špatně; všechna odpovědnost padá plně na mezinárodní finanční instituce.
Je sice pravda, že si Brazílie zanedlouho zvolí nového prezidenta, který se globálním finančním trhům nemusí zamlouvat, ale mají-li mezinárodní finanční trhy přednost před demokratickou volbou, musí chyba být v systému.
MMF, ovlivněn tržním fundamentalismem, nepřináší všem svým členům dostatečný prospěch.
Tzv. washingtonský konsensus, který v posledních letech přijaly za svůj MMF i Světová banka, spoléhá na to, že finanční trhy se dokáží napravovat samy.
Důvěra v tuto vlastnost trhů však nebyla a není na místě.
Od chvíle, kdy se finanční kapitál začal volně pohybovat po světě, přicházela jedna krize za druhou a země se u MMF domáhaly stále větších a nákladnějších záchranných balíčků.
Příčinou dnešního stavu je podle tržních fundamentalistů tržní riziko, které tato pomoc MMF způsobila.
Po asijské krizi z roku 1997 přešel MMF od pomoci "zvenčí" (bailout) na pomoc zevnitř - "bail in" -, která větší část rizika přesunula zpět na mezinárodní věřitele.
Tak vyšla najevo skutečná rizika investování do rozvíjejících se trhů.
Jaký je výsledek?
Kapitálové toky se otočily.
Místo aby kapitál proudil směrem do ekonomik na okraji světa, on z nich odtéká a teče do ekonomik ve středu světového ekonomického dění.
Má-li stabilita zůstat zachována, potřebují finanční trhy regulaci a věřitele nejvyšší instance.
Věřitel poslední instance bez špetky morálního rizika však neexistuje.
Každá rozvinutá země se tuto lekci naučila před několika desetiletími, ale svět jako celek se k ní teprve propracovává.
Systém, který máme dnes, je pokroucený.
Je navržen tak, aby hájil mezinárodní finanční trhy, ne stabilitu rozvíjejících se ekonomik na periférii.
A proto je poměr mezi rizikem a ziskem investování do rozvíjejících se trhů tak nepříznivé.
Řešení najdeme, až tento problém uznáme.
Washingtonský konsensus vychází z otázky, jak velký rozpočtový přebytek je zapotřebí k udržení zadluženosti v mezích; čím vyšší jsou úrokové sazby, tím větší musí být přebytek.
V případě Brazílie s 22procentními úroky a 4procentním růstem by primární přebytek musel dosahovat 4,8 procent, aby nedocházelo k nárůstu poměru dluh/HDP - což je na první pohled nemožné.
Otázka totiž musí znít jinak: jakou výši úrokových sazeb lze sladit s přiměřeným tempem růstu?
Primární přebytek ve výši 3,75 procenta se pak stává maximální, a ne minimální hodnotou, jíž lze vymáhat a která je s to podpořit reálné úrokové sazby ne vyšší než 10 procent.
Jde tedy o to, jak snížit úrokové sazby až na tuto hranici.
Bude k tomu možná zapotřebí i zvýšení mezinárodního úvěru nebo záruk.
Úkolem světa je teď nalézt nástroje, které minimalizují možnost morálního rizika, ale přitom udrží úroveň reálného rizika v přijatelných mezích.
Já navrhuji, aby tentokrát místo tradičního balíčku MMF otevřely brazilskému vládnímu dluhu svá diskontní okna centrální banky rozvinutých zemí.
Brazilské dluhopisy by se vzpamatovaly, a kdyby byl na dohled věřitel nejvyšší instance, vrátila by se i důvěra.
Tím, že by se nezvedla částka, jíž jsou centrální banky ochotny půjčit v souladu se vzrůstem tržních cen, by se minimalizovalo riziko.
Komerční banky by záhy znovu pro Brazílii obnovily výši úvěru, což by přispělo k zotavení exportu.
(Tady by pomohlo i to, kdyby byla zrušena podstatná část amerických dovozních cel na brazilskou ocel.)
Krize by tak zmizela jako pára nad hrncem.
Můj návrh by dosáhl přesně toho, co před nedávnem zveřejněný balíček nedokázal, a to za nijak vyšší cenu.
Není navíc pozdě jej realizovat.
Pokud by realizován byl, budoucí brazilský prezident (nehledě na to, kdo jím bude) by neměl ani důvod uvažovat o zásazích do běžné dluhové služby, k níž je Brazílie zavázána.
Za stávajících okolností je omluvitelné, když bude žádat o větší mezinárodní podporu.
Je to pořád lepší, než kdyby připustil, aby jeho země smertelně krvácela stejně jako Argentina.
Za politických podmínek, jaké teď panují v Brazílii, se nelze divit trhům, že zvažují i možnost reorganizace dluhu či dokonce jeho nesplácení.
Až a pokud k tomu doopravdy dojde, jejich činy se brzy stanou sebenaplňujícím se proroctvím.
A proto nelze finanční trhy ponechat jejich osudu.
Brazilská institucionální nejistota
SÃO PAULO – Přípravy Brazilců na hlasování ve druhém kole prezidentských voleb, které proběhne 26. října, bedlivě sledují mezinárodní investoři.
Volba nejenže rozhodne, kdo bude příštím prezidentem země, ale také může určit budoucnost Brazilské centrální banky (BCB), a tudíž makroekonomickou trajektorii země.
Zatímco úřadující prezidentka Dilma Rousseffová podporuje stávající institucionální rámec BCB, její soupeři prohlašují, že měnovou politiku sužuje politické vměšování, které by se mělo nejlépe vyřešit posílením autonomie BCB.
Návrh reformy, která by omezila prostor pro politické vměšování a současně zajistila větší zodpovědnost a upevnila finanční stabilitu, však žádný z kandidátů dosud nepředložil.
Má-li si Brazílie zachovat statný a stabilní hospodářský růst, centrální banka bude potřebovat úpravy od základů.
Měnová politika už dlouho v brazilské politice hraje významnou úlohu.
Během demokratizačního procesu 80. a 90. let se jedna vláda za druhou snažila zkrotit hyperinflaci, která v roce 1993 dosáhla 2477 %.
Realizací plánu na zavedení realu, spuštěného roku 1994, se hned v dalším roce podařilo roční růst cen stlačit na „přijatelných“ 22 %.
Na vlně úspěchu byl tvůrce plánu, bývalý ministr hospodářství Fernando Henrique Cardoso, dvakrát zvolen prezidentem (v letech 1994 a 1998), což dalo jasně najevo obavu voličů o cenovou stabilitu.
Dnes, kdy centrálním bankéřům ve vyspělých zemích dělá vrásky na čele hrozba deflace, jsou brazilští politici opět nuceni reagovat na široce rozšířený strach ze zpomalení růstu a návratu vysoké inflace.
Plány prezidentských kandidátů ohledně BCB bohužel zdaleka nenabízí, co je třeba.
Rousseffové Strana pracujících historicky odmítá dát bance formální autonomii a ona sama v kampani rozehrála výrazně populistickou kartu tvrzením, že autonomie BCB by přenesla příliš mnoho pravomocí na představitele soukromých bank.
Marina Silva, kandidátka Socialistické strany, vznesla požadavek formální nezávislosti banky – a její argument přijal kandidát Sociálnědemokratické strany Aécio Neves, který teď stojí proti Rousseffové ve druhém kole.
Neves ale chce faktickou, nikoliv formální autonomii fungování BCB.
Neves podobně jako Cardoso pevně stojí za cílováním inflace, vytvářením primárního přebytku a zachováním plovoucího směnného kurzu.
Takové politiky sice mohou přispět ke stabilitě cen, avšak jeho návrh přehlíží dvě nejvýznamnější otázky týkající se BCB: zákonnou autonomii a institucionální reformy, které zajistí zodpovědnost vůči občanům.
Zákonný závazek k autonomii BCB by přispěl k důvěře v měnu způsobem, jakým to neformální autonomie udělat nemůže.
Zákonné struktury mají přímý vliv na inflační očekávání, protože právo může veřejným statkům, jako je cenová a finanční stabilita, poskytovat institucionální ochranu.
Vhodně navržená a uskutečněná institucionální reforma by také mohla zvýšit zodpovědnost BCB obecně vůči společnosti a zároveň ji chránit před nemístným politickým vlivem a lobbingem velkých bank.
BCB je zralá na reformu.
Jedná se o 50 let starý byrokratický aparát zřízený za vojenské diktatury, bez dostatku právních nástrojů pro politickou a společenskou zodpovědnost.
Institucionální reforma se tedy nesmí omezit jen na neadekvátnost cíle BCB v oblasti cenové stability, stanoveného na základě úzkého inflačního indexu, který neodráží zkušenost běžných brazilských spotřebitelů.
Ve výkazech za rok 2013 kupříkladu míra inflace činila 5,9 % (oproti 4,5% cíli), ale ceny potravin, hlavní složky rozpočtu většiny domácností, vzrostly o 8,4 % a na chudé lidi dolehly obzvlášť tvrdě.
Rousseffové administrativa uměle drží oficiální míru inflace nízko tím, že stlačuje ceny státem poskytovaných služeb.
Cenovou stabilitu by měly doprovázet další cíle, zejména finanční stabilita, ale zřejmě také zaměstnanost.
V roce 2011 Rousseffová zhatila snahy Kongresu takové cíle zavést a bylo by samozřejmě zapotřebí je pečlivě zformulovat, abychom se vyhnuli dřívějším chybám.
Při správném nastavení by však širší paleta kritérií pro posuzování politik BCB upevnila zodpovědnost, a tedy posílila legitimitu zákonné autonomie tvůrců politik.
Existuje také prostor pro institucionální reformu s cílem posílit finanční stabilitu.
Finanční krize roku 2008 a její dopady jasně poukázaly na důsledky zastaralého institucionálního uspořádání BCB.
Banka nemá dostatečnou zákonnou oporu potřebnou k aktivitě směřující ke stabilizaci finanční soustavy.
To tehdejšího prezidenta Luize Inácia Lulu da Silvu přinutilo uchýlit se k sérii dramatických opatření, včetně využití fondu pojištění depozit a státních bank k sanaci krachujících finančních ústavů.
Lula prohlásil, že tento ad hoc přístup dal Brazílii jistou míru flexibility, která jiným zemím chyběla; nebyla však zadarmo, jak tvrdil, a výsledky neměly dlouhého trvání.
Překotná expanze soukromého zadlužení vyvolává další, ještě větší obavy.
Jiné centrální banky pochopily, že jsou nutné nové nástroje k zajišťování finanční stability, a měla by to pochopit i BCB.
Institucionální vyjasnění jak mandátu BCB pečovat o finanční stabilitu, tak nástrojů, které má k dispozici, by Brazílii mohlo pomoci předejít budoucím krizím – nebo se alespoň účinněji chránit před jejich vlivy.
Brazilské prezidentské volby, zdá se, nabízejí dvě neuspokojivé možnosti: pokračování statu quo s Rousseffovou a BCB pod politickým vlivem, anebo neformálně autonomní BCB se zastaralým institucionálním aparátem za Nevese.
Výzvu k institucionální reformě měnové politiky a finanční regulace obsahoval jen původní návrh Mariny Silvy.
Není ani zdaleka jasné, zda skutečnost, že do druhého kola vyjádřila podporu Nevesovi, v případě vítězství pohne jeho názorem.
Brazílie – finanční vrak
CAMBRIDGE: Výsledné protokoly MMF zůstávají i nadále perfektní – od poloviny roku 1997 pět velkých záchranných akcí, a taky pět velkých přehmatů.
Nejnověji vylétla z kolejí Brazílie.
Její měna v minulém týdnu zkolabovala a její trh s cennými papíry se zřítil.
Tato zkáza pravděpodobně nepoškodí jen samotnou Brazílii, ale rovněž velkou část Latinské Ameriky.
Tomu všemu bylo možné předejít.
Trojice vůdců, řídící brazilskou hospodářskou politiku – její vláda, Mezinárodní měnový fond a úředníci Spojených států – prokázala příkladnou lhostejnost.
Dokud nebude především MMF vyzván, aby se konečně začal vážně zabývat svými prohrami, bude každý riskovat, že vyvolá finanční otřesy, jež by mohly podkopat životní standardy v rozvojových zemích a ohrozit globální stabilitu.
Tedy na rovinu, MMF byl příliš posedlý Wall Street-em.
Jste-li totiž, řekněme americká banka s brazilskými investicemi, pak si budete přát, aby Brazílie udržovala svůj směnný kurs, dokud nebudete zpětně vyplacena (potom, ať se děje, co se děje!).
A tak tlačíte na MMF a americké Ministerstvo financí, aby neustále naléhaly na Brazílii, nebo Rusko, nebo jakoukoliv jinou nešťastnou zemi, jež je příjemcem půjček MMF, aby tyto hájily své měny.
To vám přinejmenším poskytne potřebný čas na co nejrychlejší přesun vašich peněz v neporušeném stavu, než dojde k jakýmkoliv změnám v hodnotě dané měny.
Naštěstí jsou tyto katastrofální politiky pomalu opouštěny – ovšem příliš pozdě a za příliš velkou cenu.
Skutečně, brazilský trh s cennými papíry se vzpamatoval, a to díky zprávě, že brazilské měně – reálu – bylo umožněno se volně pohybovat, a tak byla noční můra měnových restrikcí zažehnána.
Brazilská měna, která byla po léta nadhodnocena, zcela vyčerpala brazilské exportéry a výrazně přispěla k nízkému hospodářskému růstu.
Proč?
V roce 1994 Brazílie strádala hyperinflací, kdy ceny rostly o 2000% každý rok.
Pak ministr financí (nynější president) Fernando Henrique Cardoso zavedl novou měnu se stabilním kursem k americkému dolaru, zhruba 1 reál k 1 dolaru.
Inflace prudce poklesla, i když ještě nějaký čas trvalo, než byla úplně zastavena, Brazílie se začala vzpamatovávat, přestože relativní náklady na výrobu ještě po nějakou dobu vzrůstaly.
Do konce roku 1995 byla inflace zdolána, ale exportéři doslova vyždímaní.
Místní ceny se totiž zdvojnásobily, zatímco ceny exportní zůstaly nezměněny, protože každý 1 dolar exportů byl proměněn ve zhruba 1 reál místních příjmů.
Finanční trhy si vyvodily dopady tohoto stavu a očekávaly devalvaci.
Pro Brazílii, aby mohla dále chránit svoji měnu, bylo nezbytně nutné nemilosrdně udržovat doma vysoké úrokové míry, aby podpořila investory, domácí i zahraniční, dále riskovat držbu svých peněz v Brazílii.
Zahraniční poskytovatelé úvěrů takové zdrcující úrokové míry nepovažují za důležité (anebo si to alespoň myslí).
Alespoň pokud je obrana měny úspěšná po šest měsíců, což je veškerý čas, který mezinárodní banky poskytující 90-ti denní půjčky potřebují na to, aby mohly prásknout do bot.
Brazilská vláda, MMF a USA se touto cestou nemusely dát.
Bylo na ně naléháno, aby umožnili jemné oslabení reálu, postupné a dle vývoje tržních sil, aby tak obnovily ziskovost vývozu.
Ale v roce 1996 se stal Cardoso presidentem, a zamiloval se do stabilního – byť nereálného – směnného kursu.
Když udeřila asijská krize v roce 1997, MMF a USA zcela krátkozrace uvěřily, že by stabilita v oblasti směnných kursů mohla světové ekonomice pomoci, a také Brazílii.
Podpořili proto presidenta Cardosa v obraně nadhodnoceného reálu pomocí přísných opatření.
A on jej bránil.
Úrokové míry stoupaly o 50% ročně, jen aby povzbudily rozmarné investory v držbě brazilských aktiv.
Investoři ale nejsou slepí.
Dobře věděli, že měla je nadhodnocená.
Ovšem při 50-ti procentním ročním výnosu se vyplatí hazardovat, a oni dokonce předpokládali (a správně), že kdyby bylo třeba, MMF vloží do hry další spoustu dolarů, aby brazilskou měnu podpořil.
Během roku 1988 se dostalo brazilské hospodářství do kritické situace a jak se dalo očekávat, upadlo do recese.
Vysoké úrokové míry vzedmuly rozpočtový deficit do závratných výšin, protože brazilská vláda byla zadlužena krátkodobými půjčkami a finanční náklady na jejich splacení byly obrovské.
Deficit se nafoukl ze 4% národních příjmů v roce 1997 na 7% v roce 1998.
Brazilští investoři a americké banky začaly z ekonomiky peníze stahovat, nuceni centrální bankou prodávat vzácné dolary, aby se tak udržela posvátná stabilita měny.
Bývalo by bylo výhodnější v roce 1998 úrokové míry snížit a ponechat reál volnému pohybu směrem k jeho reálné úrovni.
Když Rusko v srpnu roku 1998 zkolabovalo a investoři začali z nově se rozvíjejících trhů prchat, USA a MMF rozhodly Brazílii půjčit a hodit jí tak příslovečné lano, aby se na něm mohla oběsit.
Loni v prosinci, aby MMF utěšil finanční establishment, oznámil Brazílii: “nemějte obavy o pokles vašich zahraničních rezerv, dáme vám na obranu vaší měny dalších 41 miliard dolarů krátkodobých půjček.”
To bylo velmi záludné.
Půjčky MMF jsou totiž efektivně využity jen na vyplacení zahraničních investorů, ať už skrze velice přímé mechanismy (jako tomu bylo, řekněme v Koreji v prosinci roku 1997), nebo nepřímo, kdy centrální banka jako součást obranných opatření na záchranu měny prodává dolary na zahraničním finančním trhu.
Brazilští daňoví poplatníci ale nyní budou tvrdě postiženi a sociální i další výdaje budou omezeny, jen proto, aby bylo možné splatit MMF jeho 41 miliard dolarů.
Nyní už Brazílie upustila od ochrany své měny, ale až poté, co poslala svoji ekonomiku na cestu stagnace a vybudovala veliký dluh následovaný rokem astronomických úrokových měr.
Tím, že Brazílie zavedla plovoucí směnný kurs, získala jistý volný prostor ke snížení úrokových měr a odvrátila stagnaci.
Nicméně mnoho investorů stále může zpanikařit a rozhodnout se z Brazílie utéct a stejně tak i ze zbytku Latinské Ameriky.
Jde tedy o jednoznačné selhání washingtonské politiky, jenž jen přilila oleje do ohně, načež následoval generelní ústup z regionu, sevření ekonomiky a nakonec všeobecné rozšíření strádání.
Strategie MMF-USA, radící zemím bránit své směnné kursy pomocí vysokých úrokových měr krytých záchrannými půjčkami MMF, by měla být okamžitě zamítnuta a s výkonným ředitelem MMF, M.
Michele Camdessusem by měli vyrazit dveře.
Brazílie procitla, ale čeká ji strastiplná cesta.
Ostatní rozvojové země by měly zavést plovoucí směnné kursy a středně vysoké úrokové míry, a co víc, měly by se vyhnout záchranným půjčkám MMF jako čert kříži.
Po celé Latinské Americe bude zapotřebí, aby velké mezinárodní banky a národní vlády spolu vyjednaly zodpovědné cesty vedoucí kupředu, takové, na kterých se vlády budou chovat zodpovědně a realisticky, zatímco velké banky si budou vědomy svých kolektivních zájmů a budou se vyhýbat zpanikařeným útěkům.
Jestliže ale bankéři zpanikaří a pokusí se své půjčky rychle dostat zpět, způsobí tím neuvěřitelné ztráty nejen sobě, ale i ekonomikách všech zemí Latinské Ameriky.
Předělové volby v Brazílii
Sestého října se v Brazílii bude konat první kolo prezidentských voleb.
Bude to hlasování, jež snad ze všeho nejvíce bude připomínat referendum o dosavadních osmi letech prezidentování Fernanda H.
Cardosa.
Favorité voleb - čtyřnásobný kandidát na prezidenta Luiz Ignacio "Lula" da Silva ze Strany pracujících, který celý rok vedl v žebříčcích volebních preferencí, a ministr financí Ciro Gomes z Pokrokové socialistické strany - tvrdí, že díky Cardosově vládě oslabila odolnost Brazílie vůči vrtochům mezinárodních trhů.
José Serra z Brazilské sociálnědemokratické strany a Cardosův favorit teď po dlouhé bitvě, které trvala celé léto, dýchá na hřbet Lulovi.
Přestože stojí na prezidentově straně, i on odmítá, že by jeho prezidentování mělo být pokračováním Cardosova dosavadního úřadování.
To začalo v roce 1994 s příslibem ekonomické stabilizace a po Cardosově znovuzvolení v roce 1998 se prodloužilo o další čtyři roky.
Během svého úředního období Cardoso privatizoval telekomunikace, státní těžařskou společnost a část energetického sektoru.
Inflace sice klesla, ale nezaměstnanost, státní dluh a násilí ve městech prudce vzrostly.
Prohloubily se sociální nerovnosti a v loňském roce docházelo v zemi dokonce výpadkům proudu a v některých oblastech byla zavedena přídělová dodávka elektrické energie.
Od samého počátku kampaně ukazoval sílu Lula, zvlášť poté, co pravicová favoritka Roseana Sarneyová pohořela, když federální policie a vyšetřovatel nalezli v kanceláři jejího manžela obrovské množství hotovosti.
Manželé Sarneyovi byli nakonec všech obvinění zproštěni, na záchranu její kandidatury to ale nestačilo.
Její strana - Liberální fronta - obvinila stranu Josého Serry, že zosnovala útok proti její osobě, a na oplátku všechnu svou podporu předala Ciru Gomesovi.
Bez Sarneyové dominoval anketám Lula a v polovině května dosáhl 43procentní podpory.
Na počátku července se však na 28 procent vyšvihl Gomes a dostal se nebezpečně blízko k Lulovi, který mezitím klesl na 33 procent.
Gomes na konci června velice účinně využil televizní čas, který měla k dispozici jeho trojstrana Aliance práce, ale největší zásluhu na jeho vzestupu v průzkumech veřejného mínění měl úžasný výkon jeho druhé ženy, oblíbené herečky Patricie Pillarové, která se zrovna zotavovala z rakoviny prsu.
Silná letní nervozita brazilských trhů, kdy rizikový index země překonal Nigérii a kdy krátkodobé úvěry pro mezinárodní obchod vyschly, začala měnit tvář voleb.
Když se veřejný dluh dostal na úroveň 60 procent HDP - v důsledku čehož ratingové agentury Standard & Poor's a Moody's snížily Brazílii hodnocení obligace - začali se bankéři obávat, že Brazílie nebude moci plnit své dluhové závazky.
Cardosova vláda přijala na pomoc Serrovi strategii "ekonomického terorismu".
Ministr financí a guvernér centrální banky slavnostně prohlásili, že "pokud nezvolíme kompetentního prezidenta, stane se v roce 2003 země novou Argentinou".
Velké televizní stanice ukazovaly středostavovské Argentince, jak se vypořádávají s těžkými časy.
Tento taktický manévr však měl opačný účinek, neboť v průzkumech nadále stoupal Gomes.
Na začátku srpna Brazílie uspíšila svůj harmonogram Mezinárodního měnového fondu a začala jednat o nové dohodě o 30 miliardách dolarů.
Guvernér centrální banky Armínio Fraga pozval zástupce prezidentských kandidátů k sobě, aby je tak říkajíc "zasvětil" do situace.
O deset dní později tak učinil i Cardoso se čtyřmi vedoucími kandidáty.
Ačkoli žádný z kandidátů se formálně za dohodu nepostavil, všichni ji slovně podpořili.
Tento trik na čas trhy uklidnil, ale kandidáti ze strachu, aby se nestali obětí nějaké brazilské "Hlavy 22", začali našlapovat mnohem opatrněji.
Kdyby odmítli dohodu s MMF, byli by obviněni z toho, že jsou protitržní a protibrazilští.
Kdyby s ní souhlasili, ztratili by možnost svobodně kritizovat Cardosovu politiku.
"Bezplatný" rozhlasový a televizní čas měli kandidáti k dispozici od 20. srpna a Serra okamžitě odstartoval intenzivní negativní kampaň proti Gomesovi.
Během deseti dnů byl mezi nimi nerozhodný stav: oba byli v průzkumech na druhém místě se 17 procenty.
Lula dále klesl na 37 procent.
Schyluje se tedy k duelu, ale není dosud jasné, kdo bude Lulovým oponentem.
Lula je však v každém případě v centru dění.
Buřičský dělnický vůdce a radikální Lula let šedesátých, který se dnes už počtvrté pokouší o prezidentský úřad, se od roku 1989 postupně zklidňuje - v Brazílii se mu proto říká "Lula light" - a nabízí už méně socialistických všeléků a více sociálnědemokratického škádlení.
O jeho transformaci svědčí i Lulovo spojenectví se středopravicovou Liberální stranou a volba viceprezidenta, která padla na bohatého selfmademana, průmyslníka a senátora Josého Alencara.
Oba tyto kroky otevřely Lulovi okno do soukromého sektoru a finančních institucí.
Ostatně bankéři z Wall Streetu letos v létě velmi pochvalně přijali celostátního místopředsedu Strany pracujících Josého Dirceu.
Stačí to?
Bude Lula nakonec zvolen?
To do velké míry závisí i na jeho soupeřích v druhém kole voleb.
Vládní kandidát José Serra bude mnohem obtížnější rival než Ciro Gomes.
Serra bezpochyby využije televizní čas k tomu, aby ukázal záběry, na nichž Lula objímá a chválí Fidela Castra a Huga Cháveze - což jsou okamžiky z minulosti, na něž by Lula určitě ze všeho nejraději zapomněl.
Lula se prozatím tváří silně.
Před nedávnem posílil a dostal na pět až šest bodů od vítězství v prvním kole.
Povídá se, že kvůli do očí bijící zaujatosti volební komise pro Serru a jeho zlomyslné negativní reklamy by Ciro a/nebo Garitinho mohli předat svou podporu Lulovi.
To by znamenalo, že k duelu mezi Lulou a Serrou by nedošlo a prezidentské křeslo by dostala Lulova vládnoucí koalice.
Hořká a nesmiřitelná volební kampaň však za sebou zanechá zlou krev, a ať už volby vyhraje kdokoli, nebude moci počítat s podporou Cardosovy velké a jednotné většiny v Kongresu.
Kromě toho tady zůstane i Mezinárodní měnový fond se svou svěrací kazajkou a přísným sledováním.
"Lula light" tak nakonec bude možná ještě méně levicový, než si kdo představoval nebo se obával.
Chléb a bušení do Bushe
Londýn – Je mi tak trochu líto prezidenta Bushe.
Ať už jsou jeho četná selhání jinde jakákoli, má velice slušné výsledky v oblasti pomoci chudým zemím, zejména ve zdravotnictví.
Věren své pověsti, ohlásil nedávno značné zvýšení americké potravinové pomoci – což prospěje jak hladovějící chudině, tak americkým farmářům.
Šlo o rychlejší reakci na globální potravinovou krizi, než jsme pozorovali u některých jiných zemí.
Poté, co ceny potravin přes 30 let klesaly, v poslední době prudce vzrostly.
Index cen potravin časopisu The Economist vyšplhal na nejvyšší úroveň od doby, kdy v roce 1845 vznikl.
Tak jako už dříve v průběhu dějin vyvolaly raketově rostoucí ceny a nedostatek potravin bouře od Bangladéše po Bolívii.
V Egyptě se chlebu říká „ajš“, což také znamená život.
Ohrožení života přivádí do ulic zástupy.
Co mě přimělo Bushe trochu politovat, byla reakce na jeho oznámení.
Bush se zmínil o důvodech nedostatku potravin a cenových skoků.
Přesměrováním americké kukuřice z potravinářství do silně dotovaných biopaliv se nezabýval.
Ani změna klimatu neměla v jeho argumentaci význačné místo, přestože mnozí experti naznačují, že právě ta může být příčinou such a záplav, jež zničily sklizeň pšenice v Austrálii a výrobu rostlinného oleje v Indonésii a Malajsii.
Bush ukázal prstem v prvé řadě jinam.
Ceny potravin reagují na rostoucí poptávku.
Hospodářský růst v Asii podnítil spotřebu potravin.
Číňané a Indové jedli více a lépe.
Číňané například množství zkonzumovaného masa během 20 let zdvojnásobili.
Co Bush řekl, je samozřejmě pravda.
Ale je to jen část pravdy.
Globalizace prospěla Indii a Číně, ale i nám ostatním.
Mezi zásadními příčinami světového hospodářského růstu v letech 2000-07, vzdor válkám a teroristickým zvěrstvům, patří mezi klíčové to, že se do světové ekonomiky zapojily Indie a Čína.
Z chudoby byly pozvednuty stovky milionů lidí.
Mnozí Indové jsou ale stále zoufale chudí.
Příliš mnozí.
Mají mizernou stravu – obzvlášť ve srovnání s Bushovými texaskými sousedy.
Spotřeba obilovin na hlavu zůstává v Indii beze změn a oproti USA, kde číslo roste, představuje méně než pětinu.
Mám za to, že v texaském Crawfordu nenajdete mnoho vegetariánů, a množství masa, jež spotřebuje průměrný Američan, výrazně převyšuje tentýž údaj pro kteroukoli jinou zemi.
Připomeňme si všechny ty biftečky.
Bushovo částečné vysvětlení světové potravinové krize, zcela správné v tom, čemu se věnovalo, přivolalo na jeho hlavu hněv indických médií a mnoha politiků.
Podle indického ministra obrany A.K. Anthonyho, údajně odborníka jak na máslo, tak na zbraně, bylo prý Bushovo prohlášení „krutým šprýmem“.
Parlamentní opozice vyzvala premiéra Manmóhana Singha, jenž moudře hleděl do země, aby se k populistickému napadání Ameriky přidal.
Bushův Bílý dům během týdne „krutého šprýmování“ prohřešek ještě znásobil.
Jednou z příčin drahoty při tankování do rozměrných vozů třídy SUV i do skromnějších rodinných aut na amerických čerpacích stanicích je podle Bushova mluvčího růst světové poptávky po ropě, například v Asii.
Vláda USA přitom zastírala fakt, že Američané, již tvoří méně než 4% světové populace, vlastní a řídí 250 milionů z celkového počtu 520 milionů aut na světě.
Další rozhořčení po celém světě nad americkým dvojím metrem.
Jde ovšem o víc než jen o dovádění mezinárodní politiky.
Už brzy budou Bush i Cheney z úřadu pryč.
Pořád ale budeme narážet na nejtěžší globální problém, před nímž jsme kdy stáli: když se daří většímu počtu z nás, jak se spravedlivě vypořádat s ekonomickými a ekologickými důsledky?
Co máme dělat s miliardou na dně, která stále vězí v otřesné chudobě, zatímco my ostatní žijeme lépe a déle?
Jak se postavíme k rovnosti v celosvětovém měřítku, když se s ní neumíme vypořádat ani v jednotlivých zemích?
Tento hlavolam bude napřesrok tvořit jádro diplomatických jednání, při nichž se bude hledat nástupce dohody z Kjóta.
Dokážeme zabránit katastrofálnímu zvýšení globálního oteplování způsobem, který bude spravedlivý, zohlední dřívější i současnou zodpovědnost a nezmaří naděje na lepší život na celém světě?
Těžší politický úkol před námi ještě nikdy nestál.
Prozatím tu máme potravinovou krizi, kterou je třeba řešit.
Už jsme viděli dostatek příkladů, jak to nedělat.
Zastavit vývoz potravin je hloupost.
Omezíme-li tržní síly, potravin bude méně a budou dražší.
Rovněž je třeba se vyhnout lacinému politickému úskoku založenému na stlačování cen, které zaplatíme chudým zemědělcům, jen aby profitovali chudí obyvatelé měst.
Proč to vlády dělají?
Odpověď je jasná: obyvatelé měst se bouří; na venkově lidé pouze hladoví.
Nejlepším způsobem, jak problém řešit, je dotovat potraviny pro chudé; ceny, které zaplatíme zemědělcům za to, že je vypěstují, bychom osekávat neměli.
Když se Indie nabažila několika dní bušení do Bushe, vrátila se k běžné práci a podlehla předvolebním politickým tlakům.
Vláda oznámila, že u řady zemědělských produktů pozastavuje obchodování na termínových trzích.
V Indii dohlíží na hospodářství ekonomicky nejgramotnější triumvirát politiků na světě.
Musejí vědět, že toto opatření bude mít na potravinovou inflaci stejný účinek asi jako tanec deště na počasí.
Avšak politika je, žel, politika.
Odpoutání se od fosilních paliv
BERN – Ještě nikdy nebyla lepší příležitost pro osvobození se od fosilních paliv, než je teď.
Teploty, co lámou rekordy, prudký pokles cen fosilních paliv, historické investice do obnovitelné energie a globální tlak ke splnění klimatických slibů, to vše se nyní setkává k vytvoření ideálních podmínek pro tento posun, co změní svět.
Nutnost změny už nemůže být naléhavější.
Klimatická úmluva OSN, vytvořená minulý prosinec v Paříži, znovu potvrdila, že 2°C nad předprůmyslovou úroveň je horní hranice globálního oteplování, za kterou by již následky pro planetu byly katastrofické.
Zahrnovala ale také sliby “snažit se“ o snížení oteplování na 1,5°C.
S ohledem na poslední údaje vydané agenturou NASA by měl být tento spodní limit vnímán jako zcela nezbytný.
Nové údaje potvrzují, že rok 2015 byl nejteplejším zaznamenaným rokem a ukazují, že šňůra teplot lámajících rekordy pokračovala i během prvních dvou měsíců tohoto roku.
Podle NASA byly teploty v únoru globálně o 1,35°C nad průměrem, který vychází z dat mezi léty 1951-1980.
Naštěstí se zdá, že se privilegovaná pozice fosilních paliv již oslabuje.
Podle Mezinárodní agentury pro energii (IAE) se již dokonce oddělili globální emise skleníkových plynů a ekonomický růst, kdy celosvětová úroveň CO2 vztažená na energii (největší zdroj lidských emisí skleníkových plynů) zůstala na stejné úrovni již druhý rok v řadě.
To znamená, že fosilní paliva již nejsou zdrojem síly naší ekonomiky.
Zdá se, že prudký pokles cen ropy – o více než dvě třetiny za posledních 18 měsíců – nezpůsobil, jak se mnozí báli, zvýšenou spotřebu.
Co ale způsobil, byla zásadní rána profitům gigantů v oboru fosilních paliv jako je Shell, BP či Statoil.
Uhlí se nedaří o mnoho lépe.
Následně po čínském moratoriu z konce minulého roku na nové uhelné elektrárny, požádala největší světová uhelná společnost Peabody v USA o ochranu před bankrotem, poté co již nemohla splácet své dluhy, částečně díky slábnoucí poptávce po uhlí.
Paralelně s tím získávají obnovitelné zdroje energie rekordní množství investic – podle výzkumu firmy Bloomberg New Energy Finance to minulý rok bylo zhruba 329,3 miliard dolarů.
Výsledkem je, že čistší, férovější a udržitelnější budoucnost, poháněná čistě obnovitelnými zdroji, začíná vypadat jako reálná možnost.
Je to ale stále dlouhá cesta.
Většina vlád stále lpí, v různé míře, na fosilních palivech, s jejich nestálými cenami a devastujícím ekologickým dopadem, i přesto, že má tato závislost destabilizační vliv na jejich ekonomiky.
Ti, co se zavázali prací na klimatické změně – od mezinárodních organizací přes lokální společenství až k jednotlivým občanům – musí naléhavě využít pohybu, který v tomto tématu minulý rok nastal, prostřednictvím silného tlaku na vlády a firmy, aby se věnovali politice a investicím potřebných k završení osvobození se od fosilních paliv.
Stejně jako oteplující se planeta ohrožuje všechny, tak budou všichni profitovat z včasné akce proti tomu.
A je to na každém z nás, abychom přiměli lídry k zodpovědnosti za své sliby.
Celosvětová hnutí, jako je například Break Free, jsou v tomto ohledu exemplární.
Podporou kampaní a masivních akcí zaměřených na zastavení nejnebezpečnějších světových projektů s fosilními palivy – od uhelných závodů v Turecku a na Filipínách, přes doly v Německu a Austrálii, až po frakování v Brazílii a naftové vrty v Nigérii – Break Free doufá, že eliminuje sílu průmyslu s fosilními palivy a z něj plynoucí znečištění, a popožene tak svět směrem k udržitelné budoucnosti.
Break Free, která je připravena zintenzivnit mírový odpor proti novým i existujícím fosilním projektům, si uvědomuje rozsah a naléhavost výzvy, která před nimi leží.
Klíčem bude síla a statečnost komunit, které se dožadují ponechání fosilních paliv v zemi a namísto toho chtějí zdravější a spravedlivější svět, ve kterém má každý přístup k udržitelné energii.
Svět se blíží k historické změně našeho energetického systému.
Ke zrychlení pokroku musíme konfrontovat ty, kteří z klimatické změny profitují a hájit zájmy obyčejných lidí.
Mobilizace v příštím měsíci proti projektům fosilních paliv je podstatným krokem správným směrem.
Snaha se konečně oprostit od fosilních paliv je globální.
Nikdo si nemůže dovolit ji ignorovat.
Jak uniknout z klimatické slepé uličky
LONDÝN – Devátého července se vedoucí představitelé největších světových ekonomik sejdou v italské L’Aquile na Fóru velkých ekonomik (MEF), aby zde diskutovali o pokroku v otázce nové úmluvy o globálním klimatu.
Za šest měsíců má být v Kodani uzavřena dohoda, takže schůzka MEF přichází v klíčovém okamžiku.
Když se mnozí z týchž vedoucích představitelů sešli v dubnu, aby řešili hospodářskou krizi, správně se zavázali, že učiní „vše, co je nezbytné“.
Je třeba, aby se ve stejném duchu neslo i jednání v L’Aquile.
Existuje k tomu obrovská vůle.
Nová americká administrativa podporuje rázné kroky své země.
Čína si klade ambiciózní cíle při snižování energetické náročnosti a mohutně investuje do obnovitelné energie.
Také Indie předložila svůj akční plán.
Evropa si stanovila za cíl snížit do roku 2020 emise na úroveň o 30% nižší než v roce 1990, dojde-li k uzavření ambiciózní globální dohody.
Japonsko zveřejnilo vlastní návrhy na výrazné snížení uhlíkových emisí.
Závazky přicházejí z celého světa.
Praktické problémy však přetrvávají.
Požaduje se, aby se celosvětové emise do roku 2050 snížily na méně než polovinu úrovně z roku 1990, přičemž vrcholu dosáhnou před rokem 2020.
Protože jsou emise rozvojových zemí celkově nižší než emise rozvinutého světa – a pro udržení hospodářského růstu a boj s chudobou bude zapotřebí, aby se krátkodobě i nadále zvyšovaly –, padl návrh, aby rozvinuté země snížily do roku 2050 emise nejméně na úroveň o 80% nižší než v roce 1990, přičemž významné kroky k tomuto cíli by se měly učinit již v průběhu příštího desetiletí.
Také rozvojové země budou muset přispět k tomuto úsilí tím, že v nadcházejících desetiletích podstatně zpomalí růst emisí a postupně ho zcela zastaví.
Pro USA by takové závazky znamenaly snížení emisí na zhruba desetinu dnešního množství na obyvatele, zatímco Čína by musela vytvořit nový, nízkouhlíkový model hospodářského rozvoje.
Pro všechny země je to velká výzva – revoluce vyžadující obrovský politický posun.
Dobré na tom je, že pokud se zaměříme na jasné, praktické a splnitelné cíle, lze dosáhnout výrazných snížení a současně zajistit, že bez ohledu na přesnou podobu prozatímního cíle zaujme svět v rozumném časovém horizontu radikální novátorský přístup.
Nová zpráva projektu „Breaking the Climate Deadlock“ („Únik z klimatické slepé uličky“), což je strategické partnerství mezi mým úřadem a organizací The Climate Group, ukazuje, že do roku 2020 lze dosáhnout výrazných snížení, zaměříme-li se na určité klíčové technologie, přijmeme prokazatelně fungující politická opatření a budeme již dnes investovat do rozvoje těch technologií budoucnosti, které musí nějaký čas dozrávat.
Možná nejzajímavějším faktem, který vyšel najevo, je skutečnost, že plných 70 procent snížení plánovaného do roku 2020 lze dosáhnout investicemi do tří oblastí: zvýšení energetické účinnosti, omezení odlesňování a využívání nízkouhlíkových energetických zdrojů včetně jaderné a obnovitelné energie.
Tohoto snížení lze docílit zavedením pouhých sedmi osvědčených přístupů – standardů obnovitelné energie (např. garantované výkupní ceny nebo standardů portfolia obnovitelných zdrojů), opatření na zefektivnění průmyslu, budování kódů, standardů úspornosti vozidel, standardů obsahu uhlíku v palivech, standard�� pro spotřebiče a politiky snižování emisí z kácení a ničení lesů (REDD).
Všech sedm politik již bylo úspěšně zavedeno v různých zemích po celém světě, ale je potřeba je rozšířit.
Systémy emisních povolenek či jiné metody oceňování uhlíkových emisí sice mohou přinejmenším krátkodobě pomoci motivovat firmy k investicím do nízkouhlíkových řešení, avšak k dosažení vytčených cílů je zapotřebí těchto sedmi politických opatření – a také přímých vládních akcí a investic.
V dlouhodobějším měřítku potřebujeme rovněž technologie typu CCS (zachycování a ukládání uhlíku), rozšíření jaderné energetiky a nové generace solární energetiky spolu s rozvojem technologií, o jejichž potenciálu či dokonce existenci se dosud neví.
Z hlediska kodaňské konference je důležité, aby již dnes padla rozhodnutí o investicích, které přinesou užitek později.
Drtivá většina nových elektráren v Číně a Indii – nezbytných coby tahounů industrializace, která pozvedne stamiliony lidí z chudoby –, bude například uhelných.
To je prostě fakt.
Rozvoj CCS nebo její alternativy, která umožní, aby se i uhlí stalo čistým zdrojem energie, je proto nutným předpokladem splnění cíle pro rok 2050.
Investovat však musíme ihned, seriózně a prostřednictvím globální spolupráce, abychom do roku 2020 byli schopni rozšířit CCS nebo zavést jiné alternativy.
Renesance jaderné energetiky bude vyžadovat velké rozšíření počtu kvalifikovaných vědců a techniků.
Elektromobily si vyžádají rozsáhlé úpravy infrastruktury.
Systémy malých sítí mohou umožnit velké úspory emisí, ale potřebují plán zavedení do praxe.
Tato opatření nějaký čas potrvají, ale investice vyžadují ihned.
Z krátkodobého hlediska se jako samozřejmé opatření mohou jevit nízkoenergetické osvětlení a úsporné průmyslové motory, avšak ani ty zdaleka nevyužíváme v takové míře, v jaké bychom mohli.
Víme tedy, co je třeba udělat, a máme nástroje k tomu, abychom svých cílů dosáhli.
Vedoucí představitelé MEF proto mohou sebevědomě přijmout prozatímní i dlouhodobé cíle doporučené vědeckou komunitou: udržet oteplování pod úrovní dvou stupňů Celsia, během příštích deseti let zastavit růst objemu emisí a do roku 2050 snížit globální emise ve srovnání s rokem 1990 nejméně na polovinu.
Rozvinuté země se budou moci zavázat ke snížení emisí o 80% oproti úrovni z roku 1990 do poloviny století, jak už mnohé z nich učinily, a poskytnout rozvojovým zemím nezbytnou finanční a technologickou podporu při snaze o adaptaci a zmírnění dopadů.
Rozvojové země těšící se této podpoře pak budou muset vytvořit a zavést „plány nízkouhlíkového růstu“, které podstatně zpomalí a nakonec zastaví růst jejich emisí.
Těmito závazky položí vedoucí představitelé MEF, jejichž země produkují více než tři čtvrtiny světových emisí, pevné základy pro úspěch v Kodani.
Mezi L’Aquilou a Kodaní se bezpochyby povedou složité diskuse o prozatímních cílech pro rozvinuté země.
Tyto cíle jsou sice důležité, avšak největší význam má dohoda o opatřeních, která v konečném důsledku nasměrují svět na novou cestu k nízkouhlíkové budoucnosti.
Po celá léta se právem kladl důraz na přesvědčování lidí, že musí existovat dostatečná „vůle“ řešit otázku klimatických změn.
Vedoucí představitelé, kteří se s tímto problémem potýkají i uprostřed hospodářské krize, však potřebují vědět, že kromě vůle existuje také „cesta“.
K úspěchu je zapotřebí kombinace obojího.
Naštěstí tato cesta – nesmírně trnitá, ale přesto schůdná – existuje.
Jak prolomit demokratické tabu
Náboženské autority v zemích Perského zálivu a v Saúdské Arábii mne často zvou k účasti na setkáních, která se konají s cílem vybízet lidi k dodržování islámské víry a zákona, ale současně se vyhýbají jakýmkoliv debatám souvisejícím s politikou či politickými právy.
Moji hostitelé totiž tvrdí, že politická práva jsou vymezována samotnými vládnoucími režimy a ty se drží učení koránu.
Nedávno jsem však dostal pozvánku z Faisalova centra pro islámský výzkum a studie, které mělo zájem, abych pohovořil o demokracii nebo o „dobrém vládnutí“, jak to účastníci nazývali.
V Saúdské Arábii bylo toto téma donedávna tabu, neboť tamní režim neposkytuje žádný prostor pro politickou diskusi a nařizuje lidem, aby poslouchali, podrobovali se a otázky vládnutí ponechali na svých panovnících.
Bylo zřejmé, že cílem organizátorů konference je oživit náboženský a politický projev za účelem nalezení střední cesty mezi islámskou vírou a demokracií.
Argumentoval jsem tím, že islámská právní věda je slučitelná s demokratickými hodnotami, jak pochopilo mnoho islámských učenců.
Každá země, která si zvolila demokracii, se přiblížila k dosažení cílů islámu v podobě rovnosti a sociální spravedlnosti.
V islámském světě demokracie trpí kvůli skepsi vůči všemu, co přichází ze Západu, zejména z USA.
Někteří političtí představitelé tak v demokratizačním úsilí spatřují novou formu kolonialismu nebo imperialismu v přestrojení.
Váhavost zemí v regionu osvojit si demokracii však přesahuje pouhý strach ze západní hegemonie.
Existuje hluboký filozofický spor o povahu demokracie.
Někteří islámští myslitelé poukazují na zákonitý rozpor mezi islámskými a demokratickými hodnotami.
Tvrdí, že islám vyžaduje podřízenost vůli Boží, zatímco demokracie předpokládá podřízenost vůli lidu.
Tato představa byla jasně patrná v díle Saída Kotba, podle něhož parlamenty brání lidem v tom, aby se podřídili Boží vládě.
Kotbovo chápání je ovšem v rozporu se zavedeným učením proroka Mohameda, který na Arabském poloostrově vytvořil první skutečný stát, když vyhlásil Medínskou ústavu, v níž se konstatovalo: „Mohamed a Židé z Bani-Aofu [kteří byli v té době občany Medíny] jsou jeden národ.“ Společenské vztahy tedy měly být založeny na rovnosti a spravedlnosti, nikoliv na náboženském přesvědčení.
Nejvýznamnější politické příměří proroka Mohameda, totiž Hodibijská dohoda mezi jeho vznikajícím národem a vůdci Kurajšovců (tehdy dominantním kmenem v Mekce), jasně konstatovalo, že „všichni se mohou svobodně připojit k lize Mohamedově, či k lize Kurajšovců“.
Řada nemuslimských kmenů, jako byli křesťané z Nagranu, Židé z Fadku a pohané z Chozáji, se připojila k Mohamedově lize a stala se součástí islámského státu.
Všechny muslimské i nemuslimské kmeny měly stejná práva i svobody a těšily se ochraně státu.
A co bylo nejdůležitější, později byla otevřena Mekka, aby ochránila pohanský lid z Chozáji před útoky Kurajšovců.
Mohamedovým záměrem tedy nebylo vybudování teokratického či náboženského státu pod vládou mullů.
Mohamed zakládal demokratický občanský stát, kde si byli lidé rovni v právech i závazcích.
Uvedeme-li skutečné pochopení islámu a demokracie v soulad, pak si podle mého názoru plně uvědomíme bohatství islámského experimentu.
Zároveň by to mohlo dodat obrovský náboj demokratickému experimentu tím, že by se přiblížil muslimské ulici.
Islámský hlavní proud si však nejprve musí uvědomit důležitost demokratické reformy, což je možné pouze při jasném pochopení prorokova odkazu, jenž slibuje skutečná řešení pro každou dobu a místo.
Ačkoliv zakládání studijních center, v nichž se diskutuje o konceptu islámské demokracie, odráží přirozený vývoj islámského myšlení, zákonitě se setká s odporem.
Během jednoho semináře, jehož jsem se zúčastnil, například šajch Ahmad Radžíh z Imámovy univerzity zlostně reagoval na slova tuniského vědce Saláha Edína Džorašího: „Jak můžete očekávat, že v islámu akceptujeme svobodu vyznání?
Něco takového existuje pouze ve vašich iluzích.
My věříme v náboženství, které nesmlouvá s tím, co je správné, ani neváhá ve víře.
Věříme v náboženství, které nám nařizuje zabíjet konvertity.
V našem národě není místo pro zlovolného či odpadlíka.“
Nemohu dost dobře pochopit, jak si může šajch Radžíh nevšimnout (nebo nevšímat) veršů v koránu, které nám jasně nařizují, abychom činili pravý opak:
„Nebudiž žádného donucování v náboženství!“,
„nejsi nad nimi ten, jenž zaznamenává“,
„neposlali jsme tě, abys byl nad nimi dozorcem“, a
„a rci: ‚Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!‘“
V koránu existuje i mnoho dalších veršů nesoucích poselství tolerance a svobody.
Důl islámské právní vědy je velmi bohatý, ale problém spočívá ve způsobu, jakým jsou jeho poklady využívány.
Jak kdysi říkali staří Arabové: „Volba je kusem lidské mysli.“ Dnešní boj v islámském světě je bojem o kus muslimské mysli.
Jak rozbít neoklasický monopol v ekonomii
Politice ekonomického rozvoje už 25 let dominuje takzvaný „washingtonský konsensus“ skládající se z opatření namířených na rozšíření role trhů a omezení role státu.
Jak v roce 2002 prohlásil John Williamson, který zmíněný termín zavedl, tato opatření „jsou alfou a omegou, a proto si také vynutila konsensus“.
To už neplatí.
Renomovaný ekonom z Harvardovy univerzity Dani Rodrick je zatím posledním, kdo zpochybnil intelektuální základy washingtonského konsensu ve své přesvědčivé nové knize s názvem One Economics, Many Recipes: Globalization, Institutions, and Economic Growth ( Jedna ekonomie, mnoho receptů: globalizace, instituce a hospodářský růst ).
Rodrik zastává tezi, že ačkoliv ekonomie je jen jedna, existuje mnoho receptů na rozvojový úspěch.
Rodrik prokázal ostatním velkou službu, když tak otevřeně formuloval tvrzení o „jedné ekonomii“.
Kritik, který by stejně jako on prohlašoval, že ekonomie umožňuje pouze jeden teoretický přístup, by byl označen za paranoidního, zatímco Rodrikova reputace vytváří příležitost k debatě, která by jinak nebyla možná.
Teze o „mnoha receptech“ předpokládá, že se země úspěšně rozvíjejí zaváděním rozmanitých politik šitých na míru konkrétním místním podmínkám, nikoliv dodržováním nejlepších praktických formulí koncipovaných ekonomickými teoretiky.
To je hozená rukavice washingtonskému konsensu a jeho konceptu privatizace, deregulovaných trhů práce, finanční liberalizace, mezinárodní hospodářské integrace a makroekonomické stability založené na nízké inflaci podle vzoru „všichni do jednoho pytle“.
Zatímco je však teorie mnoha receptů velmi lákavá, podporují ji empirické zkušenosti a vyvolává ducha teoretické plurality, tvrzení o „jedné ekonomii“ je pomýlené, neboť z něj implicitně vyplývá, že jedinou skutečnou ekonomií je neoklasická ekonomie hlavního směru..
Odhalování této úzkoprsosti je obtížné částečně i proto, že neoklasičtí ekonomové spolu vedou „rodinný spor“ – jedni věří, že tržní ekonomiky v reálném světě se blíží dokonalé konkurenci, zatímco druzí nikoliv.
Ti, kdo tomu věří, se ztotožňují s takzvanou „chicagskou školou“, mezi jejíž čelní představitele patří Milton Friedman a George Stigler.
Ti, kdo nevěří, se identifikují se „školou MIT“ spojenou s Paulem Samuelsonem.
Rodrik patří do školy MIT, stejně jako „zdomácnělé“ osobnosti typu Paula Krugmana, Josepha Stiglitze a Larryho Summerse.
Toto štěpení zastiňuje uniformitu myšlenek, která se skrývá v pozadí.
Chicagská škola tvrdí, že tržní ekonomiky v reálném světě produkují zhruba efektivní (takzvané „pareto-optimální“) výsledky, které veřejná politika nemůže zlepšit.
Na jakémkoliv státním zásahu do ekonomiky tak někdo musí tratit.
Škola MIT naopak argumentuje tím, že ekonomiky v reálném světě jsou postiženy pronikavými selháními trhu včetně nedokonalé konkurence a monopolů, externalit spojených s problémy, jako je znečištění životního prostředí, a neschopnosti zajišťovat veřejné statky typu pouličního osvětlení nebo národní obrany.
V důsledku toho mohou politické zásahy, které řeší selhání trhu – a také rozsáhlé informační nedokonalosti a neexistenci mnoha potřebných trhů –, nakonec prospět všem.
Nic z toho však nesouvisí se spravedlností, která představuje oddělenou otázku.
Chicagská škola ani škola MIT netvrdí, že tržní výsledky jsou spravedlivé, protože skutečné tržní výsledky závisejí na počáteční distribuci zdrojů.
Pokud byla tato distribuce nespravedlivá, pak budou nespravedlivé i současné a budoucí výsledky.
Ekonomové chicagské školy podle všeho věří, že výsledky v reálném světě jsou přirozeně nefér a především že snahy o nápravu nespravedlností jsou příliš nákladné, protože manipulace s trhy způsobuje ekonomickou neefektivitu.
Domnívají se, že vládní intervence mají sklon generovat vlastní nákladná selhání v důsledku byrokratické nekompetentnosti a vyhledávání prebend, zatímco soukromé zájmy se snaží směřovat politiku tam, kde je to pro ně výhodné.
Ekonomové školy MIT zastávají názor právě opačný: spravedlnost je důležitá, protože reálný svět je nepřijatelně nefér a vládnímu selhání lze předejít kvalitním institucionálním rámcem, do něhož patří i demokracie.
Tyto rozdíly odrážejí intelektuální bohatost neoklasické ekonomiky, ale nijak neospravedlňují tvrzení, že existuje pouze jedna ekonomika.
Naopak heterodoxní ekonomové jako Thorstein Veblen a Joseph Schumpeter už dávno nadnesli mnohá z dnešních módních témat neoklasické ekonomie, včetně role sociálních norem nebo vztahu mezi technologickými inovacemi a obchodními cykly.
Heterodoxní ekonomie obsahuje teoretické koncepty, které jsou zásadně neslučitelné s neoklasickou ekonomií v kterékoliv z obou současných forem.
Tyto koncepty mají za následek podstatně odlišná vysvětlení reálného světa, včetně distribuce příjmů a určujících faktorů ekonomické aktivity a růstu.
Navíc často vyúsťují v odlišné politické recepty.
Zesnulý Robert Heilbronner – jeden ze Schumpeterových nejrenomovanějších studentů – pohlížel na ekonomii jako na „světskou filozofii“.
A stejně jako jsou filozofové rozděleni v otázce podstaty pravdy a pochopení, je ekonomie rozdělena v otázce fungování reálného světa.
V ekonomii stejně jako v jiných společenských vědách by měla různá paradigmata existovat vedle sebe.
V praxi však dominance víry v „jedinou ekonomii“, zejména v Severní Americe a v Evropě, stále více vede k úzkému a exkluzivistickému pohledu na tuto disciplínu.
Tato realita se obtížně sděluje.
Jedním z důvodů je, že liberální neoklasičtí ekonomové jako Stiglitz a Krugman sdílejí některé hodnoty s heterodoxními ekonomy a sdílené hodnoty lze snadno zaměnit se sdílenou analýzou.
Další důvod spočívá ve skutečnosti, že heterodoxní ekonomové se s ekonomy ze školy MIT často shodnou také v otázkách politiky, třebaže je jejich argumentace odlišná.
A konečně většina lidí nevěří, že by ekonomové mohli být tak smělí, aby prosazovali jediný pohled na ekonomii.
Teze o „mnoha receptech“ obohacuje příspěvek neoklasických ekonomů k debatě o rozvoji a řada jejích politických východisek najde podporu i u heterodoxních ekonomů.
Nedaří se jí však řešit hluboké intelektuální spory týkající se hospodářského rozvoje, obchodu a globalizace, protože odmítá přiznat legitimitu těchto sporů.
Opakováním výroku o „jedné ekonomii“ Rodrik bezděky odhaluje cenzuru zakořeněnou v současné ekonomii.
Velkou hozenou rukavici nepředstavuje přiznání, že existuje mnoho receptů, ale spíše vytvoření prostoru i pro jiné perspektivy ekonomické analýzy a politiky.
Jak prolomit mantinely Windows
Kjótó – S nástupem roku 2009 Microsoft předběžně předvádí svůj operační systém příští generace, Windows 7, který je pozoruhodný pouze tím, že je téměř totožný se všemi předchozími verzemi.
Stagnace v oblasti výpočetního designu nepřekvapuje, poněvadž tato povědomost je pohodlná.
Jenže může také dusit rozvoj.
Činnost vojenských výzvědných služeb závisí na neustálém zdokonalování komunikace, takže v této sféře se design neustále mění.
Některé z těchto inovací nakonec prosáknou až do hlavního proudu, takže letmý pohled na současné experimenty může odhalit, jak bude jednou zřejmě vypadat interakce mezi běžnými počítači a co by to mohlo přinést.
Laický uživatel se s technikou setkává především jako s interaktivním rozhraním.
Lidé zřídka uvažují nad tím, že hmatatelné rysy považované za neodmyslitelné prvky „počítače“, vznikly jako imitace jiných předmětů; například klávesnice zdědila svou podobu od psacích strojů a monitory od televizí.
Na monitoru počítače je virtuální kancelář z poloviny minulého století, typická papírovými dokumenty, kartotékami a odpadkovým košem.
Tento formát připomínající jednostranné okno, známý jako WIMP (což je akronym z anglického „okno, ikona, myš, kurzor“), je univerzálním paradigmatem už od 80. let – ve světě počítačů od starověku.
Tyto formáty se považují za samozřejmost, podobně jako klávesnice telefonu či palubní deska automobilu, což jsou rovněž uživatelská rozhraní.
Snadno se zapomíná, že před lety telefony neměly ani tlačítka, ani vytáčecí číselník – bylo třeba zvednout sluchátko a požádat operátora o spojení.
Číselník se objevil až v roce 1919, když první skupina „výzkumníků na poli uživatelských rozhraní“, která sama vznikla ve společnosti Western Electric, uvažovala nad tím, jak by měla vypadat co neintuitivnější forma.
Při zdokonalování počítačového rozhraní je klíčem právě forma.
Náznaky nového paradigmatu jsme zahlédli u iPhonu od firmy Apple, který umožňuje gestikulaci pohyby prstů, ale vizualizace koncepcí uvnitř komunity výzvědných služeb mohou být tak radikální, že většina běžných uživatelů by stěží rozpoznala, o co se vlastně jedná.
Návrhy se inspirují kognitivní vědou, uměním, dokonce vědeckofantastickými díly.
Je paradoxní, že jeden ze současných trendů sahá daleko do minulosti, k tradiční japonské koncepci známé jako katači , která se proměňuje v mezinárodní hnutí.
„Katači“ znamená v japonštině doslova „forma“, ale tento pojem má spletité konotace, které v ostatních jazycích neexistují.
Jde o slovo složené ze dvou výrazů, „kata“ (vzor) a „či“ (kouzelná moc), takže obsahuje nuance jako „úplná sestava“ a „tvar vyprávějící přitažlivý příběh“.
Tento bohatší pojem vychází ze starobylé japonské kultury, která si všímala překryvu mezi geometrií a významem.
Čínský znak pro „formu“ v sobě část tohoto uvažování ukrývá, neboť využívá ideogramů.
Před čtyřmi tisíci let Čína vyvinula systém písma, který vyjadřuje pojmy jednak jako myšlenky, jednak jako obrázky.
Představy jako „dřevěná stavba“ a „krása“ se zaznamenávaly pomocí symbolů, které spojením mohly vytvořit nový pojem, například „forma“.
V zemích kolonizovaných Čínou byly vlády nuceny tento piktografický systém zápisu přijmout, aby jim bylo možné zasílat politické regulace.
Avšak výslovnost jednotlivých znaků nikdo nekontroloval.
Kolonizované skupiny si mohly zachovat prvky místní kultury prostřednictvím odlišných zvukových podob téhož psaného „slova“, protože společný význam existoval pouze v jeho podobě.
Soudobí vědci zabývající se uživatelskými rozhraními se o katači zajímají, protože může odhalovat, jak forma napomáhá lidské interakci.
Tradičním příkladem je čajový obřad, který se v Japonsku vyvinul na konci šestnáctého století.
Formát je jednoduchý – hostitel podává čaj s nějakými cukrovinkami, hosté jej vypijí a pak vyjádří své díky; to je vše.
Cizincům často nejde do hlavy, proč taková minimalistická událost vyžaduje roky cviku.
Motivace k tomuto umění je ale společná všem kulturám: představte si talentovaného hostitele z libovolné země, jehož způsoby jsou natolik uvolněné, že hosty prodchne nálada tiché blaženosti.
U čajového obřadu byla tato schopnost vycizelována v umění, které spojuje použité látky, význam a náladu.
Hostitelé s mimořádným umem vědí, jak lze prožitek hostů prohloubit důkladnou přípravou náčiní, hloubavými rozmluvami a přirozenými, leč plně ovládanými tělesnými pohyby.
Zamýšlený význam události ztělesňují fyzické úkony, takže nositelem významu se stává veškeré prostředí.
Styl pohoštění často doznává drobných úprav, aby se projevila osobnost hostitele.
Operační systém založený na postřezích z katači by využíval právě tohoto překryvu mezi tvarem, smyslem a prostředím.
Mohl by vám umožnit, abyste pocítili „formu“ konceptu ve vlastních rukou.
Nebo by mohl dávat najevo spolehlivost údajů tím, zda jsou úhledně předloženy nebo je jejich vzhled neúpravný, aby to bylo možné na první pohled odhadnout.
V budoucnu nám snad rozhraní umožní komunikovat přes hranice jazyků tím, že nás vtáhnou do sestav obrázků – hybridní směsi filmu, architektury a emailu.
Výmluvné ikony mohou představovat myšlenku, ale spletité nuance a situace dokážou vyjádřit, jedině poskytují-li několik úrovní porozumění.
Vědci v oblasti výpočetní techniky mají možná ojedinělou příležitost umožnit bohatší komunikaci a v důsledku toho snad i stabilnější budoucnost.
Právě proto doufejme, že se touto takzvanou „rušivou“ stránkou techniky bude v letošním roce zabývat větší množství vývojářů.
Přestávka, jež má zabránit rozpadu
Ukazuje se, že francouzsko-německá osa je noční můrou evropské jednoty.
Během jediného měsíce se Německu Gerharda Schrödera a Francii Jacquese Chiraka podařilo nejprve zničit Pakt stability EU a ohrozit Evropskou měnovou unii tím, že žádali - a získali - zvláštní status pro francouzské a německé fiskální deficity.
V Bruselu pak tato osa rozdrtila naděje na schválení nové evropské ústavy, když prosazovala pravidlo takzvané ,,dvojí většiny", které by vážně oslabilo hlasovací práva středně velkých a menších zemí oproti rozsahu dohodnutému před třemi lety v Nice.
Další porážky si evropská integrace nemůže dovolit.
Důvěra byla zdecimována.
Zúčastněné strany kypí vztekem.
Malé a střední země EU se cítí podvedeny.
Budou se tyto státy i nadále obětovat pro společné evropské dobro, když jim velké země znovu a znovu říkají, aby se v autobuse posadily až dozadu a byly vděčné, že se mohou svézt?
Nastal čas udělat si v úsilí o evropskou integraci přestávku - už proto, aby se tak zabránilo úplné a nenapravitelné roztržce ve vztazích mezi státy, které se mají sjednocovat.
Zejména Němci potřebují čas, aby se zamysleli nad moudrostí své současné násilnické taktiky.
Gerhard Schröder vede Německo katastrofálním způsobem.
Německý ,,nový nacionalismus" skončí pláčem pro tuto zemi i pro Evropu.
Copak už dnešní Němci zapomněli, že europeanismus není pro Německou nejlepší alternativou, nýbrž alternativou jedinou?
Přesto když bruselský summit skončil minulý týden nezdarem, Němci a jejich francouzští spojenci začínají nahlas hovořit o ,,dvourychlostní" Evropě s takzvanou ,,průkopnickou skupinou" tvořenou Německem, Francií, Itálií a zeměmi Beneluxu - Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem.
Tato skupina by postupovala rychleji a usilovala by o hlubší integrační projekty než ostatní.
,,Dvourychlostní" Evropa je však pouhým eufemismem pro opuštění nebo distancování se od evropské integrace ze strany velké evropské trojky.
Evropa by se rozhodujícím způsobem rozštěpila, neboť velkým zemím a jejich satelitům by bylo umožněno jít si vlastní cestou.
(Na to by Holanďané nikdy nepřistoupili.) ,,Dvourychlostní" Evropa znamená konec EU tak, jak ji známe.
Nebudou-li velké země ochotny obětovat jakýkoliv podíl národní suverenity pro celkové evropské dobro, pak je sjednocená Evropa pochopitelně odsouzena k zániku.
Proto byla debata o Paktu stability tak důležitá - a proto je jeho zánik tak znepokojivý: Němci a Francouzi prokázali, že jsou na oltář společného evropského zájmu ochotni obětovat jen málo, pokud vůbec něco.
Nyní, po nezdaru při schvalování návrhu ústavy EU, si Schröder trpce stěžuje, že ,,některé státy hájí své národní zájmy a odsunuly stranou evropskou myšlenku".
Podívej se dobře do zrcadla, Gerharde.
Nehledě na nedávné porážky je však zatím předčasné vzdávat se myšlenky na integrovanou Evropu.
Chirac a Schröder - stejně jako současné slabiny Francie a Německa, které je stvořily - nebudou trvat věčně.
Posílení hospodářského růstu snad těmto zemím poskytne sílu zbavit se svých současných vůdců.
Dokud se Francie a Německo skutečně nezmění, musí hrát Evropa vyčkávací hru.
Evropský problém může vyřešit čas. Proto má nyní logiku přestávka.
Z ,,oddechového času" mohou těžit rovněž menší země EU.
Přestože se je velké státy snaží téměř na každém kroku marginalizovat, malé země se neumějí sjednotit v boji proti společnému nepříteli.
Tyto země jsou totiž mnohdy přesvědčeny, že toho mají s velkými státy více společného než se státy malými.
Například Belgie je fakticky pouhým satelitem Francie.
Totéž platí o Lucembursku.
Rakousko má blíže k Německu než k Finsku a tak dále.
Dokud se malé země nesjednotí na společné frontě, budou pro velké nacionalistické hráče i nadále představovat snadný terč.
V otázce velkých versus malých zemí se má Evropa mnoho co učit od Spojených států amerických.
Velké státy v USA pohodlně spolužijí se státy malými, protože Amerika má dvoukomorový systém, v němž je Sněmovna reprezentantů založena na počtu obyvatel, ale každý stát zároveň volí dva zástupce do Senátu.
Tento systém je velmi pružný a prokázal, že je schopen se přizpůsobit i při rostoucím počtu států.
Pokud by Evropa nalezla vlastní, stejně flexibilní systém, byl by nadcházející vstup deseti nových členských zemí do EU mnohem jednodušší.
Brecht o brexitu
LONDÝN – V reakci na povstání dělníků ve Východním Německu roku 1953 dramatik Bertolt Brecht jízlivě nadnesl, že „když lid ztratil důvěru vlády,“ bude snad pro vládu snazší „lid rozpustit a zvolit si jiný“.
Právě takový pocit dnes prostupuje mnohé ve Spojeném království, v důsledku červnového referenda o brexitu.
V zápalu kampaně před referendem Michael Gove, tehdy ministr spravedlnosti a vůdčí představitel tábora zastánců odchodu z EU, řekl: „Myslím, že lid této země už má dost expertů ze všemožných organizací známých pod zkratkami, kteří se neustále mýlí.“ Na mušce měl MMF, OECD, LSE a všechny další klany ekonomů, kteří prohlašovali, že vystoupení z Evropské unie by poškodilo britskou ekonomiku.
Gove měl bohužel pravdu – ne v tom, co se stane s ekonomikou, ale v tom, že britští voliči si málo považují ekonomické odbornosti.
Vzdor téměř jednomyslnému názoru ekonomické obce, že brexit postrčí Británii do recese a sníží tempo jejího dlouhodobého růstu, voliči nedbali na svou peněženku, ale na své srdce.
Kampaň za setrvání v unii byla obviněna, že výstrahy ekonomů zneužívá ve snaze strašením voliče přinutit k poslušnosti.
Objevila se tvrzení, že vinu za výsledek referenda nesou samotní ekonomové, protože nedokázali hovořit jazykem, jemuž by obyčejní lidé mohli porozumět.
Podobně jsou viněni bankéři a ostatní finančníci, kteří, všeobecně vnímaní jako zastánci úzkých zájmů své vlastní branže, nebyli o nic přesvědčivější.
V této kritice je jistě kus pravdy, ale jádrem problému nebylo příliš složité vyjadřování ani neproniknutelný žargon.
Ekonomové vycházeli z předpokladu, že se Británii daří dobře, neboť růst HDP je výrazně nad evropským průměrem a nezaměstnanost výrazně pod průměrem.
Zdálo se samozřejmé, že členství v EU je pro Británii přínosné, zejména když jsme se vyhnuli přistoupení k euru, a nejsme tedy sešněrovaní měnovými a fiskálními uzly vázanými v Bruselu a Frankfurtu.
Problém byl v tom, že tento růžový obrázek nesouzněl s voliči mimo Londýn a jihovýchod Anglie, z příčin, které velmi jasně v nedávném projevu vyložil Andy Haldane, hlavní ekonom britské centrální banky.
Haldane cituje národní statistiky dokládající, že britský HDP převyšuje předkrizový vrchol o 7 %, zaměstnanost je vyšší o 6 % a bohatství se rozrostlo o 30 %.
Jenže, dodává, stagnuje národní důchod na hlavu.
Medián reálných (inflačně očištěných) mezd se od roku 2005 téměř nezvýšil.
Britská populace se rozrůstá, zčásti vlivem přistěhovalectví.
Zaznamenaný vzestup bohatství vychází také zejména z nárůstů cen nemovitostí v oblíbených místech, především v Londýně, a hodnoty zaměstnaneckých penzí.
Nemáte-li to štěstí, že vlastníte nemovitost na jihovýchodě Anglie, a nejste v penzijním programu vycházejícím z výše vaší poslední výplaty, vaše bohatství stagnuje nebo ubývá.
Regionální rozložení výší HDP ukazuje, že jedinými oblastmi v Británii, kde se lidé mají v průměru lépe než v sedle recese roku 2009, jsou Londýn a jihovýchod.
Může se snadno stát, že brexit tyto nerovnosti ještě zhorší.
Budou-li zavedeny vnitroevropské obchodní bariéry a firmy se rozhodnou investovat jinde, aby měly přístup na evropský jednotný trh, ve znevýhodněných regionech možná úplně vymizí hůře placená pracovní místa anebo mzdy ještě klesnou.
To ale zní jako „expertní“ vyjádření a ti, kdo v kampani prosazovali odchod, mají svou odpověď: ekonomové Británii znevažují, aby dokázali, že jejich temné předpovědi byly správné.
Jestliže se expertům nedalo důvěřovat před referendem, rozhodně jim nelze věřit ani teď.
Právě za těchto neblahých poměrů brzy započnou hovory o budoucím vztahu Británie s EU.
Obzvlášť nepříznivé jsou pro londýnskou City.
Zjevně existuje souvztažnost mezi přístupem na jednotný trh, který si většina finančních firem vroucně přeje, a jednou z jeho hlavních podmínek: svobodou pohybu pro občany EU, u níž se má za to, že ve zbytku Británie přispěla ke stagnaci mezd.
Výsledek, který prospěje Londýnu (jenž, není divu, hlasoval drtivě pro setrvání v EU), je tedy třeba obhajovat zlehka a obezřetně, jinak bude považován za obětování blahobytu většiny ve prospěch úzké skupiny.
Nejsilnějším argumentem pro setrvání v jednotném trhu je to, že vydat všanc riziku londýnskou City by znamenalo ohrozit celou britskou ekonomiku.
Finanční služby sice představují jen 3 % zaměstnanosti, ale tvoří 11 % příjmů z daní.
Zabít husu, která snáší zlatá daňová vejce, by bylo lehkomyslné: pokud hospodářství zpomalí, což je zřejmě to nejlepší, co můžeme očekávat, těchto výnosů bude naléhavě zapotřebí.
V době, kdy britský schodek platební bilance přesahuje 5 % HDP (druhý nejvyšší v OECD), obchodní přebytek finančního sektoru ve výši 3 % HDP má podstatný význam pro předcházení externímu karambolu.
Není proto divu, že libra se od hlasování o brexitu strmě propadla.
Někteří tvrdí, že devalvace směnného kurzu zúží obchodní deficit, neboť zajistí vyšší konkurenční schopnost britského exportu, ale zkušenost z roku 2008, kdy libra také prudce klesla, ukazuje, že vliv na vnější schodek nemusí být velký.
Británie nemá mnoho cenově citlivého exportu, u něhož existují významné volné kapacity, které by bylo možné využít k rozšíření produkce.
Jsou to tedy pro londýnské finanční trhy napjaté časy.
Potřebujeme, aby nepříjemné skutečnosti ekonomického života nesmírně podezřívavé veřejnosti vysvětlili noví experti, nedekorovaní opovrhovanými zkratkami jako MMF.
Nikdo by neměl brát vážně Brechtův ironický návrh.
Britský lid promluvil a je nezbytné najít cestu ke splnění jeho tužeb za co nejnižší možnou ekonomickou cenu.
Breivikovo volání do zbraně
NEW YORK – Předpokládejme čistě teoreticky, že Geert Wilders, nizozemský politik, který je přesvědčen, že se Evropa nachází „v posledních stadiích islamizace“, má pravdu a hromadný masový vrah Anders Breivik je skutečně šílený.
Wilders na Tweeteru napsal: „Fakt, že psychopat zneužil boj proti islamizaci, je nechutný a je to políček do tváře celosvětového antiislámského hnutí.“
Tento předpoklad není až tak přitažený za vlasy.
Zavraždit více než 60 nevinných mladých lidí na letním táboře útočnou puškou a ještě předtím vyhodit do vzduchu kus centrálního Osla, to je mírně řečeno morálně výstřední – je to něco, co by většinu příčetných lidí ani ve snu nenapadlo.
Totéž přirozeně platí i o skupině mladých mužů, kteří se rozhodnou spáchat sebevraždu a masovou vraždu tím, že vletí komerčními letadly do velkých veřejných budov v New Yorku a Washingtonu.
Breivik ani teroristé z 11. září 2001 však nezabíjeli bez příčiny, jako to dělají někteří nihilističtí američtí střelci.
Islamisté pohlížejí na své nahodilé hromadné vraždy nikoliv jako na akty upoutání veřejnosti na vlastní osobu, nýbrž jako na taktiku ve svaté válce proti dekadentnímu a hříšnému Západu.
Breivik sám sebe vidí jako bojovníka za druhou stranu.
Jeho cílem bylo chránit Západ před islamizací.
Jeho nepřáteli nejsou jen muslimové, ale i liberální západní elity a jejich děti ničící Evropu zevnitř prostřednictvím „multikulturalismu“ a „kulturního marxismu“.
Obsah Breivikova blábolivého manifestu s názvem Evropské prohlášení nezávislosti se vskutku nijak zásadně neliší od toho, co tvrdí populisté jako Geert Wilders.
V manifestu se samozřejmě vyskytuje i mnoho dalších věcí – například fantasmagorie o oživení středověkého řádu templářů –, které naznačují autorovo poněkud bizarní založení, a Wilders se od Breivikových násilných metod rychle distancoval.
Pouze jeden pravicový evropský politik, totiž Francesco Speroni z italské Ligy Severu, která je součástí kabinetu Silvia Berlusconiho, byl připraven Breivika hájit.
Speroni prohlásil, že Breivikovy „myšlenky jsou obhajobou západní civilizace“.
Nakolik vážně tedy musíme brát ideologické důvody, na něž se vrazi jako Breivik a teroristé z 11. září odvolávají, aby ospravedlnili své vraždy?
Před několika lety napsal německý spisovatel Hans Magnus Enzensberger úchvatný esej o „radikálním břídilovi“.
Radikální břídilové jsou většinou mladí muži, kteří jsou tak rozlícení z nedostatku společenské, ekonomické a sexuální sebeúcty a lhostejností světa kolem sebe, že touží po sebevražedném aktu hromadného ničení.
Spouštěcím mechanismem takového aktu se může stát cokoliv: odmítnutí dívkou, propuštění z práce, propadnutí u zkoušky.
Někdy pak vrazi sahají po ideologickém ospravedlnění: budování ryzího islámu, boj za komunismus, fašismus či záchranu Západu.
Konkrétní ideály přitom nemusí být důležité – jsou to jednoduše ty, které jsou v dané chvíli k dispozici v důsledku módy či jiných historických okolností.
Jakmile radikální břídil dostane náladu zabíjet, hodí se mu jakýkoliv důvod.
Možná.
Znamená to však, že neexistuje vůbec žádná spojitost mezi proklamovanými názory radikálních kleriků nebo politiků a činy spáchanými ve jménu těchto názorů?
Navzdory všem prstům ukazujícím na Wilderse jen proto, že se Breivik vyznal k obdivu k němu, by se počínání vyšinutého vraha nemělo využívat k diskreditaci toho, zač Wilders bojuje, varují jiní.
Na tvrzení, že multikulturalismus je pomýlený ideál, že islám je v rozporu s moderními západoevropskými postoji k rovnosti pohlaví či právům homosexuálů nebo že masová imigrace vyvolá vážné společenské konflikty, není koneckonců nic iracionálního ani vražedného.
S těmito tvrzeními začali v 90. letech přicházet vážení konzervativci, ba dokonce i někteří sociální demokraté.
Reagovali tak na dosti samolibý liberální establishment, který měl sklon odsuzovat jakékoliv kritické myšlenky v otázce přistěhovalectví či nezápadní víry a tradic coby rasismus a bigotnost.
Zatímco však na diskusi o společenských důsledcích rozsáhlé imigrace z muslimských zemí nebylo v zásadě nic špatného, někteří populisté v Nizozemsku, Dánsku, Francii, Německu, Belgii, Velké Británii a dalších zemích zašli ještě mnohem dál.
Zejména Wilders rád vede apokalyptické řeči o tom, jak „nad Evropou zhasnou světla“, nebo o „holém přežití Západu“.
A problémem pro ně není jen jedna konkrétní odnož násilného revolučního islámu, nýbrž islám samotný: „Chcete-li islám k něčemu přirovnat, přirovnejte ho ke komunismu nebo národnímu socialismu – k nějaké totalitní ideologii.“
Toto je jazyk existenční války, ten nejnebezpečnější druh.
Dokonce se zde záměrně oživuje terminologie druhé světové války.
Ti, kdo se stavějí proti radikálnímu nepřátelství vůči všem formám islámu, provozují politiku „appeasementu“ nebo rovnou „kolaborují“ s „islamofašismem“.
Pro některé lidi bylo 11. září 2001 analogií s rokem 1938 či dokonce s rokem 1940.
V sázce je prý samotné přežití západní civilizace.
Je opravdu tak překvapivé, že si určití lidé mohou tuto rétoriku omylem vyložit jako volání do zbraně?
Jistě, Geert Wilders ani zuřiví antiislámští bloggeři ve Spojených státech, jako jsou Scott Spencer a Pamela Gellerová (oba jsou v Breivikově manifestu obsáhle citováni), nevyzývali k fyzickému násilí.
Jejich texty a prohlášení jsou však dost hysterické a nenávistné na to, aby duševně nevyrovnaného člověka k něčemu vyprovokovaly.
Breivikova interpretace jejich tvrzení je v jistém podivném smyslu racionálnější než představa, že válku za naše samotné přežití lze vést pouze slovy.
Brexit britského bankovnictví
LONDÝN – Když jsem se stal v polovině 90. let šéfem bankovního dohledu ve Velké Británii, moji přátelé to nepokládali za velkolepý ani vzrušující posun v kariéře.
Bankovní regulace byly obskurní obor, nikoliv nepodobný čištění kanálů: možná nezbytný, ale rozhodně ne téma na první stránky.
Dotazy, jak trávím pracovní dobu, byly obvykle spíš projevem přátelské zdvořilosti než skutečného zájmu.
O dvacet let později se struktura bankovních regulací v Evropě vyhoupla na špici politické agendy v Londýně.
Je to jeden z klíčových bodů nového jednání premiéra Davida Camerona o podmínkách britského členství v Evropské unii.
Jedním ze čtyř Cameronových hlavních požadavků na EU je národní výjimka u některých bodů jednotné soustavy pravidel, kterou se Evropská centrální banka snaží zavést v bankovní unii eurozóny, aby zajistila konzistentní přístup ve všech zemích.
Francouzi a další se obávají, že tato výjimka by mohla umožnit Británii, aby ve snaze o získání konkurenční výhody uvolnila finanční regulaci v Londýně, přestože nedávné důkazy naznačují, že kapitálové požadavky na banky i další mechanismy kontroly činnosti bank jsou dnes v Londýně přísnější než kdekoliv jinde v Evropě.
Například neexistuje žádný evropský ekvivalent britského požadavku striktně oddělovat drobné a komerční bankovnictví, přičemž odpor francouzské a německé vlády naznačuje, že žádný podobný ekvivalent nejspíš ani nevznikne.
Důvod, proč má dnes bankovní dohled – a obecněji finanční regulace – vyšší politickou prioritu, je nasnadě: Finanční krize z roku 2008 ukázala, že krachy bank by mohly mít katastrofální důsledky pro ekonomiku jako celek.
Tato krize přišla po období, během něhož finanční sektor dramaticky rostl, zejména v Evropě.
Poměr bank k trhům – tedy velikost bankovního sektoru v poměru k velikosti akciových a dluhopisových trhů – se ve Velké Británii a Německu za něco málo přes deset let zhruba zdvojnásobil, zatímco v USA zůstal tento poměr stabilní a současně mnohem nižší.
Rozdíl je obzvláště výrazný v eurozóně, kde dvě třetiny vnějšího financování nefinančních firem tvoří bankovní úvěry.
V USA, kde akciové a dluhové kapitálové trhy hrají podobně jako ve Velké Británii mnohem významnější roli při financování podnikatelských investic, se tento poměr blíží k 20%.
Krátkodobým důsledkem bylo, že úvěrové zadrhnutí, které započalo v roce 2008, mělo závažnější a dlouhodobější dopad na silně bankovní ekonomiky v Evropě, neboť banky omezily poskytování úvěrů, aby udržely a obnovily své kapitálové poměry.
V některých částech Evropy tento proces stále probíhá, třebaže v Británii se úvěrování firem bankami zotavilo.
Nová studie Sama Langfielda z ECB a Marka Pagana z Neapolské univerzity nicméně naznačuje, že dlouhodobější důsledky jsou ještě škodlivější, než se dříve předpokládalo.
Langfield a Pagano poukazují na skutečnost, že v osmi letech před krizí rostl HDP Evropské unie pouze o 2% oproti více než 9% v USA, a přisuzují tento rozdíl transatlantickým odlišnostem ve finanční struktuře.
Analýzou dat z velkého počtu států zjistili, že „zvýšení velikosti bankovního sektoru v zemi v poměru k tržní kapitalizaci akcií a soukromých dluhopisů je spojeno s nižším růstem HDP v následujících pěti letech“.
Velikost jimi hodnoceného vlivu je přitom značná.
V roce 1990 činil poměr bank k trhům v Evropě 3,2; do roku 2011 vzrostl na 3,8.
Takto velké zvýšení má v jejich modelu za následek pokles ročního růstu HDP o 0,3 procentního bodu a ještě dvakrát hlubší pokles během krize realitního trhu vzhledem k vysokému podílu hypotečních úvěrů v účetních rozvahách unijních bank.
Mnoho zemí EU, zejména Irsko a Španělsko, skutečně po roce 2008 zažilo kolaps cen nemovitostí.
Relativní velikost bank v EU by tedy mohla vysvětlovat zhruba polovinu růstového rozdílu oproti USA.
Zároveň se tím vysvětluje, proč ECB a některé vlády EU horují za projekt Unie kapitálových trhů s cílem nacházet způsoby, jak stimulovat růst nebankovních finančních kanálů na evropském kontinentu.
Pokrok v této oblasti by snížil nebezpečně vysokou závislost na bankách.
Velká Británie se jako vždy nachází někde uprostřed Atlantiku.
Kumulativní hospodářský růst v letech 2008 až 2015 zde činil 6%.
Měl sice o něco blíže k USA než ke zbytku Evropy, avšak stále šlo o relativně slabé zotavení z hluboké recese.
Britský akciový trh je v poměru k ekonomice mohutnější než ve většině evropských zemí.
Také bankovní soustava je velká a koncentrovaná, ačkoliv noví hráči a nové kanály financování tento stav mění.
Peer-to-peer úvěrování zde expanduje rychleji než kdekoliv jinde v Evropě.
Britské banky jsou také v průměru více orientované na neevropské trhy, takže se bankovní sektor jeví jako větší.
A třetinu aktiv britského bankovního sektoru ve skutečnosti drží banky mimo EU.
Tomuto stavu se blíží pouze Lucembursko s necelými 20%, zatímco ve Francii, Německu a Itálii je podíl zámořských aktiv na domácích trzích zanedbatelný.
Tyto rozdíly mohou částečně vysvětlovat, proč se Velká Británie zdráhá participovat na Evropské bankovní unii, zatímco některé jiné země stojící mimo eurozónu by se k ní velmi rády připojily v obavách, že by jinak mohly být v podstatě vyloučeny z rozhodovací politiky ECB.
V Londýně by dokonce i proevropsky zaměření aktéři raději řešili přetrvávající problémy britského finančního sektoru na národní úrovni; vzhledem k rozdílům ve struktuře je to pochopitelná volba.
Firemní stránka brexitu
LONDÝN – Téměř před rokem si Britové odhlasovali – poměrem 52% ku 48% – odchod z Evropské unie.
Mnozí lidé očekávali, že tento výsledek silně rozkolísá ekonomiku.
Ta se však zatím ukazuje jako odolná, ačkoliv v předvečer narychlo vypsaných parlamentních voleb, které proběhnou tento týden, existují náznaky, že si vyšší inflace přece jen vybírá daň na spotřebitelích a některých firmách.
Otázka zní, zda ekonomika odolá současnému rozvodovému řízení.
Bezprostředně po hlasování o brexitu pomohl rychlý zásah Bank of England uklidnit finanční trhy a zachovat úvěrové toky.
Na rozdíl od globální finanční krize v roce 2008 se úvěrové náklady většině firem a rodin ve Velké Británii nezvýšily; pokud nějaká změna nastala, pak spíše směrem dolů.
A britští spotřebitelé po celou dobu dělali to, co dělají nejlépe: utráceli peníze v kamenných prodejnách a na internetu.
Výdaje domácností podpořily loni celkový růst téměř dvěma procentními body.
Velkou změnou na finančních trzích byl a je prudký pokles hodnoty britské libry.
Slabší devizový kurz zvýšil konkurenceschopnost exportérů se sídlem v Británii.
Dubnový průzkum trendů v průmyslu zpracovaný Konfederací britského průmyslu (jejímž jsem hlavní ekonomkou) ukázal nejsilnější růst exportních zakázek ve výrobním sektoru od roku 2011.
Tato mince má však i svůj rub: britští výrobci čelí kvůli stoupajícím cenám dovozu nejvyššímu růstu průměrných jednotkových nákladů od roku 2011.
Pokles hodnoty britské libry může začít poškozovat i domácnosti.
Inflace spotřebitelských cen má letos dosáhnout maxima ve výši téměř 3%.
Vzhledem k měnící se dynamice trhu práce a potlačenému růstu produktivity však průměrný růst mezd zřejmě příliš nepřesáhne hranici 2,5%.
Průměrný příjem domácností tak v reálném vyjádření pravděpodobně zůstane beze změny nebo se i sníží, což podkopá klíčový motor britské ekonomiky v podobě spotřebitelských výdajů.
Ještě horší je, že tyto rýsující se makroekonomické problémy mohou být zanedbatelné v porovnání se zádrheli spojenými s nadcházejícím vyjednáváním o brexitu, byť možná z jiného důvodu, než by leckdo očekával.
Jak mi sdělil šéf jedné stavební a projektantské společnosti, klíčovým rizikem pro firmy by mohla být nutnost připravit se na všechny možné scénáře brexitu, což by mohlo být natolik časově náročné, že firmy ztratí ze zřetele větší strategické cíle.
Dobré na tom je, že podnikatelská komunita zjevně neztrácí sebedůvěru.
Podnikatelé a ředitelé firem mají s rozhodováním v nejistém světě bohaté zkušenosti.
Navzdory otazníkům kolem brexitu proto dál investují do oblastí orientovaných na budoucnost, jako jsou cloudové výpočty, umělá inteligence či datová analýza.
Skutečnost je taková, že právě technologická revoluce a růst spotřeby v Asii – tedy nikoliv vztah Velké Británie k EU – budou v příštích dvou desetiletích faktorem, jenž promění způsob podnikání.
Je naprosto zásadní, aby to firmy měly během jednání mezi Británií a EU na paměti: aby vyčlenily samostatné pracovní skupiny zabývající se brexitem a zbytek řízení dál orientovaly na širší strategii podnikání.
To samozřejmě neznamená, že bychom měli ustupovat před složitostí úkolu, jenž nás čeká, natožpak nebrat na vědomí obtíže, které brexit přinese.
K těmto problémům se naopak musíme postavit čelem – nenechat se odradit nepříjemnými fakty a vyžadovat, aby se některá nelehká rozhodnutí udělala co možná nejdříve.
Z hlediska podnikání se jedna z největších obav spojovaných s brexitem týká lidského faktoru.
V současné situaci trápí britskou ekonomiku nedostatek kvalifikovaných pracovních sil: více než dvě třetiny firem nejsou přesvědčené o tom, že se jim během příštích 3-5 let podaří obsadit vysoce kvalifikovaná pracovní místa.
Dlouhodobým řešením je kvalitnější vzdělávání a výcvik po celé Británii.
Z krátkodobého hlediska však musí jistou roli sehrát migrace.
Migranti z EU – od sezónních pracovníků sklízejících ovoce a zeleninu přes akademiky rozšiřující obzory budoucí generaci až po lékaře a sestry chránící naše zdraví – představují už dnes významný příspěvek britské ekonomice.
V mnoha organizacích a firmách tvoří občané EU více než 40% zaměstnanců.
Tito unijní občané s rodinami dnes čelí skutečné nejistotě.
Podnikatelská komunita jako jeden celek podporuje okamžitou záruku, že občané EU, kteří v současnosti pracují ve Velké Británii, zde budou moci pracovat i nadále.
Podobně i britští občané zaměstnaní po celé EU by měli získat právo zůstat, kde jsou.
Takové řešení není jen lidsky správné, ale i ekonomicky chytré, jelikož kvalifikace a talent pracovní síly budou motorem, jenž v nadcházejících desetiletích potáhne firmy kupředu.
Občané EU již působící v Británii však sami o sobě tento motor neutáhnou.
Proto Británie potřebuje také nový, na faktech založený imigrační systém – a potřebuje ho rychle.
Firmy, zaměstnanci a rodiny potřebují do konce letošního roku vědět, jak bude tento systém vypadat a jaká budou kritéria vstupu.
Dalším klíčovým rozhodnutím, které musí ihned padnout, je konstatování, že „žádná dohoda“ nepatří do palety variant.
Británie a EU nesmí nechávat tuto možnost otevřenou, jak to učinila vláda premiérky Theresy Mayové, ale musí se zasadit o uzavření jednoznačné dohody o regulačních otázkách, a tím zajistit, aby firmy na obou stranách Lamanšského průlivu mohly dál nerušeně podnikat.
Takzvaný „scénář okraje srázu“ – tedy situace, kdy konec dvouletého vyjednávacího období přinese náhlý přechod na nejasný, či dokonce nerozhodnutý regulační režim – je přesně tím, čemu je nutné se za každou cenu vyhnout.
Má-li se britská ekonomika vyrovnat s brexitem stejně dobře, jako se vyrovnala s hlasováním o něm, pak musí vláda stejně jako firmy minimalizovat dopady nejistoty tím, že ji bude efektivně odbourávat.
Ať už jsou politické důvody k odkladu zahájení seriózních jednání o brexitu jakékoliv, nesmíme dopustit, aby zastínily ekonomické důvody k pokračování v rozhovorech.
Stojí Evropa za tu námahu?
PAŘÍŽ – Když Velká Británie v roce 1973 vstoupila do tehdejšího Evropského hospodářského společenství, byla na chvostě evropské integrace.
Nadcházející referendum o jejím dalším členství v Evropské unii přináší otázku, jestli je dnes Británie v čele evropské dezintegrace.
Věc nemá mnoho společného s bezvýznamnou dohodou, k níž ministerský předseda David Cameron nedávno dospěl se svými kolegy v EU.
Stěží lze věřit tomu, že právě tato dohoda v červnu rozhodne o osudové volbě Británie.
Zásadní otázkou je, zda členství v EU stále poskytuje dostatečně velké přínosy, aby převážily nad ztrátou suverenity, která s ním souvisí.
Není to téma k diskusi jen v Británii.
Pro mnohé v EU je však velice těžké si tuto otázku položit, protože Evropa je stále emocionálně nabitá.
Jedině v Británii může k ochodu z EU vyzvat ministr kabinetu ze strany, která zemi do unie přivedla.
Žádný německý, francouzský ani španělský politik hlavního proudu by se neopovážil o věci otevřeně diskutovat, natož argumentovat pro rozvod.
Otázku ale nelze přehlížet.
Ve většině zemí EU jsou rozsáhlé segmenty veřejného mínění nespokojené s unií a mají čím dál blíž ke svodům nacionalismu.
V reakci na to mnozí politici slovně podporují Evropu, ale zároveň zdůrazňují ryze národní řešení.
Tento nedůsledný – a občas jednoduše cynický – postoj uvrhl Evropu do nešťastného stavu: nedokáže se hnout vpřed ani vzad a nikoho neuspokojuje.
Člověk doufá, že když už teď nemilosrdná debata o členství v EU začala, bude dostatečně upřímná, aby se z ní všichni poučili.
Tématem pro seriózní diskusi jsou zejména ekonomické přínosy členství v EU.
Ekonomové popisují regionální integraci jako kompromis mezi úsporami z rozsahu a rozmanitostí preferencí.
Vstupem do svazku získávají země efektivitu a vliv, za cenu nutnosti dohodnout se na politikách, které plně neodpovídají jejich výběru.
Podniky tak například získají přístup na větší trh a spotřebitelé těží z nižších cen, ale regulace je méně přizpůsobena jejich gustu.
Je to jako sdílet byt: snížíte si sice náklady, ale musíte se přizpůsobit zvyklostem svého spolubydlícího.
V Evropě jsou dnes preference nepochybně mnohem méně odlišné než před několika desetiletími.
Bývalá britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová a bývalý francouzský prezident François Mitterrand si byli ideologicky mnohem vzdálenější než jejich současní nástupci.
Pravda, Britové se stále přiklánějí k volným trhům víc než Francouzi, ale mezera mezi nimi se výrazně zúžila.
Pro tvrzení, že jsou ze svého spolubydlícího oproti 80. letům nešťastnější, není žádný reálný základ.
Rovněž platí, že se EU nepustila do oblastí, kde nepřináší žádnou přidanou hodnotu.
První Cameronova vláda zahájila v roce 2012 revizi pravomocí EU, aby určila, které náležejí EU a které Británii.
Po komplexním veřejném projednání a vydání 32 zpráv nevyústil audit ani v jedinou žádost o návrat jakékoli významné pravomoci.
Snad právě proto se zastánci odchodu Británie z EU často zaměřují na tenčící se přínosy regionální integrace a tvrdí, že by se Británii dařilo mnohem líp, kdyby si karty rozehrávala sama.
Proč se zatěžovat vyjednáváním s kontinentálními partnery, když Británie může obchodovat s celým světem?
Cožpak nevzkvétají malé otevřené ekonomiky jako Singapur?
Proti takové argumentaci existují vážné výhrady.
V prvé řadě je volný obchod postačující pro prodej triček, ale obchod se službami vyžaduje podrobnou legislativu a instituce (například sektorově vyhraněné orgány), které ji budou vymáhat.
Bez komplexního regulatorního aparátu nelze obchodovat mimo jiné s finančními či zdravotnickými službami.
Představa, že není potřeba nic než odstranit cla a zbytečné papírování, je tedy čirá fikce.
Ve službách silná Británie potřebuje institucionální rámec jednotného trhu EU mnohem víc než třeba Polsko, které je silnější ve zboží.
Zadruhé, vážné potíže má samotný globální obchodní rámec.
Uruguayské kolo, poslední globální obchodní dohoda, bylo uzavřeno v roce 1994.
Jeho domnělý nástupce, rozvojové kolo z Dauhá, zatím dokončen není a zřejmě ani nikdy nebude.
Globální obchod rostoucí měrou závisí na dvojstranných a regionálních ujednáních.
Podle Světové obchodní organizace je v účinnosti 267 takových dohod, včetně 49, jichž se účastní EU.
Vzdor obecnému dojmu globalizace nezbavila regionální ujednání významu; právě naopak, značně na nich závisí.
Dále platí, že je globalizace křehká – a čím dál křehčí.
Americké vedení ji posilovalo desítky let po druhé světové válce, ale dnes už se Spojené státy nepovažují za strážce multilaterálních pravidel.
O amerických prioritách vypovídá snaha USA vytvořit dvě obří regionální zóny volného obchodu – Transpacifické partnerství a Transatlantické obchodní a investiční partnerství.
Ostatní velcí hráči, od Číny po producenty komodit, se přitom nerozpakují využívat své ekonomické moci.
Navzdory všem svým slabinám je EU velký ekonomický aktér, které se účastní formování světa kolem sebe.
Jako tvůrce standardů, vyjednavač a vymahač pravidel má podstatně větší vliv, než si její odpůrci uvědomují.
Jelikož je sama založena na pravidlech, je nejsilnějším zastáncem vzájemné ekonomické závislosti založené na pravidlech.
Rozpustit ji by byl už z těchto důvodů riskantní hazard.
Jestliže racionální důvody nesvědčí pro odchod z EU, proč vůbec otázka vyvstala?
Zčásti proto, že EU zklamala.
To ale není důvod k odchodu, ale k reformě.
Zčásti proto, že nadnárodní demokracie nedostála očekávání.
Správnou odpovědí však není hodit flintu do žita, ale postarat se, aby fungovala.
A zčásti proto, že vyschl emocionální tmel pojící Evropu dohromady.
To však není důvod k ústupu do provinčnosti, nýbrž k úsilí o změnu.
Demokratické selhání Británie
CAMBRIDGE – Skutečné bláznovství britského hlasování o odchodu z Evropské unie nespočívá v tom, že se vedoucí představitelé země odvážili požádat občany, aby poměřili výhody členství s imigračními tlaky, které toto členství vytváří.
Spočívá spíše v tom, že laťka pro odchod ležela absurdně nízko a vyžadovala prostou většinu hlasů.
Vzhledem k sedmdesátiprocentní účasti voličů to znamenalo, že zastánci vystoupení zvítězili díky podpoře pouhých 36% oprávněných voličů.
To není demokracie; to je ruská ruleta na státní úrovni.
Rozhodnutí s enormními důsledky – daleko hlubšími, než jaké představuje změna ústavy (ačkoliv Velká Británie samozřejmě psanou ústavu nemá) – padlo bez odpovídajících kontrolních a vyvažovacích mechanismů.
Bude se hlasování muset po roce opakovat, abychom měli jistotu?
Ne.
Musí brexit podpořit parlamentní většina?
Podle všeho ne.
Věděli obyvatelé Velké Británie, o čem ve skutečnosti hlasují?
Absolutně ne.
Nikdo opravdu netuší, jaké budou důsledky, a to jak pro postavení Británie v systému globálního odchodu, tak i pro její domácí politickou stabilitu.
Obávám se, že to nebude hezký obrázek.
Západní občané mají samozřejmě velké štěstí, že žijí v mírové době: měnící se okolnosti a priority lze řešit prostřednictvím demokratických procesů, nikoliv zahraničních a občanských válek.
Jak přesně má ovšem vypadat spravedlivý demokratický proces v případě nezvratných rozhodnutí ovlivňujících samotnou definici státu?
Opravdu stačí k jeho rozpadu získat 52% hlasů v jeden deštivý den?
Pokud jde o trvalost a přesvědčivost preferencí, klade většina společností dokonce i páru usilujícímu o rozvod větší překážky, než jaké vláda premiéra Davida Camerona postavila do cesty rozhodování o odchodu z EU.
Zastánci brexitu tuhle hru nevymysleli; existuje pro ni přehršle precedentů, včetně Skotska v roce 2014 a Quebeku v roce 1995.
Až dosud se však bubínek revolveru nikdy nezastavil na komoře s kulkou.
Teď se to stalo a je načase zamyslet se znovu nad pravidly hry.
Představa, že jakékoliv rozhodnutí učiněné v jakémkoliv okamžiku většinou občanů musí být nutně „demokratické“, je překroucením tohoto pojmu.
Moderní demokracie vyvinuly systémy kontrolních a vyvažovacích mechanismů, aby ochránily zájmy menšin a vyhnuly se neinformovaným rozhodnutím s katastrofálními důsledky.
Čím větší a trvalejší jsou dopady určitého rozhodnutí, tím vyšší jsou překážky, které je nutné překonat.
Proto je například schválení ústavní změny obvykle podmíněno překonáním daleko vyšších překážek než schválení zákona o výdajích.
Dnes to však vypadá, že současný mezinárodní standard pro rozdělení země je méně náročný než hlasování o snížení věkové hranice pro konzumaci alkoholu.
Protože dnes Evropě hrozí riziko přívalu dalších hlasování o odtržení, je naléhavě nutné položit si otázku, zda existuje lepší způsob, jak k těmto rozhodnutím dospívat.
Oslovil jsem několik čelních politologů, abych zjistil, zda existuje nějaký akademický konsensus o této otázce; stručná odpověď zní bohužel záporně.
Rozhodování o brexitu mohlo například vypadat u volebních uren jednoduše, ale nikdo po pravdě řečeno neví, co se po verdiktu o odchodu stane.
Z praxe nicméně víme, že u rozhodnutí určujících další podobu státu vyžaduje většina zemí nikoliv pouhých 51%, nýbrž nějak definovanou „supervětšinu“.
Žádné všeobecně použitelné číslo jako například 60% neexistuje, ale obecný princip je takový, že dosažená většina by přinejmenším měla být prokazatelně stabilní.
Země by neměla dělat zásadní, nezvratné změny na základě titěrné převahy hlasů, která navíc může existovat jen během krátkého vzedmutí emocí.
I kdyby britská ekonomika neupadla po tomto hlasování do otevřené recese (pokles libry by mohl první ránu utlumit), je nanejvýš možné, že výsledný hospodářský a politický chaos vyvolá u některých občanů, kteří hlasovali pro odchod, pozdní výčitky.
Filozofové se odpradávna snaží vymýšlet systémy, které by nastolily rovnováhu mezi silnými stránkami většinového vládnutí a potřebou zajistit, aby u klíčových rozhodnutí měli větší slovo informovaní lidé a především aby byl slyšet i hlas menšiny.
Ve Spartě se v zákonodárných shromážděních hlasovalo aklamací.
Lidé mohli modulovat svůj hlas tak, aby odrážel intenzitu jejich názoru – předseda shromáždění všechny pečlivě vyslechl a pak vyhlásil výsledek.
Bylo to nedokonalé, ale možná pořád lepší než to, co se právě stalo ve Velké Británii.
Podle některých svědectví fungoval nejčistší historický příklad demokracie v Aténách coby sesterském státě Sparty.
Všechny třídy občanů dostaly rovnocenný hlas (ačkoliv hlasovat směli pouze muži).
Po několika katastrofálních rozhodnutích ohledně válek však i Atéňané pochopili potřebu dát větší moc nezávislým orgánům.
Co měla Velká Británie udělat, když už si musela otázku o členství v EU položit (což mimochodem nemusela)?
Laťka se měla bezpochyby nacházet o mnoho výše; k brexitu mohla být například zapotřebí dvě všelidová hlasování v rozmezí nejméně dvou let a po nich získání šedesátiprocentní většiny v Dolní sněmovně.
Kdyby brexit úspěšně prošel tímto vším, alespoň bychom věděli, že nejde o jednorázový odraz aktuální nálady jednoho segmentu populace.
Britské hlasování vyvolalo v Evropě vřavu.
Hodně bude záležet na tom, jak svět zareaguje a jak se britské vládě podaří reorganizovat sebe samotnou.
Je důležité nehodnotit pouze výsledek, ale i samotný proces.
Jakýkoliv krok vedoucí k předefinování dlouhodobé dohody o hranicích země by se měl opírat o mnohem více než jen o prostou většinu v jednorázovém hlasování.
Současná mezinárodní norma vyžadující prostou většinu hlasů je, jak vidíme, receptem na chaos.
Vzestup démotické demokracie v Evropě
LONDÝN – Šok z britského rozhodnutí vystoupit z Evropské unie zatím zcela nepominul.
Vedoucí evropští představitelé se však musí připravit na to, co ještě přijde.
Brexit by totiž mohl být jen prvotním záchvěvem, jenž v příštích letech vyvolá v Evropě cunami referend.
V celé Evropě působí 47 protestních stran, které stavějí politiku na hlavu.
Získávají kontrolu nad politickou agendou a utvářejí ji podle svých zájmů – a ještě přitom přebírají moc.
V jedné třetině členských států EU jsou tyto strany součástí koaličních vlád a jejich úspěch vede strany hlavního proudu k tomu, aby přejímaly některé jejich postoje.
Kořeny těchto stran jsou sice velmi odlišné, ale jednu věc mají společnou: všechny se snaží obrátit vzhůru nohama zahraničněpolitický konsensus, který několik desetiletí definoval Evropu.
Jsou euroskeptické, zavrhují NATO, chtějí uzavřít hranice a zastavit volný obchod.
Mění tvář politiky, neboť nahrazují tradiční boj levice a pravice střety, které vrhají proti sobě jejich vlastní vzteklý nativismus a kosmopolitismus elit, jimiž opovrhují.
Oblíbenou zbraní těchto stran je referendum, v němž mohou získat podporu obyvatel pro svá zamilovaná témata.
Podle Evropské rady pro zahraniční vztahy je momentálně požadováno 32 referend v 18 zemích napříč EU.
Některá uskupení, například Dánská lidová strana, chtějí následovat příkladu Velké Británie a uspořádat hlasování o členství v EU.
Jiné si přejí vystoupit z eurozóny, zablokovat Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) se Spojenými státy nebo omezit mobilitu pracovních sil.
Rozkol působí zejména unijní plán umísťování uprchlíků.
Maďarský premiér Viktor Orbán deklaroval, že vypíše referendum o navrhovaných kvótách.
A polská opoziční strana Kukiz ’15 sbírá podpisy pro vlastní referendum o této otázce.
Opětovné předání moci masám prostřednictvím přímé demokracie je možná nejrevolučnějším návrhem těchto stran.
Odráží chápání frustrací, které byly hnacím motorem lidových protestů v posledních letech – protestů, jež v arabském světě vyvolaly opravdové revoluce.
Stejný duch protestu, který vyhnal do ulic například Španěly, Řeky a Newyorčany – samozřejmě s odlišnými požadavky –, zesiluje podporu těchto nových referend i vzdoropartají, které s jejich návrhy přicházejí.
Je to noční můra nejen pro etablované strany, ale i pro demokratické vládnutí.
Kalifornské zkušenosti s referendy ukazují, že veřejnost se často v hlasování vyslovuje za protichůdné věci – například za nižší daně a rozsáhlejší sociální programy nebo za ochranu životního prostředí a levnější benzin.
Pro EU je však tato dynamika neskonale závažnější; převrací totiž samotné základy unie.
EU je koneckonců vrcholným projevem zastupitelské demokracie.
Je to osvícený orgán, jenž staví do svého jádra liberální hodnoty, jako jsou práva jednotlivce, ochrana menšin či tržní ekonomika.
Vrstvy zastoupení, na něž se EU spoléhá, však vytvořily dojem, že všechno řídí nějaká „über-elita“, zoufale odtržená od běžných občanů.
To poskytlo nacionalistickým stranám ideální cíl kampaně proti EU.
Přidáme-li k tomu strašení o otázkách typu imigrace a obchodu, je jejich schopnost přitahovat frustrované či úzkostné voliče velmi silná.
Dvě vize Evropy – diplomatická a démotická – dnes stojí proti sobě.
Diplomatická Evropa, jejímž ztělesněním byl otec-zakladatel EU Jean Monnet, odnímala závažné a citlivé otázky ze sféry všelidové politiky a redukovala je ve zvládnutelná technická témata, která diplomaté dokázali řešit za zavřenými dveřmi prostřednictvím byrokratických kompromisů.
Démotická Evropa, jejímž příkladem je britská Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP), která pomohla prosadit brexit, je pravým opakem Monneta: vybírá si diplomatické kompromisy typu TTIP nebo asociační dohody s Ukrajinou a záměrně je politizuje.
Zatímco diplomatická Evropa stojí na snaze usmiřovat, podstatou démotické Evropy je polarizace.
Diplomacie je hra, v níž mohou zvítězit obě strany; přímá demokracie je hra s nulovým součtem.
Diplomacie se snaží snižovat teplotu; démotické paradigma ji zvyšuje.
Diplomaté spolu mohou pracovat; referenda jsou binární a fixní, takže neponechávají žádný prostor k politickému manévrování ani ke kreativnímu kompromisu potřebnému k řešení politických problémů.
V démotické Evropě je solidarita nemožná.
Evropský odklon od diplomacie začal před více než deseti lety, kdy všelidová hlasování ve Francii a v Nizozemsku odmítla Smlouvu o Ústavě pro Evropu.
Tento výsledek možná zcela zhatil schopnost EU uzavírat smlouvy, v důsledku čehož mohl zmařit i naděje na budoucí integraci.
Po brexitu však budoucí integrace není největší starostí Evropy.
Místo toho se Evropa musí potýkat se stále mocnějšími silami, které podkopávají již dosaženou integraci a pokoušejí se zatlačit kontinent zpět.
Samozřejmě si stačí vzpomenout, co zde bylo před EU, abychom si uvědomili, jak nebezpečná může tato cesta být.
V nové éře „vetokracie“ v Evropě nemůže diplomacie, která stála za vytvořením osvíceného a dopředu orientovaného evropského projektu, dost dobře fungovat, čímž se EU stává útvarem, jemuž nelze vládnout.
A když nyní euroskeptici dosáhli ve Velké Británii svého, bude vetokracie silnější než kdykoliv dříve.
Přímá hlasování o otázkách, jako jsou obchodní pravidla nebo imigrační politika, vykuchají evropskou zastupitelskou demokracii, podobně jako přímá hlasování o členství hrozí vykuchat samotnou EU.
V jednom populárním románu nositele Nobelovy ceny Josého Saramaga se Iberijský poloostrov odtrhne od evropské pevniny a je unášen pryč.
V době, kdy se ke kontinentu blíží cunami plebiscitů, se tato metafora může ukázat jako prorocká.
Ekonomické důsledky brexitu
LONDÝN – Ti, kdo vedou kampaň za odchod Velké Británie z Evropské unie, tvrdí, že by pak jejich země byla svobodnější i bohatší.
Po „brexitu“ by Británie podle nich mohla rychle vyjednat na míru šitou dohodu s EU, která by jim nabídla všechny výhody spojené s volným obchodem bez nákladů vyplývajících z členství v EU; dále by prý Británie mohla uzavřít lepší obchodní dohody s jinými zeměmi a nesmírně těžit z toho, že se zbaví zatěžujících unijních regulací.
To je však jen iluze.
Ve skutečnosti by měl brexit pro Británii obrovské ekonomické náklady.
Nejistota a rozvrat spojené se sáhodlouhým a nepochybně i zatrpklým rozvodovým řízením by stlačily investice a růst.
Trvalé odloučení by snížilo objem obchodu, zahraniční investice a migraci, což by ublížilo konkurenci, růstu produktivity a životní úrovni.
A „nezávislost“ by připravila Británii o možnost ovlivňovat budoucí reformy EU – zejména dokončení jednotného trhu v oblasti služeb –, z nichž by mohla mít prospěch.
Centrum pro hospodářský výkon při London School of Economics vypočítalo, že dlouhodobé náklady nižšího objemu obchodu s EU by mohly dosáhnout až 9,5% britského HDP, přičemž pokles zahraničních investic by mohl zemi připravit o 3,4% HDP nebo i více.
Už jen v porovnání s těmito náklady jsou potenciální přínosy brexitu mizivé.
Čistý příspěvek Velké Británie do rozpočtu EU činil v loňském roce pouhých 0,35% britského HDP, přičemž odstranění unijních regulací by mělo jen omezený přínos, poněvadž britský trh práce i zboží patří už dnes k nejvolnějším na světě.
Proces vystoupení by vyvolal vleklou nejistotu.
Oficiálně má trvat dva roky.
Pravděpodobně by si však vyžádal mnohem delší čas. V 80. letech trvalo tři roky, než se dohodlo vystoupení Grónska (počet obyvatel: 50 000), přičemž jediným sporným tématem byl rybolov.
Odchod Británie (druhé největší ekonomiky v EU s počtem obyvatel 64 milionů) by byl neskonale složitější.
Jakákoliv dohoda o novém ekonomickém vztahu s Velkou Británií by navíc vyžadovala jednohlasný souhlas 27 zbylých členů EU.
A Británie by také musela nově vyjednat – od píky – více než 50 obchodních dohod, které má EU s jinými zeměmi.
To vše by trvalo dlouho.
Britská obchodní pravidla a domácí regulace by zatím visely ve vzduchoprázdnu.
Rozhodnutí o investicích a zaměstnávání osob by se odložila či zrušila.
Libra by prudce klesla.
Zahraniční investoři financující britský deficit běžného účtu – jenž v posledním čtvrtletí loňského roku dosáhl 7% HDP – by mohli vyšroubovat vzhůru rizikovou prémii za britská aktiva nebo se v horším případě stáhnout.
To vše by oslabilo hospodářský růst a ohrozilo fiskální plány vlády.
Po uzavření dohod by Británie měla horší přístup do EU i na globální trhy.
Ekonomicky nejméně bolestivým řešením by bylo požádat o členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP) spolu s Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem.
To by zemi poskytlo téměř úplný přístup na jednotný trh (s možností nepřihlásit se k zemědělské a rybářské politice EU), ovšem s hraničními kontrolami a dalšími obchodními bariérami, jako jsou pravidla o zemi původu.
Politicky by však členství v EHP bylo nevýhodné.
Británie by se musela podrobit pravidlům a legislativě jednotného trhu v oblastech, jako jsou ochrana spotřebitele, životní prostředí a sociální politika – pravidlům, do jejichž vytváření by neměla co mluvit.
Zároveň by musela přispívat do rozpočtu EU, aniž by z něj na oplátku čerpala prostředky.
A musela by umožnit občanům EU volný vstup do země, což je pro většinu stoupenců brexitu politický strašák.
Vzhledem k tomu, že klíčovým motivem brexitu je obnovení údajně ztracené suverenity země, by dohoda, která nedává Británii žádné slovo, ale vyžaduje, aby jen platila a poslouchala, byla hluboce nestravitelná.
Nejmenší politické překážky by představoval obchod s EU podle pravidel Světové obchodní organizace jako v případě Spojených států a Číny.
Británie by pak směla nepřijmout migranty z EU, kteří tvrdě pracují a platí daně.
Zároveň by to však znamenalo reciproční kontrolu britských migrantů v EU, takže by to Britům ublížilo dvakrát.
Takový přístup by zahrnoval také dovozní cla na britské zboží – včetně desetiprocentního cla na britský export automobilů do EU – a jiné necelní bariéry.
Finanční instituce se sídlem v Británii by ztratily povolení k volnému exportu do EU.
A bez úplného přístupu na jednotný trh EU, který má objem 16 bilionů dolarů a 500 milionů spotřebitelů, by klesly zahraniční investice.
Řešení „na půl cesty“, od švýcarského modelu po kanadský, jsou jen sotva lákavější.
Zastánci brexitu tvrdí, že by si Británie mohla vymoci vlastní speciální dohodu a vybrat si ta ustanovení, která se jí zamlouvají.
Britové by prý drželi v ruce bič, protože od EU nakupují více, než do ní prodávají.
I to je však chiméra.
USA rovněž vykazují s EU obchodní schodek, a přesto si při jednání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství nemohou diktovat podmínky.
Vývoz do EU je navíc při objemu 13% HDP pro Británii důležitější než vývoz do Británie pro EU (pouhá 3% unijního HDP).
Stručně řečeno by karty rozdávala EU – a nepochybně by byla na Británii tvrdá.
Řada ekonomických aktérů – od německých automobilek přes francouzské zemědělce až po finanční centra v celé unii – by si přála omezit britské konkurenty.
Vlády členských zemí EU by zase chtěly Británii potrestat – věděly by totiž, že sametový rozvod s Británií posílí protiunijní politické strany, jako je krajně pravicová Národní fronta ve Francii, která už vyzvala k referendu o členství v EU.
Rovněž nové obchodní dohody mezi Británii a zeměmi stojícími mimo EU by pravděpodobně obsahovaly horší podmínky.
Velká Británie by sice nebyla svázaná protekcionistickými zájmy v EU, avšak její menší ekonomika, převážně otevřené trhy a zoufalý hlad po dohodách by oslabily její vliv.
USA už konstatovaly, že nemají bezprostřední zájem jednat o obchodní dohodě s Británií.
A protekcionistický tón současné předvolební prezidentské kampaně v USA naznačuje, že se v příštích letech žádné velké liberalizace obchodu nedočkáme.
Promyslet všechny hospodářské důsledky brexitu je složité.
Základní myšlenka je však prostá: po odchodu z EU by na tom Británie byla mnohem hůře.
Brexit a budoucnost Evropy
NEW YORK – Británie, mám za to, měla nejlepší ze všech možných dohod s Evropskou unií: byla členem společného trhu, aniž přináležela k euru, a zajistila si řadu výjimek z unijních pravidel.
Přesto to britským voličům nestačilo a neodradilo je to od hlasování pro odchod.
Proč?
Odpověď lze najít v průzkumech veřejného mínění během měsíců před referendem o „brexitu“.
Evropská migrační krize a debata o brexitu se vzájemně přiživovaly.
Kampaň za odchod z EU zneužívala zhoršující se uprchlické situace – symbolizované děsivými záběry tisíců uchazečů o azyl soustředěných v Calais a zoufale odhodlaných použít všechny prostředky k průniku do Británie – s cílem podněcovat strach z „neřízeného“ přistěhovalectví z ostatních členských států EU.
Evropské orgány přitom odkládaly důležitá rozhodnutí v oblasti uprchlické politiky, aby se vyvarovaly negativním vlivům na hlasování v britském referendu, čímž výjevy chaosu, třeba právě v Calais, prodlužovaly.
Rozhodnutí německé kancléřky Angely Merkelové otevřít dveře své země uprchlíkům dokořán bylo inspirativním gestem, ale nebylo důkladně promyšlené, protože přehlédlo faktor přitažlivosti.
Nenadálý příliv žadatelů o azyl narušil každodenní životy lidí napříč EU.
Nedostatek adekvátní regulace navíc vyvolal paniku, která postihla všechny: místní populaci, orgány zodpovědné za veřejnou bezpečnost i samotné uprchlíky.
Vydláždil také cestu ke svižnému vzestupu xenofobních protievropských stran, například britské Strany nezávislosti, která byla v čele kampaně za odchod, jelikož se zdá, že národní vlády a evropské instituce nejsou schopné krizi zvládnout.
Katastrofický scénář, jehož se mnozí obávali, se teď zhmotnil a rozpad EU už je prakticky nevratný.
Nakonec se Británie v důsledku odchodu z EU může a nemusí mít relativně lépe než ostatní země, ale v krátkodobém až střednědobém výhledu tamní ekonomika a obyvatelé nutně výrazně utrpí.
Libra se ihned po hlasování sesunula na nejnižší úroveň za víc než tři desítky let a finanční trhy po celém světě zřejmě zůstanou neklidné, dokud se bude dlouhý, komplikovaný proces politického a ekonomického odchodu z EU dojednávat.
Důsledky pro reálnou ekonomiku budou srovnatelné jedině s finan��ní krizí let 2007-2008.
Tento proces zajisté přinese další nejistotu a politické riziko, protože od počátku není ve hře jen nějaká skutečná či domnělá výhoda pro Británii, nýbrž samotné přežití evropského projektu.
Brexit otevře stavidla dalším protievropským silám v unii.
Vždyť sotva byl výsledek referenda vyhlášen, francouzská Národní fronta zveřejnila výzvu k „frexitu“ (odchodu Francie) a holandský populista Geert Wilders udělal reklamu „nexitu“ (odchodu Nizozemska).
Navíc možná nepřežije samotné Spojené království.
Lze očekávat, že Skotsko, které se v hlasování vyslovilo drtivě pro setrvání v EU, uskuteční další pokus o získání nezávislosti a v Severním Irsku, kde se také voliči postavili za setrvání, už někteří představitelé vyzvali ke sjednocení s Irskou republikou.
Další záludností se může ukázat reakce EU na brexit.
Evropští lídři, toužící britský příklad dalším členským státům znechutit, nebudou zřejmě v rozpoložení, ve kterém by Británii nabídli podmínky – zejména co se týče přístupu na evropský jednotný trh –, které by bolestivost odchodu mírnily.
Jelikož EU tvoří polovinu britského obchodního obratu, dopad na exportéry by mohl být zničující (vzdor konkurenčně příznivějšímu směnnému kurzu).
Až v nadcházejících letech finanční ústavy přesunou své podniky a zaměstnance do center v eurozóně, bolesti se nevyhne ani londýnská City (a tamní realitní trh).
Důsledky pro Evropu by však mohly být mnohem horší.
Pnutí mezi členskými státy dosáhlo bodu zlomu, nejen vlivem uprchlíků, ale i v důsledku mimořádné zátěže mezi věřitelskými a dlužnickými zeměmi v eurozóně.
Zároveň se teď oslabení lídři ve Francii a Německu zaměřují výhradně na domácí problémy.
V Itálii 10% propad na akciovém trhu po hlasování o brexitu jasně ukazuje náchylnost země k plnokrevné bankovní krizi – která by už napřesrok snadno mohla k moci vynést populistické Hnutí pěti hvězd, které právě v Římě získalo post primátora.
Nic z toho nevěští nic dobrého pro seriózní program reformy eurozóny, který by musel zahrnovat skutečnou bankovní unii, omezenou fiskální unii a mnohem silnější mechanismy demokratické zodpovědnosti.
Nadto pro Evropu nehraje čas, neboť její vnitřní politický svár zjitřují vnější tlaky ze zemí jako Turecko a Rusko – obě využívají neshody ke svému prospěchu.
Takový je dnešní stav.
Ztrátou společného trhu a společných hodnot, k jejichž ochraně byla EU vytvořena, by utrpěla celá Evropa, včetně Británie.
Je však pravda, že EU troskotá a přestává naplňovat potřeby a touhy svých občanů.
Směřuje k neřízenému rozpadu, po němž na tom bude Evropa hůř, než kdyby EU vůbec nevznikla.
Nesmíme to ale vzdávat.
Je třeba přiznat, že EU je nedokonalá stavba.
Po brexitu se všichni, kdo věří v hodnoty a principy, k jejichž prosazování byla EU vybudována, musí semknout, aby ji důkladnou rekonstrukcí zachránili.
Jsem přesvědčen, že jak se v nadcházejících týdnech a měsících budou vyjevovat důsledky brexitu, bude se k nám přidávat víc a víc lidí.
Od brexitu do budoucnosti
NEW YORK – Velké Británii, Evropě i světu potrvá dlouho, než stráví všechny důsledky britského referenda o „brexitu“.
Nejhlubší následky budou samozřejmě záviset na tom, jak na britský odchod zareaguje Evropská unie.
Většina lidí zpočátku předpokládala, že EU nebude „páchat demonstrativní sebevraždu“: koneckonců se zdá, že přátelský rozvod je v zájmu všech.
Tento konkrétní rozvod by se však – stejně jako řada jiných – mohl ošklivě zvrtnout.
Výhody obchodní a hospodářské integrace mezi Velkou Británií a EU jsou oboustranné, a kdyby unie brala vážně své přesvědčení, že užší hospodářská spolupráce je vždy lepší, pak by se její vedoucí představitelé snažili zajistit nejtěsnější možné vazby za daných okolností.
Jean-Claude Juncker, architekt lucemburských plánů masivního úniku před placením daně z příjmu právnických osob a dnes předseda Evropské komise, však zaujímá nesmlouvavý postoj. „Ven znamená ven,“ tvrdí.
Tato unáhlená reakce je snad pochopitelná s ohledem na fakt, že se na Junckera možná bude vzpomínat jako na člověka, který z pozice předsedy přihlížel prvotní etapě rozpadu EU.
Juncker tvrdí, že v zájmu odrazení dalších zemí od odchodu musí EU jednat nekompromisně a nenabídnout Velké Británii o mnoho více, než co jí zaručují dohody Světové obchodní organizace.
Jinými slovy nemají Evropu držet pohromadě přínosy, které značně převyšují náklady.
Hospodářská prosperita, vědomí solidarity a hrdost na evropanství podle Junckera nestačí.
Ne, Evropu mají držet pohromadě výhrůžky, zastrašování a obavy.
Tento postoj ignoruje ponaučení, které jsme si mohli vyvodit z hlasování o brexitu i z primárek americké Republikánské strany: velkým segmentům populace se nedaří dobře.
Neoliberální agenda uplynulých čtyř desetiletí sice možná prospěla hornímu jednomu procentu, avšak ostatním nikoliv.
Přitom jsem už dlouho předpovídal, že tato stagnace bude mít nakonec politické následky.
Tento den nyní nastal.
Na obou stranách Atlantiku se občané obracejí proti obchodním dohodám, v nichž spatřují zdroj svého strádání.
To je sice zjednodušené, ale pochopitelné.
Dnešní obchodní dohody se sjednávají tajně, s výrazným zastoupením korporátních zájmů a s úplným vyloučením běžných občanů či zaměstnanců.
Není divu, že výsledky jsou jednostranné: vyjednávací pozice zaměstnanců se dále oslabila, což ještě zhoršuje dopady legislativních opatření podkopávajících odbory a práva zaměstnanců.
Obchodní dohody sice hrály při vzniku této nerovnosti svou roli, ale k vychýlení politické rovnováhy směrem ke kapitálu přispělo i mnoho jiných věcí.
Například pravidla o duševním vlastnictví zvýšila moc farmaceutických firem zvyšovat ceny.
Jakékoliv zvýšení tržní síly korporací se však de facto rovná snížení reálných mezd – tedy prohloubení nerovnosti, které se stalo poznávacím znakem většiny dnešních rozvinutých zemí.
V mnoha sektorech roste koncentrace průmyslu – a spolu s ní i jeho tržní síla.
Efekty stagnujících a klesajících reálných mezd se zkombinovaly s dopady úsporných opatření, takže hrozí oklesťování veřejných služeb, na něž jsou mnozí středněpříjmoví a nízkopříjmoví zaměstnanci odkázaní.
Když se výsledná ekonomická nejistota zaměstnanců zkombinovala s migrací, vznikla toxická směs.
Mnozí uprchlíci jsou oběťmi války a útisku, k nimž přispěl i Západ.
Poskytnout jim pomoc je morální povinností všech, ale zejména někdejších koloniálních mocností.
Přestože to však mnozí lidé popírají, zvýšení nabídky málo kvalifikované práce vede – za předpokladu normálně klesajících poptávkových křivek – ke snížení rovnovážných mezd.
A když mzdy nemohou dál klesat, zvyšuje se nezaměstnanost.
To nejvíc trápí země, kde špatné ekonomické vedení už takto vyvolalo vysokou úroveň celkové nezaměstnanosti.
Evropa, zejména eurozóna, trpí v posledních desetiletích velmi špatným řízením – do té míry, že průměrná nezaměstnanost dosahuje dvouciferných hodnot.
Volný pohyb osob uvnitř Evropy znamená, že do zemí, jimž se lépe daří snižovat nezaměstnanost, se nakonec přesune větší než spravedlivý podíl uprchlíků.
Zaměstnanci v těchto státech nesou náklady v podobě snížených mezd a vyšší nezaměstnanosti, kdežto zaměstnavatelé těží z levnější pracovní síly.
Zátěž spojená s uprchlíky tak vcelku předvídatelně dopadá na ty, kteří jsou nejméně schopni ji nést.
Samozřejmě se hodně mluví o čistých přínosech vnitřní migrace.
U země poskytující všem občanům nízkou úroveň garantovaných benefitů – sociální ochrany, vzdělání, zdravotní péče a tak dále – to tak může být.
V případě států, které zajišťují slušnou sociální záchrannou síť, však platí pravý opak.
Výsledkem tohoto stlačování mezd a seškrtávání veřejných služeb je „vykuchání“ střední třídy, s podobnými důsledky na obou stranách Atlantiku.
Střední a pracující vrstvy nezískaly z hospodářského růstu žádné výhody.
Chápou, že krizi v roce 2008 způsobily banky, ovšem pak museli přihlížet, jak na záchranu těchto bank putují miliardy, zatímco na záchranu jejich domovů a pracovních míst se vyčleňují triviální částky.
A protože je dnes střední reálný (o inflaci očištěný) příjem amerického muže zaměstnaného na plný úvazek nižší než před čtyřiceti lety, neměla by rozezlenost voličů nikoho překvapovat.
Politici, kteří slibovali změnu, navíc nesplnili očekávání.
Běžní občané věděli, že systém je nespravedlivý, ale když poté zjistili, že je ještě „cinklejší“, než si představovali, ztratili i poslední zbytky důvěry ve schopnost a vůli etablovaných politiků napravit poměry.
I to je pochopitelné: noví politici měli stejný náhled na věc jako ti, kteří slibovali, že z globalizace budou mít prospěch všichni.
Hlasováním ve vzteku se však problémy nevyřeší; jeho výsledkem může být politická a ekonomická situace, která je ještě horší.
A totéž platí o reakci na hlasování ve vzteku.
Nezabývat se minulostí je základní ekonomický princip.
Na obou stranách kanálu La Manche by se dnes politika měla zaměřit na pochopení, jak je v demokracii možné, že politický establishment mohl dělat tak málo pro řešení obav tak velkého počtu občanů.
Každá vláda v EU dnes musí pokládat za svůj hlavní cíl zlepšení situace běžných občanů.
Další neoliberální ideologie ničemu nepomůže.
A měli bychom si přestat plést cíle a prostředky: například volný obchod by při správném řízení mohl přinést větší společnou prosperitu; pokud se však bude řídit špatně, pak sníží životní úroveň mnoha – možná i většiny – občanů.
K současnému neoliberálnímu uspořádání existují alternativy, které mohou vytvořit společnou prosperitu, ale stejně tak k němu existují alternativy – například dohoda o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství s EU, navrhovaná americkým prezidentem Barackem Obamou –, jež by napáchaly ještě mnohem větší škody.
Úkolem dneška je poučit se z minulosti, abychom zajistili první variantu a vyhnuli se druhé.
Brexit a budoucnost Evropy
PAŘÍŽ – Nikdo stále neví, kdy Británie předloží program pro dojednání jejího odchodu z Evropské unie.
Jasné už je ale to, že brexit překreslí mapu Evropy.
A to znamená, zejména při omračující nepřipravenosti Spojeného království na důsledky svého vlastního rozhodnutí (nejasné zůstávají jeho strategie, priority, a dokonce harmonogram postupu), že EU musí začít přemýšlet, jak zachránit, co se dá.
Tady je jak na to.
Začněme jedinými jistotami: domlouvání brexitu bude dlouhé, složité a tvrdé a rozvod bude mít dalekosáhlé geopolitické účinky.
Bezprostředním dopadem je přerušení 60 let integračního spádu.
Evropa také krátkodobě a střednědobě utrpí, jelikož v nadcházejících pěti letech, kdy EU bude potřebovat sílu vyrovnat se s vnitřními i vnějšími hrozbami, spotřebuje značné množství politické energie právě brexit.
V dlouhodobém výhledu brexit patrně uspíší sestup Evropy z nejvyšších pater globálního rozhodování.
Ani Británie těmto důsledkům neunikne.
Může sice opustit EU, ale nemůže se vystěhovat z Evropy.
Přestože si evropští partneři Británie brexit nevybrali, právě oni se proto musí s jeho důsledky úspěšně vypořádat; k tomu bude zapotřebí najít rovnováhu mezi dvěma prioritami.
Jejich taktickým cílem musí být dospět s Británií k dohodě, která zachová integritu EU.
Strategickým cílem je zachovat evropskou prosperitu a vliv.
Právě s těmito idejemi na paměti jsme společně s několika evropskými kolegy – všichni sami za sebe v úloze jednotlivců – nedávno sepsali pojednání předkládající představu Evropy za 10-20 let: kontinentálního partnerství, které vytvoří nový základ pro pokračující hospodářskou, zahraničněpolitickou a bezpečnostní spolupráci s Británií.
Základní ekonomickou představou je forma vztahu, který je podstatně méně hluboký než členství v EU, ale zároveň užší než dohoda o volném obchodu.
Pokud by byl zaveden, Británie a EU by dokázaly nejen zachovat své ekonomické vazby, ale také zajistit nový model pro budoucí vztah mezi EU a jejími sousedy, kteří se v brzké době členy nestanou: Norskem, Švýcarskem, Tureckem, Ukrajinou a konečně zeměmi jižního Středomoří.
Každý návrh týkající se budoucnosti vztahu mezi EU a Británií musí začít interpretací významu referenda o brexitu.
Náš výklad předpokládá, že britští voliči odmítli jak právní nemožnost omezovat přílivy pracovních sil z EU, tak princip sdílené suverenity.
Tato dvě politická omezení by se měla brát za jasně daná.
Z prvního plyne, že trvalé uspořádání vztahu mezi Británií a EU nemůže zahrnovat volný pohyb pracovních sil.
Druhé vylučuje účast ve společném uskupení, takže veškerá spolupráce mus�� být založena na mezivládních dohodách.
První omezení je vážnou překážkou, protože EU je založena na volném pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracujících.
Evropští partneři Británie neoblomně tvrdí, že tyto čtyři svobody jsou nedělitelné a že pokud Británie chce zachovat volný přístup na kontinentální trh pro své služby v oblasti zpracování dat a finančnictví, musí akceptovat neomezený přístup polských či irských pracujících na svůj trh práce.
Svoboda pohybu pracujících je nepochybně nedílnou součástí EU.
Základní právo usadit se a vydělávat si na živobytí v jiné zemi bez nutnosti žádat o povolení jinde na světě neexistuje.
Pro miliony lidí tato výsada právem ztělesňuje význam EU.
Británie ale učinila rozhodnutí a teď je namístě se ptát, zda lze pevné ekonomické vazby zachovat bez volného pohybu pracujících.
Z ekonomického pohledu je odpověď kladná: hluboce integrované trhy se zbožím, službami a kapitálem nevyžadují úplnou mobilitu pracovních sil.
Nezbytná je jen dostatečná přechodná mobilita, která doprovodí integraci trhů služeb.
Jinými slovy, svoboda pohybu pracujících je politicky nezbytná uvnitř EU, ale ve styku se třetími zeměmi ekonomicky postradatelná.
Součástí ekonomické dohody s Británií být nemusí.
Druhé omezení má jinou povahu.
Na rozdíl od trhu s hřebíky či vruty se trh s finančními a informačními službami musí opírat o podrobnou legislativu, která zajistí spravedlivou konkurenční soutěž a ochrání zákazníky.
Velkou součástí úkolu EU je připravovat takovou legislativu.
Otázkou tedy je, jak si britští poskytovatelé služeb budou moci zachovat přístup na trh EU (a naopak), když už nebudou podléhat této legislativě.
Vyřešit tuto hádanku by bylo jedním z hlavních poslání kontinentálního partnerství.
Jeho prostřednictvím by se Británie účastnila mnohostranného konzultačního projednávání návrhů legislativy a měla by právo vyjádřit obavy a předkládat pozměňovací návrhy, aby výsledek procesu zůstával v maximální míře založen na konsenzu.
Obě strany by byly politicky zavázány naslouchat druhému.
Konečné slovo by ale měla EU, aby její zákony platily a vymáhaly se.
Pokud by Británie chtěla těžit z plného přístupu na trh EU, musela by souhlasit s balíčkem politik, které mají zásadní význam pro řádné fungování integrovaného trhu: například s konkurenčními pravidly, ochranou spotřebitelů a základními sociálními právy a možná také s pravidly minimální daně, aby se předešlo pokřivením, jejichž příkladem byly v poslední době praktiky společnosti Apple.
Británie by také musela přispívat do rozpočtu EU, z nějž se tvoří rozvojové fondy (prvek pevně spojený s přístupem na jednotný trh).
Někteří namítají, že tak tvrdou dohodu by Británie nemohla přijmout.
Bylo by ale pro Británii lepší ztratit přístup na trh svého hlavního obchodního partnera?
Jiní se obávají, že kdyby EU vedla konzultace s cizími zeměmi, vzdala by se pravomoci rozhodovat.
Jak by ale menšina bez hlasovacího práva – Británie a další – mohla dominovat většině s právem hlasovat?
Ještě jiní tvrdí, že taková dohoda by Británii přiznala příliš, což by přimělo další země usilovat o podobné postavení a to by způsobilo rozklad EU.
Proč by si ale členská země EU měla polepšit tím, že bude dodržovat společná pravidla a platit do rozpočtu EU, aniž by mohla hlasovat o nastavení politik?
Kontinentální partnerství by evropskou integraci nepodkopalo, naopak by mohlo podpořit konsolidaci jádra EU.
Pravda, jistou daň by museli zaplatit všichni.
Byla by ale mnohem nižší než cena, ve smyslu úbytku prosperity a oslabeného globálního vlivu, za nevytvoření kontinentálního partnerství.
Brexit a rovnováha moci
CAMBRIDGE – Velká Británie vstoupila do dnešní Evropské unie v roce 1973.
Letos 23. června uspořádá referendum, zda má z unie vystoupit.
Měla by to udělat?
Současné výzkumy veřejného mínění ukazují, že oba tábory jsou zhruba stejně početné.
Premiér David Cameron tvrdí, že ústupky, které získal od britských partnerů v EU, by měly rozptýlit obavy voličů ze ztráty suverenity ve prospěch Bruselu a z přílivu zahraničních pracovníků z východní Evropy.
Cameronova Konzervativní strana i jeho kabinet jsou však hluboce rozpolcení a populistický starosta Londýna Boris Johnson se připojil ke stoupencům britského odchodu.
Otázka nákladů a přínosů britského členství v EU rozděluje také britský tisk.
Řada masových periodik podporuje „brexit“, zatímco finanční tisk je pro pokračující členství.
Například týdeník Economist poukazuje na skutečnost, že přibližně 45% britského exportu jde do ostatních zemí EU a že jednání o obchodní dohodě by se po případném brexitu pravděpodobně odehrávala v mrazivé atmosféře.
EU navíc dává nečlenským zemím typu Norska a Švýcarska jasně najevo, že plný přístup na jednotný unijní trh mohou mít pouze v případě, že akceptují většinu unijních pravidel včetně volného pohybu osob a budou přispívat do rozpočtu EU.
Jinými slovy by Velká Británie stojící mimo unii ve smyslu „suverenity“ mnoho nezískala; naopak by ztratila hlasovací právo a vliv v otázkách své participace na jednotném trhu.
Konkurenční finanční centra, jako jsou Paříž nebo Londýn, by se zatím chopila příležitosti stanovit taková pravidla, která by jim pomohla získat zpět londýnské obchody.
Další komplikace je politická: vzestup nacionalismu ve Skotsku a dopad brexitu na přežití Spojeného království.
V roce 2014 si Skotové ve vlastním referendu odhlasovali setrvání ve Velké Británii; v parlamentních volbách konaných o osm měsíců později však nacionalisté získali téměř všechna skotská křesla.
A protože je skotské veřejné mínění mnohem proevropštější než anglické, mnozí lidé se domnívají, že by brexit vedl k dalšímu referendu o nezávislosti.
Na Camerona by se pak mohlo vzpomínat, jako na premiéra, jenž pomohl rozbít Velkou Británii (a možná i Evropu).
Administrativa amerického prezidenta Baracka Obamy jasně deklarovala přesvědčení, že Británie i Evropa jsou ve společném svazku silnější.
Iluze o zvláštním vztahu s USA, který nahradí vliv Evropy, jsou pomýlené.
O podpoře brexitu však rozhodnou sami Britové a americké zasahování do této otázky by mohlo být kontraproduktivní.
Současně platí slova Douglase Alexandera, bývalého labouristického stínového ministra zahraničí, že „od konce druhé světové války je Amerika systémovým operátorem mezinárodního uspořádání stojícího na silné a stabilní transatlantické alianci podepírané dvěma pilíři v podobě NATO a EU.
Opustí-li Británie EU, bude nejbližší americký spojenec marginalizován… a celému evropskému projektu bude hrozit rozklad právě v době, kdy se Západ potýká s novými ekonomickými a bezpečnostními hrozbami.“ Není divu, že Kreml Vladimira Putina by brexit uvítal a že se ve snaze o oslabení EU vměšuje do domácích politických záležitostí evropských zemí.
Geopolitické důsledky brexitu se nemusí projevit hned.
EU se dokonce může načas semknout.
Utrpěly by však evropský pocit poslání i měkká síla evropské přitažlivosti.
Rovněž zajištění finanční stability a řízení imigrace by byly mnohem obtížnější.
Vedle oživení skotského separatismu by se mohla zvýraznit také britská sebezahleděnost, která se v posledních letech projevuje.
A dopady na globální rovnováhu moci a liberální mezinárodní uspořádání – na němž má Británie silný národní zájem – by byly z dlouhodobějšího hlediska negativní.
Když se Evropa chová jako jeden celek, je největší ekonomikou světa a její populace čítající téměř 500 milionů osob je podstatně větší než amerických 325 milionů.
Evropa má největší světový trh, představuje 17% světového obchodu a rozděluje polovinu světové zahraniční pomoci.
Kromě toho má 27 zástupců v žebříčku 100 nejlepších světových univerzit a její tvůrčí obory přispívají k celkovému HDP zhruba ze 7%.
Americký příjem na obyvatele je sice vyšší, ale pokud jde o lidský kapitál, technologie a export, může se Evropa s ekonomikou USA směle měřit.
V oblasti vojenských výdajů zaujímá Evropa druhé místo za USA a představuje 15% celkového světového objemu, oproti 12% Číny a 5% Ruska.
Tento údaj je samozřejmě poněkud zavádějící vzhledem k tomu, že Evropa není vojensky integrovaná.
Dvěma hlavními zdroji evropské expediční síly jsou Francie a Velká Británie.
Evropské a americké zdroje se vzájemně posilují.
Přímé investice oběma směry jsou vyšší než s Asií a americko-evropský obchod je vyváženější než americký obchod s Asií.
Na kulturní úrovni sdílejí Američané a Evropané hodnoty demokracie a lidských práv ve větší míře než s kterýmkoliv jiným koutem světa.
Vzhledem k vzestupu Číny, upadajícímu Rusku se sklonem k riziku a vleklému chaosu na Blízkém východě bude úzká translatlantická spolupráce klíčovým předpokladem dlouhodobého udržení liberálního mezinárodního uspořádání.
Pochopení, že brexit by oslabil Evropu i Británii, a tím zvýšil pravděpodobnost vzniku neuspořádané mezinárodní soustavy, by mělo vychýlit misky vah ve prospěch zachování statu quo.
Vystoupení z EU a jeho dopady na obchod
BRUSEL – „Brexitýři“ – tedy lidé, kteří si přejí vystoupení Velké Británie z Evropské unie – tvrdí, že jejich cíl by neměl prakticky žádné náklady ani žádný dopad na obchod Velké Británie se zbytkem světa.
To se ovšem pletou.
Až budou britští voliči vhazovat 23. června do volebních uren lístky s odpovědí na tuto otázku, měli by zvážit, co odchod z EU skutečně obnáší – a jak by se daly výhody volného obchodu, jimž se dnes Britové těší (a pokládají je za samozřejmost), zachovat i po brexitu.
Začněme základními fakty.
Odchod z EU znamená, že by Velká Británie vystoupila i z celní unie EU, která tvoří základ přeshraničního volného obchodu mezi 28 členskými zeměmi (a upravuje společné vnější clo ve vztahu k třetím stranám).
Zároveň to znamená opuštění jednotného trhu coby základny pro volný pohyb zboží a služeb mezi členy EU.
Nečlenské země EU už z podstaty věci nemohou být součástí jednotného trhu.
Co by se tedy dělo pak?
Během dvouletého období, než odchod Británie plně vstoupí v platnost, by mezi Británií a EU probíhala jednání o mnoha otázkách – suverenitě, právním řádu, přistěhovalectví, financích a ekonomických záležitostech.
Přitom se předpokládá, že pro Británii by bylo klíčovým cílem dohodnout v oblasti obchodu takový vztah, který by se co nejvíce blížil dnes existujícím vztahům založeným na volném obchodu.
To se snadno řekne, ale hůř provádí.
Nejlepší výsledek by nastal v případě, že by se všichni aktéři dohodli na zachování již dosaženého volného obchodu, přičemž Velká Británie by stanovila nové vnější clo na bezcelní bázi, které by se vztahovalo na všechny příchozí.
Tak tomu bylo v 70. letech, kdy Británie a Dánsko vystoupily z Evropského sdružení volného obchodu (EFTA): mezi členy EFTA a také mezi nimi a Evropskou unií (tehdy ještě známou jako EHS) byly uzavřeny dohody o volném obchodu.
Brexitýři by si však měli uvědomit, že neexistuje žádná záruka, že k tomu dojde znovu – a že by se to rozhodně neobešlo bez komplikací.
Takové řešení by sice bylo dobré pro 45% britského exportu, který se prodává na trzích v EU, ale snížilo by ochranu britského průmyslu na nulu.
Podle pravidel Světové obchodní organizace se musí stejná dovozní cla uplatňovat vůči všem účastníkům WTO – což znamená, že bude-li britský dovoz z EU zbavený cel, musí být bezcelní i dovoz ze zbytku světa.
Druhou možností by bylo, že by britští exportéři akceptovali společné vnější clo EU a Velká Británie by zavedla vlastní dovozní clo, které by se vztahovalo na veškerý dovoz včetně dovozu z EU.
Jelikož je společné vnější clo u průmyslových a rybářských produktů na relativně nízké úrovni, nemusela by to být pro britský export nepřekonatelná překážka a Británie by získala určitou volnost při ochraně svých firem před dovozem.
Potenciální nástraha tkví v tom, že jakékoliv zvýšení britského cla nad úroveň EU by vystavilo Británii žádostem o kompenzaci od třetích zemí u WTO.
Širší otázka, kterou si brexitýři musí zodpovědět, zní, jak zajistit vysokou míru přístupu na vnitřní trh EU.
To je životně důležité pro britský sektor služeb, zejména pro export finančních služeb z londýnské City.
Existuje jen jeden precedens, kdy si nečlenové EU dokázali vyjednat přístup na vnitřní trh, jenž byl srovnatelný s podmínkami pro členy EU.
Jde o dohodu o Evropském hospodářském prostoru (EHP) uzavřenou v roce 1992 mezi EU a Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem.
Podle názoru mnoha pozorovatelů včetně mě už není přístup na jednotný trh prostřednictvím EHP dostupný.
Co když se však mýlíme?
Pointa spočívá v tom, že taková dohoda by šla proti všem instinktům (a rétorice) brexitýrů, protože by znamenala přijetí „čtyř stupňů volnosti“ EU: nejen volného pohybu zboží, služeb a kapitálu, ale i osob.
Něco takového by se dost těžko srovnávalo s brexitýrským cílem „kontrolovat naše hranice“.
Kromě toho by se brexitýři bezpochyby jen těžko smiřovali s představou, že by Velká Británie měla na základě dohody typu EHP povinnost dál přispívat do rozpočtu EU.
Jednotlivé sektory by si samozřejmě mohly vyjednat specifické podmínky.
Zdá se však nepravděpodobné, že by takové podmínky byly možné v oblasti finančních služeb a významných profesních služeb (včetně služeb lékařů, architektů a právníků), které jsou důležité pro britské konkurenty v Evropě.
Dokonce je možné, že by EU zaujala tvrdý merkantilistický postoj: Jestli chcete privilegovaný přístup, měli byste setrvat v klubu.
Posledním důsledkem brexitu by bylo pozbytí platnosti dohod o volném obchodu se třetími zeměmi pro Velkou Británii – řady obchodních dohod, které EU od roku 2000 podepsala.
Jejich nahrazení bilaterálními smlouvami by nějaký čas trvalo.
Neexistuje žádná záruka, že by EU přistoupila na prozatímní pokračování volného obchodu, a zdá se téměř jisté, že vývoz z Velké Británie by ve třetích zemích čelil vyšším clům než vývoz z někdejších partnerských států EU (takže by se britští exportéři ocitli v konkurenční nevýhodě).
Od brexitýrů je dosti přitažené za vlasy, když nás žádají, abychom uvěřili, že nejvýznačnější evropští lídři z Evropy i odjinud se v otázce dopadů brexitu bez výjimky mýlí.
V debatě o obchodu Mezinárodní měnový fond, americký prezident Barack Obama i OECD – britské ministerstvo financí nepočítejme – Britům sdělují, že hlasovat pro vystoupení by bylo pro jejich ekonomiku špatné.
Reagovat na to tvrzením, že OECD je „na výplatní pásce EU“ nebo že Obama je protibritsky orientovaný, protože měl v dobách britské koloniální vlády keňského otce, není argumentačně příliš prozíravé.
Ekonomické prognózování je nejistá věda.
Když však téměř všechny předpovědi ukazují stejným směrem – totiž že brexit by Velkou Británii nesmírně poškodil –, je načase se rozhodnout, co je důvěryhodné, a co ne.
Zpětný brexit?
LONDÝN – Falešné naděje mnoha Britů se začínají střetávat s ekonomickou realitou.
Před rokem, kdy těsná většina voličů odhlasovala vystoupení Velké Británie z Evropské unie, tito lidé věřili slibům populárního tisku a politiků podporujících odchod z unie, že brexit nesníží jejich životní úroveň.
Během následujícího roku se jim dařilo udržovat tuto úroveň zadlužováním domácností.
Nějakou dobu to fungovalo, poněvadž růst spotřeby domácností stimuloval ekonomiku.
Okamžik pravdy pro britskou ekonomiku se však rychle blíží.
Jak ukazují nejnovější údaje zveřejněné Bank of England (BoE), mzdový růst v Británií nedrží krok s inflací, takže reálné příjmy začaly klesat.
S dalším pokračováním tohoto trendu v nadcházejících měsících si domácnosti brzy uvědomí, že jejich životní úroveň klesá, a budou tomu muset přizpůsobit své výdaje.
A aby toho nebylo málo, zároveň si uvědomí, že se předlužily a že budou muset svůj dluh snížit, což dále omezí spotřebu domácností, která udržovala ekonomiku v chodu.
BoE se navíc dopustila stejné chyby jako průměrná britská domácnost: podcenila dopad inflace a nyní to bude dohánět zvyšováním úrokových sazeb procyklickým způsobem.
Kvůli těmto vyšším sazbám se bude dluh domácností splácet ještě hůře.
Britové se rychle blíží k bodu zvratu, jenž charakterizuje všechny neudržitelné ekonomické trendy.
Tento bod zvratu označuji za „reflexivitu“ – je to stav, kdy se příčina a následek navzájem spoluutvářejí.
Ekonomickou realitu zesiluje realita politická.
Faktem je, že na brexitu tratí obě strany, že je škodlivý pro Británii i EU.
Referendum o brexitu změnit nelze, ale lidé mohou změnit názor.
A podle všeho se to už děje.
Snaha premiérky Theresy Mayové posílit vlastní vyjednávací pozici vypsáním předčasných voleb se těžce nevyplatila: Mayová ztratila parlamentní většinu a vytvořila v dolní komoře patovou situaci (žádná strana nedisponuje většinou křesel).
Hlavní příčinou porážky Mayové byl její fatální přehmat, když navrhla, aby starší lidé platili značnou část sociálního zabezpečení z vlastních prostředků, zpravidla z hodnoty domu, ve kterém celý život bydleli.
Tato „daň z demence“, jak je dnes všeobecně známá, hluboce urazila starší voliče, kteří tvoří jádro premiérčiny Konzervativní strany.
Mnozí z nich buď nehlasovali nebo podpořili jiné uskupení.
Rovněž vyšší účast mladých lidí se na porážce Mayové výrazně podepsala.
Mnozí z nich hlasovali pro labouristy na protest – ne proto, že by chtěli vstoupit do odborů nebo že podporují labouristického vůdce Jeremyho Corbyna (ačkoliv ten podal v celé kampani nečekaně působivý výkon).
Postoj mladých Britů k jednotnému trhu se diametrálně liší od postoje Mayové a stoupenců „tvrdého“ brexitu.
Mladí lidé dychtivě touží sehnat dobře placené pracovní místo, ať už to bude v Británii nebo jinde v Evropě.
V tomto ohledu korespondují jejich zájmy se zájmy londýnské City, kde se některé z těchto pracovních míst nacházejí.
Chce-li Mayová zůstat u moci, musí změnit přístup k jednáním o brexitu.
A objevují se náznaky, že je připravena to učinit.
Přistoupí-li k jednáním, která započnou 19. června, ve smířlivém duchu, mohla by najít s EU společnou řeč v otázce agendy a dohodnout se na tom, že Británie bude pokračovat jako člen jednotného trhu tak dlouho, dokud nebudou završeny všechny potřebné právní kroky.
Pro EU by to byla obrovská úleva, protože by se tím odložil onen zlý den, kdy britská absence vytvoří obrovskou díru do rozpočtu EU.
Bylo by to oboustranně výhodné řešení.
Pouze pokud se vydá touto cestou, může Mayová doufat, že přesvědčí parlament, aby schválil veškeré zákony, které musí být v platnosti, jakmile budou rozhovory o brexitu ukončeny a Británie vystoupí z unie.
Možná jí nezbude než ukončit neuváženou alianci s Demokratickou unionistickou stranou v Severním Irsku a rázněji se přiklonit ke skotským toryům, kteří jsou zapálenými přívrženci měkčí verze brexitu.
Premiérka možná bude muset pykat i za hříchy konzervativců v londýnské čtvrti Kensington v souvislosti s požárem bytového domu Grenfell Tower, kde minulý týden uhořelo nejméně 30 lidí a zřejmě i mnohem více.
Přihlásí-li se Mayová k této platformě, možná by mohla pokračovat v čele menšinové vlády, protože nikdo jiný nebude chtít zaujmout její místo.
Završení brexitu by stále trvalo nejméně pět let, během nichž by se uskutečnily nové volby.
A pokud by šlo všechno dobře, třeba by obě strany zatoužily vzít se znovu ještě dříve, než se pořádně rozvedly.
Britský okamžik pravdy
BRUSEL – Rozhodnutí Británie vystoupit z Evropské unie uvrhlo úlohu země v Evropě do nejasné situace.
Každý další den utvrzuje pat mezi Spojeným královstvím a EU a prohlubuje nejistotu do budoucna.
Vedení EU by rádo posunulo proces vpřed a vyzývá Británii k bezodkladným krokům v tomto směru, jak je určuje článek 50, ustanovení o ukončení členství v Lisabonské smlouvě.
Britská strana se propadla do chaosu a musí si nejprve vybrat nového lídra, jelikož ministerský předseda David Cameron oznámil rezignaci.
Většina britských politiků se ale smířila s výsledkem referenda o „brexitu“ a s tím, že vůli voličů je teď zapotřebí vykonat způsobem, který bude nejlépe vyhovovat britským národním zájmům.
Stěžejní britskou prioritou byl odjakživa vnitřní trh EU, a tak jednou široce diskutovanou možností, která má podporu napříč politickými stranami, je takzvaný „norský model“: členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP).
V rámci uspořádání EHP má Norsko (společně s Islandem) plný, neomezený přístup na jednotný trh EU, včetně oblasti finančních služeb.
Jenže přístup na vnitřní trh vyžaduje od členů EHP plné přijetí volného pohybu nejen u zboží, služeb a kapitálu, ale také pracujících.
Byla by norská možnost pro Británii lepší než plné členství v EU?
Pomoci může jednoduchý myšlenkový experiment: vraťme se v čase o čtyři desítky let a představme si, že Francie vetovala britské členství v EU a Británie místo toho vstoupila do EHP.
Při takovém vývoji by se referendum o brexitu týkalo toho, zda má Británie zůstat v EHP.
Lišily by se nějak argumenty předestřené takovou hypotetickou kampaní za „odchod“?
Argumenty skutečné kampaně za odchod se zaměřily na tři otázky: britské příspěvky do rozpočtu EU, volný pohyb pracujících a národní suverenitu.
Vezměme si je jednu po druhé.
Kampaň za odchod tvrdila, že peníze, jež Británie jako členský stát přispívá do rozpočtu EU, by se mohly lépe použít doma.
Tentýž argument by platil proti členství v EHP.
Ostatně britský finanční příspěvek EU je ve skutečnosti v poměru k národnímu důchodu nižší než příspěvek Norska v rámci EHP.
Kampaň za odchod také tvrdila, že volný pohyb pracujících zvyšuje údajné nebezpečí terorismu a nezaměstnanost britských pracujících.
Jenže ustanovení, jimiž se řídí mobilita pracovních sil v EU, platí i pro Norsko a všechny země EHP.
V rozsahu, v jakém byl stěžejním důvodem pro odchod z EU volný pohyb, by byl stejně nepřijatelný i norský model.
To nás přivádí ke třetímu, hlavnímu tématu kampaně za odchod: „získat zpět kontrolu“ nad pravidly a předpisy, jimiž se řídí britské hospodářství.
Tento cíl by byl ještě silnějším argumentem proti členství v EHP než proti členství v EU.
V EHP by Británie stále musela dodržovat pravidla a předpisy stanovené v Bruselu, ale při jejich tvorbě by měla mnohem menší slovo, než má dnes jako člen EU.
Ostatně uvnitř EU měla právě Británie značný vliv na oblast finančních služeb, nejdůležitější odvětví své ekonomiky.
Zájem „získat zpět kontrolu“ směřoval také proti Soudnímu dvoru EU se sídlem v Lucemburku, jehož rozsudky mají podle zvyklostí přednost před rozsudky národních soudů.
Jenže EHP má také svůj soud, jehož rozsudky jsou pro členské státy EHP závazné.
Krátce, všechny argumenty proti členství v EU hovoří také proti členství v EHP, často s ještě větší silou.
Přesto některé země tuto možnost volí.
Norové dávají vytrvale přednost setrvání v EHP a více než jednou se velkou většinou v hlasování vyjádřili proti vstupu do EU.
Podobným případem je od roku 1992 Dánsko, kdy tamní voliči odmítli členství v eurozóně podle Maastrichtské smlouvy.
Dnes je dánská koruna tak úzce navázaná na euro, že dánská centrální banka prakticky přišla o nezávislost.
Přijetím eura by Dánsko alespoň získalo místo u stolu.
Švýcaři v referendu odmítli i členství v EHP; aby však země mohla obchodovat s EU na úrovni, o kterou stála, švýcarská vláda přesto musela později přijmout většinu pravidel EHP, včetně volného pohybu osob a příspěvků do rozpočtu EU.
Jak ukazují tyto příklady z reálného světa, žádné zemi, která chce mít prospěch z evropského projektu, se zatím nepodařilo zajistit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Otevřené hranice a hospodářská integrace vyžadují společná pravidla. „Mísa špaget“ různých uspořádání na objednávku by na kontinentu třiceti malých a středně velkých zemí s více než 500 miliony obyvatel nefungovala.
Potřebná společná pravidla opřená o společné instituce, která dávají slovo každé zemi, i té nejmenší, zajišťuje právě EU.
V tom tkví vyvažování suverenity v Evropě: každý stát zůstává formálně svrchovaný, ale chce-li ekonomicky prosperovat, musí přijmout společné normy a předpisy umožňující intenzivní evropskou přeshraniční dělbu práce.
Samozřejmě, Evropa není jen zónou volného obchodu; je také uzlem společného sociálního a kulturního života.
Právě proto je svoboda pohybu tak přitažlivá, nejen z ekonomického pohledu.
Některé menší země se vzdaly úlohy v ovlivňování evropské budoucnosti.
Je ale překvapivé vidět, jak se znenadání do sebe stáhne země s tak dlouhou historií globálního vůdcovství jako Británie.
Bude Británie poté, co opustila svou historickou roli ve formování evropské budoucnosti, skutečně spokojená s tím, že zůstane za postranní čárou?
Britský odchod a zvláštní vztah
NEW YORK – Zda zůstat součástí Evropské unie je pochopitelně na rozhodnutí britského lidu a jeho volených zástupců.
Výsledek ale ovlivní i další britské a evropské zájmy, takže je legitimní a náležité, aby své řekly i další strany.
Dovolte mi tedy jako cizinci s jistým zájmem na vývoji této věci, abych vyjádřil jasný názor: Z mého pohledu (a z pohledu mnoha dalších Američanů) by rozhodnutí Velké Británie opustit EU bylo nežádoucí – ba velice nežádoucí.
Jsem si vědom ironie, jíž si jistě někteří povšimnou, neboť samotná nezávislost Spojených států se zrodila, když americké kolonie opustily Velkou Británii.
To však bylo kdysi a dnes je dnes a odchod Británie z Evropy by její nejbližší spojenec přivítal rovným dílem politováním a znepokojením.
Má to několik příčin.
Jedním důvodem, proč si USA tolik cení svých vazeb s Británií, je její role v Evropě.
Británie je důležitá nejen jako bilaterální partner, ale také proto, že se na ni lze často spolehnout v tom, že bude v Bruselu obhajovat a prosazovat postoje, které jsou v souladu s názory USA nebo jim alespoň nejsou příliš vzdálené.
Onen takzvaný „zvláštní vztah“ už v posledních letech povážlivě ochladl, přičemž obzvlášť velkou daň si vyžádalo to, že britský parlament až do prosince odmítal podpořit vojenský zásah v Sýrii.
Británie se stala méně spolehlivým a méně schopným spojencem – a všeobecně je tak vnímána – a tato skutečnost i tento dojem by ještě zesílily, kdyby se Británie rozhodla udělat krok, který by snížil význam její role na kontinentu.
Je těžké si představit, že by plodem britského odchodu bylo cokoli jiného než provinčnější a méně významná Británie.
V EU bez Británie by navíc mělo Německo ještě větší vliv než dnes.
Taková mocenská převaha nemůže být dlouhodobě zdravá.
Bude vyvolávat zášť vůči Německu a pravděpodobně způsobí, že EU bude méně ochotná vystupovat na světové scéně společně.
Výsledkem by byla slabší Evropa v době, kdy USA potřebují Evropu silnější.
Ještě horší je, že je velice pravděpodobné, že se Američané prosazující menší úlohu USA ve světě chopí britského odchodu jako dalšího důkazu, že tradiční spojenci nenesli spravedlivý díl odpovědnosti a že by se nemělo očekávat, že mezeru zaplní USA, které se potýkají s rostoucími schodky a obrovskou potřebou řešit domácí obtíže.
Je potřeba mít na paměti prostou skutečnost: evropský integrační projekt, započatý po druhé světové válce, už téměř tři čtvrtě století přispívá k bezprecedentní stabilitě a prosperitě ve velké části kontinentu.
Rozhodnutí Británie požádat o rozvod by zintenzivnilo už teď zřetelné odstředivé síly.
Nacionalismu a populismu, už dnes mohutnících z ekonomických i sociálních příčin, by se ještě víc rozproudila krev v žilách.
Stěží lze mít ve výsledek důvěru, ač je velice nejistý.
Rozhodnutí britského lidu opustit EU by také nepochybně vrátilo na program dne otázku skotské nezávislosti.
Řada Skotů by se brala za nezávislost s cílem zůstat členem EU – tento populární refrén by jistě mohl vyústit v rozhodnutí voličů odtrhnout se od Británie.
Američané by, mírně řečeno, nevítali složitou a spornou veřejnou debatu se skotskými lídry o rozmístění jaderných zbraní a ponorek na jejich území v době, kdy se Rusko opět považuje za hrozbu pro Evropu.
Štěpení by tím pravděpodobně neskončilo.
Dění ve Skotsku by snadno mohlo mít dominový efekt napříč útvarem, který by z rozštěpeného Spojeného království zbyl.
Konkrétně by odchody Velké Británie z EU a Skotska z Británie mohly vyostřit napětí v Severním Irsku mezi unionisty, kteří chtějí zůstat součástí království, a republikány usilujícími o připojení k Irsku.
Poukazovat na otázku „konečného statusu“ v době, kdy obě strany projevují neschopnost postavit se čelem k minulosti a spolupracovat v současnosti, není recept na pokrok.
Konečně k rozhodnutí Velké Británie ohledně vztahu s EU nedojde ve vakuu.
Načasování by přitom stěží mohlo být horší.
Evropa se už teď potýká se drtivým souběhem fiskálních pnutí, chudokrevného hospodářského růstu, masivních přílivů migrantů a uprchlíků a probuzené ruské výbojnosti.
A kdyby to nestačilo, je tu rozpadající se Blízký východ, postupující změna klimatu, terorismus a teď rozšiřující se nová choroba – virus zika.
Letos bude též zvolen nový prezident USA.
Poslední, co bude potřebovat, je, aby byl nejbližší partner Ameriky v důsledku náročného rozvodu vykolejený a vyčerpaný.
A přesně to se stane, pokud se britský odchod z EU z pouhé možnosti promění v realitu.
Bilancování nad Brexitem
BRUSEL – Nabídka ministerského předsedy Davida Camerona britským občanům, aby se konalo referendum o odchodu z Evropské unie, se před pouhými pár roky mohla zdát jako opodstatněně bezpečný risk.
Tehdy by asi většina lidí volila zůstat v EU.
To bylo předtím, než řecká krize způsobila chaos v eurozóně a než příchod stovek tisíc uprchlíků způsobil, že EU (ačkoliv ne Velká Británie) ztratila kontrolu nad některými ze svých hranic.
Cameron možná přiměje další evropské lídry, aby souhlasili s jeho požadavky na reformu, bez které – jak sám řekl – nebude vést kampaň za setrvání jeho země v EU.
Nejsou extrémní: garance, že státy mimo eurozónu získají plný přístup na jednotný trh; méně byrokracie na EU úrovni; výjimku Britům od “stále těsnější“ unie.
Jeho poslední požadavek – méně benefitů pro migranty v EU – bude pro lídry EU ten nejtěžší k přijetí.
Navzdory tomuto reformnímu tlaku kritizují někteří britští euroskeptici Camerona za to, že je příliš měkký.
Pokušení opustit něco, co vypadá jako potápějící se loď a jít do toho slavně sám, v Británii sílí.
Je to pochopitelné.
Otázkou je, jestli by byl “Brexit“ tak skvělý, jak si rádi představují jeho propagátoři.
Sirény Brexitu slibují, že při uvolnění z bruselské nadvlády by Británie znovu mohla být majákem svobody ve světě; respektována Čínou, navázána na USA v bilaterálním “speciálním vztahu“ a paralelně s tím by udržovala přátelské obchodní vztahy s evropským kontinentem.
Byznys by kvetl, Londýn by prosperoval a Britové by nikdy nebyli otroky, jak EU tak kohokoliv jiného.
Ve skutečnosti by ale vše nemuselo jít tak dobře.
Jak řekl sám Cameron po nedávné návštěvě Islandu, norská varianta angažovat se ve volném obchodu s EU jako nečlenská země má daleko k ideálu.
Norsko se, stejně jako Švýcarsko, musí podřídit pravidlům jednotného trhu EU, aniž by mohlo cokoliv říct k jejich tvorbě.
Norsko musí také přispívat velkými částkami do rozpočtu EU a musí akceptovat volný pohyb osob (včetně uprchlíků) přes své hranice.
Co se týká USA, tak prezident Barack Obama již řekl, že by Británii bral vážněji v rámci EU než mimo ní.
Obchodní představitel USA Michael Froman nedávno obdobně uvedl, že USA nemá zájem o jednání o separátní obchodní smlouvě s Británií.
Toto vše mimochodem předpokládá, že by Británie po Brexitu stále byla Británií.
Skotsko by se téměř s jistotou chtělo od Anglie oddělit a znovu připojit k EU jako nezávislý stát, což by dodalo povzbuzení separatistickým skupinám v Katalánsku a dalších frustrovaných evropských regionech.
Anglii by zůstala vlajka sv. Jiří nad Walesem a Severním Irskem a celkem kyselé vyhlídky.
Existuje ale dost potenciálních podporovatelů Brexitu: někteří dychtiví proevropané, kteří shledávají mnohdy zdržující členství UK v EU čím dál otravnější.
Jakmile se rozvod konečně finalizuje, mohli by říci spánembohem; konečně se mohou praví Evropané spojit v míru.
To mi také přijde scestné.
Brexit by byl pravděpodobně stejně škodlivý jak pro EU, tak pro Británii.
Navzdory veřejnému mínění nevládne EU Evropská komise v Bruselu.
Nejdůležitější rozhodnutí stále dělají vlády jednotlivých zemí v Evropské radě, kde lídři čachrují ve prospěch zájmů svých zemí.
Německo, Británie a Francie, jakožto tři hlavní mocnosti EU, tvoří klíčovou rovnováhu.
Bez Británie by se z EU stal francouzsko-německý podnik, kde by Německo bylo jasně dominantním partnerem, a všechny menší státy by byly vtlačeny mezi tyto dva.
To opravdu není něco, co by kdokoliv chtěl, dokonce ani Němci, kteří jsou zdráhajícím se hegemonem.
Ba co víc, Británie a Německo jsou přirozenými spojenci pro vyrovnávání centralistických tendencí Francie.
Británie měla na EU z velké části pozitivní vliv.
Evropa profitovala z britských demokratických tradic, z její otevřenosti ke zbytku světa, netrpělivosti s byrokratickými obstrukcemi a dokonce z jejího skepticismu nad abstraktními utopickými scénáři.
A pokud se nějaké město profiluje jako hlavní město EU, není to Brusel, Berlín a dokonce ani Paříž, ale Londýn, který je domovem téměř půl milionu Francouzům, stejně jako milionům dalších cizinců.
Existuje nicméně ještě jeden důvod, proč by byl Brexit pro Evropu pohromou.
Obecně se souhlasí s tím, že se evropské země nemohou samostatně potýkat s hlavními problémy dnešní doby, jako je změna klimatu, imigrace, výzvy globalizované ekonomiky a především bezpečnost.
Od roku 1945 zastíral Pax Americana neschopnost Evropy řídit svou vlastní bezpečnost.
Evropané rádi hovoří o hodnotách, jako je mír a kompromis, zatímco se vojenská síla USA stará o jejich bezpečnost.
To vytvořilo určitý stupeň závislosti, který by měl být napraven, i kdyby to pouze ulehčilo Američanům od břemene a Evropě dalo politický vliv, který by odpovídal jejich ekonomické moci.
Aby se toho dosáhlo, musí EU zavést společnou bezpečnostní politiku a vojenskou sílu.
To bude dlouhý a obtížný proces.
Německo se ze zřejmých důvodů neujme vedení.
Jen Francie a Británie mají dostatek vojenské síly k tomu, aby poskytli solidní základ pro evropskou obranu.
Británie by v této životně důležité otázce mohla být zachráncem Evropy.
Bez ní není naděje.
Bohužel, Cameron je mimořádně špatně vybaven k takto pozitivní diskuzi.
Vede stranu, která je čím dál tím více proti jakémukoliv evropskému projektu kromě obchodu.
A musel by bojovat s pamětí lidí, která vydržela několik generací.
Naposledy, kdy Británie pomohla zachránit Evropu, stále totiž zcela a velmi hrdě sama.
Pro EU z brexitu nic nekouká
MILÁN – Až donedávna věnovali Evropané blížícímu se britskému referendu o členství v Evropské unii pramalou pozornost.
Dnes, kdy se možnost „brexitu“ stala reálnou, jsou naopak stále fascinovanější jejími důsledky.
Místo aby však seriózně posuzovali rizika, chovají se mnozí z nich jako členové početné rodiny, která už brzy ztratí zámožného příbuzného a v duchu si rozděluje jeho dědictví, ještě než si vůbec někdo přečetl závěť.
Rozhodně to platí pro Itálii, kde mnozí lidé očekávají, že jim brexit přinese nečekané štěstí, neboť silně prounijní premiér Matteo Renzi stojí v čele cesty vedoucí k integrovanější Evropě s prosperujícím Apeninským poloostrovem v jeho středu.
Taková očekávání však značně přeceňují přínos brexitu pro zbytek EU a zároveň nesmírně podhodnocují rizika.
Tak především by vyšší náklady na obchod s Velkou Británií, která je významným dovozcem italského zboží, poškodily italské exportéry právě v době, kdy se země usilovně snaží vybřednout z nejhorší recese od konce druhé světové války.
Všeobecné očekávání, že Británie ani EU vůči sobě nezavedou obchodní omezení, se zdá přinejlepším nepřesvědčivé vzhledem k protekcionistickým tendencím, které pomohly rozdmýchat britský euroskepticismus, a vzhledem k možnosti, že se evropští politici pokusí odstrašit další členské státy od následování britského příkladu.
Brexit by rovněž vyvolal značný chaos na finančních trzích.
I v tomto případě mnozí lidé toto riziko zlehčují tvrzením, že turbulence by neměly dlouhého trvání.
Někteří italští ekonomové, například Francesco Giavazzi z Bocconiho univerzity, dokonce očekávají značné přínosy pro finanční sektor, protože po odchodu Londýna coby hlavního centra transakcí v eurech by se výrazně zvýšil význam kontinentálních finančních center, jako je Milán.
Toto hodnocení je však v rozporu se zkušenostmi s finančním a reálným hospodářským kolapsem po bankrotu banky Lehman Brothers v roce 2008.
Během deseti let před velkou recesí po roce 2008 se finanční sektory po celé Evropě hluboce provázaly – z kteréhož procesu značně těžila londýnská City.
Londýn jako globální finanční centrum měl sice značnou komparativní výhodu už dříve, avšak členství Británie v EU jeho postavení ještě výrazně zlepšilo, neboť mu umožnilo získat bezpečný přístup do finanční infrastruktury eurozóny.
Finanční instituce se sídlem v Londýně dnes mají přístup k platebnímu systému v eurech a otevření swapové linky mezi Evropskou centrální bankou a Bank of England (BoE) dál minimalizovalo riziko zadrhnutí likvidity.
Pokud Británie vystoupí z EU, mohlo by dojít k prudkému zvýšení rizik likvidity, což by si vynutilo závislost na swapové lince ECB, stejně jako musel americký Federální rezervní systém po kolapsu Lehman Brothers podpořit dolarový trh v Evropě prostřednictvím swapových linek s ECB.
A rizika podobných problémů v britském finančním sektoru by byla ještě větší, poněvadž trhy s deriváty, které tvoří velký podíl všech finančních transakcí v Londýně, jsou extrémně citlivé na potíže s likviditou, a poněvadž transakce denominované v eurech a realizované v Londýně jsou v poměru k britskému HDP obrovské.
Ztráta britského přístupu k finanční infrastruktuře eurozóny by navíc obnažila křehkost finančního trhu definovaného obrovským měnovým nepoměrem, což by potenciálně mohlo vyvolat paniku mezi investory.
Vzhledem k tomu všemu se jeví jako rozumné očekávat, že brexit by vyvolal velký finanční šok.
Pro Itálii, kde se bankovní sektor dosud plně nezotavil z poslední finanční krize – a zůstává zatížený obrovským objemem nesplácených půjček –, by byl takový šok zničující.
Když k tomu připočteme nezaměstnanost mladých lidí přesahující 40% a příjmy na stejné úrovni jako před 16 lety (a nižší, než byla příjmová úroveň před rokem 2000), pak se vznik „římské Evropy“, který někteří lidé předvídají, zdá vysoce nepravděpodobný.
Jak velkého užitku se koneckonců dosáhne tím, že se do Milána přiláká o pár zúčtovacích středisek víc, když rozbouřené finanční trhy zároveň zvyšují úroková rozpětí u bankovních úvěrů a vládních dluhopisů?
A budou statisíce mladých Italů – často talentovaných, vzdělaných a tvrdě pracujících –, kteří se v poslední době houfně vypravili do Velké Británie za prací, skutečně mít prospěch z těchto drobných zlepšení, když se budou zároveň nuceni vrátit domů bez zaměstnání?
Z toho všeho pramení poslední velké riziko související s brexitem: posílení populistických hnutí a jejich nebezpečného nacionalistického poselství.
Jejich předáci, kteří z hospodářských problémů Itálie už dlouho obviňují EU, by se jistě pokusili využít dopadů brexitu k tomu, aby obrátili občany proti Evropě.
Samozřejmě by to bylo falešné.
Skutečnou překážkou stability a prosperity v Itálii jsou silné zájmové skupiny, které už dlouho vzdorují potřebným reformám.
Nebýt členství v EU, která moc těchto zájmových skupin implicitně omezuje, by na tom země byla ještě hůře.
Pokud však Italové a další Evropané podlehnou v zoufalství populistickým svodům, mohlo by to ohrozit celý evropský projekt.
Pro Itálii by jen stěží bylo přínosné, kdyby měla o píď větší vliv v rozpadající se EU, a to i v případě, že by v Miláně skutečně působilo o něco více firem poskytujících finanční služby a zaměstnávajících pár set vysoce placených profesionálů.
Je načase, aby Evropané začali brát vážně finanční, ekonomické a politické hrozby, které brexit skutečně představuje.
Jinak se může stát, že až si konečně přečtou závěť svého zesnulého příbuzného, zjistí, že jim zůstaly prázdné ruce – a že jejich dědictví je plné závazků.
Brexit v překrásném novém světě
BRUSEL – Co se týče bilaterálního obchodu, zisky a ztráty jsou rozloženy asymetricky mezi větší a menší ekonomiky.
V ideálních časech by to pro Spojené království, usilující o nové obchodní dohody s Evropskou unií a dalšími, nebyla dobrá zpráva.
Doba přitom vůbec není ideální.
Ekonomická teorie předpovídá, že vytváření nových obchodních bariér poškozuje obě strany.
Ekonomické principy ale také naznačují, že větší ze dvou ekonomik pravděpodobně tratí méně.
V případě cla, například, bude mít nižší poptávka ze strany větší ekonomiky tendenci snižovat ceny zboží, které dováží.
Menší ekonomika nejspíš nebude mít dostatečný vliv na celkovou poptávku po zboží, které dováží, a tedy ani na jeho cenu.
Zvýhodnění větší ekonomiky je ještě silnější, co se týče necelních bariér, které často plynou z odlišností v regulačních nařízeních a normách mezi obchodujícími zeměmi.
Ve většině případů menší země prostě musí přijmout pravidla té větší.
Vzhledem k tomu se zastánci brexitu mýlí, když tvrdí, že Británie coby čistý dovozce bude mít při obchodních jednáních s EU pevné postavení.
Nezáleží na čistých obchodních tocích, ale na relativní velikosti.
Potvrzuje to řada studií, které uzavírají, že Británie ponese lví podíl ceny za brexit.
Pokud se Británie a EU dohodnou na novém obchodním vztahu založeném na pravidlech Světové obchodní organizace (WTO), studie předvídají, že Británie tratí asi 110 miliard eur, kdežto EU jen asi 50 miliard eur.
Vzhledem k tomu, že ekonomika EU je zhruba pětkrát větší než ta britská, znamená to, že pro Británii by ztráta, jako podíl HDP, byla asi desetkrát větší.
Nebude-li dosaženo dohody, projeví se tatáž nevyváženost, jen cena pro Británii bude ještě vyšší – což je skutečnost, již odmítá uznat britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová, která prohlásila, že Británie odstoupí od vyjednávání, která se nebudou vyvíjet podle jejích představ.
Navzdory politickým prohlášením je „špatná dohoda“ ve skutečnosti pro Británii lepší než žádná dohoda.
Jenže rozhovory s EU jsou jen začátek.
Británie bude muset dojednat obchodní dohody i s dalšími partnery, včetně dvou největších ekonomik světa: Spojenými státy a Čínou.
Na první pohled se může zdát, že vyjednávání s USA není třeba se obávat.
Vždyť prezident Donald Trump naznačil, že Británie bude v oblasti obchodních dohod s USA „první na řadě“.
Navíc pochválil brexit, a dokonce pobídl ostatní členské státy EU, aby po vzoru Británie blok opustily.
Trump se ale také zavázal, že pro něj bude „Amerika na prvním místě“ ve všech dohodách a aktivitách, jež podnikne, zejména ohledně obchodu.
To vyvolává pochybnosti, zda bude Trump ochoten otevřít americké trhy v oněch několika málo odvětvích, kde Británie stále ještě dokáže konkurovat, například v leteckém a automobilovém průmyslu.
Navíc i když takovou ochotu projeví, nebude to nejspíš zadarmo.
Británie bude muset přinejmenším dodržovat americké normy a předpisy.
Mayová ví, že aby z Trumpa dostala slušnou dohodu, musí hrát jeho hru.
Když tedy Trump podepsal exekutivní příkaz, jímž na 90 dní znemožnil vstup do USA komukoli ze sedmi zemí s muslimskou většinou a uprchlíkům ze Sýrie zavřel dveře na neurčito, vystříhala se silnějších vyjádření.
Naproti tomu její protějšky v EU, čerpající sebevědomí z velikosti a síly EU jako obchodního bloku, nebyly při pranýřování tohoto kroku ničím svázány.
To zdůrazňuje komplikaci, s níž stoupenci brexitu nepočítali.
Očekávali, že k brexitu dojde v prostředí multilaterální obchodní soustavy založené na pravidlech.
Při funkčnosti globálních obchodních rámců, jako je WTO, se zdálo, že ani nejčernější scénář nebude pro Británii až tak špatný, a tedy že důsledky odchodu z EU nebudou velké.
Svět se ale od té doby podstatně změnil.
Palivem Trumpova vzestupu k moci byly sliby, že odhodí okovy WTO – ba všech mezinárodních organizací – a bude dělat jednostranná rozhodnutí založená na vlastních zájmech Ameriky.
Některým Trumpovým příznivcům se jako příliš multilaterální jeví i obchodní vyjednávání s EU, protože zahrnují 27 členských zemí.
Bez USA na palubě by byla mezinárodní soustava založená na pravidlech mnohem méně bezpečná – v neposlední řadě proto, že Trumpova příkladu by brzy mohli následovat další, kteří by před multilaterální spoluprací upřednostnili bilaterální dohody.
Jak by ubývalo otevřenosti světové obchodní soustavy, tratili by všichni, leč ne rovnoměrně.
USA, Číně a EU (pokud přežije) by se dařilo mnohem lépe než menším ekonomikám, jako je Británie.
Zda si Trumpův protekcionistický přístup mohou dovolit USA se svou ekonomickou silou, se teprve uvidí.
Zdá se ale jasné, že Británie utrpí během brexitu značné škody.
Bude-li Trumpova vzoru následovat víc zemí a globální soustava opřená o pravidla se bude dál rozpadat, tyto škody jedině porostou.
Brexit, Trump a globalizací postižení
CAMBRIDGE – Dvě politické události přitahující v těchto dnech světovou pozornost – rozhodnutí voličů ve Spojeném království opustit Evropskou unii a prezidentská kampaň Donalda Trumpa ve Spojených státech – mají mnoho společného.
Pro „brexit“ hlasovala v britském referendu těsná většina, což je výsledek vrhající dlouhý stín na politický systém a ekonomické vyhlídky země.
Americkým voličům snad pochopení paralel mezi oběma kampaněmi pomůže vyhnout se v listopadu podobnému směřování.
Jedna paralela tkví v tom, že se obě kampaně silně podceňovaly, zejména v řadách expertů a osobností establishmentu.
Tak jako byla zprvu odmítána možnost brexitu, málokdo z politických elit, republikánských i demokratických, bral vážně Trumpův zájem o republikánskou nominaci.
Další podobnost je v tom, že obě kampaně z velké části vyrostly na nevěrohodných, až absurdních slibech.
Britští zastánci odchodu ujišťovali voliče, že po vystoupení z EU si země může zachovat přístup na jednotný trh a zároveň omezit přístup evropských pracujících do Británie.
Prohlašovali také, že 350 milionů liber, které se údajně každý týden posílají EU, se přesměruje do finančně vyčerpané soustavy veřejného zdravotnictví.
Už během prvních hodin po vyhlášení výsledků referenda lídři kampaně za odchod začali couvat, čímž vyvolali zlost mezi mnoha voliči, zejména těmi, jejichž podpora brexitu vycházela z touhy potlačit přistěhovalectví.
Trumpovy neuvěřitelné sliby – včetně závazků, že mezi USA a Mexikem postaví zeď a vydobude zpět ze zahraničí pracovní místa ve výrobě – se přesto mnoha voličům stále zdají věrohodné.
Tyto paralely směřují k jednomu závěru: řada voličů z řad dělnické a střední třídy, kteří se cítí odstrčení globalizací, se hněvá mnohem víc, než si lídři establishmentu uvědomovali.
Už je nelze opomíjet; lídři naopak musí přijít na to, jak se s jejich obavami vypořádat.
Globalizace má své vítěze a poražené.
Zásadní teze v ekonomice ovšem říká, že když se jedinci mohou svobodně účastnit obchodu, velikost ekonomického koláče naroste tak, že vítězové teoreticky mohou poražené kompenzovat, takže se mají lépe všichni.
Globalizační skeptici mají pravdu, že v praxi má tato kompenzace sklon zůstávat jen hypotézou.
Návrh, abychom se pokusili globalizaci postupně zatlačit zpět, je však problematický z prostého důvodu: globalizaci nelze zvrátit.
Každý pokus dostat džina zpět do láhve nejenže by mohl vyvolat obchodní války, s vážnými důsledky pro hospodářský růst, ale také by nedokázal omezit obchod na úrovně z doby před 50 lety.
Žádný národní lídr nedokáže vrátit třeba zaměstnanost v ocelářství na úroveň roku 1966.
Naštěstí existuje lepší možnost.
Můžeme globalizaci přijmout jako daný stav a zavést opatření, která pomohou kompenzovat ty, kdo na ní mohou přirozeně tratit.
K opatřením, která by v tomto ohledu mohla pomoci, v USA patří program Trade Adjustment Assistance, konkrétně zaměřený na pomoc těm, kdo kvůli obchodu přišli o práci.
K důležitějším programům – které by mohly pomoci těm, kdo pokulhávají kvůli obchodu, technologiím či čemukoli jinému – patří rozšířené daňové úlevy u příjmu z výdělečné činnosti a zdravotní pojištění.
Demokraté, včetně prezidenta Baracka Obamy a Hillary Clintonové, předpokládané demokratické kandidátky na jeho post, tyto politiky z velké části podporují.
Proti nim se však staví republikáni.
Zdá se pravděpodobné, že by takové snahy odmítl i Trump, přestože tvrdí, že je spasitelem dělnické třídy.
Trumpův vzestup je odrazem míry, v jaké se v USA během posledních osmi let prohloubila politická polarizace.
Političtí umírněnci byli vytlačeni a politický pat se ještě zhoršil, takže republikáni v kongresu důsledně blokují prezidentské iniciativy, i když jsou předložené návrhy v souladu s republikánskými idejemi.
To nevěští nic dobrého pro globalizační poražené; ti potřebují lídry – z obou stran, v kongresu i exekutivě – schopné spolupráce s cílem ochránit jejich zájmy.
Britský volební systém až donedávna budil dojem obdivuhodně vyváženého přístupu.
Dvě největší strany fungovaly pod kompetentním a konzistentním veden��m a zastupovaly poměrně dobře definované politické postoje – středopravé u konzervativců a středolevé u labouristů.
V takovém prostředí se voliči mohli rozhodovat podle aktuálních témat.
V parlamentním systému pak vítězní ministerští předsedové mohli pracovat na uskutečňování politik, na nichž založili svou kampaň.
I britští „kompetentní“ lídři ale občas udělali osudově mylná rozhodnutí.
Od zavedení daně z hlavy za Margaret Thatcherové přes podporu Američany vedené invaze do Iráku za Tonyho Blaira po rozhodnutí Davida Camerona uskutečnit referendum o odchodu země z EU, tyto kroky britský systém podkopaly.
To, co teď zůstává, po Cameronovi, je pěkná šlamastyka.
Nová úroda politiků projevuje málo srozumitelnosti a důslednosti.
Během příštích voleb se může snadno stát, že voliči budou stát před výzvou, aby si vybrali mezi stranami, které nijak jasně neodpovídají podstatným politickým otázkám, s nimiž si Británie musí poradit – hlavně jestli se pokusit dojednat relativně úzké spojení s EU, anebo se oddělit úplně.
V tomto smyslu jsou na tom američtí voliči možná přece jen lépe než jejich britští kolegové.
Přestože Trumpův nástup dokládá, že i politický systém USA výrazně poklesl, demokraté stále prosazují politiky jako pojištění mzdy a všeobecné zdravotní pojištění, kdežto republikáni brojí proti nim.
Američtí voliči budou tedy v listopadu stále ještě rozhodovat o jedné z hlavních otázek, o které přemýšlejí: zda se s realitou globalizace vypořádat tím, že se pomůže těm, které ponechává stranou, anebo zda zaútočit proti větrným mlýnům, jako brexitující Britové.
Proč voliči ignorují experty?
PAŘÍŽ – V době, kdy 23. června šli britští občané k hlasovacím urnám, aby rozhodli o dalším členství své země v Evropské unii, ani zdaleka netrpěli nedostatkem rad ve prospěch setrvání.
Zahraniční lídři i morální autority vyjádřili jednoznačné obavy z důsledků odchodu a ekonomové v drtivé většině varovali, že vystoupení z EU by s sebou neslo významné ekonomické újmy.
Přesto byly tyto výstrahy oslyšeny.
Příčinu odhaluje průzkum veřejného mínění uskutečněný společností YouGov už před referendem: voliči odhodlaní hlasovat pro odchod vůbec rádcům nedůvěřovali.
Nechtěli se ve svém úsudku opírat o politiky, akademiky, novináře, mezinárodní organizace ani think tanky.
Nepokrytě to vyjádřil jeden z lídrů kampaně za vystoupení, ministr spravedlnosti Michael Gove, který teď má zájem vystřídat Davida Camerona na postu ministerského předsedy: „Lidé v této zemi už mají expertů dost.“
Je lákavé tento přístup zavrhnout jako vítězství vášně nad rozumem.
Jenže vzorec, který se v Británii projevil, je podivně povědomý: ve Spojených státech republikánští voliči nedbali na učence a jako prezidentského kandidáta za svou stranu nominovali Donalda Trumpa, zatímco ve Francii má Marine Le Penová, vůdkyně krajně pravicové Národní fronty, málo pochopení mezi experty, ale silnou podporu ve veřejnosti.
Všude se u značného počtu občanů rodí nepřátelství k zasvěcencům.
Proč takový rozezlený přístup k nositelům znalostí a vědomostí?
Prvním vysvětlením je, že řada voličů přikládá nízkou váhu názorům těch, kdo je nedokázali upozornit na riziko finanční krize roku 2008.
Královna Alžběta II. hovořila mnoha lidem z duše, když se během návštěvy London School of Economics na podzim 2008, tázala, proč příchod krize nikdo nepředvídal.
Navíc přetrvává podezření, že si ekonomy omotal kolem prstu finanční průmysl, jak vystihl film Inside Job (v české distribuci pod názvem Finanční krize) z roku 2010.
Obyčejní lidé cítí zlost kvůli tomu, co považují za zradu intelektuálů.
Většina ekonomů, natož specialistů v dalších disciplínách, považuje taková obvinění za neférová, protože jen hrstka z nich se zabývala zkoumáním vývoje finančnictví; přesto jejich věrohodnost dostala pořádně na frak.
Poněvadž za strádání, které následovalo po krizi, nikdo nepřevzal zodpovědnost, vina má kolektivní charakter.
Druhé vysvětlení souvisí s politikami, jež zasvěcenci prosazují.
Experti jsou obviňováni z předpojatosti, ne nutně proto, že by byli skrytě ve vleku zájmových skupin, nýbrž proto, že jako profese podporují přeshraniční mobilitu pracovních sil, obchodní otevřenost a obecněji globalizaci.
Tento argument má něco do sebe: třebaže ne všichni ekonomové a rozhodně ne všichni sociologové prosazují mezinárodní integraci, mají nepochybně větší sklon ke zdůrazňování jejích přínosů než průměrný občan.
To vede ke třetímu a nejpřesvědčivějšímu vysvětlení: experti zdůrazňují celkové přínosy otevřenosti, mají však tendenci pomíjet nebo bagatelizovat její dopady na konkrétní profese či komunity.
Považují přistěhovalectví – jemuž Cameron připisuje vítězství kampaně za odchod z unie – za čistý přínos pro ekonomiku; nevěnují ale pozornost tomu, co způsobuje pracujícím, kteří zažívají tlak na snižování mezd, či komunitám zápolícím s nedostatkem dostupného bydlení, přeplněnými školami a zahlceným zdravotnictvím.
Jinými slovy, provinili se lhostejností.
Tato kritika je z velké části správná.
Je tomu už dlouho, co Ravi Kanbur z Cornellovy univerzity podotkl, že ekonomové (a tvůrci politik) mají sklon pohlížet na problémy v úhrnu a ve střednědobé perspektivě a předpokládat, že trhy fungují natolik dobře, že dokážou pohltit velkou část negativních šoků.
Jejich pohled je v rozporu s pohledem lidí, jimž víc záleží na distribučních problémech, jejich časový horizont je jiný (často kratší) a mají se na pozoru před monopolním chováním.
Chtějí-li si ekonomové a další experti vydobýt zpět důvěru svých spoluobčanů, neměli by být hluší k jejich obavám.
Měli by být v prvé řadě pokorní a vyhýbat se poučování.
Své názory na politické přístupy by měli opírat o dostupné důkazy, ne o předpojaté předpoklady.
A pokud údaje nepotvrzují jejich přesvědčení, musí změnit náhled.
Badatelé tak ve velké míře skutečně postupují, ale když odborníci hovoří k veřejnosti, mají tendenci své názory příliš zjednodušovat.
Pro ekonomy plyne z pokory také nutnost naslouchat lidem z ostatních disciplín.
Co se týče imigrace, měli by si vyslechnout, co o možných důsledcích soužití v multikulturních komunitách říkají sociologové, politologové či psychologové.
Zadruhé, experti by ve svých přístupech měli rozlišovat víc detailů.
Měli by zpravidla prověřovat nejen dopady politik na úhrn HDP ve střednědobém výhledu, ale také to, jak jsou účinky politik rozložené časově, místně a mezi společenské třídy.
Politické rozhodnutí může být celkově pozitivní, ale zároveň pro některé skupiny silně negativní – což často platí pro liberalizační opatření.
Zatřetí, ekonomové by se neměli spokojit s postřehem (obecně správným), že takové distribuční dopady lze řešit pomocí daní a transferů, a rozpracovat plány, jak by se to přesně mělo udělat.
Ano, jestliže politické rozhodnutí zajistí celkové přínosy, v zásadě lze ty, kdo budou tratit, kompenzovat.
To se ale snadno řekne.
V praxi je často těžké negativně postižené určit a najít vhodný nástroj k jejich podpoře.
Prohlašovat, že problémy lze vyřešit, aniž bychom zkoumali, jak a za jakých podmínek, je čirá intelektuální lenost.
Říkat lidem, jimž byla způsobena újma, že mohli být trápení ušetřeni, neznamená, že budou mít méně důvodů si stěžovat; jen to vyvolává zlost vůči technokratickým expertům.
Jelikož sílící nedůvěra veřejnosti k zasvěcencům je živnou půdou demagogů, představuje hrozbu pro demokracii.
Akademici a tvůrci politik mohou být v pokušení zareagovat tím, že zavrhnou dění budící dojem oslavy nevědomosti a stáhnou se do věží ze slonoviny.
To by však situaci nezlepšilo.
Navíc není zapotřebí se vzdávat.
Zapotřebí je víc poctivosti, pokory, podrobnějších analýz a propracovanějších receptů.
Odkvetlé BRICS
STANFORD – Před několika lety experti a politici předpovídali, že státy skupiny BRICS – Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika – se stanou novými tahouny globálního růstu.
Naivní extrapolace rychlého růstu vedla řadu lidí k představě stále světlejší budoucnosti těchto ekonomik – a díky nim i ostatního světa.
Dnes už však tato růže odkvetla.
Ekonomiky Brazílie a Ruska procházejí kontrakcí, zatímco růst čínské a jihoafrické ekonomiky značně zpomalil.
Pouze tempo růstu v Indii zůstalo vysoké a dnes mírně překračuje čínský růst.
Potvrdí státy BRICS svou někdejší slibnost?
Nebo jsou trvalé problémy nevyhnutelné?
Vzhledem k tomu, že nízkopříjmové ekonomiky mají obvykle málo fixního kapitálu (počítače, továrny, infrastruktura) i lidského kapitálu (vzdělání a výcvik) na zaměstnance, mívají vyšší potenciální návratnost kapitálových investic.
To znamená, že mohou růst rychleji než bohatší ekonomiky tak dlouho, až jejich příjem na obyvatele srovná krok.
Ačkoliv mají Čína, Indie a Brazílie stále velmi početné venkovské populace, udělaly obrovské pokroky při snižování chudoby, ze které v posledních pár desetiletích vybředlo několik stamilionů lidí (největší podíl jich byl v Číně).
A střední vrstva v těchto státech také rychle roste.
Rapidní pokrok v rozvíjejících se ekonomikách přispěl k ekonomickému pesimismu v Evropě a Severní Americe.
Společný HDP rozvojových ekonomik dnes koneckonců přesahuje HDP rozvinutých ekonomik – taková situace by byla ještě před generací nepředstavitelná.
Stamiliony levných pracovníků, kteří se připojili ke globální pracovní síle, když Čína, Indie a východní Evropa otevřely své ekonomiky, navíc stále vyvíjejí tlak na mzdy všech zaměstnanců v rozvinutých ekonomikách, s výjimkou těch nejkvalifikovanějších.
Jak si v roce 1948 povšiml nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Samuelson, mezinárodní obchod vede k ekvalizaci faktorových cen, kdy se mzdy – po korekci o úroveň kvalifikace – mezi státy vyrovnávají.
Pro BRICS se však pokračující rychlý pokrok může stát obtížnějším.
Zkušenosti ukazují, že v určitém bodě – obvykle za situace, kdy úroveň příjmu na obyvatele dosáhne přibližně 15 000 – 20 000 dolarů (tedy zhruba třetiny úrovně ve Spojených státech) – má růst tendenci zpomalovat.
V posledních desetiletích se jen několika málo ekonomikám – jmenovitě Jižní Koreji, Tchaj-wanu a Singapuru – podařilo překonat takzvanou „past středních příjmů“ a pokračovat ve zvyšování prosperity.
Kromě problémů, s nimiž se potýkají téměř všechny rozvojové ekonomiky – například slabé instituce a špatná úroveň vládnutí –, naráží každá ze zemí BRICS na jedinečný soubor dalších překážek.
Například Brazílie musí zápolit s recesí, nízkými cenami ropy a bezpříkladným korupčním skandálem ve státní ropné společnosti Petrobras.
Vzhledem k tomu by měly na prvních místech v agendě prezidentky Dilmy Rouseffové figurovat volnější obchod, například se zeměmi NAFTA (Kanadou, USA a Mexikem), a příznivější podmínky pro zahraniční investice.
Také Rusko pociťuje tlak nižších cen ropy, a to jak na svůj současný rozpočet, tak i z hlediska schopnosti usilovat o další rozvoj energetického sektoru.
K tomu se přidávají hospodářské sankce uvalené USA a Evropou v reakci na agresivní politiku prezidenta Vladimira Putina v bezprostředním sousedství Ruska.
A konečně má Rusko obrovský demografický problém charakterizovaný úbytkem obyvatelstva, nízkou střední délkou života, jež se pohybuje hluboko pod průměrem rozvinutých zemí, a stále masovějším odlivem mozků.
Indie vykazuje alespoň prozatím nejlepší krátkodobé ekonomické podmínky.
Inflace, donedávna velká hrozba pro ekonomiku, pod vedením guvernéra Indické rezervní banky Raghúrama Rádžana klesá.
A pro letošní rok se očekává růst ve výši 7,5%.
Indická fiskální pozice je však i nadále složitá a indická populace, která bude brzy početnější než čínská, zůstává převážně venkovská a zbídačelá.
Navzdory rýsujícím se potížím premiér Nárendra Módí jen pomalu zavádí slíbené hospodářské reformy.
Dosáhl sice drobných zlepšení v oblasti regulace, privatizace a hotovostních převodů chudým, avšak smělejší pozemkové reformy a reforma trhu práce stále nejsou na dohled.
Čína se zase pokouší o nalezení nové rovnováhy, o obtížný přechod z růstového modelu taženého exportem na růst založený na spotřebě.
Řečeno pokerovou terminologií čínský prezident Si Ťin-pching čeká na prostřední kartu do postupky: sází na to, že sílící střední třída vyvolá tak vysokou poptávku po zboží, že obrovský převis kapacit v základních průmyslových sektorech ekonomiky díky tomu nepovede k rozsáhlé nezaměstnanosti.
Spotřeba čínských domácností, která nedosahuje ani 40% HDP oproti nejméně 60% HDP v rozvinutých ekonomikách, má rozhodně prostor k růstu.
Čínská ekonomika však zůstává zranitelná vůči značným rizikům.
Čína se podobně jako Japonsko před několika desítkami let začíná potýkat s levnější konkurencí například z Vietnamu, na jejím akciovém trhu pomalu vznikají bublinky a prezidentův protikorupční program, jakkoliv je mezi obyčejnými občany populární, vyvolal značnou nejistotu ohledně pravidel hry.
A konečně problémy Jihoafrické republiky jsou odrazem ztráty důvěry ve vládu, endemické korupce, obrovských potřeb v oblasti infrastruktury a restriktivní regulace trhu práce a zahraničních investic.
Ani v oblasti reforem nejde prezident Jacob Zuma správným směrem.
Na státy skupiny BRICS působí – a vždy působily – stejné síly jako na ostatní ekonomiky.
Přestože však zvýšily svou závislost na tržních silách, jejich vlády dál nařizují příliš mnoho závažných ekonomických rozhodnutí, čímž zvyšují riziko nerovnováh nebo i krizí.
Jejich schopnost rozvíjet instituce, které podpoří rozsáhlejší ekonomickou svobodu s větší odkázaností na tržní konkurenci a menší odkázaností na vládu, se pravděpodobně stane hlavním určujícím faktorem jejich dlouhodobé úspěšnosti.
Jak překlenout mezery v infrastruktuře
PETROHRAD – Každý den se miliony lidí v rozvinutém i rozvojovém světě soukají v zácpách a tlačenicích do přeplněných vagonů metra, aby cestovali do práce či zpět.
A to je pravděpodobně jen jedna z mnoha častých – ne-li každodenních – konfrontací s infrastrukturálními systémy, které praskají ve švech.
V rozvinutých i rozvíjejících se ekonomikách potřebují silnice a mosty opravit, vodovodní systémy stárnou nebo jsou nedostatečné a energetické sítě jsou přetížené, což vede k výpadkům.
Až příliš mnoho zemí už desítky let nedostatečně investuje do infrastruktury, což má za následek každodenní nepohodlí a v horším případě to vytváří brzdy hospodářského růstu.
Na překlenutí mezer v infrastruktuře je sice zapotřebí významná finanční injekce, avšak sehnat peníze je jen jedna část řešení.
Vlády potřebují reformovat také infrastrukturální plánování a dohled.
Veřejnost už si nemůže dovolit akceptovat projekty, jejichž náklady se spirálovitě vymykají kontrole.
Politici dobře znají jedinečnou schopnost infrastrukturálních projektů vytvářet pracovní místa v krátkodobém měřítku a zvyšovat produktivitu dlouhodobě.
Řeči se však jen málokdy přetaví v činy, navzdory rekordně nízkým úrokovým sazbám v posledních osmi letech.
Podle nových odhadů McKinsey Global Institute potřebuje svět až do roku 2030 navyšovat investice do dopravních, energetických, vodohospodářských a telekomunikačních systémů z 2,5 na 3,3 bilionu dolarů ročně, aby podpořil plánovaný hospodářský růst.
Navzdory evidentní potřebě akce se však investice do infrastruktury v 11 ekonomikách skupiny G-20 od globální finanční krize v roce 2008 snížily.
Konvenční názor zní, že sehnat dostatek veřejných financí je vzhledem k fiskálním problémům nemožné.
Ve skutečnosti existuje značný prostor pro zvýšení veřejných investic do infrastruktury, zejména v situaci, kdy náklady na půjčky zůstávají historicky nízké.
V některých případech lze finance nalézt i bez zvýšení daní: vlády mohou vytvářet příjmové toky zaváděním uživatelských poplatků, využíváním růstu hodnoty nemovitostí nebo prodejem stávajících aktiv a recyklací výnosů.
Veřejné účetní standardy by rovněž mohly umožnit odpisy infrastrukturálních aktiv během jejich životnosti, místo aby započítávaly jejich náklady do fiskálních schodků už bezprostředně během výstavby.
Vlády mohou také dělat mnohem více pro to, aby podnítily soukromé investice, především poskytnutím regulační jistoty a schopností účtovat ceny, které vytvářejí přijatelný výnos očištěný o riziko.
Obecněji vzato mohou podnikat kroky k vytvoření takového trhu, jenž efektivněji spojí institucionální investory usilující o stabilní dlouhodobý výnos s projekty, které potřebují financování.
Vzhledem k tomu, že tito investoři spravují aktiva v hodnotě zhruba 120 bilionů dolarů, není úzkým hrdlem nedostatek kapitálu, ale spíše nouze o dobře připravené, bankovně financovatelné projekty.
Jednou z cest k vyřešení tohoto problému by byl rozvoj regulačního a institucionálního základu potřebného k tomu, aby finance hladčeji proudily od institucionálních investorů v rozvinutých ekonomikách k projektům v rozvojovém světě, kde obrovské populace stále potřebují přístup k základním infrastrukturálním službám.
Pomineme-li financování, představuje ještě větší příležitost zvýšení efektivity infrastrukturálního sektoru.
Zdržení protahující se na celá léta a navyšování předpokládané ceny o miliardy dolarů jsou bohužel u veřejných prací důvěrně známou písničkou.
A když se z mostu stane tunel, je veřejnost ještě méně ochotná investovat.
Každý dolar vyčleněný na infrastrukturu toho musí vykonat víc.
Součástí tohoto úsilí je i vymáhání lepších výkonů od stavebního průmyslu, kde je růst produktivity už desítky let plochý.
Existují některé pozitivní známky inovací, od zrychlené výstavby mostů až po prefabrikaci a modulární stavební metody.
Sektor jako celek však potřebuje notně postrčit v oblasti modernizace, zavádění technologií a standardizace.
Vlády musí také transformovat instituce a procesy, nad nimiž mají přímou kontrolu.
Naše spolupráce s vládami z celého světa dokládá, že silnější řízení a dohled nad infrastrukturálními projekty může snížit náklady na infrastrukturu o plných 40%.
To začíná systematickým a daty podloženým přístupem k volbě správných projektů.
Nejefektivnější země, jako jsou Singapur nebo Jižní Korea, neposuzují projekty izolovaně; hodnotí, jak každý z nich podporuje vytyčené cíle, a porovnávají je s jinými projekty, které by mohly přinést lepší výnos.
Jak projekty postupují k realizaci, je klíčové zpřísnit management dodavatelských a prováděcích fází.
Urychlení ekologických posudků, schvalovacích procesů a akvizice půdy může minimalizovat náklady a odklady, které se jinak vrší ještě předtím, než se kopne do země.
Osvojení nejlepších postupů může uvolnit obrovskou hodnotu: současný stav je takový, že se cenovky u srovnatelných projektů mohou stát od státu lišit o 50-100%.
Zametání pod koberec není životaschopná strategie řešení světových infrastrukturálních potřeb.
Je na nás, abychom příští generaci nezanechali dědictví odložených nákladů a zhoršujících se základních ukazatelů.
Peníze jsou k dispozici.
Využijme jich.
Brigitte Bardotová a divocí psi bukurešťští
BUKUREŠŤ: Toho by se nadál snad jen náš největší dramatik, Eugene Ionesco.
Jeho génius uměl znamenitě vylíčit svět, kde vítězí absurdno.
Představte si scénu: Bukurešť, le petit Paris, město se třemi miliony obyvatel, širokými bulváry a honosnými městskými vilami, nyní z poloviny v troskách.
Chudoba se vymyká kontrole, sirotčince praskají ve švech, smečky divokých psů se toulají ulicemi.
Nic z toho Západ nezajímá, leda snad okrajově.
Rumunští politikové jsou podobně lhostejní: posledních deset let strávili nikam nevedoucími půtkami, zatímco jejich postkomunističtí sousedi dali svým společnostem novou podobu a připravili je na vstup do EU.
Pak bukurešťský starosta Traian Basescu navrhne plán kontroly psů: radnice uspí každého psa bez majitele.
Zájem Západu naráz vzplane.
Ale ne proto, aby pomohl nám, lidem – ani proto, aby pomohl městu, kterým bloudí armáda zdivočelých psů, takže často vypadá jako město duchů z kovbojky Sergia Leoneho.
Kdepak.
Slavná BB – Gérard Dépardieu musí přijet každým dnem – a další celebrity tohoto světa, lidé neschopní uronit slzu pro nechtěné sirotky nebo masovou chudobu, kterou za sebou nechal Ceaušescu, přilétají do Bukurešti (nepochybně první třídou), aby ochránili její divoké psy a házeli špínu na jejího starostu.
Obávám se, že naše realita je výzvou i pro Ioneskův smysl pro absurditu.
Stárnoucí, šedivějící Bardotka nepřijela do Bukurešti proto, aby mužům všech tříd bez rozdílu připomněla svůj šarm, nýbrž proto, aby zabránila – podle vlastních slov – „psí genocidě“.
Navzdory těmto tvrdým slovům však Mademoiselle Bardot a starosta Basescu ukončili svou schůzku polibkem. „Čekal jsem na to třicet let,“ zarděl se starosta.
Slečna Bardotová nechtěla dělat rozdíly mezi stranami a tak později políbila i prezidenta Iona Illieska.
Pak odjela – s vědomím, že její hvězda stále září a že publikum ji stále obdivuje – a divoké psy a naši podlomenou společnost nechala svému osudu.
Zdivočelí bukurešťští psi jsou křiklavým dědictvím komunismu, podobně jako tucty rozestavěných a opuštěných obytných domů rozesetých po celém hlavním městě i zemi.
Před mnoha desítkami let byla Bukurešť plná malých rodinných domů se dvorky a zahrádkami, které střežili hlídací psi.
V sedmdesátých a osmdesátých letech dal Ceaušescu většinu těchto domků zbourat.
Diktátor chtěl, aby socialističtí občané bydleli v socialistických bytech.
S tím, jak se desítky tisíc lidí přestěhovaly do malinkých, standardizovaných bytovek, zůstala spousta psů na ulici a bez pána.
Jako většina obyvatel země i oni přežívali jen díky své mazanosti.
Od roku 1990 všichni bukurešťští starostové slibují, že problém stovek tisíc toulavých psů vyřeší.
Existovaly ovšem mnohem závažnější problémy – bydlení a pouliční zločin –, a tak se otázka psů stále odkládala.
Ostatně mnoho lidí se proti hubení divokých psů nahlas stavělo.
Sem tam jich někdo pár chytil, sterilizoval a pustil zpět na ulici.
Ale smečky se množily a množily.
Starosta Basescu by se rád stal příštím lídrem Demokratické strany (kterou dnes vede dřívější premiér Petre Roman) a říká se, že připravuje svou kandidaturu pro prezidentské volby v roce 2004.
Pokud bude mít jako starosta hlavního města úspěch, zvýší to jeho naděje.
A snad není lepší cesty pro politika, jak dát o sobě vědět, než že „odstraní“ nějaký zdánlivě nezvladatelný problém – obzvlášť takový, který je symbolem deseti let neschopnosti a zoufalství.
A tak starosta slíbil, že všichni toulaví psi budou pochytáni a půjdou do karantény.
Staří a nemocní budou usmrceni eutanázií, ostatní budou sterilizováni a naočkováni.
Navíc proběhne kampaň, aby se lidé ujali pokud možno co největšího počtu opuštěných psů.
Psy, které nikdo neadoptuje, postihne stejný osud jako psy staré a nemocné.
Už před návštěvou Bardotové byla radnice v obležení demonstrantů, kteří s tímto plánem nesouhlasili.
Obránce lidských práv Gabriel Andreescu dokonce srovnal osud toulavých psů s holocaustem a gulagem.
Přední novinář Cristian Tudor Popescu zase vytýkal obráncům práv zvířat jejich morální relativismus a lhostejnost k lidskému utrpení.
Naši politici po sobě obvykle řvou.
Basescu však chytře odzbrojil všechny své odpůrce – osobně se setkal s představiteli organizací na ochranu zvířat.
Řekl jim, že odmítá krutost vůči zvířatům, ale trval na tom, že jeho povinností je prosazovat zájmy lidí nad zájmy zvířat.
Požádal je (většina z oněch zástupců byly ženy z místní smetánky), aby se samy zachovaly příkladně a ujaly se každá jednoho toulavého psa.
Ionesco sice nebyl moralista, ale ani on by si neodpustil vyvodit z tohoto příběhu morální ponaučení: když se společnost vyhýbá nezbytným krokům, její stav se může jen zhoršovat.
Stejně jako se léta množili bukurešťští zdivočelí psi, množily se i neřešené problémy země.
Rozsáhlé sociální problémy vyžadují zainteresování celého společenství, ne jen řešení shora.
Jistě, opuštěné továrny nebo zástupy nezaměstnaných nelze „adoptovat“ stejně jako opuštěné pejsky.
Společnost by nicméně měla a musí vzít na bedra všechna svá břemena a sdílet je.
Jednou se to snad Rumunsko naučí.
Avšak pochybuji, že celebrity jako Brigitte Bardotová vůbec kdy pochopí absurdnost svých pomýlených priorit – přijet do země, kde miliony lidí žijí v beznaději a strašlivých podmínkách, a zajímat se jen a pouze o divoké psy.
Skotská s ledem v eurozóně
LONDÝN – Která z následujících událostí se letos stane pravděpodobněji: odhlasuje si Skotsko v zářijovém referendu odtržení od Velké Británie, nebo se alespoň jedna členská země rozhodne vystoupit z eurozóny?
Selský rozum napovídá, že skotská nezávislost je reálná, byť nepříliš pravděpodobná, zatímco odchod jakékoliv země od jednotné měny zůstává v říši snů.
V prvních měsících po případném odhlasování nezávislosti by ovšem Skotsko muselo učinit několik rozhodnutí o měnových záležitostech a tato rozhodnutí by se silně podobala těm, která budou muset v průběhu příštích několika let s neméně velkou pravděpodobností učinit některé státy eurozóny.
Mezi oběma situacemi dokonce existuje přirozená spojitost.
Situaci, v níž by nezávislé Skotsko dál používalo britskou libru – což je oficiální stanovisko skotské vlády –, lze řešit dvěma způsoby.
První možnost, kterou má premiér Alex Salmond zřejmě na mysli, by zahrnovala měnovou unii s centrální bankou nesoucí zodpovědnost jak za Skotsko, tak i za „zbytkovou“ Velkou Británii.
Britská vláda by však mohla jakékoliv změny zodpovědnosti Bank of England v oblasti měnové politiky, finanční stability i bankovního dohledu vetovat – a nepochybně by to i učinila.
Jakýkoliv jiný myslitelný model měnové unie – včetně modelu založeného na centrální bance s tak malým okruhem zodpovědnosti, jaký má Evropská centrální banka – by byl přitom vystaven hrozbě stejného odmítnutí.
Jak nedávno poznamenal novinář Martin Wolf, „zbytek Velké Británie se rozhodně nevyhnul hrůzám eurozóny proto, aby si pak podobné hrůzy vytvořil doma“.
Alternativou pro plně suverénní Skotsko by bylo používat libru i nadále, avšak bez zachování sebemenšího vlivu na úrokové sazby či směnný kurz.
Touto cestou se vydal Irský svobodný stát (pozdější Irská republika), jenž několik desítek let používal irskou libru („punt“) vázanou na libru šterlinků.
I kdyby se Velké Británii takové řešení nelíbilo, nemohla by Skotsku zabránit v jeho přijetí – stejně jako Evropská unie nese nelibě jednostranné používání eura Černou Horou, ale nemůže jí ho zakázat.
Takové řešení by znamenalo značnou politickou nevýhodu – okamžitě by totiž rozředilo nově nabytou suverenitu Skotska – a jeho ekonomické důsledky by byly smíšené.
Využít důvěryhodnosti zavedené měnové autority – zejména takové, která vydává globální rezervní měnu – by sice bylo pro nezávislé Skotsko takticky výhodné, avšak nový stát by byl vystaven riziku inflačního šoku a krize libry v důsledku expanzivní měnové politiky Bank of England.
Z fiskálního hlediska je situace podobná.
Úroková prémie, kterou by trh od mladého nezávislého státu, jakým by Skotsko bylo, zákonitě vyžadoval, by se dala minimalizovat vydáváním dluhopisů v britských librách, což by investory ochránilo před dodatečným rizikem devalvace.
Bez centrální banky emitující vlastní měnu by se však Skotsko zřeklo takzvaného ražebného (výnosu z operací centrální banky, z nichž má obvykle prospěch státní pokladna).
A co je možná ještě důležitější, postrádalo by věřitele poslední instance schopného stabilizovat v případě krize bankovní a finanční systém.
Vezmeme-li v úvahu všechny okolnosti, nezávislé Skotsko by udělalo nejlépe, kdyby od počátku emitovalo vlastní národní měnu, čímž by poskytlo Skotské národní bance možnost stanovovat úrokové sazby v souladu s domácími ekonomickými podmínkami.
Díky flexibilitě směnného kurzu by tento přístup současně centrální bance umožnil vyhnout se dvojímu riziku měnových unií: podhodnocení, které vyvolává inflační tlak, a nadhodnocení vyžadující bolestné vnitřní devalvace (snižování reálných mezd).
Abychom zjistili, jak bolestná může být druhá možnost, podívejme se na eurozónu.
Agonie z vnitřních devalvací ve slabších ekonomikách měnové unie stále častěji žene voliče i finanční trhy k volání po návratu národních měn – a tento trend může docela dobře vyvrcholit během květnových voleb do Evropského parlamentu.
Hlavním kandidátem na vystoupení z eurozóny je zřejmě Itálie, avšak politický šok by mohl nastat také ve Francii a ponouknout tuto zemi, aby zahájila s Německem jednání o rozpuštění měnové unie.
Bez ohledu na to, kdo odejde jako první, by si však všechny státy, které by vyměnily euro za svou bývalou národní měnu, musely podobně jako nezávislé Skotsko stanovit optimální míru flexibility směnného kurzu.
Plně plovoucí měna by například vytvořila prospěšnou kombinaci disciplíny a flexibility, avšak možná by bylo vhodnější ji odložit a dát dočasně přednost regulovatelnému („posuvnému“) navázání na některé opěrné měny.
Tím by daná země získala čas, aby si vybudovala důvěryhodnost a především aby pomohla udržet pod kontrolou veřejný dluh.
Poučným příkladem je Slovensko, jehož „sametový rozvod“ s Českou republikou na počátku roku 1993 vedl ke vzniku nové národní měny.
Slovenská koruna byla zpočátku držena v předem definovaných fluktuačních pásmech kolem cílových parit vůči německé marce a americkému dolaru, než v roce 1998 přešla na plný plovoucí kurz.
Navíc Slovensko na rozdíl od většiny svých sousedů v regionu splnilo svůj právní závazek vstupu do eurozóny – závazek, který by muselo přijmout i nezávislé Skotsko, jakmile by podle očekávání začalo usilovat o členství v EU.
Suverénní skotská vláda by se však mohla pokusit vyjednat výjimku z tohoto pravidla – a připojit se tak k vlně dalších evropských zemí hledajících cestu ven z obrovského omylu, jímž se Evropská měnová unie ukázala být.
Eurozóna a pošťuchování medvěda
LONDÝN – Selský rozum praví, že při střetu s medvědem by měl člověk ležet bez hnutí tak dlouho, až zvíře ztratí zájem (nebo ho začne pokládat za mrtvého) a nechá ho na pokoji.
Existují však různé druhy medvědů, přičemž některé se s vyšší pravděpodobností nechají odstrašit smělou a cílevědomou akcí.
Otázka zní, jak zvolit správný přístup, když vám do očí hledí ztělesněná hrůza.
Tento scénář je užitečný při úvahách o eurozóně v době jejího úsilí přežít další kolo zkoušek – počínaje květnovými volbami do Evropského parlamentu.
Může eurozóna jednoduše dál dělat mrtvého brouka a doufat, že nenastanou žádné nové šoky, které zhorší její ekonomické zdraví, pokud dokonce neohrozí její přežití?
Někteří lidé zastávají vehementní názor, že i současný přístup mrtvého brouka postačuje k zajištění, aby ekonomika eurozóny dělala víc, než se pouze vyhýbala úpadku.
Německé rozhodnutí z posledních tří let umožňovat pouze tak velké faktické a potenciální transfery, aby se předešlo finančnímu krachu, bude z pohledu těchto lidí dostačovat k tomu, aby se eurozóna konečně mohla začít zotavovat z půl desetiletí recese a stagnace.
Skutečností však zůstává, že tyto transfery – tedy sanační programy financované Evropským stabilizačním mechanismem a potenciální program odkupu dluhopisů neboli „přímých měnových transakcí“ (OMT) Evropské centrální banky – nedokážou o mnoho více než pouze odvrátit kolaps.
Nemohou zvýšit ekonomickou výkonnost, protože jejich podmínkou je setrvalá snaha příjemců o vnitřní devalvaci (která snižuje domácí mzdy a ceny).
Posílení ekonomiky eurozóny si žádá radikálnější úsilí o vyřešení vzájemně provázaných krizí suverénních dluhů a bankovnictví.
Konkrétně vyžaduje mutualizaci suverénních dluhů prostřednictvím eurobondů, tedy zrušení fiskální suverenity členských států eurozóny, jakož i úplnou bankovní unii s rekapitalizační pravomocí a společným pojištěním vkladů – do takového scénáře mají současné dohody daleko.
Budou-li vedoucí evropští představitelé dál dávat přednost mírným utišujícím lékům před smělou taktikou, je nejlepším možným vývojem neduživé zotavení, při němž HDP poroste ročním tempem 1-2%.
Tento nejlepší scénář bohužel zřejmě nepostačí k odvrácení budoucích státních bankrotů v zadlužených státech, jako jsou Itálie, Španělsko a nakonec i Francie.
Dělat mrtvého brouka už jinými slovy v jisté fázi nestačí.
Dokonce je možné, že lídři eurozóny budou ponouknuti k akci ještě dříve.
Ačkoliv se totiž zdá, že vyhlídka OMT přinejmenším prozatím zamezí finančním šokům, zvyšuje se pravděpodobnost politického šoku, kdy voliči nepříznivě zareagují na politiku vnitřní devalvace, která přiživuje vysokou nezaměstnanost a podkopává životní úroveň.
Blížící se volby do Evropského parlamentu by mohly být právě takovým šokem.
Momentálně to vypadá tak, že evropská politická garnitura je odhodlaná k vnitřní devalvaci ve všech problémových ekonomikách eurozóny.
Alternativní přístup – tedy rozpuštění eurozóny s cílem umožnit vnější devalvace – se proto stal písečkem dosud okrajových politických stran, které se dnes v průzkumech veřejného mínění derou dopředu.
Ve Francii představují dotyčná uskupení – Národní fronta a Svaz levice – politické extrémy.
V Itálii může vzniknout ideologicky neutrálnější protirežimní síla s daleko ostřejším zaměřením proti euru, než jaké projevuje populistické Hnutí pěti hvězd Beppeho Grilla, které se loni stalo třetí největší politickou silou v zemi.
S dalším posilováním těchto stran se šance eura na přežití snižují.
Potíž evropského politického establishmentu pramení z kombinace iracionálních obav a marných ambicí.
Zejména je to patrné ve Francii, kde se na měnovou unii často pohlíží jako na nástroj, jak využít hospodářské síly Německa k uplatňování moci ve světě.
Vzhledem k tomu, že rozpuštění eurozóny by znamenalo konec evropského projektu z dílny francouzského establishmentu a oslabilo schopnost Evropy prosazovat vlastní zájmy ve vztahu ke globálním mocnostem, jako jsou Spojené státy a Čína, je „měnová antiunie“ nemyslitelná.
Globální ambice Francie jsou zjevné, kdykoliv její politici hlavního proudu diskutují o euru.
Bývalý ministr hospodářství Edmond Alphandéry například v roce 2011 deklaroval, že vystoupení některé členské země z eurozóny je stejně pravděpodobné jako odchod Texasu či Kalifornie od dolaru.
Bezděky tak odhalil zbožné přání, které stálo za vznikem eura především: jeho francouzští architekti snili o Evropě, která se vyrovná USA.
Tato ambice byla vždy iluzorní, avšak dodnes zatemňuje úsudek evropských představitelů.
Zastánci jednotné měny mají pravdu v jedné věci: za vznikem měnových unií vždy stály politické motivy, ať už šlo o Latinskou Ameriku v letech 1865 až 1927 nebo o měnovou unii mezi Irskem a Velkou Británií v letech 1922 až 1979.
Uniká jim však jeden klíčový argument: politika je také důvodem, proč se tyto unie rozpadají.
Jakmile začnou být ekonomické náklady a divergence příliš velkou hrozbou, politická vůle učinit vše potřebné pro přežití společné měny se zhroutí.
Nepříznivá reakce voličů na euro může docela dobře přinutit eurozónu, aby přestala hrát mrtvého brouka a zahájila skutečnou akci.
Otázkou zůstává, zda to nebude znamenat, že se některé nebo všechny státy eurozóny musí vydat vlastní cestou.
Co předcházelo pádu zdi
Jeden kvíz pro fanoušky dějepisu.
Před dvaceti lety – 4. června 1989 – nastaly tři události, které určily ráz tohoto osudného roku.
Na kterou událost si nejživěji vzpomínáte a která nejvíce změnila svět?
a) Krvavé potlačení protestů na náměstí Tchien-an-men.
b) Smrt íránského revolučního duchovního, ajatolláha Rúholláha Chomejního.
c) Volby v Polsku.
Jen málokdo by odpověděl c).
Vítězství proslulého opozičního odborového hnutí Solidarita v prvních svobodných volbách ve východní Evropě od roku 1946 zůstalo ve stínu násilného potlačení demonstrace v Pekingu i Chomejního dramatického skonu.
Přesto se žádná událost tolik nezasloužila o pád komunismu v Evropě – a tím i o proměnu poválečného mezinárodního uspořádání.
Příštích několik měsíců přinese všemožné oslavy a připomínky konce komunismu, zejména pádu Berlínské zdi v listopadu 1989.
Pro řadu lidí to byl velkolepý okamžik symbolizující vítězství Západu ve studené válce, které jako by přišlo zčistajasna.
Pokud jste však sledovali rozpad východního bloku bedlivěji, víte, že tento proces byl mnohem delší a složitější, než si většina lidí uvědomuje.
Polské volby byly překročením Rubikonu, okamžikem, kdy se změny staly nezvratnými.
Síly změny nabraly dynamiku po létě plném stávek, kdy šéf polských komunistů, generál Wojciech Jaruzelski, dospěl k závěru, že hospodářské potíže země jsou příliš hrozivé, než aby jim komunisté mohli čelit sami.
Proč si tedy nezajistit pomoc polské opozice, říkal si Jaruzelski, když už ne při řešení problémů, pak alespoň při převzetí části viny?
A tak byla po šesti měsících jednání uzavřena historická dohoda: Polsko uspořádá svobodné a spravedlivé parlamentní volby, jichž se zúčastní i Solidarita.
Vládnoucí komunisty nikdy nenapadlo (a Solidaritu také ne), že by mohli prohrát.
Ani v nejdivočejších snech si nepředstavovali, že budou úplně odstaveni od moci.
Přesto se to stalo.
Při zpětném ohlédnutí je úžasné, že o tom vůbec mohl někdo pochybovat.
Kampaň Solidarity byla neslýchaně smělá.
Náladu veřejnosti možná nejlépe vystihoval předvolební plakát, na němž byl vyobrazen Gary Cooper jako šerif v klasickém westernu V pravé poledne .
Čtvrtý červen měl být pro východní verzi Dodge City dnem zúčtování.
Onoho jasného nedělního rána, kdy jaro přecházelo v léto, nemarnili voliči čas a poslali polské komunisty na jatka.
V den své smrti se nicméně polským komunistům podařila poslední zvrácenost, jakýsi závěrečný a bezděčný akt totálního sebeponížení.
Vymysleli totiž volební systém, v jehož rámci Poláci nehlasovali pro své oblíbené kandidáty, nýbrž škrtali ty, které si nepřáli – to znamená všechny komunisty do jednoho.
Kam se člověk podíval, vyškrtávali lidé nenáviděné autokraty.
Konečně tu bylo dlouho očekávané všelidové povstání Poláků, jakási odplata za prosinec 1980, kdy Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav, zakázal Solidaritu a uvrhl její předáky do vězení.
Revoluce vyškrtnutím!
Pero bylo konečně mocnější než meč a stalo se zbraní nádherné pomsty, jíž se člověk navíc mohl ohánět stylově.
Někteří voliči škrtali v kandidátních listinách směle a ráznými tahy popravovali starý režim.
Jiní si tento okamžik vychutnávali – s cigaretou v ústech se radovali z toho či onoho škrtu. „Jo, tenhle poslal do vězení mého bratrance.“ Škrt! „A to je ten příživnický aparátčík, který tyje z našeho strádání.“ Škrt!
Škrt!
Kampaň komunistů byla naopak téměř neviditelná.
V celé Varšavě se jen pár vládních kandidátů obtěžovalo vylepit plakáty.
Většina jich spoléhala na to, že mediální monopol strany dostatečně rozšíří jejich poselství, jako například: „Volte Leszka, dobrého komunistu“.
Režimu je třeba připsat k dobru, že zákonitou porážku přijal s pozoruhodnou grácií.
Den po hlasování svolal Jaruzelski na tři hodiny odpoledne nejvyšší stranické činitele. „Naše porážka je totální,“ oznámil jim. „Bude třeba najít politické řešení.“ Čímž měl na mysli, že se komunisté neuchýlí k násilí a nezfalšují volební výsledky.
Že se s výsledkem budou muset naučit žít.
Ani po dvaceti letech nevycházím z úžasu.
Ti z nás, kdo se východní Evropou zabývali, věděli, že Solidarita zvítězí.
A také jsme věděli, že její pokojné vítězství bude ponaučením pro celý zbytek bloku.
Pro antikomunisty všude na světě byly polské volby mimořádně povzbudivé.
To, co se ještě před pár dny zdálo vyloučené, díky Polsku náhle přestalo být nemožné.
A byly tu i další signály.
V květnu začali maďarští reformátoři strhávat plot podél hranice s Rakouskem – vytvářet díru do železné opony.
Michail Gorbačov v Moskvě hovořil o „společném evropském domě“ a zavrhl intervencionistickou Brežněvovu doktrínu.
Když se však Berlínská zeď skutečně zhroutila, experti i nejvyšší světoví představitelé byli zajedno. „Tohle jsme nikdy nepředpokládali,“ přiznávali.
Studená válka trvala tak dlouho, že se změna zdála nepředstavitelná až do chvíle, kdy svoboda propukla naplno.
Zapojme posledního diktátora v Evropě do dění
ŠTRASBURK – Evropská unie nedávno zahájila politiku „konstruktivního angažmá“ s Běloruskem.
Už bylo načase.
Do té doby byla politikou EU izolace Běloruska, které samo o izolaci usilovalo.
Tato politika nedosáhla téměř ničeho s výjimkou posílení autoritativního vůdce této země, prezidenta Alexandra Lukašenka.
Nyní tedy vedoucí představitelé EU opožděně a poněkud zdráhavě akceptovali, že chtějí-li podpořit reformy v Bělorusku a stáhnout tuto zemi z těsné oběžné dráhy kolem Ruska, potřebují s Lukašenkem jednat pragmaticky.
Toto pochopení neznamená, že by Evropa měla zavírat oči před povahou Lukašenkova režimu.
Členské země EU právem znepokojuje stav lidských práv v zemi, které někteří lidé přezdívají „Kuba východu“.
Politický útlak a omezování svobody tisku jsou v Bělorusku i nadále běžné.
Totéž – a možná i horší věci – však lze říci také o Číně, a přesto EU investovala značný politický kapitál do strategického a mnohovrstevnatého partnerství s jejími vládci.
Bělorusko je chybějící článek v postsovětské demokratizaci a reintegraci východní Evropy.
Evropští činitelé si dali velmi záležet, aby rozšiřování EU nevytvořilo nové dělicí linie mezi Běloruskem a jeho sousedy na západě a severu – Polskem, Litvou a Lotyšskem –, kteří do unie vstoupili v roce 2004.
Vzhledem k jejich společným historickým, obchodním i rodinným vazbám jsou dnes tyto země největšími zastánci zlepšení vztahů s Běloruskem.
EU rovněž náhle objevila potřebu společné politiky vnější energetické bezpečnosti, v neposlední řadě proto, aby diverzifikovala dodávky z Ruska.
Vzhledem k faktu, že 20% ruského plynu určeného pro Evropu prochází Běloruskem, se stal stabilní a strukturovaný vztah s vládou této země prioritou.
Lukašenko se zase z ekonomických důvodů rozhodl, že jeho země potřebuje podporu EU a nemůže už být závislá výlučně na Rusku, aniž by za to platila těžkou politickou cenu.
Tání ve vztazích mezi EU a Běloruskem však musí být založeno na recipročních a trvalých krocích.
Žádné strategické partnerství EU koneckonců není bezpodmínečné.
EU však musí být připravena reagovat na patrný posun Běloruska ve prospěch domácích reforem, větší otevřenosti a úcty k základním demokratickým právům.
Například nedávné propuštění politických vězňů v Bělorusku rázem odstranilo jeden z klíčových důvodů nevraživosti EU vůči Lukašenkovi.
Toto gesto je spolu se svobodným vydáváním opozičních novin přesně tím krokem, který podnítí zájem EU o rozšířený vztah.
Stejně tak musí Bělorusko pozitivně reagovat na kroky EU směrem k normalizaci vztahů, jedním z nichž by mělo být odvolání cestovních omezení vůči Lukašenkovi a dalším vysoce postaveným činitelům.
Propuštěním politických vězňů Lukašenko samozřejmě neodčiní své předchozí výstřelky.
Politická opozice vůči němu je však beznadějně rozdělená, sužovaná vnitřními půtkami a neschopná stát se vážným ohrožením jeho vlády.
Navíc se zdá, že je Lukašenko v Bělorusku skutečně populární.
Venkovské a starší obyvatelstvo si – podobně jako v dalších postsovětských republikách – zjevně cení hospodářské stability a společenského pořádku více než demokratického vývoje.
Někteří pozorovatelé se domnívají, že Lukašenko dělá Západu cynické nabídky, aby vymohl větší podporu z Ruska, zejména v době hospodářské krize.
Ačkoliv však Lukašenko pravděpodobně hraje hru „rozděl a panuj“, nakonec se bude muset rozhodnout.
Čím těsněji se přimkne k EU, tím větší pozdvižení vyvolá v Kremlu.
Rusko je hypercitlivé na ohrožování svého vlivu na území někdejších sovětských satelitů, které označuje za „blízké zahraničí“.
Loňská letní válka v Gruzii a tradiční úsilí Kremlu destabilizovat prozápadní vládu na Ukrajině slouží jako varování, co může Lukašenko očekávat, bude-li jednat unáhleně.
V době, kdy se běloruská ekonomika hroutí a exportní trhy skomírají, by Rusko mohlo Lukašenkovy zranitelnosti využít.
Kreml zvažuje běloruskou žádost o úvěr ve výši dvou miliard dolarů, avšak pokud Bělorusko tyto peníze získá, může očekávat, že bude muset zaplatit vysokou politickou cenu.
Možná bude muset Lukašenko přijmout ruský rubl, přinejmenším jako rezervní měnu.
Rusko by také mohlo trvat na užší vojenské spolupráci včetně rozmístění ruských raket v Bělorusku v reakci na plánovaný raketový deštník Spojených států v Polsku a České republice.
Premiér Vladimir Putin a prezident Dmitrij Medveděv mohou rovněž trvat na tom, aby Bělorusko uznalo nezávislost gruzínských oblastí Abcházie a Jižní Osetie, vyhlášenou po válce loni v létě, poněvadž budou vědět, že takový krok odradí EU od dalších závazků vůči Bělorusku.
Také spoléhání se Běloruska na levné dodávky energie z Ruska by se dalo využít jako páka.
Protože však ruská ekonomika klesá, je možná Bělorusko v silnější pozici, než si samo uvědomuje.
Potřebuje totiž lepší přístup na globální trhy a konečnou podporu přijetí do Světové obchodní organizace, což je jeden z největších vyjednávacích trumfů EU a jedna ze základních ruských slabin.
Nyní nastal čas, aby nejvyšší představitelé EU předložili Lukašenkovi jasnou alternativu vůči závislosti na Rusku.
Prvním krokem v tomto procesu bylo přijetí Běloruska do Východního partnerství EU, nového rámce vztahů se šesti postsovětskými republikami ve východní Evropě a na Kavkaze.
Je předčasné zvát Lukašenka na zahajovací summit této iniciativy v Praze 7. května.
Po letech zakrňování však vztahy mezi EU a Běloruskem konečně nabízejí nějaký příslib do budoucna.
Velká část zodpovědnosti leží na Lukašenkovi, avšak EU musí vynaložit maximální úsilí, aby vtáhla Bělorusko do rodiny evropských států, kam patří.
Všechno se vrací zpátky
PAŘÍŽ – Politici z celého světa si pravidelně blahopřejí k tomu, že se během finanční krize vypuknuvší v roce 2008 vyhnuli politickým chybám z 30. let minulého století.
Pod vedením šéfa amerického Federálního rezervního systému Bena Bernankeho, což je ekonomický historik specializovaný na dobu velké hospodářské krize, si vzpomněli na myšlenky Johna Maynarda Keynese a uvolnili měnovou a fiskální politiku, aby se vyhnuli nejhoršímu.
S rozpočtovými důsledky tohoto kroku se potýkáme dodnes, zejména v Evropě, ale pravdou je, že svět se v roce 2008 nezbořil.
Měnové utahování šroubů nebylo jedinou velkou politickou chybou z 30. let; bylo jí také sklouznutí do protekcionismu, jehož symbol představovalo zvýšení cel na základě Smoot-Hawleyova celního zákona na počátku zmíněného desetiletí.
Historikové dodnes debatují o stěžejní roli samotného Smoot-Hawleyho zákona, avšak následná celní válka bezpochyby poškodila obchod a hospodářský růst, čímž dále zhoršila již tak špatnou situaci.
Dnešní státníci rádi prohlašují, že se vyhnuli také protekcionistickému omylu, ale je tomu skutečně tak?
Rozhodně neočekávám, že v nejbližší době vypukne celní válka, avšak existují nebezpečné indikátory budoucích problémů s obchodem.
Kolo rozhovorů o globálním volném obchodu z Dauhá bylo opuštěno a Světová obchodní organizace dnes živoří u Ženevského jezera a její budoucnost je nejistá.
Možná se nedalo předpokládat, že jednání v Dauhá za současných okolností něčeho významného dosáhne, avšak absence jakéhokoliv pokračujícího dialogu o světovém obchodu – přinejhorším o nějakém užitečném bezpečnostním ventilu – přináší novou úroveň rizika.
Když spolu lidé hovoří, je méně pravděpodobné, že budou jednat ukvapeně.
Ve finanční aréně existuje mnoho příznaků oživení nacionalistických přístupů k regulacím a k měnové politice.
Krize zpochybnila Washingtonský konsensus, jenž předpokládal, že svět se posouvá směrem k volnému pohybu kapitálu a tržně determinovaným směnným kurzům.
Několik zemí – mimo jiné Brazílie, Jižní Korea a Turecko – nyní zavedly nejrůznější formy kontroly kapitálu.
Dokonce i Mezinárodní měnový fond, jenž byl dlouho ztělesněním Washingtonského konsensu, připustil, že „kapitálové kontroly jsou za určitých okolností legitimní součástí nástrojů na řízení kapitálových toků“.
Američtí kongresmani pokládají za archetyp měnových manipulátorů Číňany, ale i Švýcaři zavedli pevný strop pro zhodnocování franku.
Tyto první příznaky deglobalizace finančních trhů mají paralely v komerčním bankovnictví, kde některé největší globální instituce rychle vyklízejí pozice.
Při budování globální značky zašly v minulosti nejdále banky HSBC a Citibank; člověk dnes prakticky nemůže nastoupit do letadla, aniž mu reklama připomene, že prvně jmenovaná instituce je „lokální světovou bankou“.
Dnes však oba ústavy zavírají v mnoha zemích pobočky.
Také řada dalších evropských bank rychle omezuje své zahraniční provozy.
Důsledky jsou obzvláště patrné v oblasti obchodních financí, kde evropské banky patřily k hlavním hráčům v Asii.
Dnes tento trh rychle opouštějí, což vytváří znepokojivou propast, kterou se snaží zaplnit asijské banky.
Tento trend bude ještě pokračovat.
V usilovné snaze získat nový kapitál budou evropské banky a pojišťovny pravděpodobně nuceny prodávat svá zahraniční aktiva.
Kdyby šlo o pouhý projev nové a užší koncentrace na životaschopné dlouhodobé strategie, dalo by se to považovat za blahodárný vývoj.
Existují však náznaky, že motorem tohoto procesu jsou regulační změny a v některých případech i regulační protekcionismus.
Na banky dohlíží „domovský“ regulátor v zemi, kde mají hlavní sídlo, a řada „hostitelských“ regulátorů v zemích, kde daná banka působí. „Domovští“ regulátoři a věřitelé poslední instance se přitom stále více obávají, že potenciálně ponesou ztráty vzniklé v zahraničních provozech dotyčných bank.
Jak bystře poznamenal guvernér Bank of England Mervyn King, „banky jsou globální za života, ale národní ve smrti“.
Jinými slovy platí, že v případě neúspěchu musí zaplatit účet domovské instituce.
Hostitelští regulátoři jsou zase stále nervóznější z bank, které operují v jejich jurisdikci prostřednictvím poboček mateřské společnosti, a to bez místního kapitálu a místního představenstva.
Trvají proto na subsidiarizaci.
Pro banky to znamená, že kapitál zůstává uvězněný v pobočkách a nelze ho optimálně využívat v celé síti.
Proto se mohou rozhodnout, že se stáhnou úplně.
Jedna konkrétní verze tohoto jevu se projevuje v Evropské unii.
Na jednotném finančním trhu smějí banky přijímat vklady bez souhlasu místních orgánů kdekoliv, pokud mají povolení provozovat tuto činnost v jedné evropské zemi.
Když však padly islandské banky, musely místní vkladatele sanovat britské a nizozemské úřady.
Regulátoři proto dnes od těchto přeshraničních aktivit odrazují, což vede k procesu, který dostal ošklivý nový název „deeuroizace“.
Můžeme jen doufat, že se neuchytí.
Regulátoři si uvědomují, jak je riskantní umožnit zrychlování finanční deglobalizace, a proto hledají lepší nástroje k řešení krachů obrovských globálních bank.
Bude-li možné banky v případě neúspěchu snadno zlikvidovat, pak jim regulátoři spíše umožní, aby pokračovaly v globálním a efektivním fungování.
Proto existuje značné úsilí vytvořit rámec založený na přeshraničním řešení.
Je to však náročná práce a člen Rady guvernérů Federálního rezervního systému Daniel Tarullo připustil, že „čisté a vyčerpávající řešení není na obzoru“.
Znamená toto vše vážné ohrožení přínosů globalizace?
Opatrná odpověď by zněla tak, že na posouzení je ještě příliš brzy.
Možná jsme jen svědky začátků změny gardu a že banky HSBC a Citibank budou v roli globálních hráčů nahrazeny čínskou ICBC, brazilskou Itau Unibanco nebo ruskou Sberbank.
Je však také možné, že jsme svědky oživení méně neškodné keynesiánské doktríny: „… myšlenky, znalosti, věda… by měly být z povahy věci mezinárodní.
Zboží nechť však pochází z domácích zdrojů všude tam, kde je to rozumně a příhodně možné, a především nechť jsou národní finance.“
Jak začlenit Británii do evropského jádra
BRUSEL – Do jádra Evropské unie dnes kromě šestice původních zakladatelských zemí patří také 15 členských států tvořících Evropskou měnovou unii (EMU).
Tyto státy mají konvergující ekonomiky a koordinovanou měnovou a fiskální politiku.
Významnou zemí stojící mimo je Velká Británie.
Britské členství v EMU zůstává i nadále velmi žádoucí.
Má-li EU učinit pokrok nad rámec omezení daných společnou hospodářskou a měnovou politikou a vyvíjet obrannou a bezpečnostní politiku, jakož i společnou politiku zahraniční, musí být Británie u toho.
Výkyvy měnového kurzu mezi britskou librou a eurem pokřivují tržní síly mezi jednotlivými členskými státy, a občas mají negativní dopad dokonce i v Londýně.
A pokud eurozóna začne uplatňovat ještě větší moc, riskuje Británie z dlouhodobého hlediska vážnou izolaci.
Ostatní evropské země však zároveň musí pochopit britské argumenty ve prospěch zachování vlastní měny, a to vzhledem k významu Londýna jakožto mezinárodního finančního centra a jeho privilegovaným vztahům s více než 50 zeměmi Commonwealthu.
Eurozóna by proto měla Británii nabídnout čestný kompromis, v jehož rámci by se tato země směla stát plnoprávným členem EMU a mít vlastní křeslo ve všech jejích institucích, jako jsou Evropská centrální banka (ECB) a ministerská Euroskupina, a současně by si ve styku s třetími zeměmi směla zachovat libru.
Euro by však muselo být ve Velké Británii i v zemích Commonwealthu uznáno jako zákonné platidlo vedle libry, což by vyžadovalo úzkou spolupráci mezi Bank of England a ECB.
Takový kompromis by zvýšil váhu EMU v Evropě i mimo ni.
Evropa vybudovaná kolem takto vytvořeného jádra odpovídá tomu, co nazývám „modelem Saturnu“ s obrovskou ústřední planetou obklopenou prstenci, které se dříve či později seběhnou v centru.
Vnější prstence představují země s přechodovými ekonomikami, zatímco prstence kolem centra symbolizují členské státy EU, jež stále odmítají vstoupit do EMU nebo ještě nesplňují všechny podmínky jako Rumunsko a Bulharsko – a v konečném důsledku sem patří i západobalkánské země a Turecko.
Model Saturnu zasazuje současnou vášnivou debatu o rozšíření a hranicích Evropy do zcela jiného kontextu, protože země představující unijní jádro by již nikdo nežádal, aby akceptovaly Evropu rozdělenou na různé kategorie členských států.
Umístění států EU v prstencích kolem jádra by mělo přechodný charakter, přičemž cílem by bylo usnadnit celkovou konvergenci.
Vzhledem k dopadu globalizace a přímému ohrožení EU konkurencí ze zemí, jako jsou Čína a Indie, potřebuje být evropská ekonomika inovativnější.
Programy hospodářských a sociálních reforem v celé Evropě by byly posíleny, pokud by je mohly koordinovat orgány EU, a rozšíření EU spolu s dalším rozvojem jejího vnitřního trhu čítajícího téměř půl miliardy spotřebitelů by mohlo značně stimulovat ekonomickou aktivitu.
Vstup Španělska a Portugalska do EU v 80. letech byl toho živoucím příkladem a tento argument by měl být zohledněn i ve vztahu k tak lidnaté zemi, jako je Turecko.
Evropa se už 50 let postupně sjednocuje a můžeme se přiměřeně těšit na další mezikontinentální spolupráci a integraci, v neposlední řadě i díky vědecko-technickému rozvoji.
Současně můžeme očekávat rozšiřování atlantické komunity, neboť po sobě jdoucí kola liberalizace obchodu usnadňují rozvoj oblasti volného obchodu mezi EU a Spojenými státy.
Evropská zkušenost nás naučila, že prvním krokem musí být celní unie a že intenzivnější hospodářská spolupráce, kterou tato celní unie umožňuje, dříve či později přinutí své členy založit hospodářské společenství, které bude mít všechny atributy jednotného vnitřního trhu.
To však samozřejmě může hladce fungovat pouze za předpokladu, že se eliminují kurzové výkyvy mezi měnami členských zemí.
Ačkoliv je Atlantická měnová unie (mezi USA a EU) dlouhodobou vyhlídkou, měla by být pokládána za velký projekt budoucnosti.
Vedoucí evropští představitelé a jejich voličská veřejnost si nyní musí vybrat mezi Evropou minulosti a budoucnosti.
Evropa minulosti začala Schumanovým plánem, který zasel semínka dnešní EU, a završila se s koncem studené války.
Byla to éra integrace založená na hrdinném úsilí usmířit poválečné Německo s Francií a vytvořit Pax Europea , ale i éra hrozící expanze Sovětského svazu.
Po vnitřním zhroucení komunismu se situace v Evropě víceméně obrátila: namísto vytyčování obranných hranic přišlo jejich odstraňování po celém kontinentu.
Zatímco však generál de Gaulle kdysi hovořil o Evropě rozkládající se od Atlantiku po Ural, definice Evropy podle ryze geografických měřítek opomíjí další kritéria toho, co znamená „náležet“ k Evropě – mimo jiné evropský sociální model nebo škálu hodnot, na nichž je založen.
Posláním Evropy v průběhu jednadvacátého století by měla být snaha stát se pákou postupného sbližování a sjednocování kontinentů.
Za tímto účelem je třeba Evropu nově koncipovat a rozšíření působnosti EMU je pro to vhodným začátkem.
Jak znovu ozdravit Světovou zdravotnickou organizaci
CAMBRIDGE: Mnoho otázek života a smrti, kterým čelí rozvojové země, je možné řešit pouze společnou mezinárodní akcí.
Například žádná africká země, sama o sobě, není schopna zdolat zdrcující břímě malárie, nemoci, která si vyžádá snad až 1 milión lidských životů ročně, a která způsobuje okolo 800 miliónů případů onemocnění ročně.
Současné vědecké poznatky jsou prostě nedostatečné, aby bylo možno s jejich pomocí této nemoci čelit.
Místo toho svět spoléhá na Světovou zdravotnickou organizaci (World Health Organization – WHO), aby sama tento problém vyřešila.
V posledních letech ale Spojené státy a další vlády přiskříply rozpočet WHO k bodu, kde již nemůže dále efektivně nést úděl své globální mise.
Je proto bezpodmínečně nutné, aby se nyní vlády celého světa znovu odhodlaly ke zvýšení rozpočtu WHO, jako k jednomu z nejdůležitějších kroků, který je možno vykonat pro věc celosvětového rozvoje a spravedlnosti.
Začněme dvěma body.
Za prvé, mnohé z fundamentálních překážek hospodářského rozvoje jsou spíše vědecké, než čistě ekonomické povahy.
Všechny mise, které ve světě podnikla Světová banka společně s MMF, nevedly a nevedou ke zdolání malárie či vyřešení problému před léky resistentní tuberkulózy, anebo dokonce překonání nízké zemědělské produktivity ve vyprahlých a neplodných oblastech Afriky.
Tyto problémy jednoduše vyžadují nové vědecké a technické přístupy.
Za druhé, potřebné vědecké poznatky nevzejdou ze spoře financovaných laboratoří a universit rozvojového světa.
Vývoj nové vakcíny, řekněme například proti malárii, nyní vyžaduje nějakých 300-500 miliónů amerických dolarů.
Jen velké farmaceutické společnosti, pracující ve spojení se základními i aplikovanými vědeckými centry celého světa, jen takové společnosti mohou mobilizovat nezbytné prostředky.
Rozvojový svět, želbohu, přispívá na celosvětový vědecký pokrok jen nepatrným zlomkem, a velké farmaceutické společnosti všeobecně postrádají patřičné tržní stimuly, které by je nutily investovat do léků proti nemocím, postihujícím chudé obyvatelstvo rozvojových zemí.
A zde se ukazuje kritická role Světové zdravotnické organizace.
Jako jediná mezinárodní organizace, zaobírající se sledováním celosvětového zdraví, včetně stavu zdraví těch nejchudších lidí na tomto světě, je WHO jedinečným způsobem předurčena k tomu, aby vytvořila potřebný rámec, v němž bude možné nezbytný výzkum a vývoj vykonat.
WHO identifikuje oblasti nejvyšších priorit a pak zmobilizuje mezinárodní společenství k potřebným akcím.
K takovému skvělému postupu došlo v případě neštovic, kdy WHO vedla velice úspěšnou kampaň za celosvětové vymýcení této dlouho obávané nemoci.
Je nyní na čase, aby se WHO postavila do čela podobného úsilí i v případě malárie, tuberkulózy, AIDS a dalších chorob, trápících rozvojový i rozvinutý svět.
Naštěstí nyní, pod dynamickým vedením nové generální ředitelky WHO, bývalé norské ministerské předsedkyně Gru Brundtlandové, tato organizace zrychluje tempo, aby byla schopna těmto novým globálním problémům čelit.
Ovšem současně také strádá nedostatkem prostředků, aby mohla dobře dostát, jak své dobré vůli, tak i naléhavosti problému a operačním schopnostem celé organizace.
Slepě a mechanicky se k problému postavily USA, jež přijaly názor, že by všechny velké agentury OSN měly zachovat své rozpočty nezměněny ve jejich nominálních dolarových hodnotách, což by vedlo ke snížení v reálných výdajích vzhledem k inflaci.
Takto napnutý rozpočet ale, jak se předpokládá, vyvolá povyk a zmatek v řadách managementu OSN.
A co hůř, k naprosté ztrátě schopností odsoudí ty klíčové agentury, jako je WHO, které nebudou schopny dál vykonávat svoji práci, stejně jako přitahovat a podržet si schopné experty, jež potřebují.
Samozřejmě, ke konečnému úspěchu při zvládnutí malárie nebo AIDS bude třeba spolupráce mezi WHO, soukromými farmaceutickými společnostmi, akademickými výzkumnými kádry a vládami celého světa.
Například WHO a vlády bohatých zemí mohou přislíbit nákup účinné vakcíny proti malárii, aby ji pak mohly distribuovat (za podhodnocenou cenu) v Africe, čímž by farmaceutickým firmám garantovaly, že ty budou mít pro své nové vakcíny trhy, když už jednou vynaložily čas a peníze, aby je vyvinuly.
Takové kreativní přístupy by mohly v obrovské míře pobídnout výzkum a vývoj v boji proti světové chudobě, a byly by tak mnohem více ku všeobecnému prospěchu, než případné další mise MMF a Světové banky.
WHO je schopna se ujmout vedení takového hodnotného úsilí, a již také představila své návrhy, jak jej vést dynamicky a kreativně, když ovšem dostane šanci.
Kvůli tomuto světu, dejme novému týmu WHO šanci úspěšně dostát jeho závazku.
Co Británii nezabije, to ji posílí?
LONDÝN – Ekonomický historik Niall Ferguson mi připomíná zesnulého oxfordského historika A.
J.
P.
Taylora.
Ačkoliv Taylor tvrdil, že se ve svých historických pojednáních snaží sdělovat pravdu, byl pro dobrou věc ochoten pootočit fakta.
Také Ferguson je báječný historik – ale když přeřadí na politickou rychlost, bývá naprosto bezskrupulózní.
Fergusonovou „dobrou věcí“ je americký neokonzervatismus kombinovaný s nemilosrdnou averzí vůči Keynesovi a keynesiánům.
Jeho zatím poslední obhajoba fiskálních úsporných opatření přišla bezprostředně po nedávných volbách ve Velké Británii, když v listu Financial Times napsal, že „labouristé by měli ze své porážky vinit Keynese“.
Fergusonovy argumenty se podobají argumentům brutálního tyrana, jenž ospravedlňuje své metody tvrzením, že oběť ještě žije.
Když Ferguson oroduje za britského ministra financí George Osbornea, poukazuje na skutečnost, že britská ekonomika vzrostla loni o 2,6% („nejlepší výsledek ze všech ekonomik skupiny G-7“), avšak opomíjí škody, které Osborne cestou k tomuto zotavení na ekonomice napáchal.
O těchto škodách dnes panuje všeobecná shoda.
Úřad rozpočtové zodpovědnosti, nezávislá agentura založená Osbornem s cílem hodnotit makroekonomický výkon vlády, nedávno dospěl k závěru, že úsporná opatření snížila v letech 2010 až 2012 růst HDP o 2%, takže kumulativní náklady těchto opatření dosáhly od roku 2010 hodnoty 5% HDP.
Simon Wren-Lewis z Oxfordské univerzity odhaduje, že škody by mohly dosahovat plných 15% HDP.
V nedávném průzkumu, který Centrum pro makroekonomii provedlo mezi britskými ekonomy, se dvě třetiny respondentů shodly na tom, že úsporná opatření poškodila britskou ekonomiku.
Británie navíc není sama.
MMF ve svém Světovém ekonomickém výhleduv říjnu 2012 připustil, že „fiskální multiplikátory byly po celém světě podhodnoceny“.
Řečeno srozumitelnějším jazykem: prognostici podcenili rozsah volných kapacit, a tím i prostor pro to, aby fiskální expanze zvýšila výkonnost.
Byl to omyl vedený poctivými úmysly?
Anebo ho způsobila skutečnost, že se prognostici stali nevolníky ekonomických modelů, které předpokládaly, že ekonomiky vykazují plnou zaměstnanost, v kterémžto případě by jediným výsledkem fiskální expanze byla inflace?
Dnes už jsou prognostici moudřejší a Ferguson by měl být moudřejší také.
Skličujícím aspektem Fergusonovy bezskrupulóznosti je jeho neschopnost připustit dopad velké recese na výkon vlád a očekávání firem.
Proto porovnává růst o 2,6% v roce 2014 s kontrakcí o 4,3% v roce 2009, který označuje za „poslední kompletní rok labouristické vlády“ – jako by labouristická politika přivodila propad růstu.
A v podobném duchu tvrdí: „Po květnu 2010 se [důvěra] v žádném okamžiku nepropadla zpět na úroveň, na níž se pohybovala v posledních dvou letech katastrofálního působení premiéra Gordona Browna“ – jako by propad podnikatelské důvěry způsobily kroky Brownovy vlády.
Tvrzení, že za volební porážku Labour Party „může Keynes“, je obzvláště podivné.
Jednou z věcí, o které se labouristické vedení snažilo v kampani nejvíce, totiž bylo distancovat se od jakékoliv „nákazy“ keynesiánství.
Možná měl Ferguson na mysli, že se labouristům stalo osudným jejich dřívější spojení s Keynesem – „jejich katastrofální správcovská role před finanční krizí a během ní“, jak to sám formuloval.
Ve skutečnosti byly poslední labouristické vlády rozhodně nekeynesiánské; měnová politika byla nastavená tak, aby splnila dvouprocentní inflační cíl, a fiskální politika měla za úkol vyvažovat rozpočet během hospodářského cyklu: čili standardní makroekonomický repertoár.
Nejpádnější výhrada vůči vedení labouristů spočívá v tom, že přijali za svou představu, podle níž se finanční trhy optimálně regulují samy – tento názor ovšem Keynes odmítal.
Za porážku labouristů nemůže Keynes, nýbrž z velké části Skotsko.
Drtivé vítězství Skotské národní strany (SNP) ponechalo labouristům v této zemi jediné křeslo.
Důvodů pro tak přesvědčivé vítězství SNP je bezpochyby mnoho, avšak podpora úsporných opatření k nim nepatří.
(Konzervativci si ve Skotsku vedli stejně špatně jako Labour Party.)
Nicola Sturgeonová, první ministryně Skotska a vůdkyně SNP, zaútočila na „pohodlný konsensus“ v otázce fiskální konsolidace, který panuje ve Westminsteru.
Správně uvedla, že deficit je „příznakem hospodářských těžkostí, nejen jejich příčinou“.
Volební program SNP sliboval „dalších nejméně 140 miliard liber na investice do kvalifikace a infrastruktury po celé Británii“.
Pokud si tedy SNP vedla tak dobře s „keynesiánským“ programem fiskální expanze, nelze odůvodněně tvrdit, že by si Labour Party vedla lépe, kdyby byla přišla s razantnější obranou vlastního působení v úřadu a s agresivnějším útokem na Osborneovu politiku úsporných opatření?
Lídři Labour Party, jako je Alistair Darling, ministr financí ve vládě Gordona Browna, dnes tvrdí právě to.
Zdá se však, že neměli žádný vliv na dva architekty labouristické předvolební strategie, Eda Milibanda a Eda Ballse, kteří už byli z politiky první linie odstraněni.
Jestli se konzervativcům něco podařilo, a navíc brilantně, pak to bylo přesvědčit anglické voliče, že oni jen „uklízejí nepořádek po labouristech“ a že nebýt úsporných opatření, vydala by se Británie „řeckou cestou“ – což se přesně shoduje s Fergusonovým názorem.
Člověk by si mohl udělat závěr, že toto vše je minulost: voliči dali jasně najevo svou vůli.
Bylo by však chybou přijímat interpretaci konzervativců jako poslední slovo.
V podstatě je to propagandistický nástroj, který má malou oporu v teorii a zničující dopady v praxi.
Na tom všem by tolik nezáleželo, kdyby se byla změnila vláda.
Osborne je však opět ministrem financí, který v příštích pěti letech slibuje ještě drastičtější škrty.
A fiskální úsporná opatření jsou díky Německu dodnes převládající doktrínou v eurozóně.
Škody tedy budou pokračovat.
A při absenci přesvědčivé kontrainterpretace jsme možná odsouzeni k tomu, abychom na vlastní kůži zjistili, kolik bolesti dokážou oběti snést.
Prazvláštní zvláštní vztahy
NEW YORK – Dva dny před vyloděním v Normandii v červnu 1944 požádal Charles de Gaulle o právo vládnout ve Francii, jakmile ji spojenci osvobodí.
Franklin D.
Roosevelt, jemuž se de Gaulle protivil, neměl v úmyslu s něčím takovým souhlasit.
Winston Churchill, který de Gaulleovy iluze o velkoleposti spíše obdivoval, se postavil na Rooseveltovu stranu.
Nejvyššímu představiteli Svobodné Francie sdělil, že kdyby si musel vybrat mezi de Gaullem a Rooseveltem, vždy si vybere Roosevelta.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Churchillův postoj byl zcela pochopitelný.
Evropu okupovalo nacistické Německo.
Svobodná Francie byla do značné míry symbolická síla.
A Velká Británie byla jednou ze tří velkých spojeneckých mocností.
V pozdější době si však rozhodnutí Británie přizvukovat Spojeným státům, děj se co děj (s jednou nebo možná dvěma výjimkami v podobě suezské krize v roce 1956 a války na Balkáně v 90. letech) vyžádalo obrovskou daň.
V návalu nadšení z vítězství ve válce promeškala Británie všechny příležitosti utvářet v 50. letech evropské instituce, a když premiér Harold Macmillan dospěl počátkem 60. let k závěru, že Británie může zůstat významnou zemí pouze v rámci Evropského hospodářského společenství, postavil se mu do cesty generál de Gaulle.
Britské členství v EHS vetoval nejprve v roce 1963 a pak znovu v roce 1967.
De Gaulle nezapomněl na Churchillova slova z roku 1944.
V Británii spatřoval trojského koně americké nadvlády v Evropě.
Podle jeho názoru byla přirozeným evropským lídrem Francie.
A protože Německo po vedoucí roli netoužilo a ostatní evropské země měly německé moci až až, bylo toto uspořádání všeobecně akceptováno.
Británie nakonec vstoupila do EHS v roce 1973, ale i pak britští premiéři s výjimkou Edwarda Heatha v 70. letech lpěli na takzvaných (zejména to tak nazývali Britové) „zvláštních vztazích“ s USA.
Do značné míry to byla otázka společných jaderných tajemství, činnosti zpravodajských služeb a vojenské spolupráce.
Británie doufala, že díky zvláštním vztahům zůstane impozantním globálním hráčem i dlouho poté, co se její impérium rozpadlo.
Také nyní se Británie rozhodla postavit se na stranu USA, tentokrát v novém obranném paktu s Austrálií proti Číně.
Pakt má nevzhledný název AUKUS.
Dlouhodobá dohoda s Francií na dodávky dieselových ponorek do Austrálie byla porušena ve prospěch angloamerických plavidel na jaderný pohon.
Francie pochopitelně běsní vzteky.
Tři země AUKUS se ani neobtěžovaly uvědomit Francouze o blížící se dohodě.
Francie odvolala své velvyslance z Canberry a Washingtonu, avšak ne z Londýna; Británie nebyla pokládána za dostatečně významnou zemi.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Možná existují dobré důvody, proč Austrálie usoudila, že americké ponorky by byly na obranu proti Číně vhodnější.
Stejně tak by se dalo tvrdit, že dává smysl posilovat americké spojenecké pakty v indopacifickém regionu, a to nejen s Austrálií, ale i s Japonskem a Indií.
Méně zřejmé je, jaké zájmy prosazují v regionu Britové, nepočítáme-li snahu nafouknout po brexitu vlastní obraz „globální Británie“.
Francie, která má v oblasti Indického a Tichého oceánu 1,5 milionu občanů, 8000 vojáků a několik ostrovních území, tam hraje o víc než Británie.
V AUKUS však nejde jen o kontrakty na ponorky, jakkoliv jsou lukrativní.
Americký prezident Joe Biden se rozhodl čelit rostoucí moci Číny ve východní Asii ukázkou vojenské síly.
Často vyjadřuje přání, aby se k němu američtí spojenci v tomto úsilí připojili, přestože se Japonci a Evropané obávají poškození svých obchodních zájmů v Číně a vtažení do potenciální války.
Podtržením Francie však USA s tichým souhlasem Britů prohloubila historickou propast mezi evropskými spojenci.
Jako by se potvrdila de Gaulleova podezíravost vůči les Anglo-Saxons z roku 1944.
Samozřejmě existuje i jiný pohled na věc.
V instinktivní zálibě Britů ve zvláštních vztazích hraje významnou roli také nostalgie po válečných časech.
Někteří současní britští politici by stejně jako bývalý premiér Tony Blair v předvečer invaze do Iráku v roce 2003 mohli uvěřit, že Spojené království je jedinou evropskou zemí disponující významnými ozbrojenými silami a politickou vůlí je použít.
Zdá se, že premiér Boris Johnson se podobně jako před ním Blair rád stylizuje do role novodobého Churchilla.
Bohužel (nebo bohudík) je vojenská síla současné Británie bezvýznamná oproti tomu, čemu mohl Churchill velet v roce 1944.
Válečná nostalgie vtáhla Británii do několika pošetilých amerických válek, jimž se jiné evropské země moudře vyhnuly.
Otázka nicméně zní, zda není současné provokování čínského hněvu podporou Bidenových siláckých gest i přesto ospravedlnitelné, byť jím Británie nesleduje vlastní přímé zájmy.
Je alternativa v podobě stažení oháňky a obchodování s Čínou jako obvykle jistou formou zbabělé politiky ústupků?
Nebo mohou existovat jiné možnosti?
Strach ze zopakování appeasementu Nevilla Chamberlaina z roku 1938 je jedním z důvodů, proč se USA a Británie během desetiletí po druhé světové válce zapletly do zbytečných konfliktů.
Proto vedoucí představitelé Francie vyzvali k větší „strategické autonomii“ pro Evropskou unii.
Evropa by měla posílit vlastní vojenské složky a odpoutat se od závislosti na USA.
Vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell oznámil, že také Evropa pomůže omezovat moc Číny.
Evropský blok se ovšem pokusí uzavřít obchodní dohodu s Tchaj-wanem a přitom se dál angažovat v Číně.
Dokonce i proevropský a levicově orientovaný deník Le Monde to označil za řešení „postrádající páteř“.
Dokud nemá EU společnou zahraniční politiku a dostatečné vlastní ozbrojené síly, jsou řeči o strategické autonomii právě jen řečmi.
Jedině plná spolupráce s Británií a mnohem větší vojenské zapojení Německa by jednou mohly dát Evropě alespoň nějakou šanci na autonomii.
V cestě však stojí německá historická zátěž v kombinaci s fixací Británie na vlastní zvláštní vztahy.
V důsledku toho zůstane osud indopacifického regionu a možná i řady dalších míst v rukou stále agresivnějších autoritářů v Pekingu a toho, kdo právě bude sedět v Bílém domě.
Každopádně do těchto otázek nebudou moci příliš mluvit Británie ani Austrálie, tím méně pak Francie a EU.
Křehká Británie
LONDÝN – Která evropská země čelí v nadcházejícím roce největšímu riziku politické nestability a finančního chaosu?
Necelý týden před britskými parlamentními volbami, které se uskuteční 7. května, je odpověď zjevná a zároveň překvapivá.
Velká Británie, kdysi přístav politické a ekonomické stability uprostřed vřavy způsobené krizí eura, se brzy stane politicky nejméně předvídatelným členem Evropské unie.
Volebním výsledkem, který téměř jistě můžeme vyloučit, je kontinuita.
Nejsou-li výzkumy veřejného mínění nepřesné tak, že to nemá v britských dějinách obdoby, pak dvě strany tvořící současnou vládní koalici, totiž konzervativci premiéra Davida Camerona a liberální demokraté, nemají téměř žádnou šanci na společný zisk parlamentní většiny.
Jedna varianta – jejíž pravděpodobnost podle průzkumů lehce přesahuje 50% – vypadá tak, že Velká Británie coby kolébka thatcherismu a nositelka hodnot neoliberální ekonomie v EU bude mít brzy vládu vedenou labouristy, která bude uskutečňovat nejrozsáhlejší program zvyšování daní od 70. let.
Vzhledem ke zvláštnostem britského volebního systému a vzestupu skotského a velšského nacionalismu by navíc přežití labouristické vlády záviselo na podpoře stran s ještě radikálnějšími ekonomickými agendami a s odhodláním demontovat Spojené království.
Dalším scénářem – téměř stejně pravděpodobným jako vláda vedená labouristy – je slabá a nestabilní konzervativní vláda.
Soudě podle výzkumů veřejného mínění je Cameronovou největší nadějí získat víc parlamentních křesel než Labouristická strana a pokusit se vytvořit menšinovou vládu, která by přežívala tak dlouho, dokud by se ostatní strany nesjednotily proti ní.
To by mohlo být schůdné, poněvadž liberální demokraté a Skotská národní strana mohou pokládat za přínosné, když umožní slabé konzervativní vládě setrvat alespoň chvíli u moci.
Menšinová konzervativní vláda by však vytvořila další nejistoty a rizika.
Cameron by byl více než kterýkoliv jiný lídr v poválečných britských dějinách zranitelný vůči vydírání ze strany odpadlíků a extremistů ve vlastní straně, kteří pokládají za své historické poslání dostat Británii z EU.
A menšinová vláda by nebyla schopna schválit jakoukoliv kontroverzní legislativu, proti níž by se stavěli skotští nacionalisté.
Britské politické instituce by si navíc nemusely vědět s takovou situací rady.
Nepsaná britská ústava je založená výlučně na tradici a precedentu.
Toto uspořádání odjakživa předpokládalo silnou vládu s jasně vymezeným mandátem.
Na koalice a menšinové vlády je ústava tak špatně adaptovaná, že si někteří právní experti kladou otázku, zda by královna měla jménem „své“ nové vlády oslovovat parlament, pokud existuje riziko, že tato vláda bude během několika týdnů či měsíců svržena.
Avšak přestože si stabilní centristickou vládu – takovou, která by zachovala současnou britskou politiku v otázce daní, řízení hospodářství a Evropy – vzhledem k volební aritmetice téměř nelze představit, zdá se, že právě kontinuita je výsledkem, který většina mezinárodních podnikatelských špiček a politiků očekává.
Nejzřetelnější důkaz tohoto očekávání je patrný na finančních trzích.
Ačkoliv kurz libry klesl přibližně o 10% z maximální hodnoty 1,70 dolaru dosažené loni v září, její slabost je pouze odrazem síly dolaru.
Ve stejném období se totiž kurz libry vůči euru zvýšil téměř o 10%, přičemž ceny britských akcií vyšplhaly na historická maxima a vládní dluhopisy měly v Británii vyšší výnosy než ve Spojených státech, Německu či Japonsku.
Čím lze vysvětlit tuto zjevnou netečnost – patrnou i mezi evropskými politiky – vůči rýsujícím se politickým rizikům v Británii?
Mnozí mezinárodní pozorovatelé se domnívají, že na politice už v Británii příliš nezáleží, poněvadž ekonomika je v podstatě zdravá a roste docela slušným tempem.
To jeho ovšem nebezpečně sebeuspokojivý argument.
Ano, Británie zaznamenala v roce 2014 nejrychlejší hospodářský růst ze všech velkých zemí OECD a její míra nezaměstnanosti je jen na polovině průměru v EU.
Tyto příznivé ukazatele však zatemňují jeden zdroj obrovského rizika: vnější schodky, které patří k nejvyšším na světě a loni se financovaly z přílivu zahraničního kapitálu v celkové hodnotě 160 miliard dolarů.
Propast běžného účtu dosahující 5,5% HDP je zdaleka nejvyšší mezi velkými členskými zeměmi v OECD a ocitá se na úrovni, která je už dlouho spojována – v Británii i jinde – s nástupem finančních krizí.
Dokud byla Británie bezpečným přístavem politické stability a daňové politiky příznivé k zahraničním investorům, nedělalo jí problém lákat kapitál.
Blížící se posuny v britské politice a vztazích k EU však zákonitě upoutají pozornost na extrémní závislost britské ekonomiky na zahraničních financích.
Labouristická vláda ohánějící se daňovými návrhy výslovně určenými k tomu, aby zasáhly soukromé zahraniční investory, by kapitálové toky dozajista odradila.
Stejně tak by však mezinárodní investory mohla odradit slabá konzervativní vláda ovládaná eurofobním křídlem ve straně.
V každém případě se růst HDP pravděpodobně zpomalí, neboť podnikatelská důvěra, spotřeba i ceny domů utrpí – buďto v důsledku nových daní zavedených labouristy nebo v důsledku nejistoty ohledně členství v EU za případné vlády konzervativců.
Dalším důvodem, proč možná mezinárodní pozorovatelé ignorují tato očividná rizika, je skutečnost, že se zabývají dramatičtějším děním v Řecku a na Ukrajině.
Politici, finanční analytici a političtí komentátoři mají omezený čas a pozornost.
Mají sklon zaměřovat se na to, co se jeví jako největší a nejnaléhavější událost, a britská politika takovou událostí není.
Řada na první pohled promyšlených analýz ovšem také může být ve stavu psychologického popírání.
Výzkumy názorů podnikatelů a finančníků v Británii ukazují, že jednoznačná většina příslušníků těchto skupin očekává náhlé vychýlení misek vah na stranu konzervativců v závěrečných dnech předvolební kampaně, výsledkem čehož bude stabilní koaliční vláda a kontinuita v hospodářských a politických podmínkách.
Takový posun ve smýšlení voličů na poslední chvíli je sice možný, ale času je na něj stále méně.
Britské veřejné mínění ve skutečnosti zůstává až záhadně neměnné, a to nejen během oficiální předvolební kampaně, ale po celých uplynulých 12 měsíců.
Jednoduše tedy neexistují racionální důvody očekávat, že konzervativci nebo labouristé dosáhnou rozhodujícího vítězství potřebného k vytvoření stabilní vlády.
Blížící se volby proto budou znamenat začátek, nikoliv konec období nejistoty v britské politice, ekonomii a financích.
A ani sebevětší přetrvávající víra ve stabilitu na tom nic nezmění.
První britská invaze do Iráku
K první britské intervenci na území dnešního Iráku došlo na počátku první světové války.
Britské cíle se nejprve omezovaly na ochranu dodávek ropy.
Brzy se rozšířily o dobytí Bagdádu, hlavního města provincie Mezopotámie v Osmanské říši, a dalších území.
Když osmanští Turkové vstoupili v říjnu 1914 do války, expediční vojsko vyslané z Britské Indie začalo postupovat ze své předsunuté základny u ústí Satt-al-Arabu, iráckého přístupového bodu do Perského zálivu.
Ropné základny v Ábádánu byly obsazeny 7. listopadu 1914.
Město Basra, které leží 20 mil od pobřeží na řece Eufrat, bylo po přemožení odhodlanější opozice obsazeno 22. listopadu.
Turecký odpor byl slabší, než se očekávalo, a Britové začali uvažovat o rozšíření své moci nad Mezopotámií.
První útočné operace v roce 1915 byly úspěšné - podařilo se vyhnat Turky z Ahvázu směrem na východ a dostat perská ropná pole pod britskou kontrolu.
V březnu 1915 se dvě pěchotní divize a jedna obrněná brigáda začaly přesouvat na sever po řekách Tigridu a Eufratu směrem k městu Kút.
Přímým cílem bylo zajistit britské postavení rozšířením moci nad celou Dolní Mezopotámii, ačkoli za konečnou výhru se vždy považoval Bagdád.
Dne 31. května 11 tisíc vojáků pod velením generála Charlese Townshenda obsadilo město Almara na řece Tigris, 100 mil severně.
Vojáci připluli flotilou místních lodí známou jako ,,Townshendova regata," neboť řeka byla jedinou vhodnou severní cestou.
Obdobného pokroku bylo dosaženo na Eufratu, kde menší jednotka chránila Townshendovo křídlo.
Po měsíci tvrdých bojů v letním parnu byla v červenci 1915 dobyta Násiríja.
Nepřátelský odpor byl nadále slabý, a proto postup pokračoval, dokud se Townshendova armáda nestřetla s tureckými jednotkami srovnatelné síly, jež čekaly v zákopech na obou březích Tigridu u města Kút.
Při přechodu řeky Britové zaútočili dne 28. září ze severu a Turky drtivě porazili.
Ti ztratili 5300 mužů a veškerou dělostřeleckou techniku.
Pokles vodní hladiny ovšem pozdržel postup na sever a nepřátelé, kteří se zachránili, utekli do Ktesifónu, vzdáleného 16 mil od Bagdádu.
Bez čekání na posily Townshend vyrazil 11. listopadu vpřed.
Přestože strategický význam Bagdádu nebyl velký, britská vláda potřebovala úspěch, aby si napravila svou mezinárodní prestiž, jež značně utrpěla neúspěchem tažení na Gallipoli.
S armádou čítající 14 tisíc mužů se Townshend střetl u Ktesifónu s Turky, kteří byli usazeni v dobře opevněných pozicích na východním břehu Tigridu.
Přestože byl v podstatné početní nevýhodě - Turci disponovali 30 tisíci muži - Townshend nerozumně zavelel k útoku.
Britové nejprve uspěli a prošli předními liniemi nepřítele, ale když Turkové povolali další muže, byli nuceni ustoupit.
Po čtyřech dnech urputných bojů britské ztráty dosáhly 4500 obětí.
Townshend se stáhl na jih, a když 3. prosince dosáhl Kútu, rozhodl se, že místo udrží jako úhelný bod britské přítomnosti v Mezopotámii.
Dřív než Turkové město 8. prosince oblehli, kolem vesnice v zákrutu Tigridu byla připravena obranná zařízení.
Operace se účastnily dvě turecké divize, jejichž tři po sobě jdoucí útoky nedokázaly opevnění prorazit.
Turkové využili většiny svých oddílů, aby zabránili britským posilám probít se na místo.
Ty provedly tři samostatné pokusy do Kútu se dostat.
Ani jednou neuspěly.
Bez naděje na vojenské posily se posádka dne 29. dubna 1916 po téměř pěti měsících obléhání vzdala.
Došly potraviny a hladovění bylo na obzoru.
Zajato bylo asi 8000 mužů.
Mnozí z nich v zajetí zemřeli.
Bylo potřeba měsíců příprav, než bylo možné zahájit nový útok.
Po postupném zvyšování počtu vojáků a značném zlepšení přepravy britská vláda schválila další útok na Bagdád.
Dne 13. prosince 1916 Britové začali postupovat od Basry po obou březích Tigridu.
Do nové akce se zapojilo asi 50 tisíc mužů, ale postup byl pomalý, a to kvůli dešti a nutnosti minimalizovat ztráty na životech.
Dvanáctitisícová armáda Turků byla početně výrazně slabší, když se nepřátelské jednotky setkaly poblíž Kútu dne 24. února 1917.
Dne 5. března britské tažení pokračovalo a vojsko postupovalo podél východního břehu Tigridu.
S odporem se Britové setkali deset mil jižně od Bagdádu.
Některé jednotky překročily řeku přes pontonový most na západní břeh, aby provedly boční útok na Bagdád.
Tváří v tvář silnému sbíhavému útoku se Turkové rozhodli vyklidit své předsunuté pozice, čímž umožnili Britům vstoupit 11. března 1917 do města.
Ke konci války Británie pokračovala v útocích severně od Bagdádu s cílem obsadit ropná pole kolem Mosulu a upevnit si vyjednávací pozici v poválečných mírových rozhovorech.
Nové válečné tažení nebylo dokončeno před přijetím příměří a Mosul byl získán až později.
Při poválečných mírových jednáních se z ruin Mezopotámie v roce 1921 vynořil Irák jako kvazinezávislý stát pod britským mandátem.
Nový britský internacionalismus
TOLEDO, ŠPANĚLSKO – Teď když je velkolepá strategie prezidenta George W.
Bushe pro Střední východ v troskách, jeho administrativa začala, byť velice neochotně, klást větší důraz na řešení konfliktů mírovými prostředky.
Dvěma zásadními příklady tohoto trendu jsou dohoda uzavřená se Severní Koreou, podle níž tato země odstraní svůj jaderný program, a konference v Annapolisu o izraelsko-palestinském míru, jíž se účastní Sýrie, klíčový člen „osy zla“ v regionu.
Nejvytrvalejší spojenec Spojených států od roku 2001, Velká Británie, se už tímto směrem vydal a odpoutal se od servilní aliance s Bushovou administrativou, která se zaměřovala na válku a konfrontaci.
Byť jde jen o miniaturní verzi americké imperiální tísně, současná britská politika, jak ji nyní vymezuje nový ministerský předseda Gordon Brown, by mohla předjímat směr, kterým se vydá příští americký prezident.
Souhlas Tonyho Blaira s Bushovými koncepcemi na Středním východě prokázal, že nerovnováha moci v alianci vždy způsobuje, že se slabší partner stává podřízeným.
Británie se připojila k americkému dobrodružství v Iráku s týmiž přehnanými představami o své vojenské schopnosti a diplomatické váze, jež uvěznily Bushe.
Britské vojenské přispění k válečnému úsilí však nebylo nepostradatelné, takže Bush nemusel dbát na Blairovy rady.
V důsledku toho Británie nedokázala posloužit jako most mezi pochybovačnou Evropou a bojovnými USA, jak Blair věřil, a schopnost Británie působit jako síla dobra na světové scéně vážně utrpěla.
Británie se, tak jako Amerika, musela spálit, aby se poučila o mezích toho, čeho dokáže dosáhnout čirá vojenská moc, a také o pustošivých důsledcích jejího zneužití pro reputaci země v muslimském světě i mimo něj.
Rozsah a prudkost protibritských nálad v muslimském světě jsou teď v závěsu za míněním, s nímž se střetávají USA.
Obnovení dobrého jména Británie v regionu si vyžádá léta usilovné práce.
Blairův odkaz uvrhl Browna do matoucího kolísání mezi britskou transatlantickou tradicí a evropskými vazbami.
Brownova vláda, která už není nezávislou globální mocností, ale z osy Londýn-Washington, již ukul Blair, není nadšená, ve věci svého závazku vůči sjednocené Evropě nadále mlží.
Ba Brown, pro něhož Amerika zůstává „nejvýznamnějším britským bilaterálním vztahem“, nedávno svému ministru zahraničí Davidu Milibandovi znemožnil, aby pronesl řeč, již považoval za příliš proevropskou.
Taková nejistota, v transformačních dobách obvyklá, by ale neměla zastínit, co konec éry spojenectví Blair-Bush v Británii přináší.
Unilateralismus a preemptivní války vystřídá to, co Brown definuje jako „agenda pro střízlivý internacionalismus“, založená na spolupráci s multilaterálními agenturami a aliancemi – Organizací spojených národů, NATO, Evropskou unií a britským společenstvím Commonwealth.
Nová politika podle všeho přesouvá důraz na strategii „měkké moci“ zaměřenou na vykreslení Británie jako světového ekonomického a kulturního centra.
Oživení význačnosti trvalých britských hodnot se teď očekává od města Londýna, Britské rady, Oxfamu a BBC.
Je do očí bijící, že už to není britská, nýbrž francouzská vláda prezidenta Nicolase Sarkozyho, kdo nese pochodeň možného útoku na íránská jaderná zařízení.
Aby však Brownova politika uspěla, musí prosazovat sociální změnu a politickou reformu v arabském světě.
To znamená odklon od Blairovy strategie konfrontace „oblouku extremismu“ s domnělými „umírněnci“, kteří vedle toho, že nabízejí lukrativní trhy pro prodej zbraní, jsou ve skutečnosti autokraty, jejichž chování napomohlo k rozdmýchání radikálního islámu.
Jazyk výroků o „extremistech“ a „umírněncích“ posloužil jedině k tomu, že v regionu oživil koloniální vzpomínky a ještě hlouběji jej rozdělil.
Británie po Blairovi se stává zemí, pro niž války postrádající mezinárodní legitimitu mohou jedině předznamenávat porážku a mravní úpadek.
Samozřejmě, mezinárodní legitimita může být prázdný pojem, neopírá-li se o schopnost použít účinnou sílu.
Za nynější neschopnosti kohokoli zastrašit se Británie rozhodla pro pěstování schopnosti inspirovat.
Inspirace bohužel také vyžaduje hrozbu vojenskou silou, má-li být účinnou silou změny.
Navzdory mnoha zádrhelům v posledních letech USA zůstávají jedinou mocností schopnou vést globální strategii spočívající ve vyvažování měkké a tvrdé moci.
Kéž by příští americký prezident prosazoval tento kurz.
Skončí britské volby bez vítězů?
LONDÝN – Labouristická strana v předvolebních průzkumech jen těsně zaostává za konzervativci, a tak by z voleb ve Velké Británii, plánovaných na 6. května, mohl docela dobře vzejít zablokovaný parlament, v němž žádná velká strana nezíská většinu a jazýčkem na vahách moci budou liberální demokraté.
Premiérem se pak s podporou liberálních demokratů stane buďto labourista Gordon Brown, anebo konzervativec David Cameron – podle toho, která strana získá více křesel.
Je překvapením, že konzervativci nemají před labouristy obrovský náskok.
Po 13 letech u moci zahájila Labouristická strana volební kampaň s nesmírným handicapem: dědictvím Tonyho Blaira.
Ten se z nejsilnějšího aktiva labouristů v roce 1997 proměnil v největší přítěž této strany po válce v Iráku a v roce 2006 musel být prakticky vystrnazen.
Jeho nástupce, kancléř státní pokladny (ministr financí) Gordon Brown, byl Blairem výstižně popsán jako „dunivý“.
Muž, který v soukromém životě oplývá šarmem a humorem, je na veřejnosti neúprosně tvrdošíjný.
Vůbec první „prezidentskou“ televizní debatu v Británii opanoval mladistvý liberální demokrat Nick Clegg, jenž vystupoval svěže a přímočaře.
David Cameron byl uhlazený, leč vágní, a laločnatý Brown působil jako puška nabitá statistikou.
Tato statistika však nebyla tak dobrá, jak být měla.
Brownova pověst uvážlivého fiskálního hospodáře se s velkou recesí rozplynula.
Nicméně je to právě velká recese, co drží labouristy ve hře, zejména ve světle slibu konzervativců, že jakmile se dostanou k moci, okamžitě začnou škrtat veřejné výdaje.
To vyvolává v lidech obavy o zaměstnání.
Většina lidí – s výjimkou bankéřů a přehršle „expertů“ – je instinktivními keynesiány, třebaže o Johnu Maynardu Keynesovi nikdy neslyšeli.
Na jisté úrovni chápou to, co Keynes nazýval „paradoxem spořivosti“: jsou-li domácnosti a firmy nuceny snížit náklady a vláda současně omezí výdaje, nezaměstnanost se zvýší, poněvadž výdaj jednoho člověka je příjmem člověka jiného, a výsledkem budou menší výdaje a nižší příjmy v celé společnosti.
Dnes navíc není vhodná doba pro to, aby politická strana působila dojmem, že jde na ruku bankéřům.
Ačkoliv žádná obdoba amerických otočných dveří mezi Washingtonem a Wall Streetem v Británii neexistuje, konzervativci jsou všeobecně pokládáni za přátele londýnské City a také za stranu, která je měkká k bohatým daňovým neplatičům typu lorda Ashcrofta a Zaka Goldsmitha.
A přestože skandál s poslaneckými náhradami, kdy si zákonodárci nechávali proplácet pochybné výlohy, zasáhl obě hlavní strany, nejnestoudnější případy se týkaly zámožných poslanců za Konzervativní stranu.
Třebaže se navíc nerovnost bohatství a příjmů v Británii za 13 let, kdy byli labouristé u moci, zvýšila, pokládá se tento jev za cosi, co by se levicová strana mohla snažit korigovat, zatímco u strany na pravici žádné podobné očekávání neexistuje.
Stručně řečeno platí, že když se moc peněz stane terčem útoku, má to strana reprezentující peníze těžší.
Labouristé mají evidentní zájem založit volební vítězství na tom, že zvládli hospodářskou krizi.
Konzervativci by byli udělali lépe, kdyby je v této věci podpořili a zaměřili útok spíše na celkovou ekonomickou bilanci vlády – zejména na labouristickou závislost na centralizaci a přehnané regulaci.
To však bude obtížné, protože jejich naivní stínový ministr financí George Osborne je podle všeho odhodlán učinit ze „snižování deficitu“ středobod programu konzervativců.
Výdajové škrty by podle něj obnovily důvěryhodnost britských veřejných financí, čímž by se rozptýlily obavy firem, investorů a spotřebitelů z budoucího zvyšování daní a inflace.
Jistější budoucnost by pak obnovila sebedůvěru, rozproudila soukromé investice a zajistila robustní zotavení.
Škrty ve veřejných výdajích jsou přirozenější pro konzervativce, kteří se již – ačkoliv jim schází upřímnost – pokusili udělat z této nouze ctnost.
Konzervativní manifest s názvem „Výzva k připojení se k britské vládě“ je jen nabubřelý způsob, jak lidem sdělit, že za konzervativní vlády se budou muset postarat sami o sebe.
Labouristé naproti tomu tvrdí, že okamžité výdajové škrty by zhatily zotavení – a že si největší pozornost zaslouží hospodářský propad, nikoliv rozpočtový schodek.
V praxi se obě strany bojí vlastního přesvědčení.
Slib konzervativců, že okamžitě začnou snižovat deficit, se omezuje na pouhé jednoprocentní snížení v nadcházejícím roce.
Konzervativci mají pocit, že jakýkoliv slib drastičtějších škrtů by byl volební sebevraždou, ačkoliv jim jejich ekonomický model říká, že vláda by měla být menší a deficit je zbytečný, ba přímo škodlivý.
Labouristický ekonomický model zase předpokládá udržování deficitu tak dlouho, jak dlouho je to potřeba, a dokonce i zvyšování vládních výdajů, pokud se zdá, že zotavení ochabuje.
Labouristé se však příliš bojí trhů, než aby to řekli otevřeně.
A tak podobně jako svatý Augustýn slibují ctnost, ale až příští rok.
Jinými slovy si žádná velká strana nemůže dovolit vyřknout ožehavou pravdu: to, jak velkého snížení deficitu může jakákoliv vláda dosáhnout, bude záviset na otázce, co se v příštích pěti letech stane s ekonomikou, a o této věci nemůže nikdo nic s jistotou říci.
A tak spolu hlavní strany soupeří pomocí slibů, že nebudou omezovat veřejné služby.
Labouristé údajně nesníží výdaje na blíže nespecifikované „prvořadé služby“.
Konzervativci prý zase nesníží výdaje na zdravotnictví, mezinárodní pomoc a obranu, takže ani oni neříkají jasně, kde se tedy škrtat bude.
Pouze liberální demokraté ohlásili jeden konkrétní velký škrt: sešrotování britských jaderných ponorek.
A konečně všechny strany slibují velké ústavní změny.
Konzervativci chtějí zmenšit Dolní sněmovnu o 10%.
Labouristé hodlají snížit počet členů Horní sněmovny o polovinu a vypsat referenda o otázkách, zda by tato komora neměla být plně voleným orgánem a zda by se neměl změnit hlasovací systém.
Liberální demokraté si zase přejí, aby se poslanci volili poměrným systémem.
V zablokovaném parlamentu by se prastará britská ústava stala pěšcem, jímž by strany handrkující se o podíl na moci šoupaly sem a tam.
V takovém případě by voliči získali více a zároveň méně, než očekávali.
Zběhové z bitvy o Británii
SAINT PIERRE D’ENTREMONT, FRANCIE – Za neradostných poměrů po plebiscitu o brexitu ve Spojeném království se zdá, že dřívější zastánci setrvání v EU úplně vzdali boj o budoucnost své země.
Ještě horší je, že mnozí jako by přijali zásadní premisu kampaně za odchod z EU: že v Británii je příliš mnoho Evropanů.
To změnilo rámec debaty k horšímu a vede to k beznadějné projekci snění do dalších úvah: možná že Británie nepřijde o velkou část přístupu na trh, sešněruje-li přistěhovalectví občanů EU.
Možná že EU sama ustoupí od volného pohybu pracovních sil ve snaze udobřit si Británii.
Možná že EU zavede zvláštní výjimky na ochranu britského univerzitního sektoru nebo bude k Británii přistupovat jako k Lichtenštejnsku, mikrostátu s přístupem na jednotný trh.
Ve skutečnosti platí, že pokud zastánci setrvání přijmou argument, že by si Británie měla držet Evropany od těla, Spojené království – či alespoň Anglie a Wales, jestliže proevropské Skotsko a Severní Irsko odejdou – míří k „tvrdému“ brexitu, nejen z unie, ale i z evropského jednotného trhu.
Pokud se tak stane, zemi to vyjde draho.
V úplnosti jsou důsledky neznámé, ale lze očekávat, že budou bolet mnoho lidí a poškodí mnoho institucí.
Je opodstatněné tvrzení, že Británii zaplnila náplava z ostatních členských států EU?
Následující graf ukazuje procento přistěhovalců z EU v každé členské zemi.
Británie je v horní části žebříčku, ale je na tom srovnatelně s mnoha dalšími členy EU a ani zdaleka nemá nejvíc přistěhovalců z EU v přepočtu na obyvatele.
Třeba v Irsku je podíl přistěhovalců z EU na celkové populaci dvojnásobný.
Až budou tvůrci britských politik kormidlovat postbrexitovými vodami, měli by mít na paměti irský příklad, vzhledem k podobnostem mezi oběma zeměmi.
Irsko i Británii trápí nedostatek bytů, zejména v okolí metropolitních center jako Dublin a Londýn.
Obě země mají také veřejné služby, v nichž je co zlepšovat – byť v Irsku jsou mnohem horší než v Británii.
Irové sice nejsou Britové, ale mají k sobě kulturně blíž než jiní Evropané.
Jak jsme viděli v roce 2008, kdy voliči v irském referendu odmítli ratifikovat Lisabonskou smlouvu, v chudších částech Dublinu dřímá voličský blok proti přistěhovalectví.
Je to tentýž typ voličů, kteří přišli k britskému referendu o brexitu – chudší lidé, kteří nepociťují přínosy globalizace.
Otázkou tedy je, proč se mezi Iry nevyvinulo nepřátelství vůči přistěhovalcům z EU na britské úrovni, zejména s ohledem na to, jak otřesně evropské instituce přistupovaly k Irsku po finanční krizi roku 2008.
Jistě, značnou zodpov��dnost za tento rozdíl nesou britská média.
Irsko nemá nic, co by se podobalo ulhanému, šovinistickému bulvárnímu tisku, jaký v Británii vzkvétá.
Velká část viny ale jde na vrub britským politickým lídrům.
Na jedné straně jsou ti, kteří si na útocích proti EU, nezřídka na základě klamných argumentů, postavili kariéru.
Na druhé jsou vlažní zastánci setrvání, jako třeba bývalý předseda vlády David Cameron, který se za pokračující členství v EU nikdy pevně nepostavil.
Teď už ani věrní stoupenci setrvání v unii nepředkládají argumenty pro zachování obousměrné mobility pracovních sil mezi Británií a EU a pro členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP).
Irsko takový problém nemá.
Především platí, že Sinn Féin, irská nacionalistická strana a někdejší politická odnož Irské republikánské armády, si nelibuje v oné xenofobní rétorice, již používá Strana nezávislosti Spojeného království.
Ba Sinn Féin ohromě slouží ke cti, že se překonala a u tématu přistěhovalectví z EU i odjinud přijala progresivní postoj.
Mnozí komentátoři už při vysvětlování nálad namířených proti přistěhovalectví poukázali na ekonomické účinky globalizace.
Skutečnost, že globalizace má své vítěze i poražené, zajisté z velké části vysvětluje antiglobalizační vzedmutí, které je teď zjevné v Británii i jinde.
Význam ale mají i další věci, třeba kulturní šovinismus.
Řečeno prostě, anglická nevraživost vůči přítomnosti evropských spoluobčanů má mnoho co dělat s nejhoršími rysy anglické společnosti.
Pomoci zmírnit ekonomické obavy z přistěhovalectví a obecněji z globalizace může řešení nedostatků ve veřejných službách.
Neméně důležité ale je, aby někdejší zastánci setrvání v EU nadále Angličanům vysvětlovali, proč je volná výměna zboží, služeb a osob s Evropou pro Británii dobrá.
Spojené království si odhlasovalo odchod z EU, ale brexit se nabízí ve dvou provedeních: členství v EHP, s přístupem na evropský jednotný trh a volným pohybem osob, anebo odchod z jednotného trhu, následovaný nepředpověditelnými obchodními rozhovory.
Pořád se hraje o hodně: nevíme, který z těchto dvou výsledků by si angličtí voliči vybrali.
Naneštěstí to vypadá, jako by teď výchozím směřováním Británie byla druhá možnost – „tvrdý“ brexit.
Jestliže členství v EHP neprosazují ti, kdo byli donedávna pro setrvání v EU, jedná se o udivující zřeknutí se zodpovědnosti.
Britský most pro rozdělenou Evropu
LONDÝN – Evropská unie se ve Velké Británii nikdy netěšila zvláštní oblibě.
Britové vstoupili do unie pozdě a 23. června budou odpovídat na otázku, zda z ní chtějí předčasně vystoupit.
Výsledek referenda nebude pro vládu právně závazný; je však nemyslitelné, že by Británie v unii setrvala, pokud se veřejnost vysloví pro odchod.
Těžiště britské debaty o Evropě se během let posunulo.
V 60. a 70. letech otázka zněla, zda si Británie může dovolit nevstoupit do tehdejšího Evropského hospodářského společenství.
Panovaly obavy, že Velká Británie zůstane za branami nejrychleji rostoucího trhu na světě a že se v ohrožení ocitne také její vztah se Spojenými státy: západní aliance měla stát na dvou pilířích, přičemž jedním z nich neměla být zakrnělá Británie, nýbrž Evropa.
Dnes je hlavním tématem britské debaty nikoliv síla, ale vysílenost Evropy.
Britové vnímají situaci tak, že oni si vedou docela dobře, kdežto Evropa špatně.
A Evropa jako by skutečně byla už od krachu v roce 2008 symbolem neúspěchu.
Kromě Británie a Německa v ní téměř neexistuje hospodářský růst.
Nedokáže bránit své hranice před teroristy („Evropa není bezpečná,“ hlásá Donald Trump).
Její instituce postrádají legitimitu.
Skládá se z 28 kvazisuverénních členů, takže nemůže jednat, ale jen vydávat záměry jednat.
Není divu, že se projevuje tíhnutí k obnově státní suverenity, kde dosud spočívá určitá rozhodovací síla.
Osud EU začal být beznadějně provázaný s osudem jejího nejzranitelnějšího článku: devatenáctičlenné eurozóny, srdce hospodářské stagnace s jednotnou měnou.
Pro bruselské činitele se eurozóna rovná EU.
Pouze Británie a Dánsko se směly dobrovolně rozhodnout pro neúčast.
Od ostatních členů unie včetně Švédska se očekává, že po splnění kritérií do eurozóny vstoupí.
Eurozóna měla být motorem politické unie.
Tento motor se však zadrhl.
Krize z roku 2008 samozřejmě začala bankovním kolapsem v USA.
Většina ostatního světa se však zotavila, zatímco Evropa nikoliv.
Důvody se nedávno pokusilo najít sympozium na toto téma, které se konalo na oxfordské Nuffieldově koleji – jeho účastníci se zaměřili na absenci suverénní autority, která by dokázala ochránit evropskou ekonomiku jako celek před nakažlivými krizemi vyvolanými jinde.
Mezi chybějící části suverenity patří systém fiskálních transferů, jenž by dokázal reagovat na asymetrické šoky, bezrizikové aktivum (eurobondy), do něhož by se daly vložit přebytečné peníze, jednotný systém dohledu nad bankami a kapitálovými trhy, centrální banka schopná fungovat jako věřitel poslední instance a schopnost zorganizovat celounijní program stabilizace/zotavení.
Eurozóna oslabila národní státy, které ji tvoří, aniž vytvořila nadnárodní stát, jenž by členským zemím vynahradil pozbyté pravomoci.
Legitimita tak stále spočívá na úrovni politické autority, která ztratila právě ty atributy suverenity (například schopnost měnit úrokové sazby), z nichž se legitimita odvozuje.
Příslibů akce je přitom stále habaděj.
Takzvaná Zpráva pěti prezidentů volá po „završení hospodářské a měnové unie v Evropě“, jež má být předehrou k „unii politické“.
Je však tato posloupnost správná?
Politické unie historicky hospodářským a měnovým uniím předcházejí.
Jak nikdy neopomene poznamenat bývalý hlavní ekonom ECB Otmar Issing, bez suverénní entity vytvoří proces přesunu kompetencí – včetně měnové politiky – na ještě vyšší úroveň obrovský deficit legitimity.
EU se snaží dosáhnout politické unie postupně, jelikož začít od ní nebylo možné. „Evropský projekt“ skutečně obsahoval špatně skrývané očekávání, že řada po sobě jdoucích krizí postrčí politickou integraci kupředu.
Jean Monnet v to rozhodně doufal.
Druhou možností – totiž že krize budou mít přesně opačný efekt a povedou k rozpadu hospodářské a měnové unie – se nikdo nikdy vážně nezaobíral.
Jen málokdo ve Velké Británii by uvítal rychlý přechod k politické unii, předpokládáme-li, že to znamená vyplnění mezer v suverenitě, jež ochromily eurozónu.
V dohodě, kterou premiér David Cameron vyjednal s předsedy evropských vlád jako podmínku setrvání v EU, je Británie výslovně vyňata ze závazku ke „stále těsnější politické unii“.
Lze si však jen těžko představit, jak by eurozóna mohla bez politické unie fungovat.
Proto je pravděpodobné, že se eurozóna po další neúspěšné snaze protrmácet se krizí rozpadne na několik slučitelnějších částí.
Lze si představit severní oblast s jednotnou měnou a dostatečnou suverenitou (kterou by zajišťovalo Německo nebo ještě pravděpodobněji Německo a Francie ve vzájemné součinnosti), propojenou volným obchodem s jižní oblastí, jež by nepodléhala měnovým a fiskálním pravidlům severního bloku.
Konkrétně by členové jižního bloku měli fixní, ale přizpůsobitelné směnné kurzy jak mezi sebou, tak se severní unií.
Jižní blok by však postrádal členskou zemi, jejíž váha a prestiž by mohla vyvážit Německo.
Tímto členem by mohla být pouze Británie.
A to je hlavní argument proti vystoupení z EU: setrvá-li Británie v unii, dokáže zajistit, aby případný rozpad eurozóny neprobíhal příliš chaoticky a aby rozhodně zachoval něco z ducha zakladatelů EU.
Divoký rozvod je pro Británii důvodem k velkým obavám, poněvadž by se v jeho smršti nevyhnutelně ocitla i ona.
Jednou ze součástí britské role bylo vždy fungovat jako most mezi odlišnými světy.
Tuto roli může hrát Británie i ve dvou budoucích Evropách – ovšem pouze v případě, že se neodstřihne od jediné Evropy, která existuje dnes.
Ekonomické důsledky zablokovaného parlamentu
MANCHESTER – Právě dovršené volby ve Spojeném království měly zajistit – jak tvrdil slogan v kampani Konzervativní strany – „silnou a stabilní“ vládu.
Přinesly pravý opak, výsledkem je zablokovaný parlament a vyhlídka na další všeobecné volby ještě letos.
Hodiny odměřující čas k uzavření dohod s ostatními 27 členy EU o odchodu Británie z Evropské unie přitom tikají.
Pro každého, kdo má tušení, jak náročné a komplikované rozhovory o brexitu budou a jak špatně jsou na ně britští politici a úředníci připraveni, je to skličující pohled.
Zablokovaný parlament, se snahou toryů vytvořit menšinovou vládu, by sice mohl britskou politiku vychýlit k „měkčímu“ brexitu, alespoň ve smyslu budoucího obchodního vztahu s EU, ale pravděpodobně povede k tomu, že britští političtí lídři budou ještě méně schopní vyjednávání zvládnout.
Britové budou muset doufat, že lídři EU budou ochotni projevit jistý soucit: vždyť jediný zřetelný vzkaz od voličů je nedostatek důvěry v předložené alternativy.
I bez brexitu bude ovšem britské hospodářství zápasit s významnými výzvami – v předvolební kampani téměř přehlíženými.
Jednou je propast mezi těmi, kdo vydělávají a kdo tratí na obchodu a technologiích; jedná se přitom o trhlinu, která do značné míry vysvětluje loňskou převahu hlasů pro brexit.
Souvisí s ní neuvěřitelně nízká míra britské produktivity.
Samozřejmě, propast mezi vítězi a poraženými – která zhruba odpovídá volební mapě – není nic jedinečného pro Británii; vyvolává populizmus a další formy politiky zaměřené proti zavedeným pořádkům napříč Západem.
Stejně tak Británie není jedinou zemí zažívající stagnaci produktivity či její pomalý růst.
V Británii je ovšem úroveň produktivity zhruba o 16 % nižší než průměr G7.
Nadto se jedná o ekonomiku EU s nejsilnější regionální nerovností.
Ke zlepšení britské produktivity je zapotřebí, aby regiony s nízkou výkonností doháněly ztrátu.
Po hlasování o brexitu je dvojnásob nutné se na tyto chudší regiony zaměřit: abychom se vypořádali s politikou stavějící na sporech, o niž se opřela těsná většina pro odchod, a abychom minimalizovali ekonomickou újmu, již rozchod s největším britským obchodním partnerem nesporně přinese, zejména bude-li špatně dojednaný.
Největší naději na zvládnutí hlubokých strukturálních problémů přineslo předvolební oznámení vlády ministerské předsedkyně Mayové o záměru přijmout průmyslovou strategii.
Průmyslová politika sice ladí s Mayové korporativistickými instinkty, ale britské politické kruhy jsou už od konce 70. let na tuto myšlenku alergické.
Úředníkům běhá mráz po zádech při vzpomínce na nepovedené intervence, jejichž záměrem bylo vypomoci krachujícím společnostem (třeba automobilkám či ocelárnám) nebo investovat do nových technologií, které nakonec propadly (Concorde, automobily DeLorean).
Margaret Thatcherové netrvalo po volbách v roce 1979 dlouho a Národní úřad pro hospodářský rozvoj (přezdívaný Neddy), který zodpovídal za strategické státní intervence, potlačila; její nástupce John Major jej v roce 1992 zrušil.
Alergie na průmyslovou politiku je obzvlášť silná mezi těmi, kdo si ji ztotožňují s dotacemi a daňovými úlevami.
Ale jelikož vláda do ekonomiky neustále zasahuje, má dozajista smysl o vlastních činech a o interakcích se soukromým sektorem přemýšlet mnohem strategičtějším způsobem.
Ostatně některé nepovšimnuté – či dokonce náhodné – průmyslové politiky byly a jsou celkem úspěšné.
Jedním zvýhodněným je finančnictví, díky příznivé regulaci a obřím investicím do infrastruktury v londýnských čtvrtích City a Canary Wharf.
Dalším je farmaceutický průmysl, vzhledem ke zvláštním daňovým úlevám jako „patent box“ a zdravotní soustavě NHS coby obřímu zákazníkovi.
Dobře je na tom také tvůrčí sektor, díky BBC.
Přestože je pod neustálým politickým tlakem, BBC působí přesně tak, jak by veřejný partner měl, neboť uskutečňuje výzkum a vývoj, určuje technické standardy, poskytuje praktický zácvik a drží se nákupů skrze otevřená výběrová řízení od malých a středních dodavatelů, kteří patří k nejúspěšnějším britským producentům a vývozcům.
Ekonomické argumenty pro průmyslovou politiku jsou přesvědčivé, je-li chápána jako nástroj strategické koordinace, sdílení rizik a zajišťování veřejných statků.
Starým chybám – podpoře hynoucích odvětví či sázkám na konkrétní technologie – lze do velké míry předejít silnými politikami v oblasti hospodářské soutěže a státní pomoci (s cílem zajistit, že třeba podpora automobilového průmyslu nebudí dojem podpory pouze momentálně zavedených firem) a ujednáními o časovém omezení konkrétní pomoci.
Argumentace proti absenci explicitní průmyslové politiky je také přesvědčivá.
Nahodilý charakter vládních intervencí zčásti vysvětluje, proč je ekonomika tak regionálně nesouměrná.
Kupříkladu analýzy nákladů a výnosů zvažovaných infrastrukturních projektů, které při hodnocení potenciálních přínosů spoléhají na tržní kritéria, jako jsou výše mezd či ceny nemovitostí, budou přinášet neustále přibývající investice kolem Londýna a bludný kruh zjevně čím dál méně atraktivních investic do severu Británie.
Strategický pohled by připustil, že produktivitě prospěje zasetí nových center jinam – jako u náhodných opatření, která dostala britské automobilky na severovýchod Anglie a v zemi druhý největší sektor vysílajících médií mimo Londýn do Salfordu v oblasti Velkého Manchesteru, když tam BBC přesunula část svých provozů.
Existuje mnoho historických důkazů o silných (a slabých) stránkách konkrétních politik.
Jelikož Británii už dlouho trápí rozkolísané politiky a přemíra mediálně ohromujících (ale neúčinných) iniciativ, skutečnou výzvou je vytvořit rámec politik a institucí, který dokáže zavádět životaschopné iniciativy, a utvářet interakci vlády se soukromým sektorem.
Samozřejmě, předvolební politické nápady mohou padnout za oběť politickým dohodám nebo prostě obrovské nejistotě, která plyne z nedávného volebního výsledku.
Byla by to škoda.
Čím větší politická nestabilita, tím akutnější potřebnost rámce, který konečně začne řešit hluboké rozdíly a výzvy, jimž britské hospodářství čelí.
Digitální cesta z chudoby
KODAŇ – Kam by mělo světové společenství zaměřit v příštích 15 letech pozornost?
Jako očividná volba se možná jeví zdraví, výživa a vzdělání, avšak překvapivější jsou silné argumenty pro to, aby se hlavní prioritou stalo zajištění přístupu k rychlému internetu.
Vezměme v úvahu tuto prostou skutečnost: ztrojnásobení přístupu k mobilnímu internetu v příštích 15 letech by mohlo obohatit rozvojový svět o 22 bilionů dolarů.
Takové zlepšení životů a potenciálního výdělku chudých lidí by mohlo nepřímo pomoci i při řešení dalších problémů; lépe prosperující lidé bývají koneckonců zdravější, kvalitněji živení a vzdělanější.
Tato diskuse je důležitá, poněvadž letos v září se v Organizaci spojených národů sejdou zástupci 193 vlád členských zemí, aby finalizovali seznam rozvojových cílů, které svět bude muset splnit do roku 2030.
Můj mozkový trust Kodaňský konsensus požádal 60 týmů ekonomů včetně několika nositelů Nobelovy ceny, aby prozkoumali otázku, které cíle by za každý vynaložený dolar přinesly největší prospěch, a tím pomohli účastníkům zářijového setkání učinit nejlepší rozhodnutí.
Emmanuelle Auriolová a Alexia Lee Gonzálezová-Fanfaloneová z Toulouské ekonomické fakulty ve své nové analýze naznačují, že investice do rychlého internetu by mohla do budoucna patřit k nejlepším.
Je zřejmé, že rychlý nástup vysokorychlostních služeb proměnil životy lidí v průmyslovém světě; existují všechny důvody očekávat, že rozvojové státy by z něj těžily přinejmenším stejně.
Například přístup k tržním informacím může zajistit, že farmáři prodávající zemědělské přebytky nebudou podvedeni bezskrupulózními obchodníky a že rybáři budou moci vyložit svůj úlovek v přístavu nabízejícím nejlepší cenu.
Zpráva společnosti McKinsey odhaduje, že rozšíření rychlého mobilního internetu v rozvojovém světě na úroveň průmyslového světa by mohlo zvýšit globální HDP o 400 miliard dolarů ročně a vytvořit více než deset milionů pracovních míst.
Také Světová banka ukázala, že zvýšení penetrace rychlého internetu o 10% v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích zvedlo růst HDP o 1,4%.
To naznačuje, že zacelení přetrvávající digitální propasti mezi rozvinutými a rozvojovými regiony světa by mohlo výrazně pozvednout rozvoj.
V prvně jmenovaných regionech například penetrace rychlého mobilního internetu dosahuje 83%, zatímco v ostatních činí pouhých 21%.
Vlády v Evropě i jinde sice dál investují do rychlejšího a kvalitnějšího broadbandu, avšak největší přínos bude mít vždy poskytnutí přístupu k internetu lidem, kteří ho ještě nemají, přičemž většina těchto lidí žije v rozvojových a rozvíjejících se zemích.
Rozvojové země mohou dokonce přeskočit rozvinutý svět tím, že přejdou přímo na mobilní rychlý internet, a vyhnou se tak potřebě drahých optických kabelů na „poslední míli“ sítě – tedy k přístupovému bodu.
Používání mobilních telefonů v rozvojových zemích se rychle rozšiřuje už dnes, takže pevná infrastruktura ve starém stylu přestává být nutností; datové služby mohou využívat stejný systém.
V Číně se tři čtvrtiny uživatelů už dnes připojují k internetu přes mobilní telefony; v Etiopii a Ugandě to dělají čtyři lidé z pěti.
Vzhledem k všeprostupující podstatě mobilní telefonie a nedávným technologickým pokrokům v oblasti mobilních sítí se proto rozšíření rychlého mobilního internetu jeví jako cenově efektivní řešení.
Studie Auriolové a Fanfaloneové ukazuje, že rozšíření mobilního broadbandu v rozvojových regionech přibližně na trojnásobek současné úrovně – z 21% na 60% – přijde na značnou částku 1,3 bilionu dolarů, neboť k vytvoření zhruba tří miliard nových internetových připojení bude zapotřebí vybudovat velké množství další infrastruktury.
Zároveň se tím však zvýší růst HDP.
Do roku 2020 by mohly přínosy dosahovat téměř 500 miliard dolarů ročně a každý rok budou růst.
Celkový přínos by pak v nadcházejících desetiletích dosáhl hodnoty zhruba 22 bilionů dolarů.
To znamená, že každý dolar investovaný do rychlého mobilního internetu v rozvojovém světě by přinesl odhadem 17 dolarů.
To vypadá jako opravdu chytrá investice.
Vysokorychlostní internet je samozřejmě tak důležitou zpřístupňující technologií, že jeho plný ekonomický dopad lze těžko předvídat, zvláště když se bude lišit podle místních podmínek.
Studie Auriolové a Fanfaloneové nicméně ukazuje, že poskytnutí přístupu k internetu jsou velmi dobře vynaložené peníze.
Pracovní místa pak vznikají jak přímo v organizaci poskytující síť, tak i nepřímo v nabídkovém řetězci.
A jakmile je internet zpřístupněný, pomáhá vytvářet další pracovní místa v širší ekonomice.
Firmy se stávají efektivnějšími a inovativnějšími.
Všechny tyto faktory zvyšují tempo hospodářského růstu.
Vedle přímých dopadů na hospodářský růst a tvorbu pracovních míst může mít rychlý internet také některé další velmi důležité přínosy pro nejméně rozvinuté země (LDC).
V těchto zemích dnes žije 900 milionů lidí, a jak ukazuje Pantelis Koutroumpis z londýnské Imperial College, pouze 6,7% z nich jsou uživatelé internetu.
Na druhé straně téměř 60% těchto lidí používá mobilní telefon.
Mohli by tedy mít prospěch z chytrých telefonů s jednoduchými aplikacemi, které by se daly využít pro řadu zdravotních testů (například na kardiovaskulární onemocnění, HIV a další patogeny nebo na malárii), přičemž výsledky by se posílaly přímo do nemocnic k okamžité reakci.
Potenciální přínosnost rychlého mobilního internetu v nejméně rozvinutých zemích však sahá ještě dál.
Přístup k internetu by mohl poskytovat vzdělávací materiály a zkvalitňovat školství.
A také by mohl umožnit dopravní služby na zavolání do odlehlých oblastí.
Vzhledem k tomu, že internet je dnes v moderním světě tak významným zdrojem, stalo se i poskytování vysokorychlostního připojení životně důležitou technologií, která slibuje zvýšit hospodářský růst, vyzvednout lidi z chudoby a zlepšit jejich zdraví, výživu a vzdělání.
Až budou vlády finalizovat příští soubor globálních rozvojových cílů, pak právě získaly přesvědčivé argumenty pro to, aby mezi ně zařadily i přístup k rychlému internetu.
Evropská bitva o rychlý internet
LONDÝN – Mezi mnoha úkoly, před nimiž stojí nová Evropská komise, figuruje také otázka, jak poskytnout ultrarychlé širokopásmové připojení k internetu všem 500 milionům obyvatel Evropské unie bez zvýšení daní či vyvolání bankrotu evropských telekomunikačních společností.
Tento požadavek vede mnoho lidí k tomu, že vyzývají k vyšším příspěvkům internetové giganty typu Google, Netflix či Facebook, kteří jsou často terčem kritiky za to, že nepřikládají ruku k dílu – a dokonce jsou pranýřováni coby „solitéři“ drancující evropská aktiva a trhy.
Je tato kritika podložená?
Jedním slovem: není.
Skutečnost je taková, že velké internetové společnosti – z nichž většina sídlí ve Spojených státech – už dnes přispívají miliardami dolarů na zavádění a udržování sítí a datových center, které jsou pro fungování internetu nezbytné.
Tyto společnosti v posledních třech letech přímo investovaly více než 75 miliard eur do internetové infrastruktury, přičemž jejich výdaje se během tohoto období zvyšovaly zhruba o 10% ročně.
Navíc se účastnily konsorcií, které investovaly více než 500 milionů eur do pokládky transpacifického podmořského optického kabelu, jenž je v provozu od roku 2010, a do 8300 kilometrů dlouhého kabelu vedoucího z jihovýchodní Asie do Japonska, který byl zprovozněn v loňském roce.
Je to však Evropa, která získala lví podíl z globálních investic do internetové infrastruktury – v posledních třech letech to bylo 25 miliard eur neboli téměř třetina celkové částky.
Společnost Google nedávno oznámila výstavbu nového datového centra v Nizozemsku v ceně 600 milionů eur a už dnes vydatně investuje do datových center ve finské Hamině a belgickém Saint-Ghislainu.
A Facebook založil vlastní datové centrum ve švédském Luleå.
Tyto objekty a sítě – spolu s širokopásmovými sítěmi, na něž telekomunikační společnosti vynakládají miliardy – představují základ internetu.
Tím, že do nich investují, poskytují američtí internetoví giganti evropským spotřebitelům a firmám hmatatelný užitek.
Podpora těchto investic by měla být hlavním zájmem Evropské komise.
Evropská datová centra těchto společností například pomáhají ekonomikám v regionech, kde působí, a dávají zaměstnání místním občanům.
Současně zprostředkovávají hladkou výměnu obsahu a umožňují evropským spotřebitelům, aby své internetové připojení maximálně využili.
Podobně i investice internetových společností do sítí distribuce obsahu (CDN) a internetových vyměňovacích bodů (IX) umožňuje těmto společnostem přivádět vlastní internetový provoz blízko k zákazníkům a předávat ho telekomunikačním firmám z EU v místech, jako jsou Londýn, Paříž a Frankfurt.
Přitom mohou pomáhat poskytovatelům internetových služeb snižovat náklady a umožňovat jim, aby investovali do přístupových sítí „poslední míle“, které vlastní a provozují, čímž zkvalitňují internetový zážitek nabízený zákazníkům.
Dlouhodoběji platí, že jak se Evropa stále více stává živnou půdou digitálního obsahu a aplikací, umožní tato infrastruktura Evropanům globální distribuci svých produktů.
Struktury, které dnes budují společnosti jako Google a Facebook, jinými slovy pomohou otevřít nové trhy evropským inovátorům, podnikatelům a firmám, z jejichž úspěchu bude mít přímý prospěch evropská ekonomika.
Místo aby mrhali energií a prostředky na vzájemné souboje, měli by si evropské telekomunikační firmy a internetoví giganti z USA i odjinud společně s veřejným sektorem uvědomit, že zajištění rychlého a dostupného rychlého internetu všem obyvatelům EU je jejich společným zájmem.
Internet byl vždy výsledkem kolektivní spolupráce a musí tomu tak být i nadále, přičemž každý aktér bude hrát svou roli.
Během celého tohoto procesu budou mít maximální význam kreativní řešení a v tomto směru bude příspěvek internetových společností neocenitelný.
Koneckonců jde o ostřílené inovátory, což dokládá například spolupráce Googlu s Vodafonem na Novém Zélandě a s Telefónikou v Chile na přivedení rychlého internetu do venkovských oblastí prostřednictvím vzdušných balonů.
Evropská komise nesmí dopustit, aby ji partikulární zájmy různých stran tlačily ke konfrontaci.
Místo toho by se vedoucí představitelé EU měli dál soustředit na zájmy milionů evropských uživatelů internetu.
Pouze zaujetím vyváženého přístupu podloženého fakty a důrazem na spolupráci mohou zajistit výhody pro spotřebitele, investice, pracovní místa a růst v evropském internetovém sektoru.
Širokopásmové osvobození
NOVÉ DILLÍ – V červenci jsem se ocitl mezi 30 muži a ženami z celého světa – ministry vlád, úředníky, techniky a strategickými mysliteli –, kteří se sešli v Ženevě na půdě Mezinárodní telekomunikační unie (ITU), aby diskutovali o tom, jak širokopásmový přístup k internetu může změnit svět k lepšímu.
Tato „Komise pro širokopásmový internet“ (Broadband Commission) zasedala pod předsednickým vedením rwandského prezidenta Paula Kagameho a mexického telekomunikačního magnáta Carlose Slima.
ITU, orgán Organizace spojených národů, zřídila komisi ve spolupráci s UNESCO a společné předsednictví nebylo náhodné.
OSN si uvědomuje, že má-li se informační revoluce dále rozvíjet, bude zapotřebí společného úsilí veřejného a soukromého sektoru.
Generální tajemník ITU Hamadoun Touré to vyjádřil takto: „V jedenadvacátém století budou mít finančně dostupné a všudypřítomné širokopásmové sítě zásadní význam pro společenskou a ekonomickou prosperitu, tak jako sítě dopravní, vodovodní a elektrické.“
Švýcarský spisovatel a dramatik Max Frisch kdysi techniku odmítl jako „umění uspořádat svět tak, abychom s ním nemuseli přijít do styku“.
Dnes je však technika nezbytná pro účinnou účast na dění ve světě.
A přestože lidstvo nemůže žít z techniky samotné, platí, že informační revoluce osvobodila miliony lidí.
Informace osvobozují v tradičním politickém smyslu slova: šíření informací má přímý dopad na míru zodpovědnosti a transparentnosti, jíž se musí vyznačovat vlády, chtějí-li přežít.
Osvobozují i ekonomicky.
Informační technologie jsou nákladově efektivní formou kapitálu.
Estonsko a Kostarika jsou dobře známé příklady toho, jak strategie informační dostupnosti mohou pomoci urychlit růst výstupu a zvýšit hladiny příjmů.
Některé z nejméně vyspělých zemí, například Mali a Bangladéš, doložily, jak odhodlané vedení a novátorské přístupy mohou s mezinárodní podporou připojit odlehlé a venkovské oblasti k internetu a do sítí mobilní telefonie a tím osvobodit samozásobitelské zemědělce, kteří byli dříve sevřeni místními znalostmi a lokálními trhy.
Podobně mobilní sítě zajišťují zdravotnické služby v nejodlehlejších oblastech Indie.
Jednou úspěšnou iniciativou UNESCO je vytváření víceúčelových komunitních telecenter napříč rozvojovým světem, která zajišťují komunikační a informační techniku – telefony, faxy, internet, počítače, audiovizuální vybavení – pro širokou škálu komunitních uživatelů.
Indický projekt Unikátního identifikačního čísla, pod kvalifikovaným řízením průkopníka informačních technologií Nandana Nilekaniho, zajistí dostupnost vládních, bankovních a pojišťovacích služeb pro nejširší vrstvy populace.
Není pochyb, že internet může posloužit jako nástroj demokratizace.
V některých částech světa – a rozhodně ve většině míst na Západě – už tomu tak je, neboť dnes jsou už téměř každému dostupná obrovská množství informací.
Je však strohou skutečností dnešního světa, že bohaté a chudé od sebe lze rozlišit podle jejich přístupu k internetu.
Hospodářský rozvoj v dnešní době skutečně vyžaduje víc než jen úvahy o oddělující hranici chudoby; je třeba také uvažovat o propojující digitální lince, o kabelech z optických vláken – o všech spojích vydělujících ty, kdo nejsou zapojeni do sítě možností našeho světa.
Tento digitální příkop ale není neměnnou propastí.
Právě naopak, technologická mezera mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, měřeno podle stupně nasycení osobními počítači a informačními a komunikačními službami, se v průběhu posledního desetiletí markantně zúžila, vzhledem ke svižnému růstu mobilní telefonie a využívání internetu.
Průměrné hladiny nasycení internetem a mobilními telefony v bohatém světě k roku 1997 – 4,1 uživatelů internetu a 10,7 mobilních telefonů na 100 obyvatel – bylo v rozvojových zemích dosaženo jen pět let nato.
Naproti tomu průměrná hladina nasycenosti pevným telekomunikačním spojením je v rozvojových zemích téměř o 50 pozadu za západními úrovněmi.
Není divu, že prvním místem, kde mobilní telefon předehnal pevný domácí telefon, nebyla ani Evropa, ani Amerika, ale Afrika.
V posledních čtyřech letech začalo telekomunikací využívat víc Afričanů než za celé dvacáté století.
Vývoj v Indii je ještě pozoruhodnější.
Když jsem z Indie v roce 1975 odjížděl kvůli postgraduálnímu studiu ve Spojených státech, země měla zhruba 600 milionů obyvatel a jen dva miliony telefonů s pevnou linkou.
Dnes Indie drží světový rekord v počtu mobilních telefonů prodaných měsíčně – 20 milionů – a také v nejvyšším počtu telefonních spojení uskutečněných v konkrétní zemi během jediného měsíce za celou historii telekomunikací.
Růst v oblasti technologie mobilních telefonů dokládá, že digitální zlom se posouvá a zaměření rozvojových snah se musí posouvat zároveň s ním.
V Indii je například 525 milionů uživatelů mobilních telefonů a necelých 150 milionů lidí s přístupem na internet, takže už je schůdné využít technologii mobilních telefonů jako nástroj elektronicky zprostředkované veřejné správy (e-governance).
To vyžaduje kreativní prostředky pro uskutečňování informačních přenosů a odesílání a přijímání oficiálních plateb prostřednictvím telefonu.
Klíčovou oblastí elektronické veřejné správy je dnes bezpečnost – jak fyzická, ve věku terorismu, tak kybernetická.
Využití techniky k zajištění bezpečnosti bude ještě důležitější v oblastech, jako je sdílení informací, řízení mimořádných situací a normy důvěrnosti dat.
Informační a komunikační technologie jsou výtečný nástroj k řešení opožděnosti rozvoje, odloučenosti, chudoby a nedostatku politické zodpovědnosti a politické svobody.
Lidé k nim ale v prvé řadě potřebují přístup.
Vysokorychlostní širokopásmový přístup k internetu může zlepšit ledacos od řízení dopravy, ochrany životního prostřední a krizových služeb až po zdravotní péči, dálkové vzdělávání a zemědělskou produktivitu.
Zajištění těchto přínosů narůstajícímu počtu lidí bude vyžadovat finanční prostředky, mezinárodní spolupráci a politickou vůli.
Porušené sliby syrským dětem
LONDÝN – Budete-li někdy ztrácet víru v sílu naděje, o důležitosti nikdy nerezignovat ani nemluvě, připomeňte si příběh Muhammada Kuši.
Tento šestnáctiletý syrský uprchlík žijící v Libanonu překonal překážky, jaké si většina z nás ani neumí představit, aby vynikl ve škole.
Světoví lídři by měli zpozornět.
Před čtyřmi lety Muhammad a jeho rodina prchli ze svého domova ve městě Dárajjá, předměstí Damašku, aby unikli vytrvalému bombardování syrskými ozbrojenými silami.
Rok základního vzdělávání ztratil už ve svém domovském městě, kde bylo jednoduše příliš nebezpečné docházet do školy.
Po příjezdu do Libanonu, kde teď s rodinou žije, strávil bez výuky další rok.
Muhammadův život se změnil, když libanonská vláda otevřela tamní veřejné školy uprchlíkům.
Nejenže třídy byly přeplněné, ale výuka probíhala v angličtině, takže se musel učit nový jazyk.
Muhammad se ale příležitosti k učení chopil a ponořil se do studia.
Minulý měsíc navzdory všem těžkostem získal druhé nejlepší hodnocení v libanonské středoškolské zkoušce brevet.
A ještě neskončil.
Muhammad ví, že vzdělání je klíčem k budování lepší budoucnosti.
Sám říká: „Učení nám dává naději.“ Kéž by světoví lídři měli alespoň zlomek jeho moudrosti.
Objevily se určité povzbudivé signály.
Na únorovém setkání v Londýně mezinárodní dárci uznali význam vzdělávání pro uprchlíky a slíbili, že do konce roku 2017 dostanou všechny syrské dětské uprchlíky do škol.
Dokonce se zavázali, že na dosažení tohoto cíle uvolní 1,4 miliardy dolarů.
Byl to ambiciózní slib daný skupině silně ohrožených dětí.
Dnes do školy nechodí asi milion syrských uprchlíků ve věku 5-17 let, zhruba polovina z celkového počtu.
A většina těch, kteří do školy chodí, se přestane vzdělávat dřív, než jim začnou středoškolská studia.
Během jediné generace dětí ve věku žáků základní školy postihuje Sýrii neštěstí, které bude možná největším vzdělávacím zvratem v dějinách.
Podíl dětí zapsaných do škol je dnes v zemi výrazně pod regionálním průměrem v subsaharské Africe.
Teď však, pouhých šest měsíců nato, bude slib vzdělávání pro všechny uprchlíky co nevidět porušen a zmařeny naděje milionů Syřanů.
Financováno je doposud jen 39 % z 662 milionů dolarů, jež se letos na naléhavou pomoc v oblasti vzdělávání snaží získat humanitární agentury OSN.
A jak dokládá dnes zveřejněná zpráva Theirworld, poskytnut byl jen zlomek z 1,4 miliardy dolarů přislíbených v Londýně.
Zatímco mezinárodní společenství se zodpovědnosti vyhýbá, syrští sousedé nadále vyvíjejí mimořádné úsilí ve snaze krizi řešit.
Libanon, Jordánsko a (v menší míře) Turecko otevřely syrským uprchlíkům své veřejné školy.
Vzdělávací soustavy těchto zemí byly ovšem přetížené už před krizí a nápor, jejž jsou nuceny nést, nemohou zvládnout.
Syrští uprchlíci v současnosti tvoří třetinu všech studentů libanonských veřejných škol.
To je jako by soustava amerických základních škol znenadání musela vstřebat všechny děti z Mexika.
Jednoduše scházejí učitelé, třídy i učebnice, aby se pro dětské uprchlíky zajistila slušná výuka.
Od únorové konference se očekávalo, že přinese řešení, která syrským sousedům ulehčí od zátěže.
Hostitelské vlády svůj úkol splnily a v předstihu připravily plány na zajištění všeobecného vzdělávání pro dětské uprchlíky.
Dále spolupracovaly s dárci na tvorbě komplexních strategií směřujících k zapojení všech dětí nedocházejících do školy a ke zlepšení kvality vzdělávání.
Avšak jelikož mezinárodní společenství nedodrželo svou část dohody, pokrok nejenže stagnuje, ale mohl by se otočit a ubývat.
Více než 80 tisícům syrských uprchlíků, kteří dnes v Libanonu chodí do školy, hrozí, že o své místo přijdou.
Lidské důsledky této vzdělávací krize mezi syrskými uprchlíky nelze přehlédnout.
Jsou zřetelně vidět na rostoucí armádě dětských dělníků sklízejících zeleninu v libanonském údolí Bikáa či pracujících v textilních továrnách v Turecku, kde do školy nechodí půl milionu uprchlíků.
Promítají se také do pokračující vlny uprchlických rodin, které podnikají nebezpečnou cestu do Evropy, hnány nadějí, že tam jejich děti budou mít příležitost se vzdělávat.
Přesto řada evropských vlád dál investuje do žiletkových drátů a detenčních center, namísto škol a učitelů.
Alternativa existuje – ale čas běží.
OSN a Spojené státy příští měsíc pořádají další kolo summitů o uprchlících.
Tentokrát vlády mohou nechat své recyklované sliby a opojnou rétoriku doma; místo nich by s sebou měly přivézt konkrétní plány na uvolnění 1,4 miliard dolarů, které už přislíbily.
Mezinárodní společenství musí také revidovat způsob distribuce pomoci.
Syrská krize hned tak neskončí.
Namísto distribuce pomoci prostřednictvím nespolehlivých, podfinancovaných ročních humanitárních výzev je zapotřebí, aby dárci zajistili předvídatelné víceleté financování, jak už udělalo Spojené království.
Obecněji by Evropská unie a Světová banka měly rozšířit a zintenzivnit podporu vzdělávání.
Samozřejmě, víc dárcovských financí na vzdělávání je jen část rovnice.
Je toho víc, co by vlády hostitelských zemí, jakkoli přetížených, mohly a měly dělat.
V prvé řadě by měly pracovat na odstraňování jazykových bariér, s nimiž se syrské děti potýkají.
Také by mohly řešit chronický nedostatek učitelů účelným náborem pedagogů mezi syrskými uprchlíky.
Především by ale hostitelské vlády mohly přispět k posílení bezpečnosti a soběstačnosti uprchlíků, zejména posílením jejich právního postavení a rozšířením práva pracovat.
V posledku však věrohodná reakce na krizi vzdělávání uprchlíků musí zahrnovat spravedlivější přístup ke sdílení zátěže.
Než vlády příští měsíc vyrazí na kolotoč summitů OSN, měly by si znovu projít sliby, které učinily na konferenci v Londýně.
A měly by mít na paměti výrok Nelsona Mandely: „Sliby dané dětem by se nikdy neměly porušovat.“
Porušené sliby
PRINCETON – V roce 2000 se v New Yorku sešli vedoucí světoví představitelé a vydali zvučnou „Deklaraci tisíciletí“, v níž přislíbili, že do roku 2015 sníží na polovinu podíl lidí trpících extrémní chudobou a hladem.
Kromě toho se zavázali snížit na polovinu podíl lidí bez bezpečné pitné vody a kanalizace, prosazovat všeobecnou a úplnou základní školní docházku pro děti všude na světě – dívky i chlapce –, snížit dětskou úmrtnost o dvě třetiny a mateřskou úmrtnost o tři čtvrtiny a bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími závažnými nemocemi.
Tyto záruky, přeformulované jako konkrétní a měřitelné cíle, se staly tzv. rozvojovými cíli tisíciletí (MDG).
Minulý měsíc, deset let po této schůzce, se nejvyšší světoví představitelé vrátili do New Yorku na summit Organizace spojených národů, který přijal dokument s názvem Jak dodržet slib (Keeping the Promise), jenž opětovně potvrdil závazek splnit do roku 2015 uvedené cíle.
Tisková zpráva OSN označila tento dokument za „globální akční plán“ na dosažení MDG, ale ve skutečnosti jde spíše o vyjádření tužeb než o plán.
Jakou máme doopravdy naději, že dodržíme sliby dané v roce 2000?
Jak poznamenal filozof z Yaleovy univerzity Thomas Pogge, splnění úkolu poněkud usnadnilo „posunutí branek“.
Ještě před rokem 2000 se Světový potravinový summit konaný v roce 1996 v Římě zavázal, že do roku 2015 sníží počet podvyživených lidí na polovinu.
Naproti tomu cílem příslušného MDG bylo snížení podílu lidí trpících ve světě hladem (a také lidí žijících v extrémní chudobě) na polovinu.
Protože však počet obyvatel na světě stoupá, snížení podílu lidí trpících hladem (a extrémní chudobou) na polovinu neznamená, že se na polovinu sníží jejich celkový počet.
To horší však teprve přijde.
Když byla Deklarace tisíciletí přepsána jako výčet konkrétních cílů, nebyl za základ výpočtu podílu, který se má snížit na polovinu, pokládán stav v roce 2000, nýbrž v roce 1990.
To znamenalo, že k dosažení daného cíle mohl přispět i pokrok, ke kterému již došlo.
Z cíle se navíc stalo snížení „podílu lidí v rozvojovém světě“ na polovinu, což je velký rozdíl, protože počet obyvatel v rozvojovém světě roste rychleji než ve světě jako celku.
Čistým výsledkem všech těchto změn je podle Poggeových výpočtů skutečnost, že zatímco v roce 1996 se světoví vůdci zavázali, že do roku 2015 sníží počet podvyživených lidí na maximálně 828 milionů, nyní se zavazují pouze ke snížení počtu lidí žijících v extrémní chudobě na 1,324 bilionu.
A protože je extrémní chudoba příčinou přibližně třetiny všech lidských úmrtí, pak tento rozdíl v podstatě znamená, že – podaří-li se konečný slib opravdu dodržet – z důvodů souvisejících s chudobou každoročně zemře přibližně o šest milionů lidí více, než by bývalo zemřelo, kdyby se podařilo dodržet původní slib z Říma.
Každopádně podle nedávné zprávy Světové banky a Mezinárodního měnového fondu nesměřujeme ani k tomu, abychom splnili méně náročný globální cíl snížit na polovinu podíl hladovějících lidí v rozvojových zemích.
Rostoucí ceny potravin – které dost možná souvisejí s klimatickými změnami – zvrátily minulé pokroky a v loňském roce nakrátko zvýšily počet lidí trpících hladem nad hranici jedné miliardy.
Skutečnost, že se tak stalo v době, kdy rozvinuté státy mrhají stamiliony tun obilí a sójových bobů tím, že jimi krmí zvířata, a kdy obezita dosahuje epidemických proporcí, podkopává naše tvrzení, že věříme v rovnocennost všech lidských životů.
Cíl snížení podílu lidí žijících v extrémní chudobě je dosažitelný, ale převážně díky hospodářskému pokroku v Číně a Indii.
V Africe se po hospodářské stagnaci v 90. letech podíl obyvatel žijících v extrémní chudobě sice díky deset let trvajícímu hospodářskému růstu snižuje, ale ne tak rychle, aby se do roku 2015 snížil na polovinu.
Lepší zprávy přicházejí z oblasti dosahování genderové parity ve vzdělávání, což je klíč ke splnění jiných cílů včetně snížení novorozenecké úmrtnosti v důsledku faktu, že vzdělané ženy mívají méně dětí.
Kromě toho máme slušnou naději na splnění cíle snížit na polovinu podíl lidí v rozvojových zemích, kteří nemají přístup k bezpečné pitné vodě – zatímco dosažení téhož cíle v oblasti kanalizace se ukazuje jako obtížnější.
Ke splnění zdravotnických cílů se však ani neblížíme.
Mateřská úmrtnost klesá, ale ne dost rychle.
Levné antiretrovirální léky sice dostává větší počet osob nemocných HIV/AIDS a jejich průměrná doba dožití se zvýšila, ale univerzální přístup je stále daleko a nemoc se nadále šíří, byť pomaleji než dříve.
Pokroku bylo dosaženo v boji s malárií a spalničkami a míra dětské úmrtnosti se částečně i v důsledku toho snížila, avšak cíl dvoutřetinového poklesu se naplnit nepodaří.
Bohaté země už dlouho slibují, že sníží chudobu, ale zatím nedoprovodily svá slova adekvátními činy.
Jistě, bylo dosaženo některých důležitých pokroků.
Podařilo se zachránit miliony životů, ale miliony dalších by se ještě zachránit daly.
Trvalý pokrok při snižování extrémní chudoby bude vyžadovat zlepšení kvantity i kvality pomoci.
Jen hrstka zemí – Dánsko, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko a Švédsko – splnila nebo překročila skromný cíl OSN vyčlenit 0,7% HDP na zahraniční rozvojovou pomoc.
Bez reformy obchodu a opatření v oblasti klimatických změn však ani větší objem a vyšší kvalita pomoci nebudou stačit.
Prozatím se jeví jako velmi pravděpodobné, že se vedoucím světovým představitelům nepodaří splnit do roku 2015 své (již tak rozředěné) sliby.
Ponesou tedy zodpovědnost za to, že každoročně dopustili zbytečnou smrt milionů lidí.
Války prohlížečů II
PRINCETON – Deset let po svém zrodu hrozí Google opětovným rozpoutáním „války prohlížečů“ z 90. let, kdy Internet Explorer z dílny Microsoftu porazil svého rivala, prohlížeč Navigator od firmy Netscape.
Tentokrát je to však prohlížeč Chrome od firmy Google, kdo slibuje proměnit ekonomické vztahy, jimiž se řídí celý softwarový průmysl, a to nejen díky svým technickým inovacím, které v jediném prohlížeči spojují velmi odlišné typy softwaru.
Chrome rovněž eliminuje nutnost používat program, jako je Windows, který až dosud kontroloval přístup ke všem druhům softwaru.
Nová technologie Googlu je působivá a po vyřešení počátečních problémů se zabezpečením bude bezpochyby vyhovovat celé řadě zákazníků.
Základní inovace však spočívá v něčem jiném.
Chrome znamená průlom, protože nabízí naprosto novátorský přístup k dilematu vyvolanému právním a regulačním režimem antimonopolní politiky ve dvou hlavních právních prostředích světa, totiž ve Spojených státech a Evropské unii.
V letech 1995 až 1997 Explorer téměř zcela vytlačil Navigator, přestože program firmy Netscape na počátku zpřístupnil celosvětovou síť většině uživatelů a jeho dominantní postavení se zdálo neotřesitelné.
Hlavní výhodou Exploreru nebyla ani tak technická vyspělost jako spíše fakt, že drtivá většina osobních počítačů používala operační systém Windows od firmy Microsoft.
V důsledku toho se dal internetový prohlížeč – jakož i další multimediální software – začlenit do rámce Windows jako ucelený softwarový balík.
Možnost mít operační systém a software v jednom balíku velmi usnadnila život průměrnému uživateli.
S koupí počítače spotřebitel jednoduše dostal všechno, co chtěl (a pravděpodobně ještě mnohem více).
Zároveň se tím však snížila možnost volby, možnost vybírat si a kombinovat různé druhy softwaru.
Kritici Microsoftu si na to bez ustání stěžovali a tvrdili, že začlenění prohlížeče do operačního systému vytěsnilo podstatně lepší softwarová řešení.
Mnozí uživatelé například dávali přednost textovému procesoru WordPerfect před Wordem od Microsoftu, ale díky výhodnosti mít ucelené řešení získal Word výhodu, začal se používat častěji a odsoudil svého protivníka k vyhynutí.
Výhoda a podnikatelský model Microsoftu mají kořeny v další vleklé právní bitvě.
Počítačový software nebyl původně komoditou, která se dá koupit, nýbrž službou.
Společnost IBM si vybudovala silně dominantní pozici díky tomu, že pronajímala individualizované a pečlivě na míru šité balíky.
Nic přitom neprodávala, počítače ani software.
Leasingový model IBM představoval hozenou rukavici celé právní filozofii americké antimonopolní politiky, která byla zavedena v éře programu „New Deal“.
Prezident Franklin Roosevelt chtěl původně kontrolovat americkou podnikatelskou sféru stanovením cenových hladin, ale když americký Nejvyšší soud tento přístup zamítl, začala jeho administrativa využívat k podkopávání pozic dominantních firem na trhu antimonopolní politiku.
Ta však naráží na obrovské potíže v oborech, kde mohou revoluční technické inovace vytvářet fakticky okamžité monopoly.
V souladu s filozofií podkopávání dominantních pozic zahájilo americké ministerstvo spravedlnosti v roce 1969 velké vyšetřování firmy IBM, která krátce předtím revolučně změnila komerční počítače modelovou řadou 360.
Případ se dlouho vlekl, až byl v roce 1982 odložen jako „neopodstatněný“.
Dokud však tento antimonopolní spor zůstával hrozbou, chovala se firma IBM nervózně a začala se od svého podnikatelského modelu odklánět.
Současné postavení Microsoftu je přímým výsledkem starého antimonopolního případu vedeného proti IBM.
Když firma IBM uvedla na trh svůj osobní počítač, snadno ho mohla vybavit vlastním operačním systémem, a udržet si tak dominantní postavení.
V obavách, že ji americké úřady obviní ze snahy ovládnout nový trh, však přenechala svůj „Diskový operační systém“ (DOS) pro nové počítače „mrňavé“ nové společnosti, v níž tehdy nikdo neviděl hrozbu: Microsoftu.
Jakmile Microsoft převzal po IBM dominantní postavení, i on samozřejmě narazil na právní problémy a na obou stranách Atlantiku musel svádět dlouhé a vyčerpávající soudní pře.
EU, která stále více pošilhává po americkém modelu antimonopolního zákona, zahájila řízení proti Microsoftu v roce 1993.
USA začaly jednat teprve po vítězství Microsoftu ve válce prohlížečů – jejich řízení bylo zahájeno v roce 1998.
Obě pře zpočátku vyzn��valy jednoznačně proti Microsoftu, a v roce 2000 dokonce v USA padlo rozhodnutí, které požadovalo rozdělení společnosti, přestože tento rozsudek byl později na základě odvolání zrušen.
Pozice Googlu je tak zajímavá a silná proto, že právní filozofie napadající jakoukoliv převahu v postavení , a to i v oboru, který přirozeně vytváří monopol, zůstává v platnosti.
Pronájem softwaru a hardwaru, což byla zpočátku strategie IBM, je problematický.
Stejně problematický je jednorázový prodej počítačových služeb na způsob Microsoftu.
Pokud však někdo nabídne služby či produkty zdarma a pak jednoduše využije nabízející se inzertní možnosti, na první pohled na tom nemůže být nic špatného.
Model Googlu je hezkým příkladem toho, co by se dalo nazvat „postmoderní ekonomikou“.
Na technických vynálezech je zarážející, že vynálezci na svých převratných technologických novinkách jen těžko profitovali a profitují.
Výrobci bavlny v Anglii během průmyslové revoluce nevydělávali obrovské částky, přestože jejich výrobky převratným způsobem změnily osobní život a hygienu, a dokonce prodloužily průměrnou délku života.
V dnešní době zase silně zlevnila letecká doprava, avšak aerolinky vykazují ztrátu, telefonování už není finančně nedostupné, avšak telekomunikační firmy prodělaly obrovské částky na přemrštěných nabídkách za mobilní licence.
Google dovedl logiku ztrátových technologií k naprostému vrcholu, když si za svůj produkt neúčtuje vůbec nic.
Cesta k soběstačnosti Afghánistánu
KÁBUL – Bruselská konference o Afghánistánu tento týden znamená důležitou příležitost k vytvoření plánu pro budoucnost země.
Zatímco současná cesta Afghánistánu k určitému pokroku vedla, k přímé cestě za prosperitou má ještě daleko – v neposlední řadě kvůli velkým nedostatkům v doručování pomoci a vnitřnímu vládnutí.
Od doby, kdy byl v roce 2014 zvolen prezident Ashraf Ghani, prudce klesl příliv pomoci do Afghánistánu.
A obdržená pomoc nebyla distribuována způsobem, který vyloženě podporuje konstrukci státu, protože mezinárodní dárci z velké části obcházeli afghánskou vládu, aby mohli financovat samostatné projekty.
Mezi lety 2002 a 2010 bylo 82% z 56 miliard dolarů určených na pomoc v Afghánistánu utraceno prostřednictvím nestátních institucí.
Existují určitá opodstatnění tohoto přístupu.
Dárci věřily, že afghánský stát je příliš slabý a korumpovaný na to, aby jejich peníze efektivně využil.
A měli celkem pravdu: klientelismus a korupce v Afghánistánu nadále bují.
Částečně jde o dědictví po bývalém prezidentovi Hamidu Karzai.
Během jeho volebního období, od 2004 do 2014, vyměnil Karzai většinu vysokých pozic ve vládě, stejně jako v provinčních zastupitelstvech, výměnou za politickou podporu, mnohdy zajišťující korumpovaným politikům beztrestnost.
Navzdory těmto výzvám podpořila pomoc doručená skrze vládu domácí ekonomiku a rozvoj státních institucí.
Pozornost na pomoc zprostředkovanou nestátními institucemi však vytvořila soukromý sektor veřejného zboží, který je, za fiskálních podmínek, větší než samotná afghánská vláda.
To podkopalo efektivitu státních institucí, zvýšilo náklady (kvůli nutnosti vícenásobných smluvních ujednání) a v některých případech zhoršilo korupci.
Další problém s pomocí v Afghánistánu tkví v jejím rozdělení.
Mezi lety 2002 a 2010 směřovali dárci více než polovinu celkové pomoci do bezpečnostního sektoru.
I rozvojová pomoc měla tendenci končit u vojenských záměrů, zejména v nezajištěných oblastech.
(Přesto se se však během posledních pár let, po odchodu většiny mezinárodních bojových jednotek, bezpečnostní situace zhoršila.)
Ve stejné době byla na vzdělávání použita pouhá 3% pomoci.
Není překvapením, že 40% dětí ve věku základní školy do školy nechodí.
Celkové veřejné výdaje Afghánistánu pro dalších pět let (2017-2021) jsou 60 miliard dolarů.
V průměru je zde však ročně 74% finanční mezera.
Afghánská vláda očekává, že tuto mezeru zaplní zahraniční pomocí.
Dostat tedy Afghánistán na cestu soběstačnosti bude vyžadovat změnu kurzu jak u afghánské vlády, tak u dárců.
Pro začátek by dárci měli směřovat větší část pomoci přes afghánský vládní rozpočet a národní systémy.
Není to zcela nová myšlenka.
V roce 2010 se dárci na Mezinárodní konferenci o Afghánistánu v Kábulu dohodli s afghánskou vládou, že alespoň 50% rozvojové pomoci (kromě vojenských výdajů) půjde přes vládní rozpočet s cílem zlepšit sladění jejich mimorozpočtového utrácení s národními prioritami.
Dohoda však nedošla dost daleko na to, aby učinila stát fiskálně větší, než soukromý sektor, z hlediska doručování služeb (a jen někteří dárci tohoto cíle dosáhlo, nebo ho překonalo).
Ve skutečnosti by mělo být 75% celkové rozvojové pomoci soustředěno skrze vládní rozpočet a národní systémy.
Toho by se mohlo a mělo dosáhnout do roku 2018.
Takový přístup může samozřejmě fungovat jedině tehdy, pokud vláda zlepší svůj vlastní systém distribuce veřejných služeb, včetně zlepšení kvality státních služeb a jejich osvobození od politických tlaků.
Dobrá zpráva je, že Ghaniho vláda již problémy v podobě klientelismu, korupce a slabosti institucí jasně pojmenovala a slíbila, že je bude řešit.
Prozatím byl však pokrok pomalý.
Ghaniho vláda může tempo pokroku urychlit zavedením mnohem meritokratičtějšího systému náboru do civilní služby a s tím spojenou propagací.
Klíčová je také politika nulové tolerance korupce – zejména na ministerstvech spravedlnosti, financí, obchodu, těžby, vnitra, zdravotnictví a školství.
Dále by měl být reformován a posílen daňový systém, s cílem zlepšit zodpovědnost a zvýšit vládní výnosy.
Afghánci, prostřednictvím občanských organizací, a mezinárodní dárci, mohou hrát důležitou roli v pobízení vlády, aby dotáhla do konce zavedení takovýchto reforem.
Poslední kousek afghánské skládačky zapadne v momentě, kdy vláda a dárci budou směřovat pomoc směrem k investicím do programů s dlouhodobými cíli.
Zatímco krátkodobá opatření jsou nutná ke zlepšení stability, jejich dopad brzy pomine bez přítomnosti dlouhodobých programů, zaměřených na tvorbu institucí a kladení základů pro dynamickou ekonomiku.
Prioritu by měly mít investice do lidského kapitálu, zejména školství a zdravotnictví, a také do sektorů vytvářejících pracovní místa, jako je zemědělství.
Rozvoj sektorů energetiky a infrastruktury je také důležitý, protože může pomoci podpořit růst výroby a zajistit tolik potřebné vládní příjmy.
I když jsou výzvy pro Afghánistán obrovské, nejsou nepřekonatelné.
Zlepšená distribuce a alokace pomoci, společně se zásadními reformami vládnutí a chytrými investicemi, mohou zemi nasměrovat na cestu vedoucí k prosperitě.
Po dekádách válek a nestability je to rozhodně v zájmu celého světa.
Ostře sledované bubliny
NEW HAVEN – Píšu o tržních spekulacích, a tak se mě lidé často vyptávají, kde se nejspíš objeví příští velká spekulativní bublina.
Bude to znovu v realitách?
Bude to na trhu cenných papírů?
Nevím, byť mám jistá tušení.
Přesně předpovídat bubliny nedokáže nikdo.
Podle mého mínění jsou bubliny sociální epidemií, vycházející z určité nákazy, která se šíří mezi lidmi.
Bublina vzniká tehdy, když narůstá tempo přenosu myšlenkových choroboplodných zárodků podporujících bublinu.
Rychlost šíření nákazy ale závisí na vzorcích myšlení, které se hodnotí těžko.
Velké spekulativní bubliny jsou zřídkavou událostí.
(Malé bubliny, třeba u cen konkrétních akcií, se vyskytují neustále a nepřinášejí odpověď na naši otázku.)
Poněvadž velké bubliny trvají řadu let, předpovídat je znamená dělat prognózu na mnoho let do budoucna, což je tak trochu jako odhadovat, kdo povede vládu v přespříštím volebním období.
Některá místa se však oproti ostatním jeví jako mírně pravděpodobnější rodiště bublin.
Prvním místem, kam člověk logicky pohlédne, je akciový trh, neboť jde o investice opřené o silnou dluhovou páku – a existuje tu určitá historie bublin.
V uplynulém století se na akciovém trhu objevily tři kolosální bubliny: v letech dvacátých, šedesátých a devadesátých.
Naproti tomu na trhu bydlení byla ve Spojených státech v posledním století taková bublina jen jedna, v první dekádě nového milénia.
Zaznamenali jsme obrovský skok ode dna, jehož světové akciové trhy dosáhly v roce 2009.
Index S&P 500 od 9. března onoho roku v reálných hodnotách vzrostl o 87 %.
Avšak třebaže jsou dějiny prognóz vývoje akciového trhu posety mnoha neúspěšnými pokusy určit, zda odraz ode dna bude trvat ještě mnohem déle, nevypadá to jako bublina, ale spíše jako konec děsu z představy deprese.
Vzestup cen akcií nepřišel s nakažlivým příběhem o „nové éře“, nýbrž o „úlevném výdechu“.
Na několika místech, zřetelně v Číně, Brazílii a Kanadě, zažívají v posledním roce či dvou vzestup také ceny domů a mohly by stoupat i v mnoha dalších místech.
Další bublina obytných nemovitostí však v zemích, kde právě taková bublina praskla, nepředstavuje bezprostřední riziko.
Konzervativní vládní politiky patrně omezí podporu vlastního bydlení a nynější nálada na těchto trzích patrně bublinu nepřipustí.
Jako pravděpodobnější se jeví pokračování dnešního boomu komoditních cen, neboť právě k němu se silněji váže představa „nové éry“.
Sílící obavy z globálního oteplování a jeho účinků na ceny potravin či z chladných zim s větším množstvím sněhu na severní polokouli a jejich účinků na ceny topných paliv jsou nakažlivé příběhy.
Mají dokonce vazbu na hlavní událost přítomnosti, revoluce na Středním východě, které podle některých líčení vyvolala všeobecná nespokojenost nad vysokými cenami potravin – a které zase samy mohou vyvolat další zvýšení cen ropy.
Mým favorizovaným černým koněm mezi kandidáty na bublinu ve zhruba příští dekádě je však zemědělská půda – a nejen proto, že se v posledních měsících objevují zprávy o boomu cen zemědělské půdy v USA a Velké Británii.
Samozřejmě, zemědělská půda je mnohem méně významná než jiná spekulativní aktiva.
V USA například měla zemědělská půda v roce 2010 celkovou hodnotu 1,9 bilionu dolarů, kdežto hodnota amerického akciového trhu činila 16,5 bilionu a amerického trhu s bydlením 16,6 bilionu.
Rozsáhlé bubliny zemědělské půdy jsou velmi ojedinělé: za celé dvacáté století došlo v USA k jediné, během poděšenosti z populačního růstu během 70. let.
Zdá se však, že zemědělskou půdu přinejmenším v některých místech právě teď provázejí ty nejnakažlivější zprávy o „nové éře“.
Nedávno prožívala boom, když v USA v reálných hodnotách posílila o 74 % během desetiletí, které se roku 2008 uzavřelo jejím cenovým vrcholem.
Nadto nesmírně nakažlivé zprávy o globálním oteplování vykreslují scénář nedostatku potravin a posunů v hodnotách půdy v různých částech světa, což může zájem investorů dále stupňovat.
Lidé dnes navíc mají blízko k představě, že se trhy s bydlením a zemědělskou půdou vždy pohybují společně, protože v nedávné minulosti, zkraje nového milénia, zažívaly konjunkturu zároveň.
Jenže korelace mezi ročním reálným růstem cen obytných domů a zemědělské půdy v USA činila v letech 1911 až 2010 pouhých 5 % a nejčerstvější údaje o zemědělské půdě nevykazují nic, co by se podobalo poklesu cen obytných domů.
Do roku 2010 reálné ceny farem v USA klesly od svého vrcholu z roku 2008 jen o 5 %, na rozdíl od 37% snížení reálných cen obytných domů od jejich maxim v roce 2006.
Boom cen realit v první dekádě nového milénia nebyl o mnoho víc než nedostatečností nabídky v oblasti výstavby, neschopností dostatečně rychle uspokojit investiční poptávku, a jeho konec přinesla (a v některých místech přinese) masivní expanze nabídky.
Naproti tomu k žádnému rozšíření nabídky zemědělské půdy nedochází a jsme obklopeni zprávami, jež vytvářejí vhodné podmínky pro nákazu entuziazmem, jak tomu v USA bylo už v 70. letech, kdy podobné strašení cenami potravin zplodilo jedinou bublinu zemědělské půdy v minulém století.
Je však třeba mít na paměti nesnadnost předpovídání bublin.
Odvážným investorům navíc nestačí najít si bublinu, do níž se vmáčknou.
Musejí se také pokusit určit, kdy inkasovat zisk a vložit peníze jinam.
Robert J.
Shiller
Spekulativní bublina je sociální epidemie, jejíž nákazu zprostředkovávají cenové pohyby.
Zpráva o zvýšení ceny obohacuje rané investory, vytváří ústně šířené historky o jejich úspěších a ty vzbuzují závist a zájem.
Všeobecné pozdvižení pak vábí na trh další a další lidi, což vede k pokračujícímu růstu cen, ten láká ještě více lidí, přiživuje historky o „nové éře“ a tak dále.
To vše probíhá v řadě po sobě jdoucích smyček a bublina se zvětšuje.
Jakmile však praskne, stejná nákaza urychlí překotný kolaps, neboť víc a víc lidí opouští kvůli klesajícím cenám trh, čímž zesiluje negativní zprávy o ekonomice.
Než však vyvodíme závěr, že bychom teď po krizi měli vést politiku zaměřenou na zkrocení trhů, musíme zvážit alternativní řešení.
Ve skutečnosti jsou spekulativní bubliny jen jedním z příkladů sociální epidemie, která může být při absenci finančních trhů dokonce ještě horší.
Během spekulativní bubliny zesiluje nákazu reakce lidí na cenové pohyby, avšak sociální epidemie nepotřebuje trhy ani ceny, aby si získala pozornost veřejnosti a rychle se šířila.
Některé příklady sociálních epidemií, které se obešly bez podpory spekulativních trhů, lze nalézt v bestselleru Charlese MacKaye Memoáry výjimečných lidových bludů a davového šílenství.Kniha z roku 1841 proslavila některé historické bubliny: mississippskou bublinu z let 1719-1720, bublinu kolem South Sea Company z let 1711-1720 nebo tulipánovou mánii ze 30. let 17. století.
Kniha však obsahovala také další mimotržní příklady.
MacKay popsal případy sociálních epidemií z různých staletí, které se týkaly víry v alchymisty, proroky soudného dne, vykladače osudu, astrology, lékaře pracující s magnety, lovce čarodějnic a křižáky.
Některé tyto epidemie měly hluboké ekonomické důsledky.
Křížové výpravy v jedenáctém až třináctém století například vyvolaly mezi potenciálními křižáky v Evropě „epidemii válečného šílenství“, jak to popsal MacKay.
Toto třeštění doprovázela bludná představa, že Bůh sešle armády svatých, kteří budou bojovat po boku křižáků.
Křížové výpravy si vyžádaly jeden až tři miliony obětí.
V té době se do úspěchu jakékoliv činnosti poháněné sociální epidemií pochopitelně nedalo investovat ani sázet proti ní – na tyto aktivity neexistovala profesionální stanoviska a analytici neměli svá zjištění jak šířit.
Neexistovalo tedy nic, co by tyto sociální epidemie zastavilo dříve, než přerostou do absurdních proporcí.
MacKayovy příklady nám dnes mohou připadat trochu vzdálené.
Lépe se možná dokážeme vcítit do příkladů, které lze nalézt v centrálně plánovaných komunistických ekonomikách během velké části dvacátého století.
Ani tyto ekonomiky neměly žádné spekulativní trhy a mohlo by se zdát, že dění v nich lze plně přisoudit rozkazům jejich vedoucích představitelů.
Sociální nákaza však v těchto zemích působila ještě silněji než v našich „bublinových ekonomikách“.
Čínský „Velký skok vpřed“ v letech 1958-1961 byl investiční bublinou bez přítomnosti trhu.
Plán zahrnoval zemědělskou kolektivizaci při současné agresivní podpoře průmyslu.
Neexistovaly tržní ceny, nezveřejňovaly se bilance zisků a ztrát, neprováděly se nezávislé analýzy.
Zpočátku se nový plán setkal s obrovským neinformovaným nadšením.
Výrobu oceli zvyšovaly primitivní domácí pece, které by průmysloví analytici pokládali za směšné, avšak znalí lidé tehdy neměli v Číně žádný vliv.
O zkrácení Velkého skoku vpřed samozřejmě nemohlo být ani řeči.
Výsledkem byl rychlý přesun zemědělské pracovní síly a zdrojů do průmyslu, což způsobilo hladomor, který si vyžádal desetimiliony obětí.
Velký skok vpřed vykazoval některé znaky pyramidového schématu: investičního podvodu, jenž se snaží získávat další a další okruhy investorů prostřednictvím ústně šířených historek o pohádkové návratnosti.
Pyramidová schémata vynášejí obrovské zisky svým strůjcům, přinejmenším po nějaký čas, jelikož podněcují sociální nákazu nadšení.
Když Mao Ce-tung navštívil v Mandžusku moderní ocelárnu a hovořil s tamními experty, údajně přestal být přesvědčený, že domácí pece jsou dobrý nápad, ale obával se důsledků plynoucích ze ztráty lidového zápalu.
Stejně jako manažer pyramidového fondu měl zřejmě strach, že jakýkoliv náznak pochybností by mohl vést ke krachu celého plánu.
Velký skok vpřed a kulturní revoluce, která po něm následovala, byly vykalkulovaným úsilím o vytvoření sociální nákazy idejí.
Někdo by mohl namítnout, že tyto události nebyly ve skutečnosti sociálními epidemiemi jako spekulativní bubliny, protože je nařídila totalitní vláda, a výsledná úmrtí tak odrážejí spíše vládní přehmaty než investiční omyly.
Přesto vykazují některé aspekty bublin: kolektivizace byla nepochybně plánem na prosperitu s nákazou všelidového nadšení, jakkoliv pomýlená se při zpětném ohlédnutí jeví.
V porovnání s těmito událostmi ztrácí nedávná a stále pokračující světová finanční krize na výjimečnosti.
A je důležité uvědomit si proč.
Moderní ekonomiky mají svobodné trhy, obchodní analytiky s jejich doporučeními, ratingové agentury s jejich hodnocením cenných papírů a také účetní s jejich rozvahami a výkazy o hospodaření.
A pak jsou zde i auditoři, právníci a regulátoři.
Všechny tyto skupiny mají svá profesní sdružení, která pořádají pravidelné schůzky a vydávají certifikační standardy s cílem zajistit aktuálnost informací a etické chování svých členů.
Díky plnému rozvoji těchto institucí jsou skutečně závažné ekonomické katastrofy – takové, proti nimž je krize z roku 2008 pouhým trpaslíkem – prakticky vyloučené.
Trable s bublinou
Budoucnost boomu bydlení a možné finanční důsledky výrazného propadu cen v nadcházejících letech jsou předmětem sílícího znepokojení vlád po celém světě.
Dozvěděl jsem se to z první ruky, když jsem se účastnil letošního Jackson Hole Symposium v odlehlé divočině Wyomingu, kde ironií osudu nejsou téměř žádné domy na prodej.
Za noci se ozývalo vytí kojotů a troubení jelenů.
Přes den ovšem všichni hovořili o nemovitostech.
Tato konference se stala významnou mezinárodní událostí pro ty, kdo rozhodují o měnových politikách států.
Letos se zúčastnili guvernéři či zástupci guvernérů 34 centrálních bank.
Zhruba dvě třetiny těchto zemí prožívají od roku 2000 dramatický boom bydlení, jehož převážná část nadále trvá, alespoň prozatím.
Konsenzus ohledně dlouhodobějšího výhledu cen domů ovšem nepanoval.
Mezi všemi těmito státy se jako země, která s největší pravděpodobností dosáhla konce tohoto cyklu, jeví Spojené státy.
Podle celonárodního indexu cen obytných domů USA dle Standard & Poor’s/Case-Shillera se ceny domů v USA v reálných hodnotách upravených o inflaci v letech 1996 až 2006 zvýšily o 86%, ale od té doby klesly o 6,5% – a rychlost jejich poklesu se zvyšuje.
To vypadá jako začátek konce boomu, třebaže člověk si samozřejmě nikdy nemůže být jist.
Předložil jsem medvědí náhled na dlouhodobý vývoj, jenž mnozí zpochybnili, ale nikdo v této polemice zřetelně nezvítězil.
Pozorovatele zvenčí by nicméně mohla udivit závažnost připisovaná možnosti, že by dekádu trvající boom mohl postihnout skutečný zvrat, následovaný vážnými propady.
Zdá se, že se všeobecně připouští podstatné riziko negativního vývoje, poněvadž současná krize úvěrů se zřejmě váže k již zaznamenanému poklesu cen domů v USA.
Boom a všeobecné přesvědčení, že ceny domů mohou jedině růst, vedly k oslabení standardů úvěrování.
Hypoteční věřitelé podle všeho věřili, že kupci domů se do platební neschopnosti nedostanou, protože díky rostoucím cenám bude velice atraktivní splátky dodržovat.
Boom navíc vyvolal celou řadu finančních inovací, které sice v jádru mohly být dobrými myšlenkami, ale často se uplatňovaly příliš agresivně, vzhledem k riziku poklesu cen.
Investorům byly vnucovány hypotečně zajištěné cenné papíry, jež pro ně byly příliš rizikové.
Tak jako u těch, kdo si pořizovali bydlení, se uvažovalo, že všechno bude v pořádku, na základě předpokladu, že ceny domů budou nadále slušným tempem stoupat.
Paul McCulley z největšího fondu dluhopisů na světě PIMCO na konferenci v Jackson Hole prohlásil, že během uplynulého měsíce či dvou jsme byli svědky „runu“ na to, co nazývá „stínovou bankovní soustavou,“ která se skládá z pákově zesilovaných investičních kanálů, prostředků a struktur, jež se vynořily společně s boomem bydlení.
Stínová bankovní soustava, která je mimo dosah bankovních regulátorů a pojištění depozit, udržovala boom cen domů tím, že pomáhala zajistit více úvěrů pro jejich kupce.
K „runům“ na banky dochází tehdy, když se lidé vyděsí, že jejich vklady nebudou vyplaceny, a překotně si peníze vybírají, čímž vyvolají bankrot, jehož se obávali.
Není náhodou, že tento nový druh runu na banku vznikl v USA, které jsou dnes nejzřetelnějším příkladem klesajících cen domů na světě.
Když přestanou ceny domů růst, lidé, kteří si nemovitost pořídili nedlouho předtím, mohou ztratit nadšení pro další splátky hypotéky – a investoři ztratí důvěru v hypotečně zajištěné cenné papíry.
Vina za současnou hypoteční krizi se občas připisuje Federálnímu rezervnímu systému USA, protože příliš volná měnová politika údajně podnítila boom cen, který jí předcházel.
Vskutku, reálná (inflačně korigovaná) sazba federálních fondů byla 31 měsíců záporná, od října 2002 do dubna 2005.
Jediným precedentem takové situace po roce 1950 bylo 37měsíční období od září 1974 do září 1977, jež zahájilo nejhorší inflaci, jakou USA v minulém století zažily.
Co tehdy přispělo ke vzniku boomu spotřebitelských cen, přispělo tentokrát k boomu cen bydlení.
Uvolněná měnová politika ale nepostihuje všechno.
Neobvykle nízká sazba federálních fondů se objevila, když už byl boom bydlení v plném proudu.
Podle celonárodního indexu cen obytných domů USA dle Standard & Poor’s/Case-Shillera ceny domů rostly ročně o téměř 10% už v roce 2000 – v době, kdy Fed sazbu federálních fondů zvyšoval a ta vrcholila na 6,5%.
Prudký vzestup se tedy zdá být důsledkem především spekulativního elánu, který vznikl už před škrty v úrokových sazbách.
Alan Greenspan, bývalý předseda Fedu, nedávno řekl, že je nyní přesvědčen, že spekulativní bubliny jsou významnými hnacími silami naší ekonomiky, ale zároveň že světové měnové orgány nedokáží bubliny řídit.
Má do velké míry pravdu: to nejlepší, co měnové orgány mohly učinit, vzhledem k jejich dalším prioritám a zájmům, bylo proti bublině realit napnout síly, ne zastavit její nafukování.
Současný pokles cen domů se neméně zřetelně váže k opadajícímu spekulativnímu nadšení mezi investory, které rovněž do velké míry nemá s měnovou politikou spojitost.
Měnové orgány světa budou mít potíže tento propad i většinu doprovodných problémů zastavit, stejně jako by měly potíže zastavit vzestup, který mu předcházel.
Budování tržní demokracie v Iráku
Jedním z cílů nedávné války v Iráku bylo vybudovat trvalou tržní demokracii, která by sloužila jako příklad pro Střední východ.
Ačkoliv naplňování tohoto cíle dosud mařila všední rutina obnovování právního stavu, bude na něj koalice muset nakonec navázat.
Až k tomu dojde, bude se také muset vyrovnat se skutečností, že současné rozložení ekonomické moci v Iráku není příhodné pro demokracii ani pro trhy a že cizí dočasní správci obvykle věci ještě komplikují.
Začněme nejprve rozložením ekonomické moci.
Roky diktatury a sankcí zdecimovaly irácký obchod a profesní třídy.
Odhady naznačují, že více než 60% Iráčanů závisí svým výdělkem na vládě, která v předvídatelné budoucnosti získá podstatnou část svých příjmů z ropy.
Jakmile ovšem značnou část národního výstupu tvoří snadno dobyvatelný zdroj, jenž má pod kontrolou vláda, demokracie může trpět.
Uvažme Venezuelu.
Vláda Huga Cháveze čelila všeobecné opoziční stávce, jejímž záměrem nebylo pouze dát najevo širokou opozici, ale také zbavit vládu příjmů.
Bez příjmů taková vláda nemůže platit armádu ani rváče, kteří by ji udržovali u moci.
Přestože se zdálo, že Chávez padne, ropa ho zachránila.
K těžbě ropy není potřeba mnoha lidí.
S pomocí loajálních (a zahraničních) inženýrů a s dostatkem dělníků, kteří nahradili stávkující, se vláda dokázala vyhnout přerušení dodávek ropy a zabezpečila si prostředky potřebné k udržení oddanosti žoldáků, kteří by jinak přešli k opozici.
Stávka už je téměř u konce a Chávezova vláda zasahuje proti jejím předákům.
Se Saddámem Husajnem to bylo podobné.
Saddám byl sice svržen, ale co zabrání příštímu režimu, aby ropnou moc nezneužíval k utlačování iráckého lidu?
Demokracie je stabilní jedině tehdy, když ji provází široké rozptýlení ekonomické moci, které dává občanům schopnost nedovolit vládě, aby se chovala svévolně a tyransky.
Podmínky, za nichž vzkvétají demokracie, jsou shodné s těmi, za nichž prosperují volné trhy.
Když se lidé neobávají, že jejich bohatství znárodní nenasytná vláda, a když elita, která za svůj úspěch vděčí vládě, neurčuje tržní pravidla, nabízejí se příležitosti všem.
Jak tedy s ohledem na stabilní demokracii vybudovat v poválečném Iráku základy hospodářství?
Jisté vodítko poskytují ne zcela úspěšné politiky, jež Douglas MacArthur zaváděl v Japonsku po druhé světové válce.
Transformovat Japonsko bylo zřejmě snazší, protože nebylo bohaté na snadno dobyvatelné přírodní zdroje.
Půda byla ovšem soustředěna do nemnoha rukou a průmyslovou moc drželo několik velkých konglomerátů nazývaných ,,zaibatsu".
MacArthur zaútočil na koncentrovanou ekonomickou moc s přesvědčením, že se velcí majitelé půdy a velké firmy stávají figurkami vlády.
Následné reformy rozšířily třídu vlastníků půdy, podpořily zemědělské oživení a posílily stabilitu japonské demokracie.
MacArthur ale neměl dost času, aby své dílo dokončil.
Potřeba spolehlivých dodavatelů během korejské války si vynutila smír se zaibatsu.
To zčásti vysvětluje, proč japonský domácí trh zůstává nekonkurenceschopný navzdory vzkvétající demokracii v zemi.
Padly návrhy, aby se ,,problém" irácké ropy řešil rozdělením akcií státní ropné společnosti mezi občany.
To není řešení, protože vláda bude mít nadále pod kontrolou ropné příjmy a stanovovat dividendu.
Bez adekvátního firemního řízení se ropné příjmy promrhají na velkolepé projekty, korupci a opětovné vyzbrojení.
I když se vládou držený ropný průmysl rozdělí a privatizuje, ať už do rukou cizinců či nikoliv, nebude to záruka, že nad ním v budoucnosti vláda znovu nezíská kontrolu.
Největší nadějí na vznik trvalé tržní demokracie v zemích jako Irák je vytvoření kompenzační hospodářské moci odborníků a podnikatelů.
Těmito lidmi Irák překypuje, jsou ale zdecimovaní roky sankcí.
Aby dokázali získat ztracenou pozici, musí jednou z priorit každé přechodné administrativy být obnova a zotavení vzdělávacích a zdravotnických institucí.
Další prioritou je odvyknout lidi od závislosti na vládě.
Jestliže se vytvoří příležitosti pro drobné dodavatele a malé podniky, mohla by rekonstrukce oživit podnikatelské kruhy.
Nebezpečí tkví v tom, že dočasná správa může rozdat smlouvy subjektům s dobrými styky ve Washingtonu nebo bohaté pozápadnělé bagdádské elitě, která si zajistí své pohodlí, ať je u vlády kdokoli.
Jak ukazuje současná ruská zkušenost, vznikne-li politicky úlisná podnikatelská oligarchie, vyhlídky na tržní demokracii se smršťují.
Je mnohem prozíravější přidělit smlouvy širším kruhům a zajistit, aby tak více iráckých podniků dosáhlo na úvěr.
Je jisté, že většina starých finančních institucí je slabých.
Nejjednodušší nápravou bude umožnit cizincům, aby vložili do domácího soukromého podnikání zahraniční kapitál.
Podporu by ale měly získat i nové domácí finanční instituce.
Takové přístupy by zrcadlily strategie Napoleona III. ve Francii v 50. letech 19. století.
Rozbití finanční moci starého režimu položilo základy živoucí tržní demokracie, v níž se Francie proměnila.
Nic z toho se nestane přes noc.
Je nezbytné vybudovat, opravit a posílit hospodářské instituce.
Prozatímní správa se musí ujmout choulostivého úkolu a pokusit se hledat rovnováhu: bude třeba Iráčanům znemožnit, aby si zvolili, jak se jim bude vládnout, dokud nebudou v praxi splněny hospodářské předpoklady toho, aby taková volba mohla být skutečně svobodná.
Zároveň je Iráčany třeba přesvědčit, že dočasné administrativě leží na srdci jejich nejvlastnější zájmy, a nikoliv zájmy amerických a britských firem.
Úspěch při hledání rovnovážného stavu bude vyžadovat vůdcovské schopnosti, transparentní přístupy a dobrou komunikaci.
V poválečné Evropě a Japonsku to vše Amerika nabídla.
Musí se opět zhostit svého úkolu.
Formování progresivní internacionály
ATÉNY – Politikou vyspělých ekonomik Západu zmítají politické otřesy nevídané od 30. let 20. století.
Velká deflace, která dnes svírá oba břehy Atlantiku, probouzí politické síly, jež dřímaly od konce druhé světové války.
Do politiky se vracejí vášně, leč ne způsobem, ve který mnozí z nás doufali.
Pravice čerpá elán ze zápalu namířeného proti establishmentu, který byl ještě donedávna hájemstvím levice.
Ve Spojených státech si republikánský prezidentský kandidát Donald Trump vcelku věrohodně bere do parády svou demokratickou oponentku Hillary Clintonovou za její úzké vazby na Wall Street, zápal pro invaze do cizích zemí a ochotu přijímat dohody o volném obchodu, které podkopaly životní úroveň milionů pracujících.
Ve Spojeném království zase brexit obsadil zapřisáhlé thatcherovce do role nadšených obránců britské státní zdravotní péče.
Taková proměna není nebývalá.
Populistická pravice se v dobách deflace tradičně přiklání ke kvazilevicové rétorice.
Každý, kdo má žaludek na návrat k projevům předních fašistů a nacistů 20. a 30. let minulého století, najde výzvy, které jsou na první pohled k nerozeznání od progresivních cílů – třeba chvalozpěvy Benita Mussoliniho na sociální zabezpečení nebo kousavou kritiku finančního sektoru od Josepha Goebbelse.
Co dnes zažíváme, je přirozený ozvuk zhroucení centristické politiky, v důsledku krize globálního kapitalismu, v němž finanční krach vedl k Velké recesi a pak k dnešní Velké deflaci.
Pravice jednoduše opakuje své staré triky jak zužitkovat spravedlivý hněv a zmařené touhy obětí k prosazování vlastního odporného programu.
Vše začalo zánikem mezinárodní měnové soustavy zřízené roku 1944 v Bretton Woods, která vytvořila poválečný politický konsenzus založený na „smíšené“ ekonomice, mezích nerovnosti a silné finanční regulaci.
Tato „zlatá éra“ skončila v roce 1971 takzvaným Nixonovým šokem, kdy Amerika přišla o přebytky, které díky opětovnému mezinárodnímu oběhu zachovávaly stabilitu globálního kapitalismu.
Je pozoruhodné, že v tomto druhém poválečném stadiu společně s obchodním a rozpočtovým schodkem USA rostla i americká hegemonie.
Kvůli dalšímu financování těchto schodků však bylo nutné vyvázat bankéře z mezí, které jim určil Nový úděl a brettonwoodský systém.
Jedině to zajistilo, že povzbuzovali a řídili příliv kapitálových toků potřebných k financování dvojího amerického deficitu, ve fiskální oblasti a na běžném účtu.
Metou byla financializace ekonomiky, ideologickým hávem neoliberalismus, spouštěčem strmá zvýšení úrokových sazeb z dílny Federálního rezervního systému za éry Paula Volckera a dovršitelem této faustovské úmluvy prezident Bill Clinton.
Ani načasování nemohlo být příznivější: rozpad sovětské říše a otevření Číny vyvolaly příliv pracovních sil do systému globálního kapitalismu – miliardu pracujících navíc – a ten napříč Západem zvýšil zisky a zadusil růst mezd.
Důsledkem extrémní financializace byla enormní nerovnost a nesmírná zranitelnost.
Dělnická třída na Západě měla však alespoň přístup k laciným půjčkám a nafouklé ceny domů, což dopady stagnujících mezd a ubývajících fiskálních transferů kompenzovalo.
Pak přišel krach roku 2008, který v USA a Evropě vyvolal masivní přebytek peněz i lidí.
Zatímco mnozí přišli o práci, domov i naděje, světovými finančními centry od té doby stále šplouchají biliony dolarů úspor, vedle dalších bilionů, jež vychrlily zoufalé centrální banky v dychtivé snaze nahradit toxické peníze finančníků.
Jelikož firemní a institucionální aktéři mají příliš velký strach investovat do reálné ekonomiky, kvetou kurzy akcií, nejbohatší 0,1 % lidí nemůže uvěřit, jak příznivě je jim nakloněna štěstěna, a zbytek bezmocně přihlíží, jak se hrozny hněvu „…nalévají a těžknou, těžknou ke sklizni“.
A tak se stalo, že početné výseče lidstva v Americe a Evropě se tak zadlužily a začaly vycházet tak draho, že jsou leda na odpis – a snadno se nechají zlákat Trumpovým strašením, xenofobií Marine Le Penové, vůdkyně francouzské Národní fronty, či blyštivou vizí brexitářů vykreslujících Británii jako opětovnou vládkyni vln.
Jak roste jejich počet, tradiční politické strany upadají do bezvýznamnosti, vytlačované nástupem dvou nových politických bloků.
Jeden blok reprezentuje starou trojku liberalizace, globalizace a financializace.
Je sice stále ještě u moci, ale jeho akcie rychle klesají, jak mohou potvrdit David Cameron, evropští sociální demokraté, Hillary Clintonová, Evropská komise, či dokonce řecká vláda vedená Syrizou po své kapitulaci.
Druhý blok tvoří Trump, Le Penová, britští pravicoví brexitáři, polská a maďarská neliberální vláda a ruský prezident Vladimir Putin.
Ti jsou součástí nacionalistické internacionály – v deflačním období obvyklého zjevu – stmelené pohrdáním liberální demokracií a schopností mobilizovat ty, kdo by ji chtěli rozdrtit.
Střet mezi těmito dvěma bloky je skutečný a zároveň zavádějící.
Bitva mezi Clintonovou a Trumpem je opravdová, stejně jako třeba bitva mezi Evropskou unií a brexitáři; jenže tito soupeři nejsou protivníky, nýbrž spolupachateli prodlužování nekonečného koloběhu vzájemného posilování, neboť obě strany se vymezují a své stoupence mobilizují právě tím, proti čemu se staví.
Jediné východisko z této politické pasti je progresivní internacionalismus, založený na solidaritě mezi velkými většinami po celém světě, které jsou připraveny znovu rozdmýchat demokratickou politiku na planetární úrovni.
Pokud to zní utopicky, je třeba zdůraznit, že suroviny už jsou po ruce.
„Politická revoluce“ Bernieho Sanderse v USA, Jeremy Corbyn jako předseda britské Labouristické strany, na kontinentu DiEM25 (Hnutí za demokracii v Evropě): to jsou zvěstovatelé mezinárodního progresivního hnutí, které dokáže definovat intelektuální terén, na němž je zapotřebí demokratickou politiku budovat.
Jsme ale v rané fázi a střetáme se s nevšedním odporem globální trojky: vezměme si přístup federálního výboru demokratů k Sandersovi, kandidaturu bývalého farmaceutického lobbisty proti Corbynovi a pokus obžalovat mne za to, že jsem si dovolil oponovat plánu EU pro Řecko.
Velká deflace přináší velkou otázku: dokáže lidstvo vytvořit a zavést nový, technologicky vyspělý a „zelený“ brettonwoodský systém, který zajistí ekologickou a ekonomickou udržitelnost naší planety, bez masového utrpení a zkázy, jež předcházely původnímu brettonwoodskému systému?
Jestliže na tuto otázku neodpovíme my, progresivní internacionalisté, kdo jiný?
Oba politické bloky, které dnes na Západě soupeří o moc, nechtějí, aby se vůbec nastolila.
Nanotechnologickou budoucnost tvořme bezpečně
Podle některých lidí žijeme na pokraji nanotechnologické revoluce, kdy se hmota konstruuje v měřítku tisíckrát menším, než dokážeme rozeznat pouhým okem, a dobře známé materiály se chovají neočekávaně.
Uspěje-li, pak tato revoluce obrátí svět vzhůru nohama.
Nanotechnologie nám dávají čím dál větší vládu nad hmotným světem a přinášejí příležitosti ke zdokonalování stávajících a k vývoji nových technologií.
Tyto příležitosti se zdají být nekonečné, od tvorby pevnějších a lehčích materiálů a výroby nesmírně výkonných, avšak čím dál menších počítačů po vývoj nových udržitelných zdrojů energie a přípravu léků proti rakovině pro konkrétní jednotlivce.
Nanotechnologie už byly zapracovány do průmyslového zboží v hodnotě přesahující 50 miliard USD.
V současnosti je na trhu víc než 500 spotřebitelských výrobků, jež producenti označili za nanotechnologické, od kosmetiky přes autodíly až po nádobí.
Odhaduje se, že do roku 2014 bude tyto technologie na celém světě využívat průmyslové zboží za 2,6 biliónu USD (čili 15% úhrnné globální produkce), opírající se o výzkum vědců ze zhruba 100 zemí celého světa.
Jsou-li nynější výhledy správné, nanotechnologie mají potenciál ovlivnit téměř všechna odvětví a prakticky všechny aspekty našich životů.
Nanotechnologie ale také otřásají základy našeho porozumění tomu, proč je to či ono škodlivé.
V nanometrickém měřítku (asi 50000krát menším než šířka lidského vlasu) se hmota chová neobvykle: měkké materiály tvrdnou, nehybné materiály se dávají do pohybu a neškodné látky se mění ve zhoubné.
Tak jako lze železo zpracovat ve výrobky tak odlišné, jako jsou pánve a meče, užitečnost nebo škodlivost nanotechnologických produktů závisí na tom, jak jsou v nanometrickém měřítku sestavené.
V důsledku toho už nemůžeme spoléhat na konvenční způsoby řízení rizik, které vycházejí ze samotných surovin.
Poněvadž počet výrobků využívajících nanotechnologie nadále roste, potřebujeme nové vědecké vědomosti o rizicích, jež by mohly představovat.
Experti ve vládních kruzích, průmyslu, akademické obci i jinde se shodují, že máme-li nanotechnologie vyvíjet co nejbezpečněji, je třeba vyřešit dlouhý seznam otázek.
Výzvou, před níž stojíme, je najít odpovědi, jež výrobcům a regulačním orgánům umožní dělat správná a vědecky podložená rozhodnutí a vytvořit kontrolní systém, který povzbudí důvěru spotřebitelů.
Reakce světa na tuto výzvu bohužel zatím není nikterak mohutná.
Projekt pro studium vznikajících nanotechnologií při Mezinárodním badatelském středisku Woodrowa Wilsona v roce 2005 pečlivě prošetřil vládou financovaný výzkum zkoumající ekologické, zdravotní a bezpečnostní dopady nanotechnologií.
Investice do nesmírně podstatného výzkumu byly nízké: ve Spojených státech se odhadem jednalo jen o 1% z federálních investic do výzkumu a vývoje nanotechnologií v celkové výši 1,1 miliardy dolarů.
Ještě znepokojivější byla zjevná absence jakékoli strategie za financovaným výzkumem.
I oné hrstce relevantních studií, jež zkoumaly možná rizika, chybělo návodné zaměření, takže nic nenaznačovalo, že by získané informace pomohly orgánům s rozhodovacími pravomocemi zajistit, že nanotechnologie budou v dlouhodobém výhledu vyvíjeny bezpečně.
USA jsou nesmírně úspěšné, co se týče propagace výzkumných strategií, které využívání nanotechnologií podporují, a slouží jako vzor napodobovaný po celém světě.
Avšak tytéž strategie, které se uplatňují při vývoji nanotechnologických aplikací, nám nepomohou najít odpovědi na narůstající seznam otázek ohledně jejich možných dopadů, které si už dnes vlády a průmysl kladou.
Naléhavé otázky vztahující se k rizikům vyžadují promyšlené jednání v mezinárodním měřítku.
Zodpovězeny budou, jedině pokud výzkumné úsilí a rozsah jeho financování budou odpovídat informacím, které potřebujeme, abychom směřovali k bezpečné budoucnosti pro nanotechnologické aplikace.
V roce 2006 vědecký časopis Nature zveřejnil pět velkých výzev pro výzkum ve vztahu k vývoji bezpečných nanotechnologií:
Některé státy a regiony začínají rozvíjet výzkumné programy, které na těchto pět výzev reagují.
Například Evropská unie nedávno ohlásila nanotechnologický výzkumný program za 3,6 miliardy eur, jenž obsahuje ekologické, zdravotní a bezpečnostní cíle, které jsou s těmito výzvami v souladu.
Obdobně nejvyšší poradní orgán britské vlády pro vědu a techniku v březnu 2007 varoval, že přední postavení země v nanotechnologiích upadá, poněvadž vláda dostatečně neinvestovala do výzkumu nezbytného pro pochopení a účinné řízení možných účinků na zdraví a životní prostředí.
Cesta před námi je ještě daleká.
Máme-li vystavět udržitelné nanotechnologie na spolehlivých vědeckých poznatcích, globální výzkumné strategie musí mít podporu novátorských politik a dostatečné finanční zajištění.
Jen v USA se odhady nezbytné výše financování, jež výzkum nanotechnologických rizik zaměřený na splnění cílů vyžaduje, pohybují mezi 50 a 100 miliony dolarů ročně – což je pětkrát až desetkrát víc, než kolik se investovalo v roce 2005.
Nemůžeme si dovolit do nanotechnologické budoucnosti kormidlovat naslepo.
Navzdory dobrému začátku většina zemí tyto technologie jedenadvacátého století vyvíjí se starým a úzkoprsým uvažováním.
Nevyvineme-li způsoby a prostředky, které nám umožní odhalit a obejít možná nová rizika, vyhlídky na tyto vzrušující nové technologie budou nejisté.
Musíme procitnout a uvědomit si, že je potřeba, aby se budoucí nanotechnologické aplikace zakládaly na správném porozumění možným dopadům.
V globálních dostizích o prvenství v oblasti nanotechnologií se vítězi stanou ti, kdo porozumějí rizikům a podpoří výzkum, který je minimalizuje.
Cesty k trvale udržitelné energii
NEW YORK – Nejjistějším tipem na budoucnost energie je potřeba nízkouhlíkových energetických dodávek.
Kolem 80% dnešní světové primární energie je založeno na uhlíku: na uhlí, ropě a zemním plynu.
Do poloviny století se budeme muset přeorientovat na energii s nulovým nebo nízkým obsahem uhlíku.
Velkými otázkami zůstává, jak a kdy k tomu dojde.
Pro nízkouhlíkovou primární energii se nabízejí tři možnosti: obnovitelná energie, jako jsou větrná, sluneční, geotermální a vodní energie plus biomasa, za druhé jaderná energie a za třetí zachycování a odlučování uhlíku, což znamená výrobu energie s využitím fosilních paliv při současném zachycování vznikajících emisí CO2 a ukládání uhlíku na bezpečné místo v podzemí.
Existují tři přesvědčivé důvody, proč by měl svět přejít na nízkouhlíkovou energii.
Za prvé vyšš�� hladina CO2 okyseluje světové oceány.
Setrváme-li v současném trendu, zničíme nakonec obrovské množství mořského života a silně poškodíme potravní řetězce, na které se spoléháme.
Za druhé CO2 nebezpečně mění světové klima, jakkoliv by velké ropné společnosti byly rády, kdybychom tomu nevěřili.
(Stejně tak vynakládaly tabákové firmy ohromné částky na politický lobbing a falešnou vědu, aby popřely spojitost mezi kouřením a rakovinou plic.)
Za třetí čelíme prudce se zvyšujícím cenám fosilních paliv, neboť růst v rozvojových zemích žene vzhůru poptávku a konvenční zásoby uhlí, ropy a plynu jsou vyčerpané.
Jistě, můžeme najít další fosilní paliva, avšak při mnohem vyšších nákladech a mnohem vyšším ekologickém riziku v důsledku úniků průmyslových látek, působení odpadních produktů a dalších škod.
Dokonce i tolik opěvovaná revoluce v podobě břidlicového plynu je do značné míry přehnaná – podobá se zlaté horečce a akciovým bublinám minulosti.
Naleziště břidlicového plynu se vyčerpávají mnohem rychleji než konvenční ložiska.
A navíc jsou ekologicky nečistá.
Spojené státy vyvinuly mnoho technologií nízkouhlíkové energie, avšak jiné země v současnosti daleko odhodlaněji, prozíravěji a rozhodněji než USA zavádějí tyto technologie do široké praxe.
Politicky je Amerika stále zemí velkých naftařů.
Američany bombardují sdělovací prostředky financované ropným průmyslem, které zlehčují klimatické změny, zatímco státy mnohem chudší na fosilní paliva už realizují nezbytný přechod na nízkouhlíkovou budoucnost.
Dva evropští sousedé, Německo a Francie, ukazují cestu vpřed – nebo přesněji řečeno alternativní cesty vpřed – směrem k nízkouhlíkové budoucnosti.
Přistupují k ní způsoby, které odrážejí jejich odlišné přírodní bohatství, průmyslovou historii a politické tlaky.
Německo realizuje Energiewende neboli přechod na trvale udržitelnou energii – je to pozoruhodná (a pro velkou rozvinutou ekonomiku dokonce bezpříkladná) snaha pokrýt veškerou energetickou poptávku země obnovitelnou energií, zejména sluneční a větrnou.
Francie se zase silně spoléhá na nízkouhlíkovou jadernou energii a rychle přechází na elektromobily, jako je průlomový Renault-Nissan Leaf.
Německý přístup je méně jistý.
Po jaderné katastrofě v japonské Fukušimě se Německo rozhodlo uzavřít celý svůj jaderný sektor a zcela přejít na strategii založenou na vyšší energetické účinnosti (nižším energetickém vstupu na jednotku národního důchodu) a obnovitelných zdrojích.
Pro tak obrovskou energetickou transformaci skutečně neexistuje žádný „manuál“ a Německo se téměř jistě bude muset spoléhat na evropskou elektrickou síť, ve které bude moci čistou energii sdílet, a v konečném důsledku i na solární energii dovezenou ze severní Afriky a Blízkého východu.
Francouzská sázka na jadernou energii je ověřenější.
Většina francouzské energie koneckonců pochází z jádra už mnoho let.
A přestože je protijaderné smýšlení v Evropě velmi silné – a stále sílí, dokonce i ve Francii –, zůstane jaderná energie součástí globálního energetického mixu ještě několik desetiletí, už proto, že jejím významným uživatelem bude i nadále velká část Asie (včetně Číny, Indie, Jihokorejské republiky a Japonska).
Klíčové je, že Francie, Německo a mnoho dalších evropských států – včetně skandinávských zemí, které mají značný potenciál větrné a vodní energie – si uvědomují, že svět jako celek bude muset opustit energetický systém založený na fosilních palivech.
Je to správná kalkulace.
Mnozí lidé se bezpochyby budou přít, která alternativa – zda francouzská sázka na jadernou energii, nebo německá solární cesta – je moudřejší.
Obě strategie jsou však pravděpodobně správné.
Většina studií ukazuje, že hluboká dekarbonizace světové ekonomiky ode dneška do poloviny století, což je časový horizont vynucený ekologickou realitou, bude vyžadovat masivní rozšíření všech nízkouhlíkových možností – včetně větší účinnosti a vyššího podílu obnovitelných zdrojů.
Jednou z nejvyšších priorit nové Sítě trvale udržitelných rozvojových řešení, kterou jménem generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna řídím, bude vypracování alternativních cest k nízkouhlíkové ekonomice, jež budou brát v úvahu specifické podmínky v zemích po celém světě.
Různé státy si vyberou různé strategie, ale všichni potřebujeme dospět k témuž cíli: k nové energetické soustavě vybudované na nízkouhlíkových zdrojích, elektrifikaci automobilů a chytrých a energeticky účinných budovách a městech.
Ti, kdo se pro tyto strategie rozhodnou nejdříve, za ně možná zaplatí o něco vyšší cenu, ale stejně jako celý svět za ně sklidí ovoce v podobě dlouhodobého hospodářského a ekologického přínosu.
Použitím vskutku trvale udržitelných technologií vytvářejí Francie, Německo a další země energetickou soustavu, která bude během celého století stále více podporovat světovou ekonomiku.
Jak stavět na euru
Euro už je na světě šest let.
Je na čase zvážit, jak si vede a zda naplňuje naděje, jež doprovázely jeho zrod.
Tyto naděje nebyly skromné.
Od jednotné evropské měny se očekávalo, že díky snížení transakčních nákladů a odstranění kurzového rizika vyústí v plně integrované trhy produktů a financí.
To pak mělo zajistit vyšší zisky z obchodu, silnější konkurenci, mohutnější přeshraniční kapitálové toky, nižší výpůjční náklady a více příležitostí pro sdílení rizik, což vše mělo podle očekávání nakonec posílit investice a produktivitu.
Realita zklamala.
Ve srovnání s pěti lety před zavedením eura v roce 1999 růst produktivity v Itálii, Německu, Španělsku a Nizozemsku zpomalil, zatímco v Dánsku, Švédsku a Británii, tedy členských zemích Evropské unie, jež zůstaly stranou, za stejné období zrychlil nebo zůstal beze změny.
Vskutku, zdá se, že kromě Francie coby skutečné výjimky nebylo euro pro země, jež jej přijaly, žádným požehnáním.
Proč takové zklamání?
Nedokázaly se očekávané přínosy nové měny projevit v praxi?
Této otázce se věnuje několik nedávných ekonomických studií, jež sledují celou škálu ukazatelů.
Najevo vychází následující:
· Jednotná měna opravdu posílila mezinárodní obchod uvnitř eurozóny, a to asi o 10%.
Třebaže byl očekáván větší účinek, na úplné hodnocení je ještě příliš brzy.
Každopádně jde o důležitý pozitivní výsledek, neboť mezinárodní obchod se všeobecně považuje za klíčový faktor rychlejšího růstu a vyšší efektivity.
· Očekávalo se, že euro zvýší cenovou transparentnost, čímž by zesílilo konkurenci na trzích produktů.
Neexistuje žádný důkaz, že k tomu došlo.
Během zavádění programu jednotného trhu, tedy na začátku 90. let, se ceny sbližovaly, ale pak konvergence ustala.
· Přeshraniční investice do eurozóny narostly, avšak v této oblasti je těžší odlišit účinek jednotné měny od dalších průvodních událostí (například privatizací nebo firemních fúzí).
· Peněžní trhy i trhy s dluhopisy jsou dnes v eurozóně plně integrované, což zajišťuje snížení ceny kapitálu pro velké firemní příjemce úvěrů.
Maloobchodní bankovnictví však zůstává rozdrobené hranicemi států; domácnosti a menší výrobci tak žádný větší vliv nepocítili.
· Očekávalo se, že euro získá mezinárodní úlohu a tím nakonec zlepší odolnost Evropy vůči hospodářským šokům.
Mohutně sice přibývá mezinárodních dluhopisů denominovaných v euru, ale likvidita devizových trhů není v případě eura větší než byla u národních měn, jež nahradilo, a euro stále ani zdaleka nedokáže zpochybnit převahu dolaru.
Samozřejmě, euro nikdy nebylo jen ekonomickým projektem.
Jedním z hlavních motivů jeho zastánců byla snaha posílit evropskou politickou integraci.
Euro se skutečně rychle stalo symbolem evropské jednoty.
Na otázku „Co pro vás osobně znamená EU?“ 50% občanů 15 zemí, jež tvořily EU před rozšířením v květnu 2004, odpovědělo „euro“ – šlo o druhou nejčastější odpověď (hned za „možností cestovat, studovat a pracovat kdekoli v EU“).
Přesto tento symbol nepřidal EU ani eurozóně na popularitě.
Podpora členství zůstává v patnáctce členských zemí z doby před rozšířením na úrovni z poloviny 90. let (a pod maximem z roku 1990), přičemž podpora eura není vyšší než v roce 1997.
Jistěže, zavedení eura bylo opravdovou revolucí a všechny jeho dopady ještě nemůžeme vidět.
Jedno je však jasné: tato revoluce proběhla na vratkých základech národních ekonomik.
Transformovala nejvyšší patra evropského hospodářství – finanční trhy a instituce makroekonomických politik –, ale nijak se nedotkla prastarých kořenů deformací na straně nabídky, vyvolaných mylnými národními politikami v 70. a 80. letech.
Skličující hospodářskou výkonnost eurozóny zapříčiňují tyto deformace, nikoliv nedostatky jednotné měny.
Země, jež přijaly euro, charakterizovaly v 90. letech chatrné instituce trhu práce, přebujelé penzijní systémy, vysoké zdanění příjmů z pracovní činnosti a neefektivní sektory služeb – a to se dosud nezměnilo.
Zásadnějším problémem eura je to, že jeho přijetí nepřinutilo země eurozóny k tomu, aby se vypořádaly s těmito fundamentálními nedostatky.
Očekávalo se, že úplná integrace trhů produktů a financí odhalí neefektivnosti a že investice se odkloní od loudavců ke zdatnějším zemím.
Ačkoliv reformní úsilí v 90. letech zesílilo v celé Evropě, jak v zemích uvnitř eurozóny, tak mimo ni, existuje jen málo důkazů o tom, že by „ti uvnitř“ zavedli dalekosáhlejší a zásadnější reformy na straně nabídky než „ti mimo“.
Larry Summers, bývalý ministr financí USA a současný rektor Harvardovy univerzity, označil kdysi jednotnou evropskou měnu za „odvracení pozornosti“ od vážných reforem na straně nabídky, s nimiž se Evropa musí vyrovnat.
Takový úsudek je snad příliš příkrý, neboť nevíme, zda by EU a jednotný trh bez jednotné měny přežily.
Jedno je ale jisté: Evropa si nemůže dovolit další „odvracení pozornosti“.
Hlavní výzvou, jíž revoluce eura čelí, je rekonstrukce chatrných evropských základů na straně nabídky.
Jde o výzvu, s níž je třeba se vypořádat u jejích kořenů na národní úrovni.
Na globálním zotavení je třeba stavět
Dnešní svět je učebnicovým příkladem kontrastů.
Pronásledují nás obrazy teroru a válek.
A přitom všechny oblasti zeměkoule zažívají nejsilnější hospodářský růst za poslední léta, inflace zůstává i přes rostoucí ceny ropy na uzdě a také finanční trhy si vedou dobře.
Několik ekonomik, které v nedávné době čelily finančním krizím, se rychle odráží ode dna.
Zároveň však zbývá učinit ještě mnohé, máme-li pomoci předejít budoucím krizím a snížit chudobu.
Co tyto kontrasty znamenají pro budoucnost?
Odpověď závisí v rozhodující míře na tom, jak budou jednotlivé země a mezinárodní společenství jako celek reagovat na klíčové strategické problémy: jak se vyrovnat s globálními nerovnováhami prostřednictvím makroekonomické politiky a značně opožděných reforem; jak čelit nákladům spojeným se stárnutím populace; jak posílit obranu proti hospodářským a finančním krizím a jak se postavit k tíživým závazkům plynoucím ze snižování chudoby.
Vedoucí představitelé finančního sektoru ze 184 zemí se nedávno sešli ve Washingtonu na výročním zasedání MMF a Světové banky.
Letos si připomínáme šedesáté výročí konference v Bretton Woods, na níž byly obě organizace založeny jakožto pilíře mezinárodní hospodářské spolupráce.
Jako výkonný ředitel MMF jsem přednesl poselství o ostražitosti a akci.
Jednoduše řečeno musí mezinárodní společenství využít současného hospodářského zotavení k prohloubení úsilí o zajištění finanční a hospodářské stability a k pomoci zemím s omezenými vyhlídkami.
Období silného hospodářského růstu umožňují státům zavádět opatření na snížení pravděpodobnosti a hloubky budoucích poklesů.
Takové příležitosti však bývají až příliš snadno promrhány.
V éře globalizovaných finančních trhů, kdy se země jen obtížně potýkají s rapidním přeshraničním tokem kapitálu, není na sebeuspokojení čas. Poučení z devadesátých let minulého století zní, že veškeré slabiny je nutno řešit dříve, než přerostou v krize.
Rychlý celosvětový hospodářský růst v roce 2004 ukazuje, že snaha posílit ochranná opatření se od devadesátých let vyplatila.
Růst je však nevyrovnaný: Evropa a Japonsko - navzdory některým nedávným přírůstkům - ani zdaleka nedosahují svého potenciálu, a světovou ekonomiku tak i nadále táhnou především Spojené státy a Čína.
Jednou z priorit je snížení celosvětové nerovnováhy platební bilance.
USA musí ve střednědobém výhledu podniknout kroky ke snížení rozpočtového schodku.
Evropa a Japonsko pak mohou posílit růst zvýšením tempa strukturálních reforem.
Kroky ke zvýšení flexibility měnových kurzů v Číně a dalších asijských zemích, podporované reformou finančního sektoru, budou mít domácí i celosvětový přínos.
I jinde učinily takzvané „nové ekonomiky" ve svém reformním úsilí v poslední době značný pokrok, ale musí si tuto dynamiku udržet, aby se obrnily proti potenciálním šokům.
Na obzoru se rýsují i další problémy.
Témata, která byla kdysi pokládána za „střednědobá", jsou stále naléhavější.
Stárnutí populace nutí mnoho zemí řešit tlaky na své rozpočty a systémy sociálního zabezpečení.
Problém bezprostředně hrozí v severní Americe, eurozóně a Japonsku.
Zanedlouho se s ním však bude muset potýkat rovněž mnoho rozvojových zemí, v řadě případů bez polštáře blahobytu.
Je zde také energetická otázka.
Vysoké ceny ropy vzkřísily starou zranitelnost.
Státy potřebují přeformulovat svou energetickou politiku - včetně zvýšení produkčních a rafinérských kapacit, diverzifikace energetických zdrojů a dodání nového impulzu ochraně životního prostředí.
Lepší rovnováha mezi produkcí a spotřebou by zabránila velkým výkyvům cen ropy.
MMF se zaměřuje na krizovou prevenci a v minulosti vyzýval k větší průhlednosti a silnějším finančním systémům.
Fond rovněž aktivně sleduje vývoj na kapitálovém trhu a zavádí systematičtější hodnocení dluhové udržitelnosti.
Vždy budou existovat způsoby, jak naši práci posílit tak, abychom poskytovali dobře formulované rady založené na jasném pochopení a nejlepší možné analýze dané země.
Své postoje musíme politickým předákům sdělovat zřetelně a posilovat pobídky, na jejichž základě by státy přijímaly příslušná nápravná opatření.
V konečném důsledku však účinnost našich rad závisí na ochotě jednotlivých států jednat dle našich doporučení.
Hospodářskou stabilitu ohrožuje také chudoba.
Přes všechny úspěchy v posledních desetiletích zůstává faktem, že 20% obyvatel zeměkoule stále žije za méně než jeden dolar denně, zatímco HIV/AIDS a další nakažlivé choroby pustoší řadu společností.
I další sociální ukazatele nabízejí chmurný obrázek.
Většina rozvojových zemí pravděpodobně nedosáhne cíle mezinárodního společenství snížit do roku 2015 chudobu na polovinu.
Na konferenci v Monterrey v roce 2002 se mezinárodní společenství dohodlo na rámci pro dosažení tohoto cíle.
Rozvojové země přijmou zdravou hospodářskou politiku doprovázenou kvalitním vládnutím.
Průmyslové země zvýší objem pomoci a sníží obchodní bariéry.
MMF a Světová banka nabídnou rady, expertizy a financování, přičemž fond se bude soustředit na makroekonomickou a finanční stabilitu, která je pro udržení trvalého růstu a snížení chudoby klíčová.
Jistý pokrok již v tomto „Monterreyském konsensu" nastal.
Mezinárodní podpora však zdaleka nedosahuje slíbené úrovně.
Je zapotřebí silných politických závazků, má-li být poskytnuta pomoc potřebná pro urychlení pokroku a zajištění úspěchu obchodního kola v Dauhá, které je pro dlouhodobé vyhlídky rozvojových zemí tak klíčové.
Pružnost celosvětové ekonomiky tváří v tvář politickým a ekonomickým šokům demonstruje ústřední význam reformního procesu - a podtrhuje, jak je důležité pokračovat v nastoupené cestě.
Vlády a instituce jako MMF na to musí brát zřetel při úsilí o zajištění trvalého hospodářského zotavení, z něhož budou mít prospěch všichni lidé na světě.
Schůzka dvou Kimů: a co dál?
PCHJONGJANG: Taje konečně poslední ledovec studené války?
Summit mezi jihokorejským prezidentem Kim Te-džungem a severokorejským “nejdražším vůdcem” Kim Čong-ilem dal oběma stranám korejského poloostrova naději, že pětapadesát let trvající období studených i vznětlivých válek se chýlí ke konci.
Vzhledem k tomu, že Korejský poloostrov je v současné době jedním z nejvýbušnějších míst planety s vysokým rizikem použití jaderných zbraní ze strany Severní Koreje, mohl by z případného uvolnění vztahů mezi oběma zeměmi vytěžit celý svět.
Kim Te-džungova návštěva Severní Koreje dala Kim Čung-ilovi historickou příležitost sdělit celému světu, že Severní Korea je připravena rozbít skořápku izolace, do níž se sama uzavřela.
Veřejným a tolik dramatickým podáním ruky a objetím s jihokorejským prezidentem dal severokorejský vůdce otevřeně najevo, že proces normalizace politických a ekonomických vztahů mezi oběma Korejemi myslí vážně.
Vřelost jeho uvítání byla pro celý svět znamením, že Severní Korea se vskutku otevírá; a pro Severokorejce byla důkazem, že jejich vláda se opravdu hodlá změnit – jak, to se ovšem stále neví – neboť si uvědomuje, že v rapidně se globalizujícím světě musí přežít.
V Kim Čong-ilově jednání byla kromě toho zjevná snaha předvést se jako vážený a racionální vůdce, nikoli jako onen bezútěšný a uzavřený samotář, o kterém se píše v novinách.
Oba Kimové se v zásadě dohodli na tom, že budou ve svém konání směřovat ke znovusjednocení, a to “nezávisle” na vnějších vlivech, a že budou hledat oboustranně přijatelný kompromis mezi jihokorejskou představou severo-jižního společenství či “konfederace” a severokorejskou ideou “federace s omezenými pravomocemi”.
Slíbili, že pomohou rodinám rozděleným demilitarizovanou zónou, aby se mohly po půlstoletí opět setkat, a přislíbili podpořit vzájemnou výměnu v různých oblastech včetně ekonomické spolupráce.
Tyto záležitosti by měla mít na starosti pravidelná korejsko-korejská vládní zasedání.
Tato prohlášení sice mohou znít jako tradiční závan dobré vůle, jehož jsme svědky na konci všech podobných schůzek, velmi otevřená gesta obou vůdců však jsou, zdá se, pravým impulsem k posunu vpřed.
Skutečnou zkoušku toho, jak daleko a rychle tento proces může zajít, lze očekávat ve chvíli, kdy – jestli vůbec – se Kim Čong-il odhodlá oplatit návštěvu svého protějšku návštěvou Soulu, jak slíbil, že učiní, “až přijde vhodný čas”.
Signalizuje Kim Čong-il opravdu nějakou zásadní změnu?
Je připraven stáhnout své jednotky z demilitarizované zóny a rozebrat desítky tisíc děl, která jsou s to udeřit na Soul?
Je připraven vyhovět požadavku zmrazení vývoje nukleárních zbraní a zajistit, aby Severní Korea nevyvážela, nevyvíjela ani nepoužívala balistické střely?
Dokud totiž bude v Severní Koreji existovat riziko a nebezpečí výroby a použití nukleárních zbraní a balistických střel, zůstane Korejský poloostrov potencionálním zdrojem konfliktu.
Formálně vzato jsou ještě dnes obě země ve válečném stavu.
Za těchto podmínek je ještě zcela předčasné hovořit o odchodu amerických jednotek.
Přestože tyto svízelné body přetrvávají, lze se k nim dnes stavět s větší důvěrou, poněvadž už není třeba pochybovat o tom, kdo skutečně vládne v Severní Koreji: Kim Čong-il byl a je všudypřítomný, a to nejen na nedávno skončeném summitu.
Vychází totiž najevo, že právě on plně stál za politikou angažovanosti iniciovanou americkým prezidentem Clintonem a japonskou vládou poté, co Severní Korea v srpnu 1998 zkušebně odpálila balistickou střelu se střední délkou doletu.
Když nyní Kim Čong-il začíná normalizovat vztahy se svým jižním sousedem, získává spolu s tím větší moc při jednáních nejen s Jižní Koreou, ale také se Spojenými státy, Japonskem, Čínou i Ruskem.
Má-li mu ovšem jeho snaha přinést skutečné plody, musí pokračovat v přeměně image Severní Koreje z “nezvedence” na normální stát.
Důkazem, že USA dosavadní kroky vítá, je fakt, že Clintonova vláda rozhodla o tom, že dříve oznámený záměr zrušit obchodní sankce na severokorejský vývoz opravdu vstoupí v platnost.
Další vývoj po vrcholné korejsko-korejské schůzce není tedy jen úkolem obou Kimů.
Prvním zásadním úkolem, jenž stojí před jihokorejskou vládou, je přimět Spojené státy ke spolupráci na programu posílení “koreanizace” poloostrovních záležitostí.
Vzhledem k rostoucí ekonomické rivalitě v posledních letech to nemusí být zrovna snadný úkol.
Je ovšem životně důležité oddělit proces korejských mírových jednání od čínsko-amerického a rusko-amerického soupeření, zejména pokud jde o palčivé otázky programu americké vojenské obrany typu NMD a TMD, jež Amerika zvažuje.
Také Čína a Rusko si v Severní Koreji pěstuje svá želízka.
Koncem května se v Pekingu konala tajná návštěva Kim Čung-ila, snad s cílem přesvědčit jej, aby se summit konal tam a vyšachovat tak Spojené státy z pozice hlavního aktéra na poloostrově.
Ruský prezident Vladimir Putin se chystá navštívit Pchjongjang v červenci, aby tam hledal podporu pro své výhrady vůči Američany navrhovanému protiraketovému štítu.
A v době, kdy ony dvě největší asijské země okopávají půdu pod Kim Čong-ilem, hledá cestu do Pchjongjangu k jednáním o raketách také Washington a Tokio by rádo se severem Koreje znovu navázalo diplomatické styky.
Amerika a Japonsko pomohly Severní Koreu dotlačit k rozhovoru s Jižní Koreou.
Je povinností Jižní Koreje, aby obě tyto vlády detailně informovala o svém snažení získat vliv na poli korejsko-korejského usmíření.
Poněvadž role Číny stoupá, je důležité, aby Spojené státy a Čína obnovily svůj strategický dialog a společným dílem přispěly k oddělení záležitosti severokorejských střel od komplexního problému protiraketové obrany.
Dva Kimové přiblížili Korejský poloostrov míru mnohem více, než by kdo ještě před týdnem věřil.
Jejich snaha však musí mít podporu ostatních mocností, jež mají na obou Koreách zájem.
Odolný Pákistán?
ISLÁMÁBÁD – Od poloviny prosince zažívá Pákistán politickou a hospodářskou nestabilitu, která je výjimečná i na pákistánské poměry.
Křehká politická struktura, jež začala vznikat po obnově civilní vlády v roce 2008, se nyní otřásá.
Základní příčinou tohoto neklidu je Tahír Kadrí, muslimský duchovní původem z Toronta, který počátkem prosince přicestoval do Láhauru.
O deset dní později oslovil mamutí veřejné shromáždění u památníku Minar-e-Pakistan, kde o rok dříve odstartoval bývalý hráč kriketu a současný politik Imrán Chán „politické cunami“, jak to on sám nepříliš příhodně nazval.
Kadrí dal vládě v Islámábádu dvacetidenní ultimátům na to, aby očistila politický systém od přebujelé korupce, znovu ustavila volební komisi a jmenovala udržovací správu, která bude dohlížet na blížící se hlasování.
Mezi udržovacími správci by podle něj měli figurovat technokraté, vysloužilí vojenští důstojníci a soudci – a v úřadu by směli setrvat déle než ústavně povolených 90 dní.
Pokud prý vláda tyto kroky nepodnikne, zorganizuje Kadrí milionový pochod na hlavní město.
Když vláda neuposlechla, vydalo se 50 000 lidí po slavné Grand Trunk Road do Islámábádu – třísetkilometrovou trasu urazilo za 36 hodin.
Kadrí opakovaně pronášel k členům pochodu projevy, v nichž se nerozpakoval směšovat politické metafory a označit se za novodobého Mao Ce-tunga na cestě, která rozpoutá džihád, očistí systém a zahájí jakousi pákistánskou verzi arabského jara.
Desátého ledna, zatímco Kadrí plánoval svůj pochod, zaútočili dva sebevražední atentátníci vyslaní zakázanou skupinou sunnitských extremistů Laškare džhangvi na komunitu hazárských šíitů v Kvétě a zabili téměř sto lidí.
Hazárové reagovali na útok tím, že učinili z výroby rakví pro mrtvé symbol protestu.
Všechny oběti seřadili na ulici Alamdár, která vede přes šíitskou komunitu ve městě, a odmítli je pohřbít, dokud vláda nepropustí neschopné a zkorumpované místní představitele v čele s tamním navábem, který trávil víc času v zahraničí nebo v Islámábádu než v hlavním městě provincie.
Vláda podlehla, odvolala předsedu rady ministrů a jeho kabinet, a vložila tak problémovou provincii do péče provinčního guvernéra.
O pět dní později nařídil vždy aktivní Nejvyšší soud Pákistánu zatčení premiéra Rádži Parvíze Ašrafa a šestnácti dalších vysokých vládních činitelů za údajnou účast na takzvaném „případu energetických pronájmů“.
Ten se datuje do období let 2008-2011, kdy Ašraf jako tehdejší ministr vodohospodářství a energetiky dohlížel na velké kontrakty na pronájem generátorů potřebných ke zmírnění nedostatku energie, kvůli němuž přicházela pákistánská ekonomika až o 5% HDP.
Několik zpráv v tištěných a elektronických médiích tehdy naznačilo, že uzavírání kontraktů Ašrafovým ministerstvem provázela korupce.
Ministerstvo financí oslovilo Asijskou rozvojovou banku (ADB), která potvrdila, že ze smluv unikl velký objem peněz a řada pronajatých generátorů vyrábí mnohem méně energie, než bylo přislíbeno.
Nejvyšší soud vzal nálezy ADB na vědomí a zahájil řízení proti Ašrafovi a dalším vysoce postaveným činitelům včetně několika úředníků ministerstva financí.
Ašraf z kabinetu odstoupil, avšak později se do něj vrátil jako premiér.
V dřívějších dobách by i krize mnohem menší intenzity vyvolaly vpád armády na politickou scénu, jak se stalo v letech 1958, 1969, 1977 a 1999.
Od získání nezávislosti země v roce 1947 koneckonců armáda v Pákistánu vládla celkem 33 let.
Tentokrát ovšem vojáci zůstali v kasárnách, a to z jednoduchého důvodu: probuzené obyvatelstvo, aktivní občanská společnost a svobodná a pulzující média by další armádní zásah do politiky nestrpěly.
Po téměř pěti letech demokratické vlády je Pákistán na cestě k vytvoření trvalého zastupitelského politického uspořádání.
Ten sice nevedl ke vzniku čisté a efektivní vlády, ale lidé zjevně nacházejí značnou útěchu v přesvědčení, že prostřednictvím vzájemné spolupráce najdou Pákistánci cestu z bahna, v němž se země ocitá.
Pozdně večerní schůzka většiny opozičních stran v Láhauru 16. ledna odmítla Kadrího požadavky a vyzvala vládu, ať setrvá v kurzu směřujícímu k všeobecným volbám.
O den později našla vláda recept, jak si zachránit tvář a současně poslat kazatele-politika Kadrího – a především jeho stoupence – domů, když slíbila, že volební komise dostane čas na posouzení způsobilosti kandidátů na základě příslušných ústavních předpisů.
Kadrího příchod do Pákistánu a jeho urputný politický aktivismus tedy v jistém smyslu přece jen něčemu posloužily: posílily víru občanů v systém, který nadále budují.
Budování Palestiny odspodu
JERUZALÉM – Jak během návštěvy regionu zjistil zvláštní vyslanec prezidenta Baracka Obamy pro Střední východ, bývalý americký senátor George Mitchell, americké snahy o budování izraelsko-palestinského míru narážejí na tři zásadní překážky.
Ty také nepochybně vyvstanou během nadcházejících Obamových schůzek s regionálními lídry.
První překážkou – a otázkou, která dnes stojí v popředí – je probíhající palestinská občanská válka, kdy Hamás ovládá pásmo Gazy navzdory palestinské samosprávě vedené Fatahem Abú Mázina.
Vzhledem k tomuto elementárnímu selhání Palestinců při budování státu jsou v tuto chvíli téměř nemožné jakékoli smysluplné mírové rozhovory s Izraelem, natož mírová dohoda.
Jestliže se Palestinci nedokážou sami mezi sebou shodnout na minimálním národním konsenzu, jak je možné mezi nimi a Izraelem sjednat mír?
Zadruhé, s Benjaminem Netanjahuem ze strany Likud na postu ministerského předsedy má teď Izrael vládu, u níž je mnohem méně pravděpodobné, že by byla ochotná – a schopná – udělat zásadní ústupky a vystěhovat ze Západního břehu stovky tisíc izraelských osadníků.
Zatřetí a především, dohodě z roku 1993 mezi Izraelem a OOP se dodnes nepodařilo splnit svůj cíl.
Pokusy oživit mírový proces z Osla – „cestovní mapu“ a proces z Annapolisu – rovněž nedokázaly zajistit víc než plané deklarace a bezduché fotografování politiků.
Je třeba uvažovat o příčinách těchto 15 let nezdarů, aby Mitchellova mise nebyla jen dalším předem nevydařeným úsilím.
Krach procesu z Osla lze snadno a právem klást za vinu jak Palestincům, tak Izraeli.
V sázce je ale mnohem závažnější věc a neměli bychom ji přehlížet.
Proces z Osla se snažil vybudovat palestinský stát shora: vytvořit Palestinskou národní správu, předat jí území, vybavit ji sílícími pravomocemi, vyzbrojit a financovat, uspořádat volby a palestinský stát by se objevil.
Namísto toho vznikla zkorumpovaná, militarizovaná palestinská samospráva se soupeřícími bezpečnostními službami, které prokázaly neschopnost zajistit bezpečí.
Nedokázala vést věrohodná jednání s Izraelem ani zajistit nezbytné služby pro obyčejné Palestince.
Zřetelně vyčnívají dvě příčiny tohoto nezdaru: institucionální slabost palestinské občanské společnosti, jíž chybí infrastruktura nezbytná k budování státu, a nemožnost souběžného budování státu a zajišťování míru.
Nikde na světě neexistuje precedent, který by naznačoval, že takový dvojvrstvý proces může uspět.
Je potřebná zásadní změna paradigmatu: úsilí by se mělo přesunout k budování palestinského státu odspodu, pro což existují povzbudivé náznaky, a to i navzdory neúspěchu procesu vedeného shora.
Bývalý britský premiér Tony Blair a americký generál Keith Dayton během posledních dvou let uspěli s účinným budováním institucí ve třech okresech na Západním břehu – Dženínu, Betlémě a Hebronu – a proměnili je v nejpokojnější oblasti na Západním břehu, s minimální izraelskou vojenskou přítomností.
Místní orgány byly zajištěny dostatečným financováním a poradenstvím, nezávislé obchodní komory se staly páteří místní podnikatelské střední třídy, která má zájem zachovávat v regionu mír, a to i za neexistence všeobecné dohody, lokální policie prošla výcvikem (v Jordánsku) a teď funguje efektivně jako policejní síla, nikoli jako ozbrojené milice, a byly obnoveny obchodní vztahy s přilehlými izraelskými oblastmi.
Tohoto posílení pravomocí účinného lokálního vedení bylo dosaženo s notnou dávkou houževnatosti – a bez velké slávy.
Tyto praktické projekty ale vytvořily – vůbec poprvé – stavební kameny nezbytné k efektivnímu budování palestinského státu.
Ovšemže, tento proces si vyžádá čas a trpělivost.
Doposud se ale jedná o jediný přístup, který se ukázal jako úspěšný, zatímco všechno ostatní selhalo.
Jak nedávno řekl Blair, takový proces vedený odspodu může jít ruku v ruce s Netanjahuovým cílem „ekonomického míru“, třebaže nakonec by musel jít dál.
Že by součástí takového přístupu muselo být úplné zastavení izraelských osadnických aktivit, není ani potřeba říkat.
Pokud se pečlivě vymodeluje, mohla by jej izraelská vláda nepřímo akceptovat, ač bez valného nadšení.
Proces z Osla selhal.
Snaha oživit jej – řekněme prostřednictvím bejrútské arabské mírové iniciativy – pouze odkryje stávající neshody mezi oběma stranami a nikterak nepřekoná palestinský nezdar při budování státu.
Po všech kolapsech snah vytvořit palestinský stát shora zůstává životaschopným jen jeden staromódní způsob – postup odspoda nahoru.
Budování asijsko-pacifického míru
MANILA – Jedním z hlavních zdrojů napětí v Asii jsou dnes Spratlyovy ostrovy v Jihočínském moři, kde si Filipíny, Vietnam, Čína a další země dělají vzájemně neslučitelné nároky.
Podle čínských médií zvýšená „nepřátelskost“ v regionu pramení z „ošklivých klevet a spekulací“ na straně filipínských komentátorů.
Skutečnost je však prozaičtější: květnová narušení filipínského vzdušného prostoru čínskými letadly, březnové proplouvání čínských hlídkových lodí kolem ostrova Recto (Reed) Bank vzdáleném 135 km západně od filipínského ostrova Palawan a také nejvážnější únorový incident, kdy čínská raketová fregata pálila na filipínské rybářské lodě nedaleko od atolu Quirino u Palawanu.
Bude výsledkem těchto opakovaných – a zdá se, že i stále vyhrocenějších – sporů mezi Filipínami a Vietnamem na jedné straně a Čínou na straně druhé ozbrojený konflikt?
Válka samozřejmě není v ničím zájmu.
Riziko vyplývající z těchto sporů je však stále vyšší, poněvadž vztahy mezi Čínou a Filipínami i Vietnamem jsou na nejnižším bodě za posledních několik desítek let.
Vzhledem k těmto napětím není žádným překvapením, že otázka sporné suverenity v Jihočínském moři bude téměř jistě hlavním tématem červencového Regionálního fóra ASEAN i východoasijského summitu, které se po něm uskuteční na Bali.
Loni v červnu jsem měl hlavní projev na oslavách 36. výročí navázání filipínsko-čínských diplomatických vztahů a 10. výročí „Dne přátelství“ mezi Filipínami a Čínou, a to za přítomnosti 5000 mých krajanů a hromady čínských představitelů.
Přesto titulky v čínských novinách týž den spílaly Filipínám za jejich historický nárok na vlastnictví Spratlyových ostrovů.
Vlády obou zemí si samozřejmě uvědomují potřebu udržet stabilitu a spolupráci, které učinily z východní Asie nejrychleji rostoucí region světa.
Totéž platí o vládách Vietnamu a Spojených států.
Neexistuje však žádný institucionalizovaný nástroj k prodiskutování a vyřešení tohoto sporu, který téměř denně získává na významu vzhledem k přesvědčení, že pod mořským dnem kolem Spratlyových ostrovů se nacházejí obrovské zásoby nerostných a energetických surovin.
Nyní nastal čas, aby Čína, Filipíny, Vietnam, ostatní státy vznášející nároky a také USA podnikly kroky vedoucí ke snížení těchto napětí.
Zapotřebí je především úmluva mezi vedoucími představiteli asijsko-pacifického regionu, která učiní mírumilovné vyřešení sporu závazným pro všechny zúčastněné, velké i malé.
Pouze takový závazek může přinést ten typ jistoty, který budou investoři – jacíkoliv investoři – potřebovat, mají-li se zdroje kolem Spratlyových ostrovů rozvíjet.
Představitelé Číny samozřejmě hovoří tak, jako by to byl jejich cíl.
Na dubnovém Fóru Boao (asijský Davos) na ostrově Chaj-nan prohlásil čínský prezident Chu Ťin-tchao: „Mír a rozvoj zůstávají převládajícími tématy doby.
Svět potřebuje mír, země si zaslouží rozvoj a lidé chtějí spolupráci… Čína bude vždy dobrým sousedem, dobrým přítelem a dobrým partnerem jiných asijských zemí.“
Je nejvyšší čas proměnit toto smýšlení v realitu; zapotřebí je víc než jen závazek vyřešit tyto spory mírovou cestou.
Asijské vlády se také musí začít hlásit k mnohem širší myšlence otevřeného regionalismu, což znamená, že v asijsko-pacifických záležitostech by měly mít slovo i země jako Indie a že tyto země musí respektovat asijské zájmy států za hranicemi regionu.
Například USA by měly být vítány k účasti – nebo pokračování v účasti – na mírové a bezpečnostní spolupráci.
Jak ovšem Asie dosáhne v této otázce konsensu?
Už od roku 1994, kdy předsednictví ASEAN držel vietnamský prezident Le Duc Anh, navrhuji vedoucím představitelům tohoto sdružení, aby se v rámci prvního kroku k navázání důvěry Spratlyovy ostrovy demilitarizovaly.
Úmluva OSN o mořském právu (UNCLOS) a s ní spojené mezinárodní závazky se musí stát základem pro plodné dialogy vedoucí k závazným smlouvám.
Pak by mohl začít společný průzkum a rozvoj zdrojů nacházejících se na tomto souostroví a pod ním.
V obecnější rovině bude naléhavým úkolem pro asijské státníky v příštích 5-10 letech nahrazení regionálního „Pax Americana“, který po desítky let garantoval stabilitu v regionu, všeobecnějším „Pax Asia-Pacifica“ postaveném na vstřícnosti a sdílení zátěže.
Takový asijsko-pacifický mír však bude trvalý pouze za předpokladu, že bude založen spíše na rovnováze vzájemných přínosů než na rovnováze moci.
Je zřejmé, že tento koncept předpokládá sdílení zátěže všemi asijsko-pacifickými zeměmi s cílem zajistit soulad a bezpečnost v regionu.
Instituce „Pax Asia-Pacifica“ bude potřeba vybudovat stejně, jako byl po druhé světové válce vybudován evropský mír, tedy na silných a kooperativních společných podnicích nejmocnějších zemí a regionálních bloků – USA, Číny, Japonska, Indie, Jižní Koreje, Ruska a skupiny ASEAN 10.
Pokračování hospodářského růstu a pokroku v regionu vyžaduje, abychom my Asiaté udrželi vzájemnou rivalitu na uzdě a vyhnuli se zbrojení, k němuž dnes, jak se zdá, bohužel dochází.
Jak může demokracie znovu zvítězit
BUDAPEŠŤ – Moje politické probouzení se časově shodovalo se systémovými změnami, které přišly po pádu komunismu v Maďarsku v roce 1989.
Rychlá demokratizace mé země mě fascinovala a zároveň mě naplňovala obrovskou radostí.
Jako teenager jsem přesvědčil rodinu, aby mě odvezla k rakouským hranicím, kde jsem na vlastní oči viděl, jak se píšou dějiny: rozebírala se železná opona, takže uprchlíci z východního Německa mohli vyrazit na Západ.
Přečetl jsem mnoho nových knih, zúčastnil se řady shromáždění nově založených demokratických politických stran a nechal se pohltit atmosférou bezmezné naděje v budoucnost.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Dnes podobné pocity zavánějí dětinskou naivitou nebo přinejmenším působí jako výsledek idylického stavu mysli.
Demokracie i budoucnost lidské civilizace se dnes totiž nacházejí ve stavu vážného ohrožení v podobě mnohovrstevnatých a vzájemně se překrývajících krizí.
Třicet let po pádu komunismu jsme opět nuceni střetávat se s antidemokratickými politickými silami v Evropě.
Jejich počínání často připomíná komunisty staré éry, ovšem dnes se tyto síly vezou na platformě autoritářského, nativistického populismu.
Stejně jako staří komunisté blábolí i tito lidé o „zahraničních agentech“ a „nepřátelích státu“ – čímž myslí každého, kdo nevyznává jejich hodnoty či politické preference – a také oni shazují Západ, přičemž mnohdy používají stejné nadávky, jaké jsme slýchali za komunismu.
Jejich politické praktiky nahlodávají demokratické normy a instituce, ničí veřejnou sféru a vymývají občanům mozky lžemi a manipulací.
Nativistický populismus má tendenci směřovat k jedinému cíli: monopolizovat státní moc a všechna její aktiva.
V mé zemi už režim premiéra Vikora Orbána uchvátil téměř celý stát prostřednictvím obratné manipulace s demokratickými institucemi a zkorumpováním ekonomiky.
Parlamentní volby (ve kterých kandiduji proti Orbánovi) příští rok ukážou, zda se uchvácení maďarského státu dá ještě zvrátit.
Věřím, že je to možné.
Voláme-li však populisty k plné zodpovědnosti za erozi naší demokracie, pak zaměňujeme příčinu za následek.
Kořeny našich demokratických nedostatků sahají hlouběji než k zanícenému nacionalismu a sociálnímu konzervatismu vládnoucí strany a k její ochotě omezovat ústavní práva.
Podobně jako vzestup neliberálních politických stran ve starších západních demokraciích pramení také uvadání demokracie ve střední a východní Evropě ze strukturálních problémů, jako jsou bující sociální nespravedlnost a nerovnost.
Tyto problémy úzce souvisejí se špatným řízením a zneužitím privatizačního procesu a přechodu na tržní ekonomiku po roce 1989.
Starší a etablovanější demokracie zakoušejí podobně pokřivené společenské výstupy.
Rozvoj sociálního státu v prvních poválečných dekádách (francouzský demograf Jean Fourastié nazval toto období „les trente glorieuses“, „třicet velkolepých let“) umožnil mohutnou expanzi střední třídy.
Poté však přišla vlna neoliberálních deregulací a tržně fundamentalistických hospodářských a sociálních politik, jejichž výsledky dnes bijí do očí.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Neliberálně populistického džina tedy vypustilo z lahve především radikální odtržení hospodářského růstu od sociálního blahobytu, což v mnoha zemích rozbilo demokratický konsensus.
Ještě horší je, že naše generace nečelí „jen“ prokletí v podobě mohutného politického a sociálního chaosu.
Čelíme také klimatické krizi, která zpochybňuje samotné předpoklady, na nichž stojí moderní společnosti.
Progresivisté jako já považují i toto za přímý důsledek fungování našeho hospodářského systému.
Neomezený a neregulovaný hospodářský růst – tato základní dynamika kapitalismu – je jednoduše neslučitelný s životem na planetě s omezenými zdroji.
A náš kapitalistický systém se nachází v situaci, kdy každý rok vytěží více surovin a každý rok vyprodukuje více emisí.
Vzhledem k těmto výzvám si nemůžeme dovolit podlehnout fatalismu či apatii.
Progresivisté musí věřit v příslib lidského pokroku.
Naše instituce i naši hospodářskou politiku lze uzpůsobit tak, aby reflektovaly měnící se okolnosti.
Křivdy, které odcizují lidem demokracii, lze napravit.
Kanály demokratického dialogu lze obnovit.
Jako starosta Budapešti coby velkého evropského města mohu dosvědčit, že místní řízení je důležité.
Místní samosprávy mají dobrou pozici k tomu, aby zlepšovaly životy občanů, ať už jejich demokratickým zapojováním do dění, snižováním emisí nebo sociálními investicemi (což jsou oblasti, kde už jsme navzdory tuhému odporu Orbánova režimu dosáhli velkého pokroku).
Přitom navíc můžeme vytvořit synergie a nové modely, které přispějí k rozsáhlejší progresivní změně.
Vedle toho, co děláme my sami, se tedy město Budapešť ochotně zapojí i do jakéhokoliv mezinárodního úsilí, jehož cílem bude ochrana demokracie a obyvatelné planety.
Za tímto účelem pořádáme tento měsíc Budapešťské fórum pro budování trvale udržitelných demokracií, kde se sejde široká paleta hostů, mimo jiné starostové, představitelé Evropské unie, aktivisté a renomovaní akademikové.
Účastníci budou diskutovat o strategiích řešení nejpalčivějších politických výzev dnešní doby a poté nabídnou dopředu orientovaná a realizovatelná doporučení.
V rámci fóra uspořádá Budapešť také summit Paktu svobodných měst s cílem vybudovat širší globální síť pokrokových starostů a šéfů velkých měst, kteří jsou ochotni hájit demokracii a pluralismus.
Více než 20 šéfů velkých měst – od Los Angeles přes Paříž a Barcelonu až po Tchaj-pej – se připojuje k alianci, kterou v prosinci 2019 založili starostové hlavních měst Visegrádské čtyřky (České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska).
Martin Luther King prohlásil, že ti, kdo chtějí mír, se musí naučit organizovat se stejně efektivně jako ti, kdo chtějí válku.
Pro demokracii platí totéž.
Budapešť chce prostřednictvím Budapešťského fóra a Paktu svobodných měst pomoci zorganizovat síly ze všech segmentů společnosti a zajistit demokratickou a životaschopnou budoucnost ve střední a východní Evropě i jinde.
Musíme vyhrát intelektuální boj s nativistickým populismem i civilizační boj proti klimatickým změnám – a musíme vyhrát oba současně.
Jak vybudovat trhy, jaké potřebujeme
VÍDEŇ – Největší výzvou současné světové finanční krize je zdánlivá nemožnost pochopit a řídit její různorodost.
Šíření problémů se opravdu zdá téměř nezvladatelné.
Plány na řešení krize se v�jedné zemi za druhou znovu a znovu předělávají a restrukturalizují.
Staré modely výkladu ekonomiky jsou za zenitem.
Po celém světě stojí vlády před zásadními rozhodnutími o budoucí podobě svých ekonomik a společností.
Krize rizikových hypoték z počátku roku 2007 se vyvinula nejprve ve finanční krizi a nakonec v�recesi.
K�již existujícím ekonomickým problémům se zakrátko přidaly další: ceny energií a potravin vyletěly a zase spadly jako jojo, hrozby změny klimatu začaly být ještě zřetelnější než kdy dřív a nevyhovující rozložení globální politické moci se dožadovalo řešení.
Nedávné sociální nepokoje v�Řecku, Lotyšsku a Litvě ukázaly, že politická stabilita je dnes křehká i uvnitř Evropské unie.
Ostatně společenské předivo se napíná až k�prasknutí po celém světě, od Mexika po Indonésii, a dokonce Čínu.
Znepokojení ještě zesiluje všeobecný nedostatek finančních prostředků u rozsáhlých skupin lidí, kteří nemají se vznikem dnešní krize nic společného, a přece nesou její bolestivé dopady.
Tyto společenské obavy se neřeší, protože finanční meze vlád už zatěžkávají záchranné injekce do finančního sektoru, stimulační balíčky a pomoc pro podlomené branže se silnými lobby.
Skutečnost, že zastánci bezpodmínečné privatizace teď hlasitě vyzývají ke státní podpoře, by byla důvodem k�cynickému smíchu, kdyby nebezpečí nebylo tak velké.
Vždyť nemilosrdná otázka, s�níž se teď vlády musejí vypořádat, zní: existuje alternativa k�islandské havarijní trajektorii?
Když se v�minulosti státní rozhodování dostalo do slepé uličky, neodvratným důsledkem byly války nebo revoluce.
Když se teď střetáme s�oním druhem zlomových rozhodnutí, jaká jsme nezažili od temných dní 30.�let 20.�století, dokážeme se takovému výsledku vyvarovat?
Máme-li se vyhnout tomu nejhoršímu, zásadní změna není jen nezbytná, ale nevyhnutelná.
Politici všude na světě tedy musí splnit svou povinnost a jednat jako zodpovědní předáci.
Jediným způsobem jak zachovat politickou a společenskou harmonii je kombinace nezlomného klidu a odvážného experimentování.
Trochu oddechu by sužovaným evropským vládám přinesla například proměna Evropské centrální banky ve věřitele poslední instance pro země eurozóny.
K�nápravě nevyvážeností mezi přebytkovými a schodkovými zeměmi, mezi jedněmi, kdo si spokojeně spořili, a druhými, kdo si žili nad poměry, a mezi bohatými a chudými bude však nezbytná celosvětová měnová reforma zásadního rozsahu.
Dosáhnout tohoto cíle se nezdaří bez útrap.
Některým z�těch, kdo svými toxickými finančními instrumenty a bezskrupulózní spekulací svět do těchto nebezpečných míst zavlekli, možná nakonec budou z�těchto reforem profitovat.
Budiž: mravní – a snad i právní – zúčtování musí počkat na návrat hospodářského růstu.
Až vlády vstoupí na nezmapované území, budou si muset samy neustále klást otázky.
Je třeba setrvale posuzovat všechny předpoklady, znovu a znovu hledat výchozí body a vyvíjet a zdokonalovat nové nástroje.
Bude nezbytné upevnit mechanismy sociálního státu; veřejná politika musí přestat ustupovat finančnímu sektoru, nehledě na potřebu záchranných balíčků.
Až se vlády budou pouštět do nutných a odvážných experimentů, musí mít na paměti, že je třeba přizvat občany.
Nebudou-li totiž tyto pokusy o ekonomické oživení transparentní, povedou k�domácím politickým rozmíškám.
Existuje výrazný rozdíl mezi pragmatickými a oportunistickými politickými přístupy a bude dobře, když na tento rozdíl budou vlády v�nadcházejících měsících a letech myslet.
Domácí transparentnost a pragmatismus bude zapotřebí přenést i do mezinárodní ekonomické diplomacie.
Vždyť pokud se dnešní globální nevyváženosti neupraví, příští zhroucení na nás udeří dřív, než se zotavíme z�toho současného.
Dnešní globalizované trhy potřebují pravidla zohledňující veřejné blaho ve všech zemích a regionech světa.
To je jasné.
Rozhodnutí, před nímž stojíme, je ale mnohem podstatnější: celosvětová měnová a hospodářská reforma, anebo válka a revoluce.
Dvacet let poté, co svět údajně došel na „konec dějin“, se naopak nacházíme na další historické křižovatce.
Buď budeme sami dějiny psát, anebo zažijeme trýzeň temné éry, jíž bylo možné se vyhnout.
Zazděná výstavba
BERKELEY – V polovině prvního desetiletí nového milénia procházely Spojené státy stavebním boomem.
V letech 2003-2006 roční stavební výdaje vzrostly na úroveň zřetelně převyšující dlouhodobý trend.
Do začátku roku 2007 už USA byly zástavbou v podstatě přeplácané: asi o 300 miliard dolarů nad dlouhodobým trendem stavebních výdajů.
Když se budovy stavěly, očekávalo se, že se víc než zaplatí.
Jejich rentabilita ale závisela na dvou chatrných základech: setrvalém propadu dlouhodobých rizikových reálných úrokových sazeb a setrvalém optimismu ohledně nemovitostí jako třídy aktiv.
Oba tyto základy se sesuly.
K roku 2007 bylo proto rozumné očekávat, že se stavební výdaje v USA na určitou dobu propadnou.
Jelikož kumulativní výdaje ve stavebnictví byly o 300 miliard dolarů nad úrovní trendu, musely se během několika let vychýlit o 300 miliard dolarů pod jeho úroveň, aby se vrátily do rovnováhy.
V roce 2007 tedy všichni očekávali zpomalení vyvolané stavebnictvím.
A opravdu se od onoho roku stavební výdaje propadly pod trend.
Očekávali jsme ale mírný pokles: snížení stavebních výdajů o 150 miliard dolarů ročně pod úroveň trendu po dobu dvou let, o 100 miliard dolarů ročně po dobu tří let nebo o 75 miliard dolarů ročně po dobu čtyř let.
Jenže výdaje se propadly o 300 miliard dolarů pod úroveň trendu jen v samotném roce 2007 a zůstaly stlačené po dobu čtyř let.
Navíc neexistuje vyhlídka na cokoli, co by připomínalo svižný návrat k běžným hladinám.
Až tento stavební cyklus přirozeně doběhne, USA tedy budou mít vyčerpaný převis 300 miliard dolarů a kumulativně budou za trendem zaostávat o dva biliony dolarů neuskutečněných výdajů.
Čistým výsledkem bude schodek výstavby v USA ve výši přinejmenším 1,7 bilionu dolarů.
To znamená moře nepostavených rodinných a bytových domů, kanceláří a obchodů – a jde o skutečně ostrý rozdíl mezi rozsahem nedávného boomu výstavby a jejího současného propadu.
Tato ostrá disproporce odhaluje nesmyslnost všech tvrzení, že nynější neradostný stav celé americké ekonomiky je jistým způsobem nutným, zaslouženým či nevyhnutelným důsledkem přehnaně nadšené výstavby v poušti mezi kalifornským Los Angeles a Albuquerque v Novém Mexiku v polovině první dekády milénia.
Vždyť stavebnictvím zapříčiněné ekonomické zpomalení by nedosahovalo dnešního bilionu dolarů ve ztracené produkci ročně.
Takové zpomalení by bylo desetinové oproti tomu, co dnes USA zažívají, a omezovalo by se převážně na sektor stavebnictví.
V takovém alternativním světě bychom se po uvolnění celého břemene nadměrné výstavby vrátili k hladinám trendu u produkce, zaměstnanosti i poptávky.
Když uvažujeme o našem makroekonomickém ztroskotání, v jedné věci se blýská na lepší časy: až se příjmy, produkce a zaměstnanost v USA vrátí na úrovně trendu, Američané budou poptávat budovy, v nichž by žili, v hodnotě vyšší o 1,7 bilionu.
A protože tyto domy budou scházet, poptávka po výstavbě se s burácením vrátí zpět.
Jestliže se Amerika zotaví na dřívější dlouhodobý trend, příští dekáda zřejmě zaznamená boom výstavby, který konjunkturu poloviny první dekády milénia zastíní.
To ale zatím nenastalo.
A několik let ještě nenastane.
Je tu ještě další ponaučení.
Ekonomové Kenneth Rogoff a Carmen Reinhartová tvrdí, že zotavení po finanční krizi je téměř vždy pomalé.
Přinejmenším v jednom významném ohledu ale současný americký propad ve stavebnictví naznačuje, že se mýlí.
K faktorům pomalého zotavování po finanční krizi patří, že nikdo neví, jak se přeskupí dělba práce.
Jenže právě teď o tom víme velmi mnoho.
Víme, že až Američané opět získají důvěru – až nabudou přesvědčení, že si dokážou najít nové zaměstnání, pokud by o to současné přišli, a že už nesnesou stísněné bydlení u rodičů – budou poptávat víc příbytků, než dnes země má.
Kdyby byly příjmy a poptávka normální, žádali bychom oproti současnosti mnohem víc nové výstavby.
I když ale dokážeme rozpoznat velikost deficitu ve výstavbě a pochopit, jak rozsáhlý bude, až se ekonomika zotaví, v přítomnosti nám to nijak nepomůže.
Dnes jsou příjmy ochablé, domácnosti přelidněné a na trhu je přebytek bydlení – vše proto, že nominální poptávka je stále pod úrovní trendu.
Za dvacet let historici povedou rozhovory se zestárlými tvůrci měnových, bankovních a fiskálních politik z prvního desetiletí milénia.
Budou se jich ptát, proč když seděli na svých zodpovědných židlích, nepodnikli důraznější opatření usilující o návrat nominálních příjmů a poptávky na hladiny trendů.
Už teď mi vrtá hlavou, jaké výmluvy si najdou.
Rúháního promarněná šance
ISTANBUL – Ofenziva šarmu íránského prezidenta Hasana Rúháního se zadrhla.
Uspěla loni v září na Valném shromáždění OSN, když měl co hmatatelného nabídnout – dohodu nad jaderným programem jeho země, což vzbudilo naděje, že zatvrzelý zahraničněpolitický postoj Íránu konečně povolí.
Skutečnost, že generální tajemník OSN Pan Ki-mun odvolal pozvání Íránu na konferenci Ženeva II o Sýrii, naznačuje, že k prolomení izolace své země Rúhánímu nebude stačit šarm, ba ani návštěva tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana v Teheránu.
Rúhánímu se podařilo z velké části napevno učinit minulostí hluché vůdcovství jeho předchůdce Mahmúda Ahmadínedžáda.
Íránský establishment podporuje jeho snahy otevřít zemi regionálním sousedům, dvořit se zahraničním investicím, pobízet k modernizaci v náboženských a kulturních otázkách, a dokonce usilovat o jadernou dohodu se Západem.
Jaderná dohoda – zřejmě blízká dovršení – skutečně bude asi nejvýznamnějším diplomatickým úspěchem Íránu od islámské revoluce roku 1979, který mu přinese značnou úlevu jak doma, tak mezinárodně.
Toto úsilí je tím slibnější, že jej osobně podpořil nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí.
Nicméně možné sblížení režimu se Spojenými státy zůstává na Blízkém východě zdrojem obav, protože by Íránu dodalo síly právě ve chvíli, kdy se USA z regionu postupně stahují.
Otázkou teď je, jestli Rúháního umírněnost vůči Západu doprovodí změna v blízkovýchodní politice Íránu, přičemž zraky všech se upírají na jeho přístup k Sýrii.
Pan pozvání Íránu na Ženevu II anuloval pod tlakem USA a syrské opozice.
Od občanské války v roce 2011 totiž Írán zajišťuje stěžejní finanční a vojenskou podporu syrskému režimu prezidenta Bašára al-Asada a k boji proti syrským vzbouřencům zároveň mobilizuje svého libanonského prostředníka, mocnou milici Hizballáh.
Ať už má opozice jakékoli obavy z íránských vazeb, země je nepochybně součástí syrské rovnice; její zapojení je pro dosažení jakékoli dohody zásadní.
Absence jednoznačného Rúháního vyjádření k Sýrii – i poté, co série uniklých fotografií systematického mučení a masakrování vzbudila hněv mezinárodního společenství – však tomu, aby Írán zůstal v houfu, právě nepomohla.
Rúhání měl nedávno příležitost íránský postoj rozebrat.
V projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu ji však promarnil, neboť se držel floskulí o tom, že vlády v regionu musí naslouchat svým občanům a zajistit mladým lidem „práci a naději“.
K tématu despotických vládců Rúhání nadnesl jen neškodný postřeh, že jim chybí schopnost spojit se s lidem a porozumět mu.
Rúháního nedávné proslovy, ač velmi pozitivní, zaostávají daleko za očekáváními, jež od projevu v OSN loni v září jeho diplomacie vzbuzuje.
V Davosu svět čekal rázné prohlášení k Sýrii a dalším regionálním problémům, ne otřepané nacionalistické fráze o odstraňování „předpojatostí“ vůči Íránu.
Rúhání musel vědět, že když se humanitární katastrofě v Sýrii nebude věnovat, poškodí svou diplomatickou strategii, což naznačuje, že musel mít pádný důvod.
Nápadně vystupují dvě možnosti: buď uvnitř íránské elity není konsenzus potřebný ke změně politického přístupu, anebo tato elita zůstává zajedno v odhodlání dále podporovat Asada.
Ani jedna z možností není právě přitažlivá, což by vysvětlovalo, proč kolem postoje své země raději mlžil.
Ovšemže, pnutí ohledně Sýrie – tématu, na nějž mají Turecko a Írán diametrálně odlišné názory – by tento týden mohla zmírnit Erdoğanova cesta do Teheránu.
Není však pravděpodobné, že by urovnala rozpory v řadách íránské elity, nebo že by dokonce odradila stoupence tvrdé linie od podpory Asada.
Význam návštěvy je tedy přinejlepším nejistý.
Odmítnutím přijmout ohledně Sýrie rozhodné stanovisko Rúhání – jako mnozí další světoví lídři – klade své vlastní zájmy nad zájmy 2,3 milionu hlášených syrských uprchlíků, milionů běženců uvnitř země, odhadovaných 130 tisíc mrtvých a ostatních dlouho strádajících syrských obyvatel.
Ještě horší je, že odmítá přiznat úlohu Íránu v této tragédii.
Když v Davosu řekl, že „nemůžeme být lhostejní k bolesti a utrpení našich bratří v regionu,“ odkazoval snad i na Asadův režim a spolupachatele jeho zločinů.
Sýrie nepotřebuje ani fráze, ani charisma, nýbrž činy.
Írán podle všeho není schopen k nim přistoupit.
Rúháního ofenziva šarmu proto nebude stačit k tomu, aby se odpůrci Íránu nechali přesvědčit, že islámská republika je připravena opustit izolaci.
Bulharská zrada Evropy
Když letos v lednu Bulharsko vstoupilo do Evropské unie, věřil jsem, že moje vlast konečně nechala svou represivní minulost za sebou.
Nedávné zatčení a hrozící deportace Annadurdyho Hadžieva, disidenta z Turkmenistánu, který tu hledal útočiště, naznačuje, že některé věci se nikdy nezmění.
Jestliže Bulharsko tohoto muže pošle zpět do Turkmenistánu – kde čelí jistému mučení a hrozbě brutální smrti –, náš požadavek být součástí demokratické Evropy, která ctí práva, vyzní falešně.
Navíc neschopnost EU přimět členské státy k dodržování jejích vlastních norem pošpiní obrázek EU jako obránce lidských práv ve světě.
Případ vyvolává vzpomínky na doby, kdy býval všudypřítomný vliv KGB a disidenti napříč východní Evropou a sovětskými republikami jako Turkmenistán žili ve strachu.
Hadžiev a jeho rodina prchli do Evropy v roce 2001, aby unikli jednomu z nejrepresivnějších režimů na světě: absolutistické diktatuře zesnulého Saparmurata Nijazova, jenž se měl za „Turkmenbašiho,“ otce všech Turkmenů.
Někdejší místopředseda centrální banky Turkmenistánu a pozdější otevřený kritik Turkmenbašiho vlády Hadžiev, vysoký představitel exilové strany Watan (republikánské), získal po příchodu do Bulharska „propustku z humanitárních důvodů“ – jde o chráněnou kategorii osob, jež nedosáhnou na status uprchlíka.
Od té doby však byl v tomto domněle „bezpečném útočišti“ vystaven násilným a svévolným represáliím.
A přestože Turkmenbaši v prosinci zemřel, jeho nástupce Gurbanguli Berdymuhamedov pokračuje ve věznění disidentů, potlačování svobody projevu a vysmívání se demokracii, jak prokazují zmanipulované únorové volby.
Bulharská perzekuce zesiluje muka a nespravedlnost, jež Hadžieva a jeho rodinu postihují.
Loni v létě byli zatčeni Hadžievův bratr a sestra poté, co spolupracovali na dokumentárním snímku o Turkmenistánu, a byli souzeni na základě zinscenovaných obvinění z držení zbraní.
Po ledabylém uzavřeném procesu byli odsouzeni k sedmi, respektive šesti letům věznění.
Hadžievova sestra, novinářka Ogulsapar Muradová, několik týdnů nato ve věznici za podezřelých okolností zemřela.
Její dospělé děti, které viděli její tělo, příbuzným sdělily, že viděly důkazy mučení a že utrpěla vážné poranění hlavy.
(Státem dozorovaná pitva došla k závěru, že spáchala sebevraždu.)
Hadžievovi dva další bratři, stejně jako jeho švagr a švagrová jsou už od roku 2002, kdy byli odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody, v nechvalně proslulém turkmenském trestnímu gulagu.
Jeho tchán, muž ve vyšším věku, byl v roce 2003 zbit policejními agenty a donucen k odchodu do vnitřního exilu.
Bulharská policie 19. února Hadžieva zatkla s úmyslem poslat ho zpět, aby čelil podobnému osudu.
Není to poprvé, kdy byl v Bulharsku zatčen.
Po svém prvním příjezdu byli Hadžiev a jeho manželka svévolně na několik dní zadrženi, přičemž jejich třináctiletá dcera byla ponechána bez dozoru a bez přístupu k rodičům.
Policie Hadžieva zatkla znovu v roce 2002, v reakci na turkmenskou žádost o vydání.
Když městský soud ve Varně odmítl extradici povolit, s prohlášením, že obvinění jsou politicky motivovaná, bulharské úřady vyhrožovaly, že jej deportují.
Zařízení podobné bombě v roce 2005 zapálilo Hadžievových automobil, což si vysvětlili jako výstrahu, že mají skoncovat se svými vzdornými výzvami bulharským – a možná turkmenským – úřadům.
Orgány, jež minulý měsíc Hadžieva zatkly, se nijak nesnažily předstírat řádný proces: nepředložily žádný zatykač a opakovaně mu zamítly přístup k příbuzným i právnímu zástupci.
Navíc soud nepředložil žádné vysvětlení toho, proč dovoluje, aby byl souzen kvůli témuž obvinění ze zpronevěry, u něhož byl v roce 2003 zproštěn viny.
Hadžiev je naštěstí bojovník.
Od počátku svých snah v Bulharsku bojuje se systémem tím, že stojí proti vládním úřadům, jež za jeho perzekuci zodpovídají.
Ba zažaloval právě toho žalobce, v jehož rukou právě spočívá jeho extradice – což je čin, který může ohrožovat jeho právo na spravedlivý soudní proces.
Moje vláda přislíbila ochotu dodržovat právní normy, jež tvoří páteř členství v Evropské Unii.
Propuštěním Annadurdyho Hadžieva ze žaláře a rozptýlením hrozby jeho vydání do Turkmenistánu by Bulharsko zřetelně demonstrovalo odhodlání plnit své závazky.
Udělením politického azylu můžeme dát hlasitě najevo, že autoritářské režimy už nemohou spoléhat na žádnou podporu uvnitř hranic Evropy.
Dvojí zkouška pro EU
MNICHOV – Letošní červen má nakročeno k tomu, aby se stal pro Evropskou unii osudovým měsícem.
Jednadvacátého června zveřejní německý Ústavní soud nález v otázce zpochybnění programu nákupu dluhopisů, jenž tvoří klíčovou součást reakce Evropské centrální banky na dluhovou krizi v Evropě.
A o dva dny později voliči ve Velké Británii rozhodnou, zda by jejich země měla vystoupit z EU.
Obě rozhodnutí budou mít vážné důsledky pro dlouhodobou politickou a ekonomickou stabilitu unie.
Rozhodování německého soudu je méně spektakulární, avšak dotýká se samotného srdce výkladu Maastrichtské smlouvy Evropskou centrální bankou.
Žalobci, mezi nimiž figurují i členové Bundestagu, vyjadřují pochybnosti, zda se Bundesbanka smí účastnit programu přímých měnových transakcí (OMT) Evropské centrální banky.
Podle jejich názoru totiž tento program porušuje články 123 a 125 Smlouvy o EU, jež podle nich zakazují vládní sanace prostřednictvím rotaček na peníze.
Konkrétně vznesli námitky proti neomezenému závazku ECB (prezident ECB Mario Draghi použil dnes už slavný výrok „ať to stojí, co to stojí“) nakupovat vládní cenné papíry států zasažených krizí.
Podle podmínek OMT se už investoři, kteří nakoupí takové cenné papíry, nemusí obávat potenciálního státního bankrotu.
Než se totiž riziko bankrotu objeví, bude ECB k dispozici, aby vykoupila ohrožené cenné papíry z portfolií investorů.
Stačí se přihlásit u Evropského stabilizačního mechanismu, fondu schopného poskytovat rychlou finanční pomoc všem členům eurozóny.
Riziko bankrotu se tak přenáší z držitelů cenných papírů na daňové poplatníky v ekonomicky zdravých zemích eurozóny, kteří by u vládních dluhopisů natrvalo ztratili úrokový příjem.
Otázka na německý Ústavní soud zní, zda je tato úprava, kterou už požehnal Evropský soudní dvůr (ECJ), v souladu s německou ústavou – konkrétně zda OMT nepodkopává rozpočtové pravomoci Bundestagu.
O této otázce nemůže rozhodnout ECJ.
Existují dva důvody, proč soud pravděpodobně stanoví pro účast Bundesbanky v programu OMT podmínky.
Zástupci Bundesbanky už údajně konzultovali s Ústavním soudem program kvantitativního uvolňování ECB a soud prý volal po faktickém vyloučení společné zodpovědnosti centrálních bank za nákupy vládních dluhopisů na základě tohoto programu.
Předběžné vyjádření soudu k této otázce navíc obsahovalo podezření, že ECB možná překračuje svůj mandát.
Bude-li soud v této argumentační linii pokračovat a vysloví se proti účasti Bundesbanky v programu OMT, vyvolá toto rozhodnutí zvýšení úrokového rozpětí mezi zdravými a krizovými ekonomikami tak, aby odráželo skutečné riziko pro investory.
To sice bude znamenat konec některých bláhových snů, ale zároveň to bude krok k posílení zodpovědnosti a navrácení eurozóny na dráhu tvrdých rozpočtových omezení, bez nichž nemůže žádný ekonomický systém přežít.
Druhé rozhodnutí týkající se členství Velké Británie v EU by mohlo být ještě závažnější.
Hlasování je dalším křečovitým záchvěvem v dlouhé historii bouřlivých vztahů mezi Británií a zbytkem Evropy.
Britové vstoupili v roce 1973 do tehdejšího Evropského hospodářského společenství až na třetí pokus, když francouzský prezident Charles de Gaulle jejich přihlášky v letech 1963 a 1967 vetoval.
Vzájemný vztah však byl od počátku napjatý.
Silný odpor Britů vůči podmínkám vstupu vedl v roce 1975 k referendu o členství.
Většina britských voličů tehdy hlasovala pro setrvání v EHS.
A když se v roce 1979 dostala k moci premiérka Margaret Thatcherová, upokojila skeptiky tím, že vyjednala pro Británii zvláštní podmínky.
Krize eura však v posledních letech skepticismus vůči Evropě oživila.
Británie se sice do financování reakce EU na krizi zapojila jen okrajově, avšak v zemi přesto sílí obavy, že její daňoví poplatníci budou jednoho dne muset sanovat jihoevropské státy a banky v EU.
Současně s tím začala Britům brnkat na nervy evropská uprchlická krize.
Za Thatcherové a předtím za premiéra Edwarda Heatha učinila Británie přítrž snadné imigraci ze států Commonwealthu.
Dnes panují obavy, že zemi hrozí nová vlna imigrace z EU.
Nerozhodnutí voliči, kteří se obávají rizik „brexitu“, pravděpodobně vychýlí jazýček vah na stranu britského setrvání v unii.
Referendum nicméně odhalilo vážné nedostatky EU a neschopnost jejích představitelů předložit důvěryhodnou a přesvědčivou strategii řešení problémů, jimž kontinent čelí.
Ať už bude výsledek obou červnových rozhodnutí jakýkoliv, jedna věc je jistá: éra bezvýhradné důvěry v EU a její instituce skončila.
Barma: Špatná sousedská politika Indie
DILLÍ – Zatímco zinscenované volby v Barmě stvrzují tři desetiletí trvající vojenskou vládu v této zemi a její dopady, postoj sousední Indie může napomoci k vysvětlení, proč mezinárodní společenství barmskou vládnoucí juntu nadále akceptuje.
Barma byla až do roku 1935 řízena jako součást Britské Indie a vztahy mezi oběma zeměmi zůstaly silné i po získání nezávislosti Barmy v roce 1947.
Ve velkých barmských městech vzkvétala indická podnikatelská komunita a kulturní i politická spřízněnost měly hluboké kořeny.
Indický nacionalistický vůdce a první premiér Džaváharlál Néhrú byl blízkým přítelem barmského nacionalistického hrdiny Aun Schana, jehož dcera, nositelka Nobelovy ceny a opoziční vůdkyně Aun Schan Su Ťij, studovala v Dillí.
Po mnoho let stála Indie jednoznačně na straně demokracie, svobody a lidských práv v Barmě – a to hmatatelnějšími způsoby, než je rétorika západních kritiků barmského režimu.
Když generálové v roce 1988 potlačili lidové povstání, v roce 1990 anulovali drtivé volební vítězství Národní ligy za demokracii (NLD) v čele s Aun Schan Su Ťij, stříleli do studentů a pozatýkali nově zvolené vůdce, indická vláda zpočátku reagovala tak, jak by si byla většina Indů přála.
Indie poskytla prchajícím studentům azyl i základnu pro jejich hnutí odporu (spolu s jistou finanční pomocí) a podpořila noviny a rozhlasovou stanici, které šířily hlas demokracie.
Poté však zasáhla realita.
Indičtí strategičtí soupeři, Čína a Pákistán, si začali barmské generály předcházet.
Oba nápadníci za to dostali nabídku značných ekonomických a geopolitických ústupků.
Číňané dokonce začali budovat na barmském pobřeží přístav, odkud je mnohem blíže do Kalkaty než do Kantonu.
A barmští generálové začali poskytovat bezpečné útočiště a zbraně pestré směsici protiindických vzbouřeneckých hnutí, která páchala spoušť v severovýchodních indických státech a uchylovala se do svatyní v čerstvě přejmenovaném Myanmaru.
To vše bylo značně znepokojivé pro indické politiky, jimž se tímto bolestným způsobem dostalo připomenutí, nakolik zranitelná je jejich země vůči odhodlanému sousedovi.
Poslední kapkou se stal nález rozsáhlých ložisek zemního plynu v Barmě, přičemž bylo zřejmé, že tato ložiska nebudou zpřístupněna Indii, neboť ta byla pokládána za nepřátelskou vůči juntě.
Přímo za humny Indie získávali půdu pod nohama její rivalové, zatímco indické firmy ztrácely nové ekonomické příležitosti.
Cena za morální zahraniční politiku začala být zkrátka příliš vysoká.
A tak Indie otočila o 180 stupňů.
Když pákistánský prezident Parvíz Mušaraf odcestoval do Myanmaru, aby oslavil novopečený vztah své země s kolegy-barmskými generály, indický ministr zahraničí Džasvant Singh ho brzy následoval.
Stále beznadějnější operace odporu vedené z indického území byly ukončeny v naději, že barmská strana oplatí stejnou mincí.
Dalším indickým cukrátkem pro barmské generály pak bylo poskytnutí vojenské pomoci a zpravodajské podpory jejich vlastním neutuchajícím kontrapovstáním.
Indická cesta se tím završila: od obhajoby demokracie sklouzla Indie k napomáhání a ponoukání vojenského režimu v Rangúnu (dnešním Yankounu).
Když byli v roce 2006 na rangúnských ulicích koseni mniši, vyzvala indická vláda k jednání, brebtala banality o národním usmíření a stavěla se proti sankcím.
Indie rovněž vyslala svého ministra pro ropu, aby dojednal energetickou dohodu, čímž dala jasně najevo, že skutečné priority země spočívají v národních hospodářských zájmech a solidarita s barmskými demokraty je až na druhém místě.
(Současně indičtí diplomaté čas od času diskrétně intervenovali ve prospěch Su Ťij, avšak jejich efektivitu omezovala neochota Indie znepřátelit si juntu.)
To vše bylo ve skutečnosti naprosto pochopitelné.
Činitelé v Dillí oprávněně reagovali na západní kritiku indické politiky zatrpkle.
Indie nepotřebovala poučování o etice právě od Spojených států a Velké Británie, které dlouho rozmazlovaly vojenské diktátory v Pákistánu, dalším jihoasijském sousedovi Indie.
Jakákoliv indická vláda má závazek především vůči vlastnímu lidu a není pochyb o tom, že ekonomické příležitosti plynoucí z barmské ropy a plynu jsou pro Indy skutečně přínosné.
Je zde také strategický imperativ neposkytovat půdu pod nohama nepřátelům Indie na jejích hranicích.
Indie čelí nevyhnutelné geopolitické realitě: můžete načas odložit své ideály, ale nemůžete změnit své sousedy.
Indické vládě nelze vyčítat, že usoudila, že její národní zájmy v Barmě jsou důležitější než podpora tamní demokracie.
Členské země Sdružení států jihovýchodní Asie ležící za barmskou východní hranicí provedly podobné kalkulace.
Mnoho Indů si však klade otázku, co taková politika udělá s Indií jako s civilizací.
Kdyby idealistický demokrat Néhrú nebyl zpopelněn, možná by se kvůli indickému postoji k Barmě obracel v hrobě.
Je to politika, která se neřídí srdcem, nýbrž hlavou, ale Indie při jejím uskutečňování ztrácí i špetku své duše.
Barmská demokratická šaráda
PRAHA – Sedmého listopadu, kdy se mají v Barmě konat první všeobecné volby za posledních téměř dvacet let, se rozehraje dobře nacvičený scénář.
Vládnoucí generálové v zemi překroutí to, co má být demokratický proces, v jehož rámci mají lidé možnost vyjádřit svou vůli, ve výsměch svobodnému projevu, při němž budou lidé hlasovat se strachem a bez jakékoliv naděje.
Mezinárodní společenství musí posuzovat barmské generály podle jejich skutků, nikoliv podle slov a slibů.
Tvrdá fakta v Barmě vypovídají pravdu hlasitěji než všechny proklamace generálů o svobodných volbách a přechodu na demokracii.
V barmských věznicích zůstává více než 2100 politických vězňů.
Mnozí z nich jsou mučeni, zadržováni ve strašlivých podmínkách a je jim odepírána zdravotní péče.
Útoky proti etnickým menšinám v zemi pokračují, přičemž barmská armáda a policie si záměrně vybírají za cíl civilisty včetně dětí.
Sdělovací prostředky v zemi jsou i nadále cenzurovány, je jim odepírána svoboda projevu a nejpopulárnější politická strana v zemi – Národní liga za demokracii (NLD) –, která zvítězila ve volbách v roce 1990, byla nucena se rozpustit, protože se rozhodla neregistrovat se pro listopadové volby.
Za takových podmínek budou svobodné a spravedlivé volby nemožné.
Výsledkem takzvaného přechodu na demokracii, procesu utvářeného výlučně diktátory, do něhož mohou mluvit pouze síly loajální s režimem, bude pokračující diktatura.
Dříve než bude osud Barmy zpečetěn v novém modelu diktatury, musí Organizace spojených národů okamžitě a rázně zahájit nový proces s cílem zajistit v této sužované zemi národní usmíření a demokracii.
Mezinárodní společenství, Východ i Západ, se musí sjednotit za iniciativou za zahájení skutečného dialogu pod vedením OSN.
Má-li však mít tento dialog jakoukoliv skutečnou legitimitu, musí zahrnovat i nositelku Nobelovy ceny míru, paní Aun Schan Su Ťij, která už desítky let trpí v domácím vězení, a také její stranu NLD.
Hlas v tomto procesu musí dostat rovněž další demokratické opoziční skupiny a skuteční zástupci etnických menšin.
Je nutné vyvinout tlak, který přiměje barmské generály usednout k jednacímu stolu, kde budou probíhat skutečná vyjednávání.
Mezinárodní společenství by k dosažení tohoto cíle mělo nasadit všechny prostředky, jež má k dispozici.
Zodpovědnost za pomoc Barmě však neleží výlučně na bedrech OSN.
Tlak na barmské generály musí být i bilaterální a multilaterální – a měla by ho posílit také pečlivě nastavená ekonomická opatření včetně cílených finančních a bankovních sankcí.
Musíme rovněž podniknout kroky, které ukončí beztrestnost, s níž barmští generálové vládnou.
Diktatura čelí obvinění ze spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, převážně proti menšinám v zemi, které trápí desetiletí trvající útisk, ostrakizace a neschopná vojenská vláda.
Valné shromáždění OSN by se mělo držet doporučení zvláštního komisaře OSN a zřídit vyšetřovací komisi, která prošetří válečné zločiny a zločiny proti lidskosti v Barmě.
Navíc by Rada bezpečnosti OSN měla uvalit na Barmu zbrojní embargo, stejně jako to učinila v jiných zemích podobně postižených konfliktem a závažným porušováním lidských práv. Země, které dodávají do Barmy zbraně, se vystavují obvinění ze spoluúčasti na válečných zločinech a zločinech proti lidskosti, které diktatura páchá.
Diktatura a porušování lidských práv budou v Barmě pokračovat i po 7. listopadu.
Nemusíme čekat na období po volbách, abychom to věděli.
Pro pokračující nečinnost proto není omluvy.
Je načase, aby se svět jednotně postavil za barmský lid a konečně mu pomohl přinést mír a důstojnost.
Obrat v Barmě
RANGÚN – Zde vamp Barmě (Myanmaru), kde jsou politické změny už půl století ochromujícím způsobem pomalé, se nové vedení snaží přikročit kamp rychlé transformaci zevnitř.
Vláda osvobodila politické vězně, uspořádala volby (přičemž další se chystají), zahájila hospodářskou reformu a intenzivně si předchází zahraniční investory.
Je pochopitelné, že mezinárodní společenství, které dlouho trestalo barmský autoritářský režim sankcemi, zůstává opatrné.
Reformy se zavádějí tak rychle, že ani renomovaní experti na tuto zemi nevědí jistě, co si o nich myslet.
Mně je ovšem zřejmé, že tento okamžik barmských dějin představuje skutečnou příležitost kamp trvalé změně – příležitost, kterou mezinárodní společenství nesmí promrhat.
Nadešel čas, aby svět posunul agendu pro Barmu kupředu, nejen pouhou nabídkou pomoci, ale i zrušením sankcí, které se nyní staly brzdou vamp transformaci země.
Prozatím tato transformace, která započala po volbách do zákonodárného sboru vamp listopadu 2010, bere dech.
Armáda, která od roku 1962 třímala vamp zemi výlučnou moc, si zachovala přibližně 25% křesel, a proto panovaly obavy, že volby budou jen fraškou.
Ukázalo se však, že vláda, která zamp nich vzešla, reflektuje základní problémy barmských občanů daleko lépe, než se očekávalo.
Pod vedením nového prezidenta Theina Seina reagují úřady na výzvy kamp politickému a hospodářskému otevření.
Pokroku bylo dosaženo vamp otázce mírových dohod samp povstalci zamp řad etnických menšin – tyto konflikty mají kořeny vamp kolonialistické strategii „rozděl a panuj“, ve které vládci země pokračovali ještě více než šedesát let po získání nezávislosti.
Nositelka Nobelovy ceny Aun Schan Su Ťij nebyla jen propuštěna zamp domácího vězení, ale dnes vede usilovnou kampaň za získání parlamentního křesla vamp dubnových doplňovacích volbách.
Pokud jde o ekonomiku, byla do rozpočtového procesu vnesena nevídaná průhlednost.
Výdaje na zdravotnictví a školství se zdvojnásobily, byť zamp nízkého základu.
Restrikce při přidělování licencí vamp řadě klíčových oblastí se uvolnily.
Vláda se dokonce zavázala, že učiní kroky ke sjednocení složitého systému směnných kurzů.
Duch naděje je vamp zemi citelný, přestože někteří starší lidé, kteří vamp minulosti zažili, jak autoritářská vláda po chvilkovém uvolnění opět přitáhla otěže, zůstávají obezřetní.
Snad proto také někteří členové mezinárodního společenství váhají, zda zmírnit izolaci Barmy.
Většina Barmánců však má pocit, že budou-li změny dobře řízené, stane se současný kurz země nezvratným.
Vamp únoru jsem se zúčastnil seminářů vamp Rangúnu a vamp nedávno vybudovaném hlavním městě Neipyijtu, které organizoval jeden zamp předních barmských ekonomů U Myint.
Byly to významné události, a to jak díky početnému a aktivnímu publiku (semináře vamp Rangúnu se zúčastnilo přes tisíc lidí), tak i díky promyšleným a dojemným prezentacím dvou světoznámých barmských ekonomů, kteří vamp 60. letech odešli ze země a nyní se po více než čtyřech desetiletích poprvé vrátili.
Můj kolega zamp Kolumbijské univerzity Ronald Findlay poznamenal, že jeden zamp těchto mužů, jednadevadesátiletý Hla Myint, jenž získal profesuru na London School of Economics, byl otcem nejúspěšnější rozvojové strategie, která kdy byla vymyšlena, totiž kombinace otevřené ekonomiky a exportem taženého růstu.
Tento model se vamp posledních desítkách let používá po celé Asii, ale zejména vamp Číně.
Nyní možná konečně pronikl i domů.
Vamp Barmě jsem přednášel už vamp prosinci 2009.
Vamp té době si člověk musel vzhledem kamp přecitlivělosti vlády dávat pozor i na to, do jakého rámce zasadí problémy země – chudobu, nedostatek produktivity na venkově a nekvalifikovanou pracovní sílu.
Nyní tuto opatrnost nahradil pocit naléhavosti při řešení těchto i dalších problémů a také vědomí potřeby technické i jiné pomoci.
(V poměru kamp počtu obyvatel a příjmům je Barma jedním zamp nejmenších příjemců mezinárodní pomoci na světě.)
Hodně se debatuje o tom, jak vysvětlit rychlost současného tempa změn vamp Barmě.
Možná si její vedoucí představitelé uvědomili, že země, která byla kdysi největším světovým vývozcem rýže, silně zaostává za sousedy.
Možná uslyšeli poselství arabského jara nebo prostě pochopili, že pokud více než tři miliony Barmánců žijí vamp zahraničí, je nemožné izolovat zemi od zbytku světa nebo zabránit tomu, aby do ní ze sousedních států pronikaly myšlenky.
Ať už je důvod jakýkoliv, ke změnám zkrátka dochází a příležitosti, které představují, jsou nepopiratelné.
Mnoho mezinárodních sankcí se tak bez ohledu na to, jakou vamp minulosti plnily roli, jeví jako kontraproduktivních.
Například finanční sankce odrazují od rozvoje moderního a průhledného finančního systému propojeného se zbytkem světa.
Výsledná ekonomika založená na penězích vamp hotovosti je přímo pozvánkou ke korupci.
Také restrikce, které brání společensky zodpovědným firmám se sídlem vamp rozvinutých průmyslových zemích podnikat vamp Barmě, vyklidily pole méně skrupulózním společnostem.
Touhu Barmy nechat se vést a přijímat rady od multilaterálních institucí a Rozvojového programu Organizace spojených národů bychom měli vítat; místo toho dál omezujeme roli, kterou tyto instituce mohou hrát při transformaci země.
Kdykoliv odepřeme pomoc nebo uvalíme sankce, musíme důkladně promyslet, kdo ponese největší zátěž změn, o něž tímto krokem usilujeme.
Z otevření obchodu vamp zemědělství a textilním průmyslu – ba i z poskytnutí podobných preferencí, jaké se nabízejí jiným chudým zemím – by měli přímý prospěch chudí farmáři tvořící 70% obyvatel a také by se tím vytvořila nová pracovní místa.
Bohatí a mocní dokážou finanční sankce obcházet, byť samp určitými náklady; obyčejní občané však důsledkům spojených se statusem Barmy coby mezinárodního vyvrhele neuniknou tak snadno.
Vidíme, jak arabské jaro vamp několika zemích váhavě rozkvétá; vamp jiných zemích je stále nejisté, zda přinese ovoce.
Transformace Barmy probíhá vamp některých ohledech tišeji, bez fanfár Twitteru a Facebooku, ale není o nic méně reálná – a o nic méně si nezaslouží podporu.
Jak (ne)propíchnout bublinu
ŘÍM: „Rychle zbohatnout“: pro tisíce lidí po celém světě to v dnešní době znamená investovat na kapitálových trzích.
Staří lidé, přes své domácí počítače, investují vlastní úspory a důchody; mladí muži i ženy se vzdávají práce za mzdu a hledají možnosti velkých výnosů z akcií, jež přes Internet nabízejí všemožné společnosti.
Vzhledem k dalšímu globálně-tržnímu zmatku a chaosu posledních 10-ti dnů, je zřejmé, že poučení o historických meznících výkonů kapitálových trhů není nikdy marné a stává se povinnou, ke střízlivosti vedoucí zkušeností pro všechny investory, zkušené i ty nové, a to kdekoliv na světě.
Za posledních sto let ve Spojených státech vynesly investice do cenných papírů v průměru o 6% více než bezpečné investice do krátkodobých státních obligací.
Tento rozdíl byl po dlouhý čas víceméně stabilní, třebaže mezi 1947 až 1994 to bylo o něco více než 8%.
Tato čísla jsou celkem shodná s údaji v mnoha dalších zemích.
Například v Itálii mezi roky 1961 a 1994 přinesly kapitálové investice průměrný zisk okolo 6% vyšší než investice do státních pokladničních poukázek.
Jistě, byla tam zcela výjimečná období, jako například v padesátých letech, kdy se rozdíl mezi investicemi do cenných papírů na Milánské burze a pokladničními poukázkami vyšplhal na více jak 22%.
Ovšem existovala i nešťastná údobí, a příkladem by mohly být hned následující dekáda (1961-1970), kdy průměrný rozdíl dosahoval –2%.
Vyšší zisky znamenají také vyšší rizika.
Je to přesně tak jednoduché, jak to zní.
Kdyby například, nějaký investor místo toho, aby své peníze vložil do některé z 500 největších společností indexu Standard & Poor, kótovaného na Wall Streetu, investoval své úspory do malých, a začasto velice inovátorských společností (ve finančním světě často zvaných „small caps“), jeho zisky by za posledních 50 let vzrostly o dalších 6%, tj. o nějakých 15% více, než jakého bylo dosaženo z ultra-bezpečných státních obligací.
Nicméně riziko, kterému by takový investor čelil, by bylo rovněž dvojnásobné, protože index rizikovosti výnosu zisku (tzn. jeho nejistoty), který byl za stejných 50 let u krátkodobých státních obligací na úrovni 3%, dosahoval u společností z S&P indexu již obludných 17% a u akcií tzv. small-cup-společností dokonce 30%.
Těchto 30% znamená, že ve kterémkoliv roce byla pravděpodobnost dosažení zisku z jedné investice o 30% vyšší, než byl zisk ze státních obligací, ale stejně tak byla rovna pravděpodobnosti, že by zisk mohl být také o 30% nižší.
Budeme-li vycházet ze skutečnosti, že v tom samém období přinášely americké státní obligace zisk, očištěný o inflaci, jen o něco málo nižší než 2%, znamená to, že ziskovost akcií small-cap-společností byla kryta pravděpodobností, ve kterémkoliv zmíněném roce, dosáhnout zisku v širokém pásmu od +32% až po –28%.
Jinými slovy to znamená, že dlouhodobé investice do cenných papírů přinášejí větší užitek, než investice do státních obligací, ovšem na druhé straně zvýšený index rizikovosti (nejistoty) zisku znamená, že musejí uplynout celá desetiletí, než je možné skutečně stoprocentně potvrdit, že průměrná kapitálová investice doopravdy přinesla vyšší zisk.
Historie „nové ekonomiky“ v oblasti cenných papírů je příliš krátká na to, aby bylo možné jednoduše říci, zda-li je mimořádný výkon kapitálových burz ve víceméně všech zemích za posledních několik let jen dočasným spekulativním boomem, či naopak nezvratným výsledkem mechanismů nové ekonomiky.
Až dosud, a to i při započítání nedávných, jakoby spirálovitých posunů, téměř všechny burzy cenných papírů dosahovaly až závratné rychlosti.
Roční zisk dosahoval například v Itálii v období mezi vánocemi a koncem prvního čtvrtletí tohoto roku až 120%.
Ovšem díky větší nejistotě posledních několika týdnů se stalo, že se indexy nových evropských akcií propadly a ztratily přinejmenším 30% své hodnoty.
A to je mocný signál toho, že prastarý vztah mezi ziskem a jeho rizikem je znovu a sám sebou nastolován.
Nicméně nyní zaznívá obava, že se nová generace investorů, včetně těch, co investovali přes své domácí počítače a nemají jedinou zkušenost s negativními výkony trhu, podceňují rizika tohoto vztahu.
Ve Spojených státech, kde poslední boom trval nejdéle, mnoho ekonomických pozorovatelů již nepochybuje o tom, že trh je jedna velká bublina.
Při pohledu na koeficienty ceny práce na Wall Streetu, prohlásil nedávno Robert Shiller, ekonom Yalské university a jeden z nejzapřisáhlejších zastánců teorie o přespekulovanosti trhu, že cenné papíry nebyly nikdy tak nadhodnoceny, a to dokonce ani památného léta roku 1929, před Velkým krachem.
Údaje, přinejmenším co se týče amerického hospodářství, zcela jasně ukazují, že nová ekonomika přináší opravdu výjimečné zvýšení produktivity.
Ovšem ve světle historické zkušenosti, to vše nemusí být až tak přesvědčivé.
Nebude to ostatně naše první zkušenost s technologickým skokem; při tom předchozím, na přelomu století, byl tento svět svědkem zavádění elektrických strojů a telegrafu do praxe – a oba tyto vynálezy byly svým významem zcela srovnatelné s dnešním Internetem.
Nicméně během té doby byl rozdíl zisků mezi akciemi a pokladničními poukázkami zhruba 6%.
Celkově lze říci, že poučení z nové ekonomiky není v tom, že někdo zbohatne bez nijakého úsilí, jednoduše jen spekulacemi na kapitálových trzích.
Nová ekonomika nás učí, že výzkum, technologické inovace a podnikatelský duch na konkurenceschopných trzích – což jsou všechno věci, kterými Evropa právě neoplývá – přinášejí opravdu vysoké zisky.
Evropa si ze Spojených států dovezla některé negativní aspekty tržního hospodářství, jako jsou například gamblerské spekulace.
Nicméně, prozatím se nezaměřila na mnohem důležitější rysy amerického hospodářství, jako jsou například deregulace trhu práce a zboží a omezení rozsahu veřejného sektoru v ekonomice.
Tržní poklesky je možné v Americe rychle a snadno překonat, vzhledem k mocným základům americké ekonomiky; bohužel v Evropě taková pevná základna v rezervě není.
A tak pro individuální investory zůstávají akcie i nadále osobním rizikem; a pro Evropu jako celek to znamená, že propíchnutí jakékoliv spekulativní bubliny by mohlo ohrozil celou ekonomickou stabilitu.
Bush a Gore: propastný rozdíl
BOSTON/ŘÍM: Kdo nečte americké noviny, mohl by dospět ke dvěma závěrům o prezidentské kampani ve Spojených státech, která v těchto dnech finišuje: za prvé, že mezi oběma kandidáty není téměř žádný rozdíl a za druhé, že o výsledku voleb může rozhodnout i malý detail – přeřeknutí, špatný krok nebo drb.
Oba tyto soudy jsou mylné.
Začněme s prvním z nich.
Rozdíl mezi Bushem a Gorem v oblasti hospodářské politiky je stejně hluboký jako mezi levicí a pravicí ve Francii či Itálii.
Rozpor mezi nimi leží v naprosto odlišném pojetí státu a zdaleka přesahuje otázku rozdělení rozpočtového přebytku USA mezi zvýšení výdajů nebo snižování daní.
Bushovi Republikáni dávají přednost zvýšení dosažitelného příjmu domácnosti (snížením daní) a trhu chtějí přenechat větší část produkce zboží a služeb, které jsou dnes veřejně poskytovány a hrazeny daňovými poplatníky a ne jejich uživateli.
Goreovi Demokrati preferují tradičnější veřejnou správu a kontrolu.
V oblasti veřejného vzdělání Bush podporuje systém poukázek spravovaných jednotlivými státy.
Na základě těchto poukázek občané získají příspěvek, jímž si „koupí“ vzdělání buď u soukromé nebo státní školy.
Záměrem tohoto systému je zvyšovat kvalitu vzdělávání prostřednictvím tržní konkurence mezi vzdělávacími institucemi.
Demokraté „kupónové“ vzdělávání odmítají a zasazují se o velké federální investice na podporu a zvýšení kvality státních škol.
V oblasti důchodového zabezpečení je Bush zastáncem smíšeného důchodového systému se soukromou složkou s cílem dát daňovým poplatníkům více svobody při spravování jejich penzijních fondů a stimulovat tak přesun těchto peněz do akcií a obligací.
Gore chce penzijní sytém ponechat víceméně beze změn a použít přebytek rozpočtu na vyrovnání důchodového deficitu, který přijde v druhém desetiletí 21. století , kdy děti narozené v období populační exploze dospějí do důchodového věku.
Jinými slovy Gore vnímá penzijní systém jako způsob, jak přerozdělovat finanční prostředky mezi chudé a bohaté; Bush jej vidí jako „privátnější“ systém s cílem akumulovat důchodové úspory jednotlivců.
Podobný rozdíl existuje i v resortu zdravotnictví: Bush chce daňovou úlevu pro plátce daní, aby si mohli pořizovat soukromé zdravotní pojištění.
Gore dává přednost státní správě s většími pravomocemi státu.
Ve stručnosti tedy Američané musejí porovnávat dva zásadně protichůdné názory na to, jak by v budoucnosti mělo vypadat školství, důchodové zabezpečení a zdravotní péče.
Nikoho by nemělo překvapit, že už dlouhé týdny před samotnými volbami oba kandidáti objíždějí nerozhodné voliče a snaží se vypadat co možná nejcentrističtěji.
Jedinou oblastí, v níž se oba kandidáti příliš neliší, je zahraniční politika, což je dobré znamení pro celý svět, neboť svědčí o stabilitě stanoviska Spojených států v tomto ohledu a především o spolupráci obou politických stran i v případě, kdyby jedna z nich ovládla Kongres a druhé připadl prezidentský úřad.
Přesto i zde je několik rozdílů: Gore je spíš „intervencionista“, zatímco Bush je opatrnější a nerad by vysílal americké jednotky do zahraničí.
Druhý bod se týkal toho, jak bude o volbě prezidenta USA nakonec rozhodnuto.
Americké prezidentské volby ve dvacátém století probíhaly vždy zhruba takto: i kdyby měl zahraniční pozorovatel k dispozici pouze dvě informace – údaje o ekonomickém růstu v posledním roce volebního období a jméno stávajícího prezidenta – mohl by s vysokou přesností předpovědět výsledky prezidentských voleb zcela nezávisle na celé volební kampani.
Stávající prezident, který se uchází o své druhé volební období (jako Clinton v roce 1996) má obrovskou výhodu; silný ekonomický růst v roce voleb navíc hraje pro stranu současného prezidenta.
Všechno ostatní – skandály i skandálky, kouření marihuany či gramatické chyby – krátí novinářům dlouhou chvíli, ale výsledek ovlivní pramálo.
Proč tedy prezidentští kandidáti utrácejí tolik peněz za masivní kampaně?
Ze stejného důvodu, pro který Coca-Cola a Pepsi-Cola utrácejí miliony dolarů v konkurenčním boji – kdyby obě firmy přestaly inzerovat, jejich tržní podíl by se nijak dramaticky nezměnil.
Z pochopitelných důvodů by se změnil, kdyby inzerovat přestala jen jedna z obou společností.
Jinými slovy, konzervativci budou volit Republikány a ti, kteří se přiklánějí k levici, budou volit Demokraty na základě rozdílů mezi programy obou stran; ti uprostřed přecházejí z jedné strany na druhou podle stavu hospodářství a podle toho, jak pohlížejí na „schopnosti“ dosavadní vlády.
Po druhé světové válce jen dva prezidenti nebyli zvoleni podruhé: Carter v roce 1980, který podruhé kandidoval uprostřed hospodářské recese, a Bush otec v roce 1992, kdy doplatil na průměrný ekonomický růst v letech 1990-1992.
(Kdyby USA překonaly recesi o půlroku dříve, Clinton by v roce 1992 pravděpodobně nevyhrál.)
Aféra Watergate v roce 1974 a Nixonova rezignace byly důvodem, pro něž v roce 1976 neobstál Gerald Ford, který se prezidentského úřadu ujal po Nixonově odstoupení.
Eisenhower v roce 1956, Johnson v roce 1964, Reagan v roce 1984, Bush v roce 1990 a Clinton v roce 1996 (všichni byli v době voleb prezidenty nebo viceprezidenty) by ve stínu dobré hospodářské situace vyhráli, i kdyby za celou dobu volební kampaně neřekli ani slovo.
Pokud by tomu opravdu bylo tak, dnešní viceprezident Gore by měl s přehledem zvítězit.
Přesto má Bush junior nemalé šance na vítězství.
V Goreův neprospěch totiž působí dva faktory.
Mnoho lidí má za to, že přínosy „nové ekonomiky“ mají máloco společného s tím, kdo byl v úřadě.
Je-li tato ekonomika skutečně „nová“, pak také její dopad na volební výsledky by mohl být zbrusu „nový“.
Druhým faktorem je, že Republikáni, kteří dnes mají převahu v Kongresu, jsou relativně „extremističtí“ a v legislativních volbách by mohli prohrát.
Americký volič má totiž rád systém, kde jsou politické síly prezidenta a Kongresu v rovnováze.
Očekávaná nová převaha Demokratů v Kongresu je tudíž pro Gorea nevýhodou.
Po všem, co zde bylo uvedeno, je nasnadě, že pokud 7. listopadu Gore prohraje, potvrdí tím, že je jedním z nejméně oblíbených politiků 20. století.
A uvědomme si, že zde nejde o žádný „Clintonův efekt“: průzkumy veřejného mínění totiž odhalily, že Clinton by Bushe lehce porazil.
Sečteno a podtrženo: dosavadní viceprezident, který v prezidentských volbách prohraje v době takového rozkvětu ekonomiky, který dnes Amerika prožívá, by se měl okamžitě vzdát veškerých politických ambicí.
Pokud přece jen o vlásek vyhraje, měl by dřít jako kůň, chce-li mít v roce 2004 vůbec nějakou šanci na znovuzvolení.
Bush seje vítr
Nejotřesnějším výrokem reagujícím na následky hurikánu Katrina byla poznámka prezidenta George W.
Bushe na adresu protizátopových hrází, jež chrání New Orleans: „Myslím, že prolomení hrází nikdo nepředvídal“.
New Orleans je město z velké části pod úrovní hladiny moře a je nezbytné jej před záplavou chránit protizátopovými hrázemi.
Obavy, že by se hráze mohly prolomit během silného hurikánu byly široce rozšířené mezi vědci, inženýry a experty na připravenost na mimořádné události.
Bush přesto o těchto obavách zjevně nevěděl, a to ani několik dní poté, co hurikán hráze zničil a město zaplavila voda.
Projevuje se tu prostý fakt, který nesporně přesahuje tento konkrétní hurikán, ba i tohoto konkrétního prezidenta.
V americké politice existuje hluboká propast mezi vědeckými poznatky a politickými rozhodnutími.
Bush za to nese značnou zodpovědnost.
Prokázal, že co se týče vědy je jedním z nejhůře informovaných amerických prezidentů – a jedním z neochotnějších udělat z vědy politikum.
V posledních měsících Bush podkopal biologické teorie evoluce ve prospěch křesťanských fundamentálních dogmat.
Pohrdá vědami o klimatu a veřejném zdraví, když jsou v rozporu s přesvědčeními – a zájmy – jeho hlavních přívrženců.
Stručně řečeno, dosavadní Bushův výkon v oblasti politického přístupu k vědě je mizerný.
Klimatologové už celá léta varují, že globální oteplování způsobované emisemi skleníkových plynů v důsledku lidské činnosti povede ke vzniku mimořádnějších bouří.
Třebaže neexistuje vědecký postup, jímž by bylo možné konkrétní hurikán, jako byla Katrina, připsat dlouhodobému trendu – v tom smyslu, že Katrina mohla být nešťastnou okolností, nikoli projevem lidmi vyvolané změny klimatu –, energie hurikánů po celém světě zřetelně roste.
Žel bohu, Bush vedl agresivní tažení za diskreditaci klimatologie, místo aby reagoval na její zjištění.
Vyzval k odkladům snižování emisí skleníkových plynů, které způsobují globální oteplování, jež je zase příčinou růstu energie hurikánů.
Podle zásadních vědeckých poznatků, které Bush ignoruje, získávají hurikány svou energii z tepla mořské vody.
Právě proto se hurikány objevují v horkých tropických oblastech, a to ke konci letních měsíců, kdy jsou povrchové teploty moří na svém ročním maximu.
Člověkem způsobované globální oteplování nezvyšuje pouze teplotu vzduchu, ale rovněž teplotu hladiny moří.
Vysoké teploty hladiny moří vedou k silnějším bouřím ve světových oceánech.
Hurikány se měří podle tří aspektů: četnosti, intenzity a délky trvání.
Četnost hurikánů se mnoho nezměnila, ba možná vůbec ne.
K velkým změnám dochází u intenzity a délky trvání hurikánů.
Intenzita zachycuje sílu hurikánu, která zahrnuje rychlost větru, a tady byl zaznamenán jistý nárůst.
Největší změna ovšem nastává u délky trvání hurikánů: jde o to, kolik dní daný hurikán trvá.
Délka trvání po celém světě výrazně narostla.
Celková energie hurikánu se vypočte vynásobením intenzity hurikánu délkou jeho trvání.
Ta rovněž prudce roste a poroste i nadále, neboť teploty se zvyšují.
Vědci a technici, kteří se změnou klimatu zabývají, zdůrazňují, že vlády musí přijmout dvě zásadní opatření.
První, nazývané „zmírňování“, znamená snižování rozsahu člověkem způsobované změny klimatu.
Toho lze dosáhnout změnou světového energetického systému tak, aby se omezily emise oxidu uhličitého do atmosféry – právě to je hlavní příčina změny klimatu v důsledku lidské činnosti.
Jednou možností je přechod na neuhlíkové zdroje energií, jako jsou zdroje obnovitelné energie (sluneční a větrné) nebo energie nukleární.
Další možností je kombinovat zdroje energie závislé na uhlíku (uhlí, ropa a plyn) s novými technologiemi, které brání emisím uhlíku do atmosféry.
Druhé opatření reagující na změnu klimatu, nazývané „adaptace“, vyžaduje, abychom se připravovali jak na změnu klimatu, k níž právě dochází, tak na větší změnu klimatu, která se dostaví v nadcházejících letech.
To znamená připravovat se na hurikány, jež budou silnější jak co do intenzity, tak co do délky trvání.
Pozorná národní vláda by si nesporně povšimla, že oblast kolem Mexického zálivu ve Spojených státech je náchylnější k hurikánům s vysokou energií.
Hurikán Katrina byl třetím nejintenzivnějším hurikánem, který kdy v USA udeřil na pevninu.
Bdělá vláda by byla učinila víc pro posílení protizátopových hrází.
Nedbalost Bushovy administrativy je obzvlášť šokující vzhledem k mimořádnému rozsahu odborných vědeckých znalostí v USA.
Vědce nějak vytlačili stranou političtí manipulátoři.
Selhání vlády USA však odpovídají situaci v mnoha částech světa, tedy rozhodně v nejchudších zemích, kde je vědeckých znalostí jako šafránu a vlády nemají vědecké poradce, na něž by se mohly obracet pro poučení.
Hurikán Katrina byl důrazným budíčkem nejen pro USA, ale pro celý svět.
Vstupujeme do doby, kdy dobré vědecké znalosti budou zásadní pro naše přežití.
Na přelidněné planetě, kde visí hrozba nad klimatem, oceány, lesy, produkcí potravin i zásobováním vodou a kde globální cestování a vysoké hustoty osídlení zvyšují riziko celosvětových epidemií, se musíme obrátit k tomu nejlepšímu z našich vědeckých a technických znalostí, abychom našli bezpečnou cestu vpřed.
Bush poražen u Nejvyššího soudu, Amerika vítězí
Dva výnosy Nejvyššího soudu Spojených států tento týden odmítly rozsáhlé válečné pravomoci, které si osoboval prezident Bush.
V případu Jásira Hamdího soud neuznal tvrzení administrativy, že vojenské orgány mohou bez omezení zadržovat občana USA coby „nepřátelského bojovníka", aniž by mu kdy daly příležitost bránit se proti důvodu věznění před nezávislým rozhodcem.
V kauze, již zahájilo čtrnáct cizích státních příslušníků, zase soud zavrhl argument vlády, že vzhledem k tomu, že námořní základna USA v zálivu Guantánamo formálně spadá pod kubánskou svrchovanost, americkým soudům jejich působnost neumožňuje zaobírat se právními nároky vznášenými osobami, které nemají právo se vyjadřovat k tomu, kde se armáda USA rozhodla je držet.
Ač se to ani v jednom z případů nezmiňuje, v úvaze soudců zřejmě sehrálo jistou roli jak skandální zacházení s iráckými vězni v Abú Ghrajb, tak zjištění, že vysoce postavení vládní právníci připravovali důvěrná memoranda schvalující mučení.
Administrativa v zásadě řekla: „Důvěřujte nám, že budeme jednat správně."
Soud byl očividně názoru, že takovou důvěru si vláda nezaslouží.
Guantánamskou kauzu, která byla v centru značné mezinárodní pozornosti, mohla ovlivnit další nevyřčená úvaha.
V nedávných letech většina soudců Nejvyššího soudu vyjádřila multilateralistický náhled na americké právo, který stojí v příkrém rozporu s unilateralismem Bushovy administrativy.
Ve virginském případu v roce 2002 nejvyšší soud například prohlásil, že americká ústava zakazuje popravu mentálně zaostalých jedinců jako „krutý a neobvyklý trest".
Přestože převážná část rozboru soudu se zaměřovala na domácí zřetele, soudci se též odvolali na právní záznam v archivu Evropské unie, v němž se popisuje valný nesouhlas světového společenství s takovou praxí.
V loňském výnosu zrušujícím texaský zákaz stejnopohlavní sodomie soud taktéž citoval rozhodnutí anglického parlamentu z roku 1967 a výnos Evropského soudu pro lidská práva z roku 1981.
Je příznačné, že šest soudců tvořících většinu jak ve virginské, tak v texaské kauze, tvořilo většinu i v guantánamském případu: čtyři soudci, kteří vyslovili nesouhlas v kauze Bush versus Gore, plus dva relativně umírnění kandidáti jmenovaní Ronaldem Reaganem, Sandra Day O'Connorová a Anthony Kennedy.
Tito soudci pravidelně cestují na konference o komparativním ústavním právu a sami sebe považují za součást mezinárodní obce soudců nejvyšších soudů.
Jejich pozornosti nemohla uniknout skutečnost, že potvrzení neomezeného věznění cizích státních příslušníků bez soudního procesu by z nich v okruhu účastníků konferencí učinilo faktické vyvrhele.
Vůbec nechci naznačovat, že se soudci v guantánamském případu rozhodli tak, aby se na mezinárodních večírcích dočkali přípitku na svou počest.
Tvrdím, že jejich zájem o názor světa - pokud skutečně sehrál úlohu, na niž poukazuji - se týkal jejich vlasti, nikoliv jich samotných.
Za necelé čtyři roky prezident Bush a jeho poradci odvrhli velkou část dlouhotrvajícího konsenzu dvou politických stran, na jehož základě Spojené státy fungují, i konsenzu s mnohostrannými institucemi, jako je Organizace spojených národů.
Poděšena tímto dramatickým obratem o sto osmdesát stupňů, většina soudců v guantánamské kauze se snad pokouší poslat světu záruky, že prezident Bush nehovoří za všechny Američany, dokonce ani za ty, kdo jej původně uvedli do úřadu.
Samozřejmě, neokonzervativní kritici nejvyššího soudu budou na toto vysvětlení pohlížet jako na potvrzení svých nejhorších obav.
Máme tu soudce, řeknou, kteří nechápou, že nemají žádnou zákonnou způsobilost jednat jako činitelé americké zahraniční politiky, neboť to je úkol ústavně svěřený prezidentovi a (jak snad s nechutí uznají) Kongresu.
Nejvyšší soud však zvažoval zahraničněpolitické dosahy už v minulosti.
V nejslavnější americké kauze dvacátého století, Brown versus školská správa, soudce zřejmě ovlivnil vládní spis, v němž se vysvětlovalo, jak by rasová segregace na jihu Spojených států podrývala americké snahy myšlenkově i citově soupeřit se Sovětským svazem o přesvědčení lidí v rozvojových zemích.
Míněním, že americký apartheid porušuje ústavní požadavek na „stejnou ochranu zákona", soud udělal službu jak spravedlnosti doma, tak americkým strategickým zájmům v zahraničí.
Aby nedošlo k mýlce, Brownův precedens není úplnou analogií, neboť tehdy Nejvyšší soud uznal závažnost zahraničněpolitických zřetelů v souladu s tím, na co naléhala federální exekutiva.
V guantánamské kauze naopak Bushova administrativa prohlašovala, že výrok ve prospěch zadržených by podkopal válečné úsilí, neboť by odvedl pracovní síly z bojiště do soudní síně.
Většinový názor soudce Johna Paula Stevense ale věnoval jen málo pozornosti přehlídce hrůzy, již administrativa vykreslila.
Soudce Stevens, vyznamenaný veterán druhé světové války, mohl být dost dobře přesvědčen, že má k odhadu důsledků soudního nálezu na vojenskou efektivitu přinejmenším tolik způsobilosti jako civilisté na Bushově ministerstvu spravedlnosti.
Anebo možná soudci reagovali prostě na to, že administrativa neustále zachází příliš daleko.
Ano, existence náboženských fanatiků chtivých usmrtit velké množství nevinných amerických civilistů si vynucuje přísná opatření.
Výnosy Nejvyššího soudu ovšem potvrzují základní princip, že ani vážná nebezpečí neopravňují k takové paušální podřízenosti, na niž dle svého přesvědčení má Bushova administrativa nárok, kdykoliv vyřkne slova „válka" a „terorismus".
Bushova nečestná energetická politika
Na jednom ze surreálnějších zasedání letošního Světového ekonomického fóra v Davosu vysvětlovali experti na ropný průmysl, že tání polárního ledovcového příkrovu – k němuž dochází rychleji, než kdokoliv očekával – představuje nejen problém, ale i příležitost: může totiž vést ke zpřístupnění obrovských ložisek ropy.
Jak tito experti dále připouštějí, skutečnost, že Spojené státy nepodepsaly Úmluvu o mořském právu – mezinárodní konvenci stanovující, kdo má přístup k ropě pod mořským dnem a práva na další nerostné suroviny z moře – představuje riziko mezinárodního konfliktu.
Zároveň však titíž experti poukazují na světlou stránku: ropný průmysl nemusí při nekonečném hledání dalších zásob prosit Kongres o právo zplundrovat Aljašku.
Prezident George W.
Bush má záhadnou schopnost nevidět věci v širším rámci.
S postupem let vychází stále jasněji najevo, že s jeho energetickou politikou je mnohé v nepořádku.
Nese totiž tak silný rukopis ropného průmyslu, že dokonce i Bushovi spolustraníci o jednom předchozím návrhu zákona prohlásili, že „nezapomněl na žádného lobbistu“.
Bush sice vychvaluje přednosti volného trhu, ale zároveň až příliš ochotně rozdává obrovské almužny energetickému sektoru, ačkoliv se země potýká s prudkým nárůstem deficitů.
V energetické oblasti trh selhává, ale vládní intervence by měly směřovat přesně opačným směrem, než jaký navrhuje Bushova administrativa.
Vzhledem k faktu, že Američané neplatí plnou cenu za znečištění ovzduší – v podobě svého enormního podílu na tvorbě skleníkových plynů –, které je výsledkem jejich rozmařilé spotřeby energie, je cena energie podhodnocena, což dále udržuje nadměrnou spotřebu.
Je zapotřebí, aby vláda stimulovala ochranu přírody, a zásahy do cenového systému – prostřednictvím daní na energie – představují účinný prostředek, jak toho dosáhnout.
Místo aby však Bush podporoval ochranu přírody, provozuje politiku „nejprve vysát Ameriku“, čímž prohlubuje budoucí americkou závislost na zahraniční ropě.
Nevadí mu, že vysoká poptávka žene ceny ropy vzhůru, což je dar z nebes pro mnoho lidí na Blízkém východě, kteří nepatří mezi přátele Ameriky.
Nyní, více než čtyři roky po teroristických útocích ze září 2001, se zdá, že se Bush konečně probudil do reality prohlubující se americké závislosti; vzhledem ke strmému růstu cen ropy si jen těžko mohl nevšimnout důsledků.
Klopýtavé kroky jeho administrativy však i v tomto případě téměř jistě situaci v bezprostředním budoucnu jen zhorší.
V oblasti ochrany přírody Bush stále odmítá cokoliv učinit a své pokračující modlitby, aby nás zachránily technologie, podpořil jen velice málo penězi.
Co si tedy myslet o Bushově nedávno vyhlášeném závazku snížit do 25 let závislost Spojených států na blízkovýchodní ropě o 75%?
Pro investory je sdělení zřejmé: neinvestujte více do rozvoje zásob na Blízkém východě, které jsou zdaleka nejlevnějším zdrojem ropy na světě.
Bez nových investic do rozvoje blízkovýchodních zásob a vzhledem k bezuzdnému růstu spotřeby energie v USA, Číně i jinde však poptávka předběhne nabídku.
A jako by toho nebylo málo, Bushova pohrůžka sankcí vůči Íránu s sebou nese riziko přerušení dodávek od jednoho z největších světových producentů.
V době, kdy se světová produkce ropy blíží maximální kapacitě a ceny jsou již nyní více než dvojnásobné oproti úrovni před válkou v Iráku, to věstí další zvyšování cen a další zvyšování zisků ropného průmyslu – jediného jasného vítěze Bushovy blízkovýchodní politiky.
Jistě, Bushovi nelze upřít, že si existenci problému konečně uvědomil.
Bližší pohled na jeho návrhy však jako vždy odhaluje další eskamotérský trik jeho administrativy.
Kromě odmítání uznat závažnost globálního oteplování, podporovat ochranu přírody a věnovat dostatek prostředků na výzkum, aby se něco opravdu změnilo, znamená Bushův grandiózní slib snížení závislosti na blízkovýchodní ropě méně, než se zdá.
Z oblasti Blízkého východu totiž pochází pouhých 20% ropy spotřebované v USA, a tak lze jeho cíle dosáhnout pouhým drobným přesunem poptávky jinam.
Člověka zároveň napadá, že si Bushova administrativa musí uvědomovat mechanismy globálního obchodu s ropou.
I kdyby totiž byla Amerika na blízkovýchodní ropě stoprocentně nezávislá, snížení nabídky blízkovýchodní ropy by mohlo mít zničující dopady na světové ceny – a tím i na americkou ekonomiku.
A jak tomu u Bushovy administrativy mnohdy bývá, pro oficiální strategii neexistuje žádné lichotivé vysvětlení.
Dělá Bush jen politiku a snaží se podbízet antiarabskému a antiíránskému cítění v Americe?
Nebo je to jen další příklad nekompetentnosti a zmatků?
Podle toho, co jsme v posledních pěti letech viděli, obsahuje správná odpověď pravděpodobně větší než malé množství nečestnosti a ryzí pošetilosti.
Bushova ekonomika jako nárazová zkouška
Před patnácti lety se Spojené státy nacházely v období, které by se dalo nazvat „věkem ztenčených očekávání“.
Přírůstky produktivity ustaly, ceny energií byly vysoké, nezužitkované zůstatky potenciálu techniky pocházející z dob Velké krize se vyčerpaly a mizející výhody z úspor z velkovýroby přivedly téměř všechny ekonomy k představě, že hospodářský růst bude v budoucnu pomalejší, než býval v minulosti.
Vzhledem k bezmála dvacetileté stagnaci růstu produktivity mělo tehdy smysl tvrdit, že závazky vlády USA v oblasti sociálního pojištění (Správa sociálního zabezpečení a programy Medicare a Medicaid) jsou nadměrné a že je nezbytné je osekat.
Tehdy bylo tehdy a teď je teď.
V uplynulých letech došlo k explozi technologických inovací, jež vynesly všeobecný americký růst produktivity zpět na úroveň z doby před zpomalením.
Dnes hospodářství USA stojí na pokraji biotechnologické a možná i nanotechnologické revoluce obrovského měřítka a rozsahu.
Přesto je stále slyšet tytéž výzvy, že je potřeba osekat americké sociální závazky.
Pojistní matematici Správy sociálního zabezpečení sice zřejmě ne zcela pochopili dopady dnešních technologických revolucí, ale zřetelně zvětšili rozsah systému, který si vláda USA může dovolit.
Před patnácti lety panoval konsenzus, že americká soustava sociálního zabezpečení je ve velkých potížích a že potřebuje cosi jako generální opravu motoru.
Dnes se jeho problémy jeví, jak říká ekonom Peter Orszag z Brookingsova institutu, mnohem spíš jako obdoba menší netěsnosti pneumatiky: je potřeba závadu nakonec opravit, ale to není ani nijak těžké, ani bezodkladné.
Tak proč Bushova administrativa vynakládá čas a energii na návrhy radikálních změn v soustavě sociálního zabezpečení jako na svou erbovní vnitropolitickou iniciativu – ba prakticky jedinou politickou iniciativu?
Každý, koho znepokojuje slabá fiskální pozice Ameriky, klade relativně malou nerovnováhu financování Správy sociálního zabezpečení na spodní příčky seznamu priorit.
Problémem s nejvyšší prioritou je celkový střednědobý rozpočtový výhled, neboť Bushovy daňové škrty otevřely cestu schodkům reaganovských rozměrů, jež hrozí, že ochromí hospodářský růst USA.
Druhým problémem s nejvyšší důležitostí je vyřešit otázku, jak dlouhodobě naložit s programy Medicare a Medicaid.
Amerika se musí rozhodnout v otázce rozsahu svých zdravotnických programů a způsobů jejich financování.
Ve skutečnosti jde spíš o příležitost než o problém: kdybychom nečekali, že lékaři a zdravotní sestry budou za jednu dvě generace schopni provádět úžasné věci, které dnes nedokáží, neplánovali bychom, že zdravotnické programy povedou k vážným fiskálním schodkům.
Třetím nejzávažnějším problémem je usadit rozpočet Všeobecného fondu vlády USA na udržitelné základy, aby se ta část vlády, která nespadá pod Správu sociálního zabezpečení, dokázala financovat a plnila své závazky i po datu, kdy si už – kolem roku 2020 – nebude moci půjčovat od Svěřeneckého fondu Správy sociálního zabezpečení.
Stěžejním faktem je to, že dlouhodobé finanční těžkosti Správy sociálního zabezpečení, ač reálné, se ukazují jako mnohem menší a mnohem časově vzdálenější než všechny ony bližší, větší a závažnější fiskální problémy, jimž v současnosti vláda USA čelí.
Je-li Správa sociálního zabezpečení drobnou netěsností pneumatiky, pak Všeobecný fond po roce 2020 představuje naléhavou opravou brzd, Medicare a Medicaid jsou vytavená převodovka a rozpočtový deficit odpovídá nárazu do stromu.
Který řidič, poté, co jeho vozidlo narazilo do stromu, má zadřenou převodovku a potřebuje opravit brzdy, řekne: „Nejpodstatnější je spravit tu malou netěsnost pravé zadní pneumatiky“?
George W.
Bush je právě takovým řidičem.
Existují tři teorie, proč se Bushova administrativa zaměřuje na sociální zabezpečení.
První je prostá neschopnost: Bush a jeho nejužší kroužek jednoduše nechápou velikost a závažnost ostatních fiskálních problémů federální vlády.
Druhou je ideologie.
Bush a jeho lidé si z nějakého důvodu myslí, že je potřeba podkopat úspěch institucí Nového údělu ustavených za Franklina Roosevelta.
Třetí je byrokratická služebnost: tak jako hlavním cílem Bushova návrhu zákona Medicare Drug Benefit z roku 2003 bylo posílit zisky farmaceutických firem, tak návrh Bushovy administrativy ohledně sociálního zabezpečení bude zřejmě ušit na míru zájmům Wall Street.
Nevidím, že by v Bushově režimu někdo uváděl do pohybu jiné, závažnější reformy – třeba zvýšení daní z příjmu, aby se pokryly výdaje za národní bezpečnost.
Kdybych se musel vsadit, co je příčinou, vložil bych své peníze na naprostou neschopnost.
Ostatně, právě ta se zdá být společným jmenovatelem všech politik, jež má pod kontrolou Bushův Bílý dům.
Soumrak Bushovy éry nad Gazou
PAŘÍŽ – Americký ministr obrany Robert Gates během návštěvy na Středním východě varoval, aby nepřátelé Spojených států nevyužívali tamního mocenského vakua ke snaze změnit status quo nebo podrýt cíle nového amerického prezidenta.
Velká výzva v tomto ohledu teď však dosti ironicky přichází od hlavního spojence Ameriky v regionu, od Izraele.
Izraelští zastánci tvrdé linie přirozeně želí konce Bushovy vlády, neboť vědí, že i když prezident Barack Obama politiku USA vůči Izraeli dramaticky nezmění, nebude po převzetí moci opakovat Bushovu bezpodmínečnou podporu.
Izraelští příznivci tvrdého postupu brali „válku proti teroru“ i válku v Iráku za vlastní, podporovali Bushovu válečnou rétoriku a izolaci Íránu a neokonzervativce pokládali za své blízké.
Konkrétně sdíleli přesvědčení neokonů, že vojenská intervence je legitimní a účinný způsob jak dosáhnout politické změny.
Právě té se izraelská vláda pokusila docílit roku 2006 „rozdrcením Hizballáhu“ v Libanonu.
Teď se o totéž pokouší v Gaze.
V reakci na rakety Hamásu dnes Izrael používá nepřiměřenou sílu, tak jako jí použil v Libanonu.
Výsledek bude zřejmě tentýž: na konci operace bude popularita Hamásu v Palestině i v arabském světě posílena.
Ostatně nynější vojenské tažení následuje po dvouleté blokádě Gazy ze strany Izraele, která měla Hamás zničit, ale to se jí nepodařilo.
Je pravděpodobné, že Obama bude za zásadní zájem Ameriky považovat palestinský stát.
Bude na něj pohlížet jako na předpoklad změny vnímání USA v arabském a muslimském světě, neboť právě oživení americké věrohodnosti bude pro příští administrativu zásadním cílem.
Izraelští zastánci tvrdé linie si nemohou být jisti, zda Obama nakonec nebude nucen změnit politické přístupy vůči Izraeli, aby tohoto cíle dosáhl, neboť jej pokládá za strategický zájem.
Samozřejmě že rovněž vědí, že seriózní úsilí v palestinské otázce si nutně vyžádá účast Hamásu v hledání řešení dvou států.
Izraelská vláda, stručně řečeno, využívá posledních dní Bushovy vlády, aby uskutečňovala svou politiku prosazování vojenských řešení.
Zároveň se snaží vytvořit situaci, která ve svých důsledcích ztíží novému prezidentovi splnění jeho politik v regionu.
Zpravodajství dokládá, že arabským světem se šíří odpor a že se tu společně pálí americké a izraelské vlajky.
Tato válka tedy jednoduše zkomplikuje vedení debaty s těmito zeměmi právě v okamžiku, kdy jsou takové rozhovory naprosto nezbytné.
Jedním z důvodů mezinárodní podezřívavosti vůči Hamásu byla podpora, jíž se mu dostává z Íránu.
Obama se zavázal, že americký politický přístup k Íránu změní a zprůchodní diplomatické cesty, namísto pouhého pronášení vojenských výhrůžek.
Taková změna by usnadnila i ukončení izolace Hamásu.
Oživení amerického jednání s Íránem je zjevně politika, která bude mít na Středním východě dalekosáhlé dopady.
Přestože tato strategická změna politiky USA je i v nejlepším zájmu Izraele, většina Izraelců na to bude pohlížet jinak.
Americký dialog s Íránem bude vážnou ranou zájmům izraelských přívrženců tvrdého postupu a někteří z nich sní o tom, že dialog znemožní.
Jednou z pohnutek ke vpádu Izraele do Gazy tudíž může být snaha omezit americkou politiku.
Jde však o závažné narušení mezinárodního míru, které by mohlo rozšířit nestabilitu v celém regionu.
Kdyby k tomu došlo, Obamovo plánované sblížení s Íránem by bylo zadušeno už v kolébce.
V průběhu dní před Obamovým nástupem do úřadu, dokud bude v USA trvat mocenské vakuum, má před sebou Evropská unie jedinečnou roli, kterou musí sehrát v mezinárodních iniciativách usilujících o ukončení násilí a vznikající humanitární krize.
Má-li EU uspět, musí prosazovat politiku zahájenou francouzským předsednictvím a dát prioritu ukončení války a distancování se od izraelského nepřiměřeného použití síly.
Dojednání příměří mezi Izraelem a Hamásem by mohlo být prvním krokem k trvalému ukončení projevů nepřátelství a blokády Gazy.
To by ve svých důsledcích mohlo připravit Obamově vládě cestu ke svolání mezinárodní konference k realizaci řešení dvou států ku pomoci Palestině, což by mělo následovat po klidu zbraní.
Takové iniciativy by neměly zabřednout do mučivých kol vyjednávání, ale zaměřit se na realizaci základních principů řešení dvou států, v souladu s návrhy Clintonovy vlády, které předložila před svým odchodem před osmi lety.
Hamás už vstoupil do jednání o příměří a měl by teď být společně s Fatahem vtažen do mírového procesu.
Bude ale samozřejmě muset ustoupit od své vlastní silové strategie, která se projevuje raketami, jimiž zasypává Izrael.
Jde o přístup, který se ukázal jako neúčinný a podle mezinárodního práva je nezákonný, protože jeho cílem jsou izraelští civilisté.
Izrael zase musí pochopit, že chce-li jednat způsoby v souladu s jeho vlastními demokratickými hodnotami, musí ustoupit od své strategie násilí a neúcty k základním lidským právům Palestinců a taktéž od myšlenky „Velkého Izraele“.
Krátce, musí akceptovat palestinský stát, skutky stejně jako slovy.
Než se tak stane, jsou před námi nebezpečné dny před Obamovou inaugurací a mezinárodní společenství bude potřebovat pevné, rozvážné politiky, aby jimi prošlo.
Bushův pomýlený mírový plán pro Blízký východ
Skutečnost, že damašský summit blízkovýchodní „osy zla“ – Íránu, Hizballáhu, Sýrie a Hamásu – byl svolán ihned poté, co prezident George W.
Bush vyzval ke konferenci „umírněných“ na podporu izraelsko-palestinského míru, znovu dokládá, jak vzájemně propletené jsou problémy tohoto regionu.
Schůzka v Damašku odráží pohled Íránu, podle něhož je izraelsko-arabský mír velkou strategickou hrozbou, poněvadž by tuto zemi odsoudil do izolace v nepřátelském arabském prostředí zbaveném konfliktu s Izraelem.
Íránci o schůzku stáli také proto, aby vytvořili alianci proti možnému útoku USA na jaderná zařízení v jejich zemi.
Spojené státy vždy věděly, že problémy Blízkého východu jsou vzájemně provázané, ale už celá léta si stanovují nesprávné priority, poněvadž nevidí, že existuje-li v blízkovýchodním problému nějaké archimédeovské řešení, pak je ho třeba hledat v palestinské otázce, nikoliv ve „válce s terorem“, v Iráku nebo v potřebě arabské demokracie.
Bushovi trvalo šest let, než přestal dělat zatvrzelou politiku a konečně přiznal, že „Irák není jedinou klíčovou otázkou na Blízkém východě“.
Bushova iniciativa je posledním zoufalým pokusem zachránit postavení Ameriky v regionu, kde je na všech frontách v defenzívě.
Obzvláště paradoxně přitom vyznívá skutečnost, že Bushovo volání po blízkovýchodní mírové konferenci je v podstatě výzvou k rozpoutání války proti straně Hamás, která zvítězila v demokratických volbách, a k uzavření míru s poraženým Fatáhem.
Přesto Bushova iniciativa nepostrádá klady.
Bush konečně připustil selhání „cestovní mapy“ a potažmo i potřebu vyhnout se prozatímním fázím a přistoupit přímo ke konečnému urovnání mezi Izraelci a Palestinci.
Navíc on i ministryně zahraničí Condoleezza Riceová s nezvyklou otevřeností varovali Izrael, že jeho budoucnost nespočívá v „pokračující okupaci západního břehu Jordánu“.
Bush také zašel na samou hranici a bezmála schválil mírový plán bývalého prezidenta Billa Clintona, když prohlásil, že jeho řešení založené na existenci dvou států budou definovat „hranice minulosti, realita přítomnosti a dohodnuté změny“.
Bushova strategie nicméně trpí vážnými nedostatky.
Podle pravidel jsou z konference vyloučeny radikální síly – Hamás a Sýrie –, což je podněcuje k tomu, aby vytrvaly ve své roli „kazisvětů“.
Je bláhovou představou věřit, že míru lze dosáhnout bez účasti radikálů.
Dokud budou z mírového procesu vedeného Spojenými státy vyloučeny Hamás a Sýrie, nemají jinou možnost než se přesunout na oběžnou dráhu Íránu.
Saúdové rozhodně mají zájem podpořit tento poslední zoufalý americký pokus o izraelsko-palestinský mír, tím spíše nyní, kdy se Izrael vůbec poprvé zdržel námitek proti dohodě o prodeji zbraní mezi USA a Saúdskou Arábií.
Ochota Saúdské Arábie zúčastnit se konference by však mohla mít pro Izrael příliš vysokou cenu: souhlas se saúdskoarabskou mírovou iniciativou.
Právě z toho důvodu se ministryně zahraničí Condoleezza Riceová vyjádřila ve své reakci na nejednoznačný souhlas Saúdů s účastí na konferenci tak obezřetně.
Bush se zachoval správně, když vyzval spřátelené arabské státy, aby k izraelsko-palestinskému míru přispěly.
Jakou páku však může vyvinout, když tyto země tolik potřebuje pro svou „válku s terorem“ a pro udržení Íránu na uzdě?
Bushova výzva Egyptu a Jordánsku, aby nahradily Izrael v roli brány pro palestinský vývoz, je sice rozhodně vítanou novou myšlenkou, ale s největší pravděpodobností se setká s nesouhlasem.
Pro tyto „umírněné“ americké spojence spočívá mír v izraelských ústupcích, nikoliv ve vytahování horkých izraelských kaštanů z ohně – rozhodně ne ve chvíli, kdy Izrael odmítá schválit arabský mírový plán.
Současná americká iniciativa zní rozumně, ale v podstatě je nereálná.
Tony Blair, nový vyslanec blízkovýchodního kvartetu (USA, Evropská unie, Organizace spojených národů a Rusko), vyzval ke „konferenci s obsahem“.
Od Izraele se však angažmá v mírových rozhovorech bude vyžadovat pouze za předpokladu, že Palestinci učiní přítrž terorismu – tedy že budou riskovat další občanskou válku mezi Fatáhem a Hamásem – a odstraní korupci.
Taková posloupnost – a také konference, jejímž neškodným cílem je „zhodnotit pokrok při budování palestinských institucí, hledat způsoby podpory dalších reforem a podpořit současné úsilí mezi oběma stranami“ – se dokonale shoduje s izraelským pohledem na věc.
Palestinské milice však znovu a znovu dokazují, že se ozbrojeného boje nevzdají dříve, než uvidí palestinský stát v hranicích z roku 1967, jehož hlavním městem bude arabský Jeruzalém.
Toto je základní úskalí strategie založené na vrážení klínu mezi „umírněnce“ palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse a „extremisty“ z Hamásu.
Zvítězí-li Abbás, nestane se tak díky „gestům“ či procesu zaměřenému na „budování institucí“, jakkoliv významné tyto věci mohou být.
Nic menšího než plnokrevná mírová dohoda, která bude naplňovat základní tužby palestinského nacionalismu, Abbásovi pravděpodobně nezajistí lidovou legitimitu potřebnou ke střetu s radikály.
Bushovo čtyřleté selhávání
Mnoho lidí po celém světě je překvapeno, jak málo pozornosti se v předvolební kampani amerického prezidenta Bushe dostává ekonomice.
Mne to však nepřekvapuje: kdybych byl prezidentem Bushem, byla by ekonomika posledním, o čem bych chtěl mluvit.
Přesto se mnozí lidé dívají na americkou ekonomiku i po posledních třech a půl letech s jistou závistí.
Hospodářský růst - jehož tempo dosahovalo v průměru 2,5% ročně - byl sice citelně pomalejší než za Clintonovy éry, ale v porovnání s chudokrevným jednoprocentním růstem v Evropě stále působí zdravě.
Tyto statistické údaje však maskují do očí bijící skutečnost: totiž že průměrná americká rodina je na tom hůře než před třemi a půl lety.
Střední reálný příjem poklesl o více než 1 500 dolarů a americké rodiny drtí opožďování růstu mezd za inflací a prudký vzestup klíčových výdajů na domácnost.
Stručně řečeno měli z celého hospodářského růstu prospěch pouze lidé na vrcholu distribuce příjmů, tedy stejná skupina, které se v posledních třiceti letech vedlo tak dobře a jež nejvíce vydělala na Bushových daňových škrtech.
Přibližně 45 milionů Američanů dnes například nemá zdravotní pojistku, oproti 5,2 milionům v roce 2000.
A i ty rodiny, které mají to štěstí, že zdravotní pojistkou disponují, se musí potýkat s výší pojistného, které se téměř zdvojnásobilo na 7 500 dolarů ročně.
Americké rodiny navíc čelí rostoucí nejistotě na trhu práce.
Vůbec poprvé od počátku 30. let došlo v průběhu celého prezidentského období k čistému úbytku pracovních míst.
Bushovi stoupenci se právem ptají: opravdu za to nese vinu Bush?
Copak recese nezačínala již v okamžiku, kdy nastupoval do úřadu?
Rázná odpověď zní, že Bush vinu nese.
Každý prezident přebírá určité dědictví.
Ekonomika při Bushově nástupu do úřadu skutečně vstupovala do fáze poklesu, ale Clinton zanechal rovněž obrovský rozpočtový přebytek - ve výši 2% HDP -, což byl balík peněz, s nímž se dalo financovat silné zotavení.
Bush ovšem tento přebytek promrhal a prostřednictvím daňových škrtů pro bohaté ho proměnil v deficit ve výši 5% HDP.
Růst produktivity, který přetrval i po dobu poklesu, představoval příležitost i výzvu.
Příležitost v tom, že kdyby byla ekonomika dobře řízena, pak by příjmy Američanů i nadále stoupaly, jak se stalo v devadesátých letech.
A výzvu v tom, že řízení ekonomiky muselo zajistit natolik silný růst, aby dokázal vytvořit nová pracovní místa poptávaná osobami, jež nově vstoupily na trh práce.
Bush v této oblasti neobstál a Amerika si nechala ujít příležitost kvůli jeho chybným rozhodnutím .
Faktem je, že Bushovy daňové škrty ekonomiku malinko stimulovaly; z krátkodobého hlediska (v dlouhodobém výhledu podle všeho nikoliv) byla ekonomika pravděpodobně silnější, než by byla bez nich.
Zároveň ovšem existovaly jiné strategie, které by byly poskytly mnohem silnější impulzy při mnohem nižších nákladech.
Bushovým cílem však nebylo udržení silné ekonomiky, nýbrž prosazení daňové agendy, která přesunula zátěž směrem od těch, kteří ji mohli nejsnáze unést.
Bushova neúspěšná politika nejenže přišla hospodářství draho, ale zároveň je zanechala v mnohem oslabenějším stavu do budoucna.
Nestranický Kongresový rozpočtový úřad se shoduje, že i bez Bushových nových výdajových iniciativ a daňových návrhů, které by stály biliony dolarů, se deficit nepodaří v dohledné budoucnosti vymazat - ba dokonce ani snížit na polovinu, jak Bush přislíbil.
Výdaje, na nichž závisí budoucí hospodářské zdraví Ameriky - tedy infrastruktura, školství, zdravotnictví a technologie -, budou seškrtány, což ohrozí dlouhodobý růst.
Jelikož fiskální politika ekonomiku nestimulovala, spočívalo větší břemeno na politice monetární.
Nižší úrokové sazby zafungovaly (trochu), ale to bylo dáno převážně stimulací domácností, aby přefinancovaly hypotéky, nikoliv stimulací investic.
Zvýšení zadluženosti domácností již dnes vede k vyššímu počtu bankrotů a pravděpodobně utlumí hospodářské zotavení.
Rovněž státní dluh se prudce zvýšil.
Obrovský obchodní deficit nabízí podívanou na to, jak si nejbohatší země na světě půjčuje v zahraničí téměř dvě miliardy dolarů denně, čímž přispívá ke slabému dolaru a představuje významný zdroj globální nejistoty.
Možná by mohla existovat určitá naděje do budoucna, kdyby se Bush přihlásil ke svým chybám a změnil kurz.
Ale to ne: Bush odmítá přijmout za ekonomiku zodpovědnost, stejně jako jeho administrativa nepřijímá zodpovědnost za selhání v Iráku.
Když administrativa v roce 2003 viděla, že její daňové škrty pro bohaté nedokázaly ekonomiku stimulovat, jak bylo přislíbeno, odmítla svou strategii revidovat a místo toho jen předepsala vyšší dávky téhož léku.
Dnes slibuje, že zavede tyto daňové škrty natrvalo.
Skutečné riziko spočívá v tom, že se Bush v případě znovuzvolení pokusí tento konkrétní slib dodržet.
Na konci srpna jsem se připojil k devíti dalším americkým laureátům Nobelovy ceny za ekonomii a podepsal jsem otevřený dopis americké veřejnosti.
Je těžké přimět jakékoliv dva ekonomy - tím méně dva nositele Nobelovy ceny -, aby se na něčem shodli.
V tomto případě však byly naše obavy natolik hluboké, že překonaly veškeré neshody.
Napsali jsme: „Prezident Bush a jeho administrativa nastoupili neuvážený a extrémní kurz, který ohrožuje dlouhodobé hospodářské zdraví naší země… Rozdíly mezi prezidentem Bushem a Johnem Kerrym v otázce řízení ekonomiky jsou větší než v případě kterýchkoliv prezidentských voleb, jež jsme zažili.
Prezident Bush se domnívá, že daňové škrty, z nichž mají prospěch nejbohatší Američané, jsou odpovědí téměř na každý ekonomický problém."
Stejně jako v jiných otázkách se Bush i zde zoufale mýlí a je příliš dogmatický, než aby to přiznal.
Bushovy dluhy z hazardu
Hospodářská politika George W.
Bushe byla a je založena na mimořádně bezohledném hazardu, který odráží politickou koalici dvou významných sil: superboháčů a evangelických křesťanů.
Tato politika selhává a globální finanční trhy na to reagují negativně, čímž vnášejí do světové ekonomiky ještě větší nejistotu; na obzoru se přitom rýsuje jen pramalá úleva, poněvadž Amerika vstupuje do období vleklých politických šarvátek a patu.
Superboháči měli při vstupu do Bushovy koalice jediný prvořadý cíl: daňové škrty, z nichž nesmírně vytěžily nejbohatší domácnosti.
Evangelíci se pak nechali naverbovat na základě takzvaných „rodinných hodnot“, což znamená odpor vůči potratům a sňatkům osob stejného pohlaví, a na základě příslibů aktivní vládní podpory náboženským aktivitám včetně přímých plateb náboženským skupinám za sociální služby, které poskytují na místní i mezinárodní úrovni.
Bushův tým věřil, že se mu daňové škrty pro bohaté nakonec podaří vykompenzovat snížením vládních výdajů, ale nikdy to nevysvětlil veřejnosti.
Místo toho čtyři roky předstíral, že na rozpočtových schodcích příliš nezáleží.
Teprve po Bushově znovuzvolení začali jeho lidé vysvětlovat, že velké rozpočtové schodky způsobené převážně nižšími daňovými výnosy budou vyžadovat rázné škrty v sociálním zabezpečení, výdajích na zdravotní péči a dalších oblastech.
Většina Američanů, kteří v Bushově prvním volebním období daňové škrty podporovali, protože jim dávaly něco málo peněz navíc, však nepodporuje útok na základní vládní služby, jenž poté následoval.
Tento odpor se přitom vztahuje i na křesťanské evangelické voliče, kteří bývají často příslušníky zaměstnanecké a středostavovské vrstvy odkázané na mnoho druhů vládních sociálních služeb.
Třebaže mnozí křesťanští fundamentalisté navenek hlásají víru ve „volný trh“, jako voliči podporují vládou financované penze, zdravotnictví a další veřejné služby.
Bushovo seškrtávání daní bylo nezodpovědné již od počátku, ale po 11. září 2001 se stalo ještě mnohem nezodpovědnějším.
Bushova administrativa prudce zvýšila vojenské výdaje, neboť šla do války v Afghánistánu a v Iráku, a zvýšila rovněž výdaje na národní bezpečnost doma, aniž kdy americkému lidu vysvětlila, jak se toto zvýšení bude financovat.
Rozpočet na armádu a bezpečnost vzrostl o více než 2% HNP, zatímco daňové příjmy klesly ještě o mnohem více.
Současně Bush podpořil zvýšení výdajů na populární položky, jako jsou školství či slevy na léky na předpis, přičemž za tyto služby zaplatil tím, že si vypůjčil peníze, místo aby zajistil dostatečné daňové příjmy.
Sotva tato strategie přinesla ovoce v podobě těsného znovuzvolení – kteréžto vítězství posílilo republikánskou kontrolu v Kongresu –, začala se projevovat temná realita Bushovy fiskální bezstarostnosti.
Roční rozpočtový schodek USA dosáhl 5% HNP, přičemž obrovskou část tohoto rozdílu financovaly každoročně asijské centrální banky, které tak dnes mají vůči Americe pohledávky ve výši přibližně dvou bilionů dolarů.
Problémem je, že Bushův bezohledný hazard nyní nabral značný politický rozměr.
Ihned po svém znovuzvolení začal prezident navrhovat škrty v populárních vládních programech, avšak jeho vlastní strana tyto škrty odmítá.
Republikány ovládaný Kongres nyní usiluje o trvalou platnost daňových škrtů pro bohaté a svět si začíná uvědomovat, že rozpočtové schodky Spojených států jsou již trvale zakořeněny a jejich konec je v nedohlednu.
A protože je americká ekonomika tak velká a dolar tak klíčový pro světové finance, mají rozpočtové schodky USA ohromné celosvětové důsledky.
Dolar oslabuje, neboť finanční trhy chápou, že USA si v příštích letech budou muset půjčovat obrovské částky v zahraničí.
Ještě zlověstnější je, že podle všeho skončí i ochota zahraničních centrálních bank půjčovat USA.
Proč by koneckonců měly centrální banky Číny, Japonska, Jižní Koreje a dalších asijských zemí hromadit obrovské množství směnek amerického ministerstva financí, když bude dolar v příštích letech pravděpodobně ztrácet na hodnotě?
V jistém bizarním, byť nikoliv nečekaném smyslu Amerika peskuje za své problémy druhé.
Obrovské daňové škrty a rostoucí vojenské výdaje podnítily enormní vzestup dovozu, a tak dnes slabou fiskální pozici Ameriky doprovází i propastný obchodní deficit.
Američtí politici však obviňují Čínu a další země z „nečestného obchodu“, a dokonce jim vyhrožují sankcemi.
Tato reakce na domácí problémy sice dobře působí na voliče, ale je směšná a ignorantská, zvláště když jsou USA odkázány na Čínu, která jim pomáhá financovat fiskální schodky.
V podstatě se tak USA osopují na vlastního bankéře, přestože ho zároveň žádají o další půjčky!
Když Bush na počátku roku požádal o výdajové škrty – včetně reformy sociálního zabezpečení, která zahrnuje škrty v budoucích dávkách –, světoví finančníci očekávali, že prezident dosáhne svého, přinejmenším z velké části.
Jen pramálo docenili, že se američtí voliči, kteří výdajové škrty nikdy skutečně nepodporovali, postaví na odpor.
Se vstřebáváním této reality ekonomické vyhlídky potemňují.
Zahraniční subjekty začnou projevovat méně nadšení z trvalého půjčování USA, což dále oslabí dolar, vynutí vzestup úrokových sazeb v USA a vyvolá hrozbu podlomení amerického akciového trhu a spotřebitelských výdajů.
Zatímco se však nad nadcházejícím rokem stahují bouřková mračna, politická koalice, která přivedla Bushe k moci, bude dusit pokrok při odklízení tohoto fiskálního nepořádku.
Bushova hazardní hra byla od počátku odsouzena k nezdaru, který bude mít v příštích letech nákladné důsledky – především pro USA, ale i pro ostatní svět.
Bushovi intelektuální katani
Paříž – Přísně tajná memoranda týkající se postupů mučení ve věznicích CIA, zveřejněná Obamovou vládou, vrhají nové světlo na zásadní otázku: čím to, že lidé, kteří konali ve jménu vlády Spojených států, dokázali tak snadno akceptovat myšlenku mučení vězňů, které měli na starost?
Čerstvě zveřejněné dokumenty neodhalují samotná fakta o mučení; ta už dříve znali všichni, kdo je znát chtěli.
Odkrývají ale spoustu informací o tom, jak se výkony mučení odvíjely a jak je zúčastnění agenti vnímali.
Nejpozoruhodnější je objev drobných pravidel, vylíčených v příručkách CIA a převzatých právními činiteli vlády.
Člověk by si myslel, že mučení bylo výsledkem hrubých chyb či nezamýšlených excesů, spáchaných impulzivně.
Právě naopak, interní memoranda dávají najevo, že mučení bylo taktikou formulovanou do jemných podrobností.
Mučení v „pokynech“ Bushovy administrativy lze rozdělit do tří kategorií, dle různé míry intenzity: „výchozí“ (nahota, úpravy stravy, upírání spánku), „korekční“ (bití) a „donucovací“ (polévání vodou, uzavírání do stísněných prostor, simulované topení).
V případě fackování se od vyšetřovatele žádalo, aby s mírně roztaženými prsty udeřil na střed vzdálenosti mezi špičkou brady a spodní částí příslušného ušního lalůčku.
Polévání nahého vězně mělo trvat 20 minut, pokud teplota vody činila 5°C, 40 minut při 10°C a až 60 minut při 15°C.
Spánková deprivace nesměla přesáhnout 180 hodin, leč po osmi hodinách odpočinku ji bylo povoleno zahájit znovu.
Ponořování do vody ve vaně smělo trvat nanejvýš 12 vteřin, ne déle než dvě hodiny denně a maximálně třicet dní za sebou.
Simulované topení na zakloněném lehátku (waterboarding) mohlo trvat nejdéle 40 vteřin; dva zatčení ovšem byli tomuto trýznění podrobeni celkem 286krát během jediného měsíce.
Uzavírání do stísněného prostoru nesmělo přesahovat dvě hodiny, ale pokud se vězeň v kóji mohl postavit, pak smělo pokračovat až osm hodin vcelku, 18 hodin denně.
Pokud byl do kóje vysazen hmyz, pravidla situaci také ošetřovala.
Odhaluje se taktéž, jak byli mučitelé cvičeni.
Většina metod vznikla zpětným odvozením z výcviku, jímž procházejí američtí vojáci, kteří se připravují na „dlouhé a extrémní“ situace (což jaksi zodpovědným činitelům umožnilo usuzovat, že tato trýzeň je naprosto snesitelná).
Jinými slovy, mučitelé byli nejprve sami mučeni.
Následoval čtyřtýdenní rychlokurz, který k zaškolení pro novou práci postačoval.
Nepostradatelnými partnery trýznitelů, jejichž práci měli zajistit právní beztrestnost, byli Bushovi právníci.
To byla také novinka: mučení se neobjevuje jako překročení obecné normy, nešťastné, ale opodstatněné.
Namísto toho má svou zákonnou normu.
Tady se právníci uchýlili k jiné množině postupů.
Aby obešli zákon, výslechy musely probíhat mimo USA, byť se třeba jednalo o americkou vojenskou základnu v zahraničí.
Právní definice mučení předpokládá záměrné působení krutého utrpení.
Trýznitelům se tedy radí, aby takový záměr popírali.
Cílem facky na tvář tudíž není působit fyzickou bolest, ale vyvolat překvapení a ponížení.
Účelem uzavírání do stísněných prostor není někoho dezorientovat, nýbrž vzbudit v zadrženém pocit nepohodlí.
Mučitel musí vždy zdůrazňovat svou „dobrou vůli“, „čestné přesvědčení“ a opodstatněné předpoklady pro ně.
Systematicky se tedy používaly eufemismy: „zdokonalené techniky“ místo mučení, „expertní vyšetřovatel“ místo mučitele.
Zanechávat tělesné stopy se nedoporučuje.
Za tímto účelem se dává přednost psychické újmě před fyzickým ubližováním.
Nijak nepřekvapí, že všechny videonahrávky těchto postupů se následně ničily.
Na výkonu mučení se podílely rozličné profesní skupiny.
Nákaza se tedy šířila daleko za omezený kroužek trýznitelů.
Kromě právníků, kteří tyto skutky legitimizovali, přinášeli pravidelně mravní, zákonná či filozofická ospravedlnění také psychologové, psychiatři, lékaři (jejichž přítomnost byla při každém výkonu povinná) a akademici.
A přestože mučení prováděli muži, pocit poko��ení zesilovalo ponižování v přítomnosti žen.
Koho máme vést k zákonné zodpovědnosti za toto překroucení práva a základních mravních zásad?
Dobrovolník, který provádí samotný výkon mučení, nese menší zodpovědnost než vysoce postavený státní úředník, který jej ospravedlnil a umetal mu cestičku.
A ten má zase menší zodpovědnost než lídr s politickou rozhodovací mocí, který jej požadoval.
Pohnat k zodpovědnosti lze také spřátelené zahraniční vlády, zejména v Evropě: přestože o mučení věděly a využívaly takto získaných informací, při žádné příležitosti nevyjádřily ani sebemenší protest, ba ani nedaly najevo nesouhlas.
Jejich mlčení se rovnalo souhlasu.
Měli bychom je tedy soudně stíhat?
Nejlepším demokratickým trestem pro politiky je znovu je nevolit.
Co se týče nevolených spolupracovníků a pomahačů, můžeme doufat, že je ztrestá jejich okolí: kdo by chtěl studovat u profesora, který obhajoval mučení?
Kdo by si přál, aby o spravedlnosti rozhodoval soudce, který posvětil brutalitu?
Kdo by chtěl být v péči lékaře, který na surovosti dohlížel?
Máme-li porozumět tomu, proč někteří Američané tak jednoduše akceptovali používání mučení, netřeba hledat nějakou zděděnou nenávist k muslimům či Arabům anebo strach z nich.
Ne, příčina je mnohem horší.
Memoranda zveřejněná Obamovou vládou nás učí, že mučitelem se může stát každý, kdo vyhoví zdánlivě vznešeným principům diktovaným „smyslem pro povinnost“ či nezbytnou „obranou vlasti“ anebo je hnán strachem o vlastní život a majetek či životy a bohatství svých bližních.
Bushova poslední šance
Byť její vznik vyvolala potřeba vymyslet strategii úniku z irácké vojenské bažiny, chmurná zpráva kongresového výboru Iraq Study Group je zničující obžalobou celé zahraniční politiky Bushovy administrativy.
Zpráva zpochybňuje stěžejní principy administrativy opřené o víru a prezidenta, jehož jeho politické evangelium zavedlo až k ostrému odklonu od kultury urovnávání konfliktů ve prospěch křížového tažení založeného na surové síle.
Válka, kterou nelze ukončit, je někdy horší než válka prohraná.
Irácká zpráva je tedy víc než jen plánem na záchranu Iráku; je cestovní mapou k vyproštění Ameriky z chaosu války, již nelze vyhrát.
Ať už se expertní výbor jakkoli stranil doporučením k překotnému odchodu a vyhýbal se časovým plánům na stažení, jeho zpráva není pouze jednoznačným zavržením Bushovy posedlosti „udržením kurzu,“ nýbrž také radou vzít nohy na ramena.
Vskutku, neexistuje realistická naděje, že irácká armáda a policie dokáží v brzké době převzít bojovou zodpovědnost a úkoly efektivní policejní práce.
Celý bezpečnostní aparát v Iráku je zkorumpovaný a prosáklý vzbouřenci.
Není ani jasné, do jaké míry si Iráčané udrželi zájem o myšlenku jednotného iráckého státu, za nějž stojí za to bojovat.
Zpráva prakticky vyzývá k ukončení veškeré podpory irácké vlády, nedokáže-li se ujmout svých úkolů.
Žádný z problémů Středního východu nemá vojenské řešení a žádný nelze vyřešit jednostranným činem.
Zpráva tedy právem vyjadřuje pochybnosti o Bushovo neústupnosti od nutnosti vyloučit Írán i Sýrii coby účastníky rozhovorů usilujících o nalezení stabilního regionálního řádu.
Írán má v Iráku největší vliv a Sýrie se stala životně důležitou křižovatkou pro přesuny zbraní a povstalců na irácké bojiště.
Neexistuje jednoduše způsob jak Irák stabilizovat, aniž by Amerika přešla od politiky stahování k politice angažovanosti s těmito dvěma hlavními regionálními škůdci.
Zpráva tedy vyznívá jako výtka celé Bushově filozofii „osy zla“.
Odmítá připisovat íránskému uzavřenému státu ideologickou zkostnatělost, která nemusí existovat.
Vždyť Írán nejednou prokázal svou schopnost jednat s udivujícím pragmatismem, v neposlední řadě vazbami na Izrael a Spojené státy během své války proti Iráku v 80. letech 20. století a pomocí poskytnutou Američanům ve válce proti Tálibánu v Afghánistánu.
Avšak podporu regionálních skupin k dosažení špetky stability nevyžaduje jen Irák.
Všechny problémy Středního východu – Irák, arabsko-izraelská roztržka, potřeba politických reforem a islámský terorismus – spolu vzájemně souvisejí.
Na spojitost problémů vnějšího regionálního okruhu s problémy vztahujícími se k arabsko-izraelskému konfliktu ve vnitřním okruhu poukázala administrativa prvního prezidenta Bushe, která v říjnu 1991, po první válce v Zálivu, uspořádala významnou mezinárodní konferenci zaměřenou na zajištění arabsko-izraelského míru.
Od izraelské vlády ani od jejího blízkého spojence v Bílém domě nelze očekávat, že budou tleskat výzvě výboru Iraq Study Group, aby byla opět uplatněna tatáž logika, neboť to odporuje všemu, co dosud Bushova administrativa prosazovala.
Skutečnost, že zpráva doporučuje mezinárodní konferenci ve stylu madridské mírové konference, není jen velice aktuální známkou vazby mezi izraelsko-arabským konfliktem a dalšími potížemi regionu, nýbrž také značně opožděnou připomínkou toho, že bilaterální rozhovory mezi zúčastněnými stranami nemohou přinést dohodu.
Toto zjištění podnítilo celoarabskou mírovou iniciativu roku 2002, která připravila podmínky pro komplexní izraelsko-arabské urovnání.
Žel bohu, ač je zpráva kongresového výboru dílem zástupců obou politických stran, bylo by přespříliš očekávat, že Bush přijme všechna její doporučení a přizná krach celé své zahraniční politiky.
Bush už ve skutečnosti vyjádřil nesouhlas s bezpodmínečnými přímými rozhovory s Íránem a Sýrií.
Nezdá se ani, že by toužil vyvolat rozepři s Izraelem tím, že jeho vládu dovleče na mezinárodní konferenci, tak jak to učinil jeho otec s ministerským předsedou Jicchakem Šamirem v roce 1991.
Pro Bushe bude obzvlášť těžké změnit svou politiku vůči Íránu.
Írán důsledně stojí v cestě Bushově misi region transformovat, aby si zajistil, že USA jsou příliš uštvané, než aby jej ohrozily.
Zpráva naléhá na prezidenta, aby pochopil, že tito škůdci nepřestanou být kazisvěty, aby splnili podmínku pro vedení rozhovorů, ale až v jejich důsledku.
V sázce je Bushova bolestivá volba: vést Ameriku k soužití se státem, který považuje za ohavnou islámskou teokracii.
Bush ovšem nemá mnoho možností, má-li zabránit tomu, aby se jeho prezidentství zapsalo do dějin jako naprostý neúspěch.
Jeho státnický projev měl sebevražedný charakter už od počátku.
Nezmění-li v Iráku i mimo něj kurz, jeho prezidentství by mohlo na dlouhá desetiletí spustit oponu nad hegemonií Ameriky na Středním východě – k újmě jejích nejbližších spojenců v regionu.
Bushova nejnovější hrubka
Bushova administrativa se na Blízkém východě znovu dopouští velké politické hrubky, když aktivně podporuje izraelský kabinet v odmítání uznat palestinskou vládu národní jednoty, v níž figuruje i Hamás.
To brání jakémukoliv pokroku směrem k mírovému urovnání v době, kdy by pokrok v palestinské otázce mohl pomoci odvrátit vzplanutí vášní na širším Blízkém východě.
USA a Izrael se snaží vyjednávat pouze s předsedou Palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem.
Doufají, že nové volby seberou Hamásu současnou většinu křesel v Palestinské legislativní radě.
To je ovšem beznadějná strategie, protože Hamás by předčasné volby bojkotoval, a i kdyby jejich výsledek znamenal odstavení Hamásu od vlády, žádná mírová dohoda by bez podpory Hamásu nevydržela.
Saúdská Arábie se mezitím ubírá jinou cestou.
Na únorové schůzce Abbáse s předákem Hamásu Chálidem Mišalem v Mekce vypracoval saúdský kabinet dohodu o vytvoření vlády národní jednoty za účasti Hamásu a Fatáhu, mezi nimiž dochází k násilným střetům.
Podle dohody z Mekky Hamás souhlasil, že „bude respektovat mezinárodní rezoluce a úmluvy [s Izraelem], podepsané Organizací za osvobození Palestiny“, a to včetně dohod z Osla.
Saúdové na tuto dohodu pohlížejí jako na předehru k nabídce mírového urovnání s Izraelem, za něž by ručila Saúdská Arábie i další arabské země.
Žádný pokrok však není možný, dokud budou Bushova administrativa a izraelská vláda Ehuda Olmerta sveřepě odmítat uznání vlády národní jednoty zahrnující i Hamás.
Řada důvodů současné bezvýchodné situace má kořeny v někdejším rozhodnutí izraelského premiéra Ariela Šarona jednostranně se stáhnout z pásma Gazy – bez vyjednávání s Palestinskou samosprávou, kterou tehdy ovládal Fatáh.
To vedlo k posílení Hamásu a přispělo k jeho volebnímu vítězství.
Izrael se silnou podporou USA poté odmítl uznat demokraticky zvolenou vládu Hamásu a zadržoval mnohamilionovou platbu daní vybraných v její prospěch Izraelci.
To vyvolalo hospodářské těžkosti a podkopalo fungování této vlády.
Nesnížilo to však podporu Hamásu mezi Palestinci a naopak to vedlo k posílení pozice islámských i jiných extremistů, kteří se stavějí proti jednáním s Izraelem.
Situace se zhoršila do té míry, že Palestina nakonec neměla žádnou autoritu, s níž by Izrael mohl jednat.
To je hrubá chyba, protože Hamás není jednolitý.
O jeho vnitřní struktuře toho lidé zvenčí mnoho nevědí, ale podle některých zpráv se skládá z vojenského křídla, které je do značné míry řízeno z Damašku a zavázáno svým syrským a íránským sponzorům, a politického křídla, jež více reaguje na potřeby palestinského obyvatelstva, které je zvolilo.
Kdyby byl Izrael akceptoval volební výsledky, možná by tím posílil umírněnější politické křídlo.
Ideologie „války s terorismem“ bohužel podobné jemné rozlišování nepřipouští.
Následné události nicméně poskytly jisté opodstatnění myšlence, že Hamás je rozpolcen mezi odlišnými tendencemi.
Ještě předtím, než Hamás souhlasil se vstupem do vlády národní jednoty, zosnovalo vojenské křídlo únos izraelského vojáka – tento čin vzniku podobné vlády zabránil, neboť vyprovokoval přehnaně tvrdou vojenskou reakci Izraele.
Hizballáh pak využil příležitosti, zorganizoval vpád z Libanonu na izraelské území a unesl několik dalších izraelských vojáků.
Navzdory nepřiměřené reakci Izraele dokázal Hizballáh udržet pozice, čímž si vysloužil obdiv arabských mas, sunnitských i šíitských.
Právě tato nebezpečná situace – včetně rozpadu vlády v Palestině a bojů mezi Fatáhem a Hamásem – podnítila saúdskou iniciativu.
Obhájci současné politiky namítají, že si Izrael nemůže dovolit vyjednávat z pozice slabosti.
Dokud však bude Izrael udržovat současný kurz, je nepravděpodobné, že by se jeho pozice zlepšila.
Vojenská eskalace – nikoliv jen oko za oko, nýbrž zhruba deset palestinských životů za jeden izraelský – narazila na své hranice.
Po odplatě Izraelských obranných sil namířené proti libanonské silniční síti, letišti a další infrastruktuře si člověk musí klást otázku, co by mohlo být pro izraelské jednotky dalším krokem.
Írán představuje pro Izrael silnější hrozbu než Hamás či Hizballáh, které jsou íránskými chráněnci.
Sílí proto nebezpečí regionálního střetu, v němž by mohly Izrael a USA docela dobře skončit na straně poražených.
Vzhledem ke schopnosti Hizballáhu odolávat izraelskému útoku i k vzestupu Íránu jako případné jaderné mocnosti je dnes existence Izraele ohroženější než kdykoliv předtím od jeho zrodu.
Zdá se však, že se Izrael i Spojené státy zatvrdili v neochotě jednat s Palestinskou samosprávou zahrnující Hamás.
Hlavní překážkou je nechuť Hamásu uznat existenci Izraele; z tohoto uznání by se však dala učinit podmínka konečného urovnání, nikoliv podmínka samotného jednání.
Pouhá demonstrace vojenské převahy je jako strategie řešení palestinské otázky nedostatečná.
Dnes se nabízí příležitost k politickému řešení s Hamásem, které předložila Saúdská Arábie.
Bylo by tragické promrhat tuto naději jen proto, že Bushova administrativa zabředla do ideologie války s terorismem.
George Soros je předsedou společnosti Soros Fund Management a institutu Open Society.
Bushův nový Střední východ
Pět let staré prohlášení prezidenta George W.
Bushe, že v Iráku je „mise splněna“, bylo právě tak projevem nadutosti, jako je jeho současné hodnocení, že „příval“ posil do Iráku „zajistil zásadní strategické vítězství v širší válce proti teroru“, zase přeludem.
Irácké dobrodružství je nejen nejdelší a nejnákladnější válkou v amerických dějinách – Nobelovou cenou poctěný ekonom Joseph Stiglitz došel k omračujícímu odhadu 3 bilionů dolarů –, ale také je válkou nejvzdálenější svému cíli.
Válka rozdrtila iráckou společnost a rozdrolila ji do etnicko-sektářské mozaiky. „Příval“ vojenských sil dříve či později skončí a Iráčané, ochromení násilím a korupcí, nedokáží sjednotit svou politickou obec, a poněvadž jejich vlastní armáda nebude schopna převzít úkol od Američanů, džihádistické a mezietnické násilí nutně propukne nanovo.
Jak se nedávno vyjádřil irácký plukovník Omar Alí, velitel iráckého praporu v Mosulu, dnešním ohnisku povstání: „Bez Američanů bychom nedokázali Irák udržet pod kontrolou.“
Války jsou dle definice Winstona Churchilla vždy „katalogem kiksů“.
Úsudek historie o irácké válce se tudíž zajisté bude zabývat spíše tím, zda naplnila své strategické záměry „rekonstruovat“ silně dysfunkční Střední východ podle amerického obrazu a konsolidovat hegemonické postavení Ameriky v regionu, než cenou války ve smyslu krve a peněz.
Strategicky byla válka naprostým nezdarem.
Jako zjevný případ imperiálního přepětí našponovala síly americké armády, celosvětově podryla morální postavení Ameriky a její dobré jméno na Středním východě, závažně ohrozila její hospodářství a přátelům i nepřátelům odhalila meze americké moci.
Nejvážnějším nezáměrným důsledkem války je vznik významné šíitské výzvy pro sunnitské spojence Západu na Středním východě.
Hegemonii v Perském zálivu – jejíž význam pro zájmy Západu nelze ani dostatečně zdůraznit – americká destrukce Iráku coby regionální mocnosti předložila íránskému šíitskému islamistickému režimu na stříbrném podnose.
Američané v Iráku na troskách diktatury Saddáma Husajna napomohli k vytvoření prvního šíity ovládaného arabského státu, který se může snadno dostat do podřízenosti vůči regionálním ambicím Íránu – což by byla pro americké sunnitské spojence pohroma dějinných rozměrů.
Nedávná státní návštěva prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda do Iráku přinesla Američanům jednoznačné poselství: vyhlídky Spojených států na to, že vůbec kdy v Iráku dosáhnou špetky stability, závisejí na silách sympatizujících s Íránem.
Americké potíže v Iráku i jinde významně přispěly k íránským jaderným ambicím.
Íránci se teď považují za zemi chráněnou před americkým útokem na svá jaderná zařízení, neboť americké trable v Iráku a narůstající odpor k válce v USA jsou pro ně signálem, že americká strategie preemptivních válek selhala.
Ať už je však íránský režim jakkoli radikální, sebevražedný není.
Hrozba jaderného Íránu tedy může spočívat spíše v jeho schopnosti účinně vyvíjet regionální moc než v náchylnosti k rozpoutání jaderné války s Izraelem.
Jaderný Írán by dokonce mohl ohrožovat schopnost Ameriky v krizovém okamžiku rozmístit v Zálivu konvenční vojenské síly.
Neměla by se vylučovat ani možnost, že by Írán mohlo lákat vyztužit své regionální ambice dodávkami jaderného materiálu úkolovaným teroristickým uskupením.
Jestliže se americkému debaklu v Iráku něco podařilo, pak jedině povzbudit vyzyvatele statu quo v regionu.
To je také důsledkem Bushovy pomýlené křížové výpravy ve jménu demokracie do arabského světa.
Bush ke svému zděšení zjistil, že každé uplatnění arabské demokracie uvede vždy na scénu protizápadní islamisty, ať už Muslimské bratrstvo v Egyptě, šíitské strany v Iráku nebo Hamás v Palestině.
USA nakonec musely ustoupit od svých fantazií o arabské demokracii v západním stylu, avšak pochodeň demokracie paradoxně v regionu přenechali Íráncům.
Írán totiž rychle rozpoznal, že svobodné volby jsou nejjistějším způsobem jak na Středním východě podkopat proamerické režimy.
Irácká válka také způsobila, že Amerika ignorovala izraelsko-palestinský mírový proces.
Naděje, že by se Bushově administrativě mohlo podařit sjednotit „umírněné“ sunnitské spojence Ameriky v regionu s cílem pomoci zachránit izraelsko-palestinský mír, jsou teď zcela závislé na regionální ose v čele s Íránem, k níž patří Hamás, Hizballáh a Sýrie.
Všechny spojuje odmítání pax americana na Středním východě a všichni zatím prokazují mimořádnou houževnatost při přehlížení amerických podmínek pro dialog.
Americká neschopnost stát se vzorem národů na Středním východě, ovládaných do jednoho autokraciemi podporovanými USA, je stěží senzační novinkou.
Čerstvou zprávou je ovšem to, že americká moc možná ztrácí svou schopnost je zastrašit.
Bushův staronový plán pro Irák
Kongresové volby loni v listopadu přinesly prezidentu Georgi W.
Bushovi kartu ostrého odmítnutí jeho irácké politiky.
Krátce po volbách Irácká studijní skupina nabídla oboupartajní recept na postupné stahování amerických vojáků.
To ale Bush odmítl a setrvale hovoří o vítězství v Iráku – třebaže je nejasné, co to teď vlastně znamená.
Snad proto, že Irák bude vymezovat jeho odkaz, projevuje neochotu ustoupit v okamžiku, kdy se jeho politika jeví jako katastrofa.
Bush nyní zvyšuje počet amerických vojáků v Bagdádu a v provincii Anbar a snaží se stabilizovat jak vznikající sektářskou občanskou válku, tak sunnitské povstání.
Odvolal generály Johna Abizaida a George Caseyho, již byli vůči „navýšení“ jednotek skeptičtí, a přesunul velvyslance Zalmaye Khalizada, který měl v Iráku dojednat politickou dohodu.
Řada zákonodárců z Demokratické strany, již teď ovládají nový kongres, s tímto přístupem nesouhlasí.
Někteří demokratičtí aktivisté usilují o okamžité stažení a naléhají na kongres, aby přerušil financování války, což je ovšem nepravděpodobné.
Kongres není ochoten nechat se vykreslovat jako ten, kdo nepodpořil vojáky v poli; byť budou kritizovat, Bushův plán nezablokují.
Bush už dlouho tvrdí, že počet mužů v Iráku bylo vojenské rozhodnutí a že se jednoduše držel rad svých generálů, což teď ovšem zřetelně neplatí.
Je ironické, že kdysi snad byl okamžik, kdy mohutné zvýšení počtu vojáků mohlo situaci změnit.
V dubnu a květnu 2003 průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že většina Iráčanů vítala svržení Saddáma Husajna.
Bushova administrativa ale nedokázala udržet pod kontrolou výtržnosti, rozpustila iráckou armádu a dovolila, aby se situace zhoršovala.
V takovém chaosu bylo těžké provádět rekonstrukční a rozvojovou práci, která mohla zlepšit životy Iráčanů a získat si podporu.
Pro vojáka není snadné budovat školu nebo kliniku, když se na něj střílí, a pro irácké umírněnce zase není snadné riskovat životy prokazováním podpory, jestliže proti povstalcům nemají žádnou ochranu.
Mnozí vojenští profesionálové tento problém předvídali.
Náčelník štábu Armády USA Eric Shinseki varoval, že ačkoliv se 160 tisíci mužů, jež ministr obrany Donald Rumsfeld nasadil, bude možné vyhrát válku, bylo by zapotřebí tento počet zdvojnásobit, máme-li vyhrát mír.
Avšak poněvadž Rumsfeld chtěl dokázat, že americkou vojenskou strategii lze proměnit, a jeho neokonzervativní poradci měli na očích ideologické klapky, jež pokřivovaly jejich hodnocení irácké reality, Shinsekiho rada byla zamítnuta.
Náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz vypověděl před kongresem, že Shinsekiho odhad potřebného počtu vojáků je „naprosto mimo obraz“.
Ve skutečnosti se ukázalo, že naprosto mimo obraz byli právě Rumsfeld a Wolfowitz.
Teď už jsou oba pryč a Bush se obrací ke zvyšování počtu vojáků.
Příliš málo, příliš pozdě.
Je opodstatněné věřit, že poté, co v minulosti obdobné snahy selhaly, posily čítající pět brigád dokáží stabilizovat Bagdád?
Nový americký operační důstojník v Iráku generálporučík Raymond Odierno říká, že nové úsilí bude mezi sunnitskými a šíitskými čtvrtěmi nestrannější a že se američtí vojáci budu ve vyčištěných oblastech zdržovat po boku vojáků iráckých.
Doufá, že během několika měsíců bude moci americké vojáky stáhnout na okraj Bagdádu a policejní dozor nad hlavním městem přenechat iráckým silám.
To však předpokládá, že irácké síly budou na tento úkol stačit a že vláda ministerského předsedy Núrího al-Málikího, která se opírá o podporu šíitských milicí, dokáže hrát kompetentní a nestrannou roli.
Představitelé Bushovy administrativy prohlašují, že nový plán „není nepodmíněným závazkem: klademe skutečné, konkrétní požadavky a očekávání na iráckou vládu.“ Mezi politická měřítka patří volby v provinciích, přijetí ropného zákona, který rozdělí ropné bohatství způsobem, jenž přinese prospěch sunnitům, a reforma politiky debaasifikace, která přišla tak draho ty, kdo za Saddáma pracovali v irácké vládě.
Na politický kompromis ale už může být příliš pozdě a Málikího vláda nemusí být schopna naplňovat širokou nesektářskou politiku.
Je-li Bushův nový plán přechodným krokem, který má zajistit čas na posun ve směru návrhů Irácké studijní skupiny na vycvičení iráckých sil a postupného stahování sil amerických, mohou pro to jako pro poslední naději existovat argumenty, ale jedině bude-li toto úsilí doprovázet naplňování diplomatických rad, jež studijní skupina rovněž přednesla.
Na vybudování demokracie v Iráku je příliš pozdě.
Svržení Saddáma nanejvýš odstranilo hrozivého diktátora a tyranii menšiny nahradilo tyranií většiny.
Cena ale byla vysoká, co se týče iráckých životů zmařených v sektářských bojích.
Teď je cílem regionální stabilita.
Každý z iráckých sousedů má své vlastní zájmy, ale nikomu neprospěje tamní chaotické násilí, které by zvýšilo vliv Íránu, ke znepokojení Turecka povzbudilo kurdský separatismus a podpořilo sunnitská teroristická hnutí, která by mohla prosáknout zpět do Jordánska, Kuvajtu, Sýrie a Saúdské Arábie.
USA nemohou Irák ukvapeně opustit, ale nedokáží ani problém samy vyřešit.
Důležitým krokem bude založení kontaktní skupiny zemí sousedících s Irákem, která by měla pomoci stanovit pravidla pro cestu ke stabilizaci a zadržování hrozeb.
Irák nepřipouští vojenské řešení.
Spasit politiku USA může jedině více politiky a diplomacie.
Bushova pseudokonzervativní revoluce
Ať nahlížena z libovolného objektivního pohledu, administrativa prezidenta George W.
Bushe nahání hrůzu.
Vládní úředníci, hluční a zcela pohlcení úzkoprsou stranickostí, zradili cíle konzervativní ideologie, neboť rozložili zkušenostmi prověřené instituční základy americké hospodářské prosperity i světové bezpečnosti.
Vezměte hospodářskou politiku a úmyslné porušení rovnováhy dlouhodobých financí vlády USA.
Záměrem očividně bylo vyostřit finanční krizi sociálního státu a dosáhnout trvalého snížení vládního přerozdělování majetku.
Ovšem rozbít vejce ještě neznamená připravit omeletu: Bushovy ohromné (a stále rostoucí) fiskální deficity se staly stimulem tak nanejvýš pro vznik nervozity ohledně dlouhotrvajícího zpomalení tvorby kapitálu, spotřeby domácností a hospodářského růstu.
Fiskální politika je pochopitelně pouze špičkou ledovce.
Korejští oceláři by se mohli ptát, kam se poděla historická oddanost Republikánské strany volnému obchodu.
Africké zemědělce by zase mělo udivovat, jak je možné, že právě Bush - nikoliv nějaký levicový Demokrat - zrušil arcikonzervativní výdobytek, na který byl Newt Gingrich tak pyšný: částečnou reformu zemědělských dotací.
Bezpečnostní politika Bushovy administrativy je více než hrozivá - vypůjčíme-li si jedno z dnes nečastějších prezidentových slov, je děsivá.
V současnosti se lidé důvěrně propojení s administrativou snaží přesvědčit novinářskou elitu, že Bush v záležitosti programů jaderných zbraní Saddáma Husajna veřejnost neklamal.
Doufají, že Američané zapomenou na všechny ty přehnaně sebejisté předpovědi snadného vojenského vítězství a nadšených davů zasypávajících americké a britské vojáky květinami.
Neberte na vědomí žádnou z chabých výmluv odvolávajících se na nesnadnost vyhodnocování protikladných zpravodajských informací.
Nikdo z této údajně konzervativní vlády dosud neslyšel o Machiavelliho pět set let starém varování, že nesmíme věřit exulantům? ,,Jejich touha po návratu domů je tak nesmírná," napsal Machiavelli ohledně věci Ahmeda Šalábího a Iráckého národního kongresu, ,,že přirozeně věří mnoha nepravdám a mnohé další přidávají záměrně, aby vás tak prostřednictvím toho, čemu věří, a toho, o čem tvrdí, že tomu věří, naplnili nadějemi..."
Nejděsivějším aspektem zahraniční politiky Bushovy administrativy je motivační teorie světa, na níž spočívá.
Intelektuální spojenci Bushovy administrativy označují Clintonovu vládu za ,,naivní", neboť věřila, že mezinárodní vztahy jsou hrou s kladným součtem, kde mohou zvítězit všechny strany.
Otevřeně hovoří o zájmu Ameriky udržet si vedle absolutní i svou relativní hospodářskou moc.
Jak se vyjádřil Dan Drezner z Chicagské univerzity, logikou Bushovy Národní bezpečnostní strategie je ,,zabránit vzestupu dalších velmocí, aby byl zajištěn dlouhodobý rozvoj svobody, demokracie a prosperity."
Co ale znamená ,,zabránit vzestupu dalších velmocí"?
Co by to mohlo znamenat jiného než ,,snažit se co nejdéle držet Čínu a Indii v beznadějné chudobě"?
Konec konců, až Čína a Indie doženou třeba jen polovinu rozdílu v příjmech, jež je dělí od průmyslového jádra světového hospodářství, prostá velikost jejich populace jim zaručí, že se stanou skutečně silnými velmocemi.
Zůstávat v chudobě rozhodně není zájmem Číny ani Indie.
Jejich chudoba ale není ani v americkém národním zájmu.
Dějiny konce 19. století a 20. století nás učí, že během dvou generací, kdy kultura přechází z chudého, venkovského a zemědělského hospodářství na blahobytný, městský a industriální (či postindustriální) životní styl, dochází k čemusi ojediněle nebezpečnému.
Během tohoto přechodu spatřila světlo světa agresivní zahraniční politika uskutečňovaná vilémovským Německem, zrůdné utrpení, jež Rusku způsobili Lenin a Stalin, Maův teror, diktatura Mussoliniho i Frankova a obludný nacistický režim.
Je tedy skutečně v zájmu USA snažit se ,,zabránit vzestupu dalších velmocí"?
Neměli by američtí předáci usilovat o zkrácení období, během něhož jiné společnosti snadno podléhají pohromám, jež 20. století učinily nejkrvavějším stoletím v dějinách lidstva?
Nerozhodli bychom se my ostatní raději dobu, v jejímž průběhu můžeme čelit nutnosti krotit hinduistickou nacionalistickou Indii, vilémovskou Čínu nebo výmarské Rusko, neprotahovat, ale naopak ji co nejvíce zkrátit?
Už dávno měla proběhnout naprostá změna personálu na všech úrovních Bushovy administrativy.
Svět si nemůže dovolit držet na vysokých postech vlády USA pseudokonzervativce, kteří nepracují ve prospěch světového míru a prosperity, nýbrž ve prospěch nebezpečně umíněné geopolitické strategie.
Republikánská strana má potenciální náhradníky za tyto úředníky - moudré, rozvážné státníky, již za národní zájem Ameriky považují podporu globálního hospodářského rozvoje, multilaterální spolupráci a svět, kde USA nedominují svou vojenskou silou, ale jdou v čele díky svým zásadám.
Takoví úředníci pracovali v administrativě prvního Bushe.
Kde jsou teď?
Bushova cestovní mapa k neúspěchu na Středním východě
Šest dlouhých let selhávajících politik pro Střední východ konečně prezidenta George W.
Bushe přivedlo k poznání, že alianci umírněnců v regionu, po níž prahne, lze vybudovat pouze prostřednictvím arabsko-izraelského míru.
Vskutku, možnost zachránit americké postavení v regionu mu dává jedině účinné řešení izraelsko-arabského sporu.
Avšak současné kolo budování míru, do něhož se Amerika nedávno pustila, nejenže přichází příliš pozdě v politickém životě vysíleného prezidenta, který už prohrál doma i v zahraničí, ale také je špatně koncipované a nepřesvědčivé.
Neoblomný odpor ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové vůči zaangažování Syřanů není právě moudrou politikou.
Pro Izrael i pro Spojené státy je sázka na mírové regionální uspořádání až příliš vysoká, než aby bylo dobré trvat na odmítání prověřit současnou mírovou ofenzivu syrského prezidenta Bašára al-Asada.
Jablko sváru, kvůli němuž předchozí pokusy o dosažení izraelsko-syrského míru ztroskotaly, má realistická řešení, jak nedávno prokázaly neoficiální mírové rozhovory mezi bývalým izraelským představitelem a Syřanem s úzkými vazbami na režim.
Slibné není ani lpění Riceové na zkrachovalé „cestovní mapě“ k izraelsko-palestinskému urovnání.
Cestovní mapa, připouštějící odklady a vytáčky obou stran, byla od počátku nepodařená.
Téměř čtyři roky po jejím prvním vyhlášení ještě ani jedna strana nedokázala shromáždit politickou vůli potřebnou k zavedení jejích základních opatření.
Ani podivná myšlenka palestinského státu s „dočasnými hranicemi,“ vyhrazená pro druhou fázi, není pro Palestince lákavá.
Tento gordický uzel je třeba rozetnout, nikoli rozvazovat.
Koncepce přechodné dohody je již naprosto zastaralá, i kdyby jen proto, že ani jedna ze stran není ochotná zaplatit politickou cenu, již časově neuzavřený, povlovný proces obnáší.
Místo toho je zapotřebí celkového řešení pro všechny zásadní otázky.
Stojíme teď na konci mírového procesu, jak jsme jej dosud znali.
Odteď budou našimi možnostmi násilné a jednostranné stahování, jako to, jež vedlo k současné válce v Gaze, a komplexní mírový plán, který bude potřeba doplnit k cestovní mapě a schválit mezinárodní mírovou konferencí.
Vyhlídky na izraelsko-palestinský mír by před krachem už mohlo zachránit pouze takovéto „zpětné inženýrství,“ odvíjející se od konce směrem k počátku a legitimované a monitorované přísnými mezinárodními mechanismy.
Jak prokázalo zahájení mírového procesu na Madridské mezinárodní mírové konferenci roku 1991, vyhlídky na mír na Středním východě vždy potřebovaly soustředěný mezinárodní tlak na využití existujících příležitostí.
Války na Středním východě, zejména ty, které skončily nerozhodně, jako nedávná válka Izraele proti Hizballáhu, téměř vždy vytvořily podmínky pro zásadní politické průlomy, neboť poučily válčící strany o mezích moci.
Střední východ, polapen do závažného zápasu mezi silami mírové změny a silami oddanými dni posledního soudu, si opět žádá zásadního mezinárodního úsilí o vybudování míru.
Iniciátoři arabské mírové iniciativy roku 2002 rovněž chápali, že přísně bilaterální přístup může být nevhodný, a namísto něho vyzývali k regionalizaci řešení konfliktu.
Ztráta vzájemné důvěry mezi stranami a jejich naprostá neschopnost udělat k sobě i jen ten nejmenší krůček, natož pak bez pobízení třetími stranami dodržovat své závazky, učinila (a stále činí) z mezinárodního rámce pro mír jedinou cestu z nebezpečné slepé uličky.
Konec bilateralismu vyplývá z dysfunkčnosti politického systému jak v Palestině, tak v Izraeli.
Palestinský prezident Mahmúd Abbás dnes pod dusivou vládou Hamasu lapá po politickém dechu.
Riceová na své nedávné cestě do Izraele musela vyslechnout čtyři různé mírové plány: od předsedy vlády, ministra zahraničí, ministra strategických hrozeb a ministra obrany.
Může se ukázat, že pro Izraelce i pro Palestince je dosažení vnitřního míru stejně velikou výzvou jako uzavření míru vzájemného.
Každý reformovaný mírový proces je odsouzen k nezdaru, řídí-li se cestovní mapou, v jejímž rámci mají zúčastněné strany diametrálně odlišné názory na stěžejní záležitosti.
Není však zapotřebí objevovat Ameriku, neboť řešení arabsko-izraelského konfliktu je součástí hlavních mírových plánů, které už jsou na stole: Clintonových parametrů míru a všearabské mírové iniciativy.
Patnáct let poté, co Madridská konference mírový proces mezi Izraelci a Palestinci zahájila, si obě strany lépe uvědomují, co je nevyhnutelné, má-li tento mučivý proces vést k trvalému urovnání.
V roce 1991 se sešly na platformě „území za mír“.
Izraelci však nikdy nevěřili, že budou muset vydat veškeré území, zatímco Arabové si mysleli, že snad nebude zapotřebí nabídnout „veškerý mír“.
Dnes už konečně všichni vědí, co znamená „území“ a co znamená „mír“.
Bushova druhá katastrofa v zálivu
Prezident Bush požádal Američany, aby ve chvíli strašlivé celonárodní katastrofy „nedělali politiku“.
Kladení tvrdých otázek vedoucím představitelům státu je však přesně tím, co demokracie žádá, když je reakce vlády na hurikán Katrina všeobecně pokládána za „národní ostudu“.
Katrina se přihnala s nejméně dvoudenním varováním, ale úřady s nařízením o evakuaci otálely.
Pro lidi bez aut či bez peněz neexistovala žádná přeprava, ubytovací kapacity a péče o uprchlíky byly nedostatečné, na místě nepůsobily žádné síly, které by doručovaly zoufale potřebné zásoby nebo zajišťovaly pořádek, a počet člunů, vrtulníků a dalších prostředků nezbytných k záchraně lidí v bezvýchodné situaci ani zdaleka nepostačoval.
Rychlost přesunu vojenského personálu do nejhůře zasažených oblastí, který ještě ztěžovala skutečnost, že Národní garda má 40% svých příslušníků v Iráku, byla neskonale pomalá.
Plné čtyři dny neexistovalo žádné jasné centrum velení a kontroly.
Následkem toho trpěl a umíral bezpočet lidí.
Toto selhání je z velké části důsledkem politiky Bushovy administrativy, která v podstatě rozleptala kapacity Federální agentury pro řízení záchranných prací (FEMA) – vládní agentury, která zodpovídá především za odvracení následků živelních pohrom.
Administrativa posedlá válkou proti terorismu a také ideologií privatizace vládních činností systematicky podkopávala dlouhodobou schopnost FEMA předcházet živelním pohromám nebo přinejmenším změkčovat jejich dopady tam, kde prevence není možná.
FEMA byla zmenšena, degradována z vládní úrovně a poté začleněna pod ministerstvo vnitřní bezpečnosti.
Její původní poslání plánovat a připravovat se na živelní pohromy bylo zcela opuštěno a ohnisko její činnosti se přesunulo na boj proti teroristům.
Její vedení nemělo žádné zkušenosti s řízením záchranných prací.
Minulý ředitel byl jedním z Bushových politických kamarádíčků z Texasu, zatímco kvalifikace současného ředitele zahrnuje i působení ve funkci komisaře pro rozhodčí a správce v Mezinárodní asociaci arabských koní, kde byl požádán o odstoupení kvůli „selháním při dozoru“.
Od roku 2001 byly miliardy dolarů přesunuty z pomoci při živelních pohromách na vnitřní bezpečnost a válku v Iráku.
Klíčové programy pro zmírnění následků živelních pohrom byly okleštěny a federální financování materiální podpory po živelních katastrofách seškrtáno na polovinu.
Rozpočet Armádního sboru ženistů na výstavbu zátopových hrází v New Orleans byl vyrabován, a to včetně fondů konkrétně zaměřených na Projekt městské protipovodňové kontroly v jihovýchodní Louisianě.
Preventivní opatření na ochranu lidí a majetku nebyla prováděna navzdory závěru, který v roce 2001 učinila samotná FEMA a podle něhož je zasažení New Orleans velkým hurikánem jednou ze tří „nejpravděpodobnějších a nejkatastrofičtějších živelních pohrom, které této zemi hrozí“.
V domnění, že FEMA je „nadměrně velkým nárokovatelným programem“ a že „úlohou vlády není poskytovat služby“, stanovil první Bushův ředitel FEMA v rámci velkého privatizačního úsilí nové požadavky na outsourcing.
To vyvolalo odliv mozků, neboť zkušení zaměstnanci FEMA se přesunuli do soukromého sektoru.
Privatizace rovněž učinila obzvláště zranitelnými chudší státy a chudší komunity.
Jelikož přísun peněz vyschl a federální programy byly nasmlouvány za vyšší ceny, pouze nejbohatší a politicky nejvýznamnější státy a komunity mohly úspěšně soupeřit o ojedinělé federální granty, které jsou pro platby za služby nezbytné.
Například Florida (která má o 16 volitelů více než Louisiana a kde je guvernérem prezidentův bratr) získala požadované finance na ochranu svých mokřadů.
Naproti tomu potřebnější Louisianě (s ohromující čtyřiadvacetiprocentní mírou chudoby) byla v roce 2004 zamítnuta žádost o poskytnutí prostředků na zmírnění následků povodní.
Vzhledem k oslabené schopnosti Louisiany chránit se a silně podkopanému centru pro pomoc při živelních pohromách byly nedostatečná vládní reakce a zbytečná destrukce téměř nevyhnutelností – přičemž cenu zaplatí chudí.
Selhání této administrativy má však hlubší kořeny než pouhé chronické a úmyslné odčerpávání prostředků od toho typu politiky, který poskytuje lidem bezpečí před živelními pohromami.
Navzdory vědeckým důkazům, které ukazují, že zvýšená intenzita a frekvence hurikánů souvisí s klimatickými změnami, Bushova administrativa systematicky odmítá účast na mezinárodních režimech klimatické ochrany.
Místo aby pokračovala v zákazu sanace mokřadů, který ustavily předchozí administrativy, Bushova administrativa tento zákaz zrušila.
A protože eroze vyvolaná sanací posunula Mexický záliv o 32 kilometrů blíže k pevnině, než tomu bylo v roce 1965, mohou hurikány získávat na síle a jejich větry a vlny nabírají vyšší rychlost a ničivou sílu.
Ztráta mokřadů navíc ohrozila i neworleanské zátopové hráze, které byly vybudovány za předpokladu, že mezi městem a Mexickým zálivem bude existovat nárazníková zóna vyplněná ochrannými mokřady o šířce 65 až 80 kilometrů.
A ačkoliv všechny významné studie ukázaly, že k ochraně New Orleans je zapotřebí rozsáhlý program obnovy pobřeží, administrativa povolila federálním agenturám zastavit ochranu 20 milionů akrů mokřadů, umožnila developerům vysušit tisíce akrů a v roce 2004 snížila prostředky na zadržování vod jezera Pontchartrain o více než 80%.
New Orleans je americkým kanárkem v důlní štole.
Privatizační ideologie, které ochromují efektivní vládu, umožňují privilegovaným, aby se zachránili, a chudé přitom nechávají přilepené na střechách, nyní musí být zpochybněny.
Tato katastrofa je mrazivou připomínkou, co se stane, když vláda nedokáže ochránit své občany, a je bezpodmínečně nutné, aby Američané žádali vyvození zodpovědnosti.
Oficiální činitelé, kteří nedělali svou práci, musí být propuštěni, a volení zástupci, jejichž politika jen prohloubila devastaci způsobenou hurikánem Katrina, musí být odvoláni z funkcí.
Dlužíme to mrtvým i přeživším.
Bushení do lidských práv
Kdyby se vlády posuzovaly podle jejich dobrých úmyslů, zastánci toho, že americká zahraniční politika má zdůrazňovat mezinárodní prosazování lidských práv, by se ze znovuzvolení prezidenta George W.�Bushe měli radovat.
Skutečně, žádný prezident USA o americkém úkolu prosazovat ve světě svobodu dosud nehovořil častěji a důrazněji.
Národní bezpečnostní strategie Spojených států, již Bushova administrativa zveřejnila v�září 2002, se hemží ostře formulovanými závazky k�prosazování lidských práv. Zprávy o stavu dodržování lidských práv v�jednotlivých zemích světa, publikované ministerstvem zahraničí, si co do výstižnosti i úplnosti udržují vysoký standard, jehož dosáhly za Clintonovy administrativy.
Pod prezidentem Bushem USA zaujaly rozhodný postoj k�poměrům v�oblasti lidských práv nejen v�psaneckých státech, jako je Barma, Kuba a Sýrie, ale i ve strategicky významných zemích jako Egypt, Uzbekistán a Čína.
Přesto ti, kdo se zabývají dopady Bushovy administrativy na mezinárodní lidskoprávní praxi, často tvrdí, že Bushovo znovuzvolení způsobí v�oblasti lidských práv dlouhodobou, ba možná nevratnou újmu.
Jak si tento zjevný rozpor vysvětlit?
Existují tři zásadní důvody, proč jsou dopady Bushovy administrativy na lidská práva v�takovém křiklavém nesouladu s�jejími proklamovanými záměry.
V�prvé řadě jde o Irák.
Jakmile se oficiální prohlášení USA o zbraních hromadného ničení a spojitosti s�teroristickými útoky z�11.�září 2001 stala neudržitelnými, Bush stále větší měrou zdůrazňoval argument, že americkou invazi ospravedlňovalo odstranění tyrana Saddáma Husajna, a tedy osvobození iráckého lidu.
V�zásadě se jedná o tvrzení, že válka byla oprávněná jako nástroj prosazování lidských práv.
Na ty obyvatele ostatních arabských zemí Středního východu a dalších regionů, kteří se staví proti válce, to působí tak, že se jim lidská práva jeví jako ospravedlnění šíření americké moci – nebo jako záminka k�němu.
Tento účinek zesílí jejich nedůvěru k�těm, kdo hovoří o lidských právech, což ve velké části světa Spojeným státům oproti minulosti významně ztíží snahy o mobilizaci podpory lidských práv.
Druhým důvodem, proč Bushovo znovuzvolení s�největší pravděpodobností poškodí prosazování lidských práv, je to, že představuje souhlas většiny Američanů s�administrativou, která je zodpovědná za vážná porušení lidských práv. Morální autorita Ameriky coby advokáta lidských práv závisí na její vlastní úctě k�lidským právům.
Za prezidenta Bushe se tato autorita z�valné části rozplynula.
Dvěma bratrskými symboly jsou Guantánamo a Abú Ghrajb.
Po zavedení praxe dlouhodobého věznění bez obvinění, soudu či možnosti setkat se s�rodinou nebo právním zástupcem, po sexuálním ponižování a mučení vězňů, některých až k�smrti, a poté, co k�zodpovědnosti nebyl pohnán jediný vysoce postavený činitel odpovědný za politiky, jež k�těmto zločinům vedly, jsou dnes USA vnímány jako pokrytec, který ostatní vlády vyzývá, aby se takového zneužívání moci nedopouštěly.
Zatímco válka v�Iráku a zneužívání moci v�amerických vazebních zařízeních poškodily pozici lidských práv na Středním východě a v�Asii, třetí faktor oslabování lidských práv – neregulovaný volný obchod – se dotkl především Latinské Ameriky.
Právě tam Bushova administrativa nejenergičtěji prosazovala své přesvědčení, že volný pohyb kapitálu je aspektem lidských práv. V�Národní bezpečnostní strategii ze září 2002 Bushova administrativa označuje volný obchod nejen za chvályhodnou politiku, ale též za „morální princip“.
Mnozí Latinoameričané ztratili důvěru v�demokracii, protože jim ekonomicky nijak neprospěla.
Vnímají USA jako zastánce demokracie v�regionu a zároveň – kvůli jejich neoblomnému prosazování posvátnosti kapitálu – jako viníka jejich hospodářských potíží.
Jestliže se v�regionu popuzeném pocitem hospodářské porobenosti povýší ochrana kapitálu na morální princip nebo se obhajuje jako součást lidských práv, výsledkem je sílící rozčarování z�lidských práv.
Prezident Bush a mnozí jeho společníci mohou být ve své oddanosti záležitosti lidských práv upřímní.
Snad je to ale právě tato jistota dobrých úmyslů, co jim brání vidět škody, které páchají.
Máme s Ruskem obchodovat jako obvykle?
BERLÍN – Navzdory přetrvávajícímu napětí kvůli srpnové ruské invazi do Gruzie Evropská unie znovu zahájí jednání s Ruskem ohledně nové Dohody o partnerství a spolupráci (PCA).
Ta zakládá právní rámec pro sjednávání specifických dohod v oblastech, jako jsou obchod, spravedlnost a lidská práva.
Cílem současných rozhovorů je nahrazení vypršelé PCA z roku 1997, která až do schválení nové dohody zůstává na základě vzájemného souhlasu v platnosti.
Na mimořádné schůzce konané 1. září odmítli vedoucí představitelé EU pokračovat v rozhovorech o PCA, dokud Rusko nestáhne své bojové jednotky z odtrženeckých gruzínských oblastí Abcházie a Jižní Osetie.
Šéfové 27 vlád EU rovněž označili rozhodnutí Kremlu uznat nezávislost obou těchto regionů za „nepřijatelné“.
Od té doby vlády EU své podmínky zmírnily a deklarovaly, že k obnovení dialogu o PCA, energetické bezpečnosti a dalších otázkách postačí, když se ruská armáda stáhne pouze z gruzínského území mimo oba regiony.
Rozhodnutí EU přichází v době, kdy také NATO usiluje o obnovení jednání s Ruskem poté, co gruzínský konflikt vedl obě strany k pozastavení řady společných programů.
V projevu na Královském institutu spojených služeb v Londýně prohlásil 18. září generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer, že navzdory rozdílným názorům na Gruzii by Rusko a aliance měly spolupracovat „všude tam, kde se naše zájmy sbíhají“.
Konkrétně přitom zmínil spolupráci v Afghánistánu, kde Rusko zajišťuje logistickou podporu mezinárodní jednotce ISAF vedené NATO, a označil ji za „jasný důkaz, že společné zájmy mohou překonat neshody v jiných oblastech“.
Aby NATO nejevilo dojem, že se nechalo zastrašit násilným rozdělením Gruzie Ruskem, vyjádřily vlády členských států veřejně podporu územní celistvosti Gruzie i její touze vstoupit nakonec do NATO.
V soukromí však řada spojeneckých představitelů prozradila médiím, že jsou prohloubení vztahů mezi NATO a Gruzií nakloněni ještě méně než předtím, a to vzhledem k riziku, že by aliance mohla zabřednout do další rusko-gruzínské války.
Momentálně se zdá, že se většina západních vlád rozhodla zaměřit pozornost na pomoc Gruzii při poválečné hospodářské obnově, nikoliv na přímé potrestání Ruska.
Na říjnové mezinárodní dárcovské konferenci v Bruselu přislíbily západní vlády pomoc při obnově země ve výši několika miliard dolarů.
EU také zvažuje jednání o vytvoření zóny volného obchodu s Gruzií a zmírnění vízových pravidel pro gruzínské občany.
NATO pak zřídilo zvláštní komisi NATO-Gruzie, která má pomáhat při koordinaci podpory v rámci obnovy Gruzie po konfliktu.
Ruští a západní představitelé se však dál sváří kvůli americkým plánům na rozmístění systémů protiraketové obrany v Polsku a České republice.
V listopadovém projevu o stavu země v ruském parlamentu varoval prezident Dmitrij Medveděv, že Rusko rozmístí v baltském přístavu Kaliningrad rakety krátkého doletu Iskander, aby „v případě nutnosti neutralizovaly systém protiraketové obrany v Evropě“.
Medveděv dodal, že ruské elektronické vybavení bude rušit americké systémy a že ruská armáda připravuje i další protiopatření.
Vedoucí představitelé NATO a EU odsoudili jeho hrozby, které vyzněly obzvláště nepatřičně, poněvadž přišly jediný den poté, co si Američané zvolili nového prezidenta, jenž projevil zájem o zlepšení vztahů s Ruskem.
Ruská vláda se také pokusila předvést svůj rostoucí vojenský potenciál.
V září a říjnu se strategické jednotky země zapojily do největšího cvičení s jadernými zbraněmi od zániku Sovětského svazu.
Dvanáctého října se ruské námořnictvo spojilo se strategickými raketovými jednotkami a společně absolvovali integrované cvičení, které zahrnovalo i téměř simultánní testy tří balistických raket dlouhého doletu z různých pozemních a podmořských odpalovacích ramp.
V říjnu navíc premiér Vladimir Putin oznámil další zvýšení ruských výdajů na obranu.
Ruské vojenské výdaje se přitom v posledních letech percentuálně zvyšovaly o dvouciferná čísla.
Letos utratí ruská armáda více než 40 miliard dolarů.
V roce 2009 by tato částka mohla přesáhnout 50 miliard.
Toto zvýšení sice navenek působí impozantně, ale zakrývá několik klíčových problémů.
Z velké části totiž pouze kompenzuje mimořádně vysoké inflační tlaky v ruském obranném sektoru.
Kromě toho potrvá několik let, než se nedávné navýšení rozpočtu přetaví v nákup nového vybavení.
Ačkoliv ruští konstruktéři dokážou stále vyvíjet prvotřídní zbraně, ruské obranné firmy, které se ještě nevzpamatovaly z traumatického rozpadu sovětského vojensko-průmyslového komplexu, dodnes nejsou schopny vyrábět velké množství nejmodernějších systémů.
O těch několik málo bitevních letounů, tanků a dalších pokročilých zbraní, které se skutečně vyrobí, navíc musí ruská armáda soupeřit se zahraničními zákazníky.
Rovněž není jasné, zda se ruské vojenské oživení podaří dlouhodobě udržet.
Ruská vláda je ve svých příjmech stále odkázána na vývoz ropy a zemního plynu, avšak ceny těchto komodit strmě klesají.
Na rozdíl od Sovětského svazu je Rusko pevně začleněno do světové ekonomiky, což jej činí zranitelným vůči současné globální finanční krizi.
Medveděv nedávno varoval, že ruský „vojensko-průmyslový komplex začíná cítit dopady úvěrových potíží“, čímž přiživil obavy z návratu ochromující platební krize, kterou byl celý obranný sektor během 90. let postižen.
Také přetrvávající demografické problémy Ruska ztíží snahu ozbrojených sil stát se plně profesionální armádou, která nebude závislá na špatně motivovaných vojácích základní služby.
Ačkoliv se Medveděv a Putin podle všeho dohodli na životaschopném rozdělení moci, zakrnělé politické instituce Ruska postrádají schopnost vykořenit korupci a další nehospodárnosti.
Rozsáhlá reforma bezpečnostního sektoru zůstává i nadále stranou politické agendy.
Dokonce i ve vysoce prioritním obranném sektoru se promrhá nebo rozkrade zhruba třetina vládních výdajů – ani tento stav příliš nenapomáhá realizaci velmocenských ambicí Ruska.
Bezpečná jízda pro rychlé společnosti
MONTREAL – Jako mrtvé úhly se v automobilu označují ty části vozovky, na které není vidět žádným zpětným zrcátkem.
Řidič si na ně musí dávat neustále pozor – a mít se na pozoru před potenciálně smrtelným nebezpečím, které se v těchto místech může ukrývat.
Také firmy mohou mít mrtvé úhly – a ty mohou být neméně nákladné, pokud firmy přehnaně investují do riskantních projektů nebo nevyužijí rýsujících se příležitostí.
Úspěšní lídři dbají na to, aby identifikovali mrtvé úhly svých firem a zaváděli mechanismy, které zajistí, že tyto mrtvé úhly nezpůsobí žádnou škodu.
Jednou z běžných příčin mrtvého úhlu firmy je zaujatost v úsudku.
Ta vyvstává v okamžiku, kdy vedoucí manažeři mají příliš úzký pohled na svůj obor, podceňují schopnosti svých konkurentů nebo nevidí, jak se mění konkurenční krajina.
Dobrým příkladem firmy, která kvůli tomuto typu mrtvého úhlu utrpěla ztráty, je Nestlé.
Tato švýcarská nadnárodní společnost se desítky let striktně definovala jako jedna z čelních světových potravinářských společností.
Sama si vytvořila omezení, v jehož rámci prodávala relativně úzký sortiment výrobků.
Teprve v roce 2010 předefinoval generální ředitel Paul Bulcke firmu Nestlé jako společnost specializovanou na „výživu, zdraví a wellness“.
Bylo to geniální strategické rozhodnutí, které firmě umožnilo nabídnout desítky nových produktových řad a služeb.
Mnoho manažerských týmů má přehnanou důvěru v konkurenční sílu své firmy.
Před správní radou sypou z rukávu zveličená tvrzení o tom, jak si jejich společnost stojí; přibližně 80% výročních zpráv tvrdí, že daná firma je „jedničkou na trhu“.
Tento typ arogance bohužel může vést k sebeuspokojení a konkurenčnímu selhání.
Řada finančních institucí je například nedostatečně připravená utkat se s novými hráči vstupujícími na trh.
Google, který v tichosti testuje oblast pojištění automobilů, například vlastní bankovní licenci.
A značný podíl internetových plateb už zprostředkovávají firmy Square, Paypal nebo startupová společnost Affirm.
V dnešním světě charakterizovaném rychlým tempem stačí jediné technologické vylepšení, cenová výhoda nebo skvělá virální reklamní kampaň, aby konkurent vyletěl dopředu.
Noví hráči se mohou zjevit zdánlivě odnikud.
Taxislužba Uber před pěti lety neexistovala; dnes má hodnotu přes 40 miliard dolarů.
Rychlá expanze Alibaby ohrožuje západní maloobchody, které nikdy neočekávaly, že by mohly čelit konkurentovi z Číny.
Automobily bez řidičů a letadla bez pilotů už brzy promění mnoho odvětví.
Další častou příčinou mrtvých úhlů firem je historická zaujatost nebo to, čemu psychologové říkají „zaujatost ukotvení“ – tedy předpoklad, že něco, co byla pravda v minulosti, zůstane pravdou i do budoucna.
Dlouhá bilance úspěchů může zkreslit analýzu topmanažerů, pokřivit jejich rozhodovací proces a učinit je slepými vůči rodícím se posunům paradigmat nebo rychlým změnám na trhu.
Když americký maloobchod Target otevřel v březnu 2013 první prodejnu v Kanadě, jeho management předpokládal, že recept na úspěch ze Spojených států lze napodobit i na sever od hranic.
Místo toho firma o 22 měsíců později oznámila, že uzavře všech svých 133 kanadských prodejen a propustí 17 000 lidí.
Ukázalo se, že americká zkušenost Targetu je špatným prediktorem toho, co může firma očekávat v Kanadě.
Pro překonání historické zaujatosti je nezbytné zpochybňovat oborová tabu.
Kdyby například tvůrci televizních seriálů typu Hra o trůny, což je pořad s největším počtem pirátských kopií v historii, přestali bojovat proti porušování autorských práv, mohli využít příležitosti.
Reklamy obsažené přímo v pořadu by totiž oslovily dalších pět milionů – byť nezákonných – diváků, čímž by jejich počet v podstatě zdvojnásobily.
Televizní průmysl není jediný obor, který nedokáže zpochybňovat a revidovat své tradiční modely, metody a činnost.
Například poštovní průmysl by si mohl vzít ponaučení z leteckých společností, železnic, cestovních agentur a hotelů, které během období s vysokou poptávkou bez výjimky zvyšují ceny.
Předpoklad, že cena za odeslání dopisu nebo balíku by měla zůstat po celý rok neměnná, je zralý na zpochybnění.
Obrana proti mrtvým úhlům vyžaduje pečlivé úvahy, avšak manažeři a představenstva mohou zahájit procesy, které je před nimi budou chránit.
Pro začátek by firmy měly diverzifikovat svou talentovou základnu.
Manažeři by si měli zajišťovat přístup k lidem, kteří přemýšlejí jinak než oni.
Lidé bořící zažité představy a experti zvenčí by měli být podněcováni k tomu, aby se s manažery dělili o své názory.
Nejméně 20% představenstva firmy by měly tvořit osobnosti stojící mimo daný obor.
A vyhledávat a vyžadovat by se měly i názory jiných generací a z jiných koutů světa.
Manažeři by měli vynakládat zvláštní úsilí prolamovat tabu, kriticky rozebírat všeobecně přijímané předpoklady a zpochybňovat nejposvátnějších pravidla svých firem.
Dokonce i jednoduché metody, například sepisování a napadání všech předpokladů, na nichž firma založila svou strategii, mohou přinést cenné postřehy.
Každá firma by měla vyčlenit někoho, kdo bude hrát roli „opozičníka“.
Tento bořitel představ by měl během zasedání představenstva dostat čas k tomu, aby rozbíjel nádobí o zeď a zjišťoval, co nového lze z rozbitých kusů poskládat.
Průmyslová odvětví jsou stále složitější a globální konkurence vzrůstá.
K přežití budou nejlépe uzpůsobené ty firmy, které přijmou dostatečná opatření, aby je druzí nesmetli ze silnice.
Firemní občané se musí stát globálními katalyzátory
ŽENEVA – Do letošního září se 183 generálních ředitelů podepsalo pod prohlášení, v němž se znovu přihlásili k závazku pozvednout se nad mantru „akcionář na prvním místě“ a zohledňovat zájmy všech zainteresovaných včetně zaměstnanců, zákazníků, dodavatelů a komunit.
Mnozí lidé na to reagovali skepticky.
Pokud však americké sdružení Business Roundtable zlehčuje toto prohlášení coby pouhý PR trik, pak si zřejmě neuvědomuje, s jak silně nepříznivými podmínkami se firmy potýkají – a jakou schopnost adaptace prokazatelně mají.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Už od zrodu moderní firmy se podniky musely potýkat se zásadním paradoxem: společnost potřebuje velké organizace k řešení složitých kolektivních problémů, ale zároveň se obává centralizované autority a rozhodování.
Jak ve své nejnovější knize Big is Beautiful: Debunking the Myth of Small Business vysvětlují Robert D.
Atkinson a Michael Lind, velké firmy překonávají malé téměř ve všech ukazatelích, od mezd a produktivity až po export a inovace.
Průzkumy veřejného mínění přesto řadí velké firmy mezi instituce, jimž věří nejméně lidí (za nimi už jsou jen televizní zprávy a americký Kongres), přičemž malé podniky patří k těm nejdůvěryhodnějším (před nimi se umístila pouze armáda).
Tento paradox důvěry utvářel během let několik dramatických posunů v oblasti firemního řízení.
K prvnímu přechodu došlo v devatenáctém století, kdy průmyslová revoluce přesunula výrobu od malých podniků vedených majitelem k moderním mnohojednotkovým firmám a vedla ke vzniku profesionální manažerské vrstvy.
Období velkých fúzí z konce 19. století, kdy pár desítek obrovských trustů nahradilo tisíce malých firem, toto přetváření firemní krajiny dále urychlilo.
Noví firemní giganti hnali společnosti vpřed, ale současně vytvářeli nové nerovnováhy – a téměř okamžitě naráželi na odpor. „Nestrpíme-li krále jako politickou sílu,“ prohlásil v roce 1890 americký senátor John Sherman, „neměli bychom strpět krále stojícího nad výrobou, dopravou a prodejem jakýchkoliv životních nezbytností.“ S těmito slovy se zrodil Shermanův antimonopolní zákon.
Podle studie zveřejněné v roce 1935 ekonomem Shawem Livermorem více než polovina trustů, které vznikly v USA v letech 1888 až 1905, do třicátých let zanikla nebo začala zaostávat.
Rychlý technologický pokrok sice mohl působit ničivěji než „antitrustová“ politika, ale firmy si přesto vzaly ponaučení: pokud promrháte společenskou licenci k činnosti, začne být velikost přítěží.
Toto pochopení se stálo základem nového posunu ve vládnutí: institucionalizace podnikové filantropie.
Třebaže jednotlivé podnikatelské špičky patřily k hlavním americkým dárcům už od sedmnáctého století, ve dvacátém století se filantropie stala nezbytnou součástí podnikání v USA.
To pomohlo zachovat implicitní příměří, kdy vláda jevila větší ochotu umožnit podnikům činnost s minimálními zásahy.
Pokud začátek dvacátého století formoval moderní podnik s mnoha jednotkami, druhá polovina století se nesla ve znamení nadnárodnosti.
Posun započal po první světové válce a do vysokých otáček se dostal po skončení studené války, kdy integrace trhů a mohutná expanze podnikové správy umožnila firmám využívat globálních úspor z rozsahu.
Paradox důvěry znovu zvedl hlavu.
Softwarový gigant Microsoft se sice vyhnul osudu největšího amerického poskytovatele telekomunikačních služeb AT&T, který byl v 80. letech rozbit, ale i on musel odstranit bariéry softwaru třetích stran – kterýžto krok později napomohl k růstu firmám typu Google.
Třebaže antimonopolní kampaně v 90. letech se velikostí ani rozsahem nemohly rovnat kampaním z počátku dvacátého století, firmy přesto cítily tlak na přehodnocení své role ve společnosti.
Na každoročním setkání Světového ekonomického fóra (WEF) v Davosu v roce 1973 prohlásil jeho zakladatel Klaus Schwab, že „cílem profesionálního řízení“ je sloužit všem zúčastněným stranám a harmonizovat jejich odlišné zájmy.
Takzvaný Davoský manifest se stal předzvěstí dalšího posunu, tentokrát od „firemní filantropie“ k „firemnímu občanství“ – tedy k představě, že firma musí stejně jako kterýkoliv občan uvádět vlastní zájmy do souladu se sdílenými zájmy společnosti.
Ačkoliv však účastníci tehdejšího setkání WEF manifest jednomyslně schválili, firemní občanství zůstalo radikální myšlenkou – konceptem, který se teprve dnes, po téměř půl století, stává součástí hlavního proudu.
Jako katalyzátor posloužila čtvrtá průmyslová revoluce charakterizovaná expanzí byznysu do sféry dat a algoritmů.
V jistém smyslu mohou v čele této nové fáze podnikatelské činnosti stát menší firmy.
Jak účastníkům letošního Davosu sdělil Jack Ma, zakladatel čínského technologického gigantu Alibaba: „V posledních 20 letech kontrolovalo globalizaci 60 000 firem z celého světa.
Představte si, že bychom toto číslo mohli rozšířit na 60 milionů firem.“
Nebyl by to však návrat k minulosti, kdy ekonomiku táhly jednotlivé malé a střední firmy.
Ve skutečnosti Ma nabídl vlastní platformu, která by těmto firmám umožnila vybudovat globalizované podniky.
Právě v tom spočívá zásadní rozdíl mezi moderními trhy a trhy, které v roce 1776 předvídal Adam Smith: chtějí-li se dnešní malé a střední firmy prosadit v konkurenci, musí být schopny přechovávat, zpracovávat a analyzovat obrovská množství dat – a tyto služby jim poskytují giganti typu Alibaby, Amazonu, Facebooku a Googlu.
Stejně tak platí, že díky vzestupu „ekonomiky zakázek“ dnes stále více lidí funguje jako jednočlenné firmy a spoléhají se na nadnárodní platformy, na nichž tyto zakázky získávají.
Právě toto napětí mezi nevídanou velikostí – Apple a Amazon se nedávno staly prvními soukromými firmami s hodnotou přes bilion dolarů – a titěrností jako z předindustriální éry představuje základ dnešního paradoxu důvěry.
V důsledku toho jsou velké firmy více než pouhými akcionáři; často spravují platformy, na nichž se protínají aktivity všech zúčastněných stran.
Chtějí-li se vyhnout dalšímu veřejnému odporu, musí se zasadit o to, aby nám tyto platformy sloužily nejen jako spotřebitelům, ale i jako podnikatelům, zaměstnancům a občanům.
V době bezpříkladných globálních výzev – včetně klimatických změn a vysoké úrovně nerovnosti – to musí zahrnovat i využívání nevídané síly vyplývající z ovládání platformy k nacházení rychlejších řešení v globálním měřítku.
Počátkem letošního roku zaznamenal výrobce umělého masa Beyond Meat úchvatný vstup na akciovou burzu.
Firma se nezaměřuje na uspokojování rostoucí poptávky po mase rozšiřováním provozů, jak to dělaly firmy v minulosti, ale spolu s dalšími společnostmi typu Impossible Foods napomáhá snižovat celkovou spotřebu masa, které je významným motorem klimatických změn.
To vyvolává zatím nejnovější posun v podnikovém řízení, které už se nezaměřuje jen na otázku, jak se chytřeji rozšiřovat, ale i v kterých oblastech se rozšiřovat.
Podnikatelští lídři vědí, co se stane, když se vlna veřejného mínění obrátí proti nim.
Kritikové sice mají právo požadovat, aby firmy proměnily své poslední závazky v činy, ale existuje mnoho důvodů věřit, že to firmy skutečně udělají.
Potopená záchrana
CAMBRIDGE – Utrácet kvapně, kát se zvolna.Američtí politici, kteří mají hlavy plné obav z opakování velké hospodářské krize ve stylu 30. let, přijali prakticky přes noc záchranný plán ve výši 700 miliard dolarů, jenž měl resuscitovat rychle splaskávající finanční sektor v zemi.
Řadoví poslanci americké Sněmovny reprezentantů ho však ke všeobecnému úžasu odmítli – alespoň prozatím.
Možná měli na skepticismus právo.
Stěžejní pýchou plánu je předpoklad, že duchaplná vláda dokáže rozplést trh se špatnými hypotečními úvěry v řádu bilionů dolarů, přestože i největší rozumbradové z Wall Streetu v této snaze naprosto pohořeli.
Navíc se nám tvrdilo, že vláda je natolik chytrá, že by dokonce mohla na celé záležitosti vydělat.
Možné to je, ale nezapomínejme, že totéž si až do velmi nedávné doby myslela spousta nadmíru chytrých lidí ve finančním sektoru.
Před pouhým rokem měly Spojené státy pět velkých nezávislých investičních bank, které stály na vrcholu jejich mohutného finančního sektoru.
Jejich zaměstnanci si v loňském roce rozdělili na prémiích více než 36 miliard dolarů, a to díky obrovským ziskům, které tyto instituce „vytvořily“ díky riskantním a agresivním podnikatelským strategiím.
Tyto strategie v obvyklém případě obnášejí mnohem větší riziko – a rafinovanost – než aktivity tradičních komerčních bank.
V polovině srpna jsem zbrkle předpověděl, že se rizika obrátila proti těm, kdo s nimi zacházejí, a že některá velká americká investiční banka by brzy mohla zkrachovat nebo být donucena k vysoce nouzové fúzi.
Jen stěží jsem si však dokázal představit, že dnes na Wall Streetu nezbude žádná nezávislá investiční banka.
Po mnoha letech, kdy lákaly řadu nejlepších a nejchytřejších lidí na světě na mimořádně dobře placená místa, se dnes hroutící se investiční banky těchto zaměstnanců překotně zbavují.
Jedna taková oběť, můj bývalý student, mi onehdy zavolala a zeptala se: „Co teď mám jako dělat, najít si skutečnou práci?“
To nás přivádí zpět k plánu amerického ministerstva financí vynaložit stamiliardy dolarů na pročištění trhu podřadných hypoték.
Představa je taková, že americká vláda by fungovala jako kupec poslední instance pro špatné dluhy, které soukromý sektor není schopen ocenit.
A koho se vlastně ministerstvo chystalo pro realizaci tohoto plánu zaměstnat?
No přece nezaměstnané investiční bankéře, koho jiného?
Zkusme se nad tím zamyslet.
Investiční bankéři přicházejí o teplá místečka, protože nedokázali vymyslet žádný přesvědčivý způsob, jak ocenit problémové hypoteční dluhy.
Jinak by jejich firmy dokázaly přilákat biliony dolarů, které dnes leží na cestě v držení suverénních fondů, soukromých kapitálových skupin, hedge fondů a dalších.
A když teď budou tíž investiční bankéři pracovat pro daňového poplatníka, zničehonic se jim prý vyjeví kouzelná oceňovací formulka, která jim až do nynějška unikala.
Není se co divit, že akademici bez ohledu na politickou příslušnost dali najevo značnou skepsi.
Jistě, ministerstvo financí by v některých firmách převzalo kapitálové podíly, takže by existoval jistý potenciál pro zvýšení hodnoty.
Hlavní obava se však točí kolem zjevného záměru ministerstva vyplatit více než dvojnásobek současné tržní ceny (20-30 centů za dolar) za předpokladu, že po úspěšném rozmotání hypotečního trhu ministerstvem by se jakákoliv sleva jevila jako výhodná.
Nechápe snad hnidopišská kritika naléhavou potřebu stabilizovat finanční systém?
Není jakýkoliv plán lepší než žádný?
Já o tom například nejsem přesvědčen.
Efektivní finanční systémy mají v reálné ekonomice podporovat růst, nikoliv uvalovat obrovskou daňovou zátěž.
A americký finanční sektor, který promazává kola reálné ekonomiky, pohlcuje neuvěřitelných 30% podnikových zisků a 10% mezd.
USA se tak na rozdíl od 30. let potýkají s hypertrofovaným finančním systémem.
Není proto možné, že podstatné scvrknutí finančního sektoru by namísto vyvolání velké hospodářské krize ve skutečnosti mohlo zvýšit efektivitu a růst, zvláště pokud by je usnadnila zdokonalená regulační struktura?
Nenavrhuji, aby vláda seděla se založenýma rukama.
V této bouřlivé době musí nabídnout nějakou rozšířenou formu pojištění vkladů, aby nedošlo k dalším hromadným útokům na banky na způsob Northern Rocku.
Takové bylo velké ponaučení ze 30. let.
Kromě toho by vláda možná měla zvážit rovněž přímočařejší napumpování prostředků do hypotečního sektoru, zatímco se soukromý sektor přeuspořádá.
Vláda musí rozhodně najít také dokonalejší způsoby, jak pomoci majitelům domů a jejich věřitelům nalézt efektivní úpadkové řízení.
Nemá smysl, aby banky nechaly propadávat domy, pokud existují možnosti řešení, v jejichž rámci by lidé mohli zůstat ve svých domovech a banky by získaly mnohem více peněz.
Po dalších zvratech, zápletkách a obrovských výdajích USA nakonec z této epochální finanční krize vybřednou.
Návrh, jenž utrpěl porážku, nebyl dostatečně zaměřen na oddělení solventních bank od nesolventních, avšak bez ohledu na další postup Kongresu bezpochyby není posledním slovem.
Služky, pekaři a kapitalisté?
Komunistická revoluce, která překlenula devatenácté a dvacáté století, se zakládala na koncentraci vládního vlastnictví kapitálu.
V posledních desetiletích dvacátého století se pak světem přehnala kontrarevoluce prosazující přímý opak: co nejširší rozptylování kapitálu skrze angažovanost všech v roli vlastníků.
Dnes je tato kontrarevoluce dováděna do logického extrému: jestliže každý může být vlastníkem, pak každý může být kapitalistou, a to včetně holičů, číšníků a popelářů.
Už zase nás pronásleduje přízrak; tentokrát je to sen o skutečné demokratizaci kapitalismu.
Proměnit však každého na kapitalistu může být stejně neuskutečnitelné jako komunistický sen o proměně všech na motivované socialistické pracující.
Zájem o tajemné principy financí byl odjakživa zálibou vlastní lidem, již s láskou pročítají číselné tabulky a bádají nad matematickými vzorci.
Tito lidé občas zbohatnou a bylo by pěkné, kdyby se to mohlo zdařit všem.
Avšak kvůli nestejným vlohám, slabostem a psychologickým predispozicím mužů a žen je to nemožné.
Nový duch demokratického kapitalismu přichází pod různými jmény a uvádí do pohybu celou škálu symbolů.
Ať jej však vylíčíme jakkoliv, myšlenka, že široké vrstvy by se měly stát vlastníky, zapouští kořeny všude.
V Británii například Tony Blair hovoří o vizi „národa střadatelů a držitelů aktiv“.
Jeho plány jsou označovány za „asset-based policies“ (politiky založené na aktivech), což je termín, který je populární od vydání knihy Michaela Sherradena Assets and the Poor: A New American Welfare Policy z roku 1991.
Ve Spojených státech prezident George W.
Bush za svůj sen prohlašuje „ownership society“ (společnost vlastnictví).
Všečínské shromáždění lidových zástupců v roce 2004 nově popsalo podnikatele a individuální vlastníky jako „budovatele socialistické věci“ a zahrnulo je do Vlastenecké sjednocené fronty.
Vlády po celém světě utrácejí peníze za regulaci a kontrolu svých burz cenných papírů, aby byly burzy bezpečnější pro individuální investory a aby zájem investorů o tyto trhy narůstal.
Snaží se také rozvíjet finanční podporu bydlení, aby rozšiřovaly počty majitelů vlastních domů.
Některé vlády hovoří o tom, že dají lidem možnost vlastnit své příspěvky na sociální zabezpečení, a to formou osobních penzijních účtů, na zdravotní péči, prostřednictvím zdravotních spořících účtů, a vzdělávání, prostřednictvím spořících účtů a poukazů na vzdělávání.
To je pokus o skutečnou revoluci, nikoliv návrat do někdejší kapitalistické minulosti.
Jeho podstatou je experiment s novými kreativními ekonomickými institucemi, které dříve neexistovaly.
Obecná koncepce „vlastnictví“ není sama o sobě směrovkou k úspěšné nové ekonomice; existuje bezpočet výkladů toho, jak revoluci provést.
Každá revoluce je experiment a vždycky jde o riskantní krok.
Některé z těchto nových politik se jeví jako vzorové.
Labouristická vláda Tonyho Blaira uskutečňuje plán, v jehož rámci v dubnu vznikne osobní Dětský svěřenecký fond (Child Trust Fund) s 250 až 500 librami pro každého novorozence.
Rodiče pak budou moci do daňově nezatíženého svěřeneckého fondu svého potomka přispívat a zvolit si, jak bude fond rozdělen mezi investice.
Účelem darovaného příspěvku je „vést rodiče a děti k tomu, aby si zvykli spořit a dostali se do styku s finančními institucemi.“
Jedná se o dobře přichystaný plán malého rozsahu, který vládu bude stát poměrně málo: 500 liber, byť investovaných na dvacet let, nemůže nikoho pozvednout z chudoby.
Skutečný příslib fondu spočívá v provádění osvěty ohledně investic.
Jde o dobrý začátek, zejména pokud Blairovu politiku napodobí i jinde.
Další návrhy však skrývají větší rizika, obzvlášť privatizace starobních důchodů, o níž se hovoří v mnoha zemích a již některé státy – mimo jiné Velká Británie, Chile, Švédsko a Mexiko – již zavedly, tedy alespoň zčásti.
Bushův plán reformy Sociálního zabezpečení v USA – či alespoň to, co je z něj známo – představuje přední linii revoluce vlastnictví.
Mladí lidé v USA, kteří se pro něj rozhodnou, nebudou pobírat tradiční penzijní dávky, až za několik desítek let odejdou do důchodu, neboť je nahradí výnosy z osobních účtů, jež budou moci dle libosti rozdělovat mezi celou škálu investic, včetně akcií.
Ať už se z tradičních dávek zachová cokoliv, na živobytí by to nepostačovalo; penzisté by s větší částí svých příjmů byli vydáni na milost a nemilost trhům.
Předvídat výsledek takového experimentu nelze, neboť zkušenosti jiných zemí nikdy nelze brát za přesné vodítko pro nový systém – situace v odlišném prostředí nikdy není zcela totožná.
Privatizovanému systému sociálního zabezpečení, jak jej navrhuje Bush, by se mohlo výtečně dařit, za předpokladu, že se lidé budou chovat rozumně nebo že trh cenných papírů neustále poroste.
Je tu ale také vyšší riziko pohromy, které vychází ze zřejmě vrozeného lidského sklonu promítat do budoucna minulé výnosy.
Investoři by mohli vytvořit akciovou bublinu, což by ještě naivnější investory přimělo ke koncentraci jejich osobních penzijních účtů na akciovém trhu – a ponechalo je nebezpečně nechráněné, jakmile se burza zhroutí.
Existuje ještě související riziko, že by soukromé účty mohly zapříčinit další pokles míry soukromých úspor.
Míra úspor je životní mízou každého hospodářství, neboť nelze očekávat, že kapitálové investice budou navěky financovat cizinci.
Řeči o skvělých výnosech by však mohly podnítit to, co psychologové nazývají „wishful thinking bias“, tedy zkreslení zapříčiněné touhami a přáními, které by lidi vedlo k přesvědčení, že jejich osobní účty budou v budoucnu tak hodnotné, že další spoření je zbytečné.
Podpora široce rozšířeného vlastnictví kapitálu by mohla teoreticky vést ke vzniku dobrých politik.
Chceme však skutečně tyto politiky rozšiřovat do oblastí, jako jsou penze, zdravotnictví a vzdělávání?
Konec konců, vlastnictví kapitálu – ať už cenných papírů nebo nemovitostí – s sebou přináší rizika a právě potřeba jistit se proti těmto rizikům je důvodem, proč kapitalistické státy vybudovaly tradiční síť sociálních programů.
Revoluce jsou vzrušující, ale je potřeba dát si pozor, abychom měli domov, kam se můžeme vrátit, až padnou barikády a usadí se prach.
Calderónův kotel
Za dramaticky nepříznivých okolností Mexiko konečně minulý pátek získalo nového prezidenta.
Felipe Calderón složil služební přísahu, vystaven hněvu levicové opozice za to, že přelstil stranu Partido de la Revolución Democrática (PRD) a jejího lídra Andrése Manuela Lópeze Obradora, třebaže sám zaplatil vysokou cenu.
Všechny televizní stanice a přední stránky novin po celém světě šířily tentýž titulek: „Nový mexický prezident inaugurován za chaosu a pěstních soubojů.“
Mexické instituce vydržely – jen taktak – nápor prakticky povstalecké levicové opozice, jež si marně umanula přerušit Calderónovu inauguraci, i rozzuřené Partido Revolucionario Institucional (PRI), čím dál silněji rozhodnuté nechat Calderóna do úřadu nastoupit a poté bídně selhat.
Calderón na cestě k prezidentství působivě zdolal zdánlivě nepřekonatelné překážky, přesto zápas za vládu nad Mexikem a jeho transformaci teprve začal.
Většina mexických komentátorů se domnívá, že by pro Calderóna mělo být relativně snadné dosáhnout zlepšení oproti předchozímu volebnímu období, kdy si prezident Vicente Fox přivodil nezdar z velké části sám.
Mexiko potřebuje růst zhruba dvakrát vyšším tempem než za Foxe (pouhá 2% ročně).
Dokáže-li Calderón posílit právní řád a využít svých značných politických dovedností k dosažení dohody s PRI o strukturálních hospodářských reformách, bude úspěšný.
Tento názor je však zjednodušující.
Foxovo funkční období bylo jen stěží neúspěchem, stejně jako poslední čtyři roky mandátu bývalého prezidenta Ernesta Zedilla.
Mexiko už od 60. let nezažilo obdobných deset po sobě jdoucích let ekonomické stability, nízké inflace i úrokových sazeb, stabilní měny a vytrvalého, třebaže nevýrazného růstu.
Vůbec poprvé začaly být pro nižší střední třídu dostupné hypotéky, půjčky na koupi automobilu a spotřební úvěry: letos bylo postaveno a prodáno více domů a zakoupeno více vozů než kdy dřív.
Podobně platí, že ačkoliv lze Foxe kritizovat za to, že nezakročil proti protestujícím a rozvratné, extremistické opozici, nikdy se neuchýlil ke krvavé represi, jíž se proslavila většina jeho předchůdců.
Navíc Mexiko vytáhl z jeho zastaralé zahraničněpolitické ulity a do středu nové mexické mezinárodní agendy posunul imigraci a lidská práva.
Calderón rovněž zjišťuje, že není snadné se dohodnout s PRI, takže nedokáže sestavit koaliční vládu, kterou opakovaně označoval za řešení zatuhnutí politiky, jež je prokletím Mexika už od roku 1997.
Ať už jsou výhody kabinetu složeného výhradně ze členů jeho Partido Acción Nacional (PAN) jakékoli, není to právě to, o co Calderón usiloval.
Podobně nebyla možná domluva s opozicí ohledně inaugurační ceremonie – proto ony zmatečné, skličující záběry kongresmanů, kteří se kvůli ní ve sněmovně rvali, zatímco Calderón byl přiveden zadními dveřmi ke spěšnému obřadu.
Mexické hospodářské problémy mohou být rovněž neústupnější, než podle všeho věří komentátoři.
Mexiko zažilo prudké ekonomické otevření s „abstinenčními příznaky“ za bývalého prezidenta Carlose Salinase v letech 1988 až 1994, opožděné, ale úspěšné politické otevření za bývalého prezidenta Zedilla v letech 1994 až 2000 a konečně skutečné střídání u moci díky Foxovi.
Avšak základy starého korporativistického systému PRI, položené ve 30. letech 20. století, zůstaly nedotčené a představují hlavní a nejtíživější překážku pro mexický růst a úspěch.
Prvním pilířem tohoto systému jsou soukromé a veřejné hospodářské monopoly, jež dominují zemi.
Státní ropná (Pemex) a elektrárenská (Federální energetický výbor) společnost nestojí proti žádné konkurenci.
Soukromé praktické monopoly v telekomunikacích (Telmex), televizním vysílání (Televisa), výrobě cementu (Cemex), pečiva a tortilly (Bimbo a Maseca) a bankovnictví (Banamex/Citigroup a Bancomer/Banco de Bilbao) sice čelí konkurenci v zahraničí, ale nikoliv doma.
Tyto monopoly jsou silnější než kdy dřív a tím trpí ceny, nabídka, služby i kvalita.
Druhý pilíř tvoří odbory, je�� mají mexické odborové hnutí pod kontrolou už od 30. let 20. století.
Požívají výsad zvýhodnění odborářů při přijímání i propouštění pracovníků, aklamační volby vedení, povinných příspěvků bez transparentnosti a obrovské politické moci.
Odbory učitelů jsou největší v Latinské Americe, odbory naftařů jsou v Latinské Americe nejbohatší a odbory zaměstnanců správy sociálního zabezpečení už léta maří každý pokus o penzijní a zdravotnickou reformu.
Třetím pilířem systému je politický monopol.
PRI měla 70 let úplnou vládu nad mexickou politikou; v současnosti jsou tu tři strany a nikdo další nemůže na politickou scénu vstoupit ani získat přístup k obrovským státním dotacím – loni více než 500 milionů dolarů –, které se těmto stranám bez jejich souhlasu vyplácejí.
Hlavní strany si píší svou vlastní protikartelovou legislativu, hlasují o vlastních dotacích a vybírají si své volené činitele.
Absence následné opětovné volby na všech úrovních posiluje moc partajní mašinerie: strany vybírají kandidáty, které pak voliči u uren pouze schválí.
Úkoly, před nimiž Mexiko stojí, tedy spočívají v liberalizaci odborového hnutí, rozbití soukromých monopolů, otevření veřejných monopolů konkurenci a snížení vstupních bariér, jež omezují přístup na politickou scénu.
To nemusejí být podmínky postačující k úspěchu, ale jde rozhodně o podmínky nezbytné.
Calderón musí hned od počátku své prezidentství upevnit.
Ujmout se mocenských struktur je zřejmě jedinou cestou, jak toho dosáhnout, ať už je to jakkoliv riskantní.
Poněvadž byl Calderón zvolen jen 35% hlasů, chybí mu většina v kongresu a do úřadu nastupuje v předvečer ekonomického zpomalení ve Spojených státech, situace by nebyla snadná buď jak buď.
Vzhledem k tomu, že zhruba třetina voličů si myslí, že nezvítězil čestně, a vzhledem k vratkosti právního řádu v zemi je Calderónovo postavení ještě méně záviděníhodné.
Opatrnost a trpělivost možná nebudou jeho nejlepší rádci.
Kalifornské zlé sny
STANFORD – Zatímco řadu ekonomik sužují fiskální problémy centrálních vlád, v mnoha zemích světa zasahuje paralelní krize také vlády na nižších úrovních.
Od Španělska po Čínu, od Spojených států po Itálii čelí tyto vlády – regionální, státní, provinční, městské i obecní – obrovským fiskálním problémům.
Účet za sanaci místních nesolventních vlád zaplatí vlády na vyšších úrovních, které v důsledku toho mohou trpět snížením ratingu svých dluhopisů; ve Španělsku, Itálii a Číně připadá tato role centrálním vládám, zatímco v případě amerických měst a obcí to budou vlády státní.
Uvnitř států i mezi nimi existuje mnoho podobností v otázce podstaty a příčin těchto místních fiskálních kalamit.
Lokální činitelé využívali rostoucích příjmů během boomu k financování svých zamilovaných projektů nebo ke zvyšování platů a požitků, aniž brali velký ohled na budoucí náklady.
Během poklesu se příjmy a dotace centrální vlády zhroutily a bylo nutné zaplatit účty.
Plný rozsah problémů přitom nějakou dobu maskovaly triky kreativního účetnictví.
Nyní přichází zúčtování.
Lokální čínské vlády využívají k financování místních podniků takzvané „finanční nástroje místních vlád“ (LGFV), aby obešly zákaz přímých půjček.
Ve Španělsku zhroucení trhu nemovitostí a zaměstnanosti prudce stlačilo příjmy.
Zvěsti o bezprostředně hrozícím bankrotu obcházejí Sicílii, jejíž guvernér rezignoval, když se po škrtech z Říma prudce zvýšilo sicilské zadlužení.
A nová zpráva společného týmu, jehož spolupředsedou je bývalý šéf Federálního rezervního systému Paul Volcker, naznačuje, že nefinancované penzijní a zdravotnické náklady zatemňují střednědobé a dlouhodobé fiskální vyhlídky mnoha amerických států.
Také kalifornské fiskální krize mohou být zdrojem ponaučení pro subcentrální vlády po celém světě.
Tři kalifornská města nedávno vyhlásila bankrot: Stockton, největší americké město, které to kdy učinilo, dále San Bernardino jakožto druhé největší zkrachovalé město a Mammoth Lakes.
Proslýchá se, že dalším na řadě bude Compton, a většina pozorovatelů očekává, že u těchto měst nezůstane.
Kalifornský stát se potýká s dalším velkým rozpočtovým schodkem, avšak letošní rozpočet guvernéra Jerryho Browna přesto obsahuje podstatné zvýšení výdajů.
Brownova iniciativa by od letošního listopadu zvýšila nejvyšší pásmo daně z příjmu fyzických osob v Kalifornii na 13,3%, což je nejvýše v zemi.
Podle Browna by toto daňové zvýšení bylo dočasné, ale trvalo by sedm let.
Guvernér dále tvrdí, že je nesmlouvavý vůči notoricky přeplaceným a mocným kalifornským odborovým svazům zaměstnanců ve veřejném sektoru a prosadil u nich snížení mezd o 5%.
Detaily však odhalují čisté snížení o 1,6% výměnou za zkrácení pracovní doby o 5%.
Města vyhlašují bankrot, aby unikla tlaku exponenciálně se zvyšujících penzijních a zdravotnických nákladů.
Na rozdíl od státu omezila města dokonce i základní služby – mimo jiné přikročila ke dvacetiprocentnímu snížení počtu policistů a hasičů.
Bankrot by měl místním vládám umožnit opětovné jednání o dluhu ve formě dluhopisů a možná i o nákladech na penze a zdravotní péči zaměstnanců, kteří odešli do penze (to bude záviset na úpadkovém soudci).
Od státu by se očekávalo, že od zkrachovalých místních vlád převezme základní veřejné služby.
I stát samotný je však v těžké finanční tísni; jedním z problémů měst je prudké snížení objemu státních prostředků určených pro místní samosprávy.
Navzdory těmto problémům zatáhl Brown Kalifornii do velikášského projektu vysokorychlostní železnice mezi San Franciskem a Los Angeles.
Za účelem snížení nákladů z původně odhadovaných 100 miliard dolarů na 68 miliard se v některých úsecích bude využívat stávající nízkorychlostní železnice, což pravděpodobně zdvojnásobí čas jízdy z Los Angeles do San Franciska na 5-6 hodin.
Kalifornie s největší pravděpodobností nebude schopna financovat celý projekt, a první úsek v řídce obydleném Central Valley tak nebude mít velké využití.
A i kdyby byl projekt nějakým způsobem dokončen, půjde spíše o „skorovysokorychlostní“ železnici, která na desítky let odčerpá zoufale potřebné prostředky jiným základním vládním službám.
Z těchto politováníhodných epizod plynou důležitá ponaučení.
Vláda jedné strany oslabuje zodpovědnost a plodí aroganci.
Kalifornské zákonodárné orgány kontroluje už desítky let Demokratická strana, která jedná na pokyn zájmových skupin s největším vlivem na ni: odborových svazů zaměstnanců ve veřejném sektoru, environmentalistů, procesních právníků a učitelských odborů.
Dohromady „upekli“ mimořádně progresivní sociální experiment: v Kalifornii žije 12% z celkového počtu obyvatel USA, ale více než 30% z celkového počtu příjemců dávek.
Od poloviny 80. let do roku 2005 se počet obyvatel Kalifornie zvýšil o 10 milionů, přičemž počet příjemců zdravotnického programu Medicaid vzrostl o sedm milionů.
Počet plátců daně z příjmu se zvedl o pouhých 150 000, zatímco ve věznicích přibylo 115 000 vězňů.
Státní daň z příjmu není pouze nekonkurenceschopně vysoká, ale samotné příjmy vykazují značné výkyvy.
Když jdou ekonomika a akciové trhy nahoru, rostou příjmy do státní pokladny mnohem rychleji než příjmy obyvatel, a to díky extrémně progresivní dani z příjmu (v dobrých letech platí nejbohatší procento poplatníků zhruba polovinu celkového objemu státní daně z příjmu).
Zákonodárné orgány utrácejí tyto zvýšené příjmy tak, jako by měly trvat věčně.
Pak přijde zákonitá recese a kolaps akciových trhů uvrhne stát do krize.
Progresivní sociální experiment už se natolik utrhl z řetězu, že stát nedokáže ani spolehlivě zajišťovat základní služby nejpotřebnějším, od soudů až po vzdělání.
Není tedy překvapivé, že kalifornská ekonomika, která kdysi překonávala zbytek USA, dnes za ostatními značně pokulhává.
Míra nezaměstnanosti dosahuje 10,8%, tedy téměř o třetinu více, než činí celostátní průměr, a je vyšší než ve všech ostatních státech s výjimkou Nevady a Rhode Islandu.
Kalifornie má stále nesmírně silné stránky v oblasti technologií, zábavy a zemědělství.
Občané a politici se však musí dohodnout, že si budou pečlivěji vybírat potřebné služby, reformovat daňovou soustavu směrem k nižším sazbám při širší základně ekonomické činnosti a plátců (téměř polovina obyvatel neplatí státní daň z příjmu vůbec) a modernizovat neefektivní státní programy tak, aby utrácely méně a přinášely mnohem lepší výsledky.
Není náhodou, že je to zároveň dokonalý recept pro nafouklé a předlužené centrální i lokální vlády po celém světě.
Hynoucí Kalifornie
Berkeley – Zatímco celosvětovou pozornost poutá nová Obamova vláda, budoucnost Ameriky se možná právě rýsuje – jako už v minulosti tolikrát – v jejím největším státě a jeho prostřednictvím.
Kalifornie, kdysi vzor amerického optimismu a úspěchu, dnes ilustruje těžkosti, s nimiž se Spojené státy střetají – a co všechno se ještě na domácí scéně může zvrtnout.
Kalifornie, nejlidnatější a nejmovitější z 50 amerických států, byla dlouho ideálem příležitostí pro talentované a podnikavé lidi z celého světa.
Každý čtvrtý obyvatel Kalifornie se narodil v cizině.
Dvě nejproslulejší kalifornské branže, Silicon Valley a Hollywood, jsou závislé na přílivu nadaných lidí ze zahraničí.
Místní mohutný zemědělský sektor je obrovským vývozcem potravin, který těží z rostoucího apetytu spotřebitelů v rozvojových zemích.
Kalifornská technologická a podnikatelská síla – v případě samostatnosti by stát představoval osmou největší ekonomiku světa – však existuje vedle dysfunkčního politického systému, který stát přivedl na pokraj fiskálního bankrotu.
Místní voliči během mimořádného hlasování 19. května odmítli vějíř zvyšování daní a výdajových škrtů nezbytný k vyrovnání rozpočtu.
Teď Kalifornii čeká buď pokořující federální finanční výpomoc, anebo delší období vlády soudců, kteří jsou podle kalifornských zákonů oprávněni rušit zaměstnanecké smlouvy, anulovat kontrakty a obecně restrukturalizovat finanční závazky státu.
Z pohledu prezidenta Baracka Obamy kalifornská krize ohrožuje jeho vlastní reformní agendu.
Jelikož ostatní americké státy se také vyrovnávají s napjatými fiskálními poměry, politickou cenou finanční záchrany Kalifornie by se mohlo stát zachraňování desítek dalších států.
Rozsáhlá státní výpomoc sice výrazně přispívá k tlaku na Obamovu vládu, jenže by odhalila slabý článek v systému správy USA.
Takzvané „unitární“ státy jako Británie, Francie, Čína nebo Keňa mají v zásadě jediný soubor vládních závazků: jediný celonárodní policejní sbor, jednoho zaměstnavatele všech učitelů ve státních zařízeních, jeden celkový penzijní systém atd. USA naproti tomu mají „asymetrickou“ formu správy věcí veřejných, která umožňuje mnoho překrývajících se vládních orgánů – jen v Kalifornii jich je 7000 – ty se zadlužují, přijímají a propouštějí zaměstnance a stanovují daně.
Vyznat se v těchto asymetriích je těžké.
Když se finanční trhy zaměřují na dobrý fiskální stav federální vlády, uniká jim rozsah vládních závazků jako celku.
Komplikovanost americké státní správy ohrožuje Obamovo rozhodnutí stimulovat ekonomiku schodkovým utrácením.
Národní vláda sice expanduje, leč státní vlády, například kalifornská, kontrahují.
Kalifornská krize navíc není jen ekonomická.
Kalifornie je nejrozmanitějším státem USA.
Více než polovina z tamních 37 milionů obyvatel není bělošská.
Pro ty, kdo jsou přesvědčeni o přínosech rozmanitosti, představuje Kalifornie největší sociální experiment v lidských dějinách, neboť spojuje lidi rozličného původu způsobem, který je třeba v Německu, Číně nebo Brazílii nepředstavitelný.
Kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger imigroval (z Rakouska), než se stal filmovou hvězdou.
Během šesti let v úřadu se opakovaně snažil přímým apelem na voliče obejít polarizovaný zákonodárný sbor státu – dokonce i roční rozpočet vyžaduje dvoutřetinovou většinu.
Petice za svolání referenda byly zavedeny před 100 lety, aby daly moc obyčejným občanům, ale v posledních desetiletích si tento proces přivlastnily vypočítavé elity.
I za situace, kdy se v důsledku příliš nízkých výdajů a příliš drahých veřejných zaměstnanců rozpadají kalifornské silnice a veřejné instituce chátrají, provozuje stát nejkvalitnější skupinu veřejných vysokých škol v USA.
Tajemství úspěchu Kalifornské univerzity však spočívá v její schopnosti získávat stále vyšší finanční částky ze soukromých zdrojů a od federální vlády.
Přerušení vazeb s kalifornskou politickou obcí platí i pro hospodářské motory státu.
Intel, největší světový výrobce čipů a pilíř Silicon Valley, nepostavil v Kalifornii továrnu už víc než 20 let.
Hollywood natáčí čím dál větší počet filmů jinde.
Zemědělství silně spoléhá na ilegální dělníky z Mexika, kteří žijí přechodně v okolí polí a výdělky si odvážejí zpátky domů.
Jak zformovat jednolitou společnost z natolik rozmanitého státu, zůstává nepostihnutelnou výzvou.
Někteří vlivní lidé, včetně Schwarzeneggera, říkají, že stát potřebuje novou ústavu, která omezí petice za vyhlášení referenda a zjednoduší schvalování rozpočtů.
Radikálnější myslitelé trvají na tom, že Kalifornii nelze řídit a že je zapotřebí ji rozdělit do dvou, či dokonce tří států.
Vytvoření několika Kalifornií by samozřejmě vyžadovalo souhlas federální vlády ve Washingtonu, kde dnes mají volení zástupci z Kalifornie – zejména z Obamovy Demokratické strany – zřejmě větší moc než kdykoli jindy v dějinách USA.
Nancy Pelosiová, šéfka většiny ve sněmovně, pochází ze San Francisca.
Kaliforňané řídí dva nejmocnější výbory ve sněmovně, výbor pro energetiku a obchod a výbor pro školství a práci.
Dva z nejvlivnějších senátorů také pocházejí z Kalifornie.
Proč tito washingtonští politici jen přihlížejí, zatímco jejich stát sklouzává ke krachu, vypovídá mnohé o tom, co je v americké politice v nepořádku.
Schwarzenegger je republikán, takže demokraté si vskrytu přejí, aby pohořel.
Existuje ještě hlubší problém: politici napříč spektrem, zavázaní zájmovým skupinám, jsou zvyklí vážné problémy popírat.
Obama bude nucen přispět k sestavení kompromisu, aby se stát finančně udržel nad hladinou.
Může si ovšem klást podmínku, aby Kaliforňané, už dnes jedni z nejvíce zdaněných Američanů, platili ještě víc.
Pokud Kaliforňané odmítnou, Obama by mohl narazit na šířící se vzpouru – proti myšlence větší vlády jako hlavní reakce na to, co Ameriku trápí na domácí scéně.
Nový přístup k ochraně zakázkově pracujících
BERKELEY – Narůstající počet pracujících ve Spojených státech a dalších vyspělých průmyslových ekonomikách už nepracuje pro jediného zaměstnavatele na základě tradiční smlouvy.
Místo toho si vydělávají směsí „nestandardních“ pracovních ujednání, včetně práce zprostředkované digitálními platformami a práce na zakázku.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Rozdíl mezi zaměstnancem a zakázkově pracujícím není bezvýznamný.
Za současných zákonů mají zaměstnanci práva a nárok na ochranu a výhody, které se zakázkově pracujícím neposkytují.
Tvůrci politik dnes stojí před zásadní otázkou, zda by se zakázkově pracující měli klasifikovat jako nezávislí dodavatelé, nebo jako zaměstnanci společností provozujících platformy, s nimiž mají uzavřenu pracovní smlouvu a jejichž zákazníkům poskytují služby.
Kalifornie, americký stát s více než dvěma miliony nezávislých osob pracujících na dohodu, se otázku pokusila rozlousknout novým zákonem, tiskem č. 5 kalifornského shromáždění (AB5), který stanoví zákonná kritéria pro kategorizaci pracujících.
Pomocí tříkrokového „testu ABC“, jejž už mnoho států používá k určování, zda má pracovník nárok na pojištění v nezaměstnanosti, AB5 podnikům podstatně ztěžuje vykazování pracovníků jako nezávislých dodavatelů a nikoli zaměstnanců.
S cílem získat politickou podporu pro schválení, zákonodárci z působnosti AB5 vyňali řadu typů nezávislých dodavatelů – například lékařů, dentistů a realitních makléřů – s odůvodněním, že si sami určují sazby, komunikují přímo se zákazníky a vydělávají si přinejmenším dvojnásobek minimální mzdy.
AB5 se však uplatní u více než 400 000 pracujících, kteří jezdí vozem pro provozovatele platforem, jako jsou poskytovatelé služeb pro sdílení jízd Uber a Lyft či firma DoorDash rozvážející jídlo.
Vymáhání AB5 znamená, že tyto společnosti budou muset začít svým řidičům poskytovat výhody jako minimální mzdy, úhrady přesčasů, zdravotní volno, pojištění v nezaměstnanosti a příspěvky zaměstnavatele do programů zdravotního a sociálního zabezpečení.
Navíc společnosti zaměstnávající zakázkově pracující budou možná muset vyjednávat s odbory, které teď budou mít jejich pracovníci právo zakládat.
Snahy organizovat tyto pracující už vyvíjejí jak národní odbory, například Transport Workers a Teamsters, tak novější uskupení jako Rideshare Drivers United.
Jak poznamenal kalifornský guvernér Gavin Newsom, AB5 je důležitým krokem k zajištění ekonomické bezpečnosti pracujících.
Jak ale uznávají stoupenci i odpůrci zákona, změny by mohly podstatně zvýšit mzdové náklady – odhadem o 20-30 %.
To je poslední, co si platformové společnosti a jejich investoři přejí.
Není divu, že Uber a Lyft se snažily AB5 zastavit a nabídly, že výměnou za zachování klasifikace pracovníků jako nezávislých dodavatelů zavedou minimální mzdu, vytvoří sociální fond a umožní pracujícím zakládat organizace k ochraně jejich zájmů.
Návrhy těchto společností, které nedosáhly rozsahu výhod a ochrany, jichž podle státního a federálního práva požívají zaměstnanci, odmítli ovšem kalifornští zákonodárci.
Podobné návrhy byly odmítnuty také v New Yorku, New Jersey a Washingtonu.
Platformové společnosti se ale jen tak nevzdají.
Vedoucí právního oddělení společnosti Uber, Tony West, vydal v reakci na AB5 prohlášení, v němž se uvádí, že „stále věříme, že řidiči jsou náležitě klasifikováni jako nezávislí,“ protože jsou „mimo běžné podnikatelské činnosti společnosti Uber“.
Od společnosti, jejíž podnikatelský model se zakládá na poskytování jízd a rozvážek, je to bizarní a šokující tvrzení.
Uber, Lyft a DoorDash přislíbily 90 milionů dolarů kalifornské iniciativě, jejímž cílem je v roce 2020 vyvolat referendum, které by je v podstatě od AB5 osvobodilo.
Platformové společnosti se pokoušejí uniknout AB5 i jinak.
Kalifornie dává iniciátorům referenda možnost návrh stáhnout, mají-li za to, že problémy, jimiž se má zabývat, už byly vyřešeny jinak.
Uber a Lyft proto pracují na aktualizovaném plánu, který by přinesl vyšší mzdové standardy, zajistil víc sociálních výhod a vytvořil mechanismus zpětné vazby od řidičů.
Úspěch tohoto přístupu není ani zdaleka zaručen, a to nejen v Kalifornii.
Několik států – včetně New Yorku, Illinois, Oregonu a Washingtonu – zvažuje legislativu připomínající AB5 a řada demokratických kandidátů na prezidenta přivítala schválení AB5, čímž naznačili, že by podporovali jeho uplatnění na národní úrovni.
Proti rozšiřování tradiční zaměstnanecké ochrany na zakázkově pracující se však staví administrativa prezidenta Donalda Trumpa.
Trumpem jmenovaná Národní rada pro pracovní vztahy nedávno rozhodla, že zakázkově pracující jsou nezávislí dodavatelé bez práva se odborově organizovat.
Za vášnivých debat o tržní síle velkých technologických firem lze očekávat, že AB5 a podobné právní předpisy rozpoutají v roce 2020 významné právní a politické bitvy.
Současně platí, že za předpokladu, že se AB5 bude vymáhat, zaměstnavatelům zůstane pravomoc určovat, jak se zvýšené mzdové náklady rozloží mezi zainteresované strany – akcionáře, pracující a zákazníky.
Rozhodnutí jednotlivých společností bude utvářet jak jejich tradiční tržní síla, tak jejich monopsonní moc – tedy moc na trzích práce, kde si najímají pracující.
Sám Newsom připustil, že AB5 je jen první krok.
Dalším je „vytvářet cesty, které většímu počtu pracujících umožní vytvářet odbory, kolektivně vyjednávat s cílem víc si vydělat a být v práci víc slyšet – to vše při zachování flexibility a novátorství“.
Zavázal se, že za tím účelem „svolá vůdčí osobnosti zákonodárného sboru, odborového hnutí a podnikatelské obce“.
Takové diskuse by měly uznat potenciál systémů přenosných výhod.
Tím, že řadě zaměstnavatelů umožní (případně od nich vyžadují), aby poměrně přispívali na účty sociálního zabezpečení vázané k jednotlivci, nikoli pracovnímu místu, dávají tyto systémy pracujícím možnost kombinovat výhody od různých společností, které si kupují jejich práci.
Vzhledem k tomu, že by všechny podniky musely poskytnout příspěvky všem svým pracujícím, systémy přenosných výhod by srovnaly hrací plochu mezi firmami a zároveň by je odrazovaly od pokřivené klasifikace pracujících.
V USA už koncepce přenosných výhod nabírá určitou politickou sílu.
Počátkem letošního roku – zhruba tři roky poté, co s myšlenkou vyslovil souhlas bývalý americký prezident Barack Obama – senátor Mark Warner představil návrh zákona o pilotním programu přenosných výhod pro nezávislé pracující, který by vytvořil fond s 20 miliony dolarů na podporu experimentů v této oblasti.
Jak řekl Newsom, už 40 let dochází k vykuchávání americké střední třídy.
Namísto připuštění, aby technologie tento trend urychlovaly, by vlády na všech úrovních měly posilovat ochranu pracujících.
Na rychle se měnícím trhu práce není času nazbyt.
Povolejte rezervy
Lidová banka Číny a Japonská banka – stejně jako další asijské centrální banky – mají potíže.
Nahromadily obrovské rezervy v zahraniční měně, jejichž výše se odhaduje na více než 2 biliony dolarů.
Problém je, že téměř všechny jsou právě v amerických dolarech – v měně, která rychle ztrácí hodnotu.
Všechna strategická řešení vypadají pro asijské centrální banky stejně nevábně.
Neučiní-li nic a jednoduše se dál budou držet dolarů, jejich ztráty se pouze prohloubí.
Budou-li nakupovat ještě více ve snaze dolar posílit, zadělají si na větší verzi téhož problému.
Pokud se naopak pokusí diverzifikovat rezervy do dalších měn, stlačí dolar ještě rychleji a vytvoří větší ztráty.
Kromě toho pravděpodobně narazí na stejný typ problému také u dalších možných rezervních měn.
Jako náhrada nebo alternativa k dolaru bývá nabízeno euro.
Někteří zapálení Evropané vyzvali Asiaty, aby své rezervy diverzifikovali.
Týž scénář by se však za několik let mohl dost dobře opakovat s eurem.
Velké fiskální schodky a pomalý růst by mohly přesvědčit trhy zahraničních měn, že euro má jen malou budoucnost, a podnítit vlnu prodejů – a potažmo způsobit ztráty držitelům z řad centrálních bank.
K dnešním obavám o hlavní rezervní měnu na světě existuje historická paralela.
Meziválečná ekonomika otřásaná velkou hospodářskou krizí z počátku třicátých let nabízí pro současnost celou řadu bolestných, leč důležitých ponaučení.
Ve dvacátých letech minulého století byla světová ekonomika přebudována kolem režimu fixních směnných kurzů, v němž mnohé země nedržely své rezervy ve zlatě (jak bylo praxí před první světovou válkou), nýbrž v zahraniční měně, zejména pak v britské libře šterlinků.
V průběhu dvacátých let však někteří oficiální držitelé libry začali být nervózní kvůli chabé výkonnosti britského zahraničního obchodu, která nasvědčovala tomu, že tato měna je podobně jako dnešní dolar nadhodnocena a její hodnota zákonitě poklesne.
Zahraniční centrální banky se dotazovaly, zda Bank of England uvažuje o změně pohledu na směnný kurz libry.
Samozřejmě se jim dostalo sdělení, že Británie nemá v úmyslu opustit zlatý standard a že silná libra představuje hluboký a dlouhodobý závazek (ve stejném duchu dnes americký ministr financí John Snow hlásá myšlenku „silného dolaru“).
Pouze Francie ignorovala britská prohlášení a mohutně rozprodávala své rezervy v librách.
Když pak britská libra 20. a 21. září 1931 nevyhnutelně devalvovala, mnohé zahraniční centrální banky to tvrdě zasáhlo a staly se terčem obvinění, že své rezervy špatně spravovaly.
Řada jich ztratila část pravomocí a zodpovědné osoby byly diskreditovány.
Nizozemský centrální bankéř Gerard Vissering odstoupil z funkce a nakonec spáchal sebevraždu v důsledku zkázy, již zhroucení libry způsobilo na účetní rozvaze jeho instituce.
Některé státy, které s Británií intenzivně obchodovaly nebo se nacházely na oběžné dráze britské imperiální vlády, držely libru i po roce 1931.
Během druhé světové války Británie této výhody využila a především Argentina, Egypt a Indie si vytvořily na šterlink obrovské pohledávky, přestože šlo o neatraktivní měnu.
Na konci války pak vymyslely nový způsob, jak svých rezerv využít: utratit je.
V důsledku toho se tyto rezervy staly hnací silou hospodářského populismu.
Velcí držitelé šterlinkových zůstatků – Nehrúova Indie, Násirův Egypt, Perónova Argentina – se vesměs pustili do velkého znárodňování a bezuzdných výdajů do veřejného sektoru: budovali železnice, přehrady, ocelárny.
Šterlinkové zůstatky se nakonec staly odrazovým můstkem pro vznik obrovských a neefektivních režimů založených na státním plánování, které v dlouhodobém měřítku uškodily růstovým vyhlídkám ve všech zemích, jež se tímto směrem vydaly.
Mohlo by něco podobného čekat i dnešní držitele velkých rezerv?
Nejzřetelnější volání po využití dolarových rezerv k financování rozsáhlého programu modernizace infrastruktury zaznělo z Indie, která čelí podobnému problému jako Čína a Japonsko.
Podobně lákavé to bude i jinde.
Toto pokušení je třeba odstranit, než mu jeho oběti podlehnou.
Držení rezerv představuje zastaralou koncepci a svět by měl uvažovat o způsobu, jak je učinit méně stěžejními pro fungování mezinárodního finančního systému.
Rezervy jsou pochopitelně důležité pro vyrovnávání nerovnováh v režimu fixního směnného kurzu.
Svět se však od sedmdesátých let minulého století posunul směrem k větší kurzové flexibilitě.
Rezervy mají zřejmý význam rovněž pro země, které vyrábějí jen několik druhů zboží – zejména pro producenty komodit –, a proto čelí velkým a nevyzpytatelným cenovým výkyvům na světových trzích.
Závislost na vývozu kávy nebo kakaa si žádá nahromadění preventivních rezerv.
To se však netýká Číny, Japonska nebo Indie, kde je export diverzifikován.
Dnešní země s vysokým přebytkem nepotřebují velké rezervy.
Své zásoby by měly co nejrychleji snížit, než s akumulovaným bohatstvím provedou něco opravdu hloupého.
Hamás na vzestupu
GAZA – Militantní politické hnutí Hamás, které od roku 2007 vládne v Gaze, vyšlo z nejnovějšího kola bojů s Izraelem se značně posíleným regionálním statusem.
Současně toto hnutí čelí novým otázkám týkajícím se jeho schopnosti využít získaných diplomatických příležitostí.
Násilná reakce Hamásu na listopadovou vojenskou operaci Izraele v Gaze, včetně dopadu raket nedaleko od Tel Avivu a Jeruzaléma, demonstrovala, že Hamás nepřestává vyznávat neochvějnost coby svou základní hodnotu.
Po osmidenním střetu navíc vstoupil z Egypta do Gazy vůdce Hamásu Chálid Mašál, který dlouho žije v exilu a ještě nikdy se neodvážil otevřeně se ukázat Izraeli.
Když vítězoslavně procházel ulicemi, zesílil doma i v zahraničí představu, že Hamás dosáhl vítězství.
Za hranicemi Gazy vytvořil vzestup politického islámu v zemích arabského jara, zejména v Egyptě a Tunisku, prostředí přátelštější k Hamásu.
Klíčové je, že jednání v Káhiře, jejichž výsledkem bylo příměří s Izraelem, zahrnovala i přímý diplomatický kontakt na vysoké úrovni mezi Egyptem a Hamásem – oproti otevřeně protihamásovskému postoji bývalého egyptského prezidenta Husního Mubaraka je to zásadní posun.
Nové postavení Hamásu upevnily i návštěvy katarského emíra, tureckého ministra zahraničí a dalších regionálních předáků v Gaze.
Demonstrovat podporu Hamásu dnes znamená získat si doma důvěryhodnost, což vytváří příležitost získat z arabských a muslimských zemí vysoké příspěvky na financování rekonstrukce Gazy.
Naproti tomu Mahmúd Abbás, prezident Palestinské samosprávy (PA), který vyznává mírová jednání s Izraelem a odmítá ozbrojený boj, je izolovanější než kdykoliv dříve, přestože se mu několik dnů po skončení bojů v Gaze podařilo pozvednout status Palestiny v Organizaci spojených národů na „nečlenský pozorovatelský stát“.
Hamás na nabídku státnosti zpočátku reagoval skepticky, ale po příměří ji podpořil v očekávání, že zesíleného postavení Palestiny bude moci využít.
Nedávné události v kombinaci s ubývajícími zdroji PA nicméně snížily Abbásovu důvěryhodnost mezi Palestinci, kteří ho stále častěji pokládají za zoufalce.
A když Izrael po hlasování v OSN oznámil výstavbu nových osad kolem Jeruzaléma, oslabilo to Abbásovo postavení ještě víc.
Jeho čas se rozhodně chýlí ke konci.
Jediná otázka zní, kdo ho nahradí.
Hamás se zatím snaží přetavit svou rostoucí popularitu ve volební vítězství.
V říjnových komunálních volbách na západním břehu Jordánu – prvních po šesti letech – sice převážně sekulární strana Fatáh udržela samosprávu, ale po výzvě Hamásu k bojkotu voleb dosáhla volební účast pouhých 55%, což je odraz slábnoucí podpory této straně.
Hamás je dnes všeobecně pokládán za skutečného reprezentanta palestinských národnostních ambicí a je odhodlaný sjednotit Palestince pod svou vlajkou.
Může však Hamás najít základ pro jednání s Izraelem?
Faktem je, že Hamás neopustil svou mantru odporu, avšak postupem času zmírnil svůj postoj k palestinsko-izraelskému konfliktu.
Předáci Hamásu koneckonců vyjádřili podporu založení palestinského státu v hranicích z roku 1967, s východním Jeruzalémem jako hlavním městem.
Jak naznačuje tento pozvolný posun v kombinaci s přitakáním Abbásově diplomatickému přístupu v OSN, Hamás se dnes domnívá, že vojenské vítězství nad Izraelem není možné.
Palestinští a izraelští představitelé proto budou muset překlenout rozdíly a dosáhnout diplomatického urovnání.
Známky měnícího se úhlu pohledu Hamásu jsou stále patrnější.
Mašál si sice ve svém projevu v Gaze udržel nesmlouvavý postoj, avšak v soukromých diskusích vyjádřil ochotu akceptovat palestinský stát založený na hranicích z roku 1967.
Dokonce se nechal slyšet, že kdyby Izrael přehodnotil svůj postoj k arabské mírové iniciativě z roku 2002 – která vyzývá arabský svět k uznání izraelského práva na existenci výměnou za návrat Izraele do hranic z roku 1967 –, Hamás by se zachoval stejně.
Ačkoliv však Mašál uvítal myšlenku budoucích jednání s Izraelem, tvrdí, že k nim zatím nenazrál čas. Hamás je přesvědčen, že Izrael rozumí pouze řeči síly a moci, a nebude jednat tak dlouho, dokud Izrael neuzná trvalost palestinských požadavků.
Izrael to možná začíná chápat.
Nedávné boje přivedly některé izraelské politiky, například Gioru Eilanda, národně-bezpečnostního poradce někdejšího premiéra Ariela Šarona, k uznání, že Hamás je politickou realitou, kterou už nelze ignorovat.
Eiland dokonce poradil izraelské vládě, aby uznala vládu Hamásu v Gaze, zrušila blokádu a dojednala trvalé příměří přímo s tímto hnutím.
Úspěch takového přístupu však závisí na ochotě Izraele zapojit Hamás do dění, přestože Izrael stále považuje toto hnutí za teroristickou skupinu, a také na životaschopnosti egyptské zprostředkovatelské role.
Zde se může Izrael dostat pod sílící tlak svého hlavního spojence.
Uznání islamistických stran v regionu Spojenými státy, od Ennahdy v Tunisku po Muslimské bratrstvo v Egyptě, totiž naznačuje, že skepticismus vůči islamistickým skupinám možná ztrácí na síle.
Zároveň to vyvolává pochybnosti o tom, zda budou Spojené státy pokračovat v politice striktní izolace Hamásu.
Úspěch egyptského prezidenta Muhammada Mursího při zprostředkování jednání mezi Izraelem a Hamásem ukázal, že islamisté dokážou být flexibilní – dokonce i v otázce Izraele.
V postojích obou stran existuje prostor k větší umírněnosti, avšak jejich předáci musí dostat správnou platformu, na níž budou moci potřebné úpravy provést.
Může něco zpomalit pád dolaru?
Zdá se, že „dolarové popírání“ – onen stav vědomé slepoty, v němž bankéři a centrální bankéři tvrdí, že je padající americká měna neznepokojuje – se chýlí ke konci.
Ke sborovým obavám se nyní připojil dokonce i guvernér Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet.
Když bylo zavedeno euro, činil směnný kurz amerického dolaru k této měně $1,16/€1.
Při tomto kurzu byl dolar v poměru k paritě kupní síly (PPP) zhruba o 10% podhodnocen.
Cena dolaru zpočátku rostla, ale od roku 2002 většinou setrvale klesá.
Každý den jako by dnes přinášel nové minimum v poměru k euru.
Ve světle pokračujícího pádu dolaru se politici zdají ochromeni.
Důvodů pro nečinnost je mnoho, ale jen těžko se lze vyhnout dojmu, že tato liknavost souvisí se současným stavem akademického teoretizování o směnných kurzech.
Jednoduše řečeno se ekonomové domnívají, že by se buďto nic dělat nemělo, nebo že se nic dělat nedá.
Jejich takzvané „modely racionálních očekávání“ předpovídají, že směnné kurzy by se neměly jakýmkoliv trvalým způsobem odchylovat od parity.
V domnění, že nalezli způsob, jak modelovat uvažování obchodníků s devizami, nevidí ekonomové žádnou potřebu intervence, protože s výjimkou dočasných odchylek trhy vždy nastaví správnou hodnotu měn.
„Behaviorální ekonomové“ naproti tomu připouštějí, že se měny mohou odchýlit od parity i na dlouhou dobu.
Připisují to však tržní psychologii a iracionálnímu obchodování, nikoliv snahám obchodníků s devizami interpretovat měnící se makroekonomické základy.
Z toho vyplývá, že intervence je nejen zbytečná, ale i neúčinná: vzhledem k širokým výkyvům a objemu obchodování ve výši 2 bilionů dolarů denně jsou centrální bankéři při boji s iracionálním zanícením obchodníků bezmocní.
Modely „racionálních očekávání“ i „behaviorální“ modely jsou ovšem pochybené, protože se snaží vygenerovat přesné předpovědi lidského chování.
Obě skupiny přitom opomíjejí skutečnost, že racionalita závisí stejně tak na nedokonalém pochopení dějin a společnosti ze strany jednotlivců jako na jejich motivaci.
Postavíme-li „nedokonalé znalosti“ do srdce ekonomické analýzy, vycházejí najevo důsledky naší omezené schopnosti předpovídat tržní výsledky.
Pokud jde o měnové trhy, představují úrovně parity založené na mezinárodním obchodu pouze jeden z mnoha faktorů, které obchodníci zohledňují.
Ve snaze vyrovnat se s nedokonalými znalostmi se obchodníci nechovají iracionálně, když věnují pozornost dalším základním makroekonomickým ukazatelům, a tím vychylují směnný kurz mimo paritní úroveň.
Při vzestupu eura vůči dolaru „býci“ sázející na euro údajně reagují na deficit běžného účtu platební bilance Spojených států, na silnou ekonomiku eurozóny a na rostoucí úrokové sazby eura.
Co je iracionáln��ho na tom, když se při obchodování s určitou měnou zohlední tyto základní ukazatele?
Vybočení z parity pochopitelně netrvají věčně.
Pohyby základních makroekonomických ukazatelů sice mohou vést „býky“ ke zvyšování hodnoty určité měny dále od parity, avšak takové chování zároveň posiluje obavy z protipohybu zpátky k paritě – a tím ke kapitálovým ztrátám –, což zmírňuje touhu zvyšovat dlouhé pozice.
Vztah riskantnosti držení otevřené pozice na měnovém trhu k divergenci směnného kurzu od paritní úrovně naznačuje novátorský způsob uvažování o tom, jak mohou centrální banky ovlivňovat trh, aby omezily odchylky od parity.
Ačkoliv se směnný kurz nakonec vrací ke standardu PPP, ve světě nedokonalých znalostí mohou účastníci trhu tuto možnost krátkodobě ignorovat.
Kdyby však centrální banky pravidelně avizovaly své znepokojení ze značného vybočení z PPP, jak dnes činí v souvislosti s inflačními vyhlídkami, zvýšily by obavy obchodníků, že jiní obchodníci budou pokládat za stále riskantnější držení otevřených pozic, z nichž vyplývá další odklon od paritní úrovně.
To by mělo mírnit ochotu „býků“ zvyšovat své dlouhé pozice, čímž by se omezila velikost výkyvu.krátkodobě ignorovat.
Kdyby však centrální banky pravidelně oznamovaly své obavy ze značného vybočení z PPP,!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Aby zavedla tento návrh na „omezení výkyvů“ do praxe, oznamovala by centrální banka každý měsíc svůj odhad paritních hodnot spolu s jeho obsáhlým vysvětlením.
Zároveň by dala obchodníkům s devizami na vědomí své obavy z nadměrných odchylek od odhadovaných paritních hodnot i připravenost intervenovat v nevyzpytatelných okamžicích, aby zabránila dalším odchylkám od PPP.
Tato politika by byla ještě efektivnější, kdyby bylo známo, že připraveno zasáhnout je více centrálních bank – řekněme Fed a ECB.
Tato strategie nepředpokládá nějakou předem specifikovanou cílovou zónu pro směnné kurzy.
Vzhledem k velikosti měnových trhů podobné cílení téměř vždy selže.
Z naší strategie omezení výkyvů spíše vyplývá, že když se směnný kurz odchyluje dále od parity, měly by centrální banky zasahovat.
Možnost nepředvídatelných intervencí by posílila účinek pravidelného ohlašování paritních hodnot bankou na vnímání zvýšeného rizika ze strany obchodníků.
Tento návrh má sice některé společné rysy s inflačním cílením, ale může jeho cílů dosahovat účinněji.
Obě metody počítají s ohlašováním standardních úrovní.
V obou případech se centrální banky pokoušejí přímo působit na makroekonomické výsledky a také ovlivňovat očekávání účastníků trhu.
Jak ovšem zdůrazňoval Milton Friedman, spojitost mezi monetární politikou a inflací je „dlouhá a proměnlivá“.
Naproti tomu spojitost mezi oficiální intervencí a pohyby směnného kurzu je přímější a silnější.
Vzhledem k mohutným objemům obchodování může přímá intervence měnit nabídku měn a poptávku po nich pouze okrajově.
Politika omezování výkyvů však může zesilovat účinky intervence tím, že snižuje touhu účastníků na trhu vychylovat směnný kurz mimo PPP.
Náš návrh snižovat – avšak nikoliv eliminovat – odchylky od parity uznává, že cenové fluktuace mohou být pro trhy klíčové při stanovení ceny aktiv s nejistou návratností.
Pokud jsou však měnové výkyvy příliš široké a vleklé, mohou poškozovat konkurenceschopnost a vyžadovat nákladnou alokaci zdrojů.
Tyto dopady mohou často vést k volání po ochranářských opatřeních, která mohou snižovat výhody plynoucí z mezinárodního obchodu a skutečné ekonomické aktivity.
Pouze pokud uznáme hranice znalostí, mohou mít monetární a kurzová politika větší naději na úspěch.
Může být umělá inteligence etická?
PRINCETON – Počítačový program AlphaGo, speciálně sestavený k hraní hry go, vyvolal minulý měsíc šok mezi jejími fanoušky, když v turnaji složeném z pěti her zvítězil se skóre 4:1 nad Leem Sidolem, jedním ze špičkových profesionálních hráčů světa.
Proč, ptáte se možná, to má být novinka?
Uběhlo už dvacet let od doby, kdy počítač Deep Blue od IBM porazil světového šampiona v šachu Garryho Kasparova, a všichni víme, že od té doby se počítače zdokonalily.
Jenže Deep Blue vyhrál díky prosté výpočetní síle, neboť svých schopností využil k propočtení vyššího počtu tahů do hlubší úrovně, než dokáže i světový šampion.
Go se hraje na mnohem větší hrací desce (19x19 pozic, oproti tomu v šachu je 8x8 políček) a možných tahů je víc než atomů ve vesmíru, takže bylo nepravděpodobné, že by lidskou bytost s intuitivním smyslem pro nejlepší tahy překonala hrubá výpočetní síla.
AlphaGo byl namísto toho sestaven tak, aby zvítězil tím, že odehraje obrovský počet her proti dalším programům a osvojí si strategie, které se ukážou jako úspěšné.
Dalo by se říct, že AlphaGo prošel evolucí v nejlepšího hráče go na světě, přičemž během dvou let dokázal, co přírodnímu výběru trvalo miliony let.
Eric Schmidt, výkonný předseda mateřské společnosti Googlu, majitele AlphaGo, je nadšený tím, co umělá inteligence (UI) znamená pro lidstvo.
V projevu před zápasem mezi Leem a AlphaGo řekl, že ať už to dopadne jakkoli, vítězem bude lidstvo, protože pokroky v UI zajistí, že všichni lidé budou chytřejší, schopnější a „prostě lepší lidské bytosti“.
Opravdu?
Zhruba v době triumfu AlphaGo si poučnou zkušeností prošel konverzační robot společnosti Microsoft – software pojmenovaný Taylor, naprogramovaný tak, aby reagoval na zprávy od lidí ve věku 18-24 let. „Tay,“ jak si sama říkala, měla být schopna se učit ze zpráv, které dostane, a postupně zlepšovat svou schopnost vést poutavé hovory.
Žel během 24 hodin se Tay od lidí přiučila rasistickým a sexistickým idejím.
Když se začala pozitivně vyjadřovat o Hitlerovi, Microsoft ji vypnul a smazal nejpohoršlivější z jejích zpráv.
Nevím, jestli ti, kdo z Tay udělali rasistku, byli sami rasisté, anebo se jen domnívali, že bude legrace podtrhnout Microsoftu jeho novou hračku.
Buď jak buď, souběh vítězství AlphaGo a porážky Taylor nám slouží jako varování.
Jedna věc je dát volnost UI v kontextu hry s konkrétními pravidly a jasným cílem; něco zcela jiného je ale pustit UI do reálného světa, kde nepředvídatelnost okolního prostředí může odhalit programovou chybu s katastrofálními důsledky.
Nick Bostrom, ředitel Institutu budoucnosti lidstva na Oxfordské univerzitě, ve své knize Superinteligence tvrdí, že vypnout inteligentní stroj nebude vždy tak snadné, jako tomu bylo u Tay.
Superinteligenci definuje jako intelekt „chytřejší než nejlepší lidské mozky prakticky ve všech oblastech, včetně vědecké kreativity, všeobecných vědomostí a sociálních dovedností“.
Takový systém může být schopen přechytračit naše pokusy jej vypnout.
Někteří lidé pochybují, že vůbec kdy superinteligence vznikne.
Bostrom společně s Vincentem Müllerem požádali experty na UI, aby určili dobu, kdy stroje s pravděpodobností jedna ku jedné dospějí k inteligenci na lidské úrovni a kdy se tak stane s pravděpodobností devět ku jedné.
Mediány odhadů byly pro pravděpodobnost jedna ku jedné v rozmezí 2040-2050 a pro devět ku jedné rok 2075.
Většina expertů dále očekávala, že k��superinteligenci UI dospěje během 30 let od dosažení inteligence lidské úrovně.
Neměli bychom tyto odhady brát příliš vážně.
Míra odezvy respondentů byla jen 31 % a výzkumníci pracující v oblasti UI mají motivaci vychvalováním jejího potenciálu přinášet zásadní výsledky pozvedat význam svého oboru.
Vyhlídky, že UI dosáhne superinteligence, se mohou zdát příliš vzdálené na to, abychom se jimi znepokojovali, zejména vzhledem k naléhavějším problémům.
Je však potřeba zmínit argument hovořící pro nutnost začít uvažovat, jak lze UI konstruovat tak, aby zohledňovala zájmy lidí, ba vlastně všech vnímavých bytostí (včetně strojů, budou-li vědomými bytostmi s vlastními zájmy).
Po kalifornských silnicích už jezdí auta bez řidičů, takže není příliš brzy se ptát, jestli stroj dokážeme naprogramovat k etickému jednání.
Jak se tato vozidla budou zdokonalovat, budou zachraňovat životy, protože budou méně chybovat než lidští řidiči.
Občas ale budou postaveny před volbu mezi životy.
Měly by být naprogramovány tak, aby strhly řízení, když jim do cesty vběhne dítě, třebaže tím vystaví riziku své pasažéry?
A měly by prudce uhýbat, aby se vyhnuly psovi?
Co když hrozí pouze riziko poškození vozu, ale ne ublížení cestujícím?
Až takové diskuse o samořídících autech začnou, snad přinesou určitá ponaučení.
Auta bez řidičů ale nejsou superinteligentní bytosti.
Naučit etice stroj, který je v široké škále oblastí inteligentnější než my sami, je náročnější úkol.
Bostrom otevírá knihu Superinteligence bajkou o vrabcích, kteří se domnívali, že by bylo skvělé vycvičit si sovu, aby jim pomáhala stavět hnízda a pečovat o mladé.
I vydali se hledat soví vejce.
Jeden vrabec namítl, že by měli nejdřív přemýšlet, jak si sovu ochočí; ostatní se ale nemohli dočkat, až se do vzrušujícího nového záměru pustí.
S výzvou vycvičit sovu (třeba aby nežrala vrabce) se vypořádají, až jednu úspěšně odchovají.
Chceme-li vytvořit sovu, která bude nejen inteligentní, ale i moudrá, nebuďme jako ti netrpěliví vrabci.
Může se Asie osvobodit od MMF?
BERKELEY – O konečném cíli Chiangmaiské iniciativy (CMI), systému asijských finančních podpor vytvořeném v roce 2000 v tomto thajském městě, nikdy nebylo pochyb.
Cílem je samozřejmě založit Asijský měnový fond, tj. regionální alternativu k Mezinárodnímu měnovému fondu, jehož útlocitná služba během finanční krize v letech 1997-98 nebyla zapomenuta ani odpuštěna.
Prozatím však byla CMI jen koněm bez sedla.
Její úvěry a swapy nikdy nebyly aktivovány.
Tíseň po pádu Lehman Brothers by k tomu byla očividnou příležitostí.
Výmluvné však je, že Bank of Korea jakožto nejhůře postižená centrální banka dojednala měnový swap v objemu 30 miliard dolarů nikoliv se svými partnery ze skupiny ASEAN+3, nýbrž s americkým Federálním rezervním systémem.
Dnes se nám tvrdí, že ASEAN+3 dosáhl dalšího obrovského průlomu – takzvané Multilateralizace Chiangmaiské iniciativy (CMIM), jejímž cílem je převedení bilaterálních swapů a úvěrů do regionálního rezervního fondu.
Tento cíl byl stanoven v roce 2005 a minulý měsíc dojednali ministři financí ASEAN+3 podrobnosti: specifikovali příspěvky do fondu v objemu 120 miliard dolarů, definovali nároky na půjčky a přidělili hlasovací podíly.
Dohoda o příspěvcích je prý významná, poněvadž Čína i Japonsko do fondu přispějí 32 procenty.
V předchozích regionálních dohodách, jako jsou úpisy kapitálu do Asijské rozvojové banky, byla totiž Čína vždy pokládána za druhořadou mocnost a žádal se od ní nižší příspěvek.
V roce 1997 dokonce Peking nereflektoval na japonský návrh na vytvoření Asijského měnového fondu právě kvůli obavám, že by v něm hrál druhé housle.
Díky tomu, že je dnes Čína uznána za rovnocenného partnera, nebude stát v cestě další spolupráci.
Významná je prý také dohoda o rozhodování prostou většinou, kdy síla hlasu jednotlivých zemí bude zhruba odpovídat výši jejich příspěvků.
To znamená, že žádná jednotlivá země nebude moci blokovat rozhodování – na rozdíl od výkonné rady MMF, která rozhoduje na základě konsensu, což dává velkým zemím, jako jsou Spojené státy, faktické právo veta.
Záleží však vůbec na těchto nových pravidlech?
Vyplacení více než 20% úvěrů dostupných určité zemi stále vyžaduje, aby tato země nejprve dosáhla dohody s MMF, přičemž 20% nároku této země je ve skutečnosti nižší částka, než jakou země přispívá do fondu.
Něco takového by zjevně anulovalo samotný účel dohody, totiž osvobodit Asii od MMF.
Existuje sice plán na zvýšení a pozdější zrušení dvacetiprocentního prahu, avšak ten se má realizovat k dosud neurčenému datu.
Důvod tohoto rozporu je jednoznačný.
Země vkládající peníze do společného soudku chtějí záruky, že se s jejich prostředky nebude nakládat lehkovážně, a chtějí vědět, že jim nakonec budou vyplaceny zpět.
Pro regionální sousedy je však obtížné kritizovat navzájem svou politiku a požadovat korekce kurzu.
Politická citlivost je v Asii obzvláště vysoká.
Dokonce i v Evropě, která má dlouhou tradici spolupráce, jsou dohled a vázání na podmínky přenechávány MMF.
Výmluvné je, že to nebyla Evropská unie, nýbrž MMF, kdo se postavil do čela jednání o nouzových podpůrných balících pro Maďarsko a Lotyšsko.
Oddělení CMIM od MMF bude vyžadovat, aby asijské země navzájem nesmlouvavě vyhodnotily své politické strategie a žádaly obtížné politické úpravy.
Toto je parketa ASEAN+3.
Jeho květnová dohoda obsahovala i závazek založit regionální dohledový orgán.
Neexistuje však žádná dohoda o tom, kam tento orgán umístit nebo jak ho personálně obsadit.
Mohl by působit v rámci sekretariátu ASEAN v Jakartě.
Dal by se přidružit k Asijské rozvojové bance v Manile.
Případně by mohl být přidělen Jižní Koreji jakožto „neutrální“ zemi ze severovýchodní Asie.
Na výsledku záleží – a proto o něj vlády bojují.
Vzpomeňme, jak osudové rozhodnutí umístit sídlo MMF do Washingtonu zvýšilo vliv amerického ministerstva financí sídlícího na stejné ulici o něco dále.
Z těchto dilemat lze vykličkovat tím, že se zodpovědnost za dohled i skutečná pravomoc rozdělovat prostředky přidělí nezávislé komisi izolované od národních politik.
Její členové vyzbrojení statutární nezávislostí a dlouhým funkčním obdobím by mohli působit jako komise pro měnovou politiku centrální banky.
Mohli by vydávat zprávu o finanční stabilitě, která by nekompromisně odhalovala slabé politické přístupy a finanční zranitelnost.
A mohli by vyžadovat úpravu politiky jako podmínku pro přidělení prostředků.
MMF by pak mohl být vypoklonkován.
Takové schéma by nevyřešilo všechny problémy Asie.
Přinejmenším by však odvrátilo jedno nebezpečí, totiž nutkání akumulovat ještě více rezerv.
Nedávná volatilita toto pokušení zesiluje.
Pokud mu asijské země podlehnou, globální nerovnováhy i všechny z nich vyplývající problémy se vrátí.
Vklad regionálních rezerv do společného fondu s cílem dojít s nimi dále je lepší alternativa.
Proměna této vize v realitu však vyžaduje další odvážné myšlení.
Dokáže důvěřivý slaboch odzbrojit Saddáma?
Séf zbrojního inspektorátu OSN a Irák se domluvili na předběžných podmínkách vedení zbrojních inspekcí, jež by teoreticky mohly začít už za dva týdny.
Úspěch takové domluvy ale závisí nejen na tom, kdy, kde a jak budou inspekce prováděny, ale na lidech, kteří je budou provádět.
Vedením zbrojní inspekce OSN, jejímž úkolem je hledat, nacházet a ničit Saddámovy zbraně hromadného ničení, byl pověřen Hans Blix.
Blixe znám už více než čtyřicet let.
V roce 1960, kdy jsem stál v čele Svédské liberální mládeže, byl mým zástupcem.
Jeho kariéru od té doby bedlivě sleduji.
Rok byl švédským ministrem zahraničí a později se stal generálním ředitelem Mezinárodní agentury pro jadernou energii (IAEA) ve Vídni.
Jako člověk je Blix milý a má smysl pro humor; jako politik je slabý a dá se snadno napálit.
Méně vhodných evropských politiků pro boj "kdo s koho" se Saddámem Husajnem je už dle mého soudu opravdu jen hrstka.
Věřte mi, že je to pro mě naprosto k nevíře, když v televizi poslouchám, jak má Blix vést jednání s nohsledy iráckého diktátora.
Svět přitom o Blixových slabých stránkách dobře ví, protože za Blixem se táhne dlouhý výčet neúspěchů a průšvihů.
Po válce v Perském zálivu v roce 1991 Blix z čela IAEA celý svět po několika inspekcích jaře uklidňoval, že se v Iráku nic znepokojivého neděje.
Byl to on, kdo světu ukázal čisté dobrozdání, v něž Saddám doufal, když začal skrývat své atomové továrny a ambice.
Od té doby jsme až příliš jednoznačně dozvěděli, že Saddám je posedlý myšlenkou získat zbraně hromadného ničení - nejen atomové bomby, ale i chemické a biologické hlavice a střely pro jejich dopravu a místo určení.
Někdejší experti iráckého programu jaderného zbrojení, kteří utekli z Bagdádu na Západ, to ostatně potvrdili.
Přinesli svědectví o rozhodném a nákladném úsilí získat nástroje pro konečné zúčtování.
Krom toho vychází najevo, že když začala válka v Perském zálivu, chyběl Husajnovi už jen rok k tomu, aby dostavěl svou první atomovou bombu.
Po válce inspektoři OSN nalezli a zničili obrovská množství chemických a biologických hlavic a celou řadu provozů, kde se měly vyrábět jaderné zbraně.
Navzdory svým vážným pochybením v roli šéfa IAEA ještě před rokem 1991 stanul Blix opět v čele odzbrojovacích inspektorů OSN, tentokrát v tandemu ještě s jedním Svédem, velvyslancem Rolfem Ekéusem.
Blixe, naivního a relativně neznalého technických podrobností - jeho oborem je mezinárodní právo -, lze snadno svést z cesty.
Ani po válce v Perském zálivu si nedokázal uvědomit, že iráčtí úředníci, kteří se OSN opět jali ujišťovat, že nic neskrývají, byli prvotřídními lháři.
Ano, Blix opravdu věřil, že Irák žádný program jaderných zbraní nemá.
David Kay - snad nejvýkonnější zbrojní inspektor - si pořád stál za svým a Iráčanům nevěřil.
Blix Kayovi jeho postoj vyčítal.
Chtěl mu tak možná dát najevo, že oficiálním informacím se musí věřit.
Zvrat přišel ve chvíli, kdy Kay zahájil inspekce podezřelých budov bez toho, aby o tom předem informoval iráckou stranu.
Tato nová, agresivní inspekční strategie přinesla nečekané výsledky.
Kay nalezl materiál, který potvrzoval, že Iráku zbýval už jen rok až rok a půl do vyrobení prvního vlastního jaderného zařízení.
Tento historický objev skončil konfrontací na parkovišti v Bagdádu.
Auta OSN obklíčilo dvě stě iráckých vojáků a davy lidí, které se dostavily na příkaz iráckých úřadů.
Obléhání trvalo čtyři dny a noci, zatímco Kay a jeho kolegové pomocí satelitního telefonu odfaxovali klíčové dokumenty na Západ.
Blix s Kayovou razií nesouhlasil.
Velvyslanec Ekéus se za ni naštěstí postavil a inspektory během obléhání podpořil.
Setkal jsem se s řadou expertů na irácké zbraně hromadného ničení a ti často oba Svédy srovnávají.
"Ekéus je skvělý," říkají, "ale ten Blix - škoda mluvit."
Když v roce 1999 vznikal současný inspektorát OSN, byli Ekéus a Blix jedněmi z kandidátů na vedoucího této nové skupiny inspektorů.
Přátelé Iráku v Paříži a Moskvě konzultovali s Bagdádem, kdo z nich by se Saddámovi více zamlouval.
Francie i Rusko navrhli Blixe.
Clintonova vláda kupodivu toto rozhodnutí přijala.
Saddámovy chemické a biologické zbraně a jeho odhodlání dostat se ke zbraním jaderným jsou hrozbou pro celý svět.
Diktátor by tyto zbraně mohl buď použít sám nebo je poskytnout teroristickým organizacím.
Otázka války a míru přitom závisí na člověku, kterého irácký režim už několikrát napálil.
Bushova vláda zřejmě Blixovy slabiny vidí.
Odvažuji se tvrdit, že USA Blixovi a inspektorům nedovolí, aby Blix opět dohlížel na to, jak je Irák zase podvede.
Bez ohledu na to, jak se od této chvíle bude krize vyvíjet, je jisté, že OSN zanedbala své povinnosti, když důvěřivému slabochovi svěřila vedení inspektorů, jejichž úkolem je postavit se bagdádskému tyranovi.
Může být byznys etický?
MELBOURNE – Na fakultě obchodu Harvardské univerzity se děje něco nového.
Jak se blíží promoce ročníku, který jako první od nástupu globální finanční krize završí obchodně zaměřené studium a získá titul MBA, mezi studenty koluje přísaha, která je zavazuje k tomu, že svou práci budou vykonávat „etickým způsobem“, že budou „usilovat o vytváření udržitelné celosvětové ekonomické, sociální a environmentální prosperity“ a že budou své podniky řídit „v dobré víře, majíce se na pozoru před rozhodnutími a činy, které naplňují úzké ambice, ale poškozují podnik a společnosti, jimž slouží.“
Formulace této nové přísahy magistrů ekonomie a řízení čerpá z přísahy, již v roce 2006 přijala Thunderbird School of Global Management se sídlem v Arizoně.
Významná je ovšem skutečnost, že ji převzala světově nejproslulejší obchodní škola.
V době, kdy toto píšu, se přísahou zavázalo asi 20 % harvardského promujícího ročníku.
To samozřejmě cynikům vnukne otázku: „A co zbylých 80 %?“ Ti, kteří přísahali, jsou ale součástí významnějšího obratu k etice, který přichází po nedávném přívalu odhalení nepoctivosti a nenasytnosti ve finančním sektoru.
Vzedmul se zájem o kurzy obchodní etiky a studentské aktivity na předních fakultách obchodu se více než kdy dříve zaměřují na prosazování toho, aby byznys prospíval dlouhodobým sociálním hodnotám.
Obchodní etika se vždycky vyznačovala problémy, které se odlišují od ostatních profesí, například od medicíny, práva, techniky, stomatologie či ošetřovatelství.
Jedna má příbuzná měla nedávno potíže s okem a její praktický lékař ji poslal k očnímu chirurgovi.
Chirurg jí oko vyšetřil, řekl, že operaci nepotřebuje, a poslal ji zpět k praktickému lékaři.
To není nic, co by u lékaře zachovávajícího věrnost profesní etice předčilo očekávání, slyším od svých přátel z medicíny.
Naproti tomu si lze jen stěží představit, že zajdete k prodejci aut a dostane se vám rady, že nový vůz vlastně ani nepotřebujete.
Myšlenka skládat slib, že budu jednat eticky, má u lékařů původ už u Hippokrata.
Ovšemže každá profese má své padouchy, přísaha nepřísaha, ale ve zdravotnictví se řada profesionálů skutečně cítí vázána ke službě ve prospěch nejlepších zájmů svých klientů.
Řídí se obchodní manažeři věrností k něčemu jinému kromě úspěchu své firmy a vydělávání peněz?
Odpovědět kladně lze jen stěží.
Ostatně mnozí významní obchodníci existenci rozporu mezi vlastním zájmem a zájmem všech popírají. „Neviditelná ruka“ Adama Smithe podle jejich přesvědčení zajišťuje, že prosazování vlastních zájmů na volném trhu přispívá k naplňování zájmů všech.
V duchu této tradice ekonom Milton Friedman ve své knize Kapitalismus a svoboda z roku 1962 napsal: „Existuje jedna jediná sociální zodpovědnost byznysu – využívat zdrojů a účastnit se činností, jejichž záměrem je zvyšovat vlastní zisky, za předpokladu, že se drží v rámci pravidel hry, tedy že se účastní otevřené a volné soutěže bez klamání a podvodů.“ Názor, že manažer firmy by měl usilovat o cokoli jiného vedle maximalizace hodnoty pro podílníky, se pro zapálené stoupence tohoto vyznání rovná kacířství.
Avšak třebaže finanční krize odhalila obrovskou míru podvádění, fundamentální příčinou krize nebyly podvody, ale neschopnost trhu stmelit vlastní zájem těch, kdo prodávali podřadné hypotéky nebo s nimi dále obchodovali, se zájmy investorů do finančních institucí, kteří je kupovali.
Další ranou těm, kdo nás přesvědčují, abychom důvěřovali neregulovanému trhu, byl fakt, že by vše vyústilo v ještě větší katastrofu, kdyby vlády nebyly ochotné čerpat z peněz daňových poplatníků, aby finančně zachraňovaly banky.
Přísaha absolventů studia MBA je pokusem nahradit friedmanovský pohled na sociální zodpovědnost podniku něčím naprosto odlišným: manažerskou profesí, která se zaváže k prosazování dlouhodobého, udržitelného blahobytu pro všechny.
Smysl pro profesní etiku tlumočí v přísaze ty pasáže, které manažerům ukládají povinnost „rozvíjet sebe i další manažery pod mým dohledem tak, aby se profese nadále vyvíjela a přispívala k blahobytu společnosti“.
Další pasáž zdůrazňuje zodpovědnost vůči kolegům, typický rys profesní samoregulace.
Co se týče nejvyšších cílů manažerské profese, nejde, jak už jsme viděli, o nic menšího než o „vytváření udržitelné celosvětové ekonomické, sociální a environmentální prosperity“.
Může se takový kodex v konkurenčním světě byznysu skutečně uchytit?
Nejlepší naději na úspěch snad lze zahlédnout ve vyjádření, jež reportérovi listu The New York Times poskytl Max Anderson, jeden ze studentských organizátorů přísahy: „Máme pocit, že chceme, aby naše životy znamenaly něco víc, a že své organizace chceme provozovat pro obecnější dobro.“ Kdyby byznysmeni o svých zájmech uvažovali v těchto intencích, mohli bychom být svědky vzniku eticky zakotvené profese obchodních manažerů.
Léčba rakoviny pro rozvojový svět
BOSTON – Před více než čtyřiceti lety vyhlásil americký prezident Richard Nixon – inspirovaný prvními povzbudivými výsledky, které ukazovaly, že chemoterapie by mohla léčit onemocnění typu akutní lymfoblastické leukemie či Hodgkinova lymfomu – „válku s rakovinou“.
Od té doby dochází k setrvalému pokroku ve využívání chemoterapie, chirurgických zákroků a ozářek při léčbě stále většího počtu onkologických pacientů.
V nízkopříjmových a středněpříjmových zemích, kde dnes žije většina pacientů s rakovinou, však přístup k těmto život zachraňujícím postupům zůstává nejistý.
Ve Spojených státech dlouhodobě přežívá více než 80% pacientek s rakovinou prsu a také přes 80% dětí s rakovinou.
Během své téměř čtyřicetileté onkologické praxe na Harvardově univerzitě jsem pečoval o tisíce pacientů, kteří by bez chemoterapie měli malou šanci na přežití.
Mnozí z pacientů, kteří se léčili v 70. letech, jsou dodnes živí a zdraví a z jejich dětí vyrostli produktivní dospělí lidé.
Avšak teprve když jsem v roce 2011 začal pracovat ve Rwandě, plně jsem pochopil, jak silné nástroje mám k dispozici – poznal jsem totiž, jaké je tyto nástroje nemít.
Když jsem vstoupil na oddělení dětské onkologie v ústřední veřejné nemocnici v Kigali, jako bych se vrátil v čase.
Výsledky léčby rwandských dětí s Wilmsovým tumorem, což je forma zhoubného nádoru ledviny, která jen zřídkakdy postihuje dospělé, se zhruba podobaly výsledkům v USA před 80 lety – tedy v době, než začaly být k dispozici léky, které dnes umožňují přežití více než 90% amerických dětí s touto diagnózou.
Podle rwandské ministryně zdravotnictví Agnes Binagwahoové se onkologické oddělení v Kigali podobá oddělení pro pacienty s HIV/AIDS v době před deseti lety, kdy v této nemocnici pracovala jako pediatr.
Antiretrovirální léčba tehdy nebyla k dispozici, takže se na HIV/AIDS předepisovalo jídlo a odpočinek – což znamenalo, že nákaza tímto virem se v podstatě rovnala rozsudku smrti.
Někteří lidé se tehdy ocitli – byť pouze nakrátko – na nesprávné straně dějin.
V roce 2001 například jeden vysoce postavený americký činitel prohlásil, že HIV/AIDS v Africe nebude možné léčit kvůli jeho „složitosti“ a vysokým nákladům.
Ukázalo se však, že se tento člověk – spolu s mnoha dalšími, kteří sdíleli jeho názor – mýlí.
Míra úspěšnosti léčby HIV pozitivních afrických pacientů s přístupem k lékům už dlouho překonává výsledky z USA.
A Rwanda byla jednou z prvních zemí, které dosáhly všeobecného přístupu k léčbě AIDS.
Navzdory této skutečnosti se vyhlídky efektivní léčby rakoviny v Africe setkávají s podobným skepticismem.
Jistě, léčba rakoviny je složitá.
Vyžaduje široké spektrum diagnostických a terapeutických kapacit – patologii, chirurgii, ozařování, chemoterapii a cílenou léčbu – spolu se znalostmi a dovednostmi potřebnými k bezpečnému podání této život zachraňující léčby.
Butarské onkologické centrum a další podobná pracoviště však ukázaly, že pacienty s rakovinou lze bezpečně a účinně léčit i v chudém venkovském prostředí.
Díky rwandskému ministerstvu zdravotnictví, organizaci Partners In Health a Danově-Farberově onkologickému institutu se sídlem v Bostonu vyléčilo butarské centrum od července 2012, kdy ho slavnostně otevřeli bývalý americký prezident Bill Clinton a ministryně Binagwahoová, více než 3000 pacientů s rakovinou, z nichž většina pochází z jiných regionů země.
Tento úspěch by se neobešel také bez podpory Dětské nadace Jeffa Gordona, Nadace pro výzkum rakoviny prsu, organizace LIVESTRONG a soukromých dárců.
Na podporu tohoto úsilí už naštěstí vystupují i některé velké instituce.
Světová zdravotnická organizace ve spolupráci s Mezinárodní unií pro kontrolu rakoviny například přezkoumává svůj Vzorový seznam nezbytných léků proti rakovině, aby přesněji stanovila, které typy rakoviny jsou na léčbu nejcitlivější a které znamenají největší zátěž pro obyvatelstvo.
Nejefektivnějším přístupem ke snižování globální úmrtnosti na rakovinu by bylo poskytnout současné terapie onkologickým pacientům v rozvojových zemích.
Kdyby se k tomu přidalo mezinárodní financování léčby rakoviny podobné tomu, které se v případě HIV/AIDS mobilizovalo prostřednictvím Krizového plánu amerického prezidenta pro pomoc nemocným s AIDS a organizace Global Fund, mohla by se úmrtnost na rakovinu v rozvojových zemích podstatně – a rychle – snížit.
Před více než deseti lety se mezinárodní společenství rozhodlo, že se už nebude smiřovat s jistou smrtí pro pacienty s HIV.
Stejný závazek musíme učinit i dnes, abychom zajistili život zachraňující léčbu rakoviny pacientům ze všech koutů světa.
Karcinogenní svět
PITTSBURGH – Prezident Richard M.
Nixon zahájil roku 1971 „válku“ proti rakovině.
Téměř čtyři desítky let nato se však tato bitva stále zaměřuje na vysoce ziskové snahy vyvinout léky a postupy umožňující léčbu nemoci a přitom prakticky ignoruje environmentální faktory, které ji způsobují.
Pravda, počet úmrtí na rakovinu klesl, hlavně díky dlouho odkládanému – a stále chabě podporovanému – úsilí potlačit kouření.
Přispěly rovněž úspěchy v diagnostice a léčbě rakoviny prsu, tlustého střeva a děložního čípku.
Černoši a další menšiny ve Spojených státech – a jinde ve světě – však z těchto úspěchů netěží rovným dílem a zdá se, že tuto nesrovnalost vysvětlují environmentální faktory.
Tak například ač je tmavé pleti jeden z osmi Američanů, každý třetí je zaměstnán v oblasti zajišťování hygieny nebo v jiných dělnických profesích.
Navíc mají oproti bělochům poloviční hladinu vitaminu D, který působí protirakovinně, a mnohem častěji žijí ve znečištěných prostředích.
Případů rakoviny, které se neváží ke kouření ani ke stárnutí, skutečně přibývá.
Rakovina je hlavní příčinou úmrtí u lidí ve středním věku i u dětí (hned po úrazech) a my neumíme vysvětlit, proč je u většiny typů rakoviny úmrtnost u černochů vyšší než u bělochů.
Co ale dokážeme říct, je, že nepřítelem není samotná nemoc.
Měli bychom si vzít na mušku spíš známé environmentální karcinogeny – nejen tabák, ale také radiaci, sluneční svit, benzen, rozpouštědla a některé léky a hormony.
Soudobé rakovinotvorné činitele jako naftové zplodiny, pesticidy a další škodliviny se systematicky nezkoumají.
Když už se vůbec berou v úvahu, považují se za nevyhnutelnou daň pokroku.
Většinu případů rakoviny však nezpůsobí vrozené dispozice, ale vyvinou se v důsledku poškození genů během našeho života.
Přestože jednovaječná dvojčata mají při narození nesmírně podobné geny, nevznikají u nich tytéž případy rakoviny.
Ve věku 50 let se jejich chromozomální pruhy vzájemně naprosto liší.
Americká Centra pro kontrolu nemocí a prevenci potvrzují, že krev dětí dnes obsahuje desítky chemikálií, které před dvěma desítkami let neexistovaly, včetně mnoha sloučenin, které poškozují geny a o nichž se ví, že způsobují rakovinu a řadu dalších onemocnění.
Muži a ženy v rodičovském věku si v současnosti nesou v těle tolik hormonálně rušivých sloučenin, že může dojít k poškození jejich plodnosti.
U žen vystavených zvýšeným hladinám pesticidu DDT před dosažením věku čtrnácti let je pětkrát vyšší pravděpodobnost vzniku rakoviny prsu ve středním věku.
Mohly by se takové sloučeniny podílet na nevysvětleném a sílícím výskytu rakoviny u dětí, testikulární rakoviny a lymfomu jiného než Hodgkinova typu v průmyslovém světě?
Měli bychom čekat, než se odpověď objeví?
Přestože jsme dnes fenomenálně úspěšní v úsilí nenechat děti na rakovinu zemřít, tento úspěch vychází z faustovské dohody.
U jedné ze tří žen léčených ozářením hrudi s cílem zastavit Hodgkinovu chorobu se do 32 let věku vyvine rakovina prsu.
Samozřejmě že mnohé případy rakoviny by vůbec nemusely vzniknout, kdyby tito pacienti nebyli vystaveni dalším rakovinotvorným látkám v životním prostředí.
Naše závislost na mnoha moderních vymoženostech z nás dělá subjekt rozsáhlých neřízených experimentů, k nimž se od nikoho z nás nežádá souhlas.
Neprokázaná například zůstává dlouhodobá bezpečnost mobilních telefonů.
Studie široce publikované na počátku 90. let, které jejich bezpečnost vychvalovaly, vylučovaly z výzkumu ty, kdo telefon používali pracovně.
Nedávné práce z Francie a Švédska dokládají, že u těch, kdo mobilní telefon používají deset a více let, je riziko vzniku rakoviny mozku dvojnásobné.
Znepokojující je také skutečnost, že maximální povolené mikrovlnné záření u mobilních telefonů ve Švýcarsku a v Číně je 500krát nižší než v USA.
Způsob nahlížení je způsob nenahlížení, praví čínské přísloví.
Omezený charakter důkazů u některých environmentálních rizik vzniku rakoviny bychom si neměli plést s důkazem, že k žádné újmě nedochází: jde o náročný výzkum a v USA jej dnes vláda a soukromý sektor financují jen z malé části.
Nejasnosti ohledně environmentálních rizik vzniku rakoviny navíc pramení též z mnohaletých, pečlivě rozvíjených a dobře finančně zajištěných dezinformačních kampaní inspirovaných intrikami tabákového průmyslu.
Nemůžeme si dovolit ignorovat známky významu životního prostředí pro naše zdraví.
Abychom se s metlou rakoviny vypořádali, musíme úsilí věnované diagnostice a léčbě rakoviny doplnit novými způsoby ochrany lidí před samotným vznikem onemocnění.
Dokáže demokracie přemoci terorismus?
Bushova administrativa předložila tři zásadní důvody proč jít do války v Iráku.
Alespoň věrohodný zůstává jen jeden: potřeba transformovat Střední východ skrze demokratizaci a podkopat tak podporu teroristů.
Je však tento argument skutečně zakotven v realitě víc než dřívější tvrzení administrativy o „bezprostřední“ hrozbě zbraní hromadného ničení nebo o údajné podpoře pro al-Káidu ze strany Saddáma Husajna?
V situaci, kdy inspektoři po invazi hlásí, že žádné zásoby zbraní hromadného ničení neexistovaly, a výzvědné služby jsou přesvědčené, že čistým důsledkem irácké války je posílení náboru rekrutů pro al-Káidu napříč islámským světem, Bushova administrativa pochopitelně zdůrazňuje tvrzení o demokratizaci.
Tento argument se vskutku stal předním tématem Bushova druhého funkčního období.
Jak to ve svém nedávném projevu v Káhiře vyjádřila ministryně zahraničí Condoleezza Riceová: „Svoboda a demokracie jsou jediné natolik silné ideje, že dokáží překonat nenávist, nejednotu a násilí.“
Cynici na takové vyjádření pohlížejí jako na oportunistický argument, který se dostal do popředí jen proto, že zbylé dva důvody pro válku selhaly.
Ba co je důležitější, cynici rovněž zpochybňují platnost argumentu, jímž administrativa dává do souvislosti demokracii a úbytek terorismu.
Konec konců, nedávné teroristické útoky v Londýně provedli britští občané v jedné z nejstarších demokracií na světě.
Nejhorší teroristický útok ve Spojených státech před 11. zářím 2001 taktéž spáchal americký občan.
Skeptici mají kus pravdy, ale zacházejí příliš daleko.
Zaprvé je na posuzování opodstatněnosti tohoto argumentu stále příliš brzy.
Úplné posouzení irácké války a jejích účinků na Střední východ si vyžádá dekádu nebo i víc.
Je zřejmé, že volby v lednu 2005 byly pro region pozitivním krokem.
Za posledních šest měsíců proběhly celostátní volby v Libanonu a obecní volby v Saúdské Arábii.
Egypt upravil svou ústavu, aby umožňovala volební boj v prezidentských volbách.
Další volby jsou naplánovány v Iráku a v palestinské samosprávě.
Jak řekl libanonský drúzský předák Valíd Džumblát: „Je zvláštní, že to říkám, ale tento proces změny začal kvůli americké invazi do Iráku.“
Tento výsledek by se snad neměl zdát tak zvláštní.
Ostatně, komentátor David Brooks nedávno poznamenal: „Jestliže je v oblasti měkké síly jeden dar, který Amerika rozhodně má, pak je to tendence vymýšlet nové světy.“ Jinými slovy, invaze do Iráku a následné zesílení rétoriky o demokracii na Středním východě mohly změnit úhel pohledu na status quo.
Demokracie však znamená víc než jen volby.
Vyžaduje také toleranci vůči menšinám a úctu k právům jednotlivce a dále rozvoj účinných institucí pro řešení politických neshod v rozdělených společnostech.
Jestliže se v Iráku uchytí, mohla by představovat jistou post hoc legitimizaci války.
Takový výsledek však zůstává obestřen pochybami.
Z krátkodobého hlediska invaze do Iráku vyvolala sílící povstání a vznikající občanskou válku.
Přítomnost zahraničních vojsk představuje hnací sílu nacionalistických a džihádistických reakcí.
Budoucnost Iráku, o tamní demokracii ani nemluvě, zůstává přinejlepším nejistá.
Můžeme nicméně z irácké zkušenosti vyvodit, že ačkoliv rozvoji demokracie lze zvenčí napomoci, nelze ji snadno zavést silou.
Přestože je pravda, že Německo a Japonsko se po americké okupaci staly demokratickými státy, vyžadovalo to jejich naprostou porážku ve zničující válce a sedmiletou okupaci.
Německo a Japonsko navíc byly relativně homogenní společnosti s jistou předchozí zkušeností s demokracií.
Jen stěží znovu najdeme podobné podmínky v dnešním světě.
Bushova administrativa může mít pravdu, když tvrdí, že krajně vysoké náklady na prosazování demokracie a rizika, jež to přináší, jsou nižší než náklady a rizika, kterých bychom se dočkali, kdybychom na Středním východě nechali navždy přetrvávat autoritářské status quo.
Avšak demokracie není jediným nástrojem transformace, který působí proti kořenům terorismu.
Neméně důležitý je rozvoj občanských společností, hospodářský růst a otevřenost vůči světu.
Totéž platí o zaměstnanosti mužů, vzdělávání žen a prosazování hodnot svobody a spravedlnosti, tedy odstraňování pocitu nedůstojného zacházení, který v regionu plyne z problémů, jako je izraelsko-palestinský konflikt.
Navíc, demokracie sama současnou úrodu extrémních džihádistů k mírové proměně nepřivede.
Příliš překotná demokratická transformace dokonce může destabilizovat vlády a nachystat extremistům lepší příležitosti k jejich pustošivému dílu.
V dlouhodobém horizontu ovšem pomalý a jistý postup demokratizace může přinést pocit naděje umírněncům a vytvořit přijatelnou vizi lepší budoucnosti – což je jádro měkké moci –, která podkope poselství nenávisti a násilí, jež šíří extremisté.
Demokratizace může jistě pomoci odstranit některé prameny zlosti, jež pohání terorismus, avšak představuje pouze jednu součást řešení.
Může se na Ukrajině prosadit demokracie?
Různorodost forem vlády, které v průběhu staletí uplatňovaly Rusko, Polsko, Litva a Rakousko-Uhersko, když na území dnešní Ukrajiny panovaly, samozřejmě činí vytvoření klasického „národního státu" s jedinou dominantní kulturou obtížně představitelným.
Vezměme například v úvahu zakořeněnost ruského jazyka a sílu pravoslavné církve - moskevského patriarchátu - v Doněcku ležícím na východní Ukrajině a zakořeněnost ukrajinského jazyka a vliv ukrajinské řeckokatolické církve ve Lvově na západě země.
Španělsko, Indie, Belgie a Švýcarsko jsou však konsolidovanými demokraciemi, které také nezapadají do klasického modelu národního státu.
Ve všech čtyřech zemích je normou mnohočetná, ale vzájemně se doplňující identita.
Tato mnohočetná identita zde vyplavala na povrch, protože demokratický stát poskytl všem občanům bez ohledu na náboženství, jazyk či kulturu „střechu" v podobě rovných práv. To pomohlo vytvořit silný pocit ztotožnění se s politickou komunitou na úrovni státu.
Tyto hluboce pluralitní země nejsou klasickými „národními státy", ale spíše tím, čemu říkám demokratické „státní národy".
Během nedávných prezidentských voleb mnozí lidé naznačovali, že usmíření „dvou Ukrajin" je nemožné.
Polarizace však nebyla v dějinách nezávislé Ukrajiny konstantním faktorem.
Naopak: Ukrajina má ke „státnímu národu" blíže, než si mnozí lidé myslí.
Její vyhlídky, že se stane konsolidovanou demokracií, navíc zvyšuje skutečnost, že její politické elity - i většina obyčejných Ukrajinců - se vyhýbaly myšlence stát se klasickým „národním státem".
Více než 80% rusifikovaných oblastí hlasovalo v roce 1991 za nezávislost a parlamentní a prezidentské volby v roce 1999 nerozdělily zemi ani zdaleka tolik jako prezidentské volby v roce 2004.
Výzkum veřejného mínění provedený v roce 2001 ve dvou údajně nejpolarizovanějších městech Doněcku a Lvově ukázal sblížení názorů v podobě souhlasu s nezávislou Ukrajinou, přičemž pouze 1% respondentů ve Lvově a 5% v Doněcku preferovalo rozdělení Ukrajiny na dva či více států.
Stejně jako u dalších „státních národů" naznačují také průzkumy na Ukrajině, že společné symboly pomohly v zemi vytvořit prvky společné identity.
Jak etničtí Rusové, tak etničtí Ukrajinci pohlížejí velmi příznivě na feudální stát, který byl v desátém století znám jako „Kyjevská Rus".
Obě skupiny pokládají za nejoblíbenější historickou postavu kozáckého bojovníka ze 17. století Bohdana Chmelnyckého a obě nemohou přijít na jméno Stalinovi kvůli hladomorům způsobeným jeho násilnou kolektivizací zemědělství ve 30. letech minulého století (zatímco většina etnických Rusů v Rusku vnímá Stalina jako hrdinného zachránce státu ve druhé světové válce).
Tyto sdílené postoje k ukrajinským symbolům a státnosti vedou do značné míry k poznání, že nezávislost nebude dobře ochráněna zformováním klasického národního státu, tedy státu „pouze pro Ukrajince".
Prohlášení nezávislosti země před 13 lety bylo proto učiněno jménem „ukrajinského lidu" a státní občanství nabídnuto každému, kdo se narodil na území Ukrajiny, bez ohledu na národnost.
V devadesátých letech jsem byl přizván jako poradce ke dvěma jednáním ústavní komise v Kyjevě.
Z diskusí jsem získal dojem, že Ukrajinci i Rusové na Ukrajině si naléhavě uvědomují potřebu vyhnout se etnickému konfliktu.
Mezi klíčovými nekomunistickými ukrajinskými nacionalisty a klíčovými komunisty z řad etnických Rusů podporujících suverenitu dokonce vznikla neformální státotvorná aliance z rozumu.
Vnímání „dvou Ukrajin" se v prezidentských volbách v roce 2004 vynořilo částečně i kvůli obvinění, že Juščenko by zrušil ústavní záruku, podle níž mohou etničtí Rusové používat ruštinu jako hlavní jazyk výuky na školách.
Juščenko však během své kampaně ujistil rusky mluvící občany, že tato práva zachová.
A konečně to, co se označuje za „odtrženectví" východu země, je do značné míry pouhým regionalismem.
Logickou a dávno potřebnou politikou „státního národa" by zde byla širší a právně respektovaná decentralizace Ukrajiny, zejména Krymské oblasti.
Další velké téma nadnesené během oranžové revoluce se týká prezidentských pravomocí.
Mnoho Juščenkových věrných nemá žádnou radost, že výměnou za vládní souhlas se spravedlivějšími volebními pravidly přistoupil Juščenko na převedení některých prezidentských pravomocí na parlament.
Nehledě na prospěchářské záměry odstupujícího prezidenta Leonida Kučmy však může tento historický pakt v dlouhodobém měřítku přinést pozitivní výsledky pro ukrajinskou demokracii a vyhlídky na vstup země do Evropské unie.
Ukrajinská ústava z roku 1996 přijala model vlády blízký poloprezidentskému systému na francouzský způsob, který pro Pátou republiku vytvořil Charles de Gaulle: přímo volený prezident se značnými výkonnými pravomocemi a premiér zodpovědný parlamentu.
Tento systém funguje nejlépe, když se prezident i premiér rekrutují ze stejné politické strany nebo koalice.
Podobně jako prezident Vladimir Putin v Rusku však také Kučma na Ukrajině nesmírně posílil prezidentské pravomoci.
V žádné skutečné demokracii na světě nemá prezident tak nekontrolovanou moc.
Pohled na osm postkomunistických zemí přijatých nedávno do Evropské unie je poučný.
Čtyři z nich - Maďarsko, Česká republika, Estonsko a Lotyšsko - mají parlamentní demokracii.
V ostatních čtyřech - ve Slovinsku, Polsku, Litvě a na Slovensku - se prezident volí přímo, ale žádná z nich se ústavně ani politicky neblíží Kučmově Ukrajině.
Podobně jako Portugalsko v osmdesátých letech zavedly tyto státy poloprezidentské systémy, které omezují prezidentské pravomoci a posilují moc parlamentu natolik, že je lze nejpřesněji označit za „parlamentarizované poloprezidentské systémy".
K tomuto modelu by se mohla blížit i Ukrajina, byť nevědomky.
V takovém případě by prezidentský úřad s největší pravděpodobností přestal být potenciálním zdrojem etnické polarizace, čímž by se posílila společná identita, již jsou ukrajinští i ruští občané odhodláni si udržet.
Můžeme Draghimu věřit?
LONDÝN – Mario Draghi, prezident Evropské centrální banky, opakovaně prohlásil, že ECB udělá vše nezbytné pro záchranu eura.
Doposud nebylo nic formálně dohodnuto, ale očekává se, že ECB příští týden po schůzce své Rady guvernérů ohlásí nový program nákupů vládních dluhopisů.
Osvědčí se?
Aby tato nejčerstvější snaha měla výrazný vliv na italské a španělské výpůjční náklady, bude muset být dostatečně velká, aby rozptýlila riziko směnitelnosti, které je základem krajní polarizace výnosů státních dluhopisů napříč eurozónou: investoři nemají chuť držet dluh Itálie a Španělska, protože se obávají, že by tyto země mohly být nuceny měnovou unii opustit.
Je bohužel velice nepravděpodobné, že ECB udělá dost pro to, aby investory přesvědčila, že členství je jednoznačně napořád, hlavně proto, že německá Bundesbanka je proti jakémukoli časově neomezenému závazku k zastropování výpůjčních nákladů.
Španělsko, Itálie a okraj eurozóny čelí bezprecedentně vysokým reálným výpůjčním nákladům, které znemožňují oživení investic, a tedy hospodářského růstu.
Bez návratu k růstu nedokážou potlačit pochybnosti investorů ohledně jejich fiskální udržitelnosti a solventnosti jejich bank.
Italská a španělská vláda tvrdí, že jejich vysoké výpůjční náklady z velké části odrážejí rizika směnitelnosti a že ECB by měla udělat vše, co bude nutné k jejich rozptýlení.
Členové eurozóny, kteří v současnosti těží z mimořádně nízkých výpůjčních nákladů – Německo, Rakousko, Finsko, Nizozemsko a v menším rozsahu Francie –, však mají za to, že italské a španělské výpůjční náklady reflektují především neschopnost těchto zemí reformovat své ekonomiky a vzpružit své veřejné finance.
Určité opodstatnění mají oba postoje – u španělského a italského argumentu ale mnohem větší.
Odpůrci časově neomezeného zásahu ECB tvrdí, že italské a španělské výpůjční náklady vlastně nejsou až tak vysoké: vrátily se pouze na úrovně z doby před zavedením eura, kdy investoři důkladně rozlišovali mezi zeměmi, jimž je teď společné euro.
Vysoké výpůjční náklady jsou potřebné, aby soustředily myšlení a vštěpovaly kázeň.
Kdyby ECB podnikla agresivní kroky k jejich snižování, výsledkem by byl morální hazard: země by nečelily žádným trestům za oddalování reforem.
V nominálních hodnotách jsou italské a španělsk�� výpůjční náklady skutečně srovnatelné s hladinami zaznamenanými koncem 90. let.
Jenže zásadní je reálná (inflačně očištěná) cena kapitálu a ta je teď pro obě země mnohem vyšší, než byla před jejich přistoupením k euru.
Navíc je omyl srovnávat současnost s koncem 90. let.
Itálie a Španělsko jsou teď v naprosto odlišném bodě hospodářského cyklu, než byly tehdy.
Koncem 90. let obě ekonomiky rostly (ve španělském případě svižně), kdežto dnes zažívají krušné časy a čelí narůstajícímu riziku deflace.
Přitom země sužované depresemi a prudce slábnoucí inflací mají obvykle velice nízké výpůjční náklady: investoři nakupují státní dluhopisy kvůli nedostatku výdělečných alternativ.
Právě to sledujeme ve Velké Británii a ve Spojených státech, kde výpůjční náklady zůstávají na historických minimech, navzdory chatrným veřejným financím a chabým růstovým vyhlídkám těchto zemí.
Jistěže, investoři musí mezi vládami eurozóny rozlišovat, aby se ujistili, že riziko je správně oceněno.
To italské a španělské úřady uznávají.
Jenže současné rozpětí mezi výnosy z německého suverénního dluhu a z dluhu italské a španělské vlády dalece přesahuje to, čeho je zapotřebí, aby investoři řádně rozlišovali.
Polarizace výpůjčních nákladů má politicky výbušné distribuční účinky: Německo si půjčuje a refinancuje své stávající dluhy za uměle nízké úrokové sazby.
Úprk investorů z trhů s dluhy vlád otřesených zemí eurozóny do Německa už podle Kielského institutu pro světovou ekonomiku ušetřil německé vládě téměř 70 miliard eur.
Naproti tomu jiné země se potýkají s ničivě vysokými výpůjčními náklady, které současně zvětšují jejich reformní výzvy a zužují politický prostor pro jejich řešení.
Čím déle italské a španělské výpůjční náklady zůstanou na tak zvýšených hladinách, tím větší újma vznikne těmto ekonomikám a tím těžší bude sešikovat potřebnou politickou podporu pro další reformy.
Italové a Španělé mají pravdu: hlavním důvodem velikosti rozpětí mezi periferií a Německem je riziko směnitelnosti.
Investoři požadují tučnou prémii, aby se pojistili proti eventualitě, že by Itálie a Španělsko nakonec byly z eurozóny vytlačeny – čímž ten den přibližují, neboť oslabují fiskální postavení těchto zemí a zvyšují výpůjční náklady pro tamní soukromý sektor (určují se podle výnosů státních dluhopisů).
Vzhledem k tomu, že soukromá i veřejná spotřeba v Itálii a Španělsku zůstane roky snížená, ekonomické oživení vyžaduje silnější investice a vývoz.
Strmý propad hodnoty vládního dluhu drženého italskými a španělskými bankami, společně s přibývajícími nesplácenými půjčkami v důsledku recesí zjitřených represivními výpůjčními náklady, však nutí banky dále brzdit obchodní půjčky.
Nejnovější program ECB zaměřený na nákupy dluhopisů bude tak velký, aby umožnil Draghimu zachovat si tvář.
Nebude ale tak velký, aby rozptýlil riziko směnitelnosti a tím doložil věrohodnost ECB jako věřitele poslední záchrany.
Hlavní příčinou neudržitelně vysokých výpůjčních nákladů v Itálii, Španělsku a dalších otřesených zemích eurozóny je přitom právě problém s věrohodností ECB, nikoli členských států.
Může se Egypt stát skutečnou demokracií?
WASHINGTON, DC – Rezignace Husního Mubáraka na post egyptského prezidenta představuje začátek významného stadia přechodu země k novému politickému systému.
Dospěje však nakonec tato politická transformace k demokracii?
S jistotou to vědět nemůžeme, ale na základě dějin demokratického vládnutí a zkušeností jiných zemí – což je téma mé knihy Dobré jméno demokracie: Vzestup a rizika světově nejoblíbenější formy vlády – dokážeme na cestě Egypta k budování politické demokracie rozeznat překážky, před nimiž země stojí, jakož i výhody, jimž se těší.
Snaha porozumět demokratickým vyhlídkám té či oné země musí vždy vycházet z definice demokracie, která je hybridní formou vlády, směsí dvou odlišných politických tradicí.
První je suverenita či vláda lidu, která se uplatňuje prostřednictvím voleb.
Druhou, starší a neméně významnou, je volnost – čili svoboda.
Svoboda existuje ve třech podobách: politická svoboda, která má formu individuálních práv svobody projevu a sdružování, náboženská svoboda, z níž plyne svoboda konfese pro všechny víry, a ekonomická svoboda, která se materializuje právem vlastnit majetek.
Volby bez svobody nezakládají pravou demokracii a právě tady Egypt čelí vážné výzvě: jeho nejlépe organizované uskupení, Muslimské bratrstvo, odmítá náboženskou svobodu a práva jednotlivce, zejména práva žen.
Odnož Bratrstva, palestinské hnutí Hamás, nastolila v pásmu Gazy brutální, netolerantní diktaturu.
Za stavu chaosu, jemuž by Egypt mohl čelit, kontrolu nad vládou často získá nejlépe organizované a nejbezohlednější uskupení.
Právě takový byl osud Ruska po tamní revoluci roku 1917, která k moci vynesla Leninovy bolševiky a zemi odsoudila k 75 rokům totalitní vlády.
Podobným způsobem by v Egyptě mohlo uchvátit moc Muslimské bratrstvo a zavést mnohem represivnější režim, než jaký kdy byl ten Mubárakův.
I když se Egypt vyhne nadvládě náboženských extremistů, dvoudílná anatomie demokracie svižný a hladký vývoj směrem k demokratickému systému komplikuje.
Uspořádat volby je relativně snadné, kdežto zavést a udržet svobodu už je těžší, neboť to vyžaduje instituce – kupříkladu právní systém s nezávislými soudy –, které Egyptu schází a jejichž budování trvá roky.
V jiných zemích, které se staly demokraciemi, často instituce a postupy svobody vzešly z fungování volnotržního hospodářství.
Obchodování tříbí zvyklosti důvěry a spolupráce, na nichž stabilní demokracie závisí.
Není náhodou, že v mnoha zemích Latinské Ameriky a Asie ve druhé půli dvacátého století demokratické politice předcházela právě volnotržní ekonomika.
I v tomto je Egypt v nevýhodě.
Jeho ekonomika je jistou odrůdou kmotrovského kapitalismu, v němž úspěch závisí na politických konexích podnikatele, nikoli na meritokratické soutěži na volném trhu, z níž vyrůstá svoboda.
Egypt postihuje ještě další politický handicap: jde o arabskou zemi a žádná arabská demokracie neexistuje.
To má svou váhu, jelikož země, stejně jako jednotlivci, mají sklon napodobovat ostatní, jimž se podobají a k nimž vzhlížejí.
Po svržení komunismu v roce 1989 národy střední Evropy tíhly k demokracii, protože právě tato forma vlády převažovala v zemích západní Evropy, s níž se silně ztotožňovali.
Egypt žádný takový demokratický model nemá.
Egypt má ovšem lepší předpoklady stát se demokracií než jiné arabské země, poněvadž překážky na cestě k demokracii jsou v Egyptě menší než jinde v arabském světě.
Ostatní arabské státy – například Irák, Sýrie a Libanon – jsou ostře rozštěpené podél kmenových, etnických a náboženských linií.
V rozdělených společnostech často nejmocnější skupina postrádá ochotu dělit se s ostatními o moc, což vede k diktatuře.
Egypt je naproti tomu poměrně homogenní.
Jedinou početnější menšinou jsou křesťané, kteří tvoří asi 10 % populace.
Ropa, v arabských zemích Perského zálivu hojná, hraje také v neprospěch demokracie, neboť se pro vládce stává pobídkou, aby si moc udrželi napořád.
Zisky z ropy jim dávají možnost uplácet obyvatelstvo, aby zůstalo politicky pasivní, a současně bránit vzniku takového volnotržního systému, z něhož se rodí demokracie.
Egypt má, naštěstí pro jeho demokratické vyhlídky, jen velmi skrovné zásoby zemního plynu a ropy.
Skutečnost, že rozsáhlé protestní hnutí, které se znenadání objevilo, bylo doposud nenásilné, je pro budování demokracie také přínosem.
Když vláda padne násilím, nový režim obvykle nevládne demokratickými postupy, ale silou, i kdyby jen proto, aby si od těla udržel ty, které porazil.
Demokracie jako meta má v Egyptě ještě jedno plus, nedůležitější ze všech.
Demokracie potřebuje demokraty – občany přesvědčené o hodnotě svobody a suverenity lidu a odhodlané prosadit je a ochraňovat.
Politické smýšlení mnoha set tisíc lidí, kteří se v uplynulých třech týdnech shromažďovali na káhirském náměstí Tahrír, nenechává nikoho na pochybách, že demokracii chtějí a že jsou ochotni o ni usilovat, a dokonce jí něco obětovat.
Zda jsou dost početní, vynalézaví, trpěliví, moudří a stateční – a zda jim bude dostatečně přát štěstí –, aby demokracie dosáhli, to je otázka, na niž může odpovědět jedině egyptský lid.
Mohou světovou ekonomiku zachránit rozvíjející se trhy?
MILÁN – V posledních dvou letech průmyslové země zažívají záchvaty závažné finanční nestability.
Momentálně se potýkají s problémy bobtnajících svrchovaných dluhů a vysoké nezaměstnanosti.
Rozvíjející se ekonomiky, kdysi pokládané za mnohem zranitelnější, jsou však pozoruhodně odolné.
S růstem navracejícím se na průlomové úrovně z doby před rokem 2008 je výkonnost Číny, Indie a Brazílie pro dnešní globální hospodářství významným motorem expanze.
Vysoký růst a finanční stabilita v rozvíjejících se ekonomikách pomáhají usnadnit rozsáhlou korekci, jíž čelí průmyslové země.
Tento růst však má podstatné dlouhodobější důsledky.
Pokud se současný vzorec udrží, globální ekonomika se natrvalo promění.
Konkrétně platí, že stačí jen o málo víc než dekáda, aby podíl globálního HDP vznikajícího v rozvojových zemích překročil 50% hranici, měřeno v tržních cenách.
Je tedy důležité vědět, zda je tato fáze průlomového růstu udržitelná.
Odpověď tvoří dvě součásti.
Jedna závisí na schopnosti rozvíjejících se ekonomik řídit svůj vlastní úspěch; druhá se váže k rozsahu, v jakém se tomuto úspěchu dokáže přizpůsobit globální ekonomika.
Odpověď na první otázku je povzbudivá; odpověď na druhou však ne.
Dokud jsou ještě rozvíjející se země schopné využít možností k růstu, jímž dohánějí mezeru, musí podstoupit vytrvalou, svižnou a občas náročnou strukturální proměnu, vedle paralelního postupu reforem a procesu budování institucí.
V posledních letech systematicky významné země daly vzniknout působivým dokladům o schopnosti pragmaticky a pružně se adaptovat.
To bude zřejmě pokračovat.
Při zachování kurzu vládní politiky bychom v rozvíjejících se zemích měli očekávat postupné posilování endogenních motorů domácího růstu, zakotvených v rozšiřující se střední třídě.
V kombinaci s vyšší mírou obchodu mezi nimi se budoucnost rozvíjejících se ekonomik bude vyznačovat slábnoucí závislostí na poptávce průmyslových zemí, třebaže nepůjde o úplné odstřižení.
Záleží jak na růstu, tak na distribuci.
Rozvíjející se ekonomiky stále potřebují lépe řešit svá sílící domácí pnutí reflektující narůstající příjmovou nerovnost a nerovný přístup k základním službám.
Neúspěch na této frontě by překazil sílící dynamiku jejich domácího a regionálního růstu.
Dnes už se tomu lépe rozumí, neboť distribuční aspekty růstu jsou v rozvíjejících se zemích pevnou součástí agend.
Rozvíjející se ekonomiky si s hospodářským zpomalením v průmyslových zemích dokážou poradit, kdežto transmisní mechanismus finančního sektoru je náročnější.
Dnešní prostředí nízkých úrokových sazeb je příčinou záplavy finančních toků do rozvíjejících se ekonomik, takže zvyšuje riziko inflace a bublin aktiv.
Zádrhele v západních bankách zapůsobily tak, že přerušily dostupnost obchodních úvěrů, a pokud se ještě umocní, mohly by destabilizovat lokální banky.
Jde o reálná rizika.
Několik rozvíjejících se ekonomik naštěstí stále má záchytné mantinely a tlumiče nárazů.
Vzhledem k tomu, že do krize let 2008-2009 vstupovaly se zdravými vstupními poměry (včetně rozsáhlých mezinárodních rezerv, přebytků v rozpočtech i platebních bilancích a vysoce kapitalizovaných bank), ani zdaleka se neblíží k vyčerpání své fiskální a finanční flexibility – a tedy schopnosti reagovat na budoucí šoky.
Celkově platí, že rozvíjející se ekonomiky mají dobré vyhlídky na to, že budou nadále úspěšně kormidlovat svět rozkolísaný krizemi v průmyslových zemích.
Opět platí, že odstřižení není úplné.
Příznivý výsledek také vyžaduje schopnost a ochotu průmyslových zemí přizpůsobit se narůstající velikosti a důležitosti rozvíjejících se ekonomik.
V tomto tkví významná rizika, poukazující na širokou škálu potenciálních problémů.
Tok znalostí, financí a technologií, o nějž se vysoká tempa růstu v rozvíjejících se zemích opírají, je úzce spjatý s otevřenou, pravidly řízenou a globalizovanou ekonomikou.
V prostředí, kde vyspělé země trápí tvrdohlavě vysoká nezaměstnanost a záchvaty finanční volatility, se však tento globální koncept dostává pod tlak.
Místo výskytu růstu v globálním hospodářství se začíná považovat za hru s nulovým součtem, což vede k ne právě optimálním reakcím.
Setrvalou otevřenost trhů průmyslových zemí tudíž nelze brát za samozřejmost.
Uvažování o politice a politických přístupech je čím dál provinčnější a úzkoprsé, zatímco pro mezinárodní agendu a prosazování kolektivních společných globálních zájmů je těžší domoci se sluchu.
V nadcházejících letech budou tyto výzvy narůstat.
A pak je tu ještě otázka globálních institucí a správy.
Řízení rozrůstající se a čím dál komplikovanější spleti nadnárodních styků je ve vícerychlostním světě, který se obrací hlavou vzhůru, ještě větší výzva.
Takový svět vyžaduje lepší globální správu, jakož i opožděné institucionální reformy, které rozvíjejícím se ekonomikám dodají patřičný hlas a zastoupení v mezinárodních institucích.
Nedojde-li k těmto změnám, globální ekonomika může z jedné krize odskočit do další, aniž by měl kormidlo pevně v ruce někdo, kdo určí celkový smysl směřování.
Výsledkem je to, co ekonomové označují za „Nashovy rovnováhy“, čili série neoptimálních a jen zdánlivě kooperativních výsledků.
Kde se působením toho všeho ocitáme?
Od rozvíjejících se ekonomik bude požadováno, aby ve vícerychlostní globální ekonomice vyznačující se vleklým ozdravováním přetažených bilancí v průmyslových zemích hrály ještě větší roli.
Samy o sobě na tento úkol stačit budou.
Jenže nepůsobí ve vzduchoprázdnu.
Schopnost rozvíjejících se ekonomik promazávat růst tak, aby usnadnil korekci v průmyslových zemích, je rovněž funkcí ochoty průmyslových zemí přizpůsobit se posunům tektonických desek ve fungování a správě globální ekonomiky.
Doufejme, že se těmto globálním otázkám dostane tolik pozornosti, kolik vyžadují.
Lze ceny potravin stabilizovat?
CAMBRIDGE – Potřebu vypořádat se s volatilitou cen potravin letos skupina G20 pod vedením francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho umístila na jedno z předních míst žebříčku priorit a ministři zemědělství členských států se nedávno sešli v Paříži, aby navrhli řešení.
Není divu: světové ceny potravin už letos dosáhly rekordní výše a připomněly obdobné vystřelení cen z roku 2008.
Trpí spotřebitelé po celém světě, zejména chudí, jimž potraviny ukusují významnou část rozpočtu domácnosti.
Lidová nespokojenost nad cenami potravin vyvolala v některých zemích politickou nestabilitu, zejména v Egyptě a Tunisku.
I zemědělští producenti by uvítali jistou stabilitu cen oproti divokým vzestupům a propadům posledních pěti let.
Snahy G20 vyvrcholí na listopadovém summitu v Cannes.
Až ale dojde na konkrétní politiky, bude namístě opatrnost, jelikož existuje dlouhá historie opatření usilujících o snížení volatility cen komodit, které v posledku způsobily víc škody než užitku.
Tak například některé centrální banky zaměřené na cílování inflace reagovaly na zvýšení cen komodit z dovozu zpřísněním měnové politiky, a tedy zvýšením hodnoty měny.
Jenže negativním pohybům směnných relací je třeba se přizpůsobit; nelze s nimi bojovat pomocí měnové politiky.
Producentské země se zase pokoušely volatilitu cen potlačovat vytvářením mezinárodních kartelů.
Ty se ale zřídkakdy osvědčily.
Teoreticky by mohly cenové fluktuace vyrovnávat vládní zásoby.
Záleží však na tom, jak se zásoby spravují.
Historické zkušenosti nejsou povzbudivé.
V bohatých zemích, kde má primární výrobní sektor zpravidla politickou moc, se zásoby potravinářských produktů nevyužívají jako prostředek udržování nízkých cen, ale spíš vysokých.
Společná zemědělská politika Evropské unie je klasickým příkladem – a katastrofou pro rozpočty, ekonomickou efektivitu a peněženky spotřebitelů v EU.
Na druhou stranu v mnoha rozvojových zemích zemědělcům politická moc schází.
Africké země zavedly pro kávu a kakao komoditní výbory.
Přestože původním účelem bylo vykupovat úrodu v letech převisu nabídky a prodávat v letech převisu poptávky a tím stabilizovat ceny, cena vyplácená politicky slabým pěstitelům kakaa a kávy byla v praxi vždy pod úrovní světové ceny v prvních desetiletích nezávislosti.
Produkce v důsledku toho poklesla.
Politici se často snaží chránit spotřebitele pomocí cenové regulace základních potravin a energií.
Jenže umělé stlačování cen obvykle vyžaduje zavedení přídělového systému pro tuzemské domácnosti.
(Nedostatek zboží a dlouhé fronty mohou podněcovat politickou zlost stejně jistě jako vyšší ceny.)
Jinak tato politika uspokojí převis poptávky skrze import, čímž dále zvýší světové ceny.
Je-li země producentem dané komodity, může využít regulaci exportu, aby domácí spotřebitele ochránila před nárůsty světové ceny.
Indie v roce 2008 stanovila horní mez pro vývoz rýže a Argentina učinila totéž s ohledem na vývoz pšenice, stejně jako Rusko v roce 2010.
Jak vývozní omezení v producentských zemích, tak cenové regulace v dovozních zemích přispívají ke zhoršování rozsahu růstu světové ceny, vzhledem k uměle sníženému množství, které se stále mezinárodně obchoduje.
Kdyby se producentské a spotřebitelské země na obilných trzích dokázaly v duchu spolupráce domluvit, že se takových vládních intervencí vystříhají – nejspíše prostřednictvím Světové obchodní organizace –, volatilita světových cen by mohla být nižší.
Prozatím by bylo vhodné udělat několik samozřejmých opatření.
V prvé řadě by se měly zakázat dotace biopaliv.
Etanolové subvence, vyplácené kupříkladu americkým pěstitelům kukuřice, neplní v oblasti ochrany životního prostředí cíle, jež tvůrci politik slibovali, avšak odsávají zrno, a tudíž přispívají ke zvyšování světových cen potravin.
To by už dnes mělo být jasné všem.
Člověk ale vlastně nemůže očekávat, že tento problém dokážou napravit ministři zemědělství G20.
Vždyť právě jejich voličům, jejich zemědělcům, jdou peníze do kapes.
(Největší překážkou, to je třeba říct, jsou tady USA.)
Pravděpodobně nejlepší je akceptovat, že komoditní ceny budou kolísat a vytvořit způsoby jak omezit negativní ekonomické důsledky – například finanční instrumenty, které umožní zajišťování směnných relací.
Jedna věc, na které se už ministři zemědělství G20 domluvili je vytvoření systému, který zlepší transparentnost na zemědělských trzích, včetně informací o produkci, akciích a cenách.
Úplnější a včasnější informace skutečně mohou pomoci.
Širší politikou, již má ovšem Sarkozy evidentně na mysli, je postup proti spekulantům, u nichž se má za to, že trhy se zemědělskými komoditami destabilizují.
Pravda, v posledních letech se komodity staly více aktivy a méně zbožím.
Ceny se neurčují výhradně podle toku aktuální nabídky a poptávky a jejich současných ekonomických fundamentů (například poruch v důsledku počasí či politiky).
Čím dál větší měrou je určují také kalkulace zohledňující očekávané budoucí fundamenty (třeba hospodářský růst v Asii) a alternativní výnosy (například úrokové sazby) – jinými slovy spekulace.
Spekulace ale nejsou nutně destabilizační.
Sarkozy má pravdu, že dluhová páka není nutně dobrá jen proto, že ji volný trh umožňuje, a že spekulanti občas jednají destabilizačně.
Častěji však spekulanti svým působením odhalují změny ekonomických fundamentů nebo vysílají signály zmírňující přechodné fluktuace.
Jinými slovy, často jsou stabilizační silou.
Francouzům se prozatím nepodařilo od dalších členů G20 získat souhlas s opatřeními, jejichž cílem je regulace komoditních spekulantů, například s omezením velikosti investičních pozic.
Doufám, že to tak zůstane.
Zastřelit posla není rozumná reakce na poselství, jež přináší.
Může z ropné skvrny BP vzejít něco dobrého?
CAMBRIDGE – Možná je to jen fantazie, ale nelze vyloučit, že probíhající katastrofa způsobená ropnou skvrnou BP v Mexickém zálivu nakonec urychlí podporu americké ekologické politiky, která nebude bezzubá.
Ano, viníci by měli být potrestáni – jednak aby se v občanech udržela víra, že spravedlnost nakonec zvítězí, a jednak aby si další ropní producenti dobře rozmysleli, zda mají podstupovat neúměrná rizika.
Pokud však z neštěstí kolem ropné skvrny BP nevzejde nic jiného, bude to tragická promarněná příležitost vrátit zdravý rozum do národní ekologické a energetické politiky Spojených států, které v posledních letech stále častěji scházejí na scestí.
Proč by měl existovat jakýkoliv důvod k nadějím, zejména ve světle faktu, že americká ekologická politika stojí na nerealistickém přesvědčení, že relativně malé dotace do nových energetických technologií mohou nahradit daňové a cenové pobídky producentů a spotřebitelů?
Skutečnost je taková, že ropná skvrna BP je na nejlepší cestě stát se politickým bodem zvratu s historickými proporcemi.
Pokud letní hurikány zaženou obrovská množství ropy na floridské pláže a na východní pobřeží, vyvolá to takovou politickou explozi, že reakce na finanční krizi se proti tomu bude jevit jako tlumená.
Hněv kypí zejména mezi mladými lidmi.
Lidé ve věku dvaceti až třiceti let už jsou pod tlakem v důsledku mimořádně vysoké míry nezaměstnanosti a pomalu si začínají uvědomovat, že růstový model jejich země – o účasti na němž sní – je ve skutečnosti naprosto neudržitelný, ať už jim političtí představitelé tvrdí cokoliv.
Zatím se to možná projevuje jen ve formě černého humoru (v New Orleansu se například ptá číšník hostů, zda si přejí krevety olovnaté, nebo bezolovnaté).
Exploze se však blíží.
Mohl by probuzený vztek voličů opětovně rozdmýchat zájem o uhlíkovou daň?
Uhlíková daň, kterou už dlouho prosazuje široké spektrum ekonomů, je jakousi zobecněnou verzí spotřební daně z benzinu, jež se týká všech forem uhlíkových emisí včetně emisí z uhlí a zemního plynu.
V zásadě lze vytvořit „povolenkový systém“ kvantitativních omezení, který dosáhne v podstatě téhož – a zřejmě bude stravitelnější pro politiky, kteří budou raději skákat přes obruče, než aby vyslovili slovo „daň“
Uhlíková daň je však daleko průhlednější a potenciálně méně náchylná k nástrahám, které známe z obchodování s uhlíkovými kvótami.
Uhlíková daň může přispět k ochraně atmosféry a současně odradit některé nejexotičtější a nejriskantnější činnosti energetického průzkumu tím, že je učiní prodělečnými.
Samozřejmě musí existovat lepší (mnohem lepší) a přísnější regulace pobřežní a mimohraniční těžby energetických zdrojů a přísné tresty za omyly.
Přiřazení cenovky uhlíkovým emisím však více než kterýkoliv jiný přístup poskytuje integrovaný rámec k demotivaci energetických technologií ze staré uhlíkové éry a podpoře nových technologií tím, že usnadňuje konkurenci.
Prosazování uhlíkové daně v reakci na ropnou skvrnu nemusí být jen způsobem, jak využít tragédie v Mexickém zálivu k pomoci s financováním nadměrných vládních výdajů.
V zásadě by se daly snížit jiné daně, aby se vyvážily dopady zavedení daně z uhlíku, čímž by se vliv na příjmovou stránku neutralizoval.
Nebo by přesněji řečeno mohla uhlíková daň nahradit obrovskou skupinu daní, které se v důsledku mohutných vládních rozpočtových schodků nakonec stejně objeví.
Proč by uhlíková daň mohla být životaschopná právě teď, když nikdy předtím nebyla?
Jde o to, že když si lidé vizualizují určitý problém, daleko méně se jim daří ho zlehčovat či ignorovat.
Postupné globální oteplování člověk jen těžko zaregistruje, natož aby je začal řešit.
Když se však detailní záběry ropy chrlící se ze dna oceánu zkombinují se záběry zčernalého pobřeží a zničené fauny a flóry, může být výsledek velice odlišný.
Leckdo tvrdí, že mladí lidé v bohatých zemích se mají příliš dobře, než aby se politicky mobilizovali, přinejmenším masově.
Mohla by je však radikalizovat vyhlídka, že zdědí ošklivě poškozený ekosystém.
Těsně pod povrchem je situace opravdu rozkolísaná.
Novodobá rekordní nezaměstnanost a extrémní nerovnost se může jevit jako mnohem méně snesitelná, pokud si mladí lidé uvědomí, že ani některé z nejdrahocennějších „bezplatných“ věcí v životě – například příjemné počasí, čistý vzduch a hezké pláže – nelze pokládat za samozřejmost.
Samozřejmě jsem možná příliš optimistický, když si myslím, že tragédie v Mexickém zálivu povede k rozumnější energetické politice, která se bude snažit o zmírnění spotřeby namísto ustavičného hledání nových způsobů, jak ji přiživovat.
Americká politická reakce se z velké části soustředila na démonizaci společnosti BP a jejích šéfů, místo aby přemýšlela o dokonalejších způsobech hledání rovnováhy mezi regulací a inovací.
Politici pochopitelně chtějí odvést pozornost od svých chybných politik.
Bylo by však mnohem lepší, kdyby vyvinuli úsilí je napravit.
Dlouhodobé moratorium na pobřežní a mimohraniční energetický průzkum má logiku, ale skutečnou tragédií ropné skvrny BP bude, pokud tím veškeré změny skončí.
Kolik budíčků ještě potřebujeme?
Podaří se Řecku utéct lvovi?
ATÉNY – Evropská unie a Mezinárodní měnový fond konají přípravy na první kolo obří sanace, a přece se debata točí kolem toho, zda se Řecko dokáže vyhnout svrchované platební neschopnosti.
Někteří lidé považují Řecko za druhou Argentinu a poukazují na omračující paralely s touto zemí, která v roce 2001 vytvořila světový rekord v rozsahu insolvence (v přepočtu na dolary).
Jiní, například řecký premiér Jorgos Papandreu, označují problémy země za nelehké, leč zvladatelné a stěžují si na zásahy zahraničních spekulantů se zlými úmysly.
Předejít platební neschopnosti by mělo být možné, ale snadné to nebude.
Stačí se podívat na oficiální data, mimo jiné vnější dluh Řecka, který odpovídá 170 % národního důchodu, nebo zející rozpočtový deficit vlády (téměř 13 % HDP).
Nejde ale jen o problém s čísly; jde tu o problém věrohodnosti.
Po desetiletích nízkých investic do statistické způsobilosti nikdo číslům řecké vlády nevěří.
Důvěru nevzbuzuje ani řecká insolvenční historie.
Jak dokládá nedávno vydaná kniha This time is different (Tentokrát je to jiné) s podtitulem Osm století finanční bláhovosti, kterou jsem napsal společně s Carmen Reinhartovou, od doby, kdy Řecko v devatenáctém století poprvé získalo nezávislost, se země s platební neschopností potýká zhruba každé dva roky.
Ztráta věrohodnosti, jakmile k ní dojde, dokáže podrážet nohy nemilosrdně a rychle.
Historické doklady skutečně bijí do očí faktem, že vládní dluh sice může neúprosně narůstat celá léta, ale konec obvykle přichází zcela znenadání.
Ovšemže se to může přihodit každé zemi, ačkoli vyspělé země zpravidla dokážou s dostatečnou rychlostí a věrohodností zpřísnit fiskální politiku, takže se potíže projeví spíš pomalejším růstem.
U rozvíjejících se trhů bohužel taková adaptace často není možná bez pomoci zvenčí.
Právě taková je dnes propast, nad níž stojí Řecko.
Dluhová krize není nevyhnutelná.
Vláda ale musí naléhavě uskutečnit věrohodnou fiskální úpravu, zaměřenou nejen na vyšší zdanění, ale i na umazání části neuvěřitelného růstu vládních výdajů – ze 45 % na 52 % HDP – v letech 2007 až 2009.
Vláda se musí vystříhat přílišnému spoléhání na nárůsty daní, které mají v posledku zase vliv na růst a udržitelnost.
Bylo by mnohem vhodnější zvyšování daní vyvažovat jistým zmírňováním zdivočelých vládních výdajů.
Mám mezi Řeky přátele, kteří říkají, že Řecko není jediné.
A mají pravdu.
Některé další země téměř neodvratně směřují k sanacím a insolvencím.
Jedna z pozoruhodných pravidelností, již jsme s Reinhartovou zjistili, spočívá v tom, že po vlně mezinárodních bankovních krizí často během několika let následuje vlna svrchovaných insolvencí a restrukturalizací.
Tato spojitost je sotva překvapivá, vzhledem k masivnímu hromadění veřejných dluhů, které země po bankovní krizi obvykle zažívají.
Jsme toho nesporně svědky i tentokrát, neboť zadluženost zemí postižených krizí je už teď oproti roku 2007 vyšší o 75 %.
Avšak přestože i tentokrát zřejmě zaznamenáme vlnu insolvencí a programů MMF, neznamená to, že finanční zhroucení musí zasáhnout všechny silně zadlužené země.
Země jako Řecko by tedy skutečně měla nasadit všechny páky, aby se vystříhala první i druhé vlny restrukturalizací a programů MMF.
Pokud to dokáže, pak snad pohled na trápení jiných zemí pomůže pohnout místní politickou elitu k souhlasu s adaptací.
Nestane-li se tak, Řecko bude mít své přizpůsobování méně pod kontrolou a mohlo by utrpět podstatně silnější trauma a nakonec snad přímo insolvenci.
Stará anekdota vypráví o dvou mužích, kolem nichž po pádu letadla krouží v džungli lev.
Když si jeden z nich začne nazouvat tenisky, druhý se ho ptá proč.
První muž odpoví: „Chystám se běžet o život.“ Lvovi ale neutečeš, říká druhý muž, na což mu první odvětí: „Nemusím běžet rychleji než lev.
Musím běžet rychleji než ty.“
Řecko si teprve musí nazout běžecké boty, zatímco ostatní otřesené země, kupříkladu Irsko, už za pomoci masivních fiskálních úprav pádí vpřed.
Novou socialistickou vládu Řecka brzdí sliby z předvolební kampaně, které sugerovaly, že peníze k řešení problémů jsou po ruce, jenže skutečnost se ukázala mnohem horší, než si všichni představovali.
Odbory a skupiny zemědělců obden blokují dopravu protesty, což poukazuje na možnost vyhrocení situace.
Většina Řeků podniká vše, co je v jejich silách, aby unikli pravděpodobné neuhasitelné žízni své vlády po vyšších příjmech z daní, takže majetní převádějí peníze do zahraničí a obyčejní lidé se přesouvají na černý trh.
Řecká černá ekonomika, podle odhadů dosahující až 30 % HDP, patří už teď k největším v Evropě a ze dne na den se rozrůstá.
V případě Argentiny dvojice obrovských úvěrů od MMF v letech 2000 a 2001 nevyhnutelnou krušnou adaptaci nakonec jen oddálila a platební neschopnost země byla tím traumatičtější.
Řecko má právě tak jako Argentina pevný směnný kurz, dlouhou historii fiskálních deficitů a ještě delší historii svrchovaných insolvencí.
Přesto se Řecko stále může vyhnout kolapsu, jaký zažila Argentina, ale musí se pustit do mnohem odhodlanější adaptace.
Je na čase nazout si tretry.
Může Hamas zůstat u moci?
Teď když Izrael drží ve vazbě třetinu palestinské vlády vedené Hamasem, eskalace izraelsko-palestinských vztahů už se posunula za hranici vojenské konfrontace.
Vyvstala mnohem zásadnější otázka: může u moci zůstat palestinská vláda, která svou moc čerpá z dohody s Izraelem, když ji vede organizace, jejímž cílem je zničení Izraele?
Tuto otázku, která izraelsko-palestinské vztahy sužuje od chvíle, kdy v lednu zvítězil v parlamentních volbách Hamas, přinesl do popředí únos izraelského vojáka v pásmu Gazy a únos a následná vražda osmnáctiletého izraelského civilisty na Západním břehu.
Mezinárodní společenství vedené „Čtyřkou“ (Spojené státy, Evropská unie, Organizace spojených národů a Rusko) předložilo vládě Hamasu tři podmínky, jež musí splnit, chce-li dosáhnout mezinárodní legitimity a přijímat nadále finanční podporu.
Hamas musí uznat právo Izraele na existenci, zastavit veškeré teroristické aktivity a zavázat se, že bude uskutečňovat všechny dřívější mezinárodní dohody podepsané palestinskou samosprávou.
Tyto podmínky se vnějšímu pozorovateli jeví jako přiměřené.
Hamasu se ovšem zdá, že podkopávají samotný jeho raison d’être .
Konec konců, jde o organizaci oddanou zničení Izraele – její charta vyzývá ke svaté válce proti všem Židům – a ustavení islámského státu v celé historické Palestině.
Podle Hamasu jsou Židé (společně se svobodnými zednáři a dalšími hanebnými organizacemi jako Rotary International a Lions Club) zodpovědní jak za francouzskou a bolševickou revoluci, tak za první i druhou světovou válku.
Není tedy velkým překvapením, že Hamas podmínky Čtyřky odmítl.
Současně se prostřednictvím neurčitého textu nazvaného „Dokument vězňů“ s Hamasem marně pokoušel najít společnou řeč palestinský prezident Mahmúd Abbás (Abú Mázin), zastupující Fatah, který v lednových volbách prohrál.
Dokument měl sloužit jako nepřímé uznání izraelského práva na existenci.
Nic takového se ovšem v seškrtaném textu, jenž Hamas schválil, nevyskytuje.
Právě naopak, text legitimuje pokračující útoky proti izraelským civilistům na Západním břehu, kvůli čemuž je pro Izrael – a pro mezinárodní společenství – nepřijatelný.
Současnou krizi ovšem nelze vyřešit jen slovy.
Jedním z paradoxních důsledků bezmála mesiánské víry Ameriky ve volby coby všelék na neduhy Středního východu je to, že Hamas – vítěz demokratických voleb – získal takovou míru legitimity, jakou nikdy v minulosti neměl.
Na druhou stranu dřívější i současné chování Hamasu dává jasně najevo, že volby považuje pouze za politický nástroj a že je mu vzdálena veškerá oddanost normám a hodnotám, na nichž se zakládá demokracie.
Připomíná to fašistické a komunistické režimy minulosti, které uplatňovaly obdobný utilitaristický přístup k demokracii.
Avšak USA zároveň ve snaze podrýt vládu Hamasu podporují Abú Mázina, takže vrhají stín na důvěryhodnost své vlastní oddanosti demokracii.
Současné násilí se může dále stupňovat a mohlo by zapříčinit pád vlády Hamasu.
Na druhou stranu, diplomatické prostředky by mohly zajistit propuštění izraelského vojáka a zastavit odpalování raket Kásám z Gazy na Izrael – což je každodenní rutina, která zpochybnila věrohodnost nové izraelské vlády ministerského předsedy Ehuda Olmerta.
Zásadním problémem je ale to, že až dosud Palestinci na každé dějinné křižovatce odmítli přijmout kompromis a proto pohořeli s budováním státu.
V roce 1947 odmítli plán OSN na rozdělení země, který vyzýval k založení dvou států v britské Palestině.
Po Dohodách z Osla se v roce 1993 palestinská samospráva, vytvořená pod vládou Jásira Arafata, stala dalším militarizovaným autoritářským režimem, velice podobným Sýrii a Egyptu, a neudělala nic pro zmírnění utrpení palestinských uprchlíků.
Právě tato nečinnost vynesla Hamas k moci.
Dnešní krize je zřetelně první vážnou zkouškou pro Olmerta a jeho plány na další stahování z Izraelem okupovaných území.
Je to však ještě větší zkouška pro Palestince: nechají se radikálním a fanatickým vedením znovu zavést do další národní katastrofy?
Nebo konečně pochopí, že před sebou mají otevřenou budoucnost nezávislosti, suverenity a důstojnosti – ale jedině pokud Izraelcům dopřejí to, co si sami právem nárokují?
Mezinárodní společenství může Palestince tlačit k rozhodnutí.
Toto rozhodnutí a jeho morální cena však zůstávají v rukou samotných Palestinců.
Mohou být vysoké ceny ropy dobré?
Světové ceny ropy překročily 40 USD za barel už vprostřed léta a teď se vyšplhaly několik dolarů nad 50 USD za barel.
Dnešní ceny ropy stále představují jen dvě třetiny skutečného vrcholu z doby íránské revoluce roku 1979 a budoucí trhy předpokládají, že cena ropy opět klesne a ustálí se asi na 45 USD za barel.
Současná vysoká úroveň cen ropy však přiměla prognostiky mírnit své předpovědi hospodářského růstu.
„Vyšší ceny ropy budou přetrvávat," říká americký ekonomický prognostik Allen Sinai. „O to musíme snížit růst a jádrovou inflaci by to mohlo přivést ke zvýšení."
Skutečně, podle Sinaie jsou vyšší ceny ropy „největší riziko...od prasknutí burzovní bubliny v letech 2000-2001."
Sinai zdaleka není osamocen.
Zůstává-li cena ropy na 40 USD za barel, dá se očekávat, že nebude mít téměř žádné dopady na krátkodobý růst světového HDP.
Drží-li se však cena ropy na 60 USD za barel nebo blízko této hodnoty, lze očekávat, že všichni své odhady růstu HDP sníží o 1% ročně.
Hrozí také, že vysoké ceny ropy zpomalí dlouhodobý růst produktivity.
Při vysokých - a volatilních - cenách ropy podniky zaměří své investice spíše na zajištění flexibilního využívání energií než na zvyšování produktivity.
Při 40 USD za barel lze očekávat, že ceny ropy zpomalí dlouhodobé tempo růstu světového potenciálního výstupu o 0,1% za rok.
Při 60 USD za barel lze očekávat, že se „měřené" dlouhodobé tempo růstu světového potenciálního výstupu zpomalí zhruba o 0,3% za rok.
U většiny šoků působících na světovou ekonomiku očekáváme, že centrální banky podniknou nějaké kroky k vyvážení jejich důsledků.
Jakmile začnou být výbory pro podnikové investice opatrnější, očekáváme, že Federální rezervní systém, Evropská centrální banka, Bank of England a další sníží úrokové míry, aby čísla vypadala atraktivněji.
Jestliže spotřebitelé začnou bezuzdně utrácet, očekáváme, že světové centrální banky zvýší úrokové míry, aby zchladily útraty za výstavbu a uvolnily zdroje potřebné k zabránění vzniku inflace vyvolávající nedostatek peněz.
Tato ekonomická logika však neplatí v případě růstu cen ropy.
Ačkoliv se vysoké ceny ropy jeví jako daň uvalená na obchodní činnost, která snižuje agregátní poptávku, zvyšují zároveň inflaci, a to přímo i nepřímo.
Centrální banky reagují na nižší poptávku snížením úrokových měr a na vyšší očekávanou inflaci zvýšením úrokových měr.
Vzhledem k tomu, že vysoké ceny ropy snižují poptávku i zvyšují inflaci, reakce centrálních bank je mizivá či žádná.
Důsledky vysokých cen ropy tedy zasahují ekonomiku, aniž by je světové centrální banky tlumily jako větrolamy.
Přesto pokud se na věc podíváme z hodně dlouhodobé perspektivy, není tak úplně jisté, zda jsou vysoké ceny ropy pro svět jako celek špatné.
Například, kdyby vysoké ceny ropy byly důsledkem daní, následně přerozdělovaných spotřebitelům ropy, byly by jednoznačně dobré.
Jistěže, většina daní s sebou nese silný „převis zátěže": výdaje jsou výrazně vyšší než hodnota dosažených příjmů, kvůli bezpočtu snah potenciálních plátců daně o úniky a obcházení.
Ropná daň však převis zátěže nepřináší.
Naopak, znamená převis přínosů .
Posun k energeticky účinnějším přepravním prostředkům ulehčuje zácpám.
Snahy šetřit náklady úspornějším využíváním energií omezují znečišťování životního prostředí.
Vyšší ceny náhražek ropy motivují výzkum v oblasti dalších energetických technologií - výzkum, který je dnes velice potřebný, máme-li se zítra vypořádat s problémy změny globálního klimatu.
Dobře koncipovaná daň z ropy by také zmenšila poptávku, čímž by snižovala pravděpodobnost, že těm, kdo vlastní zemi nad ropnými ložisky nebo jí vládnou, spadnou do klína neočekávané zisky.
Právě to se před více než deseti lety pokoušel zajistit Lloyd Bentsen, první ministr financí prezidenta Billa Clintona, když navrhoval, aby se americký fiskální deficit uzavřel pomocí „daně dle BTU".
Republikánská strana a Americký ropný institut návrh potopily.
Deset let nato tu máme vysoké ceny ropy, které však nejsou výsledkem dobře promyšlené daně, ani v Americe, ani jinde.
Cenový boom tak nezlepšuje veřejné finance jednotlivých zemí, nýbrž zvyšuje neočekávané zisky držitelů ropných ložisek.
Přežije Indie globalizaci?
Po získání nezávislosti v roce 1947 zůstávala Indie po mnoho let velkou a chudou zemí.
Jedna vláda za druhou přijímaly politiku, která učinila z indického státu motor růstu a rozvoje, přičemž zároveň silně omezovala hospodářské vztahy se zbytkem světa.
Počet obyvatel Indie je dnes mnohem vyssí a země je stále chudá - ne vsak tak chudá, jak mohla být.
Před více než deseti lety totiž indická ekonomika nabrala nový směr, který vedl ke zrychlení růstu a snížení chudoby.
Zahraniční obchod byl liberalizován a vláda odstranila mnohé kontrolní páky na domácí investice.
Jestě příznačnějsí je zřejmě skutečnost, že myslenkové založení mnoha indických intelektuálů a spičkových politiků se proměnilo ve prospěch tržněji orientovaného přístupu včetně větsího začlenění do světové ekonomiky.
Pro rozvoj Indie to představuje klíčový průlom.
Jak ve své nedávné analýze slabého výkonu německého hospodářství po znovusjednocení země podotýká nositel Nobelovy ceny James Heckman, nové příležitosti v oblasti technologií a obchodu zvýsily náklady na zachování statu quo. ,,Vítězem ve světovém obchodu přístí generace,`` uvádí Heckman, ,,se stanou země, které dokážou pružně reagovat prostřednictvím vzdělané pracovní síly.``
Jak ovsem může tak velká a rozmanitá země, jako je Indie, dosáhnout pružnosti potřebné pro začlenění do světové ekonomiky?
Indický prezident Abdul Kalam, který byl zvolen v roce 2002, zdůraznil potřebu dosažení globální konkurenceschopnosti od samotných základů - v rámci každého svazového státu.
Vyzdvižením federální podstaty indického státoprávního uspořádání se prezident přímo dotkl tématu, které se stále více přesouvá do popředí v diskusích o hospodářské reformě v éře globalizace.
Panují obavy, že některé regiony země by mohly střelhbitě směřovat kupředu, zatímco jiné by se topily v chudobě.
Tyto obavy se neobjevují pouze v Indii, ale i v Číně, Jihoafrické republice, Mexiku nebo Brazílii.
Například v Indii by se města Béngalúru a Bombaj mohly stát enklávami srovnatelnými co do polohy a výkonnosti s nejbohatsími průmyslovými zeměmi světa a dokázaly by táhnout celé své svazové státy Karnátaka a Mahárástra k prosperitě.
Naopak státy jako Bihár a Uttarpradés by mohly i nadále setrvávat ve stagnaci a upadat jestě hlouběji do relativní chudoby.
Studie z devadesátých let minulého století jako by tento chmurný scénář potvrzovaly: nerovnoměrnost produktivity práce v jednotlivých indických státech se zvysovala a jejich hospodářský výkon je od sebe stále více vzdaloval.
Bude-li tento trend přetrvávat, dojde nevyhnutelně ke zpochybnění samotné existence a stability Indie jako demokracie s federálním uspořádáním, poněvadž zaostalejsí státy mají větsí počet obyvatel a tvoří větsinu parlamentních volebních obvodů.
Takový vývoj je sice znepokojivý, ale nikoliv neodvratný.
Jistě, hospodářské reformy z devadesátých let poskytly vládám jednotlivých států větsí svodobu při formulování vlastní politiky a jejich rozhodnutí se dramaticky lisila.
Jedním z nejvýraznějsích důsledků hospodářské otevřenosti a globalizace na podnárodní úrovni se navíc stalo nelítostné soupeření státních vlád o přímé zahraniční investice, které se soustřeďují do regionů.
Prohlubující se nerovnosti mezi jednotlivými indickými státy vsak nemusí být pro přežití Indie osudné, a to z několika důvodů:
Výkonové údaje neukazují průkazně na jakoukoliv dlouhodobou divergenci (přestože tok kapitálu - domácího i zahraničního - pochopitelně ovlivňuje růst);
Vnitřní mobilita pracovní síly může mít vyrovnávající efekt, který se neprojeví na výkonových údajích, ale projevil by se na údajích o příjmech států, pokud by byly k dispozici;
V době zahájení reforem se u jednotlivých indických států lisily reakce na ně, větsinou v důsledku nerovností v hospodářské a sociální infrastruktuře - zejména ve skolství a ve zdravotnictví.
Tyto rozdíly vsak lze postupem času snížit uplatňováním vhodné politiky.
V chudých státech, které moudřeji hospodaří s veřejnými financemi, se rychle zvýsila životní úroveň obyvatelstva: význam kvalitní veřejné správy dokládá příklad států Madhjapradés a Rádžastán;
Jiná rozvojová měřítka, jako je Indický index lidského rozvoje (který zahrnuje gramotnost, kojeneckou úmrtnost, přístup k pitné vodě, počet obydlí s pevnými základy, ale i formální vzdělání, poměr obyvatel žijících pod hranicí chudoby a výdaje na hlavu), nevykazují prohlubující se nerovnosti;
Upírání pozornosti výlučně na jednotlivé státy přehlíží problémy soustředěné na nižsích úrovních: dostupné údaje jsou sice jen omezené, ale přesto naznačují, že decentralizace výkonné moci, jež je v současné době uplatňována na úrovni států, by mohla vést k dalsímu zlepsení celkové hospodářské výkonnosti.
Indická centrální vláda si zachovává důležitou roli při řesení problémů chudých.
Transfery vládních financí podnárodním vládám jsou vyjádřením práva vsech občanů na základní veřejné služby.
Chce-li vsak centrální vláda tento slib splnit, musí více liberalizovat.
Musí privatizovat státní podniky, které vysávají veřejné zdroje, pročistit a privatizovat finanční sektor, jenž i nadále zůstává pod tak silnou kontrolou vlády, že téměř znemožňuje fiskální disciplínu na podnárodní úrovni, a zmodernizovat systém mezivládních transferů tak, aby byly zřejmějsí jeho prostředky a cíle.
Takový seznam reforem jistě není úplný, ale jejich uskutečnění by bylo významným krokem k tomu, aby centrální vláda mohla ve spolupráci s jednotlivými státy úspěsně čelit značnému potenciálnímu riziku, které pro Indii představuje globalizace.
Prezident Kalam zcela oprávněně vyzval k politice, jež ,,rozvíjí konkurenceschopnost států, aby mohly vyniknout jak na národní, tak na celostátní úrovni``.
Nyní je na Indii, aby tuto výzvu uvedla v život.
Je načase Írán otestovat
NEW YORK – Většina debat o tom, jak se vypořádat se snahou Íránu vyvinout potenciál jaderných zbraní, se zaměřuje na dvě možnosti.
První je spoléhat na odstrašování a smířit se s Íránem, který má malý jaderný arzenál nebo si jej dokáže během krátké doby sestavit.
Druhou je zahájit preventivní vojenský úder zaměřený na zničení kritických částí íránského programu a zadržení jeho pokroku odhadem alespoň o dva roky.
Teď se ale objevila třetí možnost: dojednání určitého stropu pro jaderný program, který by pro íránskou vládu nebyl příliš nízký a pro Spojené státy, Izrael a zbytek světa zase příliš vysoký.
Ve skutečnosti se tato možnost objevuje už roky – zazněla už v několika kolech jednání.
Co se však změnilo, je kontext.
Přitom právě změny kontextu mohou mít zásadní význam, jelikož o výsledku přímých rozhovorů téměř vždy rozhoduje, co se stane mimo jednací stůl.
Nejdůležitější jednotlivou změnou v kontextu je rychle se zhoršující stav íránského hospodářství.
Četné finanční a ropné sankce, jež byly v posledních měsících a letech zavedeny, začínají bolet.
Jsou koncipovány tak, že nekomplikují íránský jaderný program přímo, ale spíše zvyšují cenu, již íránští vůdci musí platit za uskutečňování svých jaderných ambicí.
Uvažovalo se (či spíše doufalo), že bude-li vedení Íránu nuceno volit mezi přežitím režimu a jadernými zbraněmi, zvolí to první.
Tuto hypotézu možná už brzy prověří realita.
Íránská měna riál se v posledních týdnech propadla o zhruba 40 %, což v zemi strmě zvýšilo míru inflace a ceny, jež Íránci musí platit za import a mnohé základní zboží.
Výsledkem jsou první známky vážné veřejné nespokojenosti s režimem od násilného potlačení Zeleného hnutí v roce 2009.
Reptá i íránská obchodní vrstva, jedna z opor klerikálního establishmentu, jenž zemi vládne od revoluce roku 1979.
Skutečnou změnu při jednáních by mohly přinést i další faktory.
Otřesy v arabském světě naznačují, že žádný režim na Středním východě není pevně usazený; íránští vůdci by museli být slepí, aby si toho nevšimli.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu ve svém projevu v Organizaci spojených národů koncem září projevil ochotu dát sankcím více času, přinejmenším do léta 2013.
Objevují se přitom známky, že bez ohledu na to, kdo zvítězí v listopadových prezidentských volbách, by USA patrně mohly uskutečnit ozbrojený úder, jehož potenciální ničivý účinek by byl mnohem větší, než kdyby Izrael zasáhl sám.
Kompromis by Íránci mohli opět vyhodnotit jako menší z hrozeb, jimž čelí.
Až doposud byla jednání přinejlepším nesoustavná.
Kompromis navrhovaný íránskými představiteli se ani zdaleka neblíží tomu, co by museli akceptovat, aby předešli vojenskému zásahu a dosáhli uvolnění sankcí.
Teď je však načase předložit Íránu ucelený balíček – co musí udělat a co bude odměnou, pokud bude souhlasit.
Bylo by rovněž nutné stanovit Íránu lhůtu pro přijetí takové dohody, jinak bude využívat dalších jednání, aby si kupoval čas na zdokonalování svého jaderného potenciálu.
Přesné podmínky by teprve bylo potřeba stanovit, ale Írán by se musel vzdát veškerého uranu, který obohatil na 20 %, a obohacování na tuto úroveň ukončit.
Dále by musel přijmout určitý strop pro množství uranu, které by směl vlastnit či obohacovat na nižší úrovně.
Nezbytná by mohla být také omezení počtu odstředivek a míst, kde bude dovoleno je umístit.
Inspekce by musely být časté a dotěrné, aby okolní svět ujistily o tom, co Írán dělá – či přesněji o tom, co nedělá.
Na oplátku by Írán získal podstatnou úlevu díky uvolnění těch sankcí, které na něj byly uvaleny v reakci na jeho jaderný program.
Podstatné součásti nabídky by se navíc měly zveřejnit.
Pokud by se režim vzepřel, musel by vlastním lidem vysvětlit, proč nebyl ochoten vzdát se programu vývoje jaderných zbraní navzdory rozumné nabídce USA, která nebyla nastavena tak, aby Írán pokořila, a která v případě přijetí slibovala výrazné zlepšení životních úrovní v Íránu.
Je možné, že nový ekonomický a politický kontext íránské vládce přivede k přijetí toho, co až doposud odmítali.
Pokud naopak režim zůstane odhodlaný prosazovat své jaderné cíle bez ohledu na důsledky, budeme vědět, že ke dvěma prvním možnostem neexistuje alternativa: buď útok na íránská zařízení, anebo smíření s jaderně vyzbrojeným Íránem.
Oba výsledky jsou potenciálně nebezpečné a nákladné, ale je třeba dát veřejnosti, zejména americké, jasně na vědomí, že před propuknutím střetu odmítl alternativu k válce právě Írán.
Kdyby došlo k nejhoršímu, bylo by rovněž dobré, aby ostatní vlády věděly, že USA a/nebo Izrael dospěly k rozhodnutí zaútočit až poté, co Íránu nabídly východisko, jímž by si zachránil tvář.
Bylo by pak méně náročné po případném úderu udržet Írán pod ekonomickým tlakem.
Zveřejnění dává smysl i z dalšího důvodu: íránský lid by měl vědět, že útok proti jeho vlasti si země zapříčinila z velké části sama.
Toto poznání by mohlo utlumit reaktivní stmelení Íránu „pod jedním praporem“, a tedy nevyloučit, že časem dojde ke změně režimu.
Obvykle máme za to, že diplomacie je něco, co se odehrává v utajení; občas je však lepší ukrýt se všem na očích.
Takový okamžik právě teď nastal.
Rozhodující je však čas; diplomacie musí kráčet rychleji, nechce-li aby ji předstihl íránský marš k jaderné zbrani – a současně i ke konfliktu.
Přežije Itálie Berlusconiho?
Jestliže se sice jako pravděpodobné jeví to, že historie bude Silvia Berlusconiho hodnotit jako méně významného ministerského předsedu Itálie, určitě si jej zapamatuje jako premiéra neobyčejného – a neobyčejně bizarního.
Slíbit jednu věc a realizovat jinou nebyla ani tak slabost jeho vlády, jako spíše její jednotící princip.
Vzhledem k nevyzpytatelnosti Berlusconiho vlády není překvapivé, že od voleb v roce 2001, kdy se vrátil k moci, ve všech dalších volbách – správních, regionálních i evropských – zvítězila středolevá koalice l’Unione.
Vyhlídky levice v nadcházejících parlamentních volbách přesto nejsou zdaleka jisté a Berlusconi, jak se zdá, není odsouzen k nezdaru.
Vzhledem k hospodářským poměrům v zemi by si člověk myslel, že Itálie je zralá na ráznou změnu.
Za poslední čtyři roky dosahoval průměrný růst příjmů pouhých 0,3%, oproti 1,5% v Evropské unii, a v posledních dvou letech se opět začal zvyšovat státní dluh.
Navíc strategií Berlusconiho vládní středopravé koalice Casa della Libertà je šlapat vodu a čekat, až zrychlí evropské hospodářství, místo aby řešila italské strukturální nedostatky.
Vláda je proto kritizována nejen odbory, ale i sdružením zaměstnavatelů Confindustria, jež v roce 2001 ministerskému předsedovi Berlusconimu dávalo silnou podporu.
Dále je tu přetrvávající střet zájmů mezi Berlusconim-premiérem a Berlusconim-magnátem, jenž vlastní veřejné licence, díky nimž je polomonopolistou v oblasti médií a televizní reklamy.
Během Berlusconiho pobytu ve funkci se jeho obrovský osobní majetek ztrojnásobil.
Ač jeho parlamentní většina přijala mnoho zákonů, jež prosazují jeho osobní zájmy a ulehčila mu některé z jeho právních těžkostí, na začátku března byl Berlusconi opět obviněn z korupce a daňového podvodu.
Berlusconiho ministři se stěží chovali vzorněji.
Dva byli donuceni k rezignaci v odstupu jediného měsíce.
Roberto Calderoli, přední představitel strany Lega Nord, třetí největší vládní partaje, vyvolal nepokoje v Libyi, když si oblékl tričko potištěné nechvalně proslulými karikaturami proroka Muhammada.
Francesco Storace, bývalý ministr zdravotnictví a čelný člen strany Alleanza Nazionale, druhé největší ve vládě, je podezřelý z organizace politické špionáže, v jakési aféře Watergate po italsku.
Avšak navzdory katastrofickému ekonomickému i mravnímu vysvědčení vlády průzkumy veřejného mínění naznačují vedoucí postavení l’Unione o pouhé asi čtyři procentní body – což je vzhledem k počtu nerozhodnutých voličů příliš málo na odhadování výsledku voleb.
Takže co Berlusconiho a jeho koalici stále drží ve hře?
Berlusconiho předvolební kampaň se v prvé řadě, ve stylu kampaně za znovuzvolení prezidenta Bushe v roce 2004, zaměřuje na zaktivizování jeho nejoddanějších příznivců a mobilizaci rostoucího počtu voličů, již se v posledních letech voleb neúčastnili.
Při tomto snažení se nijak nerozpakuje využít svého televizního polomonopolu, aby velebil údajné úspěchy své vlády.
Rétorika jeho kampaně vyzdvihuje antikomunismus s důrazem, jehož jsme v Itálii nebyli svědky od roku 1948, a doplňuje jej o obranu rodiny a hodnoty uctívané římskokatolickým establishmentem, třebaže církev se zatím vtažení do kampaně brání.
Berlusconiho koalici rovněž nahrává slabost l’Unione.
Její lídr Romano Prodi získal mimořádnou všeobecnou podporu, když pro něj ve vůbec prvních italských primárních volbách hlasovaly více než čtyři miliony lidí.
Přesto Prodi zůstává vůdcem bez partaje, uprostřed příliš mnoha stran.
Jistěže, soudržnost l’Unione se zpevnila: dvě hlavní strany (Democratici di Sinistra a Democrazia e Libertà – la Margherita) se spojily pod symbolem olivovníku, ostatní strany schválily podrobný vládní program o 280 stranách a levicová Partito della Rifondazione Comunista vyslala jasné signály o umírnění a loajalitě vůči koalici.
Z hlediska voličů ovšem zůstává dojem roztříštěnosti.
Konečně nejistota ohledně výsledku neodráží tolik chování voličů, ale spíše změnu volebního systému.
V posledním desetiletí Itálie používala většinový volební systém upravený o poměrný podíl.
Díky tomuto systému Casa della Libertà v roce 2001 proměnila malou všeobecnou většinu v rozhodnou většinu parlamentní.
Když je však letos na obzoru podobný výsledek pro l’Unione, středopravá parlamentní většina jen několik měsíců před koncem svého funkčního období změnila volební zákon.
To připomíná vojsko, které ze strachu z porážky na bitevním poli otráví na ústupu vodu ve studních.
Poměrný systém bez preferenčních hlasů pro jednotlivce znamená, že poslance nebudou volit občané, ale stranické sekretariáty a že se kvůli neexistenci účinného volebního prahu rozroste počet stran.
Ačkoliv volební lístek bude 40 centimetrů dlouhý, aby se na něj vešly symboly všech starých i nových stran, nebude obsahovat jméno jediného kandidáta.
Nejhorším problémem je však to, že většinový systém v senátu by mohl vést k tomu, že tu získá moc jiná většina než v poslanecké sněmovně, což by mohlo zapříčinit legislativní paralýzu.
Navíc ve stejnou dobu, kdy se rozpouští parlament, končí mandát prezidenta Carla Azeglia Ciampiho, což znamená, že jeho nástupce, zvolený novým parlamentem, by musel nominovat vládu bez většiny v obou komorách.
Berlusconi i Prodi vyloučili velkou koalici po vzoru Německa – skutečně jde o výsledek, který se zdá obzvlášť nepravděpodobný po předvolební kampani, během níž oba soupeři důrazně naznačili, že jejich vyzyvatel nemá legitimní právo vládnout.
Současně platí, že uspořádání dalšího hlasování by otázku volebního zákona nijak nevyřešilo.
Hádanka Berlusconiho přežití reflektuje obecnější evropský hlavolam.
Mnozí Evropané, nejen Italové, jsou nervózní a nejistí ohledně toho, kam kontinent míří.
Nepřekvapuje tedy, že oportunistovi a šarlatánovi, jako je Berlusconi, je dopřáno sluchu.
Italové se musí rozhodnout, jakou Itálii chtějí, mají-li mít lídry potřebného významu.
Dokáže Koizumi zachránit Japonsko?
Cannabis a mozek
Evropu i Ameriku zachvátila mocná vlna diskusí o legalizaci marihuany pro osobní potřebu.
Británie už vlastně prakticky používání marihuany dekriminalizovala.
Jsem neuroložka a tato diskuse mě tudíž velice zajímá.
Jeden z často citovaných argumentů pro legalizaci či dekriminalizaci marihuany se týká skutečnosti, že zde chybí oběť.
Přitom ale nejméně čtyři zprávy publikované ve významných lékařských časopisech (Ramstrom, 1998; Moskowitz, 1985; Chesher, 1995 a Ashton, 2001) potvrzují opak.
Ve studii pilotů kouřících jen jednu běžně velkou cigaretu byl rozdíl mezi kontrolní skupinou, která požívala placebo, a skupinou, která kouřila cannabis, rozdíl až 50 hodin po požití drogy.
K dalším přítěžím pro společnost jsou nehody doma či v práci, dosažení nedostatečného vzdělání, zhoršený výkon v zaměstnání a zvýšené náklady na zdravotní péči.
Dalším argumentem pro zmírnění našeho přístupu ke cannabis je, že tato látka není návyková.
Definovat "návyk" či "návykovost" je samozřejmě složité, ale pokud je hodnotíme jako schopnost či neschopnost vzdát se návyku, existuje mnoho důkazů, že cannabis vyvolává závislost.
Podle nedávných studií dnes mnoho amerických, britských i novozélandských uživatelů této drogy vyhledává léčbu ze své závislosti.
Další studie dokládají, že deset procent uživatelů chce přestat nebo svou spotřebu omezit, ale nedokáže to, a další referát z roku 1998 uvádí, že závislými se stává 10 až 15 procent uživatelů.
Nedávno bylo zjištěno, že k abstinenčním symptomům dochází už po třech dnech mírného užívání.
S intenzivními kuřáky je to mnohem horší: rehabilitační odborník dr.
Bryan Wells píše, že "poprvé sleduji u intenzivních kuřáků marihuany cosi, co připomíná abstinenční syndromy konzumentů tvrdých drog".
Dalším z argumentů ve prospěch mírných zákonů o marihuaně je rovněž její údajný blahodárný účinek při stavech bolesti.
Dosavadní důkazy jsou ovšem ojedinělé; je totiž nesnadné vyloučit efekt placeba.
Čeká se na výsledky klinických testů.
Je ovšem nutno rozlišovat mezi drogami a léky, podobně jako u opiátů.
Je-li cannabis analgetikum, pak musí mít silný účinek na mozkovou činnost.
Existuje mnoho studií o účinku marihuany na mozek, konkrétně na oblast paměti (hippocampus), emocí (mezolimbický systém) a pohybu (bazální uzliny).
Cannabis má vliv na celou řadu chemických systémů a působí prostřednictvím svého vlastního "receptoru", svého vlastního molekulárního terče.
Od alkoholu je cannabis nutno odlišovat proto, že v těle se přirozeně vyskytuje analog cannabisu, podobně jako v případě morfia.
Látka, která působí na celou řadu přenosových systémů, je svým způsobem sama přenašečem.
To snad ani není příliš překvapivé, neboť cannabis má prokázaný účinek na psychiku: vyvolává totiž nejen euforii, ale také často opomíjené stavy úzkosti, paniky a paranoii.
Popsány jsou rovněž poruchy psychického rázu, zhoršené soustředění a výpadky paměti.
Nebezpečným, a zřídka připomínaným faktem je to, že tyto účinky mohou být dlouhodobé.
Jedná nedávná studie srovnávala bývalé kuřáky, kteří marihuanu požívali devět let a tři poslední měsíce abstinovali, se skupinou, která drogu konzumovala 10 let, a další skupinou, která kouřila drogu tři roky.
Ve všech případech byla častost konzumace zhruba 10 až 19 dnů v měsíci.
Ve všech případech byly ve srovnání s kontrolními subjekty zjištěny poruchy soustředění a pozornosti bez ohledu na to, zda testované osoby s kouřením přestaly či nikoliv.
U subjektů, kteří s kouřením přestali, se na rozdíl od pokračujících kuřáků soustředění zčásti zlepšilo, ovšem jejich výkon byl stále pod úrovní kontrolního vzorku a míra jejich poruchy byla závislá na délce požívání drogy.
Nejvíce znepokojujícím závěrem této studie je, že s pokračující abstinencí nedochází ke zlepšení psychického stavu subjektů.
Vzhledem k tomu, že se tyto dlouhodobé účinky zdají nevratné, má kouření marihuany dopad na patologii mozku.
Protože však byla většina těchto dat získána studiem izolovaných systémů, lze namítnout, že z takových údajů nelze nic dedukovat.
Důkazy však svědčí o tom, že dlouhodobé účinky musí mít fyzický základ.
Protiargumentem k tomuto názoru je vyzvat někoho, kdo soudí, že existuje "bezpečná" dávka marihuany, která má nulový účinek na mozkovou činnost, aby se pokusil takové množství definovat.
Totiž i dávka srovnatelná s množstvím látek v jedné cigaretě či odpovídající množství aktivních složek THC v plazmatu dokáže během šesti dnů zahubit 50 procent neuronů v hippocampu (oblast paměti v mozku).
Lidé si navíc neuvědomují, že THC obsažené v cannabis zůstává v těle více než pět dnů.
Množství, které v těle nosí pravidelní uživatelé marihuany, je mnohem větší, než si běžně myslíme.
Krom toho je nelehké určit přesné množství této látky, protože existuje mnoho variant marihuany s různou silou.
Vzhledem k lišícímu se množství podkožního tuku a bohužel také různé náchylnosti k psychóze je pak téměř nemožné určit, nakolik určité množství této drogy zapůsobí na konkrétního jedince.
Cannabis má podle všeho vážný dopad na myšlenkové pochody; já jej definuji jako personalizaci mozkových obvodů, které odrážení zážitky jedince.
Látka s vlastnostmi podobnými přenašečům a navíc s tak silnými účinky prostě musí mít na tyto obvody vliv.
Marihuanovým kouřem si tak kuřáci vlastně udí mozek.
Může jediná mezinárodní finanční architektura vyhovovat všem?
CAMBRIDGE: Vedoucí představitelé G8 opustili Kolín nad Rýnem, aniž se dohodli na jakékoli zásadní instituční reformě světového finančního systému.
Předtím, než se do toho pustili, měli se ovšem zamyslet nad následujícím scénářem.
Deregulace finančního trhu v nejmenované zemi nastartuje úvěrovou revoluci a ceny majetku a nemovitostí vyletí na nevídanou hladinu.
Dluh soukromého sektoru, čím dál víc krátkodobý, se během pěti let vyšplhá z 85 % na 135 % hrubého národního produktu.
Se vzestupem reálné hodnoty měny klesá export, zvětšuje se deficit platební bilance a vláda se zuby nehty brání devaluaci.
Nedlouho poté ukáže devaluace v sousední zemi, jak umí být ekonomika citlivá vůči ztrátě mezinárodní důvěry.
Zahraniční věřitelé náhle omezují krátkodobé půjčky.
Centrální banka se snaží udržet měnový kurz, nakonec je však donucena kurz měny uvolnit.
Výsledkem je zhroucení měny a příval bankrotů.
Ekonomika země čelí největší hospodářské krizi za několik posledních desetiletí.
Hovořili jsme o Mexiku v letech 1994-1995?
Nebo snad o Thajsku či Jižní Koreji v letech 1997-1998?
Kdepak: šlo o Švédsko v letech 1992-1993.
Podobnost mezi tehdejší švédskou krizí a nedávnými krizemi v nejvýznamnějších zemích s rozvíjející se ekonomikou připomíná, že v dnešním světě poznamenaném pohyblivým kapitálem mohou finanční krize postihnout různé země, nehledě na jejich strukturu.
Překonaný kapitalismus, korupce, slabá ruka zákona, malá průhlednost, nedostatečná finanční regulace a dohled, chabé řízení velkých firem, neuplatňování konkurzních řízení, nedostatečně otevřený kapitálový účet, přehnaně ambiciózní průmyslová politika – to vše jsou rysy asijských zemí, které prý urychlily asijskou finanční krizi.
Stěží jsou to ale rysy Švédska, či Finska nebo Norska, které v letech 1992-1993 také prožily vážnou finanční bouři.
Názor, že tyto strukturální rysy hrají v krizi klíčovou roli, se nicméně v oficiálních kruzích těší značné oblibě.
Důsledek takového pohledu je zcela osobitý: mezinárodní společenství se zavázalo zreformovat rozvíjející se ekonomiky ve východní Asii a v jiných částech světa.
Jeden příklad za všechny: memorandum jihokorejské vlády týkající se ekonomické politiky předložené 10. května tohoto roku Mezinárodnímu měnovému fondu věnuje jednu a půl strany makroekonomické politice a dvanáct hutně popsaných stran privatizaci, restrukturalizaci finančního sektoru, finanční regulaci a dohledu, restrukturalizaci firem, liberalizaci operací na obchodních a kapitálových účtech, zvýšení průhlednosti, zpětné kontrole a finančním zprávám.
Ironií v tomto případě je, že kladení podmínek se na rozvojové země valí přesně ve chvíli, kdy se ukazuje, že toho víme pramálo o tom, jak funguje světová ekonomika a o tom, co potřebují malé země k tomu, aby prosperovaly.
Alan Greenspan k tomu nedávno upřímně poznamenal: „O fungování mezinárodního finančního systému jsem se toho naučil mnohem více za posledních dvanáct měsíců, než za celých uplynulých dvacet let.“
Vnucování Washingtonem odsouhlaseného pohledu na ekonomickou politiku rozvojovým zemím může být nakonec zrádné, třebaže je tento souhlas dnes upraven novými mezinárodními standardy a normami a reformami tzv. „druhé generace“.
Za prvé, nový soubor vnějších pravidel je doprovázen neoliberálním modelem ekonomického vývoje, který není ověřen praxí, a který předem uzavře cestu vývojovým strategiím, jež v minulosti fungovaly, a jiným strategiím, jež by mohly fungovat do budoucna.
Zúžení státní autonomie při formování vývojové strategie je obětí, kterou rozvojovým zemím nikdo nevynahradí.
Za druhé lze pochybovat o tom, že nová strategická agenda bude pro mezinárodní finanční systém zárukou bezpečnosti.
Dokud kapitálové toky zůstanou ve srovnání s likvidním majetkem jednotlivých vlád vysoké a dokud zůstanou vratné, stane se mezinárodní ekonomie obětí cyklicky se opakujících období rozmachů a krachů.
Pokud se zaměříme na vnitřní strukturální reformy v rozvojovém světě, je zde reálné riziko, že současný přístup povede k uspokojení nad krátkodobými kapitálovými toky, což systémové riziko dále zvyšuje, a nikoli snižuje.
Nesnáze při zavádění většiny z diskutovaných institučních reforem jsou silně podceňovány.
Dnešní rozvinuté země nepřišly ke svým institucím přes noc.
Bylo by hezké, kdyby se země třetího světa mohly nějak dostat k institucím prvního světa; to se však s jistotou stane až ve chvíli, kdy se země třetího světa stanou zeměmi světa prvního.
Protože i ekonomická politika se řídí módními trendy, měli bychom být skromnější v předepisování strukturálních programů pro rozvojové země – především pro ty země (například ve východní Asii), které zavrhly konvenční rozum a zavedly heterodoxní strategie.
Skutečnost je taková, že naše předepisování často překračuje možnosti teoretických úvah či empirických příkladů.
Neznalost vyžaduje skromnost.
Vraťme se ke Švédsku v roce 1992.
Jak tedy Švédové vyřešili onu krizi?
Především uzákonili všeobecnou záruku za celý bankovní systém, aby zabránili šířící se panice (zajištěním plošné ochrany všem kromě akcionářů).
Následovala rekapitalizace bankovního sektoru.
Dále zahájili expanzivní monetární politiku a umožnili pokles úrokových sazeb.
Nebránili se zvyšování rozpočtového deficitu.
Skutečný hrubý domácí produkt se začal zotavovat v roce 1994 po celých třech letech krize.
Představte si, že by Švédsko bylo běžnou rozvojovou zemí, a že by do země byl povolán Mezinárodní měnový fond.
Co by Fond doporučil?
Nejspíše uzavření bank, vyšší úrokové sazby a tvrdší daně, aby se obnovila důvěra v trh.
A bezpochyby také mnoho strukturálních změn.
Pozornosti Mezinárodního měnového fondu by dozajista neunikl fakt, že veřejný sektor hraje ve Švédsku důležitou ekonomickou roli: daně jsou vysoké, zaměstnanost ve veřejném sektoru je vysoká a vládní výdaje dosahují téměř polovinu hrubého domácího produktu.
Určitě ta nejlepší příležitost pro strukturální reformu: rozmetání státu starajícího se o blaho občanů.
Závisela by pomoc Měnového fondu na zásadních reformách na trhu práce a v systému sociálního zabezpečení?
Pravděpodobně ano.
Bylo by na tom Švédsko dnes lépe?
Nejspíš ne.
Bylo by dobré, kdyby Mezinárodní měnový fond tímto způsobem rozšířil své podmínky?
Téměř určitě ne.
Může být Rusko velké?
CAMBRIDGE – V padesátých letech minulého století se mnoho Američanů obávalo, že Sovětský svaz předčí Spojené státy v roli vedoucí světové mocnosti.
Sovětský svaz měl největší rozlohu na světě, třetí nejvyšší počet obyvatel, druhou největší ekonomiku a těžil více ropy a plynu než Saúdská Arábie.
Navíc SSSR disponoval téměř polovinou světového arzenálu jaderných zbraní, měl ve zbrani více mužů než USA a měl nejvíce osob zaměstnaných v oblasti výzkumu a vývoje.
V roce 1952, pouhý rok po USA, odpálil vodíkovou pumu a v roce 1957 vyslal jako první do vesmíru družici.
Z hlediska měkké síly byla komunistická ideologie v poválečné Evropě atraktivní díky svému antifašistickému založení a ve třetím světě pak díky svému ztotožnění se s hnutími za národní nezávislost.
Sovětská propaganda navíc aktivně přiživovala mýtus o nevyhnutelném vítězství komunismu.
Nikita Chruščov se v roce 1959 slavně holedbal, že Sovětský svaz překoná USA do roku 1970, nejpozději do roku 1980.
A ještě v roce 1976 sdělil Leonid Brežněv francouzskému prezidentovi, že do roku 1995 ovládne komunismus svět.
Podobné předpovědi se opíraly o uváděná roční tempa hospodářského růstu ve výši 5-6% a zvýšení podílu SSSR na globálním hospodářském výkonu z 11% v roce 1950 na 12,3% v roce 1970.
Poté však sovětské tempo růstu a podíl na globálním výkonu začaly setrvale klesat.
V roce 1986 označil Michail Gorbačov sovětskou ekonomiku za „velmi narušenou.
Ve všech ukazatelích zaostáváme“.
O rok později sdělil ministr zahraničí Eduard Ševardnadze svým představitelům: „Vy a já reprezentujeme velkou zemi, která v posledních 15 letech stále více ztrácí své postavení jednoho z předních průmyslově rozvinutých států.“
Při zpětném ohlédnutí je překvapivé, jak šíleně nepřesné bylo západní hodnocení sovětské moci.
Koncem 70. let tvrdil „Výbor pro přítomné nebezpečí“, že sovětská moc překonává moc USA, a volby ve Spojených státech v roce 1980 tyto obavy reflektovaly.
Přesto se v roce 1991 Sovětský svaz rozpadl.
Po zhroucení Sovětského svazu se Rusko značně zmenšilo teritoriálně (na 76% rozlohy SSSR), demograficky (na 50% populace SSSR), ekonomicky (na 45% výkonu SSSR) i co do vojenského personálu (na 33% ozbrojených sil SSSR).
Navíc se prakticky rozplynula měkká síla komunistické ideologie.
Rusko nicméně mělo téměř 5000 rozmístěných jaderných zbraní a více než jeden milion příslušníků ozbrojených sil, i když jeho celkové vojenské výdaje činily pouze 4% celkových světových výdajů (oproti 40% v případě USA) a nesmírně se snížila i jeho schopnost uplatňovat vlastní moc v globálním měřítku.
Pokud jde o ekonomické zdroje, představovalo HDP Ruska – 2,3 bilionu dolarů v době získání nezávislosti – 14% HDP Spojených států a jeho příjem na hlavu (měřený paritou kupní síly) činil 16 000 dolarů, což bylo zhruba 33% příjmu na hlavu v USA.
Jeho ekonomika byla silně závislá na příjmech z prodeje ropy a plynu, přičemž špičkové technologie představovaly pouhých 7% jeho výrobního exportu (oproti 28% v případě USA).
V oblasti měkké síly mělo Rusko navzdory atraktivitě tradiční ruské kultury jen malý globální vliv.
Řečeno slovy ruského analytika Sergeje Karaganova, Rusko musí využívat „tvrdou sílu včetně síly vojenské, protože žije v mnohem nebezpečnějším světě, před nímž se nemá za koho ukrýt, a protože má jen malou měkkou sílu – tedy společenskou, kulturní, politickou a hospodářskou atraktivitu“.
Rusko už nebrzdí komunistická ideologie ani zatěžující systém centrálního plánování, a přestože etnické rozdrobení zůstává hrozbou, jeho pravděpodobnost se snížila.
Zatímco etničtí Rusové představovali pouhých 50% obyvatel Sovětského svazu, v ruské federaci tvoří 81% populace.
Politické instituce potřebné k efektivnímu fungování tržní ekonomiky však do značné míry scházejí a korupce je rozbujelá.
Ruský loupežnický kapitalismus postrádá efektivní regulaci, která vytváří důvěru v tržních vztazích.
Ve veřejném zdravotnictví panuje zmatek, úmrtnost se zvýšila a porodnost klesá.
Průměrný ruský muž se dožívá 59 let – to je na rozvinutou ekonomiku mimořádně málo.
Odhady demografů z Organizace spojených národů naznačují, že se počet obyvatel Ruska může do poloviny století snížit z dnešních 145 milionů na 121 milionů.
Variant možného budoucího vývoje Ruska je mnoho.
Jedním extrémem je vize Ruska coby industrializované banánové republiky, kterou kvůli zkorumpovaným institucím a nepřekonatelným demografickým a zdravotnickým problémům čeká nevyhnutelný úpadek.
Jiní lidé tvrdí, že reforma a modernizace umožní Rusku překonat problémy a že současné vedení země jde právě tímto směrem.
Koncem roku 2009 pronesl prezident Dmitrij Medveděv burcující výzvu, aby Rusko modernizovalo svou ekonomiku, zbavilo se ponižující závislosti na přírodních zdrojích a skoncovalo s postoji v sovětském duchu, které podle prezidenta brání snaze Ruska zůstat světovou velmocí.
Jak ovšem tvrdí Katinka Baryschová z Centra pro evropskou reformu, koncept modernizace v podání vedoucích ruských představitelů je přehnaně statický, obzvláště s přihlédnutím k faktu, že veřejné instituce fungují tak špatně. „Inovativní ekonomika potřebuje otevřené trhy, rizikový kapitál, svobodně uvažující podnikatele, rychlé konkurzní soudy a solidní ochranu duševního vlastnictví,“ konstatuje Baryschová.
Místo toho v Rusku existují „rozsáhlé monopoly, všudypřítomná korupce, dusivé státní zásahy a slabé a protichůdné zákony“.
Nefunkční vláda a všeprostupující korupce ztěžují modernizaci.
Prezident Alfa Bank Peter Aven tvrdí, že „z ekonomického hlediska [Rusko] stále více připomíná Sovětský svaz.
Je zde obrovská závislost na ropě, potřeba kapitálu a potřeba seriózních reforem, přičemž sociální zatížení je velmi silné.
Hlavní hrozbou je stagnace.“ Nejmenovaný ruský ekonom dokonce přímo tvrdí, že „neexistuje konsensus ve prospěch modernizace“.
Ať už je výsledek jakýkoliv, díky své zbytkové jaderné síle, obrovskému lidskému kapitálu, zběhlosti v kybertechnologiích a poloze v Evropě i Asii bude mít Rusko dostatek prostředků, aby globalizovanému světu způsobilo značné problémy, nebo mu naopak výrazně pomohlo.
Na reformě Ruska máme zájem všichni.
Lze Rusko zachránit?
MOSKVA – Ruská ekonomika kolabuje, ale situace by mohla být ještě horší.
Globální hospodářská krize konečně vládu přinutila zavést rozumné politiky, čímž zažehnala katastrofu – alespoň prozatím.
Oficiální prognózy ruského růstu HDP v roce 2009 sice zůstávají kladné, ale většina analytiků, včetně vládních funkcionářů, se připravuje na krušnou recesi, která ostatně podle všeho začala už ve čtvrtém čtvrtletí roku 2008.
Zhroucení akciového trhu – pád o 72%, nejhorší na rozvíjejících se trzích – je toho jen nejviditelnějším projevem.
I ruští oligarchové dávají do zástavy jachty a prodávají soukromé tryskáče.
Přibývá známek politické nestability.
Oblíbenost ruského prezidenta i předsedy vlády jde v průzkumech ke dnu.
Začaly se objevovat masové pouliční protesty a v jejich čele nestojí opoziční politické strany, ale dělníci a středostavovské rodiny, jež postihuje propouštění a klesající mzdy.
Nejpodstatnější je, že nespokojenci požadují, aby odstoupila vláda – ještě před rokem něco nepředstavitelného.
Vzhledem k propadu cen ropy oproti vrcholu o 70% (a podobným cenovým pádům u kovů, dalšího významného ruského vývozního artiklu) není divu, že Rusko čelí závažným ekonomickým potížím.
Růst je v ohrožení, rubl je slabý a vládní rozpočet v deficitu.
Nicméně ruské vládě i soukromému sektoru se prozatím daří tuto bouři celkem ve zdraví přečkat.
Kritici režimu Vladimíra Putina tvrdí, že ruský politický systém je příliš centralizovaný a za dnešní ekonomické smršti mu hrozí pád.
Ideologie režimu ostatně klade stát a loajalitu k jeho vládcům nad soukromé vlastnictví i nad zásluhy.
Až krize udeří plnou silou, vláda znárodní největší banky a podniky a výsledná neefektivita pohřbí ruskou ekonomiku, právě tak jako odsoudila do záhuby Sovětský svaz.
Ruská vláda se v přístupu ke krizi skutečně dopustila vážných chyb.
V neúspěšné snaze podpořit padající ceny na burze použila peníze daňových poplatníků k nákupu firemních akcií.
Není pravděpodobné, že by se vládě tato investice v nejbližší době vrátila.
Vláda rovněž příliš otálela s devalvací rublu.
Lze sice tvrdit, že jednorázová devalvace by byla riskantní, protože by mohla vyvolat paniku, ale postupné znehodnocování mělo začít dřív.
V posledních dvou měsících roku 2008 centrální banka nechala rubl oslabovat o 1% za týden, pak o 2-3% týdně.
Teď zřejmě ještě potřebuje pokles o dalších 10%.
Přitom centrální banka nechala během obrany této pomalé korekce krvácet rezervy, zatímco komerční banky se v očekávání dalšího poklesu rublu drží dolarů.
Třetí chybou bylo zvýšení dovozních cel, zejména u importu automobilů.
Bylo to nejen ekonomicky pošetilé (jelikož automobilový průmysl, tak jako ostatní sektory konkurující dovozům, nesporně ochrání slábnoucí rubl), ale také politicky nebezpečné.
Majitelé aut jsou movitá, společensky aktivní skupina, již lze snadno zorganizovat.
Pouliční protesty proti dovozním clům se staly první všeobecnou vzpourou, již Rusko po mnoha letech zažilo.
Přesto se jedná o chyby relativně malé a napravitelné.
Konečně ruská vláda neočekávaně přijala rezolutní a povětšinou správná ekonomická rozhodnutí.
Zaprvé předešla krachu bankovní soustavy.
Četné ruské banky byly silně exponované na zahraničních trzích, takže jakmile krize udeřila, dolehly na ně tíživé finanční problémy.
Vydatná injekce likvidity ze strany vlády zajistila, že nepadla žádná velká banka, a krachy drobných bank byly zúřadovány překvapivě spořádaným způsobem.
Navíc krize prozatím nevyústila v zásadní znárodňování soukromých podniků.
Vláda mohla krize využít ke znárodnění všech bank a firem ve finanční tísni.
Neučinila tak, navzdory svým stále ohromným zahraničním rezervám, které jí dávají prostředky na odkup valné části ekonomiky za ceny likvidačního výprodeje.
Namísto toho vláda přinejmenším doposavad většinou poskytuje (vysoce úročené) půjčky a nepouští se do rozsáhlých odkupů akcií.
Neprobíhá ani finanční sanace oligarchů.
Z 50 miliard dolarů zahraničního dluhu, které v roce 2008 zatěžovaly ruské banky a firmy, vláda refinancovala pouze 10 miliard dolarů.
Je zřejmé, že podmínky, které vláda nabídla (LIBOR+5% a záruka), se ukázaly jako trefa do černého.
Čím to že se během nynější krize prosadily uvážlivé hospodářské politiky?
Klíčovým faktorem je, že Kreml poprvé od nástupu Putina k moci cítí skutečné ohrožení.
Léta snadné popularity jsou pryč.
Na povrch vyplouvají všechna nepěkná fakta, která Rusové během roků rychlého hospodářského růstu házeli za hlavu.
Režim ví, že jeho přežití závisí na tom, zda zamezí ekonomickému krachu.
Krize vlila systému energii do žil a přesunula rozhodovací pravomoci na ty, kdo něco vědí o ekonomice a mohou pro ni něco udělat.
Nepřišla ale tahle změna politiky příliš pozdě?
Zkostnatělou, zkorumpovanou a neefektivní ekonomiku vybudovanou během tučných let ropné konjunktury nebude možné zachránit.
Hlavní otázka, před níž Rusko stojí, tedy zní, zda vhodná hospodářská politika dokáže předejít ekonomickému a politickému kolapsu.
Lze terorismus vyřešit?
Terorismus bude pro rok 2006 nejspíš stejně určující jako pro všechny ostatní od roku 2001.
Jednou historici první roky jedenadvacátého století zřejmě označí za „věk terorismu“.
Jako v každé nové éře stále ještě úplně nechápeme, co se děje a proč.
Přestože si většina světa problém uvědomuje, existují velice odlišné názory na jeho příčiny i řešení.
Víme tolik: terorismus vzniká ze vzteku a frustrace.
Radikálové využívají nemožnosti dosáhnout politických cílů jako motivace k fanatickému jednání a jako ospravedlnění podob násilí, jež se jinak považují za nepřijatelné.
Kromě tohoto základního faktu ale panuje méně shody už v tom, proč v některých případech vztek a frustrace k terorismu vedou, v jiných však nikoli.
Navíc existují dva široké myšlenkové proudy ohledně toho, jak správně reagovat, když extremistické násilí vyvolávají.
Jeden myšlenkový proud věří, že moderní terorismus vymýtit nelze nebo že by cena za jeho vymýcení byla nepřijatelně vysoká.
Pro tuto skupinu je jedinou logickou politikou „přečkat bouři“ ukončováním politik, které zesilují vztek a frustraci, a zlepšováním zpravodajských služeb a obrany.
Druhý myšlenkový proud má za to, že terorismus lze vymýtit, jestliže odstraníme jeho elementární příčiny.
Paradoxně mezi jeho stoupence patří jak George W.
Bush, tak Usáma bin Ládin.
Podle bin Ládina a těch, kdo sdílí jeho myšlenky, vztek a frustrace v islámském světě pramení z vnější represe a vykořisťování muslimů.
Až represe skončí, terorismus rovněž ustane.
Do té doby jsou v boji proti mocnému a podlému nepříteli oprávněné všechny prostředky.
Terorismus je pro bin Ládina a jeho spojence jedinou metodou, jak Západ účinně zasáhnout. „Je dovoleno,“ prohlašuje bin Ládinův spojenec v Iráku Abú Músa Zarkáví, „prolévat krev bezvěrců.“
Bush je naproti tomu přesvědčen, že kořeny terorismu tkví v neexistenci politických a ekonomických příležitostí.
Než aby s touto skutečností zápasili, radikálové jako bin Ládin svalují vinu na cizince, zejména na Spojené státy a Evropu.
Konečným řešením je podle Bushe vybudování spravedlivých a otevřených politických a hospodářských systémů, jež dokáží mírovými prostředky odstranit vztek a frustraci.
Extremisté by snad nadále existovali, ale byli by vytlačeni na okraj, neboť by našli jen málo rekrutů a přívrženců.
Všechny z přístupů mají bohužel své nedostatky.
Přesvědčení, že terorismus nelze vymýtit, předpokládá, že schopnost snášet teroristické útoky – „přečkat bouři“ – je větší než ochota teroristů v útocích vytrvat, nebo je dokonce vystupňovat.
Přijetím v zásadě pasivního přístupu by tento postoj mohl pouze zbytečně prodloužit věk terorismu.
Appeasement se navíc zakládá na nebezpečném předpokladu, že cíle extremistů mají své meze, totiž že jakmile prostřednictvím násilí dosáhnou svých met, stanou se odpovědnými členy světového společenství.
Bin Ládinův názor, že terorismus skončí, až islámský svět zapudí vnější vlivy, je mravně i analyticky pochybený.
Na jednu stranu by to stovky milionů lidí odsoudilo k životu v represivních teokraciích ve stylu Íránu či Tálibánu.
Na druhou stranu názor, že bída a represe v islámském světě jsou zosnovány zvenčí, jednoduše neobstojí před pečlivějším přezkoumáním.
Konečně, přesvědčení, že demokracie a hospodářská reforma terorismus podkopou, se opírá o sérii předpokladů, které se mohou, ale nemusí ukázat jako správné.
Předpokládá například, že teroristé a jejich přívrženci nerozumí vlastnímu vzteku.
Extremisté však výslovně tvrdí, že příčinou jejich zlosti je nespravedlnost globálního systému a represivní politiky mocných států.
Uzavřené politické systémy a stagnující ekonomiky muslimského světa, prohlašují, nejsou příčiny, nýbrž symptomy.
Bushův přístup také předpokládá, že zásadní politická a hospodářská změna je proveditelná a cenově dostupná, totiž že otevřené politické a hospodářské systémy lze udržet jen s mírným úsilím, neboť touha po svobodě a prosperitě je univerzální.
To je sice pravda, není ale jasné, zda stejně všeobecná je ochota tolerovat svobodu ostatních, jíž je v demokracii zapotřebí.
V některých společnostech je demokracie pouze způsobem, jak většina utlačuje menšinu.
V jiných je stabilita nebo spravedlnost důležitější než svoboda.
Konečně tento náhled předpokládá, že demokracie budou ochotné a schopné držet radikalismus pod kontrolou a proti extremistům tvrdě zasahovat.
Dějiny ale naznačují, že nové, křehké demokracie se mnohem spíše snaží radikály usmiřovat než zneškodnit a že teroristé dokáží zneužívat úctu k občanským právům a právnímu řádu, již demokratické vlády chovají.
Je děsivou pravdou, že ač neschopnost vykořenit elementární příčiny terorismu téměř určitě prodlouží dobu terorismu, není jasné, zda je vlastně možné je vykořenit.
Usmiřovat extremisty může být snadné, ale nemusí to zabrat.
Nechat je zvítězit by znamenalo poddat se nadvládě zla.
Prosazovat demokracii a otevřené vládnutí může být definitivní řešení, to však stojí na vratkých koncepčních základech neprověřených předpokladů ohledně podstaty světa a odlišných kultur.
Želbohu, svět je v bodě, odkud sice vidí nebezpečí, jímž terorismus hrozí, ale nevidí řešení.
Co je horší, řešení nemusí existovat.
Může slon tančit s drakem?
TRIVANDRUM, INDIE – Zejména na Západě je dnes v módě hovořit o Indii a Číně jedním dechem.
O těchto dvou velkých zemích se tvrdí, že si podmaňují svět a po staletích západní dominance jsou novými uchazeči o globální nadvládu, jakousi orientální odpovědí na několik generací trvající hospodářský úspěch Západu.
Dokonce vyšly dvě nové knihy, které obě země otevřeně stavějí vedle sebe: Slon a drak: Vzestup Indie a Číny a co pro nás všechny znamená od Robyn Meredithové a Miliardy podnikatelů: Jak Čína a Indie přetvářejí svou – a také vaši – budoucnost z pera profesora Harvardovy univerzity Taruna Khanny.
Podle obou knih posouvá nedávný vzestup Indie a Číny tektonické kry světa v ekonomické i politické oblasti.
Někteří lidé dokonce hovoří o „Čindii“, jako by obě země měly z pohledu světa srostlou pánev.
Počítejte mě mezi skeptiky.
Nejde pouze o to, že Čína a Indie mají jen málo společného s výjimkou faktu, že obývají obrovskou pevninu zvanou „Asie“.
Jde také o to, že jsou již v naprosto odlišných vývojových fázích.
Čína zahájila liberalizaci o půldruhého desetiletí dříve než Indie, dvojciferného růstu dosáhla v době, kdy se růst v Indii stále pohyboval kolem 5%, díky nakumulovanému růstu se zařadila do naprosto jiné ekonomické ligy než Indie a i nadále roste rychleji a ze širšího základu.
Obě země mají navíc naprosto nepodobné systémy.
Pokud chce Čína postavit novou šestiproudovou dálnici, může buldozerem srovnat se zemí kteroukoliv vesnici, která jí stojí v cestě.
Pokud chcete v Indii rozšířit dvouproudovou silnici, můžete strávit deset let u soudu tahanicemi o kompenzační nároky.
Když Čína stavěla přehradu Tři soutěsky, vytvořila 660 kilometrů dlouhou vodní nádrž, kvůli níž musely být přesídleny 2 miliony lidí – v zájmu výroby elektrické energie toho všeho bez rozruchu dosáhla za 15 let.
Když Indie zahájila projekt přehrad na řece Narbada, který měl milionům lidí zajistit zavlažování, pitnou vodu a energii, strávila 34 let (zatím) bojem s ekologickými skupinami, bojovníky za lidská práva a obhájci vysídlenců – bojem, který se dostal až k Nejvyššímu soudu, přičemž odpůrci v ulicích stále maří výstavbu.
Věc se má zhruba takto: Indie je hašteřivou demokracií, zatímco Čína nikoliv.
Já jako Ind však nechci předstírat, že v otázce globálního růstu můžeme Číně konkurovat.
Nemůžeme-li však konkurovat, můžeme spolupracovat?
Obě civilizace spolu za starých časů po staletí udržovaly kontakty.
Především díky vývozu buddhismu z Indie do Číny přicházeli Číňané na indické univerzity, navštěvovali indické dvory a psali o svých cestách památná svědectví.
Na univerzitu Nalanda přicházely ve své době stovky čínských studentů a několik Indů putovalo také opačným směrem – jeden buddhistický mnich z Indie vybudoval v pátém století slavný chrám Ling-jin S’ v provincii Chuang-čou.
Jihozápadní pobřeží Indie ve státě Kérala je poseto rybářskými sítěmi v čínském stylu a oblíbenou pánví malabarské hospodyňky je wok, jehož místní název zní čín-četi (čínská nádoba).
Od dob, kdy měli Indové a Číňané mnoho společného, už však uplynulo mnoho let.
Opojné časy sloganu Hindi-čini bhaj-bhaj („Indové a Číňané jsou bratry“), kterým nehrúovská Indie vítala v roce 1955 Čou En-laje, přehlušilo ponížení z války o hranice v roce 1962, po níž se zmíněný slogan na několik desítek let změnil na Hindi-čini bye bye .
Spor o hranice zůstává nedořešený, přičemž čínští vojáci podnikají periodické vpády na indické území a na scéně se objevila nová „dráždidla“ typu protičínských protestů tibetských vyhnanců, kteří dostali v Indii azyl.
Slova o bilaterálním „deficitu důvěry“ jsou možná ještě eufemismem.
Přesto se objevují i dobré zprávy.
V posledních třech letech se vzájemný obchod každý rok zdvojnásoboval až na letošních odhadovaných 40 miliard dolarů a Čína vystřídala Spojené státy v roli největšího obchodního partnera Indie.
Prosperuje také cestovní ruch, zejména díky indickým poutníkům do významných hinduistických svatých míst v Tibetu, k hoře Kailas a k jezeru Mansarovar.
Indické IT firmy otevřely pobočky v Šanghaji a Chang-čou a společnost Infosys přijala letos do svého sídla v Béngalúru devět Číňanů.
Desítky čínských inženýrů pracují v indických počítačových a strojírenských firmách (a učí se od nich) a indičtí softwaroví inženýři zase podporují čínského výrobce telekomunikační techniky Huawei.
Celkově vzato je Indie silná v oblastech, které Čína potřebuje zlepšit, jmenovitě v oblasti softwaru, zatímco Čína exceluje v hardwaru a ve výrobě, kterou Indie bolestně postrádá.
A tak indická firma Mahindra and Mahindra vyrábí v Nan-čchangu traktory určené na vývoz do USA.
Klíčové operační součástky do iPodu od firmy Apple byly vyvinuty společností PortalPlayer z Hajdarábádu, zatímco samotné iPody se vyrábějí v Číně.
Philips zaměstnává téměř 3000 Indů ve svém „Inovačním kampusu“ v Béngalúru, kde se píše více než 20% celosvětového softwaru této firmy.
Padesát tisíc zaměstnanců Philipsu v Číně pak mění tento software ve značkové výrobky.
Jinými slovy už slon s drakem tančí.
Jediná otázka zní, zda by politické napětí mohlo dovést hudbu ke skřípavému konci.
Ať už jsou rozdíly mezi Indií a čínským komunistickým režimem jakékoliv, není pochyb o tom, že spolupráce je v nejlepším zájmu obou národů.
Jedna plus jedna se koneckonců nerovná pouze dvě; pokud se obě číslice řádně spojí dohromady, může být výsledkem i 11.
Lze euro zachránit?
NEW YORK – Řecká finanční krize dala v sázku samotné přežití eura.
Při vzniku eura se mnozí o jeho dlouhodobou životaschopnost obávali.
Když šlo všechno dobře, na tyto obavy se zapomnělo.
Otázka, jak by se dělaly úpravy, kdyby část eurozóny zasáhl silný negativní šok, ale přetrvávala.
Fixace směnného kurzu a delegace měnové politiky na Evropskou centrální banku zlikvidovaly dva primární prostředky, jimiž národní vlády stimulují své ekonomiky, aby předešly recesi.
Co by je mohlo nahradit?
Nositel Nobelovy ceny Robert Mundell předestřel podmínky, za nichž by jednotná měna mohla fungovat.
Evropa tehdy tyto podmínky nesplnila; a nesplňuje je dosud.
Odstraněním legislativních překážek pohybu pracovních sil sice vznikl jednotný trh práce, ale mobilita v americkém stylu je vzhledem k jazykovým a kulturním odlišnostem nedosažitelná.
Evropa navíc nemá způsob, jak zemím, které se potýkají s vážnými problémy, pomoci.
Vezměme si Španělsko, kde míra nezaměstnanosti činí 20 % – a mezi mladými lidmi přesahuje 40 %.
Před krizí hospodařilo s fiskálním přebytkem; po krizi už se jeho schodek zvýšil na víc než 11 % HDP.
Podle pravidel Evropské unie teď ale Španělsko musí osekávat výdaje, což pravděpodobně ještě zhorší nezaměstnanost.
Jak tamní ekonomika zpomaluje, zlepšení fiskálního postavení může být minimální.
Někteří lidé doufali, že řecká tragédie přesvědčí tvůrce politik, že bez větší spolupráce (včetně fiskální výpomoci) nemůže euro uspět.
Jenže Německo (a jeho Ústavní soud) se postavilo proti tomu, aby se Řecku potřebná pomoc poskytla, zčásti ze vstřícnosti k veřejnému mínění.
Leckomu, v Řecku i mimo něj, připadal tento postoj svérázný: za záchranu velkých bank se utratily miliardy, ale zachránit zemi, kde žije jedenáct milionů lidí, bylo zjevně tabu!
Vlastně ani nebylo jasné, zda by se pomoc, již Řecko potřebovalo, měla nazývat finanční sanací: zatímco u prostředků udělených finančním ústavům jako AIG nebylo pravděpodobné, že se vrátí, Řecko by půjčku při rozumné úrokové sazbě pravděpodobně splatilo.
Série polovičatých nabídek a vágních slibů, která měla uklidnit trhy, selhala.
Tak jako Spojené státy před 15 lety uplácaly pomoc pro Mexiko spojením prostředků z Mezinárodního měnového fondu a ze skupiny G7, tak i EU pomoc shromáždila společně s MMF.
Otázka zněla: jaké podmínky budou na Řecko uvaleny?
Jak velký bude negativní dopad?
Ponaučení pro menší země EU je jasné: nesníží-li své rozpočtové deficity, hrozí značné riziko spekulativního útoku, přičemž existuje jen malá naděje na pomoc ze strany sousedů, tedy přinejmenším bez bolestivých a kontraproduktivních rozpočtových omezení prohlubujících průběh cyklu.
Až budou evropské země tato opatření zavádět, jejich ekonomiky pravděpodobně oslabí – s neveselými důsledky pro globální oživení.
Možná že bude užitečné se na problémy eura podívat z globální perspektivy.
USA si stěžují na čínské přebytky běžného účtu (obchodu), leč jako procento HDP je německý přebytek převyšuje.
Předpokládejme, že euro bylo nastaveno tak, aby obchod v eurozóně jako celku byl zhruba v rovnováze.
V takovém případě německý přebytek znamená, že zbytek Evropy je v deficitu.
A skutečnost, že tyto země dovážejí víc, než vyvážejí, přispívá ke slabosti jejich ekonomik.
USA si stěžují na neochotu Číny dovolit svému směnnému kurzu, aby vůči dolaru zhodnocoval.
Systém eura však znamená, že německý směnný kurz ve vztahu k ostatním členům eurozóny posílit nemůže.
Kdyby se kurz zvýšil, pro Německo by bylo těžší vyvážet a jeho hospodářský model, založený na silných exportech, by narazil na překážku.
Zbytek Evropy by přitom vyvážel víc, HDP by rostl a nezaměstnanost by se snížila.
Německo (tak jako Čína) nepokládá své rozsáhlé úspory a vývozní zdatnost za neřesti, nýbrž za ctnosti.
John Maynard Keynes ale poukázal, že přebytky vedou ke slabé celosvětové agregátní poptávce – země hospodařící s přebytky zatěžují své obchodní partnery „negativní externalitou“.
Keynes byl skutečně přesvědčen, že pro globální prosperitu jsou hrozbou mnohem víc země s přebytky než země se schodky; šel dokonce tak daleko, že na přebytkové země doporučil uvalit daň.
Sociální a ekonomické důsledky současných uspořádání by měly být nepřijatelné.
Země, jejichž deficity v důsledku globální recese prudce vzrostly, by se neměly zatlačovat do zhoubné spirály – tak jako před deseti lety Argentina.
Jedno navrhované řešení spočívá v tom, aby tyto země vypracovaly obdobu devalvace – jednotné snížení mezd.
Jsem přesvědčen, že to je nesplnitelné a přerozdělovací důsledky takového postupu jsou nepřijatelné.
Vznikala by enormní sociální napětí.
Je to nereálná představa.
Existuje druhé řešení: odchod Německa z eurozóny nebo rozdělení eurozóny na dva subregiony.
Euro bylo zajímavý experiment, ale tak jako dnes už pozapomenutému kurzovému mechanismu (ERM), který mu předcházel a který se zhroutil, když spekulanti v roce 1992 zaútočili na britskou libru, mu schází institucionální opora, jíž je k řádnému fungování zapotřebí.
Existuje ještě třetí řešení a Evropa si možná uvědomí, že je ze všech nejslibnější: zavést institucionální reformy, včetně nezbytného fiskálního rámce, což mělo být učiněno, už když bylo euro spuštěno.
Ještě není pozdě, aby Evropa tyto reformy uskutečnila a naplnila své ideály založené na solidaritě, z nichž vytvoření eura vycházelo.
Pokud to ale Evropa nedokáže, pak je snad lepší přiznat si nezdar a zvolit jinou cestu než ve jménu chybného ekonomického modelu platit vysokou cenu v podobě nezaměstnanosti a strádání lidí.
Může skupina G8 přežít Sankt Peterburg?
Od postupného začlenění Ruska do skupiny G8 se očekávalo, že bude pečovat o růst demokracie, napomůže vzniku volnotržní ekonomiky a povzbudí konstruktivní chování v mezinárodních vztazích.
Ruští lídři se ale místo toho víc než o prosazování demokracie, ochranu lidských práv a spolupráci se Západem začali zajímat o upevňování státní moci doma i v zahraničí.
Rozpad SSSR, prohlásil prezident Vladimír Putin, byl největší geopolitickou katastrofou dvacátého století.
Je jasné, že SSSR hned tak z mrtvých nevstane.
Putin ale dělá kroky jak k obnovení státní kontroly nad strategickými sektory ekonomiky, mimo jiné ropy a plynu, komunikací, produktovodů, energetiky a bankovnictví, tak k omezení politických práv, pronásledování nezávislých skupin a upevnění kontroly nad médii.
Navíc se Rusko rozhodně a sebevědomě dere do popředí, aby si znovu vydobylo status velmoci.
Putin nadále uskutečňuje brutální vojenské tažení v Čečensku a zároveň se politicky vměšuje do nástupnických států po SSSR, například na Ukrajině, v Gruzii, Moldavsku a Bělorusku, a odmítá západní taktiky zaměřené na potlačení jaderných ambic Íránu a Severní Koreje.
Putinovo postavení posiluje jak silná veřejná podpora, tak dramaticky oslabené postavení předních západních lídrů.
George W.
Bush a Tony Blair ztratili popularitu, jíž požívali před iráckou válkou, a Blair společně s francouzským prezidentem Jacquesem Chirakem brzy opustí politickou scénu.
Angela Merkelová v Německu a Romano Prodi v Itálii vládnou se slabými koaličními vládami.
Za těchto okolností by nadcházející summit v Sankt Peterburgu mohl vzhledem k přetrvávající neschopnosti Ruska plnit politické a ekonomické normy G8 vyvolat negativní odezvu a podemlít legitimitu, věrohodnost a význam nejvyspělejších zemí světa.
Ba Rusko i svět mohou v summitu spatřovat tichý souhlas skupiny G8 s Putinovými domácími i zahraničními politikami.
Zřetelně existuje mnoho těch, kdo by přijali nedávnou výzvu někdejšího sovětského prezidenta Michaila Gorbačova, aby západní státy přestaly na Putina vyvíjet tlak ohledně lidských práv. Podle Gorbačova tlak Západu pouze Putina posiluje, „protože v jádru je jeho postoj velice blízký aspiracím lidu.“ Bush toto smýšlení také evokoval, když CNN už v předstihu před odjezdem na summit řekl, že kárání ruského prezidenta na veřejnosti ve věcech jako demokracie a lidská práva by bylo kontraproduktivní. „Žádný lídr není rád veřejně napomínán,“ prohlásil.
Může si ale Západ dovolit stát stranou?
Rusko svůj rok v roli předsedy G8 zahájilo krizí ohledně dodávek plynu na Ukrajinu, a dokonce pohrozilo Evropě, že své exporty plynu přesměruje do Asie.
Putin sice na přední místo agendy summitu umístil energetickou bezpečnost, to ale nijak nezastírá ruskou touhu dominovat evropským trhům prostřednictvím kontroly nad produktovody, jež přepravují plyn a ropu, rafineriemi, jež je zpracovávají, a obchody, kde se prodávají.
Dilema, jemuž Západ čelí, spočívá v tom, že potřebuje ruskou podporu nejen u politiky vůči Íránu a Severní Koreji, ale i v Afghánistánu, Iráku a na Středním východě jako celku.
Bushova strategie propagace demokracie bohužel přispěla hlavně k neklidu po celém světě a k odcizení od západních cílů.
Zejména s ohledem na iráckou zkušenost si Putin získal významné veřejné sympatie prohlášením, že opozice vůči západnímu prosazování demokracie není odporem k demokracii samotné, ale k intervenci Západu proti ruské „svrchované demokracii“.
Je jasné, že ostrakizované Rusko je nebezpečné Rusko.
Avšak pořádat schůzku G8 v Sankt Peterburgu v atmosféře „všechno je v normálu“ může být ještě nebezpečnější.
Bush a evropští lídři po svém nedávném setkání v Rakousku vydali prohlášení, které říká, že Rusko musí ctít „demokratické svobody, respekt k lidským právům, občanské společnosti a transparentnosti a zodpovědný přístup k energetické bezpečnosti“.
Samotná slova ale nestačí.
Neměl by to ovšem být ani konec vývoje.
Sedm demokratických států G8 by mělo summit v Sankt Peterburgu využít jako příležitost k opětovnému potvrzení své vůle pěstovat s Ruskem úzké a přátelské vztahy.
Má-li ovšem začlenění Ruska posloužit přínosnému účelu, musejí také znovu potvrdit hodnoty, které je spojují.
Dokáže MMF odvrátit globální zhroucení?
Až se tento měsíc v Singapuru na společném zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu sejdou finanční špičky, budou se muset vypořádat s jednou mimořádně závažnou otázkou.
Existuje způsob jak největší členské státy MMF, zejména Spojené státy a Čínu, postrčit k tomu, aby napomohli rozptýlit rizika plynoucí z obrovských obchodních nevyvážeností světa?
Spojené státy si letos na financování svého obchodního deficitu půjčí zhruba 800 miliard USD.
Je k neuvěření, že USA v současnosti pohlcují asi dvě třetiny všech celosvětových čistých úspor, což je situace historicky bezprecedentní.
Třebaže tento flám dlužníků může skončit bez potíží, jak spekuluje předseda Federálního rezervního úřadu USA, většina světových finančních lídrů má právem obavy z unáhlenější změny kurzových parit, která by pravděpodobně vyvolala masivní devalvaci dolaru, ba možná i horší důsledky.
Vskutku, budou-li zákonodárci nadále nečinně přihlížet, není těžké si představit prudké globální zpomalení, či dokonce pustošivou finanční krizi.
Přestože Bernanke za nejpravděpodobnější výsledek správně považuje měkké přistání, selský rozum by doporučoval dohodnout se na nějakých preventivních opatřeních, byť by to znamenalo, že USA, Čína a další velcí přispěvatelé ke globální nerovnováze budou muset polknout hořký medikament.
Želbohu, přimět politiky ve velkých zemích, aby věnovali pozornost čemukoli mimo to, co se po nich vyžaduje na domácí scéně, není ani zdaleka snadné.
Ač jde o nefér srovnání, je těžké si nevzpomenout na starý bonmot o příbuzné MMF, Organizaci spojených národů: „Objeví-li se spor mezi dvěma malými státy, OSN zakročí a spor se vytratí.
Objeví-li se spor mezi malým a velkým státem, OSN zakročí a vytratí se malý stát.
Objeví-li se spor mezi dvěma velkými státy, vytratí se OSN.“
MMF se naštěstí ještě neukrývá, třebaže některým velkým hráčům se nelíbí, co má na jazyku.
Šéf MMF, Španěl Rodrigo Rato, správně trvá na tom, že Čína, USA, Japonsko, Evropa a hlavní vývozci ropy (v současnosti největšího zdroje nového kapitálu) musí podniknout konkrétní opatření ke zmírnění rizika krize.
Ačkoli o podrobnostech se teprve bude rozhodovat, tyto kroky by mohly zahrnovat větší kurzovou flexibilitu v Číně a možná slib USA, že prokáží silnější oddanost fiskální ukázněnosti.
Vývozci ropy by se zase mohli zavázat, že zvýší domácí spotřební výdaje, což by posílilo dovozy.
Podobně postdeflační Japonsko by mohlo přislíbit, že se už nikdy neuchýlí k masivní intervenci, aby zastavilo zhodnocování své měny.
Evropa by se mohla dohodnout, že svému oživení nebude podrážet nohy špatně načasovanými novými daněmi, jako jsou ty, jež právě zvažuje Německo.
Podaří se MMF zprostředkovat dohodu?
Nedávný katastrofický krach globálních obchodních rozhovorů není povzbudivým předznamenáním.
Evropa, Japonsko a (v mnohem menším rozsahu) USA jednoduše neměly vůli usadit své malé, ale vlivné farmářské lobby.
Tragickým důsledkem je to, že některé z nejchudších zemí světa nemohou vyvážet své zemědělské zboží, což je jedna z mála oblastí, kde mohou realisticky soupeřit s konkurenty, jako je Čína a Indie.
Naštěstí pro Rata může být řešení globálních nevyvážeností výhodné pro všechny.
Celkově vzato, politiky navrhované s cílem zmírnit globální obchodní nevyváženosti napomohou řešit i domácí hospodářské starosti.
Čína například potřebuje silnější měnový kurz, který by jí pomohl zchladit manické investice do vývozního sektoru, a tedy snížit pravděpodobnost kolapsu ve stylu 90. let minulého století.
Co se týče USA, ostré zvýšení energetických daní u benzinu a dalších fosilních paliv by nejen napomohlo ke zlepšení bilance vládního hospodaření, ale rovněž by to byla cesta jak začít podnikat kroky proti globálnímu oteplování.
Existuje snad lepší způsob, jak by kovaný ochránce životního prostředí a nový ministr financí USA Hank Paulson mohl dramaticky vstoupit na scénu světové politiky?
Obdobně si technokraté v japonské centrální bance jistě uvědomují, že by dokázali hospodářství řídit mnohem efektivněji, kdyby provždy opustili anachronické techniky kurzových intervencí a bezvýhradně přešli k moderním pravidlům cílování měnového kurzu, jež používá Federální rezervní úřad USA i Evropská centrální banka.
Vzhledem k tomu, že Evropa je ve fázi cyklického vzestupu, příjmy z daní by měly začít stoupat i bez vyšších daňových sazeb, takže proč riskovat zardoušení rodícího se oživení kontinentu ještě v kolébce?
Saúdská Arábie by díky svým rychle rostoucím ropným příjmům mohla udělat hodně pro upevnění svého obrazu coby významné opory globální finanční stability.
Jestliže dnešní dramatické zadlužování USA přece jen skončí v slzách a světoví předáci nepomohou MMF splnit jeho úkol, dějiny na ně nebudou pohlížet laskavě.
Naopak, bude jim dáno za vinu, že byli slepí k blížící se katastrofě, která jim civěla do tváře.
Doufejme, že se během této události v mezinárodní diplomacii vytratí pouze rozsáhlé globální obchodní nevyváženosti, a nikoli lídři a instituce, od nichž se očekává, že se s nimi vypořádají.
Může Islámský stát sjednotit Evropu?
MNICHOV – Během finanční krize severní členové eurozóny zachránili své protějšky na jihu poskytnutím obřích finančních výpomocí a podporou slibu Evropské centrální banky, že euro zachrání za každou cenu.
Když však nedávno Německo požadovalo systém kvót k řešení masivního přílivu uprchlíků, jeho partneři takovou solidaritu neprojevili.
Konečně, když teď Francie otřesená pařížskými útoky vyhlásila válku Islámskému státu, ostatní evropské země krčí rameny, mumlají kondolence a tiše doufají, že konfliktu budou ušetřeny.
Plyne z toho zřetelný závěr: Evropa udělala značný pokrok na cestě k fiskální unii, leč unii politické zůstává velmi vzdálena.
Půlstoletí od založení společného trhu a 15 let od zavedení jednotné měny Evropě stále schází sjednocené policejní síly a společná zahraniční politika.
Snad největší problém tkví v tom, že EU je stále domovem 28 armád s 28 náčelníky štábu, svázaných jen volně v rámci NATO.
Někteří evropští lídři – včetně francouzského prezidenta Françoise Hollanda a předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera – působí dojmem, že je tato skutečnost nechává v klidu.
Prohlašují, že by Evropa zavedením společných programů pojištění depozit, jednotného rozpočtu, eurobondů, většího sdílení rizik a sjednoceného systému dávek v nezaměstnanosti měla dále uspíšit pokrok směřující k fiskální unii.
Mýlí se.
Taková opatření by vady ve struktuře eurozóny ještě zhoršila.
Upevnila by chybné relativní ceny – důsledek inflační úvěrové bubliny na jihu, vzniknuvší po zavedení eura –, jež jihoevropským zemím platícím eurem znemožňují obnovení konkurenční schopnosti.
Ve Francii a jižní Evropě by tak přetrvala strukturální nezaměstnanost.
Nadto by navržená opatření zhoršila problémy Evropy s veřejnými dluhy, neboť by dále ztenčila rozpětí úrokových sazeb mezi zeměmi, zachovala bubliny cen aktiv a zničila alokační úlohu kapitálového trhu.
Právě tuto chybu udělaly Spojené státy po svém založení, kdy různé série mutualizace dluhu nafoukly neudržitelnou úvěrovou bublinu, která v letech 1835 až 1842 přivedla devět z 29 států a teritorií USA k bankrotu a vydláždila cestu k americké občanské válce.
Ani tady nevýhody posilování evropské fiskální unie nekončí.
Vytrvalý postup k fiskální unii by paradoxně oslaboval pravděpodobnost politické unie, a to z jediné, avšak významné příčiny: Francie.
France, zdaleka nejsilnější vojenská velmoc Evropy, doposud mařila všechny pokusy sloučit evropské ozbrojené síly.
V roce 1954 francouzské Národní shromáždění odmítlo úmluvu o Obranné organizaci Západní unie.
V roce 2005 Francie odmítla předloženou Ústavu Evropské unie, která mohla představovat začátek procesu politického sjednocování.
Jeden francouzský prezident za druhým prohlásili, že Francie nepřijme Spojené státy evropské ani jako vzdálený cíl evropské politiky.
Francie, jejíž bankovní soustava a průmyslová odvětví jsou silně exponovány vůči jižní Evropě, je ovšem významným příjemcem fiskální unie.
Když začala globální finanční krize, expozice francouzských bank vůči Řecku, ve výši 58 miliard eur, byla oproti německým bankám dvojnásobná.
Vzhledem k tomu je pochopitelné, že Francie dává přednost fiskální před politickou unií.
Pokud ovšem ostatní evropské státy tuto preferenci přijmou a Evropa bude pokračovat po cestě nevyvážené integrace, nebude mít žádnou páku, jíž by přesvědčila Francii k podpoře politické unie.
Tragický teroristický masakr v Paříži možná francouzskou averzi k politické integraci změní.
Jelikož útok zdůraznil skutečnost, že i silná vojenská mocnost občas potřebuje podporu, mohl by se stát přelomem ve snaze o vytvoření evropské politické unie.
Samozřejmě, aby k tomu došlo, země Evropy se musí spojit a pomoci Francii v boji proti Islámskému státu.
Současně by Francie a další země EU měly přijetím systému kvót pomoci Německu, Rakousku, Švédsku, Maďarsku a Slovinsku zmírnit uprchlickou krizi.
Ve snaze vystavět udržitelnou, stabilní a prosperující unii by Evropa měla hledat vodítka u úspěšných unií, jako jsou USA a Švýcarsko.
Obě tyto unie začaly jako organizace vojenské obrany a fiskální svazek rozvinuly až později.
Trvalo jim desítky let, ne-li staletí, než dospěly k rozměrným veřejným rozpočtům a začaly se věnovat přerozdělování příjmů.
Obě navíc zakazují onen typ fiskálních a měnových záchranných operací vůči jednotlivým státům či kantonům, jež EU uskutečňovala během finanční krize.
Je načase, aby EU změnila svůj přístup k integraci.
Namísto dalšího naléhání na nevyváženou fiskální integraci musí pracovat na zavedení klíčových prvků politické unie, včetně integrovaných policejních sil, společných azylových zákonů, jednotné zahraniční politiky a především sjednocené armády.
Pokud nás nedávné události něco naučily, spočívá toto ponaučení v tom, že ohrožení EU nevyplývá z nedostatečného sdílení fiskálních rizik, nýbrž z nedostatečné koordinace zahraniční politiky a z bezpečnostních výzev.
Lze ještě zachránit Rozvojové cíle tisíciletí?
NOVÉ DILLÍ – Lhůta pro splnění Rozvojových cílů tisíciletí (RCT) končí v roce 2015 a svět ví, že není na cestě ke splnění těchto cílů.
Světoví lídři se proto sejdou na půdě Organizace spojených národů, aby provedli komplexní revizi s cílem domluvit se na takovém harmonogramu a rozvrhu činností, abychom se do cílové rovinky RCT dostali podle plánu.
V září roku 2000 jsem byl v OSN přítomen, když se světoví lídři sešli na Summitu milénia a přislíbili, že budou společně usilovat o to, aby lidstvo zbavili „ostudných a odlidšťujících poměrů krajní chudoby“ a aby „právo na rozvoj proměnili v realitu pro všechny“.
Tyto přísliby zahrnovaly závazky ke zlepšení dostupnosti vzdělání, zdravotní péče a nezávadné vody pro nejchudší obyvatele planety, odstranění slumů, ukončení degradace životního prostředí, překonání nerovnosti pohlaví a léčbu HIV/AIDS.
Jde o ctižádostivý seznam, ale jeho vyvrcholením je cíl č. 8, který vyzývá ke „globálnímu partnerství pro rozvoj“.
Tento cíl zahrnuje čtyři konkrétní mety: „otevřenou, předvídatelnou, nediskriminační obchodní a finanční soustavu založenou na pravidlech“, zvláštní pozornost pro potřeby nejméně rozvinutých zemí, pomoc pro rozvojové země ve vnitrozemí a malé ostrovní státy a národní a mezinárodní opatření, která budou řešit dluhové problémy rozvojových zemí.
Jádrem celé věci byla vlastně jedna veliká dohoda: zatímco primární zodpovědnost za splnění RCT ponesou samozřejmě rozvojové země, úkolem vyspělých zemí bude jejich rozvojové snahy financovat a podporovat.
Ve skutečnosti k tomu nedošlo.
Na summitu G8 v Gleneagles a na Světovém summitu OSN v roce 2005 se dárci zavázali, že svou pomoc zvýší o 50 miliard dolarů v cenách roku 2004 a že do roku 2010 pomoc ve prospěch Afriky oproti úrovním roku 2004 zdvojnásobí.
Jenže loni úhrn oficiální rozvojové pomoci činil 119,6 miliard dolarů čili jen 0,31 % HDP vyspělých zemí – ani ne polovinu cíle OSN, který je stanoven na 0,7 % HDP.
V roce 2008 se oficiální rozvojová pomoc v běžných amerických dolarech snížila o 2 %.
OSN přiznává, že pokrok byl doposud nerovnoměrný a že ve většině regionů pravděpodobně řady RCT nebude dosaženo.
V roce 2005 podle odhadů stále žilo v��krajní chudobě 1,4 miliardy lidí a vzhledem ke globální hospodářské krizi je dnes toto číslo zřejmě ještě vyšší.
Počet podvyživených setrvale narůstá a pokrok v omezování výskytu hladovění v některých oblastech v letech 2000 až 2002 a 2005 až 2007 stagnoval, nebo dokonce postupoval negativně.
Zhruba každé čtvrté dítě ve věku do pěti let trpí podváhou, zejména v důsledku chybějící kvalitní stravy, nedostatečných vodovodních, kanalizačních a zdravotních služeb a špatné péče a stravovacích návyků.
Rovnost pohlaví a zrovnoprávnění žen, změny nezbytné pro překonání chudoby a nemocí, zaznamenaly přinejlepším přerušované pokroky, takže školní příležitosti pro dívky a dostupnost politických orgánů pro ženy se zlepšily jen nedostatečně.
Pokrok v oblasti obchodu byl podobně neuspokojivý.
Cla vyspělých zemí na dovoz zemědělských produktů, textilu a oděvů – hlavních vývozních artiklů většiny rozvojových zemí – se v roce 2008 stále držela mezi 5 a 8 %, o pouhé 2-3 procentní body níž než v roce 1998.
Nadešel čas cíl č. 8 dvěma zásadními způsoby upevnit.
Vyspělé země se musí zavázat, že zvýší jak rozsah, tak efektivitu pomoci poskytované rozvojovým zemím.
Pomoc musí rozvojovým zemím usnadňovat zlepšování blahobytu jejich nejchudších obyvatel v souladu s jejich vlastními rozvojovými prioritami.
Dárci ale mají příliš často pocit, že spíš než upřednostňovat lokální perspektivy a účast je nutné, aby jejich příspěvky „viděli“ jejich voliči a zainteresovaní partneři.
Rozvojovou pomoc trápí i další problémy.
Výkazové požadavky jsou tíživé a často rozvojové země zatěžují obrovskými administrativními břemeny a tyto země pak musí vzácné schopnosti vzdělaného personálu, který se domluví anglicky, vyčlenit na sepisování reportů, nikoli na řízení samotných programů.
Navíc nejnadanější místní pracovníky si často najímají samy dárcovské agentury, obvykle za platových podmínek pokřivujících trh práce.
V některých zemích je pro lékaře výnosnější překládat pro agentury zahraniční pomoci než ošetřovat chudé pacienty.
Obrovský vliv dárců přitom v rozvojových zemích oslabuje zodpovědnost tamních úředníků a volených zástupců vůči jejich vlastním lidem.
Způsob, jímž svět uskutečňuje poskytování rozvojové pomoci, musíme změnit.
Potřebujeme opravdové partnerství, v němž se rozvojové země ujmou vedení a stanoví, co nejnaléhavěji potřebují a jak to nejlépe využijí.
Chabá schopnost obdarovaných zemí pomoc zužitkovat není ospravedlněním pomoci, již určují a řídí dárci.
Cílem by mělo být přispět k budování této schopnosti.
Ostatně vytváření kapacit v oblasti lidských zdrojů je samo o sobě užitečným způsobem jak plnit cíl č. 8.
Takový postup by posloužil i zájmům dárcovských zemí.
Sblížení jejich pomoci s národními rozvojovými strategiemi a strukturami, případně poskytnutí pomoci při vytváření takových strategií a struktur, zajistí, že se pomoc účelně zužitkuje, a zaručí udržitelnost vynaloženého úsilí.
Dárci by měli podpořit vzdělávací politiku spíš než stavět fotogenickou školu, pomoci zdravotnické kampani spíš než budovat naleštěnou kliniku anebo dělat obojí – ale jako součást politické strategie či kampaně, nikoli jako jednotlivé projekty.
Druhou klíčovou oblastí je obchod.
Na rozdíl od rozvojové pomoci lepší přístup na trhy vyspělých zemí vytváří v rozvojovém světě pobídky a tříbí instituce, které fungují soběstačně, jsou kolektivně dozorované a mají větší vliv na blahobyt lidí.
Mnohé země se obchodováním nedokážou vymanit z chudoby proto, že jim v tom brání vysoké celní bariéry, vnitrostátní dotace a další projevy ochrany jejich konkurentů v bohatých zemích.
Tak třeba zemědělské dotace Evropské unie jsou tak vysoké, že každá evropská kráva by mohla obletět svět v obchodní třídě.
Který africký rolník, navzdory svým nízkým počátečním nákladům, tu může konkurovat?
Břímě povinnosti ovšem neleží jen na vyspělých zemích.
Rozvojové země také učinily vážné závazky vůči svým obyvatelům a splnění těchto závazků je primárně jejich zodpovědností.
Cíl č. 8 je však ujišťoval, že ve svém úsilí nezůstanou samy.
Pokud se toto nezmění, příštích pět let bude cestou k neúspěchu.
Je možné reformovat Pakt stability?
Evropská komise nedávno navrhla významné změny toho, jak by se měl uplatňovat Pakt stability a růstu (PSR).
Tyto a další návrhy, jež předložily členské státy, teď posuzuje Komise a ECOFIN (výbor ministrů financí eurozóny).
Rozhodnutí se očekává v první půli roku 2005, avšak jak bude Pakt pozměněn, zůstává nejisté.
Nezbytnost reformy je očividná: vzhledem k tomu, že v posledních letech jsou v eurozóně za 75-80% agregátních rozpočtových deficitů odpovědné strukturální faktory, strop národních rozpočtových schodků nastavený Paktem na 3% HDP je od roku 2002 opakovaně porušován.
Menší členské státy, zejména Finsko a Irsko (a také Španělsko), a dva státy nezapojené do eurozóny, Dánsko a Švédsko, přilnuly k principu fiskální rovnováhy či malých – byť mizejících – přebytků.
Největší členské státy Evropské unie, včetně Velké Británie, Francie a Německa, však nebyly schopné nebo ochotné hrát podle pravidel.
Francie a Německo v listopadu 2003 jen stěží unikly finančním sankcím za porušování Paktu.
Přestože Evropský soudní dvůr později prohlásil rozhodnutí za neplatné, bezvýchodná situace trvá.
Musí se proto změnit buď fiskální chování, nebo pravidla Paktu.
Nedávné návrhy Evropské komise lze považovat za zmírnění jejího dřívějšího radikálního přístupu, neboť přinášejí výčet způsobů, jimiž lze učinit fiskální pravidla flexibilnějšími.
Je však těžké posoudit, jak tento mišmaš „posílí hospodářské řízení“ nebo jak vyjasní implementaci Paktu.
Žádné z návrhů se vzájemně nevylučují, ale všechny jsou kompromisní.
Pokud například prodloužíme lhůtu, během níž se od členských států vyžaduje, aby se pravidlům podřídily, nebude tolik potřeba upravovat samotná pravidla.
Předefinujeme-li deficity tak, aby nezapočítávaly určité výdaje, bude možné 3% strop dodržet.
Vyjmutí některých veřejných výdajů ze schodku je ovšem v rozporu se zdravým uplatňováním fiskální politiky.
Tak například, Německo nedávno navrhlo, že by měly být osvobozeny výdaje prováděné s cílem splnit evropské závazky – třeba výdaje na výzkum a vývoj, jež mají podpořit lisabonskou agendu posílené produktivity.
Potíž je v tom, že pokud by se povolilo financovat veřejné investice na dluh, vedlo by to k trvalým neshodám mezi Komisí a jednotlivými členskými státy, neboť by se do velké míry spoléhalo právě na toto nejasné rozlišení.
Jiní se snaží rozšířit definici „výjimečných okolností“ tak, aby dovolovaly překračovat strop deficitu v libovolném roce s delším neuspokojivým růstem HDP, nejen -2%.
Zejména země, které nedodržují strop deficitu stanovený Paktem proto, že přecenily svůj růst – a tedy státní příjmy –, chtějí, aby se s nimi jednalo shovívavěji než s těmi, kdo pravidla porušují úmyslně.
To může znít zásadově, ale opírat sledování schodků o cíle, nikoliv o výsledky by jen posílilo už tak silnou motivaci vlád manipulovat své prognózy.
Přesto by bylo možné udělit výjimku tam, kde porušení stropu deficitu vedlo ke zpřísnění fiskální politiky v souladu s doporučením Komise schváleným výborem ECOFIN.
Když Německo v roce 2002 strop porušilo, zdálo se, že tak učiní v roce 2003 znovu navzdory zpřísnění rozpočtu podle požadavku Komise.
Když se ukázalo, že výchozí pozice Německa byla nepříznivější, než se původně myslelo, a že výnosy opět nesplňují očekávání, německá vláda se ohradila proti další konsolidaci.
Jestliže fiskální korekci země odsouhlasí ostatní státy, měly by existovat jisté meze, kolik lze od ní ještě žádat navíc.
Toto všechno může být vedlejší, protože motivaci k úsilí o reformu pravidel vládám dodávala hrozba finančních postihů podle Paktu.
Komise teď však navrhuje, aby se důraz úplně přenesl na kolegiální tlak – vyslovování hanby provinilým zemím.
To sice může povzbuzovat ty národní zákonodárce, kteří hájí schodkový strop PSR, aby ve svém úsilí vytrvali, avšak jakmile se vytratí nejzazší hrozba sankcí, kolegiální tlak ztratí část své účinnosti.
Krátce, návrhy Komise a následné návrhy podané některými vládami otevřely Pandořinu skříňku.
Zdá se, že jak Komise, tak země eurozóny doufají, že dilema, jež před ně Pakt postavil, zmírní – a ideálně vyřeší – rychlejší hospodářský růst.
TABULKA 1
SOUHRNNÉ FINANČNÍ BILANCE VLÁD
(% NOMINÁLNÍHO HDP)
2000-06
2000
2001
2002
2003
2004p
2005p
2006p
Rakousko
Belgie
Finsko
Francie
Německo
Řecko
Irsko
Itálie
Lucembursko
Nizozemsko
Portugalsko
Španělsko
-1.7
0.2
7.1
-1.4
1.3
-4.2
4.4
-0.7
6.0
2.2
-2.9
-0.9
0.1
0.6
5.2
-1.5
-2.8
-3.7
1.0
-2.7
6.4
-0.1
-4.4
-0.4
-0.4
0.1
4.3
-3.3
-3.7
-3.8
-0.2
-2.4
2.8
-1.9
-2.7
-0.1
-1.3
0.3
2.1
-4.1
-3.8
-4.6
0.2
-2.5
0.8
-3.2
-2.8
0.4
-1.5
-0.1
1.1
-3.7
-3.9
-5.3
0.0
-2.9
0.8
-3.2
-2.8
0.4
-2.3
-0.9
1.5
-3.2
-3.4
-3.7
-0.2
-3.1
-0.2
-2.4
-3.0
-0.2
-2.2
-1.1
1.8
-3.0
-2.6
-3.3
-0.5
-3.6
-0.5
-1.7
-3.8
-0.2
eurozóna
0.1
-1.7
-2.4
-2.8
-2.8
-2.6
-2.4
Dánsko
Švédsko
Velká Británie
2.5
5.1
3.8
2.8
2.9
0.7
1.6
-0.3
-1.7
1.2
0.1
-3.5
1.2
0.1
-3.5
1.4
0.8
-3.3
1.5
1.2
-3.2
p Předpoklad
Zdroj: Hospodářský výhled OECD, soubor dat číslo 76
TABULKA 2
SOUHRNNÉ CYKLICKY OČIŠTĚNÉ FINANČNÍ BILANCE VLÁD
(% NOMINÁLNÍHO HDP)
2000
2001
2002
2003
2004p
2005p
2006p
Rakousko
Belgie
Finsko
Francie
Německo
Řecko
Irsko
Itálie
Nizozemsko
Portugalsko
Španělsko
-2.7
-1.1
6.1
-1.9
2.0
-4.2
3.1
-2.5
4.4
-2.9
1.3
-0.1
0.1
5.4
-2.0
-3.4
-4.5
-0.1
-3.3
-1.9
-5.0
-0.3
-0.3
0.6
4.7
-3.2
-3.4
-4.2
-1.2
-2.6
-2.2
-2.4
0.2
-0.7
1.4
2.8
-3.4
-2.7
-5.2
-0.1
-2.2
-1.4
-1.4
0.8
-0.8
0.8
1.3
-3.2
-2.8
-5.8
-0.5
-2.6
-0.7
-1.4
0.7
-1.7
-0.1
1.0
-2.7
-2.5
-3.8
-0.9
-2.9
-0.1
-1.8
0.0
-1.8
-0.6
0.6
-2.7
-2.1
-3.1
-1.0
-3.6
0.2
-2.9
-0.2
eurozóna
-1.8
-2.3
-2.3
2.0
-2.2
-2.0
-2.0
Dánsko
Švédsko
Velká Británie
1.5
3.6
1.0
1.8
2.7
0.3
1.6
-0.1
-1.7
2.4
0.9
-3.4
1.6
0.6
-3.4
1.6
0.3
-3.5
1.3
0.2
-3.4
p Předpoklad
Zdroj: Hospodářský výhled OECD, soubor dat číslo 76
Je možné oživit americko-íránské vztahy?
Za druhé světové války spojenečtí vojáci okupovali Írán, aby zemi využili jako mezistanici při přepravě zásob z Perského zálivu do Sovětského svazu.
Tehdy se Írán prvně setkal s Američany. „Přišli do naší země s jistou nevinností,“ říká uznávaný íránský historik Káve Bajat, „a bez jakýchkoli koloniálních nároků.“
Americké zásobovací vlaky pravidelně projížděly kolem Aráku, rodné vísky mého otce a tehdy malebné oázy zelených zahrad a ovocných sadů. „Kdykoli jsme zaslechli, že vlak přijíždí,“ řekl mi jednou otec, „všichni malí chlapci ze vsi co nejrychleji upalovali přes jablečný sad, aby projíždějící Američany pozdravili.
Usmívali se, mávali a házeli nám dárky, které jim přišly pod ruku – karty, žvýkačky, bonbóny… Připadali nám jako hrdinové z jiného světa.“
Od té doby se tolik změnilo.
Íránská revoluce roku 1979 smetla proamerický nedemokratický režim šáhů a nahradila jej protiamerickým nedemokratickým režimem duchovních.
Vztahy mezi Spojenými státy a Íránem oficiálně neexistují od doby, kdy skupina extremistických studentů vtrhla do budovy velvyslanectví USA v Teheránu – tento týden od události uběhlo 25 let – a šedesátšest Američanů držela po 444 dnů jako rukojmí.
Před šedesáti lety byl Arák prostou vískou, jež mezi vojáky USA proslula hroznovým vínem, zatímco dnes na něj představitelé Pentagonu upírají pozornost jako na průmyslové město, které je součástí znepokojivého íránského jaderného programu.
Přesto jen málo zemí poutá paradoxnější vztah než USA a Írán.
Přestože íránský režim je nadále agresivně protiamerický, íránský lid je otevřeně proamerický.
Přestože se vlády v Teheránu a ve Washingtonu jeví jako úhlavní strategičtí rivalové, slovy někdejšího amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera „je na světě jen málo států, s nimiž mají Spojené státy méně důvodů k hádkám a více společných zájmů, než Írán.“
Vskutku, změny režimů, jež USA vyvolaly v Afghánistánu a v Iráku, pravděpodobně přinesly více prospěchu Íránu než kterémukoli jinému státu, neboť jak Tálibán, tak Saddám Husajn byli jeho zapřísáhlými nepřáteli.
Ani jedna strana se však nechopila příležitosti, aby stavěla na tomto společném základu, a americko-íránské vztahy zůstávají stejně nepřátelské jako už celá léta.
Pro USA se v kontextu války proti teroru staly čím dál nepřijatelnějšími íránské jaderné ambice, nepřátelství vůči Izraeli a podpora extremistických skupin.
Íránský dlouhotrvající odpor ke vztahům s USA je o něco složitější.
Jistě, mnozí z íránských vládnoucích elit politicky dospěli během protiimperialistických a protikolonialistických agitací 60. a 70. let a dodnes k tomuto světonázoru tíhnou.
Ačkoliv jejich revoluční zápal během let už zřejmě vyprchal, stále mají sklon nahlížet na svět prizmatem názorů zesnulého ajatolláha Chomejního, jenž vztah mezi Íránem a USA připodobnil ke vztahu „mezi ovcí a vlkem“.
Ideologická zkostnatělost samotná však často bezdůvodný íránský antiamerikanismus nevysvětluje.
Posílení liberalizace, které by z uvolnění vztahů s USA pravděpodobně vyplynulo, představuje pro íránskou politickou a vojenskou elitu ohrožení jejich zájmů.
Z jejich pohledu je dnes Írán hostinou uzavřené společnosti – jejich společnosti – a čím méně lidí přijde, tím bude veseleji.
Vzhledem k tomu, že Amerika zabředla v Iráku a ceny ropy dosahují rekordních výší, režimní zastánci tvrdé linie v současnosti nevidí sebemenší důvod ke kompromisu.
Na druhou stranu však někteří vlivní Íránci – vedení bývalým prezidentem Hášimím Rafsandžáním – chápou, že vztahy s USA jsou nevyhnutelné, neboť Írán se musí znovu začlenit do mezinárodního společenství a vypořádat se se svými hospodářskými nedostatky.
Íránský lid navíc v drtivé většině podporuje sblížení.
Jak ve svém pronikavém cestopise Toulky Persií napsal Afshin Molavi, mladí Íránci dnes nejsou revolucionářskými idealisty jako před třemi desítkami let.
Naopak, mají konkrétní požadavky, třeba pracovní místa a společenskou svobodu.
Zoufale touží vstoupit do globáln��ho společenství a zbavit se pošramocené mezinárodní pověsti.
Dnešní íránští intelektuálové prošli podobným procesem dospívání a odhodili „utopické“ a „nativistické“ politické ideály svých předchůdců.
S poukazem na knihu Gharbzadegi („Otrava Západem“) od Džalála Al-e Ahmada z roku 1962, která se stala jedním z manifestů revoluce roku 1979, mi jeden sekulární vzdělanec v Teheránu řekl: „Nikdo už nečte Al-e Ahmada.
Právě naopak, toužíme po interakci se Západem.
Může-li nám to přinést víc hospodářských příležitostí a společenských a politických svobod, otravme se Západem.“
Navzdory všeobecné poptávce v Íránu i společným strategickým zájmům to přesto může trvat roky, než se Amerika a Írán společně posadí a usmíří.
Po 25 letech života bez vzájemnosti nepřijde usmíření hned.
Máme však dost důvodů věřit, že až k tomu dojde, Íránci budou své dlouho ztracené přátele vítat se stejnou přívětivostí a veselím jako před šedesáti lety v Aráku.
Můžeme bojovat s depresí?
Pokud člověk zadá do největší internetové lékařské databáze Medline heslo „porucha nálady", získá téměř 62 000 odkazů.
Pokud své hledání omezí na nahodilé kontrolované testy, které jsou všeobecně pokládány za nejspolehlivější metodu zkoumání účinnosti léčby, stále se mu objeví více než 3 200 odkazů.
Vzhledem k obrovskému celosvětovému dopadu deprese na zdraví, zdravotnické výdaje a schopnost pracovat by mělo být takové množství informací dobrou zprávou.
Stačí se však podívat na jednotlivé studie a záhy vyjde najevo, že většina z nich zkoumá fyziologické, metabolické nebo biochemické poruchy spojované s depresí.
Žádný z výsledků těchto bádání nenapomáhá při posuzování, kteří pacienti by měli být léčeni jakým typem léčby a po jakou dobu.
Samozřejmě stále existuje zhruba 1 500 studií celé řady terapií: psychofarmak, elektrokonvulzivní terapie, metody jasného světla, cvičení, psychoterapie, a dokonce i akupunktury.
Faktem je, že mnohé z těchto studií dokumentují krátkodobé a v některých případech i dlouhodobé účinky různých typů léčby a obecně hledají přijatelný kompromis mezi účinností a bezpečností.
Je-li milionům lidí předepisována určitá skupina léků, a to nejen proti depresi, ale i proti mnoha dalším psychickým problémům, pak je zcela pochopitelné, že někteří z nich budou trpět negativními účinky nebo reakcemi.
Paušální tvrzení, že antidepresiva jsou nebezpečná, vytvářejí závislost či jsou nějakým jiným způsobem špatná, se ovšem nezakládají na silných důkazech.
Případy těžkých negativních účinků u dospělých osob jsou vzácné, zatímco děti a adolescenti trpící depresí se jeví jako mnohem zranitelnější.
Největší překážkou účinnější léčby je zřejmě skutečnost, že diagnostická kategorie zvaná „hluboká deprese" je tak různorodá, že při snaze o stanovení terapeutického plánu pro určitého konkrétního pacienta jednoduše nepomáhá.
Důležitá je zde pochopitelně míra vážnosti deprese, avšak jen málo léčebných studií tato kritéria využívá.
Dalším kandidátem na léčebné studie by měla být melancholie jakožto podtyp deprese s větším počtem biologických abnormalit, avšak dosud bylo provedeno jen málo takových výzkumů.
Většinu studií medikamentózní léčby financují farmaceutické společnosti, jejichž hlavním cílem je zajistit si licence potřebné k uvedení svých produktů na trh.
Za účelem urychlení tohoto procesu jsou pacienti najímáni prostřednictvím inzerce a mnoho testů je zadáváno subdodavatelům v podobě specializovaných testovacích firem, které mají jen malý nebo vůbec žádný zájem o dlouhodobé blaho pacientů.
U mnoha testů jsou firmy odměňovány za každého získaného pacienta bez ohledu na to, zda pacient v testu setrvá, či nikoliv.
Není přitom žádným překvapením, že procento úbytku pacientů bývá vysoké a mnohdy přesahuje 50% po prvních šesti týdnech.
Nezdařené studie - to znamená studie, které neprokazují významné rozdíly mezi účinnou látkou a placebem - jsou zde běžné.
Něco takového očividně není v zájmu financující společnosti, ale prozatím se tato skutečnost neodrazila v podstatných změnách ve způsobu provádění testů.
Jelikož si farmaceutické společnosti přejí, aby jejich lék účinkoval, jen zřídkakdy mají zájem zkoumat, co je potřeba udělat, pokud je neúčinný.
Tak je tomu dokonce i v případech, kdy víme, že na lék reagují pouhé dvě třetiny pacientů a že jen podstatně menší počet se zcela uzdraví.
A tak se kliničtí lékaři dennodenně setkávají s otázkami, jaký lék předepsat, avšak základna empirických důkazů pro takové rozhodnutí je strašlivě úzká.
V současnosti probíhá několik rozsáhlých, vládami financovaných testů a všeobecně se doufá, že tyto testy zlepší v průběhu příštích několika let vědeckou základnu pro rozhodování.
Další velká neprobádaná oblast souvisí s otázkou, do jaké míry lze výsledky dosažené ve specializovaných zařízeních duševního zdraví přenést na oblast primární péče, kde se léčí většina pacientů s depresí.
Nejasnosti se netýkají ani tak samotné léčby, poněvadž pacienti s podobnou mírou vážnosti choroby by měli reagovat do značné míry podobně bez ohledu na prostředí léčby.
Mnohem důležitější nezodpovězenou otázkou je, zda se chronický průběh nejvýznamnějšího typu deprese léčeného psychiatricky podobá průběhu deprese léčené v primární péči.
Pokud ano, pak by se pravděpodobně měla mnohem většímu počtu pacientů doporučovat dlouhodobá léčba antidepresivy.
Navíc je nutno vyřešit obrovský problém, jak vyhovět normám, který je u všech profylaktických léčebných terapií obdobný.
Položme si na závěr otázku, zda enormní nárůst množství předepisovaných antidepresiv a větší dostupnost krátkodobých psychoterapií, příruček typu „pomoz si sám" či podpory na internetu mají na zdraví pozitivní dopad.
Také zde jsou údaje rozporuplné nebo předběžné, přičemž některé naznačují pokles počtu sebevražd při současném nárůstu užívání antidepresiv.
To ovšem neplatí pro všechny země ani pro všechny věkové skupiny, takže zde musí hrát roli také další faktory.
Mnohem více vypovídajícím - a současně skličujícím - ukazatelem je skutečnost, že délka pracovní neschopnosti a počet invalidních důchodů způsobených depresí je v mnoha západních zemích na vzestupu.
K první depresivní epizodě navíc dochází u stále mladších dětí či adolescentů, z čehož vyplývá, že výzkum primární či sekundární prevence by měl získat vyšší prioritu.
Na úrovni širší populace nebyl boj proti depresi stále ještě vyhrán.
Je zde však jedna dobrá zpráva: u individuálních pacientů s depresí je možnost úplného uzdravení vysoká za předpokladu, že bude kvalifikovaným a důsledným způsobem nasazena efektivní léčba.
Dokážeme zvýšit hrubé národní štěstí?
PRINCETON – Malé himálajské království Bhútán vešlo do mezinárodního povědomí díky dvěma věcem: vysokým poplatkům za víza, které omezují příliv turistů, a politice podpory „hrubého národního štěstí“ namísto hospodářského růstu.
Obě věci spolu souvisejí: větší počet turistů by mohl pozvednout ekonomiku, ale zároveň by poškodil bhútánské životní prostředí a kulturu a tím dlouhodobě snížil štěstí.
Když jsem o bhútánském cíli maximalizovat štěstí svých obyvatel slyšel poprvé, kladl jsem si otázku, jestli to v praxi vůbec něco znamená, anebo je to jen další politický slogan.
Když jsem však v srpnu navštívil hlavní město Thimphu, kde jsem promluvil na konferenci s názvem „Hospodářský rozvoj a štěstí“, kterou organizoval premiér Bhútánu Jigme Y.
Thinley a jejímž spoluhostitelem byl Jeffrey Sachs, ředitel Institutu Země při Kolumbijské univerzitě a zvláštní poradce generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna, zjistil jsem, že je to víc než jen slogan.
Ještě nikdy jsem se nezúčastnil konference, kterou by vláda dané země brala tak vážně.
Očekával jsem, že Thinley konferenci zahájí formálním uvítáním a pak se vrátí do kanceláře.
On však přednesl projev, v němž promyšleně zhodnotil klíčové otázky související s podporou štěstí jakožto státní politikou.
Na konferenci poté setrval dva a půl dne a vnášel do naší diskuse případné podněty.
Většiny jednání se účastnilo také několik ministrů jeho kabinetu.
Štěstí je už od pradávna všeobecně pokládáno za statek.
Problémy nastávají ve chvíli, kdy se snažíme shodnout na definici štěstí a měřit ho.
Jedna důležitá otázka zní, zda chápeme štěstí jako přebytek radosti nad bolestí prožívaný během celého života, nebo jako míru své spokojenosti s vlastním životem.
První přístup se snaží sečíst pozitivní okamžiky, které lidé zažívají, a pak od nich odečíst okamžiky negativní.
Je-li výsledek značně pozitivní, pokládáme život daného člověka za šťastný, v opačném případě za nešťastný.
Kdybychom tedy chtěli měřit takto definované štěstí, museli bychom brát jako vzorky nahodilé okamžiky lidské existence a snažit se zjistit, zda přinášejí pozitivní, nebo negativní duševní stavy.
Druhý přístup klade lidem otázku: „Nakolik jste spokojeni s tím, jak se váš život zatím vyvíjí?“ Řeknou-li lidé, že jsou spokojeni nebo velmi spokojeni, pak jsou spíš šťastní než nešťastní.
Posouzení, který z těchto způsobů chápání štěstí lépe vystihuje to, oč bychom měli usilovat, však vyvolává zásadní hodnotové otázky.
V průzkumech využívajících první přístup si vedou dobře země jako Nigérie, Mexiko, Brazílie nebo Portoriko, což naznačuje, že odpověď možná souvisí spíše s národní kulturou než s objektivními ukazateli, jako jsou zdraví, vzdělání a životní úroveň.
Použije-li se druhý přístup, na špičku se dostávají spíše bohatší země jako Dánsko nebo Švýcarsko.
Není však jasné, zda odpovědi lidí na dotazníkové otázky položené v různých jazycích a různých kulturách opravdu znamenají totéž.
Můžeme se shodnout, že naším cílem by měla být spíše podpora štěstí než příjmů či hrubého domácího produktu, ale nemáme-li k dispozici objektivní měřítko štěstí, má to vůbec smysl?
John Maynard Keynes kdysi pronesl slavný výrok: „Radši se budu vágně nemýlit než exaktně mýlit.“ Poukazoval tím na skutečnost, že když myšlenky poprvé přicházejí na svět, bývají často rozhárané a je třeba na nich pracovat, aby se daly přesně definovat.
To může být i případ konceptu štěstí jako cíle státní politiky.
Můžeme se naučit měřit štěstí.
Centrum bhútánských studií, které před 12 lety založila bhútánská vláda, v současné době zpracovává výsledky rozhovorů s více než 8000 Bhútánci.
Rozhovory zaznamenávaly jak subjektivní faktory, například jak jsou respondenti spokojeni se svými životy, tak i faktory objektivní, jako jsou životní úroveň, zdraví, vzdělání, ale i zapojení do kulturního života, zápal komunity, kvalita životního prostředí či rovnováha mezi prací a dalšími aktivitami.
Zatím není zřejmé, zda mezi takto rozmanitými faktory existuje nějaká souvztažnost.
Snaha redukovat je na jediné číslo bude vyžadovat obtížné posuzování hodnot.
Bhútán má Komisi pro hrubé národní štěstí, které předsedá premiér a která hodnotí všechny nové politické návrhy předložené vládními ministerstvy.
Ukáže-li se, že je nějaká politika v rozporu s cílem podporovat hrubé národní štěstí, je vrácena ministerstvu k přepracování.
Bez schválení komisí nemůže dostat zelenou.
Jedním z kontroverzních zákonů, které nedávno zelenou dostaly – což ukazuje, do jaké míry je vláda ochotna přijímat tvrdá opatření, pokud je přesvědčena, že povedou k maximalizaci celkového štěstí –, je zákaz prodeje tabáku v zemi.
Bhútánci mohou do země pro vlastní potřebu vozit malé množství cigaret nebo tabáku z Indie, ale nesmějí je dál prodávat – a pokaždé, když kouří na veřejnosti, musí mít u sebe potvrzení o zaplacení dovozní daně.
Valné shromáždění OSN v červenci bez námitek schválilo Bhútánem iniciovanou rezoluci, která uznává podporu štěstí jako základní lidský cíl a poznamenává, že tento cíl není obsažen v HDP.
Zároveň rezoluce vyzvala členské státy, aby vyvinuly další měřítka, která budou lépe vystihovat štěstí jako cíl.
Valné shromáždění rovněž přivítalo nabídku Bhútánu ke svolání panelové diskuse na téma štěstí a pohody na jeho 66. zasedání, které začíná tento měsíc.
Tyto diskuse jsou součástí sílícího mezinárodního hnutí za přeorientování vládních politik směrem k pohodě a štěstí.
Měli bychom tomuto úsilí fandit a doufat, že se cílem nakonec stane nejen národní, ale i globální štěstí.
Můžeme se pojistit proti cunami?
Většina diskusí ohledně toho, jak reagovat na katastrofu způsobenou cunami v Asii, se zaměřuje na vládní programy odstraňování následků pohromy a na státní projekty zavádění systému včasného varování.
Jen malá část diskuse se zaměřila na propagaci soukromých institucí zajišťujících řízení rizik, zejména pojištění.
To je nešťastné.
Pojišťovací společnosti poskytují profesionální, podrobně propracované řízení rizik, jež zohledňuje komplikovanost nebezpečí, proti nimž je třeba se chránit, a nápaditě reagují na individuální potřeby.
Propagace soukromého pojištění se může jevit jako nepřímá reakce na katastrofu zapříčiněnou cunami, ale jde o reakci racionální – a účinnou.
Pojišťovací společnosti do mnohých regionů, jež utrpěly největší ztráty, ještě nepronikly.
Podle studie Insurance Information Institute výdaje za neživotní pojištění v roce 2003 dosahovaly v Indonésii pouhých 0,83% HDP, v Thajsku 1,19% a v Indii 0,62% – oproti 5,23% ve Spojených státech.
Zahraniční pomoc není náhražkou pojištění.
Dobročinnost je podnětná a ujišťuje nás o naší lidskosti, ale často je vrtkavá.
Člověk by na ni nerad spoléhal.
Při rozhodování, kolik pomoci obětem katastrofy nabídnout, jsou státy, jak se zdá, často nejvíc pod vlivem obav svých předáků, jak na ně budou pohlížet ostatní.
Dobročinnost reaguje na události, jež poutají pozornost, a méně senzační pohromy často pomíjí.
Pojištění je naopak spolehlivou a úctyhodnou institucí, jejíž moderní podoba se začala vyvíjet už v sedmnáctém století.
Avšak pojištění i další instituce řízení rizik se dosud rozvíjely pomalu, a to i ve vyspělých zemích.
V USA většina lidí stále není pojištěna proti záplavám či zemětřesení.
V Kalifornii, jedné z geologicky nejméně stabilních oblastí na světě, si pojištění proti zemětřesení pořídí jen jeden ze šesti vlastníků domu.
Zásadní problém tkví v tom, že pojištění není koncepcí, která by většině lidí připadala samozřejmá.
Jak prokázali psychologové Daniel Kahneman a Amos Tversky, existuje systematická lidská tendence podceňovat možnost výskytu událostí s malou pravděpodobností, takže se lidé v životě chovají, jako by se výskyt těchto událostí rovnal nule.
Obdobně mají lidé sklon na sebe brát velká potenciální rizika, aby se vyhnuli malým pevným ztrátám, jako je pojistné.
Pojišťovací společnosti čelí pomalému a složitému procesu odvykání veřejnosti od těchto sklonů.
Navíc, vypracovat nové produkty v oblasti řízení rizik není snadné.
Pojišťovací společnosti se musí vypořádávat s těžkostmi při určování rizik a pojistky musí kreativně přizpůsobovat lidským slabostem, omezujícím absorpci nového.
Pojišťovny také musí věnovat pozornost širokému spektru subjektivních rizik – pokřivených pobídek k rizikovému chování – a problémům s výběrovým zkreslením při získávání klientů.
Aby se státy účinněji vyrovnaly s katastrofami, musí najít dostatek vůle vytvořit prostředí, v němž bude moci vzkvétat mnohem rozvinutější soukromé pojišťovnictví.
V USA zavedl Národní program pojištění proti povodni z roku 1968 povinnost zajistit si pojištění proti záplavě pro ty, kdo financují výstavbu nebo opravu budov ve „zvláštních oblastech ohrožených zátopami“.
Nemá-li být pojištění stanoveno povinně, musí být přinejmenším účinně propagováno.
Lidé jinak budou stavět v zátopových územích s přesvědčením, že jejich vláda nebo vlády světa budou cítit povinnost jim vypomoci v tísni, tudíž že pojistí rizika, která by na sebe nikdo neměl brát.
Mnohé nejhorší následky se v Asii objevily v oblastech ohrožených cunami, například v nízko položených přímořských oblastech Srí Lanky.
Soukromé pojištění by prostřednictvím přemrštěně vysokého pojistného odrazovalo od výstavby v nejnebezpečnějších lokalitách a zároveň by v okrajových oblastech vedlo k zavedení stavebních standardů omezujících dopady cunami.
Mezinárodní instituce pro řízení rizik se naštěstí ustavičně zlepšují.
V posledních letech se na finančních trzích začalo obchodovat s různými pojistnými dluhopisy, pokrývajícími zemětřesení a další přírodní katastrofy, a s deriváty na počasí.
Kjótský protokol vytvořil mechanismus pro obchod s emisemi oxidu uhličitého, který vzbuzuje naděje na řízení rizik plynoucích z ještě větší potenciální katastrofy: globálního oteplování.
Trhy pro tyto produkty jsou sice stále malé, ale mají silný růstový potenciál, a jejich další rozvoj by posílil schopnost pojišťovacích společností pokrýt rizika velkých mezinárodních katastrof.
Zamysleme se nad absencí systému včasného varování před cunami v nejhůře postižených zemích.
Je snadné vinit lidi z nedostatku předvídavosti, ale systém nevyvinula žádná z devíti nejsilněji zasažených zemí.
Stěží mohou být všichni vrtáci.
Problém není chybou jednotlivců.
Nezdar zapříčinila absence vhodných mezinárodních institucí, jež by bděly nad širokým spektrem potenciálních katastrof.
Diskuse systémů včasného varování před cunami se zatím zaměřovala na vládní programy.
Včasné varování ale znamená víc než jen oceánické snímače a satelity; zahrnuje také směřování výstavby dál od nejohroženějších oblastí a pobízení soukromých podniků, aby vyvíjely účinné bezpečnostní a evakuační postupy.
To jsou obvyklé činnosti pojišťovacích společností.
Vskutku, jedním z nejpodivnějších rysů pohromy způsobené cunami bylo to, že některá z nejatraktivnějších rekreačních středisek zastihla naprosto nepřipravená.
Poučení je jasné: i prvotřídní podniky jsou jen tak profesionální, jak jim stávající institucionální infrastruktura dovoluje.
Konečnou příčinou jejich nepřipravenosti bylo to, že naše pojišťovnictví nekrylo jejich rizika plynoucí z cunami, a tedy nenabízelo moderní vodítko pro prevenci katastrof.
Pojišťovnická branže může a měla by reagovat na katastrofu způsobenou cunami a přijmout morální povinnost vyvinout soustředěné úsilí o rozšíření krytí rizik.
Vlád se záležitost týká do té míry, že by pohotovou regulací měly podpořit lepší řízení rizik, ba dokonce dotovat experimenty s novými soukromými pojišťovacími produkty.
Můžeme regulovat systémové riziko?
MILÁN – V uplynulých dvou letech potkaly světovou ekonomiku dvě nebezpečné epizody finanční nestability a náhlých změn dynamiky trhu.
Další podobné epizody jsou pravděpodobné, jelikož globální ekonomika je v několika ohledech vychýlená z rovnováhy a zotavuje se z krize, zejména v oblasti suverénních dluhů a struktury globální poptávky.
Většinu krizí přiživují systémová rizika, která z několika důvodů představují výzvu.
Za prvé je nelze snadno a s jistotou detekovat a dokazují se ještě obtížněji.
Za druhé předpovědi přesného načasování bodu zlomu (kdy bubliny prasknou, trhy se uzavřou a úvěry zmrznou) přesahují a pravděpodobně budou i nadále přesahovat naše schopnosti.
A konečně platí, že krize jsou vysoce nelineární události, což znamená, že přicházejí bez velkého varování.
Periodické výtrysky nestability uvalují vysoké sociální náklady na ty, kdo měli nejmenší podíl na jejich vyvolání.
Pokud se toto schéma opakuje, může nahlodat důvěru ve finanční trhy a regulátory, která by mohla docela dobře vést k přehnaně přísné regulaci, expanzi státu a odklonu od globalizace.
Problém je však ještě závažnější.
Finanční a hospodářská krize se v rozvinutých zemích přetavuje v krizi suverénních dluhů.
Finanční a hospodářská nerovnováha může vést k nebezpečné nerovnováze fiskální, neboť daňové příjmy se propadají a výdaje na sociální pojištění a sanace rostou.
Mezinárodní měnový fond naznačuje, že plných 75% „fiskálního stimulu“ v rozvinutých zemích obsahuje nerozlišující proticyklická opatření.
Neodhalené nerovnováhy a systémové riziko způsobují, že se fiskální politika jeví jako uvážlivá, i když taková není.
Například Španělsko nevykazovalo před zabřednutím do krize fiskální deficit.
Jeho příjmy a výdaje však zčásti určovala realitní bublina, do značné míry nafouklá prostřednictvím vypůjčených peněz.
Extrémní fiskální nerovnováha může vést také k růstové pasti, při níž má fiskální konsolidace tak velký negativní dopad na růst, že vlastně poráží samu sebe.
Ukázkovým příkladem je pravděpodobně Řecko.
Nakonec bývá jediným řešením znovu nastavit hodnotu závazků prostřednictvím restrukturalizace nebo inflace.
Může-li systémové riziko vyvolat takovou kaskádovitou postupnou nerovnováhu, pak musí být „vládcové“ ve střehu, musí být zběhlí v identifikaci sílícího systémového rizika a musí být schopni včas uskutečnit nápravnou akci.
Již brzy se dočkáme obsáhlého balíku re-regulací zaměřených na kapitálové požadavky, transakce s vypůjčenými penězi, průhlednost, ratingy a další zdroje informací, pobídky, střety zájmů a omezení záběru finančních společností, ochranu spotřebitele a mechanismy řešení.
Panuje naděje, že takové reformy sníží pravděpodobnost a závažnost systémového rizika.
To však stále neřeší globální nerovnováhy a další přispěvatele k nestabilitě a její příznaky.
Jako doplněk re-regulace potřebujeme rozsáhlé sledování systémového rizika.
Někteří význační politici a analytici však tvrdí, že dohled zaměřený na identifikaci a omezování systémového rizika je marný.
V době, kdy máme jen neúplné modely dynamiky rizika a složitý globální finanční systém, který se navíc neustále mění, je podle nich detekce buďto nemožná nebo tak náchylná na chyby, že by takové úsilí vyznělo kontraproduktivně.
Bubliny aktiv se těžko identifikují s jistotou.
Mají-li skeptikové pravdu, pak bychom se měli smířit s tím, že se jednou za čas ocitneme mimo finanční a fiskální rovnováhu, aniž bychom o tom předem věděli.
Kromě toho bychom měli akceptovat potřebu mnohem konzervativnějších fiskálních postojů, než jaké byly pokládány za nezbytné před pouhými třemi lety.
Ve statistice a v teorii rozhodování na základě nejistoty jsou omyly nevyhnutelné.
Existují jich dva druhy.
Jedním omylem je odmítnout pravdivý návrh a druhým je přijmout návrh falešný.
Říkejme tomu OP (odmítnutí pravdy) a PN (přijetí nepravdy).
Celou otázku pak lze zasadit do následujícího rámce: který z těchto dvou typů omylu má v kontextu detekce systémového rizika a reakce na něj vyšší očekávané náklady?
Odpůrci uvážlivého dohledu nad systémovým rizikem zaujímají dvě různá stanoviska.
První z nich tvrdí, že k omylu PN nedojde, protože neexistují žádné spolehlivé včasné příznaky zvyšující se potenciální nestability.
Jejich hledání je mrháním zdrojů.
Nestabilita zkrátka udeří jako blesk.
Takové stanovisko se jeví jako mylné.
Například během krize v roce 2008 vydali někteří analytici varovné signály, někteří investoři si jich všimli a zareagovali na ně.
Budiž, tato varování nedala dohromady neprůstřelný případ a rozhodně nepředpověděla načasování krize.
Příznaky tu však byly.
Druhé stanovisko připouští, že varovné signály existují, ale jsou prý natolik nespolehlivé, že reakce na ně by přinesla víc škody než užitku.
Z toho vyplývá, že PN má vyšší očekávané náklady než OP, protože existuje řada falešných pozitiv a/nebo je léčba horší než nemoc samotná.
Člověk může akceptovat, že PN je spojeno s jistými náklady.
Jak jsme ovšem viděli, OP je rovněž nákladné, takže agregátní záporný účinek politické reakce na falešná pozitiva (PN) by musel být velký, aby byl přesvědčivý.
Já přesvědčen nejsem.
Projevovat se zde může i hlubší vliv.
V podnikání a investování dochází k rozhodnutím založeným na nejistotě neustále a omyly jsou běžné.
Základním postojem politiků v rozvinutých zemích se naproti tomu zdá být názor, že proaktivní nebo preventivní opatření vyžadují vysokou míru jistoty kvůli hluboko zakořeněné víře, že finanční trhy jsou stabilní a regulují se samy.
Věříme-li, že nestabilita trhu je vzácná, pak je rozumné odmítnout jednat, pokud se neobjeví přesvědčivé argumenty, že by se jednat mělo.
Ve světle zkušeností se názor, že finanční soustava je jen výjimečně nestabilní nebo se jen výjimečně pohybuje po trvale neudržitelné dráze, jeví jako přinejmenším pochybný.
Na základě nové teorie a zkušeností můžeme nakonec dospět k závěru, že politické reakce na systémové riziko nelze formulovat a že náklady spojené s omyly PN jsou vyšší než náklady na omyly OP.
Přinejmenším bychom však měli tento experiment uskutečnit a přiřknout zodpovědnost nové nebo již existující instituci, která má přístup k informacím, oplývá značným talentem na finanční i makroekonomickou analýzu a je relativně oproštěna od střetů zájmů.
Analýza by se měla zveřejnit a mohla by ovlivnit vnímání systémového rizika a tržního chování, což by zvýšilo seberegulační schopnost systému.
Přežijeme „antropocenní“ éru?
Vliv člověka na celosvětové životní prostředí se poslední tři staletí stupňuje.
Nejpodstatnější je, že naše emise oxidu uhličitého mohou zapříčinit významný odklon světových klimatických vzorců od jejich přirozeného vývoje na mnoho příštích tisíciletí.
Současnou geologickou epochu, jíž v mnoha ohledech dominuje člověk, se zdá přiměřené označit termínem „antropocén“, jímž se doplní holocén, teplé období posledních 10-12 tisíciletí.
Lze říci, že antropocenní perioda začala ve druhé půli osmnáctého století, kdy analýzy vzduchu zakonzervovaného v polárním ledu dokládají počátek narůstajících globálních koncentrací CO2 a metanu.
Tato datace se také kryje s konstrukcí parního stroje Jamese Watta v roce 1784.
Sílící vliv lidstva na životní prostředí byl rozpoznán už v roce 1873, když italský geolog Antonio Stoppani hovořil o „antropozoické éře“, která se vyznačuje „novou telurickou silou, již lze co do síly i univerzálnosti srovnávat s mohutnějšími silami Země“.
Obdobně V.
I.
Vernandskij v roce 1926 uznal sílící vliv lidstva na „[k]urz, jímž se musí ubírat evoluční procesy, konkrétně směrem k sílícímu vědomí a myšlení a k formám, které mají větší a větší vliv na své okolí.“ Vernadskij a Teilhard de Chardin k označování sílící role inteligence člověka na formování jeho vlastní budoucnosti a okolí používali pojem „noosféra“, svět myšlení.
Vysoké tempo si udržovala překotná expanze lidí co do počtu obyvatel i spotřeby zdrojů Země na hlavu.
Během posledních tří staletí se lidská populace rozrostla desetinásobně, na víc než šest miliard, a očekává se, že ještě v tomto století dosáhne deseti miliard.
V důsledku toho lidstvo v současnosti využívá 30 až 50 % pevninského povrchu planety.
Zároveň se na 1,4 miliardy kusů rozrostla populace dobytka, který produkuje metan a přispívá ke zvyšujícímu se tempu ničení tropických deštných pralesů, což uvolňuje oxid uhličitý a podílí se na rychlejším vymírání druhů.
Změna půdy na pastviny (a zastavěné plochy) společně s orbou polí způsobují také půdní erozi odpovídající 15násobku přirozeného tempa.
Při současné rychlosti by antropogenní eroze půdy během 50 let zaplnila Velký kaňon v USA.
Běžně se rovněž začaly stavět přehrady a odklánět koryta řek, přičemž spotřeba vody člověkem se během posledního století devítinásobně zvýšila, natolik, že lidstvo dnes využívá víc než poloviny veškeré dostupné sladké vody – z toho zhruba dvě třetiny v zemědělství.
Rybaření v oceánských oblastech s vystupujícími hlubinnými proudy odstraňuje víc než 25 % primární produkce a v kontinentálním šelfu mírného pásu 35 %.
Navíc během dvacátého století 16násobně vzrostla spotřeba energie, což vytvořilo 160 milionů tun emisí atmosférického oxidu siřičitého ročně – více než dvojnásobek úhrnu přirozených emisí.
Dále se v zemědělství používá více dusíkatých hnojiv, než se jich přirozeně uloží do všech pozemských ekosystémů a tvorba oxidu dusnatého při spalování fosilních paliv a biomasy také překračuje přirozené emise.
Samozřejmě že lidská spotřeba fosilních paliv společně se zemědělskými činnostmi taktéž způsobují významné zvyšování koncentrací „skleníkových“ plynů – CO2 o 30 % a metanu o víc než 100 %.
Tyto koncentrace jsou vyšší než kdykoli jindy za posledních 400 tisíciletí, přičemž další nárůsty budou pokračovat, protože tyto účinky prozatím velkou měrou způsobuje jen 25 % světové populace.
Důsledky jsou četné a hluboké: mimo jiné kyselé dešťové srážky, fotochemický „smog“ a globální oteplování.
Podle nedávných odhadů Mezivládního panelu ke změně klimatu (IPCC) se tudíž během tohoto století Země oteplí o 1,4 až 5,8 °C.
Do životního prostředí se vypouští řada toxických látek, ba i látky nejedovaté, a přece nesmírně škodlivé – například chlor-fluorované uhlovodíky, které jsou příčinou antarktické ozonové díry (a které teď podléhají regulaci).
Situace mohla být mnohem horší: vlastnosti halogenů, které narušují ozon, se studovaly od poloviny 70. let minulého století.
Kdyby se ukázalo, že se chlór chemicky chová tak jako brom, ozonová díra by už tou dobou byla celosvětovým a celoročním jevem, nikoli jen rysem antarktického jara.
K této katastrofické situaci nedošlo spíše díky štěstí než rozumu.
Nenastane-li celosvětová pohroma – pád meteoritu, světová válka nebo pandemie – lidstvo zůstane po tisíce let významným environmentálním činitelem.
Na vědce a techniky tudíž během antropocenní éry dopadá nesnadný úkol: ukázat nám cestu k environmentálně udržitelnému jednání.
To si vyžádá vhodné chování lidí na všech úrovních a součástí se snadno mohou stát mezinárodně akceptované rozsáhlé geotechnické projekty, jejichž cílem bude „optimalizovat“ klima.
V tuto chvíli však do velké míry stále kráčíme po terra incognita .
Člověkem zapříčiněná vodní krize v Africe
SINGAPUR – Před zhruba deseti lety jsme na setkání jihoafrických starostů, svolaném tehdejší ministryní Jižní Afriky pro záležitosti vody a životního prostředí Lindiwe Hendricksovou, předpověděli, že pokud se výrazně nezlepší vodohospodářské postupy, jedno z předních měst v zemi do 15 let zasáhne bezprecedentní vodní krize.
Nyní se tato prognóza naplňuje, neboť Kapské Město stojí před odstavením vodovodní sítě.
Otázkou teď je, zda afričtí lídři dopustí, aby se zhmotnila i naše další předpověď – totiž že během příštích 25-30 let postihnou podobné krize mnohá další města na kontinentu.
Afrika má už dlouho potíže v hospodaření s vodou a odpadními vodami ve městech.
Vzhledem k tomu, že počet obyvatel kontinentu nabobtnal, ze zhruba 285 milionů v roce 1960 na téměř 1,3 miliardy dnes, a sílí urbanizace, tato výzva je čím dál naléhavější.
Tyto trendy se přitom budou dál upevňovat: očekává se, že do roku 2050 celkový počet obyvatel na kontinentu překročí 2,5 miliardy, z nichž 55 % bude žít v městském prostředí.
Výzva, jíž africké země čelí, není sice jedinečná, ale v některých ohledech je bezprecedentní.
Vždyť v západních zemích k urbanizaci došlo v průběhu mnohem delšího období a za vytrvale se zlepšujících hospodářských poměrů.
Při budování účinných systémů k hospodaření s vodou a nakládání s odpadními vodami měla města dostatek finančních prostředků a potřebné odborné znalosti.
V Africe jsou už finanční i správní kapacity měst přetížené.
Vodní hospodářství a nakládání s odpadními vodami jdou proto často stranou a tvůrci politik se na problémy související s vodou zaměří jen tehdy, když se vyskytne sucho nebo záplavy.
Centrum třetího světa pro vodní hospodářství odhaduje, že jen asi 10-12 % obyvatel Afriky má přístup k adekvátnímu jímání, zpracování a likvidaci domácích a průmyslových odpadních vod.
Vzhledem k tomu, že výstavba infrastruktury a systémů potřebných k uspokojení potřeb afrických měst souvisejících s vodou bude pravděpodobně trvat nějakých 20-30 let, zásadní význam má vytrvalé odhodlání státu.
Stěžejní nutností je rozvoj ekologicky šetrnějších soustav zneškodňování odpadních vod, jakož i čištění vodních útvarů v metropolích a jejich okolí, které jsou už dnes silně znečištěné.
Toto úsilí musí vycházet z komplexního přístupu k hodnocení kvality vod, které obsáhne širokou škálu znečišťujících látek – mnohem víc než 10 až 40, jež v současnosti monitoruje většina afrických vodohospodářských podniků – za předpokladu, že když se objeví nové znečišťující látky, dojde k jejich zařazení.
Města jako Singapur dnes s cílem zajistit bezpečnost vody pravidelně sledují 336 parametrů kvality vod.
Za tímto účelem bude Afrika potřebovat přístup k relevantním odborným znalostem, dostatečnému financování a dobře fungujícím laboratořím – toho všeho se přitom aktuálně nedostává.
Financovat takové snahy nebude snadné.
Jednak investice do plánování, projekční přípravy a výstavby vodohospodářské infrastruktury i efektivní správy stávající infrastruktury už dlouho podkopává korupce oficiálních míst.
Dále platí, že schopnost vlád vytvořit životaschopný model financování vodohospodářských podniků už dlouho svazuje sociální hodnota vody – včetně její ústřední role v mnoha afrických náboženstvích.
Ačkoli země často nadšeně obchodují se zdroji jako ropa, plyn, nerosty, dřevo a zemědělské produkty, žádná země na světě neprodává jiným zemím svou vodu.
Kanada schválila Severoamerickou dohodu o volném obchodu, až když tamní parlament potvrdil, že se dohoda nebude vztahovat na vodu v jejím přirozeném stavu.
Uvažovat o poskytování vody svým sousedům odmítají ve svazových zemích typu Indie a Pákistánu i jednotlivé provincie.
Země rovněž na domácím trhu na vodě mnoho nevydělávají.
Jihoafrická republika v roce 2001 zavedla „Politiku bezplatné základní vody“, podle níž všechny domácnosti, bez ohledu na velikost či příjem, dostávají zdarma šest kubických metrů vody měsíčně.
Dalo by se říct, že je to proto, že voda je nezbytná pro přežití.
Jenže stejně nezbytná je i potrava.
A přestože je v jihoafrické ústavě zaručena voda i potrava, jen voda se poskytuje zdarma.
Jižní Afrika přitom není žádné anomálie.
Ve většině metropolí po celém světě je voda bezplatná nebo silně dotovaná a politici se zdráhají to změnit.
Singapurská cena vody se v letech 2000 až 2016 vůbec nezvýšila a hongkongské ceny vody se nezměnily od roku 1996, ačkoli ceny všeho ostatního rostou.
Přestože by se voda samozřejmě neměla stát drahým luxusním zbožím, neochota vlád náležitě účtovat její cenu podkopává jejich schopnost investovat do vodohospodářských zařízení, včetně řádného kanalizování a zpracování odpadních vod.
To ani zdaleka nevyrovnává hřiště a naopak to do hospodaření s vodami ve městech vneslo větší nerovnost, protože stát není schopen efektivním, udržitelným a uceleným způsobem zajistit nezbytné služby.
Až v Kapském městě dojde k odpojení vodovodní sítě z důvodu nebezpečně nízké hladiny v nádržích, nejspíš 9. července, obyvatelé budou muset vystát frontu u jednoho z 200 míst k odběru vody, aby si odnesli 25 litrů na osobu a den.
Tento úkol bude obzvlášť těžký pro chudé a jinak zranitelné lidi.
V debatě o příčinách této krize se jihoafričtí politici a média často zaměřují na změnu klimatu – viníka, který nemůže odmlouvat.
Skutečnost je ale taková, že hlavní příčinou odstávky je neutěšený stav městského vodohospodářství; ilustruje jej fakt, že ve městech Jihoafrické republiky se 36 % vody buď ztratí v důsledku netěsností, nebo nezaplatí, přičemž v Tokiu se jedná o 3,7 % a v Phnompenhu o 8 %.
Hospodaření s vodou ve městech není žádná věda.
Řešení jsou známá desítky let a potřebné technologie, odborné znalosti, a dokonce i finanční prostředky jsou k dispozici.
Chybějícím článkem byla dosud politická vůle, vytrvalá poptávka veřejnosti a neustálý dohled médií.
Krize v Kapském Městě by měla posloužit jako budíček pro celou Afriku.
Bohužel bude s touto příležitostí nejspíš naloženo stejně nehospodárně jako s africkými vodními zdroji.
Kapitalismus a skepticismus
BALTIMORE – Jak každý nový den přináší zprávy o další státní výpomoci na Wall Street, ještě kolosálnější, než byla ta předchozí, čím dál silněji se vnucuje otázka: proč se americkému hospodářství daří za republikánských prezidentů tak bídně?
S fakty se těžko polemizuje; ba historické doklady jsou teď už tak neúprosné, že se zarputilí republikáni zřejmě začínají podivovat, zda v tom není nějaké prokletí.
Za období, pro něž jsou snadno k dispozici moderní statistiky, demokraté předčí republikány téměř ve všech tradičních kritériích ekonomické výkonnosti (růst HDP na hlavu, nezaměstnanost, inflace, rozpočtové deficity).
Demokratům se dokonce zdařilo porazit republikány na jejich vlastním hřišti.
Díky marnotratnosti současné Bushovy vlády (a uvážlivosti vlády Clintonovy) jsou teď průměrné federální výdaje jako podíl HDP v posuzovaném období za republikánských prezidentů vyšší než za demokratů.
Model republikánské nedostatečnosti se potvrzuje, když se k posuzování ekonomické výkonnosti využije výnosů z akcií a tím se časový záběr historické analýzy rozšíří.
Od spuštění kompozitního akciového indexu Standard and Poor’s v roce 1926 byla odměna za vložení peněz na trh za dobu trvání funkčního období republikánského prezidenta asi o 16 procentních bodů nižší než u prezidentů demokratických.
Slabší republikánská výkonnost zůstává nezlomným faktem, i když z analýzy vypustíme Velkou hospodářskou krizi a druhou světovou válku (v bláhové naději, že se ukáže, že šlo o ojedinělé zkušenosti).
Jelikož nynější prezidentské období klopýtá k takovému katastrofickému závěru, že se současný vykonavatel úřadu zřejmě obává, aby se na něj s odkazem na prezidenta Herberta Hoovera, za jehož vlády vypukla Velká hospodářská krize, nevzpomínalo jako na George Herberta Hoovera Walkera Bushe, korelace mezi stranickou příslušností prezidenta a hospodářskými výsledky vyžaduje nějaké vysvětlení.
Odpověď nelze hledat v konkrétních návrzích politik prosazovaných republikány a demokraty, neboť ty se během let proměnily natolik, že se vzpírají smysluplné generalizaci.
Neexistují ani jasně zřetelné rozdíly v doktríně, z nichž by mělo plynout rozumné očekávání lepší hospodářské výkonnosti za vlády jedné partaje oproti té druhé.
Snad nejlepší vysvětlení se netýká ideologie, ale přístupů.
Možná že kapitalismus funguje líp, když jeho excesy krotí skeptici, než když pravidla hry stanovují, vykládají, posuzují a realizují jeho zapálení zastánci.
Ze dvou amerických stran jsou demokraté rozhodně skeptičtější.
Určité důkazy lze nalézt u těch vlastností americké ekonomiky, u nichž jsme přesvědčeni, že by je ostatní měli napodobovat.
Dnes panuje naprosto většinový konsenzus, že pro účinné fungování veřejných korporací je nezbytný otevřený a transparentní mechanismus dohledu podílníků, s jasnými principy zodpovědnosti.
Poctivost se vymezuje pomocí dobrých účetních pravidel.
Je však poučné připomenout si, že když tyto dnes všeobecně ctěné zásady byly prvně nadneseny, mnohé byly ostře odmítány.
Skandál kolem antedatování opcí, který před časem postihl předsedu společnosti Apple Steva Jobse, je mikrokosmos inovace, soudního stíhání a reformy; teď, když už byl sepsán předpis, který antedatování zakazuje, se tento konkrétní podvod opakovat nebude.
Právě tak se účetní předpisy přibližují k dokonalosti.
Jaké ponaučení nám tento příklad skýtá?
Těžko říct.
Možná že kapitalismus funguje líp, když se musí zodpovídat nějaké externí normě, než když se ponechá vlastnímu osudu.
Jak se dvacáté století vzdaluje ve zpětném zrcátku, čím dál silněji se zdá, že určujícím manifestem naší éry, v dobrém i ve zlém, je kniha Kapitalismus a svoboda od Miltona Friedmana.
Průraznost této knihy však zprvu vycházela z její urputné nezávislosti na tehdejších ortodoxiích.
Friedmanův hlas byl závanem svěžího skeptického vzduchu v době, kdy panujícím stanoviskem byl jistý druh samolibého pseudosocialismu, který si neuvědomoval ohromující schopnost trhů dosahovat žádoucích cílů.
Dnes však panující republikánská ortodoxie představuje jistý druh samolibého pseudofriedmanismu, který je přesvědčen, že trhy ponechané vlastnímu osudu nemohou škodit.
Možná že nadešel čas na nový závan čerstvého vzduchu.
Knihu pro novou epochu bude teprve třeba napsat, ale mám název, který bych rád navrhl: Kapitalismus a skepticismus .
Skepticismus sice asi není tak osvěžující jako svoboda, ale je to něco, čeho jsme v posledních letech mohli využívat trochu víc.
Pravé poledne kapitalismu
Evropská škodolibost vyvolaná krachem firmy Enron je tatam.
Postaraly se o to dva skandály: loňský okolo firmy Vivendi a letošní kolem společnosti Parmalat.
Evropa teď musí podobně jako Amerika - a ostatně jako celý kapitalistický svět - nekompromisněji vyžadovat stíhání a potrestání bossů, kteří kořistí na svých společnostech.
Američtí žalobci v případu Enron učinili v poslední době významný pokrok, když někteří vysoce postavení darebáci jako Andrew Fastow přiznali vinu a projevili ochotu vypovídat proti někdejším kolegům.
Pan Fastow půjde do vězení na deset let; lidem, proti nimž vypovídá, hrozí tresty ještě vyšší.
Zdá se, že se italští žalobci horlivě snaží, aby lidé, kteří vyplenili firmu Parmalat, zaplatili obdobnou cenu.
V podobných případech však jde o víc než jen o okradené společnosti a podvedené akcionáře.
V sázce zde není nic menšího než vnímání spravedlnosti trhu a politická podpora tržně orientované politice kdekoliv na světě.
Kapitalistické ekonomiky vytvářejí nerovnosti, mnohdy přímo výrazné.
Do jisté míry a do jistého okamžiku jsou rozdíly v příjmech dány rozdílnými schopnostmi, úsilím, investicemi do vzdělání a tak dále.
Tyto rozdíly hrají nezastupitelnou roli v tom, že poskytují žádoucí stimuly pro investice, práci, inovace a růst.
Oč poskvrněnější však bude reputace trhu jakožto spravedlivého institutu, o to více budou průměrní občané nazírat na rozdíly v příjmech jako na pouhý výsledek korupce, nezákonných aktivit, konexí s veřejnými činiteli a tak dále.
To zvýší poptávku po větší regulaci a hlubších zásazích vlády do ekonomiky - jen aby byli vzpurní a nedůvěryhodní kapitalisté pod větší kontrolou.
Čím více bude navíc na kumulaci bohatství pohlíženo jako na cosi ,,nespravedlivého" (tzn. jako na výsledek korupce a nezákonného jednání), tím silnější budou tlaky na drakonické zdanění ,,pochybně nabytých zisků".
Kdyby kterékoliv z těchto populistických opatření přispělo k vytvoření spravedlivějších a lépe fungujících trhů, pak bychom řekli: ,,Budiž."
Podobná reakce na zkorumpované byznysmeny bohužel uvádí do pohybu začarovaný kruh: vyšší míra regulace může vést k ještě větší korupci ze strany těch, kdo se jí chtějí vyhnout; vyšší zdanění bohatství vyvolá ještě větší daňové úniky, což celý systém ještě více poskvrní.
Dnes jsou bohužel i tak neslučitelné věci jako vysoce placení manažeři, skandály Enronu a Parmalatu, zpochybňované fúze a akvizice, rozkolísanost akciového trhu, ,,podřadné obligace" a nadhodnocená aktiva házeny do jednoho pytle opatřeného uštěpačnou nálepkou ,,kovbojský kapitalismus".
Zvláště Evropané mají sklon vidět věci tímto způsobem - a vidět v silné vládě šerifa, který zabrání kovbojům, aby vystříleli město.
Tento jev je obzvláště znepokojivý, neboť Evropa se v poslední době vydala správným směrem, když deregulovala své trhy.
Politická podpora pro tyto změny je stále nejistá, takže hrozí riziko, že oponenti mohou využít případů Parmalat, Enron, Vivendi a dalších jako záminky k obrácení celého procesu.
V mnoha rozvojových zemích stojí protržním reformám v cestě slabé regulační orgány a rozšířené vnímání korupce; levice (populistická i jiná) tak může hodnověrně argumentovat, že kapitalismus je ,,zkorumpovaný" a musí se přesunout pod křídla vlády.
Právě to je významným důvodem, proč tržní kapitalismus tak těžce zapouští kořeny v rozvojovém světě.
Jsou-li kapitalisté zkorumpovaní, jak můžete přesvědčit chudého rolníka, aby uvěřil v tržní hospodářství?
Raději bude hlasovat pro populistickou politiku.
Výsledkem je ještě větší korupce a nižší růst v jakési ,,korupcí vyvolané" pasti chudoby.
Skandál kolem Parmalatu může být ranou pro globální kapitalismus, ale v Itálii panuje naděje, že by tento případ mohl znamenat umíráček pro ekonomický systém, který je tradičně založen daleko více na ,,konexích" mezi soukromými skupinami - a mezi těmito skupinami a veřejným sektorem - než na konkurenčních trzích.
Pro Itálii je očividným řešením posílit vyšetřovací a finanční instituce v zemi a zlepšit strukturu regulačních orgánů, zejména pak zkvalitnit jejich personál.
K tomu ovšem nedojde přes noc a poptávka po větší regulaci může mezitím vyústit v uspořádání, které bude těžkopádné a neefektivní, což bude pro tržní síly v konečném důsledku spíše brzdou nežli korekcí.
Kontrola uvnitř italských firem by se měla posílit tak, aby bylo zajištěno, že v představenstvech veřejných společností bude sedět dostatečný počet členů bez výkonných pravomocí.
V případě firmy Parmalat by byl pravděpodobně stačil jediný nezávislý člen představenstva, který by začal bít na poplach: v její správní radě však žádní neseděli.
Stejně tak by možná pomohlo, kdyby účetní firmy volili menšinoví vlastníci nebo kdyby je neplatila sama společnost, nýbrž burza cenných papírů.
V tomto případě nezašly dostatečně daleko ani nedávné změny v USA: ty brání účetním firmám, aby fungovaly rovněž jako poradci dané společnosti, ale rozhodnutí o odměně pro účetní i nadále ponechávají v rukou samotné společnosti, čímž u účetních firem vytvářejí zvrácenou motivaci zpívat ve finanční zprávě píseň svého chlebodárce.
Je překvapivé, že zatímco má italská vláda plné ruce práce s reorganizací regulační a dozorčí struktury finančních institucí a finančních trhů v zemi, o nezávislých členech správních rad a účetních firmách se nikde nemluví.
Dobří šerifové však potřebují aktivní občany, kteří budou sloužit v jejich ozbrojených četách a zasedat v porotách.
Čistý kapitalismus potřebuje stejný druh všeobecné angažovanosti.
Návrat do reality v otázce vyššího poslání
LONDÝN – Před rokem napsal předseda představenstva a generální ředitel firmy BlackRock Larry Fink dopis 500 ředitelům, ve kterém je požádal, aby přehodnotili své pojetí vyššího poslání. „Chce-li firma dlouhodobě prosperovat,“ napsal Fink, „musí mít nejen finanční výkonnost, ale zároveň musí ukazovat, jak pozitivně přispívá společnosti“.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Fink tvrdil, že přehnané zaměření firem na krátkodobé cíle poškozuje jejich schopnost vytvářet dlouhodobě větší hodnotu.
Rovněž někteří význační politici – například americká senátorka Elizabeth Warrenová nebo britská premiérka Theresa Mayová (než její politickou agendu torpédoval brexit) – prosazovali a prosazují inkluzivnější a méně predátorskou formu kapitalismu.
Navzdory těmto výzvám k akci se však změnilo jen pramálo.
Finanční sektor je i nadále posedlý sám sebou a investuje většinou do jiných odnoží financí, pojištění a realit.
Také firmy jsou přehnaně financializované a vynakládají více na odkupy akcií a dividendy než na lidský kapitál, strojní zařízení, výzkum a vývoj.
A odkupová mánie se dále zhoršuje a zasáhla i firmy jako Apple, kde klesající inovace nemohou nesouviset s neschopností reinvestovat.
Mnohé firmy vzletně hovoří o společenské zodpovědnosti, dopadech na okolí a společenském poslání, avšak málokterá z nich učinila z těchto hodnot těžiště své činnosti.
Fink tvrdil, že firmy by se měly raději zaměřit na širší skupinu zainteresovaných: „na akcionáře, zaměstnance, zákazníky a komunity, ve kterých působí“.
To by však vyžadovalo takové struktury firemního řízení, které by maximalizovaly hodnotu pro všechny zainteresované, nikoliv jen hodnotu pro akcionáře – a nezdá se, že by Fink nebo další podnikatelští osvícenci jevili ochotu vydat se touto „skandinávskou“ cestou.
Skutečná změna předpokládá učinit z vyššího poslání výchozí bod pro definování hodnot firmami, vládami i ekonomickou teorií, jež formuje tvůrce politických principů.
Jak tvrdím ve své nové knize, Adam Smith a Karel Marx postavili do středobodu svého chápání hodnoty objektivní podmínky výroby – dělbu práce, stroje a vztahy mezi kapitálem a pracovní silou.
V neoklasické ekonomice je však hodnota pouhou funkcí směny.
Hodnotné je jen to, co má cenovku, a „kolektivní“ úsilí se opomíjí, poněvadž význam mají výlučně individuální rozhodnutí.
Dokonce i mzdy se pokládají za výsledek volby lidí mezi volným časem a prací tak, aby se maximalizoval užitek.
Podle neoklasického názoru vlády přinejlepším přerozdělují hodnotu vytvořenou jinde.
HDP navíc nezohledňuje hodnotu základních veřejných služeb, jako jsou zdravotnictví a školství.
Zohledňuje však jejich náklady (například platy učitelů), takže státní zaměstnanci prý nemohou tvrdit, že jsou tak „produktivní“ jako zaměstnanci banky Goldman Sachs, jak v roce 2009 nehorázně naznačil její bývalý generální ředitel Lloyd Blankfein.
Není tedy překvapivé, že veřejní činitelé, kteří už dlouho čelí nařčením, že „vytěsňují“ byznys, přijali za své přesvědčení, že by neměli dělat nic více než napravovat tržní selhání.
Veřejné organizace, které vyslaly člověka na Měsíc a vyvinuly internet, však dělaly víc, než jen napravovaly selhání trhu.
Měly ambice, cíl a poslání.
Chceme-li se v otázce vyššího poslání vrátit do reality, musíme si uvědomit, že hodnota se vytváří kolektivně, a budovat symbiotičtější partnerství mezi veřejnými a soukromými institucemi a občanskou společností.
Přitom musíme vyřešit tři otázky: jakou hodnotu tvořit, jak hodnotit její dopad a jak sdílet její plody.
Paul Polman, odstupující ředitel firmy Unilever, se správně pokusil orientovat firmy na vytváření hodnoty v souladu s významnými cíli, zejména se sedmnácti cíli trvale udržitelného rozvoje (SDG) Organizace spojených národů.
Veřejný ani soukromý sektor pochopitelně nemohou samy splnit všech 169 konkrétních cílů tvořících základ SDG.
Vlády však mohou těchto cílů využít k vytváření iniciativ, které budou vyžadovat investice a inovace na straně řady veřejných i soukromých organizací a organizací občanské společnosti.
Tento přístup jsem prosazovala ve zprávě, která se stala klíčovou součástí programu Horizont Evropské komise.
Stejně tak by měly firmy hodnotící vlastní společenský dopad odhodit mlhavé cíle a zaměřit se na konkrétní kroky, které pomohou řešit problémy.
Finanční instituce by už pak nevyhodnocovaly své půjčky na základě kategorií firem či zemí, ale spíše na základě aktivit, které pomohou naplnit konkrétní cíle – například odstranění plastů z oceánů nebo vytváření trvale udržitelnějších měst.
Vlády by zase měly poskytovat méně dárečků firmám a raději se spoléhat na modely veřejných zakázek a odměňování, aby podpořily firemní inovace s cílem dosáhnout SDG.
Jinými slovy by se měli méně vybírat vítězové a více vybírat ochotní.
A konečně se firmy musí dělit nejen o rizika spojená s vytvářením hodnoty, ale i o jeho plody.
Byznys nesmírně těží z veřejných investic nejen do vzdělání, výzkumu a základní infrastruktury, ale i do technologií, jako jsou ty, které tvoří základ dnešních chytrých telefonů.
Vlády by si proto mohly ponechávat větší část zisků, aby pokryly ztráty, které k podstupování rizik také patří.
Například by mohly převzít kmenové podíly ve firmách jako Tesla, která získala podporu v obdobné výši jako zkrachovalá společnost Solyndra, nebo generovat nemonetární výnosy stanovováním podmínek pro tvorbu cen zboží, které je příjemcem vydatných veřejných investic (například léčiva).
Vlády by mohly stanovit podmínky i pro nakládání se znalostmi, aby zajistily, že nebude docházet ke zneužívání patentového systému.
Podmínky pro reinvestice firemních zisků by pak omezily „křečkování“ hotovosti a zpětné odkupy akcií.
Abychom uvedli jeden slavný příklad, když vznikla firma Bell Labs, ocitly se monopoly typu AT&T pod tlakem, aby reinvestovaly zisky.
O tuto odvahu jsme přišli.
Kapitalismus s vyšším posláním vyžaduje nejen řeči, proslovy a gesta dobré vůle.
Firmy, vlády a občanská společnost musí jednat společně a odvážně, aby zajistily, že po hezkých slovech budou následovat stejně hezké činy.
Morální bastardi kapitalismu
Nedávná odhalení, že řada firemních manažerů antedatovala své opce na nákup akcií, aby si zajistila přehnané náhrady, i když si jejich firmy vedly špatně, jsou pouze posledním z mnoha příkladů špatného podnikatelského chování.
V éře promrhaných penzí a dávek pro řadové občany vedou obžerské finanční požitky pro vrcholové manažery cynickou veřejnost k otázce, co se to s velkým byznysem stalo.
Odpověď může být docela prostá: až příliš mnoho šéfů opustilo základní lidské hodnoty a osvojilo si slavné krédo Gordona Gekka z filmu Wall Street : „Chamtivost je dobrá.“
Stále větší počet výzkumných prací však dospívá k závěru, že chamtivost není vždy dobrá a že morální hodnoty jsou nutnou součástí podnikání.
Gordonové Gekkové jsou dravci, kteří se vrhají po rychlém zisku.
A přestože i oni hrají užitečnou roli, protože nutí ostatní hráče být neustále ve střehu a zvyšují efektivitu prostřednictvím konkurence, účastníci trhu se jim z převážné části vyhýbají a raději dělají obchody s Warreny Buffetty – tvrdými byznysmeny, o nichž je však známo, že hrají fér a vytvářejí dlouhodobé hodnoty.
Představme si cestu do nákupního centra, kde spotřebitelé nakupují zboží vyrobené a dovezené z celého světa.
Tato decentralizovaná dodávka zboží funguje díky tomu, že zaměstnanci pracují dva týdny, než obdrží výplatní pásku, že si firmy navzájem nabízejí úvěrové linky a že jim banky poskytují překlenovací půjčky.
Ačkoliv lidé provozují směnu už od zrodu civilizace, neosobní systém obchodování je pouze asi tisíc let starý.
Pro případ krachu tohoto systému sice existují právní nástroje, avšak neosobní obchodování nemůže fungovat bez toho, že většina lidí sdílí hodnoty fair play a vzájemné spolupráce.
I v odosobněné obchodní výměně nemůžeme jinak než prováděné transakce personalizovat – například tím, že se na nás pokladní v prodejně usměje a poděkuje nám nebo že v prodejně pracuje dveřník, jehož jediným úkolem je vyvolat v nás pocit, že je o nás dobře postaráno.
Tato personalizace je produktem mozkových oblastí, které se vyvinuly v době, kdy byli naši obchodní partneři členy malých příbuzenských skupin, v nichž se morální poklesky okamžitě identifikovaly a napravovaly.
Výzkum primatologů Sarah Brosnanové a Franse de Waala z Emoryho univerzity ukázal, že také opice v sobě mají něco, co se podobá morálním hodnotám.
Když dvě opice spolupracují při hledání potravy, očekává se spravedlivé dělení.
Nedostane-li jedna opice férový díl, vyluzuje rozhořčené skřeky a vrhá na kolegyni jídlo.
Morální hodnoty mají silné fyziologické projevy také u lidí, a dojde-li k jejich porušení, silně tyto projevy cítíme.
Filozof Josh Greene a jeho kolegové z Princetonské univerzity ukázali, že při řešení osobních morálních dilemat (například otázky, zda přímo zabijeme jednoho člověka, abychom zachránili sedm dalších) se řídíme spíše emocemi než vyšším poznáním – ke zklamání mnoha filozofů, kteří tvrdili opak.
Osobní aspekt takových rozhodnutí způsobuje, že se nám zrychluje tep a potí dlaně.
Při neuroekonomických experimentech, jež provedla moje laboratoř, jsme zjistili, že když určitý člověk vloží důvěru do jiného neznámého člověka tím, že uskuteční zvažovanou měnovou investici, kterou lze buďto navrátit, anebo ukrást, uvolňuje jeho mozek prastarý hormon savců zvaný oxytocin.
Právě oxytocin je přitom tím, co váže savce k jejich potomstvu a co u lidí vyvolává starostlivost a lásku mezi manželi.
Zjistili jsme, že důvěra způsobuje strmý nárůst hladiny oxytocinu a plodí reciprocitu – sdílení peněz.
Jsme „naprogramováni“ ke spolupráci a náš mozek ji vyhodnocuje jako stejně uspokojivou jako dobré jídlo nebo sex.
Oxytocin je aktivní ve vývojově starých oblastech našeho mozku, mimo naše vědomé vnímání.
Zkrátka a dobře máme pocit, že podělit se s někým, kdo v nás vložil důvěru, je správné.
Kromě toho jsme ovšem zjistili, že asi 2% zkoumaných vysokoškoláků nespolupracují vůbec.
Když mají příležitost rozdělit se o peníze s neznámým člověkem, který v ně vložil důvěru, ponechají si tito ryzí solitéři všechny peníze, místo aby opětovali štědrost.
V mé laboratoři se pro tyto lidi používá technický výraz „bastardi“.
Naše důkazy naznačují, že mozek bastardů funguje jinak.
Jejich charakterové vlastnosti se podobají sociopatům.
Jednoduše jim nezáleží na druhých tak jako většině lidí a zdá se, že jedním z důvodů tohoto jevu je narušené zpracovávání oxytocinu v jejich mozku.
Kvůli existenci bastardů stále potřebujeme vládu a osobní prosazování ekonomické výměny.
Nadbytek vládních regulací nicméně může morální chování „vytěsnit“.
Existuje-li pro každý přečin pevně stanovený trest, přestává být morálním prohřeškem a mění se v pouhý způsob, jímž mohou provinilci účinně „využívat systém“ s podstoupením určitého rizika dopadení a zaplacení pokuty.
Tyto vnější tresty mohou odsunout vnitřní zábrany, které cítíme, když se dopustíme něčeho špatného.
V Enronu toho dosáhli tak, že rozdrobili jednotlivé úkoly na malé kousky, takže za určité rozhodnutí nenesl konečnou zodpovědnost žádný konkrétní člověk a všichni se mohli při dopadení odvolávat na nevědomost.
Někdejší generální ředitel Enronu Jeffrey K.
Skilling omlouval během procesu své chování slovy: „Já nejsem účetní.“
Mnoho lidí je přesvědčeno, že tržní směna ponižuje naši lidskost.
Vzpomeňme na film Charlieho Chaplina Moderní doba , v němž je bezvýznamný vandrák doslova kolečkem v soukolí kapitalistické mašinerie.
Tento názor, jakési reziduum marxistického myšlení, je pomýlený.
Je tomu totiž právě naopak: vzájemná spolupráce a obchodování na trzích jsou příkladem morálnosti v praxi.
Kapitalismus v nových šatech
MELBOURNE – Je celosvětová finanční krize příležitostí ke zformování nové podoby kapitalismu založeného na zdravých hodnotách?
Jak se zdá, právě to si myslí francouzský prezident Nicholas Sarkozy a bývalý britský premiér Tony Blair.
Na pařížském sympoziu nazvaném „Nový svět, nový kapitalismus“ Sarkozy vykreslil kapitalismus vyrůstající z finanční spekulace jako „nemravný systém“, který „překroutil logiku kapitalismu“.
Prohlásil, že kapitalismus si musí najít nové mravní hodnoty a akceptovat silnější úlohu vlád.
Blair volal po novém finančním řádu založeném na „jiných hodnotách, než je maximální krátkodobý zisk“.
Je s podivem, jak svolně politici všech stran – dokonce i důrazní ideologičtí obhájci neregulovaných trhů – přijali myšlenku, že jakmile se dostanou do potíží banky a pojišťovny, je třeba, aby je stát finančně zachránil.
S výjimkou malé skupinky ideologicky věrných obránců svobodného podnikání byl jen málokdo ochoten vzít na sebe rizika vyplývající z dopuštění krachu významných bank.
Kdoví jaké by to mělo důsledky?
Mnoho lidí se obávalo masové nezaměstnanosti, přívalové vlny bankrotů, soudních příkazů k vystěhování pro miliony rodin, přetížení sociálních záchranných sítí až k prasknutí a snad i nepokojů a oživení politického extremismu, který během krize 30. let minulého století v Německu vynesl k moci Hitlera.
Rozhodnutí spasit banky před finančními důsledky jejich vlastních chyb poukazuje na hodnotový odklon od víry v moudrost trhu.
Je zřejmé, že trh se u ledasčeho – třeba u hodnoty určitých finančních cenných papírů – dopustil děsivých omylů.
Způsobí ale propad hlubší hodnotovou změnu i mezi spotřebiteli?
Není náhodou, že sympozium „Nový svět, nový kapitalismus“ se konalo ve Francii, kde někteří kritici pokládají světovou finanční krizi ze nezbytnou a žádoucí právě proto, že vyvolává tuto změnu hodnot.
Rubrika deníku Le Figaro o snižování vlastních výdajů předpověděla „hodnotovou revoluci“ a prohlásila, že lidé upřednostní rodinu před prací.
(Američané si myslí, že Francouzi svou kratší pracovní dobou a delšími letními dovolenými upřednostňují rodinu před prací už teď.)
U Francouzů bylo vždycky méně pravděpodobné, že se zadluží – když už použijí platební kartu, neplatí obvykle kartou kreditní, ale debetní, takže čerpají jen z prostředků, které už mají.
Současnou krizi pokládají za potvrzení oprávněnosti přesvědčení, že není správné utrácet peníze, které člověk nemá.
To v mnoha případech znamená méně útrat za luxusní zboží – což jde jen těžko dohromady s představou Francie jako země módy, parfémů a šampaňského.
Přepych teď ale vyšel z módy a o omezování luxusního zboží slyšíme odevšad.
Richemont, švýcarská společnost zaměřená na luxusní zboží, která vlastní značky Cartier a Montblanc, prohlásila, že čelí „nejkrušnějším tržním podmínkám od svého založení před 20 lety“.
Jedná se ale o příznak setrvalé proměny hodnot, anebo jde jen o dočasné omezování, k němuž spotřebitele přinutily investiční ztráty a zvýšená ekonomická nejistota?
Americký prezident Barack Obama ve svém inauguračním projevu řekl, že „nastal čas odložit stranou dětinskost“ a namísto toho se přiklonit k myšlence, že „jsme si všichni rovni, že jsme všichni svobodní a všichni si zasloužíme šanci usilovat o vrchovatou míru štěstí“.
Bylo by výtečné, kdyby světová finanční krize obnovila ryzí smysl pro to, co je podstatné.
Mohla by nám krize připomenout, že si luxusní statky kupujeme spíš kvůli prestiži, již přinášejí, než kvůli jejich vlastní hodnotě?
Mohla by nám dopomoci k pochopení, že pro naše štěstí jsou podstatnější mnohé jiné věci než možnost utrácet za módu, drahé hodinky a přepychové stolování?
Mohla by nás snad dokonce, jak naznačuje Obama, dovést k hlubšímu povědomí o potřebách těch, kdo žijí ve skutečné bídě a mají se mnohem hůř, než se kdy budeme mít my, krize nekrize?
Nebezpečí spočívá v tom, že se potenciálu skutečné hodnotové proměny zmocní jako už tolikrát ti, kdo na ni pohlížejí jen jako na další příležitost k výdělku.
Návrhářka Nathalie Rykiel má údajně v plánu novou kolekci Sonia Rykiel nepředvádět v březnu v obrovských pronajatých prostorách, ale na menší ploše svého vlastního butiku. „Jde o touhu po intimitě, po návratu k hodnotám,“ pověděla listu International Herald Tribune . „Musíme se vrátit k menšímu měřítku, které se lidí dotkne.
Budeme říkat: ‚Přijďte k nám domů.
Prohlédněte si nové šaty a sáhněte si na ně.‘“
Ach zajisté, ve světě, kde rok co rok z příčin, které pramení z chudoby a jimž lze předejít, zemře deset milionů dětí a kde hrozí, že kvůli emisím skleníkových plynů se miliony lidí stanou klimatickými uprchlíky, je třeba zavítat do pařížských butiků a dotknout se nových šatů.
Kdyby se lidé skutečně zaobírali obhajitelnými mravními hodnotami, nekupovali by oblečení od proslulých návrhářů vůbec.
Jaké jsou ale naděje, že si takové hodnoty osvojí Nathalie Rykiel – anebo movité elity ve Francii, Itálii či ve Spojených státech?
Kapitalismus versus demokracie
VARŠAVA: Na celém světě je dnes demokracie na vzestupu.
Totalitní a autoritářské režimy pomalu mizí ze zemského povrchu.
Všeobecný odpor proti těm přetrvávajícím sílí.
Je ale stále příliš brzy na to, abychom demokracii prohlásili za vítěze.
Neboť přestože kapitalismus vítězí, nelze hovořit o triumfu demokracie.
Vztah mezi kapitalismem a demokracií není automatický.
Represivní režimy se nerady vzdávají své moci a jsou ve svém konání často podporovány obchodními zájmy jak domácími, tak zahraničními, a to především v zemích, kde je v sázce nesmírně cenné nerostné bohatství, například ropa nebo diamanty.
Snad největší hrozba svobodě se skrývá v oněch troufalých spojenectvích mezi vládou a byznysem, které známe z Fujimoriho Peru, Mugabeho Zimbabwe, Mahatorovy Malajsie, ale také z oligarchií ovládaného Ruska, kde jsou sice příznaky demokracie často sledovány, ale zájem státní moci se spíše obrací k užitku soukromých zájmů.
Kapitalismus tvoří blahobyt, ale nelze na něj spoléhat, jde-li o zajištění svobod, demokracie a právního řádu.
Byznys je motivován ziskem; neslouží k ochraně obecných zásad.
Také ochrana samotného trhu vyžaduje více než vlastní, soukromý zájem: účastníci trhu mezi sebou musí soutěžit o přední místo a pokud by mohli, konkurenci by zcela jistě zrušili.
Proto svoboda, demokracie a právní řád nesmí být svěřeny do péče tržních sil: k jejich ochraně potřebujeme ústavní záruky.
Obrana společného zájmu byla tradičně úkolem státu.
Jenže s expanzí globálních kapitálových trhů se moc jednotlivých států neustále zmenšuje.
Protože kapitál si dnes může dovolit vyhnout se státům, jež zdaňují a regulují, vlády jeho požadavky plní.
Z mnoha pohledů je to prospěšné.
Volná soutěž produkuje více bohatství než státní regulace; globalizace znemožňuje státům zneužívat jejich moc a nabízí stupeň svobody, který žádný stát nemůže poskytnout.
Ale globalizace má také svůj háček: finanční trhy jsou nestabilní, volná soutěž produkuje a posiluje nerovnost uvnitř státu i mezinárodně a nad kolektivními zájmy, například zachováním míru, občanskými právy či ochranou životního prostředí, kdekdo jen mávne rukou.
Chceme-li mít z globalizace vskutku globální prospěch, musíme se těmto nedostatkům postavit na mezinárodním měřítku.
Dnešní mezinárodní instituce, například OSN, jsou bohužel pramálo vhodné k ochraně společných zájmů, poněvadž jsou to společenství států a státy si své zájmy žárlivě střeží.
Chyby státních správ se krom toho na úrovni mezinárodní správy násobí.
V dnešním světě vzniká většina konfliktů nikoli mezi státy, ale uvnitř států.
Pro národy, jež žijí v represivních režimech, je jediným záchranným lanem ochrana zvenčí.
Demokratické země nemohou tolerovat rozsáhlé porušování lidských práv a je jejich povinností nechat se vtáhnout do místních konfliktů.
Odmítnout sice mohou, ale přesto jim pak hrozí příliv uprchlíků a jiné formy přenosu onoho konfliktu do vlastní země.
Když vypukne konflikt, má většina kárných zásahů spoustu nechtěných nepříznivých dopadů – jak dokazuje případ Jugoslávie.
Obchodní sankce podněcují pašování, přičemž pašeráci obvykle bývají spolčeni s úřední mocí, takže sankce, jejichž cílem je vlády porazit, je nakonec podporují v jejich nepřístojném konání.
Vojenské akce zase mnohdy umlčí vnitřní opozici režimu, proti kterému jsou namířeny.
Před intervencemi by se naopak měla dávat přednost krizové prevenci a nejlepší cestou, jak krizím předcházet, je podpora rozvoje otevřených společností.
To je ostatně účelem mé sítě nadací.
V otevřené společnosti mohou lidé rozdílných názorů, prostředí a zájmů nalézt cestu k pokojnému soužití.
Vzhledem k lidské povaze není sice možnost střetů vyloučena, ale riziko vzniku krizí, jež vyžadují intervenci zvenčí, je mnohem nižší.
Jsem zastáncem společné snahy rozvinutých demokratických zemí napomáhat rozvoji demokracie v méně rozvinutých regionech světa.
Toto kolektivní úsilí by mělo mít podobu technické pomoci a ekonomických stimulů.
Ekonomiku a politiku nelze od sebe oddělovat.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen dokazuje, že míru rozvoje země je třeba definovat na základě svobody, nikoli hrubého národního produktu.
Globální kapitalistický systém dal vzniknout velice nerovnému rozložení sil.
Propast mezi bohatými a chudými se neustále zvětšuje.
Musíme najít způsob, jak tomuto hrozivému faktu čelit, neboť systém, který svým poraženým nenabízí naději a příležitost, je náchylný k rozpadu vlivem beznaděje.
Naproti tomu ekonomická pomoc je s to podpořit demokratický vývoj a lze ji navíc použít jako prostředek proti vzpurným vládám.
Tato myšlenka se naneštěstí těší jen mizivé podpoře.
Zahraniční pomoc selhala v Africe a postkomunistických zemích a existuje nebezpečí, že selže i na Balkáně.
To ale neznamená, že bychom se měli této myšlenky vzdát docela.
Místo toho musíme zkoumat důvody, proč zahraniční pomoc v těchto regionech selhala, a hledat lepší způsoby jejího použití.
Zahraniční pomoc je až příliš často zaměřena na uspokojení potřeb dárce, nikoli jejího příjemce.
Na základě zkušeností mých nadací v zemích, jako je Rusko, si odvažuji tvrdit, že pomoc zvenčí může být účinná.
Hlavním záměrem nedávných změn v globální finanční architektuře po mezinárodních finančních krizích bylo prosadit větší tržní disciplínu, jejímž cílem je eliminovat mravní riziko, pojmenované Mezinárodním měnovým fondem.
To sice sníží nebezpečí nadměrného toku kapitálu do rozvojových trhů, ale další krize může vzejít z nedostatečných kapitálových toků.
Dnešní tržní fundamentalista nedokáže či nechce pochopit, že finanční trhy jsou nestabilní už svou podstatou.
Vynucování tržní disciplíny se v tomto případě de facto rovná usilování o nestabilitu.
Globální finanční trhy potřebují globální centrální banku nebo jinou mezinárodní finanční instituci, která bude úroveň jednotlivých finančních trhů vyrovnávat.
Totéž platí pro Světovou obchodní organizaci.
Zde jsou hlavními potřebami normy práce a ochrany životního prostředí.
Ale chudé země si nemohou dovolit řídit se jimi.
Místo donucování v podobě pokut a kárných opatření bychom chudé země měli naopak stimulovat, například formou sazebních úlev, aby těmto normám mohly jednoho dne bez problémů vyhovět.
Meltzerova komise, zřízená americkým Kongresem, nedávno předložila návrh na přeměnu Světové banky z půjčovatele na jakousi Světovou rozvojovou agenturu.
To je sice skvělé, ale Meltzerova komise by to nejraději provedla tak, že by Světovou banku zredukovala a nespotřebovaný kapitál vrátila akcionářům – obrovské zdroje by tak putovaly do rukou bohatých.
Já bych nespotřebovaný kapitál nechal dále pracovat a naopak bych ještě rozšířil dotační aktivity Světové banky.
Světová banka by dále měla přestat vyžadovat záruku za poskytované půjčky, což vládám, jež pomoc přijímají, dává větší kontrolu nad rozdělováním financí mezi soukromé společnosti, instituce státní správy a nevládní organizace.
Taková kontrola totiž škodí rozvoji otevřených společností.
Odstranění tohoto omezení by sice mohlo ohrozit „tříáčkové“ hodnocení země, ale přispělo by k jeho vyšší hodnověrnosti.
Navrhuji, aby otevřené společnosti světa vytvořily jakousi globální alianci s dvojím cílem: podporovat rozvoj jednak otevřených společností v rámci jednotlivých zemích a jednak globální otevřené společnosti.
K dosažení prvního cíle je třeba pomoci; k dosažení druhého potom posilování mezinárodních institucí, jako je například výše navrhovaná mezinárodní centrální banka nebo Světová rozvojová agentura.
Toto spojenectví bude vyžadovat spolupráci nejen vlád, ale také samotné občanské společnosti.
Vlády zastupují zájmy státu, ale demokratické vlády jsou zároveň vnímavé k přáním svého voličstva.
Až ve chvíli, kdy lidé uvěří v existenci otevřené společnosti, která přesahuje hranice státu, bude taková společnost moci vzniknout.
Dosud se občanská společnost byla schopna zmobilizovat jen proto, aby pomohla zničit mezinárodní instituce, jak jsme byli svědky při nedávných protestech proti Světové obchodní organizaci a Světové bance v Seattlu a Washingtonu.
Musíme tento směr zvrátit a dát popud ke vzniku globální otevřené společnosti.
Světové fórum o demokracii, konané ve dnech 25. až 27. června ve Varšavě, bylo v tomto směru první vlaštovkou.
Bez pokračovatelů to ale nepůjde.
Kapitalismus s čínskou tváří
Posledním počinem, jehož chce čínský prezident Ťiang Ce-min dosáhnout ve své funkci - tu opustí na sjezdu Komunistické strany, který začíná sedmého listopadu - je uvidět podnikatele ve vedení Strany.
Marx i Mao se zřejmě obracejí v hrobě.
Kdo jsou tihle podnikatelé, jimž se chce prezident Ťiang dvořit a jak vlastně podnikají?
Kenichi Ohmae nabízí svůj pohled.
Oficiálně Čína zůstává komunistickou zemí.
Přesto se obchodní společnosti musejí v Číně vypořádat s mnohem menším počtem omezení než na Tchaj-wanu, v Koreji, Japonsku, Německu, Francii a Svédsku.
I v porovnání s USA je Čína kapitalistickým rájem - tedy pokud se vám daří vyhýbat se ústřední vládě.
Tak například celní sazby (stanovované ústřední vládou, ale spravované místně) jsou nízké nebo nulové pro společnosti, jež těží z čínských regionálních systémů bezcelních zón a daňových zvýhodnění.
Nic z toho nebylo myslitelné ještě v roce 1992, kdy pekingské prohlášení o "jedné zemi a dvou systémech" a rozhodnutí svázat pevninskou měnu renminbi s hongkongským dolarem uvolnilo stavidla zahraničních investic.
Na burzy v Shenzhenu a Sanghaji přitekly peníze, do výstavby továren a kanceláří v bezcelních zónách se napumpovaly investice.
Vnější lesk podnikatelské kultury je všude.
Tvář Jacka Welche, dlouholetého šéfa společnosti General Electric, najdete ve výlohách knihkupectví po celé Číně, ačkoli jeho nejnovější kniha je zřejmě pirátským vydáním, protože Čína má stále daleko k ochraně autorských práv. Mnozí manažeři absolvovali čínské elitní jazykové školy (které během studené války školily špiony) a pak si pro univerzitní manažerský titul zajeli do USA.
Po návratu domů zahájili "just-in-time" výrobu, komplexní hodnocení výkonnosti (včetně hodnocení šéfů jejich podřízenými) a nové nasazování technologií - to vše s nepřekonatelným důvtipem a cílevědomostí.
Je skutečností, že stále větší počet studentů, kteří odcestovali na univerzity do Japonska, USA a Evropy, láká představa návratu.
Místní vláda v Dalianu vybudovala detailně propracovaný komplex pro vývoj softwaru ve stylu Silicon Valley, kde si studenti při návratu ze zahraničí můžou pronajmout levné kanceláře pro začínající firmy.
Čerpají výhody ze zázemí se širokopásmovými sítěmi, z uvedení k investorům a finančním mecenášům a z vlivů, jež mají jeden na druhého.
Podobně jako konkurenční podniky uvnitř veliké korporace další města také vytvářejí své líhně a vábničky pro talentované lidi.
Výsledkem je to, že pověst Číny jako nevýrazného novátora se mění.
Výmluvný je příběh Neusoft Group z Shenyangu, největší čínské veřejně obchodované softwarové společnosti, jejíž tržby minulý rok činily 134 milionů USD.
Firma Neusoft začínala jako levný soupeř společnosti Oracle.
Po změně orientace výroby na audio vybavení automobilů, výkonný ředitel Neusoftu Liu Jiren začal slýchat stížnosti z místních nemocnic na vysoké ceny speciálních přístrojů využívajících rentgenového záření, magnetické rezonance, ultrazvuku a tomografie (takových, jež vyrábí GE, Philips, Siemens a Toshiba).
V okamžiku se zrodil nový obchod.
Liu si uvědomil, že by Neusoft mohl propojit standardní čipy Intel a svůj vlastní snímací software s celou řadou digitálních snímačů.
Zařízení od firmy Neusoft vypadá jako osobní počítač s připojenými snímači.
Je ovšem cenově dostupné a značně přizpůsobivé, takže teď mohou mít svůj multifunkční vyšetřovací přístroj všechny ordinace v nemocnici.
V USA nebo v Japonsku by kvůli pevné průmyslové opozici takový rozjezd nové firmy neměl šanci.
Prodejem do čínských nemocnic si ovšem Neusoft vytvořil klientelu, která mu umožní vyzvat na souboj současný průmysl lékařské elektroniky na celém světě, právě tak jako společnosti Honda a Toyota vyzvaly na souboj světový automobilový průmysl v sedmdesátých letech.
A Neusoft není výjimka.
Little Swan prodává pračky ve čtyřiceti zemích světa, zatímco Legend Group je dnes největším světovým výrobcem osobních počítačů (obvykle prodaných pod jinou značkou).
Společnost Hua Wei, jež v Shenzhenu zaměstnává 14 tisíc lidí (70% z nich jsou technici), vyrábí v porovnání s většinou světových společností směrovače a telekomunikační přepínače za polovinu ceny.
Mnozí významní američtí a evropští výrobci telefonních zařízení se Hua Wei obávají víc než Fujitsu nebo NEC.
Číňané našli tajný klíč k japonskému úspěchu ze sedmdesátých a osmdesátých let.
Společnosti jako Toshiba a Sony se spoléhaly na dva regiony - Otaku v Tokiu a Higashi Osaka v prefektuře Ósaka - kde se vytvořily shluky tisíců výrobců jemných mechanických a elektronických součástek.
Dnes jsou Otaku a Higashi Osaka anachronismy.
Díky moderním dálnicím, letadlům a dostupným komunikačním propojením, může výrobce mobilních telefonů v Shenzhenu dostávat od svých dodavatelů, kteří jsou vzdáleni jen několik hodin, průběžné dodávky dílů několikrát za den.
Obdobné shluky výrobců se vytvářejí po celé Číně.
Dalian se proměňuje v centrum vývoje softwaru a skryté kancelářské práce v japonštině, jakou je zpracovávání pojistek nebo telefonická podpora.
Japonské společnosti si také oblíbili Qingdao, město na poloostrově Qingdao, které se specializuje na výrobu vysoce kvalitních zpracovaných potravin.
Více než 4000 tchajwanských výrobců se usídlilo v Xiamenu a Dongguanu.
Zhongguancun, bývalá vojenská výzkumná zóna v Pekingu, která je základnou půl milionu vědců a techniků, je zase oblíbeným místem amerických high-tech společností.
Toto vytváření shluků dalo vzniknout nejmodernější výrobě a efektivnímu obchodu.
Zajímavým případem je japonská společnost Fast Retailing, která ve svých vlastních obchodech prodává kvalitní oblečení vyráběné v Číně pod značkou Uniqlo.
Fast Retailing prodává v porovnání s konkurencí za třetinu ceny a její marže je téměř pětinásobná.
Sloveso "uniqloizovat" (dramaticky snížit náklady skrze čínskou výrobu a eliminaci zprostředkovatelů) se už zabydlelo v japonské obchodní hantýrce.
Můžete slyšet třeba: "Slo by uniqloizovat stavební průmysl?"
Spojené státy čelily něčemu podobnému na konci osmdesátých let.
Jejich odpovědí bylo pohlcení zahraničních rivalů, jakými byly Sony, Toyota, Bayer, Nestlé a DaimlerChrysler, a jejich proměna v americké společnosti a americkými investory, prémiemi a dokonce firemními kodexy.
Výzvou pro USA, Evropu a Japonsko dnes bude internalizovat čínské společnosti a jejich metody, aby tak posílily své vlastní a posunuly se na vyšší úroveň v produktivitě a schopnosti inovovat.
Rozklad kapitalismu
Ve světové ekonomice panuje zvláštní předtucha.
Noviny přinášejí zprávy o revizích odhadů růstu směrem dolů ve všech hlavních rozvinutých zemích: ve Spojených státech, v Německu, ve Francii, v Japonsku.
Zdá se, že opomenut není nikdo.
Tyto odhady jsou zhruba o půl procentního bodu nižší než odhady zveřejněné ještě loni na podzim.
Současně noviny vykreslují v temných barvách téměř výhradně situaci bank a finančních trhů, zatímco reálné ekonomice věnují jen malou pozornost, jako by dnešní krize měla ryze finanční ráz a mělo to tak i zůstat.
Někteří experti se navíc domnívají, že krizi lze vyřešit pouhým refinancováním bank a že její dopad na reálnou ekonomiku bude relativně omezený.
Zjevně je o tom přesvědčena Evropská centrální banka, která pumpuje stamiliardy eur do bankovního systému, aby zajistila jeho likviditu.
Na rozdíl od amerického Federálního rezervního systému však nesnížila klíčové úrokové sazby, které mají pro firmy a domácnosti největší význam.
Jiní experti se samozřejmě domnívají, že se reálná ekonomika ocitla v ohrožení a hrozba recese je skutečná.
Prakticky žádný expert bohužel nedokáže s jistotou hovořit o financích i makroekonomice.
Co si tedy má myslet laik?
Je užitečné zhodnotit, jak si světová ekonomika momentálně stojí.
Největší počet případů neschopnosti splácet špatné hypotéky bude zaznamenán letos na jaře.
Plné dopady krize nás tedy ještě čekají: hypotéku dnes nedokáže splácet 1,3 milionu amerických domácností.
V roce 2008 se k nim připojí další tři miliony.
Objem špatných dluhů ohrožujících banky navíc zůstává neznámý a mohl by dosáhnout několika set miliard dolarů.
Celková suma ohrožených aktiv je ještě důležitější, poněvadž hypotéky byly smíchány s jinými druhy cenných papírů a tyto „balíčky“ se pak prodávaly po celém světě.
Americké dceřiné společnosti Deutsche Bank například tamní soud zakázal uplatnit zástavní právo na jistý dům, protože nedokázala doložit vlastnictví.
Světová ekonomika je těmito otrávenými balíčky zamořena.
V důsledku toho si banky navzájem nevěří a ve většině případů si přestaly půjčovat, což ohrožuje hospodářskou činnost, poněvadž se tím silně snižuje dostupnost úvěrů pro firmy.
Recese se následkem toho jeví jako hotová věc.
Množství likvidity ve světové ekonomice je překvapivé a monetární expanze centrálních bank je zcela nevysvětluje.
Po více než dvě desetiletí se akcionáři ve všech rozvinutých zemích – kteří byli od roku 1945 až do období let 1975-1980 neorganizovaní a pasivní – měnili v podílníky penzijních fondů, investičních fondů a hedge fondů.
Dnes jsou ve všech velkých firmách rozvinutého světa významnými a aktivními protagonisty (jako majoritní nebo silně minoritní vlastníci).
Aby tito akcionáři zvýšili hodnotu svých podílů, podporovali úsilí o snižování globálního objemu mezd a počtu zaměstnanců ve firmách.
V posledních 25 letech podíl přímých a nepřímých mezd na celkovém HDP ve všech zmíněných zemích skutečně klesl o 8% až 11%.
V důsledku toho se dnes rizikové zaměstnání a nejistota pracovního místa, které v letech 1940 až 1970 prakticky neexistovaly, týkají více než 15% obyvatel rozvinutého světa.
Průměrná reálná mzda v USA je už 20 let stejná, přičemž veškeré zisky plynoucí z padesátiprocentního růstu HDP během tohoto období inkasovalo 1% obyvatel.
To uvolnilo spoustu likvidity k finančním aktivitám, hazardérství a spekulacím.
Pouze ve Francii přiteklo v posledních 20 letech do finanční sféry zhruba 2,5 bilionu eur, což by v případě celé světové ekonomiky naznačovalo částku 30-60 bilionů dolarů.
Tento jev doprovází rostoucí nemorálnost.
Odměny firemních šéfů dnes dosahují 300 až 500násobku průměrné mzdy řadových zaměstnanců, oproti čtyřicetinásobku po dobu půldruhého století před rokem 1980.
Po celém světě zároveň dramaticky stoupá počet firem, které čelí právním problémům kvůli nejrůznějším typům podvodu.
To nejhorší nás bohužel ještě čeká.
Protože příjmy většiny lidí stagnují a navíc je nahlodávají rostoucí hypoteční splátky, zákonitě klesne spotřeba, což přinese nižší růst a zaměstnanost.
Recese pouze prohloubí nejistotu pracovního místa a nezaměstnanost a vyvolá sociální napětí, které ke zmírnění finanční krize pochopitelně rovněž nepřispěje.
Podle všeho tedy vzniklo ideální podhoubí pro dlouhou a silnou bouři v podobě hospodářského poklesu a sociálního neklidu.
My v rozvinutém světě žijeme v demokraciích.
Legitimitu systému je zde každé čtyři nebo pět let zapotřebí potvrzovat ve volbách.
Nedelegitimizuje však hospodářský a sociální chaos tento systém tak, že volby už nebudou životaschopným řešením?
Kapitalismus je samozřejmě i nadále slučitelnější se svobodou jednotlivce, než kdy byl komunismus.
I slepý však dnes vidí, že kapitalismus je příliš nestabilní, než aby přežil bez silné veřejné regulace.
Proto nastal čas, aby se sociálně-demokratický projekt vrátil po letech zanedbávání coby životaschopná alternativa do politického popředí.
Hlavní města kapitálu
NEW YORK – Čínská vláda nedávno oznámila, že chce, aby se Šanghaj stala do roku 2020 hlavním městem globálních financí, srovnatelným s Londýnem a New Yorkem.
Je to ambiciózní cíl, kterého může a nemusí být dosaženo.
Čínské aspirace však odrážejí také jednu znepokojivou a stále všudypřítomnější novou realitu: političtí představitelé dělají rozhodnutí, která jsou za normálních okolností vyhrazená trhům, a to v míře nevídané celé desítky let.
Podobně jako finanční krize samotná je dnes i tento trend globální.
V desítkách zemí přijímají politické špičky rozhodnutí, která v dohledné budoucnosti předurčí výkonnost místních (i globálních) trhů.
Čínský export poklesl v únoru o více než 25%.
Žádný strach, reagoval premiér Wen Ťia-pao: čínská vláda má „dostatek munice“ na doplnění svého stimulačního balíku v objemu 587 miliard dolarů – na plán, který má vytvořit miliony pracovních míst prostřednictvím enormních vládních investic do dopravy, energetické infrastruktury, bydlení a dalších rozsáhlých projektů.
V Indii, kde je vláda častěji pokládána za brzdu obchodu než za katalyzátor růstu, dnes rozhodnutí hýbající místními trhy přijdou s vyšší pravděpodobností od byrokratů v Dillí než od inovátorů v Bombaji.
Vláda vedená Kongresovou stranou, která se velmi snažila působit během hospodářského zpomalení ve volebním roce dojmem, že vnímavě reaguje na veřejnou poptávku, prosadila od prosince tři stimulační balíky.
V podstatě jde o to, že chceme-li dnes zjistit, jak, kdy a kde budou v desítkách zemí po celém rozvinutém i rozvojovém světě alokována aktiva a generováno bohatství, nesmíme se dívat na hlavní města financí, nýbrž na hlavní města politiky.
Pro dlouhodobější globální hospodářský růst bude tento trend znamenat pouze potíže.
Za prvé se nejužší elita Komunistické strany Číny jen těžko shodne na prioritách hospodářské politiky.
Problémy, na něž naráží i americký prezident Barack Obama, když se snaží získat podporu pro riskantní a drahá politická řešení u hašteřivých demokratů a svéhlavých republikánů, povedou k vytvoření umolousaných legislativních kompromisů.
Stejné schéma se opakuje i jinde.
V Rusku, na Ukrajině, v Maďarsku, Pákistánu, Turecku, Malajsii, Mexiku, Nigérii i dalších státech vyvolají bitvy mezi domácími politickými frakcemi často nesoudržné reakce na palčivé hospodářské problémy.
Za druhé platí, že pokud je obtížné dosáhnout uvnitř jedné země konsensu v otázce, jakým způsobem nejlépe podpořit růst, lze si stejný spor jen těžko představit v globálním měřítku.
Většina politiků koncipuje politiku tak, aby sloužila jejich místním voličům a chránila jejich osobní politický kapitál.
Posilování globálního růstu je s odstupem na druhém místě.
Ve Washingtonu využije mnoho přívrženců Demokratické strany politických debat k tomu, aby vytloukalo politický kapitál ze vzteku lidí na Wall Street, zatímco mnoho republikánů bude hledat skulinku, pomocí níž budou moci vytloukat politický kapitál z hněvu veřejnosti na demokraty, ve který doufají.
Někteří členové vedení Komunistické strany Číny podpoří plány na realizaci posunu od exportem taženého růstu k modelu založenému na domácí spotřebě.
Jiní se pokusí nasměrovat státní finance na své osobní investiční projekty.
Také frakce v ruské, indické, mexické a jihoafrické vládě mají vlastní, konkurující si politické priority.
V době, kdy tolik politických představitelů koncipuje reakce na krizi tak, aby řešily místn�� problémy nebo vytvářely místní příležitosti, musíme si položit otázku, nakolik je pravděpodobné, že se tito lidé shodnou na jednotném mezinárodním přístupu.
Náš první signál o problémech s koordinací mezinárodní reakce na finanční krizi přišel loni v listopadu během mimořádného summitu skupiny G-20 ve Washingtonu.
Již přimět skupinu G-8 k dohodě o prioritách je složité; dosáhnout konsensu uvnitř skupiny G-20 je exponenciálně obtížnější nejen kvůli většímu počtu protagonistů, ale i kvůli tomu, že se mnozí z nich neshodnou ani na nejzákladnějších pravidlech globální ekonomické hry.
Dubnový summit skupiny G-20 v Londýně sice přinesl více dohod o hospodářské politice, než se čekalo, avšak to bylo do značné míry dáno tím, že nejrozporuplnější téma – totiž americká a britská žádost o další výdaje na globální stimuly – bylo předem staženo z programu.
Díky tomu si usměvaví prezidenti a premiéři mohli dovolit být diplomatičtější než český premiér Mirek Topolánek, který v roli výkonného „prezidenta“ Evropské unie varoval, že Obamův ekonomický plán je pro ostatní „cestou do pekel“.
Na summitu G-20 Topolánek nebyl; jeho země není členem dvacítky.
A zatímco britský premiér Gordon Brown souhlasí s Obamou, že přední průmyslové země světa musí co nejvíce stimulovat domácí ekonomiky, guvernér Bank of England Mervyn King varoval, že Británie je už možná příliš zatížená dluhy, než aby se zmohla na další kolo stimulů.
Globální recese je sice děsivá, avšak koordinovaná a soudržná reakce na ni ze strany světových politických špiček zůstává přinejlepším vysoce nejistá.
Stále silnější vliv politických faktorů na tržní výkonnost pravděpodobně zatíží celosvětový růst na několik let dopředu.
Ukořistěná ECB
NEW YORK – Nic neilustruje aktuální působení politických třenic, zájmových skupin a krátkozrakých ekonomických přístupů v Evropě líp než debata o restrukturalizaci řeckého suverénního dluhu.
Německo trvá na hluboké restrukturalizaci – na alespoň 50% „sestřihu“ držitelů dluhopisů, zatímco Evropská centrální banka je neústupná v tom, že jakákoli restrukturalizace dluhu musí být dobrovolná.
V dřívějších dobách – vzpomeňme na latinskoamerickou dluhovou krizi 80. let – bylo možné dostat věřitele, povětšinou velké banky, do malé místnosti a dopracovat se k dohodě skrze přemlouvání či dokonce nátlak ze strany vlád a regulačních orgánů prahnoucích po hladkém řešení.
S nástupem dluhové sekuritizace však věřitelů výrazně přibylo a jsou mezi nimi hedžové fondy a další investoři, na něž mají regulátoři a vlády chabé páky.
Navíc „inovace“ na finančních trzích daly majitelům cenných papírů možnost pojistit se, což znamená, že sice sedí u jednacího stolu, ale nejde jim „o kůži“.
Určité zájmy mají: chtějí čerpat ze svého pojištění, a tak restrukturalizace musí představovat „úvěrovou událost“ – tedy prakticky bankrot.
Jelikož ECB trvá na „dobrovolné“ restrukturalizaci – tj. na předejití úvěrové události, jsou tyto dvě strany na kordy.
Ironie spočívá v tom, že právě regulátoři umožnili vznik dysfunkčního systému.
Postoj ECB je podivný.
Člověk by doufal, že banky si snad riziko suverénní platební neschopnosti u dluhopisů ve svých portfoliích ošetřili uzavřením pojištění.
A pokud si pojištění pořídily, regulátor obávající se o systémovou stabilitu by se chtěl ujistit, že pojistitel v případě ztráty zaplatí.
Jenže ECB chce, aby banky u dluhopisů, jež drží, utrpěly 50% ztrátu, aniž by se musela vyplatit pojistná plnění.
Existují tři vysvětlení postoje ECB, z nichž jedno o této instituci a jejím dozorčím jednání vypovídá pochvalně.
První vysvětlení je takové, že banky si pojištění nekoupily a některé přistoupily na spekulativní pozice.
Druhé předpokládá, že ECB ví, že finanční soustavě schází transparentnost – a že investoři vědí, že nedokážou odhadnout dopady nedobrovolného krachu, což by mohlo zapříčinit zadrhnutí úvěrových trhů, určitou reprízu situace po zhroucení Lehman Brothers v září roku 2008.
Konečně je možné, že se ECB snaží ochránit oněch několik bank, jež pojistné smlouvy uzavřely jako pojistitelé.
Žádné z těchto vysvětlení není dostatečným ospravedlněním odporu ECB vůči hluboké nedobrovolné restrukturalizaci řeckého dluhu.
ECB měla trvat na větší míře transparentnosti – právě to mělo být jedno z hlavních ponaučení z roku 2008.
Regulátoři neměli bankám dovolovat spekulace, do nichž se pouštěly; kdyby nic jiného, měli od nich vyžadovat, aby si pořídily pojištění – a pak trvat na takové restrukturalizaci, která by zajistila, aby bylo vyplaceno pojistné plnění.
Máloco navíc dokládá, že hluboká nedobrovolná restrukturalizace by byla traumatičtější než hluboká dobrovolná restrukturalizace.
Trváním na dobrovolnosti se ECB možná snaží zajistit, aby restrukturalizace nebyla hluboká; v takovém případě by ale upřednostňovala zájmy bank před zájmy Řecka, pro nějž je hluboká restrukturalizace nutná, má-li vybřednout z krize.
ECB skutečně možná dává přednost zájmům několika málo bank, které vypsaly swapy úvěrového selhání, před zájmy Řecka, evropských daňových poplatníků i věřitelů, kteří jednali uvážlivě a zaplatili si pojištění.
Poslední zvláštnost postoje ECB se týká demokratické správy.
Rozhodnutí, zda došlo k úvěrové události, je ponecháno na tajné komisi Mezinárodní asociace pro swapy a deriváty, profesní skupiny, která má na výsledku partikulární zájem.
Jsou-li zprávy z médií správné, někteří členové komise svého postavení využívají k prosazování smířlivějších vyjednávacích postojů.
Jako naprosto nehorázné se však jeví to, že by právo stanovit, co je přijatelnou restrukturalizací, ECB delegovala na tajnou komisi prospěchářských účastníků trhu.
Jeden argument, který – alespoň na první pohled – budí dojem, že klade veřejný zájem na první místo, tkví v tom, že nedobrovolná restrukturalizace by mohla vyústit ve finanční nákazu a velké ekonomiky eurozóny jako Itálie, Španělsko, a dokonce Francie by mohly čelit prudkému, ba možná prohibitivně strmému vzestupu výpůjčních nákladů.
Tu se však vnucuje otázka: proč by nedobrovolná restrukturalizace měla vést k horší nákaze než dobrovolná restrukturalizace srovnatelné hloubky?
Kdyby byla bankovní soustava dobře regulovaná a banky držící suverénní dluh si pořídily pojištění, nedobrovolná restrukturalizace by na finanční trhy měla vnést menší chaos.
Samozřejmě, lze namítnout, že kdyby Řecku prošla nedobrovolná restrukturalizace, ostatní by lákalo pokusit se o ni také.
Finanční trhy, znepokojené takovou vyhlídkou, by okamžitě zvýšily úrokové sazby u všech ostatních ohrožených zemí eurozóny, malých i velkých.
Nejrizikovější země už ale mají na finančních trzích zavřené dveře, a tak možnost panické reakce má jen omezené následky.
Jistěže, ostatní by mohli být v pokušení napodobit Řecko, pokud by se Řecku po restrukturalizaci dařilo líp než bez ní.
To je sice pravda, ale všichni už to vědí.
Chování ECB by nemělo překvapovat: jak jsme viděli i jinde, instituce bez demokratické zodpovědnosti jsou náchylné nechat se ukořistit zájmovými skupinami.
To platilo už před rokem 2008; naneštěstí pro Evropu – a pro globální ekonomiku – problém se od té doby nepodařilo uspokojivě vyřešit.
Jak dosáhnout firemní uhlíkové neutrality
NEW YORK – V předvečer letošní glasgowské konference Organizace spojených národů o klimatických změnách (COP26) se k trvalé udržitelnosti začal hlásit stále větší počet firem, které deklarovaly závazek dosáhnout do poloviny století uhlíkové neutrality – tedy nulových čistých emisí oxidu uhličitého.
A mezi řadou ambiciózních prohlášení, které z COP26 vzešly, figuruje i informace, že téměř 500 firem ze sektoru finančních služeb „souhlasilo, že uvede částku 130 bilionů dolarů – což je zhruba 40% všech světových finančních aktiv – do souladu s klimatickými cíli stanovenými v pařížské dohodě, včetně omezení globálního oteplení na 1,5°C“.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Mnozí komentátoři jsou však vůči podobným proklamacím skeptičtí a naznačují, že jde o „lakování nazeleno“.
Kritikové poukazují na silnou závislost firem na uhlíkových kompenzacích (offsetech), které se v širší debatě o klimatu stávají stále důležitějším – a kontroverznějším tématem.
Zmatek v otázce, co je skutečné a co ne, je tak velký, že Společná skupina pro měření dobrovolných uhlíkových trhů, kterou vede zvláštní vyslanec OSN pro klimatickou akci a finance Mark Carney, založila nový řídící výbor, který má emisní závazky firem posuzovat.
Skeptiky využívání uhlíkových kompenzací právem znepokojuje.
Svět potřebuje dosáhnout do poloviny století čisté nuly a s offsety se mu to nepodaří.
Firmy si je kupují právě proto, aby mohly dál vypouštět skleníkové plyny a zároveň tvrdit, že jejich celkové emise jsou po započítání uhlíkových kompenzací nulové.
Už samotná existence offsetu přitom znamená, že emise jejich kupce nulové nejsou.
Ne všechny offsety jsou však stejné.
Kritikové se zaměřují na offsety, v jejichž rámci jedna firma nebo země platí druhé za snížení emisí a poté vydává toto snížení za vlastní.
Tento typ offsetu nelze umožňovat, pokud se má svět jako celek dobrat k nulovým emisím.
Offsety vznikající odstraňováním skleníkových plynů z atmosféry například přímým zachycováním ze vzduchu nebo rozšiřováním lesního porostu, však i nadále mají své místo.
Pokud firma vypustí 100 tun CO2 a poté stejný objem odstraní jinde, jsou její čisté emise skutečně nulové.
Budou-li to dělat všechny firmy, svět jako celek nulových čistých emisí dosáhne.
Řešení v podobě lesního hospodářství se však neobejde bez jisté výhrady.
Vždy si musíme klást otázku, zda je takové řešení jedinečné a trvalé.
V případě pěstování stromů nelze mít jistotu, zda je toto řešení jedinečné, pokud nevíme, zda by lesní porost nevyrostl tak jako tak.
A otázka trvalosti rovněž není jednoznačná, protože hrozí riziko, že les shoří – což je problém, který je v posledních letech stále viditelnější a palčivější.
Přesto mohou uhlíkové kompenzace hrát pozitivní roli.
Náklady na snížení emisí skleníkových plynů a ochota a schopnost za taková snížení platit se stát od státu výrazně liší podle hlavního zdroje emisí a fáze jejich rozvoje.
Některé státy nemusí být ochotné či schopné platit za drahé snižování emisí doma, ale dokázaly by zaplatit méně nákladné snížení v zahraničí.
Jakmile k tomu dojde, může trh s uhlíkovými kompenzacemi zprostředkovat snížení emisí, k němuž by jinak nedošlo, případně by k němu nedošlo bez politiky penalizující emise CO2.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
V tomto případě mohou být offsety užitečné přinejmenším v tom, že posouvají svět k nulovým čistým emisím.
Abychom však tohoto cíle dosáhli, bude je třeba v určité fázi zcela utlumit.
Ve světě s nulovými emisemi koneckonců nemají offsety uplatnění.
Do té doby by politici a zástupci firem udělali dobře, kdyby se věnovali související zanedbávané otázce: neschopnosti rozlišovat mezi takzvanými emisemi kategorie jedna, dvě a tři.
Kategorie jedna zahrnuje emise vznikající přímo v dané firmě, do kategorie dvě spadají emise vznikající při výrobě elektrické energie, kterou daná firma nakupuje a spotřebovává, a kategorii tři tvoří emise vznikající v jiných částech nabídkového řetězce, zejména při spotřebě finálního produktu.
Pokud sečteme veškeré emise napříč firmami, pak je zjevné, že je zde potenciál pro masivní dvojí započítávání.
Nakoupí-li moje firma elektřinu od místní energetické společnosti, patří emise s ní spojené z mého pohledu do kategorie dva a z pohledu energetické společnosti do kategorie jedna.
Prodává-li firma Exxon letecké palivo společnosti American Airlines, která ho používá v letadlech Boeing, spadají vzniklé emise pro Exxon a Boeing do kategorie tři a pro American Airlines do kategorie jedna.
Tyto emise se započítávají třikrát, což je pro jakýkoliv kompetentní účetní systém cesta do záhuby.
Každé emise z kategorie dva a tři jsou pro někoho jiného emisemi z kategorie jedna.
Naštěstí se lze takovým zmatkům vyhnout.
Pokud všechny firmy sníží emise kategorie jedna na nulu, celkové emise firem budou nulové.
Proto dává smysl, aby se každá firma zaměřovala pouze na tento faktor.
Podaří-li se srazit emise kategorie jedna na nulu, emise kategorie dvě a tři už zmizí samy.
To by mělo napomoci ke zjednodušení všeobecných řídících postupů a pokynů předávaných firmám: zaměřte se na snížení svých emisí kategorie jedna.
Naplánujte si dlouhodobé utlumení uhlíkových kompenzací.
A neustále hledejte příležitosti, jak odstranit z atmosféry skleníkové plyny, poněvadž tato snížení bude i nadále možné odečítat od vašich emisí kategorie jedna.
A Carbon Price-and-Rebate Plan
PAŘÍŽ – Do současné chvíle selhaly všechny mezinárodní debaty o klimatu snažící se najít mechanismus, který by úspěšně redukoval globální emise skleníkových plynů.
Kjótský protokol se v roce 1997 pokusil použít sytém globálně obchodovatelných kvót, aby se tak stanovily ceny na emise oxidu uhličitého, ale ztroskotal poté, co se Spojené státy a několik nově se formujících zemí odmítly připojit.
Copenhagen Climate Change Conference představila v roce 2009 “pledge-and-review“ proces, ve kterém by země unilaterálně rozhodly, o kolik emise omezí.
Výsledkem bylo, že Spojené státy a některé rodící se ekonomiky poprvé učinily závazek, že emise sníží.
Tento systém je ale také hodně chybný.
Co totiž neřeší, je klasický problém černých pasažérů a také garance redukcí v rozvojových zemích.
Některé země tak opravdu mohly být povzbuzeny k tomu, aby dělaly méně a zachovaly si tak lepší vyjednávací pozici.
Když se světoví lídři sejdou v Paříži na jednání od 30. listopadu do 11. prosince, v rámci Konference OSN o klimatické změně, budou mít zcela novou příležitost vypracovat novou a efektivní smlouvu.
Aby se vlády motivovaly ke společné činnosti, je klíčové, aby se snaha upínala k vytvoření takového systému stanovení cen uhlíku, který bude přímočarý a transparentní.
My navrhujeme uhlíkový mechanismus “price-and-rebate,“ který simultánně nastavuje ceny emisí nad určitou hranici a definuje, jak by měly být využity získané výnosy.
Studie předcházející pařížské konferenci naznačují, že mezinárodní spolupráce by mohla umožnit rychlou redukci skleníkových plynů.
Zdůrazňují také řetězové výhody, které by rychlá akce na klimatickou změnu mohla mít, včetně redukce lokálního znečištění, lepší energetické a potravinové bezpečnosti a rychlejší inovace.
K urychlení cesty směrem k nízkouhlíkové ekonomice musí být mezinárodní smlouva použitelná pro všechny země; včetně společného a konzistentního systému monitoringu, reportování a ověřování.
Musí také poskytnout silné ekonomické podněty v globální měřítku.
Náš mechanismus “price-and-rebate“ se inspiroval schématem “bonus/malus“ ve Francii, ve kterém jsou kupující nových vozidel daněni, nebo jim je naopak přiznán bonus podle emisí CO2 jejich vozidel.
V našem systému by země, která přesahuje celosvětový emisní průměr per capita, platila specifické částku za každou tunu CO2 (nebo ekvivalent) nad nastavenou hranicí.
Země s emisemi pod průměrem by naopak byly kompenzovány za menší znečištění.
Z tohoto systému by v počátku profitovaly země s nejnižšími emisemi per capita, což by znamenalo, že nejvíce financí by teklo do nejméně rozvinutých zemí.
Jakmile by byl plně funkční, mechanismus “price-and-rebate“ by motivoval všechny země, aby redukovaly své per capita emise a tím zmenšily mezeru mezi odměnami a platbami.
Ideální uhlíková cena by závisela na cílech smlouvy.
Cena 1-2 dolary na tunu by generovala 14-28 miliard dolarů, dostatek na nasazení monitoringu, kontroly a ověřovacího procesu v rozvojových zemích.
Kodaňská dohoda zahrnovala příslib bohatých zemí, že investují 100 miliard dolarů ročně po roce 2020, aby tak pomohly nerozvinutým zemím zmírnit adaptaci na opatření v rámci klimatické změny.
Sazba 7-8 dolarů na tunu by generovala takový zisk, který by tento slib zajistil a peníze by tekly zemím s nízkými per capita emisemi.
Z těch 100 miliard by něco přes 60 miliard šlo od západních zemí a Japonska, něco přes 20 miliard by bylo od zemí exportujících uhlovodíky (zejména Rusko a Saudská Arábie) a rychle rostoucích asijských ekonomik (včetně Číny a Korey).
Zavedení systému price-and-rebate by tak redistribuovalo finance mezi zeměmi v souladu s principem “společných, avšak diferencovaných odpovědností a příslušných schopností.“
Price-and-rebate systém by byl jak efektivní, tak spravedlivý.
Každý občan na světě by měl stejné právo produkovat skleníkový plyn a každá země by se potýkala se stejnými podněty ke snížení emisí.
Největší překážka k překonání v zavedení takového systému bude v přesvědčení vlád dárcovských zemí k platbě za jejich uhlíkové emise.
Relativně k velikosti jejich ekonomik jde o nevelkou cenu a jakákoliv úspěšná dohoda o klimatické změně bude vyžadovat stejné závazky.
Pokud se bohaté země nejsou schopny dohodnout na platbě i nízké ceny za uhlík, debata v Paříži bude jistě posuzována jako neúspěch.
Cesta k oceňování uhlíku
WASHINGTON, DC – Za pouhých šest týdnů se vedoucí světoví představitelé sejdou v Paříži, aby jednali o nové globální dohodě o klimatických změnách.
K dnešnímu dni předložilo 150 zemí podrobné plány, jak navedou své ekonomiky na pružnější nízkouhlíkovou trajektorii.
Tyto plány představují první generaci investic, které je potřeba učinit v zájmu vybudování konkurenceschopné budoucnosti bez nebezpečných úrovní emisí oxidu uhličitého, hlavní příčiny současného globálního oteplování.
Přechod na čistší budoucnost bude vyžadovat jak akci vlád, tak i správné pobídky pro soukromý sektor.
Středobodem by měla být silná veřejná politika, která uhlíkové znečištění označí cenovkou.
Vyšší cena za paliva, elektřinu a průmyslové činnosti založené na uhlíku bude motivovat k používání čistších paliv, úsporám energie a podpoře přechodu na zelenější investice.
Opatření, jako jsou uhlíkové daně a poplatky, programy obchodování s emisemi a další mechanismy oceňování, mohou v kombinaci s odbouráním neefektivních dotací zajistit firmám a domácnostem jistotu a předvídatelnost, které potřebují k dlouhodobým investicím do klimaticky „chytrého“ rozvoje.
Mezinárodní měnový fond se soustředí na reformu fiskálních systémů členských zemí tak, aby vybíraly vyšší příjmy z daní na uhlíkově intenzivní paliva a naopak nižší příjmy z jiných daní, které poškozují hospodářský výkon, například daní z práce a kapitálu.
Výsledkem oceňování uhlíku tak mohou být chytřejší a efektivnější daňové systémy, nikoliv vyšší daně.
Uhlíkové daně by se měly vztahovat na veškeré emise z fosilních paliv.
Cena musí být natolik vysoká, aby se z výtěžku daly plnit ambiciózní ekologické cíle podle národních podmínek, a musí být stabilní, aby podněcovala firmy a domácnosti k investicím do čistých technologií.
Správa uhlíkové daně je jednoduchá a lze při ní vycházet z již existující spotřební daně na paliva, která je ve většině zemí dobře zavedená.
Stanovení ceny za uhlík bude v nejlepším zájmu mnoha zemí vzhledem k řadě domácích ekologických přínosů.
Například spalování čistších paliv přispívá k omezení zneči��tění ovzduší, které podle Světové zdravotnické organizace v současné době způsobuje přibližně 3,7 milionu předčasných úmrtí ročně.
Je nezbytně důležité řešit dopad reforem v oblasti cen energií na zranitelné skupiny ve společnosti.
Ruku v ruce s těmito reformami proto musí jít mimo jiné úpravy fiskálních systémů a sociálních záchranných sítí, aby se zajistilo, že reformy nepoškodí chudé lidi.
Skupina Světové banky podporuje státy a firmy, které rozvíjejí klimaticky šetrnou veřejnou politiku, investují do trhů s uhlíkem a zkoušejí finanční inovace, aby usnadnily přechod na nízkouhlíkovou budoucnost.
Své zkušenosti a globální vliv pak skupina předává dále formou osvěty a výměny poznatků prostřednictvím programů typu Partnerství za připravenost trhů.
Na základě těchto zkušeností jsme po boku OECD vyvinuli počáteční principy, které pomáhají vést a inspirovat budoucí schémata oceňování uhlíku.
Budou-li státy, regiony a firmy z těchto principů čerpat, mohou rychleji řešit klimatické problémy, jimž všichni čelíme.
Tyto principy jsou založené na spravedlnosti, souladu politik a cílů, stabilitě a předvídatelnosti, průhlednosti, účinnosti a nákladové efektivitě, ale i na spolehlivosti a ekologické integritě.
Abychom pomohli dosáhnout klimatických cílů, musíme podpořit dialog o nezbytných politických opatřeních, a to před pařížskou konferencí o klimatických změnách i po ní.
Proto vyhlašujeme „Panel pro ocenění uhlíku“, který svede dohromady hlavy států, vedoucí představitele měst a zemí i zástupce předních firem a naléhavě vyzve státy a firmy z celého světa, aby stanovili cenu uhlíku.
Zmínění představitelé už podnikli ve svých zemích a regionech kroky k ocenění znečištění uhlíkem a k urychlení zelenějších investic.
Patří mezi ně německá kancléřka Angela Merkelová, chilská prezidentka Michelle Bacheletová, francouzský prezident François Hollande, etiopský premiér Hailemariam Desalegn, filipínský prezident Benigno Aquino III, mexický prezident Enrique Peña Nieto, guvernér Kalifornie Jerry Brown nebo starosta Rio de Janeira Eduardo Paes.
Politiku oceňování uhlíku už zavádí přibližně 40 národních vlád včetně vlády v Číně, která je největším světovým emitentem, a také 23 měst a regionů, jež stanovují cenu uhlíku.
Rovněž řada dalších vlád reformuje ceny energií a více než 400 firem uvádí, že dobrovolně používají vnitřní cenu uhlíku.
To dává smysl.
Špičkové společnosti musí efektivně řídit zranitelnost vůči klimatickému riziku, aby dosáhly vyšších zisků a zajistily si stabilnější příjmy.
Všechny tyto počiny jsou vítané, avšak pokládáme je za pouhé počáteční kroky.
Společně s vedoucími představiteli zasedajícími v Panelu pro ocenění uhlíku vyzýváme světové vlády, aby v zájmu planety a budoucích generací využily této chvíle a přisoudily znečištění uhlíkem takovou cenu, jež bude odrážet napáchané škody na životním prostředí.
Jsme připraveni podpořit vlády, které začnou jednat.
Čím déle budeme vyčkávat, tím nákladnější a obtížnější bude pro nás všechny – a také pro naše děti a vnoučata – ochránit planetu.
Kariérní poradenství pro jednadvacáté století
Jako univerzitní profesor slýchám spoustu obav o budoucí kariéru.
Když se moji studenti připravují na vstup do pracovního života, který potrvá 50 let nebo i déle, prakticky všichni se snaží být při výběru kvalifikace, do níž se vyplatí investovat, futuristy.
Pokud si vyberou povolání, které v příštím půlstoletí zaznamená úpadek, mohou toho hluboce litovat.
Vědí, že ve středním věku se kariéra mění obtížně, a tak chtějí učinit správné rozhodnutí již jako velmi mladí.
Podle toho, co mi moji studenti říkají, panují všeobecné obavy z „komoditizace“ pracovních míst v moderní globální ekonomice tažené informačními technologiemi.
Studenti mají strach, že v nadcházejících letech budou možná i vysoce kvalifikovaní lidé bez rozdílu najímáni a propouštěni, nakupováni a prodáváni jako tuny mědi nebo bedny s mraženými krocany.
V souladu s tím by utrpělo také uspokojení z pracovního místa.
Pokud totiž pracovní místo nevyžaduje nic více než znalost existujících technologií, pak je může kdekoliv na světě zastávat kdokoliv, kdo si tyto technologie osvojil, nebo v horším případě počítač.
Ačkoliv se totiž často předpokládá, že počítače nahradí pouze pracovní místa s nízkou kvalifikací, moji studenti mi připomínají něco jiného.
Například lékařská odbornost je v jistých ohledech nahrazována diagnostickými systémy (expertními systémy) založenými na počítačích a velkou část práce, kterou kdysi dělali projektanti, nahradily systémy návrhů podporovaných počítačem (CAD systémy).
Moji studenti se obávají, že podobné trendy mohou trvat i nadále, což sníží jistotu pracovního místa a omezí mzdovou úroveň, přičemž některá pracovní místa dokonce zcela zaniknou.
Někteří studenti si říkají, že je lepší nakupovat a prodávat než být nakupován a prodáván, a tak dospívají k závěru, že by se měli připravovat na kariéru v obchodě, financích nebo možná i v právu.
Chtějí mít takovou kvalifikaci, která je udrží spíše mezi manažery než mezi jejich podřízenými, a někteří intuitivně cítí, že v těchto oborech existuje na mezinárodní úrovni větší jistota pracovního místa a lepší vyhlídky na kariéru.
Naopak povolání, jako jsou medicína nebo strojírenství – tedy ta, jež vyžadují vysoce specializované technické vědomosti, které člověka nenaučí orientovat se v mezinárodní ekonomice –, moji studenti často pokládají za mimořádně náchylné ke komoditizaci.
Měli by se studenti komoditizace skutečně obávat?
Ekonomové práce sice postřehli určité trendy, které mohou obavy studentů posílit, ale jinak nepodporují závěry, jež mají studenti tendenci vyvozovat.
Ve své nedávné knize The New Division of Labor: How Computers Are Creating the Next Job Market (Nové dělení práce: Jak počítače vytvářejí budoucí trh práce) ekonomové Frank Levy a Richard Murnane s využitím popisů práce, které sahají až do roku 1960, pečlivě klasifikují pracovní místa podle typu kognitivních schopností, jež jsou pro jejich výkon zapotřebí.
Obzvláště je zajímala identifikace pracovních míst, která jsou rutinní, byť složitá a obtížná, a jež by se dala v principu nahradit dostatečně dobře naprogramovaným počítačem.
Autoři pak přinášejí důkazy ze Spojených států, podle nichž v posledních desetiletích výrazně ubylo pracovních míst vyžadujících rutinní práci manuálního i kognitivního typu, přičemž tato pracovní místa skutečně v mnoha případech nahradily počítače.
V jistém důležitém smyslu tento výzkum potvrzuje, že se moji studenti obávají oprávněně.
Tyto trendy však mají sklon přetrvávat v rámci jednotlivých povolání, odvětví a úrovní dosaženého vzdělání, takže mohou jen těžko sloužit jako návod, jaké povolání si vybrat nebo o jakou úroveň vzdělání usilovat.
Významným aspektem je podle Levyho s Murnanem skutečnost, že nejslibnějšími budoucími kariérami se stanou ty, jejichž základ bude tvořit buďto odborné uvažování, anebo komplexní komunikační schopnosti.
Odborné uvažování znamená chápání, jak přistupovat k novým a odlišným problémům, které nezapadají do škatulky problémů minulých.
Komplexní komunikační schopnosti pak zahrnují chápání myšlenek, umění vyhodnotit jejich společenský význam a umění přesvědčovat – těchto úkolů se nemůže zhostit žádný počítač.
Pokud mladí lidé příslušným způsobem nasměrují své úsilí, mohou si tyto schopnosti vybudovat prakticky v každém významném oboru univerzitního studia.
Ti, kdo by si během vysokoškolských let rádi osvojili technické znalosti v úzce specializovaném oboru, který milují, by navíc neměli vyvozovat mylný závěr, že se musí svého snu vzdát.
Specializace na obchod, finance či právo člověka před komoditizací vskutku neochrání.
I v těchto odvětvích podnikoví manažeři v konečném důsledku kupují a prodávají zaměstnance, stejně jako je tomu u specialistů na technické obory.
A rozhodně ne každý se ve světě byznysu vypracuje až úplně na vrchol.
Důležité je, aby studenti měli na paměti, že by se měli motivovat k získání hlubokého porozumění, nikoliv k bezduchému memorování studovaných předmětů, pokud chtějí hrát roli skutečného experta v oboru, pro který se nakonec rozhodnou.
Zároveň by měli investovat do získání komunikačních schopností, jež budou pro úspěšnou kariéru obdobně klíčové.
Dosažení takového druhu vzdělání pravděpodobně znamená věnovat se tomu, co člověk přirozeně pokládá za zajímavé a poutavé, ať už jsou to finance, či fyziologie.
Studenti by měli skoncovat s velkými obavami, ponořit se do milovaného oboru a naučit se uznávat lidi, kteří se v něm pohybují.
To, co jim možná připadá jako nedosažitelný luxus, je ve skutečnosti nezbytnost, kterou si nemohou dovolit odmítnout.
Poskytování péče a morální zbídačelost medicíny
CAMBRIDGE – Ekonomové chápou poskytování péče jako „zátěž“, kliničtí psychologové jako „překleňovací proces“, výzkumní pracovníci ve zdravotnictví se na něj dívají z pohledu nákladů a lékaři z pohledu klinické kompetentnosti.
Pro mnoho lidí je však poskytování péče zásadní složkou jejich morální zkušenosti.
Je to projev uznalosti, empatické představivosti, účasti, zodpovědnosti, solidarity i nejkonkrétnějších forem pomoci.
Právě díky tomuto morálnímu aspektu se poskytovatelé péče a někdy i její příjemci cítí „přítomněji“ – a tím i lidštěji.
Pomineme-li kvalifikované ošetření, rehabilitaci pod dohledem profesionálních fyzioterapeutů a praktickou pomoc ze strany sociálních pracovníků a domácí pečovatelské služby, pak poskytování péče relativně málo souvisí se současnou lékařskou praxí, což platí zejména pro pacienty se zničující diagnózou a pacienty v závěrečných fázích života.
K tomuto závěru jsem dospěl na základě vlastních zkušeností coby poskytovatele péče o svou manželku.
Ta trpí těžkou neurodegenerativní poruchou, která jí zhoršila paměť a motorické funkce a omezila její nezávislost.
Ráno ji probudím, pomáhám jí s toaletou, koupáním a oblékáním, udělám nám snídani a poté jí pomáhám s jídlem.
Asistuji jí také při chůzi, sedání na židli a nastupování do auta.
Jsem s ní téměř neustále, aby se nezranila, protože nevidí a nedokáže se bezpečně zorientovat na ulici ani v našem domě.
Je znepokojivé přihlížet zhoršování zdravotního stavu kdysi elegantní, intelektuálně živé a nadmíru nezávislé partnerky, se kterou žiji více než čtyři desítky let.
Naši emocionální reakci, od frustrace a vzteku až po smutek, však utlumila a sublimovala naše práce, dlouhý rytmus našich společně strávených dní a především podpora rodiny a blízkých přátel.
Tento zájem a zodpovědnost za nás patří k poskytování péče naprosto stejně jako obyčejné úkony, které jsem vyjmenoval výše, a jsou projevem morální solidarity s naším bojem.
Uvádím tento osobní příklad, protože na něm mohu nejlépe ilustrovat, co poskytování péče zahrnuje a proč je tak klíčové pro život člověka – a obecně i pro stav lidstva.
Jak dokládá náš případ, patří k poskytování péče i to, co se děje, když už nezbývá žádná naděje a útěcha, když skončí vyviňování Boha z existence utrpení a když nelze dělat nic jiného než trávit čas u trpícího a dělit se o jeho utrpení tím, že je u něj člověk jednoduše – a obvykle mlčky – přítomen.
Na lékařských fakultách však studijní program klade v teoretické přípravě i klinické praxi největší důraz na pochopení biologické podstaty nemocí a technologicky špičkové léčby.
Samotnému prožitku nemoci se během postupu studenta z učebny přes nemocnici na kliniku věnuje stále menší pedagogická pozornost.
V širším systému lékařské péče mohou studenti snadno zjistit, že praktické a citové aspekty poskytování péče přenechává medicína do značné míry zdravotním sestrám, sociálním pracovníkům i samotnému pacientovi a jeho podpůrné síti.
Struktura poskytování zdravotnických služeb a jejich financování fungují tak, že odrazují pracovníky ve zdravotnictví od umění poskytovat péči a v podstatě mohou podkopávat úsilí praktického lékaře.
Výsledkem je morální zbídačelost lékařské praxe.
Z pohledu lékařských antropologů žijí lidé všude na světě v toku interpersonálních interakcí v rámci místních světů – společenských sítí, rodin, institucí a komunit.
To znamená, že zkušenost vnímaná jako proud slov, pohybů a emocí mezi námi není pouze lokální, ale má i vnitřní morální rozměr, protože život spočívá v oživování a ustanovování hodnot.
Pro pacienty a rodiny, které potkala zničující diagnóza nebo závažné chronické onemocnění, není prožitek utrpení pouze osobní, ale silně ho ovlivňují i kulturní a historické změny v procesech přispívajících k tomu, že je morální život v různých érách a společnostech patrný.
Tváří v tvář hrozbě bolesti, zohyzdění, ztráty tělesných funkcí nebo závažného handicapu přehodnocují jednotlivci i rodiny prožitek utrpení uvnitř svého místního morálního světa tím, že přetvářejí významy, city a hodnoty prostřednictvím etických, náboženských a estetických aktivit.
V tomto ohledu se lékaři ničím neliší od laiků, neboť i oni čerpají při poskytování péče z osobních a kulturních zdrojů zahrnujících mimo jiné představivost, zodpovědnost, citlivost, schopnost vhledu a komunikaci.
Výsledkem jejich činnosti je amalgám etických, estetických, náboženských a praktických postupů.
Lékařské umění – které dnes tak silně omezují byrokratické, politické a ekonomické síly – spočívá jak v profesionalizaci těchto bytostně lidských zdrojů, tak i v dopadu jejich rutinního využívání na morální život samotného lékaře.
V rámci přípravy na kariéru poskytovatelů péče potřebují studenti medicíny i mladí lékaři jednoznačně více než jen vědecký a technický výcvik.
Na věc lze pohlížet dokonce i tak, že současné profesionální vzdělávání umožňuje lékaři stát se technickým expertem, ale neumožňuje mu stát se poskytovatelem péče.
Abychom tento trend překonali, musíme do lékařského výcviku zakomponovat i lidskost jako prostředek rozdmýchání a prohloubení těch lidských prožitků představivosti a obětavosti, které jsou pro poskytování péče nezbytné, a navíc musíme odolat byrokratizaci hodnot a citových reakcí, která způsobuje selhání při výkonu lékařské praxe.
Praktický lékař musí v podstatě cítit, že umění poskytovat péči je stejně důležité jako věda a technika v pozadí diagnózy a léčby.
Podle mého názoru je zapotřebí reforma celé kultury současné biomedicíny.
Studenty i lékaře musíme učit kritické sebereflexi toho, co omezuje jejich schopnost poskytovat péči, dále strategiím a technikám, jež si kladou za cíl otevřít prostor morálním počinům při poskytování péče, a také nejkonkrétnějším a nejpraktičtějším aktům pomoci, aby nikdy nezapomněli, co poskytování péče skutečně obnáší.
Starost o zvířata v éře slintavky a kulhavky
Jeden plačící farmář nedávno v britské televizi mluvil o tom, jak mu střílejí ovce, aby se zabránilo šíření slintavky a kulhavky: „Je hrozné dívat se, jak naše jehňátka umírají – měly by přece být symbolem jara, nového života.
Ale dnes musí kvůli té ohavné nemoci umřít.“ Naprosté pokrytectví.
Než se ze soucitu nad tímto farmářem rozpláčete, položte si jednu otázku: jaký by byl osud těchto jehňátek, kdyby epidemie slintavky a kulhavky nevypukla?
Náš farmář by tyto roztomilé symboly jara odebral jejich maminkám, nacpal je do náklaďáků a poslal na jatka.
Ze symbolu nového života by zbylo mrtvé maso.
A farmář by si s úsměvem ve tváři dal proplatit šek, který obdržel za svou práci.
(Ten šek dostane tak jako tak, protože vláda farmářům platí za zvířata usmrcená z důvodu zastavení epidemie.)
Jehňata možná přišla o několik týdnů života, ale zároveň byla ušetřena stresu z odluky od svých matek, hrůz transportu, možná několiksetkilometrového, a tlačenici a úzkosti na jatkách.
Intenzivně pěstovaná prasata, zastřelená v důsledku regulačního opatření, přicházejí ještě o méně.
Celý svůj život tráví pod střechou na holém betonu bez slámy – prasata slámu milují, ale něco to stojí a navíc se pak podlahy nesnadno čistí – a kromě chvílí, kdy dostávají nažrat, nemají, co dělat.
Lze si jen ztěží představit, že delší existence by jim něco přinesla.
Je to věcí názoru, a mnozí se mnou budou nesouhlasit, ale já soudím, že šťastná prasata z velkovýkrmen jsou ta, která dostala kulku.
Ta nešťastná musí žít déle.
V novinách se dočítám, jak je to strašlivé, tohle hromadné vraždění stovek tisíc zvířat.
Autoři těchto článků se ptají, zda je to nutné, když slintavka a kulhavka není pro člověka riskantní a když navíc samotná zvířata se v 95 % případů zotaví během jednoho dvou týdnů – tedy zotavila by se, kdyby nebyla zastřelena.
Nehledě k tomu, že existuje vakcína.
Publicisté upozorňují na to, že pravý důvod zabíjení je ekonomický.
Choroba s sebou nese dočasné přerušení výroby a když se v jedné zemi nemoc objeví, ostatní země zakáží dovoz jejích masných a mléčných výrobků ze strachu před přenosem nemoci na jejich zvířata.
Vakcinace však problém exportu neřeší, neboť ta je příčinou falešných pozitivních výsledků krevních testů u zvířat s podezřením na slintavku a kulhavku, a tak dovážející země nevědí, zda testují zvíře s chorobou nebo jen zvíře, které proti ní bylo očkováno.
Další testy, které umí rozpoznat infikované zvíře od očkovaného, jsou nákladné a nespolehlivé.
Aby si tedy byly jisty, raději pro každý případ zakáží dovoz očkovaných zvířat.
Po předložení důkazů, že jsou zvířecí masakry zbytečné, články vesměs pokračují v tom stylu, že by vraždění mělo přestat, že ukazuje náš špatný přístup ke zvířatům, že jim musíme projevovat větší úctu a nechovat se k nim jako k prostředkům světícím náš účel.
Někteří z autorů těchto článků nakonec prohlašují, že ačkoli nejsou vegetariány, jsou po zhlédnutí televizních záběrů tak znechuceni, že uvažují o vyloučení masa ze své stravy.
Prosím vás!
Kde jste byli celé ty roky?
Museli jste přece vědět, že ta zvířata půjdou na špalek tak jako tak!
Pokud umíte číst a pokud jste se záměrně neodvraceli od skutečností, které by vás mohly vyrušit z vaší pohody, měli byste vědět, že celý živočišný průmysl je naprosto zbytečný a že bez něj bychom byli zdravější a méně škodili našemu společnému životnímu prostředí.
Tato zvířata jsou jen prostředky pro náš účel – to je jediný důvod jejich existence.
Jak se k nim farmáři mohou chovat s úctou, když spotřebitelé žádají levnější maso a když supermarkety využívají svých neomezených vyjednávacích schopností, aby producenty jakýmikoliv prostředky přinutili ke snížení výrobních nákladů?
Ano, přestaňte jíst maso.
To je správné rozhodnutí a čím dříve ho učiníte, tím lépe.
Ale nedělejte to proto, že je vám líto zabíjených zvířat, a netvrďte, že celé to zabíjení se děje jen ze zištných ekonomických důvodů.
Přestaňte jíst maso proto, že jste si konečně uvědomili skutečnou pravdu o dnešním živočišném průmyslu.
Tvořivá destrukce v praxi
OXFORD – Během celých dějin vytvářel technologický pokrok obrovské bohatství, ale zároveň způsoboval hluboký rozvrat.
Například ocelářský průmysl ve Spojených státech prošel v 60. letech výraznou proměnou, když miniocelárny postupně vytlačily velké integrované ocelárny a nakonec zcela zničily ekonomickou základnu měst, jako jsou Pittsburgh v Pensylvánii nebo Youngstown v Ohiu.
Minocelárny ovšem výrazně zvýšily produktivitu a vytvořily nové typy zaměstnání jinde.
Příběh amerického ocelářství ilustruje důležité ponaučení z jevu, který ekonom Joseph Schumpeter nazýval „tvořivou destrukcí“: dlouhodobý hospodářský růst nespočívá jen ve zvyšování výkonu ve stávajících továrnách; předpokládá také strukturální změny v zaměstnanosti.
Podobný jev můžeme pozorovat i v současné revoluci informačních a komunikačních technologií (ICT), která zasahuje většinu oblastí moderního pracovního prostředí – včetně těch, jež nejsou přímo spojené s programováním či softwarovým inženýrstvím.
Počítačové technologie vytvořily prosperující nové firmy (ba dokonce i firemní klastry), přičemž některé zaměstnance ve výrobě učinily nadbytečnými a vyvolaly úpadek starších průmyslových měst.
Metropole jako Detroit, Lille nebo Leeds však netrpí v důsledku klesajícího výkonu ve výrobě; výkon v těchto městech naopak v posledním desetiletí stoupá.
Ve skutečnosti je jejich úpadek přímým důsledkem neschopnosti přilákat odlišné typy pracovních míst.
Do značné míry je to politické selhání.
Představitelé těchto měst by se měli přestat snažit konzervovat minulost podporou starých průmyslových oborů a místo toho by se měli zaměřit na řízení přechodu na nové formy práce.
To vyžaduje lepší pochopení nově vznikajících technologií a také otázky, jak se tyto technologie liší od těch, které nahrazují.
Důležitou vlastností raných výrobních technologií průmyslové revoluce byla skutečnost, že nahradily relativně kvalifikované řemeslníky, což potažmo zvýšilo poptávku po nekvalifikovaných továrních dělnících.
Podobně i montážní linka na výrobu automobilů Henryho Forda – zavedená v roce 1913 – byla výslovně konstruovaná tak, aby stroje obsluhovali nekvalifikovaní dělníci, což firmě umožnilo vyrábět populární Model T – první automobil, který si mohli dovolit středostavovští Američané.
Na velkou část příběhu průmyslového rozvoje v posledním století lze pohlížet prizmatem soupeření mezi stále vzdělanější pracovní silou a novými technologiemi, které se bez její kvalifikace obejdou.
Už jsme viděli, jaký dopad – nejen na automobilový průmysl – mají roboti schopní provádět rutinní činnosti, které kdysi vykonávaly tisíce montážních dělníků se středními příjmy.
Ještě větší změny pracovního prostředí nás však teprve čekají.
Ačkoliv dějiny nabádají k opatrnosti při předvídání dalšího vývoje technologického pokroku, už dnes máme slušnou představu o tom, co v dohledné budoucnosti dokážou počítače, poněvadž patřičné technologie se už vyvíjejí.
Víme například, že širokou paletu kvalifikovaných profesí lze zjednodušit s pomocí velkých objemů dat a sofistikovaných algoritmů.
Jedním z často uváděných příkladů tohoto procesu je platforma eDiscovery společnosti Symantec Clearwell, která využívá jazykové analýzy k identifikaci obecných konceptů v dokumentech a chlubí se schopností analyzovat a protřídit více než 570 000 dokumentů za pouhé dva dny.
Firma tak proměňuje právní profesi tím, že s využitím počítačů pomáhá s předprocesní analýzou a provádí úkony, které obvykle dělají koncipienti – a dokonce i smluvní či patentoví právníci.
Stejné je to i se zdokonalenou senzorovou technologií, díky níž bude mnoho pracovních míst v dopravě a logistice již brzy plně automatizováno.
A není tak úplně přitažené za vlasy představit si, že díky samočinně řízeným automobilům, jaký vyvíjí například firma Google, se jednoho dne stanou nadbytečnými řidiči autobusů a taxíků.
Automatizaci se nemusí vyhnout dokonce ani dosud bezpečná nekvalifikovaná povolání v sektoru služeb.
Například poptávka po osobních robotech a robotech pro službu v domácnosti už dnes roste asi o 20% ročně.
Trhy práce možná znovu vstupují do nové éry technologických turbulencí a prohlubující se nerovnosti mezd.
Tím se dostává do popředí obecnější otázka: Kde budou vznikat nové typy práce?
Už dnes se objevují náznaky budoucího vývoje.
Technologický pokrok vytváří poptávku po architektech a analyticích velkých objemů dat, specialistů na cloudové služby, vývojářů softwaru a profesionálů v oblasti digitálního marketingu – tato povolání přitom před pouhými pěti lety prakticky neexistovala.
Cenná ponaučení v otázce, jak by se města a státy měly adaptovat na tento vývoj, nabízí Finsko.
Ekonomika této země zpočátku trpěla neschopností největší finské firmy Nokia adaptovat se na technologii chytrých telefonů.
Od té doby však na platformách chytrých telefonů postavilo nový byznys hned několik finských start-upů.
Do roku 2011 založili bývalí zaměstnanci Nokie 220 takových společností a ve firmě Rovio, která prodala více než 12 milionů kopií videohry „Angry Birds“ založené na smartphonové technologii, se to jen hemží bývalými zaměstnanci Nokie.
Tato transformace není náhodná.
Rozsáhlé finské investice do vzdělání vytvořily přizpůsobivou pracovní sílu.
A investicemi do přenosných kvalifikací, které se neomezují na konkrétní podniky či sektory a nejsou zranitelné vůči komputerizaci, nabídlo Finsko recept, jak se lze adaptovat na bouřlivé technologické změny.
Výzkumy naznačují, že navzdory rozšiřování technologií založených na velkých objemech dat bude mít pracovní síla dál komparativní výhodu v oblasti sociální inteligence a tvořivosti.
Vládní rozvojové strategie by se proto měly zaměřit na prohlubování těchto schopností tak, aby pracovní síla s počítačovými technologiemi nesoupeřila, ale vhodně je doplňovala.
Revoluce recenzí
CAMBRIDGE – „Bonjour Monsieur, comment pourrais-je vous aider?“ ptá se mě úslužný dveřník pařížského hotelu, v němž bydlím, zda mi může nějak pomoci.
Okamžitě si kladu otázku, kam se poděla nechvalně proslulá pařížská nadutost – zejména ve vztahu k americkým turistům.
Není-li již francouzská metropole nejnevychovanějším městem v Evropě, možná za to můžeme poděkovat růstu internetových hodnotících nástrojů, jako je TripAdvisor.
Cestovní webové stránky fungují už od 90. let, kdy byly spuštěny portály Expedia, Travelocity a další stránky určené k rezervaci dovolených, které cestovatelům umožnily porovnávat kliknutím myši ceny letenek a hotelů.
A protože už informace nejsou kontrolovány cestovními kancelářemi ani se neukrývají v obchodních sítích, celý sektor cestovního ruchu se revolučně proměnil a větší průhlednost přispěla ke snížení cen.
Dnes prožívá tento sektor muka nové revoluce – jež tentokrát proměňuje kvalitu služeb.
Internetové hodnotící platformy – které se specializují na hotely (TripAdvisor), restaurace (Zagat), apartmány (Airbnb) či taxíky (Uber) – totiž umožňují cestovatelům vyměňovat si recenze a zkušenosti tak, že je vidí všichni.
Pohostinské služby dnes nehodnotí, neanalyzují a neporovnávají profesionálové z tohoto oboru, nýbrž právě ti lidé, jimž jsou tyto služby určené – zákazníci.
Mezi nakupujícím a prodávajícím tak vznikl nový vztah.
Zákazníci hlasovali nohama vždy; nyní však mohou své rozhodnutí vysvětlit každému, kdo má o to zájem.
V důsledku toho se firmy chovají mnohem zodpovědněji, často velmi specifickými způsoby, což vytváří silné podněty ke zlepšování služeb.
Některé čtenáře sice nemusí zajímat klevety o strohých hotelových poslíčcích v Berlíně nebo o špatně fungujících hotelových vysoušečích vlasů v Houstonu, avšak skutečná síla internetových recenzí se neukrývá pouze v individuálních příbězích, ale i ve schopnosti webových stránek shromažďovat velký objem hodnocení.
Jejich význam není radno podceňovat.
Podniky, které získají špičkové hodnocení, se mohou těšit z exponenciálního růstu, neboť dobré všeobecné recenze lákají nové zákazníky a ti pak poskytují další (pozitivní) zpětnou vazbu.
Vliv internetového ratingu je tak obrovský, že si dnes mnoho firem najímá manažery digitální reputace, kteří jim zajišťují příznivou internetovou identitu.
Tento systém není vždy bez poskvrny.
Je známo, že si podvodní operátoři platí falešné recenze, aby si vylepšili rating.
Také zákazníci mohou jednat s postranními úmysly nebo se v horším případě dopouštět vydírání, k němuž podle TripAdvisoru dochází ve chvíli, kdy „host hrozí, že napíše negativní recenzi, pokud podnik nesplní jeho žádost o vrácení peněz, rozšíření služeb nebo něco jiného“.
Technologie naštěstí dokážou čelit i tomuto zneužívání ratingů.
Algoritmy už umějí detekovat falešné recenze tím, že identifikují setrvale pozitivní (či negativní) názory téhož hodnotitele.
Sledování zeměpisné polohy zase dokáže zajistit, že názor na danou službu mohou vyjádřit pouze zákazníci, kteří ji skutečně využili (jak je tomu v případě Airbnb).
Kromě toho narážejí chroničtí kritikové na překážku v podobě dalšího, poněkud překvapivého vývoje: zatímco zákazníci mohou vyjadřovat názor na určitou službu, také poskytovatel služeb může hodnotit své zákazníky, jak ukázala služba Uber.
Dokonce není zcela nemyslitelné, že si populární hotely budou moci jednou vybírat své hosty.
Tradiční vztahy mezi zákazníky a poskytovateli se rozpadají i jinými způsoby.
Rozmach „úspor ze sdílení“, při nichž se určitá aktiva – například automobil, parkovací místo nebo volný pokoj – sdílejí v rámci dané komunity, vytváří nejen reciproční dobrou vůli, ale zároveň stírá hranici mezi kupujícím a prodávajícím.
Ne všech služeb se ovšem internetové hodnocení dotklo.
Vliv ratingu závisí na tom, zda si typický zákazník skutečně internetové recenze přečte, než učiní rozhodnutí.
A třebaže se to například při rezervaci hotelového pokoje stále běžněji dělá, pokud se rozhodujeme například mezi bary na rušné ulici, platí to již mnohem méně (přetrvávající nezdvořilost pařížských číšníků je toho dokladem).
Avšak i služby, které se při lákání zákazníků spoléhají na „přitažlivost z ulice“, mohou brzy zjistit, že jejich dny jsou sečteny.
Úspěch „rozšířené reality“ – tedy vrstvení digitálních informací (vyvinuté mimo jiné technologií Google Glass) – slibuje proměnit každodenní činnosti v hybridní digitálně-fyzickou zkušenost, při níž je nakupujícím neustále a pohotově k dispozici zpětná vazba od jiných zákazníků.
Poslední baštou v boji proti recenzentům budou služby, u nichž nemají zákazníci možnost volby, v typickém případě monopoly či státem provozované instituce, jako jsou letiště.
Singapurské letiště Changi je vzácnou výjimkou: na každém kroku žádá zákazníka o zpětnou vazbu prostřednictvím hodnotících obrazovek s dotykovými emotikony, které chtějí znát názory pasažérů na všechno možné, od efektivity imigrační služby po čistotu toalet.
Netřeba dodávat, že řada rozvinutých ekonomik za tímto vývojem zaostává, alespoň prozatím.
Budoucí trend je však jasně na papíře – nebo přinejmenším na monitoru.
Pokud koneckonců čtete tento článek na internetu a nesouhlasíte se mnou, můžete své důvody vysvětlit v názorové sekci doprovázející tento komentář.
Život v Uber městě
LONDÝN – Mais oui! – Ale ano!
Jak ví každý francouzský žák páté třídy, internet byl vynalezen v Paříži.
Jmenoval se Minitel, což byla zkratka pro Médium interactif par numérisation d’information téléphonique, a jednalo se o síť čítající téměř devět milionů terminálů, které umožňovaly lidem a organizacím propojovat se mezi sebou a vyměňovat si informace v reálném čase.
Minitel zaznamenal boom v 80. a 90. letech, kdy podporoval řadu různých onlinových aplikací, které předjímaly globální internetové šílenství.
Poté začal pomalu upadat a nakonec byl vyřazen z provozu, neboť globální nadvládu získal „opravdový“ internet.
Minitel i internet byly založeny na vzniku digitálních informačních sítí.
Strategie jejich zavádění se však diametrálně lišila.
Minitel byl systém budovaný shora dolů; velký projekt spuštěný francouzskou poštovní službou a národním telekomunikačním operátorem.
Fungoval dobře, avšak jeho nepružná architektura a patentované protokoly zákonitě omezovaly jeho potenciální růst a inovace.
Internet se naproti tomu vyvíjel zdola nahoru a podařilo se mu uniknout počátečním výzvám k regulaci ze strany telekomunikačních gigantů.
Nakonec se z něj stal chaotický, ale revoluční „měnitel světa“, jak ho známe dnes (a také „dar od Boha“, jak se nedávno vyjádřil papež František).
Dnes se na obzoru rýsuje další technologická revoluce.
Všeprostupující digitální sítě pronikají do fyzického prostoru a dávají vzniknout „internetu všeho“ – „inteligentnímu městu“ protkanému životodárnými vlásečnicemi sítí.
A v různých částech světa se opět rýsuje široké spektrum implementačních modelů.
Ve Spojených státech je obecná myšlenka inteligentního městského prostoru klíčovým předpokladem současné generace úspěšných start-upů.
Jedním z nejnovějších příkladů je Uber, aplikace pro chytré telefony, díky níž si kdokoliv může zavolat taxi nebo být řidičem.
Činnost firmy Uber okolí polarizuje – je důvodem protestů a stávek po celém světě (zejména v Evropě), avšak její hodnota byla nedávno oceněna na stratosférických 18 miliard dolarů.
Pomineme-li Uber, pak o nových hranicích digitálních informací obývajících fyzický prostor vypovídá také termostat se schopností učení Nest, webová stránka pro sdílení bytů AirBnB nebo právě ohlášený „operační systém domácností“ od firmy Apple, abychom jmenovali alespoň několik příkladů.
Podobné přístupy dnes slibují revoluční proměnu většiny aspektů městského života – od dojíždění do práce přes spotřebu energie po osobní zdraví – a těší se dychtivé podpoře fondů rizikového kapitálu.
V Jižní Americe, Asii a Evropě vlády na všech úrovních rychle objevují potenciální přínosy budování „inteligentních“ měst a pracují na uvolnění značných investic do této oblasti.
Rio de Janeiro buduje kapacity ve svém „Centru inteligentních operací“; Singapur se chystá zahájit ambiciózní projekt „Inteligentní stát“ a Amsterdam nedávno vložil 60 milionů eur do nového centra městských inovací s názvem Amsterdamská metropolitní řešení.
Program Horizont 2020 Evropské unie vyčlenil pro roky 2014-2016 částku 15 miliard eur – jde o značný objem prostředků určený na myšlenku inteligentních měst, zejména v době přísných fiskálních omezení.
Jak lze ovšem tyto finance nejefektivněji využít?
A je alokace obrovských objemů veřejných peněz vůbec správnou cestou, jak stimulovat vznik inteligentních měst?
Vláda rozhodně hraje významnou roli při podpoře akademického výzkumu a prosazování aplikací v oborech, které mohou být pro rizikový kapitál méně lákavé – v nepřitažlivých, ale klíčových sférách, jako je nakládání s komunálním odpadem nebo vodohospodářství.
Veřejný sektor může u těchto projektů také podporovat využívání otevřených platforem a standardů, což by urychlilo jejich zavádění ve městech po celém světě (barcelonská iniciativa „městského protokolu“ představuje krok tímto směrem).
Ze všeho nejdůležitější však je, že vlády by měly využívat svých prostředků k rozvoji inovačního ekosystému budovaného zdola nahoru a směřujícího k vytváření inteligentních měst podobných tomu, které dnes roste v USA.
Politici musí překročit hranice podpory tradičních líhní tím, že vytvoří a budou udržovat regulační rámce, které umožní inovacím vzkvétat.
Vezmeme-li v úvahu právní překážky, které neustále sužují aplikace typu Uber či AirBnB, je tato úroveň podpory bolestně zapotřebí.
Současně s tím by se vlády měly vyhnout pokušení hrát determinističtější a svrchovanější roli.
Není jejich výsadním právem rozhodovat o tom, jaká by měla být příští inovace inteligentního města – nebo v horším případě utrácet peníze občanů na vylepšování postavení nadnárodních technologických společností, které se dnes v tomto oboru snaží prosadit.
Konfekční, patenty chráněné a obvykle těžkopádné nabídky těchto společností představují cestu, jíž bychom se měli za každou cenu vyhnout – jinak se jednou probudíme a zjistíme, že jsme se ocitli v Minitel City.
Cesta k automobilové bezpečnosti
TOKIO – Automobil – odedávna symbol svobody, postavení a úspěchu – stojí na rozcestí.
Už déle než sto let umožňují automobily miliardám lidí cestovat dál, rychleji a efektivněji než kdykoliv dříve.
Pomáhají táhnout velké světové ekonomiky a utvářejí naši moderní společenskou a kulturní krajinu.
To vše si však vybírá daň: mimo jiné nehody, zácpy, znečištění či nepříjemnou závislost na ropě.
Naším úkolem je proto zvýšit přínosy a snížit (a nakonec eliminovat) škody, které naše automobily páchají, aby byla budoucnost motorové dopravy čistá, efektivní, bezpečná a dostupná všem.
Má-li náš sektor zůstat nástrojem pokroku, musíme úzce spolupracovat s kolegy z jiných oborů a s vládou, a to ve třech hlavních oblastech: bezpečnosti, životním prostředí a dostupnosti.
Bezpečnost silnic je vážným problémem.
Každý den zahyne při nehodách souvisejících s automobilovou dopravou přes 3000 lidí.
V zemích s nižšími příjmy jezdí jen polovina všech světových vozidel, ale dochází zde k více než 90% smrtelných nehod.
Indie má čtyřikrát méně automobilů než Francie, avšak na tamních silnicích dojde k dvacetinásobně vyššímu počtu smrtelných nehod – to znamená osmdesátkrát více úmrtí na jeden automobil.
Bezpečnost se však zlepšuje.
Přestože se počet vozidel v Evropě zdvojnásobil, počet úmrtí při autonehodách klesl na polovinu.
Jedním z důvodů je zavádění technologií, jako jsou brzdy s antiblokovacím systémem, airbagy nebo elektronická kontrola stability.
Dnes vyvíjené technologie by dokonce mohly smrtelné autonehody zcela eliminovat.
Jednou z takových inovací je autonomní řízení.
Automobilky Renault a Nissan v současné době pracují na vzájemně se doplňujících technologiích, které dokážou předvídat, detekovat a odvracet střety.
Díky tomu, že tato technologie snižuje stres spojený s řízením v hustém provozu a v neznámých lokalitách, je příslibem větší ochrany řidičů i chodců.
Zvlášť velkou hodnotu má pro osoby s omezenou pohyblivostí, jako jsou starší či tělesně postižení řidiči.
U takto průlomových technologií to však nefunguje tak, že se jednoduše vyvinou a poté zavedou do praxe – potřebují vládní podporu ve formě uceleného souboru zákonů a regulací upravujících jejich používání.
Máme-li tedy ještě za života dosáhnout cíle v podobě silnic s nulovým počtem smrtelných nehod, musíme už ve fázi raného vývoje zapojit do procesu politiky.
Automobilový průmysl může také zásadním způsobem přispět ke zlepšení životního prostředí.
Aliance Renault-Nissan před patnácti lety vyhodnocovala ekologický dopad svých vozidel během jejich životnosti.
Studie zkoumala dopad našeho využívání surovin, dopad výfukových zplodin na veřejné zdraví, a to zejména v přelidněných městských oblastech, a podíl na celkových emisích skleníkových plynů – z nichž 23% pochází z globálního automobilového průmyslu.
Na základě tohoto vyhodnocení pak aliance investovala více než 4 miliardy eur do technologií nulových emisí.
Dnes jsme jedinou automobilovou skupinou, která masově vyrábí celou modelovou řadu automobilů a lehkých komerčních vozidel s nulovými emisemi.
Společně Renault a Nissan prodaly na celém světě přes 100 000 takových vozidel – to je více než všichni ostatní velcí výrobci automobilů dohromady.
Širším úkolem je začlenit tato vozidla do efektivnější a čistší energetické sítě – například nahrazením stárnoucích uhelných elektráren vodní energií.
Místní a státní vlády by navíc měly spolupracovat s automobilovým průmyslem na začlenění vozidel s nulovými emisemi do národní dopravní infrastruktury.
Podaří-li se toho dosáhnout, věříme, že bude také možné, aby automobily měly v dohledné budoucnosti nulový dopad na životní prostředí.
Zlepšené zdraví a bezpečnost by však neměly (a nemusí) jít na úkor rozvojových zemí, jejichž občané touží po stejných plodech prosperity, jaké mají obyvatelé rozvinutých států už dlouho k dispozici.
V roce 1999 představovaly Brazílie, Rusko, Indie a Čína pouhých 8% celosvětového prodeje automobilů; do roku 2012 dosáhl jejich společný podíl ohromujících 35% celosvětového prodeje.
A tento poměr se bude dozajista dále zvyšovat.
Jedním z důvodů tohoto mimořádného růstu je skutečnost, že výrobci automobilů vyvíjejí dostupnější vozidla pro novou střední třídu, která hledí na náklady.
Platforma CMF-A naší aliance, která vznikla a vyrábí se v Indii, vydláždí cestu mnoha dalším dostupným vozidlům po celém rozvojovém světě.
Tyto pokroky stojí v popředí sílícího trendu směrem k „šetrným inovacím“, jenž se ve stále větší míře projevuje také na rozvinutých trzích.
Lze jen těžko docenit, jaký dopad má automobil v posledním století na náš politický, hospodářský, společenský a kulturní život.
Celosvětové tržby automobilového průmyslu jsou vyšší než HDP všech světových ekonomik kromě pěti největších a automobilový sektor na celém světě zaměstnává přes 50 milionů lidí.
Jeho budoucnost je úzce spojená s budoucností světové ekonomiky.
Dnešním úkolem je inovovat automobil tak, aby i v nadcházejících desetiletích zůstal hrdým totemem svobody a bezpečnosti.
Auta, bomby a změna klimatu
KODAŇ – Už bezmála deset let klimatické aktivisty rozčiluji poukazem na to, že existují mnohem lepší způsoby jak zastavit globální oteplování než snažit se přesvědčit vlády, aby nátlakem anebo úplatky přiměly své občany skoncovat se závislostí na palivech uvolňujících oxid uhličitý.
K šílenství mé kritiky dohání hlavně názor, že omezování uhlíku je lék, který je horší než samotná nemoc – anebo nahlíženo ekonomicky že by vyšlo dráž než problém, který má vyřešit. „Jak by něco takového mohla být pravda?“ ptají se. „Vždyť mluvíme o konci světa.
Co by mohlo být horší – anebo co by nás mohlo vyjít dráž?“
Na tom je kus pravdy.
Pokud skutečně čelíme „nepředstavitelné kalamitě vyžadující preventivní opatření velkého rozsahu, která ochrání lidskou civilizaci, jak ji známe,“ jak se nedávno vyjádřil Al Gore, pak by žádná cena za zastavení globálního oteplování nebyla příliš vysoká.
Je ale v sázce skutečně tolik?
Odpověď zní že ne.
Tak děsivé, jak by nám Gore rád vštípil, nejsou ani scénáře nejhorších eventualit předložené klimatology hlavního proudu – a přitom jde o scénáře zacházející daleko za prognózy konsenzuálních klimatických modelů.
Tak například vzestup hladiny moří o pět metrů – osminásobek toho, co očekává Mezivládní panel OSN ke změně klimatu, a víc než dvojnásobek toho, co je pravděpodobně fyzikálně možné – by veškeré lidstvo nezatopil, ba nezatopil by ani většinu lidské populace.
Samozřejmě že by takové zvýšení nebylo žádným triviálním problémem.
Postihlo by asi 400 milionů lidí, vynutilo by si přesun 15 milionů a vyplynula by z něj nutnost nákladně chránit ostatní.
Rozhodně by to ale neznamenalo konec světa.
Odhady ukazují, že co se týče adaptace, cena by nedosáhla ani 1 % globálního HDP.
Jinými slovy nákladnost nebrzděného globálního oteplování může být sice vysoká, ale není nekonečná.
Každá tuna oxidu uhličitého, kterou teď vypustíme do atmosféry, způsobí podle nejlepších ekonomických modelů globálního oteplování škodu na životním prostředí v hodnotě kolem 7 dolarů.
To znamená, že za zastavení globálního oteplování bychom měli být připraveni zaplatit obrovské peníze, ale ekonomicky obhajitelná by nebyla žádná částka převyšující 7 dolarů na tunu.
Pro mnoho lidí je těžké tuto myšlenku akceptovat.
Máme-li pro vážný problém, jako je globální oteplování, určité řešení, prohlašují, jak můžeme říkat, že je jeho realizace příliš nákladná?
Inu, vždyť to děláme neustále.
Existuje řada potenciálních řešení vážných problémů, která buď vůbec neaplikujeme, anebo je využíváme jen částečně, protože náklady s nimi spojené převažují nad přínosy.
Tak například dopravní nehody si každoročně vyžádají odhadem 1,2 milionu životů.
Máme možnost tento problém zcela vyřešit a tím předejít škodám v hodnotě půl bilionu dolarů a nevýslovnému utrpení.
Jediné, co musíme udělat, je snížit všude nejvyšší povolenou rychlost na pět kilometrů v hodině.
Je jasné, že to neuděláme.
Přínosy jízdy rozumnou rychlostí dalece přesahují náklady.
Z celé škály společenských a ekonomických důvodů by byl svět pohybující se rychlostí pěti kilometrů v hodině pro většinu z nás naprosto nepřijatelný – natolik nepřijatelný, že jsme ochotni tolerovat miliony náhodných úmrtí, jsou-li nutné proto, abychom mohli svištět po dálnici.
Anebo si vezměme národní bezpečnost.
Na jedné straně platí, že čím víc utratíme za protiteroristická opatření (a čím víc nepříjemností jsme ochotni snášet), tím bezpečněji se cítíme.
Na druhou stranu všichni sice souhlasí, že úspěšný teroristický útok je nepřijatelný, ale je jasné, že existují určité hranice toho, kolik peněz jsme za svou bezpečnost ochotni zaplatit (a kolik nepříjemností snášet).
Proč jsme ochotni počítat náklady a přínosy v oblasti dopravní bezpečnosti a terorismu, ale když vymýšlíme politiky k řešení globálního oteplování, přestává to platit?
Možná je to tím, že negativa přílišné regulace dopravy či přísných bezpečnostních opatření zakoušíme den co den, zatímco negativa špatné klimatické politiky jsou abstraktnější.
Nemělo by to tak být, neboť rizika plynoucí ze špatné klimatické politiky si zaslouží stejnou pozornost jako rizika, jež představují horší než očekávané změny klimatu – a možná větší.
Vzpomínáte, jak ke snižování uhlíkových emisí měly přispět požadavky na využívání biopaliv?
Ve skutečnosti uměle nafouknutá poptávka po etanolu – a po kukuřici, z níž se vyrábí – nakonec vyšroubovala ceny potravin (což zhruba 30 milionů chudých lidí vytlačilo do kategorie podvyživených).
Dále spolykala víc orné půdy, což vedlo přímo k ničení deštných pralesů a celkově to vytvořilo situaci, která vyústí ve vyšší emise CO2 během příštích sta let.
Ponaučení z biopaliv je přínosné.
Budeme-li panikařit a dělat v reakci na globální oteplování špatná rozhodnutí, vystavujeme se riziku, že nejohroženějším lidem na světě – těm, kdo v drtivé většině pocítí nejhorší důsledky oteplování – ještě ublížíme.
Máme-li vést konstruktivní dialog o nejrozumnějších politických reakcích na globální oteplování, musíme se zbavit lpění na zveličených scénářích záhuby světa a nahradit je realistickým pohledem na skutečné náklady řešení této výzvy.
Argumenty pro legalizaci sexuální práce
PRINCETON – Sexuální práce, jak praví známé rčení, je nejstarší řemeslo světa – až na to, že ono rčení nehovoří o „sexuální práci,“ ale o „prostituci“.
Příklon k méně pejorativnímu pojmu je ospravedlněn posunem postojů k sexuálním pracovníkům, jenž přispěl ke květnovému rozhodnutí organizace Amnesty International vyzvat vlády ke zrušení zákonů, které směnu sexu za peníze mezi právně způsobilými dospělými osobami kriminalizují.
Apel Amnesty International se setkal s bouří nevole – zčásti od lidí, kteří zjevně nedokázali rozlišit mezi sexuálním odvětvím jako celkem a obchodem s lidmi, který je v mnoha zemích jeho tragickou součástí.
Nikdo v sexuální branži nechce legalizovat nátlak, násilí, podvody ani zneužívání nedospělých sexuálních pracovníků.
Některé organizace bojující proti obchodování s lidmi ale chápou, že když je sexuální práce nezákonná, pro sexuální pracovníky je mnohem riskantnější stěžovat si úřadům, když dochází k jejich zotročování, bití nebo podvádění.
Mezinárodní sekretariát Globální aliance proti obchodování se ženami právě proto Amnesty International za podporu dekriminalizace pochválil.
Výhrady vznesly také některé feministické organizace, které Amnesty obvinily, že hájí „práva pasáků a kunčaftů“.
Raději bychom podle nich měli „skoncovat s poptávkou po placeném sexu“ – nevysvětlily však, jak toho dosáhnout.
U živočišných druhů, které se rozmnožují sexuálně, je sex ze zřejmých důvodů jedním z nejsilnějších a nejpronikavějších pudů.
Lidé nejsou v tomto ohledu výjimkou.
Ve všech moderních společnostech lidé směňují peníze či jiné ceněné předměty za to, po čem touží a nedokážou jinak získat.
Podstatný počet lidí nedokáže z různých příčin bezplatně získat sex, dostatek sexu či druh sexu, který chtějí.
Dokud se alespoň jedna z těchto podmínek nezmění, poptávka po placeném sexu přetrvá.
Dokážu si stěží představit, jak by se některá z nich mohla změnit natolik, aby se tato poptávka zcela vytratila.
Jestliže poptávka po placeném sexu patrně přetrvá, co tedy nabídka?
Další reakcí na výzvy k dekriminalizaci sexuální práce jsou návrhy, že bychom měli změnit spíš podmínky, které vedou lidi k prodávání vlastního těla.
Ty vycházejí z předpokladu, že sex za peníze budou poskytovat jen ti, kdo nemají jiný způsob obživy.
Tento předpoklad je mýtus.
Necháme-li stranou sexuální pracovníky, kteří chtějí peníze, protože mají nákladné drogové návyky, někteří by mohli získat práci v továrně či v bistru.
Při představě každodenní osmihodinové monotónní, ubíjející práce u montážního pásu nebo při obracení hamburgerů dají přednost raději vyššímu výdělku a kratší pracovní době, jež sexuální průmysl nabízí.
Mnozí možná takto na vybranou nemají, ale měli bychom kriminalizovat ty, kdo se rozhodují dobrovolně?
Není to šílená volba.
Vzdor stereotypům ohledně placeného sexu není práce v legálním veřejném domě zdravotně zvlášť nebezpečná ani riziková.
Někteří sexuální pracovníci mají za to, že jejich profese žádá větší schopnosti, nebo dokonce víc lidskosti než jiné pracovní příležitosti, které se jim nabízejí.
Jsou pyšn�� na schopnost poskytnout nejen tělesnou rozkoš, ale i citovou podporu strádajícím lidem, kteří nedokážou získat sex jinak.
Jestliže se sexuální práce nijak brzy nevytratí, každý, komu záleží na zdraví a bezpečnosti sexuálních pracovníků, o jejich právech ani nemluvě, by měl podpořit hnutí za plnou legalizaci jejich branže.
Právě to chce i většina sexuálních pracovníků.
Týž měsíc, kdy se oficiálním postojem Amnesty stala dekriminalizace, konzervativní vláda Nového Jižního Walesu, nejlidnatějšího státu Austrálie, se rozhodla státem dříve legalizovaný sexuální průmysl neregulovat.
Jules Kim, výkonná ředitelka Šarlatové aliance (Scarlet Alliance), asociace australských sexuálních pracovníků, přivítala tuto zprávu s úlevou a uvedla, že dekriminalizace přinesla „vynikající výsledky pro zdraví a bezpečnost pracovníků“.
Že dekriminalizace vyústila v lepší zdravotní stav sexuálních pracovníků a umožnila jim využívat běžných prvků trhu práce, včetně pojištění, profesních zdravotních a bezpečnostních programů a pravidel poctivého podnikání, souhlasí i komunita Projektu terénní pomoci sexuálním pracovníkům (Sex Workers Outreach Project).
Většina Australanů dnes žije ve státech, které sexuální práci legalizovaly nebo dekriminalizovaly.
Odpovídá to tomu, jak v posledních letech sílí uznání, že s kriminalizací aktivit, do nichž vstupují způsobilí dospělí, by státy měly být krajně zdrženlivé.
Zákony proti sodomii byly ve většině sekulárních zemí zrušeny.
Lékařsky asistovaná smrt je legální v rostoucím počtu jurisdikcí.
Ve Spojených státech má širokou podporu legalizace marihuany.
Rušení restriktivní legislativy přináší kromě rozšiřování svobody jednotlivce také praktické výhody.
Významnou motivací k legalizaci marihuany v Coloradu byla touha zdanit související průmysl.
Prvotním podnětem k legalizaci sexuální branže v Novém Jižním Walesu bylo vyšetřování policejní korupce, při němž se ukázalo, že sexuální průmysl byl významným zdrojem úplatků pro policisty.
S tím legalizace naráz skoncovala.
Země kriminalizující sexuální průmysl by měly zvážit škody, jež tyto zákony způsobují, jak to udělala Amnesty International.
Je načase odhodit moralistické předsudky, ať založené na náboženství či idealistické formě feminismu, a postupovat v souladu s tím, co je v nejlepším zájmu sexuálních pracovníků i veřejnosti jako celku.
Katalánsku, Španělsku a Evropě je lépe pospolu
MADRID – Evropa je především svoboda, mír a pokrok.
Musíme tyto hodnoty rozvíjet a učinit z Evropy vůdčí vzor integrace a sociální spravedlnosti, který chrání své občany.
Evropa, o niž usilujeme, Evropa, již potřebujeme, Evropa, již budujeme, je založena na demokratické stabilitě uvnitř členských států a nemůže akceptovat jednostranné porušení své integrity.
Evropa, již obdivujeme, byla vystavěna na principu překrývajících se identit a rovnosti všech občanů a na odmítání nacionalistických ideologií a extremismu.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Témata separatismu v Katalánsku, zosnovaného mimo ústavní rámec Španělska a v rozporu s ním, a umlčování většiny Katalánců, kteří jsou proti nezávislosti, jsou proto výzvou pro Evropu a Evropany.
Zachování těchto hodnot v Katalánsku se dnes rovná ochraně otevřené a demokratické Evropy, za níž stojíme.
Španělsko tyto hodnoty právně ukotvilo roku 1978, když sepsalo a ratifikovalo plně demokratickou ústavu.
Toto historické dílo bylo potvrzeno téměř 88 % voličů v referendu.
V Katalánsku byly podpora i účast v hlasování ještě vyšší: novou ústavu potvrdilo zhruba 90,5 % Katalánců.
Španělsko tak uniklo z dlouhého a temného stínu diktatury a položilo základy státu založeného na vládě práva, dnes srovnatelného s odedávna zavedenými demokraciemi západní Evropy.
Obnoveny byly osobní svobody, za něž bojovali a jež si vydobyli Španělé různých náboženství a původů, včetně mnoha Katalánců.
Ústava z roku 1978 přitom také předložila novátorskou a progresivní odpověď na otázku územní rozmanitosti Španělska tím, že ji považuje za autentické pozitivum hodné uznání.
Přibližně 40 let poté Index demokracie, zveřejňovaný časopisem The Economist, hodnotí Španělsko jako jednu z 20 úplných demokracií na světě.
Současné Španělsko je druhou nejsilněji decentralizovanou zemí Evropy a Katalánsko se těší jedné z nejvyšších úrovní regionální samosprávy na kontinentu, s dalekosáhlými přenesenými pravomocemi nad klíčovými sektory, jako jsou média a komunikace s veřejností, zdravotnictví, školství a vězeňství.
Dnes se však Katalánsko spojuje nejen s duchem tvořivosti a podnikavosti, vlastnostmi široce obdivovanými po celém světě, ale též s hlubokou krizí způsobenou jednostranným porušením španělského ústavního pořádku, jehož se separatističtí vůdci regionu dopustili na podzim roku 2017.
Katalánští lídři prolomili všechny požadavky a nálezy vydané Ústavním soudem, schválili neústavní zákony o „oddělení“ od španělského státu, uspořádali nezákonné referendum a vyhlásili údajnou Katalánskou republiku.
Žádný stát by nikdy nedovolil jednostranné odtržení území, které je součástí jeho ústavního pořádku.
A žádný demokrat by neměl podporovat postup separatistických vůdců, kteří v regionálních volbách získali necelých 48 % odevzdaných hlasů.
Jejich podvodná nabídka nezávislosti rozpálila lidové vášně a za pomoci záměrně šířených falešných zpráv vzbuzovala hluboký pocit nespravedlnosti a konfrontace se zbytkem Španělska.
Kam vytěsnili názor a volební hlasy většiny Katalánců, kteří se postavili proti nezávislosti?
Kam vytěsnili názor Španělů, kteří bezradně přihlíželi bezprostřednímu prolomení záruk plynoucích z jejich Ústavy?
Má vláda se vyznačuje tím, že na první místo klade rozšiřování práv a svobod.
Mezinárodní organizace uznávají vysoké standardy, které jsme nastavili v otázkách, jako je genderová rovnost.
Nikdy bychom tudíž nesouhlasili ani s nejmenším omezením svobody projevu.
Předseda Generalitat de Catalunya (katalánské regionální vlády) je radikální separatista, leč není mu bráněno svobodně vyjadřovat své názory ani není omezován v jejich veřejné obhajobě, navzdory soužení a škodám, jež způsobují pokojnému soužití v Katalánsku.
Totéž platí pro separatistická místní zastupitelstva a vlády, jakož i pro sdružení podporující nezávislost.
Mohou vyjadřovat své názory po libosti, za předpokladu, že nepropagují a nepovzbuzují trestné činy.
Všichni Španělé jsou si před zákonem rovni a Ústava a demokracie jsou neoddělitelné skutečnosti.
Podle demokratického právního řádu Španělska je soudnictví plně nezávislé a umožňuje přezkum rozhodnutí národních a mezinárodních orgánů.
Vláda ctí a dodržuje veškerá soudní rozhodnutí.
Platí to i pro rozsudek Nejvyššího soudu nad devíti separatistickými vůdci obviněnými z protiprávních činů, jichž se dopustili na podzim roku 2017.
Soud v této kauze jednal s maximální transparentností: celé řízení bylo živě vysíláno v televizi.
Reakce na rozsudek Nejvyššího soudu jsou nesmírně různorodé: zatímco někteří mají za to, že udělením trestů odnětí svobody od devíti do 13 let byl příliš shovívavý, jiní proti verdiktu organizují demonstrace.
Některé z těchto protestů byly poklidné, jiné sklouzly ke krajnímu násilí.
Práva protestovat a stávkovat jsou základními pilíři naší demokracie a katalánské občany, kteří své právo pokojně uplatnili, plně respektuji.
Organizované a záměrné projevy násilí, k nimž v posledních týdnech v Katalánsku došlo, jsou však něco zcela jiného a nijak nereprezentují toleranci a srdečného ducha regionu.
Protiprávní snaha založit katalánskou nezávislost se ubírala cestou, která je dnešní Evropě až příliš důvěrně známá.
Prochází sítí lží, spředenou fake news a virálními zprávami, a slouží k povzbuzení pravicových extremistů a nepřátel evropské integrace.
Je to tatáž stezka, po níž i jinde kráčí ti, kdo štěpí společnosti zneužíváním rétoriky reakce s cílem rozdmýchávat polarizaci a konfrontaci.
Předáci tohoto hnutí, například předseda hlavního separatistického sdružení, v poslední době prohlašují, že pro přitažení pozornosti k jejich věci může být nezbytné násilí.
Pokud jsme se však z pohnutých a krvavých dějin Evropy něčemu přiučili, pak tedy skutečnosti, že žádná politická ambice nemůže nikdy ospravedlnit uchýlení se k násilí, natož jeho normalizaci coby politického nástroje.
Má vláda na tuto výzvu reagovala uměřeně a se sebeovládáním.
Jsem hluboce přesvědčen, že zdrženlivost je naší silou.
Reagovali jsme rychle, abychom obnovili klid a stabilitu pro katalánské občany, z nichž většina současnou vratkou bezvýchodnost odmítá.
Jednali jsme rovněž s obezřetností, abychom na nejnižší možnou míru omezili riziko vycházející z okamžiků napětí.
Nesmíme přitom zapomenout na ukázkovou snahu a statečnost katalánské policie, podpořené národní policií, při zachovávání pořádku v době, kdy lídři jejich regionu zákonem otevřeně pohrdali.
Je absurdním paradoxem, když předseda Generalitat zlehčuje násilí a zároveň pranýřuje policejní síly jednající na jeho příkaz za to, že konají svou povinnost.
Je to rovněž hrubou chybou.
Vyzývám jej, aby násilí plně a zřetelně odsoudil a aby zahájil dialog s katalánským lidem, který si nezávislost nepřeje, a se stranami, které nejsou separatistické.
Musí začít jednat jako premiér všech Katalánců, ne pouze těch, kteří sdílí jeho politické názory.
Nedovolím, aby úspěch španělské demokracie, o nějž se naši občané a instituce svou usilovnou prací zasadili, podkopal další krajně nacionalistický záchvat, živený smyšlenými historkami a prošpikovaný lžemi.
V diskusi o budoucnosti Katalánska je tématem pouze uzdravení a soužití katalánského lidu a společnosti, nikoli nezávislost.
Právě to je naším hlavním úkolem: zajistit, aby všichni pochopili a přijali, že jednostranná cesta k nezávislosti představuje přímé porušení fundamentálních demokratických zásad.
V tuto chvíli je nezbytná zdrženlivost a umírněnost.
Budeme jednat s veškerou rozhodností nutnou k ochraně poklidného soužití, avšak s inteligencí potřebnou k pochopení toho, že máme příležitost začít novou kapitolu společné budoucnosti.
Nikdy jsem se neodvrátil od dialogu, jsou-li obě strany ochotné jednat v rámci Ústavy a zákona.
Nechci být lídrem dělícím na „my“ a „oni“.
Jsem povolán sloužit rovnoprávně všem Španělům.
Jestliže separatističtí vůdci opustí své jednostranné směřování, otevřou se odlišné oblasti dialogu.
Můžeme k sobě hovořit a naslouchat si bez pohrůžek a znevažování.
Vím o existenci otevřených ran, bolesti a frustrace.
Navzdory nim je tu však příležitost chovat naději, s vědomím, čeho jsme společně dosáhli, a s myšlenkou, co můžeme společnými silami udělat pro zlepšení blahobytu všech našich občanů.
Aby k tomu však došlo, separatističtí vůdci se musí vrátit na pole Ústavy a úcty k vládě práva.
Má vláda postavila Španělsko do popředí projektu evropské integrace a do první linie v boji proti našim největším globálním výzvám.
Jsme pevně odhodláni posilovat a rozšiřovat práva a svobody a bojovat proti nerovnosti.
Tyto cíle přesahují nacionalistické vize a k tomu, abychom jich dosáhli, potřebujeme pomoc Katalánska a katalánské společnosti.
Katolictví a jeho výzvy
NEW YORK – Francouzský aristokrat Alexis de Tocqueville se ve 30. letech 18. století ve snaze odhalit tajemství americké demokracie zamýšlel nad významnou rolí náboženství v životě Američanů.
Američtí křesťané unikli papežské autoritě, tvrdil, a tím se osvobodili od jakékoliv náboženské autority.
Křesťanství v Novém světě, uzavřel, tedy nelze označit jinak než jako „demokratické a republikánské“.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Výrazem „republikánský“ přitom samozřejmě neměl na mysli Republikánskou stranu, nýbrž republikánskou formu vlády.
A většina křesťanů, s nimiž se setkal, byli protestanti.
Americkou republiku založili protestanti a převážně protestantské byly dlouho i americké elity.
John Fitzgerald Kennedy je dosud jediným katolickým prezidentem USA a i on musel během předvolební kampaně veřejně prohlásit, že na prvním místě bude loajální Spojeným státům, nikoliv Římu.
Od založení republiky protestanty v roce 1776 se však stalo něco mimořádného.
Pět z osmi současných soudců Nejvyššího soudu jsou katolíci a brzy k nim může přibýt šestý.
A jeden z protestantských soudců, Neil Gorsuch, byl vychován jako katolík.
(Zbylí dva soudci jsou Židé.)
Katoličkou je i předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová a také federální ministr spravedlnosti William Barr.
A Joe Biden, který by se mohl stát příštím prezidentem, rovněž vyznává katolickou víru.
Jak vysvětlit přítomnost tolika katolíků v nejvyšších funkcích?
Co to signalizuje?
Přinejmenším lze říci, že nadvláda bělošských anglosaských protestantských elit (známých pod zkratkou WASP) je u konce.
Katolíci, kteří dříve čelili nedůvěře a často byli vylučováni z veřejného života kvůli údajné neslučitelnosti jejich víry s liberálními demokratickými principy, dnes obsazují klíčové pozice.
Tocqueville, jenž byl sám katolíkem, nezastával názor, že katolicismus odporuje demokracii, zejména v USA.
Naopak tvrdil, že katolíci jsou rovnostářštější než protestanti, kteří si svobody jednotlivce cení více než sociální rovnosti.
Věřil, že katolíci v Novém světě, kteří často pocházeli z chudých přistěhovaleckých komunit, jsou v dokonalém souladu s americkými demokratickými ideály.
Ve skutečnosti jsou katolíci stejně rozdělení jako protestanti.
Existují levicoví katolíci, pravicoví katolíci i mnoho různých odstínů mezi nimi.
Bidenovi, zbožnému muži, který není v žádném směru radikálem, loni odmítli udělit svátost eucharistie, jelikož podporuje právo žen na potrat.
Pro mnoho dalších katolíků včetně značného počtu Hispánců je jejich zanícený odpor k potratům hlavním důvodem, proč podporují Donalda Trumpa.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Biden a Pelosiová jsou katolickými liberály, podobně jako jím byl Kennedy.
Totéž platí o soudkyni Nejvyššího soudu Sonii Sotomayorové.
Několik dalších soudců, ministr spravedlnosti a také Steve Bannon, jeden z Trumpových prvních ideologických poradců, se však hlásí k velmi odlišnému proudu katolicismu, který je často v rozporu se současnou hlavou katolické církve, papežem Františkem.
Komentátorka New York Times Elizabeth Bruenigová dokonce nedávno napsala, že „u katolické pravice už není katolicismus rozpoznatelný.
Její politika se víceméně shoduje s politikou ostatních členů pravicové křesťanské koalice.“
Částečně je to pravda.
Pravicoví katolíci našli společnou řeč s evangelickými protestanty pohlížejícími na Trumpa jako na světského spasitele, který zruší právo na potrat a rozličné další bariéry mezi církví a státem.
Tvrzení, že v těchto lidech už nelze rozpoznat katolíky, je ovšem pochybné.
Styčné body mezi reakčními katolíky a protestantskými nepřáteli sekulárního státu existují déle než dvě století.
Už od doby, kdy francouzská revoluce svrhla spolu s autoritou absolutistické monarchie i autoritu katolické církve, touží katoličtí reakcionáři včetně takových protiosvícenských filozofů, jako byl Joseph de Maistre (1753-1821), obnovit ústřední roli církve v politickém životě.
Protestantští odpůrci Thomase Jeffersona zase označovali tohoto muže za „bezvěrce“ a „antikřesťana“, neboť omezil náboženskou víru na soukromou sféru.
Toto zpochybňování je opět na stole, a to i v americkém Nejvyšším soudu, kde se konzervativní soudci často stavějí nepřátelsky k sekulárním uskupením, jako by šlo o barbarské protivníky, kteří chtějí Ameriku zničit.
Barr navíc přednáší o bezbožných idejích ohrožujících „židokřesťanské“ hodnoty na veřejných školách a v dalších sekulárních institucích.
Americký viceprezident Mike Pence, znovuzrozený evangelikál, kterého vychovávali jako katolíka, prohlásil, že je „křesťan, konzervativec a republikán, a to v tomto pořadí“.
A Trumpova kandidátka na příští soudkyni Nejvyššího soudu Amy Coneyová-Barrettová je členkou skupiny People of Praise, „charismatických katolíků“, kteří spojili katolickou víru s letničními rity, jako jsou glosolálie (modlitba v neznámém nadpřirozeném jazyce) nebo přímé rozmlouvání s Bohem.
Coneyová-Barrettová prohlásila, že jí víra nebude bránit v povinnostech soudkyně rozhodující o ústavních otázkách.
Také však řekla studentům práv na Katolické univerzitě Notre Dame, aby „měli na paměti, že [jejich] základním životním smyslem není být právníkem, ale poznat Boha, milovat ho a sloužit mu“.
Podporuje tvrzení, že právo na potrat chráněné soudním rozhodnutím v případu Roeová versus Wade z roku 1973 je bezbožným hříchem, a připojila svůj podpis k výzvě napadající toto rozhodnutí jako „barbarský odkaz“ a volající po jeho zrušení.
Problémem tedy není katolictví jako takové, které může mít mnoho podob.
Problémem je, že lidé v nejvyšších funkcích vyvíjejí tlak na bariéry mezi církví a státem, které američtí zakladatelé tak pečlivě vybudovali s cílem zajistit, že vládnout bude lid, nikoliv Bůh.
Skutečnost, že člověkem snažícím se strhnout zeď mezi církví a státem, je Trump, tedy muž bez známé víry, který na morálním uspořádání napáchal větší škody než kterýkoliv z Barrových smyšlených sekulárních nepřátel, by nám měla připadat zvláštní.
Boží cesty jsou někdy nevyzpytatelné.
Řada lidí v USA, katolíků i protestantů, je však dnes přesvědčená, že Bůh měl nějaký důvod, proč vyslal do Bílého domu právě Trumpa.
Portoriko v krizi
WASHINGTON, DC – Portoriko by mělo být klenotem Karibiku.
Není.
Cestovní ruch už desítky let stagnuje, přestože do jiných karibských destinací se turisté hrnou.
Evropské firmy podnikající v Severní a Jižní Americe umísťují svá sídla v Miami, v Panama City i jinde, ale téměř žádná si nevybere Portoriko.
A ekonomika ostrova dnes po deseti letech strnulosti stále rychlejším tempem klesá, neboť lidé odcházejí do Spojených států.
Veřejný dluh se prudce zvýšil a vláda tvrdí, že ho není schopna splácet.
Na rozdíl od Řecka není Portoriko nezávislá země (což znamená, že se nemůže ucházet o finance z Mezinárodního měnového fondu).
A také to není stát USA.
Přesto vykazuje rysy obou: ačkoliv má vlastní ústavu, je to území Spojených států, Portoričané jsou americkými občany a ostrov podléhá americkému federálnímu právu, není-li výslovně uvedeno jinak.
Mezi výhody tohoto hybridního statusu patří bezpečnost a předvídatelnost americké vlády zákona, možnost ucházet se o federální transfery a příznivé daňové podmínky.
Portoričané, které nezaměstnává americká vláda, neplatí federální daň z příjmu a ostrovní dluhopisy jsou „vyňaté z trojí daně“ (nemusí se z nich platit federální, státní ani místní daň).
Toto uspořádání však má i své nevýhody.
Na Portoriko se například vztahuje Jonesův zákon, který vyžaduje, aby se k veškeré námořní dopravě na kontinent a zpět používaly velmi drahé lodě a posádky z USA.
Ostrov také musí dodržovat federálně stanovenou minimální mzdu, ačkoliv příjmová úroveň je zde zhruba poloviční než v nejchudším státě USA.
A obce nemohou využívat článek 9 amerického bankrotového zákona.
Původ současných potíží Portorika lze nalézt v postupném rušení předchozích osvobození od amerických podnikových daní pro firmy sídlící na ostrově, které započalo v roce 1996.
Kapitálově náročné firmy, zejména farmaceutické společnosti, začaly z ostrova odcházet.
Portorická ekonomika vykázala po roce 1996 jen malý růst a reálný (o inflaci očištěný) HDP v posledním desetiletí klesá.
Řada Portoričanů, kteří nenajdou práci na ostrově, odchází na kontinent a odhaduje se, že počet obyvatel a objem pracovní síly se v letošním roce sníží o 1,5%.
Míra participace portorické pracovní síly se navíc pohybuje pod 40%, oproti 62% na kontinentu.
Tento neúspěch má řadu viníků.
Zodpovědnost nesou Portoriko i americká vláda.
Hned několik po sobě jdoucích portorických vlád si myslelo, že se ekonomika ostrova nachází „v recesi“, a pokusilo se rozproudit aktivitu zvýšením vládních výdajů.
Díky nízkým úrokovým sazbám se schodky daly financovat z dluhopisů s pohyblivým kuponem.
Dluh narůstal a trhy jsou dnes pro jejich další hromadění téměř zcela uzavřené.
Navzdory snaze seškrtat výdaje a zvýšit daňové příjmy dnes současné a potenciální závazky (včetně penzijních) dalece přesahují jakékoliv realizovatelné zvýšení vládních příjmů.
Vzhledem k tomu, jak snadno se mohou Portoričané stěhovat na kontinent, zvýšení daní pravděpodobně nepovede k vyšším příjmům.
Na vině je však také americká vláda.
Kvůli neaplikovatelnosti článku 9 je organizovaná restrukturalizace dluhu velmi obtížná.
Na Portoriko se navíc vztahuje zákon o dostupné péči a ostrov podle něj musí odvádět platby, přestože jsou tamní lékaři odměňováni nižší sazbou než jejich kolegové na kontinentu (a portorická vláda musí nést velkou část nákladů).
Totéž platí o některých dalších sociálních platbách.
Nízká participace pracovní síly je výsledkem relativně nízké produktivity nekvalifikovaných portorických dělníků.
Tamní podniky nemohou konkurovat firmám, které na sousedních ostrovech vyplácejí mnohem nižší mzdy.
Jednoduchá poučka říká, že minimální mzda přesahující 55% mzdového mediánu brzdí tvorbu pracovních míst (a hospodářský růst); portorická minimální mzda přitom kvůli federálnímu nařízení činí 77% mediánu.
Tříčlenná rodina s jedním zaměstnancem pracujícím za minimální mzdu má příjem přibližně 1100 dolarů měsíčně, zatímco na dávkách si může přijít zhruba na 1700 dolarů měsíčně.
Není tedy překvapením, že obyvatelé buď odcházejí z ostrova, nebo zůstávají na dávkách a pracují v šedé ekonomice.
Překonání portorické krize bude vyžadovat obnovu růstu, zavedení udržitelné fiskální politiky a restrukturalizaci dluhu.
Splnění první podmínky by v kombinaci se snížením přehnaně vysokých vládních výdajů pomohlo dosáhnout podmínky druhé.
Pro portorické úřady to znamená učinit ostrov vstřícnějším k podnikání, včetně odstranění zatěžujících regulací na trhu práce.
Americká vláda by zase mohla vyjmout Portoriko z Jonesova zákona, rozšířit na něj platnost článku 9 bankrotového zákona a přizpůsobit požadavky v oblasti sociálního zabezpečení a trhu práce úrovni produktivity na ostrově.
Každý z těchto kroků vyžaduje politickou vůli.
Guvernér Portorika Alejandro García Padilla jmenoval pracovní skupinu, která má vytvořit pětiletý program obnovy růstu a fiskální udržitelnosti.
V Kongresu leží návrhy zákonů, jež by na Portoriko vztáhly platnost článku 9.
Tato i další opatření, o kterých se dnes uvažuje, slibují zlepšit hospodářské vyhlídky Portorika.
Budou však vyžadovat společnou a odhodlanou akci na všech frontách.
Portoriko není Řecko; mnozí guvernéři na ostrově zavedli rozpočty, o nichž si mysleli, že budou vyrovnané, ale později zjistili, že nedostatečný růst vede k nižším příjmům a vyšším výdajům, než se původně plánovalo.
Zároveň je to však americké území.
Americká vláda by měla přispět ke zlepšení vyhlídek tohoto ostrova.
Oslava německého modelu
PRINCETON – Pokud si někdo přál důkaz, že se nenacházíme v mentálním a politickém světě meziválečné velké hospodářské krize, pak by ho německé volby a jejich výsledek – totiž stabilní středopravá vláda – o tom měly jednoznačně přesvědčit.
V meziválečném Německu zničila hospodářská deprese demokracii a vedla k nástupu Hitlera a národních socialistů k moci, zatímco v dnešním Německu vyústila nejhlubší hospodářská krize od druhé světové války ve znovuzvolení Frau Merkelové.
Podle obecně panujícího názoru trestají voliči v čase hospodářských těžkostí strany, které jsou právě u moci.
Přesto se během předvolební kampaně v Německu neobjevily žádné pochybnosti o postavení ani popularitě kancléřky Angely Merkelové.
Meziválečná deprese vedla k rozpadu liberálních ekonomických a politických hodnot.
V Německu v roce 2009 nejenže nenastal žádný příklon k pravicovému politickému extremismu, ale neobjevila se ani žádná známka podpory radikální pravice.
Ve volbách do zemských sněmů malé radikální strany (které nikdy neutvářely spolkovou politiku) jednoduše zmizely.
Skutečným vítězem kampaně, jehož podpora vyskočila až na 14,5% a jehož pozice v parlamentu bude určovat ráz nové koaliční vlády, se stala FDP jakožto dědička klasického německého liberalismu.
Kampaň založila na slibu snížení daní a deregulace, aby stimulovala hospodářský růst, který Německo potřebuje k vybřednutí z hospodářské krize.
Skutečnými poraženými se pak stali sociální demokraté, jejichž pokles podpory o 11% nemá ve velmi stabilních dějinách chování německých voličů obdoby.
Někteří lidé na levici tvrdí, že katastrofální výsledek SPD způsobilo příliš silné koketování s liberalismem a deregulací.
Podle tohoto názoru dnes strana platí daň za úspěšnou snahu kancléře Gerharda Schrödera o hospodářské reformy na počátku tisíciletí.
Pravděpodobnější se ovšem zdá, že strana byla potrestána za nevýraznou předvolební kampaň a za negativismus, s nímž se snažila vykreslit jeden možný výsledek voleb, totiž středopravou koalici, jako ohrožení sociálního smíru v Německu.
Během meziválečné krize demokracie se volební účast výrazně zvýšila, protože se voliči snažili protestovat proti tomu, co radikální strany odsuzovaly jako „systém“.
V Německu v roce 2009 poklesla volební účast o 5% na 72,5%.
Voliči rozčarovaní politikou si prostě řekli, že k volbám nemá smysl chodit.
Jediným společným jmenovatelem meziválečných a dnešních volebních výsledků je tedy zřejmě skutečnost, že v obou případech posílila hospodářská krize radikální levici.
Je tu však jeden obrovský rozdíl!
Tehdy existovala silná komunistická strana, která byla výrazně ve vleku zájmů a politiky Sovětského svazu.
Dnes je tato protestní strana jednoznačně partají historických poražených: na východě jsou to Němci, kteří cítí nostalgii po centrálně plánované ekonomice a společnosti státního socialismu, a na západě kritikové SPD, kteří prohráli mocenský boj s Gerhardem Schröderem.
Je to strana bez soudržného programu, v podstatě jen soubor líbivých a nacionalistických sloganů.
A je důkazem zodpovědnosti a zralosti Němců, že tato různorodá aliance nespokojenců upoutala jen 12% hlasujících.
Volby tedy zjevně neskončily vítězstvím politického a ekonomického radikalismu, avšak neméně zavádějící by bylo interpretovat je jako vítězství volného trhu.
Celou kampaň totiž charakterizovala až přízračná míra shody na potřebě zachovat ústřední rysy výrazně evropského a ještě konkrétněji německého hodnotového systému.
Jaké tyto hodnoty jsou?
Sociálně tržní ekonomika spíše než bezuzdný tržní kapitalismus, exportně orientované hospodářství postavené na rozsáhlé a technicky novátorské výrobní základně, rozsáhlá síť malých a středně velkých podniků, v mnoha případech rodinných, které jsou otevřené globální ekonomice, vědomí ekologické zodpovědnosti a podezíravost vůči financemi tažené globalizaci a korporátnímu kapitalismu na anglosaský způsob.
Pocit, že Německo má příležitost předvést jedine��né silné stránky „německého modelu“, byl klíčovým faktorem přitažlivosti Angely Merkelové, která opakovaně upozorňovala na to, jak tvrdý postoj zaujala vůči bankám.
V nadcházejících letech bude hlas německé vlády v evropských i celosvětových debatách pravděpodobně slyšet více.
Kabinet bude zřejmě prezentovat německý model jako něco, co lépe odpovídá potřebám světa v chaosu po hospodářské krizi.
Finanční aktivity se soustředily převážně v ekonomikách, které Evropané nazývají „anglosaskými“, tedy především ve Spojených státech a Velké Británii, ale i v několika malých zemích typu Islandu a Irska, které se pokusily – s katastrofálním výsledkem – napodobit model financí „zdarma pro všechny“.
Rozvíjející se trhy, které na počátku jednadvacátého století táhnou globalizaci, se však podobají Německu v tom, že vykazují obdobnou kombinaci exportní orientace a výrazné průmyslové základny malých a středně velkých podniků, které jsou často rodinnými firmami.
Dnes jim dělá potíže uvést do souladu dynamický růst se sociální soudržností, což byl v minulosti i problém Německa – za jeho řešení ovšem byl a je pokládán německý sociální model.
Nová koalice Angely Merkelové se zařadí po bok nedávno jmenované japonské vlády Jukia Hatojamy, která si rovněž předsevzala najít nový a specificky japonský model hospodářského růstu.
Tyto nové národní vize ekonomiky v jednadvacátém století nejsou zahleděné do sebe, ale zároveň netvoří součást agresivních kampaní tažených xenofobním a rasovým nacionalismem – takový byl svět dvacátého století.
Ve světě jednadvacátého století musí modely společenského uspořádání spíše přesvědčovat než dobývat.
Svět hledá lokální či národní řešení globálních problémů.
Frau Merkelová zvítězila ve volbách proto, že dokázala zformulovat jasnou odpověď.
Oslava iracionálna
Třikrát sláva novým laureátům Nobelovy ceny za ekonomii, Danielu Kahnemanovi z Princetonské univerzity a Vernonu Smithovi z Univerzity George Masona ve Virginii.
Jak to u Nobelových cen bývá, tato ocenění jsou uznáním nejen původních prací Kahnemana a Smithe, ale i myšlenkových škol, mezi jejichž hlavní představitele oba vědci patří.
Psycholog Kahneman prokázal, že jednotlivci se systematicky chovají méně racionálně, než jak si myslí ortodoxní ekonomové.
Jeho výzkum dokládá nejen to, že lidé často jednají jinak, než jak předpovídají standardní ekonomické teorie, ale i to, že tak činí pravidelně, systematicky a způsoby, které lze pochopit a interpretovat prostřednictvím alternativních hypotéz, jež konkurují předpokladům, s nimiž operují ortodoxní ekonomové.
Většině účastníků trhu - ale i běžným pozorovatelům - to nepřijde jako nic převratného.
Makléři z Wall Streetu, kteří prodávali akcie, o kterých věděli, že za nic nestojí, tuto iracionalitu, jíž Kahneman a Smith odhalili, běžně využívali a zneužívali.
Mánie, která vyvrcholila "bublinovou" ekonomikou, byla z větší části založena právě na využívání investorské psychologie.
Tato iracionalita není ničím novým ani pro ekonomy.
John Maynard Keynes přece už dávno o trzích cenných papírů napsal, že nejsou založeny na racionálních jednotlivcích, snažících se o odhalení základních principů trhů, ale že jde spíš o soutěže krásy, v nichž vítězí ten, kdo dokáže nejlépe odhadnout, co řekne porota.
Letošní Nobelova cena je podobně jako loňská (jíž jsem byl jedním ze tří laureátů) oslavou kritiky zjednodušující tržní ekonomie.
Loňští laureáti kladli důraz na to, že různí účastníci trhu mají různé (a nedokonalé) informace a že tato informační asymetrie má hluboký dopad na fungování ekonomiky.
Loňští nositelé Nobelovy ceny naznačili, že trhy nejsou efektivní všeobecně a že v nich mají významnou roli sehrávat vlády.
Neviditelná ruka zakladatele politické ekonomie Adama Smithe - představa, že volné trhy jsou vedeny k efektivnosti jakoby neviditelnou rukou - je neviditelná přinejmenším zčásti proto, že vůbec neexistuje.
Pro ty, kteří každý den pracují na trzích (a vydělávají haldy peněz tím, že využívají a obcházejí informační asymetrii) není ani toto žádná novinka.
Už více než dvacet let se ekonomové věnují tzv. modelům "racionálních očekávání", které předpokládají, že všichni účastníci trhu mají stejné (ne-li dokonalé) informace a jednají dokonale racionálně, že trhy jsou dokonale efektivní, že neexistuje nezaměstnanost (kromě případů, kdy ji způsobí chtivé odbory nebo vládní minimální mzdy) ani úvěrové přídělové systémy.
To, že takové modely převládaly, zvlášť na amerických univerzitách, navzdory důkazům o jejich zkreslenosti, svědčí o triumfu ideologie nad vědou.
Mnozí absolventi těchto univerzit však dnes bohužel mají na starosti politiku a ekonomiku v mnoha zemích světa a realizují programy založené na myšlenkách, kterým se postupem času začalo říkat tržní fundamentalismus.
Abych se správně vyjádřil: modely racionálního očekávání jsou významným příspěvkem do ekonomické vědy; elán, s nímž se jejich zastánci pouštěli do ekonomického myšlení, přispěl k odhalení slabin řady výchozích hypotéz.
Dobrá věda si je vědoma svých omezení, jenže proroci racionálních očekávání skromností obvykle nepřekypovali.
Vernon Smith je vůdčí osobností vývoje experimentální ekonomie, tedy myšlenky, že v laboratorním prostředí lze otestovat celou řadu ekonomických tezí.
Jedním z důvodů, proč je ekonomie tak náročnou disciplínou a proč mezi ekonomy existuje tolik neshod, je to, že ekonomové nemohou uskutečňovat řízené experimenty.
Příroda sice přímo oplývá přírodními experimenty, ale ve většině případů se tolik věcí mění tak rychle, že je mnohdy velmi těžké určit, co zapříčinilo co.
V zásadě jde o to, že v laboratoři lze provádět řízené pokusy a vyvozovat spolehlivější závěry.
Kritikové experimentální ekonomie varují, že se subjekty přichází do experimentálních situací způsoby uvažování, které jsou ovlivněné prostředím vně experimentu, a že pokusy tudíž nejsou čisté a závěry nesporné jako v přírodních vědách.
Ekonomické experimenty nicméně dovolují proniknout do podstaty řady důležitých procesů a jevů a například pomáhají zlepšit pravidla dražeb.
Důležité je, že iracionalita účastníků trhu, jež byla předmětem Kahnemanova bádání, byla v laboratorních kontextech opakovaně prokázána.
K zábavnějším výsledkům, k nimž dospěla experimentální ekonomika, patří zjištění o altruismu a sobectví.
Zdá se (alespoň v experimentálním prostředí), že pokusné subjekty nejsou tak sobecké, jak ekonomové předpokládali - s výjimkou jediné skupiny, a to samotných ekonomů.
Je to proto, že ekonomie jako vědecká disciplína více přitahuje jedince, kteří jsou od přírody sobečtější, anebo proto, že je ekonomie formuje a činí z nich sobečtější jedince?
Pravda leží téměř s určitostí někde uprostřed.
Otázku relativního významu těchto dvou hypotéz vyřeší pravděpodobně až další experimentální výzkum.
Udělení Nobelovy ceny oběma vědcům je dokladem, že je důležité studovat lidi a ekonomiky takové, jaké jsou, a ne takové, jaké bychom je chtěli mít.
Doufejme, že až lépe porozumíme samotnému lidskému chování, budeme schopni přijít s takovou politikou, díky níž bude lépe fungovat i ekonomika.
Těžký úděl žen ve Střední Americe
WASHINGTON – Ženy, které se v Hondurasu, Salvadoru a Guatemale snaží vybřednout z chudoby zakládáním malých firem, často zjišťují, že úspěch přináší další utrpení – nejen pro ně, ale i pro jejich děti.
Kromě toho, že musí bojovat s kulturou machismu, jsou ženy podnikatelky kvůli slabé ochraně státu zranitelné vůči ozbrojeným gangům a milicím.
Jak uvedla majitelka jedné malé kosmetické firmy: „Mám pocit, že je lepší, když moje firma neroste, protože jakmile roste, jsem obětí vydírání.“
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Nedávný výzkum tyto obavy potvrzuje.
Americká iniciativa s názvem Women and Girls Empowered (WAGE), která se snaží o odbourání právních, ekonomických a politických bariér podnikání žen v chudých zemích, nedávno uspořádala v Hondurasu a Salvadoru 27 tematických seminářů.
Mnohé překážky ekonomického posílení žen, které byly na seminářích identifikovány – například omezený přístup k úvěrům, absence obchodního a finančního vzdělání, nerovná majetková práva nebo nedostatečné napojení na sociální sítě a trhy –, platí celosvětově.
Ženy ve Střední Americe však čelí i dalším hrozbám v podobě násilí gangů a organizované trestné činnosti.
Počet „femicid“ – vražd ženy nebo dívky z genderových důvodů – dosáhl úrovně epidemie.
V Hondurasu se v roce 2016 stalo 5,8 femicidy na 100 000 žen.
V Salvadoru dosahuje toto číslo otřesných 10,2 na 100 000 žen.
Gangy také nutí děti ke vstupu a vystavují dívky pohlavnímu zneužívání.
U podnikajících žen se k hrozbě fyzické újmy přidává i vymáhání úplatků či „daní“ ze strany gangů.
Aby se ženy vyhnuly pozornosti těchto skupin, nemají v provozovnách výlohy ani cedule, působí v tichosti z domova a výrobky doručují přímo klientům.
Cestují do vzdálených měst – často uprostřed noci –, aby své zboží prodaly, což zvyšuje jejich podnikatelské riziko a dopravní náklady.
To vše omezuje růstový potenciál jejich podnikání.
Vzdát se firmy však také není dobré řešení.
Drobné podnikání zůstává jednou z mála dostupných cest, jak ve Střední Americe vybřednout z chudoby, a to zejména v případě žen, u nichž je míra nezaměstnanosti o 50% vyšší než u mužů, zčásti i kvůli kulturním normám, které brzdí práci mimo domov.
Jak jedna žena ze Salvadoru prozradila WAGE: „Manželovi se nelíbí, že pracuju.
A když ho neposlechnu, hrozí mi, že mě bude týrat.“
Pokud je vaší jedinou možností, jak vybřednout z chudoby, namalovat sobě a rodině na záda terč, pak se budoucnost jeví chmurně.
Není proto překvapivé, že mnoho zoufalých žen ze Střední Ameriky uprchlo z domovů – často pěšky s dětmi po svém boku – a hledá bezpečí a příležitost ve Spojených státech.
Na každou ženu, která odejde, však připadá mnoho dalších, jež zůstávají doma – buď v rodném městě, nebo v nových městech ve své zemi, kde mohou jen doufat, že jim nově získaná anonymita nabídne bezpečí.
Schopnost vydělat si slušný příjem a žít bezpečně ve vlastní komunitě není životně důležitá jen pro blaho jednotlivce, ale i pro hospodářský rozvoj a politickou stabilitu.
Proto musí iniciativy, které se snaží podpořit ekonomický růst ve Střední Americe – a koneckonců i kdekoliv jinde –, přímo řešit potřeby podnikatelek.
Jednoduchá řešení sice neexistují, ale lze podnikat slibné kroky.
Středobodem jakékoliv strategie zlepšování podmínek pro ženy podnikatelky ve Střední Americe by měly být místní mikrofinanční instituce (MFI).
Ženy se na MFI spoléhají nejen při financování startupových firem, ale i v mnoha dalších věcech.
Podle průzkumu WAGE hledají také finanční osvětu a pomoc s krizovým plánováním, aby v případě potřeby mohly zvolit rychlý odchod – to vše diskrétně.
MFI by měly věnovat potřebám podnikatelek odpovídající pozornost a šít jim služby na míru.
Například by měly poskytovat finanční produkty, které ženám umožní spořit tajně, před slídivými zraky manželů, jejich společníků nebo členů gangu.
Pomohly by také úvěrové produkty nabízející nižší úrokové sazby nebo sledující konkrétní cíle, například spoření pro případ náhlých zdravotních komplikací včetně fyzických útoků.
Rovněž globální spotřebitelé mohou hrát významnou roli při zlepšování ekonomických vyhlídek žen ve Střední Americe.
Pouze v Hondurasu působí zhruba 300 mezinárodních společností, a to ve všech možných sektorech od textilního průmyslu po elektroniku.
Lidé, kteří jejich výrobky v USA i jinde kupují, by měli uplatnit sílu svých peněženek a přesvědčit tyto firmy, aby se staly hnacím motorem změn v komunitách, kde působí.
Mezinárodní firmy působící ve Střední Americe by měly i bez nátlaku spotřebitelů využít svého vlivu a žádat, aby místní a národní vlády vykořenily korupci umožňující beztrestnost viníků a vymáhaly zákony chránící ženy a děti.
Současně by měly zakládat partnerství s MFI a organizacemi občanské společnosti a ve spolupráci s nimi vyvíjet a realizovat iniciativy společenské zodpovědnosti firem, které budou podporovat místní komunity, zejména ženy.
Zahraniční vlády v čele s USA by měly podporovat pokrok v regionu, a to i prostřednictvím pokračujícího poskytování pomoci.
Výzkumy ukázaly, že v obdobích těžkých ekonomických šoků může zahraniční pomoc významně přispívat k prevenci konfliktů.
Vzhledem k silnému efektu, který by to mělo na migrační toky, by USA měly být motivovány k posílení snahy pomoci snížit chudobu a násilí ve Střední Americe.
Současný stav je takový, že ženy v regionu čelí těžké volbě: buď uniknou z chudoby, nebo zůstanou v bezpečí; v mnoha případech nedosáhnou ani jednoho.
Mají dost energie k tomu, aby budovaly malé firmy, zlepšovaly situaci svých rodin, podněcovaly místní hospodářský růst a posilovaly regionální stabilitu.
Potřebují však podporu.
A my jim ji musíme poskytnout.
Centrální bankéři s puncem celebrit
CAMBRIDGE – Proč dnes komentáře centrálních bankéřů velkých ekonomik poutají nepřiměřeně velkou pozornost?
Není to přece tak, že centrální bankéři neustále mění úrokové sazby.
Ani nevyvinuli nové a kvalitnější modely pro analýzu ekonomiky.
Právě naopak: předpovědi velkých centrálních bank ohledně růstu a inflace v letech po finanční krizi ustavičně nadhodnocují růst i inflaci – a to výrazně.
Existuje mnoho dobrých důvodů, proč se tvůrcům měnové politiky věnuje tak hojná pozornost – například zvýšená nezávislost centrálních bank, veřejná akceptace potřeby jmenovat pro účely dohledu nad peněžní nabídkou vysoce kompetentní technokraty nebo zvyšování hloubky finančních trhů.
A mnozí centrální bankéři jsou právem opěvováni za roli, kterou sehráli, když se během finanční krize snažili zabránit globálnímu krachu.
Vzhledem k bezpočtu nejistot obklopujících makroekonomické prognózy a účinky politických nástrojů (v neposlední řadě kvantitativního uvolňování) připadá i přesto mnoha akademikům zvláštní, že se projevy a prohlášení centrálních bankéřů setkávají s takovým ohlasem.
A navzdory všem hrdinským výkonům během finanční krize jsou mnozí centrální bankéři po krizi nepružní – příliš se starají o možné „přestřelení“ inflačních cílů a příliš málo o deflační dynamiku.
Kromě toho nesou centrální bankéři svůj díl viny i za samotnou krizi, zejména kvůli uvolněné regulační politice.
Mnoho centrálních bankéřů vykresluje jako viníka tohoto stavu bývalého šéfa amerického Federálního rezervního systému Alana Greenspana (jenž v této funkci působil od srpna 1987 do ledna 2006).
Právě Greenspan podle nich šířil obraz všemocné centrální banky, který není podložený teorií ani praxí.
Tato kritika je ovšem přehnaná: Greenspan je dávno pryč a pozornost věnovaná prohlášením centrálních bank je větší než kdykoliv dříve.
Co se tedy děje?
Řekl bych, že kromě všech výše uvedených faktorů stojí za zaznamenání tři další postřehy.
Za prvé platí, že pokud bude veřejnost vnímat centrální bankéře jako vševědoucí, budou centrální bankéři vítaným fackovacím panákem pro politiky.
Digitální revoluce v médiích navíc posílila roli ekonomických zpráv, které v mnoha zemích představují jednu z mála ziskových oblastí tištěné a televizní žurnalistiky.
Prohlášení centrálních bankéřů zajímají podnikatele – zejména podnikatele ve finančním sektoru – a podnikatelé zajímají inzerenty.
Třetím a možná nejméně doceněným postřehem je skutečnost, že prohlášení o politice centrální banky jsou téměř jedinečná v tom, že mají jasný a předvídatelný dopad na finanční trhy, přinejmenším ve velmi krátkodobém měřítku (což může být den nebo i méně).
Překvapí-li představitelé Fedu trhy tím, že vydají více „jestřábí“ prohlášení (tedy naznačí vzestupnou tendenci úrokových sazeb), než investoři očekávali, pak dolar obvykle posílí, dlouhodobé úrokové sazby dolaru obvykle vzrostou a akciový trh obvykle klesne.
Pravdou je, že tyto dopady mohou být malé a pomíjivé.
Na rozdíl od většiny zpráv ze záplavy makroekonomických informací, jimiž jsme každý den bombardováni, mají projevy a názory centrálních bankéřů relativně předvídatelné účinky, zejména když promluví předseda, prezident nebo guvernér centrální banky nebo když se podobně vysloví její další představitelé.
A protože globálními finančními trhy protékají biliony dolarů, představuje tato předvídatelnost lákavý cíl, neboť investoři jsou ochotni na něco mohutně sázet, pokud jsou si naprosto jistí, že mají pravdu – přestože je zisk na dolar malý.
Pokud si myslíte, že přeháním, zamyslete se nad informacemi o jiných ekonomických zprávách, například o nezaměstnanosti, HDP nebo obchodní bilanci.
Těžiště prakticky každé zprávy se rychle přesune k otázce, co tyto údaje znamenají pro měnovou politiku.
Některé ekonomické ukazatele, například údaje o nezaměstnanosti nebo o inflaci, jsou pro centrální banky okamžitě významné, poněvadž se mohou přímo týkat jejich mandátů, a proto mají dosti předvídatelné dopady.
Velká část informací je však jen obyčejným šumem.
Proto mají názory vycházející přímo ze zdroje téměř jedinečnou hodnotu.
Stručně řečeno existuje mnoho dobrých důvodů, proč si centrální bankéři získávají takovou mediální pozornost, včetně jejich relativní nezávislosti a obecně solidních výkonů.
Existují však i jiné důvody, které souvisejí spíše s potřebou politiků mít obětního beránka, s úpornou snahou médií najít své místo v internetové éře a s předvídatelnými krátkodobými dopady prohlášení centrálních bank na finanční trhy.
Tyto další faktory se zkombinovaly a vytvořily kolem prohlášení a rozhodnutí centrálních bank bublinu, která hrubě zveličuje jejich skutečný ekonomický význam.
Měla by tato bublina centrální bankéře znepokojovat?
Odpověď zní jednoznačně ano.
Znepokojivá je zejména bublina zpravodajská, jelikož posiluje představu, že centrální bankéři věnují nepřiměřeně velkou péči finančním trhům, což obvykle neplatí.
Většina centrálních bankéřů se opravdu zaměřuje na růst, inflaci a finanční stabilitu, i když to nemusí být nutně v tomto pořadí.
Politická bublina je zákonitým produktem nezávislosti centrální banky, a chtějí-li centrální bankéři zabránit tomu, aby se z měnové politiky stal terč pro volené představitele, musí vyvíjet neustálé úsilí.
Manipulace s bublinou předvídatelnosti je zřejmě nejchoulostivější, i když mi instinkt napovídá, že méně by bylo více.
Zveličená důležitost je typem bubliny, kterou by centrální bankéři měli vždy dychtivě propichovat.
Trápení s finančními bublinami
LONDÝN – Velice brzy poté, co vyšla najevo závažnost finanční krize roku 2008, začala živá debata o tom, zda centrální banky a regulatorní orgány mohly a měly udělat víc pro její odvrácení.
Tradiční názor, zřetelně zastávaný bývalým předsedou Federálního rezervního systému USA Alanem Greenspanem, říká, že každý pokus předem propichovat finanční bubliny je odsouzen k nezdaru.
Centrální banky mohou nanejvýš uklidit vzniklý nepořádek.
Propichování bublin opravdu může zbytečně dusit růst – a společnost to vyjde draho.
Existuje ale protiargument.
Ekonomové v Bance pro mezinárodní platby (BIS) mají za to, že škody způsobené krizí byly tak velké a náprava důsledků tak dlouhá, že by se dnes jistě měli poohlížet po způsobech jak jednat preemptivně, až znovu zaznamenáme nebezpečné hromadění likvidity a úvěrů.
Odtud urputný (třebaže slušně vedený a pro nezasvěcené těžko srozumitelný) spor mezi dvěma křídly na nedávném zasedání Mezinárodního měnového fondu v peruánské Limě.
Milovníkům literatury to připomnělo Gulliverovy cesty od Jonathana Swifta.
Gulliver se ocitá ve válce mezi dvěma kmeny, z nichž jeden je přesvědčen, že vařené vejce by se mělo vždy naťuknout ze špičatější strany, zatímco druhý zapáleně trvá na názoru, že lžička lépe dosedá na oblejší stranu.
Je poctivé říct, že od roku 2008 se tato debata posunula jen málo.
Nejdůležitější je, že do sady nástrojů tvůrců politik přibyla makroprudenční regulace: jednoduše řečeno, dává smysl měnit kapitálové požadavky na banky podle finančního cyklu.
Když úvěry rychle expandují, může být vhodné kapitálové požadavky na banky zvýšit jako pojistku proti vyššímu riziku následné kontrakce.
Takové zvýšení by šlo nad doporučení, jež diktuje mikroprudenční dohled, tedy hodnocení rizik jednotlivých institucí.
Nová pravidla Basel tak umožňují vyžadovat od bank udržování takzvaného kontracyklického polštáře kapitálu navíc.
Jestliže se tedy dnes už všeobecně přijímá myšlenka kontracyklického polštáře, co s „jadernou možností“ propíchnout bublinu: je důvodné zvýšit úrokové sazby v reakci na úvěrový boom, třebaže míra inflace může stále zůstávat pod cílem?
A měly by centrální banky dostat konkrétní cíl finanční stability, odlišný od cíle inflačního?
Jaime Caruana, generální ředitel BIS a bývalý guvernér španělské centrální banky, odpovídá na obě otázky kladně.
V Limě obhajoval názor, že takzvaný „princip separace,“ podle nějž se měnová a finanční stabilita řeší odlišně a přináleží odděleným orgánům, už nedává smysl.
Tyto dva soubory politik se samozřejmě nevyhnutelně vzájemně ovlivňují; Caruana ovšem tvrdí, že je chybou říkat, že o finanční stabilitě víme tak málo, že nemůžeme preemptivně konat.
O bublinách víme tolik jako o inflaci, tvrdí Caruana, a je třeba výslovně uznat nutnost, aby centrální banky upravovaly úrokové sazby z jiných důvodů než kvůli krátkodobému řízení trendů spotřebitelských cen.
Opačný, tradicionalistický názor na zasedání v Limě předložil Benoît Cœuré z Evropské centrální banky.
Centrální banka, argumentoval, potřebuje velmi jednoduchý mandát, který umožní snadno vysvětlit její konání a vymáhat od ní zodpovědnost.
Nechme tedy centrální banky, aby se držely principu separace, „díky němuž máme snadný život.
Nechceme komplikovanou soustavu cílů.“
Podle Cœurého patří snaha udržovat finanční stabilitu do škatulky „příliš složité“.
I makroprudenční regulace je pochybné hodnoty: dohled by se měl omezovat na dozor nad jednotlivými institucemi a politiku na makroekonomické úrovni nechat na dospělých.
Nemat Shafiková, zástupkyně guvernéra britské centrální banky, se pokusila svůj přístup vměstnat mezi tyto protichůdné názory.
Navrhla, aby se spoléhalo na tři linie obrany proti finanční nestabilitě.
První obrannou linií je podle ní mikroprudenční regulace: půjčují-li všechny banky obezřetně, pravděpodobnost kolektivních excesů je nízká.
Druhou obrannou linií jsou ovšem makroprudenční úpravy kapitálových požadavků, které se použijí buď paušálně, anebo na vybrané segmenty trhu, například hypotéky.
Pokud ovšem všechno ostatní ve snaze dosáhnout finanční stability selže, centrální banky mohou změnit úrokové sazby.
Jelikož britské právo svěřuje regulaci kapitálu a politiku úrokových sazeb dvěma odděleným komisím centrální banky, složeným s různých členů, Shafikové strategie by vyžadovala důmyslné politické a úřední manévry.
Studiu příčin krize roku 2008 a jejích důsledků byly věnovány výzkumné, analytické a diskusní kapacity průmyslového rozsahu; zdá se proto zvláštní, že vysoce postavení představitelé centrálních bank jsou stále tak ostře rozděleni ve stěžejní otázce finanční stability.
Všechny ty dny strávené uzavřenými poradami v Basileji – a propíjením se legendárním vinným sklepem BIS – zjevně doposud nevedly k žádnému konsenzu.
Mám za to, že nejlepší argumenty v Limě předložil Caruana a nejhorší Cœuré.
Držet se jednoduchého cíle, abych měl klidný život, byť vím, že je nedokonalý, je přinejmenším nevkusné.
Potřebujeme, aby naši centrální bankéři dělali komplikovaná rozhodnutí a dokázali hledat rovnováhu mezi potenciálně protichůdnými cíli.
Chápeme, že nerozhodnou vždy bezchybně.
Jistě však jejich úkolem není odhodlaně a bez ohledu na okolnosti lpět na politických přístupech, které tak zřetelně selhaly, nýbrž poučit se z největšího finančního zhroucení v posledních 80 letech.
Centrální banky a pomsta politiky
FRANKFURT – Pověst centrálních bank byla vždy jako na houpačce.
Posledních několik let stála jejich prestiž téměř bezpříkladně vysoko.
Korekce se však dnes jeví jako nevyhnutelná a hlavní obětí se stává nezávislost centrálních bank.
Reputace centrálních bank dosáhla vrcholu před přelomem století a během něj, a to díky takzvanému Velkému umírnění („Great Moderation“).
Nízká a stabilní inflace, trvalý růst a vysoká zaměstnanost vedly mnohé lidi k tomu, že začali pokládat centrální banky v podstatě za pány všehomíra, kteří dokážou – a také se to od nich očekává – řídit ekonomiku ku prospěchu všech.
Označování šéfa amerického Federálního rezervního systému Alana Greenspana za „maestra“ toto vnímání pouze podtrhovalo.
Globální finanční krize v roce 2008 zpočátku reputaci centrálních bank ještě více posílila.
Měnové autority svým rázným postupem významně přispěly k odvrácení další velké hospodářské krize.
A znovu za to byly velebeny coby spasitelky světové ekonomiky.
Úspěchy centrálních bank však vyvolaly přehnaně vysoká očekávání, což podnítilo většinu politiků k tomu, aby svým měnovým partnerům přenechali značnou část zodpovědnosti za makroekonomické řízení.
Tento převis očekávání a potažmo i provozní přetížení odhalily skutečné limity měnové politiky.
Jinými slovy se zdá, že dobrá pověst centrálních bank se začíná obracet proti nim samotným.
A vzhledem k „osobnostnímu přetížení“ – tedy k situaci, kdy se důvěra v úspěch měnové politiky koncentruje na osobu stojící v čele instituce – pravděpodobně utrpí i pověst jednotlivých šéfů.
Centrální banky se však nemohou své nové provozní zátěže jednoduše zbavit, zejména ve vztahu k finanční stabilitě, kterou – jak názorně ukázala krize z roku 2008 – nelze udržet pouhou cenovou stabilitou.
Právě naopak: období nízkých a stabilních úrokových sazeb může finanční křehkost dokonce prohloubit, což může vést k „Minského momentu“, kdy se hodnoty aktiv náhle propadnou a stáhnou s sebou celý systém.
Limity inflačního cílení už jsou dnes zřejmé a tato strategie by se měla zavrhnout.
Centrální banky nyní musí uvést do souladu potřebu udržet cenovou stabilitu se zodpovědností snížit finanční zranitelnost – bez ohledu na to, zda je právně závazná.
To nebude snadné mimo jiné proto, že řada centrálních bank nese na svých bedrech další novou provozní zátěž: makroobezřetnostní a mikroobezřetnostní dohled.
Zejména mikroobezřetnostní dohled je spojený s rizikem politických tlaků, vměšování se do nezávislosti centrálních bank a sporů o optimální politiku, přičemž toto vše by mohlo ovlivnit chování finančních prostředníků, neboť je to podněcuje k podstupování většího rizika.
Vědí, že jejich dozorčí orgán má k dispozici účinné nástroje – například může snížit náklady na půjčky, a tím ochránit banky (přinejmenším na chvíli) – a že má i silný zájem na ochraně své pověsti.
Vzhledem k přetížení centrálních bank však obrana vlastní reputace může být nad jejich síly.
Tento fenomén má sice globální ráz, avšak Evropská centrální banka je jím poznamenaná obzvláště silně.
Jako centrální banka 19 členských států Evropské měnové unie (EMU) čelí ECB také „mimoinstitucionálnímu přetížení“.
To se projevilo v květnu 2010, kdy ECB převzala zodpovědnost za nákup vládních dluhopisů těch zemí, které by jinak zakusily podstatné zvýšení dlouhodobých úrokových sazeb.
Z hlediska ECB tato intervence znamenala prohru pro obě strany.
Přitom ji v podstatě motivovala politika: ECB zaskakovala za politiky, kteří nebyli ochotni splnit své závazky.
Kdyby však ECB byla intervenci odmítla, finanční trhy mohly upadnout do značného chaosu, z kterého by byla obviňována – ať právem, či neprávem – právě centrální banka.
Od té chvíle však na sebe ECB vzala politickou roli, když garantovala nejen přežití eura, ale i pokračující začleňování všech členských zemí EMU.
V roce 2012 prezident ECB Mario Draghi tuto zodpovědnost stvrdil, když se zavázal, že pro zachování eura udělá „vše, co bude nutné“. „A věřte mi,“ prohlásil, „že toho bude dost.“
Tento postoj vedl řadu aktérů k tomu, že obvinili ECB z překračování mandátu a z porušování evropských smluv.
Evropský soudní dvůr a německý Ústavní soud však nakonec tento názor odmítly.
Další soudní spor o nekonvenční měnová opatření ECB nicméně probíhá.
Vzhledem k tomu možná nikoho nepřekvapí, že nezávislost centrálních bank se – de iure nebo de facto – znovu stává předmětem diskuse.
Cílem nezávislosti centrálních bank odjakživa bylo umožnit, aby se měnová politika zaměřovala na udržení cenové stability a nebyla vystavena politickému tlaku.
Tento přístup byl sice vždy kontroverzní, jelikož znamená předání značné kontroly nad ekonomikou do rukou nikým nevolených technokratů, avšak předchozí inflační epizody podpořily všeobecnou akceptaci nezávislosti centrálních bank.
Jakmile však mandáty centrálních bank překračují rámec cenové stability, může se jejich nezávislost jevit v demokratické společnosti jako stále nepatřičnější.
Zejména to platí pro ECB: čím silnější začne být vnímání vazby mezi rozšířením mandátu ECB a politikou, s tím větší kritikou se bude setkávat její status nezávislé instituce.
Neschopnost volených politiků postupovat vhodným způsobem – zejména v některých zemích eurozóny – učinila z centrálních bank „jediného rozumného partnera“.
Tato nálepka ovšem přestává být pochvalou zvyšující jejich prestiž a mění se v ohrožení jejich nezávislosti.
Obzvláště ECB bude čelit rostoucímu tlaku proti svému statusu nezávislé instituce, a to bez ohledu na to, zda se jí podaří „zachránit“ EMU.
Koneckonců musí být docela silná, pokud chce uspět – příliš silná na to, aby to jakákoliv demokracie dokázala strpět.
Stále stejná písnička centrálních bank
LONDÝN – Výměna stráží, k níž v letech 2018-2019 dojde v systémově významných centrálních bankách, bude začátkem nové éry měnové politiky.
Kdo bude tento přechod k „novému normálu“ nejspíš řídit?
A co je ještě důležitější, jak noví vlastně budou?
Během deseti let od globální finanční krize centrální banky vyspělých zemí zavedly nebývale aktivní měnové politiky.
Haruhiko Kuroda v japonské centrální bance a Mario Draghi v Evropské centrální bance zachovávají takové politiky dodnes, aby stimulovali ekonomickou aktivitu a tlumili deflační tlaky.
Naproti tomu Federální rezervní systém USA od nástupu bývalé předsedkyně Janet Yellenové a britská Bank of England (BoE) pod vedením Marka Carneyho už vytvářejí základy pro politiku „normalizace“.
Další systémově významná centrální banka, Čínská lidová banka, se nezaměřuje na měnovou expanzi, ale na finanční reformu.
Bývalý guvernér ČLB Čou Siao-čchuan si díky svému povlovnému, stabilnímu a účinnému přístupu během svého rekordního patnáctiletého působení v úřadu vybudoval pevné renomé na domácí a snad ještě víc na mezinárodní scéně.
V důsledku neexistence oficiální nezávislosti ČLB sice jeho pravomoc určovat úrokové sazby omezovala doporučení 15členného Výboru pro měnovou politiku, Čouovy schopnosti vytvořit základy finančního sektoru, který vyhovuje největší ekonomice světa, se to ale nedotklo.
Přestože však centrální banky čekají důležité transformace, výběr jejich nových lídrů je odrazem touhy po kontinuitě.
Nejzřetelnějšími případy jsou potvrzení Kurody na další pětileté funkční období v Japonsku a březnové vystřídání Čoua jeho vlastním viceguvernérem I Kangem.
Také nástupce Yellenové Jerome Powell bude zřejmě pokračováním víceméně téhož.
Jistě, Powell byl zprvu prezentován jako odklon od minulosti.
Vždyť kdyby prezident Donald Trump chtěl zůstat na stejné cestě, jednoduše by si vybral Yellenovou do druhého funkčního období (což by bylo víc v souladu s tradicí).
Podle Trumpova názoru byla ale demokratka Yellenová pozůstatkem vlády Baracka Obamy, a bylo ji proto nutné vyměnit za vyhlášeného republikána Powellova typu.
Jenže Powell i Yellenová jsou veterány Fedu a podle všeho se drží téže normalizační stezky.
Výraznější budou pravděpodobně změny, jež přinesou noví guvernéři v Evropě.
Carney, který v listopadu 2016 oznámil úmysl zkrátit si v BoE funkční období, zůstane na svém postu ještě několik měsíců po odchodu Spojeného království z Evropské unie v březnu 2019, s cílem minimalizovat narušení trhu.
Carneyho nástupce bude ale pravděpodobně znamenat podstatný odklon.
Vzdor bezvadné bilanci v postavení guvernéra kanadské centrální banky vyvolávalo Carneyho jmenování spory: byl vždy považován za člověka příliš blízkého předchozímu ministru financí Georgi Osbornovi a neměl dost pochopení pro zastánce brexitu.
Carneyho nástupce tedy bude muset projevit vstřícnost, ne-li náklonnost ke stoupencům brexitu.
V jistém smyslu bude ale Carneyho nástupce znamenat návrat ke statu quo.
Vždyť když byl „importován“ Carney, narušil tradici jmenování šéfa z nitra instituce – tradici, která bude obnovena, pokud, jak se zdá pravděpodobné, bude jeho nástupcem jmenován jeden ze současných viceguvernérů BoE.
Asi nejhlubší posun nastane v ECB, kde bude do konce příštího roku zapotřebí obsadit čtyři nejvyšší posty.
Jistá vodítka, co lze očekávat, nabízí nedávná nominace bývalého španělského ministra hospodářství Luise de Guindose na post viceprezidenta ECB.
Konkrétně by volba španělského viceprezidenta (která by v Guindosově případě představovala odklon od tradice nejmenovat politiky, určené k ochraně nezávislosti centrální banky) naznačuje, že příští prezident bude pocházet ze severu eurozóny.
Ze tří největších ekonomik eurozóny zatím prezident nepocházel pouze z Německa.
Jestliže funkce prezidenta připadne na Němce, bude jím s největší pravděpodobností prezident Bundesbanky Jens Weidmann.
Pro měnového jestřába Weidmanna bude těžké získat podporu jižních zemí.
Kromě toho jeho nominace vyústí v odstoupení jiného německého zástupce, Sabiny Lautenschlägerové, jediné ženy ve výkonné radě ECB.
Vyhlídka na výhradně mužskou radu – nemluvě o skutečnosti, že v užším výběru na funkci prezidenta nikdy nebyla žena – neprojde Evropským parlamentem snadno.
Skutečnost, že Evropský parlament upřednostňuje větší genderovou rovnost, je jistě vítaná, třebaže pravděpodobně vychází spíš z touhy vyhnout se kritice než z ryzího odhodlání k rozmanitosti.
Navíc při výběru osob na nejvyšší pozice v tomto ohledu selhávají všechny centrální banky, byť se dnes pestrost pokládá za ukazatel dobré výkonnosti v mnoha institucionálních kontextech.
Stručně řečeno, vedení centrálních bank zůstává „chlapským klubem“.
Vstupujeme do nové éry měnové politiky, a tak bychom měli usilovat o podstatnější změnu skladby vedení centrálních bank.
Nedostatek rozmanitosti mezi kandidáty na čelní místa naznačuje, že proces výběru je příliš úzký a zahleděný dovnitř.
Centrální banky by si měly pěstovat mladší lidi, ženy a menšiny, s cílem rozšiřovat škálu přístupů, dovedností, perspektiv a zkušeností, jež bude účinná měnová politika v budoucnosti vyžadovat.
Ke skutečné změně nakonec dojde.
Prozatím se však s ohledem na přístupy i osoby jedná povětšinou o staré víno ve známých lahvích.
Utrhli se centrální bankéři z řetězu?
PRAHA – Zdrcující kritika centrálních bank v rozvinutých zemích se v poslední době stala velkou módou.
Hlavní linie útoku probíhá zhruba takto: tvůrci měnové politiky jsou od roku 2008 příliš aktivističtí, překračují mandát a poškozují ekonomiku.
Tato interpretace – která se kupodivu těší oblibě i mezi jinak nesmiřitelnými ideologickými protivníky, jako jsou libertariáni a neomarxisté – je křiklavě pomýlená.
Kritikové totiž nechápou, že moderní centrální banky nezodpovídají jen za boj proti inflaci, ale i za udržování dlouhodobé cenové stability.
Cenová úroveň se podobně jako teplota lidského těla nemůže příliš zvýšit ani příliš snížit, aniž to způsobí vážné komplikace.
Centrální banky si musí v boji s deflací způsobenou slabou poptávkou počínat stejně „aktivisticky“, jako když bojují proti vysoké inflaci tažené přehnaně silnou poptávkou.
Ačkoliv je tato bitva naprosto symetrická, její veřejné hodnocení je nepochopitelně vychýlené na jednu stranu, a to zejména v zemích s finančně konzervativním obyvatelstvem.
Patří mezi ně i moje země, Česká republika, národ drobných střadatelů, kde poměr objemu úvěrů ke vkladům zůstává hluboko pod hranicí 100%.
Češi se bojí inflace, přestože ta loni dosáhla třináctiletého minima a Česká národní banka, jejímž jsem viceguvernérem, bojuje od roku 2013 s rizikem deflace.
Dalším běžným nářkem na politiku centrálních bank rozvinutých zemí od roku 2008 je tvrzení, že tato politika má přerozdělovací účinky.
To je jistě pravda, ale co má být?
Každý krok v oblasti měnové politiky přerozděluje bohatství.
Zvýšení úrokové sazby potěší střadatele, zatímco její pokles je dobrodiním pro dlužníky.
Dovozci preferují silnější devizový kurz domácí měny, vývozci slabší.
Má-li mít měnová politika jakýkoliv smysl, musí mít různé dopady na různé skupiny v různých dobách.
Není to chyba; je to podstata měnové politiky.
Někteří kritikové dodávají, že centrální banky stejně nedokážou plnit inflační cíle, takže jejich aktivismus je nejen nepodložený, ale i neefektivní.
Někdy se jim dokonce podaří vměstnat tyto vzájemně protichůdné kritiky do jediné věty, jako by někoho obviňovali, že střílí slepými náboji, ale že po něm zároveň zůstávají mrtví a zranění.
Realita je taková, že se centrálním bankám v rozvinutém světě během globální finanční krize i po ní dařilo – vskutku úchvatným způsobem – udržovat cenovou stabilitu a kupní sílu peněz.
Nebýt jejich zásahů, potýkaly by se ekonomiky s katastrofální deflací, výraznými poklesy cen aktiv a naprostým rozkladem finančního a realitního sektoru.
Je zřejmé, že rázné kroky byly správnou reakcí na krizi (do jaké míry možná centrální banky přispěly k jejímu vypuknutí, to už je jiná otázka).
V systému pružných peněz bez vnitřní hodnoty se množství peněz musí postupem času měnit, má-li jejich kupní síla zůstat zhruba konstantní.
Záleží tedy na cenové stabilitě, nikoliv na množství peněz.
Nafukující se účetní bilance centrálních bank odrážejí hloubku problémů, jimž mnohé ekonomiky po roce 2008 čelily.
V tomto kontextu dělaly centrální banky, co bylo nezbytné, aby udržely kupní sílu a cenovou stabilitu.
O žádný „aktivismus“ z jejich strany nešlo; pouze musely plnit trvalý mandát.
Pokud to zní arogantně, nabídnu vám několik důkazů.
Lidé volí peněženkami.
Kdyby kupní síla jejich peněz utrpěla po roce 2008 ránu, přirozeně by hledali za domácí měnu náhradu (jiné měny, vzácné kovy či alternativní formy spoření).
To se však v rozvinutém světě dělo zřídkakdy.
Samozřejmě je pravda, že centrální banky v mnoha zemích dnes své inflační cíle podstřelují.
(Centrální bankéři obvykle definují ideální „teplotu“ ekonomiky jako roční inflaci ve výši kolem 2%.)
To je sice nepříjemné, ale není to žádná katastrofa, zvláště když je pokles cen částečně důsledkem nabídkového – nikoliv poptávkového – šoku v podobě velmi nízkých cen ropy.
Tento šok prospívá spotřebitelům a neohrožuje cenovou stabilitu, přinejmenším v zemích, které jsou čistými dovozci ropy.
Zamysleme se nad tímto scénářem: firma plánuje zvýšit tržby o 2%, avšak ve dvou po sobě jdoucích letech se jí podaří dosáhnout pouze jednoprocentního růstu.
Pokládali byste tuto firmu za neúspěšnou?
Sotva.
Plánované a skutečné zisky a obraty soukromých společností se koneckonců mohou snadno lišit o 10 i více procent.
Většina firem přitom působí v jednodušším prostředí s menším počtem proměnných než centrální banky.
Jak tedy může někdo čekat, že centrální banky budou vždy plnit přesně vymezené inflační cíle, bez ohledu na ekonomické poměry?
Tím samozřejmě nechci říci, že by centrální banky neměly tvrdě pracovat na tom, aby se ke svým cílům dostaly blíže.
To by jistě měly.
Navíc by rozhodně neměly dopustit destabilizaci inflačních očekávání.
Když však lidé soudí centrální banky, musí si zachovat správný smysl pro proporce.
A opravdu je zapotřebí, aby přestali říkat věci, které nejsou pravdivé – například že politický arzenál centrálních bank je nejen vyčerpatelný, ale také téměř vyčerpaný.
Tvůrci měnové politiky mají k dispozici spoustu zbraní a nekonečné zásoby střeliva.
Tyto zbraně mají různé ráže a různé stupně účinnosti v různých dobách.
Ne každá zbraň je vhodná pro každou příležitost či každou ekonomiku.
Schopnost centrálních bank vytvářet a ničit peníze je ovšem teoreticky neomezená.
Centrální bankéři by měli říct „dost“ neznalé kritice, jíž musí čelit.
Nikdo z našich kritiků nedokáže jasně či věrohodně vysvětlit, proč je cenová stabilita nesprávný cíl, o které klíčové cíle by centrální banky měly raději usilovat nebo co jsme po roce 2008 mohli udělat radikálně jinak.
Důvod je prostý: přístup, který centrální banky rozvinutých zemí po krizi zvolily, byl správný.
Dokonce vytáhl naše ekonomiky od okraje propasti.
Rádo se stalo.
Zbankrotovaná optika centrálního bankovnictví
LOS ANGELES – Bývalý ministr financí USA Lawrence H.
Summers a Anna Stansburyová nedávno vyjádřili pochybnost nad budoucností centrálního bankovnictví a nadnesli, že převládající rámec měnové politiky je naléhavě nutné přehodnotit.
Souhlasím.
K revizi uvažování „staré keynesiánské ekonomie“ vyzývám už víc než deset let, od článku, který jsem uveřejnil roku 2006, tedy dva roky předtím, než kladení otázek ohledně způsobu uvažování o makroekonomické teorii začalo být vlivem Velké recese v módě.
Je mi povzbuzením, že náhled a suma výzkumu, které jsem vypracoval, si dál získávají podporu veřejnosti.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Mnozí se v současné éře nízkých – a v některých případech záporných – úrokových sazeb začínají obávat, že Evropské centrální bance a Federálnímu rezervnímu systému USA „dochází munice“.
Když už je měnověpolitická sazba centrální banky nízká, nelze ji v případě krize dál o mnoho snížit.
Dalo by se tedy tvrdit, že teď, dokud je nízká nezaměstnanost, by Fed měl sazby zvyšovat, aby si vytvořil dostatečný prostor pro osekávání úrokových sazeb v budoucnu, kdy může být nezaměstnanost vysoká.
Přesto zvyšovat úrokové sazby postrádá smysl, pokud by takový postup mohl vyvolat recesi.
Otázkou tedy je, zda existuje způsob jak doplnit soudek s prachem, aniž by došlo k výbuchu.
Když Fed nebo ECB zvýší sazby, nová keynesiánská ekonomická teorie předpovídá, že takový vzestup nakonec povede k poklesu inflace a že cestu z bodu A do bodu B bude nevyhnutelně provázet vyšší nezaměstnanost.
Můj vlastní výzkum ale naznačuje, že nová keynesiánská ekonomická teorie se mýlí.
Vždyť kdyby Fed pomalu zvyšoval krátkodobou sazbu a akciové trhy podpořil zárukou, že bude kupovat široce založený burzovně obchodovaný fond za pevnou cenu, není důvod, proč by zvýšení sazeb mělo zapříčinit vyšší nezaměstnanost.
Podle zmíněné teorie má nižší úroková sazba vést k vyšším investičním výdajům, čímž rozproudí agregátní poptávku a sníží nezaměstnanost.
Nižší nezaměstnanost pak má vyvíjet tlak na růst mezd, což se nakonec promítne do vyšších cen (inflace) prostřednictvím mechanismu obchodní marže.
Právě tehdy centrální banka otočí svůj přístup a začne zvyšovat úrokové sazby.
Celý tento příběh ale závisí na předpokladu, že existuje jedinečná přirozená míra nezaměstnanosti – tedy „míra nezaměstnanosti neurychlující inflaci“ (NAIRU) –, při níž se tempo růstu cen nezvyšuje ani neklesá.
Noví keynesiánci sice přiznávají, že se NAIRU může v průběhu času měnit, ale nedokážou předvídat, jak se bude chovat.
Centrální bankéři naopak provádějí interní výpočty NAIRU a ty pak vnášejí do rozhodování o měnověpolitické sazbě.
Když je míra nezaměstnanosti pod odhadem současné NAIRU a inflace se stále neprojevuje, věc si jednoduše uzavřou tak, že se NAIRU musela snížit.
To není věda; to je víra.
Ve své knize Prosperity for All k této dnešní obdobě věštění z čajových lístků nabízím alternativu.
Moje teorie uznává, že míra neurychlující inflaci odpovídá jakékoli míře nezaměstnanosti.
Tento názor původně vznesl samotný John Maynard Keynes v Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz a ekonomové, kteří na něj navazovali, jej po desetiletí zdůrazňovali.
Ve svém výzkumu dokládám, že tento postkeynesiánský názor lze uvést do souladu s konvenční mikroekonomickou teorií za pomoci „nové“ teorie hledání na trhu práce.
Standardní teoretický náhled je plně založen na Phillipsově křivce, která stojí na přímé přetlačované mezi inflací a nezaměstnaností.
Právě toto prizma určuje, jaký výzkum má přístup do předních ekonomických žurnálů a jaké diskuse probíhají na jednáních o politikách centrálních bank po celém světě.
Právě toto prizma formuje způsob, jímž všichni od novinářů přes akademiky po širší veřejnost interpretují měnověpolitická rozhodnutí.
Je to ale zavádějící optika, jíž se musíme zbavit, chceme-li zlepšit to, jak spravujeme moderní tržní ekonomiky.
Nestačí ale za tím účelem kritizovat Phillipsovu křivku.
Pokud je teorie chybná, je nezbytné nahradit ji něčím lepším a něčím jiným než návratem ke keynesiánství 50. let, jak dnešní kritici neoklasicistní makroekonomické teorie patrně navrhují.
Podle Summerse a Stansburyové by vláda měla „prosazovat poptávku skrze fiskální politiky a další prostředky“ (mé zdůraznění).
Souhlasím sice, že až Evropa nebo USA vstoupí do další recese, měnová politika bude bezmocná, ale nejsem přesvědčen, že správnou reakcí jsou vládní výdaje.
Můj vlastní výzkum předkládá empirické důkazy, že příčinou recesí jsou krachy na trzích aktiv.
Je tudíž lepší stabilizovat ceny aktiv než stavět mosty do vzduchoprázdna.
Moderní tržně založené společnosti osvobodily z žalostné bídy víc lidských bytostí než kterákoli jiná známá forma ekonomické organizace. „Kapitalismus“ však není nějaká monolitická struktura existující v protikladu k „socialismu“.
Existuje kontinuum alternativních ekonomických uspořádání, s laissez-faire na jednom pólu a centrálním plánováním na druhém.
Naším cílem by mělo být vytvořit instituce, které maximálně využijí výhod trhu jako mechanismu pro koordinaci informací a zároveň zajistí koleje, po nichž trh jede.
Nebezpečná iluze cenové stability
BASILEJ – Obezřetné prosazování kladné, ale nízké inflace ze strany předních centrálních bank se stalo nebezpečnou iluzí.
Nebezpečné je proto, že politiky potřebné k dosažení cíle mohou mít nežádoucí vedlejší účinky; a klamné proto, že dnes v prvé řadě neexistuje dobrý důvod usilovat o dosažení tohoto cíle.
Když v 70. letech inflace ve vyspělých ekonomikách strmě rostla, centrální banky se jí správně postavily na odpor.
Centrální bankéři si z této bitvy odnesli ponaučení, že nízká inflace je nezbytnou podmínkou udržitelného růstu.
Nenápadně a postupem času se ale tato lekce přetavila ve víru, že nízká inflace je rovněž dostačující podmínkou udržitelného růstu.
Tuto změnu snad způsobily příznivé hospodářské podmínky, které provázely období dezinflace od konce 80. let do roku 2007, často označované jako „Velké zklidnění“.
Pro centrální bankéře bylo konejšivé věřit, že řízením poptávky snížili inflaci a že jejich politiky mají na ekonomiku řadu prospěšných vedlejších účinků.
Ostatně právě tímto poptávkově orientovaným vyprávěním už na počátku zdůvodnili drahé peníze.
Pak se ale svět změnil.
Od konce 80. let nízkou inflaci vyvolávaly především pozitivní šoky na straně nabídky – například rozšíření pracovních sil díky silným ročníkům a zapojení mnoha rozvíjejících se zemí do celosvětové obchodní soustavy.
Tyto síly upevnily růst a zároveň snížily inflaci.
Měnová politika přitom ani zdaleka nepotlačovala poptávku a obecně se zaměřovala na předcházení poklesu inflace pod cíl.
To vyústilo, jak dnes už víme, v období uvolněných měnových podmínek, které společně s finanční deregulací a rozvojem techniky zadělalo na finanční krizi roku 2007 a následnou recesi.
Zásadní analytickou chybou tehdy byla – a dodnes je – neschopnost rozlišovat mezi alternativními prameny dezinflace.
Konec Velkého zklidnění měl tvůrce politik zbavit víry, že nízká inflace zaručuje budoucí ekonomickou stabilitu.
Vždyť pravdou je už nějakou dobu opak.
Poté, co centrální banky sázky na inflační cíle ještě zvýšily, musely se opřít o nebývalou škálu nástrojů neprověřených politik, aby svých cílů dosáhly.
Mnoho centrálních bankéřů dnes například doporučuje používání „makroprudenčních“ nástrojů k řízení systémových rizik v ekonomice – která jim opět umožňují zachovat úrokové sazby „delší dobu níž“.
Problém s tímto přístupem tkví v tom, že existuje nanejvýš málo empirických důkazů, že takové politiky budou fungovat, jak je zamýšleno.
Někdy se centrální bankéři snaží své současné politiky zdůvodnit spíš zdůrazněním tíživých nákladů i jen mírné deflace než vychvalováním přínosů nízké inflace.
Jenže ač existuje hojně důkazů o tom, že vysoká inflace je nákladnější než nízká inflace, je těžké najít podobné důkazy o tom, že je až tak nákladná mírná deflace.
Ve skutečnosti se široce rozšířený předpoklad, že spotřebitelé a firemní investoři budou extrapolovat minulé poklesy cen a v důsledku deflace odloží nákupy, neopírá v podstatě o žádný empirický důkaz.
Nedávné reakce spotřebitelů na poklesy odvětvových cen v různých zemích, v neposlední řadě v Japonsku, naznačují pravý opak.
Pravda, ve smyslu aritmetiky deflace zvyšuje reálnou (inflačně očištěnou) zátěž dluhové služby.
Jsou-li však výše zadlužení na tíživé hladině v důsledku měnových politik laciných peněz, vůbec není samozřejmé, že řešením problému jsou další laciné peníze.
Fixace centrálních bank na kladnou, ale nízkou inflaci je za aktuálně převažujících podmínek také čím dál nebezpečnější.
Globální míra zadluženosti se od nástupu finanční krize strmě zvýšila, zatímco marže tradičních věřitelů jsou vyždímané, což vyvolává otázky nad jejich celkovým zdravotním stavem.
Nadto vzhledem k dalšímu přesouvání půjček do „stínu“, je vážně narušeno určování cen na finančních trzích, až se dnes řada aktiv zdá nadhodnocená.
Toto dění představuje hrozbu nejen pro finanční stabilitu, ale i pro fungování reálné ekonomiky.
Navíc lze obhájit tvrzení, že k nečekaně silným dezinflačním silám v posledních letech přispívají samotné laciné peníze.
Vlivem uvolněného financování a regulatorní trpělivosti narůstá agregátní nabídka, neboť se roztrhl pytel s předluženými společnostmi.
Současně agregátní poptávku omezuje dluhový protivítr – další důsledek uvolněných měnových poměrů.
Vzhledem k těmto okolnostem se další trvání na měnovém uvolňování zdá obzvlášť nerozumné.
Na obzoru je tolik možných rizik, že by centrální bankéři měli alespoň uvažovat o přehodnocení stěžejních předpokladů, o něž se jejich politiky opírají.
Co by tedy tvůrci politik měli dělat?
V bezprostřední budoucnosti musí vlády přestat tolik spoléhat na to, že udržitelný růst oživí politiky centrálních bank.
Namísto posedlosti inflačními cíli by si tvůrci politik měli (opožděně) začít klást otázku, jaká praktická opatření mohou uskutečnit s cílem předejít propuknutí další krize.
Neméně důležité je, že se musí ujistit, že udělali vše, co mohou, aby se připravili i na takovou eventualitu, pro případ, že by se jejich preventivní opatření ukázala jako nedostatečná.
Při pohledu ještě dál do budoucna, kdy se vrátí určité zdání „normálnosti“, by se centrální banky neměly zaměřovat tolik na dosahování krátkodobých inflačních cílů, ale spíš usilovat o předcházení úvěrovým cyklům „vzestup-pád“.
Na rozdíl od mírných odchylek od inflačních cílů, ba dokonce od mírné deflace, jsou právě tyto výkyvy skutečně nákladné.
Problém se „zelenou“ měnovou politikou
FRANKFURT – Jak ukazuje alarmující nová zpráva Organizace spojených národů, klimatické změny pravděpodobně představují největší problém naší doby.
Měly by se však touto otázkou znepokojovat i centrální banky?
A pokud ano, co by s ní měly dělat?
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Zástupci centrálních bank, kteří se rozhodnou, že budou přednášet projevy o klimatických změnách, nemohou popřít rozsah a hloubku problému; riskovali by tím vlastní důvěryhodnost.
Totéž však platí v případě, kdy centrální bankéři cítí povinnost diskutovat o distribuci příjmů a bohatství, stoupající míře zločinnosti nebo kterémkoliv jiném mediálně zajímavém tématu.
Čím více se komunikační strategie centrálních bank zaměřuje na snahu být v očích veřejnosti „populární“, tím větší je pokušení vyjadřovat se k tématům stojícím mimo jejich hlavní sféru zájmů.
Vedle komunikace s veřejností je samozřejmě také otázkou, zda by se centrální banky měly snažit zohledňovat při utváření měnové politiky klimatické faktory.
Je zjevné, že klimatické změny a vládní politické přístupy, které na ně reagují, mohou mít silné dopady na hospodářský rozvoj.
Tyto dopady se odrážejí v řadě různých proměnných – v růstu, inflaci, úrovni zaměstnanosti –, které potažmo ovlivní prognózy centrálních bank a rozhodování o měnové politice.
Podobně i přírodní katastrofy a další ekologické jevy – aktuální či potenciální – mohou představovat skrytá rizika pro celé kategorie finančních aktiv.
Regulátoři a dohlížitelé pověření hodnocením rizik a s nimi spojených kapitálových potřeb musí tento environmentální rozměr zohledňovat.
Vysoká nejistota pramenící z těchto rizik znamená přinejmenším obrovský problém pro hodnocení stability finanční soustavy a souvisejících makroobezřetnostních opatření.
A tyto rizikové faktory jsou také stále relevantnější pro rozhodování o měnové politice, například o otázce, kdy by centrální banky měly nakoupit dluhopisy nebo (v některých případech) vlastnické podíly.
Sílící veřejná poptávka po tom, aby centrální banky aktivněji přispívaly k boji proti klimatickým změnám, však vede k odlišnému rozměru.
Teoreticky by centrální banky mohly zavést preferenční úrokové sazby na „zelené“ aktivity – čímž by vyšroubovaly ceny „zelených dluhopisů“ – a současně zaujmout negativnější postoj vůči škodlivým aktivům, která jsou například navázaná na fosilní paliva.
Vyhodnocování, zda a do jaké míry je určité aktivum ekologicky škodlivé či prospěšné, by však bylo mimořádně komplikované.
Odhlédneme-li od těchto techničtějších záležitostí, přetrvává obecnější otázka: Měly by centrální banky převzít zodpovědnost za implementaci politik boje proti klimatickým změnám?
Řada význačných centrálních bankéřů už se nechala slyšet, že ano.
A současné návrhy na rozšíření mandátu centrálních bank přicházejí v atmosféře sílících obav z distribuce příjmů a dalších problémů, které jen okrajově souvisejí s měnovou politikou.
Člověku se vybavuje ironická poznámka slavného ekonoma chicagské školy Jacoba Vinera. „Kdybyste se mě zeptali, jaké jsou deklarované cíle většiny centrálních bankéřů,“ napsal Viner v roce 1964, „na základě toho, co jsem je samotné slyšel říkat, bych odpověděl, že kdyby se měli objevit před komisí…, pak by buď vyjmenovali celou paletu cílů včetně cudnosti, mateřství a čehokoliv hezkého a dobrého, co by je právě napadlo, anebo by trvali na tom, že centrální banky nemají dost pravomocí k tomu, aby efektivně plnily jakýkoliv konkrétní důležitý cíl.“
Poté, co centrální banky sehrály rozhodující roli a zabránily tomu, aby svět upadl do další deprese ve stylu 30. let, jsou po finanční krizi z roku 2008 vyzdvihovány coby zachránkyně světa.
Oslovení „maestro“, které bývalo vyhrazeno pouze někdejšímu šéfovi amerického Federálního rezervního systému Alanu Greenspanovi, se rozšířilo na celý obor.
Není divu, že když se centrální bankéři ocitli na vrcholu reputace, mnoho lidí by si přálo, aby výrazně přispěli také k boji proti klimatickým změnám.
Centrální bankéři by však nikdy neměli zapomínat, proč byli jmenováni: totiž aby udržovali cenovou stabilitu a v některých případech podporovali vysokou míru zaměstnanosti.
Centrální bankéři nejsou všemohoucí a neměl by se v nich pěstovat pocit, že tomu tak je.
Boj proti klimatickým změnám je především zodpovědností vlád a zákonodárných sborů, které jsou vystaveny riziku volební porážky.
Klimatická politika, jež bude mít dopad na sociální a ekonomické uspořádání celé společnosti, náleží do rukou těch, kdo se přímo zodpovídají voličům.
Centrální bankéři, kteří by přijali zodpovědnost za boj proti klimatickým změnám, by se chovali domýšlivě a mohli by snadno podkopat právě tu nezávislost, na kterou se jejich instituce spoléhají.
Centrální banky nejsou nezávislé kvůli tomu, aby si mohly rozšiřovat mandát.
A tam, kde ekologické otázky figurují mezi jejich druhotnými cíli, by centrální banky měly varovat před přehnanými očekáváními, pokud jde o jejich příspěvek.
Přijmou-li veřejně zodpovědnost nad rámec svých omezených možností v tomto oboru, pak to zákonitě povede ke zklamání a podkopá to jejich pověst.
Žádná „zelená“ měnová politika nemůže existovat.
Politické téma, které je na hony vzdálené řádnému mandátu centrálních bank, nemůže být do jejich agendy uměle vneseno a veškeré snahy to učinit zákonitě skončí více či méně špatně.
Zlomový okamžik pro centrální banky
CURYCH – Americký ekonom Barry Eichengreen zabývající se hospodářskými dějinami zdůraznil ve své ceněné studiiZlaté okovy, věnované krachu zlatého standardu v meziválečném období, že zachování systému znemožnily důležité politické a společenské změny, zejména rozšíření volebního práva.
Elektoráty už nebyly ochotné snášet fiskální přísnost, jestliže ji lpění na zlatém standardu vyžadovalo.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
V nové politické realitě byl přetrvávající režim měnové politiky rozmetán.
Některé země, například Spojené státy a Velká Británie, se nové skutečnosti rychle přizpůsobily a jejich ekonomikám se dařilo.
Jiné, třeba Francie a Švýcarsko, reagovaly pomalu a pocítily důsledky.
Dnes se centrální banky blíží do situace nových „zlatých okovů“.
Globální finanční krize, změna klimatu a pandemie COVID-19 během doby o málo přesahující deset let přetvořily prostředí, v němž působí – a veřejné mínění není na jejich straně.
Obzvlášť zřetelné jsou dvě změny nálad.
Zaprvé, ve veřejnosti existuje široká shoda, že globální oteplování je reálné a že poškozování životního prostředí je vážná hrozba.
Mnozí jsou přesvědčeni, že vlády – včetně centrálních bank – musí pro zvládnutí těchto problémů udělat vše.
Zadruhé, reakce centrálních bank na finanční krizi a pandemii vyvolaly obří vzestupy nerovnosti bohatství.
Snížením měnověpolitických sazeb na nulu či ještě níž a nákupy rozsáhlých objemů státních dluhopisů centrální banky tlačí dolů úrokové sazby podél výnosové křivky na bezprecedentně nízké úrovně.
V některých zemích, zejména v Německu, výnosy u všech splatností státního dluhu klesly pod nulu.
Přestože tato opatření měla zásadní význam pro zoufale potřebné vzpružení ekonomiky, dosáhla jej zvýšením cen prakticky všech aktiv, včetně akcií, dluhopisů a obytných nemovitostí.
Právě tak měnová politika funguje.
Značná část veřejnosti ale považuje za hrubě nespravedlivé, že zatímco mnohé v důsledku těchto dvou krizí sužuje nezaměstnanost a ekonomické těžkosti, vlastníci aktiv si připisují nadměrné přínosy.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Někteří tvůrci měnových politik se nechali slyšet, že jim mandát nedává mnoho důvodů k řešení nerovnosti ani environmentálních hrozeb, bez ohledu na posuny v náladách veřejnosti.
Nadto podle nich platí, že tak jako tak nelze tyto problémy účinně řešit pomocí nástrojů, které mají k dispozici.
V těchto argumentech je nesporně kus pravdy, ale mnohým připadá, že nejsou nápadité ani přesvědčivé.
Do čela snah vypořádat se s novou realitou se postavila prezidentka Evropské centrální banky Christine Lagardeová.
Prosazuje zahrnutí změny klimatu do strategické revize měnověpolitického rámce ECB.
Tato revize může dospět k závěru, že by ECB měla brát ohledy na životní prostředí, když se rozhoduje, která aktiva přijme jako zástavu za své měnové operace a jak by je měla hodnotit.
Evropští regulátoři bank pak možná u „zelených“ aktiv sníží kapitálové náklady, anebo je u „hnědých“ zvýší, na základě toho, že současná regulace podceňuje rizikovost ekologicky nepříznivých aktiv.
Celkově, zdá se, mají centrální banky a finanční regulatorní orgány několik způsobů jak environmentální ohledy do svých politických rámců zahrnout, když si to budou přát.
Jelikož je na ECB vznesen požadavek „podporovat obecné hospodářské politiky v Unii,“ mezi něž zmírňování změny klimatu patří, patrně by se v tomto ohledu opírala o pevné právní východisko.
Důležité je, že centrální banky přijímají, že mohou prosazovat ozeleňování ekonomiky, aniž by ztratily ze zřetele své prvořadé cíle v oblasti měnové politiky a finanční stability.
Federální rezervní systém USA nedávno toto směřování popohnal, když se stal první velkou centrální bankou, která do svého politického rámce zahrnula zohledňování nerovnosti.
Při ohlašování výsledku revize strategie měnové politiky předseda Fedu Jerome Powell minulý měsíc zdůraznil, že než udeřil COVID-19, napjaté trhy práce prospívaly i americkým černošským a hispánským komunitám.
Dále Powell uvedl, že Fed bude při určování politiky hledět pouze na pokles zaměstnanosti od její nejvyšší úrovně a bude se méně znepokojovat situacemi, kdy zaměstnanost překročí odhady své nejvyšší udržitelné hladiny.
To odráží čím dál rozšířenější názor, že velice nízké míry nezaměstnanosti zřídka vyvolají inflaci a ohromně prospívají domácnostem s nízkými a nevysokými příjmy.
Za situace, kdy si ECB dělá starosti o environmentální rizika a Fed o vyhlídky menšin na trhu práce, je zjevné, že ve světě centrálních bank se mění časy.
V jejich stopách půjdou další tvůrci měnových politik a ti, kdo této nutnosti neporozumí nebo zareagují pomalu, utrpí v důsledku újmu na své reputaci.
Dnešní centrální bankéři by měli dbát rady posledního prezidenta Sovětského svazu, Michaila Gorbačova.
Když se Gorbačov v říjnu 1989 setkal v Berlíně s východoněmeckými komunistickými předáky, varoval je, že toho, kdo jedná příliš pozdě, vytrestá život.
Měsíc nato jeho hostitele i s jejich režimem smetly dějiny.
Prohrávají centrální banky svou velkou sázku?
CURYCH – Centrální banky uzavřely v posledních letech velkou sázku.
Vsadily na to, že dlouhé používání nekonvenčních a experimentálních kroků bude představovat účinný most vedoucí k rozsáhlejším opatřením, která vygenerují vysoký inkluzivní růst a minimalizují riziko finanční nestability.
Centrální banky však opakovaně musely své úsilí zdvojnásobovat a přitom si stále více uvědomovaly rostoucí rizika pro jejich důvěryhodnost, efektivitu a politickou autonomii.
Centrální bankéři se teď paradoxně mohou dočkat reakce od jiných institucí určujících hospodářskou politiku, které jim nejen nepomohou vrátit činnost do normálu, ale ještě jim jejich úkol výrazně ztíží.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Začněme americkým Federálním rezervním systémem, nejmocnější centrální bankou světa, jejíž kroky výrazně ovlivňují chod jiných centrálních bank.
Když se Fedu po roce 2008 podařilo stabilizovat dysfunkční finanční soustavu, která hrozila uvrhnout svět do mnohaleté deprese, doufal, že už v létě 2010 začne normalizovat svůj postoj k hospodářské politice.
Stále výraznější polarizace Kongresu, jejímž příkladem byl vzestup Tea Party, však zabránila nezbytnému návratu k fiskální politice a strukturálním reformám.
Místo toho se Fed uchýlil k používání experimentálních opatření, aby získal čas pro americkou ekonomiku, než začne být politické prostředí příznivější k prorůstovým politikám.
Úrokové sazby se srazily k nule, Fed rozšiřoval své nekomerční angažmá na finančních trzích a nakupoval rekordní objem dluhopisů prostřednictvím programů kvantitativního uvolňování (QE).
Tento obrat v politice se v očích většiny centrálních bankéřů zrodil z nutnosti, nikoliv z vlastního rozhodnutí.
A zdaleka nebyl dokonalý.
Fed věděl, že není v jeho moci podpořit skutečné hospodářské zotavení přímo prostřednictvím fiskální politiky, zmírňovat strukturální překážky inkluzivnímu růstu ani bezprostředně zvyšovat produktivitu.
Tyto věci byly hájemstvím jiných aktérů, kteří postrádali politickou autonomii Fedu, a neschopnost hluboce rozpolceného Kongresu schválit tato expanzivní opatření je proto odsunulo na vedlejší kolej.
(Neshody posléze vedly ke třem „shutdowns“, výpadkům v chodu americké státní správy.)
Tváří v tvář této nešťastné realitě se Fed snažil podporovat růst nepřímými, experimentálními způsoby.
Injekcemi likvidity na mnoho způsobů však vyšrouboval ceny finančních aktiv vysoko nad úroveň, kterou by opodstatňovaly základní ekonomické ukazatele.
Fed doufal, že se pak určité segmenty populace (držitelé aktiv) budou cítit bohatší, což je podnítí k tomu, aby více utráceli a motivovali firmy k vyšším investicím.
Tyto „efekty bohatství“ a „živočišné instinkty“ se však ukázaly jako docela chabé.
Fed proto cítil nutnost v těchto krocích pokračovat, což vedlo k řadě nezamýšlených důsledků a k rizikům vedlejších ztrát, jež jsem podrobně rozebral v knize The Only Game in Town.
Evropská centrální banka – z hlediska systémového významu druhá hned za Fedem – se ubírala po podobné dráze, ovšem s ještě nekonvenčnější měnovou politikou včetně záporných úrokových sazeb (tedy se zpoplatňováním střadatelů namísto vypůjčovatelů).
Dopad na růst je i v tomto případě dosti tlumený, přičemž náklady a rizika spojená s takovými opatřeními se vrší.
Obě centrální banky – a zejména ECB pod odcházejícím prezidentem Mariem Draghim – zdůrazňují význam včasného návratu k obecnějším prorůstovým opatřením.
Jejich výzvy však nedopadají na úrodnou půdu.
Fed ani ECB dnes neočekávají, že jejich roli v dohledné době převezmou jiní strůjci hospodářské politiky.
Místo toho mají obě instituce napilno s přípravou dalšího kola stimulů, které budou obnášet ještě větší politická rizika.
Existují i další hrozby, z nichž centrální bankéře už dnes bolí hlava.
Vleklý proces brexitu brání v dlouhodobější strategii Bank of England a krátkodobý dopad faktu, že vlády zemí z celého světa dnes stále více používají obchodní cla jako zbraň, zase komplikuje strategii Fedu i ECB.
Některé prorůstové politiky, o nichž se v současné době diskutuje, by v případě, že nebudou správně navrženy, mohly zvýšit riziko disruptivní finanční nestability, a tím ještě více zkomplikovat práci centrálních bankéřů.
Představa „lidového QE“ – tedy přímočařejšího přesunu financí od centrálních bank k populaci – si na obou stranách politického spektra získává stále větší pozornost.
Totéž platí o související „moderní měnové teorii“, která by výslovně podřídila centrální banky ministerstvům financí v době, kdy se stále většímu zájmu těší i koncept všeobecného základního příjmu a vyvstává potřeba přehodnotit proces určování mezd.
Někteří lidé na politické levici navíc zkoumají, do jaké míry by se vyhlídky na rychlejší a inkluzivnější růst mohly zvýšit návratem k vyššímu podílu státu na vlastnictví výrobních prostředků a k jeho větší kontrole nad hospodářskou činností.
A také se zdá, že populisté v evropských zemích s křehčí dluhovou dynamikou, mimo jiné v italské vládě, jeví ochotu znovu otestovat bdělost trhů tím, že budou pracovat s vyššími rozpočtovými schodky bez důrazu na vyvažující prorůstové iniciativy.
Takové návrhy jsou špičkou politického ledovce, který dále zvětšují obavy z dopadu technologií na pracovní místa, klimatické změny a demografické trendy, jakož i obavy z přehnané nerovnosti, marginalizace a odcizení občanů.
Tento vývoj jen podtrhuje, jak nová politická témata zasahují do tvorby hospodářské politiky a dál zvyšují nejistotu ekonomických vyhlídek.
A protože se aktivismus centrálních bank zintenzivňuje, bude se propast mezi cenami aktiv a základními souvisejícími ukazateli ekonomické a firemní kondice pravděpodobně ještě více prohlubovat.
Centrální banky sázejí na to, že jim spásu přinese větší aktivismus na straně jiných ekonomických hráčů.
V současné situaci se však musí potýkat se stále pravděpodobnějším scénářem, ve kterém prohrají všichni: buď se dostaví politická reakce, ale vyjde najevo, že hrozí nahlodat důvěryhodnost, efektivitu a politickou autonomii centrálních bank, nebo se nestane vůbec nic a centrální banky pak budou muset nést zátěž, která je už dnes přehnaně velká a přesahuje možnosti jejich nástrojů.
Centrální bankéři jako zkušení hazardní hráči mohou brzy zjistit, že ne všechny sázky se dlouhodoběji vyplatí.
Exilová univerzita v EU
BUDAPEŠŤ/VÍDEŇ – Patnáctého listopadu Středoevropská univerzita (CEU) oficiálně otevřela svůj nový kampus v rakouské Vídni, když ji předtím svévolně vystrnadili z Maďarska.
Kabinet maďarského premiéra Viktora Orbána tentýž den otevřel v Budapešti další velký stadion.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Vládou kontrolovaná maďarská média se podle očekávání zaměřila na druhou událost a ignorovala odchod CEU, čelní univerzity v zemi, pokud jde o evropské i globální hodnocení.
Také vedoucí představitelé Evropské unie však v den, kdy první „exilová univerzita“ v EU začala působit v hlavním městě sousedního členského státu, převážně mlčeli – a bylo to ohlušující a skličující mlčení.
Naopak vídeňský starosta Michael Ludwig zdůraznil význam této události. „Předloni jsme byli všichni svědky něčeho, co jsem pokládal za nemyslitelné a co by ve sjednocené Evropě nemělo mít místo,“ prohlásil. „Akademické instituci bylo sděleno, že už není v hlavním městě země vítána.“ Ludwigovy pocity však našly jinde v EU jen pramalou odezvu.
Jistě, téměř všichni klíčoví političtí aktéři EU vyjádřili v té či oné fázi solidaritu s CEU.
Prezident a rektor CEU Michael Ignatieff mohl v projevu v Evropském parlamentu v Bruselu v dubnu 2017 prohlásit: „Mám podporu ve Washingtonu.
Mám podporu v Berlíně, mám podporu v Budapešti, […] mám podporu v Mnichově.
Nyní je čas získat nějakou podporu v Bruselu.“
A Ignatieff skutečně jistou podporu získal, alespoň na počátku.
Evropská komise dala v prosinci 2017 Maďarsko k Evropskému soudnímu dvoru (ECJ) kvůli takzvanému „zákonu o CEU“, jehož účelem bylo podle zástupců univerzity vystrnadit tuto vzdělávací instituci ze země.
Jak v té době napsali v deníku Guardian: „Brusel stupňuje boj za ochranu demokratických hodnot ve střední Evropě.“
Evropská lidová strana (EPP), což je největší politické uskupení v Evropském parlamentu, pak v březnu 2019 pozastavila členství Orbánově straně Fidesz.
Je pravda, že příčinou tohoto rozhodnutí byla především dezinformační kampaň Fideszu vůči předsedovi komise Jean-Claudeu Junckerovi, spíše než útoky této strany na akademickou svobodu.
EPP však zároveň požádala, aby Orbánova vláda vyjasnila „nedořešené právní záležitosti týkající se Středoevropské univerzity“.
Nakonec ovšem maďarská vláda postavení CEU v právním systému země „nevyjasnila“.
Ještě horší je, že vypuzením univerzity vytvořil Orbán precedens pro obdobně smýšlející lídry EU.
Je výmluvné, že pět dní po otevření nového vídeňského kampusu CEU Maďarsko a Polsko vetovaly rezoluci EU, která navrhovala, aby komise vypracovala výroční zprávu o stavu vlády zákona v jednotlivých zemích EU.
Vypuzení CEU z Maďarska je odrazem dvou skutečností souvisejících s EU.
Za prvé platí, že navzdory katastrofálnímu pokusu britské Konzervativní strany získat zpět „suverenitu“ vůči EU prostřednictvím brexitu a navzdory porážce měkčích „suverenistických“ stran v květnových volbách do Evropského parlamentu vlády v Polsku a Maďarsku stále mávají populisticko-suverenistickou vlajkou.
Význam pro ně nemají ekonomické svobody, které komise a ECJ úzkostlivě brání, ale spíše svoboda vlád členských zemí EU porušovat svévolně pravidla bloku.
Ústrky CEU ze strany Orbánovy vlády ve skutečnosti představují jen jeden z mnoha jejích útoků na politická práva a svobody maďarských občanů.
Neschopnost unijních institucí zastavit Orbánův útok na nezávislost soudů, jakož i na akademickou svobodu a svobodu médií, tak odhaluje zásadní institucionální nevyváženost uvnitř bloku.
EU může členské státy postihovat za omezování ekonomických svobod a současně má větší pravomoc vymáhat finanční a hospodářskou politiku na národních vládách, než jakou vůči svým 50 státům disponuje federální vláda Spojených států amerických.
EU například může omezit volnost členských států činit demokratická rozhodnutí v národních rozpočtových otázkách a také může omezit právo na stávku.
Zároveň však má EU mnohem menší schopnost hájit neekonomická práva občanů.
Právní vědec Dimitry Kochenov tvrdí, že „demokracie“ EU je sice v právních textech vychvalována, ale „fakticky představuje dosti chatrnou fasádu něčeho jiného, když chrání trh před občany, místo aby tomu bylo naopak“.
Za druhé osud CEU spolu s dalším porušováním práv občanů maďarskou vládou ukazuje, že čelní evropští politici nemají dost vůle zastavit autokraty Orbánova typu.
Členům EPP se možná Orbán a jeho revitalizace chápání suverenity jako za sovětské éry příčí.
Jak ovšem uvedl R.
Daniel Kelemen z Rutgersovy univerzity, zisky z hlasů, které Orbán jejich koalici přinese, vysoce přesahují úbytek reputace, jenž může být s jeho podporou spojený.
Orbánova sveřepá obhajoba zákulisního vyjednávání mezi národními vládami coby převládajícího módu rozhodovacího procesu EU navíc slouží zájmům konzervativněji laděných sil uvnitř bloku.
Orbán se obává, že posun k federální Evropě včetně posílení legitimity a pravomocí Evropského parlamentu by mohl vést k výzvám, aby unie chránila širší paletu práv svých občanů, čímž by jeho režim přišel o možnost obrany na úrovni EU.
Pro evropské konzervativce, z nichž většina je sešikována v EPP, představuje jakýkoliv krok k politickému federalismu šikmou plochu vedoucí k „transferové unii“.
Obávají se, že členské státy EU, které už dnes sdílejí suverenitu v ekonomických otázkách, mohou být požádány, aby sdílely také rizika spojená s udržováním evropského trhu čítajícího 500 milionů lidí.
Orbánovy útoky na „Brusel“ jsou možná otravné, avšak jeho nevraživost vůči „Spojeným státům evropským“ pomáhá oživovat suverenistické zájmy a upevňovat převládající postoj evropských konzervativců.
Vynucený odchod CEU z Maďarska je smutnou a nebezpečnou epizodou.
Nezačne-li se EU stavět autokratům Orbánova typu a nezačne-li lépe chránit práva občanů, nebude to epizoda poslední.
Středoevropský boj za digitální svobodu
PRAHA – Před pětadvaceti lety, kdy padla Berlínská zeď a zvedla se železná opona, si obyvatelé střední Evropy zvolili kapitalismus před komunismem a demokracii před diktaturou.
Dnes však občané České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska – čtyř postkomunistických zemí v tomto regionu – podávají rozpačité výkony, pokud jde o podporu a ochranu svobody internetu.
Nedávná studie, kterou ve zmíněných čtyřech zemích provedly naše organizace, ukazuje, že všechny tyto země mohou – a měly by – hrát významnou roli při podpoře svobodného toku informací.
Mnohé je však zapotřebí zlepšit.
Česká republika má působivou bilanci v oblasti svobody projevu, omezování sledování a podpory transparentnosti, avšak Maďarsko perzekvuje bloggery a vydavatele vysokými pokutami a dalšími sankcemi.
Polsko a Slovensko se řadí někam mezi ně.
Všechny čtyři země by mohly mít z nového digitálního světa obrovský prospěch.
Každá z nich má nezbytné předpoklady pro existenci otevřených a živých onlinových komunit: obstojnou penetraci internetu a demokratické a pluralitní politické systémy. „Vysoká úroveň matematického vzdělání, nízké režijní náklady a globalizovaná a západně orientovaná mladá generace vytvářejí [v tomto regionu] opojný a úspěšný mix,“ uvedl nedávno deník Financial Times.
Na seznamu inovátorů ze střední a východní Evropy „New Europe 100“, který tento deník sestavuje, najdeme mnoho příkladů úspěšných internetových příběhů.
Figuruje na něm „maďarský lékař, který vytvořil webovou stránku s lékařskými radami, taženou sociálními médii, tým polských studentů, jenž zkonstruoval cenami ověnčeného robota schopného pracovat na Marsu, a slovenský vynálezce létajícího auta“.
Navzdory zkušenostem středoevropských zemí z období komunismu a navzdory vlně odporu, která se uvnitř jejich hranic zvedla kvůli Edwardu Snowdenovi a jeho odhalením internetového čmuchání, však jejich vlády nezaujaly silný postoj a nepřitáhly uzdu vlastním institucím.
Policie podá ročně tisíce žádostí o monitorování internetových aktivit a místní soudy jí téměř vždy vyhoví.
Uživatelé jsou o těchto žádostech málokdy informováni a jejich základ bývá často nejasný.
Zákony zajišťující svobodu na internetu se často ignorují nebo ohýbají.
Vedou se zuřivé debaty, zda by se měl obsah blokovat a jaká ochrana práv duševního vlastnictví se vztahuje na internetové publikace.
Byrokraté jen liknavě vyřizují žádosti o zpřístupnění informací na internetu a soudy se horlivě zabývají případy, které by se měly řešit výzvou ke stažení obsahu („notice and take down“), výslovně určenou pro internetové prostředí.
Ve všech čtyřech zemích je zoufale zapotřebí reformovat právní rámec, aby se vyjasnily hranice svobody projevu pro bloggery a novináře.
Legislativa se musí modernizovat tak, aby odrážela vývoj událostí v onlinovém světě a brala v úvahu obrovský posun v osobní komunikaci a doručování zpráv.
Na Slovensku se internetoví novináři netěší stejné právní ochraně jako novináři z tištěných médií.
Soudní rozhodnutí o internetovém obsahu upřednostňují politiky před tiskem.
V Polsku soudci vyžadují urychlené odstranění urážlivého internetového obsahu; pomluva zakládá důvod ke trestnímu stíhání.
Průhlednost je třeba zvýšit v celé střední Evropě.
Současná legislativa je natolik mlhavá, že umožňuje státním institucím odmítat žádosti podané podle zákona o svobodném přístupu k informacím a odvolávat se přitom na obchodní tajemství či ochranu soukromí.
Ze všech zemí v regionu si nejhůře vede Maďarsko.
Jeho pravicová vláda přijala v roce 2010 mediální zákon, který požaduje, aby se všechny zpravodajské organizace registrovaly u státu, a vymiňuje si, že veškeré příspěvky by měly být „vyvážené“ a „relevantní pro občany Maďarska“ a měly by „ctít lidskou důstojnost“.
Zákon také oslabil ochranu zdrojů novinářů.
Jeho porušení se postihuje pokutami, pozastavením činnosti nebo uzavřením redakce.
Evropská komise, Rada Evropy a skupiny střežící svobodu tisku tuto legislativu jednomyslně kritizují, avšak maďarská vláda ve svém potírání médií neustává.
Nový trestní zákon ponechává prostor pro zneužívání pravomocí, včetně možnosti filtrování internetového obsahu.
Loni na podzim se vláda pokusila zavést „daň z internetu“ ve výši 50 eurocentů za gigabyte, což je morální ekvivalent daně z přečtení knihy nebo rozhovoru s přítelem.
Poté, co se v Budapešti sešlo přes 100 000 protestujících, byl návrh stažen – alespoň prozatím.
Tyto postkomunistické země mají jedinečnou příležitost stát se globálními lídry v oblasti svobody internetu.
Na summitu Mezinárodní telekomunikační unie v Dubaji v prosinci 2012 sehrál Michał Boni, bývalý polský ministr správy a digitalizace, důležitou roli, když blokoval snahy o zavedení vládních kontrol používání internetu.
Polské ministerstvo zahraničí si však zatím nestanovilo svobodu internetu jako svou prioritu.
A na rozdíl například od České republiky Polsko stále nevstoupilo do Koalice za svobodu internetu.
Před dvěma desítkami let obyvatelé střední Evropy povstali a svrhli tajnůstkářské a autoritářské vlády.
Od té doby učinily postkomunistické země v regionu značný pokrok.
Zbývá však ještě mnoho tvrdé práce.
Postavit se do čela boje za svobodu internetu by byl dobrý začátek.
Rozhádaná středoevropská pravice
Zastavuje se východoevropské politické kyvadlo?
Od roku 1989 se ve střední Evropě toto kyvadlo po volbách střídavě naklánělo doprava a doleva.
Chystá se maďarský premiér, mladý a zručný Viktor Orbán, s tímto jevem skoncovat?
Nemilosrdný program vstřebání pravicových politických rivalů pomohl Orbánově straně FIDESZ narůst do skoro takových rozměrů, jaké mají jeho levicoví, socialističtí rivalové.
Vnitřní boje mezi socialisty navíc otupily jednu z jejich největsích politických výhod, totiž věcnou disciplínu a politickou profesionalitu, jež si s sebou přinesli z doby komunismu.
Orbánův zpola úspěsný pokus sjednotit pravici pod vlajkou FIDESZ je mezi rozvrácenými a rozhádanými pravicovými stranami střední a východní Evropy naprosto ojedinělý.
Od pádu komunismu trpí středopravicové strany v Česku, Maďarsku, Polsku a Slovensku rozpolceností a chybějící vizí.
I přesto, že se region vzpamatovává z dlouhých desítek let komunistického lajdáctví, pomohla roztřístěnost politické pravice levici, zastoupené v některých případech bývalými komunisty, regulérně vyhrát v demokratických volbách.
Některé problémy, jimž čelí pravice ve střední Evropě, se podobají problémům, jež musí řesit pravice vsude jinde v Evropě, kde sociálně demokratické strany vyvlastnily mnoho kdysi liberálních názorů, aby si získaly výhradní postavení uprostřed politického spektra.
Ve střední Evropě tento jev posiluje skutečnost, že vládnoucí strany musely bez ohledu na ideologické tendence privatizovat hospodářství a pod tlakem Evropské unie zavádět reformní opatření, jichž by se v klasickém západním systému ujala pravice.
Levicové strany v různých zemích střední Evropy byly v reformách nakonec opravdu úspěsnějsí, protože mají v tomto směru paradoxně větsí legitimitu.
Mnoho lidí totiž věří, že socialisté by neprivatizovali hospodářství nebo nesnížili sociální výdaje, kdyby tato opatření nebyla naprosto nezbytná.
Nejvážnějsím problémem středoevropské politické pravice je ovsem chybějící identita.
Ačkoli tamějsí politikové napravo od středu formálně přijímají tradiční ideologie, jako jsou liberalismus nebo konzervatismus, jejich voliči, pro které je západní politická filozofie cizí, skutečný význam těchto termínů ne vždy dokáží pochopit.
Značný počet voličů ve střední Evropě se označuje za ,,pravicové``, přitom ovsem roky komunistického paternalismu vytlačily politické těžistě regionu značně doleva.
Takže i když o sobě někdo prohlasuje, že je, řekněme, liberál, bude přesto současně s tím od vlády požadovat dotaci energií, vzdělání nebo bydlení.
V komunistických režimech byla ideologie nástrojem.
Stejně jako tehdy i dnes mnoho lidí formálně akceptuje ideologické nálepky, ale ztotožňuje se s nimi jen potud, pokud má pro ně věrnost určitému politickému proudu nějaké hmatatelné krátkodobé výhody.
Jedním z důsledků takového cynického přístupu k politickým ideologiím jsou ony prudké výkyvy voličských preferencí v zemích východní a střední Evropy.
Problém identity dále zhorsuje skutečnost, že větsina středoevropských národů, kde komunismus brzdil budování národní jednoty, dnes snadno propadá nacionalistickým sentimentům, jež pak někteří politikové rádi využívají.
Třebaže se tito politikové často hlásí k ,,pravici``, jejich pravá politika, kupříkladu politika bývalého slovenského premiéra Vladimíra Mečiara, je ve skutečnosti demagogická, populistická nebo autoritářská.
Situaci politické pravice ve vsech východoevropských zemích ovlivňují rovněž zkusenosti, jež mají své kořeny v dějinách a tradicích.
Politický vývoj Československa v posledních dvaceti letech komunistického režimu oddělil dnesní Česko a Slovensko od Maďarska i Polska.
Zatímco komunistické strany v Polsku a Maďarsku zažívaly vnitřní liberalizaci, která dovolovala relativně polooficiální zóny aktivit vně komunistické kontroly, Československo se po invazi vojsk Varsavské smlouvy v roce 1968 stalo strnulým neostalinistickým režimem.
Když se pak v roce 1989 komunistické režimy zhroutily, komunistické strany v Polsku i Maďarsku se přetransformovaly do důvěryhodných demokraticko-levicových stran, jež se staly obávaným a rovným protivníkem nově se rodících pravicových stran.
Z rigidní Komunistické strany Československa vsak žádná silná demokratická strana vzejít nemohla.
Díky absenci hodnověrné demokratické levicové strany stáli u kormidla čestí středopravicoví politikové a až do roku 1997 byli relativně jednotní.
Chybějící silná opozice vsak politickou pravici demoralizovala a ta se roztřístila do četných seskupení, která nedokáží nalézt společný jazyk.
Na Slovensku, kde se nacionalistické pocity staly po roce 1989 významným politickým faktorem, se politické spektrum dosud neseskupilo na tradiční pravolevé politické ose.
K hlavním politickým bitvám dochází mezi nacionalisticko-populistickými silami, jejichž názory byly vždy v jádru nedemokratické, a silami, které usilují o standardní demokracii.
Hrozba návratu Mečiara k moci sjednotila vsechny demokraty, levicové i pravicové, do jednoho tábora.
Ale i za této situace je politická pravice rozhádaná, což dává Mečiarovi prostor, aby se vrátil.
Pravice v Maďarsku utrpěla předevsím neshodami mezi konzervativními a populistickými silami na jedné straně a tradičními liberály, převážně z měst, na straně druhé.
Několik pravicových stran se nedokázalo dohodnout na tom, zda by se politická pravice měla řídit tradičními západními ideologiemi nebo zvlástní odrůdou maďarského nacionalistického konzervatismu a populismu.
I když dnesní vládnoucí koalice, sestávající z konzervativců a populistů, slaví úspěchy, na skutečné zúčtování maďarská pravice dosud čeká.
Polská pravice je asi nejtěžsí případ.
Kořeny jejích problémů sahají až do komunistické éry, kdy se odborové hnutí, které by za běžného stavu stálo na levé straně politické osy, stalo hlavním oponentem komunistického režimu.
Výsledkem je, že od pádu komunismu různé politické skupiny propojené s odborovým hnutím Solidarita usilují o to, stát se politickou pravicí, a pletou si tak termíny politického diskurzu.
Křesťanskodemokratické strany, spojené s katolickou církví, a liberálové jsou do jisté míry vytlačováni na okraj.
K naprostému zmatku pak přispívá existence relativně silných nacionalistických a populistických stran, jejichž voličskou základnou jsou početní polstí zemědělci.
A stejně jako v ostatních postkomunistických zemích má z této nejednotnosti užitek hlavně demokratická levice.
Pošetilá válka proti drogám ve střední Evropě
VARŠAVA – Letos v létě je to už dvě desetiletí, co se od Tallinnu v Pobaltí po Tiranu na Jadranu začala hroutit komunistická vláda, což bylo předzvěstí svobodných voleb, tržních reforem a rozšíření občanských svobod.
Od té doby země střední a východní Evropy ušly dalekou cestu.
Řada z nich vstoupila do Evropské unie.
Má vlast, Polsko, má stabilní ekonomiku a živá média.
Avšak co se týče humánního zacházení s uživateli drog, Polsko, tak jako mnohé další demokracie v našem regionu, zůstává vězet v minulosti.
Napříč někdejším sovětským blokem existuje znepokojivý trend řešit zneužívání drog zastaralými, konzervativními a přehnaně tvrdými přístupy.
Tak například Gdaňsk, rodiště hnutí Solidarita, nemá jediné centrum metadonové léčby.
Zájemci musí tři hodiny cestovat, aby dostali lék, který osvědčeně potlačuje touhu po návykové látce a snižuje újmu způsobenou užíváním drog.
A to ještě mají štěstí.
V Polsku je metadon dostupný pro pouhých 5 % uživatelů opiátů, oproti 40 % v Německu.
Místo aby se polská vláda zaměřila na léčbu, která funguje, rozhodla se učinit prioritou dlouhodobá odvykací centra umístěná na odlehlém venkově, která s medicínou založenou na důkazech nemají mnoho společného.
Polsko má také za to, že přechovávání i těch nejmenších množství drog je třeba kriminalizovat, jak dokládá skutečnost, že 60 % osob odsouzených v Polsku za držení drog tvoří kuřáci marihuany.
Řešit používání drog cestou kriminalizace a odvykacích center ovšem nikterak nepotlačuje poptávku a míru užívání drog se nedaří snižovat.
Kriminalizace vytlačuje uživatele do ilegality a tím přispívá k prohlubující se krizi péče o veřejné zdraví.
Tento přístup přetrvává napříč střední a východní Evropou, kde se vlády také kloní k věznění uživatelů drog.
V Maďarsku například trestní řád nabádá k dvouletému trestu odnětí svobody za držení drog pro vlastní spotřebu závislé osoby.
Na sousedním Slovensku je trest za držení drog pro vlastní spotřebu až tříletý, stejně jako v Polsku.
Tento přístup je nejen nehumánní, ale také ekonomicky neobhajitelný: lídry v těchto zemích by bylo dobré pobídnout, aby omezené prostředky orgánů vymáhání zákona, soudů a věznic nasměrovali k naléhavějším záležitostem.
Řečeno jednoduše, vlády už si zavíráním lidí za přečiny související s drogami nemohou dovolit odčerpávat cenný čas a peníze, které by jinde bylo možné využít lépe.
Mají-li si Polsko a jeho sousedé vytyčit novou cestu vpřed, musí se stát přinejmenším tři věci.
Zaprvé, alternativní a humánnější drogové politiky by tyto země měly hledat na Západě.
Zpráva, již nedávno zveřejnila britská Komise pro drogovou politiku, správně vyzývá k „chytřejší“ drogové politice, která se zaměří na řešení souvisejících násilností, nikoli na prosté zatýkání.
Úředníci ve střední a východní Evropě by měli věnovat pozornost nedávným prohlášením britského ministerstva vnitra, které se nechalo slyšet, že „minimalizace negativ (harm reduction) je oporou všech složek našeho přístupu k řešení této komplikované problematiky“.
Portugalsko nedávno zašlo ještě dál, když si odhlasovalo dekriminalizaci rekreačních drog, včetně heroinu a kokainu – což byl krok, který vedl k výraznému úbytku úmrtí ve spojitosti s drogami a k propadu počtu nových případů nákazy HIV.
Zadruhé, zákonodárci by měli naslouchat svým voličům: nedávné osvětové kampani předního polského deníku Gazeta Wyborcza se během pěti dnů podařilo shromáždit víc než 23 tisíc podpisů pod petici vyzývající ke změnám v současném drogovém zákoně.
Tyto změny, vypracované podle progresivních politik v Německu, by znamenaly konec trestů za držení malých množství drog pro vlastní spotřebu, přísnější tresty pro dealery a účinnější léčbu pro drogově závislé.
Jistým krokem vpřed je, že v polském parlamentu započne v září k navrženému drogovému zákonu debata.
Mladí lidé by do produktivního života neměli vstupovat s trestním rejstříkem popsaným kvůli držení drog pro vlastní spotřebu.
Konečně, na evropské úrovni by tvůrci politik EU mohli pomoci tím, že členské státy pobídnou, aby malá množství drog dekriminalizovaly.
Po uvolnění zdrojů vyhrazených na prosazování politik zaměřených proti uživatelům na nízké úrovni budou mít země lepší možnost vypořádat se s vážnými problémy na straně nabídky drog a zajistit lidem účinnější léčbu, kterou potřebují a zaslouží si.
Nesentimentální výchova střední Evropy
BUDAPEŠŤ – Tento měsíc si připomínáme 20. výročí opětovného pohřbu Imre Nagye, vůdce neúspěšného protisovětského povstání v Maďarsku roku 1956.
Přenos ostatků, uspořádaný maďarskou protikomunistickou opozicí u příležitosti 31. výročí jeho popravy, navštívilo přes 100 tisíc účastníků, což předznamenalo začátek konce sklerotického režimu země.
My Maďaři, a Středoevropané obecně, už jsme od oněch opojných dnů urazili dalekou cestu, ale uplynulých 20 let nám též zavdalo mnoho důvodů ke zpochybňování stezky, po níž jsme se vydali.
Maďarsko při pádu komunismu sehrálo zvláštní roli, když proces urychlilo otevřením hranic pro východoněmecké uprchlíky.
Demokratická transformace v Maďarsku ale vyžadovala opoziční strategii 80. let: jak ukázala sovětská invaze v roce 1956, revoluce nefunguje.
Neuspělo by ani vnitřní reformní úsilí, protože Sověti by na záchranu systému zakročili, jak učinili v roce 1968 v Československu.
Novou strategií namísto toho bylo otázku politické moci obejít.
Neútočili jsme na komunistickou vládu přímo, ale vytvářeli jsme ostrůvky svobody, vzájemně propojené společenské okruhy a sdružení, jež bylo možné spojit, jakmile nadešel čas, aby se změnil režim.
V Maďarsku existovalo několik mládežnických organizací, které o sobě navzájem věděly, takže politická obec, která se v zemi roku 1989 účastnila politických změn, byla organizována na tomto základě.
Na úspěch maďarské změny měla vliv i historie.
Revoluce roku 1956 byla skutečná, i s barikádami.
V žádné jiné středoevropské zemi komunisté nezakusili možnost na strádání a útlak, jež působili ostatním, doplatit vlastním životem.
Tato historická zkušenost prospívala reformnímu potenciálu.
Bylo také zapotřebí nové generace.
Ta se symbolicky objevila 16. června 1989, kdy jsem měl příležitost jménem mladé generace promluvit.
Celá generace cítila, že nadešel okamžik, kdy si Maďaři konečně budou moci určit vlastní budoucnost.
A jakou budoucnost si tedy určili?
Uplynulých 20 let lze rozdělit na tři etapy.
Nejprve bylo vytvořeno tržní hospodářství, zaveden právní řád a vybudovány demokratické instituce.
Dále jsme zažádali o přijetí do NATO a připravovali jsme se na členství v Evropské unii, se všemi institucionálními reformami, jež si tyto cíle vyžádaly.
Třetí fází bylo ekonomické dohánění a ta, na rozdíl od prvních dvou etap, nebyla v Maďarsku právě úspěšná a země dnes možná dokonce v pelotonu ztrácí.
Pro střední Evropu jako celek však posledních 20 let představovalo nejlepší dvě desetiletí od Vestfálského míru, přičemž Slovensko a Slovinsko dokonce vstoupily do eurozóny.
20. výročí pádu komunismu však zastiňuje světová finanční a hospodářská krize.
Dnes je navíc zjevné, že hlavními vítězi globalizace už nejsou Evropané ani Američané, nýbrž Asijci.
Světový trh se znovu rozděluje – nenásilně, protože území a trhy jsou oddělené, takže žádná mocnost neokupuje území jiné země.
Evropa si však musí uvědomit potřebu jasně rozlišovat mezi partnery, konkurenty a protivníky a formulovat důmyslnější a zřetelnější politiku obzvlášť vůči Rusku.
Například my Středoevropané jsme protivníci, neboť nepřijímáme ruskou politiku oživování „sfér zájmu“ a „bezpečnostních zón“.
Navíc po událostech posledních šesti měsíců už Středoevropané ke starým zemím, které představují mravní hodnoty západní civilizace, nemohou vzhlížet.
Krizi nezavinila smůla ani nedorozumění mezi profesionály, ale problémy charakteru, zejména ve Spojených státech a později v západní Evropě.
Peníze se rozkradly, ne pouze „špatně spravovaly“.
Investice nebyly špatné, ale nepřijatelně rizikové.
Krizi zapříčinily morální poměry mezi obchodními lídry a Středoevropany mezi těmito lídry nenajdete.
Střední Evropa se ocitá ve zcela nové situaci.
Opatření krizového řízení podnikaná v západním světě prakticky odřezávají naše země od trhu EU.
Za takové situace musí středoevropské země spolupracovat, bránit své zájmy a také svůj sen o společné Evropě.
Otázka pro evropskou elitu zní, zda věříme v dílo posledních 20 let, zda věříme ve sjednocený evropský trh a ve stále se rozšiřující Evropské společenství.
Pokud ne, pak se od evropského snu odvrátí nejprve ty největší a nejsilnější země a poté Středoevropané.
Ti z nás, kdo jsme přesvědčeni, že uplynulých 20 let mělo smysl a že jsme na správné cestě, stále v Maďarsku tvoří většinu.
Všichni v Evropě i ve světě potřebují sjednocenou, robustní Evropu.
Je-li naše víra dostatečně pevná, dokážeme tuto krizi přestát, aniž bychom zničili, co jsme společně vybudovali otevřením hranic, stržením Berlínské zdi, sjednocením Německa a dovršením našich demokratických transformací.
Jak zastavit budoucí hlavní příčinu úmrtí žen
ŽENEVA – Akt přivedení nového života na svět pro ženy historicky znamenal nasazení vlastního života s reálnou vyhlídkou smrti během porodu.
Ačkoliv se však v chudých zemích dělají obrovské pokroky při snižování počtu úmrtí rodiček, tyto úspěchy mohou přijít nazmar kvůli jedné rostoucí hrozbě pro ženské zdraví.
Počet úmrtí způsobených každoročně rakovinou děložního hrdla totiž může vůbec poprvé překonat celkový počet úmrtí žen v důsledku porodu.
Tento trend zčásti odráží úspěch snahy o snížení počtu úmrtí rodiček.
Od roku 1990 se počet žen umírajících v důsledku narození dítěte snížil téměř na polovinu, konkrétně na 289 000 ročně.
Během stejného období však počet úmrtí na rakovinu děložního hrdla vzrostl téměř o 40% na 266 000 případů ročně.
A přestože lepší úroveň péče dál snižuje úmrtnost matek, u úmrtí na rakovinu děložního hrdla se očekává další vzestup.
Do roku 2035 má toto onemocnění každoročně způsobit pomalou a bolestivou smrt 416 000 ženám – prakticky bez výjimky v rozvojových zemích (většinou v subsaharské Africe a jižní Asii).
Tragédie tkví v tom, že těmto úmrtím lze téměř zcela předejít.
Vakcíny proti lidskému papilomaviru (HPV) v kombinaci se screeningem a léčbou by mohly předejít drtivé většině případů rakoviny děložního hrdla.
Téměř 90% žen, které podlehnou tomuto typu rakoviny, však žije v rozvojových zemích, kde je screening pro mnohé z nich nedostupný a léčba ještě méně.
Jako bývalá doplňková tajemnice ministerstva zdraví a péče o rodinu v Indii, tedy v zemi s největším počtem úmrtí na rakovinu děložního hrdla na světě, jsem na vlastní oči viděla dopady tohoto onemocnění.
Obzvláště zničující však je, že tato choroba bere také naději.
Mimořádně náchylné k této nemoci jsou například ženy s HIV.
I když se přitom zlepšuje dostupnost kvalitnější léčby HIV, ženy přeživší HIV nakonec stejně zemřou na rakovinu děložního hrdla.
V roce 2010 se celkové celosvětové náklady spojené s rakovinou děložního hrdla odhadovaly na přibližně 2,7 miliardy dolarů ročně.
Očekává se, že pokud s tímto problémem něco neuděláme, do roku 2030 se tato částka zvýší na 4,7 miliardy.
Naštěstí jsou vakcíny stále dostupnější.
Bezpečné a účinné vakcíny proti HPV jsou na trhu už od roku 2006 a chrání proti typům HPV 16 a 18, které způsobují 70% všech případů rakoviny děložního hrdla.
Nově schvalované vakcíny poskytují ještě širší ochranu.
V bohatých zemích stojí vakcíny proti HPV často více než 100 dolarů za dávku.
Vakcinační aliance Gavi však spolupracuje s výrobci na snížení cen pro rozvojové země.
Nedávno jsme zajistili rekordně nízkou cenu vakcín proti HPV ve výši 4,50 dolaru za dávku, což otevřelo dveře k vakcinaci milionů nejchudších dívek ve 27 zemích světa.
Odhadujeme, že do roku 2020 pomůže aliance Gavi více než 30 milionům dívek z více než 40 rozvojových zemí získat vakcínu proti HPV.
Ekonomický přínos vakcín je značný.
Nastavení účinného screeningu a terapeutických služeb vyžaduje čas a značné investice.
A vzhledem k tomu, že i vysokopříjmové země mají problémy vypořádat se s náklady na léčbu rakoviny, je prevence jednoznačně mnohem efektivnější variantou.
Rakovina děložního hrdla navíc postihuje ženy během ekonomicky nejproduktivnějších let, kdy je jejich příspěvek společnosti a ekonomice nejvyšší.
Nejenže toto onemocnění maří životy, ale zároveň zbídačuje rodiny a podkopává hospodářský růst.
Loňské doporučení Strategické poradní skupiny expertů Světové zdravotnické organizace pro imunizaci slibuje další zvýšení nákladové efektivnosti vakcín tím, že bude vyžadovat jen dvě dávky vakcíny proti HPV namísto tří dávek, které se dosud pokládaly za nezbytné.
Nejenže se tím sníží celkové náklady na obstarávání a poskytování vakcín, ale zároveň se tím usnadní situace zdravotníkům a dívkám samotným.
Studie, kterou v červnu zveřejnily WHO a Londýnská škola hygieny a tropické medicíny, předpovídá, že vakcinace 58 milionů dívek ve 179 zemích by zabránila 690 000 případům rakoviny děložního hrdla a 420 000 úmrtím na toto onemocnění.
Stejná studie bohužel také zjistila, že ze 33 zemí, kde by vakcína proti HPV měla pravděpodobně největší efekt při prevenci rakoviny, jich 26 tuto vakcínu dosud nezavedlo.
Je třeba vykonat mnoho práce.
Měli bychom si gratulovat, že jsme od roku 1990 snížili úmrtnost matek téměř na polovinu.
Neustále však musíme mít pevně na zřeteli hrozbu rakoviny děložního hrdla.
Je nezbytné jednat hned a zajistit, aby každá dívka bez ohledu na místo bydliště měla zajištěný přístup k vakcínám HPV a také zdravou budoucnost bez rakoviny děložního hrdla.
Boj o hranici chudoby
WASHINGTON, DC – Jako univerzitní profesor a později hlavní ekonomický poradce indické vlády jsem byl dlouhou dobu spokojeným uživatelem dat Světové banky o globální chudobě, sledoval jsem trendy a analyzoval vzorce vývoje napříč zeměmi.
Zřídka jsem se pozastavil a přemýšlel, jak se tato čísla vypočítávají.
Pak jsem před třemi lety přišel jako hlavní ekonom do Světové banky.
Bylo to, jako by zákazníka, který si spokojeně objedná oběd v oblíbené restauraci, znenadání požádali, aby šel do kuchyně a pokrm si uvařil.
Působit v oblasti měření chudoby je pro Světovou banku nelehký úkol.
Pokud chudoby ubývá, kritici nás obviňují, že se chceme vychloubat úspěchem.
Pokud jí přibývá, říkají, že si zajišťujeme důvod pro další působení.
A pokud se nemění, vyslechneme si, že se snažíme vyhnout se těmto dvěma obviněním.
Na vědomí, že uslyšíte kritiku, ať je výsledek jakýkoli, je naštěstí cosi osvobozujícího.
Přesto když se náš tým letos pustil do sestavování definice globální hranice chudoby (a tedy jejího rozsahu), byl jsem si palčivě vědom pobídky k opatrnosti od letošního laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Anguse Deatona: „Nejsem si jistý, jestli je moudré, aby se Světová banka tomuto projektu tolik poddávala.“
Jeho narážce jsem rozuměl: Výpočet letošní chudoby byl obzvlášť významný.
V roce 2011 byly vypočteny nové parity kupní síly (PPP, které v zásadě odhadují, kolik si toho v různých zemích můžete koupit za jeden americký dolar) a od roku 2014 jsou čísla k dispozici.
To byl jeden důvod k provedení inventury toho, jak upravíme globální hranici chudoby, odhadneme nové míry chudoby a publikujeme je v naší zprávě Global Monitoring Report, zveřejněné v říjnu.
Druhým důvodem je to, že OSN začlenila vykořenění chronické chudoby do svých nových Cílů udržitelného rozvoje.
To znamená, že naše rozhodnutí, kde hranice chudoby leží, pravděpodobně neovlivní jen úsilí Světové banky, ale také rozvojovou agendu OSN a všech zemí po celém světě.
Je zřejmé, že když jsme se prokousávali čísly, měli jsme obzvláštní a zneklidňující zodpovědnost.
Naším prvním úkolem bylo podívat se, jak byla globální hranice chudoby stanovena dříve.
Když byly v roce 2005 odhadnuty parity kupní síly v předchozím kole, použitá metoda spočívala v tom, že se vzaly národní hranice chudoby v 15 nejchudších zemích, vypočetl se průměr a ten se považoval za globální hranici.
Tak vznikla globální hranice chudoby ve výši 1,25 dolaru.
Uvažovalo se tak, že za chudého se považuje každý, jehož denní spotřeba korigovaná dle PPP nedosahuje 1,25 dolaru.
Vhodnost této metody byla zpochybněna – i já jsem měl určité výhrady.
V jistém smyslu však není až tak důležité, kde se hranice v prvním roce narýsuje.
Jelikož neexistuje jednotná definice chudoby, podstatné je stanovit hranici v rozumné výši a pak ji zachovávat stále stejnou ve smyslu reálných (inflačně očištěných) hodnot, abychom v průběhu času dokázali sledovat výkon světa a jednotlivých zemí.
Někteří kritici tvrdí, že hranice chudoby z roku 2005 ve výši 1,25 dolaru byla příliš nízká.
Znepokojovat by je však mělo to, že v roce 2011 žilo pod touto hranicí zhruba 14,5 % světové populace – tedy každý sedmý člověk.
Vzhledem k tomu, že už jsme si dali za cíl skoncovat s krajní, chronickou chudobou do roku 2030, naše první rozhodnutí bylo ponechat měřítko pro určování chudoby konstantní.
Jelikož mezi oběma koly počítání PPP, v letech 2005 a 2011, došlo k inflaci, museli jsme nominální hranici chudoby pochopitelně zvýšit, aby reálná hranice zůstala konstantní.
Udělat něco takového pro celý svět ale není ani zdaleka snadné.
Inflaci které země bychom měli použít?
Provedli jsme dva experimenty: prvním bylo korigovat hranice chudoby 15 zemí použitých v roce 2005, pomocí příslušných měr inflace, a pak udělat průměr; druhým bylo udělat totéž u 101 zemí, pro něž jsme měli nezbytná data.
Tyto metody dospěly k hranici chudoby ve výši 1,88, respektive 1,90 dolaru.
Možný byl ale ještě třetí přístup: zvýšit hranici chudoby pomocí nových indexů PPP, aby zůstal beze změn rozsah globální chudoby (PPP nepochybně vypovídá o paritě napříč zeměmi a neměla by měnit absolutní hladinu globální chudoby).
Toto cvičení – které začínalo vypadat jako prapodivné postavení planet – dospělo k hranici chudoby těsně nad 1,90 dolaru.
Stručně řečeno, omezíme-li se na jedno desetinné místo, všechny tři metody dospěly k 1,9 dolaru.
A právě tuto hranici jsme si osvojili.
Nebudeme mít vždy to štěstí, abychom mohli použít různé metody, a přesto dospěli k prakticky totožné hranici.
Chudoba by se navíc měla posuzovat podle mnoha měřítek, nejen penězi: důležitá je očekávaná délka dožití, dosažené vzdělání, zdraví a různá další kritérií lidského „fungování a schopností“ (jak je nazývá Amartya Sen).
Abychom se s těmito problémy v budoucnu vypořádali a rozšířili výzkum chudoby prováděný Světovou bankou, založili jsme 24člennou Komisi pro sledování globální chudoby, jíž předsedá Sir Tony Atkinson z London School of Economics a oxfordské Nuffield College.
Příští rok na jaře předloží svou zprávu.
Měření chudoby přitahuje pozornost politiků i akademických výzkumníků – a dostalo se nám jí požehnaně z obou stran.
Politiku chudoby jsme brali v potaz, ale odolali jsme politickému lobbingu.
Zohlednili jsme návrhy výzkumníků, ale použili jsme vlastní úsudek.
Jeden vědec neoblomně trval na tom, že hranice chudoby by měla být 1,9149 dolaru.
Rozhodl jsem, že poslední tři číslice jsou poněkud přehnané.
Výzva pro posledního evropského samovládce
Rúháního fronta
WASHINGTON – Při své první tiskové konferenci dne 17. června čerstvě zvolený íránský prezident Hasan Rúhání nevnesl do vztahů islámské republiky se Západem mnoho nového.
S ohledem na jadernou politiku řekl, že „éra zastavování je pryč“: Írán v nadcházejících jednáních nepřijme zastavení obohacování uranu, ale bude usilovat o zprůhlednění svých jaderných aktivit, aby vytvářel mezinárodní důvěru.
Nadto by Írán uvítal přímá jednání se Spojenými státy, kdyby se USA přestaly pokoušet vměšovat do vnitřních záležitostí Íránu a upustily od svého „šikanózního přístupu“.
Žádné z těchto prohlášení není nové.
Znamená to, že by svět po Rúháního vítězství neměl v oficiálním chování Íránu očekávat smysluplnou změnu?
Všeobecný dojem před volbami byl takový, že nejvyšší vůdce Íránu ajatolláh Alí Hosejní Chameneí podporuje buď Saída Džalílího, anebo Muhammada Bákera Kálíbáfa.
Džalílí byl v posledních letech předním představitelem Íránu při mezinárodních vyjednáních o jaderném programu země.
Pro Rúháního a dalšího kandidáta, Alího Akbara Velajatího, Chameneího poradce pro mezinárodní záležitosti, se proto stal hlavním terčem kritiky.
Podle Rúháního a Velajatího sice Írán v posledních letech zvýšil počet centrifug používaných v jaderném programu, ale zaplatil za to hospodářsky zničujícím souborem mezinárodních sankcí.
Rúhání slíbil, že pokroky v jaderném programu zachová, ale že zároveň přijme silnější a moudřejší diplomatická opatření, aby zabránil zavádění nových sankcí a připravil cestu k odstranění těch stávajících.
Džalílí nebýval v zemi ostře sledovanou osobností.
Běžní Íránci jej viděli prvně při veřejných událostech a v médiích, kde diskutoval nejen o jaderné politice, ale i o svém ultrakonzervativním politickém programu pro ženy, mladé a kulturní témata.
Nakonec v těchto otázkách budil dojem ještě větší radikality než odcházející prezident Mahmúd Ahmadínedžád.
Teheránský starosta Kálíbáf se zase hrdě doznal, že se v roce 2003 přímo podílel na násilném potlačení studentských protestů.
Popisoval dokonce, jak seděl na zadním sedadle motocyklu s tyčí v ruce a velel policejním silám, aby masivní demonstrace potlačily.
Rúhání to velice účinně využil proti němu.
Konzervativci se snažili přesvědčit své kandidáty, aby se sjednotili za jedinou osobností, ale slabší kandidáti ve prospěch společného tahouna neodstoupili.
Konkrétně existují pádné důkazy, že Sbor islámských revolučních gard (SIRG) se rozpadl na dvě významné frakce, přičemž jedna stála za Džalílím a druhá za Kálíbáfem.
Kásem Sulejmání, velitel oddílu Kuds, jedné z větví SIRG, například podpořil Kálíbáfa, u něhož doufal, že získá plnou podporu Chameneího.
Rozbroje mezi konzervativci a uvnitř SIRG se v posledních dnech před volbami vyostřily.
A vzhledem k překvapivému vítězství Rúháního v prvním kole – a Chameneího odmítnutí postavit se za jednoho z kandidátů – prohrály obě frakce SIRG.
Chameneí se pravděpodobně zachoval moudře, když ustoupil stranou a nechal zvítězit názor lidu.
Kdyby byl zvolen Džalílí nebo Kálíbáf, pnutí uvnitř SIRG se mohlo zhoršit a pro Chameneího by bylo těžké jej zvládat.
Tím, že zůstal za postranní čárou, se také možná Chameneí snažil SIRG ukázat, že moc revolučních gard má své meze.
Ač má Rúhání dobré vazby na armádní a bezpečnostní kruhy, zjevně byl pokládán za outsidera.
Až do současnosti vlastně nebyl politickou osobností; během první dekády islámské republiky působil v armádě a poslední dvě desetiletí strávil převážně v Nejvyšší radě pro národní bezpečnost.
Když k moci nastoupil Ahmadínedžád, Rúhání přišel o postavení tajemníka rady, ale stal se v ní Chameneího osobním zástupcem – a tento post mu dosud náleží.
Ať už Chameneí Rúháního vítězství vážně plánoval, anebo si jednoduše spočítal, že zabránit mu by ho vyšlo příliš draho, Rúhání může Chameneího agendě posloužit přinejmenším stejně dobře jako kterýkoli jiný kandidát.
Rúháního vítězství vytvořilo dojem demokratického procesu a ulevilo všelidové zlosti, která se nahromadila v posledních osmi letech, zejména od zmanipulovaných prezidentských voleb v roce 2009.
Navíc jeho vítězství odhalilo rozepři uvnitř íránských demokratických sil, rozdělených v otázce, zda ve volbách kandidovat, a vytlačilo do bezvýznamnosti Zelené hnutí, zrozené v roce 2009.
Méně přesvědčivé jsou Rúháního snahy vykreslit v demokratickém světle íránskou zahraniční politiku.
Zcela směšná je například jeho výzva k syrskému prezidentovi Bašáru al-Assadovi, aby zůstal v úřadu až do voleb plánovaných na rok 2014, jelikož Assad v syrských prezidentských volbách obvykle „vyhrává“ v sovětském stylu s více než 95 % všech hlasů.
Pro režim je důležitější, že Rúháního vítězství zajistilo Íránu čas v jaderné otázce.
Nejenže méně hrozí nové sankce, ale Rúháního legitimita vzešlá z voleb by mohla skupinu P5+1 (pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN plus Německo) přimět k nabídce lepších podmínek jaderné dohody.
Ve vztahu k jaderné politice bude ale Chameneí v příštích čtyřech letech narážet na dvě hlavní obtíže.
Zaprvé, Rúháního vítězství vzalo legitimitu politice odporu, již upřednostňoval Džalílí.
Íránská vláda už nemůže tvrdit, že jaderný program je národním zájmem se širokou podporou.
Rúháního stoupenci chtějí spíš lepší ekonomiku a integraci do mezinárodního společenství než jadernou gloriolu.
Zadruhé, i kdyby Chameneí předal jadernou tématiku Rúhánímu (což není jisté, neboť za Ahmadínedžáda si ji podržel), nový prezident by musel najít shodu se SIRG, jehož podpora – alespoň tichá – je pro jadernou dohodu nezbytná.
Doposud íránský jaderný program a regionální politické přístupy řídil SIRG a íránští zastánci tvrdé linie.
Ti teď ve volbách sice nezvítězili, ale nevytratili se.
Blížící se „doba teplá“
PEKING – V posledních zhruba 100 000 letech zažila naše planeta dobu ledovou a několik minidob ledových.
Když však nyní Země směřuje k tomu, aby se do roku 2100 oteplila o čtyři stupně Celsia, rýsuje se před námi všemi „doba teplá“.
To není účelové strašení.
Podle Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) můžeme do roku 2100 očekávat střední zvýšení povrchové teploty o 3,7ºC, přičemž pravděpodobné pásmo se bude pohybovat mezi 2,6 a 4,8 stupni Celsia.
Teplejší svět vyvolá masovou migraci z postižených oblastí a zhorší již existující propasti bohatství mezi státy.
Blížící se doba teplá bude slovy Davida Victora z Kalifornské univerzity v San Diegu „ošklivá, brutální a horká“.
Očekává se, že emise skleníkových plynů dosáhnou v letošním roce rekordního objemu 36 miliard tun.
Toto číslo se má podle předpokladů dramaticky zvyšovat, neboť boom rozvíjejících se ekonomik, který v posledních desetiletích vytáhl z chudoby miliardy lidí a zvýšil životní úroveň po celém světě, vyvíjí stále vyšší tlak na globální životní prostředí a zdroje.
Do roku 2030 se na stoupající emisní zátěži začnou podílet tři miliardy nových spotřebitelů patřících ke střední třídě – většinou z Asie.
O dalekosáhlých důsledcích klimatických změn si můžeme udělat představu už dnes.
V roce 2010 poškodilo velké sucho ve východní Číně úrodu pšenice a přinutilo zemi spolehnout se na dovoz.
V kombinaci s rozsáhlými požáry v pšeničných pěstitelských oblastech Ruska to napomohlo k zdvojnásobení průměrných cen potravin na globálních trzích.
V arabském světě musí mnoho lidí utrácet za potraviny přibližně polovinu svých příjmů, oproti pouhým 5-10% v Evropě nebo ve Spojených státech.
Není tedy překvapivé, že prudké zvýšení cen potravin přispělo k občanským nepokojům, jimiž započalo arabské jaro.
Jak dokládá tato vazba mezi globálními cenami potravin a politickou nestabilitou, žijeme v globálně propojeném světě, v němž nedokážeme správným způsobem vyrábět ani vytvářet správné ekonomické podněty, abychom mohli řešit vážné ekologické hrozby.
Jak prohlásil prezident Světové banky Jim Yong Kim, klimatické změny jsou velkým problémem s malými řešeními.
Co tedy můžeme dělat, abychom našli velká řešení?
Na nedávném summitu Světového ekonomického fóra o globální agendě, který se konal v Abú Zabí, jsem přednesla tři návrhy, jak by se dalo s klimatickými změnami bojovat.
Za prvé musíme vytvořit novou „koalici ochotných“ – zahrnující firmy, nevládní organizace, politiky jednotlivých států i místní vlády –, která se sjednotí kolem základních pravidel a principů, aby do roku 2020 stanovila emisní strop a do roku 2100 omezila globální oteplování na 2ºC (za tímto zlomovým bodem už by byly nebezpečné klimatické změny nezadržitelné).
Tato koalice by měla koncipovat rámec, který budou moci jednotlivé země přijmout, a představit ho na klimatickém summitu Organizace spojených národů na podzim roku 2014.
Za druhé musíme zajistit, aby existovaly odpovídající ekonomické pobídky pro ty země, které se k tomuto rámci přihlásí – a negativní pobídky pro ty, které to neudělají.
Mezi taková opatření by mohl patřit například globální mechanismus financování zelené energie, jenž by byl dostupný pouze členským státům.
A konečně by se státy neměly spoléhat na OSN jako na jednací fórum, ale měly by se sdružovat kolem konkrétních iniciativ, od obnovitelné energie po trvale udržitelné zemědělství.
Domnívám se, že tato sdružení budou činorodější a akceschopnější než jediná zastřešující struktura.
Mezi další myšlenky, které byly předloženy, patří například nabídka daňových úlev pro firmy, jež se zavážou ke snížení emisí, využití behaviorálních věd a otevřených dat ke zlepšení komunikace s veřejností v oblasti klimatických změn nebo vytvoření pozitivnější interpretace, která bude klást důraz na přínosnost multilaterálního úsilí o omezení emisí skleníkových plynů pro všechny země.
A protože mají být v roce 2015 přijaty další cíle navazující na Rozvojové cíle tisíciletí OSN, vede se vážná diskuse i o tom, jak učinit ze snahy o boj proti klimatickým změnám nedílnou součást celosvětového úsilí o vykořenění chudoby a zajištění důstojnějšího života pro lidi.
Nové Trvale udržitelné rozvojové cíle by měly být výslovně navázány na ekologické otázky; hlad koneckonců nelze odstranit bez toho, že se zohlední složitá interakce mezi zemědělstvím, vodou a extrémním počasím.
Vzhledem k tomu, že největším světovým emitentem skleníkových plynů je v současnosti Čína, musí nepoměrně významnou roli sehrát právě tato země.
Je nezbytné, aby úspěšně realizovala zásadní přechod od silné závislosti na uhlí k čisté energii.
Musí také přestat s dotacemi fosilních paliv, přihlásit se ke koncepci elektromobilů a začít řešit hustá mračna městského znečištění, která jsou pohromou pro místní obyvatele a kaňkou na mezinárodní pověsti země.
V oblasti životního prostředí a čisté energie už Čína udělala několik významných kroků.
A její dvanáctá pětiletka vytyčuje jednoznačný směr státní politiky v otázkách úspor energie, snižování emisí a průmyslového rozvoje.
Nyní má čínská vláda za úkol přetavit tyto plány v demonstraci skutečného vedení, čímž napomůže k odvrácení trajektorie Země od katastrofálních úrovní oteplení.
O naléhavosti tohoto problému nelze pochybovat.
Vědci z IPCC jsou si na 95% jistí, že příčinou klimatických změn je lidská činnost.
Kdyby vám někdo řekl, že váš dům bude s pravděpodobností 95% vyloupen, také byste nečekali a okamžitě byste podnikli preventivní opatření.
Svět musí učinit totéž.
Jak změnit změnu klimatu
Deset nejteplejších zaznamenaných let spadá do období od roku 1990 a rok 2005 bude zřejmě nejteplejším rokem vůbec.
Letos jsme dostali ochutnávku od všech z mnoha nebezpečí, jež jsou před námi: mimořádné hurikány, rozsáhlá sucha, lesní požáry, šíření infekčních nemocí, záplavy.
Podnebí se mění a ledacos je ještě před námi.
Na konci listopadu se v Montrealu sejdou vlády z celého světa, aby připravily další kroky, včetně konkrétních opatření, jež by svět mohl zavést, kdyby Bushova administrativa přestala tuto zásadní záležitost záměrně zanedbávat.
Změna klimatu se ztotožňuje s „globálním oteplováním“, přesto zahrnuje víc než jen oteplování.
Rostoucí koncentrace oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů vede k mimořádnějším bouřím, hurikánům s vysokou intenzitou, zvyšování hladiny moří, tání ledovců a ledových příkrovů, suchům, záplavám a dalším podnebným změnám.
Proměňuje se i chemické složení půdy a moří; v důsledku vyšší koncentrace oxidu uhličitého například stoupá kyselost oceánů, což ohrožuje korálové útesy.
Konkrétní vzorce změn sice nejsou přesně známé, ale rizika pokračování našeho současného globálního směřování se všeobecně uznávají.
Přesto Spojené státy odmítly podepsat Kjótský protokol, ač pro změnu dlouhodobého chodu dějů na planetě dělá jen málo, neboť vyzývá k drobným opatřením do roku 2012.
V rámci úmluvy OSN o změně klimatu se její signatáři – prakticky celý svět – každoročně scházejí, aby prodiskutovali uskutečňování úmluvy.
Konference v Montrealu – už jedenácté takové setkání – by měla hledět za rok 2012, aby svět ohledně klimatu vykročil na dlouhodobě bezpečnou a udržitelnou stezku.
Potřebná opatření není snadné zavést, neboť pronikají přímo k srdci světového využívání energií, zejména fosilních paliv (uhlí, ropy a plynu), která při spalování uvolňují do atmosféry oxid uhličitý, hlavní příčinu přibývajících skleníkových plynů.
Přesto světové hospodářství na fosilních palivech závisí a rozvojové země jich budou muset využívat víc, nikoli méně, jak jejich ekonomiky porostou.
I kdyby světu v nadcházejících letech došla ropa a plyn, bude stále dostatek uhlí, které lze s poměrně nízkými náklady přeměňovat na kapalná paliva do automobilů i pro další využití.
Žel bohu, čisté, obnovitelné zdroje energie, jež neuvolňují oxid uhličitý, jako je větrná nebo geotermální energie, prozatím nedostačují.
Sluneční energii lze sice v potřebném rozsahu vyrábět, ale se současnými technologiemi je příliš drahá.
Jaderná energie je relativně levná a lze jí vyrábět spousty, avšak představuje obrovské nebezpečí nárůstu šíření materiálů pro výrobu atomových zbraní.
Takže: fosilní paliva jsou sice hojná, ale škodlivá.
Obnovitelné zdroje jako vítr jsou příznivé pro klima, ale není jich dostatek.
Sluneční energie je mnoho, ale není levná.
Jaderné energie je rovněž mnoho, ale není bezpečná.
Tento bludný kruh mohou rozetnout dokonalejší technologie, ale jedině budeme-li myslet a jednat dopředu.
Nejslibněji se jeví dva zásadní druhy technologií.
První je úspora energií prostřednictvím vozidel s efektivnější spotřebou paliv.
Nové hybridní automobily, jejichž průkopníkem je Toyota, využívají jak benzínovou, tak elektrickou energii, aby tak přibližně dvojnásobně zvýšily využití benzinu.
Rozsáhlý přechod k palivově úsporným vozidlům by měl veliký význam, zejména proto, že v Číně, Indii a dalších rozvojových zemích prudce rostou počty vozidel na silnic��ch.
Druhá zásadní technologie, která by mohla mít podstatný význam, se nazývá „zachytávání a ukládání uhlíku“.
Myšlenka spočívá v „zachytávání“ oxidu uhličitého, který se vypouští z elektráren a jiných velkých továren, kde se spalují fosilní paliva, čímž by se zabraňovalo jeho pronikání do atmosféry.
Zachycený uhlík by se poté přečerpával do podzemních úložišť, jako jsou prázdná ropná pole a další vhodná místa.
Všechny klíčové aspekty této technologie – zachytávání oxidu uhličitého, jeho potrubní přeprava a následné ukládání pod zem – byly již v praxi předvedeny, ale nebyly ještě vyzkoušeny a ověřeny ve velkém měřítku.
Existují však přesvědčivé důkazy, že zavedení zachytávání a ukládání uhlíku by svět nestálo závratné sumy.
Problém spočívá v načasování.
Celosvětový přechod k hybridním vozidlům a dalším efektivním technologiím si nevyžádá roky, nýbrž desítky let.
Totéž platí pro přechod elektráren k zachytávání a ukládání uhlíku.
Budeme-li otálet, nebezpečí, jež přináší změna klimatu, nás zastihne ještě během rozhovorů, debat a plánování.
Má-li svět odvrátit největší hrozby, musí začít jednat brzy, velice brzy.
Bude potřeba, aby se zapojily všechny významné světové regiony.
Dnešní rozvojové země zatím nejsou hlavními producenty emisí oxidu uhličitého, ale vzhledem k hospodářskému růstu se jimi stanou.
Svou úlohu tedy musí sehrát všechny země, jak vyspělé, tak rozvojové, přičemž je potřeba, aby bohaté země pomohly chudým uhradit finanční náklady přeměny.
Až ti, kdo budou o světovém klimatu vyjednávat, poletí do Montrealu a zpět, do atmosféry bude vypuštěna spousta oxidu uhličitého.
Naléhejme na své vlády, aby na schůzce prosadily skutečný pokrok; jinak jen přispějí k problému.
Jak řídit energetickou revoluci
RIJÁD/LONDÝN – Mezinárodní energetická scéna byla desítky let relativně stabilní: producenti typu Saúdské Arábie, Íránu a Alžírska prodávali ropu a plyn spotřebitelům ve Spojených státech a v Evropě.
Za několik let však bude energetický terén pravděpodobně k nepoznání, neboť dramatické technologické, hospodářské a geopolitické změny přetvářejí komerční vztahy všude na světě.
Zapotřebí je proto nová struktura řízení, která překročí rámec tradičních bilaterálních vztahů mezi producenty a spotřebiteli.
V rychle se vyvíjejícím světě bude zajištění energetické bezpečnosti vyžadovat pečlivé ošetřování početných a vzájemně provázaných vztahů.
Jako dostatečně vhodný nástroj k řízené nové éry využívání, produkce a spotřeby energie se pravděpodobně ukáže pouze začleňující mezinárodní fórum, ve kterém bude možné sdílet složité myšlenky a debatovat o nich.
Probíhající změny jsou hluboké.
V mnoha zemích exportujících energii prudce stoupá domácí spotřeba.
Tyto země se historicky chovaly k energii jako k levnému zdroji.
Dnes však ve stále větší míře podnikají kroky k odstranění dotací, zavedení tržních cen a zvýšení efektivity – kterážto politika bývá obvykle spojována se zeměmi dovážejícími energii.
Společnost BP předpovídá, že na Blízkém východě, jenž má rozsáhlé zásoby fosilních paliv, se poptávka po primární energii zvýší do roku 2035 o 77%.
Současně s tím někteří tradiční importéři otevírají nové zdroje energie a sami se stávají producenty, čímž mění směr energetického toku.
Nejznámějším příkladem tohoto posunu je zřejmě revoluce břidlicové energie v USA, ale nejde o jediný případ.
Rychle rostoucí sektor obnovitelné energie je dalším faktorem, který narušuje tradiční vztahy mezi producenty a spotřebiteli.
V první polovině roku 2014 pocházelo 13% celkové elektřiny v Německu z větrné energie.
Dánsko, které bylo v 70. letech téměř zcela závislé na energetickém importu, je dnes jediným čistým exportérem energie v Evropské unii a z větrné energie často pokrývá více než 100% své poptávky po elektřině.
Pokroky v oblasti energetické účinnosti zároveň snižují poptávku po exportu tradičních producentů.
Vysoce energeticky účinné budovy lze často bez problémů vytopit lokálně vyráběnou obnovitelnou elektřinou a dodávku horké vody zajistit ze solárních kolektorů.
Zavedení standardu budov s téměř nulovou spotřebou energie pro nové budovy v EU má drasticky snížit závislost na plynu pro účely vytápění.
Riziko spočívá v tom, že se tyto rychlé změny zkombinují s destabilizující geopolitikou a vyvolají odchod z globálních energetických trhů.
Kdyby státy začaly definovat energetickou bezpečnost jako energetickou soběstačnost a snažily se pokrýt všechny své potřeby, výsledkem by byly drahé přebytečné kapacity, výrazné pokřivení cen, pomalejší technologický pokrok a slabší hospodářský růst.
Potřeba zachovat důvěru v konkurenční, politikou zatížený a často nevyzpytatelný energetický sektor je dnes vyšší a také obtížněji dosažitelná než kdykoliv dříve a v této situaci by mezinárodní fórum určené k řešení problémů a zmírňování napětí mohlo představovat účinný nástroj.
Musí však být správně zaměřené.
Jeho cílem by například nemělo být vydávání právně závazných rozhodnutí.
Máme řadu institucí, jako jsou Světová obchodní organizace, Energetická charta či Energetické společenství, které už dnes výtečně plní úlohu rozvíjet pravidla a vymáhat jejich dodržování v energetickém sektoru.
Ačkoliv by navíc takové fórum mělo být inkluzivní, nemusí mít globální ambice; bylo by nepraktické snažit se přivést k jednacímu stolu úplně všechny.
A jeho zakladatelé by si sice měli dávat pozor, aby ho nevedla či neovládala jediná země nebo blok zemí, ale zároveň neuškodí, pokud toto fórum začne v malém měřítku, pouze s několika zeměmi, a teprve pak se začne rozšiřovat.
Například Evropská komise, která pracuje na vytvoření energetické unie, je v dobré pozici, aby zahájila otevřený dialog o dlouhodobé energetické politice s nečlenskými zeměmi EU.
Unie je největším dovozcem energie na světě a prospělo by jí, kdyby spojila diskusi o své energetické strategii s rozhovory s hlavními světovými exportéry.
V době, kdy EU reviduje svou energetickou i zahraniční politiku, by si neměla nechat ujít příležitost k začlenění otevřeného dialogu o energetické politice do svého plánování.
V tomto kontextu by jedna z tradičních slabin komise – totiž že o zahraniční a energetické politice obvykle rozhodují jednotlivé členské státy – mohla fungovat jako významná výhoda.
Komise pak bude vnímána spíše jako zprostředkovatel diskuse než jako lídr či dominantní hráč.
Pokud rychle se měnící energetická krajina získá odpovídající fórum pro řešení neshod, mohla by se stát zdrojem nové prosperity.
Druhou možností je svět ohrožený napětím a nedorozuměními, která by mohla snadno překročit hranice energetické politiky a proniknout do mezinárodních vztahů a bezpečnosti.
MMF: Střídání stráží
Blížící se odchod Stanleyho Fischera z funkce prvního náměstka výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu předznamenává konec jedné éry.
Vlastně všichni ti, kdo stáli v čele této instituce během globálních krizí v letech 1997 až 1998 – to jest Fischer, výkonný ředitel Michel Camdessus, ředitel výzkumu Michael Mussa a dvě zákulisní postavy, které tahaly za provázky z amerického Ministerstva financí, Robert Rubin a Larry Summers – odcházejí nebo jsou už dokonce pryč.
Indonéskou, thajskou a korejskou prohru v roce 1997 následovalo o rok později fiasko ruské a brazilské.
Pokus udržet nadhodnocený směnný kurz byl ve všech těchto zemích vykoupen miliardami dolarů z kapes daňových poplatníků.
Uměle udržovaný směnný kurz přitom lidem s penězi dovoloval, aby se ještě více obohatili.
Růst se do těchto zemí vrátil až s řádnou devalvací.
Důvěra v MMF pochopitelně s každým takovým neúspěchem klesala.
A fond se pokaždé snažil dostat ze sebe nové řešení, vždy o malinko úspěšnější než bylo to předchozí.
Jednou mělo takové řešení podobu preventivní půjčky – jako třeba v Brazílii; jindy šlo o strategickou „kauci“, od které bylo nakonec upuštěno – jako třeba v Rumunsku.
Poslední kapkou byly letošní krize v Turecku a Argentině.
Vlna paniky v Turecku se zvedla těsně poté, co se Fischer dal slyšet, že vše je, zdá se, jak má být.
Argentina – dlouhou dobu výkladní skříň MMF – dostala uznání za to, jak dobře zvládla inflaci a stabilizovala směnný kurz.
V tomto chvalořečném oparu MMF jaksi zapomněl, že růst argentinského hospodářství stagnuje a že míra nezaměstnanosti už více než pět let neklesá pod deset procent.
Splácet obrovské půjčky by pro Argentinu bylo bez růstu čím dál obtížnější.
Důsledkem těchto neúspěchů je celosvětově akceptované mínění, že globální finanční krize nebyla dobře zvládnuta a že globální ekonomická architektura potřebuje zreformovat.
Teď už jen zbývá dohodnout se na dalších krocích.
Mezinárodní měnový fond jako by si ze svých chyb vzal ponaučení – aspoň teoreticky.
Už pochopil, že liberalizace kapitálových trhů, o kterou se ve světě tolik snažil, vyvolává obrovskou nestabilitu a že právě to byl ústřední faktor globální finanční krize.
Už také pochopil, že způsob, jakým restrukturalizoval indonéské bankovnictví, vedl k vysoké poptávce po bankách, a že nepřiměřeně omezující politika, kterou uplatňoval ve východní Asii, její ekonomický propad ještě prohloubila.
Mezinárodní měnový fond si ale ještě nepoložil otázku, proč k těmto chybám došlo.
Musí svá abstraktní slova převést v činy.
Nová osazenstvo MMF by se proto mělo vážně zamyslet nad následujícími body a pokusit se z nich vyvodit jistá ponaučení:
· Ekonomika není ideologie, ale praktické využití důkazů a teorie.
Jakým důkazem lze kupříkladu podložit tvrzení, že liberalizace kapitálových trhů v chudých zemí přinese rychlejší růst?
Než se mezinárodnímu hospodářskému systému začnou vnucovat změny, musí existovat nezvratné důkazy na jejich podporu.
Jakým důkazem lze podložit tvrzení, že vysoké úrokové sazby pomohou ekonomikám, topícím se v krátkodobých dluzích, stabilizovat jejich směnný kurz?
Než se začne uplatňovat politika, která má ničivé důsledky, musí existovat pádné důkazy, že právě taková politika bude fungovat.
Tvrdit, že úrokové sazby samy jednou klesnou, nemůže stačit.
A pak – firmu zruinovanou ničivými úrokovými sazbami „neodbankrotuješ“!
· Schází jakási rozumová celistvost.
Proč hulákat, že vlády nemají co zasahovat do trhů, když přece trhy jsou efektivní, a přesto zasahovat do trhů měnových?
· Hospodářské reformy nikdy nejsou bez potíží, ale potíží, které musí snášet chudí tohoto světa, by mělo být co nejméně.
Jak to, že pro kauce se našly miliardy, zatímco pro dotace na potraviny a palivo pro Indonésii zbylo jen pár milionů?
Jak to, že několik oligarchů dokázalo z Ruska vytunelovat miliardy dolarů dotací, které stát rozdával v rámci privatizačních programů podporovaných MMF, přitom však nezbylo na mizerně nízké penze pro důchodce?
Ať chceme nebo ne, Mezinárodní měnový fond je veřejná instituce, i když se mnohdy chová jako korporace.
Ve světě MMF se o členských zemích mluví jako o akcionářích.
Politika MMF přitom ovlivňuje životy a ekonomiky způsobem, na jaký by si žádná korporace netroufla.
Jakožto veřejná instituce by se fond měl řídit demokratickými zásadami.
Když se Světová banka pokusila o soukromou diskusi s MMF na téma důsledků jihoasijské krize, nikdo se s ní v podstatě nemínil bavit.
Když jsem se já osobně pokusil o veřejnou diskusi – i poté, co se krize utišila –, zvedla se vlna odporu.
Také debata o reformě globální finanční architektury byla jaksi strnulá – jako by v MMF měli dovoleno hovořit jen ministři financí a guvernéři centrálních bank.
Takovým chováním Mezinárodní měnový fond pošlapává základní ekonomické a etické principy.
V politice jde vždy o kompromisy.
Některé jsou výhodnější, jiné představují větší rizika.
Rozhodnutí, jakou cestou se vydat, bychom měli nechat na přirozeném politickém vývoji v jednotlivých zemích.
Jejich politiku nesmí uzurpovat nadnárodní byrokrati, jakkoli k tomu mají kompetenci.
Když si ekonom vysvětluje politické rozhodnutí jako pouhý technický problém, jde o zásadní prohřešek proti základním etickým a profesním pravidlům.
Na postavení Mezinárodního měnového fondu v posledních osmi letech je ironické to, že zatímco Clintonova administrativa svou aktivní vládní rolí v podpoře růstu podporovala ve své zemi principy třetího světa, na mezinárodním poli americké ministerstvo financí (přímo i prostřednictvím MMF) šířilo názory, které s drobnými obměnami vyjadřovaly tradiční tržní fundamentalismus a dotační ekonomiku, tedy postoje, které sama Amerika dávno zavrhla.
V tomto pohledu ztělesňuje nová Bushova administrativa mnohem vyšší rozumovou celistvost.
Ještě před převzetím prezidentského úřadu kritizovali republikáni obrovské mezinárodní finanční záruky, které nazývali „sociální podporou z peněz soukromých firem“.
Od svých principů neustoupili ani během krize v Turecku, jenže ani to Mezinárodní měnový fond nezastavilo.
Není ovšem jisté, zda budou trvat na svém i tehdy, až budou v ohrožení americké banky, a nikoli banky německé.
Bushova vláda a nový tým Mezinárodního měnového fondu (až nastoupí) mají příležitost zvrátit směr nezdařených strategií rozvoje, transformace a krizí minula.
Jejich úkolem bude otevřeně a demokraticky pracovat na politikách, které budou podloženy vědou o ekonomii, nikoli ideologií, a brát přitom v potaz důsledky, které tyto politiky mohou mít na nejchudší část obyvatelstva naší planety.
Z posledního vývoje americké politiky ale bohužel žádná velká naděje nesvítá.
Charisma, ve které můžeme věřit
CAMBRIDGE – V roce 2012 se chystá změna vedení ve dvou předních autokraciích.
Ani jedna zřejmě nebude překvapením.
V Číně se Si Ťin-pching chystá nahradit na prezidentském postu Chu Ťin-tchaa a v Rusku Vladimír Putin oznámil, že si prezidentský úřad převezme zpět od Dmitrije Medveděva.
To ve světových demokraciích jsou letošní politické výsledky méně předvídatelné.
Před náročnou kampaní za znovuzvolení stojí prezident Nicolas Sarkozy ve Francii, jakož i Barack Obama ve Spojených státech.
Během amerických prezidentských voleb roku 2008 nám tisk řekl, že Obama zvítězil, protože měl „charisma“ – zvláštní schopnost vzbuzovat obdiv a věrnost.
Je-li tomu tak, čím to, že pouhé čtyři roky nato je jeho znovuzvolení nejisté?
Může lídr ztratit charisma?
Je pramenem charismatu jedinec, jeho stoupenci anebo daná situace?
Vědecké bádání poukazuje na všechny tři složky.
Ukazuje se, že charisma je překvapivě těžké určit předem.
Nedávná studie došla k závěru, že o tom, kdo jsou charismatičtí vůdci, se ví „relativně málo“.
Dick Morris, americký politický konzultant, uvádí, že podle jeho zkušenosti „charisma je ze všech politických vlastností ta nejprchavější, protože reálně neexistuje; objevuje se jen v našem vnímání, jakmile si ho kandidát získá svou pílí a dobrými tématy“.
Rovněž podnikatelský tisk charakterizoval mnohé výkonné ředitele jako „charismatické“, když se jim dařilo, avšak jakmile zisky poklesly, nálepku stáhly.
Politologové se pokoušeli sestavit stupnice charismatu, které by předpovídaly výsledky hlasování či oblibu prezidentů, ale neukázaly se jako přínosné.
Mezi prezidenty USA se za charismatického často označuje John F.
Kennedy, ale zjevně jej tak nevidí všichni, neboť celonárodně nezískal většinu hlasů a jeho popularita během výkonu funkce kolísala.
Kennedyho nástupce, Lyndon Johnson, žehral na to, že mu charisma schází.
To platilo o vztazích s veřejností, ale při osobních setkáních Johnson dokázal být přitažlivý, až neodolatelný.
Jedna důkladná studie prezidentské rétoriky zjistila, že ani tak proslulí řečníci jako Franklin Roosevelt a Ronald Reagan nemohli při prosazování svých programů spoléhat na charisma.
Charisma se snadněji rozpoznává až zpětně.
V tom smyslu jde o tautologické pojetí.
Je to jako starý čínský pojem „pověření z nebes“: o císařích se říkalo, že vládnou, protože mají nebeský mandát, a když byli svrženi, stalo se tak proto, že jej ztratili.
Nikdo ale nedokázal předpovědět, kdy k tomu dojde.
Obdobně platí, že úspěch se často používá jako zpětný doklad toho, že moderní politický lídr má charisma.
Využít pojem charismatu k prognóze, kdo bude úspěšným vůdcem, je mnohem těžší.
Stoupenci mají silnější sklon připisovat lídrům charisma, když cítí silnou potřebu změny, často v kontextu osobní, organizační či sociální krize.
Britská veřejnost například Winstona Churchilla v roce 1939 nepovažovala za charismatického vůdce, ale rok nato mu jeho vize, sebevědomí a komunikační schopnosti charisma dodaly, vzhledem k neklidu Britů po pádu Francie a evakuaci Dunkirku.
A pak, v roce 1945, když se pozornost veřejnosti přesunula od vítězství ve válce k budování sociálního státu, Churchill už svůj post ve volbách neobhájil.
Porážku nepředpovídalo jeho charisma, nýbrž změna potřeb jeho stoupenců.
V praxi je charisma vágním synonymem pro „osobní přitažlivost“.
Ve schopnosti přitahovat ostatní se lidé liší a jejich přitažlivost závisí zčásti na vrozených vlastnostech, zčásti na získaných dovednostech a zčásti na společenských souvislostech.
Některé dimenze osobní přitažlivosti, například vzhled a neverbální komunikaci, lze testovat.
Různé studie dokládají, že s lidmi, kteří jsou hodnoceni jako přitažliví, se zachází příznivěji než s lidmi neatraktivními.
Jedna studie ukazuje, že pohlední muži mají před nevzhlednými konkurenty náskok ve výši 6 až 8 % výsledku hlasování.
U žen se toto zvýhodnění blíží deseti bodům.
Neverbální signály tvoří větší část lidské komunikace a jednoduché experimenty doložily, že někteří lidé neverbálně komunikují lépe než jiní.
Studie Princetonské univerzity například zjistila, že když se lidem předloží fotografie dvou kandidátů v jim neznámých volbách, v sedmi z deseti případů dokážou předpovědět vítěze.
Podobná harvardská studie, v níž byly lidem bez zvuku promítány 10sekundové videoklipy z 58 voleb, dospěla k tomu, že prognózy diváků vysvětlují 20% kolísání ve volbách mezi dvěma stranami – jde tedy o významnější proměnnou než hospodářská výkonnost.
Je ironické, že při zapnutí zvuku se kvalita odhadů snížila.
Ve volbách roku 2008 Američané cítili rozčarování z války Bushovy vlády v Iráku a z finanční krize, která propukla dvě měsíce před volbami.
Obama byl atraktivní mladý kandidát, který dobře mluvil a vzbuzoval pocit naděje do budoucna.
Je jasné, že právě to je jedna z příčin, proč si Obama vydobyl reputaci, že má charisma.
Zčásti ale jeho charisma vycházelo z optiky jeho stoupenců.
Lidé občas o charismatu říkají, že „se pozná na pohled“, jenže hledíme také do zrcadla.
Jak se ekonomická situace zhoršovala, nezaměstnanost rostla a Obama se musel věnovat choulostivým kompromisům vládnutí, zrcadlo se zamlžilo.
Charisma nám něco říká o kandidátovi, ale ještě víc vypovídá o nás samých, o náladě v naší zemi a o typu změn, po nichž toužíme.
V ekonomicky krušných časech je těžké si charisma udržet.
Obama čelí trvajícím potížím s nezaměstnaností a vzdorovité republikánské opozici.
Sarkozy se musí vyrovnávat s podobnými problémy.
Až ale povedou kampaň, ve své rétorice se budou moci od nutnosti kompromisů oprostit.
Letošní volby budou skutečným testem jejich charismatu.
Dobročinnost v�těžkých dobách
PRINCETON – Objíždím v�současnosti USA, abych propagoval svou novou knihu The Life You Can Save (Život, který můžete zachránit) s�podtitulem Jak se dnes přičinit o ukončení světové chudoby , a setkávám se často s�dotazem, zda není nevhodná doba na výzvy vůči movitým lidem, aby zesílili snahy o potlačení chudoby v�jiných zemích.
Důrazně odpovídám, že ne.
Není pochyb, že světová ekonomika má těžkosti.
Jenže pokud je vlády či jednotlivci použijí jako výmluvu k�omezování pomoci pro ty nejchudší na planetě, pouze znásobí závažnost problému pro svět jako celek.
Finanční krize poškozuje mnohem víc chudé než bohaté.
Aniž bych jakkoli zlehčoval ekonomickou a psychologickou újmu, již lidé utrpí, když přijdou o práci, přece jen nezaměstnaní v�bohatých zemích mají záchrannou sociální síť, v�podobě dávek sociálního zabezpečení a obvykle bezplatné zdravotní péče a bezplatného školství pro děti.
Rovněž mají základní hygienu a nezávadnou pitnou vodu.
Chudí v rozvojových zemích žádné z�těchto vymožeností nemají, což se podle odhadů každoročně stává osudným 18 milionům z�nich.
To je vyšší roční počet mrtvých než během druhé světové války a je snadné tomu zabránit.
Mezi ty, kdo zemřou v�důsledku odstranitelných příčin souvisejících s�chudobou, patří podle UNICEF bezmála deset milionů dětí ve věku do pěti let.
Umírají na nemoci, jako jsou spalničky, průjmy a malárie, která lze snadno a lacino léčit nebo jim preventivně předcházet.
Můžeme sice bolestně pociťovat propad z�úrovně movitosti, na niž jsme si uvykli, ale většině lidí ve vyspělých zemích se podle historických měřítek stále daří mimořádně dobře.
Koupili jste si za poslední týden láhev vody, pivo anebo kávu, byť voda z�kohoutku byla po ruce bez placení?
Pokud ano, jedná se o luxus, který si nejchudší miliarda lidí na světě nemůže dovolit, protože musí přežít celý den s�tím, co jste zaplatili za jediný z�těchto nápojů.
Jedním z�důvodů, proč si můžeme dovolit zvýšit množství finanční pomoci, kterou poskytujeme, je fakt, že suma, kterou dáváme dnes, je ve srovnání s�tím, co utrácíme za jiné věci, nepatrná.
Vláda Spojených států například vynakládá na zahraniční pomoc kolem 22 miliard dolarů, přičemž Američané soukromě darují dalších asi 10 miliard dolarů.
Ve srovnání se stimulačním balíčkem za 787 miliard dolarů, který minulý měsíc podepsal prezident Barack Obama, je 32 miliard dolarů nicotných.
Je to rovněž necelých 0,25 dolaru na každých 100 dolarů, které si Američané vydělají.
Samozřejmě, některé státy si vedou lépe: Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko a Lucembursko překročily cíl Organizace spojených národů vyčlenit na zahraniční pomoc ekvivalent 0,7% hrubého národního důchodu.
Jenže ani 0,70 dolaru z�každých 100 dolarů není právě mnoho na řešení jednoho z�největších morálních problémů našeho věku.
Pokud připustíme nárůst krajní chudoby, zapříčiní to vznik nových problémů, včetně nových nemocí, které se ze států, jež nedokážou zajistit řádnou zdravotní péči, budou šířit do ostatních zemí.
Bída povede k�tomu, že o přesun do bohatých zemí, ať už legálně či nelegálně, bude usilovat vyšší počet migrantů.
Až konečně dojde k�ekonomickému oživení, globální ekonomika bude menší, než by byla, kdyby se jí mohli účastnit všichni lidé světa.
Globální finanční krize rovněž není pro světové lídry důvodem k nedodržení slova.
Před téměř devíti lety čelní představitelé 180 zemí, včetně všech významných bohatých států, přislíbili na Rozvojovém summitu tisíciletí v�New Yorku, že do roku 2015 společně splní Rozvojové cíle tisíciletí.
Tyto cíle zahrnují snížení procenta světové populace žijící v�chudobě na polovinu a zajištění, aby se dětem všude na světě dostalo úplného základního vzdělání.
Od vrcholné schůzky v�roce 2000 naplňování těchto závazků stále vázne a do roku 2015 už zbývá jen šest let.
Seškrtáme-li pomoc, nedodržíme svůj slib a chudé země opět zjistí, že činy bohatých zemí mají k�jejich inspirativním proslovům o snižování světové chudoby daleko.
To není dobrý základ pro budoucí spolupráci mezi bohatými a chudými zeměmi v�oblastech, jako je změna klimatu.
Konečně vzejde-li ze současné celosvětové finanční krize něco dobrého, bude to přehodnocení našich základních hodnot a priorit.
Musíme si uvědomit, že skutečně nezáleží na nakupování dalšího a dalšího spotřebního zboží, nýbrž na rodině, přátelích a na vědomí toho, že se svými životy děláme něco, co stojí za to.
Pomáhat s�potíráním otřesných důsledků světové chudoby by mělo být součástí tohoto přehodnocení.
Je charita pro chudé marná?
MELBOURNE – V eseji, který v červenci otiskl deník Guardian, kritizovalo 15 čelních ekonomů – včetně nositelů Nobelovy ceny Anguse Deatona, Jamese Heckmana a Josepha Stiglitze – jev, který označili za „humbuk kolem ‚efektivity pomoci‘“.
Zdůvodnili to tak, že nás přehnaný důraz na efektivitu pomoci vede k opomíjení základních příčin globální chudoby.
Osobně jsem zastáncem vyhodnocování efektivity pomoci a poskytování prostředků intervencím, které se osvědčily jako vysoce ekonomicky efektivní.
Za tímto účelem jsem založil organizaci The Life You Can Save, jež shromažďuje informace o tom, které charitativní organizace dokážou za peníze dárců vykonat nejvíce dobrého, a podněcuje lidi, aby darovali příspěvky právě jim.
Organizace The Life You Can Save doporučuje osvědčené intervence, protože se domníváme, že dárci vykonají větší užitek, když budou pomáhat jednotlivcům s nenaplněnými potřebami, než když se budou snažit eliminovat základní příčiny chudoby bez realistické strategie, jak tohoto cíle dosáhnout.
Deaton, Heckman, Stiglitz a jejich kolegové nám v článku sdělují, že globální chudoba „zůstává nezvladatelná“.
Toto konstatování odráží a posiluje pesimistický názor, že v oblasti snižování chudoby nedosahujeme žádného pokroku.
To však není pravda.
Světová banka klasifikuje „extrémní chudobu“ jako stav, kdy lidé nemají potřebný příjem ke spolehlivému zajištění dostatku potravin, přístřeší a dalších základních potřeb.
Podle nejnovějšího odhadu banky dnes žije v extrémní chudobě 768,5 milionu lidí neboli 10,7% světové populace.
Ve světě, který produkuje víc než dost na to, aby naplnil základní potřeby všech lidí, neopravňuje toto číslo k sebeuspokojení.
V roce 1990 však žilo v extrémní chudobě přes 35% obyvatel světa a ještě v roce 2012 dosahoval tento údaj 12,4%.
Dlouhodobý trend je tedy jednoznačně pozitivní.
I další ukazatele lidského blahobytu pesimistický názor vyvracejí.
Například dětská úmrtnost klesla od roku 1990 z 93 úmrtí na 1000 nově narozených dětí na přibližně 40.
Esej zmíněných ekonomů nám dále sděluje, že v boji proti globální chudobě nejsme schopni dosáhnout pokroku navzdory „pomoci ve výši stamiliard dolarů“.
Žádné časové období není uvedeno, ale mnoho čtenářů bude předpokládat, že svět daruje „stamiliony dolarů pomoci“ každý rok.
Ve skutečnosti oficiální rozvojová pomoc (ODA) ze všech rozvinutých ekonomik světa dosáhla v roce 2017 hodnoty 146,6 miliardy dolarů neboli méně než jeden dolar z každých 300 dolarů vydělaných v těchto zemích.
Kdyby se všechny tyto peníze dostaly k 768,5 milionu lidí žijících v extrémní chudobě, rovnalo by se to částce 191 dolarů pro každého z nich.
Ve skutečnosti však jen 45% ODA putuje do nejméně rozvinutých zemí.
Většina těchto peněz je určena na programy, o jejichž efektivitě existuje jen málo důkazů.
Není divu, že tato velmi skromná částka často i zašantročené pomoci zatím neukončila extrémní chudobu!
Dalším terčem je pro zmíněných 15 ekonomů využívání randomizovaných kontrolovaných zkoušek k testování efektivity intervencí.
Tyto zkoušky jsou podle nich drahé.
Možná mají pravdu, ale zároveň jsou zkoušky levnější než pokračující podpora projektů, které nic dobrého nepřinášejí.
Randomizované zkoušky se nedají použít vždy a nepředstavují jediný způsob, jak demonstrovat efektivnost.
Pokud jsou ovšem k dispozici, představují solidní důkaz, že kupříkladu distribuce síťových lůžek za účelem ochrany dětí před komáry přenášejícími malárii skutečně zachraňuje životy – a za rozumnou cenu.
Hlavní námitka ekonomů vůči tomuto typu důkazů ovšem spočívá v tvrzení, že se kvůli nim zaměřujeme na „mikrointervence“, které neřeší základní příčiny chudoby.
Síla tohoto argumentu závisí na dostupnosti lepších alternativ.
Co ekonomové navrhují?
Tvrdí, že chudí lidé potřebují „přístup k veřejnému školství a zdravotnictví“ a že by měly existovat koordinované veřejné politiky zaměřené na prevenci klimatických změn.
A abychom dosáhli skutečného pokroku v zemědělství, musíme skoncovat s nadměrnými dotacemi placenými z bohatých zemí.
Mezi další doporučení patří znemožnit nadnárodním společnostem, aby se vyhýbaly placení daní, zregulovat daňové ráje a rozvinout regulace trhu práce tak, aby ustalo „konkurenční podbízení se“ globálním gigantům.
Chceme-li prý pochopit, která politika funguje nejlépe, měli bychom využívat málo sledovaná data a satelitní snímkování.
Konečným cílem je změnit pravidla mezinárodního ekonomického systému tak, aby byl „ekologičtější a spravedlivější pro většinu světa“.
To jsou chvályhodné cíle.
Ale koho s nimi ekonomové oslovují?
Jednotlivce, kteří přispívají charitativním organizacím?
Vysokým vládním představitelům zodpovědným za alokaci pomoci?
Vládám?
Jedině posledně jmenovaná skupina má ve své moci doporučené změny realizovat.
Pokud jsou však tyto argumenty adresovány vládám, povedou skutečně kvalitnější data k lepším výsledkům?
V případě amerických zemědělských dotací například každý nestranný člověk ví, že poškozují globální chudé a představují obrovské mrhání veřejnými zdroji.
Snaha o jejich eliminaci však opakovaně ztroskotává ne kvůli nedostatku odborných analýz, nýbrž kvůli politické síle venkovských států USA.
The Life You Can Save se podobně jako GiveWell a podobné organizace snaží ovlivnit jednotlivé dárce a podnítit je k tomu, aby přemýšleli, kam umístit své dary a kde vykonají nejvíce dobrého.
Doufám, že dárci budou zároveň aktivními občany, kteří budou naléhat na svou vládu, aby se zasazovala o spravedlivější a trvaleji udržitelný svět.
Během čekání, až se naši politici začnou zaobírat hlavními příčinami globální chudoby – a může to být dlouhé čekání –, však soustřeďme naše vzácné prostředky na efektivní pomoc, která pomůže extrémně chudým lidem vést nejlepší životy, jaké jsou za daných okolností možné.
Démonizace novinářů musí skončit
AMSTERDAM – Tento měsíc uplyne pět let ode dne, kdy Saïd a Chérif Kouachiové vpadli do pařížské redakce francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo a během pár strašlivých minut zavraždili 12 osob.
V následujících dnech vyšly do ulic ve Francii i jinde miliony lidí, aby vyjádřily solidaritu se zavražděnými novináři.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Pro Evropany představovaly vraždy v redakci Charlie Hebdo první masový útok na novináře v blízkosti domova.
Twitterový hashtag #JeSuisCharlie („Já jsem Charlie“) se stal jedním z nejpopulárnějších v historii.
Svoboda tisku byla v kurzu.
Od té doby však boj na obranu novinářské svobody uvadl a mobilizace veřejnosti se ukázala jako pomíjivá – včetně samotného případu Charlie Hebdo.
V lednu 2019 si zaměstnanci časopisu v redakčním komentáři postěžovali, že lidé už nechtějí o střelbě slyšet. „Možná byste měli jít dál!“ bylo jim údajně řečeno.
Tato zjevná lhostejnost do značné míry souvisí s tím, co podle názoru mnoha lidí Charlie Hebdo ztělesňuje: svobodu vyjadřovat se způsobem, který může provokovat ostatní.
A tato svoboda se v posledních pěti letech ocitla pod ještě větším tlakem.
Zmíněný trend je dobře patrný v reakcích namířených proti novinářům, kteří poukážou na nepopulární nebo nepříjemné skutečnosti či názory.
Takoví novináři jsou terčem každodenních útoků na vlastní bezúhonnost, a to i ze strany významných politických představitelů.
Americký prezident Donald Trump se opakovaně vyjadřuje o novinářích, kteří ho kritizují, jako o „nepřátelích lidu“.
A český prezident Miloš Zeman se předloni na tiskové konferenci oháněl replikou útočné pušky AK-47 opatřené nápisem „na novináře“.
Tito i další představitelé dělají podobným chováním z útoků vůči zástupcům tisku normu.
A zástupci tisku čelí mnoha útokům.
Podle organizace Reportéři bez hranic bylo v roce 2019 v souvislosti s výkonem povolání zavražděno po celém světě 49 novinářů.
(Roční průměr za posledních pět let je ještě vyšší: 81 novinářů).
Také počet svévolně zadržovaných novinářů se v loňském roce zvýšil na 389.
Výhrůžky na sociálních sítích, zejména proti novinářkám, jsou každodenní praxí a novináři jsou běžně biti, napadáni slzným plynem nebo okrádáni o vybavení.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Násilí proti novinářům je podvracením základního pilíře demokracie.
A dokud budou tyto útoky pokračovat, není vůbec „čas jít dál“.
Naopak je čas, aby se vedoucí představitelé Evropské unie probudili a lépe chránili ohrožené novináře.
Aktivity, jako je nizozemská iniciativa PersVeilig, v jejímž rámci policie, státní zástupci, novinářské odbory a šéfredaktoři společně působí proti násilí na novinářích, by se měly zavést v celé Evropě.
Politici, kteří slovně útočí na novináře, musí být hnáni k zodpovědnosti a mediální organizace by měly projevovat větší solidaritu s kolegy z konkurenčních titulů.
V obecnější rovině zde existuje naléhavá potřeba lepšího povědomí a silnější veřejné obhajoby hodnoty novinářů pro společnost.
V posledních letech se v této oblasti objevilo několik úspěšných příkladů.
Vraždy novinářů Jána Kuciaka na Slovensku a Daphne Caruanové-Galiziové na Maltě vyvolaly masové protesty, které donutily premiéry obou zemí k rezignaci.
Vyšetřování vraždy Džamála Chášukdžího, komentátora deníku Washington Post, které vede zvláštní zpravodajka OSN Agnès Callamardová, zase zvýšilo povědomí veřejnosti o zločinném chování saúdského vedení.
Tyto případy potřebovaly – a získaly – dlouhodobou pozornost.
Kdo však slyšel o Normě Sarabiové z Mexika nebo o Eduardu Dizonovi z Filipín, kteří rovněž zaplatili za výkon své profese cenu nejvyšší?
Nigerijský novinář Jones Abiri šel loni podruhé do vězení na základě vykonstruovaných obvinění a jeden nikaragujský fotograf nám nedávno sdělil, že dočasně zanechal novinářské práce, poněvadž pro něj znamenala každodenní ohrožení života.
Kdo stojí za těmito méně známými osobnostmi?
Justiční systém by měl dávat potírání útoků na novináře vyšší prioritu, avšak řada příslušných rezolucí schválených Valným shromážděním a Radou bezpečnosti OSN zatím přinesla jen omezené výsledky.
Lepším způsobem, jak skoncovat s nečinností soudů, by bylo zřízení vyšetřovací komise s mezinárodním mandátem, která by zároveň uvolnila cestu k vyřešení stovek odložených případů novinářů zabitých za to, že dělali svou práci.
Každoročně jsou zavražděny desítky novinářů a v devíti případech z deseti zůstanou pachatelé bez postihu.
Dokud bude tato beztrestnost přetrvávat, zabíjení novinářů se vyplatí.
Před pěti lety jsme byli všichni Charlie.
Buďme dnes zároveň stovkami dalších novinářů, kteří byli od té doby zavražděni.
Latinskoamerický příběh dvou krizí
MEXICO CITY – Kdyby byl člověk nenapravitelný optimista, mohl by nadcházející události ve Venezuele a Kolumbii pokládat za předzvěst budoucích dobrých časů.
Ve Venezuele mohou prezidentské volby plánované na 7. říjen ukončit čtrnáctileté setrvávání Huga Cháveze u moci a spolu s ním i jeho systematickou destrukci ekonomiky, potlačování médií a nekonečné vměšování se do záležitostí jiných zemí.
A mírové rozhovory mezi vládou kolumbijského prezidenta Juan Manuela Santose a povstalci z FARC, které se mají uskutečnit 8. října v Norsku, mohou ukončit 40 let války a krveprolévání v Kolumbii.
Ani jeden z těchto výsledků nelze bohužel příliš očekávat.
To, co se zdá žádoucí, se v obou případech jeví jako vysoce nepravděpodobné.
Chávez se přímo zúčastnil čtyř venezuelských voleb: v roce 1998, kdy byl poprvé zvolen, v roce 2004, kdy si opozice vynutila referendum o jeho odvolání z funkce, v roce 2006, kdy byl opětovně zvolen, a dnes, kdy se zotavuje z rakoviny a země se zmítá uprostřed obrovské domácí bezpečnostní krize, kvůli níž se z Caracasu stalo jedno z nejnebezpečnějších měst na světě.
První troje volby Chávez vyhrál a z několika důvodů se zdá, že má nakročeno k dalšímu vítězství.
Tak především dokáže vést impozantním způsobem kampaně a má k dispozici všechny dostupné páky státní moci, od Volební rady po národní ropnou společnost PDVSA.
Jakkoliv může být opoziční kandidát Henrique Capriles Radonski schopný, podmínky jsou tak nerovné, že má jen malou šanci.
Jeden příklad za všechny: počet obyvatel Venezuely se v posledních 13 letech zvýšil o 14%, ale seznamy voličů se rozrostly o 53%; mezi novými voliči mohou být mrtvé duše, Kolumbijci nebo i několik generací chavistů (Chávezových stoupenců), kteří se sice ještě nenarodili, ale už jsou registrovaní k volbám.
Většina předvolebních průzkumů přiznává Chávezovi značnou výhodu (až 15 procentních bodů), ale opozice stále živí jiskřičku naděje.
Mnoho nestrannějších agentur pro výzkum veřejného mínění, jako jsou Consultores 21 Luise Christiansena, Varianzas a Keller, ukazuje překvapivě vysoký podíl nerozhodnutých voličů – těch, kteří na anketní otázku nedají odpověď nebo nevědí, pro koho budou hlasovat.
Ve značně polarizované a zpolitizované Venezuele je nepravděpodobné, že by se více než 20% voličů stále nerozhodlo, jak se zachovají.
V důsledku toho někteří analytici předpokládají, že dojde ke „skrytému hlasování pro opozici“, jak se stalo v Nikaragui v roce 1990, kdy prezidentské křeslo získala Violeta Chamorrová, nebo v mexických volbách v roce 2000, z nichž vzešel jako vítěz Vicente Fox.
Podle této logiky se „nerozhodnutí“ ve skutečnosti přiklánějí ke Caprilesovi, a bude-li jejich počet vyšší než Chávezův náskok v předvolebních průzkumech, pak „caudillo“ prohraje.
Vyloučit se to nedá, ale je to nepravděpodobné, zvláště pokud se může Chávez spolehnout na několik procentních bodů v podobě zfalšovaných hlasů před uzavřením volebních místností i po něm. Navzdory prezidentově nemoci, obrovským problémům, jimž Venezuela čelí, i únavě po 13 letech chavismu si Chávez stále může volby prohrát především sám.
Také v Kolumbii pravděpodobně přetrvá status quo.
Nikdo přesně neví, kdy se Santos rozhodl, že se pokusí o nové jednání s nejstaršími povstaleckými skupinami – které navíc patří k nejnásilnějším –, a jen jeho nejbližší spolupracovníci vědí, kolik schůzek se už uskutečnilo, kde a kdy k nim došlo nebo co se na nich odehrálo.
Mnoho důkazů však nasvědčuje tomu, že velká část tohoto procesu započala už před časem a měla zůstat v tajnosti až do chvíle, kdy ve většině nevyřešených témat bude dosaženo široké shody.
Santos pravděpodobně chtěl, aby byly rozhovory vnímány jako relativně bezpodmínečná kapitulace a odzbrojení „narkogeril“.
Chtěl se vyhnout „hraní pro diváky“ a propagandě, které bývají s veřejnými jednáními obvykle spojeny.
K vyzrazení rozhovorů tedy možná nedošlo proto, že dostatečně pokročily, nýbrž proto, že je chtěl někdo sabotovat.
Kdo to mohl být?
Jako podezřelý se logicky nabízí bývalý kolumbijský prezident Álvaro Uribe.
Ačkoliv byl Santos Uribeho ministrem obrany a preferovaným nástupcem, vztahy mezi oběma muži zatrpkly.
V podstatě jde o to, že si Uribe myslel, že Santos bude jako prezident poslouchat jeho rady, zatímco Santos je přesvědčený, že si svou vysokou (ale klesající) popularitu nevypůjčil od Uribeho, ale vybudoval si ji sám.
Tato napětí se projevují v politických otázkách.
Uribe kritizuje Santose – prostřednictvím až čtyřiceti tweetů denně, které čte více než milion odběratelů – za to, že zavrhl jeho politiku „demokratické bezpečnosti“, že v zemi rostou „Bacrim“ (gangy věnující se drobné kriminalitě), že Kolumbie ustupuje dvěma nepřátelsky naladěným sousedům Venezuele a Ekvádoru a že prezident nechal stíhat několik Uribeho poradců za korupci.
Santos neříká nic, ale odpovídá stejnou mincí: uzavírá mír s Chávezem a ekvádorským prezidentem Rafaelem Correou, stíhá porušování lidských práv za vlády Uribeho a zatkl několik jeho údajně zkorumpovaných představitelů.
A nyní, zdánlivě zničehonic, se Uribemu vzepřel, a dokonce ho i urazil, když zahájil jednání s opovrhovanou skupinou FARC, které předtím uštědřil tak zničující vojenské údery, že mírový proces tentokrát možná někam povede.
Je zjevné, proč měl Uribe hrozit vyzrazením zprávy o jednáních i proč se měl Santos pokusit předejít tomuto vyzrazení tím, že sám informaci zveřejní a bude v jednáních pokračovat veřejně (rozhovory započnou v Oslu, ale probíhat budou v Havaně).
Problém je v tom, že ačkoliv existují dobré příklady, kdy mírové rozhovory s velkou publicitou – byť ne veřejné – uspěly, případů ztroskotání či nekonečného patu je více, a to kvůli tlaku spojenému s prací v záři mezinárodních reflektorů.
Jako zapálený stoupenec Santosova lidskoprávního úsilí, jeho výzvy k rozsáhlé debatě o legalizaci drog i jeho snahy ukončit „čtyřicetiletou válku“ v Kolumbii se obávám, že Uribe uštědřil mírovému procesu smrtelné zranění, čímž na neurčito prodlouží krvavý a bezvýsledný status quo v této zemi.
Je to obrovská škoda.
V tomto příběhu dvou jihoamerických sousedů se tedy bohužel změní jen málo – pokud se tak jako v mnoha jiných případech z nečekaného náhle nestane nevyhnutelné.
Při takovém vývoji budou všechny možnosti otevřené.
Laciné řeči v Kašmíru
Po dvou letech občasné hry s ohněm atomového potenciálu Indie a Pákistán opět ustoupily od metání hrozeb a řinčení jadernými zbraněmi a hovoří o tom, jak urovnat vzájemné neshody.
Mají ovšem probíhající rozhovory větší šanci na úspěch než bezpočet zkrachovalých jednání mezi těmito dvěma zeměmi, k nimž došlo za posledních padesát let?
Indie a Pákistán se 25. listopadu 2003 dohodly na klidu zbraní podél kontrolní linie (LoC), mezinárodní hranice oddělující indický Kašmír od pákistánského Kašmíru, i na skutečné kontrole území (AGPL) ve strategické oblasti Siačen.
Příměří se tedy týká obrovské rozlohy: 778 kilometrů LoC, 150 kilometrů AGPL a 198 kilometrů mezinárodní hranice.
To by mělo připravit cestu pro smysluplný dialog na schůzce Jihoasijského sdružení pro regionální spolupráci (SAARC), která proběhne 4. a 5. ledna v Islámábádu.
Pákistán se navíc částečně vzdal svého požadavku - pocházejícího z doby vzniku Indie a Pákistánu před o málo víc než půlstoletím - na referendum v Kašmíru pod mezinárodním dohledem, v němž by se rozhodovalo o suverenitě provincie.
Bezesporu jde o odvážný ústupek, ale důvěra Indie v to, že Pákistán je skutečně odhodlán dojít k mírové dohodě, se odvíjí od přísnějšího kritéria: žádá, aby Pákistán odstranil infrastrukturu přeshraničního terorismu - zejména výcvikové tábory kašmírských separatistů a jejich mezinárodních džihádských bratří.
Přitáhnout uzdu násilným militantům, kteří udržují kašmírský problém ve varu, je ovšem těžké na obou stranách.
V Indii i v Pákistánu je Kašmír ústřední celonárodní otázkou.
Každá indická i pákistánská vláda kašmírskou záležitost vítá jako užitečný prostředek odvádění pozornosti od vlastních domácích neúspěchů a také proto, že se obávají reakce veřejnosti, kdyby vznikl dojem, že se v takto závažné věci vzdávají tradičnímu nepříteli.
Vzhledem k tomu, že pákistánské hospodářství se propadá do chaosu a kultura džihádu, k níž se hlásí bezpočet mladých Pákistánců, podkopává mezinárodní důvěryhodnost země, prosazují se konečně umírněné hlasy.
Význačný publicista Amin M.
Lakhani nedávno v nejčtenějším pákistánském listu Dawn prohlásil: ,,Neobyčejnou zaměřeností na Kašmír...je Pákistán sám proti sobě.
Na domácí scéně toto zaujetí zmařilo hospodářský, sociální i politický rozvoj země.
V mezinárodním ohledu snížilo význam země a pošpinilo její jméno.
Pokřiven byl i duchovní rozvoj země, a to růstem počtu, obliby a relativní síly náboženských skupin, které představují nesnášenlivou a militantní interpretaci islámu, zdůrazňující rozdíly mezi pohlavími."
Lakhani poukazuje na trpkou ironii toho, že 143 milionů obyvatel Pákistánu obětovalo mnohé kvůli vymáhání demokratických práv a sebeurčení pro 13 milionů obyvatel Kašmíru, zatímco sami se v posledních 55 letech těšili jen žalostně malému zlomku těchto práv. Jak dlouho může Pákistán s kamennou tváří požadovat pro jiný národ práva, která upírá svému vlastnímu lidu?
Právě to je smutná a strašná otázka, již Lakhani pokládá, ale bohužel nenabízí žádnou odpověď.
Na nadcházejícím summitu nejvyšších představitelů obou zemí indický ministerský předseda Atal Bihárí Vádžpéjí bezpochyby nepromešká žádnou příležitost, aby tuto otázku předložil svému pákistánskému protějšku.
Pochopitelně, pákistánský premiér Mir Zafarulláh Chán Džamalí nemůže nabídnout žádnou uspokojivou odpověď - už proto, že musí jet domů a podat zprávu svému šéfovi Parvízi Mušarafovi, generálovi proměněnému v prezidenta.
Vádžpéjí by se ale neměl snažit jen zabodovat lépe než Mušaraf, nýbrž usilovat o víc.
Skutečnost, že by Pákistán mohl být ochoten odložit svůj požadavek mezinárodního referenda v Kašmíru, je první skutečnou známkou kompromisu, již je možné po desetiletích zahlédnout.
Vádžpéjí by měl prověřit, zda Pákistán míní své tvrzení vážně.
Pochybnosti bezesporu nejsou nemístné: prezident Mušaraf 18. prosince prohlásil, že na islámábádském summitu SAARC bude pro Kašmír požadovat plebiscit pod záštitou OSN.
Den nato ovšem mluvčí pákistánského ministerstva zahraničí Masúd Chán tvrdil, že prezident Mušaraf je připraven od požadavku upustit.
Indie potřebuje vědět, zda je Mušaraf upřímný.
Pokud ano, mohl by vzniknout základ skutečného dialogu o uklidnění boje o Kašmír.
Mušaraf má ale v tuto chvíli dobré důvody hrát to na obě strany.
V poslední době přežil dva pokusy o atentát a islamisté jej obviňují z toho, že uzavřel ,,dohodu" s bezvěreckým nepřítelem, totiž Indií.
Taková rétorika nedává mnoho důvodů k optimismu ohledně výsledků summitu.
Mušarafova nejistá pozice na domácím poli z něj zřejmě činí toho posledního, kdo by s Indií mohl vyřešit zásadní problém Kašmíru.
Vzhledem k tomu, že je Mušaraf kvůli své podpoře nedávné války v Afghánistánu vnímán jako příliš proamerický, potřebuje nablýskat své nacionalistické zásluhy.
Gesta ohledně Kašmíru jsou nejlepším způsobem, jak toho docílit.
Vádžpéjí za sebe zase naznačil, že pokud Pákistán stojí o rozumnou dohodu, měl by k ní dojít s ním, neboť Vádžpéjí může být na dlouhou dobu posledním indickým lídrem, jenž je v této záležitosti vůbec ochoten se dohodnout na kompromisu.
Zdá se, že ostří hoši v jeho straně Bháratíja Džanta (BJP) by se zřejmě podrobili tomu, co jim bude řečeno - tedy prozatím.
BJP ovšem nikdy ani náznakem neprokázala, že by měla starost o pákistánské zájmy.
Příležitost hovořit a nalézt kompromis se možná naskýtá jen na okamžik a bohužel jsme se nejspíš ještě nedočkali konce hrátek s ohněm jaderných zbraní.
Čečensko, Rusko a svět
MOSKVA: Válka v Čečensku se pomalu stabilizuje a je tedy čas položit si znova otázku, o čem tato válka je a kam povede.
Západ v konfliktu viděl vzkříšení ruského imperialismu, což naznačuje, že by vztahy mezi Ruskem a zbytkem světa mohly opět ochladnout.
A mnozí Rusové, včetně demokratických reformátorů, kteří ne zcela souhlasí se současnou ruskou politikou, se přitom cítí nepochopeni.
Když Rusko hovoří o svých státních zájmech, svět v tom vidí nový útok impéria sovětského typu.
Nesmysl.
S výjimkou hrstky fanatiků a několika slavofilů neexistuje pro běžného Rusa cesta zpět k imperiální minulosti země.
A navíc po tom nikdo ani v nejmenším netouží, i kdyby na to Rusko mělo sílu.
V zemi dnes neexistuje žádné nacionalistické hnutí, které by se těšilo širší podpoře, na rozdíl od 15 až 30 procent nacionalistických hlasů ve Francii či Rakousku.
Mám pocit, jakoby Rusům nechtěl nikdo přiznat uznání za to, s jakou nevídanou vyrovnaností setřásli se svých beder stovky let imperiální tradice.
Jedním z důvodů, proč Rusko tak poklidně přijalo rozdělení Sovětského Svazu, je to, že většina chápala, že impérium a demokracie jsou neslučitelné.
Rusko se nyní snaží o nápravu hospodářství, jež mu má vydláždit cestu k mnohem zásadnější roli v životě Evropy i celého světa.
To ovšem neznamená, že v Rusku není zášť vůči tomu, jak se s ním nakládáno.
Deset let jsme zakoušeli jedno ponížení za druhým: ztrátu statutu supervelmoci, ohromné a chaotické sociální problémy; expanzi NATO na východ.
Nikdo si Ruska příliš nevšímá: důležitější je Jugoslávie či vývoj bývalých sovětských republik, kde sídlí významné ruské menšiny.
Západ často tvrdil, že Rusku pomáhá; Rusko projevilo svou vděčnost.
Jenomže, upřímně řečeno, za vším, co západ v rámci své pomoci podnikl, lze nalézt stopy čirého vlastního zájmu.
Nechci v žádném případě tvrdit, že západ na takové jednání ve vlastním zájmu neměl právo.
V tom případě je ale mělo i Rusko.
Pro mnoho občanů, včetně vzdělaných, liberálních a prozápadních skupin obyvatelstva, byla druhá čečenská válka příležitostí ukázat, že jsme vše ještě neztratili.
Téměř všichni obyvatelé Ruska nyní věří, že musíme hájit své zájmy.
To je psychologická základna Putinovy popularity.
To, že u kořene druhé čečenské války je skutečný státní zájem Ruska – a nikoli jeho imperiální ambice, není dostatečně známo.
Zpočátku jsem byl i já velkým zastáncem Putina, především v momentě, kdy byla kampaň zamířena proti teroristům.
Čečna byla semeništěm anarchie a terorismu; různé klany zde mezi sebou brutálně soutěžily a tím pádem ohrožovaly stabilitu regionu.
Konflikt se pomalu šířil do sousedního Dagestánu, zločinnost se stávala skutečnou hrozbou.
Čečenská válka tedy byla v souladu s naší ústavou, která se například od americké liší pouze hloubkou a délkou tradice.
Představte si, kdyby Alabama zničehonic svrhla všechny svoje demokratické instituce.
Jsem přesvědčen, že Spojené státy by neváhaly znovu nastolit ústavní vládu i za cenu síly.
Západ zatím Rusku neuzná stejná práva na demokratickou sebeobranu.
Protože ruské konstituční normy jsou prý nestabilní, jejich vynucování silou je zákeřné a tudíž nedemokratické.
Rusko má ovšem stejnou povinnost hájit svou ústavu jako kterákoli jiná země.
Obranou ústavy bráníme demokracii.
Války však mají svou logiku, a ta často vítězí nad kladnými motivy, s nimiž se táhne do boje.
Jak postupovala ofenzíva, čečenští bandité se ukryli v horách, zatímco ruské vojsko se zaměřilo na města, kde umírali civilisté.
Takové barbarství nemohu podporovat.
Takže ve chvíli, kdy válka přerostla své protiteroristické motivy, kdy počet uprchlíků dosáhl dvou set tisíc a vláda jim přitom neposkytla žádnou schůdnou pomoc, začal jsem couvat.
Čečensko má také svou politickou cenu.
Putinovi sice přinesla popularitu, oslabila však jeho pozici.
Ruští generálové vědí, že Putinův politický úspěch závisí na Čečně.
Vydírají ho 150% navýšením výdajů na obranu, školní vojenský výcvik a povolání dvou tisíc záložníků.
Chce-li Putin svou nezávislost zpět, musí válku ukončit velmi brzy.
Dosud Putin nepředložil žádný dlouhodobý plán.
Jsem si jist, že nejtěžší fáze bojů skončí krátce po volbách.
Partyzánská válka bude ale plát dál, jako oheň v podzemí.
Co uděláme potom?
Vzhledem k tomu, že žádný reálný partner není na dohled, zůstává Rusko samo, aby znovu v Čečensku nastolilo základní pořádek.
Musí být zvolen gubernátor, jehož hlavním úkolem bude obnovit základní životní podmínky - první předpoklad obnovy hospodářství, pomoci pro ty, kteří nemohou pracovat, a rekonstrukce zničené infrastruktury.
Čečenci se potom musí do své země vrátit co nejdříve, aby mohli utvořit fungující vládu: nejvhodnější by zřejmě byl jakýsi parlamentní systém, což by soupeřící klany přinutilo spolupracovat v politických koalicích, narozdíl od předchozího prezidentského uspořádání, které naopak přispívalo k roztříštěnosti a soupeřivosti.
Asi nejdůležitějším výsledkem čečenské války pro Rusko i celý svět je dopad na náš demokratický pokrok.
Zde je prostor pro optimismus.
Volby jsou zachráněny, stejně jako svoboda slova, svoboda masmédií, a pluralitní politický systém.
Údajné předání novináře Babického čečenským rebelům a jeho následné obavy o život vyvolaly napříč celou veřejností odpor.
To byl pozitivní signál, neboť znamenal, že demokracie se zakořenila.
I přes válečné šílenství má život jediného člověka význam.
Pokud by násilí v Čečensku dosáhlo letošní intenzity již v roce 1991, šlo by o skutečnou hrozbu našemu demokratickému úsilí.
Přestože je naše ústavní tradice mladá, obyvatelé Ruska dýchají ovzduší demokracie již celých deset let.
A nechceme dýchat jiné.
Nechceme zpátky k ledu.
Čečenská válka se týkala pouze zachování ruského státu a jeho demokratické ústavy.
Rusové i Čečenci za ni přitom zaplatili mnoha cennými životy.
Musíme se postarat o to, aby to nebylo nadarmo.
Evropská ústava: pro a proti
Větsina obyvatel sjednocené Evropy je zajedno v tom, že Evropské unii by prospěla užsí centralizace vnitřní bezpečnosti a některých aspektů zahraniční a obranné politiky.
Podle posledního průzkumu Eurobarometru z roku 2001 podporuje 73 procent občanů EU společnou zahraničně-bezpečnostní politiku a dva ze tří Evropanů soudí, že by EU měla mít jednu společnou zahraniční politiku.
Vysoká podpora centralizace úkolů v těchto oblastech vsak ostře kontrastuje se stále vlažnou podporou Evropské unie jako takové: pouhých 48 procent tazatelů souhlasí se členstvím jejich země v EU.
Disponuje vsak Evropská unie nezbytnými institucemi, bez nichž se tyto dalsí integrační kroky nepodaří uskutečnit?
To je jedna z nejobtížnějsích, avsak naléhavých otázek, kterým by se měl věnovat konvent, který bude od března diskutovat o evropské ústavě.
V dalsích politických oblastech znamená evropská integrace mnohem víc než jen koordinaci politiky.
Přesun pravomocí z členských států EU vždy doprovázela tvorba institucí a jejich přizpůsobování specifickým politickým oblastem, kde mělo dojít k integraci.
Významnou črtou dosavadního procesu integrace je, že si uchoval značný rozsah odpovědnosti a kontroly.
Je třeba uvědomit si, jakým způsobem byla zachovávána odpovědnost za rozhodnutí EU a jak se tato odpovědnost lisí od politické odpovědnosti v zastupitelské demokracii.
V zastupitelské demokracii jsou základním instrumentem odpovědnosti politiků volby.
Občané pověřují rozhodováním své zástupce (vlády, zákonodárce).
Nejsou-li občané spokojeni s jejich rozhodováním, není jejich pověření obnoveno: dosavadní větsina prohraje volby a nahradí ji nová vláda nebo nová parlamentní větsina.
Tento mechanismus nemůže v Evropské unii fungovat, alespoň ne dokud platí stávající evropská ústava.
V Radě mají klíčovou rozhodovací funkci vlády.
Ty se ovsem zodpovídají občanům ve svých zemích, kteří si je zvolili, a jsou v prvé řadě hodnoceny za výkon na domácím poli, ne za rozhodování na úrovni EU.
Jiné zákonodárné orgány Evropské unie (Evropská centrální banka nebo Evropská komise) jsou jmenované, nikoli volené instituce.
Odpovědnosti se tak v EU dosahuje metodami, které jsou typické spíse pro administrativu než pro politiku.
Přesun pravomocí na orgán EU tak obecně doprovází jasná operativní definice cílů té které politiky.
Zákonodárná moc Evropské unie (ECB, Komise, větsina v Radě) má obecně vzato úzce definovanou ,,misi``: cenovou stabilitu, posilování jednotného trhu, stabilizaci cen zemědělských komodit.
To má dvě výhody: omezí se tak libovůle zákonodárců, což zajisťuje, aby přesun pravomocí nebyl zneužíván; dovoluje rovněž vymáhání odpovědnosti a kontrolu institucí i po přesunu pravomocí.
Evropský parlament, média a Rada mohou nesouhlasit nebo souhlasit s tím, jak je rozhodovací moc v rámci EU využívána.
Vzhledem k tomu, že zákonodárci EU mají úzký mandát a jejich rozhodování bývá často motivováno externími technickými kritérii, lze je činit odpovědnými za jejich chování, přestože nejsou voleni.
Tato metoda byrokratické kontroly v Evropské unii (zatím) funguje.
Lze ji plodně rozsířit i na agendu vnitřní bezpečnosti, kde je možné evropským zákonodárcům přesně vymezit jejich misi a s využitím Komise a příslusných technických vodítek dosáhnout jasně definovaných akceschopných cílů.
Metoda administrativní kontroly ovsem nemůže fungovat v nových oblastech, kde je pokračující centralizace naprosto nutná: v zahraniční politice a obraně.
Jak má vypadat mandát v doméně zahraniční politiky?
Jediný schůdný mandát je sledovat společný zájem Evropské unie.
Co to ale znamená v praxi?
Je-li mandát neúplný tak, že ponechává přílis velký prostor k jednání dle libovolného uvážení, existuje jen jediná cesta, jak zaručit odpovědnost politiků: demokratickými volbami.
Jen občané vědí, jsou-li politická rozhodnutí opravdu v jejich zájmu.
Takový instrument na úrovni EU bohužel chybí, či přinejmensím je nedostatečný.
Různé podoby spolupráce v oblasti zahraniční a obranné politiky jsou samozřejmě stále možné v rámci mezivládní koordinace.
Té je třeba co nejvíce využít.
Měli bychom si ale uvědomit, že tento druh spolupráce nás přílis kupředu neposune.
Prvním důvodem je to, že obranná i zahraniční politika se spoléhá na kvalitně fungující administrativu (diplomatický sbor, vojsko).
Jak může Rada nad těmito administrativami získat kontrolu?
Byrokratickou rukou EU je tradičně Komise, ne Rada.
Vznik a rozvoj evropské zahraničněpolitické administrativy je prvním krokem k efektivní evropské zahraniční politice.
Zde vsak Komise konkuruje národním administrativám.
V oblasti zahraniční politiky je zřejmě obtížné využít tradičních vertikálních pojítek mezi Komisí a národními administrativami, jež tak dobře fungují v otázkách národní politiky.
Stojíme tak před zásadním dilematem.
Evropa je v situaci, kdy by centralizací zahraniční a obranné politiky mohla mnohé získat, avsak administrativní kontrola v těchto oblastech nemůže fungovat.
Mají-li být tyto agendy centralizovány, muselo by dojít k drastické úpravě politické ústavy Evropské unie.
Evropa by potřebovala politické instituce, jaké jsou typické spíse pro federaci než konfederaci států.
Není náhodou, že historické epizody sjednocování zemí se časově kryly se situacemi, kdy se díky vnějsí hrozbě nebo společnému nepříteli stala centralizace obranné a zahraniční politiky velkou výhodou.
Je ale Evropa schopna pustit se do užsích forem politické integrace v době, kdy se pokousí o rozsíření na východ?
Černobylské mýty a omyly
Dvacáté výročí černobylské jaderné havárie z 26. dubna 1986 vyvolává novou vlnu poplašných tvrzení o jejích dopadech na lidské zdraví a životní prostředí.
Jak už se při takových pamětních příležitostech stalo rituálem, počty mrtvých se uvádějí ve stovkách tisíců a objevují se nové zprávy o zvýšeném výskytu rakoviny, poškození u novorozenců a vyšší celkové úmrtnosti.
Tento obrázek je nejen značně zkreslený, ale také poškozuje oběti černobylské havárie.
Všechny dosud provedené renomované vědecké studie došly k závěru, že důsledky radiace způsobují menší újmy, než jsme se obávali.
Několik desítek pohotovostních pracovníků, kteří bojovali s ohněm v reaktoru, podlehlo akutní nemoci z ozáření.
Nadále probíhají šetření zvýšeného výskytu rakoviny a kardiovaskulárních onemocnění mezi „likvidátory“, již v areálu reaktoru pracovali během měsíců po havárii.
Mezi těmi, kdo byli v oné době dětmi, bylo zjištěno asi 5000 případů rakoviny štítné žlázy, které se připisují působení radioaktivního jódu, jež se do těla dostal konzumací mléka během prvních týdnů po havárii.
Skutečné utrpení bylo jistě způsobeno, zejména mezi 330 tisíci lidí, již byli po havárii přestěhováni.
O tom není pochyb.
U pěti milionů lidí, kteří žijí v postižených oblastech a jsou označováni za černobylské „oběti“, ovšem radiace neměla žádné rozpoznatelné dopady na fyzický zdravotní stav.
Způsobeno je to tím, že tito lidé byli vystaveni nízkým dávkám radiace, jež byly ve většině případů srovnatelné s přirozenými pozaďovými úrovněmi.
Dvě desítky let přirozeného rozpadu a sanačních opatření znamenají, že většina území původně považovaných za „kontaminované“ si už tuto nálepku nezaslouží.
Kromě rakoviny štítné žlázy, která se úspěšně léčí v 98,5% případů, vědci nedokázali doložit spojitost mezi zářením a tělesnými potížemi.
Oblastí, kde však jasný účinek byl nalezen, je duševní zdraví.
Strach z radiace, zdá se, představuje pro zdraví mnohem závažnější hrozbu než záření samo.
Symptomy stresu jsou přebujelé a mnozí usedlíci z postižených regionů jsou pevně přesvědčeni, že jsou kvůli záření odsouzeni k chatrnému zdraví a brzké smrti.
To zčásti vychází ze skutečnosti, že prvotní sovětskou reakcí bylo utajování: Michail Gorbačov, tehdejší sovětský lídr, se k věci vyjádřil v televizi až po několika týdnech, 14. května 1986.
Mýty a mylné představy se uchytily a přežívají přes všechna pozdější úsilí o poskytnutí spolehlivých informací.
Ve spojitosti s paušálními vládními politikami dávek, jež klasifikují miliony lidí žijících v dotčených oblastech jako invalidy, tyto mýty posílily fatalistické a pasivní přístupy a vytvořily v postižených komunitách „kulturu závislosti“.
Černobylské fórum Organizace spojených národů, sdružení osmi agentur OSN a představitelů Běloruska, Ruska a Ukrajiny, tato zjištění utvrdilo.
Černobylské fórum bylo vytvořeno s cílem řešit přetrvávající zmatek ohledně důsledků havárie jak u veřejnosti, tak mezi vládními úředníky tím, že předloží jasný verdikt v záležitostech, kde se lze dobrat vědeckého konsenzu.
Fórum své úsilí úspěšně zakončilo a v září byla zveřejněna čerstvá a uklidňující zpráva o účinku radiace.
[Snadno stravitelný přehled je k dispozici na adrese http://www.iaea.org/Publications/Booklets/Chernobyl/chernobyl.pdf.]
Zjištění Černobylského fóra by měla přinášet úlevu, neboť prokazují, že strašidlo obcházející regionem není neporazitelná radiace, ale přemožitelná chudoba.
Region potřebuje politiky zaměřené na vytváření nových možností obživy a neposilující závislost, zdravotnické kampaně za nápravu problémů životního stylu (kouření a konzumace alkoholu), jež podkopávají zdraví lidí napříč bývalým Sovětským svazem, a iniciativy usilující o rozvoj místních společenství, jež podpoří samostatnost a návrat k normalitě.
Přijetí poselství Černobylského fóra však je kupodivu smíšené.
Někteří funkcionáři se ve věci počtu úmrtí připisovaných Černobylu vrátili k jazyku poplašných zpráv.
Některé nevládní organizace a černobylské charity reagovaly neochotou uvěřit a na důkaz uvádějí nepopiratelně špatný všeobecný zdravotní stav populace.
Odpůrci atomové energie prohlásili, že poctivost Černobylského fóra narušily soukromé zájmy.
Postaveny proti působivému vědeckému sboru, o nějž se Černobylské fórum opírá, tyto reakce jsou odrazem nejen houževnatosti mýtů a omylů, ale i skrytých zájmů.
Nový pohled na Černobyl ohrožuje existenci charit – například těch, které nabízejí zahraniční zdravotní „rekreace“ pro děti –, jež závisí na shromažďování peněz za pomoci fotografií znetvořených dětí.
Nové povědomí také bere regionálním funkcionářům rutinní způsob dožadování se mezinárodního soucitu, ačkoliv opakování těchto výzev po dvou desetiletích vynáší jen malou finanční výpomoc.
Hrozí, že tyto přístupy překrucováním problémů nasměrují už tak nedostatečné zdroje směrem k nesprávným opatřením.
Dvacáté výročí černobylské havárie je pro všechny zúčastněné ideální příležitostí k poctivému pohledu do vlastního nitra.
Vlády právem znepokojuje osud území poškozených černobylskou nehodou, ale cesta vpřed bude vyžadovat neotřelé myšlenky a smělá rozhodnutí, zejména posun priorit od vyplácení mizerných dávek milionům lidí k cílenému vynakládání prostředků, které napomůže tvorbě pracovních míst a hospodářskému růstu.
Obdobně platí, že charity oprávněně znepokojuje zdraví populace, ale měly by se v postižených společenstvích zaměřit spíše na propagaci zdravého životního stylu než na zahánění dětí do zahraničí, jako by jejich domovy byly plné jedu.
Všechny strany si právem dělají o postižené populace starosti, ale spíše než dokonalého diagnostického zařízení je zapotřebí věrohodných informací předložených ve stravitelné podobě, jež budou protiváhou ničivého černobylského dědictví strachu.
Černobylské děti už všechny dospěly; jejich zájmům a zájmům jejich dětí neposloužíme nejlépe neustálým vyvoláváním přeludu radiace, nýbrž tím, že jim poskytneme nástroje a pravomoci, jež potřebují k rekonstrukci svých společenství.
Ohlédnutí za válkou v Iráku
NEW YORK – Po sedmi letech práce je pro všechny k dispozici Zpráva o iráckém šetření, která bývá častěji označována jako Chilcotova zpráva (podle jejího hlavního autora, sira Johna Chilcota).
Obsahuje dvanáct svazků důkazů, zjištění a závěrů a její součástí je i prováděcí souhrn.
Málokdo se prokouše celou zprávou; jen samotný prováděcí souhrn je tak dlouhý (výrazně přes sto stránek), že by vyžadoval vlastní prováděcí souhrn.
Byla by však škoda, kdyby se zpráva hodně nečetla a především důkladně nezkoumala, protože obsahuje několik užitečných informací o tom, jak funguje diplomacie, jak se dělá politika a jak se přijímají rozhodnutí.
Kromě toho nám připomíná, že znalost rozhodnutí podniknout v roce 2003 invazi do Iráku i jeho následků je nezbytným předpokladem pochopení dnešního Blízkého východu.
Ústředním motivem zprávy je poznatek, že k válce v Iráku nemuselo dojít a rozhodně k ní nemuselo dojít v době, kdy k ní došlo.
Rozhodnutí vstoupit do války bylo zčásti založeno na chybných zpravodajských informacích.
Irák představoval přinejlepším sílící hrozbu, nikoliv hrozbu bezprostřední.
Alternativy k použití vojenské síly – zejména posílení do té doby vlažného tureckého a jordánského vymáhání a podpory sankcí OSN, jejichž cílem bylo vytvořit tlak na Saddáma Husajna – se prakticky neprověřily.
Diplomacie byla ukvapená.
Situaci pak ještě zhoršila skutečnost, že se válka realizovala bez dostatečného plánování a přípravy na to, co přijde po ní.
Jak zpráva správně poznamenává, mnozí lidé v americké i britské vládě předpovídali, že po odstranění Saddámovy železné pěsti může nastat chaos.
Rozhodnutí rozpustit iráckou armádu a zakázat všem členům Saddámovy strany Baas (nikoliv pouze několika jejím nejvyšším představitelům) funkce v nástupnické vládě bylo obrovskou chybou.
Irák nebyl jen válkou z vlastní vůle spojenců; byl i špatně koncipovanou a mizerně realizovanou politikou.
Velká část zprávy se zaměřuje na britské kalkulace a podporu americké politiky ze strany tehdejšího premiéra Tonyho Blaira.
Rozhodnutí spojit Velkou Británii se Spojenými státy bylo obhájitelnou strategickou volbou pro menší stát, jenž odvozuje velkou část svého vlivu z těsnosti bilaterálního vztahu.
Blairova vláda však udělala chybu v tom, že výměnou za svou podporu neuplatňovala větší vliv na realizovanou politiku.
Je možné, že by administrativa George W.
Bushe takovou snahu odmítla, ale britská vláda se v takovém případě mohla distancovat od politiky, o které byla řada lidí přesvědčena, že pravděpodobně neuspěje.
Z války v Iráku bychom si měli vzít řadu ponaučení.
Jedním z nich je zkušenost, že když analytikové vyhodnocují zpravodajské informace, je jejich úsudek zásadně ovlivněný předsudky, a pomýlené předsudky tudíž mohou vést k nebezpečně pomýlené politice.
Téměř všichni například předpokládali, že Saddámova nespolupráce s inspektory Organizace spojených národů pramení z faktu, že skrývá zbraně hromadného ničení.
Ve skutečnosti Saddám skrýval jen to, že takové zbraně nemá.
Stejně tak mnozí politici před rozpoutáním války věřili, že po Saddámově odchodu rychle nastoupí demokracie.
Zajištění, aby se takto zásadní a závažné předpoklady testovaly „rudými týmy“ – tedy skupinami nepodporujícími příslušnou politiku –, by mělo patřit ke standardní operační proceduře.
Faktem rovněž zůstává, že jakkoliv může být odstranění vlády obtížné, není ani zdaleka tak složité jako nastolení bezpečnosti, kterou nová vláda potřebuje, aby upevnila svou autoritu a získala si legitimitu v očích veřejnosti.
Vytvořit něco, co připomíná demokracii, ve společnosti postrádající mnohé z jejích základních předpokladů je úkol nikoliv na měsíce, nýbrž na desítky let.
O dědictví války v Iráku se ve zprávě mnoho nepíše, ale je důležité se nad ním zamyslet.
Za prvé a především válka narušila mocenskou rovnováhu v regionu.
Irák přestal být v pozici, kdy byl s to zneklidňovat a vyvažovat Írán, a místo toho se dostal pod íránský vliv.
Írán tak získal volnou ruku nejen k vývoji smysluplného jaderného programu, ale i k intervenci v několika zemích, a to jak přímo, tak prostřednictvím zástupců.
Sektářské boje otrávily v celém regionu vztah mezi sunnity a šíity.
Pocit odcizení, který prožívali vojáci a důstojníci Saddámovy rozpuštěné armády, přispěl k sunnitskému povstání a v konečném důsledku vedl ke vzniku takzvaného Islámského státu.
Válka měla hluboký dopad nejen na Irák a Blízký východ, ale i na Velkou Británii a USA.
Rozhodnutí britského parlamentu, který se v roce 2013 vyslovil proti účasti na jakékoliv vojenské operaci vedené s cílem potrestat syrského prezidenta Bašára Asada za to, že se vzepřel výslovnému varování, aby během občanské války ve své zemi nepoužíval chemické zbraně, dozajista souviselo s názorem, že vojenská intervence v Iráku byla chybou.
A stejně tak je možné, že nedůvěra k elitám, která vedla většinu britských voličů k podpoře „brexitu“, částečně pramenila ze zkušenosti s iráckou válkou.
Válka v Iráku a její následky ovlivnily rovněž uvažování administrativy amerického prezidenta Baracka Obamy, která měla pramálo chuti na nová vojenská dobrodružství na Blízkém východě v době, kdy mnoho Američanů trpělo „únavou z intervencí“.
Nebezpečí samozřejmě spočívá v tom, že snaha vzít si ponaučení může vyvolat opačný extrém.
Ponaučením z války v Iráku by neměl být závěr, že je žádoucí vyhnout se všem ozbrojeným intervencím na Blízkém východě i jinde, ale spíše že je nutné podnikat intervence pouze v případě, kdy jde o nejlepší dostupnou strategii a kdy výsledek pravděpodobně ospravedlní náklady.
Libye byla nedávnou intervencí, která tuto zásadu porušila; Sýrie je ještě nákladnější, ale v jejím případě následkem toho, co se neudělalo.
Válka v Iráku byla dost nákladná i bez toho, aby si z ní lidé vzali nesprávná ponaučení.
Kdyby se to stalo, byla by to její poslední ironie – která by celou tragédii ještě prohloubila.
Nepoznaný ráj dětství
Pláč pracujících dětí je slyšet po celém světě.
Mezinárodní organizace práce (MOP) odhaduje, že pracovní síla rozvojových zemí zahrnuje 90 milionů zaměstnaných dětí ve věku od osmi do patnácti let.
Celosvětově je číslo ještě vyšší.
Děti často pracují za nebezpečných podmínek - manipulují s jedovatými chemikáliemi, vdechují škodlivé výpary, přenášejí nadměrná břemena.
Jsou obvykle přepracované, podvyživené a špatně placené - pokud plat vůbec dostávají.
Ačkoliv mnohé země přijaly zákony zakazující používat - a zneužívat - dětí coby pracovní síly, optimismus ohledně podmínek, jimž pracující děti čelí, je nepodložený.
Tento závěr plyne ze skutečnosti, jíž neunikneme: rodiny většiny zaměstnaných dětí jsou na jejich práci existenčně závislé.
Vzhledem k tomu, že dětští dělníci představují levnou pracovní sílu, má v rozvojových ekonomikách a v zemích sužovaných recesemi nejlepší vyhlídky na zaměstnání nejmladší generace.
Ředitel středně velkého textilního podniku v Bangladéši bez váhání přiznává, že 70% jeho zaměstnanců je ve věku od 13 do 17 let. ,,Přinášejí stejnou produktivitu jako dospělí," říká, ,,ovšem jen za zlomek nákladů."
Jsou-li děti přepracované nebo špatně placené, je samozřejmě málo pravděpodobné, že by se organizovaly nebo si stěžovaly úřadům.
Nemají ani ponětí o svých zákonných právech.
Když jsou děti pod zámkem a bez vhodného osvětlení, jídla a zdravotní péče, hraničí to s otroctvím.
Ony samy ovšem dlouhé hodiny práce a děsivé pracovní podmínky nezpochybňují.
Naopak, většina je vděčná za to, že vůbec má práci.
V Asii a v Tichomoří děti rutinně pracují dlouhé hodiny, spí na továrních podlahách a žijí ze skrovných potravinových přídělů.
Mladí indičtí tovární dělníci, kteří nedodrží pokyny, jsou někdy ocejchováni rozžhavenými železnými pruty, aby svého pochybení litovali, a některým nedospělým prostitutkám v Thajsku za trest nastříkají do obličeje kyselinu.
Tisíce jihoamerických, karibských a afrických dětí pronajatých jako služky a sluhové se nedovolají žádné pomoci, jsou-li přepracované, bité a znásilňované.
Představitel keňské Společnosti pro blaho dětí připouští: ,,Nemůžeme zneužívanému dítěti dost dobře pomoci, dokud se o případu nedozvíme my nebo policie."
I když zaměstnavatel není hrubý, pracovní podmínky se můžou ukázat jako nebezpečné.
Děti ve Střední Americe sklízejí úrodu ošetřenou pesticidy.
Kolumbijské děti prolézají nejužšími důlními šachtami.
Thajské děti dřou v nevětraných továrnách, kde zpracovávají sklo rozžhavené na teplotu 1500°C.
Indické děti vdechují velké množství síry a chlorečnanu draselného, když z hořlavého prášku vyrábějí zápalky.
Mladiství skláři v Brazílii dýchají jedovaté výpary silikonů a arzénu.
Někdy je fyzické poškození způsobené takovou prací trvalé.
Brazilští, kolumbijští a egyptští mladíci, kteří pracují v cihelnách, často kvůli přenášení těžkých břemen utrpí nevratné poškození páteře.
Obecněji platí, že děti, které kdekoli na světě tráví dlouhé hodiny v továrnách, vstupují už do puberty s trvale poškozenými končetinami.
Tedy pokud se počátku dospívaní vůbec dožijí.
Tisíce dětí zemřou dřív.
V Indii jsou bezpečnostní podmínky v mnoha továrnách často tak zanedbané, že bezpočet dětí zemřelo v důsledku chemických explozí a požárů způsobených elektrickým vedením.
Existují zákony, jež mají chránit děti před nebezpečnými podmínkami v mnoha zaměstnáních, ovšem uplatňovány jsou jen zřídka.
Obzvláště těžké je dohlížet na zemědělský sektor, největšího zaměstnavatele dětí jak v rozvojových, tak ve vyspělých zemích.
Úředníci nemají mnoho možností, jak sledovat nebo upravovat pracovní zatížení dětí na velkých farmách či v malých rodinných hospodářstvích.
Skutečnost je taková, že nejtvrdšími zadavateli pracovních úkolů jsou často rodiče.
Indičtí otcové stále ještě občas splácejí dluhy tím, že upisují své potomky do nevolnictví.
Pákistánští rodiče někdy své děti zmrzačí, aby z nich udělali působivější žebráky.
Je smutné, že tím posledním, kdo protestuje proti zneužívání dětí, jsou často jejich vlastní rodiny.
MOP tvrdí, že když jsou děti nuceny jednat jako ,,malí dospělí", velice trpí. ,,Umrtvuje se dětská tvořivost a schopnost překračovat skutečnost," píše se ve zprávě MOP, ,,a to ochuzuje celý duševní svět dítěte."
Dětský dělník se nenaučí hrát si ani číst a psát.
Ještě horší je, že kouří a - v Karibiku - pije třtinový rum, aby nápor vydržel, neboť nemá co jíst.
V roce 1973 úmluva MOP vyzvala k celosvětovému zavedení minimálního věku pracujících na 15 let.
Během deseti let úmluvu ratifikovalo pouhých 27 ze 150 členských států MOP.
Některé další země mají zákony, jež stanovují nejnižší věk pro nástup do zaměstnání od 12 to 16 let, avšak MOP upozorňuje, že jen nemnoho zemí ,,má něco, co by bylo možné považovat za vyčerpávající zákaz nebezpečné práce u dětí" a že ještě méně zemí zavedlo ,,prostředky na ochranu mladých osob před morálním snižováním".
Vzhledem k tomu, že zákony problematiku dětské práce řešit nedokážou, mnozí odborníci navrhují jako prostředek jejího potlačování povinné vzdělávání.
Školské zákony se ale také ukázaly jako prchavé.
Prakticky ve všech chudých společnostech si rodiče cení výdělku nad vzdělání.
Důsledkem je to, že procento dětí, které školu opustí, znepokojivým tempem roste.
Nedávná studie prováděná UNESCO prokazuje, že v rozvojových zemích až 60% dětí nedokončí první stupeň základní školy.
Agentury zaměřené na podporu a pomoc se shodují, že odstranění dětské práce je nerealistický cíl.
Pro miliony dětí tedy budoucnost přináší jen malou naději.
Pracující děti ale mají právo na něco lepšího, ať si to uvědomují či nikoliv.
Správný boj o jídlo
DRÁŽĎANY – Do jaké míry by měly vlády regulovat či danit návykové chování?
Tato otázka dlouho definovala veřejnou debatu o alkoholu, tabáku, hraní a dalším zboží a službách v mnoha zemích po celém světě.
Ve Spojených státech – pravděpodobně matce globální konzumní kultury – se však nyní debata přesouvá k boji proti epidemii dětské obezity.
Je ironií, že ve světě, kde dětská podvýživa zamořuje mnoho rozvojových zemí, se stala dětská obezita jednou z hlavních zdravotních pohrom rozvinutých ekonomik.
Světová banka odhaduje, že například více než třetina všech dětí v Indonésii trpí zakrslým růstem, což je vystavuje riziku celoživotních efektů na kognitivní a kondiční rozvoj.
A přece, vážná situace podvyživených dětí v rozvojovém světě nečiní obezitu v rozvinutých zemích o nic menším problémem.
Ačkoliv možná nestojí na stejné úrovni jako globální oteplování či zvyšující se nedostatek vodních zdrojů, je obezita – a především ta dětská – na seznamu hlavních výzev pro veřejné zdraví, kterým čelí rozvinuté země jednadvacátého století a rychle postihuje i mnoho tvořících se ekonomik.
Nicméně vyřešení tohoto problému představuje mnohem obtížnější výzvu, než byly úspěšné intervence v oblasti veřejného zdraví v minulém století, včetně téměř celosvětové vakcinace, fluorizace pitné vody či bezpečnostních pravidel pro provoz vozidel.
Otázkou je, zda je realistické doufat v úspěch, pokud se vláda neuchýlí k použití mnohem přímočařejších instrumentů, než kterými se ohání nyní.
Vzhledem k obrovskému dopadu obezity na náklady na zdravotní péči, délku života a jeho kvalitu, se jedná o téma, které si zasluhuje urgentní pozornost.
USA ve světě v obezitě vede a také stojí na předním místě této debaty.
Téměř všichni souhlasí, že na předním místě obrany by mělo stát lepší vzdělávání spotřebitelů.
Vzdělávací kampaň první dámy USA Michelle Obama “Let’s Move” aspiruje na eliminaci dětské obezity během jedné generace, nicméně její dopad zatím zůstává nejasný.
Jiné snahy zahrnují výzvy celebrit jako je kuchař Jamie Oliver a pokouší se využít princip učení se na úrovni vrstevníků, jako je třeba platforma Kickin’ Nutrition inspirovaná Sesame Street (odhalení: autorem je má žena).
Přesto, ačkoliv je vzdělávání zásadní pro boj s obezitou, je značně nejasné, zda to bude v prostředí, kde dominují velké korporace s hlubokými kapsami a s motivací podporovat nadměrnou spotřebu, stačit.
Komerční televizní programy zaměřené na děti jsou přeplněné reklamami na zpracované jídlo pochybného významu pro lidské zdraví.
A na každou celebritu, která věnuje čas boji s obezitou, připadne tucet takových, které akceptují obrovské odměny za propagaci vnucených produktů, jako jsou třeba přeslazené nápoje, které jsou pravděpodobně tabákem naší generace.
Pro neziskové iniciativy je obtížné čelit hodnotám, které reprezentuje Beyoncé se svou reklamou na Pepsi, nebo Taylor Swift a reklama na Coca-Colu light.
Příčiny obezity jsou komplexní a věda o pochopení lidského chování je stále v plenkách; není však zveličením nazvat tento problém epidemií.
Podle Centra pro kontrolu chorob a prevenci má v USA zhruba 18% dětí mezi 6-11 rokem ne jen nadváhu, ale jsou obézní.
Rizika této epidemie jsou rozmanitá, ale hlavním je to, že dětská obezita způsobuje obezitu v dospělosti, s výrazně větším rizikem diabetu a srdečních chorob.
Experti odhadují, že více než 18% všech dospělých v rozvinutých ekonomikách je obézních.
Ještě více omračující jsou odhady, že má zhruba 9% všech Američanů – a podobné procento dospělých celosvětově – diabetes.
Politici však tlačí na “Big Food“ na vlastní nebezpečí.
Když se pokusil bývalý populární starosta města New York Michael Bloomberg vydat zákaz na příliš slazené nápoje, veřejné mínění – nemluvě o odvolacím soudu státu New York – tuto snahu odmítlo, navzdory podpoře od lékařských profesionálů.
Mnoho komentátorů, včetně těch co tuto iniciativu podporovalo, argumentovalo, že bylo chybné snažit se takto přímo regulovat chování spotřebitelů.
Když se však podíváme na snahy o zlepšení za posledních pět dekád – například zákazy kouření, zákony o používání bezpečnostních pásů a rychlostní limity – zjistíme, že legislativa obvykle nahradila vzdělávání.
Méně vtíravý přístup k ovlivnění voleb jídla by mohl fungovat prostřednictvím zavedení maloobchodní daně na veškeré zpracované jídlo – nejen slazené nápoje – a vyrovnávací dotace na nezpracované jídlo.
V dlouhodobém měřítku by rodiny s nízkými příjmy (které obezitou trpí nejvíce) byly největšími příjemci.
A v krátkodobém měřítku by jakékoliv efekty na příjmy mohly být vykompenzovány zvýšenými převody.
Společně s lékaři Davidem Ludwigem a Dariushem Mozaffarianem jsem navrhl koncept takového přístupu.
Samozřejmě, některé zpracované jídlo je mnohem horší než jiné.
Bylo by možné celé téma komplexněji rozebrat a další nápady by měly být následně prověřeny a prodiskutovány.
Náš přístup má však důležitou praktickou výhodu jednoduchosti.
Musíme především pochopit, že konzumní kultuře USA dominuje potravní průmysl, který využívá přirozenou radost lidí z jídla a transformuje ji v mnoha případech v něco, co je návykové a destruktivní.
Každý návštěvník USA může snadno zpozorovat všudypřítomnost tohoto problému.
Správné místo ke startu tohoto přístupu spočívá ve vytvoření lepší rovnováhy mezi vzděláním a komerční dezinformací.
Jídlo je ale tak návykové a prostředí tolik překroucené směrem k nezdravým výsledkům, že je na čase přemýšlet o širší vládní intervenci.
Ta by měla zcela určitě zahrnovat zásadně navýšené výdaje na veřejné vzdělávání; mám ale podezření, že dlouhodobé řešení bude muset zahrnout přímější regulaci a není rozhodně moc brzo na to začít diskutovat různé jejich verze.
Způsobují děti globální oteplování?
KODAŇ – Ve všech kulturách se výchova dítěte považuje za jednu z nejprospěšnějších činností, které může člověk vykonávat.
Přesto nám zástupy aktivistů, vědců a novinářů sborově naznačují, že bychom si měli dvakrát rozmyslet, jestli zplodíme potomky.
Americká veřejnoprávní rozhlasová stanice NPR se ptá: „Měli bychom mít děti v éře klimatických změn?“ Časopis Nationchce vědět: „Jak se rozhodujete, zda mít dítě, když klimatické změny přetvářejí život na zeměkouli?“ Deník Guardianradí čtenářům: „Chcete bojovat proti klimatickým změnám?
Mějte méně dětí.“ A New York Timesvaruje, že mít dítě je nejhorší ekologický počin, jaký člověk může udělat.
Pokud se hypotetické Američance, která přešla na automobil s nižší spotřebou, jezdí méně, recykluje, používá úsporné žárovky a má dobře izolovaná okna, narodí dvě děti, pak tím prý napáchá ekologické škody, které „téměř 40krát překračují to, co svým předchozím chováním ušetřila“.
Loni dosáhla úhrnná plodnost v USA historického minima.
Tohle už jsme zažili.
V 70. letech dohnal strach z poškozování životního prostředí a společenského kolapsu některé uvědomělé lidi k tomu, že zůstali bezdětní.
Vědci a názoroví lídři z takzvaného Římského klubu slavně (a mylně) předpověděli konec lidstva, protože svět měl podle jejich prognóz vyčerpat zásoby cínu, hliníku, mědi, molybdenu, olova, ropy, rtuti, stříbra, wolframu, zemního plynu, zinku a zlata.
Prosazovali zastavení hospodářského růstu, omezení spotřeby a zajištění, aby lidé měli méně dětí.
Někteří lidé v bohatých zemích se touto radou řídili.
V roce 1972 založili američtí aktivisté Národní organizaci nerodičů, která propagovala bezdětnost coby „politicky zodpovědný“ přístup.
Ve studii z roku 1976 se konstatovalo, že strach z přelidnění se stal „jedním z důvodů, proč zůstat bez dětí“.
Člověk si klade otázku, zda některý z těchto vědců cítil výčitky svědomí nebo kolik potenciálních rodičů, kteří zůstali bezdětní, svého rozhodnutí zpětně litovalo, když se tyto strašlivé předpovědi ukázaly jako falešné.
Také dnešní klimatologové se podobně jako Římský klub vyslovují pro bezdětnost a poukazují přitom na ekologickou zátěž, která je se zvýšením počtu obyvatel na zeměkouli spojená.
Většina analýz přitom využívá přístupu, který ve studii z roku 2009 zvolili Paul A.
Murtaugh a Michael G.
Schlax z Oregonské státní univerzity; podle něj nese každý rodič zodpovědnost za polovinu předpokládaných celoživotních emisí CO2 každého svého dítěte.
Ani tím to však nekončí: rodič je prý zodpovědný nejen za polovinu emisí svého dítěte, ale i za čtvrtinu emisí svého vnuka, osminu emisí svého pravnuka a tak dále.
V souladu se svým ústředním scénářem Murtaugh se Schlaxem očekávají, že v USA bude každé dítě ročně emitovat více než 20 tun CO2.
Tato prognóza je problematická hned v několika bodech.
Za prvé je už samotný odhad emisí o 20% vyšší oproti dnešní realitě.
USA navíc očekávají, že osobní emise začnou ještě před rokem 2050 klesat o dalších 0,5% ročně.
Za druhé je přístup kladoucí rodičům za vinu všechny budoucí emise všech potomků jednoduše absurdní.
Podle této logiky byli naši předkové z řad lovců a sběračů pro planetu mnohem větším zlem než kterýkoliv dnešní miliardář létající tryskáčem.
Až se bude vaše malá dcera za dvacet nebo třicet let rozhodovat, zda chce mít děti, bude to jednoznačně jen její zodpovědnost a její volba.
Pravda je taková, že jedno dítě navíc se rovná zhruba 90 letům emisí CO2 (k nimž dochází převážně v důsledku spotřeby výrobků a využívání služeb, jež tyto emise způsobují), které by se přinejhorším rovnaly dnešní úrovni přibližně 15 tun na osobu ročně.
Dohromady to tedy znamená 1350 tun v tomto století.
Pokud vás tyto emise opravdu trápí, můžete vykompenzovat škody způsobené budoucími celoživotními emisemi svého dítěte za přibližně 23 400 dolarů (19 600 eur) v systému obchodování s emisními povolenkami Evropské unie.
Koupíte-li si certifikáty, donutíte energetické a další společnosti, aby v letošním roce emitovaly přesně o 1350 tun méně.
Abychom to zasadili do kontextu: americké ministerstvo zemědělství odhaduje, že náklady na výchovu amerického dítěte ze středních vrstev do 17 let věku dosahují 233 610 dolarů.
Pro rodiče je hodnota jejich dítěte samozřejmě vyšší – pravděpodobně mnohem vyšší – než 233 610 dolarů.
Snížení emisí CO2 tím, že nebudu mít dítě, přitom nemá vyšší hodnotu než 23 400 dolarů.
V hrubém peněžním vyjádření tedy „přínos“ dětí výrazně převyšuje jejich klimatické „náklady“.
Zastrašování potenciálních rodičů přesto pokračuje.
Deník New York Times otiskl rozhovor s mladou ženou, která prohlásila: „Vím, že lidé jsou nastavení tak, aby měli potomky, ale právě teď mi instinkt napovídá, že bych měla ochránit své děti před hrůzami budoucnosti tím, že je vůbec nepřivedu na svět.“
Tato rétorika je stejně pomýlená jako predikce Římského klubu.
Globální průzkum všech vědeckých odhadů nákladů škod souvisejících s klimatickými změnami, jehož autorem je klimatický panel Organizace spojených národů, zjistil, že právě nyní má globální oteplování zhruba nulové čisté náklady.
(Nejpesimističtější studie přitom hovoří o nákladech ve výši 0,3% globálního HDP a nejoptimističtější počítá s čistým přínosem 2,3%.)
Očekává se, že nepodnikneme-li vůbec nic, dosáhnou budoucí škody celkem 2% HDP za půl století a 3-4% HDP počátkem příštího století.
Z toho vyplývá, že klimatické změny jsou rozhodně problémem, který musíme řešit, a že existují přesvědčivé argumenty pro zvýšení výdajů na výzkum a vývoj obnovitelné energie.
Odrazovat však lidi od plození dětí upírá potenciálním rodičům to, co se často pokládá za jednu z nejlepších věcí v životě, v zájmu dosažení dobra v hodnotě nižší než 23 400 dolarů.
Tak malý ekologický přínos při tak obrovských lidských nákladech, to je špatné řešení pro všechny.
Krušné časy pro děti
NEW YORK, STOCKHOLM – Rok 2016 bude zřejmě připomínán kvůli vojenským a politickým událostem, ale historie by jej měla zaznamenat také jako jeden z nejhorších roků pro děti od druhé světové války.
Média téměř denně zaplňovaly snímky mrtvých, raněných a otřesených malých dětí: krvácející chlapeček sedící v šoku poté, co na jeho domov dopadla bomba, vyzvedávání drobných tělíček ze sutin, malé hroby na středomořském břehu dokládající smrt neznámých dětí.
Takové snímky jsou silné a nepříjemné.
Rozsah dětského utrpení přesto nedokážou zachytit.
V zónách konfliktu – od vražedných polí v Sýrii, Jemenu, Iráku a severní Nigérii po hůře zdokumentovaná, leč děsuplná území Somálska, Jižního Súdánu a Afghánistánu – žije víc než 240 milionů dětí.
Nadto z 50 milionů dětí, které žijí v cizině nebo jako vysídlenci ve své vlasti, byla víc než polovina vyhnána násilím a střetá se s novými riziky, která je ohrožují na životě a blahobytu.
Miliony dětí trpí podvýživou a nedocházejí do školy, miliony jsou svědky nevýslovné brutality, milionům hrozí vykořisťování, zneužívání a ještě horší úděl.
To není rétorické cvičení, to je realita.
Organizace spojených národů – s podporou zemí jako Švédsko a prostřednictvím koordinovaného systému humanitární reakce, jehož součástí je UNICEF – strádání zmírňuje tehdy a tam, kde to dokáže.
Počet a spletitost dominových krizí však tento systém podrobuje zatěžkávací zkoušce jako nikdy dřív.
V důsledku nových výzev, jako je extremizmus, sílí rizika ohrožující děti a je těžší a nebezpečnější se k nim dostat.
Ozbrojené skupiny přitom čím dál častěji útočí na školy, nemocnice a lidské příbytky a utrpení nevinných lidí ještě znásobují.
Nejjistější cestou k ukončení tohoto utrpení a zastavení tak surového porušování lidských práv jsou politická řešení konfliktů.
Vedle tohoto ideálního výsledku ale musíme posilovat kapacity současného humanitárního systému, abychom našli cesty k nejohroženějším dětem.
S bezprecedentní humanitární krizí po druhé světové válce se světoví lídři před více než 70 lety vypořádali zřízením nových institucí s cílem zajistit lidem v nouzi okamžitou pomoc.
Tyto nové globální subjekty položily základy budoucnosti založené na spolupráci, dialogu a výsledcích, namísto svárů, katastrof a ničení.
Byl to bod obratu v dějinách světa; teď jsme dospěli k dalšímu.
Je třeba, abychom dnes vyvolali téhož ducha solidarity a tvořivosti, jenž byl inspirací předchozí generace, a to nikoli zakládáním nových institucí, ale nalezením nových způsobů jak reagovat na krutou realitu naší vlastní doby.
V prvé řadě naléhavě musíme využít inovací, abychom rozšířili svou schopnost dosáhnout k dětem odříznutým od pomoci v obléhaných oblastech či obcích ovládaných extremisty.
Měli bychom prozkoumat každou možnost, třeba využití dronů ke shazování zásob potravin a léků a vývoj mobilních aplikací k monitorování potřeb a sledování zásob v terénu a k zajištění vyšší bezpečnosti humanitárních pracovníků.
Nikdy sice nenajdeme náhradu za bezpečný, nerušený přístup humanitárních sil, přesto musíme prověřit všechny způsoby jak se dostat k dětem v nebezpečí.
Obecněji nahlíženo, musíme lépe uplatňovat koordinaci mezi vládami a organizacemi, abychom krátkodobou a dlouhodobou nouzovou pomoc poskytovali účinněji a zužitkovali každý dolar.
V době, kdy se množí chronické krize, bychom měli maximalizovat synergie mezi humanitárními a rozvojovými iniciativami, protože jdou ruku v ruce.
To, jak reagujeme v krizových situacích, vytváří základy pro budoucí růst a stabilitu; to, jak investujeme do rozvoje, může přispět k upevňování odolnosti vůči budoucím krizím.
Konečně je třeba, abychom změnili, jak vlády kalibrují poskytovanou krizovou pomoc, aby odpovídala kolísajícím potřebám.
V posledních letech se prosby o pomoc stupňují, avšak země zavádějící domácí úsporná opatření jsou rostoucí měrou nuceny své výdaje na zahraniční pomoc ospravedlňovat.
Mnozí dárci vyčlenili své fondy zahraniční pomoci na konkrétní účely.
Jistěže, takové fondy budou vždy nepostradatelným nástrojem humanitárních i rozvojových snah, ale v dnešním nepředvídatelném prostředí má zásadní význam pružnější, dlouhodobé financování.
Takzvané „základní“ financování umožňuje OSN a nevládním organizacím jak rychlejší reakce během krizí, tak strategičtější plánování.
Takové financování nám dává možnost poskytovat pomoc zachraňující životy, když je jí nejvíc zapotřebí, tedy bez nutnosti čekat, až země zareagují na konkrétní humanitární výzvy.
To je obzvlášť důležité při řešení „zapomenutých“ krizí, jimž se nevěnují média.
Švédsko je už dlouho zastáncem takové flexibilní podpory organizací OSN, neboť vede k lepším výsledkům.
Švédská vláda se proto nedávno rozhodla zdvojnásobit oproti roku 2016 svůj příspěvek do základních fondů UNICEF.
Když teď svět spolupracuje na realizaci nové globální rozvojové agendy, doufáme, že se tato praxe rozšíří a inspiruje další vlády k posunu směrem ke kvalitnímu financování humanitární pomoci a udržitelného rozvoje.
Musíme chránit práva, životy a budoucnost nejzranitelnějších dětí na světě.
V rozsahu, v jakém to budeme činit, pomůžeme rozhodnout i o naší společné budoucnosti.
Děti Francouzů
Jedním matoucím a často přehlíženým rysem Francie, která si za nového prezidenta zvolila Nicolase Sarkozyho a dnes je na nejlepší cestě dát silný parlamentní mandát jeho politickým spojencům, je její směsice soukromého optimismu a veřejného pesimismu.
Vezměme si například tuto skutečnost: Francie má nejvyšší míru porodnosti v Evropské unii (jen těsně pod dvě děti na ženu) a předčí dokonce i prosperující Irsko.
Ani takto vysoká míra samozřejmě nestačí na udržení současného počtu obyvatel Francie, ale zároveň je mnohem vyšší než u evropských sousedů této země a téměř se rovná míře porodnosti v USA.
Navzdory tomu výzkumy veřejného mínění Eurobarometer opakovaně ukazují, že pokud jde o budoucnost své země, jsou Francouzi nejpesimističtější ze všech Evropanů.
Jak je možné, že lidé, kteří se ke společné budoucnosti na úrovni národa stavějí tak negativně, si zároveň sebejistě vytvářejí soukromou budoucnost uvnitř vlastních rodin?
Francouzi, jež desítky let napínala neschopnost vlád snížit mohutnou nezaměstnanost, jsou dnes skutečně často vnímáni jako lidé, kteří se stáhli z politické sféry a soustředili se na vlastní životy a volný čas. Muzea, zahradničení, kluby všeho druhu, to vše v dnešní Francii jen kvete.
Zdá se, že soukromá sdružení pokračují tam, kde skončily politické strany a odborové organizace.
Pokud se však Francouzi obrátili k veřejné sféře zády, jak máme chápat rekordně vysokou účast v nedávných prezidentských volbách, kdy se v obou kolech dostavilo k volebním urnám více než 85% voličů?
A jak vysvětlíme vášeň, kterou vyvolala předvolební kampaň i Sarkozy samotný, a to včetně masivního potvrzení podpory, jehož se mu dostalo v parlamentních volbách?
Zdá se, že politické zanícení v zemi Rousseaua a Dantona nevymizelo.
Pravda se tedy musí skrývat jinde: Francouzi nevzdali veškeré naděje v politiku; jednoduše čekají na opravdového vůdce.
Koneckonců lze vyvodit závěr, podle něhož Francouzi bez ohledu na globalizaci nikdy neuvěří, že stát postrádá moc.
Francouzi budou od své vlády vždy očekávat větší věci než od integrované Evropy či světa bez hranic.
Ano, Francouzi jsou nenapravitelnými milovníky sociálního státu (nejsou jediní).
A zdá se, že tomu Sarkozy instinktivně rozumí.
Jeho agenda jako by se zaměřovala na liberalizaci doma – prodloužení pětatřicetihodinového pracovního týdne, ukončení zvláštních režimů penzí podle konkrétních profesí, zesílení pobídek k práci a vytváření bohatství.
Zároveň však hledá ochranu před závratnými dopady globalizace, což bude pravděpodobně znamenat silnou podporu společné zemědělské politice EU, skeptický postoj k další liberalizaci obchodu a vůli zlepšit ekonomickou vládu Evropské unie.
Nicméně právě proto, že Francouzům záleží na budoucnosti svých početných dětí, jsou některým moudrým reformám mnohem přístupnější, než většina komentátorů (a politiků) obecně předpokládá.
V nejvyšších patrech agendy nové vlády právem figurují střední a vyšší vzdělání.
Stejně tak se tam ovšem nacházejí opatření zaměřená na omezení státu nebo snahy o povzbuzení podnikatelského ducha a zvýšení hospodářské dynamiky, jako jsou veřejné garance na bydlení a nově založené firmy, případně fiskální slevy na investice do malých společností.
Francie také zoufale potřebuje srážku s realitou v otázce podstaty její současné kulturní rozmanitosti.
A nikdo by neměl zapomínat, že navzdory své předvolební rétorice a zjevné neoblíbenosti u mnoha přistěhovalců je Sarkozy sám synem přistěhovalce, jenž dává přednost smělým politikám pozitivní diskriminace.
Což navíc jasně ukázala i nominace ženy severoafrického původu na post ministryně spravedlnosti.
Většina Francouzů chápe, že jejich veřejný prostor – trh práce, pracoviště, bydlení a vzdělávací instituce – jsou prožrané diskriminací.
Na zbídačelých francouzských předměstích, oněch nechvalně proslulých banlieues , zní ideál „bratrství“ jako urážka kombinovaná s výsměchem.
Pro Sarkozyho neexistuje větší úkol než zevnitř otevřít všechny dveře potomkům dalších lidí, kteří se stejně jako jeho otec přistěhovali do Francie.
Nenechme se tedy mýlit.
Nicolas Sarkozy nebyl zvolen proto, aby adaptoval Francii na neuchopitelnou globalizaci.
Jeho mandát je mnohem náročnější: musí uvést veřejné zájmy Francie v soulad s jejími soukromými vášněmi.
Měly by mít děti právo zemřít?
PRINCETON – Belgie od roku 2002 povoluje smrtelně nebo nevyléčitelně nemocným pacientům požádat lékaře o eutanazii.
V únoru 2014 vypustil belgický parlament ze zákona o eutanazii ustanovení, které omezovalo toto právo na dospělé pacienty.
Vyvolalo to poprask.
Ten v září vcelku předvídatelně vypukl znovu, když o eutanazii úspěšně požádal první nezletilý pacient.
Kardinál Elio Sgreccia v Rádiu Vatikán prohlásil, že belgický zákon upírá dětem právo na život.
Okolnosti případu a skutečnost, že trvalo dva a půl roku, než k eutanazii skutečně došlo, však ukazují pravý opak: belgický zákon respektuje právo na život – a za pečlivě definovaných okolností i právo na smrt.
Ačkoliv belgický zákon o eutanazii nestanovuje žádné konkrétní věkové omezení – čímž se liší od nizozemské legislativy, která umožňuje lékařům provádět eutanazii nezletilým pacientům od 12 let –, vyžaduje, aby osoba požadující eutanazii prokazatelně disponovala schopností racionálního rozhodování.
Tím se z rozsahu platnosti zákona fakticky vylučují velmi malé děti.
Žádost musí posoudit tým lékařů a psychiatr nebo psycholog a musí s ní vyjádřit souhlas rodiče nezletilé osoby.
Ta se musí nacházet „v beznadějné zdravotní situaci ustavičného a nesnesitelného utrpení, které nelze zmírnit a které v krátkodobém výhledu způsobí smrt“.
Když Wim Distelmans, předseda belgické federální komise pro eutanazii, oznamoval první využití zákona nezletilou osobou, poukázal na skutečnost, že dětí, u nichž otázka eutanazie připadá v úvahu, je velice málo.
Jedním dechem ovšem dodal, že to není důvod k odepírání důstojné smrti lidem, kteří o ni žádají a splňují přísné požadavky zákona.
Zpočátku nebyly o dotyčné nezletilé osobě zveřejněny žádné podrobnosti, ale později vyšlo najevo, že jí je 17 let.
Tento pacient nebo pacientka by měl tedy nárok na eutanazii také v Nizozemsku.
Kdyby kardinál Sgreccia reagoval na smrt tohoto mladého člověka tvrzením, že belgický zákon popírá, že děti mají povinnost žít, možná by rozpoutal užitečnou debatu, která by vyjasnila rozdíly mezi lidmi zastávajícími názor, že taková povinnost existuje, a lidmi, kteří si to nemyslí.
Tomáš Akvinský, dodnes vlivná postava v katolické tradici, se domníval, že máme povinnost neukončovat vlastní život, protože bychom tím zhřešili proti Bohu.
Toto tvrzení doložil tím, že poukázal na analogii mezi ukončením vlastního života a zabitím otroka patřícího někomu jinému, což znamená, že se tím člověk „prohřeší vůči pánovi onoho otroka“.
Pomineme-li skutečnost, že je tato analogie až groteskně necitlivá, je zjevné, že nepřináší žádný argument proti sebevraždě lidí, kteří v existenci Boha nevěří.
A dokonce i teisté budou mít potíže pochopit, proč by nějaká laskavá božská bytost měla chtít, aby umírající člověk zůstával až do posledního možného okamžiku naživu bez ohledu na to, jak těžkou trpí bolestí, nepohodlím či ztrátou důstojnosti.
Je tu také další důvod, proč by i kardinál Sgreccia mohl váhat s tvrzením, že existuje nějaká povinnost žít.
Katolická církev už dlouho uznává, že lékař ani pacient nejsou povinni donekonečna pokračovat ve využívání všech prostředků podpory života bez ohledu na stav či prognózu pacienta.
V katolických nemocnicích všude na světě se pacientům vypínají dýchací přístroje a další formy podpory života v případě, že zátěž spojená s pokračováním léčby je považována za „neúměrnou“ v poměru k jejímu pravděpodobnému přínosu.
Z toho nepochybně vyplývá, že případná povinnost žít se opírá o podmínku, aby přínos spojený s pokračováním života převažoval nad zátěží léčby.
Pacienti požadující eutanazii přitom dospívají k závěru, že přínos spojený s pokračováním jejich života nepřevažuje nad zátěží léčby nebo nad zátěží spojenou s pokračováním života s léčbou či bez ní.
Právo je však něco jiného než povinnost.
Já mám právo na svobodu projevu, ale také mohu mlčet.
Mám právo na své tělesné orgány, ale také mohu darovat ledvinu příbuznému, příteli nebo úplně cizímu člověku trpícímu selháním ledvin.
Moje právo mi dává možnost volby.
A já si mohu vybrat, zda ho uplatním, nebo se ho zřeknu.
Věková omezení jsou vždy do jisté míry svévolná.
Biologický a mentální věk se mohou lišit.
Některé činnosti, při nichž může být omezení mentálního věku důležité, provozuje velmi velký počet lidí: například hlasování ve volbách, získávání řidičského průkazu nebo sex.
Bylo by však velmi nákladné zkoumat, zda každý člověk se zájmem o tyto činnosti disponuje schopností chápat, co obnáší hlasovat ve volbách, zodpovědně řídit vůz nebo poskytovat informovaný souhlas se sexem.
Proto se spoléháme na biologický věk jako na hrubé měřítko odpovídající mentální schopnosti.
O nezletilých osobách požadujících eutanazii to neplatí.
Je-li počet osob splňujících požadavky zákona tak malý, že Belgie zažila v uplynulých dvou letech jen jeden případ, pak není obtížné důkladně prozkoumat způsobilost takových pacientů ke vznesení zmíněného požadavku.
Z těchto důvodů lze říci, že belgické rozšíření zákona o eutanazii na nezletilé osoby s prokazatelnou schopností racionálního rozhodování neupírá nikomu právo na život.
Naopak propůjčuje právo na smrt lidem, kteří se dokážou racionálně rozhodnout, že toto právo uplatní.
Nový chilský president, generál Pinochet a politická pravice
SANTIAGO: Po těžkém volebním zápase získala Chile nového presidenta.
V neděli porazil Ricardo Lagos, vůdce socialistů, svého konservativního protivníka Joaquina Lavina, převahou 190.000 hlasů, což byl ten nejmenší volební rozdíl ze všech presidentských voleb od návratu Chile k demokracii.
Během posledních pěti týdnů, které vedly k druhému kolu voleb, rozjel kandidát Lagos neuvěřitelně účinnou kampaň.
Omráčen Lavinovým vítězstvím z prvního kola, byl Lagos přinucen přehodnotit svoji strategii.
Jeho charakteristicky intelektuálská rétorika byla nahrazena jednoduchými a přímými výzvami k voličům.
Sám sebe oklopil skupinou mladých technokratů a vnesl tak do své kampaně tolik potřebný smysl pro modernost.
Noví členové jeho týmu byli schopni rychle se distancovat od některých z nejkontroverznějších a nejkonfrontačnějších prvků socialistického programu, včetně navrhovaných legislativních úprav, jež by neúměrně zvýšily pravomoci odborových svazů, jež by ohrožovaly schopnost chilské mezinárodní konkurenceschopnosti a omezovaly by potenciál hospodářského růstu.
Co ale činí volební výsledky skutku zajímavými, není to, že Lagos vyhrál (a koneckonců byl favoritem celou dobu), ale to, že Lavin byl schopen být tak výrazným protikandidátem.
Poprvé od třicátých let se chilská pravice projevila jako skutečná politická volba, která je schopna vzbudit zájem voličů.
Lavin získal úžasných 48,7% hlasů, a to jen díky své kampani, ve které vystupoval jako schopný a na problémy orientovaný politik, který není ovlivněn ideologií či banálními politickými půtkami minulosti.
Postupně si tak získal pozornost stále většího počtu Chilanů.
A úspěch měl především mezi ženami a mladými lidmi.
Jestliže budou chtít chilské pravicové strany zužitkovat Lavinovu popularitu, budou musit nyní ukázat, že se již vzdálily svým prazákladům konzervativní ideologie a staly se dostatečně pragmatickými, moderními a na problémy zaměřenými stranami.
Jestliže pravice nedokáže své voliče přesvědčit o tom, že se skutečně posunula tímto směrem, je velmi pravděpodobné, že se vrátí zpět ke svým tradičním 30-ti procentům voličských hlasů.
Jestliže ale na druhé straně bude schopna ukázat, že se chopila nového typu politiky, kterou předvedl Lavin, mohla by pak skutečně v nadcházejících obecních i senátních volbách hodně získat.
A snad by mohla vyhrát i presidentské volby v roce 2006.
První klíčová zkouška toho, zda-li se chilská pravice skutečně změnila, by mohla přijít již brzy, a to příští týden.
Během své kampaně Lavin svým voličům opakovaně sdělil, že bez ohledu na svůj věk i zdravotní stav, měl by generál Pinochet stanout v Chile před soudem a zodpovídat se z údajných zločinů proti lidským právům.
Jestliže se stane to, čeho se mnozí obávají a Spojené království v několika příštích dnech generála propustí, měli by pak chilští pravicoví politici, veřejně a energicky, trvat na tom, aby se Pinochet zpovídal spravedlnosti ve své vlastní zemi.
Po pravdě řečeno, pravice by měla jít ještě dále a požadovat, aby se generál vzdal svého doživotního senátorského postu a imunity, jenž se na něj váže.
To by nejen odstranilo Pinocheta z chilské politické scény, ale rovněž by to soudu umožnilo proti němu důsledně vykonat celé soudní řízení.
A Chile by se tak mohla konečně vypořádat se svojí traumatickou minulostí.
Co ale z Lavina učinilo opravdu neobvyklého pravicového kandidáta, bylo to, že navrhnul mnoho iniciativních programů, jež by zmodernizovaly chilské politické a společenské instituce.
Mimo jiné přišel například s návrhem, že by jmenovaní senátoři, krajně nedemokratický odkaz vojenského režimu, měli být z politiky konečně odstraněni, a že by se mělo skoncovat s jejich obligatorní vojenskou částí v senátorském stavu.
Mnozí nicméně pochybovali o jeho upřímnosti – a také o politických stranách, které ho podporovaly - a označili jeho návrhy za pouhé marketingové triky.
Chilská pravice ale nyní může ukázat, že se skeptici mýlili, třeba tím, že v blízké budoucnosti několika příštích měsíců podpoří – či spíše navrhne – legislativní úpravy, které by tyto problémy vyřešily.
Sám Lavin se může ujmout iniciativy a vypracovat společně s Lagosem celou sérii legislativních návrhů – včetně těch, které budou požadovat ústavní reformy – na kterých se oba kandidáti během volební kampaně shodli, a které by posílily chilský demokratický režim.
Naopak Lagos by s měl vyhnout nostalgii a zastaralým způsobům, které tolik dominovaly první části jeho kampaně, a měl by se držet životaschopné politiky, která tkví v modernizačních hospodářských reformách, které tolik podporovaly právě jeho vlastní noví mladí spolupracovníci.
Stane-li se tak, Chile vstoupí do 21. století s velice nadějnými vyhlídkami.
Stane se vskutku příkladnou zemí, kde spravedlnost, demokracie a ekonomické příležitosti budou jen vzkvétat.
Blýskání na zlatou éru
SINGAPUR – Zlepšují se vyhlídky na globální stabilitu a prosperitu, anebo se zhoršují?
V době, kdy osvícení a pokrok v některých koutech světa jdou ruku v ruce s atavismem a stagnací jinde, to není snadná otázka.
Můžeme však do ní lépe proniknout, pokud se zamyslíme nad třemi dalšími otázkami.
První otázka zní, zda Spojené státy dokážou získat zpět roli zdroje morálního vedení.
Navzdory všem svým chybám Amerika takové vedení od konce druhé světové války poskytovala.
Teroristické útoky z 11. září 2001 ale všechno změnily.
Vztek dohnal Američany k tomu, že po útocích podporovali politiku, kterou by kdysi pokládali za nemyslitelnou.
Ve jménu „globální války proti teroru“ tolerovali mučení, akceptovali – a dokonce schvalovali – nezákonnou invazi do Iráku a dopustili, aby se nevinní civilisté stávali „vedlejšími ztrátami“ při útocích bezpilotních letounů.
Chce-li prezident Barack Obama obnovit morální vedení Ameriky, musí učinit zadost své rané rétorice – ztělesněné v jeho projevech v Istanbulu a Káhiře na počátku jeho prezidentského působení –, která demonstrovala skutečný ohled na utiskované.
Během své první prezidentské kampaně v roce 2007 Obama napsal, že Amerika „nemůže ze světa vycouvat ani se ho snažit porobit zastrašováním.
Musíme svět vést, činy i příkladem.“
Obama to však nemůže dělat sám – a prozatím se nezdá, že by americká veřejnost nebo americký Kongres byli odhodlaní opětovně se začít řídit morálním kompasem.
Například by mělo být nepřípustné, aby Kongres blokoval propuštění 86 osob zadržovaných v zátoce Guantánamo, které očistila komise složená z národně-bezpečnostních činitelů.
A ani odhalení někdejšího spolupracovníka zpravodajských služeb Edwarda Snowdena, že nikdo není imunní vůči možnosti sledování ze strany USA, nevyburcovalo Američany k tomu, aby požadovali nový přístup.
Také odpověď na druhou velkou otázku utvářející budoucnost světa – totiž zda Čína získá zpět hospodářskou dynamiku – bude nejspíš záporná, přinejmenším krátkodobě.
Většina expertů se totiž shoduje, že čínský model růstu taženého exportem a investicemi už téměř vyčerpal svůj potenciál.
Čína se nemůže dál spoléhat na vývoz průmyslové výroby, když hlavní zdroje poptávky – USA a Evropa – zápolí s problémy a náklady na pracovní sílu rostou.
Stejně tak nemůže čínská vláda dál mrhat prostředky na ekonomické stimulační balíky, které vedou k nadbytku kapacit v průmyslu a raketově stoupajícím dluhům místních vlád.
A Čína nemůže směřovat k tržněji orientované, efektivní a inovativní ekonomice, když jí stojí v cestě přebujelé státní podniky.
Otázka, zda Čína dokáže vyvinout a zavést do praxe životaschopný nový model hospodářského růstu v postkrizových podmínkách, závisí na tom, zda se prezidentu Si Ťin-pchingovi a premiéru Li Kche-čchiangovi podaří oživit odkaz jejich předchůdců Teng Siao-pchinga a Ču Žung-ťia.
Budoucnost Číny – a potažmo globální ekonomiky – závisí jinými slovy na tom, s jakým odhodláním budou její vedoucí představitelé překonávat partikulární zájmy a uskutečňovat rozsáhlou strukturální a politickou reformu.
Ačkoliv mnozí lidé na Západě tvrdí (a možná i doufají), že se Číně ekonomická transformace nepodaří, Si a Li si naléhavě uvědomují neudržitelnost předchozího růstového modelu – i problémy, které přinese jeho změna.
Li například v březnu prohlásil, že zavádění potřebných tržních reforem „bude velmi bolestné – dokonce to bude spojeno s pocitem, jako by si člověk podřezával žíly“.
Si a Li navíc naznačili ochotu vlády tolerovat krátkodobě v zájmu vybudování silnější a trvaleji udržitelné ekonomiky pomalejší růst HDP.
Poslední otázka zní, zda Evropa a Japonsko obnoví svou „životní sílu“.
Vzhledem k současným nesnázím Evropy a ochabujícímu dopadu „abenomiky“ v Japonsku lze těžko uvěřit, že zmíněné ekonomiky, které několik desetiletí živily růst globální výkonnosti, získají zpět své bývalé postavení.
Evropané a Japonci se už do značné míry vzdali naděje, že se jim to podaří.
Třebaže vedoucí představitelé Evropské unie dokázali udržet eurozónu nedotčenou, postrádají dlouhodobou strategii, jak dostat své ekonomiky z mizérie.
Vážnost evropské situace se odráží ve stále častějším akceptování vysoké nezaměstnanosti – a nezaměstnanosti mladých lidí přesahující 50% –, se kterou se dnes potýkají některé státy EU, například Řecko a Španělsko.
Mezitím se zdá, že první dvě „šipky“ hospodářského programu japonského premiéra Šinzó Abeho – totiž radikální uvolnění měnové politiky a vyšší vládní výdaje – dodaly dlouho stagnující japonské ekonomice impulz.
Třetí a nejdůležitější šipka – strukturální reforma – však má zatím jen malý dopad.
A po více než dvou desetiletích politického chaosu a hospodářského poklesu začala být japonská veřejnost skeptická vůči oficiálním slibům hospodářského oživení.
Americkou a čínskou ekonomiku naštěstí podepírají společnosti, které zůstávají dynamické, pulzující a plné naděje.
Mladí lidé v dalších koutech Asie, zejména v Indii a deseti zemích sdružení ASEAN, jsou podobně optimističtí – a mají proč.
Očekává se, že počet příslušníků střední vrstvy v Asii poroste v nadcházejících letech explozivním tempem a zvýší se z 500 milionů lidí v roce 2010 na 1,75 miliardy v roce 2020.
Také Afrika se svou miliardovou populací získává ekonomickou dynamiku, což dál přispívá k rychlé expanzi globální střední vrstvy, která se má podle očekávání rozrůst z 1,8 miliardy lidí v roce 2010 na 3,2 miliardy v roce 2020 a 4,9 miliardy – tedy více než polovinu světové populace – v roce 2030.
Navzdory obrovským problémům, před nimiž dnes stojí země jako Sýrie, Somálsko, Egypt nebo Afghánistán, a také globálním výzvám typu zajištění potravinové bezpečnosti nebo boje s klimatickými změnami má svět důvod dívat se do budoucna s nadějí.
Nehledě na dnešní tragické a děsivé titulky možná vstupujeme do nové zlaté éry lidských dějin.
Jak může Čína dosáhnout cíle ke stoletému výročí
ŠANGHAJ – Čínský prezident Si Ťin-pching předloni deklaroval, že až Čínská lidová republika oslaví v roce 2049 stoleté výročí své existence, měla by být „velkou moderní socialistickou zemí“ s rozvinutou ekonomikou.
Aby Čína tohoto ambiciózního cíle dosáhla, bude muset zajistit ještě dalších třicet let robustní hospodářské výkonnosti a inkluzivního rozvoje.
Otázka zní jak.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
První krok k zodpovězení této otázky vede přes pochopení, co bylo hnacím motorem dosavadních čínských úspěchů.
Seznam je působivý: tři desítky let s dvouciferným růstem HDP, prudký vzestup míry urbanizace z 18% v roce 1978 na 57% v roce 2016 a rychle mizející chudoba – podle čínských standardů z 250 milionů lidí v roce 1978 na 50 milionů v roce 2016.
Při tomto tempu Čína během příštího roku chudobu zcela eliminuje.
Lidová republika však neprosperovala od začátku.
Právě naopak: Maův vysoce dogmatický a centralizovaný přístup ztělesněný v katastrofální politice Velkého skoku vpřed a ve fanatické kulturní revoluci nejen zabránil zemi v technologickém pokroku, ale dotlačil ji na pokraj kolapsu.
Podle čínské státní plánovací komise přišla desetiletá kulturní revoluce Čínu do konce roku 1977 celkem na 500 miliard jüanů (70 miliard dolarů) v podobě poklesu národního důchodu.
To se rovná 80% veškerých kapitálových investic během prvních 30 let existence lidové republiky a je to více než celková hodnota čínských fixních aktiv během tohoto období.
Prvních 30 let existence lidové republiky navíc přineslo jen velmi malé snížení chudoby.
V roce 1978 žilo téměř 84% obyvatel Číny pod mezinárodní hranicí chudoby stanovenou na 1,25 dolaru denně; příjem na obyvatele nedosahoval ani třetiny průměru v subsaharské Africe a 85% Číňanů bydlelo v odlehlých vesnicích, izolovaných a postrádajících základní potřeby typu potravin a ošacení.
Vše se změnilo v roce 1978, kdy Maův nástupce Ten Siao-pching začal realizovat svou strategii „reforem a otevírání se světu“.
Díky této změně kurzu – která kladla důraz na neustálé experimentování, sledování situace a adaptaci – se Čína plnou rychlostí vydala na dráhu industrializace, kterou podporoval silný růst exportu a usměrňovala ji ponaučení ze zemí, jež se v nedávné době rovněž staly vysoce výkonnými ekonomikami.
Během tohoto procesu čínská vláda podněcovala příliv zahraničního kapitálu, aby rozproudila růst v sektorech s potenciálními komparativními výhodami.
A jakmile se tyto sektory staly globálně konkurenceschopnými, pomohly táhnout postupné strukturální změny, akumulaci kapitálu i růst produktivity a zaměstnanosti.
Díky tomuto přístupu se čínská ekonomika navzdory obrovskému domácímu trhu stala nesmírně závislou na vnějším obchodu.
Podle Světové banky představoval obchod v roce 2017 téměř 38% HDP – to je stále pozoruhodně vysoký poměr, zejména na tak velkou zemi.
Ve skutečnosti má velký podíl na tomto celku – po většinu času z uplynulých 40 let to byla více než polovina – obchod se zpracovatelským zbožím, který se do značné míry opírá o přímé zahraniční investice.
Zpočátku Čína kvůli absenci vybavení a know-how materiály pro zpracovatelský průmysl ani nedovážela; zpracovávala a kompletovala převážně materiály poskytnuté zákazníky.
A jakmile si začala potřebné vybavení obstarávat, přicházelo do značné míry od zahraničních investorů, takže místním firmám zůstávaly jen skrovné výnosy.
Teprve v 90. letech začala Čína zpracovávat vyšší podíl dovážených surovin.
Tento pomalý začátek jen podtrhuje čínskou strategii využívat silných stránek rozvinutých ekonomik k překonávání vlastních slabin.
Vzhledem k institucionálním pokřivením včetně diskriminace soukromých podniků ze strany finančního sektoru však bylo možná pro čínské firmy lepší připojit se ke globálním hodnotovým řetězcům prostřednictvím „nadměrného“ využívání zahraničního kapitálu.
Jak Čína hromadila zkušenosti a kapitál – kterýžto proces se v 90. letech urychlil –, začala tento přístup zintenzivňovat a otevřela hraniční města (například Šanghaj) a regiony (například deltu řeky Jang-cʼ-ťiang), aby přilákala další přímé zahraniční investice.
Čínská vláda také podněcovala místní firmy, aby zakládaly společné podniky se zahraničními protějšky.
Díky tomu se z Číny stalo globální centrum výroby.
Čína se však ani zdaleka nespokojila s pozicí u dna globálních hodnotových řetězců a pokračovala v cestě vpřed: usilovala o rychlý technologický pokrok a neustálé zkvalitňování průmyslu.
Díky tomu se jí v posledních 15 letech podařilo svou závislost na zahraničním kapitálu dramaticky snížit.
V posledních deseti letech však čínský růst výrazně zpomaluje.
Vzhledem k dlouhodobé povaze faktorů způsobujících tento pokles – včetně slabší globální poptávky po čínském exportu, extrémně vysokého poměru přidané hodnoty ve výrobě k HDP a klesajícího počtu obyvatel v produktivním věku – bude tento trend pravděpodobně pokračovat.
Chce-li tedy Čína do roku 2049 dosáhnout statusu rozvinuté ekonomiky, bude muset zavést ve svém růstovém modelu významné změny.
Čínské vedení si to uvědomuje.
Úřady už připustily, že časy dvouciferného růstu HDP jsou pravděpodobně u konce, a pracují na omezení růstu úvěrů a obecněji na snížení dluhu a finančních rizik, aby trend zpomalujícího růstu zvládly.
Navíc se snaží podnítit nový růst v technologicky vyspělých sektorech.
Za tímto účelem urychlily otevírání kapitálového a finančního trhu.
Chce-li však Čína realizovat Siovu vizi, musí jít dál a od základů přetransformovat svůj růstový model tak, aby zajistila vyšší růst příjmů na domácím trhu po dobu celé generace.
Prudké a trvalé zvýšení domácí poptávky je pro to klíčovým předpokladem.
To si pro začátek vyžádá pokračující rychlou urbanizaci, kdy se počet obyvatel rozvinutějších měst v příštích 30 letech zvýší o 200-250 milionů.
Dosažení Siova cíle bude navíc záviset na pokračujícím růstu poptávky po fyzické infrastruktuře a mohutných firemních investicích do strojů a vybavení.
To bude vyžadovat rychlejší pokrok při otevírání přístupu k potlačovaným a chráněným tržním sektorům, zejména k sektoru služeb, a to nejen pro zahraniční podniky, ale také – což je důležitější – pro soukromé čínské firmy.
Stručně řečeno musí Čína učinit zdroj růstu ze své značné velikosti.
Přitom je ovšem zapotřebí zajistit spravedlivou domácí konkurenci, a tím zvrátit deset let trvající pokles důvěry soukromých firem v investice a zlepšit celkový růst produktivity v ekonomice.
Orientace na export Číně v posledních čtyřech desetiletích nepochybně dobře posloužila.
V následujících 30 letech však bude klíčem k úspěchu uvolnění obrovského potenciálu čínského domácího trhu, a to zejména odstraněním institucionálních bariér, které brání expanzi kreativity soukromých podniků.
Teprve pak se může Čína posunout od napodobování svých rozvinutých protějšků k tomu, aby se stala světovým lídrem v oblasti inovací.
Bude čínská infrastrukturální banka fungovat?
CAMBRIDGE – V době, kdy se Čína chystá stanout v čele nové mezinárodní finanční instituce, totiž Asijské infrastrukturální investiční banky (AIIB), která má spravovat prostředky v objemu 50 miliard dolarů, se většina debaty točí kolem marného úsilí Spojených států odradit další rozvinuté ekonomiky od vstupu do této instituce.
A jen velmi malá pozornost se věnuje pochopení, proč multilaterální rozvojové půjčky tak často troskotají a co by se dalo udělat, aby fungovaly lépe.
Multilaterální rozvojové instituce zaznamenávají patrně nejtrvalejší úspěchy v situaci, kdy slouží jako „znalostní“ banky, které pomáhají sdílet zkušenosti, nejlepší postupy a technické poznatky napříč regiony.
Nejméně úspěšné jsou naopak při financování grandiózních projektů, jež přinášejí užitek současné elitě, avšak nedaří se jim nalézt správnou rovnováhu mezi ekologickými, společenskými a rozvojovými prioritami.
Předním historickým příkladem je výstavba přehrad.
Obecně existuje tendence přeceňovat ekonomický přínos velkých infrastrukturálních projektů v zemích poznamenaných špatným vládnutím a korupcí a nedoceňovat dlouhodobé společenské náklady spojené s nutností splácet půjčky bez ohledu na to, zda daný projekt dosahuje či nedosahuje slibovaných výnosů.
Je zjevné, že toto riziko hrozí i AIIB.
Zároveň však v celé rozvojové Asii existují obrovské infrastrukturální potřeby a je nejvyšší čas, aby Čína začala hrát v mezinárodních úvěrových institucích významnější roli.
Oficiální argument USA – totiž že Čína by měla své peníze investovat do stávajících institucí, jako jsou Světová banka nebo Asijská rozvojová banka, protože finanční ústav vedený Čínou by pravděpodobně měl potíže s řízením – zavání pokrytectvím.
Kvalitní řízení?
Jsou snad USA připraveny vzdát se své historické výsady vybírat prezidenta Světové banky?
Stejně tak se USA obávají, že Čína může AIIB využívat k prosazování vlastních hospodářských a politických zájmů.
Každý, kdo je alespoň trochu obeznámený s americkým přístupem k multilaterálním půjčkám, však ví, že žádná jiná země na světě tak dovedně nevyužívá své síly a vlivu ke strategickým ziskům.
Vzhledem k rostoucímu významu Číny ve světovém uspořádání je zapotřebí dát této zemi prostor k tomu, aby si vytvořila vlastní přístup ke globálnímu hospodářskému vedení.
A relativně malá infrastrukturální banka se upřímně řečeno jeví jako velmi dobrý začátek.
Kromě toho Čína už dnes sype peníze do rozvojového světa, často přes velmi neprůhledné kanály.
Pokud by AIIB normalizovala část čínské rozvojové pomoci a podrobila ji dohledu ze strany rozvinutých členů nové banky, pak by její existence přinesla jen prospěch.
A vzhledem k čínskému sklonu k neustálému experimentování a zlepšování by se dokonce dalo doufat, že si Čína odnese ponaučení a aplikuje je na veškeré své půjčky rozvojovým zemím.
A kdo ví, třeba se stávající rozvojové banky také něco přiučí.
Svět by tedy měl čínskou iniciativu obecně vítat, avšak skutečná otázka zní, jaký typ pomoci rozvojová Asie potřebuje.
Každý, kdo pracuje v rozvojových zemích, chápe, že slabé instituce a špatné řízení tam často bývají mnohem většími překážkami růstu než nedostatek prostředků.
A jakkoliv velkolepě působí určitý projekt na papíře, jeho praktická realizace často přináší vystřízlivění.
Náklady bez výjimky dalece překračují původní odhady a plánovači často žalostně podceňují kvalifikaci a finance potřebné k zajištění údržby a oprav.
Já osobně interpretuji bilanci Světové banky tak, že její role je veskrze pozitivní v případech, kdy pomáhá zemím s „měkkou“ rozvojovou infrastrukturou v podobě technické pomoci a kdy funguje jako globální znalostní banka.
Pokud je však její hlavní rolí poskytování finančních injekcí, jsou její výsledky méně působivé.
V samotné Číně například nemají peníze ze Světové banky takový význam z hlediska kvantity, avšak Číňané obecně oceňují banku za užitečné návody a informace.
Dokonce lze uvést silné argumenty, že rozvojová pomoc by byla efektivnější, kdyby neměla podobu úvěrů, které je nakonec zapotřebí splatit, nýbrž přímých grantů.
Čísla o rozvojové pomoci by sice v novinových titulcích nevypadala tak impozantně, avšak dlouhodobé výsledky by byly lepší.
Svět se dnes navíc topí v likviditě a i tam, kde jsou vlastní peníze vlády nedostatečné, lze často vytvořit partnerství veřejného a soukromého sektoru, která realizují projekty se skutečně vysokým výnosem.
Kompetentní vláda je mnohem vzácnější komoditou než peníze.
Bohužel zdaleka není zřejmé, zda lze čínský model infrastrukturálního rozvoje univerzálně exportovat.
Silná centrální vláda v Číně drtí odpor lidí, které nové silnice, mosty a přehrady vyhánějí z domovů, a už mnoho let šlape po ekologických ohledech a právech zaměstnanců.
Paralely se starým Sovětským svazem bijí do očí.
Některé rozvojové země v Asii fungují jinak.
Například v demokratické Indii trvala rekonstrukce bombajského letiště osm let, protože soudy nutily vládu respektovat práva squatterů žijících na jeho okraji.
Vzhledem k problematickému odkazu půjček a projektů financovaných infrastrukturálními bankami vedenými Západem je zcela racionální klást si otázku, zda je zapotřebí vytvářet další podobnou banku, místo aby se reformovaly stávající instituce.
Pokud však AIIB bude sama sebe pokládat za znalostní banku, a nikoliv za nástroj financování, mohla by poskytovat skutečnou přidanou hodnotu.
Posuzovat AIIB bychom tedy měli nejen podle toho, kolik financí zajistí, ale i podle toho, jakým způsobem bude vybírat a podporovat projekty.
Asijský multilateralismus
NEW YORK – Mezinárodní měnový fond a Světová banka se chystají na svá výroční zasedání, ale k velké novince v globální ekonomické správě v nadcházejících dnech ve Washingtonu nedojde.
Takovou novinku jsme zaznamenali už minulý měsíc, když se Velká Británie, Německo, Francie a Itálie připojily k více než 30 dalším zemím jako zakládající členové Asijské infrastrukturní investiční banky (AIIB).
Ta, iniciována Čínou a vybavena 50 miliardami dolarů, pomůže splnit obří infrastrukturní potřeby Asie, výrazně přesahující kapacity dnešních institucionálních opatření k financování rozvoje.
Člověk by si myslel, že spuštění AIIB a rozhodnutí tolika vlád ji podpořit bude důvodem k všeobecné oslavě.
Pro MMF, Světovou banku a mnohé další tomu tak skutečně bylo.
Rozhodnutí bohatých evropských zemí zapojit se však zcela nepochopitelně vyvolalo hněv amerických představitelů.
Jistý nejmenovaný americký zdroj dokonce obvinil Británii z „neustálého vycházení vstříc“ Číně.
Skrytě Spojené státy vyvíjejí tlak na země po celém světě, aby se držely stranou.
Americký odpor vůči AIIB není v souladu s jejími deklarovanými ekonomickými prioritami v Asii.
Žel zdá se, že se jedná o další případ, kdy nad idealistickou rétorikou trumfuje nejistota Ameriky ohledně jejího globálního vlivu – a tentokrát možná podrývá významnou příležitost k posílení asijských rozvíjejících se ekonomik.
Samotná Čína je svědectvím toho, v jakém rozsahu mohou infrastrukturní investice přispět k rozvoji.
Minulý měsíc jsem navštívil dříve odlehlé oblasti země, které dnes prosperují díky spojením, jež takové investice přinesly – a tedy díky volnějšímu pohybu osob, zboží a myšlenek.
AIIB by poskytla podobné přínosy dalším částem Asie, což ještě prohlubuje ironii amerického odporu.
Administrativa prezidenta Baracka Obamy prosazuje klady obchodu; jenže v rozvojových zemích je nedostatečná infrastruktura mnohem závažnější překážkou obchodu než cla.
Fond jako AIIB má ještě další významnou globální výhodu: svět právě trpí nedostatečnou agregátní poptávkou.
Finanční trhy ukázaly, že přesouvat úspory z míst, kde příjmy převyšují spotřebu, do míst, kde jsou zapotřebí investice, k vyřešení problému nestačí.
Když byl ještě Ben Bernanke předsedou Federálního rezervního systému USA, problém mylně označil za „globální převis úspor“.
Ve světě s tak obrovskými infrastrukturními potřebami však problém nespočívá v přebytku úspor ani v nedostatku dobrých investičních příležitostí.
Problém tkví ve finanční soustavě, která sice vynikla ve schopnosti dát průchod manipulaci trhu, spekulaci a zneužívání obchodních informací, ale selhala ve svém stěžejním poslání: působit na globální úrovni jako prostředník mezi úsporami a investicemi.
Právě proto by AIIB mohla přinést malé, ale zoufale potřebné povzbuzení globální agregátní poptávky.
Čínskou iniciativu usilující o multilateralizaci toku financí bychom tedy měli přivítat.
Ostatně opakuje americkou politiku z doby po druhé světové válce, kdy byla založena Světová banka s cílem multilateralizovat rozvojové finance, které drtivou měrou pocházely z USA (přičemž tento postup přispěl také ke vzniku kádru prvotřídních mezinárodních úředníků a rozvojových profesionálů).
Pomoc Světové banky byla občas přetížena převládající ideologií; volnotržní politiky Washingtonského konsenzu vnucené příjemcům například v subsaharské Africe vedly k deindustrializaci a poklesu příjmů.
Nicméně celkově byla americká pomoc mnohem efektivnější, než kdyby nebyla multilateralizovaná.
Pokud by se tyto prostředky převáděly prostřednictvím amerických agentur pomoci, tvorba politik by podléhala rozmarům rozvojového uvažování (či jeho absence) od jedné administrativy ke druhé.
U nových snah o multilateralizaci pomoci (včetně Nové rozvojové banky, již loni v červenci spustily země BRICS) je podobně pravděpodobné, že významně přispějí ke globálnímu rozvoji.
Před několika lety Asijská rozvojová banka hájila klady konkurenčního pluralismu.
AIIB přináší příležitost tuto myšlenku otestovat přímo ve financování rozvoje.
Americký odpor vůči AIIB je možná příkladem ekonomického jevu, který často pozoruji: firmy chtějí větší konkurenci všude kromě své vlastní branže.
Tento postoj už si vyžádal vysokou cenu: kdyby existovalo soutěživější tržiště idejí, chybný Washingtonský konsenzus se vůbec nikdy nemusel stát konsenzem.
Odpor Ameriky k AIIB není bezprecedentní; podobá se úspěšnému odporu USA vůči štědré japonské Nové Miyazawově iniciativě z konce 90. let minulého století, která nabídla 80 miliard dolarů na pomoc zemím postiženým východoasijskou krizí.
Tehdy stejně jako dnes nešlo o to, že by USA nabízely alternativní zdroj financování.
Jednoduše chtěly hegemonii.
V čím dál multipolárnějším světě chtěly zachovat G1.
Nedostatek peněz, společně s neústupným trváním Ameriky na chybných představách jak reagovat na krizi, zapříčinil mnohem hlubší a delší propad, než k jakému by jinak zřejmě došlo.
Nicméně americký odpor k AIIB je těžší pochopit, jelikož infrastrukturní politika podléhá vlivu ideologie a lobbistů mnohem méně než jiné oblasti tvorby politik, například ty, jimž dominují USA či Světová banka.
Nadto je pravděpodobnější, že se v multilaterálním rámci bude účinně řešit potřebnost environmentálních a sociálních pojistek u infrastrukturních investic.
Británii, Francii, Itálii, Německu a dalším, kdo se rozhodli do AIIB vstoupit, je na místě blahopřát.
Člověk doufá, že v Evropě i Asii se ještě přidají další země a pomohou k naplnění touhy, aby se zlepšením infrastruktury v ostatních částech regionu zvýšily životní úrovně tak, jak se už stalo v Číně.
Jak naložit s Čínou?
BERKELEY – V nedávném vydání čtrnáctideníku New York Review of Bookspoznamenává historik Adam Tooze, že „pokud se celé americké politické spektrum na něčem shodne, pak na potřebě zaujmout tvrdší linii vůči Číně“.
Má pravdu: v této konkrétní otázce jsou zajedno váleční jestřábi, liberální internacionalisté i ti, kdo vždy hledají vinu u druhých.
Všichni dospívají k závěru, že Spojené státy potřebují ochránit své relativní postavení na světové scéně, a proto je nutné umenšit postavení Číny.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
To je ovšem špatný přístup k problému.
V krátkodobém měřítku (1-4 roky) by USA zajisté dokázaly způsobit Číně obrovské škody prostřednictvím cel, zákazu nákupu technologií a dalších nástrojů obchodní války.
Zároveň by tím však nesmírně poškodily samy sebe a Číňané by nakonec utrpěli méně.
Zatímco čínská vláda může skoupit produkty vyrobené v Číně, které se do té doby prodávaly v USA, a zabránit tak masové nezaměstnanosti a sociálním nepokojům, americká vláda může u zaměstnanců, kteří se kvůli ztrátě čínského trhu ocitli bez zaměstnání, těžko udělat totéž.
Ve střednědobém měřítku (5-10 let) by USA narážely na ještě větší problémy, protože Čína by začala nahrazovat americké zákazníky a dodavatele evropskými a japonskými.
Amerika, která právě svůj vztah s Čínou rozcupovala, naopak bude jen těžko přesvědčovat ostatní, aby zastoupili Čínu v roli obchodního partnera a zdroje investic.
Hrát roli světového jelimana koneckonců něco stojí.
Proto je veskrze předvídatelné, že snaha Spojených států „dělat na Čínu ramena“ by mohla urychlit jejich vlastní relativní úpadek a v podstatě Číně dopřát semihegemonii, ke které se tato země už dnes blíží.
Pokud jde o geopolitické nebo i vojenské možnosti Ameriky, i těch už zbývá poslední hrstka.
Po více než dvou letech chaotického jednostranného chování promrhala Trumpova administrativa jakoukoliv případnou šanci spolupracovat na omezování vlivu Číny s jinými zeměmi.
Po Trumpově nečekaném volebním vítězství v roce 2016 se republikánští kongresmani, kteří tvrdili, že podporují volný obchod a měkkou sílu Ameriky, mohli pokusit vymezit nové administrativě mantinely.
Místo toho se k této sektě připojili a od té doby fungují jako Trumpovi patolízalové.
Po dvou letech Trumpova působení jsou americká spojenectví těžce oslabená, dokonce více než po katastrofálních válkách někdejšího prezidenta George W.
Bushe.
USA už nikdy nezískají zpět postavení, které měly v roce 2000, a pravděpodobně nedokážou obnovit ani chatrnou, ale stále slušnou geopolitickou pozici, jíž se těšily v roce 2016.
Pokud jde o vojenské řešení, je docela dobře možné, že Trumpova administrativa pracuje s vizí nové studené války s příležitostnými záblesky horké války v zastoupení.
Nikdo přitom nemá reálnou představu, jak by studená válka v jednadvacátém století vypadala.
Můžeme si být vcelku jistí, že by neobnášela jadernou konfrontaci, masové rozmístění armád, podněcování ozbrojených povstání na koloniálních územích ani žádné jiné formy imperiálního avanturismu, jež definovaly původní studenou válku.
Vzájemně zaručené zničení stále (doufejme) vylučuje možnost oboustranných jaderných útoků či mobilizace konvenčních sil a žádné skutečné koloniální mocnosti už na světě nezůstaly.
Když člověk vezme v úvahu všechny „neznámé neznámé“ spojené s kybernetickou válkou, nezůstane mu žádný životaschopný model.
Lze předpokládat, že případný velmocenský konflikt by měl podobu „pokračování politiky jinými prostředky“, jak to nazval pruský generál Carl von Clausewitz; nevíme ovšem, jak by takové pokračování vypadalo.
Vzhledem k těmto nejistotám je pošetilé pokračovat v politice jakýmikoliv jinými prostředky než politikou samotnou.
Co by tedy USA měly dělat, aby upevnily svou pozici vůči Číně?
Pro začátek by mohly ukázat, že mají kompetentnější a méně zkorumpovanou vládu než Čína – a že jsou stále zdravou demokracií, která lpí na vládě zákona.
Zároveň by mohly pracovat na zlepšení svého sektoru špičkových technologií, vítat zaměstnance i myšlenky z celého světa a štědře je odměňovat.
Mohly by dát najevo, že dokážou překonat politický pat, napravit porouchaný zdravotnický systém, dostat infrastrukturu na úroveň jednadvacátého století a investovat do nových zdrojů energie.
Konečně by mohly začít omezovat neúměrný politický vliv superboháčů.
A znovu by se mohly stát společností, v níž se všichni občané těší vyšší životní úrovni než jejich předchůdci, protože se plody hospodářského růstu rozdělují spravedlivě.
Stručně řečeno by se USA mohly začít stávat tím, čím by byly, kdyby v prezidentských volbách v roce 2000 zvítězil Al Gore, kdyby Hillary Clintonová porazila Trumpa a kdyby Republikánská strana neopustila své vlastenectví.
Taková Amerika by měla úctu světa a víc než dost diplomatické síly potřebné k tomu, aby mohla uzavřít konstruktivní a strategicky zdravou úmluvu se stoupající Čínou.
Chce-li Amerika vyřešit stěžejní geopolitickou výzvu tohoto století, musí se dívat dovnitř, ne do zahraničí.
Čína a její nepřátelé
Čína a Rusko v novém světovém nepořádku
Může Kosovo dosáhnout nezávislosti bez tichého souhlasu Ruska a může existovat humanitární a politické řešení tragédie v Dárfúru bez aktivního projevu dobré vůle Číny?
Tyto dvě krize nemají nic společného, ale jejich řešení bude do značné míry záviset na otázce, zda zmínění dva stálí členové Rady bezpečnosti Organizace spojených národů uplatní své právo veta.
Porovnávání schopnosti Ruska a Číny blokovat klíčové mezinárodní iniciativy nemá samo o sobě žádný smysl, ale zároveň jde o užitečný nástroj pro pochopení transformace mezinárodní soustavy, k níž nyní dochází v přímém důsledku relativního úpadku globální moci Ameriky.
Z tohoto hlediska představuje prohlubující se chaos na Blízkém východě pro Rusko i Čínu jak příležitosti, tak i rizika, což je může přinutit definovat role, které chtějí hrát, a obrazy, jež chtějí ve světě vyvolávat.
Klíčová otázka zní takto: kráčí Rusko mílovými kroky „nesprávným směrem“, zatímco Čína dělá drobné krůčky „správným směrem“?
Na povrchu mohou Rusko a Čína vyvolávat dojem, že se vydaly stejnou cestou, když oba státy s hrdostí prohlašují, že jsou „zpět“ na světové scéně.
Tato naparovačnost však znamená pro každou zemi něco jiného.
Pro Čínu jakožto hluboce sebevědomou zemi „být zpátky“ jednoduše znamená získat po více než dvousetleté přestávce zpět svou historickou stěžejní roli ve světě.
Na sklonku osmnáctého století se Čína koneckonců stala největším světovým producentem průmyslového zboží a dodnes sama sebe vnímá jako centrum civilizace, jemuž se nemůže vyrovnat nikdo jiný v Asii, ne-li v celém světě.
Znovuzískané sebevědomí Číny je založeno na její pozoruhodné hospodářské zdatnosti, která se neodvozuje z přírodních zdrojů, nýbrž z produktivity a kreativity.
A jakkoliv obrovská mohou být politická, sociální a ekonomická napětí v zemi, současně v Číně existuje jakýsi faktor „dobrého pocitu“, jakési vědomí pokroku, přičemž olympijské hry v Pekingu v roce 2008 představují symbolický okamžik, jenž ohlásí světu rozsah úspěchů této země.
A především je Čína s výjimkou tchajwanské otázky z hlediska vývoje mezinárodní soustavy uspokojenou mocností „status quo“ – trpělivým aktérem, jenž shledává naprosto legitimním, že se chová jako světová velmoc číslo dvě a je za ni také pokládán.
Naproti tomu Rusové jsou v otázce svého postavení ve světě i nadále nejistí.
Výbušné „revizionistické“ chování Ruska v předvečer nedávného summitu G8 je známkou „neuspokojené“ povahy Kremlu.
Jelikož Rusové vědí, že jsou zejména v demografických a ekonomických otázkách méně silní, mají pocit, že musí dělat více.
Tvrzení „Rusko je zpátky“ pro ně znamená, že skončila ponižující Jelcinova léta a že s nimi ostatní – obzvláště Spojené státy – musí jednat jako rovní s rovnými.
Rusové necítí nostalgii po studené válce jako takové, nýbrž po mezinárodním postavení, o něž s jejím skončením přišli.
Dnes, kdy už Amerika není „hypermocností“ bez strategických vyzývatelů, si Rusko opětovně nárokuje status „supermocnosti“, který se však nemusí nutně opírat o realitu.
Na rozdíl od Číňanů Rusové nevytvářejí hospodářské bohatství, ale pouze využívají své energetické a nerostné zdroje.
Navíc si na rozdíl od Číňanů nebyli vždy jisti svým postavením ve světě.
V kulturním a politickém ohledu jsou rozpolceni mezi Evropu a Asii a kromě toho se stali obětí temného narcistického instinktu, který prostupuje jejich chápáním minulosti i vizemi o budoucnosti, takže by nikoho nemělo překvapovat, že se dnes Rusko chová jako „revizionistická“ mocnost.
Vzhledem k nespokojenosti Rusů s vlastní vnitřní identitou je pouze přirozené, že budou žádat změny, které posílí jejich pocit bezpečí a hrdosti.
Ještě před necelými 20 lety patřily Česká republika a Polsko do sféry jejich vlivu, takže se Rusové pochopitelně nemohou smířit s tím, když tam USA jednostranně implantují svůj bezpečnostní systém.
Samozřejmě je možné, že Západ – a zejména Evropané – demonstruje při posuzování Ruska a Číny selektivní emoce. „My“ máme sklon být na Čínu méně nároční než na Rusko, protože máme sklon vidět Rusko jako „evropskou“ zemi (přinejmenším kulturně).
V důsledku toho je kultura fyzického násilí a slovních provokací, která v Putinově Rusku získává půdu pod nohama, hluboce znepokojivá, zatímco poklesky Číny máme sklon soudit s větším odstupem, ne-li přímo s netečností.
Rozdíly mezi dnešním Ruskem a Čínou se však mohou zítra ukázat jako méně významné, pokud zhoršení situace na Blízkém východě vnutí jistý pocit kolektivní zodpovědnosti všem pěti stálým členům Rady bezpečnosti OSN.
Jedna věc je, když Rusko a Čína využívají rostoucí obtíže Spojených států od Gazy po Kábul, ale něco zcela jiného je, pokud se situace zhorší natolik, že přeroste ve všeobecnou destabilizaci v regionu.
Prohlubující se problémy Blízkého východu mohou vyvolat v Rusku a Číně zdrženlivost tím, že je donutí kalkulovat nikoliv z pohledu jejich globální „ceny za bezproblémovost“ tváří v tvář Západu, nýbrž z pohledu jejich schopnosti přispět pozitivním a stabilizujícím způsobem ke světovému pořádku.
Dvě inovativní ekonomiky
HONGKONG – Technologické inovace táhnou už 250 let kupředu hospodářský rozvoj.
Ekonomie inovací je však diametrálně odlišná pro ty, kdo jsou v popředí, a pro ty, kdo se jen ze všech sil snaží dohnat náskok.
V popředí začíná inovativní ekonomika objevem a vrcholí spekulací.
Od vědeckého výzkumu až po identifikaci komerčních aplikací nových technologií se pokrok realizuje metodou pokus-omyl.
Strategické technologie, které opakovaně přetvářely tržní ekonomiku – od železnice po internet –, vždy vyžadovaly vybudování sítí, hodnota jejichž užívání nemohla být v době jejich zavádění známá.
V důsledku toho jsou inovace v popředí závislé na zdrojích financování, které jsou odtržené od starostí o ekonomickou hodnotu; proto nelze tento problém omezit na otázku optimální alokace zdrojů.
Konvenční výrobní funkce neoklasické ekonomie tudíž nabízí nebezpečně zavádějící optiku výkladu procesů, k nimž dochází v popředí inovací.
Žádaným zdrojem financí tak byla a dosud zůstává finanční spekulace.
Finanční bubliny se nafukují všude tam, kde existují trhy likvidních aktiv.
Objekty takových spekulací se mnohdy vymykají chápání: cibulky tulipánů, doly na zlato a stříbro, nemovitosti, dluhy nových států, firemní cenné papíry.
Čas od času se přitom objektem spekulace stala některá z převratných technologií – kanály, železnice, elektrifikace, rozhlas, automobily, mikroelektronika, počítače, internet –, pro které finanční spekulanti mobilizovali tak velký kapitál, že by ho „racionální“ investoři nikdy nedokázali zajistit.
A na troskách, které zákonitě následovaly, pak vyrostla řada nových ekonomik.
Ke spekulacím se v několika případech připojily i aktivistické státy, jejichž role rovněž povzbudila inovace.
Nejefektivnější byly státy při prosazování politicky legitimních cílů, které přesahují úzký ekonomický výpočet: sociální rozvoj, národní bezpečnost, boj s nemocemi.
Ve Spojených státech vláda tyto převratné sítě buď přímo vybudovala (systém mezistátních dálnic) nebo mohutně dotovala jejich výstavbu (transkontinentální železnice), případně hrála zásadní roli při jejich koncipování a raném rozvoji (internet).
Aktivistické státy z celého světa financovaly základní vědu a sloužily jako první zákazníci novátorských výrobků, které z inovací vznikly.
Abychom uvedli jeden zásadní příklad: americké ministerstvo obrany od roku 1950 čtvrt století kombinovalo obě role, a vybudovalo tak základy dnešní digitální ekonomiky.
Země, které novátorského lídra pouze následují, mají jasnou cestu.
Merkantilistická politika ochrany a dotací byla a je efektivním nástrojem ekonomicky aktivního státu.
V USA první ziskové textilky křiklavě porušovaly britské patenty.
A zběsile podnikavou americkou soukromou firmu zase podporovala široká paleta státních investic, garancí a ochranných cel v souladu s „americkým systémem“, který inspiroval Alexander Hamilton a realizoval Henry Clay.
Velký, ale zapomenutý německý ekonom Friedrich List, student Hamiltonova díla, vytyčil v roce 1841 pro svou zemi cestu k inovacím ve svém Národním systému politické ekonomie.
Ten byl poté opakovaně použit: Japonskem od posledních desítek let devatenáctého století, asijskými tygry ve druhé polovině dvacátého století a dnes také Čínou.
List si všiml, že britský vzestup do role „první průmyslové země světa“ na sklonku osmnáctého století závisel na předchozí státní politice podpory britského průmyslu. „Kdyby byli Angličané nechali všemu volný průběh,“ napsal, „vyráběli by jim dodnes látky Belgičané a Anglie by stále byla ovčincem [Hansy].“
Ucelené programy na podporu hospodářského dostižení špičky jsou relativně jednoznačné.
Přerod z opozdilce v lídra inovativní ekonomiky je však o poznání náročnější a pomíjivější.
Spojeným státům se tento přerod podařil zhruba v letech 1880 až 1930, kdy zkombinovaly profesionalitu řízení se spekulativní zálibou v nových technologiích – elektrifikaci, automobilech a rozhlasu – a státní tolerancí velkých monopolů druhé průmyslové revoluce, které investovaly své superzisky do vědeckého výzkumu.
Odvolávání se na národní bezpečnost coby legitimizující důvod ekonomicky aktivního státu po druhé světové válce vedoucí roli Ameriky dále rozšířilo.
Zatím není zřejmé, zda se východoasijským ekonomickým tahounům podaří dovršit přestup z pelotonu do čela.
Především je nutné vystavit národní šampiony z „doháněcí fáze“ útoku konkurence.
Obecněji je pak nutné přeorientovat roli státu z plnění dobře definovaných programů na podporu experimentů typu pokus-omyl a toleranci podnikatelských nezdarů.
A také je nezbytné omezit ochromující „korupční daň“, která jako by nevyhnutelně provázela ekonomické revoluce, jak k tomu došlo ve Velké Británii v průběhu devatenáctého století a ve Spojených státech během století dvacátého.
Zde nastává okamžik strategické nejistoty.
Digitální ekonomika „made in USA“ vykazuje v soukromém sektoru velkou dynamiku.
Vedoucí role v příští nové ekonomice – totiž ekonomice nízkouhlíkové – je však stále otevřená.
Amerika trpí důsledky celogeneračního úsilí zrušit legitimitu státu coby ekonomického aktéra.
A Evropa se utápí ve snaze o „expanzivní fiskální úspory“, což je samo o sobě protimluv.
Dokáže Čína zvládnout hospodářský, kulturní a politický přerod jakožto nezbytný předpoklad k tomu, aby si osvojila vedoucí roli, která se dnes nabízí?
Připadá mi fascinující vrátit se téměř o 200 let zpátky a zamyslet se nad politickou ekonomií Velké Británie v době, kdy první průmyslová revoluce nabírala dech.
V roce 1820 vládla v Anglii zkorumpovaná oligarchie, která uplatňovala moc v důvěrné spolupráci se státním náboženským establishmentem.
Politická legitimita se odvozovala ze strachu z anarchie, jejíž děsivá realita existující na protější straně kanálu La Manche byla ještě v živé paměti.
Pravidlem se stal svévolný, drakonický útisk: podle takzvaného „krvavého zákoníku“ existovalo více než sto trestných činů, které se trestaly smrtí nebo transportem do vyhnanství.
Systém patentů byl notoricky drahý a nedostupný.
Vládcové Anglie se však marně snažili zadusit největší výtrysk ekonomické energie a finančního bohatství v lidských dějinách.
Během jedné dlouhé generace se Anglie proměnila.
Od Reformního zákona z roku 1832 přes zrušení obilných zákonů v roce 1846 až po reformy státní služby zahájené v roce 1853 a Druhý reformní zákon z roku 1867 se Velká Británie ubírala jedinečnou cestou vedoucí k relativně stabilnímu a udržitelnému demokratickému kapitalismu.
Čínská cesta bude bezpochyby stejně výrazná jako procesy, díky nimž tato země dospěla k současnému okamžiku příležitosti.
Otázka, zda se tato cesta ukáže být stejně pokroková jako ta anglická, může nakonec rozhodnout o tom, kdo se do budoucna ujme globálního ekonomického vedení.
Si Ťin-pchingova marcopolovská strategie
CAMBRIDGE – Čínský prezident Si Ťin-pching minulý měsíc předsedal značně zinscenovanému fóru iniciativy „Jeden pás, jedna cesta“ (BRI).
Dvoudenní akce přilákala do Pekingu hlavy 29 států včetně ruského prezidenta Vladimira Putina a 1200 delegátů z více než 100 zemí.
Si označil BRI za „projekt století“.
Pětašedesát zúčastněných států představuje dvě třetiny světové souše a přibližně čtyři a půl miliardy obyvatel.
Siův plán integrovat Eurasii prostřednictvím investic v hodnotě několika bilionů dolarů do infrastruktury sahající z Číny až do Evropy s odbočkami do jihovýchodní Asie a východní Afriky byl původně ohlášen v roce 2013 a je označován za čínský Marshallův plán – a také za projev snahy realizovat vlastní světovou strategii.
Někteří pozorovatelé chápali fórum rovněž jako součást Siovy snahy zaplnit vakuum, které vzniklo poté, co Donald Trump vycouval z Transpacifického partnerství, obchodní dohody dojednané Barackem Obamou.
Ambiciózní čínská iniciativa by poskytla chudým zemím zoufale potřebné dálnice, železnice, produktovody, přístavy a elektrárny.
Zároveň by podněcovala čínské firmy k navýšení investic do evropských přístavů a železnic. „Pás“ by zahrnoval masivní síť dálnic a železničních tratí napříč střední Asií, zatímco výraz „cesta“ označuje řadu námořních tras a přístavů mezi Asií a Evropou.
Marco Polo by byl pyšný.
A pokud se Čína rozhodne využít svých přebytečných finančních rezerv k vybudování infrastruktury, která pomůže chudým zemím a zvýší objem mezinárodního obchodu, pak tím poskytne něco, co lze pokládat za globální veřejný statek.
Čínské motivy však samozřejmě nejsou ryze dobrotivé.
Realokace značných čínských aktiv v zahraničních měnách směrem od dluhopisů amerického ministerstva financí, které mají nízký výnos, k investicím do infrastruktury, u nichž je výnos vyšší, je zcela logická a vytváří alternativní trhy pro čínské zboží.
Čínské ocelárny a cementárny trpí přebytkem kapacit a čínské stavební firmy budou na nových investicích profitovat.
A až se čínská výroba přesune do méně přístupných provincií, budou zdokonalená infrastrukturální napojení na mezinárodní trhy přesně odpovídat rozvojovým potřebám země.
Není však BRI jen reklamním kouřem bez investičního ohně?
Podle deníku Financial Times investice do Siovy iniciativy v loňském roce klesly, což vyvolalo pochybnosti o tom, zda se podnikatelské subjekty angažují v projektu stejně výrazně jako vláda.
Z Čchung-čchingu odjíždí každý týden do Německa pět plně naložených nákladních vlaků, ale zpět se vrací pouze jeden plně naložený vlak.
Doprava zboží z Číny do Evropy po souši je stále dvakrát dražší než námořní obchod.
Jak uvádí Financial Times, BRI „je bohužel spíše obecná politická vize než praktický investiční plán“.
Navíc hrozí nebezpečí dluhů a nesplacených úvěrů z projektů, které se stanou provozně nerentabilními, a bezpečnostní konflikty by zase mohly komplikovat projekty překračující hranice tolika suverénních států.
Indie nemá radost z posilování čínské přítomnosti v Indickém oceánu a Rusko, Turecko a Írán prosazují vlastní agendu ve střední Asii.
Siova vize je impozantní, ale uspěje jako velká strategie?
Čína sází na starou geopolitickou poučku.
Britský geopolitický teoretik Halford Mackinder před sto lety prohlásil, že kdo získá pod kontrolu světový ostrov Eurasie, ten ovládne svět.
Naproti tomu americká strategie dává už dlouho přednost geopolitickým poznatkům admirála Alfreda Mahana, jenž v devatenáctém století kladl důraz na námořní sílu a pobřežní území.
Na sklonku druhé světové války převzal Mahanův přístup George F.
Kennan a během studené války rozvinul svou strategii omezování moci Sovětského svazu; tvrdil, že pokud USA uzavřou na obou koncích Eurasie spojenectví s ostrovy Velká Británie a Japonsko a se západoevropským poloostrovem, pak mohou nastolit globální mocenskou rovnováhu, která bude nakloněná americkým zájmům.
Pentagon a ministerstvo zahraničí jsou podle tohoto schématu organizovány dodnes a střední Asii nevěnují dostatečnou pozornost.
V éře internetu se mnohé změnilo, ale navzdory tomu, že se vzdálenosti údajně zkrátily na nulu, na geografické poloze stále záleží.
V devatenáctém století se značná část geopolitického soupeření točila kolem „východní otázky“, tedy kdo získá pod kontrolu oblast spravovanou rozpadající se Osmanskou říší.
Infrastrukturální projekty, jako byla železnice z Berlína do Bagdádu, vyvolávaly mezi velkými mocnostmi napětí.
Nahradí tyto geopolitické půtky dnešní „eurasijská otázka“?
Čína svou iniciativou BRI sází na Mackindera a Marca Pola.
Pozemní cesta přes střední Asii však znovu oživí někdejší „velkou hru“ o vliv, která v devatenáctém století dostala do sporu Británii a Rusko, ale i dřívější impéria Turecko a Írán.
Námořní „cesta“ Indickým oceánem zase akcentuje už tak znepokojivé soupeření mezi Čínou a Indií, kdy sílí napětí kvůli čínským přístavům a silnicím přes Pákistán.
USA sázejí spíše na Mahana s Kennanem.
Asie má vlastní rovnováhu moci a Indie, Japonsko ani Vietnam si čínskou nadvládu nepřejí.
V Americe proto spatřují součást řešení.
Americká politika vůči Číně ovšem není založená na omezování jejího vlivu – viz mohutné obchodní toky a studentské výměny mezi oběma zeměmi.
Když se však Čína uchvácená vizí vlastní národní velikosti zaplete do územních sporů se sousedy na námořní hranici, bezděky je tím vhání do amerického náručí.
Skutečným čínským problémem je „sebeomezování“.
Dokonce i v éře internetu a sociálních médií zůstává v zemi významnou silou nacionalismus.
Celkově by Spojené státy měly čínskou BRI vítat.
Jak prohlásil Robert Zoellick, bývalý zástupce USA pro obchodní otázky a prezident Světové banky, bude-li Čína přispívat k poskytování globálních veřejných statků, pak by USA měly Číňany podporovat v tom, aby se z nich stali „zodpovědní spoluvlastníci“.
Navíc se i americkým firmám mohou naskytnout příležitosti, jak z investic do BRI něco vytěžit.
Ze spolupráce v řadě různých mezinárodních otázek, jako jsou měnová stabilita, klimatické změny, pravidla kybernetického provozu či antiterorismus, mohou USA a Čína mnohé získat.
A přestože BRI zajistí Číně geopolitické zisky, ale i náklady, je nepravděpodobné, že se iniciativa stane tak převratnou geostrategickou změnou, jak se někteří analytici domnívají.
Složitější otázka zní, zda se své role dokážou zhostit USA.
Riskantní italská hedvábná stezka
BENÁTKY – Je čínská „Iniciativa pás a cesta“ (BRI) skutečně „vlakem, který si Itálie nemůže dovolit nechat ujet“, jak tvrdí italský ministr financí Giovanni Tria?
Rovněž premiér Giuseppe Conte si myslí, že by Itálie měla do vlaku nasednout, a tvrdí, že mnohamiliardový čínský infrastrukturální plán je „pro naši zemi příležitostí“.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Italská vláda plánuje podepsat s Čínou memorandum o BRI během návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v zemi 22. až 24. března, čímž by se Itálie stala prvním zakládajícím členem Evropské unie i prvním státem skupiny G7, který to učinil.
Memorandum vydláždí cestu k čínským investicím do italské infrastruktury, energetiky, leteckého průmyslu a telekomunikací.
Přistoupení k BRI však s sebou nese vážná rizika pro Itálii a pravděpodobně poškodí její vztahy s EU a Spojenými státy.
Je pravda, že hlubší obchodní vztahy s Čínou jsou pro Itálii jasnou volbou v situaci, kdy je růst HDP od konce 90. let nízký nebo stagnuje a pro letošek se očekává zpomalení z loňských 1% na 0,2%.
Naopak Čína se může pochlubit druhou největší ekonomikou světa po USA.
Je největším exportérem a stále významnějším zahraničním investorem a postupně narovnává svůj růstový model směrem k domácí poptávce.
Očekává se, že roční obchod mezi Čínou a státy BRI přesáhne v příštích deseti letech částku 2,5 bilionu dolarů, a těsnější bilaterální vztahy s Čínou by tak dodaly impulz italskému exportu.
Vývoz z Itálie do Číny v současné době dosahuje zhruba 13 miliard eur ročně, zatímco dovoz činí přibližně 29 miliard.
Partnerství s Čínou by navíc mohlo přilákat další kapitálové toky, které Itálie zoufale potřebuje vzhledem k tomu, že její banky půjčují jen v omezené míře.
Zatímco do Itálie přitekly od roku 2000 čínské investice v objemu přibližně 14 miliard eur ročně, do 55 států BRI investovaly čínské firmy jen v prvních deseti měsících loňského roku 10,5 miliardy eur a podepsaly kontrakty na projekty BRI v hodnotě přesahující 80 miliard dolarů.
Nicméně existuje několik přesvědčivých důvodů, proč by se Itálie neměla vydat touto bilaterální BRI cestou s Čínou, ale spíše s ní prohlubovat vztahy v rámci Strategie EU pro Čínu 2016.
Za prvé se zájmy Itálie nemusí shodovat s čínskými.
BRI je rozvojová strategie, která má zpřístupnit čínským firmám zahraniční trhy, směrovat zdroje přes mezinárodní finanční centra a podpořit mezinárodní používání jüanu.
Zatím není jasné, jak lze tyto cíle harmonizovat s italskými.
Druhým souvisejícím důvodem je riziko, že Itálie bude v tomto vztahu tahat za kratší konec – a nejen proto, že Čína má více než šestkrát větší ekonomiku.
Italská ekonomika je také slabší.
Veřejný dluh dosahuje 130% HDP a problémové firmy včetně národní letecké společnosti Alitalia potřebují restrukturalizaci a rekapitalizaci.
Lze si těžko představit, jak by partnerství s Čínou mohlo být vyvážené a reciproční.
Další obavy jsou provozní.
Několik let poté, co Čína zahájila BRI, je celkový rámec iniciativy stále nejasně definovaný, má zastřené cíle a neprůhledné řízení.
A místo aby ji podporovaly multilaterální organizace s vedoucí rolí Číny, jako jsou Asijská infrastrukturální investiční banka (AIIB) nebo Nová rozvojová banka, stojí BRI na bilaterálních dohodách s Čínou a přímých partnerstvích a joint ventures s čínskými podniky – z nichž mnohé jsou státní.
Za čtvrté je Itálie institucionálně slabá, neboť má mnoho špatně řízených soukromých a veřejných institucí, nefunkční daňovou soustavu a problémy s rozsáhlou korupcí.
V indexu korupce Transparency International zaujímá země 53. místo, což je hluboko pod ekonomikami unijního jádra.
Itálie tak možná není v situaci, kdy by mohla čínské partnery žádat o dodržování pravidel a standardů EU.
Unie se například obává, že státní vlastnictví mnoha čínských podniků pokřivuje trhy a konkurenci.
A konečně by důvěryhodnost italských firem v sektorech, jako jsou informační a komunikační technologie, infrastruktura či obrana, mohla klesnout kvůli kybernetické špionáži nebo jiným neplechám ze strany čínských aktérů.
Mnozí čelní ministři italské vlády jsou bohužel ve svém euroskepticismu vůči těmto rizikům slepí – stejně jako vůči faktu, že Itálie potřebuje mít v Bruselu co nejvíce přátel.
Nasednutí do čínského vlaku se nesetkalo s příznivou reakcí ani ve Washingtonu.
Varování administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa, k němuž cítí mnozí členové italského kabinetu blízký vztah, je jednoznačné.
Bude-li ho Itálie ignorovat, činí tak na vlastní nebezpečí.
Samozřejmě se může ukázat, že celá epizoda s BRI je jen bouře ve sklenici vody, a vše na poslední chvíli skončí krachem, po němž bude Čína znechucená a EU pohoršená.
Bez ohledu na výsledek však nejde o pouhou rozepři vyvolanou italskou vládou, která nemá udržitelný dlouhodobý plán.
Spíše je to zatím poslední projev vypjatého globálního soupeření USA a Číny.
Je pravda, že Washington má ve zvyku plísnit spojence, pokud dospěje k názoru, že se příliš těsně přimkli k Číně, dokladem čehož bylo počínání Obamovy administrativy, když Velká Británie vstoupila v roce 2015 do AIIB.
Spojené státy tehdy možná své obavy ze vzestupu Číny a potřebu vyváženého řízení multilaterálních institucí přehnaly.
Oproti dnešní otevřené konfrontaci mezi Trumpovými USA a Čínou však bylo tehdejší americké angažmá konstruktivní. „S námi proti Číně, nebo s Čínou proti nám,“ tak zní Trumpův skrytý vzkaz Itálii i zbytku světa.
Pro pokojné nalézání nové rovnováhy v globálním ekonomickém uspořádání to nevěstí nic dobrého.
Itálie se zachová moudře, když bude našlapovat po špičkách.
Umění odlivu kapitálu
CAMBRIDGE – Jaký dopad bude mít čínské zpomalení na doběla rozpálený trh se současným uměním?
Tato otázka se nemusí jevit jako logická, dokud si neuvědomíme, že umění se stalo klíčovým nástrojem k usnadnění odlivu kapitálu a ukrývání bohatství.
Právě investoři tohoto typu se stali významným faktorem při nafouknutí obrovské cenové bubliny na trhu s uměním v posledních několika letech.
Když se však dnes rozvíjející se tržní ekonomiky od Ruska po Brazílii utápějí v recesi, je možné, že tato bublina praskne?
Larry Fink, předseda představenstva a generální ředitel společnosti BlackRock, což je největší správce aktiv na světě, sdělil před pouhými pěti měsíci singapurskému publiku, že současné umění se stalo jedním ze dvou nejvýznamnějších mezinárodních úložišť bohatství, spolu s byty ve velkých městech, jako jsou New York, Londýn a Vancouver.
Zapomeňte na zlato coby pojistku proti inflaci; kupujte obrazy.
Na Finkově povýšení umění na status investičního stupně je překvapivá skutečnost, že nikdo v jeho postavení dosud nebyl tak odvážný, aby to řekl nahlas.
Já tento trend rozhodně nevítám.
Přikláním se k názoru filozofa Petera Singera, že obscénní částky vynakládané za vrcholné kusy moderního umění jsou znepokojivé.
Všichni se můžeme shodnout, že jde o závratné sumy.
V květnu se „Alžírské ženy“ Pabla Picassa prodaly na dražbě v newyorské aukční síni Christieʼs za 179 milionů dolarů, zatímco v roce 1997 stály 32 milionů.
Budiž, je to Picasso.
Ani to však není nejvyšší prodejní cena zaplacená v letošním roce.
Jeden švýcarský sběratel údajně při soukromém prodeji zaplatil téměř 300 milionů dolarů za obraz „Kdy se vdáš?“, který v roce 1892 namaloval Paul Gauguin.
Picasso a Gauguin už zemřeli.
Nabídka jejich obrazů je známá a omezená.
Nedávné cenové šílenství se nicméně týká i značného počtu žijících umělců v čele s Američanem Jeffem Koonsem a Němcem Gerhardem Richterem a rozšiřuje se po „potravním řetězci“ směrem dolů.
Z pohledu ekonomů vyvolává umělecká bublina řadu fascinujících otázek, avšak obzvláště zajímavé by bylo zjistit, kdo vlastně za špičkové umění platí.
Odpověď se těžko hledá, poněvadž svět umění je mimořádně neprůhledný.
Umění dokonce představuje poslední velkou neregulovanou investiční příležitost.
O sbírkách obrazů manažerů hedgeových fondů a soukromých kapitálových fondů specializovaných na umění (kde si člověk v podstatě kupuje podíly na uměleckých portfoliích, aniž by cokoliv konkrétního vlastnil) se už napsalo leccos.
V mnoha případech se stali systémově významnými kupci lidé ze zemí s rozvíjejícími se trhy včetně Číňanů a ti často nakupují anonymně.
Nemá však Čína režim přísných kapitálových kontrol, který brání občanům vyvézt ze země více než 5000 dolarů ročně?
Ano, ale existuje mnoho způsobů, jak přesouvat peníze do Číny a zpět, přičemž jedním z nich je léty prověřená metoda podfakturace a nadfakturace.
Potřebuje-li například čínský prodejce dostat peníze z Číny, může vykázat mnohem nižší dolarovou hodnotu zboží, než jakou skutečně zaplatil spolupracující západní dovozce, přičemž rozdíl se uloží na zahraniční bankovní účet.
Odhadovat odliv kapitálu je mimořádně obtížné – jednak kvůli nedostatečným údajům a jednak proto, že je těžké odlišit odliv kapitálu od normální diverzifikace.
Jak s oblibou žertoval zesnulý ekonom MIT Rüdiger Dornbusch, identifikace odlivu kapitálu se podobá starému rčení o slepcích sahajících na slona: je těžké ho popsat, ale jakmile ho uvidíte, poznáte ho na první pohled.
Řada expertů odhaduje odliv kapitálu z Číny v posledních letech na přibližně 300 miliard dolarů ročně s výrazným zvýšením v roce 2015, neboť ekonomika nadále oslabuje.
Vždy bdělé čínské úřady potírají praní špinavých peněz, ale vzhledem k obrovské motivaci na druhé straně je to jako hra „bum do krtka“.
Je pravděpodobné, že anonymní čínští kupci na nedávných dražbách aukčních síní Sotheby’s a Christie’s předtím pokradmu vyvezli své peníze ze země, a obrazy jsou přesně tím investičním nástrojem, který se obzvláště snadno drží v anonymitě.
Umění se ani nemusí nikde vystavovat: docela dobře ho lze uklidit do podzemního trezoru s kontrolovanou teplotou a vlhkostí ve Švýcarsku nebo v Lucembursku.
Výsledkem některých prodejů uměleckých děl je údajně pouhé přesunutí obrazů z jedné sekce trezoru do druhé, což dává vzpomenout na to, jak newyorský Fed registruje prodej zlata mezi centrálními bankami.
Podněty a motivy investorů do umění, kteří se podílejí na odlivu kapitálu nebo chtějí ukrýt či vyprat své peníze, se diametrálně liší od motivů obyčejných investorů.
Číňané tuto hru rozhodně nevymysleli.
Není to tak dávno, co byla hnacím motorem na trhu s uměním Latinská Amerika, odkud peníze unikaly jednak kvůli špatnému řízení ekonomik, jako například v Argentině a Venezuele, a jednak kvůli drogovým kartelům, které využívaly obrazy k praní hotovosti.
Jak tedy zpomalení na rozvíjejících se trzích v čele s Čínou ovlivní ceny současného umění?
Z krátkodobého hlediska je odpověď nejednoznačná, jelikož ze země uniká víc peněz, přestože ekonomika zpomaluje.
Dlouhodobě je však výsledek docela zřejmý, zvláště když zohledníme chystané zvýšení úrokových sazeb Fedem.
Jádro investorů se stáhne, náklady příležitosti se zvýší a na splasknutí bubliny na trhu s uměním nebude hezký pohled.
Velkolepá Si Ťin-pchingova strategie
SOUL – Značnou část roku 2014 strávila Čína snahou oživit koncept, který před sedmi desítkami let vyhlásilo Japonsko, když ještě bylo imperiální mocností snažící se vnutit svou vůli regionu: „Asie pro Asijce“.
Pro Čínu však tato snaha nemusí skončit tak špatně jako kdysi pro Japonsko.
Rychlé změny rozdělení moci mají sklon destabilizovat mezinárodní vztahy.
Odpor zavedených mocností vůči volání jejich sílících protějšků po významnější roli při určování globální agendy zvyšuje napětí a narušuje zavedený světový řád.
Přesně to se v poslední době děje mezi Čínou a Spojenými státy a zároveň je to hybná síla čínské politiky „Asie pro Asijce“.
Loni v listopadu otřásla Čína regionálním uspořádáním, když jednostranně vyhlásila identifikační pásmo protivzdušné obrany (ADIZ) nad velkou částí Východočínského moře, jež zahrnuje i sporné území – jmenovitě souostroví Senkaku (v čínštině známé pod názvem Tiao-jü-tao), které si nárokují Čína, Japonsko a Tchaj-wan.
Znamenalo to vyhrocení už tak asertivního postoje Číny v regionu, kdy čínský prezident Si Ťin-pching běžně vysílal do vod kolem ostrovů sledovací plavidla a lodě určené k vymáhání zákonů o rybolovu, což vyvolalo protesty v Jižní Koreji a v Japonsku.
USA pak v reakci na rozhorlení spojenců vyslaly do ADIZ dva bombardéry B-52.
Napětí rostlo i na počátku roku 2014 a zvýšilo obavy z „nahodilé války“ mezi Čínou a Japonskem, která by si vyžádala zapojení USA coby hlavního japonského spojence (jak na dubnové návštěvě Tokia potvrdil americký prezident Barack Obama).
Když se k tomu připočetla souběžná napětí kvůli čínským nárokům na ostrovy a atoly v Jihočínském moři – tyto nároky zpochybňovaly Filipíny a Vietnam –, začínal se střet mezi Čínou a USA jevit jako nevyhnutelný.
USA však zanedlouho musely obrátit pozornost na Rusko, které se pod vedením prezidenta Vladimira Putina snaží získat zpět geopolitické postavení Sovětského svazu z dob studené války.
A protože jeho regionální autoritu ohrožovalo sílící proevropské smýšlení na Ukrajině, vtrhlo Rusko na Krym, anektovalo ho a začalo podporovat separatistické vzbouřence na východní Ukrajině, čímž přimělo USA a Evropu k uvalování stále tvrdších politických a ekonomických sankcí.
Čína se v tomto konfliktu skutečně stala něčím na způsob amerického spojence.
Ačkoliv uzavření dlouho dojednávaných dohod o dodávkách plynu mezi Ruskem a Čínou může působit dojmem, že odráží prohlubující se bilaterální vztah, ve skutečnosti Čína jen využila neobyčejně nízké ceny za ruský plyn.
Spolu s faktem, že Čína po krymské invazi omezila půjčky Rusku, to naznačuje, že Číňané z dlouhodobého hlediska považují Rusko nikoliv za rovnocenného spojence, nýbrž za vazala oplývajícího přírodními zdroji.
Ještě zřetelněji se čínská a americká politika v roce 2014 překrývaly v otázce Severní Koreje.
Prezident Si dal najevo neochotu tolerovat jakékoliv svévolné chování – zejména v otázce jaderných zbraní – ze strany nevyzpytatelných severokorejských vládců.
To dohnalo Sever, který je závislý na čínské pomoci, k vyslání diplomatických zástupců do Japonska, Ruska, a dokonce i do Jižní Koreje.
Po rezoluci Valného shromáždění Organizace spojených národů k situaci na poli lidských práv v Severní Koreji však režim oznámil, že uskuteční čtvrtou jadernou zkoušku.
Letošní mocenské přesuny nejsou ani tak výsledkem rozpínavých ambicí Ruska nebo vojenského a hospodářského vzestupu Číny jako spíše slábnoucí mezinárodní vedoucí role Spojených států.
Obama nebyl ochoten – anebo vzhledem k rostoucí vyhrocenosti politické situace doma ani schopen – zaujmout vedoucí roli při řešení krizí, jako byly ty v Egyptě, Libyi a Sýrii, což odpůrcům vedoucí role USA dodalo v roce 2014 odvahu, zatímco americkým spojencům to vzalo vítr z plachet.
Globální moc musí být někde alokována; a pokud USA nenaplní svou vedoucí roli na mezinárodní scéně, pak na jejich místo musí nastoupit náhradník.
Nedávný odklon Číny od demonstrací síly a sbíhavost jejích zájmů se zájmy světového uspořádání pod taktovkou USA nicméně znamenají naději, že Peking v příštím roce nevyvolá rozsáhlou regionální nestabilitu.
V červenci Čína koneckonců stáhla svou mamutí ropnou plošinu z vod sporných Paracelských ostrovů a svá sledovací plavidla vysílá k souostroví Senkaku méně často.
Čínští představitelé jsou také svolnější k diskusím o vytvoření kodexu chování v Jihočínském moři.
Nejdůležitějším prvkem čínské ofenzívy šarmu je ovšem snaha o zlepšení vztahů s Japonskem, která započala na setkání prezidenta Si s japonským premiérem Šinzó Abem v zákulisí nedávného pekingského jednání APEC.
Dlouho očekávaná klimatická dohoda, kterou Si uzavřel s Obamou na další okrajové schůzce v rámci téhož jednání, také není nevýznamným krokem.
Nové změkčené diplomatické postoje Číny jsou projevem odstíněnější zahraniční politiky.
Tím, že Čína nabídla svým sousedům v jihovýchodní Asii velkorysé ekonomické pobídky, oslabila jejich vůli konfrontovat ji ve vzájemné koalici.
Například Vietnam se rozhodl „resetovat“ své vztahy s Čínou a nespolupracovat s Filipínami v právní bitvě o čínské nároky na moři.
Čína uskutečňuje přechod od tvrdé síly k měkké v celém regionu a využívá svou ekonomickou moc k nahlodávání multilaterálních institucí ovládaných Západem.
Konkrétně se rozhodla napumpovat obrovské částky do založení nových rozvojových institucí: Asijské infrastrukturální investiční banky, Banky pro námořní hedvábnou stezku a Nové rozvojové banky (založené pěti velkými rozvíjejícími se ekonomikami, totiž Brazílií, Ruskem, Indií, Čínou a Jihoafrickou republikou).
Čínský premiér Li Kche-čchiang navíc nedávno nabídl 20 miliard dolarů na financování infrastrukturálních a rozvojových projektů v zemích ASEAN.
Vzhledem k tomu, že se americká ekonomika zatím plně nezotavila z globální ekonomické krize a americká politika je stále nefunkčnější, vzniká ve světě mocenské vakuum, které Čína doufá zaplnit díky bystré diplomacii a ekonomické síle – počínaje Asií.
To ještě nemusí znamenat Asii pouze pro Asijce, ale mohlo by to znamenat omezenou regionální roli USA – zvláště když se Amerika během prezidentské předvolební kampaně, která začne v roce 2015, stáhne do sebe.
Meze čínské ofenzivy šarmu
STOCKHOLM – V posledních deseti letech Čína zaujímala ke vztahům se zeměmi východní Asie čím dál silovější přístup.
V posledních měsících však své sousedy překvapila ofenzivou šarmu.
Co se změnilo?
Na chování Číny v regionu docela dost.
V roce 2013 Čína jednostranně vyhlásila identifikační pásmo protivzdušné obrany zahrnující sporné ostrovy Senkaku/Tiao-jü ve Východočínském moři – což byl krok, který vyostřil pnutí s Japonskem.
Rok nato Čína začala ve sporných oblastech Jihočínského moře budovat rozsáhlé umělé ostrovy.
V roce 2016 uvalila sankce na Jižní Koreu v reakci na rozhodnutí dovolit Spojeným státům umístit tam systém protiraketové obrany.
Teď však taková geostrategická šikana zřejmě ustupuje diplomacii.
Minulý měsíc čínský prezident Si Ťin-pching přivítal v Pekingu japonského premiéra Šinza Abeho.
Jeho návštěva Číny byla ze strany japonského lídra první po sedmi letech a Siova plánovaná návštěva Japonska bude příští rok první takovou cestou čínského prezidenta po více než deseti letech.
Minulý týden čínský premiér Li Kche-Čchiang zamířil do Singapuru, kde podepsal aktualizované znění dohody o volném obchodu mezi Čínou a Singapurem.
Doufá také, že příští rok podepíše a realizuje Obsáhlé regionální hospodářské partnerství (RCEP), jež Čína před několika lety iniciovala s cílem postavit se dnes již zaniklému Transpacifickému partnerství (přehnaně ambiciózní cíl, jehož nejspíš nebude dosaženo, vzhledem ke komplikovanosti obchodních dohod mnoha stran).
Nový, méně nepřátelský přístup Číny neodráží změnu stanoviska ani cílů tamních vůdců, ale spíš změnu regionálních geopolitických poměrů.
Během posledních šesti měsíců ustoupily USA od své čtyři desetiletí staré politiky spolupráce s Čínou a namísto ní přijaly strategii zadržování.
Tváří v tvář stupňujícímu se geopolitickému soupeření s USA se Čína snaží získat si v regionu přátele.
Tato čínská ofenziva šarmu je sice velmi čerstvá, ale její obrysy jsou už zřetelné.
Jejím nejvýraznějším rysem je obchod.
Jako největší obchodní partner mnoha asijských zemí bude Čína svým sousedům nabízet lákavé obchodní podmínky, velice podobně jako v případě Singapuru.
Součástí nové čínské taktiky jsou také častější diplomatické styky na vysoké úrovni, zaměřené na přední regionální aktéry, vedle Japonska třeba na Jižní Koreu, Indonésii a Vietnam.
Si Ťin-pching má například ve dnech 20. až 21. listopadu navštívit Filipíny.
Prostřednictvím summitů a dalších příležitostí ke svolání vysokých představitelů se Čína bude snažit rozvíjet přátelštější vztahy se svými sousedy.
Na podporu tohoto úsilí byl pravděpodobně čínské propagandistické mašinérii vydán pokyn, aby ztlumila nacionalistickou rétoriku a vystříhala se tématům, která by mohla urážet sousedy země.
Konečně Čína může dočasně zmírnit uplatňování územních nároků.
Není například pravděpodobné, že by mělčinu Scarborough, kterou v roce 2012 sebrala Filipínám, v dohledné budoucnosti proměnila v další umělý ostrov.
Stejně tak se bude nejspíš vyhýbat vysílání lodí do blízkosti ostrovů Senkaku/Tiao-jü, aby neprobouzela nepřátelství Japonska.
Východoasijské země zatím na novou diplomacii Číny reagují kladně a nepochybně by uvítaly každý oddech od čínské agresivity.
Ani sladké řeči, ani obchodní dohody ale Číně nezajistí spolehlivé spojence, zejména v zápase proti USA.
Málokdo ve východní Asii chce žít ve stínu hegemonické Číny.
Strach z této vyhlídky je už dlouho oporou amerického bezpečnostního uspořádání ve východní Asii, které je založeno na bilaterálních spojenectvích a předsunutém umístění armády USA.
Právě tento strach ve východní Asii zachovává širokou podporu tomu, aby USA v regionu působily jako strategická protiváha.
Jistěže, většina východoasijských zemí se raději otevřeně nepřiklání ani k jedné ze stran.
Kdyby se ale USA a Čína měly dostat do přímého strategického konfliktu – což je čím dál pravděpodobnější vyhlídka – větší podpory by se dostalo USA, zejména od spojenců jako Japonsko, Jižní Korea a Vietnam.
Také Malajsie a Singapur by se pravděpodobně postavily za USA.
Pokud si Čína chce ve svém okolí získat spolehlivé přátele, bude muset udělat mnohem větší ústupky v bezpečnostních otázkách, zejména územních sporech.
Kupříkladu trvalé urovnání nároků na ostrovy Senkaku/Tiao-jü by mohlo výrazně přispět k přesvědčení Japonska, že Čína nepředstavuje vážnou hrozbu.
Podobně platí, že kdyby Čína přijala mezinárodní arbitráž nad svými nároky v Jihočínském moři, zmírnila by obavy svých sousedů na jihovýchodě Asie.
Aktuálně nic nenaznačuje, že by Si, který se zavázal, že „Číně vrátí velikost“, o takových ústupcích alespoň uvažoval.
Dokud se ale Čína bude držet čistě taktického přístupu, bude sklízet čistě taktické ovoce.
K pěstování přátelských vztahů, které dokážou přečkat strategický konflikt s USA, ale takové plody stačit nebudou.
Limity čínské měkké síly
CAMBRIDGE – Čína se viditelně snaží zvýšit svou schopnost ovlivňovat jiné země bez použití síly či nátlaku.
V roce 2007 řekl tehdejší prezident Hu Jintao komunistické straně, že země potřebuje zvýšit svou měkkou sílu; prezident Xi Jinping zopakoval stejnou zprávu minulý rok.
Ví, že pro zemi jako je Čína, jejíž rostoucí ekonomika a vojenská síla riskuje zastrašení svých sousedů vedoucí k formování koalic jako protiváhy, je klíčové přijít se strategií, která učiní Čínu na pohled méně děsivou.
Ambice Číny na lepší měkkou sílu však stále čelí velkým překážkám.
Aby bylo jasno, snahy Číny jistě měly nějaký dopad.
Někteří pozorovatelé se obávají, že jak Čína přidává stále další země jako členy do své Asijské investiční banky pro infrastrukturu a rozděluje miliardy dolarů na pomoc během státních návštěv v zahraničí, tak co se týká měkké síly, mohla by převzít vedoucí pozici místo zemí jako jsou Spojené státy.
Americký sinolog David Shambaugh například odhaduje, že Čína investuje zhruba 10 miliard dolarů ročně na “externí propagandu“ Ve srovnání s tím USA utratila za veřejnou diplomacii minulý rok pouze 666 milionů dolarů.
Nicméně, miliardy dolarů, které Čína utrácí na svou šarmantní ofenzívu, měly jen omezenou návratnost.
Průzkumy v Severní Americe, Evropě, Indii a Japonsku ukazují, že názory na vliv Číny jsou převážně negativní.
Země je pozitivněji vnímána v Latinské Americe a Africe, kde nemá žádné teritoriální spory a otázky lidských práv ne vždy stojí na vrcholu žebříčku veřejné agendy.
Ale i v mnoha zemích těchto regionů jsou čínské praktiky, jako je import pracovní síly pro projekty v infrastruktuře, nepopulární.
Jak se ukazuje, zkombinovat do chytré strategie tvrdou a měkkou sílu není jednoduché.
Země získává měkkou sílu především ze tří zdrojů: z její kultury (v oblastech, kde je to vhodné), z jejích politických hodnot (pokud v souladu s nimi doma a v zahraničí funguje) a ze zahraniční politiky (když je viděna jako legitimní a jako morální autorita).
Čína zdůraznila své ekonomické a kulturní přednosti, ale klade málo pozornosti na politický aspekt, který tak podrývá její snahy.
Dle nedávných mezinárodních průzkumů limitují čínskou měkkou sílu dva hlavní faktory.
Prvním je nacionalismus.
Komunistická strana zakládá svou legitimitu nejen na vysokém tempu ekonomického růstu, ale také na obdivu k nacionalismu.
Tím snížila obecný zájem o “čínský sen“ prezidenta Xi, zatímco povzbudila politiku v Jihočínském moři a jinde, která znepřátelila její sousedy.
Například díky čínské šikaně Filipín ohledně vlastnictví sporných ostrovů v Jihočínském moři může Čína skrze Confucius Institute - který založila v Manile, aby se zde vyučovala čínská kultura - získat jen málo přízně.
(Čína otevřela zhruba 500 takových institutů ve více než 100 zemích.)
Následky zahraniční politiky země mohou být viděny v proti čínských protestech z minulého roku ve Vietnamu, které následovaly po umístění čínské ropné plošiny ve vodách nárokovaných oběma zeměmi..
Dalším omezujícím faktorem je čínská neochota plně využít možnosti neomezované společnosti.
Jak poznamenal časopis Economist, komunistická strana Číny se neztotožnila s myšlenkou, že měkká síla pramení především z jednotlivců, soukromého sektoru a občanské společnosti.
Namísto toho se drží vize, že hlavním zdrojem měkké síly je vláda, která propaguje historické kulturní ikony s nadějí, že budou mít mezinárodní atraktivitu, a to často za použití metod propagandy.
V dnešním světě médií je informací přehršel.
Co je však vzácné je pozornost, která závisí na věrohodnosti – a vláda je málokdy věrohodná.
Přes všechnu snahu Číny učinit ze zpravodajské agentury Xinhua a Čínské centrální televize konkurenty CNN a BBC, je mezinárodní publikum čekající na ostrou propagandu mizivě malé.
Na opačné straně stojí USA, které čerpá většinu své měkké síly ne z vlády, ale právě z občanské společnosti – od univerzit a různých nadací, až po Hollywood a populární kulturu.
Čína ještě nemá globální kulturní průmysl na úrovni Hollywoodu, ani univerzity schopné konkurovat těm americkým.
A co je ještě podstatnější, postrádá mnoho nevládních organizací, které generují hodně z měkké síly USA.
Nevládní zdroje měkké síly mohou někdy kompenzovat nepopulární politiky vlád – jako v případě USA a invaze do Iráku – skrze jejich kritické a necenzurované reakce, to vše společně s vytvářením přízně a zlepšováním obrazu země v zahraničí.
Čína, v kontrastu s tímto, sleduje, jak politika její vlády podrývá snahy o zvyšování měkké síly.
Příkladem budiž to, jak tvrdý zákrok proti lidskoprávním aktivistům podkopal zisky na poli měkké síly z olympijských her v Pekingu v roce 2008.
Obdobně byl rozmělněn prospěch z Šanghajského veletrhu Expo v roce 2009 uvězněním nositele Nobelovy ceny míru Liu Xiaobo, kdy televize po celém světě vysílaly záznam s obrazem prázdné židle na ceremonii v Oslu.
Marketingoví experti to nazývají “podupat si vlastní sdělení.“
Čínské programy pomoci jsou často úspěšné a konstruktivní.
Její ekonomika je silná a tradiční kultura je obecně obdivována.
Pokud však chce Čína plně uplatnit svůj potenciál měkké síly, bude muset přehodnotit svou domácí a zahraniční politiku a to tak, že omezí své nároky na sousední státy a naučí se akceptovat kritiku s cílem uvolnit celkový talent a možnosti občanské společnosti.
Dokud bude Čína fandit plamenům nacionalismu a dávat volnou ruku vládě strany, její měkká síla zůstane trvale omezená.
Čína prohrává v nové studené válce
HONGKONG – Když se v roce 1991 zhroutil Sovětský svaz, začala být Komunistická strana Číny posedlá snahou pochopit důvod.
Vládní mozkové trusty pověřené tímto úkolem připisovaly obrovskou porci viny Michailu Gorbačovovi, reformnímu vůdci, který jednoduše nebyl dostatečně nelítostný na to, aby udržel Sovětský svaz pohromadě.
Čínští lídři však zdůrazňovali i další důležité faktory, přičemž současné vedení Číny se ne všemi řídí.
Jistě, KS Číny si nepochybně vzala k srdci první klíčové ponaučení: nezbytnou podmínkou získání legitimity je silný hospodářský výkon.
A cílevědomé zaměření KS Číny na rozdmýchávání růstu HDP v posledních několika desetiletích vedlo k „hospodářskému zázraku“, kdy se nominální příjem na obyvatele raketově vyšvihl z 333 dolarů ročně v roce 1991 na loňských 7329 dolarů ročně.
To je zdaleka nejvýznamnější důvod, proč si KS Číny udržela moc.
Přehlížení churavějící ekonomiky však zdaleka nebylo jedinou chybou, jíž se sovětští lídři dopustili.
Také se nechali zatáhnout do nákladných závodů ve zbrojení se Spojenými státy, v nichž nemohli vyhrát, a stali se oběťmi imperiálního sebepřecenění, když bezhlavě investovali peníze a zdroje do režimů s malou strategickou hodnotou a dlouhou bilancí chronicky špatného ekonomického řízení.
V době, kdy Čína vstupuje do „studené války“ s USA, hrozí riziko, že její komunistická strana zopakuje tytéž katastrofální omyly.
Na první pohled se může zdát, že Čína se do závodů ve zbrojení s USA vůbec nezapojuje.
Oficiální čínský rozpočet na obranu pro letošní rok – přibližně 175 miliard dolarů – se koneckonců rovná pouhé čtvrtině rozpočtu ve výši 700 miliard, který schválil americký Kongres.
Odhaduje se však, že skutečné vojenské výdaje Číny jsou mnohem vyšší, než oficiální rozpočet prozrazuje: podle Stockholmského mezinárodního institutu pro mírový výzkum vynaložila Čína v loňském roce na armádu přibližně 228 miliard dolarů, což je zhruba 150% oficiálního údaje ve výši 151 miliard.
Problémem každopádně není množství peněz, které Čína vynakládá na zbraně jako takové, ale spíše související vzestup vojenských výdajů, z něhož vyplývá, že země je připravená vstoupit do dlouhodobé opotřebovávací války s USA.
Čínská ekonomika však není nastavená tak, aby dokázala generovat dostatečné zdroje a takovou úroveň výdajů, jakou by vítězství na této frontě vyžadovalo.
Kdyby Čína měla trvale udržitelný růstový model tvořící základ vysoce efektivní ekonomiky, možná by si mohla dovolit umírněné závody ve zbrojení s USA.
Země však nemá ani jedno.
Na makroúrovni bude růst Číny pravděpodobně dál zpomalovat kvůli rychlému stárnutí populace, vysoké úrovni zadlužení, nesouladům mezi splatností aktiv a závazků a eskalující obchodní válce, kterou rozpoutaly USA.
To vše bude odčerpávat omezené zdroje KS Číny.
Například s růstem poměru starších osob odkázaných na stát se budou zvyšovat i zdravotnické a penzijní výdaje.
Ačkoliv je navíc čínská ekonomika možná mnohem efektivnější, než byla kdysi sovětská, ani zdaleka se efektivitou nemůže měřit s ekonomikou USA.
Hlavním důvodem je přetrvávající vliv čínských státních podniků, které spotřebovávají polovinu všech bankovních úvěrů v zemi, ale na přidané hodnotě a zaměstnanosti se podílejí jen z 20%.
Problémem pro KS Číny je skutečnost, že státní podniky hrají klíčovou roli při udržování vlády jedné strany, neboť slouží jak k odměňování věrných, tak i jako prostředek k vládním intervencím v zájmu oficiálních makroekonomických cílů.
Rozbití těchto přebujelých a neefektivních firem by se proto rovnalo politické sebevraždě.
Jejich ochrana však nakonec možná jen oddálí nevyhnutelné, protože čím déle bude těmto podnikům dovoleno vysávat z ekonomiky vzácné zdroje, tím finančně nedostupnějšími se stanou závody ve zbrojení s USA – a tím ohroženější bude autorita KS Číny.
Druhým ponaučením, které si vedoucí čínští představitelé nevzali dostatečně k srdci, je potřeba vyhnout se imperiálnímu sebepřeceňování.
Zhruba před deseti lety, kdy obrovské obchodní přebytky přinášely přemíru tvrdé měny, začala čínská vláda přebírat nákladné zahraniční závazky a dotovat vyčerpané „spojence“.
Nejpádnějším důkazem je tolik vyzdvihovaná iniciativa Nová Hedvábná stezka (BRI), bilionový projekt zaměřený na dluhově financovanou výstavbu infrastruktury v rozvojových zemích.
Navzdory prvním příznakům problémů – které by v kombinaci se zkušeností Sovětského svazu měly vést KS Číny k přehodnocení situace – se zdá, že je Čína odhodlaná pokračovat v prosazování BRI, kterou vedoucí představitelé země založili jakožto pilíř své nové „velkolepé strategie“.
Ještě křiklavějším příkladem imperiálního sebepřeceňování se je velkorysá čínská pomoc zemím, které toho na oplátku mnoho nenabízejí – od Kambodže přes Venezuelu po Rusko.
Podle organizace AidData při College of William and Mary získaly Etiopie, Kambodža, Kamerun, Kuba, Pobřeží slonoviny a Zimbabwe v letech 2000 až 2014 čínské granty nebo silně dotované úvěry v celkové hodnotě 24,4 miliardy dolarů.
Angola, Laos, Pákistán, Rusko, Turkmenistán a Venezuela obdržely ve stejném období 98,2 miliardy.
Nyní se Čína zavázala, že poskytne úvěry v objemu 62 miliard dolarů na „Čínsko-pákistánský hospodářský koridor“.
Tento program pomůže Pákistánu řešit rýsující se krizi platební bilance; zároveň však vyprázdní čínské pokladnice v době, kdy obchodní protekcionismus ohrožuje jejich doplňování.
Podobně jako Sovětský svaz platí i Čína za nové přátele nehoráznou cenu, získává za to jen omezený prospěch a stále více se zapojuje do neudržitelných závodů ve zbrojení.
Čínsko-americká studená válka sotva začala, a Čína už má zaděláno na prohru.
Čína čelí globálnímu zhroucení
PEKING – Čína po tři desítky let rostla průměrným ročním tempem 9,8%.
Během této doby byly světové trhy většinou příznivé, bez významné globální hospodářské nebo finanční krize či zpomalení.
Ano, objevily se regionální krize, například finanční chaos v jihovýchodní Asii během let 1997-1998 nebo prasknutí japonské bubliny bydlení v roce 1990 a americké bubliny špičkových technologií v roce 2000.
Ani jedna z nich se však neprojevila jako vážná překážka dlouhé čínské konjunktury.
Uplynulé tři měsíce však charakterizovalo výrazné oslabení čínských vývozů, domácích investic, průmyslového výstupu a příjmů z daní.
Zdá se, že na obzoru je významné zpomalení.
Přetrvá prudký růst Číny?
Jsem přesvědčen, že ano.
Současné zpomalení v Číně má převážně domácí příčiny.
Čínská vláda se od roku 2004 snaží přehřívající se ekonomiku zchladit a srazit tempo růstu z 12% na udržitelnějších 8-9%.
Dokonce začala danit vývozy, aby snížila obchodní přebytek.
Samozřejmě, kdyby čínští tvůrci politik dokázali předvídat, co se nyní ve světové ekonomice stalo, mohli být ve snaze krotit růst méně přísní.
Jedním z důvodů, proč si Čína dokázala přes 30 let zachovat růst, je však právě to, že začala provádět proticyklické makroekonomické intervence během konjunkturních dob, než aby čekala na krach.
Čínská vláda nikdy nevěřila, že by dění uvnitř ekonomiky měla ponechat výhradně na trhu.
Když neexistuje žádná velká bublina, není třeba se obávat velké krize.
Dalším důvodem pro to, že silný růst Číny bude nejspíš pokračovat, je, že ekonomické fundamenty jsou zdravé.
Všechny faktory, které podporují vysoký růst, zůstávají zachovány: nízké mzdové náklady, vysoké úspory, zlepšující se infrastruktura a překotná urbanizace.
Fiskální postavení Číny je navíc jedno z nejlepších na světě.
Státní schodky v uplynulých desetiletích zřídka přesáhly 3% a v nedávných letech se hospodařilo s přebytky.
Ostatně poměr státního zadlužení k HDP činí asi 20%, oproti více než 80% ve Spojených státech, 160% v Japonsku a 60-90% v Evropě.
Měnová politika je prozíravá a hrozba inflace právě díky poklesu cen komodit a ropy opadla.
Mezinárodní platební bilance se drží v přebytku a navzdory globálnímu zadrhnutí úvěrů stále trvá čistý příliv kapitálu.
Státní devizové rezervy brzy dosáhnou dvou bilionů amerických dolarů.
Tvůrci politik tudíž mají spoustu manévrovacího prostoru, kdyby se snad něco pokazilo.
Nedávný fiskálně stimulační balíček v hodnotě 568 miliard dolarů, který bude vynaložen na rozšíření železniční sítě, výstavbu metra, programy nízkonákladového bydlení pro chudé, zavlažovací soustavy, venkovské sociální zabezpečení a zdravotní péči, během příštích několika let zvýší růst o pár procentních bodů.
Vzhledem k tomu, že se uvolňuje měnová politika a některé administrativní regulace investic a lokálních výdajů, zpomalení by mělo být krátké.
Čínská ekonomika ale neoplývá jen dobrými zprávami, protože velkou slabinou zůstává nízká spotřeba.
Spotřeba domácností činila v roce 2007 jen 34% HDP a celková spotřeba méně než 50% HDP.
Jedná se ovšem o institucionální slabinu, již nelze v krátkodobém horizontu snadno napravit.
Takže jestliže domácí hospodářství je v zásadě bezpečné, může Čína něčím pomoci světové ekonomice?
Pokud se Číně podaří udržet v příštích dvou letech reálný růst na 8% ročně, rozvíjející se trhy budou schopné růst o 4%.
To by mohlo zabránit sesuvu světové ekonomiky do recese.
Skutečně se teď zdá, že by Čína mohla sehrát úlohu „růstové kotvy“.
Od Číny by se ale nemělo očekávat, že udělá o mnoho víc.
Pro přímé přispění k finanční stabilizaci světa například Čína mnoho udělat nemůže.
Čína se na globálním trhu s deriváty podílela jen málo a nemá mnoho toxických cenných papírů, které by mohla očistit, ani banky, jež by zachraňovala, aby odblokovala úvěrové toky.
Čína by snad mohla použít svých 1,9 bilionů dolarů státních rezerv k nákupu dalšího zahraničního dluhu, avšak tento obrovský rezervoár aktiv je svrchovanými zahraničními dluhopisy nabitý už teď, takže další zvýšení může být jedině povlovné.
Čína v současnosti zřejmě není přizpůsobená ani na to, aby v roce 2009 sehrála ústřední roli v reformě globálního finančního a měnového systému, protože ještě plně neliberalizovala své kapitálové účty ani finanční soustavu.
Čínští vyjednavači by tedy měli hrát spíše pomocnou úlohu a nechat ostatní, jak vyspělé, tak rozvojové země, aby se ve většině otázek týkajících se kontroly rizik a regulací ujaly vedení.
Je však pravděpodobné, že v jedné věci Čína svůj hlas pozvedne – v otázce amerického dolaru jako světové rezervní měny.
Čína byla v minulosti kritizována za údajnou manipulaci svého měnového kurzu, poněvadž svou měnu nerevalvovala v takovém rozsahu, jaký požadovaly USA.
Čína by tedy mohla žádat například novelizaci mandátu MMF nebo doplnění „kapitoly“ k pracovní agendě MMF, která ukázní americkou nabídku peněz a akumulaci dluhu.
Z pohledu Číny nestačí pouze od ostatních požadovat, aby se přizpůsobili devalvaci dolaru.
Jelikož Čína je rozvojovou zemí s příjmy ve výši 2500 dolarů na hlavu a 35% pracovních sil stále ještě zaměstnává zemědělství, kde si dělníci vydělávají pouhých 600 dolarů ročně, její domácí problémy zůstávají obrovské.
Rozvoj bude tudíž i nadále nejvyšší prioritou, včetně rozvoje vlastního finančního trhu.
Dobrou zprávou je, že si Čína uvědomuje, jak mnoho jí v posledních 30 letech přechod k tržnímu hospodářství a otevřenosti prospěl.
Na cestě k plné účasti na celosvětovém trhu už není návratu, navzdory současné krizi.
Opravdovou výzvou pro Čínu bude v nadcházejícím roce nalézt způsoby jak se vypořádat se sílícím globálním protekcionismem, až se finanční krize a ekonomická recese budou do svých hlavních zahraničních trhů zakusovat čím dál hlouběji.
Problém čínských podnikových dluhů
WASHINGTON, DC – Čínská ekonomika v posledních letech zpomalila, ale stále je silná a zhruba jednou třetinou přispívá k celkovému světovému hospodářskému růstu.
Také je čím dál stabilnější, což je důsledek posunu růstového modelu země od investic a exportu k domácí poptávce a službám.
Před zářijovým summitem skupiny G-20 v Chang-čou Čína hlasitě volá po nových závazcích ke strukturálním reformám, které by v rozvinutých i rozvíjejících se ekonomikách stimulovaly růst.
Doma však sama čelí vážným rizikům.
Především se v zemi dál neudržitelným tempem zvyšuje objem domácích úvěrů, přičemž úroveň podnikových dluhů začíná být nebezpečná.
Podle nedávno zveřejněné výroční zprávy MMF o čínské ekonomice roste objem úvěrů asi dvakrát rychleji než výkonnost ekonomiky.
Rapidně se zvyšuje jak v nefinančním soukromém sektoru, tak i v expandujícím a vzájemně propojeném sektoru finančním, který zůstává neprůhledný.
Ačkoliv je navíc vzestup objemu úvěrů podle mezinárodních měřítek vysoký – přičemž jde o klíčový ukazatel potenciální krize –, jejich schopnost podnítit další růst se snižuje.
Varovné kontrolky blikají a čínská vláda tento obecný problém připouští.
Pokud se však chce vyhnout krizi, měla by okamžitě realizovat rozsáhlé reformy a řešit základní příčiny problému podnikových dluhů.
Mezi ně patří měkká rozpočtová omezení pro státní podniky a místní samosprávy, implicitní i explicitní vládní garance za dluh a nadměrné riskování ve finančním sektoru – přičemž to vše ještě podtrhují neudržitelné oficiální růstové cíle.
Chce-li čínská vláda tento problém řešit, musí slovy premiéra Li Kche-čchianga „nelítostně vrazit nůž [do] podnikových zombie“.
Tato selekce by se měla kombinovat s konkrétní strategií restrukturalizace firem, které se ještě dají zachránit, s přiznáváním a alokací ztrát na straně věřitelů, se zohledňováním existence přesídlených zaměstnanců a jiných sociálních nákladů a s dalším otevíráním trhů v soukromém sektoru.
A co je ještě zásadnější, vláda se musí smířit s nevyhnutelností nižšího růstu v nejbližším období.
Obzvláště důležitá je restrukturalizace státních podniků.
Mnohé z nich jsou v podstatě na přístrojích – k celkovému průmyslovému výkonu přispívají pouhou pětinou, ale představují zhruba polovinu všech podnikových dluhů.
Seriózní restrukturalizační úsilí – včetně přísnějších rozpočtových omezení a ukončení půjček neživotaschopným firmám i vládních garancí za dluhy spolu s dalšími reformami na straně nabídky, které už probíhají – vytvoří prostor k tomu, aby začaly vznikat dynamičtější firmy a přispívaly k růstu.
Čína je v mnoha ohledech jedinečná, ale není to první země, která zažívá problémy s podnikovými dluhy.
Její vedoucí představitelé by si měli vzít ze zkušeností jiných států tři obecná ponaučení.
Za prvé by měly státní instituce jednat rychle a efektivně, jinak dnešní problém s podnikovými dluhy přeroste v zítřejší problém s dluhem systémovým.
Za druhé by měly jednat s věřiteli i dlužníky – některé země řešily jen jedno nebo druhé, čímž si zadělaly na budoucí problémy.
A konečně je nutné identifikovat a reformovat struktury řízení, které tento problém umožnily.
Přinejmenším potřebuje Čína efektivní systém, jen�� by řešil insolvenci, dále striktní regulaci oceňování a vyhodnocování rizik a robustní pravidla účetnictví, poskytování úvěrů a zveřejňování finančních údajů.
Vlivné hlasy v Číně rychle vyvozují z mezinárodních zkušeností závěr, že boj s podnikovými dluhy může omezit krátkodobý růst a přinést sociální náklady, například v podobě nezaměstnanosti.
Tyto obavy jsou jistě platné, avšak jejich alternativy – polovičatá opatření či vůbec žádné reformy – by již tak špatnou situaci ještě zhoršily.
Čína by měla začít restrukturalizací neživotaschopných firem v nejrychleji rostoucích regionech, kde zaměstnanci najdou novou práci rychleji a reformy pravděpodobně neublíží růstu.
V pomaleji rostoucích regionech a ve velkých městech, kde místní ekonomice dominuje jediný podnik, pak mohou politici přistupovat k restrukturalizaci selektivněji.
Strukturální nezaměstnanost a náklady na přesídlování pracovníků navíc může zmírnit silná sociální síť, jejíž součástí budou fondy pro cílené přeřazování pracovní síly tak, aby se zaměstnanci mohli opět postavit na nohy.
Tímto přístupem by vláda ukázala své odhodlání lidem, jimž hrozí přesídlení.
Číně slouží ke cti, že už vyvinula určité úsilí, aby svůj dluhový problém vyřešila a zahájila proces oddlužování.
Současný pětiletý plán si klade za cíl snížit přebytečné kapacity v uhelném a ocelářském průmyslu, identifikovat a restrukturalizovat neživotaschopné podnikové „zombie“ a financovat programy na podporu postižených zaměstnanců.
Nyní nastal čas, aby Čína prosazovala dalekosáhlé reformy.
Účetní bilance bank stále vykazují relativně nízký objem nesplácených úvěrů (a vysoký objem jejich poskytování).
Náklady potenciálních ztrát z podnikových půjček – které MMF ve své nejnovější Zprávě o globální finanční stabilitě odhaduje na 7% HDP – se dají zvládnout.
Vláda si navíc udržuje velké polštáře: dluh je relativně nízký a devizové rezervy poměrně vysoké.
Otázka zní, zda se Číně podaří dostatečně oddlužit podniky dříve, než se tyto polštáře vyčerpají.
Vzhledem k dosavadní bilanci hospodářského úspěchu a k silnému odhodlání vlády realizovat ambiciózní reformní agendu může Čína tento úkol zvládnout.
Musí však začít hned.
Velký útěk z Číny
CAMBRIDGE – Jako Damoklův meč nad globálními trhy od začátku roku 2016 visí vyhlídka na výraznou devalvaci čínské měny žen-min-pi.
Žádný jiný zdroj politické nejistoty není tak destabilizační.
Nemnoho pozorovatelů pochybuje, že někdy během příštích deseti let Čína nechá směnný kurz žen-min-pi volně plovat.
Otázka je, jak velké drama se odehraje do té doby, jelikož dochází ke srážce politických a ekonomických imperativů.
Může se zdát zvláštní, že by si země, která v roce 2015 hospodařila s obchodním přebytkem ve výši 600 miliard dolarů, měla dělat starosti se slabou měnou.
Kombinace faktorů, včetně pomalého hospodářského růstu a postupného uvolňování restrikcí svazujících investice do zahraničí, však vyvolala vlnu kapitálových odlivů.
Občané dnes jako soukromé osoby mohou ze země vyvézt až 50 tisíc dolarů ročně.
Kdyby tuto možnost využil jen každý dvacátý občan, čínské devizové rezervy by to vysálo.
Různé nástroje jak dostat peníze ven zároveň využívají také hotovostně bohaté čínské společnosti.
Naprosto legálním postupem je půjčit v žen-min-pi a dostávat splátky v cizí měně.
Nepříliš legálním postupem je vydat falešné nebo nafouklé obchodní faktury – v zásadě jde o formu praní špinavých peněz.
Čínský vývozce by například mohl vykázat nižší prodejní cenu pro amerického dovozce, než skutečně dostane, přičemž rozdíl se tajně uloží v dolarech na bankovní účet v USA (jejž lze následně využít k pořízení obrazu od Picassa).
Teď když čínské firmy skoupily řadu amerických a evropských společností, lze peníze prát interně.
Číňané na tento nápad nepřišli první.
Když Evropu zničenou po druhé světové válce dusila devizová omezení, nezákonné kapitálové odlivy z kontinentu často v průměru dosahovaly 10 % hodnoty obchodu nebo i víc.
Pro Čínu jako jednu z největších obchodních zemí světa je prakticky nemožné udržet kapitálové toky pevně uvnitř mantinelů, když pobídky k jejich překračování jsou dost značné.
Ostatně navzdory obřímu obchodnímu přebytku je čínská centrální banka nucena silně intervenovat, aby vyztužila směnný kurz – natolik, že v roce 2015 se devizové rezervy ztenčily o 500 miliard dolarů.
S tak netěsnou regulací kapitálu čínská nouzová rezerva v hodnotě tří bilionů dolarů neuchrání pevnost navždy.
Vždyť čím víc lidí má obavu, že směnný kurz klesá, tím víc peněz budou chtít dostat okamžitě ze země.
Tento strach je následně významným faktorem srážejícím čínský akciový trh.
Na trhu se silně spekuluje, že Číňané uskuteční rozsáhlou jednorázovou devalvaci, řekněme o 10 %, aby žen-min-pi oslabili natolik, že uvolní tlak na snižování směnného kurzu.
Kromě poskytnutí munice dělostřelcům typu Donalda Trumpa, který je přesvědčen, že Čína obchoduje nepoctivě, by to ale byla velice nebezpečná volba strategie pro vládu, jíž finanční trhy příliš nedůvěřují.
Hlavním rizikem je, že velká devalvace by se interpretovala jako doklad toho, že ekonomické zpomalení Číny je mnohem vážnější, než si lidé myslí, takže peníze by byly dál na úprku.
Neexistuje žádná snadná cesta ke zlepšení komunikace s trhy, dokud se Čína nenaučí jak předkládat věrohodná ekonomická data.
Když Čína vykázala za rok 2015 růst HDP ve výši 6,9 %, těsně pod 7% oficiálním cílem, byl z toho mediální poprask.
Rozdíl by měl být bezvýznamný, ale trhy jej považují za nesmírně důležitý, protože investoři mají za to, že když vláda nedokáže čísla zmanipulovat, aby splnila svůj vlastní cíl, situace musí být opravdu vážná.
Vhodným místem, kde by čínské orgány mohly začít, by bylo ustavení komise ekonomů, která by sestavila realističtější a uvěřitelnější soubory údajů o historickém HNP, čímž by si nachystala půdu k uvěřitelnějším odhadům HNP do budoucna.
Okamžitým nápadem vlády jak uvolnit kurzovní tlak je ale zavěsit žen-min-pi ke koši 13 měn, namísto pouhého amerického dolaru.
Myšlenka je to teoreticky dobrá; v praxi však košová zavěšení mívají chronické problémy s transparentností.
Košové zavěšení navíc sdílí většinu problémů prostého zavěšení k dolaru.
Pravda, euro a jen se v posledních několika letech oproti dolaru propadly.
Pokud však dolar v roce 2016 ustoupí, zavěšení ke koši přinese silnější kurz žen-min-pi k dolaru, což by nemuselo být ku prospěchu.
Vláda také naznačila, že má v úmyslu si tvrději došlápnout na nezákonné kapitálové toky; vehnat džina zpět do láhve ale nebude snadné.
Život by byl dnes mnohem jednodušší, kdyby Čína bývala zavedla mnohem větší míru kurzovní flexibility ještě v dobách, kdy se jí dařilo, jak jí někteří z nás radili víc než deset let.
Možná že čínské orgány situaci v roce 2016 udrží; je však pravděpodobnější, že žen-min-pi pojede dál přes hrboly – a otřesy pocítí i globální trhy.
Jak reformovat Čínu
LONDÝN – Pesimismus ve vztahu k Číně se stal v posledních měsících všudypřítomným a strach z „čínského výbuchu“ vysílá od začátku roku šokové vlny na akciové trhy po celém světě.
Zdá se, že prakticky všichni u této země spekulují na pokles.
Důvodů k obavám je jistě spousta.
Růst HDP prudce zpomalil, míra zadlužení firem je bezpříkladně vysoká, měna oslabuje, akciové trhy jsou výjimečně volatilní a kapitál proudí alarmujícím tempem ze země.
Otázka zní, proč se to děje a zda to čínské úřady dokážou napravit, než bude pozdě.
Populární – a oficiální – názor zní tak, že Čína prochází přechodem na „nový normál“ charakterizovaný pomalejším růstem HDP, jehož základem už nebude export, ale spíše domácí spotřeba.
A jako obvykle se našla přehršle ekonomických studií, které tento koncept odůvodňují.
Jakkoliv je však tato interpretace pohodlná, může poskytnout jen falešnou útěchu.
Problémem Číny není skutečnost, že „prochází přechodem“.
Problémem je fakt, že státní sektor dusí sektor soukromý.
Levné pozemky, levný kapitál a přednostní zacházení se státními podniky oslabují konkurenceschopnost soukromých firem, které se potýkají s vysokými náklady na půjčky a při financování se často musí spoléhat na rodinu a přátele.
V důsledku toho se řada soukromých firem odvrátila od předmětu svého podnikání a raději spekuluje na akciových a realitních trzích.
Tlaku čelí také čínské domácnosti.
Za pouhých 15 let se příjmy domácností snížily ze 70% na 60% HDP.
Nezískají-li čínské domácnosti spravedlivý podíl na přínosech hospodářského růstu, pak si lze jen těžko představit, jak by mohl nastat boom spotřeby.
Je tedy zjevné, že Čína musí podniknout smělé kroky, aby uvolnila dynamiku soukromého sektoru a zvýšila poptávku domácností.
Peking už prokázal schopnost zavádět radikální reformy, které eliminují velká pokřivení, a tím zvyšují růst a absorbují nadměrný dluh.
Koncem 80. let klesající růst HDP (roční tempo na obyvatele dosáhlo v roce 1989 minima ve výši 2%) a rostoucí objem nesplácených úvěrů přiživily očekávání hospodářské imploze.
Ta však nikdy nepřišla.
Místo toho zahájila čínská vláda řadu radikálních reforem včetně rozsáhlé privatizace průmyslu či eliminace cenových kontrol a protekcionistických politik a regulací.
Zatímco podíl státu na nezemědělské zaměstnanosti klesl ze 30% v polovině 90. let na 13% do roku 2007, produktivita soukromého sektoru rostla v letech 1998 až 2007 průměrným tempem 3,7% ročně.
Produktivita ve státním sektoru přitom rostla ještě rychleji, konkrétně o 5,5% za rok.
Tento růst produktivity přispíval v daném období zhruba z jedné třetiny k celkovému růstu HDP Číny – který se zrychlil na dvouciferné hodnoty.
Vstup Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001 – což byl další smělý krok – se na tomto úspěchu významně podílel.
Úkol, před nímž stojí čínská vláda dnes, však komplikují politická a sociální omezení.
Hospodářské reformy, které dnes Čína potřebuje, předpokládají reformu politickou; té však brání obavy ze sociálních důsledků.
Má-li se Čína vyhnout hospodářskému poklesu, bude muset přebudovat svůj systém vládnutí – a filozofii, na níž tento systém stojí –, aniž vyvolá nadměrnou společenskou nestabilitu.
Dobré je, že Čína má na této frontě slibnou bilanci.
Právě zásadní ideologický posun koneckonců umožnil této zemi hospodářský boom trvající 35 let.
Tento posun vyzdvihl hospodářský rozvoj nade všechno ostatní, přičemž šampioni tohoto růstu byli chráněni, podporováni a v nezbytném případě i pardonováni.
Dnes je zapotřebí podobný ideologický posun, avšak tentokrát je třeba klást důraz na rozvoj institucí.
Trvale udržitelný dlouhodobý růst – založený na zlepšování efektivity, růstu produktivity a inovacích – je možný jen při efektivním institucionálním rámci, a ten vyžaduje zásadní změny politických a regulačních systémů.
Pouze po překonání partikulárních zájmů a vybudování efektivnější státní správy, která bude pevně zakotvená ve vládě zákona, lze prosadit reformy, jež Čína potřebuje.
Situaci dále komplikují sílící sociální konflikty, například mezi městskou a venkovskou populací, mezi průmyslovými obory a mezi soukromým a státním sektorem.
Potenciální hrozba masových protestů a občanských nepokojů dnes brzdí odhodlání vlády uskutečňovat změny.
Při společném úsilí vytvořit spravedlivé podmínky pro všechny, které zajistí lidem větší díl ze společného ekonomického koláče, nemluvě o transparentnějším vládnutí a pevnější sociální záchranné síti, by však čínská vláda mohla posílit svou legitimitu a důvěryhodnost.
A to by zase posílilo schopnost institucí zajišťovat stabilitu.
Čínské zkušenosti z 90. let naznačují, že země může vyjít ze současného zápasu silnější.
Významné reformy zůstávají jen napůl dokončené a existují obrovské příležitosti ke stabilnímu růstu založenému na růstu efektivity a produktivity, nikoliv na pouhé spotřebě.
Jakmile se podaří odstranit hlavní pokřivení a efektivněji alokovat zdroje – včetně pracovní síly, kapitálu a talentu –, bude Čína moci pokračovat v cestě za statusem vysokopříjmové země.
Čínská vláda možná bude mít zpočátku potíže; chirurgická operace sebe sama se koneckonců obtížně zahajuje a ještě obtížnější je provést ji správně.
Pokud se však zhorší ekonomické podmínky, což se zdá pravděpodobné, akce se stane nevyhnutelnou.
Dobré časy plodí na Západě krizi; v Číně naopak krize plodí dobré časy.
Je s čínskou výjimečností amen?
NOVÉ DILLÍ – Rozvíjející se trhy, od Argentiny po Turecko a od Jižní Afriky po Indonésii, opět rozechvívají finanční turbulence.
Neztraťme však ze zřetele největší a potenciálně nejproblematičtější z nich: Čínu.
V posledních několika desetiletích vznikl dojem, že růst Číny porušuje určité základní ekonomické zákonitosti.
Steinův zákon například říká, že když něco nemůže trvat donekonečna, ustane to.
Čínský dluh přesto dál stoupá.
Podle Mezinárodního měnového fondu se zadlužení čínských firem, vládních orgánů a domácností jen v posledním desetiletí zvýšilo o zhruba 23 bilionů dolarů a tamní poměr dluhu k HDP vystoupal o přibližně 100 procentních bodů, na víc než 250 %.
To o několik řádů překračuje úroveň, na níž obvykle dochází k finančním krizím.
Ovšemže, část čínského dluhu byla využita k rozšíření průmyslové základny a infrastruktury země.
Jenže velká část šla také do udržení ztrátových státních podniků a nekonečných investic do nadbytečné veřejné vybavenosti a bydlení.
Čínské vnitrostátní nevyváženosti poukazují na další ekonomickou zákonitost, již se zemi podařilo rozbít.
V každé normální zemi by hromadění rozsáhlých přebytečných kapacit vedlo ke strmému poklesu investic a růstu HDP.
To by dále vyvolalo finanční těžkosti, následované krizí, pokud by se varovné signály přehlížely.
Čína má ale jinou zkušenost.
Tamní růst HDP sice zpomalil, ale investice zůstávají mohutné a bankovní soustava není vůbec pod náporem.
Zdánlivá nezranitelnost Číny se běžně vysvětluje poukazem na její rozsáhlé zásoby domácích úspor a obrovské devizové rezervy (přes tři biliony dolarů), které lze utratit s cílem odvrátit finanční paniku.
A protože vládní bilance má stále dost sil, aby sanovala neživotaschopné finanční firmy, se zdroji stresu v této zásadní oblasti si dokáže poradit už v zárodku.
Další běžné vysvětlení čínské houževnatosti je politické.
Vysoce centralizované rozhodování umožňuje bryskní, soustředěné jednání, třeba tvrdé úřední zátahy proti odlivům deviz.
V tak jedinečně řízené – a kontrolovatelné – společnosti jsou obvyklá sociální pnutí pramenící z hospodářských poruch skvěle zvladatelná.
Vzdor přesvědčivosti těchto argumentů je načase je přehodnotit.
Sen Číny o ekonomické výjimečnosti teď ohrožuje třaskavá směs stávajících pnutí – konkrétně hromadění domácího dluhu – a nových komplikací, mimo jiné amerických obchodních bariér, geopolitického náporu proti čínské Iniciativě pásu a stezky (BRI) a zpřísňování měnových podmínek, zejména ve Spojených státech.
Po finanční krizi roku 2008 Čína svůj ekonomický model odklonila od vývozu k vnitřním zdrojům růstu.
Takový posun rovnováhy ale vyžaduje další a další dluh a investice, čímž vytváří vyšší rizika zhroucení.
Vláda proto musela našlapovat opatrně a podle potřeby přihazovat do ekonomiky jen nevelké porce stimulace.
Neexistuje však žádná příručka, jíž by se při takovém balancování mohla držet.
Zásahy do politik, které se v daném okamžiku jeví jako umírněné, by se mohly ukázat jako přehnané.
Jednou se Steinův zákon prosadí.
První mezi nastupujícími hrozbami pro čínský růst je obchodní politika USA.
Cly Trumpovy administrativy byl zatím dotčen čínský export v hodnotě pouhých asi 50 miliard dolarů.
V červenci však Trump oznámil nové kolo cel, které si berou na mušku čínské zboží za dalších 200 miliard dolarů, což představuje zhruba 15 % celkového exportu do USA.
Vědoma si své rostoucí zranitelnosti, Čína doposud na Trumpovy vytrvalé pohrůžky reaguje pozoruhodně smírně.
Druhá hrozba pro vnější poptávku pramení z vyčerpání čínských merkantilistických politik.
V devadesátých a nultých letech si Čína vybudovala mimořádně rozsáhlý exportní průmysl zčásti tím, že umožnila podhodnocení své měny.
V poslední době však tento přístup udržuje jinými prostředky, jmenovitě pomocí BRI, skrze niž v cizích zemích financuje nákupy čínského zboží a služeb.
Říkejme tomu čínský merkantilismus 2.0.
Potíž tkví v tom, že merkantilismus 2.0 je teď pod palbou, politicky i ekonomicky.
V politické rovině vůči BRI a závanu neoimperialismu kolem ní brojí příjemci čínských půjček – od Srí Lanky přes Malajsii po Myanmar.
V ekonomické rovině tíživé podmínky financování BRI podle Centra pro globální rozvoj vyústily nejméně v osmi zemích ve zneklidňující kumulaci dluhu.
Malajsie už například musela zrušit Číňany podpořené projekty v hodnotě 22 miliard dolarů.
Srí Lanka se musela obrátit o pomoc na MMF, kvůli dopadům nadměrného čínského dovozu na platební bilanci.
Pákistán bude možná brzy nucen učinit totéž.
Jak poroste ostražitost dalších zemí před BRI, budou si z Číny méně půjčovat a méně dovážet.
Z vytrvalého vzestupu úrokových sazeb v USA současně plyne třetí šok.
Až americké sazby převýší ty čínské, bude z Číny odtékat kapitál, jak už letos odtéká z jiných rozvíjejících se trhů.
Čínští předáci tak budou stát před klasickým dilematem rozvíjejícího se trhu.
Umožní-li oslabení žen-min-pi, mohli by v krátkodobém horizontu zhoršit únik kapitálu a zavdat USA důvod k obvinění z měnové manipulace.
Budou-li ale chtít měnu podepřít, budou možná muset z rezerv utratit další bilion dolarů, jak se stalo už v roce 2015.
Popřípadě by vláda mohla znovu zavést drakonickou kapitálovou regulaci.
Ta by ale dusila vnější poptávku, obecněji ohrozila řízení ekonomiky a zdiskreditovala nárok země na vůdčí úlohu v globální ekonomice (včetně internacionalizace žen-min-pi).
Uprostřed této třaskavé směsi ekonomických výzev se rovněž objevují sílící otázky, zda má čínský prezident Si Ťin-pching události tak pevně v rukou, jak by rád každému vštípil.
Si by měl mít na paměti nejen Steinův zákon, ale i zákon Rüdigera Dornbusche, který říká: „Krize přichází mnohem déle, než si myslíte, a pak nastoupí mnohem rychleji, než byste si mysleli.“
Čínská výjimečnost dříve či později podlehne ekonomickým zákonitostem.
Svět by se na to měl připravit.
Důsledky by mohly být krušné – nesrovnatelné s čímkoli, co jsme v nedávných dějinách zažili.
Kodrcavý čínský nový normál
ŠANGHAJ – Čínský přechod od růstu taženého exportem na model založený na domácích službách a spotřebě domácností je mnohem kodrcavější, než někteří lidé očekávali, přičemž výkyvy na akciovém trhu a volatilita devizového kurzu vzbuzují obavy o hospodářskou stabilitu země.
Podle historických měřítek si Čína stále vede dobře – leckdo by řekl velmi dobře, neboť roční růst HDP se blíží 7% –, avšak úspěch v takovém měřítku, jaký Čína v uplynulých třech desetiletích zažívala, vyvolává vysoká očekávání.
Existuje jedno základní ponaučení: „trhy s čínskými rysy“ jsou stejně volatilní a obtížně kontrolovatelné jako trhy s americkými rysy.
Jeden za druhým začínají žít vlastním životem a nelze je snadno řídit.
A pokud se vůbec dají kontrolovat, pak jedině průhledným stanovováním pravidel hry.
Všechny trhy potřebují pravidla a regulace.
Dobrá pravidla mohou přispívat ke stabilizaci trhů.
Špatně koncipovaná pravidla, jakkoliv dobře míněná, mohou mít opačný efekt.
Například od krachu na akciové burze ve Spojených státech v roce 1987 se uznává důležitost pojistných mechanismů; pokud jsou však reformy špatně pojaté, mohou zvýšit volatilitu.
A pokud existují dvě úrovně pojistek – krátkodobé a dlouhodobé pozastavení obchodování – a tyto úrovně se nacházejí příliš blízko u sebe, pak si účastníci trhu po aktivaci první z nich uvědomí, že se brzy pravděpodobně aktivuje i druhá, a mohou trh houfně opustit.
Dění na trzích navíc může s reálnou ekonomikou souviset jen volně.
Nedávná velká recese je toho dokladem.
Zatímco americký akciový trh zažívá robustní zotavení, reálná ekonomika nadále stagnuje.
Přesto může mít volatilita akciového trhu a devizového kurzu reálné dopady.
Nejistota může vést k nižší spotřebě a investicím (proto by se vlády měly zaměřovat na pravidla podporující stabilitu).
Ještě důležitější jsou však pravidla upravující reálnou ekonomiku.
V dnešní Číně se stejně jako v USA před 35 lety vede debata o tom, zda k obnovení růstu povedou spíše opatření na straně nabídky, nebo poptávky.
Americká zkušenost a také mnoho dalších případů určité odpovědi nabízí.
Opatření na straně nabídky lze například nejlépe zavádět v podmínkách plné zaměstnanosti.
Při absenci dostatečné poptávky totiž rostoucí efektivita strany nabídky vede jen ke stále nižšímu využívání zdrojů.
Přesun pracovní síly ze stavu využití s nízkou produktivitou do stavu nezaměstnanosti s nulovou produktivitou výkon ekonomiky nezvýší.
Dnešní nedostatečná globální agregátní poptávka vyžaduje, aby vlády přijaly opatření zvyšující výdaje.
Tyto výdaje lze využít řadou prospěšných způsobů.
Mezi kritické potřeby dnešní Číny patří snížení nerovnosti, zastavení zhoršování životního prostředí, vytvoření přijatelných podmínek k životu ve městech a investice do veřejného zdraví, vzdělání, infrastruktury a technologií.
Úřady také musí posílit regulační kapacity, aby zajistily bezpečnost potravin, budov, léčiv a mnoha dalších věcí.
Společenský přínos takových investic vysoce převyšuje jejich kapitálové náklady.
Čína se v minulosti dopouštěla chyby, když se příliš spoléhala na dluhové financování.
Zároveň však má tato země velký prostor k rozšiřování své daňové základny způsoby, jež by zvýšily celkovou efektivitu a/nebo rovnost.
Ekologické daně by mohly vést k vyšší kvalitě vzduchu a vody a zároveň přinést značné příjmy; daně ze zácp by zvýšily kvalitu života ve městech; daně z nemovitostí a kapitálových příjmů by podnítily vyšší investice do produktivních činností, což by podpořilo růst.
Stručně řečeno by opatření směřující k vyrovnanému rozpočtu – zvyšování daní ruku v ruce se zvyšováním výdajů – mohla při správné koncepci poskytnout ekonomice velký stimul.
Stejně tak by Čína neměla uvíznout v pasti v podobě zdůrazňování zpětně orientovaných opatření na straně nabídky.
V USA došlo k mrhání zdrojů, když se uprostřed nevadské poušti stavěly nekvalitní domy.
Prvořadou prioritou však dnes není tyto domy zbourat (ve snaze konsolidovat trh nemovitostí), nýbrž zajistit, aby se v budoucnu alokovaly zdroje efektivně.
Základním principem, jenž se vyučuje v prvních týdnech každého kurzu elementární ekonomie, je poznatek, že co bylo, bylo – že nemáme plakat nad rozlitým mlékem.
Levná ocel (dodávaná za ceny nedosahující dlouhodobých průměrných výrobních nákladů, ale rovnající se či převyšující mezní náklady) může být pro jiné obory značnou výhodou.
Bylo by například chybou ničit nadbytečné americké kapacity v oblasti optických vláken, z nichž americké firmy v 90. letech nesmírně těžily. „Opční“ hodnota spojená s potenciálním využitím do budoucna by se měla vždy poměřovat s minimálními náklady na údržbu.
Problémem Číny, která se rovněž potýká s nadbytečnými kapacitami, je skutečnost, že ti, kdo by ztratili práci, budou vyžadovat nějakou formu podpory; firmy zase budou naléhat na vydatnou sanaci, která minimalizuje jejich ztráty.
Pokud však vláda doplní efektivní opatření na straně poptávky o aktivní politiku na trhu práce, pak by se dal přinejmenším problém nezaměstnanosti účinně řešit a mohla by se připravit optimální – nebo alespoň rozumná – politika hospodářské restrukturalizace.
Je zde i makrodeflační problém.
Nadbytečná kapacita zesiluje tlak na ceny s negativními externalitami pro zadlužené firmy, které zažívají růst svého reálného (o inflaci očištěného) zadlužení.
Mnohem lepším přístupem než konsolidace na straně nabídky je však agresivní expanze na straně poptávky, která by čelila deflačním tlakům.
Ekonomické principy a politické faktory jsou tedy dobře známé.
V debatě o čínské ekonomice však až příliš často převládají naivní návrhy reforem na straně nabídky – doprovázené kritikou opatření na straně poptávky, přijatých po globální finanční krizi v roce 2008.
Tato opatření zdaleka nebyla dokonalá; musela se formulovat za pochodu a v kontextu nečekaných krizových událostí.
Byla však mnohem lepší než nic.
Je to proto, že suboptimální využívání zdrojů je vždy lepší než jejich nevyužívání; nebýt stimulu po roce 2008, trpěla by Čína značnou nezaměstnaností.
Přihlásí-li se státní instituce k lépe koncipovaným reformám na straně poptávky, získají větší prostor pro rozsáhlé reformy na straně nabídky.
Velikost některých nezbytných reforem na straně nabídky navíc výrazně klesne – právě proto, že opatření na straně poptávky sníží přebytečnou nabídku.
Nejde přitom jen o akademickou debatu mezi západními keynesiány a ekonomy strany nabídky, která se dnes odehrává na opačném konci zeměkoule.
Přístup, který Čína zaujme, výrazně ovlivní hospodářský výkon a vyhlídky celého světa.
Začarovaný kruh čínského růstu
LONDÝN – Většina ekonomů má důvod znepokojovat se čínskou ekonomikou – ať už kvůli nízké spotřebě a vysokým vnějším přebytkům, nadměrnému množství průmyslových kapacit, zhoršování kvality životního prostředí nebo vládním intervencím, jako jsou kapitálové kontroly či finanční represe.
Mnozí ekonomové si však neuvědomují, že to vše jsou jen příznaky jednoho základního problému: pokřiveného modelu čínského růstu.
Tento model je do jisté míry politicky iniciovaným konstruktem, výsledkem hluboce zakořeněné zaujatosti ve prospěch stavebnictví a průmyslové výroby coby hlavních tahounů hospodářského rozvoje.
Tíhnutí k těmto dvěma sektorům sahá až k politice Velkého skoku vpřed v 50. letech minulého století, kdy se tavil železný šrot, aby se splnily přehnaně optimistické cíle produkce oceli, a tím se realizoval Maův sen o rychlé industrializaci.
Dnes se čínská záliba v průmyslové výrobě projevuje v rozsáhlých výrobních a infrastrukturálních projektech podněcovaných přímými i nepřímými vládními dotacemi.
A protože tento přístup podporuje investice a vytváří daňové příjmy pro místní vlády, má bezprostřednější pozitivní dopad na HDP než snaha o rozvoj sektoru služeb.
Zároveň je však tento model spojený se značnými náklady.
Čína v současné době vězí v začarovaném ekonomickém kruhu živeném zdánlivě nesouvisejícími pokřivujícími politikami, které jsou ve skutečnosti hluboce provázané, ba přímo symbiotické.
Tento stav má několik aspektů, z nichž nejvíce bije do očí rozpor mezi čínským růstem HDP, který v posledních desetiletích dosahuje téměř 10% ročně, a čínským růstem zaměstnanosti, jenž činí pouhých 1-2% ročně.
Je zřejmé, že industrializace a zvyšování exportu nemohou samy o sobě absorbovat početnou pracovní sílu v Číně.
Problém tkví v tom, že rychlý růst produktivity práce v průmyslovém sektoru – v posledních dvou desetiletích to bylo přes 10% ročně – snižuje potřebu přijímat další zaměstnance.
Naproti tomu sektor služeb zažil mnohem pomalejší růst produktivity práce (přibližně 5% ročně ve stejném období), což znamená, že dokáže mnohem efektivněji generovat růst zaměstnanosti.
Ve Spojených státech působilo v roce 2012 v sektoru služeb zhruba 80% celkové pracovní síly.
Dalším důsledkem pokřiveného růstového modelu Číny je pokles příjmu domácností vyjádřeného jako podíl HDP ze 70% v roce 1990 na 60% v roce 2009, zatímco například v USA zůstává tento podíl stabilní a dosahuje přibližně 80% HDP.
Čínské domácnosti jinými slovy nepociťují přínos hospodářského růstu.
Také tento fenomén lze do značné míry připsat pokřivující politice.
Ve snaze omezit růst nákladů práce došlo k potlačení mezd, které během posledních 20 let rostly pouze o 5% ročně, zatímco produktivita práce se zvyšovala tempem 8,5% ročně.
Finanční represe zase snížila kapitálové náklady.
V posledních deseti letech se průměrný reálný (o inflaci očištěný) výnos z vkladů blížil nule.
A protože má asi 80% čínských domácností úspory v bankách, má tato skrytá daň z úspor velký ekonomický dopad; posiluje tendenci čínských domácností k úsporám, čímž podkopává růst spotřeby a prohlubuje globální nerovnováhu.
Tímto způsobem přispívá pokřivující čínská politika k zabetonování dysfunkčního růstového modelu.
Mzdový útisk, finanční represe a podhodnocený devizový kurz dotují export a výrobu na úkor domácností, které jsou proto nuceny spořit, což oslabuje domácí poptávku.
Aby vláda dosáhla růstových cílů, musí být závislá na exportu a investicích – tento přístup ovšem vede k hromadění mohutných rezerv, které je následně zapotřebí sterilizovat.
Nízké úrokové sazby pomáhají udržovat v rozumných mezích náklady na tuto sterilizaci na státní úrovni a snižovat je na podnikové úrovni – opět na úkor domácností.
Rozbít tento začarovaný kruh nebude snadné, avšak neexistuje žádný jiný způsob, jak vyřešit mnohé z nejpalčivějších problémů čínské ekonomiky.
Současný růstový model si navíc vybírá vysokou daň na životním prostředí, jehož znečištění ohrožuje zejména v městských oblastech zdraví obyvatel.
Toto tíhnutí k výrobě a exportu navíc vede k hluboce neefektivní alokaci kapitálu.
Méně efektivní průmyslové sektory nahromadily značné nadměrné kapacity, což destabilizuje celou ekonomiku, zatímco produktivnější a efektivnější sektory postrádají přístup k potřebným zdrojům.
Restrukturalizace ekonomiky je zřejmě nejnaléhavější – a nejobtížnější – výzvou, před níž dnes čínští představitelé stojí.
Vzhledem k tomu, že nynější pokřivení jsou vzájemně provázaná, možná se budou muset řešit současně.
Gradualistický přístup Číny už nemusí fungovat.
Co by měla Čína udělat?
STANFORD – Těžkopádná snaha čínské vlády udržet pod kontrolou nedávnou volatilitu akciového trhu – zatím poslední krok zakazuje prodej nakrátko a prodeje velkými akcionáři – vážně poškodila její důvěryhodnost.
Nezdary čínské politiky by však neměly být překvapením.
Tamní politici zdaleka nejsou prvními, kteří špatně řídí finanční trhy, měny i obchod.
Například mnohé evropské vlády utrpěly pokořující porážky, když počátkem 90. let bránily nesourodé měny.
Přesto zůstává čínská ekonomika zdrojem značné nejistoty.
Ačkoliv mezi výkonem čínského akciového trhu a výkonem reálné ekonomiky země není úzká souvztažnost, značné zpomalení skutečně probíhá.
Je to vážný důvod ke znepokojení, který zaměstnává ministerstva financí, centrální banky, obchodníky s akciemi i dovozce a vývozce z celého světa.
Čínská vláda věřila, že při přechodu od překotného dvouciferného hospodářského růstu živeného exportem a investicemi k setrvalému a vyváženému růstu, jehož základ bude tvořit domácí poptávka v čele se službami, dokáže zajistit měkké přistání.
A opravdu uzákonila pár rozumných politik a reforem.
Rychlý růst však zastíral řadu problémů.
Oficiální činitelé například ve snaze zajistit si povýšení splněním krátkodobých ekonomických cílů špatně alokovali zdroje; v základních průmyslových odvětvích, jako jsou ocelářství nebo výroba cementu, vznikly obrovské přebytečné kapacity a v účetních rozvahách bank a místních vlád se hromadily špatné úvěry.
Nikde nejsou problémy spojené s tímto přístupem viditelnější než na snaze o plánování urbanizace, která zahrnovala mimo jiné výstavbu velkých nových měst – vybavených moderní infrastrukturou a dostatkem bytů –, jež stále nejsou obydlená.
Tato „města duchů“ v jistém smyslu připomínají Potěmkinovy vesnice v carském Rusku, vybudované s cílem vytvořit působivou iluzi pro projíždějící carevnu; čínská města duchů jsou ovšem skutečná a pravděpodobně měla mít i jiný účel než jen lahodit oku vedoucích představitelů země.
Když nyní hospodářský růst umdlévá – oficiální statistika odhaduje roční tempo růstu na 7%, avšak podle většiny pozorovatelů se reálná hodnota blíží spíše 5% (případně je ještě nižší) –, nelze už čínské problémy s řízením ignorovat.
Ačkoliv tempo růstu Číny stále převyšuje všechny ekonomiky s několika málo výjimkami, rychlost zpomalení je závratná a jeho krátkodobou dynamiku lze přirovnat k situaci, kdy by se HDP ve Spojených státech nebo v Německu propadl z dvouprocentního růstu do tříprocentní kontrakce.
Čína sužovaná vážnými ekonomickými problémy bude pravděpodobně zažívat značnou sociální a politickou nestabilitu.
Protože hrozí, že zpomalení zbrzdí tvorbu pracovních míst a podkopá vyhlídky milionů lidí, kteří se každoročně stěhují do čínských velkoměst, aby tam hledali blahobytnější život, bude mít Komunistická strana Číny co dělat, aby udržela legitimitu svého politického monopolu.
(Obecněji lze říci, že závažnost čínských problémů spolu s kolapsem Ruska a šedesátiprocentní inflací ve Venezuele nahlodala víru některých lidí, že státní kapitalismus může triumfovat nad tržními ekonomikami.)
Vzhledem k systémovému významu Číny pro globální ekonomiku by tamní nestabilita mohla představovat velká rizika, která dalece přesáhnou hranice země.
Čína je největším zahraničním držitelem dluhopisů vydaných americkým ministerstvem financí, významným obchodním partnerem USA, Evropy, Latinské Ameriky i Austrálie a klíčovým zprostředkovatelem vnitroasijského obchodu, zčásti i kvůli rozsahu svého obchodu se zpracovatelským zbožím.
Svět má tedy v Číně vysoké sázky a čínské úřady čeká spousta práce.
Vláda se musí vyrovnat s krátkodobými dopady zpomalení a současně dál zavádět reformy, jejichž cílem je usnadnění přechodu ekonomiky na nový růstový model a rozšíření role trhů.
Zahraniční firmy hledají přístup ke stále početnější čínské střední třídě, která podle odhadu společnosti McKinsey Global Institute už dnes čítá přes 200 milionů lidí.
To ovšem předpokládá stabilní podnikatelské prostředí včetně větší průhlednosti v oblasti vládního schvalovacího procesu a volnějších kapitálových kontrol.
S ohledem na tyto cíle zajistila nedávno čínská vláda mírnou devalvaci měny – zatím asi o 3%.
Pravděpodobně je to příliš málo, než aby to mohlo výrazně změnit čínskou obchodní bilanci s Evropou nebo USA.
Je to však signál posunu k tržněji orientovanému směnnému kurzu.
Riziko, které musí brát investoři, manažeři a vládní představitelé v úvahu, spočívá v tom, že měnové trhy – nebo spíš vládou řízená měna, na niž plně působí tržní síly – často naberou příliš velkou dynamiku a „přestřelí“ základní hodnoty.
Čínská vláda sice ve snaze uklidnit trhy používá měnovou politiku, avšak reformy na mikroúrovni musí pokračovat.
Čína musí ve všech oborech zavádět nové technologie a současně zlepšit vzdělání, výcvik a zdraví zaměstnanců.
Kromě toho potřebuje urychlit snahu o zvýšení domácí spotřeby, která je – pokud ji vyjádříme jako podíl na HDP – mnohem nižší než v jiných zemích.
To znamená snížit bezpříkladně vysokou míru úspor, jejichž velká část připadá na státní podniky.
Mají-li soukromé firmy a domácnosti nahradit vládní investice v roli hlavních hnacích motorů hospodářského růstu, musí stát snížit svůj podíl ve velkých podnicích, umožnit, aby se větší část zisků vyplácela přímo akcionářům, a poskytnout větší část zisků ze svých zbývajících podílů občanům.
Odklon od nadměrné kontroly státu by měl také zahrnovat nahrazení cenových dotací a grantů poskytovaných „oblíbeným“ průmyslovým odvětvím cílenou podporou zaměstnanců s nízkými příjmy a vyššími investicemi do lidského kapitálu.
Kromě toho musí Čína snížit administrativní libovůli a zavést rozumnou a předvídatelnou regulaci, která bude řešit otázku přirozených monopolů a externalit.
Na makroúrovni pak Čína potřebuje nově alokovat zodpovědnost a zdroje mezi různé úrovně vlády, aby využila jejich komparativní výhody při poskytování služeb a generování příjmů.
A země také musí postupně snížit svou celkovou dluhovou zátěž, která dnes přesahuje 250% HDP.
Čínské rezervy v zahraniční měně, jejichž výše dosahuje 3,6 bilionu dolarů, mohou naštěstí fungovat jako nárazník proti nevyhnutelným ztrátám spojeným s řešením složitých přechodových problémů, které Čínu čekají.
Čína se však také musí vyhnout návratu k větší státní kontrole ekonomiky – kterážto možnost se znovu vynořila během neobratné reakce úřadů na korekci cen akcií.
Takový přístup je zapotřebí jednou provždy opustit, než napáchá další škody na čínském hledání dlouhodobé stability a prosperity.
Konec chudoby v Číně?
PEKING – Jedním z nejčastěji citovaných statistických údajů týkajících se Číny je zřejmě počet Číňanů, které se v posledních 35 letech podařilo pozvednout z chudoby.
Jedná se o víc než 800 milionů osob, tedy obrovský počet – a mimořádný úspěch.
Žádná jiná země v tak krátkém čase nedosáhla takového snížení úrovně chudoby.
Co ale miliony Číňanů, kteří nadále zůstávají pod čarou?
Čínská vláda je odhodlaná úkol dokončit; jejím cílem je snížit venkovskou chudobu v zásadě na nulu do roku 2020.
Čínské orgány se takto poprvé zavázaly na půdě OSN v roce 2015 a při dalších oficiálních příležitostech závazek zopakovaly.
Splnění slibu – dnes by znamenalo zlepšit blahobyt asi 45 milionů lidí, což je zhruba ekvivalent celé populace Súdánu – si však vyžádá podstatné výdaje.
Omezování chudoby podléhá podobně jako tolik důležitých snah zákonitosti ubývající návratnosti: čím víc se něčemu věnujete, tím méně je vaše úsilí produktivní.
Je to jako natahovat hodinky: čím víc natáčíte, tím větší odpor vzniká v hnacím peru a tím víc energie potřebujete k otočení natahovací hřídelky o tutéž vzdálenost.
Co se týče snižování chudoby, jako první z takové snahy profitují nejspíše ti, kdo jsou k takovému vzestupu nejlépe vybaveni, třeba díky původu či geografickým okolnostem.
Jakmile už chudých zbývá jen nemnoho, počítáno i v milionech, je třeba očekávat, že dosáhnout k nim bude mnohem těžší.
Čínská zkušenost tento jev dokonale ilustruje.
Odhaduje se, že během prvních sedmi let oficiálních čínských „reforem a otevírání se“, započatých v roce 1978, se z chudoby vymanilo kolem 110 milionů lidí ročně.
V dalších 15 letech – od roku 1985 do roku 2000 – tempo pokroku značně zpomalilo, neboť každý rok se nad hranici chudoby vyhouplo asi 26 milionů lidí.
V letech 2000 až 2015 tento počet jen lehce překročil 22 milionů ročně.
Cílem vlády je teď dostat z chudoby deset milionů lidí ročně.
Zatímco tempo vytlačování chudoby zpomalilo, náklady na něj rostou – trend dokládá nová zpráva OSN, jakož i údaje Světové banky.
Zbavit jednu osobu chudoby stálo ústřední vládu v Číně v roce 2000 přibližně 48 dolarů ročně (v nominálních hodnotách).
Do roku 2010 už se toto číslo zvýšilo třikrát, na 150 dolarů ročně.
Teď když vláda vyvíjí snahu dosáhnout k lidem v nejodlehlejších místech, bez přístupu k silnicím, elektřině či čisté vodě, náklady přesahují 200 dolarů za rok.
Tím neříkám, že Čína nedokáže svůj cíl pro rok 2020 splnit.
Právě naopak, vládní plány i jejich realizace působí stejně rozhodně jako dřív.
Ostatně loni vláda svůj cíl překonala a venkovské chudoby zbavila 12,4 milionu osob.
Navíc na letošek je rozpočet o 30 % vyšší a to znamená, že na každého z deseti milionů lidí, jež čínská vláda plánuje vytáhnout z chudoby v roce 2017, bylo vyčleněno přinejmenším 1000 dolarů.
Vláda by však během snahy dostat se u venkovské chudoby „na nulu“ – posunem všech obyvatel nad její národní hranici ve výši 2230 čínských jüanů (324 dolarů) ročně – neměla ztrácet ze zřetele obecnější výzvy související s chudobou.
Čína dál zažívá překotnou urbanizaci – fenomén, který sice podstatně přispěl k dřívějšímu úbytku chudoby, ale rovněž vystavuje rostoucí počet obyvatel měst riziku bídy.
Podle oficiálních čísel průměrný příjem nejchudších 5 % domácností v čínských městech dosahuje asi 1128 dolarů (7521 jüanů).
To je zhruba 3,5násobek čínské hranice venkovské chudoby.
Celkově je ale průměrný příjem ve městech přinejmenším čtyřikrát vyšší než na venkově, což naznačuje, že žít s takovým rozpočtem může být ještě těžší než žít na venkově pod hranicí chudoby.
A to ani nezohledňuje četné pracující ze zahraničí, kteří ve městech žijí mimo dosah statistik a pravděpodobně si vydělávají ještě méně než oněch nejchudších 5 %.
S těmito formami chudoby může být ještě těžší se vypořádat, zejména proto, že Čína má s takovou snahou méně zkušeností.
Vzhledem k tomu by s vedením čínských snah mohly – a měly – pomoci úspěchy jiných zemí při zvládání městské chudoby, podobně jako úspěšné čínské snahy omezit venkovskou chudobu slouží jako vzor pro ostatní.
Čína není zdaleka jediná země, která se zaměřuje na úsilí skoncovat s chudobou; ostatně hned první Cíl udržitelného rozvoje vyzývá k ukončení chudoby ve všech jejích podobách do roku 2030.
Za situace, kdy narůstá náročnost i nákladnost procesu, učit se za hranicemi může zásadně přispět k tomu, aby měli všichni Číňané možnost žít slušný, důstojný život.
Má být Čína vyřazena z SDR?
SANTA BARBARA – Čínská vláda minulý týden zpřísnila kontrolu nad devizovým kurzem jüanu.
Čína tak v podstatě ustoupila od slibu, který dala před 18 měsíci, když lobbovala za zařazení své měny do měnového koše, podle něhož se určuje hodnota umělého rezervního aktiva Mezinárodního měnového fondu s názvem „zvláštní práva čerpání“ (SDR).
Poslední krok Číny jen stěží posílí důvěru v její měnu.
Někteří z nás už tehdy varovali, že zařazení jüanu do měnového koše SDR je vysoce politické rozhodnutí, které může mít nepříznivé dlouhodobé důsledky.
Do té doby se koš skládal z amerického dolaru, eura, britské libry a japonského jenu – vesměs šlo o světové měny, které splňují dvě kritéria MMF pro přijetí: vydávají je čelní světoví exportéři a jsou „volně použitelné“, což znamená, že se na celém světě ve velkém objemu mění.
Naproti tomu jüan splňoval v době zařazení do SDR pouze první kritérium.
Čína už sice byla největším světovým vývozcem, avšak její finanční trhy byly primitivní a její měna se ani zdaleka nedala označit za volně použitelnou.
V roce 2015 zaujímal jüan sedmou pozici na žebříčku rezerv globálních centrálních bank, osmou příčku v oblasti emisí mezinárodních dluhopisů a jedenáctou příčku v oblasti globálního měnového obchodování; pro většinu transakcí na kapitálovém účtu navíc zůstával nekonvertibilní.
Přesto byl jüan do měnového koše zařazen.
Čína totiž dala jednoznačně najevo, že se záporným rozhodnutím nebude spokojena, a nikdo nechtěl šťourat do spícího draka.
Místo aby MMF a její hlavní členové trvali na dodržení obvyklých standardů, spokojili se s vágním příslibem Číny, že použitelnost jüanu někdy v budoucnu zvýší.
Čínská lidová banka (PBOC) historicky fixovala devizový kurz jüanu na denní bázi bez ohledu na náladu trhu a obchodování s jüanem umožňovala pouze ve velmi úzkých mantinelech.
Ještě předtím, než MMF rozhodl o zařazení jüanu do SDR, však čínská vláda oznámila, že kontrolu nad svou měnou uvolňuje.
PBOC deklarovala, že při každodenních fixacích devizového kurzu bude napříště zohledňovat tržní signály.
A přislíbila postupnou liberalizaci čínských kapitálových kontrol, což zvýší přitažlivost jüanu pro investory.
Poslední krok čínských úřadů nicméně naznačuje, že nemají v úmyslu hrát podle pravidel.
Namísto dalšího uvolnění kontroly nad devizovým kurzem PBOC tuto kontrolu upevňuje a snižuje roli tržní nálady ve svém rozhodovacím procesu.
Pro důkaz nemusíme chodit daleko: jüan dnes evidentně není volně použitelný v takové míře jako před 18 měsíci.
Od poloviny roku 2016 zavádí Čína přísné nové kapitálové kontroly, aby zabránila jüanu v odlivu ze země a proměně na dolary.
Čína také stanovila nové limity pro přímé zahraniční investice čínských korporací a bedlivě dohlíží i na další přeshraniční transakce.
Není těžké pochopit, proč Čína od svých slibů ustoupila.
V posledních dvou letech hledají nově zbohatnuvší čínští občané způsoby, jak přesunout své bohatství do zahraničí.
To zvýšilo tlak na jüan a donutilo PBOC, aby investovala přes bilion dolarů do zahraničních rezerv s cílem upevnit devizový kurz.
Přesto to nestačilo k tomu, aby agentura Moody’s Investors Service počátkem tohoto měsíce nesnížila úvěrový rating Číny, a nedostala tak čínské politiky do defenzívy.
Současné problémy Číny samozřejmě mohou představovat jen krátkou odbočku na dlouhé cestě k větší otevřenosti.
Ale také nemusí.
Pokud to čínská vláda myslí s otevřením svého kapitálového trhu vážně, bude muset zavést reformy, které míří přímo do srdce modelu politického a hospodářského řízení pod taktovkou Komunistické strany Číny.
Efektivní a otevřený finanční sektor by mohl vážně nahlodat autoritu KS Číny – už proto, že klíčovým prvkem čínské mašinerie politické autokracie je finanční represe.
Čínská vláda přinejlepším jednala ukvapeně, když trvala na tom, aby byl jüan zařazen do SDR.
Přinejhorším pak vytvořila nešťastný precedens, který by mohl povzbudit další velké rozvíjející se ekonomiky, jako jsou Indie nebo Rusko, aby požadovaly stejný přístup k vlastním měnám bez ohledu na to, zda splňují kritéria MMF.
Pokud se do tohoto prestižního a exkluzivního klubu dostala navzdory svévolnému politickému chování Čína, proč by nemohly i ony?
Co záleží na tom, že by to vážně narušilo autoritu MMF?
Do budoucna existuje jediné řešení.
Jüan by měl být ze SDR vyřazen, dokud se Čína důvěryhodně nezaváže, že bude usilovat o seriózní a trvalou finanční liberalizaci.
Kritérium, že měna tvořící součást měnového koše by měla být volně použitelná, je zárukou stability globální měnové soustavy.
Věrohodnost této záruky přitom stojí a padá s věrohodností zmíněného kritéria.
Čína a budoucnost cen komodit
MANILA – Současné zpomalování růstu v Číně má nepochybně dalekosáhlé dopady na světovou ekonomiku.
Podíl tohoto zpomalení na prudkém poklesu cen komodit, k němuž dochází od roku 2014 – a který je zničující pro země vyvážející komodity, včetně kdysi dynamických rozvíjejících se ekonomik –, je však omezenější, než se obecně předpokládá.
Ve skutečnosti je čínské zpomalení jen jednou kapitolou příběhu o cenách komodit.
Jistě, existuje zřejmá souvztažnost mezi růstem čínského HDP a cenami komodit.
V prvních letech nového tisíciletí, kdy se růst v Číně zrychloval, ceny komodit prudce rostly; od počátku čínského zpomalení v roce 2011 klesly ceny energií o 70%, ceny kovů o 50% a ceny zemědělských komodit o 35%.
Názor, že zpomalení v Číně je hlavním důvodem kolapsu cen komodit, je však přinejlepším neúplný.
Jak ukazuje nový výzkum Asijské rozvojové banky, Čína sice hraje na komoditních trzích významnou roli – například představuje zhruba polovinu globální spotřeby kovů, uhlí a vepřového masa –, avšak ani zdaleka není tak dominantní, jak se obecně soudí.
Představuje necelou pětinu světové spotřeby cukru, pšenice, drůbeže a hovězího masa, 12% světové spotřeby surové ropy a 5% spotřeby zemního plynu.
A mezi některými komoditami, které zažily nejvýraznější pokles cen – zejména jde o ropu (pokles o 73%) a zemní plyn (pokles o 55%) –, figurují právě ty, u nichž je Čína relativně malým odběratelem.
Skutečná spotřeba komodit Čínou je navíc nižší, než čísla naznačují.
Konvenční měření totiž neberou v úvahu existenci přeshraničních výrobních řetězců, ale jednoduše sčítají produkci dané země a čistý dovoz komodit a z toho vyvozují úroveň spotřeby.
V případě Číny se však významná část „spotřebovaných“ komodit ve skutečnosti používá k výrobě zboží, které se pak exportuje do ostatního světa.
Téměř třetina čínské poptávky po kovech je například určena k uspokojení exportní poptávky.
Pokud bychom odečetli komodity obsažené ve zboží exportovaném z Číny, pak by se čínský podíl na komoditních trzích podstatně snížil.
Tuto tezi potvrzuje i pohled na výkyvy samotných cen komodit.
Vezměme si například měď: od roku 2001 do roku 2006 její ceny divoce kolísaly – v některých letech klesly o 30%, zatímco v jiných vzrostly o 150% –, avšak růst čínské průmyslové výroby a poptávky po mědi byl relativně setrvalý a dosahoval 15%, respektive 20%.
Je tedy zjevné, že vývoj na komoditních trzích významně ovlivňují i další faktory – od faktorů na straně nabídky a globální poptávky až po spekulativní poptávku a úpravy zásob.
Co tedy pokračující zpomalování v Číně znamená pro ceny komodit?
Ačkoliv tempo růstu v Číně od roku 2011 zvolňuje, růst spotřeby komodit v této zemi je stále vyšší než ve zbytku světa.
V důsledku toho stoupá také podíl Číny na globální spotřebě komodit.
To by nemělo být nijak překvapivé s ohledem na fakt, že čínský růst HDP sice oproti dvouciferným hodnotám z dob největšího rozkvětu podstatně klesl, avšak stále se drží nad hranicí 6%.
A i když přechod z růstového modelu taženého investicemi na model tažený spotřebou oslabí růst poptávky po kovech a energii, zároveň s sebou přinese zvýšení poptávky po potravinářských výrobcích a službách, a tím i po zemědělských komoditách.
Závěr je zřejmý: měnící se ekonomické poměry v Číně nevěstí žádnou katastrofu pro vývozce komodit.
Právě naopak: i když bude hospodářský růst Číny dále zpomalovat, jak se mnozí obávají, bude to mít na ceny komodit jen omezený dopad.
Vyhlídky dalšího vývoje cen komodit příznivě ovlivňuje předpoklad, že v jiných velkých zemích s rozvíjející se ekonomikou, jako jsou Indie a Indonésie, se bude poptávka v nadcházejících letech zvyšovat.
Ekonomika ostatní rozvojové Asie je dnes přibližně o 4% větší než čínská ekonomika a dvakrát větší, než byla Čína v roce 2000, kdy růst poptávky po komoditách začal v této zemi zrychlovat.
Pokud tedy solidní růst v ostatních rozvíjejících se ekonomikách Asie přetrvá i v následujících patnácti letech, pak vyvolá přinejmenším stejně velkou poptávku po komoditách, jakou v době hospodářského boomu vyvolávala Čína.
Pokles cen komodit v důsledku zpomalení čínského růstu je skutečností.
Prudký a všeobecný propad, jaký ceny komodit v poslední době zaznamenávají, by se však neměl přičítat jen Číně.
A co je možná ještě důležitější, vzhledem k tomu, že Čína stále dováží velké objemy komodit a že zbytek rozvojové Asie pravděpodobně vyvolá nový prudký vzestup poptávky po nich, mají ceny komodit velmi dobré vyhlídky na zotavení.
Vytváření prostoru pro Čínu
LONDÝN – Když Velká Británie dříve v tomto měsíci oznámila, že souhlasila s tím, že se stane zakládajícím členem Čínou vedené Asian Infrastructure Investment Bank (AIIB), tak se většina novinových titulků nesoustředila na tuto zprávu samu o sobě, ale spíše na třenici, kterou toto rozhodnutí vytvořilo mezi USA a UK.
Bílý dům vydal oznámení, které nabádá britskou vládu, aby “využila svého postavení a usilovala o přijetí přísných norem.“ Jeden z vysokých vládních úředníků USA byl dokonce citován, kdy obviňoval UK z “konstantního přizpůsobování se Číně, což není ten nejlepší způsob jak čelit rostoucí mocnosti.“ Jsou to ale Spojené státy, kdo podporuje chybný přístup.
Ve Velké Británii sloužila diplomatická roztržka jako příležitost pro britský tisk, aby dal prostor těm kritikům, kteří věří, že by britská vláda vůči Číně měla zaujmout mnohem pevnější postoj.
Říkají například, že vláda měla mnohem jasněji a silněji vyjádřit podporu prodemokratickým protestům v Hong Kongu z minulého roku, a že se také neměla distancovat (jak to totiž vypadá) od Dalajlámy při návštěvě Číny premiéra Davida Camerona v roce 2013.
UK musí hájit své zájmy, ale není zde žádný důvod pro konfrontační přístup v otázkách vnitřních záležitostí Číny – zejména v případě Hong Kongu, kde Velká Británie ztratila svou pozici, když souhlasila s návratem města do čínské správy v roce 1997.
I od Spojených států by bylo moudré přestat se bránit faktu, že se svět mění.
Americký Kongres stále čeká ratifikace smlouvy z roku 2010, která zajišťuje Číně a dalším nově vznikajícím ekonomikám větší hlasovací práva ve Světové bance a Mezinárodním měnovém fondu.
V mezičase se však dohoda stejně stala zastaralou – čínská ekonomika se od doby uzavření smlouvy totiž co do velikosti téměř zdvojnásobila.
Neochota USA – a vlastně i Francie, Německa a Itálie – dát vznikajícím velmocím adekvátní práva v zavedených mezinárodních finančních institucích je kontraproduktivní.
Způsobuje totiž vznik paralelních institucí, jako například AIIB a New Development Bank, která byla založena v roce 2014 zeměmi BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika).
V následujících dnech budu na návštěvě Číny jakožto předseda komise britské vlády pro antibiotickou rezistenci a také jako účastník Boao Forum for Asia, což je událost podobná každoročnímu setkání Světového ekonomického fóra v Davosu.
Doufám, že se mi podaří přesvědčit čínské politiky, aby byl při jejich předsednictví G-20 v roce 2016 boj s antibiotickou rezistencí prioritou.
A i když nejsem britským velvyslancem, s radostí vyjádřím své přesvědčení, že bylo od Velké Británie moudré přidat se k AIIB, stejně jako že od americké administrativy nebylo moudré vyjádřit nesouhlas.
Čínská ekonomika je s hodnotou 10 bilionů dolarů větší, než francouzská, německá a italská dohromady.
I když se její roční růst zpomalí na 7%, tak země stejně přidá do světového HDP nějakých 700 miliard dolarů.
Japonsko by muselo růst někde na hodnotě 14%, aby mělo na svět srovnatelný vliv.
Pro kohokoliv s aspiracemi na účast ve světovém obchodu je proto nezbytné identifikovat, co Čína chce.
V případě UK to samozřejmě zahrnuje peníze (stejně jako sport, hudbu, módu a možná zdravotnictví).
Velké Británie je jen zkrátka a jednoduše rozumná, když spoluprací s Čínou prosazuje vlastní zájmy.
Jeden z mála pozitivních důsledku finanční krize z roku 2008 bylo zvětšení globální role uskupení zemí G-20.
V principu je to nyní mnohem reprezentativnější mezinárodní fórum, než kdy bylo G-7.
Na vzniku G-20 je ale jedna nevýhoda: vysoký počet členských zemí může někdy činit dosažení shody a vůbec pohnutí s překážkami obtížné.
V rámci G-20 je potřeba vytvořit novou G-7, která ale zajistí Číně stupeň vlivu adekvátní její ekonomické síle a také jí přiřkne úměrné množství globální odpovědnosti.
Místo u stolu by se Číně dalo zajistit tak, že by země eurozóny, vzhledem k jejich oddanosti společné měně, obětovaly jednotlivá křesla výměnou za jedno reprezentující celou měnovou unii.
USA by už také musela konečně akceptovat zvýšenou globální roli Číny.
MMF bude v průběhu tohoto roku nově kalibrovat její účetní jednotku, tak zvaná Zvláštní práva čerpání (Special Drawing Rights), která obsahuje americký dolar, euro, britskou libru a japonský jen.
Na základě prakticky všech ekonomických a finančních kritérií by nyní SDR měla obsahovat také čínské renminbi.
OD USA by bylo moudré tomuto kroku neoponovat.
Jinak by totiž riskovaly zrychlení úpadku zavedených mezinárodních finanční institucí.
Stejně tak by měl Kongres konečně ratifikovat odsouhlasené změny řízení MMF a Světové banky.
Založením AIIB a New Development Bank totiž Čína a další vznikající mocnosti ukázali, že nebudou čekat na to, aby byl jejich hlas konečně slyšet.
A rozhodnutí jako to Velké Británie - a také Francie, Německa a Itálie – ukazuje, že v tom nejsou sami.
Nová globální vedoucí role Číny
NEW YORK – Největší ekonomická zpráva roku zůstala téměř bez povšimnutí: podle statistiků Mezinárodního měnového fondu vystřídala Čína Spojené státy v roli největší světové ekonomiky.
A zatímco geopolitické postavení Číny ruku v ruce s její hospodářskou mocí rychle sílí, USA své globální vedení dál promrhávají kvůli nekontrolované hamižnosti svých politických a ekonomických elit a kvůli tomu, že se země chytila do vlastní pasti ustavičné války na Blízkém východě.
Podle MMF dosáhne HDP Číny v roce 2014 hodnoty 17,6 bilionu dolarů, což překoná výkon USA ve výši 17,4 bilionu dolarů.
Protože je však počet obyvatel Číny více než čtyřikrát vyšší, její HDP na obyvatele ve výši 12 900 dolarů samozřejmě stále nepředstavuje ani čtvrtinu z 54 700 dolarů dosažených v USA, což naznačuje mnohem vyšší životní úroveň ve Spojených státech.
Čínský vzestup je obrovský, ale zároveň znamená návrat.
Čína je koneckonců nejlidnatější zemí světa už od doby před více než 2000 lety, kdy se stala jednotným státem, takže je logické, že bude také největší světovou ekonomikou.
A důkazy naznačují, že čínská ekonomika byla skutečně větší (měřeno podle parity kupní síly) než kterákoliv jiná ekonomika světa zhruba až do roku 1889, kdy ji předstihly USA.
Dnes, o 125 let později, se po několika desetiletích rychlého hospodářského rozvoje Číny toto pořadí opět prohodilo.
S rostoucí ekonomickou silou se dostavil i větší geopolitický vliv.
Čínské představitele dnes ve světě slavnostně přijímají.
Řada evropských zemí vnímá Čínu jako klíč k silnějšímu domácímu růstu.
Afričtí představitelé pokládají Čínu za nového nepostradatelného růstového partnera svých zemí, zejména v oblasti infrastruktury a rozvoje podnikání.
Podobně i ekonomičtí stratégové a podnikatelští lídři v Latinské Americe dnes vzhlížejí k Číně přinejmenším stejně jako k USA.
Čína s Japonskem podnikají po napjatém období kroky ke zlepšení vzájemných vztahů.
A dokonce i Rusko se nedávno „přiklonilo“ k Číně a navázalo s ní těsnější vztahy na mnoha frontách, mimo jiné v energetice a dopravě.
Podobně jako USA po druhé světové válce totiž Čína pokládá na stůl skutečné peníze – spoustu peněz – na vybudování silných hospodářských a infrastrukturálních vazeb se zeměmi z celého světa.
To umožní dalším státům podpořit vlastní růst a současně to upevní globální ekonomické a geopolitické vedení Číny.
Počet čínských iniciativ je závratný.
Jen v posledním roce zahájila Čína čtyři významné projekty, které jí slibují zajistit výrazně rozšířenou roli v oblasti globálního obchodu a financí.
Ve spolupráci s Ruskem, Brazílií, Indií a Jihoafrickou republikou založila Novou rozvojovou banku, která bude sídlit v Šanghaji.
Nová Asijská infrastrukturální investiční banka se sídlem v Pekingu zase pomůže financovat infrastrukturální projekty (mimo jiné silnice, energetiku a železnici) v celém regionu.
Plán Nová Hedvábná stezka pro souš se snaží propojit Čínu s ekonomikami východní, jižní a střední Asie a Evropy mimo jiné prostřednictvím rozšířené železniční, dálniční, energetické a optické sítě.
A nový projekt Námořní Hedvábná stezka pro 21. století si klade za cíl podpořit námořní obchod ve východní Asii a Indickém oceánu.
Dohromady tyto různé iniciativy pravděpodobně přilákají v nadcházejících deseti letech investice v objemu stamiliard dolarů, které urychlí růst v partnerských zemích a současně prohloubí jejich výrobní, obchodní a finanční vazby na Čínu.
Neexistuje žádná záruka, že všechny tyto plány uspějí nebo že budou probíhat hladce.
Čína se potýká s obrovskými vnitřními problémy včetně vysoké a stále rostoucí nerovnosti příjmů, obrovského znečištění vzduchu a vody, potřeby přejít na nízkouhlíkovou ekonomiku a stejných rizik nestability finančních trhů, jaká sužují USA a Evropu.
A začne-li být Čína vůči svým sousedům příliš agresivní – například tím, že se bude domáhat práv na těžbu ropy nebo území ve vodách, které jsou předmětem sporu –, pak to vyvolá velmi nepříznivou diplomatickou reakci.
Nikdo by neměl předpokládat, že Čínu (a koneckonců ani kteroukoliv jinou část světa) čeká v nadcházejících letech klidná plavba.
Přesto je pozoruhodné, že právě v době, kdy Čína ekonomicky a geopoliticky sílí, USA jako by dělaly všechno pro to, aby promrhaly své ekonomické, technologické a geopolitické výhody.
Americký politický systém uchvátila lačnost bohatých elit, jejichž úzkoprsým cílem je snižovat daňové sazby pro firmy i fyzické osoby, maximalizovat své nesmírné osobní bohatství a omezovat konstruktivní americké vedení v oblasti globálního hospodářského rozvoje.
Tolik pohrdají americkou zahraniční pomocí, že v oblasti financování rozvoje otevřely dveře dokořán novému globálnímu vedení Číny.
Ještě horší je, že v době, kdy Čína ukazuje své geopolitické svaly, je jedinou systematicky realizovanou zahraniční politikou USA nikdy nekončící a bezvýsledná válka na Blízkém východě.
USA donekonečna vyčerpávají své zdroje a energii v Sýrii a Iráku, stejně jako je kdysi vyčerpávaly ve Vietnamu.
Naopak Čína se nenechává vtáhnout do zahraničních vojenských debaklů a místo toho klade důraz na oboustranně výhodné ekonomické iniciativy.
Ekonomický vzestup Číny může mít celosvětový přínos, budou-li vedoucí představitelé země klást důraz na investice do infrastruktury, čisté energie, veřejného zdraví a dalších mezinárodních priorit.
Svět by na tom však byl ještě lépe, kdyby také USA uplatňovaly po boku Číny konstruktivní vedení.
Nedávné ohlášení bilaterálních dohod v oblasti klimatických změn a čisté energie prezidenty Barackem Obamou a Si Ťin-pchingem ukazuje to nejlepší, čeho lze dosáhnout.
Ustavičné americké válčení na Blízkém východě ukazuje to nejhorší.
Čínský velký skok do epidemie
NEW YORK – Ještě než svět vůbec něco tušil o novém koronaviru, který vyvolal celosvětovou paniku, všiml si wuchanský oftalmolog Li Wen-liang u několika pacientů čehosi zvláštního.
Zdálo se mu, že se nakazili neznámým virem připomínajícím těžký akutní respirační syndrom (SARS), který o generaci dříve ochromil Čínu.
Když po pár dnech zaslal tento 34letý lékař varovný vzkaz několika kolegům ve skupinovém chatu, obdržel předvolání na policii, která ho donutila podepsat dopis, v němž se přiznává k „šíření falešných poznámek rozvracejících společenský řád“.
Li už dnes nežije; stal se obětí viru, kvůli němuž začal burcovat na poplach – viru označovaného dnes jako COVID-19.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Liova smrt – spolu s dalšími odhaleními snahy čínských orgánů umlčet osoby upozorňující na COVID-19 – právem vyvolala po celém světě rozhořčení.
Kdyby se vláda více zajímala o ochranu veřejného zdraví a méně o zamlčování nepříjemných informací, možná mohla zabránit šíření viru.
Dosud se virem COVID-19 nakazilo pouze v Číně přes 74 000 osob, z nichž více než 2000 zemřelo.
Navíc to není poprvé, kdy odepírání svobody projevu přímo souviselo se smrtelnou zdravotnickou krizí v Číně.
Když v roce 2002 vypukla epidemie SARS, čínské úřady se ji rovněž zpočátku snažily ututlat.
Naštěstí tu byla Chu Šu-li – zakladatelka a šéfredaktorka ekonomického týdeníku Cchaj-ťing –, která relativně rychle odhalila machinace oficiálních míst.
Jakmile zjistila, že pacienti v Pekingu trpí záhadným typem chřipky, poslala novináře do nemocnic, kde měli vyslechnout ošetřující lékaře.
Reportáže otištěné v Cchaj-ťing pomohly donutit čínské představitele, aby veřejně přiznali existenci SARS – což byl první krok k tomu, aby se virus dostal pod kontrolu.
Přesto se SARS podařilo zvládnout teprve ve chvíli, kdy se virus rozšířil na více než 8000 lidí z celého světa a téměř 800 jich usmrtil.
Potlačování svobody projevu v Číně a jeho dopad na veřejné zdraví však má ještě strašlivější kořeny.
Významně se podílelo také na všeobecné devastaci způsobené Mao Ce-tungovou politikou „Velkého skoku vpřed“ – největší katastrofou, s jakou se Čína od převzetí moci komunistickou stranou v roce 1949 potýkala.
V roce 1958 Mao rozhodl, že v zájmu zajištění rychlé industrializace by se měli vesničané násilím nahnat do komun, v nichž se budou věnovat průmyslovým činnostem, které by jinde zajišťovaly stroje a továrny.
Miliony lidí například dostaly za úkol vyrábět ocel v malých domácích pecích, často i tavením zemědělského náčiní.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Politika Velkého skoku vpřed přesměrovala pracovní sílu do vysoce neefektivní průmyslové malovýroby, a tím podkopala zemědělskou produkci.
Výsledkem byl závažný nedostatek potravin, který přetrval i po ukončení iniciativy v roce 1960.
Podle čínského novináře Jang Ťi-šenga – jehož věrné svědectví o výsledném hladomoru, založené na dvacetiletém výzkumu, vyšlo v roce 2008 v Hongkongu – zemřelo v letech 1958 až 1962 hlady plných 36 milionů Číňanů.
Stejně jako v případě COVID-19 se tehdy od samého počátku zamlčovaly zásadní informace o katastrofálních následcích Velkého skoku vpřed.
Centrální vládní úřady si zpočátku v podstatě neuvědomovaly, že na venkově probíhá katastrofa, jelikož se místní představitelé zdráhali podávat informace, které by se daly pokládat za kritické vůči Maovi.
I když se však nejvyšší činitelé země o hladomoru dozvěděli, nepožádali o pomoc zvenčí, ale drželi celou věc v tajnosti.
Hlavní prioritou byla ochrana Maovy pověsti a vzhledem k tehdejší extrémní mezinárodní izolaci Číny se okolní svět o zmíněných událostech nedozvěděl, pokud mu o nich neřekli sami Číňané.
Zamlčování pravdy o Velkém skoku vpřed přetrvává dodnes, když straničtí činitelé zlehčují tragédii tím, že ji vykreslují jako výsledek špatných meteorologických podmínek.
A Jangova kniha dodnes nesmí v pevninské Číně vyjít.
Vazba mezi hladomorem a svobodou projevu však neexistuje pouze v Číně.
Jak před zhruba dvaceti lety poznamenal indický filozof a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen, „v dějinách světa ještě žádný hladomor nenastal ve fungující demokracii“.
Vedoucí činitelé, kteří jsou závislí na podpoře voličů smějících svobodně kritizovat veřejnou politiku, budou obecně jen těžko prosazovat věci, jež zapříčiní hladovění těchto voličů.
Tak tomu nebylo například v Zimbabwe, kde dnes podle Světového potravinového programu zhruba polovina populace – tedy přibližně 7,7 milionu lidí – čelí potravinové nejistotě.
Osm z 59 zimbabwských okresů sužuje nevídaná míra podvýživy.
Zimbabwe je díky relativně mírnému podnebí už dlouho známé jako „obilnice Afriky“.
Klimatické změny si však i zde vybírají daň.
Ba co hůř, několik desetiletí mizerné hospodářské politiky Roberta Mugabeho – který se během 37letého vládnutí, než ho v roce 2017 armáda donutila k odstoupení, obešel bez jakékoliv demokratické zodpovědnosti – vyvolalo nekontrolovatelnou inflaci, vysokou nezaměstnanost, nedostatek pohonných hmot a vleklé výpadky elektrické energie.
To vše značně zhoršilo nelehký úděl Zimbabwanů.
Svoboda projevu dalece přesahuje přímé vyjadřování politického nesouhlasu nebo toleranci k myšlenkám, skutkům či obrazům, jež nám připadají urážlivé.
Jak v roce 1990 napsal Sen, „jeden soubor svobod – kritizovat, publikovat, hlasovat – má příčinnou souvislost s jinými typy svobod“, například se „svobodou vyhnout se hladu a úmrtí v důsledku hladomoru“.
Měli bychom na tento seznam přidat i „svobodu vyhnout se úmrtí na COVID-19“.
Čínská revoluce zelené energie
SYDNEY – Čína vyrábí většinu své elektrické energie spalováním fosilních paliv, podobně jako to od dob průmyslové revoluce dělaly a dělají všechny sílící hospodářské mocnosti.
Zaměříme-li se však na tuto jedinou skutečnost, pak hrozí, že přehlédneme jiný zaznamenáníhodný trend: čínský systém výroby energie se barví do zelena – a to mnohem rychleji než kterýkoliv jiný srovnatelně velký systém na zeměkouli.
Tento trend je patrný ve třech oblastech.
První z nich je výroba elektrické energie.
Podle údajů zveřejněných Čínskou radou pro elektřinu se množství energie, kterou Čína loni vyrobila z fosilních paliv, meziročně snížilo o 0,7%, což je první pokles v nedávné minulosti.
Výroba energie z nefosilních zdrojů naopak vzrostla o 19%.
Pozoruhodné je, že jaderná energie hrála na této změně jen malou roli.
Objem elektřiny vyrobené ze striktně zelených zdrojů – vodní, větrné a solární energie – se zvýšil o 20%, přičemž nejdramatičtější růst nastal u solární energie, kde zvýšení činilo závratných 175%.
Solární energie překonala jadernou také co do objemu nově vyrobené energie: v loňském roce poskytla 17,43 terawatthodin navíc, oproti 14,70 terawatthodinám v případě jaderné energetiky.
Vzhledem k tomu se zdá, že argument, podle něhož bude Čína při výrobě elektřiny z neuhlíkových zdrojů závislá na jaderných elektrárnách, nemá velké opodstatnění.
Druhou oblastí, v níž začal být zelený trend patrný, je celková čínská kapacita výroby elektrické energie.
Energetická soustava země je dnes největší na světě a dokáže vyrábět 1,36 terawattů, oproti jednomu terawattu ve Spojených státech.
Přímé srovnávání různých energetických zdrojů je obtížné, poněvadž využívání větrných, solárních a jaderných elektráren i elektráren na fosilní paliva se mění podle denní doby.
Pohled na celoroční údaje však nabízí několik dokladů o tom, jak se celý systém mění.
Loňský rok byl druhým po sobě jdoucím rokem, kdy Čína zvýšila kapacitu výroby energie z nefosilních zdrojů více než kapacitu z fosilních zdrojů.
Schopnost generovat elektrickou energii z fosilních paliv zvýšila Čína o 45 gigawattů na celkových 916 gigawattů.
Kapacitu výroby energie z nefosilních zdrojů však současně posílila o 56 gigawattů, takže celkový objem této energie dosáhl 444 gigawattů.
Větrné, vodní a solární elektrárny přidaly k výrobní kapacitě 51 gigawattů.
V důsledku toho představuje větrná, vodní a solární energie 31% celkové čínské kapacity výroby elektřiny, což je zvýšení z 21% zaznamenaných v roce 2007; jaderná energie přitom představuje další 2%.
Tyto výsledky předčí cíl stanovený 12. čínskou pětiletkou, který předpokládal, že výrobní kapacita založená na nefosilních zdrojích bude do roku 2015 tvořit přibližně 30% elektrické soustavy v zemi.
A konečně je trend k zelené energii patrný i na čínských investičních schématech.
Důkazy jsou zjevné: země dnes vkládá víc peněz do zelených zdrojů elektrické energie než do zdrojů závislých na fosilních palivech.
Zároveň Čína vynakládá na zelenou energii víc prostředků než kterákoliv jiná země.
Investice do zařízení vyrábějících energii z fosilních paliv se neustále snižují, a to ze 167 miliard jüanů (zhruba 24 miliard amerických dolarů) v roce 2008 na 95 miliard jüanů (15,3 miliard dolarů) v roce 2014, zatímco investice do zdrojů nevyužívajících fosilní paliva vzrostly z 118 miliard jüanů v roce 2008 na nejméně 252 miliard jüanů v roce 2014.
Podíl energetických investic putujících do obnovitelné výroby elektrické energie setrvale stoupá: v roce 2011 dosáhl 50%, zatímco o pouhé čtyři roky dříve to bylo 32%.
V roce 2013 činil podíl investic do obnovitelných zdrojů plných 59%.
Mnohé závisí na úspěchu čínských energetických reforem a zejména na čínském úsilí vybudovat největší světovou energetickou soustavu založenou na obnovitelných zdrojích – je to mnohem větší ambice, než jakou si kdokoliv na Západě dokáže představit, natož se o ni pokusit.
O to důležitější je přesně dokumentovat vývoj této soustavy, abychom pochopili celkový směr změn.
Čínská energetická soustava je i nadále silně založena na uhlí, kterého se spálí ještě mnoho, než bude možné tuto soustavu pravdivě označit za spíše zelenou než černou.
Směr změn je ovšem zřejmý.
Tuto skutečnost je zapotřebí uznat – a zohlednit v diskusích o globální energii a energetické politice.
Čínský zázrak, jenž boří mýty
PAŘÍŽ – Před čtyřiceti lety, 29. prosince 1978, vydal 11. ústřední výbor Komunistické strany Číny oficiální komuniké ze svého třetího plenárního zasedání, v němž zahájil největší experiment hospodářského růstu v dějinách lidstva.
Newspeakem srozumitelným jen pro znalce poměrů uvnitř KS Číny tlumočili vedoucí představitelé země Teng Siao-pchingovo přání a ohlásili řadu bezpříkladných „modernizací“, jež měly proměnit jednu z nejméně rozvinutých zemí světa v čelní hospodářskou velmoc.
V roce 2014 předstihla Čína Spojené státy v roli největší ekonomiky světa (měřeno podle parity kupní síly).
Její HDP na obyvatele, který byl v roce 1980 čtyřicetkrát nižší než ve Spojených státech, se od té doby 58krát zvýšil a dnes je nižší jen 3,4krát (podle údajů MMF).
V podstatě lze říci, že 15% obyvatel světa zažívalo po dobu čtyřiceti let desetiprocentní růst příjmů ročně.
Závratný vzestup Číny však zároveň rozptýlil tři hlavní mýty o dopadu hospodářského růstu.
Prvním mýtem je tvrzení, že růst snižuje nerovnost a zesiluje pocit štěstí.
Ekonom Simon Kuznets přišel v roce 1955 s hypotézou, že nerovnost příjmů se v zemích procházejících hospodářským rozvojem prudce zvýší a pak klesne – vznikne tak křivka ve tvaru obráceného „U“ nebo též zvonu.
Vzhledem k tempu čínského hospodářského růstu od roku 1978 vyvrací její zkušenost tuto hypotézu účinněji než kterýkoliv jiný případ.
Čína se dnes totiž řadí mezi země s nejvyšší mírou nerovnosti.
Její Giniho koeficient se v posledních deseti letech pohyboval kolem hodnoty 0,5 oproti zhruba 0,3 v roce 1980 (koeficient 1 znamená, že jediný člověk vlastní vše).
Vztah mezi růstem a nerovností se ve skutečnosti odvíjel podle zvláštního schématu: Giniho koeficient Číny se v době růstu zvyšoval a v době zpomalování růstu klesal.
Podle údajů ze Světové databáze nerovnosti se navíc podíl národního důchodu Číny připadající na nejbohatších 10% obyvatel zvýšil mezi lety 1978 a 2015 z 27% na 41%, a v případě horního 1% obyvatel se dokonce zdvojnásobil.
Podíl národního důchodu připadající na nejchudších 50% obyvatel současně klesl z 26% na 14%.
Tyto údaje se shodují s jinými zdroji, které ukazují, že ačkoliv se HDP na obyvatele v letech 1990 až 2010 čtrnáctkrát zvýšil, podíl nejvyššího kvintilu na národním důchodu rostl na úkor dolních čtyři kvintilů.
Jistě, toto jsou relativní nerovnosti, přičemž Čína nepochybně snížila absolutní chudobu.
Většina Číňanů kdysi žila v podmínkách vysoké rovnosti a vysoké bídy; dnes žijí v nerovné společnosti, kde ovšem i příjem nejchudších 10% vzrostl v letech 1980 až 2015 téměř o 65%.
Vzhledem k tomuto pokroku by si člověk mohl myslet, že Číňané začali být také šťastnější.
Zdá se však, že opak je pravdou.
V jedné kapitoleSvětové zprávy o štěstí za rok 2017 autoři Richard A.
Easterlin, Fei Wang a Shun Wang uvádějí přesvědčivé argumenty, že HDP Číny sice zaznamenal raketový růst, avšak subjektivní pocit pohody Číňanů se snížil, zejména mezi chudšími a staršími občany.
A co je ještě překvapivější, subjektivní pocit pohody Číňanů sice zůstává pod úrovní roku 1990, avšak v posledních deseti letech, kdy byl růst pomalejší než v letech 1990-2005, došlo k výkyvu směrem vzhůru.
Druhým mýtem, který se v důsledku rychlého růstu Číny rozptýlil, je tvrzení, že ekonomický liberalismus nakonec zplodí liberalismus politický.
Připomeňme si, že v roce 1989, pouhých pár měsíců předtím, než západní liberální demokracie triumfovala nad sovětským komunismem, rozdrtila Čína studentskou revoltu na náměstí Tchien-an-men a zabila zhruba 10 000 vlastních občanů.
Od té doby se politická trajektorie země nezměnila.
Snad jedině v tom, že svévolné a nespravedlivé uplatňování moci čínským státem je dnes mnohem efektivnější.
Kapitalismus s čínskými rysy předpokládá přítomnost silného státu ve všech oblastech života země.
Zatímco technokracie usnadňuje hospodářskou expanzi, masivní bezpečnostní aparát státu potlačuje občanské svobody a politická práva.
Místo aby se Čína demokratizovala, stala se průkopníkem autoritářského neoliberalismu, jaký dnes vidíme v Turecku, Brazílii, Maďarsku, Indii i jinde.
A konečně platí, že hospodářský růst už nelze obhajovat coby nejlepší ekologickou politiku.
V roce 2007 tehdejší premiér Wen Ťia-pao pronesl slavný výrok, v němž označil čínský rozvojový model za „nestabilní, nevyvážený, nekoordinovaný a trvale neudržitelný“, v neposlední řadě kvůli zhoubným ekologickým dopadům.
Přesto vždy panovaly naděje, že hospodářský růst bude kopírovat „ekologickou Kuznetsovu křivku“, a tím odvrátí nebo přinejmenším zmírní úplnou katastrofu.
Zatím se tak neděje.
Nedávná data ukazují, že Čína dnes těží nejvíce přírodních zdrojů v globální ekonomice, která je stále intenzivnější na zdroje.
V roce 2010 představovala Čína 14% globálního HDP, ale spotřebovávala 17% veškeré biomasy, 29% fosilních paliv a 44% železných rud.
Její domácí spotřeba všech přírodních zdrojů dnes představuje třetinu globálního celku, oproti pouhé čtvrtině v případě všech rozvinutých zemí.
Čína dnes navíc přispívá 28 procenty ke globálním emisím oxidu uhličitého – to je dvakrát více než USA, třikrát více než Evropská unie a čtyřikrát více než Indie.
V letech 1978 až 2016 vzrostly celkové roční emise CO2 Číny z 1,5 miliardy na deset miliard tun, přičemž emise na obyvatele se zvýšily z 1,8 na 7,2 tuny, oproti celosvětovému průměru 4,2 tuny.
Zároveň je dobře doloženo, že znečištění vody, spodní vody a vzduchu v Číně dosáhlo krizového bodu.
A to mimochodem představuje problém i pro ty, kdo se domnívají, že klíčovým hnacím motorem ekologické destrukce je kapitalismus.
Ekologicky nejneudržitelnější zemí v dějinách je koneckonců země, která je podle názvu komunistická.
Na 19. celostátním sjezdu KS Číny v říjnu 2017 hovořil čínský prezident Si Ťin-pching o zásadním „rozporu mezi nevyváženým a nedostatečným rozvojem a stále rostoucí potřebou lidí vést lepší život“.
Zároveň potvrdil, že Čína stále usiluje o přechod na „ekologickou civilizaci“, který v roce 2016 zahájila 13. pětiletka.
Je zřejmé, že největší epizoda hospodářského růstu v lidských dějinách skončila.
Čínský ne zcela nový ne zcela normál
HONGKONG – Strávil jsem nyní týden v Číně, kde jsem se zúčastnil Asijského fóra v Po-ao, konference podobné každoročnímu setkání Světového ekonomického fóra v Davosu.
Tématem mé panelové diskuse byl stav, jejž prezident Si Ťin-pching označil za „nový normál“ čínské ekonomiky: éra relativně pomalejšího růstu, následující po třech desetiletích dvouciferného hospodářského rozmachu.
Na čínské ekonomice mě ovšem nejvíc udivuje, jak pozoruhodná je.
Její výkonnost mě skutečně stále ohromuje.
Přestože nepochybně čelí řadě výzev, klíčovou otázkou je, nakolik je pravděpodobné, že by ekonomiku srazily na kolena.
Země pod správou prezidenta Si je ze čtyř zemí BRIC – Brazílie, Rusko, Indie a Čína – jediná, která zatím naplňuje mé očekávání pro růst v tomto desetiletí.
V letech 2011 až 2014 čínská ekonomika rostla průměrným ročním tempem 8 %.
Poroste-li po zbytek dekády o zhruba 7 % ročně, jak úřady a mnozí experti očekávají, dosáhne průměrně 7,5% tempa expanze, v souladu s mými prognózami.
Slovní spojení „nový normál“ je chytrá součást poselství čínských lídrů, kteří 1,4 miliardy občanů země musí vysvětlit, proč už ekonomika neporoste o 10 % ročně.
Není ale vůbec nic normálního na ekonomice, která už je dvakrát větší než další v řadě, Japonsko, a v příštích pěti letech možná předežene Evropskou unii.
Byl jsem v Číně v prvé řadě v úloze předsedy Revize antimikrobiální rezistence, zřízené britskou vládou; vyhledával jsem ale také příležitosti k hovoru o výzvách, jimž čelí tamní ekonomika.
Řada mezinárodních pozorovatelů se obává nadměrné nabídky bydlení v zemi a souvisejícího úvěrového boomu, což mě nutí k přemýšlení, jestli jsem vůči těmto rizikům nebyl příliš bezstarostný.
Rozhovory, které jsem vedl, mě ale přesvědčily, že oba problémy jsou pravděpodobně zvladatelné.
Je třeba přiznat, že trh s bydlením je v útlumu.
Jak mě ale mnozí upozornili, jedná se zčásti o důsledek cílených opatření vlády k upuštění přetlaku (uklidňující je také skutečnost, že spotřebitelé obecně nejsou předluženi).
Někteří stavitelé budou mít úvěrové problémy a mohou je mít i některé místní samosprávy.
Výdaje centrální vlády ale představují tak malé procento úhrnného HDP země, že tvůrci politik mají značný manévrovací prostor, bude-li v těchto oblastech zapotřebí zasáhnout.
Zahraniční pozorovatelé zhusta spekulují, že čínské úřady možná záměrně zveličují sílu tamní ekonomiky.
Jenže je stejně dobře možné, že se velikost některých sektorů zlehčuje.
Po několika dnech v Pekingu bylo nadmíru jasné, že Čína prochází boomem využívání internetu, a to i jako spotřebitelské platformy.
Online obchodování kompenzuje některé slabší oblasti ekonomiky, přitom jeho úplný vliv se možná do oficiálních statistik promítá jen v omezené míře.
Obávám se ovšem, že vláda nepostupuje dostatečně rychle při udělování oficiálního trvalého pobytu milionům pracujících, kteří v zemi přesidlují do měst, kde pracují a žijí.
Přetrvávající omezený přístup migrantů k veřejným službám může znemožnit rozsáhlejší vzestup spotřeby coby podílu HDP.
Jak mi ale během návštěvy bylo řečeno, zdráhavost centrální vlády postupovat rychleji je projevem obezřetnosti, neboť nechce zatížit místní samosprávy obrovskými fiskálními tlaky.
Další oblastí vzbuzující vážné obavy je zdravotnictví.
V jistou chvíli bude centrální vláda nucena se s nedostatky sektoru vypořádat.
V diskusi o antimikrobiální rezistenci jsem se dozvěděl o případu, kdy vláda reagovala pokusem omezit množství antibiotik, jež pacient může brát.
Potíž je v tom, že řada nemocnic a lékařů na prodeji léků závisí jako na větší části svých příjmů, což vytváří silnou motivaci k hledání způsobů jak pravidla obejít.
Vážným problémem zůstává rovněž znečišťování životního prostředí.
Je ale také třeba říct, že čínské emise oxidu uhličitého v roce 2014 výrazně poklesly, což nabízí zřejmě první hmatatelný důkaz, že země dosahuje určitého pokroku i na této frontě.
Na vzestupu je také energetická účinnost a využívání obnovitelné energie.
Vůbec nejpodstatnější je, že navzdory zřejmým výzvám se dnes všeobecně uznává jedinečný význam čínské ekonomiky.
Nedávné mezinárodní úspěchy země – zejména schopnost zajistit si podporu Velké Británie, Francie, Německa a Itálie pro Asijskou infrastrukturní investiční banku přes odpor Spojených států – prozrazují vysokou míru důvěry, že si Čína se svými problémy úspěšně poradí.
Letos by se také mohla změnit úloha Číny ve stávajících mezinárodních finančních institucích.
V prosinci Mezinárodní měnový fond zváží přidání žen-min-pi do koše měn tvořících jeho zúčtovací jednotku, známou jako zvláštní práva čerpání, vedle amerického dolaru, eura, britské libry a japonského jenu.
Konečně svět stále čeká, až USA realizují reformu MMF z roku 2010, která by upevnila postavení Číny a dalších velkých rozvíjejících se ekonomik v řídicí struktuře instituce.
Vzhledem k významu čínské ekonomiky by vůbec nebylo normální tuto věc nadále odkládat.
Evropa si musí přiznat, co Čína znamená
MNICHOV – Hrozbu, již představuje Si Ťin-pchingova Čína, si plně neuvědomuje ani evropská veřejnost, ani evropské politické a podnikatelské špičky.
Si je diktátor nasazující nejmodernější technologie, aby čínskou společnost podrobil totální kontrole, a přece Evropané považují Čínu v prvé řadě za důležitého obchodního partnera.
Neuvědomují si, že od doby, kdy se Si stal prezidentem a generálním tajemníkem Komunistické strany Číny (KS Číny), vybudoval režim, jehož vůdčí principy se diametrálně liší od hodnot, na nichž byla založena Evropská unie.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Chvatné úsilí obejmout se se Siem je oproti EU ještě větší v Británii, která se právě od EU odpoutává.
Ministerský předseda Boris Johnson chce Spojené království co nejvíc vzdálit EU a zformovat volnotržní ekonomiku nesvázanou evropskými regulemi.
To se mu nejspíš nepovede, protože EU je připravena proti onomu typu deregulace, na niž Johnsonova vláda patrně pomýšlí, uskutečňovat protiopatření.
Británie ale mezitím pokukuje po Číně jako možném společníkovi s nadějí, že znovu naváže partnerství, které v letech 2010 až 2016 budoval bývalý ministr financí George Osborne.
Trumpova administrativa, na rozdíl od amerického prezidenta Donalda Trumpa osobně, si v řízení svých vztahů s Čínou zatím vede mnohem lépe.
Vypracovala nadstranickou politiku, která prohlásila Čínu za strategického soupeře, a technologického obra Huawei a další čínské firmy umístila na takzvaný Seznam subjektů, který americkým společnostem zakazuje s nimi bez vládního povolení obchodovat.
Beztrestně toto nařízení může porušovat jediná osoba: samotný Trump.
Bohužel se zdá, že právě to dělá, když při vyjednávání se Siem klade Huawei na stůl.
Od května 2019, kdy Spojené státy umístily Huawei na Seznam subjektů, přiznalo firmě ministerstvo obchodu několik tříměsíčních výjimek, aby předešlo nepřiměřeným těžkostem amerických společností, které jí dodávají komponenty.
Huawei je zcela neobvyklá – a v některých ohledech jedinečná – společnost.
Její zakladatel, Žen Čeng-fej, získal technické vzdělání zčásti jako příslušník inženýrských jednotek Lidově osvobozenecké armády a právě LOA se stala jedním z jeho prvních velkých zákazníků.
Při založení Huawei v roce 1987 se veškeré čínské technologie dovážely ze zahraničí a Ženovým cílem bylo jim pomocí zpětného inženýrství s místními výzkumníky přijít na kloub.
Uspěl tak, že to překonalo i jeho nejdivočejší sny.
V roce 1993 už Huawei představila nejvýkonnější telefonní ústřednu, která byla v Číně k mání.
Následně získala od LOA klíčový kontrakt na výstavbu první celostátní telekomunikační sítě.
Poté těžila z vládní politiky, zavedené v roce 1996, která se zaměřovala na rozvoj domácích výrobců telekomunikační techniky a znamenala také vyloučení zahraničních konkurentů.
V roce 2005 už vývoz Huawei převýšil její domácí odbyt.
V roce 2010 časopis Fortune začlenil Huawei do světového seznamu 500 největších společností.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Když přišel k moci Si, Huawei ztratila veškerou autonomii, jíž snad do té doby požívala.
Jako každá jiná čínská společnost musí plnit příkazy KS Číny.
Do roku 2017 to zůstávalo nevyřčeným ujednáním; od zavedení zákona o národních zpravodajských službách onoho roku se to stalo formální povinností.
Krátce nato byl zaměstnanec Huawei zapleten do špionážního skandálu v Polsku a společnost byla obviněna i z dalších případů špionáže.
Největší hrozbou pro Evropu ale není špionáž.
Učinit nejkritičtější evropskou infrastrukturu závislou na čínské technologii znamená otevřít dveře vydírání a sabotážím.
Pokládám za zřejmé, že Čína za Siovy vlády představuje hrozbu pro hodnoty, na nichž byla založena EU.
Předním představitelům členských států ani kapitánům průmyslu EU, zejména v Německu, to však patrně zřejmé není.
EU stojí před ohromnou výzvou: tichá proevropská většina promluvila a řekla, že její prvořadou obavou je změna klimatu, avšak členské státy vedou vzájemné boje nad rozpočtem a zaměřují se spíš na snahu usmiřovat si Siho než na zachování transatlantického vztahu.
Namísto předem prohraného boje proti dominanci Huawei na trhu s 5G by USA a EU, popřípadě EU samotná, měly spolupracovat na upevňování společností Ericsson a Nokia, aby se staly životaschopnými konkurenty.
Si se v září setká s hlavami států a vlád 27 členských států EU na summitu EU-Čína v Lipsku.
Evropané musí pochopit, že nebude-li veden k zodpovědnosti a dotazován na nedbalost vůči lidským právům, zejména v Tibetu, Sin-ťiangu a Hongkongu, poskytnou mu tolik potřebné politické vítězství.
O Siově budoucnosti může rozhodnout jedině čínské politické vedení.
Újma zapříčiněná tím, jak Si nezvládl propuknutí nákazy koronavirem, začala být zřejmá natolik, že ji musí připustit čínská veřejnost, a dokonce politbyro.
EU by neměla vědomě přispívat k jeho politickému přežití.
Šálivé čínské představy
NEW YORK – Způsob, jímž Čína řídí svůj devizový kurz, dál otřásá globálními finančními trhy.
Pokračující nejistota ohledně případné devalvace jüanu posiluje obavy, že se přes rozvíjející se trhy přeženou deflační síly a zasadí těžkou ránu rozvinutým ekonomikám, kde jsou úrokové sazby na nule nebo se kolem ní pohybují (a proto je nelze snížit v zájmu obrany proti importované deflaci).
Fiskální pat v Evropě i ve Spojených státech tuto úzkost jen zvyšuje.
Současné obavy z vývoje devizového kurzu jsou však ve skutečnosti pouhým příznakem faktu, že přechod Číny ze strategie růstu taženého exportem na růst založený na domácí poptávce pokračuje mnohem méně hladce, než se doufalo.
Pro některé lidi zůstávají vize o zázracích kapitalismu s čínskými specifiky stejně velkolepé jako dříve.
Tito lidé jsou si jistí, že po více než třiceti letech státem řízeného růstu představitelé Číny vědí, co dělat, aby pokulhávající ekonomiku vrátili na úspěšnou dráhu.
Proti nereálným očekáváním optimistů přitom stojí nereálné vize stoupenců strany nabídky, kteří by na propadající se čínský státní sektor nejraději aplikovali šokovou terapii a okamžitě začlenili nedostatečně rozvinuté čínské kapitálové trhy do dnešní turbulentní globální finanční soustavy.
To je však nesmírně nebezpečný recept.
Schopnost trhu transformovat Čínu se rozhodně neprojeví ve stagnující ekonomice, kde by taková opatření zvýšila deflační síly a vyvolala pohromu.
Trvalý tlak na oslabení jüanu je odrazem sílících obav, že čínští politici nemají žádné přijatelné řešení dilemat, před nimiž stojí.
Například zavedení plovoucího kurzu jüanu by bylo nebezpečné.
Protože totiž čínská ekonomika prochází komplexní hospodářskou transformací, je odhadování dlouhodobého rovnovážného devizového kurzu, který by omezil spekulace, prakticky nemožné, zvláště s ohledem na přetrvávající pochybnosti o kvalitě dat, tajnůstkářství a neprůhledný proces tvorby politiky.
Pokud však současná fixace směnného kurzu na koš měn nedokáže ukotvit jüan a předejít prudkému znehodnocení, bude to mít pro světovou ekonomiku hluboké deflační důsledky.
Ty se navíc zpětně projeví na čínském exportním sektoru, což sníží stimulační dopad oslabené měny.
Klíč ke stabilizaci devizového kurzu spočívá ve vytvoření důvěryhodné rozvojové politiky.
Teprve poté tlak na jüan a na čínské devizové rezervy opadne, protože investoři ze země i mimo ni uvidí jasnou cestu vpřed.
Budování politické důvěryhodnosti si vyžádá omezení neprůhledných mikroekonomických stimulů v podobě státní kontroly a garancí.
Kromě toho bude vyžadovat posílení agregátní poptávky cílením fiskální politiky tak, aby podporovala rozvíjející se ekonomické sektory, které se stanou základem nového růstového modelu.
Jak je ovšem v Číně obvyklé, taková strategie je plná rozporů.
Například omezení velikosti státních podniků je sice nezbytné, ale bezpochyby by vedlo ke stlačení agregátní poptávky právě v době, kdy už je tato poptávka slabá.
Podobně i omezení fiskální podpory (prostřednictvím vládou řízených bankovních úvěrů) firemním zombie by sice uvolnilo fiskální kapacity a umožnilo přesměrování zdrojů do nových sektorů usnadňujících rozvoj služeb a zaměstnanosti ve městech, ale zároveň by se tím dále zhoršil – přinejmenším zpočátku – současný propad poptávky.
Prudké oklestění státního sektoru v očekávání, že transformace proběhne cestou úsporných opatření, není cesta vpřed.
Ekonomičtí historikové, jmenovitě Michael A.
Bernstein ve své studii velké hospodářské krize ve Spojených státech, přesvědčivě doložili, že ekonomika procházející transformací vyžaduje silnou agregátní poptávku, aby natáhla zdroje do nových sektorů.
Budou-li staré i nové sektory ekonomiky čelit propadu, pak se tvorba kapitálu zadrhne, investice do zkvalitnění lidského kapitálu klesnou a strukturální změny uvíznou na mrtvém bodě.
Robustní agregátní poptávka je pro úspěšnou transformaci vždy nezbytná.
Neméně velkou překážku pro hospodářský přerod Číny – a problém, o němž se raději nemluví – představuje všeobecné uctívání smíšené tržní ekonomiky v Číně.
Jednoduše řečeno dnešní neprůhledné tržní pobídky brzdí transformaci tím, že upřednostňují státní podniky.
Počátkem roku 2012, kdy se čínské vedení přiklonilo k silnějšímu soukromému vlastnictví, překonával akciový subindex soukromého sektoru subindex státního sektoru, a to jak na šanghajské, tak i na hongkongské burze.
Na jaře 2014 se však tento trend obrátil a subindex státního sektoru vykazuje lepší výsledky než subindex sektoru soukromého.
Jak čínská ekonomika zpomaluje a riziko vyhlášení neschopnosti splácet závazky sílí, zvyšuje se i hodnota státních garancí, což odvádí kapitál od růstu soukromého sektoru.
Tento smíšený systém jednoznačně brání tomu, aby alokace úvěrů urychlovala růst, a současně vytváří a udržuje partikulární zájmy zaměřené proti reformám.
Tento stav je obzvláště škodlivý v tom, že hluboká transformace bude dozajista záviset na financích ze zdravého trhu suverénních dluhopisů, který nemůže správně fungovat, dokud se neodstraní nejistota kolem podmíněných vládních závazků – všech těch implicitních garancí.
Je v silách Číny, aby stabilizovala svůj devizový kurz prostřednictvím důvěryhodných reforem, zejména takových politik, které přesměrují zdroje tak, aby posílily domácí poptávku a přitáhly prostředky do novějších sektorů s vysokou hodnotou.
Potřebné reformy v Číně nelze úspěšně uskutečnit ani během propadu, ani výrazným znehodnocením devizového kurzu, jež vyvolá ve světě deflaci kvůli marné snaze vrátit čas do éry růstu taženého exportem, přestože stagnující poptávka na Západě učinila takový růst neživotaschopným.
Proč by propagace dovozu mohla zvýšit obchodní přebytek Číny
NEW YORK – Země často obětují veřejné prostředky na podporu exportu svého zboží a služeb.
Vynakládat ale prostředky na podporu importu – tak jako Čína se svým premiérovým Mezinárodním veletrhem dovozu, který se právě otevřel v Šanghaji – je opravdu neobvyklé.
Výroční dovozní veletrh, který bude součástí celkové čínské strategie propagace importu, přilákal tisíce společností z celého světa příslibem velkých objednávek ze strany čínských firem, včetně státních podniků, jimž dala vláda za úkol zajistit, že událost bude úspěšná.
Jestliže se veletrhu podaří zvýšit dovoz, dalo by se očekávat, že sníží obchodní přebytek Číny.
Jenže tomu tak být nemusí.
Čína je země přesycená pracovní silou, a to nejen z hlediska absolutního počtu obyvatel, ale i ve vztahu ke kapitálu a dalším zdrojům.
Ač se tato poměrná bilance vyvíjí, průměrné mzdové náklady v Číně stále dosahují kolem 85 % světového průměru.
Pokud Čína uvolní dovozní bariéry, nárůst importu bude podstatným dílem sestávat z kapitálově náročného zboží, které v této kategorii vytlačí domácí produkci.
Bankovní půjčky, pracovní síly, území a další zdroje, jež dříve sloužily k výrobě takového zboží, bude nutné nově upotřebit, nejspíš v sektorech, kde má Čína skutečnou komparativní výhodu, mimo jiné v exportním zpracovatelském průmyslu.
V důsledku toho by celkový čínský vývoz zřejmě vzrostl společně s tamním dovozem.
Jinými slovy, politiky zaměřené na posílení dovozu nakonec patrně podpoří i vývoz.
Výzkum, který jsem uskutečnil s Ťien-tung Ťüem a Kchang Š’em, naznačuje něco ještě silnějšího: když země relativně bohatá na pracovní síly sníží bariéry dovozu, export dokonce poroste víc než import.
Zvýšení dovozu kapitálově náročného zboží vlastně rozšíří objem kapitálu v zemi, čímž sníží domácí návratnost kapitálu.
To vytváří pobídku pro firmy a domácnosti posílat víc kapitálu do zahraničí a cestou k dosažení tohoto cíle je hospodaření s vyšším obchodním přebytkem.
Možná se zdá, že to jde proti veškeré intuici.
Skutečně platí, že v kapitálově bohatší zemi typu Spojených států nárůst dovozu (převážně výrobků náročných na pracovní síly) zvýší návratnost kapitálu, což motivuje mezinárodní kapitál proudit do země.
V takovém případě se zvýšení dovozu pojí s větším obchodním schodkem.
Je-li člověk uvyklý přemýšlet o zkušenosti relativně bohatých zemí, možná si ani neuvědomí, že tentýž vzestup dovozu by mohl vést k opačným pohybům v obchodních bilancích mezi rozvojovými a vyspělými zeměmi.
Dobře to ilustruje dřívější zkušenost Číny.
Přistoupení ke Světové obchodní organizaci v roce 2001 od Číny vyžadovalo, aby svůj importní režim podstatně liberalizovala.
Země od konce 90. let do roku 2006 srazila svou průměrnou sazbu dovozního cla z 15 % na zhruba 5 % a snížila řadu necelních dovozních bariér, třeba omezení, které firmy se smějí legálně zapojit do mezinárodního obchodu.
Čínský import v důsledku toho vyletěl, neboť v amerických dolarech rostl o víc než 15 % ročně – v letech 2001 až 2007 rychleji než HDP.
Avšak tamní obchodní přebytek se během téhož období také výrazně rozšířil.
Přestože se vyšší přebytek obchodní bilance často klade za vinu podhodnocenému reálnému směnnému kurzu, náš výzkum naznačuje, že významným faktorem by mohl být také čínský program liberalizace dovozu.
Obdobně platí, že ačkoli se pokles obchodního přebytku Číny po roce 2007 obvykle považuje za důsledek globální finanční krize, náš výzkum naznačuje, že jistou roli mohlo sehrát také ukončení čínského programu vícefázové liberalizace dovozu.
Je důležité poznamenat, že bilaterální obchodní přebytek vůči konkrétnímu partnerovi dokáže Čína snížit i v případě, že její celkový přebytek stoupá.
A i když dovozní veletrh nezmenší, nýbrž zvětší celkový obchodní přebytek země, může mít jistě jiné přínosy.
Snížení nákladů na dovoz v prvé řadě zvýší kupní sílu čínských domácností a zlepší dostupnost produktů, které jim mohou zlepšit kvalitu života.
Také čínským firmám prospějí nižší náklady na díly a zařízení vyráběné v zahraničí a to zvýší jejich globální konkurenční schopnost – což je další vazba, jejímž působením mohou nižší dovozní bariéry v posledku posílit vývoz.
Konečně Mezinárodní veletrh dovozu doplní další opatření Číny k liberalizaci vlastního trhu, včetně nižších vstupních bariér pro zahraniční finanční společnosti.
Čína má obrovský a rostoucí trh, na nějž chtějí ostatní země přístup.
Ať už jsou důsledky jejích opatření k posílení dovozu na celkový přebytek obchodní bilance země jakékoli, svět má dobrý důvod iniciativy jako Mezinárodní veletrh dovozu vítat.
Činorodost Číny v oblasti změny klimatu
Peking – Změna klimatu je vážnou výzvou pro lidstvo a udržitelný rozvoj, která vyžaduje jak proaktivní reakce, tak koordinované úsilí mezinárodního společenství.
Čína opatřením k řešení změny klimatu připisuje velkou váhu.
V roce 2007 ustavila Národní vůdčí skupinu ke změně klimatu, jíž předsedá premiér Wen Ťia-pao.
V tomtéž roce Čína uveřejnila svůj Národní program ke změně klimatu , vůbec první mezi rozvojovými zeměmi.
V Národním programu ke změně klimatu si Čína stanovila cíl snížit do roku 2010 spotřebu energie na jednotku HDP o zhruba 20% oproti úrovni z roku 2005 a ve Střednědobém a dlouhodobém plánu rozvoje obnovitelné energie si Čína ještě dala za cíl zvýšit podíl obnovitelné energie ve skladbě primární energie na 10% do roku 2010 a na 15% do roku 2020.
Ke splnění těchto cílů Čína přijala řadu účinných politik a opatření a dosáhla pozoruhodného pokroku.
Zaprvé, Číně se v letech 2006, 2007 a 2008 podařilo snížit energetickou spotřebu na jednotku HDP o 1,79%, 4,04% a 4,59%, což zřetelně dává vyhlídky na splnění 20% mety do roku 2010.
Zadruhé, v letech 2006 až 2008 Čína uzavřela malé tepelné elektrárenské jednotky s celkovým instalovaným výkonem 34,21 GW, odbourala 60,59 milionů tun kapacit zastaralé výroby oceli, 43,47 milionů tun kapacit tavby železa a 140 milionů tun kapacit výroby cementu.
Všechny tyto kroky výrazně snížily znečišťování prostředí.
Zatřetí, v letech 2000 až 2008 Čína zvýšila instalovaný výkon svých větrných elektráren z 340 MW na 10 GW, vodních elektráren ze 79,35 GW na 163 GW a jaderných elektráren z 2,1 GW na 9,1 GW.
Dále vyvinula obrovské úsilí ke snížení emisí skleníkových plynů vznikajících v zemědělství a na venkově.
Ke konci roku 2007 víc než 26,5 milionu venkovských domácností používalo domácí bioplynové digestoře, čímž se předešlo emisím CO2 v rozsahu 44 milionů tun.
Začtvrté, Čína své uhlíkové jímky rozšířila propagací zalesňování.
Zalesněnost Číny se zvýšila z 12% na počátku 80. let minulého století na dnešních 18,21%.
Letos Čína dokončí sestavování programů ke změně klimatu v jednotlivých provinciích po celé zemi.
Ty budou prosazovat účinnou realizaci Národního programu ke změně klimatu .
V čínském balíčku hospodářské stimulace je dále vyhrazeno 210 miliard jüanů na úspory energií, odstraňování zdrojů znečištění a projekty na ochranu ekosystémů, 370 miliard jüanů na strukturální adaptaci ekonomiky a technologickou modernizaci a 400 miliard jüanů na nové energeticky efektivnější bydlení, které bude využívat ekologicky šetrné materiály.
Kromě toho se vynaloží 370 miliard jüanů na zlepšení životních úrovní na venkově pomocí ekologicky příznivých a udržitelných způsobů.
Čína vyvíjí obrovské úsilí v boji proti změně klimatu navzdory tomu, že je stále rozvojovou zemí s nízkými příjmy a s HDP na hlavu ve výši pouhých 3000 dolarů.
Ostatně podle měřítek Organizace spojených národů v Číně stále žije 150 milionů obyvatel v chudobě.
Čína nemá jinou možnost než se věnovat udržitelnému rozvoji, aby splnila základní potřeby svého lidu a vykořenila chudobu.
Svět si může být jistý tím, že Čína během tohoto procesu vyvine veškeré úsilí, aby se vypořádala se změnou klimatu.
Mezinárodní společenství si dělá velká naděje, že v Kodani dosáhne kladného výsledku.
Z čínského pohledu klíč k úspěchu v Kodani spočívá v uskutečnění úplné, efektivní a setrvalé realizace Rámcové úmluvy a jejího Kjótského protokolu (KP).
Účastníci KP z řad vyspělých zemí musí své emise skleníkových plynů do roku 2020 kolektivně snížit přinejmenším o 25-40% pod úroveň z roku 1990.
Vyspělé země, které se KP neúčastní, by měly učinit srovnatelné závazky s kvantifikovanými cíli snižování emisí.
Vyspělé země by také měly splnit své závazky plynoucí z Rámcové úmluvy a zajistit finanční podporu a technologický transfer, aby rozvojovým zemím umožnily změnu klimatu účinně řešit.
Navíc je třeba vytvořit vhodné mechanismy a institucionální opatření pro adaptaci, finanční podporu a přenos technologií.
Rozvojové země zavedou národně adekvátní zmírňovací opatření, a to v kontextu udržitelného rozvoje a s měřitelnou, doložitelnou a ověřitelnou podporou v oblasti financování, technologií a budování kapacit.
Světová finanční krize nepochybně problém změny klimatu ztížila.
Avšak jelikož změna klimatu je mnohem dalekosáhlejší a vážnější výzva, svět nesmí rezignovat na svou rozhodnost a odhodlání se s ní vypořádat.
Ostatně bude-li se k mezinárodní finanční krizi vhodně přistupovat, může se změnit v příležitost k oboustrannému vítězství ochrany klimatu a hospodářského rozvoje.
Čína bude nadále s hlubokým smyslem pro zodpovědnost za své občany a celou lidskou rasu uskutečňovat proaktivní politiky a opatření zaměřená na řešení změny klimatu a vyvíjet nepolevující snahy o ochranu pozemské soustavy.
Revoluce obnovitelné energie
SYDNEY – Ve Spojených státech a Evropě jsou výhody obnovitelné energie vnímány především jako ekologické.
Energie z větru a slunce může kompenzovat potřebu pálit fosilní paliva, čímž zmírní změnu klimatu.
V Číně a Indii je však obnovitelná energie vnímána pozoruhodně jinak.
Relativně rychlý přechod od fosilních paliv je v obou zemích poháněn ani ne tak starostmi o změně klimatu, jako spíše ekonomickým přínosem obnovitelných zdrojů energie.
A je pravdou, že zatímco pro rozvinuté ekonomiky typu Německa či Japonska (kdy obě země rychle od fosilních paliv upouštějí) mohou být ekonomické výhody obnovitelných zdrojů energie atraktivní, pro rostoucí industriální giganty jsou výhody ohromné.
Pro Indii a Čínu by ekonomické trajektorie založená na fosilních palivech mohla být předzvěstí katastrofy, vzhledem k tomu, jak snaha o zajištění jejich dostatku stupňuje geopolitické napětí.
Kromě větší energetické bezpečnosti by nízkouhlíkové hospodářství podpořilo domácí výrobu a zlepšilo kvalitu životního prostředí, například snížením městského smogu.
Fosilní paliva přinesla bez debat enormní výhodu pro západní svět, když se během minulých 200 let industrializoval.
Přechod k uhlíkové ekonomice osvobodil země z prastarých malthusovských omezení.
Skupině vybraných zemí, reprezentujících jen malý podíl celosvětové populace, umožnilo využití fosilních paliv éru explozivního růstu zavedením dramatických vylepšení v produktivitě, příjmu, bohatství a životním standardu.
Po většinu posledních 20 let si Čína a Indii nárokovaly prospěch z fosilních paliv za celý zbytek světa.
V poslední době však začaly svůj přístup umírňovat.
Vzhledem k tomu, že jejich využití fosilních paliv naráží na geopolitické a ekologické limity, byly donuceny významně investovat do alternativ – zejména do obnovitelných zdrojů energie.
Dostaly se tak do přední linie celoplanetární proměny, který by v několika málo dekádách mohla zcela eliminovat využívání fosilních paliv.
Ekonomické argumenty používané proti obnovitelným zdrojům energie – že mohou být drahé, dočasné, nebo nedostatečně koncentrované – jsou snadno vyvratitelné.
A zatímco oponentů obnovitelných zdrojů jsou spousty, jsou motivováni více zájmem o zachování status quo fosilních paliv a nukleární energie, než obavami, že větrné turbíny a solární farmy poskvrní krajinu.
V každém případě ti, co si přejí zastavit expanzi obnovitelných zdrojů, zvítězí jen stěží nad jednoduchou ekonomií.
Revoluce obnovitelných zdrojů energie není poháněna emisními povolenkami nebo dotacemi na čistou energii; je výsledkem snížení nákladů na výrobu, které brzy učiní výrobu energie z vody, větru a slunce nákladově efektivnější, než tu z hořícího uhlí.
Země mohou stavět svou cestu k energetické bezpečnosti na investicích do industriální kapacity nutné k produkci větrných turbín, solárních článků a dalších zdrojů obnovitelné energie.
Tím, že Čína a Indie přispěly svou ekonomickou vahou do industriální revoluce s obnovitelnými zdroji energie, spustily globální řetězovou reakci známou jako “oběžná kumulativní kauzalita.“
Na rozdíl od těžby či vrtných prací, výrobci těží z učební křivky, která dělá výrobu stále účinnější – a levnější.
Investice do obnovitelné energie snižují náklady na jejich produkci, což rozšiřuje trh pro jejich přijetí a činí další investice ještě atraktivnější.
Podle Lazard’s Power, Energy & Infrastructure Group snížily tyto mechanismy mezi lety 2009 a 2014 náklady ve fotovoltaické energii o 80% a dále snížily náklady na pozemní větrnou energii o 60%,.
Dopad rychlého rozšíření obnovitelné energie by mohl mít stejně hluboké následky jako ty, které rozpoutaly průmyslovou revoluci.
V osmnáctém století iniciovaly ekonomiky Evropy a Spojených států přechod k energetickému systému založenému na fosilních palivech, aniž by plně rozuměly tomu, co se děje.
Tentokrát ale vidíme způsob, jakým se věci mění, a můžeme se připravit na možné dopady.
Pro tuto chvíli vypadají vyhlídky slibně.
Snahy o snížení emisí oxidu uhličitého možná nejsou tím hlavním hnacím mechanismem v revoluci obnovitelné energie, ale je možné, že bez revoluce by snahy minimalizovat dopad klimatických změn nikdy neuspěly.
Pokud jsme schopni uniknout nejhorším nebezpečím oteplující se planety, možná za to musíme poděkovat Indii a Číně.
Kdo se bojí čínského vlivu?
HONGKONG – Západ od konce studené války investoval obrovské množství prostředků do snah přivodit v Číně politickou liberalizaci, mimo jiné skrze programy na podporu vlády práva, občanské společnosti, transparentnosti a vládní odpovědnosti.
Výsledky jsou neuspokojivé.
Čína, kde ani zdaleka nesílí demokracie, upadá v poslední době k tvrdému autoritářství.
Teď navíc investuje prostředky do snah přivodit ve světových demokraciích změny podle vlastního gusta.
Protlačování čínského vlivu na Západě je tématem mediálních zpráv a studií think tanků a vyvolalo obavy vysoce postavených politiků, od amerického viceprezidenta Mika Pence po bývalého australského premiéra Malcolma Turnbulla. „Vlivové působení“ Číny podle nich zahrnuje pěstování vztahů se západními politiky, zakládání Konfuciových institutů po celém světě k propagaci čínského jazyka a kultury, rozšiřování globálního dosahu sítí oficiální čínské propagandy a dary ve prospěch akademických institucí a výměnné programy s nimi.
Jak se mají západní liberální demokracie postavit k Číně, která se drží jedné ze stránek jejich vlastního scénáře, když zneužívá jejich otevřenosti, aby prosazovala své ideologické a geopolitické cíle?
V prvé řadě by západní lídři a instituce měly rozlišovat mezi státem financovanými činnostmi a legitimními, vzájemně prospěšnými kulturními, občanskými a vzdělávacími výměnami mezi soukromými občany a subjekty.
Ovšemže, působení důmyslné „Sjednocené fronty“ Komunistické strany Číny – zaměřující se na zneškodňování opozice vůči jejím přístupům a autoritě v Číně i mimo ni – často při dosahování svých cílů spoléhá na privátní občany.
Soukromí aktéři mají také neformální pobídky snažit se chováním vstřícným ke Straně zavděčit čínským vládcům.
I zdánlivě nezávislé či soukromé aktivity mohou tudíž hrozit politickými a reputačními riziky západním organizacím, které mohou být obviněny, že působí jako „vlivoví agenti“ ve prospěch Číny.
To však neznamená, že by západní subjekty měly naprosto odmítat každou příležitost ke spolupráci s čínskými subjekty a jednotlivci.
Takový přístup nejenže by způsobil, že západní organizace a jedinci promeškají cenné příležitosti, ale také by posílil schopnost KS Číny ovládat tok informací, manipulovat veřejné mínění a utvářet obecně rozšířený výklad událostí.
Takže ač Západ musí uplatňovat bdělost, měl by se vystříhat přehnaných reakcí.
K daru od čínského státního podniku ve prospěch, řekněme, západní akademické nebo kulturní instituce je třeba přistupovat s mimořádnou opatrností, ne-li jej rovnou odmítnout, protože by mohl ohrozit pověst příjemce nebo omezit jeho svobodu.
Dar od movitého čínského podnikatele je ale namístě přivítat, za předpokladu, že je transparentní a nezahrnuje žádné podmínky, které by zasahovaly do poslání obdarovaného.
Právě transparentnost je jedním z nejmocnějších mechanismů na ochranu demokratických procesů Západu před čínskými vlivovými operacemi.
Například požadavky na veřejné oznamování zdrojů a podmínek darů politikům, politickým stranám a občanským a akademickým institucím, jakož i vlastnických podílů v mediálních aktivech by čínské vládě značně zkomplikovaly uplatňování vlivu prostřednictvím zdánlivě soukromých aktérů.
Sdílený kodex jednání s Čínou by také pomohl zajistit, aby se v každé dohodě a při každé spolupráci ctily demokratické hodnoty.
Dodržení těchto hodnot také vyžaduje, aby se západní vlády pečlivě vyhýbaly jinému typu přehnané reakce: zaměření pozornosti na občany čínského původu ve svých vlastních společnostech.
Vzhledem k dlouhé historii toho, jak Čína využívá svou diasporu k vlastnímu hospodářskému a politickému prospěchu, budou někteří na Západě v pokušení hledět na všechny etnické Číňany s podezřením, vystavit je diskriminaci a eventuálně podrobit dohledu.
Dovolit, aby byli etničtí Číňané pronásledováni, zastrašováni či trestáni za uplatňování svých občanských a politických práv – třeba za poskytnutí politického daru nebo vyjádření názoru v otázkách, které jsou pro ně důležité, včetně témat souvisejících s Čínou –, by ale byla velká křivda.
Bylo by to rovněž strategicky sebezničující: právě měkká, ale pronikavá moc demokratických hodnot, k jejichž ochraně se Západ hlásí, představuje nejúčinnější obranu proti čínským vlivovým operacím.
Západní instituce těží z nepřekonané odolnosti, díky liberálně demokratickým hodnotám, z nichž vyrůstají.
Žádný autoritářský režim je nemůže snadno podrýt, ať vytvoří sebevíc kulturních výměn či jazykových institutů.
Na čínských snahách šířit v zahraničí svůj vliv ostatně není nejpozoruhodnější jejich úspěšnost, ale lehkost, s níž jsou odhalovány.
Vykreslovat je jako skutečnou hrozbu pro světové demokracie nejenže prozrazuje vlastní nejistotu Západu, ale také to Číně přiznává větší uznání, než si zaslouží.
Čínský model pro zahraniční pomoc
SINGAPUR – Nadace Billa a Melindy Gatesových zveřejnila v září situační zprávu, která mapuje pokrok v oblasti Cílů trvale udržitelného rozvoje (SDG) Organizace spojených národů.
Údaje, jejichž záměrem bylo vyzdvihnout úsilí o vymýcení extrémní chudoby a snížení počtu předčasných úmrtí, měly současně i chválit.
Zpráva však zároveň dospěla k závěru, že jednotlivé země mohou a musí udělat více pro řešení globálních rozvojových problémů, před nimiž naše planeta jako celek stojí.
Zpráva Gatesových nevypíchla žádnou konkrétní zemi, která by měla potenciál obnovit „závazek světa k rozvoji“.
Spíš je to tak, že zodpovědnost za splnění cílů SDG do roku 2030 nesou „lídři všude na světě“.
My se ovšem domníváme, že existuje jedna země, která může učinit více než ostatní, aby se zasadila o svět podle SDG: Čína.
Dva roky po začátku programu SDG stojí mezinárodní rozvoj na křižovatce.
Spojené státy, které dlouho tvořily předvoj zahraniční pomoci, ustupují ze scény a totéž (byť v menší míře) platí pro Evropu.
Naopak Čína se svými nově formulovanými globálními ambicemi má příležitost posílit koncepci a zajišťování humanitární pomoci.
Cíle trvale udržitelného rozvoje, které v roce 2015 schválilo Valné shromáždění OSN, nastiňují vizi globálního rozvoje, jež se zaměřuje na chudobu, vzdělávání, veřejné zdraví, nerovnost, trvalou udržitelnost a klimatickou akci v příštích 15 letech.
Jde o široce pojatou vizi rozvoje, kde jsou problémy, které se dříve považovaly za záležitosti konkrétních zemí, vnímány jako výzvy ke kolektivnímu řešení celým světem.
Rozvojové cíle tisíciletí, které skončily v roce 2015, byly koncipovány úžeji a zaměřovaly se především na problémy týkající se chudých zemí.
Gatesova studie ovšem naznačuje, že některé cíle SDG jsou už nyní v ohrožení.
Například zdravotnický cíl (SDG 3), který zahrnuje i úkol eliminovat preventabilní onemocnění novorozenců a dětí, se pravděpodobně nepodaří ve vymezeném časovém rámci splnit.
Při současném tempu dojde ke snížení úmrtnosti v jižní Asii a Africe až v polovině století.
Je zjevné, že u těch typů intervencí, které se osvědčily jako lokálně účinné, jsou celosvětově zapotřebí vyšší investice.
Etiopský program Nadstavbový zdravotník a malawský program Zdravotnický dohledový asistent prokazatelně snížily dětskou úmrtnost.
Z rozpočtu na pomoc by se měly vyčlenit peníze, které napomohou k rozšíření podobných programů do dalších regionů.
Místo toho se děje pravý opak.
Rostoucí izolacionismus spojený s celosvětovou vlnou populismu má vážné dopady na zahraniční pomoc.
Podle OECD klesla bilaterální pomoc nejméně rozvinutým státům světa v roce 2016 téměř o 4%.
To je pro tyto země alarmující úbytek vzhledem k faktu, že oficiální rozvojová pomoc (ODA) představuje více než dvě třetiny celkové pomoci, již tyto země dostávají.
V čele tohoto útlumu financování stojí USA, přestože jsou i nadále největším světovým dárcem u nutričních programů a iniciativ zaměřených na zdraví matky a dítěte.
Návrh rozpočtu prezidenta Donalda Trumpa z roku 2017 obsahuje ohromující škrt ve výši 45% v případě financování vodohospodářských a kanalizačních projektů americké Agentury pro mezinárodní rozvoj, škrt o 26% u financování globálního zdraví a úplnou eliminaci prostředků určených na plánování rodičovství.
Není sice zřejmé, zda Trumpovy rozpočtové požadavky, které by znamenaly několik miliard dolarů ztracené pomoci, podpoří Kongres, ale i drobné omezení amerických výdajů na pomoc by ublížilo mnoha nejchudším lidem světa.
USA nejsou v utlumování zahraniční pomoci jediné.
Návrh rozpočtu Evropské unie pro rok 2018 počítá s omezením výdajů na rozvoj o 90 milionů eur, přičemž Rakousko, Německo a Itáliepřeorientovaly své rozpočty určené na rozvojovou pomoc směrem k řešení migračních krizí, které pokládají za bezprostřední ohrožení své národní bezpečnosti.
Jsou to znepokojivé trendy, poněvadž dobročinnost soukromých osob nemůže nahradit pomoc utlumenou vládami.
Svět potřebuje nového tahouna mezinárodní pomoci a Čína by měla tuto roli přijmout.
V situaci, kdy závazky ODA od tradičních dárců slábnou, má Čína příležitost postavit se do čela lidského rozvoje, zmírňování chudoby a výdajů do veřejného zdraví.
Je pravda, že se čínský model pomoci od západního liší.
Evropa a USA se historicky zaměřují na financování zdravotnických a vzdělávacích iniciativ a současně podporují růst a participaci občanské společnosti.
Naopak Čína posílá pomoc na bilaterální bázi a své finance obvykle směřuje k infrastrukturálním projektům.
Také vedoucí čínští představitelé ovšem nedávno projevili zájem o pomoc při posilování občanské společnosti a zlepšování životů lidí.
Ačkoliv je čínská ODA stále jen zlomkem toho, co vynakládají země OECD, Čína už dala najevo zájem stát se lídrem rozvoje, zejména v sektoru zdravotnictví.
Na summitu OSN o trvale udržitelném rozvoji, který se konal v roce 2015 v New Yorku, se Čína zavázala věnovat dvě miliardy dolarů na pomoc s implementací agendy SDG a čínská vlajková loď, totiž „Iniciativa Pás a stezka“, obsahuje v navrhované strategii také spolupráci v oblasti zdravotnictví.
V roce 2014 vyčlenila Čína rovněž 47 milionů dolarů na pomoc v boji proti šíření viru ebola v západní Africe.
Bylo to sice podstatně méně než americký příspěvek 1,8 miliardy dolarů, avšak Čína patřila mezi země, které svůj závazek splnily nejrychleji.
Geopolitický a ekonomický vliv Číny roste, a proto musí růst i její role při podpoře mezinárodního míru a rozvoje.
Vzhledem k politickým a ideologickým odlišnostem mezi Čínou a Západem se bezpochyby vynoří také skeptické názory na čínské rozvojové záměry.
I skepse však může přinést pozitivní výsledky, zvláště když pobídne západní mocnosti k přehodnocení ústupu od zahraniční pomoci.
A i kdyby k tomu nedošlo, má Čína potřebné nástroje k tomu, aby se stala lídrem mezinárodního rozvoje.
A poté, co v letech 1990 až 2005 vytáhla přibližně 470 milionů svých občanů z extrémní chudoby, má také zkušenosti.
Především se jí však dnes naskýtá politická příležitost.
V době, kdy se USA a Evropa obracejí do sebe, bude zajištění úspěchu SDG stále více záviset na tom, zda podpoříme čínské vedení – a zda si na něj zvykneme.
Kořeny rivality mezi Čínou a Japonskem
BOSTON – Protijaponské protesty, jimiž nadále víří Čína, jsou jen další známkou vzestupu mocného čínského nacionalismu.
Národní cítění se po stovce let pomalého rozdmýchávání mezi čínskými intelektuály v posledních dvou desítkách let ekonomického boomu Číny zmocnilo vědomí tamního lidu a přetvořilo jej.
Toto masové národní povědomí vymrštilo čínský kolos do celosvětové konkurenční soutěže, aby získal mezinárodní postavení souměřitelné s obrovskými kapacitami země a s představou čínského lidu o oprávněném místě jejich země ve světě.
Překotně, viditelně a nevyhnutelně došlo k vzestupu Číny.
Naše éra se skutečně nejspíš zapíše do dějin jako období zrodu nového globálního řádu s Čínou za kormidlem.
Soupeřivé národní povědomí – představa, že vlastní důstojnost jedince je nedílně spjata s prestiží jeho „národa“ – proniklo do myšlení čínské duchovní smetánky v letech 1895 až 1905.
V roce 1895 podlehla Čína Japonsku, maličkému agresorovi, jemuž Číňané přezíravě říkali wa (trpaslík).
Čína už byla uvyklá na hašteření chamtivých západních mocností o její bohatství, ale zůstávala sebejistá v přesvědčení o bezvýznamnosti těchto velmocí.
Útok Japonska, zrnka prachu z jejího záhumenku, však touto sebedůvěrou otřásl a byl pociťován jako šokující a nepřijatelné pokoření.
Újmu způsobenou čínskému pocitu důstojnosti napravil triumf Japonska nad „velkou bílou mocností“, Ruskem, v roce 1905.
Z čínského pohledu bylo Rusko hrozivou evropskou velmocí, jíž se ostatní západní mocnosti obávaly.
Na jeho porážku se tudíž pohlíželo jako na úspěšnou asijskou výzvu Západu, v níž Čínu podle cítění tamních intelektuálů zastupovalo Japonsko.
Ohniskem čínského zájmu se proto stalo Japonsko.
Urození učenci, kteří později v prvních desetiletích dvacátého století reformovali a personálně obsadili čínskou armádu a státní správu, odjeli na studia do Japonska.
Revoluce roku 1911 se tudíž inspirovala příkladem japonské restaurace Meidži, a protože Japonsko počátku dvacátého století bylo výrazně nacionalistické, nová Čína, která z jeho obrazu vzešla, byla rovněž vystavěna na principech nacionalismu.
Japonsko se tak pro Čínu stalo oním významným „druhým“, napodobovaným vzorem i nenáviděným obrazem, vůči němuž se země vymezovala.
Čínský nacionalismus si z Japonska vypůjčil jeho pojem národa, včetně samotného slova, jímž jej vyjadřuje (kuo-min, z japonského kokumin).
Čínské národní hnutí, Kuomintang, se výslovně inspirovalo Japonskem a k činnosti jej podněcovala opakovaná japonská agrese.
Paradoxně, leč nikoli nečekaně, se protijaponským nacionalismem inspiroval i Mao Ce-tungův boj proti Kuomintangu.
Komunismus v Číně, jako prakticky všude jinde, byl vtělením nacionalismu.
Maův projev při založení lidové republiky zřetelně vyjádřil nacionalistickou agendu, která se za ním skrývala.
Označení národního státu za „komunistický“ zajistilo nové Čínské lidové republice podporu Sovětského svazu, již Mao považoval za spolehlivější než podporu Spojených států.
Ani ruští, ani čínští komunisté však nikdy neskrývali nacionalistickou podstatu svých podniků.
Horní vrstvy byrokracie a inteligence v Rusku a Číně byly nesměle nacionalistické a prostřednictvím komunistické vlády mazaně naplňovaly nejvyšší nacionalistický cíl: prestiž – moc, ať otevřenou či skrytou, vnutit vůli národa ostatním.
Národní uvědomění, zejména v Číně, se však omezovalo na úzkou elitu a mas se téměř nedotklo.
To se dramaticky změnilo, když čínská vláda znovu zavedla kapitalistické hospodářství.
Podobně jako v Německu 40. let 19. století, kdy vábení soukromého podnikání přivedlo celou střední třídu k nacionalismu, výslovné určení ekonomické moci za ústřední pilíř čínské velikosti probudilo v obyčejných Číňanech vnímavost k přitažlivosti nacionalismu.
Stamiliony teď samy sebe vidí jako podílníky na důstojnosti národa a touží k ní přispívat a bránit ji před urážkou.
Soupeření o prestiž, i když jde o hospodářskou soutěž, není ryze racionálním podnikem.
Nemělo by tedy překvapovat, že se znovu ozývají staré rány.
Někteří Číňané, zejména ti, kterým se ekonomicky nedaří, zahořkle rozmazávají někdejší japonské plenění.
Vzdor příklonu Číny ke kapitalismu a japonským investicím zůstává Japonsko pro Čínu tím zlořečeným „druhým“.
Ostatně jistý pekingský profesor mi před časem řekl: „Dva z deseti Číňanů nemají rádi USA, ale devět z deseti nenávidí Japonsko.“
Z pohledu Západu má toto nacionalistické soupeření jeden klad: ani Čína, ani Japonsko není zlovolný stát, a tak pokud jejich hádky nepovedou k nasazení nekonvenčních zbraní, můžeme k těmto třenicím přistupovat jako k vnitřnímu asijskému sváru.
Japonsko navíc pravděpodobně nechá vychladnout dnešní vášně nad spornými ostrovy ve Východočínském moři, navzdory protijaponským výbuchům v čínských městech.
Západ – a zejména USA – je ale ve hře na důstojnost po čínsku nováčkem.
Nechá-li se Západ unést a opováží se znevažovat 5000 let starou kulturu mudrců, mohl by se stát příštím předmětem čínské nacionalistické zášti.
Skutečná příčina vzestupu Číny
ŠANGHAJ – Svižný hospodářský vzestup Číny během posledních desetiletí udivuje svět.
Příčiny úspěchu země však bývají zhusta špatně chápány a mylně vykládány.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Vzestup Číny se všeobecně připisuje jejímu státnímu kapitalismu, díky němuž vláda, obdařená obřími aktivy, může uskutečňovat rozsáhlou průmyslovou politiku a zasahovat, kde je třeba zmírňovat rizika.
Čína tudíž za svůj úspěch vděčí v prvé řadě „kontrole“ vlády nad celou ekonomikou.
Toto vysvětlení je zásadně chybné.
Pravda, Číně přináší prospěch, že má vládu schopnou účinně zavádět komplexní politiky, které jdou vzájemně dohromady.
Jelikož čelní představitelé nejsou vystaveni krátkým volebním cyklům, jež charakterizují západní demokracie, centrální vedení Číny se může věnovat vizionářskému a ucelenému dlouhodobému plánování, jak dokládají pětileté plány země.
Moc čínského státu navíc posiluje jeho realizační schopnost, jíž zastiňuje většinu rozvojových a transformujících se ekonomik.
Silný stát – a sociální a politická stabilita, o niž se opírá – má podstatný význam pro schopnost Číny dosahovat svižných pokroků v oblastech jako školství, zdravotnictví, infrastruktura a výzkum a vývoj.
Je však výmluvné, že Čína své schopnosti dlouhodobě plánovat a plány rázně uskutečňovat nepoužívá k zabetonování státního kapitalismu, ale k prosazování ekonomické liberalizace a strukturálních reforem.
Právě tato dlouhodobá strategie – dosud neochvějná, vzdor některým škobrtnutím a krátkodobým odchylkám – leží v srdci desítky let trvajícího období svižného hospodářského růstu v zemi.
Je zajímavé, že prvky této strategie pocházejí přímo z vyspělých zemí.
Během posledních 40 let normalizace diplomatických vztahů se Spojenými státy získal v Číně kapitalismus amerického ražení solidní oporu, zejména v řadách intelektuálních a podnikatelských elit země.
Přestože tedy čínská vláda vždy kladla silný důraz na stabilitu, vynasnažila se také v mnoha oblastech uplatnit globální osvědčené postupy, včetně firemního řízení, finančnictví a makroekonomické správy.
Tento proces hospodářské liberalizace a strukturálních reforem je ovšem také unikátně čínský, neboť zdůrazňuje místní konkurenci a experimenty, které zase podporují institucionální inovace vycházející zdola.
Výsledkem je jistá forma faktického fiskálního federalismu – a výkonný motor ekonomické transformace.
Plody tohoto přístupu jsou nesporné.
V posledním desetiletí se objevila řada čínských soukromých obrů v oblasti finančnictví a technologií, kteří se na rozdíl od svých státních protějšků dokázali prosadit jako globální lídři v inovacích.
Nedávno vydaný žebříček Fortune Global 500 za rok 2019, který řadí firmy podle provozních výnosů, obsahuje 129 společností z Číny a oproti tomu 121 z USA.
Mezi čínské firmy ve Fortune 500 patří obří internetové obchody Alibaba a JD.com a Tencent, provozovatel oblíbené mobilní aplikace WeChat.
Technologický gigant Huawei si od loňska dokázal polepšit o 11 míst, vzdor kampani amerického prezidenta Donalda Trumpa proti této společnosti.
Výrobce mobilních telefonů Xiaomi, založený před devíti lety, se zase zapsal do historie jako nejmladší firma, která kdy do žebříčku pronikla.
Působivý vzestup těchto společností – a prosperita a konkurenční schopnost, jež pomáhají rozvíjet – neumožnily primárně průmyslové politiky zaváděné shora, nýbrž ekonomická liberalizace a novátorství zdola, které usnadnila.
V době, kdy USA obviňují Čínu, že s cílem získat nespravedlivou výhodu zneužívá nástrojů státního kapitalismu, jako třeba subvencí pro domácí firmy a vstupních bariér pro ty zahraniční, stojí za to zdůraznit, v jakém rozsahu země za svůj hospodářský úspěch těmto politikám nevděčí.
Tím ovšem nemá být řečeno, že by samotní čínští lídři neměli věnovat pozornost svým nezavršeným reformním programům.
Po třech dekádách dvouciferných temp růstu HDP bylo zpomalení nevyhnutelné.
Avšak přestože čínská centrální vláda určitý pokles ročního růstu akceptuje, musí být ostražitá a zůstat věrná řešení strukturálních faktorů, které tento trend prohlubují, jako například stoupající náklady na financování a klesající návratnost kapitálu.
Přitom musí čínská vláda dál povzbuzovat soukromé podnikání a inovace (k čemuž se už zavázala) a zároveň posilovat svůj systém soutěžního kvazifederalismu.
Konečně musí také urychlit reformu veřejné správy, jak bylo přislíbeno, aby zajistila, že dokáže držet krok s další liberalizací trhu.
Čína už na cestě reforem a otevírání se dospěla daleko.
Neměla by ale podceňovat výzvy, které má ještě před sebou, a už vůbec by neměla zapomínat, jak se jí podařilo dojít tak daleko.
Jak říká čínské přísloví: „Na stomílové cestě je 90. míle teprve v půli.“
Opomenutá čínská stezka
NEW YORK – Na tento měsíc připadá stoleté výročí jedné z nejvýznamnějších kulturních a politických událostí moderních čínských dějin: hnutí čtvrtého května.
Dne 4. května 1919 čínští studenti a intelektuálové zahájili v Pekingu masivní protest a požadovali konec „feudalismu“ a víc politické svobody.
Sto let poté událost oficiálně oslavuje komunistická diktatura, která nestrpí žádné protesty, natož vedené studenty.
4. květen inspiroval jinou vzpouru, na náměstí Tchien-an-men od dubna do června 1989, která se na veřejnosti nesmí ani zmínit.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Jenže 4. květen je natolik důležitý, že jej nelze ignorovat ani potlačit, a tak si čínský prezident Si Ťin-pching musel tuto příležitost připomenout, poněkud ostýchavě tím, že „čínskou mládež nové éry“ vyzval, aby byla „ve svých zápasech odvážná“ a dostála „duchu 4. května“.
Právě když to říkal, byli zatýkáni studentští disidenti na Pekingské univerzitě za vyjádření podvratných myšlenek, které by mohly narušit oficiální oslavy.
Co přesně bylo duchem 4. května?
Údajnou příčinou protestů bylo předání německých teritorií ve východní Číně Japoncům, jak stanovila Versailleská smlouva a přijala čínská vláda.
To bylo vnímáno jako rána čínskému vlastenectví a typický znak národní slabosti a korupce.
Hnutí ale šlo o mnohem víc.
Tak jako evropské osvícenství, které posloužilo nepřímo jako jedna z inspirací, představoval 4. květen mnoho věcí: volnou lásku, umělecké experimenty, feminismus, socialismus, reformu vzdělávání a tak dále.
Dvěma symboly 4. května, jimiž se lidé v roce 1989 oháněli na Náměstí nebeského klidu spíš jako Sochou svobody, byli „pan Věda“ a „pan Demokracie“.
Iniciátory 4. května byli především studenti a pedagogové Pekingské univerzity.
Rektor univerzity Cchai Jüan-pchej obhajoval intelektuální svobodu, kosmopolitismus a toleranci.
Děkan Čchen Tu-siou byl marxistický revolucionář, který později vedl Komunistickou stranu Číny, než jej odsunul stranou Mao Ce-tung.
Chu Ši, nejvýznačnější filozof univerzity, byl zastánce jazykové reformy, který měl odpor k ideologickému extremismu.
Vzorem mu byl John Dewey, americký filozof a reformátor vzdělávání.
Také studenti byli rozděleni mezi radikální aktivisty, kteří požadovali násilné čistky, a umírněnější frakce.
Část radikálů podpálila dům politika, který dojednával půjčky z Japonska, a brutálně zmlátila velvyslance.
Nakonec se Čína nevyvíjela liberálním směrem.
Ve 20. a 30. letech doutnala občanská válka mezi Čankajškovými nacionalisty a komunisty.
Po brutální japonské okupaci válka naplno propukla a roku 1949 zvítězili komunisté.
Si duchem 4. května míní extrémní levičáctví, zosobněné Čchen Tu-siouem, které přerostlo v komunistickou diktaturu.
Názor, že demokracie se nemůže vyvíjet bez vědy a věda umí dosahovat pokroku jen ve svobodě, pokřivila ortodoxie vědeckého socialismu.
Při oficiálních oslavách 4. května se potlačuje liberálnější, tolerantnější a otevřenější způsob uvažování, který mohl být ve skutečnosti zpočátku silnějším proudem revolty.
Největší literární osobností 4. května byl Lu Sün, brilantní esejista a autor povídek, jehož svobodomyslného ducha by Maův režim jistě drtil, kdyby nezemřel víc než deset let před revolucí.
Stejně jako samotný 4. květen si však i jeho Strana nárokuje jako hrdinného předka.
Rozkoly podobné těm, které rozdělily hnutí 4. května, byly patrné i v roce 1989, ač se tehdy studentští demonstranti vyhnuli násilí.
Někteří chtěli jen vyjednávat s vládou o společenských a politických reformách.
Jiní chtěli demokratickou revoluci a nemínili se zastavit, dokud jí nedosáhnou.
Situace se vyhrotila, když stranické špičky odmítly ustoupit požadavkům studentů a varovaly před vážnými důsledky, pokud studenti neukončí okupaci náměstí Tchien-an-men a dalších veřejných míst napříč Čínou.
Někteří účastníci protestu měli za to, že nejlépe bude se vrátit do kampusů a dál vést zápas v tichosti; podle jiných bylo lepší zemřít než se vzdát.
Zvítězili neústupní a 4. června následoval masakr.
Tragická politická historie soudobé Číny vede některé pozorovatele, uvnitř Číny i mimo ni, k přesvědčení, že Číňané nejsou na liberální demokracii připraveni, nebo dokonce že pro ně není vhodná.
Mnozí vzdělaní Číňané vám řeknou, že demokracie by neodvratně vedla k chaosu a násilí.
Právě proto miliony čínských občanů podporují diktaturu jedné strany, aniž by věřili jedinému slovu oficiální komunistické ideologie.
Všechno je lepší než rozvrat, který v posledních sto letech způsobil takový chaos.
Nemělo by se ale zapomínat na liberálnější proudy 4. května, jakož i roku 1989.
Spisy Lu Süna či apely na rozum Cchai Jüan-pcheje nebo v nedávnější době laureáta Nobelovy ceny Liou Siao-poa přetrvávají jako důkaz, že v Číně jsou jiné možnosti.
Existují způsoby jak prolomit kruh násilných povstání následovaných brutální represí.
Právě to je duchem 4. května, který je třeba si připomínat a přijmout.
Čína nesmí jen hrát roli zprostředkovatele
Beznaděj je v diplomacii nebezpečná.
Poslední jednání Severní Koreje však uvrhuje do beznaděje velkou část Asie.
Najít diplomatické řešení severokorejského jaderného problému je nyní schopna pouze Čína, která však dlouho odmítala napnout své diplomatické svaly.
Otázka, již si kladou všichni od Tokia po Soul a od Washingtonu po Moskvu, tedy zní: začne Čína jednat včas?
Čínský vliv na Severní Koreu je bezprecedentně silný.
Čína udržuje svého stále zoufalejšího souseda ,,na přístrojích" tím, že mu poskytuje většinu zahraniční nepotravinové pomoci a energetických zdrojů.
Aby si však KLDR nezačala myslet, že její snaha o získání jaderných zbraní je samozřejmou věcí, musí Čína dělat více než jen hrát roli zprostředkovatele mezi Severní Koreou a USA, jak tomu bylo doposud.
Místo toho musí Severní Koreu vyzvat, aby zastavila své aktivity vedoucí k vývoji jaderných zbraní a vrátila se k šestistranným jednáním se Spojenými státy, Japonskem, Čínou, Jižní Koreou a Ruskem, která před několika týdny ztroskotala.
Poslední vývoj nasvědčuje tomu, že severokorejská jaderná hrozba je den ode dne vážnější.
Před dvěma týdny Severní Korea oznámila, že se jí v červnu podařilo obohatit asi 8.000 vyhořelých jaderných palivových článků, takže nyní disponuje ,,jadernými zastrašovacími prostředky".
To naznačuje, že Kim Čong-ilův režim možná nyní skutečně vyrábí atomové bomby.
Nejenže dává Severní Korea najevo pramalý zájem o uspořádání dalšího kola šestistranných rozhovorů, po němž volá Bushova administrativa i další účastníci, ale nyní chce také z těchto rozhovorů vyloučit Japonsko.
Kim Japonce obviňuje, že do rezoluce o jaderné otázce zanášeli zbytečné překážky a komplikace, když poukazovali na citlivou otázku únosů japonských občanů Severní Koreou.
To však nelze označit za nic jiného než za odvádění pozornosti.
Je nepředstavitelné, že by multilaterální jednání mohlo vyústit v průlomové diplomatické řešení, dokud se Severní Korea aktivně angažuje v programu vývoje jaderných zbraní.
Nyní již musí být každému zřejmé, že je Pchjongjang odhodlán ponechat si svůj jaderný program, aby získal od USA hodnověrné záruky, že jeho bizarnímu a represivnímu režimu bude umožněno přežít.
Pokud Amerika nevyhoví severokorejské žádosti o uzavření paktu o neútočení a ukončení ,,nepřátelské" politiky, Kimův režim si pravděpodobně svůj jaderný program ponechá jako nejúčinnější odstrašující prostředek proti případnému preventivnímu útoku USA - který Bushova administrativa odmítá vyloučit.
Americké vojenské vítězství ve válce v Iráku pravděpodobně ještě posílilo odhodlání severokorejského režimu spolehnout se na jadernou kartu jako na základní prostředek zajištění vlastního přežití.
Tento fakt by však neměl nikoho překvapovat: pro severokorejský režim byla snaha stát se vojenskou mocností vždy ,,první prioritou" ve státním rozpočtu.
To je v přímém protikladu s politikou, kterou vedou Čína a Vietnam, dvě další komunistické mocnosti v Asii.
Vedení obou těchto států klade ve strategiích národního rozvoje vojenskou sílu až na poslední místo.
Pro USA by bylo obtížné změnit nejvyšší prioritu vlastní strategie národní bezpečnosti - totiž prevenci terorismu a boj proti šíření zbraní hromadného ničení -, zvláště když se další jaderná hrozba rýsuje v Íránu.
Pokud jde o snahu zabránit šíření jaderných zbraní na Korejském poloostrově, Spojeným státům se až dosud dařilo udržet v této otázce shodu s Čínou, Japonskem, Ruskem a Jižní Koreou.
Ve své vůbec první společné deklaraci vyzvali čínský premiér Wen Ťia-pao, japonský premiér Džuničiró Koizumi a jihokorejský prezident Ro Mu-hjon jako hosté summitu sdružení ASEAN, který se konal 8. října na Bali, k vytvoření bezjaderného Korejského poloostrova.
Všechny strany si uvědomují, že neúspěch této snahy by s největší pravděpodobností vyústil v jadernou řetězovou reakci za účasti Japonska, Jihokorejské republiky a možná i Tchaj-wanu, které by nastartovaly vlastní program vývoje jaderných zbraní.
Tento scénář je pro Čínu nejhorším snem.
Otázkou tedy zůstává, co může Peking učinit, aby zmrazil - a pokud možno i zvrátil - severokorejský jaderný program.
Samotná Čína se ocitá v choulostivé situaci, neboť ji na jedné straně motivuje touha zamezit neřízenému zhroucení Severní Koreje, na straně druhé pak prvořadá potřeba prohloubit hospodářské vztahy s USA, Japonskem a Jižní Koreou.
Právě proto se Čína v Radě bezpečnosti OSN postavila proti jakékoliv vojenské akci nebo sankcím vůči Severní Koreji, pro niž během korejské války v letech 1950-53 obětovala téměř milion vojáků.
Zastavení severokorejské snahy stát se další deklarovanou jadernou mocností je bytostně v čínském národním zájmu.
Úspěch Číny na tomto poli by nejen pozvedl její mezinárodní prestiž, ale zároveň by nesmírně přispěl k posílení regionální stability a prosperity v celé východní Asii.
Vynechme z rozvoje politiku
LONDÝN – Během tohoto měsíce uspořádá čínský prezident Si Ťin-pching summit pro řadu vedoucích představitelů 65 zemí zapojených do jeho iniciativy „Jeden pás, jedna cesta“ (OBOR) – průkopnického programu, v jehož rámci poputují investice o objemu mnoha miliard dolarů do infrastrukturálních projektů po celé Asii, Africe a Evropě.
Navzdory pádným ekonomickým argumentům hovořícím pro tento projekt jsou reakce smíšené.
Hlavním impulzem v pozadí iniciativy OBOR je fyzická propojenost: efektivní infrastruktura zvyšuje produktivitu, podporuje investice a snižuje obchodní náklady.
Existují-li dobře fungující kanály výměny zboží a dobře propojené informační sítě, pak se urychluje růst, zvyšují se ekonomické příležitosti a klesá nerovnost.
Dobré je, že takovou infrastrukturu lze vybudovat efektivním a hospodárným způsobem.
Klíčem k tomu je vzájemná spolupráce využívající komparativních výhod daných zemí, ať už jde o kapitál, technologické know-how, logistické či stavební kapacity, suroviny nebo i průmyslové zboží.
Takový přístup může nastartovat rozvoj v nízkopříjmových zemích a přispět k tomu, aby se rozvíjející se ekonomiky vyhnuly obávané pasti středního příjmu.
K tomu, aby fyzická propojenost fungovala, však nejsou zapotřebí jen mohutné objemy financí; nezbytná je rovněž koordinace politik a harmonizace regulací.
Závažná politická, suverénní a finanční rizika se mohou stát v krátkodobém měřítku brzdou infrastrukturálních investic.
Za prvé je zde riziko, že političtí lídři upřednostní krátkodobé zájmy před dlouhodobou vizí.
Například se mohou pokusit získat hlasy snížením mýtného nebo říčních tarifů, čímž způsobí, že jinak dobré infrastrukturální projekty začnou vytvářet čistou ztrátu.
Případně mohou postrádat motivaci k obstarávání prostředků na velké projekty, pokud se jejich úsilí neprojeví na volebním výsledku.
Situaci nenahrává ani fakt, že se řada zemí zároveň potýká s veřejným dluhem, který ztěžuje jejich schopnost půjčovat si u multilaterálních rozvojových institucí.
Vzhledem k omezenému fiskálnímu prostoru možná vlády budou pociťovat potřebu uvalit kvůli investicím do infrastruktury nové daně – což je politicky složité řešení.
Možná by také musely snížit objem investic do dalších klíčových oblastí, jako jsou školství, zdravotnictví či ochrana životního prostředí.
Soukromí investoři zase nemusí být ochotni či schopni držet během celého procesu zrodu a budování projektů nelikvidní aktiva.
Tento proces je i v optimálních případech dlouhý; v rozvojových zemích se slabými institucionálními kapacitami se často značně vleče, což vytváří obrovské dodatečné náklady.
Řada státních institucí se to snaží řešit zkvalitňováním řízení a zajišťováním vstřícného prostředí pro infrastrukturální investice, mimo jiné i podporou partnerství veřejného a soukromého sektoru.
Úspěchů je však velmi málo.
Čína to všechno vidí.
Uvědomuje si, jak naléhavě potřebují rozvojové země investice do silnic, železnic, elektráren, přenosových soustav, letišť a přístavů a s jakými problémy se potýkají při jejich zajišťování.
A také si dobře uvědomuje potenciální přínosy vzájemného propojení, zvláště bude-li rozšířeno mimo asijsko-tichomořský region.
Už od ohlášení iniciativy OBOR je Čína často obviňována z toho, že se snaží získat větší kontrolu nad rozvojovým světem, ba dokonce nahradit Spojené státy v roli dominantní globální supervelmoci.
Někteří lidé se odvolávají na historické zkušenosti a varují před „Thúkydidovou pastí“, kdy se nastupující mocnost nakonec pokusí postavit mocnosti zavedené.
Podobná varování však přehlížejí klíčové ponaučení z takových případů: totiž že vyzývatelé téměř vždy skončí špatně.
Čína si dobře uvědomuje, že v Thúkydidově pasti nakonec uvíznou dominantní mocnost i vyzývatel, a to i v případech, kdy by se mohlo zdát, že vyzývatel získal navrch.
To však politikům nebrání v tom, aby rozdmýchávali obavy z Číny a z iniciativy OBOR.
Ukázkovým příkladem je Srí Lanka.
Tato země čínské infrastrukturální investice až donedávna vítala – ba dokonce o ně usilovala.
Jakmile se však politici pokusili získat podporu voličů tím, že začali šířit pochybnosti o čínských záměrech, změnila se nálada vůči Číně z vděčnosti v rozhořčenost.
Zmínění politici pak přijali finanční podporu z USA a Indie, ovšem peníze nikdy nepřišly.
Dnes nemá srílanská vláda mnoho jiných možností než znovuoživit vztah s Čínou.
Naštěstí pro Srí Lanku – a další účastníky OBOR – nejsou záměry Číny ani trochu záludné.
Jejím skutečným cílem je stát v čele inkluzivního a kooperativního integračního procesu, z něhož budou mít prospěch všichni účastníci.
A Čína skutečně může být pro tento úkol vybavená nejlépe ze všech.
V USA mělo už dávno dojít k výraznému zkvalitnění infrastruktury, ovšem tento proces brzdí několik faktorů, mimo jiné i politika.
Naproti tomu Čína se slovyJeffreyho D.
Sachse „osvědčila jako vysoce efektivní při budování rozsáhlé a složité infrastruktury“, která „doplňuje průmyslový kapitál“ a „přitahuje zahraniční soukromý kapitál a technologie“.
U jakéhokoliv čínského počinu v zahraničí se samozřejmě mohou vynořit obvinění, že Čína jeho prostřednictvím prosazuje vlastní agendu.
A do jisté míry by taková nařčení byla i pravdivá, stejně jako jsou pravdivá, kdykoliv nějaká globální mocnost bez ohledu na motivaci zasahuje v zahraničí.
Cílem Marshallova plánu pod taktovkou USA nebyla jen podpora obnovy západní Evropy po druhé světové válce, ale i oživení trhů pro americký export a omezení moci Sovětského svazu.
Tím nechci říci, že Čína nemohla při prosazování iniciativy OBOR udělat nic lépe.
Rozhodně mohla účinněji vysvětlovat ekonomické argumenty hovořící pro fyzické propojení.
A čínské firmy mohly věnovat více pozornosti pochopení a ctění místních zvyklostí a kultur, díky čemuž by se vyhnuly zbytečnému napětí ve vztahu k místnímu obyvatelstvu, a také mohly lépe zajišťovat ekologickou udržitelnost.
Tyto nedostatky však lze napravit – a také už je řeší jak Siova administrativa, tak i samotné čínské firmy investující v zahraničí.
Větším úkolem bude vytvoření konkrétní instituce, která bude řadu iniciativ spadajících do OBOR koordinovat.
V této oblasti bude úspěch možný pouze v případě, že se jednotlivé země nenechají ve svém úsudku ovlivnit politikou.
Odmítnout ekonomicky smysluplnou globální iniciativu jen proto, že v jejím čele stojí Čína, by bylo neospravedlnitelné.
Čínský nový světový mediální řád
PAŘÍŽ – Od masakru na náměstí Tchien-an-men před 30 lety zaznamenala Čína mimořádný hospodářský rozvoj.
Navzdory očekáváním mnoha západních představitelů a analytiků však země postupně nezavedla svobodu tisku a nezačala respektovat občanská práva.
Právě naopak: jak vyplývá z nedávnézprávy Reportérů bez hranic (RSF), dnešní Čína aktivně pracuje na vybudování represivního „nového světového mediálního řádu“ – a tato iniciativa představuje zřejmé a přítomné nebezpečí pro světové demokracie.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Svobodu tisku, jeden z hlavních požadavků demonstrantů z Tchien-an-men, oficiálně zaručuje článek 35 čínské ústavy.
Komunistická strana Číny a její státní aparát však toto ustanovení stále běžně přehlížejí.
Ve skutečnosti se Čína řadí mezi země, které vězní nejvíce novinářů na světě, a v žebříčku 2019 World Press Freedom Index, kde RSF vyhodnocuje svobodu tisku, zaujímá 177. místo ze 180 států.
Takzvaný „velký čínský firewall“, ultrasofistikovaný systém filtrování internetového obsahu, omezuje přístup většině z 830 milionů uživatelů internetu v Číně, přičemž KS Číny se nerozpakuje tlačit na vydavatele a platformy sociálních sítí, aby cenzurovali sami sebe.
Čína dnes otevřeně odmítá Všeobecnou deklarací lidských práv a odvolává se přitom na „sociální harmonii“ a „relativitu hodnot“.
Místo sebezpytování, které někteří čínští představitelé po masakru na Tchien-an-men cítili, nastoupilo sebevědomí.
Režim dnes svůj autoritářský model hrdě prosazuje po celém světě.
Nový světový mediální řád, který se Čína snaží vybudovat, není tolik známý jako iniciativa Pás a cesta, ale je neméně ambiciózní.
Ve své kampani mediálního útisku využívá Čína rozkolů uvnitř světových demokracií.
Nachází trhliny v odhodlání společností lpět na demokratických hodnotách, jako jsou tolerance a otevřenost, a pokouší se tyto trhliny rozšířit pomocí propagandy hlásající její vlastní politické poučky.
Vedoucí představitelé země vědí, že když se podaří umlčet novináře, alternativy vůči autoritářskému řádu postupně vyšumí.
Konstruktivní politickou debatu koneckonců nelze podněcovat v situaci, kdy je zpochybňování oficiálního stanoviska přečinem, za který hrozí postih.
KS Číny už začala své represivní metody exportovat prostřednictvím velkých mezinárodních konferencí, jako jsou Světový mediální summit nebo Světová konference o internetu.
V jihovýchodní Asii jsou legislativní reformy zaměřené na omezení svobody tisku střižené podle čínských zákonů a mnozí novináři jsou vyzýváni, aby se učili „žurnalistiku s čínskými rysy“.
Dokonce i v místech, kde svoboda tisku zůstává chráněná zákonem, zasahuje Čína do schopnosti občanů činit informovaná rozhodnutí o veřejné politice.
Čínská velvyslanectví od Švédska po Austrálii vyvíjejí na západní zpravodajské kanály tlak, aby cenzurovaly vlastní reportáže.
Současně s tím nakupují úřady sponzorovaný obsah v předních západních publikacích a dál investují do svého globálního propagandistického aparátu.
Světové demokracie se musí oprostit od krátkozrakého soupeření o přízeň Číny, spojit síly a začít její alternativní autoritářské vizi vzdorovat.
To znamená přijít s ambiciózní, houževnatou a koordinovanou reakcí, která bude hájit ducha Všeobecné deklarace lidských práv.
Musíme bez váhání bojovat proti těm, kdo útočí na svobodu tisku.
Musíme pozvednout hlas a odsoudit zlořád útočící na naše hodnoty.
A musíme to udělat hned.
Přední obhájci svobody tisku z celého světa se 10. a 11. července sejdou na Globální konferenci za svobodu médií v Londýně.
Musí této příležitosti využít k tomu, aby se nejen znovu přihlásili k základním principům, ale také aby se sjednotili, postavili hráz mediálnímu vlivu Číny a skoncovali s beztrestným porušováním svobody tisku.
Takový jednotný odpor by byl poctou těm, kdo v boji za obranu svobody informací v Číně přinesli oběť nejvyšší, například nositeli Nobelovy ceny míru Liou Siao-po, jehož čínská vláda nechala zemřít ve vazbě.
Zároveň by to byla pocta pro více než 100 novinářů zadržovaných dnes v život ohrožujících podmínkách, mimo jiné pro držitele ceny RSF Chuanga Čchi a fotografa Lu Kuanga, jenž získal četná ocenění za zpracování společenských a ekologických témat v Číně.
Tento měsíc si připomeneme třicet let od chvíle, kdy byly v Pekingu a v celé Číně zmasakrovány tisíce pokojných demonstrantů, kteří se odvážně postavili autoritářskému režimu.
Světové demokracie mají vůči těmto jedincům závazek projevit dnes podobnou odvahu a bránit po celém světě svobodu tisku – a demokracii samotnou.
Pochybná ekonomická síla Číny
TOKIO – Světová banka nedávno oznámila, že čínská ekonomika letos předběhne ekonomiku Spojených států, měřeno podle parity kupní síly (PPP).
To ovšem ani zdaleka není výstižný popis globálního ekonomického postavení Číny.
PPP se sice může uplatnit při porovnávání bohatství jednotlivých států, ale značně ji ovlivňuje počet obyvatel.
Indie, která má podle tržního směnného kurzu amerického dolaru a indické rupie desátou největší ekonomiku, je při měření podle PPP třetí největší.
Silové zdroje, jako jsou náklady na dovoz ropy nebo motorů do moderních stíhaček, se navíc lépe posuzují podle směnných kurzů měn, které se musí použít k jejich zaplacení.
Celková velikost je jistě významným aspektem ekonomické síly.
Čína má atraktivní trh a je největším obchodním partnerem mnoha zemí – to jsou důležité zdroje mocenských pák, které se vedoucí čínští představitelé nebojí používat.
I kdyby však celkový HDP Číny překonal americký HDP (podle jakéhokoliv měření), budou mít obě ekonomiky i nadále velmi odlišnou strukturu a míru vyspělosti.
A čínský příjem na obyvatele – který je přesnějším měřítkem ekonomické vyspělosti – dosahuje pouze 20% americké hodnoty, přičemž potrvá nejméně desítky let, než Čína v tomto ohledu dostihne USA (pokud k tomu vůbec někdy dojde).
Jak navíc uznávají i čínští představitelé a experti, ačkoliv Čína předstihla v roce 2009 Německo v roli největšího světového exportéra podle objemu vývozu, kvůli chabému obchodu v oblasti služeb a produkci s malou přidanou hodnotou se zatím nevyvinula ve skutečně „silnou“ obchodní zemi.
Číně navíc chybějí silné mezinárodní značky, jimiž se chlubí tahouni světového obchodu, jako jsou USA a Německo; 17 z 25 největších globálních značek je amerických.
Pokulhávající ekonomická vyspělost Číny se projevuje také na jejích finančních trzích, které jsou osmkrát menší než americké, přičemž cizinci mají povoleno držet jen titěrnou část čínského dluhu.
Čína se sice snaží zvýšit svůj finanční vliv podporou mezinárodního používání své měny, avšak obchod denominovaný v jüanech stále představuje pouhých 9% celkového globálního obchodu, oproti 81% v případě dolaru.
Dokonce ani masivní čínské rezervy v zahraničních měnách – které jsou s objemem téměř 4 bilionů dolarů největší na světě – nebudou stačit k zesílení finančních pák země, pokud úřady nevytvoří hluboký a otevřený trh dluhopisů s liberalizovanými úrokovými sazbami a snadno konvertibilní měnou.
Tyto rezervy nepropůjčují Číně ani příliš velkou vyjednávací sílu vůči USA, poněvadž vztahy vzájemné závislosti se opírají o asymetrie.
Čína drží dolary, které dostává za vývoz do Ameriky, zatímco USA ponechávají svůj trh otevřený čínským výrobkům, čímž pomáhají v Číně generovat růst, zaměstnanost a stabilitu.
Ano, Čína by mohla srazit americkou ekonomiku na kolena, kdyby se zbavila svých dolarů, avšak nevyhnutelně by tím zasadila tvrdou ránu i sama sobě.
Rozdíly mezi Čínou a USA v oblasti hospodářské vyspělosti se týkají i technologií.
Navzdory některým významným úspěchům se čínský technologický pokrok opírá spíše o kopírování zahraničních vynálezů než o domácí inovace.
Ačkoliv Čína vydává více patentů než kdykoliv dříve, málokterý z nich představuje přelomový vynález.
Číňané si často stěžují, že žádný z jimi vytvořených „jobs“ (pracovních míst) není Steve Jobs.
V nadcházejících desetiletích se čínský růst HDP zpomalí, což se stává všem ekonomikám, jakmile dosáhnou určité úrovně rozvoje – obvykle jde o tu úroveň příjmů na obyvatele měřenou podle PPP, jíž se Čína momentálně blíží.
Koneckonců se Čína nemůže spoléhat na to, že její růst budou donekonečna podporovat importované technologie a levná pracovní síla.
Ekonomové Harvardovy univerzity Lant Pritchett a Lawrence Summers dospěli k závěru, že regrese k průměru srazí čínský růst v příštích dvou desetiletích na 3,9%.
Tento přímočarý statistický odhad však nebere v úvahu vážné problémy, které Čína bude muset v nadcházejících letech řešit, jako je rostoucí nerovnost mezi venkovskými a městskými oblastmi a mezi pobřežními a vnitrozemskými regiony.
Mezi další překážky patří přebujelý a neefektivní státní sektor, zhoršování životního prostředí, masivní vnitřní migrace, nedostatečná sociální záchranná síť, korupce a slabá vláda zákona.
Čína se navíc bude potýkat se stále nepříznivějšími demografickými podmínkami.
Po více než třicetiletém prosazování politiky jednoho dítěte dosáhne počet práceschopných obyvatel v Číně v roce 2016 maxima, přičemž do roku 2030 bude starších nevýdělečných osob v zemi více než dětí.
To vyvolává obavy, že populace dříve zestárne, než zbohatne.
Čínský autoritářský politický systém prokázal působivou schopnost plnit konkrétní cíle, od výstavby vysokorychlostních železnic po zakládání zcela nových velkoměst.
Čínská vláda však zatím není připravena účinně reagovat na stále hlasitější požadavky na politickou participaci – ne-li přímo na demokracii –, které jdou obvykle ruku v ruce s rostoucím HDP na obyvatele.
Nastane tedy politická změna, jakmile se nominální HDP na obyvatele, který dnes činí zhruba 7000 dolarů, přiblíží k 10 000 dolarům, jak k tomu došlo v sousední Jižní Koreji a na Tchaj-wanu?
Teprve uvidíme, zda Čína dokáže najít recept na zvládnutí stále početnější městské střední třídy, nerovností mezi regiony a na mnoha místech také nepokojných etnických menšin.
Její zaostávající hospodářská vyspělost může situaci ještě více zkomplikovat.
V každém případě to znamená, že agregátní HDP, ať už je měřený jakkoliv, nepředstavuje vhodný nástroj ke stanovení, kdy – a zda vůbec – překoná Čína v oblasti ekonomické síly Spojené státy.
Čínská revoluce v obnovitelné energii
PEKING – Na počátku roku 2017 oznámila Čína, že do roku 2020 investuje 360 miliard dolarů do obnovitelných zdrojů energie, a také plány na výstavbu 85 uhelných elektráren.
V březnu oznámily čínské autority, že země již přesahovala oficiální cíle pro energetickou efektivitu, uhlíkatou intensitu a podíl na zdrojích čisté energie.
A právě minulý měsíc přišel čínský regulační úřad pro energetiku – Národní energetická správa – s novými opatřeními ke snížení závislosti země na uhlí.
Jsou to pouze poslední indikátory, že Čína je uprostřed energetické transformace, která je poháněna technologickou změnou a klesající cenou obnovitelných zdrojů.
Čína však neinvestuje pouze do obnovitelných zdrojů a postupně nevyřazuje uhlí.
Odpovídá také za rostoucí podíl globální energetické poptávky, čímž je míněno, že pokračující změna její ekonomiky směrem k růstu zaměřenému na služby a spotřebu bude přetvářet energetický sektor celosvětově.
Současně snižují globální spotřebu zdrojů různí další aktéři, včetně vyšší energetické efektivity v rezidenčních, industriálních a komerčních budovách, a nižší poptávce po energii v dopravě a to díky proliferaci autonomních vozidel a sdílení jízd.
Podle Beyond the Supercycle: How Technology Is Reshaping Resources, nové zprávy od McKinsey Global Institute (MGI), zpomalují tyto trendy růst primární energetické poptávky.
Pokud bude rychlé osvojování nových technologií pokračovat, mohla by tato poptávka kulminovat v roce 2025.
A s méně intenzivním využíváním energie a zvýšenou efektivitou by energetická produktivita v globální ekonomice mohla během příštích dvou dekád stoupnout o 40-70%.
Zatímco se globální růst v energetické poptávce zpomaluje, čínský podíl v této poptávce roste.
Do roku 2035 bude možná Čína tvořit 28% primární energetické poptávky světa, což je nárůst z dnešních 23%, zatímco USA by ve stejné době mohly mít podíl 12%, oproti dnešním 16%.
Čína již v otázce snižování intenzity využívání zdrojů učinila výrazný pokrok: mezi lety 1980 a 2010 narostla její ekonomika osmnáctkrát, ale spotřeba energií pouze pětkrát.
Podle dat Světové banky to odráží 70% pokles energetické intenzitě na jednotku HDP.
Ve svém třináctém pětiletém plánu cílí čínská vláda na redukci energetické intenzity o 15% mezi lety 2016 a 2020.
A je na dobré cestě tohoto cíle dosáhnout.
Na Národním shromáždění dříve tento rok uvedl čínský premiér Li Keqiang, že jen za minulý rok poklesla energetická intenzita Číny o 5%.
Obnovitelné zdroje jsou jedním z důvodů pro klesající intenzitu zdrojů v Číně.
Čína doufá, že se v obnovitelných zdrojích stane novým lídrem, proto již teď do domácích obnovitelných zdrojů investuje 100 miliard dolarů ročně.
To je dvakrát tolik než USA a více, než je součet takových investic pro USA a EU.
Čína dále investuje 32 miliard dolarů – více než jakákoliv jiná země – do obnovitelných zdrojů v zahraničí, kdy vrcholné čínské firmy čím dál častěji vedou v globálních hodnotových žebříčcích obnovitelné energie.
Čínská státní síť má plány na vývoj energetické sítě, která čerpá z větrných turbín a solárních panelů z celého světa.
Čínští výrobci solárních panelů mají odhadem 20% výhodu nad jejich americkými partnery, za což vděčí úsporám z rozsahu a pokročilejšímu vývoji dodavatelského řetězce.
A čínští výrobci větrných turbín, s tím jak překonávají technologické mezery, nyní drží více než 90% čínského domácího trhu, což je nárůst z pouhých 25% v roce 2002.
Tyto trendy naznačují, že Čína bude hlavním zdrojem poptávky po energii i špičkové technologie, což znamená, že bude mít unikátní příležitost ke globálnímu vedení.
Její zkušenost ve snižování energetické náročnosti může sloužit jako návod pro rozvojové země.
A její investice do obnovitelných zdrojů doma i ve světě mohou vést k dalším technologickým průlomům, které snižují náklady pro spotřebitele všude.
Čína bude však čelit problémům i při přechodu od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie v rámci měnícího se globálního energetického sektoru.
Její ekonomie je výrazně závislá na uhlí, což znamená značné náklady při přechodu na další zdroje, jako je zemní plyn či obnovitelné zdroje.
Kromě toho konstrukce solárních panelů a větrných farem v Číně překonala vylepšení v energetické síti, což vede k velkému objemu odpadu.
A čínští producenti, stejně jako většina ostatních, cítí rostoucí tlak na snižování nákladů a zvyšování efektivity, čímž vyrovnají celosvětově menší růst poptávky.
Navzdory těmto překážkám by technologické inovace měly čínským producentům pomoci zvýšit produktivitu a zajistit úsporu konzumentům.
Podle MGI by do roku 2035 mohly změny v nabídce a poptávce u hlavních komodit vyústit v celkové uspoření nákladů ve výši 900 miliard až 1,6 bilionu dolarů celosvětově.
Rozsah těchto úspor bude záviset nejen na tom, jak rychle se podaří zavést novou technologii, ale také na tom, jak se novému prostředí přizpůsobí politici a firmy.
Bude to však především záviset na Číně.
Proč nezavládne žen-min-pi
TOKIO – V dystopickém sci-fi filmu Blade Runner 2049 město Los Angeles za 32 let od současnosti vypadá hodně jako dnešní čínské megapole: šedivé, znečištěné a opanované výškovými budovami s blikajícími neonovými reklamami.
Divák se nikdy mnoho nedozví o vnějším světě, natož o tom, v jaké měně se s inzerovaným zbožím obchoduje.
Je stále dominantní americký dolar, převzala žezlo čínská žen-min-pi, nebo si globální převahu vydobyla některá jiná měna?
Prezident USA Donald Trump se zdá odhodlaný zajistit, aby se Amerika ze své světové vůdčí role alespoň částečně stáhla.
Měna ale může zůstat celosvětově dominantní i poté, co její vydávající země ztratí hospodářskou, finanční a geopolitickou hegemonii, jako v případě britské libry v meziválečném období.
Také dnes by svět měl očekávat, že americký dolar zůstane ještě dlouhou dobu hlavní rezervní měnou, užívanou k fakturaci a úhradám mezinárodních obchodů.
Z hlediska mezinárodní finanční diplomacie však postavení dolaru nemusí být tak pevné.
Otázkou je, zda konec „dolarové diplomacie“, jejž předpovídá ekonom Barry Eichengreen, bude nutně znamenat vznik diplomacie žen-min-pi.
Tvůrci čínských politik si už od 90. let dělají naděje na rozvoj úlohy žen-min-pi v mezinárodním finančnictví s cílem upevnit geopolitické postavení Číny.
V posledních letech čínské vedení vyvíjí soustředěné úsilí tuto ambici naplnit, zejména internacionalizací čínské měny.
Finance denominované v žen-min-pi však nejsou ani zdaleka připravené s dolarovými financemi soupeřit, natož je konkurenčně ohrozit.
Ve skutečnosti jüan v mezinárodním finančnictví stále zaostává za dalšími rezervními měnami (americkým dolarem, eurem, japonským jenem a britskou librou) o tolik, že se mezinárodní měnová soustava v čele s žen-min-pi zdá do poloviny století zhruba stejně pravděpodobná jako dystopie ve stylu Blade Runner 2049.
Jedním z důvodů pokračující slabosti žen-min-pi v mezinárodním finančnictví je, že i přes značný pokrok od roku 2010 zůstává nedopečenou mezinárodní měnou.
Mimo určené zahraniční trhy je žen-min-pi nelikvidní a nesměnitelná.
Její váha v portfoliích mezinárodních investorů je tudíž nepatrná.
I samotná Čína používá žen-min-pi jen asi ve čtvrtině svého mezinárodního obchodu a její mezinárodní finance zůstávají denominované v dolarech.
Nejcennější čínské akciové společnosti – Alibaba, Baidu a Tencent – jsou kotované v Hongkongu, kde jsou oceněné buď v amerických, nebo hongkongských dolarech.
Konečně v dolarech je většina svižně se rozrůstajících čínských půjček a zahraničních investic.
Nejzávažnějším důvodem, proč nelze očekávat, že se v dohledné době vyvine mezinárodní finanční systém, jemuž by vévodila žen-min-pi, však tkví v tom, že čínští lídři nikdy neprojevili vytrvalé odhodlání rozvíjet jüan jako skutečnou alternativu k dolaru.
Místo toho se drží kooperativního přístupu k reformě mezinárodní měnové soustavy, která by, argumentují, neměla záviset na žádné jednotlivé měně.
Podle Číňanů má být budoucnost mezinárodního měnového systému taková, aby bylo na výběr z více národních měn – co se týče fakturace, úhrad a alokace aktiv – a systém tak byl méně exponovaný vůči národní politice.
Navíc jelikož by likviditu tvořilo víc centrálních bank a mezinárodní finanční centra by nabízela sloučené fondy těchto zdrojů, znamenal by takový systém nižší riziko hotovostních tísní.
Čína už experimentuje s rozvojem zahraničních trhů s žen-min-pi v klíčových finančních centrech, aby tak překonala omezenou likviditu své měny.
Aby svět vytvořil systém opřený o více měn, musel by však provést dalekosáhlé reformy mezinárodních institucí.
Právě na to poukázal guvernér Čínské lidové banky Čou Siao-čchuan, když ve svém projevu v roce 2009 zpochybnil názor, že zaručit fungování mezinárodní měnové soustavy mohou prostřednictvím dolaru jedině USA.
Jak Čou upozornil, oporou měnové dominance amerického dolaru jsou brettonwoodské instituce, vytvořené po druhé světové válce.
Reforma mezinárodního měnového systému tedy znamená reformu řízení multilaterálních finančních institucí – což je argumentace, kterou Čína loni zdůraznila během svého předsednictví G20.
Jak budou ze světové scény ustupovat USA a bude krystalizovat multipolární globální řád, mezinárodní měnová soustava se dost možná transformuje – leč pravděpodobně ne v soustavu v čele s žen-min-pi.
Ani Čína neočekává – ať už kvůli slabosti, která je vlastní jejímu mezinárodnímu finančnictví, anebo protože chápe, že skutečně mezinárodní měnu musí víc pohánět trhy, než by bylo možné u vládou řízené žen-min-pi –, že v brzké době nadejte věk diplomacie žen-min-pi.
Rizika čínského nezdaru – a úspěchu
DILLÍ – Do Washingtonu se u příležitosti každoročního jarního zasedání Mezinárodního měnového fondu sjíždějí světoví finanční lídři a jejich naděje – a obavy – se upírají k Číně.
Koneckonců je Čína zemí, která by mohla popohnat kodrcavé zotavení globální ekonomiky; její vlastní hospodářský růst však stojí na základech, které stále více vykazují známky velkého zatížení.
Dilema tkví v tom, že čínský nezdar i úspěch přinášejí světové ekonomice určitá rizika.
Scénář neúspěchu by byl v poválečných dějinách ojedinělý.
A vzhledem k velikosti čínské ekonomiky by jeho důsledky pocítil celý svět.
Na rozdíl od roku 2008, kdy americký dolar posiloval, což umožnilo rychlé oživení na rozvíjejících se trzích, by však jüan v případě výrazného poklesu čínské ekonomiky pravděpodobně oslabil a deflace by se rozšířila na hony daleko.
Rovněž další měny by mohly oslabit, některé v důsledku záměrné politiky.
Neúspěšný čínský scénář by se proto mohl podobat událostem z 30. let minulého století, jejichž průvodním jevem byly konkurenční devalvace a prudký pokles reálné ekonomické činnosti.
Co když však Čína se svým současným přechodem na ekonomický model založený na spotřebě uspěje?
Když čínský přebytek běžného účtu dosáhl v roce 2007 hodnoty 10% HDP, byly úspory vyšší než 50% HDP a investice převyšovaly 40% HDP.
Tato čísla se jevila jako příliš vysoká na to, aby byla dynamicky efektivní nebo aby zvyšovala bohatství.
Vzhledem k tomu došlo k rychlému konsensu: úspory a investice by se měly snížit a dostat do lepší rovnováhy.
Ke zkrocení investic mělo dojít zavedením větší finanční disciplíny v nevyzpytatelných státních podnicích a současně se měla posílit sociální záchranná síť, aby domácnosti nemusely tolik spořit ve snaze pokrýt náklady spojené s výchovou dětí a stárnutím.
Uplynulo deset let, a co vidíme?
Vláda vybudovala záchranné sítě a přebytek běžného účtu se snížil přesně tak, jak se doufalo.
Loni činil přebytek necelých 3% HDP, což byl zlomek úrovně z roku 2007.
To však lze jen sotva pokládat za potvrzení platnosti zmíněné teorie.
Na celkovém snížení přebytku běžného účtu se zhruba z poloviny podílel fakt, že se investice vyjádřené jako podíl HDP ve skutečnosti zvýšily.
Došlo sice k určitému poklesu státních úspor, a to přibližně o 3,5 procentního bodu HDP oproti roku 2007 (alespoň podle odhadů MMF, neboť oficiální data končí rokem 2013).
Toto snížení je však docela skromné v porovnání s růstem o 15 procentních bodů, který proběhl v letech 2000-2007.
Ještě více bije do očí skutečnost, že i za tímto skromným snížením úspor stojí podle všeho podnikový sektor; úspory domácností jsou v poměru k HDP zhruba stejné jako v roce 2007.
Jinými slovy to, co se během boomu zvýšilo, se dnes „zapomnělo“ snížit.
Je to opravdová záhada a její vyřešení je důležité pro budoucnost nejen Číny, ale i celého světa.
Existují dvě obecné možnosti.
Může to být tak, že teorie je v zásadě správná, ale ještě nějakou dobu potrvá, než se projeví výsledky.
V takovém případě by platilo, že pokud budou čínští představitelé pokračovat v posilování sociálních záchranných sítí, mohl by pokles úspor srovnat krok s předpokládaným poklesem investic a přebytek běžného účtu by zůstal nízký.
Co se však stane, pokud je tato teorie mylná či neúplná?
Přínosný vliv záchranných sítí na úspory například může být nadhodnocený.
Případně je tento vliv vykompenzován negativními důsledky stárnutí populace.
V příštích 15 letech se počet Číňanů ve věku 60 a více let zvýší o dvě třetiny.
Tito stárnoucí zaměstnanci dnes možná maximálně spoří, aby si vytvořili finanční polštář pro blížící se život v důchodu.
Pokud se realizuje některá verze tohoto scénáře, pak míra úspor domácností může i nadále klesat jen pozvolna.
Vláda by přitom zavírala neziskové provozy, což by mohlo zvýšit úspory firem.
Celkové úspory by v důsledku toho mohly zůstat vysoké, přestože by investice prudce klesly, a to by vyvolalo opětovný vzestup přebytku běžného účtu.
Pro světovou ekonomiku by tato vyhlídka nebyla příjemná.
Se zpomalením v Číně by zpomalil i globální růst a zbývající poptávka by se přerozdělila směrem do Číny, což by ještě zhoršilo už tak závažný nedostatek poptávky v jiných zemích.
Taková situace by se výrazně lišila od předchozí epizody globálních nerovnováh, kdy vysoké přebytky na běžném účtu Číny byly přinejmenším do jisté míry vyváženy rychlým čínským růstem.
Stručně řečeno: zatímco tvrdé ekonomické přistání Číny by mohlo podnítit celosvětovou deflaci, zamezení takovému výsledku by mohlo znamenat návrat globálních nerovnováh.
Světoví lídři, kteří se v chmurné atmosféře sjíždějí do Washingtonu na zasedání MMF, se musí nad těmito neveselými možnostmi důkladně zamyslet.
Sňatek Číny s Ruskem
LONDÝN – Číňané mají mezi národy největší historické povědomí.
Mao Ce-tung při dobývání moci využíval taktiky pocházející od Suna-c’, který žil asi 500 let před naším letopočtem; zhruba od téže doby se v jádru čínského sociálního uvažování drží konfucianismus, navzdory Maově nemilosrdným snahám jej potlačit.
Když tedy prezident Si Ťin-pching v roce 2013 zahájil iniciativu nazvanou „Nová hedvábná stezka,“ historický odkaz neměl být pro nikoho překvapením. „Před více než dvěma tisíciletími,“ vysvětluje čínská Národní komise pro rozvoj a reformy, „pilní a odvážní obyvatelé Eurasie prozkoumali a otevřeli několik cest pro obchodní a kulturní výměny, které spojily hlavní civilizace Asie, Evropy a Afriky.
Další generace je společně označovaly za Hedvábnou stezku.“ Starověké dějiny se v Číně často povolávají na pomoc nové doktríně.
Touto novou doktrínou je „multipolarita“ – myšlenka, že svět je (nebo by měl být) tvořen několika různými gravitačními póly.
V kontrastu k ní stojí svět „unipolární“ (tj. svět, jemuž vévodí Amerika či Západ).
Multipolarita je idea politická, ale netýká se jen mocenských vztahů.
Odmítá představu, že existuje jediný civilizační ideál, jemuž by se všechny země měly přizpůsobit.
Různé regiony světa mají různé dějiny, což tamním národům dává odlišné představy o tom, jak žít, jak si vládnout a vydělávat.
Každé takové dějiny si zaslouží úctu: neexistuje žádná „správná“ cesta do budoucnosti.
Říká se, že Eurasie je pojem, jehož čas znovu nadešel.
Nedávné historické bádání zachránilo starou Hedvábnou stezku z dějinného zapomnění.
Zesnulá americká socioložka Janet Abu-Lughodová určila osm překrývajících se „okruhů obchodu“ mezi severozápadní Evropou a Čínou, které ve třináctém a čtrnáctém století vzkvétaly pod ochranou Pax Mongolica.
Podle Abu-Lughodové tyto staré okruhy překryl západní imperialismus, aniž by je smazal.
Přes geografické i politické hranice se dál šířil islám.
Ani čínská a indická migrace neustaly.
Jedinečná shoda ekonomických a politických dějů teď vytvořila příležitost pro návrat Eurasie z dějinných dřímot.
Západní sebevědomí v posledních letech pokořila finanční krize let 2008-2009 a politické katastrofy na Středním východě.
Zároveň se zdá, alespoň navenek, že se sbíhají zájmy dvou potenciálních tvůrců Eurasie – Číny a Ruska.
Motivace Číny k oživení Pax Mongolica je jasná.
Jejímu růstovému modelu, založenému převážně na exportu laciného průmyslového zboží do vyspělých zemí, dochází pára.
Západ ohrožuje sekulární stagnace, provázená stoupajícími ochranářskými náladami.
A přestože čínští lídři vědí, že ekonomiku musí vychýlit od investic a vývozu ke spotřebě, vládnoucí komunistické straně takový postup přivodí riziko domácích politických problémů.
Změna orientace investic a exportu na Eurasii nabízí alternativu.
Jelikož rostou čínské náklady na pracovní sílu, výroba se z pobřežních oblastí přesouvá do západních provincií.
Přirozený odbyt této produkce se nachází podél Nové hedvábné stezky.
Rozvoj této stezky (respektive několika „pásů“ včetně jižní námořní cesty) si vyžádá obrovské investice do dopravní a městské infrastruktury.
Snížení dopravních nákladů otevře pro obchod nové trhy, podobně jako v devatenáctém století.
Také Rusko má hospodářský motiv k rozvoji Eurasie.
Dosud se mu nepodařilo modernizovat a diverzifikovat svou ekonomiku.
Zůstává proto především vývozcem ropných produktů a dovozcem průmyslového zboží.
Čína nabízí bezpečný a rozrůstající se trh pro jeho energetický vývoz.
Velké dopravní a stavební projekty potřebné k využití ekonomického potenciálu Eurasie mohou Rusku pomoci oživit průmyslovou a strojírenskou sílu, kterou ztratilo s pádem komunismu.
Rusko, Arménie, Bělorusko, Kazachstán a Kyrgyzstán letos společně vstoupily do Eurasijské ekonomické unie (EEU), celního svazu s obrannou složkou.
EEU je v očích jejích obhájců krokem k obnovení starých sovětských hranic v podobě dobrovolné hospodářské a politické unie, po vzoru EU – tento záměr má otupit osten „vítězství“ Západu ve studené válce.
Oficiální ruský názor se těší na „průnik a zapojení EEU a ekonomického pásu Hedvábné stezky“ do „širší Eurasie,“ což zajistí „stabilní rozvoj bezpečného vzájemného sousedství Ruska a Číny.“ Putin a Si podepsali 8. května v Moskvě dohodu, která předpokládá zřízení koordinačních politických institucí, investičních fondů, rozvojových bank, měnových režimů a finančních soustav – to vše na podporu rozlehlé oblasti volného obchodu, která spojí Čínu s Evropou, Středním východem a Afrikou.
Jak realistický je tento sen?
Rusko i Čína se cítí být v „obklíčení“ Spojenými státy a jejich spojenci.
Antihegemonickým záměrem Číny, vyjádřeným téměř tajuplným jazykem, je zajistit „toleranci mezi civilizacemi“ a úctu ke „způsobům rozvoje, jež si různé země volí“.
Naproti tomu Putin od ukrajinské krize, kterou pokládá za prvotřídní příklad vměšování Západu do vnitřních záležitostí Ruska, vystupňoval své mnohem otevřeněji protiamerické vyjadřování.
Posílení obchodních toků mezi Ruskem a Čínou a upevnění politické a bezpečnostní koordinace omezí jeho zranitelnost vnějším vměšováním a dá najevo vznik nového centra světové moci.
Přivést dva staré rivaly o moc a vliv ve střední Asii až do bodu, kdy společně usilují o vypuzení Západu z dalšího rozvoje regionu, lze považovat za podivný úspěch západního státnictví.
Příležitosti začlenit obě země do jednotné světové soustavy promeškaly zejména USA odmítáním reforem Mezinárodního měnového fondu, které by posílily vliv Číny na rozhodování, a blokací snah Ruska o členství v NATO.
To obě země přivedlo ke společnému hledání alternativní budoucnosti.
Jestli jejich sňatek z rozumu povede k trvalé unii – anebo, jak předpovídá George Soros, k ohrožení světového míru – se teprve uvidí.
V Kazachstánu existuje zjevný problém se sférou vlivu a Číňané při dvojstranných jednáních ždímají z Rusů maximum.
Prozatím se však handrkování o Novou hedvábnou cestu oběma mocnostem zdá méně bolestivé než neutuchající kárání Západu.
Krize AIDS v Číně
Jen zřídka se zahraniční lékař dostane do venkovských oblastí Číny, kde se zrodila tamní epidemie AIDS a kde jí za oběť padne děsivý počet obětí.
Nedávno jsem se však se dvěma ošetřovatelkami jako součást týmu Medecins Sans Frontières (MSF) vydala do chudé zemědělské oblasti Ni-cuej v provincii Chu-pej, abychom navštívily rodinu Liouových a vyšetřily jejich sedmiměsíčního potomka.
Dítě bylo velké jako dvouměsíční, ale jeho oči zíraly pohledem osmdesátiletého starce, už dlouho zažívajícího krajní utrpení.
To dítě umíralo na AIDS.
Jeho rodiče, tetičky i strýcové byli také HIV pozitivní.
Rodina Liouových je jednou z tisíců chudých zemědělských rodin v čínském vnitrozemí, které se v 90. letech nakazily HIV při odběrech krve, když nedostatečně regulované komerční krevní banky používaly opakovaně injekční jehly a po odebrání plazmy přenášely krev z nakažených dárců na dárce zdravé.
Čínské ministerstvo zdravotnictví stanovilo celkový počet případů HIV/AIDS na 840 tisíc, ačkoli většina odborníků je přesvědčena, že číslo je mnohem vyšší.
Někteří věří, že do roku 2010 může počet nakažených Číňanů dosáhnout 10 milionů.
Zdravotničtí funkcionáři po letech pasivního, zdrženlivého přístupu k epidemii zintenzívnili svou kampaň proti HIV.
Vzhledem k tomu, že 80% pacientů s HIV/AIDS žije na venkově, prioritou se stala vyšší dostupnost zdravotní péče v těchto oblastech.
Letos v červenci, během 15. mezinárodní konference o AIDS v Bangkoku, jíž se dostalo značné publicity, premiér Wen Ťia-pao vyhlásil rychle se šířící epidemii válku všemi prostředky.
Letos vláda taktéž přislíbila kontrolu krevních produktů, bezplatné dobrovolné testování na HIV a bezplatnou léčbu pro chudé.
Tato nová kampaň proti HIV/AIDS, jíž se dostalo chvály od mezinárodního společenství, je otevřenější a aktivnější než v minulosti.
Přesto však musí být vedena v kontextu uzavřené společnosti, kde vládní dozor nad médii omezuje tok informací, jichž je zapotřebí při řešení každé epidemie týkající se veřejného zdraví.
Navíc není jasné, jak se péče dostane do předních linií na venkově, kde se stará soustava klinik založených na Lidových komunách zhroutila během dekolektivizace zemědělství.
Mají-li být účinné, kliniky v oblastech, kde je HIV/AIDS rozšířen, musí pacientům poskytovat péči na stejné úrovni, jaké se jim dostane u ostatních zdravotních potíží.
Cesta k takové dostupnosti však bohužel zůstává velkou měrou neschůdná, z části proto, že Čína zpočátku nebyla ochotná povolit zahraničním skupinám vstup do svého zázemí, aby tu pomáhaly.
Nicméně místní i zahraniční nevládní organizace v současnosti už začínají při zaplňování mezery mezi vládními politikami a poskytováním zdravotní péče hrát v přední linii jistou úlohu.
V květnu 2003 získala MSF povolení zřídit v Siang-fanu v provincii Chu-pej kliniku pro léčbu HIV/AIDS.
Při své poslední návštěvě jsem se setkala s panem Tu, HIV pozitivním zemědělcem křehké tělesné konstituce, jemuž loni na AIDS zemřela manželka a jenž si zoufale přál, aby stejný osud nepotkal jeho nakaženého sedmiletého syna.
Cestoval s chlapcem vlaky, autobusy i náklaďáky po celé Číně a hledali pomoc.
Jen za minulý měsíc bezúspěšně navštívili pět velkých měst.
Naděje, že pan Tu a jemu podobní lidé naleznou v Číně pomoc, je mizivá; v současnosti většina klinik a nemocnic není na léčbu pacientů nakažených HIV dostatečně připravena.
Tam, kde je léčba dostupná, je velice omezená.
Tak například, siangfanská nemocnice pro léčbu infekčních onemocnění je v celé prefektuře jediným zdravotnickým zařízením, kde mohou přijmout pacienty s HIV/AIDS.
Na papíře se sice nemocnice zdá být dobře vybavena personálem i zařízením, při svých obchůzkách jsem ale nacházela pusté a holé chodby a oddělení.
Dostupné byly jen nemnohé terapeutické a diagnostické možnosti.
I základní test jako počítačová tomografie by si vyžádal převoz do jiné regionální nemocnice.
Avšak nedostatečně vybavené nemocnice nemusí být největší překážkou zamezení čínské krize AIDS.
Obdobně škodlivá je citlivost vlády vůči neúspěchům svých vlastních politik a stigma, jež ulpělo na onemocnění, které se často přenáší pohlavně.
Vskutku, informací je tak málo a stigmatizace je tak silná, že obyčejní lidé - a někdy i zdravotnický personál - pacienty s AIDS nezřídka ostrakizují.
Pacienti, kterým se péče dostane, jsou nejednou léčeni nestandardními, ba škodlivými přípravky.
Podle Mezinárodní federace asociací farmaceutických výrobců existuje pro pacienty v Číně 40-50% riziko, že zakoupí falešné volně prodejné léky, a riziko ještě vyšší, že zakoupí falešné léky na předpis.
Některé z těchto podvržených výrobků obsahují toxické prvky.
Zahraniční nevládní organizace jako MSF naléhají na používání léčiv splňujících standardy Světové zdravotnické organizace, ale čínská vláda trvá na tom, že taková restriktivní opatření jsou přehnaná.
Přestože MSF používá své vlastní zásoby léků, čínští pacienti si přesto často na ulici kupují léčiva s neznámým složením a účinností.
Nezbytné je zavést bezpečnostní nařízení přinejmenším pro předepisování antiretrovirálních léčiv, která se používají proti HIV, protože tyto látky jsou mimořádně citlivé na změny dávkování a na interakci s jinými léky.
Nesprávné používání těchto léčiv posiluje odolnost HIV a pro pacienty znamená malý terapeutický přínos.
Neexistuje žádné řešení, které by krizi AIDS v Číně vyřešilo ze dne na den.
Státní činitelé se musí zaměřit nejen na rozvoj praktické, realistické zdravotnické infrastruktury ve venkovských oblastech, ale také na zavedení větší otevřenosti čínských médií, aby se rozšiřovaly veřejné informace, které zachraňují lidské životy.
Jako každá epidemie, HIV/AIDS v Číně je krizí veřejného zdraví, již lze řešit jedině prostřednictvím šíření správných a přesných informací.
Proměna příslibů a politik v práva pacientů, vnímavost a efektivní zdravotní péči bude nesporně nějakou dobu trvat, obzvlášť v zemi tak obrovské a netransparentní, jako je Čína.
Pro stovky tisíc nemocných HIV pravděpodobně půjde o dobu přesahující lhůtu, která jim zbývá.
Čína a WTO: nedokončená práce
Strastiplná cesta Číny ke členství ve Světové obchodní organizaci (WTO) se chýlí ke svému konci.
Než k tomu však dojde, musí s Čínou skupina členů WTO jednajících jménem organizace dohodnout definitivní podmínky jejího vstupu, jež jsou předmětem formálního vstupního protokolu.
Je tak nejvyšší čas pustit se do závažných právních otázek, které až dosud stály stranou.
Vstupem do WTO se Čína zavazuje (stejně jako ostatní členové) respektovat politiku a praxi, na nichž se dohodlo mezinárodní společenství obchodujících států a které jsou formulovány ve Všeobecné dohodě o clech a obchodu (GATT) a v dalších multilaterálních dohodách.
Zdlouhavá jednání Číny se Spojenými státy a Evropskou unií ohledně jejího členství ve Světové obchodní organizaci se převážně soustřeďovala na nepříjemné ekonomické problémy, jako je snižování sazeb, zrušení kvót na vývoz do Číny, otevření tamějšího trhu klíčovým importním produktům, pro něž byl dosud přístup na čínské trhy vyloučen nebo omezen či zahraniční investice v odvětvích, jako jsou například telekomunikace.
Tato bilaterální jednání budou přínosem i pro ostatní členské země WTO, neboť členství ve WTO Čínu zavazuje jednat se všemi členy rovnocenně.
Nemnoho pozornosti bylo však věnováno jiným otázkám, které budou rovněž mít dopad na všechny členské státy, konkrétně krokům, jež Čína musí podniknout v právní oblasti, aby vyhověla standardům stanoveným v GATT.
Koncept vstupního protokolu – který se projednává už mnoho let, ale dosud není finální – obsahuje ustanovení, která by mohla pomoci změnám v čínských zákonech a urychlit přerod právního řádu, který začal pouze před dvaceti lety, kdy Teng Siao Pching zahájil ekonomické reformy.
Čína již souhlasila, že vyhoví příslušným standardům WTO, například článku X dohody GATT, jenž členy Světové obchodní organizace zavazuje aplikovat obchodní zákony „jednotně, nestranně a uvážlivě“.
Takové jednotnosti však v dnešní Číně nelze dosáhnout, poněvadž činnost lokálních státních správ se často rozchází s politikou centrální vlády.
Čínské soudy a platy soudců jsou financovány nikoli Pekingem, nýbrž orgány místní státní správy a proto jsou soudci a soudy na jejich straně.
Nestrannost a uvážlivost jsou taktéž na hony vzdálené cíle, neboť mezi čínskými zákonodárnými institucemi, ať už na lokální či centrální úrovni, panuje ohromný zmatek.
V návrhu protokolu se praví, že Čína souhlasí se zřízením „soudních instancí ... a postupů pro bezodkladné přezkoumání veškerých sporů vztahujících se k zavádění zákonů, předpisů, soudních rozhodnutí a všeobecných správních usnesení.“ Ani tomuto standardu není Čína s to vyhovět.
Čínské právo zná jen malý počet u soudu zpochybnitelných úřednických úkonů, jako je např. zneužití pravomoci veřejného činitele.
Kromě toho čínské právo omezuje zpochybňování administrativních předpisů, dříve než jsou uvedeny do praxe.
Probíhají sice snahy s cílem novelizovat zákon o státní správě, lze ovšem předpokládat, že bude trvat možná hodně let, než budou tyto návrhy přijaty.
Pro firmy podnikající v Číně jsou tyto otázky z praktického hlediska obrovsky důležité.
Nedojde-li k těmto změnám, jak potom podnikatelé a obchodníci zjistí, že čínští úředníci jednají v souladu se zákonem ve chvíli, kdy jim ukládají pokutu, požadují po nich poplatky, odmítají udělit zakázku nebo vynucují podmínky za schválení kontraktů?
Návrh vstupního protokolu zatím po Číně nevyžaduje, aby přijala pravidla administrativních postupů nebo standardy důkazového řízení, kterými by se měly řídit administrativní orgány.
Nepojmenovává ani nedostatky ve stávající legislativě, které dnes brání zpochybnění rozhodovacích pravidel výkonných orgánů a výkonu pravomoci úředníků.
Současný návrh tohoto protokolu tak má opravdu daleko k potřebné konkrétnosti.
Jakkoli je jazyk protokolu nabroušený už teď, kdy Čína ještě ve WTO není, mohou obchodní partneři Číny ve vší střízlivosti čekat jen omezené výsledky, i kdyby čínské reformy byly energické a upřímné.
Právní tradice diametrálně odlišná od západní a několik desetiletí maoistické vlády před Tengovým obdobím – to jsou hlavní důvody, proč jsou rychlé změny čínských právních institucí zhola nemožné.
Následky toho ovšem mohou být dramatické.
Pokud Čína nevyhoví standardům GATT, mohlo by to vyvolat tolik sporů, že by to přetížilo smírčí řízení uvnitř WTO.
Pak by rozhodování a implementace rozhodnutí mohlo být opravdu velmi zdlouhavé.
Co tedy dělat?
Potřebnou pomoc mohou Číně poskytnout její obchodní partneři a zahraniční nevládní organizace, a to formou podpory programů vedoucích k pokroku na poli čínského práva.
Evropská unie, Kanada a Asijská rozvojová banka se podobnými snahami již zabývají.
Navzdory dřívějšímu nesouhlasu amerického Kongresu s financováním programů podporujících čínský právní řád dává nedávno schválená legislativa USA zelenou skromné americké snaze pomoci Číně s plněním jejích povinností coby člena WTO.
Vstup do Světové obchodní organizace bude pro Čínu znamenat další stupeň jejího členství v mezinárodním společenství.
Není to ale důvod k bůhvíjaké radosti, neboť čínské trhy se neotevřou jako mávnutím kouzelného proutku a čínský režim se rovněž nezmění přes noc.
Podmínkami úspěšné změny jsou jasné vyhlídky a spousta úsilí na všech stranách.
Čínský gulag beze jména
Čínská vláda nedávno s neobvyklou otevřeností zveřejnila statistiku o lidech zadržených a stíhaných za ohrožování státní bezpečnosti, nejzávažnější trestný čin v trestním zákoníku.
Čínský vrchní prokurátor Chan Ču-pin prozradil, že mezi lety 1998 a 2002 bylo za trestné činy jako podvracení republiky, podněcování k podvracení republiky, špionáž a nelegální obchod se státním tajemstvím zatčeno 3400 lidí.
Zatýkání a stíhání osob za ohrožování státní bezpečnosti prudce zesílilo po 11. září 2001.
Během dvouletého období, které skončilo 31. prosince 2002, bylo za ohrožování státní bezpečnosti stíháno 1600 lidí, většina z nich po teroristických útocích na USA.
Mnozí zatčení a stíhaní pocházejí ze Sin-ťiangu, autonomní oblasti na severozápadě země, kde žije početná a nepoddajná muslimská populace.
Čínská vláda využila válku proti teroru, aby tvrdě zasáhla proti těm, kdo usilují o větší autonomii, a to včetně těch, kdo o ni usilují mírovými prostředky.
To se týká lidí, jako je Rebija Kadirová, podnikatelka vězněná za to, že zaslala svému manželovi do USA novinové články, Tohti Tanjaz, doktorand studující v Japonsku, který byl obviněn ze zveřejnění ,,citlivých listin", a Tarsandžan Amat, básník, jenž při veřejném shromáždění v Urumči přednesl báseň za nezávislost.
Ač je tento počet zatknutých a stíhaných dost vysoký, skutečný rozsah vládního útlaku nezávislého myšlení a jednání je ještě větší.
Mnoho členů Fa-lung-kungu a dalších nepovolených náboženství je zatýkáno a postaveno před soud za ,,zneužívání zhoubného kultu k sabotáži uplatňování práva", zločin klasifikovaný jako ,,narušování sociálního řádu".
Za praktikování těchto ,,zhoubných kultů" jsou vězněny tisíce lidí.
Dělničtí předáci jsou často obžalováni z ,,organizování nepovolených demonstrací" nebo ,,narušování sociálního řádu".
Disidenti, kteří se snaží financovat své aktivity prostřednictvím soukromého podnikání, se někdy ocitnou ve vězení kvůli hospodářským zločinům jako podvod nebo nepovolené nakladatelské podnikání.
Tímto způsobem byl potrestán jak Fang Ťüe, zastánce reforem, který si odpykal čtyřletý trest za hospodářskou kriminalitu, tak Ťiang Su-žang, podzemní katolický kněz odsouzený za ilegální tisk Bible.
Disidenti, které sice policie odvede, ale formálně zatčeni nejsou, někdy skončí v převýchovných táborech nebo v psychiatrických léčebnách, které provozují úřady veřejné bezpečnosti.
Ti, kdo jsou odsouzeni ke dvěma až třem letům ,,převýchovy prostřednictvím práce", do statistiky ohrožování státní bezpečnosti, již zveřejnil vrchní prokurátor Chan, zahrnuti nejsou.
Z oněch tisíců politických vězňů známe jména jen několika lidí.
Důkladné pátrání v oficiálních i neoficiálních zdrojích přineslo necelých 150 jmen osob uvězněných mezi lety 1998 a 2002 za ohrožování státní bezpečnosti. ,,Míra transparentnosti" tedy nedosahuje ani 5%.
Víme skutečně více o zatýkání, které proběhlo v roce 1989 po bouřích na Tchien-an-men, než o lidech zatýkaných dnes.
To, co o těchto zatčených víme, je stejně znepokojivé jako samotná zatčení.
Tak například čtvrtina z nich jsou ne-chanští Číňané, především Tibeťané a Ujguři.
Čína je přitom z více než 90% chanská.
Tresty pro ne-chanské Číňany jsou obvykle delší než tresty uložené chanským Číňanům.
Navíc je uznán vinným téměř každý, kdo je zatčen za ohrožování státní bezpečnosti.
Jsou-li podána odvolání, pravidelně se zamítají.
V jednom či dvou případech zproštění viny bylo vzneseno další obvinění a vina se prokázala.
To se stalo Jüe Čeng-čungovi, který poslal zadržený dopis americké ambasádě, v němž chválil bombardování čínského velvyslanectví v Bělehradu.
Zadržen byl kvůli podněcování k podvracení republiky, ale nakonec byl shledán vinným z ,,pronesení křivého nařčení".
Jüe v dopise napsal, že ti, kdo byli při bombardování zabiti, si svůj osud zasloužili.
Přestože někteří odsouzení za ohrožování státní bezpečnosti jsou obviněni z násilných činů - nedávno byli například odsouzeni k smrti dva Tibeťané za ,,podněcování k separatismu" a odpálení dvou bomb, velkou většinu tvoří nenásilné projevy a sdružování.
V posledních letech byly uvězněny desítky vůdců opozičních skupin, okolnímu světu většinou neznámí.
Li Wen-šan a Čchen S'-čching, předáci Čínské národní demokratické strany, která má bezmála tisíc členů, si odpykávají dlouholeté tresty ve věznici Lin-sia v provincii Kan-su.
,,Internetoví disidenti" tvoří nejrychleji rostoucí skupinu politických vězňů.
Minulý měsíc byli k mnohaletým trestům odsouzeni Chuang Čchi, podnikatel v oblasti internetu zatčený za zveřejnění článků kritizujících Komunistickou stranu, a čtyři mladí intelektuálové, kteří vytvořili ,,Studijní skupinu nového mládí", aby vedli on-line diskuse o politické reformě.
Na horké půdě jsou i vědci.
Sü Ce-žung, sociolog vzdělaný v Harvardu a Oxfordu, si v provincii Kuang-tung odpykává třináctiletý trest za to, že vytvořil fotokopie materiálů o čínské vojenské taktice během korejské války v letech 1950 až 1953.
Mnozí lidé doufají, že krize způsobená epidemií SARS, přiměje čínské lídry k větší transparentnosti a zodpovědnosti.
Ovšem způsob, kterým se úřady s epidemií vypořádávají, má opačný účinek.
Vnitrostátní omezení cestování se zneužívají, když je potřeba znemožnit advokátovi, aby zastupoval disidenta.
Věznice jsou uzavřeny pro návštěvy.
Byla odložena setkání se zahraničními vládami ohledně lidských práv, během nichž se předávají informace o politických případech.
Odsunuta byla i data návštěv pozorovatelů, včetně pozorovatele Světové psychiatrické asociace, který má prošetřit obvinění ze zneužívání psychiatrie.
Nikdo neví, kdy se uskuteční dlouho slibovaná návštěva Zvláštního zpravodaje OSN pro otázky mučení.
Krize s nemocí SARS nám možná vnukne lepší obrázek o čínském veřejném zdravotnictví, ale co se týče politického zdraví země, není mnoho náznaků o tom, že by Čína hodlala tolerovat kritiku či trpět opozici.
S těmi, kdo se pokusí změnit způsob, jímž se v Číně vládne, se bude jednat tvrdě a jejich jména zůstanou anonymní.
Čínská strategie v Asii
Americké strategické myšlení již více než deset let pohlíží na Čínu jako na nastupující velmoc ve východní Asii.
Takové uvažování je passé.
Čína již je východoasijskou velmocí.
Zatímco Amerika letos bojovala v Iráku, Čína tento čas strávila diplomatickou ofenzívou dobré vůle v Asii.
Výsledek?
V říjnu - pouhý den poté, co australský parlament bučel na amerického prezidenta George W.
Bushe - se čínskému prezidentovi Chu Ťin-tchaovi dostalo od členů téhož parlamentu potlesku vestoje.
Nástup Číny jako dominantní mocnosti v Asii a celková rovnováha sil v oblasti jsou dnes otázkami, jimiž se musí pozorně zaobírat vlády po celém Pacifiku.
USA samozřejmě zůstávají hlavním mocenským hráčem v Asii a je tomu tak už od skončení druhé světové války.
Diplomatické úsilí o vyřešení otázky Korejského poloostrova, při němž vedou všechny cesty do Pekingu, otevřelo dveře Číně jakožto novému ,,moudrému rádci".
Letošní šestistranné schůzky v Pekingu, na nichž se diskutovalo o jaderných ambicích Severní Koreje, potvrdily rodící se velmocenské postavení Číny, které se odrazilo rovněž v jejím stále aktivnějším - a efektivnějším - diplomatickém působení v Asii.
To zahrnuje dokonce i Japonsko, tradičního rivala Číny.
Letos v květnu se čínský prezident Chu Ťin-tchao setkal v ruském Petrohradu s japonským premiérem Džuničirem Koizumim.
Chuův krok pozvedl vzájemné vztahy z hlubokého bodu mrazu, kam je odkázalo předchozí čínské vedení po Koizumiho opakovaných návštěvách svatyně Jasukuni, která je zasvěcena duším japonských obětí války, včetně válečných zločinců třídy A.
Na rozdíl od bývalého čínského prezidenta Ťiang Ce-mina, jehož přednášky o dějinách dráždily poválečné generace Japonců, se Chu zaměřil na budoucnost a při schůzce s Koizumim se obávanému slovu ,,Jasukuni" zcela vyhnul.
Japonským sdělovacím prostředkům to neuniklo.
V srpnu se tajemník japonského úřadu vlády Jasuo Fukuda zúčastnil v Pekingu slavnostního programu na počest 25. výročí uzavření čínsko-japonské smlouvy o přátelství.
Čínský ministr zahraničí Li Čao-sing současně odcestoval do Tokia.
V říjnu pak navštívil Čínu japonský ministr obrany a obnovil obranné vztahy obou zemí na nejvyšší úrovni.
Pokud vše půjde dobře, pak se možná na obzoru rýsuje Koizumiho cesta do Číny.
Premiér již dlouho usiluje o oficiální návštěvu, ale jeho plány doposud hatil čínský odpor k jeho návštěvám Jasukuni.
Koizumiho zájem je pochopitelný.
V loňském roce dovoz čínského zboží do Japonska poprvé překonal dovoz z USA, zatímco roční export Japonska do Číny vyskočil o plných 39,3%.
Dokonce i v době, kdy v Číně zuřila epidemie SARS, japonské společnosti nepřehodnotily dlouhodobé investiční sázky na příslib levné čínské pracovní síly.
Stejně aktivní je Čína také na jih a na západ od svých hranic.
Během červnového summitu zemí ASEAN v Phnompenhu Čína oznámila, že podepíše Smlouvu o přátelských vztazích a spolupráci, což je zakládající dokument ASEAN z roku 1976.
Přijetí Číny do ASEAN představuje významný krok k posílení důvěry vůči jihovýchodní Asii.
Je pokračováním předloňského čínského návrhu na vytvoření zóny volného obchodu mezi Čínou a státy ASEAN i aktivní finanční podpory Thajska a Indonésie během asijské finanční krize v letech 1997-98.
Diskuse o ,,strategickém partnerství" se již vznášejí ve vzduchu.
Po návštěvě indického premiéra Vádžpéjího v Pekingu současně Čína a Indie podepsaly Deklaraci o principech vztahů a celkové spolupráce.
Indie v dokumentu uznává, že Tibet je součástí Číny, a zakazuje protičínské aktivity Tibeťanů na indickém území.
V listopadu pak u čínských břehů proběhly první společné indicko-čínské námořní manévry.
Usilují-li USA o navázání strategického vztahu s Indií v podmínkách skončené studené války, aby vytvořily protiváhu čínskému vlivu v jižní a jihovýchodní Asii, pak nedávné čínsko-indické dohody naznačují, že alternativní strategické počty mohou existovat rovněž v Číně i v Indii.
USA musí pochopit, že země v této oblasti se sice upírají ke Spojeným státům, aby vyvážily - nebo alespoň zmírnily - rostoucí vliv Číny, ale zároveň je nepravděpodobné, že by měly zájem zabřednout do jakékoliv politiky z pozice síly.
Americké a čínské zájmy se prozatím shodují v otázce války s terorismem, mírového řešení jaderné otázky na Korejském poloostrově i stability v jihovýchodní Asii.
Z dlouhodobého hlediska však bude obtížnější dosáhnout urovnání i ve sporných bodech, jako jsou Tchaj-wan, sjednocení Korejí a budoucnost americké spojenecké struktury v Asii.
V základní otázce svobody - tohoto ,,požadavku lidské důstojnosti, o němž nelze vyjednávat", řečeno slovy Národní bezpečnostní strategie vypracované Bushovou administrativou - se navíc americká a čínská vize střetávají.
Je zřejmé, že válka s terorismem poskytla Číně příležitosti posílit své vztahy s USA i styky se zeměmi po celém Pacifiku.
Velkou otázkou zůstává, zda se nakonec neukáže, že dnešní spolupráce mezi Čínou a USA není ničím více než odvedením pozornosti od existující strategické reality v Asii - totiž od nástupu Číny jako dominantní mocnosti v této oblasti.
Jako nejpravděpodobnější se jeví, že asijská realita přežije válku s terorismem, a jakmile Spojené státy upřou po Afghánistánu a Iráku pozornost opět na Asii, naleznou ve značně proměněném regionu značně odlišnou Čínu.
Drobný krůček Číny
Ať už budou konečné ekonomické důsledky prvního skromného krůčku Číny směrem k uvolnění měny jakékoli, člověk musí obdivovat jeho strategickou brilanci.
Genialita čínského miniaturního tahu (umožňujícího jüanu vzrůst vůči dolaru o 2%) tkví v tom, že nikdo nedokáže říct, co se stane dál a kdy vlastně.
Protekcionisty ve Spojených státech i v Evropě, již mají ohromnou chuť uvalit obratem ruky na čínské zboží trestná cla, to proměnilo v neohrabaná motovidla.
Chtějí se nadále koupat moři mediálního zájmu, ale pokud se svými výpady proti Číně zajdou příliš daleko a příliš rychle, budou považováni za škůdce delikátních zákulisních jednání.
Nikdo ovšem neví, zda je tento drobný krůček Číny začátkem něčeho podstatně většího, jak čínské úřady jeden den naznačují, a druhý den popírají.
Tím, že čínské vedení jen maličko ustoupilo silnému globálnímu tlaku na revalvaci svého směnného kurzu, mistrně zadusilo sílící sbor hlasů požadující, aby mírnili svůj rostoucí obchodní přebytek.
Klíčovou otázkou však zůstává, zdali se Čína na vlastní riziko vzpírá tržním sílám.
Přinejmenším na povrchu se zdá, že tato minirevalvace stěží zkrátila schopnost Číny podrobovat devizové trhy své vůli.
Zahraniční experti varovali, že malé zhodnocení jüanu může být horší než žádné.
Ačkoli by malý posun sotva potlačil projevy světové obchodní nerovnováhy, přivolal by prý záplavu zahraničního kapitálu, která by udolala ochranu čínské měny a vedla k chaosu.
Dosud k tomu nedošlo a zdá se, že Čína opět šla svou vlastní cestou a prokázala mýlku expertů.
Na potlesk je ale ještě brzy.
Scénář počítající s přílivem spekulativních peněz se možná ještě naplní, jen pomalejším krokem.
Ostatně, Čína není země, kam by investoři mohli přivést peníze během mžiknutí oka.
Země svou pevnost dokáže hájit, protože si uchovává jeden z nejpřísnějších režimů devizové a kapitálové kontroly na světě.
Na rozdíl od mnoha států Latinské Ameriky a bývalého sovětského bloku, kde se obdobné kontrolní mechanismy častěji porušují, než dodržují, obejít kapitálovou regulaci v Číně je prakticky hrdelní zločin.
Avšak za posledních padesát let, kdy mnoho států, mimo jiné Francie a Itálie, zavedlo drakonické regulační mechanismy, výsledek byl vždy stejný: nakonec se soukromý sektor přizpůsobil a účinnost regulace rozleptal.
Ať už lživým vykazováním dovozů a vývozů nebo zneužíváním zkorumpovaných vládních úředníků (jichž má Čína hojnou zásobu), soukromý kapitál si nakonec najde způsob, jak regulace obejít, jsou-li pobídky dostatečně silné.
Takže i když čínské orgány dokáží nějak zajistit, aby jejich kapitálové kontrolní mechanismy nepadly naráz, až bude finanční soustava státu získávat na důmyslnosti a decentralizovanosti, nebudou schopné zabránit pomalé smrti mechanismů zraňovaných tisíci drobných ran.
Pak už bude Čína schopná udržovat svůj měnový kurz pevně fixovaný jedině otrockým kopírováním politiky úrokových sazeb USA, což v tak obrovské a rozmanité zemi nedává smysl.
Ba v dlouhodobém horizontu bude největší obavou Číny to, že jednou peníze budou chtít uniknout pryč.
Ani ohromné čínské rezervy nebudou stačit na to, aby zažehnaly bolestivou devalvaci.
Je mnohem snazší opustit pevný kurzový režim, když jsou tlaky na měnu vzestupné.
Třebaže se může zdát těžko představitelné, že by se spekulativní vlna mohla kdy obrátit proti Číně, kurzové tlaky se mohou změnit během okamžiku.
Dnes zbožňovaná měna se zítra může stát veteší.
S ohledem na velikou a stále rostoucí příjmovou nerovnost v Číně a na tamní rozsáhlou maskovanou venkovskou nezaměstnanost, je snadné si představit období politické nestability, které přiměje investory hledat únikové cesty.
Připočítejme čínskou chatrnou finanční soustavu a vyhlídky na obchodní sankce po ostré výměně názorů, řekněme ohledně Tchaj-wanu, a je jasné, že jüan nemusí být vždy jednoznačnou sázkou.
V neposlední řadě čínské úřady zoufale potřebují udržet překotné tempo hospodářského růstu země, aby zachovaly legitimitu Komunistické strany.
Jak se však ekonomika bude stávat bohatší a spletitější, při vnitrostátní alokaci úvěrů nebude úniku před tržním imperativem.
Všechny ostatní nově vznikající trhy, a to i v Asii, musely tento oříšek rozlousknout.
Vskutku, potřeba věnovat se finanční liberalizaci kvůli udržení růstu je hlavní příčinou toho, proč jsou země se středně vysokými příjmy tak náchylné k finančním krizím.
Právě to je důvod, proč by se čínské orgány měly orientovat na větší pružnost už teď a nečekat, až bude příliš pozdě.
Měli bychom tedy v Číně v nejbližší době očekávat mnohem větší měnové pohyby?
Měli bychom očekávat, že někdy zažijeme divoké výkyvy čínského měnového kurzu, jaké pravidelně vídáme třeba u australského dolaru či jihoafrického randu?
Ani jeden scénář není příliš pravděpodobný.
Krajní podoby uvolnění měny se domáhají pouze agresivní zastánci volného trhu, kteří si zřejmě neuvědomují, že čínská chatrná finanční soustava nemůže přežít liberalizaci provedenou přes noc.
Avšak možná že se během nadcházejících 12 až 18 měsíců ještě mnohé odehraje.
První kolo revalvace jüanu nebude u konce, dokud měna nebude výš oproti dolaru alespoň o 10%, ba zřejmě o víc.
První měnový pohyb Číny byl brilantní pouze za předpokladu, že nebyl poslední.
Sázkou proti Americe Čína chybuje
CAMBRIDGE – Vztahy mezi Čínou a Amerikou opět zažívají sešup.
Čína se ohradila proti tomu, že prezident Barack Obama přijal v Bílém domě dalajlamu a dále že americká vláda prodala zbraně na Tchaj-wan.
K oběma americkým rozhodnutím sice existovala řada precedentů, ale někteří čínští lídři očekávali, že Obama bude brát větší ohledy na to, co Čína považuje za své „stěžejní zájmy“ v otázce národní jednoty.
Takový vývoj událostí se ještě před časem nepředpokládal.
Je tomu rok, co Obamova vláda projevila významné úsilí vyjít Číně vstříc.
Ministryně zahraničí Hillary Clintonová hovořila o „plavbě na jedné lodi“ a řekla, že Čína a Spojené státy budou „stoupat a klesat společně“.
Ministr financí Timothy Geithner prohlásil, že tráví víc času konzultacemi se svými čínskými partnery než s protějšky z jiných zemí.
Někteří pozorovatelé dokonce hovořili o americko-čínské skupině „G2“, která bude řídit světovou ekonomiku.
Představa G2 byla odjakživa bláhová.
Evropa má ve srovnání s USA i s Čínou větší ekonomiku a japonské hospodářství je v současnosti zhruba stejně velké jako to čínské.
Účast Evropy a Japonska na řešení globálních problémů bude mít zásadní význam.
Nicméně sílící americko-čínská spolupráce v rámci G20 byla loni pozitivním signálem jak bilaterální, tak multilaterální kooperace.
Ať už je znepokojení nad nedávnými událostmi v souvislosti s dalajlamou a Tchaj-wanem jakékoli, je důležité připomenout, že americko-čínské vztahy začaly upadat už dřív.
Řada amerických kongresmanů si například stěžovala, že čínské intervence na měnových trzích, jejichž cílem je udržovat uměle nízkou hodnotu jüanu, ničí americká pracovní místa.
Druhou potíží bylo rozhodnutí Číny, že nebude spolupracovat na konferenci Organizace spojených národů o globální změně klimatu, která loni v prosinci proběhla v Kodani.
Nejenže se Čína vzepřela opatřením, která byla v jednání celý předchozí rok, ale rozhodnutí premiéra Wen Ťia-paa poslat na schůzku s Obamou subalterního úředníka, který na amerického prezidenta ukazoval prstem, bylo nepokrytě urážlivé.
Obdobně se Čína zachovala, když se sešlo pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN (plus Německo), aby prodiskutovali sankce proti Íránu za porušování povinností vůči Mezinárodní agentuře pro atomovou energii.
Čína na jednání opět vyslala nevýznamného úředníka.
Co se stalo s dřívějšími slibnými známkami spolupráce?
Možné jsou zřejmě dva důvody této změny čínského chování – na první pohled si sice zdánlivě odporují, ale ve skutečnosti se možná vzájemně posilují.
Zaprvé, v roce 2012 se očekává politická změna a v období sílícího nacionalismu žádný z čínských lídrů nechce vypadat změkčileji než jeho soupeři.
To pomáhá vysvětlit nedávné tvrdé zásahy v Tibetu a Sin-ťiangu, jakož i zatýkání advokátů zaměřených na lidská práva.
Navíc se Čína možná blíží k ekonomickému přechodu.
Někteří Číňané tvrdí, že růst pod úrovní 8 % by nestačil na zajištění dostatečné tvorby pracovních míst a na zakrývání sociální nestability.
Jak se ale začíná zvyšovat americká míra úspor, čínský model růstu taženého exportem, který v Číně podporuje zaměstnanost za cenu globálních obchodních nevyvážeností, už možná nebude realizovatelný.
Odpoví-li Čína na naléhavé žádosti o revalvaci jüanu, bude zřejmě muset projevit větší tvrdost v jiných otázkách, aby ukojila nacionalistické nálady.
Druhou příčinou způsobu čínského chování v poslední době může být pýcha a naduté sebevědomí.
Čína je právem hrdá, že se jí vysokou mírou hospodářského růstu daří vybředat ze světové recese.
Vinu za vznik recese svaluje na USA a v současnosti drží kolem dvou bilionů dolarů devizových rezerv.
Mnozí Číňané jsou přesvědčeni, že to znamená posun globální rovnováhy moci a že by Čína k ostatním zemím, včetně USA, měla přistupovat s menší úctou.
Někteří čínští učenci dnes píší o úpadku USA a jeden z nich označil rok 2000 za vrchol americké moci.
Tato směs přehnané důvěry v zahraniční politiku a nejistoty v domácích otázkách může společně vysvětlovat změnu čínského chování ve druhé půli roku 2009.
Je-li tomu tak, čínský kalkul se hrubě mýlí.
Zaprvé, USA nejsou v úpadku.
Během let úpadek pravidelně předpovídali sami Američané i ostatní: když Sověti v roce 1957 vypustili Sputnik, když Nixon v roce 1971 „zavřel zlaté okno“ (zrušil směnitelnost mezi dolarem a zlatem) a když se v 80. letech zdálo, že rezivějící americkou ekonomiku překonali japonští výrobci.
Jestliže se ale člověk podívá na sílu základů americké ekonomiky, není divu, že Světové ekonomické fórum řadí USA v žebříčku zemí s nejlepší konkurenční schopností na druhé místo (hned za Švýcarsko), zatímco Čína je o nějakých 30 příček níž.
Zadruhé, skutečnost, že Čína drží takové množství dolarů, není skutečným zdrojem moci, protože vzájemná závislost v ekonomickém vztahu je symetrická.
Pravda, kdyby Čína vysypala své dolary na světové trhy, dokázala by americkou ekonomiku srazit na kolena, jenže přitom by podrazila nohy své vlastní ekonomice.
Nejenže by Čína přišla o hodnotu svých dolarových rezerv, ale utrpěla by i významnou nezaměstnanost.
Když je vzájemná závislost vyvážená, není zdrojem moci.
Zatřetí, navzdory čínským stížnostem dolar pravděpodobně zůstane hlavní světovou rezervní měnou, vzhledem k hloubce a šíři amerických kapitálových trhů, s nimiž se Čína nemůže rovnat, aniž by přešla k plné směnitelnosti jüanu a reformovala svou bankovní soustavu.
Konečně, čínský kalkul je chybný proto, že se nedrží moudrosti Tenga Siao-pchinga, jenž Číně radil, aby postupovala obezřetně a „držela svou svíci pod vědrem“.
Jak mi nedávno řekl zkušený asijský státník, Teng by tuto chybu nikdy neudělal.
Kdyby byl dnes Teng u moci, vedl by Čínu zpět ke vztahům s USA založeným na spolupráci, jimiž se vyznačoval počátek roku 2009.
Chybná růstová sázka Číny
LONDÝN – V poslední době jsem se dvakrát vydal do Číny, když tamní vláda spouštěla svůj 12. pětiletý plán s cílem vrátit do rovnováhy dlouhodobý růstový model země.
Obě návštěvy ve mně prohloubily názor, že mezi krátkodobou a střednědobou hospodářskou výkonností Číny je potenciálně destabilizační nesrovnalost.
Čínská ekonomika se momentálně přehřívá, ale časem se její současné přeinvestování ukáže jako deflační, doma i globálně.
Až nebude možný další růst fixních investic, nejspíše po roce 2013, Čínu čeká ostré zpomalení.
Čínští tvůrci politik by se neměli soustředit na snahu zajistit hladké přistání dnes, ale spíš by jim měla dělat vrásky zeď, o níž se hospodářský růst může roztříštit ve druhé půli pětiletí.
Navzdory rétorice nové pětiletky – která, stejně jako ta předchozí, chce zvýšit podíl spotřeby na HDP – platí, že cestou nejmenšího odporu je status quo.
Podrobnosti nové pětiletky odhalují, že růst má podporovat přetrvávající spoléhání na investice, včetně veřejné bytové výstavby, nikoli rychlejší zhodnocování měny, významné finanční převody ve prospěch domácností, zdanění či privatizace státních podniků, liberalizace systému registrace domácností (chu-kchou) nebo uvolnění finančního útlaku.
Růst Číny se několik posledních desetiletí veze na vlně exportem tažené industrializace a slabé měny, což vyústilo ve vysoké míry úspor firem i domácností a závislost na čistých vývozech a fixních investicích (infrastruktura, nemovitosti a průmyslové kapacity v sektoru konkurentů dovozu a sektoru exportním).
Když vývoz v letech 2008-2009 klesl z 11 na 5 % HDP, čínští lídři zareagovali dalším posílením podílu fixních investic na HDP ze 42 na 47 %.
Čína tudíž neutrpěla vážnější recesi – která se projevila v Japonsku, Německu a jinde v rozvíjející se Asii roku 2009 – jen proto, že tu překotně rostly fixní investice.
V letech 2010-2011 se pak podíl fixních investic na HDP ještě zvýšil, až na bezmála 50 %.
Problém samozřejmě tkví v tom, že žádná země nemůže být tak produktivní, aby reinvestovala 50 % HDP do nového fyzického kapitálu a přitom nakonec nenarazila na přebytek kapacit a závratný problém nevymahatelných půjček.
Čína je zaplavena nadměrnými investicemi do fyzického kapitálu, infrastruktury a nemovitostí.
Návštěvníkům to zřetelně doloží elegantní, leč prázdná letiště a rychlovlaky (ty ještě sníží potřebnost 45 plánovaných letišť), dálnice bez cíle, tisíce kolosálních nových budov ústřední vlády a provinčních administrativ, města duchů a zcela nové hliníkárny držené mimo provoz, aby se předešlo propadu globálních cen.
Investice v komerční oblasti a do luxusního bydlení jsou nadměrné, kapacita automobilové výroby předstihla i nedávný strmý růst odbytu a setrvale přibývá přebytečných kapacit v ocelářství, výrobě cementu a dalších výrobních sektorech.
Krátkodobě tento investiční boom bude podněcovat inflaci, vzhledem k vysoké náročnosti růstu na zdroje.
Nadbytečné kapacity ale nevyhnutelně povedou k vážným deflačním tlakům, počínaje výrobním a realitním sektorem.
Nakonec ��ína prodělá tvrdé přistání, s největší pravděpodobností po roce 2013.
Všechny historické epizody nadměrných investic – mimo jiné ve východní Asii v 90. letech minulého století – skončily finanční krizí a/nebo dlouhým obdobím pomalého růstu.
Aby se Čína tomuto osudu vyhnula, musí méně spořit, snížit fixní investice, ztenčit čisté vývozy jako podíl HDP a zvýšit podíl spotřeby.
Potíž je v tom, že důvody, proč Číňané tolik šetří a spotřebovávají tak málo, jsou strukturální.
Změna pobídky k nadměrným investicím potřebuje dvě desítky let reforem.
Tradiční vysvětlení vysoké míry úspor (chybějící záchranná sociální síť, omezené veřejné služby, stárnoucí populace, zaostalost spotřebitelského finančnictví atd.) jsou jen částí skládačky.
Čínští spotřebitelé nemají větší sklon k úsporám než Číňané v Hongkongu, Singapuru a na Tchaj-wanu; ti všichni ušetří asi 30 % disponibilního příjmu.
Zásadní rozdíl je v tom, že v Číně nejde do sektoru domácností ani 50 % HDP, takže na spotřebu nezbývá mnoho.
Některé čínské politiky vedou k rozsáhlému přesouvání příjmů od politicky slabých domácností k politicky mocným firmám.
Slabá měna zdražováním dovozů snižuje kupní sílu domácností, čímž chrání státní podniky konkurující importu a zvyšuje příjmy vývozců.
Nízké úrokové sazby jak vkladů, tak půjček pro firmy a developery znamenají, že rozsáhlým úsporám sektoru domácností se dostává záporné míry návratnosti, zatímco reálná cena půjček pro státní podniky je také záporná.
To vytváří silnou pobídku k nadměrným investicím a způsobuje enormní přerozdělování od domácností ke státním podnikům, z nichž většina by prodělávala, kdyby si musely půjčovat za úrokových sazeb odpovídajících rovnováze na trhu.
V důsledku utlačování pracovních sil je navíc růst mezd mnohem nižší než produktivita.
K uvolnění sevřenosti příjmů domácností potřebuje Čína rychlejší zhodnocování měnového kurzu, liberalizaci úrokových sazeb a mnohem strmější zvyšování růstu mezd.
Ještě důležitější je, že by měla buď zprivatizovat státní podniky, aby se jejich zisky staly příjmem domácností, anebo u zisků státních podniků uplatnit mnohem vyšší míru zdanění a fiskální výnosy převést na domácnosti.
Namísto toho teď úspory – či nerozdělený zisk – v podnikovém sektoru, především ve státních podnicích, váže vedle úspor domácností dalších 25 % HDP.
Posílení podílu příjmu směřujícího do sektoru domácností by však mohlo otřást zaběhlými poměry, neboť by patrně způsobilo bankrot řady státních podniků, firem orientovaných na vývoz a provinčních vlád – a ti všichni jsou politicky mocní.
Čína proto bude za současné pětiletky investovat ještě víc.
Setrvání na cestě investicemi taženého růstu dále zhorší viditelný převis kapacit ve výrobě, nemovitostech a infrastruktuře a tím zesílí blížící se hospodářské zpomalení, k němuž dojde, až nebude možný růst fixních investic.
Tvůrcům čínských politik se sice možná podaří udržet vysoká tempa růstu až do změny politického vedení v letech 2012-2013, ale za velmi vysokou předvídatelnou cenu.
Největší naděje pro Čínu
Na rok 2008 se nebude vzpomínat hlavně díky vznešeným nebo hrdinným činům.
Přesto se uprostřed zpráv o finančních podvodech, krveprolévání v Indii a Gaze a globálních ekonomických katastrofách v uplynulých měsících objevila také zpráva vypovídající o statečnosti a vznešenosti.
Loni 10. prosince, v den 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, podepsalo více než 300 občanů Číny, od profesorů práv až po podnikatele, zemědělce, ba dokonce i několika vládních představitelů, pozoruhodný dokument s názvem Charta 08.
Signatáři, k nimž se později připojily tisíce dalších lidí, si v dokumentu položili otázku, kam Čína v jednadvacátém století směřuje: „Bude pokračovat v ‚modernizaci‘ pod autoritativní vládou, anebo přijme za své všeobecné lidské hodnoty, připojí se k hlavnímu proudu civilizovaných národů a vybuduje demokratický systém?“
Na Chartě 08 není nic pobuřujícího, nenajdeme v ní žádnou výzvu k násilnému povstání, žádnou touhu po pomstě či odplatě.
Pouze se v ní požaduje to, co občané všech liberálních demokracií považují za samozřejmost: právo zpochybňovat vládní politiku, ochrana lidských práv, nezávislé soudnictví a pluralitní volby.
Inspirací pro Chartu 08 byla československá Charta 77.
V roce 1977 bylo několik prominentních signatářů, mimo jiné i Václav Havel, za její podepsání zatčeno.
Podobně i jeden z nejodvážnějších a nejoslnivějších čínských intelektuálů Liou Siao-po neušel v prosinci za podpis Charty 08 zatčení a dodnes nebyl propuštěn.
Další signatáři byli vyslýcháni a šikanováni.
Chartě 08 se nedostalo takové pozornosti, jakou si zaslouží – snad proto, že většinu lidí trápí jiné, naléhavější věci.
Zároveň však nejen v Číně existuje tendence označovat podobné volání po demokracii za irelevantní, ba přímo pomýlené.
Nedávná americká politika udělala podpoře demokracie medvědí službu.
V Číně i v dalších zbývajících oblastech s autoritářskou vládou asijského typu se stalo dokonce i mezi proklamovanými „liberály“ běžnou věcí tvrdit, že demokracie je možná dobrá pro Evropany a Američany, avšak do asijských podmínek se nehodí.
Čína je příliš velká, její kultura příliš odlišná a její obyvatelstvo stále příliš chudé a nevzdělané, než aby mohlo podporovat demokratický systém.
Alternativou k této argumentaci je tvrzení, že Čína má vlastní typ demokracie, založený na konfuciánské představě laskavosti vlády a kulturního sklonu čínského lidu obětovat práva jednotlivce ve prospěch kolektivního dobra.
Pro ty, kdo podobné stanovisko zastávají – a většina západních podnikatelů je v této věci zajedno s Komunistickou stranou Číny –, jsou signatáři Charty 08 jednoduše odtržení od vlastní kultury.
Je pravdou, že pokud jde o bezprostřední dopad, Charta 08 jen stěží rozvíří hladinu rybníka čínské politiky.
Vláda nebude o ideálech Charty ani diskutovat, natož aby učinila cokoliv pro jejich zavedení do praxe.
Není však důvod označovat Chartu 08 za irelevantní.
V roce 1977 také jen velmi málo lidí předpovídalo, že se Havel jednou postaví do čela české demokracie v roli prezidenta.
On i další disidenti navíc představovali titěrnou menšinu.
Liberálně-demokratická Čína možná nevznikne brzy, ale po Chartě 08 už nikdo nemůže popřít, že si ji mnoho Číňanů zoufale přeje.
Vyjádření této touhy je obzvláště důležité dnes, kdy svět zachvátila děsivá hospodářská krize.
Rozsáhlá ekonomická tíseň se nikdy neobejde bez politických následků.
V Evropě je na vzestupu xenofobní populismus.
Americký prezident Barack Obama bude mít co dělat, aby ve Spojených státech omezil nevraživý protekcionismus.
Japonci by se mohli vrátit k zuřivému nacionalismu.
Nikde však politické a sociální důsledky hospodářského poklesu nejsou potenciálně tak destabilizující jako právě v Číně.
Je to proto, že mocenský monopol Komunistické strany Číny lze ospravedlnit pouze pokračujícím rychlým hospodářským růstem, bez něhož přijdou dělníci a rolníci o práci a městská střední třída ztratí příležitost zvyšovat svou prosperitu.
Hospodářský boom je jediným zdrojem legitimity, který zemi vedené státostranou zůstal.
Jen málokdo, dokonce i mezi členy strany, ještě stále věří v marxismus-leninismus, natožpak v maoismus.
A všeobecná nespokojenost se zkorumpovaností oficiálních míst a politickým útlakem se v roce 1989 zřetelně projevila ve všech čínských regionech.
Komunistické vládě se po událostech na náměstí Tchien-an-men podařilo setrvat u moci nejen díky hrubé síle.
Zdání politické legitimity, zejména mezi vzdělanou střední třídou, si koupila za příslib většího bohatství.
Dokud měli lidé pocit, že bohatnou, dalo se jejich volání po svobodě slova, lepší ochraně lidských práv a hlasovacím právu odkládat.
Pokud se však toto aranžmá zhroutí a rostoucí hmotná prosperita přestane být samozřejmostí, může se stát řada věcí – a jen málokterá z nich bude příjemná.
Ve venkovských oblastech i v průmyslových městech by mohly vypuknout masové bouře.
Vládě by se sice mohlo podařit rozdrtit tyto nepokoje silou, avšak ztráta důvěry uvnitř střední třídy by byla závažnější.
Jedním z důsledků by mohl být militantní nacionalismus, zčásti podněcovaný nervózními vládci, případně pokus armády potlačit neklid převzetím kontroly nad vládou.
Pokud by k autoritářství jedné strany, vojenské vládě či celostátnímu chaosu neexistovala žádná alternativní idea, vypadala by budoucnost Číny opravdu velmi chmurně.
Alternativa však existuje: byla výmluvně a přesvědčivě formulována v Chartě 08.
Podaří-li se Číně jednoho dne následovat příkladu Jižní Koreje, Japonska a Tchaj-wanu a připojit se k „hlavnímu proudu civilizovaných národů“ nastolením liberální demokracie, pak 10. prosinec 2008 vstoupí do dějin jako jedno z klíčových dat jejího zrodu.
Čínský převrat v Blackstone
Když se Čínská státní pobřežní ropná společnost (CNOOC) pokusila před dvěma lety koupit americkou UNOCAL, vyvolalo to ve Spojených státech politickou bouři.
Když Dubai Ports World koupila britskou P&O Steam Navigation Company, skutečnost, že P&O v USA provozovala přístavy, vzbudila v Americe další kontroverzi.
Člověk by si myslel, že země jako USA, s deficitem obchodní bilance ve výši zhruba 800 miliard USD ročně, si uvědomuje, že takovouto zející externí mezeru nevyhnutelně financuje jedině rozprodej aktiv, což znamená, že cizinci s dostatkem peněz získávají vlastnictví podniků v USA a kontrolu nad nimi.
Spojeným státům – nebo alespoň Kongresu a médiím – to ale nedochází.
Američané zjevně doufají, že žijí ve světě, v němž mohou mít nezodpovědné fiskální politiky způsobující schodky, velice nízkou míru soukromých úspor a nevýraznou míru investic, to vše za peníze zahraničního kapitálu, jehož majitelé s potěšením nesou rizika, a přesto nad svými aktivy nemají žádnou kontrolu.
Mohlo by se zdát, že zahraniční investory za těchto podmínek rozechvěje děs a přiměje je k ústupu od aktiv denominovaných v dolarech.
To se však neděje.
Vysoké ceny ropy přinesly obrovské exportní příjmy vládám na Středním východě, které své zisky nadále chtějí ukládat do amerických aktiv.
Totéž platí pro Rusko, jehož oligarchové i obrovský státní investiční fond vytvořený ministrem financí Alexejem Kudrinem také chtějí své příjmy investovat v USA.
Co se týče asijských vlád v čele s Čínou, USA pro ně zůstávají dovozcem nejvyšší instance.
Základem jejich rozvojové strategie je přimět migranty z venkova k práci produkující exporty určené na americký trh.
Pochybují, že by uspěla alternativní rozvojová strategie založená na oživení domácí poptávky.
Reálné hodnoty jejich měn je tedy nezbytné držet vůči dolaru nízko, což znamená, že jejich rezervy investované v současnosti do USA musejí nadále růst.
Tohle jednou samozřejmě skončí.
Možná že reálné hodnoty asijských měn prudce stoupnou, poněvadž v Asii propukne inflace.
Možná že se zřítí dolar a propukne inflace v USA, neboť Federální rezervní úřad usoudí, že dočasné opuštění závěsu cenové hladiny je menší zlo než důsledky nezaměstnanosti, již zapříčiní krach dolaru a vystřelení úrokových sazeb.
Vláda, která si pořizuje pojištění proti politickému riziku tím, že ukládá čím dál větší množství rezervních aktiv do dolarových cenných papírů, se chrání proti nějakým rizikům.
Je však vystavena jiným rizikům, zejména pokud své investice omezuje na jedinou výseč fondu aktiv, totiž na státní a prvotřídní firemní dluhopisy USA, jejichž přechod do zahraničního vlastnictví američtí politici dobře snášejí.
Nominální dluhopisy nejsou právě dobře zajištěné proti inflaci a aktiva, jež jsou nárokem na peněžní výplatu bez účinné kontroly, jsou v dlouhodobém výhledu silně náchylná k proměně v potravu finančních supů.
Obezřetné zahraniční vlády a soukromí investoři by si našli způsoby diverzifikace.
Ale jak na to?
Nakupovat dluhopisy jiných zemí by znamenalo vzdát se cíle udržet reálné hodnoty měn vůči dolaru na nízké úrovni.
Odkupy celých podniků vyvolávají rozzlobené projevy v Kongresu USA.
Je tedy zapotřebí zprostředkujících organizací, které cizincům zajistí jistou míru kontroly, umožní diverzifikaci napříč širším spektrem aktiv na území USA, a přesto budou politikům v USA stále připadat jako 100% americké.
Račte vstoupit do Blackstone Group.
Čínská investice do Blackstone ve výši 3 miliard USD – vklad nevýznamný v poměru k rezervním aktivům Číny v hodnotě 1,3 bilionu USD, což je částka, která do konce letošního roku míří k 1,5 bilionu USD a během roku 2009 zřejmě dosáhne 2 bilionů USD – je jen nesmělý krůček, ověřovací zkouška.
Na začátku procesu Čína bude mít malé a nepřímé vlastnické podíly v obrovském množství amerických podniků a je pravděpodobné, že obvyklé námitky se neobjeví.
Čína získá jistou míru diverzifikace rizika, sníží cenový tlak, který dosud u jejích devizových rezerv držel zisky nízko, a vyvaruje se nenadálých politických nesnází.
Blackstone získá dodatečné peníze, které bude moci použít, a dodatečné poplatky.
Někteří pozorovatelé se domnívají, že právě negativní reakce v USA vůči cizincům „skupujícím Ameriku“ bude tím, co povede ke konci současného rozložení globálních nevyvážeností.
Obchody jako čínská investice do Blackstone tuto reakci oddalují, ale ne na dlouho: 3 miliardy USD se rovnají tomu, co Čína v rezervách nahromadí během necelých tří pracovních dní.
Otázka, která přichází po čínské investici do Blackstone, zní: jak daleko může tento proces zajít?
A o jak velké části kontroly nakonec američtí investoři zjistí, že ji postoupili do ciziny?
Čínské břemeno
ČCHENG-TU – Minulý měsíc si svět připomněl 50. výročí události, kterou tibetští aktivisté s oblibou nazývají Dnem tibetského národního povstání – toho dne v roce 1959 se Tibeťané ve Lhase vzepřeli nadvládě Komunistické strany Číny.
Vzpoura byla tehdy rozdrcena, dalajláma uprchl do Indie a situace se nejméně na deset dalších let podstatně zhoršila: během politiky „velkého skoku“ předsedy Maa zemřelo mnoho Tibeťanů hladem – jejich počet zřejmě přesáhl milion –, chrámy a kláštery byly srovnány se zemí, v některých případech tibetskými Rudými gardami během kulturní revoluce, a velký počet lidí zahynul při násilnostech.
Oficiální čínští představitelé jsou v tomto roce plném výročí (20 let od událostí na Tchien-an-men) viditelně nesví.
V březnu jsem pobýval ve městě Čcheng-tu v provincii S’-čchuan, kde žije mnoho Tibeťanů.
Policisté tam na ulicích zastavovali dokonce i zahraniční turisty, kteří o výročí vůbec neměli tušení, a hledali u nich známky vzpoury.
Barvitá tibetská čtvrť byla ohraničena kordonem.
Nejenže se tam nesmělo fotografovat, ale člověk tamtudy nesměl ani projít.
Čínský tisk ovšem toto výročí připomněl záplavou článků popisujících radost Tibeťanů z osvobození od staletí trvajícího feudalismu a otroctví.
Pokud bychom měli věřit například listu China Daily , pak byl Tibet „před osvobozením“ živoucím peklem a Tibeťané jsou dnes šťastní a vděční, že mohou být občany Čínské lidové republiky.
U některých to pravděpodobně platí.
U mnoha jiných nikoliv.
Pokud však čínská propaganda vykresluje až příliš temný obraz tibetské minulosti, pak lidé ze Západu, kteří s tibetským údělem sympatizují, jsou zase často příliš sentimentální.
Dalajlámovo osobní kouzlo v kombinaci s himálajskou atmosférou nadřazené duchovní moudrosti vykresluje karikaturu mystického, moudrého a mírumilovného národa drceného brutálním impériem.
Skutečnost, že docela velký počet vzdělaných Tibeťanů čínské komunisty v roce 1950 opravdu uvítal, však měla své opodstatnění.
Buddhističtí duchovní byli nikoliv bezdůvodně pokládáni za úzkoprsé a tyranské.
Čínský komunismus sliboval modernizaci.
A právě tu čínská vláda v posledních několika desetiletích přinesla.
Lhasa, ještě před 30 lety ospalý a dosti umouněný zapadákov, je dnes metropolí s obrovskými veřejnými prostranstvími, nákupními centry a věžáky, kterou se zbytkem Číny spojuje vysokorychlostní železnice.
Je faktem, že Tibeťanům, kteří mají v místní samosprávě sporé zastoupení, nepřinášejí tyto výdobytky tak velký prospěch jako čínským Chanům.
Jejich přítomnost ve městech, jako je Lhasa, v roli vojáků, obchodníků nebo prostitutek je tak drtivá, že se lidé obávají zániku tibetské kultury v jiné podobě než jen jako oficiální turistické atrakce.
Přesto není pochyb o tom, že tibetská města jsou dnes modernější než dříve – ve smyslu elektrifikace, vzdělávacích zařízení, nemocnic a dalších veřejných objektů.
Je to jeden z argumentů, které při ospravedlňování užšího začlenění Tibetu do Číny používají nejen čínští představitelé, ale téměř všichni Číňané.
Tento argument má dlouhou historii.
Západní (a také japonští) imperialisté ho počátkem 20. století používali k ospravedlnění svých „misí za zcivilizování“ nebo „modernizaci“ domorodců.
Tchaj-wan byl pod japonskou nadvládou skutečně modernější než jiné části Číny.
Rovněž Britové přinesli do Indie moderní správu země, železnice, univerzity a nemocnice.
Pomineme-li však hrstku nostalgických šovinistů, pak dnes většina Evropanů a Japonců není zcela přesvědčena, že modernizace je dostatečným odůvodněním imperiální vlády.
Modernizaci by totiž měli provádět lidé, kteří si vládnou sami – neměla by ji vynucovat zahraniční moc.
Tibeťanům by se jinými slovy mělo umožnit, aby se modernizovali sami.
Číňané však mají v rukávu ještě jeden argument, který se jeví jako přijatelnější (a modernější).
Jsou oprávněně pyšní na etnickou rozmanitost Číny.
Proč by se měla národnost definovat podle jazyka nebo etnického původu?
Pokud by měli mít Tibeťané možnost odtrhnout se od Číny, proč by stejnou možnost neměli mít Velšané v Británii, Baskové ve Španělsku, Kurdové v Turecku nebo Kašmířané v Indii?
V některých případech by odpověď mohla znít: ano, možná by ji mít měli.
Dělat však z etnického původu hlavní definující faktor národnosti je mlhavý a nebezpečný koncept, v neposlední řadě i proto, že ponechává na holičkách všechny menšiny.
Mýlí se tedy lidé, když podporují tibetskou věc?
Měli bychom ji odsoudit jako sentimentální nesmysl?
Není to nezbytně nutné.
Podstatou celé otázky totiž není ani tak tibetská kultura nebo spiritualita, ba dokonce ani národní nezávislost, nýbrž spíše politická shoda.
V tomto ohledu na tom Tibeťané nejsou o nic hůře než ostatní obyvatelé Čínské lidové republiky.
Ve jménu rozvoje srovnávají buldozery se zemí historické památky po celé Číně.
Kultura je sterilizována, homogenizována a zbavována nezávislosti a spontánnosti ve všech čínských městech, nejen v Tibetu.
Žádný čínský občan, bez ohledu na to, zda je to Chan, Tibeťan, Ujgur nebo Mongol, nemůže hlasováním odstavit od moci vládnoucí stranu.
Hlavním problémem tedy není národnost nebo diskriminace, nýbrž politika.
Čínská vláda tvrdí, že Tibeťané jsou šťastní.
Bez svobodného tisku a hlasovacího práva však neexistuje způsob, jak to zjistit.
Sporadické projevy kolektivního násilí, po nichž následuje stejně násilný útlak, nicméně nasvědčují tomu, že mnozí šťastní nejsou.
Bez demokratické reformy tento cyklus neskončí, poněvadž násilí je typickým projevem lidí bez svobody slova.
To platí nejen pro Tibet, ale i pro zbytek Číny.
Tibeťané budou svobodní teprve tehdy, až budou svobodní všichni Číňané.
Přinejmenším v tomto smyslu jsou všichni občané Číny na jedné lodi.
Nebezpeční bezejmenní Číňané
Od svého obnovení Pierrem de Coubertinem byly olympijské hry vždy zpolitizované.
Ty první se uskutečnily v roce 1896 v Aténách s cílem znemožnit Turky, kteří stále okupovali severní Řecko.
Berlínské hry v roce 1936 se staly oslavou triumfu nacistické ideologie.
A olympijské hry v Soulu v roce 1988 otevřely dveře k demokratizaci Jižní Koreje.
Letošní letní olympijské hry v Pekingu nebudou o nic méně politické – budou však připomínat Berlín, anebo Soul?
Stanou se apoteózou autoritářského režimu, anebo počátkem jeho zániku?
Řada optimistických pozorovatelů Číny, jejichž postoj často změkčují úzké vztahy s komunistickým režimem, sází na „měkký“ přechod od despotismu k otevřené společnosti, avšak nedávné události tuto přívětivou interpretaci nepodporují.
Od počátku tohoto roku je útlak bojovníků za lidská práva, advokátů a bloggerů tvrdší než kdykoliv předtím.
Přesný počet demokratických disidentů, kteří byli uvězněni nebo ještě něco horšího, není znám.
Neexistuje způsob, jak započítat oběti, kterých si nikdo nevšimne, nebo odpovědět na otázku, proč jsou někteří lidé odsouzeni k trestu smrti a zastřeleni.
Nevíme, kolik jich je bez procesu posláno do „převýchovných center“.
Zkusme se vzhledem k absenci spolehlivé statistiky zaměřit na dvě symbolické postavy čínského prodemokratického hnutí: Chu Ťiu a Čchena Kuang-čchenga.
Sedmadvacátého prosince použilo 20 ozbrojených policistů krajní fyzické násilí, aby zatklo Chu Ťiu přímo před zraky jeho manželky a dvouměsíčního dítěte, přičemž se chovali tak, jako by jim zatýkaný dokázal klást skutečný odpor.
Chu Ťia je však drobný čtyřiatřicetiletý muž, jenž trpí těžkým onemocněním jater.
Navíc je zapřisáhlým vyznavačem nenásilí, obdivovatelem dalajlámy, učedníkem Mahátma Gándhího a vroucným buddhistou.
Proč nasazuje mocná Komunistická strana Číny veškerou sílu, aby unesla – žádné slovo nevystihuje lépe, co se stalo – tak titěrného nepřítele?
Strana ho obviňuje z „podvratné činnosti“, avšak Chu neporušil žádné zákony, nestojí v čele kontrarevoluční armády a nebyl na pokraji svržení strany.
Chu Ťiovy politické kroky jsou mnohem skromnější.
V roce 2000 zanechal studia na Pekingské univerzitě, když se dozvěděl, že tisíce rolníků z provincie Che-nan umírají na AIDS poté, co prodali krev místním překupníkům.
Od vypuknutí epidemie je jeho hlavní činností rozdávání léků a morální útěchy v zoufalých vesnicích této provincie.
Místní úřady Chu Ťiovi dobročinnou práci nijak neulehčují, přestože i ony nesou za epidemii částečnou zodpovědnost.
Protože jsou navíc nevládní organizace v Číně zakázány, může Chu Ťia jednat pouze sám za sebe.
Pokud by na podporu své charity založil jakoukoliv organizaci, porušil by zákon.
Tragédie obětí z Che-nanu nicméně otevřela Chu Ťiovi oči a umožnila mu pochopit, že její příčinou je absence lidských práv v Číně.
Založil tedy webovou stránku, která funguje jako chatovací místnost pro čínské intelektuály sdílející jeho obavy.
Tato webová stránka – kterou nyní vláda zablokovala – informovala rovněž o osudu Čchena Kuang-čchenga.
Slepý rolník a právník-samouk Čchen protestoval v roce 2005 proti únosu přibližně 3000 žen v jeho rodném městě Lin-i.
Ženy byly sterilizovány nebo donuceny k potratu, aby se stabilizoval růst počtu obyvatel v regionu.
Protože je však toto extrémní násilí v rozporu s čínskými zákony, zaslal Čchen petici centrální vládě, což je v Číně jediná právně uznávaná forma protestu.
Když v doprovodu malé skupinky právníků nesl svou petici do Pekingu, byl obviněn z narušování plynulosti dopravy ve věčně ucpaných ulicích tohoto města a odsouzen ke čtyřem letům vězení.
Proč se tak umírněné činy, nadto zakořeněné v čínské morální tradici, setkávají s tak dramatickou represí?
Chu i Čchen očividně respektují zákon.
Nevolají po revoluci.
Je pravdou, že hovoří se zahraničními novináři, kteří o jejich skutcích informují, avšak takový kontakt není nezákonný.
Stranou však obchází strašidlo sovětského precedentu.
Žádnému čínskému Sacharovovi nebo Solženicynovi nebude umožněno poskvrnit „úspěch“ strany.
Uvěznění Chu Ťii a Čchena Kuang-čchenga je jasným signálem, že žádný demokratizační proces v Číně nezačne mimo stranickou kontrolu.
Když se čínští představitelé zmiňují v oficiálních prohlášeních o demokracii, myslí tím „organizovanou“ demokracii shora dolů.
Jakýkoliv pokus o demokratizaci prostřednictvím občanské společnosti tak bude v zárodku rozdrcen.
Čína evidentně není na cestě k demokracii západního střihu a hospodářský růst se nestane předehrou ke svobodné společnosti tak dlouho, dokud tomu strana dokáže bránit.
Skutečnou ambicí režimu je vynalézt alternativu k západní demokracii: jakýsi osvícený despotismus pod kuratelou meritokratické komunistické strany.
Olympijské hry jsou organizovány tak, aby tento alternativní model podporovaly.
Nakolik legitimní tento model je?
Šedesát milionů členů strany, téměř ve všech případech mužů a obyvatel měst, by s ním pravděpodobně souhlasilo, stejně jako by s ním možná souhlasilo 200 milionů Číňanů, kteří se dělí o zisky z rychlého hospodářského růstu.
Co si však o tomto osvíceném despotismu myslí jedna miliarda lidí žijících v naprosté chudobě (z toho 300 milionů za méně než jeden dolar denně) a zbavených veškerých práv?
To nikdo neví, poněvadž tito lidé nemohou svá přání vyjádřit.
Možná že Chu Ťia a Čchen Kuang-čcheng zastupují tuto mlčící miliardu lidí více než strana.
Vysvětlovalo by to, proč je strana rozdrtila – a proč by měl jakýkoliv slušný účastník letošní letní olympiády žádat jejich okamžité propuštění.
Čína a první dětské demokratické krůčky
WASHINGTON – Během státní návštěvy čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa ve Spojených státech na něj americký prezident Barack Obama činil nátlak ohledně lidských práv. Pravděpodobně se měl ptát více na šíření demokracie v Číně, protože by ho možná překvapilo, co by se doslechl.
V září 2010 přednesl Chu v Hongkongu projev, v němž vyzval k novému myšlení v oblasti čínské demokracie.
Doslova prohlásil: „Je zapotřebí… uspořádat demokratické volby podle zákona, mít demokratický rozhodovací proces, demokratické řízení i demokratický dohled, zabezpečit právo lidí vědět, participovat, vyjadřovat se a dohlížet.“
Jeho slova byla jen rozvedením dřívějších poznámek čínského premiéra Wen Ťia-paa pronesených v Šen-čenu, pobřežním městě a zvláštní ekonomické zóně, kde započala čínská hospodářská revoluce.
Wen prohlásil, že politické reformy včetně poskytnutí příležitosti občanům kritizovat a monitorovat vládu jsou nezbytné k udržení závratného hospodářského růstu Číny.
V opačném případě, uvedl premiér, budou ekonomické zisky země ztraceny.
Wenovy poznámky vedly ke spekulacím, že Šen-čen, který udal tempo hospodářského rozvoje Číny, by se brzy mohl stát „zvláštní politickou zónou“.
Experti na Čínu poznamenali, že dalším krokem by mohly být přímé volby šéfů šesti okrsků této zvláštní ekonomické zóny.
Většinu Nečíňanů by překvapilo zjištění, že Čína již dnes organizuje více voleb než kterákoliv jiná země na světě.
Na základě Organického zákona o vesnických výborech se v každé z přibližně milionu čínských vesnic, v nichž žije zhruba 600 milionů voličů, konají jednou za tři roky místní volby.
Kritikové se ušklíbají, že tyto volby jsou zmanipulované místními představiteli komunistické strany.
Podle výzkumu Roberta Benewicka, profesora Sussexské univerzity v Anglii, jsou však vesnické volby stále konkurenčnější, se stále vyšším počtem nezávislých kandidátů a se stále vyšší mírou využívání tajného hlasování.
V případě voleb, které byly skutečně konkurenční, nalezli vědci podle svého tvrzení důkazy o pozitivních dopadech takového průběhu.
Například ekonom Jao Jang ve studii posuzující 40 vesnic v průběhu 16 let zjistil, že zavedení institutu voleb vedlo ke zvýšení výdajů na veřejné služby o 20% při současném snížení výdajů na „administrativní náklady“ – což je byrokratický výraz pro korupci – o 18%.
Wen navíc naznačil, že vesnické volby by se během příštích několika let mohly rozšířit i na druhou nejvyšší státní úroveň – okresní samosprávy.
Skromné čínské experimenty s místními volbami navíc doplňuje uplatňování „deliberativní demokracie“.
Ta mívá formu jednání městských rad s využitím nejmodernější techniky.
Čínští představitelé si najali profesora Stanfordovy univerzity Jamese Fishkina, aby sestavil reprezentativní vzorek občanů města Ce-kuo, kteří pak měli pomocí dotykových hlasovacích zařízení a handheldů rozhodnout, jakým způsobem by mělo město utratit rozpočet na veřejné práce v objemu 6 milionů dolarů.
Metoda z Ce-kua byla označena za nesmírně úspěšnou a napodobována ve všech ostatních koutech Číny.
Prezident Chu prý dopřává sluchu profesoru Jü Kche-pchingovi, vlivnému komunistickému činiteli a autorovi prominentní knihy s názvem Demokracie je dobrá věc.
Profesor Jü a další postrkávají demokracii kupředu přímo uvnitř samotné komunistické strany.
Už se konaly konkurenční volby na nižší stranické posty, přičemž v případě hlasování do provinčních a celostátních stranických shromáždění bylo na kandidátních listinách o 15-30% více kandidátů než volných míst.
A protože má Komunistická strana Číny 73 milionů členů, skýtá takový „demokratický předvoj“ obrovský potenciál.
Pokud se vnitřní volby všeobecně rozšíří, mohly by se linie ideologického nesouhlasu uvnitř elitních kruhů zřetelněji vykreslit, což by mohlo dále povzbudit volání po nějakém typu reprezentativní institucionální struktury.
Rychlé změny v Číně už dnes vyústily v souboj myšlenek, v konfrontaci pobřežních území a velkých měst s venkovem a vnitrozemskými provinciemi a ve střet bohatých proti chudým.
Je samozřejmě nepravděpodobné, že čínská demokracie bude při dalším vývoji napodobovat západní model.
Konfuciánstvím inspirovaní intelektuálové jako například Ťiang Čching představili novátorský návrh na trojkomorový zákonodárný sbor.
Zákonodárci v jedné komoře by se vybírali na základě zásluh a schopností, zatímco ve zbylých dvou komorách na základě nějakého typu voleb.
Jedna volená komora by mohla být vyhrazena pouze pro členy komunistické strany a druhá pro zástupce lidu volené obyčejnými Číňany.
Tento trojkomorový zákonodárný orgán, domnívají se jeho zastánci, by lépe zajistil, aby politická rozhodnutí dělali vzdělanější a osvícenější zástupci, čímž by se předešlo křiklavému populismu ze strany politických uskupení volených v západním stylu.
Je fascinující představit si, jak Čína podstupuje nějaký typ novátorského demokratického experimentu, v jehož rámci kombinuje trojkomorový systém s metodami deliberativní demokracie, aby nakonec ukovala novou dělbu mocí – a tím i nový typ politické zodpovědnosti.
Někdejší nejvyšší čínský představitel Teng Siao-pching se nechal v roce 1987 slyšet, že za 50 let se v zemi budou konat celostátní volby.
Čínská demokratická trajektorie nevyvolává příliš hlasitý ohlas, ale možná nakonec naplní Tengův slib ještě před plánovaným termínem.
Čínská falešná hra na demokracii
Čína nechvalně proslula svými tajnostmi.
Převodové páky režimu jsou neproniknutelné.
Ústava říká, že moc patří lidu, ale ve skutečnosti moc lidu patří Komunistické straně a jejím pohlavárům, od nichž se dělníci a rolníci dočkají jen mizivé pozornosti.
KS Číny prohlašuje, že uskutečnila demokratickou revoluci, přesto je země stále jednou z nejméně demokratických na světě.
Tyto paradoxy jsou tak rozporuplné, že 16. sjezd Strany, který se sejde příští týden, nemůže doufat ve víc než v to, že bude očividným podvodem na demokracii.
Na sjezdu budou nově obsazena nejvyšší stranická místa, včetně postů předsedy Ústřední vojenské komise, generálního tajemníka Strany a několika členů stálého výboru Politbyra.
O všech těchto pozicích (kromě nejvyššího postu ve Vojenské komisi) podle stanov Komunistické strany rozhodují hlasy členů 16. ústředního výboru.
Volbu členů 16. ústředního výboru zase provede 16. sjezd Strany, účastníky sjezdu Strany zvolí sjezdy stran jednotlivých provincií atd.
Typickým znakem těchto voleb bude neprůhlednost a absence jakéhokoli demokratického procesu.
Je skutečností, že jediné volby v Číně, v nichž si kandidáty vybírají skutečně nezávislí voliči, se odehrávají na úrovni vesnických výborů.
Tato fraška se ovšem provozuje hlavně pro potěchu zahraničních pozorovatelů.
Veškeré ostatní čínské volby se vyznačují dvěma vlastnostmi: kandidáti se vybírají tak, aby se udrželi straničtí předáci, a ti sami určují počet kandidátů.
Čína zná dva druhy voleb: ,,volby s jednotnou kvótou" a ,,volby s různými kvótami."
Ve volbách s jednotnou kvótou straničtí vůdci navrhnou tři kandidáty a voličům dají za úkol jednoho z nich vybrat.
V čínské politice jde o posvátné pravidlo, které se považuje za naprosto legitimní.
V uplynulých padesáti letech byli všichni ,,volení" funkcionáři, včetně Mao Ce-tunga a Tenga Siao-pchinga, vybráni způsoby, které budily zdání volby, ale bez prvku nejistoty.
Po období kulturní revoluce byly i přes protesty zavedeny ,,volby s různými kvótami," třebaže jen v omezené míře.
Ve shodě se stále silnějšími demokratickými pocity doby 13. sjezd Strany jako první využil systém různých kvót při volbě členů ústředního výboru.
To představovalo průlom ve stranické taktice.
Voličům bylo představeno více kandidátů než volitelných míst a Teng Liqun, člen ultralevicové staré grady, nezískal žádné křeslo.
Tento výsledek rozzuřil tehdy prvního vůdce Tenga Siao-pchinga a Čchena Jüna, dalšího představitele mocné staré gardy.
Samozřejmě, že ani v Číně si nikdo nemyslí, že volby s různými kvótami jsou opravdu demokratické.
I když je možné z kola vyhodit nejméně oblíbené politiky, všichni kandidáti jsou stále v moci vedení.
Ve skutečnosti byl systém s různými kvótami jen kratičkým experimentem.
Po roce 1989 Strana nesmiřitelně utužila svou centralizovanou moc, vnitrostranická demokracie byla vymýcena a volební postupy zdegenerovaly.
Stranické sjezdy mají původ v masových shromážděních a propagandistických kampaních maoistické éry a sejít se na nich může až dva tisíce delegátů.
Prvních dvou sjezdů Strany se zúčastnilo jen několik desítek zástupců a ti měli právo klást otázky nejvyšším stranickým úředníkům.
Taková zodpovědnost je dávno minulostí.
Během půlstoletí u moci KS Číny vyvinula metodu nazývanou da hui xiao kai (velké jednání uskutečněné jako malé), která sjezd roztříští na bezpočet sezení v malých skupinkách.
Nadcházející 16. sjezd Strany se bude skládat ze zasedání malých skupin.
Žádná z nich nebude mít jasný mandát a veškerá debata bude bez účinku.
Delegátům nejsou jasné jejich vlastní role a neznají své pravomoci.
Jde o dokonalé podmínky pro vznik mlčící většiny.
Každé zasedání je jako odpolední posezení u čaje, při němž si zúčastnění vymění nahodilé postřehy, pochválí správnost písemných zpráv vedení a pokusí se prokázat, jak pozorně je pročetli a jak dobře jim rozumí.
Návrhy, jež účastníci vznesou při těchto čajových dýcháncích, se nikdy nestanou předmětem debaty sjezdu jako celku.
Místo toho jsou předány zaměstnancům sekretariátu k dalšímu ,,zpracování."
Závěrečná zpráva může doznat drobných změn, ale postupy opravdové parlamentní demokracie - návrh, debata a usnesení - jsou mimo hru.
Závažné problémy, s nimiž se Čína potýká (například korupce a stále se zvětšující propast mezi společenskými vrstvami), se v diskusi neobjeví.
Členům KS Číny se nikdy nedostane příležitosti pojmenovat své obavy před širším publikem.
Nedostanou se k diskusi o ochraně občanských práv, uvolnění přísné regulace médií, právech zemědělců přestěhovat se nebo začít pracovat ve městě ani k diskusi o tom, zda dělníkům povolit zakládání nezávislých odborů.
Jaký význam tedy bude mít 16. sjezd Strany?
Zcela určitě se nestane fórem pro diskusi dlouho očekávaných, naléhavých a nevyhnutelných politických reforem, jež Čína musí zavést.
Vzhledem k přesunu termínu konání na listopad (zcela očividně Ťiang Ce-min slíbil dvěma stranám něco jiného, když přijal pozvání prezidenta Bushe na farmu Crawford v Texasu), může 16. sjezd Strany, na němž bude uvedena do úřadu nová generace čínských vůdců, hrát druhé housle vedle jisté diplomatické návštěvy.
Dolarová potíž Číny
CAMBRIDGE – Kdy si Čína konečně uvědomí, že nemůže hromadit dolary donekonečna?
Má už přes dva biliony dolarů.
Opravdu Číňané chtějí za dalších pět až deset let sedět na čtyřech bilionech dolarů?
Vzhledem k tomu, že vláda Spojených států zírá na dlouhodobou cenu finanční výpomoci a zároveň nezadržitelně zvyšuje sociální výdaje, neměli by se Číňané obávat opakování evropské zkušenosti ze 70. let 20. století?
V průběhu 50. a 60. let Evropané nahromadili obrovský balík amerických pokladničních poukázek ve snaze udržet si pevné zavěšení směnných kurzů, právě tak jako Čína dnes.
Během 70. let, kdy výdaje za válku ve Vietnamu a nárůst cen ropy v posledku přispěly ke katastrofálnímu vzestupu inflace, se kupní síla evropských dolarů bohužel scvrkla.
Možná že není třeba, aby se Číňané obávali.
Vždyť světoví lídři, kteří se právě setkali na summitu G20 v Pittsburghu, prohlásili, že podniknou veškerá opatření, aby opětovnému nástupu téže kalamity zabránili.
Klíčovým pilířem jejich preventivní strategie je potlačit „globální nevyváženosti“, což je eufemismus pro obří obchodní deficit USA a odpovídající přebytky jinde, v neposlední řadě v Číně.
Skutečnost, že si světoví lídři uvědomují, že globální nevyváženosti jsou obrovský problém, je vítanou novinkou.
Mnozí ekonomové, mne nevyjímaje, jsou přesvědčeni, že lačnost Ameriky po zahraničním kapitálu k financování spotřebitelského hýření měla zásadní podíl na kumulaci krize.
Levné peníze ze zahraničí přidaly šťávu už beztak křehké finančně regulační a kontrolní struktuře, která potřebovala spíš kázeň než příliv hotovosti.
Že si problém uvědomují, to jsme lídry, zejména z USA, bohužel slyšeli říkat už dřív.
V době náběhu k finanční krizi vnější deficit USA pohlcoval téměř 70 % přebytečných financí naspořených v Číně, Japonsku, Německu, Rusku, Saúdské Arábii a všech ostatních zemích s přebytky běžného účtu dohromady.
Avšak místo aby zásadním způsobem zasáhly, USA nadále promazávaly kola svého finančního sektoru.
Evropané, vyzývaní, aby zlepšili svou produktivitu a zvýšili domácí poptávku, reformovali své ekonomiky hlemýždím tempem, zatímco Čína se držela exportem tažené strategie růstu.
Za brzdu amerického vlaku půjček zatáhla až finanční krize – deficit běžného účtu USA se teď snížil na pouhá 3 % jejich ročního důchodu, oproti bezmála 7 % před několika lety.
Vytrvá ale tato nově nalezená umírněnost Američanů?
Jelikož vláda USA v současnosti čerpá z finančních trhů monstrózních 12 % národního důchodu (zhruba 1,5 bilionu dolarů), rozsah zahraničních půjček by se pohyboval zcela mimo škálu běžných čísel, kdyby nebylo nenadálého zvýšení amerických spotřebitelských i podnikových úspor.
Pro tuto chvíli americký soukromý sektor hospodaří s přebytkem, který dostačuje k financování zhruba 75 % neukojitelného apetytu vlády.
Jak dlouho ale spořivost soukromého sektoru USA vydrží?
Až se ekonomika normalizuje, spotřeba a investice se znovu rozeběhnou.
Jakmile k tomu dojde, americká chuť na peníze ze zahraničí se vší pravděpodobností znovu zmohutní – za předpokladu, že si vláda neutáhne opasek (žádný věrohodný plán v tomto směru nemá).
Jistěže, americká vláda tvrdí, že chce půjčky zkrotit.
Avšak za předpokladu, že se ekonomika bude ještě rok nebo dva zuby nehty drápat z krize, není snadné pochopit, jak chce vláda svůj pittsburský závazek splnit.
Ano, Federální rezervní systém by mohl zpřísnit měnovou politiku.
Jenže Fed se nenechá příliš znepokojovat příští finanční krizí, dokud budou ještě doznívat důsledky té současné.
Carmen Reinhart a já v naší nové knize This Time is Different (Tentokrát je to jiné) s podtitulem Osm století finanční bláhovosti docházíme ke zjištění, že pokud finanční krize nějaké ponaučení přinášejí, pak to, že jejich dozvuky se vytrácejí jen velice pomalu.
V blízké době musí každá skutečná změna přijít z Číny, jejíž výše potenciální ztráty z dolarového debaklu postupem času sílí.
Čína doposud spoléhala na odbyt na zahraničních trzích, aby exportéři dosahovali úspor z rozsahu potřebných ke zlepšení kvality a povýšení v hodnotovém řetězci.
Neexistuje ale žádný principiální důvod, proč by čínští plánovači nemohli tentýž model uplatnit k přeorientování ekonomiky na růstovou strategii taženou spíše domácí poptávkou.
Ano, Čína musí posílit svou síť sociální pomoci a prohloubit domácí kapitálové trhy, než bude moci tamní spotřeba vzlétnout.
Avšak vzhledem k tomu, že spotřeba tvoří 35 % národního důchodu (oproti 70 % v USA!), je tu pro růst mnoho prostoru.
Čínští lídři si jasně uvědomují, že haldy pokladničních poukázek jsou problém.
Jinak by Mezinárodní měnový fond tak veřejně nevyzývali, aby k dolaru coby globální měně rozvíjel alternativu.
Jsou znepokojeni právem.
Krize dolaru sice ještě není na obzoru, ale pro příštích deset let jde rozhodně o obrovské riziko.
Čína nechce, aby ve chvíli, kdy ke krizi dojde, vlastnila balík za čtyři biliony dolarů.
Je na Číně, aby se při uskutečňování agendy po pittsburském summitu ujala vedení.
Čínská ekonomika: internet versus komunismus
PEKING: Čínu zachvátila euforie Nové ekonomiky.
Mobilní telefony jsou stejně všudypřítomné v Šanghaji jako v Helsinkách, „dot.com“ firmy stejně běžné jako v San Francisku.
Ačkoli v tomto případě nelze použít výrazu „rozmařilá nevázanost“, jímž kdysi americký centrální bankéř Alan Greenspan označil vývoj na americké burze, nebývalý zájem o nové ekonomické investice – navzdory pouhé vidině čínské verze NASDAQu kdesi na hodně vzdáleném obzoru – přispívá k obnově čínské ekonomiky.
Avšak s tím, jak Čína přijímá novinky, dostává se starý průmysl pod enormní tlak.
Ve světle nedávné asijské finanční paniky je čínská euforie překvapující.
Zdá se, že vláda bere novou ekonomiku jako způsob, jak zemi obrnit proti budoucím krizím.
To je ale jen zbožné přání.
Nikdo nemůže čekat, že jediná krize vymýtí všechen hospodářský plevel země, ani to, že se nová ekonomika stane šémem pro bezrizikový růst.
Během posledních dvou set let prožíval vyspělý svět na své cestě k prosperitě periodická období rozmachu a úpadku.
Tyto krize zbavily hospodářské systémy a společnosti jejích neefektivních rysů a pomohly zdokonalit jejich klíčové instituce.
Zázrak východní Asie (Čínu v to počítaje) v posledních třiceti až čtyřiceti letech nespočívá jen ve vysokém růstu, ale také v tom, že solidní dlouhodobý růst se dostavil, aniž by s sebou přivodil jakoukoli vážnější krizi.
Asijská finanční panika v letech 1997-1999 byla pro tento region jen první v řadě – proto také všechny omráčila – ale není zdaleka poslední.
Navzdory všemu nadšení není nová ekonomika s to ochránit zemi proti chaosu.
Jsou tedy technologické ambice Číny a její současný růst v souvislosti s euforií kolem nové hospodářské politiky udržitelné?
V Číně, podobně jako v jiných asijských ekonomikách, jsme během první poloviny roku 2000 sledovali silný hospodářský růst.
HDP vzrostl o 8,2 %, což je více než loňských 7,4 % za totéž období.
Navíc tři roky cenové deflace – které začaly v době finanční krize v roce 1997 – mohou být u konce.
Ale tak jako v Americe v počátcích jejího rozmachu i zde platí, že klíčem k pokračujícímu růstu jsou udržitelné investice a zvyšující se produktivita.
Investice v Číně od počátku tohoto roku vytrvale rostou.
Potěšující je také skutečnost, že soukromé (nevládní) investice se vzpamatovaly z loňského úbytku a vzrostly na umírněných 6,7 % v reálných hodnotách.
Tento růst je prvním zlepšením investičního klimatu za poslední tři roky.
Ačkoli zásluhy za tento pokrok jsou někdy připisovány nové ekonomice, pravé důvody jsou mnohem prozaičtější, a právě proto lze dnes tuto hnací sílu udržovat.
Během posledních čtyř až šesti let došlo ke skutečným strukturálním změnám: v městských a venkovských průmyslových závodech bylo propuštěno 16 milionů státních zaměstnanců a 11 milionů dalších pracujících.
Mnoho podniků bylo zavřeno; a to nejen malé státem vlastněné podniky, ale rovněž četné soukromé a polosoukromé firmy, které jsou vystaveny ekonomickým nesnázím mnohem více než státní podniky.
V některých hospodářských oblastech byla snížena výrobní kapacita, aby byl vytvořen prostor pro nové investice.
Pokud budou soukromé investice pokračovat dosavadním tempem, bude vláda moci odročit své plány na povzbuzení investic prostřednictvím rozsáhlého dluhového financování, což z dlouhodobějšího pohledu přispěje k udržení růstu.
Také zvyšující se domácí spotřeba přispívá k pokroku čínské ekonomiky.
Ačkoli index spotřebitelských cen je stále negativní, maloobchodní prodej se v druhém čtvrtletí zvýšil o 13,8 %.
Nejvýznačnějším trendem v této oblasti je stupňující se poptávka po bydlení.
Hlavními hybnými silami tohoto trendu jsou reforma zákonů o bydlení, otevření sekundárního trhu s byty a především obrovský rozmach hypotéčních úvěrů.
Tento trend bude v dalších deseti letech pravděpodobně hrát nezanedbatelnou roli s tím, jak poroste zájem čínské střední třídy, čítající 200 milionů obyvatel, o vlastnictví nemovitostí.
Kromě bydlení mohutně vzrostl export a import, pro tento rok zatím o 38,3 % a 36,2 %, což lze přičíst expanzi země do světové ekonomiky a hospodářskému zotavení celého regionu.
Této skutečnosti bychom ale neměli dávat příliš velkou váhu, neboť vývoz přispěl do růstu HDP jen 0,3 %.
Vsup Číny do Světové obchodní organizace může sice dočasně povzbudit její vývoz, pravděpodobnější ale je, že odstraňování vlastních obchodních bariér přinutí zemi ke zvýšenému dovozu.
To znamená, že středem tvorby růstové politiky se musí stát čínský domácí trh.
Čína je rozvojová země, jejíž hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele činí 800 dolarů.
Zároveň ale sdílí podobnost s dalšími východoasijskými ekonomikami a (zároveň!) s „transformačními“ ekonomikami nesoucími břemeno centrálního plánování.
Domácí ekonomika Číny je tedy místem prožíraným ekonomickými, institučními, strukturálními a politickými problémy.
Protože musí čelit problémům jak zemí uprostřed transformace, tak zemí rozvojových, je řešení těchto problémů mnohem složitější než v zemích, které jsou výlučně rozvojové nebo výlučně transformační.
To je další důvod, proč se čínští politikové a ekonomové nesmějí nechat slepě zlákat proudem nové ekonomiky v pokusu magicky přeskočit vlastní problémy a dopadnout do jakési utopické budoucnosti.
Během posledních padesáti let Čína už několik podobných pokusů zažila a měla by proto vědět, že když přecení své síly, může v nejlepším případě skončit s nemilými odřeninami.
Dnešní tempo růstu je pro Čínu udržitelné v případě, že bude dále otevírat své hospodářství konkurenci celého světa a bude přitom nemilosrdně mýtit dědictví socialistické industrializace.
S takovou politikou může hospodářský růst země zůstat v rozmezí 7,5 – 8 % a inflace v dohledné době zůstat na nízké úrovni.
Nová čínská ekonomika i se svými ambicemi má smysl jen tehdy, pokud nepřestane dávat dobrý pozor na dožívající starou ekonomiku.
Rozvíjející se čínská pavučina
HONGKONG – Ekonom Axel Leijonhufvud definuje v nedávném článku tržní systém jako pavučinu smluv.
Protože jsou smlouvy navzájem provázané, může jedno nesplnění závazku vyvolat lavinu porušených slibů, „[což] umožní zničení prakticky celé pavučiny formálních a neformálních smluv, které tržní systém potřebuje ke svému fungování“.
Stát má za úkol tyto smlouvy i s nimi související vlastnická práva chránit, vymáhat a regulovat a také intervenovat v zájmu ochrany systémového selhání.
Tato pavučina smluv – kterou ekonomie hlavního proudu často pokládá za natolik samozřejmou, že se stává téměř neviditelnou – ztělesňuje formální a neformální pravidla zakotvená v tržním systému.
Tato pravidla utvářejí a omezují chování jednotlivce i společnosti a tvoří předivo všech lidských institucí.
Rozvinuté ekonomické soustavy mají velmi složité pavučiny smluv, jako jsou finanční deriváty.
V případě Evropy z toho podle Leijonhufvuda vyplývá trojstranný přístup se zaměřením na „stupně pákového efektu“, „nesoulady ve splatnosti“ a „topologii pavučiny“ – to jest na „její konektivitu a přítomnost kritických uzlů, které jsou ‚příliš velké, než aby mohly selhat‘“.
Je to proto, že „tato pavučina smluv rozvinula závažné nesrovnalosti“.
Trvat na tom, aby byly všechny smlouvy naplněny, by „způsobilo zhroucení velmi rozsáhlých částí této pavučiny“ se „závažnými hospodářskými a nevyčíslitelnými sociálními a politickými důsledky“.
Naproti tomu rozvíjející se trhy, jako je Čína, mají méně propracované systémy a postupem času se na nich rozvíjejí složitější smluvní/institucionální vazby, zejména prostřednictvím globalizovaných transakcí.
V plánované čínské ekonomice se většina smluv uzavírala mezi jednotlivci a státem, zatímco propracovanější tržní smlouvy se objevily nebo opětovně objevily až v posledních 30 letech.
Rozsáhlé využívání tržních smluv s veřejně vlastněnými firmami představovalo novou a důležitou adaptaci v rámci příklonu k „socialistické tržní ekonomice“.
Pavučinu smluv lze však také chápat jako komplexní adaptivní tržní systémy, které zahrnují rovněž vztahy mezi státem a rodinou.
Abychom pochopili čínskou socialistickou tržní ekonomiku, je nezbytné systematicky zkoumat tyto různé formy smluv a jejich institucionální struktury.
Rodinné a příbuzenské smlouvy, které upravují manželství, adopce, soužití, dědictví apod., představují základní jednotku lidské společnosti.
Tyto smlouvy jsou nejstarší a zůstávají základem společenských vztahů v dnešní Číně.
Podnikové smlouvy kladou do centra transakce právnickou osobu orientovanou na zisk a zavazují všechny její podílníky.
Objem čínských podnikových smluv rostl v posledních 30 letech geometrickou řadou, ale tyto smlouvy mají zvláštní charakteristiky, které odrážejí prvořadou roli čínských státních podniků.
Tržní smlouvy mezi výrobci a spotřebiteli – a/nebo mezi výrobci v nabídkových řetězcích – spojují jednotlivce, rodiny, firmy, vlády a veřejné organizace prostřednictvím místních či globálních trhů.
V posledních několika desetiletích začala Čína praktikovat moderní smluvní právo a vstoupila do Světové obchodní organizace, čímž se zavázala dodržovat mezinárodní pravidla upravující obchod a investice.
Nevládní a neziskové občanské smlouvy spojují lidi v obecních, náboženských, společenských a politických aktivitách.
Tyto smlouvy jsou v Číně stále relativně nové a dosud se vyvíjejí.
Společenské smlouvy tvořené ústavními a správními zákony definují pravomoci a zodpovědnost státu a jeho ustavujících orgánů vůči jednotlivcům a soukromému sektoru.
Patří mezi ně pravomoc předepisovat daně a omezení jednotlivcům a soukromým entitám prostřednictvím trestního, správního a občanského práva, ale i povinnost státu zajišťovat veřejné statky a služby.
Čína posílila svůj unitární stát o důležité institucionální inovace, které přinesly růst a prosperitu lidem se středními příjmy, avšak stále zachovávají základní pětistupňovou administrativní strukturu – s centrální vládou na špičce a provinčními, městskými, obecními a komunálními orgány pod ní –, která se poprvé objevila přede dvěma tisíciletími.
Rozšifrujeme-li strukturu této smluvní pavučiny, získáme klíč k pochopení chování ekonomiky, včetně její dynamické nelineární adaptace na vnitřní a vnější síly.
V souladu s tvrzením fyzika Fritjofa Capry bychom měli pokládat živé organismy, společenské systémy a ekosystémy za vzájemně provázanou a vzájemně závislou složitou adaptivní soustavu.
To znamená, že bychom na ekonomiku a společnost neměli pohlížet jako na rigidní hierarchie či mechanické trhy, nýbrž jako na sítě či pavučiny života, v nichž smlouvy – formální i neformální, naplněné i porušené – představují podstatu lidské činnosti.
Zkoumání smluvních pavučin by se mělo podobat zkoumání buněčné struktury a DNA biologem.
Čína díky své vyvíjející se, rozšiřující se a komplexní pavučině smluv vytvořila čtyři fungující a moderní nabídkové řetězce v globálním měřítku, a to ve výrobě, infrastruktuře, financích a vládních službách.
Jak se ovšem Číně podařilo vybudovat v relativně krátké době z tradičních dědických rodinných smluv a archaických ústavních struktur moderní průmyslovou základnu?
Prostřednictvím experimentování, adaptace a evoluce – procesu, který byl popsán jako „přechod řeky ohmatáváním kamenů“ – dokázala Čína rozvinout nabídkový řetězec vyššího řádu nebo také pátý nabídkový řetězec spočívající v politickém rozhodování.
Tato „architektura vládnutí na nejvyšší úrovni“, jak se jí v Číně říká, je nezbytná pro koordinaci a organizaci různých nabídkových řetězců a celkové pavučiny smluv za účelem dosažení křehké rovnováhy mezi individuálními, rodinnými, podnikovými, společenskými a národními cíli.
Architektura vládnutí na nejvyšší úrovni se podobá operačnímu systému počítače, který organizuje ostatní softwarové a hardwarové složky tak, aby vytvářely jediný celek.
Taková struktura existuje v mnoha ekonomikách, ale v čínském kontextu, kde stát hraje ústřední roli v ekonomice, je pro efektivní fungování systému klíčová.
Její budoucí utváření bude záviset na tom, jak čínský historický, kulturní a institucionální kontext a vyvíjející se pavučina smluv ovlivní společenské předivo země.
Záhada čínského směnného kurzu
Náhlé rozhodnutí Číny zvýšit hodnotu žen-min pi (jüanu) o 2,1% a ukončit jeho fixaci na dolar přichází po několikaměsíčním tlaku ze strany USA.
Tato překvapivá změna politiky pravděpodobně nějaký čas vydrží, protože stabilní měna zůstává i nadále v čínském zájmu.
Ekonom Robert Mundell, jehož práce v oblasti optimálních měnových zón si získala uznání jako teoretický základ vzniku eura, trvá na tom, že Čína by si měla podržet pevný směnný kurz coby nezbytnou součást stávající fáze svého hospodářského rozvoje.
Vzhledem k nerovnoměrné ekonomické struktuře Číny způsobuje její režim směnného kurzu mnohem tíživější problémy, než s jakými se potýká Japonsko a další východoasijské ekonomiky.
Pevné směnné kurzy očividně tvořily významnou součást hospodářského vzestupu východní Asie, neboť v exportně orientovaném rozvojovém modelu regionu dobře fungují.
Efektivitu pevného kurzu však určuje způsob, jakým rozvoj v exportním sektoru ovlivňuje domácí průmysl a ekonomiku země jako celku.
Pokud růst v obchodním sektoru žene vzhůru i domácí neobchodní odvětví, pak pevný kurz nevyvíjí tlak na vnější platební rovnováhu, neboť roste i poptávka po dovozech.
Za těchto okolností nebude mít revalvace směnného kurzu prudký dopad na rozvoj ekonomiky.
Japonští ekonomové například tvrdí, že takzvaná „dohoda z Plazy“, která volala po „řádném zhodnocení“ nedolarových měn vůči dolaru, byla přirozeným výsledkem vysokého národního důchodu.
Byl to jeden z hlavních důvodů, proč Japonsko na tuto změnu přistoupilo.
Současná situace Číny je však diametrálně odlišná.
Tlak na revalvaci přichází ve chvíli, kdy národní důchod na obyvatele nečiní 10 000 ani 15 000, nýbrž pouhý 1 000 dolarů.
To znamená, že Čína ještě potřebuje poměrně dlouhé období rychlého hospodářského růstu, než dospěje do fáze, v níž se nacházelo Japonsko, když umožnilo revalvaci jenu.
Neméně důležitá je skutečnost, že na rozdíl od ostatních východoasijských ekonomik v rané fázi vzestupu nebyla expanze čínského exportního sektoru v posledních deseti letech těsně provázána s rozvojem jejího domácího neobchodního sektoru, poněvadž ji přiživovaly především přímé zahraniční investice (FDI).
Většina z 460 000 čínských firem se zahraničními vlastníky působí ve zpracovatelském a montážním průmyslu, což zvyšuje dovozní náročnost exportů a přetrhává vazbu mezi vnějším obchodním sektorem a domácím průmyslem.
To pomáhá prohlubovat regionální nerovnosti, zejména mezi východní a západní Čínou, přičemž nejbohatšími regiony jsou ty, které se těší vysoké koncentraci FDI.
Nikdo by neměl realisticky očekávat, že směnný kurz jüanu bude definován výlučně podle příjmové hladiny relativně prosperujících pobřežních oblastí na východě země.
Čína pochopitelně nahromadila obrovský přebytek platební bilance, což naznačuje, že jüan je značně podhodnocen.
Tento přebytek však pouze maskuje strukturální problémy domácích ekonomických sektorů a chudších oblastí Číny.
Odečteme-li totiž od celkového objemu obchodu export firem se zahraničními vlastníky, pak přebytek vymizí, poněvadž bilance obchodu se zbožím i bilance obchodu se službami jsou za normálních okolností ve schodku.
Stručně řečeno vyvolává iluzi podhodnoceného jüanu odříznutost exportního sektoru od zbytku čínské ekonomiky, kterou způsobuje dominance FDI.
Ačkoliv došlo k dramatickému zvýšení exportu, který dnes představuje 70% čínského HDP, tento proces nemá žádný vliv na další hospodářské oblasti, protože se omezuje na zahraniční výrobní a montážní podniky.
Vzhledem ke své obrovské domácí ekonomice by Čína nikdy nedokázala nahromadit tak enormní vnější přebytek, kdyby se růst nebyl omezoval právě na tyto podniky.
Tlak na revalvaci tudíž nepramení ze skutečných potřeb čínské ekonomiky, nýbrž z obrovské nerovnováhy ve vztahu ke Spojeným státům, zejména k jejich dlouhodobému obchodnímu deficitu, který převyšuje 5% HDP.
Vzhledem k nadřazenému postavení dolaru však USA mohou udržovat mnohem vyšší deficit platební bilance než jiné země.
Dokud bude Asie držet své zahraniční rezervy v dolarech pak bude obrovské výhody pro obchod a hospodářský rozvoj skýtat také čínská touha udržet stabilní hodnotu jüanu.
Jak se přátelství Ameriky s Čínou za nepohody vybarvilo
MNICHOV – Jelikož Čína svou podhodnocenou měnu, žen-min-pi, zavěsila k dolaru, každé oslabení dolaru v důsledku americké finanční krize znamená také oslabení žen-min-pi vůči ostatním světovým měnám.
Padá však vina za propuknutí celosvětové měnové války skutečně na Čínu?
Centrální banky Jižní Koreje, Brazílie, Tchaj-wanu, Japonska, Švýcarska a mnoha dalších zemí teď nakupují dolary, aby ochránily své měny proti revalvaci a aby tak tedy bránily své vývozy.
Když se směnný kurz eura zvedl na víc než 1,40 dolaru, takže značně překonává paritu kupní síly dosahující 1,17 dolaru, Evropa znervózněla.
Spojené státy podnikají drastická opatření vůči Číně a připravují se na obchodní válku.
Kongres dal prezidentovi pravomoc uvalit na čínské zboží dovozní cla, bude-li Čína nadále neochotná zvýšit výrazně hodnotu své měny vůči dolaru.
Jenže podhodnocenost žen-min-pi, v současnosti 45%, trvá už řadu let.
Proč tedy USA jednají náhle tak agresivně?
Proč něco Amerika nepodnikla mnohem dřív?
Důvod tkví v pohybech kapitálu.
USA nižší hodnotu žen-min-pi tolerovaly, dokud se dolary, jež Čína utržila z bilaterálního obchodu se zbožím, vracely jako financování amerického rozpočtového deficitu.
Teď když Číňané tyto peníze raději investují do surovin v Africe i jinde, americké tvůrce politik hluboce pohněvali.
Čínský posun je dramatický.
V letech 2008 a 2009 kupovali Číňané vládní dluhopisy USA tempem 17 miliard dolarů měsíčně.
V listopadu 2009 ale Čína obrátila.
Během prvních sedmi měsíců roku 2010 nejenže od dalších nákupů cenných papírů vydaných vládou USA upustila, ale dokonce začala některé z držených prodávat.
Každý měsíc Čína prodala americké vládní dluhopisy v čistém objemu asi sedmi miliard dolarů.
Je naprosto pochopitelné, že Američané mají nervy nadranc.
Záskok zjednala londýnská City, která své nákupy, jež v letech 2008 a 2009 dosahovaly jen asi jedné miliardy dolarů měsíčně, zvýšila během prvních sedmi měsíců letošního roku na 28 miliard dolarů v průměru.
Jelikož Velká Británie je sama velkým dovozcem kapitálu, lze předpokládat, že City tyto cenné papíry nedrží, ale pouze je restrukturalizuje a prodává do světa pod novým názvem a s londýnským razítkem.
Přestože se Čína stáhla z financování americké vlády, zůstává světově největším čistým vývozcem kapitálu, což je pozice, kterou zastává už od roku 2006.V letech 2007 a 2008 Čína exportovala v průměru zhruba 400 miliard dolarů kapitálu ročně.
Lví podíl z tohoto kapitálu získaly USA, které tehdy potřebovaly roční kapitálové importy ve výši 800 miliard dolarů, aby kompenzovaly téměř naprosté zastavení soukromých úspor.
Neochota Číňanů ke spotřebě dala Američanům na mnoho let možnost stavět si nové domy za vypůjčené peníze a udržovat spotřebu na úrovni, již americká ekonomika nebyla schopná financovat ze svého.
Jistěže, Číňané se vždy stranili financování soukromých realit v USA.
Kupovali pouze vládní cenné papíry a sekuritizované realitní instrumenty emitované zpola veřejnými orgány Fannie Mae a Freddie Mac.
Přímé financování realit skrze soukromé kanály pocházelo hlavně z jiných zemí – například z Německa.
Čína nicméně pomáhala USA dosahovat vyšší životní úrovně, neboť vládním orgánům zajišťovala peníze, které by jinak musely pocházet od amerických daňových poplatníků.
Vzhledem k této historii je poněkud nízké teď Čínu kárat za její politiku směnného kurzu – politiku, která Spojeným státům tak dlouho umožňovala žít si nad poměry.
Nízká hodnota žen-min-pi nešla na úkor USA, jak se neustále tvrdí, ale spíš Američanům umožnila snít si svůj americký sen vlastního rodinného domku pro všechny.
Dovozy laciných čínských výrobků uvolnily v USA kapitál a pracovní sílu pro dramatické rozšiřování bytového fondu – což vedlo ke strmému nárůstu americké životní úrovně.
Je pochopitelné, že se dnes Číňané zdráhají investovat do USA další peníze.
Pokusili se koupí Unocal vstoupit na americký energetický trh, ale politici jim tuto možnost zablokovali.
I další přímé investice Kongres pod záminkou národní bezpečnosti zarazil.
Stačí si vzpomenout na nabídkové řízení při prodeji Emcore a Firstgold.
USA chtěly čínské peníze, aby nebyly ochotné nabídnout nic jiného než strukturované cenné papíry pochybné věrohodnosti a dále vládní cenný papír, jemuž teď zřetelně hrozí riziko inflace a devalvace.
Světovému míru by prospělo, kdyby USA přestaly vznášet laciná morální obvinění vůči Číně.
Pravda je mnohem subtilnější než holý politický zájem.
Čínský dárek Evropě
Evropané se mýlí, když se na Čínu zlobí, že pevné navázání její měny na americký dolar zvýšilo kurz eura k většině měn na zahraničních trzích.
Navázání měny by naopak měli pokládat za drahocenný dárek.
Evropští spotřebitelé v New Yorku a dalších amerických městech nezřízeně utrácejí.
Na vlastní kůži totiž zakoušejí vyšší kupní sílu eura v zahraničí.
Navázání měny zároveň pomohlo učinit z eura významnou rezervní měnu, která konkuruje dolaru.
V důsledku toho proudí do Evropy investice z celého světa.
Dalo se předvídat, že navázání čínské měny bude mít právě tento efekt.
Přinutilo totiž Čínu nahromadit obrovské množství dolarů za účelem stabilizace vlastní měny, a znehodnocování dolaru tak poskytlo euru další impulz.
Aby se Čína a další země před poklesem americké měny ochránily, přeměňují část svých nahromaděných dolarových rezerv na eura.
Mezinárodní měnový fond odhaduje, že podíl eura na rezervách v zahraniční měně se ve třetím čtvrtletí roku 2007 zvýšil na 26,4 procenta oproti 25,5 procentům ve druhém čtvrtletí a 24,4 procentům ve třetím čtvrtletí roku 2006.
Skutečnost, že se euro stává významnou rezervní měnou, přináší ekonomice eurozóny významné ekonomické výhody.
Evropané by měli pevně vázané čínské měně děkovat za roli, jakou v tomto procesu hraje.
Vzhledem k rozhojněné nabídce eura lze samozřejmě očekávat značné čínské investice v Evropě, což je také dobrá věc, zvláště když Čína přinejmenším ve Spojených státech ukázala, že dává přednost investicím do finančních institucí rozkolísaných krizí kolem špatných hypoték.
Takových institucí má Evropa spoustu.
Největší čínskou investicí v Evropě byla až dosud investice do belgické finanční společnosti Fortis N.V., v níž pojišťovna Ping An nedávno získala podíl ve výši 4,2%, čímž se stala největším akcionářem firmy.
Čínská rozvojová banka zase investovala do finanční společnosti Barclays, aby podpořila její nabídku za nizozemskou banku ABN AMRO.
Tato operace se sice nezdařila, ale pomohla bance získat za svá aktiva plnou hodnotu.
A to je pouze začátek.
Společnost Merrill Lynch předpovídá, že jakmile se v zemích jako Čína zvýší měnové rezervy, vzroste hodnota státních investičních fondů ze současných 1,9 na 7,9 bilionů dolarů.
Pevné svázání čínské měny přichází Evropě vhod také vzhledem k její snaze udržet na uzdě inflaci, když její monetární politiku i nadále limituje hypoteční krize.
Experti odhadují, že pokud jde o boj proti inflaci, má zhodnocování eura stejný dopad jako zvýšení úrokové sazby přibližně o 35 základních bodů.
Silné euro navíc pomohlo izolovat Evropu od prudce rostoucích cen ropy a dalších komodit, které se na světových trzích oceňují v dolarech.
Velkou nevýhodou navázání měny má být z evropského hlediska údajně export.
Právě kvůli němu spěchali francouzský prezident Nicolas Sarkozy a další vysoce postavení evropští činitelé loni v listopadu do Číny – a právě kvůli němu si mnozí obyčejní Evropané stále myslí, že Číňané nehrají podle pravidel.
To je však protekcionistické uvažování par excellence .
Co je na exportu tak zvláštního?
Proč je důležitější než levný dovoz nebo než výhodné ceny pro evropské zákazníky v New Yorku?
Měla by se Evropa vzdát všech výhod spojených s pevně navázanou měnou jen proto, že to prodraží evropský export?
Samozřejmě že ne!
Všimněme si, že to byl francouzský prezident Sarkozy, nikoliv německá kancléřka Angela Merkelová, kdo cestoval do Číny, aby proti svázání tamní měny s dolarem protestoval.
Německý vývoz totiž není silným eurem nijak výrazně poškozen – německé náklady jsou natolik konkurenceschopné, že vývozci věří, že si poradí i s kurzem 1,50 dolaru za euro, ba možná i více.
O Francii to neplatí – avšak odpověď je zde zřejmá: snižte náklady a také Francie se pak dokáže se silným eurem vypořádat.
V konečném důsledku je snížení nákladů tím jediným, co mohou Evropané udělat, pokud si chtějí udržet konkurenceschopnost exportu.
Číňané nebudou svůj režim měnových kurzů, k němuž je vedou strategické i ekonomické důvody, měnit jen kvůli tomu, že jsou Evropané z pevného svázání jejich měny nešťastní.
Čína dala Evropanům dárek.
Ti by za něj měli být vděční, místo aby pošetile trvali na tom, ať si ho Čína vezme zpátky.
Velká čínská zeď proti internetu
Na rozdíl od toho, co se běžně tvrdí, nejsou snahy čínského státu o kontrolu nad internetem a novými médii vůbec marné.
Nad informacemi a obrázky, které dnes kolují čínskou společností, už sice čínská vláda ztratila svou někdejší kontrolu, je však stále schopna zabránit veškerým vážným pokusům médií o útok proti ní.
Jak je to možné?
Vláda požaduje, aby internetové stránky, televizní programy a další média splňovaly tři obecná kritéria:
· Musí podporovat snahu Číny o udržení ekonomického růstu, udržení společenského pořádku, sjednocení s Tchaj-wanem a o budování vážnosti vůči Číně ze strany mezinárodního společenství, nebo těmto snahám přinejmenším nebránit;
· Musí podporovat politickomocenský monopol Komunistické strany Číny, nebo jej alespoň nezpochybňovat;
· Musí být proti takovým ,,negativním" společenským jevům, jakými jsou mimo jiné ,,duchovní znečištění" (např. pornografie či narkomanie), ,,buržoazní liberalizace" (demokratizace v západním stylu), ,,feudální předsudky" (Fa-lun Kung a další zakázaná náboženství) a ,,obdiv ke všemu cizímu" (především k americké pop kultuře).
Nástroje, jež má vláda k vynucování těchto kritérií k dispozici, jsou mnohem účinnější, než jak si většina pozorovatelů dokáže představit.
Za prvé, vláda může toho, kdo její mediální politiku poruší, uvěznit.
V roce 1998 tak kupříkladu vláda odsoudila šanghajského inženýra ke dvěma letům vězení za to, že čínskému disidentskému zpravodajskému serveru sídlícímu v USA prodal na třicet tisíc elektronických adres čínských občanů.
V březnu roku 2001 vláda spustila plošnou razii proti internetovým disidentům, díky niž řada lidí skončila ve vězení a spousty dalších lidí se staly terčem obtěžování a pronásledování.
Za druhé - k tomu, aby zabránila lidem přístup k nežádoucímu obsahu na internetu, může vláda využít různé technické prostředky.
Od června roku 1989 ruší vysílání Hlasu Ameriky a na jaře loňského roku začala rušit také vysílání v tibetštině, ujgurštině a kazaštině z Indie a střední Asie.
Na internetu blokuje přístup k dlouhému seznamu zakázaných internetových stránek a koncem loňského léta dokonce zablokovala přístup k populárním vyhledávačům Google a AltaVista.
Docela nedávno pak zavedla nový systém, který uživatelům internetu umožňuje přístup do některých oblastí dříve zakázaných serverů; k blokování přístupu do zakázaných částí internetu přitom používá technologii založenou na monitorování packetů.
Za třetí - výměnou za exkluzivní přístup na obrovský čínský trh získává spolupráci zahraničních firem.
Podobně jako v roce 1994 přesvědčila čínská vláda mediálního magnáta Ruperta Murdocha, aby ze satelitního paketu STAR-TV odstranil zpravodajský kanál BBC News, letos se jí podařilo přimět portál Yahoo, aby pro Čínu vytvořil speciální vyhledávač, který blokuje stránky s nepřijatelným obsahem.
Společnosti jako Cisco byly už dříve obviněny z toho, že čínské vládě poskytují vyspělé technologie, jejichž smyslem je z Velké čínské zdi udělat neproniknutelnou internetovou ,,firewall" proti nežádoucím informacím zvenčí.
Za čtvrté - svou podporou ,,nezávadných" čínských serverů a pozlátkových, leč duchaprázdných zábavných televizních programů se čínská vláda snaží od těchto skutečností odvracet pozornost řadových občanů.
Tyto estrády - navíc se špetkou ekonomického růstu - úspěšně vytlačují podvratné informace ze zahraničí, zvláště je-li do nich namíchána nacionalistická propaganda, jejímž cílem je naočkovat občany proti veškerému podvratnému mediálnímu obsahu, který se nepodaří odchytit.
Zatím se vládě v Číně výrazně daří držet krok s technologickým pokrokem, který posiluje společnost technologickým pokrokem, který posiluje stát.
Po změně nevolají ani řadoví Číňané, ani lidé ze zahraničních firem, které v Číně působí.
Ti nepotřebují, aby lidé slyšeli nebo četli o hnutí Fa-lun Kung nebo o lidských právech, hlavně když dokáži činit správná investiční nebo nákupní rozhodnutí.
Na základě toho lze tvrdit, že by se Čína mohla vyvinout ve společnost, jejíž členové budou trávit tolik času a utrácet tolik peněz za okázalou spotřebu a rozptylující zábavu, že se jim nebude dostávat fyzické energie k tomu, aby uvažovali o věcech, jako je svoboda, rovnost, náboženství či lidská práva.
Problémy v takové společnosti doutnají, ale nemusí nutně propuknout naplno.
Dokud bude střední třída represi státu podporovat, lze pořádek udržet.
Naděje, že v Číně dojde k demokratičtějším změnám, tak, zdá se, leží v konfliktu mezi narůstající střední třídou, sjednocující se jak zevnitř, tak s pomocí chudých, a autoritářským režimem.
Novináře, intelektuály i podnikatele prý stále více štve, že vláda blokuje přístup na zahraniční internetové vyhledávače; jednoho dne možná začnou požadovat svobodu slova otevřeněji a všeobecněji.
Avšak pro dnešek stačí větší části střední třídy ke štěstí ekonomický růst.
Kdyby něco, vždycky se mohou utěšit filmem na DVD, které si koupí na černém trhu.
Existují nicméně lidé, kteří za svobodu na internetu bojují už dnes.
Jedna skupina čínských hackerů, která si říká Hacktivismo, zkoumá vývoj technologie zvané ,,6-4" (podle data, kdy v roce 1989 došlo k masakru na náměstí Tchien-an-men), která by čínským uživatelům internetu umožnila surfovat a komunikovat bez vládního dohledu a tudíž volně navštěvovat zakázané stránky.
Ale i v tom nejlepším případě nebudou tyto technologie k dispozici více než několik měsíců, nemluvě o letech, a jen zanedbatelný počet lidí v Číně bude mít zájem či možnost je využívat.
Čínská vláda zatím navzdory obrovským technologickým výzvám prokazuje neuvěřitelnou schopnost kontrolovat internet - alespoň do té míry, že nedovolí, aby se o jádru citlivých věcí mluvilo otevřeně.
Ke změně nedojde nevyhnutelně.
Ti, kdo tvrdí, že je Čína svou komunikační politikou na špatné straně dějin a že internet znamená postupnou demokratizaci, by měli krotit svůj optimismus.
V Číně má totiž historie velmi dlouhé trvání.
Velké čínské stěhování
PEKING – Čínská provincie Che-nan má asi 100 milionů obyvatel – víc než většina států.
V administrativním systému Číny stojí provincie na nejvyšším stupni správy územních celků, po nich následují okresy, města a obce.
Pod obec v provincii Kuang-tung však může snadno spadat 500 tisíc až milion obyvatel – víc než v řadě měst mimo Čínu.
Význam regionálních problémů – zejména meziregionálních disparit – pro čínskou politiku tedy můžeme jen stěží nadhodnotit.
Čína je od přírody rozdělená.
Mezi všemi velkými pevninskými zeměmi, včetně Indie a Brazílie, je Čína jediná, která má malý díl pobřeží, ale obrovské pevninské regiony.
Když představovaly hlavní předmět lidské spotřeby potraviny, nebyl to problém, protože záleželo na půdě a vodě.
V moderních, průmyslových, urbánních a tržně založených společnostech však zřejmě rostoucí měrou záleží na přepravních nákladech, což znamená, že geografické poměry mohou způsobovat hluboké regionální nerovnosti.
Přestože takovéto disparity mohou mít samozřejmě i další příčiny, zdá se, že geografické podmínky mnohé vysvětlují.
V prvé řadě vysvětlují, proč se čínské pobřežní regiony rozvíjely dříve a rychleji, jakmile země spustila tržní reformy a otevřela se světu.
Boom čínských pobřežních měst nevyvolaly „preferenční“ politiky ani pokroucené vládní alokace zdrojů, nýbrž blízkost oceánu, který byl a nadále zůstává nejlevnějším způsobem přepravy surovin a výrobků.
V budoucnosti možná Čína bude mít početnější a rozsáhlejší segmenty špičkových technologií a služeb – sektory, které tolik nezávisejí na dopravě.
Avšak jelikož je Čína čím dál závislejší na dovozech zdrojových komodit, aby uspokojila své základní potřeby, její pobřeží bude i nadále co do přepravních nákladů zvýhodněno.
Regionální disparity v hospodářské prosperitě se tudíž možná nikdy nezúží; ba mohly by se nezřídka rozšířit.
Lan-čou, hlavní město provincie Kan-su na západě, možná nikdy nedožene Su-čou, známé středisko výroby nedaleko Šanghaje.
Čínská snaha rozvíjet se vyváženěji, navzdory trvalým, vrozeným zvýhodněním pobřeží, na sebe bere podobu obousměrného pohybu kapitálu a pracovních sil mezi pobřežními a vnitrozemskými regiony.
Finanční transfery směřují z pobřeží do vnitrozemí, prostřednictvím vládních fiskálních alokací či jiných mechanismů, aby se zlepšovala infrastruktura, včetně dopravy.
Takové investice sice nejsou tak výnosné jako v jiných regionech, ale je třeba je považovat za veřejné statky, jejichž cílem je srovnávat podmínky pro růst.
Čínská ústřední vláda tyto snahy v uplynulých 10 letech vyvíjela v rámci „Programu rozvoje západu“.
Samozřejmě že samotné vládní snahy nemohou průmyslové investory navnadit k „cestě na západ“, protože veřejné výdaje do infrastruktury nemohou překonat všechny problémy.
Bez silnice nelze převážet suroviny ani hotové zboží.
Ale i když silnice existuje, musíte hradit mýtné, palivo, údržbu vozového parku a další výdaje – a pořád ještě může trvat pět dní, než zboží dopravíte na pobřeží, chcete-li jej vyvážet.
Druhý „pohyb“ je možná v některých ohledech ještě důležitější.
Jedná se o pracovní síly proudící opačným směrem, ze západu na východ, čímž podporují jedinou ekonomickou rovnost, jíž země může kdy dosáhnout – rovnost příjmu na hlavu, nikoli HDP.
Pobřežní město, které vytváří větší díl HDP a pyšní se vyšší produktivitou a mzdami bude lákat víc lidí, aby se stali součástí této prosperity, dokud neklesne „mezní produktivita“.
Jelikož se část lidí vystěhuje na pobřeží, o zdroje vnitrozemských regionů se bude dělit menší počet obyvatel, takže jejich příjem na hlavu se zvýší.
Právě proto je mobilita tak důležitá pro dosažení větší sociální rovnosti.
Většina vyspělých zemí prošla rozsáhlými domácími migracemi v době, kdy se modernizovaly, přičemž do pobřežních regionů se nakonec přestěhovalo 80 % jejich obyvatel.
Čína tento proces zažívá právě teď.
Budou-li čínské úřady i nadále povzbuzovat vnitrostátní migraci, problém regionálních disparit se nakonec vyřeší.
Totéž by se dalo říct o celosvětové disparitě mezi severem a jihem.
Někteří lidé dříve tvrdili, že pokud by se jeden faktor výroby, tj. kapitál, mohl volně pohybovat, ve světě by mohla zavládnout větší rovnost.
Já jsem však přesvědčen, že ostatní faktory jsou také nezbytné.
Mobilita jednoho činitele může sice skvěle fungovat v teoretickém modelu, ale pokud se ve skutečném, dynamickém světě nepodaří zúžit příjmovou propast dostatečně rychle, nadvládu si mohou udržet okolnosti, které rozdíly zvětšují, jako například nepříznivé geografické podmínky.
To zachová, nebo dokonce prohloubí globální disparity, obzvlášť vzhledem k neochotě zemí na severu umožnit volnou mezinárodní migraci.
Dobrou zprávou pro Čínu je teď to, že nová národní pětiletka pro roky 2010-2015 vyzývá vládu, nejen aby povzbuzovala domácí migraci mezi regiony, ale také aby zlepšila podmínky pro lidi, kteří se chtějí vystěhovat z venkova a usadit se ve městech.
Nechvalně proslulý systém chu-kchou (systém registrace obyvatel, který omezuje stěhování) nelze sice opustit přes noc, ale postupně bude rušen, krok za krokem.
Samozřejmě že migrace a urbanizace budou přinášet sociální problémy a střety.
K těm ale docházelo ve všech zemích na současném stupni vývoje Číny a Čína si jím musí také projít.
Jinak zůstane navždy rozdělená.
Čínský zelený dluh
Svět si deset let kladl otázku, kdy si čínští představitelé uvědomí, že jejich země čelí obrovské ekologické krizi.
Letos jsme dostali odpověď v podobě nového pětiletého plánu, v němž je ochrana životního prostředí označena za prioritu.
Následovala smršť zelené propagandy a vláda dnes hovoří o tom, že bude k měření rozvoje používat „zelený HDP“.
Povedou však všechny tyto řeči ke skutečnému pokroku?
Ústřední vláda sice připouští jisté zhoršení životního prostředí způsobené rychlým hospodářským růstem, avšak obrázek, který vykresluje, není úplný.
Vezměme si například „zelený HDP“.
Státní úřad pro ochranu životního prostředí letos na jaře vůbec poprvé vypracoval oficiální odhad čínského HDP sníženého o ekologické škody.
Podle těchto výpočtů by odstranění následků znečištění z roku 2004 přišlo na 84 miliard dolarů, což jsou 3% HDP zmíněného roku.
Podle realističtějších odhadů však ekologická zátěž představuje každoročně 8-13% čínského růstu HDP, což znamená, že země již kvůli znečištění ztratila téměř vše, co od konce 70. let získala.
Čínské ekologické problémy, jakkoliv jsou jejich příčiny složité, lze v konečném důsledku připsat našemu chápání marxismu.
Po většinu nedávné minulosti jsme v marxismu spatřovali jen filozofii třídního boje.
Věřili jsme, že hospodářský rozvoj vyřeší všechny naše problémy.
V reformním období se toto špatné pochopení Marxe přetavilo do podoby nezřízené a morálky zbavené honby za materiálním ziskem.
Tradiční čínská kultura se svým důrazem na soulad mezi lidskými bytostmi a přírodou byla odsunuta stranou.
V důsledku toho vládnou čínské ekonomice neefektivní znečišťovatelé hladoví po přírodních zdrojích, jako jsou uhelné a nerostné doly, textilky a papírny, železárny a ocelárny, petrochemické závody a výrobci stavebních hmot.
Naše města zaznamenávají explozivní růst, což vede k ničení vodních zdrojů a úděsným dopravním zácpám.
Čtvrtina obyvatel Číny pije závadnou vodu; třetina lidí ve městech dýchá silně znečištěný vzduch.
Země navíc v poslední době zažívá lavinu ekologických havárií.
V průměru každý druhý den dojde v Číně k velké havárii s významným znečištěním vodního zdroje.
Ačkoliv Čína podepsala kjótský protokol a přibližně 50 dalších mezinárodních ekologických smluv, pro jejich naplnění děláme jen málo.
Nebudeme-li brát zlepšení struktury našeho průmyslu vážně, nepodaří se nám v budoucnu splnit závazky snížení emisí.
Nový pětiletý plán sice stanovuje chvályhodné cíle, avšak v mnoha provinciích se zatím nepodařilo splnit ani významné ekologické cíle předchozí pětiletky.
Pravdou je, že Čína dosáhla za tři desetiletí takového hospodářského pokroku, na jaký potřebovaly západní země sto let.
Zároveň však Čína za 30 let utrpěla staleté ekologické škody.
Na rozdíl od západních zemí si však bohužel nemůžeme dovolit čekat, až náš roční HDP na hlavu dosáhne 10 000 dolarů, a teprve poté se ekologickými problémy zabývat.
Naši experti předpovídají, že se ekologická krize zintenzivní do kritické fáze v době, kdy bude roční HDP na hlavu v Číně dosahovat pouhých 3 000 dolarů.
A co je ještě horší, ušlechtilejší prvky naší tradiční kultury jsme sice odhodili, ale současně jsme nedokázali přijmout za své pozitivnější aspekty moderní civilizace.
Koncept „společenské smlouvy“ založené na právech a povinnostech – což jsou základní hodnoty představující nejdůležitější podmínku účinné ochrany životního prostředí – zůstává do značné míry bez povšimnutí.
V důsledku toho nebývají projekty ochrany životního prostředí mnohdy začleňovány do kalkulace výrobních nákladů.
A jen zřídkakdy se někdo obtěžuje zohledňovat ekologickou zátěž – nebo práva – pro chudé a bezmocné občany země.
Je bezpodmínečně nutné, aby ekologické faktory reálně figurovaly v čínském makroekonomickém plánování.
To vyžaduje, aby se při plánování velkých průmyslových projektů a energeticky náročných podniků koncipovala racionálnější strategie.
Je třeba vypracovávat pečlivé studie, které ještě před zahájením projektů stanoví jejich dostupné energetické, půdní, nerostné a biologické zdroje.
Územní plánování musí být revidováno tak, aby rozbíjelo průmyslové monopoly a stanovovalo rozvojové cíle v souladu s počtem obyvatel, objemem zdrojů a schopností absorbovat znečištění životního prostředí.
A konečně potřebuje Čína novou energetickou strategii.
Průmyslové země vyvinuly a začaly v obrovské míře využívat jadernou, sluneční a větrnou energii, bioplyn i další obnovitelné energetické zdroje.
Technologické kapacity Číny v tomto ohledu zaostávají i za jinými rozvojovými zeměmi, jako jsou Indie a Pákistán, a její odkázanost na uhlí představuje jednu z největších hrozeb pro globální klima.
Momentálně jednoduše není jiná alternativa.
V dlouhodobém důsledku se však čistá energie stane jedinou možností, jak zajistit hospodářský růst bez nenapravitelných ekologických škod.
Vláda nemůže řešit tyto problémy sama.
Největší zájem na ochraně životního prostředí má čínský lid, a tak se právě on musí stát hnacím motorem.
Místní komunity, nevládní organizace i firmy, ti všichni musí přispět svou troškou.
Nemohou se omezovat na pouhý „dohled“ a žádosti na úřady, ale musí své působení rozšířit i o další způsoby, jak se domoci svého práva: o veřejná slyšení, žaloby na snížení kvality života, větší pozornost sdělovacích prostředků a další dobrovolné aktivity.
V konečném důsledku však moc spočívá v rukou vlády.
Je zapotřebí, aby vedoucí představitelé Číny podnikli několik konkrétních kroků přesahujících rámec pouhé rétoriky.
Musí svěřit ekologickým pracovníkům skutečnou moc, zajistit dodržování stávajících zákonů a zacelit v nich zející zadní vrátka v podobě právních kliček.
Toho lze dosáhnout pouze zavedením právních mechanismů, které budou odměňovat ty, kdo životní prostředí chrání, zatímco znečišťovatele donutí platit, a pomocí při sjednocování ekologických organizací, které jsou roztroušeny napříč mnoha různými sektory.
A především je zapotřebí vytvořit systém, jenž bude sledovat počínání oficiálních představitelů nejen v oblasti ekonomické, ale i ekologické.
Čína má nebezpečně blízko ke krizi.
Obrovský ekologický dluh země bude tak či onak nutné splatit.
Čína musí projevit potřebnou prozíravost a začít tento dluh splácet již nyní, kdy se s ním ještě dá něco dělat, a nedopustit jeho navršení tak, aby nás v konečném důsledku hrozil přivést na mizinu všechny.
Globální důsledky klesajících komoditních cen
NEW YORK – Skončil dekádu trvající boom komoditních cen.
To má vážné dopady na globální růst HDP.
Ekonomické vzorce se sice neopakují beze změn, ale konec stoupající fáze komoditního supercyklu, jíž svět procházel od počátku století, kalí vyhlídky rozvojových zemí na setrvalé svižné dotahování hladin příjmů vyspělých zemí.
Během roku, který skončil letos v červenci, se index komoditních cen časopisu The Economist v dolarových cenách propadl o 16,5 % (v eurech o 22,4 %), přičemž ceny kovů od dosažení maxima zkraje roku 2011 klesají už přes dva roky.
Přestože ceny potravin projevily zprvu větší odolnost, v posledním roce se snížily strměji než ceny ostatních komodit.
Vysoké (ač kolísavé) zůstávají jen ceny ropy, nepochybně vlivem spletitých politických událostí na Blízkém východě.
Z historického pohledu to není překvapení, jak dokládá náš výzkum zaměřený na komoditní supercykly.
Od konce devatenáctého století komoditní ceny prošly třemi dlouhodobými cykly a stoupající fází čtvrtého, především vlivem změn globální poptávky.
První dva cykly byly poměrně dlouhé (téměř čtyřicet let), ale třetí byl kratší (28 let).
Stoupající fáze všech čtyř supercyklů vyvolaly výrazné nárůsty poptávky, každý pramenící z jiného zdroje.
Během současného cyklu se tímto podnětem stal svižný hospodářský růst Číny, ztělesněný zvyšujícím se podílem země na celosvětové spotřebě kovů.
Ačkoliv tyto cykly dosáhly podobných vrcholů, intenzita poklesů se lišila v závislosti na globálním hospodářském růstu.
Propady po první světové válce a v 80. a 90. letech byly mohutné; naproti tomu pokles po korejské válce, kdy světová ekonomika zažívala konjunkturu, byl poměrně slabý.
Po druhé světové válce se supercykly různých komoditních skupin úžeji synchronizovaly (včetně ropy, která měla dříve odlišný vzorec vývoje).
Tak jako růst komoditních cen v současném cyklu pramenil z čínského ekonomického boomu, i nynější oslabování cen je z velké části důsledkem klesajícího růstu HDP Číny, z dvouciferných ročních temp v letech 2003-2007 a 2010 na zhruba 7,5 % letos.
Přestože se odhady budoucího čínského růstu různí, všechny v krátkodobém výhledu předpovídají slabší hospodářskou výkonnost – a dokonce i nižší tempa růstu v dlouhodobé perspektivě.
Fundamentální krátkodobou potíží je omezený prostor v politikách pro opakování masivní hospodářské stimulace zavedené po krachu Lehman Brothers roku 2008.
Čínská protikrizová strategie opřená o investice po sobě zanechala dluh a dále možnosti tvůrců politik zužuje vytrvalé zhoršování poptávkové struktury, která se v současnosti vyznačuje mimořádně vysokým podílem investic (téměř polovina HDP) a nízkým podílem soukromé spotřeby (kolem 35 %).
Panuje konsenzus, že tato abnormální skladba poptávky se v dlouhodobém výhledu musí změnit, až se Čína přikloní ke spotřebou poháněnému růstovému modelu.
Aby však této změny dosáhla, čínští lídři musí zavést hluboké a komplexní strukturální reformy, které zvrátí politický přístup, jenž stále povzbuzuje investice a vývoz a zároveň explicitně i implicitně daňově zatěžuje spotřebu.
Růstové vyhlídky poněkud zamlžuje nejistota obklopující nadcházející ekonomickou transformaci Číny.
Někteří prognostici předpovídají měkké přistání, ale liší se u tempa růstu.
Oficiální odhady kladou roční růst HDP v letech 2018-2022 na 6,5 %, zatímco například Michael Pettis z Pekingské univerzity má za to, že vytrvalému svižnému růstu spotřeby a cílenému zvýšení podílu spotřeby na HDP odpovídá 3-4% růst.
Možné jsou sice i scénáře tvrdého přistání, provázené potenciální dluhovou krizí, ale orgány státu mají dostatek politických pák k jejich řešení.
Každopádně rizika negativního vývoje jsou značná a prostor pro příznivější vývoj prakticky neexistuje.
Hlavní motor globálního hospodářství po krizi tedy zpomaluje, což má vážné důsledky pro jeden z nejpozitivnějších ekonomických trendů minulé dekády: sbližování výší příjmů na hlavu ve vyspělých a rozvojových zemích.
Tak jako hospodářský rozkvět Číny prospěl ekonomikám závislým na komoditách, především v rozvojovém světě, její zpomalení se zase odráží v klesajících tempech růstu těchto ekonomik.
(K nejsilněji postiženým sice patří jihoamerické státy, ale imunní nejsou ani vyspělé země jako Austrálie.)
Bude-li klesající fáze současného komoditního supercyklu v důsledku slabé globální poptávky tak prudká jako v období po roce 1918 a v závěru dvacátého století, svět by se měl připravit na hlemýždí hospodářský růst a citelné zpomalení celosvětové příjmové konvergence anebo možná na její úplný konec.
Šťastná maska Číny
PEKING – Výraz ve tváři Číny může být její Achillovou patou.
Vyhřívajíc se ve svém novém postavení ekonomické supervelmoci – drak překonávající asijské tygry i mezky na Západě –, Čína dělá tu chybu, že své vlastní vážné strukturální slabiny bagatelizuje.
Pro komunistické vedení je těžké problémy země zmínit, natož zdůraznit.
Zaujetí funkcionářů pro požívání úcty a vyhýbání se ztrátě prestiže vede k tomu, že se téměř výhradně zaměřují na čínské úspěchy.
To je strategie, u níž hrozí, že se vymstí, protože špatně chápe dynamiku mezinárodní politiky.
Zdůrazňování bleskurychlého čínského vzestupu znamená, že se ve zbytku světa méně chápe potřeba Číny udržet prudký hospodářský rozvoj, aby byla naplněna očekávání jejích 1,3 miliard obyvatel.
Vláda ví, že jí pod rukama roste politický tygr, ale odmítá to si připustit, ať už uvnitř Číny nebo v zahraničí.
Obchodních pnutí stále přibývá.
Spojené státy jsou vážně znepokojené v důsledku nicotných výsledků květnového „strategického ekonomického dialogu“ s Čínou a Kongres hrozí tvrdými ochranářskými opatřeními.
Evropská unie nemusí o mnoho zaostat; hodně bude záležet na tom, jak bude Čína svůj případ prezentovat v nadcházejících 18 měsících, kdy budou obě strany dojednávat rozsáhlou Dohodu o partnerské spolupráci, která rozhodne o vlastnostech bilaterálních vztahů v další dekádě.
Německá kancléřka Angela Merkelová právě navštívila Peking a francouzský prezident Nicolas Sarkozy bude zřejmě brzy následovat.
Oba jsou si jistě dobře vědomi toho, že díky strmě rostoucím exportům Čína loni předehnala USA a stala se největším zahraničním dodavatelem Evropy.
Co však pochopitelně neuvidí, jsou zoufale nízké životní úrovně početných čínských milionů, zejména venkovských chudých.
Přesto Čína nemá chuť se při jednáních se Západem odvolávat na chudobu.
Jejím cílem je vytěžit co nejvíc prestiže z olympijských her v roce 2008 a z šestiměsíční Světové výstavy v Šanghaji během jara a léta roku 2010.
Teprve uvidíme, zda tyto dvě události dokáží vychýlit světové mínění ve prospěch Číny a takto jej udržet.
Podezřívavost vlády vůči mezinárodním médiím ve skutečnosti může snadno vyvolat tření, až přijedou tisíce žurnalistů a nevyhnutelně své zpravodajství rozšíří za hranice atletiky na politiku a lidská práva.
Pro tuto chvíli zůstává představa o budoucnosti Číny neoblomně optimistická.
Konzultanti společnosti McKinsey dokonce předpověděli, že do roku 2025 bude příslušníků vyšší střední třídy 520 milionů – což je typ odhadů, které komunističtí mandaríni vítají jako poklonu jejich zvláštnímu kříženci tržního hospodářství a tuhého státního řízení.
Přesto právě toto je téměř jistě typ odhadů, vůči nimž by měli být ostražití.
Realita života v dnešní Číně z pozorovatelny v provincii daleko od opojné atmosféry Pekingu a Šanghaje vypadá úplně jinak.
Například provincie Kan-su v geografickém středu Číny zápolí, tak jako většina země, se strukturálními a sociálními problémy od skličujících po zdánlivě nepřekonatelné.
Průměrný roční výstup na osobu činí asi 900 USD a příjmy mezi rolníky, již tvoří většinu místní venkovské populace čítající 26 milionů lidí, jsou nižší než 250 USD.
Výzvy, jimž Kan-su čelí, se pohybují od modernizace těžkého průmyslu po boj proti dezertifikaci a rozšiřování pouště Gobi.
Přestože dělá pomalé, ale vytrvalé pokroky, na její budoucnost vrhá stín zhoršující se nedostatek vody; leží sice na březích Žluté řeky, ale hladina podzemní vody se rychle ztrácí.
To v Pekingu je hlavní starostí zajistit 11% růst HDP a zároveň upokojit západní vlády.
Do konce letošního roku budou exporty Číny o 24% vyšší než v roce 2006, totiž na hodnotě 1,2 bilionů USD, a její obchodní přebytek vyroste o 43%.
Obchod však zřejmě nebude hlavní nesnází čínských mezinárodních vztahů.
Potíže pravděpodobně přijdou spíš kvůli rostoucímu znepokojení Západu ohledně změny klimatu.
Političtí předáci v hlavních městech EU a v USA si sice mohou být vědomi globálního ekonomického významu Číny, ale široce rozšířený pohled veřejnosti je ten, že čínské továrny jsou špinavé a škodí životnímu prostředí.
Spory ohledně bezpečnosti výrobků a porušování duševního vlastnictví by velice snadno mohly podnítit volání po přísných nových obchodních omezeních.
Řešení Čína nenalezne v zesilování snahy oslnit světovou veřejnost.
Měla by spíše odhalovat své slabiny a zranitelná místa, aby si získala pochopení Západu.
To by byla skutečná kulturní revoluce.
Poškozuje globalizace novátorství?
MNICHOV – Globalizace povzbuzuje inovace, nebo se tak alespoň obecně míní.
Objevují se však důkazy naznačující, že tento předpoklad, tak jako mnoho otřepaných domněnek v ekonomii, je nutné přehodnotit.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Konvenční mínění se zakládá na studii od Genea M.
Grossmana a Elhanana Helpmana z roku 1991, která dokládala, že globalizace vytvářením větších, integrovanějších trhů zvyšuje efektivitu, pobízí ke specializaci a zesiluje pobídky pro ziskem motivované podnikatele investovat do výzkumu a vývoje.
Výsledkem byl vzestup globální míry novátorství.
Aktuální zkoumání globálního vlivu Číny ovšem naznačuje, že vztah mezi globalizací a novátorstvím není tak jednoznačný.
Na jedné straně Nicholas Bloom a jeho kolegové zjišťují, že silnější konkurence z Číny přispěla k nárůstu počtu patentů v Evropě.
Na druhé straně David Autor a jeho spolupracovníci poukazují, že ve Spojených státech „čínský šok“ míru inovativnosti snížil.
Čím tyto rozbíhavé výsledky vysvětlit?
Jedna možná odpověď spočívá ve změnách ve zpracovatelském sektoru.
Výroba je tradičně místem, kde dochází k většině inovací.
V bohatých zemích – zejména USA – však výroby jako podílu produkce a zaměstnanosti už desítky let ubývá, neboť nadnárodní firmy přesouvají výrobu náročnou na práci do ekonomik s nižšími mzdami, jako jsou Čína či východoevropské země.
Jestliže k novátorství dochází tam, kde se uskutečňuje výroba, dává smysl, aby vzestup Číny jako tahouna výroby koreloval s klesajícím novátorstvím v zemi jako USA.
Takový výsledek však není nevyhnutelný.
Jestli úbytek pracovních míst ve výrobě podkope inovace, v podstatné míře závisí na způsobu organizace nadnárodní firmy – především na vazbách mezi produkční a inovační stranou podniku.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Pokud výstup společnosti závisí na osobní interakci mezi těmito dvěma stranami, výrobní a inovační aktivity by měly být umístěny v těsné geografické blízkosti.
Jinak bude novátorství pravděpodobně uvadat.
To je často případ amerických firem: dceřiné podniky dál od mateřské společnosti obvykle podstupují méně patentových řízení.
Jestliže ovšem manažeři usnadňují a usměrňují tok informací mezi těmito dvěma skupinami pracujících, společné geografické umístění obou aktivit má menší význam.
To by zachovalo novátorství ve vyspělých ekonomikách i tehdy, když výroba probíhá na druhé straně zeměkoule.
Můj výzkum zabývající se stěhováním zpracovatelských pracovních míst do východní Evropy po pádu komunismu tento náhled posiluje.
Východoevropské země měly v 90. letech nízký příjem na hlavu, ale byly bohaté na dovednosti, obzvlášť ve strojírenství.
To z nich činilo ideální prostředí pro nízkonákladové novátorství.
Zamlouvalo se to především Německu a Rakousku – obě země byly mnohem bohatší, leží v sousedství a narážely na akutní nedostatek dovedností.
V navazujících letech proto německé a rakouské firmy přesouvaly do východní Evropy nejen pracovní místa ve výrobě, ale i činnosti, které vyžadovaly specializované dovednosti a důležitý výzkum.
V letech 1990 až 2001 rakouské filiálky ve východní Evropě zaměstnávaly oproti mateřským firmám pětkrát víc osob s akademickým titulem, ve smyslu podílu na celém personálu.
V jejich laboratořích také pracovalo o 25 % víc výzkumníků.
Obdobně německé filiálky ve východní Evropě zaměstnávaly trojnásobek pracujících s akademickým titulem a o 11 % víc výzkumníků než jejich mateřské společnosti.
Mezi německými a rakouskými nadnárodními společnostmi byl ale zásadní rozdíl.
Ty německé přenášely na své dcery ve východní Evropě firemní organizační strukturu a řídit provozy posílaly německé manažery.
To zajistilo, že vědomosti vznikající ve východoevropských výzkumných laboratořích proudily zpět do mateřské společnosti, která tak měla větší kontrolu nad inovacemi.
Naproti tomu rakouské nadnárodní firmy – samy povětšinou filiálky zahraničních společností – přizpůsobovaly organizační strukturu svých východoevropských dcer místnímu prostředí a najímaly víc místních manažerů.
Jejich dceřiné firmy v důsledku toho měly ve svém inovačním rozhodování větší autonomii.
Nebyl zaveden žádný mechanismus, který by zaručoval, že vědomosti vytvořené v dceřiné firmě prospějí také mateřské společnosti.
V uplynulé dekádě Německo celkově hospodářsky vzkvétalo, zatímco Rakousko sužuje nízké tempo růstu a vysoká nezaměstnanost.
Rakouské těžkosti mohou mít dost dobře původ ve zpětném schématu inovační specializace s východní Evropou.
Obdaření dovednostmi, měřené jako podíl pracovních sil s univerzitním titulem, dosahovalo v roce 1998 v Rakousku 0,07, kdežto ve středoevropských zemích 0,14.
Jak dokládá Německo, inovace nezávisejí na přítomnosti fyzické produkce.
Ubývající novátorství ve výrobě lze navíc alespoň zčásti kompenzovat posílením výzkumu a vývoje v jiných sektorech.
K tomu došlo v USA: v roce 2016 na zpracovatelský sektor připadalo jen 54 % amerických patentů a 59 % výdajů na výzkum a vývoj – oproti 91 % a 99 % v roce 1977, přičemž na nevýrobní firmy v současnosti připadá 46 % všech udělených amerických patentů.
Výroba a inovace se ale nadále doplňují.
Jak přitom ukazují zcela odlišné zkušenosti Rakouska a Německa, samotný zpracovatelský offshoring nemusí nutně novátorství podkopávat.
Pokud mateřské společnosti zavedou mechanismy k nabývání znalostí vznikajících v jejich filiálkách, dokážou se chopit příležitostí, jež přináší globalizace, včetně přesunů výroby do zahraničí, aniž by na to doplácely v oblasti inovací.
Hedvábná rukavice pro čínskou železnou pěst
NOVÉ DILLÍ – Po léta se Čína snažila obkroužit Asii “šňůrou perel“: sítí přístavů spojujících její východní pobřeží s Blízkým východem, které by posílily její strategický vliv a námořní přístup.
Není překvapením, že Indie a další země hleděly na tyto aktivity s obavami.
Nyní se však Čína snaží zamaskovat tuto strategii tvrzením, že chce vytvořit námořní Hedvábnou stezku 21. století s cílem zlepšit obchod a kulturní výměnu.
Přátelská rétorika ale v Asii zřídkakdy rozptýlí obavy a mimo to, strategickým zájmem Číny je dominance v regionu.
Tyto obavy mají reálný základ.
Jednoduše řečeno, iniciativa Hedvábné stezky je koncipována tak, aby z Číny vytvořila centrum nového uspořádání v Asii a v oblasti Indického oceánu.
A skutečně, prací na vytvoření dominance podél hlavních obchodních tepen současně s podněcováním teritoriálních a námořních sporů s několika sousedními zeměmi se Čína pokouší překreslit geopolitickou mapu Asie.
Strategická dimenze námořní Hedvábné stezky je zdůrazněna faktem, že debatu na toto téma vede Lidová osvobozenecká armáda (PLA).
Generálmajor Ji Mingkui z Univerzity národní obrany PLA tvrdí, že iniciativa může Číně pomoci získat “novou image“ a “získat vliv“, především když soustředění USA na Asii pozbývá na intenzitě.
Experti PLA nicméně nadále dychtivě popírají pojítko mezi iniciativou Hedvábné stezky a “šňůrou perel.“ Namísto toho to přirovnávají k expedicím z 15. století, které podnikal eunušský admirál Zheng He a vedl flotilu obchodních lodí do Afriky.
Dle Sun Sijinga, člena Ústřední vojenské komise, používal Zheng starověkou Hedvábnou stezku, aniž by se zmocnil byť jen “centimetru čtverečního země“ či se snažil o “námořní hegemonii“ (ačkoli historické materiály svědčí o jeho použití vojenské síly – například popravou lokálních vládců – s cílem kontrolovat námořní uzly).
Realita je však taková, že je jen velmi málo odlišností mezi námořní Hedvábnou stezkou a “šňůrou perel.“ I když Čína ostentativně používá mírové prostředky k prosazování této iniciativy, jejím primárním cílem není vzájemn�� prospěšná spolupráce: je jím strategická nadvláda.
Hedvábná stezka je totiž integrální součástí “čínského snu“ prezidenta Xi Jinpinga, který znamená obnovení slávy a statutu Číny z dob minulých.
Čína, a to zejména za prezidenta Xi, často používala pomoc, investice a další ekonomické páky k vynucení si ekonomické závislosti jejích sousedů, jakož i k rozšíření bezpečnostní spolupráce s nimi.
Toto dobře reflektuje fond Hedvábné stezky (Silk Road Fund) s kapitálem 40 miliard dolarů a také nové, Čínou sponzorované banky Asian Infrastructure Investment Bank, které chce prezident Xi využít k vytvoření námořní Hedvábné stezky.
Již nyní konstruuje Čína v pobřežních státech přístavy, železnice, dálnice a potrubí a to nejen k usnadnění dovozu nerostných surovin a vývozu čínského zboží, ale také k postoupení svých strategických vojenských cílů.
Čína například uzavřela multimiliardový obchod s Pákistánem k výstavbě přístavu ve městě Gwadar a to především díky jeho strategické poloze přímo v ústí Hormuzského průlivu, která bohatě vyvažuje limitovaný obchodní potenciál.
Během minulého podzimu kotvily čínské útočné ponorky dvakrát v nově otevřeném terminálu v hodnotě 500 milionů dolarů v Colombském přístavu na Srí Lance, který byl z větší části postaven a je vlastněn čínskými státními firmami.
Čína se nyní pustila do projektu ve výši 1,4 miliard dolarů, v rámci kterého chce vystavět rozlehlý komplex zhruba o velikosti Monaka na navrácených pozemcích v Colombu - “přístavním městu“, které se tak stane hlavní zastávkou na čínské námořní “cestě.“
Zhou Bo, čestný člen Akademie vojenské vědy PLA, přiznává, že čínské mega projekty “zásadně promění politickou a ekonomickou tvář Indického oceánu“ a budou zároveň prezentovat Čínu jako “silnou, ale neškodnou“ mocnost.
To je velmi podstatné, protože asijský nový řád nebude až tak určen vývojem ve Východní Asii, kde je Japonsko odhodláno brzdit růst Číny, jako spíše událostmi v Indickém oceánu, kde Čína postupně ukrajuje z indické dlouhodobé dominance.
Indie je vůči čínskému chování samozřejmě podezřívavá.
Čína však našlapuje dostatečně opatrně na to, aby mohla pokračovat v následování svých cílů, aniž by vyděsila svou kořist.
Nejlépe to popsal americký akademik John Garver použitím čínské bajky: “Žába se v hrnci plném vlažné vody cítí relativně dobře a bezpečně.
Neuvědomuje si, že teplota vody postupně stoupá až do momentu, kdy zemře a je důkladně uvařena.“
V tomto světle není překvapující, že Čína přizvala do iniciativy námořní Hedvábné stezky Indii.
Cílem není jen uklidnění podezíravého sousedu, ale také zpomalení rozvoje strategických vazeb Indie s USA a Japonskem.
Čínské plány pro Hedvábnou stezku v sobě kombinují ekonomické, diplomatické, energetické a bezpečnostní cíle ve snaze vytvořit rozsáhlou síť propojených služeb, které podpoří obchod, pomohou strategickému plánu a umožní hrát větší roli stále mocnější a aktivní ponorkové flotile.
V tomto procesu chce Čína vytvořit asijské uspořádání založené ne na rovnováze sil s USA, ale na vlastní hegemonii.
Pouze součinnost demokracií může takovou strategii zablokovat.
Rozvojové finance s čínskou tváří?
ŽENEVA – Po nedávné vlně vstupů mezi zakládající členy Asijské infrastrukturní investiční banky (AIIB) se teď pozornost obrací ke stanovení pravidel a regulí AIIB, v jejímž čele je Čína.
Zůstávají ale důležité otázky – především, zda je AIIB potenciální soupeř, anebo vítané doplnění stávajících mnohostranných finančních institucí, jako je Světová banka.
Od chvíle, kdy počáteční memorandum o porozumění AIIB loni v říjnu podepsala Čína a dvacet převážně asijských států, se k zakládajícím členům připojilo 36 dalších zemí – mimo jiné Austrálie, Brazílie, Egypt, Finsko, Francie, Indonésie, Írán, Izrael, Itálie, Jižní Afrika, Jižní Korea, Německo, Norsko, Rusko, Saúdská Arábie, Švédsko, Švýcarsko, Turecko a Velká Británie.
Podle čínského ministerstva financí se zakládající členové AIIB chystají vyjednávání o ustavující dohodě uzavřít do července a činnost by měla být zahájena do konce roku.
Čína bude stálým předsedou schůzek vyjednávajících stran, spolupředsednicky doplněna zemí, která bude rozhovory hostit.
Čtvrtá schůzka hlavních vyjednavačů se koncem dubna odehrála v Pekingu a pátá se uskuteční koncem května v Singapuru.
K vedení Mnohostranného prozatímního sekretariátu AIIB, pověřeného dohledem nad zřízením banky, byl vybrán čínský ekonom Ťin Li-čchün.
Přestože základním kritériem pro rozdělení alokací mezi zakládající členy bude HDP, ministerstvo financí v říjnu naznačilo, že Čína nutně nepotřebuje 50 % podíl, který by vyplýval z jejího HDP.
Navíc ačkoliv sídlo AIIB bude v Pekingu, ministerstvo uvedlo, že regionální kanceláře a obsazení vyšších manažerských postů bude předmětem dalších konzultací a jednání.
Podobně jako Nová rozvojová banka s kapitálem ve výši 50 miliard dolarů, již loni v létě ohlásily země BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika), čelí AIIB důrazným zkoumavým pohledům a někteří západní lídři zpochybnili její řízení, transparentnost a motivy.
Mnozí na Západě její založení vykreslují jako součást snahy vypudit současné mnohostranné věřitele.
Nové rozvojové banky ale zřejmě nemají zájem současné instituce nahradit, nýbrž je zlepšit – což je cíl, který s nimi sdílejí tyto instituce samotné.
Jak nedávno poukázal náměstek ministra financí Š’ Jao-pin, přiznáním nutnosti reformovat své řízení stávající multilaterální věřitelé dávají najevo, že ve skutečnosti neexistují žádné „nejlepší postupy“ – jen „lepší postupy“.
Není důvod, proč by zlepšení nemohlo mít původ jinde.
Ostatně Čína je vzhledem ke svému experimentálnímu přístupu k rozvoji v dobrém postavení – a jak někteří vrcholní představitelé naznačili, více než ochotná – k tomuto procesu přispět.
Najde-li Čína způsob jak uvést do rovnováhy nutnost vysokých standardů a pojistek při projektovém úvěrování s imperativem rychlého šíření půjček, globální ekonomické správě by to významně prospělo.
Při ražení pragmatičtějšího přístupu k financování rozvoje by se čínským institucionálním modelem mohl stát Fond hedvábné stezky (FHS) se 40 miliardami dolarů, jejž prezident Si Ťin-pching ohlásil loni v listopadu.
FHS a AIIB poslouží jako stěžejní finanční instrumenty čínské strategie „Jeden pás, jedna cesta,“ zaměřené na vybudování dvou soudobých hedvábných stezek – (suchozemského) „Ekonomického pásu hedvábné stezky“ a „Mořské hedvábné stezky 21. století“ – táhnoucích se napříč Asií směrem k Evropě.
Tato iniciativa bude usilovat o propagaci ekonomické spolupráce a integrace v asijsko-tichomořském regionu, zejména poskytováním financí na infrastrukturu jako silnice, železnice, letiště, přístavy a elektrárny.
Západní média přesto FHS věnují pramalou pozornost.
To je škoda, protože už to málo, co se ví, naznačuje, že by v transformaci financování rozvoje mohl sehrát důležitou roli.
Podle čínských médií budou FHS kapitalizovat čtyři státní agentury.
Státní správa devizového trhu bude držet 65 % podíl, Čínská investiční korporace (CIC, fond suverénního bohatství země) a Čínská banka pro export a import (China Exim) budou mít každá 15 % a zbývajících 5 % bude držet Čínská rozvojová banka (CDB).
Fond byl úředně zapsán v prosinci 2014 a měsíc nato se uskutečnilo první zasedání jeho představenstva.
V jistém smyslu lze FHS považovat za nejnovější čínskou iniciativu v oblasti fondů suverénního bohatství a některá média jej dokonce označují za „druhou CIC“.
Jenže zatímco CIC manažersky řídí ministerstvo financí, působení FHS podle všeho odráží vliv centrální banky.
Guvernér centrální banky Čou Siao-čchuan v nedávném rozhovoru uvedl, že se FHS bude více zaměřovat na „projekty spolupráce,“ konkrétně přímé akciové investice, a dále hovořil o „naprosto správných“ finančních rysech fondu.
Čou dal například najevo, že FHS přijme přinejmenším patnáctiletý investiční horizont, oproti horizontu 7-10 let v mnoha soukromých investičních firmách, aby zohlednil pomalejší návratnost infrastrukturních investic v rozvojových zemích.
Navíc by FHS mohl zapůsobit jako katalyzátor na příspěvky dalších státních finančních institucí k akciovému a dluhovému financování vybraných projektů.
Fond a další soukromí a veřejní investoři by nejprve uskutečnili společné akciové investice do projektu.
China Exim a CDB by následně uvolnily úvěry k dluhovému financování a CIC by poskytla další akciové financování.
Až bude v provozu AIIB, mohla by tento postup také podporovat zajištěním dluhového financování vedle prvotních akciových investic FHS.
Samozřejmě, mnohé na těchto nových finančních iniciativách je teprve potřeba vstřebat.
Lze ale vypozorovat formující se obrysy soustavy financování rozvoje jih-jih s potenciálem vyvolat obecnější transformaci mnohostranného úvěrování.
Noční můra čínského průmyslu
Západní média trpí zlozvykem upadání do záchvatů přejídání.
Je ironické, že co se týče Číny, poslední amok se týká právě jídla.
Tento týden byl popraven bývalý šéf čínského Státního úřadu pro kontrolu potravin a léků Čen Siao-jü, který v úplatcích přijal téměř milion dolarů, a ukazuje se, že toto šílenství už proniklo i do Číny.
Nejprve přišla záplava článků o krmivech pro domácí zvířata s příměsí melaminu (derivátu uhlí), léku na kašel a pastě na zuby nastavovaných dietylenglykolem (sladce chutnající průmyslovou chemikálií používanou v nemrznoucích a brzdových kapalinách), vláčcích na hraní zdobených barvami na bázi olova, antibioticích infikovaných bakteriemi, výbušných bateriích do mobilních telefonů a vadných automobilových pneumatikách.
Teď se pozornost upřela na potraviny.
Světový tisk je plný článků o medu pančovaném průmyslovými sladidly, konzervovaných pokrmech kontaminovaných bakteriemi a nadměrnými dávkami přísad, rýžovém víně říznutém technickým lihem a o hospodářsky pěstovaných rybách, úhořích a krevetách krmených velkými dávkami antibiotik a pak oplachovaných formaldehydem, aby se snížily počty bakterií při testech.
Čínská vláda v reakci na to jednala téměř okamžitě.
Generální správa kvality, kontroly, inspekce a karantény provedla průzkum a oznámila, že bezmála pětina všech produktů vyrobených v Číně pro domácí spotřebu nesplňuje bezpečnostní a jakostní normy.
Zároveň kontroloři zesílili inspekční činnost, uzavřeli asi 180 potravinářských výroben a jména provinilců zveřejňují na svých webových stránkách.
Navíc nejenže byl popraven Čen Siao-jü, ale také byl k trestu smrti za přijetí zhruba 300 tisíc dolarů od výrobců léčiv odsouzen Cchao Wen-čuang, který ve Státním úřadu pro kontrolu potravin a léků zodpovídal za registraci farmaceutik.
Oba verdikty byly nepochybně vykalkulované, v souladu s proslulým čínským příslovím „zabij několik kuřat, abys zaplašil opice“.
Proč nás to ale překvapuje?
Vždyť „kapitalismus s čínskými rysy“ je už nějakou dobu chaotickou volbou tribunou.
Zhruba 75% čínských potravin v současnosti vyrábějí malé, soukromé a nelicencované podniky, které je těžké regulovat.
Cizinci s chatrnými znalostmi hlubokých proměn Číny tu investují, nakupují, obchodují a nevázaně vychvalují čínský ohromující, ale bezohledný „hospodářský boom“.
Kvůli strachu z „napadání Číny“ začalo být pro takzvané „přátele Číny“ těžké otevřeně diskutovat její temné stránky.
Sami Číňané ovšem nejsou ani zdaleka bez povědomí o tom, že jakost jejich potravin, léků, vody i vzduchu je pochybná.
Zprávy v zadních uličkách ( sia-tao sia-o-si ) už dlouho sytí zvěsti o tom, že situace sklouzává.
Jeden druhořadý podnik rozemílal sádrokarton, plnil jej do gelových kapslí a prodával jako lék. Rolnická vesnice vyrabovala nemocniční odpadní kontejner, aby získala vyhozené chirurgické náčiní, v nedalekém průplavu jej umyla, zabalila do plastových obalů označených štítkem „sterilizováno“ a se slevou prodala zpět do nemocnice.
Samozřejmě že nijak nepomohl fakt, že komunistická strana nenávidí svobodný tisk a čilou občanskou společnost, dva informační kanály zpětné vazby, jež jsou pro zajištění blaha každé země zásadní.
Ku prospěchu nebylo ani to, že čínské regulační agentury zaostávají daleko za růstem tamní ekonomiky.
Pekingský úřad čínské Státní správy ochrany životního prostředí má například méně než 300 zaměstnanců, zatímco Agentura ochrany životního prostředí Spojených států jich má přes 17 tisíc.
Čínský chorý spěch k fu-čchiang (bohatství a moci) dává zemi jen malou naději na rozvoj všech nezbytných institucí, jež každá skutečně vyspělá, neřkuli osvícená společnost potřebuje k dosažení rovnováhy a sociálního zdraví.
V dnešním globalizovaném světě, kde se hranice států proměnily v synapse bezpočtu forem nekontrolovatelných interakcí, se však problémy jedné země staly problémy všech.
Než tedy my na Západě začneme být k čínským problémům s kontrolou jakosti přehnaně kritičtí, měli bychom se upamatovat na svou spoluvinu za proměnu Číny v průmyslovou zónu světa a globální smetiště mnoha toxických branží.
Třebaže snad bědujeme nad ztrátou pracovních míst ve výrobě skrze „outsourcing,“ rozhodně nenaříkáme nad exportem obrovského rozsahu znečištění do Číny.
Čína může začít litovat bezohledné dychtivosti, s níž přijala industrializaci.
Číňané se už za��ínají probouzet ze zaslepenosti rozvojem, která je pohltila, když se začali vymaňovat z komoditně vyhladovělé Kulturní revoluce.
Ve světě nedostatku se zdálo, že víc je vždy lépe.
Avšak tak jako Západ před několika desítkami let začal chápat, že přírodní prostředí má své meze, Čína teď projevuje první známky přechodu do postindustriální fáze.
Takže místo abychom jednoduše přibouchli dveře před čínskými výrobky, mohli bychom zvážit pomoc Číně prostřednictvím otevření dveří našich regulačních agentur jejich čínským protějškům.
Takový postup by vlastně pomohl nám samotným.
Vždyť i v případě „strategických konkurentů,“ jako je Čína, žijeme ve společném globální prostoru, kde sdílíme vzduch, vodu, průmyslové zboží, ba i potraviny.
Čínská internetová diktatura
Jedenáct let po úvodním připojení se k celosvětové síti World Wide Web (WWW) hlídají čínský přístup k internetu stále firewally zabudované v proxy serverech, které se ukázaly jako praktičtější a neprostupnější než berlínská zeď.
Růst poptávky po širokopásmovém připojení navíc přinesl spuštění „Projektu Ťin Tun“ (Zlatý štít), automatického digitálního systému veřejného dozorování v ceně 800 milionů dolarů, který pomůže prodloužit komunistickou vládu tím, že odepře čínskému lidu právo na informace.
„Zlatý štít“ je založen na principu, že „zatímco ctnost se zvýší o jednu stopu, neřest se zvýší o deset“.
S pomocí systémů vyvinutých západními zpravodajskými agenturami tak Čína ukovala virtuální meč, který hrozí zablokovat cestu k demokracii.
Internetové „brány“ v Číně převážně dozorují a filtrují politické informace.
Mezi jejich technické funkce patří blokování zámořských webových stránek, filtrování obsahu a klíčových slov na webových stránkách, monitorování e-mailů a internetových kaváren, napadání osobních počítačů, rozesílání virů a propojování se s monitorovacími systémy Úřadů pro veřejnou bezpečnost.
Místo aby se stal internet zvěstovatelem nové éry svobody, umožňuje čínským orgánům zdokonalovat totalitní kontrolu způsobem, proti němuž jsou vládci z románu 1984 George Orwella břídilové.
Od 15. dubna tohoto roku monitoruje pokročilý vědecko-technický systém „Zlatého štítu“ každou myšlenku a počin těch Číňanů, kteří používají internet.
Orwell již ovšem nedokázal předpovědět skutečnost, že toho čínská vláda dosáhne s pomocí západních demokracií.
Čína je dnes jedinou zemí na světě, která vtělila do zákona koncept „webového politického zločince“.
Publikování článků na internetu může znamenat „páchání trestné činnosti“ a „radikální názory“ mohou skončit uvězněním.
Skuteční zločinci, totiž vedoucí pracovníci firem Nortel, Cisco a Sun Microsystems, které tento neblahý systém kontroly myšlenek vybudovaly, to však budou mít do vězení vždy stejně daleko, jako je to do něj daleko z pětihvězdičkových čínských hotelů.
Od roku 2000, kdy byl za podněcování podvratných akcí uvězněn první čínský webový zločinec, spisovatelka Lin Chaj-jin, až po nedávné zatčení spisovatele Š´ Tchaa skončilo kvůli vyjadřování vlastních názorů za mřížemi více než 100 nezávislých intelektuálů.
Monitorování internetu stojí rovněž za neustálým vzestupem počtu členů hnutí Fa-lun Kung popravených státem – k 18. dubnu dosahoval jejich počet 1 692.
Internetová komunikace v moderní Číně je plná nástrah a pastí: uživatelsky příjemná prostředí webových stránek, snadno kliknutelné ikony a symboly výrazů obličeje, pohledné ženské hvězdy v onlinových inzerátech a neustále aktualizované mezinárodní zprávy vybízejí uživatele, aby se rovněž zúčastnili a vyjádřili vlastní názory.
Sotva se však něčí prsty dotknou klávesnice, „demokracie kuchyňského stolu“ v podobě webu rázem přestává existovat – uživatel může zjistit, že vstoupil do pasti, poněvadž internetová policie monitoruje každé napsané slovo.
V zemi, kde je svoboda vyjadřování už půl století nedosažitelná, se internet zpočátku projevoval jako dar z nebes: lidé do něj investovali svůj zápal a vytvářeli webové a domovské stránky.
Dnes tito lidé zjišťují, že jsou vystaveni Úřadům pro veřejnou bezpečnost.
Například webová stránka Democracy and Freedom byla v posledních třech letech dočasně uzavřena nebo zablokována třiačtyřicetkrát.
Její rozsáhlé zpravodajství o smrti Čao C´-janga, reformně orientovaného předáka z osmdesátých let minulého století, který byl vězněn za své výhrady vůči masakru na náměstí Tchien-an-men v červnu 1989, si nakonec vynutilo její kapitulaci před mocí „Zlatého štítu“.
Dnes činí průměrná onlinová životnost proxy serverů v Číně pouhých 30 minut a v zemi bylo uzavřeno 17 000 internetových kaváren.
Onlinová filtrovací technologie pak dokáže blokovat nebo zachycovat e-maily přibližně 80 milionů čínských „netizenů“.
Jelikož se internetové chatovací místnosti a osobní e-maily staly pro mnoho Číňanů nezbytností, zdokonalování internetového dozoru rovněž nabírá tempo.
V důsledku toho dnes budou myslitelé přistiženi při vyjadřování „neschválených“ názorů s mnohem vyšší pravděpodobností, než tomu bylo během osmdesátých a počátkem devadesátých let, kdy undergroundové publikace sloužily jako hlavní kanál svobodného vyjadřování.
Třebaže se dostupnost internetu v Číně rychle zvyšuje, schopnost komunistické strany ho cenzurovat roste díky západní technologii ještě rychleji.
Strana o takovém druhu dozoru snila již od revolučních dní.
Diktatura je v Číně nejen bezpečně zakotvena, ale – přinejmenším prozatím – dokonce přešla do ofenzivy.
Ovšem ne navždy.
Ačkoliv je „Projekt Zlatý štít“ největší samostatnou investicí komunistické strany na ideologickém poli od roku 1949, kdy strana získala kontrolu nad Čínou, zároveň pravděpodobně půjde o poslední velkou sázku před jejím kolapsem.
Podobně jako berlínská zeď mohou být čínské restrikce internetu technicky zdatné, avšak stále hájí nehájitelné a udržují neudržitelné.
Čínská poučení pro Světovou banku
List China Daily nedávno otiskl na titulní stránce článek, který obšírně popisoval, jak Paul Wolfowitz vyvíjel na vysoce postavené zaměstnance Světové banky nátlak pomocí výhrůžek a vulgarit.
Deník přitom poznamenal, že Wolfowitz působil jako postava z televizního seriálu o mafiánské rodině Sopranovi .
V době, kdy skandál kolem Wolfowitze vrcholil, hostila Čína zasedání správní rady Africké rozvojové banky (ADB) v Šanghaji.
Je to živoucí obraz dnešního světa: zatímco se Světová banka zmítá v korupci a svárech, Čína dovedně posiluje svůj geopolitický profil v rozvojovém světě.
Rostoucí moc Číny se samozřejmě silně opírá o její pozoruhodný ekonomický úspěch.
Zasedání ADB se konalo ve čtvrti Pchu-tung, což je nejpozoruhodnější rozvojová oblast Šanghaje.
Na místě, které ještě o generaci dříve tvořily převážně nevyužívané pozemky, vyrostlo vzkvétající centrum plné mrakodrapů, luxusních hotelů, parků, průmyslových podniků a obrovských pásů obytných budov.
Šanghajská ekonomika jako celek v současné době roste tempem asi 13% ročně, takže každých pět až šest let zdvojnásobí svůj objem.
Všude se to hemží novými firmami, inovacemi a mladými podnikateli hladovými po ziscích.
Během zasedání ADB jsem měl příležitost zúčastnit se jednání na vysoké úrovni mezi čínskými a africkými představiteli.
Rady, které africké špičky obdržely od svých čínských protějšků, byly zdravé a mnohem praktičtější než ty, jež obvykle dostávají od Světové banky.
Čínští představitelé zdůrazňovali klíčovou roli veřejných investic, zejména do zemědělství a infrastruktury, které by položily základ pro růst tažený soukromým sektorem.
V hladové a chudé venkovské ekonomice, jakou byla Čína v 70. letech a jakou je dnes většina Afriky, je klíčovým odrazovým můstkem zvýšení produktivity v zemědělství.
Rolníci potřebují těžit z výhod umělých hnojiv, zavlažování a semen s vysokým výnosem, které se staly stěžejní součástí hospodářského startu Číny.
Potřebné jsou také dvě další klíčově důležité investice: do silnic a do elektřiny, bez nichž nemůže moderní ekonomika existovat.
Zemědělci by možná dokázali zvýšit výkonnost, ale nedokážou ji přenést do měst, zatímco města nejsou s to poskytnout venkovu vstupy.
Oficiální činitelé zdůrazňovali, že vláda vynaložila obrovské úsilí, aby rozvodná a dopravní síť dorazily do každé čínské vesnice.
Afričtí vůdci samozřejmě nejvíce ocenili následující sdělení: Čína je připravena vydatně Africe pomoci v oblasti zemědělství, výstavby silnic, energetiky, zdravotnictví a školství.
Afričtí představitelé už navíc vědí, že to není prázdné tlachání.
Čína dnes financuje a buduje základní infrastrukturu po celé Africe.
Během zasedání zdůraznili čínští představitelé také svou připravenost k podpoře zemědělského výzkumu.
Popsali nové odrůdy rýže s vysokým výnosem, o něž jsou připraveni se se svými africkými protějšky podělit.
Toto vše ilustruje, co je se Světovou bankou v nepořádku, i když odhlédneme od Wolfowitzova neúspěšného vedení.
Na rozdíl od Číňanů banka až příliš často zapomíná na nejzákladnější lekce rozvoje; raději poučuje chudé a nutí je privatizovat základní infrastrukturu, místo aby chudým pomohla investovat do infrastruktury a dalších klíčových sektorů.
První selhání zaznamenala banka počátkem 80. let, kdy se pod ideologickou taktovkou amerického prezidenta Ronalda Reagana a britské premiérky Margaret Thatcherové pokusila přimět Afriku a další chudé oblasti k omezení či zastavení vládních investic a služeb.
Banka se 25 let snažila vystrnadit vlády ze zemědělství, takže se zbídačelí rolníci museli starat sami o sebe.
Výsledkem byla katastrofa v Africe a několik desetiletí stagnující produktivita v zemědělství.
Banka rovněž prosazovala privatizaci národního zdravotnictví, vodohospodářských služeb a silniční i elektrické sítě, přičemž tyto klíčově důležité sektory hrubě podfinancovala.
Tato extrémní ideologie volného trhu, rovněž zvaná „strukturální úprava“, byla v přímém protikladu k praktickým ponaučením z rozvojových úspěchů v Číně a ve zbytku Asie.
Praktická rozvojová strategie uznává, že veřejné investice – do zemědělství, zdravotnictví, školství a infrastruktury – jsou nezbytným doplňkem investic soukromých.
Světová banka ovšem tyto životně důležité veřejné investice mylně pokládala za nepřítele rozvoje soukromého sektoru.
Kdykoliv pak extrémní ideologie volného trhu selhala, obvinila banka chudé státy z korupce, špatného řízení či nedostatku iniciativy.
Takový byl i Wolfowitzův přístup.
Místo aby zaměřil pozornost banky na pomoc nejchudším zemím při zdokonalování jejich infrastruktury, zahájil křížovou výpravu proti korupci.
Jeho postoj se stal paradoxně neudržitelným ve chvíli, kdy vyšly najevo jeho vlastní poklesky.
Banka může opětovně získat svůj význam pouze v případě, že znovu zaujme praktický postoj a upře pozornost zpět k financování veřejných investic do prioritních sektorů přesně tak, jak je k tomu připraveno čínské vedení.
Dobrou zprávou je, že vlády afrických zemí začínají chápat, jak lze podnítit hospodářský růst, a že navíc získávají klíčovou pomoc z Číny i od dalších partnerů, kteří na extrémní ideologii volného trhu nelpějí tak sveřepě jako Světová banka.
Řada afrických vlád deklarovala na zasedání v Šanghaji záměr jednat směle a investovat do infrastruktury, modernizace zemědělství, veřejného zdravotnictví a školství.
Wolfowitzův debakl by měl být pro Světovou banku budíčkem: nesmí ji nadále ovládat ideologie.
Podaří-li se to zajistit, pak může banka stále učinit zadost smělé vizi světa sdílené prosperity, která po druhé světové válce vedla k jejímu založení.
Blížící se čínská obchodní revoluce
Čína je teď aktivním členem světového ekonomického a politického společenství.
Mnoho Číňanů se dnes těsí relativnímu blahobytu a větsím osobním svobodám, přestože pro spoustu jejich spoluobčanů je modernizace trpkou přítěží.
Mnozí očekávají, že vstup Číny do Světové obchodní organizace (WTO) tyto tendence urychlí a že snad dokonce povede k zásadním právním a politickým změnám.
Ačkoli pohyb kupředu bude pomalejsí, než jak se dnes větsinou soudí, změny, jež si vynutí členství ve WTO budou zásadní, neboť budoucnost Číny budou mnohem více než dosud diktovat či určovat faktory, které nemá Peking pod kontrolou.
Členství ve WTO nejenže nedovolí návrat k minulosti, ale navíc vyvolá elementární otázky o státní suverenitě a bouřlivou diskusi o tom, kolik zahraničních aktivit bude Čína na svém území tolerovat.
Dopad nezasáhne jen ekonomiku, ale výrazně se podepíse také na společenském a politickém životě.
Někteří analytikové sice přisli s celou řadou katastrofických scénářů na téma rostoucích nepokojů spojených se stoupající nezaměstnaností a společenskou nerovností, liberální čínstí intelektuálové vsak členství vítají, neboť doufají, že s sebou přinese spravedlivějsí a demokratičtějsí politický režim.
Ve skutečnosti vstup země do WTO zvýrazní trendy, jež se daly do pohybu mnohem dříve, než Čína do WTO vstoupila.
Zánik starého hospodářského pořádku přijde rychleji a dopředu se dostanou vznikající soukromé podniky a nové sektory.
Pokud jde o sociální oblast, tam vstup Číny do Světové obchodní organizace prohloubí nerovnosti a přeskupí práceschopné obyvatelstvo do dvou skupin: extrémně bohatých a extrémně chudých.
Nerovnost mezi regiony bude navíc i nadále zhorsovat koncentrace přímých zahraničních investic podél čínského pobřeží.
V roce 1998 například jen provincie Kuang-tung získala 26,5 procenta celkového objemu přímých zahraničních investic.
Naproti tomu celý západ Číny nezískal za stejné období více než 3 procenta.
V důsledku toho je průměrný příjem v Sanghaji dvakrát vyssí než na severozápadě a o 60 procent vyssí než v jihozápadní části země.
Obrovské rozdíly v úrovni vzdělání, dotační politice a kvalifikované pracovní síle existují mezi pobřežními a vnitřními oblastmi už teď.
To v praxi znamená, že se vstupem do WTO se budou privilegované pobřežní oblasti Číny i nadále rozvíjet rychlostí nesrovnatelně vyssí než v zaostalejsích oblastech čínského vnitrozemí.
Sílící hospodářská soutěž se podepíse na vyssí nezaměstnanosti ve státních podnicích, ovsem tvorba pracovních míst v soukromém sektoru nebude moci vyhovět takto rostoucí poptávce po práci.
Reálná nezaměstnanost na severovýchodě už dnes činí 10 procent, nemluvě o tom, že změny v zemědělství zasáhnou nejvíce právě tento region.
Přestože větsí část Číny diverzifikací zemědělství získá, některé oblasti, konkrétně severovýchod, který je závislý na produkci obilí, utrpí, neboť v rámci WTO bude Čína moci dovážet mnohem levnějsí a kvalitnějsí obilí jak pro lidskou spotřebu, tak pro zemědělská krmiva.
Příjmy venkova tak jestě více klesnou.
Pro mnoho rolníků, kteří díky tomu přijdou o živobytí, zůstane jedinou možností odchod do města.
Proto nepřekvapí, že jak na venkově, tak ve městech sílí nespokojenost.
Nové čínské vedení musí při plánování tempa plnění požadavků WTO počítat i s tím, že tuto vlnu nespokojenosti je nějakým způsobem třeba řesit.
Čínská komunistická strana se musí rozhodnout, jak se bude přizpůsobovat společenským silám, které z pokračující globalizace vytěží, a jak se přitom bude oprosťovat od své tradiční mocenské základny, jíž představuje upadající státní sektor, podpíraný zkostnatělým aparátem centrálního plánování.
Aby se Čína s těmito sociálními rozpory, jež se v důsledku přistoupení země k WTO jestě prohloubí, uměla vyrovnat, bude muset dovolit, aby se vedle ekonomického trhu vytvořil také konkurenční trh politický, a zaměřit se na rozvoj otevřenějsích mechanismů v rámci společnosti.
Akceptovat takové změny nebude pro komunistickou stranu jistě snadné.
Neméně důležitý bude dalsí vývoj právního a regulačního rámce coby prostředku ke zlepsování potenciálu jak domácích, tak zahraničních investic.
Zde bude pro komunistickou stranu velkou výzvou akceptovat, že členství ve WTO předpokládá, že spory řesí nezávislý, pravidly se řídící a nadnárodní orgán, a nikoli stranická rozhodnutí či politické konexe.
Vsude v Číně poroste potřeba nezávislejsích soudů, které budou řesit hospodářské otázky a přispívat k větsí průhlednosti mezinárodních transakcí.
Tyto změny jsou v naprostém rozporu s dnesní praxí a členové strany je budou přijímat jen s velkou nevolí.
Rozvinuté ekonomiky světa vsak mohou tento proces ulehčit.
Vleklost je sice nepřijatelná, ale je třeba si uvědomit, že Komunistická strana Číny musí hledat rovnováhu mezi naléhavými požadavky pokroku a rozrůstajícím se neklidem ve společnosti.
Čína souhlasila s tím, že své závazky, vyplývající z členství ve WTO, realizuje v neuvěřitelně krátké době, ale to jen kvůli extrémnímu americkému tlaku.
Čína je ovsem přílis velká a přílis politická, než aby na ni někdo tlačil tak, že nebude mít dostatek času řádně se přizpůsobit.
Svět si musí uchovat chladnou hlavu a nehnat Čínu do soukolí kázeňského mechanismu WTO za každičký drobný prohřesek.
Zkrátka má-li se Čína stát součástí světové ekonomiky, musí vsechny země prokázat svou politickou dospělost.
Důležité v neposlední řadě je, že ty země, jež očekávají, že se Čína pořídí pravidlům WTO, se musí samy chovat zodpovědně, když budou požadovat, aby se řídila mezinárodními rozhodnutími, jež jsou mimo její vlastní jurisdikci a jež se jí zrovna nemusí zamlouvat.
To se těmto zemím zatím přílis nedaří, zvlásť Americe ne.
Pokud arogance vůči postupům WTO nezmizí, nebude mít Čína přílis velkou motivaci k tomu, aby své povinnosti v náročných měsících, které má před sebou, plnila.
Čína prohrává boj proti korupci
Vládcové Číny jen zřídkakdy perou na veřejnosti špinavé prádlo.
Zatčení člena politbyra a šéfa šanghajské organizace komunistické strany Čchena Liang-jü kvůli obvinění z korupce proto šokovalo celou zemi.
Někteří lidé spekulují, že zatčení ve skutečnosti souvisí s mocenským bojem, v němž prezident Chu Ťin-tchao dokazuje svou nadřazenost nad místním mocipánem, který mařil státní politickou linii.
Ať už je pravda o Čchenově pádu jakákoliv a navzdory stále větší pozornosti, které se v souvislosti s korupcí dostává dalším významným vládním činitelům, data a důkazy, jež nedávno zveřejnila vláda a multilaterální instituce, svědčí o tom, že úřady svádějí proti sílícímu přílivu korupce nerovný boj.
Vezměme si například chmurnou statistiku, kterou nedávno zveřejnila Nejvyšší lidová prokuratura (SPP).
V období let 2002 až 2005 bylo kvůli korupci každoročně vyšetřováno více než 42 000 státních úředníků, přičemž u více než 30 000 z nich skončilo vyšetřování obžalobou.
Tato znepokojivá čísla nezahrnují hospodářskou kriminalitu mimo veřejný sektor.
Jen v roce 2005 například Čínská bankovní regulační komise (CBRC) odhalila nesrovnalosti kolem „ulitých“ prostředků ve výši 767,1 miliard jüanů (93,7 miliard dolarů).
Přitom komise narazila na 1 272 kriminálních případů a potrestala 6 826 bankovních úředníků (včetně 325 vysoce postavených manažerů).
Podle generálního ředitele SPP Jie Fenga „zaznamenaly téměř všechny typy finančních institucí kriminální aktivity spočívající ve vymáhání úplatků výměnou za úvěry“.
Navzdory občasným protikorupčním kampaním vlády je pokrok jen pomalý.
Jie Feng dokonce otevřeně přiznává, že počet případů korupce „nadále stoupá“.
Podle mezinárodních měřítek se úřady skutečně dostávají do patové situace, případně v boji s korupcí prohrávají.
Index vnímání korupce, který sestavuje organizace Transparency International a jenž je nejrozšířenějším měřítkem názorů na korupci ze strany podnikatelů a expertů v různých zemích, zařadil Čínu v roce 2005 na 78. místo ze 158 zemí – oproti roku 2000 to nebylo příliš velké zlepšení.
Čínské skóre v indexu „Kontrola korupce“, který patří k šesti „kontrolním indikátorům“ Světové banky, dokonce v posledních letech pokleslo, a to z hodnoty -0,20 v roce 1998 na -0,40 v roce 2002 a -0,69 v roce 2005.
Loni přitom Světová banka řadila Čínu podle indexu „Kontrola korupce“ na 142. místo z 204 zemí.
Ekonomické následky korupce sice nelze přesně kvantifikovat, avšak nepřímé důkazy naznačují, že dopady jsou značné.
Pracovníci nadnárodních firem často označují Čínu za oblíbenou investiční destinaci, avšak mnozí z nich si zároveň stěžují na rozbujelou korupci.
Podle „Průzkumu investičního klimatu“ Světové banky označilo 27% z téměř 4 000 firem podnikajících v letech 2002-2003 v Číně korupci za „významnou překážku“ jejich komerční činnosti, přičemž 55% uvedlo, že uplácelo státní úředníky nebo i místní obchodní partnery, aby dosáhlo určitého cíle.
Profesor ekonomie Chu Ang-ang z pekingské univerzity Tsing-chua zase odhadl, že pouze v letech 1999-2001 způsobila korupce hospodářské ztráty ve výši 1 293 miliard jüanů (156 miliard dolarů), což je 13,2% HDP.
Není žádným překvapením, že korupcí nejvíce trpěl sektor finančních služeb, kde ztráty dosahovaly 547 miliard jüanů (6,25% HDP).
Podvodné veřejné výdaje stály 2,4% HDP, zpronevěra privatizačních výnosů činila téměř 2,1% HDP a pašování způsobilo ztráty ve výši více než 1,1% HDP.
Čínská vláda Chuova hrůzostrašná zjištění necenzurovala ani neodmítla.
Největší překážkou v boji s korupcí je slabé soudnictví, zejména na místní úrovni.
Protože se většina případů korupce odehrává na úrovni okresu, města a vesnice, obvykle zahrnuje zneužívání moci místními představiteli.
Tito malí úředníčci však mívají téměř absolutní moc, takže kontrolují také kanály určené k nápravě křivd.
Ze šesti „kontrolních indikátorů“ Světové banky zaznamenala Čína v posledních letech zhoršení skóre také u indexu „Vláda zákona“, a to z -0,28 v roce 1998 na -0,47 v roce 2005, kdy v této kategorii zaujímala 124. místo z 208 zemí.
Jelikož právní cestou se pomoci nelze dost dobře dovolat, uchyluje se stále vyšší počet frustrovaných obětí korupce k mimoprávním krokům, jako jsou stávky, demonstrace a okupační akce, ve snaze získat si pozornost sdělovacích prostředků a veřejnosti.
Někteří dokonce směřují svůj boj proti provinčním a centrálním orgánům, což vede k prudkému nárůstu případů „rušení veřejného pořádku“ po celé zemi.
Zatímco v roce 1993 hlásilo ministerstvo pro veřejnou bezpečnost pouze 8 700 takových případů, do roku 2005 se toto číslo zdesetinásobilo na 87 000 případů.
Netřeba dodávat, že nesprávným řešením podobných nepokojů, případně rozhodnutím potlačit je silou, by vláda pouze přilila oleje do ohně sociální nespokojenosti.
Úspěch vlády při potírání korupce, zejména na podnárodní úrovni, tak bude lakmusovým papírkem její legitimity.
Nezdar by s sebou nesl riziko těžkých politických následků, včetně spontánní eskalace protirežimních aktivit.
Čínská měnová sterilizace
PEKING – Nedlouho poté, co Rada Federálního rezervního systému Spojených států oznámila druhé kolo „kvantitativního uvolňování“ (označovaného QE2), Čínská lidová banka (ČLB), centrální banka Číny, ohlásila dvě zvýšení podílu povinných minimálních rezerv (PMR) bankovních vkladů o 0,5 procentního bodu.
Nyní PMR činí 18,5%, což je historické maximum, a to i v celosvětovém měřítku.
Zatímco Fed se snaží napumpovat do americké ekonomiky víc peněz, ČLB se pokouší objem oběživa v Číně zmenšit.
Peníze, jež komerční banky použijí ke splnění požadavku PMR, se ukládají na účty ČLB, a nelze je tedy poskytovat jako půjčky.
V důsledku toho je teď v Číně zmraženo či znehybněno víc peněz než kdy dřív.
Že chce Fed roztáčet poptávku, dokud je americké hospodářství v poklesu, je pochopitelné.
Proč ale ČLB natolik zpřísnila měnovou politiku?
Čínská ekonomika se nepřehřívá.
Růst je sice stále vysoký, kolem 10 % ročně, ale začíná se zmírňovat.
A přestože jisté obavy vzbuzuje inflace – meziročně vzrostla z 3,6 % v září na 4,4 % v říjnu –, tento fakt nemůže vysvětlovat, proč už dříve během letošního roku, kdy byla inflace nižší, ČLB třikrát zvýšila PMR.
Politika ČLB je spíše preemptivní: sterilizovat nadměrnou likviditu a dostat pod kontrolu peněžní nabídku, aby se předešlo inflaci či přehřívání.
Zkraje roku bylo možné zvýšení PMR považovat za součást snah o korekci nadměrné peněžní nabídky, která vzešla z protikrizového stimulačního balíčku.
Účelem nejčerstvějších zvýšení PMR je ale hlavně sterilizovat „pasivní peněžní nabídku“ způsobovanou nárůstem devizových rezerv.
Vždyť jen v září čínské devizové rezervy narostly o téměř 100 miliard dolarů oproti srpnu.
Jak se globální hospodářství zotavuje, obchodní přebytek Číny začal růst.
Navíc výrazně zesílily kapitálové přílivy, v důsledku reálných investičních příležitostí v rychle rostoucím hospodářství a vyhlídek na revalvaci žen-min-pi.
Překotný růst devizových rezerv ovšem znamená zvýšení domácí nabídky peněz, neboť ČLB za každý dolar, který dostane, vydá 6,64 jüanu (oproti červnu o 3 % méně).
To znamená, že v září nabídka peněz vzrostla o téměř 700 miliard jüanů.
Dvě uskutečněná zvýšení PMR o 50 bazických bodů vážou likviditu právě v tomto rozsahu.
Země s přebytky běžného i kapitálového účtu a narůstajícími devizovými rezervami obvykle zažívá nadměrnou nabídku peněz a vysokou inflaci.
Avšak třebaže nadměrná nabídka peněz je v Číně realitou – ČLB v současnosti drží přes 2,6 bilionu dolarů v zahraničních rezervách –, inflace je prozatím díky zvolené sterilizační politice celkem uměřená.
PMR jsou jen jedním příkladem učebnicového nástroje sterilizace.
Dalším je prodej vládních dluhopisů držených centrální bankou, aby se stáhly peníze z oběhu – opět pravý opak toho, co právě uskutečňuje Fed.
Jelikož čínská vláda nemá vůči veřejnosti velký dluh, ČLB prodala vládní dluhopisy ze svého držení už v roce 2005.
Musela tedy k prodeji vytvořit něco jiného.
Vytvořila takzvané „poukázky centrální banky“, jež by komerční banky měly dobrovolně kupovat.
Když se tak děje, peníze, které zaplatí, se také vážou na účtech ČLB.
K dnešku se centrální bance tímto způsobem vrátilo asi 5-6 % celkové likvidity.
Dále ČLB tu a tam využívá nekonvenčních nástrojů, kupříkladu „úvěrových stropů“ či „úvěrových kvót“, jež uvaluje na komerční banky.
To může vést ke vzniku „dodatečných rezerv“, jež komerční banky nemohou použít k expanzi úvěrových limitů.
Úvěrové kvóty zavedené zkraje letošního roku přivodily čínským komerčním bankám 2-3 % dodatečných rezerv.
Jak se účinky sterilizačních snah ČLB sčítají, zhruba čtvrtina celkové měnové báze Číny je nelikvidní.
Takže byť se celková čínská nabídka peněz jeví jako nadměrná a poměr M2 vůči HDP aktuálně dosahuje asi 190 %, reálná měnová báze je mnohem menší, než se zdá.
Čínská inflace i ceny aktiv tedy zůstávají pod kontrolou.
Jak dlouho bude tato sterilizace pokračovat a jak daleko zajde?
Na jaké úrovni vyšší hladiny PMR způsobí, že čínské komerční banky začnou vykazovat ztráty?
Pro další sterilizaci možná ještě existuje prostor.
Zaprvé, na rozdíl od jiných zemí se čínským komerčním bankám za držené povinné rezervy, kromě „dodatečných rezerv“, platí rozumné úrokové sazby.
V důsledku sterilizačních politik ČLB tedy tratí nanejvýš málo.
Zadruhé, čínská centrální banka stále ovládá úrokové míry, neboť vynucuje rozpětí ve výši zhruba tří procentních bodů mezi depozitními a zápůjčními sazbami.
Čínské komerční banky tím pádem dokážou s vyššími PMR podnikat déle než jejich protějšky jinde.
Jedním závažným problémem, před nímž Čína stojí, je snížit přebytky běžného a kapitálového účtu s cílem zmenšit držený objem deviz.
Ano, je zapotřebí další revalvace směnného kurzu, ale to může hrát jen druhotnou úlohu.
Nejdůležitějším úkolem pro Čínu je snížit míru úspor, která v roce 2009 dosahovala 52% HDP.
Za tímto účelem by se prioritou měla stát řada reforem v oblasti fiskální, sociálního zabezpečení a daní.
Zdá se ale, že revalvace i reforma si vyžádají určitý čas. Přitom se rovněž nezdá pravděpodobné, že by v brzké budoucnosti pominuly příčiny globální nevyváženosti na straně USA.
A teď, když Fed předložil QE2, se situace může ještě zhoršit, než se začne zlepšovat.
ČLB bude možná muset ve sterilizaci po určitou dobu v předvídatelné budoucnosti ještě pokračovat.
Nový ekonomický model Číny
Úspěšnost Číny se od začátku její přeměny v tržní hospodářství zakládá na adaptabilních strategiích a politikách: jakmile se jeden okruh potíží vyřeší, vyvstávají nové problémy, pro něž je třeba vypracovat nové politiky a strategie.
Tento proces zahrnuje společenskou inovaci .
Čína pochopila, že nemůže prostě přesadit hospodářské instituce, které se osvědčily v jiných zemích; co jinde uspělo, musí se přinejmenším adaptovat podle jedinečných potíží, jimž Čína čelí.
Dnes Čína diskutuje o „novém ekonomickém modelu“.
Samozřejmě, starý ekonomický model jednoznačně uspěl, neboť už 30 let zajišťuje 10% roční růst a stovky milionů Číňanů pozvedl z bídy.
Změny jsou patrné nejen ve statistikách, ale ještě víc na tvářích lidí, jež v celé zemi potkáte.
Nedávno jsem navštívil odlehlou vesnici Tung v horách Kuej-čou, jedné z nejchudších čínských provincií, na míle daleko od nejbližší zpevněné silnice; přesto měla elektřinu a s elektřinou sem přišla nejen televize, ale i internet.
Přestože část rostoucích příjmů pocházela z poukázek od rodinných příslušníků, již odešli do pobřežních měst, zemědělcům se také dařilo lépe, s novými plodinami a kvalitnějším osivem: vláda jim na úvěr prodávala vysoce jakostní osiva s garantovanou klíčivostí.
Čína ví, že se musí změnit, má-li si zajistit udržitelný růst.
Na všech úrovních existuje povědomí o ekologických mezích a pochopení toho, že modely spotřeby náročné na zdroje, jež se v současnosti akceptují ve Spojených státech, by pro Čínu – a pro celý svět – znamenaly pohromu.
Jak se narůstající podíl čínské populace stěhuje do měst, bude zapotřebí tato města učinit obyvatelnými, což si vyžádá pečlivé plánování, včetně soustav veřejné dopravy a parků.
Neméně zajímavé je to, že se Čína snaží ustoupit od strategie růstu poháněného vývozem, kterou společně s dalšími východoasijskými zeměmi dosud uskutečňovala.
Tato strategie podpořila přenos technologií, čímž napomohla zúžit znalostní mezeru a prudce zvýšila kvalitu průmyslového zboží.
Růst poháněný vývozem znamenal, že Čína mohla vyrábět, aniž by se znepokojovala rozvojem domácího trhu.
Vznikla už ale globální nevole.
I země zdánlivě oddané soutěživosti trhů nerady prohrávají na vlastním hřišti a často se odvolávají na „nekalou konkurenci“.
Ještě důležitější je, že i když trhy ještě nejsou ve všech oblastech úplně nasycené, bude těžké u exportů udržet dvojciferná tempa růstu.
Takže něco se musí změnit.
Čína je součástí toho, co bychom mohli nazvat „finanční podpora ze strany dodavatele“, neboť poskytuje peníze pomáhající hradit obrovské fiskální a obchodní schodky USA, čímž Američanům umožňuje nakupovat více zboží, než prodají.
To je ale podivné uspořádání: relativně chudá země pomáhá financovat americkou válku v Iráku i rozsáhlou daňovou úlevu pro nejbohatší lidi v nejbohatší zemi světa, zatímco obrovské potřeby doma s sebou přinášejí hodně prostoru pro rozšíření spotřeby i investic.
Chce-li se vyrovnat s výzvou restrukturalizace hospodářství a ustoupit od vývozů a zboží náročného na zdroje, Čína skutečně musí podpořit spotřebu.
Zatímco zbytek světa se usilovně snaží zvýšit úspory, Čína, kde míra spořivosti přesahuje 40%, se usilovně snaží přimět obyvatele k vyšší spotřebě.
Potřebu „preventivních“ úspor by snížilo zajištění lepších sociálních služeb (veřejné zdravotnictví, školství a celostátní penzijní programy).
Lepší dostupnost financí pro malé a střední podniky by rovněž pomohla.
A „zelené daně“ – například zdanění emisí uhlíku – by pozměnily vzorce spotřeby a zároveň tlumily energeticky náročné vývozy.
Jak se Čína bude vzdalovat růstu poháněného exporty, bude muset hledat nové zdroje dynamiky ve svých rozrůstajících se podnikatelských řadách, což vyžaduje odhodlání vytvořit nezávislý systém inovací.
Čína už dlouho rozsáhle investuje do vyššího vzdělávání a technologií; teď se snaží vybudovat instituce světové úrovně.
Pokud ovšem Čína chce mít dynamický inovační systém, měla by odolat tlaku západních vlád na přijetí onoho druhu nevyvážených zákonů o duševním vlastnictví, které jsou požadovány.
Místo toho by měla vyvinout „vyvážený“ režim duševního vlastnictví: vzhledem k tomu, že při tvorbě znalostí jsou významným vstupem samotné znalosti, špatně navržený režim duševního vlastnictví může novátorství zadusit – jak se v některých oblastech stalo v Americe.
Západní technologické inovace se dosud příliš málo věnovaly snižování negativních dopadů růstu na životní prostředí a přespříliš se věnují úsporám pracovní síly – něčeho, čeho má Čína vrchovatě.
Pro Čínu tedy má smysl, aby svůj vědecký um zaměřila na nové technologie, které využívají méně zdrojů.
Je ovšem důležité mít inovační systém (včetně režimu duševního vlastnictví), který zajistí, že pokroků ve znalostech bude široce využito.
To může vyžadovat novátorské přístupy, naprosto odlišné od režimů duševního vlastnictví založených na privatizaci a monopolizaci vědomostí, z nichž plynou vysoké ceny a omezená dostupnost přínosů.
Příliš mnoho lidí považuje ekonomiku za hru s nulovým součtem a myslí si, že čínský úspěch přichází na úkor zbytku světa.
Ano, prudký růst Číny představuje pro Západ výzvy.
Konkurence leckoho přiměje pilněji pracovat, zvýšit svou efektivitu nebo se spokojit s nižšími zisky.
Avšak ekonomika je ve skutečnosti hra s kladným součtem.
Čím dál větší měrou prosperující Čína nejenže rozšířila dovozy z jiných zemí, ale rovněž zajišťuje zboží, které na Západě udržuje nižší ceny, navzdory výrazně vyšším cenám ropy v posledních letech.
Tento tlak na nízké ceny umožnil centrálním bankám na Západě uskutečňovat expanzní měnové politiky, jež jsou oporou vyšší zaměstnanosti i růstu.
Všichni bychom tedy měli doufat, že nový ekonomický model Číny uspěje.
Podaří-li se to, zajistí to velký přínos nám všem.
Jaká úskalí čekají Čínu
MILÁN – Čína vstupuje do spletitého souboru transformací, které položí základy pro status vyspělé země, jejž by v příštích 25 letech ráda získala.
Po třech desetiletích vytrvalého růstu a pozoruhodně úspěšné programové reakci na aktuální globální krizi prudce stoupá čínské sebevědomí.
Ponaučení, která si vláda může z krize vyvodit, však v dlouhodobém výhledu nemusí být tím nejlepším vodítkem.
Před Čínou stojí několik paralelních a provázaných úkolů, které mají zásadní význam jak pro její vnitřní rozvoj, tak pro její globální hospodářské vztahy.
Patří k nim:
● podstatná mikroekonomická restrukturalizace ekonomiky, která ukotví rodící se status Číny jako země se středně vysokými příjmy,
● makroekonomický posun k vyšší hladině příjmů a spotřeby domácností a rychlejší expanzi střední třídy,
● zvrat momentálně narůstající příjmové nerovnosti v zemi,
● snížení velmi vysoké hladiny úspor v porovnání s investicemi a tedy zkrácení přebytku běžného účtu,
● snížení energetické a uhlíkové náročnosti budoucího růstu,
● převzetí větších globálních závazků.
Čína dospěla do bodu, kdy je její vliv na globální hospodářství systematicky významný.
Dosáhla jej však při mnohem nižší úrovni příjmů na hlavu než kterýkoli z jejích systémově významných předchůdců.
Důvod tkví v tom, že Čína je zdaleka nejlidnatější zemí, jíž se už 30 let daří udržovat svižný růst.
Do už beztak spletité politické agendy se tedy přidalo zohledňování globálního vlivu země, a to ve stadiu, kdy si většina zemí může dovolit luxus zahleděnosti převážně na domácí témata.
Čína musí hledat rovnováhu mezi domácími a mezinárodními prioritami, a přitom má velmi malou historickou zkušenost, jíž by se řídila.
(Přibližně za deset let přejde tento problém na Indii, neboť i ta se drží na dráze svižného růstu.)
Při příjmech na hlavu kolem 4000 dolarů (či vyšších, při korekci zohledňující kupní sílu) už významné části čínské ekonomiky získaly středněpříjmový status, případně si jej právě osvojují.
Jde o náročnou transformaci, během níž nejedna země v důsledku váznoucích strukturálních změn ztratí dynamiku.
Tak například na práci náročné čínské exportní sektory přicházejí o konkurenční výhodu.
Je nutné je nechat zanikat nebo se stěhovat do vnitrozemí (a nakonec zanikat).
Nahradí je sektory, které se více opírají o technologie a lidský kapitál.
Během této proměny budou nepochybně růst služby.
Vzkvétat budou i sektory a funkce s vyšší přidanou hodnotou, které zpracovatelský průmysl předcházejí anebo po něm následují.
Měly by se začít objevovat celosvětové značky a nadále bude ubývat vládou vlastněných podniků.
Investice veřejného sektoru se budou přesouvat do vzdělávání a výzkumu a vývoje.
Motorem této transformace budou čím dál větší měrou globální a domácí trhy, nikoli čínská vláda.
Cílené zaměřování se na určité sektory zeslábne.
Větší váhu získá domácí trh a rozrůstající se střední třída.
S podpůrnými investicemi veřejného sektoru se zrychlí urbanizace.
Disponibilní příjem domácností tvoří v Číně asi 60 % národního důchodu a míra úspor domácností se blíží 30 % disponibilního příjmu.
Ve srovnání s jinými zeměmi je první údaj nízký a druhý vysoký.
Vlivem tohoto stavu se spotřeba v Číně pohybuje v rozmezí od 40 do 45 % HDP.
Aby domácí trh posílil a dokázal pohánět růst příjmů a urychlit růst střední třídy, tato čísla se musí změnit.
Je zapotřebí, aby se zvýšil příjem domácností a po dostatečném zajištění sociálního zabezpečení, pojištění a služeb opadly preventivní úspory.
Jedno i druhé podpoří středněpříjmovou transformaci, jelikož obojí rozšíří domácí trh jako motor růstu a přispěje k zachování růstu tváří v tvář výhledově slabší globální poptávce.
Nejdůležitější však je, aby svižný růst domácího trhu, zejména sektoru služeb, do velké míry nahradil sektor vývozu coby motor zaměstnanosti, který do moderní ekonomiky vtahuje venkovskou populaci.
Jak se exportní sektor bude přesouvat do odvětví s vyšší přidanou hodnotou, nebude už tuto funkci plnit tak účinně jako v minulosti.
Čínský podnikový sektor velkou část svých investic financuje ze zadržených zisků, aniž by musel shánět kapitál ze sektoru domácností.
Vláda stále vlastní víc než 50 % zbývajících státních podniků, byť tento příjem ani nepotřebuje, ani nevyužívá.
Velkou část těchto dvou příjmových toků (podnikových a vládních) je třeba přesměrovat do sektoru domácností.
Vysoký růst a urbanizace jsou příčinou rychlého zvyšování příjmů v městských oblastech, přičemž na venkově jsou přírůstky nižší.
Velká skupina migrujících dělníků a rodin (přibližně 150 až 200 milionů lidí) patří oficiálně stále na venkov, ale ve skutečnosti jde o druhořadé obyvatele měst s omezenými právy a omezenou dostupností služeb.
Výsledné zesílení sociálních pnutí se řeší rozšířeným zajišťováním služeb na venkově, investicemi do městské infrastruktury a služeb ve městech a právními úpravami postavení migrantů.
Čína čelila znepokojivým výzvám už v minulosti – a obvykle svým výkonem překonala předpovědi skeptiků.
Teď se ale musí vypořádat ještě s globálními tlaky a závazky.
Ty jsou zčásti odrazem samotné velikosti a vlivu země.
Čína se však střetá také s vnějším okolím, které je občas nepřátelsky naladěné vůči její formě vlády, někdy přehlíží nebo podceňuje rychlý vzestup milionů Číňanů z chudoby, má sklon globální ekonomiku pokládat za hru s nulovým součtem a čínský hospodářský úspěch mylně připisuje politikám nespolupráce v oblastech, jako je řízení směnného kurzu.
Čína si musí poradit s výzvou domácí restrukturalizace, aby si zachovala růst, a zároveň uplatňovat právo na rozvoj bez postihů za svou velikost.
Musí ale také převzít větší zodpovědnost za globální nevyváženosti, ekonomickou a finanční stabilitu a správu a taktéž zastupovat zájmy rozvojových zemí s menší mocí.
Okolní svět má na výsledku této snahy najít rovnováhu obrovský zájem.
Příští transformace Číny
HONGKONG – Během tří desetiletí příznivých globálních ekonomických podmínek vytvořila Čína integrovaný systém globální produkce, jehož rozsah a složitost neměly na světě obdoby.
Dnes se však musí čínští politici potýkat s trojí výzvou v podobě rozvíjející se dluhové krize v Evropě, pomalého zotavení ve Spojených státech a dlouhodobého zpomalování růstu čínské ekonomiky.
Všechny tři problémy jsou vzájemně propojené a chyby kterékoliv z dotčených stran by mohly uvrhnout globální ekonomiku do další recese.
Abychom mohli hodnotit rizika a možnosti pro Čínu a svět, musíme pochopit čínský výrobní systém „Made in the World“, který stojí na čtyřech výrazných, ale vzájemně na sobě závislých pilířích.
První z těchto pilířů, totiž čínskou „světovou továrnu“, vytvořily převážně zahraniční nadnárodní korporace a na ně napojení dodavatelé a subdodavatelé, kdy zpracovatelské a montážní procesy provádějí malé a střední firmy, které mají prostřednictvím složité sítě kontraktů přímý přístup na globální trhy.
Tato „světová továrna“ začínala skromně v pobřežních oblastech a zvláštních ekonomických zónách, ale postupně se její nabídkový řetězec rozšířil do celé Číny a začal vyrábět všechno možné, od plyšových zvířátek až po iPady.
„Světová továrna“ by však nemohla být vybudována bez druhého pilíře: „čínské infrastrukturální sítě“, kterou vytvořily a provozují převážně vertikálně integrované státní podniky zabývající se logistikou, energetikou, výstavbou silnic, telekomunikacemi, lodní dopravou a přístavní správou.
Tento pilíř se silně opírá o plánování, fixní investice velkého rozsahu a administrativní kontrolu, přičemž jeho kvalita, rozsah a relativní efektivita měly klíčový význam pro konkurenceschopnost a produktivitu Číny.
Třetím pilířem je „řetězec čínské finanční nabídky“, který poskytl finance potřebné k výstavbě a údržbě infrastrukturální sítě.
Tento nabídkový řetězec je charakterizován dominantním postavením státem vlastněných bank, vysokými domácími úsporami, relativně málo rozvinutými finančními trhy a uzavřeným kapitálovým účtem.
Posledním pilířem je „řetězec nabídky vládních služeb“, v jehož rámci centrální a místní činitelé ovlivňují každý článek výrobních, logistických a finančních sítí prostřednictvím regulací, daní či povolení.
Většině zahraničních pozorovatelů uniká rozsah a hloubka institucionálních a procesních inovací v tomto nabídkovém řetězci, jemuž se (většinou) daří chránit vlastnická práva, snižovat transakční náklady a minimalizovat rizika tím, že přizpůsobuje vládní služby tržním zájmům.
Místní čínské vlády například začaly být velmi zdatné v lákání přímých zahraničních investic (FDI) tím, že poskytují atraktivní infrastrukturu a podporují služby, které usnadňují expanzi globálních výrobních řetězců.
Po vypuknutí současné globální krize a v důsledku dramatických změn v oblasti sociálních médií, demografických ukazatelů, urbanizace a omezování zdrojů se dnes všechny čtyři pilíře ocitají pod tlakem.
Výrobní řetězce se potýkají s nedostatkem pracovní síly, zvyšováním mezd a hrozbou přesunu do zemí s nižšími náklady.
Globální investoři navíc zpochybňují solventnost místních vlád.
Čínští experti dnes debatují o klíčové otázce řízení: která architektura na nejvyšší úrovni by zemi umožnila zavést reformy potřebné k řešení globálních a domácích tlaků?
Investory znepokojuje nevyzpytatelný vývoj čínských akcií, regulační rizika a politická překvapení, ale i nejistota pramenící z větší volatility cen aktiv včetně cen nemovitostí, úrokových sazeb a směnného kurzu.
Čitelnost čínské ekonomiky zhoršuje také stále složitější interakce všech čtyř složek výrobní soustavy jak mezi sebou, tak i se zbytkem světa.
Za prvé platí, že příznivé podmínky pro růst „světové továrny“ se začaly rozplývat.
Výrobní náklady – v oblasti pracovní síly, zdrojů, regulace i infrastruktury – po celé zemi rostou, přičemž na Západě praskly spotřební bubliny.
Za druhé byl raný úspěch „čínské infrastruktury“ postaven na levných pozemcích, kapitálu a pracovní síle.
Navzdory moderní infrastruktuře představují logistické náklady uvnitř Číny v důsledku různých vnitřních neefektivit 18% výrobních nákladů, oproti 10% v USA.
Za třetí stál úspěch čínské finanční soustavy na tom, že státem vlastněné banky financovaly rozsáhlé infrastrukturální projekty, zatímco zahraniční instituce financovaly vývozní produkci prostřednictvím FDI a obchodu.
Finanční soustava ještě musí uspokojivě vyřešit problémy spojené s finanční inkluzivitou, zejména s financováním malých a středních firem a venkovských oblastí, a také se zranitelností v důsledku nadměrných kapacit ve vybraných průmyslových odvětvích.
V neposlední řadě by kterékoliv tři pilíře nemohly zůstat stát, kdyby je nekotvil pilíř čtvrtý.
Až do nynějška byl úspěch založen na pozitivní konkurenci mezi místními vládami a různými ministerstvy, která se měřila podle ukazatelů výkonu, jako jsou HDP a fiskální příjmy.
Bohužel to vedlo k problémům se sociální spravedlností a ekologickou udržitelností, které vyžadují komplexní koordinaci byrokratických sil při překonávání odporu mocných partikulárních zájmů.
Panuje všeobecné pochopení a konsensus, že cesta reformy vyžaduje hlubokou proměnu všech čtyř pilířů.
Za prvé se výrobní řetězec musí přesunout od závislosti na exportu směrem k domácí spotřebě.
Přestavba čínské infrastruktury znamená zdůrazňování kvality nad kvantitou a omezování státního vlastnictví a kontrolovaných cen ve prospěch tržních sil.
Státní plánování by se místo toho mělo zaměřit na boj s korupcí, snižování transakčních nákladů, podporu konkurence, odbourávání vstupních bariér a odstraňování nadměrných kapacit.
Pro řetězec finanční nabídky je klíčovou otázkou řešení systémových rizik a změna podnětů tak, aby měli investoři zájem podporovat motory skutečného hospodářského růstu, a nikoliv tvorbu bublin.
Čínský zázrak umožnily institucionální a procesní inovace na všech úrovních řetězce nabídky vládních služeb.
Čína dnes nepotřebuje nic jiného než další radikální transformaci, aby se stala vyváženější, sociálně spravedlivější a trvale udržitelnější ekonomikou.
Tento proces už započal dalším kolem experimentu ve třech nových zvláštních ekonomických zónách Cheng-čchin, Čchien-chaj a Nan-ša, které se stanou předvojem vzniku kreativní znalostní ekonomiky služeb.
Taková ekonomika se samozřejmě zásadním způsobem opírá o kvalitní vládnutí.
Skutečným úkolem pro čínské představitele je tedy nalezení rovnováhy mezi kreativitou a institucionálními inovacemi na jedné straně a řádem na straně druhé, čímž se zajistí integrita všech čtyř pilířů čínské ekonomiky.
„Mírový“ vzestup Číny?
V posledních několika týdnech Čína oznámila, že o 12,6% navýšila své výdaje na obranu, ředitel americké CIA Porter Goss potvrdil zhoršování vojenské rovnováhy v Tchajwanském průlivu a prezident George W.
Bush požádal Evropany, aby nerušili své embargo na prodej zbraní do Číny.
Přesto čínští předáci hovořili o „mírovém vzestupu“ Číny nebo nověji o jejím „mírovém rozvoji“.
Analytici jako John Mearsheimer z Chicagské univerzity kategoricky prohlásili, že v Číně není mírový vzestup možný a předpovídají, že „Spojené státy a Čína zřejmě vstoupí do usilovného bezpečnostního soupeření se značným válečným potenciálem“.
Optimisté poukazují na to, že Čína od 90. let uskutečňuje dobré sousedské politiky, urovnala hraniční spory, hraje významnější úlohu v mezinárodních institucích a uvědomila si výhody využívání měkké moci.
Skeptici však namítají, že Čína pouze vyčkává, až její hospodářství položí základy pro budoucí hegemonii.
Kdo má pravdu?
To se ještě nějaký čas nedozvíme, avšak účastníci debaty by měli pamatovat na Thukydidovo varování z doby před více než dvěma tisíci let, že přesvědčení o nevyhnutelnosti střetu se může stát jednou z jeho hlavních příčin.
Každá ze stran, přesvědčena, že se nevyhne válce s protivníkem, dělá uvážlivé vojenské přípravy, jež si však druhá strana vykládá jako potvrzení svých nejhorších obav.
„Vzestup Číny“ je vlastně nesprávný výraz. „Znovuobjevení“ by bylo přesnější, neboť co do rozlohy a historického vývoje byla Říše středu vždy hlavní mocností východní Asie.
Technicky a hospodářsky byla Čína mezi roky 500 a 1500 světovým premiantem (třebaže bez globálního dosahu).
Evropa a Amerika ji předstihly až v posledním půltisíciletí.
Asijská rozvojová banka odhadla, že v roce 1820, na počátku průmyslového věku, Asie tvořila tři pětiny světového výstupu.
Do roku 1940 podíl klesl na jednu pětinu, přestože Asie byla domovem tří pětin světové populace.
Prudký hospodářský růst dnes vynesl výstup zpět na dvě pětiny světového úhrnu a banka spekuluje, že by se Asie do roku 2025 mohla vrátit na svou historickou úroveň.
Asie samozřejmě zahrnuje Japonsko, Indii, Koreu a další, ale Čína bude nakonec hrát nejpodstatnější úlohu.
Vysoké tempo ročního růstu na úrovni 8-9% vedlo ve dvou posledních desetiletích dvacátého století ke ztrojnásobení jejího HNP.
Nicméně, Čínu čeká ještě daleká pouť a v cestě jí stojí mnoho překážek.
Hospodářství USA je asi dvakrát větší než ekonomika Číny; jestliže poroste tempem pouhých 2% ročně a růst čínského hospodářství bude 6%, dosáhnou parity po roce 2025.
Ani tak by si však ekonomiky nebyly rovny co do skladby a důmyslnosti.
Čína by nadále měla rozsáhlý zaostalý venkov a s ohledem na příjmy na hlavu by se USA nevyrovnala až do doby někdy po roce 2075 (záleží na nástrojích srovnání).
Čína pro americkou převahu ani zdaleka nepředstavuje výzvu, jakou bylo císařské Německo, když v období před první světovou válkou překonalo Británii.
Navíc, prostá projekce trendů hospodářského růstu může být zavádějící.
Státy obvykle sbírají snadno dosažitelné plody, když v raných fázích rozjezdu ekonomiky využívají importované technologie, zatímco jakmile hospodářství dosáhne vyšší úrovně rozvoje, tempo růstu obyčejně zpomaluje.
Dále, čínskou ekonomiku poškozují neefektivní státní podniky, chatrná finanční soustava a nedostatečná infrastruktura.
Zároveň platí, že ekonomické projekce dokáže zhatit politika.
Budování právního řádu a institucí zajišťujících politickou participaci pokulhává za hospodářským růstem a narůstající nerovnost, rozsáhlá vnitrostátní migrace, nedostatečná záchranná síť v sociální oblasti a korupce by mohly vést k politické nestabilitě.
Vskutku, někteří pozorovatelé se obávají nestability vyvolané slabou , nikoliv rostoucí Čínou.
Dokud čínská ekonomika poroste, její vojenská moc se zřejmě bude zvětšovat; Čína se tudíž bude svým sousedům zdát nebezpečnější a bude komplikovat americké závazky v Asii.
Studie organizace RAND říká, že do roku 2015 budou čínské vojenské výdaje šestkrát vyšší než japonské a že úhrnný vojenský kapitál bude zhruba pětkrát vyšší (měřeno při paritě kupní síly).
Ať už je přesnost takovýchto odhadů čínského vojenského růstu jakákoliv, výsledek bude záviset i na tom, jak se zachovají USA a další státy.
Klíčem k vojenské moci v informačním věku je schopnost shromáždit, zpracovat, rozmístit a integrovat komplexní systémy vesmírného sledování, vysokorychlostních počítačů a „chytrých“ zbraní.
Čína a další země některé složky tohoto potenciálu vybudují, ale podle mnoha vojenských analytiků není pravděpodobné, že by Čína v blízké budoucnosti srovnala krok s USA.
Neschopnost Číny globálně konkurovat USA neznamená, že by nemohla ohrozit USA ve východní Asii ani že je nemožná válka kvůli Tchaj-wanu.
Slabší země někdy zaútočí, cítí-li se zahnány do rohu, jak předvedlo Japonsko v Pearl Harboru nebo Čína, když v roce 1950 vstoupila do korejské války.
Kdyby například Tchaj-wan vyhlásil nezávislost, Čína by zřejmě zasáhla prostřednictvím silových složek, bez ohledu na to, co by ji to stálo hospodářsky či vojensky.
Vyhrát takovou válku by však nebylo pravděpodobné a rozvážná politika na obou stranách může zajistit, že k válce dojde jen stěží.
Není důvod, aby USA a Čína vstupovaly do války.
Ne každá rostoucí moc vede k válce – vezměme si konec devatenáctého století, kdy Amerika předstihla Británii.
Zůstane-li vzestup Číny mírový, bude příslibem velkých přínosů jak pro její vlastní obyvatele, tak pro její sousedy – a pro Američany.
Bude však důležité, abychom měli na paměti Thukydidovu radu a nezaměňovali teorie analytiků za skutečnost a abychom to zdůrazňovali jak politickým předákům, tak veřejnosti.
Čínský politický blázinec
Když se posledně čínský prezident Ťiang Ce-min zúčastnil globálního fóra časopisu Fortune v Hongkongu, dostal od výkonného ředitele vydavatelské společnosti Time-Warner Geralda Levina cenu pojmenovanou podle Abrahama Lincolna.
Nedávno, prezident Ťiang na toto globální shromáždění předních obchodníků zavítal opět, ale k zopakování tohoto politováníhodného ústupku naštěstí nedošlo.
Zdá se, že i ti západní bossové, kteří mívali Čínu v oblibě, už dnes nedokáží Ťianga chválit za to, že potlačuje duchovní hnutí Fa-lun Kung a že jeho členy posílá do vězení a blázinců.
Násilné „uklízení“ mnoha členů hnutí Fa-lun Kung do psychiatrických léčeben se nese jako přízrak celou touto vládní kampaní.
Zahraniční skupiny podporující hnutí Fa-lun Kung zdokumentovaly takových případů nejméně sto.
Podle odhadů se ale počet takto „léčených“ blíží šesti stům.
Tři z těch, kteří touto cestou skončili v psychiatrickém ústavu, prý dokonce na následky špatného zacházení zemřeli.
Okolní svět o gulagském souostroví ústavů An-kchang („Pokoj a zdraví“) neví téměř nic.
Tyto instituce, kterých je celkem asi dvacet, provozuje čínské ministerstvo veřejného pořádku, přičemž přímý dohled nad nimi mají správní orgány v jednotlivých provinciích.
Političtí disidenti a osoby s podobnou „diagnózou“ bývají často státními soudními psychiatry označeni za „nejvážnější a nejnebezpečnější“ případy ze všech údajně choromyslných delikventů a musí se následně podrobit povinné hospitalizaci v těchto hermeticky uzavřených zařízeních.
Čínská soudní psychiatrie prošla několika fázemi.
V padesátých letech převažovaly sovětské vlivy, jež se vyznačovaly hektickými klinickými teoriemi, s jejichž využitím byly různé formy politické a náboženské opozice připisovány zvláštním variantám „nebezpečných“ duševních chorob.
Během kulturní revoluce (1966–1976), kdy byla lidská psychologie oficiálně odmítána a jedinou „správnou“ politickou ideologií bylo duševní zdraví, bylo podle pozdějších studií 50 až 70 procent tehdejších psychiatrických posudků osob ve vazbě zařazeno mezi „politické“.
S osmdesátými léty pak na chvíli přišel návrat k drastičtějšímu zneužívání psychiatrie z doby před kulturní revolucí.
Devadesátá léta zpočátku přinesla snížení politicky směrované psychiatrie.
Ovšem po masakru na náměstí Tchien-an-men začali být jednotliví disidenti a další političtí nonkonformisté opět ve zvýšené míře nedobrovolně a na neurčitou dobu hospitalizováni v psychiatrických ústavech.
Jedním z mnoha takto poznamenaných lidí je Süe Ťi-feng, bojovník za práva pracujících, zadržený v prosinci roku 1999 policií v Čeng-čou, hlavním městě provincie Che-nan, za pokus o schůzku s dalšími aktivisty.
Nedobrovolně byl pak hospitalizován v městské psychiatrické léčebně ve městě Sin-siang, kde zůstal až do července roku 2000.
Podle své výpovědi po propuštění musel Süe pod hrozbou násilí užívat psychiatrické léky a spát na pokoji se skutečně duševně chorými osobami, kteří jej v noci budili a přes den psychicky mučili.
Dalšího odboráře Cchao Mao-pinga policie nedávno poslala do psychiatrické léčebny v provincii Ťiang-su.
Byl zatčen za to, že si postěžoval zahraničním reportérům.
V ústavu musí brát léky a podrobovat se léčbě elektrickým šokem.
Podle slov ředitele léčebny u něj znalci zjistili „paranoidní psychózu“.
Proč se v Číně proti politickým a náboženským oponentům používají tak složitá a nákladná opatření?
Diktátoři přece mají k dispozici mnohem jednodušší metody jejich neutralizace, například popravu nebo věznění.
Hlavním důvodem je to, že v postmaoistické Číně – podobně jako v Sovětském svazu po Stalinově smrti – fyzická likvidace politických nepřátel skončila s nástupem reformních vůdců, kteří chtěli učinit přítrž dřívějším „krajnostem“.
Protože však zatčení pomalu přestávalo znamenat smrt nebo doživotí, rostla šance, že se disidenti dříve nebo později dostanou z vězení nebo pracovních táborů na svobodu.
Po smrti Stalina a Mao Ce-tunga tak začaly v Sovětském svazu i v Číně vznikat podzemní sítě disidentů.
Pro následníky těchto diktátorů byl ovšem tento vývoj událostí nechtěnou komplikací jejich politického „tání“.
Zrodila se potřeba sofistikovanějších mechanismů, jak mezi lidmi vyvolat strach.
Je opravdu jen málo lepších a účinnějších odstrašujících prostředků než hrozba hospitalizace v ústavu pro choromyslné zločince.
Okolní svět není v boji proti zneužívání psychiatrie v Číně až tak bezmocný.
V roce 1983 donutila dlouhotrvající kampaň západních profesních sdružení a mezinárodních organizací na obranu lidských práv Sovětskou všesvazovou společnost psychiatrů a neuropatologů k vystoupení ze Světové psychiatrické asociace, aby se vyhnula potupnému vyloučení.
Znovu byla přijata až v roce 1989, po letech perestrojky a poté, co se delegacím západních psychiatrů otevřely dveře sovětských soudních psychiatrických ústavů.
V první fázi boje proti zneužívání psychiatrie v čínské soudní praxi by Světová psychiatrická asociace měla požádat o přímý přístup do ústavů v síti An-kchang a do dalších podobných zařízení.
Tlak ze strany místních a mezinárodních psychiatrických seskupení by pak také mohl přimět vlády západních zemí a Evropskou unii, aby problematiku politického zneužívání psychiatrie v Číně zařadila do oficiálního programu pravidelných jednání věnovaných lidským právům, jež jsou v současné době ústředním tématem čínsko-západních vztahů.
Čínská politická bouře
NOVÉ DILLÍ – Za situace, kdy mezi vysokými funkcionáři probíhají čistky a penzionovaní provinční úředníci vyzývají k odvolání členů politbyra, je jasné, že Čína stojí na křižovatce.
Budoucnost Číny už podle všeho neurčuje její mimořádně úspěšná ekonomika, která zemi během jediné generace proměnila ve světovou velmoc.
Osud země teď formuje spíš tamní temná a čím dál roztříštěnější politika.
Stačí se podívat na probíhající boj o moc před změnami ve vedení, plánovanými na letošní podzim, nebo na oficiální údaje dokládající, že protesty na venkově sílí stejným tempem jako čínský HDP.
Nenadálý pád Po Si-laje – a výzva z provincie Jün-nan k odvolání dvou členů politbyra, již k němu měli nejblíže – je jen jeden příklad bezohledných vnitřních rozbrojů, které se dnes vedou v Čung-nan-chai, uzavřeném mocenském areálu v Pekingu.
Bratrovražedné hašteření je údajně tak divoké, že se objevily fámy, režimem popírané, že možná bude odložen sjezd komunistické strany, na němž má být do úřadu uveden nový prezident i ministerský předseda.
Náhlé stranické očerňování soudruha Po poté, co byl za své vůdčí schopnosti v Čchung-čchingu veleben, přiživilo pesimismus veřejnosti nad jeho zrežírovaným pádem a obnažilo chabé ideologické jádro vedení.
Chce-li si Čína zachovat své globální postavení, musí se vyvarovat tvrdého politického přistání.
Aktuálně si lze představit přinejmenším pět různých scénářů vývoje.
Návrat k rovnováze: Strana ochrání svou legitimitu, udrží armádu v podřízenosti a podaří se jí potlačit lidové nepokoje.
Jinými slovy, v předvídatelné budoucnosti převládne status quo.
Jde o nejméně pravděpodobný scénář, vzhledem k prohlubujícím se interním neshodám ve Straně a sílící lidové nespokojenosti.
Zhroucení: Pravděpodobnost politického rozkladu, ekonomického krachu a společenského chaosu není zřejmě vyšší než pravděpodobnost návratu k rovnováze.
Lpění vlády na wej-wen, čili udržování stability, vedlo až k proměně Číny v jedinou významnou zemi na světě, kde oficiální rozpočet vnitřní bezpečnosti převyšuje tamní oficiální rozpočet národní bezpečnosti.
To jasně ukazuje, v jakém rozsahu mocenské orgány musí uskutečňovat vnitřní represi, aby zachovaly vládu jedné strany a udržely pod kontrolou neklidné domoviny etnických menšin, tvořící přes 60 % čínské pevniny.
Možná že to ale také vysvětluje, proč jedna sebeoběť v Tunisku přispěla k roznícení Arabského jara, kdežto sebeoběti tří desítek tibetských mnichů a mnišek podobné všelidové hnutí proti čínskému státu zažehnout nedokázaly.
Sovětský svaz se zhroutil, protože Strana byla stát a naopak.
Čína si naproti tomu vybudovala silné institucionální schopnosti, vícevrstevnou federální strukturu, tradici obměny civilního vedení každých deset let a dobře promazaný a důmyslný bezpečnostní aparát, který drží krok s rozvojem techniky.
Čínská vláda tak dokáže uskutečňovat politiku waj sung, nej ťin – napovrch uvolnění, uvnitř bdělí.
Řízená reforma: Proces postupné politické proměny začíná, v souladu s varováním odstupujícího premiéra Wen Ťia-paa, že bez „urgentních“ reforem Číně hrozí rozvrat a narušení hospodářského růstu.
Dokáže Čína následovat aktuálního příkladu sousedního Myanmaru (Barmy), jenž zahájil významné, byť prozatím nejisté politické reformy?
Jako politický dědic domácích komunistických revolucionářů má třetí generace vůdců, která v Číně přebírá otěže moci, silný rodokmen, jehož se ale zároveň obává a je jím omezována.
Tato takzvaná princátka jsou v pasti téže politické kultury, která vedla ke smrti milionů Číňanů a stále pokračující represi odpůrců (skutečných i domnělých).
Ani v nejmenším nevypadají jako političtí reformátoři.
Velký skok vzad: Propukne nová „Kulturní revoluce“, neboť klika u moci se pokusí nemilosrdně potlačit disent uvnitř establishmentu i mimo něj.
Jak nedávno varoval dalajlama, v Číně je stále u moci mnoho „vyznavačů střelby“.
Ostatně čínský politický systém je takový, že přežije jen ten nejsilnější.
Jedno padlé princátko, pan Po, bylo obviněno z krutosti a korupce – všudypřítomných vlastností uzavřené, avšak rozdrobené čínské oligarchie, která si cení rodinného původu a spoléhá na sítě spřátelených spojenců.
Prétorský převrat: Zpoza civilní masky vládne Lidově osvobozenecká armáda (LOA), čím dál častěji udělující rozkazy vládním úředníkům, kteří jsou jí zavázáni.
Zatímco civilní vedení je stále rozptýlenější (každý čínský vůdce od Mao Ce-tunga byl vždy slabší než jeho předchůdce), armáda má od roku 1990 větší autonomii a prudce rostoucí rozpočty.
Strana už není nehybným monolitem, který poslouchá jediného vůdce, a se svou politickou legitimitou a schopností zajišťovat uvnitř země pořádek začala záviset na armádě.
Narůstající politická váha LOA se zřetelně projevuje ve vyostřujícím se mocenském boji uvnitř Strany.
V posledních týdnech neobvykle mnoho vysokých armádních důstojníků publikovalo v oficiálních denících články, v nichž vyzvalo ke stranické kázni a jednotě a nepřímo poukázalo na úlohu armády při potlačování vnitřních rozbrojů.
K dalšímu dění patří sílící tendence armádních generálů vyjadřovat se mimo svou pravomoc ke strategickým záležitostem a podlamovat diplomatickou strategii.
Je prostou pravdou, že ministerstvo zahraničí je nejslabší rezort čínské vlády, často válcovaný či přehlížený bezpečnostním establishmentem, který je vždy připraven zastínit i Stranu.
Čínská vnitřní politika má vliv na vnější politiku země.
Čím slabší je civilní vedení, tím silnější má Čína sklon opustit prohlášení Teng Siao-pchinga tchao kuang jang chuej (skrýt ambice a zatáhnout drápy).
V poslední době se Čína pyšní spíš obnažováním svých drápů než jejich zatahováním.
Dosáhnout zdrženlivé a stabilní čínské zahraniční politiky může být za kteréhokoli uvěřitelného scénáře těžké.
Čínské zotavení a globální růst
CAMBRIDGE – Čína se pravděpodobně stane první velkou ekonomikou, která se zotaví ze současného globálního poklesu.
Její tempo růstu možná nedosáhne dvouciferných hodnot jako v posledních letech, ale v roce 2010 zřejmě Čína poroste rychleji než kterákoliv země v Evropě nebo na západní polokouli.
I když se však Čína ze současného zpomalení zotaví, pravděpodobně neposkytne podobný impulz také všem svým obchodním partnerům.
Tato izolovanost bude odrážet fakt, že se země ve snaze o zotavení zaměřila na posílení domácí poptávky.
Není pochyb o tom, že Čína momentálně trpí globálním kolapsem poptávky po celé řadě spotřebitelských výrobků.
Prudký pokles maloobchodního prodeje ve Spojených státech a v Evropě znamená méně zakázek na zboží vyráběné v čínských továrnách.
A zatímco kurz čínského jüanu k americkému dolaru zůstal v uplynulém roce víceméně beze změny, prudké zhodnocení dolaru vůči euru a dalším měnám způsobilo celkové zvýšení hodnoty jüanu vážené zahraničním obchodem.
To čínský export stlačilo ještě více.
Výsledné propouštění čínských továrních dělníků vyvolalo druhotný pokles místní poptávky po čínském zboží a službách, poněvadž čínské domácnosti omezily výdaje.
Malé firmy, které vyvážely 100% produkce, musely ukončit činnost.
Miliony málo kvalifikovaných dělníků, kteří odešli z farem v čínském vnitrozemí za prací v příbřežních výrobních centrech, jsou dnes nuceny k návratu do svých vesnic.
Spotřebu budou muset omezit také rodiny, jimž tito lidé posílali peníze.
Čínské úřady jsou odhodlány zvrátit výsledný pokles růstu, aby mohly znovu zaměstnat ty, kdo přišli o práci, a dát zaměstnání také milionům mladých lidí, o něž se rok co rok rozrostou řady práceschopného obyvatelstva.
Neúspěch této snahy by nejen znamenal těžkosti pro miliony nezaměstnaných, ale ohrozil by i politickou stabilitu, která je podmíněna očekáváním pokračující hospodářské prosperity.
Počáteční vládní politika zaměřená na zvyšování agregátní poptávky se soustředila na velké výdaje do infrastruktury, jako jsou silnice a hromadná doprava.
Významnější strategií je však změna vládní politiky s využitím nástrojů, které vedou k vyšším výdajům čínských spotřebitelů a současně zvyšují úroveň těch vládních výdajů, z nichž mají přímý prospěch čínské domácnosti – například zdravotnictví.
Výdaje čínských spotřebitelů zaostávají za celkovým tempem růstu čínské ekonomiky už řadu let.
Je to výsledek snižujícího se podílu mezd na celkovém HDP a rostoucího podílu úspor v poměru k příjmům domácností.
Chce-li čínská vláda zvýšit spotřebitelské výdaje, musí oba tyto trendy obrátit.
Nejrychleji rostoucí částí čínské ekonomiky jsou sice soukromé firmy, avšak hlavními zaměstnavateli zůstávají podniky částečně nebo plně vlastněné státem.
Vláda může v těchto podnicích přímo ovlivňovat úroveň mezd a tím měnit celkovou mzdovou úroveň v ekonomice.
Vysoká míra úspor čínských domácností odráží jednak trvale vysoký podíl úspor u mladších generací a jednak skutečnost, že starší generace měly v mlád�� velice nízké příjmy, a proto velmi málo spořily.
Agregátní míra úspor domácností je výsledkem rozdílu mezi úsporami těch, kdo spoří, a absencí úspor těch, kdo nespoří.
Jelikož jsou dnes úspory mladších střadatelů vysoké, zatímco nespoření nestřadatelů nízké, dosahuje čistá míra úspor vysokých hodnot.
Mladí lidé mají ke spoření řadu důvodů.
Veřejný penzijní systém je nespolehlivý, zdravotní pojištění schopné hradit vysoké náklady na zdravotní péči v západním stylu je málo dostupné, rodiče musí platit za své děti školné, k dispozici je jen málo úvěrových nástrojů ke koupi zboží dlouhodobé spotřeby a nákup bytu vyžaduje složení vysoké zálohy.
Domnívám se, že vláda zapracuje na všech těchto důvodech vysokých úspor, více zpřístupní úvěry, zavede systém zdravotního pojištění a zmírní některá pravidla skládání záloh.
Premiér Wen Ťia-pao dal ve svých nedávných vystoupeních před Všečínským shromážděním lidových zástupců jasně najevo, že učiní vše potřebné, aby stimuloval poptávku a zajistil v Číně silný růst.
Nepochybuji, že je ochoten a schopen to udělat.
Čínské reformy se znovu zadrhávají
Když se v červenci blížilo 82. výročí založení Komunistické strany Číny, zdálo se, že nový generální tajemník strany Chu Ťin-tchao hodlá oznámit celou řadu nových reforem.
Během slavnostního obřadu u příležitosti vyhlášení současné ústavy z roku 1982 Chu údajně projevil zájem o posílení ústavní ochrany občanů před zásahy ze strany oficiálních míst a o prosazení rozsáhlé právní reformy.
Dokonce se šuškalo, že nový generální tajemník uvažuje i o vnitrostranické demokratizaci, větší svobodě tisku, posílení role nekomunistických politických stran a umožnění návratu vypovězených disidentů do vlasti.
Podobně optimistické názory ještě zesílily, když čínští intelektuálové - včetně některých oficiálních učenců - začali psát a vyslovovat se pro přehodnocení kontroverzních stranických pouček o historických událostech (jako například o masakru na náměstí Tchien-an-men).
Stejně tak se začala veřejnost ve větší míře zastávat vesnických dělníků (kteří po desetimilionech migrují do čínských měst) a volat po zásadních ústavních změnách.
Například právní vědec Cchao S´-jüan začal o reformě ústavy psát, lobbovat za ni a organizovat o ní konference.
Skutečnost, že byl po pekingském masakru v roce 1989 vyloučen ze strany, nějakou dobu přednášel v zahraničí a nyní vede výzkumnou poradenskou firmu, se nezdála být na překážku.
Cchao si dával dobrý pozor, aby nepřekročil hranice umírněného reformátorství, a přesto se odvážil otevřeně vyzvat k reformě pěti oblastí vlády: ústavy, dělby moci, volebního systému, politických stran a politické kultury.
Chu Ťin-tchao a premiér Wen Ťia-pao dokonce údajně schválili vytvoření vysoce postaveného orgánu s názvem ,,Vedoucí skupina pro revizi ústavy", který měl vypracovat koncept ,,radikálních změn" - ty měly být projednány na příštím plenárním zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců v březnu 2004.
Navrhované změny měly podle všeho zahrnovat dodatek, jenž by zaručoval stejná majetková práva soukromým podnikatelům a státním podnikům, ústavní právo členů strany volit své vedoucí představitele, a dokonce i některé kroky směrem k politickému systému více stran.
Předpokládalo se, že viditelná tolerance strany vůči těmto myšlenkám vyzařuje přímo od Chu Ťin-tchaa.
Když navíc Chu zrušil tradiční letní jednání starých stranických pohlavárů, které se každoročně konalo za zavřenými dveřmi v přímořském letovisku Pej-taj-che, začala sílit naděje, že politická reforma by mohla skutečně propuknout.
Když ovšem Chu během projevu k národu 1. července žádnou z těchto otázek nenadnesl, reformně orientované Číňany to citelně odradilo.
Ke zklamání mnoha lidí nakonec Chu přednesl nevýraznou řeč, která namísto velebení politické reformy opětovně zdůraznila bezútěšný koncept ,,tří reprezentantů" - banální teorii předchozího stranického šéfa Ťiang Ce-mina, která umožňovala podnikatelům členství ve straně.
Reformně orientované intelektuály, jako je Cchao S´-jüan, začali sledovat hrdlořezové z Úřadu pro veřejnou bezpečnost a účastníkům Cchaem organizované konference o právní reformě se dostalo varování ze strany Oddělení propagandy (čínského cenzorského úřadu), aby přestali diskutovat o ,,třech nezmiňovatelných" (politická reforma, revize ústavy a přehodnocení historických událostí).
Bylo zřejmé, že reformní proud narazil do zdi.
Strana navíc brzy poté vydala dokument adresovaný mozkovým trustům, sdělovacím prostředkům a univerzitám, v němž zakazuje jakoukoliv veřejnou debatu o těchto otázkách.
Co se stalo?
Jako už tolikrát v minulosti narazilo toto nejnovější reformní úsilí na hranice stranické tolerance prakticky ještě dříve, než se pořádně rozeběhlo.
V Číně jde o starou písničku: volání liberalizátorů po reformě končívá znepřátelením konzervativních členů strany - v tomto případě politické frakce kolem Ťiang Ce-mina, který již sice není členem stálého výboru politbyra, ale stále stojí v čele mocné Ústřední vojenské komise a má značný vliv.
Reformátoři byli umlčeni ve jménu udržení stability.
Od počátku osmdesátých let zažila Čína podobnou dynamiku vývoje již mnohokrát.
Je sice pravda, že tyto epizody po sobě často zanechají alespoň nejskromnější zbytky pokroku, avšak současné politické prostředí v Číně je mnohem nepřístupnější a netolerantnější než v polovině osmdesátých let.
Tento poslední případ ,,přerušované reformy" každopádně znovu nastoluje klíčovou otázku, zda v Číně skutečně může existovat ,,pokojná evoluce", tedy alespoň dokud u moci setrvává Komunistická strana Číny.
Současná situace naznačuje, že strana dokáže jen zřídkakdy strávit větší než jen nejtitěrnější dávku politické reformy, natožpak otevřené kritiky, aby na ni vzápětí téměř spontánně zareagovala.
Proces ,,pokojné evoluce" sice nabízí v této měnící se ,,lidové republice" nejlepší vyhlídky na změnu, avšak okázalá neschopnost strany podpořit i ten nejskromnější podíl politických výzev - jakkoliv je u moci nová generace vůdců - nevzbuzuje důvěru v možnost postupné reformy.
Selhání nejnovějšího minireformního hnutí naznačuje, že pokud jde o politiku, pak se konceptu fa-č´ neboli vlády zákona stále jen ve velmi malé míře daří zastínit koncept žen-č´ neboli vlády lidí.
Z hlediska ekonomické reformy možná Čína představuje zázrak, ale dokud se nezmění její leninský systém vlády, vypůjčený od SSSR v dobách stalinské éry, pak skutečně nová Nová Čína nikdy opravdu nevznikne.
A přestože člověk doufá, že Čína nalezne způsob, jak pokračovat ve vlastní transformaci pokojnou cestou, trvalá netolerance komunistické strany vůči svobodě projevu a její odmítání umožnit lidu byť jen veřejně diskutovat o možnostech, jak by se dala jejich vláda reformovat, nevěstí pro budoucnost vůbec nic dobrého.
Čínská cestovní mapa
Čína se chystá přijmout svou 11. pětiletku a připravit půdu pro pokračování zřejmě nejpozoruhodnější hospodářské transformace v dějinách a zároveň zlepšovat blahobyt téměř čtvrtiny světové populace.
Svět dosud takový vytrvalý růst nezažil; ještě nikdy nedošlo k tak značnému úbytku chudoby.
Součástí receptu na dlouhodobý úspěch Číny je téměř jedinečná kombinace pragmatismu a vize.
Zatímco velká část zbytku rozvojového světa, jež se řídí Washingtonským konsenzem, byla vedena k donkichotskému úsilí o vyšší HDP, Čína opět dala jasně najevo, že jí jde o udržitelná a spravedlivější zvýšení reálných životních úrovní.
Čína si uvědomuje, že vstoupila do fáze hospodářského růstu, který zatěžuje životní prostředí obrovskými – a neudržitelnými – nároky.
Nedojde-li ke změně kurzu, bude to nakonec k újmě životní úrovně.
Právě proto nová pětiletka klade velký důraz na životní prostředí.
I mnohé zaostalejší části Číny rostou tempem, které by probouzelo úžas, kdyby nebylo skutečnosti, že ostatní části země rostou ještě prudčeji.
Ačkoli proces omezuje chudobu, nerovnost je na vzestupu, vzhledem k narůstajícím rozdílům mezi městy a venkovskými oblastmi a mezi pobřežními regiony a vnitrozemím.
Letošní Zpráva o rozvoji světa vydaná Světovou bankou vysvětluje, proč by nás měla zneklidňovat nejen chudoba, ale i nerovnost a 11. pětiletý plán Číny se problému věnuje v předstihu.
Vláda už několik let hovoří o harmoničtější společnosti a právě pětiletka popisuje ctižádostivé programy pro dosažení této mety.
Čína si rovněž uvědomuje, že to, co méně rozvinuté země dělí od zemí vyspělých, není pouze propast ve zdrojích, ale také mezera ve znalostech.
Rozvrhla si tedy smělé plány nejen na zúžení této mezery, ale i na vytvoření základny pro samostatné novátorství.
Role Číny ve světě a ve světové ekonomice se mění a plán to také reflektuje.
Její příští růst se bude muset více opírat o domácí poptávku než o vývozy, což bude vyžadovat zvýšení spotřeby.
Vskutku, Čína má nezvyklý problém: přílišné úspory.
Lidé spoří zčásti kvůli nedostatkům vládních programů sociálního zabezpečení.
Posílení sociálních jistot (penzí) a veřejného zdravotnictví a školství sníží sociální nerovnosti, posílí mezi občany pocit blahobytu a zároveň podpoří současnou spotřebu.
Budou-li tato opatření úspěšná – a dosud Čína téměř vždy překonala i svá vlastní vysoká očekávání –, mohla by vyvinout obrovský tlak na globální ekonomický systém, jehož rovnováhu už dnes narušují rozsáhlé americké fiskální a obchodní nevyváženosti.
Bude-li Čína méně spořit – a pokud, jak funkcionáři oznámili, realizuje rozmanitější politiku investování rezerv –, kdo bude financovat americký deficit obchodní bilance ve výši dvou miliard dolarů denně?
To je téma na někdy jindy, ale nesmí jít o vzdálené jindy.
S takto jasnou vizí budoucnosti bude výzvou její uskutečnění.
Čína je veliká země a bez rozsáhlé decentralizace by nemohla uspět tak, jak se jí zatím zdařilo.
Avšak decentralizace přináší své vlastní potíže.
Skleníkové plyny například jsou globální problém.
Zatímco Amerika říká, že si nemůže dovolit v této věci cokoli udělat, vysocí čínští úředníci vystupují zodpovědněji.
Během měsíce od přijetí pětiletky byly zavedeny nové ekologické daně na automobily, benzin a výrobky ze dřeva: Čína k řešení vlastních i světových ekologických problémů využila tržních mechanismů.
Tlaky na představitele místních vlád, aby zajistili hospodářský růst a pracovní místa, však budou nesmírné.
Ocitnou se ve zlém pokušení argumentovat, že když vyrábět způsobem, jenž chrání planetu, nemůže ani Amerika, jak bychom si to mohli dovolit my?
Aby svou vizi přetavila ve skutky, čínská vláda bude potřebovat silné politické programy, jako jsou například už zavedené ekologické daně.
Jak se Čína přiblížila tržnímu hospodářství, objevily se některé neduhy, které trápí vyspělé země: zájmové skupiny, jež za jemnou roušku tržní ideologie halí vypočítavé argumenty.
Některé obhajují ekonomiku opřenou o teorii „stékání bohatství“: o chudé se nestarejte, růst nakonec přinese prospěch všem.
Jiné se budou stavět proti konkurenční politice a přísným zákonům ve vztahu ke správě firem: ať nám své zázraky předvede darwinovské přežití nejsilnějších.
Budou předloženy růstové argumenty s cílem kontrovat silným sociálním a ekologickým politikám: vyšší daně z benzinu pohřbí náš rodící se automobilový průmysl.
Takové údajně prorůstové politiky nejenže by nedokázaly zajistit růst, ale ohrozily by celou vizi čínské budoucnosti.
Existuje jediný způsob, jak se tomu vyvarovat: otevřená diskuse hospodářských politik, jejímž cílem je odhalit klamné závěry a otevřít prostor pro kreativní řešení mnoha zásadních potíží, jimž dnes Čína čelí.
George W.
Bush už předvedl nebezpečí přílišného utajování a omezování rozhodovacích procesů na úzký kroužek patolízalů.
Většina lidí mimo Čínu ne zcela doceňuje, do jaké míry se její lídři, v kontrastu k Bushovi, pustili do rozsáhlých úvah a širokých konzultací (a to i s cizinci), ve snaze řešit mimořádné problémy, jež před nimi leží.
Tržní ekonomiky nejsou samoregulační.
Nelze je jednoduše přenechat autopilotovi, zejména pokud chceme, aby se jejich přínosy široce sdílely.
Správa tržního hospodářství ovšem není snadný úkol.
Jde o umění udržovat rovnováhu a je třeba neustále reagovat na hospodářské změny.
Čínská 11. pětiletka představuje cestovní mapu takové reakce.
Svět to sleduje s úžasem a nadějí, neboť životy 1,3 miliardy lidí se nadále transformují.
Čínská neřízená střela
Čínský prezident Chu Ťin-tchao momentálně cestuje po Africe, kde chce pro svou zemi zajistit spolehlivé přírodní zdroje, ale také propagovat „pokojný vzestup“ Číny.
Smyslem podobných cest je dát na vědomí, že Čína hraje na světové scéně stále významnější roli, a současně ji vykreslit jako úctyhodnou velkou světovou mocnost.
Čínské snaze o mezinárodní uznání však neprospívá její těsné objetí se „zlotřilými“ státy, jako jsou Súdán, Venezuela nebo Barma – tím méně pak její tajné vyzbrojování či nedávné kosmické dobrodružství.
Když čínská armáda v polovině ledna tajně a bezohledně odpálila do kosmu pozemní raketu a zničila jeden ze stárnoucích čínských satelitů, vysloužila si vláda rozhořčené reakce od Londýna přes Tokio až po Washington.
Vedoucí čínští představitelé se k odpálení rakety po několika dnech mlčení ve světle nepopiratelných důkazů zdráhavě přiznali, avšak tvrdili, že „zkouška nebyla namířena proti jakékoliv zemi a nepředstavuje pro jakoukoliv zemi hrozbu“.
Taková dementi jsou však stále méně přesvědčivá.
Ve skutečnosti je tento nebezpečný a nezodpovědný čin dalším klíčovým příznakem, že vzestup Číny jako globální mocnosti postrádá jakoukoliv záruku, že tato země bude po dalším posílení mírumilovná.
To je v přímém rozporu s opakovaným ujišťováním čínských vůdců, že vzestup Číny přinese mezinárodnímu společenství pouze „harmonii“ a mír.
Za kosmickými ambicemi Číny se skrývá duch studené války.
Ten i nadále prostupuje nejužšími kruhy vysokého vojenského velení, které za svého protivníka očividně pokládá Spojené státy.
Po zhroucení sovětského komunistického režimu hrají USA dál dominantní roli v oblasti kosmického výzkumu za účelem mírového a vědeckého rozvoje.
Od 80. let však Spojené státy zaujímají k možnosti vojenského a civilního využití svého kosmického úsilí nejednoznačný postoj.
Tato nejednoznačnost se vzhledem k nedávnému kroku Číny značně snížila, což by mohlo uspíšit závody v militarizaci a rozmisťování zbraní ve vesmíru.
Pokud by k tomu došlo, nesla by na tom Čína velkou část viny.
Čínský avanturismus a lehkovážný předpoklad, že Peking může podle svého uvážení jednat s kterýmkoliv mezinárodním diktátorem a narušovat křehkou vojenskou rovnováhu ve vesmíru, to jsou příznaky čehosi neblahého a nebezpečného.
Pokud jde o chování na mezinárodní scéně, je Čína už dlouho pokládána za „výjimečnou“ zemi – zčásti je to dáno blahosklonným hýčkáním Číňanů ze strany rozvinutého světa a zčásti tím, že Čína neúnavně a úspěšně manipuluje se světovým veřejným míněním.
V důsledku toho se na místech, jako je Organizace spojených národů, těší Čína jisté míře imunity vůči kritice jejího neslýchaného porušování lidských práv a mohutného vyzbrojování, jaké nemá v nedávné minulosti obdoby.
Rovněž o vztazích Číny s autoritativními režimy či o její zodpovědnosti za zachování životního prostředí padají zmínky jen vzácně.
Ani na základě „kjótského protokolu“ se od Číny zdaleka nežádalo, aby nesla spravedlivý díl zátěže při snižování uhlíkových emisí.
Není tedy překvapením, že se dnes rozmazlované čínské vedení chová, jako by jeho země skutečně byla výjimečná a mohlo jí beztrestně projít i znečišťování vesmíru.
Zničený čínský satelit se rozpadl zhruba na 300 000 kusů, které silně znečistily kosmický prostor a vystavily vážnému nebezpečí řadu dalších kosmických plavidel na oběžné dráze Země.
Víme to, protože když USA v roce 1985 poprvé a naposledy „zabily“ jeden ze svých satelitů pozemní raketou, vzniklo přitom takové množství úlomků, že americké vládě trvalo jejich odstranění 17 let.
Vzhledem k velikosti Číny existuje nebezpečí, že by se tato „čínská výjimečnost“ mohla proměnit v cosi opravdu alarmujícího: v celosvětovou normu.
Snaha Číny přimět internetové giganty typu společností Google, Yahoo a Microsoft, aby se podvolili její domácí politické kontrole, jakož i čínské úsilí vytvořit v Africe a Latinské Americe bloky států usilujících o hospodářský rozvoj a ignorujících přitom lidská práva a ochranu životního prostředí, jsou pro rozvojový svět špatným příkladem.
Čínské námluvy s tyranskými režimy třetího světa bohatými na přírodní zdroje a také nedávný krok Pekingu směrem k militarizaci vesmíru, to vše ve skutečnosti podkopává pečlivě budovaný nový obraz Číny coby vzoru „harmonického“ společenského rozvoje.
Budeme-li tedy nadále dopřávat Číně „výjimečné“ zacházení, pak tím vzhledem k dnešnímu chování Pekingu narušíme její schopnost stát se zemí, která je s to osvojit si zodpovědnou vůdčí roli ve světě.
.
Čínský zinscenovaný proces století
LONDÝN – Proces, odsouzení a podmíněný trest smrti pro Ku Kchaj-laj, manželku čistkou postiženého čínského pohlavára Po Si-laje, zpochybnily nejen čínský právní systém, ale i jednotnost vedení Komunistické strany Číny.
Začněme u mnoha otázek, které proces vyvolal.
Ku například tvrdila, že britského podnikatele Neila Heywooda zabila proto, aby ochránila svého syna.
Vzhledem k její moci vyplývající z manželovy funkce však stačilo, aby luskla prsty, a Heywood by byl uvězněn nebo vyhoštěn z Číny.
Kyanid nebyl zapotřebí.
Přesto Ku nejen přiznala vinu, ale dokonce se zdálo, že trest přijímá jako jakousi historickou nutnost. „V zájmu zachování posvátnosti zákona,“ sdělila soudu, „jsem ochotna akceptovat a pokorně přijmout jakýkoliv rozsudek, který nade mnou bude vynesen, a plně očekávám, že půjde o rozsudek nestranný a spravedlivý.“ Od Stalinových zinscenovaných procesů v 30. letech minulého století ještě žádný obžalovaný tak vášnivě nechválil soudce, který působil dojmem, že dostal za úkol odsoudit obžalovanou v procesu, kde nevystoupil žádný svědek a nebyly předloženy žádné důkazy proti její osobě.
Hořkou ironií bleskurychlého procesu s Ku je skutečnost, že tato žena skutečně věřila v čínský právní systém.
Po vítězství u jednoho amerického soudu napsala právnička Ku knihu, v níž tvrdila, že Čína uplatňuje „nejspravedlivější metodu procesu“.
A pokračovala: „Čínští právníci by se nehandrkovali o význam každého slůvka.
Jakmile získají jistotu, že jste někoho zavraždili, čeká vás zatčení, soud a poprava zastřelením.“
Ku byla skutečně zosobněním maoistické formy práva, kterou Čína udržuje i dlouho po Maově smrti.
Přestože nesložila přijímací zkoušky na Pekingskou univerzitu, dostala výjimku a byla přijata ke studiu práv krátce poté, co komunistická strana obnovila právnické fakulty.
Předtím prodávala vepřové na pekingském tržišti, kde si vysloužila přezdívku „I tao čun“, což v překladu znamená, že dokázala jedinou ranou useknout požadovaný kus flákoty.
Patřila k prvním právníkům, kteří získali licenci.
Po událostech na náměstí Tchien-an-men v roce 1989 však úřady omezily autonomii této profese.
Strana začala uplatňovat kontrolu nad všemi složkami justice prostřednictvím jednoho ze svých klíčových oddělení: Komise pro politické a právní záležitosti Ústředního výboru Komunistické strany Číny (PLAC).
Tento totalitní orgán nemá žádnou veřejnou adresu, a přesto řídí čínskou policii, žalobce, soudy i ministerstvo spravedlnosti a jmenuje jejich vedení.
Do jeho gesce spadají všichni právníci.
A ze všeho nejdůležitější je, že všichni místní tajemníci PLAC současně stojí v čele místních úřadů pro veřejnou bezpečnost.
Není tedy divu, že umělec Aj Wej-wej mohl být tajně zadržen, Liou Siao-po mohl být odsouzen k 11 letům vězení za zorganizování petice a Li Wang-jang mohl v nemocnici „spáchat sebevraždu“.
I tento monolitní systém kontroly je však prostupný.
Kdyby se Wang Li-ťün, bývalý policejní komisař Čchung-čchingu a blízký spojenec Po Si-laje, nebál o život a neuprchl na konzulát Spojených států v Čcheng-tu, Ku by dodnes pomáhala Poovi vládnout městu.
Wang není žádný svatoušek.
Než se stal Poovým policejním komisařem, působil jako ředitel Výzkumného centra terénní psychologie, kde se konaly popravy odsouzenců a poté jim byly odebírány živé orgány.
Studie s názvem „Výzkum transplantací orgánů a receptorů po popravě injekcí“ vysloužila Wangovi Cenu Kuang-chua za příspěvek k inovacím.
Autor ve studii připisuje „naše úspěchy“ faktu, že byly provedeny „tisíce transplantací“.
Jelikož důvěrn�� znal brutalitu čínského systému, bylo Wangovi bezpochyby jasné, že poté, co se rozkmotřil s Ku a Poem, je americký konzulát možná jediným místem, kde najde bezpečí.
V otázce transplantací orgánů v zájmu veřejné bezpečnosti, soudů a vězeňského systému měla koneckonců vždy poslední slovo Ku.
Vystupovala jako manželova poradkyně pro potírání zločinnosti a korupce a byla zodpovědná za uvržení dvou lidí – včetně tajemníka PLAC v okrese Wu-šan – do vězení.
Pár dní po zabití Heywooda si Ku dokonce oblékla uniformu generálmajora (která mohla patřit jejímu otci, generálu Ku Ťing-šengovi), svolala policejní důstojníky v Čchung-čchingu a lživě prohlásila, že od ministerstva pro veřejnou bezpečnost obdržela tajný rozkaz chránit Wangovu osobní bezpečnost.
Uniforma měla zřejmě zastrašit čchung-čchingskou policii.
Poté však došlo ke zvláštnímu a nevysvětlenému zvratu událostí: Wang z konzulátu odešel a urychleně odletěl do Pekingu, kde předložil stranickému vedení důkazy, které vedly k Poově pádu a k zatčení Ku.
Odhalení kostlivců v Poově skříni však zároveň odhalilo i tajný svět „rudé aristokracie“.
Wang proto u svého procesu nemůže čekat žádnou shovívavost: s největší pravděpodobností dostane podmíněný trest smrti a nucené práce.
V zájmu ochrany rudé aristokracie se PLAC během procesu s Ku ani jednou nezmínila o bezpočtu jejích hospodářských deliktů.
Podle dějinného výkladu PLAC tedy Ku Heywooda zavraždila proto, aby ochránila svého syna Po Kua-kua.
Wang přitom nehájil čest Číny tím, že odhalí zločinné pikle Po a Ku, ale vyklopil své historky znepřáteleným zahraničním silám.
Pouze jeho potrestáním se rozhořčení lidových mas podaří udržet pod kontrolou.
Aféra Po Si-laje a Ku Kchaj-laj však může být pouhou předehrou, jelikož z ní vzešla jediná nepochybná pravda, a to že stranické vedení je rozdrobené.
Vlci se začínají obracet proti sobě.
Čínská hrozba pro Rusko
Rusko a Čína minulý týden pořádaly vojenské manévry za přítomnosti ruského prezidenta Vladimíra Putina i čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa.
Nové strategické spojenectví mezi těmito zeměmi ale není pravděpodobné, poněvadž právě Čína představuje pro Rusko největší strategickou výzvu, přestože mnozí v Kremlu jsou při svém rachocení zbraněmi před Amerikou a Západem k této skutečnosti zřejmě slepí.
Čína oficiálně považuje několik regionů na ruském Dálném východě za oblasti, které jsou od ní jen odtržené.
Čínské územní nároky vůči Rusku jsou často zmiňované v čínských učebnicích zeměpisu pro základní školy, které řadu ruských regionů na Dálném východě zakreslují uvnitř čínských hranic.
To je v souladu s čínskou strategickou koncepcí „životního prostoru,“ která zahrnuje všechny sféry strategických aktivit státu na zemi, na moři, pod vodou, ve vzduchu i ve vesmíru.
Rozsah „životního prostoru“ určují hospodářské, vědecké, technické, společenské a vojenské schopnosti země, tedy v zásadě její „celková moc“.
Podle čínských teoretiků se „životní prostor“ velmocí rozpíná daleko za hranice státu, kdežto u slabých zemí se omezuje na strategické hranice, které ne vždy odpovídají hranicím území státu.
Čína má dnes územní nároky vůči 11 ze svých 24 sousedů, vedle Ruska mimo jiné vůči Indii, Japonsku, Vietnamu a Filipínám.
Významným faktorem čínských vztahů se všemi těmito zeměmi bylo a zůstává potenciální nasazení vojenské síly.
V září 2006 čínská Lidová osvobozenecká armáda provedla bezprecedentně rozsáhlé 10denní cvičení, které zahrnovalo šenjangský a pekingský vojenský okres, dva nejsilnější ze sedmi vojenských okresů Číny.
Šenjangský okres přiléhá k dalekovýchodní oblasti ruských ozbrojených sil a pekingský okres hraničí s ruskou sibiřskou vojenskou oblastí.
Během cvičení postoupily šenjangské jednotky 1 000 kilometrů do pekingského okresu, kde vstoupily do společných válečných her.
Vojenským pozorovatelům se pekingsko-šenjangská cvičení jevila jako výcvik pro případ útočné operace proti Rusku, protože cvičení v takovém rozsahu se provádějí pouze v poslední fázi mnohaletého programu k přípravě vojsk na provedení konkrétních strategických a operačních plánů.
Geografické zasazení cvičení a útočná podstata prováděných úkolů ponechávají málo prostoru pro pochyby, že do role „potenciálního protivníka“ bylo obsazeno Rusko.
Taková demonstrace síly je prastarou, tradiční čínskou politickou technikou.
Je paradoxní, že tato cvičení proběhla v období, kdy se bilaterální politické a ekonomické vazby na povrchu zdály být na nejvyšším bodě.
Rusko má v čínských geopolitických kalkulacích významné místo jako dodavatel moderní výzbroje a zdrojů energie potřebných k pokračování modernizace.
Číňané tedy dělají vše pro to, aby v Rusku posílili své ekonomické a politické postavení a vtáhli Rusko do své sféry vlivu.
A Číně se to daří, především vytrvalým upevňováním Putinovy protiamerické a protizápadní agendy.
Třebaže pekingsko-šenjangské cvičení mělo ruským lídrům naznačit, že čínské záměry vůči Rusku nemusejí být vždy vlídné, ruské politické ani vojenské vedení zřejmě nepociťuje žádnou hrozbu; ba právě naopak, nadále Číňanům prodávají vyspělé zbraně.
Současný diplomatický sklon Ruska skutečně jde zřetelně proti jeho vlastním dlouhodobým zájmům v oblasti národní bezpečnosti.
Čína nikdy nebude mít zájem na hospodářské a politické modernizaci Ruska, neboť dává přednost tomu, aby Rusko zůstávalo zdrojem nerostných a energetických zdrojů a obrovským „strategickým týlem“ v jejím rýsujícím se zpochybnění Spojených států.
Obdobně platí, že Organizace šanghajské spolupráce (OŠS), která právě ukončila své výroční zasedání, je v čínských očích nástrojem regionální politiky, který pomáhá posílit čínský vliv a kontrolu nad přírodními zdroji střední Asie na úkor Ruska.
Žádný stát neohrožuje Čínské pozemní hranice.
Čína dokáže své domácí problémy jako separatismus vyřešit sama.
Čína je vojensky soběstačná a vojenskou spolupráci v rámci OŠS potřebuje jedině proto, aby si uvolnila ruce, kdyby snad vznikl konflikt, který by poškozoval její zájmy.
Konflikt mezi Ruskem a Čínou je ve skutečnosti možný právě ve střední Asii, vzhledem ke zřetelným odlišnostem v ekonomických a politických zájmech obou zemí v tomto regionu.
Vedle kontroly energetických dodávek z oblasti se potenciální příčinou konfliktu stává voda, vzhledem k jejímu vážnému nedostatku v Číně.
Avšak zatímco Číňané si tyto eventuality jasně uvědomují a připravují se na to, jak se k nim diplomaticky a vojensky postavit, Kreml zůstává krátkozrace posedlý klamnou hrozbou Ameriky.
Takže zatímco Kreml sní o opětovném nastolení dominance nad územím, jež Rusové označují za „blízké zahraničí“ (Ukrajina, Bělorusko, pobaltské země a další postsovětské státy), Čína čím dál větší měrou považuje za své „blízké zahraničí“ Rusko.
Procitne konečně Kreml a pochopí to?
Před třiceti lety Richard Nixon a Mao Ce-tung obrátili světovou politiku vzhůru nohama, když si Amerika i Čína uvědomily, že Sovětský svaz je větší hrozbou než tyto dva státy sobě navzájem.
Vladimír Putin potřebuje svůj vlastní „nixonovský okamžik“.
Znepřátelovat si Západ je pošetilá strategie, když největší dlouhodobá hrozba pro Rusko přichází z východu.
Globální růst – stále Made in China
NEW HAVEN – Navzdory všem oroseným čelům kvůli tolik propíranému zpomalení Číny zůstává čínské hospodářství největším jednotlivým přispěvatelem ke světovému růstu HDP.
Jeho přispění je o to důležitější, že globální ekonomika vrávorá kolem pádové rychlosti – a se vší pravděpodobností by významný šok nepřekonala bez pádu do obnovené recese.
Potvrzuje to několik čísel.
Pokud čínský růst HDP v roce 2016 dosáhne 6,7 % – v souladu s oficiálním cílem tamní vlády a jen těsně nad poslední prognózou Mezinárodního měnového fondu (6,6 %) –, na Čínu bude připadat 1,2 procentního bodu světového růstu HDP.
Vzhledem k tomu, že MMF pro letošní rok aktuálně očekává jen 3,1% globální růst, Čína by přispěla téměř 39 % úhrnu.
Takový podíl ční vysoko nad příspěvky ostatních velkých ekonomik.
Zatímco například Spojené státy jsou obecně chváleny za solidní zotavení, očekává se, že tamní HDP v roce 2016 vzroste jen o 2,2 %, což postačí na přispění pouhými 0,3 procentního bodu k celkovému světovému růstu HDP, tedy na přispění ve srovnání s Čínou jen zhruba čtvrtinové.
Od zkornatělé evropské ekonomiky se očekává příspěvek pouhých 0,2 procentního bodu ke světovému růstu a od Japonska ani 0,1 procentního bodu.
Přispění Číny ke globálnímu růstu ve skutečnosti o 50 % převyšuje celkové přispění ve výši 0,8 procentního bodu, které pravděpodobně přinesou takzvané vyspělé ekonomiky.
Ani žádná rozvíjející se ekonomika se čínskému přispění ke globálnímu růstu neblíží.
Indický HDP by podle očekávání měl letos růst o 7,4 %, tedy o 0,8 procentního bodu rychleji než Čína.
Jenže čínské hospodářství tvoří plných 18 % světového výstupu (měřenou na základě parity kupní síly) – víc než dvojnásobek indického 7,6% podílu.
To znamená, že letošní přispění Indie ke globálnímu růstu HDP bude zřejmě jen 0,6 procentního bodu – pouhá polovina oproti vzpruze ve výši 1,2 procentního bodu, která se čeká od Číny.
Obecněji se očekává, že na Čínu připadne 73 % celkového růstu takzvané skupiny BRICS velkých rozvojových ekonomik.
Přírůstky v Indii (7,4 %) a Jižní Africe (0,1 %) umazávají pokračující recese v Rusku (-1,2 %) a Brazílii (-3,3 %).
Očekává se, že bez Číny dosáhne letos růst HDP v BRICS chudokrevných 3,2 %.
Ať tedy na věc hledíme z kteréhokoli úhlu, Čína zůstává hlavním světovým motorem růstu.
Ano, oproti 10% průměrnému ročnímu růstu zaznamenanému v letech 1980-2011 čínské hospodářství výrazně zpomalilo.
I po přechodu od „starého normálu“ do stavu, jemuž čínské vedení přezdívá „nový normál,“ však globální hospodářský růst zůstává silně závislý na Číně.
Vytrvalé ukotvení globální růstové dynamiky v Číně má tři klíčové důsledky.
V prvé řadě je jasné, že pokračující zpomalování čínského růstu by mělo mnohem větší dopad na jinak slabou globální ekonomiku, než kdyby byl světový růst o něco blíž svému dlouhodobějšímu trendu ve výši 3,6 %.
Bez ��íny by světový růst HDP v roce 2016 dosáhl asi 1,9 % – byl by tedy výrazně pod 2,5% prahem, který obyčejně bývá spojován s globálními recesemi.
Druhý důsledek, související s prvním, spočívá v tom, že široce obávané ekonomické „tvrdé přistání“ Číny by mělo pustošivý globální účinek.
Každý pokles čínského růstu HDP o jeden procentní bod sráží zhruba 0,2 procentního bodu přímo ze světového HDP; při započtení efektu přelévání přes zahraniční obchod by celkový dopad na globální růst mohl být kolem 0,3 procentního bodu.
Definujeme-li tvrdé přistání Číny jako propad ze současného 6,7% tempa růstu na polovinu, úhrn přímých i nepřímých účinků takového výsledku by tudíž z celkového globálního růstu umazal asi jeden procentní bod.
V takovém scénáři není, jak by se svět vyhnul další plnokrevné recesi.
Konečně jsou tu (podle mého názoru pravděpodobnější) globální důsledky úspěšného návratu čínské ekonomiky do rovnováhy.
Světu ohromně prospěje, budou-li se složky čínského HDP nadále posouvat od výrobou taženého vývozu a investic ke službám a spotřebě domácností.
Za takových okolností má čínská domácí poptávka potenciál stát se čím dál významnějším zdrojem exportem taženého růstu pro hlavní čínské obchodní partnery – samozřejmě za předpokladu, že ostatní země získají volný a otevřený přístup na svižně expandující čínské trhy.
Vývoj podle scénáře úspěšné úpravy čínské rovnováhy má potenciál nastartovat globální poptávku zapojením nového a významného zdroje agregátní poptávky – a to by pro jinak hlemýždí svět byl účinný medikament.
Tuto možnost bychom neměli přehlížet, byť debatu o globálním obchodu tíží politické tlaky.
Celkově vzato, vzdor veškeré soustředěnosti na USA, Evropu či Japonsko, trumf v dnešní ochablé globální ekonomice nadále drží Čína.
Tvrdé přistání Číny by bylo katastrofální, kdežto úspěšná úprava její rovnováhy by byla naprostým požehnáním.
Prognóza čínského vývoje je tak dost možná rozhodujícím faktorem globálních ekonomických vyhlídek.
Přestože poslední měsíční ukazatele dokládají stabilizaci čínského hospodářství kolem tempa růstu ve výši 6,7 %, zaznamenaného v první polovině roku 2016, není pochyb o tom, že ve druhé polovině roku číhají protivětry.
Především možnost dalšího zvolnění investic soukromého sektoru do hmotných majetků by mohlo zhoršit trvající tlaky související se zkracováním dluhové páky, vytrvale slabou vnější poptávkou a ochabováním v realitním cyklu.
Na rozdíl od velkých ekonomik vyspělého světa, kde je pole pro úpravy politik silně zúžené, mají však čínské orgány dostatek prostoru k povzbuzujícím krokům, které by mohly ekonomickou aktivitu podpořit.
A na rozdíl od velkých ekonomik vyspělého světa, které se neustále perou s kompromisem mezi krátkodobými cyklickými tlaky a dlouhodobější strukturální reformou, je Čína bezezbytku schopná vypořádat se s oběma okruhy problémů současně.
Rozsah, v jakém čínské vedení dokáže zachovat takovou vícerozměrnou politiku a reformní soustředění, může slabé a stále zranitelné globální ekonomice jedině prospět.
Svět potřebuje úspěšnou Čínu víc než kdy dřív.
Rozpory čínského komunistického kapitalismu
BERKELEY – Nedávný závratný propad na burzách v Šanghaji a Šen-čenu představuje unikátní test čínských komunistických vládců.
Dokud trhy rostly, paradox živého kapitalistického rozvoje, nad nímž bděla celosvětově největší a nejmocnější komunistická strana, uváděl do rozpaků jen akademiky a starosvětské marxisty.
Na akciích vydělávali elity Komunistické strany Číny a jejich příbuzní, zahraniční finanční ústavy i někteří drobní čínští investoři (prostřednictvím maržových půjček), a tak se nikdo nenamáhal porozumět tomu, jakým mutantním oslíkem to vlastně třesou.
Do vědomí teď ale sedá skutečnost, že ceny čínských akcií neporostou donekonečna, a Komunistická strana Číny podniká zoufalá, byť toporná opatření, aby korekci dostala pod kontrolu.
Byly zastaveny všechny nové počáteční veřejné nabídky a zkrácena velká část obchodů a byla vyzvána centrální banka, aby pomohla Čínské korporaci pro financování obchodu s cennými papíry přimět investory k nákupu akcií, a tedy ke stabilizaci trhu.
Ostatně do pohybu se dal i čínský fond suverénního majetku.
Na rozdíl od jiných kapitalistických ekonomik ale peníze nejsou jediným nástrojem, jejž mají úřady k dispozici.
Pokud vám makléř v Číně poradí prodat akcie, musí si dávat pozor, aby nevzbudil dojem, že šíří fámy, neboť to je trestné.
Objevují se přitom zprávy, že prodej větších balíků může státní orgány přimět k vyšetřování.
V Číně, která oplývá konspiračními teoriemi o snahách cizinců podkopat tamní ekonomiku, může být vyvolání veřejného nepořádku či finanční nestability závažný delikt.
Touhou čínských funkcionářů je kapitalistický akciový trh bez možnosti větších ztrát, které mohou otřást důvěrou ve věrohodnost komunistické strany a její mocí.
Takový trh ale ještě nikdo nevymyslel.
Podívaná na komunistický režim snažící se držet na heveru kapitalistický trh připomínající kasino je jen jeden z mnoha rozporů, kterých přibývá téměř ve všech koutech čínské ekonomiky i politiky.
Teď ovšem jejich hmotnost stoupla přespříliš a stranická hierarchie ji nedokáže unést.
Protimluvem je samotné složení Komunistické strany Číny.
Revoluční straně dělníků a rolníků dnes vévodí podnikatelé, vysokoškoláci a odborní experti.
Třetinu osob v Chu-žunově přehledu, šanghajském seznamu nejbohatších lidí v Číně, tvoří členové Strany.
Průměrné jmění nejbohatších 70 poslanců Všečínského shromáždění lidových zástupců výrazně převyšuje miliardu dolarů.
(Nejbohatších 70 poslanců indického parlamentu, ba dokonce i Kongresu USA, obou aktuálně ovládaných pravicovými politickými stranami, má podstatně menší majetky.)
Samozřejmě, při současném tažení prezidenta Si Ťin-pchinga proti korupci na všech úrovních jsou mnozí plutokraté v komunistické straně jako na jehlách.
Rojí se však otázky, zda obvinění z korupce vznesená proti takzvaným „tygrům“ nejsou jen fíkovým listem, za nímž je klasická čistka Siových rivalů ve Straně a armádě.
Obyčejní Číňané protikorupční tažení vesměs podporují; právě oni obvykle zažehnou protesty a ukazují prstem na nepoctivé funkcionáře.
Pokud ale protesty přitáhnou příliš mnoho pozornosti, je pravděpodobnější, že budou potlačeny a jejich vůdci represivně umlčeni, než že by ustala korupce.
Například při zemětřesení v S'-čchuanu v roce 2008 zemřely tisíce dětí, když se zřítily jejich ledabyle postavené školy.
Příběhy o korupci při výstavbě škol na chvíli dominovaly dokonce i oficiálním médiím.
Nakonec však byli zadrženi a státem šikanováni protestující rodiče a učitelé zesnulých dětí.
Komunistická strana Číny si odmítá připustit skutečnost, že dokud bude mít monopol na politickou moc, korupci nebude možné vykořenit; za neexistence organizované opozice a funkčních institucí občanské společnosti budou funkcionáři dál zneužívat postavení veřejných orgánů jako prostředku tvorby soukromého bohatství.
Třetí plénum 18. sjezdu Strany určilo za prvořadý princip tržní soutěže; v souvisejícím kontextu to před několika lety trefně komentoval vysoce postavený čínský bankéř: „Je dost těžké soupeřit, když hrajete proti rozhodčímu.“
Tento postřeh platí i pro vládu práva a ústavní řád.
Za vlády prezidenta Si komunistická strana opakovaně zdůraznila, že vláda práva je „stěžejní socialistickou hodnotou“ a zavázala se k upevňování autority ústavy.
Jenže v očích Strany je vláda práva zákon, který ona sama diktuje, vykládá a vymáhá.
Odkazy čínských občanů na ústavu (zejména článek 35, který zaručuje svobodu slova, tisku, shromažďování a spolčování) a na ústavní pořádek obecněji se pravidelně cenzurují a právníci, kteří se před soudem dovolávají ústavy, jsou často zatýkáni.
Mao proslule uvažoval o podstatě rozporů v pojednání z roku 1937: „Zákonitost rozpornosti věcí, tedy zákonitost jednoty protikladů, je stěžejní zákonitostí přírody a společnosti.“ Člověk si přesto klade otázku, jestli by byl schopen chápat, natož řešit rozporuplnost komunistického kapitalismu.
Falešná stopa čínského akciového trhu
ŘÍM – V situaci, kdy složený index šanghajské burzy klesl od loňského června o více než 40%, sledují investoři z celého světa tento pokles s rostoucími obavami – ne však proto, že investovali do padajícího trhu (čínské akcie v drtivé většině drží Číňané).
Spíše mají strach, že propad cen akcií znamená i pokles celé čínské ekonomiky.
Ti, kdo hledají přesvědčivé důkazy o hospodářské budoucnosti Číny, by se však raději měli poohlédnout jinde.
Samozřejmě je pravda, že čínské tempo růstu podstatně zpomalilo, a existuje bezpočet důvodů, proč se domnívat, že toto zpomalení není dočasné.
Žádný z těchto důvodů však příliš nesouvisí s akciovým trhem.
Tato odtrženost je patrná na faktu, že tržní ceny jsou dnes vyšší než v roce 2014, kdy Čína předstihla Spojené státy a stala se největší světovou ekonomikou (měřeno podle parity kupní síly), kterážto událost vyvolala býčí očekávání.
Tehdejší pozorovatelé si zřejmě neuvědomili, že čínská ekonomika už zpomaluje.
Podle oficiálních statistik dosahovalo tempo růstu v letech 1980-2010 v průměru 10%, avšak v letech 2012-2014 kleslo na 7-8%.
Toto zpomalení dokonce zpočátku přispívalo k růstu cen akcií, neboť podnítilo Čínskou lidovou banku, aby v listopadu 2014 začala snižovat úrokové sazby.
Na jaře 2015 už však tržní boom hodně připomínal bublinu nafukovanou úvěry.
Šanghajský index dosáhl vrcholu 12. června, kdy Čínská komise pro regulaci cenných papírů zpřísnila požadavky na marže.
Je pravda, že hospodářské zpomalení Číny nemělo nikoho překvapit.
Třicetiletá šňůra desetiprocentních ročních růstů HDP sama o sobě neměla obdoby.
Otázka zní, proč se žádné zemi, dokonce ani Číně, nepodařilo prodloužit vlastní hospodářský zázrak.
Někteří experti nabízejí povšechná vysvětlení: země padají do pasti středního příjmu nebo zažívají regresi ke střední hodnotě tempa růstu.
V případě Číny však může hrát roli řada specifických faktorů.
Prvním faktorem jsou klesající výnosykapitálu, které oslabily například prorůstové efekty investic do dopravní infrastruktury a bytové výstavby.
Dalším faktorem je skutečnost, že ceny pozemků ve městech se zvýšily, zatímco „nosná kapacita“ životního prostředí se vyčerpala.
Dále jsou zde demografické problémy.
Počet osob v produktivním věku dosáhl vrcholu a podíl obyvatel v důchodovém věku rychle stoupá – v neposlední řadě kvůli 35 let trvající politice jednoho dítěte, která byla zrušena teprve nedávno.
Kdysi zdánlivě nevyčerpatelný přebytek venkovské pracovní síly, která byla ochotná migrovat do městských oblastí, navíc v podstatě vymizel, což vedlo ke zvýšení mezd a oslabení konkurenční výhody země ve výrobních sektorech s vysokým podílem práce.
Ekonomika se posouvá od výroby ke službám, kde je menší prostor k růstu produktivity.
Kromě toho se zužuje i prostor pro zisky z dohánění rozvinutých ekonomik v oblasti technologií, výrobních procesů a řídících postupů, což dál podkopává růst produktivity – a ponechává na Číně, aby některé inovace prováděla sama.
V této situaci je posun k trendovému tempu ročního růstu ve výši 5-7% přirozený.
K tomuto posunu však může dojít dvěma způsoby: buď půjde o měkké přistání, při němž bude Čína i nadále růst pomalejším, ale trvale udržitelným trendovým tempem, anebo o tvrdý dopad zahrnující finanční krizi a těžší hospodářskou recesi.
Podobně jako Japonsko po skončení 80. let nebo Jižní Korea v letech 1997-1998 byla také Čína během své fáze vysokého tempa růstu značně závislá na investicích a dluhových financích, což zvýšilo riziko, že přebytek kapacit vyústí po zpomalení ekonomiky ve finanční krizi.
A přebytek kapacit je skutečně už dnes v mnoha sektorech vážným problémem.
Stále není zřejmé, jaké přistání Čínu čeká – mimo jiné i proto, že oficiální statistiky možná značně nadsazují současný růst HDP.
A protože se oficiální údaje o růstu obvykle až příliš blíží cílům vytyčeným vládou, takže nejsou důvěryhodné, zaměřují se skeptikové na jiná, hmatatelnější měřítka hospodářských podmínek v zemi a poukazují na skutečnost, že došlo k prudkému poklesu spotřeby energie, nákladní železniční dopravy a výroby průmyslových produktů, jako jsou uhlí, ocel a cement.
Tyto statistiky mohou podle mnoha lidí naznačovat, že čínská ekonomika roste mnohem pomalejším tempem, než je vládou uváděných 7%.
Jak ovšem přesvědčivě argumentuje Nicholas Lardy, mohly by také odrážet posun ekonomiky země od těžké výroby ke službám – takový posun je přitom vysoce žádoucí, neboť napomáhá k přirozenému přechodu Číny na trvaleji udržitelný trend.
Stále je tedy možné, že Čínu čeká měkké přistání.
Úspěch však předpokládá menší spoléhání se na investiční výdaje a exportní poptávku a větší důraz na spotřebu čínských domácností, jež podpoří růst.
Čína navíc musí zvýšit pružnost svého pozemkového trhu a trhu práce.
Například nejistá pozemková práva na venkově a systém chu-kchou (registrace domácností) ve městech dál brzdí mobilitu pracovní síly.
Obecněji platí, že se musí nadále zvyšovat role trhů při formování ekonomiky.
Státním podnikům je nutné přitáhnout uzdu.
Zdravotnictví, sociální zabezpečení a daňová soustava se musí reformovat a posílit.
A klíčovým předpokladem je lepší ekologická regulace.
Čínští představitelé a ekonomové už to všechno vědí.
V roce 2013 přijali seznam reformních cílů, který se těmito oblastmi zabývá.
A v posledních dvou letech učinili pokrok při realizaci některých z nich.
Stále však zbývá urazit velký kus cesty a úspěch není v žádném případě zaručený.
Jak poznamenává hlavní ekonom Asijské rozvojové banky Šang-Ťin Wej, právě pokrok v oblasti těchto reforem – nikoliv dění na akciovém trhu – rozhodne o osudu čínské ekonomiky.
Čínské vítězství vůle
MOSKVA – Až za několik dní vypukne slavnostní zahájení olympijských her v Pekingu, zhlédnou diváci dopodrobna secvičenou podívanou zahalenou do nacionalistického kýče.
Obrazy, které dávají vzpomenout na Hitlerovy pochodující úderné oddíly, jsou samozřejmě tím posledním, co si vedoucí čínští představitelé na „své“ olympiádě přáli; oficiální čínský nacionalismus koneckonců hlásá „pokojný vzestup“ země v idyle „harmonického rozvoje“.
Z estetického ani politického hlediska však tato paralela není tak úplně přitažená za vlasy.
Tím, že si k navržení generálního plánu pekingských her vybrala čínská vláda Alberta Speera mladšího, syna Hitlerova oblíbeného architekta a hlavního projektanta olympijských her v Berlíně v roce 1936, sama se přihlásila k radikální politizaci estetiky, která byla charakteristickou známkou totalitních režimů dvacátého století.
Podobně jako tyto režimy, ať už fašistické, nebo komunistické, se také čínské vedení snaží proměnit veřejný prostor a sportovní události ve viditelný důkaz vlastní způsobilosti a mandátu vládnout.
Speer mladší byl pověřen navržením generálního plánu přístupu do olympijského komplexu v Pekingu.
Jeho návrh se zaměřil na výstavbu impozantního bulváru, který propojí Zakázané město s Národním stadionem, kde bude olympiáda slavnostně zahájena.
Plán jeho otce na vybudování „Germanie“ – tento název vybral Hitler pro Berlín, který hodlal po druhé světové válce vytvořit – se rovněž opíral o podobně mohutnou centrální osu.
Čínští vládci vidí v olympiádě jeviště, na němž mohou světu demonstrovat výjimečnou vitalitu země, kterou v uplynulých třech desetiletích vybudovali.
Tato demonstrace přitom slouží ještě důležitějšímu domácímu politickému cíli: další legitimizaci pokračující vlády tohoto režimu v očích obyčejných Číňanů.
Vzhledem k tomuto úkolu byl architektonický jazyk bombastična a velikášství téměř zákonitý.
Není tedy překvapením, že olympijské hry v Pekingu budou možná připomínat nestoudné hry, jež v roce 1936 okouzlovaly führera a uchvacovaly německé masy.
Podobně jako olympiáda v Pekingu byla i ta berlínská koncipována jako velké sebezviditelnění se.
Nacistická propagandistická mašinerie Josefa Goebbelse pracovala na plné obrátky.
Sportovní obrazy – použité s geniální působivostí ve věhlasném dokumentu Leni Riefenstahlové – měly navozovat spojení mezi nacisty a starými Řeky a potvrzovat nacistický mýtus, že Němci a německá civilizace jsou skutečnými pokračovateli „árijské“ kultury z dob klasické antiky.
Při navrhování generálního plánu pro olympijské hry v Pekingu se Speer mladší, uznávaný architekt a urbanista, stejně jako jeho otec pokusil vytvořit futuristickou globální metropoli.
Jazyk, který použil, aby prodal svůj návrh Číňanům, se samozřejmě velmi lišil od slov, jimiž jeho otec prezentoval své plány Hitlerovi.
Namísto zdůrazňování pompéznosti návrhu kladl Speer mladší důraz na jeho ekologičnost.
Dva tisíce let staré město Peking by se mělo přenést do hypermoderny, zatímco plán jeho otce pro Berlín 1936 byl, řečeno jeho slovy, „jednoduše megalomanský“.
Otcovy hříchy by se pochopitelně nikdy neměly přenášet na syna.
Pokud si však syn jako v tomto případě vypůjčí základní prvky architektonických principů svého otce a slouží režimu, jenž se snaží využít her v podstatě ke stejným účelům, na nichž si zakládal Hitler, nehlásí se ochotně k těmto hříchům?
Totalitní režimy – nacisté, Sověti v roce 1980 a dnes Číňané – touží pořádat olympijské hry, aby signalizovali světu svou nadřazenost. ��ína věří, že našla vlastní model rozvoje a modernizace, a její vedoucí představitelé přistupují ke hrám stejně jako kdysi nacisté a Leonid Brežněv: jako k nástroji, jak „prodat“ jejich model světovému publiku.
Je zřejmé, že Číňané absolutně postrádali politický cit, když si vybrali architekta, jehož jméno je spojeno s tak temnými historickými konotacemi.
Samotné jméno Speer pravděpodobně nemělo pro činitele, kteří architekta vybrali, žádný význam.
Toužili uspořádat olympiádu, která předvede světu jejich obraz, a Speer mladší, jehož otec tak mistrně zvládl architekturu moci, jim toto zadání splnil.
Realizace olympijské vize Speera mladšího a jeho klientů znamená konec vítaného mezidobí.
Po skončení studené války byla z her několik let vyloučena politika.
Zlatá medaile byla vyjádřením sportovních dovedností a obětavosti jednotlivých sportovců, nikoliv údajných ctnostní politického systému, který je „vyprodukoval“.
Nyní jsme se však vrátili k estetice politické fascinace, která se odráží v cíli deklarovaném vládou hostitelské země, totiž že Čína by měla získat více zlatých medailí než kterákoliv jiná země kdykoliv předtím.
A jak olympijská pochodeň – jejíž předávání je rovněž dílem nacistů, neboť bylo poprvé použito na berlínských hrách – postupuje k bulváru moci Speera mladšího, bude svět znovu muset přihlížet triumfu totalitní vůle.
Čína v síti
Na problémech, které mají čínští komunističtí vůdcové s internetem, není pranic ,,virtuálního".
Internet je sice jedním z významných cílů modernizace a globalizace, jež si země předsevzala, ovšem zároveň je obrovskou hrozbou pro stávající politický status quo .
Často schizofrenní reakce vlády na něj je tedy pochopitelná: na jedné straně všemožně podporuje jeho rozšiřování, ale zase na druhé straně se některé stranické frakce snaží jeho šíření zastavit zatýkáním ,,internetových" disidentů a podnikatelů.
Přesto je v Číně na 35 milionů uživatelů internetu (a jejich počet se každých devět měsíců zdvojnásobuje), kteří mají přístup k široké škále dříve cenzurovaných informačních zdrojů i stránkám, jež jsou oficiálně zakázány.
K prvním nesmělým změnám dochází už teď.
Když asi před rokem došlo v chudé provincii Ťiang-si na jihovýchodě Číny k výbuchu, při němž zahynulo dvaačtyřicet žáků základní školy a jejich učitelé, přišly domácí čínské deníky a internetové stránky se zjištěním, že příčinou exploze bylo ilegální podnikání, které trestuhodně zneužívalo dětskou pracovní sílu: devítileté zde musely k prskavkám připevňovat rozbušky, aby si jejich učitelé mohli přivydělávat prodejem ohňostrojů.
Dva dny nato premiér Ču Žung-ťi tyto zprávy popřel.
Prohlásil, že za výbuchem stál ,,duševně chorý člověk".
A jak už to v Číně chodí, státní sdělovací prostředky svou původní reportáž okamžitě dementovaly a jaly se papouškovat stranickou linii.
Jenže - a tak to v Číně zatím nechodívalo - pravda o této události odmítala upadnout v zapomnění.
Na internetových fórech a v ,,chatroomech" začali Číňané nad touto zjevnou vládní kamufláží otevřeně vyjadřovat své pobouření.
Na internetu se objevily důkazy, mimo jiné i rozhovory se svědky neštěstí, usvědčující vládu a stranu ze lži.
Správci některých serverů tyto informace mazali, jiní odmítali.
Odkazy na všelijaké pokoutní stránky s necenzurovanými zprávami o katastrofě se objevily dokonce na internetových stránkách vládního listu Deník lidu.
Za pár dnů přišla z Číny překvapující zpráva. ,,V reakci na zprávy, jež se objevily na internetu i jinde, omluvil se premiér Ču Žung-ťi za výbuch, který zničil základní školu na čínském venkově," stálo ve zprávě.
Ču uvedl, že vláda nese ,,veškerou odpovědnost" za všechny zkreslené informace a že žádá řádné vyšetření celé události.
K tak náhlému obratu se čínské vedení ještě nikdy neodhodlalo.
Nebýt pobouřených reakcí na internetu, Ču Žung-ťi by se nikdy veřejně neomluvil.
Čínská internetová komunita je sice stále v plenkách, ale dokázala, že má moc Čínu zbavit její stagnující, izolované a represivní minulosti.
Dříve byly veškeré veřejné informace pod kontrolou komunistické strany a veřejné mínění proto nemělo téměř žádnou váhu.
Teď je tu ale internet, který řadovým Číňanům dává to, co jim dosud bylo upíráno - hlas.
Na Komunistickou stranu Číny spadla klec - vlastně Síť.
Pokud by vláda zemi od internetu odpojila, ochromila by národní hospodářství.
Čína bude zřejmě navíc muset uvolnit restrikce, které dosud v souvislosti s užíváním internetu vydala, chce-li využít všechen potenciál, jež internet nabízí; to ale půjde jen za předpokladu, že se konzervativním frakcím, pro které je internet hrozbou z největších, nepodaří před nadcházející výměnou stráží na nejvyšších postech ve straně posílit svůj vliv.
Když jsem před několika lety poprvé přijížděl do Číny, prezident Clinton zrovna opouštěl Peking, kde se mu v historické televizní diskusi s čínským prezidentem Ťiang Ce-minem podařilo okouzlit celý čínský národ.
Avšak od loňského dubna, od americko-čínské špionážní aféry, kvůli níž Čína po USA požadovala omluvu a prezident Bush ji odmítl vyslovit, ztrácí dnešní Bushova vláda mezi Číňany dřívější podporu.
Důsledky jsou dalekosáhlé.
Čínská komunistická strana se chystá v příštích dvou letech vyměnit celou starou gardu ve svém vedení.
Stoupenci tvrdé linie se volným oběhem informací na internetu cítí ohroženi nejvíce, přitom však vlna nacionalismu, která se internetem přehnala, jim paradoxně dodala odvahy.
Po teroristických útocích na Ameriku z 11. září se na některých čínských diskusních serverech objevily rozzlobené a pomstychtivé zprávy. ,,To je dobře, že se do nich pustili," napsal někdo. ,,Letadla?
Proč ne rovnou atomovou bombu!" svěřil se kdosi další.
Slo o xenofobní výlevy krajních pravičáků nebo o většinový pocit čínské veřejnosti?
Reakční skupiny se v Číně, podobně jako v USA, obvykle scházejí na internetu.
Je tady ale jeden zásadní rozdíl.
V Číně se totiž na internet dostane jen vzdělaná a relativně privilegovaná vrstva společnosti.
To je důvod, proč nad těmito výkřiky nemůžeme jen tak mávnout rukou a označit je za projev pomatené periferie společnosti.
Neštěstí v ťiang-sijské škole a reakce na události z 11. září jsou důkazem, že čínská veřejnost má díky internetu vůbec poprvé možnost získávat informace a vyjadřovat názory, které jsou s to ovlivnit i kroky vlády.
V Číně se rodí nová síla - názor lidu.
Čínská veřejnost, ale i vláda, teď musí nalézt chuť v možnosti ovlivňovat chod země.
Internet dal řadovým občanům Číny nejen přístup k pravdě, ale i šanci svobodně se vyjadřovat.
Pravda a svoboda slova se mohou stát mocnými spojenci ve snaze uskutečnit změny v nejlidnatější zemi světa.
Čínský bod obratu
NEW HAVEN – Všečínské shromáždění lidových zástupců zkraje března schválí 12. pětiletý plán Číny.
Do dějin se tato pětiletka pravděpodobně zapíše jako jedna z nejodvážnějších čínských strategických iniciativ.
V zásadě promění charakter čínského hospodářského modelu – odkloní se od konstrukce posledních 30 let, tažené exportem a investicemi, směrem k vzorci růstu, který čím dál silněji pohánějí čínští spotřebitelé.
Tento posun bude mít zásadní důsledky pro Čínu, zbytek Asie i pro širší globální hospodářství.
Tak jako pátá pětiletka, která na sklonku 70. let připravila půdu pro „reformy a otevření“, a devátá pětiletka, která v polovině 90. let spustila marketizaci státních podniků, i nadcházející pětiletý plán přiměje Čínu k přehodnocování stěžejních hodnotových tezí svého hospodářství.
Základy položil před čtyřmi lety premiér Wen Ťia-pao, když poprvé pojmenoval paradox „čtyř ne“ – ekonomiku, jejíž síla na povrchu zakrývá konstrukci, která je rostoucí měrou „nestabilní, nevyvážená, nekoordinovaná a v posledku neudržitelná“.
Velká recese let 2008-2009 ukazuje, že Čína si už nemůže dovolit přistupovat k těmto čtyřem ne jako k teoretické domněnce.
Postkrizová éra se zřejmě bude vyznačovat přetrvávajícími otřesy ve vyspělém světě – podrývajícími vnější poptávku, na níž je Čína už dlouho závislá.
Čínská vláda tudíž nemá mnoho na výběr a musí se obrátit k vnitřní poptávce a se čtyřmi ne se vypořádat zpříma.
Právě to bude 12. pětiletka splňovat, neboť se zaměří na tři hlavní iniciativy podporující spotřebu.
Zaprvé se Čína začne odpoutávat od výrobního modelu, z něhož růst tažený exportem a investicemi vycházel.
Přestože tento výrobní přístup Číně 30 let dobře sloužil, kvůli závislosti na kapitálově náročném a pracovními silami šetřícím posilování produktivity nedokáže vstřebat obrovský přebytek pracovních sil v zemi.
Namísto toho Čína v rámci nové pětiletky zavede model služeb náročnějších na pracovní síly.
Lze doufat, že poskytne podrobný plán rozvoje rozsáhlých průmyslových odvětví náročných na transakce, jako jsou velkoobchod a maloobchod, domácí přeprava a logistika nabídkového řetězce, zdravotní péče, volnočasové aktivity a pohostinství.
Taková transformace by Číně přinesla mnohem větší potenciál tvorby pracovních míst.
Jelikož obsah zaměstnanosti jednotky čínského výstupu je ve službách o 35 % vyšší než ve výrobě a stavebnictví, Čína by svého cíle zaměstnanosti mohla skutečně dosáhnout při nižším růstu HDP.
Služby jsou navíc oproti výrobě mnohem méně náročné na zdroje – což Číně navíc nabízí přínosy lehčího, čistějšího a zelenějšího modelu růstu.
Druhá prospotřební iniciativa pětiletého plánu bude usilovat o posílení mezd.
Hlavní pozornost se obrátí na zaostávající mzdy venkovských dělníků, jejichž příjmy na hlavu v současnosti činí jen 30 % příjmů v urbanizovaných oblastech – přesný opak čínských aspirací stát se „harmoničtější společností“.
K reformám budou patřit daňové politiky zacílené na posílení kupní síly ve venkovských oblastech, opatření k rozšíření vlastnictví venkovské půdy a z techniky vycházející programy zvyšování zemědělské produktivity.
Nejsilnější důsledky ale nepochybně vyvolají politiky napomáhající pokračující a rychlé migraci z venkova do měst.
Od roku 2000 roční migrace z venkova do měst vytrvale čítala 15-20 milionů lidí.
Aby migrace nadále pokračovala tímtéž tempem, Čína bude muset uvolnit dlouho zakořeněná omezení systému registrace domácností zvaného chu-kchou, který svazuje flexibilitu trhu práce, neboť pracující a jejich sociální výhody navazuje na jejich rodiště.
Posílení zaměstnanosti skrze služby a zvýšení mezd prostřednictvím rozšířené podpory venkovských pracujících udělá v Číně mnoho pro nárůst příjmů fyzických osob, které se dnes pohybují kolem 42 % HDP – oproti Spojeným státům na polovině.
Podstatnější než vyšší růst příjmů z výdělečné činnosti však bude povzbudit čínskou soukromou spotřebu.
Nezbytné budou také výrazné posuny od spoření k útratám.
Tato problematika je rámcem třetí zásadní složky prospotřební agendy nové pětiletky – nutnost vybudovat záchrannou sociální síť, aby se snížilo preventivní spoření motivované strachem.
Konkrétně to znamená sociální zabezpečení, soukromé penze, zdravotní pojištění a pojištění pro případ nezaměstnanosti – na papíře sice plány existují, ale jsou žalostně podfinancované.
V roce 2009 například čínská aktiva penzijního systému – celostátního sociálního zabezpečení, programů penzijních příspěvků správ nižších správních celků a penzí v soukromém sektoru – dosahovala celkem 2,4 bilionů jüanů (364 miliard dolarů).
To se pro průměrného čínského pracujícího scvrkává na pouhých asi 470 dolarů doživotního starobního důchodu.
Není divu, že rodiny ze strachu z budoucnosti spoří.
Nový pětiletý plán Číny musí tento nedostatek okamžitě napravit.
Vedle těchto tří pilířů politiky podporující spotřebu bude 12. pětiletka zahrnovat i mnoho dalšího.
Za povšimnutí stojí také zaměření pětiletého plánu na urychlený rozvoj několika nastupujících strategických odvětví průmyslu – od biotechnologií a alternativních energií po nové materiály a informační technologie příští generace.
Úhelným kamenem plánu ale zřejmě bude právě důraz na čínské spotřebitele – podle mého názoru dostatečný na to, aby soukromou spotřebu jako podíl čínského HDP do roku 2015 posunul ze současného naprostého minima kolem 36 % někam do pásma 42-45 %.
Byť by to bylo podle mezinárodních měřítek stále málo, představoval by takový vzestup pro Čínu zásadní krok na cestě k nalezení nové rovnováhy.
Šlo by o významné povzbuzení i pro přední obchodní partnery Číny – nejen ve východní Asii, ale i v růstově svázaných ekonomikách Evropy a USA.
Vskutku, 12. pětiletý plán pravděpodobně vyvolá největší spotřební epochu v moderních dějinách.
Dnešní postkrizový svět si stěží může přát víc.
Má to ale háček: posunem k dynamice více tažené spotřebou Čína sníží svůj převis úspor a zbude jí méně na financování pokračujících schodků úspor v zemích, jako jsou USA.
Možnost takto asymetrické nové globální rovnováhy – Čína ujímající se vedení a vyspělé země postupující jen zdráhavě – by mohla být klíčovým nezáměrným důsledkem 12. čínské pětiletky.
Čína a její ujgurské dilema
Účast čínské vlády na Spojenými státy vedené kampani proti terorismu je podložena jejím strachem z koordinovaného islámského terorismu v Číně.
Ujgurské separatistické organizace, zvlástě pak Informační středisko Východního Turkestánu a Ujgurskou frontu osvobození, označuje čínské ministerstvo zahraničních věcí za viníky mnoha útoků - například na čínský konzulát v Istanbulu nebo na civilní autobus v Pekingu v březnu roku 1997.
Teď čínská vláda hledá ve světě podporu pro svůj tvrdý zákrok proti ujgurským separatistům, kteří sami prohlasují, že mají přímé spojení s Tálibánem a dalsími organizacemi inspirovanými bin Ládinovým islámským fundamentalismem.
Žádná mezinárodní ujgurská organizace na listině ministerstva zahraničí se vsak nehlásí k odpovědnosti za dřívějsí násilné akce a od 11. září se dokonce větsina jejich informačních center v zahraničí distancuje od jakékoli podpory domácího či mezinárodního násilí.
Není bez zajímavosti, že ve svém posledním ,,oficiálním`` televizním přenosu Usáma bin Ládin podpořil několik islámských osvobozeneckých zápasů, ale o ujgurském hnutí za nezávislost se nezmínil.
Tálibánem vyskolení Ujguři bojovali proti Severní alianci a aktivně se účastnili boje muslimských Čečenců proti ruské vládě.
V druhé polovině 90. let se mezinárodní ujgurské organizace přihlásily k nepřímé odpovědnosti za bezpočet domácích ,,projevů odboje`` proti čínské vládě, mj. za bombové útoky na policejní stanice v Kasgáru a Chótanu, za útoky na autobusy v Urum-čchi a Pekingu a za rozsáhlá povstání v Jin-jingu (Chuldže), Aktusi a Kasgáru.
Nicméně i když se čínská vláda snaží dokazovat, že Ujguři představují pro stabilitu země čím dál větsí hrozbu, není schopna jmenovat ani jeden případ ujgurského teroru z poslední doby.
V 50. letech Ujguři a dalsí národnosti s jásotem přivítaly příchod Lidové osvobozenecké armády do Sin-ťiangu a Tibetu a její ,,mírové osvobození`` obou oblastí.
V Sin-ťiangu se místní ochotně podíleli na politickém přerozdělování půdy a majetku v naději na konec tříleté občanské války, která tento region sužovala boji mezi soupeřícími ruskými, čínskými komunistickými a čínskými nacionalistickými zájmy.
Spolu s tím se prohlubovalo také národnostní napětí mezi Ujgury, Kazachy, Chueji a větsinovými Číňany Chany a rostlo riziko rozdrobení tohoto regionu.
Život v Sin-ťiangu se dramaticky změnil poté, co jej - a Tibet - zachvátily celonárodní levicové a maoistické kampaně, jež vyvrcholily desetiletou kulturní revolucí, která v letech 1966 až 1976 stihla celou zemi obrátit v trosky.
V tomto období byla podporována domácí migrace do Sin-ťiangu s cílem ,,otevřít západ země`` (kchaj-fa si-pu) a veskerý ,,místní nacionalismus`` (ti-fang min-cu ču-i) byl tvrdě potlačován.
V roce 1982 tvořili Ujguři ve své vlastní ,,autonomní`` oblasti slabou větsinu 42 procent obyvatelstva.
Populace čínských Chanů se zde mezitím zvedla na celých 38 procent.
V polovině 80. let a na konci 90. let region citelně reagoval na měnící se dynamiku čínské politiky.
Intelektuálové z řad národnostních mensin podporovali Teng Siao-pinga, který se zřekl maoistické politiky a idejí kulturní revoluce.
Média pak oslavovala Tengův ,,tržní leninismus``, jehož cílem mělo být zmírnit státní dohled na hospodářskými reformami, ovsem při zachování ústřední moci nad veskerými politickými otázkami.
Uvolnění omezení týkajících se náboženských a etnických projevů mělo za následek hotovou explozi islámských rituálů, horečné výstavby mesit, poutí do Mekky a náboženské výuky. ,,Etnické festivaly`` se množily jako houby po desti.
V roce 1991 přivedla Ujgury jejich rostoucí hrdost na vlastní dějiny a odlisné národnostně-náboženské tradice k mylným nadějím, že s koncem Sovětského svazu se osvobozování bývalých středoasijských sovětských republik přenese také do Číny, takže budou moci založit když ne nezávislý ,,Urgystán``, tak alespoň sjednocený ,,Východní Turkestán``, který by se vedle Kazachstánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu stal čtvrtou nezávislou turkickou republikou.
Touha Ujgurů po samostatnosti se ovsem střetla se silným odporem čínské vlády v Pekingu.
Následkem prohlubují se integrace regionu, způsobené čínskou migrací do této oblasti, a centrální politiky, která Ujgury víceméně ignorovala, doslo koncem 90. let k celé řadě protestů ze strany této mensiny, jež pak často vedly k izolovaným bombovým atentátům, útokům proti sympatizantům čínské vlády z řad Ujgurů a násilnému odporu proti čínské policii, která zakročovala proti nelegálním shromážděním a aktivitám.
Na tyto vzpoury čínská vláda odpovídala okamžitými a brutálními zásahy, jež vyvrcholily vůbec nejtvrdsí kampaní v roce 1998.
Dnesní slábnoucí ujgurský aktivismus a ubývající politické protesty dávají tusit, že dochází k ústupu.
Členství Ujgurů v Čínské komunistické straně klesá, přestože celonárodně členství ve straně roste, předevsím díky tomu, že příznivec komunistické strany se snáz dostane na vysokou skolu a získá lukrativní zaměstnání ve státní či polosoukromé sféře.
Vládní úředníci a místní noviny naříkají nad tím, že dvacet procent ujgurských studentů, kteří studují v jiných částech Číny, odchází pryč, což vede k domácímu ,,odlivu mozků``.
Rostoucí deziluze a touha emigrovat vyplývá také z názorů čerstvých ujgurských emigrantů, publikovaných na mnoha ujgurských internetových stránkách po celém světě.
Čínská vláda tedy usiluje o mezinárodní podporu pro svůj tvrdý zákrok proti terorismu.
Ujguři jsou vsak dnes mnohem méně než včera ochotni nahlas ventilovat své pocity marnosti.
To znamená, že vláda, jež doufá ve vybudování podpory pro své rozvojové cíle v tomto regionu, bude mít mnohem méně zdrojů informací.
V ,,tržně-leninském`` systému dokáže národnostní a třídní napětí vyřesit jen hospodářský rozvoj.
Neúčast na takovém rozvojovém programu může znamenat pokračující napětí a dokonce radikalizaci některých ujgurských mladíků, kterým nezbývá ani prostředků ani nadějí.
Tato líheň by se mohla stát úrodnou půdou mezinárodních teroristických organizací, které hledají posilu pro své extremistické plány.
Čínské vládní kampani ,,tvrdé ruky`` se povedlo jen dále odcizit národnostní mensiny ve své zemi.
Boj Číny proti terorismu musí totiž doprovázet politika, která jim dá naději.
Čínský syndrom oběti
V Číně nyní probíhá zápas o čínskou duši, v němž proti sobě stojí dvě mocné síly a dva velice odlišné postoje k vnějšímu světu.
Výsledek tohoto zápasu bude mít značný dopad na to, zda se této obrovské zemi podaří stát se národem schopným udržovat skutečně konstruktivní a trvalé vztahy s okolním světem.
Ekonomická revoluce na jedné straně pomohla Číně etablovat se ve světě jako sebevědomý obchodní tahoun, zodpovědnější globální mocenský hráč, a dokonce i jako vojenská velmoc, jejíž přítomnost má uklidňující efekt.
Na druhé straně zůstává Čína uvězněna v pasti minulosti a hodnotové soustavy prodchnuté pocitem oběti, což ji vede k pokušení svalovat vinu za vnitřní problémy na jiné.
Hlavní otázka zní, zda se Čína dokáže vymanit z vlivu tohoto starého psychologického syndromu – který v ní v průběhu dvacátého století neustále vyvolával vysilující pocity slabosti, nejistoty a ponížení – a umožní sama sobě nechat se vést novým pohledem na svět, ba dokonce i na staré nepřátele.
Protijaponské demonstrace jsou příznakem tohoto starého syndromu přiživovaného rozhořčením zrozeným v době, kdy byla Čína skutečně poškozena a ponížena.
Vzhledem k rostoucímu ekonomickému vlivu, stoupající životní úrovni a stále respektovanějšímu postavení země ve světě by člověk doufal, že Číňané a jejich vedoucí představitelé naleznou způsob, jak se povznést nad své mrtvé.
Přestože však lesk „čínského zázraku“ oslňuje svět, zdá se, že se Číňané zdráhají hodit za hlavu svůj temný pocit, že se stali oběťmi.
Místo aby přijali nové národní paradigma založené na realitě svých úspěchů (národní jednota, silný mezinárodní obchod a rostoucí celosvětový vliv), lpějí čínští vůdci na paradigmatu starém, v němž jejich země figuruje jako oběť, jako „nemocný muž Asie“, kterého „rozkrajují jako meloun“ dravé imperiální a koloniální mocnosti, jako je Japonsko.
Tato hořká vzpomínka na útisk a vykořisťování dlí v myslích až příliš mnoha Číňanů jako obraz oslnivého světla, které již bylo dávno zhasnuto.
Japonská okupace Číny byla obzvláště trýznivým a pokořujícím obdobím, poněvadž Japonsko nebylo západní, nýbrž asijskou mocností.
Navíc bylo Japonsko podobně jako Čína společností prodchnutou konfuciánskou kulturou, již mnoho čínských reformátorů v devatenáctém a dvacátém století odsuzovalo jakožto klíčovou překážku v rozvoji a modernizaci země.
Je zřejmé, že Japonsko skutečně okupovalo Čínu, napáchalo nepředstavitelná zvěrstva a dosud za to nezaplatilo žádné reparace ani se přesvědčivým způsobem neomluvilo.
Co Čína nicméně získá tím, když bude o 60 let později tato témata ustavičně navozovat?
Jakou cenu má riziko ochlazení vztahů s druhou největší ekonomikou světa a jedním z nejvýznamnějších obchodních partnerů Číny?
Za prvé a především je napomáhání a podněcování projevů lidového hněvu vůči Japonsku pro předáky Komunistické strany Číny silným a snadno dostupným prostředkem, jak mobilizovat domácí podporu a tím legitimizovat vlastní moc.
Současně představují demonstrace čínskou zkušenost se světem jako s nerovným místem, kde jsou slabí zákonitě terorizováni, vykořisťováni a ponižováni.
Toto pojetí světa naznačuje, že ačkoliv panoramatické siluety velkoměst, billboardy a honosné pětihvězdičkové hotely vypovídají něco jiného, musí Čína urazit ještě dlouhou cestu, než skutečně dospěje k pochopení a docenění svých současných úspěchů a svého postavení.
Vzedmutí organizovaného hněvu v dobách, kdy je Čína napadána nebo urážena, nejsou pochopitelně ničím novým.
Reakcí vedoucích čínských představitelů na nezamýšlený americký útok na čínské velvyslanectví v Bělehradě v roce 1988 a na střet amerického špionážního letounu s čínským letadlem nad Tichým oceánem bylo povolení, byť nikoliv rozdmýchání velkých demonstrací proti cizincům.
V souladu s tímto syndromem obvinil ministr zahraničí Li Čao-sing Japonsko, že „ranilo city čínského lidu“ tím, že se za své zločiny neomluvilo, jako by byl ministrem psychologie, a nikoliv zahraničních věcí.
Raněná duše Číny a touha po odškodnění od někdejších trýznitelů si samozřejmě zaslouží sympatie.
V tomto smyslu lze o Číně stejně jako o mnoha dalších zemích říci, že má cosi jako bipolární osobnost.
Značná část emocionální síly Maovy revoluce se odvozovala od rozšířeného pocitu nerovného zacházení a ponižování ze strany zahraničních mocností a tento revoluční zápal nebyl nikdy skutečně pohřben.
Stejně jako z Brány nebeského klidu nikdo nikdy nesňal Maův portrét, přežívají celé části jeho revoluce i nadále v čínských institucích, způsobu myšlení a formách vzájemného působení na svět.
Podobně jako recesivní geny se i ony někdy zničehonic znovu projeví.
Role oběti je Číňanům snad až příliš důvěrně známá a možná snad i poněkud pohodlná, protože představuje způsob, jak vysvětlit (a omluvit) čínské problémy.
Zároveň je však nebezpečná, poněvadž vyvěrá ze starých slabin Číny, nikoliv z její nově nabyté síly.
Éra japonské militaristické a imperialistické moci je dávno pryč a svět prošlapává cestu k čínským dveřím.
Poslední, co tato země potřebuje, je zůstat uvězněna v minulosti.
Čínská virtuální revoluce
Po osmi letech raketového růstu má nyní v Číně přístup k internetu téměř stejný počet lidí, jako je počet členů Komunistické strany Číny, tedy 70 milionů.
Čínská ,,informační elita", kterou tvoří zejména vzdělaní, na kariéru orientovaní obyvatelé měst brouzdající po internetu, se tak stává stejně velkou silou jako mocenská základna vládnoucí politické garnitury.
Co toto nové mocenské centrum znamená pro transformaci čínské společnosti?
Od poloviny devadesátých let podporuje čínská vláda rychlý růst internetu pro jeho ekonomické výhody.
Současně ovšem vyvíjí důmyslný politicko-technologický systém, který by informace šířené po síti kontroloval.
Uplatňuje řadu nových právních norem, provozuje stínovou internetovou policii a používá výkonný národní systém hardwarového filtrování informací.
Kontrola nad internetem se rovněž opírá o demografické složení jeho uživatelů, z nichž většina se řadí mezi čínskou ekonomickou elitu, takže u nich existuje vyšší pravděpodobnost, že internet přijmou spíše jako součást nově objevovaného konzumního způsobu života než jako nástroj politické či sociální revoluce.
Překvapivá je přitom skutečnost, že vládní kontrolní mechanismy jsou do značné míry účinné.
Zároveň však technologický rozvoj vyvolává hluboké společenské změny, které mají kořeny v rostoucím právním povědomí společnosti, posilovaném - a rozšiřovaném - nejen hospodářským růstem, ale i rychlým šířením internetu.
Po dvou a půl desetiletích tržně orientovaných hospodářských reforem si čínští občané stále více uvědomují, jak chránit své ekonomické a sociální zájmy prostřednictvím jazyka práv. Při konfrontaci se zneužíváním moci lidé stále častěji používají nový výraz ,,wej-čchüan" (obhajoba práv), jímž se brání systému.
Do veřejného jazyka vstoupil i další nový termín ,,č´ čching čchüan" (právo vědět).
Tato nová terminologie inspirovaná revolucí informačních technologií byla rozšířená zejména loni na jaře po vypuknutí choroby SARS, kdy vláda zlehčovala rozsah epidemie tak dlouho, až se nemoc rozšířila do celé Číny i dalších zemí.
Intenzita tohoto stále častějšího volání po ,,právech" v Číně je patrná rovněž ve způsobu zpracování dalších významných událostí v čínských médiích.
Při informování o přírodní katastrofě, velkém průmyslovém neštěstí nebo palčivé otázce týkající se veřejného zdraví například nesmějí novináři v tradičních sdělovacích prostředcích provádět investigativní žurnalistiku a přinášet reportáže bez souhlasu oficiálních míst.
Internet však pomáhá tato pravidla změnit.
Novináři se dnes učí obcházet vládní směrnice tím, že informace distribuují a shromažďují po síti.
Pro vedoucí propagandisty je tak mnohem obtížnější zamezit šíření informací, které pokládají za ,,citlivé".
Obyčejní uživatelé internetu mohou rovněž psát o událostech, jichž se stali svědky, a vysílat své reportáže přes internet, což prakticky znemožňuje potlačování důležitých bleskových zpráv.
Pro úřady je navíc obtížné stopovat a trestat lidi, kteří takový druh ,,podvratných" informací - tento výraz vláda často používá, aby potlačila politický disent - po síti šíří.
Jelikož se nyní zvýšila pravděpodobnost, že se čínští uživatelé internetu dozvědí o bleskové zprávě v reálném čase a začnou si klást otázku, proč o ní neinformoval oficiální tisk, ocitají se čínská konvenční média pod tlakem veřejnosti, aby začala pokrývat i události, jimž by se jinak vyhnula.
Další nový fenomén představují internetové diskuse o právě probíhajících událostech, které se odehrávají zejména prostřednictvím takzvaných internetových vývěsek.
Podle jednoho nedávného průzkumu se počet osob zaregistrovaných na deseti nejpopulárnějších čínských serverech zaměřujících se na zprávy a politické aféry pohybuje mezi jedním až pěti sty tisíci.
Tímto způsobem začíná internet - především prostřednictvím vývěsek, služeb zasílaných elektronickou poštou a nově vznikajících internetových zápisníků - představovat alternativní veřejnou sféru, která v Číně ještě před několika lety neexistovala.
Ve státem cenzurovaném systému se většina diskusí omezuje na politicky přípustná témata, jako jsou právní reforma nebo antikorupční úsilí.
V rámci těchto mantinelů však internetem zprostředkovaný aktivismus, jako jsou například webové petice, nejen rozšířil hranice tradičního mediálního zpravodajství, ale zároveň předznamenal některé zajímavé nové politické důsledky.
Když například policie letos na jaře ubila v jihočínském městě Kuang-čou k smrti vysokoškolského studenta Sun Č´-kanga, vyvolalo to záplavu internetových výzev k ,,wej-čchüan" a vyprovokovalo diskuse o ,,vazebním a repatriačním systému".
Sunovo zadržování bylo založeno na této formě ,,administrativního zadržení", která se uplatňuje především proti migrujícím dělníkům.
Následné protesty šířené po internetu bezpochyby sehrály roli při rozhodnutí vlády zrušit zmíněný systém a zatknout oficiální činitele, kteří se v tomto případu angažovali.
I přes vládní snahu o kontrolu internetu již dnes existuje prostor pro podporu sílícího právního povědomí v čínské společnosti.
Pronikavost a pružnost nového média nejenže oslabuje tradiční mediální cenzuru, ale internetem zprostředkovaný aktivismus zároveň hraje stále větší roli při reformě čínského právního systému a při rozvoji probouzející se občanské společnosti.
Sedmdesát milionů čínských ,,surfařů" je dnes možná na nejlepší cestě určovat směr transformace společnosti a definovat budoucnost celé země.
Výsledek tohoto velkolepého experimentu, který proti sobě staví autoritářskou vládu odhodlanou kontrolovat politiku a informační technologie, jež se takové kontrole již ze své podstaty vymykají, však zdaleka není jistý.
Budoucí vývoj událostí nám toho nakonec může prozradit o neodmyslitelné roli internetu v překotně se vyvíjejícím světě stejně mnoho jako o měnící se Číně.
Čínská válka s nerovností
PEKING – Významným novým cílem v „pětiletém plánu hospodářského a sociálního rozvoje“, který Čína právě zveřejnila, je zvýšení tempa růstu (disponibilního) příjmu domácností tak, aby se vyrovnal tempu růstu HDP v zemi.
Důvod je prostý: během zhruba deseti posledních let se příjem čínských domácností zvyšoval pomaleji než HDP, takže představoval stále nižší podíl na celkovém národním důchodu.
Z tohoto trendu pramení mnoho důležitých strukturálních problémů.
Zaostávající příjem domácností brzdí soukromou spotřebu, ačkoliv má ekonomika kapacitu vyrábět ještě více spotřebitelského zboží.
Kromě toho zvyšuje firemní úspory, poněvadž výdělky firem rostou rychleji než příjem domácností (a potažmo i rychleji než celkový HDP).
To může zapříčinit vyšší investice nebo bubliny aktiv, neboť podniky se své úspory snaží někam reinvestovat.
A zaostávající příjem domácností rovněž očividně přispívá k obchodnímu přebytku Číny, protože nízká domácí spotřeba má tendenci držet export na vyšší úrovni než import.
S nepřiměřeně nízkým příjmem čínských domácností jsou však spojeny i další problémy, zejména rostoucí příjmová nerovnost.
Ne všechny čínské „domácnosti“ totiž z rychlého růstu HDP těžily podobně.
Některé sociální skupiny, například kvalifikovaní dělníci, inženýři a zaměstnanci finančního sektoru, se dočkali strmého růstu mezd.
Rovněž lidé ve městech – nebo lidé formálně registrovaní jako obyvatelé měst – zaznamenali zvýšení příjmů, protože mohli využívat vládou řízený vzdělávací systém a sociální záchrannou síť.
A protože vzrostly firemní zisky, zaznamenali nadprůměrné zvýšení příjmů oproti celostátnímu průměru také ti, kdo se takovým či onakým způsobem podílejí na přírůstcích kapitálu.
Lidé s nižším vzděláním, například migrující dělníci a rolníci, si však vedli mnohem hůře.
Lidé z první skupiny si ročně vydělají (včetně vedlejších požitků!) celkem 2000 dolarů, zatímco příslušníci druhé skupiny si mohou vydělat pouhou polovinu.
Zhruba rovným dílem tak obě skupiny tvoří vrstvu nízkopříjmových zaměstnanců, kteří představují plných 65-70% celkové pracovní síly.
Jejich průměrný příjem sice roste, ale pomaleji než HDP, jenž se v posledních 20 letech zvyšoval o 8-10% ročně.
Cíl vytyčený novým pětiletým plánem je proto také politickým manifestem a výzvou k boji proti sociálním nerovnostem, které dnes v zemi představují palčivý problém.
Proč však tyto nerovnosti vůbec vznikly?
Před třiceti lety představovali 80% čínské pracovní síly rolníci.
Dnes se sice toto číslo snížilo na zhruba 30%, avšak venkovské školství ve srovnání s městskými industrializujícími se regiony nadále trpí nedostatkem financí a lidského kapitálu.
To zapříčinilo rostoucí nerovnost mezi privilegovanými městskými vrstvami a venkovskou chudinou.
Na vině mohou být rovněž geografické rozdíly a vládní sociální politika, která je vstřícnější k městským a průmyslovým sektorům.
Nejzásadnějším problémem je ovšem fakt, že rozvoj nelze uskutečnit přes noc.
Poskytnout vzdělání a lépe placené pracovní místo každému občanovi trvá dlouho.
Během tohoto vleklého období někteří lidé zbohatnou jako první, což znamená, že ostatní zaostávají.
Třicet let rychlého růstu přivedlo pouze polovinu čínských rolníků (přibližně 200 milionů lidí) do průmyslového sektoru nebo sektoru služeb, kde se jejich mzdy zdvojnásobily.
Nejméně dalších 150 milionů rolníků však stále přichází na trh práce a soutěží o lépe placená pracovní místa.
Starší generace rolníků se už možná nepřestěhuje, ale mladší generace budou i nadále opouštět půdu a vytvářet zdánlivě nekonečnou nabídku pracovní síly, která ve všech průmyslových oborech a službách stlačuje mzdy zaměstnanců s nižším vzděláním.
V důsledku toho se příjem téměř 70% pracovní síly nemůže zvyšovat tak rychle jako její produktivita práce, a průměrný příjem domácností proto nemůže růst tak rychle jako ekonomika jako celek.
Vzhledem k obrovské zásobě „nadbytečné pracovní síly“ v Číně se tento trend v brzké době neobrátí.
Situace se dokonce může ještě deset či dvacet let zhoršovat, než konečně zaznamená zlepšení.
Proto si přeje zasáhnout vláda.
V posledních letech zvýšila ústřední vláda výdaje na povinné venkovské školství a snížení chudoby, zatímco místní vlády ve všech 30 provinciích změnily předpisy tak, aby minimální mzda vzrostla o 20-30%.
Na nadcházejících pět let je v tomto směru naplánováno další úsilí.
Sociální systém se má rozšířit tak, aby zahrnoval všechny dělníky a rolníky.
Má dojít k urychlení fiskální a daňové reformy tak, aby se větší část příjmů přesouvala z firemního sektoru k domácnostem a do veřejných rozpočtů určených na sociální programy včetně bydlení s nízkým nájmem pro městskou chudinu a rozšíření a zkvalitnění služeb pro nové přistěhovalce z venkovských oblastí.
Žádné z těchto opatření však problém nevyřeší.
Žádný vládní plán nezmůže více než zabránit nejhoršímu.
Vládní dotace mohou (dočasně) vyrovnávat příjmovou nerovnost v rozvinuté zemi, kde zemědělci představují pouhá 2% pracovní síly, nebo v zemi, v níž nízkopříjmové skupiny tvoří pouhých 10% celkové populace.
V Číně, kde rolníci představují 30-35% veškeré pracovní síly a kde 70% obyvatel spadá do nízkopříjmových kategorií, však vláda může hrát jen okrajovou roli.
Za těchto okolností platí o to více stará poučka, že nejlepším sociálním programem je hospodářský růst.
Všechna ponaučení z rozvojových zemí od 50. do 80. let i nedávná ponaučení z některých rozvinutých států nám říkají, že přehnaně zatěžující sociální programy s příliš velkým důrazem na přerozdělování mohou vyvolat vysoké fiskální deficity, dluhové krize, hyperinflaci nebo finanční katastrofy, jejichž výsledkem není snížení nerovnosti, nýbrž její prohloubení.
Čína musí mít tato ponaučení v příštích 20-40 letech na paměti.
Setrvalý růst a tvorba pracovních míst představují jediný skutečný recept na trvalé pozvednutí stamilionů Číňanů z chudoby.
Znepokojivý čínský nacionalismus
Nacionalismus je v Číně na vzestupu už nejméně deset let.
Před americkým prezidentem Bushem, který se Čínu přístí měsíc chystá navstívit, zůstane nejspís utajen, ale to jestě neznamená, že neexistuje.
Od roku 1993 až do dnesních dnů atmosféra mezi oběma zeměmi houstne.
Na svědomí to má celá řada drsných střetů: vynucený vstup na palubu čínské obchodní lodi v Perském zálivu (mylně podezřelé, že do Íránu veze komponenty pro výrobu chemických zbraní); pokus USA zablokovat nabídku Číny na uspořádání olympiády v roce 2000, stupňující se napětí ohledně Tchaj-wanu, aféra Wen Ho Lee (kde byla Čína křivě obviněna z krádeže amerického jaderného tajemství), neúmyslné bombardování čínského velvyslanectví v Bělehradě americkými letouny během kosovské války a konečně vzdusná kolize amerického spionážního letadla s čínským bojovým letadlem, k níž doslo v loňském roce.
Vsechny tyto události oživují v paměti čínského národa trpké vzpomínky na západní imperialismus 19. století, kdy se Čína ocitla pod krutou porobou a pohanou ,,ďábelských cizáků``, kteří se s kdysi hrdým národem rozhodně nemazlili.
Tehdejsí pocit ponížení se na první pohled ozývá v přívalu populárních protiamerických knih, vydaných v Číně na konci 90. let s tak provokativními názvy jako ,,Čína se nedá zastrasit``, ,,Pekelné pikle Američanů`` nebo ,,Čína, která umí říci NE``.
Pro vyjádření spravedlivého rozhořčení Číny nad tyranskými imperialisty se tyto a dalsí bestsellery dovolávají konceptu kuo-čch' - ,,národního ponížení`` -, který se v zemi vyvinul v 19. století.
Nejde o žádný propagandistický manévr, jak se mnozí pokusili naznačit.
Přestože obrodu kuo-čch' původně iniciovala vláda, nasla ve společnosti okamžitě odezvu.
Podle průzkumu veřejného mínění z roku 1999 na vzorku 1200 pekingských vysokoskolských studentů se celých 75 procent vysoce vzdělaných respondentů ztotožnilo s tvrzením, že ,,v případě bombardování čínského velvyslanectví [v Bělehradě] slo o úmyslný krok americké vlády``.
Na konci 90. let pak větsina obyvatel Číny spatřovala v Americe svého úhlavního soupeře.
Není divu, že mnohem více než hrstka Číňanů v tomto prostředí zareagovala na události z 11. září jen s těžko skrývaným uspokojením.
Podobně znepokojující byl téměř hysterický tón mnoha čínských uživatelů internetu po incidentu s letounem EP-3 v dubnu roku 2001, kdy byly internetové stránky a chaty zaplaveny zprávami o tom, že Amerika musí zaplatit svůj ,,krvavý dluh`` za smrt mučednického pilota Wanga Weje.
Tři mladí Číňané evokovali své pokrytecké rozhořčení ve stylu kuo-čch' v této výměně názorů:
Spravedlivý orel : Spojené státy utrousily pár omluvných slov a nase vláda jí za to dala čtyřiadvacet vepřů...
Na povrchu to vypadá, že se Spojené státy Číně omluvily, ale k čemu se vlastně USA zavázaly?
Nesouhlasily s ničím...
Kdo tomu má věřit?
Musíme z nich dostat ten jejich krvavý dluh, ale my je necháváme jít domů!?
Blahosklonný : Kamarádi, jak můžeme pohlédnout do očí mučedníků, kteří posledních několik set let bojovali za národní sebeúctu a sílu národa?
Jak se podíváme do očí nasím předkům?
Stydím se před vámi...
Lin C' : Jaký rozdíl je mezi dnesní Čínou a Čínou před sto lety? ...
Teď, kdy nám po tvářích kanou slzy, si ani netroufám domyslet, že toto je nase vlast, Čína, která mě porodila a vychovala...
Raději umřu, než abych takhle žila dál.
Můj život patří mé vlasti.
Vlasti, nedopusť, aby v tebe lidé přestali věřit.
Probudíme tě!
Matko!
Tvým utrpením zdaleka není konec...
Tyto výlevy představují druhý významný rys čínského kultu kuo-čch' , totiž tendenci svalovat vinu za to, že Čína není s to odolat dravým cizákům, na slabou a nespolehlivou vládu.
Čínstí patrioti rozzlobeně vinívali svou vlastní vládu ze spolčování s cizími imperialisty - a tudíž ze zrady na národu - i při mnoha dalsích takových příležitostech v minulosti, počínaje boxerskou vzpourou a konče Hnutím 4. května (jež vyvrcholilo masakrem na náměstí Tchien-an-men).
Pocity národní zrady tak vlastně pomohly přeměnit kult národní hanby z účinného nástroje vládní propagandy v dvojsečný meč namířený přímo proti vládě.
Ze strachu, že národ nebude souhlasit s jejím rozhodnutím propustit posádku amerického výzvědného letounu bez vyžádání smysluplné omluvy ze strany Američanů či odpovídajícího finančního odskodnění, čínská vláda do několika týdnů po incidentu ve vsí tichosti zastavila provoz několika oblíbených internetových stránek - včetně chatroomu, kde se objevily výse citované příspěvky.
Po 11. září se obrození kuo-čch' poněkud přibrzdilo.
Čínská vláda má zájem podporovat sinoamerickou spolupráci v boji proti terorismu, a zmírnila proto emocionální náboj svých protiamerických slov. Ostatně když minulý měsíc vyslo najevo, že čínský vládní Boeing 737 - vyrobený v USA -, který je speciálně upraven pro prezidenta Ťianga Ce-mina, v sobě ukrýval desítky odposlouchávacích zařízení, čínská vláda zareagovala nezvykle mírně.
Žádné kamenování amerických ambasád, žádná internetová hysterie.
Někteří čínstí odborníci si dnes už nejsou jisti, zda bylo rozumné připustit, aby se někdejsí proticizinecké pocity 19. století staly složkou moderní čínské diplomacie 21. století.
Jak nedávno napsal jeden významný čínský učenec z Pekingské univerzity: ,,Pro čínskou diplomacii je nyní nejdůležitějsí vyjít ze stínu posledních sta let nasí diplomacie ponižování a vyhýbat se jak přehnaným reakcím na urážky, tak pasivnímu ukrývání, a postavit se světu čelem jako velká země.``
Nejvyssí čínský vůdce očividně souhlasí.
Loni v červenci, při příležitosti 80. výročí založení Komunistické strany Číny, Ťiang Ce-min prohlásil: ,,Musíme nadobro skoncovat ... s diplomacií ponižování.`` Čínský prezident se v těchto dnech připravuje na dlouho očekávanou návstěvu amerického prezidenta George W.
Bushe, která se bude konat koncem měsíce v Pekingu.
Doufejme, že svým slovům dostojí.
Je totiž opravdu načase, aby Čína své bolestínské kuo-čch' hodila za hlavu a ,,postavila se světu čelem jako velká země``.
Nová čínská revoluce: vstup země do WTO
Vstup Číny do Světové obchodní organizace (WTO) je nejdůležitější událostí v historii země od okamžiku, kdy před čtvrtstoletím zahájila svou hospodářskou politiku "otevřených dveří".
Obchodní liberalizace prospěje spotřebitelům, malým podnikatelům a zahraničním investorům.
Avšak pro čínské rolníky představuje členství ve WTO přímé a bezprostřední ohrožení ohromného pokroku a výsledků, kterých dosáhli díky Teng Siao-pchingovým zemědělským reformám z konce 70. let.
Strach čínských rolníků je pochopitelný; je hluboce zakořeněn v čínských dějinách a politice.
Od založení lidové republiky v roce 1949 se rolnictvo stalo nejméně zastoupenou a nejvíce manipulovanou sociální skupinou.
Byli to rolníci, na které svými tíživými důsledky dopadalo podporování těžkého průmyslu ze strany komunistů.
Ale členství ve WTO nepřichází na úkor zemědělství.
Slibuje totiž, že rolnické dědictví diskriminace a bezmocnosti ne posílí, ale naruší.
Toto dědictví stojí na pocitu zrady.
Během občanské války v Číně na konci 40. let zlákal příslib pozemkové reformy miliony bezzemných rolníků, aby podpořili komunisty.
Po založení lidové republiky pozemky opravdu dostali, ale zanedlouho jim opět byly zabaveny, když nový režim zahájil svou masivní kampaň kolektivizace venkova.
Krutost následující industrializační kampaně vyvrcholila tzv. Velkým skokem vpřed v letech 1958-60, jehož důsledkem byl hladomor, kterému podlehlo na třicet milionů lidí, především ve venkovských oblastech.
V roce 1976, kdy zemřel Mao Ce-tung, bylo venkovské hospodářství v troskách.
Vesničtí předáci z provincie An-hui ze zoufalství zahájili experiment, v jehož rámci byla země vrácena rolníkům - byla to de facto privatizace, která ovšem šla proti oficiální politice státu.
Vláda, která měla za to, že situace na venkově se už nemůže zhoršit, je nezastavila.
Vesnické experimenty se soukromým vlastnictvím půdy se velice osvědčily.
Zemědělská produkce díky nim významně stoupla.
Byli to tak vlastně rolníci, kdo vypálili první výstřel reformní kampaně, která Čínu přeměnila v zemi, jakou známe dnes.
Čínská vláda nezapomíná na někdejší hladomor (a obchodní embarga) a dodnes dbá na to, aby Čína byla v dodávce potravin soběstačná.
Avšak přestože čínští rolníci mají výrobní prostředky - tj. zemi a nástroje -, nemají takový společenský a politický status, jaký mají dělníci ve státním průmyslu - tedy lidé, kteří jsou dle ústavy "předvojem" čínské společnosti.
Vláda sice zavedla obchodní bariéry a přijala opatření na ochranu čínského zemědělství, učinila tak ovšem v zájmu továrních dělníků, ne na politický nátlak zemědělců, jak je běžné v Evropě a USA.
Neefektivní a ztrátové státní podniky jsou dodnes hlavními příjemci státní podpory.
Naživu je udržují infuze vládních dotací a levné půjčky ze státních bank.
Městské a venkovské podniky - jejichž vlastníky i zaměstnanci jsou většinou bývalí rolníci - se musely spoléhat samy na sebe.
I tak se staly nejdynamičtějším a nejproduktivnějším zdrojem ekonomického růstu Číny.
Díky členství ve Světové obchodní organizaci bude čínský zemědělský sektor vystaven zahraniční konkurenci.
Práce na venkově bude ubývat a počet míst v zemědělském sektoru se bude pravděpodobně snižovat.
Tyto pracující by ale mohly vstřebat jiné, nezemědělské sektory, v nichž je potřeba manuální práce, např. oděvní a textilní průmysl, zvlášť když členství ve WTO oživí jejich rozvoj.
Dnes se rolníci stěhují a hledají lepší pracovní příležitosti, které vznikají v důsledku liberalizace ekonomiky.
Volný vnitřní pohyb osob je dnes samozřejmostí; na dřívější segregující systém povolení k pobytu se pomalu zapomíná.
Členství ve WTO dále vládu donutí i k tomu, aby přestala protežovat státní podniky na úkor sektorů s vysokým podílem soukromého vlastnictví, včetně zemědělství.
Čínská industrializační strategie v předreformním období odmítala myšlenku "kompetitivní výhody" - principu, že díky určitým faktorům, jako jsou přírodní zdroje, geografické podmínky nebo podnebí, ekonomika produkuje některé zboží efektivněji než jiné.
Například Jamajka neprodukuje mraženého lososa ani hokejisty, poněvadž investování do produkce citrusových plodů a turistiky pro ni představuje mnohem jistější zdroj příjmů.
Podobné přehodnocení, které je důsledkem působení WTO, stojí také za snížením produkce oceli a textilií v rozvinutých zemích jako USA.
V Číně většina státních podniků přežila, neboť centrální plánování kladlo důraz na ekonomickou autarkii bez ohledu na náklady.
S obchodní liberalizací budou ovšem náklady plynoucí z ignorování kompetitivní výhody stoupat.
Stále větší otevřenost Číny vůči globální konkurenci jednou ohrozí i státní podniky a naruší udržitelnost politicky zaujatých rozvojových programů.
Vstup zahraniční konkurence donutí čínské státní banky, aby při půjčování vycházely ze schopnosti věřitelů splácet dluh.
Rozdělování investic už nebude řídit strana, ale trh a finance.
Prioritou číslo jedna čínské vlády je sociální stabilita.
Proto zásadní institucionální změny nepřijdou zevnitř.
Vstup země do WTO je možná tím správným vnějším katalyzátorem, který Čína potřebuje, protože je příslibem stejných ekonomických pravidel pro všechny bez rozdílu, která budou respektovat a ochraňovat vlastnická práva, transparentní předpisy, svobodnou a čestnou konkurenci a rovné zastoupení.
Pro obyvatele Číny to znamená, že budou muset mnohé překousnout, ale většina z nich, ne-li všichni, z toho budou nakonec mít užitek.
Vstup Číny do WTO nakonec z rolníků sejme největší historické břemeno - neblahý vliv státu, který se otcovsky choval jen k neschopnému dělnictvu.
Nebezpečná tchajwanská politika Číny
WASHINGTON – Mnozí lidé označují sílící geopolitické soupeření Číny a Spojených států za novou studenou válku.
Pokud přeroste ve válku horkou, mohl by být jejím ohniskem Tchaj-wan, a to z velké části kvůli čínské politice vůči tomuto ostrovu.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Čínská vláda přerušila v červnu 2016 s Tchaj-wanem diplomatické styky, protože se krátce předtím vrátila k moci tamní Demokratická pokroková strana (DPP), která podporuje vyhlášení nezávislosti a odmítla uznat takzvaný „Konsensus 1992“ coby politický základ pro uplatňování principu jediné Číny.
Od té doby však tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen uskutečňuje umírněnou politiku, čímž zklamala zastánce tvrdé linie z řad podporovatelů DPP.
Číně to však nestačí a dál utahuje Tchaj-wanu šrouby.
Například přesvědčila pět dalších zemí, aby ji následovaly a přerušily s Tchaj-wanem diplomatické styky, čímž se počet států udržujících s ostrovní republikou oficiální vztahy snížil na pouhých 17.
Zároveň Čína podnikla některé kroky, aby udusila cestovní ruch z pevniny: zatímco v roce 2015, kdy byla u moci propekingská vláda Kuomintangu, navštívily Tchaj-wan téměř 4,2 miliony turistů z pevninské Číny, v roce 2017 klesl jejich celkový počet na pouhé 2,73 miliony.
Tchajwanská vláda nehnula ani brvou.
Loni v listopadu však DPP utrpěla v místních volbách zničující ztráty, do značné míry kvůli neduživému hospodářskému růstu, a tento výsledek vedl politicky oslabenou Cchaj k rezignaci na funkci stranické lídryně.
Pro Čínu to byla zřejmě ideální příležitost zatopit pod kotlem.
A tak čínský prezident Si Ťin-pching přednesl 2. ledna významný projev o Tchaj-wanu, ve kterém dal jasně najevo, že Čína je i nadále odhodlaná usilovat o opětovné sjednocení.
Si odmítl argument, že autokratický politický systém v Číně je zásadně neslučitelný s nespoutanou tchajwanskou demokracií, a trval na tom, že recept „jedna země, dva systémy“, který se poprvé uplatnil na Hongkong po jeho navrácení z britské pod čínskou správu v roce 1997, by dostatečně ochránil tchajwanské zájmy i autonomii.
Tento systém se však dnes v samotném Hongkongu rozpadá, poněvadž za Siovy vlády tam dochází k omezování svobod.
Stejně tak Si nenaznačil, že nabídne ústupky, aby dostal Tchaj-wan zpět k jednacímu stolu.
Naopak se navzdory prohlášení, že „Číňané nebudou bojovat s Číňany“, odmítl zříci použití síly s cílem zabránit Tchaj-wanu ve snaze získat formální nezávislost.
Podle jeho slov si Čína musí „vyhradit možnost použít jakékoliv nezbytné opatření“, ačkoliv tato hrozba prý směřuje proti „vnějším silám a extrémně malému počtu separatistů bojujících za ‚tchajwanskou nezávislost‘“.
Tchajwanskou vládu to ani tentokrát nevyvedlo z míry.
Cchaj reagovala vlastním vzdorovitým projevem, v němž jasně odmítla jak princip jediné Číny, tak uspořádání „jedna země, dva systémy“, a vyzvala mezinárodní společenství k podpoře faktické nezávislosti Tchaj-wanu.
Ačkoliv Siův tvrdý postoj vůči Tchaj-wanu může skončit posílením ochabující podpory pro Cchaj a DPP, není důvod si myslet, že ho Si v dohledné době opustí.
Stejně tak ovšem není důvod se domnívat, že čínská politika zůstane bez reakce.
Zasazování ekonomických ran a diplomatické ponižování Tchaj-wanu možná Číně přinese krátkodobé psychologické zadostiučinění, avšak ostrov se postupem času přizpůsobí a počínání Číny bude přinášet stále menší výsledky.
Například když Čína omezila počet svých návštěvníků, začal Tchaj-wan lákat turisty z jiných zemí.
A tak navzdory poklesu návštěvníků z pevninské Číny navštívilo v roce 2018 ostrov 11 milionů turistů, což je nový rekord.
Ve snaze snížit hospodářskou závislost na pevninské Číně také Tchaj-wan agresivně diverzifikuje své zahraniční trhy.
Ačkoliv je navíc čínská ekonomika daleko větší, Tchaj-wan disponuje několika důležitými pákami.
Pokud například zakáže svému elektronickému průmyslu – který představuje stěžejní spojovací článek mezi Čínou a globálními nabídkovými řetězci informačních technologií – obchod s pevninskou Čínou, výrazně tím urychlí exodus exportně orientovaných výrobců z Číny, který odstartovala rostoucí americká dovozní cla.
Zřejmě nejnebezpečnějším důsledkem čínské politiky vůči Tchaj-wanu je ovšem skutečnost, že vyvolává další napětí se Spojenými státy.
USA coby konečný ochránce faktické nezávislosti Tchaj-wanu už vyslaly signál, že nebudou jen nečinně přihlížet, jak Čína terorizuje ostrov a nutí ho, aby se jí podrobil.
Americký Kongres loni v únoru jednohlasně schválil zákon o cestách na Tchaj-wan, který umožní vysokým americkým představitelům cestovat na Tchaj-wan a naopak.
Toto opatření je sice do značné míry symbolické, ale Čínu přesto rozzuřilo, poněvadž se rovná oficiálnímu uznání tchajwanské vlády.
V září navíc USA odvolaly své velvyslance v Dominikánské republice, Salvadoru a Panamě na protest proti rozhodnutí těchto zemí přerušit diplomatické styky s Tchaj-wanem.
A diskutuje se o návrzích na posílení americko-tchajwanské obranné spolupráce, včetně prodeje pokročilejších zbrojních systémů.
Na toto zpochybňování politiky jediné Číny zatím Peking reaguje stupňováním tlaku na Tchaj-wan – a udržuje tak vysoce nebezpečnou dynamiku v době, kdy jsou americko-čínské vztahy již tak napjaté.
Pokud vedoucí představitelé Číny tento začarovaný kruh neporuší, mohl by eskalující souboj vůlí s USA přerůst v přímý konflikt.
Vůdčí úloha Ameriky v multipolárním světě
LONDÝN – Ustoupit ze záře reflektorů není nikdy snadné.
Spojené státy se, podobně jako řada stárnoucích celebrit, vzpírají sdílet jeviště s novými tvářemi, především s Čínou.
Nadcházející zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky – dvou institucí, jimž vévodí USA a jejich západní spojenci – poskytují ideální příležitost to změnit.
USA se musí smířit se skutečností, že svět se změnil.
Čím déle budou zavírat oči, tím víc poškodí své zájmy a svůj globální vliv, který je sice omezenější než dřív, ale nadále zůstává podstatný.
Svět už se nedrží statického studenoválečného řádu, charakteristického dvěma bloky zaklesnutými v otevřené, leč zdrženlivé konfrontaci.
Neřídí se ani pax americana, který převládal v dekádě následující po zhroucení Sovětského svazu, kdy se USA nakrátko ocitly v postavení jediné supervelmoci.
Dnešní svět stojí na multipolárním řádu, který vzešel z proměny rozvíjejících se ekonomik – zejména Číny – ve významné aktéry obchodu a finančnictví.
USA – o dalších zemích skupiny G7 ani nemluvě – teď musí v rámci rozšířených fór jako G20 soupeřit a spolupracovat nejen s Čínou, ale také s Indií, Brazílií a dalšími zeměmi.
Za tímto účelem USA musí projevit schopnost vést a adaptovat se.
Nemohou odmítat podpořit úsilí Číny rozšířit svou úlohu v globální správě.
Také by neměly udílet ostré výtky, když spojenci nejdou v jejich šlépějích, třeba když Velká Británie ohlásila záměr zapojit se do nové Asijské infrastrukturní investiční banky (AIIB) pod vedením Číny.
USA jako by uvízly v brettonwoodském systému, řádu vzniklém po druhé světové válce, založeném na pravidlech, opřeném o MMF a Světovou banku a vystavěném kolem amerického dolaru.
Brettonwoodský systém institucionalizoval americkou geopolitickou nadřazenost a nechal Británii jako dřívější imperiální velmoc ukročit stranou – což Británie udělala důstojně, třebaže poněkud zoufale, vzhledem ke svému neblahému poválečnému stavu.
Během let však brettonwoodský systém, vyznačující se směsí liberálního multilateralismu a tržně orientovaných hospodářských politik, začal symbolizovat angloamerickou dominanci v globální ekonomice, kterou teď většina světa kritizuje, zejména od globální finanční krize.
Značné rozhořčení, zejména po asijské finanční krizi 90. let, vyvolal v prvé řadě Washingtonský konsenzus, soubor volnotržních principů ovlivňující politiky MMF, Světové banky, USA a Británie.
V těchto souvislostech je sotva překvapivé, že Čína svého narůstajícího globálního vlivu využívá k tomu, aby přispěla k vytvoření návrhu nového ekonomického řádu – takového, v němž nebude nade vším vládnout americký dolar.
Čou Siao-čchuan, guvernér Čínské lidové banky, tamní centrální banky, opakovaně vyzval k posunu směrem k mezinárodní měnové soustavě, která umožní využívat k platbám a investicím více měn.
Takový přístup by omezil rizika a dopady krizí likvidity a přeťal vazbu mezinárodní měnové soustavy na „ekonomické poměry a suverénní zájmy kterékoli konkrétní země“.
Čína je samozřejmě přesvědčena, že v takové nové měnové soustavě by měla hrát ústřední roli její vlastní měna žen-min-pi, která by tak odrážela úlohu Číny nejen coby motoru globálního hospodářského růstu, ale i světově největšího věřitele.
Společně s ostatními systémově významnými ekonomikami (USA, Británií, Japonskem a eurozónou) Čína skutečně uvádí do pohybu trendy, které v dobrém i ve zlém sahají daleko za její hranice.
Vedení Číny od roku 2009 uskutečňuje soubor politik, které povzbuzují k používání žen-min-pi v regionálním obchodě a snižují její závislost na dolaru při mezinárodních platbách.
Rozšíření úlohy žen-min-pi v mezinárodní měnové soustavě je ale jen první krok k institucionalizaci multipolárního světového řádu.
Čína také razí cestu vytvoření nových vícestranných institucí; AIIB přišla v patách Nové rozvojové banky, již vytvořila společně s dalšími předními rozvíjejícími se ekonomikami (Brazílií, Ruskem, Indií a Jižní Afrikou).
Podnikáním těchto kroků čínští lídři obracejí pozornost k nedostatečnosti stávající mezinárodní měnové soustavy a jejího institucionálního rámce v dnešní komplikované, multipolární světové ekonomice.
Konkrétně čínská agenda poukazuje na otázky ohledně americké schopnosti zajistit potřebnou likviditu na podporu mezinárodního obchodu a finančnictví.
Ovšemže se USA právem ptají, zda nový řád, jejž by Čína ráda vytvořila, bude stejně otevřený a ukotvený v pravidlech jako řád spravovaný Američany – přitom právě ten Číně poskytl přístup na trhy, který ke svému úchvatnému hospodářskému vzestupu potřebovala.
Odpovědi na tuto otázku se však lze dobrat jedině zapojením Číny do prací na reformě globální správy – nikoliv popíráním toho, že změna je nutná.
Jelikož USA vůči Číně tvrdohlavě uskutečňují politiku zadržování, projevující se například bojem proti zřízení AIIB, neúnavným obviňováním z manipulace měny a odmítáním ratifikovat reformy MMF, které by posílily čínský vliv, riskují ztrátu schopnosti formovat další vývoj.
Výsledkem by mohl být svět rozdrobených bloků – realita, který by podrývala nejen globální prosperitu, ale i spolupráci na řešení sdílených problémů.
Jarní zasedání MMF a Světové banky nabízí významnou příležitost dát najevo nový přístup k Číně.
Žádný signál by přitom nemohl být věrohodnější než americká podpora pro přidání žen-min-pi do koše měn, které MMF používá k určování hodnoty svých mezinárodních rezervních aktiv, práv zvláštního čerpání.
Amerika bude opět v záři reflektorů.
Jak se ale předvede?
Asijské hry nemají nulový součet
CAMBRIDGE – Dva hostitelé v lepší společnosti jsou soupeři.
Oba si žárlivě střeží společenské postavení – a hosta, který navštíví konkurenční večírek, mohou dokonce vytrestat odepřením dalších pozvání.
Čína a Spojené státy zřejmě na asijsko-tichomořské vztahy nahlížejí podobně: jako na hru s nulovým součtem.
Hlásí se ta či ona země k čínské Asijské infrastrukturní investiční bance (AIIB), nebo k americkému Transpacifickému partnerství (TPP)?
Bude snaha Číny přesvědčit Mezinárodní měnový fond, aby do své měny, zvláštních práv čerpání (SDR), zahrnul žen-min-pi, přivítána, nebo potupně odmítnuta?
Jsou USA stále největší světovou ekonomikou, nebo už je Čína v roce 2014 předehnala?
Zaměřit se na takové otázky může být sice lákavé, jedná se však o chybný způsob uvažování o globálním hospodářství.
Neexistuje jediný důvod, proč by se některé země neměly připojit k čínské AIIB a zároveň k americkému TPP ani proč by se překryv členských základen neměl časem rozrůstat – ba dokonce proč by si hostitelé nakonec neměli docházet vzájemně na večírky.
Takto konstruovaná však dnes globální ekonomická správa bohužel není.
Když se Velká Británie, Německo, Jižní Korea, Austrálie a další nečekaně v březnu rozhodli přistoupit k AIIB, všeobecně se o tom psalo (dílem kvůli chybám amerických tvůrců politik) jako o rozsáhlém zběhnutí amerických spojenců na stranu protivníka.
Na vstupu do AIIB ale není nic špatného.
Asie potřebuje víc pomoci s investicemi do infrastruktury, než kolik dokážou poskytnout Světová banka a Asijská rozvojová banka, Čína může sehrát užitečnou vůdčí úlohu a zapojení zemí s vyššími úrovněmi veřejné správy může pomoci předejít kamarádšoftům, korupci a poškozování životního prostředí, k nimž mají velké infrastrukturní projekty sklon.
Podobně se zase vyjednávání o TPP někdy označují za snahu USA dostat Čínu do izolace.
Vzhledem k velkým objemům obchodu v asijsko-tichomořském regionu a hustotě obchodních dohod ve všech směrech nemíří ovšem do izolace nikdo, ani Čína.
A jelikož vyjednávání Světové obchodní organizace, do nichž by se mohly zapojit všechny země, už roky stagnují, je TPP a další regionální iniciativy (například Asijsko-pacifické hospodářské společenství a různé vnitroasijské zóny volného obchodu) lepší než nic.
Další oblastí, kde vítězí uvažování jako ve hře s nulovým součtem, jsou směnné kurzy.
Ministerstvo financí USA zveřejnilo 9. dubna pololetní zprávu, v níž z pověření Kongresu určuje země aktivní v „manipulaci měny“.
Provinění nebylo odhaleno u Číny ani nikoho jiného.
Ministerští úředníci jsou ale přesvědčeni, že musí dál vyvíjet tlak, jinak Kongres splní hrozby, že měnové manipulátory ztrestá, čímž by zhatil TPP a další obchodní dohody.
Dále jsou tu SDR.
MMF každých pět let reviduje jejich složení, které je aktuálně definováno prostřednictvím dolaru, eura, jenu a libry.
Čínské žen-min-pi teď do tohoto koše pravděpodobně přidáno nebude, protože není „volně použitelné“.
Bude se o tom sice psát jako o porážce Číny, ale nemělo by se.
Věc nemá velký význam.
Zdá se, že bychom nad tím vším mohli pokrčit rameny jako nad divácky atraktivním, ale neškodným mediálním sportem.
Jenže ono to může napáchat skutečné škody v rozsahu, ve kterém se mylné zaměření na hodnocení země může stát překážkou rozumné politiky.
Příkladem může být váznoucí reforma kvót MMF, oblast, kde má umístění země v žebříčku jistý význam, ale ne ve smyslu hry s nulovým součtem.
Podle všech měřítek ekonomického významu si Čína a další velké rozvíjející se ekonomiky už dlouho zaslouží mnohem větší podíl na kvótách MMF, z nichž plynou větší finanční příspěvky a větší hlasovací práva.
Zvýšení jejich podílu ale nemusí jít na úkor USA.
Neúměrně velké zastoupení totiž mají evropské země.
Americkému prezidentu Baracku Obamovi se v listopadu 2010 na summitu G20 v Soulu navzdory evropské zdráhavosti ustoupit podařilo takovou úpravu alokace kvót MMF dojednat.
Pět let nato Kongres USA reformu kvót MMF stále odkládá – ne proto, že by přinesla ztrátu moci či náklady pro americké daňové poplatníky, ale proto, že řada kongresmanů nechce udělat nic, o co žádá Obama.
Před třiceti lety Západ nechtěl nic víc, než aby se Čína stala kapitalistickou ekonomikou.
Dokázala to, a to pozoruhodně úspěšně.
Pravidla hry teď vyžadují, aby se Číně dostalo většího podílu na správě mezinárodních institucí.
Když jí uděláme místo u stolu, nám všem ostatním ve „hře“ to pomůže s tím nejdůležitějším: světovým mírem a prosperitou.
Jestliže kongres neschválí reformu kvót MMF, USA mohou stěží dávat Číňanům za vinu, že iniciativy jako AIIB uskutečňují na vlastní pěst.
Často slýcháme o tvrdé moci (vojenské) a měkké moci (přitažlivosti idejí země, kultury, ekonomického systému a tak dále).
Je tu ale ještě další typ moci.
Od konference v Bretton Woods mají USA moc globálního vůdcovství.
V meziválečném období (1919-1939) nebyli Američané připraveni tuto úlohu na sebe vzít, ale druhá světová válka je poučila o ceně izolacionismu a v roce 1944 se úkolu ujali.
Sedmdesát let nato, i po obřích zahraničněpolitických chybách Ameriky v Iráku a jinde a poté, co čínský HDP údajně dohnal americký (přinejmenším ve smyslu parity kupní síly), svět zůstává připraven nechat se vést USA, a to i u zásadních obchodních témat a reformy MMF.
Budou-li vyslyšeni ti, kdo trvají na počítání bodů ve hře, USA ztratí schopnost vykonávat vůdčí roli, již svět potřebuje.
A svět se začne poohlížet jinde.
Redukce emisí v číslech
CAMBRIDGE – Diskuse, které v Pekingu vedli americký prezident Barack Obama a čínský prezident Si Ťin-pching, hlavy dvou největších producentů uhlíkových emisí mezi zeměmi světa, přinesly nečekanou, přelomovou bilaterální dohodu o emisích skleníkových plynů.
Podle nového ujednání mají USA během 20 let snížit své emise o 26-28 % oproti úrovním roku 2005 a čínské emise mají nejpozději po roce 2030 začít klesat.
Za absence závazné globální dohody takové jednostranné či dvoustranné závazky zemí, že zmírní svůj příspěvek ke globálnímu oteplování, představují nejrealističtější naději na řešení změny klimatu.
Kjótský protokol z roku 1997 znamenal zásadní pokrok ve snaze odvrátit nejkatastrofálnější důsledky změny klimatu a stal se vzorem právně závazných emisních limitů.
Scházely mu ale závazky velkých rozvojových zemí, například Číny a Indie, a do velké míry právě z toho důvodu jej nikdy neratifikovaly Spojené státy.
Volný systém jednotlivých závazků, v jehož rámci si každá země jednostranně stanoví emisní cíle, může pomoci vytvořit důvěru a energii směřující k zahrnutí více stran do nástupce Kjótského protokolu, v jehož zformování během pařížské Konference OSN o změně klimatu roku 2015 mnozí doufají.
Má-li ale takový systém fungovat, musela by existovat všeobecná shoda na tom, co pro každou zemi znamená férový cíl.
Zájmové spolky a výzkumníci by mohli sestavit systém hodnocení ozřejmující, které země plní standard – a poukazující na ty, které jej neplní.
Na první pohled by se zdálo, že neexistuje žádná shoda, jak by férové škrty vypadaly.
Indie zdůrazňuje, že průměrný Američan produkuje desetinásobek emisí průměrného Inda, a tvrdí, že emisní limity by se tudíž měly přidělovat podle počtu obyvatel.
USA zase hájí názor, že by bylo nespravedlivé, aby břemeno nesly jejich firmy, jestliže by se energeticky náročná odvětví mohla jednoduše přestěhovat do rozvojových zemí, které své emise dosud nepotlačují.
Kus pravdy mají obě strany.
Studie emisních cílů, s nimiž už různé země vyslovily souhlas (v Kjótu a na Konferenci OSN o změně klimatu v Cancúnu roku 2010), nám dává možnost popsat, a dokonce vyčíslit, co se historicky považovalo za férové a rozumné.
Emisní cíle mají tendenci se implicitně držet určitého vzorce, který kvantifikuje tři hlavní principy: všechny země by měly potlačovat emise, ale ty bohaté by měly akceptovat větší škrty než ty chudé; země, kde v poslední době emise strmě rostly, by měly dostat určitý čas, aby je opět snížily; a žádná země ani skupina zemí by neměla nést zátěž neúměrně velkých ekonomických nákladů.
V Kjótu každé 10% zvýšení příjmu na hlavu odpovídalo dohodnutému 1,4% snížení emisí.
V Cancúnu každé 10% zvýšení příjmu odpovídalo1,6% redukci.
Bude-li tento vzorec pokračovat po zbytek století a důraz se bude postupně přesouvat od historických hladin k cílům na obyvatele, ekonomické modely predikují, že žádná země neutrpí ztrátu převyšující 1 % současné diskontované hodnoty HDP (za předpokladu, že budou umožněny tržní mechanismy jako mezinárodní obchod).
Ovšemže otázka, jak rozdělit ekonomickou zátěž globálního emisního směřování, je něco úplně jiného než otázka, jak environmentálně ambiciózní by celkové úsilí o potlačení změn klimatu mělo být.
Jak ale pokračují jednání, tento přístup nám umožní vyhodnotit, zda je zátěž plynoucí z omezování negativních důsledků změny klimatu spravedlivě rozdělena, a posoudit, zda jednotlivé země nesou svůj díl odpovědnosti v době, kdy míří do Peru na Konferenci OSN o změně klimatu 2014.
Níže uvedený graf porovnává příjmy na hlavu konkrétních zemí s redukcemi emisí, jichž se do roku 2020 zavázaly dosáhnout.
Redukce každé ze zemí se měří ve vztahu ke konkrétní základně, která průměruje její skutečné emisní hladiny v roce 2005 s emisemi očekávanými v roce 2020, bez vlivu mezinárodního úsilí.
Sklon přímky pozoruhodně odpovídá datům z Kjóta a Cancúnu, což naznačuje, že představa, co je férové, zůstává v průběhu času stabilní.
Každé 10% zvýšení příjmů v průměru odpovídá 1,4% redukci emisí.
Skutečnost, že se země shlukují kolem přímky, dokládá, že tento vztah je statisticky významný.
Graf nabízí další zajímavé postřehy.
Indické cíle, například, jsou sice skromné, ale adekvátní, vzhledem k nízkým příjmům tamních obyvatel.
Vůbec největší redukce nabízí Norsko.
To lze zčásti vysvětlit tamními vysokými příjmy; plní ale víc než jen svůj díl zodpovědnosti.
Naopak Singapur, Turecko a Moldavsko se jí podle všeho vyhýbají.
Nejdůležitější však je, že nám graf umožňuje zhodnotit cíle, které nadnesly Čína a USA – dvě nejvýznamnější země brzdící Kjótský protokol.
Jak ukazuje obrázek, tyto cíle jsou zhruba v souladu s tím, co se doposud historicky považovalo za férový podíl, ač by obě země měly udělat o něco málo víc.
Až se při stanovování cílů pro rok 2030 a vzdálenější období k Číně, USA a Evropské unii připojí další, toto statistické měřítko k posouzení spravedlivosti může posloužit jako účinný nástroj k určení, jaký podíl zátěže je pro každou zemi adekvátní.
Neexistující problém čínské měnové manipulace
CAMBRIDGE – Dvě americké politické strany se mezi sebou zřídka kdy shodnou, co je ale spojuje je vztek na „manipulaci s měnou“ a to zejména ta čínská.
Demokraté a Republikáni v Kongresu, možná díky nedávnému zhodnocení dolaru a prvním signálům, že je tak narušován čistý export, znovu zvažují legislativní opatření proti tomu, co sami vidí jako neférové podhodnocení měny.
Navrhovaná opatření zahrnují vyrovnávací povinnost proti dovozu z problematických zemí, i když by se jednalo o rozpor s mezinárodními obchodními pravidly.
Je to špatný přístup.
I když akceptujeme, že je možné identifikovat manipulaci s měnou, tak Čína už pro tuto identifikaci podmínky nesplňuje.
Pokud by Čína dovolila renminbi (juanu) volně plout a to bez intervence, tak by bylo, s ohledem na poslední podmínky, pravděpodobnější znehodnocení vzhledem k dolaru, spíše než posílení a pro americké producenty by bylo těžší konkurovat na mezinárodních trzích.
Je zde ale mnohem zásadnější problém: z ekonomického úhlu pohledu jsou manipulace či neférové podhodnocování měny koncepčně mimořádně těžko postřehnutelné.
Nepatrné zhodnocení renminbi vzhledem k dolaru v roce 2014 toho není důkazem; mnoho dalších měn, jako například yen a euro, oslabily minulý rok mnohem více.
Výsledkem je, že celková hodnota renminbi byla ve skutečnosti v průměru nepatrně vyšší.
Sine qua non manipulace je intervence měnového trhu: prodej domácí měny a nákup cizích měn k zachování devizové hodnoty nižší, než jaká by jinak byla.
Abychom si byli jistí, People’s Bank of China (PBOC) přesně toto dělala ve velkém měřítku posledních deset let.
Příliv kapitálu přispěl k velkému přebytku platební bilance a finanční orgány nakupovaly dolary, čímž odolaly vzrůstajícímu tlaku na renminbi.
Výsledkem byl absolutní rekord výše devizových rezerv, který v červenci 2014 dosáhl 3,99 bilionu dolarů.
Situace se však nedávno změnila.
V roce 2014 změnil tok kapitálu v Číně směr a vykazoval podstatný čistý odliv kapitálu.
Výsledkem bylo, že se celková platební bilance v druhé polovině roku překlopila do mínusu a PBOC intervenovala, aby oslabila znehodnocení renminbi.
Výše devizových rezerv tak k lednu 2015 klesla na 3,84 bilionu dolarů.
Není důvod si myslet, že by se tento trend měl v blízké budoucnosti měnit.
Snižující se tlak na renminbi relativní k dolaru reflektuje poměrně jednak silné uzdravení americké ekonomiky, které přimělo Federal Reserve k ukončení dlouhé periody uvolňování měnové politiky, a také zpomalení čínské ekonomiky, které přimělo PBOC k nastartování nové periody měnového stimulu.
Podobné ekonomické základy fungují také v jiných zemích.
Návrh Kongresu zahrnout měnová opatření do Trans-pacifického partnerství, obří regionální dohody o volném obchodu, která je momentálně ve finální fázi vyjednávání, pravděpodobně cílí na Japonsko (Čína není součástí TPP).
Kongres bude možná chtít cílit i na eurozónu v následujících jednáních o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství.
Jsou to ale již roky, co Bank of Japan nebo Evropská centrální banka intervenovaly na devizovém trhu.
Ve skutečnosti ministři zemí G-7 odsouhlasili na neohlášeném setkání před dvěma roky návrh US Treasury, že se zdrží jakýchkoliv unilaterálních intervencí na devizovém trhu.
Ti co obviňují Japonsko či eurozónu ze snahy o měnovou válku mají na mysli obnovený peněžní stimulus, vyplývající z nedávných programů kvantitativního uvolňování jejich centrálních bank.
Nicméně, jak americká vláda dobře ví, země se stagnujícími ekonomikami nemohou být žádány, aby se zdržely snižování úrokových sazeb jen proto, že pravděpodobné efekty budou zahrnovat znehodnocení měny.
Byly to právě Spojené státy, které musely světu vysvětlit, že peněžní stimulus není manipulace s měnou, když přistoupily ke kvantitativnímu uvolňování v roce 2010.
V té době zakotvil brazilský prezident Guido Mantega termín „měnové války“ a obvinil US z role hlavního agresora.
Ve skutečnosti však US neintervenovalo na měnovém trhu ve větší míře prodejem dolarů od koordinovaných intervencí spojených se smlouvou Plaza Accord z roku 1985.
Další kritéria mimo intervence na měnovém trhu jsou používána ke zjištění, zda je měna úmyslně podhodnocována, nebo, slovy Dohody o Mezinárodním měnovém fondu, „manipulována“ pro „neférovou kompetitivní výhodu.“ Jedno kritérium je nepatřičně vysoký přebytek obchodu nebo běžného účtu.
Dalším je nepatřičně nízká reálná (přizpůsobená inflaci) hodnota deviz.
Mnoho zemí má však velké obchodní přebytky nebo slabé měny a obvykle je těžké určit, jestli je to přiměřené.
Před deseti lety se zdálo, že renminbi splňuje všechna kritéria pro to, aby bylo považováno za podhodnocené.
To však již není aktuální.
Reálná hodnota renminbi vzrostla mezi lety 2006 a 2010.
Nejnovější statistiky o kupní síle ukazují, že je renminbi v hodnotách, které jsou normální pro zemi s reálným příjmem zhruba $10,000 per capita.
V kontrastu s tím je kritérium, na které se soustředí Kongres – bilaterální obchodní rovnováha – irelevantní pro ekonomy (a i pro pravidla MMF).
Pravdou je, že čínský bilaterální obchodní přebytek se Spojenými státy je vyšší než kdy dřív.
Čína má ale také bilaterální obchodní deficit se Saudskou Arábií, Austrálií a dalšími zeměmi exportujícími ropu a nerostné suroviny, a také s Jižní Koreou, od které importuje komponenty do svého výrobního exportu.
Je tomu tak, že importované součástky tvoří přibližně 95% hodnoty „čínského“ smartphonu exportovaného do US; pouze 5% je čínská přidaná hodnota.
Co to vyjadřuje je, že bilaterální obchodní rovnováha má jen pramalý význam.
Kongres dle zákona vyžaduje dvakrát do roka zprávu od US Treasury o tom, které země jsou vinny z měnové manipulace, s bilaterální obchodní rovnováhou určenou jako jedno z kritérií.
Kongres by však měl být více opatrný v tom, co si přeje.
Bylo by totiž ironické, kdyby Čína souhlasila s požadavkem US na floating renminbi a výsledkem by bylo znehodnocení, které by posílilo mezinárodní konkurenceschopnost jejích vývozců.
Čínské finančnictví dospívá
LONDÝN – Čínská finanční soustava v posledních letech prošla neobyčejnou evolucí.
Její transformaci sleduji jako člen Mezinárodního poradního sboru Čínské komise pro regulaci bankovnictví (CBRC).
V roce 2002 všechny velké čínské banky přetékaly nevymahatelnými půjčkami, které v některých případech přesahovaly v úhrnu 10 % celkové bilance.
Žádná z velkých bank nesplňovala ani nároky Basel 1 na kapitálovou přiměřenost.
Málokterý z finančníků v Londýně či New Yorku dokázal jmenovat jinou banku než Bank of China, která byla často mylně pokládána za banku centrální.
A zmínka, že Federální rezervní systém USA či britský Úřad pro finanční služby by se v něčem mohly přiučit od čínských finančních orgánů, by se považovala za absurdní.
Necelou dekádu nato se ledacos změnilo.
Problém starých nevymahatelných půjček se vyřešil, především zřízením společností, které pochybná aktiva převzaly do správy, a injekcí čerstvého kapitálu do komerčních bank.
Vykazovaný objem nevymahatelných úvěrů teď lehce převyšuje 1 % aktiv.
Byli přizváni zahraniční partneři, aby se zajistil přenos dovedností, a menšinové akciové podíly byly uvedeny na kapitálový trh.
V globálním žebříčku tržní kapitalizace se do první desítky podle aktuálních hodnocení probojovaly čtyři čínské banky.
V současnosti expandují v zahraničí, posílené svým pevným kapitálovým zázemím.
Výzvy samozřejmě zůstávají.
Ani v Číně nemají kouzelný lektvar na oživení půjčky dané vývozci, který zanikl.
Ať už dobrovolně či pod tlakem, velké čínské banky půjčovaly místním samosprávám značné sumy na infrastrukturní projekty, v řadě případů pochybné ekonomické hodnoty.
Neustále přítomné je riziko, že jednoho dne by se mohl zhroutit trh s nemovitostmi, avšak banky v Číně by z toho vyšly lépe než v USA a Británii, protože velká část spekulativních investic se financovala v hotovosti, popřípadě s mírnou dluhovou pákou.
Pekingské orgány, zejména CBRC a Lidová banka Číny (skutečná centrální banka), mají dobré výsledky v řízení vznikajících vzestupů a propadů a ani tentokrát bych si nevsadil proti jejich úspěchu.
Vyznačují se značnou pružností, plynoucí ze škály politických nástrojů zahrnující rozličné požadavky na kapitál a rezervy a přímé regulační nároky na podmínky hypotečního úvěrování.
Už několik měsíců utahují růstu úvěrů šrouby a má to pozitivní účinky.
Bylo by lichotivé domnívat se, že k tomuto obratu v čínské finanční soustavě došlo díky moudrým radám zahraničních konzultantů.
Jenže ačkoliv externí vlivy byly v některých ohledech přínosné (impuls Basel 1 a 2 dodal v Pekingu sílu těm, kdo byli odhodláni očistit bankovní soustavu), Číňané dnes – nikoliv nerozumně – přistupují k radám z londýnské City a z Wall Street s jistou skepsí.
Na nedávnou kritiku asijských regulátorů z úst amerického ministra financí Timothyho Geithnera se například napříč regionem pohlíží s pohrdáním, o nedůvěře ani nemluvě.
Na místě je víc pokory, vzhledem k výkonu amerických regulačních orgánů během nástupu krize.
Kdo žije ve skleníku, neměl by házet ani rétorickým kamenem.
Na současném dění je nejzajímavější sledovat sílící konvergenci regulatorních filozofií a nástrojů v Pekingu, Londýně a New Yorku.
Až do nedávného bezmála zhroucení západního kapitalismu se severoatlantické orgány domnívaly, že nastal konec finančních dějin.
Finanční poměry bylo možné ovládat jediným nástrojem – krátkodobou úrokovou sazbou – uplatňovaným výhradně k prosazování určitého implicitního či explicitního cíle inflace spotřebitelských cen.
Kapitálová přiměřenost bank se nastavila globálně, a jakmile byla stanovena, zůstávala fixní.
Jinak všechno nejlépe věděly trhy.
Banky měly své vlastní pobídky k rozumnému půjčování a jeho regulace by se nutně ukázala jako neefektivní.
Naproti tomu v Číně byly všechny aspekty činnosti bank pod přímým dohledem.
Většina bank vlastně byla v područí centrální banky.
Dnes si pekingští činitelé uvědomují výhody rezervovanějšího přístupu i institucí s primárně komerčním zaměřením.
Využívání různých požadavků na kapitál a rezervy, poměrů půjček vůči vkladům, dolních prahů depozit a horních prahů zadlužení jako nástrojů regulace úvěrování nemovitostí se ale nevzdali.
Na vyspělých kapitálových trzích tyto „makroprudenční instrumenty“, abych použil termínu, který je dnes v Bazileji v módě, přitom právě pilně znovuobjevujeme.
Uvědomujeme si dnes užitečnost flexibilnější sady nástrojů, jimiž lze reagovat na nadměrný rozmach úvěrů či bubliny cen aktiv, kde úpravy krátkodobých úrokových sazeb mohou být neúčinné, či dokonce dvojsečné.
Zvýšení úrokové sazby může sice zmírnit žár na hypotečním trhu, ale zároveň zchladí zbytek ekonomiky.
Sbližují se i filozofie regulace.
Součástí regulatorního myšlenkového světa předkrizové anglosféry bylo proslulé provolání britské ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové, že „trhu se nelze vzpírat“.
Bývalý předseda Fedu Alan Greenspan odmítal veškeré pokusy zkrotit elán tvůrců bohatství na Wall Street.
Číňané byli méně ideologičtí.
Nic jim nebránilo, aby bublinu nazývali bublinou a určitou intervencí ji vyfoukli.
Názory Thatcherové dnes už ve všech otázkách ctí jen Sarah Palinová a Greenspan byl z dějin finančnictví vyretušován, po čínském vzoru.
Když se zkraje roku 2009 skupina G7 transformovala v G20, mnoho lidí se pochopitelně obávalo, že při tak rozmanité škále účastníků z tak odlišných tradic bude v Basilejském výboru i jinde těžké dosahovat konsenzu v regulatorních otázkách.
Tyto obavy se ukázaly jako nadsazené.
Základní prvky širšího konsenzu nad budoucí úlohou finanční regulace už máme, tedy za předpokladu, že Američané jako Geithner dokážou odolat svému neustálému pokušení říkat zbytku světa, aby dělal, co mu říkají, ne co sami dělají.
Stavidla finančních toků v Číně
NEW YORK – Jelikož čínské hospodářství začíná po desetiletích úchvatného růstu zpomalovat, tamní vláda bude čím dál silněji vystavena zpěvu sirén nabádajících k liberalizaci kapitálového účtu.
Ta možnost se může zprvu zdát přitažlivá, zejména vzhledem k přání čínské vlády internacionalizovat žen-min-pi.
Zdání ale mohou klamat.
Nová zpráva uvádí, že by se čínské úřady měly k liberalizaci kapitálového účtu stavět skepticky.
Ponaučení čerpá z nedávných zkušeností jiných rozvíjejících se zemí a dospívá k závěru, že při otevírání ekonomiky vrtochům globálních kapitálových toků by se Čína měla držet obezřetného postupu, pečlivě rozvrženého do etap.
Nedávným historickým vývojem rozvíjejících se ekonomik – od zemí Latinské Ameriky přes východní Asii po střední a východní Evropu – se jako červená nit vine skutečnost, že kapitálové toky jsou silně procyklické a představují největší jednotlivou příčinu finanční nestability.
Domácí finanční nestabilita spojená s liberalizací má též velké dopady na hospodářskou výkonnost, tak jako nedostatečná kontrola nad nebankovními finančními zprostředkovateli – což je problém, s nímž se už Čína začíná potýkat, neboť příspěvek stínové bankovní soustavy k růstu úvěrů je čím dál zřetelnější.
Většina akademického výzkumu je také oporou názoru, že liberalizace finančnictví a kapitálového účtu by měla probíhat obezřetně a měla by ji provázet silnější domácí finanční regulace.
V případě kapitálových toků to znamená zachovat regulaci kapitálového účtu jako zásadní nástroj makroekonomické politiky.
Ostatně už v průběhu 90. let Čína – a také Indie – poučila zbytek rozvojového světa o důležitosti postupné liberalizace.
Řada zemí tuto lekci v úplnosti přijala až po hospodářských a finančních krizích, které začaly ve východní Asii roku 1997, rok nato se rozšířily do Ruska a postihly většinu rozvíjejícího se světa.
Čína se zachováním silné regulace kapitálového účtu této nákaze vyhnula.
Koncem roku 2012 přijal obezřetný přístup i Mezinárodní měnový fond.
Dnes MMF připouští, že liberalizace kapitálového účtu má svá rizika i přínosy a že „je třeba, aby liberalizace byla dobře naplánovaná, načasovaná a fázovaná s cílem zajistit, že její přínosy převáží nad náklady“.
Nadto MMF uznává regulaci kapitálového účtu jako součást širší palety makroprudenčních opatření, jež by státy měly mít možnost svobodně používat, aby předcházely ekonomické a finanční nestabilitě.
S ohledem na to, že volatilita kapitálového účtu představuje v rozvíjejících se ekonomikách výrazný procyklický finanční šok, regulace by měla být významným makroprudenčním nástrojem k jejímu potlačování.
Ostatní proticyklické makroekonomické politiky by taková regulace neměla nahrazovat, nýbrž doplňovat.
MMF doporučuje přisuzovat vyšší prioritu ostatním politikám, kdežto my jsme už dříve doporučili, že by se měly používat současně s regulací kapitálového účtu.
Hrozbám překotné liberalizace navíc musí věnovat pozornost nejen rozvíjející se trhy.
Cenné ponaučení o tom, že při liberalizaci kapitálového účtu u měny, po níž roste mezinárodní poptávka, je nutná prozíravost, nabízí také japonské zkušenosti.
Japonsko delší dobu dovolovalo řízení kapitálových toků jen přísně regulovaným finančním zprostředkovatelům, čímž v zásadě odrazovalo od mezinárodního využívání své měny.
A když se zdálo, že ekonomiku co nevidět zaplaví kapitálové cunami, tvůrci politik se nerozpakovali vyvinout úsilí o mírnění přílivů.
V jistém smyslu byla kdysi na téže lodi i západní Evropa.
Liberalizace jejích kapitálových účtů byla také dlouhodobým procesem, který začal směnitelností běžných účtů roku 1958 a skončil směnitelností kapitálových účtů roku 1990.
Dva roky nato navíc čelila krizi platebního systému, která vedla k výrazné devalvaci měn některých zemí.
Nikterak nechceme naznačit, že k internacionalizaci žen-min-pi by v dohledné budoucnosti nemělo dojít.
Vzhledem k významu Číny v globální ekonomice se denominace narůstajícího podílu obchodu a investic v čínské měně zdá nevyhnutelná.
Tamní úřady by ale měly tento proces řídit postupně a volit konkrétní kanály, kterými bude probíhat.
Ostatně Čína je zřejmě nejúspěšnějším historickým příkladem postupné a pragmatické ekonomické transformace.
Výzvami k zavedení politiky, která už tolik zemí zavedla na skaliska, by se neměla nechat svést z vyzkoušeného a prověřeného kurzu.
Velká čínská zeď v ekonomice
WASHINGTON – Nedávný pokles čínské měny, žen-min-pi, který vyvolal rozvrat na čínských akciových trzích a minulý týden přiměl vládu dvakrát pozastavit obchodování, zvýrazňuje významnou výzvu, před níž země stojí: jak vytvořit rovnováhu mezi domácí a mezinárodní ekonomickou zodpovědností.
Přístup, jejž čínské orgány zvolí, bude mít velký vliv na prosperitu globální ekonomiky.
Globální finanční krize roku 2008, následovaná neuspokojivým zotavením ve vyspělých ekonomikách, dodala novou naléhavost čínským snahám vychýlit svůj růstový model od ukotvení v investicích a vnější poptávce k základům postaveným na domácí spotřebě.
Projít takovou strukturální transformací bez vyvolání strmého poklesu hospodářského růstu by bylo těžké pro každou zemi.
Pro zemi tak rozlehlou a spletitou jako Čína, obzvlášť v dnešním prostředí hlemýždího globálního růstu, je taková výzva ještě větší.
Čínská vláda už léta usiluje o rozšíření akciového vlastnictví, čímž dává většímu počtu čínských občanů zájem na úspěšné transformaci v tržní hospodářství.
Podobně jako snahy Spojených států rozšířit vlastnictví rodinného bydlení v letech předcházejících krizi roku 2008, i čínské politiky ovšem zašly příliš daleko a vytvořily finančně neudržitelnou situaci, která přináší možnost významných cenových propadů a vyšinutí.
Náročnost potřebné korekce tak dramaticky vzrostla.
Čínské společnosti už nemohou prodávat rychle přibývající objemy výrobků do zahraničí a podporovat další expanzi výrobních kapacit, a tak ekonomika ztratila část důležitých motorů růstu, zaměstnanosti a mezd.
Výsledné ekonomické zpomalení podlomilo schopnost vlády zachovat nafouklé ceny aktiv a předejít ohniskům úvěrových nesnází.
Ve snaze zmírnit negativní důsledky toho všeho na blahobyt svých občanů čínští představitelé usměrňují měnu směrem dolů.
Překvapivou devalvaci z loňského srpna následovala řada menších denních úprav pevninského směnného kurzu, všechny s cílem zajistit přitažlivost čínského zboží v zahraničí a zároveň uspíšit substituci dovozu v tuzemsku.
Na mimopevninském trhu devalvovalo žen-min-pi ještě víc.
Devalvace čínské měny odpovídají širšímu trendu posledních let mezi rozvíjejícími se a vyspělými ekonomikami.
Krátce po globální finanční krizi se USA silně opíraly o expanzivní měnovou politiku, vyznačující se téměř nulovými úrokovými sazbami a rozsáhlými nákupy aktiv, což oslabilo dolar, a tedy posílilo export.
Nověji si tento přístup osvojila Evropská centrální banka, která euro navádí směrem dolů ve snaze povzbudit domácí aktivitu.
Čína však riskuje, že prosazováním domácích cílů nechtěně vyostří globální finanční nestabilitu.
Konkrétně se trhy obávají, že by devalvace žen-min-pi mohla „oloupit“ o růst jiné země, včetně těch, které mají mnohem větší zahraniční dluh a mnohem tenčí finanční polštáře než Čína, která si zachovává bohaté mezinárodní rezervy.
Tato obava osvětluje ještě náročnější hledání rovnováhy, jež musí Čína zvládnout, jelikož má zájem v globální ekonomické správě sehrávat úlohu, která jí podle její ekonomické váhy přísluší.
Ostatně Čína je dnes druhou největší ekonomikou světa (a podle některých netržních měřítek vůbec největší).
A opravdu, Čína poslední dobou projevuje větší zájem o postupnou internacionalizaci své finanční soustavy.
Především se jí podařilo přesvědčit Mezinárodní měnový fond, aby přidal žen-min-pi do koše měn určujících hodnotu Zvláštních práv čerpání, jednotky, již MMF používá ve styku se svými 188 členskými zeměmi.
Tato úprava – která dává žen-min-pi na roveň s hlavními světovými měnami (americký dolar, euro, britská libra a japonský jen) – upevní přijímání čínské měny v mezinárodní měnové soustavě ze strany soukromého i veřejného sektoru.
Zároveň vyvolala očekávání – byť ne závazek –, že se Čína vystříhá zhoršování globální finanční nestability.
Přijde doba, kdy domácí a mezinárodní zodpovědnosti Číny budou opět relativně rovnoběžné.
Dnes tomu tak ovšem není a vzhledem k probíhající ošidné strukturální transformaci země tomu tak zřejmě nebude ani v nejbližší době.
Prozatím se zdá, že se Čína bude nadále cítit nucena upřednostňovat své domácí povinnosti, avšak s nuancemi nastavenými tak, aby předešla velkým negativním zvratům v globální ekonomice.
Jestli to bude stačit na to, aby se předešlo rozvratným výsledkům, však není zcela jisté.
Zašla Severní Korea příliš daleko?
PEKING – Po téměř měsíci výbojného chvástání Severní Koreje se zdá, že Čína už toho má dost – přestala mlčet k severokorejskému balancování na pokraji války a zničehonic dala hlasitě najevo nelibost nad neuváženými hrozbami svého spojence.
Neobvykle tvrdá rétorika Číny nemusí nutně znamenat, že Peking má v úmyslu opustit Kim Čong-unův režim; přinejmenším však naznačuje, že radikální posun čínské politiky vůči Severní Koreji už nemusí být nemyslitelný.
Když čínský ministr zahraničí Wang I telefonoval 6. dubna s generálním tajemníkem Organizace spojených národů Pan Ki-munem, vyjádřil odmítavý postoj Číny vůči rétorice a krokům zaměřeným na destabilizaci regionu severovýchodní Asie.
Navíc dal jasně najevo, že Čína nedopustí „potíže na svém prahu“.
Následujícího dne čínský prezident Si Ťin-pching v projevu před shromážděním převážně asijských politických a podnikatelských špiček na výročním, vládou sponzorovaném Poaoském fóru pro Asii deklaroval, že žádné zemi „by se nemělo umožnit, aby kvůli sobeckému zisku uvrhla region, ba dokonce i celý svět do chaosu“.
Si žádnou zemi nejmenoval, ale všem bylo jasné, že nepřímo odsoudil Severní Koreu.
Před těmito oficiálními pokáráními se velmi spekulovalo, zda bude Čína riskovat zásadní změnu ve vztazích se Severní Koreou, socialistickým „mladším bratrem“, jehož dál vydatně dotuje.
Po vzácném projevu otevřeného rozhořčení ze strany Sia a Wanga se tyto spekulace staly silnějšími než kdykoliv dříve.
Někteří lidé si kladou otázku, jakou „hodnotu“ Kimovo poustevnické království nabízí, že to Číně brání v rozhodném postupu; jiní se ptají, do jaké míry brzdí domácí zájmy ochotu čínských představitelů změnit v otázce Severní Koreje kurz.
Nedávné severokorejské provokace čínské lídry skutečně trápí.
Usilovně se snaží přesvědčit Kimův režim, aby zmírnil své nevyzpytatelné chování a přijal „velkou dohodu“: oficiální uznání a normalizaci vztahů se všemi sousedy i se Spojenými státy výměnou za jaderné odzbrojení.
Toto téma však v posledních letech vyvolalo mezi oběma zeměmi velké rozmíšky.
Čína chápe, že nezkrotnost Severní Koreje má kořeny v její hluboké izolaci před světem, masovém obelhávání vlastního lidu a Kimově strachu ze ztráty kontroly nad zemí, v níž vládli a vládnou pouze členové jeho rodiny.
A že proto vládcové země dospěli k přesvědčení, že pozornost a zdroje si mohou vydobýt jedině provokací.
Z hlediska Číny lze přežití Kimova režimu zajistit pouze v případě, že země bude následovat čínské vedení v oblasti reforem a otevře se.
Tváří v tvář nablýskané demokracii a vzkvétající ekonomice Jihokorejské republiky je však čínský model pro Sever irelevantní: následovat ho by znamenalo připustit nadřazenou roli Jihu na Korejském poloostrově, a tím i okamžitou ztrátu legitimity.
V posledních dvaceti letech severokorejští vůdcové lehce experimentovali s minimálními „reformami“, ale rychle od nich ustoupili.
Čína tuto kombinaci střídavého balancování na pokraji války a bázlivých reforem trpělivě snášela – zejména díky přesvědčení, že rizika, která Kimova dynastie představuje, se dají kontrolovat, pokud Čína neodstřihne režim od ropy, potravin a dalších nezbytných potřeb.
A především se čínští představitelé domnívali, že když poskytnou Severu deštník proti americkému tlaku, jednají v zájmu vlastní národní bezpečnosti.
Čínská analýza však byla v tomto ohledu naprosto mylná, protože podcenila nezvladatelné zoufalství Kimova režimu, kdykoliv nabude přesvědčení, že je zpochybněno jeho přežití.
Kromě toho nechce být Severní Korea zavázána žádné mocnosti, Čínu nevyjímaje.
A tak jen využívá čínské dobré vůle a národně-bezpečnostních zájmů, a dokonce pokládá ochrannou ruku Číny za své nezadatelné právo.
Další komplikace se týká severokorejských jaderných aspirací.
Sever je zřejmě přesvědčený, že si díky jaderným zbraním dokáže udržet naprostou diplomatickou nezávislost a že ho Čína v obavách z jaderného vydírání nikdy neopustí.
Nyní se však na oplátku mýlí Severní Korea.
Kim Čong-unovy dětinské záchvaty Čínu skutečně rozezlily.
Ano, vedoucí čínští představitelé někdy žehrali na velkou zátěž spojenou s dotováním Severní Koreje, ale ještě nikdy nedali tak otevřeně najevo znechucení ze severokorejského počínání.
Varování Pekingu, že nedopustí, aby Severní Korea „dělala potíže na čínském prahu“, lze považovat za obdobu žluté karty ve fotbale.
Čína se zatím nerozhodla, že Severní Koreu opustí.
Varování pro Kim Čong-una je však důrazné: pokud nezmění své chování, může ho Čína odstavit na vedlejší kolej.
Americký ministr zahraničí John Kerry má v nadcházejících dnech navštívit Peking.
Je načase, aby se američtí a čínští představitelé dohodli na skutečném a životaschopném východisku ze současné krize a přitom plodně prozkoumali možnosti, jak opětovně zahájit jaderné odzbrojení na Korejském poloostrově.
Povedou-li Kimovy nabubřelé jaderné výhrůžky k tomu, že se Čína a USA dohodnou na společném řešení severokorejského problému, bude celý svět o něco bezpečnější.
Čínské stíny
NEW YORK – V Číně nastaly zajímavé časy.
Vysoký představitel Komunistické strany Číny Po Si-laj zažívá pád – byl obviněn mimo jiné z odposlouchávání jiných stranických bossů včetně prezidenta Chu Ťin-tchaa –, přičemž jeho manželku vyšetřuje policie kvůli údajnému podílu na možné vraždě britského podnikatele.
Jeden slepý bojovník za lidská práva mezitím uprchl z nezákonného domácího vězení, našel útočiště na velvyslanectví Spojených států v Pekingu a objekt opustil až na základě tvrzení, že čínské úřady v jeho rodném městě vyhrožovaly jeho rodině.
Přestože se média těmto událostem obsáhle věnovala, je pozoruhodné, jak málo toho skutečně víme.
Tělo britského podnikatele bylo údajně spáleno dříve, než byla provedena pitva.
Žádnou strašidelnou zkazku o Poově manželce se nepodařilo prokázat.
A důvody, proč její manžel upadl do politické nemilosti, zůstávají přinejmenším nejasné.
Před sjezdem Všečínského shromáždění lidových zástupců, kde jsou pomazáni budoucí lídři strany, bývá situace v Číně obvykle zajímavá.
Ve většině demokracií se vedení mění v rámci relativně průhledného procesu; děje se tak po celostátních volbách.
I v otevřených demokraciích se samozřejmě setkáme se zákulisními machinacemi a uzavíráním tajných dohod za kouřovou clonou.
Zejména to platí o východoasijských státech, jako je Japonsko.
V Číně se však mimo zraky veřejnosti odehrává vše.
Protože vedoucí představitele nelze sesadit prostřednictvím voleb, musí se najít jiné prostředky, jak řešit politické konflikty.
Někdy k tomu patří i úmyslná divadýlka pro veřejnost.
Zostuzení Poa, bývalého partajního šéfa města Čchung-čching, do této kategorie rozhodně spadá.
Pohledný charismatický populista Po, od narození člen stranické elity, vešel ve známost jako tvrdý představitel, jehož metody boje proti organizovanému zločinu – a jiným lidem, kteří se mu připletli do cesty – se mnohdy nenechaly svazovat zákony.
Jeho bývalý policejní náčelník, který za něj údajně dělal špinavou práci, uvedl stranu do rozpaků, když v únoru uprchl na americký konzulát v Čcheng-tu, poté co se rozkmotřil se svým šéfem.
Navzdory Poově nostalgii po maoistické rétorice je tento muž nápadně bohatý.
Nákladný životní styl jeho syna studujícího na Oxfordu a Harvardu rozebíral tisk do nejmenších podrobností.
Jinými slovy vykazoval Po všechny znaky gangsterského bossa: zkorumpovaný, nelítostný k nepřátelům, pohrdající zákonem, a přesto mravokárný ve vlastní prezentaci.
Totéž však lze říci o většině čínských partajních šéfů.
Všichni mají víc peněz, než kolik jich lze našetřit z oficiálního platu.
Děti většiny z nich studují na drahých britských či amerických univerzitách.
A všichni se chovají, jako by stáli nad zákony, které svazují normální občany.
Na Poovi byly neobvyklé jeho neskrývané ambice.
Čínští straničtí bossové mají být stejně jako japonští politici – nebo i mafiánští kmotři – ve své touze po moci diskrétní.
Po se však choval spíš jako americký politik.
Rád veřejně stavěl na odiv svou důležitost.
K rozladění jiných stranických šéfů to stačilo.
A protože rivalitu mezi partajními frakcemi nelze řešit diskrétně, nabyli někteří Poovi kolegové dojmu, že Po musí odejít.
V Číně stejně jako v Japonsku se přitom partajní šéfové zbavují svých nepohodlných rivalů tím, že je zapletou do veřejných skandálů a ty vyzradí poslušnému tisku, který pak rozdmýchá plameny.
Přítomnost zkažené ženy je v čínských veřejných skandálech běžným úkazem.
Když Mao Ce-tung zahrnul během kulturní revoluce do svých čistek i svého nejvyššího stranického šéfa Liou Šao-čch‘, promenovala se Liouova manželka v ulicích s ping-pongovými míčky kolem krku, čímž prý symbolizovala zkaženou dekadenci a extravaganci.
Když později zemřel samotný Mao, byla jeho manželka Ťiang Čching zatčena a vykreslována jako čínská lady Macbeth.
Je možné, že obviňování Poovy choti Ku Kchaj-laj z vraždy je součástí stejného politického divadla.
Poův pád z výsluní však nezahrnuje pouze jeho manželku, nýbrž celou jeho rodinu.
Také to je čínská tradice.
Rodina musí nést zodpovědnost za zločiny jednoho z jejích členů.
Když tento jednotlivec padne, musí padnout i oni.
Na druhou stranu také platí, že dokud strmě stoupá kariéra daného člena, má z toho prospěch i jeho rodina, což byl i případ mnoha Poových příbuzných a manželky, jejichž firmy v době, kdy byl Po u moci, vzkvétaly.
O důsledcích Poova pádu se velmi spekuluje, stejně jako o smělém útěku bojovníka za lidská práva Čchena Kuang-čchenga na americké velvyslanectví po 18 měsících domácího vězení.
Budou postoje čínských představitelů po Čchenově útěku tvrdší?
Donutí jeho krok USA k razantnějšímu prosazování lidských práv v Číně?
A pokud ano, co z toho vyplyne?
Jelikož se Po prezentoval jako populistický kritik moderního čínského kapitalismu a autoritářský podporovatel maoistické etiky, zdálo by se, že jeho přirozenými nepřáteli ve vedení strany budou „liberálnější“ bossové, kteří upřednostňují kapitalismus volného trhu a možná i některé politické reformy.
Jako lídr této frakce se jeví současný premiér Wen Ťia-pao.
Ten v projevech hovoří o potřebě demokratické reformy a je Poovým otevřeným kritikem.
Právě jeho Čchen požádal, aby prošetřil zneužívání moci proti němu a jeho rodině.
Mohl by tedy Poův pád vést ke vzniku otevřenější společnosti, méně nepřátelské vůči hlasům disidentů?
Je možné, že čínští komunisté, kteří dávají přednost většímu hospodářskému liberalismu, by byli vstřícnější také vůči otevřenější společnosti?
Nastat by však mohl také opak: čím propastnější budou rozdíly v bohatství a čím víc lidí bude protestovat proti ekonomické nerovnosti, tím tvrdší represe bude režim uplatňovat vůči disidentům.
Tyto represe nemají chránit komunismus, natožpak to málo, co zbylo z maoismu.
Naopak mají chránit tu verzi kapitalismu, kterou provozuje Komunistická strana Číny.
Možná i proto musel být Po svržen a bezpochyby proto musí disidenti jako Čchen a členové jeho rodiny trpět tak strašně, že útěk na zahraniční velvyslanectví je jejich poslední zoufalou možností.
Udržme si dynamiku v boji proti choleře
SEATTLE – Když se Mosambikem, Malawi a Zimbabwe prohnal v noci ze 14. března cyklon Idai, napáchal nepředstavitelnou spoušť a vyžádal si více než 1000 lidských životů.
Záplavy a poškození infrastruktury, k nimž jeho následkem i následkem řádění cyklonu Kenneth následující měsíc došlo, pak vytvořily podmínky pro explozivní propuknutí cholery, smrtelného průjmového onemocnění, které dokáže neléčeného člověka zabít během několika hodin.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Klíčové je, co se stalo pak: jakmile udeřil cyklon Idai, úřady zahájily iniciativu rychlé reakce a během 24 hodin zajistily zásilku orálních vakcín proti choleře do Mosambiku.
V současnosti probíhá rozsáhlé vakcinační úsilí, cholera je pod kontrolou a byly zachráněny tisíce lidských životů.
V minulosti neměly rozvojové země zasažené přírodními pohromami nebo sužované válkou takové štěstí.
Po ničivém zemětřesení na Haiti v roce 2010 zažil tento stát vleklou epidemii cholery, která si vyžádala tisíce životů a ohrozila obnovu země.
A ve válkou zmítaném Jemenu se dodnes nepodařilo dostat pod kontrolu neméně rozsáhlou epidemii.
Cholera je stará nemoc, která ve své době zabila v Evropě a Severní Americe desetitisíce lidí; z globálního Severu se ji však podařilo před více než 150 lety vymýtit.
Dnes se vyskytuje téměř výlučně v nejchudších komunitách světa, kde je smrtícím průvodním znakem ekonomické nouze a nespravedlnosti.
V posledních 18 měsících však svět podnikl v boji proti choleře významné kroky.
Síť předních globálních zdravotnických organizací s názvem Global Task Force on Cholera Control (GTFCC) pracuje v partnerství s vládami zemí zasažených cholerou na tom, aby tuto nemoc navždy vykázala do učebnic dějepisu.
V roce 2018 zorganizovala GTFCC zásilku 17,4 milionu dávek orální vakcíny proti choleře do postižených zemí.
V důsledku toho dnes vakcínu proti choleře dostává více lidí než kdykoliv dříve.
Vakcína je nejen bezpečná a levná, ale i vysoce účinná a poskytuje okamžitou ochranu, která může trvat až pět let.
Díky tomu slouží jako nezbytný most mezi krizovými reakcemi a širším dlouhodobějším úsilím, jako jsou investice do bezpečnosti pitné vody, kanalizace a hygienických služeb.
Takový úspěch by nebyl možný bez organizace Gavi, the Vaccine Alliance.
Toto jedinečné partnerství veřejného a soukromého sektoru obstarává finance na vakcinaci, snižuje náklady vakcín a zkvalitňuje jejich dodávky podporou zdravotnických systémů v daných zemích.
Díky inovativnímu a modernímu systému výběru prostředků a modelu dodávek jde o jedno z našich největších želízek v ohni v boji proti onemocněním, jimž lze předejít vakcinací.
A co je ještě lepší, orální vakcína proti choleře je pouze jednou ze 13 vakcín, které organizace Gavi podporuje.
Odhaduje se, že od svého založení v roce 2000 zabránila Gavi 10 milionům úmrtí – a toto číslo s ústupem cholery poroste.
Kromě vytyčení nové cesty v dodávkách orálních vakcín proti choleře podporují GTFCC a Gavi také dlouhodobou strategii vymýcení této nemoci, v jejímž čele stojí země zasažené cholerou.
Jak vyplývá ze zprávy s názvem Jak skoncovat s cholerou: Globální cestovní mapa do roku 2030, cílem je snížit během příštích 11 let počet úmrtí na choleru o 90% a vymýtit tuto nemoc ve 20 ze 47 aktuálně zasažených zemí.
Je možné, že si historikové budou rok 2019 připomínat jako začátek konce cholery, avšak mnohé závisí na našem úsilí v příštích několika letech.
Pro začátek musí globální zdravotničtí dárci vystupňovat úsilí a zajistit, aby byla organizace Gavi v příštím strategickém investičním období (roky 2021 až 2025) plně financovaná.
Tato podpora je klíčová nejen pro skoncování s cholerou, ale i pro dosažení všech našich zdravotnických cílů.
Rutinní imunizace, kterou Gavi poskytuje, je nezbytná pro vybudování robustních systémů primární zdravotní péče a dosažení všeobecného pokrytí.
Za druhé musí země zasažené cholerou následovat vedoucí roli států, jako jsou Somálsko, Jižní Súdán, Zambie, Zimbabwe a další.
To znamená spolupracovat se Světovou zdravotnickou organizací na plánu kontroly cholery a pomáhat vládám uvolňovat zdroje a získávat technickou pomoc včetně orálních vakcín proti choleře.
Modely WHO naznačují, že nebudeme-li jednat hned, mohly by klimatické změny, urbanizace a populační růst zvýšit počet případů cholery o 50% v příštích 20 letech.
Zbývá ještě udělat mnoho věcí, mimo jiné realizovat velké investice do trvale udržitelné vody, kanalizace, hygienických služeb, kvalitnějšího sledování nemocí a dokonalejších zdravotnických systémů.
Naštěstí budou mít tyto investice obrovskou návratnost.
Můžeme vymýtit choleru a zároveň dosáhnout pokroku směrem ke kontrole nebo eliminaci široké palety onemocnění přenášených vodou, což jsou nezbytné podmínky splnění cílů trvale udržitelného rozvoje.
Otázka, kde člověk bude žít, by neměla rozhodovat o tom, zda bude žít.
Dokud však nevymýtíme úmrtí na choleru, budou se zranitelné komunity v celém globálním Jihu s touto tragickou realitou nadále potýkat.
Hledání pana Evropy
BRUSEL – Titulky na předních stránkách novin sice poutá strhující kampaň před americkými prezidentskými volbami, ale zápas o vůdcovský post probíhá i v Evropě.
Právě teď se oči upírají na nevyhlášené favority v boji o post prvního jmenovaného předsedy Evropské rady.
Nikdo – ani lidé v tomto procesu úzce angažovaní – skutečně neví, jak se čelní představitelé Evropské unie vybírají.
Neexistují žádná formální pravidla, natož volby; tak nějak se v médiích vynořují jména těch, kdo se mají stát součástí tajemného interního vyjednávacího systému EU.
K mání je vlastně pět postů, takže se mezi evropskými kancléřstvími vedou spletité, leč utajované diskuse, kdo může co udělat, aniž by narušil jemnou rovnováhu mezi politickými rodinami a velkými a malými státy.
Jádrem tohoto procesu je ještě ošemetnější otázka, zda by ti, kdo převezmou zodpovědnost za hlavní instituce EU, měli být silní lídři.
V principu všichni chtějí těžké váhy; v praxi se ale mnozí národní předáci představě nezávislejšího a průbojnějšího týmu v Bruselu brání.
Toto dilema průzračně ztělesňují dva zřejmí kandidáti na nejvyšší post „pana Evropy“.
Na jedné straně je tu bezpečná jistota zosobněná Jeanem-Claudem Junckerem, ostříleným ministerským předsedou maličkého Lucemburska, který zná všechny jemnůstky politického soukolí EU a předsedá ministerskému výboru eurozóny.
Nebude dělat dusno, ale také neudělá díru do světa.
Pak je tu Tony Blair.
Celosvětově proslulý, ale kontroverzní Blair dokáže sjednotit veřejné mínění a dodat evropskému projektu na exponovanosti, po níž EU prahne.
Je u něj ale také pravděpodobné, že by reprezentativní funkci symbolické tváře EU, již by zastával 30 měsíců, proměnil v post s větším politickým vlivem, než by se 27 národním lídrům asi líbilo.
O dalších čtyřech postech se zřejmě rozhodne v rámci balíčku dohod, kvůli potřebě dosáhnout jisté rovnováhy.
Zaprvé je tu otázka, zda má na další pětileté období zůstat současný předseda Evropské komise, někdejší portugalský premiér José Manuel Barroso.
Svůj počáteční slib, že bude novým koštětem, které tento výkonný orgán EU dobře vymete, vyměnil za práci kapitána, který udržuje směr; navíc vzniká otázka, zda by se jeho znovuzvolením tato funkce pro jeho následovníky nestala standardním 10letým postem bez ohledu na schopnosti.
Obsazení postu č. 3 – zahraničněpolitického šéfa, který bude mít rozšířené zdroje a pravomoci, aby mohl stavět na základech vytvořených Javierem Solanou – vypadá přímočařeji.
Solana, jemně hovořící Španěl, jenž dříve působil jako generální tajemník NATO, vypadá jako zřejmý favorit, který funkci na několik měsíců převezme, než ji předá Carlu Bildtovi, švédskému ministru zahraničí a bývalému premiérovi, jenž si vydobyl mezinárodní renomé v 90. letech na Balkáně.
Nic ale není jisté.
Kdyby snad jako kompromisní kandidát mezi Junckerem a Blairem uspěl dánský předseda vlády Anders Fogh Rasmussen, jak se všeobecně naznačuje, přítomnost dvou středopravých Skandinávců by představovala problém.
Zbývající dva posty, tedy funkce předsedy Evropského parlamentu a „pana Eura“, kterou v současnosti zastává Juncker, budou také muset přispět k celkové rovnováze a odrážet výsledek voleb do Evropského parlamentu v půli roku 2009.
Další neznámou v tomto naprosto nedemokratickém a nepředvídatelném procesu je parlament.
Podle Reformní smlouvy – málo odlišného nástupce kontroverzní evropské ústavy, který vytváří post předsedy EU – bude mít své slovo i 785 poslanců parlamentu.
V uplynulých letech mohly kandidáty do nejvyšších evropských funkcí torpédovat jen vlády, teď je ale bude moci odmítnout i parlament.
Není vůbec jasné, kdo bude mít silnější pravomoc, aby rozhodl o výsledku.
Tato nejistota začíná přitahovat pozornost k zásadní otázce, zda EU může nadále své lídry vybírat takovým podivným a tajnůstkářským způsobem.
Když bývala Unie menší a skromnější, mezivládní handly se jevily přijatelně, do značné míry proto, že národní politici mohli význam „Evropy“ bagatelizovat.
Jelikož EU by dnes na světové scéně ráda hrála přesvědčivou úlohu, posun k otevřenějšímu systému se zdá nevyhnutelný.
Partneři EU ve Washingtonu, Pekingu i jinde už dávají najevo, že národní lídři prohlašující, že hovoří za Evropu, postrádají věrohodnost, stejně jako předáci EU, kterým zase tak zjevně schází přesvědčivý politický mandát.
Objevují se dva jasně vyprofilované myšlenkové proudy.
Na jedné straně jsou ti, kdo tvrdí, že jde o citlivé a komplikované otázky mimo chápání většiny voličů a že více demokracie by vedlo buď k populismu, anebo k trapně hojné volební neúčasti.
Ostatní jsou přesvědčeni, že EU nelze dál řídit v duchu připomínajícím poměry v Pekingu, či dokonce Pchjongjangu.
Ať už bude starými metodami sestaven jakýkoli tým, této otázce neunikne.
Jak vybrat příštího šéfa MMF
NEW YORK – Mezinárodní měnový fond bude mít nového výkonného ředitele dříve, než se čekalo.
Více než deset let kritizuji řízení fondu, které symbolizuje mimo jiné způsob, jímž je volen jeho šéf.
Podle gentlemanské dohody většinových podílníků – tedy států skupiny G-8 – má být výkonným ředitelem Evropan, zatímco Američané obsadí druhou nejvyšší funkci ve fondu a také post šéfa Světové banky.
Evropané i Američané obvykle vybírali svého kandidáta v zákulisí, pouze po zběžné konzultaci s rozvojovými zeměmi.
Výsledek však často nebyl dobrý pro MMF, pro Světovou banku ani pro svět.
Nejnechvalněji proslulým bylo jmenování Paula Wolfowitze, jednoho z hlavních architektů války v Iráku, do čela Světové banky.
Jeho úsudek v této funkci nebyl o nic lepší než jeho názory, které zatáhly Spojené státy do katastrofálního válečného dobrodružství.
Nejprve stanovil jako hlavní prioritu banky boj proti korupci a pak uprostřed funkčního období odešel kvůli obviněním z protekcionářství.
A když se po Američany vyvolané velké recesi konečně začalo rýsovat nové uspořádání, dohodla se skupina G-20 (nebo si to ostatní alespoň mysleli), že příští šéf MMF se bude vybírat otevřeným a průhledným způsobem.
Přitom se předpokládalo, že výsledkem takového procesu bude téměř jistě výkonný ředitel z některé země s rozvíjejícím se trhem.
Hlavní zodpovědností MMF je koneckonců boj proti krizím, z nichž většina proběhla v rozvojových zemích – za přibližně 30 let od nástupu katastrofální politiky finanční deregulace a liberalizace jich vypuklo více než sto.
A v zemích s rozvíjejícími se trhy zůstalo po těchto bitvách mnoho hrdinů.
Krize je třeba obezřetně řídit.
Nezvládnutí východoasijské krize v roce 1997 ze strany MMF a amerického ministerstva financí proměnilo hospodářské poklesy v recese a recese v deprese.
Opakování takového scénáře si svět nemůže dovolit.
Dnes bezprostředně hrozí krize v Evropě, kde Evropská centrální banka podle všeho upřednostňuje vlastní účetní rozvahu – a účetní rozvahu evropských bank zatížených dluhy z Irska, Řecka a Portugalska – před blahem občanů těchto zemí.
Zmíněné dluhy bude téměř jistě zapotřebí restrukturalizovat, ale ECB, kter�� umožnila bankám vzájemně se zadlužit nad jakoukoliv rozumnou mez a obtěžkat se toxickými deriváty, dnes varuje před jakoukoliv formou restrukturalizace nebo odepsání dluhů.
Na to, aby Evropská centrální banka označovala restrukturalizaci dluhu za „nemyslitelnou“, je však už trochu pozdě.
ECB měla trochu přemýšlet, než vůbec současný stav umožnila.
A nejen přemýšlet; především měla zavést určité regulace, které by nedopustily, aby se evropské banky staly tak zranitelnými.
Nyní je zapotřebí, aby ECB přemýšlela o tom, jak pomoci všem, nejen bankéřům, kteří si koupili dluhopisy.
Nové myšlení by mělo klást lidi na první místo a akcionáře bank a držitele dluhopisů až na místo druhé.
I kdyby akcionáři a držitelé dluhopisů přišli o všechno, při správné restrukturalizaci stále dokážeme zachránit banky a ochránit daňové poplatníky a zaměstnance.
Otázka, jaké stanovisko příští výkonný ředitel MMF v této věci zaujme – a jak se postaví k otázce, zda lze fiskální záchrany dosáhnout utahováním opasků, kdy náklady ponesou obyčejní občané, zatímco bankéři budou jen lehce klepnuti přes prsty –, má klíčový význam, ale těžko ji lze předvídat.
Navzdory neúspěchu strategie MMF ve východní Asii, v Latinské Americe i jinde má totiž tato strategie stále své příznivce, a to i v zemích s rozvíjejícími se trhy.
Souboj o vedení se vyvíjí jinak, než mnozí očekávali.
Někteří nejkvalifikovanější kandidáti (v rozvinutých i rozvojových zemích) nezískali podporu vlastních vlád, kterou tento politický proces zjevně vyžaduje.
Další kvalifikovaní zástupci rozvíjejících se trhů se zdráhají vstoupit do volebního ringu – funkce šéfa MMF je brutální a plná cestování, takže vyžaduje nejen moudrost a zkušenosti, ale i fyzický elán.
Jakkoliv bych rád viděl v čele MMF zástupce rozvíjejících se trhů a rozvojového světa, nejvyšší prioritou je zvolit vůdce s potřebnou kvalifikací, odhodláním a chápáním, a to v otevřeném a průhledném procesu – někoho, kdo bude pokračovat v nastoupeném reformním kurzu fondu.
Reálpolitika se možná postará o to, že v nejvyšším managementu budou vysoce postavení zástupci Číny i USA, ale předpoklad, že druhý nejvyšší post by měl obsadit Američan, rozhodně musí padnout.
Ať už bude výsledek jakýkoliv, MMF, Světová banka i mezinárodní společenství musí opětovně potvrdit svůj závazek k otevřenému a průhlednému procesu – a položit si otázku, jak lze tento proces zlepšit.
Spíše než nominace od vlád, které se často zdráhají podpořit výtečné kandidáty z opozičních stran, by například mohl navrhovat jména mezinárodní nominační výbor.
Také změny hlasovacích procedur (veřejné hlasování podle zemí spíše než prostřednictvím volitelů nebo požadavek, aby kandidáti získali podporu většiny rozvojových a rozvíjejících se zemí) by mohly přesvědčit ke kandidatuře větší počet zástupců rozvíjejících se trhů.
To, co vidíme dnes – otevřená kampaň namísto volby za zavřenými dveřmi –, se jeví jako krok správným směrem.
Musíme však doufat, že sliby dané v kampani nesvážou novému šéfovi ruce, jak se často děje ve volené politice.
Zjednodušené ideologie přivedly svět do šlamastyky, ve které se dnes nachází, a zjednodušené recepty (i ve formě „utahování opasků z lásky“) problémy jen zkomplikují.
Jednou z čelních kandidátek na funkci příštího výkonného ředitele MMF se shodou okolností stala Francouzka Christine Lagardeová, která v roli francouzské ministryně financí pomohla provést svou zemi velkou recesí.
Byla a je otevřenou stoupenkyní reforem finančního sektoru a získala si respekt všech lidí, se kterými pracovala.
Politika nebývá ke kvalitním kandidátům vždy laskavá.
Svět by měl být vděčný, že se alespoň jedna taková kandidátka objevila.
Místo jejího narození by nemělo být jejím vyhlídkám na překážku.
Učení a možnost volby
STOCKHOLM – Ekonomiky severských zemí si vedou dobře a důvodem je částečně i skutečnost, že postupně reformují svůj „sociální model“ a přizpůsobují ho nové realitě způsobem, jenž reaguje na požadavky lidí.
Na této změně však není nic výlučně „severského“.
Právě naopak: je to změna, kterou mohou napodobit i ostatní.
Je zřejmé, že taková politika vyžaduje značné investice do výzkumu a vývoje.
Například Švédsko investuje v této oblasti více než kterákoliv jiná evropská země – vysoce překonává cíl EU ve výši 3% HDP.
Řada zemí investuje méně, a dokonce ani švédská 4% HDP by nemusela stačit vzhledem k tomu, že Čína, Indie a Spojené státy investují do výzkumu a vývoje ještě více.
Rozsáhlé investice do výzkumu a vývoje navíc mohou mít jen omezené uplatnění, pokud získané vědomosti nelze přetavit v zakládání úspěšných firem.
To vyžaduje přijetí takové politiky, která pamatuje na všechno – od dětských školek až po spolupráci mezi univerzitami a podniky –, a také vytvoření celkového podnikatelského klimatu, v němž bude úspěch odměňován a neúspěch se nebude pokládat za lidskou katastrofu.
Úspěch Spojených států je do značné míry založen právě na tomto způsobu uvažování.
Většina evropských vzdělávacích soustav je bohužel založena na zastaralých postupech a teoriích.
Vzdělávací možnosti a struktury sice byly postupně diverzifikovány, avšak hlavní nedostatek většiny evropských vzdělávacích soustav přetrvává dál: studentům se nabízí příliš málo možností a učitelé musí lpět na silně „rozškatulkované“ pedagogii, pokud si chtějí udržet místo.
Stejně jako v případě firemních monopolů bývají spotřebitelé (studenti) často vnímáni jako jednolitá masa, kterou lze bez výjimky vzdělávat podle téhož pedagogického přístupu.
Školy však musí umět naplňovat potřeby a schopnosti jednotlivých dětí způsobem, jenž promění učení v podnětné dobrodružství.
Pro jiné země by švédský systém možná stál za další zkoumání.
Švédské školy jsou financovány na obecní úrovni a fungují v rámci celostátních osnov, které navrhují parlament a vláda.
Avšak třebaže tato pravidla musí dodržovat všichni, jednotlivé školy jsou řízeny konkurenčním způsobem.
O licenci k provozování školy může požádat kdokoliv – rodiče, učitelé, ba dokonce i firmy.
Národní školská komise má v principu nařízeno, aby příslušnou žádost schválila, bude-li navrhovaná škola pravděpodobně plnit celostátní cíle a má solidní finanční krytí.
Soukromé školy navíc nejsou pokládány za pouhý doplněk škol veřejných, nýbrž jako jejich plnokrevná alternativa, takže nemusí nabízet něco jiného.
Obec, kde své služby nabízí soukromá škola, musí tuto školu podporovat stejnou finanční částkou v podobě kuponů na studenta, jakou poskytuje školám veřejným.
Výše prostředků na studenta zůstává stejná a školy, které přijímají kupony, nemohou účtovat žádné další školné.
Poté, co byl tento systém v 90. letech zaveden, vznikla řada neveřejných škol.
Průkopníky byla často sdružení rodičů nebo učitelů, obvykle se speciálním pedagogickým přístupem.
Později začaly hrát významnou roli také firmy provozující řetězce škol.
V důsledku toho se po celém Švédsku zvýšila rozmanitost škol.
Díky kuponovému systému mohou všichni studenti bez ohledu na příjem rodiny navštěvovat tu školu, pro kterou se rozhodnou.
Dokonce i ve venkovských oblastech je dnes nabídka škol široká a zdá se, že konkurence zvýšila celkovou kvalitu švédských škol, přičemž již sama existence neveřejných škol vytvořila poptávku po reformě škol veřejných.
Existuje-li mezi oběma typy škol nějaký rozdíl, pak se zdá, že neveřejné školy v mnoha případech lépe přistupují k dětem s poruchami učení.
Ke způsobu, jakým Švédsko revitalizovalo školství, samozřejmě existuje celá řada alternativ.
Tři rysy švédské reformy se nicméně jeví jako obzvláště důležité: byla založena na kombinaci veřejného a tržního systému; měla obecnou formu a nepodmiňovala udělení licence tím, že neveřejné školy musí být speciální; a dotýkala se všech studentů.
Švédský kuponový vzdělávací systém je pravděpodobně nejambicióznější svého druhu na světě.
Je to tím pozoruhodnější, že konkurenční princip, o který se opírá, zapustil kořeny právě v zemi, kde konkurence v oblasti veřejných služeb nebývá obecně akceptována.
Vysoké náklady levného masa
BERLÍN – Produkce dobytka továrním způsobem je klíčovým hnacím motorem industrializace zemědělství.
Její nemilosrdná expanze přispívá ke klimatickým změnám, odlesňování, ztrátě biodiverzity a porušování lidských práv – to vše v zájmu uspokojení nezdravé touhy západních společností po levném mase.
Evropa a Spojené státy byly ve dvacátém století největšími spotřebiteli masa, když průměrný obyvatel zkonzumoval 60-90 kilogramů masa ročně – což je mnohem více, než kolik je zapotřebí k uspokojení nutričních potřeb člověka.
Ačkoliv dnes spotřeba masa na Západě stagnuje, a v některých regionech dokonce klesá, stále je mnohem vyšší než ve většině jiných regionů světa.
Příslušníci stále početnější střední vrstvy v rozvíjejících se ekonomikách – zejména v takzvaných státech BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika) – mezitím mění své stravovací návyky tak, aby se podobaly jídelníčku jejich protějšků z bohatých zemí.
A s pokračujícím růstem jejich příjmů v nadcházejících desetiletích poroste také jejich poptávka po mase a mléčných výrobcích.
Aby světový agrobyznys tuto poptávku uspokojil, pokusí se zvýšit produkci masa z dnešních 300 milionů tun na 480 milionů tun do roku 2050, čímž vyvolá vážné sociální problémy a ekologické tlaky prakticky ve všech fázích hodnotového řetězce (dodávka krmiv, produkce, zpracování a maloobchod).
Velkým problémem továrního způsobu produkce dobytka je skutečnost, že vede ke značným emisím skleníkových plynů – a to nejen kvůli tomu, že při trávicích procesech přežvýkavců vzniká metan.
Zvířecí odpad v kombinaci s hnojivy a pesticidy používanými k produkci krmiv zase vytváří velké množství oxidů dusíku.
Tovární model je spojený se značnými změnami využití půdy a odlesňováním, které začínají už při produkci krmiv.
V současné situaci se přibližně třetina stávající zemědělské půdy využívá k produkci krmiv, přičemž celkový podíl půdy obhospodařované za účelem chovu dobytka činí včetně pastvin přibližně 70%.
Při zvýšené spotřebě masa by se pouze produkce sójových bobů téměř zdvojnásobila, s čímž souvisí také odpovídající růst využívání vstupů, jako jsou půda, hnojiva, pesticidy a voda.
Zvýšená produkce plodin určených ke krmení dobytka bude tlačit vzhůru ceny potravin a zemědělské půdy, takže chudí lidé z celého světa budou stále obtížněji naplňovat své základní nutriční potřeby.
A co je ještě horší, přechod ze systémů smíšeného využití či domorodých systémů chovu dobytka na rozsáhlé provozy ohrožuje živobytí ve venkovských oblastech, zejména v rozvojových zemích.
Pastevci, malí producenti a nezávislí farmáři jednoduše nemohou konkurovat nízkým maloobchodním cenám, které nevyjadřují skutečné ekologické a zdravotní náklady tohoto sektoru.
A průmyslový systém chovu dobytka s jeho nízkými mzdami a nevyhovujícími zdravotními a bezpečnostními normami nepředstavuje dobrou alternativu z hlediska zaměstnanosti.
A konečně má průmyslová produkce dobytka dopad na veřejné zdraví.
Za prvé přehnaně vysoká spotřeba masa a mléčných výrobků přispívá ke zdravotním problémům způsobeným nesprávnou výživou, jako jsou obezita a kardiovaskulární onemocnění.
Vysoká koncentrace zvířat ve stěsnaných prostorách navíc usnadňuje šíření nakažlivých nemocí, které se mohou rozšířit na lidi, například ptačí chřipky.
A opatření používaná ke zmírnění tohoto rizika, kupříkladu podávání nízkých dávek antibiotik za účelem prevence nemocí (a podpory růstu), vyvolávají krizi veřejného zdravotnictví, jelikož posilují rezistenci vůči antimikrobiálním lékům.
Když k tomu připočteme děsivé podmínky, v nichž kvůli neochotě sektoru přijmout rozumné standardy žijí zvířata samotná, možná si začneme klást otázku, proč se tomuto sektoru vůbec umožnilo vyrůst do takových proporcí.
Odpověď se skrývá v jeho oligopolní moci, která umožňuje průmyslovým producentům dobytka externalizovat skutečné sociální a environmentální náklady, jež poté musí hradit zaměstnanci a daňoví poplatníci.
Skutečnost je taková, že existují i jiné způsoby, jak uspokojit světovou potřebu masa a mléčných výrobků.
V Evropské unii by se musely změnit pouze dva klíčové prvky Společné zemědělské politiky (SZP), aby se drasticky zmírnila pokřivení v systému produkce.
Zavedení těchto změn by vyslalo jasný signál, že evropští politici berou přání spotřebitelů vážně.
První změnou by byl zákaz dovozu geneticky upravených krmiv a požadavek, aby zemědělci pěstovali nejméně polovinu krmiv pro svá zvířata na vlastních farmách.
Jasný soubor pravidel pro obstarávání krmiv by eliminoval mezinárodní nerovnováhy v oblasti zajišťování živin a omezil moc nadnárodních zemědělských biotechnologických korporací, jako je Monsanto.
Močůvka a hnůj by se už navíc nedopravovaly na velké vzdálenosti a daly by se využít ke hnojení půdy samotných farmářů za účelem produkce krmiv.
Za druhé by se mělo zakázat zbytečné přidávání antibiotik do krmiv a zavlažovacích systémů.
To by přinutilo zemědělce ošetřovat nemocná zvířata individuálně podle jejich veterinární diagnózy.
Ve Spojených státech by mohl Úřad pro potraviny a léčiva zakázat používání antibiotik k jiným než terapeutickým účelům.
A programy obsažené v zemědělském zákoně amerického ministerstva zemědělství by mohly poskytovat zvýšenou podporu chovu dobytka s volným výběhem, aby se podpořily trvaleji udržitelné přístupy k produkci masa.
Tato opatření by samozřejmě představovala pouze důležitý první krok.
V době růstu střední vrstvy v rozvíjejících se ekonomikách je nezbytné si uvědomit, že stávající západní modely produkce a spotřeby masa nepředstavují zdravý vzor pro budoucnost.
Je načase vytvořit systém, který bude dodržovat naše ekologické, sociální a etické hranice.
Jak dosáhnout shody v otázce transatlantické finanční regulace
WASHINGTON, DC – S rozbíhajícím se rokem 2014 se zdá, že příznaky rozpadajícího se regulačního vztahu mezi Evropskou unií a Spojenými státy jsou všudypřítomné.
Přísné nové regulace amerického Federálního rezervního systému pro zahraniční banky vyprovokovaly Evropskou komisi k hrozbě odplaty.
Pokrok směrem k harmonizaci amerických a unijních pravidel pro deriváty – které byly jednou z hlavních příčin finanční krize – uvízl na mrtvém bodě.
A plány EU a Velké Británie obehnat bankovní vklady „plotem“ v podobě jasného vymezení, k čemu mohou být využity, se zřejmě formou i obsahem odchýlí od sebe navzájem i od nově zveřejněného Volckerova pravidla v USA.
Ponaučení, které většina pozorovatelů z těchto sporů na stále vyšší úrovni vyvozuje – totiž že i v oblasti finanční regulace má mocenská politika navrch nad obecným blahem –, je ovšem neúplné.
Regulační odlišnosti koneckonců nejsou pouze výsledkem nestejných národních zájmů; jistou roli může hrát také míra efektivity, s jakou se provádí a koordinuje diplomacie.
Jedna nedávná studie například zdůraznila neschopnost představitelů skupiny G-20 definovat konzistentní a uskutečnitelný návod na zavedení agendy finanční reformy ohlášené po krizi v roce 2008.
V posledních zhruba deseti letech vyzývají hlavy států regulátory, aby řešili velké otázky, například kapitálové standardy, spolu s dalšími záležitostmi typu nekotovaných derivátů nebo reforem úvěrových ratingů.
Během tohoto období však oficiální činitelé jednali více či méně podle vlastní libovůle a umožňovali, aby se problémy řešily podle různých ekonomických a politických cyklů.
Radikální odlišnosti mezi kulturou stanovování pravidel v USA a EU tento problém ještě zhoršují.
Na rozdíl od USA, kde v čele procesu určování pravidel stojí nezávislé agentury jednající v souladu s nařízeními Kongresu, v EU stanovují regulační agendu a sepisují pravidla legislativní aktéři v Bruselu a ve Štrasburku – Evropská komise, Evropská rada a Evropský parlament.
A přestože si stále větší podíl regulační zodpovědnosti osvojují i unijní instituce typu Evropské centrální banky, divergence v rozhodovacích procedurách dál ovlivňují tempo i charakter transatlantické koordinace.
A aby to nebylo tak jednoduché, tržní a měnové reformy čas od času splývají, přičemž tvorba pravidel se stává částečně závislou na rozhodnutích různorodých agentur a institucí.
Například splnění rozšířených kapitálových standardů Basel III nespočívá v pouhém dodržování pravidel; vyžaduje také rekapitalizaci bank – tento proces přitom trvá v Evropě déle než v USA, částečně proto, že eurozóna musela vyjednat mechanismy financování bank a insolventních vlád.
Tyto průtahy dnes vyvolávají v USA pochybnosti, zda je EU skutečně odhodlaná k reformám.
Všechny zmíněné problémy odrážejí prostý fakt, že politici postrádají vhodné nástroje pro vedení regulační diplomacie ve světě dynamické tržní reformy.
Konvenční prostředky – vzájemné uznávání a substituované dodržování standardů – byly vyvinuty v prostředí, v němž se státy mohly navzájem podněcovat ke zvyšování standardů tím, že umožňovaly zahraničním subjektům snazší přístup na domácí trhy v případě, že regulace v jejich domovských zemích byly zrcadlovým obrazem jejich vlastních regulací.
Žádný mechanismus nepředpokládá situaci, v níž se všechny země současně snaží zkvalitnit své finanční soustavy napříč řadou sektorů.
Tradiční fórum rozhovorů mezi EU a USA – totiž Dialog o regulaci finančních trhů, v jehož rámci se v nepravidelných intervalech scházejí regulátoři a handrkují se nad seznamy rozdílných regulací – je až příliš často pomalé a obchází se.
Je dobře, že evropští a američtí politici mají možnosti, jak tyto strukturální zátarasy odstranit.
Měli by začít tím, že vyvinou novou „sadu nástrojů“, aby pomohli státům nejen naplnit stávající standardy, ale i spolupracovat na zdokonalení standardů v prostředí rychle se měnících trhů.
Ať už budou tyto nástroje zavedeny v rámci rozhovorů Transatlantického obchodního a investičního partnerství nebo na neformální bázi, programy vzájemného uznávání a substituovaného dodržování standardů by měly zesílit a poskytovat procedurální mechanismy koordinace tvorby pravidel a administrativních procesů v reálném čase.
Koordinační mechanismy by navíc měly být – v možném rozsahu – procesy založenými na cílech a poměřovanými s mezinárodními závazky a s nejlepší praxí.
A konečně by se vzhledem k rozhraní mezi finančním dohledem a peněžními vztahy měl Dialog o regulaci finančních trhů oživit v intencích schůzek představitelů ministerstev financí a centrálních bankéřů skupiny G-20.
Namísto spoléhání se na multiregionální Komisi pro finanční stabilitu, že bude diskutovat o rozdílech a stanovovat tempo regulací, by se měli unijní a američtí regulátoři podnítit k tomu, aby předkládali k širší mezinárodní úvaze společná řešení a reformy.
Reforma transatlantické regulační architektury může samozřejmě pomoci finanční diplomacii jen do určité míry a národní zájmy budou vždy důležité.
Ve světě bilionových kapitálových toků a stále většího významu zdravé globální finanční soustavy však mohou i malá zlepšení znamenat velký rozdíl.
Kvalitnější mechanismy vytváření pravidel jsou k tomu dobrým začátkem.
Chávez doma a v cizině
Nezaujatý pozorovatel, který čte významné světové deníky, si zřejmě musí myslet, že Venezuela zažívá hlubokou krizi.
S výstředním prezidentem, který stál v čele nezdařeného puče, aby se záhy vrátil a nastolil svou verzi kubánského socialismu, opepřeného latinskoamerickým hochštaplerským diktátorstvím a politickým evangelizátorstvím, musí přece na ubohou Venezuelu čekat jen strastný pád.
Venezuelu pronásleduje zvláštní paradox: mají-li lidé o naší zemí takové chabé mínění, pak je asi opravdu něco shnilého v našem státě, nehledě na to, co vidíme kolem sebe.
Většina zahraničních názorů o nějaké zemi samozřejmě pochází především z místních zdrojů.
Neodpovídající pohled na zemi má na svědomí úzká skupina lidí, kteří umí anglicky, cestují do zahraničí a patří do nejvyšší příjmové skupiny - a tu lze sotva považovat za nezaujatý vzorek místního obyvatelstva.
Těm, co mají na prosperitě Venezuely zájem, působí moc zahraničního tisku starosti, poněvadž dojmy ovlivňují skutečnost, jako jsou zahraniční investice, zadlužené rizikové pojistné, turistika a odliv kapitálu.
Jen málo lidí má za to, že s prezidentem Chávezem je všechno skvělé.
Prezidenta kritizuje malá, dezorganizovaná, leč důvtipná a neodbytná opozice, která sleduje každý jeho krok a upozorňuje na jeho časté přešlapy.
Díky tomu prezidentova oblíbenost klesla z více než 80 procent v roce 1999 na dnešní polovinu.
Každá vláda musí počítat s tím, že její popularita klesne, obzvláště v zemi s tolika nezvladatelnými problémy, jako je Venezuela: nezaměstnanost, zločinnost, dětská úmrtnost a tak dále.
Prezidentu Foxovi v Mexiku, Cardosovi v Brazílii, de la Rúovi v Argentině a Toledovi v Peru se na žebříčku popularity nedaří o mnoho lépe, jsou však podle všeho lepšími občany tohoto globalizovaného světa, a proto se neodevzdávají veřejnému výprasku, který tak otrle přijímá prezident Chávez.
Chávezova obliba prudce klesla po 11. září, a to jak pro jeho veřejně pronesené komentáře, tak kvůli povyku soukromého sektoru ohledně devětačtyřiceti nových zákonů vydaných v rámci zvláštních výkonných pravomocí a po neuspokojivé konzultaci s parlamentem.
Vztek podnikatelů na prezidentovu panovačnou svévoli vedl dokonce k vyhlášení jednodenní stávky na 10. prosinec a k oznámení vážných pochybností o prezidentově zahraniční politice, která jako by stranila spíše Usámovi bin Ládinovi než Georgi Bushovi.
Venezuelské proamerické elitě vyrazila husí kůže, když se dozvěděla, že amerického velvyslance Hrinaka zavolali do Washingtonu na ,,poradu`` o Chávezových údajných výstřednostech ,,ŕ la Castro``.
Kdo jiný by v televizi v hlavním vysílacím čase ukázal mrtvé afghánské děti a při tom kritizoval použití terorismu k potírání terorismu?
Svět je buď s Amerikou nebo proti ní; Chávez je očividně na té špatné straně.
Takové věci možná projdou intelektuálům, ale ne hlavám států.
To, jak je Venezuela líčena v zahraničním tisku, dokládají holá fakta.
Po třech letech Chávezovy vlády přetrvává chudoba; země vykazuje hrozivou míru zločinnosti a děti bez domova čichají na ulici čikuli i přes prezidentův naivní slib, že jim všem zajistí bydlení.
Pravda, brazilské Rio na tom není jinak.
Rozdíl je ovšem v očekáváních a v tom, že si Chávez pošetile myslí, že vše změní jedním mávnutím proutku uvitého z dobrých úmyslů a zástupy nezkušených (a namnoze oportunistických) následovníků, kteří zaplavují už beztak žalostnou státní správu.
Jsou zde ale ještě další fakta.
Podle průzkumů si jen 25 procent obyvatel myslí, že je vláda chudá nebo velmi chudá, a přitom naprostá většina odmítá prezidentovu zálibu okupovat jednou týdně televizní vlny na úkor jejich oblíbených telenovel.
Soudí o něm, že je přehnaně agresivní a že vytváří nežádoucí konflikty, přestože jediné, po čem Venezuelané touží, je klid a mír.
Přesto mu 68 procent populace neupírá, že má moc vyřešit nejtíživější problémy země.
Po dvaceti letech inflace s průměrným tempem ročním 30 až 40 procent a s maximálními hodnotami dosahujícími až 80 procent rostou dnes za Cháveze ceny méně.
V roce 2001 činila inflace 13 procent.
Venezuelané vědí, že jejich HDP už dva roky mírně roste, přičemž soukromý sektor zaznamenal v roce 2001 pětiprocentní růst.
Prodej automobilů se zvýšil o celých 50 procent, úroveň nezaměstnanosti se mírně zlepšila, zvlášť ve správě.
Po desetiletích regulace směnného kurzu i cen zažila venezuelská ekonomika tři roky volného obchodu, volného směnného kurzu a tržních cen.
Obchody jsou plné zboží.
Caracas není Havana.
Vůbec poprvé v historii vláda uspořila přebytky z prodeje ropy.
Zahraniční dluh země patří v poměru k velikosti země v Latinské Americe mezi nejnižší.
Národní shromáždění jedná o zákoně o sociálním zabezpečení, který nakonec možná bude mít i smysl; zelená školskému zákonu klestí cestu dohodě mezi válčícími stranami.
Proč tedy mezinárodní finanční trhy označují Venezuelu za rizikovější než všechny její regionální sousedy, snad jen s výjimkou Argentiny, která je totálně na mizině?
To je záhada.
Kritici tvrdí, že ,,populismus`` Chávezovy vlády podlehne krizi, jakmile si klesající ceny ropy začnou vybírat své první oběti.
Budoucí stabilitu ohrožuje rovněž nezadržitelný odliv kapitálu.
K tomu se navíc řadí pochybnosti o Chávezovi, demokracii a vůbec budoucnosti kapitalismu v zemi.
S vládními výdaji okolo 22 procent jsou ale všechna obvinění ze socialismu neopodstatněná.
Tyto kritické hlasy dále varují, že bude-li Chávez trvat na tom, aby stát držel většinu akcií v ropných podnicích, odstraší investory, přestože jeho tzv. ,,uhlovodíkový`` zákon je liberálnější než předchozí, především pokud se týká projektů těžby zemního plynu.
Nový pozemkový zákon - který se ovšem příliš neliší od svého čtyřicet let zapomenutého předchůdce - je popisován jako přímý útok proti soukromému vlastnictví a jako by měl vytvářet podmínky, v nichž veškeré investice do zemědělství a chovu dobytka přijdou vniveč.
Jaká je tedy pravda o Venezuele?
Pravda je taková, že země čelí obtížné situaci a kličkuje mezi složitými vyjednáváními o soupeřících a legitimních zájmech.
Bez silné opozice by se Chávezova vláda jistojistě stočila příliš nalevo a bez Cháveze by vládě zcela chyběl kýl.
Bude-li cizí boční vítr příliš foukat do plachet lodi jménem Venezuela, která už tak pluje v bouřlivých vodách, nebude země nikdy v rovnováze.
Města drží klíč k trvalé potravinové udržitelnosti
AUSTIN – Život ve městě vás promění v kanibala.
Tak alespoň zněla oblíbená metafora Jeana-Jacquese Rousseaua, který pokládal města za semeniště lidské zkaženosti.
Rousseau byl o zlovolných efektech urbanizace natolik přesvědčený, že by prý „raději viděl, jak se lidé pasou na louce, než aby se navzájem požírali ve městech“.
Urbanizace otupuje lidi vůči utrpení venkova, a jak se lidé z měst seskupují, zakrňuje jejich schopnost soucitu s ostatními.
Měšťané se pak stávají lidmi, kteří jsou ochotni obětovat jeden druhého, aby uspokojili vlastní choutky: jinými slovy kanibaly.
Rousseauova obava, že města podněcují své obyvatele k prosazování vlastních zájmů na úkor ostatních, je dnes stejně relevantní jako v osmnáctém století.
A nikde to neplatí více než v potravinářském systému.
Stejně dlouho jako města samotná existují i strategie jejich nasycení.
Ve Velké Británii vytvořilo hnutí za přidělování parcel během průmyslové revoluce systém, jenž poskytoval chudým pracujícím přístup k pozemkům určeným k pěstování ovoce a zeleniny.
Dnes tyto městské zahrádky zůstávají oblíbeným prostředkem obživy pro obyvatele britských měst; podobnou parcelu má odhadem 350 000 lidí a dalších 800 000 si ji přeje.
Na celém světě si města uvědomují význam městského zemědělství, a zejména městské agroekologie, která pomocí biologické diverzity – nikoliv chemických vstupů – zkvalitňuje půdu, zvyšuje výnosy plodin a hospodaří s vodou.
Městské oblasti od Říma po São Paolo podporují agroekologii, aby se lépe vypořádaly se zdravotnickými krizemi, klimatickými změnami a chudobou.
Pokud jste nikdy o tomto typu farmaření neslyšeli, pak by vám pozorná četba Rousseaua mohla vysvětlit důvod: ohrožuje totiž bohatství, které hromadí městské elity.
Rousseau předvídal, kde a jak dochází k rozvratu demokracie: „Jsou-li města škodlivá, pak hlavní města o to víc,“ napsal kdysi. „Hlavní město je propastí, kam téměř celý národ chodí ztratit morálku, zákony, odvahu a svobodu.“ V kontextu potravin jsou dnes hlavní města místem, kde se vynakládají peníze na to, aby se místním vládám zabránilo chránit občany.
Vezměme si lobbistickou kampaň potravinářského průmyslu před nedávnými kongresovými volbami ve Spojených státech.
Ve státě Washington vynaložily společnosti Coca-Cola Company, PepsiCo a Keurig Dr Pepper přes 20 milionů dolarů na vyvolání referenda, které by městům zabránilo zvýšit daně na potraviny – včetně nápojů slazených cukrem, o nichž je známo, že zvyšují riziko cukrovky typu 2.
Iniciativa prošla, a přestože v Seattlu byla současná daň ze sodovky z této iniciativy vyňata, dalším velkým městům se podobný krok nepodaří.
Aby tedy účty za potraviny zůstaly nízké a zisky potravinářského průmyslu vysoké, podařilo se obyvatele státu Washington přesvědčit, aby obětovali jeden druhého.
Nejsou sami.
Během posledních deseti let schválilo 12 amerických států legislativu, která brání místním samosprávám řešit krizi veřejného zdraví v důsledku konzumace průmyslově zpracovaných potravin, a nejméně 26 států schválilo zákony chránící potravinářské firmy před žalobami kvůli nemocím způsobeným nevhodnou stravou.
Ačkoliv si někteří politici uvědomují, že potravinářský průmysl napodobuje taktiku velkých tabákových firem, Rousseau předpověděl i jeden obecnější trend: bohatství měst je neslučitelné s veřejnou svobodou.
Když Korsičané požádali v 60. letech 18. století Rousseaua o radu při psaní ústavy, doporučil jim, aby zůstali sedláky. „Zemědělský lid by nikdy neměl bažit po zahálce velkých měst a závidět lenochům, kteří je obývají,“ nabádal. „Obchod vytváří bohatství, ale zemědělství zajišťuje svobodu.
Možná si řeknete, že by bylo lepší mít bohatství i svobodu, leč ty se spolu neslučují.“
Jistě, Rousseauův neoblomný antiurbanismus dávno zastaral.
Jedním z důvodů, proč moderní potravinářský průmysl tak agresivně prosazuje své produkty, je právě skutečnost, že se města stala motory pokrokových změn.
Ne prezidenti, ale spíše starostové si uvědomují, že zajištění zdravého potravinářského systému si žádá vykořenění systému nezdravého.
Stále větší počet místních vlád se hlásí ke snahám, jako je Milánský pakt politiky městských potravin, jenž podněcuje nové přístupy k řešení otázky hladu, ekologických rizik a trvalé udržitelnosti.
Rousseau však má stále pravdu v jiném smyslu: politická řešení nemohou fungovat bez politiky a největší překážku nasycení zítřejších velkoměst představují problémy, které vytváří koncentrované bohatství.
Městský a venkovský hlad jsou produkty chudoby a chudoba je důsledkem moderních potravinářských systémů.
V USA se sedm z deseti nejhůře placených zaměstnání nachází v potravinářském průmyslu, přestože firmy tvořící jeho součást vykazují rekordní zisky.
Budoucí velká města nenasytíme tím, že budeme obdělávat více půdy.
Spíše musíme odstranit Rousseauův sociální „kanibalismus“.
To znamená pěstovat solidaritu s lidmi, které dnešní potravinářský systém poškozuje nejvíce, a využít sdíleného rozhořčení z rostoucího počtu podvyživených a špatně živených lidí ke společnému postupu za opravdovou změnu.
Inkluzivní růst závisí na městech
PAŘÍŽ, WASHINGTON, DC – Žijeme v turbulentních časech, kdy se veřejný nesouhlas se statutem quo začíná hromadit.
Důvody pro všeobecnou frustraci se liší zem od země, všude je však společným jmenovatelem rostoucí pocit, že je ekonomika zmanipulovaná ve prospěch menšiny vyvolených.
Pravdou je, že zisky z ekonomického růstu putují čím dál více k těm s vysokými příjmy.
V zemích OECD vydělávají lidé v top 10% příjmové skupiny zhruba desetkrát více než lidé ve spodních 10% - což je posun ze sedminásobku, který byl před téměř 30 lety.
V roce 2012, v rámci 18 OECD zemí s porovnatelnými údaji, tvořilo horních 10% zhruba 50% celkového majetku domácností, zatímco spodních 40% odpovídalo pouze 3% stejného údaje.
Když nerovnost dosáhne nových výšin, platíme za to všichni.
V řadě zemí OECD srazila rostoucí nerovnost mezi lety 1990 a 2010 celkové HDP o 6-10 procentních bodů.
Když nejsou ti nejchudší schopni využít svůj potenciál, trpí tím ekonomický růst.
Politici a lídři se snaží najít cestu, jak učinit ekonomický růst inkluzivnější a ať bude řešení jakékoliv, města v něm budou hrát klíčovou roli.
Průzkum v zemích OECD ukazuje, že polovina celkové populace žije ve městech s více než 500 000 obyvateli, a také, že města od roku 2001 tvoří 60% celkového růstu zaměstnanosti a HDP.
Tento růst však není inkluzivní: kromě Kanady je ve všech zkoumaných zemích OECD příjmová nerovnováha ve městech vyšší, než je národní průměr.
V USA přidalo pracovní místa a zvýšilo svůj ekonomický výkon 95 ze 100 největších metropolitních oblastí v průběhu pěti let po velké recesi, pouze 20 z nich však zažilo růst mediánu mzdy.
Ekonomické zisky v posledních letech nezlepšily život průměrného pracujícího a tím, jak bohatí jednotlivci sklízely plody růstu, stala se chudoba koncentrovanější.
Podle průzkumu Brookings Institution se počet extrémně chudých čtvrtí v USA od roku 2000 více než zdvojnásobil.
To má dalekosáhlé náklady.
Ukázalo se, že vyrůstat v chudé čtvrti dramaticky snižuje životní vyhlídky, i když zůstanou výdělky konstantní.
A v metropolitních oblastech, jako je Londýn nebo Baltimore, může být rozdíl v očekávané délce života u chudých a bohatých čtvrtí, které jsou od sebe pouhých pár mil, více než 20 let.
Města, jakožto místo ekonomických příležitostí disproporcí, jsou tím, kde musíme řešit nerovnost.
OECD, Ford Foundation, Brookings Institution a další, spustili březnu Iniciativu za inkluzivní růst ve městech, ve spolupráci se starostou města New York Billem de Blasio a dalšími 20 starosty z celého světa.
Tím, že svedla dohromady “šampiony starostů,“ aby definovali společnou agendu pro inkluzivní růst, uznává Iniciativa zásadní roli, jakou starostové hrají v tvorbě ekonomických příležitostí a zvyšování produktivní kapacity jednotlivců a firem.
Na nedávné akci od Brookings projednal generální tajemník OECD Angel Gurría čtyři klíčové oblasti, na kterých mohou města pracovat a snížit tak nerovnost.
Tyto myšlenky budou dále rozpracovány na setkání v Paříži 21. listopadu, které bude pořádat starostka Paříže Anne Hidalgová.
Za prvé, města by měla učiniti vzdělávací systém inkluzivnější za pomoci investic do učilišť, kde se mohou lidé všech věkových kategorií a s různou minulostí naučit praktické dovednosti.
Kupříkladu starosta Atlanty Kasim Reed spustil partnerství mezi místním inkubátorem startupů, městskou rozvojovou agenturou pro pracovní sílu a školou pro programování, které poskytuje mladým lidem síť mentorů, prostřednictvím kterých mohou rozvinout svou finanční gramotnost a kritické myšlení, zatímco se také naučí programovat.
Za druhé, města by měla zajistit, že zaměstnání a podnikatelské příležitosti budou dostupné všem lidem, včetně žen, mladých lidí, imigrantů a postižených.
Ve Stockholmu, který mezi podzimem 2015 a jarem 2016 přijal 8000 azylantů, vyvíjí starostka Karin Wanngård nový typ školy pro dospělé.
Tyto školy, jakožto část komplexní integrační strategie, budou učit jazykové, kulturní a technické dovednosti důležité pro začlenění do stockholmského trhu práce.
Starosta Soulu Park Won-soon se snaží vytvořit rovné podmínky pro malé a střední podniky cílenou finanční podporou, spravedlivějšími pravidly pro transakce a subdodavatele, a regulací neformálního zaměstnávání.
Za třetí, města musí zajistit vysoce kvalitní, dostupné bydlení pro všechny a to v bezpečných, zdravých čtvrtích.
V Paříži dovoluje plán “práva prvního odmítnutí” starostky Hidalgové, aby městská samospráva získala bydlení, které ve vybraných čtvrtích přichází na trh, a mohla ho tak poskytnout chudším obyvatelům, kterým by hrozilo vystěhování.
No a konečně, města by měla zajistit, že veřejná infrastruktura a služby – včetně veřejné dopravy, vodního, energetického a odpadního managementu a širokopásmového přenosu – budou všem snadno dostupné.
Iniciativa IDNYC Billa de Blasio v New Yorku poskytuje zdarma identifikační karty vydané vládou pro všechny rezidenty – včetně bezdomovců, neregistrovaných imigrantů a bývalých trestanců – díky kterým mohou přehlížené skupiny využívat městské zdroje.
Snahy jako je Iniciativa pro inkluzivní růst ve městech či Habitat III konference OSN pomáhají zvrátit rostoucí nerovnost v jednom městě za druhém.
Čím více budeme využívat místních řešení pro společné globální problémy, tím větší pokrok všichni uděláme.
Města a nedostatek klimatických dat
RIO DE JANEIRO – V době, kdy městům v nadcházejících letech hrozí katastrofální klimatické tlaky a šoky, by se dalo očekávat, že budou usilovně zavádět strategie jejich zmírňování a adaptace na ně.
Přesto si většina obyvatel měst jen matně uvědomuje rizika, protože starostové, primátoři a městské rady neshromažďují či neanalyzují správné druhy informací.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
V situaci, kdy stále větší počet vlád přijímá strategie snižování emisí skleníkových plynů (GHG), potřebují města všude na světě zkvalitnit shromažďování a interpretaci klimatických dat. Více než 11 000 velkých měst už se připojilo ke globální úmluvě za boj s klimatickými změnami a řízení přechodu na čistou energii, přičemž mnohá z nich si kladou za cíl dosáhnout čistých nulových emisí dříve, než se to podaří na úrovni jejich státu.
Prakticky všechna města však dodnes postrádají základní nástroje pro měření pokroku.
Odstranění tohoto nedostatku je naléhavé, protože klimatické změny už dnes narušují města po celém světě.
Téměř na všech kontinentech jsou města sužována vlnami veder, požáry, tajfuny či hurikány.
Pobřežní města se ocitají pod náporem silných záplav souvisejících se vzestupem mořské hladiny.
A některá megaměsta a jejich rozšiřující se periferie jsou předmětem úplného přehodnocování plánů, jak je tomu například v případě indonéského plánu přesunout hlavní město země do roku 2024 z Jakarty na Borneo za cenu 34 miliard dolarů.
Ještě horší je, že zatímco řada subnárodních vlád vytyčuje ambiciózní nové zelené cíle, více než 40% měst (v nichž žije přibližně 400 milionů lidí) stále postrádá smysluplnou strategii klimatické připravenosti.
A tento podíl je ještě vyšší v Africe a Asii, kde se v příštích třiceti letech očekává plných 90% veškeré budoucí urbanizace.
Víme, že plány klimatické připravenosti úzce souvisejí s investicemi do klimatické akce včetně řešení založených na přírodě a systémové odolnosti.
Samotné strategie však nestačí.
Potřebujeme také rozšířit monitorovací platformy založené na datech.
Tyto systémy napojené na satelity a čidla dokážou průběžně sledovat teploty uvnitř i vně budov, upozorňovat obyvatele měst na problémy s kvalitou ovzduší a poskytovat vysoce podrobné informace o koncentracích konkrétních GHG (oxidu uhličitého a oxidů dusíku) i prachových částic.
Prvními hybateli dění na tomto trhu jsou technologické firmy.
Například aplikace Environmental Insights Explorer od společnosti Google shromažďuje pro zástupce měst data o emisích souvisejících se stavebnictvím a dopravou, o kvalitě ovzduší a o solárním potenciálu.
A projekty jako Climate Watch, Project AirView, Project Sunroof nebo Surface Particulate Matter Network zase poskytují městským analytikům historická data, sledují znečištění v důsledku automobilové dopravy a úniky metanu, a dokonce pomáhají jednotlivým uživatelům určovat potenciál k solárnímu napájení jejich domovů.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Je třeba však mít na paměti, že řada soukromých iniciativ v oblasti klimatických dat vznikla na bázi rozsáhlých a veřejně podporovaných programů.
Nejznámějším zdrojem klimatických dat je NASA, která využívá satelitních údajů, modelů chemické disperze a meteorologických modelů ke sledování emisí a k prognózám pohybu znečišťujících látek.
Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru zase sleduje lesní požáry a smog (kromě řady dalších faktorů) a na základě těchto dat vydává předpovědi prostřednictvím svého Národního centra pro environmentální predikce.
V Evropě existuje Atmosférická monitorovací služba Copernicus, která na základě sledování aerosolů, znečišťujících látek, GHG a hodnot UV-indexu generuje pětidenní předpovědi.
Aplikace Google Earth se stala neodmyslitelným zdrojem díky tomu, že organizuje a vhodně využívá nejen historické snímky za dobu více než čtyřiceti let, ale i data získávaná převážně z veřejných zdrojů.
Vzhledem k tomu, že soukromý sektor tato data už léta využívá ke svému prospěchu, nemohou se města vymlouvat, že nemohou dělat totéž.
Jedním ze snadno přístupných zdrojů dat na úrovni měst je Systém pro předpovídání globální kvality ovzduší a informace Světové meteorologické organizace, který sleduje řadu ukazatelů – od prachových bouří až po znečištění v důsledku požárů a kouře.
Dalším systémem je Globální environmentální platforma při Programu OSN pro životní prostředí, která poskytuje předpovědi ve vysokém rozlišení.
Některá průkopnická města už začala spolupracovat i s menšími prodejci dat, jako je firma PlumeLabs, která shromažďuje data o kvalitě ovzduší prostřednictvím místně distribuovaných čidel.
Jakkoliv je však přístup k datům nezbytný, neméně důležité jsou i metody, které jich dokážou využívat.
Současná situace vypadá tak, že datové soubory bývají často rozdrobené do různých platforem, a i když se představitelé měst shodnou, že klimatická situace vyžaduje jejich pozornost, vytvořit si z detailů celkový obrázek je i nadále složitý úkol.
Města generují spoustu not v podobě klimatických dat, ale zatím se nenaučila zpívat ve stejné tónině.
Vybudování harmonizovaného ekosystému klimatických dat bude vyžadovat jedinou přístupnou platformu, která zkonsoliduje různorodé metriky.
Kromě toho je zapotřebí data „učesat“ a standardizovat tak, aby zkvalitnila monitorování vstupů, výstupů, výsledků a dopadů.
Kvalitnější správa dat zlepší rozhodovací proces, poskytne občanům měst nové nástroje, potenciálně podpoří spolupráci, a dokonce změní soupeření měst tak, aby na výsledku vydělali všichni.
Veřejná, soukromá a filantropická partnerství mohou mít urychlující efekt, jak tomu bylo v případě, kdy velká města jako Amsterdam, Bristol, Chicago a Los Angeles spojila síly se skupinou SecDev Group a vytvořila interaktivní ovládací panel sledující zranitelnost jednotlivých měst.
Konsolidace a standardizace klimatických dat pro města však obnáší i některá rizika.
Jakmile trh zaplaví globální prodejci technologií, mohou omezovat místní inovace v oblasti sběru a analýzy dat. Když se navíc příliš soustředíme na malý soubor metrik pro každé město, hrozí nám riziko takzvaného Goodhartova pravidla: Jakmile se opatření stane cílem, lidé s ním začnou fixlovat.
Vezměme si například cíle, které měly snížit emise automobilů a jejichž výsledkem je výroba aut konstruovaných tak, aby prošly emisními testy, nikoliv aby měly nižší emise.
Stejně tak platí, že když jsou klimatická data centralizovanější, mohou více podněcovat politické a korporátní zájmy k tomu, aby je lobbováním a jinými prostředky zkreslovaly ve svůj prospěch.
A politici budou muset zajistit, aby veškerá potenciálně citlivá nebo individualizovaná data zůstala soukromá a chráněná a aby datové soubory a algoritmy, které s nimi pracují, nepřenášely strukturální předsudky a diskriminaci dál.
Většinu těchto rizik lze včas identifikovat a vyhnout se jim prostřednictvím experimentů, kdy města zkoušejí jedinečné strategie a slibné nové metriky.
Dokud však města nerozšíří systémy monitorování a sběru dat, budou mít jen malou šanci splnit své klimatické cíle.
Kvalitnější analýza může napomoci k lepšímu povědomí o klimatických rizicích, k optimalizaci reakcí a k zajištění větší vyváženosti strategií zmírňování a adaptace.
Klimatickou krizi nemůžeme řídit, dokud ji nezměříme, a nemůžeme ji změřit, dokud nedokážeme shromažďovat a analyzovat správné informace.
Občané proti krajní chudobě
Před dvaceti lety se občanské hnutí vedené dobrovolnickou organizací Rotary International se zhruba 1,2 milionu členů ve více než 200 zemích odhodlalo k útoku.
V půli 80. let se každoročně po celém světě objevilo přes 300 tisíc případů dětské obrny, navzdory faktické eliminaci nemoci v nejbohatších zemích, kde bylo běžnou praxí očkování.
V regionech s chatrnými či neexistujícími soustavami veřejného zdravotnictví se společenství Rotary chopilo úkolu zajistit nemajetným vakcíny.
Snem rotariánů nebylo jen snížit četnost výskytu dětské obrny, ale vymýtit onemocnění úplně.
Tento cíl je dnes nadosah.
Místo čekání, až se do boje proti dětské obrně pustí politici, razili cestu vpřed rotariáni.
Několik let nato se k úsilí připojila Světová zdravotnická organizace a později další mezinárodní agentury a dárcovské země a vytvořily koalici správních a soukromých organizací, které dnes podporují vizi sdružení Rotary.
Do roku 2006 se počet případů dětské obrny dramaticky snížil, výrazně pod 3000 výskytů za rok.
Úplné vymýcení je nadosah, a přece stále uniká, neboť v posledních letech tu či onu zemi postihují nevelká vzplanutí výskytu choroby.
V některých případech, kupříkladu v severní Nigérii, společenský odpor vůči očkování znemožnil potřebné pokrytí populace.
Ohniska šíření dětské obrny se drží také v Indii, Pákistánu a Afghánistánu.
V několika dalších zemích byla nemoc ojediněle zavlečena zpět příchozími z oblastí, kde dětská obrna dosud nebyla vymýcena.
Ve výjimečných případech samotná vakcína selhala a vedla k nakažení.
Navzdory těžkostem s vykořeněním úplně posledních případů je ovšem pokrok, jehož bylo v úsilí proti dětské obrně dosaženo, historický.
Co je důležitější, vůdčí úloha Rotary ohledně dětské obrny nabízí obecné ponaučení pro boj proti krajní chudobě, hladu a nemocem.
I když v čele nejdou politici, je stále možné, aby odhodlaní jedinci a dobrovolnické organizace měnili svět.
Klíčem je spojit odvážnou myšlenku s účinnou technikou a pak tuto myšlenku a techniku prosazovat prostřednictvím masového občanského jednání.
Právě tato ponaučení lze uplatnit na Rozvojové cíle tisíciletí (RCT), mety pro boj proti bídě, nemocem a hladu, jež světové vlády přijaly v roce 2000.
RCT jsou sice smělé, ale dosažitelné.
Vyzývají například, aby se do roku 2015 zmenšil podíl světové populace, která byla k roku 1990 chronicky podvyživena, a aby se o tři čtvrtiny snížila dětská úmrtnost.
RCT se rovněž věnují metlám úmrtí matek při porodu, nedostatečného přístupu k nezávadné pitné vodě a smrtelných nemocí, jako je malárie, tuberkulóza a AIDS.
Stejně jako v případě dětské obrny, boj proti hladovění, nemocem a nedostatečnému přístupu k nezávadné vodě a hygieně lze uskutečňovat prostřednictvím praktických a účinných technik.
Ba tyto techniky jsou tak účinné, že rodinám, které jsou dnes uvězněné v bídě, mohou umožnit se z ní jednou provždy vymanit.
Vezměme si hlad v Africe.
Většina afrických zemědělců obdělávajících malá políčka nevypěstuje dostatek potravin k nasycení vlastní rodiny, natož aby si vydělali.
Jádro problému tkví v tom, že afričtí zemědělci jsou příliš chudí a nemohou si obstarat moderní vstupní prostředky – mimo jiné vysoce výnosné odrůdy semen, hnojiva a systémy maloplošného zavlažování –, které by jim umožnily zdvojnásobit či ztrojnásobit produkci potravin a tržních plodin.
Řešení tedy není o mnoho složitější než očkování proti dětské obrně.
Dokáží-li organizace jako Rotary International pomoci africkým zemědělcům k získání pytle s 50 kilogramy vhodného hnojiva a krabice s 10 kilogramy kvalitnějších osiv, nárůst zemědělské produkce by mohl postačit ke zmírnění krajního hladovění a napomoci rolnickým domácnostem k prvnímu výdělku.
Takové praktické přístupy dokáží vyřešit mnohé zásadní problémy krajní bídy.
Uvažme obdobně úmrtí a onemocnění způsobená malárií, která lze velice prudce omezit použitím lůžkových moskytiér a protimalarických léků.
Protimalarická síť na lůžko vyjde jen na 5 USD, vydrží pět let a může poskytnout ochranu dvěma dětem.
Za pouhých 0,50 USD ročně lze tedy ochránit každé dítě pomocí lůžkové moskytiéry.
Pokud dítě navzdory síti na lůžku onemocní, léčba v hodnotě 1 USD dokáže malárii vyléčit.
Přesto se lůžkové sítě ani protimalarická léčiva nedostávají k lidem, kteří je potřebují, neboť tito lidé jsou příliš chudí.
Americký červený kříž a další organizace naštěstí následují vzor Rotary a využívají soukromých darů a soukromých dobrovolníků, aby vyplnily mezeru, kterou tu nechávají naši političtí lídři.
Pobočky Červeného kříže po celé Africe dnes ve spolupráci s dalšími organizacemi bezplatně distribuují lůžkové moskytiéry nemajetným rodinám, tak jako rotariáni distribuovali vakcíny proti dětské obrně.
Nadešel čas na rozsáhlé úsilí dobrovolnických organizací, které by se skrze soukromé jednání ujaly RCT.
Nemusíme čekat na politiky.
Občané světa mohou v krátké době dosáhnout podstatných úspěchů v boji proti nemocem, hladu a chudobě.
Politici se pak přidají.
Klíčem je praktičnost, smělost a, co je nejdůležitější, odhodlanost těch, kdo se mají lépe, dobrovolně nabídnout svůj čas a peníze k zajištění praktické pomoci – ve formě výnosných osiv, hnojiv, léků, moskytiér, studen zajišťujících pitnou vodu a materiálů k výstavbě škol a nemocnic – ve prospěch nejchudších lidí světa.
Civilizovaná řeč
PAŘÍŽ – Co znamená být „civilizovaný“?
Mít kvalitní vzdělání, nosit kravatu, jíst vidličkou a každý týden si stříhat nehty očividně nestačí.
Všichni víme, že být „civilizovaný“ tímto formálním způsobem ještě lidem nezabrání, aby se chovali jako barbaři.
Civilizovanost všude a ve všech dobách znamená schopnost uznat a akceptovat lidství jiných, a to navzdory odlišnému způsobu jejich života.
Možná se to zdá nabíledni, ale tento princip není všeobecně přijímán.
Myšlenka dialogu mezi civilizacemi se obvykle setkává s kladným ohlasem, avšak někdy bývá i terčem posměchu.
Závěr nedávného eseje Les religions meurtrières („Vražedná náboženství“) z pera Elieho Barnaviho nese název: „Proti dialogu civilizací.“ Jeho argumenty jsou nesmiřitelné: „Na jedné straně stojí civilizace a na druhé barbarství.
Dialog mezi nimi není možný.“
Když se však nad touto argumentací zamyslíme pozorněji, okamžitě odhalíme její slabinu.
Významy slov civilizace a kultura se totiž v jednotném a množném čísle velmi liší.
Kultury (v množném čísle) jsou způsoby života vlastní různým skupinám lidí a zahrnují vše, co mají jejich členové společné: jazyk, náboženství, rodinné struktury, stravu, oblékání a tak dále.
V tomto smyslu je „kultura“ popisnou kategorií bez jakéhokoliv hodnotového úsudku.
Civilizace (v jednotném čísle) je naopak hodnotící morální kategorií: je to opak barbarství.
Dialog mezi kulturami tedy není civilizaci pouze prospěšný, ale je pro ni přímo nezbytný.
Žádná civilizace bez něj není možná.
Navzdory tomu, co tvrdí stoupenci teze o „střetu civilizací“, probíhá střetávání různých kultur obvykle snadno a pokojně, protože jsme na ně psychicky připraveni.
Každý je produktem několika kultur, i když nikdy neopustil hranice vlasti, poněvadž kultura není jen národní kategorie.
Všichni v sobě nosíme i kulturu svého pohlaví, věkové skupiny, bohatství, třídy a zaměstnání.
Tato pluralita kultur nám obvykle nepřináší žádné problémy, neboť přesun z jednoho kulturního kodexu do druhého je univerzální lidskou schopností.
S každým člověkem, s nímž se během dne setkáme, koneckonců hovoříme trochu jinak.
Kultury vztažené k určitému území navíc nikdy nejsou skutečně „čisté“.
Vrátíme-li se do nejhlubších dějin země, jako je Francie, najdeme v nich setkávání různých kmenů, etnických skupin a tím i různých kultur: Galů, Franků, Římanů a mnoha dalších.
Kamkoliv se podíváme (s možnou výjimkou hlubokých údolí Nové Guineje, kde mohou různé tajuplné kmeny zůstávat navzájem izolované), tam najdeme pouze smíšené kultury.
Zatímco jsou však některé kultury na svou pluralitu pyšné, jiné se ji snaží skrývat.
Koncept dialogu mezi kulturami je někdy napjatý nebo se zdá jen zbožným přáním, poněvadž od něj žádáme nemožné: aby vyřešil rozjitřené politické konflikty.
Dialog navzdory své laskavosti nemůže řešit otázky týkající se svobody pohybu lidí nebo dělby území či přírodních zdrojů.
Politika a kultura nefungují na stejné úrovni: politika rozhoduje o akci, zatímco kultura ovlivňuje mentalitu; politika se zabývá naléhavými situacemi, zatímco kultura může k dosažení výsledku potřebovat celé generace.
Tento typ dialogu bychom měli podpořit tím, že začneme jednoduchými a skromnými iniciativami.
Potřebujeme víc překladů myšlenek a literatury jiných zemí, víc dlouhých zahraničních pobytů pro univerzitní studenty, víc výuky cizích jazyků a podpory studia jiných kultur a víc konfrontací mezi různými národními paměťmi (řekněme mezi pamětí Francie a Alžírska).
Některé aktivity tohoto druhu už v Evropské unii existují, ale měly by se zavést i jinde: v severní Africe, na Blízkém východě, v Indii, Číně, Japonsku a Latinské Americe.
Nejlepším způsobem, jak zahájit dialog, je odhodit klišé a zevšeobecňování a raději podpořit setkávání konkrétních lidí.
Zatím si svrchované postavení nárokuje politika.
Z jiného hlediska však dialog převažuje nad válkou a tvrdošíjnou obranou toho, co člověk pokládá za svou identitu, poněvadž nás přibližuje ke schopnosti být lidskými.
Spisovatel André Schwarz-Bart kdysi vyprávěl tento příběh: Jeden vrchní rabín byl kdysi dotázán, proč je čáp, jemuž se v hebrejštině (láskyplně) říká Hassada , neboť miluje ostatní čápy, zařazen mezi nečistá zvířata. „Protože,“ odvětil rabín, „rozdává lásku jen příslušníkům vlastního druhu.“
Nespoutaná občanská společnost
MOSKVA – Problémy, na které narážejí organizace z řad občanské společnosti, jsou v Rusku větší než v mnoha jiných částech světa, avšak problémy, jimž čelí občanská společnost samotná, jsou všude podobné.
Na celém světě existuje propast mezi organizacemi občanské společnosti a společnostmi, jimž jsou tyto organizace odhodlány sloužit.
Organizace občanské společnosti nezískávají moc prostřednictvím voleb (legitimních či nelegitimních), nýbrž oslovováním širšího světa.
Stručně řečeno je jejich cílem budování občanské společnosti jako takové.
Nejúspěšnější jsou ve chvíli, kdy se lidé chovají jako součást občanské společnosti, aniž by se nutně řadili k „občanskospolečenským“ profesionálům.
To znamená, že se například starají o své zdraví, angažují ve veřejných diskusích, blogují o bezpečnostních podmínkách ve své komunitě, hodnotí výkonnost škol, organizují každotýdenní výběhy pro majitele psů, starají se o místní lesy či řeky – a to vše v rámci svého života, nikoliv svého zaměstnání.
Jednou z oblastí, které v dnešní občanské společnosti vyvolávají znepokojení, je tisk a nové sdělovací prostředky.
Na mnoha místech dnes proudí více informací než kdykoliv dříve, ale zároveň se hromadné sdělovací prostředky ocitají pod politickým i finančním tlakem.
Většina lidí pokládá svobodný tisk za způsob, jak sledovat, co dělá vláda – a tisk tuto funkci opravdu plní.
Proto se on jako celek a novináři obzvláště tak často stávají terčem úřadů.
A i když sdělovací prostředky nejsou vlastněny – a kroceny – úřady nebo lidmi jim blízkými, stále se musí potýkat s cenzurou, zastrašováním, daňovými kontrolami a příležitostnými atentáty na novináře a editory.
Konkrétně v Rusku je situace smíšená.
Většinu masmédií – velkých novin a televizních stanic – vlastní či kontroluje vláda, ale v zemi existuje spousta vesměs okrajových publikací a rozhlasových stanic (nemluvě o internetu), které si udržují pozoruhodnou míru nezávislosti.
Nejsou přímo cenzurovány, ale fungují s mrazivým vědomím, že mohou být na základě mlhavých obvinění kdykoliv zakázány.
A většina z nich samozřejmě bojuje o finanční přežití.
Žurnalistika tu však není jen od toho, aby dohlížela na vládu.
Jejím druhým úkolem je nastavovat zrcadlo společnosti – šířit přesný obraz jejího současného stavu, sdílet informace o aktivitách soukromých občanů a podniků při budování občanské společnosti a podněcovat občany, aby aktivněji zlepšovali vlastní životy a rozvíjeli své komunity.
Vezměme si například zdravotnictví.
Z mého pohledu by konečným cílem neměl být ani tak lepší systém zdravotní péče, nýbrž natolik zdravé obyvatelstvo, že zdravotní péči prakticky nebude potřebovat.
Zdravotní problémy vás možná přivedou na kliniku, avšak mnohé z nich začínají tím, jak se chováte doma – co jíte a pijete, zda kouříte a cvičíte, zda máte dost spánku atd.
Podobný druh uvažování nás hnal kupředu na nedávné zdravotnické pracovní skupině, která se sešla v rámci Summitu občanské společnosti.
Ten zorganizovaly v Moskvě nadace Eurasia, New Eurasia a CSIS.
(Byla jsem tam jako členka správní rady nadace Eurasia.)
Ve snaze řešit tyto problémy jsme přišli s projektem „otevřená data/informační likvidita“, který bude prosazovat a organizovat zveřejňování, výměnu, hromadění a analýzu zdravotnických dat – nejen všeobecné statistiky, ale konkrétních dat o zdravotnických výstupech v oblasti léků a léčby, výkonnosti nemocnic a podobně.
Pro mnohé tyto statistiky samozřejmě nejsou ani shromážděny podklady, natož aby byly publikovány.
Můžeme však začít tím, co existuje, a vytvořit tak poptávku po zbytku.
Ve Spojených státech už lidé hodnotí své lékaře na stránkách jako RateMDs.com a vitals.com; hodnocení lékařů a nemocnic třetími stranami je pak k dispozici na HealthGrades.com.
Skupiny občanské společnosti často neřídí nemocnice přímo, ale mohou zprůhlednit jejich výkonnost.
Existují proto plány rozvoje a distribuce nástrojů pro analýzu informací, odhalení korelací (tzv. datokopectví) a zobrazení výsledků v podobě grafů a tabulek.
I v tomto případě však zdraví ve skutečnosti začíná doma, takže skutečným vítězstvím – a navíc takovým, kde může mít spolupráce občanské společnosti bezprostřednější dopad – je poskytnout lidem lepší data o sobě samotných a o tom, co by měli pro své zdraví udělat.
To zahrnuje vše od informací o výživě a péči o dítě až po (v konečném důsledku) záznamy o zdraví a léčbě každého člověka, což začíná využíváním nových médií k oslovování lidí tam, kde žijí, relevantním obsahem.
V Sovětském svazu se tomu říkalo „sanitární propaganda“, kterou však lidé všeobecně opovrhovali.
Jeden ruský přítel mi řekl: „Kdykoliv jsme si v novinách přečetli článek o nezdravosti másla, okamžitě jsme běželi a nakoupili másla co nejvíce, protože jsme věděli, že ho bude nedostatek.“
Dnes se tomuto typu informací říká „podpora zdravého životního stylu“.
Pracujeme také na obdobně pojatém projektu, když oslovujeme cílové populace dvoustrannými novými médii, jako jsou internet a mobilní telefony, nikoliv jen proslovy v novinách a televizi.
Představte si program, v jehož rámci by se těhotná žena mohla mobilním telefonem přihlásit k odběru týdenních připomínek a aktualizací, přičemž by odpovídala na otázky typu: „Kope už děťátko?“ Kdyby nekopalo, byla by žena odkázána na místní kliniku.
Když jsem tytéž věci uváděla v souhrnné zprávě pro Summit občanské společnosti, nepřerušil mě nikdo jiný než americký prezident Barack Obama, který byl v Moskvě na schůzce s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem, ale našel si čas navštívit také naše setkání organizací občanské společnosti.
Omluvil se za pozdní příchod a dodal: „Proto tu máme občanskou společnost.
Na politiky prostě není spolehnutí!“
Čistota kolem diamantů
PRINCETON – Diamanty jsou spojovány s čistotou a světlem.
Věnují se coby slib lásky a nosí se coby symbol oddanosti.
Přesto vedou ke strašlivým vraždám a také k rozsáhlému znásilňování a amputacím.
Charles Taylor, bývalý prezident Libérie, který v současnosti čelí u zvláštního soudu v Haagu obviněním z válečných zločinů, údajně pomocí diamantů financoval vzbouřence v občanské válce v Sieře Leone.
Obžaloba proti Taylorovi představuje pouze jeden z několika příkladů, kdy se diamanty staly podnětem k rozsáhlému porušování lidských práv.
Když si role diamantů při rozdmýchávání násilného konfliktu v Africe získala celosvětovou pozornost, zavedl diamantový průmysl takzvaný Kimberleyský proces, aby vyloučil „krvavé diamanty“ z mezinárodního obchodu.
Iniciativa se setkala s jistým úspěchem, ačkoliv zcela nezastavila obchod s diamanty z konfliktem zmítaných zemí, jako je Demokratická republika Kongo.
Nedávno se však vynořily obavy – zevnitř diamantové branže –, že rozsah Kimberleyského procesu je příliš omezený a že spotřebitelé jsou díky němu ukolébáni k přesvědčení, že s diamanty už nejsou spojeny žádné etické problémy.
To je však daleko od pravdy.
Problém vyvrcholil v letošním roce, kdy Kimberleyský proces začal certifikovat diamanty ze zimbabwského Marange.
Diamantové ložisko v Marange, objevené v roce 2006, patří k nejbohatším nalezištím v dějinách.
Podle nedávné zprávy Diamonds and Clubs, kterou zveřejnila organizace Partnership Africa Canada, nutí vojáci místní rolníky k práci pro těžební syndikáty v Marange.
Vojáci poté shrábnou polovinu výtěžku.
Když zimbabwský bojovník za lidská práva Farai Maguwu rozšířil informace o tomto zneužívání, byl zatčen (byť následně propuštěn).
Zimbabwské úřady tvrdí, že násilné porušování lidských práv ustalo, avšak etický problém s diamanty z Marange sahá mnohem hlouběji.
Krátce po odhalení naleziště převzala kontrolu nad oblastí zimbabwská armáda.
Podle zimbabwského ministra financí Tendaie Bitiho neobdržela státní pokladna za čtyři roky od převzetí diamantových polí armádou ani cent na licenčních poplatcích z prodeje marangeských diamantů.
Vojenská a politická elita země si nesmírné bohatství z diamantového pole zcela přisvojila a miliony zoufale chudých Zimbabwanů z něj nemají žádný prospěch, přestože potřebují služby, na jejichž zajištění má země prostředky.
Samozřejmě to není poprvé, co objev přírodních zdrojů v nerozvinuté zemi vedl k obohacení hrstky občanů namísto větší prosperity pro všechny.
Teodoro Obiang, diktátor malé, avšak na ropu bohaté Rovníkové Guineje, má oficiální plat 60 000 dolarů, ale přitom vlastní šest soukromých tryskáčů, dům v hodnotě 35 milionů dolarů v Malibu, další domy v Marylandu a Kapském Městě a také vozový park čítající několik lamborghini, ferrari a bentley.
Většina lidí, jimž Obiang vládne, přitom žije v extrémní chudobě, dožívá se průměrného věku 49 let a potýká se s novorozeneckou úmrtností ve výši 87 případů na 1000 živých porodů (což jinými slovy znamená, že více než každé dvanácté nově narozené dítě v zemi zemře před dovršením prvního roku života).
Nigérie a Angola představují další do očí bijící příklady zemí, které nedokázaly využít svého ropného bohatství ku prospěchu obyvatel.
Paradoxní je, že na zdroje bohaté rozvojové země jsou na tom často hůře než srovnatelné státy, které tyto zdroje nemají.
Jedním z důvodů je skutečnost, že velké přírodní bohatství představuje obrovský finanční motiv k pokusům o svržení vlády a uchvácení moci.
Vzbouřenci vědí, že pokud uspějí, získají nesmírné osobní bohatství, budou moci odměnit ty, kdo jejich puč podpořili, a získají dostatek zbraní, aby se udrželi u moci bez ohledu na to, jak špatně budou vládnout.
To vše samozřejmě za předpokladu, že někteří z těch, které vzbouřenci vyzbrojují, se sami nedají zlákat možností ovládnout toto bohatství.
Zdroje, které by měly rozvojovým zemím přinášet užitek, se tak stávají spíše prokletím, jež přináší korupci, převraty a občanské války.
Používáme-li produkty vyrobené ze surovin, které se dovážejí z chudé země bez toho, aby z výtěžku z jejich prodeje měli prospěch obyvatelé této země, pak se stáváme spolupachateli obzvláště podlé formy krádeže.
Je proto povzbudivé, že obavy ze zimbabwských diamantů se začínají ozývat přímo uvnitř diamantové branže.
The Rapaport Group, mezinárodní síť společností poskytujících služby diamantovému průmyslu, odmítá uvést diamanty z Marange na své platformě RapNet určené pro obchod s těmito drahokamy.
Předseda skupiny Martin Rapaport vyzval k zajištění volného přístupu na diamantová naleziště pro nevládní organizace a zástupce oboru, kteří by monitorovali situaci na poli lidských práv. Ještě důležitější je, že Rapaport v letošním projevu v Bombaji nastínil podmínky legitimizace diamantů z Marange, mezi nimiž figurovala i záruka, že „příjmy z obchodu s diamanty budou rozdělovány legálně a takovým způsobem, že z nich bude mít rozumný a spravedlivý prospěch zimbabwský lid“.
Je zapotřebí mít vyšší standardy, než jaké nastavil Kimberleyský proces.
Budou-li spotřebitelé trvat na nákupu výlučně etických diamantů, pak by se obchodníkům mohlo podařit přenést stlačení poptávky na své dodavatele.
A pokud diamantový průmysl dokáže zaujmout etický postoj, mohl by tím vyslat signál dalším odvětvím pracujícím s přírodními zdroji, které se dnes v podstatě kradou lidem řadícím se mezi nejchudší na světě.
Lze etice naučit?
MELBOURNE – Dokáže účast na hodině filozofie, konkrétněji na hodině praktické etiky, přivést studenta k etičtějšímu jednání?
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Na odpovědi na tuto otázku mají zřetelný zájem učitelé praktické etiky.
Důležitá by měla být i pro studenty, kteří zvažují, že se zapíší do kurzu praktické etiky.
Otázka má ale také obecnější filozofický význam, protože odpověď na ni by mohla vnést světlo do prastaré a zásadní otázky po roli, již při formování našich etických soudů a určování našich skutků sehrává rozum.
Platón ve Faidrovi používá metaforu povozu taženého dvěma koňmi; jeden představuje racionální a morální podněty, druhý iracionální vášně a touhy.
Úkolem vozky je vést koně tak, aby ve spřežení táhli společně.
Platón se domnívá, že duše by měla být směsí našich vášní a rozumu, ale také dává najevo, že harmonii je třeba nalézat pod nadvládou rozumu.
David Hume v osmnáctém století tvrdil, že tato představa zápasu mezi rozumem a vášněmi je zavádějící.
Rozum sám o sobě, uvažoval, nedokáže ovlivnit vůli.
Rozum je, jak proslule napsal, „otrokem vášní“.
Hume hovořil o „vášních“ v širším smyslu, než jak tomuto pojmu rozumíme dnes.
Do okruhu toho, co nazýval vášněmi, patří sounáležitost či soucit s ostatními a starost o naše dlouhodobé zájmy.
Co jiní filozofové považují za střet mezi rozumem a city, je Humeovým prizmatem vlastně zápas mezi těmito „klidnými vášněmi“ a našimi prudšími a často nerozvážnými tužbami.
V současné psychologii je vlivná obdoba Humeova náhledu na rozum.
Jonathan Haidt, autor knih Hypotéza štěstí a Morálka lidské mysli, používá metaforu upomínající na Platóna, ale k podpoře názoru bližšího Humeovi, aby ilustroval, co nazývá sociálně intuicionistickým náhledem na etiku: „Mysl je rozdělena na dvě části, na jezdce a slona,“ píše hned na první stránce Morálky lidské mysli, „přičemž úkolem jezdce je sloužit slonovi.“ Jezdcem v Haidtově metafoře je mentální proces, který ovládáme, hlavně vědomé uvažování, a slonem dalších 99 % mentálních procesů, především emocí a intuicí.
Výzkumy Haidta přivedly k pohledu na morální argumentaci převážně jako na zpětnou racionalizaci našich automatických, intuitivních reakcí.
Píše proto: „Začal jsem být tudíž skeptický k přímým přístupům vůči tříbení etického chování – zejména k přímému vyučování ve škole.
Nemůžeme jen tak nalít morální poznání studentům do hlav a očekávat, že po odchodu ze třídy takové znalosti využijí v praxi.“
V Morálce lidské mysli čerpá Haidt oporu pro své názory z výzkumu filozofa Erika Schwitzgebela z Kalifornské univerzity v Riverside a Joshui Rusta ze Stetsonovy univerzity.
Schwitzgebel a Rust u řady etických témat dokládají, že profesoři filozofie zaměření na etiku se nechovají o nic lépe než profesoři působící v jiných oblastech filozofie a že nejsou etičtější než profesoři, kteří vůbec nepracují na poli filozofie.
Když ani profesoři zabývající se etikou nejsou etičtější než jejich kolegové v jiných oborech, nepotvrzuje to přesvědčení, že etická argumentace nemá schopnost přimět lidi k etičtějšímu chování?
Možná.
Přesto o tom nejsem, vzdor těmto důkazům, zcela přesvědčen.
Dostala se ke mně spousta nahodilých dokladů, že mé přednášky o praktické etice změnily alespoň některým studentům život, a to dost zásadními způsoby.
Někteří se stali vegetariány nebo vegany.
Jiní začali přispívat na pomoc krajně chudým lidem v zemích s nízkými příjmy a hrstka jich změnila kariérní plány, aby mohli pro zlepšování světa vykonat víc.
Před dvěma lety mi Schwitzgebel nabídl příležitost uskutečnit test, rigorózněji než kdy dřív, jestli přednáška o etice konzumace masa dokáže něco změnit na tom, co studenti jedí.
Společně s Bradem Cokeletem, profesorem filozofie na Kansaské univerzitě, jsme realizovali studii zahrnující 1143 studentů na Kalifornské univerzitě v Riverside.
Od poloviny studentů jsme požadovali, aby si přečetli filozofický článek obhajující vegetariánství, poté následovala diskuse ve skupinkách s možností sledovat video propagující bezmasou stravu.
Druhá půlka byla kontrolní skupinou.
Ta obdržela materiály a diskutovala o tom, jak pomoci lidem žijícím v chudobě.
Využili jsme informací z univerzitních stravovacích karet, abychom zjistili, jaké jídlo si studenti z obou skupin kupovali před těmito semináři a po nich.
Získali jsme údaje o téměř 6000 nákupů potravin uskutečněných 476 studenty.
Nákupy byly ztotožněny se studenty, kteří četli a diskutovali o etice konzumace masa a kteří nikoli, ale údaje, jež jsme obdrželi, byly anonymizované, takže jsme nemohli určit nákupy žádného konkrétního studenta.
Výsledkem byl pokles nákupů masa, z 52 % na 45 %, mezi studenty ze skupiny, která se věnovala etice masa, a několik týdnů po semináři tato nižší míra nákupů masa přetrvala.
Ve skupině, která se zabývala charitativními dary, k žádné změně v míře nákupů masa nedošlo (a zda tito studenti víc darovali na dobročinnost, jsme neměli jak zjistit).
Naše výsledky jsou prozatím předběžné a ještě neprošly recenzním řízením.
Sháníme další údaje o významu sledování videa, které u studentů mohlo zapůsobit spíš na city než na rozum.
Nicméně jedná se podle našich znalostí o první řádně řízenou studii ve skutečném světě, nikoli laboratorním prostředí, věnovanou vlivu vysokoškolské výuky filozofie na chování studentů.
Úbytek konzumace masa není dramatický, ale je statisticky významný a naznačuje, že za určitých okolností může etická argumentace ve výuce měnit chování.
Hlavolam úrokových sazeb
BASILEJ – Vláda Spojených států si dnes může půjčit na deset let se zhruba 2,5% fixní úrokovou sazbou.
Při korekci o očekávanou inflaci to znamená reálné výpůjční náklady ve výši necelých 0,5 %.
Před rokem byly reálné sazby dokonce záporné.
A jelikož nízké úrokové sazby vyspělému světu dominují, leckdo se obává, že začala éra vleklé stagnace.
Míra problematičnosti nízkých reálných sazeb závisí na příčině jejich poklesu.
Převládá názor, že sestupný trend je z velké části odrazem propadu rovnovážného stavu čili „přirozených“ úrokových měr, vyvolávaného změnami fundamentů v oblasti úspor a investic.
Jinými slovy, výraznější sklon spořit v rozvíjejících se ekonomikách, společně se sílící orientací investorů na bezpečná aktiva, celosvětově zvyšuje nabídku úspor, zatímco vyhlídky na slabý růst a větší nejistota ve vyspělých ekonomikách stlačují investiční poptávku.
Tento domnělý pokles „přirozených“ úrokových měr se pokládá za překážku ekonomického oživení, neboť stlačováním reálných sazeb pod hladinu rovnováhy narušuje schopnost měnové politiky zajišťovat dostatečnou stimulaci, vzhledem k nulové dolní hranici nominálních sazeb.
Předmětem živé debaty se proto stala otázka jak sestup rovnovážných sazeb zastavit.
Při vysvětlování poklesu trendu reálných sazeb však tato debata nápadně pomíjí úlohu finančních faktorů.
Vždyť úrokové sazby neurčují nějaké neviditelné přírodní síly; stanovují je lidé.
Krátkodobou část výnosové křivky definují centrální banky, zatímco výnosy s delší splatností oceňují účastníci trhu podle toho, jakou reakci měnové politiky na budoucí inflaci a růst očekávají, při zohlednění souvisejících rizik.
Sledované reálné úrokové míry se zjišťují odpočtem očekávané inflace od těchto nominálních sazeb.
V kterýkoli okamžik tedy úrokové sazby reflektují vzájemné působení reakčních funkcí centrální banky a názorů soukromého sektoru.
Ztotožněním vývoje reálných úrokových měr s fundamenty v oblasti úspor a investic se implicitně předpokládá, že centrální banky a finanční trhy dokážou zhruba sledovat vývoj rovnovážné reálné úrokové sazby v čase.
Jenže tak přímočaré to ani zdaleka není.
Určit rovnovážnou úrokovou sazbu – abstraktní koncepci, již nelze pozorovat – je pro centrální banky velice obtížný úkol.
Ve snaze kormidlovat sazby správným směrem centrální banky obvykle spoléhají na odhady nesledovaných proměnných, včetně samotné rovnovážné reálné míry, potenciálního výstupu a trendu nezaměstnanosti.
Tyto odhady jsou velmi nejisté, silně závisejí na modelu a podléhají rozsáhlým revizím.
Rámce politik centrálních bank navíc mohou být neúplné.
Soustředěna převážně na krátkodobou inflaci a stabilizaci výstupu, měnová politika možná nevěnuje dostatek pozornosti finančnímu vývoji.
Vzhledem k tomu, že finanční cyklus je mnohem delší než cyklus hospodářský, typické horizonty politik úřadům zřejmě neumožňují dostatečně zohledňovat vliv jejich rozhodnutí na budoucí ekonomické výsledky.
Mnoho nepomáhá ani skutečnost, že k finančním vzestupům a propadům může docházet za relativně stabilní inflace.
Jelikož účastníci finančních trhů tonou v nejistotě stejně jako centrální banky, situace se může zle zvrtnout.
To se i stalo.
V průběhu posledních tří desítek let několik úvěrově vyvolaných epizod vzmach-krach způsobilo globálnímu hospodářství významnou, setrvalou újmu.
Je těžké si tuto realitu dát do souladu s názorem, že úrokové sazby, určující cenu využívání dluhu, se celou dobu držely na stezce rovnovážnosti.
Soustředěnost na fundamentální faktory určující úrokové sazby v oblasti úspor a investic je zcela logická z pohledu makroekonomických modelů hlavního proudu, které předpokládají, že peníze a finance jsou s ohledem na dlouhodobé směřování výstupu nepodstatné („neutrální“).
Jenže opakující se krize ukázaly, že finančnictví může mít dlouhotrvající účinky.
Finanční faktory, zejména dluhová páka, nejenže mohou zesilovat cyklické výkyvy, ale mohou také ekonomiku odklonit z cesty udržitelného růstu.
Rostoucí soubor důkazů skutečně dokládá, že v důsledku finanční krize je výstup natrvalo nižší.
To vše naznačuje, že pokles trendu u reálných úrokových měr není jen pasivním zrcadlením změn v hlavních makroekonomických fundamentech.
Právě naopak, přispívá k jejich posunům.
Nízké úrokové sazby mohou zasévat semena finančních vzmachů a krachů.
Politiky, které netlačí na boomy, leč rázně a vytrvale uvolňují podmínky při poklesech, vyvolávají časem klesající zkreslení úrokových sazeb a stoupající zkreslení hladin zadlužení.
Tím vzniká cosi podobného dluhové pasti, v níž je těžké zvyšovat sazby, aniž by to poškodilo ekonomiku.
Hromadění dluhu a pokřivení vzorců výroby a investic vyvolané vytrvale nízkými úrokovými sazbami brzdí návrat těchto sazeb na běžnější hladiny.
Nízké úrokové sazby tak samy sebe upevňují.
Tato alternativní perspektiva jasně ukazuje, čím je z podstaty věci vyvážena mimořádně vstřícná měnová politika.
Ta nemůže překonat strukturální překážky růstu.
Kroky, které dnes podnikají centrální banky, mohou ale dlouhodobě ovlivňovat reálný makroekonomický vývoj, zejména svými dopady na finanční cyklus.
Takové střednědobé až dlouhodobé vedlejší účinky je třeba oproti přínosům krátkodobé stimulace pečlivě vážit.
Nízké úrokové sazby jsou sice přirozenou reakcí, kdykoli vznikne dojem, že poptávka je chronicky snížená, jenže takový dojem není vždy správný – a postupem času může vyjít velmi draho.
K položení základů vytrvalého zotavení jsou nezbytná opatření k upevnění bilancí v soukromém i veřejném sektoru, provázená strukturálními reformami zaměřenými na zvýšení produktivity a zlepšení růstového potenciálu.
Rozsáhlejší stimulace může sice krátkodobě povzbudit výstup, ale může také zhoršit celý problém a tím si časem vynutit ještě větší dávky.
Nezdravé závislosti na tišících prostředcích se lze vystříhat, ale jedině pokud si riziko včas uvědomíme.
Smrt ze špinavého vaření
FREETOWN, SIERRA LEONE – Vlivem znečištění ovzduší v domácnosti (ZOD) zemře každoročně 4,3 milionu lidí – víc než na HIV/AIDS, malárii a tuberkulózu dohromady.
ZOD vzniká, když domácnosti k vaření a vytápění používají zastaralá paliva jako dříví, uhlí, rostlinný odpad a petrolej, takže skoncovat s umíráním v souvislosti se ZOD není o nic složitější než zajistit řešení pro čisté vaření.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Přesto to svět dosud neudělal.
Kupříkladu v Africe je víc než 80 % lidí stále odkázáno na biomasu jako primární zdroj energie.
V mé vlasti, Sieře Leone, jedné z pěti zemí nejzranitelnějších změnou klimatu, má elektřinu méně než 20 % obyvatelstva, zatímco víc než 90 % nezbývá než vařit na dřevěném uhlí a palivovém dříví.
Pokud přetrvají současné trendy, Afričané budou taková paliva používat k vaření ještě v roce 2050.
Uspokojit světovou potřebu čistého vaření v obytných prostorách by podle odhadu stálo 4,4 miliardy dolarů ročně – mnohem víc, než je v současnosti k dispozici.
Nejde sice o malou sumu, ale oproti ceně na nečinnost je nepatrná.
Kromě drtivých vlivů na lidské zdraví – v subsaharské Africe je ZOD druhým největším faktorem rizika úmrtí a invalidity – závislost na neobnovitelných dřevěných palivech při vaření produkuje až gigatunu emisí CO2 ročně čili asi 2 % celkových emisí.
Takové postupy při vaření jsou navíc významným zdrojem černého uhlíku, po CO2druhého největšího hybatele změny klimatu: vaření za použití tuhých paliv jen v subsaharské Africe tvoří zhruba 6 % globálních emisí černého uhlíku.
Dopad na klima dále zhoršuje to, že 34 % palivového dřeva se v subsaharské Africe těží neudržitelně, což přispívá k odlesňování.
Přetrvávání překonaných způsobů vaření a vytápění znamená významné ochuzování ekonomik.
Kvůli zvýšené úmrtnosti a nemocnosti v důsledku ZOD, zbytným nákladům na tuhá paliva, promarněnému času při sběru dřeva na otop a škodám na životním prostředí přichází subsaharská Afrika o zhruba 3 % HDP ročně.
Nejvíc trpí ženy a děti.
Skutečnost, že se problém neřeší, není odrazem nedostatečnosti technologií, ba ani chybějících prostředků, nýbrž nedostatku politické vůle.
Přestože vlády a mezinárodní aktéři vynakládají úsilí na rozšiřování přístupu k elektřině, řešení pro čisté vaření – třeba za pomoci elektřiny získávané z obnovitelné energie – dosud často odkládají k ledu.
Snahy o podporu čistého vaření jsou převážně nekoordinované, úzké a nedůsledné, s omezeným zájmem spotřebitelů.
Změnit tento stav je cílem nové iniciativy.
Fond Světové banky pro čisté vaření (CCF), spuštěný na zářijovém Klimatickém summitu OSN v New Yorku, uvolní 500 milionů dolarů, aby pomohl do roku 2030 zajistit všeobecný přístup k čistému vaření.
Součástí je rozšíření výroby paliv pro čisté vaření, rozvoj dobře fungujících dodavatelských řetězců, které je doručí miliardám lidí, a podpora inovací a šíření relevantních technologií.
CCF za tím účelem využije zdrojů Světové banky a dalších rozvojových bank, aby přilákal soukromé investice, mimo jiné vytvářením nových zdrojů tržeb a pobídek napříč hodnotovými řetězci.
Rozvine také v sektoru čistého vaření trh s dluhopisy splácenými v závislosti na přínosech.
Dále bude CCF podporovat globální platformu pro znalosti a inovace, zahrnující Akční platformu pro zdravotnictví a energetiku, ustavenou Světovou zdravotnickou organizací, Rozvojový program OSN a Světovou banku ve spolupráci s organizacemi občanské společnosti Hivos a ENERGIA.
To vše by mělo pomoci vytvořit ověřitelné výsledky na úrovni výstupů (počet domácností s přístupem k čistému vaření) a na úrovni dopadů (přínosy pro zdraví, genderovou rovnost a životní prostředí).
Jakkoli je však CCF slibný, k dosažení jeho cílů bude zapotřebí soudržných politických strategií, opřených o silné a vytrvalé odhodlání na národní, regionální a globální úrovni.
Jednou zemí, která takové odhodlání projevila, je Indie.
Podle Zprávy o pokroku v energetice, kterou letos vydala Světová banka a která se zabývá pokrokem na cestě ke splnění Cíle udržitelného rozvoje č. 7 (zajistit přístup k cenově dostupné, spolehlivé, udržitelné a moderní energii pro všechny), Indie výrazně posílila svou elektrifikaci, z 50 % v roce 1994 na 93 % v 2017.
Tamní míra přístupu k čistému vaření – 45 % v roce 2017 – zůstává mnohem nižší, přesto se stále jedná o významný pokrok, neboť od roku 2000 se víc než zdvojnásobila.
Podíl obyvatel využívajících k vaření biomasu se navíc snížil z 64 % v roce 2010 na 59 % v roce 2015.
K tomuto posunu částečně přispívá širší přístup ke zkapalněnému ropnému plynu.
Indie se v roce 2016 stala třetím největším dovozcem LPG, za Čínou a Japonskem.
Vláda v témže roce zahájila také program Pradhan mantri udždžvala jodžana, s cílem zajistit do roku 2019 přístup k LPG pro 50 milionů domácností žijících v chudobě.
Ten loni překonal stanovenou metu a rozšířil program tak, že se uplatnil na 80 milionů rodin.
Významného pokroku při rozšiřování přístupu k LPG a dalším palivům pro čisté vaření dosáhly i další země, například Kambodža a Indonésie.
Teď je nezbytné dál stavět na těchto úspěších a zároveň adaptovat strategie, které jim byly motorem, pro různá prostředí, zejména v Africe.
Do čela by se za tím účelem měla postavit OSN a prosazovat přístup opřený o škálu zainteresovaných stran a poháněný partnerstvími mezi veřejným a soukromým sektorem.
Takový přístup už se osvědčil a mobilizoval miliardy dolarů na investice do obnovitelných zdrojů a energetické účinnosti.
Může se osvědčit znovu – a ušetřit přitom miliony životů.
Čistá energetika už v ekonomickém zápase zvítězila
DENVER – My v Rocky Mountain Institute (dnes RMI) už desítky let tvrdíme, že přechod k čisté energii bude stát méně a bude postupovat rychleji, než očekávají vlády, firmy a mnozí analytici.
V posledních letech se oprávněnost této vyhlídky plně potvrdila: nákladnost obnovitelných zdrojů vytrvale klesá rychleji, než se čekalo, zatímco jejich využití postupuje svižněji, než předpokládaly prognózy, což dále snižuje náklady.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Díky této zpětné vazbě pozitivních důsledků obnovitelné zdroje prorazily.
K hoře dat dokládajících, že rapidní přechod k čisté energetice je nejméně nákladnou cestou vpřed, teď navíc přibyly nové analýzy od dvou výzkumných institucí pevného renomé.
Tvůrci politik, přední podnikatelé a finanční ústavy musí naléhavě uvažovat o slibných důsledcích tohoto vývoje.
Jelikož Konference OSN o změně klimatu (COP26) v Glasgow se rychle blíží, je naprosto nezbytné, aby si světoví lídři uvědomili, že klíčem ke splnění cíle oteplení o 1,5° Celsia dle Pařížské dohody není přinášet oběti, ale chopit se příležitostí.
Postup vyjednávání je nutné přeformátovat tak, aby jeho podstatou bylo méně sdílení břemen a více lukrativní závody v zavádění čistších a levnějších technologií v energetice.
Za situace, kdy svět už postihují klimaticky vyvolávané extrémní povětrnostní události, má rychlý přechod k čisté energetice rovněž tu přednost, že je nejbezpečnější cestou vpřed.
Pokud v tomto historickém úkolu selžeme, riskujeme nejen to, že promrháme biliony dolarů, ale také že budeme dál tlačit civilizaci do nebezpečného a potenciálně katastrofálního vývoje změny klimatu.
Lze se jen dohadovat, proč prognostici desítky let podhodnocovali klesající náklady a zrychlující tempo zavádění obnovitelných zdrojů.
Důsledky jsou ale jasné: špatné prognózy posvětily investice v řádu bilionů dolarů do energetické infrastruktury, která je nejen dražší, ale také škodlivější pro lidskou společnost a život na planetě.
Jsme teď v situaci, která může být naší poslední šancí vynahradit dekády promarněných příležitostí.
Buď budeme dál plýtvat dalšími biliony za systém, který nás zabíjí, anebo urychleně přejdeme k levnějším, čistějším a vyspělejším energetickým řešením budoucnosti.
Nové studie vrhly světlo na způsob, jak by svižný přechod na čistou energetiku probíhal.
Ve zprávě The Renewable Spring od Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii (IRENA) její hlavní autor Kingsmill Bond dokládá, že obnovitelné zdroje následují tutéž křivku exponenciálního růstu jako dřívější technické revoluce, v souladu s předvídatelnými vzorci, jimž dobře rozumíme.
Bond proto poznamenává, že energetická transformace bude dál přitahovat kapitál a zvyšovat vlastní hybnou energii.
Tento proces je ale možné a vhodné podpořit, abychom zajistili, že bude postupovat co nejrychleji.
Tvůrci politik, kteří chtějí být motorem změny, musí vytvořit příznivé prostředí pro optimální tok kapitálu.
Bond srozumitelně osvětluje souslednost kroků, z nichž tento proces sestává.
[Graf 1]
Zkoumání dřívějších energetických revolucí odhaluje několik důležitých postřehů.
Zaprvé, kapitál přitahují technologické přelomy a obvykle teče do oblastí růstu a příležitostí souvisejících se začátkem těchto revolucí.
Platí tudíž, že jakmile nový soubor technologií dokončí zárodečný vývoj, začne být kapitál široce dostupný.
Zadruhé, finanční trhy vyvolávají progresivní změny.
Jak se kapitál přesouvá, urychluje postup změn tím, že posílá nový kapitál do růstových odvětví a stahuje jej z těch, která jsou v úpadku.
Nynější signály z finančních trhů ukazují, že jsme v první fázi předvídatelné energetické transformace, s působivě lepším výkonem sektorů nové energetiky a úbytkem kapacit v sektoru fosilních paliv.To je chvíle, kdy do věci mohou vstoupit moudří tvůrci politik, aby vytvořili nezbytný institucionální rámec za účelem urychlení proměny energetiky a uskutečnění ekonomických přínosů budování lokálních dodavatelských řetězců čisté energie.
Jak je vidět z tržních trendů, jež zpráva IRENA zdůrazňuje, posun už je zřetelně v pohybu.
[Graf 2]
Zjištění zprávy IRENA potvrzuje nedávná analýza Institutu pro nové ekonomické myšlení (INET) při Martinově fakultě Oxfordské univerzity, která dokládá, že kromě toho, že rychlý přechod k čistým energetickým řešením zachová svět v souladu s pařížským cílem vyčísleným na 1,5°C, ušetří také biliony dolarů.
Pomalejší postup zavádění by byl finančně nákladnější než postup rychlejší a zároveň by přinesl podstatně vyšší klimatické náklady v důsledku odvratitelných katastrof a zhoršujících se podmínek pro život.
Díky síle exponenciálního růstu je urychlená cesta k obnovitelným zdrojům zřetelně na dosah.
Zpráva oxfordského INET uvádí, že bude-li zavádění solární a větrné energetiky, akumulátorů a vodíkových elektrolyzérů ještě deset let sledovat trendy exponenciálního růstu, svět bude na cestě k dosažení výroby energie s čistými nulovými emisemi během 25 let.
Bloomberg News ve svém vlastním článku o zprávě předkládá jako „konzervativní odhad“, že by rychlý přechod k čisté energetice ve srovnání s pokračováním s dnešní energetickou soustavou ušetřil 26 bilionů dolarů.
Vždyť čím víc solární a větrné energie, tím větší poklesy cen za tyto technologie.
Nadto Bill McKibben z 350.org ve své reakci na studii oxfordského INET poukazuje, že ceny fosilních paliv neklesnou a veškerou výhodu ropy a plynu vyplývající z nutnosti naučit se nové technologie využívat umaže skutečnost, že už byly vyčerpány všechny jejich snadno dostupné zásoby na světě.
Varuje tudíž, že právě proto, že solární a větrná energie ušetří spotřebitelům peníze, se průmysl fosilních paliv bude dál snažit transformaci brzdit, aby mírnil vlastní ztráty.
Žádné další zdržení nesmíme připustit.
Jak se blíží COP26, je nezbytné, aby si světoví lídři uvědomili, že máme čistější a levnější energetická řešení, která už jsou připravená k zavedení.
K dosažení cíle ve výši 1,5°C není zapotřebí přinášet oběti, nýbrž chopit se příležitostí.
Když se hned dáme do práce, můžeme ušetřit biliony dolarů a předejít klimatické devastaci, která jinak dostihne naše děti a vnoučata.
Vstříc nové zelené dohodě
LONDÝN – Globální dohoda dosažená minulý týden v Paříži je ve skutečnosti třetí klimatickou dohodou uzavřenou za poslední měsíc.
První dohoda vznikla na konci listopadu, kdy skupina miliardářů vedená Billem Gatesem, Markem Zuckerbergem a Jeffem Bezosem oznámila založení dvacetimiliardového fondu na podporu výzkumu čistých energií.
V tentýž den se skupina 20 zemí včetně Spojených států, Velké Británie, Německa, Indie, Číny a Brazílie dohodla na zdvojnásobení svých investic do zelené energie na celkovou hodnotu 20 miliard dolarů ročně,
Z obou předpařížských oznámení si větší pozornost získala Koalice pro průlomovou energii (BEC) – tedy Gates a další podnikatelé.
Není to žádné překvapení, neboť u veřejnosti existuje silná asociace mezi inovacemi a soukromým sektorem.
Je-li v boji proti klimatickým změnám zapotřebí technologický průlom, od koho jiného bychom se ho měli dočkat, když ne od mágů ze Silicon Valley a dalších center otevřených tržních inovací?
Sám Gates je první, kdo uznává, že toto veřejné vnímání zdaleka není přesné. „Soukromý sektor ví, jak budovat firmy, vyhodnocovat potenciál k úspěchu a podstupovat rizika, která vedou k zavádění novátorských myšlenek do světa,“ píše se v manifestu jeho koalice. „V současném podnikatelském prostředí však bilance rizik a výnosů u raných fází investování do potenciálně transformativních energetických systémů pravděpodobně neobstojí v tržních testech tradičních andělských investorů či rizikového kapitálu.“
Volný trh sám o sobě nerozvine nové zdroje energie dostatečně rychle.
Návratnost je stále příliš nejistá.
Stejně jako v případě předchozích technologických revolucí budou i rychlé pokroky v oblasti čisté energie vyžadovat intervenci odvážného a podnikavého státu poskytujícího trpělivé, dlouhodobé finance, které posunou motivaci soukromého sektoru žádoucím směrem.
Vlády musí dělat smělá politická rozhodnutí, která nejen zajistí rovné podmínky, ale zároveň vychýlí rovnováhu směrem k ekologické udržitelnosti.
Poté – a teprve poté – přijdou soukromé finance.
Dostatečnému veřejnému financování však zatím brání úsporná opatření.
Nezbývá než doufat, že to pařížská dohoda změní.
Stejně jako v případě revoluce informačních technologií budou i pokroky v oblasti čisté energie vyžadovat zapojení veřejného i soukromého sektoru.
Protože ještě nevíme, které inovace budou pro dekarbonizaci ekonomiky nejdůležitější, musí se investice alokovat do široké palety mo��ností.
K dispozici musí být také dlouhodobé a trpělivé finance, které pomohou firmám minimalizovat nejistotu a překlenout takzvané „údolí smrti“ mezi základním výzkumem a komercializací.
Tvrzení BEC, že „novým modelem bude partnerství veřejného a soukromého sektoru uzavřené mezi vládami, výzkumnými institucemi a investory“, vrhá na tento vztah vítané světlo.
Kromě Gatese a jeho kolegů bohužel existuje jen málo náznaků, že se soukromým sektorem lze počítat jako s hnacím motorem na této cestě.
Energetický sektor se stal přefinancializovaným; za zpětné odkupy akcií utrácí více než za výzkum a vývoj nízkouhlíkových inovací.
Energetičtí giganti ExxonMobil a General Electric se řadí na první a desáté místo firem, které nakupují vlastní akcie.
Podle Mezinárodní energetické agentury zase pouhých 16% investic v americkém energetickém sektoru putovalo do obnovitelné či jaderné energie.
Zdá se, že kdyby záleželo jen na ropných společnostech, raději by těžily uhlovodíky z největších hlubin Země, než aby investovaly zisky do čistých energetických alternativ.
Vládní rozpočty na výzkum a vývoj zatím v posledních letech klesají – tento trend je částečně zapříčiněný podhodnocením role státu při podpoře inovací a růstu a v poslední době také úspornými opatřeními v důsledku finanční krize z roku 2008.
Napjaté rozpočty omezují instituce, které by mohly táhnout vpřed průlomové inovace.
Americká Agentura pro pokročilé obranné výzkumné projekty (DARPA) byla katalyzátorem revoluce informačních technologií.
Naproti tomu Agentura pro pokročilé výzkumné projekty v oblasti energií (ARPA-E) pracuje v roce 2015 s rozpočtem 280 milionů dolarů – což je sotva desetina rozpočtu DARPA.
V roce 1981 představovala energie 11% celkového amerického rozpočtu na veřejný výzkum a vývoj.
Dnes jsou to pouhá 4%.
V krizi je také problematická politika na poptávkové straně, což brzdí zavádění již existujících technologií obnovitelné energie do praxe.
Hlavními institucemi veřejného sektoru, které stojí v čele rozšiřování technologií zelené energie, jsou státní rozvojové banky.
Německá KfW, Čínská rozvojová banka, Evropská investiční banka a brazilská BNDES patří do první desítky investorů do obnovitelných energií a dohromady zajišťují 15% celkových financí.
Veřejný sektor může – a měl by – dělat mnohem více.
Například dotace, které pobírají energetické korporace, by měly být vázané na podmínku, že budou vyšší procento zisků investovat do nízkouhlíkových inovací.
Koneckonců právě tato podmínka – která byla počátkem 20. století uvalena na americkou telefonní společnost AT&T výměnou za to, že si bude moci zachovat monopol – vedla ke vzniku firmy Bell Labs, klíčové líhně inovací.
Stejně tak platí, že zatímco dobročinné dary miliardářů by se rozhodně měly vítat, firmy by zároveň měly by nuceny k tomu, aby platily přiměřené daně.
Jak ostatně poznamenává manifest BEC, „současný objem vládních financí určených na čistou energii jednoduše nepostačuje na splnění úkolů, které nás čekají“.
Přesto například společnost Facebook zaplatila v roce 2014 ve Velké Británii na daních pouhých 4327 liber, což je daleko méně, než kolik odvedla řada jednotlivých daňových poplatníků.
Ochota Gatese a dalších podnikatelských špiček obětovat svůj čas a peníze na podporu čisté energie je obdivuhodná.
Rovněž pařížská dohoda je dobrou zprávou.
To ovšem nestačí.
Má-li nastat nízkouhlíková revoluce, budeme potřebovat, aby se veřejný i soukromý sektor plněji oddaly zeleným inovacím, a to na nabídkové i poptávkové straně.
Energie, ekonomie a ekologie
LONDÝN – Chce-li si svět zajistit nízkouhlíkovou budoucnost a začít řešit problém klimatických změn, potřebuje vyšší investice do obnovitelných energií.
Jak je ovšem zajistíme?
Žádný systém výroby energie není dokonalý a i „zelené“ energetické projekty musí být vzhledem ke své geografické stopě pečlivě řízeny tak, aby se zmírnil „energetický zábor krajiny“ a s ním spojené dopady na souš, řeky a oceány.
Jeden z nejpádnějších příkladů, jaké nezamýšlené důsledky může mít lokalizace obnovitelné energetické infrastruktury, představuje hydroenergetika.
Elektřina vyráběná ve vodních elektrárnách je v současnosti největším zdrojem obnovitelné energie na zeměkouli; dodává přibližně dvojnásobek energie než všechny ostatní obnovitelné zdroje dohromady.
Navzdory mohutnému rozšíření slunečních a větrných energetických projektů většina prognóz předpokládá, že naplnění cílů v oblasti zmírnění globálních klimatických dopadů si do roku 2040 vyžádá přinejmenším padesátiprocentní zvýšení kapacity vodních zdrojů.
Navzdory slibnosti vodní energetiky je ovšem tato oblast spojená se značnými ekonomickými a ekologickými důsledky, které se při stavbě přehrad musí brát v úvahu.
Bariéry omezující přirozený tok vody například značně narušují vnitrozemský rybolov.
Z povodí řek, na nichž se projektuje rozvoj hydroelektráren, se ročně vyloví více než šest milionů tun ryb.
Bez řádného plánování by tyto projekty mohly ohrozit klíčový zdroj potravy a příjmů pro více než 100 milionů lidí.
Podobné důsledky nejsou vždy patrné, pokud státy plánují přehrady izolovaně.
V mnoha koutech Asie, Latinské Ameriky a subsaharské Afriky je vodní energie důležitým zdrojem energetického a ekonomického rozvoje.
Volně tekoucí řeky jsou však zároveň nezbytné pro zdraví komunit, místních ekonomik a ekosystémů.
Některé odhady konstatují, že pokud svět dokončí všechny probíhající nebo plánované přehradní projekty bez zmírňujících opatření, naruší takto vzniklá infrastruktura 300 000 kilometrů volně tekoucích řek – to je ekvivalent sedmi cest kolem světa.
Existuje i lepší způsob.
Zvolíme-li systémový přístup – tedy budeme-li na přehrady pohlížet v kontextu celého říčního povodí, a nikoliv izolovaně projekt od projektu –, dokážeme lépe předvídat a vyvažovat ekologické, sociální a ekonomické dopady kteréhokoliv jednotlivého projektu a současně zajistit naplnění energetických potřeb společnosti.
Organizace Nature Conservancy je průkopníkem takového přístupu k plánování – nazýváme ho „Vodní energie na míru“ – ve snaze pomoci státům plně realizovat hodnotu říčních povodí.
I jediná přehrada mění fyzické atributy povodí.
Pokud se tyto efekty znásobí výstavbou celé soustavy hrází, dopad je výrazně větší.
Hydroenergetické projekty plánované izolovaně nejenže často způsobují větší ekologické škody, než je nezbytné, ale mnohdy ani nevyužívají svůj maximální strategický potenciál, a dokonce mohou být na překážku budoucím ekonomickým příležitostem.
V důsledku toho je možné, že ani přehrady, které plní cíle v oblasti výroby energie, nedokážou maximalizovat dlouhodobou hodnotu dalších vodohospodářských funkcí, jako jsou zmírňování záplav, říční plavba a zásobování vodou.
Náš výzkum ukazuje, že tyto služby poskytují globální ekonomice hodnotu zhruba 770 miliard dolarů ročně.
Neschopnost projektovat přehrady tak, aby maximálně využívaly svůj potenciál, je tudíž spojena se značnými náklady.
V minulosti se někteří developeři takovému typu strategického plánování bránili v domnění, že si vyžádá průtahy a bude se těžko zavádět do praxe.
Jak ovšem ukazuje nejnovější zpráva Nature Conservancy s názvem Síla řek: Obchodní scénář, předběžné zohlednění ekologických, společenských a ekonomických rizik může minimalizovat průtahy i překračování rozpočtu a současně snížit možnost soudních sporů.
A co je ještě důležitější, pokud developeři a investoři zaujmou celostní či systémový přístup, mohou při výstavbě přehrad více využívat úspory z rozsahu.
Finanční a rozvojový přínos takového plánování umožňuje, aby se celý proces vyplatil.
Naše prognózy ukazují, že projekty zpracované s využitím přístupu „Vodní energie na míru“ mohou naplňovat energetické cíle, dosahovat vyšší průměrné návratnosti a snižovat nepříznivé dopady na ekologické zdroje.
A protože se ode dneška do roku 2040 očekávají hydroenergetické investice v objemu téměř dvou bilionů dolarů, mají přínosy chytřejšího plánování značnou hodnotu.
Systémové hydroenergetické plánování nevyžaduje, aby si stavitelé osvojovali zcela nový proces.
Místo toho mohou vlády a developeři začlenit nové principy a nástroje do stávajících plánovacích a regulačních procesů.
Na větrné, sluneční a další energetické zdroje s výraznou geografickou stopou už se aplikují obdobné principy.
Dokončení přechodu na nízkouhlíkovou budoucnost představuje zřejmě nejdůležitější úkol naší doby a my v něm neuspějeme, pokud nerozšíříme produkci obnovitelné energie.
V případě vodní energie platí, že budeme-li pečlivě plánovat s využitím celostnějšího přístupu, dokážeme naplnit globální cíle v oblasti čisté energie a přitom ochránit přibližně 100 000 kilometrů řek, které by jinak byly narušeny.
Pokud si však neuděláme odstup, abychom viděli věci v širším kontextu, pak jednoduše nahradíme jeden problém druhým.
Nová politika pro čistou energii
NEW YORK – Diplomaté odvedli svou práci a uzavřeli v prosinci pařížskou klimatickou dohodu.
A političtí představitelé se minulý týden sešli v Organizaci spojených národů, aby novou úmluvu podepsali.
Její zavedení do praxe bude bezpochyby oříšek.
Vlády potřebují nový přístup k otázce, která je nesmírně složitá, dlouhodobá a rozsahem globální.
Klimatická výzva má v jádru energetický charakter.
Zhruba 80% světové primární energie pochází z uhlíkových zdrojů: uhlí, ropy a zemního plynu.
Při jejich spalování se uvolňuje oxid uhličitý, jenž způsobuje globální oteplování.
Chceme-li zajistit, že se globální oteplování nebezpečně nevymkne kontrole, pak potřebujeme, aby světová ekonomika byla do roku 2070 téměř ze 100% bezuhlíková.
Pařížská dohoda tato základní fakta uznává.
Vyzývá svět k omezení emisí skleníkových plynů (zejména CO2) na úroveň čisté nuly ve druhé polovině století.
Za tímto účelem mají vlády připravit plány nejen na rok 2030 (takzvané Národně determinované příspěvky neboli NDC), ale i na polovinu století (takzvané Nízkoemisní rozvojové strategie čili LEDS).
Světové vlády se ještě nikdy nepokusily přetvořit klíčový sektor světové ekonomiky v globálním měřítku a s takto agresivními lhůtami.
Energetický systém založený na fosilních palivech vznikal krok po kroku dvě staletí.
Nyní se musí za pouhých 50 let komplexně přebudovat, a to nejen v několika zemích, ale všude na světě.
Vlády budou potřebovat nové přístupy, jak své LEDS vyvinout a implementovat.
Existují čtyři důvody, proč „politika jako obvykle“ nebude stačit.
Za prvé je energetický systém přesně tím, čím se nazývá: systémem složeným z řady propojených součástí a technologií.
Elektrárny, produktovody, oceánská doprava, přenosové soustavy, přehrady, hospodaření s půdou, železnice, budovy, stroje a zařízení i řada dalších prvků, to vše musí zapadat do jediného funkčního celku.
Takový systém nelze přebudovat malými postupnými kroky.
Jeho hluboká přestavba vyžaduje přeprojektování na úrovni celého systému tak, aby v��echny součásti dál efektivně fungovaly.
Za druhé je přechod na nízkouhlíkovou energetickou soustavu stále spojený s řadou velkých technologických nejistot.
Měla by se vozidla dekarbonizovat prostřednictvím bateriové energie, vodíkových palivových článků, anebo pokročilých biopaliv?
Lze uhelné elektrárny zabezpečit metodou zachycování a ukládání uhlíku (CCS)?
Bude jaderná energie politicky přijatelná, bezpečná a nízkonákladová?
Musíme plánovat investice do výzkumu a vývoje tak, abychom tyto nejistoty vyřešili a zlepšili své technologické možnosti.
Za třetí rozumná řešení vyžadují mezinárodní energetickou spolupráci.
Klíčovou vlastností nízkouhlíkové energie (stejně jako fosilních paliv) je skutečnost, že se obvykle nenachází tam, kde bude nakonec použita.
Stejně jako se uhlí, ropa a plyn musí přepravovat na velké vzdálenosti, je také větrnou, sluneční, geotermální a vodní energii zapotřebí přesouvat po dlouhých trasách prostřednictvím přenosových soustav a syntetických kapalných paliv vyrobených z větrné a sluneční energie.
Za čtvrté v sektoru fosilních paliv samozřejmě existují mocné partikulární zájmy, které se brání změnám.
Velmi dobře patrné je to například v USA, kde Republikánská strana popírá klimatické změny z toho prostého důvodu, že ji významně financuje americký ropný průmysl.
Rozhodně jde o jistý druh intelektuální korupce, ne-li korupce politické (pravděpodobně se jedná o obojí).
Fakt, že energetická soustava zahrnuje tolik složitých vzájemných vazeb, vede ke strašlivé netečnosti.
Přechod na nízkouhlíkový energetický systém proto bude vyžadovat rozsáhlé plánování, dlouhá náběhová období, vyhrazené financování a koordinovaný postup v mnoha částech ekonomiky, mimo jiné mezi producenty energie, distributory a rezidenčními, komerčními i průmyslovými spotřebiteli.
Politická opatření typu daně z uhlíkových emisí mohou pomoci řešit některé – ale jen některé – problémy spojené s přenosem energie.
Je zde i další problém Pokud vlády plánují pouze na 10-15 let dopředu, což je u energetické politiky typické, namísto horizontu 30-50 let, pak budou mít sklon ke špatným systémovým rozhodnutím.
Energetičtí plánovači začnou například přecházet od uhlí k zemnímu plynu s nižším obsahem uhlíku, avšak zároveň budou mít tendenci nedostatečně investovat do mnohem rozhodnějšího přechodu na obnovitelnou energii.
Stejně tak se mohou rozhodnout, že zpřísní palivové normy pro automobily se spalovacím motorem, místo aby prosazovali potřebný přechod na elektromobily.
V tomto smyslu je plánování na 30-50 let dopředu životně důležité nejen pro správná dlouhodobá rozhodnutí, ale i jako vodítko pro správná krátkodobá řešení.
Projekt cest k hluboké dekarbonizaci, který vypracovala OSN, ukazuje, jakým způsobem lze koncipovat a vyhodnocovat dlouhodobé plány.
Žádný z těchto úkolů není voleným politikům po chuti.
Úkol v podobě dekarbonizace vyžaduje důslednou politiku po dobu 30-50 let, přičemž časový horizont politiků je zhruba desetkrát kratší.
Stejně tak politikům příliš nevoní problém, jenž vyžaduje rozsáhlé veřejné i soukromé financování, vysoce koordinovanou akci v mnoha částech ekonomiky a rozhodování v prostředí trvalých technologických nejistot.
Není tedy divu, že se většina politiků před touto výzvou schovává a že od podpisu Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu v roce 1992 bylo dosaženo jen velmi malého praktického pokroku.
Domnívám se, že klíčovým krokem je vynětí těchto otázek z krátkodobé volební politiky.
Státy by měly zvážit založení politicky nezávislých energetických agentur s vysokou úrovní technických znalostí.
Klíčová energetická rozhodnutí (například zda využívat jadernou energii nebo zda vybudovat novou přenosovou síť) budou pochopitelně vyžadovat účast široké veřejnosti, avšak plánování a realizace by měly být oproštěné od stranické politiky a lobbování.
Stejně jako vlády úspěšně přiznaly svým centrálním bankám jistou politickou nezávislost, měly by také svým energetickým agenturám poskytnout dostatečný prostor k tomu, aby jim umožnily přemýšlet a jednat v dlouhodobém měřítku.
Na příštím jednání o globálním klimatu (COP22 v Marrákeši letos v listopadu) se marocká vláda a můj tým ze Sítě trvale udržitelných rozvojových řešení OSN připojí k dalším partnerům a společně uspořádají „konferenci o nízkouhlíkových řešeních“.
Tato konference svede dohromady energetické experty z členských zemí OSN, firem a velkých měst, kteří budou pracovat na vysoce praktických přístupech k rozsáhlé dekarbonizaci.
Pařížská klimatická dohoda vstoupila v platnost a my musíme naléhavě přikročit k její účinné realizaci.
Jak vyčistit ekonomický růst
Britský premiér Tony Blair slíbil, že schůzka skupiny G8, které bude předsedat a jež se uskuteční 6. až 8. července ve skotském Gleneagles, se zaměří na dva z nejvýznamnějších a nejdlouhodobějších celosvětových problémů – na chudobu ve třetím světě a globální oteplování.
Dlouho se zdálo, že tato dvě témata jsou ve vzájemném rozporu.
Rozvojový svět pochopitelně nechce obětovat svůj růst ve prospěch celosvětového veřejného dobra, zvláště když Spojené státy jakožto nejbohatší země na světě nejeví ochotu obětovat byť i jen málo ze svého rozmařilého životního stylu.
Pod vedením skupiny rozvojových zemí v čele s Papuou-Novou Guineou a Kostarikou nyní nově vzniklá koalice deštných pralesů vystoupila s novátorským návrhem, v němž nejen nabízí dodržování limitů na skleníkové plyny, ale zároveň ukazuje, že toho lze dosáhnout způsobem, který bude podporovat její rozvoj.
Rozvojové země již dlouho zajišťují životně důležitý globální veřejný statek: udržují celosvětové ekologické fondy.
Jejich deštné pralesy jsou obrovskou zásobárnou biodiverzity a lesy zároveň slouží jako významné lapače uhlíku, které snižují hladinu CO2 v atmosféře.
V polovině devadesátých let jsem působil v Mezinárodní komisi pro klimatické změny, kde jsem posuzoval vědecké důkazy týkající se velikosti růstu objemu skleníkových plynů a jejich ekonomické a sociální důsledky.
V té době již existovaly přesvědčivé důkazy o vážném problému, který je potřeba řešit, a údaje nashromážděné od té doby – týkající se například rychlého tání ledovců kolem severního pólu – tento závěr značně posílily.
Přibližně čtvrtina všech emisí skleníkových plynů pochází ze změn ve využívání pozemků, především z odlesňování, a srovnatelný podíl představují emise ze spalování fosilních paliv ve Spojených státech (USA jsou největším samostatným producentem emisí skleníkových plynů).
Udržováním svých deštných pralesů poskytují tropické země celému světu neocenitelnou službu, za kterou až dosud nebyly kompenzovány.
Zvláště po podepsání Kjótského protokolu však můžeme ohodnotit alespoň část těchto ekologických služeb: totiž odlučování uhlíku (kdyby tyto země své lesy neudržovaly, byla by koncentrace uhlíku v atmosféře o mnoho vyšší).
Kjótský protokol vytvořil nové trhy pro obchod s uhlíkovými emisemi, jako je Evropská směrnice pro emisní obchodování (ETS).
Při současných cenách uhlíku se hodnota jeho odlučování tropickými deštnými pralesy pravděpodobně rovná nebo i převyšuje současnou úroveň mezinárodní pomoci poskytované rozvojovým zemím.
V podstatě tak chudí pomáhají bohatým.
Biodiverzita a klimatická stabilita jsou celosvětovými veřejnými statky.
Přínos ochrany přírody pro svět jako celek vysoce překračuje hodnotu vykořisťování země, jako je Papua-Nová Guinea (PNG).
Vláda PNG by ráda učinila správnou věc, totiž zachovala svůj přírodní kapitál pro budoucí generace.
Tamní představitelé však mají pocit, že v současné době nemají na vybranou.
V Kjótu se země (z řady důvodů) dopustily obrovské chyby.
Zatímco jednotlivé státy lze finančně kompenzovat za sázení lesů, nelze je kompenzovat za to, že brání odlesňování.
Země jako PNG na tom tedy budou dvojnásobně lépe, pokud pokácejí své prastaré lesy s kvalitním dřívím a vysázejí nové.
To však nemá z ekonomického ani sociálního hlediska logiku.
Těmto zemím by se měly adresovat pobídky, aby své lesy udržovaly .
(Jako vždy je zde zapotřebí vyřešit technické problémy spojené s monitorováním a měřením, ale ty lze snadno překonat pomocí moderních technologií.)
Přinejmenším by měly trhy jako ETS oceňovat snižování emisí plynoucí z omezeného odlesňování.
Bez takového programu nemají bohužel rozvojové země prostředky ani pohnutky připojit se k ochraně životního prostředí.
Ve více než 60 rozvojových zemích, na jejichž území rostou světové tropické pralesy, žije asi 2,7 miliardy lidí.
Kácení kvalitních dřevin – přestože za ně v současné době získávají pouhých 5% z konečné ceny kupříkladu v New Yorku – je jediným způsobem, jak tito lidé mohou vyžít.
Objevily se návrhy, aby se s řešením této otázky počkalo do roku 2012, kdy má vstoupit v platnost revidovaný protokol.
Můžeme však čekat?
Při současném tempu odlesňování by pouze příspěvek Brazílie a Indonésie ke zvýšení koncentrace skleníkových plynů vyvážil téměř 80% úbytku emisí na základě Kjótského protokolu.
Na nové iniciativě deštných pralesů je obzvláště působivé, že vychází přímo od samotných rozvojových zemí; je výrazem jejich kreativity a sociální obětavosti.
Zdá se, že rozvojové země jsou vůbec poprvé ochotny přijmout takové závazky, jaké na sebe vzaly Evropa, Japonsko a další rozvinuté průmyslové země (s výjimkou USA), aby se vyhnuly možné celosvětové katastrofě.
Například Kostarika již ukázala, že systém plateb za zajišťování ekologických služeb (jako je udržování přírodních lesů) může fungovat způsobem, jenž chrání životní prostředí a zároveň podporuje ekonomiku.
Kompenzace rozvojových zemí za zajišťování těchto ekologických služeb by byla jednou z cest, jak podstatně zvýšit pomoc a současně těmto zemím poskytnout správné tržní pobídky.
Z celosvětového hlediska je nejlepším využitím těchto zdrojů zachování lesů, což je ostatně možné i při řízeném kácení.
Je to iniciativa, k níž se všechny země mohou a měly by připojit.
V rozděleném světě – na bohaté a chudé země, na země zaměřující se na ochranu životního prostředí a na země zaměřující se na růst – nás tato iniciativa může všechny sjednotit.
Vedoucí představitelé skupiny G8 by jí měli věnovat pozornost.
Zářná budoucnost pro čisté technologie
MNICHOV – Pozorovatelům by se snad dal odpustit názor, že šťastná hvězda takzvaných čistých technologií pohasla.
V posledních dvou letech si totiž indexy mnoha čistých technologií vedly bídně.
V Evropě dostala solární energie úder na solar poté, co Evropská komise rozhodla o utlumení dotací obnovitelné energie do roku 2017.
V Německu kleslo množství instalovaných solárních panelů v roce 2013 téměř o 60% a v Itálii o 70%.
Ve Velké Británii bylo zase profinancováno méně než 30% smluv o čistých technologiích z prostředků rizikového kapitálu, nacházejících se v rané fázi.
Pravda je taková, že tohle už jsme zažili.
Křeče sektoru čistých technologií představují příznaky cyklu, jenž charakterizuje všechny nově se rýsující technologie: vzrušení, přehnaná očekávání a konsolidaci, po nichž nakonec následuje stabilita a obnovení růstu.
Nedávné události jsou spíše předzvěstí mnohem významnější transformace: čisté technologie začínají být komerčně životaschopné.
Důvěra v budoucnost sektoru čistých technologií má kořeny v potřebě trvale udržitelných řešení pro planetu obývanou stále bohatší populací.
Očekává se, že v příštích 20 letech se počet spotřebitelů ze středních vrstev zvýší z dnešních 1,8 na přibližně 3 miliardy.
A jejich nový životní styl bude vyžadovat zdroje, energii nevyjímaje.
K tomuto růstu poptávky navíc dojde v době, kdy nalézání, rozvoj a těžba nových zdrojů energie bude stále náročnější a dražší.
Například průměrné reálné náklady na výstavbu ropného vrtu se za posledních 12 let zdvojnásobily a v posledních letech se navzdory maximálnímu (a často drahému) úsilí těžebního průmyslu daří objevovat jen málo nových ložisek.
Náklady na čistou energii přitom vykazují opačnou tendenci, takže tato řešení dozrávají právě ve chvíli, kdy se jejich potřeba – zejména v některých největších rozvojových městech světa – stává akutní.
Stěžejní otázka pro budoucnost čistých technologií zní, zda potřebují regulační podporu, aby mohly prosperovat.
Zrušení dotací v Evropě samozřejmě tento sektor tvrdě zasáhlo.
Ačkoliv však Německo a Itálie ztratily první a druhé místo v počtu nově instalovaných solárních panelů, nahradily je Čína a Japonsko.
Celosvětově solární energetika roste od roku 2006 průměrným tempem 57% ročně.
Regulační podpora je účinná při vytváření poptávky a umožňuje, aby nabídka obnovitelných zdrojů dosáhla efektivního rozsahu.
Ne vždy je však taková podpora ekonomicky efektivní.
Německá zkušenost přinesla mimo jiné ponaučení, že náhlé změny regulace mohou vytvářet špičky a sedla v poptávce, které stále se formujícímu trhu neprospívají.
Největší hrozbou na mnoha trzích není případné zrušení dotací a dalších podpor, nýbrž možnost, že se regulační struktura nepřizpůsobí rozvoji sektoru.
S dozráváním průmyslových oborů slábnou argumenty pro jejich politickou podporu.
A zdá se, že solární energetika je stále lépe schopná přežít i bez regulační pomoci.
Prosperující globální trh velmi přispívá k vyrovnání podmínek pro všechny typy zdrojů.
V posledních pěti letech zkrachovaly desítky výrobců solárních technologií, ale nahradili je silnější, inovativnější a efektivnější hráči.
Jen v posledním roce byla instalována více než čtvrtina celkových současných celosvětových kapacit solární fotovoltaické energie.
Mezinárodní energetická agentura, která v oblasti vyhlídek solární energie zaujímá konzervativní přístup, dnes očekává, že do roku 2050 půjde o největší světový zdroj energie.
Kvůli obavám o budoucnost čistých technologií se však nové projekty obtížněji financují.
Inovativní nová schémata, jako jsou dluhopisy čistých technologií nebo financování třetími stranami, nicméně celkový obraz mění.
Vlastnictví třetí strany, při němž firma instaluje a udržuje solární panely výměnou za stanovenou měsíční sazbu nebo fixní cenu za jednotku energie, zvýšila rychlost zavádění této technologie v Kalifornii a v letech 2012 a 2013 se takto financovaly více než dvě třetiny nových instalací.
Také nová partnerství s velkými hráči v oboru – jako je spojení firem Daimler a Tesla nebo kontrolní podíl, který firma Total získala ve společnosti SunPower – snižují menším firmám náklady financování.
Firmy podnikající v oblasti čistých technologií jsou přitom stále důmyslnější a kreativnější.
Kolem využívání informačních technologií ke snížení spotřeby energie se rozvinul celý nový obor.
Některé firmy, například C3 Energy, nabízejí elektrárenským společnostem software, jenž dokáže analyzovat jejich elektrické sítě, zlepšovat provoz sítí a využívání aktiv, a tím zvyšovat jejich zisky.
V posledním desetiletí se všeobecně zavádí hardware potřebný k budování chytrých sítí, a jakmile se firmy naučí lépe využívat velké objemy dat a analytické nástroje, stanou se chytré sítě ještě mnohem důležitějšími.
Akvizice Nest Labs firmou Google za 3,2 miliardy dolarů názorně ukazuje, jakou hodnotu firmy těmto typům dat přikládají.
To vše dává dohromady průmyslový obor, který podle výpočtů agentury Bloomberg přilákal loni investice ve výši 310 miliard dolarů.
Toto už není okrajový segment, nýbrž průmysl bohatý na aktiva a směřující ke komoditizaci.
Čisté technologie dozrávají a přijímají za své osvědčené postupy řízení v oblasti provozu, marketingu, prodeje a distribuce.
Kromě toho zavádí tento obor ve stále větší míře postupy, které zajistily úspěch v jiných sektorech, například snižování pořizovacích nákladů a zavádění principů štíhlé výroby.
A s dalším růstem firem specializovaných na čisté technologie se budou zvyšovat i další příležitosti.
Zemětřesení v průmyslu čistých technologií bylo silné, avšak zároveň bylo pro rodící se technologie typické.
A tím, že odstranilo z trhu slabší hráče, zvýšilo robustnost sektoru jako celku.
Dnes už je to globální segment uspokojující rostoucí globální potřeby.
Není důvod pochybovat, že průmysl čistých technologií má před sebou ještě spoustu slunečných dní.
Jak může klimatická akce učinit Ameriku velkou
SINGAPUR – Klimatické změny představují jednoznačně největší výzvu, před níž lidstvo stojí.
Přesto budoucí prezident Spojených států amerických – země, která je druhým největším emitentem skleníkových plynů na světě a klíčovým aktérem klimatické politiky – nevěří, že k nim dochází nebo že se na nich přinejmenším podílejí lidé.
Pokud chce Donald Trump skutečně „učinit Ameriku opět velkou“, jak hlásal jeho předvolební slogan, bude muset svůj postoj změnit a přihlásit se ke klimatické agendě.
Prozatím situace příliš slibně nevypadá.
Navzdory hromadě vědeckých dat Trump nadále tvrdí, že neexistují žádné důkazy, podle nichž by ke globálnímu oteplování přispívali lidé.
Dokonce jednou označil klimatické změny za „podfuk“, který vymysleli Číňané, aby snížili konkurenceschopnost amerických výrobků (třebaže později Trump z tohoto nařčení vycouval).
Svou obecnější skepsi ke klimatickým změnám vyvolaným člověkem si každopádně zachovává.
V souladu s tímto uvažováním ohlásil Trump záměr zvrátit limity uhlíkových emisí u uhelných elektráren, zvýšit produkci fosilních paliv a omezit podporu větrné a sluneční energie.
Kromě toho se zavázal, že se zasadí o odstoupení USA od globální dohody o klimatických změnách uzavřené loni v prosinci v Paříži.
Takový obrat by byl pro globální úsilí řešit klimatické změny katastrofou.
Stejně jako odmítnutí prezidenta George W.
Bushe podepsat v roce 2005 kjótský protokol o klimatických změnách roztočilo spirálu rostoucích emisí, mohlo by stejnou reakci vyvolat také Trumpovo rozhodnutí nesplnit americké závazky dané pařížskou smlouvou.
Mnoho států se už koneckonců obává nákladů spojených s plněním vlastních národních závazků, zejména v době loudavého hospodářského zotavení.
A spalování fosilních paliv je u většiny ekonomických činností stále levnější než využívání čistší energie (nebudeme-li brát v potaz vzniklé ekologické škody).
V dlouhodobějším měřítku přitom spalování fosilních paliv samozřejmě zvýší náklady na zdravotnictví a zbrzdí produktivitu zaměstnanců.
A pak jsou zde ekonomické a lidské náklady spojené se stále četnějšími a silnějšími katastrofami souvisejícími se změnami klimatu – například se záplavami, suchy, bouřemi a vlnami veder, jež jsou celosvětově na vzestupu.
Pravdou je, že se Trump nedávno sešel s někdejším americkým vicepremiérem a hlasitým klimatickým aktivistou Alem Gorem.
Zdá se však nepravděpodobné, že by budoucí prezident změnil svůj postoj k otázce klimatických změn – už proto, že členové kabinetu, které prozatím vybral, vesměs zpívají stejnou písničku.
Dobré je, že on sám to možná dělat nemusí.
Některé kroky, které může Trump podniknout v zájmu splnění jiných cílů – od pozvednutí americké ekonomiky až po zvýšení globálního vlivu země –, totiž zároveň podporují klimatickou agendu.
Prvním takovým krokem je zvýšení investic do výzkumu a vývoje v klimaticky šetrných oblastech, jako jsou energetická účinnost a skladování, systémy obnovitelné energie nebo bezpečnější a menší automobily.
Technologické průlomy v těchto oblastech – které jsou USA obzvláště způsobilé realizovat – by byly skvělé pro podnikání.
A vybudování technologicky špičkových výrobních a účinných energetických sektorů je možná Trumpovou nejlepší nadějí, jak splnit předvolební slib a vytvořit pro Američany velký počet nových pracovních míst.
Trumpovi by se možná líbilo oživit ocelářství a těžbu uhlí ve státech takzvaného Rezavého pásu, jež se klíčovým způsobem podílely na jeho volebním vítězství, avšak něco takového je pravděpodobně nemožné (stejně jako import velkého počtu pracovních míst ve výrobní sféře ze zahraničí).
Uhelná energetika je už v USA na ústupu, neboť zdravotní a ekologické (tedy nejen klimatické) problémy nutí firmy tyto provozy zavírat.
Naopak produkce zemního plynu je na historickém maximu; její podíl na celkové produkci energie dnes činí 33%, což je více než u uhlí.
Na vzestupu jsou rovněž obnovitelné zdroje a jaderná energie a tento trend bude téměř jistě pokračovat.
Chce-li Trump oživit Rezavý pás, pak musí těchto trendů využít a prosazovat inovativnější, energeticky účinný přístup podobný tomu, jenž dnes pomáhá podporovat hospodářský růst ve státech Kalifornie a New York.
Trump by mohl posílit pokrok v dynamických a ziskových sektorech s vysokou energetickou účinností tím, že by energetickou účinnost zakomponoval do stavebních předpisů.
Nové budovy a další infrastruktura by měly mít energeticky účinné osvětlení (včetně lepšího využití slunečního svitu), vytápění a klimatizaci.
Nesmírně přínosná je i rekonstrukce stávajících budov se zřetelem na efektivnější využívání energie.
Existuje i další klíčový důvod, proč by se klimatický skeptik Trump mohl nechat přesvědčit k dalšímu pokroku v oblasti klimatické akce: zachování a zvýšení mezinárodního vlivu Ameriky.
Jiní význační globální lídři – včetně čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, indického premiéra Nárendry Módího nebo německé kancléřky Angely Merkelové – už vyjádřili obavy z devastace, kterou způsobují znečištěné ovzduší a zhoršování kvality životního prostředí.
Opovrhnou-li USA vedoucí rolí v této oblasti, hrozí jim značné poškození vlastní reputace.
Globální vedení v oblasti klimatických změn bude vyžadovat, aby pařížské závazky plnily za prvé a především USA.
Je nezbytně důležité, aby Trump dodržel americký Plán čisté energie, jenž pro každý stát vytyčuje cíle v podobě snížení uhlíkových emisí – hlavním úkolem je přitom snížit do roku 2030 celkové americké emise z výroby elektrické energie o jednu třetinu oproti úrovni z roku 2005.
Rozšíření daňových úlev pro producenty a spotřebitele obnovitelné energie by znamenalo velký krok k dosažení tohoto cíle.
Ani splnění cílů daných pařížskou dohodou nebude stačit k odvrácení katastrofálního vzestupu globální teploty.
Musíme naše cíle překonat prosazováním čisté energie, čisté dopravy a čistého průmyslu.
Americké know-how a důvtip budou při plnění tohoto úkolu nepostradatelné.
Trump chce investovat do energetiky a infrastruktury.
Bude-li to dělat klimaticky šetrným způsobem, přinese to USA obrovské výhody – a zbytku světa také.
I kdyby si však neuvědomoval, jakou hrozbu klimatické změny představují, pak by měl být tento někdejší magnát přinejmenším schopen rozpoznat úžasnou podnikatelskou příležitost.
Obhajoba klimatického prahu 1,5°C
MANILA – Zeměkoule je dnes o více než 1°C teplejší než v průmyslové éře a strašlivé příznaky její horečky se už projevují.
Jen v tomto roce pustošily po sobě jdoucí hurikány karibské ostrovy, monzunové záplavy vyhnaly z domovů desetimiliony obyvatel jižní Asie a téměř na všech kontinentech zuřily požáry.
Vytáhnout planetu od okraje propasti je dnes mimořádně naléhavý úkol.
Ti z nás, kdo žijí na frontové linii klimatických změn – na souostrovích, malých ostrovech, v pobřežních nížinách a na planinách, které se rychle mění v poušť –, si nemohou dovolit čekat, co přinese další stupeň oteplování.
Už teď je ztraceno příliš mnoho životů a živobytí.
Lidé jsou vytrháváni z kořenů, životně důležité zdroje jsou stále vzácnější a následky klimatických změn trpí nejvíce lidé, kteří se o ně přičinili nejméně.
Proto Filipíny využily svého předsednictví ve Fóru klimaticky zranitelných států (CVF) – tedy v alianci 48 zemí nesoucích největší dopady klimatických změn – k boji za to, aby si pařížská dohoda o klimatu z roku 2015 výslovně stanovila za cíl omezit globální oteplení na 1,5°C oproti předindustriální úrovni.
1,5°C pro nás není jen symbolické či „aspirační“ číslo, které se jednoduše včlení do mezinárodních dohod; je to hranice naší existence.
Vystoupají-li globální teploty nad tuto úroveň, pak místa, která nazýváme domovem – a mnoho dalších domovů na této planetě – začnou být neobyvatelná nebo úplně zmizí.
Když jsme v roce 2009 poprvé zavedli cíl ve výši 1,5°C, narazili jsme na značný odpor.
Popírači klimatických změn – ti, kdo odmítají uvěřit vědeckým argumentům o globálním oteplování způsobeném člověkem – dál zavrhují jakoukoliv snahu omezit vzestup teplot na zeměkouli jakožto marnou a zbytečnou.
Proti cíli ve výši 1,5°C se však často stavějí i bojovníci proti změnám klimatu a politici, kteří tvrdí, že podle vědeckých důkazů už lidé vypustili tolik skleníkových plynů, že je splnění tohoto cíle prakticky nemožné.
Přesto není věda v této oblasti tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát.
Podle nedávné studie zveřejněné v časopise Nature je zbývající „uhlíkový rozpočet“ světa – tedy množství ekvivalentního oxidu uhličitého, které můžeme emitovat, než překročíme práh 1,5°C – o něco větší, než se dosud předpokládalo.
Toto zjištění není důvodem k sebeuspokojení, jak si někteří komentátoři (na rozdíl od vědců) zřejmě myslí.
Neznamená to, že předešlé klimatické modely byly přehnaně alarmující nebo že můžeme zaujmout volnější přístup k omezování globálního oteplování.
Spíše by nás tato studie měla podnítit – a ostatně k tomu i vyzývá – k okamžitější, odhodlanější a agresivnější akci vedoucí k tomu, že emise skleníkových plynů během několika let kulminují a do poloviny století dosáhneme nulových čistých emisí.
Jak by taková akce vypadala?
Globální emise by se musely každoročně snižovat o 4-6%, až klesnou na nulu.
Zároveň by se měly obnovit lesní a zemědělské plochy tak, aby dokázaly zachycovat a odlučovat větší množství oxidu uhličitého.
Úplná dekarbonizace našich energetických a dopravních systémů během čtyř desetiletí si vyžádá obrovské úsilí, ale není nemožná.
Kromě ekologických dopadů by toto úsilí vytvořilo i značný ekonomický zisk, protože by pozvedlo střední třídu v rozvinutých zemích a vytáhlo stamiliony lidí z chudoby v rozvojovém světě – mimo jiné i tím, že by podpořilo tvorbu pracovních míst.
Přechod na jiné formy energie povede k masivním úsporám a současně zlepší odolnost infrastruktury, nabídkových řetězců a městských služeb v rozvojových zemích, zejména těch, které se nacházejí ve zranitelných regionech.
Podle zprávy, kterou loni zveřejnil Rozvojový program Organizace spojených národů, by udržení prahu 1,5°C a vytvoření nízkouhlíkové ekonomiky zvýšilo globální HDP o plných 12 bilionů dolarů oproti scénáři, v němž se svět bude držet současné politiky a záruk snižování emisí.
Studii, která tvrdí, že cíl ve výši 1,5°C je dosažitelný, napsali uznávaní klimatičtí experti a po rozsáhlém peer review ji zveřejnil špičkový časopis.
Je to však jen jedna studie; o naší schopnosti omezit globální oteplování toho musíme zjistit ještě mnohem více.
Právě proto renomovaní vědci už dnes diskutují a debatují o jejích zjištěních; také jejich reakce budou otištěny v nejlepších časopisech.
Vědecký výzkum takto funguje, a proto musíme klimatologii – a jejím naléhavým varováním – věřit.
Příští rok zveřejní Mezivládní panel pro změnu klimatu vlastní metaanalýzu všech vědeckých podkladů týkající se cíle 1,5°C a lze předpokládat, že půjde o nejobsáhlejší souhrn tohoto výzkumu.
Nemůžeme si však dovolit na tuto analýzu čekat a teprve pak podniknout příslušné kroky.
Členové CVF se už zavázali k akci na své straně, když na konferenci OSN o změnách klimatu, která se uskutečnila loni v Marrákéši, slíbili, že co nejdříve dokončí přechod na stoprocentně obnovitelnou energii.
Naše emise patří už dnes k nejnižším, avšak naše klimatické cíle jsou přesto nejambicióznější z celého světa.
Zda ovšem svět nakonec dokáže omezit klimatické změny, to bude záviset na ochotě největších současných i dřívějších emitentů skleníkových plynů splnit svou morální a etickou zodpovědnost a podniknout rázné kroky.
Udržení vzestupu globálních teplot pod 1,5°C zatím nemusí být geofyzikálně nemožné.
Chceme-li však tohoto cíle dosáhnout, musíme zajistit, aby se k němu ani z politického a ekonomického hlediska nepřistupovalo jako k předem vyloučené variantě.
Padesát let klimatického váhání
SYDNEY – V listopadu roku 1965 byla americkému prezidentu Lyndonu B.
Johnsonovi předložena vůbec první vládní zpráva varující před nebezpečími, která by mohla vyplývat ze spalování velkých množství fosilních paliv.
Padesát let je v politice dlouhá doba, a tak je pozoruhodné, jak málo se od té doby udělalo pro řešení hrozby, již představuje pokračování ve vyjetých kolejích.
Johnsonův vědecký poradní výbor pozoruhodně jasnozřivým jazykem varoval, že vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry povede k vyšším globálním teplotám, což způsobí tání polárních ledovců a prudké zvyšování hladin moří. „Člověk nevědomky provádí obří geofyzikální experiment,“ upozornili vědci. „Během několika generací spálí fosilní palivo, které se v zemi pomalu hromadilo posledních 500 milionů let… Klimatické změny, jež zvýšený podíl CO2 může vyvolat, by z pohledu lidských bytostí mohly být zhoubné.“
Prozíravost výboru není překvapivá; existence skleníkového efektu byla ve vědě známá od doby, kdy francouzský fyzik Joseph Fourier v roce 1824 nadnesl, že atmosféra Země působí jako izolační vrstva, zachycující teplo, které by jinak uniklo.
V roce 1859 pak irský fyzik John Tyndall uskutečnil laboratorní pokusy, které doložily oteplovací schopnost CO2.
To předního švédského fyzika a laureáta Nobelovy ceny Svanta Arrhenia vedlo k předpovědi, že spalování uhlí ohřeje planetu – což pokládal za potenciálně pozitivní vývoj.
Johnsonovi poradci takové růžové brýle neměli.
Jejich zpráva přesně odhadla, že množství CO2 v atmosféře se v průběhu dvacátého století zvýší na téměř 25 % (ve skutečnosti bylo dosaženo 26 %).
Atmosférická koncentrace CO2 je dnes o 40 % vyšší než na začátku průmyslové revoluce – zdaleka nejvyšší za posledních milion let, jak nám prozradily vrty do antarktických ledovců.
Johnsonův výbor nadto vyvrátil námitky, jež popírači hrozeb změny klimatu používají dodnes, včetně tvrzení, že za vzestupem hladin CO2 mohou být přírodní procesy.
Poukazem na skutečnost, že v atmosféře zůstává jen asi polovina CO2 vznikajícího spalováním fosilních paliv, komise doložila, že Země nepůsobí jako zdroj skleníkových plynů, nýbrž jako jímka, která polovinu našich emisí pohlcuje.
Johnsonovi poradci ovšem nedokázali předložit vědeckou prognózu, nakolik vzestup atmosférického CO2 ovlivní globální teplotu; uvedli, že k tomu budou nejprve potřebovat lepší modely a výkonnější počítače.
Takové výpočty se staly základem další přelomové zprávy, „Oxid uhličitý a klima: vědecké posouzení“ z roku 1979, již připravila Národní akademie věd USA.
Tato zpráva, všeobecně známá jako Charneyho, podle hlavního autora Jula Charneyho z MIT, je vzorem pečlivého vědeckého uvažování.
Charneyho zpráva odhadla, že zdvojnásobení množství CO2 v atmosféře ohřeje Zemi asi o 3° Celsia – což je dnes dostatečně potvrzené.
Předpověděla také, že tepelná kapacita oceánů zdrží oteplování o několik desítek let.
Obě zjištění jsou v souladu s globálním oteplováním, jak jej sledujeme od uveřejnění zprávy. „Bez úspěchu jsme se pokoušeli najít přehlédnuté či podhodnocené fyzikální účinky, které by mohly omezit aktuálně odhadované globální oteplování… do zanedbatelných proporcí,“ uzavřela zpráva.
Od té doby jsou vědecké důkazy ještě pevnější; základní zjištění předložená v těchto dvou časných zprávách dnes podporuje víc než 97 % klimatologů.
Přesto oteplování Země, navzdory 50 letům sílícího vědeckého konsenzu, pokračuje nezmenšeným tempem.
Dobře finančně zajištěné lobbistické skupiny zasévají do veřejnosti pochybnosti a úspěšně bagatelizují naléhavost hrozby.
Rozvoj účinné globální reakce zároveň brzdí geopolitika.
Mezinárodní vyjednávání o klimatu, které by podle očekávání mělo v listopadu a prosinci vyvrcholit dohodou na pařížské Konferenci OSN o změně klimatu, brzdí požadavek na konsenzus mezi 195 zúčastněnými zeměmi.
Nebudeme-li konat, v důsledku sucha, neúrody a extrémního počasí budou trpět miliardy lidí.
Stoupající hladiny moří nakonec zaplaví velká pobřežní města a zničí celé ostrovní státy.
Od doby, kdy se v devatenáctém století začala vést evidence, byly nejteplejší roky 2005, 2010 a 2014, přičemž loňský rekord bude letos téměř jistě překonán.
Je načase, aby světoví lídři ukončili 50 let váhání.
Musí se v Paříži chopit příležitosti, dát stranou krátkodobé zájmy a konečně rozhodně jednat tak, aby odvrátili blížící se planetární katastrofu.
Zdravotní přínosy boje proti klimatickým změnám
LIMA – Vlády často pokládají klimatické změny za příliš nákladné, než aby se daly řešit.
Ve skutečnosti je příliš nákladné je ignorovat.
Proto například Světová zdravotnická organizace (WHO) spojila prevenci katastrofálních klimatických změn s „bezprostředními zdravotními přínosy a úsporami nákladů na zdravotní péči“ v důsledku snížení znečištění ovzduší.
Statistiky jsou chmurné.
Znečištění ovzduší způsobilo v roce 2012 více než sedm milionů předčasných úmrtí – celosvětově je to každ�� osmé –, oproti bezmála šesti milionům předčasných úmrtí způsobených tabákem.
Jednou z nejvýznamnějších příčin těchto škod jsou jemné částice označované jako PM2,5, jejichž průměr je menší než 2,5 mikrometru.
Tyto částice páchají škody tím, že pronikají hluboko do plic, kde přispívají k zápalům, rakovině a zánětům dýchacích cest, případně se dostávají do krve, kde mohou vyvolávat cévní změny způsobující infarkty a mrtvice.
Mezi hlavní příčiny znečištění ovzduší patří spalování nafty a uhlí, přičemž 3,7 milionu úmrtí se připisuje venkovním zplodinám a 4,3 miliony jsou důsledkem špatně odvětraných domů.
Ve 34 zemích OECD dnes motorizovaná doprava představuje polovinu předčasných úmrtí způsobených pevnými částicemi v okolním prostředí.
Spalování uhlí je také největším zdrojem oxidu uhličitého, hlavního skleníkového plynu zodpovědného za klimatické změny, který způsobuje přibližně 150 000 předčasných úmrtí ročně a přináší všudypřítomná rizika v tomto i příštích staletích.
Jistě, uhelný průmysl pomohl miliardám lidí vymanit se z chudoby – v neposlední řadě v Číně, kde energie z uhlí tvoří základ růstu příjmu na obyvatele od roku 1990 téměř o 700%.
V zemích spalujících více uhlí je však více ohroženo lidské zdraví.
Loňský výzkum provedený pro Globální komisi pro ekonomiku a klima vypočítal, že jen samotné pevné částice způsobily v roce 2010 v Číně – největší světové ekonomice spalující uhlí – celkem 1,23 milionu předčasných úmrtí.
Z odhadů pro rok 2012 vyplývá, že k 88% úmrtí souvisejících se znečištěním ovzduší dochází v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích, v nichž žije 82% světové populace.
Západní Pacifik a jihovýchodní Asie nesou zátěž 1,67 milionu, respektive 936 000 úmrtí.
Znečištění se však zhoršuje a maří životy i v zemích s vysokými příjmy.
Například PM2,5 zkracují střední délku života v Evropské unii o osm měsíců a spolu s ozonem byly v roce 2011 příčinou 430 000 předčasných úmrtí v osmadvaceti členských státech EU.
Ve Velké Británii úroveň znečištění PM2,5 i více než šedesát let po „velkém smogu“ z roku 1952 setrvale překračuje směrnice WHO.
Zdravotní náklady v důsledku znečištění ovzduší v EU dosahují až 940 miliard eur ročně.
WHO nedávno provedla zhodnocení důkazů o zdravotních dopadech znečištění ovzduší a zjistila, že rozsah těchto dopadů je širší a dochází k nim při nižších koncentracích, než se dříve předpokládalo.
Vedle dobře známých účinků znečištění ovzduší na plíce a srdce odhalují nové důkazy také škodlivý vliv na vývoj dítěte, včetně dítěte v matčině lůně.
Některé studie dokonce dávají znečištění ovzduší do souvislosti s cukrovkou, závažným chronickým onemocněním a významným problémem pro zdravotnictví v Indonésii, Číně a západních zemích.
Navzdory přesvědčivým důkazům o zdravotních rizicích mnoho států běžně ignoruje standardy kvality ovzduší – stejně jako monitorování emisí potřebné pro efektivní regionální spolupráci –, zejména kvůli obavám vlád z jejich hospodářského dopadu.
Ekonomické modely používané konzultanty k formulování rozvojové strategie – a zneužívané lobbisty k ovlivňování rozhodnutí o velkých infrastrukturálních projektech – nezahrnují lidské náklady spojené se znečištěním ovzduší ani dlouhodobé přínosy opatření vedoucích k jeho snížení.
Jakákoliv řešení problémů spojených se znečištěním ovzduší budou vyžadovat nejen nové ekonomické modely, ale i integrovaná opatření místních, národních a mezinárodních vlád.
Například snížení emisí z městské dopravy se bude týkat starostů měst, místních plánovačů i státních politiků, kteří budou spolupracovat na dosažení úsporného rozvoje.
Podpora efektivních kroků ze strany vlád naštěstí roste.
Téma znečištění ovzduší dnes figuruje na čelním místě čínské domácí agendy – dostalo se tam po dusivém smogu přezdívaném „airpokalypsa“, který v lednu 2013 zachvátil čínská velkoměsta, a po nedávném dokumentu (a fenoménu sociálních médií) Čchaj Ťing s názvem „Under the Dome“ („Pod klenbou“), jenž odhalil katastrofální dopady znečištění ovzduší na lidské zdraví.
Čínská vláda už uzavřela několik nejšpinavějších elektráren v zemi, výsledkem čehož byl loňský pokles spotřeby uhlí – první od roku 1998.
Nedávný návrh rezoluce o znečištění ovzduší a zdraví pro Světové zdravotnické shromáždění (řídící orgán WHO) navrhuje, aby země „zdůrazňovaly“ spojitost mezi znečištěním ovzduší a klimatickými změnami.
Státy by měly přijmout směrnice WHO pro kvalitu ovzduší a klást důraz na další příležitosti k zelenějšímu městskému plánování, čistší energii, hospodárnějším budovám a bezpečnější chůzi a jízdě na kole.
Pokud vlády formálně uznají bezprostřední zdravotní přínosy spojené se snížením emisí oxidu uhličitého, může to vychýlit misky vah na stranu většího pokroku v oblasti klimatických změn, znečištění ovzduší a lidského zdraví současně.
Politici všude na světě by si měli uvědomit, jaké ekonomické příležitosti – a politické přínosy – takový výsledek slibuje.
Přehřívání globálního oteplování
PRAHA – Studenti škol napříč bohatým světem vyšli z učeben a vydali se do ulic, aby vyzvali k aktivitě proti změně klimatu.
Inspirací je jim 16letá švédská aktivistka Greta Thunberg, která plísní média a politické lídry za to, že ignorují globální oteplování, a chce, abychom „zpanikařili“.
Na 15. března je plánován celosvětový den akcí.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Zápal studentů je sice obdivuhodný, ale jeho zaměření je pomýlené.
Je to z velké části vinou dospělých, kteří musí převzít zodpovědnost za zbytečné strašení dětí změnou klimatu.
Není divu, že se děcka bojí, když dospělí vykreslují tak hrůzný obraz globálního oteplování.
V prvé řadě přední politici a značná část médií upřednostňují změnu klimatu oproti jiným problémům, jimž planeta čelí.
Generální tajemník Organizace spojených národů António Guterres loni v září popsal změnu klimatu jako „přímou existenční hrozbu“, která se může stát „nezvladatelným“ problémem.
List New York Times minulý měsíc k tématu na titulní stránce otiskl komentář s titulkem „Nadešel čas panikařit“.
Někteří význační politici, jakož i mnozí aktivisté, si nejnovější zprávu Mezivládního panelu OSN ke změně klimatu (IPCC) vykládají tak, že naznačuje, že za pouhých 12 let bude se světem veta.
Tato normalizace extrémního jazyka je odrazem desítek let poplašných zpráv o změně klimatu.
Nejproslulejší část filmu Ala Gorea Nepohodlná pravda z roku 2006 zobrazovala, jak vzestup hladin moří o šest metrů zaplaví Floridu, New York, Nizozemsko, Bangladéš a Šanghaj – a přehlížela přitom fakt, že taková vyhlídka byla sedmkrát horší než nejhorší možný scénář.
Samostatná zpráva téhož roku popsala, jak se takové poplašné zprávy „mohou stát skrytě strhujícími – v zásadě jistou formou ‚klimatického porna‘“.
V roce 2007 deník WashingtonPostuvedl, že „pro mnoho dětí a mladých dospělých je globální oteplování atomovou bombou dneška“.
Když už zavedené vyjadřování přestane děsit, znovu se naostří.
Britský environmentální aktivista George Monbiot například nedávno nadnesl, že pojem „změna klimatu“ už není adekvátní a měl by být nahrazen „katastrofálním kolapsem klimatu“.
Ani vzdělávací materiály často nepomáhají.
Jistá úředně schválená učebnice zeměpisu ve Spojeném království tvrdí, že globální oteplování bude horší než hladomor, mor či jaderná válka, zatímco skotská vládní agentura Education Scontland doporučila film Den poté jako vhodný pro vzdělávání o změně klimatu.
Připomeňme, že se jedná o snímek, ve kterém změna klimatu vede k celosvětovým mrazům a zaplavení New Yorku 15metrovým přívalem vody, ze zoo utečou lidožraví vlci a – pozor, vyzvoním pointu – z nebe se zřítí zamrzlá helikoptéra královny Alžběty II.
Realita by noviny prodávala mnohem míň.
Ano, globální oteplování je problém, ale ani zdaleka nejde o katastrofu.
IPCC odhaduje, že celkový dopad globálního oteplování až do 70. let současného století bude roven průměrné ztrátě příjmu o 0,2-2 % – podobně jako jedna recese během příštího půlstoletí.
Panel také říká, že v porovnání se změnami v oblasti počtu obyvatel, věkového složení, příjmů, technologií, relativních cen, životního stylu, regulace a veřejné správy bude mít změna klimatu „malý“ hospodářský dopad.
Ačkoli média předvádějí děsivé důsledky každého hurikánu, IPCC uvádí, že „globálně panuje nízká důvěra v připisování změn [hurikánů] vlivu člověka“.
Nadto hurikánů, které ve Spojených státech udeří na pevninu, stejně jako silných hurikánů ubylo.
Podle nové studie v časopise Nature hurikány při korekci o počet obyvatel a bohatství nevykazují „žádný trend“.
Jiná studie v Nature dokládá, že ačkoli změna klimatu zvýší škody působené hurikány, díky většímu bohatství budeme ještě odolnější.
Dnes svět hurikány stojí 0,04 % HDP, ale v roce 2100, i při globálním oteplování, vyjdou na polovinu, tedy 0,02 % HDP.
A navzdory dech beroucím zprávám v médiích relativní globální náklady veškerého extrémního počasí od roku 1990 nestoupají, nýbrž klesají.
Snad ještě víc zaráží, že během uplynulého století se počet osob umírajících v důsledku pohrom souvisejících s počasím snížil o 95 %, z téměř půl milionu na současných necelých 20 000 – přičemž světová populace se čtyřnásobně rozrostla.
Desítky let podněcování strachu nás přitom téměř nikam nedovedly.
Vyvolaly velkolepá politická gesta, jako třeba nerealistické potlačování emisí oxidu uhličitého, k němuž se v rámci Pařížské klimatické dohody z roku 2015 zavázaly téměř všechny země.
V úhrnu toto snižování vyjde na 1-2 biliony dolarů ročně.
Jenže celkový součet všech těchto příslibů tvoří necelé 1 % toho, co je třeba, a nedávná analýza ukazuje, že své závazky skutečně plní jen velmi málo zemí.
V tomto ohledu mají mladí demonstranti kus pravdy: řešit změnu klimatu se světu nedaří.
Jenže prosazovaný přístup – ještě větší závazky k rychlejšímu potlačování uhlíkových emisí – selže také, protože zelená energetika stále není připravená.
Slunce a vítr v současnosti poskytují méně než 1 % světové energie a už teď vyžadují dotace ve výši 129 miliard dolarů ročně.
Svět musí konečně víc investovat do výzkumu a vývoje v oblasti zelené energie, aby ceny obnovitelných zdrojů stlačil pod ceny fosilních paliv a tím všechny přiměl k přechodu.
Konečně, přestože média označují klimatické protesty mladých lidí za „globální“, odehrávají se téměř výhradně v movitých zemích, které už naléhavější otázky přežití překonaly.
Skutečně globální průzkum dokládá, že změna klimatu je pro lidi nejnižší prioritou, daleko za zdravím, vzděláním a prací.
Plodem desítek let zveličování změny klimatu v západním světě jsou vystrašené dětí, horečnaté titulky a rozmáchlé politické sliby, které se neplní.
Potřebujeme s chladnější hlavou postupovat tak, abychom změnu klimatu řešili bez zbytečného strašení a věnovali pozornost mnoha dalším těžkostem, s nimiž se planeta potýká.
Nad rámec uhlíkové metriky
BERLÍN – Během posledních deseti let se “klimatická změna“ stala prakticky synonymem pro “emise uhlíku.“ Redukce skleníkových plynů v atmosféře, měřená v tunách “uhlíkových ekvivalentů“ (CO2e), se stala primárním cílem ve snaze zachovat planetu.
Takto zjednodušující přístup však nemůže vyřešit vysoce komplexní a propojené ekologické krize, kterým právě čelíme.
Jednostranný pohled globální environmentální politiky na “uhlíkovou metriku“ odráží rozšířenou posedlost měřením a účtováním.
Svět funguje na abstrakcích – kalorie, míle, libry, a nyní tuny CO2e – které jsou zdánlivě objektivní a spolehlivé, zejména když jsou zakořeněné v jazyce (mnohdy ekonomickém) “expertů.“ Výsledkem je, že máme tendenci přehlížet efekt historie každé z těchto abstrakcí a také dynamiku sil a politiky, které jí nadále formují.
Klíčový příklad silné a tak nějak iluzorní abstrakce je hrubý domácí produkt, který byl po druhé světové válce přijat jako hlavní měřidlo ekonomického rozvoje země, když světové velmoci budovali mezinárodní finanční instituce, které m��ly odrážet relativní ekonomickou moc.
Dnes se však HDP stalo zdrojem rozšířené frustrace, jelikož selhává v reflexi reality lidských životů.
Abstrakce mohou být velice poučné, stejně jako dálková světla u auta; mohou ale také učinit neviditelné to, co leží mimo jejich dosah.
Nicméně, HDP zůstává zdaleka nejdominantnější mírou ekonomické prosperity, odrážející posedlost univerzalitou, která doprovázela rozmach kapitalismu ve světě.
Komplexní, diferencované a kvalitativní zobrazování, které reflektuje lokální specifika, zkrátka není tak atraktivní jako lineární, jednotící, a kvantitativní vysvětlení.
Když přijde na klimatickou změnu, tak jsou tyto preference převedeny na prostomyslnou podporu řešení, která jen nepatrně snižují “čisté“ uhlíkové emise – těch řešení, která mohou zdržovat širší ekonomickou transformaci či podrývat schopnost komunit definovat specifické problémy a vyvinout vhodná řešení.
Tento přístup se dá vysledovat zpět do roku 1992, kdy se konal v Rio de Janeiru Earth Summit, kde se klimatická politika vydala na kamenitou a násilnou cestu zapomenutých alternativ.
V průběhu posledního čtvrt století byly učiněny minimálně tři zlomové chyby.
První bylo to, že vlády představili výpočty jednotek CO2e ke kvantifikaci efektů různorodých skleníkových plynů v odpovídajícím způsobu – například oxidu uhličitého, metanu či oxidu dusičitého.
Rozdíly mezi těmito plyny – s ohledem na jejich oteplující potenciál, jak dlouho zůstávají v atmosféře, kde se objevují a jak na sebe vzájemně působí s lokálními ekosystémy a ekonomikami – jsou hluboké.
Jediná měrná jednotka celou záležitost výrazně zjednodušuje, což politikům umožňuje hledat jedno plošné řešení na splnění jednoho společného cíle.
Druhou chybou bylo to, že konvence OSN o klimatické změně zdůraznila techniky “end of pipe” (metody zaměřené na odstranění zamořujících látek z atmosféry).
To politikům umožnilo odvrátit pozornost od politicky náročnějšího cíle v podobě omezení aktivit, které tyto emise produkují.
No a třetí chybou bylo, že se politici rozhodli zaměřit se na “čisté“ emise, beroucí v potaz biologické procesy zahrnující zemi, zvířata i rostliny dohromady s procesy spojenými s pálením fosilních paliv.
Rýžová pole a krávy byly brány jako zdroje emisí a tropické pralesy a monokulturní výsadby stromů jako “emisní dřezy“; stejně jako v případech průmyslových objektů.
Politici začali hledat řešení, která zahrnovala kompenzaci emisí v zahraničí, namísto jejich snížení doma (nebo u zdroje).
Od roku 1997, kdy byl zaveden Kjótský protokol, byla na pořadu dne “větší flexibilita“ a preferované politické řešení byl obchod s emisními povolenkami.
Téměř o dvě desetiletí později je snaha o kompenzaci emisí nejen pevně zakotvená v klimatické politice, ale našla si již cestu i do širší politické debatě o životním prostředí.
Po celém světě se objevují nové trhy pro takzvané “ekosystémové služby.”
Například “mokřinové zmírňující bankovnictví“ ve Spojených státech je jedním z nejstarších takových trhů.
Má za následek ochranu, zlepšení či tvorbu kupříkladu mokřadu, nebo potoka, což kompenzuje nepříznivý vliv plánovaných projektů na podobný ekosystém jinde.
Děje se tak prostřednictvím certifikátů, se kterými se dá obchodovat.
“Kompenzace biodiverzity“ funguje v podstatě podobným způsobem: Firma nebo jednotlivec si mohou pořídit “kredity pro biodiverzitu“ jako kompenzaci jejich “uhlíkové stopy“.
Pokud se tato schémata zdají příliš pohodlná, je to tím, že jsou.
Ve skutečnosti jsou založena na tom samém chybném konceptu jako je obchod s emisemi a v některých případech v podstatě převádějí biodiverzitu a ekosystémy na CO2e.
Namísto změny našich ekonomických systémů tak, aby byly v souladu s přirozenými limity planety, redefinujeme přírodu tak, aby se hodila do našich ekonomických systémů – a během tohoto procesu bráníme dalším formám znalostí a opravdovým alternativám.
V návaznosti na klimatický summit v Paříži z minulého prosince je svět na pokraji dalšího špatného tahu a to díky přijetí myšlenky “negativních emisí,” která předpokládá, že nové technologie umožní odstranění emisí CO2 z atmosféry.
Tyto technologie však musí být nejprve vynalezeny a i když budou, jejich zavedení bude velice riskantní.
Spíše než se věnovat osvědčeným řešením – ponechat fosilní paliva v zemi, přesunout se z industriálního zemědělství k ekozemědělství, vytvořit ekonomiky s nulovou produkcí odpadu a obnovit přírodní ekosystémy – počítáme s jakousi zázračnou inovací, která nás v pravý čas zachrání (deus ex machina).
Pošetilost tohoto přístupu by měla být zřejmá.
Pokud bude uhlíková metrika nadále formovat politiku o klimatu, budou znát nové generace pouze uhlíkově omezený – a nebo pokud budou mít štěstí, tak nízkouhlíkatý – svět.
Místo sledování takto zjednodušující vize se musíme soustředit na bohatší strategie zaměřené na transformaci našich ekonomických systémů tak, aby fungovaly v rámci – a také s – našeho přirozeného prostředí.
K tomu budeme potřebovat nový způsob myšlení, které uspíší naše aktivní zapojení se k získání a konzervaci míst, kde mohou růst a vzkvétat alternativní přístupy.
Nebude to jednoduché, ale bude to stát za to.
Změna klimatu a aféra „Climategate“
KODAŇ – Tisíce politiků, úředníků a ekologických aktivistů přijely do Kodaně na celosvětový klimatický summit COP15 se siláctvím – a domýšlivostí – úderného komanda přesvědčeného, že co nevidět zachrání svět.
Politické neshody mezi nimi sice zůstávají obrovské, a přece už si delegáti gratulují, že vědí jak na globální oteplování odpovědět.
Chvástavé řečnění a ostentativní sebedůvěra, jež zaplnily kodaňské Bella Center, mi připomínají podobnou scénu: Kjóto roku 1997.
Tam světoví lídři skutečně podepsali právně závaznou dohodu na snižování uhlíkových emisí – něco, co se účastníkům kodaňského summitu nepodaří.
Jenže čeho Kjótský protokol dosáhl?
Přinejmenším doposud prakticky ničeho.
Ovšemže, Evropa jistý pokrok na cestě ke snižování svých emisí oxidu uhličitého udělala.
Jenže z 15 zemí Evropské unie, jež byly na kjótském summitu zastoupeny, jich cíle, které tam byly dohodnuty, deset stále nesplnilo.
Nesplní je ani Japonsko či Kanada.
A Spojené státy dohodu nikdy ani neratifikovaly.
Celkově zřejmě dosáhneme pouhých 5 % redukcí slíbených v Kjótu.
Řečeno jinak, indexujme si třeba globální emise roku 1990 na hodnotě 100.
Kdyby vůbec žádné Kjóto nebylo, hodnota roku 2010 by činila 142,7.
Při plné realizaci Kjóta by to bývalo bylo 133.
Skutečným výsledkem Kjóta ovšem pravděpodobně bude hodnota roku 2010 dosahující 142,2 – což je prakticky totéž, jako bychom neudělali nic.
Vezmeme-li v úvahu 12 let nepřetržitých debat a vychvalování Kjóta, příliš velký úspěch to není.
Kjótský protokol neselhal proto, že by jeden konkrétní stát zbytek světa zradil.
Selhal proto, že uskutečňovat rychlé, drastické škrty uhlíkových emisí je nesmírně nákladné.
Ať už se Kodaň prohlásí nebo neprohlásí za politické vítězství, tato nevyhnutelná skutečnost ekonomického života opět převáží – a velkolepé sliby se znovu nedodrží.
Právě proto prosazuji odklon od této marné strategie spočívající ve snaze přimět vlády k příslibu snižování uhlíkových emisí.
Svět by se měl raději zaměřovat na snahy, jejichž cílem je zajistit, aby čisté zdroje energií byly levnější než fosilní paliva.
Měli bychom spíš jednat o mezinárodní dohodě, že radikálně zvýšíme výdaje na výzkum a vývoj v oblasti zelené energie – na celkovou úroveň 0,2 % globálního HDP čili 100 miliard dolarů ročně.
Bez takového soustředěného snažení jednoduše alternativní technologie nebudou připravené, aby převzaly prostor, který jim fosilní paliva uvolní.
Delegáti COP15 bohužel podle všeho mají na takový realismus jen malou chuť.
První den konference vůdčí osobnost Organizace spojených národů pro změnu klimatu Yvo de Boer prohlásil, jak je ohledně setrvání u kjótského přístupu optimistický: „Téměř každý den státy ohlašují nové cíle či akční plány snižování emisí,“ řekl.
Takové výroky ignorují skutečnost, že většina těchto slibů je téměř úplně planá.
Buď jsou cíle nedosažitelné, anebo se čísla překrucují.
Například japonský závazek, že do roku 2020 srazí uhlíkové emise o 25 %, zní neskutečně – protože neskutečný je.
Neexistuje způsob, jak by Japonci mohli tak ambiciózní cíl opravdu splnit.
Čína si zase těsně před kodaňským summitem vysloužila potlesk, když přislíbila, že v příštích deseti letech srazí svou uhlíkovou náročnost (objem emisí CO2 na dolar HDP) na pouhých 40 až 45 % hladiny z roku 2005.
Podle údajů Mezinárodní energetické agentury se ovšem u Číny očekávalo, že svou uhlíkovou náročnost sníží o 40% bez jakýchkoli nových programů.
Jak se tamní ekonomika rozvíjí, Čína se nevyhnutelně bude posouvat k méně uhlíkově náročným odvětvím.
Jinými slovy, Čína se chopila toho, co se všeobecně očekávalo, a pomocí vynalézavého dokreslení to prodala jako novou a ambiciózní politickou iniciativu.
Ostatně přibarvování nad podstatou na setkáních tohoto typu vždycky vítězí.
Vezměme si, jak rychle se kodaňští delegáti odmítli zabývat skandálem, pro který se už vžilo označení „Climategate“ – pobouřením nad zveřejněním tisíců znepokojivých emailů a dalších dokumentů hackersky odcizených z počítačů prestižního britského střediska pro výzkum klimatu.
Bylo by chybou se z této šlamastyky nepoučit.
Climategate odhalila určitou stránku vědecké obce, kterou většina lidí nikdy nevídá.
Hezká podívaná to nebyla.
Ukradené emaily nám odhalily skupinu nejvlivnějších světových klimatologů, která se dohadovala, sdílela nápady a konspirovala s cílem prosazovat něco, co ohledně změny klimatu tvoří jakousi partajní linii.
Údaje, které nepodporovaly jejich předpoklady ve věci globálního oteplování, se překrucovaly.
Experti, kteří nesouhlasili s jejich závěry, se očerňovali jako „idioti“ a „nuly“.
Kolegiálně hodnoceným časopisům, které si dovolily otisknout opoziční články, se hrozilo bojkoty.
Potlačoval se disent, zatajovala fakta, znemožňovala kontrola a přiškrcoval se volný tok informací.
Jak se dalo očekávat, ti, kdo o člověkem způsobené změně klimatu pochybují, se textu více než 3000 zcizených emailů chopili jako „důkazu“, že globální oteplování není nic jiného než bouda ušitá bandou intelektuálů ve věži ze slonoviny.
A právě to je skutečná tragédie Climategate.
Globální oteplování není podvod, ale v době, kdy průzkumy veřejného mínění poukazují na narůstající skepticismus veřejnosti ohledně změny klimatu, se tento odporný pohled na vědce snažící se manipulovat s údaji může stát výmluvou, na niž řada lidí čeká, aby celou věc hodili za hlavu.
Vědce namočené do Climategate podle všeho motivovalo arogantní přesvědčení, že skrývání či zkreslování nejednoznačných a protichůdných zjištění o globálním oteplování, jež by mohly „mást“ veřejnost, je cestou k záchraně světa.
Vyměnit vědeckou důslednost za přibarvování údajů je ale příšerná strategie.
Totéž ovšem platí i pro lpění na způsobu řešení globálního oteplování, který už téměř dvě desítky let selhává.
Namísto zakrývání nedostatků kjótského přístupu a předstírání, že velkolepé sliby se přetaví do skutečných činů, si musíme přiznat, že záchrana světa vyžaduje promyšlenější strategii, než je ta, která se v Kodani dogmaticky prosazuje.
Příběh dvou smluv
PRAHA – Světu se opět nezdařilo dosáhnout jakékoli smysluplné dohody o klimatu, tentokrát při jednáních, která se nedávno uzavřela v Dauhá.
Možná jste si toho ani nepovšimli, protože v ostrém kontrastu k předchozím rokům většina zpravodajských kanálů vzhledem k ochabujícímu veřejnému zájmu rozhovory jednoduše ignorovala.
Zasedání v Dauhá bylo pokračováním dvaceti let neúspěšných vyjednávání o klimatu, od počátečního Summitu Země v Riu roku 1992.
Tam se země zavázaly snížit do roku 2000 emise skleníkových plynů na úrovně roku 1990; země OECD závazek nesplnily o téměř 9 %.
Kjótský protokol z roku 1998 téměř úplně zkrachoval.
Konečně velkolepě selhala snaha, která měla zachránit svět v Kodani roku 2009.
Světových emisí zatím stále přibývá, a to čím dál rychlejším tempem, přičemž emise v roce 2011 byly asi o 50 % vyšší než v roce 1990.
Posledních 20 let globálních klimatických jednání snížilo tento nárůst jen asi o půl procentního bodu.
Budeme-li poněkud optimisticky předpokládat, že toto snížení přetrvá po celé století, stlačí teplotní nárůst k roku 2100 asi o půl setiny stupně Celsia.
Hladiny moří se zvýší asi o milimetr méně.
Ani za sto let tyto změny nebudou měřitelné.
Náklady na dosažení těchto neuspokojivých výsledků se pravděpodobně pohybují kolem 20-30 miliard ročně – převážně ušlého hospodářského růstu, vlivem vynuceného užívání dražší energie.
Přínosy pro lidstvo – ve smyslu nepatrně slabších záplav, téměř zanedbatelného zmírnění vln veder a tak dále – činí ročně v úhrnu zhruba miliardu dolarů.
Zvažujeme-li tedy, kolik za své peníze dostáváme muziky, každý dolar vynaložený na klimatickou politiku zatím přináší asi pět centů užitku.
Je načase změnit přístup.
Existují důmyslné způsoby řešení globálního oteplování, které pomocí inovací sníží cenu zelené energie.
Při klimatických jednáních pod záštitou OSN bohužel nejsou prosazovány.
Je sice potřeba si se změnou klimatu poradit, ale je také na místě nezapomínat na naše priority.
Jako obvykle se zájem o téma v době setkání v Dauhá pokusil rozdmýchat (leč marně) příval poplašných zpráv o změně klimatu.
Světová banka se nemile odchýlila od svých obvyklých, pečlivých zpráv a vydala poplašný traktát Turn Down the Heat (Ztlumte žár), k jehož autorům patří William Hare, dlouholetý ředitel strategie v Greenpeace.
Při jeho představení prezident Světové banky Jim Yong Kim prohlásil: „Nikdy neskoncujeme s chudobou, jestliže se nevypořádáme se změnou klimatu.“
Opravdu?
Klimatické politiky se zatím ukazují jako neobyčejně nákladný způsob jak lidem velmi málo pomoci – a až daleko v budoucnosti.
To platí především pro svět chudých.
Měli bychom snad začít přemýšlet o jiných vyjednáváních v Dauhá, započatých před 11 lety a zaměřených na globální volný trh; ta by mohla chudým lidem světa pomoci mnohotisíckrát víc.
Modely vytvořené Světovou bankou ukazují, že i ta nejméně ambiciózní dohoda o další liberalizaci obchodu a snížení zemědělských dotací by zajistila podstatné přínosy.
Klasická argumentace pro volný obchod říká, že specializace a výměna prospívá všem, jelikož zboží vzniká tam, kde se produkuje nejlépe.
Modely SB dokládají, že tento takzvaný statický přínos by mohl do konce dekády zvýšit roční světové HDP o několik set miliard dolarů, přičemž asi 50 miliard by připadlo rozvojovým zemím.
Ke konci století by roční přínos dosahoval 1,5 bilionu dolarů a rozvojovému světu by patřila polovina.
Během posledních dvou desetiletí však narůstající počet studií doložil, že se jedná jen o malou část této argumentace.
Historie ukazuje, že otevřené ekonomiky rostou rychleji.
K příkladům patří Jižní Korea od roku 1965, Chile po roce 1974 a Indie po roce 1991; všechny tyto země po liberalizaci zaznamenaly výrazně vyšší tempa růstu.
Tentýž vzkaz vyčteme z vyčíslitelných modelů všeobecné rovnováhy globální ekonomiky: i mírně volnější trhy pomáhají domácím trhům v posilování efektivity a přispívají k lepší integraci nabídkových řetězců a snadnějšímu přenosu znalostí, čímž pobízejí novátorství.
V úhrnu tento dynamický přínos zvyšuje tempo růstu HDP.
V nedávném hodnocení ekonomické literatury jeden z předních autorů modelů pro Světovou banku, profesor Kym Anderson, ukázal, že dlouhodobé přínosy i jen skrovného úspěchu rozhovorů o světovém obchodu započatých v Dauhá by byly ohromné.
Roční HDP kolem roku 2020 by bylo asi o pět bilionů dolarů vyšší než bez dohody, přičemž rozvojový svět by získal tři biliony dolarů.
Koncem století by mírně vyšší tempo růstu přinášelo kumulativní nárůst důchodu přesahující sto bilionů dolarů ročně a většina by směřovala do rozvojového světa.
Tou dobou by přínosy volnějšího trhu zvyšovaly roční HDP rozvojového světa asi o 20 %.
Celkové náklady, především na odvykání zemědělců ve vyspělém světě od dotací, jsou více než 10000násobně nižší, neboť činí přibližně 50 miliard dolarů ročně po dobu jedné až dvou dekád.
To je podstatné a nejen kvůli penězům.
Volnější trh umožní většímu počtu lidí vymanit se z chudoby a zajistit si dostatek potravy a nezávadné vody.
Posílí školství a rozšíří zdravotní péči.
Zajistí vyšší odolnost společností vůči záplavám a hurikánům.
Navíc při vyšších příjmech si lidé budou moci dovolit péči o životní prostředí.
Krátce, svět bude lepší.
I mimořádně optimistický výsledek ze schůzky o klimatu v Dauhá by vyšel na 500 miliard dolarů ročně, přičemž přínosy by byly necelých pět centů na dolar.
Skromná volnotržní dohoda z Dauhá by naproti tomu dokázala chudým světa pomoci mnohotisíckrát víc, mnohem rychleji a za výrazně nižší cenu.
Ano, se změnou klimatu se musíme vypořádat – a musíme to udělat chytře.
Rozhovory o klimatu v Dauhá však byly odjakživa slepou uličkou.
Chceme-li skutečně pomoci chudým světa, měly bychom vzít vážně jiné rozhovory v Dauhá.
Změna klimatu a vodní bezpečnost
Mezivládní panel o změně klimatu nedávno zveřejnil zneklidňující údaje o důsledcích globálního oteplování v některých z nejchudších regionů světa.
Očekává se, že do roku 2100 bude mezi jednou až třemi miliardami lidí trpět nedostatkem vody.
Globální oteplování v těchto oblastech zesílí odpařování a citelně omezí dešťové srážky – na Středním východě a v severní Africe až o 20% – a množství vody, jež bude k dispozici na osobu, se do poloviny století ztenčí na polovinu.
Tento náhlý nedostatek živlu, jehož symbolický a duchovní význam odpovídá jeho stěžejní úloze v lidském životě, vyvolá napětí a zjitří konflikty po celém světě.
Jako první budou zasaženy Afrika, Střední východ a střední Asie.
Ozvuky ovšem budou celosvětové.
Tento ponurý výhled není ani omluvou apatie, ani důvodem k pesimismu.
Konflikty mohou být nevyhnutelné; války však nikoliv.
Naše schopnost odvrátit „války o vodu“ bude záviset na kolektivní dovednosti předvídat pnutí a nacházet technická a institucionální řešení, jimiž se s propukajícími konflikty vypořádáme.
Dobrou zprávou je, že taková řešení existují a svou účinnost prokazují den co den.
Přehrady – jsou-li velikostně a projektově vhodné – mohou přispět k lidskému rozvoji, neboť působí proti změně klimatu a regulují zásoby vody.
V novém kontextu nedostatku však infrastrukturní projekty na horních tocích mezinárodních řek mohou ovlivňovat kvalitu a dostupnost vody v sousedních státech, a tedy vyvolávat napětí.
Organizace povodí řek, například ty, jež byly založeny na Nilu, Nigeru nebo Senegalu, přispívají k usnadnění dialogu mezi státy sdílejícími vodní zdroje.
Vytvářením společné vize rozvoje mezinárodních vodních toků tyto iniciativy regionální spolupráce směřují ke společnému vlastnictví zdroje, čímž snižují riziko, že by spory ohledně vody přerostly v násilí.
Většina mezinárodních vodních toků takovýto rámec k dialogu má, leč v různých fázích rozvoje a s různou mírou úspěšnosti.
Máme-li brát prognózy změny klimatu vážně, mezinárodní společenství by tyto iniciativy mělo posílit.
Kde neexistují, je třeba je ve spolupráci s dotčenými zeměmi zřídit.
Oficiální rozvojová pomoc může vytvořit pobídky ke spolupráci financováním sběru dat, poskytováním odborných znalostí anebo požadavkem konstruktivních jednání jako podmínky úvěrů.
Mezinárodní konflikty kvůli vodě ovšem nejsou jedinou stranou mince.
K nejnásilnějším válkám o vodu nedochází mezi státy, nýbrž uvnitř států.
Nouze o vodu podněcuje etnické střety, neboť jednotlivé komunity se začínají strachovat o vlastní přežití a snaží se zdroj ovládnout.
V Dárfúru opakovaná sucha napustila jedem vztahy mezi zemědělci a kočovnými pastevci a válka, jíž dnes bezmocně přihlížíme, přichází po letech stupňujícího se konfliktu.
Čadu hrozí, že podlehne témuž koloběhu násilí.
Je tedy naléhavě nutné prostřednictvím lokálních rozvojových iniciativ uspokojit základní lidské potřeby obyvatelstev.
Jako účinné nástroje prevence konfliktů se mohou ukázat venkovské vodohospodářské projekty, které dotčeným populacím zajistí přístup k vodě v rozsáhlých pásech země.
S využitím moderního satelitního snímkování jsou zakládány zabezpečené pastevecké koridory, které navedou kočovníky a jejich stáda na vhodná místa.
Takovéto iniciativy poskytují vzácné příležitosti k dialogu a spolupráci mezi soupeřícími komunitami.
Klíčem je předvídat potřebu jednat dřív, než se napětí vystupňuje až za hranici, odkud už není návratu.
Je také potřeba se vypořádat se spotřebou vody.
Zemědělství se na využití vody v celém světě podílí více než 70%.
Pro maximalizaci efektivity využití vody v tomto sektoru jsou rozhodující agronomický výzkum a technické inovace a je nezbytné je posunout mnohem dále.
Řešení nedostatku vody si ale nevyhnutelně vyžádá revizi zemědělských postupů a politik na celém světě, aby byla zajištěna jejich udržitelnost.
Rozvojová výzva už nesestává pouze z potřeby zavést vodu pro zemědělské účely do oblastí, kde chybí.
Jak ilustruje dramatické ubývání Aralského jezera, Čadského jezera a Mrtvého moře, vyžaduje ochranu vzácných přírodních zdrojů a zajištění jejich spravedlivého rozdělení mezi střetávající se potřeby.
Zodpovědné využívání si vyžádá vhodné ekonomické pobídky.
V západní Africe či na Středním východě, ve střední Asii nebo Indii to rovněž může přispět ke zmírnění střetů kvůli vodě.
Vzhledem k bezprecedentnímu rozsahu hrozby nepřichází v úvahu pokračování ve vyjetých kolejích.
Studená válka skončila mírově díky realismu, prozíravosti a síle vůle.
Tyto tři vlastnosti je třeba zapojit do díla, máme-li naši planetu ušetřit rozsáhlých válek o vodu.
Tato globální výzva také vyžaduje inovaci v globálním řízení, a právě proto podporujeme vytvoření Agentury životního prostředí OSN, která by získala právní a finanční zdroje potřebné k hledání východisek ze zmiňovaných problémů.
Lidstvo se tomuto dilematu vody musí začít věnovat.
Čekání není součástí řešení.
Bití na poplach nad úbytkem biodiverzity
NORWICH – V německém Bonnu probíhá konference OSN o změně klimatu a stoupající globální teploty se tak opět dostaly na vrchol celosvětové agendy.
Proč se ale vzestupem teplot zabývat, ne-li kvůli jeho vlivu na život na Zemi, včetně života lidského?
O této důležité otázce je třeba uvažovat, s ohledem na relativní nedostatek pozornosti věnované úzce související a neméně důležité hrozbě pro přežití člověka: znepokojivému tempu úbytku světové biodiverzity.
Dostupnost potravin, vody a energie – základních stavebních kamenů bezpečnosti každé země – závisí na zdravých, robustních a rozmanitých ekosystémech a na životě, který je obývá.
V důsledku lidských činností ale dnes biodiverzita planety upadá rychleji než kdykoli v historii.
Mnozí tvůrci politik si však stále neuvědomují, že úbytek biologické rozmanitosti je stejně vážná hrozba jako stoupající hladiny moří a stále častější extrémní povětrnostní události.
Tento nedostatek adekvátní pozornosti se projevuje navzdory mezinárodním závazkům k ochraně biodiverzity.
V říjnu 2010 se světoví lídři sešli v japonské Aiči, kde vytvořili Strategický plán pro biodiverzitu na roky 2011-2020, který obsahoval 20 ambiciózních cílů, například snížit celosvětový úbytek biotopů na polovinu a skoncovat s nadměrným rybolovem, na jejichž dosažení do roku 2020 se signatáři shodli.
Zabezpečení biologické rozmanitosti je také konkrétně zahrnuto mezi Cíle udržitelného rozvoje OSN.
Přesto pokrok směřující k dosažení těchto cílů celosvětové biodiverzity nejspíš nebezpečně zaostane za tím, co by bylo zapotřebí k zajištění přijatelné budoucnosti pro všechny.
Tvůrci politik se z velké části shodli, že je důležité udržet vzestup globální teploty na méně než 2°C nad předprůmyslovými úrovněmi – cíl pařížské klimatické dohody.
Příliš málo lídrů ale zatím prokázalo smysl pro naléhavost ohledně zastavení úbytku biodiverzity.
Udržitelná budoucnost, již chceme, závisí na prolomení této lhostejnosti.
Mezivládní platforma pro politiku vědy o biologické rozmanitosti a ekosystémových službách (IPBES), jíž předsedám, za tímto účelem příští rok v březnu zveřejní řadu přelomových zpráv o důsledcích úpadku biodiverzity.
Tato odborná posouzení, připravovaná déle než tři roky více než 550 odborníky ze zhruba 100 zemí, se budou týkat čtyř oblastí světa: Jižní Ameriky, Asie a Tichomoří, Afriky a konečně Evropy a střední Asie.
Pátá zpráva se bude věnovat stavu degradace a obnovování půdy na regionální a globální úrovni.
Zprávy zdůrazní trendy a věrohodné možnosti vývoje a popíšou nejlepší dostupné politické možnosti směřující ke zpomalení degradace ekosystémů, od korálových útesů po deštné pralesy.
Dohromady budou hodnoticí zprávy IPBES představovat konsenzuální názor globální vědecké obce na stav biodiverzity a ekosystémových služeb.
Kromě toho zprávy zdůrazní úzké vazby mezi úbytkem biodiverzity a změnou klimatu, jež je třeba řešit souběžně.
Svět nedokáže splnit cíle pařížské dohody – a vlastně ani řadu Cílů udržitelného rozvoje –, nevezme-li stav biologické rozmanitosti a ekosystémových služeb v úvahu.
Většina vlád dnes své orgány pro oblast životního prostředí odděluje od těch se zaměřením na energie, zemědělství a plánování.
Je proto těžké řešit změnu klimat či úbytky biologické rozmanitosti holistickým způsobem.
K propojení těchto zásobníků různých politik jsou nutné novátorské typy správních struktur.
Po vydání regionálních zpráv IPBES v příštím roce bude v roce 2019 zveřejněno celosvětové hodnocení, které na nich bude stavět.
Bude to první celosvětový přehled biodiverzity a ekosystémových služeb od autoritativního Hodnocení ekosystémů na přelomu tisíciletí z roku 2005.
Prověří zdravotní stav suchozemských, sladkovodních a mořských ekosystémů a působení různých činitelů včetně acidifikace, stoupající teploty povrchu moře, obchodu, invazivních druhů, nadměrného rybolovu, znečištění a změn ve využití půdy.
K úspěchu snah o zvrácení neudržitelného využívání světového přírodního bohatství bude nezbytné, aby tvůrci politik přehodnotili význam biodiverzity pro své občany, životní prostředí a ekonomiky.
Prvním krokem ale je ujistit se, že máme po ruce nejlepší odborně prověřené znalosti, abychom dokázali správně rozhodovat; nadcházející hodnoticí zprávy IPBES nás posunou právě tímto směrem.
Máme-li se ještě za našeho života vypořádat s plným rozsahem důsledků změny klimatu, musíme si uvědomit, že lidská činnost způsobuje víc než jen vzestup teploty v celoroční předpovědi o několik stupňů.
Zkraje příštího roku budeme mít na důkaz údaje o biologické rozmanitosti a ekosystémových službách a politické možnosti ke změně kurzu.
Správná cena za ochranu klimatu
WASHINGTON, DC – Až se v tomto týdnu sejdou v Paříži světoví lídři na Konferenci OSN o změně klimatu, bude jejich úkolem dosáhnout globální dohody o omezení emisí skleníkových plynů.
Zdárný výsledek, dokládající, že země dokážou pro dobro planety spolupracovat, by se pro svět – a pro Pařížany, kteří po nedávných teroristických útocích zůstávají nezlomeni – stal zřetelným poselstvím naděje.
Klimatické závazky se budou zakládat na zamýšlených příspěvcích, jak si je určily jednotlivé země, anebo na příslibech k celosvětovému snížení emisí.
Mám za to, že by se tyto závazky měly opírat o cenu emisí.
K dosažení poklesu emisí skleníkových plynů při nejnižších možných nákladech je nezbytná revoluce ve spotřebě a výrobě energie.
Postupné, předvídatelné a spolehlivé zvyšování cen energií by zajistilo silné pobídky pro spotřebitele, aby snižovali své účty za energie.
Správná cena uhlíku by zároveň povzbuzením investic do technologických inovací umožnila hladký odklon od fosilních paliv.
Tým Mezinárodního měnového fondu proto navrhuje třísložkovou strategii přístupu k uhlíkovým palivům: „správná cena, promyšlené zdanění, bezodkladný postup“.
Všechny tři složky jsou podstatné.
Zaprvé, stanovit správnou cenu fosilních paliv znamená zohlednit jejich skutečné environmentální náklady.
Ceny by na spotřebitele měly přenášet celkovou sumu jak nákladů na výrobu a dodání, tak i škod – včetně znečištění vzduchu a změny klimatu – zapříčiněných silnou závislostí na fosilních palivech.
Spravedlivější cena uhlíku bude motorem úspor energií a posílí poptávku po čistějších palivech a „zelenějších“ investicích.
Zadruhé, nezbytné změny cen by se dosáhlo zdaněním energií, pomocí nástrojů, které jsou praktické a účinné.
Nejlepší možností je zapracovat uhlíkový poplatek do stávajících daní z paliv a podobné poplatky uplatnit také u uhlí, zemního plynu a dalších ropných produktů.
Dopady do daňových výnosů by byly podstatné.
Kdyby země, které jsou velkými producenty emisí, zavedly uhlíkový poplatek ve výši 30 dolarů za tunu CO2, mohly by si zajistit fiskální příjmy dosahující zhruba 1 % jejich HDP.
Takové příjmy by bylo možné využít ke zvládnutí celkové fiskální zátěže klimatického úsilí a dále k financování škrtů v daních z práce a kapitálu, které pokřivují ekonomickou aktivitu a poškozují růst, anebo tam, kde je to nutné, ke snižování schodků.
Krátce, zpoplatnění uhlíku není otázkou vyšších daní, nýbrž daní „chytrých“.
Klimaticky promyšlené daně by se měly zavádět postupně, aby domácnostem a firmám daly čas se přizpůsobit a novým technologiím umožnily rozjezd.
Povlovná a propracovaná korekce je obzvlášť důležitá v rozvíjejících se ekonomikách, z nichž mnohé přispívají ke globálním emisím jen málo.
V mnoha případech může být zapotřebí čas, aby se nachystaly záchranné sítě pro domácnosti s nízkými příjmy a zavedly rekvalifikační programy pro pracující v energeticky náročných odvětvích.
Takový přístup by udělal prostor pro financování klimatických investic skrze soukromé kapitálové toky.
Zatřetí, není času nazbyt: tvůrci politik musí jednat bezodkladně.
Vzhledem k poklesu cen energií nastala vhodná doba k uskutečnění přechodu na důmyslné, věrohodné a účinné zpoplatnění uhlíku.
Země by neměly otálet a čekat, kdo se pohne první.
Práce v MMF ukazuje, že spravedlivá výše zpoplatnění uhlíku je v národním zájmu mnoha zemí, i při odhlédnutí od negativních klimatických dopadů na jiné země, protože by pomohla řešit zásadní domácí problémy v oblasti životního prostředí.
Podle Světové zdravotnické organizace znečištěné ovzduší v otevřených prostorách způsobuje víc než tři miliony předčasných úmrtí ročně.
Včasná reakce je nezbytná, abychom předešli mnohem drastičtějším – a nákladnějším – opatřením v budoucnu.
V předstihu před pařížským summitem víc než 160 zemí předložilo své závazky k potlačování emisí.
Uskutečněním těchto závazků země významně sníží předpokládané budoucí globální oteplení.
Nesnadným úkolem je teď tyto závazky dodržet.
Právě proto potřebujeme soustředěný tlak na zpoplatnění uhlíku.
Vybraná skupina lídrů, opravdových zastánců zpoplatnění uhlíku, vyzve v Paříži k jednání.
Politický elán na národních, regionálních a obecních úrovních dále posílí Panel pro zpoplatnění uhlíku, vedený MMF a Světovou bankou.
Vedle úsilí veřejného sektoru potřebujeme také robustní zapojení finančních institucí a trhů.
Hedžové nástroje jako takzvané katastrofické dluhopisy mohou pomoci pojištěním sílících rizik plynoucích z živelních pohrom.
Jiné finanční nástroje, například „zelené“ indexy akcií a „zelené“ dluhopisy, mohou přispět změnou alokací investic do sektorů podporujících environmentálně udržitelný růst.
I tady budou zásadní předvídatelné a dostatečně vysoké ceny uhlíku, jimiž se budou řídit investiční rozhodnutí.
V Městě světla je tento týden v sázce mnohé.
Nedávno Paříž zažila nejhorší projev lidství.
Summit o klimatu bude příležitostí projevit to nejlepší.
Zpoplatňování uhlíku se prosazuje
BONN – Po hurikánech, které letos udeřily v Karibiku, Texasu a na Floridě, zůstaly zatopené dálnice, zničené domy a podniky a zpřetrhané životy.
Povodňové vody už sice opadly, ale obrazy chaosu zůstávají vryty do naší kolektivní paměti.
Obnova potrvá roky, možná desítiletí, a bude stát miliardy dolarů.
Odborníci nám říkají, že hurikány nabývají na síle vlivem teplejších oceánů a že další důsledky antropogenních změn klimatu – od krutých such v Africkém rohu po extrémní povodně v Asii – za sebou nechávají miliony bez jídla a základního přístřeší.
Přestože však souvislost mezi spalováním fosilních paliv a smrtícím počasím už roky sílí, tvůrci politik zatím ne vždy výstrahy vyslyšeli.
To se rychle mění.
Státy, občané a rostoucí počet firem po celém světě konečně začínají jednat.
Tento měsíc se na konferenci OSN o změně klimatu v německém Bonnu shromáždily tisíce, aby vystupňovaly ambice v boji proti změně klimatu.
Po úspěšné pařížské klimatické dohodě, dojednané před dva lety, se od dalšího pokroku a pokračující spolupráce očekává mnoho.
Jednou ze slibnějších iniciativ poslední doby je Koalice vůdců pro zpoplatnění uhlíku (CPLC), která sdružuje 30 vlád a víc než 180 podniků a strategických partnerů s cílem dát emisím oxidu uhličitého finanční hodnotu.
Myšlenka je jednoduchá: máme-li splnit cíl pařížské dohody, že omezíme vzestup průměrné globální teploty na méně než 2° Celsia nad preindustriální úroveň, ideálně na 1,5°C nad tuto úroveň, musíme dramaticky snížit emise.
Jako spolupředsedové CPLC jsme přesvědčeni, že jedním z nejlepších způsobů jak toho dosáhnout je přesunout společenské a ekonomické náklady skleníkových plynů z veřejnosti na znečišťovatele.
Za sílícího smyslu pro klimatickou naléhavost už není přijatelné bezplatně znečišťovat a účet přenechat budoucím generacím.
Stanovit cenu uhlíku je nejúčinnější způsob jak snížit globální emise a zároveň podpořit udržitelný a robustní hospodářský růst.
Zpoplatněním znečištění navíc vlády mohou vytvářet příjmy na investice třeba do čisté energie, škol a zdravotní péče, jednalo by se tedy o dvojité vítězství.
Konečným cílem je samozřejmě povzbudit podniky, aby se polepšily, a rostoucí podíl podnikatelských lídrů dnes chápe, že zpoplatnit uhlík je jedním z nejlepších způsobů jak zakročit proti změně klimatu.
Uvědomují si také, že jejich podniky mohou vzkvétat i během úsilí o snižování emisí.
Řada významných podnikatelů dokonce patří mezi nejnadšenější zastánce účinného zpoplatnění uhlíku.
Projekt zveřejňování uhlíku minulý měsíc odhalil, že počet společností, které mají plány k využívání interních mechanismů zpoplatnění uhlíku, se celosvětově rozrostl na téměř 1400, oproti 150 v roce 2014.
Patří mezi ně víc než sto největších společností světa, s úhrnem ročních výnosů kolem sedmi bilionů dolarů.
Společnost Royal DSM (řízená jedním z autorů tohoto článku) si stanovila cenu uhlíku na 50 eur za tunu; připojila se tak k dalším globálním společnostem, jako jsou Michelin, Danone a General Motors, ve využívání smysluplných cen uhlíku k zajištění, že jejich podnikání odolá budoucnosti.
Uhlíkové znečištění zpoplatňuje také zhruba 40 zemí, včetně Kanady, a další vlády se chystají brzy zavést podobné systémy.
Čína v roce 2015 oznámila plány na vytvoření největšího systému zpoplatnění uhlíku na světě.
Ontario, Québec a Kalifornie letos podepsaly dohodu o vytvoření druhého největšího trhu s uhlíkem na světě.
Tento trend musí pokračovat – z ekologických i ekonomických důvodů.
Studie z května 2017, uskutečněná Vysokým výborem pro ceny uhlíku, jejž vedou dva špičkoví ekonomové světa, Joseph E.
Stiglitz a Nicholas Stern, zjistila, že stanovení „pevných cen uhlíku“ je důležité nejen pro snížení celosvětových emisí, ale i pro udržení inovací a růstu.
Ovšemže se zpoplatnění uhlíkového znečištění musí stát součástí širšího souboru opatření k tomu, aby naše ekonomiky a společnosti odolaly budoucnosti.
Abychom dál snížili emise skleníkových plynů a podpořili živost ekonomiky, musíme zlepšit veřejnou dopravu, stavět energeticky účinné budovy a podporovat snahy firem, novátorů a investorů vyvíjet řešení v oblasti čistých energií.
Kanada už tak postupuje, protože víme, že takové politiky dokážou snižovat emise a pomoci vytvářet nová, dobře placená pracovní místa.
Jak se často říká, změna klimatu představuje výzvu i příležitost.
Zpoplatněním uhlíkového znečištění a zapojením našich kolektivních schopností dokážeme výzvu řešit a příležitosti využít.
Sdružování novátorského a podnikatelského ducha v zemích a podnicích nám umožní bojovat proti změně klimatu, upevnit naše ekonomiky a společnosti a zanechat našim dětem a vnoučatům zdravější planetu.
Klimatické změny a katolická církev
ŘÍM – Papež František vyzývá svět, aby podnikl kroky proti globálnímu oteplování, a mnoho konzervativců ve Spojených státech proti tomu brojí.
Papež by se podle nich měl držet morálky a neplést se do vědy.
Pro většinu lidstva však bude Františkovo poselství vzhledem k vývoji letošní debaty o klimatu přesvědčivé: k tomu, abychom snížili riziko pro naši planetu, potřebujeme vědu i morálku.
Prvním bodem stojícím za zmínku je skutečnost, že drtivá většina Američanů s Františkovou výzvou ke klimatické akci souhlasí.
Jejich názory bohužel nezastupuje americký Kongres, jenž hájí zájmy velkých uhelných a ropných společností, nikoliv zájmy amerického lidu.
Průmysl fosilních paliv vynakládá vysoké částky za lobbing a kampaně kongresmanů, jako jsou senátoři Mitch McConnell a James Inhofe.
Světovou klimatickou krizi zhoršila americká demokratická krize.
V průzkumu veřejného mínění provedeném v lednu 2015 drtivá většina (78%) Američanů uvedla, že „pokud se pro snížení globálního oteplování nic neudělá“, budou následky pro USA v budoucnu „dosti závažné“ nebo „velmi závažné“.
Zhruba stejný podíl respondentů (74%) uvedl, že pokud se pro snížení globálního oteplování nic neudělá, budou příští generace poškozeny „středně“, „hodně“ nebo „nesmírně“.
Nejvýmluvnější je však zřejmě skutečnost, že 66% respondentů „s vyšší pravděpodobností“ podpoří kandidáta, jenž tvrdí, že ke klimatickým změnám dochází, a vyzývá k přechodu na obnovitelnou energii, zatímco 12% by takového kandidáta podpořilo „s nižší pravděpodobností“.
Další výzkum provedený v březnu 2015 zase zkoumal postoje amerických křesťanů, kteří tvoří 71% Američanů.
Odpovědi se zaznamenávaly u tří skupin: katolíků, neevangelikálských protestantů a evangelikálů.
Postoje těchto skupin odrážejí obecnější postoje americké veřejnosti: 69% katolíků a 62% protestantů hlavního proudu odpovědělo, že ke klimatickým změnám dochází, s čímž souhlasila i méně výrazná většina evangelikálů (51%).
Většinová část všech těchto skupin také souhlasila s názorem, že globální oteplování poškodí životní prostředí a budoucí generace a že snížení globálního oteplování by životnímu prostředí a budoucím generacím pomohlo.
Která menšina Američanů se tedy staví proti klimatické akci?
Existují tři hlavní skupiny.
První tvoří konzervativci volného trhu, kteří se zjevně bojí vládních zásahů víc než klimatických změn.
Někteří z nich lpějí na své ideologii do té míry, že popírají zavedenou vědu: protože jsou vládní zásahy špatné, namlouvají si, že vědecké důkazy tvořící jejich základ jednoduše nemohou být pravdivé.
Druhou skupinu tvoří náboženští fundamentalisté.
Klimatické změny popírají proto, že odmítají vědy o Zemi jako celek a navzdory přesvědčivým důkazům v oblasti fyziky, chemie a geologie věří, že svět bude znovu stvořen.
Pak je zde ovšem třetí skupina, která je politicky zdaleka nejmocnější: jde o lidi prosazující ropné a uhelné zájmy, kteří v roce 2014 přispěli na kampaň stamiliony dolarů.
David a Charles Kochovi, největší mecenáši předvolebních kampaní v Americe, jsou prostě a jednoduše těžaři snažící se znásobit své pohádkové bohatství navzdory nákladům pro zbytek lidstva.
Možná přitom i upřímně popírají klimatické změny.
Jak ovšem ve slavném citátu pronesl Upton Sinclair: „Těžko přimějete člověka, aby něco pochopil, když jeho plat závisí na tom, aby to nepochopil.“
Františkovi pravicoví kritikové se možná rekrutují ze všech tří skupin, ale přinejmenším zčásti jsou financováni skupinou třetí.
Když se zástupci Papežské akademie věd a Papežské akademie společenských věd sešli v dubnu ve Vatikánu s některými špičkovými světovými odborníky na vědy o Zemi a společenské vědy, zorganizoval libertariánský Heartland Institute, léta podporovaný bratry Kochovými, bezvýsledný protest vedle Svatopetrského náměstí.
Vědci účastnící se vatikánské schůzky věnovali zvláštní péči zdůraznění, že klimatické vědy a politika odrážejí základní principy fyziky, chemie, geologie, astronomie, inženýrství, ekonomie a sociologie, jejichž klíčové součásti jsou už více než 100 let dobře pochopeny.
Papežovi pravicoví kritikové se však mýlí nejen ve vědě, ale i v teologickém výkladu.
Tvrzení, že by se papež měl držet morálky, svědčí o základním nepochopení římského katolicismu.
Katolická církev prosazuje spojení víry a rozumu.
Přinejmenším od zveřejnění Sumy teologické Tomáše Akvinského (v letech 1265-1274) jsou přírodní zákony a „zlaté pravidlo“ považovány za základní pilíře církevní nauky.
Většina lidí ví, že se církev stavěla proti podpoře koperníkovského heliocentrismu Galileem, za což se papež Jan Pavel II. v roce 1992 omluvil.
Mnozí lidé však netuší o církevní podpoře moderní vědy, včetně mnoha důležitých příspěvků biologii, chemii a fyzice ze strany čelních světových katolických duchovních.
Kořeny založení Papežské akademie věd jsou ostatně přes 400 let staré a sahají až k italské Rysí akademii (Accademia dei Lincei), která v roce 1611 přijala za člena Galilea.
Františkovým cílem je samozřejmě spojovat moderní vědy, přírodní i společenské, s vírou a morálkou.
Naše těžce vydobyté vědecké poznání by se mělo využívat k propagaci lidského blahobytu, ochraně zranitelných a chudých, zachování křehkých ekosystémů Země a udržování víry v budoucí generace.
Věda může odhalovat ekologické škody způsobené lidstvem; inženýrství může vytvářet nástroje potřebné k ochraně planety a víra a morální úvahy mohou poskytovat praktickou moudrost (jak by řekli Aristotelés a Tomáš Akvinský) potřebnou ke ctnostné volbě společného dobra.
Dubnového setkání ve Vatikánu se neúčastnili jen čelní světoví klimatologové a nositelé Nobelovy ceny, ale i vysocí představitelé protestantské, hinduistické, židovské, buddhistické a muslimské víry.
Podobně jako František nás i náboženští vůdci všech velkých světových náboženství naléhavě vyzývají, abychom s využitím moudrosti dané vírou a vědami o klimatu naplnili své morální závazky lidstvu a budoucnosti zeměkoule.
Měli bychom se jejich výzvou řídit.
Měnící se klima v centrálním bankovnictví
LONDÝN – Téměř všude, kam se dnes člověk podívá, – v redakcích, korporátních prohlášeních, vládních programech – se změna klimatu přesunula z okraje do středu pozornosti.
A po dlouhém postávání za postranní čárou nedávno začaly hrát hvězdou úlohu centrální banky.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Bank of England (BOE) se kupříkladu právě stala první centrální bankou, která do náplně svých politik začlenila odkaz na podporu přechodu k ekonomice s čistými nulovými emisemi.
Evropská centrální banka diskutuje o tom, jak – nikoli pouze zda – do své vlastní měnové politiky zahrnout klimatické ohledy.
A počet členů Sítě pro ozelenění finanční soustavy (NGFS), globálního uskupení centrálních bank a orgánů finančního dohledu, se během posledních dvou let zdvojnásobil.
Mezi zúčastněnými 62 centrálními bankami schází zástupci jen čtyř členských států G20.
Takto svižný posun jistě vyvolá čilou debatu – a také by měl.
Celkové východisko změny je ovšem solidní.
Převažujícím rizikem naopak je, že centrální banky stále budou dělat ohledně změny klimatu příliš málo, nikoli přespříliš.
Během uplynulých několika let se mezi lídry centrálních bank vyvinul konsenzus ohledně klimatických rizik pro finanční stabilitu.
Databáze Banky pro mezinárodní platby ukazuje, že zatímco v roce 2018 přednesli řeč o zeleném finančnictví jen čtyři guvernéři centrálních bank, pouhé dva roky nato jich bylo 13.
A teď už si podle výzkumu společnosti BlackRock téměř polovina členů NGFS vyhodnotila klimatická rizika a víc než desetina uskutečnila klimatické zátěžové testy.
Investiční aktivity centrálních bank tomu náležitě odpovídají.
Téměř 60 % centrálních bank vyspělých ekonomik teď investuje za využití širokých environmentálních, sociálních a správních kritérií a centrální banky Eurosystému se shodly na společném postoji k investicím s vazbou na klima ve strategické skladbě nemonetárních portfolií.
Konečně i samotná měnová politika začala hledat soulad s klimatickými hledisky.
Švédská Riksbank koncem loňského roku ohlásila novou politiku odklonu v souvislosti s klimatem.
Rovněž od BOE se očekává, že ještě letos dá najevo, jak ve složení držených korporátních dluhopisů zohlední dopady na klima.
Několik rozhodujících činitelů ECB vyzvalo, aby byla do nákupů korporátních dluhopisů a do zástavní politiky včleněna klimatická rizika.
Konečně NGFS právě uveřejnila odbornou metodiku pro „adaptaci činnosti centrálních bank na svět rostoucích teplot“.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Existují tři hlavní příčiny tohoto posunu – všechny legitimní.
Zaprvé, bezmála 130 vlád z celého světa se zavázalo k rozsáhlým snížením emisí oxidu uhličitého v průběhu nadcházejících dekád.
Ačkoli politiky k dosažení této mety je teprve zapotřebí v úplnosti stanovit, předpoklad, že dojde ke smysluplné změně, už není pouhým projevem víry.
Centrální banky, které do svých aktivit začlení klimatické ohledy, už tedy nelze vinit z předbíhání vlád.
A kde mandát centrální banky zahrnuje podporu ekonomických politik státu, bude agnosticismus (či v žargonu centrálních bank tržní neutralita) čím dál méně obhajitelný, bude-li v rozporu s oficiálními klimatickými závazky.
Zadruhé, argumenty pro začlenění změny klimatu do makroekonomického modelování a investičního rozhodování ještě nikdy nebyly silnější.
Extrémní povětrnostní události jsou častější a jejich dopad na růst a inflaci viditelnější.
Jak se politické plány formují, slábne navíc znepokojivost nejistoty ohledně scénářů důsledků změny klimatu během nadcházejících desetiletí.
Data související s klimatem doznala zlepšení co do kvality i kvantity a dramaticky se rozšířila dostupnost klimaticky poučených investičních nástrojů a strategií.
Objevující se doklady o vývoji jejich výkonosti naznačují, že dokážou upevňovat odolnost portfolia, aniž by obětovaly výnosy.
V souladu s tím teď celosvětově většina institucionálních investorů považuje udržitelnost za fundamentální součást svých investičních strategií.
Třetí příčinou, která vyústila v nový postoj centrálních bank, je sílící povědomí, že jen přesvědčování nestačí.
Aby měly větší vliv, musí vést příkladem.
To vyžaduje větší transparentnost ohledně jejich vlastní expozice rizikům souvisejícím s klimatem a ohledně způsobů modelování a oceňování takových rizik.
Větší otevřenost se zase bude opírat o příjem dostatku údajů od emitentů, jejichž aktiva se centrální banky rozhodnou držet.
Centrální banky jako takové pravděpodobně uplatní značný vliv na rychlost, s níž se rizika související s klimatem cenově promítnou do finanční soustavy.
Existuje riziko příliš pomalého i příliš rychlého postupu, a tak je zásadní jasně stanovit cestu vpřed.
Nicméně příklon centrálních bankéřů k řešení problému s klimatem je stále mladý.
Mnohé centrální banky se dosud nepřipojily k NGFS, natož aby změnu klimatu smysluplně integrovaly do svých aktivit.
K věci se zatím nepřihlásila velká většina centrálních bank na rozvíjejících se trzích.
Celosvětově je BOE prozatím jedinou centrální bankou, která vydala výkaz v souladu s nejnáročnějšími doporučeními Pracovní skupiny pro uveřejňování finančních údajů ve vztahu ke klimatu, třebaže centrální banky Eurosystému se zavázaly, že tak učiní do dvou let.
Centrální banky se pochopitelně mají na pozoru před bobtnáním svého poslání a zvyšováním očekávání, která lze splnit jedině závislostí na vládách.
Práce NGFS a aktivity jejích předních členů by přesto měly ostatním centrálním bankám předvést, že jejich mandáty začlenění změny klimatu do jejich činností nejen umožňují, ale ve skutečnosti vyžadují.
Přetrvává řada pochyb a vnitrostátní okolnosti se různí; to však není výmluvou sloužící k nečinnosti.
Pro rozšiřování reakce centrálních bankéřů na rizika související se změnou klimatu existuje mnoho prostoru.
Imperativ adaptace
NAIROBI – Před nedávným jednáním Organizace spojených národů o klimatických změnách, které se konalo v peruánské Limě, se pozornost velké části světa soustředila na otázku, jak silně se jednotlivé země zavážou dodržovat rámec snižování emisí skleníkových plynů.
Odhodlání vlád dodržovat tento rámec má koneckonců klíčový význam pro zajištění, aby dohoda, která má být podepsána letos v prosinci v Paříži, zabránila zvýšení globálních teplot o více než 2°C oproti stavu před průmyslovou revolucí.
Dobrou zprávou je, že limská „Výzva ke klimatické akci“ učinila natolik velký pokrok, aby umožnila přípravy na všeobecnou klimatickou dohodu v Paříži.
Zároveň ovšem zanechala mnoho nevyřešených otázek – a tento nedostatek se odrazil v diskusích o adaptaci.
Nový důraz na toto důležité téma je sice vítaný, avšak otázka, jak zajistit finance, technologie a znalosti, které státy, komunity a ekosystémy potřebují, aby se na klimatické změny adaptovaly, vyžaduje další rozpracování.
I když omezíme vzestup celosvětových teplot, klimatické změny nevymizí.
Některé komunity se už dnes potýkají s extrémnějšími a častějšími suchy, záplavami a dalšími meteorologickými jevy.
Tyto následky globálního oteplování budou pouze sílit.
První zpráva o adaptaci, vypracovaná Ekologickým programem OSN a zveřejněná v Limě, přesto ukázala, že svět zůstává zcela nepřipravený hradit náklady na adaptaci.
Tyto náklady přitom budou daleko vyšší, než se dříve předpokládalo.
I kdyby se teplotní cíl podařilo splnit, dosáhnou náklady na adaptaci podle zprávy dvojnásobku až trojnásobku dříve předpokládané částky 70-100 miliard dolarů ročně do roku 2050 (možné, byť méně pravděpodobné, je i zvýšení na plný pětinásobek).
Pokud ovšem globální teploty výrazně přesáhnou dvoustupňový strop, mohly by náklady na adaptaci dosáhnout dvojnásobku nejhorších odhadů, což by ochromujícím způsobem zatížilo světovou ekonomiku.
Pokud vedoucí světoví představitelé potřebovali další pádný důvod, aby v Paříži dospěli k dohodě, která udrží globální teploty pod stanoveným cílem, pak ho nyní mají.
Zátěž přizpůsobení se na nové podmínky ponesou všichni.
Největší však bude pro rozvojové země, nejméně rozvinuté země a nízko položené rozvojové státy (tzv. Small Island Developing States).
K dispozici sice budou mezinárodní finance, avšak velkou část nákladů ponesou příslušné země, přičemž jejich vlády budou nuceny přesměrovávat skrovné prostředky z rozvojových projektů na adaptační iniciativy.
Jistě, svět dělá určité pokroky směrem k řešení adaptačních potřeb.
Financování adaptace z veřejných zdrojů dosáhlo v letech 2012-2013 hodnoty 23-26 miliard dolarů.
Podle nedávného hodnocení v Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách dosáhly globální finanční toky určené na zmírňující a adaptační opatření v letech 2011-2012 hodnoty 340-650 miliard dolarů.
Závazky Austrálie, Belgie, Kolumbie, Norska, Peru a Rakouska dané na konferenci v Limě navíc zvyšují hodnotu Zeleného klimatického fondu na téměř 10,2 miliardy dolarů.
A dopad klimatických změn je stále ve větší míře, i když dosud nedostatečně zapracováván do státních a místních rozpočtů.
Máme-li však předejít propadu ve financování po roce 2020, bude zapotřebí mnohem vyšších finančních částek.
Například Zelený klimatický fond má v příštích pěti let dosáhnout objemu 100 miliard dolarů ročně – to je desetkrát více než dnes.
Adaptační závazky obsažené v pařížské dohodě by velmi přispěly k zacelení této propasti.
Mezinárodní dražby emisních povolenek a povolenek v domácích systémech obchodování s emisemi, uhlíková daň, příjmy z mezinárodní dopravy, přirážky za přenos elektřiny a daně z finančních transakcí by mohly generovat dodatečné příjmy ve výši až 220 miliard dolarů ročně.
Financování samozřejmě není jedinou složkou úspěšné adaptační strategie.
Jak zdůrazňuje adaptační zpráva, klíčové je také překlenování propastí v oblasti technologií a znalostí.
Mnoho technologií, které pomáhají státům adaptovat se na důsledky klimatických změn, existuje už dnes.
Například když farmáři pěstují vědecky vyvinuté plodiny, které rostou rychleji, mohou sklízet úrodu před příchodem cyklonů, jež budou s růstem globálních teplot stále prudší.
Zavádění těchto technologií však stále naráží na velké bariéry – na bariéry, které by vlády měly bourat kombinací pobídek, regulačních reforem a zkvalitňování institucí.
Přínosy takového postupu by přesáhly rámec zvýšené klimatické odolnosti.
Urychlení sklizně by znamenalo vyšší a spolehlivější produkci při nižším počtu pracovních sil – což je recept na lepší a stabilnější živobytí.
Politici by proto měli usilovat o integrovaná řešení, která spojují adaptaci na klimatické změny a zmírňování jejich dopadů s obecnějšími společenskými zájmy včetně rozvoje.
Znalosti by znamenaly podobně monumentální přínos.
Časopis Science nedávno zveřejnil výzkum, z něhož vyplývá, že všeobecné vzdělání je zdaleka nejefektivnějším mechanismem adaptace na klimatické změny a snižování počtu obětí extrémních meteorologických jevů, jelikož poskytuje obyvatelstvu potřebné intelektuální nástroje a dovednosti.
Mezinárodní podpora adaptace – spojující financování, technologie a znalosti – by mohla výrazně pomoci při naplňování aspirací jednotlivých států v oblasti trvale udržitelného rozvoje.
Vedoucí světoví představitelé by si to měli uvědomit – a učinit z adaptace nedílnou součást dohody o globálních klimatických změnách, která má být uzavřena v Paříži.
Někteří lidé tvrdí, že globální ekonomika na adaptaci nemá.
Jak ovšem dokládají nejnovější důkazy, oddalování akce bude znamenat vyšší náklady v budoucnu.
Pokud opravdu chceme vybudovat trvale udržitelnou a spravedlivou budoucí prosperitu, nemůžeme si dovolit čekat.
Jak prolomit evropský klimatický pat
LONDÝN – Evropa má silnou tradici lídra v boji proti klimatickým změnám.
V poslední době však evropský kontinent dospěl do ideologické slepé uličky v otázce, jak tento problém řešit, neboť trvalá ekologická udržitelnost a růst bývají často vykreslovány jako dvě vzájemně se vylučující věci.
Má-li Evropa zůstat ekologickým lídrem a také centrem inovací a konkurenceschopnosti, bude se muset vzdát své ideologické strnulosti a přihlásit se k realistickým a pragmatickým řešením, která dokážou přinést ekologický prospěch, aniž by obětovala hospodářský rozvoj.
Problémy způsobené klimatickými změnami jsou reálné a důsledky nečinnosti nelze přehlížet.
Současně však roste poptávka po energii a je zde i zoufalá potřeba dlouhodobého vybřednutí z probíhající hospodářské krize.
Neexistuje žádný jediný a snadný recept, jenž by řešil oba tyto imperativy.
Zpomalení globálního oteplování při současném zajištění hospodářského růstu bude vyžadovat vyvážené portfolio řešení včetně obnovitelné energie a vyšší energetické účinnosti.
Mezi těmito řešeními hraje zásadní roli zachycování a ukládání uhlíku (CCS).
Technologie CCS spočívá v zachycování oxidu uhličitého u zdroje jeho emisí, v jeho stlačování a trvalém ukládání v podzemí.
Díky tomu představuje důležitý most mezi naší moderní ekonomikou, která se silně spoléhá na fosilní paliva s vysokým obsahem uhlíku, a budoucností, v níž budou emise CO2 podstatně nižší.
To nám poskytuje nástroj potřebný k tomu, abychom udrželi konkurenceschopný průmyslový sektor a současně mohli bojovat s globálním oteplováním.
Stejně jako u kterékoliv jiné inovace existují i zde otázky týkající se technologické životaschopnosti.
Někteří lidé zpochybňují rozsah investic potřebných k instalaci a údržbě systémů nutných pro zachycování a ukládání CO2.
Zde je však důležité poznamenat, že tyto náklady jsou neporovnatelně nižší než náklady na snížení emisí CO2 bez CCS.
Například podle Mezinárodní energetické agentury by desetileté zpoždění při zavádění CCS zvýšilo náklady na odstranění uhlíku v energetickém sektoru o 750 miliard eur.
Mezivládní panel OSN pro změny klimatu se vyjádřil jednoznačně, když trval na tom, že snížení emisí CO2 a oslabení naší závislosti na fosilních palivech jsou dnes naléhavější než kdykoliv dříve.
Panel dal jasně najevo, že CCS – jediná technologie, která dokáže zachytit nejméně 90% emisí CO2 od největších světových producentů – musí být součástí řešení.
Za hranicemi Evropy už vlády a firmy uhánějí vpřed.
V Kanadě na přehradě Boundary Dam byl v říjnu 2014 spuštěn první kompletní projekt CCS na světě, což dokazuje, že tato technologie je životaschopná a připravená k realizaci.
Spojené arabské emiráty zahájily výstavbu prvního rozsáhlého projektu CCS na světě v sektoru železárenství a ocelářství.
Čína nadále projevuje obrovský zájem o tuto technologii a spolupracuje se Spojenými státy na vývoji vlastních kapacit CCS.
Evropa si nemůže dovolit zaostat.
Energeticky náročné průmyslové obory přímo podporují čtyři miliony pracovních míst po celém kontinentu.
Investice do CCS by pomohly zachovat evropskou ekonomickou základnu, neboť by zabezpečily pracovní místa, vytvořily nová a ochránily životně důležité sektory.
Zároveň by pomohly realizovat vizi Evropy, která podporuje trvalou udržitelnost i růst – vizi, jež je zjevně v souladu s prioritami předsedy Evropské komise Jeana-Claudea Junckera vytvořit pracovní místa, udržet růst a rozvinout konkurenceschopnou energetickou unii.
Největší evropské ropné společnosti a dodavatelé vybavení jsou připraveni investovat do snížení emisí CO2 tolik, kolik je zapotřebí.
Aby to však bylo možné, musíme disponovat realistickými politikami a strategiemi.
Technologie CCS byla na nejvyšší politické úrovni uznána jako součást Klimatického a energetického rámce Evropské unie 2030 a Evropské strategie energetické bezpečnosti.
Přišel však čas přetavit uznání v konkrétní činy.
To vyžaduje investiční pobídky, kvalitnější oceňování uhlíku a zdokonalení systému obchodování s emisemi.
Převratné řešení předpokládá značnou politickou vůli; je tedy nezbytné, aby vedoucí evropští představitelé dali najevo, že vědí, co je třeba dělat.
Trvale udržitelný růst nemusí být protimluv.
Aby ho však Evropa dosáhla, musí překonat ideologický pat, který ochromuje ekologickou debatu.
Chceme-li uvést naše ekologické priority do souladu s trvalým růstem, musíme jednat realisticky, pragmaticky a především bezodkladně.
Mají klimatická děcka pravdu?
CAMBRIDGE – Vzestup emisí skleníkových plynů (SP) do atmosféry zapříčinil během uplynulého století zvýšení průměru globálních povrchových teplot o téměř 1°C.
Ve vědecké obci není pochyb o tom, že tyto změny jsou přímým důsledkem lidské činnosti.
Přesto se zdá čím dál méně pravděpodobné, že emise SP dokážeme dostatečně snížit, abychom globální oteplování zastavili a pak zvrátili.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Cena za tuto neschopnost – stoupající hladiny moří, masové stěhování populací, častější extrémní povětrnostní události a šíření nových infekčních nemocí – bude dle očekávání katastrofální, i když pomineme skutečně apokalyptická „mezní rizika“ identifikovaná zesnulým Martinem Weitzmanem z Harvardovy univerzity.
Mnohá z těchto břemen přitom zatíží dnešní mladé lidi.
Mohla by být za takové situace řešením „školní stávka za klima,“ mezinárodní hnutí studentů a mládežnických aktivistů?
Ano i ne.
Svět – zejména Spojené státy – potřebuje budíček.
Je třeba otřást naším mylným pocitem pohody, povzbuzovaným nepoctivými povídačkami o geoinženýringu a dalších technologických zázracích.
K sešikování robustních reakcí na masivní kolektivní výzvy bylo vždy zapotřebí vytrvalé aktivity občanů a občanské společnosti.
Společenská transformace ale také vyžaduje nové zákony, normy a pobídky.
Bez smysluplné legislativy podniky ani jednotlivci své chování nezmění.
Bez nástupu nových společenských norem si zase byznys vždycky najde způsoby jak nové zákony obcházet.
Legislativa a normy proto musí působit společně, aby založily nové dlouhotrvající pobídky.
Pobouření vyjadřované dnešními mladými klimatickými aktivisty by mohlo být motorem změny globálních norem.
Nynější vlna aktivismu se ale bude muset přetavit v organizované politické hnutí, které bude konkurovat moci průmyslu fosilních paliv, snad fúzí nebo převzetím stávajících zelených stran.
Úkolem pro aktivisty je pozvednout klimatické obavy nad všechny ostatní otázky, aby lidé podpořili strategie snižování emisí SP bez ohledu na své ostatní ekonomické, sociální a kulturní priority.
Jedině pak se může politické těžiště tématu posunout.
Aktuálně platí, že největší slabina současného hnutí mladých spočívá v tom, že mu schází ucelený program dekarbonizace ekonomické produkce.
Mnozí mladí aktivisté dokonce považují trhy a hospodářský růst za součást problému.
Vždyť průmysl fosilních paliv se už dlouho dovolává principů volného trhu, když lobbuje proti uhlíkovým daním a regulaci.
Trh by ale v boji se změnou klimatu mohl být účinnou zbraní.
Skutečně není důvod si myslet, že hospodářský růst se musí stát obětí klimatické aktivity.
Uhlíková daň ve vhodné výši by stanovila předvídatelnou cenu za škody, jež uhlíkově náročné ekonomické činnosti působí lidstvu, čímž by firmy a domácnosti pobídla k odklonu od aktivit způsobujících uvolňování uhlíku.
Vysláním signálu, že uhlík je zásadním ohrožením životního prostředí, by nadto daň plnila dvojí funkci pobídky k normativní změně.
Má-li však být uhlíková daň účinná, musela by být stanovena mnohem výš než nynější sazby v mnoha zemích, které se zakládají na implicitní ceně na úrovni 30-50 dolarů za tunu CO2.
I pak by ovšem tvůrci politik a klimatičtí aktivisté museli jít ještě dál.
Daň sice pobídne firmy k hledání čistších zdrojů energie, ale není dostatečně účinná na to, aby vyvolala vývoj alternativních nízkouhlíkových alternativ.
Uhlíkové daně by tudíž měly doplnit dobře nastavené „zelené subvence“ pro firmy a výzkumníky vyvíjející větrné, solární a geotermální technologie a usilující o nalezení nových způsobů jak omezit emise stávajících technologií.
Zelené subvence využívají moci trhu, tak jako uhlíkové daně.
Není náhodou, že většina významných technologických průlomů dvacátého století – antibiotika, výpočetní technika, internet, nanotechnologie – měla původ v tom, jak vlády usměrňovaly a utvářely trhy.
Vládou financovaný výzkum a subvence byly sice nápomocné při formování pobídek, ale bez soukromého sektoru by byly úspěchy skrovné.
Chcete-li vědět, jak vypadá státní podpora bez robustního tržního mechanismu, uvažte katastrofální zkušenost Sovětského svazu během 70. a 80. let.
Konečně, dnešní mladí klimatičtí aktivisté by se neměli domnívat, že budoucnost lidstva na planetě závisí na zastavení či výrazném potlačení hospodářského růstu.
Přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku bude dozajista vyžadovat oběti.
(Tvrzení, že „Nový zelený úděl“ dokáže v krátkodobé perspektivě snížit emise a zároveň zvýšit zaměstnanost, nejsou věrohodná.)
V posledku ale mohou dobře navržené zelené politiky hospodářskému růstu prospět.
Politiky zápolící se změnou klimatu navíc za absence růstu nemusejí být udržitelné, neboť ekonomické těžkosti mohou podporu veřejnosti pro dalekosáhlé reformy oslabit.
Budoucnost růstu nicméně nemůže záviset na produkci neustále rostoucího množství průmyslového zboží.
Naším úkolem je najít lepší, kreativnější a méně surovinově náročné způsoby jak uspokojit rozličné potřeby více než sedmi miliard lidí.
Jakmile bude přechod k čistější ekonomice završen, růst bude moci pokračovat, aniž by zatěžoval naši klimatickou stopu.
Klimatičtí aktivisté správně usilují o dosažení sdíleného porozumění ohledně potřebnosti lepších způsobů jak produkovat a spotřebovávat energii.
Ještě podstatnější však je, že potřebujeme, aby pokračoval hospodářský růst – a nejen proto, abychom udrželi politickou podporu pro zelený politický program.
Ve světě, kde víc než miliarda lidí stále žije v krajní chudobě a miliardy dalších touží po vyšší životní úrovni, bude realistický slib sdíleného růstu mnohem přitažlivější než výzvy k zastavení hospodářského pokroku.
Jsme dnešním mladým aktivistům hluboce zavázáni za to, že bijí na poplach.
Musíme jejich zanícení přetavit v institucionalizovanou politickou sílu a vypracovat podrobný plán účinné, vhodně koncipované a produktivní ekonomické agendy.
Trhy by nám neměly stát v cestě.
Naopak, mohly by být významným spojencem.
Proč jsou klimatické změny otázkou vzdělání
NEW YORK – Klimatické změny se dotýkají nás všech, ale přesto nejednáme dostatečně rychle, abychom vyřešili jejich příčiny, zmírnili jejich škody a adaptovali se na jejich následky.
Mnoho lidí nechápe, jaká rizika představují klimatické změny pro globální ekonomické a společenské struktury.
A mnozí z těch, kteří to chápou, bohužel odmítají dalekosáhlé přínosy spojené s globálním posunem k trvalé udržitelnosti a čisté energii.
Podle nedávné studie Pewova centra se sedm z deseti Američanů, kteří se klasifikovali jako politicky nezávislí, příliš neobávalo, že jim klimatické změny uškodí.
A co je ještě horší, výzkumní pracovníci z Yaleovy univerzity nedávno zjistili, že 40% dospělých lidí z celého světa o klimatických změnách nikdy ani neslyšelo.
V některých rozvojových zemích, jako je Indie, se tento podíl vyšplhal až na 65%.
Jsou to zarážející čísla, avšak lze je zlepšit.
Studie Yaleovy univerzity dospěla k závěru, že „zdaleka nejsilnějším prediktorem veřejného povědomí o klimatických změnách je dosažené vzdělání“.
Investicemi do kvalitního vzdělání můžeme nasměrovat budoucí generaci na správnou cestu k řešení tohoto globálního problému.
Vzdělání a akce proti změnám klimatu společně fungují třemi způsoby.
Za prvé vzdělání vyplňuje vědomostní mezery.
Pochopení, jak klimatické změny už dnes ovlivňují lidský život, může mít praktické výhody.
Zejména to platí pro chudé populace, které jsou nejzranitelnější vůči neúrodě a přírodním pohromám způsobeným klimatickými změnami, jako jsou sesuvy půdy a záplavy.
Populace, které musí po každé nové katastrofě budovat všechno od píky, promeškávají příležitosti k rychlému rozvoji.
Pokud tyto generace pochopí, že se jejich svět mění – a že se pravděpodobnost budoucích katastrof zvyšuje –, pak si mohou vypěstovat odolnost a naučit se adaptovat na náhlou i pozvolnou zátěž spojenou s měnícím se klimatem.
Za druhé vzdělání potírá apatii.
Znalost dostupných opatření k řešení klimatických změn může otevřít obrovské příležitosti k hospodářskému růstu.
Globální investoři by měli být přivedeni k pochopení, že trvale udržitelná řešení mohou zvýšit blahobyt a vytvořit dodatečné ekonomické příležitosti.
Například v Nigeru pomohly vzdělání a kvalitnější zemědělské postupy zdvojnásobit reálné příjmy ze zemědělské činnosti pro více než milion lidí a současně obnovit obrovské plochy silně znehodnocené půdy.
A v USA bylo zase v roce 2014 více pracovních míst závislých na sluneční energii než na těžbě uhlí.
Přesto řada lidí dál trvá na tom, že zavádění opatření zmírňujících následky klimatických změn je pro náš současný způsob života příliš nákladné.
Podle studie Pewova centra se téměř sedm z deseti lidí domnívá, že by vzhledem k technologickým omezením museli výrazně změnit svůj životní styl.
Ve skutečnosti tomu tak být nemusí a vzdělání může zpochybnit právě ten druh skepticismu, jenž omezuje příležitosti ke klimaticky šetrnému životu.
A konečně vzdělání poskytuje technické znalosti potřebné k vybudování lepší budoucnosti prostřednictvím inovací – k budoucnosti zahrnující čistou a bezpečnou energii, trvale udržitelné zemědělství a „chytřejší“ města.
Rozšíření přístupu ke vzdělání by vedlo k většímu počtu domácích inovací, kdy podnikatelé rozpoznají příležitosti k řešení místních problémů.
Celosvětově se nemůžeme spoléhat na to, že znalostní centra typu Silicon Valley nebo Oxfordu vyvinou všelék na problém klimatických změn.
Řešení mohou vzejít z technologických center, ale také mohou vzejít z vesnic a rozvíjejících se měst, od farmářů či výrobců s diametrálně odlišným pohledem na svět kolem sebe.
Tím vznikne blahodárný cyklus.
Vzdělaní lidé přitom snáze migrují a začleňují se do nových společností, kde se dělí o znalosti, které si s sebou přinesli.
Dnešní mladší generace jsou naštěstí oproti těm předchozím vzdělanější a odhodlanější snižovat svou uhlíkovou stopu.
Stojí v čele cesty a nutí nás všechny, abychom přehodnotili vlastní počínání.
Chceme-li však zajistit, aby jejich úsilí nepřišlo nazmar, musíme celosvětově rozšířit dostupnost vzdělání.
Norská vláda si pod vizionářským vedením premiérky Erny Solbergové uvědomila význam vzdělání a založila Mezinárodní komisi pro financování globálních vzdělávacích příležitostí, jejímž jsem členem.
Tento týden se sejdeme v Oslu a já pevně věřím, že se tam popasujeme s problémy naší doby a přitom budeme vycházet z vědomí, že vzdělání je při řešení problémů naším nejcennějším aktivem.
Řešení rizik spojených s klimatickými změnami je nejen existenční nutností; je to také příležitost posunout se na dráhu čistšího, produktivnějšího a spravedlivějšího rozvoje.
Pouze vzdělané globální společenství může podniknout rozhodné kroky k tomu, abychom se na tuto dráhu dostali.
Řečnit je levnější než snižovat emise
STOCKHOLM – Britský parlament začátkem května deklaroval, že planeta čelí „klimatické krizi“.
Velká Británie se tak stala po městech jako Los Angeles, Londýn, Vancouver a Basilej prvním státem, jenž něco takového učinil.
Je to krok, který ztělesňuje vše, co je s klimatickou politikou špatně: politici straší grandiózními prohlášeními odtrženými od ekonomické reality i od skutečného řešení problému.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Politická rétorika je levná, ale drastické škrty emisí oxidu uhličitého zůstávají neúměrně drahé a technologicky náročné.
Koneckonců se snižování emisí slibuje (a většinou nerealizuje) už od „Summitu Země“ v Rio de Janeiru v roce 1992.
Snížení emisí CO2 na čistou nulu do roku 2050 nebo ještě mnohem dříve je ambiciózní cíl, který prosazují ekologičtí demonstranti, jako je skupina Extinction Rebellion, a hlásí se k němu politici z celého světa včetně několika kandidátů na prezidenta USA.
Těmto demonstrantům a politikům se dostává obrovské pozornosti, avšak jejich návrhy by s sebou nesly mnohem vyšší náklady, než jaké by téměř všechny voličské skupiny byly ochotné zaplatit.
Průzkumy veřejného mínění sice ukazují, že lidé se klimatickými změnami znepokojují a chtějí vynaložit poměrně skromnou částku na jejich řešení, avšak za vzdělání, zdraví, pracovní příležitosti a sociální podporu chtějí lidé utratit více.
Například většina Američanů je ochotná platit za boj proti klimatickým změnám až 200 dolarů ročně; v Číně se tato částka pohybuje kolem 30 dolarů.
Britové nejeví ochotu v zájmu boje proti klimatickým změnám výrazně omezit své jízdy autem, létání a spotřebu masa.
A třebaže německá vláda upřednostňuje klimatickou akci natolik, že svolala „klimatický kabinet“, pouhá jedna třetina Němců podporuje kontroverzní návrh daně na snížení globálního oteplování.
Propast mezi politiky a občany je nejpatrnější ve Francii.
Vláda slíbila, že do roku 2050 výrazně sníží emise CO2 – avšak tento slib se ukázal jako trapně planý, neboť za vlády prezidenta Emmanuela Macrona nebyla přijata téměř žádná smysluplná opatření.
Je to proto, že do ulic vytáhlo protestní „hnutí žlutých vest“ brojící proti zvýšení daně z pohonných hmot, které nepřiměřeně zatěžuje lidi ve venkovských oblastech, odkázané na automobily.
Francie není jediná země, která zanedbává své vzletné sliby.
Nedávná analýza ukazuje, že ze 185 států, které v roce 2015 ratifikovaly pařížskou klimatickou dohodu, jich své závazky skutečně plní pouhých 17 – včetně Alžírska nebo Samoy.
Dosažení nulových čistých emisí by nestálo jen o trochu víc, než jsou lidé ochotní zaplatit; stálo by řádově víc.
Například hlavní ekonomické modely hodnotící plán Evropské unie snížit do roku 2050 emise o „pouhých“ 80% odhadují průměrné roční náklady na nejméně 1,4 bilionu dolarů ročně.
A relativně neambiciózní závazek Mexika snížit emise do roku 2050 o 50% pravděpodobně přijde na 7-15% HDP.
Zpráva, kterou si vyžádala novozélandská vláda s cílem analyzovat svůj slib uhlíkové neutrality do roku 2050, zjistila, že roční náklady na splnění tohoto cíle do roku 2050 a každý následující rok by byly vyšší než celý současný rozpočet země.
Tento odhad navíc předpokládá, že se politické plány budou realizovat nejefektivnějším možným způsobem.
Ve skutečnosti to žádná vláda nedokáže, takže náklady na dosažení uhlíkové neutrality by se snadno mohly zdvojnásobit.
(Novozélandská vláda přesto v této politice pokračuje na plný plyn.)
Náklady spojené s výrazným omezením emisí jsou tak vysoké proto, že jsme všichni bezvýhradně odkázaní na fosilní paliva.
Zelené alternativy včetně sluneční a větrné energie jim obecně nedokážou konkurovat.
Politika, která občany a firmy nutí přecházet na nezralé technologie, v důsledku toho zpomalí růst a prohloubí energetickou chudobu.
Proto je také svět s „energetickým přechodem“ mnohem více pozadu, než si většina lidí uvědomuje.
Slunce a vítr v současnosti zajišťují zhruba 1% globální energie a Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že do roku 2040 to bude pouhých 4,1.
Václav Smil, který je oblíbeným energetickým expertem Billa Gatese, uvádí, že „tvrzení o rychlém přechodu na společnost s nulovými emisemi uhlíku jsou obyčejný nesmysl“, a dodává, že „ani výrazně urychlený posun k obnovitelným zdrojům by nedokázal v brzké době učinit z fosilních paliv menšinovou součást globální energetické nabídky – rozhodně ne do roku 2050“.
Mnohé dnešní panické politické deklarace a klimatické protesty vyvěrají z všeobecného přesvědčení, že Mezivládní panel OSN pro změny klimatu (IPCC) oznámil, že nám na záchranu planety zbývá pouhých 12 let.
To je přinejlepším zásadní nepochopení toho, co IPCC skutečně řekl.
Panel byl požádán, aby stanovil, jaké politiky by byly zapotřebí k dosažení téměř nerealizovatelného cíle udržet vzestup teplot pod hranicí 1,5°C.
IPCC na to odpověděl, že by to opravdu bylo téměř nedosažitelné a vyžadovalo by to celkovou hospodářskou transformaci během 12 let.
V poslední velké zprávě přitom IPCC konstatoval, že neučiníme-li pro zastavení klimatických změn vůbec nic, pak se jejich dopad bude rovnat snížení celkových příjmů o 0,2-2% do 70. let tohoto století – to se podobá dopadům jedné hospodářské recese.
Místo abychom usilovali o dosažení nákladných a nereálných cílů v oblasti snižování emisí, měli bychom na klimatické změny reagovat tím, že srazíme cenu budoucí zelené energie pod úroveň ceny fosilních paliv, aby si každý mohl přechod na zelenou energii dovolit.
Skutečný přechod vyžaduje investice do výzkumu a vývoje zelené energie.
Centrum Kodaňského konsensu, v jehož čele stojím, již dříve sestavilo expertní panel složený z ekonomů včetně tří nositelů Nobelovy ceny, který měl diskutovat o řešeních klimatických změn.
Panel dospěl k závěru, že by se měly dramaticky zvýšit výdaje na výzkum a vývoj, a to na 0,2% globálního HDP.
Byl by to ekonomicky méně bolestný a mnohem efektivnější způsob, jak řešit klimatický problém.
Vyhlášení „klimatické krize“ se dostane do titulků a politici i aktivisté mají hned lepší pocit.
Prázdná rétorika, která ignoruje ekonomickou realitu a zdravý rozum, však planetě nepomůže.
Mýtus o utlumování fosilních paliv
BRUSEL – Otázka, jakým způsobem svět využívá energii, je pro oteplující se planetu horkým tématem a strach ze znečištění a z nedostatku zdrojů vyvolal v oblasti strategií energetické účinnosti faktické „závody ve zbrojení“.
Ekonomiky od Evropské unie po Čínu slibují snížit svou energetickou náročnost za pomoci technologických inovací a legislativních změn.
Navzdory těmto slibům však Mezinárodní energetická agentura předpovídá vzestup spotřebitelské poptávky po energii nejméně do roku 2040.
Jak tedy mohou politici garantovat dodávky v době, kdy světové energetické potřeby rostou?
Pokud jde o zásoby, pak se svět hrubě řečeno nemá čeho bát.
Po 40 letech obav z výpadků energie jsme vstoupili do éry hojnosti.
Potřebujeme se zabezpečit proti falešným interpretacím, nikoliv proti nedostatku zdrojů.
Příčinou této interpretace je Římský klub, globální mozkový trust, který v 70. letech rozdmýchal energetickou úzkost svými absurdními proroctvími odvozenými z pochybných modelů.
Členové klubu jakožto oddaní stoupenci Thomase Malthuse a Paula Ehrlicha tvrdili, že exponenciální růst přináší věci zlé, zatímco lineární růst dobré.
Z této představy se vyvinula předpověď, že do roku 2000 dojde světu ropa.
Rozvinuté země toto nesmyslné dogma přijaly, a tím umožnily autoritářským vůdcům v zemích bohatých na zdroje, jako byli Muammar Kaddáfí v Libyi nebo ajatolláh Rúholláh Chomejní v Íránu, nakládat se svými zásobami ropy jako s nástrojem odporu vůči Západu – a zejména vůči jeho podpoře Izraele.
To přispělo k ropným šokům v 70. letech a posílilo to mylný pocit, že zásoby uhlovodíků jsou ještě omezenější a nacházejí se převážně na Blízkém východě.
Rychlé technologické pokroky, zejména v oblasti průzkumu a schopnosti těžit uhlovodíky na nových místech, nakonec postavily podobné interpretace na hlavu.
Dnešní energetická „krize“ nepramení z nedostatku, nýbrž ze strachu ze znečištění.
Tento strach však nezpomalil naše zvyklosti na poli průzkumu.
Právě naopak: politika a mezinárodní právo, například Úmluva OSN o mořském právu, se adaptují tak, aby umožňovaly nové objevy.
Vezměme si například ložisko plynu Rovuma u pobřeží Mozambiku.
Dnes tam připravuje těžbu konsorcium mezinárodních firem z různých zemí, jako jsou Itálie a Čína, což bude pro jeden z nejchudších států v Africe znamenat obrovský přínos.
Podobně i Izrael, který byl kdysi pokládán za jediné místo na Blízkém východě bez uhlovodíkových zásob, sedí na 800 miliardách krychlových metrů příbřežních zásob plynu, což je více než 130násobek současné roční spotřeby plynu v zemi.
Izrael, jenž byl kdysi čistým dovozcem energie, tak dnes stojí před velmi reálnou výzvou spojenou s vývozem své plynové bonanzy.
Zřejmě největší technologiemi tažená změna na globálních energetických trzích však nastala s počátkem těžby břidlicového plynu a ropy ve Spojených státech.
Americká ropná produkce dnes dosahuje 8,8 milionu barelů denně a je vyšší než produkce Iráku a Íránu dohromady.
Americký břidlicový plyn se dodává do Asie, Latinské Ameriky i některých částí Evropy.
Tyto trhy byly dlouho obsazené Katarem, Ruskem a Austrálií, avšak globální sektor zkapalněného zemního plynu (LNG) dnes podobně jako ropný trh vstoupil do éry nadprodukce.
Celkově vzato přispívá tento vývoj k nižším cenám energie a oslabuje OPEC.
Protože navíc dopravní sektor (zejména železniční a námořní přepravci) upřednostňuje z ekologických důvodů LNG, schopnost používat ropu jako geopolitickou zbraň prakticky vymizela.
Írán se tak zoufale snažil zvýšit vývoz ropy, že souhlasil s ukončením svého jaderného programu (skutečnost, že v jaderné dohodě s Íránem se slovo „ropa“ vyskytuje 65krát, je do očí bijící).
Větrná a sluneční energie bývají často prezentovány jako alternativy k ropě a plynu, avšak tradičním zdrojům výroby elektřiny nemohou konkurovat.
Kdyby ano, neměla by EU důvod podporovat výrobu obnovitelné energie prostřednictvím legislativy.
Zatímco navíc větrné a sluneční technologie vyrábějí elektřinu, největší část energetické poptávky tvoří vytápění.
Například v EU představuje elektřina pouze 22% konečné energetické poptávky, zatímco vytápění a chlazení představuje 45%; zbývajících 33% připadá na dopravu.
Všechny tyto faktory pomáhají vysvětlit, proč fosilní paliva, která v současnosti pokrývají přes 80% světových energetických potřeb, zůstanou v dohledné budoucnosti páteří globální energetické produkce.
Pro ty, kdo prosazují okamžitý útlum uhlovodíků, to možná nebude vítaná zpráva.
Útěchou by jim však mohla být skutečnost, že technologické inovace sehrají klíčovou roli také při snižování negativních dopadů spalování uhlovodíků na kvalitu ovzduší a vody.
Vzhledem ke globální diskusi o klimatických změnách je pochopitelné, že rozvinuté země slibují podstatné zvýšení energetické účinnosti.
Zatímco však EU je možná odhodlaná snížit emise CO2, jiní signatáři pařížské klimatické dohody z roku 2015 nemusí být tak rezolutní.
Nebylo by nijak překvapivé, kdyby většina signatářů svou spotřebu energie v nadcházejících letech zvýšila a znovu se upnula k fosilním palivům, protože si jinou možnost nemůže dovolit.
Energetická politika zůstane v agendě rozvinutých ekonomik ještě mnoho příštích let.
Pokud se však státy snaží nalézt rovnováhu mezi bezpečností dodávek a ekologickými cíli, musí si nejprve ujasnit fakta.
Omyl geoinženýrství
BERLÍN – V době, kdy se svět usilovně snaží udržet na uzdě emise plynů měnících klimatické poměry a omezit oteplování planety, si získává podporu nový technologický všelék.
Geoinženýrství neboli rozsáhlá manipulace s přírodními systémy je popularizováno coby způsob, jak čelit negativním dopadům klimatických změn.
Zastánci tohoto vědeckého oboru přiživují iluzi, že existuje možnost naprojektovat východisko z klimatické krize, splnit cíle pařížské dohody o klimatu z roku 2015 a zachovat životní styl náročný na spotřebu.
Toto řešení ovšem není tak jednoduché, jak by nám jeho stoupenci rádi vsugerovali.
Sázka na klimatické inženýrství – buď v podobě planetární pojistky nebo jako poslední opatření v boji proti rostoucím teplotám – je nejen riskantní, ale zároveň odpoutává pozornost od jediného řešení, o němž víme, že bude fungovat: od snižování uhlíkových emisí.
Každá z diskutovaných technologií geoinženýrství s sebou nese rizika a nejistoty.
Například jediným způsobem, jak v globálním měřítku otestovat efektivitu řízení slunečního záření (SRM), by bylo provádět experimenty přímo v živém prostředí – buďto stříkáním částic do stratosféry nebo umělou úpravou mraků.
Cílem těchto testů by sice bylo posouzení, zda SRM dokáže odrazit dostatek slunečního světla, aby to ochladilo planetu, avšak i samotné experimenty by mohly napáchat nenávratné škody.
Současné modely předpovídají, že použití SRM by změnilo globální srážková schémata, poškodilo ozonovou vrstvu a zničilo živobytí milionů lidí.
Vedle ekologických rizik varují kritikové i před tím, že ze SRM by se při globálním nasazení mohly stát účinné zbraně, které by státům, korporacím nebo i jednotlivcům umožnily manipulovat s klimatem za účelem dosažení strategické výhody (kteréžto představě nedokáže odolat ani Hollywood).
Možná nejdůležitější protiargument je však politický: jak by se ve světě ohroženého multilateralismu globální ekologické intervence řídily?
Podobné otázky obklopují také další velkou skupinu technologií klimatického inženýrství, o nichž se diskutuje – takzvané odstraňování oxidu uhličitého (CDR).
Přívrženci těchto technologií navrhují odstraňovat CO2 z atmosféry a skladovat ho v podzemí nebo v oceánech.
Některé přístupy CDR už jsou zakázané vzhledem k obavám z možných ekologických následků.
Například hnojení oceánu planktonem odlučujícím uhlík zakázal v roce 2008 Londýnský protokol o znečištění moří.
Účastníci podílející se na tomto rozhodnutí se obávali potenciálních škod na mořské fauně a flóře.
Jiné přístupy CDR si však získávají podporu.
Jedna z nejdiskutovanějších myšlenek si klade za cíl integrovat biomasu s metodami zachycování a ukládání uhlíku (CCS).
Proces zvaný „bioenergie s CCS“ neboli BECCS se snaží spojit schopnost rychle rostoucích rostlin absorbovat CO2 s metodami jeho podzemního skladování.
Stoupenci tvrdí, že BECCS by zajistil „záporné“ emise.
Stejně jako u ostatních naprojektovaných řešení však i zde platí, že sliby jsou příliš krásné na to, aby byly pravdivé.
K úspěšnému provozu systémů BECCS by například bylo zapotřebí obrovské množství energie, vody a hnojiv.
Dopady jejich používání na pevnině by pravděpodobně vedly k vyhynutí některých suchozemských druhů, k vyostření boje o půdu a k přemísťování místních populací.
Některé prognózy dokonce naznačují, že mýcení půdy a stavební činnosti spojené s těmito projekty by mohly vést k čistému zvýšení emisí skleníkových plynů, přinejmenším krátkodobě.
A pak je zde otázka měřítka.
Aby BECCS dosáhl emisních limitů stanovených pařížskou dohodou, musela by se potřebná vegetace pěstovat na 430 až 580 milionech hektarů půdy.
To je ohromující jedna třetina veškeré orné půdy na světě.
Jednoduše řečeno existují bezpečnější – a osvědčené – způsoby, jak odčerpávat CO2 z atmosféry.
Namísto vytváření umělých „farem“, které vážou CO2, by se vlády měly zaměřit na ochranu již existujících přírodních ekosystémů a umožnit obnovu těch znehodnocených.
Deštné pralesy, oceány a rašeliniště (jako například bažiny) mají obrovskou kapacitu pro skladování CO2 a nevyžadují neodzkoušenou technologickou manipulaci.
Prosazováním neodzkoušených technologií jakožto léku na všechny neduhy měnící klima jejich stoupenci v podstatě naznačují, že svět stojí před nevyhnutelnou volbou: geoinženýrství, nebo katastrofa.
To je ovšem falešné.
Za přitažlivostí geoinženýrství nestojí vědecká či ekologická nutnost, nýbrž politické preference.
Současné debaty o klimatickém inženýrství jsou bohužel nedemokratické a převládají v nich technokratické pohledy na svět, názory vedené z pozice přírodních věd a inženýrství a partikulární zájmy průmyslu fosilních paliv.
Rozvojové země, domorodé národy i místní komunity musí dostat silný hlas, aby se plně zvážila veškerá rizika, než se nějaká geoinženýrská technologie otestuje či zavede.
Jaký dialog o geoinženýrství bychom tedy měli vést?
Především musíme přehodnotit současnou podobu řízení.
V roce 2010 se účastníci Úmluvy Organizace spojených národů o biologické rozmanitosti (CBD) dohodli na faktickém mezinárodním moratoriu na klimatické geoinženýrství.
Dnes, kdy mocní zastánci geoinženýrství vyvíjejí silný tlak na to, aby se geoinženýrské technologie dostaly z laboratoře do praxe, však už neformální zákazy nestačí.
Svět naléhavě potřebuje poctivou debatu o výzkumu, používání a řízení těchto technologií; CBD a londýnský protokol jsou pro tyto diskuse o řízení nezbytnými výchozími body.
Mezi technologie vyžadující nejbedlivější dohled patří projekty CDR, které ohrožují domorodou půdu, potravinovou bezpečnost a dostupnost vodních zdrojů.
Takto rozsáhlé technologické plány je nutné pečlivě regulovat, aby se zajistilo, že řešení omezující klimatické změny nebudou mít nepříznivý dopad na trvale udržitelný rozvoj či lidská práva.
Terénní testování a zavádění technologií SRM by se navíc s ohledem na jejich potenciál oslabovat lidská práva, demokracii a mezinárodní mír mělo přímo zakázat.
Na tento zákaz by měl dohlížet nějaký účinný a zodpovědný mechanismus multilaterálního globálního řízení.
Na klimatické změny zatím nikdo nenašel všelék.
Technologie geoinženýrství jsou sice i nadále nejambicióznější, avšak existují osvědčené metody zmírňování, které by se mohly a měly razantně zavádět.
Patří mezi ně rozšiřování obnovitelné energie, utlumování fosilních paliv (včetně předčasného vyřazování stávající fosilní infrastruktury), širší rozprostření trvale udržitelného agroekologického zemědělství a zvýšení vstupu energie a zdrojů do naší ekonomiky.
S budoucností planety si nemůžeme zahrávat.
Zapojíme-li se do seriózní diskuse o ekologicky udržitelných a sociálně spravedlivých opatřeních na ochranu zemského klimatu, pak nebude zapotřebí riskovat s geoinženýrstvím.
Masitá stránka klimatických změn
BERLÍN – Tři největší společnosti podnikající v masném průmyslu – JBS, Cargill a Tyson Foods – emitovaly v loňském roce více skleníkových plynů než Francie a téměř stejně mnoho skleníkových plynů jako některé velké ropné firmy.
A zatímco energetičtí giganti typu Exxon a Shell sklízejí za svou roli při prohlubování klimatických změn kritiku, masný a mlékárenský sektor se kritickému pohledu do značné míry vyhýbají.
Máme-li odvrátit ekologickou katastrofu, musí se tento dvojí metr změnit.
Ve snaze upozornit na toto téma se nedávno spojily tři instituce – Institut pro zemědělskou a obchodní politiku, GRAIN a německá Nadace Heinricha Bölla – a společně začaly zkoumat „nadměrnou klimatickou stopu“ globálního obchodu s dobytkem.
Naše zjištění byla šokující.
V roce 2016 emitovalo 20 největších světových masných a mlékárenských firem více skleníkových plynů než Německo.
Kdyby byly tyto firmy nezávislým státem, byly by sedmým největším znečišťovatelem na světě.
Je tedy zjevné, že zmírnění klimatických změn bude vyžadovat omezení emisí v masném a mlékárenském sektoru.
Otázka zní, jak toho dosáhnout.
Masné a mlékárenské firmy se po celém světě staly mocnými skupinami.
Nedávná zatčení dvou manažerů JBS, bratrů Joesleyho a Wesleyho Batistových, za korupci poodhalila korupční pozadí tohoto průmyslu.
JBS je největším zpracovatelem masa na světě, který v roce 2016 vydělal téměř o 20 miliard dolarů více než jeho nejbližší konkurent, společnost Tyson Foods.
Firma JBS však svého postavení dosáhla díky pomoci Brazilské rozvojové banky a zřejmě i tím, že podplatila více než 1800 politiků.
Není tedy divu, že emise skleníkových plynů figurují na seznamu priorit této firmy velmi nízko.
V roce 2016 emitovaly společnosti JBS, Tyson a Cargill celkem 484 milionů tun skleníkových plynů, tedy o 46 milionů tun více než britský energetický gigant BP.
Lidé z masného a mlékárenského průmyslu tvrdě prosazují politiku podpory produkce, často na úkor ekologického a veřejného zdraví.
Od snahy blokovat snižování emisí oxidu dusného a metanu až po obcházení povinnosti snižovat znečištění ovzduší, vody a půdy, všude se jim daří navyšovat zisky a přehazovat náklady spojené se znečištěním na veřejnost.
Jedním z mnoha důsledků je skutečnost, že produkce dobytka dnes představuje téměř 15% všech celosvětových emisí skleníkových plynů.
To je vyšší podíl, než jaký vykazuje celý dopravní sektor.
Navíc se očekává, že velká část růstu v nadcházejících desetiletích bude připadat na produkci masa a mléka průmyslovým způsobem.
Bude-li tento růst odpovídat tempu, které předpovídá Organizace OSN pro výživu a zemědělství, pak to silně omezí naši obranyschopnost vůči vzestupu teplot na apokalyptickou úroveň.
Na Konferenci OSN o klimatických změnách (COP23), která se v listopadu uskutečnila v německém Bonnu, bylo několika agenturám OSN vůbec poprvé nařízeno, aby spolupracovaly v otázkách souvisejících se zemědělstvím, včetně hospodaření s dobytkem.
Tento krok je vítaný z řady důvodů, ale zejména proto, že začne odhalovat střety zájmů, které jsou v globálním agrobyznysu rozšířené.
Zástupci masného a mlékárenského průmyslu ve snaze vyhýbat se zodpovědnosti za stav klimatu už dlouho tvrdí, že rozšiřování produkce je nezbytné pro zajištění potravinové bezpečnosti.
Argumentují přitom tím, že velké korporace dokážou produkovat maso či mléko efektivněji než pastýř v Africkém rohu či drobný chovatel v Indii.
Současná klimatická politika bohužel tuto interpretaci neodmítá, a část politických přístupů dokonce podněcuje zvyšování a intenzifikaci produkce.
Namísto stanovení cílů omezujících celkové emise tohoto sektoru vytváří mnoho současných politik podněty k tomu, aby firmy „ždímaly“ z každé dojnice ještě více mléka a ještě rychleji porážely skot.
Takový přístup nutně klade rovnítko mezi zvířata a stroje, které lze technologickými kejkly upravovat tak, aby produkovaly více za méně, a ignoruje veškeré další negativní dopady takového modelu.
Kalifornská zkušenost je poučná.
Tamní vláda se jako jedna z prvních na světě pokusila regulovat zemědělský metan a stanovila ambiciózní cíle, aby snížila emise tohoto plynu uvolňované během chovu a zpracování dobytka.
V současné době však Kalifornie řeší tento problém financováním programů podporujících megamlékárny, místo aby podpořila malé a trvale udržitelné operátory.
Taková „řešení“ jen zhoršují již tak špatnou bilanci tohoto sektoru v oblasti blahobytu zaměstnanců a zvířat a zvýrazňují nepříznivé ekologické a zdravotní následky.
Řešení přitom existují.
Pro začátek by vlády mohly přesměrovat veřejné peníze od průmyslového zemědělství a velkokapacitního agrobyznysu k menším, ekologicky zaměřeným rodinným farmám.
Kromě toho by mohly využívat politiku vládních zakázek k tomu, aby pomohly vybudovat trhy pro místní produkty a podněcovaly čistší a pestřejší zemědělskou ekonomiku.
Mnoho měst z celého světa už dnes zakládá svá energetická rozhodnutí na touze omezit klimatické změny.
Podobná kritéria by mohla určovat také potravinářskou politiku samosprávných obcí.
Například vyšší investice do programů „farma-nemocnice“ a „farma-škola“ by mohly zajistit zdravější stravu pro obyvatele, posílit místní ekonomiku a snížit klimatický dopad masného a mlékárenského průmyslu.
Mlékárenští a masní giganti se až příliš dlouho těší klimatické beztrestnosti.
Máme-li zastavit globální teplotní výkyvy a odvrátit ekologickou krizi, musí spotřebitelé i vlády dělat více pro vznik, posílení a podporu ekologicky uvědomělých producentů.
Bylo by to dobré pro naše zdraví – i pro zdraví naší planety.
Příští migrační vlna
MANILA – Představte si, že jste drobný zemědělec.
Plodiny vám kvůli kolísavějším projevům počasí uvadají, voda ze studny je tak slaná, že se nedá pít, a rýže zdražila natolik, že si ji na trhu nemůžete koupit.
Opustíte tedy domov a vydáte se hledat lepší život.
Miliony lidí ve zranitelných komunitách po celém světě si takový scénář nemusejí představovat.
Už dnes jej žijí, neboť čím dál nepředvídatelnější podnebí si vybírá svou daň.
Jejich počty přitom pravděpodobně strmě porostou, jak budou sílit účinky změny klimatu.
Svět je ale na tyto budoucí klimatické migranty připraven ještě méně než Evropa na současnou vlnu běženců z Blízkého východu a severní Afriky.
Většina klimatických migrantů přesídlí uvnitř své země, ale ostatní nebudou mít jinou možnost než hledat úkryt jinde.
Jestli hladiny moří stoupnou o víc než metr, stěhovat se možná budou muset celé populace zemí na tichomořských atolech a útesových ostrovech.
Pokud se to dobře naplánuje a zorganizuje, migrace může lidem pomoci se takovým hrozbám přizpůsobit.
Pokud ale ne, může to vést k humanitárním krizím.
Celkově vzato jsou dnešní politiky nedostatečné.
Je naléhavě zapotřebí, aby zdrojové i cílové země zajistily, že pro lidi bude snazší a bezpečnější se přestěhovat či zůstat, kde jsou, pokud si odchod nemohu dovolit nebo se rozhodnou neodcházet.
Změna klimatu bude jedním z mnoha faktorů vyvolávajících budoucí migrační vlny.
Přestože bude čím dál složitější rozlišovat mezi těmi, kdo prchají kvůli environmentálním faktorům, a těmi, kdo odešli z jiných důvodů, víme, že klima bude hrát v migraci větší roli, neboť pomalu nastupující hrozby jako eroze i akutní rizika jako cyklony budou ohrožovat živobytí vyššího počtu lidí.
Většina ohrožených žije v Asii, která je ojediněle vystavena důsledkům změny klimatu.
Devět z deseti zemí, kde většina obyvatel žije v nízko položených oblastech (a je tedy ohrožena záplavami, vzedmutím moří za bouří, salinitou a erozí), leží v Asii, v důsledku masové migrace do megapolí během posledních desetiletí.
Nedávná studie předpovídá, že asijské populace žijící v nízké nadmořské výšce by se oproti úrovni roku 2000 mohla do roku 2060 rozrůst na dvojnásobek, 983 milionů, takže by tvořila 70 % světového úhrnu.
Jinde v regionu zase vodní stres v důsledku úbytku srážek, salinity, ústupu ledovců a odlesňování postihne zásoby vody, ohrozí živobytí lidí a požene vzhůru ceny potravin a vody.
Pokud se světu podaří zmírnit změnu klimatu, tyto drastické scénáře se nemusejí naplnit.
Tím by se ale žádná země neměla nechat uchlácholit.
Obzvlášť asijské země by se měly připravit na nejhorší eventuality a zavést prozíravé národní politiky, jako je program „migrace s důstojností“ Kiribati, který občanům tohoto nízko položeného tichomořského ostrovního státu zajišťuje odborné a učňovské vzdělání, aby zlepšil šance, že v zahraničí naleznou slušnou práci.
Přípravy na jakýkoli budoucí scénář v Asii budou vyžadovat kompletnější data k posouzení potenciálního dopadu a časového vývoje událostí souvisejících s klimatem a odhadu jejich účinku na vzorce migrace.
Údaje konkrétních zemí by jednotlivým vládám umožnily cizelovat politiky.
Patří mezi ně důkladné cenzy, jež často přehlížejí komunity na okraji, například obyvatele slumů.
Sčítání by se mělo provádět inkluzivně a výsledky by se měly začleňovat do národních databází s cílem sledovat pokrok a identifikovat ohrožené populace a sdílet napříč regionem.
Vlády by měly vzdělávat své občany ohledně účinků změny klimatu, aby na ně připravily ty, kdo chtějí zůstat nebo si nemohou dovolit odejít.
Zdrojové země migrace by měly mít národní hodnocení rizika katastrof (aby si mohly připravit plány na možné ztráty), komplexní mapy rizik a systémy včasného varování před pohromou, které dodají občanům jistoty.
Nové domy, silnice, mosty a další infrastruktura jako vodovodní soustavy by se měly stavět tak, aby vydržely extrémní počasí.
Zároveň by vlády měly zajistit přenosné příspěvky pro ty, kdo skutečně odejdou, aby se v zahraničí dokázali zaopatřit.
Cílové země by zase měly uvažovat o poskytování nouzové zaměstnanosti pro propuštěné pracující, po vzoru australského a novozélandského programu zaměstnávání sezónních pracovníků.
Cílové země by dále mohly zřídit městská pracovní a zácviková centra pro přicházející migranty, z nichž mnohým budou scházet dovednosti nezbytné k tomu, aby ve městě sehnali práci, a také by měly uznávat uplatnitelnost těch, kteří mají kvalifikaci, a pomoci jim najít práci.
Pro cílové země bude zásadní investovat do udržitelné infrastruktury a základních služeb pro nově příchozí.
Některá města se zdráhají poskytovat služby, protože se obávají, že budou vábit další migranty.
Takový přístup ale pouze zatlačuje migranty do slumů, které vytvářejí ještě větší problémy.
Lepším přístupem je navádět migranty z ohrožených venkovských oblastí do blízkých středně velkých měst poskytujících nezbytné služby, aby je dokázaly vstřebat; tím se předejde neudržitelnému růstu megapolí.
Ucelený přístup v naznačeném duchu by pomohl učinit migraci součástí řešení změny klimatu, ne jen dalším z jejích škodlivých důsledků.
Mnohé země budou k realizaci takových plánů potřebovat financování a je povzbudivé, že pařížská klimatická dohoda z roku 2015 vedla ke vzniku pracovní skupiny k řešení pohybu lidí v souvislosti s klimatem.
Jedním z hlavních cílů by mělo být zajistit, aby mechanismy financování adaptace na změnu klimatu zahrnovaly otázky migrace.
Pro tuto chvíli potřebujeme čilejší celosvětovou diskusi o tomto naléhavém tématu.
Jestli klimaticky vyvolaná migrace přinese úlevu, nebo chaos, bude záviset na politikách a investicích, které si dohodneme dnes.
Je třeba jednat teď, abychom ohroženým komunitám dali možnost vyjádřit se ke své budoucnosti.
Kategorický imperativ klimatu
KAPSKÉ MĚSTO – Lidé jsou dnes často nuceni volit mezi jednáním, které je buď mravně správné, anebo ekonomicky přínosné.
Někdy se skutečně zdá, že možnosti, které mají, se vzájemně vylučují, takže rozhodování kudy se vydat je mimořádně těžké.
Občas ale mravní bezúhonnost a ekonomický zájem splývají a vzniká příležitost, kterou si nesmíme nechat ujít.
Právě to platí – z pohledu arcibiskupa a bývalého ministra financí, kteří tento článek píší – pro reakci světa na změnu klimatu.
Mravní imperativ je nesporný, neboť důsledky změny klimatu – mimo jiné extrémní počasí, změny teplot a stoupající hladiny moří – pociťují nejsilněji globální chudí, kteří mají zároveň nejmenší prospěch z ekonomických činností, jež ji způsobují.
V budoucnu by navíc změna klimatu mohla ještě akcelerovat chudobu a nerovnost, takže neporadíme-li si s ní zavčasu, sníží – nebo dokonce úplně zničí – naděje budoucích generací na dosažení jejich rozvojových cílů.
Vynaložit veškeré úsilí k minimalizaci změny klimatu je dnes jednoduše správné.
Ekonomické přínosy řešení změny klimatu jsou také naštěstí jasné.
Vždyť změna klimatu s sebou nese významné ekonomické náklady – například ve vztahu k častějším extrémním projevům počasí.
Nadto je budování „zelené“ ekonomiky, založené na technických inovacích, nejchytřejším a nejúčinnějším způsobem jak dát do pohybu nové motory udržitelného růstu a tvorby pracovních míst pro příští generaci.
Podstatné jsou činy na úrovni jednotlivců, firem, obcí i států.
Skutečnost je ale taková, že změna klimatu je globální problém – a vyžaduje proto globální řešení.
Nejdůležitějším nástrojem, který svět má k tomu, aby jednal správně – a sklízel bohaté ekonomické přínosy – je celosvětová dohoda o změně klimatu.
Světoví lídři proto musí využít příležitosti, kterou jim nabízí Konference OSN o změně klimatu, svolaná na letošní prosinec do Paříže, k vytvoření jednotného globálního rámce pro další postup.
Už se k tomu dokonce zavázali.
Konference OSN o klimatu v roce 2011 – iniciovaná a pořádaná Jižní Afrikou – dospěla k dohodě, že bude co nejdříve přijata celosvětová zákonná úmluva o změně klimatu, nejpozději letos.
Od této konference v Durbanu bylo dosaženo významného pokroku.
Přes 30 zemí – včetně členů Evropské unie, Gabonu, Mexika, Norska, Ruska, Švýcarska a Spojených států – minulý měsíc předložilo své plány na snižování emisí skleníkových plynů po roce 2020.
V nadcházejících týdnech a měsících bude tato energie sílit, až své závazky předají ještě další země – dle očekávání včetně významných rozvíjejících se ekonomik, jako je Brazílie, Čína a Indie.
Má-li však pařížská schůzka uspět – jak ve smyslu splnění mravního imperativu, tak zužitkování ekonomických přínosů řešení změny klimatu – musí co nejdřív své národní závazky na období od roku 2020 předložit všechny zúčastněné země.
Výsledná dohoda pak musí obsahovat účinný a ambiciózní plán dekarbonizace na příštích 50 let.
Skutečnost je taková, že jen krátkodobé a střednědobé závazky jednoduše nestačí, má-li být splněn závazek světových vlád, učiněný v roce 2009 a znovu potvrzený v roce 2010, že vzestup globálních teplot nepřekročí 2° Celsia oproti předprůmyslové éře.
Je nezbytné stanovit – a dodržovat – odstupňovanou dlouhodobou strategii snižování emisí, která vyšle jasný signál kapitálovým trhům, že vlády myslí řešení změny klimatu vážně.
Taková strategie by mohla zahrnovat například pobídky pro investice do nízkouhlíkových řešení.
Vzhledem k tomu, že v příštích 15 letech má být celosvětově do infrastruktury investováno kolem 90 bilionů dolarů, takový přístup by mohl mít značný – ne-li rozhodující – vliv.
Mravní a ekonomický imperativ řešit změnu klimatu nemůže být silnější.
Ačkoli cesta vpřed nebude snadná a budeme narážet na nové a nečekané těžkosti, můžeme hledat inspiraci v proslulém výroku Nelsona Mandely: „Zdá se to vždycky nemožné, dokud to není hotové.“ Stojíme před bezprecedentní příležitostí zajistit si udržitelnější, bohatší a sociálně spravedlivější budoucnost.
S jejím formováním musíme začít hned teď.
Tragédie klimatických změn
NEW YORK – „Jak strašné je vědět, že vědění ti nakonec nic nepřinese,“ hořekuje slepý prorok Teiresiás v Sofoklově tragédii Král Oidipus.
Oidipus si ho předvolal, aby si od něj nechal prozradit zdroj moru a ekologické katastrofy, která pustoší Théby.
Teiresiás však věděl, že král pravdu nepřijme.
Dnešní klimatologové a epidemiologové by mohli vyprávět.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Novodobí vědci stejně jako Teiresiás vědí, kam planeta směřuje a proč.
Zjistili to nikoliv prostřednictvím proroctví, ale díky bezpočetu dvojitě slepých experimentů, randomizovaných zkoušek a rigorózních peer review.
Jejich důkazy jsou nezpochybnitelné a shoda na nich drtivá.
Jejich sekulární předtuchy však nedokážou překonat svéhlavou lhostejnost politiků či veřejnosti.
Vědění jim nic nepřinese, protože jim naslouchá tak málo lidí.
Existuje-li cesta, jak mohou vědci proniknout k lidem a jejich představitelům, bude nesmírně důležité, aby změnili nikoliv obsah svých slov, ale způsob, jímž je sdělují.
Jazyk vědy je z podstaty věci zbavený vášně.
Naopak četné krize, jimž naše planeta čelí, jsou naléhavé i palčivé a individuální i kolektivní rozhodnutí, která tyto krize přiživují, mají vysoký emoční a etický náboj.
Neblahá pandemie si vyžádala životy tří milionů lidí.
Země se zmítá v agonii šestého masového vymírání.
A problémy se budou vyhrocovat.
Potřebujeme jazyk, jenž dokáže vystihnout vážnost a složitost globální tragédie, která se před námi odvíjí, a staří Řekové nám takový jazyk nabízejí.
Jejich tragédie jsou příběhy lidí, kteří se poučili příliš pozdě (obvykle o pár milivteřin).
Jejich postavy jdou sveřepě za tím, co pokládají za správné, a pramálo chápou síly, jež proti nim stojí – náhodu, osud, zvyky, vlády, božstva, počasí.
A ve chvíli, kdy to konečně pochopí, už mají za sebou nějakou nezvratnou – a obvykle zničující – chybu.
Řecké tragédie se často pokládají za skličující projevy fatalistické společnosti, které popisují marnost boje s osudem.
Pro Řeky však tyto příběhy mohly mít kontraintuitivní dopad.
Tím, že lidem ukazovaly, jak omezená a pomíjivá je jejich schopnost určovat vlastní budoucnost, odrazovaly tragédie od netečnosti.
Zdůrazníme-li, jak zničující může být sebeklam, podnítíme tím uvědomělost.
A poskytneme-li jazyk popisující složité zkušenosti, rozšíříme tím odhodlání vzít věci do vlastních rukou.
Předpokládá se, že Král Oidipus měl premiéru na jaře roku 429 před Kristem – tedy mezi první a druhou vlnou moru, který zabil téměř třetinu obyvatel Atén.
V komunitě, jež se vyrovnávala se společným traumatem a současně si kladla otázku, do jaké míry jsou tyto ztráty nevyhnutelné, měl příběh o arogantních vůdcích a umíněné zaslepenosti pravděpodobně silnou odezvu.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Řeckými tragédiemi se však neinspirovali jen staří Atéňané.
V posledních deseti letech jsem režíroval více než 1000 představení her Sofokla a jeho současníků, a to i na zdánlivě nečekaných místech, jako byly azylové domy pro bezdomovce, nemocnice, věznice, vojenské základny, domy na půli cesty, domovy seniorů a veřejné parky po celém světě.
Během rozhovorů po představení byli diváci náhle schopni formulovat náročné zkoušky, jimiž prošli, a oběti, které museli udělat.
Když jsme například zahráli před 400 příslušníky americké námořní pěchoty několik scén ze Sofoklových her Aiás a Filoktétés – dvou antických tragédií odehrávajících se během trojské války –, obvykle nevzrušení novodobí válečníci náhle dokázali otevřeně hovořit o svém morálním, citovém a duchovním zápasu po návratu z války.
Pronést nahlas něco, co bylo kdysi nevyslovitelné, může samo o sobě sejmout z člověka břímě.
Pojmenování problému je však také prvním krokem k jeho řešení.
Mnozí diváci mě později informovali, že i oni nakonec vzali život do vlastních rukou, například nastoupili protidrogovou léčbu.
Jazyk tragédie dokáže nejen vyvolat osobní změny, ale podnítit také změnu systémovou. „Lidé trpí,“ sdělila předloni na summitu OSN o klimatické akci Greta Thunbergová nejvyšším světovým představitelům a hlas přitom měla prodchnutý emocemi. „Lidé umírají.
Celé ekosystémy se hroutí.
Stojíme na počátku hromadného vyhynutí, a vy dokážete mluvit jen o penězích a vyprávět báchorky o věčném hospodářském růstu.
Co si to dovolujete?“
Byl to projev jako vystřižený z antické tragédie, varování zoufalého a zlostného proroka – člověka, jenž stejně jako my všichni ví, že se schyluje ke katastrofě a že máme nesmírně málo času, abychom ji odvrátili.
Thunbergová a mnozí další klimatičtí aktivisté vědí, že jazyk tragédie je jediným způsobem, jak vyjádřit pohromu, jíž čelíme.
Jak ovšem Thunbergová z vlastní zkušenosti ví, mladé lidi lze snadno odsoudit coby přecitlivělé a teatrální.
Proto se k chóru mladých lidí musí naléhavě připojit dospělí – zejména vědci a světoví lídři – a rovněž promluvit jazykem tragédie.
Vědci se možná domnívají, že cokoliv jiného než kvalifikované prohlášení učiněné opatrným a odměřeným tónem by podkopalo legitimitu jejich zjištění.
Lidé jsou však citově založené bytosti čelící existenční krizi.
Jazyk tragédie je tak naší nejlepší – a dost možná i poslední – šancí otevřít světu oči dřív, než bude pozdě.
Jak zamezit násilí spojenému s klimatickými změnami
SANTA MONICA – Indie zažívá nejhorší sucho za posledních 140 let a indičtí farmáři vyšli do ulic.
Během protestu ve státě Madhjapradéš letos v létě zahájila policie střelbu na farmáře, kteří požadovali odpuštění dluhů a lepší ceny za zemědělské plodiny, a pět z nich usmrtila.
Ve státě Tamilnádu zorganizovali rozezlení pěstitelé podobné protesty a zapálili svíce jako vzpomínku na zabité kolegy.
Na jednom shromáždění v Dillí nesli farmáři lidské lebky – prý patřily farmářům, kteří spáchali sebevraždu po ničivé neúrodě v uplynulých šesti měsících.
Podle nedávné studie Tammy A.
Carletonové z Kalifornské univerzity v Berkeley se počet sebevražd mezi indickými farmáři zvyšuje s teplotou tak, že růst teploty o 1° Celsia nad průměrnou úroveň daného dne vyvolá v průměru asi 70 sebevražd navíc.
Letošní nepokoje vyvolané suchem obnažily neživotaschopnost zemědělské politiky a zároveň upozornily na hrozbu, kterou klimatické změny představují nejen pro Indii, ale pro všechny země.
Se vzestupem globálních teplot a stále častějším výskytem sucha půjdou pravděpodobně ruku v ruce politický rozruch, sociální neklid, a dokonce i násilí.
Když nepříznivé počasí omezilo v roce 2008 světovou nabídku obilí a vyšroubovalo ceny potravin, zažila řada zemí od Maroka po Indonésii sociální a politické otřesy.
V poslední době se potravinová nejistota používá jako zbraň ve válkách v Jemenu a Sýrii.
Podle Centra pro klima a bezpečnost (CCS) by neschopnost řešit tato „klimatem tažená rizika“ mohla vést k rozsáhlejším bojům o vodu, potraviny, energii a půdu, a to zejména v regionech, které jsou již dnes nestabilní.
CCS identifikuje 12 „epicenter“, v nichž by klimatické změny mohly roznítit či prohloubit konflikty schopné zachvátit velký počet obyvatel a přelít se přes hranice států.
Není náhodou, že se konflikty šíří s rostoucími teplotami.
Studie z roku 2013 odhaduje, že „s každou směrodatnou klimatickou odchylkou směrem k vyšším teplotám či extrémnějším srážkám“ se počet násilností mezi jednotlivci zvýší o 4% a počet konfliktů mezi skupinami vzroste o 14%.
Psychologické studie navíc ukázaly, že když jsou lidé vystaveni nepříjemně vysokým teplotám, projevují zvýšenou úroveň agresivity.
A nový výzkum dospívá k závěru, že co platí pro jednotlivce, to platí i pro celé populace.
V subsaharské Africe odhalili vědci silnou souvztažnost mezi třicet let stoupajícími teplotami a výtrysky občanských válek.
Bude-li trend k oteplování pokračovat, pak začnou být občanské války a další konflikty běžnějším jevem v Africe, v Jihočínském moři, v Arktidě, ve střední Americe i jinde.
Chceme-li takovému výsledku předejít, budeme potřebovat obnovenou podporu pro multilaterální smlouvy, jako je pařížská klimatická dohoda z roku 2015, kterou oslabil fakt, že od ní odstoupily Spojené státy.
Zapotřebí však bude i větší zapojení států, měst a průmyslových sektorů ve třech klíčových oblastech: hospodaření se zdroji, zmírňování následků katastrof a migrace.
V převážně agrárních společnostech má zemědělská produktivita dopad na celou ekonomiku.
Jak jsme letos viděli v Africkém rohu a v Indii, změny teplot a množství dešťových srážek mohou snižovat úrodu, a tím i příjmy venkova.
Za takových podmínek a při absenci jiných ekonomických příležitostí se tamní komunity mohou uchylovat k násilí, neboť soupeří o potraviny a nedostatkové zdroje.
Mezinárodní dobročinné organizace ve spolupráci se státními a federální vládami by měly řešit nejen bezprostřední příčiny chudoby, ale rozvíjet také dlouhodobé strategie, jak pomoci zemědělským komunitám přežít neúrodu.
Tyto strategie by se měly zaměřovat mimo jiné na hospodaření s ornou půdou a šetření vodou.
Kromě toho jsou zapotřebí nové strategie koordinace humanitární činnosti po katastrofách.
Se změnami klimatu se budou zvyšovat četnost, intenzita i doba trvání pohrom souvisejících s počasím, jako jsou záplavy, hurikány, sesuvy půdy či tajfuny, což bude ohrožovat živobytí lidí i ekonomiku obecně.
Vlády musí spolupracovat na zmírňování těchto rizik a rázně reagovat na přírodní pohromy, jakmile nastanou.
Jinak jejich dopady neúměrně poškodí chudé a zranitelné komunity a začarovaný kruh chudoby a násilí bude pokračovat.
A konečně potřebujeme lepší politiku řízení lidské migrace, která z valné části souvisí s počasím a suchy.
V roce 2015 dosáhl počet přeshraničních migrantů rekordních 244 milionů.
Vzhledem ke změnám počasí by se celé regiony mohly stát neobyvatelnými, což vykoření mnoho dalších lidí.
Například některé části Blízkého východu by se mohly do konce tohoto století stát příliš horkými na to, aby v nich mohli žít lidé, a hustě osídlená velkoměsta typu Dillí by mohla až 200 dní v roce zakoušet teploty přesahující 95º Fahrenheitů (35° Celsia).
Mezinárodní organizace pro migraci se obává, že jak budou před horkem prchat další lidé, koncentrace osob do menších oblastí bude mít bezprecedentní dopad na místní „absorbční kapacity“.
Vědci se shodují v názoru, že klimatické změny představují vážné nebezpečí pro planetu.
Politici a vládní představitelé však dosud z nějakého důvodu neodhalili spojitost mezi měnícím se klimatem a lidskými konflikty.
Z řady hrozeb souvisejících s klimatickými změnami je zhoršující se globální bezpečnost možná nejděsivější.
Vidět farmáře, jak nesou indickými ulicemi lidské lebky, je samo o sobě dost zlé.
Pokud však nezačneme brát vážně bezpečnostní rizika spojená s klimatickými změnami, mohlo by být ještě mnohem hůře.
Klimatické divadlo
KODAŇ – Jednou ze zvláštnějších podívaných v�debatě o změně klimatu byl výjev z�počátku tohoto měsíce, kdy klimatolog NASA Jim Hansen pochodoval ruku v�ruce s�hollywoodskou herečkou Darryl Hannahovou před uhelnou elektrárnou Kapitolu ve Washingtonu, DC.
Hansen přislíbil, že během události, která se propagovala jako celosvětově největší protest proti změně klimatu formou přímé akce, bude vzdorovat zatčení.
Namísto toho přišla nejhorší sněhová bouře za poslední tři roky, která rozprášila početnost davu, znemožnila příjezd zvláštních hostů a překazila snahy využít k�nasvícení protestního billboardu solárního panelu.
Policie údajně davu sdělila, že nehodlají zatknout nikoho, kdo zatčen být nechce, a nikdo také zatčen nebyl.
To však demonstrantům nezabránilo prohlásit událost za úspěch. „VÍTĚZSTVÍ: PRÁVĚ TAKTO ZASTAVÍME GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ,“ ohlásily webové stránky protestu.
A opravdu, předsedkyně Sněmovny reprezentantů USA a lídr většiny v�Senátu USA vyzvali architekta Kapitolu (byť až několik dní před demonstrací), aby v�elektrárně Kapitolu přestal používat uhlí.
Kdyby ale zastavit globální oteplování bylo takto snadné, poutače pro příští kolo přímé akce bych maloval já – a všichni, koho znám.
Hansen odsuzuje uhelné elektrárny jako „továrny smrti“ a jeho názor, že uhlí je zhoubné, má všeobecnou přízeň.
Je ale také zjevně mylný.
Kdybychom od zítřka měli přestat používat uhlí, zjistili bychom, že je stále významným zdrojem života.
Uhlí stojí za téměř polovinou celosvětových dodávek elektřiny, včetně poloviny elektrické energie spotřebované ve Spojených státech.
Uhlí udržuje v�chodu nemocnice a stěžejní infrastrukturu, v�zimě poskytuje teplo a světlo a v�létě zajišťuje životně důležitou klimatizaci.
V�Číně a Indii, kde uhlí zodpovídá za přibližně 80% výroby elektřiny, pomohlo stovkám milionů lidí vymanit se z�chudoby.
Není tedy divu, že ministr energetiky USA Steven Chu, který přede dvěma lety označil rozšiřování uhelných elektráren za svou „nejhorší noční můru“, teď popisuje uhlí jako „výborný přírodní zdroj“.
Zásadní otázka zní, čím bychom uhlí nahradili, kdybychom ho přestali používat.
Soudě podle skandování – „Bez uhlí, bez plynu, bez jádra a bez legrace“ a „Biopaliva – jen to ne!“ – účastníci washingtonského protestu by nejednu přijatelnou alternativu vyloučili.
Přijatelná je podle všeho energie sluneční a větrná, ale obě jsou oproti uhlí mnohem méně spolehlivé – a mnohem dražší.
Z�těchto obnovitelných zdrojů pochází jen asi 0,5% světové energie.
I při optimistických předpokladech Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že jejich podíl se do roku 2030 zvýší na pouhých 2,8%.
Jedním z�důvodů je to, že stále nevíme, jak energii z�těchto zdrojů skladovat: když vítr nevane a slunce nesvítí, co zajistí energii pro váš počítač či pro operační sál v�nemocnici?
Obnovitelné zdroje jsou navíc nákladné.
Bývalý viceprezident USA Al Gore a generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun nedávno prohlásili, že „v USA je teď víc pracovních míst v�branži větrné energie než v�celém uhelném průmyslu“.
Nechme stranou, že tato čísla prošla jistou masáží, protože i tak z�nich plyne cenné ponaučení.
USA mají 50% elektřiny z�uhlí, ale méně než 0,5% z�větru.
Jestliže je k�vyprodukování jednoho i druhého zapotřebí stejný počet pracovníků, energie z�větru je mimořádným způsobem nákladnější.
Den co den se spotřebuje uhlí odpovídající více než 60 milionům barelů ropy a k�tomu žádná dostupná „zelená“ alternativa neexistuje.
Máme bohaté a levné zásoby uhlí na několik staletí.
Musíme se smířit s�tím, že značná část levného světového uhlí se spálí – a měli bychom se zaměřit na zachytávání CO2.
Podle dohod ohlášených Obamovou vládou spolupracují USA s�Čínou a Kanadou na projektech, jejichž cílem je vyvinout právě tuto technologii.
Fosilní paliva ztratí tuhý kořínek, až budeme mít levné alternativy, zejména v�rozvojových zemích.
To nastane dřív, vynaloží-li vlády mnohem víc peněz na výzkum nízkouhlíkové energie, dnes žalostně nedostatečný.
Každý stát by se měl ideálně zavázat, že vydá 0,05% HDP na výzkum energetických technologií nevypouštějících uhlík.
To by přišlo na 25 miliard dolarů ročně – tedy desetinásobné navýšení celosvětového financování – a vytvořilo by to hybnou sílu k�oživení vize jak zajistit nízkouhlíkový a vysokopříjmový svět.
Uhlí sice významně přispívá ke globálnímu oteplování, ale ani sebevětší míra politického tyátru nedokáže změnit neodvratnou skutečnost, že zajišťuje přínosy, které obnovitelnou energií dosud nahradit nedokážeme.
Vzdorovat zatčení za doprovodu hollywoodských hvězd je odváděním pozornosti.
Než budeme moci vyhlásit vítězství nad globálním oteplováním, bude zapotřebí mnohem víc pragmatismu a mnohem víc práce.
Realismus v otázce klimatických změn
NEW YORK – Populární píseň „Nádherná, nádherná Kodaň“ z filmového muzikálu „Hans Christian Andersen“ z roku 1952 pravděpodobně mnohokrát zazní letos na podzim, neboť v prosinci se v dánském hlavním městě (a v září v New Yorku) sejdou nejvyšší světoví představitelé, aby řešili problém klimatických změn.
Pokud však mezinárodní myšlení nezačne být urychleně realističtější, bude Kodaň všechno jiné než nádherná.
Nikoho by nemělo překvapovat, že existuje jen malý konsensus ve věci všeobecné dohody, která by měla smysluplný dopad na světové klima.
Vlády neobětují krátkodobý a střednědobý hospodářský růst kvůli dlouhodobému ekologickému přínosu.
Obzvláště to platí dnes, kdy se velká část rozvinutého světa nachází uprostřed bolestné recese.
Například Spojené státy nepřistoupí na strop, který by vyžadoval podstatné snížení emisí skleníkových plynů, bude-li to znamenat vyšší náklady a vyšší daně hrozící zpomalit hospodářské zotavení.
Rozvojové země se proti takovým stropům stavějí ještě vehementněji.
Čtyři sta milionů Indů stále nemá elektřinu; nelze tedy očekávat, že se Indie zřekne rozsáhlejšího spalování uhlí, pokud se ukáže, že je to nejlepší způsob výroby elektřiny pro třetinu jejích občanů.
Rovněž Čína vzhledem k relativně nízké životní úrovni většiny obyvatel jen těžko přistoupí na jakékoliv emisní stropy.
Takový postoj však hatí vyhlídky na novou globální smlouvu, neboť rozvinuté země budou právem trvat na tom, aby součástí řešení byly i země chudší.
Kodaňský nezdar by mohl mít značné důsledky.
Krátkodobě bychom se mohli dočkat toho, že se obavy spojené s klimatem stanou nejnovější záminkou k posílení obchodního protekcionismu.
Pravděpodobně budou zavedeny takzvané „uhlíkové tarify“, které penalizují dovozy ze zemí nebo od společností, o nichž panuje názor, že pro snížení emisí nedělají dost.
Světový obchod v důsledku hospodářské krize již nyní prudce poklesl; zavedení nových tarifů by ho nevyhnutelně snížilo ještě více, což by vyvolalo ztrátu dalších pracovních míst a vedlo k novým třenicím.
Neschopnost snížit emise skleníkových plynů by postupně vedla k dalším klimatickým změnám, které by prohloubily chudobu, zvětšily rozsah vnitřního vysídlení a migrace a zhoršily nedostatek vody, rozšíření nemocí a počet a intenzitu bouřek.
Výsledkem by mohl být vyšší počet zkrachovalých států a více mezistátních konfliktů.
Klimatické změny jsou nejen otázkou hospodářskou a lidskou, ale ve stejné míře i otázkou bezpečnostní.
Co bychom tedy měli dělat?
Nejdůležitějším krokem pro ty, kdo se připravují na Kodaň, je přijetí národních politik, které zvyšují energetickou účinnost a snižují emise skleníkových plynů.
USA to konečně alespoň zčásti učinily, když přijaly nové a mnohem náročnější standardy palivové účinnosti automobilů.
Regulační politika může zvýšit účinnost spotřebičů, domů a strojů.
Takové reformy by měly být lákavé pro bohaté i chudé země, protože by snížily energetické výdaje a závislost na dovozech ropy.
Koordinované národní akce nejsou totéž co unilateralismus.
Na otázku, co je to globální problém, neexistuje unilaterální odpověď.
Označit určitý problém za globální však neznamená tvrdit, že řešení lze najít pouze v ambiciózní, formální a univerzální smlouvě.
Taková smlouva by možná byla žádoucí, ale v případě klimatických změn jednoduše není v dohledné době na pořadu dne.
Cílem zástupců téměř 200 zemí, kteří se sejdou v Kodani, by neměla být ani tak jediná všeobjímající dohoda, jako spíše řada skromnějších úmluv.
Začít lze například od uhlí, které bude mít i v následujících desetiletích lví podíl na celosvětové výrobě elektřiny.
Zapotřebí je zde větší sdílení stávajících technologií čistšího uhlí, jakož i pokračující rozvoj čistých uhelných elektráren příští generace.
Další oblastí vyžadující pozornost je jaderná energetika, ale i obnovitelné formy energie jako slunce a vítr.
Také zde jsou zapotřebí mechanismy potřebné pro rozšíření nových technologií a pomoc chudším zemím při jejich placení výměnou za přijetí politik, které sníží emise skleníkových plynů.
Kromě toho je nezbytné zastavit ničení pralesů s ohledem na to, kolik je v nich navázáno uhlíku.
Jedním z cílů Kodaně by proto mělo být vytvoření dobře financovaného globálního fondu na podporu politik, které odrazují kácení a spalování stromů, pomáhají zemím, jako jsou Brazílie a Indonésie, chránit deštné pralesy a poskytují alternativní obživu těm, kdo v současnosti profitují na jejich ničení.
Zaměříme-li se na tyto a podobné kroky, velmi se přiblížíme k dosažení často diskutovaného cíle v podobě snížení celosvětových emisí uhlíku na 50% do poloviny století.
Dosažení dohody stanovující závazné stropy emisí, které bude smět každá země vypustit, ovšem v Kodani nepřipadá v úvahu.
Takový konsensus jednoduše neexistuje.
Můžeme a měli bychom však učinit menší kroky.
Ti, kdo chtějí vyřešit problém klimatických změn ihned, budou takový realismus odmítat.
Lidé odhodlaní získat vše však v mnoha případech riskují, že nakonec nezískají nic.
Jsme kvůli globálnímu oteplování hladovější?
PRAHA – Každoroční data víc než deset let ukazovala, že celosvětového hladovění ubývá.
To se však změnilo: podle nejnovějších údajů Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) v roce 2016 hlad postihoval 815 milionů lidí, o 38 milionů víc než v roce 2015, a podvýživa ohrožuje miliony.
Výzkum mého think tanku Kodaňský konsensus už dlouho pomáhá se zaměřováním pozornosti a zdrojů na nejúčinnější reakce na podvýživu, jak celosvětově, tak v zemích jako Haiti a Bangladéš.
Bohužel existují znepokojivé signály, že globální reakce se možná ubírá špatným směrem.
FAO dává nárůst hladovění za vinu šíření násilných konfliktů a „šokům souvisejícím s klimatem“, což znamená konkrétní extrémní události jako povodně a sucha.
Jenže v tiskové zprávě FAO se „šoky související s klimatem“ mění na „změnu klimatu“.
Samotná zpráva obojí bez důkazu spojuje, ale komuniké FAO jde ještě dál a stroze deklaruje: „Hlad ve světě opět na vzestupu, v důsledku konfliktů a změny klimatu.“
Posun od přiřknutí viny „šokům souvisejícím s klimatem“ k obvinění „změny klimatu“ se může zdát nepatrný.
Oba výrazy se týkají počasí.
Tento malý rozdíl ale znamená hodně, zejména co se týče nejdůležitější otázky: jak pomoci k lepšímu nasycení světa?
Být hr a zbrkle dát dnešní krize za vinu změně klimatu sice přitáhne pozornost, ale nutí nás to zaměřit se na nejnákladnější a nejméně efektivní reakce.
Nejlepší důkaz předložil panel OSN pro změnu klimatu (IPCC), který jasně doložil, že nedošlo k žádnému celkovému nárůstu such.
Zatímco některé části světa zažívají četnější a horší sucha, jiné zažívají méně častá a slabší sucha.
Komplexní studie v časopise Nature ukazuje, že výskyt všech kategorií sucha, od „neobvyklé suchosti“ po „mimořádné sucho“, se od roku 1982 mírně snížil.
Co se týče záplav, IPCC je ještě příkřejší: na globální úrovni má „nízkou míru jistoty“, zda změna klimatu způsobuje více či méně záplav.
IPCC nám říká, že je pravděpodobné, že některé části světa do konce století postihnou horší sucha.
A předpovídá, třebaže s nižší jistotou, že v některých místech by mohly být častější záplavy.
Potírat hladovění prostřednictvím klimatických politik je odsouzeno k nezdaru.
Všechna realistická snížení emisí uhlíku budou nákladná a do konce století prakticky nebudou mít na klima vliv.
Pařížská klimatická dohoda, i kdyby se do roku 2030 plně realizovala, přinese podle OSN jen 1 % úbytků potřebných k zajištění toho, aby teplota nevzrostla o víc než 2°C.
Přitom by stála nejméně bilion dolarů ročně – což je neuvěřitelně drahý způsob jak s možným nárůstem záplav a such neudělat do konce století nic smysluplného.
Dobře míněné politiky boje proti globálnímu oteplování by dokonce velmi snadno mohly hladovění zhoršit.
Bohaté země se přiklonily k biopalivům – energii získávané z rostlin – ve snaze snížit svou závislost na fosilních palivech.
Přínos pro klima je ale zanedbatelný: podle Mezinárodního institutu pro udržitelný rozvoj zhruba 90 % „ušetřeného“ oxidu uhličitého nahradí vliv odlesňování, hnojení a používání fosilních paliv při výrobě biopaliv.
Evropská biopaliva v roce 2013 využívala tolik půdy, kolik by stačilo k nakrmení sto milionů lidí, a program Spojených států ještě víc.
Dotace do biopaliv přispěly k rostoucím cenám potravin a jejich rychlý růst se podařilo zkrotit až tehdy, když modely ukázaly, že do roku 2020 by mohlo hladovět dalších až 135 milionů lidí.
To ale znamená, že dnešní hladovění přibližně 30 milionů lidí lze pravděpodobně připsat na vrub těmto špatným politikám.
Klimatické politiky navíc odklánějí prostředky od opatření, která přímo potlačují hladovění.
Naše priority se zdají pokřivené, když klimatické politiky slibující nepatrný vliv na teplotu budou stát bilion dolarů ročně, kdežto rozpočet Světového potravinového programu je 169krát nižší, 5,9 miliardy dolarů.
Existují účinné způsoby jak vyrábět víc potravin.
Jedním z nejlepších, jak ukázal výzkum Kodaňského konsenzu, je vzít vážně investice do výzkumu a vývoje s cílem zvýšit zemědělskou produktivitu.
Zelená revoluce díky zavlažování, hnojivům, pesticidům a šlechtění rostlin zvedla světovou produkci obilí v letech 1950 až 1984 o neuvěřitelných 250 %, zvýšila kalorický příjem nejchudších lidí světa a odvrátila závažné hladomory.
Na tomto pokroku musíme stavět.
Investice do zemědělského výzkumu a vývoje ve výši dalších 88 miliard dolarů během příštích 32 let by posílily výnosy o dalších 0,4 procentního bodu ročně, což by mohlo zachránit 79 milionů lidí před hladověním a zabránit pěti milionům případů dětské podvýživy.
Hodnota takového pokroku by dosáhla téměř tří bilionů dolarů v sociálních přínosech, z čehož vyplývá obrovská návratnost 34 dolarů na každý vynaložený dolar.
Takové posílení růstu zemědělské produktivity do konce století by bylo mnohem větší než narušení zemědělské produktivity, jež naznačují i ty nejhorší scénáře důsledků globálního oteplování.
A mělo by to ještě další výhody: Světová banka zjistila, že růst produktivity v zemědělství může být co do snižování chudoby až čtyřikrát účinnější než růst produktivity v jiných sektorech.
Jsme na rozcestí.
Po dosažení dramatických pokroků v boji proti hladovění a hladomorům nám hrozí riziko sklouzávání zpět, vinou špatně promyšlených rozhodnutí.
V sázce je příliš, než abychom si mohli dovolit vybrat špatné politické přístupy.
Pravda jako první oběť globálního oteplování
BRUSEL – Zatím poslední globální klimatický summit v Polsku přinesl již dobře známé předpovědi zkázy a katastrof ze strany ekologických aktivistů.
Klimatické změny jako by zmrazily naši schopnost kritického myšlení: dychtíme věřit, že problém je mnohem horší, než věda ukazuje, a naopak že naše řešení jsou mnohem jednodušší, než odpovídá realitě.
Vezměme si meteorologické jevy: dnes je druhou přirozeností spojovat je s klimatickými změnami.
Kdykoliv udeří povodeň, média z toho obviní globální oteplování a přihodí varování, že povodně jsou na vzestupu.
Nejsměrodatnější závěr Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) však zní, že vůbec není zřejmé, zda se počet povodní za posledních sto let celosvětově zvýšil, nebo snížil.
Globálnímu oteplování se kladou za vinu lesní požáry v Evropě i hurikány v USA.
Přestože si však získaly abnormální mediální pozornost, v roce 2018 zasáhly lesní požáry v Evropě méně než polovinu průměrné vypálené plochy; v jihoevropských zemích, kde se nachází 90% zasažených lesů, se celková vypálená plocha snížila za 35 let na polovinu.
V případě hurikánů vědci z IPCC tvrdí, že během uplynulého století „nebyly patrné žádné významné globální trendy“.
Četnost všech hurikánů, které zasáhnou pevninu Spojených států, ve skutečnosti od roku 1900 klesá, stejně jako četnost velkých hurikánů v USA.
Pravda o klimatických změnách je složitější: tyto změny jsou reálné a dlouhodobě budou problémem, avšak jejich dopad je nižší, než se možná domníváme.
Podle poslední velké zprávy IPCC by ničím neomezované klimatické změny měly za následek průměrný pokles příjmů přibližně o 0,2-2% do 70. let tohoto století.
To se rovná dopadu jediné hospodářské recese během příštího půlstoletí.
Zelení aktivisté se však ve zvráceném souboji s popírači klimatických změn uchylují ke zveličování.
Vlivný aktivista George Monbiot například tvrdí, že pojem „klimatické změny“ není dostatečně alarmující, a proto by měl být nahrazen termínem „zhroucení klimatu“.
Klima se však nehroutí.
Ve skutečnosti jsme se z něj dříve hroutili my.
Před sto lety si klimatické katastrofy každoročně vyžádaly životy průměrně 500 000 lidí z celého světa.
Dnes se navzdory skutečnosti, že v ohrožených oblastech žije mnohem více obyvatel, počet obětí snížil o více než 95%.
Kromě toho, že aktivisté a média rozsévají strach, když každý požár, povodeň či hurikán spojují s klimatickými změnami, zároveň vzbuzují falešné přesvědčení, že tento problém má jednoduchá řešení, jen kdyby se k nim politici a veřejnost přihlásili.
Vezměme si třeba nový argument, podle něhož by klimatické změny mohlo napravit vegetariánství.
Skutečnost je taková, že i když se člověk ze Západu zřekne veškerého masa, sníží své emise skleníkových plynů jen o několik procentních bodů.
Případně se zamysleme nad podivným tvrzením šéfa OSN Antónia Guterrese, podle něhož bude mít klimatická politika „ekonomický přínos v hodnotě nejméně 26 bilionů dolarů“.
Výmluvné je, že se jeho tvrzení neopírají o nic jiného než o jednu načančanou zprávu, přičemž faktické (a zřejmě heroické) výpočty nikdy nebyly zveřejněny.
Toto tvrzení je přitom v naprostém rozporu se zavedenou klimatickou ekonomií.
Náhrada fosilních paliv neefektivními alternativami zpomaluje růst.
Proto by plná implementace pařížské klimatické dohody z roku 2015 stála planetu zhruba 1-2 biliony dolarů ročně.
Další obehranou písničkou je tvrzení, že sluneční a větrná energie jsou schopné konkurovat fosilním palivům a vytlačit je z trhu.
Alternativní energie je však i nadále odkázaná na dotace ve výši 160 miliard dolarů ročně.
Při jejich zrušení se investice do slunce a větru obvykle propadnou.
Existují sice případy, kdy je alternativní energie levnější než fosilní paliva, ale častěji platí opak – a sluneční i větrná energie jsou nekonečně dražší ve chvílích, kdy nesvítí slunce a nefouká vítr.
Celosvětově slunce a vítr uspokojí necelé 1% našich energetických potřeb.
Mezinárodní energetická agentura (IEA) odhaduje, že i kdyby pařížská dohoda vydržela, vzroste tento podíl do roku 2040 jen těsně nad 4%.
Máme-li úspěšně vyřešit otázku klimatických změn, pak musíme naslouchat Williamu Nordhausovi, prvnímu klimatickému ekonomovi, který získal Nobelovu cenu.
Nordhaus ukazuje, že řešení globálního oteplování je – stejně jako všechno ostatní – otázkou nalezení správné rovnováhy.
Klimaticko-ekonomický model se během desetiletí zpřesňuje a Nordhaus demonstruje, že celosvětově koordinovaná, umírněná a postupně se zvyšující uhlíková daň by mohla teploty lehce omezit.
Přibližně za 20 bilionů dolarů bychom se mohli vyhnout některým klimatickým škodám a během nadcházejících staletí bychom dosáhli čistého přínosu 30 bilionů dolarů.
Bez globální koordinace by se však náklady na realizaci této politiky mohly rychle vyšplhat vzhůru.
A snaha omezit růst teplot drastičtěji, konkrétně na úroveň 2,5°C oproti předindustriální úrovni, by vyšroubovala náklady nad 130 bilionů dolarů, takže bychom 50 bilionů tratili.
Srovnejme nyní Nordhausovu pečlivou práci, která ukazuje, že hranice 2,5°C je téměř nedosažitelná, s rozruchem kolem odhodlání udržet vzestup globálních teplot pod mnohem obtížněji dosažitelnou hranicí 1,5°C.
Při současných objemech emisí by to znamenalo přestat používat fosilní paliva do deseti let – tato představa je v rozporu se všemi historickými zkušenostmi.
Svět déle než sto let setrvale zvyšoval objem emisí a miliardy lidí přitom vybředly z chudoby.
Dokonce se nám tvrdí, že během několika desítek let musíme odstranit z atmosféry nevídané množství oxidu uhličitého, a to pomocí zcela neodzkoušených technologií.
Jsou to jen zbožná přání.
IEA očekává, že do roku 2040 budou fosilní paliva stále uspokojovat tři čtvrtiny globální energetické poptávky.
Technologický deficit lze vyřešit pouze drastickým navýšením výdajů na výzkum a vývoj alternativních energií.
Pečlivá analýza ukazuje, že klimatické změny jsou problém.
Neznamenají však konec světa.
Chceme-li je vyřešit, musíme se zaměřit na inovace v oblasti zelených technologií a neuchylovat se ke strašení a zveličování.
Jak rozšířit trvale udržitelnou infrastrukturu
NEW YORK – Klimatické změny jsou zřejmě nejnaléhavější globální výzvou dneška a my je neřešíme dostatečně rychle.
Pařížská klimatická dohoda z roku 2015 si klade za cíl udržet růst globálních teplot pod hranicí 2° Celsia oproti předindustriální úrovní.
Současné záruky snižování emisí skleníkových plynů (GHG) ze strany národních vlád však stále směřují k tomu, že globální oteplení přesáhne do konce tohoto století 3°C.
Abychom tomu zabránili, musíme jednat rychleji, v širším měřítku a disruptivněji – zejména v případě vývoje a financování trvale udržitelných infrastrukturálních projektů.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Stávající infrastruktura – která je široce definovaná jako doprava, energie, telekomunikace, voda a budovy – představuje téměř 70% globálních emisí GHG.
V době, kdy jsou hnacím motorem populačního růstu a urbanizace nízkopříjmové a středněpříjmové země, se navíc budou právě ony nejvíce podílet na očekávaném zdvojnásobení infrastrukturálních aktiv do roku 2050, vesměs prostřednictvím projektů na zelené louce.
Chceme-li se vyhnout katastrofálním klimatickým změnám, musíme ve velkém měřítku rozvíjet novou trvale udržitelnou infrastrukturu a současně odstavovat nebo zdokonalovat trvale neudržitelná aktiva.
Zatím se však tento cíl ukazuje jako obtížně dosažitelný.
Nabídka bankovně financovatelných a trvale udržitelných infrastrukturálních projektů je nedostatečná a úzká, zejména v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích.
A financování také přichází pomalu, obzvláště ze soukromého sektoru.
OECD odhaduje, že investiční potřeby na infrastrukturu pro roky 2016 až 2030 činí přibližně 6,3 bilionu dolarů ročně a přibližně o 10% více (tzn. 6,9 bilionu), aby bylo dosaženo teplotního cíle méně než 2°C.
V roce 2018 však globální investice do infrastruktury dosahovaly 3,4-4,4 bilionu dolarů, podle použité metriky.
To naznačuje roční výpadek ve výši 2,5-3,5 bilionu, z čehož zhruba dvě třetiny připadají na nízkopříjmové a středněpříjmové země.
Rozvinuté ekonomiky sice obecně mívají dobře zavedené regulační rámce a rychle dostupné finance pro trvale udržitelné infrastrukturální projekty, avšak většina nízkopříjmových a středněpříjmových zemí čelí velkým problémům.
Protože jde o komplexní a dlouhodobé projekty, u nichž návratnost často přesahuje deset let, mají soukromí investoři tendenci držet se stranou, poněvadž je odrazují regulační rizika a změny politik.
Až dosud financovaly trvale udržitelnou infrastrukturu většinou multilaterální a národní rozvojové banky (MDB a NDB).
Přilákání soukromého kapitálu proto bude klíčem k překonání této investiční propasti.
Abychom napomohli k rozšíření rozvoje a financování trvale udržitelné infrastruktury v nízkopříjmových a středněpříjmových ekonomikách, navrhujeme nový holistický rámec vyvinutý Pracovní skupinou laboratoře One Planet Lab pro financování trvale udržitelné infrastruktury, jejímž je jeden z nás (Déséglise) členem.
Tento rámec s názvem „Vize pro ekologicky zodpovědný přechod – Infrastruktura“ (VERT-Infra) si klade za cíl pomoci uvolňovat stavidla projektů a rozvíjet trvale udržitelnou infrastrukturu coby třídu aktiv, a tím otevírat dveře rozsáhlým investicím institucionálních investorů z celého světa.
VERT-Infra zpočátku pokrývá čtyři podsektory trvale udržitelné infrastruktury: energii, skladování energie, dopravu a budovy, a to se zvláštním důrazem na projekty v městských oblastech.
Rámec však lze rozšířit tak, aby zahrnoval drtivou většinu z investic o objemu 6,9 bilionu dolarů, které jsou každoročně zapotřebí.
One Planet Lab čerpá z rámce řízení, který tvořil základ vývoje trhu zelených dluhopisů, a doporučuje integraci rozmanité palety aktérů do jediné pružné organizace založené na členství.
Mezi její členy by patřily organizace aktivní v oblasti infrastrukturálních investic a rozvojové pomoci, ale i vlády, MDB, finanční instituce, majitelé a manažeři aktiv, nevládní organizace a univerzity.
V zájmu řešení problémů během celé životnosti trvale udržitelných infrastrukturálních projektů se VERT-Infra zaměřuje na čtyři doplňkové a navzájem se posilující složky.
Ty zahrnují mechanismy financování i budování kapacit, které jsou obzvláště důležité pro rozvoj projektů na zelené louce v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích.
Pro začátek by takzvané Fondy projektové přípravy – kapitalizované dárci, MDB, fondy finančního zprostředkovatelství a filantropickými organizacemi – poskytovaly technickou pomoc, aby podpořily vznik bankovně financovatelných a trvale udržitelných infrastrukturálních projektů.
Kapacity trvale udržitelného financování by pak poskytovaly levné finance NDB a místním finančním institucím, jež splňují podmínky, a přitom postrádají pravidelný přístup k mezinárodním kapitálovým trhům.
Tyto instituce by dále půjčovaly prostředky trvale udržitelným infrastrukturálním projektům (obvykle novým).
Za účelem doplnění těchto kapacit a úhrady refinancování stávajících projektů by Fondy trvale udržitelné infrastruktury nakupovaly nebo participovaly na úvěrech pro provozní aktiva, která už byla financována regionálními rozvojovými bankami, NDB a místními institucemi.
Tím by se uvolnil kapitál pro nové a dodatečné investice.
A konečně by VERT-Infra fungovala v partnerství s dalšími iniciativami zaměřenými na rozvoj Fondů politik a plánování.
Tyto fondy by podporovaly dlouhodobé budování kapacit, které pomáhá nízkopříjmovým a středněpříjmovým zemím plánovat a zajišťovat trvale udržitelnou infrastrukturu a posilovat stěžejní rámce řízení a politik v souladu s národně determinovanými politikami.
Navrhujeme dva koordinované směry postupu: za prvé generování rámců politik, které budou rychle usměrňovat kapitál směrem k trvale udržitelné infrastruktuře; a za druhé spojovat dohromady klíčové aktéry za účelem mobilizace financí.
Mezi tyto aktéry patří instituce rozvojových financí, MDB a NDB, soukromé finanční instituce, institucionální investoři a inovátoři v oblasti digitálních financí.
Ne všechny infrastrukturální projekty samozřejmě nabízejí komerční příležitosti.
Inkluzivní, open-source podstata VERT-Infra, která se odráží v jejím modelu řízení, by však měla upřednostňovat vznik standardizovaných a měřitelných mechanismů, které umožní finančním trhům výrazněji podporovat trvale udržitelnou infrastrukturu.
Celosvětový přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku v souladu s cíli pařížské dohody čelí silným protitlakům, přičemž jsou naléhavě zapotřebí smělejší kroky, díky nimž se vyhneme nepřijatelným rizikům globálního oteplování.
Rámec VERT-Infra řeší stávající slabá místa v rozvoji a financování trvale udržitelné infrastruktury, díky čemuž může přispět k transformaci tohoto klíčového sektoru a k zesílení globálního boje proti klimatickým změnám.
Proces století
PRINCETON – Koncem příštího měsíce zahájí soudce v Oregonu slyšení v soudním sporu proti vládě Spojených států amerických, který vede skupina 21 mladých lidí s podporou neziskové organizace Our Children’s Trust.
Žalobci tvrdí, že úřady aktivně přispívají ke klimatické krizi, a tím porušují jejich ústavní práva.
Vládní obhájci se opakovaně snažili, aby byl případ smeten ze stolu nebo odložen, ale zatím se jim to nedaří a 29. října má začít soudní proces.
Nejlepší pozici k rozhodování o tom, jaká politika bude optimálně řešit ekologické a sociální problémy, mají v principu nikoliv soudy, nýbrž vlády.
V roce 1992 přijala řada států včetně USA, Číny, Indie a všech evropských zemí (do roku 2006 jich bylo celkem 189) zodpovědnost za řešení klimatických změn.
Během setkání na „Summitu Země“ v Rio de Janeiru se dohodly na stabilizaci emisí skleníkových plynů „na natolik nízké úrovni, aby se předešlo nebezpečným antropogenním zásahům do klimatického systému“.
V dohodě se nespecifikovalo, jaká úroveň je dostatečně nízká, aby zabránila těmto nebezpečným zásahům do našeho klimatu, ale vědci se dohodli na konsensu, podle něhož hrozí katastrofa v případě, že se průměrná globální teplota zvýší o více než 2°C oproti předindustriální úrovni.
Tento závěr je založen na skutečnosti, že tak velké oteplení nevyhnutelně povede k mnohem většímu oteplování.
Ohřátý Severní ledový oceán totiž obsahuje méně ledu odrážejícího sluneční záření a více tmavé vody, která pohlcuje teplo ze slunce.
Podobně platí, že při tání sibiřské tundry se uvolňuje metan – silný skleníkový plyn, jenž globální oteplování dále urychlí.
Dokonce i vzestup o 1,5°C bude zjevně nebezpečný.
Vědci předpovídají, že při překročení této nižší hranice zmizí nízko položené tichomořské státy pod zvýšenou hladinou moře a kromě toho nastanou nevídaná sucha, lesní požáry a záplavy.
Chceme-li uchovat bezpečné klimatické podmínky, potřebujeme udržet vzestup globální teploty na hodnotě nepřekračující 1°C.
Přesto s několika málo výjimkami platí, že vlády nedokázaly přijít s dostatečně razantními kroky, aby klimatické změny zastavily, a většina jich riziko ještě zhoršuje tím, že nadále podporuje využívání fosilních paliv.
Proto se aktivisté v Belgii, Irsku, Kolumbii, Nizozemsku, Norsku, Novém Zélandu, Pákistánu a Švýcarsku snaží obracet se na soudy, aby dosáhli toho, čeho politickými kroky dosáhnout nemohou.
První spor o klimatu, který přinesl pozitivní rozhodnutí, byla kauza Nadace Urgenda versus Nizozemský stát, v níž nizozemský soud v roce 2015 rozhodl, že vláda musí zajistit, aby se nizozemské emise skleníkových plynů do pěti let snížily o čtvrtinu.
Nizozemská vláda v reakci na to skutečně vystupňovala úsilí o snížení emisí, ale zároveň se proti rozsudku odvolala.
Haagský odvolací soud v říjnu vynese o tomto odvolání verdikt.
Podobnou důležitost jako případ Urgenda má ve Spojených státech v úvodu zmíněný spor Juliana versus Spojené státy,který je až dosud zdaleka nejvýznamnější klimatickou kauzou.
Pokud si někdy nějaký případ zasloužil nést označení „proces století“, pak je to tento.
Jeho výsledek bude mít dopad na všechny, kdo budou žít na zeměkouli po zbytek jednadvacátého století a možná i v několika stoletích následujících.
USA jsou druhým největším producentem skleníkových plynů na světě a jejich emise na obyvatele jsou přibližně dvakrát vyšší než v případě největšího emitenta, jímž je Čína.
Přijmeme-li názor, že každý člověk na této planetě má nárok na stejný podíl kapacity atmosféry, která bude pohlcovat jeho emise skleníkových plynů, pak USA 3,5násobně překračují svůj spravedlivý díl.
Amerika vypouští více skleníkových plynů než například Indie, ačkoliv má čtyřikrát méně obyvatel.
Princip rovných emisí na obyvatele je navíc velkorysý ke starým průmyslovým státům, protože nebere v potaz jejich historickou zodpovědnost za minulé emise, které vedly k dnešní situaci.
Lze konstatovat, že pokud USA své emise skleníkových plynů prudce nesnižují, pak jednají v rozporu s mezinárodním právem, neboť porušují nejzákladnější lidská práva zaručená Všeobecnou deklarací lidských práv a dalšími mezinárodními úmluvami.
Jakkoliv může znít tento argument věrohodně, základem obžaloby v případu Juliana je něco jiného.
Advokáti, kteří pracují pro bono, chápou, že pokud chtějí vyhrát, budou muset v konečném důsledku přesvědčit americký Nejvyšší soud ovládaný konzervativci, že neschopnost vlády jednat je jasným porušením její ústavní zodpovědnosti.
Žalobci tvrdí, že aktivní přispívání jejich vlády ke klimatickým změnám porušovalo a porušuje jejich ústavní práva na život, svobodu a vlastnictví.
Když se vláda snažila zabránit v samotném projednávání případu, vynesl federální okresní soud v Oregonu historický nález, že „právo na klimatický systém schopný trvale udržovat lidský život představuje základ svobodné a spořádané společnosti“.
Až se odvolání v případu Juliana versus Spojené státy dostane před Nejvyšší soud, což se jeví jako nevyhnutelné, možná už otázka nebude znít, zda ochrana ústavních práv žalobců vyžaduje „klimatický systém schopný trvale udržovat lidský život“; nelze popřít, že tomu tak je.
Místo toho bude soud muset rozhodnout, zda je ochoten vzít v potaz vědecké důkazy, podle nichž kroky americké vlády skutečně ohrožují přežití lidského života na naší planetě.
Pokud to udělá, pak bude i pro nejkonzervativněji laděné soudce obtížné vyhnout se závěru, že americká vláda porušuje ústavu.
Falšování klimatických úspěchů
STANFORD – Čím dál víc zemí a regionů po celém světě slibuje, že někdy v budoucnu přestanou vypouštět oxid uhličitý.
Zelení aktivisté tleskají Evropské unii za to, že si předsevzala stát se do roku 2050 „uhlíkově neutrální“.
Podobné mety ohlašují města od Adelaide přes Boston po Rio de Janeiro a Kodaň říká, že do cíle doběhne už v roce 2025.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Na takové sliby by se mělo hledět se zdravou dávkou skepse.
Například Kodaň nejspíš cíl mine, i když utratí dvojnásobek plánovaných výdajů za proměnu v uhlíkově neutrální město.
Ostatně o planosti těchto slibů – a o tom, jak vlády čachrují s údaji o svých emisích – lze hodně zjistit při bližším pohledu na málo známý příběh o jedné z prvních zemí, které se k dosažení nulových emisí zavázaly.
Jednalo se o Nový Zéland.
V roce 2007, rok před odchodem z úřadu, tehdejší premiérka Helen Clarková předestřela svou vizi země, která bude do roku 2020 uhlíkově neutrální.
Organizace spojených národů ji náležitě vychválila jako „zastánkyni Země“.
Jenže zbavovat se uhlíku není tak snadné jako získat pozornost.
Nejnovější oficiální statistiky ukazují, že celkové emise Nového Zélandu budou v roce 2020 ve skutečnosti vyšší, než byly, když Clarková vyhlásila svůj cíl uhlíkové neutrality. „Stoupající trend“ emisí přetrvává od roku 1990, jak připouští samotná vláda.
Přesto se vlády jedna za druhou vytrvale pyšní klimatickým úspěchem, neboť spoléhají to, co věrohodné posudky shovívavě označují za „kreativní výkazy“.
V rámci Kjótského protokolu z roku 1997 Nový Zéland přislíbil, že emise sníží na úrovně roku 1990 nejpozději v letech 2008-12.
Třebaže byl kjótský závazek mnohem méně ambiciózní než vize Clarkové deset let nato, stále přinášel smysluplné snížení téměř o 13 %.
Jenže snižovat emise je těžké, protože se pak zemím hůř daří.
Emise jsou převážně doprovodným jevem produktivních činností a jejich osekávání přináší vyšší náklady.
Když tedy nastalo období let 2008-12, roční emise Nového Zélandu ve skutečnosti stouply od roku 1990 o víc než 20 %.
Navzdory tomu tamní ministryně pro změnu klimatu uvedla, že „Nový Zéland plní klimatický cíl z Kjóta“.
Jak to?
V letech 1990-2002 se novozélandské soukromé lesní plantáže rozrostly o víc než 1,4 milionu akrů.
Tyto stromy sice nebyly vysazeny s ohledem na klima, ale oxid uhličitý vstřebávají.
Nový Zéland si úspěšně vyjednal započtení této konkrétní emisní kompenzace do celkových čísel, čímž faktický nárůst elegantně vyrovnal.
Pro jistotu země ještě nakoupila zahraniční odpisy, včetně značně pofiderních z Ruska a Ukrajiny.
Pěstování lesů ale snižovalo novozélandské emise i ve srovnávacím roce 1990.
Zahrneme-li poctivěji účinky lesů a využití půdy na emise v průběhu celé periody od roku 1990 do let 2008-12, čisté emise země ve skutečnosti v tomto období vzrostly ještě víc, o 38 %.
V současnosti Nový Zéland slibuje, že do roku 2020 své emise sníží o 5 % pod úrovně roku 1990 – stále o 95 % nad dřívější cíl premiérky Clarkové.
Skutečné emise budou ovšem v roce 2020 o víc než 23 % nad úrovněmi roku 1990.
Setrvalým započítáváním účinků lesů a dalších odpočtů zbylých po Kjótu už ale vláda prognózuje, že svého cíle dosáhne.
To nám říká dvě věci.
Zaprvé, co se týče změny klimatu, je důležité budit dojem, že něco děláte.
Zemím, které to dokážou, prochází manipulace dat.
Skvělým příkladem je Pařížská klimatická dohoda z roku 2015.
Země přijaly velkolepé závazky, aby udržely zvýšení globální teploty zřetelně pod 2°C nad předprůmyslovými úrovněmi, leč všechny jejich sliby dohromady tvoří méně než 1 % toho, co je potřeba.
Nová analýzaukazuje, že své závazky skutečně plní pouze 17 zemí, mimo jiné Alžírsko a Samoa, ve většině případů proto, že slíbily jen velmi málo.
Druhým ponaučením je, že poctivé a důkladné potlačování uhlíkových emisí je náramně těžké, takže dosažení uhlíkové neutrality v blízké budoucnosti je pro téměř všechny země jen planá ambice.
Odmysleme si statistické čárymáry a Nový Zéland bude v roce 2020 od nulových emisí někdejší premiéry Clarkové vzdálen o ohromujících 123 %.
Nynější premiérka Jacinda Ardernová teď slibuje dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.
To je o tři desítky let později – ale ani do té doby se to nestane.
Zpráva objednaná vládou od respektovaného Novozélandského institutu pro ekonomický výzkum (NZIER) ukazuje, že snížit do roku 2050 emise jen na 50 % hladin roku 1990 by až do roku 2050 stálo každoročně 28 miliard novozélandských dolarů (NZD), tedy 19,2 miliardy amerických dolarů.
Pro zemi jako Nový Zéland, počtem obyvatel srovnatelnou s Irskem nebo Kostarikou, je to značná suma, zhruba odpovídající tomu, co dnes vláda vynaloží na celou svou školskou a zdravotnickou soustavu.
To jsou přitom náklady jen na to, aby země ušla polovinu cesty k cíli uhlíkové neutrality.
Podle zprávy od NZIER vyjde zvládnutí celé cesty do roku 2050 na víc než 85 miliard NZD ročně čili 16 % očekávaného HDP.
To je víc než celý loňský státní rozpočet na sociální zabezpečení, sociální pomoc, zdravotnictví, školství, policii, soudy, obranu, životní prostředí a všechny další činnosti státu dohromady.
Zpráva říká, že Novozélanďané by museli přijmout uhlíkovou daň ve výši téměř 1 500 NZD.
To odpovídá dani z benzínu ve výši 3,50 NZD za litr.
Ostatní země usilující o uhlíkovou neutralitu čelí podobně slzavým nákladům.
Hlavní ekonomické modely posuzující plány EU snížit emise do roku 2050 „pouze“ o 80 % docházejí k průměrným nákladům ve výši 1,4 bilionu dolarů ročně.
Mexický závazek srazit emise do roku 2050 jen o 50 % vyjde patrně na 7-15 % HDP.
Klimatičtí aktivisté se dnes možná radují, ale až začnou voliči pociťovat bolestivé důsledky, od těchto politik bude upuštěno.
Od reakce na změnu klimatu, která spoléhá na strhující, ale nesplnitelné sliby uhlíkové neutrality, je třeba ustoupit.
Vlády by si neměly vynucovat zavádění aktuálně neefektivní zelené energie, ale mnohem víc investovat do výzkumu a vývoje, aby ji do budoucna zlevnily.
Sliby vyvolávající dobrý pocit jsou snadná politika, ale ve skutečnosti planetě nepomáhají.
Upevnit klimatickou důvěru
WASHINGTON, DC – Za necelých 80 dní budou mít světoví lídři příležitost uzavřít dohodu v boji proti změně klimatu, jaká se dělá jednou za generaci.
Konference Organizace spojených národů o změně klimatu, která v prosinci proběhne v Paříži, by se mohla stát obratem ve světových dějinách: jednomyslným uznáním nutnosti jednat s cílem předejít škodlivým důsledkům globálního oteplování.
K zajištění dohody je však zapotřebí, aby účastníci konference překonali nedůvěru, která během dřívějších jednání vedla k polarizaci a nečinnosti.
K realizaci dohody s pevnými limity emisí skleníkových plynů bude nejprve zapotřebí dodržet závazky, které už byly přijaty, včetně slibů vyspělých zemí, že do roku 2020 vynaloží sto miliard dolarů ročně na pomoc rozvojovému světu s potlačováním jeho příspěvku ke změně klimatu a s adaptací na teplejší svět.
Vzhledem k rozsahu výzvy a nákladům, jež nečinnost způsobuje nejzranitelnějším lidem světa, musí instituce financující rozvoj a další zainteresované strany projevit odhodlání zabránit nejškodlivějším účinkům změny klimatu.
To vyžaduje čerstvou – a transparentní – oddanost tomuto úsilí.
Právě proto Skupina Světové banky prověřuje, čím dalším lze přispět k posunu ekonomik na cestu udržitelnosti.
Pozorně sledujeme národní plány předkládané před pařížským summitem a přezkoumáváme celé spektrum naší práce, abychom našli příležitosti, jak zemím pomoci v energetice, dopravě, zemědělství, lesnictví, urbanismu a mnoha dalších oblastech.
Boj proti změně klimatu je skutečně nutné vést napříč širokou škálou front.
Stoupající globální teploty a čím dál nestabilnější klima budou ovlivňovat všechny aspekty rozvoje a ohrožovat stávající investice, nebudou-li zavedeny adekvátní mitigační a adaptační strategie – které jsou klíčové rovněž pro nové Cíle udržitelného rozvoje, jež Organizace spojených národů přijme ještě tento měsíc.
Součástí této snahy bojovat proti změně klimatu musí být řešení příčin ekonomické neefektivity, například subvencí do fosilních paliv a nedostatečného účetního zohledňování škod způsobených polutanty.
Rostoucí měrou se také chápe, že rozvojových fondů a klimatických financí lze využít k pobízení a vyvolání investic z veřejných i soukromých zdrojů.
Především však úspěšná klimatická dohoda bude muset zahrnovat vhodná opatření k řízení bilionů dolarů, jež bude nutné investovat do nízkouhlíkové infrastruktury a zvýšené odolnosti vůči škodlivým důsledkům stoupajících globálních teplot.
To je potřeba v co největší míře provést veřejným a transparentním způsobem.
Zásadní je zajistit, aby finanční toky nasměrované do boje proti změně klimatu bylo možné sledovat, tedy aby občané mohli své vlády a instituce vést k zodpovědnosti.
Ve snaze dosáhnout tohoto cíle šest velkých multilaterálních bank a Mezinárodní klub pro financování rozvoje – síť národních, regionálních a mezinárodních rozvojových institucí – pečlivě pracují na sestavení společných zásad pro sledování klimatických financí.
Tyto zásady by měly platit pro všechny projekty, jejichž cílem je pomoci zemím adaptovat se na důsledky změny klimatu nebo je zmírnit.
Ve zprávě zveřejněné v červnu uvedených šest bank popsalo, jak během čtyř let před spuštěním společných výkazů poskytly víc než sto miliard dolarů klimatického financování.
Finance Skupiny Světové banky lze rovněž sledovat, díky její politice přístupu k informacím.
Pařížská konference nabízí příležitost otevřít zřetelnou cestu k odvrácení nejškodlivějších důsledků změny klimatu; světoví lídři, kteří se jí zúčastní, nesmí dopustit, aby jim protekla mezi prsty.
Bohaté země mohou věrohodným a transparentním plněním slibů prokázat oddanost této snaze a zvýšit pravděpodobnost efektivní dohody.
Nadešel čas investovat do boje proti změně klimatu.
Naše emise mají po celém světě pustošivé dopady.
Jak sílí volatilita a nejistota související s klimatem, cena za nečinnost vytrvale poroste.
Realita klimatického rizika ve finančnictví
LAUSANNE, ŠVÝCARSKO – Seniorní vědecký pracovník Hooverova ústavu John H.
Cochrane v nedávném komentáři obhajuje, že „klimatické finanční riziko“ je blud.
Vychází z poutavé premisy, že změna klimatu nepředstavuje pro globální finanční soustavu hrozbu, protože se – společně s postupným útlumem fosilních paliv, který je k jejímu řešení nezbytný – jedná o dění, o jehož průběhu už všichni vědí.
Finanční regulaci související s klimatem považuje za trojského koně jinak nepopulární politické agendy.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
S tím nesouhlasíme.
V prvé řadě by člověk měl připustit souvislosti, za nichž regulace vzniká.
Co se týče klimatické politiky, půdu připravil Mezivládní panel pro změnu klimatu svou šestou hodnoticí zprávou, která s vysokou mírou jistoty uzavírá, že zemské klima se mění a že příčinou jsou činnosti člověka.
Ekolog William Ripple, spoluautor jiné nedávné studie o „známkách života“ naší planety, jde ještě dál: „Přibývá důkazů, že ve vztahu k významným součástem systému Země se blížíme ke zlomovým bodům anebo jsme je už překročili.“
Na rozdíl od globální finanční krize roku 2008 – kdy se sanovaly banky, které na sebe vzaly nadměrná rizika, a globální finanční regulace byla ve světle nového poznání ohledně vzájemně závislých finančních trhů důkladně revidována – vyústí nebrzděná změna klimatu v krizi s nevratnými důsledky.
Otázka, jak ji klade Cochrane, zní, zda finanční regulace s vazbou na klima dokáže dosáhnout čehokoli, co by nám pomohlo takovým důsledkům předejít.
Odpověď je sice složitá a v současnosti neúplná, ale my bychom zastávali názor, že ano.
Finanční regulaci zacílenou na zmírňování klimatického rizika je vskutku vhodné uplatnit, protože v sázce je přespříliš na to, abychom dopustili, že dobrou volbu potopí argument, že není dokonalá.
Zamysleme se nad některými argumenty ohledně systémového finančního rizika a extrémních klimatických událostí.
Zaprvé se říká, že rizikovost „postižených aktiv“ – především aktiv vázaných na fosilní paliva – se stane běžnou realitou života a ponesou ji jen investoři.
Tady Cochrane správně poukazuje, že investice do fosilních paliv jsou odjakživa rizikové.
Lze však rozumně tvrdit, že rozšíření tohoto energetického zdroje by se mělo nechat výhradně na tržních aktérech nebo že náklady ponesou pouze investoři?
Přestože v zemích jako Spojené státy a Velká Británie se spotřeba fosilních paliv na osobu od roku 1990 snížila, jinde se celková spotřeba dramaticky zvýšila, takže během posledních 40 let celosvětově vzrostla o 50%.
Dvěma největšími producenty uhelné energie na planetě byly v roce 2020 Čína a Indie, které ve výrobě elektřiny spoléhaly na uhlí z 61 %, respektive 71 %.
Tamní ekonomiky, stejně jako ekonomiky mnoha dalších rozvojových zemí, by strmý úbytek energie z fosilních paliv jednoduše nevydržely.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Cochrane také nadnáší, že neexistuje vědecky potvrzená pravděpodobnost, že extrémní klimatické události během příštího desetiletí zapříčiní systémovou finanční krizi, a že tudíž regulační orgány nedokážou zhodnotit rizika v bilancích finančních ústavů ve výhledu na pět či deset let.
Znovu promyslet aktuální aspekty regulace by nás ale měl přimět už samotný rozsah výzvy.
Máme-li teplotní nárůsty v tomto století udržet v rozmezí do 2° Celsia oproti předprůmyslovým úrovním, je nezbytné nespálit zhruba 80 % všech zásob uhlí, třetinu všech zásob ropy a polovinu všech zásob plynu.
V zemi je nutné nechat všechnu arktickou ropu a zbytek kanadských ropných písků, největšího světového naleziště ropy, což musíme začít uplatňovat téměř okamžitě.
Konečně nás prý technokratická regulace klimatických investic nedokáže ochránit před nemodelovanými zlomovými body.
Tento náhled ovšem jednoduše přehlíží rozsáhlou literaturu v oblasti klimatické ekonomie.
Na tomto poli se široce odkazuje na laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Williama Nordhause.
Jeho model nazvaný Dynamická integrovaná ekonomie klimatu (DICE) ovlivnil vlastní modelování zlomových bodů mnoha vědců a ekonomů a vláda USA se už o tyto „integrované hodnoticí modely“ opírá při formulaci politik a kalkulaci „společenské ceny uhlíku“.
Tato provázanost mezi ekonomikou, politickými přístupy, politikou, veřejným míněním a regulací by nám měla být dobře známá z krachu roku 2008.
Nebezpečné předlužení, které tehdejší krizi vyvolalo, bylo veřejným tajemstvím; ti, kdo byli politicky a kulturně v postavení s ním něco dělat, však projevili ochotu popírat systémové riziko, jež z něj plynulo.
V debatě o klimatu lze nalézt totéž popíračství.
Podle Centra pro americký pokrok 139 současných členů Kongresu USA (109 poslanců a 30 senátorů, většina republikánského klubu) „v poslední době proneslo výroky zpochybňující jasný, usazený vědecký konsenzus, že svět se otepluje – a že na vině je lidská činnost“.
Cochrane výřečně obhajuje, proč by se zákonodárci měli soustředit na tvorbu soudržných a vědecky odůvodněných, leč oddělených reakcí na změnu klimatu a na finanční systémové riziko a neusilovat o prosazení klimatické finanční regulace.
Nejedná se ale o volbu buď-anebo.
Potřebujeme oba typy politik a potřebujeme koordinaci mezi těmito dvěma oblastmi.
Měli bychom tudíž vítat přístup projevující se v Radě ministryně financí USA Janet Yellenové pro dohled nad finanční stabilitou, kde se sešli přední regulátoři a byli pověřeni úkolem předejít opakování kolapsu Wall Street z roku 2008.
Yellenová uvedla, že tohoto tělesa složeného z řady regulatorních orgánů využije jako svého hlavního nástroje k hodnocení klimatických rizik a sestavení politik výkaznictví, jichž je zapotřebí k přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.
Ať je to třeba sebevíc proti intuici, finanční regulace související s klimatem by mohla zavést novou podobu politické zodpovědnosti, neboť by vlády i jednotlivce (volené i nevolené) přiměla jít svými rozhodnutími s kůží na trh.
Taková zodpovědnost před krizí roku 2008 a během ní citelně chyběla.
Za předpokladu politické vůle by seriózní uvažování o regulaci klimatického finančního rizika mohlo otevřít plodnou debatu o podobném postupu na všech zanedbávaných politických frontách.
Dodržet slib klimatického financování
LONDÝN – V roce 2009 se bohaté země světa zavázaly, že do roku 2020 budou uvolňovat 100 miliard dolarů ročně na pomoc chudým zemím se zvládáním změny klimatu.
Od té doby se tento slib začal považovat za klíčový test odhodlání vyspělého světa přispět svým dílem k boji proti globálnímu oteplování.
Dosáhnout cíle ve výši 100 miliard dolarů je důležité.
Chudé země musí být přesvědčené, že bohaté země dodrží své závazky.
Jinak by mohly být v ohrožení vyhlídky na účinnou mezinárodní dohodu na pařížské Konferenci OSN o změně klimatu v listopadu a prosinci.
Naštěstí se objevují povzbudivé signály, že závazek bude splněn.
Je však zapotřebí rozsáhlejších finančních toků, zejména ze soukromého sektoru.
Podle OECD a Iniciativy pro klimatickou politiku vyspělé země dohromady uvolnily 52,2 miliard dolarů v roce 2013 a 61,8 miliard v roce 2014 na pomoc chudým zemím se snižováním emisí skleníkových plynů a vytvářením odolnosti vůči důsledkům změny klimaty, jimž už nelze předejít.
Ačkoliv je důležité mít na paměti, že tento údaj je jen odhad, představuje přece jen předběžný, leč věrohodný indikátor klimatického financování, založený na informacích předložených vyspělými zeměmi.
Budeme-li předpokládat delší páku u investic soukromého sektoru, číslo bude vyšší.
K nižší sumě mohly dospět také konzervativní odhady, kolik peněz se na boj proti změně klimatu vydává „opravdu navíc“ v rámci zahraniční pomoci a skrze multilaterální rozvojové banky.
Výzkumníci při sestavování svého odhadu zohlednili významné investice veřejného i soukromého sektoru do široké škály projektů.
Příklady zahrnují financování drobných projektů obnovitelné energie v Ugandě, poskytované Spojeným královstvím, Německem, Norskem a Evropskou unií, a dále organizaci African Risk Capacity, podporovanou Velkou Británií a Německem, která nabízí vládám pojištění proti suchu a dalším přírodním pohromám.
Zpráva ovšem odhaluje relativně nízkou míru investic soukromého sektoru do projektů, které posílí odolnost chudých zemí (přestože autoři připouštějí, že vzhledem k omezeným informacím může být skutečná suma vyšší).
To je jak problém, tak příležitost; při správně nastavených pobídkách by strmý vzestup soukromých investic do upevňování odolnosti mohl významně přispět ke splnění cíle ve výši 100 miliard dolarů.
K dosažení této mety bude zapotřebí vyšší důvěry v politiky a instituce zemí, v��nichž se peníze mají investovat.
Nezbytné budou nové postupy ke sdílení a snižování rizika.
V tomto úsilí mohou hodně nabídnout rozvojové banky a bilaterální instituce zahraniční pomoci.
Zásadní je, aby se toto nové klimatické financování využilo jako doplněk ještě vyšších investic do udržitelného rozvoje, jež budou během příštích několika dekád nezbytné.
Stěžejním cílem klimatického financování by mělo být vypracování a zavedení politik, norem a rámců, které vytvoří vhodné pobídky pro investory.
To by mohlo zajistit velmi vysoké „multiplikátory“.
Podle Globální komise pro ekonomiku a klima bude nutné v příštích 15 letech vynaložit na infrastrukturu zhruba 90 bilionů dolarů, převážně v rozvojových a rozvíjejících se ekonomikách, které zažívají svižný růst a urbanizaci.
Pokud tato infrastruktura zacementuje závislost na fosilních palivech, snižovat globální emise skleníkových plynů bude velice těžké.
Pokud však země investují moudře do přechodu k nízkouhlíkové ekonomice, stimulují inovace a navodí desítky let udržitelného růstu.
Je proto důležité, aby se klimatické financování využilo k podpoře veřejných a soukromých investic do nízkouhlíkové infrastruktury a technologií, zejména ke snížení ceny kapitálu, která má zásadní význam pro rozšíření projektů a povzbuzení přechodu na obnovitelné energie.
Klimatické financování poskytované bohatými zeměmi by dále mělo pomoci zlepšit odolnost vůči změně klimatu v nejzranitelnějších zemích.
Využít by se mělo rovněž k prevenci odlesňování a ochraně křehkých přírodních zdrojů, včetně oceánů a druhové pestrosti.
Konečně by mělo rozproudit inovace a přinést průlomy v klimatickém úsilí, mimo jiné nové způsoby spolupráce veřejného a soukromého sektoru, například na projektech zachytávání a ukládání uhlíku.
Část z přislíbených 100 miliard dolarů půjde z nově založeného Zeleného klimatického fondu, ale centrální roli by měly sehrát také stávající multilaterální rozvojové banky, společně s národními agenturami a úřady rozvojové pomoci.
Peníze vynakládané na udržitelný rozvoj a snahy v oblasti klimatu by se měly vzájemně posilovat.
Konečně ministři financí v rozvojových zemích by měli zdůraznit, že kromě podpory růstu a snižování chudoby dokáže promyšlené úsilí o potlačování změny klimatu snížit míry znečištění vzduchu a zvýšit energetickou účinnost.
Úspěch bude v posledku záviset na ochotě bohatých zemí dostát svým slibům.
Jejich lídři si musí uvědomit, že finanční podpora snah namířených proti změně klimatu v rozvojových zemích je nejen morálně správná, ale také v zájmu jejich voličů a vlastně celého světového společenství.
Zdravá, klimaticky šetrná strava
BERLÍN – Letos v prosinci se vedoucí světoví představitelé sejdou v Paříži na Konferenci Organizace spojených národů o změnách klimatu, kde prodiskutují rozsáhlou dohodu o snížení uhlíkových emisí a omezení globálního oteplování.
V předvečer tohoto jednání by vlády z celého světa měly vzít v úvahu jednu klíčovou, byť často přehlíženou skutečnost: největší příčinou současného zhoršování životního prostředí a nedostatku zdrojů je naše měnící se strava – která se navíc ani příliš neslučuje se zdravým životem.
Růst příjmů v uplynulých desetiletích urychlil výrazný posun ve stravovacích návycích lidí, při němž se stále důležitější složkou stravy stává zejména maso.
A vzhledem k tomu, že chov a doprava dobytka vyžadují mnohem více potravin, půdy, vody a energie než rostlinná výroba, vyčerpává rostoucí poptávka po masu přírodní zdroje, zatěžuje systémy produkce potravin, poškozuje ekosystémy a zhoršuje klimatické změny.
Produkce masa je asi desetkrát náročnější na spotřebu vody než rostlinné kalorie a bílkoviny, když například jeden kilogram hovězího masa vyžaduje 15 415 litrů vody.
Zároveň je to neefektivní způsob produkce potravin; k výrobě jedné kalorie masa je zapotřebí až 30 kalorií plodin.
Celosvětové stavy dobytka převyšují 150 miliard kusů, oproti pouhým 7,2 miliardám lidí – což znamená, že dobytek zanechává větší přímou ekologickou stopu než my lidé.
Chov dobytka způsobuje téměř 14,5% celosvětových emisí skleníkových plynů a značně přispívá ke znečištění vody.
Chov dobytka navíc spotřebovává třetinu celkových vodních zdrojů používaných v zemědělství (které představuje 71% celkové spotřeby vody na světě) a také přes 40% globální produkce pšenice, žita, ovsa a kukuřice.
Zároveň využívá 30% světové plochy, na které kdysi žila divoká zvířata, takže se významně podílí na ztrátě biodiverzity a vymírání druhů.
Trvalo déle než století, než evropská strava dospěla do stavu, kdy se maso konzumuje při každém jídle včetně snídaně.
V rozsáhlých oblastech Asie přitom k podobnému posunu došlo za pouhou generaci.
Masitá strava vyvolala celosvětový problém obezity, mimo jiné a zejména v Číně, jejíž rozšiřující se mezinárodní vliv jde ruku v ruce s rozšiřující se šířkou v pase u jejích občanů.
Nejvíce masa na osobu spotřebují Lucemburčané a hned po nich Američané.
Vzhledem k počtu obyvatel USA je už to samo o sobě problém.
Kdyby zbytek světa dostihl Spojené státy – kde spotřeba masa činí v průměru 125,4 kilogramu na osobu ročně oproti skrovným 3,2 kilogramu v Indii –, mělo by to katastrofální ekologické důsledky.
Známky dalšího vývoje jsou už teď znepokojivé.
Poptávka po masu se má v letech 2013 až 2025 zvýšit o 50%, přičemž celková spotřeba na Západě stále stoupá a v rozvojovém světě, zejména v Asii, roste závratným tempem.
Aby producenti masa tuto poptávku uspokojili, museli zaujmout extrémně problematický přístup k chovu dobytka.
Ve snaze zajistit rychlé přírůstky na váze nekrmí zvířata trávou, kterou by přirozeně konzumovala, ale dávají jim obilí – takový přístup je ovšem významným zdrojem zátěže pro produkci obilí, přírodní zdroje i životní prostředí.
A aby toho nebylo málo, dostává dobytek formou injekcí obrovské množství hormonů a antibiotik.
V USA se 80% všech prodaných antibiotik podává profylakticky dobytku.
Přesto to nestačí k zastavení šíření nemocí; a protože řada nových a nově se šířících infekčních onemocnění člověka má původ u zvířat, snaží se veterináři, mikrobiologové a epidemiologové pochopit „ekologii nemocí“ (otázku, jak příroda a lidský vliv na ni přispívají k šíření nemocí).
Ačkoliv jsou environmentální a zdravotní náklady naší měnící se stravy široce doložené, zůstává tento problém do značné míry bez odezvy.
V době, kdy se svět potýká se závažnou vodohospodářskou krizí, rychle rostoucími globálními teplotami, závratným populačním růstem a stále závažnějšími zdravotními problémy včetně koronárních onemocnění, se to musí změnit – a rychle.
Aby snížili tlak na zdroje, měli by producenti dobytka především přejít na technologie šetřící vodu, včetně kapkového zavlažování.
Současně by vlády a skupiny občanské společnosti měly podporovat zdravější stravu, která se více opírá o rostlinné bílkoviny a kalorie.
Nedávný výzkum zjistil, že kdyby svět přestal pěstovat plodiny určené na krmivo pro zvířata nebo je převedl na biopaliva, mohl by nejen skoncovat s hladem ve světě, ale nasytit i čtyři miliardy dalších lidí – to je více než předpokládaný přírůstek do doby, kdy se globální populace stabilizuje.
Spotřeba masa způsobuje každoročně víc emisí skleníkových plynů než provoz automobilů.
To neznamená, že se všichni musí stát vegetariány.
I částečný posun v návycích v oblasti spotřeby masa – kdy spotřebitelé budou před hovězím masem dávat přednost jiným možnostem, například kuřecímu nebo mořským produktům – by však mohl mít dalekosáhlý dopad.
Produkce hovězího masa totiž vyžaduje v průměru 28krát více půdy a 11krát více vody než chov ostatních kategorií dobytka, přičemž se při ní vyprodukuje pětinásobně více emisí skleníkových plynů a šestinásobně více reaktivního dusíku.
Zavedení vyvážené, převážně rostlinné stravy s minimální spotřebou červeného a zpracovaného masa by pomohlo chránit přírodní zdroje, přispělo k boji proti globálnímu oteplování způsobenému člověkem a snížilo riziko chronických onemocnění vlivem nezdravé stravy, včetně úmrtnosti na rakovinu.
Stejně jako vlády pomocí zákonů, regulací a dalších nástrojů s obrovským úspěchem odrazují od kouření, musí také pobízet občany, aby se stravovali vyváženě – v zájmu svého zdraví i v zájmu naší planety.
Klimatická hysterie
Museli byste být ztraceni v nejodlehlejších krajích Mongolska, abyste unikli zprávám, že klimatický panel (IPCC) Organizace spojených národů vydal minulý týden novou zprávu.
Možná že i v hloubi Mongolska byste zaslechli strašlivá varování vypouštěná novináři.
Z tohoto zoufalého lomozu byste pochytili, že zmíněná zpráva obsahovala, že globální oteplování je horší, než jsme si představovali, a že je ihned zapotřebí pohotově a rozhodně jednat.
To byste ovšem byli mylně zpraveni.
IPCC předložil dobrou zprávu – jde o pokus shrnout, co vědci z celého světa o globálním oteplování vědí.
Na rozdíl od Bushovy administrativy, jež byla přistižena při bagatelizování vědeckých poznatků, nám IPCC přímo říká, že lidstvo je velkou měrou zodpovědné za nedávné ohřívání planety.
A na rozdíl od Ala Gorea, jenž zcestoval svět s varováním, že naše města mohou brzy pohltit oceány, se vyhýbá šíření poplašných zpráv.
Ztracen v celém tom humbuku však zůstal nezáživný fakt, že tato zpráva ve skutečnosti vůbec není hrozivější než předcházející zpráva IPCC, vydaná v roce 2001.
Ve dvou významných směrech je letošní výsledek dokonce méně hrozivý.
Zpráva odrážela skutečnost, že od roku 2001 si vědci začali být jistější, že lidé jsou zodpovědní za značnou část globálního oteplování.
Jinak ovšem tato zpráva budila jednoznačný pocit déjà vu .
Odhady teplotních nárůstů, horkých i studených vln jsou všechny téměř shodné s těmi, jež byly předloženy před šesti lety.
Zpráva ovšem obsahovala dva překvapivé fakty.
Oba prošly ve většině zpravodajství beze zmínky.
Zaprvé, vědci z celého světa opět těsněji utáhli své odhady, jak mnoho se zvýší hladiny moří.
V 80. letech americká Agentura ochrany životního prostředí předpokládala, že se oceány do roku 2100 zvýší o několik metrů.
V 90. letech IPCC očekávala zvýšení o 67 centimetrů.
Před šesti lety předpovídala, že hladiny moří oproti současnosti vystoupí o 48,5 centimetru.
V letošní zprávě činí odhadovaný nárůst v průměru 38,5 centimetru.
To je obzvlášť zajímavé, neboť to zásadním způsobem zavrhuje nejdrásavější scény z filmu Nepohodlná pravda Ala Gorea.
Gore s obrazovými podrobnostmi demonstroval, jak zvýšení hladiny moří o 20 stop (přes 6 metrů) zaplaví velkou část Floridy, Šanghaje a Holandska.
Zpráva IPCC jasně ukazuje, že přehánění v takovémto rozsahu nemá žádnou oporu ve vědě – třebaže zřetelně děsí lidi a Goreovi možná vynese Oscara.
Zpráva rovněž odhalila nepravděpodobnost dalšího Goreova scénáře: totiž že by globální oteplování mohlo zastavit Golfský proud a tím proměnit Evropu v novou Sibiř.
IPCC nám prostě a stručně říká, že tento scénář – taktéž živě vykreslený v hollywoodském filmu Den poté – se považuje za „velice nepravděpodobný“.
Navíc, i kdyby se Golfský proud měl během tohoto století oslabit, bylo by to příznivé , neboť by došlo ke slabšímu čistému zahřátí nad pevninskými oblastmi.
Proč jsme si tedy ze zprávy klimatického panelu odnesli naprosto odlišný dojem?
IPCC je statutárně „politicky neutrální“ – má nám předat fakta a zbytek přenechat politikům a lidem, kteří je volí.
Právě proto je zpráva pečlivý a uvážlivý dokument.
Vědci a novináři – vystupující jako zprostředkovatelé mezi zprávou a veřejností – se však angažují ve skleníkovém aktivismu.
Ředitel IPCC, jenž jinde vyzýval k okamžitým a výrazným snížením uhlíkových emisí, dokonce prohlásil, že doufá, že zpráva „lidi, vlády šokuje a přiměje je k podniknutí mnohem vážnějších činů“.
Je nevhodné, aby se někdo v takto významné a nepolitické roli angažoval v křiklavém aktivismu.
Představte si, že by ředitel CIA zveřejnil nový posudek Íránu a prohlásil: „Doufám, že tato zpráva lidi, vlády šokuje a přiměje je k podniknutí mnohem vážnějších činů.“
Změna klimatu je reálný a vážný problém.
Potíž se současným mediálním šílenstvím je však v tom, že někteří lidé jsou podle všeho přesvědčeni, že nová zpráva ani událost nestačí, neodhaluje-li vážnější důsledky a děsivější kalamity, než jaké lidstvo bralo v úvahu už dříve.
Vskutku, vědecké opodstatnění tohoto mediální šílenství je chatrné, anebo vůbec žádné.
Jeden z nejpřednějších anglických klimatologů, Mike Hulme, ředitel Tyndallova střediska pro výzkum změny klimatu, poukazuje na to, že zelená bojovnost a žurnalismus hlásných trub využívají „katastrof a chaosu jako neřízených zbraní, jimiž společnosti marně vyhrožují ve snaze vnutit jí změnu chování.“ Jeho slovy „se potřebujeme zhluboka nadechnout a dát si pauzu.“
Zvýšení hladin moří o 38,5 cm je problém, ale v žádném případě nezahubí civilizaci.
Během minulého století hladina moří stoupla o polovinu této hodnoty, aniž by si toho většina z nás vůbec povšimla.
OSN nám říká, že není téměř nic, co bychom mohli udělat, abychom ovlivnili změnu klimatu před rokem 2030.
Musíme si tedy klást nelehkou otázku, zda bychom neudělali lépe, kdybychom se nejprve zaměřili na jiné problémy – na pomoc skutečným lidem se zlepšováním jejich životů a houževnatosti, aby dokázali lépe čelit světovým výzvám.
Když v nedávném projektu nazvaném Kodaňský konsenzus ekonomové poctění Nobelovou cenou zvažovali, jak zajistit co nejvíc blaha pro svět, zjistili, že dávno před tím, než se rozhodneme pro dramatické kroky proti změně klimatu, bychom se měli vypořádat s HIV/AIDS, malárií, podvýživou a obchodními bariérami.
Zatímco svět běsní ohledně snižování skleníkových plynů, snadno se zapomene, že existují jiné a lepší způsoby, jak zajistit blaho pro naši planetu.
Dobrá rozhodnutí přicházejí po pečlivém uvážení.
To nám přináší zpráva IPCC.
Kakofonie vřískotu, jež ji doprovázela, však užitečná není.
Klimatická výzva - matka novinových článků
DENVER – Při řešení klimatických změn je pomalá „výhra“ stejná jako prohra.
Máme jen jednu šanci vyřešit tento problém, než přeroste v existenční hrozbu, a prostor pro akci se rychle uzavírá.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Vedle toho, že je klimatická výzva citlivá na čas, umocňuje také všechny ostatní krize, jimž čelíme – od pandemie koronaviru po globální nerovnost.
Proto má klíčový význam, abychom jasně, zodpovědně a na základě fakt zdůrazňovali její naléhavost.
Nebudeme-li o tomto problému energicky, přesně a přesvědčivě informovat a rozebírat ho, voliči ho nepochopí, natož aby vyžadovali řešení od politiků, kteří mohou mobilizovat zdroje potřebné k jeho řešení.
Vzhledem k obrovské složitosti problému klimatických změn potřebujeme zkušené, odhodlané a znalé novináře, kteří budou soustavně informovat o všech nuancích tohoto problému.
Klimatické změny nejsou jen okrajovým novinářským tématem, nýbrž otázkou, která se dotkne všech lidí na zeměkouli a všech aspektů našeho života.
Přechod na čistou a uhlíkově neutrální energii předpokládá proměnu celé globální ekonomiky – a tato transformace bude mít dopady na naši práci, spotřebu i péči o naše rodiny.
Už dnes musí být téměř každý důležitý zpravodajský článek chápán v kontextu klimatické krize, jež všude a pro téměř všechny oblasti života mění pravidla hry.
Novináři, kteří jsou nejlépe vybavení k tomu, aby o těchto výzvách informovali, se tak stanou „systémovými“ mysliteli – muži a ženami, kteří vynikají ve vyvozování závěrů a k jejich přesvědčivému vysvětlování.
Takový úkol volá po technologické perspektivě, která by dokázala odhalovat spojovací články mezi elektrickými sítěmi, mobilitou, budovami a průmyslem, a také po ekosystémové perspektivě identifikující spojovací články mezi extrémním počasím, neúrodou, narušováním globálních nabídkových řetězců a finančními riziky.
Mnoho výborných novinářů se klimatické krizi samozřejmě věnuje už dnes.
Právě oni rozšířili veřejné povědomí o této otázce a tvrdě pracují na odhalování falešných a podvodných argumentů, které používají popírači klimatických změn a podporuje je průmysl fosilních paliv.
Stále však existuje řada klimatických témat, jež si zasluhují hlubší zpracování.
Pokud jde o klimatickou žurnalistiku, platí, že čím více, tím lépe.
Jak říká švédská klimatická aktivistka Greta Thunbergová, každý je zapotřebí a každý je vítán.
Etablovaní novináři zaměření na jiná témata musí pochopit, jak oblast jejich profesního zájmu zapadá do širšího rámce klimatické výzvy.
Zkušení klimatičtí reportéři pak musí podpořit mladší novináře tím, že jim „předají slovo“, jak to učinil klimatický novinář a aktivista Bill McKibben se svým pravidelným sloupkem v týdeníku New Yorker.
A vlivné hlasy na internetu – ať už vyrábějí videa na síti TikTok nebo si získávají publikum prostřednictvím aplikací Substack či Clubhouse – musí svých platforem využívat k šíření informací.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Vzhledem k tomu přichází start nové energetické a klimatické mediální platformy Canary Media (www.canarymedia.com) ve správnou dobu.
Platforma, která získala počáteční kapitál od institutu RMI a ve svých řadách má zkušené novináře, si klade za cíl stát se čelní nezávislou zpravodajskou skupinou stojící v popředí přechodu na čistou energii.
V dnešní mediální krajině je důvěryhodná a nezávislá klimatická žurnalistika den ode dne důležitější.
Kontrolní organizace Media Matters for America uvádí, že objem televizních reportáží o klimatických změnách klesl v roce 2020 ve Spojených státech o 53%.
V porovnání s jinými obory se sektor čisté energie stále pohybuje v informačním vakuu, přestože se očekává, že do roku 2050 získá investice v objemu 11 bilionů dolarů.
Dnes více než kdy jindy potřebujeme, aby veřejnost disponovala základními znalostmi o čisté energii – o jejích obchodních modelech, technologiích i souvisejících politických a regulačních otázkách.
S dalším růstem povědomí o naléhavosti klimatické výzvy bude muset růst i podpora klimatické žurnalistiky.
Bez přesvědčivých a dostupných informací, které osloví široké globální publikum, si veřejnost včas neuvědomí rozsah tohoto problému – i příležitosti, jež představuje – a potřebná transformace přijde příliš pozdě.
Abychom do roku 2050 dosáhli cílů v podobě čisté nuly, potřebujeme do roku 2030 snížit emise nejméně o 50%.
Pokud toho nedosáhneme, budeme se muset začít připravovat na nejhorší klimatické scénáře.
V ohrožení se ocitne sama lidská civilizace.
Podnikatelští lídři, kteří to chápou, se k budoucnosti čistě nulových emisí blíží už dnes, protože jim tato budoucnost zajistí značnou výhodu prvních hráčů na tahu.
Jak vysvětluje nedávná zpráva Světového ekonomického fóra, podnikatelé budou nabývat a ztrácet jmění podle toho, kdo vezme klimatickou výzvu vážně.
Potřebujeme, aby si další a další lídři uvědomovali naléhavost této krize i příležitosti, které jim přechod na čistou energii nabízí.
Účinná klimatická žurnalistika je důležitým nástrojem pro budování tohoto pochopení.
Klimatická krize je a musí zůstat tématem pro titulní stránky novin.
Klimatická spravedlnost
DURBAN – Před kodaňským summitem o klimatických změnách přede dvěma lety jsme se oba sešli v Kapském Městě, abychom si vyslechli pět farmářů a farmářek z různých afrických zemí.
Tito lidé (byly mezi nimi čtyři ženy) nám popisovali, jak klimatické změny zhoršují jejich živobytí.
Všichni do jednoho nám vysvětlovali, jak se záplavy, sucha a mizení pravidelných období setí a sklizně vymykají jejich normálním zkušenostem.
Jejich obavy sdílejí zemědělci a domorodí obyvatelé ze všech koutů světa – tedy lidé, kteří nesou nejtěžší následky klimatických šoků, přestože se na nich nikterak nepodíleli.
O dva roky později jsme se sešli v jihoafrickém Durbanu, kde se letos uskuteční konference COP17 o klimatických změnách, a situace chudých lidí v Africe i jinde se ještě více zhoršila.
Mezivládní panel OSN pro změny klimatu dospívá ve své nejnovější zprávě k závěru, že je prakticky jisté, že horkých dní v globálním měřítku přibývá a jejich teplota se zvyšuje; ve většině regionů světa se jejich četnost zvýšila dokonce desetinásobně.
Brutálním paradoxem klimatických změn je navíc skutečnost, že současně vzrostla četnost silných srážek, což zvyšuje riziko záplav.
Od roku 2003 zažila východní Afrika osm nejteplejších let od začátku měření, což bezpochyby přispívá k těžkému hladomoru, jímž dnes v Africkém rohu trpí 13 milionů lidí.
Všechny tyto důsledky má na svědomí oteplení o pouhý jeden stupeň nad hodnoty před průmyslovou revolucí.
Ekologický program OSN přitom nedávno zveřejnil zprávu s názvem Jak překlenout emisní propast, která ukazuje, že pokud nepodnikneme razantnější kroky ke snížení emisí, teplota se v průběhu tohoto století pravděpodobně zvýší až o čtyři stupně.
Nejnovější důkazy nicméně dokládají, že nejednáme – podle Světové energetické zprávy 2011 vypracované Mezinárodní energetickou agenturou se objem emisí CO2 znovu zvedl na rekordní úroveň.
Jsme zděšeni, jak málo se od konference COP17 očekává.
Kde je globální vedení, které musí naléhavě reagovat?
Zoufale potřebujeme globální dohodu.
V srdci této dohody stojí ochrana kjótského protokolu.
Ten jistě není dokonalým nástrojem.
Pro snížení globálních emisí dělá příliš málo a od příliš malého počtu zemí vyžaduje, aby růst emisí omezily.
Je však součástí mezinárodního práva a to je stěžejní.
Klimatické změny jsou globální problém: pokud státy nemají důvěru, že ho řeší i jiné státy, nebudou cítit závazek k tomu, aby samy jednaly.
Proto je klíčově důležité mít právní rámec s jasnými a společnými pravidly, jimiž budou vázány všechny země – a také je to naše jediná záruka, že se něco udělá pro ochranu těch nejzranitelnějších.
První závazné období kjótského protokolu vyprší na konci roku 2012.
Evropská unie a ostatní smluvní strany Kjóta (Spojené státy dohodu nikdy neratifikovaly a od Číny, Indie a dalších nastupujících mocností ustanovení protokolu žádala jen málo) se musí zavázat ke druhému období, aby zajistily zachování tohoto právního rámce.
Současně musí všechny země uznat, že samotné prodloužení životnosti kjótského protokolu problém klimatických změn nevyřeší a že je zapotřebí nový nebo dodatečný právní rámec, který zahrne všechny země.
Durbanská schůzka musí dospět k dohodě na zahájení jednání vedoucích k tomuto cíli – s výhledem na uzavření nového právního nástroje nejpozději do roku 2015.
To vše je nejen možné, ale i nezbytné, protože přechod na nízkouhlíkovou a klimaticky přizpůsobivou ekonomiku má smysl z ekonomického, sociálního i ekologického hlediska.
Problém tkví v tom, že uskutečnění tohoto cíle si žádá politickou vůli, které se bohužel zjevně nedostává.
Klimatické změny jsou otázkou spravedlnosti.
Nejbohatší státy problém způsobily, ale jeho důsledky dnes trpí nejchudší země světa.
V Durbanu se mezinárodní společenství musí zavázat, že tuto křivdu napraví.
Političtí lídři musí přemýšlet mezigeneračně.
Je třeba, aby si představili zeměkouli v roce 2050, tedy i s devíti miliardami obyvatel, a přijetím správných rozhodnutí zajistili, že naše děti a vnoučata zdědí svět, v němž se dá žít.
Odpověď přírody na klimatická rizika
LONDÝN – Poblíž mořských břehů žije téměř polovina světové populace – zhruba 3,5 miliardy lidí.
Jak bude změna klimatu zhoršovat účinky bouří, záplav a eroze, ohrozí životy a živobytí stamilionů z nich.
Nejnovější vydání Zprávy o hodnocení světových rizik Světového ekonomického fóra za vůbec největší jednotlivé riziko co do dopadů na společnosti a ekonomiky po celém světě uvádí právě neschopnost přizpůsobit se vlivům změny klimatu.
Kromě ohrožení životů by si častější a silnější bouře mohly vyžádat mnoho miliard dolarů, v důsledku škod na infrastruktuře a ušlých výnosů v zemědělství, rybářství a cestovním ruchu.
Jak si navíc nedávno povšiml časopis Harvard Business Review, s každou novou studií se odhad ceny zvyšuje.
Mezinárodní společenství přesto v současnosti na zmírňování rizika vynakládá necelou pětinu toho, co utratí za reakce na přírodní pohromy.
Co se týče klimatického rizika, kapka prevence má cenu láhve léku.
Rebecca Scheurerová, ředitelka Globálního centra připravenosti na katastrofy při Červeném kříži, to vystihla: „Utrácíme miliony dolarů na straně reakcí, a přitom kdybychom větší část těchto prostředků využili předem, zachránili bychom víc lidí.
Není v tom nic složitého.“
Jelikož lidská a finanční cena změny klimatu poutá víc pozornosti než dřív, je vhodná chvíle na přesun prostředků směrem ke snižování rizik.
Takový postup bude vyžadovat, aby národní vlády, průmysl, dobročinné a jiné nevládní organizace vytěžily ze svých investic maximum.
Některá z nejúčinnějších a nákladově nejefektivnějších řešení jsou už přitom k dispozici v přírodě.
Pobřežní a mořské ekosystémy mají značný potenciál zmírňovat účinky bouří a další rizika, zejména v kombinaci s tradičně budovanou infrastrukturou.
Stometrový pás mangrovů například dokáže srazit výšku vln až o 66 % a při záplavách snížit nejvyšší stav vody.
Zdravý korálový útes dokáže omezit sílu vln o 97 %, čímž snižuje dopady bouří a brání erozi.
Tyto a další pobřežní ekosystémy jsou přední obrannou linií mnoha měst po celém světě, od Miami po Manilu.
Až donedávna se taková přírodně založená řešení často přehlížela.
Přední činitelé si ale jejich význam v rostoucí míře uvědomují a začínají konat, a to i na mezinárodní úrovni.
Pařížská klimatická dohoda, uzavřená loni v prosinci a podepsaná minulý měsíc, nejenže potvrdila konsenzus na důležitosti úsilí věnovaného změně klimatu, ale také výslovně prohlásila, že ekosystémy mají svou úlohu při zachytávání skleníkových plynů a pomáhají komunitám přizpůsobovat se dopadům změny klimatu.
Na národní úrovni uskutečňují důležité kroky některé z nejohroženějších ostrovů.
Loni například Seychely ohlásily dohodu na svého druhu první výměně „dluhu za přírodu“ se svými věřiteli z Pařížského klubu a organizací The Nature Conservancy.
Tato výměna zemi umožní přesměrovat 21,6 milionu dolarů ze svého dluhu do investic do komplexního přístupu k ochraně oceánu, který upevní jejich odolnost vůči změně klimatu.
Také lídři v soukromém sektoru se začínají poohlížet po přírodních nástrojích.
Inženýrské firmy jako CH2M spolupracují s pobřežními komunitami v Mexickém zálivu i jinde na hledání hybridních řešení, která spojují tradiční a přírodně založené přístupy.
Potenciál v přírodních řešeních shledává i pojišťovnictví – branže tvořená společnostmi, které mají celosvětově asi nejméně chuti na riziko.
Během uplynulé dekády pojišťovací společnosti vyplatily zhruba 300 miliard dolarů za škody související s klimatem, často na rekonstrukci týchž staveb náchylných k poškození.
Není tedy divu, že zajišťovna Swiss Re provádí výzkumy v oblasti zmírňování nákladných rizik hurikánů pro pobřežní komunity.
Podle jedné studie Swiss Re v důsledku nákladů souvisejících s hurikány přichází Barbados každoročně o ekvivalent 4 % HDP.
Každý dolar vynaložený na ochranu mangrovů a korálových útesů ale ušetřil 20 dolarů z budoucích škod způsobených hurikány.
Vzhledem k takovým zjištěním už není nepředstavitelné, že by pojišťovny jednou vypsaly krytí pro mokřady a další přírodní infrastrukturu, která nabízí ochranu pobřežních komunit a ekonomik.
Příroda také může pomoci ochránit živobytí lidí.
Projekt obnovy mangrovů ve Vietnamu, pod vedením Červeného kříže, nejenže snížil škody na hrázích a další stavební infrastruktuře, ale také přinesl vyšší výnosy z akvakultury, a tedy vyšší příjmy místních komunit.
Také projekt obnovy mangrovů a korálů v Grenadě – společné úsilí Červeného kříže, organizace The Nature Conservancy a rybářů z grenadského Grenville – doložil velký potenciál zvyšování odolnosti.
Ukázalo se, že pouhých 30 metrů útesů a korálů podstatně posílilo populaci humrů, mušlí, chobotnic a ježovek.
Odolnost vůči změně klimatu a přírodním pohromám je výzva, která se klene napříč sektory.
Taková proto musejí být i naše řešení.
Snahy založené na spolupráci mají pro rozvoj a realizaci účinnějších preventivních strategií zásadní význam.
Světová banka, organizace The Nature Conservancy a partnerští výzkumníci (včetně ekologů, ekonomů a techniků) nedávno uveřejnili zprávu, která nabízí vodítka pro spolupráci.
Konkrétně zpráva doporučuje výpočet hodnoty pobřežních ekosystémů ve smyslu chráněného kapitálu a infrastruktury, na základě přístupů běžně užívaných v pojišťovnictví a technických odvětvích.
Tváří v tvář sílícím klimatickým a živelním rizikům dokážou investice do přírodně založených řešení nákladově efektivním způsobem chránit životy a zabezpečit prosperitu – a zároveň ochránit celosvětově ohrožené přírodní ekosystémy.
Je načase, aby si vlády, firmy i nevládní organizace uvědomily, že co se týče boje proti důsledkům změny klimatu a ochrany pobřežních komunit, nejchytřejší investicí, kterou můžeme udělat, je ochrana a obnova přírody.
Klimatická věda, nebo klimatické náboženství?
KODAŇ – Jak si v tvrdé škole života ověřili George W.
Bush a Tony Blair, veřejnost nemá ráda, když ji někdo uvádí v omyl ohledně podstaty potenciálních hrozeb.
Následné odhalení, že důvody pro invazi do Iráku byly nesmírně nafouknuté, ba v některých případech zcela smyšlené, vyvolalo rozzuřenou protireakci, která ve Spojených státech roku 2008 přispěla k odstavení republikánů od moci a britské Labouristické straně možná letos přinese totéž.
K podobnému posunu celosvětového veřejného mínění teď dochází ve vztahu ke změně klimatu.
Proces nabral obrátky na konci minulého roku, když hackeři vynesli na veřejnost tisíce emailů z předního britského výzkumného ústavu, které dokládaly, že někteří z nejvlivnějších světových klimatologů se snažili maskovat nedostatky výsledků své práce, znemožňovali přezkum a společně kuli pikle ve snaze prosadit cosi, co u tématu změny klimatu tvoří jakousi stranickou linii.
Před nedávnem se pak hluboce ztrapnil vážený poradní orgán Organizace spojených národů, Mezivládní panel ke změně klimatu (IPCC), když vyšlo najevo, že některé z alarmujících prognóz obsažených ve vlivné zprávě, již vydal v roce 2007, se opírají nanejvýš o chatrné vědecké základy.
Byť žádný z těchto lapsů nezakládá důvod k pochybám, že globální oteplování je skutečností, že je vyvolané lidskou činností a že nám způsobí problémy, tato zpochybnění IPCC si vybírají svou daň.
Průzkumy veřejného mínění v poslední době ukazují, že důvěry veřejnosti ve vědecký konsenzus v otázce globálního oteplování setrvale ubývá.
Největší titulky upozorňující na omyly IPCC si vysloužilo tvrzení týkající se tání himálajských ledovců, jež se dostalo do zprávy z roku 2007 o pravděpodobných dopadech změny klimatu. „Ledovce v Himálaji ustupují rychleji než kdekoli jinde na světě,“ uvádí zpráva a dodává, že „přetrvá-li současné tempo, pravděpodobnost, že zmizí do roku 2035 a možná i dřív, je velice vysoké.“ Tato prognóza se kupodivu nezakládala na kolegiálně recenzovaném vědeckém výzkumu, ale byla vytažena ze zprávy Světového fondu na ochranu přírody, která opakovala nepodloženou spekulaci jediného badatele.
Bezpočtu aktivistů vázaných na téma globálního oteplování tato vědecká nepodloženost nebránila, aby ledovcovou prognózu při každé příležitosti citovali.
Když loni indická vláda poznamenala, že himálajské ledovce jsou v lepším stavu, než tvrdí IPCC, předseda panelu Rádžendra Pačaurí námitky Indie odmítl s tím, že se prý opírají o vědecké poznatky, které přirovnal k vúdú.
Počátkem tohoto měsíce indická vláda zareagovala na odhalení týkající se neopodstatněnosti tvrzení o ledovcích tím, že zřídila orgán, který je jakýmsi jejím vlastním „indickým IPCC“, a pověřila ho, aby zhodnotil dopady globálního oteplování.
Indický ministr životního prostředí Džajram Rameš prohlásil: „Existuje tenká hranice mezi klimatickou vědeckou a klimatickým náboženstvím.
Já jsem pro klimatickou vědu.“
Klimatické náboženství je přiléhavý popis toho, co IPCC provozuje, neboť některé důsledky změny klimatu zveličila, aby jim politici věnovali pozornost.
Murari Lal, koordinátor a hlavní autor toho oddílu zprávy IPCC, který obsahoval himálajský omyl, přiznal, že on i jeho kolegové věděli, že se dramatická ledovcová předpověď neopírá o recenzovaný vědecký výzkum.
Na vysvětlenou však uvedl: „Domnívali jsme se, že pokud ji můžeme zdůraznit, ovlivní tvůrce politických koncepcí a politiky a pobídne je k realizaci konkrétních činů.“
Konkrétními činy, jež měli na mysli, bylo přimět vlády, aby nařídily drastické snižování emisí oxidu uhličitého.
Aktivisté se tento přístup k řešení globálního oteplování bez úspěchu snaží prosadit už téměř 20 let, naposledy na zkrachovalém klimatickém summitu v Kodani loni v prosinci.
Problém tkví v tom, že jde o řešení, které je až příliš drahé na to, aby jej politici a veřejnost jen tak spolkli – a právě proto zřejmě řada klimatologů s dobrými úmysly usoudila, že než aby spoléhali na racionální diskusi, raději se nás pokusí vystrašit tak, abychom ztratili rozum.
Vezměme si třeba, co nám IPCC říká o mimořádných povětrnostních událostech, jako jsou silné hurikány.
Výše škod způsobených těmito událostmi, ve smyslu zničeného majetku a hospodářských výpadků, setrvale roste.
Všechny recenzované studie dokládají, že příčinou nejsou rostoucí teploty, ale skutečnost, že lidé žijí v rizikových oblastech.
Nicméně ve vlivném hodnocení změny klimatu, jež IPCC zveřejnila v roce 2007, se jeho II. pracovní skupina (pověřená hodnocením potenciálních dopadů globálního oteplování) rozhodla citovat jednu tehdy ještě nepublikovanou studii, která údajně zjistila, že globální oteplování v uplynulých 35 letech zvýšilo ceny škod na dvojnásobek.
Když ovšem daná studie konečně vyšla, kategoricky prohlašovala, že pro spojování vyšších škod s globálním oteplováním jsou „nedostatečné důkazy“.
Jinými slovy, informace II. pracovní skupiny byla jednoduše chybná.
Jinde ve zprávě z roku 2007 zase II. pracovní skupina tvrdila, že „až 40 % amazonských pralesů“ hrozí riziko zničení v důsledku globálního oteplování.
Základem pro toto tvrzení byla jediná zpráva Světového fondu na ochranu přírody, která sama citovala jedinou studii, jež se vůbec nevěnovala změně klimatu, nýbrž dopadům lidských činností, jako je těžba dřeva a vypalování pozemků.
Obdobně II. pracovní skupina prohlásila, že „do roku 2020 v některých [afrických] zemích mohou výnosy ze zemědělství závislého na deštích klesnout až o 50 %.“ Ukázalo se, že tento znepokojivý statistický údaj, od té doby mnohokrát citovaný, vycházel z jediné řádky ve výčtu uvedeném ve zprávě jistého environmentálního think tanku.
Existuje mnoho dalších příkladů podobných podfuků II. pracovní skupiny.
Kromě zdráhavého přiznání, že prognózy týkající se himálajských ledovců byly „nevalně doložené“, však IPCC žádná z těchto pochybení doposud nepřipustil, natož aby se za ně omluvil.
Má-li IPCC řádně plnit svůj úkol, musí si přiznat všechny své omyly a udělat si doma pořádek.
Nikdo od něj neočekává neomylnost.
Jenže zároveň bychom neměli tolerovat snahy politické lídry raději vyděsit než informovat.
Paříž a osud Země
PRINCETON – Až se koncem měsíce na Konferenci OSN o změně klimatu v Paříži sejdou světoví lídři a vládní vyjednavači, budou v sázce životy miliard lidí v nadcházejících staletích.
Na vážkách je i osud neznámého počtu ohrožených druhů rostlin a živočichů.
Roku 1992 na „Summitu Země“ v Rio de Janeiru podepsalo 189 zemí, včetně USA, Číny, Indie a všech evropských států, Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu (UNFCCC), čímž souhlasily se stabilizací skleníkových plynů „na dostatečně nízké úrovni, která zamezí nebezpečnému antropogennímu zásahu do klimatické soustavy.“
Doposud však k takové stabilizaci nedošlo a bez ní by zpětné klimatické vazby mohly vzestup teplot dál zrychlit.
Když sluneční záření odráží méně arktického ledu, oceány absorbují víc tepla.
Tající sibiřský permafrost uvolní obrovské objemy metanu.
Neobyvatelnými by se tak mohly stát rozsáhlé oblasti naší planety, které jsou dnes domovem miliard lidí.
Dřívější konference signatářů UNFCCC usilovaly o uzavření právně závazných dohod na snižování emisí, alespoň pro průmyslové země, které doposud vyprodukovaly většinu skleníkových plynů, jež jsou dnes v atmosféře.
Tato strategie skomírala, dílem kvůli zatvrzelosti USA za prezidenta George W.
Bushe, a byla opuštěna, když se kodaňské konferenci roku 2009 nepodařilo dospět k úmluvě, která by nahradila dobíhající Kjótský protokol (jejž USA nikdy nepodepsaly).
Namísto toho Kodaňská dohoda jednotlivé země pouze požádala o dobrovolné závazky ke snižování emisí o konkrétní množství.
Teď byly tyto závazky doručeny, od 154 zemí včetně hlavních producentů emisí, a zdaleka nedosahují nezbytného rozsahu.
Abychom si uvědomili propast mezi tím, čeho by tyto závazky dosáhly, a tím, co je zapotřebí, musíme se vrátit k prohlášení, jež všichni přijali v Riu.
Formulace byla ve dvou klíčových ohledech vágní.
Zaprvé, co představuje „nebezpečný antropogenní zásah do klimatické soustavy“?
A zadruhé, jaká míra bezpečnosti se předpokládá u pojmu „zamezit“?
První nejasnost se vyřešila rozhodnutím usilovat o hladiny emisí, které nepřipustí vzestup průměrných povrchových teplot nad 2º Celsia oproti předprůmyslové úrovni.
Mnozí vědci považují za nebezpečné i nižší zvýšení.
Uvažme, že už s dosavadním vzestupem o pouhých 0,8ºC planeta zažívá rekordně vysoké teploty, extrémnější povětrnostní události a podstatné tání ledové pokrývky Grónska, která obsahuje tolik vody, že by dokázala zapříčinit vzestup hladin moří o sedm metrů.
Naléhavé prosby zástupců malých ostrovních států (z nichž některé přestanou existovat, budou-li hladiny moří nadále stoupat) o stanovení cíle na 1,5ºC zůstaly oslyšeny, v zásadě proto, že se světoví lídři domnívali, že opatření nezbytná ke splnění takového cíle byla politicky nereálná.
Druhá nejasnost zůstává.
Výzkumný institut Granthamových při London School of Economics analyzoval předložené závazky všech 154 zemí a dospěl k závěru, že i kdyby se všechny splnily, globální uhlíkové emise se ze současné hladiny 50 miliard tun za rok zvýší do roku 2030 na 55-60 miliard tun.
Jenže chceme-li mít jen 50 % šanci na dodržení limitu ve výši 2ºC, roční uhlíkové emise musí klesnout na 36 miliard tun.
O nic méně zneklidňující není ani zpráva australského Národního centra pro obnovu klimatu.
Už dnešní hladina emisí v atmosféře znamená, že máme 10 % šanci na překročení 2ºC, i kdybychom teď hned přestali další emise vypouštět (což se nestane).
Představte si, že by letecká společnost osekala své postupy v údržbě na takovou úroveň, že by existovala 10% šance, že její stroje bezpečně nedokončí let.
Společnost by nemohla tvrdit, že zamezila vzletu nebezpečných letadel, a nenašla by mnoho zákazníků, i kdyby její lety byly mnohem lacinější než u všech konkurentů.
Vzhledem k rozsahu katastrofy, která by mohla vzejít z „nebezpečného antropogenního zásahu do klimatické soustavy,“ bychom ani tady neměli akceptovat 10% šanci, natož šanci mnohonásobně vyšší, že dojde k překročení 2ºC.
Jaká je alternativa?
Rozvojové země budou argumentovat tím, že nutnost laciné energie, která přispěje k vyzvednutí jejich občanů z chudoby, je silnější než potřeba bohatých zemí zachovat si často nehospodárné míry spotřeby energie – a mají pravdu.
Bohaté země by proto měly usilovat o co nejvčasnější dekarbonizaci svých ekonomik, nejpozději do roku 2050.
Začít by mohly ukončením nejšpinavějšího způsobu výroby energie, uhelných elektráren, a odepřením koncesí k přípravě nových uhelných dolů.
Další rychlý pokrok by mohlo přinést pobídnutí lidí ke konzumaci většího množství rostlinné stravy, snad prostřednictvím zdanění masa a využitím získaných prostředků k subvencování udržitelnějších alternativ.
Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství je živočišná výroba druhým největším zdrojem emisí skleníkových plynů, větším než sektor dopravy.
To znamená, že tu je velký prostor pro snížení emisí, a to způsoby, které by měly menší dopad na naše životy než úplný konec využívání fosilních paliv.
Snížení spotřeby zpracovaného a červeného masa by navíc podle nedávné zprávy Světové zdravotnické organizace mělo další přínos v podobě snížení počtu úmrtí na rakovinu.
Tyto návrhy se mohou zdát nerealistické.
Usilovat o méně by však bylo zločinem vůči miliardám lidí, kteří už žijí anebo se teprve narodí, jakož i vůči celému přírodnímu prostředí naší planety.
Když klimatičtí lídři chrání špinavé investice
ŽENEVA – Řešení klimatické krize bývají často spojována s velkými konferencemi a také příští dva týdny bezpochyby přinesou řadu „odpovědí“.
Přibližně 20 000 delegátů se sjelo do německého Bonnu k nejnovějšímu kolu rozhovorů OSN o změnách klimatu.
Rozhovory v Bonnu by se měly zaměřit na realizaci pařížské klimatické dohody.
A cesta vpřed je zřejmá.
Jediným způsobem, jak udržet vzestup globálních teplot pod hranicí stanovenou v Paříži – tedy „výrazně pod 2°C“ oproti předindustriální úrovni –, je přesunout kapitál od fosilních paliv k projektům s nulovou uhlíkovou stopou.
Abychom toho dosáhli, musíme změnit řízení globálních energetických investic.
V současnosti je to tak, že tytéž vlády, které stojí v čele boje proti klimatickým změnám, nadále podporují a chrání investice do průzkumu, těžby a dopravy fosilních paliv.
Místo aby investovaly do efektivního bydlení, uhlíkově neutrální mobility, obnovitelné energie a systémů kvalitnějšího využívání půdy, říkají vlády jednu věc, ale stále dělají druhou.
Podle nejnovější zprávy Mezinárodní energetické agentury s názvem Světové energetické investice dosáhly celosvětové loňské výdaje do ropného a plynárenského sektoru celkové hodnoty 649 miliard dolarů.
Byl to více než dvojnásobek oproti částce 297 miliard dolarů, investované do výroby obnovitelné energie, třebaže splnění cíle stanoveného pařížskou dohodou předpokládá ponechání nejméně tří čtvrtin známých zásob fosilních paliv pod zemí.
Jak tyto údaje naznačují, přesunu investic do oblasti trvale udržitelné energie dál stojí v cestě netečnost institucí a hluboce zakořeněné zájmy průmyslových podniků.
Velkou část problému představují bilaterální investiční smlouvy a investiční pravidla obsažená v širších obchodních paktech, jako jsou Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA), Energetická charta (ECT) nebo Všeobecná hospodářská a obchodní dohoda (CETA) mezi EU a Kanadou.
Protože byly tyto úmluvy koncipovány tak, aby kryly zahraniční investory před vyvlastněním, obsahují i mechanismy urovnávání sporů mezi investory a státem (ISDS), které investorům umožňují vymáhat po vládách odškodné prostřednictvím mezinárodních arbitrážních soudů, pokud budou mít změny politiky dopad na jejich podnikání.
To svazuje ruce vládám, které se snaží těžbu fosilních paliv omezit.
Odškodné za případy ISDS může být závratné.
V roce 2012 podal jeden americký investor žalobu proti rozhodnutí quebecké vlády nevydat mu povolení k hydraulickému štěpení pod Řekou svatého Vavřince.
Na základě tvrzení, že toto odmítnutí bylo podle NAFTA „svévolné, vrtošivé a nezákonné“, požadovala tato energetická firma se sídlem v Delaware náhradu škody ve výši 250 milionů dolarů.
V lednu 2016 využila energetická společnost TransCanada smlouvu NAFTA k žalobě na Spojené státy, v níž požadovala kompenzaci ztrát ve výši 15 miliard dolarů poté, co prezident Barack Obama odmítl dát povolení k výstavbě ropovodu Keystone XL.
(Firma žalobu pozastavila, když prezident Donald Trump tento projekt v lednu 2017 schválil.)
A v červenci 2017 přistoupil Quebec na vyplacení téměř 50 milionů dolarů odškodného firmám, když zrušil zakázky na průzkum ropy a plynu na ostrově Anticosti v Zálivu svatého Vavřince.
Tyto a další platby je nutné připočíst ke stamiliardám dolarů v podobě dotací, které dál proudí do průmyslu fosilních paliv.
Velké platby však neochuzují jen veřejné pokladny; už pouhá jejich hrozba odrazuje vlády od realizace ambicióznějších klimatických politik kvůli obavám, že by je průmyslové firmy odkázané na uhlík mohly napadnout u mezinárodních tribunálů.
Tento stav naštěstí nemusí trvat věčně.
Mnohé vlády dnes pokládají reformu investičního režimu nejen za možnost, ale přímo za nutnost.
Konference OSN o obchodu a rozvoji uspořádala v říjnu v Ženevě setkání na vysoké úrovni, jehož cílem bylo rozpracovat možnosti rozsáhlé reformy investičního režimu včetně vyjednání nových podmínek či ukončení přibližně tří tisíc zastaralých smluv.
Vlády by měly začít tím, že reformují nebo opustí Energetickou chartu, což je jediný investiční pakt na světě, jenž se zabývá konkrétně energetikou.
Mechanismy ochrany investic a absence klimatických ustanovení v ECT už neodpovídají době.
ECT od svého počátku posloužila jako opora pro více než 100 nároků vznesených energetickými firmami proti hostitelským zemím, přičemž některé z nich ohrožují národní ekologickou politiku, například odchod od jádra v Německu.
Rusko a Itálie už od ECT odstoupily; další země by měly učinit totéž, případně si vyjednat nové podmínky.
Státy by navíc měly postavit klimatické otázky do centra svých jednání o obchodu a investicích – například tím, že vyjmou projekty fosilních paliv z investičních klauzulí.
Něco podobného v podstatě nedávno navrhla Francie, když její ministr životního prostředí Nicolas Hulot oznámil, že jeho země má v úmyslu zakotvit do CETA právo „klimatického veta“.
Hulot prohlásil, že Francie smlouvu ratifikuje jen tehdy, bude-li obsahovat záruky, že francouzské klimatické závazky nebudou napadeny u arbitrážních soudů.
Projekty fosilních paliv by se daly vyjmout také z investiční ochrany v nových ekologických úmluvách, jako je Globální pakt pro ochranu životního prostředí, který na zářijovém Valném shromáždění OSN představil francouzský prezident Emmanuel Macron.
Nalezení nové rovnováhy v globálním investičním režimu je jen první krok k ekonomice s nulovou uhlíkovou stopou.
Chtějí-li státy přesunout kapitál od iniciativ s velkou spotřebou fosilních paliv k projektům zelené energie, budou potřebovat nové právní a politické rámce na regionální, národní i mezinárodní úrovni.
Tyto dohody by měly podporovat a usnadňovat uhlíkově neutrální investice.
Velká setkání podobná tomu, které se chystá tento týden, nebo prosincovému Pařížskému klimatickému summitu mohou tyto rozhovory odstartovat.
(Autoři chtějí poděkovat Ivettě Gerasimchukové a Martinu Dietrichu Brauchovi z IISD za pomoc s tímto komentářem.)
Chiméra burzovního krátkodobismu
CAMBRIDGE – Často zaznívá refrén, v americké politice čím dál oblíbenější, že americké korporace jsou pod sílícím vlivem krátkodobých burzovních ohledů.
Prezidentské volby se sice momentálně na politické přístupy nijak zvlášť nezaměřují, ale kampaň brzy skončí a pak se začne vládnout a politiky se budou zavádět do praxe.
Vzhledem k tomu, že „krátkodobismus“ už kritizovali republikáni i demokraté, některé z realizovaných politik by ho mohly chtít řešit.
Není pravděpodobné, že by něco změnily.
Nejenže se problém uvažování zúženého na krátkodobé výhledy ohromně zveličuje, ale návrhy politik k jeho řešení mají také zoufalé mezery.
Vezměme si návrh demokratické prezidentské kandidátky Hillary Clintonové, odsouhlasený vicepresidentem Joem Bidenem, využít daně z kapitálových výnosů k pobídnutí akcionářů, aby své podíly drželi delší dobu.
Uvažuje se tak, že když akcionáři se svými podíly zběsile obchodují, šéfové firem se cítí nuceni zajistit každé čtvrtletí vysoké zisky, aby cena akcií neklesla.
Investice, řekněme, do výzkumu a vývoje mohou vzdor dlouhodobým přínosům pobízet akcionáře k prodeji, čímž společnosti s klesající cenou akcií trestají.
Nižší sazba z kapitálových výnosů je dnes dostupná u zisků, jež akcionáři mají z prodeje podílů, které drželi alespoň rok.
Clintonová a její poradci doufají, že namísto toho kapitálové výnosy u podílů držených do dvou let zdaní běžnou sazbou a poté nechají sazbu klesat o čtyři procentní body ročně, až by po několika letech dosáhla aktuální dlouhodobé sazby, která u bohatých investorů dosahuje vrcholu na 20 %.
Budou-li vlastníci akcií vědět, že držet podíl ve společnosti jim nakonec umožní využít nižší sazby daně, argumentuje se, projeví více ochoty strpět pokles čtvrtletních zisků společnosti.
Při větším uplatnění dlouhodobějšího uvažování by vedení firem činilo dlouhodobě výnosná rozhodnutí, ačkoli dnes budou nákladná.
Plán zajisté zní rozumně.
Problém je, že klesající sazba daně z kapitálových výnosů většinu akcionářů od obchodování neodradí; nanejvýš některé z nich přiměje obchodovat méně často.
Výkonní ředitelé se stále budou muset strachovat o cenu, již obchodníci jejich akciím připisují.
Samozřejmě že potlačování rychlosti obchodování může mít další účinky, příznivé i nepříznivé.
Jestliže se v současnosti příliš mnoho inteligenčního potenciálu a prostředků věnuje hledání drobných cenových podhodnocení či nadhodnocení akcií, Clintonové program by mohl být prospěšný, neboť by pomohl změnit alokaci těchto zdrojů.
Jestliže však menší míra obchodování zvýší volatilitu a nepředvídatelnost trhů, zdanění krátkodobého uvažování by se mohlo ukázat jako lék horší než samotná nemoc.
Každopádně Clintonové program nedosáhne svého cíle, spočívajícího v motivaci aktérů na burze, tedy nastavení cen akcií tak, aby byly zohledněny dlouhodobé vyhlídky.
Nezmírní ani starost ředitelů firem o výsledky v dalším čtvrtletí.
Ceny budou dál stoupat a klesat.
Návrh nebude účinný ještě z další příčiny: mnozí největší akcionáři jsou instituce, které daně stejně neplatí, jako například penzijní fondy či nadace.
Řada jiných akcionářů zase nakupuje a prodává během roku, třebaže to znamená úplnou sazbu daně.
Pomalé nabíhání výhodnější daňové sazby časový horizont jejich rozhodování neovlivní.
Skutečnost, že Clintonové plán nedosáhne svého cíle, není ovšem konec světa.
Oproti všeobecnému názoru platí, že akciovým trhem zapříčiněný krátkodobismus pravděpodobně není žádný velký ekonomický hendikep.
Existují pádné (byť ne nezvratné) důkazy, že není vůbec tak široce rozšířený ani problematický, jak se mnozí domnívají.
Vezměme si, že čtyři z deseti největších společností ve Spojených státech, měřeno podle kapitalizace na akciovém trhu, jsou dnes Amazon, Apple, Alphabet (Google) a Microsoft.
Žádnou z nich nelze vinit z pomíjení investic do výzkumu a vývoje či jiných dlouhodobých projektů, někdy až vizionářských.
Akciový trh je přitom všechny slušně podporuje.
Jestliže to dokážou tyto společnosti, uspět mohou i další – a jistě se jim to daří.
Jednoduše řečeno, krátkodobismus se stal větším politickým tématem, než si zasluhuje.
Jde o záležitost, která se zeširoka neřeší proto, že soustředěnost na krátkodobé výsledky brzdí ekonomiku, nýbrž proto, tvrzení, že se tak děje, ospravedlňuje ochranu těch, kdo mají zájem na zachování statu quo (dobře placených zaměstnanců, výkonných ředitelů a vysokých manažerů a členů představenstev), před rychlými změnami.
Nejpodstatnější je, že existují větší, naléhavější problémy, jimž je třeba se věnovat.
A i kdyby krátkodobismus představoval zásadní problém, Clintonové daňový návrh by jej nevyřešil.
Dobrou zprávou je, že tento plán není zvlášť vysoko v jejím programu, takže je naděje, že by se Clintonová po zvolení nemusela cítit nucena jej uskutečnit.
Clintonomika versus trumponomika
STANFORD – V době, kdy do prezidentských voleb ve Spojených státech zbývá něco málo přes dva měsíce, vede Hillary Clintonová v předvolebních průzkumech nad Donaldem Trumpem o pět procentních bodů, a to jak celoplošně, tak i v několika strategicky důležitých vyrovnaných státech.
Nic však zatím není rozhodnuto, zejména s ohledem na personální zemětřesení v Trumpově předvolebním štábu a k významným politickým projevům, nehledě na e-mailové skandály, které dál poškozují pozici Clintonové, včetně nedávno zveřejněné e-mailové korespondence mezi špičkovými zaměstnanci Nadace Clintonových a představiteli ministerstva zahraničí v době, kdy tento úřad vykonávala ona.
Sdělovací prostředky se zatím zaměřují na přistěhovalectví, terorismus, zahraniční politiku a potenciálně problematické osobní vlastnosti obou kandidátů, přičemž o hospodářské politice se toho řeklo mnohem méně.
To je vážné opomenutí, jelikož mezi ekonomickými platformami obou kandidátů existují podstatné rozdíly.
Za prvé si vezměme vládní výdaje.
Clintonová upřednostňuje výdaje typické pro sociální stát, jako jsou rozšíření dávek z programu Social Security (jehož nesplacené závazky už dnes převyšují státní dluh), nulové školné na veřejných univerzitách a odpuštění dluhů ze studentských půjček, ale i dodatečnou „veřejnou opci“ zákona o dostupné péči z roku 2010, známého jako Obamacare.
Clintonová také tvrdí, že rozšíří nákladnou zelenou průmyslovou politiku prezidenta Baracka Obamy, která upřednostňuje některé energetické zdroje, a dokonce i konkrétní firmy na úkor jiných.
Naopak Trump tvrdí, že ponechá program Social Security nedotčený, zruší a nahradí Obamacare a zasadí se o zefektivnění vládních výdajů (ačkoliv v tomto směru není konkrétní).
V otázce zdanění Clintonová říká, že učiní americkou daňovou soustavu progresivnější, třebaže jde už dnes o nejprogresivnější systém mezi rozvinutými ekonomikami.
Konkrétně Clintonová volá po zvýšení daně z pozůstalosti a osobní daňové sazby pro osoby s nejvyššími příjmy – což se také dotýká malých firem – a zastropování odpočitatelných položek.
Ke snížení podnikových daní se příliš nemá.
Trump navrhuje nižší daně pro jednotlivce a americké firmy.
USA mají v současné době federální daň z příjmu ve výši 35%, což je nejvyšší hodnota v OECD.
Trump volá po jejím snížení na podprůměrných 15%, přičemž obchodní investice v prvním roce činnosti by byly plně odpočitatelné.
V oblasti obchodu provedla Clintonová přemet vzad a začala se stavět proti Transpacifickému partnerství, multilaterální obchodní dohodě, na které se dohodly Obamova administrativa a 11 dalších států takzvaného Pacifického okruhu.
Na rozdíl od jejího muže, který dohody o volném obchodu během svého prezidentského působení podporoval a podepisoval, Clintonová tíhne spíše k protekcionistickému křídlu Demokratické strany.
Na jejím postoji k obchodu lze doporučit pramálo věcí, avšak Trumpova stanoviska jsou ještě horší.
Trump mimo jiné hrozí obchodní válkou s Čínou a Mexikem a prohlašuje, že by zahájil nová jednání o stávajících obchodních dohodách Spojených států.
Clintonová i Trump vcelku pochopitelně dávají hlas zaměstnancům z nižších a středních vrstev, kterým globalizace nic nepřinesla.
Nejlepší politickou reakcí však není příklon k protekcionismu (po němž by situace mnoha lidí byla ještě horší), nýbrž kvalitnější pomoc lidem odsunutým na vedlejší kolej.
A konečně se Clintonová s Trumpem rozcházejí v oblasti deficitních výdajů a státního dluhu.
Rozšíření programu Social Security a dalších výdajů, které navrhuje Clintonová, a její plány ještě hlouběji zakotvit zdravotnický systém Obamacare, aniž by utáhla uzdu budoucím mandatorním výdajům – které se mají podle prognóz prudce zvýšit – naznačují, že během jejího prezidentského působení by pouze pokračovaly vysoké schodky.
Oproti bilanci jejího manžela je to podstatný rozdíl: Bill Clinton spolupracoval s Kongresem ovládaným republikány a v posledních letech jeho prezidentského působení se mu dařilo dosahovat vyrovnaného rozpočtu.
Trump nedávno snížil odhad rozpočtových nákladů svých navrhovaných daňových škrtů, aby je lépe uzpůsobil cílům republikánských zákonodárců.
I kdyby jeho návrhy správně zohledňovaly vyšší daňové příjmy v důsledku hospodářského růstu, stále by potřeboval doprovodit své daňové škrty kontrolními mechanismy na straně výdajů, zejména mandatorních.
Jinak by se i Trumpovo prezidentství mohlo ocitnout ve vážných dluhových problémech.
Jednou z věcí, na nichž se oba kandidáti shodují, je návrh mohutných výdajů do infrastruktury.
Část z nich je sice pro federální vládu vhodná, ale žádný kandidát bohužel nezajistil, že se peníze „neprošustrují“ kvůli politizaci či jánabráchismu.
Spojené státy nepotřebují opakování stimulačních výdajů Obamovy administrativy, které spočívaly v zadávání předem připravené práce pro práci.
Celkově vzato by Clintonová dávala přednost přerozdělování před hospodářským růstem, zatímco Trump je prorůstověji orientovaný.
Americký růst je přitom v globálním zájmu, poněvadž prostřednictvím americké spotřebitelské poptávky a obchodu táhne růst i jinde.
Dva hlavní zdroje růstu, totiž zvyšování produktivity a vklad pracovní síly (například celkový počet odpracovaných člověkohodin) však v posledních letech prudce klesly.
V prvních desetiletích po druhé světové válce rostla americká ekonomika průměrným ročním tempem 3%, avšak během uplynulého desetiletí nezaznamenala ani tři po sobě jdoucí čtvrtletí charakterizovaná tříprocentním růstem.
Pro zpomalení růstu produktivity existují různá vysvětlení.
Ekonom Severozápadní univerzity Robert Gordon zdůrazňuje skutečnost, že technologické inovace přispívají hospodářskému růstu méně než předchozí průlomové objevy, jako byly elektřina, parní stroj, letectví a počítače.
Ekonom Harvardovy univerzity Lawrence Summers poukazuje na „sekulární stagnaci“, kterýžto pojem zavedl ve 30. letech ekonom Alvin Hansen, aby popsal dlouhodobou vlažnou poptávku a nedostatečné příležitosti k ziskovým investicím.
Můj názor je takový, že firemní investice, podnikatelského ducha i práci odrazuje špatná hospodářská politika.
Výzkumy veřejného mínění ukazují, že nerozhodnutí voliči hluboce nedůvěřují oběma kandidátům.
Chce-li být Clintonová zvolena a získat skutečný mandát k realizaci své agendy, bude muset být průhlednější a poctivější v otázce svých dřívějších chyb.
V oblasti hospodářské politiky by se pak měla posunout do centra směrem k opatřením orientovaným na růst a dál od levicových pozic, které si osvojila před primárkami, během kampaně proti vermontskému senátorovi Berniemu Sandersovi.
Trump zase bude muset projevit trochu pokory a smyslu pro začleňování a být otevřený radám druhých v oblastech, s nimiž nemá dost zkušeností.
Republikáni sice svádějí s demokraty urputnou bitvu o udržení kontroly nad Senátem, avšak ve Sněmovně reprezentantů si většinu pravděpodobně zachovají.
V důsledku toho se budou v mnoha politických otázkách všechny zraky upírat na předsedu sněmovny Paula Ryana, který bude dost možná fungovat jako protiváha – a občasný partner – Clintonové, nebo jako rádce a častější partner pro Trumpa.
Jak přistřihnout euru křídla
Volání francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, aby Evropská centrální banka zasáhla a okleštila prudce rostoucí euro, je všeobecně pokládáno za známku jeho nepochopení trhů a nedůvěry k nim.
Někteří lidé dnes dokonce Sarkozyho vnímají jako tradičního gaullistu, který chce pomoci francouzským výrobcům tím, že euro uměle devalvuje.
Nemohl by však mít Sarkozy pravdu, když se domnívá, že měnové trhy neženou automaticky směnné kurzy na úroveň odpovídající základům mezinárodního obchodu?
Srovnatelné zboží se koneckonců často ve světě prodává za velmi rozdílné ceny.
Podle časopisu Economist stojí například jeden Big Mac v eurozóně přibližně tři eura – což jsou při současném směnném kurzu zhruba čtyři dolary –, avšak ve Spojených státech se prodává za pouhé tři dolary dvacet centů, což naznačuje, že euro je asi o 25% nadhodnoceno.
Po posledních třiceti letech existence volně plovoucích měn je zřejmé, že trhem determinované směnné kurzy mají sklon k širokým a ustavičným výchylkám od paritní úrovně, při níž by se srovnatelné zboží prodávalo v různých zemích za srovnatelné ceny.
Politici jako Sarkozy tak možná mají kus pravdy, když tvrdí, že by centrální banky měly zasáhnout a podobné výkyvy omezit.
Ekonomové včetně mnoha centrálních bankéřů se však na věc obvykle dívají jinak.
Navzdory širokým a vytrvalým výkyvům na aktuálních měnových trzích jejich „modely racionálního očekávání“ předpovídají, že by se směnné kurzy neměly jakýmkoliv trvalým způsobem odchylovat od parity.
V přesvědčení, že se jim podařilo nalézt způsob přesného modelování, jak by obchodníci s devizami měli přemýšlet o budoucnosti, nevidí žádnou potřebu intervence, neboť s výjimkou dočasných odchylek nastaví trhy vždy správné hodnoty měn.
Naproti tomu „behaviorální ekonomové“ připouštějí, že se měny mohou od parity odchýlit na dlouhou dobu, avšak tento jev podle nich není výsledkem snah obchodníků interpretovat pohyby v základních makroekonomických ukazatelích, nýbrž výsledkem psychologie trhu a iracionálního obchodování.
Intervence z jejich pohledu není ani tak zbytečná jako spíše nemožná.
Tváří v tvář širokým výkyvům jsou centrální banky bezmocné, když se snaží vyvažovat iracionální touhu obchodníků šroubovat hodnotu určité měny dál a dál od její historické srovnávací úrovně.
Spekulativní toky koneckonců představují více než 95% ze dvou bilionů dolarů, které se den co den zobchodují na měnových trzích.
Model „racionálního očekávání“ i model „behaviorální“ jsou však pro účely hodnocení politických intervencí od základu pochybené.
Navenek možná působí odlišně, ale oba se snaží vytvářet přesné předpovědi lidského chování, ať už je „racionální“, anebo „iracionální“.
Oba přitom opomíjejí skutečnost, že racionalita závisí na nedokonalém chápání dějin a společnosti ze strany jednotlivců ve stejné míře jako na jejich motivaci.
A navíc oba ignorují význam tržních dopadů kreativity jednotlivce a nepředvídatelných společensko-politických změn.
Jakmile se tyto „nedokonalé znalosti“ umístí do srdce ekonomické analýzy, vyjdou najevo důsledky naší zákonitě omezené schopnosti předpovídat tržní výstupy.
Pokud jde o měnové trhy, jsou paritní úrovně založené na mezinárodním obchodu pouze jedním z mnoha faktorů, které mohou brát obchodníci v úvahu.
Ve snaze vyrovnat se s nedokonalými znalostmi se obchodníci nechovají iracionálně, když věnují pozornost i jiným základním makroekonomickým ukazatelům, a vychylují tak směnný kurz mimo jeho paritní úroveň.
Nedávný vzestup eura vůči dolaru je ukázkovým příkladem: ti, kdo sázejí na euro, reagují podle většiny indicií na obrovský deficit amerického běžného účtu platební bilance, na rychle rostoucí ekonomiku eurozóny a na stoupající úrokové sazby eura.
Co je iracionálního na tom, když se při devizovém obchodování vezmou v úvahu tyto základní faktory?
Jistě, ustavičné odchylky od parity netrvají věčně.
Zatímco pohyby v základních makroekonomických ukazatelích mohou vést „býky“ ke šroubování hodnoty určité měny dále nad paritu, současně se mají „býci“ stále více na pozoru před vyvažujícími pohyby zpět k paritě – a tím i před kapitálovými ztrátami –, což mírní jejich touhu navyšovat své dlouhodobé pozice.
Tento koncept rizika staví na opomíjeném postřehu Johna Maynarda Keynese, který si naléhavě uvědomoval stěžejní roli nedokonalých znalostí při chápání cenových fluktuací na trzích s aktivy.
Vztahování riskantnosti držení otevřené pozice na měnovém trhu k divergenci směnného kurzu od paritních úrovní navíc svědčí o novátorském způsobu uvažování o otázce, jak mohou centrální banky ovlivňovat trh, aby omezily výchylky od parity.
Centrální banka by měla každý měsíc oznámit svůj odhad pásma paritních hodnot na základě analýzy, která na rozdíl od nějaké přesné hodnoty odráží zákonitou nedokonalost znalostí týkajících se parity dané měny.
Jakmile se směnný kurz začne pohybovat směrem od tohoto pásma, zvýší pravidelná prohlášení centrální banky obavy obchodníků s devizami, že jiní obchodníci budou pokládat držení otevřených pozic za stále riskantnější.
To by mělo zmírnit jejich ochotu takové pozice držet, což by omezilo velikost měnového výkyvu.
Z této strategie nevyplývá , že by se centrální banky měly pokoušet vtěsnávat směnný kurz do nějaké předem stanovené cílové zóny.
Vzhledem k enormní velikosti denních objemů na měnových trzích takové pokusy téměř vždy selžou, což vede k měnovým krizím.
Z výše nastíněné strategie „omez výkyvy“ spíše vyplývá, že by centrální banky měly svých rezerv využívat k intervencím v nevyzpytatelných okamžicích, aby posílily účinek svých pravidelných prohlášení o paritním pásmu na vnímání zvýšeného rizika kapitálových ztrát ze strany obchodníků.
Náš návrh, jak snižovat – avšak ne eliminovat – odchylky od parity uznává, že cenové fluktuace mohou mít klíčový význam, aby mohly trhy stanovit hodnotu aktiv slibujících nejistou návratnost.
Jsou-li však měnové výkyvy příliš široké a vleklé, mohou brzdit skutečnou ekonomickou aktivitu, a právě proto je intervence někdy nezbytná.
Pouze pokud výslovně připustíme, že znalosti ekonomů i politiků mají své hranice, mohou mít podobné strategie šanci na úspěch.
Klonování na šikmé ploše
Je velmi pravděpodobné, že do dvou let budeme schopni naklonovat lidský organismus.
Mnohde to již dnes lidem nahání hrůzu, ne však v bezzákonném podsvětí nebo ostrovech s pochybnou pověstí někde uprostřed moří.
Britské lékařské, vědecké, právní i politické instituce budou tento experiment všemožně podporovat.
Vzniklý klon přitom nikdy neopustí místnosti britské laboratoře, kde byl stvořen.
Loni v lednu byla v Británii legalizována jedna z forem klonování člověka – tzv. „terapeutické klonování“ neboli přesněji nahrazování jader buňky.
Tak jako kdysi v případě oplodnění ve zkumavce je Británie dnes opět první zemí, která vytvořila regulační rámec pro technologii, která je z morálního hlediska diskutabilní.
Svět sleduje, co se stane dál.
Připomíná to trochu scénář k filmu od Woodyho Allena, ovšem pozpátku.
Film Spáč z roku 1973 popisuje pokus naklonovat Hitlera z jeho vlastního nosu.
Dnes naopak místo klonování z „náhradních dílů“ – tedy náhradních buněk, jak se říká v případě reproduktivního klonování – vědci doufají, že se jim podaří tyto náhradní díly vypěstovat klonováním lidí.
První fáze této procedury je podobná procesu, který dal život ovci Dolly, prvnímu naklonovanému savci.
Jádro lidské buňky se vloží do vajíčka, z něhož bylo odstraněno jádro.
Vznikne embryo, které ovšem nebude zasazeno do dělohy.
Z buněčné hmoty embrya budou odebrány emrbyonální kmenové buňky.
Tyto buňky mají tu vlastnost, že se mohou stát jakýmkoli typem buňky v těle – je v nich tedy potenciál pro léčbu mnoha chronických chorob.
Z kmenových buněk nemůže vzniknout dítě.
Británie sice legalizovala terapeutické klonování, ale k reproduktivnímu klonování se staví velmi nevraživě.
Odmítá projekty v Římě působícího dr.
Severina Antinoriho i dr.
Panayiotise Zavose z Kentucky, kteří chtějí neplodným mužům dát šanci stát se otci tak, že by se jejich DNA zavedla do vajíčka jejich partnerky.
Reproduktivní klonování s sebou nese mnoho morálních rizik – především bezpečnost.
Vědci uznávají, že lidské klony mohou mít defekty.
Vzhledem k tomu, že vajíčko, které získá nové jádro, je musí rychle přeprogramovat – musí mu dát všechny instrukce pro vystavění celého lidského jedince –, může se stát, že některé geny, které se mají „spustit“, se nespustí a naopak.
Tím se zřejmě dá vysvětlit, proč přinejmenším některá klonovaná zvířata mají problémy se srdcem, plícemi a imunitním systémem.
A také s linií.
Ovce Dolly – po pěti letech života stále plná síly a matka šesti dětí (všechny byly počaty tradičním způsobem) – byla odjakživa boubelka.
Při návštěvě Roslin Institutu, kde byla Dolly naklonována, jsem ji našla, chudáka, ostříhanou úplně dohola, jak na mě se svou statnou bránicí civí zpoza cedule, na které stálo „pouze seno“.
Vida – vévodkyně z Yorku není jedinou britskou celebritou, která drží dietu.
Nadváha je vidět na první pohled.
Horší je to s dalšími poruchami, které ostatně mohou být u zemědělských zvířat nepodstatné.
Jde-li však o lidi, bezpečnost musí být vždy na prvním místě.
Diagnóza před implantací v embryonální fázi ale nemůže jejich existenci odhalit, protože defekty, s nimiž se u klonů setkáváme, nejsou genetické mutace.
Potíže vyvolané těmito defekty se mohou objevit v jakémkoli stadiu života klonovaného člověka.
U lidí bychom zjistili mnohem širší rozsah defektů než u zvířat, poněvadž lidské chování a psychologii je snazší analyzovat.
Terapeutické klonování je tedy asi bezpečnější než reproduktivní, protože chyby, vzniklé přeprogramováním, by neměly vliv na všechny buňky v těle, nýbrž jen na tu část buněk, které byly použity při terapii.
K dnešnímu dni bylo terapeutické klonování legalizováno jen ve Velké Británii.
Zákon přijatý koncem loňského roku v Japonsku ji sice dovoluje, ale zakazuje přesun embrya do dělohy.
V březnu tohoto roku schválila terapeutické klonování také dánská etická komise.
Dostane se někdy některá z těchto zemí, která dnes povoluje terapeutické klonování, na pověstnou šikmou plochu, aby nakonec povolila také reproduktivní klonování?
Principem šikmé plochy je to, že udělá-li někdo něco, co je ještě přípustné, udělá nakonec i něco dalšího, co už ale přípustné není.
Existují dva typy šikmé plochy – logická a sociologická.
Na logické šikmé ploše člověk sklouzne na samé dno a přijme morálně nepřípustné chování, poněvadž nemá, jak by je odlišil o přípustné praxe.
Na sociologické šikmé ploše ale lze klesat od jedné praxe k dalším – i když je každá z nich koncepčně zcela rozdílná – prostě proto, že existence jedné vytváří sociální klima otevřené praktikám následujícím.
Terapeutické klonování se z koncepčního hlediska od reproduktivního klonování diametrálně liší.
Výchozí bod je sice u obou metod stejný, ale úmysl je rozdílný.
V prvním případě je cílem záchrana života vyléčením nemocí, které jsou zatím nevyléčitelné, např. Parkinsonovy choroby či roztroušené sklerózy.
Druhý případ – stvoření člověka klonováním – mají na svědomí nejen sobecké důvody – egocentrismus nebo nepochopení rozdílu mezi reprodukcí a zmrtvýchvstáním –, ale třeba také pochopitelný důvod mít biologicky příbuzného potomka.
Začnou lidé na základě terapeutického klonování akceptovat i reproduktivní klonování?
Pochybuji.
Terapeutické klonování má léčit lidi.
Buňky vzniklé klonováním jsou buňky jednoho a téhož pacienta.
Jde o způsob, jak pacienta léčit buňkami vyprodukovanými jeho vlastním tělem.
Tedy obdoba toho, když si dnes pacient sám sobě daruje krev před operací.
Přestože nevěřím na šikmou plochu svažující se od terapeutického k reprodukčnímu klonování, jsem pro to, aby zákony společnosti daly průchod jejím hodnotám.
V zemích, kde je povoleno klonování pro terapeutické účely, by nejspíš stálo za to výslovně zakázat klonování reproduktivní.
Blízká setkání s recesemi třetího druhu
PAŘÍŽ: Existují tři typy recesí.
První typ recesí bývá způsoben velkými otřesy, například válkami nebo náhlými a prudkými nárůsty cen ropy.
Vzpomeňme na sedmdesátá léta, kdy otřesy na ropných trzích vyvolaly dokonce dvě celosvětové recese.
Recese druhé kategorie vznikají náhodou, například když klesne důvěra spotřebitele nebo když podnikatelé znejistí a přestanou investovat.
To byl důvod recese ve Spojených státech na počátku devadesátých let.
Recese třetího typu nastává ve chvíli, kdy vybuchne déle neudržitelný objem nerovnováhy v ekonomice.
Tuto podobu recese někdy doprovází velký nárůst dluhů (firemních nebo spotřebitelských) nebo závratné spekulace na akciovém či kapitálovém trhu, které se nakonec zhroutí.
Taková bublina „splaskla“ před deseti lety v Japonsku, jež se z této katastrofy dosud ne zcela zotavilo.
Recese prvního druhu jsou převážně nepředvídatelné.
Recese druhého typu jsou méně závažné a lze jim snadno předcházet nebo je napravovat.
Většinou zde postačí snížení úrokových sazeb nebo menší oživení.
Ovšem recese třetího druhu nás znepokojují nejvíce.
Stojí Amerika na prahu tohoto typu recese?
Jakou podobu bude mít příští hospodářská krize ve Spojených státech – tedy pokud Amerika opravdu k recesi směřuje?
Optimisté předvídají recesi druhého typu; naopak pesimisté se obávají, že zpoza hospodářského zákulisí vykukuje právě třetí odrůda ekonomické krize.
Kdo má pravdu?
Odpověď závisí takřka na jednom jediném čísle: budoucím tempu růstu produktivity USA.
Po inflační úpravě se hodnota amerických burz během devadesátých let zhruba ztrojnásobila.
Ceny akcií se na rozdíl od zisků zdvojnásobily.
Míra spořivosti domácností klesla během posledního desetiletí z 5 % HDP v roce 1990 na nulu v roce 2000.
Obchodní bilance USA – přebytek dovozu nad vývozem – je nyní ve schodku přibližně 3 % HDP.
Jsou tato čísla varováním, anebo zcela běžnou známkou konjunktury?
Pokud se tempo růstu ve Spojených státech nezmění a zůstane i v následujících desetiletích takové jako v posledních třiceti letech, pak je odpověď jasná a děsivá.
Ceny akcií by se dostaly příliš vysoko.
Domácnosti by se chovaly naprosto nezodpovědně.
Vnější nerovnováha by byla neospravedlnitelná a, ano, neudržitelná.
Jestliže ale bude roční nárůst produktivity Spojených států během příštích třiceti let vyšší než za uplynulá tři desetiletí, nebudou se mít v Americe v podstatě čeho bát.
Vysoké hodnoty akciových trhů by věštily zářnou budoucnost, domácnosti by se chovaly uvážlivě a Amerika by mohla vykázat deficit obchodní bilance a začít investovat.
Za takových podmínek by se pak zbytkové problémy daly vyřešit nenápadnou úpravou úrokových sazeb, případně snížením daní.
Jakákoli recese by pak byla krátká a nepříliš výrazná.
Ovšem – jakou úroveň zvýšené produktivity může do budoucna Amerika očekávat?
Růst produktivity bude podle všeho vyšší než před rokem 1995: stoupající tendence růstu v několika posledních letech není náhodná, technologická revoluce totiž není žádná fikce.
Přesto se ale obávám, že produktivita se nakonec zlepší mnohem méně, než jak slibují věštci nové ekonomiky.
Z této perspektivy mám doslova husí kůži.
Nejenže budoucnost bude méně zářná, ale úpravy, jichž bude potřeba, až se dostaví realita, by navíc mohly vyvolat recesi mnohem nepříjemnější a zpomalení ekonomiky mnohem úpornější, než jak nás dnes straší i ty nejčernější předpovědi.
Jak snížit deficit africké žurnalistiky
V posledním čtvrtstoletí zaznamenal stav vládnutí i sdělovacích prostředků v Africe povzbudivý pokrok.
Nejenže se Afrika oprostila od nejhoršího odkazu kolonialismu, ale vymanila se také z tuhých mantinelů studené války.
Stará dogmata ustoupila novému pragmatismu – nové svobodě zlepšovat, experimentovat a nacházet africké odpovědi na africké problémy.
Afrika se toho za tuto dobu naučila spoustu o demokracii, její křehkosti i potenciálu.
Stále více se očekává, že se vlády budou měnit pokojně, spolupracovat na regionální úrovni, přitahovat schopné a trestat zkorumpované.
Pokrok navíc přesahuje úroveň vlád.
Jak ve své nedávné zprávě shrnula Ekonomická komise pro Afriku: „Občanská společnost a média v posledním desetiletí demokratických reforem zesílily svůj hlas i moc.“
V mnoha oblastech, zejména v oblasti médií, však ještě stále zbývá urazit dlouhou cestu.
Úcta ke svobodě tisku vyvěrá z úcty k pluralismu, který je základním kamenem míru a pokroku.
Pluralismus předpokládá připravenost naslouchat mnoha hlasům – ať už s nimi souhlasíme, či nikoliv – a ochotu osvojit si bohatou rozmanitost kultur.
Pokud nás naše rozmanitost rozděluje, mohou být důsledky tragické, jak jsme viděli ve Rwandě, v Pobřeží slonoviny, v Demokratické republice Kongo a v Súdánu.
Pokud ovšem rozmanitost vítáme – a také debatu a názorovou různost, které s ní jdou ruku v ruce –, pak zaséváme semena stability a pokroku.
V souvislosti s médii však dnes existuje také druhá významná otázka, která se týká dostatečnosti novinářských vědomostí ve stále komplikovanějším světě.
Jak se zdá, afričtí vůdci mají o hloubce těchto vědomostí vážné pochyby a upřímně pochybují také o šíři pochopení, s níž mnozí novináři přistupují k obtížným tématům.
Hlubší a širší znalosti budou pro budoucnost africké žurnalistiky evidentně klíčové.
Například revoluce v bioinženýrství slibuje, že promění venkovské společnosti, podobně jako staré průmyslové inženýrství kdysi přetvořilo městskou krajinu.
Genetický výzkum promění přístupy k problémům osobního a veřejného zdraví včetně takových metel, jako jsou AIDS a malárie.
Přírodní vědy zase nabízejí nové způsoby, jak přemýšlet o dopadu klimatických změn na zásobování Afriky potravinami a vodou.
Nové informační technologie promění vzdělávací systém po celé Africe včetně venkovských oblastí, neboť dodávají novou energii neprůmyslovým ekonomikám.
Novinářů, kteří o těchto tématech vědí dost na to, aby mohli informovat africké publikum, je však nedostatek.
Abychom tento stav zlepšili, musíme prohloubit dialog a komunikaci mezi novináři a těmi, o kom píší: politiky, státními úředníky, podnikateli a náboženskými vůdci – stručně řečeno hlasy občanské společnosti.
Na straně médií by to mělo znamenat důkladnější zkoumání látky na počátku procesu zpravování a psaní.
Kultivace znalostí je stejně důležitá jako kultivace zdrojů.
Také zdroje však mohou pomáhat více.
Například zákulisní informování „mimo záznam“ je na Západě pravidelnou a běžnou věcí, zatímco v Africe jde o poměrně vzácný jev.
Někteří novináři mají potíže získat odpovědi i na přímé dotazy.
Návyk dělit se o informace si Afrika ještě potřebuje vytříbit.
V ideálním světě by byli novináři vzdělaní ve všech nuancích oblastí, které pokrývají.
Vědecká obeznámenost, ekonomická prozíravost, politický důvtip a odbornost v oblasti práva a medicíny – všechny tyto dovednosti by měly být ve zpravodajském sále samosebou přítomny.
Existují pochopitelné důvody, proč tohoto ideálu stále nebylo dosaženo.
Tak především není žurnalistika pokládána za ušlechtilou profesi, poněvadž až příliš mnoho mladých Afričanů až příliš dlouhou dobu vidělo v novináři pouhého propagandistu.
Navíc bývá žurnalistika často nebezpečná.
V letech 1985 až 1995 bylo v Africe zabito 108 novinářů; riziko se sice snižuje, ale stále je reálné.
A konečně dostává většina afrických novinářů podstatně nižší mzdu než lidé jiných profesí.
Za špatnou kvalitu nesou vinu také vlastníci médií a mediální manažeři.
Lidé, kteří formulují mediální agendu, na ni až příliš často pohlížejí jako na agendu obchodní.
Měřítkem úspěchu média bývá až příliš často pouhý finanční zisk.
Výsledkem jsou mnohdy manipulativní sdělovací prostředky, které v honbě za čtenáři a ratingy překrucují a uvádějí v omyl.
Žurnalistika je podřízena zábavě a povinnost informovat ustupuje potřebě uspokojovat.
Zodpovědné a relevantní zpravodajství není v tomto podnikatelském modelu prioritou.
Moc tisku je místo toho využívána k tomu, aby stavěla tradiční hodnotové systémy na hlavu – aby nedůležité vykreslovala jako podstatné a všední jako lechtivé.
Takto pokřivená žurnalistika může v Africe napáchat obzvláště rozsáhlé škody, neboť se prohřešuje proti africkým hodnotovým systémům, rozptyluje energii Afričanů a prokazuje medvědí službu africkému rozvoji.
Manipulativní žurnalistika zde není pouhou nepřístojností; může mít otevřeně ničivé následky.
Při partnerské spolupráci s vládami, soukromým sektorem a institucemi občanské společnosti se mohou stát africká média zdrojem relevantních informací, zasvěcených komentářů i analýz a také konstruktivní a kooperativní zodpovědnosti, i když zůstanou svobodná, nezávislá a komerčně úspěšná.
Volby nestačí
Liberální řád nemůže existovat bez politické demokracie, avšak dnes se nám často připomíná, že politická demokracie sama není zárukou liberálního řádu.
Svobodné a spravedlivé volby mohou přivést k moci iránského prezidenta, který chce „vymazat Izrael z mapy Středního východu“.
Nebo prezidenta Venezuely, jehož nevraživost vůči obchodnické třídě sice vyvolává jásot v ulicích, ale vede též k emigraci těch, jejichž iniciativa je rozhodující pro blaho lidí.
Méně škodlivé, a přesto problematické je zvolení menšinové vlády – jako v Polsku –, která bezohledně prosazuje osobní zájmy svých členů a porušuje všechny sliby o spolupráci dané před volbami.
Řečeno jinak, chceme-li na světě zavést demokracii, volby nestačí.
Volby mohou vést k neliberálním demokraciím, ba i horším výsledkům.
Je potřeba, aby byly zakotveny do mnohem komplexnějšího institucionálního rámce, jenž bych popsal jako liberální řád.
Prvním znakem liberálního řádu je to, že demokracie nesmí tolerovat ty, kdo mají v úmyslu demokracii zničit.
Některé státy, například Německo, mají zákony umožňující zákaz politických stran, jejichž programy jsou zřetelně protidemokratické.
V minulosti byly tyto zákony využity k potlačení stran jak krajně levicových, tak krajně pravicových.
To jasně přispělo k zamezení všech projevů možného návratu totalitních způsobů dvacátého století.
Když však jedinci a strany kandidují ve volbách, není vždy zřejmé, jak se zachovají, pokud zvítězí.
Tady mají své místo zákony, které na držitele úřadů kladou omezení, například dvaadvacátý dodatek k Ústavě Spojených států.
Mnohé ústavy takové pravidlo obsahují, a dokonce i ruský prezident Vladimír Putin prohlásil, že jej dodrží.
Doufejme, že to tak skutečně bude.
Jinde, zejména v mnoha dalších nástupnických státech po Sovětském svazu a v Latinské Americe, často ti, kdo jsou u moci, jednoduše změnili ústavu ve svůj prospěch – včetně ustanovení o omezení funkčního období.
Právě tady přichází ke slovu druhý pilíř liberálního řádu: právní řád.
Poukazování na to, že demokracie a právní řád není totéž, není nikdy dost.
Existují jak demokracie nerespektující zákon, tak nedemokratické „právní státy“ (Rechtsstaat).
Ustavení svobody vyžaduje obojí a těžší je zavést a udržovat právní řád, neboť ten nevyžaduje jen ústavu, ale rovněž – a jde bezmála o podstatnější část – nezávislé soudnictví, které je vnímavé k porušování ústavních a dalších zákonných předpisů.
Je nesmírně důležité, že v Iráku proběhly volby do ústavního shromáždění.
To vytvořilo – byť s jistým vnějším tlakem, především jménem sunnitů – dokument, který může posloužit jako základ právního řádu.
Zůstává však úkol najít, jmenovat a schválit nezávislé soudce.
To bude obzvlášť těžké v prostředí, kde je vždy na dohled šaría, islámské náboženské právo vykonávané nikoli soudci, ale duchovními.
Sekulární právní řád je nejdelikátnějším předpokladem liberálního řádu.
I přesto z historie víme, že k odsunutí právního řádu na vedlejší kolej a k jeho nahrazení ideologickou tyranií stačí jediný zmocňovací zákon, jak se stalo, když v Německu nastoupil k moci Hitler.
Tady vstupuje do hry třetí součást liberálního řádu: občanská společnost.
Pluralitní rozmanitost občanských sdružení a aktivit – regulovaných, ale neovládaných státem, s plným právem vyjadřovat své názory, ba veřejně demonstrovat svá (rozličná) stanoviska – je nejmohutnější pilíř liberálního řádu.
Čilá občanská společnost se sešikuje, kdykoli je právní řád porušován, a dokáže rovněž mírnit neliberální sklony demokratických majorit.
Díky téměř celosvětové dostupnosti informací vznikají dobrovolné nevládní organizace, jež tvoří občanskou společnost, mnohem snáze než dříve.
Neexistuje však žádná nezvratitelná záruka proti zneužití moci, zejména je-li tato moc získána demokraticky.
Mezinárodní společenství proto musí pochopit, že nestačí propagovat, organizovat či monitorovat volby v dosud nedemokratických státech.
Program šíření liberálního řádu vyžaduje mnohem důmyslnější přístup.
Především je zapotřebí mezinárodních organizací a uskupení, jež budou neustále ostražité vůči rizikům neliberálních demokracií.
Pomalým tempem k rovnosti pohlaví
BERKELEY – Christine Lagardeová, generální ředitelka Mezinárodního měnového fondu, nedávno varovala, že světu hrozí nová „nevýrazná norma“ pomalejšího růstu.
Ve svých obavách není osamocená.
Tvůrci hospodářské politiky z celého světa hledají způsoby, jak podpořit růst, přičemž na přední příčce většiny seznamů figurují investice do infrastruktury.
Jak ovšem Lagardeová pravidelně připomíná svému publiku, dalším, byť často přehlíženým lékem je zvýšení ekonomické participace žen a podpora jejich vzestupu.
Ženy představují polovinu globální nabídky pracovní síly a asi 70% světové spotřební poptávky.
Musí však ještě urazit dlouhou cestu, než plně realizují svůj ekonomický potenciál, jak potvrzuje právě zveřejněná Zpráva o globální genderové propasti 2014 Světového ekonomického fóra.
Podle zprávy, která obsahuje údaje o 142 zemích a 94% světové populace, mají v mnoha rozvinutých i rozvojových státech ženy rovná nebo téměř rovná práva v oblasti školství a zdravotnictví.
Jak ovšem ukázal útok na hrdinnou pákistánskou školačku a nositelku Nobelovy ceny míru Malálu Júsufzajovou, na mnoha místech je dívkám a ženám stále bráněno získat vzdělání, někdy i násilím.
V oblasti ekonomické participace a příležitostí navíc ženy dál zaostávají za muži o výrazných 15-25%, a to i v genderově nejrovnějších společnostech.
Celosvětově má zaměstnání pouze asi polovina žen v produktivním věku a tyto ženy pobírají tři čtvrtiny výdělku mužů, přestože mají stejnou úroveň vzdělání a vykonávají stejné povolání.
Ženy mají navíc nepřiměřeně vysoké zastoupení v neformálních zaměstnáních, v zaměstnáních na dobu určitou a na zkrácený úvazek, což jsou vesměs málo produktivní pozice s nízkým platem, nulovými benefity a omezenými příležitostmi ke kariérnímu postupu.
Měřeno podle tempa pokroku dosaženého v posledních devíti letech potrvá ještě 81 let, než se překlene světová ekonomická genderová propast a využijí se ekonomické přínosy spojené s tímto překlenutím.
Podle jednoho odhadu zastávají ženy celosvětově přibližně 24% špičkových manažerských pozic, přičemž tyto údaje jsou srovnatelné ve všech regionech a na všech úrovních rozvoje.
Jedna nedávná studie vypracovaná Výzkumným ústavem Credit Suisse (CSRI) na základě údajů z 3000 společností působících v rozmanitých sektorech a v různých zemích ovšem dospěla ke chmurnějšímu závěru: ženy zastávají v průměru jen asi 13% špičkových manažerských pozic (jedná se o funkce generálních ředitelek a osob, které jsou jim přímo zodpovědné), přičemž i nejvyšší podíl dosažený v Severní Americe činí pouhých 15%.
Participace žen je navíc vychýlená ve prospěch méně vlivných oblastí, jako jsou sdílené služby, kde jsou příležitosti k postupu na špičkové pozice omezené.
A třebaže se participace žen v představenstvech firem téměř ve všech zemích a ve všech sektorech v posledních třech letech zvýšila, přičemž k nejvyššímu růstu došlo ve státech, které zavedly kvóty, ženy dál zastávají v průměru jen asi 12,7% pozic v představenstvech.
Genderová propast přitom neškodí pouze ženám; škodí všem.
U zdravých a vzdělaných žen existuje vyšší pravděpodobnost, že budou mít zdravější a vzdělanější děti, čímž se vytváří blahodárná spirála rozvoje.
Údaje Světového ekonomického fóra naznačují silnou souvztažnost mezi pokrokem určité země při překlenování genderové propasti – zejména v oblasti vzdělání a pracovní síly – a její hospodářskou konkurenceschopností.
Argumenty ve prospěch účasti žen ve vedení firem jsou silné.
Firmy s větším počtem žen v nejvyšším managementu a představenstvech lépe odrážejí profil svých zákazníků a zaměstnanců, těží z rozmanitějších názorů při řešení problémů, dosahují lepších výsledků v oblasti organizační spolupráce a zdraví a vykazují vyšší ziskovost a návratnost kapitálu.
Rovněž ze studie CSRI vyplývají vyšší návratnost kapitálu, vyšší ocenění firem a vyšší výplatní poměr, přičemž se neprojevily žádné patrné rozdíly v podstupování rizik.
Realizace ekonomického potenciálu žen vyžaduje změny v politice, obchodní praxi a postojích.
Rozvinuté země by měly investovat do dostupné péče o dítě, vzdělávání v raném dětství a rodičovské dovolené, přesunout těžiště od rodinných daní k daním pro jednotlivce a poskytovat štědřejší daňové bonusy, dávky a ochranu zaměstnancům pracujícím za nízkou mzdu a na částečný úvazek.
V rozvojových zemích jsou nezbytností také právní reformy, které přiznají ženám rovná práva v oblasti vlastnictví půdy, dědictví a přístupu k úvěrům.
Firmy se mohou přihlásit k rovnosti pohlaví tím, že podniknou několik konkrétních kroků.
Mohou si stanovit cílové úrovně v oblasti náboru a udržení zaměstnankyň, uskutečňovat pozitivní diskriminaci při jejich hledání, aby tyto cíle splnily, zavádět mentorské programy a výchovu k rozmanitosti, aby přilákaly ženy, udržely si je a mohly je povyšovat, a také zavádět přehledná mzdová pásma, která pomohou sledovat a snižovat rozdíly mezi mzdou mužů a žen.
Současně s tím by se při práci s lidskými zdroji měl brát zřetel na podvědomé předsudky, rizika sklouznutí do stereotypů a doložené rozdíly v chování obou pohlaví.
Výzkumy například zjišťují, že ženy mají sklon být méně sebevědomé a s menší pravděpodobností budou vyjednávat o zvýšení mzdy a povýšení než stejně kvalifikovaní muži.
Firmy také mohou využít svého vlivu a vyzvat své dodavatele, distributory a partnery, aby podporovali ženami vlastněné firmy a podněcovali genderově neutrální inzerci.
Kromě toho mohou změnit způsob strukturování a odměňování pracovních míst tak, aby zvýšily flexibilitu, čímž pomohou mužům i ženám nalézt rovnováhu mezi pracovními a rodinnými povinnostmi.
V oblasti ekonomické participace a příležitostí pro ženy se genderové propasti v jednotlivých regionech výrazně liší.
Podle zjištění Světového ekonomického fóra trpí nejhlubší genderovou propastí Blízký východ a severní Afrika, kde ženy dosahují v průměru jen asi 40% parity na pracovišti, oproti téměř 80% v Severní Americe.
V Jordánsku a Tunisku se celková nerovnost dokonce zvýšila.
Přesto existují pozitivní trendy.
Saúdská Arábie snížila v posledních devíti letech svou ekonomickou genderovou propast více než kterákoliv jiná země.
Lagardeová vyzývá politiky i podnikatele, aby provedli změny, které rozšíří ekonomickou participaci a příležitosti pro ženy.
Ekonomický přínos takových změn je značný.
Jak řekl zakladatel Světového ekonomického fóra Klaus Schwab, „pouze ty ekonomiky, které budou mít úplný přístup ke všem svým talentům, zůstanou konkurenceschopné a budou prosperovat.
Ještě důležitější však je, že rovnost pohlaví je otázkou spravedlnosti.“
Bylo by těžké formulovat pádnější důvody, proč pokrok směrem k rovnosti pohlaví urychlit.
Uzavření genderové mezery ve vzdělání
WASHINGTON, DC – Dokončení základní školy v Nigeru pro Aishetu Mahmoudu Hama nikdy nebylo jistotou, vzhledem k překážkám, které stály v cestě.
“Studium bylo těžké,“ vzpomíná.
“Seděli jsme na zemi – někdy na matraci, někdy pouze v hlíně.
Aishetu však vydržela a nyní je z ní 23-letá studentky vysoké školy.
Aishetu ví, že bez školy budou její životní šance omezeny na honáctví, farmaření, manželství a porození mnoho několika dětí.
Zkrátka by pro ní nebyly žádné další příležitosti, kterých by se mohla chopit.
Stejně jako učitelky, který jí inspirovaly ke studiu, chce být Aishetu vzorem pro mladší dívky a pro své vlastní sourozence.
Doufá, že její příběh je také bude motivovat k dokončení vzdělání.
V rámci Mezinárodního dne dívek figuruje Aishetu jako důkaz rozdílu, jaký může mít vzdělání na dívky a lidi okolo nich.
Obtíže, které Aishetu překonala, nám ale také připomínají, že vzdělání je mimo dosah pro příliš mnoho dívek.
Vezměme si v úvahu jednu znepokojující statistiku: počet dívek, které nechodí do školy, je 130 milionů, navzdory poklesu o 40% od roku 2000.
To pomáhá vysvětlit, proč mají ženy více než muži potíže najít smysluplnou, dobře placenou práci a proč je podíl žen v globální pracovní síle trvale za podílem mužů.
A co je horší, dokonce i tam, kde vzdělávání dívek rapidně narostlo, zůstávají zlepšení pro ženy v rámci pracovní síly zanedbatelné.
Jak tvrdí studie Světového ekonomického fóra z roku 2015, tak “zatímco v 97 zemích se na univerzity hlásí více žen než mužů, tak ženy tvoří většinu kvalifikovaných pracovníků pouze v 67 zemích a většinu lídrů pouze ve čtyřech zemích.“
Tato genderová mezera představuje hlavní generační výzvu jak pro velké, tak malé podniky.
Již nyní mají firmy celosvětově problém najít kvalifikované pracovníky do čím dál více automatizovaného procesu.
Mezinárodní komise pro financování globálních příležitostí pro vzdělávání minulý rok uvedla, že téměř 40% zaměstnavatelů má problémy najít zaměstnance se správnými schopnostmi.
Obchodní investice v nízkopříjmových zemích také potřebují, aby jejich pracovníci byli zdraví.
Což je pravděpodobnější, když jsou ženy vzdělané: mají, spolu se svými rodinami, pak tendenci být zdravější, než jejich méně vzdělaní protějšky.
Výzkum dokonce ukazuje, že když kdyby všechny ženy měly doplněné středoškolské vzdělání, tak by počet dětí umírajících před dosažením věku pěti let každoročně poklesl o 350 000.
Podniky, které investují do zemí s rozvíjejícími se trhy, jež jsou domovem pro většinu dívek mimo školu, mají proto zájem v pomoci dívkám dosáhnout na vzdělání, které si zaslouží.
Pokud se vzdělávací výsledky zlepší, je pravděpodobné, že uvidíme mnohem více žen, které usilují o vyšší odborné vzdělání, než jaké dnešní trh vyžaduje.
Aby se nám podařilo dostat dalších 130 milionů dívek do škol, budeme muset překonat zástup tvrdých bariér.
V mnoha zemích není vzdělání dívek považováno za důležité, což je dáno očekáváním, že budou pracovat výhradně doma, nebo na rodinné farmě.
Časné manželství, sexuální napadení, nedostatek sociálních zařízení pro menstruující dívky a humanitární krize jsou pouze některé z faktorů, které činí vzdělání obtížnější pro dívky než pro chlapce.
A zejména ve vzdálených oblastech představují školní poplatky a náročné dojíždění další překážku.
I kdyby bylo možné tyto kulturní, politické a geografické překážky vymazat, budou bohatší země potřebovat mnohem více prostředků na vzdělávání dívek v rozvojových zemích, než kolik jich vynaložili v minulosti.
Je skandální, že podíl rozvojové pomoci dárcovských zemí, které je alokována na vzdělání, se během posledních šesti let zmenšil a je nyní menší než byl v roce 2010.
Dárcovské země musí urychleně tento trend zvrátit.
Global Partnership for Education (GPR) je jedním z vedoucích činitelů ve vzdělávání dívek za poslední jeden a půl dekády.
Díky financování GPE se mezi lety 2002 a 2014 přihlásilo do základní školy dalších 38 milionů dívek.
Na základě tohoto pokroku uspořádá GPE ve spolupráci s vládami Senegalu a Francie finanční konferenci, která se odehraje 2. února 2018 v Dakaru.
Žádáme dárce po celém světě, ať nám pomohou dosáhnout úrovně 2 miliard dolarů ročních finančních prostředků do roku 2020.
S dostatečným financováním může GPE podpořit vzdělávací potřeby 870 milionů dětí ve více než 80 zemích.
A může pomoci rozvojovým zemím vytvořit vzdělávací systémy, které dají dívkám jako je Aishetu šanci realizovat jejich potenciál.
Když budou dívky a ženy vzdělávány, mohou a budou svět transformovat k lepšímu.
Investice do jejich potenciálu je sázka, kterou nelze prohrát.
Jak překonat technologickou propast mezi USA a Evropou
V druhé polovině devadesátých let činil průměrný roční růst produktivity práce v Evropě 0,7%, zatímco USA svištěly kolem rychlostí 1,4%.
Budeme-li však rozlišovat mezi průmyslovými odvětvími vyrábějícími informační a komunikační technologie (ICT) a odvětvími, která jsou pouhými uživateli těchto technologií, uvidíme, že rozdíl v růstu produktivity pramení téměř výhradně ze slabosti evropského sektoru ICT.
Roční růst produktivity v sektorech, které jsou uživateli ICT, činil v USA v letech 1995 až 2000 průměrně 0,63%, zatímco v Evropě to bylo velmi podobných 0,41%.
Toto zjištění potvrzuje dobře známou skutečnost: Evropa provádí výzkum přispívající k inovacím s menší efektivitou než USA - buď proto, že vyčleňuje na výzkum méně prostředků, anebo proto, že se zde dostupné zdroje používají méně efektivně, případně obojí.
Celkové výdaje na výzkum a vývoj jsou skutečně v Evropě nižší než v USA, ale ne o mnoho.
V devadesátých letech věnovaly USA na výzkum a vývoj 2,8% ročního HDP, oproti 2,3% v Německu, 2% ve Velké Británii a 1,9% ve Francii.
Evropské vlády si přesto obvykle stěžují na nedostatek fiskálních prostředků na podporu výzkumu a vývoje (kterýžto argument je přitažený za vlasy vzhledem k nepatrnému podílu výdajů na výzkum v přemrštěných evropských rozpočtech), a kdykoliv jim to Evropská komise umožní, dotují novátorské firmy nebo ty, u nichž předpokládají vyšší pravděpodobnost investic do výzkumu a vývoje.
Francie a Itálie například požadovaly, aby se omezení rozpočtových deficitů členských zemí eurozóny, daná Paktem stability a růstu, nevztahovala na veřejné výdaje na výzkum.
Francouzská vláda se navíc rozhodla, že zachrání před bankrotem Alstom - společnost, která vyvinula řadu high-tech produktů včetně francouzských rychlovlaků TGV.
Ani jedna z těchto taktik však evropský high-tech sektor pravděpodobně nepozvedne.
Proč?
Poněvadž bolavým místem výzkumu není otázka financování - alespoň ne primárně.
Dotace ještě nevytvoří efektivní technologické firmy.
Zaměřme se nejprve na výzkum.
Evropa je pozadu za USA ve všech možných směrech: v počtu patentů, v počtu laureátů Nobelovy ceny, v počtu výzkumníků, které dokáže přitáhnout ze zbytku světa.
Financování však tvoří pouze část problému.
Jedno euro vynaložené v Evropě na výzkum je méně produktivní než jeden dolar vynaložený v USA.
Tento jev má přitom dva důvody: stimuly a poptávku po technologiích.
Obáváme se, že další utrácení peněz beze změny archaických univerzitních pravidel povede jen k tvorbě dalšího odpadu, nikoliv ke zvýšení výzkumného výkonu.
Pouze se tím zvýší moc, prestiž a prostředky zavedených lobby v podobě etablovaných univerzitních profesorů, kteří se často brání novým podnětům a konkurenci.
Důležitá je rovněž poptávka po technologiích.
Pomáhá zaměřovat výzkum, stanovuje lhůty, prosévá výsledky a umožňuje ohodnocení patentů podle tržních cen.
Bez pobídek ze strany příjemců výsledků výzkumu hrozí riziko, že se výzkum odchýlí stranou, mnohdy bez jasně definovaného směru.
Připusťme, že to neplatí ve všech oborech: studie fragmentů ze starého Řecka je hodnotná, přestože jen stěží uspokojuje nějakou poptávku.
Ta je však důležitá v oborech - teoretických i aplikovaných -, které by se daly využít jako vstup pro výrobu nových technologií: ve fyzice, biologii, chemii, strojírenství atd.
Významným faktorem v poptávce po výzkumu jsou přitom výdaje na obranu.
Většina revolučních technologických objevů v poválečném období - od mikroprocesorů přes internet až po nové baterie do mobilních telefonů, vyvinuté pro americkou armádu v Iráku - měla přinejmenším zpočátku vojenské uplatnění.
Mobilní telefony, systémy satelitního sledování a fotoaparáty s vysokým rozlišením nebyly vyvinuty lacino, ale naštěstí pro průmyslová odvětví, která je používají, hradila část nákladů na jejich vývoj vláda.
Klíčovým důvodem nadřazenosti Spojených států ve výzkumu je velikost a složení jejich výdajů na obranu.
Rozpočet Pentagonu není pouze velký: zahrnuje v sobě více než polovinu veškerých výdajů americké vlády na výzkum a vývoj.
Ve Francii přitom výdaje na obranu zahrnují přibližně jen čtvrtinu celkových výdajů na výzkum a vývoj.
V roce 1999 dosahovaly americké výdaje na výzkum a vývoj související s obranou 0,45% HDP; jako druhé v pořadí se umístily Velká Británie a Francie s pouhou polovinou této sumy - konkrétně s 0,26%, respektive 0,22%.
Jak naznacuje prípad Alstomu, Francouzi dávají prednost jinému modelu.
Místo aby podporovali výzkum a vývoj prostrednictvím vysokých rozpoctových výdaju na obranu, radeji ho financují prímo prostrednictvím dotací francouzských high-tech firem.
Oficiálne tento postup ospravedlnují tím, že národní obranné rozpocty jsou príliš malé, takže nemohou vytvorit poptávku potrebnou pro podporu výzkumu a vývoje v high-tech sektorech, pricemž evropský obranný rozpocet stále neexistuje.
Nejde o žádnou náhodu: pri konkurencní alokaci prostredku by takový nadnárodní rozpocet definoval víteze a poražené.
Mnoho evropských zemí však stále odmítá akceptovat, že nekteré jejich technologické firmy nemusí prežít: podle nich bude lepší, když je budou udržovat naživu pomocí štedrých dotací a soucasne se vyhýbat sjednocení obranných rozpoctu EU.
Integrací obranných výdajů a jejich navýšením by Evropa zabila dvě mouchy jednou ranou.
Jednak by vypadala hodnověrněji, až bude chtít být slyšet u mezinárodních jednacích stolů, zejména tváří v tvář USA, a jednak by stimulovala vědecký výzkum.
Cestou, jak těchto cílů dosáhnout, však není prohlubování deficitů, které znamená pouze vyšší daně v budoucnu, nýbrž snížení výdajů na jiné rozpočtové položky.
Stručně řečeno: kdo dnes šetří, má zítra za tři.
Nemorálnost uhlí
SYDNEY – Zdá se, že sílí vůle k tomu, aby na konferenci OSN o klimatických změnách, která se bude konat v prosinci letošního roku v Paříži, byla uzavřena globální dohoda.
S tímto optimistickým pocitem přichází také naléhavé vědomí, že využívání fosilních paliv musí být celosvětově co nejrychleji utlumeno.
Širší uznání si dokonce získává myšlenka, že emise skleníkových plynů by se do roku 2050 měly snížit na nulu.
První aktivisté už mění celkový obraz.
Univerzity, penzijní fondy, církve, banky, ba dokonce i dědicové ropného majetku rodu Rockefellerů stahují peníze z aktiv vázaných na fosilní paliva nebo zvažují možnost divestic – tato varianta je stále atraktivnější vzhledem k rychle klesajícím nákladům na obnovitelnou energii.
Jeden sektor však stojí stranou tohoto pokroku.
Zdá se, že uhelný průmysl je odhodlaný bojovat za zisky na úkor globálního životního prostředí.
A zvráceně se přitom snaží získat morální převahu tvrzením, že uhlí je nezbytné pro skoncování s energetickou chudobou.
Uhelné společnosti a jejich spojenci tvrdí, že při omezení těžby uhlí by ve venkovských komunitách zůstala zhasnutá světla, protože chudé země by pak nemohly stavět velké a levné uhelné elektrárny. „Nedémonizujme uhlí,“ prohlásil v této souvislosti jeden ze spojenců, australský premiér Tony Abbott. „Uhlí je pro lidstvo dobré.“ Bývalý britský ministr pro životní prostředí Owen Paterson zase na akci pořádané mozkovým trustem Global Warming Policy Foundation, jenž zaujímá skeptický postoj ke klimatickým změnám, obvinil klimatické aktivisty, že mají na rukou „africkou krev“.
Pomineme-li hluboce urážlivý charakter této snahy o umlčení kritiků, staví nás uhelný průmysl před falešné dilema: buď prý přestaneme spalovat uhlí, nebo skoncujeme s chudobou.
Ačkoliv však energie hraje v úsilí o ukončení chudoby skutečně klíčovou roli, jedna věc musí být zřejmá: v této fázi dějin není uhlí dobré pro nikoho.
Zamysleme se například nad skutečností, že navzdory veškeré pozornosti, kterou si v posledních měsících vysloužil virus ebola, je uhlí daleko účinnější zabiják.
Toxický polétavý popílek zabije přibližně 800 000 lidí ročně a miliony dalších kvůli němu onemocní.
Současná bitva Pekingu se smogem – problémem, jenž vešel ve známost jako „airpokalypsa“ – je pádnou připomínkou, jaký vliv má uhlí na kvalitu ovzduší.
A čínské hlavní město není v tomto směru zdaleka jediné.
V řadě indických velkoměst je znečištění ovzduší stejně špatné – a v některých případech i mnohem horší.
Uhlí také daleko nejvíce přispívá ke klimatickým změnám, kvůli nimž bude 400 milionů lidí v nejchudších zemích ohroženo do roku 2050 vážným nedostatkem potravin a vody.
Uhelný průmysl se snaží zatížit rozvojové země týmž trvale neudržitelným růstovým modelem, který přivedl planetu na pokraj klimatické katastrofy.
Jak opakovaně varoval Mezivládní panel pro změny klimatu – a jak stále naléhavěji dokládají zkušenosti zemí, jako jsou Marshallovy ostrovy –, klimatické změny už nejsou vzdálenou hrozbou.
Strašlivé důsledky spalování fosilních paliv neseme na bedrech už dnes a nejvíce jimi trpí chudí lidé z celého světa.
Většina lidí chápe, že uhlí je špinavý byznys, jehož by se státy jako Austrálie měly vzdát nejen v zájmu vlastního hospodářského blahobytu, ale i v zájmu globálního klimatu.
Proto jsme ze strany uhelného průmyslu svědky takového odporu.
Éra uhlí skončila, ale jeho zastánci se ji zoufale snaží protahovat.
Svět potřebuje rychlý a spravedlivý odklon od špinavých energetických zdrojů.
To znamená vyčistit rozvinuté ekonomiky a pracovat na prevenci mohutné expanze těch průmyslových oborů, které poškozují naše společné zdraví a budoucnost.
Také to znamená pomáhat rozvojovým zemím s vývojem moderních a čistých energetických zdrojů, které poskytnou levnou a místně vyráběnou energii, a nezavazovat je k nákupu fosilních paliv.
A především to znamená, že musíme přestat nařizovat chudým lidem v rozvojových státech, co by měli dělat, a začít naslouchat tomu, co chtějí.
A tito lidé – bohužel pro uhelný průmysl – chtějí čistou a dostupnou energii, která bude hnacím motorem jejich přítomnosti, aniž je připraví o budoucnost.
Koexistence, nebo neexistence
Když nyní konflikt ohledně karikatur zobrazujících proroka Mohameda pohasíná, nebo v to alespoň doufám, je zřejmé, že jedinými vítězi se stali extrémisté – v islámském světě i v Evropě.
Lituji skutečnosti, že celý spor začal v mé zemi, když se jedny noviny rozhodly karikatury uveřejnit v naivní snaze demonstrovat tak svobodu vyjadřování.
Stalo se to loni na podzim a já v té době veřejně vystoupil proti tomu, co jsem pokládal za necitlivý akt, protože ranil náboženské cítění jiných lidí.
Kromě toho šlo o zbytečnou provokaci, jež byla sama o sobě karikaturou naší hýčkané svobody projevu, kterou nám zaručuje ústava.
Jak kdysi tvrdíval můj otec (sám starý novinář): Svoboda vyjadřování ti dává právo říkat, co si myslíš, ale zároveň to není povinnost!
Když se před několika týdny celý spor rozhořel, byla do ohně přilita spousta oleje.
Objevila se řada mylných tvrzení.
Falešných zvěstí, že se na demonstracích pálil svatý korán, falešných informací o postavení islámu v Dánsku, chybných překladů slov naší královny atd. To hněv ještě umocnilo a vedlo to k vypalování ambasád a hrozbám násilí.
Konflikt byl označen za „střet civilizací“.
Docela dobře by v něj opravdu mohl přerůst; potenciál na to má.
Já bych ho přesto raději označil za „střet neinformovaných“.
Obě strany se dopustily spousty chyb: na jedné straně chybělo pochopení hlubokých náboženských citů, jichž se tento projev neúcty dotkl.
Na druhé straně se lidem předkládaly nadsazené, a dokonce i zfalšované verze toho, co se skutečně stalo.
Potenciál ke „střetu civilizací“ spočívá v hlubokých odlišnostech mezi evropskou a islámskou kulturou a tradicemi.
Všichni bychom se měli mít na pozoru před těmi, kdo se snaží tyto odlišnosti prohloubit a proměnit je v nepřekonatelnou propast namísto inspirace k bohatšímu životu.
Je pro ně až příliš snadné ukázat na případ karikatur a říci: Tady vidíte, že demokracie a svoboda vyjadřování v západním stylu znamená nutnost čelit úšklebkům a výsměchu vaší náboženské víře!
Je to snadné, protože svobody vyjadřování bylo v případě zveřejnění karikatur využito pouze k demonstrování sebe sama, a proto se také sama o sobě stala karikaturou.
Náš globalizovaný svět nám nepřináší jen ekonomické příležitosti, ale i kulturní a duchovní výzvy.
Internet a SMS se vyvinuly za necelých deset let a my jsme se stále duševně nepřizpůsobili důsledkům této formy bleskurychlé komunikace.
Dánští kreslíři a novinoví redaktoři, kteří karikatury zveřejnili, evidentně nepochopili, že se neobracejí pouze k místním čtenářům, nýbrž i k dalším obyvatelům naší globální vesnice.
Pokud by si to byli uvědomili, karikatury by neotiskli – jak dali zřetelně najevo ve své pozdější omluvě.
Poučení z tohoto nešťastného incidentu se mi zdá zřejmé: Měli bychom vzít na vědomí, že v moderním světě je stále nezbytnější, aby se všichni rozumní lidé přičinili o vzájemnou úctu, toleranci a lepší pochopení.
Musíme se vystříhat situací, kdy se různé hodnoty střetávají způsobem, který může podněcovat násilí.
Místo toho se musíme snažit budovat mosty mezi náboženstvími, etickými hodnotami a normami.
Pokud chcete, říkejte tomu autocenzura.
Rozumní lidé však autocenzuru uplatňují neustále.
Přejete-li si pobývat v téže místnosti s jinými lidmi, nesnažíte se je urážet zbytečnými provokacemi.
Místnost, o které je tu řeč, však už není lokálním rybníkem, nýbrž globální vesnicí.
Klíčem je zde koexistence.
Někteří lidé se s tím nejsou ochotni smířit.
Nejsou otevřeni jiným hodnotám než vlastním.
Přejí si konfrontace.
Takové lidi najdete v Evropě stejně jako v islámském světě.
Z konfliktu, který rozpoutalo zveřejnění karikatur v dánských novinách, bohužel tito lidé vytěžili.
Pokud se jim však nepostavíme, hrozí nám všem značné riziko, že zopakujeme některé obrovské dějinné chyby.
Toto riziko vysvětlil zesnulý dánský básník a filozof Piet Hein v jedné ze svých slavných „gruks“; ve velmi krátké básni zvané: „Toť otázka“:
Koexistence,
nebo neexistence
Když Evropa fandí koksu
Je zapotřebí, aby vedoucí představitelé evropských zemí začali brát problém kokainu v Evropě vážně. „Bílá dáma“ svádí stále rostoucí počet Evropanů, a bude-li se Evropa dál tvářit, že problém neexistuje, jeho důsledky se tím jen zhorší.
V minulosti býval kokain problémem Ameriky, a to do té míry, že Spojené státy zahájily velkou kampaň proti prodejcům a uživatelům cracku v centrech měst, proti drogovým překupníkům i proti dodavatelům v Andách.
Dnes je poptávka po kokainu v převážné části světa stabilní, případně klesá.
Pěstování koky se v posledních pěti letech snížilo o čtvrtinu a množství zabaveného kokainu se téměř zdvojnásobilo.
V roce 2005 bylo zabaveno impozantních 42% z celkového množství kokainu ve světě.
Pouze Evropa se tomuto trendu vzpírá.
Užívání kokainu je zde na vzestupu, a to zejména ve Španělsku, Velké Británii a Itálii.
Existuje řada nepřímých důkazů, podle nichž se stopy kokainu našly na bankovkách nebo v dodávkách vody.
Jsou tu však i hmatatelnější fakta.
Míra užívání kokainu ve Španělsku – konkrétně 3% populace ve věku 15 až 64 let – dnes vůbec poprvé převyšuje USA.
Ani Velká Británie příliš nezaostává.
V roce 2005 okusilo kokain alespoň jednou 2,4% obyvatel Velké Británie, což je oproti předchozímu desetiletí strmý nárůst o 0,6%.
Vezměme si i další výmluvný faktor.
Před deseti lety bylo 20% všech nových klientů nastupujících na protidrogovou léčbu v Nizozemsku závislých na kokainu.
Dnes je to 40%.
Ve Španělsku se tento podíl vyšplhal v roce 2002 na 42% z pouhých 7% v roce 1995 – a bezpochyby se od té doby opět zvýšil.
Rostoucí problém kokainu v Evropě je dán několika faktory.
Za prvé přecházejí evropští uživatelé drog z heroinu na kokain.
Ten se dostal do módy, protože je atraktivní: není tmavý, nýbrž bílý, nepíchá se do žíly, nýbrž se „šňupe“, neužívá se někde v temné uličce, nýbrž v obývacím pokoji či módním nočním klubu.
Je pokládán za drogu vítězů, nikoliv břídilů.
Pro mnoho lidí představuje symbol úspěchu – dokud ovšem tito lidé neskončí v nemocnici nebo v léčebném centru.
Ke zlepšení situace rozhodně nepřispívá ani užívání kokainu slavnými baviči, špičkovými manažery, modelkami a salonními celebritami, které se svým nezákonným drogovým návykem veřejně chlubí.
Stejně jako k němu nepřispívají nekritické články ve sdělovacích prostředcích.
Jak se zdá, mnoha Evropanům je třeba připomenout, že kokain je vysoce návykový a škodlivý.
Proto patří mezi kontrolované látky.
Osoby závislé na kokainu to sice mohou popírat a myslet si, že své „rekreační užívání“ této drogy dokážou kontrolovat, ale – abychom parafrázovali slavnou píseň J.
J.
Calea – „ona nelže“.
A za druhé až příliš mnoho vlád – zejména v bohatých zemích – neinvestuje politický kapitál do prevence a léčby drogové závislosti.
Na řešení tohoto problému jsou nedostatečně vybaveny, a jejich společnost má tudíž takový drogový problém, jaký si zaslouží.
To vyvolává otázku základní důvěryhodnosti: jak může Evropa naléhat na Kolumbii a Peru, aby omezily nabídku, když její vlastní drogový návyk stimuluje pěstování koky?
Řešením je zaměřit se na kořeny problému a zabývat se nabídkou i poptávkou.
Pěstování koky v Latinské Americe je potřeba nahradit zemědělskými plodinami a užívání kokainu v blahobytné Evropě se musí omezit.
Řešení problému s kokainem je společnou zodpovědností.
Na nabídkové straně musí existovat větší podpora chudých zemědělců v zemích produkujících drogy tak, aby měli k pěstování koky životaschopnou alternativu.
Většina nezákonných pěstitelů koky je extrémně chudá.
Nedojde-li k rozvoji legálního odvětví, které by produkci drog nahradilo, nebude ničení úrody v dlouhodobém měřítku fungovat.
Kontrola drog a rozvojová pomoc proto musí jít ruku v ruce.
Problémem je také ochrana životního prostředí.
Pěstitelé koky a výrobci drog kácejí a vypalují pralesy, znečišťují potoky jedovatými látkami a poškozují křehké ekosystémy.
Oblast And nezaujímá rozlohu větší než 1% světové pevniny, ale žije zde více než 15% veškeré světové flóry.
Kvůli čárkám bílého prášku se ničí obrovské plochy vegetace.
V době rostoucích obav před klimatickými změnami by si Evropané měli uvědomit, jaká dlouhodobá zkáza postihuje drahocenný a křehký biotop kvůli krátkodobému pocitu extáze.
Kontrolovat nabídku však nestačí.
I kdyby všichni kolumbijští farmáři přestali zítra pěstovat koku, nezmenšená poptávka ze strany 13 milionů uživatelů kokainu ve světě by rychle stimulovala stejný objem pěstitelské produkce jinde.
Je zřejmé, že konečným cílem je prevence užívání drog a úspěšná léčba a rehabilitace již existujících uživatelů.
Jako příklad správného postupu může sloužit Švédsko.
Užívání drog je tam oproti celoevropskému průměru třetinové – jde o důsledek několika desetiletí uplatňování důsledné politiky (bez ohledu na změny vlád), která kombinuje tvrdé tresty pro dealery s účinnou léčbou uživatelů.
Čím více lze udělat pro to, aby se lidé nestávali závislými na kokainu, tím menší škody napáchají tito lidé sami na sobě i na svých rodinách, tím méně peněz poputuje do kapes zločinců, povstalců a teroristů a tím menší škody utrpí životní prostředí.
Dokud se však Evropa neprobudí a nepostaví se ke své pandemii čelem, nedosáhne se ničeho.
Poučení ze studené války pro George W.
Bushe
Americký prezident Bush nedávno použil analogii mezi současným bojem proti násilnému džihádistickému terorismu a studenou válkou.
V jednom ohledu má pravdu: vlny terorismu mají sklon být generační.
Podobně jako studená válka nebude bohužel ani současná „válka proti teroru“ pravděpodobně otázkou let, nýbrž celých desetiletí.
Bushovi však uniklo další ponaučení obsažené v této analogii: význam uplatňování měkké síly v podobě kultury.
Vítězství ve studené válce zajistila kombinace vojenské síly, která odstrašila sovětskou agresi, a přitažlivé síly západní kultury a myšlenek.
Když v roce 1989 padla Berlínská zeď, nezbouralo ji dělostřelectvo, nýbrž kladiva a buldozery.
Toto ponaučení si Bush bohužel k srdci nevzal.
Akademické a vědecké výměny v období studené války sehrály při zvyšování americké měkké síly významnou roli.
Někteří američtí skeptici se sice obávali, že sovětští vědci a agenti KGB odcizí americké technologie, ale již si nevšimli, že sovětské delegace do sebe vedle vědeckých tajemství nasály také politické ideje.
Mnozí z těchto vědců se posléze stali předními zastánci lidských práv a liberalizace uvnitř SSSR.
V letech 1958 až 1988 navštívilo Spojené státy přibližně 50 000 Sovětů – spisovatelů, novinářů, oficiálních činitelů, hudebníků, tanečníků, sportovců a akademiků.
Alexandra Jakovleva v roce 1958 silně ovlivnil studijní pobyt na Kolumbijské univerzitě.
Jakovlev se stal později členem politbyra a měl klíčový liberalizující vliv na Michaila Gorbačova.
Oleg Kalugin, jenž se stal vysokým činitelem KGB, prohlásil v roce 1997 při ohlédnutí zpět: „Výměnné pobyty byly pro Sovětský svaz trojským koněm.
Sehrály obrovskou roli při nahlodávání sovětského systému….
V průběhu let infikovaly stále více lidí.“ A přesto dnes Bushova administrativa dohlíží na zkostnatělý vízový program, který omezil počet podobných výměn, zejména s muslimskými zeměmi.
Během studené války byla důležitá také populární kultura.
Mnozí intelektuálové popkulturou opovrhují kvůli její hrubé komerčnosti.
Taková pohrdlivost však není na místě, neboť populární zábava často obsahuje rafinované obrazy a sdělení o individualismu, spotřebitelské volbě a dalších hodnotách, které mají významné politické dopady.
Například americké filmy obsahují sex, násilí a materialismus, což ale není úplný obrázek.
Současně totiž vykreslují americký život jako otevřený, mobilní, individualistický, namířený proti establishmentu, pluralitní, populistický a svobodný.
Jak v roce 1961 prohlásil básník Carl Sandburg: „Že je Hollywood důležitější než Harvard?
Odpověď zní, že není tak čistý jako Harvard, nicméně dosáhne dál.“
Hranice mezi informacemi a zábavou nikdy nebyla tak ostrá, jak si někteří intelektuálové představují, a současně je čím dál rozmazanější.
Některé texty populární hudby mohou mít politické dopady.
Kulturní sdělení lze přenášet také tím, jak se chovají sportovní týmy nebo hvězdy, případně prostřednictvím bezpočtu obrazů, jimiž nás zásobuje televize či kino.
Obrazy mnohdy přenášejí hodnoty silněji než slova.
Dokonce i v konzumaci rychlého občerstvení se může skrývat nevyslovené sdělení.
Jedna indická rodina například popsala svou návštěvu v restauraci McDonald’s tak, že si dopřává „ždibec Ameriky“.
Ačkoliv Sovětský svaz západní filmy omezoval a cenzuroval, i ty, které nakonec prošly, měly zničující politické dopady.
Jak poznamenal jeden sovětský novinář po uzavřené projekci filmů, které byly kritické vůči americké jaderné politice: „Absolutně nás šokovali….
Začali jsme chápat, že v jaderné válce by nás potkalo totéž co je.“
Sovětské publikum sledující filmy s apolitickou tématikou se přesto dozvědělo, že lidé na Západě nemusí stát v dlouhých frontách, aby si koupili jídlo, nežijí v obecních bytech a jezdí vlastními automobily.
Toto vše diskreditovalo negativní stanoviska hlásaná sovětskými sdělovacími prostředky.
Dokonce i rock and roll sehrál svou roli.
Jak později dosvědčil jeden z Gorbačovových pobočníků: „Beatles představovali náš tichý způsob, jak odmítnout ‚systém‘, když už jsme se většině jeho požadavků podřizovali.“ Čeští komunističtí činitelé poslali v padesátých letech skupinu mladých lidí do vězení za to, že si přehrávali pásky s „dekadentní americkou hudbou“, avšak jejich úsilí vyznělo kontraproduktivně.
Po zavraždění Johna Lennona v roce 1980 se v Praze spontánně objevila „Lennonova zeď“ a lidé si výročí jeho smrti každoročně připomínali vzpomínkovými setkáními za mír a demokracii.
Jejich organizátoři založili v roce 1988 Mírový klub Johna Lennona, který požadoval odchod sovětských vojsk.
Lennon trumfoval nad Leninem.
Vítězství ve studené válce tak zajistila směsice tvrdé a měkké síly.
Ne všechny zdroje měkké síly byly americké – připomeňme roli BBC a Beatles.
Bylo by ovšem chybou ignorovat roli, kterou sehrála populární kultura.
Vyvozovat z toho ponaučení pro dnešek lze jen velmi opatrně.
Východoevropské kultury se těm západním podobaly více než kultury muslimské.
V některých fundamentalistických kruzích a mezi teroristy nevyvolává západní kultura zalíbení, nýbrž odpor.
Avšak dokonce i v Íránu, kde vládnoucí mulláhové označují Ameriku za „velkého satana“, chtějí mladí lidé v soukromí svých domovů sledovat americká videa.
Výzkumy veřejného mínění v muslimském světě ukazují, že americká kultura je pro umírněnou většinu i nadále přitažlivá.
Neoblíbenost Ameriky zapříčinila americká politika.
Pro začátek by se tedy Bush mohl naučit, že má uhnout z cesty a podpořit více populárních a mezilidských kontaktů.
Mír v Kolumbii?
BOGOTÁ – Rámcová dohoda o ukončení ozbrojeného konfliktu v Kolumbii, jejíž uzavření právě oznámil prezident Juan Manuel Santos, je historický milník pro jeho zemi i pro celou Latinskou Ameriku.
A také je to pocta diplomatické vynalézavosti a vyjednávacím schopnostem.
Dohoda s Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie, které jsou lépe známy jako FARC, přišla po dlouhých letech neúspěšných pokusů kolumbijských vlád všech politických odstínů dosáhnout urovnání vztahů s posledním a jedním z nejohavnějších partyzánských hnutí, která kdy v Latinské Americe působila.
FARC – tento monumentální aparát teroru, masových vražd a obchodu s drogami – ještě nikdy nesouhlasily s tím, že budou diskutovat o odzbrojení, o opětovném začlenění svých bojovníků do společenského a politického života, o právech obětí, o ukončení produkce drog a o účasti v komisích „pravdy a zodpovědnosti“, které budou vyšetřovat zločiny spáchané během půlstoletí konfliktu.
Nyní se tak stalo.
Tento významný posun odráží zdecimování FARC po dlouhých letech bojů, odolnost kolumbijské společnosti i geniální Santosovu regionální politiku, která je možná ze všeho nejdůležitější.
Po oslabení takzvané „bolívarské osy“ (Venezuela, Ekvádor a Bolívie) zůstali partyzáni z FARC bez regionálního prostředí, které by je podporovalo.
Stejně jako u mírových procesů na Blízkém východě a ve střední Americe po skončení studené války vytvořily regionální změny podmínky pro nastartování kolumbijského procesu.
Na Blízkém východě a ve střední Americe však změnu přinesli vnější aktéři – Spojené státy a Sovětský svaz –, zatímco v kolumbijském procesu přišla změna zevnitř.
Než Santos zapojil FARC do tajných rozhovorů na Kubě, posunula jeho regionální diplomacie politiku v regionu od řinčení šavlí k pracnému úsilí o spolupráci.
Santos proměnil Venezuelu a Ekvádor, které dlouho poskytovaly FARC bezpečné útočiště, v přátelské sousedy ochotné ukončit archaickou tradici revolučn��ch válek.
Možná nejpozoruhodnějším diplomatickým obratem bylo, když se klíčovým prostředníkem při řešení kolumbijského konfliktu stal venezuelský prezident Hugo Chávez.
Rozhovory s FARC se vyvíjely jako regionální politika uvolňování napětí, po níž následovala ambiciózní iniciativa na řešení klíčových příčin kolumbijského konfliktu.
Především Santos v červnu 2011 podepsal za přítomnosti generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna Zákon o obětech a pozemkových restitucích, který poskytuje reparace obětem porušování lidských práv během šedesátiletého konfliktu a zavádí restituce milionů hektarů půdy ukradené rolníkům.
Tím zákon vysílá Kolumbii na dráhu míru, neboť otupuje výzvu FARC k pozemkové reformě za účelem ospravedlnění jejich nevýslovných zvěrstev.
Zákon je bezesporu složitý a rozhodně obsahuje i slabá místa.
Bude-li se však zavádět podle plánu, mohl by znamenat hlubokou sociální revoluci.
Zároveň představuje novátorský přístup k míru vzhledem k tomu, že podobné zákony bývají obvykle zaváděny až po skončení konfliktu.
V tomto případě se návrat půdy oloupeným rolníkům i nabídka finanční reparace obětem a těm, které konflikt vyhnal z domova, naopak staly cestou k míru.
Nebyl to koneckonců nikdo jiný než bývalý vůdce FARC Alfonso Cano, kdo označil zákon za „nezbytný pro budoucnost ve jménu usmíření“ a za „příspěvek k reálnému řešení konfliktu“.
I skeptikové a odpůrci jednání však mají pádné argumenty.
Bilance FARC při předchozích mírových rozhovorech odhaluje sklon k manipulaci vyjednávání za účelem získání národní i mezinárodní legitimity, aniž by FARC byly skutečně ochotny dosáhnout dohody.
Santos proto mohl cítit pokušení zvolit srílanskou cestu – nelítostný vojenský útok vedený s cílem rozprášit povstalce i za cenu rozsáhlého porušování lidských práv a zničení civilních komunit.
Santos se místo toho rozhodl pro cestu nejmenší účelovosti.
V Kolumbii i jinde totiž válka často národy sjednocuje, zatímco mír je rozděluje.
Důsledky skutečného konce ozbrojeného konfliktu v Kolumbii by byly cítit daleko za hranicemi země.
Pokud se Chávezova Venezuela stala narkostátem, v němž roli přisluhovačů režimu hrají drogoví magnáti, je to odraz jejich vztahů s FARC.
Důsledky by byly citelné i v Mexiku, kde drogové kartely trhají zemi na kusy, a také v USA jakožto největším zdroji poptávky na světě.
Rovněž západní Afrika by důsledky pocítila, neboť právě ona se stala v posledních letech hlavním tranzitním místem pro jihoamerické drogy směřující do Evropy.
Na cestě vpřed stále leží složité překážky a konečná dohoda v žádném případě není jistá.
Santos má nicméně slušnou šanci na to, aby jednou provždy pohřbil ošidnou mystiku násilné revoluční změny, která už tak dlouho brzdí politickou a hospodářskou modernizaci Latinské Ameriky.
Věčná muka Kolumbie
Kolumbie je dnes v lepším stavu než v předchozích letech, zejména díky vedení prezidenta Álvara Uribeho, přesto však zůstává bizarním místem, jež čelí zvláštním a těžko zvladatelným potížím.
Kolumbijské gerily FARC drží některé z unesených obětí už mnoho let.
V polovojenských jednotkách se stále vyskytují dětští vojáci a existují videonahrávky kompromitující kolumbijské politiky a drogové krále.
Ze všeho nejpodivnější jsou asi příslušníci geril, již odmítají propuštění na svobodu, a vláda trvající na jejich osvobození, třeba i proti jejich vůli.
Před o málo víc než rokem byl Uribe s velkým náskokem znovuzvolen, což byl hold jeho popularitě a účinnosti jeho politiky „demokratické bezpečnosti“ zaměřené na boj proti gerilám a obecnému násilí v zemi.
Ve volbách padla nejstarší zavedená dvoupartajní soustava v Latinské Americe, poněvadž prezidentský kandidát aliance Polo Democrático získal víc hlasů než jeho vyzyvatel z Liberální strany, čímž dal konečně možnost volebního vyjádření levicovým silám, které dříve u volebních uren nenacházely větší potenciál ke změně než v horských bojích.
K završení byla dovedena kolumbijská jednání o dohodě o volném obchodu (FTA) se Spojenými státy.
Jako úspěšný se jevil dokonce i sporný obchod, jenž Uribe uzavřel s pravicovými polovojenskými skupinami AUC, kdy výměnou za jejich odzbrojení omilostnil až 30 tisíc jejich členů, často za otřesné zločiny.
Dokud byl u kormidla Uribe, zdálo se, že Kolumbie zdárně míří vpřed.
Značná část tohoto úspěchu ale byla od té doby promrhána a Kolumbie i Uribe jsou nyní až po uši v potížích.
Skandály takzvané parapolítica – prorůstání polovojenských skupin s politikou – otřásly Uribeho vládou, donutily některé ministry kabinetu k rezignaci a další, včetně samotného prezidenta, zostudily.
Politickou elitu zdiskreditovaly fotografie, obrazové a zvukové nahrávky politiků a polovojenských násilníků (včetně muže, který se chlubí tím, že osobně zavraždil 300 svých nepřátel).
U politických špiček, ač nikdy příliš populárních, se teď tedy názorně prokázala některá z nejhorších podezření, která o nich mnozí lidé měli.
Lidskoprávní aktivisté měli celé roky pochopitelné podezření: totiž že vznik ohromné, brutální, dobře vyzbrojené a vycvičené paralelní armády, která bojuje proti gerilám, nebyl nikterak spontánním skutkem.
Mnozí byli přesvědčeni, že šlo o záměrnou politiku vymyšlenou a uskutečněnou oficiální armádou a politickou elitou s cílem vést válku „načerno“.
Odhalení skandálu parapolítica či paragate , zdá se, potvrzují i další podezření: totiž že rozdíl mezi polovojenskými jednotkami a drogovými kartely, stejně jako mezi gerilami a drogovými kartely, je jen jemnou nuancí.
Tato odhalení bohužel přicházejí v ten nejhorší okamžik.
Kolumbijská FTA s USA se octla v nebezpečí, jakmile loni v listopadu američtí republikáni ztratili většinu v obou komorách Kongresu.
Přesto se zdálo, že má větší naději projít než další dvě latinskoamerické obchodní dohody, s Panamou a Peru, čekající na projednání.
Teď to vypadá, že nejbližší spojenec prezidenta George W.
Bushe na celé polokouli zažije odmítnutí své FTA, a to kvůli obavám o lidská práva ve Sněmovně reprezentantů a Senátu USA.
Ale nejen to, mohl by navíc přijít o Plán Kolumbie, obrovský – a obrovsky kontroverzní – program americké pomoci, který do Kolumbie od konce 90. let minulého století nalil desítky miliard dolarů, údajně k boji proti drogovým kartelům, ale ve skutečnosti k vedení protipovstání.
Uribe věnoval týdny přímému a osobnímu lobbování u klíčových amerických zákonodárců a jistě je svým nejlepším obhájcem.
Ale tak jako nedávno bývalý viceprezident USA Al Gore odmítl sdílet s Uribem v Miami pódium, mnozí kongresmani odmítají schválit obchodní dohodu či balík pomoci, jež by je mohly spojovat s vládou poskvrněnou nehoráznými porušeními lidských práv, spolčováním se s drogovými králi či obojím.
USA nikdy skutečně nechtěly do obchodních dohod zahrnovat lidskoprávní otázky; přinejlepším a jen pod tlakem američtí prezidenti souhlasili se zapracováním kapitol o pracovní síle a životním prostředí.
Evropská unie přemýšlí jinak; ve své dohodě o hospodářské spolupráci a volném obchodu s Mexikem například trvala – a úspěšně – na zařazení „doložky o demokracii,“ která podmiňovala ekonomická zvýhodnění trváním úcty k demokratickému řádu a lidským právům.
Poskvrněný list Kolumbie ohledně lidských práv poškozuje mezinárodní postavení její vlády a dodává munici těm, kdo chtějí sabotovat FTA.
Protekcionističtí demokraté v Kongresu USA se například dokázali ochránit před nařčeními, že jsou proti volnému obchodu, jestliže potopí kolumbijskou FTA, protože pravděpodobně schválí dohody s Panamou a Peru.
Může Uribe svůj současný lopotný zápas přežít?
Odpovědí je téměř jistě ano, pokud na něj přímo nedosáhne šlamastyka jménem parapolítica a pokud USA výslovně nezamítnou FTA a neodloží obnovu financování Plánu Kolumbie nebo ji nedoplní podmínkami.
Uribeho politický odchod by poškodil všechny, ale odmítnutí FTA kvůli lidským právům by mohlo vytvořit příznivý precedent.
V regionu, kde přibývá hrozeb pro demokracii a lidská práva, není špatný nápad svázat obchod a hospodářské politiky právě s těmito ohledy.
Uribe si možná takový osud nezaslouží, ale cesty dějin jsou nevyzpytatelné.
Kolonizace Palestiny brání míru
Izraelská politika je už déle než čtvrtstoletí v rozporu s politikou Spojených států a mezinárodního společenství.
Izraelská okupace Palestiny stála a stojí v cestě široké mírové dohodě ve Svaté zemi, bez ohledu na to, zda Palestinci byli bez formálně schválené vlády, měli vládu vedenou Jásirem Arafatem či Mahmúdem Abbásem anebo mají Abbáse za prezidenta a parlament i kabinet ovládá Hamas.
Neochvějným stanoviskem USA už od administrativy Dwighta Eisenhowera bylo to, že hranice Izraele se kryjí s hranicemi stanovenými v roce 1949, a od roku 1967 nařizuje stažení Izraele z okupovaných území všeobecně přijatá Rezoluce OSN č. 242.
Tuto politiku stvrdil v roce 1978 a 1993 dokonce i Izrael a zdůrazňovali ji všichni američtí prezidenti, včetně George W.
Bushe.
Ten jako součást Čtyřky, zahrnující Rusko, OSN a Evropskou unii, schválil „Cestovní mapu“ k míru.
Izrael však prostřednictvím zjevně nepřijatelných námitek a podmínek její základní premisy oficiálně odmítl.
Carterovo centrum se souhlasem Izraele monitorovalo všechny troje palestinské volby.
Podrobeny dohledu elitní komise složené z univerzitních rektorů a význačných právníků, všechny byly čestné, spravedlivé a nenásilné a výsledky přijali jak vítězové, tak poražení.
Kabinet a úřad premiéra ovládne Hamas, ale veškeré kompetence a pravomoci, jichž požíval Jásir Arafat, zůstávají Mahmúdu Abbásovi.
Právě on nadále vede OOP, jediný palestinský útvar uznaný Izraelem, a takto zastřešen může jednat s izraelskými lídry, nezávisle na vládě Hamasu.
Abbás jednoznačně podpořil Cestovní mapu Čtyřky.
Povolební průzkumy veřejného mínění ukazují, že 80% Palestinců si nadále přeje mírovou dohodu s Izraelem a bezmála 70% podporuje Abbáse coby prezidenta.
Izrael vyhlásil politiku izolace a destabilizace nové vlády (Spojené státy se možná přidají).
Zvoleným úředníkům budou odepřena cestovní povolení, dělníkům z izolované Gazy se zakáže vstup do Izraele a vyvíjí se veškeré úsilí k zablokování finančních prostředků pro Palestince.
Zvláštní vyslanec Čtyřky James Wolfensohn navrhl, aby dárci pomohli palestinskému lidu, aniž by porušili protiteroristické zákony zakazující zasílání finančních prostředků přímo Hamasu.
V krátkodobém výhledu je nejlepším přístupem řídit se Wolfensohnovou radou, nechat v Palestině usadit prach a vyčkat na výsledek izraelských voleb, jež proběhnou ještě tento měsíc.
Hamas si teď přeje upevnit svůj politický výtěžek, udržet doma pořádek a stabilitu a zdržet se veškerých styků s Izraelem.
Bude tragédií, zejména pro Palestince, budou-li prosazovat terorismus nebo nad ním mhouřit oko.
Prvořadou překážkou míru je izraelská kolonizace Palestiny.
Když jsem se stal prezidentem, na Západním břehu a v Gaze bylo jen několik stovek osadníků, avšak po mém odchodu z úřadu vláda vedená Likudem osadnické aktivity rozšířila.
Prezident Ronald Reagan tuto politiku odsoudil a ujistil, že Rezoluce č. 242 nadále zůstává „základním kamenem amerického mírového úsilí na Středním východě“.
Prezident George H.W. Bush dokonce pohrozil snížením americké pomoci Izraeli.
Přestože prezident Bill Clinton vynaložil značné úsilí na prosazování míru, za jeho administrativy došlo k mohutnému přírůstku osadníků, až na 225 tisíc, převážně v době, kdy byl premiérem Ehud Barak.
Jejich nejlepší nabídkou Palestincům bylo stáhnout 20% z nich, takže by jich zbylo 180 tisíc ve 209 osadách, pokrývajících kolem 5% okupované půdy.
Onen 5% údaj je hrubě zavádějící, vzhledem k přilehlým oblastem zabraným nebo vyhrazeným pro expanzi, silnicím spojujícím osady navzájem a s Jeruzalémem a širokým pásům inženýrských sítí zajišťujícím vodu, kanalizaci, elektřinu a spoje.
Tato spletitá textura rozděluje celý Západní břeh na mnoho fragmentů, často neobyvatelných nebo nepřístupných.
Izraelští lídři se nedávno rozhodli pro jednostranné jednání, aniž by angažovali USA nebo Palestince, přičemž za první krok stanovili stažení z Gazy.
Tak jak je v současnosti ohraničená a izolovaná, bez přístupu do vzduchu, na moře nebo na Západní břeh, Gaza je neživotaschopným ekonomickým a politickým útvarem.
Budoucnost Západního břehu je neméně ponurá.
Obzvlášť problematickou je izraelská výstavba obrovských betonových zdí v obydlených místech a vysokých plotů ve venkovských oblastech – umístěných zcela na palestinském území a často s hlubokými průniky, aby bylo obsaženo více území a osad.
Zeď je navržena tak, aby zcela obklopila ořezanou Palestinu, a to, co z Palestiny zbude, protne síť exkluzivních dálnic, jež spojí Izrael s údolím Jordánu.
To nebude nikdy přijatelné ani pro Palestince, ani pro mezinárodní společenství a nevyhnutelně to vyvolá větší napětí a násilí uvnitř Palestiny a silnější zášť a nepřátelství arabského světa vůči Americe, která bude za neutěšenou situaci Palestinců volána k zodpovědnosti.
Úřadující ministerský předseda Ehud Olmert a další už před lety poukázali na to, že nepřetržitá izraelská okupace bude čím dál složitější, neboť poměrný počet židovských občanů se demograficky snižuje jak v Izraeli, tak v Palestině.
To je jasné většině Izraelců, kteří tuto dominantní úlohu rovněž považují za pokřivení svých prastarých mravních a náboženských hodnot.
V průběhu let průzkumy veřejného mínění vytrvale ukazují, že kolem 60% Izraelců je nakloněno stažení ze Západního břehu výměnou za trvalý mír.
Obdobně platí, že převážná většina Izraelců i Palestinců si přeje trvalé řešení založené na dvou státech.
Ztrát na životech v posledních několika letech přibylo, když okupační síly zavedly přísnější kontroly.
Od září 2000 do března 2006 bylo v konfliktu zabito 3982 Palestinců a 1084 Izraelců a tyto počty zahrnují mnoho dětí: 708 palestinských a 123 izraelských.
Není pochyb, že dohoda s Palestinci může přinést úplné arabské uznání Izraele a jeho práva na život v míru.
Všechny odmítavé politiky Hamasu nebo kterékoli teroristické skupiny překoná celkové arabské odhodlání zadržet další násilí a prosadit blaho palestinského lidu.
Jak plynuly roky, viděl jsem, jak se zoufalství a frustrace vyvíjely v optimismus a pokrok, a ani dnes se nesmíme vzdávat naděje na trvalý mír pro Izraelce a svobodu a spravedlnost pro Palestince, budou-li respektovány tři základní premisy:
1.
Je třeba, aby Palestinci a všichni ostatní sousedé uznali a akceptovali právo Izraele na existenci a na život v míru.
2.
Nelze tolerovat zabíjení nevinných lidí sebevražednými atentáty ani jinými násilnými činy.
3.
Palestinci musí žít v míru a důstojnosti a trvalé izraelské osady na jejich území jsou pro dosažení tohoto cíle velkou překážkou.
Nadcházející antinárodní revoluce
NEW HAVEN – V uplynulých několika stoletích zažil svět sérii intelektuálních revolucí proti takovému či onakému typu útisku.
Tyto revoluce se odehrávají v myslích lidí a šíří se – nakonec do většiny světa – nikoliv válkou (která má sklon zahrnovat řadu různých příčin), nýbrž jazykem a komunikačními technologiemi.
A myšlenky šířené těmito revolucemi nakonec – na rozdíl od příčin války – přestanou být kontroverzní.
Domnívám se, že příští taková revoluce, která se pravděpodobně odehraje někdy v jednadvacátém století, zpochybní ekonomické implikace národního státu.
Zaměří se na nespravedlnost vyplývající z faktu, že někteří lidé se ryzí shodou okolností rodí v chudých zemích a jiní v bohatých.
V době, kdy stále více lidí pracuje pro nadnárodní firmy a má šanci poznat větší počet příslušníků jiných států, to má dopad na naše vnímání spravedlnosti.
Rozhodně nejde o nic nevídaného.
Historik Steven Pincus ve své knize 1688: První moderní revoluce přesvědčivě argumentuje, že na takzvanou „Slavnou revoluci“ je nejlepší pohlížet nikoliv jako na svržení katolického krále anglickými parlamentáři, nýbrž jako na počátek celosvětové revoluce za spravedlnost.
Nepředstavujte si bitevní pole.
Spíše si představte kavárny s bezplatnými novinami pro hosty, které začaly být v té době populární – jako místa komplexní komunikace.
Slavná revoluce už ve svém průběhu zřetelně označila počátek celosvětového uznávání skupin, které nesdílejí „ideologickou jednotu“ vyžadovanou silným králem.
Pamflet Thomase Painea Zdravý rozum, který se po svém vydání v lednu 1776 stal obrovským bestsellerem ve třinácti britských koloniích, znamenal další podobnou revoluci – ta se ovšem lišila od americké války za nezávislost na Velké Británii, jež vypukla v tomtéž roce o něco později (a měla vícero příčin).
Dosah Zdravého rozumu je nezměrný, protože se tato kniha nejen prodávala, ale také se hlasitě četla v kostelích a na schůzích.
Představa, že dědiční vladaři jsou nějakým způsobem duchovně nadřazení nám ostatním, je v tomto díle rozhodně odmítnuta.
A většina dnešního světa včetně Velké Británie s tím souhlasí.
Totéž lze říci o postupném zrušení otroctví, jehož bylo dosaženo nikoliv válkou, nýbrž stále silnějším lidovým povědomím o jeho krutosti a nespravedlnosti.
Povstání v Evropě v roce 1848 zase byla v podstatě protestem proti volebním zákonům omezujícím volební právo na menšinu mužů: na vlastníky pozemků či aristokraty.
Krátce nato se rozhořel boj za volební právo žen.
A ve dvacátém a jednadvacátém století jsme svědky rozšiřování občanských práv na rasové a sexuální menšiny.
Všechny předchozí „revoluce za spravedlnost“ pramenily ze zlepšené komunikace.
Útisk vzkvétá tam, kde jsou velké vzdálenosti, kde se člověk nesetkává s utiskovanými.
Příští revoluce neodstraní důsledky spojené s otázkou, kde se člověk narodil, avšak výsady místa narození se zmírní.
Dnešní vzestup protiimigračních nálad po celém světě sice ukazuje opačným směrem, ale s pokračujícím zlepšováním komunikace zesílí i vědomí nespravedlnosti.
A uznání křivd nakonec přinese velké změny.
Prozatím toto uznání stále naráží na silnou konkurenci v podobě vlasteneckých impulzů zakořeněných ve společenské smlouvě mezi příslušníky jednotlivých národů, kteří během let platili daně nebo vykonávali vojenskou službu, aby budovali či bránili území, jež pokládali za výlučně své.
Připuštění neomezené imigrace by zjevně tuto smlouvu narušilo.
Nejdůležitější kroky za vyřešení nespravedlnosti místa narození si však pravděpodobně nebudou brát na mušku imigraci.
Spíše se zaměří na podporu ekonomické svobody.
V roce 1948 Paul A.
Samuelson ve svém „teorému o vyrovnávání cen výrobních faktorů“ srozumitelně ukázal, že v podmínkách neomezeného volného obchodu bez přepravních nákladů (a s dalšími idealizovanými předpoklady) budou tržní síly vyrovnávat ceny všech výrobních faktorů po celém světě, včetně mzdové sazby jakéhokoliv standardizovaného typu práce.
V dokonalém světě se lidé nemusí stěhovat ze země do země, aby si zajistili vyšší mzdu.
V konečném důsledku stačí, aby se mohli podílet na výrobě produktu, který se prodává mezinárodně.
V situaci, kdy technologie snižují dopravní a komunikační náklady na téměř zanedbatelnou úroveň, je dosažení tohoto vyrovnání stále reálnější.
Vyžaduje to však odstranění starých bariér a zabránění vzniku nových.
Nedávné diskutované dohody o volném obchodu, Transpacifické partnerství a Transatlantické obchodní a investiční partnerství, neuspěly, protože se je zájmové skupiny pokusily pokřivit ke svému obrazu.
V konečném důsledku však potřebujeme – a pravděpodobně i získáme – ještě lepší podobné dohody.
Abychom dosáhli vyrovnání cen výrobních faktorů, potřebují lidé stabilní základnu pro reálnou celoživotní kariéru navázanou na zemi, ve které fyzicky nebydlí.
Kromě toho potřebujeme ochránit ty lidi v našich stávajících národních státech, kteří na zahraničním obchodu tratí.
Ve Spojených státech sahají kořeny takzvané Pomoci při změnách obchodu (TAA) až do roku 1974.
Kanada experimentovala v roce 1995 s Projektem doplňování příjmů.
A Evropský fond úprav spojených s globalizací, který zahájil činnost v roce 2006, má malý rozpočet ve výši 150 milionů eur ročně.
Americký prezident Barack Obama navrhl rozšíření programu TAA.
Prozatím se však vesměs jedná o pouhé experimenty či návrhy.
V konečném důsledku bude příští revoluce pravděpodobně pramenit z každodenních interakcí přes počítačový monitor s cizími státními příslušníky, v nichž poznáme inteligentní a slušné lidi – lidi, kteří shodou okolností a bez vlastního zavinění žijí v chudobě.
To by mělo vést k lepším obchodním dohodám zajišťujícím konečný rozvoj řádově rozsáhlejšího sociálního zabezpečení, jež ochrání lidi v určité zemi během přechodu na spravedlivější globální ekonomiku.
Nadcházející čínský šok
CAMBRIDGE – V září 2018 jsme prohlásili, že ekonomická a zahraniční politika Číny se vzpírají „zákonitostem“ ekonomie a geopolitiky, a varovali jsme, že taková situace nemůže vydržet.
Od té doby se naše hodnocení potvrzuje a naše obavy prohlubují.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Číně se donedávna dařilo kráčet po jedinečné rozvojové stezce, vzhledem k dalekosáhlé moci tamní vlády nad ekonomikou (a obecněji společností).
Ty dny jsou ale pryč.
Do neudržitelných výší se hromadí vnitřní dluhy země a hladiny domácích investic překonaly hranici klesajících výnosů a stáčejí se do oblasti záporných hodnot.
Navíc čínská strategie podpory exportu, prosazování „národních šampionů“ v průmyslových odvětvích a vyvlastňování zahraničních technologií už překročila mez, již je Západ, zejména Spojené státy, ochoten tolerovat.
Iniciativa pásu a stezky čínského prezidenta Si Ťin-pchinga vykazuje všechny známky přetěžování impéria.
Nejenže půjčky v rámci této iniciativy dalece přesahují výpůjční kapacity zúčastněných vlád, ale také jejich podmínky začaly být čím dál tíživější, až lichvářské, jak nedávno poznamenal Ricardo Hausmann z Harvardovy univerzity.
V září jsme za nevyhnutelnou považovali určitou diskontinuitu v hospodářské výkonnosti Číny.
Měli jsme za to, že i kdyby země nemířila k plnokrevné krizi, téměř jistě si projde určitou kombinací překotně zpomalujícího růstu a strmě devalvujícího směnného kurzu.
Od té doby je tato prognóza ještě pravděpodobnější.
Za klesajícího globálního hospodářského růstu a exportu čeká čínskou ekonomiku další zpomalení oproti 6,4% růstu zaznamenanému ve čtvrtém čtvrtletí roku 2018.
Dvojciferný průměr, jehož dosahovala od 1980 až do nedávné doby, se nikdy nezdál vzdálenější.
V reakci na současné globální zpomalení se čínská vláda rozhodla uvolnit restrikce u soukromého i veřejného půjčování peněz.
To však jen zhorší problémy země s dluhem a nadměrným investováním.
Jak říká proslulé čínské přísloví, je to jako „hasit žízeň pitím jedu“.
I bez těchto makroekonomických událostí se Čína nemohla prověřeným poznatkům rozvojové ekonomiky vzpírat navždy.
Ekonomové Douglass North, Daron Acemoglu a James A.
Robinson doložili, že dlouhodobý hospodářský rozvoj se zpravidla opírá o silné státní instituce a otevřené politické systémy, protože právě těch je zapotřebí k podpoře konkurence, důvěry investorů, dynamiky a novátorství.
[Graf]
Vzhůru stoupající přímka ve výše přiloženém grafu vyjadřuje pozitivní vztah mezi politickým a hospodářským rozvojem.
Čína jako výrazná výjimka z této jinak silné vazby už dlouho pro tuto teorii představuje problém.
Se svým uzavřeným politickým systémem by neměla být ani zdaleka tak bohatá, jak je.
V devadesátých a nultých letech Západ vsadil na to, že Čína přestane být výjimkou a přikloní se k normálu zavedením otevřenějších a demokratičtějších politických institucí (jak znázorňuje modrá přerušovaná šipka).
V praktické rovině se tato sázka promítla do západních politik usnadňujících vzestup Číny a do rozhodnutí amerických firem přenést tam výrobní kapacity.
Čína však naopak pod vedením Si na otevřenosti ztrácí (jak vyznačuje červená šipka).
Jak navíc ve své nové knize dokládá Nicholas Lardy z Petersonova ústavu pro mezinárodní ekonomiku, i tamní ekonomika se vychýlila zpět od růstového modelu taženého soukromým sektorem ke státnímu kapitalismu.
Jinými slovy, systémové politické a ekonomické změny mění Čínu v ještě větší výjimku, čímž zvyšují pravděpodobnost, že její návrat k normalitě přijde v podobě prudkého zhoršení hospodářské výkonnosti (černá tečkovaná čára směřující dolů).
Nelze říct, kdy přesně se taková korekce dostaví.
Čím víc se ale bude Čína vzpírat pravidlům hospodářského rozvoje, tím pravděpodobnější se stává.
Bohužel každá diskontinuita v čínské hospodářské výkonnosti by měla seizmický účinek na zbytek světa, protože by vedla k podstatnému oslabení čínské měny.
Samotná Čína by dokonce mohla skrytě vyvolat devalvaci vlastní měny s cílem podpořit svůj vývoz a zmírnit nevyhnutelný propad domácí poptávky, zejména její investiční složky.
Dopad takového scénáře na světové měny by připomínal tsunami.
Další významné asijské země by reagovaly prosazováním vlastních devalvací s cílem udržet si konkurenční schopnost a Evropa a Spojené státy by se potýkaly se strmou deflací, neboť jejich měny by úměrně posílily.
Abychom měli historické srovnání, vezměme si, že v roce 1930 americký dolar a britská libra devalvovaly během čtyř let asi o 40 %, kdežto francouzská a německá měna zůstaly zhruba stabilní (měřeno vůči zlatu).
Tak jako USA a Británie v roce 1929, těsně před Velkou hospodářskou krizí, tvoří dnes významné asijské ekonomiky, jež by čínský měnový šok postihl, kolem 30 % světového obchodu.
Situaci ještě zhoršuje to, že obchod je dnes pro globální ekonomiku mnohem důležitější než před 90 lety.
V roce 2017 vývoz zboží tvořil 20-25 % světového HDP, oproti pouhým 8 % v roce 1929.
To znamená, že znehodnocování asijských měn by mělo podstatně větší globální dopady než devalvace dolaru a libry ve 30. letech.
Čínský šok by tedy potenciálně mohl zastínit konkurenční devalvace měn z počátku 30. let – jedno z nejtemnějších hospodářských období v zaznamenaných dějinách.
Ať tak či tak, pokračující vzdor Číny proti „zákonitostem“ makroekonomie, geopolitiky a hospodářského rozvoje uspíší její nevyhnutelný návrat k normálu.
Než se tak stane, svět by se měl obrnit.
Coming out v Africe
Úvodní článek nedávného vydání nejvlivnějšího ghanského listu Daily Graphic byl psán s úmyslem šokovat: „Čtyři gayové uvězněni".
Homosexuální jednání je v Ghaně zločinem, jako ve většině subsaharské Afriky.
Proti homosexualitě se vehementně staví ugandský předák Yoweri Museveni.
Totéž platí pro bojovně naladěného Roberta Mugabeho ze Zimbabwe.
Namibijský prezident Sam Nujoma si stěžuje, že Západ chce pod rouškou tolerance vůči gayům vnutit Africe své dekadentní sexuální hodnoty.
Globální hnutí bojující proti diskriminaci lidí s HIV/AIDS - onemocnění, jež prvně vyplulo na povrch ve Spojených státech jako „nemoc gayů" - přineslo homosexuálům v subsaharské Africe jen málo pochopení.
Homosexuální muži a ženy se podstatné právní ochrany domohli pouze v Jižní Africe.
Přestože pro africkou bigotnost ve vztahu k homosexuálům jsou zatčení, k nimž v Ghaně došlo, charakteristická, překvapují tím víc, že gayům a lesbickým ženám se ve skutečnosti v ghanském hlavním městě Akkře daří dobře.
Ghana, země s dvaceti miliony obyvatel, je nezvykle tolerantní.
Dobře zapadají běloši, Asiaté i lidé ze Středního východu.
Ghana nikdy neprošla občanskou válkou, což je ve střetuplné subsaharské Africe čestným vyznamenáním, a před třemi lety jedna volená vláda v míru předala moc další volené vládě.
Ačkoliv homosexualita zůstává tabu, zdá se, že gayové jsou v bezpečí.
Fyzické útoky proti nim jsou zřídkavé.
V Akkře je módně zařízený bar Jahody, o němž se dobře ví, že je lokálem gayů.
Existuje i několik nápadných, ač stále zdrženlivých klubů, kde se homosexuální muži i ženy scházejí.
Jistý gay má svůj vlastní televizní pořad, ačkoliv jeho sexuální orientace není žádným tajemstvím.
Právě proto, že homosexuální lidé jsou zdánlivě přijímáni, zatýkání vyslalo znepokojující zprávu.
Deník, jenž zprávu přinesl, patří vládě a prodá víc výtisků než všechny ostatní noviny dohromady.
Den po své úvodní zprávě list Daily Graphic zašel ve vyjádření svého odporu k homosexuálnímu jednání ještě dál a otiskl úvodník obviňující ze „všech hlášených případů homosexuality" v Ghaně Evropany a Američany.
Deník tvrdí, že zatčené muže k jejich činům přiměl jistý Nor, který je odměňoval penězi a dárky za fotografie, na nichž jsou zachyceni při homosexuálním jednání.
Tento Nor zveřejnil fotografie na internetu a jejich tištěné kopie údajně zaslal svým ghanským přátelům.
Nejsem ani gay ani Ghaňan, ale strávil jsem v Ghaně dosti dlouhou dobu a odmítám tvrzení - jež zaslechnete i v jiných částech Afriky -, že Afričany kazí západní sexuální představy.
Podle mých zkušeností Afričané ve vztahu k homosexualitě jednoduše trpí morální slepotou.
Novináři se jeví obzvlášť neinformovaně.
Loni jsem v Ghaně pracoval jako regionální ředitel organizace Žurnalisté za lidská práva.
Jde o kanadskou skupinu, která pomáhá africkým novinářům dát hlas přehlíženým členům společnosti a zvyšuje povědomí o porušování lidských práv. Šéfredaktor Daily Graphic naši organizaci podpořil a já jsem vedl školení zpravodajů a redaktorů tohoto listu.
Kurzy vyústily v reportáže, které poukazovaly na kruté zacházení se ženami a dětmi a na neschopnost vládních orgánů zajistit slibované služby.
Když jsem ale kritizoval zaujatost vůči homosexuálům, šéfredaktor namítal, že gayové si žádnou ochranu nezaslouží.
Přestože by tento příklad mohl naznačovat, že Afričané jsou v odsudku homosexuality jednotní, není to pravda - zastánci gayů se jednoduše bojí mluvit nahlas ze strachu, že jejich podpora bude chápána jako přiznání toho, že oni sami jsou homosexuální.
Mlčení přede dvěma lety krátce prolomil Ken Attafuah, jenž vede ghanskou komisi pravdy a usmíření, pověřenou vyšetřováním porušování práva během dvou desetiletí diktatur. „Boj za práva gayů bychom neměli nechávat jen na homosexuálech samotných, neboť hovoříme o zásadním porušování spravedlnosti," řekl Attafuah. „Nemusíte být dítě, abyste hájili práva dětí."
Tento argument se v Ghaně ztrácí.
Poté, co k zatčení čtyř gayů došlo, jsem na Ghanské univerzitě hovořil na téma mediálního zpravodajství o homosexuálech.
Přestože nikdo nic nenamítal proti zpravodajství Daily Graphic , nikdo také neodsuzoval homosexualitu.
Místo toho jsem od jedné ze studentek obdržel krátké pojednání o tom, jak jí starší vdané ženy dělají v nočních klubech sexuální návrhy.
Další dvě ženy potvrdily, že se jim stává totéž, a prohlásily, že lesbická láska je v Akkře běžná, ačkoliv se to veřejně nepřiznává.
Pro muže, již Ghaně vládnou, je lesbismus samozřejmě menší hrozbou.
V Africe se nepřipouští, že by muž mohl být homosexuální, a fyzický kontakt mezi muži se pokládá za nevinný.
Přesto je rozporuplností požehnaně.
Kdysi jsem během tradiční slavnosti, při níž se malým dětem udělují kmenová jména, sledoval hrdého otce a šest jeho mužských přátel při tanci před zástupem gratulantů.
Pohyby mužů měly sexuální konotace a tanečníci se občas dotýkali, ba dokonce drželi za ruce.
Zatímco jsem přihlížel, jiný přítomný Evropan mi vysvětlil, že tyto tance jsou přijatelné, dokud zůstává kontakt mezi muži nedefinovaný.
V Ghaně a ve většině Afriky obestírá stejnopohlavní lásku kultura mlčení, již mnozí lidé ze Západu - vychovaní ve víře v právo a otevřenost - považují za nepřijatelnou.
Přesto přiznání vlastní homosexuality a její přijetí, označované pojmem „coming out", nemusí být pro všechny africké homosexuály řešením.
Představy o tom, co je správné a co nikoliv, se často hroutí pod nesmiřitelnými pnutími mezi tradicemi a modernitou, jedincem a společenstvím.
V subsaharské Africe mi bývá připomínáno, že mluviti stříbro, mlčeti zlato.
Skryti za clonou mlčení se homosexuálové vyhýbají vyvolávání střetů, jež by hlasitější obhajoba homosexuality přinesla.
Nedávná zatčení v Ghaně ale prozrazují skutečnou cenu této strategie.
Již brzy: kapitalismus 3.0
CAMBRIDGE ­– Kapitalismus se zmítá v bolestech své nejtěžší krize za posledních mnoho desetiletí.
Kombinace hluboké recese, globálních ekonomických zmatků a faktického zestátnění rozsáhlých částí finančního sektoru v nejrozvinutějších ekonomikách světa hluboce narušila rovnováhu mezi trhy a státy.
Lze se jen dohadovat, kde se nastolí rovnováha nová.
Ti, kdo předpovídají zánik kapitalismu, se však musí srovnat s jedním důležitým historickým faktem: totiž že kapitalismus má téměř neomezenou schopnost sebetransformace.
Díky své tvárnosti překonal v průběhu staletí periodické krize a přežil veškeré kritiky, Karlem Marxem počínaje.
Skutečná otázka tedy nezní, zda kapitalismus dokáže přežít – dokáže –, nýbrž zda nejvyšší světoví představitelé prokážou vůdcovské schopnosti potřebné k tomu, aby ho po překonání současných nesnází posunuli do další fáze.
V uvolňování kolektivní energie lidských společenství se kapitalismu nic nevyrovná.
Proto jsou všechny prosperující společnosti kapitalistické v širším významu tohoto slova: organizují se kolem soukromého majetku a umožňují trhům hrát významnější roli při alokaci zdrojů a stanovování ekonomických odměn.
Zádrhel spočívá v tom, že ani vlastnická práva, ani trhy nemohou samy o sobě fungovat.
Vyžadují podporu dalších společenských institucí.
Majetková práva se tedy opírají o soudy a vymáhání zákona, zatímco trhy jsou závislé na regulačních orgánech, které drží na uzdě zneužívání a napravují jejich selhání.
Na politické úrovni vyžaduje kapitalismus kompenzační a transferové mechanismy, které činí jeho výsledky přijatelnými.
Jak současná krize znovu ukázala, neobejde se kapitalismus bez stabilizačních opatření, jako jsou věřitel poslední instance nebo proticyklická fiskální politika.
Jinými slovy není kapitalismus sebetvořivý, sebeudržitelný, seberegulující se ani sebestabilizující se.
Dějiny kapitalismu jsou procesem osvojování a opětovného osvojování si těchto ponaučení.
Idealizovaná tržní společnost Adama Smitha nevyžadovala o mnoho více než „stát jako nočního hlídače“.
K zajištění dělby práce nepotřebovaly vlády nic jiného než vymáhat majetková práva, udržovat mír a vybírat několik málo daní, z nichž poté financovaly omezený počet veřejných statků.
Na počátku dvacátého století vládla kapitalismu úzká vize veřejných institucí potřebných k jeho udržení.
Skutečný vliv státu tuto koncepci mnohdy přesahoval (třeba v případě zavedení starobních důchodů v Německu v roce 1889 Bismarckem).
Vlády však i nadále chápaly svou ekonomickou roli jako omezenou.
Měnit se to začalo až v době, kdy se společnosti demokratizovaly a odborové i jiné skupiny začaly mobilizovat proti tomu, co vnímaly jako kapitalistickou svévoli.
Ve Spojených státech se do popředí dostala antimonopolní politika.
A v chaosu po velké hospodářské krizi začala být všeobecně uznávána užitečnost aktivistické monetární a fiskální politiky.
Podíl veřejných výdajů na národním důchodu v dnešních průmyslových zemích rychle rostl, z průměrných bezmála 10% na konci devatenáctého století na více než 20% krátce před druhou světovou válkou.
Po válce pak většina zemí vybudovala propracované sociální státy, v nichž se veřejný sektor v průměru rozrostl na více než 40% národního důchodu.
Tento model „smíšené ekonomiky“ byl vrcholným výdobytkem dvacátého století.
Nová rovnováha mezi státem a trhem, kterou tento model nastolil, vytvořila v rozvinutých ekonomikách podmínky pro období nevídané sociální soudržnosti, stability a prosperity, jež trvalo až do poloviny 70. let.
Od 80. let se tento model začal drolit a nyní se zdá, že se zcela rozpadl.
Důvod lze shrnout do jediného slova: globalizace.
Poválečná smíšená ekonomika byla vybudována a fungovala na úrovni národních států a vyžadovala potlačení ekonomiky mezinárodní.
Režim Bretton Woods-GATT předpokládal „mělkou“ formu mezinárodní hospodářské integrace zahrnující kontrolu mezinárodních kapitálových toků, kterou Keynes a jeho současníci pokládali za klíčovou podmínku řízení domácí ekonomiky.
Od jednotlivých zemí se vyžadovala pouze omezená liberalizace obchodu se spoustou výjimek u sociálně citlivých sektorů (zemědělství, textilní průmysl, služby).
Pokud tyto země dodržovaly několik málo jednoduchých mezinárodních pravidel, mohly svobodně budovat vlastní verze národního kapitalismu.
Současná krize ukazuje, jak dalece jsme se tomuto modelu vzdálili.
Především finanční globalizace rozmetala stará pravidla na kusy.
Když se kapitalismus na čínský způsob spojil s kapitalismem na americký způsob, navíc s minimem bezpečnostních pojistek, vznikla třaskavá směs.
Neexistovaly žádné ochranné mechanismy, které by bránily přesycení globální likviditou a později – v kombinaci se selháním regulačních orgánů v USA – nafouknutí a prasknutí obrovské realitní bubliny.
Navíc neexistovaly žádné mezinárodní zátarasy, jež by krizi znemožnily rozšířit se z epicentra.
Ponaučení nezní tak, že kapitalismus je mrtvý.
Zní tak, že ho musíme přetvořit pro potřeby nového století, v němž jsou síly ekonomické globalizace daleko větší než dříve.
Stejně jako se Smithův minimalistický kapitalismus proměnil v Keynesovu smíšenou ekonomiku, musíme se zamyslet nad přechodem z národní verze smíšené ekonomiky na její globální obdobu.
To znamená představit si lepší rovnováhu mezi trhy a jejich podpůrnými institucemi na globální úrovni .
V některých případech to bude vyžadovat rozšíření institucí z národních států na celosvětovou úroveň a posílení globálního řízení.
Jindy to bude znamenat zabránění trhům v expanzi nad rámec institucí, které musí zůstat národní.
Správný přístup se bude lišit podle skupin zemí a problémových oblastí.
Vyprojektování nového kapitalismu nebude snadné.
Dějiny jsou však na naší straně: kapitalismus drží při životě skutečnost, že je téměř nekonečně tvárný.
Vypořádat se s historií
Devátý květen bude v Moskvě matkou všech oslav.
Připomenuto bude vítězství nad nacistickým Německem před 60 lety a lidským obětem, jež padly za tento cíl, bude vzdána čest.
Až potud je vše v pořádku.
Některé státy se však slavnosti účastnit nebudou.
Prezidenti dvou pobaltských zemí se rozhodli zůstat doma, protože jejich hostitelé nejsou ochotni připustit, že konec druhé světové války neznamenal pouze vítězství nad Hitlerem.
Jejich národy musely čelit půlstoleté okupaci, a to kvůli dohodě, již před zahájením války sjednali Hitler a Stalin, takzvanému Paktu Molotov-Ribbentrop z roku 1939, který rozdělil východní Evropu mezi nacistické Německo a Sovětský svaz.
Musím obdivovat prezidentku třetí pobaltské země – Vairu Vike-Freibergovou z Lotyšska –, která se rozhodla do Moskvy jet, vzdát čest tomu, čemu přísluší, a hlasitě hovořit o tom, co by se nemělo zatajovat.
Tímto jednáním demonstruje silnou pozici, již její země získala coby člen NATO a EU, a bude tím, kdo získá morální převahu.
Je škoda, že se dnešní ruské vedení rozhodlo neodsoudit Pakt Molotov-Ribbentrop, který tolik let poškozoval vývoj celého Pobaltí – a který je stále zdrojem politického kalu, jenž hrozí otrávením vztahů mezi sousedy kolem Baltského moře.
Jen stěží dokážu akceptovat ty, kdo mají sklon popisovat Pakt Molotov-Ribbentrop jako pouhé opatření k vybudování sovětské národní bezpečnosti.
Uvážíme-li posledních 90 let, v pobaltském regionu se musíme vyrovnávat s obzvlášť těžkou historií.
Po skončení první světové války a starého řádu – „Die Welt von Gestern“ – Pobaltí zažilo krvavé revoluce, strašlivé občanské války, fašismus, komunismus, genocidu, okupace, útlak, terorismus, deportace – co vás jen napadne.
V naší části světa jsme vskutku dostali svůj díl hrůz moderních dějin.
Když skončila studená válka, zdálo se chytré říct si, že nastal „konec dějin“.
Avšak jsme-li o tom přesvědčeni – tedy pokud historii přiklopíme pokličkou a necháme ji za sebou –, riskujeme, že dějiny se všemi svými hrůzami povstanou z mrtvých.
S historií se proto musíme vyrovnat, obzvlášť v Pobaltí, kde je takové zúčtování zásadní podmínkou pro budování vzájemné důvěry a spolupráce.
Chceme-li otevírat „nové kapitoly“ ve vztazích mezi dávnými soupeři, není možné prostě uzavřít „staré kapitoly“ tím, že popřeme nebo potlačíme historii.
Takový postup nepřináší nic dobrého – a v minulosti jsme si to už dostatečněkrát ověřili.
Baltské moře bylo příliš mnoho let na mapě Evropy slepou uličkou – rozdělenou železnou oponou.
Nebylo „Mořem míru“, jak se jej snažila popisovat komunistická propaganda, nýbrž Mořem hrozeb, nejistoty a zmařených příležitostí.
Pro mou vlast – Dánsko – konec druhé světové války znamenal návrat ke svobodě a demokracii a zbytek 20. století jsme směli využít k upevňování své svobody a jejímu posilování prostřednictvím blahobytu.
Pro tři pobaltské země však konec druhé světové války představoval začátek půlstoletí okupace a ztracených příležitostí.
Dnes už známe příčinu: tajný protokol ke Smlouvě o neútočení mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem, podepsaný v roce 1939 – tedy Pakt Molotov-Ribbentrop –, který vymezoval zájmové sféry těchto dvou diktatur ve východní Evropě, což vedlo k válce s Finskem, okupaci pobaltských zemí, napadení a rozdělení Polska a zřejmě i k okupaci Norska a Dánska.
Krátce, tento pakt měl navzdory své zbytečnosti obrovské dopady na historii našeho regionu, a to až do dnešních dní.
Právě proto nás bude nadále pronásledovat a nadále bude narušovat normální vztahy mezi zeměmi v tomto regionu s mnoha nevyužitými možnostmi, dokud se s ním nezačneme zpříma vypořádávat.
Debatujme, připouštějme, pranýřujme – cokoliv… jen záležitost nepotlačujme!
Není možné vybudovat trvalé budoucí vztahy mezi zeměmi, jež každá svým způsobem tolik trpěly, aniž bychom se vyrovnali s minulostí.
Existence protokolu byla poprvé oficiálně přiznána až v roce 1989, díky politice glasnosti Michaila Gorbačova.
Pro příliš mnoho lidí je však stále těžké uznat, čím tento pakt skutečně byl.
Takové zapírání není v zájmu nikoho.
Rozhodně ne v Evropě, kterou teprve budeme muset vybudovat – v Evropě, kde velké i malé země mají jistotu, že jim přísluší stejná práva a povinnosti, kde se menšiny cítí v bezpečí, kde se základní lidská práva uznávají za neoddělitelnou součást našeho politického systému a kde se na sousední státy pohlíží s úctou a očekáváním, nikoliv se strachem a úzkostí.
Není však žádným překvapením, že vyrovnat se s dějinami může být zatraceně těžké.
Dánský filozof Søren Kierkegaard poukázal na jeden z podstatných problémů: „Život se musí žít dopředu – ale pochopen může být jedině zpátky.“
Abychom dokázali hledět vpřed se sebedůvěrou, musíme také hledět zpět – a chápat, kde se stala chyba.
Všichni předáci v Moskvě 9. května by na to měli myslet.
Začínáme si uvědomovat dopad lidského vlivu na změnu počasí?
CAMBRIDGE: V tomto měsíci vláda Spojených států amerických vydala přelomovou zprávu o dopadu dlouhodobých klimatických změn na americkou společnost a životní prostředí.
Víme, že lidská činnost způsobuje závažné a komplexní změny globálního podnebí, což je mimo spalování fosilních paliv, například ropy a plynu, zapříčiněno také systematickým odlesňováním.
Tyto činnosti zvyšují množství oxidu uhličitého v atmosféře a to se pak projevuje zvýšením průměrné teploty, zvýšením hladiny světových oceánů, podstatnými změnami v globálním rytmu srážek a zvýšeným výskytem „extrémních meteorologických jevů“, jako jsou cyklony nebo období sucha.
Nová studie vlády USA je prvním systematickým pokusem o načrtnutí dlouhodobých důsledků těchto klimatických trendů v jediné zemi.
Význam projektu je natolik dalekosáhlý, že by se rozhodně oplatilo, aby se podobné studie bez průtahů vypracovaly i na jiných místech naší planety.
Zpráva pod názvem „Dopady změn počasí na Spojené státy americké“ (k dispozici na internetové stránce www.gcrio.org) je významným úspěchem, přestože není než pouhým prvním krokem na dlouhé cestě k porozumění vzájemných vztahů mezi počasím, životním prostředím a lidskou společností.
Podílel se na ní početný kolektiv vědců z různých oblastí jak vědeckých, tak zeměpisných.
Hledáme-li ve zprávě nějaký závěr, je jím nejspíše konstatování, že dlouhodobá změna počasí není výmysl a že je nadmíru pravděpodobné, že nezanedbatelně ovlivňuje americkou společnost.
Druhým zásadním konstatováním je to, že tyto dopady jsou rozmanité a komplexní a do velké míry závisí na profilu příslušného regionu.
Co je dobré pro jednu část státu – ale i planety, může být pro jinou pohroma.
Ve zprávě se uvádí, že klimatické změny se budou projevovat v několika vzájemně na sebe působících oblastech.
Nárůst oxidu uhličitého v atmosféře – hlavní příčina dlouhodobé změny počasí – může mít ve skutečnosti některé blahodárné účinky, neboť vyšší koncentrace oxidu uhličitého může stimulovat růst některých typů lesů a zemědělských plodin.
Na druhé straně zvýšení teploty, srážek, hladin moří, záplavy a sucha a jiné klimatické modely mohou některým oblastem uškodit, ale jiným zase pomoci.
V severních oblastech USA by tak mohlo dojít k prodloužení úrodného období některých plodin, zatímco jižní oblasti, kde je i dnes horko, by díky nepříznivému dopadu rostoucích teplot mohly o to více utrpět.
Významnou novinkou studie je také analýza dopadů klimatických změn na několik různých oblastí USA a zároveň na několik různých sektorů, jako je zemědělství, zdravotnictví, vodohospodářství, lesnictví a vyhledávání a využívání pobřežních zdrojů (z nichž mnohé budou poškozeny či zcela zničeny stoupající hladinou oceánů a zvýšenou bouřkovou aktivitou).
Ve zprávě je zmíněno několik variant pozitivního i negativního vývoje, ale zároveň zpráva varuje, že k dosažení přesnějších výsledků bude zapotřebí ještě hodně vědecké práce.
Zpráva se například opírá o dva různé matematické modely atmosféry, z nichž obou sice vyplývá shodný dlouhodobý trend, ale každý uvádí velmi rozdílné předpovědi.
Ví se rovněž málo o tom, jak rychle se naše společenství budou schopna přizpůsobit budoucím změnám, pokud budeme schopni předpovědět jejich příchod.
Otázka klimatických změn je nepochybně jednou z nejnáročnějších globálních otázek dneška.
Za prvé je to vskutku problém globální.
Není možné, aby se jedna země chránila vhodným chováním (například efektivním využíváním energií) a ostatní země aby nic v tomto směru nepodnikaly.
Za druhé je to problém obrovský, neboť klimatické změny, které na nás čekají v budoucích desetiletích, mají být poměrně značné.
Za třetí je to problém složitý.
Vědecké chápání dlouhodobých klimatických změn je stále velmi omezené, a ostatně i kdybychom jim rozuměli, jejich dopad na společnost je velmi spletitý.
Za čtvrté, zájmy států na řešení této otázky se mohou diametrálně lišit; některé země se na něm významně, jiné jsou oběťmi, přičemž ale oběti a pachatelé nejsou nikdy totožní.
Pro ostatní země je nyní zásadním úkolem vypracovat na základě americké vládní studie svůj vlastní „posudek“ o dopadech dlouhodobých klimatických změn na jejich území.
Díky zjištěním vědců se lze dobře domnívat, že mnohé tropické oblasti budou globálním oteplováním postiženy mnohem více než oblasti mírného pásma, kam patří Spojené státy či Evropa.
Následky globálního oteplování mohou být kruté například pro africké země a Indii, přestože tyto ekonomiky nepřispěly nijak velkým dílem k celkovému problému (vzhledem k tomu, že africké země a Indie spotřebovávají v přepočtu na obyvatele velmi málo energie, přispívají velmi málo k hromadění atmosférického oxidu uhličitého).
Některé regiony – převážně v tropickém pásu – mohou v tomto procesu mnoho ztratit, přestože ony samy mají na vzniku těchto problémů jen nepatrný podíl.
Je ironií, že právě ty nejchudší země mají nejméně prostředků k vypracování této důležité analýzy.
Financovat takové studie by proto měly dárcovské organizace, například Světová banka.
Dokud tyto studie nebudou existovat, chudé země budou i nadále sužovány zhoršujícími se klimatickými otřesy – cyklonami, suchy a záplavami, aniž si uvědomí, že tyto pohromy nejsou náhodné, nýbrž výsledkem dlouhodobého globálního využívání energií.
Pokud chudé země tyto vzájemné vazby pochopí, budou mít mnohem lepší představu o tom, jak se připravit na pravděpodobné klimatické změny v budoucnu a jak lépe představit své zájmy v budoucích jednáních o globální reakci na změnu klimatu.
A to by naopak nám mělo pomoci dospět k realističtější a přiměřenější globální reakci na tento enormně závažný apel.
Zkomercializujte SDR
BERKELEY – Guvernér Čínské lidové banky Čou Siao-čchuan vyvolal před nedávným summitem skupiny G-20 rozruch, když prohlásil, že Zvláštní práva čerpání (SDR) Mezinárodního měnového fondu by měla nahradit dolar v roli světové rezervní měny.
Jeho úvahy se setkaly s naprosto smíšenými reakcemi.
Stoupenci uznali rozpory systému, v němž se národní měna používá mezinárodně.
Pokud ekonomiky rostou, centrální banky pochopitelně usilují získat více rezerv.
Jsou-li však tyto rezervy převážně ve formě dolaru, pak stoupající poptávka umožňuje Spojeným státům financovat svůj vnější deficit s nepřirozeně nízkými náklady.
To potažmo umožňuje hromadění neudržitelných nerovnováh, které vedou k nevyhnutelnému krachu.
Nedávné události tento problém obnažily – a guvernér Čou má tedy pravdu, když volá po jiném systému.
Skeptici však pochybují, zda by SDR někdy mohla nahradit dolar v roli hlavní světové rezervní měny, a to z toho prostého důvodu, že SDR nejsou měnou.
Je to složená účetní jednotka, v níž MMF vydává svým členům úvěry.
Tyto úvěry lze ve fondu přeměnit na dolary a jiné měny a lze je používat při oficiálních transakcích mezi členskými státy MMF.
Nelze je však využít v ostatních transakcích, v nichž se angažují centrální banky a vlády.
Nelze je využít k intervencím na devizových trzích ani při jiných transakcích s tržními účastníky.
To znamená, že SDR nejsou jako oficiální rezervní měna atraktivní.
Změnit to nebude snadné.
Navzdory trampotám a strastem americké ekonomiky totiž zůstávají dolarové cenné papíry převažující formou rezerv, a to díky bezpříkladné hloubce a likviditě amerických trhů.
Centrální banky mohou nakupovat a prodávat dolarové cenné papíry, aniž by na těchto trzích vyvolávaly pohyb.
A je tu i faktor pohodlnosti: dolary se často používají i v řadě jiných transakcí.
V důsledku toho se ani euru nepodařilo vážně ohrozit dolar v roli dominantní rezervní měny.
Pro SDR by to bylo ještě obtížnější.
Obtížné však neznamená nemožné.
Pokud to Čína myslí s povýšením SDR na status rezervní měny vážně, měla by podniknout kroky k vytvoření likvidního trhu s pohledávkami v SDR.
Měla by vydat vlastní dluhopisy denominované v SDR.
Anebo ještě lépe, mohla by povzbudit další státy G-20, aby se zachovaly podobně.
Ty by za to zaplatily cenu, poněvadž investoři do těchto dluhopisů by zpočátku požadovali prémii za novinku.
Nic však není zadarmo.
Tato cena by byla investicí do stabilnějšího mezinárodního systému.
Pokus vytvořit komerční trh s pohledávkami denominovanými v SDR byl samozřejmě učiněn již dříve.
V 70. letech vydávaly komerční banky omezené emise pasiv denominovaných v SDR a firmy vydávaly v SDR dluhopisy.
Toto úsilí však nakonec nikam nevedlo.
Dolar byl likvidnější a ukázalo se, že jeho výhodu hybatele dění není možné překonat.
Překonání této výhody by dnes vyžadovalo někoho, kdo by utvářel trh pro soukromé i oficiální transakce a v počáteční fázi tento trh dotoval.
Oním „někým“ je očividně MMF.
Fond by mohl být připraven k nákupu a prodeji pohledávek v SDR soukromým i oficiálním institucím s malou marží mezi nabídkovou a poptávkovou cenou, takže by konkuroval pohledávkám v dolarech.
Dolar poprvé získal status mezinárodní měny ve 20. letech, kdy nově založený Federální rezervní systém začal nakupovat a prodávat akceptované dolarové směnky, podporovat trh a zvyšovat jeho likviditu.
Pokud to mezinárodní společenství myslí s SDR coby mezinárodní měnou vážně, bude muset poskytnout MMF pravomoc, aby se choval podobně.
Také v tomto případě by to znamenalo jisté náklady.
MMF by používal reálné zdroje k dotování trhu tak dlouho, až by ho účastníci začali pokládat za natolik atraktivní, že by začali tyto služby poskytovat se srovnatelnými náklady.
Akcionáři fondu by museli souhlasit, že tyto náklady ponesou.
Avšak znovu: co je to jiného než investice do stabilnějšího globálního měnového systému?
Proměna SDR ve skutečnou mezinárodní měnu by vyžadovala také překonání dalších překážek.
MMF by musel být schopen emitovat v dobách nedostatku dodatečná SDR, podobně jako když Fed poskytl ve druhé polovině roku 2008 dolarové swapy, aby zajistil dostatečnou likviditu dolaru.
V současné době se na vydání SDR musí dohodnout země držící 85% hlasovacích práv, což není právě recept na likviditu.
Management MMF by také musel mít pravomoc rozhodnout o emisi SDR, stejně jako může Fed rozhodnout o nabídce měnových swapů.
Jinými slovy platí, že mají-li se stát SDR vskutku mezinárodní měnou, musí se MMF více podobat globální centrální bance a mezinárodnímu věřiteli poslední instance.
Před krizí by byly podobné myšlenky rovnou smeteny ze stolu.
Ani dnes se nenaplní přes noc.
Jsou to však reálné důsledky prohlášení guvernéra Čou.
Proč padají komoditní ceny?
CAMBRIDGE – Ceny ropy se od června propadly o 40 % – což je dobrá zpráva pro země dovážející ropu, ale špatná zpráva pro Rusko, Venezuelu, Nigérii a další vývozce ropy.
Někteří tento propad cen připisují americkému boomu břidlicové energie.
Jiní poukazují na neúspěch OPEC domluvit se na omezení dodávek.
To ale není celý příběh.
Klesly i ceny železné rudy.
Nižší jsou také ceny zlata, stříbra a platiny.
Totéž platí pro ceny cukru, bavlny a sojových bobů.
Vlastně se od první půle roku snížila většina dolarových komoditních cen.
Ač cenu každé komodity ovlivňuje řada sektorově specifických faktorů, skutečnost, že propad je tak široce založený, – jak už to s velkými cenovými výkyvy bývá – poukazuje na působení makroekonomických činitelů.
Proč tedy makroekonomické faktory mohou stlačovat komoditní ceny?
Možná jde o deflaci.
Přestože je ale inflace velice nízká, a v několika zemích dokonce záporná, musí docházet ještě k něčemu dalšímu, protože komoditní ceny padají oproti celkové hladině cen.
Jinými slovy padají reálné komoditní ceny.
Nejběžnějším vysvětlením je zpomalení globální ekonomiky, které snížilo poptávku po energiích, nerostech a zemědělských produktech.
Růst skutečně zpomalil a prognózy vývoje HDP se ve většině zemí od poloviny roku korigovaly směrem dolů.
Významnou výjimkou jsou ovšem Spojené státy.
Americká expanze se zdá čím dál lépe uchycená, přičemž odhadovaný roční růst v posledních dvou čtvrtletích překračuje 4 %.
Přesto komoditní ceny padají obzvlášť právě v USA.
Například Index komoditních cen časopisu The Economist denominovaný v euru se za poslední rok zvýšil; na nízké hladině je pouze dolarový index, k němuž se upíná veškerá pozornost.
To nás přivádí k měnové politice, na jejíž význam coby určujícího činitele komoditních cen se často zapomíná.
V USA se všeobecně očekává měnové zpřísnění; Federální rezervní systém už v říjnu ukončil kvantitativní uvolňování a během příštího roku pravděpodobně zvýší krátkodobé úrokové sazby.
Na mysli vytane známé schéma historického vývoje.
Padající reálné (inflačně očištěné) úrokové sazby v 70. letech a v letech 2002-2004 a 2007-2008 doprovázely stoupající reálné komoditní ceny; strmé vzestupy reálných úrokových měr v USA během 80. let zase zapříčinily propad komoditních cen.
Je cosi intuitivního na představě, že když centrální banka „tiskne peníze,“ ty tečou kromě jiného do komodit a tím pobízejí jejich ceny k růstu – a tedy že když úrokové sazby rostou, ceny klesají.
Jaký je tu ale přesně kauzální mechanismus?
Existují čtyři kanály, jimiž reálná úroková míra ovlivňuje komoditní ceny (kromě škály účinků působících skrze míru ekonomické aktivity).
Zaprvé, vysoké úrokové sazby snižují cenu skladovatelných komodit, neboť zesilují motivaci těžit raději dnes než zítra, takže zvyšují tempo produkce ropy, dobývání zlata či těžby dřeva.
Zadruhé, vysoké sazby také snižují zájem firem držet zásoby (kupříkladu ropu v cisternách).
Zatřetí, správci portfolií reagují na vzestup úrokových sazeb odklonem od komoditních kontraktů (ty jsou dnes „třídou aktiv“) ke státním pokladničním poukázkám.
Konečně, vysoké úrokové sazby posilují domácí měnu, takže na domácím trhu snižují cenu mezinárodně obchodovaných komodit (i když s ohledem na cizí měny cena neklesá).
Americké úrokové sazby v roce 2014 reálně nevzrostly, takže většina těchto mechanismů ještě přímo nepůsobí.
Spekulanti ale uvažují do budoucna a s vyhlídkou na vyšší úrokové sazby v roce 2015 od komodit už dnes couvají; výsledkem je přenos nárůstu cen z příštího roku do současnosti.
Čtvrtý z kanálů, směnný kurz, už začal fungovat.
Vyhlídky na měnové zpřísnění v USA se objevují v době, kdy Evropská centrální banka a japonská centrální banka podnikají kroky k posílení měnové stimulace.
Výsledkem je zhodnocování dolaru oproti euru a jenu.
Od prvního pololetí euro oproti dolaru kleslo o 8 % a jen o 14 %.
To vysvětluje, proč tolik komoditních cen může být v dolarech na nízké hladině a v jiných měnách na hladině vysoké.
Komodity na horské dráze
CAMBRIDGE – Globální komoditní supercyklus není nový jev.
Detaily se sice liší, ale vývozci primárních komodit zpravidla sehrávají tutéž úlohu a ekonomické výsledky se obvykle drží znatelných vzorců.
Ani díky jistému prvku předvídatelnosti v průběhu cyklu komoditních cen, podobně jako na trase horské dráhy, však není snazší prudké zvraty snést bez nevolnosti.
Od konce osmnáctého století se objevilo sedm či osm výrazných vzestupů cen neropných komodit oproti ceně průmyslového zboží.
(Přesný počet záleží na tom, jak se definují vrcholy a sedla.)
Vzestupy obvykle trvaly 7-8 let, třebaže boom, který začal v roce 1933, překlenul téměř dvě dekády.
Tato výjimka vycházela nejprve z druhé světové války a poté z poválečné rekonstrukce Evropy a Japonska, jakož i ze svižného hospodářského růstu ve Spojených státech.
Poslední boom, který začal roku 2004 a skončil v roce 2011, odpovídá pravidlu lépe.
Propady komoditních cen – kdy poklesy od vrcholu po sedlo přesahují 30 % – mají podobné trvání, v průměru asi sedm let.
Současný propad trvá už čtvrtý rok a ceny neropných komodit (v poměru k vývozním cenám průmyslového zboží) prozatím klesly asi o 25 %.
Vzestupy komoditních cen se obvykle spojují se stoupajícími příjmy, pevnějšími fiskálními pozicemi, zhodnocujícími měnami, klesajícími výpůjčními náklady a kapitálovými přílivy.
Během poklesů se tyto trendy obracejí.
Když před čtyřmi lety začalo současné snížení, ekonomická aktivita mnoha vývozců komodit výrazně zpomalila, jejich měny po téměř deseti letech relativní stability sklouzly, rozšířila se rozpětí úrokových sazeb a vyschly kapitálové přílivy.
Míra bolestivosti propadu, jak se ukazuje, závisí převážně na tom, jak se vlády a jednotlivci chovají během prosperity.
Pokud zlepšení svých směnných relací považují za permanentní, což je náhled, který s růstem cen získává na síle, nárůsty spotřeby a investic obvykle překonají vzestupy příjmů, takže roste veřejné i soukromé zadlužení.
Hrozí riziko, že když se horská dráha řítí z kopce, trhy v důsledku dluhové krize vykolejí.
A opravdu, během propad�� komoditních cen se obvykle množí krize bank, měn a suverénních dluhů – a zažehnávání krizí se stává žhavým tématem tvůrců politik, jak dobře ukazují poslední Ekonomické vyhlídky světa vydané Mezinárodním měnovým fondem.
Není náhodou, že poslední zhroucení komoditních cen, které se táhlo od konce 70. let do roku 1992, kolidovalo s více než desítkou krizí suverénních dluhů v rozvojovém světě.
Ovšemže to tehdy nebyl jen tak obyčejný pokles.
Právě naopak, jednalo se o doposud nejsilnější krach komoditních cen, který dospěl až ke 40% propadu od vrcholu k sedlu.
Ještě méně typické bylo, že zahrnoval tři vlny cenových poklesů, oddělených oddechy trvajícími 1-2 roky.
První vlna měla vazbu na snahy Federálního rezervního systému USA dostat na podzim roku 1979 pod kontrolu inflaci, což zapříčinilo prudký vzestup mezinárodních úrokových sazeb a vyvolalo hlubokou recesi v USA i jinde.
Druhá vlna, která začala v roce 1985, byla odrazem přebytečné nabídky, neboť se mnoho vývozců komodit současně snažilo získat tvrdou měnu, často vprostřed hospodářské krize.
Třetí vlnu, v letech 1989 až 1992, vyvolal rozpad Sovětského svazu, který způsobil kolaps tamního výstupu.
Otázkou teď je, jestli současný krach opíše podobnou trajektorii a nynější pauza brzy přejde v další pokles.
Odpověď záleží především (leč ne výhradně) na Číně.
Přetrvá-li čínské hospodářské zpomalení, což se po investičních boomech a v důsledku dluhového převisu často stává, komoditní pokles bude pravděpodobně pokračovat, protože převzít uvolněnou poptávku žádná jiná země nedokáže.
Hospodářský rozmach USA nejspíš brzy zpomalí, neboť Fed zvyšuje úrokové sazby.
Relativně nedávné zotavení Evropy bude pravděpodobně mírné a se sklonem k domácím službám.
Cenové poklesy si navíc v této fázi komoditního cyklu obvykle udržují sestupnou hybnost.
Před koncem boomu už mnozí vývozci komodit zahájili investiční projekty k rozšíření produkce.
Jelikož tyto investice nesou ovoce, zvýšená nabídka bude dál tlačit ceny dolů.
Konečně pochopitelná averze vůči hospodaření s rozsáhlými a vleklými schodky běžného účtu povede mnohé vlády rozvíjejících se ekonomik k tomu, že nižší exportní ceny budou kompenzovat vyšším objemem vývozu, přestože to bude dál stlačovat ceny.
Současná jízda na horské dráze komoditních cen pravděpodobně ještě neskončila.
Nelze sice s jistotou vědět, co se stane, ale bylo by prozíravé sebrat síly na další propad – a udělat vše pro to, abychom předešli krachu.
Jak komunikovat o veřejném zdraví a sociální spravedlnosti
KIGALI – Jak ukázala pandemie COVID-19, komunikace je dvojsečná zbraň.
Představuje jeden z nejsilnějších nástrojů ke změně chování.
Dokáže vytvořit povědomí o nelehkém osudu zranitelných skupin, které během krizí nepřiměřeně trpí, a vyvolat s nimi soucit.
Když se spojí se silnou agendou rovnosti a důvěryhodného vedení, může se stát hnacím motorem pozitivní a inkluzivní akce.
Pokud se však komunikace používá nesprávně – pokřivuje se falešnými předpoklady, krátkozrakostí a úzkými vlastními zájmy –, může se z ní stát nebezpečná zbraň.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Porovnání reakcí na COVID-19 ve Velké Británii a ve Rwandě tuto dvojakost dobře ilustruje.
Reakce Velké Británie trpěla absencí rychlého a soudržného politického angažmá i akce a britští občané byli zpočátku méně vnímaví vůči signálům z veřejného zdravotnictví.
Komunikační selhání v tom hrála významnou roli.
Vláda si pod sebou brzy začala podřezávat větev, když hrubě podhodnotila počet obětí COVID-19.
Vedoucí představitelé dál poskytovali protichůdné informace a příklady, čímž vyvolali rozsáhlý zmatek v otázce pravidel a ještě víc podkopali víru ve vládu.
Nedávný průzkum ukázal, že důvěra veřejnosti ve vládu se stále nevzpamatovala z květnového křiklavého porušení pravidel karantény Dominikem Cummingsem, hlavním poradcem premiéra Borise Johnsona.
Vedoucí britští představitelé také nedokázali přiznat, že virus v nepřiměřeně vyšší míře napadá černošské, asiatské a menšinové komunity (BAME).
V důsledku toho se tyto skupiny nedočkaly zdravotnických služeb šitých na míru a cílených informací, které potřebovaly k tomu, aby se bezpečně ochránily.
Přístup Rwandy ke komunikaci lze naopak označit za konzistentní, důvěryhodný, inkluzivní a aktuální.
Už měsíc předtím, než se ve Rwandě objevil první potvrzený případ COVID-19, vláda pravidelně vydávala vědecky podložené aktualizace s tabulkami o vývoji testování a národní připravenosti.
Aby zajistila, že tyto zásadní informace obdrží každý, šířila je digitálně prostřednictvím SMS, ve spolupráci s lokálními rozhlasovými stanicemi, a dokonce i s pomocí dronů.
Komunitní zdravotníci pak tato sdělení předávali na úrovni komunit a domácností.
Rwanda navíc přijala participační přístup k rozhodovacímu procesu, což zapojilo do dění osoby zodpovědné za implementaci reakce a osoby nejvíce postižené krizí, jejichž jedinečné potřeby bylo nutné pochopit.
Vláda zřídila celostátní krizovou linku a nástroj určený k sebetriáži, který poskytuje občanům obávajícím se potenciálních příznaků přístup k pomoci, a přerozdělila nezbytné zdroje – potraviny, finanční podporu a zdravotní péči – tak, aby umožnila zranitelným komunitám vyhovět nařízením o zákazu vycházení.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Veškeré toto úsilí upevnilo důvěru ve vládu.
A co je neméně důležité, inspirovalo a posílilo občany k ochraně sebe samotných i svých komunit.
Výsledky jsou přesvědčivé.
K 13. srpnu zaznamenala 67milionová Velká Británie přes 315 500 případů COVID-19 a 46 791 úmrtí.
Třináctimilionová Rwanda má 2189 případů a pouhých osm úmrtí.
Tento nepoměr lze sice vysvětlit mnoha různými faktory, ale ochota a schopnost lidí řídit se pravidly o veřejném zdraví – jež do značné míry utvářela komunikace vlády a důvěra, kterou vzbudila – v něm téměř jistě hrály svou roli.
Protichůdné informace z různých zdrojů – včetně médií, přátel a kolegů – mohou vyvolávat a prohlubovat štěpení.
To platí zejména v případech, kdy pomýlené, rozporuplné či nepřesné informace vycházejí přímo od vlády – zejména od jejích nejvyšších špiček.
Ukázkovým příkladem jsou Spojené státy.
Americký prezident Donald Trump se opakovaně dopouští pochybných a nebezpečných tvrzení.
V březnu například veřejně podporoval hydroxychlorochin coby „revoluční lék“ v boji proti COVID-19, přestože toto tvrzení neopodstatňoval žádný vědecký výzkum.
To vyvolalo takovou sháňku po tomto léku, že ho začal být nedostatek, což poškodilo občany, kteří ho potřebovali k léčbě systémového lupu a revmatoidní artrózy.
V dubnu zase Trump na tiskové konferenci v Bílém domě tvrdil, že vnitřní užívání domácích dezinfekčních prostředků může představovat účinnou léčbu COVID-19.
To vedlo ke zvýšení prodeje bělicích prostředků – a počtu telefonátů na detoxikační centra.
Podobná tvrzení ohrožují životy, a přitom existuje jen málo mechanismů vyvozování zodpovědnosti, které by omezily šíření nebezpečných či zavádějících informací.
Do jisté míry se to postupně mění.
Po letech kritiky začínají firmy provozující sociální sítě přijímat určitou zodpovědnost za informace šířené na vlastních platformách.
První takovou velkou platformou se stal Twitter, který označil několik Trumpových tweetů za dezinformace.
Dokonce i Facebook – jehož ředitel Mark Zuckerberg se hlasitě postavil proti ověřování faktické správnosti politických projevů – podlehl nátlaku včetně bojkotu ze strany inzerentů a začal podnikat některé kroky.
Nedávno smazal z Trumpova oficiálního účtu příspěvek obsahující videoklip z rozhovoru, v němž Trump tvrdí, že děti jsou vůči COVID-19 „skoro imunní“.
Sociální sítě by však jen těžko měly vést veškerou zodpovědnost za ochranu veřejnosti před dezinformacemi.
Také zpravodajské kanály musí fungovat jako spolehlivé bašty důvěryhodných informací.
Osobní či profesní zodpovědnost nemusí stačit.
Ve Rwandě nesmí jakákoliv instituce podle zákona poskytovat rady, které mohou potenciálně poškodit ty, kdo se jimi řídí.
To by mělo platit všude, přičemž vedoucí představitelé, kteří takové rady dávají, i média, jež je šíří, by se měli zodpovídat před soudem.
Tento problém se však neomezuje jen na rady, které přímo ohrožují životy, například na nepřesné informace v oblasti veřejného zdraví.
Rovněž komunikace informací může posilovat falešné předpoklady přispívající k sociální nespravedlnosti.
Například britská média jsou po právu terčem kritiky za články a videa chválící zdravotníky v první linii, jelikož v nich figurují pouze běloši, přestože 44% zaměstnanců Národní zdravotnické služby tvoří osoby z černošských, asiatských a menšinových komunit.
V mnoha zemích navíc média publikovala v souvislosti s pandemií konspirační teorie zaměřené na Čínu, což poškodilo čínské – a vůbec asijské – komunity po celém světě.
Způsob, jímž veřejné osobnosti, jako jsou mediální a političtí lídři, komunikují s veřejností, může zachraňovat nebo ohrožovat životy, a může potlačovat nebo posilovat nespravedlnost.
Rwanda a hrstka dalších zemí, zejména Nový Zéland, ukázaly, že v boji proti COVID-19 je inovativní, inkluzivní a vědecky podložená komunikace nejúčinnějším nástrojem, který máme k dispozici.
Soutěžení ve strategiích hospodářské soutěže
Jak dokončit agendu G-20
NEW YORK – Téměř úplný kolaps finančních systémů po celém světě odhalil zásadní slabiny v jejich architektuře a způsobu regulace.
Výzvou k opatřením „na obranu proti systémovému riziku“ zahájil summit skupiny G-20 proces obnovy, když uznal, že regulován musí být systém jako celek, nikoliv jen jeho jednotlivé instituce.
Komuniké skupiny G-20 bohužel nabízí stejné recepty na řízení systémového rizika, jaké již předložily Fórum pro finanční stabilitu (FSF), Federální rezervní systém Spojených států a další instituce.
Tyto návrhy se zaměřují na problémy zapříčiněné malou průhledností, přehnanými investicemi za vypůjčené peníze, předimenzovanými finančními institucemi, existencí daňových rájů, špatnými pobídkami pro finanční bossy a střety zájmů ratingových agentur.
Všechny tyto faktory jsou důležité, ale opomíjejí jeden zásadní bod.
Nikdo dnes nepopírá, že loňské prudké poklesy cen nemovitostí a akcií, které přišly po předchozích dlouhých růstech – vysoko nad historickou úroveň –, pomohly tuto krizi vyvolat a přiživovat.
Při pokračování těchto poklesů hrozí nebezpečí, že i ony přesáhnou únosnou mez a zavlečou finanční systém a ekonomiku do ještě hlubší krize.
Zvládnutí systémových rizik proto vyžaduje nejen zajištění průhlednosti a řízení transakcí s vypůjčenými penězi v systému, ale i pochopení, že se tato rizika mění spolu s hodnotami aktiv.
Kdyby to instituce, které byly rizikům silně vystaveny, chápaly, pak by během prudkého zvyšování cen nemovitostí a akcií posílily svůj kapitálový polštář, aby se ochránily proti nevyhnutelnému opačnému trendu v budoucnu.
Dnes ovšem víme, že to neudělaly.
Jedním z důvodů tohoto selhání je skutečnost, že první pilíř Nové basilejské dohody, který naznačuje, jak by banky po celém světě měly vyhodnocovat úvěrová rizika a stanovovat objem kapitálových rezerv, nebere nijak výslovně v úvahu dlouhodobé fluktuace na trzích aktiv.
Místo toho spoléhá na opatření „value-at-risk“ (VaR), která vážou riziko na standardní představy krátkodobé tržní volatility.
Problémem zde je, že tato opatření implicitně předpokládají, že když se trhům daří dobře, riziko klesá: požadují méně kapitálu během klidných období a více kapitálu během kolísavých období.
V podstatě tak předpokládají, že kapitálové ztráty jsou nahodilé, a kalkulace rizik tudíž nebere v úvahu ostré zvraty a ztráty, které po nadměrných výkyvech cen směrem vzhůru obvykle následují.
Jelikož standardní měřítka pravděpodobnosti platební neschopnosti klesají, když si ekonomika vede dobře, a stoupají, když si dobře nevede, mají kapitálové požadavky založené na těchto měřítcích sklon k procykličnosti.
To ovšem systémové riziko nesnižuje, nýbrž zvyšuje .
Skupina G-20 nyní vyzvala k revizi měřítek stanovených Novou basilejskou dohodou, aby se kapitálové požadavky staly proticyklickými, a španělská zkušenost s takto stanovenými požadavky naznačuje, že je to krok správným směrem.
Podobné revize basilejské dohody však nestačí, poněvadž portfolia bank – zvláště mezinárodních bank s rozsáhlým obchodním portfoliem – jsou zranitelné vůči rizikům pramenícím z dlouhodobých fluktuací na trzích aktiv.
V důsledku toho jsou nejen zapotřebí proticyklická opatření, ale kapitálové požadavky bank by se navíc měly měnit v nepřímé úměře k fluktuacím na trzích aktiv, jimž jsou silně vystaveny.
Během nadměrných výkyvů cen aktiv směrem vzhůru by se banky měly lépe opevnit, aby dokázaly přestát nevyhnutelný pozdější zvrat.
Spojitost mezi finančním rizikem a výkyvy v cenách aktiv pramení z využití nového přístupu – Nedokonalé znalostní ekonomie (IKE) – k pochopení rizika a výkyvů na trzích aktiv.
Z tohoto přístupu vyplývá, že pro snížení systémového rizika lze udělat více, nejen reformovat způsob měření rizika a stanovování kapitálových rezerv.
IKE připouští, že v určité rozumné míře stanovuje trh ceny daleko lépe (i když ne dokonale) než regulátoři.
Zároveň však uznává, že cenové výkyvy mohou přesáhnout únosnou mez v tom smyslu, že účastníci trhu mohou vyhnat ceny aktiv vysoko nad úroveň odpovídající jejich dlouhodobé hodnotě.
Dějiny nás učí, že takové výkyvy nejsou trvale udržitelné a že čím jsou přehnanější, tím ostřejší a nákladnější jsou pozdější zvraty – a tím hlubší jsou důsledky pro finanční systém a ekonomiku.
Ponaučení z této krize zní, že nadměrné výkyvy je třeba tlumit řadou uvážlivých opatření.
Jedním možným opatřením je vyhlašování „orientačních pásem“ cen aktiv s cílovými odchylkami marže a kapitálových požadavků, přičemž pohyby mimo tato pásma by takové opatření neeliminovalo, ale pomáhalo tlumit.
Stěžejní vlastností těchto opatření je skutečnost, že se používají rozdílně – podle toho, zda je dané aktivum v porovnání s orientačním pásmem nadhodnoceno nebo podhodnoceno.
Cílem je odradit od obchodování, které tlačí ceny dále od pásma, a povzbudit obchodování, jež má do něj ceny opět vrátit.
Zlepšení schopnosti finančních trhů korigovat samy sebe na trvale udržitelné hodnoty je celým smyslem uvážlivé regulace.
Naproti tomu plošné restrikce na „short-selling“ (a další podobná opatření, která neberou ohled na to, zda je dané aktivum nadhodnoceno nebo podhodnoceno), což někteří lidé navrhovali, by mohly vést k větší nestabilitě.
Pravidla, která jsou za určitých okolností prospěšná, se za jiných okolností mohou stát kontraproduktivní.
Představa, že svět nyní potřebuje více pevných pravidel, tedy neobstojí.
Současná ekonomická teorie opírající se o předpoklad dokonalého odhalení ceny na trzích aktiv bohužel odrazuje ekonomy a politiky od toho, aby věnovali jakoukoliv pozornost roli výkyvů cen aktiv při řízení systémového rizika.
Dnešní globální krize ukazuje, že už si nemůžeme dovolit tento životně důležitý faktor opomíjet.
Počítače a konkurenceschopnost
Mnozí Evropané se dívají na globalizaci a znechuceně rozhazují rukama: problémy s konkurenceschopností se zdají tak obrovské.
Evropané však zároveň mají v dnešní globální konkurenci výhodu, za niž bychom měli poděkovat Jeanu Monnetovi a Jacquesu Delorsovi, kteří vytvořili jednotný trh dříve, než se „globalizace“ stala výrazem skloňovaným ve všech pádech.
Je to totiž otevřená konkurence uvnitř jednotného trhu, co Evropanům umožňuje konkurovat i globálně.
To však samo o sobě nestačí.
Zapotřebí je odvážnější politika.
V roce 1991 procitala moje země, Estonsko, z 50 let trvající zaostalosti způsobené Sověty.
Zoufal jsem si tehdy, jak dlouho asi potrvá vybudovat infrastrukturu potřebnou k tomu, aby byly estonské firmy mezinárodně konkurenceschopné.
Naštěstí svět právě v té době vstupoval do nové éry informační revoluce, a tak se Estonsko rozhodlo pro novou infrastrukturu informačních technologií, díky čemuž záhy dokázalo srovnat krok s ostatními.
Investice veřejného i soukromého sektoru umožnily Estonsku dosáhnout do poloviny 90. let takové úrovně informačních technologií, která přesahovala průměr EU.
Do roku 2000 se pak informační technologie ve vládních službách a odvětvích jako bankovnictví rozvinuly na úroveň, jaké dosahuje jen několik dalších zemí v Evropě.
Malé a kdysi nedostatečně rozvinuté postsovětské zemi se tedy podařilo překonat zdánlivě nepřekonatelné překážky.
Obávám se však, že kroky potřebné k napodobení estonských úspěchů nemusí být jinde v EU příliš vítány.
Vyšší efektivita vlády, odbourání papírování a eliminace lákadel korupce prostřednictvím novátorské komputerizace by totiž znamenaly menší a štíhlejší veřejný sektor.
Totéž platí i o sektoru soukromém.
Od konce 90. let například zhruba 98% všech bankovních transakcí v Estonsku probíhá přes internet, takže banky potřebují méně úředníků a méně poboček.
Řada zaměstnanců bank sice byla propuštěna, avšak díky důrazu na informační technologie se Estonsko stalo konkurenceschopnějším a rostoucí produktivita rozdmýchala dlouhotrvající období rychlého hospodářského růstu – v roce 2006 činil 11%.
Tento růst však sám o sobě nebude udržitelný, pokud Estonsko nezačne vytvářet vlastní inovace.
Estonská konkurenceschopnost se totiž nemůže nadále opírat o nízké náklady na pracovní sílu, a tak potřebuje vyvíjet nové technologie.
Ano, Estonci vynalezli systém internetového telefonování Skype, ale celkově tato země stejně jako zbytek Evropy zaostává v oblasti inovací i čisté vědy.
Inovace přicházejí hlavně a především ze Spojených států, jejichž univerzity a laboratoře lákají ty nejlepší a nejbystřejší mozky z Evropy, Indie a Číny.
Evropané naopak trpí averzí vůči přistěhovalcům, rostoucí nechutí dětí k matematice, fyzice a technickým oborům i skutečností, že se EU uzavírá vnitřní konkurenci v oblasti služeb, což je jeden z nejkonkurenčnějších sektorů ve světové ekonomice.
Nedostatek konkurence uvnitř EU má také bezpečnostní důsledky.
Vzhledem k důležitosti energie pro naše životy je pochopitelné, že mnohé státy EU chtějí své energetické společnosti uchránit před konkurencí, a proto se stavějí proti liberalizaci trhu s energií.
Skutečnost je však taková, že největší zdroj energie v Evropě – Rusko – využívá energii jako nástroj zahraniční politiky.
Vzpomeňme si, že v květnu 2006 prohlásil tehdejší velvyslanec Ruska na Ukrajině Viktor Černomyrdin, že Rusko bude ochotno snížit cenu zemního plynu pro Ukrajinu, pokud tato země přijme méně prozápadní orientaci.
Nemáme-li se dočkat toho, že se EU stane terčem politiky „rozděl a panuj“, která ji přinutí podbízet se v boji o lepší kontrakty na plyn, pak je životně důležitá společná energetická politika – pod dohledem komisaře EU pro energetiku s vyjednávacími pravomocemi komisaře pro obchod.
V jednáních s Gazpromem je dokonce i Německo samo o sobě malou zemí.
Má-li však Evropa zavést společnou energetickou politiku srovnatelnou s naším společným obchodním režimem, bude muset splnit nezbytnou podmínku vnější politiky: vnitřní liberalizaci.
Tento imperativ přesahuje oblast energetiky.
Evropané si lámou hlavu s nedostatkem inženýrů, ale dělají málo pro to, aby propagovali vědecké vzdělání.
A když zjistí, že mají potíže s mezinárodní konkurencí, raději se uchylují k protekcionismu.
To je však recept na další pokles konkurenceschopnosti Evropy – a my ho musíme odmítnout, raději dříve než později.
Zpověď finančního deregulátora
BERKELEY – Dva myšlenkové proudy koncem 90. let, přinejmenším v Americe, naléhaly na další finanční deregulaci – tj. zrušení zákonné separace bankovnictví investičního a komerčního, uvolnění kapitálových požadavků na banky a povzbuzení agresivnější tvorby a využití derivátů.
Jestliže se dnes deregulace jeví jako velmi špatný nápad, proč tomu tak nebylo už tehdy?
První myšlenkový proud, obecně náležející k Republikánské straně Spojených států, měl za to, že finanční regulace je špatná, protože špatná je veškerá regulace.
Druhý proud, obecně náležející k Demokratické straně, byl poněkud komplikovanější a stavěl na čtyřech postřezích:
· Od doby, kdy porucha finančnictví měla větší než malý dopad na celkové hladiny produkce a zaměstnanosti, uplynulo přinejmenším v průmyslovém jádře globálního hospodářství už přes 60 let.
Moderní centrální banky měly sice těžkosti s urovnáváním inflačních šoků, ale deflační šok, s nímž by si neporadily, nezažilo už několik generací.
· Zisky oligarchie investičního bankovnictví (hrstky investičních bank, mimo jiné Goldman Sachs, Morgan Stanley a JP Morgan Chase) dalece přesahovaly výsledky, jež má každý konkurenční sektor přinášet, díky jejich tučným peněženkám a schopnosti proplétat se houštinami regulace.
· Křivka dlouhodobých tržních výnosů – podle níž kdo měl tučnou peněženku a trpělivost brát na sebe rizika na realitních, akciových, derivátových a dalších trzích, dosahoval obrovských výnosů – vzbuzovala dojem, že finanční trhy dokážou úžasně mobilizovat schopnost společnosti snášet rizika.
· Zdálo se, že chudší dvě třetiny americké populace jsou vyloučeny z příležitostí půjčovat si za rozumné úrokové sazby a investovat s vysokými výnosy, jichž využívala horní třetina, zejména bohatí.
Tyto čtyři postřehy naznačovaly, že je namístě určitý institucionální experiment.
Restrikce rizika z doby deprese se zdály méně naléhavé, vzhledem k prokázané schopnosti americké centrální banky vytvářet mezi finančními nesnázemi a agregátní poptávkou pevné valy.
Vypadalo to, že nové způsoby úvěrování a rozkládání rizika přinášejí malá negativní rizika.
Pokládalo se za pravděpodobné, že silnější konkurence pro oligarchy investičního bankovnictví ze strany komerčních bank a pojišťoven s naditými sejfy sníží nehorázné zisky investičního bankovnictví.
Zdálo se, že se vyplatí to zkusit.
Nevyplatilo se to.
Z analytického pohledu se stále ještě probíráme troskami tohoto experimentu.
Proč byla regulace vysoce investičně zadlužených všeobecných bank v centrech peněžnictví tak mizerná?
Proč nebyly centrální banky a vlády ochotné a schopné zakročit a udržet tok agregátní poptávky, když finanční krize a její důsledky zadusily soukromé investice a spotřební výdaje?
Další otázky vyplývají z reakce politik na následnou recesi.
Když už začal být rozsah poklesu zřejmý, proč vlády horlivě nezakročily, aby vrátily nezaměstnanost na běžné úrovně, zejména za absence vyšších inflačních očekávání, tlaku na růst cen, či dokonce nárůstů úrokových sazeb, které by vytlačily soukromé investiční výdaje?
A jak se finanční branži podařilo udržet si tolik politické moci, že zablokovala regulatorní reformu?
Zůstává navíc nejasné jak finanční soustavu restrukturalizovat.
Oddělení investičního od komerčního bankovnictví, zavedené Glassovým-Steagallovým zákonem, obrovsky prospělo zavedené oligarchii investičních bank, ale nějak došlo k tomu, že vstup konkurence komerčních bank a pojišťoven zisky finančních společností ještě dále zvýšil.
Naskýtaly se významné příležitosti k výnosům pro finanční zprostředkovatele, kteří dokázali najít volnou kapacitu ke snášení rizika, sestavit cenné papíry, jež jí využily, a přijít si tak k podílu prostředníka za spojení rizik s investory, kteří z jejich snášení mohli těžit.
Jenže nástup derivátů rizika nerozptyloval, ale spíše koncentroval, jelikož se dalo ještě víc vydělat prodejem rizika lidem, kteří nevěděli, jak jej ohodnotit – a vlastně ani jaká rizika na sebe berou.
Konečně neschopnost centrálních bank pochopit, že jejich primárním úkolem je stabilizace nominálního příjmu – tedy jejich neschopnost být nejen dobrými keynesiány, ale i dobrými monetaristy – vzbuzuje otázku, zda drastickou reformu nepotřebuje samotné centrální bankovnictví.
Už v roce 1825 guvernér britské centrální banky Cornelius Buller rozuměl tomu, že když panika v soukromém sektoru vyvolá prudký vzestup poptávky po bezpečných a likvidních finančních aktivech, je úkolem centrální banky této poptávce vyjít vstříc a držet tím v bezpečné vzdálenosti bankroty a depresi.
Jak je možné, že jeho nástupci vědí méně než on?
Možná že bychom se dokonce měli vrátit k mnohem přísněji regulované finanční soustavě, jakou znala první generace po druhé světové válce.
Tato soustava průmyslovému jádru dobře sloužila, přinejmenším podle toho, co lze vyvodit z makroekonomických úhrnů.
S jistotou víme, že naše novější soustava se takto neosvědčila.
Jak čelit strachu
WASHINGTON – Ačkoliv potíže s mezibankovními půjčkami začaly po záchraně finančních systémů ve všech rozvinutých zemích ochabovat, zhoršující se ekonomické ukazatele vyslaly akciové trhy na sestupnou dráhu.
Tlaky na země s rozvíjejícími se ekonomikami, o nichž si už mnozí mysleli, že se „odpoutaly“ od zbytku světa, zintenzivnily, neboť zahraniční půjčky jsou stahovány a aktiva rozprodávána.
V době, kdy spotřebitele, firmy i státy z celého světa ovládá strach, se přestává mluvit o mírné recesi v rozvinutých zemích a začíná se hovořit o velké celosvětové depresi.
Všude zavládl pocit trudnomyslnosti, že tomu nelze nijak zabránit.
Co se vlastně děje?
Byla opatření přijatá před dvěma týdny s cílem podpořit finanční systém jednoduše mylná?
Rozhodně nikoliv.
Poskytnutí likvidity, rekapitalizace bank, rovnoměrnější pojištění vkladů v rozvinutých zemích – to vše byla správná a nezbytná opatření.
Byla to však jen první splátka toho, co je zapotřebí udělat.
Pád hodnoty aktiv a obecněji i strach z toho, co přijde příště, rozvrátil spotřebitelskou a podnikatelskou důvěru v rozvinutých zemích.
Spotřeba klesá a firmy snižují investice.
Finanční krize vyvolala prudký pád poptávky, jemuž ekonomové říkají „keynesiánská recese“.
Má-li dojít k obnovení důvěry, není jiná možnost než pomocí makroekonomických nástrojů zvýšit poptávku a udržet hospodářský výkon.
V zemích, kde přetrvávají vysoké úrokové sazby, lze použít monetární politiku, avšak její účinnost bude při tlaku na úvěry pravděpodobně omezená.
Stěžejní roli musí proto hrát politika fiskální.
Fiskální expanze je vždy riskantní, poněvadž zvyšuje dluhy a zesiluje pozdější rizika.
Vzhledem k naší situaci však v zemích s udržitelným dluhem převyšuje její přínos náklady.
Země s rozvíjejícími se trhy čelí i dalšímu problému.
Nejenže se musí potýkat s vyhlídkou klesajícího vývozu a důvěry, ale jsou také nejnovějšími oběťmi finanční krize, která započala ve Spojených státech, rozšířila se do Evropy a nyní se přehnala i přes její hranice.
Zahraniční banky omezují úvěry.
Zahraniční investoři v nevídané míře „repatriují“ své prostředky.
Opatření přijatá kvůli vyřešení krize v rozvojových zemích paradoxně zvýhodňují převádění peněz zpátky domů, což zemím s rozvíjejícími se trhy ještě více ztěžuje život.
Aby posílily své finanční systémy i celkovou poptávku, musí být země s rozvíjejícími se trhy připraveny podniknout kroky podobné těm, které přijaly země rozvinuté.
Nedávná prosperita mnoha těchto zemí však pramenila z přístupu ke globálnímu kapitálu.
Náhlé zastavení tohoto toku je těžkou ranou přinášející specifické problémy, které tyto země samotné nemohou vyřešit.
Rozvinuté státy tedy musí být připraveny poskytnout potřebné finance, a to v bezpříkladné míře.
Alternativou je vyhlídka rozsáhlé platební neschopnosti, ovládnutí bankovnictví a protekcionismus – taková vyhlídka by uvrhla tyto země i globální ekonomiku jako celek o několik let zpátky.
MMF může vyčlenit prostředky ve výši až 250 miliard dolarů.
Uvedli jsme do pohybu vnitřní procedury a kapacity, která nám umožní poskytovat prostředky rychle a za podmínek omezujících se na jádro bezprostřední krizové reakce.
Fond kromě toho pracuje na novém „kanále likvidity“, jehož prostřednictvím budou rozvíjejícím se trhům se silným hospodářským výkonem, zdravou politikou a zdravými ekonomickými základy poskytovány prostředky okamžitě.
To by mělo obnovit důvěru investorů.
Vzhledem k objemu kapitálových toků však rovněž naléhavě vyzývám vlády a centrální banky rozvinutých zemí, aby k programům krizové reakce MMF poskytly paralelní finance.
Zároveň jsem přesvědčen o potřebě nacházet způsoby, jak uvést do hry prostředky zemí s velkými rezervami.
Fond svým úkolům dostojí, ale máme-li posílit důvěryhodnost koordinované globální reakce na krizi, jsou zapotřebí všechny zmíněné kroky.
Kromě toho musíme myslet dopředu – zejména ve vztahu k nízkopříjmovým zemím v Africe.
Vzhledem k jejich omezené účasti na mezinárodních finančních trzích jsou tyto země zatím před bouří relativně chráněny.
Tento klid je však nejistý a pravděpodobně nepotrvá věčně.
Mnoho nízkopříjmových zemí utrpí v důsledku poklesu cen komodit.
Jiné – včetně těch, které se stávaly novou hranicí rozvíjejících se trhů – se mohou dočkat uzavření přístupu k zahraničnímu kapitálu.
Také ony budou potřebovat pomoc mezinárodního společenství.
Půjčky od MMF a globálních rozvojových bank, jakož i udržení dárcovské pomoci na současné úrovni budou nezbytností, máme-li předejít novým lidským tragédiím.
Dynamika strachu je potenciálně katastrofická, ale i ona se dá rozbít.
Ať už jsou problémy ve finančním systému jakékoliv, výrazná zlepšení v oblasti technologií, produktivity a společenského pokroku v posledních letech – tedy skutečné základní ukazatele – představují nefalšované svědectví o tom, že síla globalizace je silou dobra.
Možná je již příliš pozdě vyhnout se recesi v rozvinutých zemích a zpomalení v rozvíjejících se a nízkopříjmových zemích.
Není však pozdě vyhnout se globální depresi.
Odouzení Chášukdžího vrahů
AMSTERDAM – Podrobnosti o brutální, promyšlené vraždě saúdského novináře Džamála Chášukdžího jsou ohromující.
Tak především je zde místo vraždy: žádná tmavá boční ulička, nýbrž prostory istanbulského konzulátu jeho země.
Dále jsou zde údajní pachatelé: patnáctičlenný tým, jehož členy byli i soudní lékař, který kdysi pracoval v Austrálii a přivezl si pilu na kosti, nebo Chášukdžího dvojník, jenž si oblékl šaty zavražděného – pravděpodobně ještě teplé – a nenuceně vyšel zadním vchodem ven.
Možná nejvíce však šokuje následující odhalení: Saúdové věděli,že jim vražda může projít.
Z nedávných údajů zveřejněných UNESCO, tedy organizací OSN, která má mimo jiné za úkol podporovat bezpečnost novinářů všude na světě, vyplývá, že v devíti z deseti případů uniknou vrazi novinářů bez trestu.
A protože se beztrestnost stala normou, vsadily saúdské úřady na to, že i kdyby vražda vyplavala na povrch, její důsledky nebudou významné.
A měly pravdu: saúdští prokurátoři sice požadují trest smrti pro pětici podezřelých, avšak mezinárodní reakce je zatím chabá.
Navzdory celosvětové pozornosti, kterou si vražda získala, většina nejvyšších představitelů pouze slíbila, že „zváží“ sankce vůči Saúdské Arábii; jiní tuto myšlenku rovnou odmítli.
Například americký prezident Donald Trump sice prohlásil, že oficiální vysvětlení saúdské strany je neuspokojivé, ale že nemá v úmyslu reagovat omezením prodeje zbraní či obchodu s nimi.
Představitelé Francie a Španělska vyjádřili podobný názor.
Tato necitlivost dokládá, že když se ekonomické zájmy ocitnou v protikladu k lidským právům, má vždy přednost to první.
Oplakávat bychom neměli jen ztrátu života novináře, ale i erozi občanských svobod a svobody projevu – zejména na Blízkém východě.
Jak minulý měsíc uvedl Výbor na obranu novinářů, tři nejbližší regionální spojenci Saúdské Arábie – Spojené arabské emiráty, Egypt a Bahrajn – vydali prohlášení, v němž podpořili reakci saúdského království na Chášukdžího smrt.
Linii držela také Saúdy vlastněná domácí i panarabská média, přičemž armáda internetových trollů se rychle pustila do práce na obhajobě saúdských vládců a očerňování jejich kritiků.
Tento typ zametání pod koberec se přitom neomezuje jen na Chášukdžího případ; ještě hůře se v arabských médiích hlavního proudu hledá seriózní kritika Saúdy vedené války v Jemenu.
Navzdory desetitisícovkám mrtvých a zničujícímu hladomoru, který ohrožuje na životě miliony dalších lidí, zpravodajská média v regionu prakticky mlčí o roli intervencionistického korunního prince království Mohameda bin Salmána.
Pokud mezinárodnímu společenství opravdu jde o obranu lidských práv, vládu zákona a demokratické hodnoty, pak musí saúdskoarabskou brutalitu odsoudit.
Jedna z nejmocnějších zemí na Blízkém východě je přímo zodpovědná za bezpočet úmrtí, zkázu a bídu.
Přesto západní země tyto aktivity nejen přehlížejí, ale dokonce je aktivně umožňují tím, že dodávají zbraně.
Čím zájmům opravdu slouží, že je Saúdská Arábie strategickým spojencem Západu?
Rozhodně ne utlačovaným lidem v Jemenu, Bahrajnu a Sýrii.
Ani nikomu, komu záleží na lidských právech, rovnosti pohlaví a mnoha dalších hodnotách, které západní lídři údajně vyznávají.
O významu novinářů Chášukdžího typu pro zemi, jako je Saúdská Arábie, nemůže být sporu.
Nebýt těchto hledačů pravdy, institucionální a politická korupce by nikdy nebyla zpochybňována.
Svévolné zabití novináře saúdskými představiteli v zahraničí proto nesmí zůstat bez trestu; vlády ostatních zemí musí naléhavě přehodnotit své spojenectví se saúdským královstvím.
Pokud jen odsoudíme porušování lidských práv a nedoplníme ho smysluplnými sankcemi, pak tato země své chování nezmění.
Mezinárodní společenství navíc musí přestat se svalováním zodpovědnosti za vyšetření a potrestání vraždy novinářů na vlády, které si jejich smrt přály.
Ve většině případů je vláda zákona v těchto zemích příliš slabá a zadavateli vražd bývají právě ti, kdo třímají moc.
V Chášukdžího případě možná nikdy nebude spravedlnosti učiněno zadost, avšak jeho vražda nesmí přijít nazmar.
Vlády vážící si průhlednosti a svobody projevu musí spolupracovat na vytvoření mezinárodního tribunálu, který bude soudit případy novinářů zavražděných v zemích, jež nejsou schopny či ochotny zjednat spravedlnost samy.
Opačná varianta – totiž umožnění beztrestnosti – zbaví zločince veškeré zodpovědnosti a podkopá právě ty hodnoty, které má žurnalistika bránit.
Jak čelit globální vodohospodářské krizi
CAMBRIDGE – Celosvětová poptávka po sladké vodě se v�důsledku rostoucího počtu obyvatel a blahobytu každých 20 let zdvojnásobí.
Znečištění, klimatické změny a průniky mořské vody však sladkovodní zásoby podobným tempem snižují.
Rýsuje se tedy na obzoru globální nedostatek sladké vody?
Naštěstí se situace nezdá být tak alarmující.
Nelze popřít, že se zásoby sladké vody ztenčují.
Necháme-li věcem volný průběh, může lidská společnost zažít velké komplikace.
Podle mnoha lidí se voda liší od zdrojů, jako je ropa, protože pro většinu účelů (zejména pro pěstování plodin) ji nelze ničím nahradit.
Navíc je voda v�podstatě fixní zdroj, byť se každý rok obnovuje.
Na zeměkouli je vody úžasné množství, ale většinu jí tvoří slaná oceánská a poloslaná podzemní voda.
Také sladké vody máme obrovské zásoby, avšak ty se většinou nacházejí v�ledovcových příkrovech a ledovcích a jen malé procento vody je okamžitě dostupné tam a tehdy, kdy ji potřebujeme.
Zásoby vody se navíc značně mění v�závislosti na regionu a uvnitř jednotlivých zemí, přičemž v�nepravidelných intervalech se dostavují také záplavy a sucha.
Novým faktorem ovlivňujícím zásoby vody je rostoucí globální teplota.
Přestože nevíme jistě, jaké dopady bude tento jev přesně mít, řada vědců se domnívá, že se zvýší roční úhrn srážek, avšak zároveň se může zvýšit i jejich sezónnost a četnost extrémů.
Současná zásobovací infrastruktura v�podobě přehrad, vodních nádrží, úpraven a vodovodních potrubí by se pak jen těžko dala využívat bez výrazných úprav.
Ze spisů prvních novodobých komentátorů, kteří se zabývali otázkou, co vyvolává společensko-ekonomický růst a pokles – Adama Smitha, Edwarda Gibbona, Thomase Malthuse, Davida Ricarda a Karla Marxe –, vyplývá, že obavy z�vyčerpání zdrojů nejsou nové.
Zejména Malthus a Ricardo projevili značnou předvídavost v�otázce role obyvatel, potravin a energetických zdrojů.
Malthus předpokládal růst počtu obyvatel geometrickou řadou (na způsob složeného úroku z�bankovního vkladu) a růst produkce potravin aritmetickou řadou (na způsob jednoduchého úroku z�bankovního vkladu).
Tyto křivky se po pár desetiletích vždy protnou a Malthus předpověděl rozsáhlé hladomory nebo násilné konflikty: množství potravin a počet obyvatel se budou muset srovnat prostřednictvím „bídy, válek, moru a neřesti“.
Ricardo předpověděl „klesající výnosy“ z�investic do zdrojů, protože nejlepší (nejméně nákladné) zdroje se vyčerpají jako první, po nich následují druhé nejlepší zdroje a tak dále.
Rostoucí poptávka po zdrojích vede ke zvyšování cen, které bude pokračovat tak dlouho, až se daný zdroj stane natolik drahým, že se jeho využívání přestane vyplácet.
Tato omezení pochopitelně platila v�předchozích staletích, avšak od doby, kdy je Malthus s�Ricardem zformulovali, je homo sapiens dokázal „ošálit“, když rozšířením základny zdrojů (kolonialismem) získal levnější zdroje a potraviny, když nalezl náhražky za vzácné zdroje a když zdokonalil technologie, takže se stejné množství půdy a zdrojů dalo využívat efektivněji.
Protože je dnes svět do značné míry zaplněný, nabízí se jen málo příležitostí k�rozšíření fyzické nabídky zdrojů.
Skutečná otázka, před kterou dnes naše planeta stojí, zní, zda dokážeme pokračovat ve zdokonalování technologií nebo nacházení levnějších náhrad.
Fakt, že něco v�uplynulých 200 letech fungovalo, ještě neznamená, že to nutně musí fungovat i nadále.
To je jádro problému globálních vodních zdrojů.
Krizi se však můžeme vyhnout tím, že přijmeme za své následující technické a manažerské adaptace:
·������� Obchod s�virtuální vodou – tedy s�množstvím vody, které je zapotřebí k�výrobě produktu (obvykle potravin) a jeho dopravě jinam.
Příjemce tak nemusí používat vlastní vodu a může ji ušetřit pro hodnotnější činnosti;
·������� Úspora vody určené k zavlažování.
Protože 75-90% veškeré vody spotřebované v�určité zemi putuje do zemědělství, desetiprocentní zvýšení efektivity by uspořilo stejné množství vody, jaké daná země spotřebuje v�komunálních službách a průmyslu.
Dalším způsobem, jak zvýšit účinnost zavlažování, je vyvinout plodiny, které produkují větší množství potravin při stejné nebo menší spotřebě vody.
Výzkum takto geneticky upravených (GM) plodin je v�několika největších zemích s�nedostatkem vody, jako jsou Čína a Indie, v�poměrně pokročilém stadiu;
·������� Využívání rozvinutého odsolování.
Moderní rozvoj odsolování srazil náklady na jednotku odsolené mořské vody na úroveň srovnatelnou se získáváním sladké vody z�přirozených zdrojů (přibližně 5 amerických centů za krychlový metr);
·������� Rozšíření recyklace odpadní vody.
Městské oblasti obvykle vypouštějí přibližně 85% objemu spotřebované sladké vody jako vodu odpadní, často do přilehlých vodních nádrží.
Odpadní voda by se přitom dala upravovat a používat k�doplňování hladiny podzemní vody.
Rovněž vznikající sanitární technologie s�nízkou spotřebou vody, jako jsou suché kompostovací toalety se separací moči, by mohly podstatně snížit poptávku po městské vodě, dotáhne-li se jejich vývoj do konce;
·������� Rozvoj kreativních strategií tvorby cen pro městskou a odpadní vodu.
Ochrana zdraví člověka a ekosystému se jen těžko vyčísluje, neboť představuje součást všepronikajících externalit spojených se spotřebou vody.
Řada způsobů využívání vody by nicméně na efektivnější cenotvorbu reagovala dobře.
Vyhnout se globální vodohospodářské krizi sice nebude snadné, ale máme k�dispozici politické nástroje a technologie, které by nás při správné aplikaci mohly bezpečně provést přes několik následujících desetiletí, a to navzdory rostoucímu počtu obyvatel a jejich rostoucímu blahobytu.
Proti odpůrcům lidských práv uvnitř OSN
Vysoká komisařka OSN pro lidská práva Mary Robinsonová má být 12. září vystřídána Brazilcem Sergiem Vieirou de Mello, dlouholetým diplomatem v OSN.
Bude to poněkud náročné předávání žezla, poněvadž vlády, které dnes ovládají Komisi OSN pro lidská práva (CHR) se stále více snaží ochraňovat nejen sebe, ale i své spojence před jakýmkoli přezkoumáváním a kritikou.
Během svého výročního zasedání loni na jaře v Ženevě se Komise OSN pro lidská práva postupně hlasováním rozhodla ignorovat vážná pochybení v oblasti lidských práv, k nimž dochází například v Rusku/Čečensku, Zimbabwe, Íránu či Rovníkové Guineji.
U dalších režimů porušujících lidská práva - mimo jiné u Číny, Alžírska, Uzbekistánu, Vietnamu a Saúdské Arábie - se CHR dokonce nedokázala ani vzchopit k tomu, aby se jejich počínáním zabývala.
Navíc v několika zemích snížila výdaje na monitorovací mechanismy, čímž vážně narušila jeden z nejúčinnějších nástrojů obrany lidských práv, totiž nástroj upozorňující a donucovací.
K tomuto vývoji dochází částečně i proto, že země, které rejstřík dodržování lidských práv nemají zrovna čistý - Alžírsko, Burundi, Čína, Indonésie, Keňa, Kuba, Konžská demokratická republika, Libye, Malajsie, Saúdská Arábie, Súdán, Sýrie a Vietnam -, ovládají uvnitř Komise pro lidská práva silný blok a představují téměř většinu z padesáti tří členů komise.
V roce 2003 se k nim připojí Zimbabwe a - pokud africké země nezvrátí své dřívější rozhodnutí - celý rok bude komisi předsedat Libye!
Toto jsou země, které udělají maximum pro to, aby se do CHR dostaly, a pak se snaží budovat spojenectví s poddajnějšími vládami.
Zvládají navíc celou řadou procesních triků, kterou dokáží oslabit slovo komise.
Jejich odhodlání udělat z Komise OSN pro lidská práva bezzubou loutku sekunduje impuls ze strany tradičních propagátorů lidských práv na Západě.
Je to určitě i proto, že v protikladu k prohlášením mnoha západních vlád patří lidská práva až na poslední místa jejich priorit.
Lidská práva často trumfují obchod a zvláště evropské vlády jen nerady vystavují své lukrativní kontakty riziku, že režimy, jež porušují lidská práva, podniknou za kritiku odvetná opatření.
K těmto tendencím se nedávno připojily dopady boje proti terorismu.
Západní demokracie totiž nechtějí dráždit své důležité spojence v boji proti terorismu jednoduše proto, že také ony by mohly porušovat práva svých občanů.
V loňském roce - vůbec poprvé v dějinách - nebyly členem Komise OSN pro lidská práva Spojené státy (ačkoli už v roce 2003 se vrátí).
Možná si myslíte, že k politováníhodnému stavu CHR přispěla právě nepřítomnost Spojených států.
Ty byly přece v mnohých otázkách víceméně zásadové a přímočaré, zvlášť pokud šlo o konkrétní země se sklonem porušovat lidská práva.
To byste se ale mýlili.
Byla to totiž právě Amerika - stále více posedlá vyhlídkami svých vlastních občanů a praktikami, které přitahují pozornost mezinárodních inspekcí -, jež za posledních pět let přispěla k celkovému narušení monitorovacího systému OSN pro lidská práva.
Neoblomně se postavila proti několika významným a slibným iniciativám, zejména proti Mezinárodnímu soudnímu dvoru a novým mechanismům boje proti mučení.
Pokud jde o boj proti mučení, USA se pokusily zmařit vytvoření univerzálního systému vězeňských návštěv v rámci dobrovolného protokolu k Úmluvě proti mučení.
Tady se Spojené státy spolčily s věru podivnými partnery - Čínou, Kubou, Íránem, Libyí, Súdánem nebo Zimbabwe -, kterým za jiných okolností samy vytýkají chronické porušování lidských práv. Tuto iniciativu však i bez americké podpory podpořila valnou většinou hlasů na konci července Hospodářská a sociální rada OSN.
Jistě, ne všechno je v OSN na poli ochrany lidských práv tak ponuré.
Svou činnost zahájí už brzy Mezinárodní soudní dvůr; díky snaze USA tento projekt podkopat navíc s mnohem větší mezinárodní podporou, než se čekalo.
Podporu pomalu získává také univerzální systém vězeňských návštěv.
I v CHR došlo nedávno k jistému pokroku, například ve snaze dát tzv. "zmizením" statut mezinárodního zločinu.
Země, jejichž vzpomínky na autoritářskou vládu jsou dosud čerstvé, například země Latinské Ameriky a východní Evropy, se stále častěji ujímají vedení při šíření a propagaci iniciativ a principů lidských práv.
(Výraznou roli sehrála ve výše popsaných situacích především Latinská Amerika.)
Komise OSN pro lidská práva je ale i přes všechna pozitiva v dosti špatném stavu.
Mohou za to manipulace ze strany mocných zemí a nepřátel lidských práv. Vieira de Mello - muž s pozoruhodnou kariérou v rámci systému OSN a brilantní diplomat - musí být ve své nové funkci ochoten a schopen čerpat z regionu, odkud sám pochází, ale i odjinud a dohlédnout na to, aby systém OSN pro ochranu lidských práv sloužil obětem, a nikoli pachatelům zločinů proti lidským právům a lidskosti.
Jeho povinností však bude také to, přimět Západ k proaktivnějšímu přístupu a zvlášť Spojené státy k návratu do jejich role konstruktivní - a ne destruktivní - síly v oblasti lidských práv.
Popleteni závojem
V pondělí 23. července se miliony Turků probudí do nového, povolebního Turecka.
Je těžké předvídat, co se stane.
Turecká politika je plná překvapení, která za překvapivá považují jen cizinci.
Nejsou to dnes muži, nýbrž ženy, kdo tvoří jádro politické debaty, což, zdá se, mnoho lidí mimo Turecko udivuje.
Ba v těchto volbách se počet ženských kandidátek ve všech stranách viditelně zvýšil a totéž platí pro celkovou politickou angažovanost žen.
Tyto volby se konají, protože když strana AKP, konzervativní strana, která je teď u moci, jmenovala svým kandidátem na prezidenta ministra zahraničí Abdullaha Güla, sekulární elita země se vyděsila.
O Güla nešlo; problémem byla jeho žena.
Kdyby byl Gül zvolen prezidentem, Turecko by mělo poprvé první dámu s šátkem na hlavě.
Šátek Gülovy ženy byl interpretován jako symbol nadcházejících temnějších časů.
Nosí-li šátek první dáma, argumentovala sekulárně smýšlející elita, mohlo by to podrýt celý sekulární systém.
Následovalo bezprecedentní politické pozdvižení, včetně masových demonstrací v rozsahu, který dříve nebyl zaznamenán.
Vzrušeně se hovořilo o možnosti vojenského puče a armáda se znovu projevila jako vlivný politický aktér.
Během celého dění byly v popředí turecké ženy.
Především pozápadnělé, modernizované a sekulární Turkyně se jevily jako odhodlané projevit svou opozici vůči existenci „těch druhých“ tureckých žen.
Genderové otázky byly v tureckém národní státě vždy podstatné.
Kemalismus (přesvědčení spojené se zakladatelem moderního Turecka, Mustafou Kemalem Atatürkem) je mezi všemi muslimskými reformními hnutími ojedinělý v tom, že přetvořil nejen sféru veřejnou, ale i soukromou – doménu matek, manželek, sester a dcer.
Ve 20. a 30. letech 20. století – v době Atatürkovy vlády – se ikonou moderního, sekulárního režimu stala „nová turecká žena“.
V Turecku, jež svůj kemalistický systém přijalo nedlouho poté, co Francie etablovala svou sekulární republiku, není rozdíl mezi tím, co Francouzi nazývají laicité , a sekularismem jen jazykovou nuancí.
Náboženské symboly a odkazy tu byly z veřejné sféry do velké míry odstraněny a náboženství se považuje za soukromou věc.
Mnozí Turci, kteří prvně cestují do USA, jsou skutečně zaskočeni tamní religiozitou .
Je udivující vidět náboženské symboly a výroky u vchodů do veřejných budov, na penězích či v soudní síni.
V Turecku se však šátek zakrývající hlavu nepovažuje za banální symbol.
Osmdesát let po založení republiky tkví potíž se ženami nosícími šátky na hlavách v tom, že nezapadají do obrázku moderní turecké ženy.
Na první pohled se zdá, že turecké ženy rozděluje obrovská mentální, kulturní a politická propast.
Když se však podíváme blíže, tato propast začne být iluzorní.
V každodenním životě se tyto dva typy Turkyň prolínají víc, než se obvykle předpokládá.
Není neobvyklé, aby jedna sestra šátek nosila a druhá nikoliv, nebo aby šátek nosila matka, ale její dcery ne.
Občas se ze dvou přítelkyň zakrývá jen jedna.
Při procházce zalidněnou istanbulskou ulicí uvidíte, jak se ženy se zakrytou i s odkrytou hlavou nenásilně – bezmála přirozeně – mísí.
Proč potom není možné dosáhnout podobného sesterství v říši politiky?
Nedávný průzkum veřejného mínění ukazuje, že mimo svůj domov si v Turecku zakrývá hlavu kolem 60% žen.
Znamená to ale, že 60% nosí závoj?
Znamená to, že všechny podporují islámský fundamentalismus?
Odpověď na obě otázky je záporná.
Jako spisovatelka se při psaní v turečtině setkávám s více než osmi různými názvy popisujícími šátek na hlavu.
Yemeni, türban, eşarp, çarşaf,… Každý je jiný.
Různé ženy nosí šátek z různých pohnutek.
Některé jej mají ze zvyku nebo z tradičních důvodů, nikoliv kvůli náboženství.
Pro jiné je motivace politická.
Ne všechny ženy nosí šátek kvůli náboženskému konzervatismu.
A ne všechny ženy s šátkem na hlavě jsou „nevzdělané“ a „utiskované“.
Tato spletitost se ale kvůli pojmu „závoje“ vytrácí.
Jestliže neděláme rozdíly a přehlížíme nuance, skončíme u přesvědčení, že 60% tureckých žen nosí závoj.
Tentýž průzkum ovšem odhalil, že podíl žen, které si hlavu zakrývají úplně a spíše z politických než tradičních důvodů, tvoří jen 11%.
Věnujeme-li pozornost jemným odlišnostem, vzniká obrovský rozdíl – rozdíl mezi tvrzením, že 60% žen nosí závoj, a výrokem, že jej nosí 11% žen.
Tato spletitost se vytrácí nejen u západních pozorovatelů, ale také u turecké elity.
Poněvadž ideologické rozbroje se tu podle všeho točí kolem ženských těl a šatů, nadešel snad čas přestat se tázat, „Jak by měla vypadat ideální turecká žena?“ a začít se ptát, „Měl by vůbec existovat ideál turecké ženy?“ Ostatně pluralismus není jen politický princip; jde rovněž o zásadu, která se ve svobodné společnosti vztahuje na jedince – na muže i ženy.
My v Turecku se už přes 150 let snažíme vypořádat s otázkou, zda islám může existovat v soužití se západní demokracií.
Po 150 letech westernizace a modernizace je odpovědí, s níž přicházíme, jednoznačné „ano“.
Turecko je složitá země s četnými dilematy.
Jeho ženy pnutí jak urovnávají, tak vyostřují.
Nové zdravotnické kontinuum
DAVOS – Zdravotnický sektor se v posledních několika desetiletích dramaticky proměnil.
Výzkum a vývoj nám poskytl ohromující nové léčebné postupy, výkonnou diagnostiku a rychle rostoucí spektrum poznatků.
Rozšířily se lékařské specializace a jejich poskytovatelé.
Z vlád a pojišťoven se stali silní hráči.
A z pacienta se stal hlasitý a proaktivní spotřebitel připravený hledat lepší řešení, i kdyby to znamenalo odcestovat do zahraničí.
Ačkoliv se však zdravotnictví zefektivnilo, zároveň se stalo složitějším a nákladnějším.
Stále početnější a stárnoucí populace vyvíjejí stále větší tlak na zdravotnické systémy, které se už nyní prohýbají pod tíhou nákladů na léčbu chronických onemocnění, jako jsou rakovina a cukrovka Americký Institute of Medicine odhaduje, že jen ve Spojených státech se zhruba 750 miliard dolarů ročně – tedy přibližně 30% celkových výdajů na zdravotnictví – „promrhá v důsledku [poskytování] nepotřebných služeb, přemrštěných administrativních nákladů, podvodů a dalších problémů“.
Chceme-li zajistit, aby zdravotní péče zůstala finančně dostupnou a všeobecně přístupnou pro budoucí generace, musíme radikálně přehodnotit způsob, jímž ji poskytujeme a manažersky řídíme.
Klíčové je, že se zdravotní péče musí propojit.
Zdravotníci by měli mít možnost snadno sdílet relevantní údaje s kolegy z celého světa.
Lékařské přístroje a systémy v nemocnicích by měly být schopné kombinovat mnoho různých informačních zdrojů.
Nová generace spotřebitelských technologií, jako jsou zdravotní senzory určené k nošení na těle, by mohla automaticky upozorňovat lékaře na potenciální zdravotní problémy dříve, než přerostou v akutní epizody.
Ačkoliv se u těchto inovací musí překonat řada překážek typu systémové interoperability nebo potřeby chránit soukromí pacienta, integrace internetu do cestovního ruchu a bankovnictví nám ukazuje, co všechno je možné.
A propojené zdravotnictví se už opravdu stává realitou.
Společnost Philips například vyvinula technologii, která lékařům umožňuje sdílet lékařské údaje z biopsií u rakoviny prostaty s kolegy po celém světě.
V minulosti se daly biopsie sdílet pouze fyzicky, což komplikovalo diagnózu přesného typu rakoviny prostaty.
Je možné, že se v důsledku toho chirurgové a pacienti v řadě případů rozhodli pro invazivní zákrok jen proto, aby nic neriskovali.
Dnes dostaly lékařské týmy z celého světa dodatečný nástroj, který jim umožňuje spolupracovat na přesnějších diagnózách a kvalitnějších léčebných plánech pro jednotlivé pacienty.
Celý prožitek pacienta se promění, neboť lepší prevence, rychlejší diagnóza, kratší pobyt v nemocnici a delší období soběstačnosti se stanou normou.
A když už se pacienti do nemocnice vrátí, přinesou s sebou užitečná data o vývoji svých životních funkcí, zachycená přenosnými přístroji umístěnými na těle.
Během následné léčby se pak budou moci dále sledovat a jejich data bude možné integrovat s dalšími zdravotními záznamy tak, aby se vytvořil dlouhodobější obrázek o jejich zdraví, nikoliv jen epizodní momentka pořízená v den jejich návštěvy u lékaře.
Díky přístupu k nepřetržitému profesionálnímu poradenství a podpoře budou pacienti cítit větší schopnost ovlivňovat své fyzické zdraví sami.
Propojené zdravotnictví může také poskytnout přístup k život zachraňující léčbě většímu počtu lidí, zejména v rozvojových státech a venkovských oblastech.
V Indonésii, která vykazuje jednu z nejvyšších novorozeneckých úmrtností na světě, shromažďují porodní asistentky ve venkovské oblasti Medan lékařské údaje od těhotných žen pomocí mobilní aplikace.
Porodníci a gynekologové pak tato data na jiném místě analyzují, což umožňuje včasnou identifikaci a léčbu žen s vysokým rizikem onemocnění.
V Ugandě zase porodní asistentky ve venkovských zdravotních centrech posílají komprimované ultrazvukové snímky vzdáleným specialistům, díky čemuž se téměř zdvojnásobil počet novorozenců, které dokáže přivést na svět kvalifikovaný zdravotník.
V širší rovině vyvolají propojené zdravotnické technologie postupné sbližování profesionální zdravotní péče a spotřebitelských trhů.
Tím vznikne jednolitý celek, který začne důrazem na zdravý život a prevenci, umožní spotřebitelům lepší kontrolu nad vlastním zdravím a současně umožní státům, aby zlepšovaly celkový zdravotní stav svých občanů.
Toto kontinuum pak bude pokračovat směrem k určující diagnostice a minimálně invazivní léčbě optimalizované z hlediska kvality a nákladů a nakonec i k rekonvalescenci a domácí péči tak, aby se lékařská péče co nejrychleji přesunula do pohodlnějšího a cenově efektivnějšího nenemocničního prostředí.
Vlády, pojišťovny, zdravotníci, pacienti a poskytovatelé péče musí spolupracovat na zajištění, aby byl přechod na toto zdravotnické kontinuum dobře řízený, díky čemuž se rozšíří přístup, zlepší výsledky a zvýší produktivita.
Máme příležitost společně zlepšit životy miliard lidí, vytvořit zdravější společnost, uspořit náklady a podpořit hospodářský růst.
Spojujme řešení problémů
WASHINGTON, DC – Připomínat světu naléhavost tohoto historického okamžiku není třeba.
Každý den ji cítíme ze zpráv.
Jeden den ohlásí rekordní ztrátu významná banka, pojišťovna či výrobce aut. Další den se hovoří o dopadech na státy a národy, které jsou nejméně schopné se s těmito ranami vypořádat – ti nejchudší ze světových chudých.
Během posledních dvou let jsem se potýkal s mnoha krizemi, od Dárfúru a Demokratické republiky Kongo až po výzvy, jako je potravinová krize a změna klimatu.
Avšak finanční krize je specifická a potenciálně drtivá.
Zprvu ryze finanční krize se proměnila v krizi hospodářskou, která se šíří po celém světě.
Všechny prognózy růstu se revidují směrem dolů.
A přestože existují náznaky, že vyspělé ekonomiky se už zotavují z paniky, která ochromila úvěrové trhy, za nebezpečným úsekem ještě ani zdaleka nejsme.
Mou největší obavou je to, že se dnešní finanční krize vyvine v zítřejší krizi lidskou.
Musíme porozumět tomu, co Martin Luther King, Jr. nazval „urputnou naléhavostí nynější chvíle“, máme-li zabezpečit živobytí milionů lidí a jejich naděje do budoucna.
Příčiny krize diagnostikovala řada finančních odborníků.
Tvůrci politik nabídli recepty na její řešení.
Slýcháme diskuse o nových bankovních regulacích, ba dokonce o novém globálním finančním uspořádání.
To vše je žádoucí.
Třebaže však tuto debatu vítám a plně si uvědomuji potřebnost dlouhodobých opatření, jsem si pronikavě vědom času.
Bezprostřední problémy vyžadují bezprostřední činy.
Rovněž nesmíme dovolit, aby se finanční krize stala důvodem k zanedbávání dalších kritických problémů: nepřijatelných úrovní chudoby a hladovění, potravinové krize, změny klimatu.
Vždyť ty jedině zjitří už beztak křehkou politickou a bezpečnostní situaci v mnoha nejsilněji postižených zemích.
Na finančním summitu skupiny G-20 ve Washingtonu jsem o víkendu přednesl čtyři poselství, která reflektovala mé rozhovory s různými členskými státy OSN.
Zaprvé, potřebujeme globální stimulační balíček, abychom tuto krizi zvrátili.
MMF nedávno odhadl, že prakticky veškerý globální růst v roce 2009 bude pocházet z rozvíjejících se a rozvojových ekonomik.
Jako protiopatření ke klesající poptávce proto budou v mnoha regionech nezbytná rozsáhlá navýšení veřejných i soukromých výdajů.
Zadruhé, tyto balíčky finanční záchrany a pomoci se nesmějí zastavit na hranicích nejbohatších zemí.
Rozvíjející se trhy a další rozvojové země budou potřebovat kyslík v podobě možnosti čerpat úvěry a financování obchodu.
Dále je nutné se postavit proti protekcionismu.
Bez otevřeného obchodu by se růst a rozvoj mohly roztříštit úplně.
Zatřetí, určitá část našeho globálního stimulu by měla vycházet ze závazků, jež mezinárodní společenství učinilo ve věci rozvojové pomoci.
Za dnešních okolností je plnění Rozvojových cílů tisíciletí (RCT) víc než jen mravní povinností.
Jde o otázku pragmatické ekonomické nezbytnosti.
Konečně, naším heslem se musí stát začleňování všech.
Ve vzájemně provázaném světě lze úkoly splnit jedině prostřednictvím oživeného multilateralismu, který bude spravedlivý, flexibilní a v reakcích pohotový a zahrne lídry ze všech koutů světa.
Ačkoliv na státy skupiny G-20, jejichž předáci se sešli ve Washingtonu, připadá bezmála 80% světové produkce, obchodu a investic, víc než 170 dalších zemí, které představují třetinu světové populace, na schůzce zastoupeno nebylo.
Je naší zodpovědností naslouchat jejich hlasům a reagovat na jejich obavy.
Rozhodujících bude příštích několik měsíců.
Mnozí z nás se za dva týdny setkají v Dauhá, abychom zhodnotili pokrok v oblasti financování rozvoje.
Je tomu šest let, co prezident George W.
Bush a další lídři přijali ambiciózní cíle, které tvoří jádro RCT.
Pokud tyto závazky nedokážeme splnit, historie bude v našem hodnocení nelítostná.
Naléhavě proto vyzývám všechny státy, bohaté i chudé, aby do Dauhá vyslaly zástupce na nejvyšší úrovni s plným odhodláním vykonat, co je třeba.
V prosinci se vyjednavači sejdou v Polsku nad tématem změny klimatu.
Máme už jen rok do doby, kdy se sejdou v Kodani – tedy rok na dosažení dohody, již budou moci přijmout všechny státy.
Čím dřív se taková dohoda zavede do praxe, tím dřív se dočkáme zelených investic a zeleného růstu, které tak zoufale potřebujeme.
Velké výzvy, které jsou před námi, jsou vzájemně provázané: globální ekonomika, změna klimatu a rozvoj.
U každé potřebujeme řešení, které bude řešením pro všechny.
Připojení pro všechny
NEW YORK – Nestává se každý den, že by se podařilo spojit dva mimořádné hybatele tak, aby se zasadili o planetární průlom, leč právě to se povedlo nové celosvětové iniciativě Connect to Learn čili „Připoj se a uč se“ (www.connecttolearn.org), jejímž cílem je zajistit, aby všechny děti na planetě mohly získat alespoň středoškolské vzdělání.
Telekomunikační gigant Ericsson a popová zpěvačka Madonna spojují síly, aby dostali děti do škol a celosvětově je propojili prostřednictvím rychlého bezdrátového internetu.
S kolegy v Institutu Země a v alianci Millennium Promise se k tomuto úsilí připojujeme.
V sázce nemůže být víc – a vyhlídky nemohou být více vzrušující.
Revoluce informačních a komunikačních technologií je v dnešním světě bezpochyby nejmocnější jednotlivou silou hospodářského rozvoje.
To, že všichni kolemjdoucí mají v rukou mobilní telefony, neplatí jen v New Yorku, Šanghaji či Paříži.
Dnes člověk mobilní telefony vidí v nairobských taxících i mezi pasáky velbloudů v severní Keni.
Mobilní sítě už čítají 4,6 miliardy účastníků a čísla prudce rostou.
Jen v subsaharské Africe žije odhadem 250 milionů uživatelů mobilních telefonů.
Rozšiřování 3G čili mobilních technologií 3. generace (a brzy 4G) přináší vyhlídky na technologický průlom ve školství.
Díky solárnímu panelu, laciným počítačům a bezdrátovým sítím se najednou mohou k internetu připojit i zapadlé školy a spojit se s dalšími školami.
Škola, jíž chyběly i nejzákladnější potřeby, má znenadání přístup k témuž globálnímu prameni informací jako kterékoli jiné místo na světě.
Kdykoli se to stane, výsledky jsou fascinující.
Už po několika minutách od připojení do sítě si děti v komunitě chovatelů dobytka na severovýchodě Keni četli o tom, že jejich obec je součástí celoafrického projektu Vesničky tisíciletí.
Komunity dříve typické slabou školní docházkou zažívají nával dětí do škol, neboť nízkonákladová opatření, od přístupu k internetu přes školní stravování po zajišťování nezávadné pitné vody, vedou ke strmému nárůstu kvality škol, jejich výkonu a přitažlivosti pro studenty i rodiče.
Po vkladu nevysokých vstupních prostředků si chudé a tradicionální venkovské komunity, které nikdy neuvažovaly o vzdělávání dívek, najednou uvědomují, jak obrovskou hodnotu pro komunitu má vzdělávání chlapců i dívek.
V jedné z vesniček tisíciletí v Etiopii, již jsem před časem navštívil s tamním ministrem zdravotnictví, mi místní otec vysvětlil, co ho přimělo k rozhodnutí nechat svou dceru raději ve škole, než aby ji ve 12 letech provdal za sousedova syna. „Zeptal jsem se dcery, co chce dělat,“ objasnil mi otec, „a ona mi pověděla, že chce zůstat ve škole, a tak pokračuje v učení.“
Ministr zdravotnictví se ke mně obrátil a řekl, že v onom regionu nikdy dřív o takovém rozhovoru neslyšel: nejen že se otec dcery vůbec ptal, ale s potěšením přijal její rozhodnutí!
Takové překotné změny vidíme po celé Africe.
Chudé komunity fandí vyhlídkám na svižné zvýšení vzdělanosti dívek, pokud to skrovné prostředky dovolí.
Před nedávnem se jednoho slunného dne v Malawi zúčastnili pokládání základního kamene nové dívčí školy Madonna a generální ředitel firmy Ericsson Hans Vestberg a zahájili celosvětovou vzdělávací iniciativu.
Ve dvou směrech byly na obzoru ve zhruba čtyřkilometrovém rozestupu vysílače mobilní sítě, které novou školu spojí se světem.
V národní vládě příslib nezapadl.
Ministr školství se zavázal, že celonárodně bude školství posilovat, jak jen to prostředky dovolí.
Všeobecné středoškolské vzdělání, zejména u dívek, má na společnosti, které se snaží vymanit z chudoby, transformační účinky, jelikož vzdělání mění i demografickou dynamiku země.
Dívky v nejchudších oblastech světa, kde na střední školy stále nechodí, se vdávají v nízkém věku a mají v průměru 6 až 8 dětí.
Ty, které ve škole zůstanou, se vdávají mnohem později, třeba až po dvacítce či kolem pětadvaceti, stávají se součástí pracovních sil a mají dvě až tři děti.
Důsledky souhry dobrovolného snížení porodnosti a úbytku chudoby jsou dalekosáhlé a rychlé.
Když chudé rodiny mají méně dětí, mohou si u každého dítěte dovolit investovat víc peněz do jeho zdraví, výživy a školní docházky.
Matky mohou strávit víc času na trhu práce, čímž prolamují odvěké bariéry nerovnosti pohlaví.
Nižší populační růst znamená menší tlak na půdu, vodu a biodiverzitu.
Krátce, vazby mezi vzděláním a nižší porodností, rychlejším hospodářským rozvojem a nižší mírou degradace životního prostředí jsou natolik silné a zřetelné, že je nelze ignorovat.
Propojení dětí celého světa společnými on-line učebními plány a podpora „sociálních sítí“ mezi dětmi na celé planetě už od útlého věku zajistí dalekosáhlé vzdělávací přínosy.
Při nedávném spuštění „meziškolního“ propojení, které spojilo základní školu ve Spojených státech se školou v Keni, mladší děti na vzdálenost 8000 mil společně naslouchaly hlasitému předčítání a pak s údivem a potěšením přemítaly nad tím, že mohou příběh prožívat společně s dětmi z jiné části světa.
Pedagogická fakulta Columbijské univerzity bude spolupráci mezi školami bedlivě sledovat pomocí formálních metod pozorování s cílem posoudit hodnotu zkušenosti škol ve smyslu bohatšího kognitivního a etického učení.
Aktuální odhady ukazují, že šance dokončit středoškolské vzdělání je celosvětově upírána 300 milionům dětí ve školním věku, a to především z ekonomických důvodů.
Tento deficit, který ohrožuje budoucnost těchto dětí i jejich společností, teď lze s nízkými náklady odstranit.
Globální fond pro vzdělávání, doplněný celosvětovou dobrovolnickou snahou propojovat děti po celém světě, přináší naději na průlom, který ještě před několika lety nebyl realistický.
Takové iniciativy jsou dalším dramatickým příkladem stěžejní pravdy našeho věku: krajní chudoba, negramotnost a umírání na nemoci, jimž lze předcházet, jsou anachronické metly, když máme technologie a celosvětovou dobrou vůli s nimi skoncovat.
Důsledky irácké války
Hlavní důsledky irácké války se neprojeví na bojišti.
Přijdou později a budou záviset na tom, zda George Bush a Tony Blair budou schopni ospravedlnit svůj tvrdý útok na převážně bezbranné obyvatelstvo.
Válku zahájili z jistých veřejně vyhlášených důvodů, které se prudce diskutovaly po celém světě.
Ukáží-li se jako oprávněné, pak by výsledkem války mohl být bezpečnější svět.
Pokud se jejich argumenty nepotvrdí nebo budou vyvráceny, válka zažehne nestabilitu.
V takovém případě by zásadním krokem k uklidnění světa byl jejich rychlý odchod z úřadu.
Irácká válka nebyla a ani nemohla být ospravedlněna před světem tím, že Saddám Husajn je diktátor.
Oprávněnost - pokud existuje - tkví v nebezpečí, jež Saddámův režim představoval.
Bush a Blair učinili čtyři prohlášení:
Irák vlastní zbraně hromadného ničení;
tyto zbraně představují závažnou, okamžitou hrozbu;
inspekce OSN tuto hrozbu nevylučovaly;
hrozbu je možné odstranit válkou.
Nejsnazší bude ověřit první tvrzení.
Bush a Blair opakovaně hovořili o zásobách zbraní hromadného ničení, ohromných podzemních a mobilních jednotkách určených k výrobě a odpalování takových zbraní a o aktivních programech na získání jaderných zbraní.
Je Bushovou a Blairovou povinností svá tvrzení dokázat, a to s vědomím celosvětového podezření, že americké a britské bezpečnostní složky by mohly naaranžovat fingované důkazy.
To je důvod, proč by veškeré důkazy, které budou nalezeny, měli posoudit nezávislí experti OSN.
Nebudou-li předloženy žádné důkazy o zbraních hromadného ničení v měřítku, které by znamenalo hrozbu, pak si - bez ohledu na to, co se v Iráku bude dál dít - politický konec zaslouží jak Bush, tak Blair.
Ověřit druhé tvrzení bude obtížnější.
Bush a Blair musí dokázat, že zbraně hromadného ničení, které budou nalezeny, představovaly závažnou a bezprostřední hrozbu.
Víme, že Irák kdysi chemické a biologické zbraně vlastnil, protože mu je USA prodaly.
Otázkou nebude, zda v zemi zůstávají stopy po těchto zbraních, neboť takové stopy na místech ničení zbraní nalezeny budou, ale zda tyto zbraně byly v nebezpečném množství nachystané k použití.
Pokud Iráčané s takovými zbraněmi zahájí útok, pak budeme mít důkaz, že zbraně k použití připraveny byly.
Stále by ale bylo potřeba prověřit, jestli znamenaly skutečnou hrozbu za iráckými hranicemi a jestli by bez současné války byly kdy použity.
Třetí tvrzení je hluboce diskutabilní.
Bush a Blair by měli prokázat, že průběh inspekcí OSN selhával.
To lze učinit demonstrací toho, že Iráčané jednoduše tajili důkazy na místech, která inspektoři navštívili a o nichž prohlásili, že zbraně neukrývají.
Měl by být proveden systematický přezkum míst, která inspektoři navštívili.
Budou-li nalezeny zbraně hromadného ničení na jiných místech, mělo by také zaznít vysvětlení, proč inspektoři nemohli tyto zbraně najít v realistickém termínu.
Čtvrté tvrzení bude na obou stranách předmětem divoké propagandy.
Byla válka ospravedlněna ve smyslu ,,nákladů a zisků" a byla skutečně poslední možností?
To bude záviset na objektivním zhodnocení nákladů vyjádřených ztrátami na životech, zničeným majetkem, ekonomickým dopadem na Irák, vedlejšími účinky v podobě násilností a terorismu a geopolitickými důsledky.
Dodnes Bush a Blair nedokázali přesvědčit svět, s částečnými výjimkami svých vlastních zemí.
Američané byli počastováni výjevy hurávlastenectví, podněcování strachu, zaměňování Iráku za teroristy Usámy bin Ládina a prostého patriotismu.
Nic z toho nezviklalo zbytek světa, který na válku pohlíží se směsicí opovržení a znepokojení.
To by se změnilo, kdyby byly podány důkazy o zmiňovaných čtyřech tvrzeních.
Když zahájilo 13 britských kolonií v Severní Americe svou válku za nezávislost, Thomas Jefferson chápal, že ,,řádný respekt k názorům lidstva" vyžadoval objasnění války a předložil jej v prohlášení nezávislosti.
Potřeba obdobného objasnění, postaveného na přísných důkazech, neztratila ani dnes nic ze svého významu.
Nebudou-li důvody k této válce potvrzeny jako oprávněné, následky budou dalekosáhlé.
Propaganda, ulice lemované radostnými Iráčany ani úžas nad schopnostmi amerických inteligentních bomb by neměly odvádět naši pozornost od hrozivé pravdy - že totiž Bush a Blair porušili světový mír, zapojili se do rozsáhlého předem promyšleného zabíjení a učinili tak navzdory převládajícímu světovému názoru.
Zacelování dnešního rozštěpeného světa by mohlo začít jedině s novým politickým vedením v USA a v Británii a s jasným přitakáním autoritě OSN.
Uvážím-li ony děsivé ,,náklady," doufám, že se tato válka prokáže jako oprávněná, ačkoli mám jisté pochybnosti zakládající se na dnes dostupných důkazech.
Pokud přesvědčivá fakta prokáží, že Irák měl zbraně hromadného ničení při ruce, že byly v nebezpečném rozsahu nachystány k použití a že inspektoři OSN měli malé vyhlídky na odhalení a zničení těchto zbraní, pak budeme muset argumenty vznesené Bushem a Blairem uznat.
I za takové situace by ale bylo pravdou, že oproti silové politice válka mohla být nerozumným řešením.
Válka by ovšem měla alespoň nějaký smysl.
Hrůzy naprosto zbytečné války jsou skoro až příliš děsivé, než aby se nad nimi člověk zamýšlel.
Solidarita se žraloky
SAN JOSE – Dlouho se říkalo, že víme více o Měsíci než o oceánech.
Koneckonců, 12 lidí se procházelo po povrchu Měsíce, ale pouze tři byli v nejhlubší části moře.
Nyní to ale vypadá, že o oceánech víme ještě méně, než jsme si mysleli – a možná jsme nadělali více škody, než si uvědomujeme.
Nedávná studie odhalila, že po mnoho let byly počty rybářských úlovků výrazně podceňovány.
To by si mělo získat pozornost jak regionálních organizací pro řízení rybolovu, které dohlížejí na rybaření na širých mořích, tak těch organizací, které monitorují dodržování Úmluvy o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (CMS) pod OSN, která postihuje ohrožené stěhovavé druhy.
Podle CMS zahrnují druhy, které dnes potřebují nejpřísnější ochranu – vyjmenovány v příloze I. – žraloky bílé, pět druhů pilounů a jedenáct druhů rejnoků.
Schůzky CMS na téma migrujících žraloků, které se odehrály tento měsíc na Kostarice, představují důležitou příležitost k prosazení předpisů nutných k zajištění ochrany a udržitelnosti těchto druhů, které tak mohou pokračovat v plnění své důležité ekologické role jakožto předních predátorů.
Na poslední konferenci v ekvádorské Quito v roce 2014 přidali členové CMS několik druhů žraloků, k jejichž ochraně jsou vlády pobízeny prostřednictvím vyjednávání mezinárodních dohod.
Jedna taková dohoda, které se dosáhlo v roce 2010 a prozatím jí podepsalo 39 stran, je Memorandum o porozumění na ochranu stěhovavých žraloků.
Navzdory tomu, že není právně závazné, poskytuje významné fórum k dosažení dohody nad opatřeními, která zajistí, že jakékoliv využívání populací stěhovavých žraloků je udržitelné.
Jak ale zdůrazňují nedávné studie o rybářských úlovcích, často nám chybí přesná data potřebná k určení úrovně spotřeby, která je ještě udržitelná.
Bez ní by měl být aplikován preventivní princip: pokud máš pochyby, nedělej to.
Problémem je, že absence spolehlivých dat může činit potřebu chránit druhy abstraktnější a méně naléhavou, což oslabuje kapacitu vlád odolávat jiným, naléhavějším požadavkům, jako je zejména potřeba chránit relevantní živobytí.
Mezitím pokračuje zvyšování spotřeby mořských zdrojů.
Během posledních dvou generací se světová populace zdvojnásobila na 7,3 miliardy, množství vylovených ryb ročně narostlo ještě rychleji z 20 milionů metrických tun v roce 1950 na 77 milionů v roce 2010.
A to jsou pouze oficiální čísla, ve kterých není započítán nelegální, neregulovaný a nehlášený výlov.
Vzhledem k tomu, že jsou žraloci komerčně cenným sekundárním úlovkem rybolovu (běžně těch, co v prvé řadě cílí na tuňáky), mají regionální organizace pro řízení rybolovu tendenci jejich výlov příliš neregulovat.
Pro žraloky je tak jednodušší proklouznout mezerami v mezinárodním právu, než se vyhnout rybářským sítím – zejména masivním specializovaným sítím, které rybolov dneška využívá.
Je skutečností, že na rozdíl od klasických rybářů minulosti dovolují tovární lodě a moderní technologie masivní nárůst výlovu s cílem uspokojit nejen lokální poptávku, ale i tu na vzdálených trzích.
Vzhledem k tomu by nemělo být překvapením, že bylo v posledních letech přidáno na seznam ohrožených druhů tolik přírůstků.
V tomto náročném prostředí se iniciativy jako memorandum o porozumění stávají ještě zásadnějším prostředkem k podpoře (často regionálně specifické) akce.
Někteří signatáři, včetně určitých ostrovních států v Pacifiku, prohlásily jejich obrovské a exkluzivní ekonomické zóny jako žraločí útočiště a ustavily oblasti, kde je veškeré rybaření zakázáno.
Austrálie, Nový Zéland a Spojené Státy vytvořily pozorovatelská schémata a systémy k hodnocení a řízení populací ryb.
A dále, v reakci na pobouření z nehospodárného odstraňování žraločích ploutví, vyžaduje nyní EU, aby byli všichni žraloci dovážení v neporušeném stavu, čímž chce zamezit odstraňování žraločích ploutví na moři a následnému zahození jejich méně hodnotných těl do moře.
Tohle dále podpořil příslib čínské vlády, že nebudou na oficiálních banketech servírovat polévku ze žraločích ploutví, běžně považovanou za delikatesu.
Dokonce i nákladní a letecké společnosti začaly jednat a roste počet těch, co odmítají přepravu žraločích ploutví.
I když by měl být takový pokrok chválen, čeká nás ještě dlouhá cesta.
Musí být například zvýšená snaha řešit problém vedlejších úlovků (žraloci, kteří končí v síti původně zamýšlené na jinou rybu, zejména tuňáka).
Klíčem pro všechny zainteresované strany – od rybářů a ochránců až po mezinárodní fóra – je pracovat společně skrze Memorandum o porozumění a podobné iniciativy.
Nepříznivý ekonomický dopad vyvolaný takovými snahami není ani zdaleka tak velký, jak se asi očekává: v mnoha případech by mohlo dojít k více než dostatečnému vyrovnání jinými komerčními aktivitami, které využívají živé žraloky.
Prosperující ekoturismus na Maledivách, v Keni, Jihoafrické republice, na Fidži a v některých středoamerických a karibských zemích je typickým příkladem.
Jako turistické lákadlo může mít rejnok manta při pohledu zblízka ve svém přirozeném prostředí hodnotu tisíců dolarů; mrtvý na prkýnku někde v přístavu mají jeho tělo a žábry pouze zlomkovou hodnotu.
Krátkodobé smýšlení, které překáží dnešní snaze o ekologickou ochranu, by se mohlo ukázat jako ničivé; a opravdu již takové do určité míry bylo.
Pokud budeme pokračovat ve vyčerpávání zlomových ekosystémů, nebudou brzy schopné regenerovat.
Jedině prostřednictvím koncentrované, kooperativní a bezodkladné snahy o zachování mořského ekosystému a ochrany živobytí těch, kdo na nich závisí, budou oceány nadále schopné krmit – a fascinovat – svět po nadcházející generace.
Ochrana přírody s lidskou tváří
PAŘÍŽ – Svět zažívá drastický úbytek přírodního kapitálu.
Rostlinné i živočišné druhy mizí bezprecedentní rychlostí – stokrát až tisíckrát převyšující přirozené tempo vymírání.
Nejohroženější ekosystémy planety se nacházejí v rozvojových zemích a ohledně své ochrany tudíž závisejí na některých z nejnuznějších světových společenství.
Naopak chudí lidí jsou zase první, kdo trpí zhoršováním přirozeného životního prostředí.
V rozvojovém světě však nad dlouhodobými nezbytnostmi často převáží bezprostřední ekonomické potřeby a ochrana křehkého životního prostředí je na národní úrovni prioritou jen zřídka.
Druhová pestrost, která je domovem v rozvojových státech světa, poskytuje lokální i globální služby.
Lokální proto, že nejkřehčí komunity často co do přežití spoléhají na biologické zdroje, které je obklopují a představují drahocennou studnici potravy, energie i příjmu.
Světová banka odhaduje, že přírodní kapitál v nízkopříjmových zemích tvoří čtvrtinu celkového bohatství, oproti 3% ve vysoce vyspělých ekonomikách.
Globální proto, že vějíř služeb, jež přírodní ekosystémy poskytují, například čistý vzduch a sladkou vodu, přináší prospěch lidem daleko za hranicemi země.
Ničení těchto cenných přírodních prostředí vyvolává mezinárodní potíže.
Vezměme si změnu klimatu: málokdo si uvědomuje, že ničení tropických pralesů zodpovídá za 20% celkových uhlíkových emisí – víc než osobní i nákladní automobily a letadla dohromady.
Zastavit kácení a vypalování tropických pralesů, které se nacházejí téměř výhradně v rozvojových státech, patří mezi nejsnáze proveditelná a nejúčinnější opatření ke snížení uhlíkových emisí.
Vzhledem k tomu, že životní prostředí v rozvojových zemích poskytuje jedinečné ekologické služby celému lidstvu, někteří lidé tvrdí, že tamní obyvatelé by přírodní zdroje na svém území neměli zneužívat.
To by však nebylo eticky správné, protože vyspělé země své vlastní pralesy a ekosystémy velkou měrou zničily na cestě k průmyslovému rozvoji a nadále dovážejí velké množství surovin vytěžených právě v rozvojových zemích.
Ani účinné by to nebylo, poněvadž rozvojové země by – plným právem – odmítly ujmout se břemene ochrany světové biodiverzity samy, na úkor vlastního hospodářského růstu.
Je tedy nezbytné najít prostředek k nalezení souladu mezi potřebou pomoci nejchudším lidem na světě a chránit nenahraditelné ekosystémy.
Abychom se s touto dvojí výzvou vypořádali, musíme rozšířit schopnost lokálních komunit starat se o přírodní zdroje, na nichž závisejí.
Mezinárodní iniciativa Critical Ecosystem Partnership Fund (CEPF), zahájená před osmi lety, se opírá o princip, že samotné lokální komunity jsou nejlepšími správci životního prostředí, které je obklopuje, a že hospodářský růst rozvíjí jejich schopnost pečovat o přírodu.
Při soustředěnosti na „ohniska biodiverzity“ – oblasti s jedinečným a mimořádně silně ohroženým přírodním prostředím – CEPF spoléhá na zásadu zdravého rozumu, že ochrana toho, co nám příroda poskytuje zdarma, je zásadní součástí udržitelného hospodářského rozvoje.
Zajišťováním finanční a odborné pomoci pro lidi a místa, která to nejvíce potřebují, přispěl už fond CEPF k vytvoření více než devíti milionů hektarů chráněných území – oblast rozlohou větší než Portugalsko.
Takovéto ochranářsky založené rozvojové projekty dokazují, že hospodářský růst a ochrana životního prostředí nejsou neslučitelné.
Ba právě naopak, přibývající ekologické problémy v některých z hospodářsky nejzaostalejších regionů světa nelze překonat v kontextu chudoby.
Rozvojové agentury a environmentalisté proto musí neodkladně usilovat o sbližování rozvojových a ochranářských priorit.
Právě takový pokrok svět potřebuje, má-li se účinně vypořádat s nejnaléhavějšími úkoly současnosti: zajistit zdravou a udržitelnou planetu jak pro bohaté, tak pro chudé.
Konzervativní intervencionismus
BERKELEY – V této fázi celosvětového boje proti depresi je užitečné se zastavit a zamyslet se nad otázkou, nakolik konzervativní byla a je politika centrálních bank, ministerstev financí a vládních rozpočtových úřadů po celém světě.
Téměř vše, co tyto instituce učinily – zvýšení výdajů, daňové škrty, rekapitalizace bank, nákupy rizikových aktiv, operace na otevřeném trhu a jiné formy rozšiřování peněžní zásoby –, odpovídalo politické linii, která je téměř 200 let stará a datuje se až do raných dob průmyslové revoluce, tedy k prvním záchvěvům hospodářského cyklu.
Začněme rokem 1825, kdy zpanikaření investoři chtěli své peníze investovat do bezpečné hotovosti namísto riskantních podniků.
Robert Banks Jenkinson, druhý hrabě Liverpoolu a ministr financí krále Jiřího IV., tehdy snažně prosil Cornelia Bullera, guvernéra Bank of England, aby podnikl kroky k zamezení kolapsu cen finančních aktiv. „Věříme v tržní ekonomiku,“ argumentoval tehdy liverpoolský hrabě, „avšak nikoliv, když ceny vytvářené tržní ekonomikou vedou k masové nezaměstnanosti v ulicích Londýna, Bristolu, Liverpoolu a Manchesteru.“
Bank of England tehdy skutečně zasáhla: intervenovala na trhu a nakoupila dluhopisy za hotovost, čímž zvýšila ceny finančních aktiv a rozšířila peněžní zásobu.
Půjčila nestabilním bankám oproti malým zárukám a oznámila záměr stabilizovat trh – a také že spekulanti na pokles by se měli mít na pozoru.
Kdykoliv se od té doby vlády stáhly do pozadí a ponechaly na finančních trzích, aby se z paniky vzpamatovaly samy – na mysl se derou roky 1873 a 1929 ve Spojených státech –, dopadlo to špatně.
Kdykoliv však vláda zasáhla nebo se nechala zastupovat soukromou investiční bankou, aby podpořila trh, situace se zjevně vyvíjela mnohem méně nepříznivě.
V obdobích po panice v letech 1893 a 1907 například americká vláda v podstatě pověřila banku J.
P.
Morgan, aby se chovala jako centrální banka země, na počátku 90. let založila agenturu Resolution Trust Corporation (RTC) a v součinnosti s MMF intervenovala v roce 1995 na podporu Mexika a v letech 1997-98 na podporu východoasijských ekonomik.
Přinejmenším platí, že jen málo moderních vlád je dnes ochotno ponechat na finančním trhu, aby se vyléčil sám.
Byl by to vskutku radikální krok.
Obamova administrativa i jiní centrální bankéři a fiskální instituce z celého světa se tedy v jistém smyslu chovají velmi konzervativně, přestože přijímají programy deficitních výdajů, zvyšují objem vládních obligací, ručí za riskantní soukromé dluhy a nakupují automobilky.
Chápu, čeho se snaží dosáhnout, a trochu se zdráhám jejich kroky zpochybňovat.
Všichni ze sebe dávají to nejlepší a já vím, že kdybych byl na jejich místě, dělal bych větší chyby než oni – pravděpodobně by to byly jiné chyby, ale rozhodně by byly větší.
Přes to všechno mám jednu velkou otázku.
Vlády různých zemí světa, ale především ta americká, se během této krize začaly silně angažovat v průmyslové a finanční politice.
Učinily tak bez založení technokratických institucí, jako byly Reconstruction Finance Corporation (RFC) ve 30. letech nebo RTC v 90. letech, které se významně zasloužily o to, že předchozí epizody mimořádných vládních intervencí do průmyslového a finančního jádra ekonomiky dopadly relativně dobře, bez zdrcující míry korupce a systému provizí.
Svévolnou moc exekutiv omezily během předchozích krizí nové intervencionistické instituce založené přímo za pochodu legislativním aktem.
Zakladatelé Ameriky, jako byli James Madison nebo Alexander Hamilton, si představovali, že takto by věci měly fungovat.
K výkonné moci se stavěli podezíravě a domnívali se, že prezident by měl mít spíše menší mocenský prostor než nejrůznější králové Jiří té doby.
Současná krize však k založení podobných finančních institucí nevedla.
Kladu si tedy otázku: proč americký Kongres nenapodobil model RFC/RTC, když schvaloval průmyslovou a finanční politiku George W.
Bushe a Baracka Obamy?
Proč technokratické instituce, které máme, jako je MMF, nedostaly v této krizi větší prostor?
A co můžeme udělat pro opětovné vybudování mezinárodních institucí finančního řízení za pochodu tak, aby fungovaly co možná nejlépe?
Obamovi konzervativci
SAN FRANCISCO – John McCain, pravděpodobný republikánský kandidát na prezidenta, rád říká, že byl „pěšákem“ Reagany revoluce.
Tím jsem byl i já, svým působením v Hooverově institutu při Stanfordově univerzitě.
Na rozdíl od McCaina, vynikajícího muže a skutečného amerického hrdiny, ale nehodlám letos v listopadu volit republikány.
Budu volit Baracka Obamu.
Mezi stěžejní americká konzervativní přesvědčení patří meritokracie.
Tak si to přiznejme: George W.
Bush je nejhorším americkým prezidentem, kam až paměť sahá.
Jeho administrativa se projevila jako neobratná, zkorumpovaná a neúspěšná.
Proč po tomto výkonu republikánům znovu svěřovat kormidlo?
Dejme šanci druhé straně, byť její politiky nemusí být tak docela tím, co konzervativce těší.
V Americe se tomu říká „vyhodit břídily z kola ven“.
Když se meritokracie zneváží, jak se stalo během Bushových let, začnou se dít zlé věci.
Nejhorší je, že vzkvétá rasismus, protože produktivita a společenský užitek přišly o část své účinnosti v ochraně terčů diskriminace.
Nikde se to neprojevuje zřetelněji než v současné americké debatě o ilegální imigraci.
Není to tolik nezákonnost vstupu přistěhovalců do USA, co mnohé konzervativní republikány popuzuje; jsou to migranti samotní, zejména Hispánci, kteří nemluví anglicky.
Co na tom, že hispánští migranti patří mezi nejpracovitější lidi v USA.
Je trpkou ironií, že válečný hrdina John McCain je konzervativním křídlem partaje považován za zrádce, protože k přistěhovalcům bez papírů přistupuje se soucitem.
Republikánskou stranu během Bushových let bohužel ovládli sloganisté uplatňující obraty jako „ilegální imigrace“ či „ochrana střední třídy“, aby zakryli svůj rasismus, a „účinky ekonomických pobídek“, aby ospravedlnili daňové politiky bezostyšně stranící bohatým.
V reakci na tuto politiku nenávisti se Obama rád označuje za „obchodníka s nadějí“, oproti „obchodníkům s nenávistí“.
Je to skvělé označení a platí.
Naděje se v Americe vždycky dobře prodává.
Reagan si to uvědomoval a právě to byl jeden z důvodů, proč byl skvělým a milovaným prezidentem, třebaže některé jeho politiky byly chybné.
Jak ke svému zděšení zjišťuje Obamova překotně uvadající soupeřka v zápase o demokratickou nominaci Hillary Clintonová, v prezidentských volbách, na nichž skutečně záleží, mohou být politiky nadhodnoceným zbožím.
Naděje, již Obama Američanům přináší, je nadějí na usmíření – rasové, politické, mezi bohatými a chudými a mezi Amerikou a jejími spojenci.
To je velice silná věc, která se tyčí jako obr vedle trpaslíka úzkých technokratických instinktů paní Clintonové, jíž její školácký přístup ke kampani právem v primárkách přináší porážku za porážkou.
Tak jako Reagan měl své „Reaganovy demokraty“, které po malátných letech Jimmyho Cartera přitahovalo jeho poselství naděje, bude mít Obama zase své „Obamovy republikány“, přivábené nadějí na národní usmíření a zhojení ran.
Neameričané si musí uvědomit, že v USA se schyluje k další revoluci, která pravděpodobně smete senátory Clintonovou i McCaina.
Když konzervativní republikáni podporují liberální demokraty (Obama je hodnocen jako nejliberálnější člen Senátu USA), „časy se mění“, jak před 45 lety napsal Bob Dylan.
Zásadní odlišností je dnes ovšem to, že chybí generační střet, který byl pro 60. léta tak typický – „Své syny a dcery už neovládáte,“ jak se vyjádřil Dylan.
Mladí sice snad jdou v čele – toho, co Obama nazývá „revolucí zdola“ –, ale dnešní rodiče se jen málo vzpírají.
Osobně znám úspěšného manažera amerického hedžového fondu, který je sice dosti konzervativní a důsledně volí republikány, ale uvažuje, že podpoří Obamu.
Jeho dcera chodí s Afroameričanem a on sám věří v rasové usmíření, což mu slouží ke cti.
Pravda, Obamovo vítězství by mu jistě přineslo zvýšení daní, ale některé věci – například příslib multikulturní Ameriky – jsou prostě důležitější.
Zdá se, že podobné pocity má mnoho republikánů i nezávislých.
Obama však tyto lidi může ztratit, zapomene-li, že není třídním bojovníkem, nýbrž usmiřovatelem, a přejde-li od stranění chudým ke ždímání bohatých.
Buď jak buď, američtí spojenci by měli to, jak se prezidentské volby rýsují, sledovat s úlevou.
Amerika potřebujeme Obamu, ale McCain je rozumnou alternativou.
Není to žádný Bush a zášť konzervativních republikánů je mu vyznamenáním.
Postavil by se nenávistníkům doma (včetně těch ve vlastní straně) i teroristům v zahraničí.
To je mnohem lepší, než co máme dnes.
Konzervativci versus Trump
NEW YORK – Nejzajímavější kritika amerického prezidenta Donalda Trumpa a trumpismu přichází už nějakou dobu zprava.
A opravdu tím nemyslím alternativní pravici, radikální pravici, evengelikální pravici ani rasistickou pravici, nýbrž pravé konzervativce, kteří v minulosti hlasovali nebo i pracovali pro republikánské prezidenty.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Mezi tyto republikánské „antitrumpovce“ patří mimo jiné novináři David Frum nebo Peter Wehner (který podobně jako Frum psal dříve projevy prezidentu Georgi W.
Bushovi) a také členové Projektu Lincoln, jejichž břitká videa se dostávají prezidentovi pod kůži.
Zařadit by se sem měli také konzervativní komentátoři, jako jsou Ross Douthat či Bret Stephens z deníku New York Times nebo Jennifer Rubinová z Washington Post – ti všichni setrvale zastávají podnětnější názory na trumpismus než jejich pokrokovější kolegové.
Proč?
Především se domnívám, že antitrumpovští konzervativci tolik nemoralizují jako lidé na levici a jsou méně snobští.
Ve vyšších liberálních kruzích americké žurnalistiky je Trump ustavičně pranýřován za svůj vulgární vkus, obhroublé chování a primitivní nakládání s angličtinou.
Tyto osobnostní aspekty jsou sice skličující, ale nejsou na Trumpovi tím nejnebezpečnějším.
Konzervativci, tedy ti opravdoví, jsou obvykle houževnatými obhájci institucí.
Konzervování stavu mají ostatně v názvu.
Proto mnohdy rychleji než ostatní poznali, že Trump není žádný konzervativec, nýbrž cynický ničitel norem, konvencí a základů.
A že kdyby měl vůbec nějaké přesvědčení, o čemž lze pochybovat, byl by revolucionářem.
Lidé na radikální levici jsou coby Trumpovi kritici méně efektivní, protože nedokážou rozpoznat jedinečná rizika spojená s jeho osobou.
Pro ně je Trump přinejhorším ošklivá a vzteklá tvář systému, který stejně odmítají.
Je pouze příznakem něčeho hluboce shnilého na americké liberální demokracii, která byla vždy „cinklá“ tak, aby upřednostňovala bohaté, bělochy a muže.
Pro některé levičáky je Joe Biden, Trumpův předpokládaný demokratický vyzývatel v listopadových volbách, možná o vlas přijatelnější, ale v žádném případě nepředstavuje řešení.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Možná je opravdu cosi shnilého na kapitalismu v americkém stylu a na dlouhých amerických dějinách rasismu a sexismu – kteréžto problémy se bohužel vyskytují v mnoha společnostech, z nichž velká část není kapitalistická ani demokratická.
A aktivistům by se mělo tleskat, že se snaží tyto věci napravit.
Riziko spočívá v tom, že důležité otázky rasy a identity mohou snadno odpoutat pozornost od konkrétních hrozeb, které Trump pro republiku představuje.
Liberálové hlavního proudu a demokraté tyto nástrahy zřetelně vidí, ale jako propagandisté jsou často méně efektivní než lidé na pravici.
Možná to nějak souvisí s podstatou liberalismu jako takového.
Liberálové jsou z povahy věci antiideologičtí a přístupnější ke kompromisu – nebo přinejmenším snáze uvěří hlasu rozumu a osvíceného sebezájmu.
Když se však člověk vymezuje proti trumpismu, nebývá dobře odůvodněný argument tak účinný jako dobře mířená rána na tělo, zejména pod pás.
Většina konzervativních antitrumpovců se nepodobá mainstreamovým liberálům nakloněným kompromisu.
Někteří jsou vysoce ideologičtí.
To platí například o takzvaných neokonzervativcích, jako je William Kristol, bývalý personální šéf viceprezidenta Dan Quaylea a redaktor dnes už neexistujícího týdeníku Weekly Standard.
Jeho protest proti Trumpovu populismu zavání pokrytectvím vzhledem k tomu, že to byl právě Kristol, kdo v roce 2008 jako první prosazoval prototrumpovskou Sarah Palinovou jako viceprezidentskou kandidátku pro Johna McCaina.
Jedním z důvodů, proč neokoni Kristolova typu nenávidí Trumpa, je neochota současného prezidenta používat vojenskou sílu k šíření demokracie na americký způsob ve světě.
Kristol byl podobně jako David Frum a další hlasitým zastáncem války v Iráku.
A coby obhájce amerického stylu demokracie vnímá Trumpa jako vážnou hrozbu.
Tato kombinace konzervativního přesvědčení a ideologického evangelismu z něj činí zlověstného pouličního bojovníka proti trumpismu.
Otázka zní, zda toto dočasné spojenectví konzervativních antitrumpovců s liberály přežije samotného Trumpa.
Tíhnutí Demokratické strany nalevo, které přiživují generační, rasové a sexuální aspirace, naznačuje, že mnozí lidé, kteří budou hlasovat pro Bidena, aby se zbavili Trumpa, se nespokojí s pouhým „návratem k normálu“.
Jejich cílem není obnova stavu před Trumpem.
Zdá se, že si to Biden uvědomuje.
Označil se totiž za přechodného prezidenta, a to nejen kvůli svému věku.
Konzervativci by se pravděpodobně bránili přechodu na takovou Ameriku, jakou si představuji senátor Bernie Sanders a jeho levicoví stoupenci.
Pokud nás však Biden osvobodí od Trumpa, bude čelit silnému tlaku na to, aby zemi posunul směrem k evropské sociální demokracii – se zestátněným zdravotnictvím, progresivním zdaněním a přerozdělováním příjmů.
Protitrumpovská aliance by se tak mohla rozpadnout, což by ovšem nemuselo být špatné.
I kdyby se totiž demokraté posunuli doleva, praví konzervativci by mohli vyrvat Republikánskou stranu zpět ze spárů destruktivních fanatiků.
K tomu by samozřejmě došlo pouze v případě, že by Trump a republikáni utrpěli drtivou porážku (což by zároveň mohl být jediný způsob, jak ho vystrnadit z Bílého domu).
Výsledek by však mohl být i jiný, dokonce ještě lepší.
USA dnes potřebují další program New Deal, zejména až naplno udeří hospodářská krize.
A Franklin D.
Roosevelt svůj New Deal zahájil jako pragmatik, nikoliv jako levicový idealista.
FDR nebyl žádný Bernie Sanders.
Uvědomoval si však, že vláda musí zasáhnout, aby zachránila kapitalismus.
Antitrumpovci by mohli dospět k témuž závěru.
Revoluční levice ani krajní pravice by z takového výsledku nebyly šťastné.
A to je možná nejlepší argument v jeho prospěch.
Konsolidátoři versus stimulátoři
LONDÝN – Všechny intelektuální systémy se opírají o předpoklady, které není třeba vyslovovat, protože je uznávají všichni příslušníci dané intelektuální komunity.
Tyto „hluboké“ axiomy jsou zahrnuty i v ekonomii, avšak pokud zůstanou bez kritického zkoumání, mohou zavést politiky do slepé uličky.
Právě to se děje i při dnešní snaze jedné země za druhou seškrtat výdaje a snížit rozpočtové schodky.
Hlavním úkolem, který si John Maynard Keynes stanovil při psaní své Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, bylo odhalení hlubokých axiomů tvořících základ ekonomické ortodoxie jeho doby, která nepřipouštěla existenci trvalé masové nezaměstnanosti.
Keynes se na adresu svých odpůrců zeptal: „V co musí věřit, aby tvrdili, že trvalá masová nezaměstnanost je vyloučena, takže vládní ‚stimul‘ s cílem zvýšit úroveň zaměstnanosti nemůže přinést žádný prospěch?“ Při odpovědi na tuto otázku Keynes rekonstruoval ortodoxní teorii – a pak ji rozmetal na kusy.
Navzdory keynesiánské revoluci si stejná otázka žádá odpověď i dnes.
Čemu potřebují lidé, kteří požadují rychlou „fiskální konsolidaci“ uprostřed vysoké nezaměstnanosti, na ekonomice věřit, aby byla jejich politika soudržná?
Tato otázka není triviální, protože mezi lidmi, kteří dnes diktují ekonomické záležitosti, se stalo oblíbeným politickým přístupem fiskální sebemrskačství.
Prestižní instituce typu G-20, MMF a OECD se připojují k „trhům“ a ekonomickým komentátorům a požadují, aby vlády zlikvidovaly své deficity.
Jakýkoliv jiný kurz prý věstí katastrofu; jedinou cestou k návratu k prosperitě je co nejrychlejší vyvážení rozpočtů.
Proti tomuto úprku ke škrtům se staví jen pár keynesiánských ekonomů – Paul Krugman, Joseph Stiglitz a Brad DeLong ve Spojených státech; Martin Wolf, Samuel Brittan, Danny Blanchflower a já ve Velké Británii a Paul de Grauwe a Jean-Paul Fitoussi v kontinentální Evropě.
Tvoříme však jen malou menšinu.
Všechny západní vlády s výjimkou Obamovy administrativy jsou skutečně odhodlány ke škrtům – a Obama nemůže protlačit nový stimulační balík Kongresem.
Otázka zní: v co musí snižovatelé a škrtači věřit, aby ospravedlnili svou politiku?
Když tuto otázku položím, nikdy nedostanu soudržnou odpověď.
Dovolte mi tedy, abych se vrátil po Keynesových stopách.
Prvním nevysloveným předpokladem ortodoxní teorie, který Keynes identifikoval, byl Sayův zákon – doktrína, podle níž „nabídka vytváří svou vlastní poptávku“.
To znamená, že všechny vydělané peníze budou zákonitě utraceny, a proto nemůže v žádné fázi dojít k „všeobecnému nadbytku“ komodit.
Keynes zde poukázal na jeden omyl: příjem odvozený od produkce se sice z definice rovná hodnotě produkce, avšak z toho ještě nevyplývá, že celý tento příjem bude utracen.
Jeho část lze odložit stranou, v kterémžto případě může poptávka zůstat pozadu za nabídkou.
Keynes konkrétně popřel, že spoření je prostě a jednoduše odložený výdaj.
V jedné dobře známé pasáži napsal: „Akt úspory znamená… rozhodnutí nedat si dnes večeři.
Nevede však nutně k rozhodnutí dát si večeři nebo koupit si pár bot ode dneška za týden… Stlačuje tedy proces přípravy dnešní večeře, aniž by stimuloval proces přípravy na nějaký budoucí akt spotřeby.“
„Dospět k tomuto pochopení,“ tvrdí Krugman, „byl úžasný intelektuální úspěch.“ Sayův zákon však žije a mezi novými klasickými makroekonomy, jako jsou John Cochrane nebo Eugene Fama, se má čile k světu.
V podstatě se rovná tvrzení, že výrobní faktory budou vždy plně využity a že, jak říká Cochrane, „když si od vás vláda půjčí dolar, je to dolar, který neutratíte, nepůjčíte ho nějaké firmě ani za něj nepořídíte novou investici“.
Druhý klasický postulát, který Keynes identifikoval, zněl tak, že „reálná mzda se rovná marginální neužitečnosti práce“.
To znamená, že na konkurenčním trhu práce se budou mzdy vždy okamžitě přizpůsobovat změnám podmínek poptávky.
Jinými slovy nikdy nemůže existovat nedobrovolná či nechtěná nezaměstnanost.
Keynes popřel, že se reálné mzdy stanovují na trhu práce.
Zaměstnanci o peněžní mzdy smlouvají a i po snížení jejich peněžních příjmů může být celková poptávka příliš nízká, než aby se dali zaměstnat všichni, kdo jsou ochotni pracovat.
Přesto dnes většina ekonomů modeluje nezaměstnanost jako „dobrovolnou“ – jako racionální rozhodnutí dát před prací přednost volnému času.
To posiluje názor, že „stimul“ žádný prospěch nepřinese, protože úroveň zaměstnanosti je taková, jakou ji zaměstnanci chtějí.
Keynes se domníval, že hlavním nevysloveným předpokladem tvořícím základ klasické ekonomické teorie je předpoklad dokonalých znalostí. „Rizika,“ napsal, „mělo být možné stanovit pomocí exaktního účetního výpočtu.
Pravděpodobnostní počet… měl být schopen snížit nejistotu na spočitatelný stav rovnající se jistotě…“
Podle Keynese je to neudržitelné. „Ve skutečnosti máme zpravidla jen nejmlhavější představu o jakýchkoliv důsledcích našeho konání vyjma těch nejpřímějších.“ Vzhledem k tomu jsou investice, které vždy představují sázku na budoucnost, závislé na neustále se měnící úrovni důvěry.
Finanční trhy, skrz něž se investice realizují, byly vždy náchylné ke kolapsu, jakmile se stalo něco, co narušilo podnikatelskou důvěru.
Proto byly tržní ekonomiky z podstaty věci nestabilní.
Dnešní „teorie efektivního trhu“ navrátila do ekonomie předpoklad dokonalých znalostí, když tvrdí, že všechna rizika jsou správně oceněna.
To znamená, že „celosvětové podcenění rizika“, které Alan Greenspan označil za základní příčinu bankovního kolapsu v letech 2007-2008, je vyloučené.
Přesto k němu došlo.
Klasický pohled na ekonomiku, který se Keynes rozhodl rozbít, nejenže stále žije, ale v posledních letech je dominantní a přiživuje víru, že konkurenční trhy lze ponechat, ať se regulují samy, že vždy poskytnou takovou zaměstnanost, o jakou je zájem, a že jsou imunní vůči kolapsu ve velkém měřítku.
To zároveň podporuje opozici vůči vládním intervencím a „stimulačním“ politikám, které jsou údajně zbytečné, ne-li přímo škodlivé, protože k událostem, které je vyžadují, nemůže docházet (i když k nim dochází).
Nezačneme-li o ekonomii diskutovat v keynesiánském rámci, jsme odsouzeni k řadě po sobě jdoucích krizí a recesí.
V takovém případě nastane příští krize dříve, než si myslíme.
Ústavní politika
Cynik by mohl být v pokušení říct, že když se politici myšlenkově vyčerpají, pustí se do vytváření či pozměňování ústavy.
Tak třeba Evropská unie.
Jejím posledním velkým projektem byl jednotný trh, jak jej naplánoval tehdejší předseda Evropské komise Jacques Delors.
Projekt sice ještě není zcela dokončen, ale chybějící drobnosti představují pokračující proces, nikoli novou myšlenku.
Od té doby se EU tu a tam o něco málo pokoušela: o trochu společné hospodářské politiky kolem zavádění eura a trochu společné zahraniční politiky kolem války v Iráku.
Ani v jednom příliš neuspěla.
Žádná ze snah totiž neměla obhájce Delorsovy velikosti.
EU se tedy dala do vytváření ústavy.
Zřídila Konvent, jenž vytvořil návrh úmluvy, a zanedlouho se bude Mezivládní konference snažit dovést projekt k cíli.
Německému kancléři Gerhardu Schröderovi se myšlenka natolik zalíbila, že zvažuje založení vlastního konventu, který by přezkoumal ústavní uspořádání Německa.
Na mušce má - se souhlasem ostatních hlavních stran - vratký vztah mezi pravomocemi federálních orgánů (obzvláště s ohledem na státní kasu) a pravomocemi Länder a místních samospráv.
Německý kancléř možná doufá, že ve stínu takového všestranického Konventu dokáže tiše proklouznout ,,reformami", které z velké části znamenají skutečný řez do veřejných výdajů za sociální péči.
Případ britského ministerského předsedy Tonyho Blaira je ještě krajnější.
Tvůrce Nového labourismu by se rád do dějin zapsal jako muž, který vyřešil kvadraturu kruhu udržitelného hospodářského růstu a reformovaného sociálního státu a našel soulad mezi tvorbou majetku a sociální soudržností.
Britské hospodářství je ovšem ve svízelné situaci a ve veřejných službách nadále vládne zmatek.
Co se za vlády nových labouristů změnilo, je britská ústava.
Skotsko má svůj parlament, Wales shromáždění.
Zakrátko budou možná následovat anglické regiony.
Londýn a další velkoměsta mají přímo volené starosty.
Byly ,,modernizovány" starobylé instituce, zejména Sněmovna lordů.
Soudní systém prošel změnami od základů.
Podle zpravodajů Blair o tyto změny nejeví velký zájem, přesto právě ony - a nikoli jakési světlo ve tmě pro britskou prosperitu a sociální spravedlnost - jsou jeho trvalým odkazem.
Výčet bychom mohli rozšířit o další evropské lídry, zejména italského premiéra Berlusconiho.
Ve všech těchto případech by cynik měl zčásti pravdu.
Změna ústavy je pro politické předáky vítaný prostředek odvádění pozornosti od problematiky sociální politiky, která se mnohem úporněji brání změnám.
Existují ovšem přinejmenším dvě výjimky, které se tomuto podezření vymykají.
Jedním je zavádění demokracie a právního řádu v zemích, které se nedávno vymanily z diktatury.
Tento proces vyžaduje ústavotvorné úsilí, jež je často nejednoduché a bolestné.
Nejčerstvějším příkladem je Turecko, jehož statečný premiér potvrdil sekulární (nikoliv islamistický) právní řád, usiluje o modernizaci hospodářství a nenechal do kabinetu proniknout armádu.
Turecko zoufale touží po přijetí do EU, jejíž ,,Kodaňská kritéria" z roku 1993 vymezují požadavky, jež lze nazvat ústavními předpoklady členství.
Přistupující země z východní části střední Evropy kritéria splnily.
Turecko nyní následuje jejich příkladu.
Druhou závažnou konstituční problematikou jsou úrovně vlády.
Míra mlhavosti - ne-li přímo nezodpověditelnosti - otázky, kdo je za co zodpovědný, se v prostředí globalizovaného světa vyrovnala stupni její naléhavosti.
Tvrzení ještě nabývá na pravdivosti, přihlédneme-li ke skutečnosti, že migraci rozhodování do nedostatečně definovaného globálního prostoru provází všeobecná poptávka po přímějších formách demokracie, které by rozhodování přiblížily lidem, regionům a místním komunitám.
V této oblasti se dosud tvůrci ústav nemohou opřít o žádná ,,Kodaňská kritéria".
Británie je dobrým příkladem zmatků, jež provází pouhý pragmatismus.
Skotsko může mít novou (a nákladnou) vládu, ale co anglické regiony?
Je oblast East Midlands skutečně přiměřenou jednotkou autonomie?
V Německu se záležitost týká rozdělování příjmu z daní.
Centrální vláda může snadno vysát z regionů a místních společenství veškerou mízu.
Kdo jí v tom zabrání?
Ve Francii a Španělsku operují malá, ale účinná (a občas násilná) regionální hnutí.
Měl by se jim zbytek země jednoduše poddat?
Kde nalézt správnou odpověď mezi skotským řešením a čečenským ne-řešením?
Klást si takové otázky je dobré, neboť nám připomínají, že upřímná ústavní politika vyžaduje vážné přemýšlení a pečlivou přípravu.
Nikdy se nesmí stát náhražkou chybějící inspirace.
V tomto smyslu jsou dobrou myšlenkou konventy, jako byl evropský Konvent vedený bývalým francouzským prezidentem Valérym Giscardem d'Estaing.
Mohly by politiky, kteří jsou v koncích s nápady, odradit od holdování svým zamilovaným nikam nevedoucím projektům.
Konzultace s Amerikou nevedou k ničemu
Návrat žurnalistiky
OXFORD – Po letech chatrného zdraví zaznamenává novinářská branže konečně známky skromného zotavení.
Podle zprávy Digital News Report 2018 – nejobsáhlejšího průzkumu odběru digitálních médií – vykazuje počet předplatitelů růstový trend a důvěra odběratelů se stabilizovala.
V případě tolik očerňované branže, která obchoduje s důvěrou, znamenají tyto křehké přírůstky významný pokrok.
Jistě, světová média se nadále potýkají s problémy; podle zprávy vypracované Reuters institutem pro výzkum žurnalistiky jen 44% odběratelů zpráv věří tomu, co publikují zavedené mediální značky.
I to však představuje zvýšení o jeden procentní bod oproti loňsku a naznačuje to, že deficit důvěry v této branži se buď zastavil, nebo se dokonce snižuje.
Jiné průzkumy jsou ještě optimističtější; například každoroční Edelmanův barometr důvěry zjistil, že novináři opět získávají na důvěryhodnosti a celková důvěra v tradiční a internetovou žurnalistiku se nachází na sedmiletém maximu.
Tato zjištění přiměla agenturu k prohlášení, že přichází „návrat expertů“.
Možná je ještě příliš brzy na to, aby mediální exekutivci vyhlašovali vítězství, ale zjevně jde o dobrou zprávu pro sektor, jehož pověst v posledních letech utrpěla značné šrámy.
Politická polarizace vyvolala v lidech podezíravost vůči mediálním kanálům, které nepodporují jejich názory, přičemž seškrtávání nákladů v redakcích zhoršilo kvalitu nabízené žurnalistiky.
Nová data nicméně naznačují, že novináři nacházejí způsoby, jak tyto problémy řešit.
Možná nejpříznačnějším trendem v letošní zprávě Digital News Report je rostoucí nedůvěra ve zprávy sdílené prostřednictvím sociálních médií.
Naše studie například zjistila, že jen 23% respondentů věří zprávám, které najdou na sociálních médiích, a pouhých 34% respondentů věří tomu, co objeví ve vyhledávačích.
Tato čísla pravděpodobně znepokojí Google, Facebook a další technologické giganty, jejichž podnikání nestojí na důvěře o nic méně než činnost tradičních mediálních organizací.
Zatímco však platformy jako Facebook klopýtají, mnoho tradičních zpravodajských kanálů nachází pevnou půdu pod nohama; vývoj počtu předplatitelů tento závěr potvrzuje.
Ze 74 000 respondentů průzkumu jich 14% uvedlo, že v uplynulých 12 měsících nejméně jednou zaplatilo za digitální zprávu, přičemž v severských zemích se průměrná hodnota blížila k 30%.
Ve Spojených státech měly útoky prezidenta Donalda Trumpa na takzvaná „prolhaná média“ právě opačný efekt a přiměly lidi k tomu, aby ve větší míře než kdykoliv dříve podpořili nezávislou žurnalistiku.
Například v roce 2016 jen 9% amerických odběratelů platilo za internetové zpravodajství; v roce 2017 vzrostl tento podíl na 16% a na této hodnotě se udržuje i letos.
Dokonce i v zemích, jako je Velká Británie, které nemají nouzi o bezplatné zpravodajské webové stránky, lidé investují do kvalitního zpravodajství.
Model žádostí o dary či plateb za členství zavedený deníkem Guardian přináší finanční obrat.
Téměř ve všech zkoumaných zemích vykazují nejvyšší ochotu platit za obsah mladí lidé na politické levici.
Někteří kritikové tvrdí, že model plateb za média je v rozporu s původním duchem internetu jakožto místa určeného k bezplatné výměně myšlenek, zpráv a informací.
Přesun nejlepších reportáží za platební brány podle odpůrců povede ke vzniku zpráv druhé kategorie pro občany druhé kategorie.
Tento argument však opomíjí tři klíčové argumenty.
Za prvé lze předpokládat, že počet digitálně připojených lidí, kteří si vůbec nemohou dovolit platit za zprávy, je velice malý; ochota k platbám je v daleko větší míře otázkou priorit.
Platba za něco, co člověk vnímá jako cenné, navíc pomáhá tuto věc cennou udržet, jak dokládá posun k prioritizaci modelů členství oproti ryze transakčním přístupům.
A konečně i pro ty, kteří opravdu platit nemohou, existují schůdné možnosti, jak dostat kvalitní žurnalistiku i do nízkopříjmových domácností.
Například by se daly upravit daňové zákony tak, aby byl výkon žurnalistiky dostupnější, a vládní či nadační financování by mohlo zesílit podporu programů veřejnoprávních médií.
Když lidé platí za obsah, získávají novináři pobídku k tomu, aby ho poskytovali.
Kontrolují hodnotu svých produktů, důkladně ověřují fakta, inovují, zkoumají a odstraňují laciný humbuk určený k upoutání pozornosti, který dnes zamořuje mnoho sociálních médií.
A co je ze všeho nejlepší, tyto trendy se navzájem posilují; čím kvalitnější je žurnalistika, tím více spotřebitelů ji finančně ohodnotí.
Mediální průmysl o sobě už dlouho nemohl přinést dobré zprávy.
Když nyní tuto možnost máme, je naší povinností pracovat usilovněji než kdykoliv dříve, abychom trend ke kvalitě, důvěryhodnosti a finanční životaschopnosti udrželi.
Debata o „víle důvěry“
LONDÝN – V roce 2011 charakterizoval nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman konzervativní rozpravu o rozpočtových deficitech pojmy „dluhopisoví strážci“ a „víla důvěry“.
Dokud vlády nesníží schodky, budou dluhopisoví strážci utahovat šrouby nuceným zvyšováním úrokových sazeb.
Pokud však vlády schodek sníží, víla důvěry je odmění tím, že stimuluje soukromé výdaje ve větší míře, než v jaké je škrty stlačily.
Krugman zastával názor, že tvrzení o „dluhopisových strážcích“ by sice mohlo v některých zemích platit, například v Řecku, avšak „víla důvěry“ je stejně imaginární jako ta, která v pohádkách sbírá dětské zoubky.
Snížení deficitu v době poklesu nemůže nikdy podnítit zotavení.
Politická rétorika může zabránit dobrému politickému řešení ve schválení, ale nemůže mu zabránit v úspěchu.
A především nemůže docílit toho, aby špatné politické řešení fungovalo.
Nedávno jsem s Krugmanem o této otázce debatoval na konferenci pořádané časopisem New York Review of Books.
Můj argument zněl tak, že nepříznivá očekávání mohou mít dopad na výsledky určité politiky, nejen na pravděpodobnost, že bude schválena.
Kdyby si lidé například mysleli, že vládní půjčky jsou jen odloženým zdaněním, mohli by více spořit, aby měli na zaplacení očekávaných daní v budoucnu.
Při zpětném ohlédnutí si myslím, že jsem se mýlil.
Faktor důvěry má dopad na vládní rozhodování, avšak neovlivňuje výsledky jednotlivých rozhodnutí.
S výjimkou extrémních případů nemůže samotná důvěra zajistit dobré výsledky špatné politice a absence důvěry nemůže způsobit, že dobrá politika přinese špatné výsledky – podobně jako skok z okna v mylném přesvědčení, že člověk dokáže létat, nemůže vyvážit působení gravitace.
Chronologie událostí během velké recese, která započala v roce 2008, to potvrzuje.
Zpočátku vlády vrhly do boje s recesí všechny prostředky.
Díky tomu se z velké recese nestala druhá velká hospodářská krize.
Než však ekonomika dosáhla dna, stimul vymizel a příkazem dne se stala úsporná opatření – zrychlená likvidace rozpočtových schodků, především prostřednictvím výdajových škrtů.
Jakmile vyčerpané politické elity popadly dech, začaly vyprávět historku, která měla zamezit jakémukoliv dalšímu fiskálnímu stimulu.
Trvali na tom, že pokles způsobila fiskální rozmařilost, a proto ho může vyléčit jen fiskální střídmost.
A ne jen tak nějaká střídmost: seškrtat se prý musí výdaje chudých, nikoliv bohatých, poněvadž právě tyto výdaje představují skutečnou příčinu potíží.
Každý keynesián ví, že snižování schodku během poklesu je špatná politika.
Pokles je koneckonců definován nedostatkem v celkových výdajích.
Snažit se ho léčit nižšími výdaji je stejné jako léčit nemocného pouštěním žilou.
Bylo tedy přirozené zeptat se ekonomů, kteří pouštění žilou prosazují, například Alberta Alesiny a Kennetha Rogoffa z Harvardovy univerzity, jak má tato léčba podle jejich předpokladu fungovat.
Jejich odpověď zněla tak, že úspěch této politiky zajistí víra, že tato politika bude fungovat – tedy víla důvěry.
Alesina přesněji řečeno tvrdil, že samotné pouštění žilou by pacientův stav zhoršilo, avšak jeho pozitivní vliv na pacientovo očekávání oslabující účinky bohatě vyváží.
Polomrtvý pacient vzpružený ujištěním o svém zotavení vyskočí z postele, začne normálně běhat, skákat a jíst a záhy bude opět v plné síle.
Škola pouštění žilou přitom předložila pár splácaných důkazů, že k tomu v některých případech skutečně došlo.
Konzervativci, kteří chtěli seškrtat veřejné výdaje z ideologických důvodů, zjistili, že pohádka o dluhopisových strážcích a víle důvěry se pro jejich účely ideálně hodí.
Řeči o předchozí fiskální rozmařilosti zvýšily důvěryhodnost (a pravděpodobnost) útoku na silně zadlužené země prostřednictvím trhu dluhopisů; víla důvěry pak slíbila za tuto fiskální skrovnost odměnu v podobě zvýšení produktivity hospodářství.
Díky pomoci profesorů, jako je Alesina, se pak konzervativní přesvědčení dalo proměnit ve vědeckou predikci.
A když Alesinova léčba nepřinesla rychlé zotavení, nabízela se zjevná výmluva: terapie se neaplikovala s dostatečnou razancí, takže nebyla „důvěryhodná“.
K léčbě nakonec přece jen došlo, s několikaletým zpožděním a nikoliv ve formě fiskálního pouštění žilou, nýbrž ve formě mohutného měnového stimulu.
A když se zmámený pacient konečně vrávoravě vyškrábal na nohy, zastánci fiskálního pouštění žilou vítězoslavně prohlásili, že úsporná opatření přece jen zabrala.
Morální ponaučení je prosté: úsporná opatření během poklesu nefungují ze stejného důvodu, z jakého nikdy nefungovala středověká léčebná metoda pouštění pacientovi žilou: neposiluje, nýbrž oslabuje.
Vkládání víry důvěry mezi příčinu a následek určité politiky nemění její logiku; pouze ji na nějaký čas zatemní.
Zotavení se může dostavit navzdory fiskálnímu utahování opasků, ale nikdy ne díky němu.
Ačkoliv Krugman použil tento příměr pro americkou čtenářskou obec, dokonale se hodí i na Velkou Británii.
Britský ministr financí George Osborne při předkládání svého prvního rozpočtu v červnu 2010 varoval, že „v Řecku vidíte příklad země, která se ke svým problémům nepostavila čelem, a já jsem odhodlaný se takovému osudu vyhnout“.
Při předkládání britského rozpočtu v březnu 2015 pak Osborne prohlásil, že Británie se díky úsporným opatřením znovu „postavila na nohy“.
Toto tvrzení bude 7. května podrobeno zkoušce v podobě britských parlamentních voleb.
Britským voličům, kteří po Osborneově medicíně ještě stále vrávorají, lze odpustit, pokud dospějí k závěru, že měli zůstat v posteli.
Kreativní zpřetrhání vyježděných kolejí
LAGUNA BEACH – Stejně jako mnozí čtenáři si živě vybavuji doby, kdy dominantním hráčem v oblasti mobilních telefonů byla Nokia, pokrývající přes 40 % trhu, a společnost Apple vyráběla jen počítače.
Pamatuji si doby, kdy Amazon byl známý jen knihami a alternativou k veřejné dopravě a vlastnímu vozu byly jen špinavé taxíky či drahé limuzíny.
A vzpomínám si na doby, kdy hotely Four Seasons, Ritz Carltons a St.
Regises soupeřily mezi sebou – a ne s Airbnb.
Jsem starý, ale ne zas až tak starý.
Tyto změny se odehrály nedávno – a rychle.
Jak k nim došlo?
Zůstane tempo změn tak prudké, nebo dokonce ještě zrychlí?
A jak by měly reagovat firmy?
Určité odvětví lze transformovat ekonomickými, finančními, politickými a regulatorními změnami uskutečňovanými shora dolů.
Společnosti jako Airbnb, Amazon, Apple a Uber jsou ale příkladem odlišného typu transformace: hbití hráči proniknou do odlišných, zdánlivě nesouvisejících odvětví a geniálně využijí velkých, leč dříve neviděných příležitostí.
Důležité a oproti intuitivnímu předpokladu překvapující je, že takový postup prospívá jejich vlastním stěžejním schopnostem, nikoliv schopnostem odvětví, které se snaží rozrušit.
Namísto konkurenčního soupeření pomocí stávajících přístupů a postupů tito nováčci vytvořili radikální nové herní plány a přepsali pravidla atakované branže.
Kreativita a nadšení jim umožnily pozoruhodně rychle zdolat – a v některých případech zničit – méně přizpůsobivé giganty.
Stěžejní na úspěchu všech těchto společností je porozumění zásadnímu trendu, který ovlivňuje téměř všechna odvětví: posílení úlohy jednotlivců skrze internet, technologii aplikací, digitalizaci a sociální média.
Většina tradičních společností naproti tomu zůstává zaměřená na makroprostředí, na úkor adekvátní reakce na nové síly, vstupující do hry na mikroúrovni.
Pokud si stávající společnosti dělají naděje, že budou konkurovat i v tomto novém prostředí utvářeném působením sil shora dolů i zdola nahoru, budou se muset přizpůsobit a rozvratné nováčky odrazit tím, že samy přijdou na to jak se rozrušit.
Jinak by je mohl stihnout stejný osud jako Nokii, již jedna technologická společnost (Apple) vyškrtla z dodavatelského řetězce a další ji koupila (Microsoft).
Při tomto úsilí si společnosti musí uvědomit, že transformaci jejich konkurenčních prostředí budou pohánět síly vycházející jak z poptávky, tak z nabídky.
Na straně poptávky spotřebitelé od výrobků a služeb, které využívají, očekávají mnohem víc.
Chtějí rychlost, produktivitu a pohodlí.
Chtějí snadnou konektivitu a rozšířenou škálu zákaznických úprav.
Konečně, jak dokládá úspěch služeb jako TripAdvisor, chtějí úžeji spolupracovat se společnostmi, které na jejich zpětnou vazbu rychleji reagují skutečným zlepšováním.
Na straně nabídky technologické pokroky odstraňují odvěké vstupní překážky.
Online automobilová služba Uber uzpůsobila současné technologie k transformaci dlouho chráněného odvětví, které často poskytovalo mizerné a drahé služby. „Nabídka“ ubytování od Airbnb dalece přesahuje vše, na co by tradiční hotely mohly kdy rozumně aspirovat.
Zavedená společnost by musela být mimořádně specializovaná, dobře chráněná anebo bláhová, aby tyto rozrušující vlivy ignorovala.
Některé zavedené společnosti v tradičních odvětvích už se sice rozhlížejí jak se přizpůsobit, jiné ovšem musí ještě hodně zapracovat.
Jednou tradiční branží, kde dochází k pokroku, je automobilové odvětví, kde firmy prosazují digitalizaci.
Přestože by nováčci nesporně mohli narušit výrobní plány stávajících společností (zřetelným příkladem je Tesla Motors podnikatele Elona Muska), není jich mnoho.
Všudypřítomná konkurenční hrozba dnes přichází od společností v jiných oblastech, které dokážou nabízenou hodnotu rozmělnit po prodeji vozu.
Automobilky si uvědomují, že digitální prožitek ve voze, který vyrábějí, bude časem vytvářet větší spotřebitelský přebytek, především díky potenciálu ke značným maržím a úsporám z rozsahu.
Přizpůsobují proto svá vozidla nové ekonomice sdílení, pomáhají lidem zůstat v autě kvalitně připojen, rozšiřují rozsah poprodejních služeb a připravují se na přechod od individuálního vlastnictví automobilu ke sdílení aut.
Adaptují se i banky, avšak mnohem pomaleji a zdráhavěji.
Chtějí-li dosáhnout pokroku, musí jít za prosté poskytování aplikací a internetového bankovnictví.
Cílem by mělo být holistické zapojení klientů, kteří hledají nejen pohodlí a bezpečnost, ale také větší kontrolu nad svou finanční budoucností.
V těchto a mnoha dalších branžích nepochybně sílí spletitost a nepředvídatelnost konkurenčního prostředí.
Existují ale čtyři obecná vodítka, která mohou manažerům pomoci účinně adaptovat své uvažování a podnikatelské modely s cílem napomoci k řízenému a konstruktivnímu rozrušení vlastních tradičních cest.
Společnosti, které se přidrží těchto vodítek, budou mít větší šanci přizpůsobit se silám vyvolávajícím dnešní překotnou změnu nastavení celých odvětví.
Klíčovým faktorem, opakuji, je nabídka a poptávka: Víc než kdy dřív lidé chtějí – ba cítí se oprávněni očekávat – levnější, chytřejší, bezpečnější a efektivnější nástroje, které jim umožní žít život, o kterém si budou sami víc rozhodovat.
Společnosti, které nedokážou takové zadání splnit, zjistí, že jejich dny jsou sečtené.
Bangladéšský recept na choleru
DHÁKA – Cholera už měla být minulostí.
Zdravotníci desítky let chápou, jak této nemoci předcházet, lékaři vědí, jak ji léčit, a rozvojoví experti si uvědomují, že tam, kde je k dispozici čistá voda a kanalizace, ojedinělý výskyt cholery zřídkakdy přeroste v epidemii.
Bohužel svět není tak jednoduchý a krásný a noční můra cholery přetrvává.
V mnoha koutech světa se choleru opravdu podařilo zkrotit.
V rozvinutých ekonomikách nemoci přenášené vodou prakticky neexistují.
A dokonce i v zemích a regionech chudých na zdroje, kde cholera zůstává problémem, pomáhá dostupnost orální rehydratační terapie (ORT) předcházet bezpočtu úmrtí.
Přesto cholera v krizových obdobích nadále propuká a zabíjí ty nejzranitelnější z nás.
Jedna z nejhorších epidemií dnes pustoší Jemen, kde ozbrojený konflikt vedl ke kolapsu zdravotnických, vodohospodářských a sanitačních systémů – což jsou přesně podmínky, za nichž cholera vzkvétá.
První případy cholery byly zaznamenány v říjnu 2016; během jediného roku se jejich počet zvýšil na více než 600 000.
Mezinárodní organizace, jako jsou Organizace spojených národů a Světová zdravotnická organizace, zareagovaly ve spolupráci s jemenskými zdravotníky impozantním způsobem.
Díky jejich úsilí se podařilo udržet míru úmrtnosti zhruba na 0,33% infekcí (přibližně 2000 úmrtí), což rozsah tragédie zmírnilo.
Jemenci však pracují v neuvěřitelně složitých podmínkách a potřebují prostředky a výcvik.
Moje země stojí v čele snahy zajistit jim obojí.
Tým jemenských sester a lékařů přicestoval v říjnu do Mezinárodního centra pro výzkum průjmových onemocnění, Bangladéš (icddr,b), kde velkou část svého profesionálního života pracuji.
Právě na našem institutu se zrodila ORT a zdravotničtí profesionálové z celého světa se jezdí do Dháky školit v oblasti správné aplikace tohoto jednoduchého roztoku cukru, soli, dalších přísad a vody.
Během jednoho týdne absolvovali jemenští zdravotničtí profesionálové výcvik týkající se kontroly nemoci, monitorovacích metod a hygienických opatření.
Sledovali léčbu pacientů s cholerou v naší nemocnici a tento výcvik jim poskytl bezprostřední zkušenost s řešením případů a hodnocením stavu dehydratace.
Je to jen jeden příklad toho, jak icddr,b pomáhá v krizových dobách zmírňovat lidské utrpení.
Jako zakládající člen Globální sítě varování a reakce na výskyty (GOARN) při WHO vyslalo icddr,b expertní týmy do Zimbabwe, Súdánu, Jižního Súdánu, Mosambiku, Sýrie, Somálska, Haiti, Sierry Leone, Etiopie a Iráku.
Díky tomu, že sdílíme znalosti a odborné poznatky, které jsme nabyli během desetiletí zvládání a výzkumu průjmových onemocnění, hrajeme čelní roli v globální snaze o potlačení epidemií.
Bangladéš velmi dobře ví, co je to válečná cholera.
Když v roce 1971 vyhlásila země, tehdy známá jako Východní Pákistán, nezávislost na Pákistánu, vypukly boje.
Během nastalého konfliktu proudili uprchlíci přes hranice do přeplněných táborů v sousední Indii, což vytvořilo podmínky, které nevyhnutelně vedly k výskytům cholery.
Úroveň zdravotní péče byla tehdy slabá a vzhledem k nedostatku infuzí nemohly být v dostatečné míře aplikovány rehydratační roztoky.
V zoufalé situaci, kdy mnoho lidí jen leželo a pomalu umíralo, se průkopník mezi lékaři, doktor Dilip Mahalanabis, rozhodl podstoupit riziko.
Američtí vědci v Bangladéši již dříve ukázali, že ORT dokáže u pacientů s cholerou zvrátit postup smrtelné dehydratace, avšak účinnost této metody mimo nemocniční prostředí do té doby nebyla prokázána.
Přestože Mahalanabis neměl k dispozici vhodné vybavení a léčebné kapacity, začal aplikovat ORT přímo v táborech, čímž zachránil tisíce životů.
V důsledku toho se ORT stala novým standardem péče při léčbě průjmových onemocnění; od té doby zachránila život více než 80 milionům lidí z celého světa.
Dnes se na obzoru objevily nové krize kolem cholery vyvolané válkou a bangladéšské zkušenosti jsou opět povolávány do služby.
Jemen představuje jen jeden příklad.
Od loňského srpna přešly statisíce Rohingů přes hranice z Barmy do sousedního Bangladéše – jde o nejvyšší týdenní příliv uprchlíků kdekoliv na světě od rwandské genocidy v roce 1994.
Tito zoufalí a zranitelní lidé se mačkají v uprchlických táborech a existuje vysoké riziko, že tamní podmínky povedou k smrtící epidemii cholery.
V reakci na tuto hrozbu spolupracuje icddr,b s organizacemi UNICEF, WHO a dalšími na řadě iniciativ zaměřených na prevenci cholery.
Společně se snažíme zlepšit přístup k čisté vodě a kanalizaci a vytváříme zásoby taštiček s ORT.
Kromě toho spolupracujeme s WHO na zajištění přibližně 900 000 dávek ústní vakcíny proti choleře (OCV), což je mezinárodně uznávaný nástroj prevence a kontroly epidemií.
Podobně jako ORT má také vývoj OCV kořeny v Bangladéši, a zejména v centru icddr,b.
První úspěšné terénní zkoušky této vakcíny proběhly v 80. letech právě v icddr,b a naši vědci dnes čerpají z několika desetiletí institucionálních poznatků a realizují druhou největší kampaň OCV v dějinách.
Možná si lze těžko představit, že rozvojová země typu Bangladéše by mohla hrát průlomovou roli při kontrole nemoci takto velkých proporcí.
Výzkumníci a zdravotníci v Bangladéši však opakovaně prokazují svou odbornost, když potírají výskyty cholery a zachraňují životy.
Když tedy svět hledá nové způsoby, jak omezit příležitostné epidemie, nesmí přehlížet odborné poznatky, jimiž už disponují rozvojové země.
Cholera se vrátila na globální Jih.
Jak ovšem ukazuje naše práce v Bangladéši, globální Jih je schopen ji porazit.
Jak zvládnout finanční chaos
Dnešní chaos na finančním trhu není překvapením pro ty, kdo už od prasknutí bubliny na trhu nemovitostí ve Spojených státech varují před riziky pro světovou ekonomiku.
Již v lednu vyjadřoval výhled globální ekonomiky vypracovaný Organizací spojených národů obavy z ekonomických nesnází, které by tento jev mohl přinést silně zadluženým domácnostem v USA.
Zpráva také zdůrazňovala, jak chabě regulované a úzce provázané globální finanční trhy spolu s přetrvávajícími globálními makroekonomickými nerovnováhami ohrožují růstové a rozvojové vyhlídky světové ekonomiky včetně chudších zemí.
Nejčastěji diskutovaným ukazatelem globálních nerovnováh bývá americký deficit běžného účtu platební bilance.
V posledních pěti letech pohlcují USA úspory jiných zemí ve výši přesahující 2 miliardy dolarů denně, neboť snadná dostupnost domácích úvěrů v bezprecedentním měřítku umožnila americkým domácnostem utrácet více, než vydělají.
Takové půjčky byly lákavé tím spíše, že ceny aktiv (nemovitostí a akcií) neustále rostly, úrokové sazby zůstávaly nízké a další a další generace novátorů na finančním trhu dokázaly přesvědčit investory, že se jim podařilo zvládnout řízení rizik.
Poskytování dalších úvěrů tak bylo vydáváno za znamení budoucích dobrých časů, byť k němu docházelo oproti nadhodnoceným zástavám.
Varování před iracionálním optimismem trhu zůstávala do značné míry oslyšena, zvláště když americké spotřebitelské výdaje pomáhaly živit vysoký růst celé globální ekonomiky.
Silný vývoz z Japonska a Evropy podporoval hospodářské zotavení a upevňoval důvěru investorů, což potažmo zajistilo další vývozní příležitosti nově industrializovaným zemím, zejména Číně.
Zvýšená mezinárodní konkurence současně držela na uzdě inflaci a úrokové sazby zůstávaly nízké, což dále posílilo spotřebitelské výdaje a završilo proces, který se jevil jako zdravý růstový cyklus.
Zdálo se, že se k tomuto procesu konečně připojuje také řada nejchudších zemí, které zaznamenávaly silný růst díky rostoucím cenám energie a surovin, obnoveným zahraničním investicím do těžebního průmyslu a vyšším fiskálním příjmům.
Ačkoliv čísla nikdy nebyla tak růžová, jak si tržní nadšenci očividně mysleli, přesto dokázala odvést pozornost od vratkých základů této nově nabyté prosperity.
Rostoucí potřeba opatření korigujících globální nerovnováhy se setkávala s nevěřícností vlivných politiků i tržních analytiků: „Proč měnit recept, který funguje?“
Osud zbytku světa závisí na reakcích na rozšiřující se finanční chaos.
Pokles na trhu nemovitostí a akciovém trhu bezpochyby utlumí objem půjček a poptávku amerických domácností, což může potenciálně nastartovat sestupnou spirálu.
Bude-li se ochrana hledat prostřednictvím cel a dalších opatření postihujících obchod, pak by mohly mít druhotné efekty ještě ničivější dopady na všechny.
V uplynulých týdnech napumpovali centrální bankéři nejvýznamnějších zemí do finančního systému více než 300 miliard dolarů, snížili sazby, za něž půjčují soukromým bankám, a oznámili, že v tomto aktivismu budou pokračovat tak dlouho, až se systém opět zklidní.
Na zklidnění finančních trhů to prozatím může stačit, ale nevyřeší to zásadnější problémy skrývající se za současným zmatkem.
V dnešním vzájemně provázaném světě je zapotřebí koordinované strategie, máme-li se vyhnout recesi a navrátit finančním trhům trvalou stabilitu.
Skutečnost, že se svět znovu obává ekonomických dopadů finančních šoků, jen podtrhuje, že jsme od asijské krize před deseti lety neučinili dostatečný pokrok při budování nové mezinárodní finanční architektury.
V oblasti harmonizace standardů a rozšíření dohledu se sice jistého pokroku dosáhlo, avšak příliš velký důraz se přitom kladl na posílení řízení v rozvojových zemích a naopak nedostatečný důraz na systémové problémy související s neregulovanými toky soukromého kapitálu.
Vzhledem k bezprostřední hrozbě globální recese nejsou úsporná opatření cestou k nápravě globálních nerovnováh.
Státy s rozpočtovým schodkem se potřebují vrátit k rovnováze spíše prostřednictvím exportu, zatímco v přebytkových zemích by se měl zvýšit import.
V nejchudších státech jsou navíc zapotřebí investice do výroby, aby mohly tyto ekonomiky obnovit nebo udržet hospodářský růst.
Politici potřebují fiskální a monetární prostor, aby se mohli tímto směrem vydat.
Institucionalizace mechanismu pro široce pojatý mezinárodní hospodářský dohled a koordinaci politiky bude významným dlouhodobějším cílem, avšak v tomto okamžiku musí nejvyšší světoví představitelé naléhavě vyvážit globální poptávku a zlepšit řízení systému směnných kurzů.
Cesta vpřed vyžaduje od všech vlád, aby jednaly prostřednictvím otevřených multilaterálních organizací a úmluv.
Navzdory nedemokratickému řízení podnikového typu, které podkopalo legitimitu a důvěryhodnost MMF v rozvojovém světě a pokřivilo úsilí o rozšíření jeho dozorčí role, nemáme k dispozici žádný alternativní multilaterální orgán.
Taková koordinovaná reakce bude muset řešit bezprostřední krátkodobé problémy a nabízet také střednědobá řešení, aniž uvrhne světovou ekonomiku do další bolestné recese.
Kromě toho je bezpodmínečně nutné, aby reformy tentokrát nabídly trvalé řešení globálních nerovnováh a začaly se rázně potýkat s nejsvévolnějšími elementy mezinárodního finančního kapitálu.
Evropské Rusko
SOFIE – Řád, který se v Evropě vyvinul po studené válce, zahynul, přičiněním jeho kata Vladimíra Putina.
Ruská invaze do Gruzie byla jen výrazem jeho skonu.
Rusko z války vyšlo jako obrozená velmoc ve stylu devatenáctého století, odhodlaná zpochybnit duchovní, mravní i institucionální základy evropského řádu po studené válce.
Rusko a Evropská unie mají dnes ostře odlišné názory na zdroje nestability v Eurasii.
Pokud bude Západ trvat na přehlížení ruských obav a nadále v postsovětském prostoru rozšiřovat NATO, zdaří se mu pouze v Eurasii znovu zavést politiku sfér vlivu.
Odchýlit se od politik 90. let minulého století ale také nese vážná rizika, protože EU není a nemůže být klasickou velmocí a protože slabost Západu může nakonec působit jako odměna – a povzbuzení – ruského revanšismu.
Veškeré úvahy o změně politiky EU vůči Rusku by měly zohlednit to, že Rusko sice v příští dekádě zůstane regionální mocností i globálním hráčem, leč v liberální demokracii se vyvine stěží.
EU by rovněž měla chápat, že Rusko má legitimní obavy z asymetrických dopadů konce studené války na jeho bezpečnost.
Rusko se cítilo zrazené ve svých očekáváních, že konec studené války bude znamenat demilitarizaci střední a východní Evropy.
Rozšíření NATO sice nepřineslo Rusku žádné reálné bezpečnostní hrozby, avšak změnilo vojenskou rovnováhu mezi Ruskem a Západem, což rozdmýchalo kremelský revizionismus.
Protikladná povaha politických elit v Rusku a v Evropě je dnes další příčinou obav obestírajících budoucnost vztahu.
Na rozdíl od pozdně sovětských elit, které byly byrokratické, vyhýbaly se rizikům a co do mezinárodních vztahů a bezpečnostních politik byly kompetentní, nová ruská elita se skládá z vítězů her s nulovým součtem postkomunistické transformace.
Jsou mimořádně sebevědomí, naklonění rizikům a nesmírně movití a evropské politické elity, jež profesně formovala praxe kompromisů a předcházení konfliktům, nevědí jak k nim přistupovat.
Ba třebaže nová průbojná zahraniční politika Ruska – směs nově nalezené síly s nejistotou a merkantilismu s mesianismem – představuje pro Evropu existenční hrozbu, Západ neprojevuje mnoho ochoty zaměřit se na problematiku evropského řádu.
Odmítá jak Medveděvovy výzvy k vytvoření nového bezpečnostního uspořádání, tak ruskou snahu o nové projednání Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (S-KOS) a mandátu a agendy OBSE s odůvodněním, že by to představovalo ústup od úspěchů 90. let minulého století.
Nakolik je však toto uvažování správné?
Dnešní evropský řád se vyvinul z trosek institucí z doby studené války, jako jsou S-KOS a OBSE, a utvářelo jej rozšiřování EU na východ, jehož záměrem bylo přispět k dovršení opětovného sjednocení Evropy.
Nepůsobil tedy žádný bezprostřední tlak na přetvoření institucionálního základu Evropy, protože institucionálním základem nového evropského řádu bylo rozšiřování EU.
Budete-li se chovat jako my, řekla EU, stanete se jedním z nás.
Teď se ale hra změnila.
EU nemůže vystupovat jako strážce stata quo po studené válce, aniž by riskovala krach současné institucionální infrastruktury Evropy.
Je v zájmu Unie ujmout se iniciativy a angažovat Rusko.
Hlavním cílem EU by mělo být zachování osobitého charakteru evropského řádu, tedy stěžejního postavení lidských práv a právního řádu.
Neměla by usilovat o rozšíření své sféry vlivu, ale snažit se předejít návratu politiky sfér vlivu do Eurasie.
Sousedé Ruska – demokratičtí i nedemokratičtí – jsou v tomto snažení přirozenými spojenci Evropy.
Konfliktní charakter ruského režimu – kapitalistický, ale nedemokratický, evropský, ale namířený proti EU – takovou strategii vyžaduje.
EU by se měla zaměřit na nejasnost jádra ruské oficiální doktríny „svrchované demokracie“ a využít skutečnosti, že domácí legitimita současného ruského režimu se do velké míry zakládá na představě, že usiluje o návrat Ruska zpět k evropské civilizaci.
Pravda, Putinovo Rusko nesní o vstupu do EU, ale ruská stabilita závisí na zachování evropské povahy jeho režimu.
Putin Rusům slibuje nejen obnovu velmocenského postavení země, ale také evropskou životní úroveň.
Rusko je připravené a ochotné se s Evropou a Západem střetat, ale nemůže si dovolit obrátit se k Evropě zády.
Jestliže ruskou strategií je rozleptávat EU zaměřováním se na bilaterální vztahy s jejími členskými státy, prioritou Unie by mělo být institucionalizovat se jako jediný partner Ruska k vyjednávání.
Vytvoření institucionálních pobídek pro jednotu EU by Evropě pomohlo překonat asymetrickou vzájemnou závislost ve vztazích s Ruskem.
Institucionální inovací, která znemožní ruskou snahu rozštěpit Unii, by mohla být například přeměna OBSE v politické fórum, v němž by EU zastupovala své členské státy.
Evropská unie a Spojené státy musí přestat předstírat, že dokážou Rusko transformovat či prostě ignorovat.
EU však zároveň nesmí Rusku dovolit, aby ji snížilo do pozice shovívavé bezvýznamnosti.
Zadržování, nikoli appeasement
Amerika a svět se zaměřují na to, zda Bushova administrativa přijme doporučení Irácké studijní skupiny ohledně strategie stažení z Iráku.
To sice je nejnaléhavější bezprostřední otázka, ale američtí lídři by měli myslet dopředu.
Amerika potřebuje pookupační strategii pro Irák a Střední východ, která se bude opírat o životaschopnou strategii národní bezpečnosti pro jedenadvacáté století.
Touto strategií je zadržování.
V rozběhu k invazi do Iráku Bushova administrativa odmítla zadržování jako zastaralý přežitek z dob studené války.
Zbrojní inspektoři byli staženi a Amerika se rozhodla pro preemptivní válku.
Bush byl vykreslen jako bojovník čelící s churchillovskou rozhodností novému Hitlerovi a zastánci zadržování byli obviněni z appeasementu.
Teď však víme, že režim zadržování fungoval.
Irák Saddáma Husajna nebyl s to ohrozit vůbec nikoho, natož Spojené státy.
Nebylo to poprvé, kdy zadržování – strategie vytvořená Georgem Kennanem, ředitelem odboru politického plánování ministerstva zahraničí USA za prezidenta Harryho Trumana, v reakci na sovětskou hrozbu po druhé světové válce – bylo odmítnuto jako appeasement.
Během kampaně před prezidentskými volbami roku 1952 Dwight Eisenhower a jeho budoucí ministr zahraničí John Foster Dulles házeli na zadržování špínu a vyzývali k „vytlačení“ Sovětů z východní Evropy.
Jakmile byla v úřadu, Eisenhowerova administrativa měla naštěstí dost rozumu a v Evropě se držela zadržování, takže setrvala u politiky, jíž se všeobecně připisují zásluhy za vítězství ve studené válce.
Neústupnost prezidenta Johna F.
Kennedyho od zadržování, navzdory mnoha radám, během kubánské raketové krize uchránila svět před atomovou válkou.
Šlo o rozmyšlené odhodlání, nikoli o appeasement.
Cílem zadržování bylo bránit sovětské expanzi bez zatěžování USA neudržitelnými vojenskými závazky.
Dokud by SSSR neuskutečnil vojenský útok, bezpečnost zaručoval spoleh zadržování na hospodářský cukr a bič, rivalitu uvnitř světového komunistického hnutí, výzvědné služby a diplomacii a posilování životaschopnosti kapitalistických demokracií.
Kennan měl pravdu: dysfunkční rysy sovětského systému a jeho přílišné mezinárodní rozšíření vedly k jeho zániku.
Když bylo od zadržování upuštěno, Amerika platila vysokou cenu.
Eisenhowerova administrativa v roce 1953 svrhla íránskou volenou vládu, neboť se domnívala, že je příliš prosovětská.
Nesmírně nepopulárního šáha, jehož dosadila k moci, smetla v roce 1979 islámská revoluce.
Obdobné chyby Amerika udělala v Guatemale i jinde v Latinské Americe.
Nejdražším americkým odklonem od zadržování byl Vietnam.
Jak vysvětlil Kennan, když Amerika vstoupí do války kvůli něčemu menšímu, než je životně důležitý zájem, protivník – pro něhož jsou životně důležité zájmy v sázce – bude bojovat ještě dlouho poté, co už válka bude kvůli domácí nepopularitě těžko udržitelná.
Bush tuto chybu zopakoval v Iráku.
Zadržování je stěží přežitkem studené války.
Osvědčilo se vůči Libyi, když na konci 90. let přimělo Muammara Kaddáfího, aby přestal finančně podporovat terorismus, vydal atentátníky z aféry Lockerbie k soudu a vyplatil odškodné britským a francouzským obětem Libyí sponzorovaného terorismu.
Tvrzení, že od svého jaderného programu ustoupil v reakci na invazi do Iráku pod vedením USA, vyvrátil Flynt Leverett, ředitel pro otázky Středního východu Národní bezpečnostní rady USA v letech 2002 až 2003.
Podle Leveretta padlo Kaddáfího rozhodnutí ještě před invazí a bylo odpovědí na explicitní podmínečnou nabídku ukončení mezinárodních sankcí vůči Libyi.
Zadržování vůči Libyi nebylo appeasementem.
Mělo se stát modelem i pro Irák a nyní by mělo být vzorem v Íránu.
Místo toho zastánci současného ekvivalentu „vytlačení“ obhajují útok na Írán, poněvadž vyvíjí jaderné zbraně.
To dává smysl asi tolik, jako by dával smysl útok na Čínu v 50. letech.
Jednou z Kennanových skvělých myšlenek bylo, že USA prospívají střety mezi protivníky Ameriky.
Uvítal Titův vzestup v Jugoslávii jako interní výzvu pro hegemonii Moskvy a doufal, že ji napodobí další.
Bushova administrativa toto ponaučení nepochopila a bez rozmyslu si Írán v roce 2002, kdy měli hlavní slovo umírněnci a spolupracovali v Afghánistánu, znepřátelila a zvrátila desítky let politiky USA, když trvala na tom, že každé urovnání na Středním východě musí akceptovat změněné „skutečnosti v terénu“ na Západním břehu.
Administrativa má, zdá se, velké zaujetí pro seskupení svých protivníků do jednoho houfu – a proměňuje dystopii o „střetu civilizací“ Samuela Huntingtona v sebenaplňující se proroctví.
Kennan zastával názor, že USA by měly usilovat o vybudování světa, jemuž nikdo nemůže dominovat, a že nejlepším způsobem šíření demokracie je prokazovat její nadřazenost.
Cpát lidem demokracii do krku samo popírá svůj cíl.
Tak jako to vedlo k mocné fúzi komunismu a protiamerického nacionalismu v jihovýchodní Asii a Latinské Americe, vytváří to podobnou směs radikálního islámu a protiamerického nacionalismu napříč Středním východem.
Teroristické skupiny lze omezit na minimum zadržováním států, které jim napomáhají.
Obhájci Bushovy doktríny tvrdí, že to není možné, jestliže operují z rozvrácených států, jež nedokáží střežit své hranice.
Avšak vzhledem k tomu, že Bushova doktrína problém rozvrácených států jen prohloubila, jde o falešný argument.
Ať už před invazí Ameriky do Iráku existovalo sebevíc rozvrácených států, je jich teď o jeden víc.
Má-li být vybudován režim zadržování proti terorismu vycházejícímu ze Středního východu, je zapotřebí stanovit datum pro stažení Ameriky z Iráku.
Neexistuje jiný způsob, jak vyvrátit dojem rozšířený v celém regionu, že USA mají imperiální ambice.
Dalším zásadním krokem je umístit řešení izraelsko-palestinského konfliktu do centra americké zahraničněpolitické agendy.
Amerika musí naléhat na řešení, které dokáže přitáhnout podporu významných majorit všech národů mezi Jordánem a Středozemním mořem.
Právě to je nejjistější způsob ochrany a šíření demokracie.
Správné ingredience pro zahraniční politiku
CAMBRIDGE – Někteří kritici si stěžují, že americký prezident Barack Obama stavěl svou kampaň na inspirativní rétorice a ctižádosti „ohnout oblouk dějin“, ale po nástupu do úřadu se projevil jako transakční a pragmatický vůdce.
V tomto směru však Obama vůbec není výjimkou.
Mnozí lídři během své kariéry změní cíle i styl.
Když jeden z velkých transformačních vůdců v dějinách, Otto von Bismarck, dosáhl sjednocení Německa pod pruským vedením, přiklonil se k povlovnosti a statu quo.
Zahraničněpolitické cíle a styl Franklina Delana Roosevelta byly zase v jeho prvním funkčním období skromné a zaměřené na postupné kroky, avšak jakmile v roce 1938 usoudil, že Adolf Hitler představuje existenční hrozbu, stal se transformačním vůdcem.
Za stabilních a předvídatelných podmínek je transakční vůdcovství efektivnější, zatímco v dobách překotných a nesouvislých změn je pravděpodobnější nástup inspirativního stylu.
Transformační cíle a inspirativní styl lídrů, jako byli Mahátma Gándhí v Indii nebo Nelson Mandela v Jižní Africe, mohou výrazně ovlivnit směřování tekutých politických okolností, zejména v rozvojových zemích s chatrně strukturovanými institucionálními brzdami.
Naproti tomu tvorbu americké zahraniční politiky silně svazují instituce jako Kongres USA, soudy a ústava.
Očekávali bychom tedy méně příležitostí k transformačnímu vůdcovství.
I Ústava USA je však nejednoznačná ohledně pravomocí kongresu a prezidenta v zahraniční politice.
Vytváří přinejlepším situaci, již jistý ústavní expert nazval „pozvánkou k zápasu“.
Mnohé navíc záleží na vnějších okolnostech.
Woodrow Wilson, Franklin Roosevelt a Harry Truman rozvinuli transformační cíle až v reakci na zahraniční události poté, co nastoupili do úřadu.
Krizové podmínky mohou talentovaného lídra osvobodit z nahromaděných mantinelů skrytých zájmů a úřední netečnosti, jež v americkém systému běžně potlačují činorodost.
Říká se, že Bill Clinton, uvězněný ve spokojených 90. letech, záviděl Franklinu Rooseveltovi krizové podmínky 30. let.
V takových situacích se aktivita dává hladčeji do pohybu.
Vůdce s transformačními záměry má nadějnější vyhlídky a inspirativní styl si spíše najde vnímavé publikum a posílí význam jejich úlohy.
Například George W.
Bush využil krizových podmínek po 11. září 2011 k prosazení výkonné moci, jakož i k invazi do Iráku.
Třebaže však rozbouřené doby mohou připravit půdu pro transformační vůdce, neplyne z toho, že k řešení krizí, jež taková období charakterizují, se nejlépe hodí právě neohrožení a riziko milující lídři.
Prezident George H.
W.
Bush byl, na rozdíl od svého syna, transakční státník, a přesto uskutečňoval velice úspěšnou zahraniční politiku.
Ať už vůdci mají transformační nebo evoluční cíle, k účinnému působení potřebují určité schopnosti v oblasti měkké i tvrdé moci.
K dovednostem v oblasti měkké moci patří emoční inteligence (sebekontrola a schopnost přitahovat ostatní pomocí citových signálů), vize (lákavý portrét budoucnosti, v němž jsou ideály, cíle a schopnosti v rovnováze) a komunikace (schopnost užívat slov a symbolů tak, aby přesvědčil vnitřní kroužek i širší publikum).
Na straně tvrdé moci jsou obzvlášť významné dvě dovednosti: organizační schopnosti a machiavelistická zdatnost v zastrašování, podbízení se a vyjednávání s cílem vytvořit vítěznou koalici.
V prvé řadě efektivní vůdcovství vyžaduje kontextuální inteligenci a schopnost intuitivní diagnostiky, která lídrovi pomáhá chápat změny, určovat cíle a v souladu s tím vytýčit strategie a taktiku.
Jak mi kdysi řekl Lee Kuan Yew, zakladatel moderního Singapuru, lídr se musí rychle učit, prověřovat realitu, být s to měnit názory podle změn okolností a za krize jednat klidně.
Kontextuální inteligence zajišťuje schopnost vysledovat trendy tváří v tvář spletitosti, jakož i adaptovat se ve snaze formovat dění.
Bismarck tuto dovednost kdysi označil za umění vytušit Boží hnutí v dějinách a chopit se lemu Jeho oděvu, když prochází kolem.
Prozaičtěji řečeno, lídři s kontextuální inteligencí dokážou podobně jako surfaři vyhodnotit nové vlny, přizpůsobit se jim a úspěšně se na nich vézt.
Vůdci tohoto typu nejenže přizpůsobují svůj styl situaci a potřebám svých podporovatelů, ale vytvářejí též informační toky, jimiž „vzdělávají své tušení“.
K tomu patří schopnost vyvléknout se ze skupinové politiky a pochopit názory a silné stránky různých zainteresovaných stran, což vůdci umožňuje rozhodnout se, kdy a jak použít transakční a inspirativní dovednosti.
Štěstí do jisté míry skutečně přeje dobře připraveným.
Tato dovednost má zásadní význam v nestrukturovaných situacích, kdy je často těžší klást správné otázky než získat správné odpovědi.
Lídři s kontextuální inteligencí umějí předložit vysvětlení či plán postupu, neboť definují problém, před nímž určitá skupina stojí.
Chápou napětí mezi různými hodnotami, které s tématem souvisejí, a vědí jak hledat rovnováhu mezi kýženým a možným.
Kontextuální inteligence především vyžaduje porozumění skupinovým kulturám, rozložení mocenských zdrojů, potřebám a požadavkům podporovatelů, informačním tokům a načasování.
V zahraniční politice je kontextuální inteligence obzvlášť důležitá, protože úspěšný vůdce musí porozumět kultuře a mocenské struktuře cizí společnosti, jakož i jejich interakci s mezinárodní soustavou.
Díky letitým zkušenostem v zahraniční politice měl George H.
W.
Bush vynikající kontextuální inteligenci.
To neplatilo pro Bushe mladšího, jemuž výraznější zkušenosti v zahraničních věcech scházely.
Rozdíl mezi úspěchem otce a nezdarem syna tuto propast potvrdil.
TBC, NCD a ponaučení z HIV
NEW YORK – Globální zdraví se opět dostalo do centra pozornosti.
Valné shromáždění Organizace spojených národů uspořádalo v září dvě jednání na vysoké úrovni – jedno o skoncování s tuberkulózou (TBC) a druhé o boji s neinfekčními onemocněními (NCD).
Bylo to vůbec poprvé, kdy OSN zařadila hned dvě zdravotnické krize tak výrazně do své každoroční agendy.
Tyto diskuse však nyní skončily a globální zdravotnická komunita se musí soustředit na zajištění nezbytných politických závazků, aby zachovala úroveň mezinárodní koordinace a plánování.
Jedním z modelů, které by v boji proti TBC a NCD stálo za to napodobit, je přitom přístup zvolený při konfrontaci s epidemií HIV.
Od roku 2001, kdy Valné shromáždění OSN uspořádalo své první jednání o HIV/AIDS, se trajektorie této nemoci dramaticky změnila.
Přibližně 22 milionů lidí žijících s virem HIV má dnes zajištěnou léčbu.
V důsledku toho se počet úmrtí na AIDS snížil o polovinu – z 1,9 milionu osob ročně v roce 2003 na 940 000 v roce 2017 –, přičemž tempo nových nákaz se v několika nejhůře zasažených zemích rovněž zhruba o polovinu snížilo.
Snaha o kontrolu TBC a NCD – které podobně jako HIV/AIDS silně zatěžují nízkopříjmové a středněpříjmové země – proto může vycházet z poznatků získaných během reakce na HIV.
Důležitá jsou zejména tři ponaučení.
Za prvé s postupným rozšiřováním globální reakce na AIDS vyvstal dvojí problém, jak do péče zahrnout i těžko dostupné komunity a současně pokračovat v podpoře stále většího počtu pacientů, kteří absolvují léčbu.
V reakci na to se programy boje proti HIV vyvinuly tak, aby nabízely služby přizpůsobené preferencím pacientů.
Tyto novátorské modely péče současně zmírňují zátěž v podobě velkého počtu pacientů pro zdravotnická zařízení i zdravotníky samotné.
V několika zemích například stabilizovaní pacienti, kteří raději navštěvují svého poskytovatele péče méně často, dostávají zásoby léků na větší počet měsíců.
V Jihoafrické republice, kde se na HIV léčí plných 4,3 milionu pacientů, lze opakovací recepty získat v prodejních automatech řízených farmaceutem.
V Lesothu, kde lidé mnohdy žijí několik hodin cesty od zdravotnického zařízení, se nabízí testování HIV přímo v místě bydliště a v případě lidí, u nichž se HIV infekce prokáže, podporují místní zdravotníci komunitní léčbu.
Podobný přístup by se dal zaujmout i u TBC a NCD.
V případě TBC by to mohlo znamenat delší intervaly kontrol u pacientů, kteří dodržují předepsanou léčbu a nevykazují žádné známky rezistence na léčiva, zatímco u lidí s vedlejšími příznaky nebo vyžadujícími komplexnější léčbu by mohla být péče intenzivnější.
Také pacienti s dobře kontrolovanými NCD, kteří nevykazují žádné příznaky a snášejí dobře léky, mohou potřebovat jen občasné návštěvy u poskytovatele péče, a naopak lidé s komplikovanějším průběhem by mohli těžit z bedlivějšího lékařského sledování a poradenství.
Za druhé programy boje proti HIV uspěly zčásti i díky tomu, že si stanovily cíle pro kompletní „kaskádu péče“ – tedy pro všechny stupně od diagnózy po léčbu.
Například cíle „90-90-90“ stanovené Společným programem OSN pro HIV/AIDS (UNAIDS) – v jejichž rámci je 90% lidí žijících s HIV diagnostikováno, 90% lidí s diagnózou HIV se léčí a u 90% léčených pacientů nastala virální suprese – přispěly k přesnějšímu zacílení globální reakce na AIDS.
Modely dokonce naznačují, že budou-li tyto cíle splněny, přestane být HIV do roku 2030 hrozbou pro veřejné zdraví.
Stanovení cílů je užitečné pro vývoj srovnávacích testů a identifikaci mezer v pokrytí léčbou.
V mnoha zemích například existuje největší mezera v pokrytí HIV službami ve fázi diagnózy, zejména u mužů a mladých lidí.
V důsledku toho dnes mnohé programy nabízejí nové možnosti, jak tyto skupiny oslovit, například prostřednictvím diskrétních testů na pracovišti nebo sebetestování.
Další mezera vzniká u skupin, které jsou v některých zemích vytěsňované a stigmatizované, například u mužů majících pohlavní styk s muži.
Vytyčení cílů pro celou kaskádu péče by mohlo být stejně užitečné i u kontroly TBC a NCD.
Například iniciativa Stop TB Partnership navrhla léčebné cíle 90-(90)-90 pro onemocnění TBC, ačkoliv ty zatím nebyly všeobecně přijaty.
V případě NCD se klade důraz na dosažení cíle trvalé udržitelného rozvoje 3.4, který volá po snížení předčasných úmrtí v důsledku těchto onemocnění o jednu třetinu do roku 2030.
Tento druhý cíl však není rozprostřený do celé kaskády péče od diagnózy po léčbu NCD.
Například by bylo užitečné, kdyby programy sledovaly, kolik lidí s vysokým krevním tlakem bylo diagnostikováno a zařazeno do léčby, jaký podíl léčených osob dosáhl na kontroly krevního tlaku a jaká úroveň léčby by byla zapotřebí, aby se počet předčasných úmrtí snížil o stanovený cíl.
A konečně se boj proti AIDS mohl rozšířit díky silné podpoře a spolupráci, která přetvořila trhy diagnostických a léčebných programů.
Díky prognózování lékařských potřeb, sdružování objednávek a podpoře konkurence v kombinaci s intenzivní podporou se politikům a poskytovatelém péče podařilo dosáhnout tržní efektivity.
Výsledné úspory z rozsahu umožnily dodavatelům přejít od nízkoobjemových schémat s vysokou marží na ziskové vysokoobjemové modely s nízkou marží.
Toto úsilí vedlo k poklesu nákladů na roční léčbu HIV z více než 10 000 dolarů na pacienta v roce 2001 na necelých 100 dolarů v roce 2016.
Také zvládnutí TBC a NCD bude vyžadovat zvýšení výhodnosti a dostupnosti léčiv.
Reakce na TBC sice vedla ke vzniku strategických partnerství s cílem rozšířit pokrytí, avšak stále zde přetrvávají velké mezery, přičemž tu největší představuje léčba dětí a pacientů s rezistentní TBC.
V případě NCD se firmy jako Novartis, Pfizer nebo indický výrobce léčiv Cipla snaží zajistit dostupné léky pacientům v Africe.
Dary sice mohou přispět ke stimulaci původní poptávky, avšak chceme-li dosáhnout snížení cen, musíme zvolit promyšlenější tržní přístup.
Multisektorová koalice, která vznikla v roce 2017, by mohla napomoci k vyšší efektivitě, ale k úspěchu bude potřebovat další podporu.
Generální ředitel Světové zdravotnické organizace Tedros Adhanom Ghebreyesus nedávno vyzval vlády k posílení vedoucí role a k investicím do zdravotnických systémů s cílem potírat TBC a NCD.
Další zdroje jsou sice bezpochyby zapotřebí, ale musí je doprovázet zdravé strategie, které zapojí místní komunity, zkoordinují programy a rozšíří prevenci a péči.
Ze všeho nejlepší přitom je, že plán boje proti AIDS už držíme v rukou, takže nemusíme objevovat Ameriku.
Návrat žluté zimnice
SEATTLE – Ještě před tím, než vůbec z našich myslí mohly začít mizet hrůzy z posledního vzplanutí eboly v západní Africe, objevil se virus zika v podobě hlavního celosvětového zdravotního rizika a v současnosti zaměstnává výzkumníky a lékaře v Jižní Americe, Střední Americe a v Karibiku.
Rychle však roste počet obětí dalšího viru: žluté zimnice.
Angola v jihozápadní Africe čelí závažné epidemii žluté zimnice – první za posledních 30 let.
Od doby, co se virus minulý prosinec objevil v Luandě, hlavním a nejlidnatějším městě Angoly, zabil 293 lidí a nakazil odhadovaných 2 267.
Virus se nyní rozšířil do 6 z 18 provincií země.
Cestovatelé zanesli virus do Číny, Demokratické republiky Kongo a Keni.
Namibie a Zambie jsou ve stavu pohotovosti.
Virus žluté zimnice je přenášen Aedes aegypti – stejným komárem, který šíří virus zika.
Symptomy zahrnují horečku, svalovou bolest, bolesti hlavy, nevolnost zvracení a únavu.
Nejméně polovina neléčených pacientů s těžkou formou zimnice zemře během 10-14 dnů.
Dobrá zpráva je, že na rozdíl od ziky nebo eboly může být žlutá zimnice pod kontrolou díky efektivní vakcíně, která zajistí celoživotní imunitu během měsíce od provedení.
A vakcinace také tvoří jádro národního reakčního plánu Angoly, který byl spuštěn počátkem tohoto roku s cílem rozšířit vakcínu žluté zimnice mezi více než 6,4 milionu obyvatel provincie Luanda.
Prozatím bylo očkováno téměř 90% této cílové populace, především díky Světové zdravotnické organizaci, Mezinárodní koordinační skupiny pro zajištění očkování, a díky dalším zemím, včetně Jižního Súdánu a Brazílie, které dohromady uvolnili téměř 7,35 milionu dávek vakcíny.
Hromadné očkovací úsilí zarazilo šíření žluté zimnice.
Aby se však epidemie ukončila, musí očkování pokračovat nejen v Luandě, kde je dalších 1,5 milionu lidí v riziku infekce, ale musí zahrnout také další postižené provincie.
Což bude velká výzva.
Jedním z klíčových problémů jsou náklady.
V roce 2013 stála v Africe vakcína proti žluté zimnici 0,82 dolaru na dávku – cena, kterou si většina rozvojových zemí nemůže dovolit.
Zpráva Lékařů bez hranic z roku 2015 ukázala, že je nyní vakcína téměř 70 krát dražší, než byla v roce 2001.
Co je ještě horší, tak i kdyby země měly peníze, existují závažné omezení na straně dodávky.
Senegalský Pasteurův Institut v Dakaru, jedno z pouhých čtyř zařízení na světě produkující vakcíny proti žluté zimnici, vyrábí zhruba 10 milionů dávek ročně a zrychlit výrobní proces je nesmírně těžké.
Pasteurův institut navíc plánuje zavřít na pět měsíců kvůli renovaci, během které nebude schopen produkovat více vakcíny.
Situace se naštěstí snad zlepší.
Pasteurův institut staví nové zařízení zhruba 30 kilometrů od Dakaru, v Diamniadio, díky kterému by do roku 2019 měl ztrojnásobit výrobu.
Další výrobce vakcíny na žlutou zimnici, Sanofi Pasteur ve Francii, také rozšiřuje své výrobní kapacity.
(Další dva výrobci sídlí v Brazílii a Rusku.)
Prozatím jsou však zásoby napjaté.
Jedna z cest, jak znásobit existující zásoby, by byla výroba frakční dávky (pětina obvyklé dávky), která se rovněž prokázala jako schopná ochránit před žlutou zimnicí.
Možná ale ani to by nestačilo, pokud se virus bude nadále šířit.
A, naneštěstí, vysoká hustota výskytu komárů Aedes aegyptii v postižených oblastech znamená, že riziko přenosu zůstává vysoké.
Propuknutí v regionu jako je Asie, které chybí zkušenost s epidemií žluté zimnice a nemá kapacitu na výrobu vakcíny, by bylo na kontrolu mimořádně obtížné.
Podle Johna P Woodalla, zakladatele servisní služby na upozorňování na choroby ProMED, by v případě rozšíření žluté zimnice do oblastí Asie se správným klimatem a druhy komárů mohly být infikovány stovky tisíc (s potenciálním následkem smrti) lidí ještě před tím, než by došlo k použití zásob vakcíny.
Virus má také potenciál rozšířit se do Ameriky, která je domovem pro druhy komárů Aedes, které přenáší nejen žlutou zimnici, ale také horečku dengue, virus zika a horečku chikungunya.
Pan americká zdravotnická organizace již vyhlásila epidemiologické nebezpečí žluté zimnice pro Latinskou Ameriku.
Aby došlo k omezení šíření žluté zimnice, vyžadují mezinárodní zdravotní regulace, aby všichni turisté, co jedou do 34 zemí se žlutou zimnicí, měli očkovací průkaz.
Implementace takové směrnice však závisí na kapacitě každé země a má tak daleko k dokonalosti.
Již celkem devět laboratorně potvrzených případů žluté zimnice dovezené z Angoly bylo hlášeno v Číně prostřednictvím National IHR Focal Point.
Zprávy o nákaze žlutou zimnicí u neočkovaných cestovatelů vracejících se ze zemí, kde je očkování proti této nemoci povinné, zdůrazňuje potřebu posilovat zavádění požadavků na očkování.
WHO úzce spolupracuje s několika partnery a angolskou vládou, aby porazila současnou epidemii.
Jak však poznamenalo několik zdravotních expertů, je třeba dělat mnohem více.
WHO musí nyní svolat krizovou komisi ke koordinaci širší mezinárodní odpovědi, mobilizovat finanční zdroje a razit cestu rapidnímu navýšení produkce vakcíny, a stejně tak potřebuje “stálou pohotovostní komisi“ schopnou v budoucnosti rychle a efektivně řešit krize ve veřejném zdraví.
Přivést Sýrii k obratu
Arabsko-izraelský mír vyžaduje komplexní přístup, neboť problémy, které jsou ve hře, jsou vzájemně provázané.
Nejenže klíčové otázky jako Jeruzalém a palestinští uprchlíci jsou bez celoarabského konsenzu neřešitelné, ale každá země, jež bude z mírového procesu vyloučena, nutně vytrvá v úloze revoluční mocnosti usilující o regionální destabilizaci.
Izraelské vládě se zjevně nikdy nelíbila myšlenka dojednávání míru se všemi nepřáteli zároveň, i kdyby jen proto, že politická cena nezbytných ústupků by byla neúnosná.
Izraelská strategie usilování o mír tedy osciluje mezi dvěma vizemi: zatímco izraelská levice vidí prioritu v palestinském problému, izraelská pravice upřednostňuje snahu o urovnání s velkými arabskými mocnostmi.
Současné izraelsko-palestinské mírové rozhovory a americké veto na vyjednávání se Sýrií naznačují, že jsme se vrátili ke koncepci „nejprve Palestina“.
Vyhlídky na úspěch jsou ale zoufale ponuré.
Vzhledem k tomu, že Američané se nadále vyhýbají té úrovni odhodlaného zprostředkování, již předvedl Bill Clinton, zúčastněné strany zřejmě nejsou schopné splnit vzájemné minimální požadavky na urovnání.
Neúspěch by měl katastrofální důsledky pro celý region.
Osu Sýrie-Írán-Hamás-Hizballáh by povzbudil v napadání americké vůdčí úlohy v regionu a poněvadž palestinský prezident Mahmúd Abbás by byl pokořen a poražen, pravděpodobným scénářem by byla třetí intifáda.
Je tedy nesmírně důležité z válečné rovnice odebrat Sýrii, spojence Íránu a podporovatele záškodníků, jako jsou Hamás a Hizballáh.
To ale vyžaduje, aby Izrael i Spojené státy změnily kurz.
Sýrie má živý zájem o pozvánku k urovnání s Izraelem pod patronací USA.
Zdrženlivá reakce arabských států na nedávné záhadné izraelské letecké údery na syrské území odráží izolaci země uvnitř arabského světa – a tato izolace je Syřanům nesmírně nemilá.
Baasistický režim v Damašku poznamenaly dva významné formativní zážitky: ztráta Golanských výšin ve prospěch Izraele za Háfize al-Asada a ztráta Libanonu za jeho syna Bašára.
Zásadními cíli režimu tedy je znovu získat Golanské výšiny, zajistit si uznání syrských zvláštních zájmů v Libanonu a usmířit se s Amerikou.
Pro Bašára al-Asada jde zároveň o nejlepší způsob jak doma upevnit svou legitimitu.
Opětovné zahrnutí Sýrie do arabského konsenzu a finanční podpora z monarchií v Perském zálivu za opuštění šíitské aliance s Íránem a Hizballáhem by byly další významné zisky.
Bašárovi sice možná chybí postřeh jeho otce, ale i on si je vědom jednoduché pravdy: cenou, již je třeba zaplatit, je mír s Izraelem.
Otázkou zůstává, zda Bašár chápe, že mír nespočívá jen v opětovném získání Golanských výšin, ale také v normalizaci vztahů s Izraelem, již se jeho otec zdráhal připustit.
Starší Asad se obával, že otevřené hranice a konec politiky konfliktu by mohly narušit jeho systém jedné strany.
Mír tudíž vyžaduje jistý stupeň politické a socioekonomické změny, která potlačí chuť na vojenský avanturismus.
Obrácení Damašku není jen možné, ale také nezbytné pro mír v regionu.
Nejrealističtějším scénářem v současnosti je válka na třech frontách, která postaví Izrael proti Sýrii, Hamásu a Hizballáhu.
Syrsko-izraelský mír by ale vrazil klín mezi Sýrii a Írán, čímž by přerušil trasy vojenského zásobování Hizballáhu, a zároveň by umožnil uspět v nesmírně důležitém úkolu stabilizace Libanonu.
Jediným způsobem, jak lze Sýrii vymanit z neblahé íránské náruče, je zapojit ji do regionálního mírového projektu.
Žel, právě kvůli své izolaci a paranoidní povaze baasistického režimu Syřané jen stěží splní podmínku USA pro mírové rozhovory: opuštění současných ničemných aliancí a svazku s terorem.
Damašský obrat může být jedině výsledkem jednání, nikoliv jejich předběžnou podmínkou.
Představa, že arabsko-izraelský mírový proces vyžaduje volbu mezi syrskou a palestinskou cestou, se ukázala jako nebezpečný klam.
Ani Palestinci, ani Syřané se nesmíří se svým vyloučením.
Revoluční silou v mezinárodních vztazích je ta, jejíž nespokojenost se statem quo je taková, že usiluje o jeho podkopání za každou cenu.
Kromě přezkoumání stavu izraelsko-palestinských jednání by listopadová konference na Středním východě, již svolal prezident George W.
Bush, měla začít budovat platformu pro možnost izraelsko-syrských jednání a fórum zahrnující celý region, kde by se všichni shodli na jasných pravidlech chování a účasti.
Samozřejmě že tato konference nezajistí konec osy Damašek-Teherán.
Pokud však USA projeví jistou formu státnictví odlišnou od té, již dosud téměř na všech frontách defenzivně uplatňovaly, mohly by základy této osy začít naleptávat.
Lidské velkoměsto
SINGAPUR – Spletitá síť mezinárodních organizací, která tvoří globální řízení, se stala tak odtažitou a neefektivní, že málokdo ještě spoléhá na to, že bude přinášet výsledky.
Dnes, po několika desetiletích zákopových válek a sebemarginalizace, se mezinárodní organizace musí soustředit na stále naléhavější globální prioritu: trvale udržitelnou urbanizaci.
Svět prochází bezpříkladnou a nezvratnou vlnou urbanizace, kdy má podíl globální populace žijící ve velkých městech do roku 2030 dosáhnout 60%.
Rychlá urbanizace však žene vzhůru průmyslovou spotřebu fosilních paliv i spotřebu vody v domácnostech a zvyšuje poptávku po potravinách v oblastech s nedostatkem orné půdy.
Stručně řečeno je současná trajektorie urbanizace neudržitelná.
Současné úsilí o změnu této situace však zůstává žalostně nedostatečné.
Valné shromáždění Organizace spojených národů sice zadalo své agentuře pro lidské osídlování UN-HABITAT úkol prosazovat trvale udržitelnou urbanizaci, avšak tato agentura nemá dost velký vliv na to, aby zajistila, že tato životně důležitá otázka pronikne do globální agendy.
Mezinárodní rozvojoví aktéři – včetně agentur OSN, nevládních organizací, firemních občanských programů a dalších charitativních organizací – navíc jen málokdy koordinují své aktivity, ačkoliv se jejich intervence stále více koncentrují v hustě osídlených velkoměstech.
Vzhledem k tomu, že prosazování trvale udržitelné urbanizace a zlepšení koordinace by podpořilo pokrok v jiných prioritních oblastech (jako jsou mimo jiné práva žen, klimatické změny, nezaměstnanost mladých lidí a gramotnost), musí se trvale udržitelná urbanizace stát pro úřady prioritou.
A také ji musí doplňovat otevření technologických stavidel, kdy budou investice směřovat do rozvoje a distribuce inovací, které učiní velkoměsta lépe obyvatelnými, efektivními a trvale udržitelnými.
Mnohé užitečné inovace, jako jsou stavební hmoty produkující energii nebo bezemisní doprava, již ostatně existují; pouze je zapotřebí zpřístupnit je těm, kdo je potřebují nejvíce.
Zařízení, jako jsou systémy filtrace malého množství vody, přenosné monitory srdeční činnosti nebo levné tablety, už dnes dramaticky zlepšují životy nejchudších občanů světa a pomáhají vyrovnávat rozdílné ekonomické podmínky.
Budoucí význam globálního řízení spočívá ve vytvoření nových schémat, která usnadní tok životně důležitých znalostí a technologií ze stále rozmanitější palety zdrojů k městským populacím po celém světě.
Nástroje potřebné k tomu, aby se život ve městech stal trvale udržitelnějším, už neproudí jen ze severu na jih nebo ze západu na východ.
Čína se dostala do čela vývozců solárních fotovoltaických článků a parky čistých technologií vznikají i v arabském světě.
Vlády, firmy, manažeři nabídkových řetězců, stratégové podnikově-občanského sektoru, nevládní organizace a další instituce by se měli snažit zmenšit svou uhlíkovou stopu a zaměřit své zdroje tak, aby přispívaly k trvale udržitelné urbanizaci.
Příležitosti k takovým příspěvkům se vynořují neustále – a napříč sektory.
Například ve stavebnictví uzavírají stavební firmy s laboratořemi partnerské smlouvy o testování materiálů, které budou lépe odrážet teplo a současně absorbovat energii k pohonu chladicích systémů, a veřejné komunální společnosti vyvíjejí nové softwarové nástroje umožňující instalaci chytrých měřičů v domácnostech a kancelářích.
Dvě americká města – New York a Seattle – zvýšila standardy účinnosti pro nové stavby na rekordní úroveň.
Výrobci automobilů, dopravní společnosti a místní vlády zase spolupracují na rozvoji trvale udržitelné dopravy tím, že dávají pobídky k efektivnímu nevlastnictví vozidel.
V důsledku toho se ve městech, jako je Berlín, rozšiřuje sdílení automobilů.
Na MIT navíc vyvinuli skládací elektromobil CityCar, který se na běžné parkovací místo vejde čtyřikrát.
Na loňské konferenci Rio+20 se osm největších multilaterálních rozvojových bank zavázalo poskytnout na rozvoj trvale udržitelné dopravy 175 miliard dolarů.
Tlak na dopravní systémy mohou snížit také informační technologie.
Například Singapur využívá svou téměř hotovou síť optických vláken k omezení dopravních zácp tím, že zavádí řadu opatření podněcujících zaměstnance k tomu, aby pracovali z domova.
Jakmile tato opatření začnou účinkovat, pravděpodobně se vyvinou soběstačná satelitní městečka, což dále sníží spotřebu energie související s dopravou a podpoří aktivnější občanskou společnost.
Singapur je na čele také v další oblasti: v produkci a distribuci recyklované pitné vody.
Mnoho měst z celého světa dnes následuje jeho příkladu a rozšiřuje programy zachycování a úpravy vody.
Od amerického Středozápadu až po japonskou Ósaku se zatím šíří také experimenty s vertikálními farmami, jejichž cílem je zlepšit dodávky potravin do měst pěstováním plodin ve skleníkových mrakodrapech.
A Indie se stala lídrem v oblasti přeměny biomasy a potravinového odpadu v energii.
Zapomínat by se samozřejmě nemělo ani na miliardy farmářů a vesničanů po celém světě.
Intervence typu elektrifikace venkova, poskytování osiva odolného proti suchu a zemědělských technologií nebo rozšíření mikropojištění jsou životně důležité nejen pro blaho venkovského obyvatelstva, ale i jako katalyzátory nové „zelené revoluce“, bez níž se budou obyvatelé měst potýkat se závažným nedostatkem potravin.
V době, kdy se dennodenně objevují nová nápaditá řešení, spočívá hlavní úkol v jejich širokém rozšíření – a to vyžaduje mezinárodní spolupráci. „Nejchytřejší“ města však nemusí být nutně technologicky nejrozvinutějšími.
Spíše jsou to místa, kde technologie a veřejná politika ruku v ruce podporují blahobyt a aspirace občanů.
Tato klíčová skutečnost bude leitmotivem diskuse na druhém výročním summitu Nadace nových měst – ten se uskuteční letos v červnu a jeho téma bude znít „Lidské velkoměsto“ – a měla by být i jádrem iniciativ za trvale udržitelnou urbanizaci.
Učinit z trvale udržitelné urbanizace strategickou prioritu je možná jediný způsob, jak lze překonat spojené krize růstu celkové nezaměstnanosti, nezaměstnanosti mládeže a příjmové nerovnosti.
Některá pracovní místa v továrnách lze sice převést jinam nebo automatizovat, avšak roboti zatím neumějí renovovat budovy, instalovat na střechy fotovoltaické články ani budovat vertikální farmy.
A dokonce i přechod na automatizované soupravy metra nebo automobily bez řidiče, k němuž dnes dochází v městech jako Singapur nebo Tokio, bude vyžadovat značný počet pracovních sil, které vybudují příslušné systémy a budou je provozovat.
Také v budoucnu stejně jako v minulosti budou činnosti s největším podílem lidské práce souviset s výstavbou domů, výrobních komplexů a potažmo i komunit.
Byl COP26 laciným řečněním?
BARCELONA – „Bla, bla, bla.“ Právě tak mladá klimatická aktivistka Greta Thunbergovácharakterizovala letošní klimatický summit v Glasgow (COP26) – ještě než začal.
Měla v jistém ohledu pravdu.
Kdykoli mezinárodním dohodám schází účinné mechanismy k ověřování a vymáhání závazků, slova téměř nic nestojí.
Shromáždění jako COP26 obvykle postrádají věrohodnost, i když se prezentují jako „poslední šance“ odvrátit konec světa, jak jej známe.
Přesto takové schůzky pomáhají upevňovat povědomí o problému a možných řešeních – a to je lepší než popíračství dřívějších let.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Pravda, finální dohoda, jíž bylo na COP26 dosaženo, se zdá slabá, poněvadž cíl zachování globálního oteplení pod 1,5º Celsia teď sotva přežívá.
Místo aby se „nepolevující uhelná energetika“ postupně ukončovala, bude se „postupně utlumovat“, vlivem zásadní změny provedené na naléhání Indie (a za podlehnutí Číny). „Neefektivní subvence do fosilních paliv“ se sice „postupně ukončí“, leč plyne z toho, že nadále zůstanou přípustné „efektivní“ subvence do fosilních paliv.
Připomeňme si ale, že řečnit vyjde lacino.
Vzhledem k silné závislosti Indie na uhlí je možná lepší, že si cíl čistých nulových emisí stanovila na rok 2070, než aby vyhlásila závazek do poloviny století, který by neměla v úmyslu dodržet.
Obecněji existují dvě hlavní překážky ke splnění deklarovaných klimatických cílů světa.
První je geopolitická a ilustruje ji to, jak Rusko používá zemního plynu coby strategického nástroje k rozdělování Evropy mezi ty, kdo jako technologii energetického přechodu využívají jádro (Francie) a kdo plyn (Německo).
Ještě důležitější jsou významné řevnivosti, jako je ta mezi Spojenými státy a Čínou.
Tady přišla dobrá zpráva: zdá se, že COP26 přiměl dva přední světové znečišťovatele k prohlášení, že za účelem boje proti klimatu budou spolupracovat.
(Jestli je to další „bla, bla, bla“ budeme vědět tehdy, až zesílí bilaterální vojenská pnutí.)
Druhou velkou překážkou je neshoda nad tím, jak odškodnit méně vyspělé země za to, že se uhlíkově náročných technologií zřeknou nebo vzdají.
Otázkou není jen to, kdo srovná účet, ale také jak by se financování mělo poskytovat.
Historie rozvojové pomoci není obzvlášť povzbudivá.
Implementovat takový režim je přitom těžké, ačkoli je dobře doloženo, že abychom se vypořádali s negativní externalitou, již emise skleníkových plynů představují, je nezbytná globální cena uhlíku.
Trhy s uhlíkem zůstávají převážně nedostatečně vyvinuté.
Dohoda přijatá téměř 200 zeměmi na COP26 umožní zemím plnit své klimatické cíle nakupováním kompenzačních kreditů představujících úbytky emisí uskutečněné jinými.
Tento systém vnese do věci větší přehlednost, ale je náchylný k manipulaci.
Ještě horší je, že zemím dovoluje uplatnit uhlíkové kredity registrované od roku 2013 a vytvořené v rámci Kjótského protokolu, což potenciálně připravuje terén pro záplavu na trhu s emisemi a uměle nízkou cenu uhlíku.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Dohoda z COP26 také pobízí veřejný a soukromý sektor k uvolnění dalších klimatických financí a k podpoře inovací do zelených technologií.
Slibným modelem pro tento účel je Operation Warp Speed, americké partnerství veřejného a soukromého sektoru, které umožnilo mimořádně rychlý vývoj vakcín proti covidu-19.
Při přenosu zdrojů od hnědých technologií k zeleným bude úloha finančního sektoru zásadní.
Správci aktiv a finanční zprostředkovatelé mohou jednat čistě z vlastního zájmu a zbavovat se špinavých aktiv, která začali vnímat jako příliš riziková (buď vlivem důsledků změny klimatu, anebo transformace, při níž zastarají).
Anebo se jich mohou zbavovat na popud ostatních, kteří upřednostňují zelené investice nebo vzdálenější horizont, u něhož je třeba se s klimatickými problémy ztotožnit.
Univerzální vlastníci jako třeba velké penzijní fondy si rostoucí měrou uvědomují systémová rizika, jež změna klimatu přináší.
Každopádně finanční sektor se teď koordinuje s cílem dostat se do užšího souladu s globální klimatickou agendou, jak dokládají nové iniciativy jako Glasgow Financial Alliance for Net Zero, jíž předsedá bývalý guvernér britské centrální banky Mark Carney.
Začalo být čím dál zřetelnější, že dobrovolná pověření k udržitelnému finančnictví podporovaná finančními zprostředkovateli musí být podstatně přísnější, než jsou dnes.
Zelený aktivismus akcionářů si může vynutit další odkrývání expozic vůči klimatickému riziku, popřípadě rovnou odklon investic; k ochraně před falešným přetíráním nazeleno bude ale pravděpodobně nezbytný pevný rámec pro povinné vykazování.
Nová Mezinárodní rada pro standardy udržitelnosti je vítaným vývojem v tomto směru.
Konečně, klíčová úloha při propagaci zelené ekonomiky připadá také na finanční regulaci a politiky centrálních bank.
Centrální banky, zejména po finanční krizi let 2007-09, mají mandát zajišťovat finanční stabilitu, a jelikož změna klimatu představuje systémové riziko, budou ji muset zahrnout do svých obezřetnostních rámců.
Budou si také muset vypěstovat transparentnější prostředí pro uveřejňování informací, aby bylo klimatické riziko náležitě oceněno (byť se to snáz řekne než udělá).
Mnohé centrální banky už se pustily do klimatických zátěžových testů a vyvíjejí transformační scénáře, které hledí do budoucnosti.
Spornější jsou otázky, zda a v jakém rozsahu by centrální banky měly ve svých programech nákupu aktiv upřednostňovat zelená aktiva (případně znevýhodňovat hnědá) a v jakém rozsahu by se kapitálové požadavky měly přizpůsobovat kritériím udržitelnosti.
Měly by mít hnědé úvěry kapitálovou přirážku nejen kvůli ohledům na riziko (anebo by zelené úvěry měly dostat slevu)?
Ve světě, kde je uhlík náležitě oceněn, by taková opatření neměla žádný smysl, ale k takovému stavu vede ještě dlouhá cesta.
Klimatické cíle mezinárodního společenství zůstávají vysoce ambiciózní, zejména ve světě vyznačujícím se velmocenskou rivalitou.
Je neobvyklé, aby strany se silně odlišnými zájmy spolupracovaly jako tým.
Nezbytné jsou kompromisy a „laciné řečnění“ je prvním krokem k dohodě na společném postupu.
Chceme-li podpořit klimatické úsilí, podpořme starosty
BRUSEL – Na letošní klimatické konferenci Organizace spojených národů (COP26) v Glasgowě se velká část pozornosti zaměří na otázku, co mohou národní vlády učinit pro to, aby rychleji snižovaly emise a dodržely svůj předchozí závazek poskytovat nízkopříjmovým a středněpříjmovým zemím klimatické finance v objemu 100 miliard dolarů ročně.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Jsou to klíčové otázky.
Existuje však další skupina lídrů, jejichž počiny jsou pro boj s klimatickými změnami neméně důležité a kteří společně ukazují, co všechno je možné: starostové a primátoři světových měst.
Závazky větší podpory a uzavírání partnerství s městy usilujícími o adaptaci na změny klimatu a jejich zmírnění patří mezi nejdůležitější kroky, které mohou národní vlády na COP26 učinit.
Města jsou domovem stále výraznější většiny světové populace a jako taková jsou zodpovědná za přibližně tři čtvrtiny globální spotřeby energie a 70% emisí oxidu uhličitého.
Naštěstí mají starostové značnou pravomoc řešit největší zdroje těchto emisí, mimo jiné dopravu a rostoucí spotřebu energie.
Zároveň starostové disponují silnými pobídkami k činu.
Toxické znečištění ovzduší v důsledku spalování fosilních paliv se často koncentruje právě do měst, kde způsobuje nemoci a předčasná úmrtí, a místní vlády jsou mnohdy první obrannou linií proti přírodním katastrofám.
Intervence typu budování veřejné dopravy, zakládání většího množství parků a zelených ploch, zlepšování energetické účinnosti budov a nahrazování fosilních paliv čistou energií navíc mohou znamenat bezprostřední a měřitelnou změnu v životech městských obyvatel.
Starostové a vedoucí představitelé měst už dokázali, že jsou ochotní a schopní jednat.
Italský Milán přestavuje všechny vozy veřejné hromadné dopravy na elektrický pohon.
Město Pittsburgh v Pensylvánii zavádí plán využívat 100% obnovitelné energie.
Ghanská Accra má nakročeno ke snížení emisí o více než 25% do konce tohoto desetiletí, přestože počet obyvatel města stále roste.
Peruánská Lima vysadí do roku 2022 dva miliony stromů.
Korejské hlavní město Soul poskytuje energeticky nulovým budovám úvěry na nízký úrok.
Filipínské Quezon City reagovalo na pandemii nouzovým programem zaměstnanosti, který dává lidem práci v oblasti ochrany a obnovy životního prostředí.
A malajsijská Putrajaya přechází na sluneční energii coby základní variantu pro všechny budovy státní správy.
Města však nemohou zachránit planetu sama.
Dnes více než kdy jindy potřebují podporu.
Ekonomická devastace spojená s pandemií zasáhla města obzvlášť tvrdě a zdecimovala obecní rozpočty.
Vedoucí představitelé měst vědí, že boj s klimatickými změnami a zelené hospodářské zotavení jdou ruku v ruce, protože opatření snižující emise CO2 zároveň podněcují růst, generují pracovní místa a vytvářejí podmínky, které lákají nové rezidenty a firmy.
Čím více toho na podporu měst učiníme, tím rychlejší bude náš pokrok v boji proti klimatické krizi i COVID-19.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Od roku 2017 spolupracujeme prostřednictvím Globálního paktu starostů a primátorů pro oblast klimatu a energetiky – aliance čítající více než 11 000 měst, v nichž žije přes miliardu lidí.
Každé z těchto měst učinilo smělý závazek snížit emise a adaptovat se na klimatické změny, přičemž všechna města prostřednictvím aliance sdílejí své strategie a řešení.
Ačkoliv se mezinárodní jednání o klimatu často nesou ve znamení sporů o to, kdo by měl dělat víc, spolupráci měst provází duch společného cíle a sdíleného osudu.
Města spolupracují, protože chápou přínosy společného postupu.
Globální pakt jako takový umožňuje městům přístup ke zdrojům – včetně technické pomoci s cílem identifikovat příležitosti, vytvářet novátorské projekty a zajišťovat financování od široké palety partnerů –, takže města mohou dělat více a postupovat rychleji.
Aliance zároveň poskytuje městům platformu, kde mohou vystupovat jako jeden celek a prosazovat politiku, která jim umožní mířit ještě výš a i nadále stát v čele boje proti klimatickým změnám.
Jako projev uznání za práci, kterou města odvádějí, získal Globální pakt druhou výroční Gulbenkianovu cenu za lidskost.
Obdržené peníze poputují formou přímé podpory do akutně zranitelných afrických měst, jimž pomohou reagovat na klimatickou krizi způsoby, které zároveň podpoří jejich hospodářské zotavení po pandemii.
Rozdělíme se o poznatky, které jsme prostřednictvím globální sítě získali, a budeme podněcovat města v celé Africe i ve světě, aby činila podobné kroky.
Národní vlády mají pádné důvody, aby svým městům v tomto ohledu pomohly.
Města koneckonců generují tři čtvrtiny globálního HDP.
Jsou motorem ekonomické mobility, průmyslu a technologických inovací.
Silná a prosperující města dávají vzniknout silným a prosperujícím státům – a chytrá klimatická akce na úrovni měst pomáhá všem jejich obyvatelům žít lepší a zdravější životy.
V době, kdy konference COP26 začíná, představují města nejlepší důvod k naději v boji proti klimatickým změnám.
Jsou připravená dělat více a Globální pakt, Evropská komise i organizace Bloomberg Philanthropies jsou na oplátku připravené jim pomoci.
Budeme dál pěstovat všeobecnou veřejnou podporu a angažmá, zpřístupňovat nové finance a nabízet nástroje, které městům pomohou zajišťovat smělejší a ctižádostivější klimatická řešení.
Města sdružená v Globálním paktu a jejich miliarda obyvatel však zároveň volají po větší podpoře ze strany národních vlád.
Jakmile miliarda lidí hovoří jedním hlasem, měli by vedoucí představitelé naslouchat.
Konference COP26 je pro ně příležitostí dát najevo, že to skutečně dělají.
Buďme klimaticky zodpovědní už dnes
DUBLIN – Je to už 30 let, co se vedoucí světoví představitelé sešli v Rio de Janeiru a dohodli se na souboru opatření, která zahájila celosvětovou mobilizaci proti klimatickým změnám vyvolaným člověkem a naplnila potřebu trvale udržitelnějšího rozvojového modelu.
Jejich Deklarace z Ria konstatovala, že „lidské bytosti jsou v centru obav o trvale udržitelný rozvoj.
Mají nárok na zdravý a plodný život v souladu s přírodou“.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Dnes desetimiliony lidí, kteří v roce 1992 ještě ani nebyli na světě, trpí nejhoršími projevy klimatické krize.
Ve světě, který už sužují hospodářská nerovnost a sociální nespravedlnost, obnažila pandemie covid-19 politická selhání uplynulých tří desetiletí a dále je prohloubila.
Političtí lídři nedostáli předešlým závazkům.
Chtějí-li politici kdekoliv na světě překonat lhostejnost, udělají dobře, když budou naslouchat lidem stojícím na frontových liniích klimatické krize – lidem vykazujícím skutečné vůdcovské schopnosti a novátorský přístup.
Patří mezi ně Yvonne Aki-Sawyerrová, starostka Freetownu v Sieře Leone, i mladí aktivisté typu Elizabeth Wanjiru Wathutiové z Keni nebo Mitzi Jonelle Tanové z Filipín, s nimiž jsem minulý měsíc diskutovala o budoucích výzvách na akci „Generation Green“ organizované Project Syndicate.
Tyto mezigenerační debaty jsou klíčovými hnacími motory pokroku a dodržování jednoho ze základních principů Deklarace z Ria: „Právo na rozvoj musí být naplňováno tak, aby spravedlivě uspokojovalo rozvojové a environmentální potřeby současné i budoucích generací.“
Jedním z nejsilnějších odkazů Ria je vznik Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC).
Jde o klíčový multilaterální orgán v úsilí mezinárodního společenství posílit politický konsensus v oblasti klimatické akce prostřednictvím každoročních summitů Konference smluvních stran (COP).
Na summitu COP26, který se konal v listopadu v Glasgowě, došlo k jistému pokroku směrem k posílení národně určených příspěvků ke snižování emisí daných pařížskou klimatickou dohodou z roku 2015, k zacelení mezery ve financování klimatické adaptace a k ukončení spalování uhlí.
Tyto pokroky však zdaleka nebyly dostatečné vzhledem k existenční hrozbě, kterou představuje růst emisí a teplot.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Proto musí být rok 2022 rokem zodpovědnosti, kdy všichni velcí znečišťovatelé splní sliby obsažené v takzvaném Glasgowském klimatickém paktu.
Tato deklarace zachovala základní a životně důležitý cíl omezit globální oteplování na 1,5°C oproti předindustriální úrovni, jak stanovuje pařížská dohoda.
Všechny státy COP26 slíbily, že vystupňují úsilí a ještě letos znovu přehodnotí své cíle snižování emisí.
Konkrétně řečeno ti, kdo si stále nestanovili cíle do roku 2030 v souladu s pařížskou dohodou, by tak měli učinit na listopadové konferenci COP27 v Šarm aš-Šajchu.
Své nové závazky by měly urychleně naplňovat všechny země, ale je obzvláště důležité, aby tak učinily především zámožné státy ze skupiny G20, neboť právě ony zodpovídají za největší objem globálních emisí.
Dalším klíčovým dílkem skládanky zůstávají klimatické finance.
Je to už déle než deset let, co se bohaté země na kodaňské konferenci COP15 zavázaly poskytovat 100 miliard dolarů ročně na podporu úsilí rozvojových zemí o zmírnění následků a adaptaci.
Tento cíl nikdy nebyl splněn.
V zájmu globální důvěry a dobré vůle musí bohaté země letos tomuto závazku dostát.
Konference COP27 se bude konat v africké zemi na břehu Rudého moře.
Afrika je přitom světadíl, který je vůči klimatickým změnám nejzranitelnější, přestože africké země přispívají k tomuto problému zanedbatelným dílem.
V zájmu spravedlnosti a solidarity doufám, že Afrika bude hovořit jedním hlasem a zajistí, aby COP27 řešila obavy regionu v oblasti adaptace, financí i ztrát a škod (L&D) – bude to projev uznání, že následky klimatických změn, jimiž země trpí, přesahují jejich schopnost se na ně adaptovat.
V oblasti L&D za sebou COP26 nechala nedokončenou práci, protože Spojené státy za podpory Evropské unie odložily vytvoření nového finančního mechanismu na obnovu komunit po klimatických katastrofách.
Zástupci států se nicméně zavázali vést o této otázce další diskuse, což znamená, že COP27 představuje velkou příležitost k dosažení průlomu.
Efektivní fond L&D je pro klimaticky zranitelné státy stále důležitější.
Na konferenci COP26 učinily skotská vláda a belgický region Valonsko první krok, když se zavázaly, že na L&D vyčlení 2,7 milionu, respektive jeden milion dolarů (přičemž filantropické organizace přispějí totožnou částkou).
Tyto peníze však v současné době nemají kam jít.
Dalším povzbudivým vývojem je dohoda uzavřená mezi Jihoafrickou republikou, EU, Velkou Británií, USA, Francií a Německem na podporu jihoafrického „důvodného odchodu“ od uhlí.
Na této dohodě je nyní třeba stavět – a napodobovat ji i jinde.
Duch multilateralismu, který oživil summit v Riu i jeho výsledek, zůstává nepostradatelným také dnes, přestože je geopolitické klima zatížené napětím, vzájemnou podezíravostí a slabými institucemi.
A můj kolega ze skupiny Elders Pan Ki-munsdělil účastníkům „Generation Green“: „My všichni musíme při řešení klimatické krize sehrát svou roli – zejména pak ti, kteří disponují mocí potřebnou k prosazení změny.“
Chceme-li uctít odkaz summitu v Riu, naplnit potřeby těch, kdo už dnes musí žít s následky klimatické krize, a omezit dopady na budoucí generace, musíme se všichni snažit jít dál, postupovat rychleji a chránit náš společný domov.
A rok 2022 musí být bodem zvratu.
Součástí tohoto komentáře je video, které lze zhlédnout zde.
Jak se vypořádat s riziky katastrof
Jaké jsme si rok po cunami v Indickém oceánu vzali z události ponaučení?
Nejdůležitější lekcí je to, že se jednalo právě o ten typ katastrofy, jemuž zákonodárci věnují příliš málo pozornosti – šlo o pohromu s nízkou nebo neznámou pravděpodobností výskytu, která ovšem způsobuje obrovské škody, jakmile k ní dojde.
Třebaže počet mrtvých, fyzické i citové strádání těch, kdo přežili, i škody na majetku, jež cunami způsobilo, byly nesmírné, jiné katastrofy s nízkou (ale ne zanedbatelnou) nebo neznámou pravděpodobností výskytu by mohly zapříčinit ještě větší ztráty.
Například asteroid, který v roce 1908 explodoval nad Sibiří se silou vodíkové bomby, mohl zabít miliony lidí, kdyby k jeho výbuchu došlo nad velkým městem.
Přesto průměr tohoto asteroidu činil jen asi 60 metrů.
Na Zemi by mohl dopadnout mnohem větší asteroid (jeden z tisíců nebezpečně velkých asteroidů na oběžných drahách, které se křižují s oběžnou dráhou Země) a kombinací nárazových vln, požárů, vln cunami a znemožnění průniku slunečního svitu způsobit naprostý zánik lidského rodu.
Mezi další rizika patří přirozené epidemie (španělská chřipka si v letech 1918 až 1919 vyžádala životy 20 až 40 milionů lidí), jaderné či biologické útoky teroristů, určité typy laboratorních nehod a překotné globální oteplování.
Pravděpodobnost katastrof způsobených – ať záměrně, či nezáměrně – v důsledku lidské činnosti podle všeho kvůli rychlosti a směřování technologických pokroků roste.
Skutečnost, že příchod určité katastrofy je nepravděpodobný, není racionálním odůvodněním přehlížení rizik jejího výskytu.
Předpokládejme, že cunami s ničivou silou, jakou mělo loni v Indickém oceánu, se objeví průměrně jednou za sto let a připraví o život 250 tisíc lidí.
To je v průměru 2500 životů za rok.
Pokud by bylo možné takové ztráty na životech za rozumnou cenu podstatně snížit, stála by taková investice za to.
Životy mnoha lidí, jež zabilo cunami v Indickém oceánu, by zachránilo poučení obyvatel nízko položených pobřežních oblastí o varovných signálech blížící se vlny cunami (chvění země a náhlý pokles hladiny moře), zavedení varovného systému, který by zahrnoval nouzová televizní a rozhlasová vysílání, telefonická upozornění a sirény podobné těm, jež upozorňují na nálety, a zlepšení systémů reakce na mimořádné události.
Zároveň platí, že náklady by byly mnohem nižší než každý soudný odhad průměrných škod, jež lze v důsledku cunami očekávat.
Existuje několik důvodů, proč nebyla takováto opatření učiněna pro případ cunami v rozsahu, v jakém se objevilo.
Zaprvé, třebaže se událost, k níž dojde jednou za století, může přihodit na jeho začátku stejně dobře jako na jeho konci, je mnohem méně pravděpodobné, že k ní dojde hned v první dekádě století než někdy později.
Politici s časově omezenými funkčními obdobími, a tedy zploštělými politickými obzory mají sklon opomíjet nízkorizikové možnosti katastrof, neboť riziko, že v důsledku zanedbání preventivních opatření utrpí jejich kariéra, je nevelké.
Zadruhé, do té míry, do níž účinná preventivní opatření vyžadují aktivitu vlády, je kvůli tomu, že vláda je centralizovaná soustava řízení, pro úředníky těžké reagovat na celou škálu možných rizik, proti nimž lze s ospravedlnitelnými náklady činit určitá opatření.
S ohledem na rozmanitost záležitostí, jimž se musejí věnovat, státní úředníci mají sklon k vysokému prahu pozornosti, pod jehož úrovní se rizika ignorují.
Zatřetí, všude, kde rizika nejsou místní, ale regionální nebo globální, mnohé národní vlády, zejména v chudších a menších státech, mohou chodit kolem horké kaše v naději, že náklady na vypořádání se s riziky na sebe vezmou země větší a bohatší.
Větší a bohatší státy to vědí, a tak se mohou zdráhat zavádět preventivní opatření, neboť by tak odměňovaly a dále motivovaly „černé pasažéry“.
Začtvrté, státy jsou chudé často kvůli slabým, neefektivním nebo zkorumpovaným vládám, což je vlastnost, která může bránit zavádění cenově rozumných preventivních opatření.
Navíc politickou podporu pro vynakládání peněz na provádění preventivních opatření oslabuje malá schopnost lidí po celém světě přemýšlet ve vztahu k pravděpodobnostem – zejména nízkým, které mají sklon nebrat na vědomí.
Ještě dramatičtějším příkladem zanedbávání rizik s nízkou pravděpodobností, ale obrovskými následky, je nebezpečí střetu s asteroidem, které je analyticky podobné hrozbě cunami.
Ba zčásti proto, že vlny cunami jsou jedním z rizik srážky s asteroidem, katastrofa v Indickém oceánu vzbudila nový zájem o obranu proti asteroidům.
Odklonit asteroid z jeho oběžné dráhy, dokud je stále stovky milionů kilometrů od Země, je proveditelný podnik.
Nicméně Národní úřad pro letectví a kosmický prostor (NASA) ve Spojených státech na mapování nebezpečně blízkých velkých asteroidů vynakládá ze svého rozpočtu převyšujícího 10 miliard dolarů pouhé 4 miliony.
Při současném tempu NASA nemusí úkol dokončit ani v příštích deseti letech, třebaže je toto mapování klíčem k obraně proti asteroidům, neboť nás může varovat s několikaletým předstihem.
Skutečnost, že k pohromě určitého typu v poslední době či v historicky známé periodě (anebo nikdy) nedošlo, je špatným důvodem k jejímu přehlížení.
Riziko může být nepatrné, ale pokud by k pohromě došlo a důsledky byly rozsáhlé, očekávaná cena, již by si katastrofa vyžádala, může dostatečně ospravedlňovat obranná opatření.
Návrat k socialismu
LONDÝN – Na Jeremym Corbynovi, tvrdě levicovém outsiderovi, který ohromil britský establishment, když si vydobyl pozici lídra Labouristické strany, není pozoruhodná jeho údajná absence patriotismu.
Jestli se mu při veřejných událostech chce zpívat britskou hymnu, je celkem nepodstatná otázka.
Pozoruhodnou věcí na jím ztělesněné levicovosti je míra jejího reakcionářství.
Corbyn je starosvětský socialista, jehož přáním je daňově ždímat bohaté a vrátit dopravu a veřejné služby pod kontrolu státu.
Jeho proslovy o třídním boji prozrazují úplný odvrat od sociální demokracie hlavního proudu.
Poválečná evropská sociální demokracie byla vždy kompromisem s kapitalismem.
Levicová ideologie, zejména v Británii, vycházela spíš z některých tradic křesťanské morálky („víc metodistická než marxistická“) než z jakéhokoli politického dogmatu.
Labourističtí lídři jako Clement Attlee, první ministerský předseda po druhé světové válce, se nestavěli proti tržnímu hospodářství; chtěli jen regulovat trhy způsobem, který by co nejlépe sloužil zájmům pracující třídy.
Během studené války byla sociální demokracie v západní Evropě rovnostářskou alternativou ke komunismu.
Sám Attlee byl zarytý antikomunista.
Na sněmech Labouristické strany se řečnilo o starých symbolech socialismu.
Partajní předáci s uslzenou nostalgií zpívali internacionálu.
Článek 4 stranických stanov stále sliboval „společné vlastnictví výrobních prostředků“ a „lidový dohled“ nad průmyslem, dokud jej Tony Blair v roce 1995 nevyškrtl.
(Corbyn by se jistě mohl pokusit jej obnovit.)
Jakmile ale došlo na národní vládu, ideologičtí socialisté šli bryskně stranou, aby udělali místo pragmatičtějším hybatelům.
Když se díky propagaci „třetí cesty“ po vzoru svého přítele, amerického prezidenta Billa Clintona, stal ministerským předsedou Blair, zdálo se, že socialismus je mrtvý a pohřbený.
Clinton a Blair, kteří k moci nastoupili po jiné zvláštní angloamerické dvojici, Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové, začali párat předivo sociální demokracie a přistoupili na kompromisy, které by Attleeho ani ve snu nenapadly.
Clintonův a Blairův talent spočíval ve schopnosti spojit opravdový zájem o sociálně znevýhodněné s nehezkou oddaností velkým zvířatům na Wall Street a v londýnské City, jakož i na místech s pochybnější adresou.
Blair trávil dovolenou se Silviem Berlusconim, plutokratickým premiérem Itálie.
Clinton využil prezidentských milostí, aby movitým kamarádíčkům umožnil vyhnout se spravedlnosti.
Po odchodu z úřadu oba muži dali svou reputaci promptně do služeb svých bankovních kont.
Lze říct, že lídři vyznávající třetí cestu se zkompromitovali přílišnými kompromisy s kapitalismem.
To je jedna z příčin, proč tvrdá levice pod Corbynovým vedením vrací úder a konečně se jí podařilo vyrvat kompromisníkům moc z rukou.
Obzvlášť pro řadu mladých je Corbyn vytouženým mužem pevného přesvědčení, „autentickým“ hlasem lidu.
Sociální demokraté měkké levice, kteří nikdy nedisponovali pevnou ideologií, neměli nakonec tváří v tvář skutečnému socialistovi téměř co říct.
Mohl by podobný trest stihnout Hillary Clintonovou, která usiluje o zisk nominace Demokratické strany do příštích amerických prezidentských voleb?
Mohla by středová levice, již zastupuje, ztratit kontrolu nad stranou?
Její hlavní sok, Bernie Sanders, který se hrdě označuje za socialistu, Clintonovou v posledních průzkumech veřejného mínění vytrvale dohání – a v některých státech ji dokonce předčí.
Podobně jako Corbyn má nádech autenticity – politik, který na rozdíl od nabiflovaných profesionálů běžného washingtonského ražení říká, co si myslí.
Přesto ovšem v Demokratické straně neexistuje levice, ani kolem Sanderse, která by byla alespoň vzdáleně tak tvrdá jako corbynovci.
Oproti Corbynovi je Sanders umírněnec.
Ještě důležitější je, že to, co radikální frakce provedla Labouristické straně, se teď neděje demokratům, ale republikánům.
Republikánští rebelové se vlastně zdají ještě extrémnější než Corbyn, natož Sanders.
Republikánské straně hrozí, že ji uchvátí fanatici považující vládní kompromis za projev podlé zrady.
Přinutit arcikonzervativce Johna Boehnera, aby kvůli přílišné měkkosti rezignoval na post předsedy sněmovny, byl válečný výstup republikánů proti své vlastní straně.
Většina aspirujících republikánských kandidátů na prezidenta je nejen extrémní, ale také reakčnější než Corbyn.
Jejich oblíbená hesla – „Vezměte si zpět svou zemi“ či „Vraťme Americe velikost“ – evokují minulost, kdy klid bezúhonných bílých křesťanů nenarušoval ani Nový úděl, ani rozšiřování občanských práv. Tito tvrdě pravicoví republikáni si také cení „autenticity“ – ba cení si jí nade vše ostatní (odtud přitažlivost Donalda Trumpa).
Konečně i oni se zlostně bouří proti partajním lídrům, o nichž jsou přesvědčeni, že se zkompromitovali prostě a jednoduše snahou vládnout.
Na prognózu, kdo získá republikánskou nominaci, je příliš brzy.
Je nepravděpodobné, leč možné, že stranu uchvátí stoupenec tvrdé linie jako Ted Cruz nebo funkcionářský amatér, kupříkladu neurochirurg Ben Carson.
Vyšvihnout se na post lídra politické strany je ale snazší než být zvolen prezidentem USA.
Stejně tak málokdo očekává, že celostátní volby v Británii vyhraje Corbyn; právě proto si jeho parlamentní strana tak zoufá.
Clintonová tudíž navzdory své doposavad mdlé kampani a všeobecnému dojmu, že je neautentická, ba přímo úskočná, pravděpodobně svou stranu udrží a s odřenýma ušima nakonec prorazí.
Neprosadí se proto, že by její názory zněly přesvědčivěji než stanoviska středolevých politických profíků Labouristické strany, nýbrž proto, že její protivníci vypadají mnohem hůř.
Co by dělal Roosevelt?
NEW YORK – Dopady pandemie koronaviru nebudou vůbec podobné finanční krizi roku 2008 a konvenční stimulací – ani skutečně masivní konvenční stimulací – nebude dosaženo zotavení s odrazem ve tvaru písmene V.
Jsme ve válce s COVID-19 a ve době války civilní produkce ustává a potřebná je pouze práce nezbytná pro samotné válečné úsilí.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
K zastavení šíření tohoto viru je navíc bohužel nezbytná recese.
Ve Spojených státech hrozí riziko propouštění, nucených dovolených, snížených platů a ztracených hodin u více než 50% pracovních míst.
Prakticky každý sektor ekonomiky může očekávat ztrátu značné části svých obchodů, příjmy domácností dostanou zničující zásah a útraty spotřebitelů a firem strmě poklesnou.
Propad výroby už začal; ekonomika služeb, zaměstnávající 80 % všech pracujících, bude následovat.
Jedna pandemie tak povede k další – k pandemii nezaměstnanosti.
Lavina propouštění přinese vlnu platebních neschopností, bankrotů a snížených zisků.
Dominový efekt přetrvá napříč mnoha oblastmi, od hroutících se státních a obecních daňových příjmů a podnikových úpadků po zchudlé komunity, upadající zdravotnické výsledky, bezdomovectví a „úmrtí ze zoufalství“.
Jak by měly reagovat vlády?
Tak jako vláda USA za prezidenta Franklina D.
Roosevelta v době druhé světové války.
První prioritou je mobilizovat.
Znamená to budovat dočasné polní nemocnice, průjezdní vyšetřovny a nouzová zdravotnická střediska.
Znamená to roztočit kola výroby nezbytného vybavení a léků, dostatečně personálně zajistit zdravotnická zařízení a zřídit podpůrné služby pro hladové, lidi bez domova a ty nejohroženější.
Znamená to nasadit armádu k desinfekci letišť, škol a významných veřejných prostor.
Zadruhé, musíme lidem ulehčit zůstávání doma, například zavedením krátkodobých odkladů splátek dluhů (i u půjček pro drobné podnikatele a u hypoték) a pozastavením účtů za služby související s bydlením, jak už činí některé evropské země.
Vlády by také měly poskytovat podporu příjmů ve formě prodlouženého pojištění v nezaměstnanosti, potravinových poukázek a příspěvků na bydlení.
V USA by se u veřejných dávek měly zrušit všechny požadavky na práci a federální vláda by měla poskytnout okamžitou finanční pomoc vládám států svázaných zákony o vyrovnaných rozpočtech.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Balíček reagující na koronavirus, jejž nedávno zavedly USA, vůbec nejde dost daleko.
Za současného stavu by tato legislativa stále ponechávala 80 % pracujících v soukromém sektoru bez pokrytí lékařských služeb a placeného volna.
Zajištění bezplatného testování není žádnou útěchou těm, kdo jsou už vážně nemocní, ani těm, kdo v důsledku nezaměstnanosti přijdou o zdravotní pojištění.
USA by měly této příležitosti využít k tomu, aby proměnily všeobecné placené volno a lékařskou péči pro všechny ve stálé politiky.
Další vrcholnou prioritou je poskytnout domácnostem nouzovou hotovostní podporu.
Američany vzrušily úvahy o všeobecné výplatě tisíce dolarů – ještě lepší by byly dva tisíce.
Samotná peněžitá pomoc ale stačit nebude.
Právě naopak, bez výše zmíněných podpor a odvážných opatření k utěsnění děravějícího trhu práce, přijde velká část peněžních výplat vniveč.
Když jsou nejisté vyhlídky ohledně zaměstnání a příjmu, posílat rodinám peníze je jako lít vodu do děravého vědra.
Co USA a další země ve skutečnosti potřebují, jsou politiky směřující k tvorbě dobrých pracovních míst, až krize pomine.
Právě proto by se vlády, jakmile uskuteční všechna opatření nezbytná pro dnešek, měly znovu mobilizovat.
Rychlý odraz ode dna, namísto další vleklé rekonvalescence chudé na pracovní místa, zajistí jedině silný vládní sektor, silné veřejné investice a silné programy veřejné zaměstnanosti.
Během minulé krize podněcovala značná část stimulace překotnou nerovnost; tentokrát by tomu mělo být jinak.
Situace nevyžaduje „povzbuzení“ ani „pobídky“, ale přímou aktivitu po vzoru politiky Nového údělu, mezistátní dálniční sítě USA a programu Apollo.
Vlády by měly této krize využít jako příležitosti ke spuštění odvážného investičního programu čisté, zelené infrastruktury, jejíž vizi předkládá Zelený Nový úděl.
Vždyť další virová epidemie je nevyhnutelná a klimatická krize vyžaduje ctižádost a odhodlání, jaké měl prezident Roosevelt.
Jakmile bude pandemie za námi, musíme začít najímat lidi.
Tvůrci politik už by měli připravovat programy veřejné služby a zaručeného zaměstnání pro každého, kdo se objeví na úřadu práce.
Tuto záruku zaměstnání by přitom měla doplňovat odborná příprava a vzdělávání, které by pracujícím pomohly získat lépe placenou práci v soukromém sektoru, až se ekonomika zotaví.
Komentátoři v USA až do minulého měsíce stále hovořili o nevytíženosti trhu práce od finanční krize roku 2008, navzdory historicky nízkým oficiálním údajům o nezaměstnanosti.
Jak dlouho bude trvat návrat k současným úrovním zaměstnanosti po pandemii, která podrazí nohy podstatné části neinternetové ekonomiky?
Bez přímého, garantovaného zaměstnávání máme před sebou vyhlídku na desítky let zvýšené nezaměstnanosti.
Alternativou je, že osoba vydělávající životní minimum dokáže splácet hypotéku, koupit si letenku a chodit do restaurací.
Bohatá nabídka slušných pracovních míst pro všechny, kdo je chtějí, je nejjistějším způsobem jak přivést každý sektor hospodářství k plnému zdraví.
Jak to ale vláda všechno zaplatí?
Stejně jako platí všechno ostatní.
Nemělo by být zapotřebí pandemie ani světové války, aby občanům připomínaly, že vláda USA se financuje sama.
Veřejné finanční instituce USA – ministerstvo financí a Federální rezervní systém – bez jakýchkoli otázek zajišťují, aby byly všechny vládní účty zaplacené.
Je tedy zapotřebí pouze to, aby Kongres vyčlenil rozpočet a zformuloval účinnou politiku ke zvládnutí této krize, jakož i krizí, které přijdou po ní.
Nikdo nevyzývá k tomu, aby tuto reakci „zaplatili“ movití daňoví poplatníci či zahraniční věřitelé.
Tak se vláda, která ovládá vlastní měnu, nefinancuje.
Přestaňme si tedy klást nepodstatnou otázku, jak se to zaplatí.
Najít peníze není nikdy problém.
Pozornost by se měla soustředit na tvorbu dobrých pracovních míst pro nezaměstnané.
Virus strachu
NEW YORK – V září 1923 zničilo velké zemětřesení v Kantó rozsáhlé části Tokia, zejména v důsledku ohnivých bouří.
Přitom se rozšířily zvěsti, často přiživované hlavními tiskovinami, že Korejci coby příslušníci opovrhované a chudé menšiny měli v plánu využít této katastrofy k rozpoutání násilné vzpoury.
Členové japonských občanských stráží vyzbrojení meči, bambusovými kopími, a dokonce i střelnými zbraněmi poté začali napadat každého, kdo mluvil nebo vypadal korejsky.
Bylo zavražděno až 6000 lidí, přičemž policie jen přihlížela nebo se na vraždění leckdy i podílela.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Nebyl to však ryze japonský fenomén.
Případy, kdy lůza masakruje příslušníky nepopulárních menšin, jsou až příliš časté.
Když hinduisté začali nedávno v Dillí zabíjet muslimy, byla indická policie stejně pasivní nebo stejně vinná jako japonské úřady v roce 1923.
Ani v evropských či amerických dějinách se nemusíme vracet daleko do minulosti, abychom našli podobné nebo i horší případy lynčování a masového vraždění.
Iracionální násilí často pramení z paniky.
A panika může snadno nastat během zdravotnické krize nebo po přírodní pohromě.
Nedostatek pravdivých veřejných informací může vést ke spikleneckým teoriím, které se stanou smrtelnými, pokud je záměrně rozdmýchají politici nebo média.
V Japonsku v roce 1923 nařídilo ministerstvo vnitra policistům, aby sledovali Korejce, kteří se snaží vyvolávat problémy.
V Dillí zase komunální politik Kapil Mišra z vládní Indické lidové strany podnítil lidi k násilí pomocí ultimáta, že pokud policie tvrdě nezakročí proti pokojnému muslimskému protestu, vyšle na místo vlastní ozbrojený dav.
Může vést k podobným následkům i současná panika kolem nového koronaviru COVID-19?
Naštěstí zatím k žádným masakrům nedošlo.
Chování některých politiků je však přinejmenším znepokojivé.
Matteo Salvini, lídr italské krajně pravicové opozice, například prohlásil, že migranti coby přenašeči viru ohrožují zemi, a kritizoval vládu za záchranu řady afrických uprchlíků.
Pravicoví nacionalisté v Řecku zase volají po koncentračních táborech pro uprchlíky na ochranu populace před infekcí.
A pak je zde americký prezident Donald Trump.
Ten se bojí hlavně toho, že panika kolem COVID-19 poškodí akciové trhy.
Ze všeho nejdřív tedy obvinil své politické protivníky z „politizace“ epidemie.
To zjevně není nejlepší způsob, jak náležitě informovat veřejnost, a navíc to vytváří pevný základ ke konspiračním teoriím.
Trumpův syn Donald mladší zašel ještě dál a prohlásil, že demokraté doufají, že nemoc zabije miliony lidí, poněvadž by to stáhlo jeho otce dolů.
A Tom Cotton, republikánský senátor za Arkansas a možný budoucí prezidentský kandidát, zopakoval dávno zdiskreditovanou spekulaci, že čínská vláda vyvinula COVID-19 jako biologickou zbraň.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Podobné absurdity se někdy trochu zmírní, když vyvolají příliš velké veřejné pohoršení.
Napáchané škody už se však nedají vrátit.
Jeden můj přítel v New Yorku si minulý týden všiml, jak urostlý běloch přistoupil ke dvěma Asiatkám a prohlásil, že doufá, že je koronavirus zabije, „jako jsme to vašim lidem udělali v Hirošimě“.
Ten muž byl zjevně vyšinutý.
Lze jen doufat, že většinu Američanů včetně většiny bílých amerických mužů by takové chování zděsilo.
Problém je v tom, že když známí senátoři a další vysocí činitelé začnou šířit zlovolné teorie spiknutí, vyšinutí lidé mají pocit, že dostali zelenou, aby říkali a dělali věci, které by normálně neříkali a nedělali.
A stačí pár vyšinutých osob a vznikne násilný dav.
Proto je nesprávné označovat lidi, kteří bezhlavě vraždí ve jménu rasové, politické či náboženské ideologie, za obyčejné šílence a vlky-samotáře.
Lidé typu Anderse Breivika, který v rámci své války za osvobození Západu od marxistů, multikulturalistů a muslimů zavraždil v roce 2011 v Norsku 77 lidí, jsou možná skutečně osamělými individualisty.
Lidé šířící konspirační teorie, jež zatemňují mysl podobných zabijáků, však nesou přinejmenším částečnou zodpovědnost.
To platí i o muslimských extremistech, kteří volají po svaté válce proti zkaženým bezvěrcům, nebo o politicích, kteří hlásají, že jejich zemi ohrožují uprchlíci přenášející strašlivé nemoci.
COVID-19 je hrozbou stejně jako všechny nemoci, které mohou přerůst v pandemii.
Přesto se Trump pokusil seškrtat rozpočet Center pro kontrolu a prevenci nemocí a nenahradil týmy Národní bezpečnostní rady zodpovědné za reakci na pandemie.
Prezident a jeho podporovatelé nedůvěřují expertům a člověk jmenovaný do čela boje proti koronaviru, viceprezident Mike Pence, zaujímá skeptický postoj k vědě.
K zastavení šíření nemoci, která ohrožuje zeměkouli, však nebudou zapotřebí modlitby, nýbrž věda.
Budování mohutných zdí nebo nahánění lidí do koncentračních táborů je nejen nehumánní, ale i neúčinné.
A využívání krize k podněcování nenávisti může mít smrtící důsledky.
My potřebujeme odborné znalosti, mezinárodní spolupráci a taková prohlášení našich nejvyšších představitelů, která se pokusí zmírnit obavy.
Bohužel v příliš mnoha koutech světa vidíme pravý opak.
Zločiny a tresty velkých korporací
Bude-li kapitalismus znesvěcen korupcí, nemůže ve světě pustit kořeny.
Před deseti lety se zhroutil socialismus - v očích lidí, kteří v něm žili, se totiž totálně zdiskreditoval.
Nyní se výtky sypou na kapitalismus a jeho kritici disponují celou řadou pádných důkazů, že mají pravdu, když jej popisují jako systém, který pracuje pro lidi uvnitř a pro jejich staré přátele a přítelíčky.
Vždyť co jiného je bankrot Enronu než naprosto zřejmý příklad vězňů ovládajících své dozorce?
Chce-li Amerika stát v čele globálního vzestupu kapitalismu, musí ze svých firem vymýtit rozvíjející se kapitalistickou kulturu ,,bratříčkování``.
Už dávno samozřejmě nejde o volbu mezi socialismem a kapitalismem.
Socialismus se proměnil ve zmatek a nepořádek, neboť jeho nadějné vyhlídky na dělnický ráj uvízly v byrokracii.
Bez motivace a radikální decentralizace zůstane ekonomický pokrok prostě jen snem.
Minulé století to nejednou dokázalo.
I proto se Čína - navzdory nostalgickým rovnostářským frázím - za vlády postmaoistických vůdců rozhodla pro kapitalismus.
Tusil Teng Siao-pching, že tento krok povede k obrovským rozdílům?
Možná.
On ale chtěl vyssí životní úroveň pro každého Číňana, i kdyby to mělo přinést nerovnosti.
Aby vsak kapitalismus fungoval a byl společensky přijatelný, musí být také co nejčistsí.
Ne každý sice dostane v kapitalistickém systému příležitost zbohatnout, to ale neznamená, že bychom jej měli vnímat jako manipulovatelný systém, jenž lidem, kteří se v něm vyznají, umožní zbohatnout na úkor ostatních.
Je-li nerovnost jedním z negativních rysů radikálního kapitalismu - který je do jisté míry vyvažován veřejným sektorem -, pak dalsím z nich je možnost korupce kapitalistických institucí: ve světle dnesních událostí nazvěme tento rys ,,Enron syndromem``.
Když výbory amerického Kongresu zmírní regulační dohled nad svými podnikajícími přáteli, když se účetní firmy, zlákány megakontrakty, vzdají své nezávislosti, když členové představenstev firem nedokáží říct ne, poněvadž jejich honoráře jsou vzhledem k jejich snaze naprosto neúměrné a když se manažeři pustí do kupčení s vlastní firmou, aby sami sebe zvýhodnili, má pověst kapitalismu namále.
To je poslední dobou zjevně případ Ameriky.
Nedílnou složkou kapitalistického podnikání je značně choulostivá problematika jednatelství a důvěry.
Dát manažerům zelenou v podnikání jestě neznamená, že budou ochráněny zájmy investorů.
Podobně zavádějící je domnívat se, že burzy, dostanou-li volný prostor, budou realisticky oceňovat cenné papíry.
Ačkoli o debaklu společnosti Enron jestě nejsou pohromadě vsechny důkazy, můžeme už dnes nestranně říci, že kauza Enron znamená obrovský morální skandál a černou kaňku na pověsti kapitalismu a vrhá nepříjemné světlo na nedostatky a trhliny klíčových kapitalistických institucí.
Probíhající hon na čarodějnice - v němž si svou politickou kůži snaží zachránit nejen politici a regulátoři, ale i Bílý dům - je opravdu nezbytný.
Jeho součástí jsou nevyhnutelně populistické, protipodnikatelské názory.
Chvílemi to dokonce vypadá, že převahu získávají odpůrci globalizace.
Až se vsak pomyslné politické kyvadlo uklidní, povedou dosavadní extrémy k zavádění pečlivějsích kontrol a přísnějsích pravidel podnikání.
Vsechno zlé je tedy k něčemu dobré.
Kapitalismus je veřejným statkem; funguje tehdy, mají-li vsichni rovnou sanci a jsou-li firemní krádeže viditelně trestány.
Rituální hon na čarodějnice, kterým teď Amerika žije, je pro firemní séfy možná jediný způsob, jak se znovu postavit na nohy.
Kapitalismus bude obecně přijímán - a přispěje tak k celosvětovému růstu a prosperitě - jen tehdy, bude-li toto rituální vymítání ďábla probíhat na veřejnosti.
Séfové Enronu dostanou, co zasluhují, a jiní séfové jiných firem pak nad rozměry těchto čistek (v soukromí) zakroutí hlavou.
Budou říkat, že celá ta vysetřování ze strany Kongresu i tisku jsou přehnaná, že bychom Enron měli hodit za hlavu a dát se znovu do vydělávání peněz.
Takový přístup by vsak v těch, kdo o kapitalismu pochybují, zanechal jestě větsí pochybnosti.
Takový přístup by přinesl vůbec největsí morální riziko - svět firemního zločinu bez trestu.
Někteří možná namítnou, že pokud budou členové představenstev žalovatelní, nebude možné vytvořit kvalitní představenstva, jiní zauvažují nad tím, co se stane s akciemi firem, když se někdo natvrdo začne ptát na jejich účetní evidenci.
Čistá hra vsak bude pro akcie v konečném důsledku jedině prospěsná a rozhodně prospěsnějsí než tutlání a dohady o skutečném stavu účetních knih.
Kapitalismus vždy potřeboval příběhy o morálce.
Je ovsem třeba rozlisovat.
Úpadek investičního fondu Long-Term Capital Management před několika lety byl ponaučením o rizikovém řízení a nutnosti nesnít o obrovských výnosech.
Tehdy se nestalo nic ani vzdáleně protizákonného.
Nenásledovala žádná vládní záruka ani ulehčení chyb managementu.
Investoři prostě udělali chybu, protože byli chamtiví, a přisli o pořádné peníze.
Naproti tomu v aféře Enron jde nečestnost a dost možná i zločinné jednání snad vsech osob, kteří se dostali do blízkosti managementu.
V této chvíli je navíc zatím dost možné, že nejvyssí manažeři Enronu odejdou do důchodu s pěkným balíkem peněz, zatímco řadoví pracovní přijdou i o své důchodové výhody.
Také čínský kapitalismus oplývá korupcí a sebezvýhodňováním na úkor zaměstnavatele.
Čínská vláda reaguje tak, že z času na čas popraví pár nejviditelnějsích a nejohavnějsích darebáků.
Pro západní demokracie je to poněkud extrémní řesení.
Uvěznit takové zkorumpované manažery, regulátory a politiky je ovsem zásadním aspektem fungujícího a respektovaného kapitalismu.
Poněvadž v kapitalismu se směle přerozděluje, jsou důvěra, transparentnost a zodpovědnost jeho nejdůležitějsími atributy.
Po Enronu - jenž nepředstavuje jen jednotlivý případ, ale také celkový úpadek firemní kultury - nám znovu na nohy pomohou jen přísné postihy za trestné činy společností.
Nová definice podnikatelské kompetentnosti
DURHAM, SEVERNÍ KAROLÍNA – Jednu z nejzajímavějších součástí mé práce děkana obchodní fakulty tvoří otevřené rozhovory s lídry všech možných oborů.
Před několika lety jsem však začal slýchat znepokojivý refrén: podnikatelské špičky pociťují tentýž typ veřejného opovržení, jaký byl kdysi vyhrazený politikům.
Problém spočívá v důvěře – či spíše v její absenci.
Podle barometru důvěry společnosti Edelman pro rok 2014 se jen necelá pětina světové veřejnosti domnívá, že představitelé firem a vlád budou mluvit pravdu, jakmile narazí na obtížné téma.
Toto veřejné smýšlení má po celém světě dopady na podnikání.
Průzkum globálního výhledu podnikání provedený Dukeovou univerzitou a časopisem CFO zjistil, že téměř 60% finančních ředitelů ve Spojených státech je přesvědčená, že absence důvěry veřejnosti poškozuje podnikatelské prostředí.
V jiných částech světa je toto procento ještě vyšší.
Vzhledem k neutuchajícímu proudu případů narušení bezpečnosti a dat i nařčení z finančních manipulací vznesených proti některým nejrespektovanějším světovým bankám se těžko někdo může těmto pocitům veřejnosti divit.
Dnes více než kdykoliv dříve potřebujeme lídry, kteří dokážou získat zpět důvěru veřejnosti.
Abychom toho dosáhli, musíme nově definovat otázku, co to znamená být kompetentním podnikatelským lídrem.
Společnost tradičně posuzuje podnikatelskou kompetentnost podle intelektuální schopnosti daného člověka analyzovat problémy široce a zároveň hluboce.
Chceme-li však využít dnešních globálních příležitostí, musíme položit důraz na nový rozměr: na schopnost vytvořit společný soubor hodnot a pěstovat kulturu, která toto přesvědčení přijme za své.
To vyžaduje přijetí tří někdy nepohodlných kroků.
Za prvé musí podnikatelští lídři překonat strach učit se jeden od druhého.
Zní to jednoduše, ale kolik vedoucích pracovníků dokáže přiznat, že nevědí všechno nebo že nejsou nejchytřejším člověkem v místnosti?
Mnoho podnikatelských lídrů květnatě mluví o rozmanitosti, ale přitom se obklopuje lidmi, kteří jsou úplně stejní jako oni.
Úzká spolupráce s těmi, kdo přemýšlejí jinak, může být odrazující a frustrující.
Nejlepší lídři však mají odvahu podněcovat autenticitu v sobě i v jiných.
Za druhé je nutné přijímat ambice ostatních.
Neštěstím mnoha podnikatelských špiček v nedávných letech byly a jsou hamižnost a sobecké ambice.
Velcí lídři nejsou sebestřední, ale zaměření na druhé.
Vyznávají mentalitu „váš úspěch je mým úspěchem“.
Takový postoj nesmírně přispívá k rozvoji důvěry mezi členy týmu a pomáhá pěstovat silnou oddanost společné vizi.
Zároveň vyžaduje, aby lídři věřili tomu, že ostatní nezneužijí důvěry, které se jim dostalo.
A konečně musí podnikatelští lídři oceňovat spolupráci – a myslet to vážně.
Lídři, kteří překonají strach a frustraci, přijmou za své ambice druhých a disponují silným charakterem a cílevědomostí, s vysokou pravděpodobností vybudují rozmanitý tým, jehož členové mají společnou identitu a společné cíle, ale stále autenticky reprezentují sami sebe.
Výzkumy ukázaly, že takové týmy předčí ostatní, což znamená, že tento přístup může vést k obrovské konkurenční výhodě.
Stručně řečeno není spolupráce pouze důležitá; ona vyhrává.
Představte si, jak obrovským potenciálem k vyřešení některých nejpalčivějších problémů světa bychom disponovali, kdyby podnikatelské špičky přijaly tuto strategii.
Vzpomeňte si na globální hrozbu, jakou představuje ebola.
Dnes panuje úsilí vyvinout, vyrobit a distribuovat experimentální léky, které by mohly tuto nemoc vyléčit.
Farmaceutické společnosti však dosud ebolu v podstatě ignorovaly, protože vývoj léku pro populace, které si ho nebudou moci dovolit, nesliboval velký zisk.
Deník New York Times v říjnu uvedl, že představitelé Spojených států plánují zvýšit produkci jednoho experimentálního léku, ale ani to pravděpodobně neuspokojí poptávku.
Kdyby některé nejlepší mozky v oblasti podnikání a zdravotnictví bývaly našly způsob, jak podpořit výrobu léku proti ebole ještě předtím, než tato nemoc vypukla, mohly se tím zachránit tisíce životů.
Typ vedení, který prosazuji já, nepředstavuje žádnou hrozbu pro základní směřování firmy.
Právě naopak: je výchozím bodem k rozvinutí plného potenciálu podnikání.
Jak s oblibou říká bývalý generální ředitel firmy Procter & Gamble a současný americký ministr pro záležitosti veteránů Bob McDonald: lídři mají zodpovědnost zajišťovat, aby jejich organizace „dělala dobro a dělala ho dobře“.
Podnikání může být společnou nití, která splétá dohromady pozitivní změny po celém světě.
Abychom tohoto cíle dosáhli, potřebujeme podnikatelské lídry s vizí, kvalifikací a oddaností dosahovat zisku a zároveň měnit svět.
Nový standard podnikatelské kompetentnosti, který bude obsahovat víc než jen základní honbu za ziskem, urazí velký kus cesty při opětovném získávání důvěry veřejnosti.
Firemní zodpovědnost za lidská práva
Každý jedinec se vědomě či nevědomě dopouští věcí, jimiž ubližuje jiným jedincům.
Má-li společnost fungovat, musí jedince stimulovat, aby takové věci nečinili - prostřednictvím odměn a trestů, předpisů a pokut.
Znečišťováním ovzduší člověk škodí každému, kdo dýchá.
Významnou roli zde hraje právní systém.
Pokud vám ublížím, měli byste mít možnost mě žalovat.
Jednotlivci samozřejmě nesou morální zodpovědnost, aby neubližovali jiným.
Dost možná jde dokonce o ústřední mravní imperativ - čiň jiným to, co chceš, aby oni činili tobě, a nečiň jim to, co nechceš, aby oni činili tobě.
Immanuel Kant položil svým kategorickým imperativem filozofické základy pro ty, kdo hledají nějakou etickou základnu jako alternativu k náboženským aforismům.
Moderní společnost se však nemůže spoléhat a nespoléhá, že její členové budou činit ,,správné věci".
Spíše uplatňuje metodu cukru a biče.
Motivování firem, aby činily správné věci, je ještě obtížnější.
Podniky totiž nemají svědomí; mají je pouze lidé, kteří tyto podniky spravují, a jak snad až příliš zřetelně ukázaly nedávné skandály amerických firem, svědomí zde často ustupuje zisku.
Americký právní systém zaručuje, že firmy, které vyrábějí vadný, neřkuli přímo nebezpečný produkt, nesou zodpovědnost za důsledky.
Firmy jsou k hodnocení bezpečnosti svých produktů vybaveny mnohem lépe než spotřebitelé a nám všem přináší užitek vědomí, že náš právní systém podněcuje společnosti k tomu, aby věnovaly bezpečnosti svého sortimentu pozornost.
Podobně i ekologické zákony nutí firmy nést zodpovědnost za svůj toxický odpad a mnoho zemí včetně USA si již důvěrně osvojilo princip ,,znečišťovatelé platí" - tedy že firmy musí uhradit škody, které způsobí.
Jde o otázku stimulů i sociální spravedlnosti.
V jiných oblastech však teprve nyní začínáme domýšlet, co by měla firemní zodpovědnost znamenat pro náš právní systém.
Během druhé světové války německé podniky přeochotně profitovaly z otrocké práce v koncentračních táborech a švýcarské banky si zase spokojeně přivlastnily zlato židovských obětí nacistického teroru.
Nedávné žaloby je přinutily vyplatit zpět alespoň část přisvojených aktiv.
V poslední době pak jen pramálo svědomí projevují také ropné společnosti, když vyplácejí peníze, z nichž jsou financována vzbouřenecká hnutí - za předpokladu, že to napomáhá jejich vlastním zájmům.
Když jedna statečná firma - BP - chtěla v Angole učinit správnou věc a pokusit se zajistit, aby poplatky za těžbu ropy putovaly přímo k vládě, a nikoliv ke zkorumpovaným úředníkům, jiné ropné společnosti se k ní odmítly připojit.
Zisky z důlních společností zase pomáhaly udržet několik desetiletí u moci Mobutua, tehdejšího prezidenta Zaire a dnešního Konga: umožnily mu vydrancovat vlastní zemi, což mu ještě více usnadňovaly tajné bankovní účty, které jsou specialitou zemí jako Švýcarsko, Kajmanské ostrovy nebo Kypr.
Rovněž peníze Světové banky a MMF pomáhaly udržovat Mobutua u moci.
Tyto instituce věděly nebo měly vědět, že jejich půjčky a pomoc nepřinesou zoufale chudým lidem v této zemi prospěch.
Že je pouze ještě více zadluží.
Dnes se domníváme, že jednotlivci, firmy a instituce by měli nést za své skutky zodpovědnost.
Co by to však mělo konkrétně znamenat, nemá-li jít o pouhé řečnické cvičení?
Tak pro začátek to znamená odpouštění dluhů: mezinárodním věřitelům se možná nepodaří plně kompenzovat škody způsobené v případě, že jejich peníze pomáhají udržovat u moci ohavné autokraty, avšak přinejmenším by jejich oběti neměly být zatíženy katastrofálním finančním dědictvím.
V Jihoafrické republice to byl dost možná ekonomický tlak vyvolaný sankcemi, který nakonec přivodil pád rasistického apartheidu; avšak podle stejné logiky to byla ekonomická podpora zvenčí - včetně půjček od nadnárodních bank -, která udržovala tento režim tak dlouho v chodu.
Totéž platí do značné míry i o Iráku devadesátých let.
Ti, kdo přispívali k udržování apartheidu - a zejména ti, kdo nedodržovali sankce schválené OSN -, by měli být voláni k zodpovědnosti.
Program Pravda a usmíření může i nemusí zhojit jihoafrické rány, ale mají-li být firmy podněcovány k tomu, aby činily správné věci, musí nyní zaplatit cenu za zisky, které inkasovaly od tohoto odporného systému.
Kdyby měly firmy svědomí, jednaly by i bez toho, že by je k tomu někdo nutil: odhadly by výši svých zisků plynoucích od režimu apartheidu a vyplatily by je Jihoafrické republice i s úroky zpět.
Zánik apartheidu totiž nevyřešil hluboké hospodářské problémy země, mimo jiné i nezaměstnanost přesahující 25%.
Zatím se zdá, že s odškodným Jihoafrické republice nikdo nepospíchá, a stejně jako jinde existují i v tomto případě jen velmi skrovné náznaky, že firemní svědomí má hluboké kořeny.
Nezbývá než doufat, že právní soustavy Západu nabídnou alternativní postih, který alespoň částečně napraví minulé křivdy a zároveň bude firmy podněcovat, aby si dobře rozmyslely, zda chtějí v budoucnu profitovat na brutálních režimech.
Jak danit přelétavé nadnárodní firmy?
NEW YORK – V posledních několika letech se globalizace opět dostává pod palbu.
Část kritiky možná míjí terč, ale jedna trefuje do černého: velkým nadnárodním společnostem jako Apple, Google a Starbucks globalizace umožnila vyhýbat se placení daní.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Ztělesněním obcházení firemních daní se stal Apple se svým právním tvrzením, že skutečným zdrojem jeho zisků je pár set lidí pracujících v Irsku, a následným uzavřením dohody s tamní vládou, která vyústila v odvod daně ve výši 0,005% ze zisku firmy.
Apple, Google, Starbucks a jim podobné společnosti sice o sobě tvrdí, že jsou společensky odpovědné, ale první složkou společenské odpovědnosti by mělo být platit svůj spravedlivý díl daní.
Kdyby se všichni vyhýbali daním a krátili je tak jako tyto firmy, společnost by nemohla vůbec fungovat, natož uskutečňovat veřejné investice, které vedly ke vzniku internetu, na němž Apple i Google závisejí.
Nadnárodní korporace už roky povzbuzují k dostihům z kopce, když každé zemi říkají, že jim musí snížit daně pod úroveň zemí, které jí konkurují.
Daňovými škrty amerického prezidenta Donalda Trumpa v roce 2017 tyto dostihy vyvrcholily.
Rok poté vidíme výsledky: cukr, který vyplavily do krevního oběhu americké ekonomiky, rychle opadá a zanechává za sebou horu dluhu (loni vzrostla o víc než bilion dolarů).
Mezinárodní společenství, popíchnuté hrozbou, že digitální ekonomika připraví vlády o příjmy k financování jejich funkcí (a také vychýlí ekonomiku od tradičních způsobů prodeje), si konečně začíná připouštět, že něco není v pořádku.
Nedostatky současného rámce mezinárodní zdanění – založeného na takzvaných převodních cenách – jsou ale známé už dlouho.
Převodní ceny se opírají o obecně přijímanou zásadu, že daně by měly odrážet, kde se uskutečňuje hospodářská činnost.
Jak se to ale určí?
V globalizované ekonomice se produkty opakovaně přesouvají přes hranice, obvykle v nedokončeném stavu: košile bez knoflíků, auto bez převodovky, substrátový disk bez čipu.
Systém převodních cen předpokládá, že dokážeme na dálku určit hodnotu každé výrobní fáze, a tedy stanovit hodnotu přidanou v dané zemi.
To ale nedokážeme.
Situaci ještě zhoršuje sílící úloha duševního vlastnictví a nehmotných aktiv, protože vlastnické nároky lze snadno přesouvat po celém světě.
Spojené státy proto od používání systému převodních cen uvnitř USA už dávno ustoupily a nahradily jej vzorcem, který každému státu připisuje část celkových zisků společností úměrně k podílu tamního odbytu, zaměstnanosti a kapitálu.
Je zapotřebí, abychom se k takovému systému přiklonili na globální úrovni.
Ohromně ale záleží na tom, jak se to v praxi provede.
Pokud bude vzorec založen převážně na koncovém odbytu, k němuž dochází neúměrně ve vyspělých zemích, rozvojové země přijdou o potřebné příjmy, které budou čím dál víc chybět, neboť fiskální meze budou snižovat toky pomoci.
Koncový odbyt je možná vhodný u zdanění digitálních transakcí, ale ne u výrobních či dalších sektorů, kde je nezbytné zahrnout také zaměstnanost.
Existují obavy, že zahrnutí zaměstnanosti by mohlo vystupňovat daňové soupeření, neboť vlády budou chtít pobídnout nadnárodní společnosti, aby v jejich jurisdikci vytvářely pracovní místa.
Náležitou reakcí na tyto obavy je zavedení globální minimální daně z příjmu korporací.
USA a Evropská unie by tak mohly – a měly – postupovat na vlastní pěst.
Kdyby tak učinily, ostatní se přidají, což odvrátí dostihy, v nichž vítězí jedině nadnárodní společnosti.
K novému uvažování o zdanění nadnárodních společností od svého založení významně přispěl projekt OECD a G20 Base Erosion and Profit Shifting (Vymílání základu a přesouvání zisků), neboť prohlubuje porozumění některým zásadním otázkám.
Mají-li například nadnárodní společnosti skutečnou hodnotu, celek je víc než součet částí.
Při rozdělování „zbytkové hodnoty“ by se naše uvažování mělo řídit standardními daňovými principy jednoduchosti, efektivity a spravedlivosti, jak prosazuje Nezávislá komise pro reformu mezinárodního zdanění firem (jíž jsem členem).
Tyto principy jsou však neslučitelné jak se zachováním systému převodních cen, tak se založením daní primárně na odbytu.
Záleží na politice: cílem nadnárodních společností je získat podporu pro reformy, které zachovají dostihy z kopce a příležitosti k vyhýbání se daňovým povinnostem.
Vlády některých vyspělých zemí, kde tyto společnosti mají významný politický vliv, budou tyto snahy podporovat – i když takový postup znevýhodní zbytek země.
Jiné vyspělé země, soustředěné na své vlastní rozpočty, si situaci vyhodnotí jako další příležitost profitovat na úkor rozvojových zemí.
Iniciativa OECD a G20 označuje své úsilí za snahu zajistit „inkluzivní rámec“.
Takový rámec se musí řídit zásadami, ne pouze politikou.
Je-li cílem opravdová inkluzivita, nejvyšší prioritou musí být blahobyt více než šesti miliard lidí žijících v rozvojových zemích a na rozvíjejících se trzích.
Korupce boje proti korupci
Na nedávném výročním zasedání představitelé Světové banky zeširoka hovořili o korupci.
Jde o pochopitelnou věc: peníze, jež banka půjčuje rozvojovým zemím, a ony skončí na tajných kontech nebo financují přepychový život některých dodavatelů, přinášejí dané zemi vyšší zadlužení, nikoli větší prosperitu.
Předchozímu prezidentovi banky Jamesi Wolfensohnovi a mně se všeobecně připisuje ku prospěchu, že jsme korupci do agendy Světové banky přidali, navzdory odpůrcům, kteří ji považovali za záležitost politickou, nikoli ekonomickou, která je tudíž mimo mandát banky.
Náš výzkum prokázal systematické souvztažnosti mezi korupcí a hospodářským růstem a to nám umožnilo se této zásadní záležitosti věnovat.
Světová banka by však při přebírání aktivity v tomto boji neměla zapomínat na čtyři věci.
Zaprvé, úplatnost na sebe bere mnoho podob, takže boj proti korupci je třeba vést na mnoha frontách.
Nelze bojovat proti přesouvání malých peněžních částek ve slabých a chudých zemích a zároveň přehlížet masivní přesuny veřejných zdrojů do soukromých rukou ve stylu, jímž se vyznačovalo řekněme Rusko za Borise Jelcina.
V některých státech dochází ke zřetelné korupci v prvé řadě prostřednictvím příspěvků na předvolební kampaně, jež zavazují politiky ke vstřícnosti vůči sponzorům.
Korupce v menším měřítku je špatná, ale systémová korupce politických procesů může vyjít ještě dráž.
Příspěvky na kampaň a lobbování, jež vedou k překotným privatizacím veřejných služeb – dřív než se zavedou patřičné regulační rámce a způsobem, v jehož důsledku do tendru vstupuje jen několik zájemců, – mohou brzdit rozvoj i bez přímých úplatků pro vládní úředníky.
Život nikdy není černobílý.
Tak jako neexistuje uniformní politika hospodářského rozvoje, která by seděla jako ulitá všem, neexistuje taková politika ani pro boj s korupcí.
Reakce na korupci musí být stejně komplexní a rozmanitá jako samotná korupce.
Zadruhé, je v pořádku, když Světová banka přednáší protikorupční kázání.
Záleží ovšem na politických přístupech, procedurách a institucích.
Je pravda, že postupy výběrových řízení banky se po celém světě všeobecně považují za vzor hodný obdivu.
Ostatně, některé země s velkými dolarovými rezervami – které stěží potřebovaly úvěr od Světové banky – si od banky půjčily při mnohem vyšších úrokových sazbách, než měly k dispozici od Spojených států, neboť byly přesvědčené, že tyto postupy napomohou k zajištění vysoce kvalitních projektů nezasažených korupcí a že se stanou normou i v dalších oblastech.
Avšak boj proti korupci znamená víc než jen dobré postupy ve veřejných tendrech (například nepřipouštění nesoutěživých nabídek od jediného uchazeče).
S cílem snížit pobídky ke korupci je možné zavést mnoho dalších politik a postupů.
Tak například, některé daňové soustavy jsou vůči korupci odolnější než jiné, neboť zkracují pravomoc daňových úředníků rozhodovat dle vlastního uvážení.
Zatřetí, prvořadou odpovědností Světové banky je bojovat s chudobou, což znamená, že když před sebou má chudou zemi zamořenou korupcí, jejím úkolem je vymyslet, jak zajistit, aby se její vlastní peníze nepošpinily a dostaly se k projektům a lidem, kteří je potřebují.
To v některých případech může znamenat doručení pomoci prostřednictvím nevládních organizací.
Zřídka však dojde k tomu, že by nejlepší odpovědí bylo jednoduše se stáhnout.
Konečně, třebaže za vykořenění korupce musí převzít zodpovědnost rozvojové země, Západ může udělat mnoho pro to, aby pomohl.
Přinejmenším by se západní vlády a korporace neměly stávat spoluviníky.
Každý přijatý úplatek má svého plátce a až příliš často je tímto plátcem korporace z vyspělé průmyslové země nebo osoba vystupující jako její zástupce.
Vskutku, jednou z příčin takzvaného „prokletí přírodních zdrojů“ – totiž faktu, že zemím s velkým přírodním bohatstvím se v průměru daří hůř než zemím přírodou málo obdařeným – je rozmach korupce, již podporují a k níž navádějí firmy, které by tyto zalevno prodávané zdroje rády získaly.
USA za prezidenta Jimmyho Cartera učinily velice prospěšnou věc, když schválily zákon, který stanovil protiprávnost uplácení ze strany amerických firem kdekoli na světě.
Úmluva OECD proti podplácení byla dalším krokem správným směrem.
Zprůhlednění všech plateb ve prospěch vlád by přineslo další pokrok a západní vlády by k němu mohly motivovat jednoduše tím, že by tento požadavek navázaly na daňovou odečitatelnost.
Neméně významné je zaměřit se na bankovní mlčenlivost, která usnadňuje korupci, neboť úplatným diktátorům poskytuje bezpečný úkryt pro jejich peníze.
V srpnu 2001, těsně před teroristickými útoky na Ameriku, vláda USA vetovala úsilí OECD omezit tajné bankovní účty.
Třebaže vláda od té doby změnila svůj postoj k bankovnímu tajemství pro teroristy, neučinila tak s ohledem na zkorumpované funkcionáře.
Velice silné stanovisko Světové banky by posílilo její věrohodnost v boji proti korupci.
Ti, kdo kritizují postoj banky ke korupci, tak nečiní proto, že by se zastávali úplatkářství.
Někteří kritici se obávají korupce v samotné protikorupční agendě: totiž toho, že tento boj bude zneužit jako zástěrka pro zastavení pomoci zemím, které vzbudí nelibost administrativy USA.
Tyto obavy si našly svou ozvěnu ve zdánlivém nesouladu mezi ostrými výroky banky ohledně korupce a jejím plánovaným rozšířením úvěrování Iráku.
Nikdo zřejmě není schopen doložit, že Iráku se korupce vyhýbá – ba ani to, že je mezinárodně na nízké příčce žebříčku zkorumpovanosti.
Nejostřejší kritika ovšem přichází od těch, kdo se obávají, že se Světová banka odchyluje od svého mandátu.
Samozřejmě že banka musí udělat vše pro to, aby se ujistila, že její peníze jsou dobře vynaložené, což znamená potřebu bojovat proti korupci a nekompetentnosti.
Avšak samotné peníze všechny problémy nevyřeší a utkvělá soustředěnost na boj proti korupci pokrok nezajistí.
Právě naopak, mohla by pouze odvrátit pozornost od dalších věcí, které nejsou pro ty, kdo se usilovně snaží pozvednout se z bídy, o nic méně důležité.
Korupce a okupace
TEL AVIV – Policejní šetření, vyšetřovací výbory prověřující chyby spáchané během Libanonské války roku 2006, odpor vůči údajným sexuálním zločinům bývalého prezidenta Moše Kacava a teď oznámení ministerského předsedy Ehuda Olmerta, že vprostřed obvinění z korupce, která se kolem něj rozvířila, v září rezignuje: to vše poukazuje na hluboké rány v mravní tkáni Izraele.
Staří Izraelci jako já jsou rozsahem a mírou dnešní korupce a množícími se vyšetřováními ohromeni.
Je korupce něco, co tu bylo odjakživa, až dosud ale nějak utajeně?
Dozvídáme se o ní proto, že naše prokuratura a policie jsou nyní odvážnější a lépe vybavené?
Nevěřím, že korupce vychází na povrch jen proto, že se nějak lépe vymáhá právo či že jsou občané kurážnější, tak jako kolektiv prezidentské kanceláře, který obvinil prezidenta Kacava ze sexuálních zločinů a obtěžování.
Na světlo vychází mnohem hlubší špatnost, totiž ztráta hodnot v izraelské společnosti a její vládě, jaká tu dosud nikdy nebyla.
Tento mravní úpadek je nejnápadnější v chování dnešních obviněných, mnohem nestydatějších a agresivnějších než v minulosti.
Vzpomínám si, jak si v 70. letech ministr Strany práce, u nějž vzniklo podezření z korupce, vzal život.
Stejně se zachoval ředitel význačné banky a vynikající ekonom, když byl podezírán z finančních zločinů.
Když zesnul Pinchas Sapir, legendární ministr financí ministerské předsedkyně Goldy Meirové, jediným jeho majetkem byl skromný byt v Tel Avivu a drobné úspory.
David Ben Gurion, zakladatel a nejpřednější politická osobnost Izraele, strávil posledních 11 let svého života v malém dřevěném domku v pouštním kibucu Sde Boker.
Neobyčejná skromnost tohoto domu dodnes jeho návštěvníky překvapuje.
Bývalý ministerský předseda Menachem Begin také až do smrti žil v prostém bytě v Tel Avivu.
Jeho poklid nikdy nenarušil sebemenší stín třeba i jen slaboučkého podezření z korupce.
Pravda, korupce se poslední dobou rozmohla i v jiných zemích a vazby mezi politikou a penězi poskvrnily nejednu demokracii.
Ekonomické zájmy jako motor politiky nahrazují ideologii a peníze slouží jako klíčový nástroj voleb.
Čím to ale, že Izrael, který byl ještě před několika lety podvody a korupcí téměř nedotčen, je jimi znenadání prolezlý?
Domnívám se, že současné případy korupce pramení z rozpornosti dvou naprosto odlišných souborů norem a hodnot, existující od roku 1967.
Na jedné straně se v Izraeli stále uplatňují mravní a jurisdikční zásady demokratického státu, v souladu s tradicí právního řádu.
Na druhé straně se na palestinských územích postupně ustavil nový systém hodnot.
Tyto dva systémy působí vedle sebe, ale prostupnost hranice, která je odděluje, pomalu sílí a otevřené trhliny v ní jsou čím dál větší.
Na rozdíl od koloniálních států, v nichž kolonialisté pocházeli ze vzdálených metropolí (a byli nepočetní), palestinská území jsou hned za hranicí Izraele.
Soudní orgány na Západním břehu fungují naprosto odlišně.
Palestinská půda se nelegálně konfiskuje.
Židovští osadníci jednají mimo zákon a dopouštějí se provokativních činů poškozujících Palestince, ale trestná opatření je postihují zřídka.
Nespravedlnost a vykořisťování jsou každodenním jevem, ospravedlňovaným odkazy na bezpečnost nebo na ideologii Velkého Izraele.
Hranice mezi těmito dvěma typy zákonnosti nemohly zůstat navždy neproniknutelné.
Stav okupace, který měl být jen dočasný, se pozvolna stal neměnnou realitou a politika vytváření izraelských osad v nitru palestinského osídlení vazbu mezi Izraelem a okupovanými územími ještě posílila.
Normy koloniálního a vojenského režimu začaly prosakovat do vládních orgánů izraelské demokracie a narušují jejich řádnou činnost.
Politici, funkcionáři, armádní důstojníci – obvykle z pravicového tábora – do izraelského politického života vnesli hanebné normy, které platí na okupovaných územích.
Proto přibylo korupce.
Soudní systém Izraele naštěstí zůstává nezávislý a spočívá na základech prověřené poctivosti.
Přítomnost mnoha žen u smírčích soudů a v policii také podle mého názoru výrazně přispěla k posílení systému.
Když se ale v tichosti začnou tolerovat nepřijatelné normy, destabilizuje to i ten nejsilnější soudní systém.
Zapomínat bychom neměli ani na to, že globální ekonomika, do níž je Izrael úzce zapojen, vytváří nekonečné a spletité příležitosti k finančním zločinům.
Za těchto okolností pevný soudní systém a policejní síly na potlačení korupce ne vždy stačí.
Zapotřebí je rovněž podpory veřejného mínění.
Mám dojem, že aktuální znepokojivé případy korupce mezi politiky a státními funkcionáři probudily izraelské občany z otupělosti.
Požadují teď, aby se právní řád a spravedlnost vrátily na své ústřední místo ve veřejném životě.
Samozřejmě že skutečným testem bude, zda se tyto požadavky promítnou do zářijových parlamentních voleb.
Past beztrestnosti
NEW YORK – Žijeme ve světě beztrestnosti.
Nařčení z korupce se kolem FIFA rojily desítky let, což minulý týden vyvrcholilo hromadným obviněním jejích funkcionářů.
Předseda FIFA Sepp Blatter byl přesto čtyřikrát znovuzvolen, a to i poté, co byla obvinění vznesena.
Ano, Blatter konečně rezignoval, ale až poté, co on a desítky členů Federace opět projevili pohrdání ctí a zákonem.
Takové chování vidíme po celém světě.
Vezměme si Wall Street.
JPMorgan Chase v letech 2013 a 2014 zaplatila za finanční delikty pokuty převyšující dvacet miliard dolarů; generální ředitel si přesto v letech 2014 a 2015 odnesl domů odměny ve výši dvaceti milionů dolarů.
Nebo si připomeňme korupční skandály v Brazílii, Španělsku a mnoha jiných zemích, kde se vlády drží u moci i poté, co byla odhalena korupce na vysokých místech ve vládnoucí straně.
Schopnost držitelů významné veřejné a soukromé moci překračovat právo a etické normy za osobním prospěchem je jeden z křiklavých projevů nerovnosti.
Chudí dostávají doživotní tresty za banální zločiny, kdežto bankéři, kteří oškubou veřejnost o miliardy, dostávají pozvání na večeři do Bílého domu.
Známá rýmovačka ze středověké Anglie dokládá, že se nejedná o nový fenomén:
Zákon ženu i muže v žaláři dusí, Když obecní pastvě pokradou z husí, Větší grázl volně kráčí, žádná muka, Když husám ukradne obecní luka.
Dnešní největší zloději jsou ti, kdo kradou soudobé obecní pastviny – plení veřejné rozpočty, przní přírodní prostředí a cizopasí na veřejné důvěře.
Když byla vznesena obvinění proti 14 funkcionářům FIFA, v hlavních rolích se objevili nejen lotři ze světa sportu, ale i jiní dobře známí aktéři: tajná švýcarská konta, daňové ráje na Kajmanských ostrovech, krycí firmy – veškeré finanční příslušenství vytvořené doslova jen jako clona bohatých před vyšetřováním a zákonem.
V tomto případě FBI a Ministerstvo spravedlnosti USA odvedly svou práci.
Podařilo se jim to ale zčásti díky průniku do kalných světů finančních tajů vytvořených a chráněných Ministerstvem financí USA, Úřadem pro správu daní a Kongresem USA (vytrvalá ochranná ruka nad karibskými daňovými ráji).
V některých společnostech a ekonomických sektorech je dnes beztrestnost tak rozšířená, že se považuje za nevyhnutelnou.
Když se neetické chování politických a podnikatelských lídrů začne všeobecně pokládat za „normální,“ veřejné mínění jej netrestá, čímž se opět posiluje jeho normalita – a vzniká „past beztrestnosti“.
Například ve Spojených státech dnes zámožní sponzoři uplácejí politiky tak flagrantně a neúnavně, že velká část veřejnosti přijímá nová odhalení nečestných finančních praktik (třeba mravně pochybné finanční vazby Nadace Clintonových) s cynickým zívnutím.
Poměry v sektoru globálního bankovnictví jsou obzvlášť zneklidňující.
Nedávná důkladná studie etických postojů v odvětví finančních služeb v USA a Velké Británii ukázala, že neetické a nezákonné jednání se skutečně považuje za všudypřítomné.
Zhruba 47 % respondentů odpovědělo, že je „pravděpodobné, že se jejich konkurenti podílejí na neetických a nelegálních aktivitách,“ a 23 % dotázaných bylo přesvědčeno, že jsou do takových činností zapojeni jejich firemní kolegové.
Mladší generace si odnesla ponaučení: 32 % respondentů zaměstnaných ve finanční branži méně než deset let uvedlo, že by se „patrně dopustili zneužití důvěrných informací v obchodním styku, aby si vydělali deset milionů dolarů, kdyby neexistovala šance, že budou zatčeni“.
Šance, že za takový delikt budou zatčeni, je přitom bohužel nejspíš velice nízká.
V pasti beztrestnosti ale neuvízly všechny společnosti a sektory.
V některých společnostech, nejvýrazněji ve Skandinávii, žije očekávání, že tamní veřejní činitelé a obchodní lídři mají jednat eticky a čestně a že se tak skutečně děje.
Za drobné přešlapy, které by se jinde zdály nepodstatné, jsou v těchto zemích nuceni odstoupit ministři.
Přesvědčovat americké, ruské, nigerijské nebo čínské občany, že korupci lze opravdu dostat pod kontrolu, se může jevit jako marný úkol.
Přesto se vyplatí si takový cíl předsevzít, protože důkazy jsou pádné: beztrestnost je nejen mravně zhoubná, ale i ekonomicky nákladná a pro blahobyt toxická.
Nedávné studie doložily, že když ve společnosti panuje vysoká „všeobecná důvěra,“ hospodářská výkonnost je lepší a spokojenost se životem vyšší.
Kromě jiných příčin se snáze uzavírají a účinněji vymáhají obchodní dohody.
Není náhodou, že skandinávské země rok co rok patří v žebříčcích mezi nejšťastnější a ekonomicky nejúspěšnější na světě.
Co lze tedy udělat pro překonání pasti beztrestnosti?
Součástí řešení je samozřejmě vymáhání zákona (příkladem jsou obvinění ve FIFA) a ochrana těch, kdo nekalé jednání oznámí.
Vymáhání zákona ale nestačí; podstatnou úlohu sehrávají také postoje veřejnosti.
Pokud veřejnost vyjadřuje pohrdání a zhnusení bankéři, kteří podvádějí klienty, manažery ropných společností, kteří ničí klima, funkcionáři FIFA, kteří tolerují úplatky, a politiky, kteří jim všem podlézají kvůli příspěvkům na kampaň a úplatkům, nezákonné jednání hrstky mocných se nemůže stát normou.
Veřejné opovržení sice s korupcí hned nezatočí, ale těm, kdo nám ostatním kradou z obecních statků, může citelně zkazit radost ze života.
Jeden uchazeč o klání v amerických prezidentských volbách v roce 2016, bývalý guvernér státu Maryland Martin O’Malley, nedávno svou kampaň zahájil otázkou, proč po finančním zhroucení roku 2008 nebyl z finančního trestného činu usvědčen ani jeden výkonný manažer z Wall Street.
To je dobrá otázka; právě takové tázání může Spojeným státům pomoci vymanit se z pasti beztrestnosti.
Můžeme si ale položit ještě jednodušší otázku.
Proč jsou titíž bankéři stále oslavováni prezidentem Barackem Obamou, zváni na velkolepé státní večeře a se zbožnou úctou zpovídáni v médiích?
První věc, kterou společnost může a má udělat, je upřít respekt politickým a obchodním lídrům, kteří vědomě zneužívají veřejné důvěry.
Korupce: vnitřní nepřítel
TBILISI, GRUZIE: Korupce je zhoubným nádorem, který je možné odstranit je za velkých bolestí.
V mé zemi je natolik rozšířená, až se zdá, že téměř každá státní iniciativa je poskvrněna korupcí, výsledkem čehož je stav, kdy je zavádění vládních programů přijímáno většinou zcela obyčejných lidí s vysokou nedůvěrou.
Do nebe volající úroveň korupce ničí nejen autoritu vlády doma, ale ohrožuje samotné postavení Gruzie, coby samostatného státu, v zahraničí.
Aby bylo možné tuto nezávislost dál udržet, a aby bylo možné naplnit všechny priority domácí i zahraniční politiky státu, musí se stát potlačení korupce v mé zemi naší nejnaléhavější prioritou.
Po osm let jsem řídil, coby president, nezávislou Gruzii.
Ukončení občanské války, jenž vypukla téměř ve stejný okamžik, kdy se zrodila gruzínská samostatnost, a zastavení krvavých konfliktů a pokusů o secesi, jež pak následovaly, ode mě vyžadovalo, čas od času, jistou dávku kompromisu v určitých věcech, aby bylo možné zachránit daleko důležitější hodnoty – jako například samotnou životaschopnost země.
Osm roků mého presidentství, bylo vskutku věnováno transformaci chorého Gruzínského státu v jeho prvních letech nezávislosti ve stát zdravý.
Vždy jsme se těžce rozhodovali, který z těchto problémů vyřešit jako první, a kterému se věnovat později.
Nyní, když je mír v zemi opět nastolen, musím prohlásit, že nic není pro Gruzii důležitějšího, než poražení korupce.
Toto rozhodnutí je o to důležitější a nezbytnější, že gruzínské hospodářství, konečně, začíná opět růst.
V první polovině letošního roku se zvýšil HDP o 5% a výkon průmyslové výroby o 11%.
Vývozy vzrůstají a stejně tak zdaněné příjmy.
Postupně, jak ustupovala finanční panika, jsme se vyrovnávali s nevyplacenými mzdami, důchody a jinými základními stáními závazky.
Ovšem tento úspěch, a stabilita, kterou přinesl, budou jen dočasné povahy, bude-li nás dále ohrožovat korupce, jenž, jako nějaká žíravina, bude dál požírat naši ekonomiku i stát.
Až dosud jsme nevyvinuli dostatečnou iniciativu, abychom dostatečně omezili „korupční prostor“ ve sféře naší ekonomiky i politiky.
Již byla vytvořena ta správná a funkční legislativa, jenž je nesmírně důležitá, protože právě demokratický dohled je tím nejspolehlivějším antikorupčním hlídacím psem.
Trestní, občanský i správní zákoník, jež společně odrážejí současnou demokratickou a protržně orientovanou realitu Gruzie nahradily staré leninské právní normy, které přímo a otevřeně vyzývaly ke korupčním praktikám.
Obecné soudy i Nejvyšší soudní dvůr nyní disponují svými vlastními, v ústavě zakotvenými svobodami a pravomocemi.
Nyní jsou na řadě mnohé zákonné normy z oblasti licencování, monopolů, konkurence a státních zakázek.
Také určitě pomůže zveřejňování majetku státních úředníků, které zamezí nežádoucímu pronikání korupce do státní sféry.
Rovněž byl Ministerstvem spravedlnosti přepracován trestní řád.
A tak bylo během posledních tří let pro tyto delikty zatčeno kolem dvou tisíc lidí, kteří se zneužili své pravomoci či zpronevěřili státní majetek.
Šest set lidí bylo uvězněno.
Navzdory těmto právním a institucionálním reformám ovšem až dosud náš antikorupční boj nepřinesl žádný z požadovaných výsledků.
Jednotlivé, samostatné a vzájemně nepropojené programy zklamaly a nevytvořily správně fungující státní mechanismus.
A tak se zdá, že pokud proti této všeprostupující korupci bojujeme odděleně v rovině právní a rovině faktických činů, je vskutku neporazitelná.
Navíc, stále platí, že populistické a demagogické kampaně proti korupci vybojují maximálně titulky v novinách, ale výsledky veškeré žádné.
Dokonce mohou korupci ještě pevněji etablovat, protože maskují její skutečné příčiny i pachatele.
Mohl jsem se například pokusit zvýšit svoji popularitu během nedávné volební kampaně, tím, že bych rozkázal obžalovat toho či onoho člena domácí oligarchie.
Ovšem taková spiklenecká „soudní show“ by Gruzii dlouhodobě nepřinesla skutečně žádný užitek.
Aby bylo možné bojovat s korupcí, která dosáhla takové míry, jako právě v Gruzii, útok musí být koordinovaný a skutečně mnohostranný.
Moje vlastní dlouhodobá zkušenost v čele mé vlasti mě přesvědčuje o tom, že jakékoliv nepřipravené akce a nekoordinované kampaně jsou nakonec jen povrchní, ledabylé a přináší jen dočasné výsledky.
Aby bylo možné koordinovat tento antikorupční proces, podepsal jsem docela nedávno prezidentský výnos, kterým jsem svěřil řízení našeho „Národního protikorupčního programu“ do rukou Lada Chanturia, předsedy Nejvyššího soudu Gruzie.
Jeho základním a nekompromisním cílem je zajistit, aby se ani jediná složka aparátu nevyhnula své zodpovědnosti v tomto boji.
Vyzbrojena pravomocemi požadovat o kteréhokoliv státního úředníka informace, které právě potřebuje, bude jeho Komise systematicky vyvracet z kořenů korupci a tak reformovat celý stát.
Klíčovými elementy práce Komice bude hledání cest, jak:
· zamezit byrokratickou libovůli, tak, aby začaly pomalu mizet příležitosti ke korupci;
· posílit privatizaci, protože privatizace pak posiluje voliče, kteří podporují právní stát;
· zvýšit otevřenost, protože konkurence omezuje korupci;
· snížit míru regulace na úroveň, kterou administrativní a právní systém bude moci zvládnout, protože jednoduchost, uniformita a odstranění zvláštních úlev jsou zcela nezbytnými kroky, mají-li být zneužitelné pravomoci vedoucí ke korupčním praktikám konečně vymýceny;
· zreformovat státní službu a zavést konkurenční tlaky do samotné správy, například vytvořením překrývajících se jurisdikcí a posílení povinností.
V tomto boji musejí rovněž hrát svoji roli nezávislá gruzínská média.
Média jsou totiž v současné době tím největším a nejpozoruhodnějším výdobytkem gruzínské demokracie.
Zbavená svých pout nyní mohou napomoci v těžkém boji proti hluboce zakořeněné korupci.
Znovunabytá nezávislost Gruzie se zrodila již téměř před deseti lety, za násilí, jenž Gruzínci věru nečekali.
Nyní se do země vrátil mír a je vnímán jako běžný každodenní rys života, nenechávající nikoho na pochybách o odhodlání Gruzie vytvořit takové podmínky i instituce, které budou dále posilovat demokracii a prosperitu.
Nalezení střední cesty díky využití dat
PORT AU PRINCE – Smutnou realitou této silně předpojaté, zpolitizované éry je, že mnoho politických návrhů je okamžitě a téměř mechanicky škatulkováno jako “levicový“ či “pravicový“ a vychvalováno či shazováno jejich přívrženci a odpůrci, bez prostoru pro diskuzi o solidnosti těchto návrhů nebo jejich dopadu.
Ale existuje alternativa, která by nám mohla pomoci vymanit se z této politické nejednotnosti: využití dat k zaměření se na tu politiku a investice, které by měly největší pozitivní dopad na společnost.
Možná to bude znít jako idealistický experiment, který si někdo vysnil ve slonovinové věži, ale v několika zemích má politika vycházející z dat reálný dopad.
Bangladéšská vláda oficiálně zkoumá opatření, která nezávislí ekonomové v zemi i na světě označili jako vhodná na zvýšení prosperity a blahobytu.
A místní i mezinárodní experti na Haiti studují tucty politických opatření se stejným cílem.
V obou zemích je dobře zavedená metodologie analýzy nákladů a přínosů aplikovaná na intervence čítající opatření proti chudobě, zemědělské cla, dětská očkování, reformu právní pomoci, řešení formou e-government a reformu ozbrojených sil.
Analýza nákladů a přínosů zní na pohled chladně a možná i krutě.
Redukuje komplexní politiku na strohý soubor čísel: pokud investujeme jeden dolar (nebo euro, taka, gourde či peso), bude návratnost x krát vyšší.
Toto zjednodušení popírá některý rozbor čísel odborníky.
Vezměme si jednu investici, která byla studována v projektu Haïti Priorise: agro-lesnictví, které pomáhá farmářům pěstovat stromy mezi plodinami a pastvinami.
Jistě existují ekonomické benefity: farmáři mají další zdroj příjmů z prodeje listů, semen a dřeva.
Existuje i společenská návratnost a to ve formě nižší úrovně podvýživy, protože další plodiny by generovaly více nutriční hodnoty, než jak je tomu nyní.
Věc má i významné ekologické benefity jako je snížení CO₂, lepší průtok vody vedoucí k menším záplavám a posílení procesu přírodního opylování.
Analýza nákladů a příjmů toto vše zahrnuje: ekonomické benefity, sociální benefity pro stát a ekologické benefity pro celý svět.
Výsledkem je, že tento přístup jde napříč politickým spektrem.
Analýza nákladu a příjmů rozvojových cílů OSN to dobře ilustruje.
Na jedné straně zjistila, že volnější obchod by byla nejlepší rozvojová strategie, která by dostala z chudoby 160 milionů lidí, a každý v rozvojovém světě by se měl v průměru o 1000 dolarů lépe.
Ačkoliv nejde o téma podporované Trumpovou administrativou, je volný obchod pravicovou záležitostí.
Tím, že ukazuje přínos pro ty nejchudší na světě, poskytuje analýza také důvody pro levici, aby přehodnotila svůj postoj k volnému obchodu.
Na druhé straně pak vidíme další doporučovanou rozvojovou prioritu, zlepšený přístup k antikoncepci a rodinnému plánování, která je silně podporovaná levicí a často oponována pravicí.
Výzkum ukazuje nejen nižší dětskou a mateřskou úmrtnost, ale také ekonomické benefity, které možná dávají pravici více důvodů pro další pohled.
Vlády obvykle neprovádějí analýzu nákladů a příjmů až na omezené výjimky, kdy zkoumají každé opatření jednotlivě.
Tento roztříštěný přístup brání porovnávání jednotlivých opatření.
Namísto toho jsou peníze daňových poplatníků mnohdy využity na to téma, které získá nejvíce mediální pozornosti, nebo které má nejvíce zainteresovaných subjektů.
Analýza nákladů a příjmů by neměla představovat jediná vstupní data pro rozhodnutí vlády.
Pro země jako je Bangladéš a Haiti však poskytuje nepostradatelný a nezávislý zdroj dat, na kterých se dá založit rozumné rozhodnutí.
V Bangladéši byly výzkumem a panelem expertů, včetně nositele Nobelovy ceny a bangladéšských rozvojových specialistů, identifikovány tři hlavní priority: řešení e-government, lepší TB odpověď a dětská výživa.
Tato práce informuje také Národní nutriční akční plán, stejně jako opatření pro “Digitální Bangladéš.“ Vlastní think tank bangladéšské vlády pomáhá rozšířit informace o nejlepších řešeních pro ministerstva a vládní subjekty.
Na Haiti výzkumníci stále pracují – první výsledky ale vypadají slibně.
Překvapivá studie zkoumá zbytečná úmrtí v důsledku úrazů či nemocí.
Existuje mnoho výzev pro zdravotní systém, kterým se v projektu věnují další výzkumníci.
Jednou z odpovědí by mohlo být více ambulancí.
Pouhá 2% nehod a nouzových situací jsou na Haiti v dosahu bezplatných ambulancí, kterých je pouze 100 na populaci čítající 10 milionů.
R.
Christina Daurisca, ekonomka na haitském ministerstvu veřejného zdraví a populace, zjistila, že vytvořením národní sítě ambulancí by mohlo být ročně zachráněno 4000 životů.
To jde však ruku v ruce s vysokým ročním nákladem 33 milionů dolarů – více než 1% celého národního rozpočtu Haiti.
Každý vynaložený dolar by generoval téměř tři dolary sociálního benefitu – což je solidní, ne-li mimořádná investice.
Skromnější řešení by mohlo v krátkodobém horizontu vytvořit na každý dolar mnohem více přínosu.
Školení učitelů a lídrů komunit napříč zemí k tomu, aby fungovali jako záchranáři, by mělo jednorázový náklad 1,1 milionu dolarů, ale každoročně by zachránilo zhruba 700 životů.
Každý dolar by generoval sociální benefit na úrovní 16 dolarů, což by Haiti pomohlo mnohem více.
Výzkum na Haiti, v Bangladéši a v brzké době pro dva indické státy, pomáhá vytvořit podmínky, které komukoliv z nás umožňují zodpovědět otázku: “Kde dosáhnou tyto extra zdroje nejvíce dobra nejdříve?“ To je přístup, který by (domnívám se) měl informovat politický diskurz každé země.
Více pozornosti nezkreslené analýze nákladů a benefitů, která poskytuje odpovědi, co potěší i zklamou lidi na obou stranách politického spektra, by mohlo být cestou, jak najít nejrozumnější politická opatření, se kterými můžeme všichni souhlasit.
Nechť je každý dolar určený na rozvoj znát
PRAHA – V roce 2017 byla na pomoc a rozvoj vynaložena částka 146 miliard dolarů.
I takto vysoká suma však představuje jen zlomek peněz, které bychom potřebovali ke splnění cílů trvale udržitelného rozvoje (SDG) Organizace spojených národů.
Navzdory omezenému množství zdrojů se však překvapivě málo diskutuje o stanovování priorit ve výdajích na rozvoj.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
V mezinárodních průzkumech i na světové scéně dávají rozvojové země velmi jasně najevo své priority: kvalitnější zdravotnictví a školství, větší počet a vyšší kvalita pracovních míst, nižší korupce a vyřešení problémů s výživou.
Bohaté země bohužel své zdroje mnohdy směřují jinam než do těchto oblastí.
Pokud se současné trendy udrží, svět nedokáže splnit cíle SDG pro rok 2030 v řadě různých oblastí: úmrtnost matek, tuberkulóza, přístup k plánování rodičovství, HIV, úmrtnost na neinfekční onemocnění, přístup k předškolnímu a základnímu vzdělání, zakrňování, plýtvání, podvýživa, násilí vůči ženám, registrace narození, přístup k vodě, rovnost pohlaví v nejvyšších veřejných funkcích, přístup ke kanalizaci či znečištění ovzduší.
Namísto alokace rozvojových financí do snahy urychlit pokrok v těchto oblastech však velká část peněz putuje jinam.
Abychom uvedli nejkřiklavější příklad: OECD odhaduje, že více než 20% rozvojové pomoci se vynakládá na projekty a činnosti související se změnami klimatu.
Je zřejmé, že v oblasti zdravotnictví, školství a dalších by se mohlo dosáhnout mnohem většího pokroku, kdyby pětina rozvojových výdajů nesměřovala do projektů, jako je rozšiřování neefektivních solárních „mikrosítí“, díky nimž si sice dárci mohou odškrtnout kolonku „klima“, ale pro změnu lidských životů toho dělají jen málo.
Globální průzkumy ukazují, že v rozvojových zemích se obavy o klima řadí na poslední či téměř poslední místo mezi politickými tématy.
Jak by se rozvojové prostředky daly využít lépe?
Pokud se chceme zaměřit na intervence a investice, které za každý vynaložený dolar dosáhnou největšího užitku, může hrát klíčovou roli analýza nákladů a přínosů.
Mozkový trust Centrum Kodaňského konsensu, v jehož čele stojím, vypracoval rozsáhlou studii 169 cílů SDG.
Zkoumal celou paletu rozvojových možností a každé z nich přiřadil cenovku a podrobné informace o tom, čeho by mohla dosáhnout.
Tato analýza odhalila, že ze všech 169 položek lze vyčlenit 19 cílů, které za vynaložené peníze přinášejí největší hodnotu.
Vezměme si například často přehlížený – a politicky neoblíbený – rozvojový cíl všeobecného přístupu k plánování rodičovství, který by podle analýzy stál 3,6 miliardy dolarů ročně.
Pokud bychom ženám zajistili kontrolu nad vlastním těhotenstvím, znamenalo by to pokles počtu úmrtí matek o 150 000 a pokles počtu sirotků o 600 000 ročně.
Zároveň by to přineslo demografickou dividendu, která by zvýšila hospodářský růst.
Celkový přínos pro společnost by dosahoval přibližně 120 dolarů za každý vynaložený dolar.
Rovněž investice do dětské výživy přinášejí celoživotní dividendy, protože zdravá strava umožňuje lepší vývoj mozku a svalů.
Dobře živené děti zůstávají ve škole déle, více se toho naučí a nakonec se z nich stávají produktivnější členové společnosti.
Důkazy naznačují, že poskytnutí kvalitnější výživy pro 68 milionů dětí ročně by znamenalo dlouhodobý společenský přínos více než 40 dolarů za každý vynaložený dolar.
Případně přemýšlejme o tuberkulóze, což je nejsmrtelnější (a nejpřehlíženější) infekční onemocnění.
Tuberkulóza postihuje nejchudší lidi světa a většinou se jí nakazí dospělí lidé v mladém věku, kdy se právě stali rodiči a jsou ekonomicky činní.
Rodiny pak ztrácejí příjmy a děti rodiče.
Naše analýza ukazuje, že investice do rozšíření testů a léčby tuberkulózy přináší společenský prospěch ve výši 43 dolarů za každý vynaložený dolar.
Expertní panel ekonomů včetně dvou nositelů Nobelovy ceny zjistil, že každý dolar vynaložený na tyto a ostatní z devatenácti nejefektivnějších cílů globálního rozvoje by znamenal dlouhodobé společenské přínosy v hodnotě 20-40 dolarů.
Naproti tomu rovnoměrné rozprostření zdrojů do všech 169 cílů by znamenalo přínos v hodnotě méně než 10 dolarů za každý vynaložený dolar.
Jinými slovy by se upřednostnění nejefektivnějších cílů ve výsledku rovnalo zdvojnásobení nebo i zečtyřnásobení rozpočtu určeného na pomoc.
Analýza nákladů a přínosů vypracovaná Centrem Kodaňského konsensu dnes pomáhá stanovit národní priority v Bangladéši a na Haiti, a na státní úrovni pak v indickém Rádžasthánu a Ándhrapradéši.
V Bangladéši podpořily nabyté poznatky rozšíření efektivnějších a transparentnějších politik elektronických státních zakázek a přesněji cílených iniciativ v oblasti výživy; na Haiti tvoří základ pro rozhodnutí vlády a dárců obohacovat místní mouku životně důležitými stopovými prvky, které zachraňují mladé životy.
Nyní je naším úkolem tento přístup dále rozšířit.
Analýza nákladů a přínosů by neměla diktovat, jakým způsobem bude vynaložen každý dolar na pomoc a rozvoj.
Čas zbývající do roku 2030 se však krátí a u mnoha rozvojových cílů svět zaostává.
Budeme-li opomíjet ekonomickou efektivitu, pak hrozí riziko, že nedokážeme dosáhnout potřebného pokroku u největších problémů lidstva.
Mohl MMF této krizi předejít?
WASHINGTON – Až donedávna bylo hlavním úkolem Mezinárodního měnového fondu půjčovat zemím, které měly potíže s platební bilancí.
Dnes však rozvíjející se ekonomiky stále více dávají přednost „samopojištění“ v podobě akumulace rezerv (a jejich sdílení prostřednictvím regionálně organizovaných fondů).
V důsledku toho se musí MMF změnit – posílit svou kontrolní roli i schopnost dohlížet, aby členské země plnily své závazky a přispívaly k finanční stabilitě.
Neschopnost fondu vyvinout tlak na Spojené státy, aby napravily zranitelnost svého trhu hypoték, která urychlila současnou finanční krizi, naznačuje, že je potřeba udělat ještě velký kus práce.
Ve své výroční zprávě o stavu americké ekonomiky v roce 2006 byl MMF vskutku mimořádně shovívavý v hodnocení rizik spojených s uvolněním kritérií na americkém trhu hypoték.
Zpráva tvrdila, že „dlužníci ohrožení podstatným zvýšením hypotečních splátek zůstávají malou menšinou a rekrutují se převážně z domácností s vyššími příjmy, které jsou si vědomy rizik s tím spojených“, a v závěru konstatovala, že „existují náznaky, podle nichž zůstávají mechanismy alokace úvěrů a rizika na trhu s bydlením v USA relativně efektivní“.
To by prý „mělo skýtat oporu“.
Problém nebyl zmíněn ani ve vlajkové lodi MMF, totiž ve Zprávě o globální finanční stabilitě (GFSR) vydané v září 2006, pouhých deset měsíců předtím, než krize kolem špatných hypoték začala být patrná všem.
Podle názoru MMF jsou „velké finanční instituce na zralých… trzích… zdravé, neboť si udržely ziskovost a dobrou kapitalizaci“, přičemž „finanční sektory v mnoha zemích mají dostatečně silnou pozici, aby se vyrovnaly s veškerými cyklickými problémy i dalšími tržními korekcemi v budoucnu“.
MMF začal problém registrovat až v dubnu 2007, kdy už naplno propukal, ale přesto si nepočínal nikterak naléhavě.
Naopak tvrdil, že se „slabiny omezují na určité části trhu se špatnými hypotékami (a v menší míře také na trh s ‚méně špatnými‘ hypotékami), pročež zřejmě nebudou představovat vážnou systémovou hrozbu“.
Navíc se prý „zdá, že se trh bydlení v USA stabilizuje… Celkově lze říci, že americký trh hypoték zůstává pružný, ačkoliv se subprime segment zhoršuje o něco rychleji, než se očekávalo.“
GFSR sebejistě konstatovala, že „zátěžové zkoušky provedené investičními bankami ukazují, že i při scénářích celostátních poklesů cen nemovitostí, jaké nemají v historii obdoby, většina investorů vystavených subprime hypotékám prostřednictvím sekuritizovaných struktur neutrpí ztráty“.
Proč byl dohled fondu nad americkou ekonomikou tak neefektivní?
Představme si, že by stejnou zranitelnost, jaká vznikla na americkém trhu hypoték – přímo pod nosem washingtonského sídla – začala vykazovat některá rozvojová země.
Upřímně řečeno je nemyslitelné, že by fond tak zoufale selhal při jejím rozpoznání.
MMF bývá terčem kritiky, že zatěžuje dlužníky zbytečnými a někdy i zvrácenými úvěrovými podmínkami, přičemž jeho vysoce kvalifikovaní zaměstnanci se nerozpakují burcovat na poplach, když získají pocit, že je některá země zranitelná.
Proč tedy stejně horlivému dohledu nepodrobili také americkou ekonomiku?
Odpověď možná najdeme v řídicí struktuře MMF.
Rozdělení moci uvnitř fondu v současné době kopíruje logiku jeho role půjčovatele peněz.
Čím více prostředků určitá země do fondu vkládá, tím větší má vliv.
Fond se tak může ocitat v pokušení přivírat oči před hospodářskou zranitelností svých nejvlivnějších členů – právě těch, jejichž domácí politika má rozsáhlé, systémové důsledky.
Tento model řízení „peníze za vliv“ nepřímo zhoršuje schopnost MMF kritizovat ekonomiky nejvýznamnějších členů (natožpak dozírat, zda tyto země plní své závazky).
Kdyby zaměstnanci fondu začali být ve své kritice příliš otevření, mohou tyto země vždy použít příslušné páky, aby rozředily veřejná komuniké vydávaná výkonnou radou MMF.
Fond může pomoci předcházet budoucím krizím tohoto typu, avšak pouze v případě, že nejdříve předejde nepřiměřenému vnějšímu vlivu na vlastní schopnost dohlížet a v případě nutnosti i kritizovat politiku a předpisy vlivných zemí.
K tomu je zapotřebí odlišné řídicí struktury, v níž bude moc rozdělena rovnoměrněji, aby MMF mohl vykonávat účinný dozor nejen tam, kde může, ale i tam, kde by měl.
Odpočítávání před stažením z Iráku
Jak dlouho budou Spojené státy udržovat rozsáhlé nasazení vojsk v Iráku?
Právě to je dnes hlavní otázka druhého funkčního období George W.
Bushe.
Až donedávna Bushova administrativa odpovídala vyhýbavým klišé: „tak dlouho, jak bude potřeba, a ani o den déle.“ To se ale změnilo.
Ledy se začaly prolamovat 17. listopadu, když poslanec John Murtha, jestřábí demokratický kongresman a veterán námořní pěchoty, navrhl stažení vojsk z Iráku za šest měsíců.
Krátce nato republikány ovládaný senát odhlasoval „zásadní přechod k plné suverenitě Iráku v roce 2006.“ Po prvotním vzdoru Bush začal měnit svou rétoriku, když naznačil, že ke snížení počtu jednotek by mohlo dojít časněji, než se dříve očekávalo.
Úbytek veřejné podpory pro Bushovu iráckou politiku je neúprosný.
Padesát čtyři procent Američanů v současnosti říká, že vyslání vojsk byla ze strany USA chyba, oproti 24% na počátku války v březnu 2003.
To zčásti odráží rostoucí počet obětí; dosud bylo zabito přes 2100 amerických vojáků.
Odráží to ovšem rovněž narůstající přesvědčení, že válka se míjí účinkem.
Jak nedávno upozornil Peter Feaver z Dukeovy univerzity, odborník na veřejné mínění, jenž v současnosti působí jako poradce Bílého domu, Američané snesou ztráty na životech, jsou-li přesvědčeni, že válka je spravedlivá a má rozumné vyhlídky na úspěch.
Občané teď ale pochybují o obou těchto bodech.
Administrativa doplácí na nafukování důvodů pro vstup do války a na fušerské provedení poinvazní okupace.
Nijak nepřekvapuje, že Bushova nová rétorika zdůrazňuje, že Bush má „strategii pro vítězství“.
Jestliže se „vítězství“ stále definuje jako stabilní demokracie v Iráku, je nepravděpodobné, že by Bush na realizaci své strategie měl dost času.
Generál George Casey, nejvyšší americký vojenský velitel v Iráku, v září vypověděl v Kongresu, že moderní povstání trvají asi deset let a že irácká armáda má jen jeden prapor schopný boje bez pomoci amerických vojenských sil.
Měsíc nato vlivný Mezinárodní institut pro strategická studia v Londýně odhadl, že stahování jednotek USA v příštím roce zřejmě nebude rozsáhlé a že vytvoření potřebné armády o síle 300 000 mužů potrvá Iráku přinejmenším pět let.
Vzhledem ke kongresovým volbám v roce 2006 a prezidentským volbám v roce 2008 je však pět let příliš dlouhá doba.
Jako realističtější se jeví, že republikánská administrativa bude mít na uskutečnění strategie jen 18 měsíců až dva roky.
Demokraté jsou zatím rozdělení.
Někteří, například John Murtha a Nancy Pelosi, šéfka demokratického klubu ve Sněmovně reprezentantů, chtějí krátký časový plán, zatímco třeba senátor Joseph Biden pevný harmonogram odmítá a předpovídá stažení 50 000 amerických vojáků v roce 2006, přičemž zbývajících 100 000 má zůstat i v roce 2007.
My, kdo jsme přesvědčeni, že invaze do Iráku byla chybou a že Bush nese vinu za arogantní sebejistotu, jež se odrazila v nedostatečném plánování pro dobu po invazi, čelíme dilematu: jestliže se Amerika stáhne příliš překotně, mohla by tyto chyby ještě znásobit.
Irák není Vietnam, kde po americkém odchodu následovala stabilita zavedená autoritářskou vládou.
V Iráku hrozí, že po stažení by mohla přijít občanská válka a chaos – ideální podmínky pro to, aby si teroristé udrželi svá útočiště.
Irák se od Vietnamu liší i v dalším ohledu.
Na rozdíl od Severovietnamců nebude pro sunnitské povstalce snadné obsadit zemi, kde představují jen 20% obyvatelstva.
Vzhledem k tomu, že šíitští Arabové a Kurdové tvoří 80% státu, povstání se zaměřuje jen na čtyři z 18 iráckých provincií.
Nesnáz Ameriky tkví v tom, že je součástí jak problému, tak i řešení.
Dokud bude v Iráku zůstávat vysoký počet amerických vojáků jako okupační síla, budou povstalcům sloužit jako prostředek náboru nových členů.
Jak ve své důkladné studii doložil politolog Robert Pape, odpor vůči zahraniční okupaci je prvořadou motivací sebevražedných atentátníků.
Pokud ovšem Amerika opustí Irák příliš brzy, zvolená irácká vláda si možná nedokáže s povstáním poradit a Irák se dostane na cestu Libanonu 80. let či Afghánistánu 90. let.
Obdobně platí, že pokud Bush stanoví příliš krátký harmonogram, mohl by povstalce motivovat k tomu, aby si na jeho odchod počkali.
Pokud ovšem nedá jasně najevo, že americká vojska v nejbližší době odejdou, zesílí pocit imperiální okupace.
Klíčem k řešení tohoto dilematu je naléhat na lokální kompromisy, které začlení sunnity do politického procesu, a zvýšit tempo výcviku Iráčanů, aby si dokázali sami zajistit bezpečí.
I pak je však úspěch nejistý.
Jeden nezdar už je zřejmý: krach neokonzervativního snu o vytvoření vojenského spojence, který by v úsilí o transformaci a demokratizaci Středního východu posloužil jako dlouhodobá základna pro americké jednotky.
Troje volby zajistily jistou míru legitimity pro šíity ovládanou iráckou vládu, avšak bez smyslu pro společenství a bez efektivních institucí volby pouze zakládají tyranii většiny.
To sice může být lepší než tyranie menšiny za Saddáma Husajna, ale stěží se jedná o moderní demokracii.
Bush svůj cíl v Iráku přirovnává k demokratizaci Japonska po druhé světové válce.
Japonsko však bylo totálně dobytou a etnicky homogenní zemí bez jakéhokoli povstání a mělo širokou střední třídu a předchozí zkušenost s politickou otevřeností.
Přesto si úspěch vyžádal sedm let.
Bush by měl spíš plánovat jak využít dvouleté šance a zajistit irácké vládě co nejlepší vyhlídky, než Američané odejdou, a zároveň zdůrazňovat, že potom už budou za svou bezpečnost i politickou záchranu zodpovědní sami Iráčané.
Lokální inovace na lokální problémy
BOSTON – Jak se dozvídáme víc o hrozbě podřadných a padělaných léčiv, začíná být jasné, že jde o mnohem větší problém, než se dříve myslelo.
Jedná se přitom o metlu, již nejbolestivěji pociťují v rozvojových zemích, kde falešná a nekvalitní farmaceutika každoročně usmrtí přes 500 000 lidí a milionům uškodí tím, že přispějí ke vzniku onemocnění, pro něž dnes neexistují účinné terapie.
Problém ještě zhoršuje přístup tvůrců politik v rozvojovém světě, kteří mají mnohem silnější sklon nehledat řešení doma, nýbrž v zahraničí.
Tato krátkozrakost je hrubou chybou, která brzdí inovace a rozvoj.
Co se týče snahy poradit si se závažnými zdravotnickými nesnázemi, jako je šíření padělaných a podřadných léků, místní řešení a místní inovace nejenže se pravděpodobně stanou jádrem každého úspěšného úsilí, ale mají rovněž potenciál generovat přínosy jdoucí daleko za rámec původního problému.
Napříč rozvojovým světem, nejzřetelněji však v Africe, se hledáním nástrojů pro boj s hrozbou špatných léků zabývají dvě skupiny.
Jedna, složená ze studentů, podnikatelů a výzkumníků, hledá řešení, která jsou lokální, originální a šitá na míru potřeb tamních společností.
Její členové čile sdílejí nápady a rádi spolupracují.
Přestože tato skupina už některá inovativní řešení přinesla (ghanský podnikatel Bright Simmons například využívá mobilní technologie k potírání problému s padělanými léky), zapojit se musí mnohem víc zanícených vynálezců a podnikatelů.
Druhou skupinu tvoří vládní úředníci, včetně zástupců regulačních orgánů.
I oni jsou hluboce znepokojeni metlou nekvalitních a falšovaných léků, ale zdráhají se spoléhat na místní inovace.
Podle jejich představ řešení už existují, v podobě špičkových technologií navržených a vyvinutých v nejbohatších zemích světa.
Výzva pro tuto skupinu spočívá v hledání finančních prostředků na dovoz takových technologií.
Lídrům rozvojových zemí se jednoduše zdá, že úsilí potřebné k vytvoření ekosystému, jenž bude živnou půdou inovací, je příliš velké a že výnosy takové investice by byly příliš nízké.
Na bezpočtu konferencí a sympozií ministerští úředníci a vládní zaměstnanci trvají na názoru, že je nezbytné najít finance na dovoz zakázkových řešení.
Výzkum a inovace ani zapojení místních podnikatelů a novátorů bohužel nikdy na programu nemají.
Je jednoduše malý zájem zužitkovat enormní domácí bohatství intelektu, nadšení a energie.
Bylo by moudré, kdyby úředníci svůj přístup přehodnotili.
Přibývá důkazů, že udržitelná řešení musí mít místní podporu a místní partnery.
Zajištěním peněz na dovoz řešení ze zahraničí se splní jen část úkolu.
Řadě zemí chybí zdroje ke zprovoznění, obsluze a údržbě zařízení, která nebyla vyvinuta lokálně.
Nesprávné používání a zanedbání údržby způsobuje chybnou funkčnost, takže je zapotřebí dalších financí nebo program jednoduše zanikne.
Nejenže takový přístup nedokáže rozvíjet ekosystémy místního novátorství, což je hluboce frustrující, ale ani se mu nedaří, znovu a znovu, vypořádat se s řešeným problémem.
Některá řešení v oblasti testování kvality léčiv sice vyvinuli afričtí podnikatelé jako Simmons, ale jedná se o mimořádně vzácné příklady, které nejednou vznikají v diaspoře za podpory organizací, které z regionu nepocházejí.
Takové iniciativy obvykle neangažují místní studenty.
Lokální učební osnovy se na místní problémy nezaměřují a domácí novátorství nepropagují.
Originální a udržitelná řešení však lokální talent nutně potřebují.
Nadto má místní novátorství schopnost tříbením inkluzivní výzkumné kultury generovat přínosy dalece přesahující jednotlivý problém, který se řeší.
Podpora participace nedostatečně zastoupených skupin a vytváření příležitostí vzdělávat se a učit nejenže přináší reputaci a podporuje transparentnost a zodpovědnost.
Budování stabilních základů budoucího vývoje také umožňuje produktivní partnerství veřejného a soukromého sektoru a pevnější vazby mezi akademiky a domácím průmyslem, což posiluje hospodářský růst.
Zahraniční organizace jako agentury rozvojové pomoci či farmaceutické společnosti mají v podpoře místního novátorství své místo.
Mohou jej podporovat finančně, vytvářet nová partnerství a povzbuzovat tvůrce politik, aby posilovali jeho věrohodnost.
Svou úlohu má i mezinárodní společenství.
Organizace spojených národů letos přijme Cíle udržitelného rozvoje, čímž započne další fáze globálního úsilí o vykořenění chudoby a zlepšení zdraví.
Jak dokládají příklady probíhajícího boje rozvojových zemí proti padělaným a nekvalitním lékům, úspěch bude častěji záviset na lokálních inovacích.
Vzdělání jako protilátka vůči radikalizaci
DUBAJ – Nikdo, kdo navštíví Blízký východ, si nemůže nevšimnout křiklavého kontrastu mezi aspiracemi mladých lidí v tomto regionu v oblasti vzdělání, podnikání a povolání a drsnou realitou, která mnohé z nich připravuje o pozitivní budoucnost.
Polovina obyvatel Blízkého východu ve věku 18-25 let je nezaměstnaná či podzaměstnaná.
Tuto situaci ještě zhoršuje globální uprchlická krize, která vyhnala z domovů přibližně 30 milionů dětí, z toho jen ze Sýrie šest milionů, přičemž velmi málo z nich se během školou povinného věku pravděpodobně vrátí domů.
Nikoho by tedy nemělo překvapovat, že skupina, která je v regionu známá jako Daeš (Islámský stát) věří, že v tomto obrovském počtu bezprizorních a nespokojených mladých lidí najde živnou půdu pro nábor svých členů.
Propagandisté Daeše zneužívají sociální média stejným způsobem, jakým jejich extremističtí předchůdci i současníci někdy zneužívali a zneužívají mešity – jako fórum pro radikalizaci.
Skupina neustále zveřejňuje obsah zpochybňující možnost společného soužití islámu a Západu a vyzývá mladé lidi k džihádu.
Až groteskně násilná videa, která Daeš produkuje, přitahují pozornost svým šokujícím charakterem.
Nespokojené mladé lidi však ve skutečnosti lákají výzvy, aby se podíleli na něčem, co podle nich přesahuje je samotné i společnost, ve které žijí.
Shiraz Maher z Mezinárodního centra pro studium radikalizace (ICSR) při londýnské King’s College identifikuje společné prvky ve smýšlení rekrutů: „spravedlivé rozhořčení, vzdor, pocit útisku a odmítání se přizpůsobit“.
Jak uzavírá nedávná zpráva Quilliamovy nadace, Daeš brnká na strunu mladistvé touhy být součástí něčeho cenného; pro nové rekruty je největším lákadlem utopický apel této organizace.
S ohledem na to by jen málokdo nesouhlasil s tvrzením, že se ocitáme v generační bitvě o srdce a mysl lidí – v bitvě, kterou nelze vyhrát pouze vojenskými prostředky.
Tvrdá síla dokáže eliminovat nejzarytější předáky Daeše.
K tomu, abychom přesvědčili téměř 200 milionů mladých muslimů, že extremismus je slepá ulička, však budeme potřebovat mnohem víc.
Existuje řada příkladů neveřejných operací, které mají čelit extremismu napříč indickým subkontinentem a Blízkým východem: dětské časopisy v Pákistánu, videa zaměřená na teenagery v severní Africe, rozhlasové stanice na Blízkém východě nebo knihy a publikace stavějící se proti al-Káidě.
Všechny mohou napomoci k odhalování pravdy o životě v Daeši – totiž že je to brutální a zkorumpovaný systém náchylný k vnitřním čistkám –, a to několika různými způsoby včetně poukazování na případy zběhnutí.
Jak konstatuje zpráva z roku 2014: „[Samotná existence zběhů] ničí obraz jednoty a odhodlání, který se [tato skupina] snaží šířit.”
Máme-li však válku myšlenek vyhrát a udržet kulturní prostor, jemuž Daeš říká „šedá zóna“ a touží ho zničit, musíme být ambicióznější.
Je to prostor, ve kterém mohou muslimové a nemuslimové žít pospolu, objevovat společné hodnoty a spolupracovat.
Ředitel ICSR Peter Neumann navrhl soutěž videí na YouTube, která vysvětlí případy, kdy Daeš selhal. „Okamžitě by přišlo 5000 videí,“ říká. „Čtyři tisíce by jich bylo k ničemu, ale tisíc by jich fungovalo – tisíc videí proti propagandě [Daeše].“
Nejlepším dlouhodobým nástrojem pro boj s terorismem je však vzdělání.
V izraelské Jaffě se na škole provozované skotskou církví učí muslimské, židovské a křesťanské děti hodnoty tolerance.
V celém Libanonu platí pro sunnitské, šíitské a křesťanské děti od devíti let společné školní osnovy podporující náboženskou rozmanitost – včetně „odmítání jakéhokoliv radikalismu a náboženského či sektářského vylučování“.
Země také ve svém školském systému zavedla výuku na dvě směny, aby mohla vzdělávat i přibližně 200 000 dětí syrských uprchlíků.
Může-li těžkostmi sužovaný Libanon, jejž trápí sektářské násilí a náboženský rozkol, podporovat soužití a poskytovat syrským uprchlíkům příležitost studovat, není důvod, proč by se jeho příkladem neměly řídit i další země v regionu.
Volba je naprosto jasná.
Můžeme nečinně přihlížet, jak se nová „onlinová“ generace muslimské mládeže nechává klamat falešnými tvrzeními, že islám nemůže koexistovat se západními hodnotami.
Anebo si můžeme uvědomit, že mladí lidé na Blízkém východě i v ostatním muslimském světě mají stejné touhy jako jejich vrstevníci všude jinde na světě.
Vše nasvědčuje tomu, že mladí lidé v regionu touží po vzdělání, zaměstnání a příležitosti plně využít svůj talent.
Do roku 2016 bychom měli jít s odhodláním jim to umožnit.
Jak se bránit nákaze ze Západu
NEWPORT BEACH – Představte si na okamžik, že jste vrcholným tvůrcem politik v úspěšné rozvíjející se zemi.
S oprávněným znepokojením (a směsí údivu a zlosti) sledujete, jak se šíří ochromující dluhová krize Evropy a jak dysfunkční politika bere Americe schopnost oživit svou skomírající ekonomiku.
Konejšili byste se působivou interní odolností své vlasti a kompenzovali deflační závan ze Západu, anebo byste vsadili na jistotu a zvýšili preventivní rezervy své země?
Právě před touto otázkou stojí několik ekonomik rozvíjejících se trhů a její dopady sahají daleko za jejich hranice.
Ve skutečnosti jde o otázku, která rovněž vypovídá o čím dál znepokojivějších vyhlídkách globálního hospodářství.
Už samotný fakt, že si tuto otázku klademe, je nový a sám o sobě pozoruhodný.
Můžeme ji přidat do seznamu dříve nemyslitelných věcí, jichž jsme poslední dobou svědky.
Do tohoto výčtu se jen za posledních několik týdnů dostala ztráta posvátného ratingu AAA v Americe, tamní flirt s neschopností splácet dluhy, narůstající obavy z dluhové restrukturalizace ekonomik na okraji Evropy spojené s debatou o možném rozpadu eurozóny a dramatická opatření Švýcarska usilující o oslabení (ano, oslabení) jeho postavení bezpečného útočiště.
Odpověď rozvíjejících se trhů na tuto otázku by ještě před několika lety byla přímočará.
Dnes tomu tak není.
V dřívějším světě už by ekonomická neduživost Západu většině zemí rozvíjejících se trhů podtrhla nohy.
Všeobecným přesvědčením – opřeným o řadu bolestivých zkušeností – skutečně bylo, že kdykoli průmyslové země kýchly, rozvíjející se svět dostal rýmu.
Dnes však některé země rozvíjejících se trhů (ne však všechny) těží z let značného úsilí o snížení finanční zranitelnosti prostřednictvím hromadění obrovských sum mezinárodních rezerv.
Dále též splatily výrazný díl svého externího dluhu a velkou část zbytku převedly na pasiva v místních měnách, která lze lépe řídit.
Toto prudké zlepšení stavu bilancí napomohlo rozvíjejícím se zemím odrazit se mohutně ode dna globální finanční krize let 2008-2009, zatímco Západ se dál s námahou belhá.
Ostatně až do nedávného opětovného poklesu v Americe a Evropě se politiky rozvíjejícího se světa obávaly především přílišného růstu, sílících inflačních tlaků a přehřívání ekonomiky.
Dnešní země rozvíjejících se trhů mají oproti minulosti výrazně flexibilní politiky a mnohem větší volnost při svém jednání.
Tváří v tvář ochabující globální ekonomice proto ve svých politikách čelí dvěma základním možnostem.
Na jedné straně mohou globální ochablost kompenzovat přidáním plynu u své vlastní vnitřní poptávky prostřednictvím rázné fiskální stimulace.
To by jejich obyvatele ochránilo před problémy Západu a na globální úrovni by to přineslo impuls kontrující zhoršujícím se globálním vyhlídkám.
Při tomto postupu by část politického důrazu přesunuly z produkce na spotřebu.
Zeštíhlily by své obchodní přebytky a v některých případech by umožnily zhodnocování svých měn.
Snížily by se jejich mezinárodní rezervy a/nebo by se zvýšil jejich dluh.
Na druhé straně mohou tyto ekonomiky sáhnout po silnějším vlastním pojištění.
Při postupu podle tohoto scénáře by nestimulovaly domácí poptávku, ale spíše by zpevňovaly svou obranu, aby se nachystaly na dlouhou a krutou zimu, která čeká globální ekonomiku.
Minimalizovaly by tedy narušování svých obchodních přebytků, zachovaly konkurenční směnné kurzy a ochránily své pozice v oblasti zahraničních rezerv a čistého věřitelství.
Během tohoto procesu by kladly důraz na to, jaký tlak na globální hospodářství vytváří zdánlivě nekonečný pokles Západu.
Mám za to, že city tvůrců politik na rozvíjejících se trzích lnou k první možnosti.
Vždyť domácí stimulace by pomohla zachovat hospodářský růst.
Kontracyklická politika by navíc byla pro svět signálem, že tyto země jsou ochotné na sebe brát globální zodpovědnost.
Zároveň se ale domnívám, že rozum je varuje před utrácením velkého množství peněz ve snaze dosáhnout náročného, ne-li nemožného cíle.
Není totiž mnoho skutečností, které by nasvědčovaly tomu, že rozvíjející se země dokážou účinně a udržitelně kompenzovat rozsáhlé souběžné zpomalení na Západě, zejména uvážíme-li riziko další bankovní krize.
Kloním se k názoru, že zvítězí rozum – ale ne zcela.
Ekonomiky rozvíjejících se trhů podniknou jisté kroky, včetně snížení úrokových sazeb, k zajištění domácího růstu.
Projeví také ochotu pomoci Západu finančně.
Takové kroky budou sice pozoruhodné, leč nedostatečné jako úplná kompenzace zpomalení vycházejícího ze Západu a rozhodně zásadním způsobem nezmění vyhlídky Spojených států ani Evropy.
Rozvíjející se země se navzdory svým pevným fundamentům cítí zranitelné vlivem hospodářské ochablosti Západu, nedostatků v jeho politikách a jeho politické paralýzy.
Ze zkušenosti navíc vědí, že neexistují žádná snadná a okamžitá opatření, která by dokázala vyřešit dluhový převis a strukturální nedostatky Západu.
A nedělají si iluze ohledně potenciálu pro účinnou koordinaci globální politiky.
Za takových okolností tvůrci politik na rozvíjejících se trzích raději vymění odvahu za obezřetnost.
Budou doufat, že globální ekonomika zažije krátkou zimu, ale plánovat a zajišťovat se budou na dlouhé zimní období.
Projeví tudíž velmi omezenou chuť hazardovat s těžce vydobytými politickými zisky posledních 10-15 let a s odolností a sebedůvěrou, jež se s těmito zisky dostavily.
Pokud jste se na chvíli vcítili do jejich postavení, můžete jim to vyčítat?
Jak počítat irácké oběti
V časech války se přesné údaje o počtu obětí na civilistech téměř vždy získávají těžko.
Až na několik málo výjimek se demografům a epidemiologům nepodařilo využít svých znalostí ke stanovení spolehlivých a hodnověrných odhadů úmrtnosti a nemocnosti mezi civilisty.
Absence profesionální svobody navíc někdy brání lidem, kteří mohou být s dostupnými údaji obeznámeni nejlépe, aby svých poznatků využili k účelům, jež by mohly mít politicky zničující dopady – to je příklad analytiků pobírajících mzdu od vlády či vlád zapojených v konfliktu.
Existují však i jiné překážky.
Někdy nelze oddělit dopad samotného konfliktu od dopadů dalších intervencí (např. hospodářských sankcí).
Vysoce kvalitní údaje o populaci, potřebné pro věrohodné odhady, navíc nemusí být k dispozici kvůli jejich „citlivé povaze“, případně proto, že je nikdo nikdy neshromažďoval (což se někdy stává v rozvojových zemích) nebo že jsou vlivem pohybu uprchlíků zastaralé.
V důsledku toho může být míra nejistoty takových odhadů nepřijatelně vysoká, což značně snižuje jejich skutečnou hodnotu.
Vezměme si například, jak odlišné přístupy byly použity k analýze války v Iráku.
Metoda „sčítání těl“ (Iraq Body Count) si klade za cíl zaznamenávat pouze úmrtí v důsledku násilností během současné války vytvořením databáze založené na zprávách sdělovacích prostředků.
Pokud nedochází ke dvojitému započítávání a pokud byly incidenty zařazené do databáze ohlášeny správně, pak tento výčet představuje minimální počet obětí, poněvadž mediální zprávy nemusí být vyčerpávající.
Jiný přístup odhaduje celkovou změnu úmrtnosti, kterou zapříčinila válka (včetně úmrtí způsobených jejími přímými i nepřímými dopady), tím, že počítá změnu míry úmrtnosti oproti předválečnému období.
K tomu jsou zapotřebí údaje, na nichž lze vzestup úmrtnosti založit – obvykle se získávají demografickým výzkumem u náhodného vzorku domácností.
V typickém případě požádají tazatelé hlavu domácnosti, aby uvedla počet a demografickou charakteristiku členů domácnosti před válkou, poté jí položí otázku, zda některý z členů předválečné domácnosti zemřel v časovém intervalu mezi předválečným obdobím a datem výzkumu, a zaznamenají datum úmrtí tohoto případného člena.
Pokud je šetření v domácnostech provedeno řádně, pak lze nárůst počtu úmrtí během války odhadnout v mezích statistické nejistoty.
Při provádění výzkumu přímo během válečného období se však množí rizika.
Kromě ohrožení tazatelů shromažďujících tyto údaje během konfliktu sem patří nevyvážený výběr domácností do statistického vzorku, absence věrohodných dat o populaci, na něž by se daly aplikovat údaje o změně míry úmrtnosti, a chybné či zavádějící odpovědi respondentů.
Metodu šetření v domácnostech dvakrát použila skupina vědců pocházejících převážně z Univerzity Johnse Hopkinse, kteří své výsledky zveřejnili v lékařském časopise Lancet .
Jejich odhady se setkaly s chválou, ale i s pochybnostmi kvůli špatné interpretaci jejich vlastních údajů.
Ve shrnutí studie z roku 2004 například vědci napsali: „Při konzervativním odhadu se domníváme, že od invaze do Iráku v roce 2003 se počet úmrtí zvýšil asi o 100 000 nebo více.“ První studie však přinesla velmi nepřesné odhady počtu mrtvých, což autoři přešli.
Správně měli říci: „Můžeme s pětadevadesátiprocentní jistotou tvrdit, že během daného období se počet úmrtí v Iráku zvýšil o 8000 až 194 000.“
V roce 2006 skupina tuto studii v podstatě zopakovala, přičemž však použila větší vzorek respondentů.
I tentokrát nechali vědci provést šetření, které připomínalo typický výzkum na náhodném vzorku domácností.
V závěru článku v Lancetu nicméně autoři sami chvályhodně hovoří o problémech, kvůli nimž vzorek ve skutečnosti nemusel překonat práh „náhodnosti“.
Problémy s interpretací poznamenaly také druhý pokus.
Autoři vysvětlili vzestup úmrtnosti pomocí tzv. hrubého počtu úmrtí (CDR), který odráží počet úmrtí na tisíc obyvatel.
Demografové však CDR užívají jen zřídka a spíše se zaměřují na míry úmrtnosti podle věku a pohlaví, jimž se obvykle souhrnně říká „průměrná délka života“.
Vědci každopádně uvedli, že se CDR zvýšila z 5,5 na tisíc obyvatel v roce 2002 na 13,3 na tisíc obyvatel v průběhu postinvazního období (březen 2003-březen 2006).
Abychom zasadili předinvazní hodnotu do perspektivy, vezměme si na pomoc údaje Populační divize Organizace spojených národů, které jsou obecně pokládány za vysoce kvalitní.
OSN odhaduje, že předinvazní CDR v Iráku činil 10 úmrtí na tisíc obyvatel, tedy nikoliv 5 úmrtí na tisíc obyvatel, jak odhadly obě výše zmíněné studie.
V mezinárodním srovnání stanovuje OSN kupříkladu CDR Íránu v období let 2000-2005 na 5,3 úmrtí na tisíc obyvatel.
Většina pozorovatelů přitom před válkou zastávala názor, že situace v Iráku je podstatně horší než v Íránu.
Předválečný CDR uvedený v obou studiích v Lancetu se tedy jeví jako příliš nízký.
Nemusí jít nutně o mylný údaj, ale autoři by měli přijít s věrohodným vysvětlením, proč je jejich předválečný CDR téměř dvakrát nižší než hodnota uváděná Populační divizí OSN.
Pokud byla předválečná míra úmrtnosti příliš nízká a/nebo odhad počtu obyvatel příliš vysoký – protože například nebral v potaz vlny uprchlíků z Iráku –, pak jsou výsledné odhady počtu iráckých „úmrtí navíc“ nadsazené.
A co je ještě důležitější: jakému účelu tato čísla slouží?
Jakmile se usadí prach, hrají podobné údaje zajisté významnou roli při hodnocení nákladů a přínosu (je-li jaký) války.
V reálném čase je však otázkou, zda tato čísla skutečně přispívají do debaty.
Opravdu nám poskytují více informací než hodnoty získané metodou „sčítání těl“?
Máme k dispozici příslušný kontext, který by nám je pomohl interpretovat?
Válka v Iráku je výjimečně krvavá.
To je prozatím zhruba to jediné, co nám statistiky dokážou říci s jistotou.
Co ohrožuje zotavení
NEW YORK – Vlády a centrální banky bohatých zemí během uplynulého roku poskytovaly bezprecedentní fiskální a měnovou stimulaci, aby pomohly mírnit ekonomické dopady pandemie covidu-19.
Návrat do ekonomické normality – ať už bude mít v letech 2021 a 2022 jakkoli pozměněnou podobu – bude vyžadovat, aby vyspělé ekonomiky příliš dlouho neotálely a začaly si odvykat od oficiální podpory a vyhnuly se tak nebezpečným novým komplikacím.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Když na jaře roku 2020 pandemie uhodila, na straně měnové politiky udělaly centrální banky po celém světě, co bylo nezbytné k uklidnění finančních trhů.
Od té doby zachovávají výrazně nápomocný postoj, typický historicky nízkými a v některých případech zápornými reálnými měnověpolitickými sazbami.
Tvůrci měnových politik znovu použili a rozšířili stávající nástroje a podle potřeby utvářeli nové.
Tyto zásadní snahy silně nafoukly bilance předních centrálních bank.
V prosinci 2020 úhrn aktiv Federálního rezervního systému USA, Evropské centrální banky, Banky Japonska a Lidové banky Číny činil ohromujících 28,6 bilionů dolarů.
Na ECB z tohoto součtu připadalo 8,5 bilionu a na Fed 7,3 bilionu, zatímco celková aktiva japonské a čínské centrální banky dosahovala 6,8 bilionu a 5,9 bilionu.
Obdobně vlády vyspělých zemí uskutečňují historicky rázné fiskální politiky, kdy odkládají výdajové zábrany, aby poskytly širokou a rozsáhlou nerozlišující podporu mnoha subjektům, které ji potřebují a zasluhují si ji.
Skupina třiceti odhaduje, že přímá fiskální podpora ve prospěch firem, zaměstnanců a nezaměstnaných během krize covidu-19 celosvětově v současnosti přesahuje 12 bilionů dolarů.
Tato výpomoc, opřená o široký politický konsenzus, předešla velkému ekonomickému propadu a rozsáhlému strádání.
Mnohá z těchto nouzových opatření byla nezbytná a nevyhnutelná.
Jelikož ale tvůrci politik pokukují po možném zotavení v letech 2021-22, musí se mít na pozoru před vedlejšími účinky déletrvající měnové a fiskální stimulace.
Spojené státy a další bohaté země během snah o ozdravení a přetvoření svých ekonomik čelí několika rizikům.
V prvé řadě by se současné akciové výšiny mohly rychle proměnit ve zlý bolehlav, jak bude politická stimulace opadat.
Akcie jsou na flámu, povzbuzeny obřími toky likvidity a lacinými penězi, a investoři lační výnosů se hrnou do rizikových aktiv.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Trhy navíc tiše chápou, že za většinou tříd aktiv v současnosti stojí centrální banky, což zvyšuje toleranci k riziku.
To přispívá k vysvětlení nedávného strmého vzestupu, rozkolísaného poklesu a následného odrazu bitcoinu a sociálními médii roztáčeného vzedmutí, které zmáčklo hedžové fondy, jež nakrátko prodaly maloobchod GameStop.
Nepolevuje ani pobláznění účelovými akvizičními společnostmi (SPAC), které získají kapitál primárním úpisem akcií a pak se poohlížejí po soukromých firmách, které koupí.
Není ale jisté, že současný akciový boom a honbu za výnosy bude možné udržet, jestliže tvůrci politik ukončí měnovou a fiskální stimulaci.
Výsledná tržní korekce může být ostrá a bolestivá a mnohé investory vyjde hodně draho.
Druhé riziko s bolestí pro korporace souvisí.
Rozsah státní podpory doposud ve většině vyspělých ekonomik drží míru zavírání podniků a bankrotů na nižší než běžné úrovni.
Až ale budou vlády a centrální banky podporu odbourávat, což udělat musí, postup kreativní destrukce bude v řadách malých a středních společností, a dokonce u některých velkých firem pokračovat.
Mnohé potácející se firmy, jež v současnosti drží nad hladinou vládní štědrost, nebudou v postpandemické ekonomice solventní a udržitelné.
Tvůrci politik je musí nechat zbankrotovat, dojít k převzetí nebo ukončení činnosti.
Jakmile to připustí a dají průběh normálním tržním procesům, způsobí to bolest mnoha společnostem a zaměstnancům a zatíží to banky nesplácenými úvěry.
Ekonomiky ale budou muset takovou bolest vydržet, protože alternativa neexistuje.
Třetí nebezpečí spočívá v tom, že další zdroje infekce – k jejímuž řešení mohou být centrální banky a dohledové orgány špatně připravené – vyvolají novou ekonomickou nákazu.
Rizika mohou pocházet kupříkladu z velikého a rostoucího sektoru stínového bankovnictví, jehož finanční aktiva podle odhadu Rady pro finanční stabilitu dosáhla v roce 2018 výše 50,9 bilionu dolarů, což odpovídá 13,6 % globálního úhrnu.
Existují četné další hrozby pro ekonomickou stabilitu, od kybernetických útoků a selhání umělé inteligence po napětí na trzích s dluhopisy a platební neschopnosti u suverénních dluhů.
Až se ekonomiky budou zotavovat z pandemie, centrální banky a regulatorní orgány si nemohou dovolit bagatelizaci objevujících se nových rizik na nedozorovaných finančních trzích a v technologiích ani zmírnění vlastní ostražitosti v dozorovaných sektorech.
Konečně existuje nebezpečí recidivy.
Pokud se nám nepodaří populace mimo hlavní vyspělé ekonomiky plně naočkovat proti koronaviru, budeme riskovat, že u neočkovaných skupin umožníme vývin nových variant, které povedou k novým vzplanutím covidu-19.
Vakcinace světa s cílem odvrátit takový vývoj by vyšla podle odhadu na 38 miliard dolarů – to je za péči o rozvoj pevného globálního zotavení ekonomiky zanedbatelná cena.
Bohaté země musí dát k dispozici nezbytné prostředky a přestat hromadit vakcíny.
Tváří v tvář těmto rizikům si tvůrci politik ve vyspělých ekonomikách musí být vědomi vedlejších účinků svých agresivních měnových a fiskálních opatření.
Jejich úkol bude ještě těžší, pokud vlády G20 – vedené USA – nedokážou přislíbit skromné prostředky nezbytné k naočkování světa proti covidu-19.
Opakované recidivy, pandemická vzedmutí a ekonomická ochromení si jednoduše nemůžeme dovolit.
Čínský dluhový stisk Afriky
LONDÝN – Pandemie staví vysoce zadlužené chudé země před osudové dilema.
Jak si loni v dubnu posteskl etiopský premiér Abiy Ahmed, laureát Nobelovy ceny míru, lídři jsou nuceni si vybrat, jestli budou „dál splácet dluh, anebo zdroje přesměrují do záchrany životů a živobytí“.
Když zvolí to druhé, často se budou muset zpovídat Číně – největšímu bilaterálnímu věřiteli Afriky.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Aby Etiopie mohla reagovat na covid-19, bylo podle Ahmeda nezbytné moratorium na splátky dluhu.
Takové moratorium mělo Etiopii – jedné z nejchudších zemí světa – ušetřit 1,7 miliardy dolarů od dubna 2020 do konce roku a 3,5 miliardy dolarů v případě prodloužení do konce roku 2022.
Účinná reakce na covid-19, poznamenal tehdy, by stála tři miliardy dolarů.
Angolu dluhové moratorium skutečně zachránilo, alespoň prozatím.
Společně s Čadem, Konžskou republikou, Mauritánií a Súdánem byla Angola pod silným finančním tlakem, v důsledku zhroucení komoditních cen vyvolaného krizí covidu-19.
V září však Angola dosáhla dohody se třemi svými významnými věřiteli, včetně Čínské rozvojové banky (CDB, jíž Angola dluží 14,5 miliardy dolarů) a Čínské exportní a importní banky (Exim banky, jíž dluží 5 miliard dolarů), že v průběhu příštích tří let získá 6,2 miliard dolarů v úlevách od dluhu.
Podobně Zambie v říjnu zmeškala splátku úroku ve výši 42,5 milionů dolarů z dolarového dluhopisu a byla na pokraji platební neschopnosti u svého zahraničního dluhu v hodnotě 12 miliard dolarů – ekvivalentu přibližně poloviny jejího HDP.
Titíž čínští věřitelé ale tlak zmírnili: CDB odložila splátky úroků i jistiny o šest měsíců, do dubna 2021, a Exim banka u svého portfolia suverénních půjček v hodnotě 110 milionů dolarů pozastavila všechny splátky.
Dohoda s Exim bankou byla dojednána v rámci Iniciativy G20 pro pozastavení dluhové služby (DSSI), která umožňuje 73 nejchudším zemím světa požádat o dočasnou úlevu od splátek bilaterálních dluhů.
Žádost podle DSSI si prozatím podalo 46 zemí, přičemž mezi 31 z nich v Africe patří Angola a Zambie.
Asi 70 % dotčených splátek – v hodnotě kolem osmi miliard dolarů – je vůči Číně, která drží 62 % oficiálního bilaterálního dluhu Afriky.
To by nemělo překvapovat: od globální finanční krize roku 2008 Čína své přímé půjčování rozvojovým zemím vytrvale sune výš.
U 50 nejzadluženějších příjemců takových půjček se průměrný objem dluhu vůči Číně zvýšil z necelého 1 % HDP v roce 2005 na víc než 15 % v roce 2017.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
To s sebou nese vážná rizika.
V prvé řadě mají čínští vypůjčovatelé sklon nastavovat nepříjemnější podmínky – vyšší úrokové sazby, kratší splatnosti – než multilaterální rozvojové banky.
V dubnu 2020 tanzanský prezident John Magufuli údajně hrozil zrušením projektu za 10 miliard dolarů, jejž započal jeho předchůdce, protože čínské financování bylo vázáno na podmínky, které by přijal „jedině opilec“.
Většinu čínských bilaterálních půjček navíc poskytují takzvané politické banky a státní komerční banky, které sice může ovládat čínský stát, leč nepůsobí jako suverénní věřitelé, nýbrž jako právně nezávislé subjekty.
Na rozdíl od suverénních věřitelů, kteří jsou členy Pařížského klubu, tak často u rozvojových půjček vyžadují zástavu.
Tou je podmíněno kolem 60 % jejich celkových úvěrů vůči rozvojovým zemím.
Když země požádá o dluhovou úlevu, její čínští věřitelé si mohou nárokovat práva k aktivům v úschově.
Kromě toho mají čínské banky vzhledem ke svému mlhavému postavení – ani veřejné, ani soukromé – tendenci dojednávat změny úvěrů bilaterálně a vskrytu.
Právě tak tomu bylo se zambijskou dohodou s CDB, již Čína považuje za komerčního věřitele.
Čína odmítla vyslyšet výzvy Světové banky a G20, aby se CDB jako oficiální bilaterální věřitel zapojila do DSSI, a trvala na tom, že k pozastavení splátek dluhové služby došlo „na dobrovolném základě a v souladu s tržními principy“.
Jistěže, zodpovědnost za nastalou situaci nenese výhradně Čína.
Do náruče čínských věřitelů vehnalo tolik zemí s nízkými příjmy to, že jim ostatní věřitelé dostatečné financování neposkytli, zejména u infrastrukturních investic.
Africké země si často nemohou dovolit vybudovat infrastrukturu, již zoufale potřebují na podporu svých rostoucích populací.
Navíc jsou jim nedostupné mezinárodní kapitálové trhy a banky.
Suverénní věřitelé přitom mezeru nezaplnili: na Pařížský klub v roce 2017 připadalo jen 5 % veřejného a veřejně zaručeného dluhu v subsaharské Africe.
Naproti tomu čínští věřitelé projevili ochotu nabídnout půjčky chudým africkým zemím bez větších požadavků na reformy vládnutí a protikorupční opatření.
Výsledkem jsou projekty, které se pojí s drakonickými výpůjčními podmínkami, jsou provozně nákladné a nikdy pravděpodobně nepřinesou slušné výnosy.
Dluhová moratoria během krize covidu-19 snad chudým zemím nabídnou dočasný oddech a uvolní finance na pandemickou reakci.
Problémy těchto zemí s dluhem ale nevyřeší.
Právě naopak, konec moratorií by mohl vyvolat vlnu souběžných platebních neschopností, která by si vyžádala zásah Mezinárodního měnového fondu a dalších multilaterálních institucí.
K udržitelnému řešení těchto dluhových rizik je nezbytný nový mezinárodní rámec.
Do čela úsilí o vytvoření konstrukce, která dokáže zvládnout dopady čínského predátorského úvěrování, by se měl postavit nastupující americký prezident Joe Biden.
Ostatně vést Čínu k zodpovědnosti za její neférové obchodní postupy je jedna z mála oblastí, kde ve Spojených státech existuje široká shoda napříč oběma stranami, a čínské aktivity ve finančnictví jsou ještě méně transparentní – a potenciálně ještě ničivější.
Virální autoritářství
NEW YORK – „Bůh a lid jsou zdrojem veškeré moci… Já jsem se jí ujal a zatraceně se jí budu držet navždycky,“ prohlásil na Haiti v roce 1963 François Duvalier, přezdívaný „Papa Doc“.
Jak řekl, tak učinil a prezidentem zůstal až do své smrti v roce 1971, načež po něm nastoupil jeho syn Jean-Claude, přezdívaný „Baby Doc“, a diktaturu prodloužil o dalších 15 let.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Zní to možná jako dávná historie.
Ne však pro mne.
Má rodina pochází z Haiti, a třebaže jsme se během mého dětství přistěhovali do Spojených států, jako bychom vždy byli v dosahu nemilosrdného režimu Duvalierových.
Z očí mi nikdy nesešly brutální lekce, jichž se Haiťanům za Duvalierových dostávalo, včetně toho, jak pravidelně zneužívali přírodní pohromy a národní krize k upevňování své dusivé moci.
Dnes musíme mít toto ponaučení na zřeteli.
COVID-19 je hrozbou nejen pro veřejné zdraví, ale i pro lidská práva.
Krize jako ta současná sloužily v průběhu dějin autoritářským režimům jako záminka k normalizaci jejich tyranských nutkání.
Moji rodiče toho na Haiti byli svědky na vlastní kůži.
Dnes to máme před očima všichni.
Nová hrozba měla počátek v Číně, kde prvotní snaha věc ututlat, vyvinutá vládou, která už je autoritářská, umožnila celosvětové šíření epidemie.
Vůbec ale nejde jen o Čínu.
V Indii vláda premiéra Naréndry Módího vyhlásila 21denní omezení pohybu jen několik hodin před jeho účinností, takže milionům nejchudších lidí na světě nedala čas udělat si zásoby potravin a vody.
Ještě horší je, že indické orgány zabezpečující vymáhání zákonů od té doby omezení pohybu zneužívají k zesílení cílené diskriminace tamních muslimů.
V Keni a Nigérii zase policejní a vojenské síly mlátí každého, u koho získají dojem, že se dostatečně rychle nepodrobuje nárokům na sociální odstup.
V Izraeli se úřady přidaly ke zhruba dvěma desítkám dalších vlád a sledováním pohybu občanů pomocí dat z mobilních telefonů napínají ochranu soukromí k prasknutí.
V Maďarsku premiér Viktor Orbán, který svou moc upevňuje už léta, prosadil zákon, jenž v zásadě kodifikuje jeho postavení jako absolutního diktátora.
Reakce světových demokracií na toto porušování práv vystoupala sotva na úroveň šepotu.
Aby si však Američané nemysleli, že oni jsou vůči takovému uchvacování moci imunní, ministerstvo spravedlnosti USA koncem března požádalo Kongres o pravomoc bez soudního procesu naneurčito zadržovat americké občany (nejen přistěhovalce bez dokladů).
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Vlády, jež taková opatření přijímají, je odůvodňují jako nezbytná v boji proti pandemii.
Historie nám ale ukazuje, že neliberální vůdci nechají své nouzové pravomoci vypršet nanejvýš zřídka.
Ovšemže, každá vláda má povinnost rázně reagovat na odvíjející se zdravotnickou kalamitu a její postup může vyžadovat přechodná, leč významná omezení aktivit občanů.
Mnohé politiky zavedené autoritářskými vůdci v posledních týdnech jsou však nejen protidemokratické, ale i kontraproduktivní v boji proti pandemii.
Potlačování svobod tisku, kupříkladu, ani zdaleka šíření nemoci nepředchází, naopak výrazně ztěžuje zvyšování povědomí o tom, jak by veřejnost měla reagovat.
Obdobně zadržování civilistů bez soudního procesu podrývá důvěru ve vládu právě v době, kdy je jí nejvíc zapotřebí.
Rušení voleb potlačuje veškeré pobídky, jež političtí lídři mají, aby na první místo kladli zájmy veřejnosti.
Jak se pouštíme do souboje s COVID-19, musíme také udělat vše pro to, abychom chránili zdraví svých demokracií.
Výstižněji řečeno, musíme si uvědomit, že obrana veřejného zdraví a obrana demokracie jsou v mnoha ohledech dvě fronty v téže bitvě.
Organizace občanské společnosti ani jednotlivci nejsou naštěstí tváří v tvář tvrdým zákrokům v souvislosti s pandemií bezmocní.
Po více než třech desetiletích v předních liniích obrany demokracie jsme v nadační síti Open Society Foundations získali určitá podstatná ponaučení.
V prvé řadě musíme využít všech dostupných nástrojů k ochraně občanských svobod.
Pandemie sice vyžaduje sociální odstup, neospravedlňuje však policejní brutalitu ani zneužívání vládní moci.
Jakmile političtí lídři začnou omezovat svobodu slova a právo protestovat, případně pohrdají brzdami své moci, máme před sebou reálné riziko sklouzávání k autoritářství.
Vlády, které začnou tyto meze pokoušet, je nezbytné okamžitě vést k zodpovědnosti.
Druhým ponaučením je to, že musíme odolat hledání obětních beránků.
Příliš mnoho vlád se v reakcích na pandemii snaží COVID-19 nálepkovat jako „čínský“ virus, čímž chystají půdu pro dohled nad osobami čínského původu a jejich stigmatizaci.
Jako Američan s haitskými kořeny jsem takovou perzekuci zakusil na vlastní kůži během krize HIV/AIDS v 80. letech, kdy americká Centra pro zvládání a prevenci nemocí uvedla, že AIDS přenášejí „homosexuálové, uživatelé heroinu, hemofilici a Haiťané“.
V důsledku tohoto nevědeckého, předpojatého sdělení začaly USA zadržovat haitské žadatele o azyl v příšerném vězeňském táboře v zálivu Guantánamo, což snahy předejít šíření HIV ve skutečnosti podkopalo.
Konečně si musíme poradit s ekonomickými a sociálními rozdíly v základech společnosti, jež mají pandemie tendenci zhoršovat.
Abychom viděli, jak koronavirus odhaluje hlubokou americkou nerovnost, stačí se podívat na ostrov Rikers, hlavní věznici ve městě New York, která má v současnosti nejvyšší promořenost na planetě.
Obecněji krize opět dokládá, že příliš vysokému počtu amerických rodin chybí přístup ke zdravotní péči, placená nemocenská, ochrana pracujících, soukromé úspory a další základní potřeby.
I když nové útoky na demokracii a občanská práva odsuneme stranou, musíme tohoto okamžiku využít, abychom si uvědomili všechny způsoby, jimiž naše společnosti osekávaly práva občanů, uprchlíků, migrantů a žadatelů o azyl, ještě než udeřila pandemie.
Ano, obavy o stav demokracie nejsou dnes hlavní starostí většiny lidí.
Jenže nemáte-li střežení demokracie ve svém osobním „úkolníčku“ vy, lze bezpečně přepokládat, že jej tam nemá ani nikdo jiný.
V řadách mocných je bohužel příliš málo těch, kdo vezmou ochranu našich práv na sebe.
Musíme se jí ve vlastním zájmu ujmout sami.
Demokracie je víc než systém vládnutí; je to optika, pomocí níž nahlížíme na svět a své místo v něm. Jestliže tuto optiku během nouzového stavu poškodíme, možná už nikdy nebudeme vypadat stejně.
Co mohou dnešní finanční výpomoci udělat pro zítřejší ekonomiky
ŽENEVA – Loňská výroční Zpráva o globální konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra hodnotila připravenost 141 vlád na budoucnost a zjistila, že většina z nich u tohoto i dalších zásadních dlouhodobých ukazatelů dosahuje žalostných výsledků.
Přesto nyní, kdy pandemií vynucená omezení pustoší globální hospodářství a odhalují nedostatky mnoha institucí, nastupuje éra větších – a snad odvážnějších – vlád.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Do světové ekonomiky bylo už napumpováno odhadem devět bilionů dolarů k podpoře domácností, zamezení úbytku pracovních míst a udržení podniků nad vodou.
Když se teď některé země začínají z pandemických omezení oklepávat, jejich lídři mají jedinečnou příležitost přetvořit ekonomiku s cílem zajistit lepší, zelenější a spravedlivější výsledky pro všechny.
Aktuální krize nabízí příležitost k tomu, co Světové ekonomické fórum považuje za „velký restart,“ který nezačne kdesi ve vzdálené budoucnosti, ale právě teď.
S oporou v ponaučeních získaných během finanční krize roku 2008 a doby poznamenané jejími následky spojují mnohé vlády finanční výpomoci a jiná záchranná opatření se škálou smysluplných podmínek.
Dnes poskytované krátkodobé pomoci je možné a vhodné využít jako povzbuzení k odpovědnější praxi v podnikání, záchraně pracovních míst, řešení nerovnosti a změny klimatu a vytváření dlouhodobé odolnosti vůči budoucím šokům.
Kvůli obavám ze stoupající nerovnosti a tlakům na veřejné rozpočty například Francie, Dánsko a Polsko upírají vládní podporu společnostem se sídlem v mimoevropských daňových rájích.
Velká Británie zase ve společnostech zapojujících se do tamního programu půjček zakázala výplaty dividend a omezila bonusy.
Vlády také ve snaze zabezpečit pracovní místa vytvářejí pobídky pro firmy, aby zachovávaly míru zaměstnanosti.
Americké společnosti čerpající finanční prostředky na základě zákona o koronavirové pomoci, úlevách a ekonomické bezpečnosti musí do 30. září zachovat alespoň 90 % zaměstnanosti z doby před pandemií.
Podobné podmínky zavedlo Japonsko při rozšíření pomoci s udržením zaměstnanců na malé a střední podniky i velké korporace.
Rusko představilo mzdové subvence pro společnosti, které si ponechají alespoň 90 % svých pracovních sil.
Itálie zase zavádí přechodný paušální zákaz propouštění, který se neomezuje na společnosti čerpající veřejné finance.
Teprve se sice uvidí, zda tato dočasná omezení dokážou účinně zachovat zaměstnanost, až budou uvolněna, poskytují ale pracujícím vprostřed této bezprecedentní krize a před budoucím zotavením určitý polštář – a „příležitost zabojovat“.
I v nejotřesenějších sektorech se záchranná opatření utvářejí tak, aby zdůrazňovala sociální a environmentální zodpovědnost a povzbuzovala k dlouhodobému uvažování.
Když se dnes například letecký průmysl potýká s šokem na straně poptávky v důsledku globálních cestovních omezení, dostaly se pod drobnohled jeho podnikatelské praktiky z doby před krizí.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Během uplynulé dekády největší aerolinie ve Spojených státech utratily 96 % svého volného hotovostního toku za zpětné odkupy akcií, oproti jiným společnostem v kategorii S&P 500 téměř dvojnásobek.
Teď finančně vyčerpané aerolinie, které chtějí využít vládních fondů, nejenže musí do konce roku 2021 skoncovat s odkupy akcií a výplatami dividend, ale také musí souhlasit, že do 30. září nevyužijí nedobrovolného krácení pracovní doby ani mzdových sazeb.
Podobně francouzská vláda spojila sanaci Air France-KLM ve výši sedmi miliard eur se „zelenými podmínkami“, které vyžadují, aby se letecká společnost zavázala, že oproti hladinám z roku 2005 sníží své emise oxidu uhličitého (na pasažéra a kilometr) do roku 2030 na polovinu.
Tyto případy vkládání dlouhodobých úvah do krátkodobých opatření jsou zřetelně kroky správným směrem.
Avšak vzhledem k prostému rozsahu poskytované fiskální podpory a sílícím obavám z nerovnosti, změny klimatu, nezaměstnanosti a veřejného dluhu by příští vlna opatření usilujících o zotavení měla jít ještě dál.
Jako vzor, jejž budou následovat ostatní, by tu měl posloužit krizový fond Evropské komise nazvaný Next Generation EU.
Se 750 miliardami eur grantů a půjček slibuje, že urychlením přechodu k zelené digitální ekonomice zahájí férové a inkluzivní zotavení.
Jeho základní podmínky by evropským zemím pomohly odklonit se od upadajících odvětví těžkého průmyslu a zároveň podpořit ohrožené pracující.
Teprve se ale uvidí, jestli na něj přistoupí všechny členské státy EU.
Pandemie postrčila vlády do proaktivnější role, než jakou by si člověk ještě před několika měsíci představoval.
Jak se posouváme za bezprostřední zdravotnickou krizi, tvůrci politik se musí chopit příležitosti a realizovat smělé, pokrokové reformy.
To zahrnuje úpravu sociálních dohod, zajišťování adekvátních záchranných sociálních sítí, rozvíjení dovedností a pracovních míst, jež bude potřebovat budoucí ekonomika, a zlepšování distribuce rizik a výnosů mezi veřejnost, stát a soukromý sektor.
Avšak třebaže se vůdčí úlohy musí ujmout vlády, formování zotavení a vytyčení nového směřování růstu si vyžádá užší spolupráci mezi podniky, veřejnými a vládními institucemi a pracujícími.
Aby velký restart uspěl, musí se na něm podílet všichni zainteresovaní.
V současnosti už by mělo být zřejmé, že se nemůžeme vrátit k systému, který prospíval hrstce na úkor mnoha.
Lídři, přinucení zvládat krátkodobé tlaky a zároveň se vypořádat s dlouhodobými nejistotami, se ocitají na historické křižovatce.
Síla vlád jim dává prostředky k tomu, aby začali budovat spravedlivější, udržitelnější a odolnější ekonomiky.
Dluhová krize bezprostředně nehrozí
NEW YORK – Jak se země, firmy a domácnosti potýkají s ekonomickými důsledky pandemie covidu-19, mnozí z těch, kdo sledují trhy, bijí na poplach kvůli celosvětově rychle narůstající dluhové páce.
A z dobrého důvodu: vzhledem k akceleraci letitého trendu směřuje letos poměr zadlužení k HDP u těchto tří skupin vypůjčovatelů k nabobtnání o 14 %, na rekordních 265 %.
Přestože to však zvyšuje riziko insolvencí a výpadků splátek, zejména u korporací, společnost S&P Global Ratings má za to, že v blízké době je dluhová krize nepravděpodobná.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Vzhledem k vyšší zadluženosti a náročnému provoznímu prostředí S&P celosvětově snížila úvěrový rating u zhruba pětiny korporátních a suverénních emitentů dluhu, zejména u vypůjčovatelů spekulativního stupně a u těch, jež nejvíc postihují ekonomické dopady covidu-19.
U korporátních vypůjčovatelů se riziko insolvence patrně zvýší, pokud se peněžní toky a výnosy nevrátí na úrovně trendů z doby před pandemií dřív, než bude odstraněna mimořádná fiskální stimulace.
Podle našeho náhledu svět pravděpodobně zažije postupné, ač kodrcavé ekonomické zotavení, za předpokladu, že ve vlekle oslabených poměrech budou zachovány vstřícné finanční podmínky a v oblasti výdajů a výpůjček dojde ke korekci chování.
Připočtěme k tomu široce dostupnou vakcínu proti covidu-19 do poloviny roku 2021 a vývoj globální zadluženosti by se měl zploštit kolem roku 2023, kdy vlády budou osekávat stimulaci, firmy pomalu vyspravovat bilance a domácnosti konzervativněji utrácet.
Absolutní výše dluhů jsou ale jen jednou částí příběhu.
Musíme také – a co do významu v prvé řadě – zvažovat schopnost dlužníků splácet.
Bezprecedentní fiskální a měnová stimulace dnes zajišťuje, že kohoutek likvidity zůstává pro firmy prostřednictvím trhů s dluhopisy a bankovních úvěrů otevřený.
Výpůjční náklady jsou velice příznivé, což zřejmě přetrvá nadlouho: očekáváme, že referenční úrokové sazby zůstanou historicky nízké až do roku 2023.
Od březnového vrcholu se přitom zúžilo rozpětí úvěrů; aktuálně reagují spíš na rizika spjatá s konkrétním podnikem než s trhem, zejména u vypůjčovatelů nejnižší jakosti.
Záměrem zvýšeného zadlužení je z větší části pomoci vytvořit podmínky pro ekonomické zotavení, které zlepší budoucí schopnost dlužníků splácet.
To platí obzvlášť pro suverény, jejichž fiskálně stimulační opatření usilují o snížení ekonomických dopadů pandemie.
Všichni suveréni vyjdou z pandemie s větším objemem dluhu.
Největší podíl na těchto vzestupech zřejmě ponesou nejvyspělejší ekonomiky.
Ty jsou ale převážně bohaté a mají silné finanční trhy a značnou měnovou flexibilitu, což jim prozatím umožňuje zachovat si celkovou úvěruschopnost.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Předpokládáme, že jak se budou ekonomiky zotavovat, vlády budou obracet vývoj fiskálních schodků a stabilizovat dynamiku dluhu.
S&P doposud nesnížila rating žádné ze zemí G7.
Suveréni spekulativního stupně jsou k snížení ratingu náchylnější, vzhledem k jejich z podstaty slabším financím a vyšší citlivosti vůči šokům.
K většině záporných zásahů do ratingu suverénů během posledních několika měsíců došlo právě v této kategorii.
U všech suverénů bude v příštím roce mnohé záviset na tom, jak bude nový dluh využit.
Jestliže bude financovat produktivní aktivity, posílí národní důchod a zvýší vládní příjmy, bude nakonec oporou dluhové udržitelnosti a současných ratingových úrovní.
Pokud se ovšem ekonomická rekonvalescence potáhne déle, než se očekává, anebo pokud vlády nedokážou konsolidovat fiskální výsledky na hladiny z doby před pandemií, negativní tlak na ratingy zesílí.
Co se týče byznysu, mnohé velké společnosti zatím výtěžků z nově získaného dluhu využívají k doplnění hotovosti do bilancí coby opatrnostní rezervy nebo k refinancování svých stávajících pasiv.
Odhadujeme, že celkově si americké nefinanční firmy investičního stupně ponechaly v bilancích asi tři čtvrtiny peněz, které si vypůjčily v první polovině roku 2020.
V Evropě toto číslo těsně přesahuje 50 %.
To neplatí pro firmy na spodním konci ratingové škály ani pro malé a střední společnosti, zejména v odvětvích, která byla přímo postižena pravidly společenského odstupu a pandemií vyvolanou recesí.
V boji o přežití si půjčují, aby pokryly výpadky příjmů a potřebu provozního kapitálu.
U domácností je zvýšení celkové míry zadluženosti zčásti důsledkem poklesu HDP.
Domácnosti se často víc zadlužují krátce poté, co je postihne ztráta příjmu.
Při minulých poklesech se však domácnosti brzy přizpůsobily konzervativnějším výdajovým vzorcům a růst dluhu zpomalily.
O tyto zkušenosti opíráme prognózu, že po určitých dílčích zlepšeních v příštím roce se globální poměr zadlužení domácností k HDP na konci roku 2023 ustálí kolem 66 %.
Samozřejmě, v jakém rozsahu a jak rychle dokážou tyto tři skupiny vypůjčovatelů osekat dluhy, ovlivní podoba postpandemického zotavení.
V mnoha případech se vývoj míry zadlužení nezploští v důsledku úbytku dluhu, ale až vlivem zotavení HDP.
Působení několika faktorů – mimo jiné dalších vln covidu-19, zpoždění vakcíny, zvýšených úrokových sazeb, vytrvalých dramatických rozšíření úvěrových rozpětí, pokračujícího růstu zadluženosti či neuspokojivého odrazu poptávky ode dna – by přitom křivce průběhu recese mohlo vtisknout tvar písmene W.
I když zotavení proběhne podle očekávání, o ekonomické strasti nebude nouze.
Některé sektory jedou hluboko pod kapacitou, což vytváří nápor na vyhlídky firem na přežití a návazně na zaměstnanost a úvěrové výsledky.
Krátkodobý výhled proto zůstává znepokojivý, obzvlášť pro vypůjčovatele na spodním konci úvěrové škály nebo ve zranitelných odvětvích.
Nicméně jistou útěchu můžeme čerpat z analýzy, že rozsáhlá dluhová krize patrně není ani zdaleka tak pravděpodobná, jak se mnozí obávají.
Nezbytnost smysluplného globálního pozastavení splátek
LONDÝN/NEW YORK/ŽENEVA – Tváří v tvář bezprecedentní hospodářské krizi v důsledku pandemie COVID-19 se tvůrci politik v bohatých zemích přihlásili k přístupu spočívajícím ve snaze udělat na záchranu svých ekonomik před zhroucením „cokoli bude zapotřebí“.
Konfrontováni s ještě horší krizí ve zbytku světa se však titíž tvůrci politik stávají ozvěnou administrativy amerického prezidenta Herberta Hoovera z počátku Velké hospodářské krize a v zásadě říkají, že nic víc se nedá dělat.
Výsledkem jsou záchranné balíky pro vyspělé ekonomiky za biliony dolarů a drobky pro všechny ostatní.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Tragédií není jen to, že ekonomické škody v důsledku sociálního odstupu budou na rozvíjejících se trzích patrně vyšší.
Tragédií je i to, že vlivem enormního záchranného úsilí v bohatých zemích bude pro chudší země těžší zápasit se samotnou pandemií.
Zemím s dostatečnou úvěruschopností, například Spojeným státům, se daří získat obrovské sumy za velmi nízké úrokové sazby.
Tyto prostředky ale pocházejí od investorů z rozvíjejících se trhů, kteří hledají bezpečí, a od amerických investorů, kteří likvidují svá zahraniční portfolia.
Jinými slovy, část financí, o něž se Spojené státy a další vyspělé ekonomiky opírají, pochází z rozvíjejících se ekonomik s mnohem naléhavějšími finančními potřebami.
Není tedy divu, že už víc než 100 zemí oslovilo Mezinárodní měnový fond se žádostí o finanční pomoc.
Finanční prostředky, jež má MMF k dispozici, ale nestačí.
Vlády G20 se proto nedávno dohodly, že 76 nejchudším zemím světa pozastaví do konce roku 2020 splátky z oficiálních bilaterálních půjček.
Klíčovou skupinou, která však v plánu G20 chybí, jsou soukromí věřitelé, na něž u zemí se středními příjmy, jako je Mexiko, připadá většina suverénního dluhu.
Bez účasti soukromého sektoru může být každá úleva od oficiálního dluhu u středněpříjmových zemí jednoduše využita k obsluze dluhu vůči soukromým aktérům.
Bylo by bezúčelné, aby oficiální sektor ulehčil dluhovou zátěž chudších zemí, jestliže to vyústí pouze v transfer ve prospěch komerčních věřitelů.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Je třeba, aby se každého pozastavení dluhové služby zúčastnili za rovných podmínek všichni soukromí věřitelé, jak kvůli základní spravedlivosti, tak kvůli zajištění dostatečného financování pro rozvíjející se ekonomiky.
Jejich účast přitom nemůže být čistě dobrovolná.
Pokud by byla, úleva poskytnutá zúčastněnými soukromými věřiteli by pouze dotovala ty, kdo by se nezapojili.
Historie navíc naznačuje, že odmítnout účast by mohla značná část soukromých věřitelů, zejména v době, kdy pandemie ždímá jejich vlastní bilance.
Aby rozvíjející se a rozvojové ekonomiky dokázaly šok COVID-19 přestát, je nezbytné, aby se pozastavení splátek týkalo všech soukromých věřitelů.
Navrhujeme, aby multilaterální instituce jako Světová banka vytvořila pro každou zemi žádající o dočasnou dluhovou úlevu centrální úvěrový fond, který by jí umožnil ukládat pozastavené splátky úroků na nouzové financování boje s pandemií. Odloženo by po tu dobu bylo také umořování jistin, aby se odsunuly všechny dluhové platby.
Multilaterální instituce dohlížející na moratorium by sledovala fond každé země, aby se ujistila, že splátky, které by jinak mířily k věřitelům, byly použity výhradně na nouzové financování zápasu s COVID-19.
Jakmile bude globální pandemie za námi, země by veškeré prostředky z nouzového fondu splatila.
Vnitrostátní právo v mnoha zemích obsahuje zásady umožňující kvůli naprosto nepředvídaným, nepředpokládatelným a neodvratitelným událostem pozastavit výkon smlouvy.
Veřejné mezinárodní právo zase v doktríně „nezbytnosti“ uznává, že na takové mimořádné okolnosti mohou být někdy nuceny reagovat státy, i za cenu přerušení běžného výkonu úkonů vyplývajících ze smlouvy či úmluvy.
COVID-19 všechna tato kritéria splňuje.
Země zle postižené touto pandemií budou muset nasadit všechny své dostupné finanční prostředky do zápasu s ní.
Tyto prostředky přitom musí získat z několika zdrojů – převedením výdajů vyčleněných na jiné účely, získáním půjček či darů od oficiálních institucí a přesměrováním peněz, které byly určeny na plánovanou dluhovou službu.
Země uskutečňující takové korekce nebudou jednat z vlastního uvážení ani volby; v nejopravdovějším smyslu slova budou konat z nezbytnosti.
Všichni – a země G20 především – by tento fakt měli veřejně uznat v souvislosti s doporučením dočasného pozastavení splátek bilaterálních a komerčních dluhů.
Vyskytnou se možná obavy, že moratorium zničí trh se suverénním dluhem.
Takové obavy by však měl rozptýlit fakt, že pandemie COVID-19 je zcela mimořádná událost, a proto ji doprovází nejhlubší globální recese od Velké hospodářské krize, přísnější celosvětové omezení pohybu osob než za druhé světové války a bezprecedentní měnové a fiskální politiky ve všech vyspělých ekonomikách.
Pandemie dokonce zapříčinila v době míru první odklad letních olympijských her, které se podle plánu měly uskutečnit v Tokiu během července a srpna.
Jestliže Mezinárodní olympijský výbor a Japonsko dokázaly odložit Olympiádu 2020, zvládne jistě skupina G20 zorganizovat pozastavení splátek soukromého suverénního dluhu, aby držela globální ekonomiku při životě, než nastanou lepší časy.
Hotovost za časů COVID-19
CAMBRIDGE – Jelikož oběhem fyzické měny z ruky do ruky se může přenášet koronavirus, země po celém světě jsou nuceny používání hotovosti znovu promýšlet.
Choroba COVID-19 by se dokonce mohla stát katalyzátorem, který konečně digitální platby naplno vnese do hlavního proudu.
Není divu, že odvětví digitálních plateb už na příležitosti, jež současná krize přináší, zaostřilo pozornost.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Čínská vláda zase začala desinfikovat, a dokonce ničit bankovky, aby tlumila šíření viru, alespoň krátkodobě.
Například hongkongský list South China Morning Postuvádí, že místní pobočka Čínské lidové banky v provincii Kuang-tung ničí peníze, které obíhaly ve vysoce rizikových prostředích, jako jsou nemocnice a tržnice s potravinami.
Kvůli strachu z dovozu kontaminované měny z Asie Federální rezervní systém USA zavedl pro fyzické dolary z regionu karanténní opatření.
Takové postupy jsou pravděpodobně oprávněné, s ohledem na to, že měna v oběhu může skutečně působit jako nositel přenášející patogeny – podobně jako moskyti.
Studie zjistily, že například virus lidské chřipky dokáže na bankovkách přežít a zůstat infekční až 17 dnů.
Nebylo by tudíž nerozumné předpokládat, že fyzická měna sehrála určitou úlohu také při šíření COVID-19.
Každopádně bude mnoho zemí zvažovat možnost desinfekce, ničení a nového tisku měny.
Ať už se rozhodnou jakkoli, jeden výsledek se zdá jistý už teď: koronavirus urychlí probíhající příklon mladých populací k digitálním platbám, zejména v Asii a konkrétně v Číně.
Tento trend je silný už dnes.
Ke konci roku 2018 používalo v Číně služby online plateb zhruba 73 % uživatelů internetu (oproti 18 % v roce 2008).
Mladší populace jsou obvykle otevřenější přijímání nových technologií a Čína a země jihovýchodní Asie mají výrazně mladší populace než Evropa a Spojené státy.
Čínská vláda navíc aktivně propaguje svou infrastrukturu internetového bankovnictví, kdežto země na Západě zřídka ke správě země přistupují shora dolů a v zavádění digitálních plateb za asijskými ekonomikami zaostaly.
Pomalejší tempa zavádění v západních zemích mají interní a strukturální příčiny.
Evropa například nemá žádné velké technologické ani finanční společnosti zapojené do sektoru digitálních plateb.
Evropští spotřebitelé a podniky proto musí spoléhat na služby nabízené velkými americkými společnostmi – Apple Pay, Google Pay, PayPal a tak dále.
Avšak vzhledem k obavám z postoupení zásadních sektorů digitální ekonomiky americkým technologickým gigantům se Evropská unie drží pomalejšího, opatrnějšího přístupu a dává přednost těm změnám, které evropskou infrastrukturu finančních transakcí nejméně narušují.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Také kulturní zvyklosti brzdí na Západě tempo změn.
Američané a především Západoevropané jsou mnohem víc závislí na hotovosti než domácnosti v Asii.
Podle nedávného průzkumu Deutsche Bank třetina respondentů ve vyspělých ekonomikách považuje hotovost za svou nejoblíbenější platební metodu a víc než polovina je přesvědčena, že hotovost s námi zůstane navždy.
Měnit takové kulturně zakořeněné zvyky, aniž by se riskoval odpor veřejnosti, vyžaduje čas.
Globální šíření COVID-19 by ovšem mohlo světem pohnout k obratu ve způsobu, jímž uskutečňuje platby.
Na předpověď, jaké změny by mohly být na cestě, je ještě příliš brzy, ale patrně se objeví jako řešení konkrétních výzev v různých národních souvislostech, platebních infrastrukturách a demografických skupinách.
Slibnými příklady toho, co nás snad čeká, jsou digitální verze hotovostních měn, jako je nedávno ohlášená švédská e-koruna.
Kromě COVID-19 a čím dál rozšířenějšího přijímání nehotovostních plateb v obchodech existují další důvody, proč by lidé mohli chtít přejít k digitálním úhradám.
Průzkum Deutsche Bank například zjistil, že v rozhodnutí jednotlivce přejít na digitální platby hraje důležitou roli výhodnost.
Digitální peněženky jsou bezplatné a snadno po ruce.
Digitalizace také usnadňuje sledování výdajů a správu rozpočtů.
Co se týče bezpečnosti, zbavením se hotovosti snižujeme pravděpodobnost, že budeme fyzicky oloupeni.
Jistěže, aktuální krize zatím nepřiměla mnoho zemí kromě Číny, aby dezinfikovaly, ničily a nově tiskly své měny.
COVID-19 by se ale mohla ukázat jako pandemie, k jaké dochází jednou za sto let, jak nedávno v komentáři pro New England Journal of Medicine varoval Bill Gates.
Patogen století by vyžadoval východiska století.
Jedním zřetelným místem kde začít je urychlit neodvratný příklon k digitálním platbám.
Plán naléhavé reakce na COVID-19
WILSON, WYOMING – Epidemie viru COVID-19 zrychluje, a jak se nový koronavirus blíží stavu pandemie, je čím dál pravděpodobnější, že ekonomické důsledky budou vážné.
Vedle sílících zdravotnických reakcí musí vlády zakročit s cílem zmírnit dopady viru na růst, zaměstnanost a životní úrovně.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
K obavám, že COVID-19 tvrdě zasáhne globální hospodářství, jsou tři důvody.
Zaprvé, regionální a národní cestovní omezení oslabí tok zboží a služeb přes hranice i uvnitř zemí.
Už teď to zažívá Čína, kde dochází k seškrtávání prognóz růstu v první polovině roku 2020.
Zpomalení Číny, druhé největší ekonomiky světa a domova značné části globálního dodavatelského řetězce, už se odráží ve (snížených) odhadech výnosů velkých amerických a evropských společností.
Zadruhé, silnější nejistota se promítne do poklesu nákladných výdajů domácností a drobných podniků.
Už dnes si lidé rozmýšlejí dovolené a pracovní cesty, jak dokládá už víc než 200 000 letos zrušených rezervací letenek.
Podobný vývoj patrně zaznamenají nákupy aut a bydlení.
Zanedlouho firmy začnou odkládat investice do staveb, továren a vybavení, což vyvolá negativní dominové efekty napříč světovými ekonomikami.
Zatřetí, jestliže přetrvají strmé propady na světových akciových trzích, poškodí reálnou ekonomiku.
Potápějící se trhy vyvolávají strach a nejistotu, ztenčují bohatství domácností, a tudíž narušují spotřebitelské výdaje.
Zvyšují také cenu kapitálu pro firmy, což vede k poklesu přijímání pracovních sil a úbytku investičních výdajů.
Krátce, COVID-19 a reakce na něj by mohly vyústit v globální pokles výdajů, po němž by brzy následovaly hromadící se ztráty pracovních míst, což by mohlo zatlačit reálné ekonomiky po celém světě na pokraj recese.
Vlády ale mají nástroje k boji proti recesi.
Nízká inflace (ve většině případů pod cílovými úrovněmi centrálních bank) znamená, že lze uvolnit měnovou politiku, aniž by to vyvolalo obavy z přehřívání.
Mimořádně nízké výnosy dluhopisů vládám ve vyspělých i v mnoha rozvíjejících se ekonomikách umožní půjčit si peníze a utratit je za stimulační opatření.
Politická reakce by každopádně měla být pružná a vratná, pro případ, že by epidemie a její ekonomické důsledky byly oproti obavám méně závažné.
Co konkrétně by tedy vlády měly dělat?
Zaprvé, bezodkladně musí zavést opatření ke stabilizaci podnikatelských aktivit.
Nerozumné by byly škrty ve firemních daních, infrastrukturní výdaje a další opatření s odloženými účinky.
Víc hodného doporučení je na daňových prázdninách či snížení daní z mezd, obratu a přidané hodnoty.
Smyslem je povzbudit disponibilní kupní sílu v řádu dnů – nikoli měsíců – tím, že se vloží víc peněz do rukou domácností se středními a nízkými příjmy, které zpravidla utratí vyšší podíl svých příjmů.
Právě to moudře učinily Spojené státy, Spojené království a řada dalších zemí během „Velké recese“ let 2008-09 (přestože mnoho ekonomů, včetně mne, by upřednostnilo ještě větší stimulační balíček).
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Zadruhé, přestože účinnost měnové politiky je po deseti letech nízkých, ba záporných úrokových sazeb snížená, přední centrální banky by měly ohlásit nové redukce sazeb a opatření na podporu likvidity.
Když udeří strach, poptávka po penězích může vyletět.
Centrální banky by měly dát s velkým předstihem najevo, že tuto poptávku uspokojí, nebo dokonce předstihnou.
Jak na vrcholu krize eurozóny předvedl bývalý prezident Evropské centrální banky Mario Draghi, deklarovaný závazek udělat „vše, co bude zapotřebí,“ může být nejmocnější zbraní v arzenálu tvůrců měnové politiky.
Zatřetí, vlády po celém světě by měly zavést legislativu zvyšující a prodlužující pomoc v nezaměstnanosti, alespoň dočasně.
Stejně jako u seškrtání regresivních daní by vyšší dávky v nezaměstnanosti daly hotovost do rukou těch, kdo ji s nejvyšší pravděpodobností v brzké době utratí, čímž zajistí potřebnou kompenzaci slabších výdajů jinde v ekonomice.
V případě USA by navíc federální vláda měla schválit dočasné účelové subvence pro státy, které zápolí s vážnou rozpočtovou tísní, aby v blízké době odvrátila schodky, které by vyžadovaly kontraproduktivní zvyšování daní nebo osekávání výdajů.
Opět platí, že se tento přístup ukázal jako účinný během minulé recese, kdy federální transfery ve prospěch států kompenzovaly asi třetinu schodků v rozpočtech vlád států.
Konečně by všechny vlády měly okamžitě posílit výdaje v oblasti zdravotnických služeb, neboť je nezbytné zajistit, aby byly k dispozici těm, kdo jsou koronavirem nejvíc ohrožení: seniorům, chudým a vyloučeným – ve městech i v odlehlých, venkovských společenstvích.
Tvůrci politik by měli okamžitě schválit výdaje za flotily mobilních zdravotnických jednotek, které se dostanou k těm, kdo by jinak přístup k řádné péči neměli.
Ano, některým komentátorům budou dělat starosti fiskální důsledky daňových škrtů a zvýšených vládních výdajů.
Budou ale zneklidněni vlastní mýlkou.
Nízké a klesající výnosy dluhopisů znamenají, že většina vyspělých a velkých rozvíjejících se ekonomik má mimořádný prostor půjčovat si s nízkými náklady.
Centrální banky jsou připravené zhltnout veškerý vládní dluh, který nevstřebají finanční trhy.
Nadto budou mimořádná opatření dočasná, a až krize pomine, budou předmětem revokací.
Schodky jsou problémem zítřka.
Výzvou dneška je boj proti viru COVID-19 a jeho škodlivým ekonomickým účinkům.
Nekonat rázně a bezodkladně by bylo totéž jako nechat pacienta zemřít, jen aby se poučil.
Partajničení ani politikaření nemůže být pro vlády výmluvou, s níž by se vykroutily ze svých základních povinností vůči občanům.
Ostatně, může-li z přítomné krize vzejít něco dobrého, je to právě to, že by politici konečně mohli najít způsob jak dát stranou neshody a pustit se do práce.
Skryté dluhové riziko rozvíjejících se trhů
WASHINGTON, DC/LONDÝN – Všude jsou slyšet důrazná varování před potenciálně pustošivými dopady šoku COVID-19 na rozvíjející se trhy (RT).
Zatímco pandemie zachvacuje stále více zemí, RT postihuje masový odchod zahraničních investorů poohlížejících se po bezpečných aktivech.
Důsledkem je vznik bezprecedentní souběžnosti kapitálových odlivů a měnových devalvací.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
První kolo politických intervencí usilujících o otupení finančních a ekonomických dopadů pandemie na RT už probíhá.
Ale přestože jsou tyto zásahy – zaměřené hlavně na uvolnění napětí na trzích s cizími měnami – vítané, probíhající devalvace měn představují pro finanční stabilitu výzvy s dlouhodobými důsledky dalece přesahujícími bezprostřední problémy s likviditou.
Když se znehodnocuje měna RT, může strmě růst tamní dluhové břemeno denominované v cizí měně – jak co do absolutní hodnoty, tak co do nákladů na dluhovou službu.
Takové vpády do bilancí jsou často předzvěstí platebních neschopností firem, finanční nestability a poklesů výstupu, jak jsme zaznamenali během dřívějších krizí na RT.
Při koncipování vhodných reakcí na COVID-19 v oblasti hospodářské politiky si proto tvůrci politik na RT musí odpovědět na klíčovou otázku: kolik finančních těžkostí souvisejících s dopady do bilancí tato vlna měnových devalvací pravděpodobně zapříčiní?
Odhadování možných škod komplikuje fakt, že na RT je těžké podchytit rozsah nezajištěného devizového dluhu.
Dluhové poměry na RT se během posledních 40 let dramaticky proměnily.
Na jedné straně vlády RT podstatně snížily rozsah svého „prvotního hříchu“ spočívajícího ve spoléhání na výpůjčky v cizí měně, díky zlepšeným makroekonomickým fundamentům a lepší fiskální a měnové kázni.
Současně se však obchodní společnosti RT vydaly opačným směrem: jak pro tyto firmy zlevňovalo půjčovat si v globálních měnách, jejich devizové výpůjčky rostly.
Nedávný výzkum ukazuje, že když výpůjční náklady v cizí měně klesnou, víc firem vydá devizový dluh.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Tento přesun devizové expozice ze suverénů RT na firemní vypůjčovatele přináší nové výzvy.
Konkrétně jsou finance soukromých firem slaběji regulované než finance vlád a bank, takže víme mnohem méně o jejich bilancích.
Nicméně náš výzkum – využívající škály soukromých a veřejných zdrojů – dává dotčené rozsahy tušit.
Obrázek 1 ukazuje devizový dluh domácností a nefinančních firem na předních RT, jak jako podíl jejich celkového dluhu, tak v poměru k HDP.
[Obrázek 1]
Obrázek 1 povzbudivě naznačuje, že devizové výpůjčky soukromého sektoru mohou být na mnoha RT poměrně omezené.
Kromě několika výjimek (zejména Turecka, Mexika a Argentiny) má většina zemí zvladatelné úrovně devizové expozice soukromého trhu v poměru k celkovému dluhu.
Ještě důležitější je, že tuto „hrubou“ míru je třeba nahlížet jako horní mez problému s devizovými dluhy na RT.
Důvodem je skutečnost, že samotné výpůjčky v cizí měně nejsou problém, když jsou devizová pasiva dostatečně zajištěná (tj. mají k sobě odpovídající devizová aktiva a příjmy), čehož lze dosáhnout buď přirozeně, anebo prostřednictvím finančních instrumentů.
Typickým příkladem přirozeného zajištění je vývozce komodity, jemuž vznikají příjmy v cizí měně.
Jelikož mnohé RT s vysokou devizovou expozicí jsou vývozci komodit (například Mexiko a Chile), údaje na obrázku 1 skutečný rozsah problému mohou zveličovat.
Špatnou zprávou není jen to, že v současném prostředí nízkých komoditních cen nemusí tento typ přirozeného zajištění nabízet žádný polštář, ale i to, že firmy v neobchodovatelných sektorech na RT by v bilancích mohly mít podstatné nezajištěné devizové výpůjčky.
Přestože o využití devizových derivátů k zajištění dluhů těchto firem v cizí měně neexistují systematické údaje, důkazy z Maďarska (ač založené na datech z roku 2010), Chile a Turecka naznačují, že nefinanční firmy půjčující si v cizí měně využívají takových nástrojů zřídka.
Jak ukazuje obrázek 2, podíl devizových výpůjček v neobchodovatelných odvětvích vzrostl v Maďarsku a Peru na zhruba 40 % (ve stavebnictví) a v Turecku a Mexiku na zhruba 50 % (u služeb).
[Obrázek 2]
V kontextu krize COVID-19 jsou vysoké úrovně nezajištěných devizových dluhů soukromých firem na RT obzvlášť zneklidňující.
Za podstatně snížených příjmů a odbytu budou mít takové firmy těžkosti se splácením dluhu a některé by se mohly dostat do úpadku.
To by ohrozilo finanční stabilitu, protože většina devizových výpůjček je zprostředkována přes domácí finanční soustavy.
O rozsahu tohoto problému na RT víme překvapivě málo.
Běžnou praxí je za měřítko připravenosti země na souboj se zvratem kapitálových toků brát devizové rezervy centrální banky.
Takový přístup ale může nabízet falešnou útěchu, protože nelze zjistit, jestli rezervy dostatečně pokrývají nezajištěný devizový dluh v soukromém sektoru.
Jak bude krize COVID-19 pokračovat, země RT s velkými objemy nezajištěného devizového zadlužení soukromého sektoru by měly soustředit své snahy na zabezpečení stabilního přístupu k externímu financování, řekněme prostřednictvím Federálního rezervního systému USA nebo multilaterálních věřitelů.
Bude však zásadní porozumět rozsahu nezajištěných devizových výpůjček korporací, jakož i schopnosti firem vyrovnat se s aktuálním příjmovým šokem, možným přelivům do zbytku ekonomiky a prostoru pro zvládnutí dopadů plynoucích z úpadků.
Centrální banky a regulační orgány, které mají přístup k potřebným datům, by je měly využít k předvídání škod vznikajících v důsledku měnových devalvací a k náležitému formování politických reakcí.
Jak zabránit krizi duševního zdraví v médiích
LONDÝN – Nic nepřipomene důležitost spolehlivých zpráv lépe než krize.
Ačkoliv však pandemie COVID-19 vystavuje novináře stále silnějšímu tlaku takové zprávy poskytovat, zároveň obrací jejich obor vzhůru nohama a od základu mění jejich pracovní podmínky.
Tím vystavuje jejich duševní zdraví stresové zátěži, kterou bychom neměli podceňovat.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Mnozí novináři byli vyhořelí nebo na pokraji vyhoření už před krizí COVID-19.
Cyklus bleskových zpráv byl neúprosný, příjmy z inzerce klesaly, rozpočty na zpravodajství byly napnuté a důvěra veřejnosti ve sdělovací prostředky klesala.
Pandemie tyto problémy dále rozmnožila a vyvolala ještě větší nejistotu.
Většina novinářů dnes pracuje z domova, nemůže se scházet s kolegy, kontakty ani zájmovými osobami.
Některé deptá obrovská zodpovědnost, když se snaží poskytovat aktuální – a potenciálně život zachraňující – informace o rychle se měnící krizi.
Mnozí z nich přišli o práci.
Je zapotřebí, aby mediální průmysl učinil maximum pro podporu duševního zdraví a pohody novinářů.
Podle Anthonyho Feinsteina, profesora psychiatrie na Torontské univerzitě, jde nejen o řízení individuálních reakcí na krizi, ale i o řízení zpráv, které ověří životně důležitou práci novinářů v této době.
Feinstein mi v rozhovoru sdělil, že by se novináři neměli obávat věcí, nad nimiž nemohou mít kontrolu – tento citově vyčerpávající návyk může vést až ke katastrofickému myšlení –, ale spíše by se měli zamýšlet nad otázkou, kde mohou něco změnit, a omezit pozornost věnovanou věcem, které změnit nemohou.
Obecněji řečeno je nesmírně důležité udržovat si zdravý životní rytmus – mít dostatek spánku, dobře jíst, cvičit (i doma) a stýkat se s přáteli a příbuznými.
Většina lidí se touto radou dokáže řídit.
Feinsteinovo třetí hlavní doporučení – každý večer před spaním se na určitou dobu zcela odtrhnout od zpráv – se však dodržuje mimořádně obtížně lidem, jejichž prací je tyto zprávy přinášet.
Podle Feinsteina je klíčové jasně si vymezit profesionální roli a zodpovědnost – včetně toho, kde mají tyto věci hranici.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
V opačném případě hrozí novinářům morální újma – tedy stres, který vzniká, když se určitý člověk stane svědkem skutků, jež jsou v rozporu s jeho hodnotami, případně je sám spáchá či jim nedokáže zachránit.
(Morální újma se projevila například u novinářů, kteří informovali o tématech typu nucené migrace.)
Pokud se tento problém neřeší a neléčí, může způsobit značnou emoční tíseň.
Novináři potřebují také přímou podporu svých zaměstnavatelů.
Jako příklad velkých mediálních organizací, které učinily z ochrany duševního zdraví těžiště svých reakčních plánů na COVID-19, můžeme uvést BBC,Agence France-Presse (AFP) nebo Reuters – všechny mají po celém světě zaměstnance s různorodými potřebami.
Klíčovým ponaučením z jejich strategií je důležitost komunikace a pochopení. „Neustále komunikujeme o tom, co děláme, a dbáme na to, aby každý chápal naše základní sdělení: ano, jsme zpravodajská organizace, máme určité poslání, ale v první řadě myslíme na zdraví a bezpečnost vlastních lidí,“ řekl mi ředitel globálního zpravodajství AFP Phil Chetwynd.
Rovněž Kari Cobhamová, zástupkyně ředitele novinářských stipendií v Carterově centru v Atlantě, vybízí manažery k zajišťování, aby jejich týmy chápaly, že „jejich duševní pohoda, jedinečná rodinná situace a komunita jsou v této složité době důležité“.
Jak poznamenává Feinstein, kdybychom v současném zmatku nepociťovali alespoň nějakou úzkost, bylo by to velice neobvyklé.
Konkrétněji řečeno by měli manažeři zadávat náročné úkoly střídavě různým novinářům, pokud je to možné, a oceňovat jejich důležitou práci.
Zároveň by měli zaměstnance průběžně informovat – mimo jiné i o tom, jaké se jim nabízejí prostředky a k jakým změnám směrnic či politiky došlo.
A také by měli vést se zaměstnanci pravidelné konzultace a vybízet je, aby se s nimi dělili o veškeré otázky a obavy nebo jim poskytovali zpětnou vazbu, pokud se tak rozhodnou, a to i soukromě.
„Současně bychom však měli mít na paměti,“ řekla mi Roz Orchardová z agentury Reuters, „že neustálé konzultování může být zatěžující,“ a to zejména v době, kdy se lidé potýkají s protichůdnými stavy fyzické izolace a digitální hyperpropojenosti.
A jak poznamenává Cobhamová, manažeři by měli dbát i o ochranu vlastního duševního zdraví.
To vše by mělo ve výsledku pěstovat pocit důvěry a spřízněnosti, který brání tomu, aby se novináři cítili osamělí a bez motivace, aniž se zhoršuje tlak, jemuž tito lidé čelí.
V zájmu zajištění úspěchu by mediální organizace měly manažerům poskytovat distanční výcvik a dávat jim nástroje potřebné k tomu, aby mohli své týmy účinně podporovat.
BBC už přesně toto dělá – vedle toho, že nabízí pravidelná virtuální sezení věnovaná duševnímu zdraví a odolnosti. „Hodně se bavíme o pocitu, že to má smysl,“ sdělila mi Sarah Wardová-Lilleyová, šéfredaktorka sekce BBC News and Current Affairs a jedna z hlavních postav v oblasti ochrany duševního zdraví.
Pro ty, kdo svou žurnalistickou práci nemohou vykonávat tak jako dříve, se otázka smyslu může stát citlivým tématem.
BBC řeší tento problém prováděním kvalifikačních auditů a přeřazováním těch, kdo do této kategorie spadají – například proto, že obvykle pracují na programu, jenž se přestal vysílat, nebo v oblasti, jež se v současné době zpravodajsky nepokrývá – na práce odpovídající jejich kvalifikaci, které lze vykonávat i během pandemie.
Mnozí další lidé však tuto možnost nemají, což v nich zesiluje pocit ztráty smyslu a nejistoty – a o to důležitější je pro ně přístup k prostředkům duševního zdraví.
Dopady COVID-19 budou v novinářích rezonovat i v budoucnu.
Zpravodajské organizace musí ihned jednat, aby zajistily, že mezi tyto dopady nebudou patřit i závažné následky v oblasti duševního zdraví.
Soukromý sektor zasahuje
NEW YORK – Jestliže globální finanční krize roku 2008 odhalila to nejhorší z kapitalismu, reakce soukromého sektoru na pandemii COVID-19 už teď předvádí to nejlepší.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Případů COVID-19 je už celosvětově přes milion a počet obětí na životech překročil 70 000 a dál stoupá.
Úplný rozsah celosvětových ekonomických dopadů zůstává neznámý.
Víme však, že svět naléhavě vyžaduje herkulovskou reakci vlád a soukromého sektoru, aby odvrátil zničující recesi.
Od krize roku 2008 korporace čelily ostré kritice, a dokonce nařčením, že si maximalizují zisky bez náležitého zohledňování širších potřeb společnosti. Dnes však vidíme, jak korporace v reakci na globální zdravotní krizi jednají.
Přestože některé společnosti budou s ohledem na závažnost krize potřebovat k přežití vládní pomoc, jiné se mohou stát součástí řešení a tím odlehčit celkovou zátěž vlád.
V prvé řadě se na COVID-19 zaměřily přední farmaceutické společnosti a přesunuly zdroje do vývoje diagnostiky, léčby a – snad nadějně – očkování.
Švýcarský zdravotnický obr Roche například vytvořil první komerčně schválený test na COVID-19.
Rozhodnutí amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv udělit této společnosti nouzový souhlas k prodeji testu do laboratoří ve Spojených státech umožní podstatné zlepšení zaostávajících testovacích kapacit země.
Verily, zdravotnická dcera Googlu, zase údajně přesunula 1700 inženýrů do vývoje webově založeného screeningu na COVID-19.
Některé zdravotní pojišťovny – zejména v USA, kde na soukromé společnosti připadá většina zdravotního pojištění – upravily své podmínky, aby lidem umožnily čerpat lékařskou péči, již potřebují.
Program federace pojišťoven Modrý kříž a modrý štít poskytující pojištění milionům vládních zaměstnanců a jejich rodinám upouští u léčby a testování od spoluúčasti, která se může pohybovat v tisících dolarů.
Přispívá i řada dalších odvětví, například automobilky.
Ty přesouvají své zdroje z výdělečných aktivit do výroby nezbytného vybavení a zařízení, jako jsou ochranné pomůcky pro zdravotníky v první linii (mimo jiné ústenky, obličejové štíty, pláště) a plicní ventilátory.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Obdobně americký maloobchodní řetězec Walmart souhlasí s přeměnou části parkovišť u jeho obchodů na místa pro testování na COVID-19.
Hotely v Německu, Británii a USA se zase přeměňují na provizorní nemocnice, aby pomohly zvládat nápor pacientů.
Soukromé společnosti také rozšiřováním rozvozu potravin, domácích potřeb a dalších nezbytností napomáhají k dodržování pravidel sociálního odstupu a karantény.
Díky rychlému rozhodování a provozní pružnosti dodavatelů a výrobců zůstává tok potřebného zboží na mnoha místech nenarušený.
Aby držely krok se stoupající poptávkou, mnohé takové společnosti dokonce začaly nabírat pracující.
Amazon se kupříkladu zavázal vytvořit sto tisíc nových míst s vyšší než minimální mzdou.
Takové úsilí je obzvlášť cenné v době, kdy nucené odstávky přispívají k vystřelující nezaměstnanosti.
V USA během jediného březnového týdne požádalo rekordních 6,6 milionu pracujících o pomoc v nezaměstnanosti.
Týden před tím bylo podáno 3,3 milionu žádostí – téměř pětinásobek dřívějšího rekordu z roku 1982 ve výši 695 tisíc.
Intervence soukromého sektoru uvolňují veřejné zdroje na činnosti, které jsou pevně v působnosti státu, jako je třeba zajištění pokračující funkčnosti školství, zdravotnictví, infrastruktury a dalších základních veřejných statků.
Vlády navíc musí uskutečňovat důrazná fiskální opatření, včetně finančních výpomocí nejhůře postiženým sektorům (jako jsou odvětví letecké dopravy a výletních lodí) a přímé podpory pracujících a drobných podniků.
V USA půjdou teď na taková opatření dva biliony dolarů – největší jednotlivý fiskální balík v dějinách země.
Vlády budou rovněž nápomocné litím likvidity do ekonomiky, aby předešly zadrhnutí úvěrů.
Některé centrální banky – včetně amerického Federálního rezervního systému, Evropské centrální banky a Bank of England – už rázně seškrtaly úrokové sazby a přislíbily finanční podporu, která má umožnit bankám, aby nabízely podnikům a jedincům postiženým COVID-19 laciné úvěry a splátkové prázdniny.
To vše je nezbytné na podporu hospodářství a bylo by mnohem těžší toho dosáhnout, kdyby k boji proti pandemii nepřispíval soukromý sektor.
Také zotavení ze stavu, který se téměř jistě vyvine v hlubokou recesi, a rekonstrukce globální ekonomiky budou vyžadovat odhodlání soukromého sektoru, stejně jako řešení ostatních globálních imperativů, včetně omezování chudoby, rozšiřování přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a zápasu se změnou klimatu.
Splnění všech těchto náročných úkolů vyžaduje novátorství, v němž vyniká právě soukromý sektor.
Pokud si soukromé firmy zachovají prozíravost, přizpůsobivost a soucit, jež mnohé v posledních týdnech projevily, vyjdou ze současné krize jako ten, kdo prokázal svou skutečnou hodnotu pro ekonomiky a komunity, jimž slouží.
Nástrahy COVID pro středněpříjmové země
WASHINGTON, DC – Pandemie koronaviru má zničující dopady na země se středním důchodem (ZSD).
S výjimkou Spojených států aktuálně patří deset zemí s nejvyšším počtem případů COVID-19 do skupiny ZSD.
Totéž platí pro denní přírůstek případů i počet úmrtí na COVID-19 na milion obyvatel.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Ekonomické prognózy pro ZSD jsou neméně chmurné.
Příjmy domácností v roce 2020 plošně poklesnou, což se mimo jiné dotkne většiny ze 100 milionů dalších lidí na celém světě, kteří se při negativním vývoji propadnou do krajní chudoby.
Názorně to ukazuje příklad Latinské Ameriky: na region připadá jen 8,4 % světové populace, ale doposud 30 % všech úmrtí na COVID-19.
Mezinárodní měnový fond odhaduje, že se letos HDP v Latinské Americe a Karibiku scvrkne o 9,4 %, zatímco Světová banka v regionu očekává vzestup chudoby o deset procentních bodů.
Situace tak sklouzává v době, kdy se napříč ZSD šíří vlny sociálních nepokojů.
S několika výjimkami, jako je Peru a Ghana, jsou hlavními příčinami nespokojenosti – zejména v Latinské Americe – mdlý růst, chabá vzestupná mobilita a požadavky na větší politické zastoupení a zapojení.
I v ekonomikách s lepším výkonem, například v Chile, mají mnozí pocit, že se očekávání a touhy nenaplňují a že většinu přínosů uchvátila hrstka na vrcholu distribuce příjmů.
Situaci ještě zhoršuje to, že už před krizí COVID-19 hrozilo, že konec dlouhého komoditního supercyklu, který dříve posiloval vývoz ZSD, zvrátí stoupající životní úrovně.
Mladí lidé se obávali, že se ocitnou tam, kde jejich rodiče o generaci dřív začínali.
Když pandemie propukla, vlády ZSD zareagovaly omezeními pohybu a ekonomickou stimulací.
Efektivitu těchto opatření ale omezují vysoké hustoty městských populací, rozměrné neformální ekonomiky, v nichž je těžké předcházet styku osob, a finanční mantinely, které jsou mnohem těsnější než v bohatých zemích.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Například v Kolumbii se letos HDP sníží o přibližně 7 %, což je největší zaznamenaný propad.
Pandemií vyvolané ztráty pracovních míst a příjmů už zvýšily podíl obyvatel žijících pod hranicí chudoby z 27 % na konci roku 2019 na odhadovaných 38 % v květnu, navzdory nouzovým finančním transferům poskytovaným vládou.
Navíc se rozšířila nerovnost, neboť příjem nejchudší pětiny populace se snížil o víc než 50 %, kdežto v nejvyšším kvintilu došlo k úbytku o 33 %.
V ostatních latinskoamerických zemích je příběh podobný, takže se zdá, že už dochází k ekonomickému sklouzávání, jehož se loni v prosinci obávali demonstranti v ulicích.
Sociální neklid, který upadl do zimního spánku, se pravděpodobně s vervou vrátí.
Vlády ZSD si nemůžou dovolit reakci slibující, „cokoli bude zapotřebí,“ a namísto toho dělají, co mohou.
Ať už však zvládnou udělat to či ono, stačit to nebude a mezinárodní společenství by bylo krátkozraké, kdyby jejich těžký úděl přehlíželo, a to přinejmenším ze tří důvodů.
Zaprvé, ZSD tvoří 75 % světové populace, což znamená, že bez jejich zapojení a podpory nemůže fungovat žádná účinná infrastruktura zajišťující globální zdravotní bezpečnost.
Je proto nezbytné, aby tyto země měly přístup k účinné vakcíně proti COVID-19, jakmile bude k dispozici.
Za současné situace se však zdá, že vakcína či vakcíny poputují nejprve do vyspělých ekonomik, které investují do jejich vývoje.
Navíc Světová zdravotnická organizace, která je společně s Koalicí pro inovace v oblasti připravenosti na epidemie a vakcinační aliancí Gavi v čele iniciativy COVAX usilující o celosvětovou dostupnost vakcíny proti COVID-19, se pochopitelně zaměřuje hlavně na nejchudší země.
V současnosti neexistuje žádná záruka, že COVAX dokáže zajistit taková množství vakcíny, jež ZSD potřebují.
„Propadávající střed“ nedokáže ve velkém investovat do laboratoří a klinických zkoušek, schází mu dostatečný dohled nad nemocností a úmrtností a dostává málo globální pomoci.
Míra vakcinace proti jiným infekčním nemocem – už teď nižší, než co vyžaduje kolektivní imunita – se v ZSD během krize zřítila, což v případě neřešení povede k celosvětovým vzplanutím.
Zadruhé, globální hospodářský růst závisí na výkonu rozvíjejících se trhů, které tvoří 60 % světové ekonomiky.
Motorem zotavení z globální finanční krize roku 2008 byla Čína a ZSD prostřednictvím jejich vlivu na komoditní ceny a objemy obchodu.
To se tentokrát pravděpodobně nestane, takže se ZSD budou muset spolehnout na jiné zdroje růstu, aby se z pandemií způsobené recese dostaly.
Vládám ZSD bohužel schází zdroje k navýšení veřejných investic a zmírňování rizika u soukromých investic, takže přístup k mezinárodnímu financování je nepostradatelný.
Prozatím mají ZSD dostatečný přístup na globální kapitálové trhy, ale to by se mohlo bez výstrahy změnit.
Zhoršující se fiskální a ekonomické poměry už vyvolaly kaskádu snižování stupňů úvěruschopnosti, která by se mohla ještě zhoršit.
Pokud se trhy uzavřou nebo začnou být příliš nákladné, ZSD budou potřebovat možnost opřít se o oficiální věřitele, jako jsou regionální rozvojové banky.
Tyto instituce ale mají omezené kapacity půjčovat ZSD a budou vyžadovat kapitálové doplnění.
K dalším finančním návrhům patří emise zvláštních práv čerpání MMF (rezervního aktiva Fondu) či zřízení účelově vázaného subjektu k převádění likvidity vytvářené centrálními bankami vyspělých ekonomik na rozvíjející se trhy.
Zapotřebí je také zvýhodněné financování skrze regionální instituce, aby byly zaceleny mezery ve vakcinaci, financovány veřejné statky jako globální zdravotní bezpečnost a podepřeny bezpečnostní sítě pro nejchudší populace.
Konečně, svět se snaží přejít na zelenější cestu růstu.
Velká část infrastrukturních investic v průběhu příštích tří desetiletí proběhne v ZSD a rozhodnutí, která udělají, určí, zda svět do roku 2050 dosáhne nulových čistých emisí skleníkových plynů.
Vleklá krize v ZSD – kde se emise zvyšují rychleji než ve vyspělém světě – tyto snahy přinejmenším zpomalí a mohla by mít i ničivější důsledky.
Pomůže-li mezinárodní společenství těmto zemím překonat pandemii a její hospodářské dopady, bude jednat i ve vlastním zájmu.
Co COVID-19 způsobí v bankovnictví?
BARCELONA – Krize COVID-19 neodhalila banky jako problém, ale pro změnu jako součást řešení.
Prozatím se ukazují jako odolné, především v důsledku přísnějších kapitálových a likviditních požadavků, jež na ně byly vzneseny po globální finanční krizi let 2007-09.
Mnohé vlády dnes bank využívají k nalévání peněz do domácností a firem zasažených hospodářskými důsledky pandemie.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Vlády navíc bankám přiznaly dočasné moratorium na zavádění přísnějších regulatorních a dohledových standardů, aby omezily případné procyklické působení opatření zavedených v posledních dvou desetiletích a předešly zadrhnutí úvěrů.
Banky tak teď mají příležitost zvrátit reputační škody, jež utržily za finanční krize.
Venku z maléru ale nejsou, zčásti proto, že krize prudce nafoukne objem nesplácených půjček.
Jak navíc poukazuje nedávná zpráva, na jejímž vzniku jsem se autorsky podílel, pandemie ještě zesílí dřívější tlaky na ziskovost bank – zejména nízké úrokové sazby a digitální otřesy.
Digitalizace bude nyní rychle postupovat, protože banky i zákazníci zjistili, že dokážou na dálku bezpečně a efektivně pracovat a podnikat.
Činnostmi přetížené sítě poboček mnoha bank, zejména v Evropě, vlivem výsledného vzestupu investic do informačních technologií zastarají dřív, než očekávaly.
To si vynutí hlubokou restrukturalizaci sektoru.
Utrpí středně velké banky, protože pro ně bude těžké dosahovat v novém prostředí potřebné nákladové efektivity a investic do IT.
Ačkoliv by vystresovaným bankám mohla nabídnout východisko konsolidace, v několika jurisdikcích patrně vyvstanou politické překážky bránící přeshraničním fúzím, neboť vlády se k národním bankovním soustavám začnou chovat více ochranářsky.
Například v Evropě, kde bují bankovní nacionalismus (s výjimkou Spojeného království), je pravděpodobnější domácí konsolidace.
Kromě toho mohou banky čelit oživené konkurenci stínových bank a digitálních nováčků, kteří nahlodávali tradiční obchodní model bank už před pandemií.
Firmy v oblasti finančních technologií či „fintech“ už ve Spojených státech významně zasáhly do hypoték a osobních půjček.
Na rozvíjejících se trzích zase některým segmentům trhu, třeba platebním systémům, začaly dominovat velké digitální platformy neboli „bigtech“ jako Alipay v Číně.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Rychlý digitální posun vyplývající z opatření omezujících pohyb lidí v zápase s COVID-19 naznačuje, že tempo změny v bankovním sektoru může všechny překvapit.
Tato akcelerace pak může uspíšit přijímání různých podob digitálních měn, mimo jiné i centrálními bankami.
Dalším snižováním bariér pro vstup na trh s finančními službami i pro odchod z něj bude digitalizace zvyšovat konkurenční tlaky a krátkodobě omezovat ziskovost zavedených bank.
Její dlouhodobý dopad je ale nejistější a bude záviset na struktuře trhu, která nakonec převáží.
Jedním možným výsledkem je stav, kdy přístup k roztříštěné klientele obývající různé finanční ekosystémy ovládá několik dominantních platforem – snad část současných digitálních gigantů plus některé transformované banky dneška.
V takovém případě by zákazníci registrovali své poptávky na platformě a poskytovatelé finančních služeb by soupeřili o jejich splnění.
Míra soupeření mezi platformami a úroveň služeb zákazníkům by závisela na nákladnosti přechodu z jednoho ekosystému do jiného: čím by byly vyšší, tím méně by se na trhu soupeřilo.
Regulátoři bank už se světu po pandemii přizpůsobili rozvolněním harmonogramu zavádění kapitálových požadavků.
Digitální otřesy si navíc vyžádají, aby hledali rovnováhu mezi podporou konkurence a novátorství a nutností zajišťovat finanční stabilitu.
Za tím účelem musí regulátoři zajistit rovnou hrací plochu a koordinovat obezřetnou regulaci a konkurenční politiku s datovými politikami.
Bude tudíž zapotřebí proplouvat spletitými kompromisy mezi stabilitou a integritou systému, efektivitou a konkurenční schopností a soukromím.
Pandemie a její dopady budou zkouškou odolnosti finanční soustavy a regulatorních reforem zavedených po krizi let 2007-09.
První zpráva Bankovní iniciativy při IESE Business School loni dospěla k tomu, že tato opatření zlepšila zdravotní stav bankovnictví, ale že je stále třeba odvést další práci, zejména ohledně stínového bankovnictví.
Reakce na současnou krizi bude napínat meze intervencí centrálních bank – především v Evropě, kde může být udržitelnost suverénních dluhů ve střednědobém výhledu významnější záležitostí.
Nadto bude krize testem bankovní unie eurozóny, která bez společného pojištění vkladů zůstává neúplná.
Sehrají-li banky při zmírňování současné hospodářské krize konstruktivní roli, mají šanci zlepšit si nalomenou veřejnou image.
Jelikož ale COVID-19 uspíší digitalizaci a restrukturalizaci sektoru, jejich budoucnost se už brzy může stávat nejistější.
Globální pozornost věnovaná nízkopříjmovým zemím musí vytrvat
WASHINGTON/HAAG – Vlivem pandemie covidu-19 zakouší globální hospodářství nejstrmější propad od Velké hospodářské krize.
Třebaže však strádají všichni, nedostane-li se větší pomoci nejchudším zemím světa, zaplatí nejvyšší cenu právě ony.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Zhruba 1,5 miliardy lidí žije v rozvojových zemích s nízkými příjmy, které se lopotně vypořádávají s chatrnými veřejnými zdravotnickými soustavami, omezenými institucionálními kapacitami a v mnoha případech s vysokými hladinami zadlužení.
Všechny tyto země vešly do krize s omezenou schopností s ní zápasit.
Stály před dramatickým zvýšením potřebných výdajů právě ve chvíli, kdy pandemie zapříčinila pokles příjmů z cestovního ruchu, remitencí a cen komodit.
Zatímco aktivity na ochranu podniků a pracujících ve vyspělých ekonomikách dosáhly zhruba 20 % HDP, v zemích s nízkými příjmy tato podpora činila jen kolem 2 %.
Hrozí, že dnešní hluboký ekonomický propad, vystavující letos riziku skluzu do krajní chudoby až o 115 milionů víc lidí, vymaže dvě desetiletí přírůstků životních úrovní.
Současná újma přetrvá mnoho let do budoucna, jelikož děti – zejména dívky – zanechají školní docházky, zhorší se kvalita zdravotnických služeb a zůstanou stlačené úrovně zaměstnanosti.
Význam to má pro všechny z nás.
Nejistota v chudých zemích se promítá do nestability ve zbytku světa.
Ještě důležitější je, že dokud nebude krize covidu-19 poražena všude, nebude nikdy skutečně za námi.
Chudým zemím musí za tím účelem pomoci mezinárodní instituce a bilaterální dárci, zatímco pracují na vytváření správných ekonomických podmínek pro zotavení domácího hospodářství.
Mezinárodní měnový fond dál svým členům poskytuje praktickou odbornou asistenci a průpravu a pomáhá vládám zvládat dluh, zvyšovat příjmy a spravovat veřejné finance tak, aby byly efektivně zajištěny nezbytné služby, včetně zdravotnických.
Nizozemsko tyto snahy podpořilo příspěvkem ve prospěch účelových tematických fondů MMF a sítě regionálních center MMF k rozvoji kapacit v subsaharské Africe, na Středním východě a v Karibiku.
Zásadním úkolem je teď pomoci rozvojovým zemím s nízkými příjmy překonat současnou krizi a do budoucna posílit jejich odolnost.
Programy půjček MMF doplňují bilaterální dárci jako Nizozemsko cílenými intervencemi podporujícími zdravotnictví, školství a tvorbu pracovních míst a dále prostřednictvím programů, které řeší změnu klimatu a ozeleňování ekonomiky.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Je také nezbytné udělat víc na pomoc zemím s neudržitelnými dluhovými břemeny.
Už před pandemií se zhruba polovina zemí s nízkými příjmy ocitala v dluhové tísni nebo byly ohroženy vysokým rizikem skluzu do dluhové tísně.
Teď když má řada zemí nanejvýš omezený přístup k novému tržnímu financování, potýkají se s příšerným hledáním střední cesty mezi podporou svého lidu během pandemie a obsluhou dluhu.
Mezinárodní společenství podniká důležité kroky k vyřešení tohoto problému.
S podporou 13 bilaterálních dárců, včetně Nizozemska, MMF už svým 29 nejchudším členům poskytl roční úlevu od dluhové služby ve výši přibližně 500 milionů dolarů a teď shání dodatečné zdroje k prodloužení této úlevy na období po dubnu 2022.
Přivítaly jsme prodloužení Iniciativy G20 k odkladu dluhové služby, která už nejchudším zemím v dočasných úlevách od obsluhy dluhu poskytla pět miliard dolarů.
MMF také podporuje zřízení ambiciózního nového Společného rámce G20 a Pařížského klubu pro řešení dluhů, který spojuje standardní přístup k rozhodování věřitelů s individuálním přístupem k úlevě od dluhu případ od případu.
Kromě řešení dluhu nízkopříjmové rozvojové země potřebují silnější mezinárodní finanční podporu.
Od nástupu pandemie MMF zdvojnásobil čerpání fondů nouzového financování a 47 zemím v této skupině poskytl nouzové prostředky ve výši 11 miliard dolarů.
MMF zůstává odhodlaný zajišťovat dostatečnou přístupnost takových úvěrů v nadcházejících letech.
Aby byl schopen toho dosáhnout, MMF spoléhá na nejbohatší členské země, že úsilí podpoří poskytnutím nových úvěrových zdrojů k financování programů zvýhodněných půjček.
Od počátku pandemie si MMF zajistil dodatečných 22 miliard dolarů a teď usiluje o mobilizaci grantů s cílem na těchto úrovních zajistit bezúročné půjčky, k čemuž Nizozemsko také přispěje.
Mnozí bilaterální dárci také posílili vlastní programy podpory nízkopříjmových zemí.
Nizozemsko například nedávno dalo dohromady 500 milionů eur, aby udrželo nad vodou stávající rozvojové snahy a finančně zajistilo nové, které chudým zemím pomohou v boji proti pandemii.
Konečně země s nízkými příjmy teď víc než kdy dřív potřebují obchod.
Během uplynulých dvou desetiletí se dramaticky snížily globální úrovně chudoby, neboť tyto země posílily svou účast na mezinárodních trzích.
Pandemie a probíhající obchodní pnutí však tento pokrok ohrožují.
Pro zajištění globální ekonomické stability, inkluzívního a udržitelného růstu a dlouhodobé prosperity zůstává naprosto nezbytný otevřený, stabilní a transparentní obchodní systém založený na pravidlech.
MMF neustává v podpoře oživení globálního obchodu úsilím o zachování otevřených trhů a prosazováním další reformy politik.
Nizozemsko a Francie v rámci Evropské unie naléhají na obchodní politiky, které budou klást větší důraz na udržitelnost a zodpovědné podnikatelské chování.
K uspokojení mnoha nenaplněných potřeb nízkopříjmových zemí budou nezbytná další společná úsilí bilaterálních dárců, včetně národních veřejných rozvojových bank a multilaterálních institucí.
Společně dokážeme nejzranitelnějším zemím a společenstvím pomoci zotavit se z pandemie.
Vybudujeme tak odolnější a inkluzívnější svět pro každého.
Konec přeshraničního náhradního mateřství?
LONDÝN – Celosvětový obchod s dětmi narozenými z komerčního náhradního mateřství pomalu uvadá.
Indie, Nepál, Thajsko a Mexiko zavedly opatření, která omezují či přímo zakazují možnost, aby si cizí státní příslušníci najímali místní ženy jako náhradní matky.
Kambodža a Malajsie se pravděpodobně brzy připojí.
V sektoru, kde už dlouho převládá názor, že je nesprávné „jít proti trhu“, jde o překvapivý – a vítaný – vývoj.
Nekritičtí stoupenci biotechnologií mají sklon oslavovat skutečnost, že tempo technologického pokroku předběhlo vládní regulace, což podle nich umožňuje nerušený vývoj vědy.
Odhodlaní států, které byly v minulosti centry komerčního náhradního mateřství, skoncovat s touto praxí však odhaluje naivnost výše uvedeného postoje.
Není náhoda, že proti přeshraničnímu náhradnímu mateřství brojí právě ty země, v nichž k těmto případům dochází.
Argument, že z náhradního mateřství mají prospěch všichni – náhradní matky, děti i rodiče-objednatelé –, při bližším zkoumání neobstojí.
Vezměme si Indii, kde obchod s náhradním mateřstvím dosahuje objemu 400 milionů dolarů ročně: až donedávna působilo v zemi přibližně 3000 klinik umělého oplodnění.
Vzhledem k rostoucím obavám, že komerční náhradní mateřství vede k obchodu s lidmi a vykořisťování žen, však indické úřady dospěly k závěru, že etické ohledy mají větší váhu než ekonomický přínos.
Indie zatím legislativu proti náhradnímu mateřství nefinalizovala.
Vývoj veřejné debaty od roku 2008, kdy byl předložen první návrh zákona, však ukazuje na rychlé změny ve vnímání této praxe.
První návrhy dokonce komerční náhradní mateřství podněcovaly, když stanovovaly, že ženy najaté jako náhradní matky jsou povinny se svých dětí vzdát.
Vzhledem k tomu, že podle obecného práva je žena, která donosí dítě, jeho právoplatnou matkou, toto ustanovení výrazně nahrávalo stoupencům náhradního mateřství.
Od té doby se však těžiště veřejné diskuse posunulo, poněvadž vyšly na světlo některé nechutné – a někdy i bizarní – aspekty tohoto fenoménu.
Například Německo – kde je náhradní mateřství zakázané – odmítlo v jednom případě přijmout dvojčata narozená německému otci a indické náhradní matce, zatímco Indie dělala otci potíže s výstupním vízem, aby s dětmi nemohl odjet ze země.
Indické ministerstvo zdravotnictví a rodiny v říjnu 2015 na základě tlaku tamního Nejvyššího soudu deklarovalo, že mezinárodní komerční náhradní mateřství je protiústavní.
Rada pro lékařský výzkum rozeslala na všechny kliniky vyrozumění, ve kterém je vyzvala, aby „nepřijímaly“ zahraniční páry – včetně indických občanů žijících mimo Indii a osoby indického původu.
Hned následující měsíc zakázal Úřad pro zdravotnický výzkum dovoz embryí k implantaci náhradním matkám, čímž se celá procedura stala téměř nerealizovatelnou.
Jistě, Indie není pro přeshraniční náhradní mateřství jediná cílová země.
Regulace omezující služby náhradního mateřství na heterosexuální páry, které jsou nejméně dva roky sezdané, vyvolala již dříve částečný přesun tohoto obchodu jinam, zejména do Thajska.
I tam se však postoj mění – zejména poté, co jeden australský pár odmítl přijmout zodpovědnost za dítě s diagnózou Downova syndromu, které se narodilo z náhradního mateřství.
Manželé si nicméně vzali chlapcovu sestru-dvojče, čímž dali jasně najevo, že jejich peníze nebyly určené na „službu“ poskytovanou náhradní matkou, nýbrž na děti samotné – lépe řečeno na jedno dítě, které splňovalo jejich nároky.
V důsledku toho už se nedá tak snadno popřít, že přeshraniční náhradní mateřství se velmi blíží prodeji dětí.
V srpnu 2015 omezilo Thajsko náhradní mateřství na páry, v nichž má alespoň jeden partner thajské státní občanství.
Za porušení dotyčného zákona přitom hrozí až deset let vězení – pro náhradní matku i pro rodiče-zadavatele.
Stejně jako v Indii zasáhlo náhradní mateřství také v Thajsku citlivé místo, protože ho někteří lidé chápou jako neokolonialistické vykořisťování, kde děti představují pouhou surovinu vytěžovanou v zájmu lidí ze Západu. „Cílem tohoto zákona je zabránit tomu, aby se lůna thajských žen stala lůnem světa,“ formuloval to poslanec thajského Národního zákonodárného shromáždění Wanlop Tankananurak.
Do listopadu 2015 se více než deset indických a thajských klinik přesunulo do Phnompenhu.
Na první pohled by se mohlo zdát, že tento vývoj potvrzuje argument, podle něhož se náhradní mateřství nikdy nepodaří vykořenit – pouze ho přesunout jinam.
Počet klinik, které přesunuly činnost do Kambodže, je však zatím nízký.
A některé zprávy naznačují, že kambodžský ministr vnitra hodlá pohlížet na komerční náhradní mateřství jako na obchod s lidmi, včetně možných nepodmíněných trestů.
Rovněž Nepál vyhlásil na náhradní mateřství moratorium, když někteří lidé v zemi odsoudili tuto praxi jako vykořisťovatelskou.
Když v dubnu 2015 zasáhlo Káthmándú zemětřesení, Izrael z města evakuoval 26 dětí narozených z náhradního mateřství, avšak jejich matky – z nichž většina předtím přišla do Nepálu z Indie – ponechal napospas osudu v zasažené zóně.
Zdá se, že k zákazu této praxe má nakročeno i Malajsie.
A Tabasco, což je jediný mexický stát, kde je náhradní mateřství legální, omezilo tuto praxi na sezdané mexické heterosexuální páry, v nichž je manželka neplodná.
Poslankyně Verónica Pérezová-Rojasová přitom během legislativní diskuse odsoudila náhradní mateřství jako „novou formu vykořisťování žen a obchodu s lidmi“.
Samozřejmě hrozí, že současné mezinárodní potírání tohoto fenoménu zažene komerční náhradní mateřství do podzemí.
Toto riziko však jen zvýrazňuje potřebu jasné a přísné legislativy.
I kdyby byli někteří potenciální rodiče ochotni porušit zákon, drtivou většinu jich odradí předepsané tresty a také riziko, že si nebudou moci dítě ponechat nebo že pro ně nezískají výstupní vízum.
Tábor stoupenců náhradního mateřství zdůrazňuje přínosy této praxe, mezi něž patří větší volnost v otázce reprodukce nebo podpora sexuální plurality.
Možná jsou to platné a důležité argumenty, avšak nelze jim přikládat větší váhu než potřebě zabránit vykořisťování nejzranitelnějších žen na světě.
Kolébka protikladů
Američany vedená invaze do Iráku měla zahájit proces transformace napříč Středním východem.
Syrský básník a politický komentátor Ammár Abdulhamíd tvrdí, že v Sýrii dochází v současnosti k uvolnění, jež není-li přímo změnou, pak snad jejím předznamenáním.
Život v Sýrii nebyl nikdy jednoduchý.
Skutečnost, úzkostlivě tajená pod pozlátkem homogenity, byla vždy příliš složitá i pro ty nejbystřejší z učenců.
Mírové soužití nesčetných syrských etnických, náboženských a kmenových skupin je plodem promísené vrstvy ústupků, kompromisů, tichých dohod a dalších pragmatických ujednání vypilovaných za celá staletí.
V posledních měsících se spletitost života ještě prohloubila, neboť se zdá, že jak vládnoucí elita země, tak zastánci občanské společnosti jsou popleteni ohledně budoucnosti země víc než kdy předtím.
Všechny skupiny se zaměřují na vymezení svých konkrétních výsad, ovšem při zachování územní celistvosti a národní jednoty země, která je čím dál podrážděnější a křehčí.
Toto dění je samozřejmě důsledkem invaze do Iráku pod vedením USA.
Ta proměnila nezřetelnou a vzdálenou hrozbu v impozantního souseda, jehož úmysly nejsou ve vztahu k syrskému baasistickému režimu rozhodně přátelské.
Proto se konečně začalo usazovat povědomí o potřebě drastických změn v uspořádání a stylu režimu, jenž dříve býval k realitě slepý.
Rozličná syrská politicko-mocenská centra se tak pustila do zoufalého hledání vize, jak prosadit změnu, a přesto umožnit zachování současného řádu.
Vzhledem k tomu, že syrským vládcům chybí k vytvoření takové vize jak schopnosti, tak znalosti, jistá volnost byla přiznána občanské společnosti.
Je zřejmé, že rozšiřování manévrovacího prostoru občanské společnosti by se mohlo proměnit až v otevřenou opozici vůči syrským vládcům.
Záměrem je dovolit, aby došlo k jisté debatě, v naději, že vznikne tolik potřebná vize změny.
To probudí v okolním světě dojem, že dochází k vážné proměně a že by se režimu měl dát čas, aby ji dokončil.
Tvrdé zákroky, věznění a nezákonné procesy tak jdou ruku v ruce s rostoucí tolerancí vůči tvořivým iniciativám.
V několika posledních měsících vzniklo přes dvacet nevládních organizací.
Mnohé z nich jsou charitativní a v jejich poradních výborech často figuruje jeden či dva členové s jasnými vládními konexemi (dcera ministra nebo armádního generála, ba v několika význačných případech prezidentova manželka).
Navzdory tomu představuje tento vývoj na syrské poměry stále pokrok, neboť nezávislé iniciativy bývají tradičně v nemilosti.
Skutečně zásadní je tiskový servis All4Syria ( www.all4syria.org ), založený syrským inženýrem Ajmanem Abdulem Nourem.
Servis zahrnuje elektronický zpravodaj, jenž přináší zprávy a články týkající se Sýrie, shromažďované z různých zdrojů, často včetně vyjádření představitelů domácí i zahraniční opozice.
Svým způsobem All4Syria zajišťuje nepřímý komunikační kanál dialogu mezi vládou a opozicí, k němuž by jinak nemuselo dojít.
Přestože byl webový server All4Syria nedávno z neupřesněných důvodů blokován, zpravodaj je stále v oběhu a pan Abdul Nour se nerušeně pohybuje ve svém obvyklém prostředí.
Já jsem se podílel na zahájení Projektu Tharwa ( www.tharwaproject.com ), iniciativy, již jsem si už dlouho představoval jako jeden ze způsobů, jak v arabské oblasti řešit problémy náboženských a etnických menšin.
Ač je rozsahem regionální a má pestrý mezinárodní výbor poradců, Projekt Tharwa (Tharwa v arabštině znamená bohatství) sídlí v Damašku a bude odtud řízen.
Zahájení Projektu Tharwa se před měsícem nezáměrně časově krylo s kurdskými nepokoji, jež otřásly severní Sýrií.
Tato okolnost společně s vážeností poradního sboru (jenž zahrnuje známého egyptského sociologa Saada Eddina Ibráhíma, francouzského experta na politický islám Gilla Kepela a člena amerického Brookingsova institutu Flynta Leveretta) a citlivostí otázky práv menšin obecně zajistily projektu národní, regionální i mezinárodní pozornost.
Syrské úřady na Projekt Tharwa dosud nezareagovaly.
V této partii je na to zřejmě ještě příliš brzy.
Projekt se však jeví jako ten typ aktivit, které mohou pomoci vytvořit vizi změny.
Někteří členové syrské vlády si to snad uvědomují.
Nedávno nicméně bylo z podrývání národní jednoty obviněno a k různým trestům odsouzeno čtrnáct občanských aktivistů, kteří se pokusili zorganizovat zvláštní setkání věnované stavu kurdské otázky v Sýrii.
Úřady si očividně přejí zachovat kontrolu nad rozsahem tání v syrské politické kultuře.
Navzdory tomu, že podobné brutality přetrvávají, na povrch vzlínají další nezávislé iniciativy.
Pro mne a mé kolegy nastal čas, abychom pilnou a usilovnou prací ve své zemi a v regionu rozšiřovali prostor občanské účasti v politice.
V tuto chvíli nedokážeme odhadnout, kam až mohou věci vyústit.
Možné se zdá všechno.
Nicméně je lákavé si myslet, že Sýrie prožívá nový začátek a konec éry, jejíž hříchy všichni neseme.
Vytvořme dluhopisy vázané na růst
Před rokem se na Summitu amerických kontinentů hlavy 34 států západní polokoule shodly, že podpoří vytvoření vládních dluhopisů vázaných k růstu, jejichž vyplácení bude vztaženo k hrubému domácímu produktu (HDP).
Postup se ale z velké části zastavil.
Na stole leží jediný významnější návrh ve vztahu k takovým dluhopisům, podaný Argentinou.
Mezi prsty nám může proklouznout jedinečná příležitost, jak na mnoho let dopředu posílit světovou finanční infrastrukturu a zvýšit ekonomickou efektivitu.
Dluhopisy vázané na růst obhajuji už od své knihy Macro Markets z roku 1993.
HDP je nejkomplexnější ukazatel úspěšnosti hospodářství, který máme.
Nejjednodušší formou dluhopisů vázaných na růst by byl dlouhodobý státní cenný papír, z něhož by plynula pravidelná dividenda úměrná HDP emitenta.
Představme si, že by argentinská vláda vydala věčné dluhopisy, z nichž by se vyplácela roční dividenda ve výši jedné desetimiliardtiny argentinského HDP, splatná v pesos.
Vzhledem k tomu, že roční HDP Argentiny se dnes pohybuje kolem 500 miliard pesos, každý z těchto dluhopisů by ročně vynesl dividendu 50 pesos (kolem 17 USD nebo 13 EUR).
Dividenda by se zvyšovala nebo snižovala podle toho, jak by se vyvíjela úspěšnost argentinského hospodářství.
Trh pro dluhopisy vázané na HDP by dospěl k ceně, která by zajistila jejich atraktivitu pro investory, přičemž by odrážela očekávání a nejistoty ohledně budoucnosti emitující země.
Dokud trh pro takové dluhopisy nevznikne, nemůžeme vědět, o jakou cenu půjde.
Avšak můžeme očekávat, že trh s dlouhodobými dluhopisy vázanými na HDP ze zemí jako Argentina, kde budoucnost hospodářství je nejistá, by byl volatilní, neboť investoři v reakci na nové informace korigují svá očekávání vývoje růstu HDP nahoru a dolů.
Co čeká Argentinu v příštích 25 letech?
Argentinský dlouhodobý růst HDP je neuspokojivý.
Za 25 let od roku 1965 do roku 1990 – tedy za období, ve kterém některé asijské ekonomiky vyrostly pětinásobně – reálný HDP na obyvatele klesl o 15%.
Avšak 8% růst reálného HDP zaznamenaný v roce 2004 by mohl v některých pozorovatelích probudit očekávání prudkého růstu hospodářské výkonnosti, jak se stalo i jinde ve světě.
Mohlo by v Argentině dojít k dalšímu poklesu?
Nebo k průlomovému růstu?
To nikdo neví.
Kdyby existoval trh s růstovým rizikem, ekonomické náklady, jež tato nejistota plodí, by se mohly snížit.
Vskutku, argentinské hospodářství by na tom dnes bylo lépe, kdyby si Argentina před desítkami let nepůjčovala s úrokovou mírou denominovanou v dolarech, nýbrž za podmínek vázaných na HDP.
Její zahraniční dluh by klesal společně s HDP, což by hospodářství chránilo před insolvencí a ekonomickou pohromou.
Jistěže, investoři by tak na své sázce na argentinský růst tratili, ale stále by byli chráněni před inflací, ač by jejich dluhopisy nebyly denominované v dolarech (neboť nominální HDP Argentiny by se zvyšoval s inflací).
Můžeme pro země, jako je Argentina, navrhnout nové úvěrové smlouvy?
Kamenem úrazu byl dosud strach potenciálních investorů, že dluhopisy kvůli účetním fiaskům v rozvíjejících se zemích nebudou bezpečné.
Nedůvěřujete-li číslům, nemůžete důvěřovat ani dluhu.
Je jasné, že je potřeba pracovat na zlepšení kvality těchto čísel.
Zároveň bychom ale neměli vzdávat úsilí o vytvoření těchto dluhopisů.
Naopak, jako první by je měly vydat vyspělé země.
Pravda, vyspělé ekonomiky jsou relativně stabilnější, což znamená, že pro dluhopisy by byla méně charakteristická výhoda řízení rizik.
Demonstrační účinek by však byl okamžitý.
Jakmile některý z významných států vybuduje trh pro dluhy vázané na HDP, koncepce bude ustavena a pro další země bude mnohem snazší se připojit.
Jako historický precedent slouží rozšíření inflačně indexovaných dluhopisů.
První národní inflačně indexované dluhopisy vydalo v roce 1946 Finsko, v reakci na razantní válečný růst cen.
Izrael a Island následovaly v roce 1955 a dále pak Brazílie, Chile, Kolumbie, Velká Británie, Austrálie, Mexiko, Kanada, Švédsko, Nový Zéland, USA, Francie, Japonsko a Itálie.
Trvalo to dlouho, ale šíření rozumné finanční myšlenky bylo neomylné.
Dluhopisy vázané na HDP by také umožňovaly zajistit se proti riziku inflace a zároveň by reagovaly na růst HDP.
Bude namítáno, že ve vyspělých zemích nemá smysl zavádět dluhopisy vázané k HDP, protože růst HDP tu není nikterak nejistý.
Avšak i v relativním klidu poválečné éry byl dlouhodobý růst reálného HDP ve vyspělých zemích poměrně proměnlivý.
Americký reálný HDP na hlavu se například zvýšil na 1,87násobek – tedy bezmála se zdvojnásobil – mezi lety 1961 a 1986, avšak jen na 1,58násobek mezi lety 1978 a 2003.
Takové rozdíly v tempu růstu za 25 let jsou významné: jestliže HDP Spojených států vzroste v příštím čtvrtstoletí na 1,87násobek, roční HDP bude o 3,6 bilionů USD (10 tisíc USD na obyvatele) vyšší, než když se zvýší jen na 1,58násobek.
Dnešní debaty o budoucnosti starobních penzí se z velké části točí kolem této nejistoty.
Pokud hospodářství rychle poroste, problém se neprojeví; pokud svižně neporoste, penzijní krize je na obzoru.
Vytvoření trhu, kde by se takovéto nejistoty směňovaly a zajišťovaly, by znamenalo zásadní krok směrem k řízení dotčených rizik.
Kdyby se soukromé penzijní účty nebo spořící fondy investovaly do dluhopisů vázaných na HDP, platby, jež by penzisté za 25 dostávali, by odrážely tempo růstu ekonomiky – a daňového základu – k danému datu, což je velice rozumné.
Švédský penzijní systém nedávno vytvořil vazbu mezi růstem národního důchodu a dávkami, přesto reforma nezahrnula vytvoření dluhopisů vázaných na HDP, ačkoliv jde o přirozený doplněk takového programu.
V období, kdy mnohé vyspělé země hospodaří se schodkem státního rozpočtu, by dluhopisy vázané na HDP zlepšily řízení rizik a snížily náklady financování.
Mohly by taktéž pobídnout rozvojové země, aby učinily kroky potřebné ke vstupu na tento trh.
Jakou budoucnost si napíšeme
ADDIS ABEBA – Co má budoucnost nachystáno pro globální ekonomiku?
Budou se celosvětově zvyšovat životní úrovně, až dnešní chudé země udělají skok k moderním technologiím s cílem přiblížit se bohatším zemím?
Anebo nám prosperita proteče mezi prsty, protože chamtivost a korupce nás povedou k vyčerpání životně důležitých zdrojů a ničení přírodního prostředí, na němž blahobyt lidí závisí?
Před lidstvem nestojí větší výzva než zajistit, aby svět neležel v troskách, nýbrž vzkvétal.
Podoben románu se dvěma alternativními konci, náš příběh se v tomto novém století teprve bude psát.
Na vzestupu ani krachu prosperity není nic nevyhnutelného.
Budoucnost není pouhá prognóza, ale záležitost lidské volby, a to víc než si myslíme (nebo si chceme připustit).
Vzdor pokračující ekonomické krizi v Evropě a Spojených státech si rozvojový svět udržel svižný hospodářský růst.
Zatímco vyspělé ekonomiky mají v roce 2013 podle prognóz Mezinárodního měnového fondu růst o pouhé 1,5 %, růst rozvíjejících se zemí se odhaduje na 5,6 %.
V asijských rozvojových ekonomikách, které dnes ve světě udávají tempo, se očekává 7,2% růst a výstup v subsaharské Africe je na cestě ke zdravým 5,7 %.
Směřování vývoje je významné a zřetelné.
Technologie, které se dříve vyskytovaly jen v bohatých zemích, teď patří celému světu.
Například rozšíření mobilních telefonů v subsaharské Africe se změnilo od téměř nulového využití před 20 lety na zhruba 700 milionů uživatelů dnes.
Telefony přitom pomáhají zprostředkovat chudým bankovní služby, zdravotní péči, vzdělání, možnost podnikat, vládní služby i zábavu.
Během několika let bude mít velká většina světa přístup k širokopásmovému bezdrátovému internetu.
Je tu ale ještě další pravda.
Loňský rok byl v USA nejteplejším zaznamenaným rokem.
Sucha postihla kolem 60 % amerických okresů, včetně potravinářsky významných států v oblasti Středozápadu a Velkých planin.
V říjnu na atlantické pobřeží v okolí New Jersey udeřila neobyčejná „superbouře“ a způsobila škody v rozsahu asi 60 miliard dolarů.
Klimatické problémy – záplavy, sucha, vlny veder, extrémní bouře, rozsáhlé lesní požáry a podobně – zpustošily v roce 2012 i mnohé jiné kouty světa, mimo jiné v Číně, Austrálii, jihovýchodní Asii, Karibiku a africkém regionu Sahel.
K přírodním katastrofám dochází s narůstající četností, neboť jsou zčásti zapříčiněny lidskou činností, kupříkladu odlesňováním, pobřežní erozí, rozsáhlým znečišťováním a samozřejmě emisemi skleníkových plynů, které mění světové klima a okyselují oceány.
Metly jako změna klimatu – až donedávna popisované jako budoucí hrozby – jsou nově aktuálními a zřetelnými nebezpečími.
Vědci už dokonce náš věk pojmenovali antropocén, neboť člověk (řecky „anthrópos“) v něm má dalekosáhlý vliv na ekosystémy planety.
Právě v tom tkví naše velká výzva, která rozhodne o tom, zda se vydáme vstříc prosperitě, nebo úpadku.
Svižně rostoucí rozvojové země nemohou jednoduše následovat cestu ekonomického růstu, po které šly dnešní bohaté země.
Pokud se o to budou snažit, světová ekonomika uvrhne planetu mimo stav bezpečných provozních podmínek.
Teploty porostou, bouře zesílí, oceány se okyselí a biologické druhy budou ve velkém vymírat v důsledku destrukce jejich přirozených stanovišť.
Je prostým faktem, že lidstvo stojí před neúprosnou nutností rozhodnout se.
Přetrvá-li současné schéma vývoje světového hospodářství, narazíme na ekologickou katastrofu.
Pokud si svět osvojí nové růstové schéma – takové, které využije vyspělých technologií, jako jsou chytré telefony, rychlý internet, precizní zemědělství a solární energetika – dokážeme rozšířit prosperitu a zároveň zachránit planetu.
Dnešní růstové schéma označuji za jízdu ve vyjetých kolejích; model růstu opřený o chytré technologie naproti tomu znamená udržitelný rozvoj.
Jízda ve vyjetých kolejích může nějaký čas fungovat, ale skončí slzami nad rozlitým mlékem, kdežto možnost sázející na udržitelný rozvoj povede k dlouhodobé prosperitě.
Co tedy bude zapotřebí k tomu, abychom svému příběhu napsali šťastný konec?
Zaprvé si musíme uvědomit, že jako globální společnost máme na vybranou.
Zůstat ve vyjetých kolejích je pohodlné.
Myslíme si, že jim rozumíme.
Jejich směřování ale není dobré: na naší současné trajektorii čerpáme krátkodobou prosperitu za cenu příliš mnoha budoucích krizí.
Zadruhé musíme pochopit, jak významné nové technologie máme k dispozici.
Při využití vyspělých informačních technologií – počítačů, satelitního mapování, zpracování obrázků, expertních systémů a tak dále – máme dnes prostředky ke zvýšení produkce potravin za snížení újmy na životním prostředí, zlepšení veřejného zdravotnictví pro bohaté i chudé, distribuci většího množství elektřiny s nižšími emisemi skleníkových plynů a proměně našich měst v příjemnější a zdravější místa, byť se urbanizací v příštích desetiletích zvýší počty jejich obyvatel o miliardy.
Zatřetí bychom si pro nadcházející roky měli stanovit odvážné cíle – abychom rozšiřovali prosperitu a zlepšovali veřejné zdraví a zároveň zachránili planetu.
Je tomu padesát let, co americký prezident John F.
Kennedy řekl, že bychom neměli letět na Měsíc proto, že to je snadné, nýbrž proto, že to je náročné – šlo o test toho nejlepšího v nás.
Udržitelný rozvoj bude podobnou zkouškou našeho pokolení, která nás povzbuzuje, abychom své tvořivosti a lidských hodnot využili k vytvoření cesty k udržitelnému blahobytu na naší zalidněné a ohrožené planetě.
Jsem hrdý a poctěný tím, že mě generální tajemník OSN Pan Ki-mun požádal, abych v rámci naší snahy dosáhnout tohoto cíle pomohl mobilizovat celosvětovou odbornou obec.
Nejtalentovanější osobnosti v našich společnostech – na univerzitách, ve firmách, nevládních organizacích a zejména mezi mladými lidmi – jsou ochotny ujmout se našich velkých výzev a přidávají se do nové Sítě udržitelných rozvojových řešení při OSN.
V nadcházejících měsících a letech budou tito lídři sdílet své představy o vzkvétající a udržitelné globální společnosti.
Jak se zadělává na příští krizi
WASHINGTON, DC – Nad otázkou, co příštích 12 měsíců přinese globální ekonomice, se odborné názory ostře rozcházejí.
Ti, kdo se zaměřují na rozvíjející se trhy, zdůrazňují akceleraci růstu a některé prognózy očekávají 5% zvýšení světového výstupu.
Jiní, ti více znepokojení problémy v Evropě a ve Spojených státech, zůstávají pesimističtější a jejich prognózy se pohybují spíš kolem 4 % – a některé mají dokonce sklon předvídat možnou „recesi se dvěma propady“.
Jde o zajímavou debatu, ale uniká jí širší pohled na věc.
Vlády ve většině průmyslových zemí v reakci na krizi let 2007-2009 zavedly jedny z nejštědřejších finančních záchran, jaké jsme kdy u velkých finančních institucí zaznamenali.
Ovšemže není politicky korektní je nazývat záchranami – mezi tvůrci politik se dává přednost „likviditní podpoře“ či „systémové ochraně“.
Jenže jde v zásadě o totéž: když šlo do tuhého, nejmocnější vlády světa (tedy nejmocnější alespoň na papíře) se znovu a znovu podřizovaly potřebám a přáním lidí, kteří půjčili peníze velkým bankám.
Ve všech případech byla logika věci bezvadná.
Kdyby kupříkladu USA v roce 2008 (za prezidenta George W.
Bushe) neposkytly Citigroup v zásadě bezpodmínečnou podporu a v roce 2009 (za prezidenta Baracka Obamy) znovu, výsledný finanční kolaps by prohloubil globální recesi a zhoršil ztráty pracovních míst po celém světě.
Podobně platí, že kdyby na ochranu Řecka a jeho věřitelů v posledních měsících nezasahovala eurozóna, za pomoci Mezinárodního měnového fondu, čelili bychom v Evropě a možná i v širším okolí dalším finančním nesnázím.
Ve výsledku vlády a hlavní finanční ústavy v USA a západní Evropě opakovaně hrály „hru na zbabělce“.
Vlády řekly: „Už žádné sanace.“ Banky odpověděly: „Když nás nezachráníte, nejspíš propukne druhá Velká hospodářská krize.“ Vlády se nad touto vyhlídkou na okamžik zamyslely a pak bez výjimky přivřely oči.
Věřitelé byli ochráněni a ztráty finančního sektoru byly převedeny buď na domácí vládu (jako v Irsku), nebo na Evropskou centrální banku (jako v Řecku).
Jinde (USA) se ztráty ututlaly značnou dávkou regulatorní „zdrženlivosti“ (tj. svolnosti hledět stranou, dokud si banky zobchodováním cenných papírů neobnoví kapitál).
A zabralo to – v tom smyslu, že teď zažíváme ekonomické oživení, třebaže v USA a v některých evropských zemích s neuspokojivě slabým odrazem zaměstnanosti.
V čem je tedy problém politik z let 2007-2009 a proč nemůžeme jednoduše počítat s tím, že se v budoucnu zachováme podobně, narazíme-li na krizi obdobného ražení znovu?
Problém spočívá v pobídkách – v tom, jak finanční výpomoci působí na přístupy a chování ve finančním sektoru.
Ochrana, která od léta 2007 a ještě komplexněji od krachu Lehman Brothers a AIG v září 2008 zahrnula banky a další finanční ústavy, vysílá jednoduchý signál.
Jste-li v soustavě relativně „velcí“, máte větší naději, že získáte štědrou vládní výpomoc, jakmile dojde na ohrožení celého systému.
Jaká velikost je vlastně „dostatečně velká“ zůstává otevřenou a zajímavou otázkou.
Přední hedžové fondy zřejmě hledají cesty jak se rozrůst a získat „systémovou důležitost“.
V ideálním případě – z jejich pohledu – se jim podaří přibrat, aniž by přilákaly pozornost regulačního dohledu, tj. aniž by na jejich činnosti spojené s přijímáním rizika byla ex ante uvalena nějaká omezení.
Půjde-li všechno dobře, tyto hedžové fondy – a samozřejmě že i banky, které už jsou PVK (příliš velké na krach) – pocítí značný vzestup hodnoty.
Ovšemže pokud by se něco zvrtlo, všichni, kdo jsou PVK – a kdo firmám PVK půjčili peníze –, očekávají, že se jim dostane vládní ochrany.
Toto očekávání dnes obřím bankám snižuje cenu úvěrů (ve srovnání s jejich konkurenty, kteří jsou dost malí na to, aby bylo pravděpodobné, že se jim při krachu pomoci nedostane).
Všechny finanční instituce ve výsledku cítí silnou pobídku, aby tloustly (a víc si půjčovaly) v naději, že budou větší a zajistí si tak „bezpečí“ (z pohledu věřitelů, nikoli společnosti).
Vysoce postavení američtí tvůrci politik přiznávají, že toto nastavení pobídek představuje problém; mnohé jejich evropské protějšky kupodivu dosud neprojevily ochotu tyto otázky otevřeně diskutovat.
Klišé Bílého domu a ministerstva financí USA však říká, že pomocí legislativy zavádějící finanční reformu, již v současnosti projednává Kongres a Obama zřejmě do měsíce podepíše, „jsme s problémem PVK skoncovali“.
To ale bohužel není pravda.
U kritického tématu nadměrné velikosti bank a jejích dopadů na systémové riziko vyvíjeli senátoři Ted Kaufman a Sherrod Brown soustředěnou snahu o zavedení velikostního omezení pro největší banky – do velké míry v duchu původního „Volckerova pravidla“, jež v lednu 2010 navrhl sám Obama.
Při téměř neuvěřitelné otočce o 180 stupňů tento přístup odstřelila sama Obamova administrativa. „Kdyby byl zákon z dílny Brown-Kaufman schválen, rozbil by šest největších bank v Americe,“ řekl vysoce postavený představitel ministerstva financí. „Kdybychom byli pro, pravděpodobně by k tomu došlo.
Jenže my jsme pro nebyli, takže k tomu nedošlo.“
Na tom, zda teď světová ekonomika poroste 4% nebo 5% tempem, sice záleží, ale naše střednědobé vyhlídky to příliš neovlivní.
Finanční sektor USA obdržel bezpodmínečnou finanční výpomoc – a nečelí teď žádnému smysluplnému zpřísnění regulace.
Sami sebe bezpochyby ženeme do dalšího boomu založeného na přehnaném a nezodpovědném riskování v nitru světové finanční soustavy.
To může skončit jediným způsobem: špatně.
Sebedisrupce jako úkol pro vlády
LAGUNA BEACH – Jedním z nejobtížnějších úkolů, před nimiž dnes západní vlády stojí, je nutnost umožnit a usměrnit převratné síly technologických inovací – které zvyšují moc jednotlivců a firem.
To se podaří jedině v případě, že vlády začnou být otevřenější vůči kreativní destrukci a umožní nejen obnovu a zkvalitňování nástrojů a postupů, ale i myšlení.
A čím déle jim potrvá, než se tohoto úkolu zhostí, tím větší budou ztracené příležitosti pro současnou i budoucí generaci.
Technologické inovace jsou všude kolem nás a dotýkají se stále většího počtu lidí, odvětví a činností po celém světě.
Pro domácnosti i korporace je dnes díky rostoucímu počtu platforem snazší než kdykoliv dříve získávat přístup ke stále širší paletě aktivit a podílet se na nich – od městské dopravy přes ubytování a zábavu až po sdělovací prostředky.
Drolí se dokonce i zdi vyztužené regulací, které tradičně obklopovaly odvětví typu financí a medicíny.
Tento historický přerod se bude dále rozšiřovat a prohlubovat, a tím získávat na dynamice.
Jeho přínosnost se však může plně realizovat pouze v případě, že vlády podniknou kroky k tomu, aby tyto síly změny dostaly volné pole působnosti, zajistí internalizaci masivních pozitivních externalit a minimalizují negativní dopady.
Bohužel se ukazuje, že pro řadu vlád rozvinutých zemí je to mimořádně obtížné, zčásti i proto, že neschopnost plně se zotavit z nedávné krize a recese podkopala jejich důvěryhodnost a fungování.
Nástup protirežimních a netradičních politických stran a kandidátů na obou stranách Atlantiku komplikuje i ty nejzákladnější prvky ekonomického řízení, jako je schválení aktivního rozpočtu ve Spojených státech.
V tomto kontextu se přijetí opatření potřebných ke zkvalitnění ekonomických systémů, mimo jiné infrastruktury v USA a nekompletní unie v Evropě, případně k překonání historických výzev typu uprchlické krize jeví jako téměř nemožné.
Západní politické a ekonomické struktury jsou totiž v některých ohledech výslovně koncipovány tak, aby vzdorovaly hlubokým a rychlým změnám – i kdyby jen proto, aby bránily nepatřičnému vlivu dočasných a vratných výkyvů na základní systémy.
To funguje dobře, když politika a ekonomika pracují v cyklickém módu, jak je na Západě obvyklé.
Jakmile se však objeví velké strukturální a sekulární výzvy, jako je tomu dnes, pak se institucionální architektura rozvinutých zemí chová jako významná překážka účinné akce.
Další komplikací je politický vliv finančních dárců a lobbistických skupin.
Místo aby tito aktéři podporovali činy zaměřené na zlepšení dlouhodobého fungování systému jako celku, mají sklon prosazovat mikrocíle, z nichž některé pomáhají tradičním a často zámožným prvkům establishmentu udržovat kontrolu nad systémem.
Přitom blokují malé a nově vznikající hráče, kteří jsou pro zkvalitňování a transformaci životně důležití.
To vše ve výsledku komplikuje imperativ platný nejen pro vlády, ale i pro firmy a jednotlivce, kteří se musí adaptovat na měnící se okolnosti neustálým zkvalitňováním svých struktur, postupů, dovedností a myšlení.
Málokdo touží po sebedisrupci – po procesu, jenž nás vytrhává z pohodlí a nutí nás konfrontovat naše dlouhodobá slabá místa i podvědomé předsudky a osvojovat si nové myšlenkové postoje.
Ten, kdo čeká až do chvíle, kdy už je disrupce nevyhnutelná – k čemuž dochází snadno, když ani vlády nepřijdou s včasnou reakcí –, si však nechává uniknout obrovské výhody spojené s technologiemi.
A i když se vlády rozhodnou, že zavedou politiku umožňující ekonomické zkvalitnění a adaptaci, nemohou to dělat izolovaně.
V době, kdy technologie umožňují nevídanou mobilitu a konektivitu, se nahlodává jurisdikční moc národních států, což znamená, že skutečně efektivní reakce – taková, která plně rozvine přínosy disruptivních technologií – je nemožná bez multilaterální spolupráce a koordinace.
I samotný multilateralismus však prochází transformací, jejímž hnacím motorem jsou pochybnosti o legitimitě stávajících struktur.
A protože reformy institucí tradičně ovládaných Západem uvízly na mrtvém bodě, dochází k vytváření alternativ; například čínská Asijská infrastrukturální investiční banka v některých oblastech přímo konkuruje Světové bance a Asijské rozvojové bance.
To vše komplikuje reakce na globální úrovni.
V tomto prostředí je rychlá a rozsáhlá transformace zjevně neuskutečnitelná.
(A vlastně možná není ani žádoucí vzhledem k možnosti vedlejších ztrát a nezamýšlených důsledků.)
Nejlepší možností pro západní vlády je tedy provádět pomocí řady různých adaptivních nástrojů postupné změny, které časem získají kritickou hmotnost.
Mezi zmíněné nástroje patří dobře koncipovaná partnerství veřejného a soukromého sektoru, zvláště v oblasti modernizace infrastruktury, dále zapojení disruptivních vnějších poradců – vybraných ne proto, co si myslí, nýbrž jak myslí – do rozhodovacího procesu vlád, mechanismy posílení meziagenturní koordinace tak, aby nebrzdila, nýbrž zvyšovala pružnost zaváděných politik, a rozšiřování přeshraničních vazeb soukromého sektoru s cílem posílit multilaterální koordinaci.
Fungování ekonomik se mění, neboť relativní moc se přesouvá od etablovaných centralizovaných sil k aktérům, kteří dokážou reagovat na bezpříkladné zvýšení moci jednotlivců.
Chtějí-li vlády překonat výzvy, jimž čelí, a maximalizovat přínosy tohoto posunu ve svých společnostech, musí být mnohem otevřenější vůči sebedisrupci.
Jinak transformativní síly nechají tyto vlády i jejich občany daleko vzadu.
Kreativní Evropa
LUBLAŇ – Na jarní schůzce Evropské rady 13. až 14. března odstartují vedoucí představitelé členských zemí EU druhý cyklus Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost, která byla zahájena v roce 2000 s cílem učinit z EU nejkonkurenceschopnější znalostní ekonomiku na světě.
Současný ekonomický vzestup EU naznačuje, že tato strategie funguje, zejména po jejím obnovení v roce 2005.
Některé oblasti, v nichž by mohla Evropa získat konkurenční výhodu, jsou však zanedbávány.
Jednou z takových oblastí je kreativita.
Lisabonská strategie za mnohé vděčí rakouskému ekonomovi Josephu Schumpeterovi, který tvrdil, že zisk pramení z inovací.
Je to přiměřený evropský kompromis mezi teorií, že zisk pochází z vykořisťování (Marx), a názorem, podle něhož jde o výsledek transakcí, díky nimž jsou obě strany spokojenější než předtím (Friedman).
Zároveň je přiměřený pro ekonomiku, v níž zboží a služby uspokojují potřeby lidí a kde si výrobky konkurují na základě svých technických nebo funkčních vlastností.
V postindustriálních společnostech však spotřebitelé hledají u výrobku více než jen funkčnost.
Relativně prosperující Evropané mají sklon nekupovat auto pouze k tomu, aby se dopravili z bodu A do bodu B, nekupovat boty pouze proto, aby měli nohy v suchu, nekupovat hodinky jen kvůli ukazování času nebo lahev vody pouze kvůli uhašení žízně.
Kupujeme věci, které pro nás znamenají více než jen to, k čemu je používáme.
Neuchopitelné charakteristiky, jež činí výrobek něčím více než pouze užitečným předmětem, jsou tím, co odlišuje drahé výrobky od levných – patří sem i design, značka a ekologická šetrnost.
Zároveň jsme možná ochotni platit více za výrobky vyrobené doma, na bezpečném pracovním místě, bez dětské práce atd. Tyto vlastnosti jsou – pro obecnou kulturu – úzce propojeny s hodnotami a morálkou převládajícími na trhu.
Firmy si to zjevně uvědomují.
Podle populárního ekonomického novináře Daniela Pinka se hlavním zdrojem přidané hodnoty ve stále větší míře stává přikládání významu nebo smyslu určitému produktu či službě.
Platí to tím více, že asijské univerzity dnes chrlí obrovské počty inženýrů a dalších znalostních pracovníků, kteří jsou stejně kvalifikovaní jako jejich evropští kolegové a stejně geniální v technické konstrukci i v optimalizaci výrobního procesu.
Přikládat hodnotu tomuto nefunkčnímu smyslu je ryze evropská silná stránka.
Je to přinejmenším ve stejné míře umění jako věda a přesahuje to technické a obchodní inovace.
Design a značky světové kvality již získaly v Evropě opěrný bod, neboť kreativní obory jsou zde silnější než automobilový průmysl.
Existují pro to dobré důvody.
Evropa dala světu Hippokrata, da Vinciho, Voltaira, Beethovena, Florence Nightingaleovou, Dostojevského, Nobela, Johna Lennona a řadu dalších osobností, které utvářely světovou kulturu.
Pokud jde o hodnoty jako lidská práva, mírové řešení konfliktů, sociální blahobyt a péče o životní prostředí, obhajuje dnes Evropa vysoké morální postoje.
Tyto hodnoty dnes zdaleka nepředstavují skutečnou ani potenciální překážku hmotného úspěchu, ale právě ony by se měly oslavovat a aktivně projektovat do evropské ekonomiky.
Vtělování kulturních a etických kořenů Evropy do zboží a služeb, které zmíněné hodnoty odrážejí, by nejen odlišilo evropskou ekonomiku od zbytku světa, ale zároveň by to tyto hodnoty globálně posílilo.
Možná nejmarkantnějším příkladem je morální vedoucí role Evropy v boji proti klimatickým změnám, kterou podporují politické programy typu Lisabonské strategie a jež by se měla přetavit v technické vedení a brzký vstup na lukrativní trhy nízkouhlíkových výrobků.
Tato „měkká síla“ zboží a služeb odráží kulturní prostředí, které tvořiví jedinci potřebují k práci a růstu.
Kromě toho takové produkty a služby vyžadují náležitě kultivované zákazníky.
Jak tvrdí teoretik urbanistických studií Richard Florida, lákadlem talentů jsou technologie a tolerance.
Evropa by se proto měla stát magnetem pro kreativní lidi z celého světa a na základě svého bohatého kulturního dědictví by si je měla sama vychovávat.
Vytváření smyslu a uchovávání hodnot jsou dost možná právě tím úkolem, jehož se Evropa musí ve jménu celého světa zhostit.
Zaměří-li se EU na vkládání hlavních evropských myšlenek a hodnot do svého zboží a služeb, sklidí za to její ekonomika nemalé plody.
Bude to vyžadovat zřetelný důraz na vytváření takových podmínek, které podporují a udržují kreativitu, a aktualizovaná Lisabonská strategie, jež má být odstartována v březnu, by měla obsahovat závazek, že se Evropa tímto směrem vydá.
Soud nad swapy úvěrového selhání
CHICAGO – Žaloba americké Komise pro burzy a cenné papíry proti Goldman Sachs za podvody s cennými papíry, při nichž banka měla zkreslovat způsob sestavování kolateralizovaných dluhových obligací (CDO), oživila odpor veřejnosti vůči swapům úvěrového selhání (CDS), instrumentu používanému k sázkám právě proti CDO.
Před krizí roku 2008 byly CDS ezoterický produkt, známý jen omezenému počtu zběhlých investorů a specializovaných akademiků.
Dnes jde o dobře známý pojem, synonymum neukázněné spekulace, bezmezné chamtivosti a v posledku systémové nestability.
Ostatně CDS se dává za vinu, že jsou jednou z hlavních příčin finanční krize.
O zákonnosti chování Goldman Sachs rozhodne soudní dvůr, ale mizerná reputace CDS ohrožuje přežití tohoto instrumentu před soudem veřejného mínění.
Někteří politici už se svezli na populistické vlně a navrhli zákaz CDS.
Aktuální řecká krize tábor bojovníků proti CDS dále vyburcovala.
Cožpak to, že Řecko bylo na pokraji bankrotu a že zaměstnanci řeckého veřejného sektoru musí snášet hluboké osekávání platů, nejde na vrub hrabivým spekulantům na trhu s CDS?
Řečeno jedním slovem, ne.
CDS nejsou ani zdaleka výtvorem ďábla; jde o užitečný finanční instrument, který může zlepšovat nejen finanční stabilitu, ale i způsob řízení firem a zemí.
Jejich zákaz přinese víc škody než užitku.
Všechny snahy v tomto směru jsou škodlivé, protože odvádějí pozornost od prospěšného cíle prosazení kázně na trhu s CDS, aby byl transparentnější, stabilnější a efektivnější.
Jedna klíčová (ne-li rozhodující) výhoda kapitalismu oproti centrálnímu plánování tkví v tom, že tržní ceny v sobě nesou informace.
Když poptávka po bramborách za aktuální cenu převýší nabídku, cena brambor se zvýší, čímž signalizuje jejich nedostatek.
K rozhodnutí, zda zasadit víc brambor, jednotliví zemědělci nepotřebují byrokratické směrnice: zvýšení cen působí jako pobídka k výsadbě většího množství brambor; snížení cen zase říká, že by se měly sázet méně.
Totéž platí pro ceny akcií.
Zvýšení cen ocelářských akcií naznačuje zvýšení poptávky po oceli, což podnikatele motivuje ke zřizování dalších oceláren a investory k tomu, aby jim poskytli peníze.
Naproti tomu snížení ceny akcií producentů oceli vede podnikatele k likvidaci stávajících podniků a odrazuje investory od uvolňování dalších prostředků do tohoto sektoru.
Ceny tuto signalizační funkci bohužel občas náležitě neplní, jak v nedávných letech ukázala internetová a realitní bublina.
Během internetové bubliny ceny ukazovaly obrovskou poptávku v internetovém sektoru.
Z toho důvody se promrhaly miliony dolarů za televizní reklamu prapodivných firem a za budování kapacity sítí přesahující veškerou předvídatelnou potřebu.
Během realitní bubliny zase ceny signalizovaly významný nedostatek domů.
Právě proto natekly miliardy dolarů do nové výstavby v odlehlých končinách, kde nikdo nechce bydlet.
Vzhledem k tomu, že v takovýchto případech dochází k rozsáhlé mylné alokaci prostředků, je nezbytné porozumět tomu, proč se cenám nepodařilo předat investorům náležitý signál.
Proč Spojené státy, země s nejvyspělejším finančním trhem na světě, zažily dvě zásadní bubliny během necelé dekády?
Zčásti je na vině expanzivní měnová politika, ale skutečný problém představuje institucionální uspořádání upřednostňující býčí sentiment.
Penzijní fondy, vzájemné investiční fondy i investiční banky mají na akciovém trhu dlouhou pozici.
Prodat akcie nakrátko je těžké a riskantní: je to těžké proto, že akcie není snadné si vypůjčit, a riskantní proto, že prodej nakrátko má omezený potenciál pozitivního vývoje, ale nekonečný potenciál negativního vývoje.
Jinými slovy, pomocí tradičních cenných papírů, které se investorům nabízejí, se snáze investuje ve prospěch firmy než proti ní, takže ceny silněji ovlivňuje iracionální rozjařilost než panika.
V tomto ohledu jsou CDS jedinečné.
Jelikož fungují jako pojištění schopnosti vypůjčovatelů splnit závazky, usnadňují vyjadřování negativního názoru na konkrétní firmu či cenný papír.
K vyjádření negativního názoru prostřednictvím trhu s CDS se investoři nemusí poohlížet po cenných papírech, které by si vypůjčili (což je předpoklad prodeje nakrátko), a riskují jen omezenou prémii, kdežto vydělat mají příležitost mnohonásobně víc.
Byl to trh s CDS, co umožnilo, že se negativní – a správný – názor na realitní trh, jejž zastával John Paulson a další, konečně promítl do tržních cen.
Právě oni bublinu propíchli.
Pro zbytek společnosti je to sice bolestivé, ale zdravé.
Čím déle se bublina udrží, tím víc škod natropí.
Totéž uvažování platí i pro řeckou krizi.
CDS vztahující se k Řecku představují užitečný signál narušeného finančního stavu země.
Právě díky prudkému vzestupu na trhu s CDS řecká vláda zpřísnila svůj rozpočet a zlepšila svou fiskální pozici.
Lékařské prohlídky také často přinášejí nemilé zprávy, leč zákaz lékařských prohlídek problémy neřeší, jen je skrývá, čímž je ještě zhoršuje.
Důvod, proč politici i manažeři firem společně nenávidí CDS, tkví právě v tom, že sazby CDS jsou tak užitečným a rychlým nástrojem k odhalování jejich chyb.
Nikdo nemá rád, když jeho chyby vycházejí najevo.
Proto politici a mocní byznysmeni často přemlouvají tisk, agentury úvěrového ratingu, a dokonce analytiky, aby jejich konání vykreslovali v pozitivním světle.
Trh s CDS jako zdroj negativních informací, který je vůči moci imunní, nahání strach a politici se jej chtějí zbavit.
Samozřejmě že trh s CDS není dokonalý.
Vlastně vůbec nejde o organizovaný trh, ale jen o neformální virtuální burzu.
Stávající pravidla nejsou nastavena tak, aby byl transparentní či odolný, nýbrž aby přinášel větší zisk obřím institucím, jako jsou Goldman Sachs a JP Morgan.
Je tedy nutný zásah, aby se trh s CDS formalizoval a prosadila se vhodná kolateralizace tak, aby na záchranu žádné ze smluvních stran nemusela přispěchat ta či ona vláda.
Regulace trhu s CDS ale neznamená jeho zákaz.
Takový postup by jen připravil půdu pro další bublinu.
Morální ekonomie dluhu
LONDÝN – Každý hospodářský kolaps přináší poptávku po odpuštění dluhů.
Příjmy potřebné ke splacení půjček se vypařily a aktiva sloužící jako zástava ztratila na hodnotě.
Věřitelé si vynucují svůj flák masa; dlužníci se halasně dožadují odpuštění.
Vezměme si iniciativu Strike Debt („Škrtněte dluh“), což je odnož hnutí Occupy, která se označuje za „celostátní hnutí odpíračů dluhů bojujících za ekonomickou spravedlnost a demokratickou svobodu“.
Na její webové stránce se tvrdí, že „vzhledem ke stagnujícím mzdám, systémové nezaměstnanosti a seškrtávání veřejných služeb“ jsou lidé nuceni vršit dluhy, aby získali nejzákladnější životní nezbytnosti, což vede k tomu, že „odevzdávají [svou] budoucnost bankám.”
Jedna z iniciativ Strike Debt s názvem „Rolling Jubilee“ vybírá od lidí finance s cílem nakupovat a umazávat dluhy, kterýžto proces označuje jako „kolektivní odpírání dluhů“.
Pokroky této iniciativy jsou působivé: zatím vybrala více než 700 000 dolarů a umazala dluhy v hodnotě téměř 18,6 milionu dolarů.
Tak levný nákup dluhů umožňuje iniciativě Rolling Jubilee existence sekundárního trhu s dluhy.
Finanční instituce, které začaly pochybovat o schopnosti svých dlužníků splatit dluh, prodávají své pohledávky třetím stranám za zlomek ceny, často i za pouhých pět centů za dolar.
Kupci se pak snaží vydělat na tom, že některé nebo všechny tyto dluhy vymohou na dlužnících.
Například americký poskytovatel studentských půjček Sallie Mae přiznal, že prodal balík dluhů za pouhých 15 centů za dolar.
Aby Rolling Jubilee upozornila na mnohdy hanebné praktiky vymahačů dluhů, vymazala nedávno dluh 2761 studentů z Everest College, komerční vysoké školy, jejíž mateřskou společnost Corinthian Colleges žaluje americká vláda za predátorské půjčky.
Úvěrové portfolio Everest College bylo ohodnoceno na téměř 3,9 milionu dolarů.
Rolling Jubilee ho koupila za 106 709,48 dolaru neboli zhruba za tři centy za dolar.
To je však jen kapka v oceánu.
Pouze v USA dluží studenti více než jeden bilion dolarů neboli zhruba 6% HDP.
A studenti představují jen jednu z mnoha sociálních skupin, která žije na dluh.
Hospodářský pokles v letech 2008-2009 zvýšil zátěž soukromých i veřejných dluhů do té míry, že se hranice mezi veřejným a soukromým rozostřila.
V nedávném projevu v Chicagu vysvětlil irský prezident Michael D.
Higgins, jak se stal ze soukromého dluhu suverénní: „V důsledku potřeby půjčovat si na financování běžných výdajů a především v důsledku bianko záruky poskytnuté na aktiva a pasiva hlavních irských bank se všeobecný státní dluh Irska zvýšil z 25% HDP v roce 2007 na 124% HDP v roce 2013.“
Cílem irské vlády byla samozřejmě záchrana bankovní soustavy.
Nezamýšleným důsledkem sanace se však stalo rozbití důvěry v solventnost vlády.
V eurozóně musely Irsko, Řecko, Portugalsko a Kypr restrukturalizovat svůj suverénní dluh, aby se vyhnuly přímému státnímu bankrotu.
Na fiskální politiku padl stín zvyšujících se poměrů dluhu k HDP, které se staly hlavním odůvodněním úsporných politik, jež prodloužily hospodářský pokles.
Nic z toho není nové.
Konflikt mezi věřitelem a dlužníkem tvoří obsah politiky už od babylonských dob.
Ortodoxní přístup vždy hájil svatá práva věřitele; politická nutnost často vyžadovala odpuštění pro dlužníka.
Otázka, která strana v dané situaci zvítězí, závisí na rozsahu dlužníkovy tísně a síle protikladných koalic věřitelů a dlužníků.
Intelektuální jádro těchto konfliktů vždy představovala morálka.
Věřitelé při uplatňování svého práva na plné splacení úvěru vytvářeli v dějinách co nejvíce právních a politických překážek vyhlášení platební neschopnosti a trvali na přísných postizích v případě, že dlužník nedostojí svým závazkům – například na obstavení příjmů nebo v krajním případě na uvěznění, či dokonce otroctví.
Od vlád, které během nákladných válek nahromadily dluhy, se zase očekávalo, že budou každoročně vyčleňovat „umořovací fondy“, z nichž budou dluhy splácet.
Morálka však nebyla vždy na straně věřitele.
V novozákonní řečtině dluh znamená „hřích“.
Ačkoliv však možná bylo hříchem navršit dluh, Matouš 6:12 se vyslovuje pro rozhřešení: „A odpusť nám naše viny (dluhy), jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“ Díky rozsáhlému společenskému odporu vůči snaze věřitelů činit si nároky na majetek neplatících dlužníků se propadnutí majetku dlužníka zřídkakdy dovádělo do extrémů.
Postavení dlužníků dále posílil zákaz lichvy – vymáhání nepřiměřeně vysokých úroků ze zapůjčených peněz.
Maximální úrokové sazby byly v Británii zrušeny až v roce 1835; téměř nulové sazby centrálních bank, které převažují od roku 2009, představují současný příklad snahy ochránit dlužníky.
Jak ukazuje David Graeber ve své skvělé knize Dluh: Prvních 5000 let, vztah mezi věřitelem a dlužníkem ve skutečnosti netvoří žádný železný zákon morálky; spíše jde o společenský vztah, o němž je vždy nutné vyjednávat.
Stane-li se pravidlem kvantitativní exaktnost a neústupný postoj k dluhovým závazkům, brzy následují konflikt a strádání.
Ve snaze omezit stále se navracející dluhové krize přijaly tradiční společnosti „zákon Svatého roku (Jubilea)“, kdy se slavnostně dělala tlustá čára za minulostí. „Zákon Svatého roku předpokládal,“ píše Graeber, „že se všechny dluhy automaticky smažou ‚v šabatovém roce‘ (tedy po uplynutí sedmi let) a že všichni, kdo kvůli těmto dluhům umdlévali v nevolnictví, budou propuštěni.“ Iniciativa Rolling Jubilee je aktuální připomínkou přetrvávajícího významu tohoto zákona, který patří k nejstarším zákonům společenského života.
Morálním ponaučením tohoto příběhu není nabádání: „Nedluž si peněz, jiným nepůjčuj,“ jak Polonius kladl na srdce svému synovi Lertovi.
Nebýt věřitelů a dlužníků, lidstvo by možná dodnes žilo v jeskyních.
Spíše potřebujeme omezit nabídku úvěrů a poptávku po nich na takovou úroveň, jakou je ekonomika schopná produkovat.
Otázka, jak to udělat a zachovat přitom svobodu podnikání, je jednou z velkých nevyřešených otázek politické ekonomie.
Skutečný motor hospodářského cyklu
CHICAGO – Každá významná finanční krize za sebou zanechává jedinečnou stopu.
Zatímco bankovní krize v průběhu devatenáctého a dvacátého století odhalily význam likvidity finančního sektoru a věřitelů poslední záchrany, světová hospodářská krize zase podtrhla nezbytnost kontracyklické fiskální a monetární politiky.
V nedávnější době pak finanční krize roku 2008 a následná Velká recese obnažily klíčové hybatele úvěrově poháněných hospodářských cyklů.
Konkrétně nám Velká recese ukázala, že při pohledu na rostoucí zadlužení domácností dokážeme předpovědět zpomalení hospodářské aktivity.
Změny poměru dluhu domácností k HDP v letech 2002 až 2007 ve Spojených státech a řadě dalších zemí silně korelují s nárůsty nezaměstnanosti v letech 2007 až 2010.
Před krachem se například enormně zvýšilo zadlužení domácností v Arizoně a Nevadě, jakož i v Irsku a Španělsku; po krachu všechna čtyři místa prošla obzvlášť těžkou recesí.
Rostoucí zadlužení domácností skutečně naznačovalo ekonomické propady dlouho před Velkou recesí.
Mervyn King, tehdejší hlavní ekonom britské centrální banky, ve svém předsednickém projevu k Evropské hospodářské asociaci roku 1994 doložil, že země, které v letech 1984 až 1988 zaznamenaly největší nárůsty poměru dluhu k příjmu domácností, sužovaly v letech 1989 až 1992 největší propady reálného (inflačně očištěného) růstu HDP.
Podobně naše práce, kterou jsme odvedli s Emilem Vernerem z Princetonské univerzity, doložila, že státy USA, jež v letech 1982 až 1989 vykázaly větší nárůsty zadluženosti domácností, zažily v letech 1989 až 1992 výraznější vzestupy nezaměstnanosti a citelnější poklesy růstu reálného HDP.
V další studii jsme se s Vernerem zabývali údaji z 30 zemí za uplynulých 40 let a ukázali jsme, že stoupající poměry zadlužení domácností k HDP systematicky ústily v pomalejší růst HDP a vyšší nezaměstnanost.
Nedávný výzkum Mezinárodního měnového fondu, používající ještě větší vzorek, tento výsledek potvrzuje.
Celkově vzato, závěr, který vyvozujeme z rozsáhlého souboru výzkumných prací věnovaných souvislostem mezi zadlužením domácností, trhem s bydlením a hospodářskými cykly, je takový, že obecně důležitým motorem těchto cyklů je rozmach nabídky úvěrů, působící především skrze poptávku domácností.
Označujeme jej za „úvěrově poháněný kanál poptávky domácností“.
K rozmachu nabídky úvěrů dochází, když věřitelé buď zvýší objem úvěrů, anebo u úvěrů sníží úrokovou sazbu z důvodů nesouvisejících s příjmy ani produktivitou dlužníků.
V nové studii dokládáme, že úvěrově poháněný kanál poptávky domácností spočívá na třech hlavních koncepčních pilířích.
Zaprvé, stěžejními hybateli ekonomické aktivity nejsou technologie ani vytrvalé příjmové šoky, nýbrž expanze nabídky úvěrů.
Je to kontroverzní myšlenka.
Většina modelů připisuje makroekonomické výkyvy reálným faktorům, například šokům v produktivitě.
My jsme ale přesvědčeni, že podceňovanou úlohu sehrává právě finanční sektor svou ochotou půjčovat.
Podle našeho druhého pilíře se rozmachy nabídky úvěrů promítají do reálné ekonomiky posilováním poptávky domácností, nikoli produktivních kapacit firem.
Vždyť úvěrové boomy bývají spojeny s rostoucí inflací a zvýšenou zaměstnaností ve stavebnictví a maloobchodu, nikoli v mezinárodně obchodovatelném či exportně orientovaném podnikatelském sektoru.
Expanze nabídek úvěrů během posledních 40 let podle všeho do značné míry financovaly výdajové hýření domácností, nikoli produktivní investice podniků.
Náš třetí pilíř vysvětluje, proč je kontrakční fáze úvěrově hnaného hospodářského cyklu tak krušná.
Hlavní problém je v tom, že ekonomika zažívá těžké časy „korekce“ na strmý propad výdajů zadlužených domácností, když vyschnou úvěry, obvykle během bankovní krize.
I když krátkodobé úrokové sazby klesnou k nule, střadatelé nedokážou utrácet dost, aby úbytek agregátní poptávky kompenzovali.
Na straně nabídky zase zaměstnanost nedokáže snadno přejít od neobchodovatelného sektoru k obchodovatelnému.
Nadto recese po úvěrovém boomu obvykle ještě zesilují nominální rigidity, poruchy v bankovním sektoru a zděděná pokřivení.
Náš důraz na expanzivní i kontrakční fázi úvěrového cyklu odpovídá náhledu dřívějších učenců.
Jak ukázali už ekonomové Charles P.
Kindleberger a Hyman Minsky, finanční krize a kontrakce nabídky úvěrů nejsou exogenní události dopadající na stabilní ekonomiku.
Spíš je potřeba na ně pohlížet jako na přinejmenším částečný výsledek dřívějších hospodářských excesů – konkrétně expanzí nabídky úvěrů.
Zkrátka rozšiřování nabídky úvěrů často zasévá semena své vlastní zkázy.
Chceme-li pochopit krach, musíme porozumět konjunktuře, zejména behaviorálním předpojatostem a externalitám agregátní poptávky, které hrají v cyklech úvěrových vzestupů a propadů zásadní roli.
To ale přináší další otázku: co primárně vyvolává náhlé expanze nabídky úvěrů?
Na základě naší interpretace historických událostí tvrdíme, že expanzi nabídky úvěrů často spouští rychlý příliv kapitálu do finanční soustavy.
Takový šok se naposledy objevil společně s rostoucí příjmovou nerovností v USA a vyšší mírou úspor na mnoha rozvíjejících se trzích (situace, již bývalý předseda Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke označil za „globální přemíru úspor“).
Přestože jsme se dosud zaměřovali na hospodářské cykly, máme za to, že úvěrově poháněný kanál poptávky domácností by mohl být užitečný i při hledání odpovědí na dlouhodobější otázky.
Jak doložili Òscar Jordà, Moritz Schularick a Alan M.
Taylor z Federální rezervní banky v San Francisku, napříč vyspělými ekonomikami dochází k dlouhodobému sekulárnímu nárůstu poměru soukromých – zejména domácnostních – úvěrů k HDP.
Tento trend přitom doprovází související pokles dlouhodobých reálných úrokových sazeb, jakož i vzestupy nerovnosti uvnitř jednotlivých zemí a „přemíra úspor“ napříč zeměmi.
Otázkou teď je, zda existuje vazba mezi těmito dlouhodobějšími trendy a našimi poznatky o frekvenci hospodářských cyklů.
Uvěří Číňané úvěrům?
Za starých časů, kdy čínskou ekonomiku dusilo komunistické centrální plánování, byly měřítkem hospodářského pokroku investice do fixního majetku.
Čím více se vyrobilo oceli, odlilo betonových panelů a vyčerpalo surové nafty, tím lépe.
Ekonomika založená na spotřebě, jíž tehdy zjevně podlehl kapitalistický Západ, byla odepisována jakožto papírový tygr.
Navenek se toho příliš nezměnilo.
Čína je i nadále posedlá investicemi – výstavba továren a infrastruktury představovala v loňském roce 41% HDP a přibližně polovinu hospodářského růstu.
Přetrvávající vysoká míra investic do fixního majetku v této zemi má navíc svou logiku – stavba silnic, vodovodů, systémů podzemní dopravy, telekomunikačních sítí a továren na elektroniku je přesně tím, co musí obrovská a rychle se modernizující země dělat.
Vedení komunistické strany však rozhodlo, že v příštím desetiletí se stanou novým pilířem ekonomické výkonnosti kadeřníci, účetní, hostesky v karaoke barech, turističtí průvodci a filmoví režiséři.
Zatímco se investiční růst zpomaluje a vývozní trhy zažívají nevyzpytatelné hospodářské cykly a protekcionistické nálady, Čína bude svou tvorbu pracovních míst a příjmy stále více opírat o spotřebu – právě v sektoru služeb je totiž spotřeba nejvyšší.
Je tu však jeden háček: Číňané podle všeho nechtějí spotřebovávat, tedy alespoň podle běžně dostupných údajů.
Celostátní úspory činily v roce 2005 zhruba 50% HDP, což očividně znamená, že se domácnosti natolik obávají účtů za pobyt v nemocnici, školného a záloh na vysněný nový byt, že každý vydělaný jüan raději uspoří.
Za mírou úspor se však skrývá cosi nesmírně klíčového.
Čínské domácnosti opravdu hodně spoří, přibližně jednu čtvrtinu svého příjmu.
Jak ovšem poznamenal Louis Kuijs ze Světové banky, Čína se od mnoha dalších rozvojových zemí liší tím, že neobyčejně vysokou část svého příjmu nespoří domácnosti, nýbrž podniky.
Reálná soukromá spotřeba v Číně roste v posledních sedmi letech ročním tempem kolem 10 procent.
To znamená, že přimět čínské domácnosti, aby více utrácely, není tak beznadějný úkol.
Podle provozovatele kreditních karet MasterCard bude čínská střední vrstva čítat v roce 2010 sto milionů lidí, přičemž každý z nich bude moci podle svého uvážení utratit 5 590 dolarů, a dalších 7,5 milionů lidí bude příslušníky vyšší vrstvy s 13 500 dolary určenými ke spotřebě.
Proč však čekat do roku 2010?
Podaří-li se vytvořit slušnou úvěrovou kulturu, mohou mít lidé přístup k zítřejším příjmům již dnes.
Dnešní dvacátníci by si mohli půjčit peníze na nákup domu, založení rodiny a zaplacení dovolené, přičemž by tyto peníze splatili v době, kdy jim bude padesát a více let a budou mnohem raději trávit čas doma a těšit se z vnoučat.
Spotřebitelské úvěry pronikly do Číny teprve koncem 90. let díky předpisům umožňujícím bankám nabízet hypotéky, které dnes představují asi 10% z celkového počtu půjček.
Podle nedávného průzkumu provedeného Lidovou bankou (čínská centrální banka) utrácejí domácnosti v deseti největších městech v průměru asi 35% měsíčního příjmu na hypotéční splátky, což je srovnatelné s jinými zeměmi.
Dnes si lze vzít půjčku také na vzdělání a nákup automobilu a 2% domácností disponují kreditní kartou, což je sice v porovnání s 75% ve Spojených státech stále evidentně nízké číslo, avšak ještě před pouhými pěti lety zde takové domácnosti neexistovaly vůbec.
A ačkoliv jsou v Číně stále mnohem běžnější debetní karty, banky jako China Merchants Bank uskutečňují agresivní politiku vydávání skutečných kreditních karet.
Klíčovým problémem spojeným se zaváděním kreditních karet je skutečnost, že zde pro ně dosud neexistuje platební systém.
Instalovat systém vedoucího hráče na trhu UnionPay je pro maloobchodníky příliš drahé a řada prodejen dává přednost platbám v hotovosti, aby se vyhnuly placení daně.
Výše sjednaných úvěrů nicméně narůstá a podle poradenské firmy McKinsey se v roce 2004 meziročně zečtyřnásobila na 0,18% HDP.
Přesto je zapotřebí překonat několik dalších překážek, aby se spotřeba zvýšila.
Za prvé mají banky stále jen málo spolehlivých nástrojů, jak ověřit platební morálku žadatelů o úvěr, včetně předchozích půjček u jiných bank.
Půjčky na vzdělání by měly v městské i venkovské Číně zaznamenávat raketový růst, avšak banky nevědí, komu půjčovat, a tak prostě nepůjčují.
Za druhé jsou banky zranitelné vůči nesplácení úvěrů.
Trh s půjčkami na automobily zaznamenal v letech 2003-2004 miniboom, avšak míra nesplácení převyšující 50% přinutila banky, aby tyto úvěry stáhly z nabídky.
Obtíže spojené s navrácením předmětu půjčky (kampak asi dlužník to auto zaparkoval?) a jeho prodejem (trh s ojetými automobily je stále v plenkách) se zasloužily o to, že většina těchto špatných úvěrů musela být odepsána.
Temný mrak se vznáší také nad trhem s hypotékami, neboť Nejvyšší lidový soud vydal v roce 2003 zákaz přebírání nemovitostí, jež slouží jako trvalé bydliště.
Nedávná revize tohoto rozhodnutí sice bankám umožňuje nabýt zadluženou nemovitost, avšak pouze v případě, že pomohou dlužníkovi sehnat alternativní méně nákladné bydlení – což je pro poskytovatele úvěru administrativní noční můra, zvláště pokud hypotéku přestane splácet mnoho lidí současně.
Za třetí nejsou spotřebitelé obecně zběhlí v práci s úrokovým rizikem.
Téměř všechny hypotéky mají pohyblivou úrokovou míru, která se mění podle pětileté úvěrové sazby stanovené Lidovou bankou.
Koncem loňského roku však Everbright Bank a některé další banky začaly nabízet hypotéky s fixní úrokovou mírou.
Rozjezd byl pomalý, avšak překvapivé zvýšení bankovních sazeb z dubna 2006 by mohlo přispět k větší obeznámenosti veřejnosti s úrokovým rizikem.
A konečně Čína potřebuje větší rozmanitost finančních produktů.
Až donedávna banky dokázaly nabízet pouze obyčejné spořicí účty.
Dnes jsou však stále populárnější strukturované vklady – například takové, jejichž návratnost je vázána na výsledky newyorské akciové burzy.
Obligační investiční fondy dnes tvoří zhruba 30% obchodovatelné kapitalizace akciového trhu, byť to představuje pouze 0,9% HDP oproti více než 5% v Indii.
Ekonomický význam nových finančních produktů bude pravděpodobně růst ještě rychleji poté, co na trh vstoupí zahraniční banky.
Vydají-li čínští regulátoři správné licence, sehraje finanční sektor klíčovou roli při výchově a udržení spotřebitelské společnosti zítřka.
Zločin a trest na uprchlický způsob
Otřesná vražda Giovanny Reggianniové, která se stala nedaleko rumunského uprchlického tábora na římském předměstí Tor di Quinto, šokovala Itálii i Rumunsko.
Případ získal na významu tím, že přilil olej do ohně vášnivých veřejných diskusí o postavení uprchlíků a zahraničních občanů, které v současnosti probíhají nejen v Itálii, ale po celé Evropě.
Někteří Italové reagovali násilně; někteří italští a rumunští politici se pak v dychtivé snaze nabídnout rychlá a tvrdá řešení dopustili skandálních prohlášení, v nichž se ozývaly xenofobní a totalitní slogany minulosti.
Není bez ironie, že jsme dnes svědky jakéhosi groteskního protipólu „národní hrdosti“, kterou vídáme v případech, kdy si stát přisvojí kulturní a sportovní hvězdy a vydává je za součást společného dědictví.
Ačkoliv byla vražda individuálním zločinem, řešit tragédii zločinu opatřeními, která si berou na mušku celou minoritu, je nezodpovědné a bude to mít vážné morální a společenské důsledky nejen pro nespravedlivě potrestané, ale i pro ty, kdo je potrestali.
Žádná menšina totiž není homogenní, což dokládá i skutečnost, že policii v tomto konkrétním případě uvědomil vrahův krajan z téhož uprchlického tábora.
Kolektivní trest zároveň znamená jistou formu ztráty paměti Italů a Rumunů, a to nejen ve vztahu k tomu, co se dělo za fašismu, nacismu a komunismu, ale i ve vztahu k vlastním národním dějinám.
Italové se koneckonců při hledání lepšího života nestěhovali pouze z jihu Itálie na sever, ale i do jiných zemí.
I oni vědí, jaké to je být uprchlíkem, exulantem, cizákem.
Rumunsko se zase nemůže pyšnit dějinami svého vztahu k romské menšině, jejíž nedostatky a počínání na sebe vždy přitahují vinu, avšak stát nikdy nepodnikl žádné skutečné kroky, aby její podmínky zlepšil.
Romská menšina se v Rumunsku objevila ve 14. století, ale teprve v roce 1856 bylo zrušeno její otroctví!
Rumunská společnost se dnes vyrovnává s důsledky několika desetiletí teroru a lží, demagogie a chudoby, která poznamenala několik generací.
Tyto rány nelze okamžitě vyléčit.
Pád komunismu uvolnil obrovskou vlnu lidské energie, která však započala bizarním a cynickým přesunem privilegií a majetku uvnitř staré nomenklatury a také novým všeobecným darwinovským bojem.
Ačkoliv je dnes v celém Rumunsku patrný hospodářský pokrok a s příchodem demokracie dochází i k postupné obnově občanského svědomí, rumunská parodie na politický život – navzdory členství v Evropské unii – ukazuje, jak nepoddajné jsou její staré zlozvyky obojetnosti, nedůslednosti, fatalismu, liknavosti a korupce.
Právě korupce se dnes zdá být motorem společnosti.
V dnešním Rumunsku stále existují znevýhodněné a zanedbávané skupiny, které jsou vytlačovány na bezútěšné okraje společnosti.
Mezi romskou populací je 41% sezonních dělníků, 33,5% Romů nemá žádnou profesní kvalifikaci a 38,7% Romů je negramotných.
To není jen rumunský problém – stal se z toho problém celé Evropy.
Nicolae Romulus Mailat, pětadvacetiletý mladík obviněný z vraždy Giovanny Reggianniové, byl ve 14 letech umístěn do nápravného ústavu.
Později byl znovu odsouzen za krádež, ale rok před odjezdem do Itálie dostal milost.
Byla příčinou jeho mladistvých přestupků v Rumunsku a jeho zločinu v Itálii chudoba?
Ve slavném Dostojevského románu Zločin a trest dožene Raskolnikova ke zločinu nejen jeho nihilismus a vzpurnost, ale i chudoba.
Jeho sociální totožnost není stejná jako u Mailata, jeho duchovní „entita“ je drasticky odlišná, avšak jeho dvojnásobný zločin není o nic méně hanebný.
Prozatím není důvod doufat, že Mailat nalezne ve svém zločinu nový začátek na cestě ke spáse prostřednictvím utrpení a duchovní obnovy.
Možná bychom si však měli znovu vyslechnout slova jednoho z Raskolnikovových debatníků, když hovoří o „hnusné Sodomě“, v níž bloudí, a když tvrdí, že chudoba není nectnost, nýbrž neštěstí.
V chudobě si člověk stále zachovává jistý druh „vrozeného vznešeného citu“, zatímco neštěstí je spojeno se zásadním a katastrofálním morálním kolapsem.
Mailat hledal únik ze svého rumunského neštěstí a své rumunské minulosti, avšak nedokázal si představit, že v italském uprchlickém táboře najde stejně velké neštěstí jako předtím – že obraz v zrcadle jeho každodenního nového života bude obrazem vraha.
Lidé, kteří znají děsivou čtvrť Tori di Quinto, kde byla Giovanna Reggianniová zavražděna, bez servítků hovoří o nedbalosti a lhostejnosti římského magistrátu.
Tato skutečnost samozřejmě nemůže být omluvou pro tento ani jakýkoliv jiný zločin, ale nelze ji opomíjet.
Ačkoliv nemůžeme očekávat zázračnou reinkarnaci zločince Mailata, můžeme a musíme požadovat radikální přehodnocení situace, v níž se ocitají lidé vytlačení na okraj společnosti stejně jako on.
Toto přehodnocení přitom nesmí provést pouze rumunský a italský stát, ale i romská komunita v Rumunsku a Itálii a také samotné evropské společenství.
Pachatel je totiž příslušníkem všech těchto komunit.
Slyšíme hlasy těch, kdo se rozhořčují nad rozšířením EU a sociálním napětím, které tento krok vyvolal.
Zvýšená migrace je pochopitelně v naší odstředivé a globální moderní společnosti každodenní realitou, ale její důsledky nejsou pouze negativní.
Volný pohyb osob neznamená jen větší sociální konflikty a vyšší kriminalitu.
Znamená také postupné a prospěšné soužití, které začalo bezprostředně po druhé světové válce jako společné úsilí pomoci poraženým zemím a zvýšit jejich vyhlídky na demokracii a prosperitu.
Když jsem loni navštívil Barcelonu a Madrid, s potěšením jsem si vyslechl nadšené zprávy o úspěších stále početnější rumunské komunity v těchto městech.
Někteří rumunští uprchlíci již kandidovali v místních volbách a sklízeli chválu za svou tvrdou práci a poctivost.
Doufám, že se totéž stane i na jiných místech, a to nejen v případě Rumunů, ale i u všech lidí připravených čelit výzvám dnešní doby.
Tyto příklady totiž nejsou jen úspěchem jednotlivců, nýbrž i vítězstvím celé komunity.
Evropa si zaslouží dokázat, že je skutečným společenstvím – rozmanitým, demokratickým, duchovně založeným, svobodným a prosperujícím.
Zločinné geny?
Mohou geny predisponovat lidského jedince ke zločinu?
V Americe začali někteří právníci takovou „genetickou obhajobu“ využívat jako polehčující okolnost v případech usvědčených vrahů.
Existují geny způsobující náchylnost k alkoholismu?
Nebo geny, díky nimž je člověk homosexuální, věřící, se sklonem k rozvodům, či dokonce geny, které určují, jak lidé hlasují ve volbách?
Věříte-li tvrzením vědců, kteří si říkají „behaviorální genetikové“, pak mnohé aspekty lidského chování budou vskutku podloženy našimi geny.
Podobná tvrzení mají za sebou dlouhou a pochybnou minulost, jež sahá až na samý počátek dvacátého století, do viktoriánské Anglie – k eugenickému hnutí a jejímu uznávanému „otci“ Francisi Galtonovi.
Ale ať už je to s dřívějšími výstředními tvrzeními a společenskými zločiny hnutí eugeniků – např. nucenou sterilizací tisíců lidí (převážně žen) v Evropě a Spojených státech – jakkoli, dnes je vše prý jinak.
Dnes jsou prý jejich tvrzení podepřena novými poznatky skutečné molekulární vědy, genetiky.
Mnohé rodiny pochopitelně mají své sociální problémy; naše společnosti nejsou rovnostářské; lidé žijící v chudobě budou nejspíše vychovávat děti, které rovněž budou žít v chudobě.
Proto ale ještě chudoba není geneticky podmíněna.
A podobně děti bohatých jednou zdědí bohatství svých rodičů, ale zde jde o sociální, nikoli genetickou dědičnost.
Oddělit vliv genů a vnějších podmínek během dlouhého, komplexního průběhu lidského vývoje je nesmírně obtížné – opravdu nelze nikdy s jistotou o nikom říci, že x procent jisté stránky jeho charakteru je genetických a y podmíněných okolím.
Oba vlivy jsou v průběhu oněch mnoha let, během kterých sami sebe stavíme ze surového materiálu našich genů a našeho okolí, nerozlučně spjaty.
Genetikové se pak snaží zjistit, nakolik lze odchylky u jistého znaku v rámci celé populace přisoudit genům a zda některé určité geny hrají při vzniku tohoto znaku roli.
Toto lze provádět u chorob, kde je diagnóza relativně jednoznačná a kde má tento stav na svědomí jediný abnormální gen (vhodným příkladem může být Huntingtonova choroba).
To jsme ale daleko od tvrzení, že ten a ten gen má na svědomí náchylnost k alkoholismu nebo zločinnosti.
Geny nepochybně utvářejí naše chování, ale toto chování je hluboce formováno vývojem, kulturou, společenským prostředím a dokonce technologiemi.
Nelze v žádném případě hovořit o genech, jež by „předurčovaly“ jakýkoli komplexní aspekt lidského myšlení či konání.
Například „agrese“.
Tímto slovem označujeme mnoho různých typů chování.
Hovoříme o agresivních obchodnících nebo agresivní chirurgii – a to v kladném slova smyslu.
Hovoříme ale také o agresivním chování mužů vůči jejich partnerkám a dětem, o agresivních střetech mezi fotbalovými fanoušky nebo mezi policisty a demonstranty.
Hovoříme rovněž o agresivním vedení války.
Jsou toto všechno projevy stejného „stavu“?
Celou věc dále komplikuje fakt, že stejný čin, který mají na svědomí stejné geny, svaly, atd. lze vnímat jako zločinnou agresi i jako konání povinnosti.
Vezměme příklad britského vojáka Lee Clegga, který během služby v Severním Irsku zastřelil mladistvého řidiče, protože se jeho auto na vojákovu výzvu nezastavilo u bezpečnostní kontroly.
Clegg byl odsouzen za vraždu, ale podařilo se mu rozsudek zrušit a nakonec byl zpět přijat do armády a dokonce povýšen.
Má tedy Clegg geny na kriminální agresi anebo je dobrý voják?
Je-li tento „agresivní fenotyp“ tak uboze definován, jak můžeme chtít studovat jeho genetiku?
Naneštěstí tento případ mnohým nezabránil, aby se o to dále pokoušeli.
Dokládá to vědecký referát, který v roce 1993 v časopise Science publikoval tým vedený Hanem Brunnerem.
Studie popisuje holandskou rodinu, jejíž někteří muži měli být abnormálně násilní.
Konkrétně osm mužů „žijících na různých místech země v různé době v rámci tři generací vykazovalo ‚abnormální behaviorální fenotyp‘“.
Typy chování zahrnovaly „výbuchy agrese, žhářství, pokus o znásilnění a exhibicionismus“.
Lze opravdu tak rozdílné typy chování pojmout pod jedinou hlavičkou agrese?
Podobné tvrzení – pokud by bylo vysloveno v kontextu studie nečlověčího, zvířecího chování – by vědcům nikdy nemohlo stačit.
Brunnerova studie nicméně se značnou publicitou vyšla v jednom z nejprestižnějších světových vědeckých časopisů.
Mnoho pozornosti bylo věnováno tomu, jak každý z těchto „násilných“ jedinců v sobě kromě jiného nosil mutaci v genovém kódování enzymu monoaminoxydáza (MAOA).
Mohla tato mutace být „příčinou“ jejich údajného násilnictví?
Brunner později popřel přímou spojitost a distancoval se od názorů veřejnosti, že jeho pracovní skupina objevila „gen agrese“.
Studie je ovšem dnes hojně citována a to, co v jejím názvu bylo označováno jako „abnormální“ se dnes stává „agresivním chováním“.
A tak dva roky po Brunnerově článku vyšel v Science jiný článek o myších, kterým chybí enzym monoamidoxydáza A, pod titulem „Agresivní chování“.
Jeho autoři, na prvním místě francouzský tým v čele s Olivierem Casesem, v něm popsali, jak mláďata myší vykazovala „chvění, potíže se stáním a bázlivost… zběsilé běhání a vrávorání… (neklidný) spánek, sklon k pokousání experimentátora, shrbený postoj…“.
Ze všech těchto znaků narušeného vývoje autoři v názvu své studie vyzdvihli jen agresi a v závěru vyvodili, že tyto výsledky „podporují myšlenku, že obzvláště agresivní chování několika málo lidských jedinců mužského pohlaví s deficitem MAOA… je přímějším důsledkem nedostatku MAO“.
Takový důkaz, jakkoli slabý, se stal součástí výzbroje, kterou ve své činnosti používá například americká Federální iniciativa proti násilí, jejímž cílem je odhalovat děti z chudinských částí velkoměst, u nichž existuje „riziko“, že se stanou násilníky následkem předurčujících biochemických nebo genetických faktorů.
Tento program, iniciovaný bývalým ředitelem amerického Národního ústavu pro duševní zdraví Frederickem Goodwinem, se zprvu setkal s nevolí z důvodu jeho potenciálně rasistických podtextů – tj. opakované odvolávání se na „exponovanou chudinskou mládež ve městech“.
Nedlouho poté Goodwin funkci ředitele opustil a návrhy na svolání schůze, kde by se o jeho tezích diskutovalo, byly několikrát zamítnuty.
Přesto však v Chicagu a jiných velkých městech některé polohy tohoto vědeckého programu pokračují.
Varovných příkladů „agresivních genů“ bychom mohli předložit spousty ve vztahu k mnoha dalším teoriím, jež se snaží vysvětlovat genetické kořeny abnormálního nebo nežádoucího lidského chování.
Tyto teorie jsou šlágrem novinových titulků a ovlivňují iniciativy ke změně sociální politiky.
Ovšem nekritické pokusy aplikovat biologickou vědu na zákonodárství o lidském bytí nás – nebudeme-li obezřetní – mohou přivést zpět k temným dnům eugeniky.
Kriminalizace HIV
JOHANNESBURG – „Jestli tohle předpokládá zákon,“ říká pan Bumble v románu Charlese Dickense Oliver Twist , „tak je zákon osel.“ Trestní zákon, kvůli němuž je pro nositele HIV lepší nevědět , že jsou nakaženi a mohou virus přenášet na další lidi včetně svých nejbližších, se zdá obzvláště vhodným kandidátem na uštěpačnou poznámku pana Bumblea.
A přesto zákonodárci v mnoha koutech světa schválili v tragické a pomýlené snaze zastavit šíření HIV a AIDS trestní zákony, které prosazují nevědomost o této nemoci, trestají její oběti a zvyšují pravděpodobnost, že se virem nakazí oběti nové.
Některé země v západní a střední Africe uzákoňují špatně koncipované přístupy založené na Africkém vzorovém právu, podle něhož je trestným činem, pokud nakažená osoba přenáší virus na někoho jiného nebo ho viru vystavuje.
V některých právních oblastech tak mohou prokurátoři vznášet obžaloby i vůči HIV pozitivním těhotným ženám, poněvadž ty by případně mohly vystavit viru své nenarozené děti.
Jistě, existují i ojedinělé a srdceryvné případy, kdy člověk s HIV nakazí jiného člověka s výslovným úmyslem způsobit mu újmu.
Je skutečností, že v některých koutech Afriky dokonce muži nakažení HIV nebo AIDS znásilňují dívky, protože věří, že sex s pannou je může vyléčit.
Někteří bojovníci za práva žen zase podporují zákony kriminalizující přenos HIV a tvrdí, že tyto zákony potrestají muže, kteří tají svou HIV pozitivitu před sexuálními partnerkami včetně manželek a přítelkyň.
Stávající trestní zákony jsou však více než dostatečné k tomu, aby umožnily vnímavým soudním systémům náležitě postihovat lidi, kteří záměrně působí druhým újmu.
Trestní zákony postihující všechny nositele HIV jsou však kontraproduktivní a od základu nespravedlivé.
Tyto zákony v podstatě dělají zločince z milionů nevinných obětí této nemoci, zejména žen.
V Zimbabwe byla například nedávno odsouzena žena, která vystavila svého milence HIV, přestože ho nenakazila.
Z Ukrajiny zase informují advokáti organizací bojujících za lidská práva o znepokojivém případu ženy, která byla usvědčena z přenosu HIV na manžela, přestože ten použil kondom a sám požádal o stažení obvinění.
Zaujatost vůči ženám prostupuje celou Afrikou a právě ženy bývají obvykle obviňovány, že vnesly do vztahu HIV.
Toto rozšířené nepochopení pramení přinejmenším částečně z faktu, že se ženy s vyšší pravděpodobností dozvědí, zda jsou virem HIV nakaženy, poněvadž jsou na tento virus běžně testovány na ženských klinikách v rámci těhotenských testů či prohlídek.
Většina mužů se naopak odmítá nechat dobrovolně testovat – odrazuje je strach, nevědomost, pýcha a někdy i tabu.
To pokřivuje výsledky soudních sporů, poněvadž vzhledem k absenci testů u mužů je téměř nemožné, aby žena nakažená HIV před soudem dokázala, že ji nakazil její sexuální partner.
Zákony kriminalizující přenos HIV podkopávají veřejné zdraví, poněvadž odrazují HIV pozitivní lidi nebo ty, kteří jsou vystaveni riziku nákazy, od testů, poradenství a léčby.
Když lidem hrozí trestní stíhání, může být nevědomost o jejich HIV pozitivitě či negativitě jejich nejúčinnější právní obranou.
Trestní stíhání tak odradí řadu lidí – zejména mužů nebo osob žijících v oblastech, kde je léčba HIV do značné míry nedostupná – od testů, protože ty by je vystavily riziku trestní zodpovědnosti.
Takové zákony navíc promění oběti HIV v obětní beránky společenského problému, proti němuž nedokážou vlády ani širší společnost podniknout účinné a někdy i politicky či kulturně riskantní kroky, které by dokázaly nemoc porazit.
Mezi tyto „riskantní“ kroky bohužel patří i tak základní věci, jako jsou otevřená diskuse o nemoci, osvěta a podněcování lidí, zejména mužů, aby podstupovali testy.
Od roku 1981, kdy lékařští vědci poprvé identifikovali AIDS, si tato choroba vyžádala více než 25 milionů životů.
Počet nových nákaz je i nadále rychlejší než úsilí o nalezení léčby.
I základní preventivní prostředky, jako jsou testy HIV, kondomy pro muže i ženy a sterilní nitrožilní jehly, zůstávají nedosažitelné pro drtivou většinu těch, kdo je potřebují.
Tato žalostná situace vyžaduje efektivní opatření, nikoliv další oběti a obětní beránky.
Otevřená a informovaná diskuse o epidemii HIV, osvěta o prevenci HIV, distribuce kondomů a další strategie představují jedinou známou cestu k zabránění novým nákazám.
Zranitelnost žen vůči HIV by se měla řešit ochranou jejich rovnocenného nároku na majetek manželů, vymáháním zákonů proti násilí na ženách včetně znásilňování v manželství a podporou žen při dojednávání bezpečnějšího sexu s muži.
LIBOR bez šťávy
LONDÝN – Loňský skandál kolem sazby LIBOR londýnskou politickou obec šokoval.
Navzdory všemu, co se do té doby odehrálo, veřejnost i její zástupce ohromilo zjištění, že bankéři z osobního prospěchářství systematicky podrývali základy globálního tržního standardu – který má navíc v názvu Londýn.
Britský ministr financí George Osborne cítil povinnost zahájit parlamentní vyšetřování.
Po roce práce Parlamentní komise pro standardy v bankovnictví konečně 19. června snesla své veliké vejce.
Bankéři budou výsledek rozhodně považovat, jak v Anglii říkáme, za „kurátovo vejce“ (mladý duchovní na dotaz, zda se mu zamlouvá zkažené vejce, které mu podal jeho biskup, odpověděl, že „má své dobré stránky“).
Hrdlo se jim sevře nad doporučením komise, aby se nedbalé jednání, které povede k sanaci bank z peněz daňových poplatníků, nově stalo trestným činem a aby tento přístup ještě upevnil režim „vysoce postavených osob“, v němž se každá funkce banky bude připisovat konkrétnímu jedinci, hnanému k osobní odpovědnosti, kdykoli by se něco zvrtlo.
Komise prohlašuje, že „vrcholní bankéři se vyvlékli ze zodpovědnosti za pochybení vzniklá za jejich dohledu tvrzením, že nic nevěděli, a skrýváním se za kolektivní rozhodování“.
Její členové chtějí, aby to už nebylo možné.
Bude-li po jejich, důsledkem nedbalého nakládání s bankovními aktivy bude odnětí svobody, aniž by finanční ředitelé vesmíru měli po ruce kartičku „bezplatné propuštění z věznice“ jako v monopolech.
Už slyším, jak si právníci přiostřují tužky: přečin je nutné dostatečně přesně vymezit, aby přestál napadení z pohledu lidských práv. Bude-li však komisí navržený režim zaveden, bude nesporně přísnější než to, co je dnes k vidění v New Yorku a dalších centrech bankovnictví.
Britští poslanci přitom zjevně nemají trpělivost s tím, co považují za hlemýždí tempo změn v celosvětové regulaci, a chtějí jednat bezodkladně.
Pokud se Spojené království skutečně vydá touto unilaterální cestou, jaké to bude mít pro londýnskou bankovní branži důsledky?
Přineslo by to konkurenční vzpruhu New Yorku, Frankfurtu, či dokonce Paříži, protože z londýnské City by mezinárodní bankéři prchali, poděšeni vyhlídkami na pobyt za mřížemi, pokud by jejich obchody s deriváty opět explodovaly?
Členové komise na tuto otázku nabízejí dvě poněkud protichůdné odpovědi.
První je, že je to, upřímně řečeno, nezajímá. „Riziko exodu by se nemělo zohledňovat,“ uvádí komise a poznamenává, že výhody globálního finančního centra odjakživa provázely vážné související hrozby pro domácí ekonomiku.
Na rozdíl od Spojených států, kde je finanční sektor co do poměru k HDP menší, se britské hospodářství z propadu výstupu během Velké recese po roce 2008 kvůli pokračujícím úsporám v bankovním sektoru dosud nevzpamatovalo.
Členové komise si uvědomují, že ztráta statusu globálního finančního centra by Londýn vyšla draho, ve smyslu pracovních míst i výstupu, a tak rozvinuli ještě druhou argumentační linii. „Neexistuje nic z podstaty optimálního,“ říkají o rovné hrací ploše v mezinárodním finančnictví.
Snahy o vytvoření jednotného evropského finančního trhu podle nich nutí země reagovat na nedostatky, jež odhalila krize roku 2008, rychlostí „nejpomalejší lodi v konvoji“.
Naproti tomu podle komise „pro Británii jako finanční centrum může mít velké přínosy, když předvede schopnost zavést a dodržovat standardy nastavené vysoko nad mezinárodní minimum“.
Kromě striktního nového režimu osobní zodpovědnosti by komise doplnila basilejské standardy pro bankovní kapitál o přísný poměr pákového zadlužení.
Britská vláda, zaměstnaná hledáním způsobů jak stimulovat růst, jelikož se blíží další volby, bude zajisté dvakrát měřit, než provede změny, které by mohly vytlačit byznys do zahraničí.
Vláda je ale mezi dvěma mlýnskými kameny, neboť na ni zároveň naléhá parlament, který, opřen o tisk a veřejné mínění nepřátelské vůči bankám, prahne po uzákonění reforem, a směrnice EU vyžadující zavedení přísnějšího režimu.
Má tedy komise pravdu, že by se vláda měla rychle pustit do reformy a na důsledky nehledět?
Důkazy, které lze najít v mezinárodních průzkumech, naznačují, že doposavad realizované regulatorní změny bankéře ke stěhování nepřiměly.
Londýn už zavedl přístup, který je přísnější než ve většině ostatních finančních center.
Daně odváděné z ředitelských bonusů už bankéře vyšly hodně draho.
Regulační orgány jsou dnes citelně přísnější a dotěrnější než jejich kolegové v New Yorku.
Bankéřům se to nelíbí, ale do přívětivějších lokalit se zatím nevydali.
Ani nenaznačují, že tak učiní.
Poslední index globálních finančních center od Z/Yen ukázal, že se Londýn drží na nejvyšší příčce – a jeho náskok oproti New Yorku se nemění.
Asijská centra je očekávatelně dohánějí, ale stěží přímo konkurují obchodování, které by se jinak odehrávalo v Londýně.
Frankfurt a Paříž, nejvěrohodnější evropští konkurenti, chřadnou na desátém, respektive 26. místě.
Ratingové agentury a akcionáři znervózní, kdykoli slyší, že přísnější regulatorní prostředí nemusí být nutně nevýhodou.
Režim, v němž na jednotlivce v jedné jurisdikci silně dopadá osobní zodpovědnost, bude pro bankéře podnětem k přemýšlení, zejména co se týče globálních bank se složitými systémy maticového řízení, které produktovým šéfům dávají možnost přesídlit jinam.
Britské zákonodárce bude muset uspokojit to, že nový režim správným způsobem zaujme správné lidi.
Ať už je posílání ničemných bankéřů za mříže jakkoli politicky přitažlivou představou, skutečně je tam dostat bude v praxi i nadále velmi nesnadné.
Paralyzující koalice
Loňské znovuzvolení Tonyho Blaira bylo pro britské nové labouristy vítězstvím na celé čáře - strana získala v dolní sněmovně nedobytnou většinu.
Gerhard Schröder získal naprostou většinu v německém Bundestagu jen s odřenýma ušima - a to ještě díky svému ne zrovna milovanému partnerovi, straně Zelených, a několika ,,křeslům navíc", která volební systém v Německu skýtá.
Která věta platí a která ne?
Kupodivu jedna i druhá věta je zároveň pravdivá i nepravdivá.
Na Labouristické straně britského premiéra Blaira je překvapující to, že v roce 2001 získala o dvě procenta hlasů méně než v roce 1997 a skončila nakonec těsně nad 40 procenty celkových odevzdaných hlasů.
Také Schröderovi sociální demokraté ztratili ve srovnání s rokem 1998 dvě procenta hlasů a skončili těsně pod 40 procenty celkových odevzdaných hlasů.
A zatímco Schröder mohl prohlásit, že ziskem 38,5 procenta z celkové volební účasti 80 procent získal hlasy jedné třetiny Němců oprávněných volit, Blaira zvolila pouhá čtvrtina voličů (40 procent při 60procentní volební účasti).
Tito dva středolevicoví politici se neliší svým volebním úspěchem, ale volebními systémy, v nichž působí.
Zatímco britský většinový volební systém zajistil Blairovi solidní většinu, německý upravený poměrný volební systém dává Schröderovi a jeho zeleným partnerům prostou (a nejspíš nevalnou) většinu.
Volební systém je sice odvěkým tématem politických diskusí, nicméně stojí za to zamyslet se nad otázkou volebních systémů znovu.
Ve prospěch britského systému toho mluví - jako vždy - hodně.
Díky tomu, že se v něm relativní volební většina převádí na absolutní parlamentní většinu, mohou vítězné strany rovnou vládnout bez toho, aby musely neustále vyjednávat s koaličními partnery a shánět ve sněmovně většinu.
Je ale britský systém spravedlivý?
Parlament se v něm rozhodně nestává obrazem názoru voličů. ,,Thatcherovskou revoluci" nikdy nepodporovalo více než 43 procent těch, co šli k volbám.
(Shodou okolností ,,reaganovskou revoluci" v USA podporovalo ještě méně voličů.)
Pan Blair tak může svých 40 procent použít k tomu, aby se připojil k americkému postoji vůči Iráku a aby doma propagoval svoji ideu ,,veřejně-soukromého vlastnictví".
Obě tyto politiky mají přitom své hlasité odpůrce, a to zejména mezi oněmi 40 procenty těch, kdo Blaira volili.
I tak ale mohli jak Blair, tak Tchatcherová své smělé plány realizovat.
Nehledě na silný odpor uvnitř parlamentu i mimo něj, mohli oba politici ve své době jednat rozhodně, odhodlaně a především legitimně v tom smyslu, že podpora veřejnosti má větší slovo než opozice.
Přijde však den, kdy se jazýček vah nahne na druhou stranu.
Ve Spojených státech existuje moudrý ústavní dodatek, který i populárním prezidentům nedovoluje ucházet se potřetí o prezidentský úřad.
V Británii, kde podobné pravidlo nefunguje, přivedla paní Thatcherovou její strana k slzám, když jí řekla, že musí jít.
Uvidíme, jak si povede pan Blair, zvláště v souvislosti s referendem o přijetí společné evropské měny.
Volební systém nicméně umožňuje rozhodné jednání - a voliči to oceňují.
To ovšem neplatí v systému poměrného zastoupení.
Často se tvrdí, že zvlášť Německo potřebuje - podle slov jednoho bývalého německého prezidenta - popohnat k větší mobilizaci spících sil národa.
Koalice, která se nepřetržitě bojí o svou labilní parlamentní většinu, může jen sotva oživit stagnující ekonomiku, napravit vysokou nezaměstnanost a reformovat stále nákladnější sociální stát.
Ve světle těchto problémů volají Němci stále více po ,,velké koalici" dvou největších německých politických stran.
Je však správné přerušit demokratickou interakci mezi vládou a opozicí jen proto, aby byly vyřešeny táhnoucí se problémy?
A naopak - je vůči voličům spravedlivé, že pokaždé, když schází jasná politická většina, reformy se odkládají?
Někdo možná namítne, že v době, kdy už ani ty největší strany nemohou doufat, že získají více než 50 procent hlasů, je důležité, aby parlament odrážel pestrost názorů lidí, kteří jej volí.
Protiargument je tady nicméně silnější.
Hlavním smyslem voleb je převést názory občanů v politické činy, což chce parlamenty, které jak vydávají zákony, tak vládnou.
Dokud existuje možnost nenásilného zbavení vládnoucích skupin moci, například volby, je převod poměrných většin v silné vlády vhodnější než slabé koalice s početní většinou.
Volební systémy nemění síly ve společnosti ani negarantují nějaký konkrétní výsledek.
I Británie zažila období nehybnosti a stagnace (například 50. a 70. léta) a i v Německu došlo k zásadním změnám za vlády kvantitativně slabých koalic (Adenauerova vláda po roce 1949 a vláda Williho Brandta po roce 1969).
Argument pro systém, který rodí změnu a opozici, a nikoli stagnaci a konsensus, je ovšem i tak silný.
Jistě - hlavní překážkou volební reformy je potřeba přesvědčit o ní ty, jejichž posty závisí na udržení současného stavu.
Co je na současném kapitalismu špatně?
PRINCETON – Kapitalismus vcelku náhle viditelně ochořel.
Znovu se objevil virus socialismu a infikuje mladé.
Moudřejší lidé, kteří respektují dřívější výdobytky kapitalismu, ho chtějí zachránit a navrhují diagnózy a léčby.
Jejich návrhy se však leckdy překrývají s těmi, které chtějí zničit celý systém, což činí z tradičního pravolevého dělení obyčejnou pošetilost.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Naštěstí se tímto problémem zabývá Raghuram G.
Rajan, bývalý guvernér Indické rezervní banky, který dnes vyučuje na Boothově obchodní fakultě Chicagské univerzity, a vnáší do něj své neopakovatelné znalosti a zkušenosti.
Ve své nové knizeThe Third Pillar: How Markets and the State Leave Community Behind („Třetí pilíř: Jak trhy a stát nechávají komunitu napospas osudu“)tvrdí, že rakovina, která prostupuje současným kapitalismem, není selháním „Leviatana“ (státu) ani „Behemota“ (trhu), nýbrž komunity, která už nefunguje jako pojistka proti kterékoliv z těchto příšer.
Rajan proto předepisuje „inkluzivní lokalismus“, jenž obnoví komunity a ty poté dodají lidem sebeúctu, postavení a význam.
Rajanova publikace je stejně jako kniha The Future of Capitalism („Budoucnost kapitalismu“) ekonoma Oxfordské univerzity Paula Colliera součástí rychle se rozvíjejícího žánru kritických rozborů z pera přátel kapitalismu.
Rajan je stoupenec kapitalismu, který dospěl k závěru, že tento systém už nepracuje v zájmu společenského dobra, a je třeba ho dostat zpátky pod kontrolu.
Třetí pilíř nabízí hluboký dějinný kontext, na němž vysvětluje současnost, ale ze všeho nejpřesvědčivější je v pasážích, kdy provází čtenáře událostmi po druhé světové válce a vysvětluje, proč se kolem roku 1970 všechno začalo rozpadat.
Do té doby se svět usilovně snažil zotavit a obnovit a hospodářský růst získal dodatečný impulz díky zavádění špičkových technologií prostřednictvím investic do obměny zařízení.
Od roku 1970 však trendový růst zpomaluje, což vysvětluje řadu našich současných obtíží.
Po celou tuto dobu neměly vlády žádnou představu, jak zpomalení řešit, kromě slibů, že obnoví ztracený poválečný ráj.
Ve většině případů to znamenalo další půjčky.
A v Evropě usilovaly elity o sjednocení kontinentu se vznešeným cílem zastavit opakující se epizody krveprolévání.
Do honby za zabezpečením zjevných přínosů integrace však zapomněly přibrat i občany.
Od té doby zjišťují, že pýcha předchází pád.
Úspěch sociální demokracie v poválečné éře oslabil schopnost trhu působit na stát jako zmírňující síla.
Podle Rajana nebyli tito oslabení aktéři v Evropě ani v Americe v takovém postavení, aby se mohli vyrovnat s revolucí v oblasti informačních a komunikačních technologií (ICT), které měli brzy čelit, a nechali na občanech, ať se s úskalími vyrovnají sami.
Korporace pak nepomáhaly svým pracovníkům překonat disrupci, ale ještě ji zhoršovaly, když zneužívaly zranitelného postavení zaměstnanců k obohacování vlastních akcionářů a manažerů.
A jak se tito lidé obohatili!
Střední příjmy domácností v podstatě stagnovaly, bohatí hromadili stále větší podíl z celkového bohatství a celý kapitalismus se stal tak křiklavě nespravedlivým, že ztratil podporu obyvatel.
Ve snaze zvládnout své protivníky se Behemot obrátil na Leviatana se žádostí o ochranu, přičemž nechápal, že pravicově populistický Leviatan nakonec Behemota sežere.
Na Rajanově interpretaci je zapotřebí zdůraznit dva body.
Za prvé je stěžejní příčinou dnešního společenského a ekonomického napětí klesající růst, byť nepříliš výrazně.
Za druhé nejsou nešťastné důsledky revoluce ICT zákonitými vlastnostmi technologických změn.
Podle Rajana spíše odrážejí „neschopnost státu a trhů tyto trhy modulovat“.
Ačkoliv to Rajan nezdůrazňuje, tento druhý bod nám dává důvod k naději.
Znamená totiž, že nás ICT nemusí odsuzovat k budoucnosti bez zaměstnání; osvícená politika stále hraje určitou roli.
Rajanovo líčení neutěšeného chování firem je velmi přesvědčivé a od profesora prominentní obchodní fakulty zní ještě pádněji.
Téměř absolutistická doktrína „akcionář na prvním místě“ slouží manažerům od počátku jako výmluva na úkor zaměstnanců a její neblahé následky ještě zhoršuje praxe vyplácet manažery formou akcií.
V knize Budoucnost kapitalismu uvádí Collier paralelní svědectví z Británie, když vypráví příběh nejobdivovanější britské firmy svého (i mého) dětství, totiž Imperial Chemical Industries (ICI).
V době dospívání jsme všichni doufali, že jednou budeme pracovat v ICI, jejíž poslání znělo „být nejlepší chemičkou na světě“.
V 90. letech však ICI svůj hlavní cíl pozměnila a předsevzala si zvyšovat hodnotu podílníkům.
A podle Collierova svědectví tato jediná změna firmu zničila.
A co komunita?
Spojené státy kdysi představovaly světovou špičku v oblasti veřejného vzdělávání, když provozovaly místní školy, v nichž se společně učily děti všech možných nadání a hospodářského zázemí.
A když základní vzdělání přestalo stačit, začaly komunity poskytovat všem přístup ke střednímu školství.
Dnes, kdy je nezbytnou podmínkou úspěchu vysokoškolský diplom, se však talentovanější děti pokoušejí o úspěch daleko mimo svou komunitu, takže se nakonec samy segregují v rychle rostoucích městech, z nichž jsou méně talentovaní vytěsňováni kvůli vysokým životním nákladům.
Ti, kdo uspějí, pak zůstávají zapouzdření v nablýskaných klášterech a vytvářejí meritokracii, v nichž se daří dobře jejich dětem – a téměř výlučně jejich dětem.
Collier vypráví stejný příběh i v případě Británie, kde se talent a podíl na národním důchodu stále více koncentrují v Londýně, zatímco jinde zůstávají „vykuchané“ a rozezlené komunity.
Jak ovšem poznamenává Janan Ganesh z Financial Times, tyto městské elity dnes zjišťují, že jsou „připoutány k mrtvole“.
Samotný Rajan chápe meritokracii jako produkt revoluce ICT.
Já se ovšem domnívám, že meritokracie je ještě starší.
Britský sociolog Michael Young koneckonců vydal svou prorockou dystopii The Rise of the Meritocracy(„Vzestup meritokracie“) v roce 1958.
Collier a já se mimochodem řadíme mezi první britské meritokraty.
A přesně jak Young předpověděl, naše garnitura rozbíjela systém pro následující generace, přičemž však dál vynášela do nebes jeho přednosti.
Ve Skotsku, kde jsem vyrostl, se talentovaní členové místních komunit – intelektuálové, spisovatelé, historikové a umělci – do jednoho vydali zkoušet štěstí jinde, případně vzdali soupeření se superhvězdami masového trhu.
Jsme o to chudší.
Stejně jako Rajan se domnívám, že komunita padla za oběť uchvacování trhů i státu menšinovou elitou.
Na rozdíl od něj jsem však skeptický k názoru, že silnější místní komunity nebo politika lokalismu (inkluzivního či nikoliv) mohou naše neduhy vyléčit.
Džina meritokracie už nelze vrátit do lahve.
Lepší záchrana byla možná
NEW YORK – Nedávná výměna názorů mezi Joem Stiglitzem a Larrym Summersem ohledně „sekulární stagnace“ a jejího vztahu k vlažnému hospodářskému zotavení po finanční krizi v letech 2008-2009 je důležitá.
Historie se neopakuje, ale rýmuje se, prohlásil prý jednou Mark Twain.
Abychom však ve světle našich nedávných hospodářských dějin parafrázovali Boba Dylana, historie se neopakuje, nýbrž nadává.
Stiglitz se Summersem se zjevně shodují v názoru, že politická reakce nestačila na vyřešení strukturálních problémů, které krize odhalila a zintenzivnila.
Jejich debata se točí kolem velikosti fiskálního stimulu, role finanční regulace a důležitosti přerozdělování příjmů.
Existují však i další témata, která se musí do hloubky probádat.
Domníváme se, že se promeškala klíčová příležitost, když se rovnováha zátěže spojené s finančním vyrovnáním v reakci na krizi silně vychýlila ve prospěch věřitelů oproti dlužníkům, a že to přispělo k vleklé stagnaci, jež po krizi následovala.
Dlouhodobé sociální a politické důsledky této promeškané příležitosti jsou velmi hluboké.
Když tehdejší americký ministr financí Hank Paulson zavedl v září 2008 Program na podporu problémových aktiv (TARP) v objemu 700 miliard dolarů, navrhl, aby se tyto prostředky použily na sanaci bank, avšak bez nabytí jakéhokoliv majetkového podílu v nich.
My jsme tehdy s kolegou Robertem Duggerem tvrdili, že peníze daňových poplatníků by se využily mnohem efektivněji a spravedlivěji, kdyby se snížila hodnota hypoték držených běžnými Američany tak, aby odrážela pokles cen nemovitostí, a kdyby se poskytla majetková injekce finančním institucím, které se staly podkapitalizovanými.
Protože by majetek dokázal podpořit účetní rozvahu, která by byla dvacetkrát vyšší, vykonala by částka 700 miliard dolarů mnoho práce směrem k obnově zdravé finanční soustavy.
Možnost využívat prostředky k majetkovým injekcím bankám nebyla součástí návrhu zákona předloženého americké Sněmovně reprezentantů.
Dohodli jsme se tedy s kongresmanem Jimem Moranem, aby položil předsedovi sněmovního výboru pro finanční služby Barneymu Frankovi předem připravenou otázku, zda je v souladu s duchem legislativy TARP umožnit ministerstvu financí, aby používalo peníze daňových poplatníků formou majetkových injekcí.
Frank odpověděl přímo na půdě sněmovny kladně.
Paulson tento nástroj použil v posledních dnech administrativy George W.
Bushe.
Udělal to však špatně: svolal si šéfy velkých bank a donutil je, aby přijali peníze, které jim přidělil.
Přitom ovšem tyto banky stigmatizoval.
Když o několik měsíců později nastoupila administrativa prezidenta Baracka Obamy, jeden z nás (Soros) opakovaně vyzýval nového ředitele Národní ekonomické rady Larryho Summerse, aby ve snaze napomoci hospodářskému zotavení přijal politiku majetkových injekcí do křehkých finančních institucí a aby snížil hodnoty hypoték na jejich reálnou tržní hodnotu.
Summers namítal, že by to bylo politicky nepřijatelné, protože by to znamenalo znárodnění bank.
Taková politika zavání socialismem, tvrdil, a Amerika není socialistická země.
Tento argument pokládáme za nepřesvědčivý – tehdy i nyní.
Když Bushova a Obamova administrativa ulehčily finančním institucím od nadhodnocených aktiv, fakticky se tím rozhodly socializovat ztráty.
Ve hře už tedy byly jen zisky: podmínka rozdělit se o možný akciový zisk v případě zotavení!
Kdyby byla naše doporučení přijata, držitelé akcií a dluhů (kteří mají vyšší sklon k úsporám) by zaznamenali větší ztráty, kdežto domácnostem s nižšími a středními příjmy (které mají vyšší sklon ke spotřebě) by se ulehčil hypoteční dluh.
Tento posun zátěže spojené s reakcí na krizi by přenesl ztráty na ty, kdo nesli za krizi zodpovědnost, stimuloval by agregátní poptávku a snížil prohlubující se nerovnost, která demoralizovala drtivou většinu občanů.
Uvědomovali jsme si, že i náš návrh má jeden problém: poskytnutí pomoci předluženým držitelům hypoték by narazilo na odpor mnoha majitelů nemovitostí, kteří si hypotéku nevzali.
Možnosti, jak tento problém překonat, jsme zkoumali tak dlouho, až se celá záležitost stala bezpředmětnou: Obamova administrativa totiž odmítla naše rady přijmout.
Přístup Bushovy i Obamovy administrativy ostře kontrastuje s politikou, kterou dělala britská vláda, i s předchozími případy úspěšných finančních sanací ve Spojených státech.
Ve Velké Británii vedené tehdejším premiérem Gordonem Brownem bylo podkapitalizovaným bankám uloženo, ať navýší dodatečný kapitál.
Dostaly příležitost obrátit se na trh samy, ale zároveň byly varovány, že pokud se jim to nepodaří, britské ministerstvo financí jim poskytne majetkovou injekci.
Banky Royal Bank of Scotland a Lloyds TSB vládní podporu skutečně vyžadovaly.
Ruku v ruce s majetkovými injekcemi šla ovšem omezení odměn a dividend manažerům.
Na rozdíl od Paulsonovy metody kapitálových injekcí nebyly banky stigmatizovány, pokud si dokázaly půjčit na trzích.
Podobně i ve 30. letech během velké hospodářské krize převzaly USA vlastnictví a rekapitalizovaly banky prostřednictvím Rekonstrukční finanční korporace (RFC), přičemž restrukturalizaci hypoték řídily přes Úvěrovou korporaci vlastníků nemovitostí (HOLC).
Není pochyb o tom, že Obamova administrativa pomohla zmírnit krizi, když upokojovala veřejnost a zlehčovala hloubku problémů, ale zaplatila za to obrovskou politickou cenu.
Její politika se nedokázala vypořádat s hlubšími příčinami a rozšířila propast mezi americkými majetnými a nemajetnými, když chránila spíše banky než držitele hypoték.
Z těchto výsledků vinili voliči právě Obamovu administrativu a demokratický Kongres.
Počátkem roku 2009 vznikla i díky obrovské finanční podpoře miliardářských bratrů Charlese a Davida Kochových strana s názvem Tea Party.
V lednu 2010 – krátce poté, co Wall Street vyplatil nehorázné bonusy – se ve státě Massachusetts konaly doplňovací volby za zesnulého senátora Teda Kennedyho, v nichž voliči vybrali republikána Scotta Browna.
Po volbách v roce 2010 pak republikáni ovládli Sněmovnu reprezentantů, v roce 2014 získali kontrolu nad Senátem a nominovali Donalda Trumpa, jenž byl v roce 2016 zvolen.
Je nutné, aby si Demokratická strana uvědomila své minulé chyby a napravila je.
Volby v roce 2018, které připraví půdu pro prezidentskou volbu v roce 2020, k tomu nabízí skvělou příležitost.
Politické a ekonomické problémy, s nimiž se země potýká, jsou dnes mnohem hlubší než před deseti lety a veřejnost to ví.
Demokraté musí tyto problémy brát v potaz, nikoliv je zlehčovat.
Letošní kongresové volby budou plebiscitem o Trumpovi, avšak demokratický prezidentský kandidát pro rok 2020 musí mít program, který bude mnoha Američanům připadat inspirativní.
Voliči už viděli, kam vede demagogický populismus republikánů, a většina z nich by ho měla v roce 2018 odmítnout.
Strategie pro zodpovědné úpravy genů
CAMBRIDGE – Objev mocného nového nástroje schopného řešit tak rozmanité zdravotní a environmentální problémy, jako jsou malárie, lymeská borelióza a invazivní druhy, by měl být důvodem k oslavě.
Jelikož však tento nástroj, nazvaný CRISPR, dokáže pozměnit celé populace divoce žijících organismů (a tedy sdílené ekosystémy), obrovskou výzvou pro vědu a společnost je zajistit, aby se tyto intervence vyvíjely zodpovědně.
Prostřednictvím selektivního křížení lidé pozměňují zvířata a rostliny už tisíce let; tyto změny ale obvykle snižují schopnost přežití a reprodukce ve volné přírodě, takže se nerozšiřují mezi divoké populace.
Změny uskutečněné použitím CRISPR, který vědcům umožňuje s nebývalou přesností editovat buněčnou DNA, jsou v jednom zásadním ohledu jiné: tento postup může vyústit v „genovou průbojnost,“ přirozeně se vyskytující vlastnost některých genů, která jim umožňuje po generace se šířit populací, přestože nepřispívají k přežití (a tedy k reprodukci).
Jednoduše řečeno, můžeme dnes uvažovat o změnách divokých populací konkrétními a závažnými způsoby.
Tyto změny mohou být velice pozitivní.
Pozměněním některých vlastností moskytů bychom mohli omezit, nebo dokonce vymýtit odvěké metly, jako je malárie a dengue, které každoročně postihují stamiliony lidí.
(Jen malárie usmrtí v průměru jedno dítě každých 90 vteřin.)
Vytrvalou imunizací příslušných zvířecích populací bychom mohli předejít novým případům lymeské boreliózy a dalších chorob, které pocházejí z divokých organismů, nebo vytěsnit nově se objevující patogeny jako virus zika, u něhož byla zjištěna spojitost s epidemií zpomaleného vývoje mozku u novorozenců v Latinské Americe.
Co se týče životního prostředí, lidské činnosti už ovlivnily všechny ekosystémy na Zemi, s dalekosáhlými důsledky – pro nás i řadu jiných druhů –, z nichž mnohé se teprve projeví.
Genová průbojnost by značnou část těchto škod mohla napravit.
Například omezení invazivních druhů – třeba ropuchy obrovské v Austrálii, komárů na Havaji nebo myší a krys téměř všude – by mohlo přispět k obnově narušených biomů.
Potlačením přitažlivosti našich plodin pro škůdce, bez snížení jejich schopnosti plnit ostatní ekologické úlohy, bychom zase skoncovali s potřebností toxických pesticidů.
Při snaze dosáhnout těchto nesmírných potenciálních přínosů však musíme mít na paměti, že účinky genově průbojných intervencí budou sdílet celá společenství.
Vzhledem k velké spletitosti ekosystémů bude nezbytný pečlivý výzkum, který důsledky každé intervence před jejím zahájením zhodnotí.
Průbojnost genů upravených pomocí CRISPR zdůrazňuje také problém, který přesahuje ekologii: současné systémy pro vývoj a hodnocení nových technologií jsou žalostně nedostatečné pro mocné nové nástroje s širokými dopady.
Mělo by být samozřejmé, že technologie jako genová průbojnost, jež není nutné všeobecně zavést, aby měly všeobecné účinky, by se nikdy neměly uvádět do praxe bez poučeného souhlasu komunity.
Historie však dokládá opačný vzorec, kdy rozhodování zřídka zohledňuje environmentální důsledky nebo názory občanů.
Dnes má veřejnost málo příležitostí vstoupit do diskuse před dokončením vývoje produktu, kdy už je obvykle na změny pozdě.
Přehlížením potenciálně přínosných příspěvků čím dál poučenější veřejnosti technologický vývoj za zavřenými dveřmi dosud znemožňuje vyvážená hodnocení a budí rozhořčení – což je pro vědu i společnost nebezpečně nezodpovědný a nehospodárný výsledek.
Právě průbojnost genů upravených pomocí CRISPR je příležitostí navrhnout nové směřování.
V prvé řadě by laboratornímu vývoji genově průbojných intervencí mělo vždy předcházet veřejné oznámení a široce inkluzivní diskuse, již plán vývoje zohlední.
Po jasném popisu potenciálních důsledků experimentu – jaký jsme s kolegy předložili pro tuto technologii jako celek – musí následovat transparentnost v celém vývojovém procesu.
Komunitně řízený přístup k výzkumu přináší příležitosti k určení a řešení potenciálních problémů a obav už během vývoje.
Nelze-li adekvátně vyřešit cokoli, co se považuje za problém, výzkumníci by měli být připraveni projekt ukončit.
Transparentnost a kolektivní dohled by také měly pomoci zajistit, že vědci splní svou základní povinnost ochrany před laboratorními nehodami.
Experimenty zahrnující genově průbojné organismy jsou téměř jedinečné co do možných škod, jež by nešťastná okolnost mohla způsobit mimo laboratoř.
Změny, jež na úrovni DNA šíří jeden průbojný gen, lze sice přepsat jinými průbojnými geny, což je důležitá pojistka proti nežádoucím vedlejším účinkům a zneužití, ale ekologické důsledky by nebylo tak snadné zvrátit.
Jistěže, většina experimentů s genovou průbojností přinese nanejvýš malé environmentální riziko.
Nezáměrný únik by však mohl vážně poškodit důvěru veřejnosti ve schopnost výzkumníků rozvíjet tuto mocnou techniku s moudrostí a pokorou.
Právě proto jsme s kolegy rozpracovali, předvedli a publikovali několik snadno uskutečnitelných omezujících strategií.
Další vlastností zodpovědného přístupu by byl závazek vědců nerozhodovat o technologii jako takové paušálně, ale hodnotit jednotlivě každou navrženou genovou průbojnost – například imunizaci myší, aby nemohly přenášet lymeskou boreliózu na klíšťata.
Vždyť přínosy a rizika by byly u každé intervence úplně jiné.
Poslední pojistkou proti nezodpovědnému vývoji technologie genové průbojnosti je zajistit, aby zpočátku intervence vyvíjely výhradně vlády a neziskové organizace.
Vzhledem ke schopnosti finančních pobídek pokřivit nastavení a výsledky bezpečnostních testů platí, že zůstane-li zisková motivace mimo vývojové a rozhodovací procesy, povzbudí to vyvážené hodnocení.
Nejpodstatnější je, že stávající modely technologického vývoje jsou pro techniky s široce sdílenými důsledky nedostatečné.
Jedině použitím včasných diskusí, transparentního výzkumu, pečlivých bezpečnostních opatření a veřejných projednání dokážeme vytvořit responzivní model vědeckého vývoje, který bude na ekologické technologie dobře připraven.
Genově průbojné intervence vyvinuté pomocí CRISPR mohou zachraňovat životy (a pomáhat životnímu prostředí), a proto si určeme, jak je budeme společně vyvíjet – a kdy od vývoje upustíme.
Chorvatsko po Tudjmanovi
ZÁHŘEB: Smrt Franji Tudjmana, a vlastně celý jeho život, je tak trochu bizarní parodií na život a smrt maršála Tita.
Hlubšímu srovnání mezi Titem a Tudjmanem však brání doba, ve které každý z nich žil.
V Titově době – i když šlo o Balkán – ještě bylo možné, aby siláci v bílých uniformách komandovali evropské země.
Bylo rovněž možné získat a udržovat si autoritu pomocí kolektivních mýtů, prosazovat svou vlastní cestu proti globálním trendům, obtěžovat sousedy navzdory výtkám mezinárodního společenství.
Nic z toho už delší dobu nelze.
Zpátečničtí regionální despotové jsou ve spojující se Evropě anachronismem.
A navíc, kdykoli Západ využil Tudjmana jako prostředníka pro své zájmy, nebýval výsledek příliš chvályhodný – narozdíl od Titovy doby.
Tudjman si určitě nepřál stát se v nezávislém Chorvatsku Titovou kopií, bylo to ale silnější než on.
Tito ztělesňoval jediný vůdčí model, kterému Tudjman rozuměl.
Pod rouškou demokratického slovníku a fasádou demokratických institucí Tudjman propagoval monopol svého nacionalistického hnutí HDZ.
Ospravedlňoval to dříve tím, že Chorvatsko musí zkoncentrovat síly pro boj se Srbskem.
Pravda je nicméně taková, že využil nepřátelství sjednaného se Slobodanem Miloševičem k tomu, aby upevnil svou osobní moc v zemi a mohl nerušeně a spolu s klikou jemu oddaných po ruském způsobu drancovat státní majetek.
Aby se tato jeho činnost obešla bez větších komplikací, umlčel přitom většinu masových sdělovacích prostředků a elektronických médií.
I přes nepřátelství mezi Srbskem a Chorvatskem byly vztahy mezi oběma diktátory jednoduché.
Protože Tudjman i Miloševič věřili v etnicky homogenní státy, podporovali oba nucené přesuny obyvatelstva (tj. etnické čistky) a rozdělovali si území mezi sebe.
Největší obětí jejich územní chamtivosti byla Bosna, kterou si mezi sebe rozdělili a zničili mnoha různými prostředky.
Daytonská dohoda znamenala ani ne tolik porážku jejich plánů, jako spíš mezinárodní uznání jejich způsobu rozdělení Bosny s enklávami bosenských muslimů uprostřed neklidného moře nevyzpytatelných hercegovských Tudjmanových přisluhovačů.
Následkem Tudjmanovy politiky – která byla zásadně prezentována surovým, zastrašujícím stylem – se od Chorvatska izolovala jak Amerika, tak celá Evropa.
Nemůžeme tvrdit, že by Tudjman byl zcela neužitečný – ostatně “blitzkrieg” chorvatské armády z roku 1995 vedl nakonec k Daytonu; žluč jeho arogance byla ale silnější než jeho pomoc.
Vážné zvraty, které poznamenaly několik posledních let jeho vztahu se Západem (hrozba sankcí za nespolupracování s haagským válečným tribunálem, zadržování pomoci ze Západu – programy EU, Partnerství pro mír, atd.), tento hořký antagonismus jen odrážejí a posilují.
Rozhodně však nelze tvrdit, že Tudjmanův styl byl nereprezentativní.
Chorvatsko se díky úrovni svého hospodářství a zeměpisné poloze mohlo dostat mezi přední kandidáty na členství v Evropské unii; to by ovšem jeho politická a společenská elita musela usoudit, že je to pro zemi výhodné.
Místo toho vede absence opozice k širokému konsensu, kde přivírání očí nad západním hodnotami maskuje základní sebeuspokojení s věcmi tak, jak jsou nebo jak bývaly.
Nešlo zde jen o nacionalismus, nýbrž i o třídní monopol, který se obával konkurence odjinud.
Chorvatskou opozici po dlouhou dobu představovaly jen nevládní organizace, např. Helsinský výbor, které vznášely námitky vůči vládě v oblastech lidských a menšinových práv, tedy tam, kde parlamentní opozice kolektivně mlčela.
Teprve v posledních letech, kdy se politický boj přeorientoval na upadající ekonomiku, přijala veřejnost přímější antitudjmanovskou kritiku a dovolila tak i parlamentní opozici, aby se ke kritickým hlasům připojila.
Vzhledem k tomu, že Tudjman vytvořil vysoce centralizovaný politický systém se širokými prezidentskými pravomocemi, opozice nehodlala riskovat a snažila se alespoň držet pospolu ve víře, že získá dvoutřetinovou parlamentní většinu, která by jí umožnila změnit ústavu.
Tento běh věcí byl bohužel narušen v létě roku 1998, kdy se dvě opoziční strany – sociální demokraté (bývalí komunisté, SDP) a pravicoví liberální socialisté (HSLS) – dohodly na zvláštním partnerství, které letos v létě dostalo formální podobu koalice.
Ostatní opoziční strany, jmenovitě tradiční Chorvatská strana zemědělců (HSS), středolevicová Liberální strana (LS), populistická Chorvatská národní strana (NHS) a regionální Istrijské demokratické shromáždění (IDS), v odpovědi na koalici sociálních demokratů a liberálních socialistů vytvořili svou vlastní koalici, tzv. Čtyřku.
Koalice SDP-HSLS a Čtyřka formálně fungují jako široká koalice, tzv. Šestka.
Ve skutečnosti jsou to zarytí rivalové a ve volbách do dolní sněmovny parlamentu (Saboru), plánovaných na 3. ledna, se obě koalice budou snažit o získání většiny hlasů.
Není proto nijak jisté, že opozice porazí vládnoucí HDZ na hlavu.
Předpokládat se proto spíše dají různé koaliční manévry, ať už mezi samotnými křídly opozice nebo mezi opozicí a HDZ.
S Tudjmanovou smrtí přichází pochopitelně na pořad dne i volba prezidenta, která se musí uskutečnit do šedesáti dnů od jeho úmrtí.
HDZ má zhruba tolik kandidátů, kolik je ve straně frakcí; a těch je nemálo.
Pokud HDZ nominuje Mate Graniče, stávajícího ministra zahraničí, za jehož zády stojí i Západ, pravděpodobně vyhraje.
Jeho pověst umírněnce je sice více věcí stylu než obsahu, donesla se však i daleko za hranice Chorvatska.
Otázkou zůstává, zda klíčoví vůdcové HDZ raději pro stranu ztratí prezidentský úřad (kde spočívá skutečná moc v Chorvatsku) nebo dovolí Graničovi usednout do prezidentského křesla.
Prezidentské ambice klíčí i v opozičním táboře.
Nejviditelnější jsou u Dražena Budišy (HSLS), bývalého disidenta a politického vězně, a u jeho sociálně demokratického partnera Ivicy Račana, posledního šéfa chorvatských komunistů.
Je ostatně docela možné, že díky prezidentským snům obou opozičních rivalů projde ona nepraktická opoziční koalice testem odolnosti.
Díky následkům Tudjmanova úmrtí a předvolebním kampaním projde testem odolnosti také celé Chorvatsko a směr jeho vývoje.
Výsledky možná budou složitější, než by si byl kdokoli přál.
Dokud ovšem nedojde k reformě ústavy a celého politického systému, dokud nebudou přezkoumány aktivity současné kleptokracie, a dokud se neupraví vztahy se Západem, bude Tudjmanova éra pokračovat.
A to je luxus, který si Chorvatsko nemůže dovolit.
Pokud nyní nedojde k zásadní změně, lze směle předpokládat, že lidé vyrazí do ulic a budou protestovat.
Nejen proti přímým Tudjmanovým dědicům.
Kapitalistické bratříčkování po americku
Vzpomínáte na východoasijskou krizi, kdy americké ministerstvo financí a jeho spojenci v Mezinárodním měnovém fondu dávali tomuto regionu za vinu kapitalismus ve stylu ,,já na bráchu, brácha na mě``, malou průhlednost a spatné firemní řízení?
Země měly přistoupit na americký model, najmout americké auditorské firmy, povolat americké podnikatele, kteří je měli naučit, jak řídit velké firmy.
(Co na tom, že pod vedením svých vlastních podnikatelů rostla východní Asie v posledních třiceti letech mnohem rychleji než kterýkoli jiný region, a mnohem stabilněji.)
Sílící skandál kolem společnosti Enron dává nový smysl dvěma oblíbeným americkým úslovím: ,,Co chces obejít, přijde k tobě samo`` a ,,Lidé ze skleněných domů by neměli házet kameny``.
Nápaditými účetními triky a komplikovanými finanční produkty (deriváty) chtěl Enron zmást investory, aby se nedozvěděli jeho skutečnou hodnotu.
Žádná průhlednost.
Za své peníze si Enron kupoval vliv a moc, utvářel americkou energetickou politiku a vyhýbal se předpisům.
,,Jánabráchismus`` v kapitalismu není nic nového a není doménou jediné strany.
Bývalý ministr financí USA Robert Rubin se údajně pokusil ovlivnit současnou vládu, aby jménem Enronu intervenovala ve značně diskutabilním soudním sporu, který firma vedla v Indii.
Když byl jestě ministrem, zakročil ve chvíli, kdy se teoreticky nezávislá rada stanovující účetní standardy pokusila udělat jasno v účetnictví kolem akciových opcí vyssích vedoucích pracovníků.
Částečně díky němu byla tato snaha zprůhlednit účetnictví firem zmařena.
Pokusy Spojených států zachraňovat letecké společnosti multimiliardovými kaucemi či vytvářet kartely na obranu ocelářského a hliníkového průmyslu svědčí o tom, že ideologie volného trhu je pouhou rouskou, za níž se dosud skrývá tradiční honba firem za co největsím ziskem a prospěchem: padni tomu, kdo má příslusné konexe.
Jsou lidé, pro které je fakt, že Enron nebyl zachráněn státní injekcí a jeho problémy nebyly odhaleny, důkazem toho, že bratříčkování v americkém kapitalismu neexistuje.
Já mám jiný pohled na věc: je to důkazem významu svobodného tisku, který sice zlořád nedokáže vymýtit, ale může mu přistřihnout křídla.
Když se na společnost Enron tisk podíval podrobněji, vyslo najevo, kolik kongresmanů od Enronu přijalo peníze.
Příspěvky na kampaně nebyly jen otázkou společenské angažovanosti, ale předevsím investicí.
A stejně jako větsina dalsích investic Enronu byly z krátkodobého hlediska výhodné, ale dlouhodobě žádné ovoce nepřinesly.
Z této situace plyne mnoho ponaučení.
Některá se týkají politiky: skandál kolem Enronu je dalsím argumentem pro reformu financování volebních kampaní a posiluje potřebu účinnějsích zákonů, v nichž se jedná o zveřejňování některých utajovaných skutečností.
Zájmy firem, jež jsou de facto schopné koupit si volby, podkopávají základní principy demokracie.
Bushova administrativa ale přitom odmítá zveřejnit informace, jež by vhrly světlo na roli firemních zájmů při vytyčování energetické politiky země.
Dalsí ponaučení se týkají ekonomiky, zvlástě pak ekonomiky informací.
Aby trhy fungovaly, aby byly zajistěny příslusné signály pro účinné rozdělování prostředků, musí investoři znát maximum informací.
Existují inherentní střety zájmů: vlastníci a manažeři mají přirozený pud předkládat co nejrůžovějsí obrázek o své firmě.
Cílem auditů je pak omezit možné zneužívání.
Ale kdo střeží strážce?
Kdo provádí audit u auditorů?
Spoléháme přílis na motivaci .
Auditoři si chtějí ochránit svou pověst.
Propojení poradenství a auditorství vsak dává prostor dalsím zvráceným motivacím: motivaci zalíbit se klientovi, který nerad slysí nepříznivé zprávy.
Arthur Lewitt, bývalý přededa americké vládní Komise pro regulaci prodeje cenných papírů, si tento konflikt uvědomoval: jakmile dá auditorská firma přednost svým vlastním krátkodobým zájmům, lze o poctivosti auditů často pochybovat.
Lewitt je dost možná hlavní, leč zneuznanou postavou celé této katastrofy.
Auditorské firmy a jejich firemní klienti - a to nijak překvapivě, vzhledem k tomu, že měly plno příležitostí se spolčit - naplno a bez obalu napadly jeho návrh, aby poskytování poradenských a auditorských bylo od sebe odděleno.
To, co Lewitt pochopil - a co debakl Enronu tak jasně dokládá -, je, že na motivaci opravdu záleží, ale že samy živelné trhy správnou motivaci nedokáží poskytnout.
Trhy neposkytují přímou motivaci pro vytváření majetku, ale pro takové svindlování a kličkování, kterému se věnoval Enron.
Nová ekonomika a její nové, komplikované finanční instrumenty stupňují problém spolehlivých účetních rámců, poněvadž nabízejí účinné způsoby, jak mlžit.
A Amerika, místo aby se těmto problémům stavěla čelem, obrací se k nim zády - s pomocí a podporou kapitalistického bratříčkování po americku.
Ústředním problémem nasí doby je nalézt tu pravou rovnováhu mezi vládou a trhem.
Dnes se tvrdí, že Enron je výjimka: že za jeho zánikem stojí podvod, že proti podvodům máme zákony, a že ti, co tyto zákony porusují, by měli nést a ponesou následky.
Ale Enron se z velké části nechoval protizákonně.
Jeho auditoři prohlasují, že jeho ústřední praktiky byly zcela v mezích zákona.
Že tisíce dalsích firem dělají to co on.
Mají pravdu - a to je ten problém.
Investoři potřebují mít záruku, že získané informace odpovídajícím způsobem odrážejí ekonomickou situaci firmy.
Dnes - kdy zákon umožňuje pracovat s deriváty a dalsími mimorozvahovými závazky - investoři tuto záruku nemohou v žádném případě mít.
Potřebujeme lepsí normy a účinnějsí zákony.
Přestože vsem případům zneužívání nezabráníme, můžeme alespoň dát do pořádku motivaci.
Můžeme se pokusit vstípit firmám vyssí etické principy.
Na ně se ale spoléhat nemůžeme, když větsina laiků nevidí na honosných mrakodrapech nic spatného.
Lidé, kteří v nich sedí, prý vědí, jak řesit střety zájmů, ale my vidíme, že je řesí spíse pro svůj vlastní prospěch.
Avsak i tehdy, když vyjdou najevo důkazy takového zneužívání, znovu a znovu se otevře prostor pro dalsí možnosti zneužívání - viz například zrusení Glass-Steagallova zákona, který odděloval komerční bankovnictví od investičního.
Už mnohokrát jsme viděli důsledky neúměrné deregulace a nekontrolovatelné živelnosti trhů.
Teď je jen třeba odolat pokusení nastolit opačný extrém.
Nalézt tu pravou rovnováhu - to je výzva nasí doby.
Přeshraniční bankovnictví na vlásku
LONDÝN – Závažnost krize eurozóny se konečně připouští.
V sázce už nemůže být víc.
Vlády a mezinárodní finanční instituce chvatně daly dohromady řešení v mezích mimořádně těsných politických a ekonomických mantinelů.
Řadu otázek ohledně tohoto plánu bude ještě třeba zodpovědět a jeho realizace bude přinejmenším stejně náročná.
Cílem lídrů eurozóny teď musí být zachovat nejen jednotnou měnu, ale i přínosy finanční integrace v Evropě.
Žádný jiný region na světě netěží tolik z přeshraničního bankovnictví, avšak tyto úspěchy jsou nyní v ohrožení – a s nimi i samotné evropské bankovní skupiny.
Hrozba pro přeshraniční banky vychází nejen z jejich upadajících bilancí vlivem nižší kvality suverénního dluhu a slabších růstových vyhlídek, ale také ze samotné politické reakce.
Dnes už se všeobecně připouští, že evropské banky potřebují obrovské objemy nového kapitálu.
Je však nutné, byť se už objevily odvážné pokusy nového Evropského bankovního úřadu určit mandát k realizaci potřebných opatření a koordinovat je, aby evropské řešení zohledňovalo síť zahraničních dceřiných společností napříč Evropou.
Mobilizovat podporu na pomoc evropským bankám bude těžké a její rozšíření na dceřiné společnosti bude ještě těžší.
Přeshraniční bankovnictví prostřednictvím dceřiných společností v zahraničí je však na rozdíl od neuvážené expozice vůči suverénnímu dluhu napříč Evropou přínosné pro investory a pro domovské i hostitelské země – především v rozvíjející se střední a východní Evropě, která pro eurozónu stále představuje nejdůležitější exportní trh.
Pro banky z jádra eurozóny je to region neobyčejných výnosů a je dnes součástí jejich činnosti.
V rozvíjející se Evropě zahraniční dceřiné banky přispívají k vytváření finančních soustav, které jsou méně náchylné k nestabilitě, a pomáhají ekonomikám rychleji dotahovat průměrné evropské výše příjmů.
Když v roce 2008 propukla globální krize, neexistoval regulační rámec na ochranu přeshraničních řetězců a objevila se rozsáhlá zranitelná místa v podobě nadměrné dluhové páky a cizích měn.
Od té doby bylo už dosaženo řady pokroků: byly posíleny bilance a upraveny modely financování.
Společně s institucionálními reformami na evropské úrovni – zejména vytvořením Evropské rady pro systémová rizika a Evropského bankovního úřadu – došlo v hostitelských zemích dceřiných společností k upevnění regulace a dohledu.
Část těchto změn může prodražit finance, ale zároveň zajistí menší rizikovost bankovních operací.
Po zralé úvaze je to přínosné.
I tak je dnes hrozba pro finanční stabilitu potenciálně vážnější než v roce 2008, jelikož schopnost západoevropských vlád podepírat bankovní soustavy se zjevně vyčerpává.
Kdyby se dceřiné společnosti zahraničních bank vprostřed zhoršující se krize v domovských zemích nechaly osiřet, podlomilo by to důvěru ve finanční soustavy rozvíjející se Evropy, což by mohlo vyvolat poklesy cen aktiv a prudké zkrácení úvěrů.
To by se nakonec jako bumerang vrátilo do západoevropských bank, vzhledem k jejich hlubokým finančním a reálným vazbám na region.
V roce 2008 se takovému katastrofickému vývoji podařilo těsně uniknout, díky politické intervenci, včetně koordinace snah v rámci takzvané Vídeňské iniciativy (jíž se mimo jiné účastnila Evropská banka pro obnovu a rozvoj).
Teď je naléhavě potřebný nový pakt, který by ochránil úspěchy finanční integrace.
Úřady z domovských a hostitelských zemí těchto bank musí zasednout k jednacímu stolu.
Podobně jako v případě Vídeňské iniciativy, i „Vídeň 2.0“ by vyžadovala závazky všech dotčených stran.
V reakci na vyšší kapitálové požadavky zavedené úřady a při rozhodování, zda shánět více kapitálu či odprodávat aktiva, musí banky brát v úvahu důležitou roli, již v mnoha zemích hrají jejich dceřiné společnosti.
U řady bank k tomu dochází zcela přirozeně – jejich dceřiné společnosti jsou coby významní tvůrci hodnoty zásadní součástí jejich obchodních modelů.
U některých jsou však dcery v poměru k velikosti mateřských společností menší – a jsou tudíž méně podstatné pro jejich strategie.
Přispět musí i domovské země.
V rámci eurozóny by každá rekapitalizace, garance a další finance nabídnuté mateřským bankám měly být stejnou měrou dostupné dceřiným společnostem.
Každá restrukturalizace požadovaná výměnou za kapitálovou podporu by měla zohledňovat přeshraniční charakter skupin a nediskriminovat zahraniční dcery.
Hostitelské země dceřiných společností zase musí ujistit mateřské banky, že finanční regulace zůstane předvídatelná.
V poslední době některá překotná – a občas přehnaně ambiciózní – opatření, jejichž cílem je zdanit bankovnictví nebo přerozdělit břemeno půjček v cizích měnách, narušila kapitálové polštáře a zbrzdila zotavení úvěrů a růstu.
To vše vyžaduje koordinaci.
Evropský bankovní úřad má příležitost udělat si jméno.
Musí zajistit, aby národní zájmy nepodrývaly celistvost přeshraničních bankovních skupin.
V posledku potřebujeme celoevropský orgán pojištění vkladů a řešení problému bank v nesnázích, který bude moci přebírat a restrukturalizovat zkrachovalé banky.
Zatímco eurozóna až dosud prospívala rozvoji finančnictví a hospodářskému růstu ve svých členských zemích, současná krize hrozí rizikem, že způsobí vážné kolaterální škody daleko za jejími hranicemi.
Každé udržitelné řešení krize musí zajistit celistvost bankovních skupin a zohledňovat zájmy domovských i hostitelských zemí těchto bank.
V posledku jde o přeshraniční bankovnictví, které visí na vlásku.
Číhající tygr, nebo papírový drak?
Když nedávno vysoce postavený expert na obranu vypovídal před kongresovou komisí USA o čínském vojenském potenciálu, podrobně popsal mimořádně rozsáhlý zbrojní program, který Lidově osvobozenecká armáda (LOA) uskutečňuje.
Poukázal obzvlástě na rostoucí počet balistických střel s krátkým, středním i dlouhým doletem, jimiž LOA disponuje.
Odborníkova řeč ovsem končila tím, že ačkoliv je počet raket znepokojivý, neznamená ,,hromadění zbraní.``
Vyvedeni takovým závěrem z míry, kongresmani začali neúnavně opakovat jedinou otázku: jestliže stávající rakety LOA nejsou ,,hromaděním zbraní``, jaký počet by jím byl?
Neschopnost na tuto otázku jasně odpovědět zmátla a rozhořčila jak experta, tak komisi.
Tato příhoda ilustruje zásadní a bolestný problém: čím víc víme o dění v Číně, tím méně jistoty máme o tom, zda se Čína skutečně stala hrozbou.
Víme, že Čína hned dvakrát zdvojnásobila výdaje na obranu, mimo jiné kvůli rozsáhlému programu rozvoje zbraní, který zahrnul i modernizaci zastrasujícího a odvetného nukleárního potenciálu.
Přesto nedokážeme říct, zda je takový nárůst zbrojní připravenosti hrozivý.
Větsinovým konsenzem je Čínu za hrozbu nepovažovat.
Takový přístup má ovsem několik závažných koncepčních vad.
Například vůbec nebere ohled na kulturu strategického nepřátelství vůči USA - a vůči americkým strategickým cílům v asijských a pacifických oblastech -, která je v LOA už dlouho hluboce zakořeněná.
Navíc i letmý pohled na pohotovostní výcvik LOA, její vývoj a výzkum, nákupy zbraní a světonázorové programy prokazuje, že se čínstí funkcionáři připravují na to, že v budoucnu nebudou vést války jen proti regionálním mocnostem, ale proti supervelmoci.
Přípravy LOA se nezaměřují na dostižení moderní výzbroje USA, ale na rozvoj teorie ,,asymetrického válčení`` a odpovídajícího potenciálu.
Jak nám krutě připomněly útoky na USA z 11. září, smrtonosné ohrožení nemusí způsobit rovnocenná vojenská výzbroj.
LOA vložila obrovské částky do svých prudce se rozsiřujících možností v oblastech, které jí dávají asymetrickou výhodu, například na poli elektronické výzbroje a lidské inteligence.
Taková taktika se zaměřuje na konfrontaci s nepřítelem, který je vyzbrojen nejvyspělejsím vojenským vybavením, ale je zranitelný skrze sabotáž a asymetrický útok, dokonce skrze současné gerilové vedení boje.
V celých dějinách LOA bylo vždy hlavní taktikou vedení asymetrických útoků na operační a spojovací střediska.
LOA se nikdy nenechala zastrasit, ba ani neztrácela bojovnost, když čelila nepříteli s vyspělejsí vojenskou výzbrojí.
To platilo jak během Maovy partizánské války proti japonské okupaci, tak během občanské války proti Čankajskovým Nacionalistům, korejské války proti USA a války ve Vietnamu, kde Čína podporovala Sever.
V novějsí době činitelé LOA patřili mezi nejzaujatějsí pozorovatele obou válek v Zálivu, v jejichž čele byly USA.
Americké technologie a dálková palebná síla na ně udělaly dojem, zároveň ale v daném kontextu hledali slabiny ozbrojených sil USA.
Ačkoli je americká výzbroj naplňuje úctou, jsou někteří pohlaváři LOA přesvědčeni, že kdyby byl Saddám Husajn lepsím velitelem, mohla se bitva o Bagdád proměnit - podle slov Čanga Čao-čunga z Čínské univerzity národní obrany - ve ,,Stalingrad George Bushe.``
Jedním aspektem LOA, který se v zahraničních hodnoceních často přehlíží, je její politická indoktrinace a míra fanatismu, kterou dokáže zplodit pro skutečný bitevní scénář.
Navzdory vsem rokům, kdy se zdůrazňovala ,,modernizace vojsk``, zůstává dusí útvarů LOA indoktrinace, již provádějí političtí komisaři.
Zuřivost ideologicky omámených vojáků LOA jsme měli možnost vidět během korejské války, a dokonce na náměstí Tchien-an-men v roce 1989.
Nakonec dodejme, že Čína zdaleka není na úrovni Iráku či Afghánistánu.
Navzdory jasné nesouměřitelnosti s USA ve věci moderního vojenského potenciálu by bylo krátkozraké ohromnou čínskou výzbroj ignorovat.
Čína má útočný i odvetný nukleární potenciál, své vlastní systémy satelitní komunikace, čím dál dokonalejsí a početnějsí letouny a válečné lodě, prudce rostoucí hospodářství, které umožňuje udržet vysokou úroveň vojenských výdajů a konečně vlastní politický a diplomatický manévrovací prostor na místech, jako je OSN.
Domněnka, že se v nejbližsí budoucnosti, tedy během přístích dvaceti let, Čína nemůže stát hrozbou, je zjednodusující, neboť přehlíží základní aspekty čínského politického systému.
Skutečnost je taková, že Čína prosla půlstoletím marxisticko-leninské revoluční indoktrinace, která klade důraz na kořistnickou podstatu imperialismu, kolonialismu a kapitalismu, přičemž Amerika tu vyčnívá jako vůdce globálních utlačovatelských sil.
Tato ideologie živí hluboce zakořeněnou a rozsířenou představu, že je Čína raněnou a poníženou obětí z třetího světa, a jitří ve vládnoucí Komunistické straně hluboký pocit nenapravené křivdy.
Právě z tohoto postoje se zrodila Maova teorie gerilové války - matka vsech strategií asymetrického válečnictví pocházející z minulého století.
Bylo by naivní se domnívat, že tento postoj, který v LOA koření hlouběji než kdekoli jinde v čínské společnosti, je věcí minulosti.
Zda se Čína projeví jako papírový drak malého vojenského významu, nebo číhající tygr s ostrými drápy, zůstává otázkou.
Jak se ale říká: ,,Cenou svobody je věčná ostražitost.``
Kreativita, korporativismus a davy
NEW HAVEN – Hospodářský růst, jak jsme už dávno zjistili z prací ekonomů, jako byl Robert M.
Solow z MIT, ženou vpřed nejen úspory a hromadění kapitálu, ale také nové poznatky a inovace.
Pokrok v ekonomice nakonec závisí na tvořivosti.
Strach ze „sekulární stagnace“ v dnešních vyspělých ekonomikách tak mnohé vede k přemýšlení, jak povzbudit kreativitu.
Jeden z význačných argumentů poslední doby říká, že nejpotřebnější je keynesiánská ekonomická stimulace – například schodkové výdaje.
Vždyť lidé jsou nejtvořivější, když jsou aktivní, ne když jsou bez práce.
Jiní souvislost mezi stimulací a obnovením hospodářské dynamiky nevidí.
Jak nedávno uvedla německá kancléřka Angela Merkelová, Evropa potřebuje „politickou odvahu a kreativitu, ne miliardy eur“.
Ve skutečnosti potřebujeme obojí.
Chceme-li pozvednout dynamiku, potřebujeme keynesiánskou stimulaci a další politiky, které povzbudí tvořivost – především politiky, které podpoří solidní finanční instituce a sociální inovace.
Edmund Phelps ve své knize Mass Flourishing z roku 2013 tvrdí, že je zapotřebí podpořit „kulturu ochrany a inspirace individuality, představivosti, pochopení a sebevyjádření, která je motorem domácího novátorství národa“.
Má za to, že kreativitu zadusil veřejný přístup označovaný jako korporativismus a že oživit individualitu a dynamiku lze jedině důkladnou reformou našich soukromých institucí, finančních a dalších.
Phelps zdůrazňuje, že korporativistické uvažování má dlouhou a vytrvalou historii, která začíná už u svatého Pavla, autora 14 knih Nového zákona.
Pavel použil lidské tělo (v latině corpus) jako metaforu společnosti a nadnesl, že tak jako ve zdravém těle se i ve zdravé společnosti musí zachovat všechny orgány a žádný se nesmí nechat odumřít.
Jako krédo veřejné politiky se korporativismus začal vykládat tak, že vláda musí pomáhat všem členům společnosti, jednotlivcům i organizacím, a podporovat krachující podniky a ochraňovat stávající pracovní místa.
Podle Phelpse korporativistický náhled obhajoval roku 1891 papež Lev XIII. v encyklice Rerum Novarum a papež Pius XI. tyto úvahy ještě v encyklice Quadragesimo Anno roku 1931 umocnil.
Při čtení těchto děl však nenacházím žádné zřetelné a přesvědčivé vyhlášení jakékoli ekonomické doktríny, kromě základních pojmů poctivosti a křesťanské dobrotivosti.
Ostatně n-gram založený na prohledání knih ukazuje, že pojem korporativismus začal být v angličtině populární až od poloviny 30. let 20. století a běžně rozšířen je od 70. až 80. let.
Termín podle všeho nejčastěji používají kritici, často k odsouzení zaniklé fašistické ideologie, anebo ti, kdo opěvují prvky „nového“ korporativismu.
Jistěže, součásti korporativistického uvažování dodnes přetrvávají.
Lidé, kteří nemusejí zdůrazňovat, že by vláda měla ochraňovat krachující podniky či přebytečné zaměstnance, stále mají náklonnosti, které k takovým výsledkům mohou často vést.
Důležitým popudem ke korporativistickému uvažování historicky byla kniha Gustava Le Bona Psychologie davu z roku 1895, která zavedla pojmy „davová psychologie“ a „kolektivní duše“.
Podle Le Bona „jedinec v davu“ – nejen v rozzuřeném zástupu v ulicích, ale i v jiné vzájemně psychologicky spojené skupině osob – „je zrnkem písku mezi mnoha dalšími, jež vítr po libosti víří“.
Le Bon byl přesvědčen, že davy potřebují silné vůdce, kteří je vyvedou z přirozeného šílenství a promění v civilizace vyznačující se velkolepostí, svěžestí a genialitou.
Z knihy čerpal inspiraci Mussolini i Hitler a její myšlenky zapracovali do fašistické a nacistické ideologie; tyto ideje ale s uvedenými režimy neodumřely.
Slovo „dav“ však v našem století získalo úplně jiný význam i politické souvislosti.
Využití schopností davu (crowdsourcing) a davové financování (crowd-funding) vytvořily nové typy davů, jaké si Le Bon mohl stěží představit.
Jak Le Bon zdůraznil, vykonat skvělé věci jako jednotlivec není jednoduché.
Lidé musí působit společně v organizacích, které přeorientují psychologii davu, napomůžou tvořivosti a jsou vedeny poctivými lidmi.
Každé takové organizační uspořádání je ale omylné a je nutné jít cestou pokusů.
Když byla roku 2001 spuštěna Wikipedie, využívající crowdsourcing, její úspěch nebyl zjevný.
I pro Jimmyho Walese, jednoho z jejích zakladatelů, bylo poněkud těžké tomu uvěřit: „Je docela překvapivé, že stačí spustit web a nechat lidi pracovat.“
Když prezident Barack Obama v roce 2012 podepsal zákon o podpoře amerických podnikatelských startupů (JOBS), který usnadnil davové financování podniků, jednalo se také o experiment.
Mnozí kritici uvedli, že skončí zneužitím naivních investorů.
Stále nevíme, jestli to je pravda ani jak úspěšně se experiment vyvine.
Pokud ovšem zákon JOBS neuspěje, neměli bychom nápad zahazovat, ale poupravit jej.
Nakonec potřebujeme ekonomické instituce, které budou tak či onak motivovat ke koordinovanému kreativnímu úsilí širokého spektra lidí po celém světě.
Nemělo by se jednat o korporativistické instituce, jimž dominují centrální lídři, ale měly by svou moc odvozovat od tekutých aktivit moderních davů.
Některé z těchto aktivit budou nutně rozvratné, protože organizace se vlastním pohybem mohou dostat za hranice užitečnosti.
Je ale zapotřebí také dostatek kontinuity, aby lidé mohli takovým organizacím důvěřovat s ohledem na svou kariéru a budoucnost.
Přiznání, že je nezbytné experimentovat a vytvářet nové formy ekonomických organizací, nemusí znamenat, že opustíme spravedlnost a soucit.
Hroutí se infrastruktura – nebo jedno klišé?
SAN DIEGO – Americká infrastruktura chátrá od doby, kdy George Washington překročil mrznoucí řeku Delaware v prosakujícím člunu.
Právě to, zdá se, uznávají jako „pravdu“ obě strany amerického politického spektra.
Co čtyři roky nám pak tohle tvrzení připomínají prezidentští kandidáti.
Naposledy demokratický uchazeč Pete Buttigieg představil infrastrukturní plán, u něhož jako zázrakem dospěl k téže cenovce ve výši bilionu dolarů, jakou v roce 2016 ohlásil kandidát Donald Trump.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Je ale americká infrastruktura skutečně tak špatná?
Vždyť Amazon našel způsob jak cokoli od banánů po kapky na kašel doručit během několika hodin od chvíle, kdy zákazník odklikne zakázku.
To by nikdo nedokázal v éře George W.
Bushe, natož George Washingtona.
Je chyba jednoduše sečíst výmoly a rezavé mostní nýty a pak vyhlásit krizi.
Ostatně ministerstvo dopravy uvádí, že počet mostů, jejichž stav je veden jako „špatný“, se v uplynulé dekádě snížil o 22 %.
Nicméně měli bychom hodnotit to, co nazývám „zatížením infrastruktury“, a spíše se ptát, zda je včas doručeno víc zboží a služeb.
Prizmatem zatížení infrastruktury vidíme, že zakázková ekonomika přináší spoustu nových služeb, které výmoly obcházejí.
Uber a Lyft zvyšují efektivitu hospodářství, protože nečinně stojí méně vozů.
Mezinárodní letiště v San Diegu v roce 2018 přestřihlo pásku u krásného parkovacího domu za 128 milionů dolarů.
Na parkovací místo snadno zajedete, protože zhruba polovina je prázdná.
Vzhledem k možnostem přivolat si odvoz se o třetinu méně středoškoláků namáhá udělat si řidičský průkaz.
To sice v dlouhodobém výhledu ohrožuje automobilky, ale tomu, kdo potřebuje odvoz ze sportovního utkání nebo z hospody, to zajišťuje revoluční pohodlí.
K těm, kdo raději zůstávají doma, chvátají řidiči DoorDash a Grubhub s objednanými teplými jídly, navzdory sněhu, dešti a temnotě noci, jako zvěstovaní pošťáci minulosti.
Zakázkovým dělníkům se daří uspokojovat poptávku.
V mezifiremním sektoru nedávno železniční společnosti jako Norfolk Southern a CSX zavedly „precizní plánování železniční přepravy“, aby na vlaky dostaly víc kontejnerů a snížily potřebu dalších odjezdů.
Norfolk Southern má za to, že může odstavit 500 svých lokomotiv.
Na silnicích a ve vzduchu svádějí UPS, FedEx a DHL boje o lacinější doručování zboží, s čímž jim pomáhají technologické logistické startupy jako Convoy, který podporují Bill Gates a Jeff Bezos.
V amerických nákladních přístavech nedělají největší problémy stavby, nýbrž odborová pravidla rozviřující potíže už od doby, kdy Marlon Brando hrál v roce 1954 ve filmu V přístavu.
Současně zažívají boom terminály osobní přepravy.
V 70. letech figurovala v americkém televizním seriálu Loď lásky flotila Princess Cruises tvořená dvěma plavidly.
Dnes má společnosti 19 lodí a společně s konkurenty přivítá ročně kolem 14 milionů výletníků vyplouvajících z Floridy, Kalifornie, Aljašky a Havaje.
Do zatížení infrastruktury je nutné započítat i digitální zátěž, včetně letošní premiéry 5G.
Náš „zlatý věk televize“ umožňují rychlosti internetu, díky nimž chytré televize a telefony dokážou streamovat bezpočet programů. „Netflix a pohoda“ nezávisí na komfortním gauči, ale na bleskovém přenosu elektronů prostorem.
Pravda, v 70. letech trápilo ulice méně výmolů.
Většina domácností ale měla tehdy štěstí, když chytala čistě hrstku televizních stanic (a když měl projev prezident, objevil se na všech!).
Pokud žijete ve Spojených státech, která infrastrukturní éra je vám skutečně milejší?
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Samozřejmě, v Americe je příliš mnoho výmolů a příliš hustý provoz.
Dojíždění je pro mnoho lidí skličující.
Podle studie RAND je u lidí dojíždějících na dlouhé vzdálenosti o 33 % vyšší pravděpodobnost, že trpí depresemi.
Rozhlasový moderátor Howard Stern kdysi zahájil guvernérskou kampaň ve státě New York slibem, že zakáže práce na silnicích během denní doby.
Záměr nepochybně zvedl posluchačům náladu a Sternovi přinesl nějaké hlasy.
Jedním řešením je práce z domova.
Galuppův průzkum uvádí, že dnes pracuje na dálku 31 % zaměstnanců.
Přesto je třeba něco udělat pro ty, kdo dojíždějí.
Řešením nejsou jednoduše vyšší veřejné výdaje.
Bývalý ministr financí USA Lawrence Summers v pozoruhodné eseji pro deník Boston Globe doložil, jak byrokratické fušerství a nimravé námitky zájmových skupin zdržely opravu 71 metrů dlouhého Andersonova mostu v Cambridge ve státě Massachusetts o pět let a zvýšily náklady o pět milionů dolarů.
Stavba původního mostu, zbudovaného v roce 1912, trvala 11 měsíců.
Žádný infrastrukturní projekt není připraven tak, že by se mohlo začít kopat, když se krumpáčů chopí zájmové skupiny.
Mentalita NIMBY („ne na mém dvorku“), která klade odpor nové infrastruktuře, nepoleví.
Až bude zdokonaleno doručování pomocí dronů, NIMBY se změní v NAMBY: ne nad mým dvorkem.
Existují však alternativy.
V prvé řadě by víc měst a států mělo zavést „zpoplatnění kongescí“, které během dopravní špičky zdražuje jízdu autem.
Nedávná studie ukazuje, že zpoplatněním kongescí se ve Stockholmu zmírnilo znečištění ovzduší o 5-15 % a ubylo záchvatů astmatu, zatímco je zároveň snazší městem projet.
Dále bychom měli zrušit zákony, které zbytečně zvyšují nákladnost výstavby, včetně Davisova-Baconova zákona z roku 1931, který vyžaduje, aby dodavatelé federální vlády vyplácely „běžné mzdy“, obvykle definované jako mzdy odborové, přestože 87 % stavebních dělníků v odborech není.
Kongresový rozpočtový úřad odhaduje, že zrušení zákona by během příštích deseti let uvolnilo dodatečných 12 miliard dolarů na federální projekty.
Konečně k podnícení výstavby nových zpoplatněných silnic, které se obvykle financují pomocí obecních dluhopisů, by měla být vydána zvláštní tranše dluhopisů nízké nominální hodnoty pro místní obyvatele.
Jako pobídku k nákupu dluhopisů by řidiči dostali doživotní bezplatnou kartu k jízdě po nové silnici.
To by financovalo víc silničních tahů, pěstovalo občanskou hrdost a poskytlo investorům ochranu před rizikem.
I kdyby ceny dluhopisů klesly, jejich držitelé by stále měli právo bezplatně užívat silnici.
Dnešní infrastrukturní projekty samozřejmě nebudou trvat navěky.
Aby v roce 1776 odrazily britské červenokabátníky, jednotky George Washingtona spálily v Bronxu lávku nazývanou Králův most, postavenou v prvním desetiletí 17. století.
Most se zhroutil.
Nová země ale nějak přežila a prospívala.
Plač, milovaná Barmo
RANGÚN – Mnišské náboženské řády představují tvář Barmy už od chvíle, kdy sem před více než 1000 lety přišel buddhismus.
Angažmá mnichů v politice nebo vykonávání politické funkce je v rozporu s etickým kódem theravádského buddhismu.
V dnešní Barmě však tato duchovní filozofie založená na soucitu a nenásilí dosáhla nečekané míry vzdoru a vzpurnosti, když mniši zpochybňují hegemonii vojenské junty, která naši zemi řídí.
Oba jsme barmskými buddhistickými mnichy – jeden je předákem Celobarmské koalice Sangha, která nedávné protesty vedla, zatímco druhý stipendistou vyučujícím ve Spojených státech.
Jeden z nás se dnes skrývá, protože barmská vojenská vláda reagovala na pokojné protesty našich buddhistických bratrů a sester násilím a brutalitou.
Mnoho mnichů a jeptišek bylo týráno a bito a tisíce zatčených zakoušejí nepřetržitou brutalitu.
Více než 1000 lidí se pohřešuje a u mnoha se předpokládá, že jsou mrtví.
Před několika týdny začali barmští mniši pochodovat, modlit se a šířit milující laskavost ve snaze vyřešit pokojnou cestou problémy našeho státu.
Barma je země bohatá na přírodní zdroje, ale její lid je chudý.
Když vláda přes noc vrtošivě zvýšila cenu paliv o plných 500%, postihlo to všechny – a ve všech to vyvolalo ještě větší zoufalství.
Jako mniši věříme ve zmírňování utrpení, kdekoliv ho vidíme, neboť je to součást našeho slibu.
Nemohli jsme ignorovat utrpení našeho lidu.
Když jsme viděli, že mniši v zemi jsou jednotní, založili jsme koalici Sangha.
Ti z nás, kdo studují a vyučují v zahraničí, tuto jednotu sdílejí a shromáždili se na podporu těch z nás, kdo zůstali v Barmě.
A sjednocení nejsou pouze mniši.
Když jsme zahájili pokojné pochody za změnu, připojili se k nám navzdory dešti studenti, mládež, intelektuálové i obyčejní lidé.
Mysleli jsme si, že dokážeme přesvědčit některé, když už ne všechny generály – i oni jsou buddhisté –, kteří naši zemi kontrolují, aby se k nám připojili ve snaze napravit mnoho neduhů, jež Barmu sužují.
Nejprve jsme se pokusili dát najevo nespokojenost s vojenskou vládou tím, že jsme od ní odmítali almužny.
Obraceli jsme misky vzhůru nohama, abychom dali najevo své pocity.
Neztratili jsme milující laskavost vůči obyčejným vojákům, ba dokonce ani vůči vůdcům, kteří jim nařídili zmasakrovat vlastní lid, ale chtěli jsme je naléhavě vyzvat, aby se změnili, dokud je čas.
Víme, že někteří lidé v armádě a v organizacích blízkých režimu se zdráhají používat proti mnichům násilí.
Lidem, kteří se chovají násilně vůči vlastním krajanům, chceme říci, aby se zastavili a zamysleli se, zda jsou jejich činy v souladu s dharmou, zda jednají pro dobro barmského lidu.
Někteří vojáci, kteří dostali rozkaz bít nás a zabránit nám v pochodům, to skutečně odmítli, protože pochopili pravdivost toho, co děláme.
Doufali jsme, že poskytneme vojenským vůdcům schůdnou cestu ven – cestu, jak zahájit skutečný dialog s vůdci lidu a s vůdci etnických skupin ve jménu jednoty národa.
Tato naděje však neměla dlouhého trvání.
Režim dnes pořádá štvanici na ty, kdo se účastnili demonstrací, a páchá nevýslovné akty násilí.
Napadl kláštery a násilně pozatýkal mnichy a jeptišky.
Všude stojí strážci, na všech ulicích, kolem pagod i v obytných oblastech.
Zranění demonstranti byli údajně pohřbíváni zaživa do masových hrobů a objevily se potvrzené zprávy o tělech, která vyplavala ve vodních tocích poblíž Rangúnu.
Režim masakruje barmský lid a lže světu o svém počínání.
Zástupce armády, brigádní generál Kyaw Hsan, nedávno sdělil zvláštnímu vyslanci OSN Ibrahimu Gambarimu, že v ulicích pochodují „falešní mniši“.
My jsme ovšem praví a za mír nás demonstrovaly tisíce – od Rangúnu přes Mandalay, Pegu, Arakan a Magwe až po Sagaing.
Někteří lidé prohlásili, že povstání v Barmě skončilo.
Junta si přeje, aby si to svět myslel.
My se však domníváme, že protesty představují začátek konce vojenské vlády v naší zemi.
Generálové, kteří nařídili razie, neútočí jen na barmský lid, ale i na jeho srdce, duše a duchovní víru.
Mniši jsou opatrovateli dharmy; tím, že útočí na mnichy, útočí generálové na samotný buddhismus.
Víme, že mezinárodní společenství se nám snaží pomoci, ale potřebujeme, aby tato pomoc byla účinnější.
Děkujeme mnoha lidem a organizacím v zahraničí, jež nám pomáhají získat zpět práva, která nám byla déle než 40 let upírána.
Zároveň však vyzýváme mezinárodní společenství, aby učinila své akce praktickými a efektivními.
Vojenská vláda udělá cokoliv, aby se udržela u moci, a její násilné činy musí být odhaleny světu.
Možná ovládá ulice a kláštery, ale nikdy se jí nepodaří ovládnout naše srdce a naše odhodlání.
Pláč nad rozlitým Parmalatem
Ve válce hodnot mezi Amerikou a velkou částí ostatního světa hraje významnou roli firemní dozor.
Různé představy o tom, jakým způsobem je kapitalismus řízen, odrážejí a v některých případech i přiživují nelibost vůči USA.
V devadesátých letech to vypadalo, jako by zbytek světa chtěl podnikat „po americku", tedy s aktivními kapitálovými trhy a firemními šéfy zodpovědnými akcionářům.
Tato amerikanizace byla často jednoduše označována za „globalizaci".
Poté nastala zpětná reakce, kterou do značné míry rozdmýchal pád firmy Enron a další firemní skandály.
Velká část světa se začala od amerického způsobu podnikání odvracet.
Evropané a Asijci počali s novou energií tvrdit, že jejich model kapitalismu s sebou nese větší závazky vůči dlouhodobým hodnotám a dlouhodobé vizi.
Hodnota akcionáře byla odmítána jako jakýsi výstřelek a zbytečný humbuk.
V kontinentální Evropě a některých částech Asie vždy existovala vize, v jejímž rámci se klíčové podnikatelské hodnoty soustředily na dlouhodobé instituty, zejména rodinu.
Rozvětvená rodina ovšem zůstává ústředním prvkem i ve velkopodnikovém sektoru.
Podle jednoho nedávného výpočtu je 17 ze sta největších německých společností v rodinných rukou, ve Francii je to 26 ze sta a v Itálii 43 ze sta.
Na počátku 21. století se rodinné zájmy začaly drát v kontinentální Evropě znovu překvapivě kupředu, což vedlo k odstranění manažerů, u nichž vznikal dojem přílišné amerikanizace.
V Německu rodina Mohnových propustila hlavního manažera společnosti Bertelsmann Thomase Middelhoffa, který chtěl proměnit rodinnou společnost v téměř denacionalizovaný podnik.
Ve Francii přišel z podobných důvodů o místo ve firmě Vivendi Universal Jean-Marie Messier a kontrolu nad společností se znovu pokusila získat dynastie Lagardèreových.
Na rozdíl od Messiera byli Lagardèreovi pokládáni za hluboce francouzský rod.
Pohřbu Jeana-Luca Lagardèrea se v roce 2003 zúčastnila manželka prezidenta Jacquese Chiraka, premiér a pětice ministrů.
Právě ve chvíli, kdy Evropa znovu získávala důvěru ve svou verzi kapitalismu, však vypukl skandál kolem firmy Parmalat.
Celá aféra působila jako snadno se nabízející zbraň ve válce soupeřících modelů podnikové organizace: kritikové označili Parmalat za poslední projev krize rodinného kapitalismu na evropský způsob.
Italský Fiat skutečně již dlouho ustupoval ze slávy.
Mediobanca, finanční instituce, která byla dlouhou dobu v srdci italského rodinného kapitalismu, s námahou bojovala již od smrti svého zakladatele Enrika Cuccii a odstavení muže, jehož Cuccia určil za svého právoplatného dědice.
Společnost se pokusila předefinovat na normálnější finanční ústav, který se méně věnuje udržování dlouhodobých strategických podílů ve firmách.
Jsou tedy oba typy kapitalismu zdiskreditovány bahnem podvodů a bankrotů?
Pružnost rodinných firem byla historicky zakořeněna ve skutečnosti, že se jim dařilo spravovat majetek tam, kde si jiné instituce - státní či tržní - počínaly nespolehlivě.
Otřesy Velké francouzské revoluce a napoleonských válek vytvořily značnou nejistotu, ale zároveň se zasloužily o vznik podnikatelských dynastií, jako byli Rothschildovi.
Při překonávání následků porážky ve druhé světové válce umožnila rodinná pouta Japonsku a Německu rychlé znovuvybudování podnikatelského sektoru.
Poskytla vysoce účinné prostředky, jak získat informace o trzích, dodavatelích a finančních zdrojích.
Taková schopnost je i dnes přitažlivá kdykoliv, když propukne krize.
Současně však tato přitažlivost závisí na tom, zda vidíme, co se skrývá v jádru rodinné tradice.
Oba styly kapitalismu lze porovnat na příkladu srovnání rodinné firmy versus firmy postmoderní.
Postmoderní firma amerického střihu usiluje o dominantní podíl na trhu z hlediska prosazení značky, případně o manipulaci s imidž, která zajišťuje intelektuální nadvládu a může vést až k dominantnímu postavení na trhu.
My jako spotřebitelé rozlišujeme velké značky, protože se do nich velmi mnoho investovalo, a jsme pobízeni, abychom jim věřili.
Nové značky se mohou prosadit tím, že si osvojí symbolický kapitál.
V podnikovém prostředí existuje staré - řekněme firma Coca Cola -, ale po jeho boku i nové, jako například firmy Microsoft nebo Amazon.
Společnost Enron si kladla za cíl dosažení dominantního postavení hlavního obchodníka s energií.
Parmalat se chtěl stát tímtéž na trhu s trvanlivým mlékem.
V rámci této vize fungování podniků je společnost, která nemá globální dominantní postavení, pouhým vedlejším účastníkem.
Rodinná firma se řídí propastně jinou logikou a často se ani nechce stát příliš velkou.
Její silnou stránkou je fakt, že si klade za cíl být na trhu i v budoucnu, zatímco společnost s flexibilnější majetkovou strukturou může zaniknout snadněji.
V minulosti se ohled na dlouhou podnikovou životnost stal terčem kritiky za to, že omezuje růst.
Pokud větší znamená lepší, pak je lépe stát se spíše postmoderní společností než zůstat tradiční firmou.
Parmalat byla rodinná firma, která se snažila stát firmou postmoderní a ve snaze o rychlou expanzi jednoduše podváděla.
Její problémy by neměly být pokládány za zatěžkávací zkoušku rodinného kapitalismu, nýbrž spíše za důkaz rizik spojených s pokušením vymanit se ze starého řádu věcí.
Vzhledem k tomu, že budoucí podoba globálního kapitalismu je stále nejistější, zůstávají rodinné hodnoty stejně důležité jako kdykoliv předtím.
Rodinné vlastnictví vzbuzuje důvěru a je příslibem věrnosti úsilí o dlouhodobé výnosy a zaměstnanost.
Takový model je zajisté užitečný v Evropě, v Asii i jinde.
Plač, novorozenče
Každý rok zemřou v prvních čtyřech týdnech života čtyři miliony dětí – to je víc než 10 tisíc úmrtí denně.
Většina z těchto novorozeneckých úmrtí se nezaznamenává a zůstává skryta všem kromě jejich rodin.
Prakticky ke všem (99%) dochází v zemích s nízkými až středně vysokými příjmy, ale většina výzkumu a finančních prostředků se zaměřuje na supermoderní péči o 1% úmrtí, jež se vyskytnou v bohatých zemích.
Největší riziko smrti hrozí na začátku života: tři čtvrtiny všech novorozeneckých úmrtí (tři miliony) se vyskytnou během prvního týdne po porodu a přinejmenším jeden milion dětí zemře během prvního dne života, mnohé doma a bez jakékoli formální zdravotní péče.
Navíc téměř 40% všech dětských úmrtí nastává v novorozeneckém období, přičemž Afrika a jižní Asie tvoří dvě třetiny tohoto čísla.
Programy usilující o záchranu života dětí v rozvojovém světě se bohužel zaměřily především na zápal plic, průjmová onemocnění, malárii a příčiny úmrtí, jimž lze předcházet očkováním po prvním měsíci života, zatímco programy bezpečného mateřství se zaměřují především na matku.
Prevence novorozeneckých úmrtí tak propadla trhlinami v programech zaměřených na matky a starší děti.
To představuje tragédii, která je stejně odvratitelná jako ohromná.
Nedávná série publikací o novorozencích v britském vědeckém časopise Lancet přinesla odhad, že by bylo možné zabránit 41% až 72% novorozeneckých úmrtí, kdyby se účinně zajišťovaly jednoduché úkony tam, kde je jich nejvíc zapotřebí.
Jinými slovy, každoročně zbytečně zemřou až tři miliony dětí.
Těm, kdo jsou nejvíc v tísni, se nedostanou dobře známé, laciné a technicky nenáročné úkony – například imunizace proti tetanu, výlučné kojení, jednoduchá péče o děti s nízkou hmotností a antibiotika proti infekcím.
Tyto úkony jsou nesmírně efektivní vůči vynaloženým nákladům a jejich slučováním a propojením s dalšími zdravotnickými programy se cena dále snižuje.
Záchrana životů vyžaduje, aby se péče k matkám a dětem v zemích s nevyšší úmrtností dostala v nejrizikovějším okamžiku.
V současnosti asi pouhá polovina všech žen na celém světě rodí za přítomnosti kvalifikovaného ošetřovatele.
V subsaharské Africe s kvalifikovanou péčí rodí méně než 40% žen; v Jižní Asii toto číslo nedosahuje ani 30%.
Latinská Amerika a jihovýchodní Asie sice dostupnost péče prudce zvýšily, avšak vzhledem k současnému tempu vývoje v Africe bude v roce 2015 bez kvalifikované péče stále rodit 50% žen.
V Etiopii využívá kvalifikovaných služeb čtvrtina žen v nejvyšší příjmové skupině, avšak pouhé 1% žen nejchudších.
Nízkopříjmové země prokázaly možnost rychlého pokroku.
Srí Lanka, Indonésie, Peru i Botswana během 90. let 20. století snížily novorozeneckou úmrtnost na polovinu.
Úspěch těchto států závisel na tom, že nejvyšší místa vytrvale politicky podporovala poskytování kvalitní těhotenské a novorozenecké péče.
Obzvlášť nezbytné je ucelené plánování.
V Indii je zdraví novorozenců součástí národního Programu reprodukčního a dětského zdraví.
V Etiopii se novorozenecká péče začleňuje do nového komunitního programu péče o zdraví.
Samozřejmě že neexistuje žádné univerzální řešení.
Počty a příčiny novorozeneckých úmrtí, možnosti zdravotnictví i překážky, jež je třeba překonávat, se liší jak mezi státy, tak uvnitř států, stejně jako podpora ze strany zákonodárců a dostupnost finančních prostředků.
Navýšení výdajů na zajištění základních úkonů novorozenecké zdravotní péče při 90% dostupnosti v 75 státech s nejvyšší úmrtností se odhaduje na pouhých 4,1 miliard USD ročně.
Tím by se doplnily současné výdaje ve výši 2 miliardy USD, z nichž jen asi 30% jde na úkony zaměřené konkrétně na novorozence, neboť větší část je určena na úkony, jež prospívají také matkám a starším dětem.
Dosáhnout měřitelného úbytku úmrtnosti je možné i se slabým zdravotnickým systémem.
Svět ale musí začít jednat hned teď, aby shromažďoval politickou vůli a finanční zdroje potřebné k záchraně životů až tří milion�� dětí, které každoročně zemřou prostě jen proto, že se narodí bez základní péče, na niž mají nárok.
Pokračovat v opomíjení nejohroženějších dětí na světě znamená vynést nad sebou rozsudek za svévolnou nelidskost, neboť se jako strana obeznámená se situací podílíme na hromadném ničení lidských životů, jež ani zdaleka není nevyhnutelné.
Amerika se vrací na Kubu
PEKING – Návštěva Baracka Obamy na Kubě je první návštěvou amerického prezidenta v této zemi od roku 1928, kdy se na Kubu vypravil Calvin Coolidge.
V Obamových stopách se později vydají američtí investoři, kubánští vystěhovalci, turisté, akademici a podfukáři.
Normalizace bilaterálních vztahů bude pro Kubu znamenat příležitosti i nástrahy, zatímco pro Spojené státy půjde o obrovskou zkoušku zralosti.
Kubánská revoluce, v jejímž čele stál před 57 lety Fidel Castro, byla hlubokou ranou pro americkou psychiku.
Od založení USA totiž jejich nejvyšší činitelé pěstovali teorii o americké výjimečnosti.
Americký model je tak přesvědčivý, tvrdili jeho představitelé, že každá slušná země musí zákonitě následovat americké vedení.
A pokud jsou zahraniční vlády natolik bláhové, že americkou cestu odmítají, pak musí počítat s odplatou za poškozování zájmů USA (které se překrývají s univerzálními zájmy) a potažmo za ohrožování americké bezpečnosti.
Havana leží pouhých 150 kilometrů od souostroví Florida Keys, takže se Američané vměšují do kubánských záležitostí prakticky ustavičně.
Thomas Jefferson vyjádřil v roce 1820 názor, že USA „by měly při první příležitosti Kubu obsadit“.
To se skutečně stalo v roce 1898, kdy USA zasáhly do kubánského povstání proti Španělsku s cílem zajistit si faktickou hospodářskou a politickou hegemonii nad ostrovem.
Během následných bojů zabraly USA Guantánamo jako svou námořní základnu a vyhradily si (v dnes už nechvalně proslulém Plattově dodatku) budoucí právo intervenovat na Kubě.
Americká námořní pěchota poté opakovaně Kubu okupovala a Američané si rychle zajistili vlastnictví lukrativních plantáží kubánské cukrové třtiny, která představovala ekonomický cíl amerických intervencí.
Generál Fulgencio Batista, jehož Castro nakonec svrhl, byl posledním z dlouhé řady represivních vládců instalovaných a udržovaných u moci Spojenými státy.
Amerika držela Kubu pod palcem a v souladu se zájmy amerických investorů tvořily kubánskou exportní ekonomiku v první polovině dvacátého století prakticky jen cukrové a tabákové plantáže.
Castrova revoluce, která svrhla Batistu, si kladla za cíl vytvořit moderní diverzifikovanou ekonomiku.
Vzhledem k absenci jasné strategie se však tento cíl nepodařilo splnit.
Castrovy agrární reformy a znárodňování, jež započaly v roce 1959, vylekaly americké cukerné zájmy a vedly k zavedení nových obchodních restrikcí ze strany USA.
Ty eskalovaly snížením kvót na vývoz kubánského cukru do USA a embargem na vývoz americké ropy a potravin na Kubu.
Když se Castro obrátil na Sovětský svaz, aby vyplnil vzniklou mezeru, prezident Dwight Eisenhower vydal CIA tajný rozkaz svrhnout nový režim, což vedlo ke katastrofální invazi v Zátoce sviní v roce 1961, v prvních měsících administrativy Johna F.
Kennedyho.
Později dostala CIA zelenou k atentátu na Castra.
V roce 1962 se sovětský vůdce Nikita Chruščov rozhodl zabránit další americké invazi – a dát USA za vyučenou –, když na Kubě tajně rozmístil jaderné rakety.
To vyvolalo v říjnu 1962 kubánskou raketovou krizi, která přivedla svět na pokraj jaderné záhuby.
Díky úžasné zdrženlivosti Kennedyho i Chruščova a do značné míry i díky štěstí bylo nakonec lidstvo ušetřeno; Sověti stáhli své rakety a USA se zavázaly, že nepodniknou další invazi.
Místo toho USA vystupňovaly obchodní embargo, požadovaly navrácení znárodněného majetku a nenávratně tlačily Kubu do otevřeného sovětského náručí.
Kubánská cukrová monokultura přetrvala, avšak její výnosy už neputovaly do USA, nýbrž do Sovětského svazu.
Půlstoletí ekonomiky na sovětský způsob, kterou ještě zhoršovalo americké obchodní embargo a s ním související politika, si vyžádalo obrovskou daň.
Kubánský příjem na obyvatele dnes v přepočtu na paritu kupní síly dosahuje přibližně pětiny americké úrovně.
Přesto Kuba zaznamenala značné úspěchy při zvyšování gramotnosti a zlepšování veřejného zdraví.
Střední délka života je na Kubě stejná jako v USA a mnohem vyšší než ve většině Latinské Ameriky.
Kubánští lékaři hrají v posledních letech významnou roli při kontrole nemocí v Africe.
Normalizace diplomatických vztahů mezi USA a Kubou vytváří z hlediska dalšího vývoje dva velmi odlišné scénáře.
V tom prvním se USA vrátí ke starým špatným způsobům a výměnou za „normální“ bilaterální hospodářské styky budou od Kuby vyžadovat drakonická politická opatření.
Kongres by například mohl nekompromisně požadovat navrácení majetku znárodněného během revoluce, neomezené právo Američanů nakupovat kubánskou půdu a další majetek, privatizaci státních podniků za výprodejové ceny nebo ukončení progresivních sociálních politik, jako je systém veřejného zdravotnictví.
Mohlo by se to ošklivě zvrtnout.
Ve druhém scénáři, jenž by představoval historický odklon od zavedeného precedentu, by USA projevily zdrženlivost.
Kongres by obnovil obchodní svazky s Kubou, aniž by trval na tom, že se Kuba promění k americkému obrazu, nebo aniž by Havanu nutil přehodnotit porevoluční znárodňování.
Kuba by nebyla pod tlakem na zrušení státem financované zdravotní péče nebo na otevření svého zdravotnického sektoru soukromým americkým investorům.
Kubánci se na takový vzájemně uctivý vztah těší, zatímco z vyhlídky obnoveného vztahu podřízenosti jim vstávají vlasy na hlavě.
To neznamená, že by Kuba měla se svými reformami postupovat pomalu.
Naopak by měla rychle zajistit konvertibilitu své měny pro obchod, rozšířit vlastnická práva a privatizovat (s notnou dávkou opatrnosti a průhlednosti) některé podniky.
Takto pojaté tržní reformy v kombinaci s robustními veřejnými investicemi by mohly urychlit hospodářský růst a diverzifikaci a současně ochránit kubánské úspěchy v oblasti zdravotnictví, školství a sociálních služeb.
Kuba může a měla by usilovat spíše o sociální demokracii na kostarický způsob než o hrubší kapitalismus ve stylu USA.
(První z níže uvedených autorů si před 25 lety myslel totéž o Polsku; i ono mělo usilovat spíše o sociální demokracii skandinávského typu než o neoliberalismus Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové.)
Obnovení ekonomických vztahů mezi USA a Kubou je proto zkouškou pro obě země.
Kuba potřebuje značné reformy, aby naplnila svůj potenciál, a neohrozila přitom své skvělé sociální výdobytky.
USA zase musí projevit nevídanou sebekontrolu, na kterou nejsou zvyklé, a dopřát Kubě čas a potřebný manévrovací prostor.
Jedině tak dokáže Kuba vybudovat moderní a diverzifikovanou ekonomiku, kterou budou vlastnit a provozovat převážně samotní Kubánci, nikoliv jejich severní sousedé.
Kuba je zpátky
MEXICO CITY – Po 47 letech zrušila Organizace amerických států (OAS) na svém výročním valném shromáždění pozastavení kubánského členství.
Zemím takzvané skupiny ALBA (což je španělská zkratka pro takzvanou Bolívarskou alternativu Amerik), mezi něž patří Kuba, Venezuela, Honduras, Nikaragua, Bolívie, Dominikánská republika a Ekvádor, se podařilo částečně přechytračit – a částečně „převydírat“ – Kanadu, Spojené státy a latinskoamerické demokracie a prosadit rehabilitaci Kuby.
OAS si však stanovila dvě podmínky.
Kuba musí výslovně požadovat návrat k původnímu charakteru členství a musí být zahájen dialog v souladu s podmínkami Charty OAS a dalšími základními dokumenty OAS, jakož i v souladu s principy, na nichž jsou tyto dokumenty založeny – především s principem demokracie a úcty k lidským právům.
Stejně jako u mnoha jiných diplomatických kompromisů byli nakonec všichni trochu spokojení a trochu zklamaní.
Všichni si mohli nárokovat vítězství a nikdo nemusel přiznat porážku.
Takové kompromisy jsou však jako statistika nebo miniaturní plavky: to, co ukazují, je méně důležité než to, co zakrývají.
Nabízejí se dvě základní úvahy, jejichž důsledky jsou v „nevyhraněných“ latinskoamerických zemích, jako je Salvador, mimořádně významné.
První úvaha se týká zahraniční politiky zemí skupiny ALBA.
Vzhledem k tomu, že menší země nejednají nezávisle na Venezuele a že venezuelský prezident Hugo Chávez nejedná v takto závažných otázkách bez směrnic z Kuby, je zřejmé, že Kubánci a jejich spojenci nedají americkému prezidentu Baracku Obamovi v latinskoamerických otázkách vůbec nic zadarmo.
Snadno mohli nechat valné shromáždění proběhnout a poskytnout novému americkému prezidentovi více času na to, aby připravil svůj Kongres a veřejné mínění na jemné vyvažovací kroky.
Klíčovým problémem je, jak jednostranně zrušit dnes již téměř padesát let staré americké embargo na obchod, investice a cesty na Kubu a vydávat to za výsledek jednání.
Země skupiny ALBA se rozhodly, že nebudou dělat Obamovi žádné ústupky, a místo toho se ho snaží zahnat do kouta: buďto se USA přizpůsobí novému konsensu OAS a rozzuří tím obě strany kubánsko-americké lobby i komunitu obhájců lidských práv, poněvadž se vzdají principů a závazků, anebo budou muset jednat samy (nebo možná s Kanadou po svém boku) a zůstanou v Latinské Americe zcela osamoceny – což je to poslední, co si Obama přeje.
Skupina ALBA tvrdě prosazovala hlasování nebo kompromis o jeho podmínkách, jímž by se pak mohla chlubit před světem a domácím veřejným míněním.
Obamovi nezbylo než se přizpůsobit.
Druhá úvaha zní tak, že toto chování bude pokračovat.
Důvod se zdá dostatečně zřejmý: Kuba zoufale potřebuje mezinárodní pomoc a není mnoho míst, kde ji může najít.
Naději, že Brazílie a Čína poskytnou Kubě hotovost, zmařila mezinárodní finanční krize a geopolitika.
A ani Chávez si už navzdory nedávnému zvýšení cen ropy nemůže dovolit Kubu dotovat, jak to činil v období boomu.
Kubánci tedy podle všeho doufají, že najdou zdroje jinde, a jedinou možností, jakkoliv se zdá vzdálená, je Meziamerická rozvojová banka (IDB).
V zásadě platí, že podmínkou členství v IDB je členství v OAS, což může být důvod, proč Kuba tak vehementně trvala na návratu do této organizace a proč byla nakonec zklamaná, že nedosáhla bezpodmínečného obnovení členství.
Přesto se pokusí přimět své spojence, aby prosadili nějakou formu jejího přidružení k IDB, a současně zradikalizuje své postoje jinde, jak to dnes činí v Salvadoru.
Nový salvadorský prezident Mauricio Funes byl zvolen na kandidátce FMLN, tedy strany, jež nahradila starou, tvrdě levicovou povstaleckou skupinu z 80. a 90. let.
Je to umírněný moderní levičák, který se otevřeně ztotožňuje nikoliv s Chávezem, nýbrž s brazilským prezidentem Lulou a Barackem Obamou.
Jeho strana však má maximálně blízko ke Kubě a Venezuele.
V měření sil ohledně složení kabinetu krátce před prezidentovou inaugurací 1. června stará garda v MFLN zvítězila a pohrozila, že přenese konflikt do ulic.
Ani Kubánci, Nikaragujci a Venezuelané nebudou Funesovi dělat žádné ústupky, protože jsou přesvědčeni, že dějiny jsou na jejich straně a že nastal čas prosadit veškeré budoucí otázky silou.
Do jisté míry mají zřejmě pravdu, poněvadž druhé ponaučení z valného shromáždění OAS se týká chování latinskoamerických demokracií, zejména Mexika, Brazílie, Chile a Kolumbie.
Ty se pokusily vyhovět Spojeným státům (proslýchá se, že Obama telefonoval Lulovi a žádal ho o pomoc), ale nebyly ochotny rozejít se s Kubou a Venezuelou a otevřeně se postavit na stranu USA.
Neudělají to ani v žádné otázce, která se může v dohledné době naskytnout, pokud to bude znamenat konfrontaci se zeměmi ALBA.
Fidel Castro to ví a tohoto rozředěného závazku demokratických zemí vůči lidským právům a demokracii využije.
Ve všech zemích, kde je přítomen nebo se rýsuje konflikt (Bolívie, Guatemala, Salvador, Paraguay a Ekvádor), krajní levice tvrdě zatlačí, demokracie se budou dívat jinam a Obama se buďto poddá (jako v OAS) a zaplatí za to politickou cenu doma, anebo od Latinské Ameriky couvne ze strachu, aby nepůsobil izolovaně.
Velkolepá příležitost k novému začátku ve vztazích mezi USA a Latinskou Amerikou pak bude promrhána.
Jak pěstovat energii
Podle všech náznaků – od klimatických změn až po nevyzpytatelné ceny ropy – se na obzoru rýsuje globální energetická krize.
Čelit této sílící výzvě znamená, že lidstvo si již nemůže dovolit ignorovat nevyčerpatelné zdroje nacházející se v organické hmotě, kterou slunce každý den poskytuje prostřednictvím fotosyntézy.
Díky sluneční energii mohou rostliny absorbovat oxid uhličitý a vyrábět nejen kyslík, ale i hmotu, kterou se živí zástupci říše zvířat – a kterou naše stroje dokážou využívat k výrobě energie.
Již od neolitu (neboli pozdní doby kamenné) lidé tuto „biomasu“ pěstují, aby se uživili.
Její energetický potenciál však zůstává i v dnešním světě bez povšimnutí.
Počínajíce průmyslovou revolucí hledali lidé energii v uhlí a později i v ropě a zemním plynu, což však vede k vyčerpávání neobnovitelných zdrojů.
Stávající alternativy pro diverzifikaci výroby energie jsou omezené.
Jaderná energie má řadu nevýhod kvůli obavám z bezpečnosti a ukládání radioaktivního odpadu.
Vodní energie se v široké míře využívá již dnes, zatímco energie větrná a sluneční jsou strukturálně sporadické a v nestejné míře dostupné.
Naproti tomu biomasa má několik výhod.
Její zásoby jsou velké a dostupné po celém světě.
Technologie potřebné k její přeměně na energii – včetně vysoce účinného spalování, zplyňování a zkapalňování v syntetické palivo – byly navíc vyvinuty již před dávnou dobou.
Tato technologie se široce využívala během druhé světové války a od té doby značně pokročila.
Zároveň je však energie z biomasy obětí nefér konkurence ze strany fosilních paliv.
V ceně ropy se totiž promítají náklady na její těžbu, rafinaci a distribuci, ale nikoliv náklady na vytvoření suroviny samotné.
K vytvoření jednoho litru ropy je přitom zapotřebí milionů let a 200 tun rostlinné hmoty, zatímco jeden litr syntetického paliva vyžaduje pouhých 15 kilogramů rostlinné hmoty.
Po přesycení trhu s ropou, kdy její cena klesla pod 20 dolarů za barel, zájem o vývoj energie z biomasy opadl a zůstal atraktivní pouze pro „zelené“ radikály a lidi zajímající se o základní vědu.
Její potenciál je však obrovský.
Biomasa planety – lesy, pastviny, savany a plodiny – vytváří produktivní kapitál, který každoročně generuje desetiprocentní „návratnost“.
Podobně jako baterie, kterou po vybití znovu dobije slunce, mají i tyto zásoby při správné manipulaci neomezenou obnovitelnost.
Roční výnos z tohoto kapitálu se v současné době odhaduje na 60 miliard tun, přičemž na krmivo se spotřebují pouhé dvě miliardy tun a na energii 10 miliard tun.
Rozsáhlejší zodpovědné využívání tohoto energetického zdroje by přispělo k boji proti klimatickým změnám tím, že by snížilo množství uhlíku v atmosféře a zmenšilo množství fosilních paliv potřebných k výrobě energie.
Jeho hojnost v jižních zemích je navíc příslibem usnadnění jejich hospodářského rozvoje.
Biomasa, která byla až do dneška pokládána za „energii chudých“, by se mohla stát zdrojem bohatství, bude-li pěstována a zpracovávána s podporou mezinárodního společenství.
Za účelem výroby biopaliva by se tak daly vyvíjet „energetické plodiny“.
Zbytky po lesních, zemědělských a zemědělsko-průmyslových činnostech by se daly sbírat a přeměňovat.
Například šest milionů tun odpadu vytvořeného každoročně v Nigeru by se teoreticky dalo využít na úplné pokrytí energetických potřeb této země.
Pěstování energetických plodin by si však na mnoha místech bezpochyby konkurovalo s plodinami potravinovými.
Podle dlouhodobých odhadů by se v časovém horizontu 50 let musela většina orné půdy na zeměkouli využívat k nakrmení světa a ochraně lesů.
Oblasti vyčleněné k produkci energie, zejména biopaliva, by tak nemusely dosáhnout takové úrovně, jakou by si společnost přála.
Tato konkurence by sice odhalila nové globální nedostatky, ale zároveň by vedla k vyšším cenám, což by producenty podněcovalo ke zvyšování výnosů a produktivity.
Ačkoliv by tedy pěstování energie vytvořilo nová omezení, současně by mnoha ekonomickým aktérům otevřelo nové možnosti.
Zemědělec a lesní dělník by se mohli více angažovat na trhu, důlní inženýr by se mohl začít zajímat o pole s energetickými plodinami, bankéř o akcie rostlin atd. Chceme-li se však připravit na větší rozšíření energetických plodin, musíme v severně i jižně situovaných zemích zavést nové politické přístupy v zemědělství, půdním a vodním hospodářství, ochraně biodiverzity, daních na paliva, informacích i zvyšování obecného povědomí.
Staří Egypťané a Inkové praktikovali náboženství Slunce, poněvadž věřili, že právě ono stojí na počátku všeho života na zeměkouli.
Věda mezitím prokázala, že tomu tak opravdu je.
Dnes, kdy se spoutání obnovitelných zdrojů stalo důležitějším než kdykoliv dříve, bychom měli slunce využít k pěstování energie, stejně jako je naši předkové využívali k pěstování potravin.
Kulturní imperialismus a zákaz DDT
Program OSN pro životní prostředí UNEP se vydává na scestnou kampaň v rámci Konvence o obtížně odbouratelných organických skodlivinách s cílem zakázat pesticid DDT.
Země v tropickém pásmu, jež tuto konvenci podepísí, se zásadním způsobem podepísí rovněž na zdraví svých obyvatel.
DDT je cenově nejvýhodnějsí látka pro kontrolu chorob sířených mouchami a komáry, která kdy byla vyrobena.
Národní akademie věd USA odhaduje, že DDT před malárií zachránilo na nasí planetě do roku 1970 na pět set milionů lidí.
V Indii jeho rozprasování v 60. letech tuto nemoc vesměs vymýtilo.
Počet případů malárie klesl ze 75 milionů v roce 1951 na pouhých 50 000 v roce 1961 a počet úmrtí na tuto nemoc klesl z jednoho milionu ve 40. letech na několik tisíc v 60. letech.
Vsudypřítomné sítě proti komárům, které si pamatuji z dětství, bych už v době, kdy jsem koncem 50. let studovat vysokou skolu, v městských domech sotva nasel.
Ovsem později, už v 70. letech, do velké míry v důsledku environmentální paniky sířené knihou Rachel Carsonové Tiché jaro (Silent Spring), přestaly zahraniční humanitární agentury a organizace OSN DDT podporovat a jeho použití postupně upadalo.
Komáři se do Indie brzy vrátili a spolu s ní i endemická malárie.
V roce 1997 už UNDP odhadoval přibližně 2,6 milionů případů malárie.
Podobný příběh lze vyprávět i o nemoci kala-azár, neboli viscerální leishmanióze, kterou síří pakomárci.
V 50. a 60. letech DDT Indii víceméně kala-azár zbavilo.
S klesajícím využitím DDT se tato nemoc vrátila.
Podle státního ministra zdravotnictví v indickém státě Bihár postihla kala-azár na 12 000 lidí ve třinácti okresech a vybrala si už 408 životů.
Proč DDT upadlo v nemilost?
Panika na téma DDT se datuje od dob, kdy Carsonová tvrdila, že jeho používání má ničivé účinky na život ptactva.
Mělo údajně i způsobovat hepatitidu u lidí.
Avsak četné lékařské studie dokázaly, že podobné obavy jsou nepodložené.
Zjistilo se, že u lidí DDT by způsobilo smrt jen tehdy, pokud bychom je pojídali jako knedlíky!
Jedna komise za druhou, jeden významný odborník za druhým dali DDT čistý zdravotní posudek.
Philip Handler v roce 1971, kdy byl předsedou Národní akademie věd USA, o DDT prohlásil, že je to "nejúžasnějsí chemická látka, kterou kdy kdo objevil".
Ovsem už v roce 1972, za vlády prezidenta Nixona, ji ředitel americké vládní Agentury pro ochranu životního prostředí zakázal.
Americký vzor následovala řada rozvinutých zemí a rozvojové země zakazovaly její použití v zemědělství, některé dokonce k veskerým účelům.
Proč se zákaz takto rozsířil, když věda i ekonomie stojí za DDT?
Údajně klíčovým konceptem hnutí za zlepsování životního prostředí je tzv. "udržitelný rozvoj".
Ten byl schválen ve zprávě Nase společná budoucnost z pera Světové komise pro životní prostředí a rozvoj, jehož předsedkyní byla někdejsí norská premiérka Gro Harlem Bruntlandová, která nyní stojí v čele Světové zdravotnické organizace (WHO).
Idea udržitelnosti předpokládá, že přírodní kapitál, jako jsou lesy, divoká zvířena a dalsí přírodní zdroje, nelze nahradit kapitálem vyráběným člověkem.
Poněvadž pesticidy mají v tomto světle negativní účinky na přírodní kapitál, nejsou v souladu s udržitelným rozvojem.
Místo nich a jejich účinku na regulaci hmyzu se pro boj s nemocemi mají používat postelové sítě a léky.
Proti námitkám, že neexistuje vědecký důkaz o tom, že by rozprasování DDT způsobovalo skody na přírodním kapitálu, bojují zastánci tohoto přístupu tzv. "preventivním principem".
Ten je variantou Pascalovy slavné sázky o existenci Boha.
Jak v roce 1968 napsal Paul Ehrlich ve své knize Populační bomba (The Population Bomb), "Pokud se nemýlím, [potlačením populačního růstu] zachráníme svět.
Pokud se mýlím, budou díky nasim snahám lidé stále lépe jíst, stále lépe bydlet a stále více se radovat.
Bude něco ztraceno, pokud někdy později vyjde najevo, že jsme s to uživit mnohem větsí populaci, než se dnes zdá?"
Již zesnulý Julian Simon tuto nevalnou úvahu kousavě kontroval.
Simon si uvědomil, že Pascalova sázka je zcela odlisná: "Žij, jako by Bůh byl, protože i kdyby žádný Bůh nebyl, nic neztratís.
Pascalova sázka se týká jednoho člověka.
Nikdo dalsí nic neztratí, pokud se tento konkrétní člověk mýlí.
Ale Ehrlich sází to, o čem sám soudí, že bude ekonomicky přínosné a čeho budeme moci my a nasi potomci požívat, na sám život těch dosud nenarozených.
Učinil by tutéž sázku, kdyby neslo o životy jiných, ale o život jeho samého?"
Ochránci životního prostředí zakazují DDT proto, že jsou ochotni obětovat lidské životy za životy ptáků.
Tuto skrytou misantropii odhaluje Ehrlichův výrok o Indii: "Populační explozi jsem citově pochopil jedné zatuchlé horké noci v Dillí...
Ulice byly plné lidí.
Lidí, kteří jedli, prali, spali, byli na návstěvě, hádali se a křičeli.
Lidí, kteří strkali ruce do taxíku, žebrali.
Lidí, kteří káleli a močili.
Lidí visících na autobusech.
Lidí ženoucích stáda zvířat.
Lidí, lidí, lidí."
Není tak už tolik překvapivé, že environmentalisté - slovy jednoho z nich - tvrdí že "je snad bezcitné nenechávat lidi dále umírat na malárii, aby mohli umírat pomaleji na vyhladovění.
[Malárie je možná dokonce] stěstí v nestěstí, neboť velká část maláriového pásma se nehodí k zemědělské činnosti a nemoc lidstvu pomáhá v tom, aby je neničil - a aby na něm neplýtval svými prostředky".
Hnutí za životní prostředí je nové světské křesťanské krédo, kde záchrana kosmické lodi Země nahradila záchranu dusí.
Je třeba se mu postavit stejně vehementně, jako se kdysi lidstvo postavilo křesťanským křižákům.
A začít se musí v zemích, které odmítají připojit se ke Konvenci UNEP a kývnout na její zákaz DDT.
Léčba dědičné rakoviny prsu
Ve vyspělých zemích rakovina prsu postihuje asi každou desátou ženu a v mnoha těchto zemích se onemocnění vyskytuje čím dál častěji.
Ať už je však důvod (či důvody) nárůstu jeho četnosti jakýkoliv, víme také, že 5% až 10% výskytů rakoviny prsu způsobuje dědičné poškození, které postihuje gen BRCA1 nebo BRCA2.
Nositelkám mutovaného genu BRCA1 nebo BRCA2 hrozí zhruba 80% riziko, že se u nich vyvine rakovina prsu.
Mutace těchto genů taktéž vede ke zvýšenému riziku vývinu ovariálních tumorů.
Když byly geny BRCA1 a BRCA2 před více než deseti lety objeveny, vznikly velké naděje na vývoj zcela nových a cílených terapií.
Žel bohu, žádné nové způsoby léčby dosud nevznikly.
Mnoho žen s vysokou úrovní výskytu mutovaných genů BRCA1 nebo BRCA2 proto čelí tragické volbě, zda si nechat chirurgicky odejmout ňadra a vaječníky, aby se preventivně bránily rakovině.
Moje výzkumná skupina, společně s badateli z Londýna, přinesla nedávno skutečnou naději pro nositelky mutovaných genů BRCA1 a BRCA2.
Oba výzkumné týmy popisují, jak využití chemického inhibitoru dokáže usmrtit nádorové buňky s poškozením genu BRCA1 nebo BRCA2, které vyvolává dědičnou rakovinu prsu.
Tato nová léčba je zacílená pouze na nádorové buňky a je nepravděpodobné, že by postihovala jiné, zdravé buňky v těle.
Objev by mohl posloužit i jako obrana proti vývinu dědičných buněk rakoviny prsu v tumory.
Chemické inhibitory, jež se při této léčbě využívají, se zaměřují na enzym polymerázu (PARP1), který se běžně podílí na opravách jednořetězcových zlomů DNA – běžné formy spontánního poškození DNA.
Chemický inhibitor proteinu PARP1 způsobuje nižší výskyt oprav těchto jednořetězcových zlomů.
Neopravené jednořetězcové zlomy nejsou pro buňky příliš toxické.
Tyto zlomy však narušují a poškozují DNA, jakmile se přepíší jako kopie DNA.
Poškození vzniklé vytvořením kopie DNA se napravuje rekombinací, která využívá proteinů BRCA1 a BRCA2.
Avšak buňky s mutovanými geny BRCA1 nebo BRCA2 nedokáží podstoupit rekombinaci, a jsou tudíž mnohem citlivější na zvýšený výskyt neopravených jednořetězcových zlomů.
Normální buňky nositelek mutací BRCA1 nebo BRCA2 se stále dokáží rekombinovat, neboť si uchovávají jednu funkční alelu – neboli alternativní formu – daného genu.
Pouze ty buňky, které ztratí tuto zbývající funkční alelu genu BRCA1 nebo BRCA2, se stanou tumory.
Pouze nádorové buňky tedy budou bez funkční možnosti rekombinace a ohledně opravy jednořetězcových zlomů před vytvořením kopie DNA budou zcela spoléhat na PARP.
Díky využití této podmínky dokážeme ve svém výzkumu inhibitory PARP přesně zacílit na rakovinné buňky s poškozeným BRCA1 nebo BRCA2.
U takové léčby není pravděpodobné, že by způsobovala vedlejší účinky; myši dlouhodobé nasazení inhibitorů PARP snášejí dobře.
Prokázali jsme, že inhibitory PARP účinně usmrcují buňky rakoviny prsu s poškozeným genem BRCA2 a že nádory, jež způsobují, mohou po nasazení inhibitorů PARP ustoupit a vytratit se.
Dalším krokem je prošetřit, jak účinná je tato léčba u lidských pacientů.
Zahajujeme právě klinické zkoušky, abychom určili, jakou mají inhibitory PARP účinnost při léčbě metastázovaných nádorů prsu.
Na místě je ovšem obezřetnost.
Tumory s poškozeným genem BRCA1 a BRCA2 se vyznačují vysokou mírou genetické nestability.
Je možné, že u silně metastázovaných nádorů prsu se mohly vyvinout další genetické změny, které způsobí odolnost vůči léčbě pomocí inhibitorů PARP.
Tvrdíme tedy, že inhibitory PARP by mohly být prospěšnější v profylaktické léčbě nositelek genu zodpovědného za tuto formu dědičné rakoviny prsu.
Důvod je prostý: buňky, jež nedávno ztratily funkční alelu BRCA1 nebo BRCA2 a jež se za jistý čas vyvinou v tumory, budou také neschopné podstoupit rekombinaci.
To znamená, že mladé rakovinné buňky by měly být na inhibitory PARP citlivé.
Na rozdíl od rozvinutých tumorů ovšem není pravděpodobné, že by u nich došlo k mnoha dalším genetickým změnám a že by se tak u nich vůči inhibitorům PARP vyvinula odolnost.
Léčba nositelek mutací BRCA1 nebo BRCA2 pomocí inhibitorů PARP usmrcujících rakovinné buňky, než se promění v nádory, je novou a nadějnou koncepcí v prevenci rakoviny.
Prospěšnost této léčebné metody však spoléhá na skutečnost, že inhibitory PARP1 jsou pro člověka naprosto netoxické.
Ověření inhibitoru PARP pro využití při profylaktické léčbě bude také déle trvat, protože účinnost této léčby nelze prokázat v krátké době.
Ačkoliv je tedy využití inhibitorů PARP k léčbě již vzniklých tumorů reálné snad během několika let, bude zřejmě nutné čekat nejméně deset let, než bude široce dostupná profylaktická léčba dědičné rakoviny prsu.
Měnový chaos
BRUSEL – Brazilský ministr financí Guido Mantega dobře vystihl současnou měnovou náladu, když hovořil o rýsující se „měnové válce“.
To, co se jevilo jako bilaterální pře mezi Spojenými státy a Čínou ohledně měnového kurzu jüanu, zmutovalo ve všeobecný spor o kapitálové toky a měny.
Dnes jako by všechny země chtěly svou měnu znehodnotit.
Japonsko obnovilo devizové intervence a americký Federální rezervní systém a Bank of England připravují další rozsáhlý nákup vládních dluhopisů – jde o proces zvaný „kvantitativní uvolňování“, který snižuje dlouhodobé úrokové sazby a nepřímo oslabuje měnu.
Čína úporně odolává americkému a evropskému tlaku, aby urychlila hlemýždí zhodnocování jüanu vůči dolaru.
Země s rozvíjejícími se trhy se uchylují k řadě metod, jak odradit příliv kapitálu nebo sterilizovat jeho dopad na měnový kurz.
Zdá se, že pouze eurozóna tomuto trendu odolává, když Evropská centrální banka umožnila zvýšení krátkodobé úrokové sazby.
Ani ECB však nemůže být lhostejná k rizikům zhodnocování, poněvadž silné euro může vážně zkomplikovat hospodářské změny v zemích, jako jsou Španělsko, Portugalsko, Řecko a Irsko.
Svět, ve kterém si každá země přeje slabší měnový kurz, má v dějinách obdobu.
Stejná situace nastala už ve 30. letech, kdy jedna země za druhou opouštěly zlatý standard a snažily se exportovat svou nezaměstnanost.
Všichni však nemohou mít slabou měnu současně, a tak byla povinnost bránit znehodnocování typu „ožebrač bližního svého“ svěřena v roce 1944 Mezinárodnímu měnovému fondu, který má podle Článků dohody oprávnění „uplatňovat pevný dohled nad politikou měnových kurzů“ členských zemí.
Vzhledem k tomuto poslání by se zdálo, že MMF by měl pomoci vymáhat na Číně ústupky a zbytek světa by měl vyhlásit příměří.
Tím by se však ignorovala zásadní asymetrie mezi rozvinutými a rozvíjejícími se zeměmi.
Obě skupiny krizí utrpěly, ale ne stejně.
Podle MMF bude letošní reálný výkon v rozvinutých zemích ještě stále pod úrovní z roku 2007, zatímco v rozvíjejících se a rozvojových státech bude o 16% vyšší.
Rozvinuté země budou i nadále zápolit s dopady krize z roku 2008, zejména s oddlužováním domácností a strašlivým stavem veřejných financí.
MMF také počítá s tím, že rozvinuté země musí během stávajícího desetiletí snížit výdaje nebo zvýšit daně v průměru o devět procentních bodů HDP, aby do roku 2030 snížily poměr veřejného dluhu k HDP na 60%.
Rozvíjející se země však žádnou konsolidaci nepotřebují, aby udržely dluhový poměr na 40% HDP.
Asymetrie podobných rozměrů vyžaduje významnou úpravu relativních cen.
Relativní cenu zboží vyrobeného v rozvinutých zemích (jejich reálný měnový kurz) je třeba vůči rozvíjejícím se zemím znehodnotit, aby se vykompenzoval očekávaný výpadek vnitřní poptávky.
K tomu ostatně dojde bez ohledu na měnový kurz mezi jednotlivými měnami.
Jediný rozdíl je v tom, že zůstanou-li měnové kurzy fixní, rozvinuté země budou muset projít vleklým obdobím s nízkou inflací (nebo dokonce deflací), které ještě zhorší snesitelnost jejich dluhové zátěže, zatímco rozvíjející se země budou muset vstoupit do inflačního období, neboť kapitálové toky nahromadí rezervy, zvýší nabídku peněz a nakonec zvednou cenovou úroveň.
Pro obě strany je více žádoucí umožnit, aby k úpravám došlo prostřednictvím změn nominálních měnových kurzů, které by pomohly udržet na uzdě deflaci na severu a inflaci na jihu.
V porovnání s nástupem krize v červenci 2007 se však měnové kurzy mezi rozvinutými a rozvíjejícími se zeměmi prakticky nezměnily.
Jistě, některé měny posílily a jiné oslabily, ale v průměru se téměř nic nestalo.
Potřebné úpravy jsou zablokované.
Pro centrální banky nezní otázka tak, co se stane například rozvíjejícím se zemím jako celku, nýbrž co se stane s její vlastní měnou ve vztahu ke konkurentům.
Brazílie tedy nechce posilovat měnu vůči jiným latinskoamerickým státům, Thajsko nechce posilovat měnu vůči dalším asijským zemím a nikdo nechce posilovat měnu vůči Číně, která se obává, že zhodnocení jüanu by vedlo k přesunu průmyslových oborů s vysokým podílem práce do Vietnamu nebo Bangladéše.
Změnu, která je v zájmu všech, tak brzdí nedostatek koordinace.
Kvantitativní uvolňování v rozvinutých zemích rovněž vyvolává otázku koordinace.
Je to legitimní nástroj monetární politiky, avšak Fed ani Bank of England by ho pravděpodobně nebyly přijímaly tak nadšeně, nebýt očekávaného znehodnocení měnového kurzu.
Vnímaná zdráhavost ECB následovat jejich příkladu pravděpodobně prohloubí očekávané dopady amerických či britských měnových rozhodnutí na růst, a to na úkor eurozóny.
Spor o čínskou měnovou politiku proto není pouhou bilaterální obchodní pří mezi USA a Čínou, nýbrž spíše globálním makroekonomickým střetem mezi rozvinutými a rozvíjejícími se zeměmi.
Absence koordinace v rozvinutých i rozvíjejících se státech navíc naznačuje, že řešením měnových válek není vyhlášení příměří, nýbrž pochopení podstaty sporu a překonání problémů, které stojí v cestě dohodnutým společným řešením.
Tím není řečeno, že měnový kurz jüanu je druhotnou otázkou.
Právě naopak – jeho důležitost pramení z faktu, že Čína drží klíč ke globální restrukturalizaci.
Nedávné výroční schůze MMF a Světové banky naznačují, že si to ostatní postupně začínají uvědomovat a rozvíjející se státy stále častěji kritizují Čínu za nepružnost.
A tak nyní přišla chvíle MMF.
Fond by měl navrhnout koncepční rámec pro diskuse o problémech měnových kurzů poskytnutím objektivního hodnocení potřebných změn a zprostředkováním dohody v multilaterálním rámci.
MMF nemůže nahrazovat rozhodnutí vlád.
Může však pomoci při hledání řešení.
Návrat krachů měn
CAMBRIDGE – Volatilita měnového trhu existuje už desetiletí, ne-li staletí.
Velké výkyvy devizových kurzů se staly po rozpadu brettonwoodského systému na počátku 70. let nedílnou součástí mezinárodních finančních trhů a výrazné znehodnocování měn bylo běžným jevem i na konci 70. let a během převážné části 80. let, kdy ve velké části světa zuřila inflace.
Dokonce i v průběhu 90. let a na přelomu tisíciletí zažilo 10-20% států z celého světa během jediného roku výrazné znehodnocení měny či její pád.
A pak náhle zavládl klid.
Nepočítáme-li chaos spojený s globální finanční krizí z konce roku 2008 a počátku roku 2009, bylo krachů měn v letech 2004 až 2014 pomálu (viz graf).
Poslední vývoj událostí však naznačuje, že malý počet měnových kolapsů během zmíněných deseti let bude možná pokládán za výjimku potvrzující pravidlo.
Skutečnost, že v letech 2004-2014 téměř vymizely měnové krachy, je do značné míry odrazem nízkých a stabilních mezinárodních úrokových sazeb a vydatných kapitálových toků na rozvíjející se trhy v kombinaci s boomem cen komodit a (převážně) zdravými tempy růstu v zemích, které se vyhnuly globální finanční krizi.
V zásadě lze říci, že během těchto let byla hlavní starostí mnoha zemí snaha vyhnout se trvalému zhodnocování jejich měny vůči americkému dolaru a měnám dalších obchodních partnerů.
To se změnilo v roce 2014, kdy zhoršující se globální podmínky znovu oživily hromadné pády měn.
Od té doby téměř polovina ze vzorku 179 států zahrnutých do grafu zažila znehodnocení měny převyšující 15% za rok.
Faktem je, že flexibilnější rámce devizových kurzů v převážné míře eliminovaly dramata spojená s opouštěním předem ohlášených vázaných či polovázaných kurzů.
Zatím však téměř nic nenaznačuje, že znehodnocování měn mělo příznivý dopad na hospodářský růst, neboť ten zůstává do značné míry loudavý.
Průměrné kumulativní znehodnocení vůči americkému dolaru činilo od ledna 2014 do ledna 2016 téměř 35%.
Pro řadu rozvíjejících se trhů, kde je znehodnocení podstatně vyšší, oslabující devizové kurzy ještě zhoršily aktuální problémy spojené s rostoucím dluhem v zahraniční měně.
Ve vzájemně propojeném světě navíc dopady měnových krachů nekončí v zemi původu.
V roce 1994 reformovala Čína svůj devizový rámec, sjednotila systém mnoha devizových kurzů a současně devalvovala jüan o 50%.
Existují přesvědčivé argumenty, že čínská devalvace měla za následek ztrátu konkurenceschopnosti pro Thajsko, Koreu, Indonésii, Malajsii a Filipíny, které vázaly (či napůl vázaly) své měny na americký dolar.
Jejich kumulativní nadhodnocení pak pomohlo připravit podmínky pro asijskou krizi, která vypukla v polovině roku 1997.
Nadhodnocené devizové kurzy patří mezi přední indikátory finančních krizí.
Nelze si tedy nepoložit otázku, zda nás čeká opakování vývoje z let 1994 až 1997 – pouze s obrácenými rolemi.
Od počátku roku 2014 klesl kurz jüanu vůči dolaru o pouhých 7,5% oproti pětadvacetiprocentnímu znehodnocení eura ve stejném období, nemluvě o ještě rychlejším oslabování měn na mnoha rozvíjejících se trzích.
U ekonomiky založené na výrobě, jako je ta čínská, by se spojitost mezi nadhodnocením měny a růstem neměla podceňovat.
Srpnové ohlášení záměru Číny umožnit mírné znehodnocení a nakonec posunout jüan směrem k větší flexibilitě devizového kurzu vyvolalo na finančních trzích efekt podobný jízdě na horské dráze.
Ve snaze upokojit veřejnost vydali politici několik prohlášení, podle nichž se Čína tímto směrem vydá jen pozvolna.
Možná však z asijských krizí plyne ponaučení, že i gradualismus v této otázce obnáší vlastní rizika.
Potenciální dopady prudkého vzestupu měnových krachů v posledních dvou letech na okolní státy se samozřejmě netýkají pouze Číny.
Mohou platit i pro jakoukoliv jinou zemi, která udržuje relativně fixní devizový kurz (do této kategorie patří i velcí producenti ropy).
Čínský případ se od ostatních liší jednak samotnou velikostí čínské ekonomiky v poměru k světovému HDP, jednak dopady na řadu států napříč regiony – od dodavatelů primárních komodit po země závislé na čínských financích či přímých investicích.
Obecnější hledisko je prosté: rozvíjející se trhy dnes představují přibližně 60% světového HDP, oproti cca 35% na počátku 80. let.
Obnovení globální prosperity dnes vyžaduje mnohem širší zeměpisnou základnu než tehdy.
Návrat krachů měn může dosažení tohoto cíle ještě více zkomplikovat.
Snižujte teď, šetřete později
WASHINGTON – Centrální banky po celém světě konečně zareagovaly na globální finanční krizi tím, že zorganizovaly koordinované snížení úrokových sazeb o půl procentního bodu.
To je vítaný krok, avšak zapotřebí je mnohem více – a rychle.
Zavedou-li se ihned, mohou mít prudká snížení sazeb stále významný pozitivní dopad.
Odloží-li se, bude jejich dopad pravděpodobně minimální.
Kam se člověk podívá, reagují hlavní světové centrální banky na prohlubující se krizi pomalu.
Toto selhání odráží dominanci konvenční ekonomiky, která v globální komunitě centrálních bankéřů vytvořila skupinové myšlení uzavřené novým nápadům.
V důsledku toho se centrálním bankám nepodařilo rozpoznat blížící se finanční cunami, a dokonce i po jeho příchodu dál vedli poslední válku proti inflaci.
Nejhoršími provinilci jsou Evropská centrální banka a Bank of England.
To není nijak překvapivé, poněvadž evropští centrální bankéři jsou ve svém uvažování nejkonvenčnější a nejvíce posedlí inflací.
Zároveň to vysvětluje, proč měla kontinentální Evropa tak dlouhou dobu tak vysokou nezaměstnanost.
Rada guvernérů amerického Federálního rezervního systému odvedla mnohem lepší práci, přestože i ona postupovala nárazově a křečovitě, když si opakovaně hrála na honěnou s krizí, která si ustavičně udržovala náskok jednoho kroku před politikou.
Tento obraz odráží posedlost Fedu cenovou stabilitou, která podněcuje preventivní zvyšování úrokových sazeb za účelem bránění inflaci, avšak brzdí ekvivalentní preventivní snižování sazeb za účelem bránění nezaměstnanosti.
V důsledku toho ponechal Fed svou úrokovou sazbu po celé léto 2008 beze změny, a to navzdory kolapsu hypotečních gigantů Fannie Mae a Freddie Mac, bankrotu Lehman Brothers, nesolventnosti AIG a vzniku nákazy na globálních finančních trzích.
Politika Fedu navíc zůstávala neměnná i přes rychlé zhoršování americké reálné ekonomiky, jehož indikátory byly zrychlující se úbytek pracovních míst a rostoucí nezaměstnanost.
Koordinované snížení sazeb, které nyní provedly hlavní světové centrální banky, zahajuje proces politického dohánění, avšak zapotřebí jsou i další škrty.
Zatímco strašák inflace byl podle všeho konečně uložen k ledu, musíme se stále potýkat s dalším mýtem – totiž že Fed a ostatní centrální banky by si měly šetřit „munici“ na dobu ještě větší nepohody, a snižování sazeb by proto měly odolat.
Existuje staré rčení, podle něhož je monetární politika během recese zbytečná, poněvadž efekt snížení úrokových sazeb je jako „tlačit do provázku“.
Stává se to ve chvílích, kdy jsou důvěra a bohatství zničeny, a snížení sazeb se pak skutečně stává zbytečností.
Je to tím, že destrukce důvěry podkopává „živočišného ducha“ kapitalismu: vypůjčovatelé nejsou ochotni brát si půjčky a půjčovatelé je nejsou ochotni dávat.
Destrukce bohatství zároveň ničí zajištění, což znamená, že i ti, kdo si půjčit chtějí, tak učinit nemohou.
Insolvence a propadnutí majetku, které zapříčinila nadměrná úroková zátěž, se přitom pozdějším snížením sazeb již nedají zvrátit.
Tím, že nedokázaly jednat včas, umožnily centrální banky nebezpečnou erozi důvěry a bohatství, což vytváří podmínky pro „tlačení do provázku“.
Naštěstí je ještě stále čas a rozhodné snížení sazeb by i nyní mohlo mít obrovský dopad.
Okno příležitosti se však rychle uzavírá.
Budou-li si centrální banky šetřit munici v podobě snižování sazeb na později, mohou pak zjistit, že jsou jim náboje k ničemu.
Čas ke střelbě nastal už nyní.
Poučení z fiskálního útesu
CAMBRIDGE – Jednou z mnoha věcí, které jsem se naučil od Miltona Friedmana, je i výrok, že skutečným nákladem vlády jsou její výdaje, nikoliv daně.
Jinak řečeno: výdaje se financují buďto ze současných daní, nebo z půjček, přičemž půjčky se rovnají budoucím daním, které mají na hospodářskou výkonnost téměř stejný dopad jako daně současné.
Tuto logiku můžeme aplikovat i na trvale neudržitelný fiskální deficit Spojených států.
Jak známo, odbourání tohoto deficitu vyžaduje nižší výdaje nebo vyšší daně.
Konvenční názor předpokládá, že rozumný a vyvážený přístup zahrnuje od obojího trochu.
Jak by ovšem namítl Friedman, obě metody by se měly pokládat za absolutní protiklady.
Nižší výdaje znamenají, že vláda bude menší.
Vyšší daně znamenají, že vláda bude větší.
Lidé, kteří upřednostňují menší vládu (například někteří republikáni), proto budou chtít, aby se deficit odboural výlučně snížením výdajů, zatímco ti, kdo dávají přednost vládě větší (například prezident Barack Obama a většina demokratů), si budou přát odbourat deficit výlučně zvýšením daní.
Jak ze studia fiskální stabilizace v zemích OECD zjistil ekonom Alberto Alesina, eliminace fiskálních schodků prostřednictvím výdajových škrtů bývá pro ekonomiku mnohem lepší než jejich eliminace prostřednictvím zvýšení daní.
Přirozená interpretace zní tak, že úpravy výdajů fungují lépe, protože slibují menší vládu, takže upřednostňují hospodářský růst.
U vlády dané velikosti záleží i na metodě výběru daňových příjmů.
Například můžeme volit, jak mnoho vybereme prostřednictvím obecné daně z příjmu, daně z objemu mezd, daní ze spotřeby (jako jsou daň z obratu nebo daň z přidané hodnoty) a tak dále.
Můžeme také volit, jak velké příjmy vybereme už dnes, a nikoliv v budoucnosti (změnou fiskálního deficitu).
Obecnou zásadou efektivní daňové soustavy je vybrat daný objem příjmů (dlouhodobě odpovídající vládním výdajům) způsobem, který v celkové ekonomice vyvolá co nejméně pokřivení.
Z této zásady obvykle vyplývá, že marginální daňové sazby by měly být na různých úrovních mzdových příjmů podobné pro různé typy spotřeby, pro dnešní výdaje oproti zítřejším a tak dále.
Z tohoto hlediska je nedostatkem amerického systému individuálních daní z příjmů skutečnost, že marginální daňové sazby jsou na dolním i horním okraji spektra vysoké (na dolním okraji v důsledku posuzování příjmů u sociálních programů a na horním okraji v důsledku struktury odstupňovaných sazeb).
Vláda se tedy od roku 2009 pohybuje špatným směrem, když prudce zvýšila marginální daňové sazby dole (dramatickým zvýšením transferových programů) a nedávno také nahoře (zvýšením daňových sazeb pro bohaté).
Jednou z nejúčinnějších metod výběru daní je americká daň z objemu mezd, u níž se marginální daňová sazba blíží průměrné sazbě (protože neexistují slevy na dani a struktura sazeb je málo odstupňovaná).
Proto bylo snížení sazby daně z objemu mezd v letech 2011-2012 a větší odstupňování struktury sazeb (na straně Medicare) z hlediska efektivního zdaňování chybou.
Republikáni by měli vzít tyto myšlenky v úvahu, až budou hodnotit změny v daních a výdajích v roce 2013.
Překročení „fiskálního útesu“ by bývalo lákavé v tom, že by podstatně snížilo vládní výdaje, třebaže samotné složení škrtů – nic z mandatorních výdajů a příliš mnoho z obrany – nebylo atraktivní.
S tím související růst příjmů by byl přinejmenším rovnoměrně rozprostřený – nešlo by o nevyvážené zvýšení marginálních daňových sazeb na horním okraji, jak bylo nakonec uzákoněno.
Nejvýznamnější součástí dohody na odvrácení fiskálního útesu však byla obnova efektivní daně z objemu mezd.
Odhaduji, že zvýšení o dva procentní body v objemu vybraném od zaměstnanců odpovídá daňovým příjmům ve výši zhruba 1,4 bilionu dolarů za deset let.
Toto významné zvýšení příjmů nebylo ve standardních výkazech započítáno, protože „daňové prázdniny“ u daně z objemu mezd pro roky 2011-2012 se vždy z právního hlediska pokládaly za dočasné.
Je pravda, že autoři některých makroekonomických modelů, mimo jiné i Kongresový rozpočtový úřad, předpovídali, že překročení fiskálního útesu by vyvolalo recesi.
K těmto výsledkům však dospívají keynesiánské modely, které vždy předpovídají, že když se vláda zvětší, zvýší se i HDP.
Tyto modely však vůbec neberou v úvahu negativní dopady větší vlády a nejistotu v otázce, jakým způsobem budou fiskální problémy vyřešeny.
Další recese v USA by nebyla velkým překvapením, ale lze ji přisoudit řadě špatných vládních politik a jiným silám, nikoliv snížení velikosti vlády.
Je samozřejmě nesmysl předpokládat, že by se mělo zabránit škrtům ve vládních výdajích „v krátkodobém měřítku“, aby se snížila pravděpodobnost recese.
Je-li menší vláda dobrou myšlenkou z dlouhodobého hlediska (čemuž já osobně věřím), pak je dobrou myšlenkou i z hlediska krátkodobého.
Jak omezit MMF a Světovou banku
CAMBRIDGE: V několika posledních týdnech se dostaly diskuse o budoucnosti Mezinárodního měnového fondu a Světové banky až na titulky denníků.
Senátní komise amerických expertů, ve které jsem působil i já, totiž vydala zprávu, kterou nazvala po svém předsedovi (ekonomu Allanu Meltzerovi) Meltzerovou zprávou, jenž velmi naléhavě volala po zásadních reformách obou institucí.
Nato ale vypukly transatlantické rozepře ohledně výběru nového výkonného ředitele MMF.
Celý průběh hledání nového ředitele byl zcela nevhodný (například proto, že se rozvojovým zemím nedostalo žádného skutečného hlasu), nicméně byl nakonec korunován bezvadnou volbou německého finančního experta Horsta Kohlera, jenž se zjevil jakoby znenadání.
A dalším důležitým faktorem diskuse se ukázalo prohlášení ministra financí USA, Laurence Summerse, který sám prohlásil, že je třeba Světovou banku zreformovat do skromnější podoby, a navíc se odvolal na své předchozí návrhy, jak dosáhnout podobných reforem, které by uskrovnily také MMF.
Skutečná diskuse se totiž vede především o velikost obou institucí.
Během posledních dvaceti let hrály jak MMF, tak i Světová banka, výraznou roli zejména v rozvojovém světě, a poté rovněž v postkomunistických zemích.
Bohaté země, a především USA, využívaly MMF a Světové banky jako nástrojů své finanční diplomacie.
Oboje instituce byly mnohokrát USA nebo Evropou využity k přesunu peněz do vyvolených a tudíž preferovaných zemí, jako bylo Mexiko, Rusko nebo země východní Asie, a to především v časech mnohých krizí.
Jak MMF, tak i Světová banka, byly rovněž zmocněny uvalit na dotyčné země, jež se na ně obrátily s prosbou o pomoc, přísné podmínky svých ekonomických programů.
Kritici MMF a Světové banky, a to včetně členů Meltzerovy komise, předpokládají, že tyto dvě instituce jsou příliš veliké, příliš mocné a příliš rozplizlé.
Je totiž skutečností, že se MMF snaží uřídit hospodářské operace ve více jak 50-ti zemích světa.
V mnoha zemích se MMF pokouší uplatnit své programy už mnoho desetiletí, tedy mnohem déle, než trvají vlastní ekonomická nebezpečí.
Udržuje tak v prvé řadě svůj vliv, protože především USA trvají na tom, aby chudší země dodržovaly programy MMF, jestliže využívají jeho pomoci, zejména různých forem oddlužení, či získávají jiné druhy finančních pomocí, třeba i mimo MMF.
Světová banka půjčuje peníze mnoha zemím na stovky programů.
Ovšem mnoho zemí, jež peníze Světové banky dostává, má kupodivu celkem normální přístup na soukromé kapitálové trhy, a tak se stává, že půjčky Světové banky tvoří jen malou část toho, co jsou si tyto země schopny vypůjčit od zbytku světa pomocí běžných tržních mechanismů.
Meltzerova komise rovněž poznamenala, že MMF, s pouhým jedním tisícem expertů, či tak nějak, není schopen řízení ekonomických programů v tolika zemích najednou, a ani by se o něco podobného neměl pokoušet.
Důsledkem je nakonec jen povrchní přístup, libovůle a nadměrné či nevhodné pronikání do sfér národní suverenity, a nakonec jsou z celého snažení jen mizerné či průměrné výsledky.
Komise rovněž poznamenala, že MMF i Světová banka se ve svém působení vzájemně překrývají a tudíž zde neexistuje skutečná zodpovědnost za činy partnerské Světové banky a naopak.
Meltzerova komise doporučila umenšení obou institucí, aby bylo možné obě zacílit na jádro jejich zodpovědností a tak zlepšit jejich vlastní výkon.
Co se týče MMF, to nejdůležitější doporučení se týče návratu k jeho původní odpovědnosti: zabraňovat nedokonalostem v makroekonomické stabilitě světové ekonomiky, a to především tím, že bude poskytovat krátkodobé půjčky těm členským státům, které se ocitnou v nouzi.
A aby bylo možné docílit tohoto nového, úzce vymezeného cíle, měl by MMF ukončit celý ten sebeklam, který právě probíhá v tolika zemích celého světa.
Co se týče Světové banky, Komise doporučila, aby banka omezila své aktivity v oblasti půjčování v těch bohatších rozvojových zemích, a naopak se zaměřila svoji pozornost na ty nejchudší, kde je pomoci skutečně zapotřebí.
To by pochopitelně znamenalo omezení počtu operací Světové banky v těch zemích, kde je taková míra úvěrové kredibility, že jsou tyto země schopny čerpat úvěry pro svůj vlastní rozvoj ze soukromého kapitálu.
Komise rovněž doporučila, aby země s příjmem na hlavu přes 4.000 amerických dolarů byly vyškrtnuty z programů půjček Světové banky.
Miliardy chudých lidí po celém světě by se tak konečně dostaly do centra pozornosti těchto institucí.
Aby bylo možné pomoci těm nejchudší zemím v dosažení nezávislosti na MMF, najmě po tolika letech závislosti, doporučila Meltzerova komise naprosté a totální oddlužení těch nejchudších, vysoce zadlužených zemí.
Mnoho zemí se totiž obrací na MMF s prosbou právě proto, že jejich vlády bankrotovaly kvůli nadměrnému zatížení zahraničních dluhů.
Tím, že by se eliminovaly dluhy, bylo by možné u některých zemí obnovit finanční rovnováhu bez toho, aby bylo třeba pokračovat v „asistenci“ MMF a jeho kontrole ekonomiky.
Bylo možné snadno předpovědět, že vláda USA, stejně jako stařešinové managementu MMF i Světové banky proti těmto doporučením popuzeně zareagují.
Ve svém arogantním přístupu k celému světu předpokládají, že by tyto instituce měly pokračovat ve starém kursu ovlivňování osudů většiny rozvojového světa.
Nejsou prostě schopni vzdát se jediné částečky moci či odpovědnosti, a to dokonce i když jejich programy selhávají.
Je smutnou skutečností, že na druhé straně se mnoho rozvojových zemí dostalo do takové závislosti na těchto institucích, že se nyní naopak obávají ztráty jejich dominantního paternalistického postavení, třebaže jejich ekonomické programy jsou spíše škodlivé, než prospěšné.
Nicméně, diskuse stále pokračuje, a mohu-li předvídat, tak se v brzku stane, že MMF a Světová banka nakonec omezí své nadměrné a snad až arogantní pravomoci.
Ostatně, nakonec tak budou musit stejně učinit, protože jejich programy již nejsou schopny tak jako tak plně naplnit cíle, pro které byly kdysi stvořeny.
Kybernetické ohrožení
CAMBRIDGE – V srpnu 2008 ruská vojska vstoupila do Gruzie.
Pozorovatelé se přou, kdo zahájil palbu první, ale konflikt měl ještě další, značně přehlížený rozměr, který bude mít zásadní důsledky pro budoucnost.
Několik týdnů před propuknutím ozbrojeného střetu útočili na gruzínské vládní webové stránky počítačoví hackeři.
Rusko-gruzínský konflikt představuje první případ významných kybernetických útoků doprovázejících ozbrojený střet.
Vítejte v jedenadvacátém století.
Kybernetické hrozby a potenciální kybernetická válka ilustrují zvýšení zranitelnosti a ztrátu kontroly v moderních společnostech.
Prozatím se vlády zabývají jen útoky hackerů na výpočetní infrastrukturu jejich vlastních byrokracií, ale existují celospolečenská zranitelná místa zcela mimo okruh vládních počítačů.
Američtí experti na kybernetickou obranu v otevřeném dopise prezidentu USA v září 2007 varovali, že „kritická infrastruktura Spojených států, včetně elektrické sítě, financí, telekomunikací, zdravotnictví, dopravy, vodohospodářství, obrany a internetu, je snadno zranitelná kybernetickým útokem.
Aby se předešlo národní katastrofě, je nezbytná rychlá a rozhodná činnost ke zmírnění tohoto rizika.“ V kalném světě internetu je nesnadné určovat totožnost útočníků.
V dnešním vzájemně propojeném světě může nezjištěný kybernetický útok na nevládní infrastrukturu způsobit nesmírné újmy.
Někteří odborníci jsou například přesvědčeni, že částečně zranitelná může být národní elektrická rozvodná síť.
Řídicí systémy používané rozvodnými společnostmi se pokládají za náchylné k útoku, který by mohl na dny či týdny vyřadit z provozu celá města nebo regiony.
Kybernetické útoky mohou také narušit finanční trhy a přivodit nesmírné ekonomické ztráty zastavením provozu komerčních webů.
Některé scénáře, třeba „elektronický Pearl Harbor“, zní jako sýčkování, ale dokládají rozptylování moci od ústředních vlád k jednotlivcům.
V roce 1941 mocné japonské námořnictvo nasadilo mnoho zdrojů, aby tisíce kilometrů daleko způsobilo škodu.
Dnes může jediný hacker používající zákeřný software zapříčinit chaos ve vzdálených místech, aniž by ho to mnoho stálo.
Informační revoluce navíc jedincům umožňuje páchat s nebývalou rychlostí a v bezprecedentním rozsahu sabotážní činy.
Virus nazývaný „love bug“, spuštěný na Filipínách v roce 2000, způsobil podle odhadů škody za miliardy dolarů.
Zranitelná místa v kyberprostoru mohou zneužít i teroristé k vedení asymetrické války.
Když si Amerika v roce 1998 stěžovala na sedm moskevských internetových adres, které se podílely na krádeži tajných informací Pentagonu a NASA, ruská vláda odpověděla, že telefonní čísla, z nichž útoky pocházely, jsou nefunkční.
Spojené státy neměly jak zjistit, zda v tom ruská vláda měla prsty.
V méně vzdálené minulosti byla v roce 2007 obviněna čínská vláda z podpory tisíců hackerských ataků na počítače německé federální vlády a na výpočetní systémy v oblasti obrany a v soukromém sektoru USA.
Předložit důkazy o původu útoků však bylo těžké a Pentagon byl nucen některé své výpočetní systémy odstavit.
Když estonská vláda v roce 2007 přemístila sochu připomínající sovětské oběti druhé světové války, hackeři se pomstili útokem způsobujícím nákladné „vypovězení služby“, který zablokoval vstup Estonska na internet.
Nebylo možné prokázat, zda k tomuto nadnárodním útoku přispěla ruská vláda, spontánní nacionalistická reakce anebo obojí.
V lednu 2008 prezident George W.
Bush podepsal dvě prezidentské směrnice, které vyzvaly k sestavení komplexního plánu kybernetické bezpečnosti, a jeho rozpočet na rok 2009 požaduje šest miliard dolarů na vybudování systému ochrany národní kybernetické bezpečnosti.
Nově zvolený prezident Barack Obama zřejmě půjde stejnou cestou.
Během své kampaně Obama požadoval nové standardy kybernetické bezpečnosti a fyzické odolnosti kritické infrastruktury a přislíbil, že jmenuje národního poradce pro otázky kybernetiky, který bude spadat přímo pod něj a bude zodpovědný za tvorbu politiky a koordinaci činností federálních agentur.
Nebude to snadná práce, protože velkou část dotčené infrastruktury nemá vláda pod přímou kontrolou.
Před časem zástupce ředitele národní rozvědky Donald Kerr varoval, že „největší ztráty informací a hodnoty pro naše vládní programy obvykle nepocházejí od špionů… Jednou z mých největších obav je spíš to, že se už tak velká část nového potenciálu, na němž budeme všichni brzy závislí, nevyvíjí ve státních laboratořích, nýbrž v rámci státních zakázek.“
Kerr popsal problém, který pojmenoval „útoky přes dodavatelský řetězec“, kdy hackeři nejen kradou chráněné informace, ale jdou ještě dál a do komunikačního hardwaru a softwaru vkládají chybná data a programy – trojské koně, skrze něž lze způsobit pády systémů.
Všechny vlády zjistí, že jsou vystaveny novému typu ohrožení, jemuž bude těžké vzdorovat.
Vlády možná doufají, že dokážou kybernetické útočníky odstrašit tak jako odstrašují jaderné či jiné ozbrojené útoky.
Odstrašování ovšem vyžaduje věrohodnou hrozbu protireakce vůči pachateli.
A to je mnohem těžší ve světě, kde vlády zjišťují, že není snadné určit, odkud kybernetické útoky pocházejí, zda od nepřátelského státu, nebo od zločineckého spolčení, které se maskuje jako cizí vláda.
Mezinárodní zákoník, který by kybernetické útoky jasněji definoval, by sice společně s kooperací na preventivních opatřeních mohl pomoci, není však pravděpodobné, že by taková řešení na způsob kontroly zbrojení byla dostatečná.
To platí i pro ochranná opatření, jako je vytváření firewallů a budování volných kapacit v citlivých systémech.
Vzhledem k nezměrným nejistotám je nezbytné, aby kybernetické rozměry bezpečnosti figurovaly na předních místech agend všech vlád.
Kybernetická vojna a mír
CAMBRIDGE – Kus vadného počítačového kódu předloni zamořil íránský jaderný program a zničil mnoho centrifug používaných k& obohacování uranu.
Někteří pozorovatelé konstatovali, že tato zjevná sabotáž je předzvěstí nové formy války, a ministr obrany Spojených států Leon Panetta varoval Američany před nebezpečím „kybernetického Pearl Harboru“.
Co však o kybernetickém konfliktu opravdu víme?
Kybernetická doména počítačů a s& nimi spojených elektronických aktivit je složité, člověkem vytvořené prostředí a lidští protivníci jsou cílevědomí a inteligentní.
S& horami a oceány se& těžko pohybuje, ale části kybernetického prostoru lze zapínat a vypínat stisknutím tlačítka.
Přesouvat elektrony napříč zeměkoulí je mnohem levnější a rychlejší než překonávat dlouhé vzdálenosti s& velkými loďmi.
Náklady na vývoj takových plavidel – víceúčelových letadlových lodí a ponorkových flotil – představují obrovské bariéry vstupu, což umožňuje námořní nadvládu USA.
V& kybernetické sféře jsou však bariéry vstupu tak malé, že v& ní mohou hrát při nízkých nákladech významnou roli i nestátní aktéři a malé státy.
Ve své knize Budoucnost síly tvrdím, že rozptýlení moci směrem od vlády je jedním z& velkých politických přesunů tohoto století.
Kybernetický prostor je dokonalým příkladem.
Velké země, jako jsou USA, Rusko, Velká Británie, Francie nebo Čína, mají větší schopnost než jiné státy a nestátní aktéři kontrolovat moře, vzduch či vesmír, ale hovořit o nadvládě v& kybernetickém prostoru nemá valný smysl.
Už samotná závislost na složitých kybernetických systémech podporujících vojenské a hospodářské aktivity vytváří ve velkých státech nová zranitelná místa, jichž mohou nestátní aktéři využívat.
Před čtyřiceti lety vytvořilo americké ministerstvo obrany internet; dnes zůstávají USA podle většiny názorů vedoucí zemí v& oblasti jeho vojenského a společenského využití.
Větší závislost na počítačích a komunikacích propojených v& sítích však činí USA zranitelnějšími vůči útoku než mnoho jiných zemí a kybernetický prostor se stal významným zdrojem nejistoty, protože v& této fázi technologického rozvoje v něm má útok převahu nad obranou.
Pojem „kybernetický útok“ zahrnuje širokou paletu akcí, od jednoduchých sond až po mazání webových stránek, odepření služeb, špionáž a ničení.
Podobně i termín „kybernetická válka“ se používá k& volnému popisu řady různých chování, která odrážejí slovníkové definice války zahrnující vše od ozbrojeného konfliktu až po jakékoliv nepřátelské soupeření (například „válku mezi pohlavími“ nebo „protidrogovou válku“).
Druhým extrémem je úzká definice kybernetické války, kterou používají někteří experti: „válka bez krveprolévání“ mezi státy, již tvoří výlučně elektronický konflikt v& kybernetickém prostoru.
To však opomíjí důležitá vzájemná spojení mezi fyzickými a virtuálními vrstvami kybernetického prostoru.
Jak ukázal virus Stuxnet, který zamořil íránský jaderný program, softwarové útoky mohou mít velmi reálné fyzické dopady.
Užitečnější definicí kybernetické války je nepřátelská akce v kybernetickém prostoru, jejíž dopady zesilují velké fyzické násilí nebo se mu rovnají.
Ve fyzickém světě mají vlády bezmála monopol na rozsáhlé použití síly, obránce je důvěrně obeznámený s terénem a útoky končí v důsledku ztrát nebo vyčerpání.
Zdroje i mobilita jsou nákladné.
Naproti tomu v kybernetickém světě jsou aktéři rozmanití (a někdy i anonymní), fyzická vzdálenost je nehmotná a některé formy útoku levné.
Protože byl internet vyvinut spíše s ohledem na snadné využívání než na bezpečnost, mají útočníci v současné době výhodu nad obránci.
Technologický vývoj včetně snahy o „reinženýring“ některých systémů v zájmu větší bezpečnosti by to nakonec mohl změnit, ale zatím se tak neděje.
Větší strana má jen omezenou schopnost odzbrojit nebo zničit nepřítele, okupovat území nebo efektivně používat kontrastrategie.
Kybernetická válka, třebaže je dnes teprve ve fázi zrodu, je z potenciálních hrozeb nejdramatičtější.
Velké státy s propracovanými technickými a lidskými zdroji by v zásadě mohly prostřednictvím kybernetických útoků na vojenské i civilní cíle vyvolávat masivní rozvrat a fyzickou destrukci.
Mezi reakce na kybernetickou válku patří jistá forma mezistátního odstrašení prostřednictvím odepírání a vojenských překážek, ofenzivních kapacit a plánů na rychlou obnovu sítě a infrastruktury v případě, že odstrašení selže.
V určité fázi by mohlo být možné posílit tyto kroky některými základními normami a kontrolou zbraní, avšak svět se nachází v rané fázi tohoto procesu.
Přistupuje-li někdo k takzvanému „hacktivismu“ ideologických skupin v této fázi převážně jako k nepříjemnosti s rozkladnými účinky, pak je nutné konstatovat, že nadále existují čtyři hlavní kategorie kybernetických hrozeb pro národní bezpečnost, přičemž každá má jiný časový horizont: kybernetická válka a ekonomická špionáž jsou spojovány převážně se státy, zatímco kybernetický zločin a kybernetický terorismus bývají většinou spojovány s nestátními aktéry.
Pro USA znamenají nejvyšší náklady v současné době špionáž a zločinnost, ale v průběhu příštích zhruba deseti let se mohou i válka a terorismus stát většími hrozbami než dnes.
S dalším vývojem aliancí a taktiky se navíc mohou tyto kategorie stále více překrývat.
Podle názoru admirála Mikea McConnella, bývalého ředitele americké národní rozvědky „dosáhnou teroristické skupiny dříve či později kybernetické sofistikovanosti.
Je to jako šíření jaderných zbraní, jen daleko snazší.“
Svět teprve začíná vidět první záblesky kybernetické války – jmenujme například útoky formou odepření služeb, které doprovázely konvenční válku v Gruzii v roce 2008, nebo nedávnou sabotáž íránských centrifug.
Největší kapacity mají státy, avšak u nestátních aktérů je větší pravděpodobnost rozpoutání katastrofického útoku. „Kybernetické 11. září“ je možná pravděpodobnější než často zmiňovaný „kybernetický Pearl Harbor“.
Je načase, aby státy zasedly k jednacímu stolu a diskutovaly o tom, jak tuto hrozbu pro světový mír omezit.
Lze od kybernetické války odstrašit?
CAMBRIDGE – Strach z „kybernetického Pearl Harboru“ se prvně objevil v 90. letech a v posledních dvou desetiletích si tvůrci politik dělají starosti, že by hackeři mohli vyhodit do povětří ropovody, kontaminovat dodávky vody, otevřít stavidla a po průniku do řídicích systémů leteckého provozu navést letadla na kolizní dráhy.
V roce 2012 tehdejší americký ministr obrany Leon Panetta varoval, že by hackeři mohli „vyřadit z provozu elektrickou přenosovou soustavu v rozsáhlých částech země“.
Žádná z těchto katastrofických eventualit se nenaplnila, ale rozhodně je nelze vyloučit.
Na poněkud skromnější úrovni se loni hackerům podařilo zničit vysokou pec v německé ocelárně.
Bezpečnostní otázka je tedy prostá: Lze pachatele od takového destruktivního jednání odradit?
Někdy se říká, že v kyberprostoru není odstrašování účinná strategie, vzhledem k nesnázím při určování původu útoku a k velkému a rozmanitému počtu zainteresovaných státních i nestátních aktérů.
Často si nejsme jisti, čí majetek můžeme vystavit riziku a na jak dlouho.
Určení původu je skutečně vážný problém.
Jak provést odvetná opatření, když schází zpáteční adresa?
Ani u jaderného útoku není určení původu dokonalé, ale existuje jen devět států s jadernými zbraněmi, izotropní identifikátory jejich materiálů jsou poměrně dobře známé a nestátní aktéři narážejí na vysoké vstupní překážky.
Nic takového neplatí v kyberprostoru, kde se zbraní může stát několik řádků programovacího kódu, jež dokáže vymyslet (nebo koupit na takzvaném temném webu) řada státních i nestátních aktérů.
Rafinovaný útočník umí skrýt místo původu za padělané identifikátory několika vzdálených serverů.
Forenzní analýza si sice s mnoha „skoky“ mezi servery dokáže poradit, ale vyžaduje čas. Například útok, při němž byly v roce 2014 ze společnosti JPMorgan Chase ukradeny adresy 76 milionů klientů, se všeobecně připisoval Rusku.
V roce 2015 však americké ministerstvo spravedlnosti označilo pachatele za sofistikovaný kriminální gang vedený dvěma Izraelci a americkým občanem, který žije v Moskvě a Tel Avivu.
Schopnost určit viníky je ovšem otázkou míry.
Vzdor nebezpečí zfalšovaných identifikátorů a nesnázím s rychlým a kvalitním určením pachatelů, které obstojí před soudem, dochází často k dostatečnému odhalení viníků, aby to umožnilo odstrašování.
Například v roce 2014 se Spojené státy při útoku na SONY Pictures nejprve snažily vyhnout úplnému prozrazení prostředků, díky nimž za původ útoku určily Severní Koreu, a setkaly se proto se všeobecnou skepsí.
Během několika týdnů unikla do tisku informace, že USA mají přístup do severokorejských sítí.
Skepse opadla, ale za cenu odhalení citlivého zdroje výzvědných informací.
Rychlé a kvalitní určení původu je často nesnadné a nákladné, ale není nemožné.
Nejenže vlády své schopnosti zlepšují, ale do hry vstupuje řada soukromých společností a jejich účast snižuje újmu, již vládám působí nutnost rozkrýt citlivé zdroje.
Mnohé situace jsou otázkou míry a vzhledem k tomu, že forenzní určování pachatelů se zlepšuje, síla odstrašování může růst.
Analytici by se navíc při hodnocení kybernetického odstrašování neměli omezovat na klasické nástroje trestu a nevpuštění.
Je potřeba věnovat pozornost také odstrašování skrze ekonomickou provázanost a skrze normy.
Ekonomická provázanost může změnit propočet nákladů a přínosů u významných států, jako je Čína, kde by bumerangový účinek útoku třeba na americkou elektrickou přenosovou soustavu mohl poškodit čínské hospodářství.
Provázanost má pravděpodobně malý vliv na státy, jako je Severní Korea, která je s globální ekonomikou slabě spojena.
Jak silně provázanost postihuje nestátní aktéry, není jasné.
Někteří mohou být jako paraziti, kteří utrpí, když svého hostitele usmrtí, ale jiných se takové dopady netýkají.
Co se norem týče, významné státy se dohodly, že kybernetické války budou svázané právem ozbrojených konfliktů, které vyžaduje rozlišování mezi vojenskými a civilními cíli a proporcionalitu důsledků.
Skupina vládních expertů při OSN loni v červenci doporučila z kybernetických útoků vyloučit civilní cíle a tato norma byla schválena minulý měsíc na summitu skupiny G20.
Kdosi nadnesl, že jedním důvodem, proč kybernetické zbraně dosud nejsou ve válkách víc využity, vychází právě z nejistoty ohledně dopadů na civilní cíle a nepředvídatelných důsledků.
Takové normy mohly odvrátit nasazení kybernetických zbraní při zásazích USA proti irácké a libyjské protivzdušné obraně.
V ruských „hybridních“ válkách v Gruzii a na Ukrajině bylo využití kybernetických nástrojů zatím relativně omezené.
Vztah mezi proměnnými v kybernetickém odstrašování je dynamický a bude jej ovlivňovat technologie a učení, přičemž k inovacím bude docházet rychlejším tempem než u jaderných zbraní.
Lepší forenzní analýza pro určení původu může posílit úlohu trestu; lepší ochrana prostřednictvím šifrování může zase posílit odstrašování skrze nevpuštění.
V důsledku toho se současná výhoda útočníka nad obranou může časem změnit.
Důležité je také kybernetické učení.
Jak státy a organizace začínají lépe chápat význam internetu pro jejich hospodářský blahobyt, propočty nákladů a přínosů vedení kybernetických válek se mohou změnit, stejně jako postupné nabývání znalostí v průběhu času proměnilo chápání nákladů jaderných válek.
V kybernetické éře, na rozdíl od jaderného věku, neexistuje univerzální přístup k odstrašování.
Nebo jsme zajatci příliš zjednodušené představy o minulosti?
Vždyť když se jaderná odveta zdála natolik drakonická, až nebyla věrohodná, USA zavedly konvenční flexibilní reakci, aby do své snahy odradit od sovětské invaze do západní Evropy přidaly prvek nevpuštění.
A přestože USA nikdy nevyslovily formální souhlas s normou zakazující použít jadernou zbraň jako první, nakonec se takové tabu vyvinulo, přinejmenším mezi významnými státy.
Odstrašování v kybernetické éře nemusí být, čím bývalo, ale možná je tomu tak odjakživa.
Informační válka versus měkká síla
CAMBRIDGE – Ruský zásah do prezidentské volby v USA v roce 2016 a podezření z hackerského útoku na servery kampaně francouzského prezidenta Emmanuela Macrona by neměly nikoho překvapovat, vzhledem k (ne)pochopení měkké síly Vladimírem Putinem.
Před jeho znovuzvolením v roce 2012 řekl Putin moskevským novinám, že “měkká síla je komplex nástrojů a metod k dosažení cílů zahraniční politiky bez použití síly, skrze informační a další vlivové způsoby.“
Z perspektivy Kremlinu byly barevné revoluce v sousedních zemích a povstání v rámci Arabského jara příkladem využití měkké síly pojenými státy jako nové formy hybridní války.
Koncept měkké síly byl zahrnutý do Konceptu ruské zahraniční politiky z roku 2013 a v březnu 2016 řekl náčelník generálního štábu Ruska Valery Gerasimov, že odpovídat na tyto cizí hrozby “použitím konvenčního vojska je nemožné; dá proti nim působit pouze stejnými hybridními metodami.“
Co je to měkká síla?
Někdo si myslí, že je to jakákoliv akce kromě vojenské síly, ale to je špatně.
Měkká síla je schopnost dostat to, co chcete, díky kouzlu a přesvědčování namísto hrozeb nátlaku či nabídek plateb.
Měkká síla není sama o sobě dobrá nebo špatná.
Hodnota závisí na výsledcích, způsobech a následcích akce.
Není nutně lepší kroutit mysl než kroutit ruku (ačkoliv subjekt má obvykle lepší autonomii spíše v psychických než ve fyzických procesech).
Usáma bin Ládin nevyhrožoval a ani nevyplácel muže, kteří naletěli letadlem do Světového obchodního centra v září 2001: přivábil je myšlenkami dělat zlo.
Přitažlivost měkké síly může být využita pro ofensivní účely.
Státy dlouhou dobu vynakládají miliardy na veřejnou diplomacii a vysílání v kompetitivní hře – “bitvě srdcí a myslí.“ Instrumenty měkké síly, jako je Marshallův plán a Hlas Ameriky pomohly určit výsledek Studené války.
Po Studené válce věřily ruské elity, že rozšiřování EU a NATO a západní snahy o propagaci demokracie byly designovány s cíle izolovat a ohrozit Rusko.
V reakci na to se pokusily rozvinout ruskou měkkou sílu prostřednictvím podpory tradicionalistické ideologie, státní suverenity a národní exkluzivity.
Což rezonovalo v zemích jako je Maďarsko, kde premiér Victor Orbán velebil “neliberální demokracii,“ stejně jako v diaspoře poblíž ruských hranic, ve zbídačených zemích střední Asie a mezi pravicovými populistickými hnutími napříč západní Evropou.
Informační válka může být použita ofenzivně ke zbavení vlivu protivníků a to je možné považovat za “negativní měkkou sílu.“ Tím, že budeme útočit na hodnoty druhých, můžeme redukovat jejich atraktivitu a tím i jejich relativní měkkou sílu.
Nevládní představitelé již pochopili, že multinárodní korporace jsou zranitelné vůči kampaní “naming and shaming“ (pojmenování nedokonalostí a mezer), které snižují kapitál jejich firem.
Dostupné důkazy naznačují, že když Rusové začali v roce 2015 se svou intervencí do amerických prezidentských voleb, jejich cílem bylo pošpinit a diskreditovat americký demokratický proces.
Zvolení Donalda Trumpa, který vychvaloval Putina, byl bonus.
Současné ruské vměšování do domácí politiky evropských demokracií je projektováno s cílem omezit atraktivitu NATO – ztělesnění západní tvrdé síly – které Rusko vidí jako hrozbu.
V devatenáctém století závisel výsledek soupeření o nadvládu v Evropě primárně na tom, čí armáda vyhrála; dnes záleží také na tom, čí příběh vyhraje.
Informační válka zasahuje daleko za hranice měkké síly a není nová.
Manipulace s myšlenkami a volebními procesy prostřednictvím podplácení má dlouhou historii a Hitler se Stalinem byli průkopníci rádiových útoků.
Vysílání, které se zdá moc propagandistické, však postrádá důvěryhodnost a proto nepřitahuje – nebo měkkou silou neovlivňuje – některé obecenstvo.
S tím, jak se mezinárodní politika stává kompetitivní hrou, jsou výměnné programy, které rozvíjejí osobní vztahy mezi studenty a mladými lídry, často mnohem efektivnějšími generátory měkké síly.
V 60. letech řekl hlasatel Edward.
R.
Murrow, že nejdůležitější část mezinárodní komunikace není těch deset tisíc mil elektroniky, ale ty poslední tři stopy osobního kontaktu.
Co ale v dnešním světě sociálních médií, kde jsou “přátelé“ jen jeden klik daleko, falešní přátelé snadno vyrobitelní a falešné zprávy mohou být generovány a šířeny placenými trolly a mechanickými roboty?
Rusko tyto techniky zdokonalilo.
Kromě formálních kousků ruské veřejné diplomacie jako je Russia Today a Sputnik zaměstnává Rusko armády placených trollů a botů s cílem vytvářet nepravdivé informace, které mohou být posléze šířeny a legitimizovány, jako by byly pravdivé.
V roce 2016 udělala ruská vojenská zpravodajská služba krok ještě dál, kdy se nabourala do soukromé sítě Democratic National Committee, ukradla informace a vypustila je online s cílem zničit prezidentskou kandidaturu Hillary Clintonové.
Ačkoliv informační válka není nová, činí jí kybernetické technologie levnější, rychlejší a dalekosáhlejší, jakožto i hůře odhalitelnou a snadněji popiratelnou.
Ale ačkoliv byla ruská informační válka celkem úspěšná ve smyslu narušování, kdy nějak ovlivnila americké volby v roce 2016, tak selhala ve smyslu tvorby měkké síly.
Portland Consultancy v Londýně vydalo index “Soft Power 30,” kde se Rusko umístilo na 27. místě.
V roce 2016 zjistil finský Institut pro mezinárodní dění, že ruská propaganda měla jen malý dopad na hlavní západní média a nikdy neměla za následek jakoukoliv změnu v politice.
A průzkum chicagské Rady pro zahraniční vztahy z prosince naznačil, že ruská popularita mezi Američany je nejnižší od roku 1986 během Studené války.
Ironií osudu je, že namísto toho, aby využilo bonusu v podobě Trumpa, hendikepovala ruská informační válka amerického prezidenta tím, že výrazně redukovala svou měkkou sílu v Americe.
Jak zmiňují někteří analytici, nejlepší odpovědí na “požární hadici lží“ není snaha o odpověď na každou lež, ale varování naočkování proti tomuto procesu.
Jak ukázalo vítězství Macrona, evropské volby v roce 2017 by z těchto varování mohly mít prospěch.
Cyklistika a rakovina
Cyklista Lance Armstrong nedávno oslavil výročí.
Je to už deset let od doby, kdy mu byla diagnostikována metastatická rakovina varlete a jeho lékaři se domnívali, že jej zahubí.
Na základě svého inspirativního příběhu a úsilí šířit o onemocnění osvětu se Armstrong stal bojovníkem proti rakovině.
Po přezkoumání webových stránek jeho nadace ( www.laf.org ) a jeho spisů však zůstává hlodavá otázka: Pomohla při léčbě Armstrongovy rakoviny tatáž houževnatost, díky níž dokázal sedmkrát zvítězit v cyklistickém závodu Tour de France?
Armstrong si dává pozor, aby mezi cyklistiku a rakovinu nedával rovnítko, ale často si nedokáže pomoci a činí tak – a s ním bezpočet jeho fanoušků.
Takové spojení může být nesmírně zavádějící.
Když mu bylo něco málo přes dvacet, Armstrong se ve světě závodníků stával pojmem, ale ne všechno bylo v pořádku.
V roce 1996, když mu bylo 25 let, postihla Armstronga únava, trpěl testikulární bolestí a vykašlával krev.
Lékaři mu diagnostikovali rakovinu varlete.
Ještě hrozivější bylo, že Armstrongova rakovina byla v pokročilém stadiu a rozšířila se do plic, břicha a mozku.
Dostal zhruba 40% naději na přežití, což byl pravděpodobně nadsazený odhad.
Jeden lékař Armstrongově matce řekl, že její syn zemře.
Poté co mu bylo chirurgickým zákrokem odstraněno postižené varle, Armstrong se stal „studentem rakoviny“.
Léčil se na Indiana University, zřejmě nejlepším americkém ústavu pro léčbu testikulární rakoviny.
Armstrong si vybral Indianu, protože tamní onkologové mu řekli, že jej budou léčit bez bleomycinu, typu chemoterapie, která by mu poškodila plíce a ukončila cyklistickou kariéru, kdyby přežil.
Nádorů na mozku jej zbavili chirurgicky, čímž se vyhnuli ozařování, které by mohlo zapříčinit potíže s rovnováhou.
Lékaři ale Armstrongovi bez okolků sdělili, co jej čeká: nesmírně žíravé léky, po nichž mu bude strašlivě zle.
Armstrong později napsal, že „při čtvrtém cyklu [chemoterapie] jsem byl stočený jako plod v matčině těle a bez ustání se mi zvedal žaludek.“
Armstrongova rakovina reagovala velice dobře.
Prošel rozsáhlou rehabilitací a postupně opět získával sílu a sebedůvěru.
V roce 1998 už zase jezdil na kole.
Nemoc proměnila Armstrongovo tělo.
Když znovu zahájil důkladný trénink, byl štíhlejší a svalnatější.
Kromě emoční výhody, již Armstrongovi podle jeho vlastního přesvědčení rakovina dala, jej ve výkonnějšího cyklistu proměnilo i jeho nové tělo.
V roce 1999, necelé tři roky po diagnóze, Armstrong poprvé vyhrál Tour de France.
Následovalo šest dalších vítězství, díky nimž se stal největším cyklistou v dějinách.
Co se jeho samotného týče, Armstrong se snaží vyhýbat se snadnému spojování svých triumfů v Tour de France se svým uzdravením z rakoviny. „Dobří, silní lidé dostanou rakovinu,“ napsal, „a udělají vše, co jen lze, aby ji přemohli, a přece zemřou.“ Byl sice snad hrdinou mezi závodníky, prohlásil Armstrong, ale „přežít rakovinu hrdinství nebylo.“ Přestože se ve své léčbě angažoval a měl vynikající doktory, jeho přežití bylo „spíše záležitostí slepé štěstěny.“
Přesto se občas zdá, že Armstrong sklouzne k vyjádřením, kterých se chce vyvarovat.
V závěru své druhé knihy Armstrong shrnul svůj život s rakovinou takto: „Léčil jsem se, pekelně jsem bojoval a uzdravil jsem se.“ Citát na webových stránkách jeho nadace říká: „Když jsem byl nemocný, nechtěl jsem umřít.
Když závodím, nechci prohrát.
Smrt a prohra, to je totéž.“
Znepokojivější je přijímání tohoto uvažování těmi, kdo si Armstrongův příběh vyslechnou. „Lance odmítl stát se statistickým číslem, zotavil se a stal se největším nepřítelem rakoviny,“ napsal recenzent jeho první knihy. „Nechtěl se vzdát a rozhodl se s nemocí bojovat všemi prostředky.“ Životopis na internetu prohlašuje, že „se stejně urputným zaujetím, jaké vkládá do závodění,“ Armstrong „přemohl svou nemoc a zvítězil.“
Pro některé lidi se Armstrong stal symbolem představy, že všechno je možné. „Lance vyhrál nad rakovinou a pak pokračoval tím, že pětkrát zvítězil v Tour de France,“ napsal v roce 2003 ve svém blogu počítačový programátor. „To v podstatě znamená, že dokážu překonat všechny obtíže, které v životě mám, a i potom jít dál.“
Problém je v tom, že údaje o „vůli žít“ mezi pacienty s rakovinou nejsou tak růžové.
Jedna studie z roku 1989 dokládala, že ženy s metastatickou rakovinou prsu, které navštěvovaly podpůrné skupiny, žily déle, ale tyto výsledky nebyly zopakovány.
Nedávná studie doložila, že pacientům s rakovinou plic pozitivní přístup život neprodloužil.
Z praxe si kliničtí lékaři dokáží vzpomenout na „bojovníky“ s rakovinou, kteří zemřeli, i ty, kdo „to vzdali,“ a přece přežili.
To je poselství, které by mělo četné Armstrongovy fanoušky přimět ke střízlivému uvažování.
Ostatně, všichni si chceme myslet, že usilovná dřina se vždycky vyplatí.
Ve světě rakoviny to tak bohužel být nemusí.
Armstrongův odkaz se ale netýká jen údajů.
Tisícům, ba možná milionům pacientů s rakovinou předal znalosti a poskytl inspiraci a získal peníze, které se používají k hledání léků.
A abych nezapomněl, je tu oněch sedm cyklistických závodů, které vyhrál.
Věčná evropská krize
ATÉNY – Dohoda o finanční záchraně Kypru je předělem v probíhající krizi eurozóny, protože zodpovědnost za vyřešení problémů bank se přesunula od daňových poplatníků na soukromé investory a vkladatele.
Přenesení velkých ztrát na vkladatele v kyperských bankách však porušuje záruku vyplývající z pojištění vkladů, která je součástí navrhované evropské bankovní unie, přičemž zavedení kapitálových kontrol dál nahlodává základy unie měnové.
Honí si tedy Evropa vlastní oháňku?
Německo a ostatní země jádra eurozóny dávají najevo, že mutualizace dluhu uvnitř měnové unie je vyloučená a že vnější sanace států nebo finančních institucí půjdou ruku v ruce s „vnitřní záchranou“ z kapes jejich věřitelů.
Rostoucí nejistota v otázce bezpečnosti vkladů vyšroubuje úrokové sazby a prohloubí evropskou recesi, a navíc by mohla odstartovat odliv kapitálu ze slabších ekonomik na okraji eurozóny do jejího jádra.
Důsledky takového posunu mohou být dalekosáhlé.
Německý model řešení dluhové krize a návratu k vnitřní či vnější rovnováze se opírá o fiskální konsolidaci a strukturální reformy pro deficitní země.
Pokud se však všechny země současně pokusí zlepšit svou fiskální nebo vnější rovnováhu seškrtáním výdajů a zvýšením daní, pak všechny ztroskotají, protože úsporný program určité země spočívá ve snížení poptávky po výkonu jiných zemí, což dál upevní domácí i vnější nerovnováhy. „Vnitřní záchrana“ na úkor věřitelů tyto trendy ještě zhorší.
Hluboká a vleklá recese navíc povede ke ztrátě podpory reforem, neboť vládám se nedaří přesvědčit občany, že jim současné oběti zajistí lepší budoucnost.
Privatizace, liberalizace trhů, otevření uzavřených profesí a zeštíhlování státního sektoru přinášejí konflikty s mocnými partikulárními zájmy, jako jsou firmy v chráněných průmyslových oborech, odbory ve veřejném sektoru nebo vlivné lobby.
Vyřešení těchto konfliktů vyžaduje společenské smlouvy, které však neustále podkopává nespokojenost, občanské nepokoje a politická nestabilita.
Nedávné volby v Itálii ukázaly, jak ničivým se stalo spojování úsporné politiky se snahou o reformy.
Odpor proti úsporným programům smetl reformní agendu předchozí technokratické vlády Maria Montiho, takže se Itálie musí dál trmácet krizí a její budoucnost je nejistá.
Tentýž scénář se zřejmě rýsuje i v Řecku, kde hloubka recese vyvolané úspornými opatřeními – ekonomická výkonnost za pět let klesla o 25% a nezaměstnanost dosáhla 27% – svazuje ruce reformně zaměřené středopravé vládě.
Mezery ve strategii jsou zřejmé.
Za prvé instituce v eurozóně špatně přečetly skutečné příčiny dluhové krize, která pramenila zejména z rostoucího rozdílu v konkurenceschopnosti jádra a okraje.
Výsledné nerovnováhy v soukromém sektoru vyvrcholily potížemi bank a tyto potíže se nakonec přetavily v suverénní dluhy.
Řecká fiskální rozmařilost byla spíš výjimkou než pravidlem.
Po vypuknutí globální finanční krize v roce 2008 instituce v eurozóně na rozdíl od Spojených států jen pomalu konsolidovaly bankovní soustavu a nepodařilo se jim zpřetrhat vazby mezi účetními bilancemi suverénních států a bank.
Kromě toho neprosazovaly dost rázně strukturální reformy.
Místo toho kladly důraz na tvrdá úsporná opatření, která se měla zavádět všude.
Dopady úsporných opatření za druhé zhoršilo rozhodnutí nesnažit se plnit strukturální, nýbrž nominální cíle fiskálního deficitu.
Země se silnější fiskální pozicí (tedy s nižšími strukturálními schodky) by se měly podněcovat k přijetí expanzivnější politiky, aby přispěly k pozvednutí celkové poptávky.
Kromě toho by se měla podstatně zvýšit úvěrová kapacita Evropské investiční banky a strukturální fondy Evropské unie by se měly mobilizovat tak, aby financovaly investiční projekty v ekonomikách na okraji eurozóny.
Za třetí srpnové oznámení Evropské centrální banky o programu „přímých měnových transakcí“ (OMT) – jehož prostřednictvím banka při splnění určitých podmínek ručí za suverénní dluh členských zemí eurozóny – značně přispělo k potlačení finančních turbulencí v eurozóně.
Plán OMT však nepodpořilo snížení klíčových úrokových sazeb, které by zvýšilo inflaci ve státech jádra s vnějšími přebytky a tím pomohlo zacelit propast konkurenceschopnosti mezi jádrem a okrajem.
Stěžejní přitom je, že opatření měnové politiky neřeší základní problém nedostatku poptávky.
A v neposlední řadě instituce v eurozóně špatně přečetly faktor důvěry.
Fiskální konsolidace prováděná současně s reformou nabídkové strany teoreticky usnadňuje hospodářské zotavení, protože zvyšuje důvěru mezi spotřebiteli a investory, což vede k vyšším výdajům a produkci.
V nedokonale fungující měnové unii, jako je eurozóna, to však nemusí nutně platit, protože neustálé výskyty systémových vad nahlodávají důvěru; za těchto okolností nemusí být výsledkem zvýšené výdaje, ale spíše křečkování a odliv kapitálu.
Vady eurozóny odrážejí její koncepční odlišnost od USA, které jsou jediným modelem dobře fungující měnové unie.
Evropské dějiny však napodobení amerického modelu vylučují.
Aby ovšem eurozóna fungovala, mělo by se měnové sjednocení rozšířit i do fiskální a finanční sféry, čímž vznikne integrovaná hospodářská unie.
Čím déle budou evropské úřady odkládat zavedení eurobondů, účinnou bankovní a fiskální unii a vytvoření statusu věřitele poslední instance pro ECB, tím déle krize potrvá.
Faktickou rezignací na záruku pojištění vkladů při řešení kyperského problému se však eurozóna plánované bankovní unii vzdálila.
Prosazování strategie, která prohlubuje recesi a současně oslabuje důvěru, dluhovou krizi nevyřeší.
V době, kdy se v ekonomikách zasažených recesí vracejí problémy s financováním, se vlády mohou bránit „vnitřní záchraně“ a ztrátám s ní spojeným.
Občanský neklid a politická destabilizace by mohly vyústit ve finanční a sociální krize, které nakonec ohrozí samotné přežití měnové unie.
Stručně řečeno není „řešení“ kyperské krize pro eurozónu žádným řešením.
Pokud instituce nepřijmou růstovou strategii – a neučiní to rychle –, budou vyhlídky eurozóny stále chmurnější.
Poslední nejlepší šance pro Kypr
NIKÓSIE – Je lákavé chápat výsledky nedávných parlamentních voleb na Kypru jako ránu pro mírový proces.
Voliči na tureckém severu odmítli stranu svého prezidenta Mehmeta Aliho Talata, který se po osm měsíců scházel téměř každý týden se svým řeckokyperským protějškem Demetrisem Christofiasem, aby s ním dohodl podmínky opětovného sjednocení ostrova.
Volební výsledek však souvisí spíše s neutěšeným stavem ekonomiky než s mírovým procesem.
Voliči pociťují bolest hospodářské izolace umocněné celosvětovým poklesem.
Talat sice ztratil parlamentní většinu, avšak stále stojí v čele administrativy kyperských Turků a bude i nadále vést jménem severu jednání.
A navzdory těžkostem, kterým musí čelit, zůstává spolu s Christofiasem odhodlán najít řešení.
Volební výsledek nicméně podtrhuje skutečnost, že k nalezení řešení kyperského problému se krátí čas. Talat stanovil jako termín uzavření dohody prezidentské volby plánované na počátek roku 2010, přičemž také Christofias čelí politickým výzvám uvnitř své koalice.
Kypr nabízí návštěvníkům klamný obraz.
Slunečné podnebí východní části Středozemního moře láká setrvalý příliv turistů a členství jižní části ostrova v Evropské unii vyzvedlo příjmovou úroveň kyperských Řeků nad průměr EU.
Ostrov je možná rozdělený, ale mnoha lidem se tam žije pohodlně.
Přesto zůstává Kypr konfliktní zónou: v Nikósii jsou stále opevněné ulice, v nárazníkové zóně hlídkují mírové jednotky Organizace spojených národů a na severu působí početný turecký vojenský sbor.
Tím spíše je třeba zajistit, aby energie a odvaha Talata s Christofiasem nepřišly nazmar.
Tito dva lídři disponují jen omezeným politickým kapitálem, a mají-li uspět, potřebují více než jen vlastní dobrou vůli.
Za prvé potřebují, aby se k nim v mírovém procesu připojil vlastní lid. Drtivá většina Kypřanů je ze současného stavu nešťastná, věří, že urovnání je možné, a odmítá jakýkoliv návrat k násilí, avšak zároveň hluboce nedůvěřuje sobě navzájem i mírovému procesu.
V minulosti zažili až příliš mnoho neúspěšných snah.
Základním postojem jako by byla kultura cynismu a uspokojení, zejména mezi politiky a sdělovacími prostředky.
Pomoci by mohlo otevření debaty o tom, jak by mohl vypadat mír.
Když jsme koncem loňského roku Kypr navštívili, všimli jsme si, jak málo žen a mladých lidí se angažuje v politice.
Veřejnou debatu ovládají staří muži (jako jsme my), a proto naléhavě vyzýváme vedoucí kyperské představitele, aby dali větší prostor těm, jejichž hlasy nejsou slyšet tak snadno.
Za druhé je nezbytně nutné posílit vazby mezi oběma komunitami.
Ostrov je rozdělen tak dlouho, že nové generace vyrostly bez jakékoliv představy o životě na druhé straně.
Pro školy, bezpečnostní složky, fotbalové kluby, ale i telefonní, elektrárenské a vodárenské společnosti je nesmírně obtížné spolupracovat přes Zelenou linii.
Teenageři ani nemohou posílat přes hranici textové zprávy.
Obchod mezi oběma komunitami je omezený.
Ohleduplné a citlivé snížení těchto bariér by pomohlo zhojit rány minulosti a také, což je důležité, nastolit důvěru.
Analytici již dnes odhadují, že opětovné sjednocení ostrova by mohlo zvýšit roční příjmy zhruba o 1,8 miliardy eur – to je více než o 5500 eur na domácnost.
Všichni potřebují vidět, že sjednocení přinese výhody, které zjednoduší život, posílí ekonomiku a převáží kompromisy, jež bude jakákoliv dohoda vyžadovat.
Za třetí musí sehrát svou roli také velké regionální mocnosti, jejichž přítomnost se nad ostrovem těžce vznáší.
Řecko je naléhavě vyzýváno, aby hrálo v mírovém procesu konstruktivnější roli tím, že bude vysvětlovat přínos vlastní normalizace vztahů s Tureckem a podpory členství této země v EU.
Turecko by pak mohlo ohromně zvýšit důvěru v mírový proces ohlášením symbolického stažení některých jednotek ze severního Kypru jako gesto dobré vůle – takový krok by zároveň značně napomohl ke sblížení Turecka s Evropou.
A konečně by otevřené mezinárodní projevy podpory narovnání vztahů pomohly přesvědčit nejvyšší představitele obou komunit, že úspěch by přinesl náležité uznání i odměnu.
Bezpochyby by prospělo, kdyby EU přislíbila značné rozvojové fondy, které by byly určeny mimo jiné na vyřešení pozemkových sporů, jakmile bude dohoda na světě.
Toto je největší šance na federální uspořádání Kypru za posledních 30 let a možná je to i šance poslední.
Pokud současné rozhovory zkrachují, bude rozdělení pravděpodobně trvalé a bez ohledu na neškodnost současné atmosféry zasáhne ostrov postupem času geopolitika.
Neschopnost vyřešit kyperský problém je potenciálně vážnou hrozbou pro dobré vztahy mezi NATO, Tureckem a EU.
Kypřané musí využít příležitosti vybudovat zdravou a opětovně sjednocenou zemi, která dokáže zužitkovat většinu svého hospodářského potenciálu v regionu a svou roli ve světových záležitostech bude hrát sebevědomě a bezpečně.
Přesvědčení, které zachraňuje životy
ŽENEVA – Nelehký osud více než 200 dívek unesených v severní Nigérii je brutální připomínkou, jak zranitelné mohou být africké děti – zejména dívky.
Neméně důležité je však uvědomit si, že toto není skutečný odraz moderní Afriky a že afričtí lídři jsou velmi odhodlaní chránit ve svých zemích děti.
K tomu, aby jim byli schopni poskytovat stejnou úroveň ochrany, jaké se těší děti v bohatých zemích, jsou přitom zapotřebí dvě klíčové složky: partnerství a přesvědčení.
Je to dáno tím, že ačkoliv terorismus představuje zákeřnou hrozbu, největším rizikem pro africké děti jsou nemoci, jimž lze často předcházet rutinní imunizací.
Zatímco svět diskutuje, jak nejlépe zachránit pohřešované dívky, na obzoru se vynořuje další hrozba: Světová zdravotnická organizace nedávno označila šíření obrny za naléhavý problém pro mezinárodní veřejné zdraví, přičemž u několika afrických zemí dnes přetrvává riziko exportu této nemoci.
Naštěstí existují okamžité a snadno uchopitelné způsoby, jak porazit obrnu a řadu dalších onemocnění, jimž lze předejít vakcinací a na které v současné době umírají v Africe i jinde nevinní lidé.
Afričtí lídři si navíc uvědomují, že nejlepším způsobem, jak poskytnout dětem dlouhodobou a trvale udržitelnou ochranu, je rutinní imunizace.
Vedoucí afričtí představitelé schválili tento měsíc na schůzce v nigerijském hlavním městě Abuja deklaraci Imunizujte Afriku 2020, v níž se zavázali investovat do zdravé a trvale udržitelné budoucnosti pro všechny děti ve svých zemích.
Takové deklarace jsou důležité, protože pouze silou našeho přesvědčení můžeme někdy dosáhnout skutečné pozitivní změny.
A ke změně opravdu dochází.
Od roku 2001 bylo díky místnímu vedení a podpoře mé organizace, aliance GAVI, a jejích partnerů, UNICEF, Světové zdravotnické organizace, Světové banky a Nadace Billa a Melindy Gatesových zavedeno v Africe plných 140 nových vakcín.
V důsledku tohoto úsilí se pokrytí Afriky imunizací dramaticky zvýšilo z 10% v roce 1980 na 72% v roce 2012.
A nyní, od roku 2016 do roku 2020, vyčlení více než 50 afrických států přes 700 milionů dolarů prostřednictvím GAVI a jejích partnerů přímo na dětské vakcíny.
Afrika se tak stane čtvrtým největším investorem GAVI, hned za Velkou Británií, Nadací Billa a Melindy Gatesových a Norskem.
Tento typ závazku signalizuje posun rozvojové pomoci směrem od tradičního modelu charity k modelu založenému na partnerství.
Vzhledem k tomu, že africké země už dnes vynakládají na zdravotní služby miliardy dolarů a že kontinent má tolik dalších vzájemně si konkurujících potřeb, se investice do vakcín nemusí vždy jevit jako očividná volba.
Norsko bylo v podobné situaci v roce 2003, kdy jsem jako ministr zdravotnictví a sociálních věcí stál v čele úsilí zakázat kouření na veřejnosti.
V té době existoval proti zákazu silný odpor a přirovnávali mě k nejhorším diktátorům na světě.
Já jsem však věděl, že tento krok zachrání v příštích letech mnoho životů, a byl jsem přesvědčený, že kdybych nejednal, nedělal bych svou práci řádně.
A nebyl jsem sám: moji irští kolegové se mnou souhlasili.
Jakmile přínos pro jednotlivce – i pro společnost – začal být zjevný, následovala norský a irský příklad více než stovka dalších států; počet kuřáků v Norsku se od té doby snížil na polovinu a devět lidí z deseti zákaz podporuje.
Při zpětném ohlédnutí se některá řešení mohou zdát zřejmá; bylo však zapotřebí síly přesvědčení, aby se dané řešení vůbec vyjevilo.
Stejně je tomu dnes s imunizací v Africe a v chudých zemích po celém světě.
Vedoucí představitelé těchto států už viděli, čeho lze vakcínami dosáhnout, a vidí i další přínosy imunizace v nadcházejících letech.
Od zahájení činnosti v roce 2000 už GAVI podpořila vakcinaci 440 milionů dalších lidí a pomohla zachránit šest milionů životů.
Když se nyní partneři a dárci aliance GAVI připravují na setkání v Bruselu, kde tento týden nastíní plány financování GAVI na příštích pět let, existuje velmi reálná příležitost vykonat ještě více.
S podporou GAVI je v našich silách zdvojnásobit do roku 2020 počet imunizovaných dětí, přiblížit se celkovému počtu jedné miliardy a zabránit ode dneška do tohoto data více než pěti milionům úmrtí.
Afričtí lídři dali najevo odhodlání; v době, kdy se řada dárcovských zemí stále usilovně snaží konsolidovat křehké hospodářské zotavení, však bude třeba odhodlání a přesvědčení i na straně jejich lídrů.
Nikdo z nás to nedokáže sám, avšak ve vzájemném partnerství můžeme skutečně pomoci ochránit nejzranitelnější děti světa.
Od nezaměstnanosti k podnikání
CHICAGO – Je dobře známo, že zaměstnanost v průmyslové výrobě ve Spojených státech podstatně klesla vlivem vzestupu průmyslové výroby v rozvojových zemích, jako jsou Mexiko nebo Čína.
Málokdo si však uvědomuje, že k podobným poklesům došlo i v dalších sektorech, přestože tyto trendy mohou mít dalekosáhlé hospodářské, sociální a politické důsledky.
Od roku 1972 se počet telefonních operátorů snížil o 82%, stenografů o 80%, sekretářek o 60% a účetních o 50%.
Během velké recese navíc došlo k úbytku počtu kancelářských a administrativních pracovních míst o 8%, objem pracovních míst ve výrobě a řemeslech klesl o 17% a počet pracovních míst pro obsluhu strojů, dělníky u výrobních linek a manuální pracovníky se snížil o 15%.
Ve všech ostatních povoláních zůstala zaměstnanost beze změny nebo se zvýšila.
Výroba a administrativní podpora kdysi zaměstnávaly miliony lidí.
Technologický pokrok však umožnil, aby se mnoho těchto pracovních míst obsazovaných příslušníky střední třídy automatizovalo nebo přestěhovalo do zahraničí – přitom se očekává, že se tento proces s rostoucí automatizací znalostních činností a s dalšími pokroky v robotice bude dál zrychlovat.
Teoreticky se zaměstnanci mohou těmto změnám přizpůsobit tím, že budou hledat zaměstnání na pozicích, kde se neprovádějí rutinní úkony a které nelze komputerizovat ani robotizovat (přinejmenším v dohledné budoucnosti).
Patří mezi ně vysoce placené manažerské a technické pozice, ale i relativně špatně placená pracovní místa v ochranných a osobních službách, přípravě jídel a úklidu – avšak jen málo povolání vyžadujících „střední kvalifikaci“.
V důsledku toho se trh práce stále více polarizuje – mnozí lidé se přitom domnívají, že tento trend lze řešit rozsáhlejším a kvalitnějším vzděláním.
Značná část kognitivně schopných lidí však na formální vzdělání nereaguje pozitivně a i těm, kteří reagují dobře, nemůže takové vzdělání poskytnout bezprostřední poznatky a široké zkušenosti potřebné k tomu, aby se na dynamický trh práce adaptovali, natož aby ho inovovali.
Tento nedostatek částečně vysvětluje existenci vysoce vzdělaných, ale nezaměstnaných mladých lidí po celém světě.
Kdyby se zaměstnancům poskytlo víc možností, jak rozšířit své znalosti a kvalifikaci, umožnilo by jim to využívat rozvíjejících se technologií, jako jsou mobilní internet nebo sociální média, nejen k obsazování pozic v již existujících firmách, ale i k zakládání vlastních podniků.
Sebezaměstnání představuje stále atraktivnější možnost pro zaměstnance hledající alespoň nějaké zdání jistoty pracovního místa na nevyzpytatelném a náročném trhu práce.
Vzhledem k potenciálu podnikání táhnout inovace a růst HDP je podpora tohoto úsilí v zájmu všech.
Komerční banky se však zdráhají financovat bez zástavy nové firmy založené zaměstnanci bez zaměstnání, následkem čehož představuje podnikání dosti obtížnou cestu, jak změnit trh práce v rozvinutých i rozvojových zemích.
Ve snaze zlepšit vyhlídky aspirujících majitelů firem začaly některé země nabízet startovací dotace zaměstnancům bez zaměstnání, někdy namísto podpory v nezaměstnanosti.
Taková politika sice pomáhá snížit nezaměstnanost, ale její dopad podléhá omezením lidského kapitálu, kdy mnoho zaměstnanců bez zaměstnání postrádá znalosti, zkušenosti nebo sebedůvěru potřebné k založení nového podniku.
Vzhledem k tomu by se startovací dotace měly kombinovat s dotovanými podnikatelskými učebními poměry, například těmi, které již desítky (a v některých případech stovky) let zajišťují kvalifikaci zedníkům, tesařům, instalatérům a elektrikářům.
Tyto učební poměry by pomohly zaměstnancům získat zkušenosti a know-how, které potřebují k tomu, aby mohli využít příležitostí spojených s technologickým pokrokem.
Například majitelé specializovaných prodejen často zjišťují, že obchodovat přes internet je neskonale ziskovější než provozovat kamennou prodejnu, protože internetový maloobchodní prodej rozšiřuje trh pro znalosti obsažené v jimi prodávaných výrobcích.
Stejně tak je internet nezbytnou součástí rozvíjející se „ekonomiky sdílení“, která zahrnuje firmy zajišťující sdílení automobilů, jako jsou Zipcar a I-Go, nebo služby pronájmu ubytování jako Airbnb a Zotel.
Tyto firmy orientované na sdílení zvyšují produktivitu stávajícího kapitálu a současně vytvářejí nová pracovní místa.
Již existující firmy se budou zpočátku těmto učebním poměrům pravděpodobně bránit, protože investování času a prostředků do dočasných zaměstnanců – neřkuli potenciálních konkurentů – zjevně odporuje jejich zájmům.
Jakmile začne určitý program učebního poměru fungovat, vyjdou samozřejmě najevo větší výhody spojené s produktivnější ekonomikou a nižší nezaměstnaností.
Bude však potřeba jistého přesvědčování, než do této fáze dospějeme.
Na tomto místě vstupují do hry vlády.
Efektivními dotačními programy mohou vlády podněcovat mladé a úspěšné firmy využívající posledního vývoje v oblasti informačních technologií a souvisejících oborů k tomu, aby přijímaly podnikavé učně.
Přitom je nezbytné vybírat inovativní nové firmy namísto zavedených podniků v tradičních průmyslových oborech – v neposlední řadě proto, že právě tyto firmy zajistí většinu budoucího růstu zaměstnanosti.
Navíc jsou tyto firmy nejlépe uzpůsobeny k tomu, aby poskytovaly příslušné znalosti a zkušenosti k založení nového podniku.
A v případě rodinných firem hledajících nového vlastníka může být výchova učně efektivním způsobem, jak předat relevantní znalosti a také firemní aktiva.
Učební poměry by usnadnily integraci mladších zaměstnanců na trhu práce a současně přispěly ke korekci nevhodné kvalifikace u zkušenějších zaměstnanců.
Učební poměr by se však neměl zaměňovat s neplacenou stáží.
Učni by měli pobírat přinejmenším minimální mzdu platnou v daném oboru.
Kromě poskytování prostředků na mzdy učňů musí vlády monitorovat pokrok, aby zajistily, že učni skutečně získávají hodnotné znalosti a zkušenosti.
Na konci úspěšného učebního poměru by aspirující učňovští podnikatelé s dobrými nápady a odzkoušeným potenciálem založit si vlastní firmu měli mít přístup ke startovací dotaci.
Na dynamickém a nepředvídatelném trhu práce musí být zaměstnanci připraveni na cokoliv.
Učební poměry by mohly nejen podpořit lidský kapitál, snížit nezaměstnanost a zvýšit produktivitu práce; mohly by také přispět k rozproudění inovací a podnikatelského ducha, které v konečném důsledku táhnou hospodářský růst a rozvoj.
Duch chuligánství
NEW YORK – Alan Clark, zesnulý britský politik z dob Margaret Thatcherové, známý hlavně svým záletnictvím a tvrdě pravicovými názory, si mi kdysi posteskl nad úpadkem britského bojového ducha, jenž utvářel impéria a vyhrával války.
Napůl žertem jsem nadhodil, že mezi britskými fotbalovými chuligány, plenícími stadiony a cizí města, je výbojný sklon stále živý.
Se zasněným pohledem mi odpověděl, že z toho by se skutečně „dalo užitečně čerpat“.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Co se tehdy zdálo kapku nehorázné, je dnes bolestnou skutečností.
Z chuligánského ducha se totiž opravdu čerpá.
V Británii sílí pravicový terorismus – přestože islamistické násilí v současnosti ustupuje, přinejmenším prozatím.
Britští politici, kteří se staví proti kaskadérskému vyskočení Spojeného království z Evropské unie bez dohody, dostávají výhrůžky smrtí, ba zakoušejí horší věci.
Labouristickou poslankyni a hlasitou odpůrkyni brexitu Jo Coxovou zavraždil v roce 2016 muž, který ji postřelil a opakovaně probodl s pokřikem „Británie na prvním místě!“
Británie je stěží výjimkou.
V USA napáchaly krajně pravicové skupiny spoušť v místech jako Charlottesville a Pittsburgh a své řádění doprovázely bojovým skandováním typu „Židé nás nenahradí“ (kde „nás“ znamená bílé křesťany).
Autokratický brazilský prezident Jair Bolsonaro otevřeně vychvaluje mučení.
Dokonce i v Německu je na vzestupu násilný extremismus, zejména v oblastech někdejšího komunistického Východního Německa.
V Indii ministerský předseda Naréndra Módí projevuje v nejlepším případě lhostejnost k projevům politického násilí ze strany hinduistických extremistů, často namířeného proti muslimům.
Diktátoři a demagogové odjakživa čerpají ze stravujících záští lidí, kteří mají pocit, že je k nim život nespravedlivý.
Některé lidi přirozeně přitahuje násilí; k popuštění takových pudů ze řetězu postačí vhodné okolnosti.
Dílem je podněcují technologie.
Nenávist a agresi, které bývaly drženy pod povrchem nebo v areálech fotbalových stadionů, lze dnes otevřeně vyjádřit a přes internet ihned šířit k milionům podobně smýšlejících lidí.
Takové davové chování se neomezuje na krajní pravici.
Sebestředná agrese může propuknout i na levici.
Totéž platí pro antisemitismus.
Kupříkladu v britské Labouristické straně je ho víc než dost.
Na vzestupu politického násilí v zemích jako Británie a USA je obzvlášť znepokojivé, že jej aktivně povzbuzují demokraticky zvolení lídři.
Prezident Donald Trump nazývá tisk „nepřítelem lidu“, příznivce na jednom ze svých shromáždění vyzval, aby z kritiků „vymlátili sračky“, a čtyřem kongresmankám tmavé pleti řekl, aby se vrátily, odkud přišly (všechny kromě jedné se narodily v USA).
Nedávno Trump nepřímo vyhrožoval násilnou odvetou anonymnímu informátorovi, který odhalil jeho snahy přesvědčit ukrajinského lídra, aby sehnal informace, které poškodí bývalého viceprezidenta Joea Bidena, předního uchazeče o duel s Trumpem v prezidentské volbě roku 2020, a Bidenova syna Huntera.
Není tedy divu, že policejní velitel z New Jersey, který prohlásil, že Trump je „pro bělochy poslední nadějí“, si takové podněcování vzal k srdci a údajně praštil hlavou černošského mladíka o zárubeň dveří.
Britský premiér Boris Johnson je uhlazenější, vzdělanější manipulátor než Trump, ale i on odmítá výzvy, aby odpůrce svých brexitových plánů přestal nazývat zrádci či kolaboranty s cizími mocnostmi.
Legislativa, která by parlamentu umožnila stopnout brexit bez dohody, je Johnsonovými slovy „kapitulační zákon“.
Když poslankyně Paula Sherriffová kritizovala vyjadřování premiéra v parlamentu a zmínila, že poslanci jsou často vystaveni výhrůžkám smrtí a urážkám od lidí, kteří používají právě takové výrazy, vypálil, že „nikdy v životě neslyšel takový humbuk“.
Nebezpečí takového vyjadřování nespočívá jen v tom, že násilnickým lidem dodává pocit svobody jednat na základě svých brutálních popudů.
Vždyť jestliže prezident nebo premiér říká, že v našem středu jsou zrádci, útočit na ně je nejen přípustné, ale je to naší vlasteneckou povinností.
Hrubé vyjadřování také není jen otázkou nezdvořilosti – běžného jevu v demokratickém diskurzu, na všech stranách, navzdory neformálním pravidlům („má vážená kolegyně“), která ji mají zakrýt.
Nejzávažnějším důsledkem vnášení násilí do politiky, byť i jen v podobě slov, je skutečnost, že citelně poškozuje liberální demokracii.
Zastupitelská demokracie může řádně fungovat, jedině pokud se političtí odpůrci nechovají, jako by byli nepřáteli na život a na smrt.
Zájmy svých voličů se politici musí snažit bránit pomocí argumentace a kompromisů.
S nepřítelem či zrádcem lze však uzavřít kompromis v téže míře, v jaké může věřící přistoupit na kompromis u něčeho, co považuje za svaté.
Existuje mnoho příčin, proč kmenové nenávisti rostoucí měrou štěpí dokonce i nejstarší demokracie jako USA a Británii.
Politika se dnes tolik netýká zájmů jako spíš kultury, identity a zuřivých emocí rozdmýchávaných ozvěnami v nekonečných komnatách internetu.
Není to vše vinou politiků.
Když ale političtí lídři těchto rozepří záměrně využívají a burcují nepřátelské emoce, páchají obrovskou újmu na institucích, které zaručují svobodu a bezpečnost lidí.
Je těžké předvídat, jestli po odchodu postav typu Trumpa, Johnsona, Módího a Bolsonara násilí opadne.
Zjevně bude záležet na tom, kdo přijde dál.
Jakmile ale lidé získají pocit, že je dovoleno porušovat veškeré normy slušného chování, protože už tak učinili nejvyšší političtí lídři, bude těžké to zvrátit.
Je otřesným paradoxem naší doby, že právě ti, kdo slíbili, že svým zemím vrátí zašlou slávu, dělají nejvíc pro zničení toho, co jim onu slávu zajistilo v prvé řadě.
Pošramocená demokracie
NEW YORK – Již předtím, než se íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí rozhodl zardousit i poslední zbytky „řízené demokracie“ ve své zemi, byl íránský politický systém prapodivný.
Ačkoliv mají občané Íránu právo volit prezidenta, kandidáty musela nejprve prověřit Rada dohlížitelů, přičemž polovinu jejich členů vybral nikým nevolený nejvyšší vůdce.
Kandidatura byla umožněna jen mužům s neposkvrněným náboženským kreditem a loajálním k režimu, jehož nejdůležitější rozhodnutí činí nikým nevolení duchovní.
Takovou postavou byl i Mír Hosejn Musáví, kterého zesnulý ajatolláh Chomejní vybral v roce 1981 do funkce premiéra.
Musáví kandidoval jako reformátor a tvrdil, že bude usilovat o větší svobodu tisku, posílení práv žen a méně zásahů do soukromého života Íránců.
Naznačoval také větší pružnost při jednání se Spojenými státy.
Musávího porážku se zastáncem tvrdé linie Mahmúdem Ahmadínežádem ve volbách, které se jevily jako zfalšované, však někteří neokonzervativci v USA přijali s úlevou.
Významný komentátor Max Boot přijal „výsledek voleb v Íránu s jistou mírou uspokojení“, protože Obamovi se teď bude hůře bránit izraelskému útoku na íránská jaderná zařízení.
A protože je Írán nepřítel (vzpomínáte na „osu zla“ George W.
Bushe?), je lepší jednat s prezidentem, který hovoří a chová se jako pomatený hrdlořez, než s rozumně působící postavou, jež slibuje reformy.
Mohlo by to působit jako vrchol cynismu, což je samozřejmě pravda.
Připomíná nám to duchovní spřízněnost krajních neokonzervativců a komunistických „ideálogů“.
Kompromis je pro radikálně laděnou mysl prokletím.
Také někteří radikálně levicoví muslimové, kteří jsou posedlí odporem vůči západnímu „imperialismu“ a Izraeli jako takovému, oslavovali Musávího porážku, protože slovy jednoho aktivisty si „[antisionistický] odpor nemůže dovolit proamerickou sametovou revoluci“.
Komunisté měli vždy sklon odmítat rozdíly mezi kandidáty v liberálních demokraciích (natožpak v demokraciích „řízených“).
Kandidáti byli pro ně jen odlišnými tvářemi téhož prohnilého systému.
Sociální demokraté byli pokládáni za nebezpečnější než tvrdí konzervativci, poněvadž jejich umírněně levicová řeč pouze oddalovala revoluci.
Takové uvažování pomohlo nacistům zničit ve 30. letech demokracii v Německu.
Reakce Maxe Boota i dalších lidí sdílejících jeho přesvědčení ukazuje na skutečné dilema, které obestírá všechny autoritářské systémy využívající vnějškového zdání demokracie k posílení vlastní legitimity.
Co si mají opoziční kandidáti počít, když jsou požádáni, aby se zúčastnili voleb, a oni přitom vědí, že v těchto volbách nemohou zvítězit nebo že i kdyby zvítězit dokázali, získají pouze minimální pravomoci?
Přistoupí-li na to, pomohou legitimizovat systém, ve který bytostně nevěří.
Odmítnou-li, nebudou mít vůbec žádný vliv.
Obě možnosti lze podpořit věrohodnými argumenty.
Jakákoliv příležitost, aby lidé vyjadřovali své názory, byť by se tak dělo ve zmanipulovaných volbách, je ku prospěchu věci.
A protože základem demokracie nejsou pouze jednotliví kandidáti, ale i instituce, je dobré, aby občané naplňovali své volební právo.
Jakmile pak přijde opravdová změna, nebude nikdo moci tvrdit, že lidé „na ni nejsou připraveni“.
Platí-li však, že hlasování propůjčuje občanům důstojnost, pak je účast na podvodu ponižující.
Neexistuje žádný absolutně platný recept, jak se za těchto bezvýchodných okolností chovat, takže lidé musí každé volby posuzovat podle jejich podstaty.
Protože se 85% Íránců v posledních volbách rozhodlo, že stojí za to se jich zúčastnit, je třeba jejich rozhodnutí respektovat.
Jejich možnosti byly sice omezené, avšak řada z nich dostatečně věřila, že reformní kandidát bude nejen zvolen, ale také jim o trochu zlepší život.
Proto 70% voličů hlasovalo ve volbách v roce 1997 pro reformně orientovaného prezidenta Mohammada Chátamího.
I Chátamí měl dobré nápady v otázce svobody tisku, práv jednotlivce a demokratických reforem.
Většinou je udusili duchovní, v jejichž rukou se soustředila konečná moc.
Situaci pravděpodobně také neprospělo, že Bushova administrativa Chátamího odepsala.
Podobně jako někteří dnešní neokonzervativci totiž ani Bushovi zahraničně-političtí poradci nespatřovali žádný rozdíl mezi reformátory a tvrdými konzervativci.
To Chátamího autoritu ještě více podkopalo.
Mnozí Íránci pokládali Músavího za druhou příležitost.
Bohužel si to myslel i Chameneí, a proto zařídil, aby si Ahmadínežád prezidentský úřad udržel.
Pro všechny Íránce prahnoucí po důstojnosti demokratické politiky to byla zdrcující rána.
To však ještě neznamená, že jejich snaha byla nesprávná nebo naivní.
Músavího kampaň i její následky jasně ukázaly, že ti, kdo kromě stylu a prezentace nespatřovali mezi jednotlivými kandidáty žádný rozdíl, se pletli: i kdyby byly volby zmanipulované, hlasy opozice vůči klerikálnímu autoritářství byly slyšet.
Tichá důstojnost protestů, jež poté následovaly, učinila pro postavení Íránu ve světě více než sebevýbojnější postoje populistického prezidenta.
Možná to má i jeden důležitější důsledek.
Volby, podvod i násilné potlačení pozdějších protestů odhalily a zřetelně prohloubily hluboké rozpory uvnitř režimu.
To je nejpádnější důvod, proč je ve většině případů lepší do voleb jít, přestože okolnosti vůbec nic neslibují.
Volby totiž odhalují praskliny ve zdi diktátorské moci.
Ahmadínežád volby vyhrál, ale režim je v jejich důsledku oslaben.
Teror může prodlužovat agonii, ale nakonec je nelegitimní režim odsouzen k zániku.
Neochvějné přesvědčení, že reformátoři i konzervativci představují pouze dvě tváře téhož nepřítele, a radost z vítězství těch druhých není jen projev cynismu, ale i další urážka lidí, kteří už tak zakusili dost velké ponížení.
Velká sjednocená ekonomická teorie?
NEW YORK – Říjnové pozastavení chodu amerických vládních institucí – které bylo výsledkem stranického patu v kongresových jednáních o rozpočtu – dobře ilustruje polarizaci, která převládá v debatách o moderní hospodářské politice.
Kohorta Johna Maynarda Keynese na jedné straně tvrdí, že vládní intervence mohou jakékoliv ekonomice pomoci překonat krizi růstem, neboť rozproudí agregátní poptávku, a tím zvýší míru zaměstnanosti.
Vláda určité země, tvrdí keynesiáni, má schopnost – a zodpovědnost – vyřešit mnohé její hospodářské problémy, pokud ne všechny.
Na opačném konci stojí stoupenci rakouské školy ekonomického myšlení, zejména názorů Friedricha Hayeka.
Ti tvrdí, že jedinou životaschopnou cestu ke svobodě a prosperitě představuje omezená vláda a volná soutěž.
Trh je prý nejlepším arbitrem toho, jak alokovat vzácné zdroje, a měl by proto fungovat jako hlavní hnací síla ekonomiky.
V posledních letech začíná být tato dlouholetá debata stále svárlivější – a náklady spojené s patovou situací rostou.
V zájmu obnovení růstu v rozvinutých ekonomikách při současném udržení silného růstu HDP a snížení chudoby v rozvojovém světě je zapotřebí jednotnější přístup k hospodářské politice – přístup, který bude čerpat z obou tradic.
Oficiální reakce na globální hospodářskou krizi zdůrazňují výhody intervencionistického modelu a dokazují, že rozhodná vládní akce může přispět ke zvýšení efektivity a vyčistit nevyvážené trhy, čímž chrání ekonomiku před propadem poptávky způsobeným klesajícími investicemi a rostoucí nezaměstnaností.
Volný trh však rovněž hraje klíčovou roli, neboť dlouhodobější politika založená na pobídkách urychluje vědecký a technologický pokrok – a tím podporuje růstový potenciál ekonomik.
Při rozhodování, jak podpořit inovace a neobětovat přitom sociální ochranu, by si ekonomové a politici měli vzít ponaučení z fyziky.
Fyzikové se totiž už téměř sto let snaží spojit navzájem protichůdné myšlenky velikánů tohoto oboru, jako byli Wolfgang Pauli, první fyzik, jenž předpověděl existenci neutrin (nejmenších částic hmoty), a Albert Einstein, který vysvětlil zakřivení časoprostoru.
Takzvaná „teorie všeho“ by uvedla v soulad nemyslitelně malé s nepředstavitelně velkým, a umožnila tak celkové pochopení fyzikálních vlastností vesmíru.
Také politici by měli pracovat na sjednocení zdánlivě neslučitelných teorií, aby uvedli politická rozhodnutí do souladu s hospodářským cyklem a úrovní rozvoje ekonomiky.
Takový přístup by se měl snažit chránit ekonomiky před destabilizujícími dopady politicky motivovaných změn, aniž by vládám bránil napravovat nebezpečné nerovnováhy.
Oficiální činitelé musí během období růstu snižovat výdaje a rušit stimulační opatření přinejmenším se stejnou rázností, s jakou tyto politiky během poklesu zavádějí.
Bude-li tento přístup odrážet názor, že tvorba hospodářské politiky není věda, nýbrž umění, bude to dobrá věc: svět potřebuje větší flexibilitu v hospodářské politice.
Někdo by to však mohl pokládat za důvod k obavám, zejména s ohledem na rostoucí podezíravost vůči hospodářské politice založené na pobídkách ve světle globální hospodářské krize.
Mnozí lidé kladou krizi za vinu několik desítek let trvající nadvládě přístupu laissez faire k tvorbě hospodářské politiky a právem připisují zásluhy o zprostředkování zotavení vládním intervencím.
Obrovský hospodářský úspěch zemí, jako je Čína, kde za jedinou generaci vybředly z nejhlubší chudoby miliony lidí, zvýšil podporu systémů se státem v hlavní roli.
Také v rozvinutých zemích prosazují mnozí lidé větší roli státu, aby zajistili, že slíbené sociální benefity skutečně doputují k rychle stárnoucí populaci.
V mnoha zemích už přitom vlády narážejí na hranice svých možností.
Jak poznamenala německá kancléřka Angela Merkelová, ačkoliv je Evropa domovem pouhých 7% světové populace a vyprodukuje 25% světového bohatství, vyplácí se v ní 50% všech světových sociálních dávek.
Pokud by se do těchto počtů zahrnuly i Spojené státy, pak 11,5% globální populace pobírá 88% globálních sociálních dávek.
Poslat principy volného trhu na smetiště dějin by však znamenalo vytvořit pouze novou řadu nerovnováh.
Politici by neměli dopouštět, aby si debaty o hospodářské politice dál uzurpovali extremisté, ale místo toho musí pracovat na skloubení konkurenčních myšlenkových škol.
Teprve pak bude možná plodná rozprava – taková, která neskončí uzavřením vládních institucí.
Keynes kdysi napsal, že souhlasí „téměř se všemi“ Hayekovými myšlenkami.
A Hayek pokládal za „uklidňující“ vědět, že s ním Keynes „tak bezvýhradně“ souhlasí.
To vyvolává otázku: Co skutečně brání ekonomům a politikům v tom, aby zformulovali velkou sjednocenou ekonomickou teorii – nebo ji alespoň hledali?
Nebezpečí slabé Evropy
CAMBRIDGE – Po dlouhém období, kdy se Amerika zaobírala převážně Vietnamem a Čínou, vyhlásil v roce 1973 tehdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger „rok Evropy“.
Když prezident Barack Obama před časem oznámil americký strategický „obrat“ neboli posun těžiště směrem k Asii, obávali se mnozí Evropané, že je Amerika bude zanedbávat.
Dnes, kdy pokračuje uprchlická krize, kdy Rusko okupuje východní Ukrajinu a nezákonně anektovalo Krym a kdy hrozí odchod Velké Británie z Evropské unie, by se rok 2016 mohl už z pouhé nutnosti stát pro americkou diplomacii dalším „rokem Evropy“.
Nehledě na slogany si Evropa zachovává působivé mocenské zdroje a pro Spojené státy představuje životně důležitý zájem.
Ačkoliv je americká ekonomika čtyřikrát větší než německá, ekonomika osmadvacetičlenné EU se americké vyrovná a počet obyvatel unie je s 510 miliony podstatně vyšší než amerických 320 milionů.
Jistě, americký příjem na obyvatele je vyšší, avšak v oblasti lidského kapitálu, technologií a exportu je unie veskrze rovnocenným protějškem.
Až do krize v roce 2010, kdy fiskální problémy v Řecku a jinde vyvolaly na finančních trzích úzkost, někteří ekonomové spekulovali, že euro možná brzy nahradí dolar v roli hlavní světové rezervní měny.
Pokud jde o vojenské zdroje, Evropa vynakládá na obranu necelou polovinu částky, kterou vyčleňují USA, avšak má ve zbrani více mužů a žen.
Británie a Francie disponují jaderným arzenálem i omezenou kapacitou realizovat zahraniční intervence v Africe a na Blízkém východě.
Obě země jsou aktivními partnery v leteckých úderech proti Islámskému státu.
V oblasti měkké síly je Evropa už dlouho nesmírně přitažlivá a Evropané hrají ústřední roli v mezinárodních institucích.
Podle nedávné studie, kterou provedla Portland Group, zaujímá Evropa na žebříčku 20 nejlákavějších zemí plných 14 míst.
Vědomí, že se Evropa sjednocuje kolem společných institucí, značně zvýšila její přitažlivost pro sousedy EU, i když po finanční krizi její atraktivita poněkud zeslábla.
Při hodnocení zdrojů evropské síly je klíčovou otázkou, zda si EU zachová dostatek soudržnosti k tomu, aby mohla mluvit jedním hlasem do dlouhé řady mezinárodních otázek, nebo zda zůstane limitovaným uskupením definovaným odlišnou národní identitou, politickou kulturou a zahraniční politikou jednotlivých členských zemí.
Odpověď se téma od tématu liší.
Například v obchodních otázkách je Evropa rovnocenná s USA a dokáže vyvažovat americkou sílu.
Také role Evropy v Mezinárodním měnovém fondu je po USA druhá nejvýznamnější (ačkoliv finanční krize nahlodala důvěru v euro).
V oblasti boje proti monopolům si díky velikosti a atraktivitě evropského trhu musí americké firmy usilující o fúzi vyžádat souhlas nejen amerického ministerstva spravedlnosti, ale i Evropské komise.
V kybernetické sféře určuje EU globální standardy ochrany soukromí, které americké a jiné nadnárodní společnosti nemohou ignorovat.
Evropská jednota však naráží na značná omezení.
Národní identita je stále silnější než společná evropská identita.
Pravicové populistické strany zařadily instituce EU mezi terče své xenofobie.
Integrace práva uvnitř EU roste, avšak integrace zahraniční a obranné politiky zůstává omezená.
A britský premiér David Cameron slíbil, že omezí pravomoci institucí EU a do konce roku 2017 předloží výsledky svých vyjednávání s vedoucími představiteli unie všelidovému referendu.
Pokud Británie řekne „ne“ a vystoupí z EU, bude to mít vážné dopady na evropskou morálku – USA sice daly jasně najevo, že je třeba se takovému výsledku vyhnout, ale mohou udělat jen velmi málo pro to, aby mu skutečně zabránily.
V dlouhodobějším měřítku se Evropa potýká s vážnými demografickými problémy kvůli nízké porodnosti a neochotě akceptovat hromadnou imigraci.
V roce 1900 představovala Evropa čtvrtinu světové populace.
Do poloviny tohoto století bude možná představovat pouhých 6% – a téměř třetinu z tohoto počtu budou tvořit lidé starší 65 let.
Současná imigrační vlna by sice mohla být řešením dlouhodobých demografických problémů Evropy, avšak zároveň ohrožuje evropskou jednotu, a to navzdory výjimečným vůdčím schopnostem německé kancléřky Angely Merkelové.
Ve většině evropských zemí se proti rychlému přílivu běženců (více než milion osob za uplynulý rok) a muslimské víře mnoha nově příchozích zvedl prudký odpor.
I v tomto případě jsou v sázce důležité americké diplomatické zájmy, avšak USA v této věci nemohou příliš mnoho dělat.
Existuje jen malé dlouhodobé nebezpečí, že by se Evropa mohla stát pro USA hrozbou, a to nejen kvůli nízkým vojenským výdajům.
Evropa disponuje největším světovým trhem, ale chybí jí jednota.
A přestože má působivou kulturní sféru, pokud jde o vysoké školství, figuruje na žebříčku nejlepších 100 světových univerzit celkem 27 evropských škol, zatímco USA jich mají 52.
I kdyby Evropa překonala své vnitřní rozdíly a pokusila se stát globálním vyzývatelem USA, mohla by sice tato aktiva částečně vyvážit americkou sílu, ale těžko by se jí zcela vyrovnala.
Pro americké diplomaty však nebezpečí nespočívá v tom, že se Evropa stane příliš silnou, nýbrž že bude příliš slabá.
Zůstávají-li Evropa a Amerika spojenci, jejich zdroje se vzájemně posilují.
Navzdory nevyhnutelným třenicím, které zpomalují jednání o navrhovaném Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), je ekonomická separace nepravděpodobná a Obama odcestuje v dubnu do Evropy, aby TTIP podpořil.
Přímé investice oběma směry jsou vyšší než s Asií a pomáhají svázat obě ekonomiky dohromady.
A přestože se Američané a Evropané po staletí navzájem kritizují, zároveň sdílejí hodnoty demokracie a lidských práv ve větší míře než s kterýmkoliv jiným regionem světa.
Ani silné USA, ani silná Evropa neohrožují stěžejní či důležité zájmy svého protějšku.
Avšak Evropa, která bude v roce 2016 slábnout, by mohla obě strany poškodit.
Past empatie
PRINCETON – Krátce po zvolení prezidentem Spojených států Barack Obama řekl mladé dívce: „Nemáme dnes ve světě dostatek empatie a je na vaší generaci, aby to změnila.“ Obama vyjádřil široce rozšířený názor, takže titul nové knihy Against Empathy (Proti empatii) psychologa Yaleovy univerzity Paula Blooma šokuje.
Jak někdo může vystupovat proti tomu, co nám umožňuje obléci kůži někoho jiného a pocítit, co cítí on?
Abychom si na tuto otázku odpověděli, můžeme si položit jinou: Pro koho bychom měli mít empatii?
Zatímco Obamu se chystá vystřídat Donald Trump, analytici nadnášejí, že Hillary Clintonová minulý měsíc prohrála volby, protože jí scházela empatie s bílými Američany, zejména s voliči v Rezavém pásu, kteří prahnou po dnech, kdy země byla výrobní mocností.
Problém je, že empatie s americkými pracujícími je v rozporu s empatií pro pracující v Mexiku a Číně, kteří by na tom bez práce byli ještě hůř než jejich americké protějšky.
Díky empatii jsme milejší k lidem, do nichž se empaticky vcítíme.
To je sice pěkné, ale má to i svou temnou stránku.
Trump v projevech během kampaně využíval tragické vraždy Kate Steinle, kterou spáchal přistěhovalec bez papírů, k rozdmýchávání podpory pro své politiky namířené proti imigrantům.
Podobně živé vylíčení přistěhovalců bez papírů, kteří zachránili život cizímu člověku, samozřejmě nenabízel, přestože o takových případech se psalo.
Zvířata s velkýma kulatýma očima jako malí tuleni vzbuzují víc empatie než kuřata, jimž způsobujeme nezměrně víc utrpení.
Lidé se mohou zdráhat „ubližovat“ robotům, o nichž vědí, že nemohou vůbec nic cítit.
Na druhou stranu ryby – studené, slizké a neschopné křičet – vzbuzují pramálo soucitu, přestože jak uvádí Jonathan Balcombe v knize What a Fish Knows, existuje řada důkazů, že cítí bolest stejně jako ptáci a savci.
Rovněž empatie k hrstce dětí, jimž ublížily vakcíny, ať skutečně či jen domněle, velkou měrou vyvolává všeobecný odpor k očkování dětí proti nebezpečným chorobám.
Miliony rodičů proto nenechají očkovat své potomky a stovky dětí onemocní, takže jich je nemocí postiženo, občas fatálně, mnohem víc než negativními důsledky vakcíny.
Vlivem empatie jednáme nespravedlivě.
Účastníci jistého experimentu vyslechli rozhovor se smrtelně nemocným dítětem.
Některým bylo řečeno, aby byli co nejobjektivnější, kdežto jiným, aby si představovali, co dítě cítí.
Všem pak byla položena otázka, jestli chtějí posunout dítě nahoru v seznamu čekatelů na léčbu, před ostatní děti, u nichž byla určena vyšší priorita.
Tři čtvrtiny těch, kdo si představovali, co dítě cítí, vznesli takový požadavek, oproti pouhé třetině těch, kdo měli pokyn snažit se být objektivní.
„Jedno úmrtí je tragédie, milion je statistika.“ Jestliže empatie v nás vzbuzuje náklonnost k jedincům, velké počty otupují pocity, které bychom měli mít.
Oregonská neziskovka Decision Research nedávno zřídila web ArithmeticofCompassion.org, s cílem posílit naši schopnost sdělovat informace o rozsáhlých problémech, aniž bychom vyvolávali vznik „početní otupělosti“.
Ve věku, kdy se virálně šíří barvité osobní příběhy a ovlivňují veřejnou politiku, člověk stěží vymyslí něco důležitějšího než pomoci všem chápat širší souvislosti.
Být proti empatii neznamená být proti soucitu.
V jedné z nejzajímavějších částí knihy Against Empathy Bloom popisuje, jak se poučil o rozdílech mezi empatií a soucitem od Matthieua Ricarda, buddhistického mnicha, občas přezdívaného „nejšťastnějš�� člověk na Zemi“.
Když neurovědkyně Tania Singerová (nejsme příbuzní) požádala Ricarda, aby se během snímkování jeho mozku věnoval „meditaci soucitu,“ udivilo ji, že nevidí žádnou aktivitu v oblastech jeho mozku, které jsou obvykle činné, když se lidé vcítí do bolesti druhého.
Ricard se na požádání dokázal empaticky vcítit do bolesti ostatních, ale považoval to za nepříjemné a vysilující; meditaci soucitu naproti tomu popsal jako „hřejivý pozitivní stav související se silnou prosociální motivací“.
Singerová také vycvičila nemeditující osoby v uskutečňování meditace soucitu tím, že budou vlídně přemýšlet o řadě lidí, přičemž začnou od někoho, kdo je jim blízký, a budou postupovat dál až k cizím lidem.
Takový výcvik může vést k vlídnějšímu chování.
Meditace soucitu má blízko k tomu, co se občas nazývá „kognitivní empatií,“ protože zahrnuje naše smýšlení o ostatních a pochopení pro ně, nikoli naše pocity.
To nás přivádí k závěrečnému důležitému poselství Bloomovy knihy: způsob, jímž psychologie postupuje, ji přivedla k bagatelizaci úlohy rozumu v našich životech.
Když badatelé dokládají, že naše domněle pečlivě uvážená rozhodnutí a postoje mohou ovlivnit bezvýznamné faktory jako barva zdi, vůně v místnosti nebo přítomnost dávkovače dezinfekce na ruce, jejich zjištění se publikují v psychologických časopisech, a mohou dokonce proniknout na přední stránky populárních médií.
Výzkum dokládající, že se lidé rozhodují na základě relevantních důkazů, je mnohem těžší publikovat, natož s ním získat publicitu.
Psychologii je tedy vlastní předpojatost proti názoru, že se rozhodujeme rozumně.
Bloomův pozitivnější náhled na úlohu rozumu odpovídá tomu, co pokládám za správné pochopení etiky.
Empatie a další emoce nás často motivují dělat, co je správné, ale je neméně pravděpodobné, že nás motivují dělat, co je špatné.
V etickém rozhodování hraje stěžejní roli naše schopnost rozumně uvažovat.
Vlastenec versus prezident
NEW YORK – Byla to neobyčejná podívaná: podplukovník Alexander Vindman, americký vojenský důstojník oblečený ve slavnostní uniformě ozdobené Purpurovým srdcem, vypovídal 19. listopadu ve Sněmovním výboru pro zpravodajské služby ve věci slyšení o impeachmentu.
Vindman si uvědomoval, že by si svou výpovědí mohl zničit vojenskou kariéru, ale přesto pokládal za svou povinnost vyjádřit obavy z údajné snahy prezidenta Donalda Trumpa podkopávat americké národní zájmy kvůli vlastnímu politickému prospěchu.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Všechna významná americká média vyčerpávajícím způsobem – byť často se stranickým zabarvením – popsala Trumpovu několikaměsíční snahu přesvědčit ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, aby ohlásil vyšetřování Trumpova politického soupeře Josepha Bidena a jeho syna Huntera, a popsala i dopady této snahy na americkou politiku v regionu.
Na Vindmanově výpovědi tak byly mimořádné spíše reakce okolí na jeho projev vlastenectví. „Jako mladý muž,“ prohlásil Vindman před výborem, „jsem dospěl k rozhodnutí, že chci zasvětit život službě této zemi, která poskytla mé rodině útočiště před autoritářským útlakem.
Posledních 20 let je mi ctí tuto velkou zemi zastupovat a chránit.“
To vše mělo z Vindmana učinit republikánského „kluka z plakátu“, když se právě tato strana běžně dovolává lásky k vlasti a velebí vojenské hrdinství.
Vindman má dodnes v těle střepinu z bojového působení v Iráku.
Přesto ho právě republikáni uráželi tím, že zpochybňovali jeho loajalitu.
Vindman se narodil na Ukrajině židovským rodičům a v pouhých třech letech se spolu s otcem a bratry odstěhoval do USA.
Republikánský advokát však naznačoval, že Vindman možná cítí zvláštní oddanost Ukrajině.
Vyznamenaný podplukovník dokonce musel opravit služebně nejstaršího člena výboru, republikána Devina Nunese, poněvadž ho neoslovoval správnou hodností, a televize Fox News odvysílala cynické narážky, že je to dvojitý agent.
Zůstalo tedy na demokratech, aby Vindmanovi poděkovali za službu vlasti a za oběti, které přinesl.
Důvody těchto hlubokých rozdílů v rétorice vůči vojenskému důstojníkovi s bezvadnou služební bilancí byly samozřejmě politické.
Republikáni se snažili uchránit Trumpa před nařčeními, která by mohla vést k jeho sesazení funkce, a Vindman jejich úsilí podkopával tím, že tato nařčení potvrzoval.
Navzdory úsilí republikánů vrhnout stín podezření na Vindmanovu oddanost vlasti – což je běžná linie útoku vůči Židům – se zdá, že o jeho vlastenectví nelze pochybovat.
Připomínal mi mého dědečka z matčiny strany Bernarda Schlesingera, britského vlastence narozeného v Londýně německým židovským přistěhovalcům.
Třebaže nebyl profesionálním vojákem, poprvé se dobrovolně přihlásil do služby v armádě v roce 1915, kdy byl ještě školákem, a naposledy snad ještě v roce 1962 v době kubánské raketové krize, kdy mu museli zdvořile sdělit, že už svou oddanost královně a vlasti prokázal dostatečně.
Důvodem dědečkova vlasteneckého zápalu přitom nebyla jen skutečnost, že jako syn židovských imigrantů cítil potřebu dávat najevo loajalitu, poněvadž by ji antisemité jinak mohli zpochybnit.
Jeho vlastenectví stejně jako u Vindmana pramenilo i z pocitu vděčnosti.
Velká Británie jakožto jeho vlast mu poskytla bezpečí před nacistickou perzekucí.
Také v Británii existoval antisemitismus: některé kluby odmítaly přijímat Židy, některé nemocnice nepřijímaly židovské stážisty a tak dále.
Nikdy jsem ho však neslyšel, že by si na to stěžoval.
Spíše pociťoval mimořádnou oddanost vůči institucím, které ho přijímaly, mimo jiné vůči Lékařskému sboru Královské armády, a tato věrnost se potažmo přenášela i na zemi, kde se narodil.
Vděčnost toho typu, jaký vyjadřovali Vindman a můj dědeček, se přirozeně nevyskytuje u lidí, kteří mohou svou národnost brát jako samozřejmou věc nebo jejichž státní příslušnost nemohou druzí zpochybňovat.
Člověku, který nikdy nepocítil zubaté ostří diskriminace, může taková vděčnost dokonce připadat mírně odpudivá.
Proč by měl být někdo vděčný za to, že náleží k určitému národu?
Hrdý snad, ale vděčný?
Vlastenectví založené na vděčnosti je přitom možná jeho nejsilnější formou.
Vděčné vlastenectví bychom si neměli plést se šovinistickou horlivostí, jakou projevovali někteří příslušníci národnostních menšin či obyvatelé okrajových hraničních oblastí: Napoleon z Korsiky, Hitler z rakouského pohraničí, Stalin z Gruzie.
Někteří nejfanatičtější nacisté pocházeli z německy hovořících oblastí mimo svou mateřskou zemi, například z Československa nebo z Jižního Tyrolska.
Takové lidi nemotivuje ani tak vděčnost jako spíše touha být uznáván většinou.
USA nabídly Vindmanově rodině útočiště před autoritářským režimem.
Silnější pouto věrnosti neexistuje.
Sledovat Vindmana při výpovědi znamenalo vidět největší naději pro Ameriku.
Vindman stále věří, že navzdory výhrůžkám, očerňování a toxické atmosféře Trumpova Washingtonu to s ním „bude v pořádku, protože řekl pravdu“.
Slova vyrytá na bronzové desce na piedestalu Sochy svobody se často citují, ale ne vždy správně chápou: „Přiveď mi své znavené, chudé, schoulené masy, jež touží svobodně dýchat.“ Trumpův hlavní poradce pro otázky přistěhovalectví Stephen Miller, jenž sám pochází z rodiny židovských přistěhovalců, tato slova znevažoval.
Imigranti musí umět anglicky, prohlásil, a báseň „Nový kolos“ z pera Emmy Lazarusové nereprezentuje „americké hodnoty“.
Ve skutečnosti je proslulá báseň Lazarusové v ideálním případě apoteózou amerických hodnot.
Ony schoulené masy prahnoucí po svobodě jsou pravými vlastenci.
Tradičně představovali největší sílu Ameriky a ztělesňovali právě ten druh loajality, který se nejobtížněji láme.
Budeme-li se ke znaveným a chudým uprchlíkům stavět tak, že je budeme hanobit jako zloděje, vrahy a násilníky, zavírat je do vězení a oddělovat je od dětí, pak neochvějná loajalita ustoupí nevraživosti, násilí, a dokonce i terorismu.
V důsledku toho bude tradiční síla USA den co den podkopávána o trochu více, až nakonec nezbude nic, po čem by se dalo prahnout.
Argumenty proti hotovým penězům
CAMBRIDGE – Svět se topí v papírových penězích a centrální banky velkých zemí chrlí každý rok hotovost v celkové hodnotě stamiliard dolarů, a to zejména formou velkých bankovek, jako je například americká stodolarovka.
Ta představuje téměř 80% z ohromující hotovostní nabídky v USA, která činí závratných 4200 dolarů na obyvatele.
Bankovka o hodnotě 10 000 jenů (rovněž přibližně 100 dolarů) představuje zhruba 90% veškeré hotovostní měny Japonska, kde celková hotovost na obyvatele dosahuje bezmála 7000 dolarů.
A jak tvrdím už dvacet let, všechna tato hotovost usnadňuje růst hlavně černé ekonomice, nikoliv té legální.
Nejsem stoupencem společnosti bez peněz, která nebude v brzké době uskutečnitelná ani žádoucí.
Společnost s menším objemem hotovosti by však byla spravedlivější a bezpečnější.
Využívání hotovosti v legální ekonomice díky růstu debetních karet, elektronických převodů a mobilních plateb už dlouho klesá, zejména v případě středních a velkých transakcí.
Průzkumy centrálních bank ukazují, že jen malé procento bankovek vysoké nominální hodnoty drží a používají obyčejní lidé či firmy.
Hotovost usnadňuje zločin, protože je anonymní, přičemž obzvláště problematické jsou velké bankovky, které se snadno přenášejí a ukrývají.
Milion dolarů ve stodolarových bankovkách se vejde do kufříku; na milion dolarů v pětiseteurovkách (ty mají hodnotu asi 565 dolarů) stačí kabelka.
Jistě, existuje spousta způsobů, jak uplácet úředníky, zapojovat se do finančního zločinu a vyhýbat se placení daní i bez papírových peněz.
Většina těchto operací je však spojena s velmi vysokými transakčními náklady (například nebroušené diamanty) nebo rizikem odhalení (bankovní převody či platby kreditní kartou).
Ano, kryptoměny nové éry, jako je bitcoin, sice také nejsou vůči odhalení zcela imunní, ale blíží se tomu.
Jejich hodnota však silně kolísá a vlády mají mnoho nástrojů, jak jejich používání omezit – například zabráněním tomu, aby byly v nabídce bank či maloobchodů.
Hotovost je jedinečná svou likviditou a tím, že ji téměř všude přijímají.
Ztráty z daňových úniků jsou závratné a ve Spojených státech dosahují možná 700 miliard dolarů ročně (počítaje v to federální, státní i místní daně).
V Evropě charakterizované vysokým zdaněním jsou ztráty ještě větší.
Zločinnost a korupce se sice obtížně kvantifikují, ale jistě generují ještě vyšší náklady.
Řeč zde není pouze o drogách a vymáhání výpalného, ale i o obchodu s lidmi, terorismu a vydírání.
Hotovostní platby zaměstnavatelů zaměstnancům bez dokladů navíc představují hlavní hnací motor nezákonného přistěhovalectví.
Omezení používání hotovosti je mnohem humánnější způsob, jak snížit imigraci, než výstavba plotů s ostnatým drátem.
Kdyby vlády nebyly tak opilé zisky spojenými s tištěním papírových peněz, možná by si začaly uvědomovat náklady.
V poslední době dochází k určitému vývoji.
Evropská centrální banka nedávno oznámila, že utlumí produkci pětiseteurových megabankovek.
Tato změna byla žádoucí už dlouho, ale přesto k ní došlo navzdory enormnímu odporu Německa a Rakouska, které hotovostní peníze milují.
Množství hotovostních peněz na obyvatele je přitom v severní Evropě ještě docela skrovné oproti masivním zásobám v eurozóně jako celku (přes 3000 dolarů na hlavu).
Jihoevropské vlády v zoufalé snaze zvýšit daňové příjmy berou věci do vlastních rukou, přestože nemají kontrolu nad vydáváním bankovek.
Například Řecko a Itálie se snaží odradit obyvatele od používání hotovosti stanovením maximální hranice pro hotovostní maloobchodní nákupy (1500, respektive 1000 eur).
Je zjevné, že hotovost je i nadále důležitá pro drobné každodenní transakce a pro ochranu soukromí.
Severoevropští centrální bankéři, kteří dávají přednost současnému stavu, rádi citují ruského spisovatele Fjodora Dostojevského: „Peníze jsou ražená svoboda.“ Dostojevskij samozřejmě hovořil o životě v carském vězení v polovině devatenáctého století, nikoliv o moderním liberálním státu.
Názor Severoevropanů však má přesto něco do sebe.
Otázka zní, zda je současný systém správně vyvážený.
Tvrdím, že očividně není.
Plán na zkrocení papírové měny by se měl řídit třemi zásadami.
Za prvé je důležité umožnit běžným občanům, aby pokračovali v používání hotovosti tak, aby to pro ně bylo pohodlné a aby mohli dělat anonymní nákupy rozumné velikosti, ale zároveň je důležité potírat obchodní modely těch, kdo provádějí velké opakované anonymní transakce v hromadném měřítku.
Za druhé by se měl jakýkoliv plán realizovat velmi postupně (řekněme po dobu jednoho či dvou desetiletí), aby umožňoval adaptace a průběžné korekce problémů, které nečekaně vyvstanou.
A za třetí musí být reformy citlivé vůči potřebám nízkopříjmových domácností, zejména těch, které nemají bankovní konto.
Ve své nové knize Prokletí hotových peněz nabízím plán, který předpokládá velmi postupné stahování velkých bankovek a ponechání malých bankovek (v hodnotě 10 dolarů a méně) neomezeně dlouho v oběhu.
Plán počítá i s finanční inkluzí, neboť nabízí domácnostem s nízkými příjmy bezplatné debetní účty, které by se daly použít také k vládním transferovým platbám.
Tento poslední krok už některé země zavedly – například Dánsko a Švédsko.
Omezení papírové měny by jen stěží skoncovalo se zločinností a daňovými úniky, ale přinutilo by černou ekonomiku používat riskantnější a méně likvidní platební prostředky.
Hotovostní převody se v dnešním technologicky vyspělém finančním světě mohou jevit jako drobná a nepodstatná věc, avšak výhody spojené se stažením většiny papírových peněz z oběhu jsou mnohem větší, než by si člověk mohl myslet.
Evropské ponaučení pro čínské reformátory
BRUSEL – Nejvýznamnější rozhodnutí v hospodářské politice během roku 2013 bylo dost možná učiněno v listopadu na třetím plénu ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se zavázalo, že v řízení čínské ekonomiky by měl „rozhodující“ roli získat trh.
Čína je dnes po Evropské unii největším světovým vývozcem a tvoří asi polovinu globálního růstu, takže rozhodnutí přijatá v Pekingu by pro světovou ekonomiku mohla mít závažnější důsledky než rozhodnutí z Berlína, Bruselu či Washingtonu.
Jenže ačkoliv Číně příklon k trhu a otevření se okolnímu světu umožnily dosáhnout v uplynulých třech desetiletích ohromujícího hospodářského pokroku, země teď možná dosáhla úrovně příjmů, při níž už problémem není „příliš málo trhu“.
Právě naopak, některé klíčové problémy dnešní Číny vyžadují výraznější úlohu vlády.
Například znečištění vzduchu a vody lze řešit jedině rozšířením státních intervencí, jak na ústřední, tak na místní úrovni.
Zodpovědní činitelé řešení problému prohlásili za přední prioritu a nelze příliš pochybovat o tom, že Čína má zdroje, aby si s ním poradila – stejně jako vytvořila největší výrobní sektor na světě.
Boji proti smogu a zamořování vody nahrává silná stránka země: dostupnost obřích domácích úspor k financování nezbytných investic do zařízení k omezování emisí znečišťujících látek.
Dilema čínských lídrů spočívá v tom, že vyhoví-li nutnosti silněji regulovat znečišťování životního prostředí a vybudovat související infrastrukturu, zkomplikují si splnění cíle vychýlit model ekonomického růstu země od investic a vývozu ke spotřebě.
Jenže rozmach spotřeby by dnes dále zhoršil problém se znečištěním.
Úprava rovnovážného stavu ekonomiky se proto kvůli naléhavější potřebě ekologických investic možná odročí.
Důkladnější státní dohled vyžadují i další oblasti hospodářství.
Ponechají-li se ryze tržním silám síťová odvětví jako telekomunikace a rozvod plynu, elektřiny a vody, mají sklon stát se monopoly či oligopoly.
Dobře řízené ekonomiky nedosahují vyšší míry blahobytu proto, že v těchto sektorech mají méně regulace, nýbrž proto, že účinná regulace brání vzniku kartelů, čímž chrání spotřebitele.
Podobná úvaha platí i pro reformu sektoru státních podniků.
Stěžejním problémem není ani tak forma vlastnictví (státní či soukromé), ale spíš nutnost zajistit, aby podniky fungovaly v souladu s principy trhu a v konkurenčním prostředí.
Evropská zkušenost to potvrzuje.
Římská smlouva, která v roce 1957 založila společný trh, mezi státními a soukromými podniky nerozlišovala, třebaže rozsáhlé ekonomické sektory (většina uhelného a ocelářského průmyslu a v mnoha zemích bankovnictví) byly tehdy ve státních rukou.
Namísto toho smlouva zavedla pravidla vnitřního trhu, která vládám znemožnila své firmy nespravedlivě zvýhodňovat.
Zákaz státní podpory v Evropě zcela změnil hru, protože přinutil státní podniky, aby soutěžily na rovném hřišti, a tedy aby začaly fungovat stejně efektivně jako jejich domácí či zahraniční konkurence.
Jakmile už místní politici nemohli státní podniky využívat ke svým účelům, většina členských zemí usoudila, že mnohé z nich lze vlastně privatizovat.
Samozřejmě, zeštíhlení sektoru státních podniků si vyžádalo určitý čas, ale směr vývoje byl vždy nepochybný, jelikož zahraniční i domácí konkurenti státních podniků se přirozeně stali silnou politickou oporou důrazného dohledu Evropské komise nad veřejnou podporou.
I v Číně jsou dnes hlavní potíží pravidla, za nichž státní podniky fungují.
Místo rozsáhlé privatizace by snad bylo lepší omezit státní podporu a dát konkurentům zákonné oprávnění žádat odškodné, pokud státní podpora pokřiví konkurenční soupeření.
Oblastí, která oprávněně přitáhla nejvíce pozornosti, je finančnictví.
Ve většině vyspělého světa investice tvoří něco málo přes 15 % HDP, ale v Číně se jedná o téměř 45 %.
Pro Čínu jsou tedy finanční trhy ještě důležitější než pro USA či Evropu a existují jasné známky toho, že produktivita investic se v Číně rychle propadá.
Hlavní pilíř plánovaných reforem čínského finančního sektoru – liberalizace úrokových sazeb – nemusí problém vyřešit.
Principiálně by vyšší úrokové sazby u půjček měly pomoci nadměrné investice zmírnit.
Ochotné a schopné zaplatit za půjčku vyšší cenu však v systému s mnoha vládními zárukami – často implicitními – nejsou vždy ty nejefektivnější podniky.
Liberalizace sazeb u půjček může vést pouze k tomu, že držitelé státních záruk přeplatí menší a efektivnější podniky, což vyústí v ještě horší alokaci kapitálu.
To naznačuje, že finanční liberalizace může být nebezpečná, nebudou-li pro státní podniky platit přísná rozpočtová omezení.
Nejvýkonnější růstový motor globálního hospodářství nepotřebuje prostě „víc trhu“.
Potřebuje pevnější regulatorní rámec, který zajistí, že tamní trhy maximalizují efektivitu a společenský blahobyt.
Čím je Řecko výjimečné?
BRUSEL – Zdá se, že krize eura víceméně skončila.
Rizikové prémie dál všeobecně klesají a dvě země – Irsko a Portugalsko – už ukončily programy finanční pomoci.
Od nynějška se mohou samy financovat na trhu a jejich ekonomiky podle všeho opět začaly růst.
Naproti tomu Řecko má s plněním cílů svého programu finanční záchrany stále potíže a vede zdánlivě nekonečná jednání o dalším balíku multilaterální finanční pomoci.
Celý problém lze shrnout do jednoho slova: export (či spíše absence jeho růstu).
Zprávám z Řecka v posledních dnech dominovalo oznámení, že vláda v roce 2013 dosáhla primárního rozpočtového přebytku (fiskální bilance minus dluhová služba).
Poprvé za několik desítek let dokázala řecká vláda hradit výdaje z vlastních příjmů.
To je skutečný milník.
Další, mnohem důležitější zpráva, si však získala nepoměrně menší pozornost: v roce 2013 mělo Řecko nižší export než v roce 2012.
Tento chabý výkon, který následoval po letech poklesu tržních podílů, lze těžko vysvětlit vzhledem k tomu, že všechny ostatní země na okraji eurozóny zaznamenaly solidní růst exportu.
Například portugalský export se v posledních letech zvyšoval asi o 5-6% ročně navzdory složitým vnějším podmínkám (jeho největším odbytištěm je Španělsko) a úvěrovému zadrhnutí, kvůli němuž exportéři obtížně získávali finance.
Ani slabá zahraniční poptávka, ani nedostatek financí proto nemohou být důvodem pro slabý exportní výkon Řecka.
Rovněž nízká konkurenceschopnost není vysvětlením, poněvadž reálné (o inflaci očištěné) mzdové náklady klesaly v Řecku v posledních letech více než v kterékoliv jiné zemi eurozóny s výjimkou Irska.
Bylo by však zvláštní vyvozovat na základě řeckých zkušeností závěr, že mzdová deflace je bezcenným nástrojem ke zlepšování konkurenceschopnosti, a to vzhledem k všeobecnému předpokladu, že Německo z ní nesmírně vytěžilo.
Chabý exportní výkon Řecka tak musí mít jediné vysvětlení: řecká ekonomika zůstala natolik pokřivená, že nereaguje na měnící se cenové signály.
Tento nedostatek přizpůsobivosti je klíčový.
V Irsku, Španělsku, ba dokonce i v Portugalsku export výrazně vzrostl, když se domác�� ekonomika zhroutila a došlo k úpravě mezd.
Tyto země však už byly v té době pružnější a v některých případech podnikly výrazné reformy.
Naproti tomu v Řecku neexistuje žádný důkaz, že mnohé strukturální reformy předepsané „trojkou“ (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) vedly k jakémukoliv zlepšení reálné situace.
Řada ukazatelů efektivity fungování vlády a trhu práce se naopak zhoršila.
Zjednodušený argument, že Řecko nemá mnoho co vyvážet, tady neplatí.
Problém netkví v tom, že řecký vývoz je nízký, ale spíše v tom, že nedokáže růst, což by mělo být možné zejména s ohledem na nízkou základnu.
Před několika lety se řecký export zboží a služeb rovnal portugalskému.
Dnes má Portugalsko náskok téměř 20 miliard eur.
Pro Řecko to představuje potenciální ztrátu více než 10% výkonu.
Vzhledem k absenci exportního růstu je tedy recese v Řecku mnohem delší a hlubší, než by byla za jiných okolností.
Kdyby se řecký vývoz zvyšoval stejným tempem jako portugalský (nebo španělský), recese už by byla u konce.
Absence exportního růstu navíc ztěžuje fiskální reformy.
Vyšší export by znamenal nejen přímé vyšší příjmy; měl by také multiplikační efekt na domácí ekonomiku, čímž by zvýšil příjmy ze spotřebních daní.
Řecko má dnes vyvážený běžný účet – po dvouciferných deficitech (vyjádřených jako procento HDP) před několika lety je to velký úspěch.
Oproti jiným ekonomikám na okraji eurozóny však tohoto zlepšení dosáhlo výlučně prostřednictvím snížení importu.
Z toho vyplývá, že dokud export nezačne růst, nemůže existovat žádná naděje na trvalé zotavení.
Často se tvrdí, že při méně přísných úsporných opatřeních by byla domácí poptávka silnější.
To je možná pravda, avšak silnější domácí poptávka by vedla k vyššímu dovozu, za který by se muselo platit vyššími exportními příjmy, poněvadž země si nemůže dovolit hromadit další zahraniční dluh.
Bez exportu není růst: trvalá dluhová udržitelnost Řecka v konečném důsledku závisí na tomto klíčovém parametru.
Tím, co se v Řecku nepovedlo, nebyly fiskální reformy.
Právě naopak: úsporný program byl možná až příliš úspěšný (a bolestný).
Byl to však nesprávný cíl.
Skutečně důležitým cílem pro jakoukoliv zemi zahajující reformní program s dvouciferným schodkem běžného účtu musí být růst exportu.
Právě nesplnění tohoto cíle oddělilo Řecko od ostatních.
Okolní svět bohužel může udělat jen velmi málo, aby Řecku zajistil vyšší export.
Vládu lze přinutit ke schválení dekretů, na parlament lze zatlačit, aby přijal veškeré reformní zákony, jaké kdy lidstvo poznalo.
Nakonec však záleží jen na tom, jak je reforma aplikována v praxi a jak na ni ekonomika zareaguje.
Program finančních reforem uspěje či ztroskotá doma, ne v Bruselu či Washingtonu.
Evropský velký třesk po deseti letech
BRUSEL – Před deseti lety vstoupilo osm zemí bývalého sovětského bloku spolu s ostrovními státy Malta a Kypr do Evropské unie, čímž se počet jejích členů rozrostl z 15 na 25.
V té době panovaly obavy, že toto rozšíření na východ vytvoří uvnitř EU napětí, poněvadž noví členové ze střední a východní Evropy jsou chudí a někteří mají velký zemědělský sektor.
A protože EU poskytuje prostředky zejména chudým regionům a zemědělcům, mnozí lidé se obávali, že rozšíření přetíží její rozpočet.
Nakonec se tento problém vyřešil typickým evropským kompromisem, jenž umožnil, aby rozšiřování pokračovalo, přestože se rozpočet vyjádřený jako podíl na evropském HDP snížil.
Zemědělství dnes do značné míry přestalo být významnou položkou v agendě EU.
Z horizontu plánování na základě Víceletého finančního rámce EU navíc vyplývá, že otázka, kdo komu co platí, se musí řešit pouze jednou za sedm let.
Konečným cílem hospodářské integrace je zvýšení růstu HDP a zlepšení životní úrovně občanů.
Z tohoto hlediska rozšíření funguje dobře.
Tranzitivní země v posledních deseti letech výrazně stáhly náskok.
V polovině 90. let dosahoval HDP na obyvatele (přepočtený na paritu kupní síly) v mnoha tranzitivních ekonomikách pouhé čtvrtiny až třetiny úrovně staré evropské patnáctky (EU-15).
Část tohoto náskoku se podařilo stáhnout ještě předtím, než nové členské státy konečně vstoupily do EU, avšak proces konvergence pokračoval, a to i během finanční krize.
Příjem nových členských zemí dosáhl přibližně dvou třetin úrovně EU-15.
Ze vstupu navíc nejvíce vytěžili nejchudší noví členové (na rozdíl od nejchudších členů EU-15, jako jsou Portugalsko a Řecko, jejichž příjmy se vrátily na úroveň, kterou tyto státy naposledy vykazovaly v 90. letech).
Tato konvergence je navíc důvodem, proč uchazeči o zaměstnání z východních členských států nezaplavují trhy práce bohatších zemí EU-15.
Skutečnost, že noví členové byli v době vstupu o tolik chudší, sice zpočátku představovala zdroj napětí, avšak postupně v ní obě strany našly ekonomické výhody, neboť firmy z EU-15 (zejména německé) mohly zadávat zakázky náročné na pracovní sílu v levnějším zahraničí.
Získaly tedy výhodu v oblasti globální konkurenceschopnosti, zatímco cílové země získaly tolik potřebné přímé investice, pracovní místa a přenos znalostí.
Z ryze ekonomického hlediska tak bylo rozšíření zjevně oboustranně prospěšné.
Jiné aspekty rozšíření již samozřejmě tak dobře nefungují.
Velká část pomoci proudící z rozpočtu EU do nových členských států se využívá na prestižní projekty, při nichž se obohacují místní stavební firmy.
A třebaže se tento problém neomezuje pouze na nové členské státy – totéž se děje v zemích jako Itálie nebo Řecko, které mají pomalou a neefektivní státní správu a trpí rozsáhlou korupcí –, rozšíření tento problém prohloubilo; řada východních členských zemí má stále méně kvalitní veřejnou správu, než jakou lze nalézt v jádru EU.
Na rozšíření by se proto mělo pohlížet jako na úspěch s výhradami.
Jedna z největších obav, totiž že instituce EU budou zahlceny vstřebáním deseti nových členů najednou, se rovněž nikdy nenaplnila.
Nové členské státy se hladce integrovaly do institucí EU, kde hájí vlastní národní zájmy v podstatě stejně jako starší členové.
Obtíže, které EU v posledních letech zakouší, mají pramálo společného se zvýšením počtu členských států, jenž se zatím zastavil na čísle 28.
Nejzávažnějším důsledkem rozšíření EU na východ se tak stala okolnost, na kterou v té době málokdo pomyslel: rozšíření přivedlo unii mnohem blíže k Rusku.
A pro Rusko, z něhož se stal autoritářský režim a které vidí, jak EU dokáže proměňovat klopýtající tranzitivní ekonomiky ve stále více prosperující (byť nedokonalé) demokracie, se Evropa nachází až nepříjemně blízko.
Pro ukrajinský lid byla vyhlídka relativní prosperity a svobody dokonce tak lákavá, že svrhli prezidenta, jenž dal přednost „Euroasijské unii“ pod ruským vedením před asociační dohodou s EU.
Významná menšina na východě Ukrajiny bohužel toto „evropské volání“ nesdílí a nedávným zvratem událostí se cítí ohrožena.
Rusko tyto tendence podporuje a použilo armádu i další nástroje tvrdé síly, aby rozdmýchalo napětí, poněvadž živoucí příklad „evropské“ Ukrajiny, která by byla demokratická a prosperující, by ruský režim ohrožoval.
Po deseti letech se tedy rozšíření vyvíjí jinak, než se očekávalo.
Ukázalo se, že vnitřní překážky lze překonat, avšak EU se dnes musí vypořádat s vnějším problémem, na který není dostatečně připravená.
Nebudeme muset čekat dalších deset let, abychom zjistili, zda EU dokáže přispět ke stabilizaci Ukrajiny a přitom se postavit Rusku, jehož vedení se cítí ohroženo základními evropskými hodnotami demokracie a vlády zákona.
Transatlantická propast růstu
BRUSEL – Globální finanční krize, která naplno vypukla v roce 2008, zasáhla Evropu a Spojené státy velmi podobně – přinejmenším zpočátku.
Na obou stranách Atlantiku se ekonomická výkonnost v roce 2009 propadla a v roce 2010 se začala zotavovat.
Jakmile však finanční krize zmutovala v krizi eura, rozevřela se mezi USA a eurozónou hospodářská propast.
Během posledních tří let (2011-2013) vzrostla americká ekonomika zhruba o šest procentních bodů více.
I když zohledníme prohlubující se demografický diferenciál, který dnes činí asi půl procentního bodu ročně, zaznamenala americká ekonomika během zmíněných tří let přibližně o 4,5 procentního bodu vyšší růst na obyvatele.
Hlavním důvodem této propasti je rozdíl v soukromé spotřebě, která v USA rostla, zatímco v eurozóně klesala, zejména na jejím okraji.
Seškrtání veřejné spotřeby přitom v USA srazilo poptávku výrazněji (o 0,8 procentního bodu) než v Evropské unii (0,1 procentního bodu).
Vzhledem ke všem řečem o úsporných opatřeních nařízených Bruselem se to může jevit jako poněkud překvapivé.
Ve skutečnosti veřejná poptávka v eurozóně zůstala v posledních třech letech de facto konstantní, zatímco v USA se podstatně snížila.
(Totéž platí o veřejných investicích, ačkoliv ty představují tak malý podíl HDP, že rozdíly na obou stranách Atlantiku nemohly mít v tříletém časovém horizontu významný dopad na růst.)
Pokles soukromých investic v Evropě představuje pouze malou část (konkrétně jednu třetinu) této propasti růstu.
Napětí na finančním trhu, která šla ruku v ruce s krizí eura, sice měla silný negativní dopad na investice na okraji eurozóny, avšak poptávka po investicích zůstávala slabá i v USA, což celkový rozdíl minimalizovalo.
Odolnost soukromé spotřeby v USA, která je klíčem k propasti růstu, není překvapivá vzhledem k tomu, že americké domácnosti podstatně snížily své dluhové zatížení oproti vrcholu přesahujícímu 90% HDP, jehož dosáhly těsně před krizí.
Nižší dluhová zátěž je zároveň klíčovým důvodem, proč se očekává, že také letos a napřesrok poroste spotřeba v USA mnohem rychleji než v eurozóně.
Klíčová otázka – která se málokdy klade – přitom zní, jak se americkým domácnostem podařilo snížit dluhové zatížení během období charakterizovaného vysokou nezaměstnaností a téměř nulovým růstem mezd a současně udržet růst spotřeby.
Odpověď najdeme v kombinaci „non-recourse“ hypoték a rychlých bankrotových procedur.
Podřadné hypotéky, jimiž se financovala koupě milionů amerických domů, byly v posledních letech prohlášeny za propadlé, což přinutilo jejich držitele neschopné obsloužit dluh k odchodu.
Díky takzvaným „non-recourse“ hypotékám, které se sjednávaly v mnoha amerických státech, tím však celý hypoteční dluh zanikl i v případech, kdy byla hodnota nemovitosti natolik nízká, že nepostačovala k uhrazení nesplaceného závazku.
Navíc i v těch státech, kde existuje plné ručení, takže majitel nemovitosti zůstává zodpovědný za celý hypoteční závazek (tedy i za rozdíl mezi nesplaceným dluhem a částkou získanou prodejem nemovitosti), nabízejí americké procedury osobního bankrotu relativně rychlé řešení.
Miliony Američanů vyhlásily od roku 2008 osobní bankrot, čímž svůj osobní dluh zlikvidovalo.
Totéž platí pro statisíce malých firem.
K prudkému vzestupu bankrotů samozřejmě došlo i na okraji eurozóny.
V zemích jako Itálie, Španělsko a Řecko se však délka úpadkového řízení neměří na měsíce či týdny jako v USA, nýbrž na roky.
Ve většině kontinentální Evropy lze navíc člověka zbavit dluhu až po dlouhé době, často teprve po 5-7 letech, a během tohoto období musí být téměř veškeré příjmy dlužníka použity na dluhovou službu.
Naproti tomu v USA trvá příslušné období ve většině případů necelý rok.
Podmínky očištění navíc bývají v Evropě mnohem přísnější.
Extrémním případem je Španělsko, kde se hypoteční dluh nevymaže nikdy, dokonce ani po osobním bankrotu.
Tento klíčový rozdíl mezi USA a (kontinentální) Evropou vysvětluje odolnost americké ekonomiky vůči kolapsu úvěrového boomu.
Nadměrný dluh nahromaděný domácnostmi byl rozpuštěn mnohem rychleji, a jakmile se uznají ztráty, mohou lidé začít znovu.
Příčina transatlantické propasti růstu by se proto neměla hledat v přehnaných úsporných opatřeních v eurozóně ani v nadměrné uvážlivosti Evropské centrální banky.
Pomalé zotavování eurozóny z finančního krachu na jejím okraji má strukturální důvody.
Ze všeho nejdůležitější přitom je, že v eurozóně se nadměrný dluh vytvořený během let boomu oproti USA mnohem obtížněji umořuje.
Evropští představitelé se chovají správně, když prosazují strukturální reformy na trzích práce a výrobních trzích ve státech EU.
Současně s tím by se však měli zaměřit i na reformu a urychlení bankrotových procedur, aby se ztráty mohly uznávat rychleji a předlužené domácnosti mohly začít nanovo, místo aby měly léta svázané ruce.
Jak restartovat ukrajinskou ekonomiku
BRUSEL – V hlavních městech na Východě i Západě se dnes přetřásá naléhavá otázka: „Kdo ztratil Ukrajinu?“ Bohužel to není nejdůležitější otázka, kterou bychom si nyní měli klást.
Důležitější otázka zní, jak stabilizovat situaci na Ukrajině.
Vzhledem k tomu, že v praxi lze pro vytlačení Ruska z Krymu učinit jen málo, je klíčovým úkolem dneška udržet zbytek země jednotný a opětovně nastartovat jeho ekonomiku, která se kvůli neudržitelným fiskálním a vnějším schodkům momentálně nachází ve stavu zpomalených životních funkcí.
Klíčové problémy reformy jsou dobře známé: cena plynu se musí podstatně zvýšit, aby odrážela náklady, dotace domácí produkce uhlí musí skončit a správa plynovodů v zemi, které stále generují obrovské příjmy z poplatků za tranzit ruského plynu do západní Evropy, musí projít rekonstrukcí.
Už od chvíle, kdy tyto plynovody na základě neprůhledných dohod v podstatě přešly do rukou nominálně soukromých firem, se ztrácejí výnosy z tranzitních poplatků i obrovské objemy plynu, přičemž se provádí jen minimální údržba.
Všechny tři tyto problémy jsou v boji proti korupci klíčové.
Ministerstvo energetiky, které rozhoduje o tom, kdo může získávat plyn za pětinu nákladů a kdo nikoliv, se očividně ocitá pod neodolatelným tlakem prokazovat přízeň tomu, kdo nabídne největší úplatky nebo provize.
Totéž platí pro dotace těžby uhlí – až na to, že tyto dotace pobírají nejméně efektivní producenti.
Mezinárodní měnový fond bude bezpochyby požadovat, aby Ukrajina reformovala dotace plynu a uhlí, jako podmínku pro realizaci balíku finanční podpory (jehož podstatná část pochází z Evropské unie).
První kroky už se podnikají – úřady nedávno oznámily, že ceny plynu pro domácnosti se od příštího měsíce zvýší o 50%.
Ačkoliv je však zrušení energetických dotací absolutně nezbytné pro vyvážení rozpočtu a nasměrování ekonomiky na zdravou trajektorii, zároveň hrozí, že tyto kroky obzvláště tvrdě zasáhnou východní Ukrajinu, kde žije početná ruskojazyčná menšina.
Někteří tamní obyvatelé by se pak mohli nechat zlákat vidinou lepšího života v „matce Rusi“, která má obrovské zdroje levné energie.
Na východní Ukrajině převládají zastaralé a energeticky náročné průmyslové obory, konkrétně uhelný průmysl a ocelářství.
Zároveň tam však existuje několik technologicky špičkových center, jako jsou továrny vyrábějící důležité náhradní díly pro ruské vojenské vrtulníky.
Úkolem politiků proto bude zajistit, aby tvorba nových pracovních míst v těchto konkurenceschopných podnicích držela krok s úbytkem pracovních míst v důsledku vyšších cen plynu a odbourání dotací těžby uhlí.
EU by to měla podpořit dvěma způsoby.
Měla by poskytnout zvláštní marketingovou pomoc firmám, které náhle ztratily ruské trhy.
A měla by otevřít vlastní trhy, a to nejen tím, že zruší dovoz cla na ukrajinské výrobky, o čemž už bylo rozhodnuto, ale i udělením dočasné výjimky z nutnosti splnit všechny složité technické normy a regulace EU.
Klíčem k vítězství ve vzpouře je získat si „srdce a mysl“ lidí.
V případě východní Ukrajiny se získávání podpory lidí, kteří se stále nostalgicky ohlížejí za „starými dobrými časy“, nesmí zastavit u tvorby produktivních pracovních míst, jež těmto lidem naplní peněženku.
Také zde by EU mohla tomuto procesu napomoci.
Pro začátek by mohla zmírnit sociální těžkosti, které nastanou, až cena za vytápění přesáhne příjem domácností.
Současně by EU měla napomoci k řešení příčiny mimořádných nákladů na vytápění: žalostně nízké energetické účinnosti většiny současného bytového fondu.
EU by tak měla rychle zavést cílený program sociální podpory pro „energeticky chudé“ v kombinaci s finanční podporou investic do zvýšení energetické účinnosti.
Zkušenosti z východní Evropy, kde ceny energií musely v 90. letech podstatně vzrůst, ukázaly, že jednoduchá opatření – jako je lepší izolace spolu s údržbou a opravou mnoha dlouho zanedbávaných systémů centrálního vytápění v regionu – přinášejí rychlé a významné výsledky při snižování energetické náročnosti.
Dokonce i malé zlepšení celkové energetické účinnosti na Ukrajině by přispělo k poklesu emisí skleníkových plynů více než obrovské částky, které se v současné době vynakládají na rozvoj obnovitelných zdrojů energie.
Vzhledem k rozsáhlé vládní korupci a neefektivitě by se však takový program musel realizovat přímo prostřednictvím společného týmu EU-Ukrajina.
Blízké členské státy, zejména ty, jejichž jazyky se podobají ruštině a ukrajinštině, by měly být schopny rychle mobilizovat požadované technické znalosti.
A konečně se příjmy z plynovodů musí vrátit do státní pokladny.
Také zde může hrát EU významnou roli tím, že uzná zvláštní zájem Ruska na řádné údržbě plynovodů a řádném vyúčtování přepravovaného plynu.
Nikdo by samozřejmě neměl očekávat, že ukrajinská vláda bude věřit slovu země, která právě anektovala část jejího území.
V rámci snahy o budování důvěry by však Rusko mělo dostat pozvánku k účasti na tripartitní dohodě, na jejímž základě by se provozní kontrola nad plynovody svěřila Evropské bance pro obnovu a rozvoj (EBRD), což je instituce, v níž mají všechny strany podíl.
EBRD by pak zabezpečovala legitimní zájmy všech stran (včetně Ruska), což by zajistilo řádný provoz a údržbu plynovodů i dohled nad rozdělováním tranzitních poplatků.
Bez ohledu na to, zda je Ukrajina „ztracená“ nebo kdo ji ztratil, může tato země stále nabídnout všem svým občanům atraktivní budoucnost, pokud se jí podaří zajistit slučitelnost nevyhnutelných hospodářských reforem s regionální soudržností.
EU může hrát významnou roli tím, že otevře svůj trh a poskytne finance a technickou pomoc v klíčových oblastech.
Vláda, jakou si Evropa zaslouží?
BRUSEL – Konečným rozdělením portfejí v Evropské komisi coby orgánu své výkonné moci dokončila Evropská unie výměnu stráží.
Celý proces započal na konci května po volbách do Evropského parlamentu, trval téměř čtyři měsíce a jeho konečný výsledek je zákonitě podmíněný řadou kompromisů – jak se u EU skládající se z osmadvaceti paličatých národních států dalo očekávat.
Správné fungování institucí EU vyžaduje, aby se žádná důležitá voličská skupina (na levici ani na pravici, na východě ani na západě a tak dále) necítila opomenutá.
A nová Evropská komise vypadá docela silně i vzhledem k tomu, že více než 20 z 28 jejích členů dříve působilo ve funkcích premiérů, vicepremiérů či ministrů.
Lidem, kteří zastávali vysoký politický úřad doma, připadá smysluplné přijít do Bruselu.
Největší pozornost se ovšem zaměřuje na tři špičkové pozice v EU: na funkci předsedy Evropské komise, předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro vnější záležitosti.
Nový předseda komise Jean-Claude Juncker byl vůbec prvním představitelem zvoleným na základě dobrého výsledku své frakce ve volbách do Evropského parlamentu.
Jako ostřílený bruselský harcovník nepatřil k lidem, kteří dokážou strhnout davy.
Někdy to však může být výhoda.
Člověk obeznámený s děním uvnitř institucí nejlépe ví, jak sladit protichůdné zájmy a znovu uvést do pohybu institucionální mašinerii, což Juncker prokázal tím, že dovedně rozdělil úkoly mezi jednotlivé komisaře.
Volba předsedy Evropské rady si vyžádala mnoho času a handlování, přičemž konečnou volbou se stal polský premiér Donald Tusk.
Ačkoliv však má nyní Tusk funkci, která zní důležitě, předseda Evropské rady o ničem nerozhoduje.
Většinou jen předsedá zasedáním lídrů členských zemí EU a jeho vliv závisí na jeho schopnosti určovat agendu a zprostředkovávat kompromisy.
Zkušenosti minulého předsedy, bývalého belgického premiéra Hermana van Rompuye, s řízením rozdrobených koalic ve své zemi se ukázaly jako velmi užitečné, když musel během krize eura přesvědčovat národní lídry k rozhodnutím.
Tusk bude muset dělat něco podobného tváří v tvář novým výzvám, před nimiž dnes Evropa stojí – ruské agresi na Ukrajině, vzestupu terorismu na Blízkém východě nebo stagnující domácí ekonomice.
Pokud jde o nejbezprostřednější výzvu pro EU, tedy o Rusko, bude muset Tusk dojednávat rozhodnutí jak s vedoucími představiteli států, které se cítí Ruskem bezprostředně ohrožené (mimo jiné i jeho země), tak s lídry zemí, pro něž mají hospodářské styky s Ruskem větší váhu než jakékoliv ohrožení evropské bezpečnosti, které jim připadá vzdálené.
V hospodářské oblasti musí Tusk sladit priority Německa vykazujícího plnou zaměstnanost s prioritami Řecka či Itálie, které zůstávají v sevření recese a závratně vysoké nezaměstnanosti.
Největším okamžitým problémem by přitom mohla být schopnost konverzovat převážně v angličtině přímo s ostatními členy rady, jak Tusk ihned přiznal.
Jmenování italské ministryně zahraničí Federiky Mogheriniové vysokou představitelkou Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku bylo široce zpochybňováno kvůli omezeným exekutivním zkušenostem této kandidátky v oblasti zahraniční politiky.
Po faktické invazi na Ukrajinu koncem srpna však její vláda změnila postoj k Rusku a ona sama se snaží přesvědčit řadu svých kritiků, že dobře zná problémy, jimž Evropa čelí (její diplomová práce se například věnovala politickému islámu).
Dokáže však Mogheriniová vést?
Evropská zahraniční služba, jejíž oficiální název zní Evropská služba pro vnější činnost (EEAS), je obrovským úřadem, který je nutné dobře řídit, aby byl efektivní.
A ačkoliv se předsedovi EEAS přezdívá „šéf zahraniční politiky EU“, Mogheriniová by měla být považována za její generální ředitelku, přičemž klíčová rozhodnutí budou přijímat vedoucí představitelé členských států na svých schůzkách v Evropské radě.
Nedostatek manažerských zkušeností je tudíž její klíčovou slabinou a Mogheriniová si bude muset najít silný tým, který ji bude podporovat.
Jmenování Mogheriniové však obsahuje nejméně jeden povzbudivý, byť skrytý signál: skutečnost, že prezident Evropské centrální banky Mario Draghi je také Ital, jejímu jmenování nebránila.
Z toho vyplývá, že nejvyšší funkce v ECB se neřadí mezi posty, které se mají přidělovat podle národních kvót, a nepanuje názor, že Draghiho rozhodování je jakkoliv ovlivněné jeho státní příslušností.
Lídři institucí EU musí být politickými průkopníky, mají-li zanechat dějinnou stopu.
Jejich rozhodovací pravomoci jsou omezené.
Často však mohou vytvářet rámec pro rozhodnutí a zprostředkovávat koalice, které posouvají hranice evropské integrace.
Ani jedna ze tří špičkových nových tváří EU (Juncker, Tusk a Mogheriniová) nemá v tomto směru za sebou žádnou bilanci.
Národním bossům to tak evidentně vyhovuje.
Nejvíce skličujícím poznatkem z jmenovacího procesu je proto skutečnost, že vedoucí představitelé členských států nestrpí nikoho, kdo by mohl rozhoupat loď a posunout integraci dopředu.
Pohyb směrem ke „stále těsnější unii“, jak ji předpokládala Římská smlouva, bude pomalý.
To by mohlo přinést úlevu těm lidem ve Velké Británii i jinde, kteří se obávají bruselské nadvlády, avšak pro lidi, již doufají, že se Evropa navzdory loudavé ekonomice a klesajícímu počtu obyvatel může stát relevantním globálním aktérem, je to velké rozčarování.
Nemotorná bankovní revoluce Evropy
BRUSEL – Koncem minulého roku ministři financí eurozóny dospěli ke kompromisu ohledně základních prvků Jednotného rezolučního mechanismu (SRM), tedy způsobu jak přistupovat k bankám v nesnázích.
Vypadá nehezky, ale zároveň se zdá, že nejspíš bude fungovat.
Hlavní ingrediencí kompromisu je, že se v případě nutnosti zachránit banku použijí, alespoň zpočátku, samostatné národní fondy a zároveň se vytvoří společný Jednotný rezoluční fond (SRF), naplněný v příštích deseti letech až 55 miliardami eur z finančních příspěvků samotných bank.
Celý SRM by řídil sbor národních inspektorů a zástupců Evropské centrální banky a Evropské komise.
Nedostatky tohoto kompromisu jsou zjevné.
V prvé řadě SRM vůbec nebude, alespoň zpočátku, „jednotným“ mechanismem.
Za problémy „svých“ bank budou nadále zodpovědné národní fondy, tedy národní orgány, a podíl SRF na záchranných operacích jen postupně poroste.
Od současnosti bude trvat přinejmenším deset let, zhruba do roku 2025, než bude SRM skutečně „jednotný“ a zapojování samostatných národních fondů skončí.
To je samozřejmě dlouhé přechodné období.
Protože však ECB provádí přezkum kvality aktiv v bilancích bank, existuje jen malé nebezpečí, že bankám ve skříních zůstane velké množství kostlivců.
Po pěti letech (do roku 2020) by navíc SRF mohl mít k dispozici téměř 30 miliard eur, víc než většina národních fondů, takže bude představovat důležitou pojistku pro případ, že by byl některý z národních fondů nedostatečný.
Jistěže, není ideální, že SRM pokryje jen ty banky (celkem asi 120), které na konci letošního roku přejdou pod přímý dohled ECB.
Zpočátku, kdy ECB bude mít plné ruce práce, aby pevně uchopila banky, jež bude mít přímo pod dozorem (a které každopádně tvoří asi čtyři pětiny bankovní soustavy eurozóny), to však dává smysl.
Teoreticky ECB také nepřímo dohlíží na zhruba tisícovku malých bank v eurozóně, ale k účinnosti tohoto faktu je zapotřebí nějaký čas.
Dalším neelegantním prvkem navržené úpravy je, že SRF nebude součástí mašinerie EU; zřídí se mezivládní úmluvou (aktuálně překotně dojednávanou mezi členskými zeměmi eurozóny).
Tato mezivládní dohoda však nejspíš bude jen přechodným řešením.
Byly už jiné případy významných iniciativ, které začaly mimo právní rámec smluv EU, avšak později byly do acquis communautaire (souboru práva EU) začleněny, čímž se dostaly pod kontrolu Komise a Evropského parlamentu.
Týkalo se to například schengenské oblasti volného cestování.
Totéž se nejspíš stane se SRF.
Skutečnou překážku nebude pravděpodobně představovat ani neuvěřitelně komplikovaný rozhodovací proces, který je pro SRM navržen a který by, přinejmenším na papíře, zahrnoval víc než 100 různých úředníků a řadu výborů, neboť restrukturalizace banky musí zpravidla proběhnout v řádu dnů, obvykle přes víkend.
Klíčová rozhodnutí učiní hrstka těch, kdo znají podrobnosti konkrétního případu, zatímco ostatní, bez znalosti věci (či zájmu na ní), budou požádáni, aby věc laskavě pustili dál.
Až se SRM a SRF vrátí do systému EU, rozhodovací mechanismus bude zapotřebí přehodnotit.
Častým terčem kritiky je údajně nedostatečná velikost SRF.
To je ale omyl: 55 miliard eur by stačilo na všechny kromě těch skutečně největších bank v Evropě.
Stačilo by to také na řešení systémové krize v malých až středně velkých zemích, jako je Irsko či Portugalsko.
I Španělsko na vrcholu své krize potřebovalo od Evropského stabilizačního mechanismu „jen“ 60 miliard eur.
Každopádně restrukturalizační fond může být pouze první pomocí pro ojedinělý případ (či dva).
Systémové krize vždy vyžadují fiskální oporu.
V tomto ohledu je návrh SRM také neúplný.
Eurozóna teď alespoň má stálý mechanismus podpory vlád, které čelí těžkostem.
Ač to není výslovně dohodnuto, není mnoho pochyb, že kdyby hrozilo, že významná krize SRF udolá, prostředky potřebné na záchranu bankovní soustavy eurozóny před krachem se najdou, protože všechny členské státy zúčastněné v SRM budou mít motivaci postavit se za společnou investici.
Plán postupného zřízení společného rezolučního fondu je nemotorným krokem správným směrem.
Bez řešení nechává tolik problémů, kolik jich řeší.
Konečný výsledek ale bude nejspíš poměrně silný, protože zavádí klíčovou novinku: společný fond, který fakticky mutualizuje velkou část rizika plynoucího z krachů bank.
Sankce a solidarita
BRUSEL – Evropská unie se konečně dohodla na „třetí úrovni sankcí“ proti Rusku za jeho akce na Ukrajině.
A jak je u EU obvyklé, dospět do tohoto bodu byl dlouhý a složitý proces.
Klíčovým problémem byla po celou dobu skutečnost, že ačkoliv sankce slouží společnému cíli, náklady spojené s jejich zavedením nesou jednotlivé členské státy.
Tyto náklady jsou navíc velmi konkrétní a viditelné, poněvadž v sázce mohou být pracovní místa v podnicích závislých na vývozu do Ruska.
Nebylo tedy překvapivé, že mnoho členských států více zajímaly potenciální náklady sankcí pro jejich ekonomiku než celkový zahraničně-politický cíl dát Rusku najevo, že jeho neúcta k mezinárodnímu právu a normám má své důsledky.
Proto by mělo být nedílnou součástí rodícího se zahraničně-politického postoje EU k Rusku založení společného fondu, který by poskytoval kompenzace za ekonomické náklady sankcí.
Vytvoření takového fondu by představovalo pádný symbol solidarity uvnitř EU a současně by poskytlo ideální příležitost zamyslet se nad povahou nákladů spojených se sankcemi.
Z pohledu ekonoma je klíčové, že ztráta exportního odbytu nepředstavuje náklad jako takový.
Pokud například firma, která vyrábí generické spotřební zboží, jako jsou potraviny nebo i automobily, prodá do Ruska méně zboží než dříve, neměla by nutně započítávat toto snížení jako ztrátu.
Existuje-li totiž pro takové zboží globální trh, pak lze ztrátu prodeje na jednom trhu vykompenzovat vyšším prodejem na trhu jiném.
Velký podíl ruského dovozu z EU přitom tvoří právě toto generické spotřební zboží, které není sankcemi dotčeno.
Proto jsou zprávy o tom, že si sankce vyžádají vysoké náklady – protože vývoz z EU do Ruska dosáhl loni objemu 120 miliard eur a představuje desetitisíce pracovních míst –, nesmírně zavádějící.
Ekonomická ztráta vzniká pouze v případě, že nějaká firma vyrábí specializované zboží, které lze prodat výlučně v Rusku, s využitím pracovní síly a kapitálu, které jsou rovněž vysoce specializované a nelze je využít k výrobě ničeho jiného.
Zejména se to týká Německa: proslulý německý Mittelstand (střední stav) skutečně často vyrábí vysoce specializované zboží; zároveň se však pyšní flexibilitou a adaptibilitou.
Vzhledem k tomu by v některých případech mohly existovat důvody k odškodnění, avšak to by mělo být silně časově omezené.
Nebylo by složité stanovit objektivní kritéria pro přístup k „Fondu EU pro odškodnění za sankce“.
Firma by měla nárok na kompenzaci, pokud by působila v sektorech dotčených sankcemi a pokud by dotyčný produkt vykazoval speciální vlastnosti, jež by bránily přeorientování jeho prodeje jinam.
Kvantitativním testem nárokovatelnosti by mohlo být, že prodej daného zboží do Ruska představoval v předchozích třech letech více než čtvrtinu celkového odbytu a v letošním roce se snížil o určité procento.
Odškodnění by pak mělo podobu rekvalifikačních programů pro zaměstnance a možná i refinancování půjček sjednaných na financování specializovaného strojního zařízení.
Existují však dva sektory, v nichž není žádné odškodnění zapotřebí: energetika a finance.
Proč?
Tak za prvé je ohrožení evropského energetického dovozu z Ruska zanedbatelné.
Kdyby Rusko požadovalo za svou ropu vyšší cenu, mohla by se Evropa jednoduše obrátit na globální trh.
Také ruský plynárenský gigant Gazprom by mohl zvýšit cenu účtovanou evropským zákazníkům pouze v případě, že by porušil stávající kontrakty.
Evropa je navíc jediným odběratelem značného procenta exportu ruského plynu, který musí být přinejmenším krátkodobě dopravován již existujícími plynovody.
Vzhledem k tomu jsou důvody k odškodnění v energetickém sektoru výjimečně slabé.
Pouze výrobci vysoce specializovaného vybavení, například pro průzkum v sibiřských podmínkách, by snad mohli mít argumenty pro čerpání z fondu pro odškodnění.
V evropském finančním sektoru jsou důvody ke kompenzaci ještě slabší.
Poskytování střednědobého až dlouhodobého financování, které nyní podléhá sankcím, představuje nekonečně malý zlomek činnosti evropských bank.
Jak se navíc ruský politický systém stává tyranštějším a jeho právní soustava svévolnější, budou mít bohatí Rusové ještě větší tendenci než dnes budovat bezpečné útočiště pro své bohatství a rodiny v zahraničí.
Svoboda a vláda zákona, kterou poskytují finanční centra jako Londýn, pak budou ještě atraktivnější.
V roce 2006 zřídila EU „Evropský fond adaptace na globalizaci“, který měl poskytovat úlevu sektorům nejhůře postiženým rostoucím dovozem.
Ačkoliv bylo do fondu původně alokováno pouze 500 milionů eur, což je dosti skrovná částka v porovnání s celkovým rozpočtem EU ve výši kolem 100 miliard eur ročně, bylo jeho založení důležitým signálem připravenosti EU odškodnit ty, kdo tratí na společné politice.
Podobný politický signál je zapotřebí i dnes, aby se překonal odpor členských států EU k rozhodnutím, která upřednostňují společnou zahraniční politiku.
Také v tomto případě by potřebná částka pravděpodobně byla oproti celkovému rozpočtu EU dosti malá.
Kdo vyhrál Evropu?
BRUSEL – Boj o to, kde se stane příštím předsedou Evropské komise, se vyostřuje.
Nedávno bylo několik lídrů Evropské unie spatřeno v malé pramici na švédském jezeře, kde údajně kuli pikle proti favoritovi, a britský ministerský předseda David Cameron spustil veřejnou kampaň za obnovení práva vlád členských států EU rozhodnout, kdo výkonnou paži EU obsadí.
Postup výběru předsedy Komise vypadá jako konflikt mezi hlasem lidu, jak jej vyjadřují výsledky voleb do Evropského parlamentu z minulého měsíce, a zákulisním uzavíráním dohod mezi vládami.
Skutečnost je ale složitější a opravdový demokratický mandát nezískal ten, kdo prohlašuje, že volby „vyhrál“.
Před volbami každá z hlavních evropských partajních „rodin“ (neexistují celoevropské strany, jen volné aliance národních stran) nominovala tzv. spitzenkandidáta jako svou volbu na post předsedy Evropské komise.
Středopravá Evropská lidová strana (EPP), která získala těsnou relativní většinu 221 křesel v parlamentu se 751 poslanci, vyhlásila vítězství ve volbách; i mnozí další, mimo jiné socialisté, zelení a liberálové, souhlasí, že spitzenkandidát EPP Jean-Claude Juncker má morální právo být jmenován předsedou Komise.
Ve skutečnosti ale platí, že ač EPP získala 29 % křesel a Progresivní aliance socialistů a demokratů (S&D) jen 24 %, vítězství si může nárokovat S&D.
Vždyť strany, které sdružuje, získaly na národní úrovni vyšší počet hlasů – v součtu 40 milionů, oproti 39,9 milionu u stran přináležejících k EPP.
Jedná se malý rozdíl, ale není pochyb, že vítězem všelidového hlasování se stala S&D (24,4 % oproti 23,8 %).
Přestože volební systém je ryze poměrný a S&D získala všelidovou většinu, vysvětlení, proč skončila s nižším počtem křesel, je jednoduché: v ní sdružené strany získaly relativně víc hlasů ve větších zemích, kde je „cena“ každého křesla co do počtu hlasů vyšší.
Naopak EPP uspěla relativně lépe v malých zemích, kde je počet hlasů nezbytných k získání mandátu mnohem nižší.
Nejkrajnějším příkladem je Lucembursko, Junckerova domovská země, kde EPP získala téměř 38 % všech hlasů, oproti 11 % pro S&D – v absolutních číslech se přitom jedná o rozdíl pouhých 52 tisíc hlasů.
EPP ovšem získala o dva europoslance víc než S&D, takže cena jednoho křesla tu činí zhruba 26 tisíc hlasů.
Opačným extrémem je Itálie, kde S&D získala 41 % hlasů a EPP 22 %.
V absolutních číslech jde o rozdíl převyšující pět milionů hlasů, ale S&D získala jen o 14 europoslanců víc než EPP.
V Itálii tedy S&D k zisku poslance potřebovala asi 370 tisíc hlasů, víc než 14násobek toho, co EPP potřebovala v Lucembursku.
„Vítězství“ EPP tak vzešlo hlavně ze skutečnosti, že podíl voličů na poslance se napříč zeměmi obrovsky liší.
Hlas voliče v Itálii (a dalších velkých zemích) má mnohem menší váhu než hlas voliče v menších zemích.
Z tohoto faktu nedávno vyšel německý ústavní soud při svém kontroverzním rozhodnutí, jímž zrušil 3% práh, jejž musela strana překonat, aby za Německo získala křeslo v Evropském parlamentu (v důsledku toho připadlo jedno křeslo malé krajně pravicové Národně demokratické straně).
Německý soud argumentoval tím, že volby do Evropského parlamentu nejsou opravdovými volbami, protože nectí zásadu „jedna osoba, jeden hlas“.
Nejenže to je problém z hlediska demokratických principů, ale výsledky nedávných voleb odhalily rozsah, v jakém to může ovlivnit politickou realitu.
Juncker se na počet poslanců dostal do čela z jediné příčiny: získal hlasy v malých zemích, přičemž hlasy se fakticky váží podle velikosti země.
Tvrzení, že Evropský parlament přímo reprezentuje evropský lid a že voliči dali kandidátovi EPP přímý všelidový mandát, který by zástupci členských států v Evropské radě měli respektovat, tak zní falešně.
Víc hlasů získala S&D, což dává nárok na větší demokratickou legitimitu jejímu spitzenkandidátovi Martinu Schulzovi.
Evropa stále stojí
BRUSEL – Soudě podle novinových titulků by člověk mohl nabýt dojmu, že 400 milionů občanů, kteří měli právo účastnit se nedávných voleb do Evropského parlamentu, masivně hlasovalo proti Evropské unii.
Je pravda, že strany zaměřené proti establishmentu a většinově zastávající euroskeptické postoje získaly zhruba pětinu hlasů.
Charakterizovat volební výsledek jako odmítnutí Evropy však jednoduše není zcela přesné (ani spravedlivé).
Ačkoliv se za prvé často tvrdilo, že EU je příliš odtržená od občanů, výzkumy veřejného mínění setrvale ukazují, že důvěra veřejnosti ve velké evropské instituce je vyšší než důvěra v instituce národní.
Evropský parlament má napříč EU v průměru stále vyšší důvěru než národní parlamenty.
Tento rozdíl se sice v posledních letech poněkud snížil, avšak i pokračující recese, jíž se často přičítají úsporná opatření zavedená EU a krize v eurozóně, pouze okrajově snížila náskok Evropského parlamentu oproti parlamentům národním.
Poslední průzkumy naznačují, že zhruba 40% obyvatel celé Evropy stále důvěřuje Evropskému parlamentu, zatímco národním parlamentům věří jen 25%.
Evropský parlament si navíc udržuje mnohem vyšší důvěru než americký Kongres, jemuž dnes důvěřuje méně než 10% občanů.
Vzhledem k všeobecné ztrátě důvěry v parlamentní instituce na obou stranách Atlantiku si Evropský parlament vede relativně dobře.
Ne všechny protestní strany navíc odmítají EU.
V krizových zemích Evropy hlasovali mladí lidé, kteří byli zasaženi nejtvrději, masově pro levicové strany brojící proti úsporným opatřením, přičemž nejpatrnější to bylo v Řecku.
Tyto strany však neodmítají EU.
Naopak chtějí od EU více solidarity, která by jejich vládám umožnila více utrácet.
Protestní hlas proti úsporám je nejsilnější tam, kde vlády nedokážou efektivně zavádět reformy (například právě v Řecku), na rozdíl od Portugalska nebo Španělska, jejichž ekonomiky se díky silnému exportu zotavují.
V Itálii dokázala nová vláda premiéra Mattea Renziho oslabit vlnu euroskepticismu tím, že uskutečnila konkrétní reformy a nevinila EU ze všech problémů, jimž země čelí.
Odmítnutí EU se zdá zásadnější v některých částech severní Evropy, kde mají starší lidé sklon hlasovat pro pravicové populistické strany.
Zejména ve Velké Británii a ve Francii nezaměstnanost a pociťovaná absence přeshraniční kontroly významně přiživily nespokojenost s EU.
To je obzvláště znepokojivé, poněvadž problémy obou zemí mají s politikou EU jen málo společného.
Hospodářské těžkosti Francie nelze připsat na vrub úsporných opatření předepsaných z Bruselu a Velká Británie ani není v eurozóně.
Populisté v obou zemích úspěšně založili kampaň na nevýznamných tématech.
Všechny dostupné studie ukazují, že „dávková turistika“ je omezeným jevem a že přistěhovalectví podporuje hospodářský růst.
Tato fakta se však „nepočítají“, pokud mzdy stagnují (jako v Británii) nebo pokud nezaměstnanost nadále roste (jako ve Francii).
Populisté dokážou snadno svalit vinu za tyto problémy na „Evropu“, která v tomto případě představuje pouhý strach z vnějšího světa obecně.
EU se tak ocitá v kleštích mezi požadavky na větší solidaritu ze strany mladých lidí v jižních členských státech a nespokojeností s otevřenými hranicemi u starších lidí na severu.
Je lákavé pokusit se obě skupiny uchlácholit zmírněním úsporných opatření a zrušením Schengenského prostoru.
Ani to by však pravděpodobně nevrátilo politické kyvadlo zpátky k Evropě, zejména v zemích, jako jsou Francie a Velká Británie.
Hlubší kořeny vzestupu euroskeptických a jiných protestních stran vyrůstají z všeobecné nespokojenosti se stavem ekonomiky a nefunkčními národními politickými systémy.
Nabourávání úsporných opatření nebo základního práva na volný pohyb uvnitř EU na tom mnoho nezmění.
Reformy jsou zapotřebí doma, v hlavních městech jednotlivých států.
V tomto kontextu je výběr příštího předsedy Evropské komise – jemuž se dnes věnuje značná pozornost – vedlejší záležitostí.
Ať bude vybrán kdokoliv, fungování EU dokáže zajistit pouze v případě, že francouzský prezident François Hollande dokáže ve své zemi zajistit proreformní konsensus a britský premiér David Cameron dokáže přesvědčit voliče, že přistěhovalci (z nichž pouze třetina pochází z chudších členských států EU) britské ekonomice prospívají.
EU nemá významný rozpočet a určuje přinejlepším všeobecný rámec ekonomických a sociálních pravidel, která se napříč velkým a rozmanitým evropským kontinentem výrazně liší.
O úspěchu a neúspěchu se do značné míry rozhoduje na národní úrovni.
Právě tam leží kořeny problémů a právě tam se musí řešit.
To, co na sebe vzalo podobu protiunijního hlasu, je ve skutečnosti protestem proti společensko-ekonomickým problémům doma.
Dnešní temní páni financí
LONDÝN – EkonomLiaquat Ahamed ve své knize Lords of Finance (Páni financí), oceněné Pulitzerovou cenou, vypráví historii toho, jak čtyři centrální bankéři, vedení zarytým lpěním na zlatém standardu, „rozbili svět“ a vyvolali Velkou hospodářskou krizi.
Dnešní centrální bankéři velkou měrou sdílejí nový zažitý názor – o přínosech uvolněné měnové politiky.
Směřují tvůrci měnových politik k opětovnému rozbití světa?
Zlatý standard, který centrální banky 20. let přivedl k chybnému řízení úrokových sazeb, čímž vyvolaly globální ekonomické zhroucení a to v posledku připravilo půdu pro druhou světovou válku, už pravověrná měnová politika nectí.
Bezprecedentní období koordinované uvolněné měnové politiky od začátku finanční krize v roce 2008 by ale mohlo být neméně problematické.
Vždyť viditelný účinek na finanční trhy je už teď obrovský.
Důsledek prvního řádu je jasný.
Institucionální investoři zjišťují, že u všech tradičních bezpečných investic je pro ně těžké dosáhnout kladných reálných výnosů.
Poskytovatelé životního pojištění například horko těžko splňují garantované míry výnosnosti.
Podle nedávné zprávy Swiss Re, kdyby se státní dluhopisy bývaly obchodovaly za ceny blízké jejich „férové hodnotě,“ pojistitelé v Americe a Evropě by si v letech 2008 až 2013 vydělali asi 40-80 miliard dolarů (za předpokladu typické 50-60% alokace do aktiv s pevnými výnosy).
Veřejným penzijním fondům by další 1% výnos během tohoto období zvýšil roční příjem o 40-50 miliard dolarů.
Investoři na téměř nulové úrokové sazby zareagovali bezprecedentními korekcemi způsobu, jímž alokují aktiva.
Ve většině případů přijímají větší rizika.
V prvé řadě se přiklonili k rizikovějším úvěrovým instrumentům, což vyústilo ve stlačení rozpětí u firemních dluhopisů.
Jakmile došlo k posunu výnosů z obchodovatelných cenných papírů na historická minima, investoři se dál tlačili do akcií.
Podle nedávného průzkumu společnosti State Street přibližně 63 % globálních institucionálních investorů během šesti měsíců před začátkem dubna 2015 posílilo alokace do akcií na rozvíjejících se trzích – přestože asi 60 % z nich očekává tržní korekci o 10-20 %.
Do bezprecedentních rizik se pouštějí i nejkonzervativnější investoři světa.
Japonské veřejné penzijní fondy, z nichž některé patří k největším na světě, se zbavily domácích dluhopisů za rekordní sazby.
Kromě posílení investic do zahraničních akcií a dluhopisů teď také už páté po sobě jdoucí čtvrtletí upevňují držbu domácích akcií.
Vzhledem k mizerným ziskům, jež nabízejí investice s pevnými výnosy, je takové rozhodování o alokacích pochopitelné, ale vznikající důsledek druhého řádu by se nakonec mohl ukázat jako pustošivý.
Býčí trh s akciemi trvá už šest let.
I po tržní volatilitě, která následovala po krizi v Řecku a propadu čínské akciové burzy, se ocenění akcií zdá vysoké.
Index S&P 500 překonal úrovně z doby před rokem 2008 a akcie firem se obchodují za osmnáctinásobek jejich zisků.
Dokud jim globální kvantitativní uvolňování, laciná ropa a další institucionální větry budou napínat plachty, akcie by se mohly dál zvedat.
Jednou se ale dostaví skutečná tržní korekce.
Až k tomu dojde, volatilita na akciových trzích dolehne víc než kdy dřív na penzijní fondy a pojišťovny.
Tato nadměrná expozice riziku přichází v době, kdy v neprospěch penzijních fondů působí demografické trendy.
Například v Německu, kde 20 % populace je starší 65 let, počet dospělých v produktivním věku klesne z dnešních zhruba 50 milionů až na pouhých 34 milionů v roce 2060.
Prudce rostoucí předpokládaná délka dožití a strmě klesající porodnost na rozvíjejících se trzích pravděpodobně v Číně do roku 2050 zdvojnásobí podíl populace ve věku nad 60 let – a přibude tak zhruba půl miliardy osob vyžadujících podporu v neproduktivním věku.
Pokud vzájemné působení náhlých ztrát na akciových trzích a stoupajících poměrů závislých osob zapříčiní, že penzijní fondy budou mít problémy s plněním svých závazků, bude úkolem vlád zajistit záchrannou sociální síť – budou-li toho schopny.
Vládní dluh jako procento globálního HDP se od roku 2007 zvyšuje ročním tempem ve výši 9,3 %.
Například v Evropě není Řecko jedinou zemí, která se utápí v dluzích.
V roce 2014 dluhové hladiny napříč eurozónou nadále stoupaly a dosáhly téměř 92 % HDP – nejvýš od zavedení jednotné měny v roce 1999.
Pokud seniory nedokážou zaopatřit penzijní fondy ani vlády, země napříč kontinentem by mohly zaznamenat rostoucí sociální nestabilitu – rozšířenou verzi ságy, která se právě odehrává v Řecku.
Od doby, kdy před sedmi lety propukla finanční krize, noví páni financí nesporně řadu svých cílů úspěšně splnili.
Za to si zaslouží uznání.
Když ale udeří mimořádná událost, rozsáhlé politické reakce vždy přinášejí nezamýšlené důsledky, které obvykle zasévají semena příští naplno rozvinuté krize.
Za současného tržního pozdvižení je otázka, jestli už příští krize nezačala.
Tma v Dárfúru
Dárfúr je slovo symbolizující nejčerstvější příklad vracejícího se mezinárodního problému, který se před deseti lety dostal na první stránky novin v souvislosti se Rwandou.
Co má svět dělat, když se velký počet lidí stane obětí násilí pocházejícího z jejich vlastní země?
Dárfúr samotný je region v západním Súdánu, kde žijí arabští a afričtí muslimové.
Konflikt propukl na začátku roku 2003, kdy rebelové ze Súdánského osvobozeneckého hnutí zaútočili na vládní vojska ve snaze získat pro region větší autonomii a více zdrojů.
Súdánské vládní letectvo a vládou podporovaní vojáci (známí jako džandžavídi) provedli odvetná opatření nejen proti ozbrojeným rebelům, ale i proti civilistům, o nichž se domnívali, že vzbouřence podporují.
Vesnice byly rozehnány, ženy znásilněny, nearabští muži zabiti.
Počátek současné krize může být předmětem diskuse, jeho oběti však nikoliv.
Víc než 50 tisíc mužů, žen a dětí přišlo o život, přes 1,5 milionu lidí ztratilo střechu nad hlavou.
To je nesporně genocida; toto slovo pro popis dění v Dárfúru použila vláda USA, ale jen několik málo dalších.
Světoví lídři v tuto chvíli debatují, zdalipak není potřeba něco dělat.
Rezoluce č. 1564 Rady bezpečnosti OSN, přijatá 18. září 2004, si většinu své kritiky vyhrazuje pro súdánskou vládu.
Avšak OSN není připravena sáhnout dál než jen ke slovům.
Rezoluce sice hrozí, že Rada bezpečnosti zváží uvalení sankcí proti súdánským vůdcům či proti významnému ropnému sektoru země, ale v tuto chvíli žádné tresty nezavedla.
Proč tolik váhání?
Víc než z čehokoliv jiného to vychází z mezinárodní neochoty vznášet námitky proti kterékoliv vládě kvůli tomu, co dělá na svém vlastním území.
To odráží široce rozšířený pohled na suverenitu jako na právo vlád prakticky si uvnitř svých hranic dělat, co chtějí.
Takové myšlení je neadekvátní a zastaralé.
Předně je tu jistý morální ohled.
Hledíme-li stranou, když dochází k vraždění našich lidských bližních, něco není v pořádku.
Všichni k sobě máme určitou vzájemnou základní povinnost.
Existují i pragmatické zřetele.
V globálním světě platí, že dění v jedné zemi může velice snadno ovlivnit země jiné.
Tak například, běženci prchající ze Súdánu mohou přetěžovat stabilitu sousedního Čadu.
Opozice vůči genocidě a jiným rozsáhlým násilnostem proti určité populaci také reflektuje uznávaný princip, že jak občané, tak vlády mají jistá práva.
Tento princip je zaznamenán v mnoha mezinárodních dokumentech, počínajíc Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948.
Vlády by neměly mít právo masakrovat svůj vlastní lid. A slabé vlády by neměly mít právo dovolovat, aby na jejich území k masakrům docházelo, třebaže samy toto násilí nepáchají.
Všechny tyto úvahy nás vedou k jednomu: je potřeba koncepce státní suverenity, která nebude absolutní.
Konkrétně, je třeba si osvojit smluvní přístup ke svrchovanosti, který bude připouštět jak práva, tak povinnosti a zodpovědnost těch, kdo jí požívají.
Takový přístup k suverenitě by dal vládám a jejich předákům prakticky najevo, že práva a ochrany, jež si spojují se státností, jsou ve skutečnosti podmínečné a že vlády i lídři některá z těchto práv, ba v krajních případech všechna tato práva pozbudou, nesplní-li své povinnosti.
Tato myšlenka se prosadí, jedině pokud je mezinárodní společenství připraveno jít dál než jen k vyhlášení této zásady a přijme nevyhnutelný důsledek: že totiž ostatní státy a svět jako celek mají právo a povinnost konat, aby ochránily životy nevinných lidí, jsou-li ohroženy ve velkém měřítku.
Jistý posun v tomto směru naznačovala široká mezinárodní podpora humanitárních intervencí v Bosně, Kosovu a Východním Timoru.
Dalším znamením změny je základní dokument („Ustavující akt") Africké unie, regionální organizace založené v červenci 2000, aby nahradila neúčinnou Organizaci africké jednoty.
Dokument nejprve cituje princip nevměšování jednoho členského státu do vnitřních záležitostí státu jiného a dále vyhlašuje „právo Unie zasáhnout v členském státě na základě rozhodnutí shromáždění s ohledem na vážné okolnosti, jmenovitě válečné zločiny, genocidu a zločiny proti lidskosti."
Intervence za takových okolností může mít bezpočet podob, od veřejné rétoriky a osobní diplomacie přes hospodářské a politické sankce až po ozbrojený zásah.
To nás zavádí zpět k Dárfúru.
Co je potřeba udělat?
Je zapotřebí poskytnout rozsáhlou pomoc vysídleným lidem z Dárfúru.
Ti, kdo konflikt přežili, potřebují pomoc, jinak podlehnou nemocem a hladu.
Zcela odůvodněné je také obnovit diplomatické úsilí o dosažení trvalého příměří a následně takového uspořádání, které vyřeší křivdy, jež se na počátku podílely na vzniku krize.
Ještě je potřeba zdůraznit dvě věci.
Zaprvé, státy světa by - v souladu s rezolucí č. 1564 Rady bezpečnosti OSN - měly poskytnout Africké unii logistickou, materiální a finanční pomoc, o niž požádala.
S takovou podporou by vojáci pověření AU mohli dozírat na uprchlické tábory a časem chránit obce, aby se muži, ženy a děti mohli bezpečně vrátit domů.
Zadruhé, OSN by měla dostát své hrozbě a uvalit proti súdánské vládě sankce, pokud nepřestane používat svá letadla k ničení vesnic a pokud nepřestane podporovat džandžavídy.
Proti konkrétním funkcionářům, kteří se požadavkům nepodřídí, by měly být sestaveny obžaloby z válečných zločinů.
Je důležité, aby svět začal jednat, a to nejen proto, aby zachránil obyvatele Dárfúru, ale také aby zabránil dalším Dárfúrům.
Závisí na tom obrovské množství životů nevinných lidí.
Velký psycholog Darwin
CORONADO, KALIFORNIE – Většina lidí nepřemýšlí o Charlesu Darwinovi jako o psychologovi.
Jeho dílo však vneslo do tohoto oboru revoluci.
Před Darwinem utvářely naše chápání psychologie filozofické spekulace.
I velcí filozofové – Platón, Aristotelés, Hobbes, Hume, Locke, Kant, Schopenhauer, Nietzsche a další – však dokázali pouze popsat aktuální duševní pochody a chování; nedokázali vysvětlit jejich příčiny.
Darwin přinesl hluboký poznatek, že evoluce ovlivňuje podobu naší mysli stejně silně jako podobu našeho těla.
A protože se lidé vyvinuli z téhož předchůdce z řádu primátů jako moderní šimpanzi nebo gorily, naznačoval Darwin, že se člověk může dozvědět více porovnáváním lidských instinktů, emocí a chování se zvířecími, než kolik dokáže vyvodit ze subjektivní spekulace.
Jak sám řekl, „kdo pochopí paviána, učiní pro metafyziku více než Locke“.
Filozofie nedokáže dostatečně porozumět kořenům lidské psychologie, protože sebereflexe v nás nevytváří povědomí o silách, které určují většinu našich reakcí na prostředí.
Spíše podléháme vrozeným sklonům, které se vyvíjejí prostřednictvím recipročně se ovlivňujících sil přírodního a pohlavního výběru.
Přírodní výběr je proces, při němž reprodukční souboj vyhrávají ty varianty daného druhu, které jsou nejlépe adaptovány na přežití ve svém prostředí – přinejmenším do doby, než se objeví ještě lépe adaptovaná varianta.
Vlastnosti, které lidem umožňují živit se a chránit, zvyšují pravděpodobnost, že lidé budou žít dost dlouho na to, aby zplodili potomky, a ty pak dokážou živit a chránit až do dospělosti.
Pohlavní výběr je v jistém smyslu psychologickým rozšířením přírodního výběru.
Místo získání výhody díky vlastnostem zvyšujícím schopnost jedince přežít však člověk získává výhodu díky kvalitám, které potenciální protějšek vzhledem k vlastnímu vývoji pokládá za přitažlivé.
Jelikož sexuální volba lidí determinuje, kdo se bude reprodukovat nejvíce a které fyzické a psychologické vlastnosti budou v čase upřednostněny, vlastnost, která nemusí člověku pomoci přežít, může témuž člověku přesto poskytnout reprodukční výhodu, jež se přenese na potomstvo.
Jinými slovy člověk volbou partnera spoluvytváří průběh evoluce.
Z principu pohlavního výběru navíc vyplývá, že nervová soustava kromě regulace tělesných funkcí nepřímo ovlivňuje i postupný vývoj tělesných a duševních struktur, jako jsou okrasné prvky, dále kognitivní schopnosti, jako je hudební sluch, a také vlastnosti jako odvaha nebo vytrvalost.
U pávů se vyvinula dlouhá pestrobarevná pera jednoduše proto, že se pávice vyvinuly tak, že jim tato pera připadala přitažlivá.
Darwin vysvětlil, že se tyto vlastnosti v průběhu generací šíří a prohlubují prostřednictvím „uplatňování volby, vlivu lásky a žárlivosti a oceňování krásna ve zvuku, barvě či formě“.
Zatímco přírodní výběr je slepý, pohlavní výběr má smysl pro krásu – ačkoliv se vždy jedná o subjektivní krásu pro toho, kdo se dívá.
Vzhledem k tomu, že se lidská psychologie vyvíjí prostřednictvím leckdy nejisté rovnováhy přírodního a pohlavního výběru, evoluce a psychologie se navzájem ovlivňují a působí na sebe.
Mezi Darwinovy přínosy k pochopení lidské psychologie patřilo mimo jiné pozorné studium vývoje dítěte, jehož výsledky zveřejnil v roce 1877 v článku „Biografický náčrt dítěte“.
Zkušeným okem přírodovědce pozoroval Darwin první tři roky života svého prvorozeného syna Williama a zaznamenával u něj rozmanité vývojové posuny, od schopnosti sledovat svíčku očima až po první projevy vědomí.
Darwin byl také průkopníkem experimentálních nástrojů vědecké psychologie, jako bylo využití fotografií výrazů obličeje a průzkumů ke stanovení univerzality lidských emocí.
Většinu svých velkých psychologických objevů učinil Darwin ještě předtím, než identifikoval přírodní výběr jako mechanismus evoluce – s publikací svých zjištění však čekal 35 let.
Toto rozhodnutí lze zčásti připsat jeho úzkostlivému přístupu k výzkumu, který zahrnoval pečlivé shromažďování a studium důkazů před zveřejněním nové teorie.
Darwin však také věděl, že pokud i on potřeboval nějaký čas na to, aby přijal vlastní závěry, pak zbytek světa není vůbec připravený čelit tak materialistickému pohledu na lidstvo.
Vyhýbal se proto zákonitému střetu s kritiky – mezi nimiž byli i jeho přátelé a kolegové.
V době, kdy Darwin zemřel, si už jeho myšlenky získaly mezi psychology a neurovědci značný vliv – třebaže si to oni sami ne vždy plně uvědomovali.
Sigmund Freud se nikdy s Darwinem nesetkal, avšak většina jeho učitelů byla nadšenými darwinisty.
Stejně jako Isaac Newton revolučním způsobem změnil astronomii a fyziku tím, že se „postavil na ramena“ svých předchůdců, stavěl Freud na Darwinových evolučních poznatcích, aby pochopil psychologické příznaky, sny, mýty, umění, antropologii a mnoho dalších věcí.
Freudův životopisec Ernest Jones se mýlil, když Freuda označil za „Darwina mysli“.
Darwinem mysli byl Darwin sám; Freud byl jeho velkým popularizátorem.
Od Darwinových dob se akademická psychologie podstatně rozšířila a obohatila se o důmyslné nástroje kognitivních věd, kybernetiky a snímkování mozku.
Většina těchto pokroků se však odvozovala z Darwinova velkého evolučního modelu.
Všechny základy naší koncepce lidské přirozenosti lze najít v Darwinových poznámkách napsaných před 175 lety před jeho třicátými narozeninami.
Moje nejlepší investice
JAKARTA – Jako chlapec jsem snil o tom, že se stanu lékařem.
Narodil jsem se v Indonésii začátkem 50. let, kdy většina rodin v mé vlasti postrádala přístup ke zdravotní péči.
V důsledku toho umíraly každoročně tisíce dětí na onemocnění, jimž se dalo předejít, jako byly spalničky, obrna či malárie.
Revoluční objevy v medicíně však začínaly obracet kartu v boji proti těmto zabijákům a indonéští lékaři byli oslavováni jako hrdinové.
I já jsem chtěl být hrdinou, a tak jsem pilně studoval a zapsal se na lékařskou fakultu.
Moje plány se však změnily, když mi onemocněl otec.
Byl to tvrdě pracující muž, který vyráběl v Surabayi rikši, a když už nemohl rodinnou firmu vést, odešel jsem z univerzity.
Nakonec jsem se stal úspěšným podnikatelem a založil jsem banku, která dnes patří k největším finančním ústavům v jihovýchodní Asii.
Při zpětném ohlédnutí ničeho nelituji.
Vím, že se mi dostalo neuvěřitelného požehnání.
Miliony dětí v rozvojových zemích v Africe, Asii a západním Pacifiku jsou nuceny žít v extrémní chudobě, když jim onemocní nebo zemře rodič.
A miliony dalších trpí nemocemi, které jim brání vést zdravý a plodný život.
Proto jsem se rozhodl investovat 65 milionů dolarů do Globálního fondu boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii.
Když tento fond před deseti lety vznikl, výskyt HIV na celém světě stoupal a léky používané k jeho léčbě byly stále nedostupně drahé.
Malárie zabíjela milion lidí ročně, přičemž těžiště úmrtnosti se nacházelo mezi těhotnými ženami a dětmi do pěti let.
Na tuberkulózu pak umíraly více než dva miliony lidí ročně, protože postrádali přístup k levné primární léčbě.
Od té doby hraje Globální fond klíčovou roli při obracení trendu vývoje těchto epidemií.
Výskyt HIV celosvětově klesl o jednu třetinu a cena léků proti tomuto viru klesla o více než 99%.
Podíl afrických domácností, jejichž členové spí pod síťovými lůžky ošetřenými insekticidem, vzrostl z 3% na 53% a počet úmrtí na malárii klesl o třetinu.
A úmrtnost na TBC se snížila o více než 40%.
Celkem bylo díky podpoře Globálního fondu zachráněno více než devět milionů životů – to je pozoruhodný úspěch.
Vliv Globálního fondu však dalece přesahuje samotný počet zachráněných životů.
Když HIV pozitivní matka dostane předporodní léčbu, aby se její dítě mohlo narodit HIV negativní, měníme tím budoucnost.
Když je dítě ušetřeno mozkové malárie a doživotního duševního postižení, které tato nemoc může způsobit, vytváříme nové možnosti.
Svět se stává lepším místem, jakmile se zasadíme o to, aby naše děti dostaly lepší start do života.
Globální fond hraje rovněž klíčovou roli při posilování zdravotní péče v rozvojových zemích.
Jeho prostředky pomohly vyškolit nové generace lékařů, sester a techniků a dramaticky zlepšily celkový zdravotní stav matek a dětí.
Tyto investice pomáhají státům převzít přímou zodpovědnost za boj proti infekčním onemocněním, což v konečném důsledku snižuje jejich závislost na zahraniční pomoci.
Podpora Globálního fondu například pomohla Indonésii, která má čtvrtou nejvyšší zátěž TBC na světě, rozvinout účinný a účelný národní program kontroly TBC.
V důsledku toho se podařilo vyléčit více než milion aktivních případů, přičemž výskyt tohoto onemocnění – které stálo indonéskou ekonomiku miliony dolarů na ztracené produktivitě – zaznamenal pokles.
Díky technické podpoře tohoto typu dnes indonéská vláda vytváří systém dostupné a trvale udržitelné národní zdravotní péče, která bude do roku 2019 plně financována z domácích zdrojů.
Domnívám se, že Globální fond je jednou z nejchytřejších investic, jaké můžeme učinit – což mnoho vlád od počátku chápe.
Největším podporovatelem Globálního fondu jsou Spojené státy, avšak významnou roli hraje mnoho dalších zemí.
Například Austrálie poskytla Globálnímu fondu od roku 2002 celkem 410 milionů amerických dolarů, což je částka, díky níž dostalo téměř 200 000 lidí život zachraňující léčbu HIV, 80 000 lidí léčbu TBC, sedm milionů lidí se vyléčilo z malárie a potřebným rodinám bylo poskytnuto 14 milionů síťových lůžek.
Globální fond projasnil budoucnost statisícům dětí z celé Afriky a Asie – to je heroický úspěch, na který by měli být občané dárcovských zemí pyšní.
Doufám, že i další lidé a instituce s dostatečnými prostředky na podporu jeho činnosti budou investovat takto moudře.
Potřebuje Evropa Velkou Británii?
NEW YORK – Mnoho lidí ve Velké Británii věří, že se jejich země bez Evropské unie naprosto bez problémů obejde.
Členové Strany za nezávislost Spojeného království stejně jako značný počet konzervativních euroskeptiků si dokonce myslí, že Británii by bylo mimo unii lépe.
Tito lidé sní o Británii jako o „Singapuru Západu“ – mocném obchodním centru řízeném z londýnské City.
Proto cítil premiér David Cameron povinnost nabídnout Britům referendum s jednoduchou otázkou: zůstat, nebo odejít?
Cameron osobně si odchod Británie z EU nepřeje, ale ví, že mají-li budoucí britské vlády tuto záležitost vyřešit, potřebují nějakou formu demokratického souhlasu.
Rok 2017, kdy se má referendum konat, je ještě příjemně daleko.
Do té doby se může mnoho věcí změnit.
Pokud eurozóna vyrazí vpřed, na tom, co dělají země stojící mimo ni, už nemusí příliš záležet.
Navíc je možné, že se i další evropské státy shodnou s Cameronem v názoru, že stále těsnější politická unie v Evropě je nežádoucí – tedy pokud dostanou možnost o tom rozhodnout, což v žádném případě není jisté.
Mezitím je zapotřebí zvážit i další otázku: kolik Evropanů si přeje, aby Británie zůstala v EU?
Odpověď částečně závisí na národnosti.
Menší země ze severu Evropy, jako je Nizozemsko, si tradičně přejí účast Británie.
Bez ní by jim poroučela Francie a v ještě větší míře Německo.
Vzpomínky na druhou světovou válku však blednou a stále více lidí v Nizozemsku a Skandinávii se spokojeně uchýlí pod mocná německá křídla.
I Německo samotné by však pravděpodobně svého britského partnera v unii raději udrželo, aby nemuselo čelit státům ze Středozemí samo.
Na kultuře stále záleží.
A Němci toho mají s Brity mnoho společného – více než s Řeky nebo i s Italy.
Francie je něco jiného.
Podle nedávného průzkumu veřejného mínění by bylo 54% Francouzů raději, kdyby Británie z EU vystoupila.
I tento názor může souviset s kulturou.
Velká Británie nikdy nebyla ve Francii populární.
Prezident Charles de Gaulle dvakrát zablokoval britský vstup do Evropského hospodářského společenství.
Stejně jako mnoho francouzských lídrů byl i on hluboce podezíravý vůči „Anglosasům“.
Francie byla podle jeho grandiózní optiky přirozeným strážcem evropských hodnot, které se prý překrývají s hodnotami francouzskými.
Winston Churchill o své zemi v roce 1930 prohlásil: „Jsme s Evropou, ale ne z ní.“ Mnoho Britů tento názor stále sdílí.
Souhlasil s ním i de Gaulle.
Jak kdysi poněkud ironicky podotkl, Británie by jako člen Evropské unie ztratila svou identitu a to by byla obrovská škoda.
Kultura a národnost, ba ani gaullistický šovinismus však nemohou vysvětlit všechno.
Probritské i protibritské smýšlení v Evropě má důležitý politický rozměr.
Francouzi, kteří odpověděli, že si přejí odchod Británie z EU, sympatizovali převážně s levicí, zatímco mnozí z těch, kdo měli opačný názor, stáli víc napravo.
Není zcela jasné proč, i když pravděpodobným důvodem byla skutečnost, že pravice zahrnuje neoliberály, kteří sdílejí britský postoj k podnikání a volnému obchodu.
Stejně jako každá jiná levice upřednostňuje i ta francouzská vysokou míru státní kontroly nad ekonomikou v kombinaci se spíše technokratickým než liberálním řešením sociálních a ekonomických problémů.
Tento typ myšlení hrál životně důležitou roli při rozvoji evropských institucí.
Ztělesněním této tendence byl jeden z kmotrů evropského sjednocení Jean Monnet – rozený byrokrat, který politikům nedůvěřoval.
Demokratická politika je špinavá, rozvratná a posetá kompromisy.
Monnet tohle všechno nenáviděl.
Byl posedlý ideálem jednoty.
Chtěl, aby se věci řešily, bez kompromisů v podobě politického handlování.
Monnet a další evropští technokraté se nestavěli přímo proti demokracii, ale v horlivé snaze o sjednocení rozmanitých národních států v Evropě často působili dojmem, že ji ignorují.
Eurokraté věděli, co je pro evropské občany nejlepší, a věděli, co je třeba udělat.
Příliš mnoho politické debaty nebo zasahování ze strany občanů a jejich politických zástupců by prý postup zpomalilo.
Odtud pramení typický unijní jazyk plný „rozjetých vlaků“ a „nezvratných rozhodnutí“: občané nemají zpochybňovat moudrost velkých plánovačů.
Tento důraz na plánování byl jedním z důvodů, proč byl „evropský projekt“ vždy lákavý pro levici – a nejen ve Francii.
Technokratická víra v ideální modely je veskrze utopická.
Lidi na levici spojovala také hluboká averze k nacionalismu, která se zrodila ze dvou katastrofálních evropských válek.
Britové, jimž churchillovský nacionalismus pomohl přestát Hitlerovy útoky, tuto averzi nikdy nesdíleli.
A jejich hluboká hrdost na britskou liberálně-demokratickou tradici v nich vyvolala podezíravost vůči vtíravým bruselským byrokratům.
Částečně je to bezpochyby i výsledek šovinismu, ba dokonce i xenofobie.
Copak je možné sdílet politickou samosprávu s cizinci?
Bylo by však chybou šmahem odmítat britské pochybnosti vůči evropskému směřování k větší jednotě.
Není to totiž jen nacionalistická reakce.
Rozšiřování pravomocí unijní byrokracie se dnes příčí mnoha Evropanům.
Britský odpor proti velkolepým evropským plánům je demokratickým pískem v soukolí, které by se navzdory nejlepším záměrům mohlo stát autoritářským, a měl by sloužit jako nezbytný korektiv vůči utopismu technokratů.
Ti, kdo upřednostňují evropské sjednocení, by měli brát kritiku jeho politických vad velmi vážně.
Jedině tak mají šanci zajistit, že jednotná Evropa v jakékoliv podobě bude demokratická a také hospodářský přínosná.
Proto Evropa potřebuje Británii: nikoliv jako zámořské centrum bankovnictví a obchodu, nýbrž jako obtížného, pochybovačného a zatvrzele demokratického partnera.
Kulturní válka Davida Camerona
NEW YORK – Vláda britského premiéra Davida Camerona ohlásila několik nejdrakoničtějších škrtů ve veřejném sektoru, o jaké se kdy vláda kterékoliv rozvinuté země pokusila.
Jeho ministr školství dokonce nedávno prohlásil, že objem financí určený pro britské univerzity se sníží o plných 40%.
Nejvíce šokujícím aspektem tohoto kroku je však skutečnost, že umělecké a humanitní obory budou zasaženy razantněji než obory vědecké a technické, které jsou údajně vhodnější pro podnikání.
Válka proti uměleckým a humanitním oborům není ničím novým – i když je to poprvé, co se tento boj tak přímo přesunul do Velké Británie.
V 80. letech stál Ronald Reagan ve Spojených státech v čele politické a propagandistické vlny, která démonizovala Národní nadaci umění.
Od té doby seškrtávají republikánské vlády výdaje na balet, poezii ve školách a sochařství, zatímco demagogové typu bývalého newyorského starosty Rudolpha Giulianiho získávají politické body útoky na kontroverzní vizuální umění.
Přístup Cameronovy vlády je však zlověstnější než stará pravicová taktika cílení na disciplíny, které lze pohrdlivě označit za jalové.
Britské škrty odhalují posun v rozvinutých zemích – který rovněž započal v USA –, v jehož rámci se vlády zaměřují na ty druhy vzdělání, jež vedou ke vzniku otevřené a silné občanské společnosti a těžko potlačitelné populace.
V bývalém sovětském bloku to byli básníci, dramatici, karikaturisté a romanopisci, v jejichž díle byla zakódována zakázaná témata svobody a na které se zaměřovala tajná policie.
Dnes jsou tito lidé terorizováni, umlčováni a mučeni v místech, jako je Írán, Sýrie, Čína a Barma.
USA ani Velká Británie do této fáze pochopitelně nedospěly.
Útok na umělecké a humanitní obory je však obrovským krokem směrem k vytvoření povolné a otupělé populace.
Válka proti uměleckým a humanitním oborům se ostatně v USA časově shodovala s nástupem stále nevědomějšího a pasivnějšího obyvatelstva a vlády sloužící korporátním zájmům.
Akademikové v uměleckých a humanitních oborech jsou proslulí tím, jak špatně dokážou obhajovat hodnotu své práce.
Kromě posilování občanské společnosti a návyků svobody však mají tyto obory i zásadnější přínosy.
Kdo potřebuje umět pozorně číst, hledat důkazy a formulovat racionální argumenty – tedy mít schopnosti rozvíjené studiem poezie, románů, dějin a filozofie?
Kdo se potřebuje učit jazyky a komparativní literaturu?
Podle Camerona zní odpověď očividně takto: nikdo důležitý.
Představme si tedy, že v zítřejší Británii zasednou v parlamentu osoby, které nebudou vědět, co zapříčinilo první světovou válku nebo co to bylo osvícenství; novináři nedokážou přesvědčivě psát; advokáti a soudci nebudou schopni vyřešit své případy a špioni a diplomaté nebudou hovořit cizími jazyky a chápat kultury, v nichž se pohybují.
Taková Británie bude více připomínat dnešní USA.
Cameron (který sám studoval filozofii, politologii a ekonomii na Oxfordu, přičemž předtím navštěvoval Eton College, baštu klasického vzdělání) tak jedním tahem odepsal globální vliv Británie.
Po ztrátě impéria si přitom tato země dokázala udržet značný globální vliv pouze díky síle své civilizace a vzdělání lidí, kteří o ní rozhodují.
Právě tato lákavost je důvodem, proč zahraniční studenti z rozvíjejících se zemí z celého světa houfně přijíždějí do Británie a obohacují pokladny univerzit o miliony liber ročně.
Seškrtáním financí pro instituce, které tuto civilizaci vytvořily, Cameron zajistil, že zítřejší Británie nebude státem prvotřídních světových politiků, spisovatelů a kulturních inovátorů, nýbrž státem neukotvených technokratů vychovaných na špatných televizních pořadech, kteří budou mít za hranicemi svého mrňavého ostrova mizivý vliv.
Neobnoví-li se, co bylo seškrtáno, vytvoří Cameron a jeho ideologičtí dědicové národ netečných občanů, kteří budou podobně jako jejich americké protějšky lépe uzpůsobeni k životu ve společnosti, jejíž oficiální politika se bude zřetelněji překrývat s vůlí korporátních zájmů.
Fiskální úspory sice mohou Cameronovi krátkodobě připadat atraktivní, avšak pro britské občany – a také pro zbytek světa, který těží z britské živosti, civilizace a demokratické tradice – jsou náklady přespříliš vysoké.
Pohled za inflační cíle
EDINBURGH – V posledních zhruba třiceti letech jsou centrální bankéři a akademici stále více přesvědčeni, že inflační cílení představuje klíč k udržení makroekonomické stability.
To se však prakticky nedá dokázat a finanční krize z roku 2008 mnoha lidem naznačila, že měnová politika by se neměla zaměřovat pouze na ceny zboží a služeb.
Jak by tedy měl být revidovaný mandát pro centrální banky strukturovaný, aby zachoval důraz na nízkou inflaci a současně umožňoval, aby měnová politika řešila i jiná témata, je-li to namístě?
Přínos inflačního cílení pro makroekonomickou stabilitu lze obtížně stanovit z jednoho prostého důvodu: nedá se s jistotou určit, co by se stalo, kdyby centrální banka dané země sledovala opačný kurz.
V situaci, kdy vědci nemohou přímo porovnat výsledky, používají řadu různých strategií, aby stanovili dopad inflačního cílení, a obvykle zjišťují, že je značný (ačkoliv tento efekt se stává malým nebo i nulovým, pokud se zohlední výchozí body států).
Například případová studie Velké Británie pro roky 1997-2007 – což bylo období charakterizované plnými inflačními cíli a nezávislou politikou Bank of England (BoE) – naznačuje výrazné zlepšení oproti špatnému výchozímu bodu.
Ruku v ruce s důrazem na cenovou stabilitu šly relativně nízká inflace (ve srovnání s minulostí i s jinými velkými ekonomikami), silný růst a malá volatilita výkonu.
Ve stejném období však Velká Británie zažívala také trvalé vychylování směnného kurzu, které Výbor pro měnovou politiku BoE nebyl ochoten či schopen v rámci stávajícího mandátu řešit.
Výbor také nedokázal reagovat na kteroukoliv ze tří vln rychlého růstu cen nemovitostí, jež předcházely finanční krizi, poněvadž tvrdil, že mají strukturální povahu – konkrétně že je způsobil pokles inflace a úrokových sazeb od 80. let –, takže monetární reakce není vhodná.
Rada guvernérů amerického Federálního rezervního systému byla (coby neformální provozovatel inflačního cílení) tomuto ortodoxnímu názoru ještě věrnější než britský Výbor pro měnovou politiku – byla mu dokonce tak věrná, že nevěnovala prakticky žádný čas ani prostředky analýze fluktuací cen nemovitostí.
Ačkoliv tedy centrální banky provozující inflační cílení tvrdě pracovaly na jasném stanovení inflačních očekávání v oblasti zboží a služeb, nevyvíjely žádnou snahu ovlivnit očekávání cen aktiv.
Takzvané „Greenspanovo pojetí“ (neboli přístup bývalého šéfa Fedu Alana Greenspana k měnové politice) sice eliminovalo riziko na spodním okraji tím, že vybudovalo pod cenami aktiv podlahu, avšak na horním okraji nevybudovalo žádný strop.
Kdyby velké banky bývaly měly v zásobě strategii „zapřít se proti větru“, ovlivnilo by to očekávání a přinejmenším částečně by to stabilizovalo ceny aktiv, což mohlo zmírnit – či dokonce odvrátit – nejničivější následky finanční krize.
Myšlenka zahrnutí obav o ceny aktiv do inflačního cílení zůstává předmětem značných sporů, kdy se odpůrci odvolávají na takzvaný Tinbergenův princip: mají-li tvůrci měnové politiky jeden nástroj, v tomto případě úrokovou sazbu, mohou sledovat pouze jeden cíl, v tomto případě cenovou stabilitu.
Snaha o plnění většího počtu cílů by podle této logiky uváděla finanční trhy a aktéry v soukromém sektoru ve zmatek.
Centrální banky však sledují větší počet cílů současně, aniž to přináší špatné výsledky nebo ničí jejich důvěryhodnost.
Stejně tak mnoho centrálních bank od roku 2008 – pod tlakem vlád – konkrétně reaguje na jiné vývojové trendy v reálné ekonomice (zejména na nezaměstnanost), místo aby udržovaly jednostranné zaměření na dlouhodobou cenovou stabilitu.
To je obzvláště zjevné ve Velké Británii, kde vláda v zoufalé snaze zajistit hospodářské zotavení ještě před volbami plánovanými na rok 2015 tlačí BoE k tomu, aby zavedla úvěrové dotace a v poslední době i avizování budoucí politiky.
V důsledku toho jsou rozhodnutí BoE v souladu s krátkodobými kompromisy mezi růstem a inflací – což znamená, že BoE rozhoduje nejen o nástrojích, ale i o cílech.
Centrální banky nyní potřebují revidovaný mandát, který zachová cenovou stabilitu jako hlavní dlouhodobý cíl, ale umožní tvůrcům měnové politiky usilovat i o další cíle, pokud to bude namístě.
Konkrétně by centrální banka měla mít možnost postupovat v oblasti cenové stability rozvážně, pokud usoudí, že reálná ekonomika je nepřijatelně slabá nebo pokud vychýlení cen aktiv ohrozí finanční stabilitu a nové makroobezřetnostní nástroje nedokážou toto ohrožení rychle odvrátit.
Současná situace vypadá tak, že pokud se inflace odchýlí o více než jeden procentní bod od stanoveného cíle (kterýmkoliv směrem), je guvernér BoE povinen napsat ministru financí otevřený dopis, v němž tuto odchylku vysvětlí a navrhne plán její eliminace, a to včetně časového harmonogramu.
Revidované pravomoci BoE – nebo v nějaké podobě i jiných centrálních bank používajících inflační cílení – by mohly tento požadavek posunout dál a specifikovat primární a dlouhodobý inflační cíl, od něhož se tvůrci měnové politiky budou moci odchýlit, pokud to budou pokládat za nezbytné.
Guvernér centrální banky by byl v takových případech povinen napsat otevřený dopis, v němž vysvětlí rozhodnutí banky a uvede, jak dlouho bude banka podle jeho očekávání upřednostňovat neinflační cíl a jakým způsobem předpokládá návrat k normálním operacím.
Takové schéma by centrální bance umožnilo širší pohled na její závazky v kontextu průhlednosti a zodpovědnosti, avšak takovým způsobem, který zachová její antiinflační důvěryhodnost a zabrání politicky motivovaným či jinak nevhodným rozhodnutím.
Dlouhodobý plán pro syrské uprchlíky
BEJRÚT – Byť jsem s uprchlíky a pracovníky zahraniční pomoci v Libanonu a Turecku strávil pouhé tři dny, apokalyptická povaha krize v Sýrii je víc než zřejmá: přes sto tisíc mrtvých, devět milionů přesídlených, dva miliony dětí nechodí do školy, znovu se objevují nemoci jako obrna a sousední země mají plné ruce práce s vlnami uprchlíků.
Bezpočet srdceryvných příběhů o ztrátě manžela, manželky, sourozenců a dětí, o zničených domech a živnostech ani nemluvě, přináší další znepokojivé důkazy o tom, jak se syrská občanská válka stala regionálním konfliktem (což dokládá bombový útok na íránské velvyslanectví v Bejrútu).
Vzbouřenci proti prezidentu Assadovi teď bojují mezi sebou, neboť džihádisté získávají navrch.
Experti už nehovoří o několikaměsíčním konfliktu, ale odkazují na roky, či dokonce dekády.
Vzdor impozantnímu úsilí organizací zahraniční pomoci, jako je International Rescue Committee (IRC), které se snaží zachraňovat životy a přinést do regionu naději, je děsivou pravdou, že ochránit civilisty nelze, zejména před ostřelovači a zbloudilými raketami, natož před hladem a bezdomovectvím.
Válčící frakce neuznávají pojem nezúčastněných nebojujících osob a pohrdají mezinárodními normami vedení války.
Kromě toho, že byly použity chemické zbraně, OSN odhaduje, že 2,5 milionu civilistů chybí potraviny, voda a léky, protože některá města a vesnice jsou v těžko dostupných místech, přičemž podle odhadů 250 tisíc lidí je zcela odříznuto od vnější pomoci.
Syrští sousedé jsou zavaleni prosbami o pomoc.
Libanon se snaží pojmout milion uprchlíků.
V Turecku je v oficiálních táborech odhadem 200 tisíc uprchlíků, ale přinejmenším dvojnásobek jich zápasí se svou situací v tamních městech a vesnicích.
Podpora z okolního světa je nepravidelná: přišlo jen 60 % přislíbené pomoci a k určeným příjemcům se dostal jen zlomek.
Některé organizace dokázaly převézt pomoc přes hranice státu, ale nemůžou projet přes frontové linie bojujících stran, aby se dostaly k těm, kdo uvízli pod palbou.
Mezinárodní diplomatické úsilí se proto musí zaměřit na dosažení dočasných příměří, aby bylo možné doručit nejnaléhavěji potřebnou pomoc, jako je očkování proti obrně pro děti.
Pomoc by neměla být pouhou doprovodnou show zdánlivě nekonečných mírových rozhovorů, které probíhají v Ženevě; jak naléhala koordinátorka nouzové pomoci OSN Valerie Amosová, musí být ústředním bodem těchto jednání.
Vzhledem k očekávání, že konflikt a jeho důsledky budou trvat roky, organizace zaměřené na pomoc musí plánovat i v dlouhodobém výhledu.
Součástí je budování kapacit v sousedních státech, tak jak to dělá Světová banka v Jordánsku a Libanonu, s cílem zajistit služby pro uprchlíky.
Toho lze dosahovat kreativními způsoby.
IRC se například angažuje ve třech oblastech:
Learn MoreMáme-li ztlumit hrůzy syrského konfliktu a jeho důsledků, nesmíme přemýšlet jen o nouzových opatřeních na záchranu životů, ale také o naplnění dlouhodobějších potřeb, aby stálo za to tyto životy žít.
Dodávat lékařskou pomoc do válečných zón, budovat zařízení zajišťující vodu a hygienu a zajistit obětem přístřeší během tuhých zim je nezbytné pro záchranu životů; musíme ale také uvažovat o tom, jak těm, kdo přežijí, poskytnout vzdělání a živobytí.Z angličtiny přeložil David Daduč
Máme-li ztlumit hrůzy syrského konfliktu a jeho důsledků, nesmíme přemýšlet jen o nouzových opatřeních na záchranu životů, ale také o naplnění dlouhodobějších potřeb, aby stálo za to tyto životy žít.
Dodávat lékařskou pomoc do válečných zón, budovat zařízení zajišťující vodu a hygienu a zajistit obětem přístřeší během tuhých zim je nezbytné pro záchranu životů; musíme ale také uvažovat o tom, jak těm, kdo přežijí, poskytnout vzdělání a živobytí.
Problémy uprostřed dostatku v rozvíjející se Africe
NEW YORK – Afrika se dramaticky mění – a stejně tak se mění i postoje ostatních k ní, přičemž se zdá, že se USA konečně odhodlaly dohnat ve svém zájmu o tento kontinent Čínu, Evropu a Indii.
Nedávný summit amerického prezidenta Baracka Obamy se čtyřiceti africkými hlavami států a více než dvěma sty americkými a africkými podnikatelskými špičkami naznačuje novou, sebevědomější náladu.
To je povzbudivé; dokud se však budou některé kouty subsaharské Afriky dál potýkat s násilným konfliktem, chudobou a korupcí, nebude ekonomický potenciál tohoto kontinentu plně realizován.
Hospodářský růst a obchodní příležitosti Afriky jsou vzrušující a podmanivé.
Třísetmilionová střední třída v tomto regionu se zvětšuje o více než 5% ročně.
Kontinent představuje špičku v oblasti mobilního bankovnictví.
Spotřebitelské výdaje na obyvatele se blíží indické a čínské úrovni.
Mohou-li zahraniční investice v partnerství s dynamickým soukromým sektorem prospívat klíčovým odvětvím – zejména školství, zdravotnictví a infrastruktuře –, může Afrika získat široce pojatý rozvojový impulz, který její obyvatelé potřebují.
Investice a růst – „Afrika na vzestupu“ – však představují jen jednu část příběhu.
Existuje také Afrika, která zápolí s konflikty a krizemi zasahujícími velkou část kontinentu, zejména desetimiliony lidí žijících v pásu zemí táhnoucím se od Mali po Somálsko.
Už před nedávným vypuknutím Eboly v Libérii a Sieře Leone panovalo nebezpečí, že se Jižní Súdán, Středoafrická republika (SAR) a Mali připojí k dlouhé řadě křehkých či krachujících států, mezi které už patří i Somálsko a Demokratická republika Kongo.
Etnické, náboženské, hospodářské a další formy sporů v těchto zemích až příliš často zastiňují cíle efektivního vládnutí a zajišťování nejzákladnějších služeb.
Tyto země se dostávají do širšího centra světové pozornosti – a i tehdy pouze nakrátko – jen po hromadné vraždě nebo krizi kolem uprchlíků.
Poté se pozornost přesune jinam, takže problémy rostou a životní podmínky se zhoršují.
V Jižním Súdánu coby nejmladší zemi světa se během boje za nezávislost dařilo udržovat politickou jednotu napříč etnickými liniemi, avšak ta se letos zhroutila a změnila se v násilný konflikt.
Zhruba 1,5 milionu lidí už přišlo o domov a 400 000 jich uprchlo do sousedních států.
Uprostřed všeobecného teroru není nikdo v bezpečí.
Moje organizace přišla v dubnu o dva zaměstnance, kteří pracovali v objektu Organizace spojených národů s lidmi bez přístřeší.
A počátkem srpna si útočníci vyhlédli sedm místních humanitárních pracovníků a popravili je.
Ve Středoafrické republice vystřídalo útoky na křesťany ze strany bývalých muslimských bojovníků z organizace Séléka násilí křesťanských a animistických milicí Anti-balaka proti prchajícím muslimům.
Muslimská populace v SAR se snížila z odhadovaných 15% na méně než 5%.
A jako vždy nejvíce trpí ženy a děti.
Jen za poslední tři měsíce byla centra Mezinárodního záchranného výboru v hlavním městě SAR Bangui svědky přílivu žen prchajících před násilím a zneužíváním.
Pomoc je naléhavě zapotřebí, ale přichází pomalu.
Výzva OSN k výběru částky 565 milionů dolarů pro SAR je stále naplněná jen z 39%.
Výzva OSN pro Jižní Súdán, jenž čelí hladomoru poté, co zemědělci nemohli kvůli bojům osázet pole, dosáhla jen poloviny z cílové částky.
Únava dárců – a množství globálních krizí, jimž dnes politici čelí – si vybírá daň.
Humanitární akce je pro řešení bezprostředních krizí bezpochyby nezbytná.
Je však důležité si uvědomit, že stejně jako politické krize často vedou ke krizím humanitárním, může humanitární potřeba způsobit politickou nestabilitu, neboť masový exodus z krizí postižených sousedních zemí destabilizuje celé regiony.
Občanské války se málokdy podaří udržet v hranicích země, kde vypukly.
Problémy s uprchlíky jsou hluboce zakořeněné.
Polovina chudých lidí světa například žije v křehkých a konflikty sužovaných státech – to je o 20% více než před deseti lety – a 75% uprchlíků žije mezi místními lidmi v městských oblastech.
Krize a nedostatečný rozvoj jsou úzce provázané.
Stále lépe si uvědomujeme, jaký druh humanitární akce funguje.
Iniciativy založené na komunitách, které budují důvěru, jsou lepší než centrálně či externě řízené projekty.
Poskytování větší moci ženám, aby se mohly chránit před násilím, nebo učení dětí bez domova, jak se vyrovnat s traumatem ztráty přístřeší, patří k nejúčinnějším cestám k zotavení.
Stejně tak víme, že rozvoj nemůže existovat bez bezpečnosti.
Ve všech bojujících afrických státech je dnes rozmístěno více než 100 000 vojáků mírových jednotek OSN a Africké unie.
Zapotřebí jich je ještě více, zejména ve Středoafrické republice a Jižním Súdánu.
Ekonomické investice v Africe jsou důležité a zaslouží si seriózní úvahy a dlouhodobé plánování.
Obamova administrativa jedná správně, když podporuje komerční příležitosti na tomto kontinentu.
To však samo o sobě nevyřeší příčiny násilného konfliktu, jenž stále ničí miliony životů.
Humanitární pomoc musí jít ruku v ruce s hospodářským rozvojem a kvalitním řízením coby pilíři africké snahy realizovat skutečný potenciál tohoto kontinentu.
Záchrana generála Petraeuse
PRINCETON – Spojené státy během jednoho krátkého týdne klesly z vrcholu prezidentských voleb na dno politického sexuálního skandálu.
Pro mnoho Američanů demonstrovaly volby to, co je na jejich zemi nejlepší, ale pak následoval smutně proslulý proces srážení hrdinů z piedestalu.
Pro mnoho Neameričanů přinesly volby vítané a uklidňující vítězství Baracka Obamy, zatímco rezignace Davida Petraeuse na funkci ředitele CIA byla zbytečnou ranou, kterou si jmenovaný zasadil sám.
Ve skutečnosti jsou však volby i Petraeusova rezignace částmi širšího celku: Ameriky, která žije podle svých slibů.
Volby připomněly mnoha Američanům, že USA jsou zemí oddanou a schopnou pokroku – pohybu vpřed směrem k určité ideální vizi.
Obamu podpořila koalice menšin: Afroameričané, Hispánci, Američané asijského původu, američtí muslimové, homosexuální Američané a Američanky, ale i nedostatečně zastoupená většina v podobě žen, které vesměs vnímají pokračující nerovnosti a nespravedlnosti, jež je zapotřebí napravit.
Vítězi se však stali všichni, kdo věří, že Amerika je skutečně oddána „stejné spravedlnosti pro všechny podle zákona“, kterážto slova jsou napsána na štítě budovy Nejvyššího soudu.
Ve zvolení afroamerického prezidenta necelé půlstoletí po skončení oficiální rasové segregace ve velké části země spatřují tito Američané vítězství hodnot zakotvených v americké ústavě nad americkým odkazem společenských, politických a ekonomických předsudků.
Vidí před sebou prezidenta odhodlaného prosazovat zájmy všech Američanů bez ohledu na rasu, pohlaví, vyznání, etnický původ, sexuální orientaci, postižení či ekonomické postavení.
Vidí také zemi, která je skutečným odrazem světa, láká přistěhovalce ze všech možných států a dává jim rovnou příležitost uspět jako Američané.
A vidí prezidenta s vizí země, která dokáže přebudovat svou infrastrukturu, reformovat své zdravotnictví, posílit své školství a pozvednout svou hospodářskou prosperitu způsoby, jež vyžadují přispění všech občanů – a které výměnou za to umožní všem občanům rozkvět.
Jak ovšem tato vize souvisí s rezignací šéfa CIA Petraeuse, někdejšího proslulého generála ověnčeného řády, po jeho odhalen��, že měl mimomanželský poměr?
Soudě podle mého odběru na Twitteru většina zahraničních pozorovatelů jednoduše nedokáže pochopit, proč by měl muž sloužící své zemi v jedné z nejvyšších a nejcitlivějších funkcí odstupovat kvůli něčemu, co se stalo v jeho soukromém životě – něčemu, co se přímo dotýká pouze zúčastněných osob a jejich rodin.
Americká kultura, vysvětlovala jsem jim, soudí mimomanželské poměry velmi přísně, takže vysoce postavený činitel přistižený v této situaci by se snadno mohl stát terčem vydírání – a něčemu takovému se ředitel CIA musí vyhýbat ze všech lidí nejvíce.
Na to moje zahraniční protějšky odpovídaly, že aféra již byla prozrazena, takže hrozba vydírání pominula, a Petraeus by proto měl setrvat v úřadu.
S tím souhlasí i mnoho Američanů.
Koneckonců i samotný Obama se údajně zdráhal Petraeusovu rezignaci přijmout.
Z mého pohledu se však Petraeus zachoval správně: odstoupení bylo pro něj jedinou možností, pokud si chce zachovat naději na nápravu pověsti.
Koneckonců býval Petraeus čtyřhvězdičkovým generálem, jenž strávil život v armádě a velel americkým misím v Iráku a Afghánistánu.
Vystudoval vojenskou akademii ve West Pointu a později tam učil – tato instituce se přitom řídí heslem „Povinnost, čest, vlast“.
V naší cynické éře by se možná mnoho lidí nad takovým staromódním mottem ušklíblo (a možná i nad silou jakéhokoliv motta či sloganu).
Kadeti z West Pointu nikoliv.
Jak jim v roce 1962 řekl generál Douglas MacArthur, tato tři slova „budují váš základní charakter.
Utvářejí vás pro budoucí role správců obrany národa.
Činí vás dost silnými na to, abyste poznali, kdy jste slabí, a dost statečnými na to, abyste se postavili tváří v tvář sami sobě, když se bojíte.“ Učí vás, pokračoval MacArthur, „ovládat sami sebe dříve, než se začnete snažit ovládat ostatní; mít srdce, které je čisté, a cíl, který je vysoký“.
MacArthurova rétorika je strhující; leckdo by řekl nabubřelá.
Jím vyjádřené ideály jsou vzletné a on sám jim při různých příležitostech nedostál.
Celkově vzato však muži a ženy v americké armádě těmto ideálům věří a dělají maximum, aby je naplnili, stejně jako američtí občané všeobecně věří ve vzletná slova v jejich ústavě a snaží se napravovat své národní nedostatky.
Petraeus porušil svůj osobní kód cti a povinnosti vůči své manželce a rodině – a tím v jeho očích i vůči své zemi, zejména vůči mužům a ženám, jimž byl v čele CIA pověřen šéfovat.
A když aféra vyšla na světlo, postavil se ke svému selhání čelem, přijal zodpovědnost za důsledky a učinil to, co povinnost, čest a vlast podle jeho názoru vyžadovaly.
Humbuk kolem laciných odhalení a vyšetřování týkajících se všech aspektů rozšiřujícího se skandálu může trvat celé týdny.
Američané zatím mohou jen doufat, že jejich volení představitelé projeví stejnou ochotu stavět se k problémům čelem a přijímat zodpovědnost za vlastní selhání, malichernost a sveřepé upřednostňování stranických zájmů před zjevnými a naléhavými potřebami země.
Tito představitelé nyní musí naplnit svou nejzákladnější povinnost: vládnout.
Musí být ochotni jednat v dobré víře a hledat kompromisy, aby mohli zavádět zákony, řešit problémy, odvracet krize a budovat víru v budoucnost.
Doufejme, že jejich přísaha bránit a podporovat ústavu je víc než pouhými slovy.
Aktivismus zabedněnců
CONCORD, MASSACHUSETTS – Představte si, že by se skupina aktivistů pokusila upozornit veřejnost na nebezpečí, které ona sama vnímá, avšak důkazy by ukázaly, že toto nebezpečí není reálné a že šířením obav přiměla zmíněná skupina ostatní lidi, aby se chovali způsoby ohrožujícími širší veřejnost – i vás samotné.
Jak byste se zachovali?
A co by měla udělat vláda?
Australská vláda odpověděla na tuto otázku rázně.
Skupině bojující proti vakcinaci zrušila daňovou výjimku přiznávanou charitativním organizacím s odůvodněním, že šířením strachu a dezinformací o nebezpečnosti vakcín ohrožuje tato skupina veřejné zdraví, zejména zdraví dětí.
Vláda zároveň požaduje, aby se tato skupina přejmenovala z „Australské vakcinační sítě“ na „Australskou vakcinační skeptickou síť“, kterýžto název lépe vystihuje její postoje. „I nadále budeme dbát na to, aby se prezentovali jako antivakcinační skupina,“ prohlásil ministr Nového Jižního Walesu pro spravedlivý obchod Stuart Ayres. „Chceme mít jistotu, že nikdy nebudou šířit zavádějící informace.“
Samozřejmě se tím ocitáme na zrádné půdě.
Ačkoliv existují jasné důkazy, že vakcinace nezpůsobuje škody, jak tvrdošíjně hlásají její odpůrci, jakákoliv snaha vlády o omezování projevu je znepokojivá.
Žádná svobodná společnost by neměla vládě dovolit, aby rozhodovala o tom, které aktivistické skupiny smějí říkat co, na základě vlastního přesvědčení.
V tomto případě však byl postup australských úřadů zcela odpovídající a nezbytnou veřejnou službou: chránil veřejné zdraví a bezpečnost v souladu s pádnými a konzistentními lékařskými důkazy.
Tyto důkazy přesvědčivě vyvracejí tvrzení bojovníků proti vakcinaci, podle nichž způsobuje dětská vakcinace autismus a další dlouhodobá poškození neurologického vývoje.
Malá, ale hlasitá skupina alarmistů a účelově zaměřených prospěchářů přesto dál straší veřejnost překroucenými i vyloženě lživými informacemi, podle nichž páchají vakcíny víc škody než užitku.
V důsledku toho v některých komunitách klesá procento vakcinace, zejména v komunitách s vysokou koncentrací protivládně zaměřených libertariánů nebo ekologů hlásajících návrat k přírodě.
V některých oblastech kvůli tomu dokonce celokomunitní úroveň imunity vůči onemocněním, jako jsou spalničky nebo černý kašel (pertussis), klesla pod hranici nezbytnou k tomu, aby se tyto nemoci nerozšířily do všeobecné populace.
Dospělí lidé, u nichž vakcína přestala působit nebo není stoprocentně účinná, jsou stále častěji nemocní.
Zmíněná onemocnění postihují i kojence, kteří jsou na vakcínu proti černému kašli ještě příliš malí, a někteří z nich se skutečně ukašlou a udusí k smrti.
Rozhodnutí australské vlády je proto jednoznačně oprávněné.
Chránit nás před hrozbami, před nimiž se jako jednotlivci nemůžeme ochránit sami, je koneckonců stěžejní role, kterou vládám přisuzujeme.
Pokud jsou důkazy natolik zřejmé jako v případě vakcín – a důsledky natolik závažné –, má vláda dobře odůvodnitelné právo – ba přímo povinnost – jednat ve jménu veřejné bezpečnosti.
Vakcinace je však jen jedním příkladem toho, jak aktivisté někdy ohrožují veřejnost odmítáním vědeckých důkazů.
Ideologicky motivované popírání globálního oteplování způsobeného člověkem brzdí snahy o snížení emisí skleníkových plynů i přípravy na stále evidentnější – a nebezpečnější – důsledky této obrovské hrozby.
Absolutistický odpor vůči jakékoliv regulaci držení střelných zbraní, zejména ve Spojených státech, zase ztěžuje úsilí dostat tyto smrtící zbraně z rukou lidí představujících hrozbu pro společnost.
Dalším příkladem je odpor vůči biotechnologiím, zejména vůči geneticky upraveným (GM) potravinám.
Některé aplikace by mohly mít obrovský přínos pro lidské zdraví, avšak společnost nemůže tyto přínosy využívat – v důsledku čehož trpí a umírají lidé –, protože odpůrci odmítají všechny GM aplikace.
Z principu totiž nemají rádi velké firmy, komerční zemědělství nebo moderní technologie obecně.
Vezměme si například „zlatou rýži“, GM křížence obsahujícího gen rýže produkující vitamin A.
Nedávná studie zjistila, že kdyby byla zlatá rýže schválena v roce 2002, kdy už byla technicky připravená, mohla pouze v Indii zachránit podle definice WHO 1,4 milionu let života či zdravého života lidem, kteří kvůli nedostatku vitaminu A oslepli nebo zemřeli.
Je načase zasahovat proti aktivistům v případech, kdy jejich hodnotová hlediska popírají jasné vědecké důkazy a ohrožují vás nebo mne.
Vědci se musí ozvat, tak jako se to nedávno stalo v Anglii, kde výzkumníci testující nový kmen pšenice vyzvali k veřejné debatě odpůrce geneticky upravených plodin.
Odpůrci to odmítli, ale pokračovali v plánovaných útocích na terénní zkoušky, v důsledku čehož se jejich podpora u veřejnosti snížila.
Vy, já i všichni naši spoluobčané musíme reagovat tím, že si budeme pečlivě vybírat, ke kterým skupinám se připojíme nebo které finančně podpoříme.
Musíme vystupovat na veřejných slyšeních, ozývat se v diskusích o chystané legislativě a nedopustit, aby nejrozvášněnější hlasy tlačily naše politiky k rozhodnutím, která uspokojí hrstku největších křiklounů, ale odepřou maximální přínos širší komunitě.
A pokud jsou důkazy zřejmé a riziko bezprostřední, musí vlády zasáhnout tak, jak to učinila ta australská.
Pocity a hodnoty musí v jakékoliv demokracii vždy dostat hlas.
Potřebujeme, aby vášeň aktivistů na všech stranách posouvala společnost vpřed.
Když však tyto vášně pohrdají fakty a ohrožují nás, je veskrze fér, abychom ve jménu veřejného zdraví a bezpečnosti vy, já i naše vlády řekli: „A dost.“
Davoská deprese
NEW YORK – Už 15 let se účastním Světového ekonomického fóra v Davosu.
Shromáždění lídři se tu obvykle podělí o svůj optimismus nad tím, jak globalizace, technologie a trhy mění svět k lepšímu.
I během recese roku 2001 byli přítomní v Davosu přesvědčeni, že pokles nebude mít dlouhého trvání.
Když si ale obchodní špičky vyměňovaly zkušenosti tentokrát, člověk téměř na vlastní kůži cítil, jak se houstnou mračna.
Atmosféru zachytil jeden z řečníků, když prohlásil, že jsme se posunuli od pojetí „konjunktura-pokles“ ke „konjunktura-armagedon“.
Rodící se konsenzus říkal, že prognóza MMF na rok 2009, která byla zveřejněna, právě když se shromáždění sešlo, a předpovídala globální stagnaci, tedy nejnižší růst od druhé světové války, je příliš optimistická.
Jedinou povzbudivou poznámku prohodil kdosi, kdo podotkl, že davoské konsenzuální prognózy se téměř vždycky mýlí, takže se snad ta letošní ukáže jako přehnaně pesimistická.
Neméně ohromující byla ztráta víry v trhy.
Na hojně navštíveném brainstormingovém semináři, kde byli zúčastnění dotázáni, jaké jednotlivé selhání stojí za nynější krizí, zazněla zvučná odpověď: přesvědčení, že trhy se samy korigují.
Model takzvaných „efektivních trhů“, který má za to, že ceny důsledně a efektivně reflektují veškeré dostupné informace, také putoval do starého železa.
Totéž se přihodilo cílování inflace: přílišná zaměřenost na inflaci odvedla pozornost od podstatnější otázky finanční stability.
Přesvědčení centrálních bankéřů, že řídit inflaci je nezbytné a téměř dostatečné k zajištění růstu a prosperity, se nikdy nezakládalo na zdravé ekonomické teorii; teď ještě krize přidala další skepsi.
Zatímco nikdo z Bushovy ani z Obamovy vlády se nepokusil obhajovat nespoutaný kapitalismus po americku, evropští lídři jako model pro budoucnost prosazovali „sociálně tržní hospodářství“, svou jemnější formu kapitalismu se sociálními pojistkami.
Jeho samočinné stabilizátory, kdy útraty automaticky rostou, jakmile hospodářské těžkosti sílí, nabídly naději na zmírnění poklesu.
Většině předních amerických finančníků bylo zřejmě příliš trapně, a tak vůbec nepřijeli.
Díky jejich absenci bylo možná pro zúčastněné snazší vylít si vztek.
Skupinka odborových předáků, kteří rok co rok vynakládají mnoho sil, aby v komunitě obchodníků propagovali porozumění pro obavy pracujících mužů a žen, byla obzvlášť rozezlená, že finanční obec neprojevuje žádnou lítost.
Výzva k vrácení dřívějších bonusů se setkala s potleskem.
Někteří američtí finančníci byli obzvlášť nelítostně kritizováni za to, že podle všeho zastávají názor, že i oni jsou oběťmi.
Skutečnost je taková, že nejsou oběťmi, nýbrž pachateli, a nejvíc k vzteku bylo zřejmě to, že nadále tisknou vládám k hlavě pistoli, požadují rozsáhlé záchranné balíčky a jinak hrozí krachem hospodářství.
Peníze se sypou těm, kdo problém zapříčinili, a oběti přijdou zkrátka.
Ještě horší je, že značná část peněz, které se do bank nalévají s cílem je rekapitalizovat, aby mohly znovu půjčovat, odtéká v podobě výplat prémií a dividend.
Rozhořčení vyslovené v Davosu ještě znásobila právě skutečnost, že podniky po celém světě nedostávají potřebné úvěry.
Krize vznáší zásadní otázky ohledně globalizace, která údajně měla rozptylovat rizika.
Namísto toho se stala příležitostí pro americká selhání šířit se po světě, jako nakažlivá nemoc.
Přesto v Davosu zavládly obavy, že dojde k odvratu od globalizace, třeba i nedokonalé, a že na to nejvíc doplatí chudé země.
Hrací plocha je ale odjakživa nerovná.
Jak by mohly rozvojové země konkurovat americkým subvencím a garancím?
Jak by tedy rozvojové země před svými občany ospravedlnily záměr otevřít se ještě víc silně subvencovaným americkým bankám?
Liberalizace finančního trhu se přinejmenším prozatím jeví jako mrtvá věc.
Nerovnosti jsou zjevné.
I kdyby chudé země byly ochotné garantovat vklady, znamenala by taková záruka míň než garance Spojených států.
To zčásti vysvětluje kuriózní tok financí z rozvojových zemí do USA – do země, kde světové problémy mají svůj původ.
Rozvojovým zemím navíc scházejí prostředky k účasti na rozsáhlých stimulačních politikách vyspělých zemí.
Situaci dále zhoršuje, že MMF na země, které se na něj obrátí pro radu, stále naléhá, aby zvýšily úrokové sazby a omezily výdaje, čímž poklesy ještě zjitřuje.
A aby to bylo ještě horší, zdá se, že banky ve vyspělých zemích, zejména ty, které od svých vlád přijímají výpomoc, ustupují od půjčování peněz v rozvojových zemích, a to i skrze pobočky a dceřiné společnosti.
Pro většinu rozvojových zemí – včetně těch, které všechno dělaly „správně“ – jsou tedy vyhlídky ponuré.
Jako kdyby to všechno ještě nestačilo, právě když se davoské setkání zahajovalo, americká Sněmovna reprezentantů schválila návrh zákona, který požaduje, aby se stimulační výdaje uplatnily u amerického ocelářství, navzdory výzvě skupiny G-20 vyhýbat se v reakcích na krizi protekcionismu.
K této litanii znepokojení můžeme ještě přidat obavy, že vypůjčovatelé, ostražití kvůli rozsáhlým americkým schodkům, a držitelé rezerv v amerických dolarech, obávající se toho, že by Amerika mohla být v pokušení svůj dluh rozmělnit inflací, by mohli zareagovat zhltnutím nabídky globálních úspor.
Ti, kdo v Davosu vkládali do USA důvěru, že svůj dluh nebudou snižovat inflací záměrně , se obávali, že k tomu může dojít nezáměrně .
Projevovalo se málo důvěry v to, že poněkud nemotorná ruka Federálního rezervního systému USA – jehož reputaci vážně poškodila obrovská selhání posledních let v oblasti měnové politiky – si poradí s obří kumulací dluhu a likvidity.
Prezident Barack Obama, zdá se, nabízí sice po temných letech George W.
Bushe potřebnou vzpruhu pro americkou vůdčí úlohu, avšak nálada v Davosu naznačuje, že optimismus a důvěra nemusejí mít dlouhého trvání.
Během globalizace Amerika vedla svět.
Teď když o svou dobrou pověst přišel jak kapitalismus po americku, tak americké finanční trhy, zavede Amerika svět do nové éry protekcionismu, jak učinila už kdysi, během Velké hospodářské krize?
Nová výzva z Davosu
DAVOS – Výroční schůzka Světového ekonomického fóra, která je jeho vlajkovou lodí, se letos zaměří na to jak budovat soudržnější a udržitelnější svět.
Jako vždy je téma časové, ale také trochu abstraktní.
Abychom mu pomohli dát konkrétní podobu, máme několik návrhů jak posunout převažující ekonomický model na lepší cestu a lépe soustředit diskusi.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Zaprvé, je načase přepracovat daňový zákoník USA s cílem snížit strukturální nerovnost v bohatství.
Za tím účelem by se Amerika měla zbavit legislativní mezery přenesených podílů.
Ustanovení, které bylo původně zamýšleno jako podpora dlouhodobých investic, se stalo obřím daňovým osvobozením pro finančníky pracující ve fondech soukromého kapitálu a hedžových fondech.
Zákon o snížení daní a pracovních místech z roku 2017 na toto pravidlo vstřícné k finančníkům sice uvalil určitá omezení, ale stále zůstává v platnosti.
Obdobně by se Amerika měla zbavit legislativní mezery „zvýšené pořizovací hodnoty“, která se stala klíčovým způsobem, jímž se bohatí vyhýbají dani, když své bohatství odkazují dědicům.
Umožňuje tak movitým vytvářet dynastie, čímž podráží údajnou oddanost Ameriky meritokracii.
Zadruhé, Spojené státy zoufale potřebují uklidit nepořádek ve svých studentských půjčkách – veliké zátěži na bedrech mladých – tím, že zřídí národní fond po vzoru toho, jak k věci přistoupila Austrálie.
Tam si student půjčí, kolik k financování svého vzdělávání potřebuje, a půjčka je splatná z předem určeného podílu jeho následných příjmů po stanovený počet let.
Studenti, kteří skončí s nižšími budoucími příjmy, splatí méně, než si půjčili, což ale vyrovnají ti s vyššími příjmy.
Absolventům, kteří vstoupí do některých forem veřejné služby, by navíc měly být předloženy pobídky v podobě odpuštění dluhů.
Zatřetí, musíme změnit firemní výkaznictví, abychom povzbudili dlouhodobé, udržitelné uvažování.
Prvním krokem je zbavit se posedlosti čtvrtletními zisky.
Honba za cíli finančních analytiků každé tři měsíce pokřivuje způsob rozhodování statutárních ředitelů a správních rad a podrývá dlouhodobé přemýšlení.
Souvisejícím tématem jsou odkupy akcií, které si zaslouží kritičtější pozornost.
Společnosti na indexu S&P 500 dnes běžně využívají zisků či vypůjčených peněz ke zpětným odkupům vlastních akcií, namísto investic do nových továren, oblastí podnikání či jiných stěžejních kapitálových výdajů.
Během posledních deseti let bylo za tuto metodu zvyšování vykázaných zisků na akcii (a tedy ceny akcií) utraceno kolem pěti bilionů dolarů.
Firemní výkaznictví by se mělo změnit, aby jasně vysvětlovalo, kolik z pohybu cen akcií lze připsat převážně zpětným odkupům, a správní rady a akcionáři by měli náležitě upravit kompenzaci výkonných manažerů.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Nadto by korporace celosvětově měly začít vykazovat údaje o udržitelnosti.Co společnost vykazuje, to ovlivňuje její chování, ale od firem se obecně vyžaduje, aby vykazovaly pouze finanční situaci, na základě auditovaných výsledkových a rozvahových účetních standardů.
To by se mělo rozšířit tak, aby byl zahrnut širší rozsah údajů podstatných pro zainteresované strany, například hodnocení spokojenosti zákazníků, skóre rozmanitosti, uhlíkové stopy, dobročinné dárcovství, politický sponzoring a platový rozdíl mezi vysokým managementem a řadovými zaměstnanci.
Měly by být zřízeny rady pro zainteresované výkaznictví (účelové orgány, podobné Radě pro standardy finančního účetnictví), aby dohlížely na nově dohodnutá celosvětová pravidla nefinančního výkaznictví.
Začtvrté, globální dohoda na odvádění 0,1% daně z finančních transakcí, ve stylu současného postupu v Hongkongu, by pomohla zkrotit finanční soustavu.
Daň z transakce prospívá dlouhodobým investorům oproti krátkodobým spekulantům, přidává do finanční soustavy vhodnou míru tření, a co je vůbec nejpodstatnější, lépe propojuje náklady na správu soustavy s těmi, kdo z ní nejvíc těží.
Podle amerického Kongresového rozpočtového úřadu (CBO) by 0,1% daň z transakce mohla jen v USA během deseti let vynést tolik potřebné nové příjmy ve výši zhruba bilionu dolarů.
Zapáté, země musí zvýšit minimální mzdy a svázat je s inflací.
V USA by pomohla srovnat hřiště federálně stanovená národní minimální mzda ve výši 15 dolarů za hodinu a držet dál krok by všem pomohla její automatická korekce v souladu s rostoucími životními náklady.
Podle Federální rezervní banky v Chicagu by tyto kroky v největší ekonomice světa také zvýšily agregátní poptávku.
Zašesté, ve všech zemích je na místě zásadní revize účtování národního důchodu.
Hrubý domácí produkt od svého zavedení ve 40. letech minulého století převzal neoficiální postavení prvořadé míry národního blahobytu.
Jenže když se „pokrok“ ztotožní s HDP, tvorba politik se stane cvičením v posilování hrubého národního důchodu bez ohledu na související sociální či environmentální náklady.
Jsou nezbytné nové metody k měření blahobytu očištěného o náklady.
Národní důchod by měl zahrnovat náklady externalit, jako je poškozování životního prostředí či emise skleníkových plynů.
Takto měřen by čistý důchod věrněji odrážel udržitelný růst.
Všechny země by se navíc měly domluvit na společných standardech pro začlenění dalších kritérií sociálního pokroku.
Jejich součástí by mohla být naděje dožití, dětská úmrtnost, detekce, prevence a léčba běžných nemocí, emise skleníkových plynů na osobu, druhová pestrost, dosažené vzdělání, distribuce příjmů, míry obchodování s lidmi a socioekonomické úspěchy genderových a menšinových skupin.
Brettonwoodské instituce by mohly provést průzkum, vyvinout nové společné standardy národního blahobytu, které potřebujeme, a předložit je ve svých široce sledovaných publikacích.
Konečně, leč rozhodně v neposlední řadě, je nezbytné konat s cílem řešit změnu klimatu způsobem, který spravedlivě rozdělí náklady mezi země a generace.
Je třeba zajistit, aby mitigační politiky byly přitažlivé.
Nutné jsou uhlíkové daně, ale i subvence.
Podle amerického Společného výboru pro zdanění a CBO by uhlíková daň ve výši 25 dolarů za tunu s ročními inflačně očištěnými vzestupy o 2 % vynesla v USA během deseti let bilion dolarů.
Dává smysl vyčlenit ještě vyšší částku, aby se pomohlo těm, kdo se budou mít v důsledku daně hůř, jmenovitě komunitám, které dnes produkují uhlí, ropu a plyn, jakož i rodinám s nízkými či skrovnými příjmy, které postihne regresivní zdanění.
Subvence by mohly mít podobu hotovostních výplat, rekvalifikací, nových infrastrukturních projektů a investic do odvětví alternativních energií v „uhelných a ropných krajích“.
Důležité je, aby subvence byly vyšší než výnosy z uhlíkové daně.
Výsledné zvýšení národního zadlužení bude po právu závazkem budoucích generací, jimž přechod k nízkouhlíkovému hospodářství prospěje nejvíc.
Zkrátka, má-li být klimatická politika politicky přijatelná, musí mít v současnosti hmatatelné přínosy.
Uvažme tohle: jak internetové obchody snižují poptávku po fyzickém nakupování, obce by měly kupovat prázdná obchodní centra a prodejny – opět pomocí dluhu, který splatí budoucí generace – a nahrazovat je zelenými plochami, které pohlcují uhlík.
Tyto praktické kroky by v úhrnu značně přispěly k uskutečnění vize „zainteresovaného kapitalismu“ a udržitelnosti, jež Davos už půlstoletí propaguje.
Milý světe, postav se prosím Americe
Je možné ztratit lásku k vlasti?
Tak jako mnozí další Američané se už dva roky soustředěně věnuji dokumentaci, odhalování a zdůrazňování zločinnosti Bushovy administrativy a toho, jak znásilňuje ústavu a právní řád – dění, které se doma často zlehčuje.
Byla jsem si jistá, že až se Američané dozví, co se jejich jménem páchá, zareagují se zděšením a pobouřením.
Bushova vláda se před třemi měsíci stále držela svého ďábelského refrénu: „Nikoho nemučíme.“ Teď organizace Lékaři za lidská práva vydala zprávu dokládající traumata lidí zadržovaných Američany a i zkoušky na detektoru lži potvrzují, že byli mučeni.
Na veřejnost unikla zpráva Červeného kříže: mučení a válečné zločiny.
Na pultech se právě objevilo skandální odhalení The Dark Side (Odvrácená strana) od Jane Mayerové, kniha opřená o důkladný výzkum: mučení, naplánované a řízené shora.
List The Washington Post předložil čtenářům skutečný videozáznam hrubého výslechu nezletilého Kanaďana Omara Khadra, zachyceného, jak s krvácejícími ranami na břiše pláče a doznává se svým věznitelům.
Pravda vyplula na povrch a je volně dostupná.
Amerika ale stále podřimuje, trápí se svými kily a lelkuje v nákupních centrech.
Myslela jsem si, že po tak rozsáhlém odhalení budou před Kongresem bdít tisíce Američanů, že náboženští vůdci budou prosit Boha o odpuštění a že se objeví všelidová vlna odporu, podobná protiotrokářskému hnutí devatenáctého století.
Abych parafrázovala Abrahama Lincolna, není-li nepřijatelné mučení, tak už není nepřijatelné nic.
A přece se nic takového neděje.
V amerických kostelech ani synagogách žádná krize nepropukla a nikdo z křesťanských ani židovských vůdců nevolá po spravedlnosti ve jménu Ježíše, umučeného politického vězně, či Jahva, který žádá spravedlnost.
Příslušníka mezináboženského hnutí jsem se ptala proč.
Odpověděl: „Kostelům hlavního proudu to nevadí, protože jsou republikánské.
A synagogám to nevadí, protože za mřížemi jsou Arabové.“
Právě tehdy jsem zjistila, že v současnosti nedokážu milovat svou vlast.
Co je mi po osudu takovýchto lidí?
Jestliže toto jsou pocity Američanů, jestliže právě takoví jsme, svou Ústavu ani Listinu práv si nezasloužíme.
Zamezit zjevnému týrání se nepodařilo ani vychvalovanému americkému soudnímu systému.
Federální soud rozhodl, že systém vojenských tribunálů – inkvizičních soudů, kde se proti obviněným používají důkazy vzešlé z mučení – může pokračovat.
Jiný soud nedávno rozhodl, že prezident smí kohokoli a kdekoli označit za „nepřátelského bojovníka“ a neomezeně zadržovat.
Američané kolaborují se zločineckým režimem.
Stali jsme se státem mimo zákon – zřetelným a aktuálním nebezpečím pro mezinárodní právo a globální stabilitu – mezi civilizovanými zeměmi, jež jsou našimi spojenci.
Právem jsme se ocitli na kanadském seznamu lotrovských států využívajících mučení.
Evropa je stále ještě rozradostněná z nedávné návštěvy Baracka Obamy.
Mnozí Američané též doufají, že Obamovo vítězství v listopadu tuto noční můru zaplaší.
Není ale namístě podléhat iluzím.
I když Obama vyhraje, může být nesmírně oslabeným prezidentem.
Bushova vláda vytvořila nadnárodní aparát bezpráví, který on sám, bez globální intervence, nedokáže ani potlačit, ani ovládat.
Soukromé bezpečnostní firmy – například Blackwater – budou působit i nadále, aniž by byly odpovědné prezidentovi či Kongresu, a jak samy tvrdí, aniž by byly vázané mezinárodními úmluvami.
Zbrojaři a telekomunikační branže s ohledem na svůj nový trh globálního sledování a na miliardy, o než se při udržování nafouklé „války proti teroru“ hraje, nasadí na ochranu svých zájmů štědře placenou armádu lobbistů.
Navíc bude-li Obama zvolen, bude omezován svou vlastní Demokratickou stranou.
Americké politické strany mají jen málo společného s disciplinovanými organizacemi, jaké známe z parlamentních demokracií v Evropě i jinde.
Demokraté v Kongresu navíc budou po listopadu ještě rozštěpenější, jestliže konzervativní členové strany, jak mnozí lidé očekávají, porazí úřadující republikánské kongresmany, poškozené spojitostí s Bushem.
Ovšemže, někteří demokraté nedávno ve věci zneužití moci Bushovou vládou zahájili v Kongresu slyšení.
Vzhledem k téměř nulovému zájmu v médiích ale bohužel vzniká jen slabý tlak na rozšíření oficiálního vyšetřování a prosazení opravdové zodpovědnosti.
Zatímco snahy zdola nezabírají, peníze stále dělají své.
Potřebujeme cílené vládní sankce vůči USA ze strany civilizovaných zemí, včetně mezinárodního stažení kapitálu.
Mnohé studie dokládají, že spojování investic s reformou v oblasti demokracie a lidských práv se v rozvojovém světě osvědčilo.
Není důvod se domnívat, že proti světové supervelmoci tento postup nemůže uspět.
Potřebujeme rovněž mezinárodně koordinovanou strategii soudního stíhání válečných zločinců na špici velení i v jeho nižších patrech – jednotlivé země musí vznést obvinění, tak jako to už učinila Itálie a Francie.
Přestože Spojené státy nejsou signatářem statutu, na jehož základě byl ustaven Mezinárodní trestní soud, představují porušení společného článku 3 Ženevských konvencí válečné zločiny, za něž lze před soud postavit kohokoli – třeba i prezidenta USA – ve kterékoli z ostatních 193 zemí, jež se konvencí účastní.
Dopadat tyto zločince může celý svět.
Amerika mimo zákon představuje celosvětový problém, který zbytek mezinárodního společenství ohrožuje.
Jestliže tomuto režimu prochází opovrhování mezinárodním právem, co zabrání příští vládě – anebo této vládě, pokračující podle svého tajného nástupnického plánu pro nouzové případy –, aby nezašla dál a nezaměřila se na své politické oponenty doma i v zahraničí?
My Američané jsme buď natolik neschopní, anebo nemocní, že si v současnosti nedokážeme sami pomoci.
Tak jako drogově závislí anebo mentálně postižení lidé odmítající léčbu potřebujeme, aby zakročili naši přátelé.
Vzpomeňte si tedy na nás v našich světlejších okamžicích a jednejte tak, abyste nás – a svět – ochránili před námi samotnými.
Možná že se mi pak podaří znovu nalézt svou lásku k vlasti.
Daně z tabáku a smrt
Do chudších zemí světa se povětšinou bez překážek vkrádá globální vrah.
Během 25 let každoročně po celém světě zabije 10 milionů lidí – víc než malárie, smrt matek související s porodem, dětské infekce a průjmy dohromady .
Přes polovinu usmrcených obětí bude ve věku od 30 do 69 let, takže přijdou asi o 25 let z průměrné délky života.
Kdo že je pachatelem?
Tabák.
Právě závislost, která se v západních zemích vyhoupla na první místo mezi příčinami smrti, jíž lze prevencí předejít, podniká rozsáhlé vpády do rozvojových zemí.
Kouření ve dvacátém století zabilo 100 milionů lidí, převážně ve vyspělých zemích.
Při současných trendech v jedenadvacátém století zabije asi miliardu lidí, zejména v rozvojových zemích.
V Indii kouření u mužů i žen trojnásobně zvyšuje riziko úmrtí na tuberkulózu a může přispívat i k přenosu tuberkulózy na druhé.
V Číně a Indii zanedlouho každoročně v důsledku kouření zemře kolem 1 milionu lidí.
Nedojde-li k všeobecnému ústupu od kouření, jen v těchto zemích tabák zřejmě připraví o život 150 milionů mladých dospělých lidí.
Dosavadní počty mrtvých se ale budoucností světa stát nemusejí.
Užívání tabáku umíme regulovat.
Aby se v příštích několika desetiletích snížila četnost tabákových úmrtí, je třeba, aby se 1,1 miliardy současných kuřáků svého zlozvyku zbavovala.
Nižší míra vdechování kouře dětmi by zachránila životy hlavně po roce 2050.
Oproštění se od tabáku je účinné: i ti, kdo přestanou kouřit ve věku 40 až 50 let, významně sníží své riziko úmrtí a u těch, kdo přestanou ve věku 30 až 40 let, se riziko blíží celoživotním nekuřákům.
Zvýšení tabákových daní, šíření informací o zdravotních rizicích kouření, zákazy kouření na veřejnosti, úplné zákazy reklamy a propagace a odvykací terapie účinně kuřákům pomáhají přestat kouřit.
Tabákové daně jsou vůči vynaloženým nákladům zřejmě nejúčinnější intervencí do zdraví dospělých lidí na světě.
Trojnásobné zvýšení spotřební daně by zhruba zdvojnásobilo ceny cigaret (jak se stalo ve městě New York) a to by do roku 2030 předešlo asi třem milionům úmrtí.
Většina zemí OECD začala v posledních dvou dekádách brát regulaci tabáku vážně a od té doby snížila počet úmrtí u mužů.
V rozvojových zemích se ale účinná opatření k regulaci tabáku nerealizují.
Asi 80% maloobchodní ceny cigaret v Torontu tvoří daně, ale v Pekingu či Dillí je to méně než 30%.
V mnoha zemích se daně z tabáku v reálných hodnotách snížily.
Znalost zdravotních rizik plynoucích z kouření je nízká: 61% čínských kuřáků si v roce 1996 myslelo, že tabák jim „neubližuje vůbec nebo jen málo“.
Samozřejmou překážkou regulace tabáku je odpor tabákového průmyslu.
Na Západě už byla odhalena faleš nepodložených ekonomických argumentů proti vyšším daním, ale na ministerstvech financí v rozvojových zemích se stále běžně opakují.
Peníze neutracené za tabák by se utratily za jiné zboží a služby.
Ani prudké snížení poptávky po tabáku by ve většině zemí neznamenalo nezaměstnanost.
Vyšší daně snižují spotřebu a zároveň ve střednědobém horizontu zvyšují státní důchod: zvýšení daně o 10% znamená střednědobý nárůst důchodu asi o 7%.
Tyto prostředky jsou cenným zdrojem pro potírání chudoby.
V Číně by nárůst ceny o 10% snížil spotřebu o 5% a zvýšil příjmy ze spotřební daně natolik, že by to zaplatilo základní zdravotní balíček pro 33 milionů chudých Číňanů z venkova.
Vyšší daně snižují spotřebu a zvyšují státní důchod i navzdory pašeráctví.
Pašeráctví napomáhá tabákový průmysl, aby získal podíl na trhu a vystrašené ministry financí přiměl ke snižování daní.
Vlády se mu ale mohou několika způsoby bránit: jedním příkladem jsou výstrahy v místním jazyce a nápadné kolky na krabičkách cigaret.
Další běžný argument proti regulaci tabáku – tvrzení, že když lidé nepoškozují ostatní, vlády by se do jejich osobních rozhodnutí neměly vměšovat – se neslučuje se zdravým rozumem ani s důkazy.
Většina kuřáků si závislost vypěstuje jako adolescenti nebo mladí dospělí, kdy je kvůli krátkozrakosti a neinformovanosti těžké se racionálně rozhodovat.
V zemích s dobrou informovaností o tabákových rizicích by v době, kdy dětští kuřáci dospějí, víc než 80% z nich bylo rádo, kdyby nikdy nezačali.
Tím, že nikotinovou závislost nelze odbýt jako svobodnou volbu, před časem argumentoval i takový William F.
Buckley.
Nedávný ekonomický výzkum navíc dokládá, že vyšší daně jsou sociálně oprávněné, protože cena pro kuřáky je vysoká (třebaže externí cena pro druhé může být nízká), a že vyšší daně z cigaret nepoškozují chudé (neboť účinek vyšších daní na sebekontrolu pomáhá chudým víc).
Laureát Nobelovy ceny Amartya Sen nám moudře připomíná, že „je důležité, aby se praktické zdůvodnění regulace tabáku nezavrhovalo na základě neúplného libertarianistického argumentu.“ Agenda je jasná.
Vlády musí brát tabák vážně jako přední příčinu smrti dospělých po celém světě.
Mezinárodní cíle potírání chudoby musí zahrnovat regulaci tabáku.
Rozvojové země se nesmí nechat mást prázdnými ekonomickými argumenty, které tak dlouho ochromovaly regulační úsilí na Západě.
Nadace Gatesových by mohla financovat opatření a výzkum.
Jsou tu nadějné signály: víc než 160 zemí podepsalo smlouvu Světové zdravotnické organizace o globální regulaci tabáku a hlavy států Karibiku nedávno deklarovaly, že se problematice tabáku chtějí věnovat společně.
Kdyby se v rozvojových zemích podíl dospělých, již přestanou kouřit, zvýšil do roku 2020 z nynějších 5% na 30-40% (jako současná míra v Kanadě), předešlo by se před rokem 2050 asi 150 až 180 milionům úmrtí způsobených tabákem.
Vzhledem k tomu, že regulační politiky odrazují děti od toho, aby kouřit začaly, po roce 2050 lze očekávat ještě větší přínosy.
Benjamin Franklin kdysi řekl: „V tomto světě se za jistotu nedá prohlásit nic, kromě smrti a daní.“ Přesto máme daň, která by mohla zabránit milionům předčasných úmrtí.
Je na čase jí využít.
Smrt z rukou jüanu
WASHINGTON, D.
C. – V posledních několika týdnech upoutalo celosvětovou pozornost oslabování dolaru vůči euru a jenu.
V normálním světě by bylo oslabení dolaru vítáno, protože by Spojeným státům pomohlo vyrovnat se s neudržitelným obchodním schodkem.
Ve světě, kde Čína váže svou měnu na dolar v podhodnocené paritě, je však pokles dolaru spojen s rizikem velkých škod na globální ekonomice, které dále zkomplikují zotavení ze současné celosvětové recese.
Přenastavení dolaru mělo proběhnout už dávno.
Jeho nadhodnocování začalo krizí mexického pesa v roce 1994 a oficiálního posvěcení se mu dostalo po východoasijské finanční krizi z roku 1997 v podobě politiky „silného dolaru“.
Tato politika přinesla Americe krátkodobé spotřební zisky, což vysvětluje, proč byla tak populární u amerických politiků, avšak v dlouhodobém měřítku výrazně poškodila americkou ekonomiku a přispěla i k současné krizi.
Nadhodnocený dolar způsobil, že americká ekonomika začala krvácet kvůli výdajům na dovoz, odlivu pracovních míst prostřednictvím offshoringu a investicím v zemích s podhodnocenými měnami.
V dnešní éře globalizace, kterou charakterizují pružné a mobilní výrobní sítě, neovlivňují měnové kurzy pouze vývoz a dovoz.
Mají dopad také na alokaci výroby a investic.
Z americké politiky silného dolaru měla největší prospěch Čína, která k ní přidala i vlastní politiku „slabého jüanu“.
V důsledku toho se obchodní přebytek Číny vůči USA zvýšil z 83 miliard dolarů v roce 2001 na 258 miliard dolarů v roce 2007 krátce před recesí.
V roce 2009 představuje přebytek Číny zatím 75% celkového obchodního schodku USA v oblasti neropných produktů.
Podhodnocený jüan zároveň udělal z Číny významného příjemce přímých zahraničních investic – v roce 2002 byla Čína dokonce v tomto žebříčku na prvním místě –, což je na rozvojovou zemi oslnivý úspěch.
Výše nedávných obchodních schodků USA byla vždy neudržitelná, a proto dolar klesl vůči jenu, euru, brazilskému realu i australskému a kanadskému dolaru.
Čína však pokračuje v politice podhodnocených měnových kurzů, a proto jüan posílil vůči dolaru relativně méně.
Když se k tomu přidá rychlý růst výrobních kapacit v Číně, zaručuje tento stav vznik nového kola globálních nerovnováh.
Politika Číny vytváří nevraživou měnovou konkurenci vůči zbytku světa.
Udržováním podhodnocené měny brání Čína Spojeným státům ve snížení jejich bilaterálního obchodního schodku s ní.
Navíc to není pouze problém Ameriky.
Čínská měnová politika poskytuje této zemi konkurenční výhodu oproti jiným zemím a umožňuje jí vytěsňovat jejich export do USA.
Ještě horší je, že se jiné země, jejichž měny se vůči jüanu zhodnotily, mohou těšit na invazi čínského dovozu.
Čínská měnová politika má totiž ten důsledek, že místo aby znehodnocení dolaru zlepšilo obchodní bilanci Ameriky a zastavilo odliv pracovních míst a investic, může tyto problémy bezděčně rozšířit do zbytku světa.
Čína tak v podstatě přiživuje nové nerovnováhy v době, kdy jednotlivé země bojují s propadem poptávky vyvolaným finanční krizí.
Dolar je součástí Rubikovy kostky měnových kurzů.
Protože Čína zachovává politiku podhodnocené měny, může oslabení dolaru zhoršit globální deflační tlaky.
Směsice politických faktorů přesto vedla politiky k překvapivému odmítnutí Čínu v této věci konfrontovat.
Pokud jde o USA, přetrvávající mentalita studené války v kombinaci s předpokladem hospodářské nadřazenosti USA způsobuje, že ekonomické otázky jsou stále pokládány za služebníka geopolitických ohledů.
Tím se vysvětluje zanedbávání hospodářských vztahů mezi USA a Čínou, které je dnes pro USA vzhledem k jejich oslabené ekonomické kondici nebezpečné.
Pokud jde o zbytek světa, mnozí lidé snadno svalují vinu na USA, v mnoha případech i kvůli odporu vůči jejich pociťované aroganci.
Ve státech jižní polokoule navíc existuje stará mentalita, že ve vztazích se Severem nemohou udělat nic špatně a že by v těchto vztazích měly projevovat vzájemnou solidaritu.
A konečně platí, že všechny země byly pravděpodobně krátkozraké, když si představovaly, že jim mlčení zajistí obchodní náklonnost Číny.
Toto mlčení však jen Číně umožňuje využívat společenství států.
Světová ekonomika draze zaplatila za spoluúčast a mlčení ve vztahu k hospodářským politikám přijatým v uplynulých 15 letech, které vyvrcholily nejhlubší a nejnebezpečnější recesí od 30. let.
A zaplatí ještě více, zůstanou-li politici pasivní i vůči destruktivní měnové politice Číny.
Evropa, jež odmítá zemřít
V době, kdy se Evropská unie připravuje na oslavy březnového 50. výročí Římské smlouvy, panuje všeobecný dojem, že tato instituce je na kolenou.
Evropská integrace jako by v roce 2005 narazila na své Waterloo, když Nizozemci a Francouzi nečekaně v referendech poslali ke dnu návrh evropské ústavy.
Sdělovací prostředky se od té doby zaměřují na paralýzu, který údajně zachvátila rozhodovací proces v EU, avšak realita je jiná.
Unie ani zdaleka netrpí žádnou nezvratnou nepřízní osudu: funguje jako obvykle a v tichosti pokračuje v koncipování nových strategií a projektů.
Stačí se podívat na některé nedávné titulky.
EU sestavuje energetickou a ekologickou strategii, která si klade za cíl ukončit sebezničující konkurenční boj o ropu a plyn v Evropě a současně postavit Evropu do čela celosvětového úsilí o zastavení klimatických změn.
Společná zahraniční a bezpečnostní politika unie možná ještě nemusí znamenat, že Evropa hovoří ke světu jednohlasně, nicméně se stále utváří a již nyní dokázala vyléčit některé rány způsobené neshodami ohledně války v Iráku.
Neméně důležitá je skutečnost, že pokračuje evropská hospodářská integrace, kdy euro posiluje a na obzoru se rýsuje jednotný trh finančních služeb.
Nešťastná nabídka EU vytvořit společnou ústavu pramenila z obav, že rozhodovací mechanismy budou přetíženy vstupem mnoha nových členů do unie, nejprve v květnu 2004 a poté na počátku letošního roku.
Ústavní smlouva byla původně koncipována tak, aby tento systém zmodernizovala, a teprve později přerostla v přemíře nadšení ve zdlouhavý a nabubřelý dokument, který je dnes mrtvým cárem papíru.
Přesto existují náznaky, že stroj EU si zatím vede docela dobře i bez ústavy.
Objem závazných pravidel EU byl v loňském roce téměř navlas stejný jako před deseti lety.
V letech 2005 a 2006 pokračoval tok směrnic, regulací a s nimi souvisejících zpráv, zelených knih a komuniké stejným tempem – totiž 2800 dokumentů ročně – jako v roce 1996, kdy stál v čele Evropské komise Jacques Delors a kdy byl projekt EU všeobecně oslavován jako nezadržitelný.
Brusel je dnes vládním městem podobným Washingtonu, D.
C., přestože je to současně také místo, kde složitá jednání mezi 27 členy unie postupují jen lopotně a pomalu vpřed.
A kromě toho všeho vypadá zdravěji i evropská ekonomika.
V Německu, které je hospodářskou lokomotivou EU, klesá nezaměstnanost a vzrůstá podnikatelská důvěra.
V celé Evropě se pak zdá, že pozitivní dopady strategie rozšíření, která v posledních třech letech přivedla do unie 10 někdejších komunistických zemí, vytvářejí nový pocit sebedůvěry.
Nic z toho by nás nemělo překvapovat.
K zastavení integrace, natožpak k jejímu obrácení zpět, by bylo zapotřebí mnohem více než pouhé „škytavky“ v křehkém politickém procesu EU.
Globální tlaky přimykající evropské státy těsněji k sobě jsou silné jako nikdy dříve, takže slepá ulička ústavní smlouvy EU nikdy nemohla vychýlit Evropu z kurzu na příliš dlouho.
Cesta před námi není samozřejmě ani zdaleka umetená.
Zdá se však, že se na obzoru rýsuje konsensus o budoucnosti EU.
Diplomaté a političtí analytici se obecně shodují, že klíčové prvky neúspěšné ústavy budou zachráněny z trosek a promění se v cosi na způsob „miniústavy“, jak ji loni na podzim navrhl na jednání organizace Přátelé Evropy v Bruselu Nicolas Sarkozy, horký favorit francouzských prezidentských voleb.
O podrobnostech se lze zatím pouze dohadovat, ale panuje konsensus, že EU přijme řadu nejdůležitějších procedurálních mechanismů ústavy někdy v průběhu příštího roku.
EU ještě zdaleka nemá vyhráno.
Koncipování soudržné politiky je při takovém počtu států, z nichž všechny mají poněkud odlišnou politickou kulturu, zákonitě obtížné.
Představa, že ústavní krize drží vše na bodu mrazu, je ovšem mylná.
Mnohem větší problém spočívá v tom, že vlády členských zemí EU se tak úporně soustředily na detaily „budování Evropy“, že zanedbaly širší strategické otázky.
Vede se jen malá nebo vůbec žádná diskuse o tom, kam Evropa směřuje a jakou Evropu si její obyvatelé přejí.
Je poněkud zvláštní, že ani americký unilateralismus za prezidenta George W.
Bushe nevyprovokoval vážnou debatu o budoucí roli Evropy ve světě.
Problémem EU není takzvaná „ústavní krize“, ale spíše absence zřetelné politické identity.
Smrt ve Lhase
PRAHA – Městský vyšší lidový soud ve Lhase 8. dubna odsoudil k smrti dva Tibeťany, Lobsanga Gjalcena a Lojaka.
Oba muži byli uznáni vinnými ze spáchání žhářských útoků proti obchodům vlastněným Číňany, které si vyžádaly oběti na životech.
Další dva tibetští aktivisté, Tenzin Phuncok a Kangcuk, dostali podmíněný trest smrti a třetí, Dawa Sangpo, od téhož soudu odešel s trestem doživotního věznění.
Tyto nedávné verdikty jsou prvními tresty smrti, jež čínské soudy vyměřily těm, kdo se zúčastnili protestů, které se na jaře roku 2008 prohnaly Lhasou a dalšími tibetskými městy.
Vzhledem k tomu, že tyto procesy proběhly v naprosté izolaci od okolního světa, bez přítomnosti nestranných pozorovatelů i zahraničních novinářů, je třeba silně pochybovat o tom, že se obžalovaným dostalo něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo spravedlivý proces v souladu s mezinárodními soudními standardy.
Apelujeme proto na orgány Čínské lidové republiky, aby rozhodnutí, že účastníci protestů budou popraveni, zrušily a aby jim daly příležitost podstoupit nový soudní proces, jenž bude lépe odpovídat mezinárodním standardům, které Čína dle vlastních slov ctí.
A první normou, již je třeba dodržet, je to, že proces musí být především ověřitelný a otevřený mezinárodnímu dohledu.
Kromě chmurných osudů Tibeťanů, kteří teď byli tibetskými soudy za loňské protesty odsouzeni k trestu smrti či k doživotnímu věznění, máme ovšem obavy také o stovky dalších zadržovaných účastníků demonstrací, které městský soud ve Lhase teprve bude soudit.
Máme za to, že nynější rozsudky smrti by v Tibetu mohly znamenat začátek laviny nesmírně pochybných soudních výroků, které by v napjatém a zkoušeném regionu mohly vést ke znepokojivému počtu poprav.
Má-li si Čína co do respektu vydobýt mezinárodní postavení odpovídající její pozici ve světě ekonomiky a těžit ze vzestupu na čelné místo mezi světovými hospodářskými mocnostmi, je nezbytné, aby si čínští představitelé v Tibetu uvědomili nutnost řádného soudního procesu pro všechny své občany, včetně etnických menšin.
Ke smyslu pro řádný soudní proces se váže také výzva vůči čínskému vedení, aby zástupcům mezinárodního společenství povolilo vstup do Tibetu a do přilehlých provincií.
Vždyť tyto provincie jsou z větší části odříznuté od mezinárodního dohledu už od doby, kdy Tibet loni poničily protesty.
Temné stíny podezření, které dnes visí nad Tibetem, může vláda Čínské lidové republiky rozptýlit jedině tím, že zajistí, aby její vládnutí v Tibetu bylo pro zbytek světa transparentnější.
Pouze tím, že umožní, aby mezinárodní přítomnost nezaujatě a pravdivě referovala o tom, co se v Tibetu děje, zažene čínská vláda představu, že pokračování její vlády v tomto místě znamená, že příslušníci čínských etnických menšin budou vystaveni ještě závažnějšímu pošlapávání lidských práv.
Smrt svobody projevu v Hongkongu
NEW YORK – Hongkongský deník Apple Daily musel ukončit činnost.
V den, kdy ho úřady zavřely, stáli lidé na poslední vydání fronty; prodal se milion výtisků.
Noviny byly odsouzené k zániku od loňského roku, kdy čínská komunistická vláda uvalila na Hongkong drsný zákon o národní bezpečnosti.
Policie provedla v jejich redakci razii.
Jejich novinářům se vyhrožovalo násilím.
Jejich aktiva byla zmrazena.
Nebylo z čeho vyplácet mzdy.
Vedoucí editoři a hlavní komentátor byli zatčeni.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Noviny se údajně dopustily „spolupráce se zahraničními mocnostmi“, případně jak se obhrouble vyjádřil C.
Y.
Leung, někdejší správce autonomní oblasti Hongkong, „spiknutí s cizáckou žumpou“.
Jejich skutečným proviněním však bylo nesmírně kritické psaní o Komunistické straně Číny, hongkongské vládě a zkorumpovaných místních magnátech a politicích, a to už od roku 1995, kdy Jimmy Lai tyto noviny založil.
I Lai samotný už strávil téměř rok ve vězení, neboť byl obžalován z podvodu, spolupráce se zahraničními zeměmi a účasti na nepovolených demonstracích.
Teoreticky by ve vězení mohl zůstat do konce života.
Lai ani jeho noviny přitom nezapadají do vznešené šablony pokrokového aktivismu.
Apple Daily je zčásti senzacechtivý bulvár plný článků o sexuálních výstřelcích filmových hvězd a dalších místních celebrit, lascivních drbů a odhalování skandálů.
Ve většině liberálních demokracií jsou podobné publikace obvykle považovány za neblahou daň, kterou je nutné zaplatit za právo na svobodu projevu.
Například britský bulvární tisk je jen sotva pokrokový, vznešený či zásadový.
Deník Apple Daily však svým způsobem zásadový byl.
Je pravda, že jeho tón byl populistický a ne vždy zdvořilý.
Lidé z pevninské Číny, kteří přijíždějí do Hongkongu, aby si ukrojili díl z jeho bohatství, byli v deníku kdysi přirovnáni k „sarančatům“.
Zároveň však Apple Daily nabízel i nejpronikavější politické reportáže v celé Asii a často byl v Hongkongu jedinou publikací, která pravidelně odhalovala a rozebírala finanční či politické nepravosti.
Lai je fascinující a složitá osobnost.
Otevřeně obdivuje Donalda Trumpa, konvertoval ke katolicismu, který vroucně praktikuje, a zastává dosti křiklavé názory na nadřazenost západní křesťanské civilizace nad civilizací čínskou, kterou vnímá jako tyranskou.
Takový názor není mezi čínskými křesťanskými politickými aktivisty ojedinělý, ale na Západě obvykle nachází větší odezvu u krajní pravice než u liberálů.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Laie bychom mohli označit za nevybroušený diamant.
Když jako dvanáctiletý uprchl v roce 1959 z Číny, za necelých 30 let se vypracoval z dětského dělníka v textilce na textilního magnáta, jehož značka džínů Giordano se dobře prodávala nejen v celé Číně, ale i jinde v Asii.
A z Laie se stal velký boháč.
Vše se pro něj radikálně změnilo po brutálním potlačení prodemokratických demonstrací v Číně v roce 1989.
Lai podporoval studenty okupující náměstí Tchien-an-men a posílal jim zadarmo trička.
Když čínské úřady vyslaly na místo vojáky, kteří protesty rozdrtili a zabili přitom tisíce lidí, stal se Lai hlasitým odpůrcem komunistického režimu.
Prodal svou oděvní firmu, které v Číně stejně hrozilo zavření, a založil nejprve časopis s názvem Next a později deník Apple Daily. „Informace jsou pro mě svoboda,“ prohlásil.
Napsal články, v nichž označil Li Pchenga, tehdejšího premiéra a jednoho ze strůjců brutální razie v roce 1989, za „idiota“ a „syna želvího vejce“ (což je na pevninské Číně mimořádně ošklivá nadávka).
A protože se proslýchalo, že Li Pchenga adoptoval Čou En-laj, poněvaž jeho otec přišel o život – Li toto tvrzení popřel –, zpochybnil Lai i otázku expremiérových rodičů, což byla zvlášť pikantní urážka.
Vláda za to dávala Laiovi nálepky typu „zrádce“, „černá ruka“, „shnilé jablko“ a tak dále, přičemž jeho podporu demokratických politiků a aktivistů v Hongkongu i jeho snahu udržet naživu vzpomínku na rok 1989 pokládala za nebezpečně podvratnou činnost.
Bylo skutečně neobvyklé, aby se hongkongský magnát zpěčoval komunistické vládě a prosazoval demokracii.
Většina podnikatelů jen mlčí nebo se usilovně snaží být s vládou v Pekingu zadobře.
Místní firmy přestaly v Laiových tiskovinách zadávat inzerci a pročínské noviny v Hongkongu otiskly Laiovy karikatury, na nichž je magnát vyobrazený jako obludná bestie zahalená do americké vlajky.
Lai čelil i fyzickému ohrožení.
Jeho dům v Hongkongu se stal terčem útoku zápalnými lahvemi.
Jeho samého pak ohrožovali mačetami, a navíc byl na každém kroku sledován.
Přesto se nikdy nevzdal.
Každý rok si připomínal masakr na náměstí Tchien-an-men.
Pochodoval na demonstracích za demokracii.
Navštívil Velkou Británii i Spojené státy a snažil se tam získat podporu pro zachování svobod v Hongkongu.
A přestože se stal terčem posměchu za to, že se během Trumpova prezidentství setkal s viceprezidentem Mikem Pencem, sešel se i s demokratickou předsedkyní Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiovou.
A jeho bulvární noviny, jež představovaly prazvláštní směsici skandálů, drbů a seriózního politického zpravodajství, byly nepostradatelným hlasem svobodného projevu v Hongkongu.
Dnes je tento hlas umlčený a Lai sedí ve vězení spolu s dalšími lidmi, kteří se snažili chránit právo hongkongských občanů svobodně mluvit a psát, mít vládu zákona a vybírat ve volbách vlastní autonomní vládu.
Politické postoje těchto lidí se různí: Martin Lee je ctihodný advokát a umírněný liberální demokrat, Joshua Wong je mladý levičácký buřič a Lai je antikomunistický obdivovatel Trumpa a konzervativní křesťan.
Přesto všichni stojí v jednom šiku.
Když se svoboda ocitne pod palbou, lidé si už nemohou dovolit narcistické tahanice o drobné rozdíly, kvůli nimž se rozpadá liberální politika v zemích, kde lidé pokládají demokracii za samozřejmost.
Smrt památek světového dědictví
SAN FRANCISCO, KALIFORNIE – Klimatické změny si vyžádaly další oběť.
Letos odumřela téměř čtvrtina korálů v oblasti světového dědictví Velký bariérový útes u pobřeží Austrálie – jednoho z nejbohatších a nejkomplexnějších ekosystémů na světě.
Jde o nejhorší masové vybělení korálů v doložených dějinách.
Dokonce i v nejsevernějších partiích útesu, které byly dlouho v natolik dostatečné vzdálenosti od lidských vlivů, jako je rozvoj pobřeží, že se tamní korály zachovaly do značné míry zdravé, odumřelo letos závratných 50% korálů.
Nadprůměrné teploty moře, které toto vybělení vyvolaly, byly v důsledku klimatických změn 175krát pravděpodobnější než dříve.
Jak oceán dál pohlcuje teplo z atmosféry, je stále pravděpodobnější, že se rozsáhlé vybělení korálů podobné tomu, jež právě zdecimovalo Velký bariérový útes – nemluvě o dalších ničivých úkazech vyvolaných rostoucími teplotami –, stane ještě četnějším a pustošivějším.
Budoucnost drahocenných památek světového dědictví – a celé naší planety – závisí na okamžitém snížení emisí skleníkových plynů, které vyvolávají klimatické změny.
Mnohé vlády zodpovědné za ochranu těchto oblastí situovaných na svém území však nejen nepodnikají dostatečně rázné kroky v oblasti ochrany klimatu, ale dokonce aktivně prosazují špinavé energetické projekty typu uhelných dolů a elektráren.
I v době, kdy nám Velký bariérový útes odumírá před očima, Austrálie dál zvyšuje těžbu špinavých fosilních paliv.
Australská vláda loni schválila jak projekt mohutného uhelného dolu Carmichael, tak i terminálu Abbot Point situovaného poblíž útesu, aby usnadnila vývoz uhlí z dolu Carmichael do celého světa.
Emise připsatelné dolu Carmichael se budou řadit k nejvyšším z jediného projektu kdekoliv na světě.
Problém se však neomezuje pouze na Austrálii.
V nízko položeném Bangladéši, který patří z hlediska klimatických změn mezi nejzranitelnější státy, vláda podporuje návrh výstavby dvou obrovských uhelných elektráren sousedících s památkou světového dědictví Sundarbans.
Také Indie tento návrh podporuje.
Nejenže budou tyto elektrárny emitovat velká množství skleníkových plynů, ale zničí i park Sundarbans, kde se řeka Ganga a další vlévají do Bengálského zálivu ve velkolepé deltě tvořené mangrovovými ostrovy.
Tato delta je přitom domovem ohrožených tygrů indických a říčních delfínů.
Elektrárny znečistí vodu toxickým uhelným popílkem, vyvolají nepřetržitý provoz uhelných lodí a vyžádají si vybagrování říčních koryt.
Rtuť z komínů se bude hromadit v mořské fauně a natrvalo kontaminuje dodávky potravin pro statisíce lidí i bezbranná zvířata.
Je pravda, že Bangladéš je chudý na energii a že se tento problém musí řešit, má-li se země ekonomicky rozvíjet.
Existují však alternativy.
Bangladéš má značný potenciál výroby obnovitelné energie a už dnes je světovým lídrem v produkci sluneční energie ze střech.
Závazek vyhnout se nebezpečným antropogenním změnám klimatu samozřejmě neleží jen na státech, na jejichž území se nacházejí památky světového dědictví.
Vzhledem k tomu, co už dnes víme, je však zahajování takto ničivých projektů špinavé energie neobhájitelné.
V případě vlád, které nedokážou chránit naše přírodní dědictví, musí nastoupit Výbor pro světové dědictví (WHC), aby pomohl ukončit bezohlednou těžbu fosilních paliv.
Konkrétně by měl dávat vládám doporučení, jak omezit hrozby spojené s fosilními palivy, identifikovat místa, která jsou těmito hrozbami obzvláště ohrožená, a provádět monitorovací mise.
Cílem by mělo být za prvé a především podněcovat vlády, které jsou schopny snižovat ohrožení chráněných míst v důsledku těžby a spalování fosilních paliv, aby podnikly příslušné kroky.
Takový postup WHC by zároveň pomohl vzdělávat a posilovat občanskou společnost a současně by vyvíjel tlak na finanční instituce, aby odmítaly poskytnout potřebné financování masivním projektům průmyslového rozvoje.
Každoroční zasedání WHC, jako bylo to, které právě skončilo v Istanbulu, představují pro takové úsilí ideální platformu.
Už dnes se desítky organizací a více než 60 000 jednotlivců obrátilo na výbor se žádostí, ať naléhavě vyzve Indii a Bangladéš ke zrušení navrhovaných uhelných elektráren a jejich nahrazení investicemi do obnovitelné energie.
Desítky renomovaných vědců, nevládních organizací a mezinárodních i australských právníků zase požadují, ať WHC doporučí Austrálii nepokračovat v podpoře projektů, které zhorší dopad klimatických změn na Velký bariérový útes.
V době, kdy hrozba klimatických změn sílí, se vlivné instituce typu WHC musí postavit proti toxické a zákeřné závislosti na uhlí a dalších fosilních palivech.
Bude-li výbor k této klíčové otázce nadále mlčet, utrpí tím památky světového dědictví po celém světě.
Spojené státy zoufající
PRINCETON – Dávno před úderem COVID-19 ve Spojených státech vybujela jiná epidemie, která roku 2018 připravila o život víc Američanů, než dosud usmrtil koronavirus.
Tragédií, jež nazýváme „smrti ze zoufalství“ – úmrtí v důsledku sebevražd, onemocnění jater zaviněných alkoholem a předávkování drogami –, strmě přibývá od poloviny 90. let, ze zhruba 65 000 ročně v roce 1995 na 158 000 v roce 2018.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Vzestup počtu úmrtí v důsledku této odlišné epidemie se omezuje téměř výhradně na Američany bez čtyřletého univerzitního titulu.
Zatímco u osob se čtyřletým titulem celková úmrtnost klesla, u Američanů s nižším vzděláním se zvýšila.
Naděje dožití v okamžiku narození se v letech 2014 až 2017 snížila u všech Američanů.
Jednalo se o první tříletý pokles naděje dožití od pandemie španělské chřipky v letech 1918-19; vzhledem ke dvěma epidemiím, které řádí teď, míří naděje dožití k opětovnému poklesu.
Za těmito údaji o úmrtnosti jsou neméně chmurná ekonomická data.
Jak dokládáme ve své knize, reálné (inflačně očištěné) mzdy amerických mužů bez vysokoškolského diplomu klesají už 50 let.
Zároveň se příplatek k výdělkům absolventů oproti osobám bez vysokoškolského diplomu zvýšil na ohromujících 80 %.
Jelikož u méně vzdělaných Američanů klesá pravděpodobnost, že budou mít práci, podíl mužů v hlavním pracovním věku v pracovních silách má už desítky let sestupnou tendenci, což od roku 2000 platí i u žen.
Vzdělaní Američané se méně vzdělané většině vzdalují nejen co do příjmu, ale i zdravotního stavu.
Bolest, osamělost a invalidita se staly běžnějšími mezi osobami bez diplomu.
Takové byly USA v předvečer pandemie COVID-19.
Teď virus nově odhaluje dříve existující nerovnosti.
Historicky pandemie patrně přinášely větší rovnost.
Nejproslulejší je černá smrt, která v Evropě 14. století zabila tolik lidí, že zapříčinila nedostatek pracovních sil, což zlepšilo vyjednávací pozici pracujících.
Později, v devatenáctém století, epidemie cholery inspirovala mikrobiální teorii nemoci, která připravila půdu pro moderní vzestup dlouhověkosti, nejprve v bohatých zemích a poté, po druhé světové válce, ve zbytku světa.
Velká rozbíhavost délky života napříč světem ustoupila velké sbíhavosti.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
USA ale už dvě generace zažívají doma velkou rozbíhavost a COVID-19 nejspíš v zemi ještě dál prohloubí už beztak ohromné nerovnosti v oblasti zdravotního stavu a příjmů.
Účinky viru jsou rozvrstvené podle dosaženého vzdělání, protože u lidí s vyšší kvalifikací je pravděpodobnější, že jsou schopni dál pracovat a vydělávat z domova.
Pokud nepatří mezi vysoce kvalifikované pracovníky ve zdravotnictví a dalších sektorech v přední linii, mohou se pohodlně usadit a sledovat, jak hodnotu jejich penzijních fondů žene akciový trh ještě výš.
Naproti tomu pracující bez čtyřletého vysokoškolského titulu jsou ze dvou třetin buď postradatelní, a tudíž jim hrozí ztráta výdělku, anebo nepostradatelní, a tudíž jim hrozí riziko nákazy.
Zatímco absolventi vysokých škol si z velké části dokážou ochránit zdraví i bohatství, méně kvalifikovaní pracující musí riskovat jedno, nebo druhé.
Dále se proto rozšiřují rozdíly v příjmech a dlouhověkosti, jež odhalily trendy v úmrtích ze zoufalství.
Zatímco však největší nápor první epidemie doposud nesli méně vzdělaní běloši, COVID-19 neúměrně postihuje na životech Afroameričany a Hispánce.
V důsledku toho byla přerušena dřívější sbíhavost bělošské a černošské úmrtnosti.
Tyto rasové disparity mají mnoho důvodů, včetně sídelní segregace, přelidněných životních podmínek a vzorců dojíždění.
Tyto faktory byly doposud obzvlášť významné ve městě New Yorku, kdežto jinde hrají menší úlohu.
Například v New Jersey nemají neúměrně vyšší úmrtnost na COVID-19 ani Afroameričané, ani Hispánci.
Dopady pandemie bude nadále zhoršovat nákladná americká zdravotnická soustava.
Mnozí z desítek milionů Američanů, kteří letos na jaře přišli o práci, přišli také o zaměstnanecké zdravotní pojištění a mnozí nebudou schopni si zajistit alternativní krytí.
Přestože nikomu s projevy symptomů COVID-19 nebyla upřena léčba, někteří nepojištění o ni možná ani neusilovali.
V době, kdy toto píšeme, už si virus v USA vyžádal nejméně 113 000 obětí na životech a hospitalizováno bylo přes 200 000 lidí, jež postihnou potenciálně nesplatitelné účty za léčbu (což platí i pro mnohé pojištěné), které je navždy finančně zruinují.
Federální vláda dala farmaceutickým společnostem miliardy veřejných dolarů na vývoj vakcíny a díky lobbistům k nim nepřipojila cenové podmínky ani neuplatňuje veřejné nároky na patenty.
Kromě toho pandemie roztáčí další konsolidaci průmyslu, neboť zvýhodňuje už beztak dominantní obry elektronického obchodování na úkor kamenných firem, které zápasí s obtížemi.
Podíl pracovních sil na HDP – dlouho považovaný za neměnnou konstantu – v posledních letech klesal a jedním důvodem může být tržní moc na trhu výrobků a na pracovním trhu.
Jestliže v nadcházejících letech přetrvá vysoká míra nezaměstnanosti, relace mezi pracovní silou a kapitálem budou zatlačeny ještě víc ve směru kapitálu, takže analogii s černou smrtí otočí vzhůru nohama a ospravedlní optimismus akciového trhu tváří v tvář katastrofě.
Navzdory tomu jsme přesvědčeni, že postpandemická ekonomika nevyvolá vzestup počtu úmrtí ze zoufalství.
Stěžejní příčinou této epidemie, jak naznačuje naše analýza, nebyly ekonomické výkyvy, ale spíš dlouhodobá ztráta způsobu života mezi bělošskými dělnickými Američany.
Úmrtí ze zoufalství přibývalo před finanční krizí roku 2008 a velkou recesí, kdy se nezaměstnanost v USA zvýšila ze 4,5 % na 10 %, a dál jich přibývalo v době, kdy nezaměstnanost před pandemií postupně klesla až na 3,5 %.
Jestliže kdysi existoval vztah mezi sebevraždami a nezaměstnaností, v USA už patrný není.
Nicméně dřívější dění naznačuje, že osoby vstupující na trh práce v roce 2020 budou po celý pracovní život na dráze s nižšími výdělky, což by mohlo vyvolávat beznaděj, která přináší úmrtí vlivem sebevražd, alkoholu a předávkování drogami.
Jinými slovy, Amerika bude po pandemii COVID-19 s největší pravděpodobností stejná jako před ní, jen s ještě větší nerovností a problémy ve fungování.
Pravda, zlost veřejnosti kvůli policejnímu násilí či nehorázně nákladné zdravotní péči by mohla přinést strukturální přelom.
Pokud k tomu dojde, mohli bychom vidět lepší společnost.
Anebo také ne.
Ne vždycky povstane z popela fénix.
Smrt chudých a odpovědnost bohatých
Ve skandální knize "Pozdně viktoriánské holocausty", která vyšla v loňském roce, popisuje její autor Mike Davis postoj britského impéria k hladomorům v Indii a dalších zemích.
Když selhaly monzunové deště, čekala na miliony Indů jistá smrt.
Životy mnoha hladovějících se daly zachránit - dopravou potravin do postižených míst po železnici - , ale Britové věřili na politiku nevměšování a laissez faire .
Smrt hladem patřila k tamnímu životu.
Britský postoj byl ale ještě skandálnější.
Britští důstojníci měli za to, že jsou stateční a udatní, když se nenechávají unést "emocemi".
Ke své kamenné tváři si vzájemně gratulovali.
Že podobný přístup je dnes nemyslitelný?
Kdepak - vždyť Spojené státy dnes dělají v podstatě totéž: nečinně přihlížejí tomu, jak miliony Afričanů umírají na AIDS.
Před nedávnem navštívili Afriku američtí ministři financí a zdravotnictví a pohlédli umírajícím do očí.
Tito lidé umírají ne proto, že jejich smrt je nevyhnutelná, ale proto, že si nemohou dovolit léky, které by jejich smrt oddálily.
Kdyby každý Američan ročně přispěl deseti dolary, mohl by smrti na AIDS uniknout celý jeden milion Afričanů a ještě by zbylo na boj s touto chorobou.
Z posledních studií vyplývá, že kdyby jedna miliarda lidí v bohatém světě obětovala ročně deset dolarů, mohlo by výsledných deset miliard dolarů výrazně finančně podpořit boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii.
Letos zahájil svou činnost nový Globální fond boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii, ale bohaté země do něj přispěly pouhou desetinou částky, které je zapotřebí.
Peníze, které fond získal od bohatých zemí, investoval už v prvních měsících své činnosti.
Ani Spojené státy ani Evropa další peníze nedaly.
Všichni se vymlouvají, aby nemuseli dát to, co je zapotřebí.
Vysocí američtí vládní úředníci opakují, že neexistuje infrastruktura k distribuci léků, ačkoli stejní úředníci jezdí na návštěvy nemocnic, které disponují kvalifikovanými lékaři, klinikami, zdravotními sestrami i lékárnami.
Lékaři trpělivě vysvětlují, že jim chybí léky, neboť jim chybí peníze, aby za ně mohli léky, které nutně potřebují, koupit.
Když byl americký ministr financí Paul O'Neill na návštěvě kliniky pro nemocné AIDS v jihoafrickém Sowetu, dozvěděl se od lékařů, že kdyby měli dostatek peněz, byli by schopni léčit desetkrát více pacientů než nyní.
Pandemie AIDS trvá už dvacet dva let a Bushova vláda trvá na tom, že se nemůže nechat unést emocemi.
Potřebujeme plán, hlásají Spojené státy, zasypat problém penězi nelze.
Scéna z konce 19. století se vrací: světová supervelmoc nazývá lhostejnost rysem seriózního přístupu.
Pravda je tentokrát trochu prostší.
Afričané s americkou politikou nepočítají.
Afričané nevolí, nekupují americké produkty, nehrozí násilím.
Jsou jen chudí, hladoví a nemocní.
Spojeným státům se zde vyrovná málokdo.
Vyzdvihuji zde Ameriku ne proto, že je ojedinělá svou nedbalostí, ale proto, že je ojedinělá svými vůdčími schopnostmi.
Jinak se finančním příspěvkům na boj s AIDS, jež by mohly udržet naživu miliony Afričanů nakažených virem HIV, vyhýbají Evropa a Japonsko.
V příštích měsících budou mít bohaté země tři příležitosti, jak se polepšit.
Počátkem června pořádá Organizace OSN pro výživu a zemědělství Světový potravinový summit.
Na světě je dnes téměř devět set milionů chronicky hladovějících a tento summit je jednou z příležitostí, jak zabránit kolapsu finanční pomoci chudým zemím na podporu produkce potravin.
Podobně jako v případě AIDS i zde by několik dolarů z kapsy bohatých pomohlo každoročně zachránit životy miliony hladovějících po celém světě.
Na konec června se bohaté země chystají na svůj summit G-7.
Slíbili, že Afrika bude středem jejich pozornosti.
Zkouškou summitu bude, zda Africe nabídne peníze, nebo jen další konejšivá slova.
A konečně v srpnu se političtí vůdci celého světa sjedou do Johannesburgu, kde se bude konat Světový summit o udržitelném rozvoji.
Bohaté země zde budou mít další příležitost dokázat, že chtějí být opravdovým a upřímným partnerem chudých.
Bohatí si sice mohou myslet, že slovíčkaření je zprostí odpovědnosti, ale zástupy hladovějících a umírajících jsou svědky tragické reality.
Dluh a klam
NEW HAVEN – Ekonomové rádi hovoří o prazích, jejichž překročení přináší potíže.
Na tom, co říkají, je obvykle kus pravdy.
Jenže veřejnost často na jejich výroky reaguje přehnaně.
Vezměme si za příklad poměr zadlužení k HDP, dnes tolik zmiňovaný ve zpravodajství v Evropě a ve Spojených státech.
Občas se říká, téměř jedním dechem, že řecký dluh dosahuje 153 % tamního ročního HDP a že je Řecko insolventní.
Spojme si tyto výroky s nedávnými televizními záběry Řeků bouřících se v ulicích.
Jak to dohromady působí?
Tady v USA to může vypadat jako vyobrazení naší budoucnosti, neboť veřejný dluh se nebezpečně přibližuje hranici 100 % ročního HDP a nepřestává růst.
Ale možná že je ten obrázek v našich představách až příliš živý.
Co když se lidé domnívají, že země ztrácí platební schopnost, jakmile její dluh překročí hranici 100 % HDP?
To by byl samozřejmě nesmysl.
Vždyť poměr dluhu (měřeného v měnových jednotkách) a HDP (měřeného v měnových jednotkách v poměru k času) vychází v jednotkách čistého času.
Na používání roku jako této jednotky není nic zvláštního.
Rok je doba, kterou Země potřebuje k obkroužení Slunce, což nemá žádný specifický ekonomický význam, s výjimkou sezónních oblastí hospodářství, jako je zemědělství.
Ze středoškolské výuky přírodních věd bychom si měli pamatovat: vždy dávejte pozor na jednotky míry.
Popleťte jednotky a sami sebe naprosto zmatete.
Kdyby ekonomové automaticky čtvrtletní data HDP neanualizovali a nenásobili čtvrtletní HDP čtyřmi, poměr řeckého zadlužení k HDP by byl čtyřikrát vyšší než teď.
Kdyby HDP automaticky dekadizovali, tedy nenásobili čtvrtletní výsledky HDP čtyřmi, ale čtyřiceti, dluhové břemeno Řecka by dosahovalo 15 %.
Z hlediska platební schopnosti Řecka by takové jednotky byly relevantnější, poněvadž země své dluhy nemusí zcela splatit do jednoho roku (pokud v důsledku krize neztratí schopnost současný dluh refinancovat).
Část národního dluhu Řecka je mimochodem závazkem vůči Řekům.
Jako takové dluhové břemeno žalostně bagatelizuje závazky, jež Řekové mají mezi sebou (převážně ve formě rodinných závazků).
Poměr dluhu k ročnímu HDP (včetně neformálních dluhů) kdykoli v dějinách výrazně překračoval 100 %.
Většina lidí o těchto věcech nepřemýšlí, když reagují na medializovaný poměr dluhu k HDP v titulcích.
Opravdu mohou být tak hloupí, že se těmito podíly nechají zmást?
Když promluvím z vlastní zkušenosti, musí říct, že mohou, protože i já, profesionální ekonom, se tu a tam musím brzdit, abych neudělal tutéž chybu.
Ekonomové lpící na modelech světa založených na racionálních očekáváních to nikdy nepřiznají, ale velkou část toho, co se na trzích děje, dává do pohybu ryzí hloupost – anebo spíš nepozornost, špatná informovanost ohledně fundamentů a přehnaná pozornost věnovaná novinkám, které právě kolují.
Současné dění v Řecku je ve skutečnosti působením mechanismu společenské zpětné vazby.
Něco mezi investory začalo vyvolávat obavy, že u řeckého dluhu je nepatrně vyšší riziko eventuální neschopnosti splácet.
Nižší poptávka po řeckém dluhu způsobila pokles jeho ceny, takže jeho výnosy ve smyslu úrokových sazeb vzrostly.
Kvůli vyšším sazbám bylo pro Řecko těžší refinancovat dluh a to vyvolalo fiskální krizi, která vládu přinutila zavádět rázná úsporná opatření, což vedlo k veřejným nepokojům a hospodářskému krachu, který mezi investory ještě dále posílil skepsi ohledně schopnosti Řecka splácet dluh.
Tato zpětná vazba nemá nic společného s tím, že by poměr ročního HDP k zadlužení překročil určitý práh, pokud tomu ovšem nevěří ti, kdo k této vazbě přispívají.
Jistěže, tento poměr je faktorem, který by nám pomohl posoudit rizika negativní zpětné vazby, neboť vláda musí dříve refinancovat krátkodobý dluh, a pokud krize zvýší úrokové sazby, úřady dříve či později pocítí silný tlak na fiskální úsporná opatření.
Příčinou zpětné vazby ale tento poměr není.
Pojednání s názvem „Growth in a Time of Debt“ (Růst v čase dluhu), jež loni sepsali Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff, je široce citováno pro svou analýzu 44 zemí v průběhu 200 let, která odhalila, že když vládní dluh překročí 90 % HDP, země trpí pomalým růstem a ztrácejí asi jeden procentní bod z ročního tempa.
Člověk by se mohl nechat zmást a usuzovat, že 90 % vyvolává dojem příšerné blízkosti ke 100 %, a proto se začíná zle dařit zemím, které se do takové šlamastyky dostanou.
Když si ale člověk pojednání pozorně přečte, je jasné, že Reinhartová a Rogoff si 90 % hranici vybrali téměř náhodně.
Rozhodli se, bez jakéhokoli vysvětlení, rozdělit poměry zadlužení k HDP do následujících kategorií: do 30 %, 30-60 %, 60-90 % a nad 90 %.
A ukazuje se, že tempa růstu klesají ve všech těchto kategoriích, neboť poměr zadlužení k HDP se zvyšuje, jen k tomu v poslední kategorii dochází poněkud silněji.
Dále je tu také otázka reverzní kauzality.
Poměry zadlužení k HDP obvykle narůstají v zemích s ekonomickými nesnázemi.
Je-li součástí příčin to, že vyšší poměr zadlužení k HDP koresponduje s nižším hospodářským růstem, máme už méně důvodů si myslet, že by se země měly vyššímu poměru vyhýbat, neboť z keynesiánské teorie plyne, že fiskální úspory hospodářskou výkonnost neposilují, nýbrž podrývají.
Zásadní problém, před nímž dnes stojí velká část světa, tkví v tom, že investoři přehnaně reagují na poměry zadlužení k HDP, obávají se nějaké magické hranice a předčasně vyžadují programy fiskálních úspor.
Žádají od vlád, aby osekávaly výdaje, dokud jsou jejich ekonomiky stále zranitelné.
Domácnosti dostávají strach, takže také omezují výdaje a podniky jsou zrazovány od půjček k financování kapitálových výdajů.
Ponaučení je jasné: Měli bychom se méně znepokojovat poměry a prahy a více si všímat naší neschopnosti porozumět tomu, že tyto indikátory jsou umělé – a často irelevantní – konstrukty.
Nejúčinnější pomocí v pandemii je úleva od dluhů
LONDÝN/CAMBRIDGE – Státy ve vyspělém světě reagují na krizi COVID-19 podporou svých domácích ekonomik a finančních soustav, prováděnou smělými a bezprecedentními způsoby a v rozsahu, jaký by byl ještě před třemi měsíci nepředstavitelný.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Naproti tomu, až se tento týden virtuálně sejdou světoví ministři financí a guvernéři centrálních bank na pololetních zasedáních Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, budou uskutečněny kroky k posílení mezinárodní soustavy.
Nebude to však nic srovnatelného s tím, co země dělají doma.
Historici jako Charles Kindleberger přesvědčivě dokládají, že hospodářská krize 30. let minulého století byla „Velká“ v důsledku krachu mezinárodní spolupráce.
A byť se na krize, k nimž došlo od té doby, reagovalo koordinovanými zásahy, povětšinou se zaváděly až poté, co lidé utrpěli značnou újmu.
Brettonwoodská konference o rekonstrukci mezinárodní finanční soustavy proběhla až po běsnění světové války.
Bradyho plán k vyřešení dluhové krize Latinské Ameriky byl odsouhlasen až poté, co region protrpěl ztracenou dekádu.
Roku 2009 však londýnská schůzka G20 kvůli globální finanční krizi prokázala hodnotu včasného a koordinovaného jednání s cílem omezit škodu vzniklou globálnímu hospodářství, zachovat obchod a podpořit křehké rozvíjející se trhy.
Příští vlna krize COVID-19 se objeví v rozvojovém světě.
Podle chmurných, leč možná umírněných odhadů univerzity Imperial College London pravděpodobně zemře kolem 900 000 lidí v Asii a dalších 300 000 v Africe.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Zatímco Západ k potlačení viru směřuje cestou sociálního odstupu, v rozvojovém světě je izolace vlivem hustě osídlených měst a často přelidněných slumů těžká.
Rada, aby si člověk myl ruce, neznamená mnoho, když nemáte přístup k tekoucí vodě.
Bez základní záchranné sociální sítě je volba zúžená a neúprosná: buď jít do práce a riskovat nemoc, nebo zůstat doma a hladovět s rodinou.
Nebude-li však nemoc v těchto oblastech potlačena, vrátí se – ve druhé, třetí a čtvrté vlně – jako strašák do všech koutů světa.
Dalekosáhlý hospodářský a finanční rozpad na rozvíjejících se trzích také ohrožuje životaschopnost dodavatelských řetězců, na nichž závisejí všechny země.
Zadlužení rozvíjejících se trhů vzhledem ke své velikosti ohrožuje stabilitu globální finanční soustavy, která už teď závisí na silné podpoře centrálních bank.A jelikož na rozvíjející se trhy připadá víc než polovina globálního HDP, ohrožen je i globální růst.
Tak jako Federální rezervní systém USA a další významné centrální banky rozšířily své bilance dříve nepředstavitelnými způsoby, bude zapotřebí, aby mezinárodní společenství tento týden udělalo, řečeno proslulým výrokem dřívějšího prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho, „cokoli bude zapotřebí“ k zachování fungující globální finanční soustavy.
Bylo by tragické, kdyby v době, kdy si Spojené státy k pokrytí svých potřeb půjčují dodatečné dva biliony dolarů, byl už dnes namáhaný rozvojový svět tlačen do masivního uskrovňování.
Zaprvé, MMF, Světová banka a regionální rozvojové banky musí být při rozšiřování úvěrů stejně důrazné jako světové centrální banky.
Je k tomu třeba uznat, že současné prostředí téměř nulových úrokových sazeb umožňuje oproti dřívějšku víc využívat dluhovou páku a že nemá mnoho smyslu držet rezervy, pokud je nelze zužitkovat právě teď.
V roce 2009 Světová banka své úvěrování téměř ztrojnásobila.
Dnes může být na místě ještě ambicióznější cíl, společně s významným posílením subvencovaných úvěrů v době, kdy je nízké výpůjční sazby v bohatých zemích výrazně zlevňují.
MMF, který má 150 miliard dolarů ve zlatých rezervách a síť úvěrových limitů u centrálních bank, by kromě osvobození od splátek úroků z dluhu měl být připraven půjčit až bilion dolarů.
Zadruhé, pokud kdy existoval okamžik k využití mezinárodní měny známé jako zvláštní práva čerpání (globální rezervní aktivum MMF), nastal právě teď.
Mají-li globální peníze zůstat v rovnováze s domácí měnovou expanzí v bohatých zemích, je naléhavě zapotřebí zvýšit zvláštní práva čerpání výrazně nad bilion dolarů.
Zatřetí, byla by tragédie a travestie, kdyby vystupňovaná globální finanční podpora pro rozvojové země nakonec nepomohla jejich občanům, nýbrž věřitelům těchto zemí.
Národní dluhy vzniklé před krizí se musí dostat na vrchol mezinárodní finanční agendy.
Měli bychom se teď dohodnout, že jakmile se vyjasní hospodářské dopady krize, budeme postupovat v souladu s takovým systémovým přístupem, jaký bude nezbytný k obnovení udržitelnosti dluhů v řadě zemí rozvíjejících se trhů a rozvojových zemí a současně k zabezpečení jejich vyhlídek na přilákání nových investic.
Nejpřímější a nejrozsáhlejší krátkodobou podporu ale může poskytnout upuštění od splátek dluhů 76 zemí s nízkými a nižšími středními příjmy, jež podporuje Mezinárodní asociace pro rozvoj.
V současnosti je navrženo, aby věřitelské země nabídly pozastavení bilaterálních splátek dluhů na šest až devět měsíců, za cenu 9-13 miliard dolarů.
Tento návrh je však omezen jak co do časového rámce, tak co do rozsahu zahrnutých věřitelů.
My navrhujeme upuštění od více než 35 miliard dolarů splatných oficiálním bilaterálním věřitelům v průběhu letošního a příštího roku, protože krize se během šesti měsíců nevyřeší a vlády potřebují mít možnost plánovat výdaje s určitou jistotou.
Tady bude zásadní role Číny, která drží víc než čtvrtinu těchto bilaterálních dluhů.
Rozhodnutí Číny být dlouhodobým poskytovatelem financí k investicím do rozvojových ekonomik bylo dosud vítané a její výdaje urychlily rozvoj důležité infrastruktury.
Teď nastal čas, aby se Čína společně s dalšími věřiteli ujala úlohy lídra a pro letošek a příští rok se vzdala splátek dluhů.
Když jsme oba před necelými 20 lety snášeli argumenty pro dluhovou úlevu u bezmála 40 vysoce zadlužených chudých zemí, téměř veškerý dluh byl vůči oficiálním bilaterálním či multilaterálním věřitelům a vůči soukromému sektoru jej bylo málo.
Dnes je do konce roku 2021 vůči věřitelům ze soukromého sektoru splatných 20 miliard dolarů, často vypůjčených za vysoké úrokové sazby.
Jak uznává Institut pro mezinárodní finance, zastupující soukromé věřitele na rozvíjejících se trzích, soukromý sektor musí nést svůj díl bolesti.
Bylo by nehorázné, kdyby se veškeré peníze plynoucí od multilaterálních institucí na pomoc nejchudším zemím nevyužily na zdravotní péči ani na opatření proti chudobě, nýbrž jednoduše na splátky soukromým věřitelům, zejména takovým věřitelům, jako jsou velké americké banky, které i v době krize dál vyplácejí dividendy.
Ministři a guvernéři, kteří se tento týden sejdou, by měli své pravomoci spojit s MMF a Světovou bankou, aby soukromý sektor sjednotili kolem dobrovolného plánu k řešení těchto dluhů.
Právě tak jako pandemii lze nejúčinněji a nejméně nákladně potlačit smělými včasnými opatřeními, ponaučení z minulosti říká, že s mezinárodními recesemi a lidskou cenou, jíž se za ně platí, je nejlepší se vypořádat rychle a odvážně.
Musíme jednat bezodkladně a společně.
Životy, které jste zachránili
PRINCETON – Před deseti lety jsem napsal knihu The Life You Can Save (Život, který můžete zachránit) s podtitulemJak se přičinit o ukončení světové chudoby.
Tento měsíc vyšlo k desátému výročí plně revidované vydání a je k dispozici zdarma jako e-kniha a audiokniha.
Kapitoly audioknihy čtou celebrity, mimo jiné Paul Simon, Kristen Bell, Stephen Fry, Natalia Vodianova, Shabana Azmi a Nicholas D’Agosto.
Revize knihy mě přivedla k přemýšlení nad tím, jaký vliv dosud měla, zatímco výzkum, který byl součástí její aktualizace, mě přiměl zaměřit se na to, co se během uplynulých deseti let změnilo.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Kniha tvrdí, že u lidí příslušejících ke střední třídě v movitých zemích nestačí dodržovat tradiční mravní zásady nelhat, nekrást, neubližovat a nezabíjet.
Etický život v dnešním propojeném světě obnáší pomoc lidem, kteří bez vlastního provinění trpí způsoby, jimž lze snadno předcházet nebo je lze zmírňovat.
Kniha ovlivnila řadu čtenářů tak, že změnili svůj život.
Patří k nim Cari Tuna, která se svým manželem Dustinem Moskovitzem, spoluzakladatelem Facebooku a Asany, založila nadaci zaměřenou na vykonání co největšího dobra s miliardami dolarů, které jí darovali.
Poskytli financování organizaci GiveWell, čímž jí umožnili rozšířit svůj tým výzkumníků, kteří rigorózně posuzují charity s cílem najít ty, které v přepočtu na dolar zachrání nebo zlepší nejvíc životů.
Když vzal Charlie Bresler do ruky výtisk The Life You Can Save, byl na vrcholu kariéry v maloobchodním prodeji.Čtení knihy v něm probudilo hluboce usazenou nespokojenost s prací, která navzdory všem finančním výhodám nebyla opravdu v souladu s jeho nejhlubšími hodnotami.
Kniha tehdy zrodila organizaci, nazvanou rovněž The Life You Can Save, ale neměla žádného zaměstnance na plný úvazek ani významnější úspěchy.
Charlie mě oslovil s nabídkou: byl ochoten se ujmout úkolu budovat dál organizaci tak, aby účinně šířila myšlenky obsažené v knize.
Byla to tak dobrá nabídka, že ji nešlo odmítnout, protože za svůj čas nežádal peníze – ba Charlie a jeho žena Diana jsou významnými dárci The Life You Can Save.Dnes díky tomu organizace přivádí řadu dárců a miliony dolarů k neziskovým organizacím s nejvyšší efektivitou.
Co se stalo s krajní chudobou během deseti let od doby, kdy vyšlo první vydání?
Abychom na otázku odpověděli, ptejme se nejprve, co je krajní chudoba.
Podle definice Světové banky platí, že žít v krajní chudobě znamená postrádat příjem dostatečný k uspokojení základních potřeb své osoby a závislých členů rodiny.
Vydání mé knihy z roku 2009 hovoří o 1,4 miliardy lidí žijících pod touto hranicí.
Dobrou zprávou je, že navzdory vytrvale rostoucí světové populaci se tento údaj snížil téměř na polovinu, na 736 milionů.
Tento povzbudivý úbytek krajní chudoby doprovází další, snad ještě významnější údaj.
Dětský fond OSN (UNICEF) každoročně zveřejňuje svůj odhad počtu dětí, které zemřou před dosažením věku pěti let.
Většina těchto úmrtí se váže ke krajní chudobě a jejím důsledkům, včetně podvýživy, nedostatku nezávadné vody a hygieny, nemocí jako malárie a absence i jen minimální zdravotní péče.
V prvním vydání dosahoval nejčerstvější odhad dětských úmrtí 9,7 milionu.
Teď je na 5,4 milionu.
Abychom tento mimořádný úspěch viděli v souvislostech, představme si, že Airbus A380 obsazený do posledního sedadla dětmi má pár vteřin do havárie, která by všechny stála život.
Pilot projeví úžasné dovednosti a podaří se mu s letadlem bezpečně přistát.
Příběh by zaplavil média a pilot by byl vyzdvihován jako hrdina.
Dále si tedy představme, že piloti 21 plně obsazených letadel A380 ohlásili letové kontrole, že pravděpodobně havarují.
Jak se zpráva bleskově šíří, lidé zjišťují, že by mohlo zahynout víc než 10 000 dětí.
Nemohli bychom se odtrhnout od nejnovějších zpráv, s nadějí, že alespoň část dětí se zachrání.
Jakou bychom zažili úlevu, kdyby se je zdařilo zachránit všechny!
A právě takový je přibližně počet dětí (přesně 11 780), jimž snížení dětské úmrtnosti během posledních deseti let každý den zachránilo a zachraňuje život.
Tento pokrok není pouze důsledkem pomoci.
Z velké části jej přinesl hospodářský růst, zejména v Číně a jižní Asii.
Pomoc ovšem, pokud je promyšlená, pečlivě realizovaná a především nezávisle testovaná a prověřovaná v terénu, hraje důležitou roli.
Za mimořádně nízkých nákladů dokáže zachraňovat životy, předcházet nevidomosti nebo ji léčit, poskytovat dětem vzdělání a dávat lidem možnost začít drobně podnikat.
Chcete-li se dozvědět, jak můžete udělat svůj díl v pomoci krajně chudým lidem, neváhejte a stáhněte si bezplatné vydání The Life You Can Save na https://www.thelifeyoucansave.org/the-book/.
Kolik dat postačuje pro rozvoj?
NAIROBI – Rychlé technologické pokroky dramaticky snížily náklady na shromažďování dat. Snímače ve vesmíru, na obloze, v laboratoři i v terénu spolu s nově objevenými příležitostmi crowdsourcingu a rozsáhlého využívání internetu a mobilních telefonů umožňují přístup k velkému množství informací i těm, pro které byly dříve nedostupné.
Například drobný rolník ve venkovské Africe dnes může klepnutím na displej získat přístup k předpovědi počasí i cenám na trhu.
Tato datová revoluce skýtá enormní potenciál ke zkvalitňování rozhodovacího procesu na všech úrovních – od místního farmáře po rozvojové organizace s celosvětovým dosahem.
Shromažďovat data však nestačí.
Informace se musí také spravovat a vyhodnocovat – a to může být mnohem složitější a dražší než úsilí o samotný jejich sběr.
Nejsou-li rozhodnutí, která se mají zkvalitnit, nejprve řádně identifikována a analyzována, pak hrozí riziko, že úsilí o sběr dat přijde vniveč nebo bude namířeno nesprávným směrem.
Samotný tento závěr stojí na empirické analýze.
Například existují jen slabé důkazy, že monitorovací iniciativy v zemědělství nebo ekologickém řízení mají pozitivní dopad.
Kvantitativní analýza rozhodnutí napříč mnoha obory včetně ekologické politiky, obchodních investic a kybernetické bezpečnosti ukázala, že lidé mají sklon přeceňovat množství dat potřebných ke kvalitnímu rozhodnutí, případně špatně chápou, jaký typ dat je zapotřebí.
Navíc se mohou vyskytnout vážné chyby, když se rozsáhlé datové soubory vytěžují s použitím strojových algoritmů, aniž by se nejprve řádně prozkoumalo samotné rozhodnutí, k němuž je třeba dospět.
Existuje mnoho případů, kdy vytěžování dat vedlo k mylnému závěru – například u lékařských diagnóz nebo právních případů –, protože se nevedly konzultace s experty z oboru a z analýzy byly vynechány klíčové informace.
Věda o rozhodovacím procesu, která kombinuje poznatky o chování s všeobecnými principy koherentního rozhodování, omezuje tato rizika tím, že páruje empirická data s expertními znalostmi.
Chceme-li zapojit datovou revoluci do služeb trvale udržitelného rozvoje, musíme do svého úsilí začlenit nejlepší postupy z tohoto oboru.
Prvním krokem je identifikovat a zasadit do rámce často se opakující rozhodnutí.
V oblasti rozvoje sem patří rozhodnutí velkého dosahu, například výdajové priority – a potažmo rozpočtové alokace – vlád a mezinárodních organizací.
Tato oblast však zahrnuje i rozhodnutí činěná v mnohem menším měřítku: úvahy zemědělců, které plodiny zasadit, kolik hnojiva použít nebo kdy a kde prodávat produkci.
Druhým krokem je vybudování kvantitativního modelu nejistot spojených s těmito rozhodnutími, včetně nejrůznějších spouštěcích mechanismů, důsledků, kontrolních prvků a zmírňujících faktorů, ale i souvisejících nákladů, přínosů a rizik.
Začleňování – spíše než ignorování – těžko měřitelných a vysoce nejistých faktorů vede k nejkvalitnějším rozhodnutím.
Když se takový model zapojí do služeb trvale udržitelného rozvoje, často zahrnuje i projekci dopadu intervencí na živobytí a životní prostředí během několika desetiletí.
Takový proces je nejúspěšnější, když jsou k identifikaci relevantních proměnných a jejich vzájemných vztahů povolány zainteresované strany i experti.
Tito protagonisté musí být vyškoleni tak, aby dokázali poskytnout kvantitativní odhad míry své nejistoty u různých proměnných.
Experti například mohou na základě dostupných dat a vlastních zkušeností odhadnout s devadesátiprocentní jistotou, že průměrný výnos kukuřice v určitém regionu bude činit 0,5-2 tuny na hektar.
Třetím krokem je výpočet hodnoty získání dodatečných informací – něco takového je možné pouze v případě, že jsou kvantifikovány nejistoty u všech proměnných.
Hodnotou informace je pak částka, kterou by za ni byl ochoten zaplatit racionální účastník rozhodovacího procesu.
Potřebujeme tedy vědět, kde budou mít dodatečná data hodnotu pro zkvalitnění rozhodnutí a jak vysokou částku bychom měli vynaložit, abychom je získali.
V některých případech nemusí být k dosažení zdravého rozhodnutí zapotřebí žádné další informace; v jiných případech může mít získání dodatečných údajů cenu několika milionů dolarů.
Tento proces se opakuje tak dlouho, až získání dodatečných dat neskýtá žádnou další hodnotu a může dojít ke zdravému rozhodnutí – k logickému závěru založenému na informacích, hodnotách a preferencích rozhodovacích činitelů nebo orgánu.
Takový proces poskytuje účastníkům rozhodování a zainteresovaným stranám bližší pohled na možnosti, jak zkvalitnit politiku nebo maximalizovat pozitivní výsledky a omezit rizika, jako jsou hrozba pomalého tempa zavádění nebo omezená institucionální kapacita k efektivní implementaci.
Nestačí jednoduše předpokládat, že datová revoluce bude pro trvale udržitelný rozvoj automaticky přínosem.
Chceme-li zajistit, aby tomu tak bylo, musíme si uvědomit význam rigorózní analýzy při každém shromažďování dat i nástup nové generace rozhodovacích vědců, kteří působí po boku tvůrců příslušných politik.
Eurozóna nesmí rozhodnutí odkládat
ATÉNY – Německé argumenty proti zavedení eurobondů, rozšíření záchranného fondu eurozóny a zřízení komplexního systému ekonomického řízení jsou transparentní a snadno pochopitelné.
Jsou ale správné?
Němci se obávají, že tyto inovace by vedly ke zvýšení domácích výpůjčních nákladů a k přímým a nepřímým fiskálním převodům do chudších zemí.
Dále varují před morálním hazardem plynoucím z oslabování tlaku na předlužené země, aby si daly své finance do pořádku.
Zatřetí se odvolávají na těžkosti související s Lisabonskou smlouvou a ústavami, jež by se projevily při vytváření pravidel a postupů simulujících „fiskální unii“.
Konečně, nutný posun evropského sjednocování, aby se legitimizoval nevyhnutelný zásah do suverenity předlužených zemí, by se nakonec mohl dotknout i svrchovanosti Německa.
Na druhou stranu neochota akceptovat sílící konsenzus, že fiskální unie je klíčem k řešení dluhové krize, vydává eurozónu a Německo všanc vážným rizikům.
Lpění na polovičatých opatřeních zjitřuje netrpělivost trhů a ponouká k čím dál důraznějším spekulativním útokům, a to nejen proti slabším zemím na okraji, ale i proti zemím jádra eurozóny s ratingem AAA – třeba proti Francii a nakonec proti samotnému Německu –, jejichž bankovní sektory mají v držení obrovské objemy dluhu zemí z periferie.
Slábnoucí bankovní poměry skutečně vystupují na povrch jako zásadní hrozba pro ozdravení a stabilitu eurozóny.
V případě suverénních úpadků navíc může cena za záchranu bank dalece převýšit náklady na emisi eurobondů či zřízení rozumného transferového režimu.
Investory je nutné ujistit, že výdaje za dluhovou službu jsou pod kontrolou a že na objemy dluhů a meze schodků se důsledně dohlíží, aby se minimalizovala rizika platební neschopnosti a zpevnila schopnost bank vytvořit základy pro udržitelný růst.
Vznikající systémové riziko ohledně udržitelnosti eurozóny vlastně vytváří bludný kruh.
Systémové riziko vyvolává pochybnosti nad solvencí předlužených zemí, což znamená, že snahy těchto zemí konsolidovat svou fiskální pozici a postrčit reformy nevedou ke zlepšení finančních podmínek, což je pro překonání krize a podporu oživení nezbytné.
Dosáhnout fiskální konsolidace je tudíž čím dál těžší, což přivolává opakované spekulativní útoky.
Nahlíženo z širší perspektivy navíc platí, že ekonomické a sociální turbulence na jižním okraji Evropy budou představovat geopolitické riziko.
Tuto hrozbu by ještě zhoršilo propuknutí významné krize související s platební neschopností uvnitř eurozóny, kterou se možná nepodaří potlačit a která by sledem událostí připomínající pád Lehmanů mohla vystavit nebezpečí celou konstrukci.
O dilematech eurozóny a kladech i záporech navržených řešení lze diskutovat donekonečna.
Je například možné namítnout, že eurobondy by členům eurozóny umožnily spojit finanční síly a zvýšením přitažlivosti eura jako rezervní měny udržet výpůjční náklady tak nízko, že by to země s ratingem AAA nepřetížilo.
Právní problémy lze rovněž v krátké době překonat sestavením eurobondů tak, aby zahrnovaly úvěrové garance, splátkové priority a využití konkrétních daňových toků jako zástavy.
Návrhy jak omezit morální hazard by přitom dosáhly svého omezením eurobondů na 60 % HDP – současný strop eurozóny pro veřejný dluh členských států.
Významnější mantinel by vznikl zavedením přísnějšího režimu disciplíny pro fiskálně rozmařilé země do posíleného institucionálního rámce.
Proti politickým problémům, ať už se řeší jakkoli, by se na misku vah měla dát zranitelnost evropských bank.
Německé banky dnes využívají nejdelší dluhovou páku ze všech předních vyspělých ekonomik, přičemž na počátku krize měly v držení bezmála třetinu všech dluhů ve prospěch veřejného a soukromého sektoru v Řecku, Portugalsku, Irsku, Španělsku a Itálii.
Jestliže se systémové riziko eurozóny nebude řešit, mimo pravděpodobnost nejsou platební neschopnosti suverénních aktérů, které by vedly k dalším sanacím bank, jež by s sebou mohly nést nepřijatelné výdaje.
V takovém případě by plně vyvinutá bankovní krize mohla v eurozóně – a možná v celém světě – vyvolat depresi.
V krátkodobém výhledu je nezbytná celoevropská rekapitalizace bank, aby se zkrotily výdaje plynoucí z případných suverénních úpadků.
Nelze však donekonečna odkládat řešení hlubších kazů eurozóny.
Ovšemže ve víru takové nejistoty je pozoruhodné, že konsolidační úsilí předlužených zemí, obecně vzato, drží směr; pokračující nákupy dluhopisů a likviditní podpora ze strany Evropské centrální banky jsou však jen přechodným tišením bolesti.
Neodvratně to skončí ve slepé uličce, takže hrát o čas není řešení.
Naproti tomu kombinace eurobondů, plnohodnotného dluhového mechanismu, posílených pravomocí ECB, aby mohla působit jako věřitel poslední záchrany, a solidní ekonomické správy by se osvědčila.
V dlouhodobém výhledu budou nutné také radikální reformy na trzích kapitálu, produktů a práce, doplněné silnější a soudržnější investiční strategií na evropské úrovni, zaměřené na zvýšení konkurenční schopnosti a oživení růstových vyhlídek.
Evropská konkurenční schopnost nemá jen globální dimenzi.
Obrovské diskrepance existují i uvnitř eurozóny a promítají se do strukturálních obchodních nevyvážeností mezi jádrem a okrajem, které jsou kořenem dluhové krize.
Koheze a budoucí růst eurozóny zásadním způsobem závisí na vytvoření rámce – pomocí grantů a úvěrů –, který zajistí tok investičního kapitálu do chudších zemí, aby se zaplnila mezera v konkurenční schopnosti.
Abychom si vypůjčili obrat ze světa finančnictví, euro je příliš velké na krach.
Rozhodovat bychom se měli raději dříve než později, aby události formovala eurozóna a nenechala se jimi vláčet.
Od vzpomínky k popření v Rusku
LONDÝN – Moje nejbolestivější zkušenost v Rusku byla návštěva tábora Perm-36 v roce 1998, jediného zachovalého stalinistického tábora na nucené práce.
Účastnil jsem se v Permu semináře na Moskevské škole politických studií.
Účelem školy založené pozoruhodnou Lenou Nemirovskaya bylo představit mladým post komunistickým Rusům demokracii, kapitalismus a samosprávu.
Během jednoho hořce studeného dubnového dne jsem se přidal ke skupině přátel na výlet do bývalého tábora.
Perm-36, který byl postaven ve 40. letech jako “běžný“ pracovní tábor, byl v roce 1972 přebudován na koncentrační tábor pro politické vězně.
Poslední vězeň byl propuštěn v roce 1987, tři roky do vlády Michaila Gorbačova.
Nyní byl tábor obnoven jako Gulag Museum skupinou Memorial, lidskoprávním uskupením, které založil fyzik a disident Andrei Sakharov, aby připomněl Rusům jejich totalitní minulost.
Ukázali nám křídlo s maximální ostrahou.
Byli v něm umístěni političtí vězni zejména z nesovětských republik, kteří byli považováni za “zejména nebezpečné recidivisty“ a celé křídlo bylo obklopeno perimetrem z ostnatého drátu.
Poté, co v roce 1989 ukrajinská televize místo natočila, byla část úmyslně zničena.
Bylo zjevné, že vězni byli vystavováni psychologickému mučení a extrémní fyzické zátěži.
Maličkatý radiátor v každé cele mohl jen stěží zabrat proti mrazům od října do dubna.
Vězni spali na dřevěných lavicích, nebo kovových lůžkách.
Jejich oblečení a povlečení bylo z bavlny, ne vlny a jako toaleta jim sloužila otevřená díra v zemi.
Náš průvodce, Maya, nám vysvětlila, že představitelé vězení dávali rádi dohromady ty vězně, kteří si šli vzájemně na nervy.
Během dne byli přesunuti přes koridor do identických cel, kde zbytečně vyráběli železné nástroje.
Na hodinu denně měli povolený vstup do “cvičebního bloku,“ což byl 2,7 metru čtverečních velká kostka s plechovými zdmi, střechou z ostnatého drátu a stráží na ní.
Jediná další “rekreace“ bylo týdenní promítaní propagandistických filmů.
Z 56 “nebezpečných recidivistů“ držených v Permu-36 v 80. letech jich sedm zemřelo.
Jedním byl ukrajinský básník a nacionalista Vasyl Stus.
Oficiálně se tomu říkalo sebevražda, ale přeživší svědci říkají, že stráže jen tak pro legraci odšroubovali ze zdi jedno z prken a pustili ho Stusovi na hlavu, zatímco spal.
Když Maya líčila tento strašný příběh, sledoval jsem obličej dvou mladých strážných, kteří nás doprovázeli.
Jejich výraz byl stejně zmrzlý jako země venku.
Přemýšleli o fotbale nebo o milován�� s přítelkyněmi?
Kdyby měli dost vodky, byli by také schopni vraždy jen tak pro legraci?
Obávám se, že odpověď je ano.
Zlé systémy, zdá se, nemají potíž v nalezení apatických stoupenců, které vždy potřebují.
Organizace jako Memorial či Moskevská škola politických studií nemají v putinovském Rusku místo.
Oficiálně jsou považovány za “cizí agenty“ a jsou pod takovým právním obtěžováním, že je pro ně prakticky nemožné fungovat.
Dnes je Gulag Museum pod jiným vedením.
“Nová prezentace,” jak píší Mikhail Danilovich a Robert Coalson, “se nevěnuje tématu represivních nucených prací ze stalinistické éry, nýbrž produkci dřeva v táboře a jeho přispění k sovětskému vítězství ve druhé světové válce.“ A po 20 letech byla Moskevská škola politických studií nucena zastavit svou činnost v Rusku.
Osud muzea a školy je součástí širšího zásahu na svobodu vyjadřování a chování během Putinova třetího prezidentského mandátu.
Disidentům se rutinně říká devianti, pátá kolona a zrádci, v souladu s tím, že se režim snaží o národní jednotu založenou na náboženství, tradici a paranoidní rétorice.
To reprezentuje zásadní odklon Ruska od dnů z post sovětské doby.
Liberální Demokratická strana Ruska, kterou vedl první demokratický premiér Jedor Gajdar, získala ve volbách v roce 1993 15,5% hlasů a s koaličními partnery vytvořila největší blok v Dumě.
Tehdy se to bralo jako katastrofická prohra.
Dnes se liberální kandidáti do Dumy ani nedostanou.
Jak se to mohlo stát?
Jak mohly naděje Gorbačovovy glasnosti tak krutě vyčpět?
Rozšířeným názorem je, že se Rusko zkrátka navrací zpět: svoboda nebyla nikdy více než jen pomíjivá samohláska v jeho abecedě.
To je ale povrchní vysvětlení.
Pravda, ruský liberalismus přispěl ke svému vlastnímu zániku, svou neschopností a roztříštěností.
Ale Západ tomu také nepomohl.
V 90. letech nebyl schopen finančně podpořit ekonomické reformy, které prosazoval.
Rozšířit NATO do Pobaltí v roce 2002 – první rozšíření Aliance na bývalé sovětské území – byla katastrofická chyba, která učinila prakticky nemožné, aby byl Rus patriot a zároveň pro-západní.
Jak opomenutím, tak provizí podryl Západ půdu ruskému liberalismu a umožnil tak převahu putinismu.
Prozatím Putin ukázal správný smysl pro hranice.
Dovoluje Rusům snít o velikosti, aniž by je uvrhl do přílišných potíží.
Po jeho vedením setřáslo Rusko sankce, vytvořilo nové spojenectví s Čínou a naštvalo – nicméně otevřeně nenapadlo – Západ v Sýrii.
Ale ti, co znají Putina říkají, že nestrpí diskuzi; on jen ten jediným, kdo bude nastavovat hranice a limity.
A nikdo nemůže být u moci tak dlouho jako on, aniž by nebyl zkažený.
Ro tuto chvíli je putinismus jedinou hrou na stole.
Nicméně, i když jsou síly reprezentované Memorialem a Moskevskou školou politických studií marginalizovány, nebyly ještě vymýceny.
Nová makroekonomická strategie
NEW YORK – Jsem makroekonom, ale nesouhlasím se dvěma hlavními tábory této profese ve Spojených státech: s neokeynesiány, kteří se zaměřují na zvyšování agregátní poptávky, ani s ekonomy strany nabídky, kteří se soustředí na snižování daní.
Obě školy se neúspěšně snaží překonat trvale slabý výkon vysokopříjmových ekonomik v posledních letech.
Je čas na novou strategii založenou na trvale udržitelném růstu taženém investicemi.
Klíčovým úkolem makroekonomie je alokovat zdroje společnosti tak, aby byly nejlépe využity.
Zaměstnanci, kteří se rozhodnou pracovat, by měli najít pracovní místo, továrny by měly efektivně umísťovat kapitál a část příjmů, která nejde na spotřebu, nýbrž do úspor, by se měla investovat tak, aby zvýšila budoucí blahobyt.
Právě ve třetí oblasti to neokeynesiáni i ekonomové strany nabídky začali mít popletené.
Většině vysokopříjmových zemí – USA, převážné části Evropy a Japonsku – se nedaří investovat dostatečně či moudře do projektů s největším prospěchem do budoucna.
Existují dva způsoby investování – doma a mezinárodně – a svět pokulhává v obou.
Domácí investice mají různé podoby, jako jsou investice firem do strojů a budov, investice domácností do domů nebo vládní investice do lidí (vzdělání, kvalifikace), znalostí (výzkum a vývoj) a infrastruktury (doprava, energie, voda a klimatická odolnost).
Přístupem neokeynesiánů je snaha zvýšit domácí investice jakéhokoliv druhu.
Tento názor hlásá, že výdaje jsou výdaje.
Neokeynesiáni se proto snaží podnítit další investice do bydlení prostřednictvím rekordně nízkých úrokových sazeb, další nákupy automobilů prostřednictvím zajištěných spotřebitelských úvěrů a další hotové infrastrukturální projekty prostřednictvím krátkodobých stimulačních programů.
A když se investiční výdaje nehnou z místa, doporučí, abychom nasměrovali „nadměrné“ úspory do další spotřební horečky.
Naproti tomu ekonomové strany nabídky chtějí podporovat soukromé (rozhodně ne veřejné!) investice prostřednictvím dalších daňových škrtů a další deregulace.
V USA se o to pokusili při několika příležitostech, naposledy během působení administrativy George W.
Bushe.
Výsledkem této deregulace byla bohužel jepičí bublina na trhu nemovitostí, nikoliv trvalý boom produktivních soukromých investic.
Politika sice alternuje mezi stranou nabídky a neokeynesiánským zápalem, avšak přetrvávající realitou je značný pokles investic vyjádřený jako podíl na národním důchodu ve většině vysokopříjmových zemí v posledních letech.
Podle údajů MMF klesly hrubé investiční výdaje v těchto zemích z 24,9% HDP v roce 1990 na pouhých 20% v roce 2013.
V USA se investiční výdaje snížily z 23,6% HDP v roce 1990 na 19,3% v roce 2013 a v čistém vyjádření (hrubé investice bez odpisů kapitálu) se propadly ještě výrazněji.
V Evropské unii došlo k poklesu z 24% HDP v roce 1990 na 18,1% v roce 2013.
Neokeynesiáni ani ekonomové strany nabídky se nezaměřují na skutečnou nápravu tohoto trvalého poklesu investičních výdajů.
Naše společnosti naléhavě potřebují vyšší investice, zejména do proměny silně znečišťující, energeticky náročné a vysokouhlíkové produkce v trvale udržitelné ekonomiky založené na efektivním využívání přírodních zdrojů a přechodu na nízkouhlíkové zdroje energie.
Takové investice vyžadují navzájem se doplňující kroky veřejného i soukromého sektoru.
Mezi nezbytné investice patří rozsáhlé využívání sluneční a větrné energie, masovější zavádění elektrické dopravy, a to jak veřejné (autobusy a vlaky), tak soukromé (osobní automobily), a výstavba energeticky účinných budov a energetických sítí, které dokážou přenášet obnovitelnou energii na velké vzdálenosti (například ze Severního moře a Severní Afriky do kontinentální Evropy nebo z kalifornské Mohavské pouště do amerických populačních center).
Právě ve chvíli, kdy by naše společnosti měly s těmito investicemi přicházet, však veřejné sektory v USA i v Evropě vstoupily do faktické „investiční stávky“.
Vlády seškrtávají veřejné investice ve jménu vyvážených rozpočtů a soukromí investoři nemohou masivně a bezpečně investovat do alternativní energie v situaci, kdy jsou veřejně regulované energetické sítě, pravidla zodpovědnosti, cenové mechanismy a národní energetické politiky nejisté a silně rozporované.
V USA došlo k omezení veřejných investičních výdajů.
Federální vláda i jednotlivé státy postrádají politický mandát, strategie financování i dlouhodobé plány na urychlení investic do příští generace chytrých a čistých technologií.
Neokeynesiáni i ekonomové strany nabídky tuto investiční paralýzu špatně pochopili.
Neokeynesiáni vidí veřejné i soukromé investice jako pouhý jiný typ agregátní poptávky.
Zanedbávají veřejně-politická rozhodnutí týkající se energetických systémů a infrastruktury (stejně jako cílený výzkum a vývoj na podporu nových technologií), které jsou zapotřebí k nastartování chytrých a ekologicky udržitelných veřejných a soukromých investičních výdajů.
Raději podporují kejkle (nulové úrokové sazby a stimulační balíky), než aby naléhali na detailní státní politiku, kterou bude robustní investiční zotavení vyžadovat.
Ekonomové strany nabídky jako by zase vůbec nevěděli o závislosti soukromých investic na doplňkových veřejných investicích a jasném politickém a regulačním rámci.
Prosazují seškrtávání vládních výdajů v naivním přesvědčení, že uvolněné místo nějakým kouzlem zaplní soukromý sektor.
Omezováním veřejných investic však brzdí i investice soukromé.
Například soukromí producenti elektrické energie nebudou investovat do rozsáhlé výroby obnovitelné energie, pokud vláda nemá dlouhodobou klimatickou a energetickou politiku nebo plány na podporu výstavby dálkových přenosových vedení, která dopraví novou nízkouhlíkovou energii do populačních center.
Takové ukoptěné politické detaily ekonomy volného trhu nikdy příliš netrápily.
Existuje i možnost využít domácí úspory k podpoře zahraničních investic.
USA by například mohly půjčit peníze nízkopříjmovým africkým ekonomikám na nákup nových elektráren od amerických firem.
Taková politika by zapojila americké soukromé úspory do důležitého boje proti globální chudobě a současně by posílila americkou průmyslovou základnu.
Přesto ani v této oblasti nevyvíjejí neokeynesiáni ani ekonomové strany nabídky příliš velkou snahu zkvalitnit instituce rozvojových financí.
Místo aby radili Japonsku a Číně zvýšit míru spotřeby, udělali by makroekonomové lépe, kdyby těmto ekonomikám doporučili využít vysoké míry úspor k financování nejen domácích, ale i zahraničních investic.
Tyto úvahy jsou poměrně jasné každému, kdo se zaobírá naléhavou potřebou harmonizovat hospodářský růst a trvalou ekologickou udržitelnost.
Nejnaléhavějším úkolem pro naši generaci je proměnit špinavé a na uhlíku založené světové energetické a infrastrukturální systémy v čisté, chytré a účinné systémy pro jednadvacáté století.
Investice do trvale udržitelné ekonomiky by dramaticky zvýšily náš blahobyt a využily naše „nadměrné“ úspory ke správným účelům.
K tomu však nedojde automaticky.
Potřebujeme dlouhodobé strategie veřejných investic, ekologické plánování, technologické návody i partnerství veřejného a soukromého sektoru pro nové, trvale udržitelné technologie a rozsáhlejší globální spolupráci.
Tyto nástroje vytvoří novou makroekonomii, na níž závisí naše zdraví a prosperita.
Přeceňovaný americký úpadek
CAMBRIDGE – S blížícími se volbami do amerického Kongresu se rozšířily otázky týkající se zdraví amerických politických institucí a budoucnosti globálního vedení USA.
Někteří lidé přitom poukazují na stranický pat, který podle nich dokládá americký úpadek.
Je však situace opravdu tak zlá?
Podle politoložky Sarah Binderové nebyl ideologický rozkol mezi dvěma hlavními politickými stranami v USA od konce devatenáctého století tak velký jako dnes.
Navzdory současnému patu však 111.
Kongres dokázal schválit velký fiskální stimul, reformu zdravotnictví, finanční regulaci, smlouvu o kontrole zbraní a revizi armádní politiky v otázce homosexuality.
Je tedy zřejmé, že americký politický systém nelze odepsat (zvláště pokud má stranický pat cyklickou povahu).
Dnešní Kongres je ovšem zamořený nízkou legislativní kapacitou.
Ačkoliv se ideologická vyhraněnost Američanů v posledních dvou desetiletích více než zdvojnásobila z 10% na 21% veřejnosti, většina Američanů nezastává jednolitě konzervativní či liberální postoje a chce, aby se jejich zástupci setkávali v půli cesty.
Politické strany jsou však od 70. let ideologicky stále vyhraněnější.
Pro USA není tento problém nový, protože americká ústava je založená na liberálním názoru z osmnáctého století, podle něhož lze moc nejlépe kontrolovat rozdrobením a vytvořením systému kontrolních a vyvažovacích mechanismů, přičemž prezident a Kongres jsou v oblastech typu zahraniční politiky nuceni soutěžit o kontrolu.
Jinými slovy byla americká vláda koncipována tak, aby byla neefektivní, protože pak nebude moci snadno ohrožovat svobodu vlastních občanů.
Tato neefektivnost pravděpodobně přispěla k poklesu důvěry v americké instituce.
Méně než pětina veřejnosti dnes věří, že federální vláda většinou zaujímá správný přístup – oproti třem čtvrtinám v roce 1964.
V mezidobí se zmíněný údaj samozřejmě občas prudce zvyšoval, jako například po teroristických útocích z 11. září 2001, avšak celkově jde o značný pokles.
Federální vláda přitom není sama.
Za posledních několik desetiletí se prudce propadla důvěra veřejnosti v mnoho vlivných institucí.
Podíl Američanů, kteří důvěřují univerzitám, klesl v letech 1964-1997 ze 61% na 30%, zatímco důvěra ve velké firmy se propadla z 55% na 21%.
Důvěra v lékařské instituce zaznamenala pokles z 73% na 29% a v žurnalistiku z 29% na 14%.
Důvěra ve vzdělávací instituce a armádu se sice v poslední dekádě zvýšila, avšak důvěra ve Wall Street a velké korporace padá dál.
Tyto navenek alarmující údaje však mohou být zavádějící.
Plných 82% Američanů například stále pokládá USA za nejlepší místo k životu na světě a devadesáti procentům se líbí demokratický systém americké vlády.
Američané možná nejsou zcela spokojení se svými vedoucími představiteli, avšak země rozhodně nestojí na pokraji revoluce ve stylu arabského jara.
Ačkoliv se navíc stranická politika v posledních desetiletích polarizuje, tomuto období předcházela padesátá léta a začátek šedesátých let, kdy vybřednutí z velké hospodářské krize a vítězství ve druhé světové válce podpořily neobvykle vysokou důvěru v americké instituce.
Nejprudší pokles důvěry veřejnosti ve vládu ve skutečnosti nastal koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let.
Klesající důvěru ve vládu navíc neprovázejí významné změny v chování občanů.
Americký berní úřad (Internal Revenue Service) například patří mezi instituce, které vzbuzují nejnižší důvěru veřejnosti; přesto nedošlo k žádnému velkému vzestupu daňových úniků.
Pokud jde o kontrolu korupce, USA se stále umísťují v 90. percentile.
A třebaže se volební účast v prezidentských volbách ve druhé polovině dvacátého století snížila z 62% na 50%, v roce 2000 se stabilizovala a v roce 2012 stoupla na 58%.
Ztráta důvěry, kterou Američané dávají najevo, má možná kořeny v hlubším posunu lidských postojů směrem k individualismu, který vede ke snížení úcty k autoritám.
Podobná schémata vývoje jsou charakteristická pro většinu postmoderních společností.
Tento společenský posun však pravděpodobně neovlivní efektivitu amerických institucí tak, jak by si člověk možná myslel, a to díky decentralizovanému federálnímu systému v USA.
Ruku v ruce se zablokovanou situací v hlavním městě jde často politická spolupráce a novátorství na úrovni států a obcí, což vede k tomu, že občané vidí státní a místní vlády, ale i řadu vládních agentur v daleko příznivějším světle než federální kabinet.
Tento přístup k vládnutí má hluboký dopad na mentalitu amerických občanů.
Ze studie provedené v roce 2002 vyplynulo, že tři čtvrtiny Američanů cítí vazbu na svou komunitu a pokládá svou kvalitu života za výtečnou nebo dobrou, přičemž téměř polovina dospělých Američanů se angažuje v nějaké občanské skupině či aktivitě.
Pro USA je to dobrá zpráva.
Neznamená to však, že američtí lídři mohou dál ignorovat nedostatky politického systému, jako jsou „bezpečná křesla“ ve Sněmovně reprezentantů, vytvořená pomocí účelové volební geometrie, nebo obstrukční procesy v Senátu.
Uvidíme, zda se tyto zdroje politického patu podaří překonat.
A také existují legitimní důvody k pochybám o schopnosti Spojených států udržet si status „hypervelmoci“ – v neposlední řadě kvůli vzestupu velkých rozvíjejících se ekonomik.
Jak ovšem poznamenává konzervativní autor David Frum, v posledních dvou desetiletích zažily USA rychlý pokles zločinnosti, počtu dopravních nehod, spotřeby alkoholu a tabáku nebo emisí oxidu siřičitého a oxidů dusíku, které způsobují kyselé deště – a ještě přitom stály v čele internetové revoluce.
Vzhledem k tomu jsou strašlivá srovnání například s úpadkem starého Říma jednoduše nepodložená.
Prohloubení NAFTY
Dobrou zprávou o NAFTA - Severoamerické zóně volného obchodu - je to, že je o ní málo zpráv.
Toto ticho, tak odlisné od někdejsích protestů, jež před deseti lety doprovázely její vznik, je jasným dokladem toho, že NAFTA se svým cílem - ulehčovat a integrovat hospodářskou výměnu mezi svými třemi partnery - uspěla.
Schůzka amerického a mexického prezidenta, naplánovaná na tento týden, by tento úspěch měla využít jako východisko pro směřování organizace novým, tvůrčím směrem.
NAFTA má nastěstí svůj plán.
Když čerstvě zvolený mexický prezident Vincente Fox na podzim roku 2000 navstívil USA a Kanadu, přivezl s sebou smělý návrh: po osmi letech nastal pro Kanadu, Spojené státy a Mexiko čas přiblížit se k dlouhodobějsímu cíli - vzniku Severoamerického společenství.
Jeho nezvyklý návrh sice narazil na hradbu skepse, ale z jeho myslenek se zrodil program, o jehož uskutečnění by vsechny tři partnerské strany NAFTY měly usilovat.
Proč hasit, co nepálí?
Protože z pohledu Mexika NAFTA dosud nedosáhla jednoho ze svých klíčových cílů, tedy poskytnout výhody volného trhu vsem regionům a sektorům země.
Má-li NAFTA naplno rozvinout a využít svůj potenciál a pokročit na cestě sbližování, otevření hranic a snižování tarifních bariér prostě nestačí.
Od svého vzniku v roce 1994 se NAFTA (v nejlepsím případě) zabývala dvojstranným řízením a řesením vzájemných problémů a otázek, přičemž Spojené státy více než častěji zaujímaly jednostranný postoj.
Nasím cílem je ovsem spolupráce trojstranná či ,,podregionální``.
Věc se má tak, že Mexiko a Kanada se omezují na individuální jednání s americkou stranou, neboť vsechny tři země dávají z různých důvodů přednost odděleným bilaterálním vztahům se sousedy.
Výsledkem je pak opomíjení celkové severoamerické perspektivy a upřednostňování domácích či bilaterálních vizí, které mnohdy nedokáží podpořit sirsí cíl integrace.
Mexiko, Kanada a Spojené státy, mají-li opravdový zájem o podporu regionální perspektivy, musí začít uvažovat o zřízení institucionálního fóra, kde by se o těchto otázkách dalo diskutovat a odkud by mohly vzejít doporučení pro vlády partnerských zemí.
To bude zvlásť významné, až tyto tři země začnou zvažovat schůdnost společné migrační politiky, příhraničního rozvoje a infrastruktury, společného využívání přírodního bohatství, ochrany životního prostředí, koordinace hospodářských a sociálních politik a dalsích společných zájmů.
Na téma, jak toho dosáhnout, bylo již vzneseno několik konkrétních návrhů.
Přinejmensím by nejprve měla být založena Severoamerická komise či jiný podobný koordinační orgán, který by celý proces odstartoval.
Pro účely NAFTY se model Evropské komise nejspís hodit nebude, přesto by vsak vlády USA, Kanady a Mexika měly ustavit stálý mechanismus, který by ze vsech stran sbíral návrhy a nápady, jež by pak upravoval a uváděl do praxe.
Jednou z oblastí, které jsou zralé pro takový institucionální mechanismus, je energetika.
Severní Amerika disponuje jednou z vůbec nejbohatsích a nejrozmanitějsích energetických zásobáren na světě.
Zatímco jestě během původních jednání NAFTY Kanada a Mexiko nechtěly, aby se oblast energetiky stala součástí společné agendy, dnes už jsou ochotny zapojit se spolu se Spojenými státy do společné energetické strategie.
První trojstranná ministerská jednání o této problematice už ostatně proběhla.
S postupným dopracováváním domácích energetických strategií v každé zemi vyjdou najevo konkrétní možnosti spolupráce, jež pomohou racionalizovat využití vsech dostupných energetických zdrojů.
Dalsí příklad nového regionálního programu lze vysledovat v následcích útoků z 11. září.
Ochrana Severní Ameriky a zabezpečení jejích hranic se stalo jednou z významných priorit v boji proti terorismu, na něž je třeba reagovat společně.
Po vytvoření fungující regionální zóny otevřeného obchodu teď musí vsechny tři země dohlédnout na to, aby nový imperativ ochrany hranic nestál v cestě legitimnímu pohybu zboží, služeb a osob.
Bezpečnostní obvod táhnoucí se podél vnějsích hranic členských zemí NAFTY by mohl vnitřní hranice přeměnit podobně, jako Schengenská dohoda přeměnila vnitřní hranice větsí části kontinentální Evropy.
Přepracování bilaterálního pořadu jednání o migraci mezi Mexikem a USA, jež bylo zahájeno už před 11. zářím, je teď třeba sladit s novou americkou představou vnitřní bezpečnosti státu.
Jedni sice namítají, že boj proti teroru je přirozeným nepřítelem regulace migrace, ale druzí jsou názoru, že Severní Amerika musí dnes více než kdy předtím o těchto otázkách jednat trilaterálně.
O migraci, bezpečnosti, energetice, pracovní síle a dalsích otázkách, jež tvoří společnou severoamerickou agendu, je nutno diskutovat, spravovat je a implementovat prostřednictvím trojstranných institucí, jež budou disponovat schopnostmi a možnostmi nezbytnými k nalezení, harmonizování a konečně sbližování politiky a legislativy regionu.
K tomu je zapotřebí rozsířit komunikaci mezi úřady a politiky ve vsech členských zemích NAFTY.
Program jednání a harmonogram sbližování musí stanovit volení představitelé NAFTY, avsak realizace by měla být plně v rukou nové komise.
K okruhům, jimž by se tato komise mohla či měla věnovat, patří mj. harmonizace finančních, daňových a celních předpisů, dopravní infrastruktura, přírodní bohatství a regionální rozvoj.
Kromě toho je zde samozřejmě celá řada dalsích otázek, z nichž některé jsou už dnes řeseny intenzivní spoluprací, zvlásť v oblasti potírání organizovaného zločinu, obchodování s drogami a lidmi a pasování zboží.
Problémů je pochopitelně mnohem více a s jejich postupným pojmenováváním budou vznikat dalsí příležitosti ke spolupráci.
Výzvou dneska je dát spolupráci pod hlavičkou Severoamerické zóny volného obchodu nový rozměr partnerství.
Přestože nás stále mnohé rozděluje, společné cíle jsou pevnou základnou pro budoucí spolupráci.
Mexiko, Kanada i Spojené státy se v této chvíli nacházejí na rozcestí, které je vhodnou příležitostí pro vytvoření Severoamerické komise, jež by se věnovala potřebám Severoamerického společenství.
Měli bychom se této příležitosti chopit, v jednáních pokračovat a společnými silami toto kolektivní fórum vybudovat.
Jak restartovat reakci USA na pandemii
NEW YORK – Na reakci Spojených států na COVID-19, či přesněji řečeno na žalostné nedostatečnosti této reakce, je snadné najít pochybení.
Popírání, otálení, politické rozbroje a systémová pochybení vyústily v USA ve více než 100 000 úmrtí a prohloubenou sociální a ekonomickou krizi.
Od března se o dávky v nezaměstnanosti přihlásilo přes 40 milionů pracujících – každý čtvrtý.
Teď Američané slyší, že ač země není připravená, měla by si pospíšit zpět k „normálu“.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Co na americké reakci selhalo, překračuje dnešní krajně stranickou politiku.
Kořeny této americké katastrofy sahají hluboko.
Aby bylo jasno, velká část viny je zaslouženě partajní, vždyť pouze demokraté se pokoušejí – proti republikánské opozici – záplatovat rozedranou záchrannou sociální síť USA pomocí přímé podpory nezaměstnaných, chudých, nemocných a jinak zranitelných.
Ani demokraté ale neudělali poslední krok k výzvě vůči vládě USA, aby soukromému sektoru nařídila – a zaplatila – produkci zboží a služeb, jež jsou společensky nezbytné, leč trh sám o sobě je poskytnout neumí a neposkytne.
Říct, že je nutné povolat stát, aby „zajistil zboží“, vyvolává představy evokující sovětské centrální plánovače, kteří rozhodovali, v jakém stylu, tvaru, a dokonce velikosti se mají vyrábět boty.
Takovým způsobem stát zjevně nemá co zasahovat do trhů se soukromým zbožím.
Intervence tohoto ražení vedou pouze k umělým nedostatkům upomínajícím na centrálně řízené ekonomiky.
I v kapitalistických ekonomikách je ale namístě, aby vlády plnily přímou úlohu při zajišťování určitého zboží či statků.
Veřejné statky – například národní obranu – zjevně má zajišťovat vláda.
V USA ovšem obranné statky neprodukuje veřejný sektor přímo; vláda tuto činnost nařizuje soukromému sektoru.
Využívání amerického zákona o obranné výrobě (DPA) z roku 1950, jemuž byly vzorem zákony o válečných pravomocích, jež daly prezidentu Franklinu D.
Rooseveltovi rozsáhlou moc řídit americkou ekonomiku během druhé světové války, není právě zřídkavé.
Armáda na základě DPA vypisuje každoročně kolem 300 000 zakázek, což je praxe, která za prezidenta Donalda Trumpa přetrvává.
Přesto se Trumpova administrativa zdráhá o DPA opřít zmírňování důsledků COVID-19.
Zákon byl využit jen ve vybraných případech, třeba když bylo společnosti 3M nařízeno upřednostnit vládní zakázky na respirátory N95 a zakázáno je vyvážet nebo když General Motors bylo nařízeno vyrábět ventilátory.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Trumpova administrativa aplikovala DPA způsobem, který byl příliš intervenční a zároveň nedostatečně intervenční.
Spolehla se na to, co bychom mohli nazvat tvrdými ustanoveními příkazů a ovládání, a využila DPA „proti“ 3M a GM.
Vláda soukromému sektoru nadiktovala, co má dělat.
Mnohem lepším využitím ohromné moci státu by bylo měkké nařizování: vláda pro soukromý sektor vytvoří pobídky, aby produkoval statky, které prospívají společnosti.
Německo například využilo garancí vládních nákupů v rámci mnohem širšího podpůrného balíčku.
Cíl byl jasný: výrobu lékařského vybavení německým společnostem nepřikazovat, ale nastavit jim vhodné pobídky, aby tak činily.
Řečeným nikterak nesnižujeme spontánní novátorství firem ani podnikatelský důvtip.
Měli bychom zatleskat drobné palírně, která ve výrobě přešla od lihovin k dezinfekci na ruce, či výrobci filtrů do kávovaru, který začal vyrábět respirátory.
Je však jasné, že pokud se vše ponechá jen na samotném trhu, nevyprodukuje dostatečné množství osobních ochranných pomůcek, plicních ventilátorů ani léků.
Až snad jednou nazraje doba, stejně tak nezajistí všeobecnou vakcinaci.
Vláda USA není oproti Německu v žádné nevýhodě.
V souladu se III. částí DPA má k dispozici tentýž nástroj: federální garanci odbytu.
Zdráhavost této pravomoci využít je projevem nebezpečného ideologického zmatení.
Respirátory, ventilátory a očkování nejsou ani soukromé, ani veřejné statky.
Nejsou jako boty: když někdo s gustem nosí nadměrné fialové lodičky, může sice urážet cit jiného pro módu, ale jinak nevytváří žádné externality, negativní ani pozitivní.
Nejsou ovšem ani jako vzduch, nekonkurenční veřejný statek, jejž nelze nikomu upřít.
Respirátory, ventilátory a očkování jsou společenské statky: jejich poskytování prospívá společnosti a vláda se zajištěním dostatečných dodávek nesmí váhat.
Ve většině případů poskytování společenských statků vyžaduje silné vládní pobídky, které povzbudí soukromý sektor, aby je dodal.
Reakce na COVID-19 není jediným takovým případem.
Totéž platí pro technologie ke zmírňování důsledků změny klimatu a k adaptaci na ně, další systémový problém, jejž soukromý sektor sám o sobě nevyřeší v zájmu všech.
Ať už jde o COVID-19 nebo změnu klimatu, firemní dobrovolnictví a dobročinnost je vyřešit nedokážou.
Abychom v úplnosti zužitkovali síly proslulé dynamiky amerického soukromého sektoru, bude zapotřebí sešikovat pravomoci federální vlády s cílem nově nasměrovat soukromý kapitál a energii na podporu rozsáhlého společenského úsilí.
Reakce federální vlády USA byla doposud sérií promarněných příležitostí, počínaje tím, že se adekvátně nepřipravila na detekci a potlačování pandemie ani na řešení hospodářských dopadů.
Dále tu byl první zákon o pomoci ve výši dvou bilionů dolarů, který peníze vůbec nevyužil k vytvoření vhodných pobídek, jež by síly soukromého sektoru mobilizovaly k řešení primární příčiny ekonomického kolapsu.
Vždyť nic by nemohlo být lepší stimulací ekonomiky než porážka COVID-19.
K dosažení této mety, stejně jako k uchopení změny klimatu, je nezbytné přehodnotit úlohu vlády.
Řízená ekonomika v sovětském stylu nefunguje ani v nejlepších dobách.
Jak by ale mělo být zřejmé z krize COVID-19, kapitalistická ekonomika v americkém stylu si nedokáže poradit s úkolem zajistit společenské statky, jež lidé potřebují.
Jejich zabezpečení vyžaduje aktivní stát, který bere vážně soukromý sektor.
Pomluva a pokrok v arabském světě
AMMÁN – Zatímco pozornost světa poutá násilný radikalismus a občanské války na Středním východě a v severní Africe, hrubě pokroucená právní soustava regionu se střetá s mizivým zájmem.
Problematické zákony napomáhající politické a hospodářské represi, například legislativa kriminalizující pomluvu, však podrývají rozvoj – a ničí životy lidí.
Zákony o pomluvě a rouhání zřejmě k potírání odlišných názorů zneužívá nejvíc egyptská vláda.
Konkrétně egyptské orgány bezostyšně využívají ustanovení odstavce 98(f) tamního trestního zákoníku – zakazující občanům očernit „nebeské náboženství,“ vyvolávat sektářské sváry či dopustit se urážky islámu – k zatýkání, stíhání a věznění příslušníků nemajoritních náboženských skupin, zejména křesťanů.
Není k tomu zapotřebí víc než vágní tvrzení, že jejich skutky ohrožují „soulad ve společenství“.
Spisovatel Ahmad Nádží nadto nedávno dostal trest odnětí svobody na dva roky za porušení „veřejné zdrženlivosti,“ když publikoval sexuálně otevřenou ukázku ze svého románu.
To se stalo pouhý měsíc poté, co se spisovatelka Fátima Naútová odvolala proti tříletému trestu, který dostala, když byla uznána vinnou z „pohrdání islámem“ za příspěvek na Facebooku kritizující zabíjení zvířat na muslimský svátek.
A je tu řada dalších.
Zlověstné je, že podle loňské zprávy Výboru USA pro mezinárodní náboženskou svobodu případů rouhačství od roku 2011 přibývá.
V lednu 2015 prezident Abd al-Fattáh as-Sísí vydal výnos umožňující vládě zakazovat zahraniční publikace, které poklád�� za urážlivé vůči náboženství, čímž rozšířil už beztak významné cenzurní pravomoci vlády a zesílil tlak na novináře.
Situace není o mnoho lepší ani v Tunisku, kde podle loňské zprávy organizace Freedom House „trestná pomluva zůstává jednou z největších překážek nezávislého zpravodajství“.
Mnozí se navíc obávají, že nově zřízená tuniská agentura pro vyšetřování kybernetického zločinu bude uskutečňovat „neomezený vládní dohled nad tuniskými občany“ jako za dřívějšího prezidenta Zajna al-Abidína ibn Alího, který byl vypuzen za revoluce během Arabského jara.
Také Jordánsko stupňuje pokusy omezit svobodu vyjadřování; tamní novela zákona o kybernetickém zločinu z června 2015 umožňuje generálnímu prokurátorovi zatknout bez soudního příkazu kohokoli, u něhož bude mít za to, že využil internetu k pomluvě.
Přestože jordánský zákon o tisku a publikacích zakazuje zatýkat novináře za názory zveřejněné v tisku, žurnalisté se teď stávají lovnou zvěří, jestliže se jejich názory objeví on-line.
Proti několika už skutečně byla vznesena obvinění.
K nejostřeji sledovaným kauzám, které se týkající pomluvy, dnes na Blízkém východě patří případ, v němž figuruje Nadžát Abú Bakrová, palestinská poslankyně, již si generální prokurátor předvolal k výslechu poté, co vznesla obvinění z korupce proti Husajnu al-Arádžovi, ministru kabinetu s úzkými vazbami na prezidenta Mahmúda Abbáse.
Jeho postup je, zdá se, motivován také podporou, již Bakrová vyjádřila stávce učitelů na Západním břehu – což Abbásovu vládu ztrapnilo.
Palestinský generální prokurátor je sice za stávající legislativy týkající se pomluvy oprávněn zadržet podezřelého na 48 hodin k výslechu, přesto lidskoprávní skupiny jeho krok odsoudily.
Bakrová příkaz odmítla a na protest seděla v budově parlamentu.
Palestinské ozbrojené síly budovu obklopily, ale zatknout se jí nepokusily.
Posilování – a čím dál širší uplatňování – zákonů postihujících pomluvu na Blízkém východě a v severní Africe představuje nebezpečný trend, který vyvolává mohutnící reakci skupin občanské společnosti.
Nádžího kauza například přiměla egyptské spisovatele, malíře a filmaře ke spuštění veřejné kampaně za větší svobodu tvorby a vyjadřování.
Rozsudek v Nádžího případu rovněž veřejně kritizoval bývalý manažer Googlu Wáel Ghoním, který se v roce 2011 aktivně účastnil egyptského povstání.
Několik státem vlastněných uměleckých publikací vyšlo s titulní stránkou, na které byl buď vyobrazen Nádží, anebo uvedeno jen několik slov na podporu svobody projevu a zbytek stránky byl prázdný.
V Jordánsku koalice vedená Centrem na obranu žurnalistické svobody spustila kampaň „Mluvit není zločin,“ aby zvýšila povědomí o upadající svobodě médií.
Konečně v Palestině získávají na síle protesty proti zneužívání zákonů postihujících pomluvu k věznění politických odpůrců, přičemž lidová podpora Bakrové významně přispěla k dohodě, která jí umožnila návrat do jejího domu v Nábulusu, aniž byla zatčena či předvolána k výslechu.
Protesty proti konkrétním případům mohou mít jen určitý vliv.
Kampaně se musí zaměřit – a stoupající měrou se tak děje – na opravdové změny v zákonech postihujících pomluvu, aby se zajistilo, že je vlády nebudou moci zneužívat k potlačování disentu.
Stěžejní bude sejmout z případů pomluvy trestní složku, tedy vyhlídky na odnětí svobody, a namísto toho je soudit jako občanskoprávní věci, kde usvědčení pachatelé budou čelit přiměřeným pokutám.
Přimět zákonodárce k dekriminalizaci pomluvy nebude snadné.
Při soustředěném úsilí všech zainteresovaných stran – zejména medií, občanské společnosti a lidskoprávních aktivistů – a za podpory regionálních a mezinárodních aktérů je to však možné.
Vzhledem k zásadnímu významu svobody projevu pro hospodářský a společenský pokrok není času nazbyt.
Na Ukrajině nestačí jen porazit komunismus
NEW YORK: Leonid Kučma sice svému nejbližšímu soupeři – komunistovi Petro Simonenkovi - uštědřil pěkný volební výprask, ale to ještě neznamená, že by jeho nedávné zvolení na druhé pětileté období do funkce presidenta Ukrajiny bylo nějakým vítězstvím demokracie.
A není to ani vítězství pro Ukrajinu.
Spíše se zdá, že si Kučma vypůjčil pár stránek z Jelcinova volebního manuálu z roku 1996 a ve své kampani využil různé silové taktiky zastrašování a umlčování opozice, stejně jako zamoření privatizačního procesu, kterým si kupoval podporu všemocné a zkorumpované ukrajinské oligarchie.
Zatímco samotný volební den byl relativně prost podvodů a jiných gangsterských incidentů, celý předchozí proces, vedoucí nakonec až k volebním urnám, byl zatížen všemožným zlořádem.
Administrativa presidenta Kučmy se projevila coby žárlivý dozorce ukrajinských médií, především těch elektronických.
Ze čtyř národních televizních stanic jsou dvě přímo řízené Kučmou a třetí je ovládána jeho spojenci.
Čtvrtá stanice, STB, se sice původně pokusila přinést vyvážený pohled, ale byla zastrašena útoky daňové policie a přinucena stát se jen dalším provládním orgánem.
V prostředí takového zastrašování se tak všem, kdo se ještě odvážili oponovat Presidentovi, dostalo skrze oficiální kanály zcela jasného varování.
Státní byrokratické struktury fanaticky zneužívaly a stále zneužívají své moci k všestranně rozšířenému omezování disentu, a ze všeho nejraději využívají výběrčích daní k pronásledování oponentů.
Dne 1. listopadu, jen den po prvním kole voleb, jenž později postavilo Kučmu proti Simonenkovi, byli tři guvernéři bez jakéhokoliv formálního aktu propuštěni, to když se ukázalo, že výsledky jejich oblastí nebyli Kučmovi příznivé.
A tak zatím, co jsou oponenti umlčováni a eliminováni, stávají se presidentovi stoupenci ze dne na den bohatší a mocnější.
Viktor Pinčuk, mocná postava Kučmova rodného města Dnipropetrovska a přítel dcery presidenta, si zajistil v zářijovém kole privatizace velmi ziskové hutě.
A Oleksander Volkov, který vedl jeden z Kučmových volebních týmů, je klíčovou postavou presidentského tábora, s přístupem k vnitřním informacím, bez ohledu na to, že vyšetřovatelé v Bruselu zmrazili jeho zahraniční konta a samotný Ukrajinský parlament se na něj opakovaně zaměřil ve své „anti-mafiánské“ kampani.
Výsledek toho všeho byl pro normální Ukrajince velkým zklamáním.
A tak volili Kučmu ne proto, že by schvalovali jeho politiky – hospodářské výsledky jeho administrativy jsou bezútěšné – ale jen proto, že si nepřáli návrat komunismu.
A mladí lidé, jež se tentokrát vypravili k volbám v masovém měřítku, zase volili Kučmu proto, že jim slíbil protržní reformy a integraci do Evropy.
Jejich naděje by neměly být zmařeny.
President Kučma musí rychle kupředu a plně využít svého 56% vítězství ve volbách k tomu, aby se distancoval od lakotné oligarchie a zahájil dlouho slibované hospodářské a politické reformy.
President si musí konečně uvědomit, že západní státy, které ho až doteď podporovaly, již nebudou tolerovat další pokračování statu quo.
Přebujelá, nefunkční a zkorumpovaná vláda byla schopná přežít tak dlouho jen s mezinárodní pomocí, poskytovanou především kvůli geopolitické pozici Ukrajiny.
Ovšem systém kapitalismu typu „já-na-bráchu-brácha-na-mě“, ve kterém se obohacuje jen úzká elita, zatímco velká většina z 50-ti miliónů ztrápených občanů země žije v bídě a je státními byrokraty neustále týrána a šikanována, se nemůže dlouhodobě udržet u moci.
Západ se musí vyjádřit zcela jasně, že geopolitická poloha Ukrajiny již nadále není dostatečnou zárukou pokračování podpory.
Tím nejdůležitějším krokem, ke kterému je možné přistoupit, je pokračování v pomoci, ale podmínečně vázané na politické a ekonomické reformy.
Ukrajinu tíží obrovské dluhy a k nadcházejícímu roku 2000 dosáhnou dlužné platby výše 3,1 miliardy amerických dolarů.
Většinu z nich země dluží Mezinárodnímu měnovému fondu a je jen správně, že Fond trvá na mnohem větší transparentnosti privatizačního procesu, administrativních reformách, deregulaci, anti-korupčních i jiných opatřeních, než zemi povolí půjčit si další hotovost či prodloužení splatnosti jejích současných dluhů.
Další pomoc by měla rovněž být vázaná na větší svobodu mass-médií a samozřejmě i konec jejich zastrašování.
Politické podmínky jsou stejně důležité jako ten či onen hospodářský cíl.
Už více jak desetiletí jsem hluboce zainteresován na pomoci rozvoji demokracie a otevřené společnosti na Ukrajině.
V roce 1989 jsem v této zemi založil neziskovou nadaci, a to bylo dva roky před tím, než se země stala v roce 1991 nezávislou.
Zmíněnou nadaci budu i nadále podporovat.
A rovněž budu působit na další dárce, aby pokračovali či ještě zesílili svoji podporu budov��ní otevřené společnosti Ukrajiny.
Ovšem finanční podpora ukrajinské vlády musí být striktně podmíněna jejími výkony.
Příští týdny budou rozhodující.
Kučma jmenoval Jevhena Marčuka, bývalého člena KGB a také presidentského kandidáta, do čela Rady národní bezpečnosti Ukrajiny.
Začne Marčuk s úklidem chléva, jak mnoho Ukrajinců doufá?
Chce-li ve své pozici přežít, bude muset nejprve rozlomit smrtící sevření bratrstva zkorumpovaných „kapitalistů“.
Anebo do něj bude sám přijat a nechá se zkorumpovat jako se předním nechal samotný Kučma?
V tom případě bude lepší veškerou pomoc odvolat a nedovolit, aby po další dva roky, než dojde k dalším plánovaným parlamentním volbám, byly nadále využívány tak vykřičené praktiky.
Jak porazit severokorejské jaderné vydírání
Oznámení Severní Koreje, že disponuje jadernými zbraněmi, rozpoutalo diplomatické šílenství.
Ve snaze přesvědčit Severní Koreu, aby se vrátila k šestistranným rozhovorům – za účasti Číny, Japonska, USA, Ruska a Jižní Koreje – o snížení jaderné hrozby na Korejském poloostrově, nyní Japonsko, USA a Jižní Korea nabídly rozšíření obsahu rozhovorů tak, aby do nich Severní Korea směla vnést jakoukoliv otázku, která ji znepokojuje.
To by mohla být těžká chyba.
Rozhovory uvízly na mrtvém bodě v červnu 2004, kdy se z nich Severokorejci stáhli s odkazem na údajně nepřátelskou politiku americké a japonské vlády.
Dnes tvrdí, že vyráběli jaderné zbraně pro vlastní sebeobranu.
Přestože Kim Čong-ilův režim již dříve učinil několik neoficiálních prohlášení, v nichž připustil, že Severní Korea disponuje jaderným arzenálem, oficiálně to poprvé potvrdil až v nedávném oznámení.
Za touto deklarací se skrývalo poznání, že druhá Bushova administrativa nezměkčí svůj požadavek, aby se severokorejský režim zcela vzdal svého jaderného programu, a naopak bude pokračovat v politice izolace a dušení Severní Koreje.
Totéž platí i pro Japonsko, jehož postoj k únosu svých občanů severokorejskými agenty v sedmdesátých a osmdesátých letech Kimův režim loni v červnu rovněž označil za důvod svého opuštění šestistranných rozhovorů.
Máme-li toto na paměti, jsou motivy Severokorejců k vynesení jaderného trumfu zřejmé a jeho načasování pro ně snad ani nemohlo být výhodnější: přinutit Američany k ústupkům, dokud situace v Iráku nedává USA žádný manévrovací prostor, a utišit sílící hlasy v Japonsku, které volají po hospodářských sankcích vůči KLDR kvůli únosům.
A tak zatímco severokorejské oznámení o jaderných kapacitách silně odsuzovalo Japonsko a USA, ani slovem se nezmínilo o Číně, Rusku a Jižní Koreji, které během šestistranných rozhovorů zaujímaly smířlivější postoj.
Odchodem ze šestistranných jednání se Severní Korea rozhodně zcela nevzdala možnosti vyřešit jaderný pat prostřednictvím dialogu.
Cílem KLDR bylo spíše odsouvat šestistranné rozhovory tak dlouho, jak to bude možné, aby si vynutila přímá bilaterální jednání s USA, v nichž by si pravděpodobně vymohla energetickou i jinou pomoc a zároveň požadovala bezpečnostní záruky pro „drahého vůdce“ Kim Čong-ila.
Amerika však v otázce bilaterálních jednání neustoupila a také její reakce na nedávné oznámení Severní Koreje, že disponuje jadernými zbraněmi, zdůraznila potřebu obnovit šestistranné rozhovory.
Japonsko přijalo podobné stanovisko.
Stejně jako v případě Japonska se rovněž relativně umírněný postoj Bushovy administrativy vůči Severní Koreji od loňského přerušení rozhovorů změnil.
Zdá se, že USA utahují kolem Severní Koreje diplomatickou smyčku s úmyslem přesunout jadernou diskusi do Rady bezpečnosti OSN.
Japonsko-americký bezpečnostní poradní výbor navíc v únoru svedl ve Washingtonu dohromady ministry zahraničí a obrany obou zemí, aby projednali společné strategické cíle související s přeskupením amerických předsunutých sil.
To zahrnuje i americké jednotky v Japonsku, jež se zaměří na reakci na severokorejskou hrozbu jaderných zbraní a balistických raket, jakož i na nové hrozby, které představuje mezinárodní terorismus a vojenské posilování Číny.
Udržení společného kroku v bezpečnostních otázkách je pro Japonsko a USA nezbytné, mají-li si obě země zachovat pevný svazek s cílem zajistit stabilitu v asijsko-tichomořské oblasti.
Japonská vláda rovněž hledá účinná opatření, jimiž by reagovala na důsledně neupřímný přístup Severní Koreje k regionálním a bilaterálním otázkám včetně případů únosů.
Ve vojenské oblasti upravilo Japonsko svůj zákon o sebeobranných silách tak, aby se silným zřetelem na Severní Koreu stanovoval procedury pro obranu před balistickými raketami.
Nebylo záměrem, aby se toto rozhodnutí učiněné na pravidelném zasedání vlády 15. února časově shodovalo se 63. narozeninami Kim Čong-ila, které připadaly na následující den.
Zároveň však ukázalo, že se japonská vláda, která Severní Koreu již dlouho podezírala z držení jaderných zbraní, nenechá potvrzením této hrozby zastrašit k fundamentální změně politiky.
Úprava zákona formuluje budoucí směřování vojenského postoje Japonska tím, že dává velitelům sebeobranných sil širší pravomoci k zahájení obranných akcí proti bezprostředním hrozbám.
Podle zpráv jihokorejských sdělovacích prostředků se Severní Koreji kromě již existujících raket středního doletu Nodong podařilo zdokonalit své rakety Scud a rozšířit jejich dolet tak, že zasahuje hlavní japonské ostrovy.
Bude-li Severní Korea navzdory mezinárodním závazkům skutečně pokračovat ve vývoji nejen jaderného arzenálu, ale i různých typů balistických raket, pak je vskutku zločineckým státem.
Pokud jde o jadernou otázku, japonská politika vůči Severní Koreji by měla i nadále zdůrazňovat upevňování vztahů s USA a posilování spolupráce s Čínou, Jižní Koreou a Ruskem při současné snaze podpořit brzké obnovení šestistranných rozhovorů.
Dialog s Kimovým režimem však nemůže být sám o sobě cílem.
Jednání je nezbytné a musí být dostatečné, avšak pokroku nebude možné dosáhnout, umožníme-li Severní Koreji proměnit již pouhou účast na šestistranných rozhovorech ve vyjednávací trumf.
Porazí celosvětová prosperita terorismus?
Obrana americké „agendy svobody“
Bývalý syrský poslanec a politický vězeň Mamún al-Homsi, kurdský aktivista Džengízchan Hasso z Výkonné rady Národního shromáždění Kurdistánu a já jsme se nedávno setkali s prezidentem Georgem W.
Bushem v Oválné pracovně.
Hodinové schůzky se zúčastnili také poradce pro národní bezpečnost Steven Hadley, zástupce poradce pro národní bezpečnost Elliott Abrams, poradce viceprezidenta pro národní bezpečnost John Hannah a další úředníci.
Mnozí pozorovatelé považovali naši schůzku, k níž došlo bezprostředně po konferenci v Annapolisu, kde se sešli představitelé všech arabských států – včetně Sýrie – a Izraele, za projev nevůle Bushovy administrativy normalizovat bilaterální vztahy se Sýrií či uzavřít s tamním režimem jakoukoli dohodu.
Tyto názory skutečně nemusí být daleko od pravdy.
Vždyť když s námi Bush hovořil, nesnažil se skrývat opovržení syrskými vládci a odmítl možnost přímých rozhovorů nebo zlepšení vztahů.
Bushův negativní verbální projev během naší schůzky převážil nad „pozitivní řečí těla“, jíž si syrský velvyslanec ve Spojených státech Imad Mustafa údajně povšiml během krátkého setkání s ministryní zahraničí Condoleezzou Riceovou na schůzce v Annapolisu.
Všichni víme, kdo má v rukou opratě.
My jsme zase zdůraznili zhoršující se lidskoprávní situaci v Sýrii.
Ba sotvaže naše schůzka skončila a zatímco si svět připomínal mezinárodní den lidských práv, syrský režim zahájil rozsáhlou zatýkací a zastrašovací kampaň namířenou proti některým z nejvýznačnějších disidentů v zemi.
Třebaže mnozí byli během několika hodin propuštěni, někteří ve vězení zůstávají.
Také toto dění podtrhuje význam setrvalého důrazu na propagaci lidských práv a demokracie.
Sílící cynismus v tomto ohledu je skutečně nebezpečným trendem, protože právě tady jde o věc, která obyvatele Středního východu stále ještě přitahuje a může být v bitvě západních mocností o srdce a myšlení lidí v regionu nesmírně ku prospěchu.
Americká „agenda svobody“ není příčinou současné lopoty na Středním východě.
Problém tkví v nedostatku důslednosti při jejím prosazování, v neschopnosti zajistit jí širší mezinárodní podporu a v chování samotných USA, které tuto agendu prezentují ne jako Marshallův, ale spíš maršálův plán.
Ať už je příčinou těchto nedostatků cokoli, ponaučením, které by si američtí a evropští tvůrci politik měli vzít, je, že cíl – napomáhání demokratizaci a modernizaci – se nemění, navzdory potřebě změnit taktiku.
Opuštění agendy svobody by jen potvrdilo dosud obecně rozšířenou představu, že jediné, o co USA na Středním východě opravdu jde, je ropa a izraelská bezpečnost, na úkor všeho ostatního, včetně regionálního rozvoje a prosperity arabských a muslimských národů.
Toto obvinění stále usnadňuje nábor členů do extremistických skupin a je třeba mu účinně kontrovat, aby se zabránilo vzniku nových front ve válce proti teroru.
Pravda, agenda svobody nezmění přístup lidí přes noc, ale jestliže se bude uskutečňovat důsledně, po delší dobu a s podporou obou hlavních politických stran v USA – a s vytrvalejší podporou v Evropě –, bude naděje, že udělá významné pokroky.
Je tady mnoho „jestliže“, ale prodemokratičtí aktivisté mohou žít jedině nadějí, či jak řekl zesnulý syrský dramatik Saadalláh Wanús, jsou k naději odsouzeni.
Navzdory jeho dosavadním smíšeným výsledkům se zdá, že Bush tuto naději sdílí.
Bude pro příštího amerického prezidenta platit totéž?
Čína tváří v tvář trhu
CAMBRIDGE – Na současné ekonomické těžkosti Číny se pohlíží jedinou optikou: neschopností vlády nechat působit trh.
Tato perspektiva ale zahraniční pozorovatele přivádí k chybné interpretaci nejdůležitějších letošních událostí na devizových a akciových trzích.
Jistěže, čínské úřady různými způsoby silně intervenují.
V letech 2004 až 2013 Čínská lidová banka (ČLB) nakoupila devizové rezervy v hodnotě bilionů dolarů, čímž zabránila tomu, aby žen-min-pi zhodnocovalo tak silně, jako kdyby volně plovalo.
V poslední době úřady nasadily veškeré politické dělostřelectvo, které dokázaly povolat, v marné snaze zmírnit propad cen akcií během letošního léta.
Některé významné události, jež cizinci pranýřují jako důsledek vládních intervencí, jsou však ve skutečnosti opakem.
Hlavním předmětem doličným je devalvace žen-min-pi vůči dolaru, k níž došlo 11. srpna – posun, který americkým politikům připomněl staré moudro: „Kroť svá přání opatrností.“ Devalvací – o pouhá 3 %, je třeba poznamenat – se projevila změna v politice ČLB, jejímž cílem je dát trhu větší vliv na směnný kurz.
Dříve ČLB dovolovala hodnotě žen-min-pi kolísat každý den v 2% pásmu, ale zpravidla neumožňovala, aby se výchylky ze dne na den sčítaly.
Teď závěrečný kurz každého dne ovlivní kurz dne příštího, což přináší korekce směrem k tržním hladinám.
Čínské orgány by letos v létě pravděpodobně nekonaly, kdyby nebylo sílícího tržního tlaku na devalvaci, která by mohla pomoci působit proti ochabování hospodářského růstu.
Posílení růstu vlastně mohlo být prvořadou motivací pro politické lídry země, zatímco ČLB zůstala zaměřená na prosazování dlouhodobějšího cíle posilovat úlohu trhu na určování směnného kurzu.
Tyto dvě motivace jsou ovšem ve shodě: tržní síly by žen-min-pi netlačily dolů, kdyby k tomu čínské ekonomické fundamenty nedávaly důvody.
Američtí politici, kteří požadovali, aby Čína nechala svou měnu volně plovat, možná očekávali jiný výsledek – poněkud nedomyšleně, jelikož směr tržních sil se obrátil v půli roku 2014 –, ale stěží člověk může Číňanům vyčítat, že je vzali za slovo.
Jistěže Čína zůstává daleko od zavedení volně plovoucí měny, natož měny plně směnitelné, což by vyžadovalo další liberalizaci regulace přeshraničních finančních toků.
Pro stanovení, zda Mezinárodní měnový fond zahrne žen-min-pi do koše měn určujících hodnotu jeho rezervního aktiva, práv zvláštního čerpání, je oproti plovoucímu kurzu důležitější sjednocení pevninských a ostrovních trhů.
Řada komentářů k tématu podceňuje význam kritéria, že měna musí být „volně použitelná“.
Mnozí se však souží, že čínská úprava kurzu vyvolala „měnovou válku,“ v níž budou devalvovat i další rozvíjející se ekonomiky.
Jenže víc než rok poté, co se ekonomické fundamenty vychýlily proti rozvíjejícím se trhům (zejména odklonem od komodit) a ve prospěch Spojených států, byla taková korekce na místě.
Čínský krok sice zřejmě ovlivnil načasování, ale k dalším devalvacím by došlo nevyhnutelně.
Výstrahy před konkurenčními devalvacemi jsou zavádějící.
Druhým předmětem doličným v kauze vlivu vládních intervencí na finanční dění v Číně je bublina na akciovém trhu, která kulminovala v červnu.
Podle všeobecného mínění úřady vytrvale intervenovaly nejen ve snaze povzbudit trh po zhroucení, ale i během ročního náběhu problémů, kdy se kompozitní index Šanghajské akciové burzy víc než zdvojnásobil.
Takové smýšlení míří k výtce tvůrcům čínských politik, především regulačnímu orgánu akciového trhu, že vinu za bublinu mohou připsat jedině sami sobě.
V takto vyprávěném příběhu je nepochybně kus pravdy.
Zdá se zřejmé, že mimořádné zvýšení cen akcií rozproudil vzestup maržového financování nákupů akcií, jež bylo v letech 2010-2011 povoleno zákonem a od minulého listopadu podněcováno měnovým uvolněním ČLB.
Značnou podporu dostal býčí trh také například od vládou financovaných zpravodajských médií.
Mnozí komentátoři si však nedokážou povšimnout toho, že během posledních šesti měsíců před propuknutím problémů čínské regulační orgány podnikaly kroky usilující o zchlazení cen.
V lednu zpřísnily maržové požadavky, což zopakovaly v dubnu, kdy rovněž usnadnily prodej nakrátko, neboť rozšířily počet způsobilých akcií.
Událostí, která zřejmě nakonec propíchla bublinu, bylo oznámení, v němž Čínská komise pro regulaci cenných papírů dne 12. června ohlásila plány omezit výši půjček, jež makléřské firmy mohou poskytovat k obchodování s akciemi.
To je přesně onen druh kontracyklickémakroprudenční politiky, jakou ekonomové často doporučují.
Avšak zatímco vyspělé ekonomiky této rady zřídkakdy uposlechnou, Čína a mnohé další rozvojové země často kontracyklicky upravují regulaci, včetně povinných bankovních rezerv a stropů pro půjčky na nákup bydlení.
Čínský regulační úřad lze kritizovat za to, že účinek jeho kroků na zvýšení maržových požadavků netrval dlouho, anebo za to, že jeho kroky zapříčinily nedávný krach.
Buď jak buď, záměrem těchto opatření bylo zastavit vzestup tržních cen, ne k němu přispět.
To není nepodstatná věc.
Stejně jako skutečnost, že intervence ČLB na devizovém trhu v uplynulém roce usilovaly o zmírnění devalvace žen-min-pi, nikoli k jejímu posílení.
Vzhledem k tomu je povrchní dávat čínské problémy za vinu vládním intervencím.
Obrana podstaty demokracie
PAŘÍŽ – Dne 10. prosince 1948 Valné shromáždění Organizace spojených národů přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv, stvrzující názor, že základ každé vlády by měla tvořit „vůle lidu“ – demokracie.
Sedm desetiletí nato jsou však světové demokracie v ohrožení.
Po čtyřnásobném zvýšení počtu demokracií od konce druhé světové války do roku 2000 jsme teď ve vytrvalém období politického úpadku.
Kdysi otevřené společnosti sklouzávají k diktatuře a v mnoha zemích sílí despotické tendence.
Tyto trendy lze zvrátit, ale jedině pokud se shodneme se na příčinách uvadání demokracií a adekvátně tomu zacílíme řešení.
To se snadno řekne.
Filozofka Hannah Arendtová ve své eseji „Pravda a politika“ z roku 1967 poznamenala: „Svoboda názoru je fraška, není-li faktická informace zaručená a samotná fakta nejsou nesporná.“ Arendtové fraška se bohužel stala naší realitou.
Aby byla demokracie smysluplná, musí být lidem dostupné důvěryhodné informace vytvářené ve svobodném a pluralitním prostředí.
Tento základní požadavek právě teď ale podstupuje zkoušku jako nikdy dřív.
Oligarchové po celém světě skupují mediální domy, aby prosazovali své zájmy a upevňovali svůj vliv, kdežto novináři referující o otázkách jako diskriminace a korupce se střetají se zastrašováním, násilím a vraždami.
Jak můžeme za takových podmínek zaručit svobodu názoru?
Od informačních a komunikačních technologií se očekávalo, že nám poskytnou více svobody, nikoli méně.
Raný internet demokratizoval zpravodajství a skoncoval s dominancí tradičních vydavatelů a provládních konglomerátů.
Tento počáteční příslib však vystřídala „informační džungle“, v níž se dravcům s kapsami plnými peněz daří přechytračit nedomýšlivou veřejnost.
Vlády dnes vedou informační války, politici využívají sociálních médií k šíření lží a firemní lobbisté snadno rozsévají klamavá sdělení.
Jak nedávno zjistila studie, již uskutečnil Massachusetts Institute of Technology, falešné zprávy se na internetu šíří rychleji než ty skutečné – často podstatně rychleji.
Jednoduše řečeno, globalizace informací vychýlila rovnováhu ve prospěch těch, kteří považují klam za nástroj ovládání.
Diktátoři své názory snadno exportují do otevřených společností, kdežto opačným směrem proniká obsah vzniklý za podmínek svobody jen zřídka.
Tuto obtíž ještě umocňuje růst nadnárodních technologických společností, které začaly určovat strukturu veřejné sféry.
V dějinách demokracie se vyvinuly mechanismy ke zdokonalení přesnosti a etiky žurnalistické práce.
Tyto regulační pojistky, ač nedokonalé a často neviditelné, poskytují jak konzumentům, tak producentům řadu přínosů.
Tempo změn v mediálním odvětví – například mezi televizí a tiskem nebo zprávami a reklamou – však rozostřilo jasné rozlišování, na němž se tato pravidla původně zakládala.
Ochrana demokratických ideálů v tomto rozporuplném prostředí je zásadní a historický úkol.
Právě proto se Reportéři bez hranic (RSF) spojují s nositeli Nobelovy ceny, technologickými specialisty, novináři a aktivisty za lidská práva a zřizují Výbor pro informace a demokracii.
Jako spolupředsedové této nezávislé iniciativy budeme usilovat o zacílení celosvětové pozornosti na hodnotu „svobodného a pluralitního veřejného prostoru“ a nabízet řešení, která novinářům umožňují pracovat beze strachu z odvety a veřejnosti nabízejí snadný přístup k přesným informacím.
V nadcházejících týdnech sepíšeme návrh Mezinárodní deklarace o informacích a demokracii a ve spolupráci s lídry několika demokratických zemí budeme usilovat o to, abychom si zajistili podporu vlád na celém světě.
Naše snahy naberou tempo v polovině listopadu, kdy se světoví lídři sejdou v Paříži, aby si připomněli 100. výročí Dne příměří a zúčastnili se Mírového fóra a Fóra o správě internetu.
Demokracii, vyrůstající z osvícenských ideálů svobody a rozumu, je třeba bránit.
Demokratické vlády a občané se nesmí stávat obětí falešných zpráv, „trollů“ a vrtochů despotů.
Záměrem Mezinárodní deklarace o informacích a demokracii je posílit schopnost otevřených společností bojovat s autoritářskými silami.
Všichni máme to štěstí, že žijeme v době mimořádného technologického potenciálu.
Naší zodpovědností však je zajistit, aby se nové způsoby sdílení informací neproměnily v nástroje útlaku.
Jak v kostce říká deklarace poslání našeho výboru: „V sázce je přežití demokracie, protože bez informované, otevřené a dynamické veřejné diskuse nemůže demokracie přežít.“
Pokusy o indický růst
Obavy Indie o regionální stabilitu zřejmě způsobí, že v nadcházejícím roce zvýsí výdaje na obranu.Vzhledem k tomu, že již v současnosti vynakládá Indie na obranu zhruba dvacet procent rozpočtu, objevuje se riziko, že schodek vládního rozpočtu dosáhne nezvladatelných výsin a ohrozí v posledním desetiletí těžce dosažený růst.
Výdaje Indie na obranu rychle stoupaly už před zahájením amerického a spojeneckého bombardování infrastruktury afghánských teroristů.
V rozpočtovém roce končícím v březnu 2002 bylo resortu obrany vyhrazeno 731,4 miliard rupií (15,2 miliard amerických dolarů), tj. o dvanáct procent více než v předchozím rozpočtovém období.
Když uvážíme již tak nafouknutý vládní deficit, ocitá se Indie před závažným rozhodováním, pokud si chce udržet pověst země směřující k hospodářské reformě.
Počátkem devadesátých let se Indie rozloučila se ztrouchnivělým plánovaným hospodářstvím zděděným po Nehrúovi a zahájila tržně orientovanou politiku.
Tyto reformy nastartovaly vyssí růst, kdy průměrný HDP dosahoval v posledních desíti letech sesti procent, oproti průměrnému ročnímu čtyřprocentnímu růstu v předchozích desetiletích.
Inflace zůstávala po celá devadesátá léta pod desíti procenty, a přes bujně rostoucí rozpočtový deficit se hospodářský růst stabilizoval.
Napomohl tomu i celosvětový rozvoj techniky a Indie si vytvořila vlastní "nové hospodářství", které značně ovlivnilo strukturu indického exportu.
Vývoz spičkové techniky poskočil z ročního sestnáctiprocentního růstu v letech 1995-96 na 53,5 % v období 2001-01.
Přesto vsak technika zázrak nepřinesla, stejně jako v mnoha dalsích zemích.
Břemeno staromódní infrastruktury zůstalo a rozvoj soukromého sektoru ochromilo.
Reforma sice podpořila hospodářský růst zvýsenou produktivitou nezemědělského hospodářství, růst životní úroveň chudých byl ale malý.
Přes 65 % indických pracujících dále vydělává na živobytí na polích a množství kapitálu pro vládní investice do zemědělství po nezbytné adaptaci ekonomiky na změny v devadesátých letech pokleslo.
Místo modernizace zůstalo zemědělství nadále závislé na nevyzpytatelných monzunových destích a jeho výsledky dokonce jestě více zakolísaly.
Při úporných vládních snahách o modernizaci se zanedbání zemědělství snad dalo očekávat.
Překvapující byla ale stále větsí důvěra v pochybné rozpočtové strategie.
Rozpočtový deficit rostl neudržitelným tempem.
Domácí zadluženost činila v květnu 2001, na konci rozpočtového roku, 36,8 % HDP, oproti 25,7 % v období 1997-98.
Nyní rozpočtový deficit centrální vlády a státních vlád dohromady přesahuje deset procent HDP, což se stává pro zahraniční ratingové agentury klíčovým rizikem.
Standard and Poor's a Moody's přehodnotily indickou úvěruschopnost, výhled pro dlouhodobý dluh v cizích měnách byl nyní u první agentury změněn ze stabilního na negativní a u druhé z pozitivního na stabilní.
Snižování deficitu je pro současnou vládu největsím úkolem.
Dosud se vsak k redukcím slíbeným v předchozích rozpočtech neodhodlala.
Navíc se ukazuje, že není schopna urychlit proces privatizace (která by vládní výnosy zvýsila), a to zčásti v důsledku překážek způsobených indickou byrokracií.
Tyto problémy se vsak nerodí pouze v Dilí.
Indická centrální vláda totiž (z velké části) dokázala svých cílů ve věci deficitu dosáhnout.
Stále více finančních prostředků vsak odčerpávají rozpočty jednotlivých států, které se topí v závažných potížích.
Tyto potíže vládních financí nejsou způsobeny klesajícími příjmy, nýbrž prudkým nárůstem výdajů (mzdy, podpory, platby úroků, výdaje na obranu), což očekávaný růst těžko podpoří.
Rostoucí rozpočtový deficit vsak vytváří vyssí peněžní deficit a ten vyvolává silnějsí inflační tlaky.
Na okamžik se vládě podařilo problémy vyřesit lepsím místním trhem s dluhopisy, což umožnilo snížit půjčky od centrální banky.
Státní pronikání na kapitálové trhy vsak snižuje schopnost půjček soukromého sektoru.
Vládní půjčky na trhu vyjádřené jako poměr k celkovým finančním potřebám stouply v současném rozpočtovém období na 66,5 %, proti 20,6 % v období 1991-92.
Pokud má Indie udržet rychlejsí růst, kterého dosáhla v uplynulém desetiletí, musí si udělat v rozpočtu pořádek snížením vládních spotřebních výdajů a urychlenou privatizací.
Vezmeme-li vsak v potaz upadající nezemědělské sektory, slábnoucí zahraniční obchod a platební bilanci vyvolané celosvětovým hospodářským útlumem, bude obtížné rozpočtovou opatrnost dodržet.
Vzhledem k této spirálově sestupné hospodářské aktivitě jsou teď banky přecpané penězi na hotovosti, a to napomáhá zotavení domácího trhu s dluhopisy, protože pokles domácí poptávky snižuje poptávku po bankovních úvěrech (viz tabulku).
V době hospodářského poklesu jsou pro domácí banky vládní dluhopisy bezpečným způsobem ukládání peněz.
To vládě usnadňuje financování rostoucího rozpočtového deficitu.
Vláda samozřejmě může v těchto podmínkách přežít, ale proč se vlastně nesnažit o něco lepsího a důraznějsího?
Jádro indického reformního programu spočívalo ve změně role vlády v hospodářství: zvýsení účinnosti při minimálním nepotřebném zasahování státu a uvolnění soukromého sektoru pro zvýsení dlouhodobého hospodářského růstu.
Tento plán zůstal nedokončený a nyní přichází čas, kdy by Indie měla desetiletí reforem potvrdit.
Přestože ovzdusí laxní peněžní politiky se v minulých letech pro podporu růstu ukázalo jako relativně příznivé, bude pro zvýsení zájmu o soukromé investice zapotřebí větsí rozpočtové kázně.
Pokud chce Indie dosáhnout růstu řekněme mezi sedmi až osmi procenty, který by mohl přinést chudým lepsí život, bude rovněž zapotřebí rychlejsí liberalizace.
Pouze růst v tomto měřítku by mohl vládě poskytnout dostatek prostředků potřebných pro navýsení výdajů do vzdělávání a zdravotnictví při rostoucích výdajích na obranu.
Dlouhodobý růst, který Indie nutně potřebuje, je totiž udržitelný pouze pomocí investic do lidského kapitálu.
Na obranu ekonomického populismu
CAMBRIDGE – Populisté nesnášejí mantinely politické výkonné moci.
Tvrdí, že zřetelně zastupují „lid“, a tak mají za to, že meze, které je při uplatňování moci svazují, nutně podrývají vůli lidu.
Taková omezení mohou sloužit jedině „nepřátelům lidu“ – menšinám a cizincům (z pohledu pravicových populistů) anebo finančním elitám (v případě levicových populistů).
To je nebezpečný přístup k politice, protože umožňuje, aby se většina nepárala s právy menšin.
Bez dělby moci, nezávislého soudnictví a svobodných médií – právě ty se hnusí všem populistickým autokratům, od Vladimira Putina přes Recepa Tayyipa Erdoğana po Viktora Orbána a Donalda Trumpa – se demokracie zvrhává v tyranii toho, kdo je právě u moci.
Pravidelné volby se za populistické vlády stávají kouřovou clonou.
Za absence vlády práva a základních občanských svobod dokážou populistické režimy své vládnutí po libosti prodlužovat manipulací médií a soudnictví.
Averze populistů k institucionálním mantinelům se promítá i do ekonomiky, kde uplatnění úplné kontroly „v zájmu lidu“ znamená, že by mu do cesty neměly klást překážky autonomní regulatorní orgány, nezávislé centrální banky ani globální obchodní pravidla.
Ale zatímco v politické oblasti je populismus téměř vždy škodlivý, ekonomický populismus může být někdy oprávněný.
Začněme tím, proč restrikce hospodářské politiky vlastně mohou být žádoucí.
Ekonomové mají zhusta pro taková omezení slabost, protože tvorba politik plně odrážející výkyvy domácí politiky může vytvářet silně neefektivní výsledky.
Zejména hospodářská politika často podléhá problému, jejž ekonomové nazývají časovým nesouladem: krátkodobé zájmy nezřídka podkopávají uskutečňování politik, které jsou v dlouhodobém výhledu výrazně kýženější.
Všeobecně přijímaným příkladem je diskreční měnová politika.
Politici mající moc po libosti tisknout peníze mohou vyvolat „překvapivou inflaci“, aby krátkodobě posílili výstup a zaměstnanost – třeba před volbami.
To se ale vymstí, protože firmy a domácnosti přizpůsobí svá inflační očekávání.
V posledku diskreční měnová politika vyústí jen ve vyšší inflaci, aniž by přinesla jakýkoli vzestup produkce či zaměstnanosti.
Řešením je nezávislá centrální banka, izolovaná od politiky, která působí výhradně z pověření udržovat cenovou stabilitu.
Jak draho makroekonomický populismus vyjde, se ví z Latinské Ameriky.
Jak před lety argumentovali Jeffrey D.
Sachs, Sebastián Edwards a Rüdiger Dornbusch, neudržitelné měnové a fiskální politiky byly zhoubou regionu, než v 90. letech začala převažovat ekonomická pravověrnost.
Populistické politiky periodicky přinášely bolestivé ekonomické krize, které nejvíc zraňovaly chudé.
Aby region tento koloběh prolomil, přiklonil se k fiskálním pravidlům a technokratickým ministrům financí.
Dalším příkladem je oficiální přístup k zahraničním investorům.
Jakmile zahraniční firma uskuteční investici, je v podstatě v zajetí rozmarů hostitelské vlády.
Na sliby vyhlášené s cílem přilákat firmu se snadno zapomene a nahradí je politiky, které ji ždímají ve prospěch státního rozpočtu nebo domácích společností.
Investoři ale nejsou hloupí a v obavě z takového vývoje investují jinde.
Potřeba vlád získat důvěryhodnost tak vyústila v obchodní smlouvy s ustanoveními o urovnávání sporů mezi investorem a státem (ISDS), která firmě umožňují vládu žalovat u mezinárodních tribunálů.
To jsou příklady omezení hospodářské politiky, jež mají podobu delegace pravomoci na autonomní orgány, technokraty nebo pravidla zvenčí.
Jak bylo popsáno, plní cennou funkci, neboť brání držitelům moci, aby si prosazováním krátkozrakých politik sami podráželi nohy.
Existují ale i jiné scénáře, v nichž mohou být důsledky omezení hospodářské politiky méně blahodárné.
Různá omezení především mohou zavádět skupiny s partikulárními zájmy nebo samotné elity, aby si zacementovaly neutuchající kontrolu nad tvorbou politik.
V takových případech přenos pravomocí na autonomní orgán či přihlášení se ke globálním pravidlům neslouží společnosti, ale jen úzké kastě „insiderů“.
Dnešní populistická vzedmutí pramení zčásti z přesvědčení, ne zcela neopodstatněného, že mnohé v tvorbě hospodářských politik během posledních desetiletí vystihuje právě tento scénář.
Agendu mezinárodních obchodních jednání sílící měrou formují nadnárodní korporace a investoři, což vede ke globálním režimům, které neúměrně zvýhodňují kapitál na úkor pracovních sil.
Prvořadými příklady jsou přísná patentová pravidla a mezinárodní investorské tribunály.
Totéž platí pro uchvácení autonomních agentur odvětvími, jež mají regulovat.
Obzvlášť úspěšné při prosazování svého a zavádění pravidel, která jim dávají volnou ruku, byly banky a další finanční instituce.
Nezávislé centrální banky sehrály podstatnou roli při snížení inflace v 80. a 90. letech.
V současném prostředí s nízkou inflací ale jejich výhradní zaměření na cenovou stabilitu dodává hospodářské politice deflační sklon a je v napětí s tvorbou pracovních míst a růstem.
Taková „liberální technokracie“ je zřejmě na svém vrcholu v Evropské unii, kde se hospodářská pravidla a předpisy utvářejí ve značném odstupu od demokratického zvažování na národní úrovni.
A tato politická trhlina – takzvaný demokratický deficit EU – už zrodila populistické, euroskeptické politické strany prakticky ve všech členských státech.
V takových případech je zřejmě žádoucí uvolnit mantinely hospodářské politiky a v tvorbě politik vrátit voleným vládám autonomii.
Výjimečné časy vyžadují svobodu experimentovat v hospodářské politice.
Výstižný historický příklad představuje Nový úděl Franklina D.
Roosevelta.
Jeho reformy vyžadovaly, aby zemi sňal hospodářská pouta, která na domácí scéně prosadili konzervativní soudci a finanční zájmové skupiny a v zahraničí zlatý standard.
Před populismem, jenž potlačuje politický pluralismus a podkopává liberální demokratické normy, bychom se měli mít neustále na pozoru.
Politický populismus je metla, jíž je třeba se za každou cenu vyhýbat.
Naproti tomu ekonomický populismus je občas nezbytný.
V takových chvílích může být vlastně jediným způsobem jak se vyvarovat jeho mnohem nebezpečnějšímu bratranci.
Na obranu globalizace
LONDÝN – Jako účastník Kongresu budoucnosti jsem nedávno navštívil nádherné Chile a měl jsem příležitost vyjet si jižně až na nejzazší výběžek Latinské Ameriky.
Pracoval jsem také nedávno na rozhlasovém dokumentu pro BBC nazvaném „Fixing Globalization“ (Oprava globalizace), v němž jsem křížem krážem projel Spojené království, hledal nápady jak zlepšit některé její aspekty a diskutoval se známými odborníky o aktuálních tématech.
V obou případech jsem viděl věci, které mě přesvědčily, že je už dlouho na čase, aby někdo vystoupil na obranu globalizace.
Dnešní Chile je nejbohatší zemí Latinské Ameriky, s HDP na hlavu kolem 23 000 dolarů – v tom se podobá středoevropským zemím.
To je na zemi, která tak silně závisí na těžbě mědi, značný úspěch a Chile to odlišuje od mnoha jeho sousedů.
Chile podobně jako řada jiných zemí čelí ekonomickým výzvám a na tamním tempu růstu je co zlepšovat, ale má také mnoho slibných příležitostí mimo své hranice.
Když jsem například vedl přezkum antimikrobiální rezistence, dozvěděl jsem se, že měď má silné antibakteriální vlastnosti a je ideálním materiálem pro využití ve zdravotnických zařízeních, kde se bakterie často šíří.
To znamená, že producenti mědi jako Chile, Austrálie a Kanada mohou zlepšit globální zdraví – a posílit svůj export – zavedením finančně dostupné měděné infrastruktury do nemocnic a dalších zdravotnických prostředí po celém světě.
Chile je rovněž zásobárnou znalostí v oblasti zvládání zemětřesení a cunami.
Během svého pobytu v zemi jsem navštívil město La Serena, které v roce 2015 zažilo šesté nejsilnější zemětřesení, jaké bylo kdy zaznamenáno.
Vyvolané cunami ovšem zabilo jen 11 lidí, přestože mnohde jinde by jistě přišlo o život mnohem víc obětí.
Rozdíl nejspíš zajistila důkladná příprava a rychlá reakce chilských úřadů.
S takovou institucionální zkušeností může být Chile cenným zdrojem pro další země ohrožované seizmickými událostmi.
La Serena je také blízko jednoho z nejlepších míst ke sledování hvězd na světě, což přitahuje přední astronomy z celé planety.
Ba Chile je hostitelskou zemí mnoha pozoruhodných spoluprací mezi světovými vědci, dílem proto, že je severně od Antarktidy, která je už dlouho místem vědecké a environmentální spolupráce.
Mimo Chile je zajímavé, že čínský prezident Si Ťin-pching se letos zúčastní výročního setkání Světového ekonomického fóra v Davosu.
Teď, když byl prezidentem Spojených států zvolen Donald Trump a Spojené království odchází z Evropské unie, jsem měl za to, že zlaté časy tak elitářské události jsou pryč.
Siova účast naznačuje, že Čína se rozhlíží, kde by se na světové scéně mohla usadit a které prvky globalizace může využít ve svůj prospěch, když se teď západní mocnosti obracejí dovnitř.
Ostatně, jak v mém rozhlasovém pořadu poukázal čínský velvyslanec v Británii, Čína už je největším dovozcem – ano, dovozcem – z nejméně 70 zemí a celosvětově na ni připadá asi 10-11 % importu.
Navzdory tamním předpokládaným ekonomickým těžkostem bude Čína zřejmě ještě před koncem současné dekády větším dovozcem než EU a krátce nato pravděpodobně překoná USA.
Nadto během posledních 20 let strmě klesla ekonomická nerovnost mezi zeměmi, zčásti vlivem vzestupu Číny, jakož i hospodářského rozvoje napříč Asií, Latinskou Amerikou a dalšími oblastmi.
OSN už do roku 2010 splnila svůj Rozvojový cíl tisíciletí spočívající ve snížení chudoby na polovinu do roku 2015 a nedávné prognózy naznačují, že do roku 2050 bude chudoba všude s výjimkou Afriky vykořeněna.
Bez globalizace se to nestane.
Především africké země budou muset obchodovat víc mezi sebou a hovoří se o vytvoření africké zóny volného obchodu.
To by se ale za situace, kdy jsou na vzestupu nálady namířené proti obchodu, mohlo ukázat jako složité.
Jsou kritici globalizace – ti, kdo ji mylně považují za hru s nulovým součtem – proti vykořenění globální chudoby?
Tvůrci politik můžou dělat kroky ke zmírnění obav z globalizace.
V prvé řadě musí skončit zdánlivě nekonečný růst zisků jako podíl globálního HDP.
Každý, kdo se domnívá, že to zní radikálně, by si měl osvěžit ekonomii.
Vyšší zisky by měly na trh přilákat nováčky, kteří pak soupeřením rozleptají zisky zavedených firem.
Skutečnost, že k tomu nedochází, naznačuje, že některé trhy jsou zmanipulované nebo prostě selhaly.
S tím se tvůrci politik musí vypořádat silnější regulací některých oblastí.
Jak jsem například už dříve argumentoval, současné klima je příliš tolerantní k programům odkupů akcií.
Zároveň tvůrci politik musí uskutečňovat opatření ke zvyšování mezd těch, kdo vydělávají nejméně, což by vlastně přispělo k posílení produktivity, jelikož by kapitál zlevnil v poměru k pracovní síle.
A jak mě nedávno upozornil prezident Světové banky Jim Yong Kim, musíme posílit vymáhání zákonů, jimiž se řídí obchodní dohody a udělat víc na pomoc znevýhodněným domácím sektorům, které na těchto dohodách prodělávají.
To mi připomíná smutný příběh, který jsem slyšel od propuštěných dělníků pneumatikárny Goodyear ve Wolverhamptonu v anglickém hrabství West Midlands.
Řekli mi, že na nástěnce byly inzeráty s nabídkou zaměstnání na místech, z nichž byli propuštěni, a že se mohli znovu přihlásit, pokud měli zájem se vystěhovat do Mexika.
Tito dělníci vydedukovali, že pro firmu je snazší zavřít továrnu v Británii než méně produktivní továrny ve Francii či Německu.
Změny tohoto typu lze dozajista provádět lépe.
Konečně tvůrci politik musí učinit prioritou rozvojové projekty, jako jsou v Británii „strojovna severu“ a „motor střední Anglie“.
Další takové iniciativy by měly být spuštěny i jinde.
Navzdory mnoha výzvám, jež přináší, mění globalizace svět v lepší místo, než by jinak byl.
Je stále zapotřebí, abychom vykořenili chudobu a vytvářeli vyšší životní úrovně pro všechny.
Definice terorismu
Každá doba má své nepřátele.
V polovině 20. století zosobovali zlo fašisté.
Po druhé světové válce se prokletím civilizace stali komunisté.
Dnes jsou mistry zlovolnosti vyhlášeni teroristé.
Slovo ,,terorismus" se objevuje v právnických knihách a v legislativě po celém světě.
Na ,,teroristické organizace" se vztahují různé civilní sankce a napomáhat takové organizaci může být zločin.
Není ovšem vždy snadné vymezit, kdo vlastně teroristé jsou.
Zda za teroristy počítat organizace či nikoliv je velkou měrou rozhodnutí motivované politicky.
OSN opakovaně přijímá rezoluce proti terorismu, ale nedokáže se shodnout, jak tento pojem definovat.
Oficiální definice terorismu nejsou přesvědčivé.
Kongres USA například definuje terorismus jako jednání s cílem vyvíjet nátlak na obyvatelstvo či jej zastrašovat nebo ovlivňovat vládu.
Tento vzorec ale nezahrnuje dostatečně zřetelně ani teroristické útoky ze září 2001.
Kdyby motivem únosců letadel bylo prostě jen zabít bezvěrce, jejich útok by do kongresové definice nezapadal.
Je chybou pokoušet se vymezovat terorismus stejně, jako definujeme krádež nebo vraždu.
Je tu příliš mnoho sporných záležitostí.
Lepším přístupem je stanovit otázky, které při přemýšlení o terorismu vyvstávají, a vysvětlit, proč lidé vnímají určité násilné činy jako teror.
Pak budeme moci terorismus vymezit s odkazem na tyto proměnné, aniž bychom ovšem některou z nich činili rozhodujícím faktorem.
Tři prvořadé sporné body jsou následující: totožnost obětí, pachatelé a význam spravedlivého cíle.
Musí být obětmi terorismu civilisté?
Někteří se domnívají že ano, avšak Al Kajda vyhodila do vzduchu loď USS Cole a většina veřejnosti považovala vraždu námořníků na palubě za teroristický útok.
Stejná logika platí i ve směrnicích vojenských tribunálů prezidenta George Bushe, které zacházejí s útočníky bez rozdílu, ať zaútočili na vojáky nebo na civilisty.
Ohledně pachatelů je tu obdobná otázka.
Mohou být teroristy vojáci nebo agenti jednotlivých států?
Islámské státy v OSN straní kladné odpovědi a myslím, že oprávněně.
Mezinárodní trestní soud bude stíhat hlavy států za válečné zločiny.
Logicky by tedy státní úředníci měli nést odpovědnost i za teroristické činy spáchané s jejich zmocněním.
Nejkontroverznější problematiku definice terorismu v sobě ukrývá výrok: ,,Koho jedni považují za teroristu, vnímají jiní jako bojovníka za svobodu."
Potíž tkví v tom, zda dobrý úmysl ospravedlňuje ohavné prostředky.
Islámské státy se domnívají že ano, což je staví proti názoru Západu.
Kdo volí teror, vždy věří, že jeho důvody jsou spravedlivé.
Někdy jsou, někdy ne.
Žádného Američana by netěšilo, kdybychom Bostonský čajový dýchánek ocejchovali jako teroristickou agresi vůči britskému majetku.
Žádný Francouz by zase nepřijal popis makistů z doby francouzského odboje coby teroristů.
Přesto v obou případech byly spáchány násilné činy na majetku a lidech, a proto projdou obvyklým sítem testů, zda jde o terorismus.
Existují další znepokojující hraniční případy.
Co například Sternův gang a to, že do vzduchu vyhodili jeruzalémský hotel Král David s cílem osvobodit Palestinu od Britů?
Existuje dobrý a špatný teror?
Pro některé pozorovatele politické důvody znamenají hodně, ovšem ve skutečnosti existuje jen nemnoho historických případů, kdy s nimi nesouhlasí většina lidí.
Kromě tohoto fenoménu tu stále zůstává ona hlodavá otázka: čím se terorismus odlišuje, proč je zapotřebí zvláštní definice, proč se této formy násilí obáváme víc než jiných trestných činů?
Jedním důvodem je to, že terorismus je obvykle organizovanou činností.
Když v červenci 2002 jistý Egypťan zahájil palbu a zabil dva lidi čekající v zástupu u přepážky společnosti El Al na mezinárodním letišti v Los Angeles, FBI usoudila, že podezřelý nebyl teroristou, neboť jednal sám.
Teroristé jsou organizovaní a skupina může vyvíjet činnost dál, i když je jednotlivec dopaden.
Proto nahánějí víc hrůzy než běžní zločinci.
Další příčinou většího strachu z terorismu je to, že zatímco běžní zločinci usilují o utajení, teroristům jde o pozornost veřejnosti.
Účinný terorismus se vždy dostane na první stránky novin.
Je nečekaný a má ohromnou schopnost šokovat.
Podoben dobrému divadlu, terorismus vždy ztvárňuje nějaké morální drama, a chtějí-li teroristé zasáhnout veřejné mínění, musí jednat veřejně, bez pocitu viny a bez lítosti.
Předpokládejme ale, že chceme vymezit útoky z 11. září 2001 jako terorismus pomocí následujícího vzorce: násilný, organizovaný, veřejný a nelítostný útok neveřejné strany vůči jiným civilistům, a to bez ohledu na oprávněnost jeho důvodu.
Problémy přetrvávají, neboť u každého z těchto šesti aspektů existují příklady, které jej vyvracejí.
Někdy jsou obětmi příslušníci ozbrojených složek a pachateli státy, někdy se zdá, že důvod je spravedlivý, a někdy může teror způsobit jediná osoba s dostatkem zbraní, ovšem bez organizace.
Zločinný plán přidávat do dopisů antrax by mohl vyvolat neveřejný teror.
Někteří teroristé možná pociťují lítost a vinu za své činy.
Takové protiargumenty by nás neměly překvapovat.
S tímto problémem se musí vyrovnávat mnoho definic.
Velký filozof 20. století Ludwig Wittgenstein navrhl odlišný přístup k problematickým definicím: vysvětlovat pojmy analogicky s ,,podobností v rodině".
Členové rodiny se mohou jeden druhému podobat mnoha fyzickými rysy, například výškou, tónem pleti či barvou vlasů.
Každý člen rodiny může s ostatními sdílet některé společné znaky, nikoli ovšem všechny.
Nemusí sice existovat žádný výhradní společný znak, všechny lze ale snadno poznat jako příslušníky dané rodiny.
O terorismu můžeme říci totéž.
Nejméně šest znaků je podstatných, avšak u každého z nich se objevují výjimky.
Spletité definice, které počítají s výjimkami, možná znepokojují právníky, ovšem v reálném světě jsou asi tím nejlepším, co dokážeme navrhnout.
Co je mezinárodní společenství?
PAŘÍŽ – Navzdory četnosti, s níž se slovního spojení „mezinárodní společenství“ dovoláváme, není snadné rozpoznat jeho přesný význam ani jeho původ.
A jak ukázala nedávná francouzská intervence v Mali, právě z této nejasnosti vyrůstají mnohé z nejnaléhavějších zahraničněpolitických problémů dneška.
Pro někoho mezinárodní společenství jednoduše neexistuje.
Pro jiné tento pojem pragmatičtěji odkazuje na všechny země, které se rozhodnou jednat společně.
Podle ještě jiných přesnější definice zahrnuje všechny země s mezinárodním vlivem – tedy každou zemi, jejíž identita a svrchovanost se uznává a která se rozhodne účastnit se celosvětových diskusí a rozhodování.
Za sémantickou problematikou leží závažnější, leč neméně nejasná otázka úlohy a zodpovědnosti mezinárodního společenství.
Zatímco příliš široká definice by mohla podrýt svrchovanost země, příliš úzká definice – jako ta, která podle všeho převažuje dnes – zase umožňuje šíření násilí a nestability.
Suverénní státy regulují své vztahy – od ukončení válek a vymezení hranic přes vytváření diplomatických výsad po uskutečňování obchodu – pomocí smluv už stovky let.
V úhrnu tyto oficiální dohody představují mezinárodní právo, které kompenzuje absenci konkrétních postihů vytvářením přísných a jednoznačných pojmů a jedné všeobsáhlé sankce – celosvětového odsudku za prohřešek –, již berou všichni vážně.
Přesto v průběhu staletí tvorby smluv násilí mezi zeměmi přetrvávalo.
Proto začaly mezinárodní právo prohlubovat a rozvíjet budováním společných institucí.
Proces začal v tichosti zřízením Union Générale des Postes (pozdější Světové poštovní unie) v roce 1874 a pokračoval prakticky bez povšimnutí ze strany těch, kdo ve svém odvětví globální dohody nepotřebovali.
Hrůzy první světové války ovšem zdůraznily potřebu silnější mezinárodní spolupráce v úsilí o mír, což vedlo k založení Společnosti národů.
Organizace ale byla slabá a neúčinná, velkou měrou proto, že její chartu odmítly ratifikovat Spojené státy.
Nedokázala proto splnit svůj prvořadý cíl, totiž předejít další světové válce.
Po druhé světové válce byla založena silnější a vlivnější instituce – Organizace spojených národů.
OSN, která má specializovanou agenturu pro každý aspekt lidské společnosti, úspěšně podpořila dekolonizaci, pomáhá s budováním států a odvrací šíření regionálních konfliktů, zejména mezi Izraelci a Palestinci.
Snahy OSN také vedly k vykořenění mnoha infekčních nemocí, v roce 1982 k přijetí Úmluvy o mořském právu, hlavního rámce pro řešení námořních sporů, a v roce 1988 ke zřízení Mezivládního panelu pro změnu klimatu, jehož pravidelné zprávy hrají významnou roli při posuzování rizik spojených se změnou klimatu.
OSN však nedokázala zabránit studené válce, válkám v Alžírsku, Vietnamu a Jugoslávii ani genocidě v Kambodži a ve Rwandě.
Zhroucení komunismu navzdory očekáváním mezinárodní spolupráci neposílilo.
Právě naopak, zkrachovala zatím všechna mezinárodní jednání zahájená od konce dvacátého století – o globálním oteplování, finanční regulaci a jaderném odzbrojení (vzdor snahám amerického prezidenta Baracka Obamy a bývalého ruského prezidenta Dmitrije Medveděva uzavřít bilaterální dohodu o jaderném odzbrojení).
K posílení a rozšíření dosahu mezinárodního práva je zapotřebí další síly – světového veřejného mínění.
Ostatně právě globální veřejné mínění, vyburcované aktivitami nevládních organizací, přinutilo vlády k podpisu dohod, jako je úmluva o zákazu min z roku 1997, a ke zřízení mezinárodních institucí, například Mezinárodního trestního soudu v roce 1998.
Světové veřejné mínění by se mělo účinněji soustředit, aby nutilo mezinárodní společenství ujímat se zodpovědnosti v nových oblastech.
To bude vyžadovat pronikavější kolektivní povědomí o násilí a chaosu, jež ohrožují území a osoby po celém světě, mimo jiné v Somálsku, na Haiti, v Libérii, Sieře Leone a naposledy v Mali.
Francie, která dnes už nemá strategické ani ekonomické zájmy v západní Africe, reagovala v lednu na žádost malijských občanů a prozatímních vůdců o intervenci, která by islamistickým rebelům z Libye a Alžírska znemožnila zemi ovládnout.
Čtyři měsíce poté, co francouzská vojenská operace ze severního Mali úspěšně vypudila okupační síly, se většina francouzských jednotek a výzbroje vrací domů.
Zásahu scházela podpora mezinárodního společenství, které, s výjimkou Spojeného království, nedokázalo pochopit pocit zodpovědnosti, z něhož francouzské rozhodnutí vycházelo.
Avšak za situace, kdy francouzské jednotky jsou na cestě domů a Mali zoufale potřebuje obnovu, musí mezinárodní společenství změnit úhel pohledu a nabídnout podporu.
OSN, která nese břemeno mezinárodního společenství, vyslala už do Mali mírovou jednotku.
V souladu se svými předpisy a postupy se rovněž domáhala uspořádání prezidentských voleb, které jsou stanoveny na 28. července.
Vzhledem k tomu, že Mali chybí politické strany se širokou podporou, kandidáti požívající úctu i soustava stálých hlasovacích míst, tak brzké volby ale zřejmě vynesou k moci mezinárodního úředníka – a takový výsledek by mohl rozdmýchat vnitrostátní rozbroje.
Obnovení bezpečnosti v Mali vyžaduje dialog mezi vesnickými a kmenovými vůdci.
Také rekonstrukce infrastruktury v zemi závisí na rozhovorech mezi zbývajícími samosprávnými orgány a obecními vůdci.
Oba procesy potřebují čas a ani jeden nelze úspěšně završit bez podpory zvenčí.
Země, která nemá vládu, se nedokáže po krizi rekonstruovat bez pomoci.
To neznamená nutit ji k dodržení nerealistického a potenciálně nebezpečného volebního rituálu jen proto, že je zakotven ve směrnicích OSN.
Mezinárodní společenství by mělo podpořit postupný proces obnovy Mali tam, kde to je potřeba – v terénu, uvnitř tamních konflikty zmítaných komunit.
Je úkolem celosvětové veřejnosti, aby se za takový přístup postavila.
Deflace a demokracie
PRINCETON – Dějiny finančnictví jsou zčásti historií zápasu za stabilní, bezpečný způsob určování hodnoty.
A takové úsilí, jako každý jiný hon za jistotou v našem nepředvídatelném světě, bylo odsouzeno k nezdaru.
Poslední finanční krize tuto zranitelnost důrazně podtrhuje, neboť zcela ničí dojem, že aktivům dokážeme přiřadit přesné ceny.
Většina lidí je dnes přesvědčena, že tento nedostatek je neodmyslitelným rysem finanční soustavy.
Leč nejistoty ohledně hodnoty odhalují také vážné problémy v politickém řádu.
V minulosti zajišťovaly nepraktické a neuspokojivé řešení hodnotové otázky kovové peníze.
Nevýhodné byly proto, že zlato bylo těžko použitelné pro každodenní transakce a stříbro zase mělo příliš nízkou hodnotu pro větší převody.
Kovové peníze navíc byly náchylné k nepředvídatelným změnám hodnoty, jakmile byly objeveny nové zásoby.
Dovoz stříbra z Nového světa v šestnáctém století vyvolal setrvalou inflaci.
Objev zlata v Kalifornii v polovině devatenáctého století a o 50 let později na Aljašce, v Jižní Africe a v Austrálii rovněž způsobil mírnou inflaci, kdežto absence takových nových objevů v 70. a 80. letech 19. století vedla k mírné deflaci.
Řada ekonomů a politiků proto usoudila, že by mohlo být snazší kontrolovat papírové peníze a že ty by mohly být stabilnější.
Tato inovace, závislá na bezpečnostně kvalitních metodách výroby papíru a tisku, proměnila dvacáté století.
Zprvu ale přinášela mnohem méně stabilní výsledek, kvůli silnému pokušení politicky ji zneužívat.
Namísto umírněné inflace byla většina dvacátého století divoce inflační, jelikož vlády tiskly peníze v přehnaném množství.
Během posledních dvou dekád dvacátého století však došlo k myšlenkové revoluci.
Převod měnové politiky na nezávislou centrální banku byl příslibem dokonalé protiváhy k politickému tlaku tisknout peníze.
Paul Volcker ve Federálním rezervním systému USA zformoval trvalý a úspěšný model dezinflace, činný od roku 1979.
Evropa si vzala k srdci totéž ponaučení, když přistoupila k měnové unii a ke správě nové měny, eura, vytvořila Evropskou centrální banku.
Lidé v důsledku toho usoudili, že problém měnové stability byl vyřešen a že mohou hromadit aktiva a pak je dávat do zástavy a půjčovat si čím dál větší částky.
Touto domněnkou ale otřásla rozsáhlá zkáza finančních aktiv kvůli fundamentální nejistotě nad rozsahem ztrát zapříčiněných krizí podřadných hypoték a dále především po krachu Lehman Brothers.
Deflace vycházející z finančního sektoru je zhoubná.
Je těžší se s ní vypořádat než z inflací, zčásti z technického důvodu, že úrokové sazby lze snížit jen na nulu.
Čím víc se nule přibližují, tím problematičtější je měnová politika.
Politické instrumenty přestávají zabírat.
Bilance centrálních bank expandují, ale ceny nadále klesají a nejistoty přibývá.
Existuje ještě další důvod, proč deflace představuje takovou hrozbu a proč tvůrci politik mají v zápase s ní mnohem těžší úlohu než ti, kdo bojují proti inflaci: neklesají všechny ceny; především dluhy se nepřizpůsobují, protože ty jsou fixované v nominálních hodnotách.
Inflace a deflace přinášejí naprosto odlišné výsledky.
Inflace snižuje hodnotu dluhu, což u mnoha lidí i firem vyvolává pocit pomalého pití šampaňského, který vede k příjemnému uspokojení malátného vzrušení nad ubývajícím břemenem zadlužení.
Deflace naproti tomu dluh zvyšuje a vyvolává pocit, jako by na nás doléhala olověná pokrývka.
Během meziválečné Velké hospodářské krize ekonom Irving Fisher výstižně popsal proces dluhové deflace, při němž věřitelé, poděšení rozkladem kvality svých aktiv, požadovali splacení dluhů, čímž přiměli dlužníky likvidovat aktiva.
To zase pouze dál snižovalo ceny a vedlo k dalšímu omezování úvěrů, k bankrotům a krachům bank.
Politickou reakcí na deflaci je požadavek silnějšího státu.
S deflací se v rámci běžných tržních operací nelze vypořádat.
Jedině stát je natolik spolehlivý, že může převzít veškeré dluhy, jichž se soukromé instituce kvůli odporu k riziku neujmou.
Leč abstraktní popis výsledné státní intervence, již ekonomové líčí jako expanzi „agregátní poptávky“, zakrývá skutečnost, že vláda provádí určité výdaje a dělá politická rozhodnutí, která zachraňují konkrétní podniky a jedince.
Specifičnost operací finanční záchrany v atmosféře nouze, jíž se dluhové deflace vyznačují, nevyhnutelně vyvolává intenzivní politickou debatu.
Sledujeme to u aktuální diskuse o účincích zachraňování automobilového průmyslu na přerozdělování nebo u znepokojení, že by přístup k nouzovým úvěrovým limitům Fedu měly mít hedžové fondy, jimž se všeobecně přičítá vina za dnešní finanční potíže.
V současnosti se poukazuje na paralely s japonskou zkušeností 90. let minulého století – z ekonomického pohledu „ztracenou dekádu“, která podryla i legitimitu vládnoucí Liberálně demokratické strany.
Velká hospodářská krize vedla k ještě děsivějším důsledkům, neboť politická odezva na deflaci napříč střední Evropou a Latinskou Amerikou obrátila v trosky převládající řád, včetně několika demokracií.
Typickou reakcí dvacátého století na novou nejistotu byl etatismus.
Jeho nedostatečnost může vést k formulaci mnohem starší odpovědi: odporu vůči tržnímu hospodářství, doprovázenému paušálním odsuzováním dluhů a dluhových instrumentů.
Takže zatímco vlády skáčou sem a tam, aby odpověděly na současnou krizi, neměli bychom zapomínat, že deflace má sklon vyvolávat nejen radikální antikapitalismus, ale také hlubokou nenávist k ekonomické či politické organizaci všeho druhu.
Strašák deflace
BRUSEL – Centrální banky v celém rozvinutém světě svírá strach z deflace.
Zbytečně: tento strach je nepodložený a posedlost deflací škodlivá.
Ukázkovým příkladem tohoto strachu je Japonsko.
Několik desetiletí (mírně) klesajících cen přimělo v roce 2013 japonskou centrální banku k zahájení nevídané měnové ofenzívy.
Celková inflace se sice na nějakou dobu zvýšila, avšak faktory, které tento růst podnítily – konkurenční znehodnocení jenu a zvýšení daní –, netrvaly dlouho.
Dnes země sklouzává zpět do stavu blízkého deflaci – což zpanikařené novinové titulky náležitě zdůrazňují.
Navzdory obrazu, který vytvářejí mediální zprávy, však japonská ekonomika zdaleka neskomírá.
Nezaměstnanost prakticky vymizela, míra zaměstnanosti dosahuje nových a nových maxim a disponibilní příjem na obyvatele setrvale stoupá.
I během takzvaných japonských „ztracených dekád“ rostl příjem na obyvatele stejně jako ve Spojených státech a v Evropě a míra zaměstnanosti se zvyšovala, což naznačuje, že deflace nemusí být tak ohavná, jak se centrální bankéři zjevně domnívají.
V USA a v Evropě se navíc nevyskytují téměř žádné příznaky ekonomické pohromy, která by měla být důsledkem neschopnosti centrálních bank dosahovat inflačních cílů.
Růst zůstává solidní, i když ne oslnivý, a zaměstnanost stoupá.
Současný přístup centrálních bank přináší dva klíčové problémy.
Za prvé se centrální banky zaměřují na spotřebitelské ceny, což je nesprávný cíl.
Spotřebitelské ceny totiž klesají z prostého důvodu: v posledních dvou letech se o více než polovinu snížily ceny energií a surovin.
Pokles spotřebitelských cen je proto dočasný a centrální banky by se měly dívat dál, stejně jako to dělaly v době, kdy se v důsledku prudkého růstu cen ropy spotřebitelské ceny zvyšovaly.
Centrální banky by se raději měly zaměřit na tempo zvyšování příjmů, měřené nominálním růstem HDP; právě ono má koneckonců význam pro vysoce zadlužené vlády a podniky.
Podle tohoto měřítka žádná deflace neexistuje: cenový index HDP (označovaný jako deflátor HDP) se v rozvinutých zemích zvyšuje v průměru o 1-1,5%.
V eurozóně roste tempem 1,2%.
Možná je to stále méně než cíl Evropské centrální banky „těsně pod 2%“, avšak rozdíl není natolik velký, aby ospravedlnil stále agresivnější využívání měnových nástrojů ECB v zájmu stimulace ekonomiky.
Nominální růst HDP navíc převyšuje dlouhodobou úrokovou sazbu.
Když je dlouhodobá úroková sazby vyšší než tempo růstu HDP, což je obvyklý stav, pak mohou bohatí akumulovat bohatství rychleji než zbytek ekonomiky – tento argument používá ekonom Thomas Piketty.
Dnes však nominální růst HDP výrazně převyšuje dlouhodobé úrokové sazby (jež v některých zemích zahrnují rizikové prémie ve výši až 100 základních bodů) – a to dokonce i v eurozóně, kde se očekává, že nominální růst HDP letos dosáhne zhruba 3%.
To znamená, že podmínky financování jsou dnes stejně příznivé, jako byly na vrcholu úvěrového boomu v roce 2007, a mnohem lepší, než byly v kterékoliv jiné době v posledních 20 letech.
Člověk by očekával, že tyto důkazy přesvědčí centrální bankéře k přehodnocení jejich současných obav z deflace.
Oni však dál odhodlaně plní své inflační cíle v přesvědčení, že byť i drobný záchvěv deflace by mohl iniciovat sestupnou spirálu, kdy klesající poptávka způsobuje další pokles cen.
To je jejich druhá chyba.
Deflační spirála je samozřejmě možná a její důsledky by mohly být vážné.
Kdyby byly reálné úrokové sazby výrazně kladné, poptávka by se mohla propadnout, což by stlačilo ceny tak, že by dlužníci prakticky nemohli obsloužit svůj dluh.
Podobná spirála přispěla ve 30. letech k velké hospodářské krizi v USA, kdy ceny v některých letech klesly zhruba o 20-30%.
Takovým podmínkám se však dnes ani neblížíme.
Nominální úrokové sazby jsou ve skutečnosti nulové, zatímco nejširší cenové indexy stoupají, byť jen mírně.
Vzhledem k takto příznivým podmínkám financování není nijak překvapivé, že domácí poptávka zůstává robustní, díky čemuž je možné, aby se nezaměstnanost téměř všude vrátila na předkrizová minima.
Eurozóna je jedinou velkou rozvinutou ekonomikou, v níž přetrvává značná nezaměstnanost, a tudíž i jedinou ekonomikou, kde by se dalo odůvodnit riziko deflace.
I v eurozóně však růst HDP mírně převyšuje svůj potenciál (připusťme, že velmi skromný), takže se výsledný rozdíl ve výkonnosti postupně uzavírá.
Jediným důvodem, proč nezaměstnanost v eurozóně zůstává vysoká, je navíc skutečnost, že se během celé recese zvyšovala míra participace pracovní síly; a zaměstnanost se již skutečně vrací na předkrizovou úroveň.
Je to pravý opak toho, před čím varují deflační jestřábi.
Populární hypotéza o „odrazeném zaměstnanci“ tvrdí, že sklouznutí do deflace je nákladné, poněvadž dlouhá recese podněcuje zaměstnance k úplnému odchodu z trhu práce.
A to se dnes v Evropě jednoduše neděje.
Důkazy jsou zřejmé.
Centrální banky v rozvinutých ekonomikách by měly překonat svůj iracionální strach z deflační spirály a přestat se zoufale snažit o stimulaci poptávky.
Jinak jednoho dne zjistí, že jim zůstaly notně nafouklé účetní bilance a téměř nic z toho.
Deflační skomírání?
CAMBRIDGE – Míra inflace se dnes ve Spojených státech a v několika dalších významných zemích blíží nule.
List The Economist nedávno referoval, že ekonomové, mezi nimiž provedl anketu, očekávají, že spotřebitelské ceny budou v USA a v Japonsku klesat po celý rok 2009, zatímco inflace v eurozóně bude činit jen 0,6%.
Poklesy hladin spotřebitelských cen zaznamenají i Jižní Korea, Tchaj-wan a Thajsko.
Vyhlídky na klesající ceny vycházejí z kolapsu průmyslové výroby, výsledné vysoké míry nezaměstnanosti a dramatického snížení komoditních cen.
Průmyslová produkce v zemích se zápornou inflací klesá dvoucifernými tempy a cenový index pro všechny komodity se za poslední rok snížil o víc než 30%.
Deflace je potenciálně velice vážný problém, protože klesající ceny – a očekávání, že ceny ještě půjdou dolů – by třemi různými způsoby dále zhoršovaly současný hospodářský pokles.
Nejbezprostřednějším negativním dopadem deflace je zvyšování reálné hodnoty dluhu.
Tak jako inflace dlužníkům pomáhá, neboť reálnou hodnotu jejich dluhů obrušuje, deflace je poškozuje tím, že reálnou hodnotu dlužné částky zvyšuje.
Velmi mírný rozsah současné deflace sice nepředstavuje významnější problém, ale bude-li pokračovat, cenová hladina by zřejmě během příštích několika let mohla klesnout v úhrnu o 10%.
Pokud k tomu dojde, majitele domu zatíženého hypotékou postihne zvýšení reálné hodnoty jeho dluhu o 10%.
Vzhledem k tomu, že poklesy cen by přinesly snižování mezd, zvýšil by se poměr mezi měsíčními splátkami hypotéky a mzdou.
Kromě tohoto zvýšení reálné nákladnosti dluhové služby by deflace pro majitele domů znamenala vyšší poměr dluhu k hodnotě, což by vedlo k nárůstu případů neschopnosti krýt hypotéku, zejména v USA.
Nižší hladina cen by také zvýšila reálnou hodnotu zadlužení podniků, čímž by oslabila jejich bilance, takže by pro firmy bylo těžší získávat další úvěry.
Druhým neblahým účinkem deflace je nárůst reálné úrokové míry, tedy rozdílu mezi nominální úrokovou sazbou a mírou „inflace“.
Když ceny rostou, reálná úroková míra je nižší než nominální sazba, neboť dlužník splácí penězi, jejichž hodnota je nižší.
Když ale ceny klesají, reálná úroková míra nominální sazbu převyšuje.
To ještě zhoršuje skutečnost, že dlužníci si při výpočtu zdanitelného příjmu mohou odečítat pouze nominální splátky úroků.
Jelikož Federální rezervní systém USA a další centrální banky snížily své krátkodobé úrokové sazby téměř na nulu, nemohou už sazby dále snižovat, aby deflaci bránily ve zvyšování reálné úrokové míry.
Vyšší reálné úrokové míry odrazují domácnosti i podniky od nákupů na úvěr.
To oslabuje celkovou poptávku, což zase vede k strmějšímu poklesu cen.
Vznikající neobvyklé ekonomické prostředí klesajících cen i mezd může mít také škodlivý psychologický účinek na domácnosti a podniky.
S deflací míříme do neznámých končin.
Jestliže ceny klesají 1% tempem, mohly by klesat i o 10%?
Jestliže centrální banka už nemůže dál snížit úrokové sazby, aby povzbudila ekonomiku, co potenciální sestupnou cenovou spirálu zastaví?
Takové obavy podrývají důvěru a ztěžují oživení ekonomické aktivity.
Někteří ekonomové říkají, že nejlepším způsobem, jímž se centrální banka může s deflací vypořádat, je zaplavit ekonomiku penězi s cílem přesvědčit veřejnost, že inflace napříště poroste, a tím snížit očekávané reálné dlouhodobé úrokové sazby.
Tato rada by vedla k tomu, že centrální banky budou rozšiřovat nabídku peněz a bankovní rezervy i poté, co tento postup přestane snižovat úrokové sazby.
Ostatně americká, britská a japonská centrální banka tak ve jménu „kvantitativního uvolňování“ postupují už teď.
Není divu, že centrální bankéři, kteří se zavázali k formálnímu či neformálnímu inflačnímu cíli ve výši kolem 2% ročně, neprojevují ochotu otevřeně opustit svůj mandát a prohlásit, že prosazují vysokou míru inflace.
Jejich expanzivní opatření nicméně přispívají ke zvyšování dlouhodobých inflačních očekávání směrem k cílovým úrovním.
V USA se teď úroková sazba u státních dluhopisů zvyšuje z 1,80% u pětiletých obligací na 2,86% u desetiletých obligací a na 3,70% u třicetiletých obligací.
Porovnání těchto úrokových sazeb s výnosy vládních dluhopisů chráněných proti inflaci ukazuje, že odpovídající implicitní míry inflace činí 0,9% u pěti let, 1,3% u deseti let a 1,7% u třiceti let.
Ačkoliv se teď centrální banky zaměřují na problém deflace, vážnějším rizikem v dlouhodobějším výhledu je, že až se ekonomiky začnou zotavovat a banky využijí rozsáhlé objemy aktuálně hromaděných rezerv k tvorbě úvěrů, které rozšíří útraty a poptávku, poroste překotně inflace.
Obnova světových lesů
OXFORD – Lidstvo mělo odjakživa s lesy složitý vztah.
Jsme na nich závislí z hlediska regulace klimatu a srážek, čistí náš vzduch a vodu, zachovávají spoustu druhů rostlin a zvířat a jsou oporou pro živobytí více než miliardy lidí.
Navzdory tomu je nadále ničíme a jsme v bodu, kdy nám zbývá pouze polovina původního celosvětového zalesnění.
Cena za odlesňování může jen těžko být zveličována.
Stromy spotřebovávají během růstu velké množství oxidu uhličitého, což z nich činí nepostradatelný nástroj pro absorpci emisí skleníkových plynů – z aut, továren, elektráren a dobytka – které způsobují klimatickou změnu.
Pokud budeme nadále přicházet o lesní porost, bude nemožné dosáhnout cíle z Pařížské klimatické smlouvy – snížit globální oteplování do roku 2050 na méně než dva stupně Celsia (nad předprůmyslovou úrovní).
Pokud vlastně chceme tohoto cíle opravdu dosáhnout, budeme potřebovat obnovit zásadní množství lesního porostu, který je již pryč.
Jsou dvě cesty, jak lze přistoupit k zalesňování.
První z nich je nechat zastarat zemědělskou půdu a počkat, až se přirozeně přemění zpět v les. Tato možnost by příliš nestála, ale trvala by dekády.
Druhá možnost je více proaktivní: vysázet miliardy nových stromů.
Součástí New Yorské deklarace o lesích z roku 2014 je slib vlád obnovit stovky milionů hektarů lesů.
Ale vzhledem k chybějícím financím u většiny dnešních vlád se financování tohoto závazku ukázalo jako problematické.
S ohledem na tyto skutečnosti musíme zkusit zapojit soukromý sektor, aby zajistil potřebné investice.
Když mají lesy ekonomickou hodnotu, je pravděpodobné, že budou spíše kultivovány, než ničeny.
Stromy byly kvůli zisku pěstovány po tisíciletí.
Dnes produktivní lesy pokrývají plochu větší než miliardu hektarů, neboli zhruba čtvrtinu světových lesů.
Takové lesy produkují palivové dříví, které tvoří zhruba polovinu odlesňování.
Jsou také zdrojem materiálů pro oděvy, olejů pro mýdla a lubrikanty, ovoce a další potraviny, jako je kokos.
Poptávka po těchto produktech roste, ale ne tak rychle, jako klesá poptávka po tištěných novinách v důsledku digitalizace.
Jak může být zvýšena poptávka po lesních produktech?
Slibná příležitost je ve výrobě.
Dřevo bylo vždy důležitým stavebním materiálem a stále je, zejména v rezidenční výstavbě na místech jako jakou Spojené státy, Skandinávie, a části jihovýchodní Asie.
Většina budov se dnes však staví pomocí cihel a malty, betonu a oceli, u větších staveb – všechno materiály, jejichž výrobní proces produkuje mnoho emisí uhlíku.
I když je nepravděpodobné, že by dřevo plně nahradilo jakýkoliv z těchto materiálů, tak se díky novým typům dřevěných materiálů stává konkurenceschopnější.
Jedním z nich je vrstvené masivní dřevo (cross-laminated timber, CLT), které se vyrábí lepením vrstev dřeva do panelů, které jsou stejně silné jako ocel či beton a mohou tak tyto materiály nahradit v budovách.
K určení přeného přínosu použití dřeva na snižování emisí CO2 je zapotřebí více výzkumu.
Jeden odhad pochází od architekta Anthony Thistleton-Smithe, jednoho z předních odborníků Velké Británie na dřevostavby.
Nedávno poznamenal, že zatímco typický britský dům má uhlíkatou stopu 20-21 tun, tak dům z CLT má negativní stopu 19-20 tun.
Jinými slovy, každý dům postavený z CLT ušetří 40 tun emisí CO2.
Pokud by 300 000 domů, které se mají v letošním roce ve Velké Británii postavit, použilo CLT, bylo by to jako odstranit z ulic 2,5 milionu aut. Přínos pro klima by byl masivní.
Stejně jako u mnoha jiných klimatických opatření, náklady zde mohou být hlavní bariérou pro implementaci.
A podle zprávy OSN je v Evropě CLT dražší než beton.
CLT je však stále v plenkách a vyrábí ho jen pár továren.
S rozvojem dodavatelského řetězce CLT nevyhnutelně klesnou náklady, stejně jako tomu bylo u obnovitelných zdrojů energie.
Stavitelé navíc uvádějí, že celkové náklady na výstavbu s CLT již odpovídají těm s betonem, protože stavba trvá kratší dobu.
Koneckonců CLT na rozdíl od betonu nepotřebuje čas k usazení.
Zařídit tuto transformaci samozřejmě nebude jednoduché.
Je třeba překonat hmotné zájmy – tlak od průmyslu, který produkuje tradiční stavební materiály – a to včetně rovných podmínek pro dotace.
Dále je třeba řešit veřejný zájem – například požární bezpečnost či prevenci napadení škůdci.
Stavaři si budou muset rozšířit odbornost.
A co je nejdůležitější, bude se muset významně zlepšit monitoring, aby zvýšení poptávky nezpůsobilo další odlesňování.
Pro mnoho zemí by ekonomické příležitosti měly být dostatečnou motivací pro řešení těchto překážek.
Nové výsadby by mohly obnovit vesnické oblasti, protože by nové továrny vytvořily příležitosti pro investory a podnikatele.
Vlády a větší společnosti by byly schopné zachytit rychle rostoucí trh se zelenými dluhopisy a financovat tak předčasný přechod, včetně vytvoření systémů využívajících drony a satelity k monitoringu neudržitelných lesnických praktik.
Příležitosti pro sladění ekonomického rozvoje s redukcí emisí skleníkových plynů jsou vzácné.
Přesně to však zalesňování nabízí.
Prostřednictvím transformace stavebnictví, založené na obnově lesního porostu – nejefektivnějším prostředkem pro záchyt uhlíku – musíme této příležitosti využít.
V této “nové době dřeva“ bychom ho pěstovali, stavěli s ním a umožnily lesům vzkvétat.
REDD+ v Paříži
BERLÍN – Je to již 30 let co Organizace pro výživu a zemědělství při OSN spustila Akční plán tropického lesnictví, první globální iniciativu k zastavení ztráty lesů.
Od té doby probíhalo odlesňování v nezmenšení míře a poslední mezinárodní pokus ho zastavit – iniciativa známá jako Redukce emisí z odlesňování a degradace lesů (REDD+) – nevypadá, že by měla být o mnoho efektivnější.
Ironií je, že nejvýznamnější výsledek těchto dvou dohod byla produkce drahých poradenských zpráv, což ani zdaleka nechrání světové lesy.
REDD+ vznikl jako součást Rámcové dohody OSN ke změně klimatu a dokončení smlouvy, která řídí její implementaci, se očekává v Paříži během Konference OSN o klimatických změnách.
Pokud však světoví lídři myslí svůj záměr zastavit ztrátu lesů vážně, měli by od REDD+ upustit a nahradit ho mechanismem, který pojmenovává zásadní hybatele rozsáhlého odlesňování.
Chyby v REDD+ jsou evidentní v tom, jak přistupuje k problému, který má řešit.
Převážná většina jeho projektů bere lesní národy a rolníky jako hlavní aktéry odlesňování.
Projektoví manažeři REDDu se zdají být fanoušky zejména těch projektů, které zaměřují na omezení tradičních farmářských praktik, i když se vyhýbají úsilí o řešení skutečné příčiny odlesňování: expanzi průmyslového zemědělství, masivní projekty v infrastruktuře, těžba dřeva ve velkém měřítku a nekontrolovaná spotřeba.
Tyto slabiny ilustruje Socio Bosque Program, iniciativa REDD+ v Ekvádoru, jejíž snaha kontrolovat lesní společenství a rolníky přehlíží mnohem větší potenciální nebezpečí, způsobené průmyslovou činností.
V rámci tohoto programu podepisují na lesích závislá společenství pětiletou smlouvu s ministerstvem životního prostředí, kde souhlasí s omezením využívání lesa výměnou za malé platby.
Zároveň dokumentace programu nepokrytě anuluju tyto smlouvy v případech, pokud se oblast spadající do jeho jurisdikce stane kandidátem pro těžební či ropné průmyslové využití.
Dnes je rolníkům zakazován vstup do lesů jako součást boje proti klimatickým změnám; zítra mohou být ty samé lesy vyrvány, aby se tak společnostem umožnila těžba fosilních paliv, která jsou zásadní příčinou odlesňování.
Existují znepokojivé důvody pro toto krátkozraké zaměření na rolníky a lesní národy a pro význačnost tohoto přístupu v agendách mezinárodních úřadů a u vyjednavačů o klimatu.
Jak se ukazuje, REDD+ má méně co dočinění se zastavováním odlesňování, než má s povolováním industrializovaným zemím pokračovat ve znečišťování.
Základní přístup iniciativy je součástí širší snahy vytvořit trh pro emisní povolenky, což by znečišťovatelům umožnilo pokračovat ve vypouštění skleníkových plynů za předpokladu, že se budou schopni prokázat certifikátem, že někde jinde přispěli k prevenci vypuštění podobného množství.
Lesy pod ochranou REDD+ jsou důležitým producentem těchto obchodovatelných certifikátů ke znečišťování, známých jako emisní povolenky.
A implementace REDD skrze experimentální projekty poskytuje podporovatelům tohoto přístupu solidní základ pro rozvoj jejich agendy.
Pro industrializované země se emisní povolenky ukázaly jako snadná cesta ke splnění mezinárodních závazků, v rámci dohod jako je Kjótský protokol.
Pokud dojde v Paříži k odsouhlasení REDD povolenek, země a společnosti budou moci platit rolníkům v Ekvádoru nebo jinde za ochranu stromů, které by, jak tvrdí programy typu REDD+, jinak tito rolníci pokáceli – a tím se vyhnou nutnosti přijmout obtížné domácí strukturální změny, které by vedly ke snížení emisí.
V rámci pravidel řídících tyto transakce, vlastně nevadí, že se emise ve výsledku nesníží; co je podstatné, je že se získala obchodovatelná povolení pro znečišťování.
Bohužel jen málo z těch, co se setkají v Paříži, má motivaci ke zpochybňování tohoto přístupu.
Pro vlády znamená program jako je REDD+ příležitost, jak se vyhnout politicky nákladným změnám.
A pro mezinárodní ekologické skupiny jako je The Nature Conservancy, Conservation International, the World Wildlife Fund a the Wildlife Conservation Society znamená program přístup k mezinárodnímu rozvoji a filantropickému financování.
Tím, kdo z toho nejvíce profituje, jsou samozřejmě korporace, jejichž hlad po půdě pohání většinu masivního odlesňování.
Kromě toho, že jim povoluje pokračující kácení stromů za předpokladu, že vytvoří dostatek uhlíkových povolenek, posouvá také REDD+ vinu za ztrátu lesů pryč z jejich akcí na společenství, která mají ve skutečnosti největší zájem na dlouhodobém zdraví lesů.
Pokud mají vyjednavači ve věci klimatu, kteří se setkají v Paříži, opravdový zájem o zastavení odlesňování a kontrolu nad klimatickými změnami, měli by ukončit REDD+ a pojmenovat hlavní důvody těchto problémů.
Pařížská snaha by se měla soustředit na ukončení rozsáhlého odlesňování a ponechání fosilních paliv v zemi, místo snah o kontrolu životů lesních národů a rolníků.
Zneškodnění íránské ropné zbraně
Íránská vláda, podobna Severní Koreji, od konfrontace ohledně svého jaderného programu neustoupí.
Proč by měla?
Jaderná zbraň je nejzazší garancí, že Spojené státy nikdy nebudou schopny Íránu udělat to, co provedly Iráku.
Navíc tento zápas s USA sjednocuje tolik potřebnou domácí podporu.
Co tedy mohou USA pro oslabení íránské pozice udělat?
Coby čtvrtý největší vývozce ropy na světě Írán nesmírně profituje ze ztrojnásobení globálních cen ropy během posledních čtyř let.
Jeho ekonomická stabilita je na příjmech z ropy závislá, takže právě tady jsou íránští vládci zranitelní.
Američtí diplomaté nikdy nebudou Radu bezpečnosti OSN přemlouvat k zavedení sankcí na íránské energetické vývozy.
Bushova administrativa však může usilovat o zmírnění globálních cen energií – a měla by začít odmítáním nechat se polapit do pasti rostoucích napětí, kdykoli se íránskému prezidentu Mahmúdu Ahmadínedžádovi zachce.
Ahmadínedžád projevil vynalézavost při vedení diplomatického střetu.
Jeho vláda odmítla mezinárodní výzvy k ukončení obohacování uranu, ignorovala termíny stanovené OSN, vyzbrojila irácké milice, dodala Hizballáhu zbraně pro útoky na Izrael, popřela holocaust a uspořádala vojenská cvičení poblíž Hormuzského průlivu, skrze který prochází 40% světové ropy dopravované po moři.
Všechny tyto provokace posilují tlak na růst cen ropy, čímž obohacují íránskou vládu.
Když nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí naznačil, že by Írán mohl hrát ropnou kartou, ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová myšlenku odmítla. „Jednoduše si připomeňme, že Írán je ve svém rozpočtu z nějakých 80% závislý na ropě,“ řekla, takže prý „skutečně není schopen přežít výpadek.“
Jestliže ale Írán z mezinárodních trhů stáhne umírněná množství ropy, cenové nárůsty pravděpodobně všechny ztráty příjmu způsobené snížením dodávek vykompenzují (možná úplně).
Navíc každé ohrožení Hormuzského průlivu by Íránu umožnilo donutit ceny k růstu i bez snížení produkce.
Není náhodou, že prakticky každý veřejný krok, jenž íránská vláda za poslední rok učinila na mezinárodním jevišti, zvýšil riziko na energetických trzích.
Občas USA účinně – byť nezáměrně – pozici Íránu podkopaly.
Letos v létě Bushova administrativa nabídla Íránu přímé rozhovory.
V září Bush pronesl nečekaně tlumený projev před Valným shromážděním OSN.
Odpor k sankcím ze strany Ruska, Číny a Francie přesvědčil představitele USA, že je třeba „ponechat více času na diplomacii,“ než se začne naléhat na trestní řízení v Radě bezpečnosti.
Všechna tato rozhodnutí se přičinila o návrat uvolněnosti na trhy s energií.
Ceny ropy se snížily z hodnot přesahujících 78 USD za barel v půli července na méně než 60 USD na začátku října.
Tento pokles – v nemalé míře plynoucí ze zmírnění napětí ohledně íránského jaderného programu – bere íránské vládě peníze, čímž zesiluje domácí potíže režimu.
Inflace v Íránu roste, snad až o 20%.
Chameneí 1. října vyzval Ahmadínedžáda, aby tento narůstající problém řešil.
Byly zmrazeny ceny vybraného dotovaného zboží a služeb a kvůli rostoucí inflaci se tyto dotace vládě nadále prodražují.
Ba vláda naznačuje, že by mohla začít vydávat benzín na příděly.
Nezaměstnanost se drží asi na 12% a mezi mladými lidmi je zřejmě dvakrát vyšší.
USA mohou podrýt íránský režim, budou-li se vyhýbat prohlášením a činům, jež napomáhají zvýšení cen energií a posilují íránské hospodářství.
Úředníci státní správy by měli zchladit politickou teplotu.
Měli by Íránu nabídnout přímé rozhovory.
Bush by měl pozvat Ahmadínedžáda do Washingtonu.
Anebo ještě lépe do Crawfordu.
A připravit mu snídani.
Washington rovněž může naléhat na Saúdovce, kteří ovládají prakticky veškeré záložní kapacity světa, aby udržovali vysoký objem těžby s cílem mírnit ceny.
Podpora, již Írán věnuje posunu regionální mocenské rovnováhy směrem k šíitským muslimům, je pro sunnity vládnoucí v Saúdské Arábii větší hrozbou než pro USA.
Ano, Ahmadínedžád si zřejmě najde způsob, jak konflikt znovu vyostřit.
Nikdo nemůže Íránu zabránit v ohrožování Hormuzského průlivu.
Nikdo však za to nemůže přičítat vinu USA, když Bush nabízí rozhovory.
Írán pravděpodobně na vývoj jaderné zbraně potřebuje dva nebo tři roky.
Jak silné bude tou dobou Ahmadínedžádovo domácí postavení?
Pokud mu USA neposkytnou hrozby, jež mu pomáhají sešikovat domácí podporu, nezdar při oživení íránského hospodářství jeho pozici na domácí scéně podemele.
Nižší ceny ropy by znamenaly méně peněz, které by bylo možné vynaložit na domácí projekty povzbuzující jeho popularitu – anebo na jaderný program.
Jestliže osekávání íránských ropných příjmů nedokáže Ahmadínedžáda oslabit, USA neztratí vojenské možnosti.
Podkopání jeho domácího postavení snižováním íránských tržeb má ovšem větší naději na úspěch než diplomatické snahy přesvědčit režim k dobrovolnému upuštění od obohacování uranu nebo donucovací sankce.
Uvolňování napětí Bushovi nevynese body u těch, kdo dávají přednost silové strategii.
Konfrontační přístup administrativy však selhává, neboť je právě tím, co si íránští vládci přejí.
Jak zmírnit rusko-ukrajinskou krizi
NEW YORK – Rusko v posledních měsících rozmístilo početné bojeschopné vojenské síly podél hranice s Ukrajinou.
Nevíme ovšem proč (vojenský potenciál se vždycky posuzuje snáz než úmysly), a dokonce ani to, jestli už se ruský prezident Vladimir Putin rozhodl pro určitý postup.
Zatím vytvořil možnosti, výsledky ještě ne.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Na mysli vytane červenec 1990, kdy jiný autokrat, Saddám Husajn, rozmístil značné vojenské síly podél jižní hranice Iráku s Kuvajtem.
Úmysly byly tehdy mlhavé, stejně jako dnes, leč nepoměr sil byl zjevný.
Arabští představitelé tehdejšímu americkému prezidentu Georgi H.W. Bushovi říkali, aby nereagoval přehnaně, přesvědčení, že jde o lest, jejímž cílem je přimět Kuvajt, aby se přičinil o zvýšení ceny ropy, což by Iráku pomohlo zotavit se a dozbrojit po dlouhé válce s Íránem.
Počátkem srpna už ale to, co dříve leckomu připadalo jako politické divadlo, nabralo příliš reálný ráz.
Invaze vyústila v dobytí.
K vypuzení iráckých sil z Kuvajtu a obnovení suverenity země bylo zapotřebí masivní mezinárodní koalice pod vedením Spojených států.
Mohlo by se dnes na rusko-ukrajinské hranici rozehrávat podobné dějství?
Administrativa amerického prezidenta Joea Bidena na ruské hromadění jednotek zareagovala směsí medu a octa.
Cílem je přesvědčit Rusko, aby nepřistupovalo k invazi, a to jasným sdělením, že cena, kterou by zaplatilo, převýší veškeré přínosy, a že pokud se stáhne, bude možné se některými ruskými obavami přinejmenším částečně zabývat.
Říkejme tomu odstrašování kombinované s diplomacií.
Někteří americkou reakci zkritizovali jako příliš slabou.
Vzhledem ke geografickým poměrům a vojenské bilanci je ale přímá obrana Ukrajiny takřka nemožná.
Biden právem shodil přímou vojenskou intervenci USA ze stolu: nesplnění takové pohrůžky by jen upevnilo přibývající pochyby o spolehlivosti Ameriky.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Biden ale také Rusko právem zapuzuje.
Spojené státy a Velká Británie, společně se samotným Ruskem, poskytly Ukrajině v roce 1994 ujištění, že výměnou za to, že se vzdá jaderného arzenálu, který zdědila po Sovětském svazu, bude respektována její suverenita a hranice.
Nevznikl tím bezpečnostní závazek jako v NATO, ale vyplynulo z toho, že Ukrajina nezůstane opuštěná.
Přesto někteří z těch, kdo jsou v případě ruské agrese proti Ukrajině proti přímému odporu, právě takový odpor podporují u možné čínské agrese proti Tchaj-wanu.
V obou případech hrají geografické poměry proti americkým vojenským možnostem a ani v jednom nejsou Spojené státy vázány železným bezpečnostním závazkem.
V případě Ukrajiny však spojenci z NATO nejsou připraveni bránit ruskému útoku a neočekávají, že by tak postupovaly Spojené státy.
Naproti tomu čínské agresi jsou američtí spojenci a partneři připraveni vzdorovat a očekávají, že Spojené státy pomohou zmařit každý čínský pokus o regionální hegemonii.
To neznamená, že by Rusko mělo ve vztahu k Ukrajině volnou ruku.
Veškerý řád, který na světě existuje, vychází ze zásady, že žádnému státu není dovoleno vpadnout do jiné země a měnit hranice silou.
To víc než opravňuje k poskytování zbraní Ukrajině, aby se sama bránila, jakož i k pohrůžkám zavedením tvrdých ekonomických sankcí, které by ruskou ekonomiku, už teď křehkou a závislou na energiích, vyšly tak draho, že by to podstatným způsobem pocítila.
Biden také správně nabízí Putinovi diplomatickou cestu, jestliže Putin usoudí, že bude moudřejší od srázu poodstoupit.
Bylo nadneseno několik nápadů hodných pozornosti: vystupňování účasti USA v minském diplomatickém procesu zahájeném v důsledku ruské intervence na východní Ukrajině v roce 2014, oboustranné stažení ruských a ukrajinských sil od společné hranice a ochota diskutovat s Ruskem o uspořádání evropské bezpečnosti.
Bidenova administrativa také svou nabídku Putinovi vhodně omezuje.
Nezačlenit dnes Ukrajinu do NATO je jedna věc; natrvalo to ale vyloučit by byla věc úplně jiná.
Totéž platí pro veškerá ujištění, která by Rusku bylo možné předložit ohledně politik NATO.
Diplomacii bychom si nikdy neměli plést s kapitulací.
Co bude dál, záleží ve finále na tom, jak se rozhodne Putin.
Ukrajinu považuje za přirozenou součást většího Ruska a dost dobře by mohl usilovat o její včlenění, aby upevnil svůj odkaz a zvrátil – alespoň částečně – rozpad Sovětského svazu, který v roce 2005 označil za „největší geopolitickou katastrofu století“.
Člověk doufá, že politika zvyšující cenu za invazi a nabízející určitá gesta, jimž by si ruský prezident mohl zachránit tvář, přesvědčí Putina, aby jím vytvořenou krizi zmírnil.
Pokud však odstrašování selže a Putin uskuteční invazi, bude nezbytné zavést slíbené sankce.
Ty zahrnují odpískání plynovodu Nord Stream 2 z Ruska do Německa a uvalení skutečných nákladů na ruské finanční instituce a Putinův nejbližší okruh.
Zároveň by to byla vhodná chvíle k posílení NATO a poskytnutí dodatečných zbraní, rad a zpravodajských informací Ukrajině.
To mě přivádí zpět k Iráku, tentokrát ale do roku 2003 a následujících let.
Spojené státy provedly invazi, protože se obávaly, že Saddám ukrývá zbraně hromadného ničení, a protože uviděly příležitost k šíření demokracie, nejen do Iráku, ale napříč arabským světem.
Jenže ač válka začala masivní leteckou operací s cílem „šokovat a vyděsit“ a rychlým pádem Bagdádu, ukázalo se, že konsolidovat úspěchy vojenského postupu je těžké a nákladné, neboť ve městech usazené skupiny kladly jednotkám pod vedením USA tuhý odpor.
Názor amerického lidu se obrátil proti válce a zahraniční politice považované za přehnaně ambiciózní a enormně drahou.
Podobný osud by mohl čekat Rusko, kdyby snad jeho vojska mašírovala na Kyjev a snažila se ovládnout celou Ukrajinu nebo její větší část.
Tváří v tváří rozsáhlému a těžce vyzbrojenému odporu by se i tady mohla konsolidace nadvlády ukázat jako extrémně náročná.
Velké množství ruských vojáků by se domů vracelo ve vacích, tak jako z Afghánistánu po sovětské intervenci roku 1979.
Deset let poté byly sovětské jednotky ze země pryč a pryč bylo i sovětské vedení spojované s invazí.
Rozpadl se samotný Sovětský svaz.
Putin by projevil moudrost, kdyby tyto lekce z minulosti vzal v úvahu, než rozhodne o budoucnosti.
Sbohem jaderným zbraním?
BERLÍN – Jak ukázaly nedávné summity na půdě OSN a ve Washingtonu, dohled nad jadernými zbraněmi a jaderné odzbrojení patří k předním tématům světové politické agendy.
Tak to zřejmě zůstane i v dohledné budoucnosti.
Rok 2010 rozhodne o tom, zda vize amerického prezidenta Baracka Obamy o světě bez jaderných zbraní zůstane vzdálenou, ale dosažitelnou nadějí, anebo zda od ní bude nutné ustoupit.
Nikdo by neměl podléhat iluzím.
I kdyby všechny jaderně vyzbrojené státy na planetě vzaly vizi světa bez hrozby nukleárního konfliktu za svou, jaderné zbraně s námi zůstanou ještě přinejmenším dvě desetiletí a i to by vyžadovalo ty nejpříhodnější podmínky pro odzbrojení.
Letošní rok má zásadní význam.
Dohodu podepsanou počátkem dubna v Praze mezi Ruskem a Spojenými státy o snížení počtu strategických jaderných zbraní a případných dalších redukcích doprovázelo zveřejnění Revize jaderného postoje USA, kde se určuje jaderný potenciál, který si Obamova administrativa přeje zachovat pro příští čtyři roky.
Konference pro přehodnocení Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) začne pracovat na adaptaci NPT na podmínky našeho překotně se měnícího světa.
Mnozí přední činitelé doufají, že rok 2010 vnese jasno do severokorejských a íránských jaderných programů.
Dnes je na světě zhruba 23 000 jaderných zbraní, což je o 40 000 méně než na vrcholu studené války.
Celková ničivá síla těchto zbraní přesahuje 150 tisíc hirošimských jaderných explozí.
Jaderné odzbrojení je tudíž stále naléhavě potřebné, a tak čelní politici v USA a v Německu dali dohromady iniciativu Global Zero, vedenou Američany, a vytvořili Mezinárodní komisi pro nešíření jaderných zbraní a jaderné odzbrojení (ICNND), již zřídila Austrálie a Japonsko a jíž společně předsedají bývalí ministři zahraničí Joriko Kawaguči a Gareth Evans.
USA, Rusko, Francie, Velká Británie a Čína – do jednoho signatáři NPT – vlastní devět desetin jaderných zbraní světa, zatímco Indie, Pákistán a zřejmě Izrael vlastní kolem tisíce takových zbraní.
Několik má nejspíš Severní Korea.
Írán s největší pravděpodobností uskutečňuje program vývoje jaderných zbraní.
Obama a ruský prezident Dmitrij Medveděv se dohodli na snížení svých strategických arzenálů tak, že každému zbude 1550 zbraní – mnohem víc než tisícovka, na kterou pomýšlel Obama, ale přesto se jedná o obrovský pokrok, který by mohl vyvolat další snížení.
Cesta k celosvětovému jadernému odzbrojení ale bude dlouhá a nerovná.
Zaprvé platí, že možnosti demontovat a likvidovat jaderné hlavice jsou omezené a pravděpodobně to tak i zůstane.
Současná kapacita činí zhruba 500 zbraní ročně jak v Rusku, tak v USA, což znamená, že celkového počtu zbraní ve výši 2000 v každé z těchto velmocí, navrženého zprávou ICNND pro rok 2025, nelze plně dosáhnout o mnoho dřív než v roce 2028.
Dále je tu riziko, že příkladu Severní Koreje a Íránu budou následovat další země, především na Středním východě.
Zpráva ICNND nazvaná EliminatingNuclearThreats (Eliminace jaderných hrozeb), vydaná na konci loňského roku, navrhuje, aby se tyto výzvy řešily prostřednictvím komplexní agendy snižování jaderných rizik.
Jako německý komisař ICNND jsem přesvědčen, že tato zpráva je první a prozatím jedinou, která navrhuje konkrétní a proveditelné kroky na cestě ke světu bez jaderných zbraní.
Zpráva obsahuje 20 návrhů, o nichž se bude rozhodovat na letošní konferenci pro přehodnocení NPT, a končí návrhem rozhodnutí, jež by bylo vhodné učinit po roce 2025.
Nenechává prostor pro pochybnosti, že svět zbavený jaderných zbraní je dosažitelný, a to bez ohrožení bezpečnosti jednotlivých států, jestliže v příštích zhruba 20 letech přetrvá po celém světě politická vůle, zejména v jaderně vyzbrojených státech.
Zpráva navíc navrhuje deklaraci těchto států, že jediným účelem jaderných zbraní je odrazovat ostatní od jejich použití, doplněnou povinností své arzenály nerozšiřovat.
Ve výhledu do roku 2025 je cílem snížit celosvětový jaderný arzenál na 2000 čili méně než 10 % dnešního úhrnu.
Kolektivně by se měla dohodnout deklarace odmítající první použití, doprovázená odpovídající ověřitelností struktur a rozmístění sil a jejich pohotovostního stavu.
Jako dodatečné kroky zpráva navrhuje dohodnout stropy u raket, strategických protiraketových obranných systémů, kosmických zbraní a biologických zbraní a dále vést rozhovory o odstranění nevyvážeností v oblasti konvenčních zbraní.
Splnění této ambiciózní agendy do roku 2025 by zahájilo poslední fázi snahy o oproštění světa od jaderných zbraní a vyžaduje v prvé řadě politické poměry, které spolehlivě vyloučí regionální i globální útočné války.
Jaderné zbraně by pak nebyly potřebné.
Jedině potom by bylo možné je zakázat a začít s jejich naprostou likvidací.
Závazná opatření by přitom sankcionovala státy, které by se zákaz pokusily obejít, jakož i jednotlivce, kteří by se na výrobě jaderných zbraní podíleli.
Obamova vize by se tedy mohla proměnit ve skutečnost za 20 let, pokud USA a Rusko udělají první kroky už letos.
Další okamžité škrty musí zahrnovat substrategické zbraně, přičemž by oněch několik málo zbývajících amerických jaderných zbraní v Evropě bylo staženo výměnou za odstranění stále významného ruského arzenálu.
Stažení amerických jaderných zbraní z Evropy ale v žádném případě není prvním krokem k jadernému odzbrojení.
Navrhovat jej jako úvodní krok by poškodilo evropskou bezpečnost a ohrozilo transatlantickou soudržnost, takže je třeba odmítnout jednostranné stažení, ale přikývnout začlenění těchto zbraní do budoucích jednání o řešení problematiky jaderných arzenálů.
Stažení těchto zbraní by znamenalo konec jaderného odstrašování pro Evropu, přičemž odstrašování zůstane nezbytné, dokud nebude rozebrána poslední jaderná zbraň.
Jediným účelem zachování určité míry odstrašování ovšem bude odrazovat právě od použití jaderných zbraní.
Evropa z jaderného odstrašování vytěžila zřejmě nejvíc ze všech částí světa, protože přispělo k zachování míru během studené války a zabránilo šíření jaderných zbraní.
Nadešel však čas, abychom se připojili k prezidentům Obamovi a Medveděvi ve snaze dospět k odzbrojení.
Vždyť bez příkladu USA a Ruska by se svět dočkal zvýšení počtu jaderně vyzbrojených států, nikoli jeho snížení.
De Gaulle na barikádách
LONDÝN – Letošek shodou okolností překypuje kulatými výročími souvisejícími s největším francouzským vůdcem od dob Napoleona.
Charles de Gaulle se narodil před 120 lety v Lille.
Zemřel před 40 lety ve svém domě v Colombey les-deux-Églises, zasažen náhlou srdeční slabostí, když jednoho večera hrál pasiáns.
Před sedmdesáti lety přednesl na vlnách BBC svou proslulou výzvu k odporu, když do Londýna přiletěl z Francie poté, co v červnu 1940 padla.
Na letošní rok připadá i mnohem méně proslavené výročí události, při níž de Gaulle předvedl umění využít své výjimečné směsi odhodlání, politického umu a řečnických schopností ke zkrocení rezolutní opozice.
Jednalo se o úhelný okamžik ustavení páté republiky, která pokračuje až do dnešních dní.
Klíčovou úlohu v okolnostech, které de Gaullovi v květnu roku 1958, ve věku 67 let, umožnily návrat k moci, sehrála válka v Alžírsku.
Třebaže jeho paměti vykreslují charakteristický portrét lídra, který věděl, co dělá, rešerše učiněné pro můj nový životopis ukazují, že jeho přístup ke krizi vazeb přes Středozemní moře spojoval naděje a frustraci.
Doufal, že by Francie mohla ovládnout Frontu národního osvobození (FLN) vojensky, a frustrovala jej nesmírně zapeklitá politická situace v terénu a to, jak obtížné bylo přesvědčit osadníky, že zachovávat status quo je neudržitelné.
Roku 1958 řekl v Alžíru davu tvořenému především zde usazenými Evropany (pieds-noirs): „Je vous ai compris.“ („Porozuměl jsem vám.“) Do roku 1960 už ale euforii vystřídala zarytá nenávist mezi těmi, které využil, aby se vrátil do úřadu; považovali jej teď za zrádce, jehož je třeba zneškodnit společně s režimem, který vytvořil.
Katalyzátorem událostí, které vešly ve známost jako „týden barikád“, bylo interview otištěné v německém listu SüddeutscheZeitung, v němž generál parašutistů Jacques Massu prohlásil, že část armády lituje opětovného povolání de Gaulla k moci, že jeho politice nerozumí a že ji zklamalo, že se stal „mužem levice“.
Massu, přesvědčený gaullista, měl zvolit chytřejší postup než takto prát špinavé prádlo na veřejnosti, ať už byl sám jakkoli frustrován.
Byl okamžitě odstaven do velení na francouzském venkově.
Po bouřlivé schůzce s de Gaullem v Elysejském paláci Massu telefonoval svému náčelníku štábu, plukovníku Antoinu Argoudovi, který naléhal na puč.
Byla vyhlášena generální stávka a bojechtiví studenti v centru Alžíru navršili barikády.
Když policie zaútočila slzným plynem, piedsnoirs zahájili palbu.
V nastalé přestřelce bylo zabito 14 příslušníků bezpečnostních sil a osm demonstrantů a zraněno dalších 200 lidí. „Nadešel čas svrhnout režim,“ prohlásil extremistický ideolog Jean-Jacques Susini. „Revoluce začne z Alžíru a dostane se až do Paříže.“
De Gaulle byl v Colombey, ale okamžitě se vrátil do Paříže.
Úředník, který jej zahlédl na chodbě paláce, vzpomínal, že jej slyšel bručet si pod vousy: „To je mi věc!
To je mi věc!“ Na schůzce kabinetu trval na tom, že toto zpochybnění nové republiky se musí potlačit.
Do Alžíru byl vyslán premiér Michel Debré, ale vzbouřenci s ním jednali pohrdavě, takže se vrátil domů s prázdnýma rukama.
Roznesly se zvěsti, že extremisté vytvořili stínovou vládu v Paříži.
Příslušníkům prezidentského vojenského štábu bylo řečeno, aby při sobě nosili ruční zbraně.
De Gaulle si předvolal Massuho nástupce, generála Jeana Crépina, a řekl mu: „Evropané nechtějí, aby rozhodovali Arabové, [ale] muslimové nechtějí být Bretonci.
Pokud se zhroutí armáda, zhroutí se Alžírsko [a] Francie.“
Rozhodující okamžik nadešel, když de Gaulle, oděný do vojenské uniformy, zašel do televize, aby ukázal, že nové médium ovládl. „Inu, má drahá, stará vlasti, ocitáme se znovu před náročnou zkouškou,“ řekl.
Naléhal na to, že jedinou cestou vpřed je sebeurčení, a vyzval armádu, aby odmítla i jen pasivní součinnost se vzpourou, a nařídil jí, aby obnovila veřejný pořádek.
Kdyby se stát sklonil před výzvou, jíž čelil, „Francie by nebyla víc než žalostná rozbitá hračka vznášející se na vlnách oceánu nejistoty“.
Během 15 minut od chvíle, co generálova tvář zmizela z obrazovky, 40 vojenských jednotek v Alžírsku vyhlásilo loajalitu.
Muži na barikádách se nechali přesvědčit, aby své bašty opustili; vůdci vzbouřenců byli buď zadrženi, nebo prchli do Španělska.
Porážka vojenské vzpoury představovala první okamžik, kdy nad pieds-noirs, kteří pomohli svrhnout čtvrtou republiku, byla prosazena republikánská autorita Paříže.
De Gaullova rozhodnost a řečnické umění – nutno přiznat, že za pomoci neobratnosti rebelů – nastolily převahu státu.
Dalšího dne de Gaullova tvář prozrazovala únavu, ale byl rázný a plný energie.
Ministři, kteří sympatizovali s osadníky, zejména dlouholetý gaullista Jacques Soustelle, byli odvoláni.
Národní shromáždění udělilo de Gaullovi pravomoc vládnout rok prostřednictvím výnosů.
Odborové svazy uspořádaly symbolickou hodinovou stávku na podporu vlády.
Průzkum veřejného mínění doložil 75% podporu Generála.
Pátá republika byla v bezpečí a list dějin se otočil.
Opovržení, jež de Gaulle, muž ze severu, pociťoval vůči emocionálním osadníkům na odlehlém břehu moře, se ještě prohloubilo.
Dva roky nato, když de Gaullova nezlomnost odrazila už druhé povstání, mírové dohody podepsané v Évianu mezi Francií a FLN přinesly Alžírsku nezávislost.
Poptávka, nebo nabídka?
CHICAGO – Ekonomie se celá točí kolem nabídky a poptávky.
Ty jsou si obvykle rovny, a není-li tomu tak, ke sblížení je nutí mocné síly.
Za vytrvale vysokých hladin nezaměstnanosti ve Spojených státech ovšem vzniká vážná otázka, kde je podstata problému: je agregátní poptávka příliš nízká, nebo problémy trpí nabídka?
Administrativa prezidenta Baracka Obamy se zřejmě domnívá, že jádrem problému je poptávka a zavedla jedno stimulační opatření za druhým, ve formě snižování daní a zvyšování transferů a vládních výdajů s cílem povzbudit spotřebu a investice.
Smýšlení americké centrální banky je obdobné, a tak nejenže zachovává naprosto minimální krátkodobé úrokové sazby, ale pustila se i do dobrodružné politiky cílování dlouhodobých sazeb.
Někteří progresivní ekonomové žádají ještě víc.
Proč se těmto politikám dosud nepodařilo snížit nezaměstnanost, ačkoliv zotavování růstu je v plném proudu?
Progresivní ekonom řekne, že stimulace zabrala a odvrátila mnohem hlubší recesi, ne-li něco horšího, ale že opatření byla příliš nesmělá, a proto nedokázala vyvolat mohutné oživení.
Konzervativní ekonom odpoví, že právě kvůli tomu, že vláda začala tak nevázaně nakládat s penězi daňových poplatníků, domácnosti se ve strachu z budoucích daní stahují a zvyšují úspory.
Čím dál aktivističtější vláda navíc zneklidnila podniky ohledně budoucích regulatorních a daňových opatření, a ty se proto zdráhají investovat.
Pravda je nejspíš někde uprostřed.
Vládní výdaje – zejména za dávky v nezaměstnanosti, výpomoc státům federace a některé stavební projekty – pravděpodobně přispěla k odvrácení trýznivějšího propadu, ale přetrvávající byrokratické zásahy znervózňují domácnosti, které se snaží obnovit si po nezřízeném utrácení úspory a snížit zadlužení.
Regulatorní nejistota vyvolaná v oblastech, jako je zdravotní péče, znesnadňuje nejen rozhodování o dlouhodobých investicích ve zdravotnické branži, ale i dlouhodobý nábor pracovních sil do podniků.
Se soudem o současné politice však nespěchejme a podívejme se na trend aktuálního oživování pomalého růstu pracovních míst.
V letech 1960 až 1991 se USA obvykle z recese zotavovaly svižně.
Ze dna recese ekonomika znovu získala ztracená pracovní místa v průměru za osm měsíců.
Zotavení z recesí v letech 1991 až 2001 byla naprosto odlišná.
Například v roce 2001 trvalo jen jeden kvartál, než se zotavil výstup, ale 38 měsíců, než se na původní úroveň dostala pracovní místa.
Výkladů je celá řada.
Někteří ekonomové tvrdí, že na rozdíl od dřívějších recesí, během nichž byli pracovníci z oboru propouštěni dočasně, aby byli znovu přijati, jakmile se uchytí oživení, ztráty pracovních míst od roku 1991 jsou trvalejší.
Situaci ještě zhoršila skutečnost, že firmy až do recese otálely s nesnadným rozhodováním o uzavírání neživotaschopných provozů a propouštění zaměstnanců.
Nezaměstnaní si proto museli hledat práci v nových oborech, k čemuž bylo zapotřebí více času a rekvalifikací.
Jiní poukazují na to, že internet firmám usnadnil rychlý nábor pracovních sil.
Takže spíš než by panicky přijímaly pracovníky při prvním náznaku oživení, jak dělaly dříve ze strachu, že později už to nezvládnou a přijdou o odbyt, dnes se firmy raději ujistí, že oživení už pevně zakořenilo, než nábor spustí.
To také zdůvodňuje dnešní nárůst zaměstnávání na dobu určitou.
Ať už je vysvětlení jakékoli, průběh nedávných recesí naznačuje, že pomalé zotavování pracovních míst by nás nemělo překvapovat.
Problém má ale tentokrát jistý aspekt, který je nový: propouštění ve stavebnictví.
V tom spočívá další vysvětlení mdlého růstu pracovních příležitostí, jakož i přínosné ponaučení pro politiku.
Během posledního boomu se pracovní místa ve stavebnictví výrazně rozrůstala, jelikož investice do bytové výstavby se jako podíl HDP v letech 1997 až 2006 zvýšily o 50 %.
Jak doložil můj kolega Erik Hurst a jeho spolupracovníci, státy, které v letech 2000-2006 zažily největší vzestup podílu stavebnictví na HDP, měly obvykle v letech 2006-2009 v této branži největší úbytky.
Právě tyto státy obvykle mezi lety 2006 a 2009 zaznamenaly největší nárůst nezaměstnanosti.
Nezaměstnaní nezahrnují jen stavební dělníky, ale i přidružené pracovníky, jako jsou realitní makléři a bankovní úředníci a dále ti, kdo na stavbách domů také pracují, jako instalatéři a elektrikáři.
Úbytky pracovních míst tedy sahají daleko za hranice stavebnictví.
Stěží lze věřit, že jakékoli zvýšení agregátní poptávky, rozproudí trh s bydlením – který, na to nezapomínejme, roztáčely představy setrvalého zhodnocování cen, které dnes zřejmě chová málokdo – natolik, že by všechny tyto pracovníky znovu zaměstnal.
Hurst odhaduje, že tato „strukturální“ nezaměstnanost může tvořit až tři procentní body celkové nezaměstnanosti.
Jinými slovy, kdyby nebylo stavebnictví, míra nezaměstnanosti v USA by dosahovala 6,5 % – což by byla mnohem zdravější situace než dnes.
Tvůrci politik by měli mít na paměti, že boom realit podněcovala uvolněná měnová politika, jejímž cílem bylo zesílit růst pracovních míst, když se USA zotavovaly z minulé recese.
V Las Vegas dokonce poklesly míry dokončení střední školy, neboť mladí opouštěli učení kvůli snadno dostupným nekvalifikovaným místům ve stavebnictví.
Teď tyto nezaměstnané bez vzdělání postihuje třikrát vyšší míra nezaměstnanosti než absolventy vysokých škol.
Bude pro ně velice těžké zapojit se zpět mezi pracující.
Ponaučení pro tvůrce politik je jasné: namísto neustálé snahy povzbuzovat výdaje a potenciálně tím zadělávat na problémy do budoucna je udržitelnějším způsobem zlepšování přírůstků pracovních příležitostí spíše napomáhat rekvalifikaci nezaměstnaných, zejména těch, jejichž dřívější pracovní zařazení se vázalo ke stavebnictví.
Kvalitnější pracovní síly nakonec zajistí zdravější a udržitelnější poptávku.
Demilitarizace muslimské politiky
ISLÁMÁBÁD – Mohou se muslimské vlády vymanit mocným armádám svých zemí a vytvořit civilní správu srovnatelnou se stavem v liberálních demokraciích?
Aktuálně jde o prvořadou otázku v zemích tak nesourodých, jako je Egypt, Pákistán a Turecko.
Abychom dokázali odhadnout, jak se tento zápas bude vyvíjet, je užitečné znát minulost regionu.
Islám si od svého založení v sedmém století udržuje tradici hluboké vojenské angažovanosti v politice a veřejné správě.
Ostatně právě sílící vojenská zdatnost pomohla islámu v rychlém pronikání do světa.
Armáda byla zodpovědná za uchycení islámu napříč Středním východem, jakož i v Persii, jižní Evropě a na indickém subkontinentu.
A jakmile se v nově dobytých zemích ustavoval muslimský stát, armáda se stávala nedílnou součástí jeho vedení.
Včlenění armády do státu bylo nejvýznačnější v Osmanské říši, jejíž vládci vytvořili nový typ vojenské síly, která získávala muže především z částí Evropy pod islámskou vládou.
Janičáři (křesťanští mládenci rekrutovaní ke službě v osmanské pěchotě) byli buď z Evropy naverbováni, anebo odvedeni násilím ze zemí pod osmanskou nadvládou.
Janičářům nebylo dovoleno se ženit ani vlastnit majetek, což u nich bránilo vzniku věrnosti vůči čemukoli mimo sultánský dvůr.
Avšak poté, co tato omezení byla v šestnáctém století zrušena, janičáři až do svého vyhubení v devatenáctém století získali v Istanbulu obrovskou moc (a dokonce založili vlastní dynastii v Egyptě).
Nadvláda armády v muslimských zemích přežívala až do pádu Osmanské říše zkraje dvacátého století.
Koloniální mocnosti, které zaplnily vakuum, jež po chřadnoucím impériu zbylo, měly svá vlastní vojska, a tak od místních sil nepotřebovaly, aby vládly.
Když se ale Evropané z muslimského světa ve dvacátém století stáhli, tyto síly spěšně uchvátily moc nazpět.
Armáda se na počátku a v polovině dvacátého století dostala k moci v Egyptě, Pákistánu a dalších arabských zemích.
V Turecku se armáda prohlásila za strážce sekulární Turecké republiky, již v roce 1923 založil Mustafa Kemal Atatürk, sám příslušník armády.
Dnes vojenská minulost islámu působí potíže revolucím, jež otřásají velkou částí muslimského světa.
V první fázi těchto lidových povstání začali ti, kdo byli politicky a ekonomicky vyloučení, požadovat začlenění a participaci.
Teď probíhá druhá fáze, která se vyznačuje podstatnou snahou zbavit moci starý armádní establishment.
V Egyptě, Turecku a Pákistánu se tento zápas projevuje různými způsoby.
Armádní převzetí moci nad politickou transformací po vypuzení bývalého prezidenta Husního Mubáraka v Egyptě je nepřijatelné pro muslimské i sekulární síly.
Většina Egypťanů chce, aby vojáci odešli z politiky a vrátili se do kasáren.
Essám al-Erján, jehož islamistická Strana svobody a spravedlnosti v egyptských parlamentních volbách získala nejvíc křesel, nedávno řekl, že Muslimské bratrstvo (na něž je strana úzce navázaná) neočekává, že by se vojenští vládci vzdali moci dobrovolně.
K odchodu je bude nutné přesvědčit, a pokud to nebude stačit, tak vypudit.
Prvním krokem parlamentu k jejich definitivnímu odstranění by bylo uhájit svou pravomoc jmenovat členy plánovaného stohlavého ústavního shromáždění.
V Turecku Strana spravedlnosti a rozvoje, která má pevné kořeny v islámské tradici země, rovněž usiluje o omezení role armády.
Ozbrojené síly si ovšem nárokují ústavní pravomoc chránit sekulární tradice republiky.
Turečtí generálové přitom už několikrát zasáhli do politiky, aby ochránili kemalismus – Atatürkovu sekulární ideologii modernizace, která islámské Turecko posunula k liberalismu v evropském stylu.
Ze všech tří zemí ale svou politiku zatím nejúspěšněji demilitarizovalo právě Turecko.
Charismatický premiér Recep Tayyip Erdoğan, vítěz trojích voleb v řadě, dokáže u armády prosazovat svou autoritu.
Kontroverze vyvolal, když uvěznil nejvyššího armádního generála İlkera Başbuğa, jehož turečtí prokurátoři obžalovali – mnozí říkají, že nevěrohodně – z osnování spiknutí usilujícího o svržení vlády.
Konečně pákistánská armáda, která zemi vládla polovinu z její 64leté historie, se v současnosti usilovně snaží zachovat si vliv na tvorbu politik.
Pokořená neschopností udržet pod kontrolou vojenské operace Spojených států, včetně té, při níž byl usmrcen Usáma bin Ládin, armáda zápasí o to, aby měla určitou váhu v měnících se vztazích země s Indií a USA.
Před časem nicméně vojenští vůdci, kteří se mají na pozoru, aby nepodnítili všeobecné nepřátelství, dali najevo, že nemíní zasahovat do politiky.
Od počátku Arabského jara byly odstraněny čtyři dlouho zavedené režimy, přičemž další jsou pod sílícím tlakem, což obyčejným Arabům dává naději, že jejich požadavky už nebudou přehlíženy a že ti, kdo vládnou, budou dbát na potřeby občanů.
K tomu – k této skutečné revoluci – však dojde, jedině pokud politické směřování svých zemí začnou určovat opravdoví zástupci občanů, nikoliv armády.
Demokratický hurikán
NEW YORK – Nic nesoustředí myšlení tak jako plně rozvinutá krize.
Stejně jako miliony dalších lidí v New Yorku jsem slyšel, jak hurikán Sandy rozdrnčel okna a mlátil dveřmi.
Měl jsem víc štěstí než mnozí jiní.
Došlo jen na to drnčení.
Odborníci už mnoho let varovali, že takové bouře zastaralou městskou infrastrukturu metropole přemůžou.
Do otevřených stanic metra natekla slaná voda.
Poškození rozvodné soustavy uvrhlo třetinu Manhattanu do předmoderního stavu temnoty.
A to je jen New York.
V částech New Jersey mnoho těch, kdo naštěstí ještě mají domov, odřízly od světa potoky surových splašků, které jim šplouchají přede dveřmi.
Nikdo s jistotou nedokáže říct, že tuto konkrétní bouři zapříčinilo globální oteplování, ale téměř všichni experti se shodují, že důsledky tání polárních ledovců a vzestupu hladin moří budoucí bouře zhorší.
Přesto se ani jeden z kandidátů v americké prezidentské kampani nenamáhal potenciálně katastrofické důsledky změny klimatu zmínit.
V tomto smyslu byl hurikán Sandy jako násilí páchané střelnými zbraněmi.
V průběhu kampaně si prezident Barack Obama ani jeho vyzyvatel Mitt Romney nepřáli – vzdor několika rozsáhle medializovaným případům hromadných útoků střelců – diskutovat o problematice zákonů, které v mnoha státech dovolují téměř komukoli držet vražedné zbraně a nahodile kolem sebe rozsévat smrt.
Důvod je samozřejmě v tom, že vyjadřováním se k těmto věcem nelze získat dostatek hlasů.
Třebaže většina Američanů souhlasí, že změna klimatu je skutečností, budoucí katastrofy vzbuzují dojem, že jsou vzdálené anebo že k nim dojde někde jinde, tak proč se jimi teď trápit?
Kvůli ochraně New Yorku, kromě mnoha jiných míst, by se snad mělo udělat víc proti budoucím záplavám, ale jak v rozhovoru řekl bývalý představitel města: „Dokud se nějaká věc nestane, lidé nejsou ochotni za ni platit.“
Poukazuje to na vážnou slabinu demokratického systému?
Většina voličů myslí na své bezprostřední zájmy – nižší daně, více pracovních příležitostí, nižší ceny benzinu a tak dále – a ne na plánování budoucnosti, která je každopádně nepředvídatelná.
Chceme se cítit dobře teď hned.
Právě to je nálada, jíž se demokraticky volení politici snaží vyhovět.
Budoucnost se o sebe postará.
Je potřeba říci něco ve prospěch tohoto přístupu.
Politika vynucující si oběti v zájmu budoucích utopií zapříčinila nesmírné lidské utrpení ve službách celé škály nemožných ideálů.
Je tedy lepší držet se světa tady a teď.
Jenže odkládat kvůli okamžitému uspokojení určitou míru plánování zaměřeného na budoucí kolektivní prospěch může být stejně katastrofální jako libovat si v utopických vizích.
Snad existují určité neutopické způsoby jak překonat sobecké zájmy a udělat, co je třeba.
V různých zemích například voliče zlákalo zvolit si obchodní magnáty: dost bylo politiků hašteřících se o své sobecké zájmy – nechť zodpovědnost převezmou schopní a samostatní vůdci a řídí země jako firmy.
Jednou takovou osobností byl Silvio Berlusconi.
Mitt Romney těmto náladám vyhovuje rovněž, byť jemnějším a méně okázalým způsobem: dokázal řídit investiční společnost, tak proč by ne federální vládu USA?
V praxi však takoví magnátští politici uspokojují své vlastní zájmy a potěchy.
Berlusconi skutečně Itálii řídil stejně jako své firmy: soukromé léno, kde povyšuje své kumpány, zastrašuje kritiky a výměnou za otrockou oddanost vyplácí lidem ohromné částky.
Přitom po zemětřesení ve městě L’Aquila roku 2009, při němž zahynuly stovky lidí, se dva roky pro obnovu města neudělalo nic, navzdory prvotnímu přívalu mediálních výstupů s Berlusconim, který pózoval v hasičské přílbě a osobně si věc bral na starost.
A co seriózněji střižení technokraté spravující leninsko-kapitalistickou Čínskou lidovou republiku? „Čínský model“ spojující kapitalistické hospodářství s autoritářskou vládou se nezřídka vychvaluje jako dokonalejší než neuhlazené, váhavé a kompromisní manýry liberálních demokracií.
Bez nutnosti znepokojovat se volbami si čínští lídři mohou dovolit plánovat v dlouhodobějším výhledu a udělat, co je třeba, aniž by jim v cestě stály malicherné sobecké zájmy nebo kousavý tisk.
Toto uspořádání skutečně Číně umožnilo vybudovat během několika let celá města, jakož i tratě vysokorychlostní železnice, operní domy, stadiony, průmyslové zóny, obří přehrady a čertví co ještě.
Mnoho lidí vybředlo z chudoby a ti, kdo mají správné politické konexe, enormně zbohatli.
Nedostatek transparentnosti v této autokracii však také vyústil v rozsáhlou korupci a obrovské kiksy, o sílících příznacích ekologické zkázy ani nemluvě.
Čínští kritici vlády, nebo dokonce i jen ti, kdo prostě chtějí nahlásit chyby či přečiny, jsou tvrdou rukou umlčováni: mláceni na policejních služebnách, odsuzováni k drakonickým trestům odnětí svobody, a dokonce vražděni.
Právě to se stalo rodičům, kteří otevřeně projevili zlost nad špatně konstruovanými budovami škol, jež se zhroutily při sečuánském zemětřesení v roce 2008 a zabily jejich děti.
Žáci zemřeli proto, že zkorumpovaní místní úředníci dovolili stavitelům, aby použili podřadné stavební materiály a tím se obohatili.
Oproti vládě magnátů či technokratů je navzdory svým chybám stále vhodnější systém, v němž se volení funkcionáři zodpovídají veřejnosti a lze je z úřadu hlasováním odvolat.
Občas se dokonce uskuteční radikální změny, a to i v demokraciích, přestože je často nutná vážná krize, která mobilizuje voliče ke kolektivnímu tlaku na zásadní reformu, jak se stalo za Velké hospodářské krize 30. let 20. století, která vedla k Rooseveltově politice Nového údělu.
Možná že hurikán Sandy přiměje americké občany a politiky, aby vzali vážně změnu klimatu – a zavedli veřejné politiky zaměřené na ochranu amerických měst a pobřeží.
Pokud ano, lze jen doufat, že tato krize nepřišla příliš pozdě.
Demokracie v úzkých
Začíná přílivová vlna demokracie opadávat?
Ještě před pouhým desetiletím hovořili lidé o konci dějin, o konečném a nezpochybnitelném triumfu svobodných trhů a demokracie.
Zdá se však, že veřejné mínění v řadě zemí se nyní obrací proti demokracii, tvrdí někdejší ministr zahraničí Polska Bronislaw Geremek a navrhuje, jakými způsoby by se tento trend možná dal zvrátit.
V osmi z deseti zemí, které v květnu 2004 vstoupí do Evropské unie, vládl až donedávna totalitní diktátorský režim a navíc tyto země zotročoval jiný stát.
Návrat vlády založené na vůli většiny občanů se po celá desetiletí zdál v těchto zemích jako nedosažitelný sen, podobně jako totéž dodnes zůstává snem pro občany Barmy ovládané vojenskou juntou.
Demokracie bezpochyby zaznamenala po celém světě úspěch.
O to více ohromuje, že podpora demokracie je dnes téměř všude nahlodána.
Projekt Pewova centra o globálních postojích pro rok 2003 výslovně zmiňuje země, v nichž důležitost voleb chápe jen malý počet občanů: 28% v Jordánsku, 37% v Rusku, 40% v Indonésii.
Pokud by si občané mohli vybrat mezi demokratickou vládou a silným vůdcem, pak by 70% Rusů, 67% Ukrajinců a 44% Poláků a Bulharů zvolilo druhou možnost.
(Taková volba je běžná zejména mezi lidmi v nejnižší příjmové hladině.)
Ze zemí latinské Ameriky pouze ve Venezuele jednoznačně převažuje podpora demokracie (79%).
V ostatních latinskoamerických státech je podpora silného vůdce buďto silnější nebo přibližně stejně silná jako podpora demokracie.
Podle jednoho výzkumu veřejného mínění v Izraeli by sice většina Izraelců volila demokracii, ale i zde je vidět sestupný trend.
Před pěti lety podporovalo demokracii 90% Izraelců; dnes tato podpora činí 77%.
Sebevražední atentátníci, dlouhotrvající napětí a celkové oslabení naděje na mír zmenšily podporu demokratického vládnutí.
Většina obyvatel Asie se stále domnívá, že ,,dobrá demokracie" je důležitější než ,,silná ekonomika".
Opak je nicméně pravdou v demokratické Indonésii, kde 69% občanů upřednostňuje silné hospodářství.
Dokonce i v řadě evropských zemí s dlouhou demokratickou tradicí zaznamenala úspěch vlna populistických, radikálních politických stran, které se stavějí proti menšinám a přistěhovalcům, a někde tyto strany dokonce zvítězily ve volbách.
V jiných evropských státech, které se teprve nedávno vydaly demokratickou cestou, je zase patrná vskutku ohromující změna nálady.
V nedávných parlamentních volbách v Rusku, které - bez ohledu na četné výhrady - proběhly podle demokratických standardů, utrpěly bolestnou porážku strany prosazující politickou a ekonomickou svobodu a naopak uspěly strany, které hlásají nepřátelství k vládě zákona a moderní pluralitní demokracii.
V prosincových parlamentních volbách v Srbsku zase dosáhla největšího úspěchu extrémně nacionalistická Srbská radikální strana a do parlamentu byli zvoleni lidé souzení před Mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny v Haagu, jako například zakladatel a dlouholetý předák radikálů Vojislav Šešelj nebo Slobodan Miloševič.
Tyto výsledky ukazují na těžké nástrahy, kterým mladé demokracie čelí, ale i na křehkost demokratické kultury.
Stejně tak jde o lidské selhání: demokratické hodnoty bez občanů nefungují; bez demokratů nemůže žádná demokracie existovat.
To vyvolává dramatické otázky o postavení demokratických hodnot v mezinárodních záležitostech, o efektivitě kroků na podporu demokracie a o způsobu, jakým má být demokracie chápána.
Za zmínku zde stojí tři skupiny problémů.
Za prvé, téměř nikdo nezpochybňuje tvrzení, že demokracie napomáhá míru, ale zároveň se toho dělá jen velmi málo, aby se demokracie - spolu s lidskými právy - stala základem mezinárodního uspořádání.
Jeden krok tímto směrem byl učiněn v červnu 2000, kdy bylo ve Varšavě založeno Společenství demokracie, jež sdružuje více než polovinu členských zemí Organizace spojených národů.
Vytvoření tohoto orgánu bylo významným krokem, neboť organizace zformulovala soustavu kritérií, která musí splnit všechny země, jež se chtějí pokládat za demokratické.
Organizace se rovněž zavázala, že bude monitorovat chování členských států, a vytvářet tak příležitost ke koordinované podpoře demokratického uspořádání.
To se v podstatě rovnalo přiznání, že přetrvávající absence demokracie v mnoha koutech světa je ostudou.
Za druhé, jak naznačuje průzkum Pewova centra, současné oslabení demokratické kultury má obvykle podobu nostalgie po silném vedení - což je zřejmý podnět k uskutečňování státních převratů.
Proto by se měly dostat ke slovu zbraně jako zostuzení a mezinárodní pohana, které by znemožnily, aby jakýkoliv demokratický stát legitimizoval státní převrat v jiné demokratické zemi.
V mezinárodních vztazích by se mělo stát zásadou, že demokracie a demokratizace musí být za všech okolností podporovány a že demokratické společnosti by se měly zříci jakýchkoliv oportunistických výhod, které mohou plynout z podpory nepřátel demokracie.
Za třetí, demokracie by neměla být redukována na pouhý respekt k většinovému rozhodování.
Více vypovídajícím testem životaschopnosti demokracie je dnes respekt k právům menšin, uznán�� nadřazenosti principů vlády zákona a akceptování rovnosti občanů před zákonem.
Periklés ve svém projevu o demokracii, jak ho zaznamenal Thúkydidés, vyjádřil příhodnou myšlenku: ,,Vedeni tolerancí v soukromém životě respektujeme rovněž zákon v životě veřejném; jsme poslušni všech zákonů, zejména těch nepsaných, zákonů, jež hájí ty, jimž je činěno bezpráví, a zákonů, jejichž přestoupení přináší všeobecnou potupu."
Tento starověký smysl pro nesmírnou moc zostuzení by měl být uplatňován i dnes, aby přílivová vlna demokracie nadále neopadávala.
Demokracie začíná doma
Bushova administrativa postavila šíření demokracie do centra své zahraniční politiky.
To je mnohem vznešenější poslání než pouhá expanze americké hegemonie.
Otázka zní, zda to Bush vskutku myslí vážně a zda opravdu chápe, co demokracie znamená.
Bushova administrativa pochválila saúdskoarabské obecní volby, ale co práva žen – včetně práva hlasovacího?
Přivítala svržení demokraticky zvoleného venezuelského vůdce (jakkoliv se na něm aktivně nepodílela), ale přitom i nadále podporuje vojenského diktátora v Pákistánu.
Kritizuje ruského prezidenta Vladimira Putina, ale činí tak až poté, co vystoupil proti obchodním zájmům.
Vyslovuje znepokojení z koncentrace sdělovacích prostředků v Rusku, ale v otázce koncentrace sdělovacích prostředků v Itálii zachovává mlčení.
Nádech pokrytectví je patrný i v zásadnějším smyslu.
Bushova administrativa má pravdu, když zdůrazňuje důležitost voleb, bez nichž je demokracie nemyslitelná.
Demokracie však zahrnuje více než jen periodické volby a legitimita voleb závisí na důvěře veřejnosti v samotný volební proces.
V tomto ohledu byly poslední dvoje americké prezidentské volby jen stěží modelovým příkladem pro svět.
Bývalý prezident Jimmy Carter, jehož atlantské centrum monitoruje volby po celé zeměkouli, nadnesl otázku, zda nedávné americké volby splňují měřítka, o něž by se Spojené státy měly zasazovat.
Zatímco někdejší prezident Bill Clinton se snažil zajistit, aby všichni Američané s hlasovacím právem byli k hlasování registrováni, republikáni se pokoušeli tento pokrok zvrátit a kladli překážky registraci i samotnému hlasování.
Moderní technologie usnadňují zavést u hlasovacích strojů s nízkými náklady papírovou stopu; přesto se několik států rozhodlo, že neposkytne ani tuto minimální pojistku.
Mimo volby mohou občané zajišťovat efektivní kontrolu vlády pouze v případě, že jsou dobře informováni.
Právě proto jsou tak důležité zákony o právu na informace.
Politici samozřejmě raději pracují v tajnosti a bez dohledu.
Nikdo si ovšem neumí představit, že by si najal zaměstnance, a přitom mu umožnil neinformovat zaměstnavatele o tom, co v práci dělá.
Politici pracují pro občany, kteří mají právo vědět, co jejich zaměstnanci činí.
Občané mají právo vědět, jak se jejich peníze vynakládají a kdo je zván ke konzultacím při koncipování politické strategie.
Mají právo vědět, zda energetickou politiku utvářejí Enron a ropné společnosti.
Mají právo vědět, proč byly Amerika i svět svedeny na scestí falešnými tvrzeními o zbraních hromadného ničení v Iráku.
Můj výzkum se zaměřuje na důsledky informačních asymetrií pro fungování ekonomiky.
Nedostatek přesných informací však má stejně vážné, ne-li vážnější důsledky i pro politické procesy.
Rozhodnutí jít do války v Iráku je toho nejdramatičtějším příkladem, ale v Americe pod Bushem se takových příkladů najde mnoho.
Poskytnutí slevy na doplatcích za léky v americkém programu zdravotní péče pro seniory Medicare bylo možná správným rozhodnutím.
Omezení schopnosti vlády vyjednávat s farmaceutickými společnostmi však bylo ryzím „dárečkem“ a nic nemůže ospravedlnit poskytnutí hrubě zkreslených informací o nákladech – které se dnes odhadují na více než 1,1 bilionu v průběhu příštího desetiletí.
To je trojnásobek částky, kterou Bushova administrativa původně projektovala.
Dnes se Bushova administrativa angažuje v dezinformační kampani o hrozící krizi sociálního zabezpečení.
Něco by se sice udělat mělo, ale velikost problému jen stěží zvěstuje krizi.
Právě naopak: systém by se téměř určitě dal na příštích 75 let postavit na pevné základy za pouhý zlomek částky, která byla vynaložena na daňové škrty v letech 2001 a 2003.
Dobré informace nevyžadují pouze právo vědět, ale i právo sdělovat – tedy diverzifikované sdělovací prostředky.
Jak jsme již poznamenali, existují oprávněné stížnosti na nedostatek různorodosti v televizním vysílání v Rusku, avšak zároveň se Bush nepostavil snahám americké Federální komunikační komise oslabit zákony o koncentraci médií.
Demokracie vyžaduje rovněž uznávání práv jednotlivce.
Podkopávání jakýchkoliv individuálních práv ohrožuje práva všech.
A přesto USA za Bushe podkopaly základní občanská práva, jako je „habeas corpus“, tedy právo státem zadržené osoby žádat soud o přezkoumání zákonnosti svého zatčení.
Neustále protahované zadržování desítek osob v Guantánamu – bez obvinění a bez soudu – je základním porušením tohoto práva.
I když však Bush takové základní principy nechápe, americké soudy naštěstí ano a v současné době, byť opožděně, nutí jeho administrativu, aby se jimi řídila.
A konečně, jakou hodnotu má hlasovací právo bez uznání práva na určitou minimální životní úroveň, jak je zakotvena ve Všeobecné deklaraci lidských práv?
V zemích, kde velká část obyvatelstva žije pod hranicí existenčního minima, je kupování hlasů až příliš snadné.
Jedinými ekonomickými právy, která Bushova administrativa uznává, je však právo na duševní vlastnictví, které nadřazuje zájmy farmaceutických společností nad zájmy lidí s život ohrožujícími chorobami, a právo na volný pohyb kapitálu, který má na mnoho zemí tak ničivé dopady.
Americká demokracie zůstává předmětem závisti velké části světa a je dobře, že Bushova administrativa dnes energicky bojuje za šíření demokracie.
Administrativa by však byla mnohem věrohodnější a měla mnohem větší úspěch, kdyby se pozorněji zadívala na vlastní práh, kdyby poctivěji přezkoumala vlastní praxi a kdyby se zapojila do širší diskuse o tom, co demokracie doopravdy znamená.
Demokracie až na druhém místě
Demokracie se pomalu šíří světem.
Mnoho autokracií všude na světě, od Středního východu přes Latinskou Ameriku až po Asii, činí povlovné kroky směřující k demokratičtějším a zodpovědnějším formám vlády nebo se už staly plně rozvinutými a dobře fungujícímu demokraciemi.
Administrativa USA je odhodlána upevnit politické svobody v mnoha rozvojových zemích ve sféře svého vlivu; vskutku, rozšiřování demokracie se stalo úhelným kamenem americké zahraniční politiky.
Je mnoho důvodů, proč současnou demokratickou vlnu oslavovat.
Demokracie se pojí s menší mírou nespravedlnosti a zneužívání, se základními občanskými a politickými svobodami a s větším citem vlád pro skutečné priority občanů.
Nakolik je ale demokracie důležitá pro hospodářskou úspěšnost?
Nijak mnoho, naznačují empirické důkazy.
To se může jevit překvapivě.
Ostatně není snad pravda, že prakticky všechny bohaté země mají demokratickou formu vlády, zatímco nejchudší státy (obzvlášť v Africe) jsou nedemokratické?
Skutečně, na celém světě je demokracie v silném vzájemném vztahu s vyššími příjmy na hlavu.
Tato korelace se však ztrácí, pohlédneme-li na dimenzi času, nikoli prostoru.
Státy, které se stanou demokraciemi, v průměru nedosahují po své politické transformaci rychlejšího hospodářského růstu; naopak demokracie, jež selžou a upadnou zpět do autokracie, se v průměru nemají hůř než dřív.
Přímou úměru mezi příjmy a demokracií, již pozorujeme napříč mnoha zeměmi, by mohla vysvětlovat opačná kauzalita: demokracie s větší pravděpodobností přetrvá v zemi, jež bohatne.
Mohla by vycházet také ze zvláštních historických a kulturních okolností: některé společnosti jsou prostě úspěšnější než jiné, jak co se týče hospodářského rozvoje, tak ohledně schopnosti vybudovat a hájit demokratické politické instituce.
Ať už je příčina přímé úměry mezi příjmy a demokracií, již pozorujeme napříč státy, jakákoli, neměli bychom si ji plést s kauzalitou.
Při zajišťování hospodářského úspěchu, jak se zdá, není důležité být demokratický.
Samozřejmě, existuje mnoho druhů demokratických transformací a házet je všechny do jednoho pytle by mohlo být zavádějící.
Jeden v praxi významný rozdíl se týká interakce mezi hospodářským a politickým systémem.
Demokracie zrozená v otevřeném hospodářském prostředí s dobře fungujícím tržím systémem, široce rozšířenými přímými zahraničními investicemi a rozměrným mezinárodním obchodem s největší pravděpodobností upevní ekonomický liberalismus, stabilizuje očekávání, a bude tedy na cestě k větším investicím a rychlejšímu růstu.
Naopak, jestliže je ekonomika přísně řízena státem, má protekcionistické bariéry namířené proti importům ze zahraničí a pohybům kapitálu nebo s ohledem na získávání deviz spoléhá na renty z vyčerpatelných zdrojů, přechod k demokracii může sužovat populismus a boje o přerozdělování, ke škodě hospodářského růstu.
Empirické důkazy podporují myšlenku, že úspěch demokracie závisí na otevřenosti nosné vrstvy hospodářského systému v průběhu politické transformace.
V éře po 2. světové válce předcházely úspěšnějším epizodám demokratických transformací rozsáhlé hospodářské reformy, které rozšířily prostor trhu a napomohly mezinárodní integraci.
Příklady zahrnují Chile a Jižní Koreu na konci 80. let a Mexiko v polovině 90. let.
Naopak, když byl učiněn pokus o demokratickou transformaci v křehkém a uzavřeném ekonomickém prostředí, výsledek byl mnohem horší.
To platí pro demokratizační epizody v Latinské Americe a na Filipínách v polovině 80. let, ale i v Turecku na počátku 80. let a v Nepálu v roce 1990.
Kontrast mezi Čínou a Ruskem tomuto vzorci velice dobře odpovídá také.
Čína nejprve světu otevřela svůj hospodářský systém a až teď přemýšlí (poněkud pomalu) o politické reformě.
Rusko se místo toho do demokracie přehouplo skokem a až poté se začalo zabývat výměnou socialismu za tržní systém.
V Rusku zřejmě nebylo možné postupovat jinak, avšak čínská cesta s mnohem větší pravděpodobností povede k trvalému ekonomickému úspěchu.
To neznamená, že demokracie je bezvýznamná.
Souslednost reforem je ovšem důležitá pro hospodářský rozvoj, přičemž hospodářské reformy mají přijít na řadu první.
Jakmile je zaveden otevřený a dobře fungující tržní systém, demokracie má mnohem větší šanci vést v trvalou prosperitu.
Jednou významnou příčinou je to, že chce-li stát vybudovat úspěšný tržní systém, musí respektovat základní práva osob: právní řád, soukromé vlastnictví a vymahatelnost práva.
Tato elementární práva jsou nedílnou součástí demokratické správy státu.
Avšak co se týče hospodářského rozvoje, tato základní práva jsou podstatnější než ostatní, čistě politické aspekty demokracie, jako je všeobecné volební právo a nefalšovaná politická soutěž.
Právě takto v devatenáctém a dvacátém století západní svět přijal demokracii.
Ekonomický liberalismus přišel první, politický liberalismus později.
Dnešní mladé demokracie ovšem musí všechno vykonat mnohem rychleji.
Nemohou si dovolit luxus omezení volebního práva na majitele pozemků či vzdělanější občany.
Neměli bychom nicméně zapomínat na poučení z dějin.
Politické reformy mají větší naději na úspěch, předchází-li jim reformy hospodářské.
Měli bychom vyžadovat, aby Egypt či Pákistán zlepšily své tržní systémy, zavedly právní řád a otevřely svá hospodářství pro mezinárodní obchod a pohyb kapitálu.
Povolit svobodné volby a skutečnou politickou soutěž je také nezbytně důležité, ale nemělo by to hospodářským reformám předcházet, nýbrž následovat po nich.
Přerušená demokracie
Demokracii ve smyslu většinově volené vlády se cosi přihodilo a došlo k tomu na celém světě.
Lidé nějak ztratili důvěru ve volby.
Volební účast v mnoha zemích klesá.
V případě voleb do Evropského parlamentu je úroveň účasti voličů natolik k smíchu, že až klade otazník nad legitimitu výsledků.
I bez ohledu na volební účast je navíc pravda, že jsme si zvykli přijímat strany či kandidáty, kteří získají ve všeobecných volbách 25%, jako ,,vítěze".
Od Holandska a Finska po Argentinu a Japonsko se většinové vlády ustavují s menšinovou podporou.
Ani zdánlivé výjimky nesvědčí o opaku.
Málokterý americký prezident získal podporu více než 10% oprávněných voličů: je skutečností, že polovina oprávněných amerických voličů není registrována k volbám; z těch, kteří registrováni jsou, polovina k volbám nejde; a vítězného kandidáta volí méně než polovina těch, kteří k volbám přijdou.
Dokonce ani ,,drtivá" většina Tonyho Blaira v britské dolní sněmovně nemá pevnou půdu pod nohama: v posledních volbách v roce 2002 získala Labour Party něco přes 40% všech hlasů při 60% účasti.
Blairovu stranu tedy podpořilo pouhých 24% všech voličů.
V mnoha zemích se tato situace podstatně liší od toho, jak volby vypadaly před dvaceti, natož padesáti lety.
Co se stalo?
Jednou odpovědí musí být to, že voliči nevěří politickým stranám.
Volební demokracie ve většině zemí funguje zprostředkovaně skrze organizace, které navrhují kandidáty představující určitá balení politických možností, ,,program" nebo ,,platformu".
Z mnoha důvodů ovšem tato stará dobrá praxe už nefunguje.
Ideologické stranické programy ztratily na síle.
Voliči se nechtějí spokojit s konkrétními prefabrikáty, jež strany nabízejí, a chtějí si vybírat.
Navíc se politické strany proměnily ve ,,stroje" složené z vysoce organizovaných kádrů zasvěcených odborníků.
Je paradoxem, že strany získaly na kmenovém charakteru, když se oslabila jejich ideologická osobitost.
Je důležitější být členem než mít určité krédo.
Takový vývoj vyvedl strany z okruhu voličů.
Protože většina lidí nechce právě patřit k nějaké straně, stranické hrátky se staly menšinovým sportem.
To posiluje nedůvěru veřejnosti k politickým stranám, a to obzvláště proto, že - jako v každém vrcholovém sportu - je účast ve hře nákladná.
Pokud náklady nese daňový plátce, jsou zdrojem zloby.
Když ale strany nedostávají státní podporu, musí se za financemi vydat cestami, které jsou často pochybné, ne-li nelegální.
Mnohé z velkých politických skandálů posledních desetiletí začaly kvůli financování stran a volebních kandidátů.
Další indicie - například prudce slábnoucí členské základny - potvrzují, že strany ztrácejí popularitu.
Přesto jsou strany pro volební demokracii nepostradatelné.
Výsledkem je zjevně přerušená souvislost mezi viditelnými politickými hráči a jejich voliči.
Vzhledem k tomu, že strany působí v parlamentech, má tohle přerušení vztahu negativní dopad na klíčové demokratické instituce.
Lidé už své parlamenty nevnímají jako toho, kdo je zastupuje a má tedy pravomoc rozhodovat jejich jménem.
V tomto bodě do hry vstupuje ještě druhý, odlišný trend.
Lidé mají méně trpělivosti než kdy předtím.
Jako spotřebitelé si zvykli na okamžité uspokojení.
Coby voliči ale musí čekat, než uvidí výsledky, které přineslo rozhodnutí, jež učinili u hlasovací urny.
Někdy se stane, že se vytoužených výsledků nikdy nedočkají.
Demokracie potřebuje čas, a to nejen kvůli volbám, ale proto, aby mohla vše rozvažovat a provozovat systém kontrol a vyváženosti.
Spotřebitelsky založený volič tohle ovšem nepřijme a obrátí se jinam.
Existují alternativy, ale všechny mají jako demokratická řešení své problémy.
Přímé akce při demonstracích se staly pravidelnou a často účinnou událostí.
Pro méně mobilní může být výhodnější elektronické vyjadřování názorů, od internetových chatů až po emaily politickým představitelům.
Dále jsou tu nevládní organizace, jejichž vlastní struktury jsou často nedemokratické, přesto jak se zdá, mnohem více propojené s občany.
Kromě toho existuje samozřejmě možnost věc úplně pustit z očí, politiku přenechat profesionálům a soustředit se na jiné rozměry života.
Poslední volba je nejriskantnější, protože podporuje plíživé autoritářství, jež je znakem dnešní doby.
Další znaky přerušení spojitosti ovšem také vytvářejí vysoce nestabilní podmínky, v nichž nelze určit, jak reprezentativní vlastně převládající názory jsou.
Někteří by propletenec chtěli rozetnout přímější demokracií.
Trvalé vztahy mezi lídry a občany nelze ovšem pěstovat omezením veřejné debaty na jednoduché možnosti předložené ve všelidovém hlasování.
Existuje mnoho dobrých důvodů, které hovoří pro zachování klasických institucí parlamentní demokracie a pro snahu o oživení jejich vazeb na občany.
Nakonec, neoblíbenost stran a klesající voličská účast mohou být jen přechodným jevem.
Možná vzniknou nové strany a vdechnou více života do voleb a parlamentního vládnutí.
To ale zřejmě nebude stačit na znovuzískání všeobecné legitimity, již volené vlády ztratily.
Pro všechny, jimž je ustavení svobody drahé, by tedy měla být nejvyšší prioritou potřeba nově promyslet demokracii a její instituce.
Uveďte zpět volenou vládu Egypta
NEW YORK – K ukončení prohlubující se polarizace a sílícího krveprolití v Egyptě je nezbytné udělat jeden naléhavý úvodní krok: opětovně uvést Muhammada Mursího do úřadu jako řádně zvoleného egyptského prezidenta.
Jeho sesazení prostřednictvím vojenského puče bylo nedůvodné.
Je sice pravda, že proti Mursího vládě se vyslovily miliony demonstrantů, ale ani masivní pouliční protesty nejsou dostatečným důvodem pro vojenský puč ve jménu „lidu“, když výsledky voleb opakovaně ukazují něco jiného.
Není pochyb, že egyptská společnost je hluboce rozdělená podél sektářských, ideologických, třídních a regionálních hranic.
Od svržení třicetileté Mubárakovy vlády v únoru 2011 už ale země několikrát šla k volebním urnám.
Výsledky ukázaly pevnou všelidovou podporu islamistických stran a postojů, přestože jasně odhalily i trhliny, které zemi roztínají.
Na přelomu let 2011 a 2012 proběhly v Egyptě parlamentní volby.
Mursího Strana svobody a spravedlnosti, vytvořená Muslimským bratrstvem, utržila největší díl odevzdaných hlasů a dva hlavní islamistické bloky společně získaly zhruba dvě třetiny hlasů.
V prezidentských volbách v červnu 2012 Mursí svého protivníka Ahmada Šafíka, Mubárakova posledního premiéra, porazil v poměru 52 ku 48 %.
Při celonárodním referendu v prosinci 2012 schválila 64% většina hlasujících návrh ústavy podporovaný Muslimským bratrstvem (byť účast byla nízká).
Sekulární argumentace, že Mursího touha po moci ohrožovala rodící se egyptskou demokracii, neobstojí.
Sekulární, armádní a mubárakovští odpůrci Muslimsk��ho bratrstva využívají všechny dostupné páky, ať už demokratické či nikoliv, aby zablokovali demokratický výkon moci ze strany islamistických stran.
To je v souladu s desetiletí trvajícím paradigmatem egyptských dějin, v němž byli Bratři – a islamistické politické síly obecně – mimo zákon a jejich členové vězněni, mučeni a vyháněni do emigrace.
Tvrzení, že Mursí vládl nedemokraticky, vycházejí z jeho opakovaných pokusů vymanit volený parlament a prezidentský úřad z antidemokratických nástrah políčených armádou.
Po velkém vítězství islamistických stran v parlamentních volbách na přelomu let 2011-2012 se vedení armády a ústavní soud (obsazený soudci z Mubárakovy éry) snažily nový parlament rozkolísat a znemožnit mu ustavení sboru pověřeného vypracováním návrhu nové ústavy.
Rozhodující akt přišel v červnu 2012, když ústavní soud, plně obsazený soudci z Mubárakovy éry, na základě zavádějících důvodů anuloval výsledky parlamentních voleb.
Armáda se chystala znovu převzít všechny zákonodárné pravomoci.
Následné Mursího vítězství v prezidentských volbách tudíž vyvolalo velkolepou bitvu o budoucnost parlamentu a ústavy, jelikož Mursí se snažil demokraticky zvolený parlament ochránit, zatímco armáda usilovala o jeho rozpuštění.
Nakonec Mursí trval na tom, že volený parlament zřídí ústavní shromáždění, které vypracovalo návrh ústavy, schválený v prosinci 2012 prostřednictvím referenda.
Jak je pro politické revoluce typické, egyptská ekonomická situace šla během těchto mocenských potyček od deseti k pěti.
Revoluce obvykle konfrontují nové vlády se strmě rostoucími sociálními požadavky (například na zvýšení mezd a vyšší sociální výdaje) v období úniku kapitálu, finančního chaosu a hlubokých rozvratů ve výrobě.
V případě Egypta se po revoluci prudce smrštil zásadní sektor cestovního ruchu.
Vystřelila nezaměstnanost, měna devalvovala a nebezpečně vzrostly ceny potravin.
Nic z toho není překvapením a máloco z toho může zvládnout nová vláda, které chybí zkušenosti, důvěra trhů a úplná kontrola nad mocenskými pákami.
Historicky proto hráli rozhodující úlohu vnější aktéři.
Poskytnou zahraniční vlády a Mezinárodní měnový fond nové vládě nezbytné finance, nebo ji nechají klesat ke dnu a topit se v přílivové vlně devalvace a inflace?
Tady neschopný Západ – rozpolcený mezi svou demokratickou krasořečí a nesympatiemi k islamistům – projevil své ledví.
Výsledkem byly vytáčky a zdržování, namísto odhodlání a pomoci.
MMF po Mubárakově svržení dva a půl roku vedl s egyptskou vládou rozhovory, aniž by jí poskytl jediný cent, čímž zpečetil osud egyptského hospodářství a přispěl k veřejným nepokojům a nedávnému puči.
Z informací v tisku se zdá, že Západ nakonec dal egyptské armádě zelenou, aby svrhla Mursího, pozatýkala vedení Muslimského bratrstva a potlačila projevy běžných islamistů.
Neochota prezidenta Baracka Obamy postavit se za zvolené vůdce Egypta nebo alespoň označit jejich svržení za „puč“ (čímž chrání pokračující tok amerických financí ve prospěch egyptské armády) ukazuje, že když přišlo na věc, Západ se postavil na stranu antiislamistů podvracejících demokracii.
Samozřejmě že v klasickém orwellovském stylu Západ postupoval ve jménu demokracie.
Puč a smířlivost Západu s ním (či dokonce spoluvina) by mohly Egypt zničit.
Islamisté nejsou ani okrajové politické uskupení, ani teroristická jednotka.
Zastupují velkou část egyptské populace, snad až polovinu nebo i víc, a rozhodně jsou nejlépe organizovanou politickou silou v zemi.
Snahy potlačit Muslimské bratrstvo a upřít Mursímu prezidentský úřad, do něhož byl zvolen, s největší pravděpodobností povedou k rozsáhlým násilnostem a zardoušení demokracie, ať už se Západ a egyptští antiislamisté snaží své kroky jakkoli ospravedlnit.
Za nastalé situace by Západ měl vyzvat egyptskou armádu, aby Mursího uvedla zpět do úřadu, nabídnout bezodkladné financování, které by pomohlo stabilizovat egyptskou ekonomiku, a podpořit skutečný pluralismus, ne jeho karikaturu, která sahá po vojenském puči, jakmile volby přinesou nemilé výsledky.
Skutečný pluralismus znamená akceptovat sílu islamistických politických sil v novém Egyptě a dalších zemích v regionu.
Nebude-li jej Západ ctít, se vší pravděpodobností ponese spoluvinu za pokračující spirálovitý propad Egypta do násilí a hospodářského rozvratu.
Spící demokracie ve Světové bance
Prezident Světové banky James Wolfensohn oznámil, že se chystá odstoupit, a započalo hledání nového šéfa nejvýznamnější světové multilaterální organizace podporující rozvoj.
Volba je obzvlášť důležitá dnes, kdy se za náš největší problém a nejnaléhavější úkol konečně začíná přijímat chudoba ve třetím světě.
Fakt, že Světová banka je dle názvu „bankou“, nedoceňuje její význam ani mnohostrannost jejích rolí.
Pravda, půjčuje státům peníze na uskutečnění celé škály projektů a na pomoc s překonáváním krizí (jako v případě 10 miliard dolarů, jež poskytla Koreji v letech 1997-1998).
Hrála a hraje zásadní úlohu v obnově poměrů po skončení ozbrojených střetů po celém světě.
Světová banka však také poskytuje dotace a nízkoúročené půjčky nejchudším zemím, zejména na vzdělávání a zdravotnictví, a radí těmto státům ohledně rozvojových strategií.
Často společně s MMF donutila státy svá „doporučení“ přijmout: pokud by tak neučinily, nejenže by přišly o podporu MMF a Světové banky, ale s poskytováním peněz by váhali i ostatní dárci a kapitálové trhy.
Rady udílené MMF a Světovou bankou jsou občas – jejich kritici řeknou že často – mylné.
Rozhodně to platilo v 80. letech a na počátku 90. let, kdy dominovala pravicová ideologie, jejímž plodem byl uniformní recept pro všechny, který zahrnoval privatizaci, liberalizaci a makroekonomickou stabilitu (tedy cenovou stabilitu), ale jen málo pozornosti věnoval zaměstnanosti, spravedlnosti či životnímu prostředí.
Termín „banka“ je nevhodným označením i v dalším smyslu: přestože Světová banka označuje své členy za „podílníky“, ani zdaleka není soukromou bankou.
Právě naopak, Světová banka je celosvětovou veřejnou institucí.
Avšak přestože všechny státy skupiny G7, jež dominují hlasování ve Světové bance, deklarují věrnost demokracii a řádné správě věcí veřejných – a jejich prosazování obhajují jako jeden ze svých hlavních cílů –, mezi jejich slovy a činy zeje propast.
Vskutku, celý proces volby šéfů těchto mezinárodních institucí je historickým anachronismem, který podkopává jejich efektivitu a oddanost států skupiny G7 demokracii proměňuje ve frašku.
Rámec tohoto procesu, vytvořeného v počátcích před 60 lety, tvoří dohoda, že Světovou banku povede Američan a MMF bude řídit Evropan.
Hlavu Světové banky dosadí americký prezident a lídra MMF si kolektivně vybere Evropa, s vědomím, že druhá strana uplatní právo veta jedině v případě, že by určitý kandidát byl naprosto nepřijatelný.
Ve Spojených státech všechna zásadní jmenování musí schválit senát; třebaže k zamítnutí dochází zřídka, schvalovací proces je významný, protože prezident ví, kam až může zajít.
Avšak volba hlavy Světové banky je vzácnou prezidentskou kratochvílí – jmenování nepodléhá ani slyšením v Kongresu.
Jak by bylo možné brát vážně rady ohledně demokratických reforem, když multilaterální instituce, jež je poskytují, samy nedodržují standardy otevřenosti, transparentnosti a participace, které obhajují?
Proč by se hledání Wolfensohnova nástupce mělo omezovat na Američana (a zejména na Američana věrného konkrétní politické straně)?
Proč se hledání odehrává za zavřenými dveřmi?
Neměly by tyto mezinárodní veřejné instituce hledat nejschopnější osobu bez ohledu na rasu, náboženství, pohlaví a národnost?
Dvě jména, která dosud zazněla – podle všeho byla vypuštěna jako pokusné balónky –, jsou obzvlášť znepokojivá.
Bez obalu řečeno, úvahy o obou údajných amerických kandidátech, náměstku ministra obrany Paulu Wolfowitzovi a bývalé výkonné ředitelce Hewlett-Packard Carleton Fiorině, jsou vzhledem k významu Světové banky velice kontroverzní pro celý svět.
Třebaže úmluva umožňuje americkému prezidentovi šéfa Světové banky dosadit, úspěch organizace závisí na důvěře ostatních.
Ani Wolfowitz, ani Fiorina nemají vzdělání ani zkušenost s hospodářským rozvojem či finančními trhy.
Samozřejmě, někteří v minulosti jmenovaní kandidáti se projevili mnohem lépe, než se čekalo; skvěle se úkolu zhostili, navzdory kvalifikacím, které by jim v otevřeném a objektivním výběrovém řízení nikdy neumožnily proniknout ani do nejužšího výběru.
Prokázali, že je vždycky možné podat netušený výkon.
To ale nepřeváží riziko špatného výkonu, a právě proto je správným přístupem hledat nejlepšího kandidáta.
Naskýtají se naprosto vynikající osobnosti, jež by se mohly úkolu ujmout, lidé, kteří prokázali znalost hospodářského rozvoje, intelekt i osobní bezúhonnost a politické i manažerské dovednosti.
Mezi takto schopné kandidáty patří bývalý mexický prezident Ernesto Zedillo, držitel titulu Ph.D. z Yaleovy univerzity, který na této škole dnes učí a jemuž se dostalo silné podpory v úvodníku Financial Times; Arminio Fraga, držitel titulu Ph.D. z Princetonské univerzity a bývalý šéf brazilské centrální banky; a Kemal Dervis, někdejší viceprezident Světové banky, jenž vyučoval na Princetonské univerzitě a úspěšně se coby ministr financí vyrovnal s jednou z tureckých krizí.
Proč by se měl svět spokojit s kýmkoli menším, než jsou kandidáti tohoto kalibru?
Je na čase, aby země skupiny G7 podepřely svou demokratickou rétoriku činy.
Mnohé se Spojeným státům, když prosazovaly válku v Iráku, postavily na odpor.
Byly oprávněně skeptické vůči tvrzení USA, že existuje bezprostřední nebezpečí zneužití zbraní hromadného ničení.
Neméně důležité je to, co je tu v sázce: životy a prosperita miliard lidí ve třetím světě závisí na globální válce proti chudobě.
Volba správného generála pro tuto válku sice vítězství nezajistí, ale volba špatného vůdce nesporně zvýší riziko nezdaru.
Demokracie v Latinské Americe
Demokracie v Americe podle Tea Party
BERKELEY – Když francouzský politik a filozof morálky Alexis de Tocqueville vydal v roce 1835 první díl svého spisu Demokracie v Americe, učinil tak proto, že se Francie nacházela podle jeho názoru ve velkých problémech a měla se od Ameriky mnoho co učit.
Lze se tedy jen domýšlet, co by řekl na celostátní republikánský sjezd, který tento týden proběhl ve floridské Tampě.
Uchvácení centralizované moci absolutistickými panovníky z rodu Bourbonů, po němž přišly francouzská revoluce a Napoleonovo impérium, zničilo se vším špatným na francouzském neofeudálním uspořádání i to dobré.
Ani po několika desetiletích se nepodařilo ustavit nový řád.
Přinejmenším v Tocquevilleově fantazii se poddaní starého řádu dychtivě snažili ochránit své konkrétní svobody a žárlivě si střežili sféry nezávislosti.
Chápali, že jsou uvěznění v pavučině povinností, pravomocí, závazků a výsad, které jsou stejně velké jako Francie sama.
Mezi Francouzi roku 1835 však „doktrína sebezájmu“ zplodila „sobectví…, nadto slepé“.
Když Francouzi „zničili aristokracii“, měli „sklon samolibě si prohlížet její ruiny“.
Této „nemocné“ Francii roku 1835 postavil Tocqueville protipól v podobě zdravé Ameriky, kde sice představa, že by lidé měli sledovat vlastní zájmy, nebyla o nic méně silná, ale měla jinou podobu.
Rozdíl podle Tocquevillea spočíval v tom, že Američané chápali, že nemohou prosperovat, pokud se nebude dařit i jejich sousedům.
Američané tedy sledovali vlastní zájmy, ale „správně chápaným“ způsobem.
Tocqueville si všiml, že „Američané rádi vysvětlují…, [jak] je ohled na sebe samotné neustále podněcuje k tomu, aby si pomáhali navzájem, a vyvolává u nich sklon ochotně obětovat část svého času a majetku obecnému dobru“.
Francouzi naproti tomu čelili budoucnosti, v níž „lze těžko předvídat, na jakou rovinu hloupých excesů je jejich sobectví může zavést“ a „do jaké potupy a ubohosti by se sami uvrhli, jen aby nemuseli obětovat něco ze svého blahobytu ve prospěch prosperity bližních“.
Podle Tocquevillea pramenila nemoc Francie v roce 1835 z bourbonského dědictví shora řízené, vše kontrolující vlády, zatímco americké zdraví spočívalo ve všelidové demokratické vládě vycházející zdola.
Dejte místní komunitě dostatek kontroly nad vlastními záležitostmi, tvrdil Tocqueville, a „na první pohled bude vidět… těsné pouto, jež spojuje soukromý zájem s obecným“.
Byla to „místní svoboda, co vede obrovské množství občanů k tomu, aby si vážili přízně svých sousedů a vrstevníků, co navěky přimyká lidi k sobě a nutí je, aby jeden druhému pomáhali navzdory okolnostem, jež je rozdělují“.
Od doby, kdy Tocqueville napsal své mistrovské dílo, uplynula téměř dvě staletí.
Spojitost mezi obecným zájmem a soukromým zájmem jednotlivých Američanů notně zesílila, i když je jejich soukromý zájem vázaný na poštovní schránku na Kajmanských ostrovech.
Během poslední generace koneckonců žádné velké jmění nevzniklo bez investování nebo obchodování s prosperujícím severoatlantickým průmyslovým jádrem světové ekonomiky.
Mechanismy, které mohou jednotlivci využívat, aby se spojili s bezprostředními sousedy v politické akci, a tím změnili své životy, však silně zeslábly.
Pokud se například 25% z tisíce domácností žijících ve „světlovodné“ čtvrti Brookside v Kansas City ve státě Missouri společně přihlásí, firma Google poskytne všem příležitost získat velmi brzy a velmi levně velmi rychlý internet.
To je však jen příslovečná výjimka, která potvrzuje pravidlo.
A republikáni se v Tampě sešli proto, aby oslavili pravidlo – aby řekli, že Amerika, jak ji viděl Tocqueville, už neexistuje: Američané už nevěří, že bohatství bohatých spočívá na prosperitě ostatních.
Spíš platí, že bohatí vděčí za své bohatství výlučně svému štěstí a úsilí.
Bohatí – a pouze bohatí – „vybudovali“ to, co mají.
A ochota obětovat nějakou část soukromého zájmu a podpořit zájem veřejný ničí duše a portfolia onoho jednoho procenta.
Možná se tuto morální a intelektuální přílivovou vlnu podaří zvrátit a Amerika zůstane výjimečná právě z těch důvodů, které před dvěma staletími formuloval Tocqueville.
Jinak by Tocqueville o dnešních Američanech dozajista řekl totéž, co řekl o tehdejších Francouzích.
Hlavní rozdíl spočívá v tom, že dnes lze až příliš snadno „předvídat, na jakou rovinu hloupých excesů je jejich sobectví může zavést“ a „do jaké potupy a ubohosti by se sami uvrhli“.
Demokracie na Nilu?
Překvapivé rozhodnutí egyptského prezidenta Husního Mubaraka navrhnout ústavní změnu, která by umožnila přímé a konkurenční prezidentské volby, by se mohlo stát obrovským krokem k demokracii v Egyptě a v arabském světě.
Pro obyvatele Západu, pro něž je samozřejmostí pluralistická demokracie, může být těžké pochopit, o jak potenciálně veliký posun jde v zemi uvyklé už přes padesát let na vojenskou vládu.
Za současného systému egyptští občané mohou vystoupit jen jednou za šest let v den prezidentského referenda a říct své ano nebo ne jediné osobě uvedené na prezidentské kandidátce.
To vysvětluje, proč někdo jako Mubarak pravidelně získával přes 90% hlasů, třebaže při nevalné volební účasti.
Syrským a iráckým samovládcům se s tímto systémem dařilo ještě lépe, a to bezpochyby proto, že požadovali, aby vespodu každého hlasovacího lístku bylo uvedeno jméno a adresa hlasujícího.
Mnozí pozorovatelé už dlouho tvrdí, že demokratizace na Středním východě se daleko nedostane, dokud se do procesu plně nezapojí Egypt.
Egypt se nemohl na opravdovou cestu demokratizace vydat, aniž by nejprve nezměnil svou ústavu – je třeba zredukovat faraonské pravomoci prezidenta a zavést omezení jeho pobytu v úřadu.
Ostatně Mubarak je prezidentem už 24 let.
Prohlášení, že chce konkurenční prezidentské volby je tedy důležitým prvním krokem.
Režim se může domnívat, že dokáže proces využít ve svůj vlastní prospěch, ale dění nebude tak snadné ovládat, jakmile lidé pocítí svou moc.
Demokratický džin už byl vypuštěn z láhve.
Každopádně Egypt není jedinou zemí v tomto neklidném regionu, která se vydává na cestu demokracie.
Úspěšně už postupuje z jedné strany Středního východu Turecko a z druhé Maroko.
Tentokrát se však zdá, že skutečný popud pochází od časové blízkosti a pozitivních výsledků nedávných voleb v Iráku, Palestině a menší měrou též v Saúdské Arábii.
Bezprecedentní demonstrace proti syrské okupaci Libanonu po atentátu na bývalého premiéra Rafíka al-Harírího podle všeho nikterak neopadají.
Egyptské opoziční skupiny také v posledních několika týdnech uspořádaly čím dál odvážnější pochody a další formy občanské neposlušnosti.
Katalyzátorem jejich rozhořčení se na konci ledna stalo zatčení a uvěznění churavého opozičního předáka Ajmána Núra.
Tvrdý postup vlády oživil domácí hnutí „Kifája“ (Dost), které požaduje konec Mubarakova režimu.
Náhle začalo být zřejmé, že svou opodstatněnost ztrácí všeobecný názor, že Egypťané jsou pasivní a bojí se jednat.
Na březích Nilu se proti zažité tyranii formuje aliance místních, regionálních a mezinárodních sil.
Současná vlna všeobecného tlaku, jak se zdá, režimem otřásla.
Před pouhým měsícem Mubarak požadavek na ústavní reformu odmítl jako „zbytečný“.
Ovšem ať už změna jeho stanoviska pramení z jakéhokoli sledu událostí, volební iniciativu je třeba přivítat.
Jde o nezbytný – ač nedostatečný – krok směrem k rekonstrukci nehybného politického systému v Egyptě.
Egypťané jsou už teď ostražití před symbolickými reformami po vzoru Tuniska, kde dlouholetý prezident Zín al-Ábidín Ben Alí vytvořil karikaturu ústavního dodatku, který zdánlivě otevíral dveře konkurenčním prezidentským volbám, ale pak uskutečnil podvodný souboj s několika vybranými „soupeři“.
V dřívějších tuniských prezidentských plebiscitech Ben Alí pravidelně získával 99% hlasů; teď získal 96%.
Doufejme, že Mubarak myslí volební reformu vážněji.
Je potřeba, aby svou upřímnost projevil příkazem k okamžitému propuštění Ajmána Núra a aby podnikl kroky k ukončení 24 let trvajícího výjimečného stavu, který účinně znemožňuje konání politických kampaní.
Mubarak by měl také schválit limit dvou po sobě jdoucích pětiletých funkčních období prezidenta.
Neméně podstatná jsou opatření budující důvěru, mimo jiné otevřený a rovný přístup k médiím, jež teď ovládá stát.
Oznámil jsem svůj záměr zúčastnit se nadcházejícího prezidentského klání, abych zahájil debatu o těchto zásadních reformách.
S potěšením bych se ale vrátil k soukromému životu prostého občana, jakmile bych na letošní podzim měl zajištěny svobodné a otevřené volby.
Pokud se tyto kroky řádně zavedou, promění Mubarakův odkaz.
Společně s děním v Libanonu, Iráku a Palestině by se mohly stát prvními paprsky arabského úsvitu svobody, už dlouho zpožděného.
Demokracie, nebo finance?
LONDÝN – „Short selling“ neboli „prodej nakrátko“ je mezi finančními experty dobře známá metoda.
Spočívá v sázení s vypůjčenými penězi proti určitému aktivu v očekávání zisku, jakmile hodnota tohoto aktiva klesne.
Spekulant může „vyshortovat“ vládu tím, že si půjčí její dluh za současnou cenu v naději, že ho později prodá za cenu nižší a rozdíl si ponechá.
Příklad: prvního ledna 2010 si pomyslím, že Řekové půjdou brzy ke dnu.
Na šest měsíců si tedy od banky Goldman Sachs půjčím řecké vládní dluhopisy splatné v roce 2016 v nominální hodnotě 10 milionů eur, které se v té době obchodují za 0,91 eura.
Za to musím bance zaplatit výnos, který by z tohoto dluhopisu za šestiměsíční období získala – je to zhruba 5% z nominální hodnoty za rok, tedy 2,5% za půl roku, tedy 250 000 eur.
Získaný dluhopis okamžitě na trhu prodám za 0,91 eura, takže získám 9,1 milionu eur (0,91 krát nominální hodnota 10 milionů).
V květnu vyjde naštěstí pro mě najevo plný rozsah fiskálních problémů Řecka a moje „medvědí“ očekávání se naplní.
Třicátého června, kdy mám řecké dluhopisy v nominální hodnotě 10 milionů eur splatné v roce 2016 vrátit bance Goldman Sachs, se již tyto dluhopisy obchodují jen asi za 0,72 eura.
Vstoupím tedy na trh, koupím za 0,72 eura dluhopisy v desetimilionové nominální hodnotě, takže za ně zaplatím 7,2 milionu eur, a podle dohody je vrátím bance Goldman Sachs.
Můj zisk ze správného vyhodnocení medvědího trendu tedy činí 1,65 milionu eur – 9,1 milionu eur, které jsem získal z prodeje dluhopisů, když jsem si je 1. ledna vypůjčil, minus 7,2 miliony eur, které jsem musel zaplatit za jejich opětovný nákup 30. června, minus 250 000 eur zaplacených bance Goldman Sachs jako úrok za šestiměsíční výpůjčku.
Vida – prodej nakrátko se povedl.
Jediný „short seller“ samozřejmě nemůže určovat cenu aktiva (není-li ovšem George Soros, jehož legendární sázka proti britské libře v roce 1992 z něj udělala miliardáře a přinutila Velkou Británii k odchodu z evropského mechanismu směnných kurzů).
Dospěje-li však skupina spekulantů ke (správnému či nesprávnému) názoru, že určitý vládní dluh je nadhodnocený, dokáže jeho cenu srazit, čímž zvýší jeho výnos (úrokovou sazbu, kterou musí vláda zaplatit).
Pokud útok přetrvává, mohou spekulanti přinutit vládu, aby vyhlásila neschopnost splácet své dluhy, nenajde-li způsob, jak své půjčky financovat levněji.
Záchranný fond vytvořený loni Mezinárodním měnovým fondem a Evropskou centrální bankou s cílem pomoci Řecku a dalším státům v tísni, jako jsou Irsko a dnes i Portugalsko, činí právě to – ovšem pod podmínkou, že tyto země zavedou úsporné programy, aby v krátké době eliminovaly své rozpočtové schodky.
„Eliminovat schodek“ znamená prostě a jednoduše zrušit ve veřejném i soukromém sektoru spoustu pracovních míst, která jsou na schodku existenčně závislá.
Ekonomické a lidské náklady snižování schodku ve slabé ekonomice jsou strašlivé a navíc stejně nepovedou k cíli, poněvadž výdajové škrty podkopou kvůli poklesu agregátní poptávky vládní příjmy.
Jaká je tedy role politiků tváří v tvář spekulativnímu útoku?
Mají jednoduše přijmout vůli trhu a uvalit na svůj lid nezbytná bolestná opatření?
Rozumný závěr by to byl jen v případě, že by finanční trhy vždy – nebo alespoň obvykle – oceňovaly aktiva správně.
Ony to však nedělají.
Finanční kolaps v letech 2007-2009 byl výsledkem mylného ocenění aktiv soukromými bankami a ratingovými agenturami v masivním měřítku.
Proč bychom tedy měli věřit, že trhy správně oceňují riziko řeckého, irského nebo portugalského dluhu?
Pravda je taková, že tyto ceny určuje stádní chování.
Na důvod poukázal už před mnoha lety John Maynard Keynes: je to „extrémní ošidnost znalostní základny, na níž musíme stavět své odhady budoucího výnosu“.
Když nevíte, co si počít, uděláte to, co dělá člověk vedle vás.
Tím nechci popírat, že si některé vlády žijí nad poměry a že „vyshortování“ jejich dluhu je způsob, jak je finanční trhy přivádějí k zodpovědnosti.
V konečném důsledku to však nejsou trhy, nýbrž voliči, kdo volá vlády k zodpovědnosti.
A když se tyto dva účetní standardy liší, musí mít navrch lidový standard – jedině tak demokracie přežije.
Napětí mezi demokracií a financemi je jádrem dnešní sílící nespokojenosti v Evropě.
Hněv občanů kvůli rozpočtovým škrtům zaváděným na příkaz spekulantů a bankéřů už vedl k pádu nejvyšších představitelů v Irsku a Portugalsku a k odchodu do výslužby nutí také španělského premiéra.
Samozřejmě existují i další terče hněvu: muslimští přistěhovalci, etnické menšiny, bonusy bankéřů, Evropská komise, ECB.
Nacionalistické strany získávají na síle.
Ve Finsku se protievropská strana Praví Finové vyšvihla z ničeho až na pokraj moci.
Žádný z těchto jevů zatím neotřásl demokracií, ale až se dostatečný počet občanů začne trápit několika věcmi současně, vznikne výbušná politická směs.
Nacionalismus je klasickým projevem zmařené demokracie.
Pro politiky je důležité nevyhýbat se tvrdým rozhodnutím, ale dělat je z vlastní vůle a vlastním tempem.
A když se zvolená vláda stane terčem útoku trhů cenných papírů, je nezbytné, aby politická garnitura zůstala jednotná.
Je přirozené, že opoziční politici chtějí využít vládních těžkostí, aby získali moc.
Fiskální krize však volá po politické zdrženlivosti.
Opoziční strany by měly upustit od politického „short sellingu“ své vlády v době, kdy ho na finanční rovině uskutečňují trhy.
V ideálním případě by měla vzniknout časově omezená dohoda všech stran na akčním plánu, který by představoval hranici toho, co je politicky realizovatelné.
Politická nejednotnost tváří v tvář finančním tlakům bohužel nakonec vždy napáchá na demokracii a ekonomice mnohem větší škody než instinktivní vlastenectví.
Nový pohled na propagaci demokracie
Cambridge – Prezident George W.
Bush proslul vyhlášením propagace demokracie za ohnisko americké zahraniční politiky.
S takovou rétorikou nebyl osamocen.
Podobná prohlášení jsme slyšeli od většiny amerických prezidentů už od Woodrowa Wilsona.
Bylo tudíž pozoruhodné, když ministryně zahraničí Hillary Clintonová letos vypovídala před Kongresem o „třech D“ americké zahraniční politiky – obraně (defense), diplomacii a rozvoji (development). „D“ demokracie bilo do očí svou nepřítomností, což naznačovalo změnu politiky vlády Baracka Obamy.
Bill Clinton i George W.
Bush často poukazovali na blahodárné účinky demokracie na bezpečnost.
Citovali sociologické studie prokazující, že demokratické státy zřídka vstupují do vzájemných válek.
Avšak budeme-li se vyjadřovat pečlivěji, akademici dokládají, že mezi sebou téměř nikdy neválčí liberální demokracie, a možná že liberálně ústavní kultura je důležitější než pouhý fakt konání voleb.
Volby jsou sice důležité, ale liberální demokracie není jen „elektokracií“.
Za nepřítomnosti ústavních a kulturních mantinelů mohou volby vyvolávat násilí, jako třeba v Bosně nebo v palestinské samosprávě.
A neliberální demokracie spolu bojují, jako například Ekvádor a Peru v 90. letech minulého století.
V očích mnoha domácích i zahraničních kritiků myšlenku propagace demokracie poskvrnily excesy Bushovy vlády.
Když Bush odůvodňoval invazi do Iráku vzýváním demokracie, naznačovalo to, že demokracii lze uvalit pod namířenými hlavněmi zbraní.
Pojem demokracie se začal spojovat s její konkrétní americkou odrůdou a zabarvil se imperialistickým odstínem.
Bushova nadsazená rétorika byla navíc často v rozporu s jeho praxí, čímž si vysloužil obvinění z pokrytectví.
Bylo pro něj mnohem snazší kritizovat Zimbabwe, Kubu a Barmu než Saúdskou Arábii a Pákistán a svou počáteční kritiku Egypta brzy zmírnil.
Existuje ovšem nebezpečí, že se na selhání politik Bushovy vlády bude reagovat přehnaně.
K růstu demokracie nedochází z amerického donucení a může mít mnoho podob.
Touha po větší politické účasti je široce rozšířená spolu s tím, jak se ekonomiky rozvíjejí a lidé si uvykají na modernizaci.
Demokracie není na ústupu.
Nevládní organizace Freedom House na počátku Bushových let uváděla na svém seznamu 86 svobodných zemí a do konce jeho funkčního období došlo k mírnému nárůstu na 89.
Demokracie zůstává vhodným a všeobecným cílem, ale je důležité rozlišovat mezi cílem a prostředky jeho dosahování.
Je rozdíl mezi rázným prosazováním a jemnější podporou demokratizace.
Vyhýbání se nátlaku, ukvapeným volbám a pokrytecké rétorice by nemělo znemožňovat trpělivou politiku, která spoléhá na hospodářskou pomoc, zákulisní diplomacii a multilaterální přístupy k podpoře rozvoje občanské společnosti, právního řádu a dobře organizovaných voleb.
Pro zahraničněpolitické metody určené k podpoře demokracie v zahraničí jsou neméně důležité způsoby, jimiž ji praktikujeme doma.
Když se snažíme demokracii vnucovat, pošpiňujeme ji.
Když dodržujeme vlastní nejlepší tradice, můžeme podnítit napodobování a vytvořit měkkou moc přitažlivosti.
Ronald Reagan tento přístup nazýval „zářné město na kopci“.
Řada lidí ve Spojených státech i mimo ně kupříkladu začala na americký politický systém pohlížet cynicky a tvrdit, že mu vévodí peníze a že je pro lidi zvenčí uzavřený.
K obnovení měkké moci americké demokracie značně přispělo zvolení Baracka Husseina Obamy v roce 2008.
Dalším aspektem americké domácí praxe liberální demokracie, o níž se v současnosti debatuje, je to, jak USA řeší hrozbu terorismu.
V klimatu nesmírného strachu, který následoval po útocích z 11. září 2001, Bushova vláda natahovala na skřipec právní výklady mezinárodního i vnitrostátního práva, které poskvrnily americkou demokracii a oslabily měkkou moc USA.
Svobodný tisk, nezávislé soudnictví a pluralitní zákonodárný sbor naštěstí pomáhaly udržovat o těchto praktikách veřejnou debatu.
Obama prohlásil, že do roka uzavře detenční zařízení v zálivu Guantánamo, a odtajnil interní právní memoranda, která se používala k ospravedlňování postupů, jež se dnes všeobecně pokládají za mučení zadržovaných.
Otázka, jak se vypořádat s terorismem, ovšem není jen věcí historie.
Hrozba zůstává aktuální a je důležité nezapomínat, že lidé v demokraciích chtějí jak svobodu, tak bezpečnost.
Ve chvílích krajního strachu se kyvadlo přístupů vychyluje do bezpečnostní škály tohoto spektra.
Abraham Lincoln během občanské války pozastavil platnost práva habeas corpus – principu, že zadržení mají právo napadnout své věznění u soudního dvora – a Franklin Roosevelt zkraje druhé světové války internoval americké občany japonského původu.
Když jsou dnes někteří soudnější příslušníci Bushovy vlády tázáni, jak si mohli osvojit přístupy, které prosazovali v roce 2002, zmiňují antraxové útoky, které přišly po 11. září, zprávy tajných služeb o blížícím se útoku pomocí jaderných materiálů a obecný strach z druhého útoku na americký lid. Za takových okolnosti vzniká napětí mezi liberální demokracií a bezpečností.
Terorismus je formou divadla.
Vyvolává účinky nejen prostou zkázonosností, ale dramatizací ohavných zločinů proti civilistům.
Terorismus je jako džiu-džitsu.
Slabší z protivníků vítězí využitím energie silnějšího proti němu samému.
Teroristé doufají, že vyvolají atmosféru strachu a nejistoty, která nás vyprovokuje k tomu, že se budeme sami poškozovat podrýváním liberální demokracie.
Máme-li zachovat a podporovat liberální demokracii doma i v zahraničí, bude nezbytné předcházet novým teroristickým útokům a zároveň rozumět chybám minulosti a vyhýbat se jim.
Právě takovou debatu dnes v USA vede Obamova vláda.
Demokracie, odpovědnost a čest
Nemine snad ani jediný den, abychom neslyšeli o rezignaci ministra té či oné vlády.
V jistém smyslu to vůbec není překvapující.
Konec konců, jen pětadvacítka členských států Evropské unie zaměstnává stovky ministrů, ba dokonce mnohem více, započítáme-li vysoké ministerské úředníky s titulem „mladší ministr".
Proč však ministři rezignují?
Ještě zajímavější je: proč někteří nerezignují, přestože se nabízejí pádné důvody, aby tak učinili?
Chybí-li empirické výzkumy, obecné závěry musí vznikat odhadem.
Ministři nejednou rezignují proto, že se ocitnou zapleteni do skandálu, v poslední době často ve spojitosti s financováním politických stran.
V Itálii se setkáváme s několika stíny takových prohřešků minulosti.
Někdy ministři rezignují kvůli tomu, co nazývají „osobní důvody".
Tyto důvody mohou zastírat mnohem závažnější faktory, jak naznačuje nedávná rezignace ředitele americké CIA George Teneta.
Tony Blair však ztratil jednoho ze svých nejvěrnějších kabinetních spojenců, Alana Milburna, který si upřímně přál trávit více času se svou rodinou.
Blair také přišel o ministra zahraničních věcí a ministryni pro rozvojovou pomoc, Robina Cooka a Clare Shortovou.
V tomto případě je k odchodu přiměl hluboký politický nesouhlas - ohledně irácké války -, a Robin Cook rozhodně zůstává politikem, který čeká na svou příležitost.
V úřadu přesto zůstává jak Geoff Hoon, ministr obrany Blairova kabinetu, tak jeho americký protějšek Donald Rumsfeld.
Ovšemže, ani jeden není průkazně zapleten do zjevného skandálu a ani jeden se názorově nerozchází s politickými přístupy svých šéfů.
Právě naopak, nejenže tyto přístupy podporují, ale tvrdošíjně hájí i jejich excesy, jako třeba kruté zacházení s válečnými zajatci.
Tito ministři zahajují vyšetřování, přesouvají, ba do předčasné penze posílají generály, předvolávají pachatele před vojenské tribunály, a přesto zřejmě nevidí žádný důvod k tomu, aby reagovali na výroky těch zástupců kongresu či parlamentu, či snad dokonce veřejnosti, kteří vyjadřují pochyby nad tím, zda nenastal čas, aby odešli sami ministři.
Případ zločinů páchaných v Iráku je obzvlášť dramatický, ale méně nápadné případy svědčí o tomtéž.
Německý ministr dopravy například předsedal katastrofickému a nákladnému neúspěchu v zavádění systému silničního mýtného, který hrdě ohlašoval.
Poté, co vinu svalil na jiné - v tomto případě na soukromé společnosti -, i on může zůstat v úřadu a pokračovat ve svém snažení.
Stane-li se něco nepřijatelného bez přímé účasti ministra, zdá se, že se může z potíží vyvléknout, když ukáže prstem na úředníky nebo dodavatele, kteří jsou zodpovědní za realizaci schválené politiky.
Bylo tomu tak vždy?
Člověk by si rád myslel že ne.
Každopádně na mysli vytanou dvě etické koncepce, z nichž ani jedna dnes není právě v módě, hovoří-li se o vládě: odpovědnost a čest.
Obě hodnoty jsou, nebo alespoň bývaly, součástí morálky vládnutí.
Odpovědnost se týká faktu, že ministři zodpovídají za vše, co se stane v oblasti, již spravují.
Oni sami skutečně nesou odpovědnost v nejpřísnějším smyslu.
V parlamentních systémech mohou a musí předstupovat před zvolené zástupce lidu a vysvětlovat, co se stalo.
Protože přímou odpovědnost nese sám ministr, není dostačující, když v konkrétním případě ukáže na provinilce a pojmenuje ho.
Státní úředníci se takto sami bránit nemohou - je musí bránit jejich ministři.
Stane-li se něco tak závažného, že je pro ministra nemožné úředníky ubránit, daň, již zaplatí, může být nevyhnutelná, avšak odpovědnost na sebe přesto musí vzít ministr.
Je na místě předpokládat, že k týrání iráckých vězňů nedocházelo s vědomím ministra Rumsfelda, natož na jeho příkaz.
Můžeme si klást znepokojivou otázku, zda pokyny či hlášení s podstatnými informacemi míjely jeho stůl.
Ať tak či onak, ministr nese hlavní a výhradní odpovědnost za to, co se pod jeho velením odehrálo.
Této odpovědnosti nemůže uniknout, ani když jsou pachatelé odhaleni a soudně stíháni.
A právě tady vstupuje do hry druhá etická koncepce, čest.
Může se zdát, že jde o staromódní pojem.
O Rumsfeldově případu nám říká to, že na zodpovědného ministra se sice vůbec nemusí vztahovat žádná zákonná ani ústavní povinnost kvůli skandálnímu týrání iráckých vězňů rezignovat, že by se však za dávných časů odstoupení považovalo za otázku cti.
Takový krok dokládá nejen to, že si je daný ministr plně vědom břemene své zodpovědnosti, ale také to, že bezúhonnost demokratických institucí klade nad své osobní zájmy, o volebních vyhlídkách těch, v jejichž kabinetu sloužil, ani nemluvě.
Demokracie je drahocenný, ale nestálý soubor hodnot.
Chceme-li ostatní přesvědčit, aby ji vzali za svou, bude dobře, když prokážeme, že věříme nejen ve volby a hlas většiny, ale také v mravnost odpovědnosti a cti.
Drama demokracie v divadle terorismu
CAMBRIDGE – Prezident George W.
Bush proslul tím, že vyhlásil prosazování demokracie středobodem americké zahraniční politiky.
V této rétorice nebyl osamocený.
Od dob Woodrowa Wilsona učinila podobné prohlášení většina amerických prezidentů.
Proto bylo do očí bijící odchylkou, když současná americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová hovořila počátkem letošního roku o „třech D“ americké zahraniční politiky – totiž o obraně („defense“), diplomacii („diplomacy“) a rozvoji („development“).
Demokracie mezi těmito „D“ nápadně chyběla, což naznačilo zásadní politickou změnu na straně administrativy prezidenta Baracka Obamy.
Bill Clinton i George W.
Bush často odkazovali na přínosy demokracie pro bezpečnost.
Odvolávali se na společenskovědní výzkum, který ukazoval, že se demokracie zřídkakdy pouštějí do války mezi sebou.
Obezřetněji řečeno však vědci pouze ukázali, že liberální demokracie se téměř nikdy nepouštějí do války mezi sebou.
Možná totiž platí, že liberální ústavní kultura je v této souvislosti důležitější než pouhý fakt voleb s více kandidáty.
Svobodné a spravedlivé volby jsou sice důležité, ale liberální demokracie je něčím více než pouhou „elektokracií“.
Volby konané při absenci ústavních a kulturních omezení mohou plodit násilí, jak se stalo v Bosně nebo na palestinských územích.
A neliberální demokracie dokonce proti sobě nedávno válčily, konkrétně Ekvádor a Peru v 90. letech.
V očích mnoha kritiků doma i v zahraničí pošpinily excesy Bushovy administrativy myšlenku prosazování demokracie.
Z Bushova vzývání demokracie ve snaze ospravedlnit invazi do Iráku jako by vyplývalo, že demokracii lze vnucovat i s použitím zbraní.
Demokracie pak začala být spojována s její konkrétní americkou variantou a získala imperialistický nádech.
Bushova přehnaná rétorika byla navíc často v rozporu s praxí, což vedlo k obviňování z pokrytectví.
Zimbabwe, Kuba a Barma se Bushovi jaksi kritizovaly snáze než Saúdská Arábie a Pákistán a rovněž své počáteční výhrady vůči Egyptu prezident brzy zmírnil.
Přemrštěná reakce na politická selhání Bushovy administrativy však skrývá nebezpečí.
Demokracie není americký vynález a může mít mnoho podob.
Touha po větší participaci roste úměrně s tím, jak se ekonomiky rozvíjejí a lidé si zvykají na modernizaci.
Stejně tak není demokracie na ústupu.
Nevládní organizace Freedom House evidovala na počátku Bushovy éry 86 svobodných států, přičemž na konci Bushova prezidentství se jejich počet mírně zvýšil na 89.
Demokracie zůstává chvályhodným a rozšířeným cílem, pouze by se mělo rozlišovat mezi prostředky použitými k jeho dosažení.
Existuje rozdíl mezi důrazným prosazováním demokracie a její jemnější podporou.
Snaha vyhnout se vnucování, předčasným volbám a pokrytecké rétorice ještě nevylučuje trpělivou politiku hospodářské pomoci, tiché diplomacie a multilaterálního úsilí podpořit rozvoj občanské společnosti, vládu zákona a dobře organizované volby.
Pro zahraničně-politické metody používané na podporu demokracie v zahraničí jsou neméně důležité způsoby, jimiž praktikujeme demokracii doma.
Když se snažíme demokracii vnucovat, špiníme ji.
Když žijeme podle vlastních nejlepších tradic, můžeme stimulovat napodobování a generovat měkkou sílu pramenící z přitažlivosti.
Takový přístup měl Ronald Reagan na mysli, když hovořil o „zářícím městě na kopci“.
Řada lidí v USA i v zahraničí například zaujala cynický postoj k americkému politickému systému – tvrdí, že v něm mají hlavní slovo peníze a že je uzavřený lidem zvenčí.
Zvolení Baracka Husseina Obamy v roce 2008 proto udělalo pro obnovu měkké síly americké demokracie nesmírně mnoho.
Dalším aspektem americké domácí praxe liberální demokracie, o kterém se v současné době diskutuje, je způsob, jímž se země vyrovnává s hrozbou terorismu.
V atmosféře extrémního strachu, která se vytvořila po útocích z 11. září 2001, pošpinily pokroucené výklady mezinárodního a domácího práva ze strany Bushovy administrativy americkou demokracii a zmenšily její měkkou sílu.
Svobodný tisk, nezávislé soudnictví a hašteřivé zákonodárné orgány naštěstí pomohly učinit z těchto praktik téma veřejné debaty.
Obama vyhlásil, že do roka uzavře zadržovací věznici Guantánamo, a odtajnil právní memoranda, která se používala k ospravedlnění metod, jež jsou dnes všeobecně hodnoceny jako mučení zadržených.
Problém, jak se vyrovnat s terorismem, však není jen otázkou minulosti.
Hrozba se nad námi vznáší dál a je důležité mít na paměti, že lidé v demokraciích chtějí svobodu i bezpečnost.
Ve chvílích krajního strachu se kyvadlo postojů vychyluje na stranu bezpečnosti.
Abraham Lincoln pozastavil během občanské války právo na legitimní zacházení (habeas corpus) a Franklin Roosevelt internoval v prvních dnech druhé světové války americké občany japonského původu.
Když se dnes někdo rozumnějších členů Bushovy administrativy zeptá, jak mohli zaujímat stanoviska, jaká v roce 2002 zaujímali, poukážou na útoky antraxem, které následovaly po 11. září, na zpravodajské informace o blížícím se útoku jadernými materiály a na rozsáhlé obavy veřejnosti z druhého útoku.
Za takových okolností stojí liberální demokracie a bezpečnost proti sobě.
Terorismus je jistou formou divadla.
Nefunguje na principu samotné destrukce, ale spíše na dramatizaci zvěrských činů na civilistech.
Je jako džiu-džitsu: slabší protivník vyhrává tím, že nasměruje sílu silnějšího protivníka proti jemu samému.
Teroristé doufají ve vytvoření atmosféry strachu a nejistoty, která vyprovokuje liberální demokracie k tomu, aby samy sobě ublížily podkopáním své kvality měřené vlastními hodnotami.
Chceme-li zachovat a podpořit liberální demokracii doma i v zahraničí, bude nezbytné zabránit novým teroristickým útokům a současně pochopit chyby minulosti a vyhnout se jim.
Takovou debatu dnes Obamova administrativa v USA vede.
Demokracie bez demokratů
Filozof Karl Popper měl dostatečný důvod formulovat přesnou definici demokracie.
Ta je podle něj prostředkem, jak odstavit lidi u moci bez krveprolití.
On sám pochopitelně upřednostňoval volební urnu.
Popperova definice se vyhýbá teologickým sporům o ,,vládě lidu" i otázce, zda něco takového vůbec může existovat.
Kromě toho jsme v tomto případě ušetřeni pokusů vtěsnat do definice všechny možné druhy žádoucích cílů, jako jsou rovnost v sociálním i technickém slova smyslu, obecná teorie skutečného procesu ,,demokratizace", či dokonce řada občanských ctností spojených s procesem participace.
Popperova definice demokracie však nepomáhá, když přijde řeč na otázku, která se v mnoha koutech světa stala klíčovou: co když lidé odstavení od moci v demokracii věří, zatímco ti, kteří je nahradili, nikoliv?
Jinými slovy: co když jsou zvoleni ,,nesprávní" lidé?
Příkladů se nabízí habaděj.
V Evropě si v posledních letech vedou dobře strany s pochybným demokratickým rodokmenem: Jörg Haider v Rakousku, Christoph Blocher ve Švýcarsku, Umberto Bossi v Itálii, Jean-Marie LePen ve Francii - seznam je dlouhý.
Volební vítězství podobných uskupení přinejmenším ztěžují sestavování zodpovědných vlád; přinejhorším jsou pak předzvěstí aktivně protidemokratických hnutí, která ve volbách dokážou získat většinu.
To se stalo nebo se děje v mnoha částech světa.
Za povšimnutí přitom stojí dva nedávné příklady.
Jeden z nich představují postkomunistické státy východní a jihovýchodní Evropy - v až překvapivě vysokém počtu z nich si občané zvolili členy staré nomenklatury v novém hávu.
Nejextrémnějším současným případem je Srbsko, kde velká část voličů hlasovala pro osobnosti, jež se před soudem v Haagu zodpovídají z válečných zločinů.
Druhý příklad pak představuje Irák.
Co když americký sen o nastolení demokracie v této sužované zemi skončí tím, že její občané povolají ve volbách k moci nějaké fundamentalistické hnutí?
Již pouhá myšlenka na podobné příklady vede ke zřejmému závěru, že podstata demokracie nespočívá pouze ve volbách.
Je samozřejmé, že raní stoupenci demokracie měli pod tímto pojmem na mysli celou řadu věcí.
John Stuart Mill například považoval za podmínku demokracie ,,národnost", tedy existenci soudržné společnosti uvnitř národních hranic.
Další podmínkou byla pro Milla schopnost a touha občanů činit uvážlivá rozhodnutí.
Dnes již takové ctnosti nepokládáme za předem dané.
Pravděpodobně se týkaly pouhé menšiny lidí již v době, kdy Mill psal o zastupitelském vládnutí.
Dnes musí demokracie znamenat ,,volby plus něco navíc" - ale co?
Lze přijmout určitá technická opatření, například zákaz stran a kandidátů, kteří vystupují proti demokracii nebo jejichž demokratické založení je zpochybnitelné.
Toto řešení se osvědčilo v poválečném Německu, kde však svou roli sehrály traumatické vzpomínky na nacisty a relativní slabost protidemokratických hnutí.
Za relevantnější příklad tak může sloužit Turecko, kde byla islamistická hnutí soudně rozpuštěna; když se posléze znovu vynořila v jiném přestrojení, musela projít těžkými zkouškami.
I zde jsou však snadno patrné problémy: kdo bude posuzovat způsobilost kandidátů a jak budou podobné úsudky uváděny do praxe?
Co když bude podhoubí podpory určitého protidemokratického hnutí natolik silné, že potlačení jeho organizované struktury povede k násilnostem?
V jistém smyslu by možná bylo lepší umožnit podobným hnutím, aby si to ve vládě ,,zkusila", a doufat, že selžou - tak jako selhala většina současných evropských uskupení s protidemokratickými postoji.
To je však příliš riskantní.
Když se Hitler dostal v lednu 1933 k moci, mnozí, ne-li přímo většina německých demokratů si myslela: ,,Jen ho nechte!
Však se brzy ukáže, co je doopravdy zač, a především, čím není."
Čas je ovšem relativní: ono ,,brzy" nakonec znamenalo dvanáct let, během nichž se odehrála krutá válka a holocaust.
Aktivní občané, kteří hájí liberální uspořádání, tak musí působit jako jeho ochránci.
Existuje však další a ještě významnější aspekt, který je potřeba střežit: vláda zákona.
Vláda zákona není totéž co demokracie a jedno nezaručuje druhé.
Vládou zákona se rozumí uznání, že se celá společnost - lidé u moci, lidé v opozici i lidé stojící mimo mocenskou hru - řídí zákony, které nesepsala jakási nejvyšší autorita, nýbrž sami občané.
Vláda zákona je nejsilnějším rysem dnešního Turecka.
Zcela právem byla také hlavním cílem vysokého představitele OSN v Bosně Paddyho Ashdowna.
Je to něco, co je potřeba hájit; takzvané ,,zmocňovací zákony", které vládu zákona přerušují, jsou totiž první zbraní diktátorů.
Zneužívat vlády zákona k podkopávání zákonnosti je nicméně obtížnější než zneužívat všelidového hlasování k boji proti demokracii.
,,Volby plus něco navíc" tudíž musí znamenat demokracii plus vládu zákona.
I za cenu rizika, že urazím mnoho demokraticky smýšlejících lidí, jsem dospěl k závěru, že při nastolování ústavnosti v bývalých diktaturách by měla být vláda zákona na prvním místě a demokracie na druhém.
Neúplatní a nezávislí soudci mají ještě větší vliv než politici zvolení drtivou většinou hlasů.
Šťastné jsou země, jež mají obojí a obojí si hýčkají a chrání!
Demokratická spojenectví
Americká zahraniční spojenectví se stala tématem letošní předvolební prezidentské kampaně.
Demokratický kandidát, senátor John Kerry, obvinil prezidenta George W.
Bushe, že zanedbává a uráží americké spojence, zejména pak v Evropě.
Kerryho administrativa by podle něj obnovila úctu k Americe ve světě.
Antiamerikanismus není v Evropě ničím novým, ale celkový pohled na Ameriku byl v minulosti obecně pozitivnější.
Během studené války Spojené státy nejenže uskutečňovaly prozíravou politiku, jako byl Marshallův plán, ale představovaly také svobodu a demokracii.
Obdiv k americkým hodnotám pochopitelně neznamená, že ostatní chtějí napodobovat všechno tak, jak to zavádějí Američané.
Mnozí Evropané sice obdivují americkou oddanost svobodě, ale zároveň doma upřednostňují politiku, která tlumí liberální ekonomické principy individualismu prostřednictvím robustního sociálního státu.
I přes veškerou rétoriku o „staré" a „nové" Evropě prokazovaly výzkumy veřejného mínění na konci studené války, že podle dvou třetin Čechů, Poláků, Maďarů a Bulharů mají sice USA na jejich příslušné země kladný vliv, ale zároveň si jen necelá čtvrtina z nich přála importovat americké ekonomické modely.
Významným zdrojem „měkké síly" může být často i lidová kultura.
Prosté položky jako džínsy, kola nebo hollywoodské filmy napomohly k dosažení příznivého výsledku přinejmenším ve dvou z nejvýznamnějších amerických cílů po roce 1945.
Jedním z nich byla demokratická obnova Evropy po druhé světové válce a druhým vítězství ve válce studené.
Marshallův plán a NATO se staly klíčovými nástroji ekonomické a vojenské moci, avšak lidová kultura jejich dopad zesílila.
Dolary investované prostřednictvím Marshallova plánu napomohly k dosažení amerických cílů při obnově Evropy, ale totéž platí i o idejích šířených prostřednictvím americké lidové kultury.
Dnes přibližně dvě třetiny lidí z deseti evropských zemí při výzkumech veřejného mínění uvádějí, že obdivují Ameriku pro její lidovou kulturu a pokrok v oblasti vědy a techniky, avšak pouhá třetina se domnívá, že šíření amerických zvyků v jejich zemi je dobrý nápad.
Spojené státy nemusí nutit ostatní, aby vypadali jako malí Američané, ale musí žít podle svých základních hodnot, mají-li efektivně uplatnit měkkou sílu.
Právě proto byly příklady věznic v Abú Ghrajbu a zátoce Guantánamo tak draze vykoupeny.
A právě proto je natolik významný svobodný tisk, který o těchto problémech zpravuje, kongresová slyšení, která je vyšetřují, i nedávná řada rozhodnutí Nejvyššího soudu, která poskytují zadrženým právní oporu.
Amerika není dokonalá, ale pokud se bude řídit vlastními základními hodnotami, dokáže překonat své chyby a opětovně získat měkkou sílu v demokratických zemích.
Amerika byla například mimořádně nepopulární v období vietnamské války, a přesto svou měkkou sílu dokázala během deseti let obnovit - je přitom zajímavé položit si otázku proč.
Odpověď se zčásti může skrývat ve zjištění, že když studenti pochodovali v ulicích a protestovali, nezpívali „Internacionálu", nýbrž píseň „We Shall Overcome".
Demokratické hodnoty Ameriky tedy budou klíčem k úspěchu při obnově její měkké síly.
Někteří skeptikové namítají, že tento důraz na hodnoty nabízí mylné vysvětlení výskytu změn ve světové politice a že skutečný problém mezi Evropou a USA je strukturální.
Se zánikem Sovětského svazu podle tohoto argumentu zmizela i bipolární rovnováha a Amerika se stala jedinou supervelmocí na světě, pročež začala vzbuzovat odpor a závist - americko-evropským vztahům tak nastaly těžké časy.
Je-li evropská nelibost nevyhnutelná, argumentují někteří američtí předáci, pak správnou reakcí je pokrčit nad ní rameny.
Popularita je pomíjivá a národní politika by se jí nikdy neměla řídit.
USA mohou podle těchto činitelů jednat i bez potlesku světa.
Amerika prý nepotřebuje trvalé spojence a instituce, poněvadž si vystačí s koalicí ochotných.
Jak uvedl ministr obrany Donald Rumsfeld: „Témata by měla definovat koalici, nikoliv koalice témata."
Je ovšem chybou házet snižující se atraktivitu Ameriky tak lehce za hlavu.
Vzestup americké obliby po uskutečnění nepopulární politiky v minulosti, jako například po válce ve Vietnamu, se odehrával na pozadí studené války, v níž se spojenecké země obávaly Sovětského svazu jakožto většího zla.
Současné postavení Ameriky jako jediné supervelmoci na světě je navíc sice strukturálním faktem, ale moudrá politika může ostré hrany této reality obrousit.
Po druhé světové válce dokázala Amerika využít prostředků měkké síly a začlenit další země do řady aliancí a institucí, které trvaly šedesát let.
Při vzpomínce na studenou válku je důležité mít na paměti, že americká politika z pozice síly kombinovala odstrašující prostředky v podobě tvrdé vojenské síly s atraktivitou své měkké kulturní síly, která nahlodávala důvěru i víru v komunismus za železnou oponou.
Důraz na podporu demokracie na Blízkém východě naznačuje, že Bushova administrativa chápe význam hodnot v zahraniční politice.
Administrativa se nicméně odmítá nechat svazovat institucionálními zábranami.
Obhajuje měkkou sílu, ale soustředí se pouze na podstatu, a již ne dost na samotný proces.
Jedinou cestou, jak na Blízkém východě dosáhnout takové transformace, o jakou Bushova administrativa usiluje, je spolupracovat s ostatními a vyhnout se odmítavým reakcím, které se objeví vždy, když se Amerika chová jako unilaterální imperiální mocnost.
Demokracii nelze nikomu v rozumném čase vnutit pouhou silou.
Vždy trvá nějakou dobu, než zapustí kořeny, jak ukazují úspěšné příklady z jihovýchodní Asie.
Netrpělivost Bushovy administrativy s institucemi a spojenci jde tedy proti jejím vlastním cílům.
Paradoxem je, že to byly právě Spojené státy, kdo vybudoval některé nejtrvalejší aliance a instituce, jaké moderní svět poznal a které byly pro americkou moc po více než půl století klíčové.
Demokratická hysterie
BERKELEY – V bezvýchodných politických situacích, které nedávno ochromily dvě největší demokracie světa, totiž Indii a Spojené státy, obvykle prozíraví vůdci obou zemí slovy Williama Butlera Yeatse postrádali veškeré přesvědčení, zatímco ti pomýlení a plytcí byli plni vášnivé horlivosti.
Navíc se nezdá, že by tato vášeň jakkoliv ochabovala.
Když ekonomicky negramotní lidé v USA vidí všude kolem sebe bídu pramenící ze ztráty zaměstnání, propadlých hypoték a stále zjevnějšího úpadku mezinárodního postavení Ameriky, nechávají se ve svém hněvu unášet zpozdilými zastánci fiskální rovnosti, svírají bible a projevují dětinské chápání americké ústavy.
Jejich snažení však jen hloubí americké ekonomice větší díru a ještě více ztěžuje zotavení.
Dokonce i jejich patroni, kteří mají averzi k daním, sice vnímají snahu lůzy ochránit vlastní bohatství, ale dnes se sami obávají dopadu těchto rozmařilých myšlenek na investiční klima a ceny aktiv.
Prezident Barack Obama, jenž byl v roce 2008 zvolen s obrovskou mírou dobré vůle a naděje, dnes připomíná srnce uvízlého v reflektorech.
Ví, že to, co ekonomika krátkodobě potřebuje, se liší od toho, co je třeba učinit, aby se dlouhodobě zvládl veřejný dluh, ale není schopen zajistit rozhodné vedení.
Jeho pomýlené snahy o kompromis jen přiživují zuřivost jeho odpůrců.
V Indii je premiér Manmóhan Singh, jenž se kdysi těšil značné reputaci pro svou bezúhonnost a inteligenci, podobně paralyzovaný a ve světle neméně demagogického populistického hnutí – totiž křižácké výpravy proti korupci vedené hladovějícím aktivistou Annou Hazarem, která právě skončila zběsilým a nesnadným kompromisem – se chová nevyzpytatelně.
Hazare, jehož ponoukají fangličkářská a rozhořčená městská střední třída a senzacechtivá média, se usilovně snaží navléknout si kabát Mahátma Gándhího; napodobování Gándhího zbožnosti mu jde dobře, ale postrádá jeho základní moudrost.
Korupce v nižších patrech státní správy (u policie, na soudech a mezi vládními úředníky) byla v Indii vždy rozšířená.
Typ korupce, který se v posledních letech rozšířil, je zčásti důsledkem rychlého hospodářského růstu.
Hodnota veřejných zdrojů, jako jsou pozemky, nerostné suroviny, uhlovodíky a také telekomunikační spektrum, se prudce zvýšila a podnikatelé se v horečné snaze o jejich ovládnutí snaží hledat zkratky.
Dalším důvodem vzrůstající korupce jsou raketově se zvyšující náklady na volby, kdy politici vybírají peníze od firem v rámci principu „něco za něco“.
V Indii i v USA se volby jen v malé míře financují z veřejných zdrojů a dary velkých podniků, které jsou v USA legální, bývají v Indii často nezákonné (a proto se poskytují tajně).
Namísto řešení strukturálních příčin bující korupce však indické protikorupční hnutí naříká na údajné oslabení etických hodnot a požaduje založení dalších úřadů vybavených drakonickými pravomocemi monitorovat a trestat.
Městské střední vrstvy, které jsou netrpělivé z pomalého postupu demokracie, se upínají ke svatým mužům a jejich magickým lektvarům.
Stejně jako v USA je veřejný hněv nějakým způsobem odkláněn od bohatých úplatkářů směrem k úplatným politikům.
V obou zemích je potřeba zamyslet se nad dlouhodobými dopady takto rozhněvaných populistických hnutí na zdraví demokratických institucí.
Zejména to platí pro Indii, kde mají volby značnou energii a obyčejní lidé se jich účastní nadšeněji než v USA, avšak jiné demokratické instituce zůstávají slabé a někdy nefunkční a soudnictví je pomalé a občas i zkorumpované.
Za hlasitého skandování davu zatracují populisté volené politiky jako zloděje a kořistníky, avšak přitom shazují i instituce a procesy zastupitelské demokracie.
Není to tak dávno, co všeobecné očerňování tohoto typu v Africe, Latinské Americe a některých jiných částech jižní Asie v mnoha případech usnadnilo nástup populistického autoritářství.
Všeobecně slýchaný slogan „Anna je Indie, Indie je Anna“ skutečně dává některým lidem vzpomenout na temné dny nouzového vládnutí Indíry Gándhíové v letech 1975-1977, kdy její stoupenci používali heslo „Indíra je Indie“.
Obchodníci se slogany však přehlížejí extrémní rozmanitost Indie.
Mnoho příslušníků etnických menšin včetně 150 milionů muslimů v zemi se proti Hazareho hnutí otevřeně staví.
Jeden dalitský vůdce (dalité neboli „nedotknutelní“ stojí na nejnižší příčce starého indického kastovního systému) vyjádřil obavu, že Annův úspěch by mohl inspirovat některého většinového vůdce k vyvolání ještě rozsáhlejšího hnutí s cílem zrušit právo na ochranu a politiku pozitivní diskriminace, které zajistily alespoň nějakou důstojnost nižším kastám.
A někteří šéfové nevládních organizací namítají, že jim Hazareho požadavky brání v prosazování vlastní, výrazně odlišné protikorupční agendy.
V lidnaté zemi není nic těžkého upoutat početný dav.
Zejména na elektronická média silně působí pestrobarevné davy mávající vlajkami a vyjadřující nacionalistické požadavky.
Jak poznamenal jeden novinář, když v květnu 1998 pochodovalo v Kalkatě 400 000 lidí (tedy mnohem více, než kolik se v Dillí sešlo Hazareho stoupenců), aby protestovali proti vládním jaderným zkouškám, sdělovací prostředky si toho sotva všimly.
Dokonce i když má nějaké hnutí téměř všeobecnou podporu (což není případ nedávných politických hnutí v USA a v Indii), vzniká zásadní napětí mezi procedurálními a participačními aspekty demokracie.
Pomineme-li volební reformu, musí být možnosti politické participace a vyjadřování veřejné nespokojenosti vyváženy institucemi a procedurami, které jsou částečně izolované od neuspořádanosti politiky.
Zastupitelská vláda se samozřejmě někdy stává necitlivou, zejména mezi volbami, ale přímá demokracie není řešením.
Důkazem může být americký stát Kalifornie, který se od referenda v roce 1978, jež stanovilo strop na daň z nemovitosti, stává stále více nefunkčním.
Stejně tak není řešením požadovat překotné uzákonění určité legislativy ve světle hrozby vyvolání veřejného nepořádku tím, že zemřu hladem, jako to dělá Anna Hazare.
Většina občanů ve dvou největších demokraciích světa chápe, že demokracie nenabízí kouzelná řešení.
Jedním z nejpolitováníhodnějších poznatků naší doby je skutečnost, že je dnes tolik lidí ochotno zkoušet nezdravé tišící léky a zkratkovité přístupy.
Demokratizace kapitalismu
Kapitalismus je motorem světového růstu.
Jeho dynamismus - tato ,,kreativní destrukce" - je ale často zdrojem mnoha nejistot.
Neúspěšné firmy padnou, aby udělaly místo novým a lepším firmám.
Trh dokáže ,,zahodit" i jedince, kteří ztrácí ekonomickou výkonnost (často bez vlastního zavinění), přerušit jejich kariéru a ořezat jejich investice na zlomek původní hodnoty.
Tato nejistota byla vždy pramenem požadavků na státní intervence a ochranu jedince před nemilosrdností trhu.
Od Bismarckova systému sociálního zabezpečení v Německu 19. století, přes americký program Nového údělu ve 30. letech, až po sociálně demokratické politiky poválečné Evropy si mnohé země vytvořily ,,smíšený" sociální stát, kde vlády kontrolují a zmírňují tržní síly a zajišťují rozsáhlé ,,záchranné sítě" pro své občany.
Navzdory jeho úspěchům jsou mnozí lidé přesvědčeni, že sociální stát vyjde velmi draho, neboť tlumí hospodářský dynamismus.
Vyhlídky, jež přináší dnešní nové technologie v oblasti financí a informatiky, dávají znát, že by se mohly vytratit některé z ,,nedostatečností trhu", které tvoří podstatu angažovanosti státu v ekonomice.
Právě ,,kreativní destrukce", z níž pro jedince plynou nepřijatelná rizika, by měla přinést prostředky pro zmírnění těchto rizik.
Ve skutečnosti jsou nejdůležitější kapitalistické mechanismy pro snižování dopadů rizik na jedince - pojištění, rozložení rizika a zajištění - dosažitelné už po staletí.
Sirší využití těchto nástrojů se ovšem urychlilo až s příchodem nových informačních technologií, které nám umožňují tyto nástroje použít bez toho, abychom podkopávali motivaci k práci.
Zdá se, že je svět na počátku epochy, v níž se základní principy finančnictví mnohem důkladněji než kdy předtím propojí se světovým kapitalistickým hospodářstvím a s našimi životy.
S pomocí informačních technologií se demokratizují finanční instituce a budou dostupné každému.
To bude důležité pro řešení dnešních problémů narůstající nerovnosti a upadající hospodářské vitality.
Co mám na mysli, ilustruje příklad nedávného vývoje.
V průmyslových zemích je pro mnohé lidi ze středních vrstev nejhodnotnějším majetkem dům, který vlastní.
Ačkoliv poválečný populační boom a tuhá regulace způsobily, že ceny nemovitostí v mnoha zemích častěji rostly, než klesaly, náhlý kolaps trhu nemovitostí - například takový, k jakému došlo před deseti lety v Japonsku - dokáže dramaticky snížit hodnotu úspor většiny obyvatel.
Taková finanční ,,rána" může mít vliv na strukturu jejich spotřeby, zkomplikovat jejich plány na stáří, a dokonce je přivést na pokraj bídy.
Přesto až donedávna bylo sice možné si pojistit dům proti požáru a jiným škodám, ale nikoliv proti ztrátě tržní hodnoty.
To se dnes mění.
Dvě nedávné události naznačují podobu toho, co přichází, ačkoliv ani jedna na sebe neupoutala mnoho pozornosti.
Zaprvé, v říjnu 2001 tipovací společnost City Index vytvořila termínové trhy pro ceny bydlení ve Velké Británii.
V květnu 2003 vytvořila investiční banka Goldman Sachs opční trhy pro ceny bydlení, a to jak pro Británii jako celek, tak pro londýnskou aglomeraci.
V obou případech se obchoduje na Londýnské burze.
Teoreticky mohou vlastníci domů použít těchto nových nástrojů, aby se chránili proti ztrátě hodnoty jejich domova.
Jde ovšem o nástroje značně komplikované - vlastně příliš komplikované na to, aby je většina majitelů domů přijala.
Zadruhé, v červenci 2002 město Syracuse v americkém státě New York vytvořilo společně s Neighborhood Reinvestment Corporation, Yale School of Management a Realliquidity, LLC pojištění hodnoty bydlení, které vyplácí klienty, jestliže poklesne index cen bydlení ve městě.
Podobně jako britské termínové a opční trhy pro ceny bydlení je pro tuto chvíli i toto nové pojištění jen omezeným pokrokem, který umožňují nové informační technologie, konkrétně elektronické databáze cen a charakteristik bydlení.
Jednou se v nějaké zemi tyto dvě instituce propojí.
Se svolením regulátorů budou pojišťovny moci s jednotlivci uzavírat pojistné smlouvy na ztrátu hodnoty bydlení a pak budou mít možnost se před rizikem, jež tyto smlouvy přinesou, chránit tím, že na termínových či opčních trzích zaujmou kompenzační pozici.
To by mělo zajistit jejich ochotu nabídnout takové smlouvy milionům lidí v různých zemích.
Pojištění hodnoty bydlení pochopitelně nevyřeší všechny problémy rizika jednotlivců, nicméně bude řešením jednoho z významných problémů.
Navíc jde pouze o jediný příklad demokratizace finančnictví, která dnes probíhá.
Další kroky budou posupně následovat.
Mnohá rizika se pozvolna připisují na seznam těch, proti nimž se lze pojistit.
Druhy rizik, s nimiž se obchoduje na elektronických trzích se vytrvale rozšiřují.
Platformy, jejichž prostřednictvím se obchoduje, se zdokonalují a umožňují obchodovat komplexněji.
Databáze se prudce zkvalitňují co do hloubky a výrazně se propojují s webovými stránkami zaměřenými na plánování osobních financí.
Dokonce i systémy daní a sociální péče důmyslněji využívají nových nástrojů pojištění, financování a informačních technologií.
V důsledcích se mechanismy, jejichž prostřednictvím se vypořádáváme s riziky, mohou stávat čím dál diferencovanějšími a komplexnějšími.
S moderními počítači a informačními technologiemi bude možné jednotlivě nakládat s milionem různých rizik.
Kombinovaným účinkem mnoha různých finančních inovací bude zmírnění dopadů kapitalistického rizika na naše osobní životy, což napomůže snížit hospodářskou nejistotu a nerovnost.
Demografie a rozvoj
WASHINGTON, DC – Dosažení ambiciózních Udržitelných rozvojových cílů (SDG) – které usilují o ukončení chudoby, zvýšení sdílené prosperity a prosazují udržitelnost, to vše mezi současností a rokem 2030 – bude vyžadovat překonání některých zásadních překážek, od zajištění dostatečného financování, přes řešení klimatické změny, až po zvládnutí makroekonomických šoků a krizí.
Existuje však jedna potenciální překážka, která se může ukázat jako štěstí v neštěstí: rozmanité demografické změny, které nastanou v následujících letech.
Mezitím, než agenda SDG dospěje ke svému závěrečnému termínu, bude na světě zhruba 8,5 miliardy lidí.
O dvacet let později – pouze 34 let od současnosti – jich bude téměř deset miliard, neboli o dva a půl miliardy lidí více, než dnes.
Jak bude takový svět vypadat?
Kde budou všichni tito lidé žít?
Čím se budou živit?
Budou upevňovat, nebo naopak oslabovat národní ekonomiky?
Po nápovědě se můžeme podívat 35 let zpět, do raných 80. let.
Titulním stranám dominovali americký prezident Ronald Reagan, čínský lídr Deng Xiaoping, ministerská předsedkyně Velké Británie Margaret Thatcherová, francouzský prezident François Mitterrand a prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov.
Prodej domácích počítačů byl zanedbatelný.
A děti soutěžily ve skládání Rubikovy kostky, namísto v umělé realitě Pokémonů.
Tehdy byla světová populace zhruba 4,5 miliardy, ze které 42% - skoro dvě miliardy – žilo v chudobě.
Byly obavy, že nadměrný populační růst bude rychlejší než zemědělská produkce a vytvoří ještě více chudoby.
Dosud byly však tyto malthusiánské předpoklady chybné.
I když se světová populace navýšila na 7,5 miliardy, tak jen zhruba 750 milionů – pouhých 10% z celkové populace – žije v extrémní chudobě.
Zejména Čína a Indie v posledních dekádách pozdvihly z chudoby zvýšením příjmů a zlepšením zdraví stovky milionů lidí.
Čína a Indie toho částečně dosáhly posílením institucí a sledováním politiky, která podpořila silný a relativně inkluzivní růst.
Čína také využila “demografických dividend“: klesla míra porodnosti a pracovní síla rostla rychleji než na ní závislá populace, což uvolnilo zdroje na investici do lidí a kapitálu.
Výsledkem byl rychlejší růst a životní standard.
Taková výhoda může trvat desetiletí.
A u Číny i trvala, ale pomalu se blíží ke svému konci.
Nicméně u Indie a dalších rozvojových zemí začíná být demografická dividenda teprve nyní viditelná.
Faktem je, že celých 90% chudoby je soustředěno v zemích s rostoucí populací v produktivním věku, což pro následující dekády vytváří důležitou příležitost pro rychlé snížení chudoby.
Například v subsaharské Africe, která je momentálně sužovaná velkou mírou extrémní chudoby, tvoří děti pod 15 let 43% celkové populace.
Až budou tyto děti dostatečně staré na vstup na trh práce, mohl by se zásadně zvýšit počet vydělávajících v ekonomice, což by zvedlo průměrné příjmy per capita.
Bohužel ne všechny země jsou předurčeny k výhodě z “nástupu mládí.“ Několik středně příjmových zemí zažije mezi současností a rokem 2030 pokles podílu populace v produktivním věku.
To, mimo jiné, odráží tendenci – podpořenou empirickými důkazy – domácností s vyššími příjmy odkládat založení rodiny.
I tady však nejsou demografické novinky jen špatné – a to nejen proto, že posun k nižší míře porodnosti obvykle koreluje s posunem k vyšší průměrné délce života.
Historie nám ukazuje, že existuje ještě druhý typ demografické dividendy – takové, která ve skutečnosti trvá déle a je odolnější než ta první – která se objevuje, když akumulované úspory stárnoucí populace vyvolají nárůst investic.
Touto cestou se vydalo mnoho bohatších zemí.
Dosáhnout však na demografickou dividendu vyžaduje práci.
Jak zdůraznil Global Monitoring Report Skupiny Světové banky za rok 2015/2016, politické reakce zemí jsou ten hlavní motor, podle kterého demografické trendy ovlivňují duševní pohodu obyvatel.
S chybným přístupem může být rostoucí mladá populace destabilizující a rapidně stárnoucí populace se může stát břemen pro ekonomický růst a veřejné rozpočty.
Pro země s rostoucí populací v produktivním věku bude klíčovou výzvou vytvoření dostatečného a velkého množství produktivních pracovních míst.
Pro ty se stárnoucí populací to bude zlepšení produktivity a přizpůsobení systémů sociálního zabezpečení.
V obou případech jsou pro podpoření zaměstnanosti klíčové investice do lidského kapitálu a příznivé podmínky pro podniky.
Země by dále měly využít rozdílů v jejich demografických situacích skrze vhodná opatření na přeshraniční tok kapitálu, osob a obchodu.
Do zemí s mladší populací by mělo téci více kapitálu – pro jejich rostoucí výrobní kapacity a spotřebitelské trhy – a do zemí se stárnoucí populací by mělo přecházet více pracovní síly, aby tak zaplnila mezery na trhu práce.
Aby všechna tato opatření fungovalo, musí země zlepšit efektivitu a kredibilitu jejich občanských a vládních institucí.
Aby se neposilovala nestabilita, je také klíčové zmírnění nejistoty.
Posledních 35 let dokazuje, že větší populace nemusí být nutně chudší.
Zatímco rostoucí koncentrace chudých v křehkých a konflikty sužovaných zemích bude v následujících desetiletích komplikovat výzvu ke snížení světové chudoby, není to omluva proč nezajistit trvalý pokrok.
Máme zdroje a znalosti k dosažení mnohem větší prosperity, rovnosti a udržitelnosti.
Opravdová výzva bude tkvět v jejich efektivním využití.
Demonetizace na pěti kontinentech
CAMBRIDGE – Několik zemí z celého světa v současnosti prochází „demonetizací“ neboli měnovými reformami, v jejichž rámci vláda stahuje z oběhu bankovky určitých hodnot a nahrazuje je novými.
Vlády uskutečňují demonetizaci z řady různých důvodů a některé nedávné iniciativy běží lépe než jiné.
Když je demonetizace obzvláště dramatická a disruptivní, je často dopravním ukazatelem na cestě k hyperinflaci.
Zdá se, že právě to je případ Venezuely, kde prezident Nicolás Maduro nedávno stáhl z oběhu stobolívarovou bankovku a nahradí ji novými bankovkami v hodnotách 500-20 000 bolívarů.
Ekonomové definují hyperinflaci jako stav, kdy meziměsíční růst cen přesahuje 50%, což se v nadcházejících měsících může ve Venezuele stát.
Hyperinflace je v tomto století mnohem vzácnější než ve století dvacátém a Venezuela ji zažije jako první země po Zimbabwe, kde k ní došlo v letech 2008-2009.
Současná venezuelská epizoda je pokračováním dlouhé tradice hrubých měnových přehmatů v zemích Latinské Ameriky a bývalého sovětského bloku, kde dřívější vlády využívaly demonetizace k transferu bohatství od veřejnosti samy k sobě.
V každém případě tkví zásadní problém v tom, že vláda nemůže financovat své neudržitelné výdaje prostřednictvím zdanění či půjček, a tak se uchyluje ke znehodnocování měny.
Nejnovější „měnová reforma“ venezuelské vlády se možná navenek zaměřuje na omezení vysoké inflace.
Zásadní makroekonomická reforma však vyžaduje, aby vláda přitáhla uzdu svým nadměrným primárním rozpočtovým schodkům, a nemusela tak neustále tisknout peníze.
Pokud tomu tak není, pak každý nový demonetizační plán přináší jen další důkazy o špatném řízení.
Vlády však vyřazují bankovky z oběhu a nahrazují je jinými také z neškodnějších technických důvodů, například aby stáhly neoblíbené bankovky, zavedly nové ochranné prvky, zcela změnily státní měnu, například když určitá země vstoupí do eurozóny, případně aby uctily národního hrdinu.
Ministr financí Spojených států Jack Lew například v dubnu oznámil, že bankovky v nominální hodnotě 5, 10 a 20 dolarů budou nahrazeny novými vzory, na nichž budou figurovat ženy a čelní postavy boje za občanská práva.
Při této formě demonetizace dostanou občané dostatek času k výměně starých bankovek za nové a měnové autority ji plánují dopředu, takže mají k dispozici spoustu nové měny.
U tohoto scénáře dochází k minimální ekonomické a sociální disrupci.
Když Litva opustila v roce 2015 litas a zavedla euro, proběhla změna měny hladce, stejně jako když Německo a Francie zavedly v roce 2002 hotovostní euro a když všech 19 zemí vstoupilo do eurozóny.
Třetí formu demonetizace představuje oznámení indického premiéra Nárendry Módího z 8. listopadu, že všechny bankovky v nominální hodnotě 500 a 1000 rupií – které dohromady představují 86% veškeré indické hotovosti v oběhu – už nebudou pokládány za legální oběživo a měly by se do konce roku vyměnit za bankovky nové.
Od té chvíle je v zemi pozdvižení.
V bankách se stojí dlouhé fronty, po jejichž absolvování se Indové často dozvědí, že banka nedostala dost nových bankovek.
Některé firmy nemohou fungovat.
Indický demonetizační plán měl být původně nástrojem k potlačení nezákonných činností.
Jeho nečekané zavedení však zatížilo indickou ekonomiku zbytečně vysokými náklady.
Spojené státy měly podobné motivy, když v roce 1969 postupně stáhly z oběhu bankovky v nominální hodnotě 500 dolarů a více.
A měla je také Evropská centrální banka, když se v květnu chvályhodně rozhodla stáhnout pětiseteurovku.
Bankovky s vysokou nominální hodnotou se často využívají k daňovým únikům, úplatkářství, obchodu s drogami, a dokonce i k terorismu, a vlády proto používají demonetizaci k maření zločinných podniků.
I tak prominentní pozorovatelé, jako jsou Kenneth Rogoff, Larry Summers a Peter Sands, se mimochodem domnívají, že USA by měly postupně stáhnout z oběhu dokonce i stodolarovky.
Tato forma demonetizace se obvykle provádí postupně a v některých případech po neomezeně dlouhou dobu – jednoduše tím, že se vytipované bankovky ponechají samy od sebe opotřebovat.
Jsou-li vedoucí činitelé odvážní a chtějí zneplatnit bankovku vysoké nominální hodnoty za méně než jeden rok, mohou klást nepříjemné otázky každému, kdo se jich pokusí vyměnit velké množství.
Nekomplikují tedy jen budoucí nezákonné aktivity, ale mohou zasadit ránu i lidem, kteří nahromadili hotovost z předchozích nelegálních činností.
Stanovení krátkého časového rámce však vyžaduje politickou vůli.
Budou se mu totiž zpěčovat i lidé, kteří se žádné trestné činnosti nedopouštějí – od survivalistů po prarodiče, kteří chtějí k nějaké zvláštní příležitosti darovat vnoučeti voňavou novou stodolarovku.
Indická strategie rychlé demonetizace evidentně nesplnila očekávání, protože byla zbytečně náhlá a utajená.
A co víc, Módího vláda se zaměřuje na relativně malé bankovky (v hodnotě odpovídající v přepočtu 7 a 15 dolarům), které všichni Indové používají na všechny účely.
Měla poskytnout více času k natištění dostatečné zásoby nových bankovek a pomoci firmám s přechodem na bezhotovostní platební metody, jako jsou elektronické převody.
I kdyby však bylo varování více, lidé, kteří hromadili vytipované bankovky k nezákonným účelům, by stále utrpěli ztrátu, pokud by se jim nepodařilo doložit bance původ peněz.
Druhou možností by bylo zbavit se bankovek se slevou na černém trhu.
Ze všeho nejdůležitější však je, že kdyby vláda poskytla více času, nemusela způsobit potíže obyčejným lidem a narušit chod ekonomiky.
Jedno z možných vysvětlení Módího překotného postupu zní, že se premiér s ohledem na volby ve státě Uttarpradéš v roce 2017 snažil torpédovat činnost konkurenčních politických stran, které ve svých kampaních používají hotovost.
Pokud je to pravda, pak by to bylo dosti cynické opodstatnění kroku, který měl fungovat jako uvážlivá vládní reforma.
Západní představitelé by pravděpodobně měli být při stahování velkých bankovek z oběhu smělejší, než jsou dnes.
Módí však byl smělý až příliš.
Zbavte Výkonnou radu ECB národních barev
Odchod hlavního ekonoma Evropské centrální banky Otmara Issinga do penze se zřejmě neplánuje na dobu před květnem 2006.
Už teď však jsou v zákulisí kvůli jeho náhradě v plném proudu intriky a politikaření.
Bude-li zachována současná praxe, nebude tato klíčová pozice obsazena na základě podstaty věci, ale národnosti.
Jedinou jistotou, již o Issingově nástupci v tuto chvíli máme, je to, že půjde o Němce nebo Němku.
Zapříčiněno je to tím, že velké státy jednají, jakoby „vlastnily“ místa ve Výkonné radě – máme „německé křeslo“, „španělské křeslo“, „italské křeslo“ atd. Toto uchvacování moci jim prochází, třebaže jde proti Maastrichtské smlouvě, která národnost coby kritérium členství ve Výkonné radě zapovídá.
Model je zatím naprosto zřejmý.
Nejprve došlo ke kontroverznímu jmenování Španěla Josého Manuela Gonzalese-Parama, jenž v květnu 2004 ve Výkonné radě vystřídal svého krajana Dominga Solanse.
Letos v květnu Tommasa Padoa-Schioppu, jenž odchází do penze, nahradí jiný Ital, Lorenzo Bini-Smaghi.
Tato jmenování vytvořila špatný precedent, bez ohledu na přednosti daných členů rady.
Současná praxe je bezostyšně nespravedlivá, neboť kandidátům z malých zemí brání ve vstupu do soutěže o uvolněná křesla.
Tato praxe je také pošetilá.
Někteří z těch, kdo ECB nejlépe slouží nebo v minulosti sloužili, pocházejí z malých států.
Vylučování malých zemí – a ostatních velkých zemí – ze soutěže o konkrétní neobsazená křesla snižuje potenciál schopností Výkonné rady.
Získají-li velké země permanentní křesla ve Výkonné radě, bude také pro jejich politiky snazší prostřednictvím procesu jmenování členů ovládnout ECB.
Dosadit do Výkonné rady politickou loutku je v systému otevřené soutěže mnohem těžší než za současného uspořádání.
To poslední, co ECB potřebuje, je obsazení Issingova klíčového postu politickým kamarádem německého kancléře Gerharda Schrödera.
Jistěže, otevřít konkurz na výkon funkce ve Výkonné radě pro všechny členské státy není zárukou, že místo získá nejkvalifikovanější a politicky nezávislá osoba; pouze to zvyšuje pravděpodobnost takového výsledku.
Ostatně, vlády členských zemí by kandidáty vybíraly i nadále; u něčeho, co je v zásadě politickým procesem, se nelze politice vyhnout.
Pokud se členské vlády rozhodnou volit špatné kandidáty, nebude možné se jim vyhnout.
Přesto platí, že otevřený konkurenční proces, třebaže se vším nevyhnutelným handlováním a kompromisy, jež zahrnuje, s největší pravděpodobností zajistí lepší členy Výkonné rady než současný systém.
Vědomi si nebezpečí, že Schröder by mohl na Issingův post dosadit pochybného kandidáta, vysoce postavení úředníci ECB už v tichosti diskutují, jak jej přechytračit.
Jeden návrh, který koluje Frankfurtem, chce rozdělit Issingovo portfolio napůl a část úkolů hlavního ekonoma převést na jiného člena rady.
Dalším návrhem je ekonomické portfolio od „německého křesla“ úplně odloučit.
Je otázkou, zda Německo zareaguje tvrzením, že mu „patří“ jak Issingovo portfolio, tak křeslo.
Až dosud velkým zemím uchvacování moci procházelo proto, že malé země jsou příliš nejednotné a nedokážou zasadit účinný protiúder.
Belgie si například neustále stěžuje, že je ve Výkonné radě nedostatečně zastoupena, ale má větší zájem na tom, aby se s ní v ECB zacházelo stejně jako s Nizozemskem, než na tom, aby se svým sousedem prosazovala společnou strategii, která by čelila skutečnosti, že velké země si neopr��vněně přisvojily permanentní křesla.
Nové členské státy EU ze střední a východní Evropy mají obzvlášť velký zájem na tom, jak se bude věc vyvíjet.
Většina nových členů jsou malé státy, které jednou zavedou euro a budou chtít své křeslo ve Výkonné radě.
Nebude-li to možné, protože původní velké země zablokovaly většinu ze šesti křesel v radě, mínění veřejnosti v Evropě – a to je širší než německý, francouzský, španělský a italský názor – by se mohlo obrátit proti ECB.
Už jen z tohoto důvodu je nezbytné, aby soutěž o omezený počet křesel ve Výkonné radě byla otevřená.
Hongkongu je upírána demokracie
Na tento týden připadá 15. výročí vyhlášení hongkongské ústavy, nazvané Základní zákon, Všečínským shromážděním lidových zástupců.
Základní zákon měl zavést politický rámec, který by korespondoval s politikou zesnulého Teng Siao-pchinga vyjádřenou heslem „jedna země, dva systémy“, podle níž hongkongský lid spravuje Hongkong s vysokou mírou autonomie.
V souladu s touto politikou měl být zachován hongkongský kapitalistický systém, právní řád a svobody i životní styl místního lidu.
Ústava zřizuje všeobecně voleného hlavního správce (Chief Executive) a Legislativní radu.
Vskutku, s výjimkou obrany a zahraničních věcí měl být Hongkong svým vlastním pánem.
Avšak navzdory slibu všeobecného volebního práva Základní zákon omezuje demokratický vývoj během prvních deseti let po předání Hongkongu Číně.
To znamená, že úplná demokracie má být povolena až v roce 2007.
Ve své nástupní řeči do Legislativní rady jsem roku 1985 řekl, že politika „jedna země, dva systémy“ nemůže fungovat bez demokracie.
Jak kdysi pronesl Teng o Číně: „S dobrým systémem ani špatní lidé nemohou konat zlo.
Avšak bez dobrého systému ani dobří lidé nemohou konat dobro, ba mohou být nuceni páchat zlo.“
Pro Hongkong jediným dobrým systémem je demokracie.
Pod demokratickým systémem si držitelé moci uvědomují, že je do úřadu dosadili lidé a že ve volbách propadnou, budou-li se jevit tak, že slouží víc zájmům Pekingu než Hongkongu.
Samozřejmě, Tengova politika může fungovat, jedině pokud si to bude přát Peking.
Čína se musí nejen zdržet vměšování do vnitřních věcí Hongkongu, ale musí také hongkongský lid povzbudit k obraně jeho mnohem menšího systému.
Peking má naneštěstí jiné představy.
U příležitosti šestého výročí předání, 1. července 2003, do hongkongských ulic v mírovém protestu vyšel téměř milion lidí, aby vyjádřili nesouhlas s návrhem zákona proti podvracení státu, který by narušil svobodu tisku, vyznání a shromažďování.
Demonstrace vedla jak k odložení návrhu a nakonec k jeho stažení, tak k rezignaci ministra pro bezpečnost, jenž byl za něj zodpovědný.
Tato demonstrace ale také přivodila zásadní změnu čínské politiky vůči Hongkongu.
Dříve bylo vměšování ze strany Číny jen skryté a jemné, takže veřejnost se domnívala, že rozhoduje hlavní správce Hongkongu Tung Ťien-chua.
Po demonstraci zvolila čínská vláda řízný přístup, aby si obyvatelé Hongkongu uvědomili, kdo je tady ve skutečnosti pánem.
Čína 26. dubna 2004 oznámila své jednostranné rozhodnutí, že Hongkong v roce 2007 demokracii mít nebude, aniž by dala na srozuměnou, kdy ji Hongkong získá.
Letos v březnu následovala Tungova rezignace na post hlavního správce.
Všeobecně se věří, že Tung byl buď vyhozen, nebo donucen k odchodu.
Tunga v roce 1996 dosadil bývalý čínský president Ťiang Ce-min a v roce 2002 jej Ťiang otevřeně podporoval do druhého období.
Nebyl však oblíben, protože veřejnost jej považovala za loutku Číny a přítele velkopodnikatelů, zejména Li Kcha-šinga, nejbohatšího člověka v Hongkongu.
Přestože k volbě hlavního správce nedojde dřív než v červenci, Čína už dala na vědomí, že vyvoleným jedincem je náš současný šéf sekretariátu Donald Tsang.
Navíc, třebaže Základní zákon stanovuje, že funkční období hlavního správce je pětileté, Čína trvá na tom, že vítěz bude v úřadu jen po zbytek Tungova funkčního období, tedy do 30. června 2007.
To je jasnou zprávou, že čínští předáci po téměř osmi letech čínské vlády nedůvěřují v Hongkongu nikomu natolik, aby směl vládnout pět let.
To je nesporně největší obvinění hongkongské politiky Číny od roku 1997.
Řešení ale spočívá ve změně systému, nikoli jen lídra.
Cestou vpřed není tužší kontrola ani útlak, ale více důvěry a demokracie.
Ty vedou k úplnému uskutečnění Tengovy politiky „jedna země, dva systémy“, vepsané do Základního zákona, zatímco kontrola a útlak proměňují Základní zákon v bezcenný cár papíru.
V roce 1984 britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová o blížícím se předání Hongkongu ��ekla: „Upírají se na nás oči světa.“ To dnes už sice nemusí být pravda, ale přinejmenším obyvatelé Tchaj-wanu se dívají.
Ekonomie deprese
BERKELEY – Před deseti lety napsal Paul Krugman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2008, drobnou knihu nazvanou Návrat ekonomie deprese .
Velice rychle zapadla.
Východoasijská finanční krize let 1997-1998 byla sice prudká, ale krátká a rychle odezněla, jakmile si MMF uvědomil, že problémem nejsou neschopné vlády, a ministr financí Spojených států Robert Rubin pak nachystal výsadek newyorských bank do jihokorejské ekonomiky.
Splasknutí internetové bubliny nedlouho poté, v letech 2000-2001, nepřineslo depresi, ale pouze tak mírný pokles výstupu, že sotva ospravedlňoval označení za „recesi“.
Teď se Krugman vrátil s upravenou a rozšířenou verzí své knihy a načasování je bohužel dokonalé.
Dnes totiž oproti roku 1998 existují mnohem lepší důvody k přemýšlení v pojmech „ekonomie deprese“.
Kniha nám ovšem neříká, co má „ekonomie deprese“ nahrazovat.
Takže mi dovolte, abych se pokusil vymezit ekonomii mimo období deprese:
· Krátkodobá hospodářská politika by se měla ponechat v rukou centrální banky, přičemž legislativa a exekutiva by se měly zaměřovat na dlouhodobé hledisko a do meziročního kolísání zaměstnanosti a cen nestrkat nos.
· Nejvyšší prioritou centrálních bank by mělo být zachovat si věrohodnost strážců cenové stability a teprve potom obracet pozornost k udržování ekonomiky blízko plné zaměstnanosti, čehož by měly dosahovat ovlivňováním cen aktiv – směrem nahoru, když hrozí růst nezaměstnanosti, a směrem dolů, když je na obzoru inflační spirála.
· Centrální banky by měly ovlivňovat ceny aktiv prostřednictvím běžných operací na otevřeném trhu – nákupem a prodejem krátkodobých vládních cenných papírů za peníze, čímž mění „bezpečnou“ úrokovou míru a cenu déletrvajících aktiv;
· Centrální banka sice má být připravena bránit runům na banky, ale měla by nechat finanční sektor, aby se řídil mírnou regulační rukou, a nepovažovat se za garde, ale spíš za pověřeného řidiče pro případ spekulativních excesů.
Taková je doktrína, o níž Krugman tvrdí, že v našem věku už nedostačuje.
A má k tomu velice dobrý důvod.
Téměř všechny z těchto zásad se, přinejmenším dnes, častěji porušují, než dodržují.
Krátkodobou hospodářskou politiku dnes nelze ponechávat jen na samotné centrální bance.
Už proto, že její bilance není dostatečně velká.
Centrální banka v současnosti potřebuje pomoc přinejmenším té části vlády, která vybírá daně a půjčuje peníze.
Nejvyšší prioritou centrálních bank navíc už nemůže být zachovat si věrohodnost coby strážce cenové stability, ale spíš coby strážce stability a dobrého zdravotního stavu finanční soustavy.
Jakmile bude dosaženo tohoto cíle, centrální banky se mohou obrátit ke snaze udržovat ekonomiku blízko plné zaměstnanosti.
Jeden princip zůstává v platnosti: centrální banky by se měly snažit držet ekonomiku blízko plné zaměstnanosti tím, že budou tlačit ceny aktiv nahoru, hrozí-li vzestup nezaměstnanosti.
Dnes ale centrální banky ovlivňují ceny aktiv prostřednictvím velkého počtu pák a postupů mimo konvenční operace na otevřeném trhu: snaží se působit nejen na diskont za dobu trvání, ale i na diskonty vázané na riziko, běžnou fluktuaci a informace.
Neuznává se už ani to, že tyto kroky budou dostačující.
Je potřebný i fiskální stimul.
Ekonomie mimo deprese se fiskální politice vyhýbá s tím, že nástroje centrálních bank jsou dostatečně mocné a že rozhodují efektivněji a technokratičtěji než zákonodárné sbory.
Za podmínek, které převládají dnes, si ale tuto perspektivu nemůžeme dovolit.
Konečně, centrální banky jsou stále připravené zasáhnout, aby zabránily runům na banky.
Úvahu ve prospěch mírné regulace finančního sektoru ale v současnosti obhajuje málokdo.
Konsenzuálním názorem je spíše pohled Williama McChesneyho Martina, předsedy Federálního rezervního systému USA v letech 1951 až 1970: dobrá centrální banka brání spekulativní přemíře tím, že „odnese bowli dřív, než se večírek doopravdy rozjede.“
Pomýlené představy o vysokém školství
CAMBRIDGE – Od chvíle, kdy ekonomové odhalili, do jaké míry univerzity přispívají k hospodářskému růstu, věnují politici vysokému školství bedlivou pozornost.
Přitom však mnohdy špatně chápou roli univerzit, což podkopává jejich politiku.
Například americký prezident Barack Obama opakovaně zdůrazňuje potřebu zvýšit procento mladých Američanů, kteří získají univerzitní diplom.
To je bezpochyby chvályhodný cíl, který může přispět k prosperitě země a pomoci mladým lidem uskutečnit americký sen.
Ekonomové, kteří studují vztah mezi vzděláním a hospodářským růstem, však potvrzují to, co naznačuje i selský rozum: počet univerzitních diplomů není zdaleka tak důležitý jako otázka, nakolik dobře se u studentů rozvinou kognitivní schopnosti, jako jsou kritické myšlení nebo schopnost řešit problémy.
Neschopnost uznat tento argument může mít vážné důsledky.
V době, kdy se státy hlásí k politice masového vysokého školství, se v porovnání se systémem vzdělávání elit dramaticky zvyšují náklady na správu univerzit.
Protože musí vlády podporovat mnoho jiných programů – a protože se lidé brání vyšším daním –, je stále těžší najít peníze na financování tohoto úsilí.
Univerzity se tudíž musí snažit poskytovat kvalitní vzdělání většímu počtu studentů a přitom utrácet co nejméně peněz.
Dosahování všech těchto tří cílů současně – kvality, kvantity a hospodárnosti – je obtížné a pravděpodobnost kompromisu obrovská.
A protože počty absolventů a vládní výdaje lze spočítat snadno, zatímco kvalita vzdělání se těžko měří, stává se právě ona cílem, z něhož se nejspíš začne slevovat.
Nikdo nemusí rozpoznat situaci – a nikdo tedy za ni nemusí být volán k zodpovědnosti –, kdy se počty absolventů zvyšují, avšak vytoužené ekonomické přínosy nepřicházejí.
Druhým omylem politiků je představa, že jediný významný přínos univerzitního vzdělání spočívá v poskytnutí příležitosti absolventům, aby si našli pracovní místo odpovídající střední třídě a přispívali k hospodářskému růstu a prosperitě.
Tento příspěvek je sice důležitý, avšak není jediným, na němž záleží.
Pomineme-li hledání prvního zaměstnání, zdá se, že se absolventi univerzit oproti lidem se středoškolským diplomem rovněž snáze adaptují na vývoj ekonomiky a změny potřeb na trhu práce.
Navíc ve větší míře hlasují ve volbách, podílejí se na občanských aktivitách, páchají méně trestných činů, lépe vzdělávají vlastní děti a jsou méně často nemocní, poněvadž vedou zdravější životní styl.
Vědci odhadují, že tyto dodatečné přínosy mají ještě vyšší hodnotu než větší celoživotní příjem zajištěný univerzitním diplomem.
Budou-li politici zmíněné přínosy přehlížet, riskují, že podpoří rychlejší a levnější formy vzdělávání, které budou daleko méně sloužit studentům i společnosti.
Tyto mylné představy jsou jasně patrné na projevech šéfů vlád v posledních dvou desetiletích.
Bývalý prezident Bill Clinton ve svém poselství o stavu Unie v roce 1994 poznamenal: „Každou školu posuzujeme podle jednoho náročného měřítka: Učí se tam naše děti, co potřebují vědět, aby mohly konkurovat a vítězit v globální ekonomice?“ George W.
Bush a Obama pak vyjadřovali podobné názory, když hovořili o cílech své školské politiky.
Stejné postoje se projevují i v jiných zemích.
Výmluvným příkladem je přesun britských univerzit z gesce ministerstva školství a vědy do gesce ministerstva školství a zaměstnanosti v roce 1992 a poté pod nově vytvořené ministerstvo podnikání, inovací a kvalifikace v roce 2009.
Tato zúžená koncepce role vysokého učení nemá obdoby.
Ignoruje to, co se dlouho považovalo za nejzákladnější cíl vzdělávání: posilování morálního charakteru studentů a jejich příprava na to, aby byli aktivními a informovanými občany.
Ve světle této tradice je nedávný příklon k materiálním cílům v jistém smyslu překvapivý.
John Maynard Keynes ve 20. letech prorokoval, že s rostoucím bohatstvím států se posedlost občanů penězi a majetkem bude snižovat.
Místo toho se stal pravý opak.
Budiž, demokratičtí političtí představitelé musí reagovat na zájmy lidí a těm očividně leží peníze a pracovní místa na srdci.
V průzkumu provedeném v roce 2012 uvedlo 88% studentů prvního ročníku amerických univerzit, že získání lepšího zaměstnání je důležitým důvodem ke studiu na univerzitě, a 81% označilo za „zásadní“ nebo „velmi důležitý“ cíl „být na tom finančně velmi dobře“.
Zároveň je však pravda, že 82,5% těchto studentů uvedlo jako důležitý důvod k univerzitnímu studiu snahu „dozvědět se víc o věcech, které mě zajímají“, a 73% jich chtělo „získat všeobecné vzdělání a pochopit různé myšlenky“.
Pokud jde o cíle označené jako „zásadní“ nebo „velmi důležité“, 51% studentů mezi ně zařadilo „zlepšení mého chápání jiných zemí a kultur“, 45,6% uvedlo „rozvoj smysluplné životní filozofie“ a značná část studentů se ztotožnila i s takovými cíli jako „stát se lídrem komunity“, „pomáhat podporovat rasové porozumění“ nebo „zapojit se do programů očisty životního prostředí“.
Průzkumy nakonec naznačují, že si lidé ze všeho nejvíce přejí nikoliv bohatství, ale spíše štěstí a uspokojení plynoucí z plného a smysluplného života.
Peníze pomáhají, ale stejně tak pomáhají i další věci, jako jsou blízké mezilidské vztahy, projevy laskavosti, poutavé zájmy a příležitost žít ve svobodné, etické a dobře řízené demokratické společnosti.
Stagnující ekonomika a absence příležitostí jsou bezpochyby problémem, ale stejně tak jsou problémem nízká volební účast, apatie občanů, všeobecné pohrdání etickými normami a nezájem o výtvarné umění, hudbu, literaturu a myšlenky.
Zodpovědností vzdělávacích pracovníků je pomoci studentům žít uspokojivé a zodpovědné životy.
Bez ohledu na to, zda univerzity plní tento úkol dobře či špatně, za jejich snahu o úspěch na tomto poli stojí za to bojovat a zaslouží si uznání a podporu vlád.
Jak ostatně poznamenal americký právní vědec Louis Brandeis: Ať v dobrém či ve zlém, „naše vláda je mocným, všudypřítomným učitelem“.
Budou-li naši nejvyšší představitelé pokládat vzdělání za pouhý prostředek vedoucí k zaměstnání a penězům, nemělo by nikoho překvapit, když o něm mladí lidé nakonec začnou přemýšlet stejně.
Diety na míru?
Po celý život jsme vystaveni účinkům složité směsice sloučenin obsažených v potravinách.
Spletité biochemické procesy vytahují z jídla energii a další užitečné složky, které nám umožňují růst a fungovat.
Dnes zjišťujeme, že naše zdraví ovlivňuje i řada sloučenin, které nám v minulosti připadaly nevýznamné.
Například lykopen obsažený v omáčkách z vařených rajčat může pomáhat při prevenci rakoviny prostaty.
Každý samozřejmě ví, že potraviny mohou mít na zdraví pozitivní i negativní dopad.
Strava možná nikdy nevyléčí žádnou konkrétní chorobu, ale jídelníček bohatý na ovoce a zeleninu, obilniny a rostlinné oleje nabízí ochranu před mnoha typy rakoviny, kardiovaskulárních onemocnění a dalších chorob spojovaných se stářím.
Problém pro vědce i spotřebitele představuje skutečnost, že přínos není u každého stejný.
Potřebujeme tedy porozumět otázce, jak to, co jíme, působí na naše tělo – nebo konkrétněji na naše geny –, a ovlivňuje tak naše zdraví.
Touto otázkou se zabývá obor zvaný nutrigenomika.
Dlouhodobým cílem nutrigenomiky je definovat, jak celé tělo reaguje na potraviny, s využitím takzvané „biologie systémů“.
Každá buňka v našem těle (s výjimkou zralých červených krvinek) – u dospělého člověka je jich asi 50 bilionů – obsahuje kopie naší DNA, které jsou pevně svinuté, takže vytvářejí 46 samostatných uzlíčků zvaných chromozomy.
Tyto chromozomy jsou uloženy v jádře buňky (nukleu) a tvoří 22 odpovídajících si párů, které jsou vždy složeny z jednoho chromozomu od každého z biologických rodičů, a navíc jeden chromozom X od matky a jeden chromozom X nebo Y od otce, přičemž kombinace XX z nás činí dívku a kombinace XY chlapce.
V DNA jsou uloženy informace, které jsou životně důležité pro růst, obnovu, nahrazování a správné fungování našich buněk.
Skládá se ze dvou šroubovic – vytvořených z fosfátu a cukru –, na něž jsou navěšeny čtyři jedinečné chemické sloučeniny (báze DNA).
Existují přibližně tři miliardy bází a posloupnost, v jaké se vyskytují, tvoří náš genetický kód neboli lidský genom.
Uvnitř genetického kódu existuje 30 000-40 000 vysoce organizovaných oblastí zvaných geny.
Ty představují základní jednotku dědičnosti, a nejste-li jednovaječné dvojče, pak kombinace genů zděděná po rodičích je jedinečná pouze pro vás.
Geny, které máte, vytvářejí váš genotyp.
Výsledný produkt, například barva očí, je pak vaším fenotypem.
Genotypizaci lze využít ke stanovení, které geny máte, ale nedokáže vždy předpovědět váš fenotyp.
Dědičnost některých vlastností včetně barvy očí je jednoduchá.
Většina fenotypů je však výsledkem složité mnohagenové interakce, prostředí a volby životního stylu.
Patří sem i riziko, že u vás propukne celá řada věkem podmíněných onemocnění.
Geny kódují proteiny, dělníky těla, kteří nevznikají přímo z DNA, protože nehovoří stejným jazykem.
Kyselina ribonukleová (RNA) se chová jako tlumočník v procesu zvaném transkripce (čtení genů).
Překlad z RNA vytváří trojrozměrné proteiny z kombinací 22 základních aminokyselin – ty jsou základní pouze proto, že je naše těla nedokážou vytvářet, a tak je musí získávat ze stravy.
Produkované proteiny, jejich množství a vlastnosti souhrnně vytvářejí proteom a jejich aktivita v kombinaci nebo v reakci na signály zevnitř či zvnějšku těla pak tvoří náš metabolismus.
Složitost nutrigenomiky je taková, že již není možné, aby nutriční vědci pracovali osamoceně.
Základní podmínkou pokroku jsou také expertizy v celé řadě odlišných oblasti – molekulární a buněčné biologii, matematice a statistice, výživě a dietologii, chemii potravin a společenských vědách.
Za tímto účelem se 22 předních skupin sjednotilo a vytvořilo Evropskou nutrigenomickou organizaci neboli NuGO.
Ta je financována Evropskou komisí a vůbec poprvé dává vědcům z organizací, které spolu obvykle soupeří o finance a nejlepší výzkumné pracovníky, skutečnou příležitost pracovat společně.
Obtíže vyplývající z profesního žargonu, organizační struktury a vzdálenosti jsou více než vyváženy přínosností integrace nutrigenomických zařízení a odborných poznatků, což zajišťuje kooperativní využití znalostí a jejich aplikaci v nutričním výzkumu.
Nutrigenomika není svatým grálem výživy, ale stejně tak není bezvýznamná pro všechny lidi s výjimkou ustrašené, ale zámožné hrstky osob, které si budou moci dovolit nové potravinové produkty, jakmile dorazí na trh.
Stanovení struktury DNA a sekvence lidského genomu vneslo revoluci do biologie a medicíny.
Vytvořilo nové specializace a prohloubilo naše chápání nemocí.
Jen zřídkakdy nám však tyto znalosti umožňují kontrolovat výsledek – prevenci namísto léčby.
Ani v jednadvacátém století nedokážeme popsat zdraví jinak než jako absenci nemoci.
Nové technologie dneška umožňují definovat zdraví prostřednictvím vzorců genového vyjádření, produkce proteinů a metabolické reakce.
Při aplikaci na výživu nám nutrigenomika umožní pochopit a – co je možná ještě důležitější – manipulovat s individuální reakcí na existující potraviny tak, aby to prospívalo našemu zdraví.
Pro některé lidi to bude znamenat nákladné genetické testování a diety na míru, ale pro většinu ostatních to bude znamenat realistické rady založené na viditelně doložitelných fenotypech – například na sklonu k přibírání na váze nebo na nesnášenlivosti či alergické reakci na určité druhy jídel.
Především je však nutrigenomika příslibem zajištění zdravé nezávislosti, ve kterou každý v pozdějších letech doufá.
Projektování regulačního neúspěchu
PRAHA – V závěru loňského roku dali ministři financí členských zemí Evropské unie zelenou nové architektuře dohledu nad finančními trhy EU.
Nyní je na Evropském parlamentu, aby se zabýval tímto nadmíru citlivým tématem, jehož nejkontroverznější součástí je předání moci a zodpovědnosti třem novým panevropským dohlížecím agenturám pro oblast bankovnictví, cenných papírů a pojištění.
Rozhodnutí europarlamentu bude mít dalekosáhlé důsledky a ovlivní evropské finance na mnoho let dopředu.
Ačkoliv si někteří lidé stěžují, že prosincový kompromis o finanční regulaci nezachází dostatečně daleko, lze najít argumenty pro tvrzení, že opak je pravdou.
Odrazovým můstkem k tomuto zásadnímu politickému posunu se stala zpráva vydaná počátkem roku 2009 bývalým francouzským centrálním bankéřem a šéfem MMF Jacquesem de Larosièrem.
Jeho zpráva však ignorovala mnoho životně důležitých otázek, které byly do značné míry přehlíženy i v následné debatě o finanční reformě.
Jak ukázala krize, která započala v roce 2008, dozorčích a regulačních institucí dohlížejících na evropské finanční trhy není příliš málo, ale spíše příliš mnoho – v EU jako celku jich funguje téměř sedmdesát.
De Larosière a politická debata, kterou přiživil, zcela rezignovali na možnost, že by se nejprve zjednodušily a konsolidovaly instituce na národní úrovni a teprve na těchto zeštíhlených základech by se případně vytvořil nadnárodní orgán.
Místo toho začínáme přímo od zbrusu nových celoevropských institucí.
Je to klasická byrokratická reakce: narazíš-li na problém, vytvoř novou instituci.
Veliká chyba.
Pokud do již tak spletitého uspořádání v zemích EU pouze přidáme nové instituce, nepodaří se nám vyřešit otázku efektivity, flexibility a hladkosti přenosu informací skrz dohlížecí systém na úrovni EU.
Vzpomeňme na počátky krize: například britská banka Northern Rock je dnes pokládána za nechvalně proslulý příklad, jak špatná komunikace a sdílení informací mezi pouhými třemi národními institucemi snadno může situaci zhoršit.
Potřebujeme začít u národních dohlížecích orgánů (jak moudře činí Německo) a poté v případě nutnosti přejít na evropskou úroveň, nikoliv naopak.
Nový regulační model také neřeší přetrvávající slabinu jednotného evropského finančního trhu: jak zaplatit náklady (neboli „sdílet zátěž“), když zkrachuje nadnárodní banka.
Systémové řešení musí přijít před založením nových evropských institucí, nikoliv až po něm.
My Evropané možná hrdě prohlašujeme, že máme jednotný finanční trh, avšak ten je konfigurován pouze na dobré časy.
Ve špatných časech jsou to národní daňoví poplatníci, kdo platí za veškeré potíže finančního sektoru, protože neexistuje žádný panevropský daňový poplatník ani přijatelné modely sdílení zátěže.
Bez nich se však jen těžko posuneme vpřed.
Loni v červnu bylo na úrovni EU dohodnuto, že rozhodnutí evropských institucí by neměla zasahovat do kontroly členských států nad fiskální politikou.
Těžko říci, jak to lze uvést do souladu s panevropskou regulací.
Řada rozhodnutí, která nové evropské instituce přijmou, může být spojena s náklady, jež vyjdou najevo až mnohem později.
Existuje zde zajímavý paradox.
Mnoho každodenních přeshraničních služeb, od nákladní dopravy po kadeřnictví, naráží na značné bariéry a omezení.
Pokud však poskytovatel takové služby zkrachuje nebo se dostane do obtíží, existuje jen malá pravděpodobnost, že bude na jeho záchranu povolána jakákoliv národní vláda.
Kolik „systémově důležitých“ dopravců koneckonců existuje?
Naproti tomu banky a další instituce mohou využívat evropské „pasy“ k poskytování finančních služeb – které mají významné dopady na veřejné finance – po celé EU.
Myšlenka je to hezká, ale nedotažená do konce: nespecifikuje totiž, kteří daňoví poplatníci by měli nést zodpovědnost, pokud se něco pokazí a střadatelé budou chtít své peníze zpět, jak tomu bylo v případě islandských bank ve Velké Británii, v Nizozemsku nebo i ve Švýcarsku.
Tyto klíčové otázky zůstávají nevyřešené, a my tak vytváříme celoevropský systém, jenž porušuje zlaté pravidlo jakéhokoliv institucionálního uspořádání: rozhodovat by měli ti, kdo nesou zodpovědnost a kdo musí nakonec zaplatit.
Takto zůstane příliš mnoho moci na evropské úrovni, národní instituce se budou zodpovídat svým občanům, budou muset platit účet, ale zároveň nebudou mít moc.
Evropské instituce naopak neponesou náklady ani zodpovědnost, ale přitom budou rozhodovat.
Je tedy nesmírně znepokojivé, že se moc těchto institucí může ještě zvětšit.
Tři nové agentury nebudou vymáhat pouze společné technické standardy, které se v případě schválení Evropskou komisí mohou stát nakonec závaznými pro celou EU, ale také budou smět urovnávat spory mezi národními dohlížecími orgány.
Ještě důležitější je, že kdyby rada vyhlásila stav finanční nouze – takový, v jakém se momentálně nacházíme –, mohly by agentury EU výjimečně získat nadřazené postavení nad národními dohlížecími orgány.
Netřeba dodávat, že „spory“ a „stavy nouze“ jsou přesně těmi budoucími situacemi, které budou mít pro národní politiky a daňové poplatníky pravděpodobně největší význam.
Budou-li se rozhodnutí o systémově důležitých národních finančních institucích přijímat v dobrých časech na evropské úrovni, zatímco ve špatných časech zaplatí účet národní daňoví poplatníci, pak celá EU prohraje.
V dobrých časech pravděpodobně nebudeme schopni poznat rozdíl, ale je smutnou realitou, že takové uspořádání by další krizi pravděpodobně nezabránilo.
Proč tedy EU staví dům od střechy?
Mohou evropské banky zachránit EU?
NEW YORK – Pokuta v řádu miliard dolarů, již nedávno vláda USA vyměřila německé Deutsche Bank za vnucené prodeje hypotečních cenných papírů ve Spojených státech, nepomohla příliš ke zlepšení důvěry v Evropskou unii, již nadále tíží pomalý hospodářský růst, vysoká nezaměstnanost, těžkosti s přistěhovalectvím a narůstající nejistota.
Skandál Deutsche Bank ovšem zaměřil reflektory na možnost krajního východiska z nouze – určitou „přihrávku Ave Maria,“ řečeno pojmoslovím amerického fotbalu –, které by teoreticky mohlo evropský projekt zachránit.
Přestože na eurozónu připadá kolem 20 % světového HDP, nemá banku ani jiný ústav finančních služeb v první desítce globálního žebříčku FT 500.
Dominové účinky tak roztříštěné a zranitelné bankovní soustavy se zřetelně promítají do relativně chabého výkonu Evropy v dalších sektorech, třeba technologiích a energetice, které mají zásadní význam pro ekonomickou budoucnost členů EU.
Evropa netrpí nedostatkem bank: Německo jich má přes 1500, Itálie přes 600.
Mnohé z nich jsou ale takzvané „zombie banky,“ typické příliš vysokým počtem poboček, nízkým počtem vkladů a náklady na financování, jimiž dalece převyšují své úspěšnější protějšky.
Podle Mezinárodního měnového fondu zůstává slabá a neschopná vytvářet udržitelné zisky asi třetina evropského bankovního sektoru, představující aktiva v hodnotě 8,5 bilionu dolarů.
To vše představuje významná rizika negativního vývoje pro hospodářství EU a v posledku pro celý evropský politický experiment.
K obnovení stability v evropské bankovní soustavě bude zapotřebí, podle vlastního odhadu MMF, zavřít nebo fúzovat nejméně třetinu evropských bank.
U Deutsche Bank se zdá, že fúzi, například s Commerzbank, jiným německým ústavem, už spekulanti na trhu očekávají.
Má-li se však taková fúze stát prvním krokem ke konsolidaci evropského bankovního sektoru a posílení EU, mělo by se jednat o přeshraniční záležitost, která by Deutsche Bank spojila s významným francouzským a/nebo italským finančním ústavem.
Takový přístup by mohl znamenat přelom ve hře o politickou věrohodnost EU, která je pro zachování snu EU při životě možná nejpodstatnější.
Přeshraniční fúze evropských bank by měla několik přínosů.
Tak jako u každé fúze by konsolidace slabých bank s nedostatečnými výsledky umožnila posílit bilance bank a restrukturalizovat nesplácené půjčky – podle odhadu v hodnotě asi bilionu eur, zhruba třikrát víc než v jiných globálních jurisdikcích –, čímž by prospěla širší ekonomice.
Ještě účinnější při řešení ustavičných operativních potíží (konkrétně s likviditou a kapitálem) by však byla přeshraniční fúze, která by vytvořila určitou evropskou superbanku.
Důležitější je, že taková finanční restrukturalizace by otevřela úvěrové kanály se zásadním významem pro financování investic a roztáčení hospodářského růstu.
Přeshraniční evropská fúze by také klíčovému regionu světové ekonomiky dala banku úměrnou jeho globálnímu významu.
Evropský bankovní přeborník by měl globálně mnohem lepší konkurenční schopnost, byl by rivalem moci dominantních amerických bank.
Vytvořit takový ústav je dnes obzvlášť naléhavé, jelikož řada zemí po celém světě se podle všeho rostoucí měrou odvrací od hospodářské otevřenosti k výrazněji ochranářským politikám a balkanizované regulaci.
Ve fragmentovanějším, méně globalizovaném světě, kde přeshraničních kapitálových toků ubývá – Institut mezinárodních financí uvádí, že loni byly čisté kapitálové toky pro rozvíjející se trhy poprvé od roku 1988 záporné – se evropská bankovní infrastruktura bude muset rozrůst do šíře a do hloubky, aby prosperovala.
Třetí – a možná nejdůležitější – důvod, proč by přeshraniční fúze mohly být klíčem k záchraně evropského bankovního sektoru, spočívá v tom, že by jak účastníkům trhu, tak evropským občanům vyslaly signál, že političtí lídři věrně stojí za evropskou integrací.
Opět platí, že naléhavost takového postupu zesilují politické a ekonomické poměry.
Pokrok směřující k fiskální integraci uvízl.
Přednost před spoluprací mají často národní agendy.
Spojené království se chystá zahájit vyjednávání o svém úplném odchodu z EU – což je rozhodnutí, které lze smysluplně považovat za obžalobu současného evropského integračního modelu.
Z pohledu finančních trhů a investorů by byla přeshraniční fúze vnímána jako býčí postup, posilující důvěru.
I pro obyčejné občany by jakákoli známka toho, že EU jednoduše nesměřuje k rozpadu, měla podstatné přínosy, neboť by nabídla zdání záruky v nesmírně nejistém prostředí.
Ovšemže, přeshraniční fúze je radikální návrh.
Nebude snadné shromáždit dostatek politické vůle, již by vyžadoval.
Jenže hrát bez odvahy je vždycky snadné.
Pravda je taková, že bez věrohodných a transparentních důkazů o prohlubování vazeb – nejen ve fiskálních otázkách, ale i v podnikání a finančnictví (opoře moderní ekonomiky) – zůstane EU jen volně propojeným a nepříliš věrohodným souborem zemí.
Jak jsme viděli v posledních několika letech, takové uspořádání hospodářské těžkosti těchto zemí nevyřeší.
Lze prohlásit, že nastal čas usilovat o větší integraci.
Situace je příliš křehká a všeobecný odpor příliš silný.
Kdyby byl růst aspoň průměrný, řeknou možná skeptici, politické prostředí by bylo mnohem přístupnější.
Jenže současná vykloubená struktura EU nevydrží.
Nezačne-li se brzy rázně jednat, trhliny se jedině rozšíří, budou vytvářet čím dál silnější politický nesoulad a v posledku odsoudí k zániku celý evropský projekt.
Devalvace života
V srpnu 2001 sdělil prezident George W.
Bush Američanům, že se obává „kultury, která devalvuje život“, a že se domnívá, že jako prezident Spojených států má „důležitou povinnost podporovat a podněcovat úctu k životu v Americe i na celém světě“.
Toto přesvědčení stálo v pozadí Bushova odmítnutí věnovat prostředky federální vlády na výzkum kmenových buněk, který by mohl zahrnovat ničení lidských embryí.
Ačkoliv Bushova administrativa připustila, že podle některých vědců by výzkum kmenových buněk mohl nabídnout nové metody léčby nemocí postihujících 128 milionů Američanů, z Bushova pohledu ani tato vyhlídka očividně neospravedlňovala ničení lidských embryí.
Minulý měsíc namířily vojenské jednotky, kterým týž prezident velí, raketu na dům v Damadole, pákistánské vesnici nedaleko od afghánských hranic.
Při útoku zahynulo osmnáct lidí, z toho pět dětí.
Cíl útoku a muž číslo dvě sítě al-Káida Ajmán Zavahrí mezi mrtvými nebyl, ačkoliv několik méně významných zástupců této teroristické organizace údajně ano.
Bush se za útok neomluvil ani nevyčinil těm, kdo ho nařídili.
Podle všeho se domnívá, že naděje na zabití významného teroristického vůdce je dostatečným ospravedlněním pro odpálení rakety, která téměř s určitostí zabije nevinné lidské bytosti.
Stejný postoj zaujali také další američtí politici.
Senátor Trent Lott, konzervativní republikán – a význačný odpůrce potratů – o útoku řekl: „Rozhodně jsme to měli udělat.“ Senátor John McCain, další přední republikán, jenž ovšem často s Bushem nesouhlasí, vyjádřil politování nad civilními oběťmi, ale zároveň dodal: „Nemohu vám říci, že bychom totéž neučinili znovu.“
Pro současnou administrativu by samozřejmě bylo obtížné prohlásit, že už nic podobného neudělá, když stejnou věc učinila již mnohokrát předtím.
Dne 1. listopadu 2001 bombardovala americká letadla Ishák Sulejman, v podstatě jen skupinu hliněných chatrčí, protože na jedné z ulic parkoval nákladní automobil Talibanu.
Ten sice před bombardováním odjel, ale jinak při útoku zahynulo 12 místních vesničanů a 14 dalších utrpělo zranění.
Příběhů o zmařených životech nevinných lidí v afghánské válce je přitom celá řada.
Rovněž v Iráku si americké útoky vyžádaly životy mnoha civilistů.
I zde snad za všechny postačí jeden příklad.
Dne 5. dubna 2003 se stala terčem bombardování jedna civilní čtvrť v Basře.
Cílem útoku byl generál Alí Hasan Madžíd známý jako „chemický Alí“, protože v minulosti používal proti Iráčanům chemické zbraně.
Jedna z bomb dopadla na dům Hamúdiových, respektované a vzdělané rodiny, jejíž žádný člen nepatřil k vládnoucí straně Baas.
Z rozvětvené čtrnáctičlenné rodiny zahynulo plných deset členů – včetně jednoho novorozence, jednoho dvouletého dítěte, desetiletého chlapce a dvanáctileté holčičky.
O čtyři měsíce později byl Madžíd dopaden živý; bomby minuly zamýšlený cíl.
Tato neochvějná ochota způsobovat ztráty mezi civilisty – mnohdy i při útocích na cíle, které nemají klíčový vojenský význam – naznačuje, že Bush i další američtí představitelé hájící právo na život mají menší starost o životy nevinných lidí v Afghánistánu, Iráku a Pákistánu než o lidská embrya.
To jsou ovšem prapodivně nastavené priority.
Žádní rodiče netruchlí nad ztraceným embryem tak, jako by truchlili nad smrtí dítěte.
A žádná embrya nemohou trpět a mít naděje či touhy do budoucna, které pak rázně přetne smrt.
Ztráta nevinných lidských životů v Damadole by se snad dala ospravedlnit pragmatickým výpočtem, podle něhož zabití předáků al-Káidy zachrání v dlouhodobém horizontu větší počet nevinných lidí.
Zůstanou-li tito předáci na svobodě, mohli by koneckonců úspěšně provést další teroristické útoky, které by si vyžádaly stovky nebo i tisíce nevinných lidských životů.
Bush se však o tento argument nemůže opřít, neboť přesně toto ospravedlnění sám odmítá v případě ničení embryí s cílem zachránit v dlouhodobém výhledu lidi umírající na choroby, které v současnosti neumíme léčit.
Jiní moralisté namítnou, že rozdíl mezi ničením embryí pro výzkumné účely a zabíjením civilistů při vojenských útocích spočívá v tom, že v prvním případě jde o úmyslné zabíjení, zatímco ve druhém o „vedlejší ztráty“ – nezamýšlené, byť předvídatelné vedlejší dopady ospravedlnitelného válečného aktu.
Můžeme připustit, že prvotním záměrem těch, kdo naplánovali a schválili útok na Damadolu, nebylo zabití nevinných lidí.
Stejně tak můžeme přijmout tezi, že Zavahrí je bezpochyby nebezpečným protivníkem, jenž stále aktivně působí v teroristickém hnutí, a že tedy představuje legitimní vojenský cíl.
S poukazem na uvedené okolnosti lze snad tento konkrétní útok ospravedlnit.
Doktrína, podle níž je přijatelné uskutečnit akci, u které lze předvídat oběti na nevinných lidech, může mít nicméně ten důsledek, že začneme brát smrt zabitých lidí na lehčí váhu, než by bylo vhodné.
Zdá se, že právě k tomu došlo někde v americkém řetězci velení.
Přítomnost nákladního auta Talibanu neospravedlňuje bombardování vesnice, v níž civilisté vedou své každodenní životy.
Zabití nevinných lidí kvůli zajištění jakési drsné spravedlnosti pro „chemického Alího“ – mimořádně odporného příslušníka Saddámovy vojenské elity, který však již v době útoku nebyl členem vojenského velení – je špatné.
Kultura, která umožňuje – ba dokonce schvaluje – podobnou taktiku, není ve skutečnosti oddána úctě k životu.
Můžeme si být docela jisti, že by se americké jednotky chovaly jinak, kdyby okolními civilisty bývali jiní Američané.
Rozluštit hádanku produktivity
LONDÝN – Ve všech předních ekonomikách nepřestává ekonomy a tvůrce politik udivovat takzvaná hádanka produktivity: výstup na hodinu je podstatně nižší, než by byl, kdyby pokračoval trend růstu z doby před rokem 2008.
Čísla jsou neúprosná, zejména ve Spojeném království, ale i napříč OECD.
A není sice třeba zdůrazňovat, že ekonomové předkládají řadu důvtipných vysvětlení, ale žádné se zatím neukázalo jako natolik přesvědčivé, aby se na něm vytvořil konsenzus.
Podle britského Úřadu pro národní statistiky byl v roce 2015 ve Francii výstup na hodinu o 14 % nižší, než by byl, kdyby bylo dosaženo dříve běžného trendu tempa růstu.
Ve Spojených státech byl výstup nižší o 9 % a v Německu o 8 %; to si přitom zachovává nejlepší výkonnost mezi vyspělými zeměmi, byť jen v relativním smyslu.
Pokud toto nové, nižší tempo růstu přetrvá, do roku 2021 budou průměrné příjmy v USA o 16 % nižší, než by byly, kdyby si uchovaly zhruba 2% roční přírůstky produktivity, jež zažívaly od roku 1945.
Jako obzvlášť chronický případ tohoto syndromu se projevuje Británie.
V roce 2007 britská produktivita zaostávala za průměrem OECD o 9 %; k roku 2015 už se tato mezera rozšířila na 18 %.
Je ohromující, že britská produktivita na hodinu je o celých 35 % pod německou úrovní a o 30 % pod americkou.
I Francouzi by dokázali během týdne vyprodukovat tolik jako průměrný britský pracující, a přesto si vzít v pátek volno.
Zdá se, jako by Británie vedle faktorů postihujících všechny vyspělé ekonomiky měla obzvlášť chatrný management.
Všeobecně se připouštějí některé faktory, které se na tomto jevu podílejí.
Během krize a bezprostředně po ní, kdy bylo nové půjčování svázáno snahami bank zotavit kapitál, se některé firmy udržely nad vodou díky mimořádně nízkým úrokovým sazbám a jejich manažeři drželi zaměstnance, vzdor relativně nízkým výnosům.
Na druhou stranu pro nové, produktivnější a inovativní firmy bylo těžké získat kapitál potřebný k růstu, a tak se nerozšiřovaly buď vůbec, anebo nahrazováním pracovní síly kapitálem.
Jinými slovy, nízké úrokové sazby držely nízkou hladinu produktivity, neboť umožnily zadluženým firemním zombie přežít déle, než by jinak zvládli.
Britská centrální banka tento vzájemný vztah připustila a odhaduje, že produktivita v Británii by byla o 1-3 % vyšší, kdyby během fáze zotavení zvýšila úrokové sazby na předkrizové úrovně.
Je ale přesvědčena, že důsledky – pomalejší růst příjmů a vyšší nezaměstnanost – by byly nepřijatelné.
Tato argumentace se teď šíří za hranice bankovní soustavy, na samotné kapitálové trhy.
Kritici centrálních bank už prohlásili, že vytrvalá politika mimořádně nízkých úrokových sazeb, upevňovaná obřími dávkami kvantitativního uvolňování, způsobuje paušální vzestup cen akcií.
To má nejen negativní důsledky pro distribuci bohatství, ale také to tlumí schopnost kapitálových trhů rozlišovat mezi produktivními firmami s vysokým potenciálem a jinými, které si zaslouží zkrachovat.
Podle tohoto názoru stoupající vlna nadzvedává i čluny zásadně neschopné plavby.
Tato argumentace má jistou vysvětlovací schopnost, třebaže neříká mnoho o hodnotě, již přidávají vysoce platově ohodnocení správci aktiv, ani o tom, zda jsou skutečně připraveni nechat své peníze pracovat jednoduše na základě účinku měnové politiky na relativní ceny, aniž by věnovali pozornost strategiím a výkonnosti jednotlivých společností.
Ale klíčovou otázkou, již tato argumentace přináší, je co s tím.
Bylo by skutečně lepší zpřísnit politiku mnohem dřív a zadusit slabší společnosti v zájmu zlepšení produktivity?
Britská centrální banka na tuto otázku odpověděla explicitně, ostatní významné centrální banky implicitně.
Domnívají se, že nikoliv.
Vhodnějším přístupem k řešení problému by mohlo být důraznější využití nástrojů, jimiž disponují regulátoři trhu.
Tyto orgány mají sklon zaměřovat se víc na ochranu investorů než na alokační efektivitu trhů, na něž dohlížejí.
Ochrana investorů je samozřejmě důležitá, a jak se vyjádřil laureát Nobelovy ceny Eugene Fama, „prvořadou úlohou kapitálového trhu je alokace vlastnictví akciového kapitálu ekonomiky“.
Regulátor zaměřený na tento cíl by byl obzvlášť důsledný při dozírání na transparentní zveřejňování informací a usiloval by o podporu živé soutěže mezi společnostmi a také, což je pro tento cíl stěžejní, mezi investory.
Nemělo by být přijatelné, aby si správci aktiv připisovali extravagantní výnosy za to, že se drží tržního standardu.
Hádanka produktivity má bezpochyby ještě další rozměry.
Možná že správně neměříme výstup.
Jak jsou vyspělé ekonomiky rostoucí měrou založené na službách, naše měření výstupu je čím dál méně objektivní.
V mnoha odvětvích služeb se výstup fakticky měří podle vstupů.
Možná že neměříme zvyšování kvality, což by mohlo znamenat, že nárůsty výstupu jsou podhodnocené.
Dospěli jsme možná do bodu, kdy jsme už přínos internetových technologií pro produktivitu inkasovali a potřebujeme další technologický skok, abychom se pohnuli vpřed.
Jak se však blížíme k normalizaci úrokových sazeb, jednou podstatnou výzvou pro centrální banky bude vyvinout rámec pro uvažování o vlivu měnové politiky na alokaci kapitálu.
Jedná se naléhavý úkol, neboť sociální a politické důsledky vleklého období bez růstu produktivity či reálných mezd mohou být velice vážné.
Ostatně zapůsobily už zřejmě jako faktory formující politické otřesy v USA a Británii.
Rozvojové země a globální krize
NEW YORK – Letošek zřejmě bude pro světovou ekonomiku nejhorším rokem od druhé světové války.
Světová banka odhaduje až 2% pokles.
Dopady pociťují i rozvojové země, které si ve všem počínaly správně – a měly mnohem lepší makroekonomické a regulatorní politiky než Spojené státy.
Čína pravděpodobně nadále poroste, ale hlavně v důsledku strmého propadu vývozů mnohem nižším tempem než 11-12% ročním růstem posledních let.
Pokud se s tím nic neudělá, krize uvrhne dalších až 200 milionů lidí do chudoby.
Globální krize vyžaduje globální reakce, ale zodpovědnost za reakci bohužel zůstává na národní úrovni.
Každá země se bude snažit koncipovat svůj stimulační balíček tak, aby maximalizovala jeho účinek na své vlastní občany – nikoli jeho globální účinek.
Při určování velikosti stimulu budou země hledat rovnováhu mezi výdaji ze svého vlastního rozpočtu a přínosy ve smyslu vyššího růstu a zaměstnanosti ve své vlastní ekonomice.
Jelikož část přínosů (v případě otevřených ekonomik jejich velká část) připadne ostatním, stimulační balíčky budou zřejmě menší a hůře koncipované, než by jinak byly, a právě proto je zapotřebí celosvětově koordinovaného stimulačního balíčku.
To je jedno z několika důležitých poselství plynoucích z práce expertní komise OSN pro světovou hospodářskou krizi, které předsedám – a která nedávno předložila OSN svou předběžnou zprávu.
Zpráva podporuje mnohé z iniciativ skupiny G-20, ale naléhavě vyzývá k opatřením zaměřeným na rozvojové země.
Ačkoliv se kupříkladu uznává, že uskutečnit stimulační opatření potřebují téměř všechny země (dnes jsme všichni keynesiáni), mnoho rozvojových zemí nemá na takový postup prostředky.
A nemají je ani stávající mezinárodní úvěrové instituce.
Máme-li se ovšem vyhnout propadu do další dluhové krize, část a možná značnou část peněz bude třeba rozdat v příspěvcích.
V minulosti pomoc doprovázely rozsáhlé „podmínky“, z nichž některé si vynucovaly kontrakční měnové a fiskální politiky, pravý opak toho, co je nutné dnes, a vyžadovaly finanční deregulaci, která byla jednou z příčin krize.
Obrátit se na Mezinárodní měnový fond se v mnoha částech světa ze zřejmých důvodů pojí s jistým stigmatem.
A nespokojenost panuje nejen na straně zájemců o půjčku, ale i na straně potenciálních poskytovatelů financí.
Zdroje likvidních fondů jsou dnes v Asii a na Středním východě, jenže proč by tyto země měly finančně přispívat organizacím, v nichž je jejich hlas omezený a které jim často vnucovaly politiky, jež jsou vzhledem k jejich hodnotám a přesvědčením neetické?
Mnohé z reforem řízení navrhovaných pro MMF a Světovou bankou – týkajících se nejzjevněji toho, jak se volí jejich šéfové – se konečně dostávají na jednací stůl.
Reformní proces je ale pomalý a krize čekat nebude.
Je tudíž nezbytné, aby se pomoc poskytovala prostřednictvím rozličných kanálů, včetně regionálních institucí, a to buď vedle MMF, anebo namísto něj.
Je možné vytvořit nová úvěrová zařízen��, jejichž řídicí struktury budou lépe odpovídat jedenadvacátému století.
Pokud by to šlo udělat rychle (což myslím, že by šlo), mohla by se tato zařízení stát významným kanálem pro vyplácení finančních prostředků.
Čelní představitelé G-20 na svém summitu loni v listopadu ostře odsoudili protekcionismus a zavázali se, že se k němu neuchýlí.
Studie Světové banky ale bohužel podotýká, že 17 z 20 zemí skupiny ve skutečnosti zavedlo nová ochranářská opatření, v prvé řadě USA prostřednictvím klauzule „kupujte americké zboží“, která je součástí jejich stimulačního balíčku.
Už dlouho se ale uznává, že subvence mohou být stejně zhoubné jako cla – a ještě méně spravedlivé, neboť bohaté země si je mohou snadněji dovolit.
Jestliže kdysi v globálním hospodářství panovaly rovné podmínky, teď už neexistují: vydatné subvence a finanční injekce rozdané Spojenými státy všechno změnily, možná nevratně.
Ostatně nespravedlivou výhodu mají i ty firmy ve vyspělých průmyslových zemích, které subvence neobdržely.
Mohou na sebe brát rizika, jaká jiní nemohou, neboť vědí, že pokud budou krachovat, mohou dostat záchrannou finanční injekci.
Byť lze pochopit domácí politické požadavky, které vedly k subvencím a garancím, je nezbytné, aby vyspělé země pochopily globální důsledky a poskytly kompenzační pomoc rozvojovým zemím.
Jednou z důležitějších střednědobých iniciativ, na něž komise OSN naléhá, je vytvoření celosvětové rady pro ekonomickou koordinaci, která by nejen koordinovala hospodářské politiky, ale také posuzovala blížící se problémy a institucionální mezery.
Jak se pokles prohlubuje, několik zemí by například mohlo čelit bankrotu.
K řešení takových potíží ale stále nemáme adekvátní rámec.
Navíc začíná skřípat systém amerického dolaru jako rezervní měny, páteř současné globální finanční soustavy.
Obavy vyjádřila Čína a šéf její centrální banky se připojil k výzvě komise OSN k vybudování nového globálního rezervního systému.
Komise OSN tvrdí, že vypořádat se s touto starou záležitostí – před více než 75 lety nadnesenou Keynesem – je nezbytné, máme-li se dočkat silného a stabilního oživení.
K těmto reformám nedojde přes noc.
Jenže pokud na nich nezačneme pracovat teď, neproběhnou nikdy .
Jak zastavit odliv kapitálu z rozvojových zemí
NEW YORK – Rozvojové země se letos připravují na velké zpomalení.
Podle zprávy OSN Světová ekonomická situace a vyhlídky 2016 dosáhl loni průměrný růst v těchto státech pouhých 3,8% – což je nejnižší tempo od vypuknutí globální finanční krize v roce 2009 a v tomto století ho lze přirovnat pouze k recesivnímu roku 2001.
Přitom je důležité mít na paměti, že zpomalení v Číně a hluboké recese v Ruské federaci a Brazílii vysvětlují tento rozsáhlý propad růstu pouze zčásti.
Pravdou je, že klesající poptávka po přírodních zdrojích v Číně (která představuje téměř polovinu globální poptávky po základních kovech) výrazně souvisí s prudkým poklesem jejich cen, jenž těžce zasáhl řadu rozvojových a rozvíjejících se ekonomik v Latinské Americe a Africe.
Zpráva OSN uvádí seznam 29 ekonomik, které čínské zpomalení pravděpodobně těžce postihne.
A kolaps cen ropy o více než 60% od července 2014 podkopal růstové vyhlídky ropných exportérů.
Skutečným důvodem ke znepokojení však nejsou jen klesající ceny komodit, ale i mohutný odliv kapitálu.
V letech 2009-2014 zaznamenaly rozvojové země dohromady čistý kapitálový příliv ve výši 2,2 bilionu dolarů, zčásti kvůli kvantitativnímu uvolňování v rozvinutých ekonomikách, které stlačilo jejich úrokové sazby téměř na nulu.
Hledání vyšších výnosů pak nasměrovalo investory a spekulanty do rozvojových zemí, kde příliv kapitálu zvýšil zadlužení, posílil ceny akcií a v některých případech podpořil boom cen komodit.
Například tržní kapitalizace na akciových burzách v Bombaji, Johannesburgu, Sao Paulu a Šanghaji se v letech po finanční krizi téměř ztrojnásobila.
Podobně dramatický růst zažily v tomto období také akciové trhy v dalších rozvojových zemích.
Kapitálové toky se však nyní obracejí a poprvé od roku 2006 jsou záporné; čistý odliv kapitálu z rozvojových zemí přesáhl v roce 2015 částku 600 miliard dolarů – to je více než čtvrtina celkového kapitálového přílivu z předchozích šesti let.
K největšímu odlivu dochází bankovními kanály, kdy mezinárodní banky snížily v roce 2015 svou hrubou úvěrovou exponovanost v rozvojových zemích o více než 800 miliard dolarů.
Odliv kapitálu v takovém objemu má pochopitelně bezpočet důsledků: vysychání likvidity, růst nákladů na půjčky a obsluhu dluhu, oslabování měn, vyčerpávání rezerv a pokles cen akcií a dalších aktiv.
Také nepřímé dopady na reálnou ekonomiku budou značné, včetně těžkého poškození růstových vyhlídek rozvojových zemí.
Není to poprvé, co se rozvojové státy potýkají s problémy při řízení procyklického horkého kapitálu, avšak tentokrát mají tyto problémy zdrcující velikost.
Během asijské finanční krize v roce 1997 dosáhl čistý odliv kapitálu z východoasijských ekonomik hodnoty pouhých 12 miliard.
Východoasijské ekonomiky dnes samozřejmě mají větší schopnost odolávat tak masovým odlivům, protože po finanční krizi v roce 1997 akumulovaly mezinárodní rezervy.
Globální objem rezerv se od asijské finanční krize více než ztrojnásobil.
Například Čína použila v roce 2015 téměř 500 miliard dolarů ze svých rezerv na boj proti odlivu kapitálu a na prevenci prudkého znehodnocení jüanu; hodnota jejích rezerv však stále převyšuje 3 biliony dolarů.
Tak vysoký objem rezerv může částečně vysvětlovat, proč ani obrovský odliv kapitálu nevyvolal v rozvojových zemích plnou finanční krizi.
Ne všechny země však mají to štěstí, že disponují rozsáhlým arzenálem.
I tentokrát se ukazuje, že se zastánci volné mobility pro destabilizující krátkodobé toky kapitálu mýlí.
Řada rozvíjejících se trhů si tyto nástrahy uvědomila a pokusila se příliv kapitálu snížit.
Například Jižní Korea uplatňuje od roku 2010 sérii makroobezřetnostních opatření, jejichž cílem je zmírnit procyklické přeshraniční závazky bankovního sektoru.
Jak vyplývá z výše uvedených údajů, byla tato opatření úspěšná jen zčásti.
Otázka zní, co by měly státy dělat teď.
Zranitelné jsou zejména podnikové sektory v rozvojových zemích, které po roce 2008 zvýšily díky přílivu kapitálu své zadlužení.
Odliv kapitálu bude mít nepříznivý vliv na ceny jejich akcií, zhorší jejich poměr cizích zdrojů k vlastnímu kapitálu a zvýší pravděpodobnost bankrotu.
Problém je obzvláště palčivý v rozvojových ekonomikách vyvážejících komodity, kde si firmy vzaly rozsáhlé úvěry v očekávání, že vysoké ceny komodit přetrvají.
Vlády v řadě rozvojových států si nedokázaly vzít ponaučení z předešlých krizí, které měly vést k zavedení regulací a daní omezujících a odrazujících exponovanost firem v zahraniční měně.
Nyní musí vlády podniknout rychlé kroky k tomu, aby za tyto závazky nenesly zodpovědnost.
Urychlené bankrotové procedury přívětivé k dlužníkům by mohly zajistit rychlou restrukturalizaci a poskytnout rámec pro vyjednání nových dluhových podmínek.
Vlády v rozvojových státech by také měly podněcovat konverzi těchto dluhů na dluhopisy vázané na HDP nebo na jiný typ indexovaných cenných papírů.
Státy s vysokým zahraničním dluhem, ale s velkými rezervami by měly uvažovat i o možnosti odkupu vlastního suverénního dluhu na mezinárodním kapitálovém trhu a využít přitom klesajících cen dluhopisů.
Rezervy sice mohou poskytnout určitý polštář pro minimalizaci nepříznivých dopadů odlivu kapitálu, avšak ve většině případů nebudou dostatečné.
Rozvojové země by měly odolat pokušení zvýšit úrokové sazby, aby omezily odliv kapitálu.
Z minulosti víme, že zvyšování úrokových sazeb má pramalý efekt.
Vyšší úrokové sazby dokonce mohou být kontraproduktivní, protože škodí hospodářskému růstu a ještě více snižují schopnost států obsloužit svůj vnější dluh.
Makroobezřetnostní opatření sice mohou odliv kapitálu odradit či oddálit, ale i ona mohou být nedostatečná.
V některých případech může být nezbytné zavést selektivní, cílené a časově omezené kapitálové kontroly, které tento odliv zbrzdí, zejména odliv bankovními kanály.
To by například znamenalo omezit kapitálové transfery mezi mateřskými bankami v rozvinutých zemích a jejich dcerami či pobočkami v rozvojových státech.
Rozvojové země by si také mohly vzít příklad z úspěšného malajsijského vzoru z roku 1997 a dočasně pozastavit veškerá čerpání kapitálu s cílem stabilizovat kapitálové toky a devizové kurzy.
Pro mnoho rozvojových zemí je to možná jediný recept, jak se vyhnout katastrofální finanční krizi.
Důležité je, aby jednaly rychle.
Názory vyjádřené v tomto článku neodrážejí stanoviska Organizace spojených národů ani jejích členských států.
Jak odvrátit odliv lékařských mozků z Afriky
OXFORD – Kolem ugandského plánu vyslat téměř 300 zdravotníků na Trinidad a Tobago panuje pochopitelné zděšení.
Plán údajně počítá s vysláním čtyř z 11 registrovaných ugandských psychiatrů, 20 z 28 radiologů a 15 z 92 pediatrů.
Výměnou za to pomůže karibská země (která má dvanáctkrát vyšší poměr počtu lékařů k počtu pacientů než Uganda) využít nedávno objevená ropná pole v Ugandě.
Ugandské ministerstvo zahraničí tvrdí, že dohoda je součástí jeho mandátu podporovat zájmy země v zahraničí prostřednictvím výměny kvalifikace a technologií a současně je to příležitost vydělat zahraniční měnu zaměstnáním ugandských občanů v zahraničí.
Mezinárodní dárci Ugandy o tom však nejsou přesvědčeni; Spojené státy vyjádřily značné obavy a Belgie pozastavila rozvojovou pomoc ugandskému zdravotnickému sektoru.
Dva moji přátelé, gynekolog a pediatr, si podali přihlášku.
Kdybych s nimi ještě pracoval v Ugandě, možná bych i já cítil pokušení připojit se k tomuto exodu.
Ugandští zdravotníci jsou talentovaní a vysoce kvalifikovaní.
Často však pracují v otřesných podmínkách a za obrovských osobních obětí.
Není tedy překvapivé, že jsou deprimovaní a hledají profesionální příležitosti jinde.
Vědí, že současný stav je neudržitelný a něco se musí změnit.
I já jsem to věděl.
V roce 2009 jsem měl nakročeno k tomu, abych se stal teprve šestým neurochirurgem v Ugandě – pracoval jsem v Mulagské národní nemocnici, což byla hlavní terciární instituce v zemi.
Někdy jsme museli rušit velké operace, neboť nefunkční kanalizační systém na operačním sále vracel odpad zpět do sterilního prostředí.
Trpěli jsme vážným nedostatkem personálu.
Jednou jsem byl kvůli řadě po sobě jdoucích nočních služeb tak unavený, že jsem se nedopatřením píchl jehlou, jíž jsem odebíral krev HIV pozitivnímu pacientovi.
Měsíc jsem podstupoval antiretrovirální léčbu s názvem Post-Exposure (PEP) a kvůli vedlejším účinkům tohoto léku jsem si musel vzít volno.
A aby úzkosti nebylo málo, vláda nám tehdy odložila vyplácení mezd – a nebylo to poprvé.
Dohoda mezi Ugandou a Trinidadem a Tobagem porušuje globální kodex Mezinárodního náboru zdravotnického personálu Světové zdravotnické organizace, jehož cílem je zabránit najímání personálu ze zemí s kritickým nedostatkem zdravotníků.
Ugandský mozkový trust s názvem Institut pro výzkum veřejné politiky označil tento plán za „státem posvěcený odliv mozků“ a ve snaze donutit vládu k odvolání tohoto rozhodnutí ji nechal předvolat k soudu.
Faktem ovšem je, že Uganda možná nevědomky objevila novátorskou politiku.
Bude-li plán náležitě proveden, mohly by z něj mít prospěch zdravotnický sektor i celá země, neboť by vedl k vybrání dalších prostředků, posílil by kvalifikaci a motivaci zdravotníků a vytvořil model pro zapojení diaspory.
Další rozvojové země čelící podobným problémům s udržením zdravotníků by se mohly z ugandských zkušeností poučit.
Tento typ masového náboru by samozřejmě mohl mít velký nepříznivý dopad na zdravotnické systémy rozvojových zemí.
Zároveň bychom si však měli uvědomit, že není rozumné poutat zdravotníky řetězem k selhávajícímu systému.
Musí existovat způsob, jak podnítit lékaře k tomu, aby přispívali ke zdravotnickému systému své země, a současně jim nabídnout příležitost k dosažení jejich osobních a profesních cílů.
Abychom toho dosáhli, musela by přijímající země souhlasit s tím, že bude najímat zdravotnické profesionály výlučně prostřednictvím vlády.
Vysílající země by pak mohla zdaňovat zahraniční příjem svých zaměstnanců a používat tyto výnosy k rozvoji svého zdravotnictví.
Jakákoliv dohoda by navíc měla výslovně požadovat poskytování příležitostí ke vzdělání a profesnímu rozvoji pro rekrutované zdravotníky.
Přijímající země by mohla otevřít své lékařské fakulty a zdravotnický výcvik novým rekrutům nebo pomoci platit zdravotnické vzdělávání a stipendijní fond v domovské zemi.
Rozvojové země typu Ugandy by tímto způsobem mohly nejen vyškolit více profesionálních zdravotníků, ale také získat prostředky potřebné k vysílání pracovníků do zahraničí za účelem výcviku.
Dopad takových programů může být dalekosáhlý, protože nedostatek profesionálních zdravotníků se neomezuje na subsaharskou Afriku.
Vzhledem k tomu, že tolik kvalifikovaných lékařů emigruje do Velké Británie a USA, trpí zbytek světa včetně rozvinutých zemí obrovským odlivem lékařských mozků.
Zhruba 35 000 řeckých lékařů emigrovalo do Německa, zatímco Bulharsko „krvácí doktory“ – každoročně ztratí až 600 lékařů (to se rovná počtu absolventů lékařských fakult v zemi za celý rok).
Rozvojové státy však čelí největším problémům.
Osmdesát procent zemí, kde je koncentrace kvalifikovaných zdravotníků nižší než 22,8 na 10 000 obyvatel, se nachází v Africe a dalších 13% jich leží v jihovýchodní Asii.
Důsledky tohoto nedostatku byly jasně patrné během nedávné krize kolem eboly v západní Africe.
Problém je v tom, že takzvaný odliv mozků v Ugandě a jinde není příčinou této nouze o zdravotníky.
Je to pouze příznak zdravotnických systémů, které se už nacházejí v krizi.
Konečným řešením není odrazovat profesionály od práce v zahraničí, nýbrž zajistit lepší výcvik a vhodnější pracovní podmínky.
Pak se my, profesionální zdravotníci, budeme moci soustředit na svůj bezprostřední úkol: poskytovat našim lidem zdravotní péči.
Velká iluze služeb
CAMBRIDGE – Jak se svět připravuje na postpandemickou éru, zintenzivňuje se úsilí o nalezení udržitelného hospodářského růstu – zejména pro rozvojové země.
Je lákavé tyto země – hlavní motor globálního růstu posledních desetiletí – vyzvat k posunu tamních rozvojových strategií od industrializace ke službám.
Jelikož nové technologie rostoucí měrou umožňují produkovat a obchodovat služby stejně jako zboží, někteří ekonomové dokonce navrhují, že by nízkopříjmové ekonomiky měly výrobní stadium rozvoje úplně přeskočit a od tradičního zemědělství přejít rovnou na nový „růstový eskalátor“ služeb.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Přesvědčení, že pro rozvojové země představují služby nový svatý grál, vychází zčásti z empirických studií, které dokládají, že od roku 2000 – a zejména po roce 2011 – obchod se službami stoupá rychleji než obchod s průmyslovým zbožím.
Narušení globálních hodnotových řetězců v důsledku COVID-19 toto přesvědčení ještě upevnilo.
Nové technologie jako sítě 5G a cloudové systémy navíc ve službách fragmentují procesy a otevírají nové možnosti pro externí zajišťování úkonů mzdově náročných pracovníků a jinak nákladných činností.
Tyto trendy uvádějí do pohybu takzvané „třetí oddělování,“ v jehož rámci se začínají obchodovat dříve neobchodovatelné služby.
Za situace, kdy největší světové ekonomiky vedou celní války a světový obchod strmě upadá, považují mnozí služby za nejvhodnější motor růstu a zaměstnanosti, protože je lze digitalizovat a méně snadno podléhají celním a jiným logistickým bariérám.
Tato slepá víra ve službami poháněný růst je ale nebezpečná iluze a argumenty, o něž se opírá, trpí zásadními vadami.
V prvé řadě je zapotřebí na sestupný trend u poměru globálního obchodu k HDP během uplynulého desetiletí pohlížet v náležitém měřítku: studie Giovanniho Federica a Antonia Tena-Junguitoa dokládá, že ačkoliv světový obchod od roku 1800 často utrpěl dočasné propady, zásadní a setrvalý trend je vzestupný.
V součtu obchod a globalizace zajistily světu výrazné zbohatnutí a zůstanou nejspolehlivějšími cestami k celosvětové prosperitě a míru.
Zadruhé, prvořadou hnací silou globálního růstu zůstává průmyslová výroba, nikoli služby.
Pravda, inovace v oblasti špičkových technologií rozmazávají hranice mezi fyzickými a novými digitálními soustavami a také mění obvyklé hranice mezi zemědělstvím, průmyslem a službami.
Nový vývoj v informačních a komunikačních technologiích (IKT) například umožňuje tradičním farmářům po celém světě zapojit se do globálních hodnotových řetězců ve výrobě a službách průmyslového zemědělství.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Tyto změny ale nemění nic na skutečnosti, že pro úsilí o dosahování ekonomické prosperity je stěžejní industrializace.
Digitální revoluce především přináší nové příležitosti ke zrychlování novátorství a posilování obsahu přidané hodnoty u průmyslové produkce.
Nedávná zpráva Organizace OSN pro průmyslový rozvoj ukazuje, že přidaná hodnota ve světové průmyslové výrobě dosáhla v letech 1991 až 2018 průměrného 3,1% ročního růstu, mírně převyšujícího průměrnou míru růstu HDP ve výši 2,8 %.
Přispění průmyslové výroby ke světovému růstu HDP se tudíž zvýšilo z 15,2 % v roce 1990 na 16,4 % v roce 2018.
Zatřetí, současná hodnota globálního obchodu se službami je pouze třetinová oproti obchodu s průmyslovým zbožím, přestože v zemích OECD tvoří služby 75 % HDP a 80 % zaměstnanosti.
U vyspělých ekonomik je vyšší podíl zaměstnanosti v obchodovatelných službách jednoduše logickým krokem v postupu průmyslové modernizace a strukturální transformace a odráží také jejich komparativní výhodu spočívající v tom, že se drží blízko hranice technologického vývoje a opírají se zejména o vysoce kvalifikované pracující a finanční kapitál.
Naproti tomu komparativní výhodou rozvojových zemí jsou pracovní síly s nízkými mzdovými náklady a neměly by se snažit imitovat službami taženou růstovou strategii, která je v módě ve vyspělých ekonomikách, aniž by měly základnu dovedností k jejímu udržení.
Tvůrci politik od Bolívie přes Burundi až po Bhútán by jednali nerozumně, kdyby se snažili napodobit službami poháněný růst Švýcarska jen proto, že se rovněž nacházejí ve vnitrozemí.
Navíc tvrzení, že industrializace bude vytvářet méně pracovních příležitostí než v minulosti, protože lidskou práci v čím dál větším rozsahu nahrazují roboti, zůstává nepodložené.
Automatizace sice opravdu vytěsní velké množství pracovních míst, ale také patrně bude vytvářet nová odvětví a místa pro kvalifikovanější činnosti.
Jakmile uvážíme nepřímé účinky v toku hodnotového řetězce, vzestup množství robotů používaných v globální výrobě ve skutečnosti práci neničí, ale vytváří zaměstnanost.
Navíc v situacích, kde technologický pokrok a šíření umělé inteligence (UI) vede k nezaměstnanosti a zhoršuje nerovnost, tyto negativní účinky mohou vyvažovat rozumné veřejné politiky (například nepokřivující zdanění vybírané s cílem kompenzovat ty, kdo by jinak přišli o práci).
Začtvrté, postavení služeb jako hlavního zdroje růstu v mnoha rozvojových zemích (přinejmenším podle oficiálních statistik národního účetnictví) je odrazem především nezdarů strategií industrializace, které nebyly v souladu s komparativními výhodami těchto zemí, jakož i přechodu nadměrné části tradičního zemědělství a relativně neproduktivních činností do neformální ekonomiky.
Služby vyžadující nízkou kvalifikaci mohou mnoha lidem pomoci uniknout krajní chudobě, ale nejsou spolehlivými motory růstu ani udržitelného hospodářského rozvoje.
Jistěže, obchodovatelné podnikové služby (mimo jiné služby IKT, finanční zprostředkovatelství, pojištění a odborné, vědecké, technické a lékařské služby) mohou vzhledem k velkým mzdovým rozdílům mezi zeměmi přinášet příležitosti ke globální integraci založené na službách.
Zopakujme však, že k tomu dojde teprve tehdy, až rozvojové země zkvalitní svou základnu lidského kapitálu – což je dlouhodobý a nákladný proces.
Obdobně nástup vyspělých technologií digitální výroby (včetně robotiky, UI, aditivní výroby a datové analýzy) otevírá nové možnosti ve službách typu telemedicíny a telerobotiky.
Také tyto činnosti ale vyžadují vysoce kvalifikované pracující a většina vzdělávacích soustav a výsledků rozvojových zemí bohužel značné části pracovní síly znemožňuje úspěšně konkurovat.
Vzhledem k těmto omezením je prosazování toho, aby ekonomiky se slabým lidským kapitálem přeskočily industrializaci, receptem na další posun ekonomiky do neformální sféry a chudobu.
Hlavní cestou k úspěšnému rozvoji zůstává pro chudší země industrializace.
Přináší vyšší růst produktivity a vytváří a upevňuje dovednosti a schopnosti, jež země potřebují, aby si zajistily konkurenční niku v globálním hospodářství.
Nové technologie rovněž opozdilcům umožňují budovat environmentálně udržitelné výrobní firmy.
Krátce, rozvojové země by měly zavrhnout zprávy o zániku výroby coby klíče k budoucí prosperitě.
Špičkové služby mohou a musí počkat.
Nový směr pro globální zdraví
NEW YORK – Dnešní úroveň mezinárodní spolupráce může člověka snadno rozladit, avšak globální zdraví zůstává oblastí, v níž se svět dokáže spojit a vykonat mnoho dobrého.
Během posledních dvanácti let zajistily mezinárodní iniciativy léčbu HIV/AIDS pro miliony lidí, rozšířily dětskou imunizaci a podnítily dramatický růst globální podpory řešení dalších zdravotnických problémů, od malárie po zdraví matek.
Mezinárodní podpora globálního zdraví je investicí do budoucí prosperity rozvojových zemí a blahobytu jejich obyvatel.
Je to investice, kterou si nejbohatší země světa mohou docela dobře dovolit.
Například Spojené státy jsou hlavním přispěvatelem globální zdravotnické pomoci, která v roce 2013 činila pouhých 0,23% celkových amerických výdajů.
Návratnost této investice je pozoruhodná.
Dětská úmrtnost prudce klesá.
Miliony lidí, kteří by jinak zahynuli na HIV/AIDS, jsou stále naživu.
Země, které se v minulosti řadily k příjemcům pomoci, jsou stále soběstačnější – a v důsledku toho se staly lepšími obchodními a strategickými partnery.
Zdravotnické potřeby nízkopříjmových a středněpříjmových zemí se však dnes mění.
K dramatickým změnám v oblasti urbanizace, globálního obchodu a spotřebitelských trhů – které v bohatých zemích trvaly celá desetiletí – dochází rychlejším tempem, v mnohem větším měřítku a v zemích, které jsou stále chudé.
Tyto trendy přinesly značný zdravotnický užitek, jako jsou lepší hygienické podmínky a vyšší produkce potravin, ale zároveň daly vzniknout také značným překážkám.
Ebola je jedním z dobře sledovaných případů.
Od roku 1976, kdy byla tato nemoc poprvé identifikována, až do začátku letošního roku zabila méně než 2000 lidí, vesměs ve střední Africe.
V roce 2014 usmrtil tento virus více než trojnásobek tohoto počtu, přičemž dostatečný počet případů se rozšířil i mezinárodně, takže začal dominovat večerním zprávám a vystrašil voliče v nedávných amerických státních a místních volbách.
Významným důvodem je růst malých a středních měst.
Urbanizace v západní Africe se zvyšuje tempem 3% ročně (oproti 0,2% v Severní Americe a 0,3% v Evropě).
Výsledkem je rozšiřování osídlení, kdy milion nebo méně lidí musí vzít zavděk omezenou veřejně zdravotnickou infrastrukturou.
Tato stěsnaná města jsou ideálními inkubátory výskytu nových infekčních onemocnění, jako je ebola.
Vzhledem k většímu objemu obchodu a cestování v regionu se výskyty této nemoci budou pravděpodobně šířit, než se podaří zajistit jejich mezinárodní kontrolu.
Dalším příkladem měnících se globálních zdravotnických potřeb je ohromně rychlý vzestup srdečních onemocnění, rakoviny a dalších nenakažlivých nemocí (NCD) v nízkopříjmových a středněpříjmových státech.
Tyto nemoci, které se kdysi považovaly za výlučný problém zámožných zemí, se rychle stávají hlavní příčinou úmrtí a disability (poškození života neschopností či nemohoucností) v rozvojových regionech a v roce 2013 zabily téměř osm milionů lidí před dosažením šedesáti let věku.
V nedávné zprávě financované Radou pro zahraniční vztahy zdůrazňujeme kontrast mezi rostoucím tempem výskytu srdečních onemocnění, rakoviny, cukrovky a dalších NCD v rozvojových zemích a úspěchem mezinárodního úsilí v boji proti HIV/AIDS a dalším nakažlivým nemocem.
Od roku 1990 do roku 2010 se počet případů úmrtí a disability v důsledku NCD v nízkopříjmových zemích zvyšoval o 300% rychlejším tempem, než jakým se snižoval počet infekčních onemocnění.
Na vysoké míře NCD se podílejí některé z týchž faktorů, které hrály roli i při nedávném výskytu eboly.
Obyvatelé hustě osídlených městských oblastí v rozvíjejících se ekonomikách se často potýkají se znečištěním vnitřního i venkovního prostředí a v průměru mají horší přístup k dostatečné výživě.
Většina zdravotnických systémů v těchto zemích není stavěna na péči o chronicky nemocné osoby nebo na prevenci a postrádá základní prvky ochrany spotřebitele.
Od roku 1970 do roku 2000 se v rozvojových zemích ztrojnásobila spotřeba cigaret.
Nemoci, jimž lze ve vysokopříjmových zemích předcházet, například rakovina děložního čípku, nebo je léčit, například cukrovka, jsou v rozvojových zemích často rozsudkem smrti.
Mezinárodní investice se těmto změněným globálním zdravotnickým potřebám zatím nepřizpůsobily, zejména s ohledem na NCD.
V roce 2010 bylo na každý rok ztracený v důsledku úmrtí nebo disability (měřeno pomocí takzvaného ukazatele DALY, což je rok života vážený disabilitou) v souvislosti s HIV/AIDS vynaloženo z mezinárodní pomoci 69,38 dolaru, na DALY v souvislosti s malárií bylo vynaloženo 16,27 dolaru a na DALY v souvislosti se špatným zdravím matky, novorozence či dítěte to bylo 5,42 dolaru.
Pouhých 0,09 dolaru však bylo vynaloženo na DALY ztracený v důsledku srdečních onemocnění, rakoviny a dalších NCD.
Vznikající epidemie NCD se zatím zhoršuje.
Světové ekonomické fórum předpovídá, že rozvojové země zaznamenají do roku 2030 v důsledku těchto nemocí ztráty ve výši 21,3 bilionu dolarů.
Pokrok v oblasti NCD je však možný.
Navzdory mnohem vyšší míře obezity ve vysokopříjmových zemích tam počet předčasných úmrtí nebo disability v důsledku srdečních onemocnění, rakoviny a dalších NCD výrazně klesá.
Většina nástrojů a politik stojících za tímto úspěchem je levná, ale v rozvojových zemích se široce nezavádějí.
Patří mezi ně levné léky snižující počet infarktů, vakcíny na prevenci rakoviny děložního čípku a stejné daně na tabák a pravidla upravující tabákovou reklamu, které dramaticky snížily procento kuřáků v celé Evropě a USA.
Pilotní programy úspěšně integrovaly tyto nástroje a politiky do dárcovských programů boje proti HIV/AIDS a dalším infekčním nemocím v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích.
Kdyby nízkopříjmové a středněpříjmové země dokázaly v příštích deseti letech zlepšovat prevenci a léčbu NCD stejným tempem, jako to v letech 2000 až 2013 dokázal průměrný bohatý stát, pak by odvrátily více než pět milionů úmrtí.
Taková návratnost je srovnatelná s nejúspěšnějšími globálními zdravotnickými investicemi do HIV a dětské imunizace, přičemž se tato investice vyplatí ze stejného důvodu: pokojná a začleňující globální ekonomika předpokládá zdravější a produktivnější životy občanů.
Staronová výzva suverénního dluhu
NEW YORK – Jedním z mnoha složitých odkazů pandemie covidu-19 bude ve většině zemí vysoká míra zadlužení veřejného sektoru.
Ta je odrazem zvýšených vládních výdajů zaměřených na překlenutí krize, jakož i zhroucení příjmů z daní, jak se ekonomiky v roce 2020 scvrkávaly.
Řadě zemí s nízkými a středními příjmy proto v oblasti suverénního dluhu hrozí riziko nesnází.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Mnohé vyspělé země jsou sice silně zadlužené, ale jejich úrokové sazby jsou podle historických měřítek nízké – a v reálných hodnotách záporné.
Rozvojové země během krize covidu-19 nezvýšily své veřejné výdaje tak strmě, a přesto musí ze suverénního dluhu platit vyšší úrokové sazby.
Tyto sazby, jakož i rizikové přirážky, jež chudší země platí na mezinárodních kapitálových trzích, mohou ještě růst, až začnou stoupat úrokové sazby ve vyspělých ekonomikách – obzvlášť ve Spojených státech.
Krátce před výročními zasedáními Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v říjnu 2020 výkonná ředitelka MMF Kristalina Georgieva vyzvala k naléhavým reformám mezinárodní architektury dluhu.
Učiněno však zatím bylo málo.
Pravda, G20 při nástupu pandemie spustila Iniciativu pro pozastavení dluhové služby ve prospěch nízkopříjmových zemí a loni v listopadu ji prodloužila a doplnila mechanismem, který těmto zemím umožňuje, aby si případ od případu u svých dluhů smluvily úpravu podmínek.
Účast soukromého sektoru v této iniciativě je však prozatím omezená a středněpříjmovým zemím nic podobného nabídnuto nebylo (byť některým – zejména Argentině a Ekvádoru – se podařilo dojednat si úpravu podmínek svých dluhů za pomoci stávajících rámců).
Výzvy, před nimiž rozvojové země stojí, nastiňuje nedávná zpráva „Jak reagovat na rizika covidové dluhové tísně“ od newyorské kanceláře Nadace Friedricha Eberta a organizace Consensus Building Institute.
Tato zpráva, koncipovaná skupinou expertů (včetně mě) z řad bývalých vysokých vládních představitelů, soukromých advokátů a akademiků, kteří se zabývají restrukturalizací suverénních dluhů, obsahuje několik klíčových poselství.
Ne všechny rozvojové země potřebují restrukturalizovat své dluhy.
Ostatně jedním pozoruhodným rysem současné krize je to, že po prudkém počátečním „nenadálém zastavení“ financování během loňského jara severní polokoule se soukromé kapitálové toky do těchto ekonomik rychle vrátily.
Homi Kharas z Brookings Institution, člen skupiny expertů, však varuje, že rizika jsou vysoká.
Ze 120 rozvojových zemí, které analyzoval, spadá 90 % do kategorie spekulativních či vysoce rizikových dlužníků.
Dohromady na ně připadá víc než polovina veškeré dluhové služby splatné v letech 2021-22.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Tvůrci mezinárodních politik musí tudíž sledovat dva cíle, které by se, jak zpráva zdůrazňuje, měly vzájemně posilovat.
Musí prosazovat úplné, spravedlivé a transparentní zapojení soukromých věřitelů do reprofilace a restrukturalizace dluhu, kdykoli je nutná.
Dále musí poskytnout dodatečnou finanční podporu, která rozvojovým zemím umožní zachovat tamní investice do udržitelného rozvoje.
První z těchto met vyžaduje transparentnost veřejného a soukromého suverénního dluhu pro věřitele a dlužníky.
To v krátkodobém výhledu zahrnuje sdílení detailních informací o suverénním dluhu (pochopitelně s opatřeními na ochranu důvěrnosti obchodně citlivých informací).
Součástí by měly být podrobnosti o kolateralizovaných závazcích a dluzích státních podniků a samosprávných celků, které se o národní vládu opírají.
Dlouhodobým řešením je vytvořit registr suverénních dluhů, kde bude možné sdílet podrobné informace mezi suverénními dlužníky a jejich věřiteli a zveřejňovat úhrnné informace.
Neméně důležitá je nutnost, aby domácí právní soustavy rozvojových zemí zavedly standardy dluhové transparentnosti a aby věřitelské země měly přísnější pravidla omezující vymahatelnost dluhových smluv na případy, kde se tyto standardy uplatňují.
Kromě toho je nezbytné prosadit princip srovnatelného přístupu věřitelů při reprofilacích a restrukturalizacích dluhu.
Všechny strany účastnící se těchto procesů – s výjimkou uznaných přednostních věřitelů – by se měly veřejně zavázat k dodržování tohoto principu a mezinárodní finanční instituce by měly využívat prostředky, jež mají k dispozici, k zajišťování, aby se jím řídili suverénní dlužníci a všichni věřitelé.
Orgány finanční regulace ve věřitelských zemích mohou nabízet domácí regulační pobídky pro národní finanční instituce (především držitele dluhopisů) k účasti na těchto postupech a agentury úvěrového ratingu by měly zohledňovat vyhlídky suverénních věřitelů po restrukturalizaci.
Mezinárodní rozvojové banky (MRB) a oficiální věřitelé by měli zvážit, zda soukromým věřitelům v rámci restrukturalizace poskytnou posílení úvěrů, když takový postup poslouží veřejnému zájmu – například povzbuzením účasti soukromých věřitelů na dluhových swapech a nákupech sociálních a zelených dluhopisů.
Jurisdikce, jimiž se smlouvy o suverénním dluhu řídí, by měly zvážit zavedení opatření, která by předcházela tomu, aby věřitelé zneužívali jejich právního systému ke snahám získat oproti suverénům přednostní uspokojení, namísto účasti v restrukturalizačních postupech vedených v dobré víře a založených na srovnatelném přístupu.
To by mohlo předejít opakování onoho typu vážných problémů, s jakými se před několika lety potýkala Argentina před newyorskými soudy.
K dosažení druhého cíle by MRB měly poskytovat dodatečné financování, aby pomohly nízkopříjmovým zemím zachovat klíčové investice do udržitelného rozvoje.
To znamená, že je zapotřebí, aby MRB byly dostatečně kapitalizované – téma, které bylo mezi cíli G20 stěžejní v roce 2009, ale za současné krize schází.
Suverénní dlužníci překonávající dluhovou tíseň by zase měli uvažovat o vydání situačně podmíněných dluhopisů (vázaných například na HDP či ceny komodit) a o vytvoření či rozšíření domácích kapitálových trhů, za podpory mezinárodních finančních institucí.
Konečně skupina expertů doporučuje zahájit dialog o tom, jak zavést stabilní mechanismus restrukturalizace suverénního dluhu pod multilaterální záštitou – buď Organizace spojených národů, anebo nezávislého mechanismu MMF pro urovnávání sporů.
Tato záležitost je součástí globální agendy už dvě desetiletí.
Určitého pokroku bylo dosaženo zlepšením ustanovení o kolektivním postupu ve smlouvách o dluhu s cílem usnadnit případné nové vyjednávání se soukromými věřiteli, ale svět naléhavě potřebuje konkrétní institucionální rámec.
Mechanismus restrukturalizace dluhu by měl být doplněn adekvátní regulací kapitálových toků.
Tohle téma je středobodem institucionálního stanoviska MMF ke kapitálovým tokům, které bylo přijato v roce 2012 a aktuálně prochází revizí.
Rovněž agentury úvěrového ratingu by měly zajistit, aby jejich hodnocení rizik nepůsobilo procyklicky, ale spíš podchytávalo dlouhodobý výhled dlužníků.
Jak svět vyvíjí úsilí, aby v roce 2021 zaznamenal ekonomické zotavení z krize covidu-19, je nezbytné, aby tyto otázky související s dluhy byly součástí jádra agendy globální spolupráce.
Expertní zpráva by mezinárodním snahám měla posloužit jako rámec.
Proč kladou ekonomové zdraví na první místo
PALO ALTO – V ideálním světě by měl každý a všude přístup k potřebným zdravotnickým službám, aniž by musel platit víc, než si může dovolit.
Je však „zdraví pro všechny“ – rovněž známé jako všeobecná dostupnost zdravotní péče – skutečně možné nejen v bohatých státech, ale i v nejchudších zemích?
Stručně řečeno ano.
Proto jsme se připojili ke stovkám dalších ekonomů z téměř 50 zemí a vyzýváme vedoucí představitele, aby dali investicím do všeobecné dostupnosti zdravotní péče prioritu.
A širší podnět v podobě této Deklarace ekonomů vzniklé z podnětu Rockefellerovy nadace a čítající dnes více než 300 podpisů staví globální zdraví a rozvoj na historickou křižovatku.
Valné shromáždění Organizace spojených národů přijalo v září nový soubor cílů, jimiž se bude v příštích 15 letech řídit světové úsilí o ukončení chudoby, podporu inkluzivní prosperity a zajištění zdravé planety do roku 2030.
V době, kdy se vedoucí světoví představitelé připravují na uvedení tohoto zatím nejambicióznějšího globálního seznamu úkolů do praxe – cíle trvale udržitelného rozvoje vstoupí v platnost 1. ledna –, se rozhodnutí, kde začít, může jevit jako velmi složité.
Pro ekonomy je však odpověď zřejmá: příští kapitola rozvojové strategie by měla dát vysokou prioritu lepšímu zdraví – a nikoho přitom nesmí opomenout.
Zajištění přístupu ke kvalitním základním zdravotnickým službám všem lidem bez hrozby finančního zruinování je za prvé a především správná věc.
Zdraví a přežití jsou prakticky pro každého jednotlivce základními hodnotami.
Na rozdíl od jiných hodnotných statků, jako jsou potraviny, je navíc nelze poskytovat bez promyšlené sociální politiky.
Skutečnost, že v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích zůstávají „preventabilní úmrtí“ běžným jevem, svědčí o nefunkčních či nedostatečně financovaných systémech zajišťování zdravotní péče, nikoliv o nedostatku lékařského know-how.
Zvýšíme-li dnes investice do zdraví, do roku 2030 můžeme mít mnohem blíže ke světu, v němž žádný rodič neztratí dítě – a žádné dítě neztratí rodiče – z důvodů, jimž lze předejít.
Všeobecná dostupnost zdravotní péče je také chytrá.
Když jsou lidé zdraví a finančně zajištění, jejich ekonomika je silnější a lépe prosperuje.
A protože investice do zdraví přinášejí užitek, jehož hodnota desetkrát převyšuje vstupní náklady, mohou tyto investice v případě, že je realizujeme jako první, nakonec zaplatit zbytek nové globální rozvojové agendy.
Otázka tedy nezní, zda je všeobecná dostupnost zdravotní péče hodnotná, nýbrž jak ji učinit realitou.
Více než sto zemí už podniklo kroky tímto směrem; přitom objevilo významné příležitosti a strategie urychlení pokroku na cestě ke zdraví pro všechny.
Domníváme se, že existují zejména tři oblasti – technologie, pobídky a zdánlivě „nezdravotnické“ investice –, které mají potenciál dramaticky zvýšit dostupnost zdravotní péče.
Za prvé se technologie rychle stávají rozhodujícím faktorem, a to zejména v rozvojových zemích, kde je propast v přístupu ke zdravotní péči nejhlubší.
V Keni, která je díky aplikaci „m-PESA“ už dnes světovým lídrem v oblasti mobilních peněžních transakcí, umožňuje vzestup telemedicíny interakci venkovských pacientů a zdravotníků s personálem hlavních keňských nemocnic prostřednictvím videokonferencí – což zvyšuje kvalitu péče při velmi nízkých nákladech.
Nadace m-PESA v partnerství s Africkou nadací pro lékařský výzkum začala realizovat také internetový výcvik místních zdravotnických dobrovolníků a doplňovat ho skupinovými informacemi podávanými prostřednictvím hromadných SMS/WhatsApp, aby daná skupina zůstala propojená a sdílela důležité aktuální informace.
Investice do technologií s nízkými náklady a vysokou hodnotou nám pomohou zajistit větší užitek na každý vynaložený dolar.
Dalším způsobem, jak urychlit zdravotní reformy, je využít sílu pobídek.
To by se mohlo a mělo realizovat i bez toho, aby byli chudí lidé nuceni platit za zdravotnické služby v místě jejich poskytování.
Například je známo, že když stát platí soukromému sektoru na základě výsledků (například počtu či podílu vakcinovaných dětí), zlepšují se zodpovědnost i výsledky.
Kuponové programy pro reproduktivní zdravotní péči v Ugandě a Keni dnes zajišťují přístup ke kvalitním službám soukromého sektoru.
A konečně platí, že vybudování odolných zdravotnických systémů – natolik pružných, že při vnějších šocích neprasknou, ale ohnou se – předpokládá zkvalitnění jiných veřejných statků, které s lidským zdravím úzce souvisejí.
Patří sem čistá voda, kanalizace, silnice a infrastruktura, která umožňuje urgentní péči a zajištění služeb.
Zdravotnické systémy neexistují ve vakuu, a pokud to s trvale udržitelným rozvojem myslíme vážně, je načase pochopit, že investice do doplňkových systémů nejsou kompromisem, nýbrž přínosem.
Měli bychom se mít na pozoru před vnímáním medicíny jako jediné cesty k lepšímu zdraví.
Úspěch světových rozvojových cílů závisí na naší schopnosti získat přístup i k nejchudším a nejmarginalizovanějším populacím, které dál nesou hlavní globální zátěž úmrtí a zdravotních indispozic.
Přirozené pokračování dosavadního vývoje k získání tohoto přístupu nepostačí.
Místo toho musíme rozšířit obvyklé hranice veřejných zdravotnických systémů tím, že budeme investovat do nových technologií, podporovat je, zesilovat pobídky a mít na paměti, že zdravotnické systémy neexistují ve vakuu.
Všeobecná dostupnost zdravotní péče je správná, chytrá a značně opožděná.
Máme-li dosáhnout světa, v němž budou naplněny zdravotní potřeby každého člověka a nikdo nebude vězet v chudobě, musí se naši vedoucí představitelé tímto poselstvím řídit a jednat v souladu s ním.
Může základní příjem pomoci chudým zemím?
BERKELEY – Stará myšlenka rekonstrukce sociálního státu zavedením ničím nepodmíněného všeobecného základního příjmu uchvacuje v poslední době pozornost celého politického spektra.
Na levici ji považují za jednoduchou a potenciálně komplexní protilátku proti chudobě.
Na pravici ji pokládají za způsob, jak zlikvidovat spletité sociální byrokracie a současně naplnit některé závazky sociálních transferů bez podstatného oslabení motivace k práci.
Zároveň by mohlo jít o určitou pojistku proti tolik obávané budoucnosti, kdy v mnoha sektorech nahradí zaměstnance roboti.
Může však tento systém skutečně fungovat?
Prozatím se tato otázka řešila převážně v rozvinutých zemích – a čísla nevypadají slibně.
Kanada, Finsko a Nizozemsko si dnes sice s myšlenkou základního příjmu údajně pohrávají, avšak někteří prominentní ekonomové z rozvinutých zemí varují, že takový projekt je z finančního pohledu křiklavě nereálný.
Například ve Spojených státech by dávka pro dospělého ve výši 10 000 dolarů ročně – což je méně než oficiální hranice chudoby jednotlivce – za současného systému vyčerpala téměř všechny federální daňové příjmy.
Snad právě tato aritmetika přiměla švýcarské voliče k tomu, aby v referendu konaném na začátku června tuto myšlenku drtivou většinou hlasů odmítli.
Ale co nízkopříjmové či středněpříjmové země?
Základní příjem může být fiskálně realizovatelný – a samozřejmě i sociálně žádoucí – v místech, kde je práh chudoby nízký, stávající sociální záchranné sítě děravé a jejich správa drahá.
Vezměme si Indii, kde zhruba pětina populace žije pod oficiální hranicí chudoby, která je sama o sobě velmi nízká.
Občané s kartou „pod hranicí chudoby“ sice mají nárok na vládní pomoc, avšak průzkumy ukazují, že asi polovina indických chudých žádnou kartu nemá – a zhruba třetina lidí žijících nad hranicí chudoby jí naopak disponuje.
S podobnými problémy se potýká i mnoho dalších rozvojových zemí: benefity určené pro chudé se ocitají u zámožnějších lidí a mnozí ze zamýšlených příjemců se k pomoci vůbec nedostanou kvůli kombinaci politických a administrativních čachrů i skutečných strukturálních problémů.
A ověřování nárokovatelnosti může být velmi složité v prostředí, kde se pracovní místa koncentrují v neoficiálním sektoru, převážně formou samostatné výdělečné činnosti, bez jakéhokoliv oficiálního účetnictví nebo údajů o příjmech.
Za těchto okolností může být identifikace chudých lidí nákladná, manipulovatelná, složitá a kontroverzní.
Základní příjem nenavázaný na jakékoliv podmínky by mohl tento chaos do značné míry eliminovat.
Otázka zní, zda si ho vlády mohou dovolit, aniž by zvýšily zátěž daňových poplatníků a podkopaly ekonomické pobídky.
V Indii by odpověď mohla být kladná.
Kdyby každý z 1,25 miliardy indických občanů pobíral roční základní příjem ve výši 10 000 rupií (149 dolarů) – což jsou zhruba tři čtvrtiny oficiální hranice chudoby –, pak by se celková vyplacená částka rovnala přibližně 10% HDP.
Národní institut veřejných financí a politiky v Dillí přitom odhaduje, že indická vláda každý rok rozdělí podstatně vyšší částku formou otevřených či skrytých dotací zámožnějším segmentům populace, nemluvě o daňových výjimkách pro firemní sektor.
Ukončením některých nebo i všech těchto dotací – které samozřejmě nezahrnují výdaje v oblastech, jako jsou zdravotnictví, školství, výživa, programy rozvoje venkova a měst či ochrana životního prostředí – by vláda mohla zajistit potřebné prostředky, aby nabídla rozumný základní příjem všem občanům, bohatým i chudým.
Pokud vláda postrádá politickou odvahu k eliminaci dostatečného množství dotací, zbývají dvě možnosti.
Buď může podniknout kroky ke zvýšení daňových příjmů, například zlepšením výběru daně z nemovitosti (v současnosti extrémně nízké), nebo může snížit úroveň zaváděného základního příjmu.
Každopádně by vláda neměla financovat plán základního příjmu penězi z jiných klíčových sociálních programů.
Základní příjem sice může nahradit některé vyloženě nefunkční sociální výdaje, ale nemůže suplovat například veřejné školství a zdravotnictví, předškolní výživové programy nebo garance zaměstnanosti u veřejných prací.
Základní příjem by byl koneckonců stále značně omezený a neexistuje způsob, jak zajistit, aby jednotliví občané vynakládali jeho dostatečně vysokou část na dosažení společensky žádoucí úrovně vzdělání, zdraví či výživy.
Pokud se zohlední tato omezení, pak prakticky neexistuje důvod se domnívat, že by program základního příjmu nemohl v rozvojových zemích fungovat.
Nejčastěji slýchané argumenty proti těmto programům zdaleka nejsou přesvědčivé.
Hlavním nedostatkem je podle kritiků skutečnost, že základní příjem by oslabil motivaci k práci, zejména u chudých lidí.
Vzhledem k tomu, že hodnota práce přesahuje příjem, by to podle této logiky mohlo představovat vážný problém.
Evropští sociální demokraté se například obávají, že základní příjem by mohl podkopat solidaritu zaměstnanců, která tvoří základ současných programů sociálního pojištění.
V rozvojových zemích jsou však zaměstnanci v převládajícím neformálním sektoru vyloučeni z programu sociálního pojištění už dnes.
A žádný realizovatelný základní příjem by nebyl tak vysoký, alespoň prozatím, aby umožnil lidem hodit práci za hlavu.
U nejchudších skupin by základní příjem ve skutečnosti zvýšil blahodárné účinky práce na důstojnost a solidaritu, neboť by částečně sejmul tlak z lidí – zejména žen –, kteří jsou dnes nesmírně přepracovaní.
Místo aby se samostatně výdělečně činní lidé, jako jsou malovýrobci a prodejci, neustále báli o živobytí, mohli by začít dělat strategičtější rozhodnutí a využívat své zlepšené vyjednávací pozice ve vztahu k obchodníkům, prostředníkům, věřitelům a pronajímatelům.
Závěrečný argument proti základnímu příjmu zní, že chudí lidé využijí těchto peněz k financování osobně či společensky škodlivých aktivit, jako jsou hazardní hry či konzumace alkoholu.
Zkušenosti s přímými hotovostními transfery v řadě zemí včetně Ekvádoru, Indie, Mexika a Ugandy však nepřinášejí mnoho důkazů o podobném zneužívání; peníze se všeobecně používají na chvályhodné výrobky a služby.
Návrhy na všeobecný základní příjem, jak si ho vysnili utopičtí socialisté a libertariáni, jsou v rozvinutých zemích možná předčasné.
V rozvojovém světě by se však tyto plány neměly šmahem odsuzovat, neboť by díky tamním podmínkám mohly představovat dostupnou alternativu vůči administrativně těžkopádným a neefektivním sociálním programům.
Základní příjmy nejsou všelék; přepracovaným občanům rozvojových zemí, kteří žijí v extrémní chudobě, by však jednoznačně přinesly úlevu.
Inovace zdravotní péče na globálním jihu
DHÁKA – Každý den umírají děti na okolnosti jako je průjem či zápal plic, kterým se však dá předejít, nebo jsou léčitelné, a rozvojový svět zde reprezentuje naprostou většinu obětí.
Potřeba zajistit inovativní a hospodárné řešení, které může být realizováno v prostředí zbaveném zdrojů, již nemůže být zjevnější.
Vezměme si třeba zápal plic, který je každoročně zodpovědný za 15% všech úmrtí dětí do pěti let – což je téměř jeden milion.
Klíčová komponenta léčby dětí hospitalizovaných s těžkým zápalem plic je “bubble CPAP“ (trvalý tlak v dýchacích cestách), ve kterém přívod kyslíku pacientovi zařizuje kompresor, který tak zajišťuje během léčebného procesu trvalý tok vzduchu.
V rozvinutém světě zajišťují respirační podporu bubble CPAP mechanické ventilátory.
Pro zdravotní systémy rozvojového světa jsou však mechanické ventilátory příliš drahé, což ve většině globálního jihu nechává miliony pacientů bez přístupu ke spásnému systému bubble CPAP.
Jobayer Chisti, můj kolega ve zdravotnické výzkumné organizaci icddr,b, vytvořil díky kombinaci lékařské odbornosti a inovativního myšlení jednoduchou a dostupnou alternativu pro bubble CPAP, založenou na použití materiálů, které jsou snadno k dispozici i v chudých zemích, jako jsou prázdné lahvičky od šampónu či plastové tuby.
Minulý rok provedl Chisti a jeho tým – ve spolupráci s kolegy z Austrálie a financemi z australské Agentury pro mezinárodní rozvoj – v Bangladéši klinický pokus, spočívající v porovnání účinnosti tohoto alternativního zařízení s terapiemi s nízkým a vysokým průtokem kyslíku, které jsou doporučovány Světovou zdravotnickou organizací v kontextu s nízkými zdroji.
Výsledky byly inspirující.
Bubble CPAP umožněné aparátem s extrémně nízkými náklady se ukázalo jako stejně efektivní jako standardní terapie s nízkým a vysokým průtokem kyslíku.
Při léčbě improvizovaným bubble CPAP zemřela dokonce pouze 4% dětí, v porovnání s 15% úmrtí u dětí s terapií s nízkým průtokem kyslíku.
Argument hovořící pro další testování Chistiho alternativního systému bubble CPAP je jasný – nemluvě o jeho implementaci v místech, kde alternativní léčba není dostupná.
Pokud další testování prokáže stejně vysokou efektivitu, může se nízkonákladové bubble CPAP stát standardem léčby zápalu plic ve zdrojů zbaveném prostředí, čímž může potenciálně zachránit každoročně tisíce životů.
Chistiho výzkum má však mnohem širší dosah než jen v rámci samotného vynálezu.
Posiluje totiž myšlenku, která byla určující motivací i mé vlastní práce při vedení divize pro mateřské a dětské zdraví v rámci icddr.b - že inovátoři žijící a pracující ve zdrojů zbaveném prostředí jsou nejlépe vybaveni k rozvoji a testování nákladově efektivních zdravotních řešení.
Koneckonců, nikdo nerozumí omezením slabého zdravotního systému lépe než někdo, kdo v něm musí pracovat.
Proto jsou nedocenitelné instituty jako je icddr.b – fungující jako globálně propojené zdravotní výzkumné centrum umístěné v rozvojové zemi.
Poskytují platformu pro místní výzkumníky a inovátory k rozpoznání příležitostí, které outsider možná nikdy neuvidí, a také k rozvoji a hodnocení jejich nápadů a myšlenek přímo v prostředí, pro které jsou určené.
S daty, které sbírají, mohou inovátoři zdravotní péče z rozvojových zemí nastavit půdu pro jejich klinické pokroky tak, aby mohly být přetransformovány na národní veřejné politiky - a to nejen v jejich vlastní zemi, ale ve zdrojů zbaveném prostředí celosvětově.
Výsledky slibují změnit životy zanedbaných a zbídačených lidí na celém světě.
Uzavírání mezery v datech zdravotní péče
BOSTON – Zatímco většina dnešního světa trpí informačním zahlcením, stále existují místa, kde jsou nedostatkem.
A tento nedostatek někdy stojí lidi životy.
Na porodnickém oddělení největšího zanzibarského zdravotnického zařízení, Mnazi Mmoja Hospital, jsou data o pacientech vypsány na tabulce s křídou.
Informace na tabuli se skládají z počtu přijatých žen, druhu a závažnosti jejich stavu, a pokud přežily.
Tato data mohou být sice lepší než nic, ale ne o moc.
Neexistují data, datové známky, či dlouhodobé systémy vyplňování.
Bez fotografií, které jsou přísně zakázány, existují záznamy pouze po dobu, co jsou na tabuli.
Přístup Zanzibaru ke zdravotním záznamům není jedinečný.
Ve skutečnosti je Zanzibar opatrnější než mnoho jiných míst v Africe a Asii, kde systém na sběr dat zkrátka neexistuje.
Když země trpí nedostatkem těchto údajů, tak jsou její politika ve veřejném zdraví, rozpočty a strategie rozhodovány podle osobního prospěchu v politice a dohadů.
Někdy jsou odhady správné, ale většinou ne.
Je to hlavní výzva pro zdravotní systémy rozvojového světa.
Sběr informací o pacientech (při zachování jejich soukromí) je nezbytný pro sledování hrozeb pro veřejné zdravotnictví, pochybení v péči a lékařské omyly, a je nezbytnou a nutnou podmínkou pro udržení otevřených a upřímných debat o otázkách zdravotní péče, které mohou ovlivnit celá společenství či země.
Podle analýzy British Medical Journal od Martina Makary a Michaela Daniela z John Hopkins University School of Medicine ve Spojených státech, jsou lékařská pochybení sama o sobě třetí hlavní příčinou úmrtí, po onemocněních srdce a rakovině.
V kontextu jejich analýzy mohou lékařská pochybení zahrnovat špatné lékaře, chybné klinické zhodnocení, nedorozumění mezi personálem či odděleními a nesprávné diagnózy.
Není důvod si myslet, že se tento problém omezuje na USA.
Nastavení zdravotní péče v rozvojovém světě mnohdy čelí mnohem strmějším výzvám.
Jako je nedostatek technické kapacity u nemocničního managementu, nedostatek personálu, špatné školení, nekvalitní léčiva a relativní beztrestnost profesního pochybení.
Bohužel, protože máme tak omezená data, nemůžeme znát rozsah, v jakém tyto faktory přispívají v rozvojových zemích ke slabým zdravotním výsledkům a úmrtím, kterým šlo předejít.
Spolehlivá data, kromě potenciálu zachraňovat bezpočet životů, mohou redukovat náklady, finanční a psychologické.
Finanční břemeno zdravotní péče v nízko a středně příjmových zemích je zásadní, navzdory pokroku, kterého bylo dosaženo v boji s HIV, malárií a tuberkulózou.
Kromě těchto chorob, na které existuje léčba a možnost sledování, částečně díky více než dostatečnému povědomí, projde mnoho chorob neidentifikováno a pokračuje zatěžování služeb veřejného zdravotnictví.
Porozumění běžným příčinám úmrtí je jedinou cestou ke zlepšení zdravotní péče ve společenstvích s vysokou zátěží onemocnění, patriarchální hierarchií a velkou a rozptýlenou vesnickou populací, která spoléhá na tradiční medicínu.
V těchto nastaveních je interakce pacienta s lékařem vzácná, je proto důležité sbírat záznamy při každé příležitosti.
Rozdílná společenství mají rozdílné potřeby zdravotní péče, a plně pochopit jaké jsou, to není jednoduchá záležitost.
Můžeme však začít třemi procesy.
První je vytvoření povědomí v rámci komunit.
Všichni chtějí pro sebe a své milované zdravé a produktivní životy, tudíž uvítají nový přehled toho, proč lidé v jejich společnosti umírají, nebo jsou nemocní.
S nástupem občanského žurnalismu a sociálních médií jsou i v chudých zemích kampaně na zvýšení veřejného povědomí dostupnější než kdy jindy.
Druhý krok spočívá v navržení lepších způsobů sběru dat. Mnoho rozvojových zemí postrádá finance, infrastrukturu a trénink potřebný k používání sofistikovaných nástrojů na sběr dat. To však neznamená, že nemohou ve sběru dat udělat významné pokroky.
Jak ukázal Atul Gawande z Harvard University’s School of Public Health, jednoduché kontrolní seznamy mohou být efektivní jak pro sběr dat, tak pro učinění lepších rozhodnutí.
Pokud politici a zdravotní pracovníci budou vědět, jaká data jsou důležitá a proč, budou tak v lepší pozici pro změnu výsledků veřejného zdravotnictví.
Posledním krokem je založit transparentní dohled nad sbíranými daty.
Některá data by mohla vést k politicky nevyhovujícím a neintuitivním závěrům, a politici by mohli být v pokušení zamést je pod koberec.
Ve věku sociálních médií a volného přístupu k informacím bychom měli požadovat, aby nově nasbíraná data byla k dispozici širokému spektru lidí zabývajících se výzkumem veřejného zdravotnictví a pracujících na nastavení zdravotní péče.
Konec konců, možná nebudeme schopní zamezit všem smrtím způsobeným některými nemocemi.
S více informacemi je však v naší moci zabránit těm úmrtím, které jsou způsobeny naší vlastní lhostejností a nekompetencí.
Skrytá inflační rizika pro rozvojový svět
ABIDŽAN/PAŘÍŽ – Zatímco se globální hospodářství začíná vynořovat z krize covidu-19, poradit si s inflačními riziky bude mnohem větší výzvou v rozvojových zemích než ve vyspělých ekonomikách.
Odráží to povahu šoků vyvolávajících inflaci a fakt, že zemím s nižšími příjmy schází výbava k tomu, aby na ně rozhodně reagovaly.
Kombinace určitých šoků a slabých míst by tak mohla vážně ohrozit hospodářskou stabilitu a prosperitu těchto zemí.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
V prvé řadě jsou rozvojové země mnohem silněji vystaveny vlivům environmentálních šoků, jejichž četnost a závažnost budou v důsledku změny klimatu narůstat.
Extrémní povětrnostní události vlastně působí jako negativní šoky na straně nabídky a zapříčiňují úbytek produkce a vzestup cen – pro tvůrce měnových politik ty nejnáročnější podmínky.
Několik zemí, mimo jiné Nigérie a Srí Lanka, zažívá aktuálně raketový růst cen potravin, zatímco sucho a navazující hladomor na Madagaskaru jsou další neúprosnou připomínkou zranitelnosti afrických rozvojových zemí.
Silněji vystavené jsou rozvojové ekonomiky i vlivům finančních šoků.
Ve vyspělých ekonomikách se měnová politika dříve či později normalizuje, a je-li určitým vodítkem dřívější zkušenost, mnohé rozvíjející se trhy a chudé země zažijí masivní odlivy kapitálu.
Strašák úprku kapitálu může být nejvýraznější v chudších ekonomikách, zejména pokud jej bude provázet ztenčení rozvojové pomoci.
Taková nenadálá uvíznutí s sebou přinášejí svá vlastní politická dilemata, především síly stlačující směnné kurzy.
Tvůrci politik buď mohou nechat své měny devalvovat, což by roztáčelo inflaci, anebo zvýšit úrokové sazby, což by nepříznivě postihlo růst a udržitelnost dluhu.
Oba typy inflačního šoku budou v chudších zemích náročnou zkouškou tvůrců měnových politik.
Mnohým chybí zkušenost a praxe, jichž je zapotřebí k zajištění věrohodnosti a ke stabilizaci inflačních očekávání.
Mohlo by se proto vyvinout několik smyček negativních zpětných vazeb.
V zemích s vysokými úrovněmi valutově denominovaného dluhu by znehodnocování směnného kurzu mohlo vést k fatálnímu nesouladu měn, který by vyvolal dluhovou krizi a vzedmutí inflace.
Uvolnění kotvy inflačních očekávání by pak mělo další důsledky pro beztak křehké finanční soustavy rozvojových ekonomik.
Inflace má navíc sklon přetrvávat ještě dlouho po kurzovních devalvacích.
Politiky výdajových přesunů zaměřené na nahrazování čím dál nákladnějšího importu levnějším zbožím domácí provenience často vyústily jen ve vlažný růst a tvrdohlavě vysokou inflaci.
To nahlodalo kupní sílu domácností a vyvolalo chudobu a sociální nestabilitu.
Část politické reakce na tato inflační rizika mají v rukou samotné rozvojové země.
Ke stabilizaci očekávání a potlačení rizika fiskální dominance by významně přispěl důvěryhodný rámec fiskální politiky.
Fiskální konsolidace vprostřed pandemie sice zjevně vhodná není, ale přísnější potírání korupce a omezení úniků by pomohly zajistit, že veřejné výdaje dospějí ke svým zamýšleným příjemcům a maximalizují svůj vliv.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Korupce stojí rozvojové ekonomiky odhadovaných 1,3 bilionu dolarů ročně, tedy tři čtvrtiny HDP subsaharské Afriky.
Krize covidu-19 by vlády rozvojových zemí měla přimět k tvrdému zásahu proti zneužívání veřejných prostředků.
To vytvoří fiskální prostor pro mírnění důsledků inflace na nejchudší domácnosti a zároveň připraví půdu pro zotavení a vytrvalý hospodářský růst.
Pomoci nízkopříjmovým zemím překonat inflační nástrahy může ale též mezinárodní společenství.
Makroekonomická stabilita v nejchudších zemích je v takových případech značně závislá na externím financování.
Proto je naléhavě zapotřebí, aby mezinárodní společenství posílilo mezinárodní rezervy rozvojových ekonomik s cílem podepřít jejich měny a tlumit inflační rizika.
Přestože v současnosti inflační tlaky zůstávají obecně pod kontrolou, riziko inflace se v těchto ekonomikách může zhmotňovat nelineárním způsobem.
Vytrvalé ztenčování mezinárodních rezerv určité země by například mohlo vyvolat náhlou devalvaci tamní měny.
To může přivodit inflační spirálu, zejména pokud orgánům státu chybí věrohodnost potřebná k ukotvení očekávání.
Zrychlující inflace, doprovázená zhoršujícími se vyhlídkami v oblasti růstu a zaměstnanosti, vystaví rozvojové ekonomiky oné sociopolitické nestabilitě, jakou jsme v poslední době viděli v Tunisku, Jižní Africe, Nigérii a Senegalu.
Přelivové efekty takových rozvratů jsou přesně tím, co světové hospodářství ve chvíli, kdy se zotavuje z pandemie, nemůže nepotřebovat.
Nedávná nová alokace zvláštních práv čerpání (SDR) Mezinárodního měnového fondu v hodnotě 650 miliard dolarů naštěstí představuje ideální příležitost rozvojovým ekonomikám pomoci.
Přestože se na SDR rostoucí měrou (a právem) pohlíží jako na rozvojový nástroj, jsou v zásadě rezervním aktivem, které může mít významné protiinflační přínosy.
Zajištění, aby víc nových SDR šlo z vyspělých ekonomik do rozvojových zemí, posílí mezinárodní rezervy chudších států a tím pomůže ochránit miliardy lidí před rizikem inflace.
To zase poskytne národním orgánům a soukromému sektoru prostor k rozhodnému jednání s cílem znovu zažehnout růst a snížit chudobu.
Značná část rozvojového světa ještě zápasí s pandemií.
Už před porážkou koronaviru ale tvůrci měnových politik budou možná muset řešit potenciálně vážné inflační hrozby.
Připravovat by se měli začít už teď.
Rozvojová pomoc v zájmu rozvoje
Spojené státy a evropské země se téměř denně ohánějí výhrůžkami, že zavedou ekonomické sankce nebo přeruší rozvojovou pomoc, pokud nějaká zranitelná vláda nepřijme jejich politická nařízení.
Nejnověji směřují hrozby na adresu nové palestinské vlády, v níž má hlavní slovo Hamas.
Jako další nedávné příklady jmenujme třeba pohrůžky Čadu, Etiopii, Haiti, Keni, Bolívii, Ugandě a také dlouhodobé sankce proti Barmě.
Podobná taktika se však míjí účinkem.
Využívání rozvojové pomoci jako politického klacku pouze prohlubuje utrpení zbídačelých a nestabilních zemí, aniž by vedlo k dosažení politických cílů, o něž dárci usilují.
Pochopení, proč tomu tak je, vyžaduje dlouhodobý pohled na geopolitiku, zejména na postupné slábnutí globální nadvlády USA a Evropy.
V Asii i celém rozvojovém světě se rozšiřují technologie a hospodářský rozvoj, přičemž rozšíření gramotnosti a politického uvědomění v průběhu minulého století učinilo zdaleka nejdominantnější ideologií naší doby národní sebeurčení, které vedlo ke konci kolonialismu.
Nacionalismus přitom i nadále vytváří silné politické „protilátky“ vůči americkému a evropskému vměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí.
Neschopnost to pochopit stojí v pozadí opakovaných debaklů americké zahraniční politiky na Blízkém východě, přinejmenším od sesazení íránského šáha v roce 1979.
USA na Blízký východ i nadále naivně pohlížejí jako na předmět manipulace, ať už kvůli ropě, či za jiným účelem.
Válka v Iráku je na Blízkém východě všeobecně interpretována jako válka za americkou kontrolu ropy z Perského zálivu – což je vzhledem k tomu, co víme o jejích skutečných pramenech, poměrně přijatelný názor.
Pouze neuvěřitelná nadutost a naivita mohly vést USA (a Velkou Británii) k přesvědčení, že západní vojáci budou vítáni jako osvoboditelé, nikoliv jako okupanti.
Politizace zahraniční pomoci odráží stejnou nadutost.
Ačkoliv USA slovně prosazují na Blízkém východě demokracii, jejich první reakcí na volební vítězství Hamasu byl požadavek, aby nově zvolená vláda vrátila 50 milionů dolarů americké pomoci.
Doktríny Hamasu jsou pro dlouhodobý mír pochopitelně nepřijatelné, jak již daly najevo i některé arabské státy, například Egypt.
Přerušení pomoci však pravděpodobně jen zvýší zmatek, místo aby vedlo k přijatelnému dlouhodobému kompromisu mezi Izraelem a Palestinou.
K nově zvolené palestinské vládě by se mělo alespoň zpočátku přistupovat jako k legitimní.
Teprve bude-li se chovat nepřijatelně například tím, že bude podporovat terorismus, může se tato politika změnit.
Přerušení pomoci by mělo být poslední možností, nikoliv prvním úderem.
Strategie přerušené pomoci opakovaně nepřináší kýžené politické výsledky, a to nejméně ze dvou důvodů.
Za prvé nemají USA ani evropské země dostatečnou reputaci, aby se mohly stavět do role arbitrů „dobrého vládnutí“.
Bohaté státy se dlouho vměšovaly – často navzdory vlastní zkorumpovanosti a neschopnosti – do vnitřních záležitostí zemí, jež nyní poučují.
USA kážou „dobré vládnutí“ ve stínu nevyprovokované války, úplatkářských skandálů v Kongresu a „přihrávek“ firmám s politickými konexemi, jako je Halliburton.
A za druhé jsou americké a evropské hrozby přerušením pomoci nebo uvalením sankcí tak jako tak příliš slabé, než aby dosáhly něčeho více nežli podlomení již tak nestabilních a zbídačelých zemí.
Vezměme si například nedávné výhrůžky přerušením pomoci Etiopii, jejíž výše se pohybuje v řádu 15 dolarů na jednoho Etiopana ročně – přičemž je z velké části vyplácena americkým a evropským konzultantům.
Je čirým bláznovstvím věřit, že hrozba přerušení pomoci by Spojeným státům a evropským zemím umožnila ovlivňovat chod složité etiopské vnitřní politiky.
Přerušení pomoci Etiopii by nicméně vedlo k řadě úmrtí mezi ožebračenými lidmi, kterým budou chybět léky, lepší osivo a umělá hnojiva.
Bilance přerušované pomoci je rozhodně ubohá.
Na Haiti vedlo několikanásobné přerušení pomoci k ničím nebrzděné sestupné spirále.
Desetiletí trvající sankce vůči Barmě nenavrátily Aun Schan Su Ťij k moci, ale prohloubily v této zemi zátěž nemocí a extrémní chudobu.
Hrozby přerušením pomoci v Keni, Čadu i jinde by tamní zoufale špatnou situaci ještě zhoršily.
Nic z toho neznamená, že by USA a Evropa měly snášet každý krok každého zkorumpovaného diktátora.
Realismus v mezinárodních ekonomických otázkách však vyžaduje, abychom se smířili s faktem, že rozvojová pomoc může pomoci dosáhnout širších politických cílů v podobě stability a demokracie pouze v dlouhodobém měřítku.
Nejspolehlivější cestou ke stabilní demokracii je robustní a setrvalý hospodářský pokrok v průběhu dlouhého časového období.
Převažujícím měřítkem pro poskytování oficiální rozvojové pomoci by proto měla být otázka, zda tato oficiální pomoc skutečně podporuje hospodářský rozvoj.
Pomoc samotná pak musí být spolehlivá, předvídatelná a orientovaná na rozvojové potřeby tak, aby se dala monitorovat, měřit a vyhodnocovat.
Lze pomoc monitorovat a měřit?
Je rozkrádána?
Podporuje skutečné rozvojové potřeby, jako jsou produkce většího množství potravin, boj proti chorobám nebo výstavba dopravní, energetické a komunikační infrastruktury?
Lze-li rozvojovou pomoc orientovat na skutečné potřeby, pak by měla být adresována chudým a nestabilním zemím u vědomí, že zachrání životy, zlepší hospodářskou výkonnost a tím zároveň zvýší dlouhodobé vyhlídky na demokracii a dobré vládnutí.
Rozvojová pomoc v pěti snadných krocích
NEW YORK – Každá země, bohatá i chudá, by měla zajišťovat všeobecnou dostupnost primární zdravotní péče, včetně bezpečných porodů, výživy, očkování, potírání malárie a klinických služeb.
Rok co rok téměř devět milionů dětí zemře na zdravotní obtíže, jimž lze předejít nebo je léčit, a bezmála 400 tisíc žen zemře v důsledku komplikací během těhotenství.
Takřka ke všem těmto úmrtím dochází v nejchudších zemích světa.
Kdyby se těmto úmrtím předešlo, nejenže by ubylo utrpení, ale také by to ve zbídačených a vratkých společnostech otevřelo cestu k hospodářské prosperitě.
Největší překážka realizace tohoto cíle tkví v tom, že nejchudší státy na všeobecnou primární zdravotní péči nemají peníze, třebaže náklady na osobu jsou velice nízké.
Díky využívání imunizace, moderních léků, soudobé diagnostiky, mobilních telefonů a dalších nových technologií je dnes primární zdravotní péče nesmírně efektivní a velmi laciná, neboť v nejchudších zemích vyjde asi na 54 dolarů na osobu a rok.
Nejchudší země si však kvůli svým příjmům mohou dovolit hradit ze svých státních rozpočtů jen zhruba 14 dolarů na osobu.
Nezbytná je finanční pomoc ze zahraničí, která pokryje asi 40 dolarů na osobu a rok.
Vzhledem k tomu, že primární zdravotní péče se stále nedostává přibližně jedné miliardě chudých lidí, celkově je zapotřebí kolem 40 miliard dolarů ročně.
Zahraniční dárci – mimo jiné Spojené státy, Evropská unie a Japonsko – v současnosti přispívají asi třetinovou sumou, zhruba 14 miliardami ročně.
Zbývající roční finanční mezera tedy činí asi 26 miliard dolarů.
Pomocí těchto peněz bychom každoročně zachránili miliony matek a dětí.
Pro bohaté země to není mnoho peněz, a přece je nedokážou poskytnout.
Nejzjevnější díru v rozpočtu má Globální fond pro boj proti AIDS, TBC a malárii, celosvětová iniciativa, která pomáhá nejchudším zemím v zápase proti těmto smrtelným nemocem.
Globálnímu fondu zoufale chybí peníze, avšak Obamova administrativa ani jiné vlády na tuto finanční potřebu nereagují.
Bohaté země by tyto prostředky mohly snadno uvolnit.
Zaprvé, USA by mohly ukončit svou nákladnou a nevydařenou válku v Afghánistánu, která stojí asi 100 miliard dolarů ročně.
Kdyby USA vydaly malý zlomek těchto 100 miliard dolarů ročně na rozvojovou pomoc pro Afghánistán, byly by se snahou zajistit ve válkou zmítané zemi mír a stabilitu mnohem úspěšnější.
USA by každoročně například mohly dát 25 miliard dolarů na rozvojovou pomoc a dalších 25 miliard dolarů na celosvětovou zdravotní péči a přitom by stále rok co rok ušetřily 50 miliard dolarů s cílem snižovat americký rozpočtový deficit.
Afghánistán – a tedy i USA – by byl bezpečnější, svět by byl zdravější a americké ekonomice by to ohromně prospělo.
Druhým přístupem by bylo zdanit velké mezinárodní banky, které na svých spekulativních obchodech vydělávají nadměrné zisky.
Americká vláda hýčkala a ochraňovala Wall Street i poté, co málem poslala světové hospodářství ke dnu, čímž jí už loni umožnila návrat k obrovským ziskům – snad až 50 miliard dolarů.
Bankéři si opět vyplatili horentní prémie – za rok 2009 víc než 20 miliard dolarů.
Tyto peníze měly směřovat k nejchudším lidem světa, a nikoli k bankéřům, kteří si je rozhodně nevydělali.
Je načase zavést mezinárodní daň ze zisku bank, realizovanou třeba jako poplatek z mezinárodních finančních transakcí, která by mohla každoročně vynést desítky miliard dolarů.
Při prosazování takové daně by rozvojové země neměly akceptovat chabé výmluvy, jež jim USA a další země předestírají, aby ochránily bankéře.
Třetím přístupem by bylo získat vyšší příspěvky od nejbohatších lidí světa.
Několik z nich, mimo jiné Bill Gates, George Soros, Warren Buffett a Jeffrey Skoll, už se stalo megafilantropy a pro dobro světa poskytují obrovské částky.
U ostatních miliardářů se však na srovnatelné dary stále čeká.
Podle posledního seznamu časopisu Forbes žije na světě 1011 miliardářů, kteří vlastní celkový čistý majetek v hodnotě 3,5 bilionu dolarů.
To znamená, že kdyby každý miliardář přispíval 0,7 % svého čistého jmění, celková suma by činila 25 miliard dolarů ročně.
Jen si to představte, tisíc lidí by dokázalo zajistit primární zdravotní péči pro miliardu zbídačených lidí.
Čtvrtý přístup by se měl spoléhat na společnost, jako je Exxon-Mobil, která každoročně v Africe vydělává miliardy dolarů, a přece podle jedné ze svých zpráv na internetu v letech 2000 až 2007 utratila pouhých asi pět milionů dolarů ročně za programy potírající malárii.
Firma Exxon-Mobil by na kontinentě mohla a měla financovat mnohem větší část naléhavě potřebných zdravotních služeb, a to buď z poplatků, jež platí, anebo skrze firemní dary na dobročinné účely.
Zapáté, nové dárcovské státy jako Brazílie, Čína, Indie a Korea mají potřebnou vizi, energii, ekonomickou dynamiku a diplomatický zájem, aby svou dárcovskou podporu rozšířily jak v nejchudších zemích, tak v nejchudších oblastech svých vlastních zemí.
Jestliže USA a Evropa svou úlohu příliš zanedbávají, nastupující ekonomiky mohou část ledabyle odvedené práce vzít na sebe a také tak učiní.
V Africe si tito noví dárci naštěstí získávají jako partneři důvěru.
Bohatý svět říká, že na to, aby udělal víc, mu chybí peníze, jenže mu vůbec nechybí prostředky, ale představivost.
USA by měly své nehospodárné vojenské výdaje přesměrovat na nové financování zdravotnictví.
Svět by měl zavést globální bankovní daň.
Miliardáři by měli vystupňovat svou dobročinnost.
Ropné společnosti by měly víc platit.
Finanční mezery, jichž si tradiční dárcovské státy nevšímají, mohou zaplnit nové dárcovské země jako Čína.
Peněz je dost.
Potřeby jsou naléhavé.
Jde o výzvu mravnosti a vize.
Jak maximálně využít větší objem pomoci
PAŘÍŽ – Snaha vymýtit globální chudobu nikdy nebyla intenzivnější než dnes.
Podle nových údajů OECD dosáhla celková oficiální rozvojová pomoc druhý rok za sebou historického maxima ve výši 135 miliard dolarů.
To naznačuje, že rozvinuté ekonomiky zůstávají navzdory vlastním nedávným problémům odhodlané podporovat globální rozvoj.
Připočteme-li k tomu značné výdaje Číny, arabských států a latinskoamerických zemí na investice a půjčky, pak je zřejmé, že tok oficiální rozvojové pomoci do rozvojového světa dosáhl nevídané úrovně.
Přesto bychom neměli dopustit, aby čísla z novinových titulků zastínila příležitosti využívat tyto zdroje efektivněji.
Oficiální pomoc z dárcovských zemí pomohla snížit extrémní chudobu a dětskou úmrtnost na polovinu a byla hnacím motorem pokroku také na mnoha dalších frontách.
Začíná však být zjevné, že setrvalý tok rozvojové pomoci nepostačí k vymýcení extrémní chudoby do roku 2030 a k realizaci nových Cílů trvale udržitelného rozvoje OSN, které mají být dohodnuty v letošním roce.
Peníze vynakládané dnes na pomoc by mohly mít podstatně vyšší dopad, pokud by se využily k mobilizaci domácích daňových toků a soukromých investic v zemích závislých na pomoci.
Takové využívání oficiální rozvojové pomoci lze lépe vystihnout prostřednictvím nového ukazatele, který OECD 8. dubna zavedla: celkové oficiální podpory rozvoje.
Rozvojové země vybírají na daních v průměru 17% svého HDP, oproti 34% v zemích OECD.
Některé vyberou pouhopouhých 10%.
Velká část ztracených daňových příjmů přitom uniká formou nezákonných toků a končí v zahraničí.
Například Afrika přichází v důsledku nezákonných toků přibližně o 50 miliard dolarů ročně, což je mnohem více, než dostává formou rozvojové pomoci.
Kdybychom rozvojovým zemím umožnili generovat na daních o pouhé 1% HDP více, mobilizovali bychom částku, která dvojnásobně převyšuje celkový objem oficiální rozvojové pomoci – a celá tato suma by se mohla použít na školství, zdravotnictví, bezpečnost nebo přímé hotovostní platby.
Návratnost peněz vynaložených na posílení daňových soustav může být ohromující.
Projekt Daňoví inspektoři bez hranic, který pod vedením OECD probíhá v Keni, zjistil, že každý dolar vynaložený na spolupráci s úřady při potírání daňových úniků přinesl zvýšení příjmů o 1290 dolarů.
Podobně i na Filipínách vedlo poskytnutí půl milionu dolarů na podporu daňové reformy ke zvýšení daňových výnosů o více než miliardu dolarů.
Přesto dnes na podporu daňových soustav v rozvojových zemích putuje pouze 0,1% veškeré rozvojové pomoci neboli necelých 120 milionů dolarů.
Při správném usměrňování má rozvojová pomoc také potenciál mobilizovat soukromé investice, pokud se vynakládá na snižování rizika.
Garance, měkké půjčky a kapitálové investice podpořené rozvojovou pomocí mohou přispět k nalákání investorů, jako tomu bylo u projektů solární energie v Mali nebo výrobních závodů v Etiopii.
V roce 2014 uvedl tehdejší komisař EU pro rozvoj Andris Piebalgs, že granty v hodnotě 2,1 miliardy eur na sebe „od roku 2007 navázaly celkovou odhadovanou částku 40,7 miliardy eur ve 226 projektech“.
Důležité také je, aby se pomoc zaměřovala tam, kde je nejvíce zapotřebí.
Ačkoliv samotná výše pomoci zůstala v loňském roce na rekordní úrovni, objem prostředků poskytnutých nejméně rozvinutým zemím světa se snížil.
Více peněz dostaly dlouhodobé programy v zemích, které jsou na tom lépe, zatímco řada chudších kandidátů zůstala opět opomenuta.
Až se v červenci sejdou v Addis Abebě vedoucí světoví představitelé na summitu o financování trvale udržitelného rozvoje, musí se dohodnout, že přesměrují pomoc do zemí s nejmenším přístupem k jiným zdrojům financování, s největšími obtížemi při lákání investorů a s nejslabšími daňovými soustavami.
Zvláštní pozornost by se měla věnovat zranitelným skupinám, jako jsou etnické a náboženské menšiny a domorodé venkovské populace, které se usilovně snaží vymanit z chudoby.
Devětadvacet členských zemí Výboru OECD pro rozvojovou pomoc se zavázalo obrátit pokles objemu pomoci nejchudším zemí světa.
Tyto dárcovské země zároveň slíbily, že splní cíl OSN vynakládat na rozvojovou pomoc nejméně rozvinutým zemím alespoň 0,15% svého hrubého národního příjmu.
Navíc se dohodly na nových pravidlech, která by měla nasměrovat do nejchudších zemí více prostředků za měkčích podmínek a která zavádějí nové pojistky pro zajištění trvalé udržitelnosti dluhu.
Jsme první generací v dějinách lidstva, jež má prostředky potřebné k tomu, aby vytáhla každého člověka na zeměkouli z nejhorší chudoby.
Peněz je na světě dost.
Je nezbytně důležité, abychom je využívali moudřeji.
Nové cesty pro leadership v mezinárodním rozvoji
SEATTLE – Oficiální rozvojová asistence (ODA) pomáhá zachraňovat životy, budovat stabilnější a bezpečnější společnost a promítá měkkou sílu po celém světě.
To je bod, který můj šéf Bill Gates nedávno přivezl domů, když se obrátil na vedoucí představitele britského vojenského a bezpečnostního sektoru v Royal United Services Institute v Londýně.
Bill byl dotázán, jak by reagoval na kohokoliv v UK, kdo se cítí “demoralizován“ faktem, že je Británie jednou z pouze mála zemí, které plní závazek OSN vynaložit 0,7% HDP na rozvojovou pomoc.
Zdůrazněné vlivu britské ODA byla však pouze část odpovědi; Bill také vyzdvihl mnoho dalších zemí, které rovněž plní tyto závazky.
V Evropě již tento cíl OSN delší dobu plní Dánsko, Norsko, Lucembursko a Švédsko, a nedávno se k ním přidalo Německo.
Francie ještě tohoto prahu nedosáhla, ale navyšuje své příspěvky.
Mimo Evropu jsou mezi světově největšími dárci ODA také Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty a Katar – fakt, o kterém hodně lidí neví.
Všechno jsou to sponzoři Lives & Livelihoods Fund, největší blízkovýchodní multilaterální rozvojové iniciativy.
Další sponzoři fondu jsou Islámská rozvojová banka, Islámský fond solidarity pro rozvoj a Nadace Billa a Melindy Gatesových.
Lives & Livelihoods Fund s 2,5 miliardami dolarů podporuje klíčové projekty, které cílí na vymýcení chorob, základní zdravotní péči, podporu farmářům a základní infrastrukturu v nejchudších společenstvích napříč muslimským světem.
Fond začal působit minulý rok s 363 miliony dolarů odsouhlasenými na šest projektů v arabských a afrických zemích.
V únoru se rozeběhla první z iniciativ, projekt v hodnotě 32 milionů dolarů na boj s malárií v Senegalu, a počátkem tohoto měsíce bylo odsouhlaseno další kolo projektů, což dostává celkové odsouhlasené financování na úroveň 600 milionů dolarů.
Pomoc nevyřeší všechny problémy, kterým čelí muslimské země na Blízkém východě a v Africe.
Může však podpořit vznik stabilnějších, prosperujících a zdravějších společností, které jsou méně zranitelné civilní válkou či terorismem.
Nadace Gatesových věří, že dárci zejména z muslimského světa mají integrální roli v řešení chudoby a nestability.
Dohromady se dá zvládnout mnohem více – kombinací zdrojů a sdílením znalostí – než separátně.
Domácí projekty mohou podpořit kapacitu těchto zemí k vedení mezinárodního rozvoje.
Kupříkladu Shaghaf fellowship program, který je podporován Nadací krále Khalida a Nadací Gatesových, je navržen s cílem přimět nadané mladé Saudy – z nichž mnoho jsou ženy – ke kariéře v neziskovém sektoru, který se soustředí na lokální a globální sociální účinek.
Hlavní klíč k úspěchu v mezinárodním rozvoji je spolupráce.
Kombinací zdrojů a sdílením odbornosti mohou organizace jako je Gatesova nadace a dárcovské vlády – od UK až po UAE – dosáhnout mnohem více, než kolik by dosáhli sami.
Naštěstí se zdá, že vlády Blízkého východu to uznávají a čím dál více vyhledávají rozvojová partnerství.
A existuje hodně příležitostí.
UAE jsou hlavním propagátorem vymýcení obrny, což je úsilí, které štědře dotuje UK.
Katar se nedávno přidal jako dárce ke Gavi, the Vaccine Alliance, jejímž největším dárcem byla v posledních letech Británie.
Saudská Arábie je dlouhodobým dárcem Globálního fondu boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii, což je další partnerství, kde je UK významným hráčem.
Pozorovatelé často upozorňují na benefity měkké síly, plynoucí z poskytování pomoci rozvojovým zemím.
Často ale nevidí výhody, které přináší posilování vztahů mezi dárcovskými zeměmi, které společně pracují na mezinárodním rozvoji.
Dárcovské země by udělali dobře, kdyby tuto realitu přijali a využily příležitostí k budování vazeb s novými globálními partnery, kteří sdílejí závazek bojovat proti chudobě.
Nenechme za sebou žádného uprchlíka
NEW YORK – Svět vstoupil do éry, ve které jsou lidé vysídlováni nebývalou rychlostí.
V roce 2014 donutil konflikt a pronásledování opustit domovy 42 500 lidí denně, což je téměř čtyřnásobek oproti roku 2010.Téměř 60 milionů lidí je nyní nuceně vysídleno – od druhé světové války zcela bezkonkurenční krize.
Je to sice neakceptovatelné, ale není to nevyhnutelné.
V roce 1945 reagoval svět na nejsmrtelnější konflikt lidské historie založením OSN.
Jako vedoucí uprchlických a rozvojových agentur OSN dnes vyzýváme svět k reakci na tento dramatický zvrat a to takovou, která lidem poskytne prostředky potřebné k obnově jejich životů.
Věříme, že cesta vpřed začíná s Udržitelnými rozvojovými cíli 2030, které OSN jednomyslně přijalo minulé září a kterými potvrzuje svůj slib “nenechat nikoho za sebou“ v boji proti chudobě a nerovnosti.
Současný přístup mezinárodního společenství k vysidlování spoléhá především na humanitární pomoc, která poskytuje rychlou a život zachraňující úlevu, zatím co probíhá hledání permanentního řešení.
Řešení se však ukazují nepolapitelnější než kdy jindy.
Jen 1% uprchlíků se bylo schopno v roce 2014 vrátit domů.
Absolutní většina vystěhovaných netráví v exilu dny či měsíce, ale roky či dekády a někdy dokonce celý život.
Riskují, že budou opuštění.
Vezměme si Somayu, uprchlici třetí generace v Keni.
Před desetiletími uprchla její prababička před brutálním konfliktem v Somálsku do tábora Hagadera.
Zde se narodila její matka a stejně tak i ona.
Ani jedna z nich nevytáhla paty z tábora o pěti čtverečních mílích (13 kilometrů čtverečních).
Stále žijí z babiččiných kufrů a čekají na šanci pokračovat dále.
Stejně jako Somaya žije většina uprchlíků v rozvojovém světě.
A přesto čelí rozvojové organizace, které by mohly uprchlíkům poskytnout pomocnou ruku, příliš často nedostatečnému financování a nesmírným omezením, které jim brání řešit potřeby uprchlíků.
Dlouhodobé vysídlení způsobuje lidem jako Somaya hlubokou zátěž.
Uprchlíci často čelí limitacím jejich schopnosti pracovat a volně se pohybovat, takže je téměř nemožné zajistit vlastní rodinu, nebo přispět hostitelské komunitě.
Žijí v naprosté nejistotě, bez jiné možnosti než spolehnutí se na humanitární pomoc.
Anebo jsou povinni hledat živobytí v šedé ekonomice, kde ale riskují zatčení, sexuální vydírání, dětskou práci a další týrání.
Vezměme si další příklad: Anas, 13-ti letý syrský uprchlík v Libanonu.
Jeho rodina nemá šanci přežít bez 5 dolarů, které on vydělá každý den.
Takže místo toho, aby chodil do školy, třídí hroudy uhlí na prodej jako palivo.
Uprchlíci jako Anas jen obtížně uplatňují přesně ta práva – na vzdělání, zdravotní péči, svobodu pohybu a přístup k půdě, práci a ubytování – která jsou zásadní pro vymanění se z chudoby.
Náprava bude vyžadovat politické a ekonomické změny, které umožní rozvojové komunitě poskytnout více podpory.
Vztah mezi rozvojem a vysídlením je jasný a potřebujeme začít tyto výzvy vnímat jako oblasti společné odpovědnosti.
Rozsáhlé vysidlování namáhá veřejné zdroje, dokonce i ve středně příjmových zemích; bez dostatečné vnější pomoci se tak zvrátit léta pokroku.
Dokud nebude svět dávat hostitelským zemím a uprchlíkům v nich žijícím lepší a větší podporu, můžeme očekávat, že budeme platit ještě větší sumy za nikdy nekončící humanitární programy.
Má to ale i druhou stranu mince.
Když je vysídleným lidem dán prostor k rozvinutí svých schopností a sledování vlastních aspirací, vytvářejí pak nové příležitosti pro růst.
Proto musí mít rozvojové agentury větší flexibilitu v přístupu k chudobě a křehkosti – kdekoliv se objeví – než se vymknou kontrole.
Nastal čas zbavit se klišé vidění uprchlíků jakožto pasivních příjemců pomoci, nečinně sedících s nataženou rukou.
Pokud vůbec něco, tak tato představa reflektuje okolnosti, do kterých byly uprchlíci vhozeni a které byly posíleny neúplnou odpovědí světa.
Uprchlíci jsou podnikatelé.
Jsou umělci.
Jsou to učitelé, inženýři a lidé mnoha profesí.
Jsou bohatým zdrojem lidského kapitálu, který se nám nedaří zužitkovat.
Mezinárodní společenství si již nemůže dovolit ignorovat takový potenciál nebo nečinně přihlížet, zatímco ti nejzranitelnější jsou vytlačováni na okraj společnosti.
Zatímco novinové titulky upozorňují na lidskou cenu těchto tragédií, musíme mít na paměti, že máme možnost reagovat i jinak než pouze šokem.
Můžeme odmítnout ekonomické vyloučení těch, co mezi námi žijí, ale narodili se jinde.
Můžeme znásobit naší snahu najít politická řešení konfliktů a persekucí.
Můžeme zmocnit humanitární a rozvojové partnery ke společné práci od momentu, kdy krize vypukne.
Stručně řečeno, můžeme dodržet náš slib “nenechat nikoho za sebou.“
Financování boje proti změně klimatu
PAŘÍŽ – Změna klimatu už napříč rozvojovým světem páchá velké škody.
Vietnam například uvedl, že přírodní katastrofy, jejichž důsledky v některých případech zhoršila právě změna klimatu, zapříčinily roční ztráty odpovídající 2 % jeho HDP.
Delší sucha a častější záplavy v zemích závislých na zemědělství, třeba Etiopii, ohrožují dodávky potravin a živobytí části obyvatel.
Jak se mezinárodní společenství chystá na prosincovou Konferenci OSN o změně klimatu v Paříži, výraznou prioritou se musí stát určení a optimalizace zdrojů financování boje proti změně klimatu.
Dobře přizpůsobeny přispět jsou rozvojové banky jako Francouzská agentura rozvoje (AFD), jíž jsem výkonnou ředitelkou.
V prvé řadě rozvojové banky mohou financovat projekty, které prospějí jak rozvoji, tak životnímu prostředí.
Globální oteplování je dnes podstatným faktorem, který je třeba zvažovat při plánování každého rozvojového projektu.
Důsledky změny klimatu mohou například představovat závažná rizika pro infrastrukturu – zemědělské zavlažování, veřejnou dopravu či téměř cokoli dalšího.
Rostoucí příjmy – cíl každého rozvojového úsilí – přitom téměř vždy znamenají vyšší spotřebu přírodních zdrojů a energie, což vede ke vzniku více emisí a dalšího oteplování.
Takové vzájemně propojené vazby mezi globálním oteplováním a rozvojem vysvětlují, proč francouzská vláda vyžaduje, aby alespoň 50 % financování, jejž AFD poskytuje, směřovalo do rozvojových projektů, které mají pozitivní dopady na životní prostředí.
K příkladům patří větrné farmy v Etiopii, lepší správa lesů na Madagaskaru, celostátní klimatické plány v Indonésii a Vietnamu a čistá městská doprava v Kolumbii.
Rozvojové banky také mohou hrát důležitou úlohu při formování finančních nástrojů, které umožní soukromým investorům přispět k boji proti změně klimatu.
Výzva pro dnešní financování už se ale netýká jen kvantity.
Přestože dnes k potenciálním zdrojům financování klimaticky příznivého rozvoje patří penzijní fondy, pojišťovací společnosti, nadace a fondy suverénního bohatství, často chybí mechanismy, které by zajistily, že investice poputují do dobře zacílených a efektivních projektů.
Jedním řešením jsou „zelené“ (či „klimatické“) dluhopisy.
Tyto instrumenty mají veškeré rysy konvenčních dluhopisů, ale opírají se o investice přispívající k udržitelnému rozvoji nebo boji proti změně klimatu.
Donedávna zelené dluhopisy vydalo jen několik málo organizací a vlád, mimo jiné Světová banka, americký stát Massachusetts a francouzský region Île de France, a obecně se jednalo o nevysoké částky.
V posledních dvou letech ale vstoupili na trh noví aktéři a objemy prudce stouply.
Emise zelených dluhopisů v roce 2014 převýšily celkový úhrn z předchozích let.
Nadto poptávka předčí nabídku.
Nabídka posledních dluhopisů nedokázala uspokojit všechny zájemce – a trend bude zřejmě pokračovat.
Pojišťovnictví se zavázalo, že do konce roku 2015 své zelené investice zdvojnásobí, na 84 miliard dolarů.
V září zase tři velké penzijní fondy ze Severní Ameriky a Evropy ohlásily plány na zvýšení účasti na nízkouhlíkových investicích o víc než 31 miliard dolarů do roku 2020.
Jak se trhy s těmito dluhopisy rozšiřují, je nutné je lépe označovat a certifikovat.
Dnes neexistují harmonizované standardy.
Kvalita aktiv, o něž se dluhopisy opírají, závisí výhradně na dobré vůli a odborných schopnostech emitenta.
Je zapotřebí vyvinout konkrétní zásady a metodiky hodnocení.
V této souvislosti je krokem vpřed nedávné rozhodnutí koalice institucionálních investorů měřit a vykazovat uhlíkovou stopu u investic za nejméně 500 miliard dolarů.
AFD v září vydala klimatické dluhopisy za miliardu eur, přičemž jedním z cílů bylo přispět k rozvoji konkrétních standardů kvality.
Za pomoci přední agentury, která provádí rating sociální zodpovědnosti firem, jsme investorům dokázali předložit solidní informace – a proces řízení zodpovědnosti – ohledně přímého dopadu portfolia na emise skleníkových plynů.
U projektů financovaných z těchto dluhopisů se skutečně vyžadovalo splnění přísných kritérií, včetně předběžné analýzy uhlíkové stopy, doložení zřetelného a významného vlivu na změnu klimatu a nastavení v souladu s obecnějšími strategiemi realizovanými místními aktéry a státy.
Klimatické dluhopisy mají potenciál posílit možnosti zemí a institucí při plnění vymahatelných závazků ke snižování emisí CO2.
Mají-li však být efektivní, budou potřebovat jasné zásady a spolehlivý hodnoticí rámec.
Teď, když se přední představitelé zemí a institucí z celého světa připravují na prosincové setkání v Paříži, by se správné nastavení financování mělo stát vysokou prioritou.
Rozvoj po roce 2015
PAŘÍŽ – Jsme právě v půli cesty k cílovému datu roku 2015 stanovenému pro Rozvojové cíle tisíciletí (RCT) – ambiciózní program rozvoje v nejchudších zemích světa, který má podporu celé rozvojové obce.
Vzhledem ke globální finanční krizi, která co nevidět zasáhne rozvojový svět, je na čase vznést patřičné otázky ohledně odhodlanosti mezinárodního společenství tyto cíle splnit.
Bohužel víme, že většina zemí tyto cíle do roku 2015 nesplní.
Globální potravinová a finanční krize navíc hrozí, že nedávné pokroky zmaří.
Bude-li splněn cíl snížení celosvětové chudoby, nestane se tak díky úbytku absolutní chudoby v nejnuznějších zemích, ale spíš díky vysokému růstu v rozvíjejících se zemích, jako jsou Čína a Indie.
To je znepokojující, protože jde o příznak dvou významných neduhů.
Zaprvé, mezinárodní společenství zřejmě trpí schizofrenií: oddanost RCT sice slavnostně stvrdily všechny země, ale jen nemnoho jich zajistilo prostředky k jejich dosažení.
Skutečnost je taková, že rozvojová pomoc se v letech 2000-2006 zvýšila jen nepatrně: vzhledem k rozsáhlým odpisům dluhů se podstatné zvýšení oficiální rozvojové pomoci do nových a dostupných financí v terénu nepromítlo.
Záměrem RCT bylo přispět k posunu mezinárodní solidarity od logiky vstupů (jak mnoho pomoci poskytujeme?) k logice výstupů (o jaké konkrétní účinky usilujeme?).
Vzhledem k praktické neměnnosti výše poskytované pomoci a k silnému populačnímu růstu, zejména v Africe, si však mezinárodní společenství nezajistilo dostatek prostředků k dosažení svých ambiciózních cílů.
Zadruhé, chatrné výsledky ukazují, jak krátkozraké mezinárodní společenství může být.
Globální zodpovědnost pomoci rozvojovým státům dalece přesahuje RCT – jak ve smyslu času, tak rozsahu.
Tempo udržitelného rozvoje je nevyhnutelně pomalé.
V oblastech, jako je zdravotnictví a školství, by v mnoha zemích bylo ke splnění cílů zapotřebí prudšího zrychlení, než jaké jsme kdy v dějinách zažili.
Třebaže je však zapotřebí být aktivnější, aby se pokrok urychlil, nesplnění RCT do roku 2015 by neznamenalo, že jde o cíle bezcenné ani že pomoc je neúčinná.
Plnění těchto met je významným krokem na pomalé cestě k trvalému rozvoji.
Tím, že se zaměřujeme na (nahodilý) termín roku 2015, si tudíž bráníme v pochopení zásadní změny, již RCT představují.
Mezinárodní společenství svým úsilím o plnění cílů, jež jsou mimo dosah veřejných financí nejchudších zemí, dává souhlas s tím, že prostřednictvím dlouhodobých finančních transferů tyto státy zastoupí v oblasti zajišťování elementárních sociálních služeb.
Současné globální nerovnosti životních úrovní jsou blízké stavu, který před sto lety existoval v našich vlastních společnostech.
Globalizace vytvořila nový celosvětový trh, ale také celosvětová rizika, která naléhavě vyžadují kolektivní řízení.
Žádný jednotný hospodářský prostor nebyl nikdy vytvořen bez paralelního zavedení mechanismů solidarity, které řeší právě tato rizika a pečují o ty, kdo zaostávají.
S RCT je v sázce to, zda bude v globálním měřítku vytvořen tentýž typ mechanismů veřejného přerozdělování, které byly během dvacátého století postupně zavedeny v nejbohatších státech světa.
Jelikož většina dnešních finančních, ekologických a hygienických krizí je nepředvídatelná a nectí hranice, je v zájmu všech vybudovat světovou „záchrannou sociální síť“, která zůstane na dobu neurčitou.
Jestliže přijímáme logiku pragmatičtější a ctižádostivější filozofie mezinárodní pomoci, která je jádrem „Deklarace tisíciletí“ Organizace spojených národů, musíme tomu urychleně přizpůsobit své nástroje, abychom zajistili udržitelnější a předvídatelnější způsoby financování.
Právě to je jeden z hlavích záměrů globálních daňových mechanismů, jako jsou iniciativa nazvaná Mezinárodní finanční zařízení anebo zdanění letadel.
Potřebujeme také vhodnější nástroje k doručování dlouhodobých mezinárodních transferů.
Konečně musíme najít způsoby jak rozvíjet silnější a energičtější hospodářský růst, podmínku náležitých investic do sociálních sektorů.
Pohlédneme-li za téma polovičního úspěchu či neúspěchu RCT do roku 2015, klíčová otázka spočívá v tom, zda mezinárodní společenství dokáže překonat svou krátkozrakost a schizofrenii.
Musí přijmout myšlenku politiky dlouhodobého mezinárodního přerozdělování s cílem pomoci těm, kdo jsou odříznuti od přínosů globalizace, a vytvořit si prostředky k uskutečnění této ambiciózní politiky.
Nepodaří-li se to, každý úspěch v zápase proti chudobě bude mít nevyhnutelně jen krátký život.
Veřejné tajemství rozvojové ekonomie
PEKING – Letošní Nobelovu pamětní cenu za ekonomii získali Abhijit Banerjee, Esther Duflová a Michael Kremer za využití randomizovaných kontrolovaných zkoušek (RCT) v rozvojových studiích.
Letošní volba vyvolala širokou paletu reakcí z celého světa – v neposlední řadě proto, že RCT vzbuzují mezi ekonomickými akademiky kontroverze.
Mnoha lidem v Číně připadá, že Nobelův výbor znovu opominul čínské rozvojové zkušenosti, které nemají s RCT nic společného.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
Část této kritiky samozřejmě pramení ze zatrpklosti.
Nobelovou cenu od počátku existence získali jen tři občané Číny – za literaturu, za medicínu a za mír.
Hospodářské dějiny Číny ovšem nabízejí důležitá ponaučení, která dnešní RCT přístup k výzkumu rozvoje opomíjí.
Zdá se, že výzkumní pracovníci v terénu zapomněli na moudrost, kterou nám vštípili klasičtí rozvojoví ekonomové z 50. let: ekonomický rozvoj spočívá v podstupování obtížných, ale nutných kroků k dosažení trvalého růstu.
Například zvýšení domácích úspor je velmi obtížné, ale nezbytné.
Klasičtí rozvojoví ekonomové jako Pchej-Kchang Čchang, Roy F.
Harrod, Evsey Domar nebo Robert Solow chápali, že pro nastartování hospodářského růstu v chudé zemi jsou úspory nezbytné.
Jejich základní postřeh byl převážně intuitivní: i farmáři vydělávající si na živobytí zemědělstvím vědí, že zlepšení života v budoucnu předpokládá ušetřit nějaké peníze v současnosti, aby si mohli koupit další pole nebo lepší vybavení, s nímž zkvalitní současnou obdělávanou plochu.
V 70. letech však na globální finanční trhy dorazila záplava úspor z bohatých ropných států a Japonska, což vedlo k nové představě.
Od té doby se začalo předpokládat, že rozvojové země se při akumulaci domácího kapitálu mohou jednoduše spoléhat na mezinárodní půjčky.
Navzdory těžkým ztrátám, které utrpěli největší dlužníci, zejména v Latinské Americe, tato myšlenka přetrvala.
Čína se ovšem začala snažit o akumulaci kapitálu prostřednictvím domácích úspor už na počátku 50. let.
Přestože patřila k nejchudším zemím světa, její národní míra úspor až do roku 1978 nikdy neklesla pod 20% HDP.
A i poté se míra úspor v Číně zvyšovala ve většině let až do roku 2008, kdy dosáhla maxima 52% HDP.
Aby mohla země domácích úspor plně využít, musí rozvinout vlastní výrobní kapacity.
Citujme slavný výrok, který pronesl otec-zakladatel Singapuru Lee Kuan Yew: „Žádná země se nestala velkou ekonomikou bez toho, aby se stala průmyslovou velmocí.“ Vybudování výrobních kapacit je však obtížné: často to vyžaduje, aby země začala od „špinavých prací“ a přitom podněcovala neúnavného podnikatelského ducha.
Čína učinila obojí.
Začala exportem s vysokým podílem pracovní síly a postupně vybudovala nejúplnější výrobní síť na světě; dnes se řadí mezi země s největším počtem podnikatelů.
Přesto od 90. let jen velmi málo rozvojových ekonomů zkoumá, jak se mohou země industrializovat a vytvářet vlastní podnikatelskou vrstvu.
Stejně tak dnešní rozvojová ekonomie do značné míry opomíjí, jak může celospolečenská koordinace postupem času ovládnout úspory z rozsahu produkce.
Zatímco klasičtí ekonomové jako Paul Rosenstein-Rodan, Albert O.
Hirschman nebo Alexander Gerschenkron disponovali systematickými a přesvědčivými teoriemi, jak tento mechanismus vysvětlit, převažující neoklasický Arrowův-Debreův model nedokáže vysvětlit vzrůstající výnosy.
Prakticky řečeno má hospodářská koordinace sklon vyžadovat vládní zásah.
Když čtyři východoasijští tygři (Hongkong, Singapur, Jihokorejská republika a Tchaj-wan) upoutali koncem 80. let světovou pozornost, jejich rychlý růst rozproudil živou debatu o správné roli vlády v hospodářském rozvoji, což vedlo ke zrodu pojmu „stát ve fázi rozvoje“ („developmental state“).
Asijská finanční krize v roce 1997 však vyvolala vážné pochybnosti o asijském modelu a rozvojová ekonomie se posléze vrátila k neoklasickému paradigmatu.
V případě Číny hraje vláda zřejmou roli, avšak úspěch země by se neměl připisovat výhradně jí.
Vládní intervence se ukázaly jako nejefektivnější tam, kde zrcadlily intervence v jiných východoasijských ekonomikách: v případě pomoci s akumulací výrobních kapacit a zajišťováním koordinace všude, kde to bylo zapotřebí.
Je nešťastné, že se hospodářský úspěch Číny tak často pokládá za předzvěst zcela nového rozvojového přístupu: „státního kapitalismu“.
V každém případě toho RCT i současná rozvojová ekonomie opomíjejí mnoho.
Experimenty možná pomáhají tvůrcům hospodářské politiky zlepšovat stávající sociální programy nebo pokládat základy nových, avšak nedokážou chudé zemi poradit, jak dosáhnout trvalého růstu.
Jak praví staré čínské přísloví: „Rozdat lidem rybářské sítě je lepší než jim rozdat ryby.“
Hospodářský úspěch Číny není obestřený žádným tajemstvím.
Země se jednoduše držela rad klasických ekonomů a dělala obtížné kroky, které jsou pro dlouhodobý pokrok nezbytné.
K identifikaci těchto kroků není potřeba žádný experiment; jsou pro všechny rozvojové ekonomiky stejné a známe je už několik desítek let.
Diagnóza jako veřejná politika
Když přemýšlíme o lékařské diagnóze, obvykle uvažujeme v intencích vědy.
Konvenční (a přesná) moudrost říká, že choroby jsou pojmenovány a klasifikovány na základě vědeckého výzkumu.
Například revize Mezinárodní klasifikace nemocí (ICD) Světové zdravotnické organizace, k nimž dochází přibližně jednou za deset let, odrážejí pokroky ve vědeckém chápání chorob a zranění.
Katalogizace a pojmenovávání chorob je podmínkou a současně produktem vědeckého výzkumu.
Jak by lékaři mohli vysvětlovat a zvládat nemoci, kdyby neměli společný jazyk pro jevy, které zkoumají?
ICD zahrnuje celé spektrum lidských nemocí a poranění, její aktualizace odrážejí nejlepší nové znalosti a připravují půdu pro příští vlnu lékařských pokroků.
Formální klasifikace chorob však má i další aspekt, který souvisí s řadou důležitých sociálních funkcí.
Poskytuje soustavu názvů a numerických kódů nemocí pro stanovování a sledování zdravotnických výdajů a služeb.
Vlády, pojišťovny i pacienti tato jména a kódy používají při účetnictví a sestavování rozpočtů.
Kód ICD představuje rovněž rámec pro posouzení oprávněnosti souvisejících sociálních statků, jako jsou nemocniční péče, invalidní důchod, žádosti o odškodnění za zdravotní újmu, hospicová péče a domácí péče, abychom jmenovali alespoň několik případů.
Z pohledu lékaře představují diagnostické klasifikace, jako je ICD, oficiální jazyk používaný v lékařských záznamech, při diskusích s pacienty i jejich rodinami a při účtování služeb.
Pro pacienty jsou diagnostické klasifikace rámcem pro pochopení chorobných procesů u sebe i ostatních.
A konečně poskytuje diagnostická klasifikace pojmosloví pro politiky při budování či rušení zdravotnických programů.
Je zřejmé, že veřejný a sociální charakter diagnostických klasifikací se vztahuje i na soukromé organizace.
Vezměme si kupříkladu organizace, které regulují lékařské licence nebo spravují fondy humanitární lékařské pomoci.
(V nezdravotnické oblasti může jít o obchodní organizace, které regulují obchod, nebo o vzdělávací komise, jež akreditují školy).
Vláda je při tvorbě formálních pravidel, principů a směrnic upravujících a regulujících veřejný život jen stěží osamocena.
Veřejnou politiku definuje zájem veřejnosti o ni, nikoliv to, kdo ji vytvořil.
Přinejmenším v demokratických společnostech by měla být taková politika zodpovědná vůči veřejnosti a jinak by tomu nemělo být ani u klasifikace nemocí, protože ta plní mnoho funkcí veřejné politiky.
Ukazuje se, že zejména psychiatrie zaujímá vůdčí roli a vnáší nové prvky do pochopení aspektů veřejné politiky v diagnostické klasifikaci.
Jak klasifikace duševních chorob ICD, tak i její americký protějšek, Diagnostická a statistická příručka duševních onemocnění (DSM) Americké psychiatrické asociace, projevují značné úsilí učinit diagnostickou klasifikaci zodpovědnou a stát se příkladem veřejné politiky.
Obě organizace zařadily do svých pracovních výborů členy z nejrůznějších oblastí, vítají podněty lidí stojících mimo obor a spolupracují s příbuznými institucemi a organizacemi na přípravě svých klasifikačních revizí.
Podle mého názoru je klasifikace duševních chorob jakožto forma veřejné politiky spojena s výjimečnými problémy.
Hlavní problém představuje sama podstata duševního onemocnění.
Duševní choroba postihuje mysl a lidské já, tedy stejné oblasti, v nichž sídlí politické názory a společenské zájmy.
Dějiny světové psychiatrie jsou doslova posety diagnózami duševní choroby založenými na politickém nesouhlasu.
Veřejná politika v oblasti duševních onemocnění proto musí pečlivě zohledňovat možnost ničím nepodloženého vnucování společenských a politických hodnot lidem pod rouškou klasifikace nemocí.
Na druhé straně musí brát psychiatrická veřejná politika v úvahu rovněž chatrné společenské a politické postavení těžce duševně nemocných.
Veřejná politika týkající se duševně nemocných by je měla posilovat, nikoliv odsouvat na okraj.
Tento druhý bod je však předmětem dohadů spojených s psychiatrickou diagnózou jakožto veřejnou politikou.
V době, kdy Světová zdravotnická organizace začíná plánovat jedenácté vydání ICD a Americká psychiatrická asociace zahajuje přípravy na páté vydání DSM, si člověk klade otázku, jak zajistit další morální, společenskou a politickou zodpovědnost v tom, co bylo tradičně pokládáno za nástroj a produkt vědy.
Měli by se do vývoje klasifikací přímo zapojit pacienti a jejich rodiny?
Pokud ano, jak?
Pokud ne, jak lze uvést do souladu potřeby vědecké důvěryhodnosti a zodpovědnosti vůči veřejnosti?
V debatě o těchto problémech sice možná udává tón psychiatrie, avšak další lékařské obory nemohou zůstat příliš pozadu.
Zatímco vědecký pokrok rozšiřuje paletu možností týkajících se zdraví, do oblasti lékařské diagnózy budou stále více pronikat průvodní jevy společenské, politické a morální volby.
Debaty o svobodě reprodukce a „kosmetických“ vylepšeních – jako je aplikace růstového hormonu při „léčbě“ nízkého vzrůstu – jsou již dnes tématem zpráv.
Jak budou tyto doprovodné stavy klasifikovány?
Z čí pravomoci a s jakou zodpovědností?
Jaké společenské hodnoty budou stavěny do popředí?
Klasifikace chorob by měla odrážet nejlepší formy spolupráce mezi vědou a politikou.
Při dostatku uvážlivosti a vytrvalosti poskytnou úvahy o diagnóze jakožto veřejné politice, jež se dnes vedou v psychiatrii, cestovní mapu pro širší lékařské debaty, které nás čekají.
Omezme diktátory diktátem
Robert Mugabe je stárnoucí tyran, který bezohledně likviduje zimbabwskou ekonomiku a sociální stabilitu.
Podobně jako mnoho dalsích despotů je i on zjevně odhodlán k čemukoliv - včetně násilí a manipulování voleb -, jen aby mohl ke svým dvaceti dvěma letům u moci přičíst několik dalsích.
Jeho úplatní nohsledové a vojenstí důstojníci, kteří z jeho zákona neznajícího režimu profitovali, stojí při něm - nejen proto, aby si uchovali své zkorumpované příjmy, ale i ze strachu z odplaty, jež by zákonitě následovala po jejich pádu z mocenských výsin.
Navzdory protestům ze Spojených států i Evropy se Mugabemu jeho plán zatím daří, i když s pomocí násilí.
Diktatura je součástí politiky odnepaměti.
Dnes ale žijeme ve vzájemně propojeném světě.
Cožpak nemůže mezinárodní společenství dnesní diktátory krotit a zabezpečit tak stabilnějsí globální prostředí?
Osidná otázka, bezpochyby.
Není totiž země, jež by svou politickou suverenitu ochotně postoupila vnějsím silám či volebním pozorovatelům.
Tíživé následky diktatur ale vždy přetečou přes hranice do celého světa, ať už v podobě nekontrolovatelného síření nemocí, pohybu uprchlíků, násilí či kriminality.
Učinit přítrž destruktivní vládě Roberta Mugabeho a dalsích jemu podobných by proto mělo být jednou z priorit světového společenství.
Jednou z možností, jak toho dosáhnout, je regionální monitoring - to znamená, že o paralyzování diktátorských režimů by se pokousely sousední země.
To je přijatelná myslenka, neboť jakmile nestabilita překročí hranice, jsou sousední země jejím bezprostředním cílem.
Jenže sousedé mají zároveň největsí strach postavit se na odpor svému bližnímu.
Například Jihoafrické rozvojové společenství (SADC) se na Mugabeho zlořád stále tváří svolně.
Bude-li toto ticho pokračovat, vážným způsobem narusí instituce SADC a vrhne nepříjemné světlo na nejvýznamnějsího vůdce SADC, jihoafrického prezidenta Thaba Mbekiho.
Dalsím přístupem mohou být sankce.
Amerika, Evropa a dalsí demokracie by měly se Zimbabwe přestat obchodovat jako dosud.
Podle důvěryhodných informací z tisku si měli Mugabe a jeho stoupenci jen za minulý rok v cizině uschovat miliony dolarů.
Tyto účty by měly být zmrazeny, jakkoli to možná bude obtížné ve světě plném tajných a pověřeneckých účtů, u nichž se jména skutečného vlastníka často nelze dopátrat.
Svět by kromě toho měl neuznat nejen Mugabeho zinscenované volby, ale i jeho samotného jako hlavu státu na mezinárodních setkáních.
Jenomže sankce často nejsou tím nejvhodnějsím řesením, bývají nákladné a navíc často i neúčinné.
K zastavení nepravostí nestačí (sankce zemi ostatně hrozily už před volbami) a navíc by mohly Zimbabwe stáhnout do jestě hlubsí krize, což by se dotklo milionů nevinných lidí zvlásť v době stupňujícího se hladu a sucha.
Sankce si navíc nevyslouží žádné nadsení a souhlas.
Podobné nepravosti se totiž dějí i jinde ve světě a Afričané si v tom případě budou nepochybně myslet, že svět Afriku nespravedlivě diskriminuje.
Za jistých okolností by mohl fungovat alternativní přístup, totiž snaha o pozitivní motivaci, jejímž cílem je, aby diktátor opustil svůj úřad o vlastní vůli.
Některé dlouholeté vůdce se kupříkladu podařilo donutit k odstoupení lichotkami, nabídkami významných mezinárodních postů a dokonce amnestiemi a pohodlnými exily na bezpečných místech.
Obecnějsím a možná účinnějsím přístupem je, aby se mezinárodní společenství dohodlo na obecně vymahatelných politických standardech.
Jedním z takových standardů, s nímž by mezinárodní společenství případně mohlo souhlasit, může být kupříkladu mezinárodně uznávaná maximální doba výkonu funkce nejvyssích politických činitelů.
Světové společenství by se domluvilo, že nikdo nesmí zastávat čelnou státní pozici (prezidentskou, premiérskou či jinou obdobnou) více než přesně určený počet let.
Zemím, kde by takový představitel ,,přesluhoval``, by mezinárodní agentury jako Světová banka či MMF automaticky přestaly půjčovat.
V mnohých zemích takový limit už platí.
Například americký prezident může být zvolen celkem jen dvakrát.
V jiných zemích může být prezident zvolen dokonce jen na jedno období, a to buď na pět nebo osm let.
Svět jako celek by se mohl dohodnout na mírnějsím, ovsem globálně akceptovaném minimálním standardu, řekněme na hranici maximálně dvaceti let ve výkonných státních funkcích.
Činitele, který v takové vysoké funkci setrvá déle než těchto dvacet let, by mezinárodní společenství automaticky přestalo uznávat.
Toto pravidlo by mohly přijmout i země, které nejsou demokraciemi, například Čína, protože se netýká vládnoucích stran, nýbrž jen vedoucích představitelů.
Zrovna Čína úředníky v nejvyssích výkonných funkcích pravidelně vyměňuje, protože díky těžce nabyté zkusenosti z dob dlouhé a často tragické vlády Mao Ce-tunga ví, že změnami na mocenských pozicích lze účinně zabránit akumulaci moci v rukou jedné osoby - potencionálního diktátora.
Častým střídáním stráží na mocenských postech se také snižuje riziko úplatkářství, neboť diktátoři na vybudování systému korupce, v němž bývají zainteresováni rodinní příslusníci i obchodní společníci, potřebují zpravidla mnoho let.
Pravidlo maximálního funkčního období by samozřejmě mohlo zasáhnout i opravdové demokracie a jejich právo mít v čele vlády oblíbeného politika i více než dvacet let.
Někteří západní parlamentní činitelé, například Helmut Kohl se svým sestnáctiletým funkčním obdobím, se k této hranici přiblížili.
Ale i v silných demokraciích jsou poslední roky takové vlády obvykle ty nejhorsí.
Tak třeba Kohlovy poslední roky na politickém výsluní byly poznamenány skandály kolem volebních úplatků.
A vzhledem k obrovské výhodě, kterou mají dosavadní držitelé úřadu nad jejich vyzývateli téměř ve vsech politických zřízeních, mohlo by pevně stanovené omezení funkčního období i ty nejsilnějsí z dnesních demokracií jestě posílit.
Zimbabwe (a jeho sousedy) by mezinárodně uznávaná maximální délka funkčního období vykázala z mezinárodního dění už dávno: nepřerusená dvaadvacetiletá vláda Roberta Mugabeho by se automaticky rovnala mezinárodní izolaci.
Mugabeho vyzývatelé by tak dostali sanci a v Zimbabwe ani v SADC by nikdo nemohl nic namítat proti tomu, že se Mugabe těchto voleb jako kandidát nezúčastní.
Podíváme-li se na seznam předních státních činitelů, kteří v druhé polovině dvacátého století stáli dlouhou dobu u moci - Stalin, Mao Ce-tung, Franco, Kim Ir-sen, Ceauşescu -, uvědomíme si, že kdyby se omezení délky funkčního období prosazovalo už dříve, mohl svět být usetřen nemála pohrom a těžkostí.
V nasem dnesním mnohem demokratičtějsím a propojenějsím světě vsak už je představitelné, že jasně stanovená mezinárodní norma omezující dobu setrvání u moci by nás před takovými přístími diktátory a s nimi spojenou nestabilitou mohla ochránit.
Diktátoři na lavici obžalovaných
NEW YORK: Britští soudci ze Sněmovny lordů začnou tento týden znovu projednávat (poté, co zpackali první pokus), zda-li by měl být generál Augusto Pinochet nadále v zemi zadržován pro případné vydání do Španělska.
Případ vyvolal mnoho diskusí na téma amnestií, jakou si Pinochet sám sobě před mnoha lety udělil.
Někteří komentátoři, od liberálního polského ex-disidenta Adama Michnika po ultrakonservativního amerického senátora Jesse Helmse, jsou proti obžalování Pinocheta na základě toho, že pokud nebude takovým diktátorům umožněn odchod z politické scény bez ohrožení jejich beztrestnosti, nebude vůbec možné je přesvědčit, aby se vzdali moci.
V případě Pinocheta zle nalézt jeden ahistorický aspekt této argumentace.
Pinochet neabdikoval dobrovolně.
Neměl na výběr.
Po uchvácení moci v září roku 1973, po mučení a zavraždění tisíců lidí v procesech při upevňování své moci, potřeboval Pinochet ukotvit také svoji legitimitu, a to na domácí půdě i v zahraničí.
A tak diktátor vyhlásil v roce 1980 ústavu, která požadovala, aby bylo jeho setrvání ve funkci presidenta o osm let později předmětem plebiscitu.
Tento plebiscit byl naplánován na 5. října 1988, až patnáct let po Pinochetově puči.
Pinochetovým oponentům byla strpěna jistá drobná možnost kandidovat proti němu.
Jak se ale datum plebiscitu blížilo, bylo stále zřejmější, že pravděpodobně zvítězí.
Objevily se náznaky, že Pinochet plánuje zarazit tento vývoj lidového hlasování hned v počátcích.
Aby se tomu zabránilo, Ministerstvo zahraničních věcí Spojených států si předvolalo chilského velvyslance a předneslo mu přísné varování Pinochetovi a nakonec i veřejně oznámilo svůj požadavek, aby se plebiscit konal v plánovaném termínu.
A tak se i stalo.
Už první výsledky (které nebyly veřejně oznámeny) ukazovaly na to, že byl Pinochet poražen.
Ovšem byli to jeho vlastní vojenští velitelé, kteří trvali na vyhovění liteře Pinochetovy vlastní ústavy a nutili generála, aby se vzdal požadavků na mimořádné pravomoci, kterými by mohl zrušit výsledky.
Když pak byly všechny hlasovací lístky spočítány, bylo pokračování Pinochetovy vlády odmítnuto rozdílem 55% ku 43% (zbývající hlasy byly prázdné nebo neplatné).
A o rok a půl později Pinochet odstoupil.
Ačkoliv toto není častý případ, kdy by velmi represivní režimy odešly samy z vlastní vůle a rozhodnutí nebo díky dohodnutému předání pravomocí, ale stává se to.
Snad nejvýznamějším příkladem mírového přesunu pravomocí, který byl umožněn právě garancemi beztrestnosti, je Jihoafrická republika.
Tam dokonce i mnozí z těch nejoddanějších stoupenců boje proti apartheidu podpořili ustanovení Prozatímní ústavy z roku 1993, která požadovala amnestii.
Bez této amnestie, která byla široce přijata, by bílí dále bojovali za uchování své moci, a to by nakonec vedlo k všeobecné válce.
Jižní Afrika se dala cestou té nejlepší možné amnestie, protože ji neposkytla kolektivně, ale pouze individuálně těm, kdož na obou stranách boje uznali a přiznali své zločiny.
A tak amnestie umožnila mnoha lidem s krví na jejich rukou uniknout potrestání, ovšem ve jménu zabránění daleko většímu krveprolévání.
Je obtížné se přít s těmi, jež v Jihoafrické republice učinili rozhodnutí o amnestii.
Nicméně, přece jenom existují neúprosné argumenty volající po zastavení praxe, jako byla slavnostní inaugurace Pinocheta v roce 1978 a zopakovaná vojenskými režimy v několika dalších latinskoamerických zemích, kdy tito diktátoři sami sebe chrání vyhlášením amnestií na své vlastní zločiny.
Klíčovým momentem v mnoha zemích, který usnadnil spáchání těžkých zločinů, je víra jejich pachatelů, že za ně nikdy nebudou voláni k odpovědnosti.
Amnestie umožňují další prohlubování toho, co je často nazýváno kultem beztrestnosti.
Je ale nejvyšší čas dát najevo, že je éra tohoto kultu už u konce.
Diktátoři, jež pro sebe požadují amnestii jako podmínku předání moci a odchodu, svým způsobem připomínají únosce letadel, kteří žádají svobodu pro sebe a své uvězněné kamarády výměnou za propuštění rukojmích.
My dobře víme, že nevinní lidé zemřou, pokud nepřistoupíme na návrhy únosců.
Nicméně, nakonec mezinárodní společenství došlo ke všeobecné shodě, že ustupování takovému vydírání stojí mnohem více životů.
Ačkoliv tedy děláme, co můžeme, abychom zachránili životy pasažérů, nevzdáváme se požadavkům teroristů.
Podobně bychom se neměli podvolit ani těm, kdož terorizují celé národy.
Ať už bude výsledek jakýkoliv, příklad Pinocheta demonstruje, že amnestie, které si tyrani poskytli sami sobě, jim skýtají jen omezenou ochranu.
Ovšem dalším problematickým aspektem kultu beztrestnosti je potíž při rozhodování o tom, jak a kde tyto lidi postavit před soud, když jejich zločin zahrnuje i destrukci soudního systému jejich zemí.
Tato obtíž se velmi názorně projevila, například, když se nedávno v Kambodži vzdali dva Rudí Khmérové, Khieu Samphan a Nuon Chea, kteří požadovali, aby byly jejich zločiny zapomenuty, protože “co bylo, bylo.”
Zdá se, že každý souhlasí s tím, že Kambodžský soudní dvůr je nemůže soudit za vraždu miliónů lidí.
Na druhé straně ale existuje jen malé nadšení pro ustavení dalšího ad hoc mezinárodního soudního tribunálu – vedle těch, jež pracují na případech ex-Jugoslávie a Rwandy – především vzhledem k nákladům na jeho zabezpečení.
V příštích letech, až bude stálý Mezinárodní trestní soudní dvůr ustaven, již nebudou takové problémy znamenat nepřekonatelnou překážku a význam amnestií bude ještě více omezen.
Bude to trvat ještě další dva tři roky, než bude u smlouvy o tomto soudním dvoře (jenž byla přijata v Římě loňského léta) dosaženo požadovaných ratifikací všech šedesáti zemí.
Ovšem ani poté se tento soud nebude moci zabývat zločiny minulosti, jaké například spáchal Pinochet nebo Rudí Khmérové.
Bude disponovat pouze prospektivní jurisdikcí.
Existence Mezinárodního trestního soudu posílí hlavní poselství, vyslané postupem proti Pinochetovi: neexistují žádné zákony o promlčecích lhůtách a nebude nadále existovat žádné bezpečné útočiště pro všechny ty, kteří využívají státní moc k masovému mučení a masovým vraždám.
Tím, že diktátorům odmítneme poskytnout záruky jejich beztrestnosti, jen stěží přispějeme k tomu, že se vzdají své moci.
Může to ale pro ně být důležitý moment při rozhodování, jak se svojí mocí nakládat.
Opravdu obchodní rozhovory pohřbila Amerika?
Je otřesné, že se svět rozhodl svalit vinu za zdrcující konec pěti let globálních obchodních rozhovorů (takzvaného „kola z Dauhá“), jehož jsme byli svědky minulý měsíc, na Spojené státy.
Jsem první, kdo bude souhlasit, že se USA za prezidenta George W.
Bushe v posledních letech právě neověnčily multilaterální gloriolou.
Ale obviňovat Ameriku ze sabotáže obchodních rozhovorů?
Tak s tím na mě nechoďte.
Povšiml si vůbec někdo, že dovozy USA jsou už přes deset let v průměru o několik stovek miliard dolarů vyšší než vývozy?
Vážně lidé věří, že USA svého majestátního deficitu obchodní bilance dosáhly tím, že zahraničnímu zboží přibouchly dveře před nosem?
Právě naopak, skrze nízká cla a všeobecně nízkou míru dovozních restrikcí se USA proměnily ve svébytnou mezinárodní nákupní zónu.
Američané oproti ostatním kupují víc zahraničních ledniček, aut, oděvů, počítačů – na co si jen vzpomenete.
Světoví exportéři mají to štěstí, že se mentalita nenasytnosti, kvůli níž obludné dvě třetiny Američanů trpí buď nadváhou, nebo obezitou, zřejmě vztahuje na všechny jejich nákupní zvyky.
Od počátku současné dekády jejich apetit, jak se zdá, nezchladila ani recese, ani hurikány, ani nebetyčné ceny ropy.
Je prostým faktem, že i kdyby obchodní vyjednavačka USA Susan Schwabová odmítla udělat i jen jediný „ústupek“ a i kdyby Evropa, Japonsko a velké nově vznikající trhy kladly na stůl své nejlepší nabídky, USA by stejně byly otevřenější než všechny ostatní země, s výjimkou několika malých států.
Pravda, na samém konci rozhovorů USA podlehly tlaku své majetné a mocné lobby agropodniků.
K tomu však došlo až po pěti letech neústupnosti ještě mocnějších zemědělských lobby Evropy.
A to se ani nezmiňuji o neschopnosti politiků ze zemí nově vznikajících trhů pochopit, že jednostranné snížení jejich zbytnělých dovozních restrikcí by stálo za to, i kdyby bohaté země přihlížely se založenýma rukama.
Co obchodní fiasko minulého měsíce znamená?
Staří kozáci vědí, že globální obchodní dohody se často rodí z popela zkrachovalých rozhovorů.
Žel bohu, takový výsledek se teď nezdá pravděpodobný, zejména proto, že USA se v nejbližší době k rozhovorům vrátí jen stěží.
Opoziční Demokratická strana se nejspíš chystá učinit z rostoucí mzdové nerovnosti své ústřední téma pro letošní kongresové volby vprostřed funkčního období prezidenta a pro prezidentské volby v roce 2008.
Jistěže, my ekonomové jsme zjistili, že globalizace se na rostoucí mzdové nerovnosti podle všeho podílí méně než technologické pokroky.
Přesto exploze exportů z nízkopříjmových regionů jako Čína a Indie tvoří přinejmenším část rébusu.
To poslední, co si Bushovi republikáni přejí, je vyvolávat dojem lhostejnosti k neutěšené situaci středních tříd.
Takže i kdyby Evropa přišla k rozumu a nově vznikající trhy prokázaly větší nadšení pro liberální obchod, až do příštího desetiletí se velké globální dohody dočkat nemusíme.
Jak zlé by to bylo?
Mnohé asijské země i za současného systému dosahují působivého růstu hlavně díky exportům.
A některé z bariér současné globální soustavy mohou rozrušit bilaterální a regionální dohody.
Zásadním problémem je například to, že podstata globálního obchodu se neustále vyvíjí, a stávající dohody mají jen omezenou adaptační schopnost.
Služby jako vzdělávání, bankovnictví, účetnictví a pojišťovnictví tvoří čím dál větší díl globálního výstupu (nyní zhruba dvě třetiny) a další expanze vyžaduje významné změny jsoucích dohod.
Třebaže Asii se daří díky neúnavnému vývozu průmyslových výrobků, dnešní nejchudší země, zejména v Africe, mohou realisticky vyvážet pouze zemědělské a textilní produkty.
Právě to je však paleta zboží, která zůstává podle stávajících dohod nejvíc chráněná.
Bilaterální dohody mohou sice pomoci, ale rovněž mohou vést ke zvýšení obchodních bariér pro všechny ostatní.
Současný stav věcí působí tím depresivněji, že globální hospodářský růst v posledních čtyřech letech byl nejrychlejší od počátku 70. let minulého století.
Úhelným kamenem tohoto růstu, zejména mohutných přírůstků produktivity, na nichž se růst zakládá, je prudce se rozšiřující globální obchod, společně se stále volnější a rychlejší výměnou lidí a myšlenek.
S absencí dalších obchodních dohod existuje velké riziko, že se tempo globalizace sníží, což by mělo hluboké dopady na světovou chudobu a kvalitu života.
Mimo Afriku nejvíc utrpí lidé v zemích, jako je Brazílie, Indie, Čína a Mexiko, jejichž lídři se sice správně stavěli proti zemědělským dotacím bohatých států, ale pochybili, když nedokázali pochopit, jak velkou cenu platí rozvojový svět za své vlastní dovozní restrikce.
Pro tuto chvíli tedy svět musí doufat, že Američané budou nadále lačně konzumovat zahraniční dovozy.
Wallis Simpsonová, kontroverzní vévodkyně z Windsoru amerického původu, kdysi proslule zavtipkovala: „Nemůžete být nikdy příliš bohatí ani příliš štíhlí.“ Naštěstí pro všechny dnešní heslo Ameriky zní: „Nemůžete být nikdy příliš bohatí ani příliš tlustí.“ Až se Američané konečně rozhodnou pro dovozní dietu, k čemuž jednou dojde, pokrytectví světa ohledně zkrachovalých globálních obchodních rozhovorů vystoupí všem jasně před očima.
Opravdu Hizballáh zvítězil?
Bezprostředně po jomkippurské válce v roce 1973 se arabský svět radoval, protože překročení Suezského průplavu egyptskými jednotkami a syrská ofenzíva, která se přehnala přes Golanské výšiny, rozmetaly mýtus o izraelské nepřemožitelnosti.
V Izraeli se političtí i vojenští pohlaváři stali terčem ostré kritiky za ztrátu tří tisíc vojáků ve válce, která skončila bez zřetelného vítězství.
Premiérka Golda Meirová, ministr obrany Moše Dajan, náčelník štábu izraelských obranných sil (IDF) David Elazar i šéf vojenské rozvědky byli zdiskreditováni a záhy nahrazeni jinými lidmi.
Smysl pro uměřenost převládl až později, paradoxně nejdříve na straně vedoucích egyptských a syrských představitelů.
Zatímco komentátoři v Izraeli a po celém světě stále oplakávali či škodolibě oslavovali ztracenou vojenskou nadvládu Izraele, egyptský prezident Anvar Sadat i jeho syrský protějšek Háfiz Asad si střízlivě uvědomovali, že jejich země měly ke katastrofální porážce blíže než v roce 1967 a že je bezpodmínečně nutné vyhnout se další válce.
To vedlo až k Sadatovu míru a Asadovu příměří na Golanských výšinách v roce 1974, které od té doby nebylo nikdy porušeno.
Při zpětném pohledu je snadné se ve válce z roku 1973 vyznat.
Izrael byl přistižen v nedbalkách, protože kvalitní zpravodajské informace byly v atmosféře přehnané a arogantní sebedůvěry mylně interpretovány.
Frontové sektory, které zůstaly téměř bez ostrahy, byly do značné míry smeteny.
Egypťané měli skvělý válečný plán a bojovali dobře, zatímco syrské tanky směle postupovaly vpřed a tři dny a tři noci útočily v neutuchajících vlnách.
Během 48 hodin se zdálo, že Izrael stojí na obou frontách na pokraji porážky.
Jakmile se však IDF plně zmobilizovaly a záložní brigády, které tvoří devět desetin jejich palebné síly, se připravily k nástupu do boje, podařilo se Izraelcům zastavit egyptskou i syrskou armádu a téměř vzápětí zahájit vlastní postup.
Válka skončila v okamžiku, kdy se izraelské jednotky nacházely 110 kilometrů od Káhiry a přibližně 30 kilometrů od Damašku, avšak jejich úspěch již zůstal ve stínu počátečního šoku z překvapivého útoku, přehnaných emocionálních reakcí a obtížnosti vidět situaci skrz válečnou mlhu jasně.
Stejné je to dnes i s libanonskou válkou a hrubými nepochopeními, které z ní vyplynuly.
Nikoho by nemělo překvapovat, že nejmodernější protitankové střely dokážou zneškodnit i nejtěžší a nejlépe chráněné bitevní tanky.
Izraelské tanky si přesto vedly dobře v tom, že omezily počet obětí na izraelské straně.
Podobně i absence obranných prostředků proti raketám krátkého doletu s malými hlavicemi je navýsost logická.
Tyto hlavice jednoduše nejsou tak silné, aby ospravedlnily výdaje v řádu miliard dolarů na zakoupení systémů laserových zbraní o velikosti několika fotbalových hřišť.
Neméně očividná jsou i některá vážnější nepochopení.
Místo aby komentátoři po celém světě odmítli například vychloubačné řeči šajcha Hasana Nasralláha o vítězství, mnozí z nich opakují a podporují jeho tvrzení, že Hizballáh bojoval statečněji než vojáci pravidelných armád arabských států v předešlých válkách.
Když ovšem egyptská pěchota překročila v roce 1973 Suezský průplav, bránily tisícovky vojáků bez mrknutí oka dobyté území proti postupujícím bitevním tankům Izraele.
Vojáci se nacházeli na otevřené rovinaté poušti a neměli k dispozici úkryt ani ochranu, jakou Hizballáhu skýtaly kamenné libanonské vesničky.
Pravdou je, že Izraelci v letošní válce postrádali soudržný válečný plán, takže i nejuvážlivější bombardování z jejich strany působilo jako brutálně destruktivní (třebaže splnilo svůj účel coby odstrašující prostředek, jak ukázala netečnost Sýrie).
Pozemní akce Izraele byly navíc od začátku do konce váhavé a jejich výsledek neprůkazný.
Do důsledků rozvinutý nouzový plán – důmyslná směsice obojživelných, leteckých a pozemních průniků s cílem dostat se rychle a hluboko za frontu, poté se vrátit a zezadu ničit jednu pozici Hizballáhu za druhou až k izraelské hranici – nebyl nikdy uplatněn.
Nouzový plán zůstal u ledu kvůli absenci obětí mezi izraelskými civilisty.
Předpokládalo se totiž, že tisíce raket Hizballáhu odpalovaných v soustředěných palebných clonách – které vynahrazují nepřesnost nenaváděných raket a vytvářejí silný kombinovaný účinek výbuchů – zabijí mnoho civilistů, možná i stovky denně.
Rozsáhlá ofenzíva více než 45 000 vojáků by se pak stala přesvědčivou nezbytností, jež by politicky ospravedlnila stovky obětí, které by si vyžádala.
Hizballáh však své rakety distribuoval mezi vesnické milice, jejichž členové je umně skrývali před leteckými útoky, kryli je před dělostřeleckou palbou i bezpilotními průzkumnými letouny Izraele, avšak nedokázali je účinně odpalovat v simultánních dávkách proti témuž cíli.
Namísto stovek mrtvých civilistů tak ztráty Izraele dosahovaly jednoho či dvou lidských životů denně.
I po třech týdnech bojů byl celkový počet obětí nižší než v případě některých sebevražedných atentátů provedených jedním člověkem.
Za této situace bylo politicky nepřijatelné zahájit ofenzívu, při níž by umírali mladí vojáci a otcové rodin.
Ani taková ofenzíva by navíc nezneškodnila Hizballáh, protože ten je ozbrojeným politickým hnutím, nikoliv pouhou armádou či bandou ozbrojenců.
Právě z tohoto důvodu bude výsledek války pravděpodobně nakonec uspokojivější, než se dnes mnozí lidé domnívají.
Na rozdíl od Jásira Arafata, který bojoval za věčnou Palestinu, ale nikoliv za současné Palestince, jejichž prosperitu a bezpečnost byl vždy ochoten obětovat pro svou věc, má Nasralláh okruh politických stoupenců s centrem v jižním Libanonu.
Nasralláh, jenž nepřímo přijal zodpovědnost za rozpoutání války, nyní nasměroval Hizballáh tak, aby se soustředil na rychlou obnovu ve vesnicích a městech těsně u hranic s Izraelem.
Jeho mocenská základna se stala rukojmím dobrého chování Hizballáhu.
Nasralláh si sotva může dovolit zahájit další kolo bojů, které by všechno opět zničily.
Vynalezl člověk modernitu?
Jak fosilní zbytky, tak genetická data naznačují, že moderní člověk pochází z Afriky, a antropologové, archeologové, jazykovědci a další odborníci se v posledních deseti letech klonili k názoru, který ztotožňuje biologický původ našeho druhu se vznikem moderních rozumových schopností.
Myšlenka je úplně jednoduchá.
Proces, který v Africe vedl ke vzniku našeho druhu, mu zajistil mnoho výhod - syntaktický jazyk, vyspělou kognici, symbolické myšlení -, které napomáhaly jeho celosvětovému šíření a rozhodly o jeho konečném evolučním úspěchu.
Kdyby ovšem tyto výhody byly dramatické a z velké části vycházely z biologických změn, dalo by se očekávat, že jejich vliv bude patrný na hmotné kultuře, již tyto rané anatomicky moderní populace vytvářely.
Mezi běžnější trvalá díla, která svědčí o složité symbolické podstatě etnograficky zachycených lidských kultur, patří složité techniky, místní rysy v provedení a výzdobě nástrojů, používání barviv, abstraktní a obrazné znázorňování, pohřby, předměty pohřbívané s mrtvými a osobní ozdoby.
Konkrétně bychom takové archeologické důkazy měli nacházet v Africe na nalezištích z doby před 200 tisíci až 100 tisíci lety.
Místo toho jsme ale svědky postupného vývinu behaviorálních inovací v Africe i mimo ni před 300 tisíci až 20 tisíci lety.
Navíc, anatomicky moderní populace mnohé z těchto inovací sdílely s neandrtálci, jež velká část antropologů a genetiků považuje buď za odlišný druh, nebo za lidský typ z podstaty neschopný dosáhnout naší kognitivní úrovně.
Zašpičatělé kamenné čepele se například vyskytují nejen na neandrtálských nalezištích v Evropě a na Blízkém východě, ale také v těch místech na Blízkém východě a v Africe, jež byly přinejmenším od doby před 100 tisíci lety obývány moderními lidmi.
Techniky využívající čepelí se pak v těchto místech vytrácely a znovu objevovaly a v některých regionech, například v Austrálii, se objevily teprve před několika tisíci lety.
Obdobně platí, že před 80 tisíci lety se objevily typizované nástroje vyráběné jak neandrtálci, tak moderními lidmi.
Barviva, využívaná nejspíše při symbolických činnostech, jako bylo tetování nebo malování na lidská těla, nacházíme v jihoafrických nalezištích od doby před 300 tisíci lety, ale také na souběžných a novějších neandrtálských nalezištích v Evropě.
Záměrný charakter a symbolický význam pohřbů v období před více než 30 tisíci roky, zejména pohřbů neandrtálských, nadále zůstávají tématem intenzivní debaty.
Existuje ovšem dostatek důkazů opravňujících k přesvědčení, že jak anatomicky moderní lidé, tak neandrtálci začali své mrtvé pohřbívat už před 100 tisíci lety - a zřejmě dříve, jak naznačuje nedávný odhad stáří neandrtálského pohřebiště v izraelském Tabunu na 160 tisíc let.
Jistěže, důmyslné kostěné nástroje jako harpuny, hroty oštěpů a šídla, se podle všeho objevily v Africe před 90 tisíci lety, tedy mnohem dříve než jinde na světě.
To se vztahuje i na takové výrobky moderních lidí, jako jsou osobní ozdoby, což dokazují i nedávno nalezené korálky z mušlí z doby před 75 tisíci lety.
Zdá se však, že tyto inovace nebyly rozšířené.
Kostěné nástroje a korálky se v Africe a na Blízkém východě v místech obývaných moderními lidmi od doby před 100 tisíci lety prakticky vůbec nevyskytují.
Abstraktních rytin na kostech a úlomcích okru se na afrických nalezištích z doby před 75 tisíci lety nachází nemnoho.
Vyobrazení zvířat, lidí a dalších součástí přírody se v těchto třech oblastech - v Africe, Evropě a na Blízkém východě - začínají objevovat až před 40 tisíci až 30 tisíci lety a v některých místech se objevují mnohem později než v jiných.
Zkrátka a dobře, zdá se, že některé behaviorální inovace se objevily v Africe o 10 až 30 tisíc let dříve, než je začali vykazovat neandrtálci.
Pochybuji však, že tento rozdíl je důkazem rozdílnosti kognitivních schopností.
Vždyť trvalo 7000 let, než zemědělství proniklo z Blízkého východu do Anglie, a přesto nikdo nebude tvrdit, že kognitivní schopnosti mezolitických lovců a sběračů z Anglie byly oproti prvním zemědělcům podřadnější.
To naznačuje, že co se týče našich proměn od konce doby ledové, trajektorie nás lidí „moderních" se v oblasti hmotné kultury nesmírně různila.
Archeologové budoucnosti udělají dobře, nebudou-li se snažit tyto odlišnosti vysvětlovat pomocí viditelných rozdílů naší kosterní stavby! „Moderní" chování se mohlo objevovat v různých regionech a mezi různými skupinami lidských bytostí, tedy právě tak, jak se historicky později dělo i s vynálezy zemědělství, písma a dopravy.
Podstatnější je, že chování je nesporně významným prvkem, který rozhoduje o adaptaci druhu, jeho geografickém rozšíření a způsobu vyhledávání partnera - což vše přispívá k zachovávání hranic mezi druhy.
To však neznamená, že se moderní chování muselo vyvinout u jediného druhu.
Biologické druhy, jež jsou si velice blízké, mohou mít podobné behaviorální soustavy; v případě našich předchůdců mezi společné rysy pravděpodobně patří mnohé vlastnosti, jež jsme rádi považovali za výhradní vlastnictví našeho druhu, včetně symbolického chování.
Nepodstatnějším důsledkem přesvědčení, že kulturní modernita se nevyvinula jen u jediného druhu, je to, že z velké části ruší dichotomii, již Západ tradičně spatřoval mezi světem přírody a lidskou kulturou.
Archeologie raně moderních a neandrtálských populací naznačuje, že nejsme národem vyvoleným, jejž Bůh obdaroval světlem, oním božským pobídnutím, abychom kráčeli vpřed, množili se a vyhubili své polozvířecí bližní.
To je pohled, který nás osvobozuje a zároveň nám sráží hřebínek.
Jestliže skutečnost, že jsme na světě jediným přežívajícím lidským druhem, není výsledkem darwinovského soupeření, nýbrž dějinné náhody, můžeme rozšířit své obzory a připustit si, že část své „kultury" sdílíme jak se svými živými, tak s již zaniklými příbuznými.
Naše modernita je pravděpodobně součástí i jejich odkazu.
Zapříčinili krizi chudí?
WASHINGTON, DC – Spojené státy stále štěpí vzrušená debata o příčinách finanční krize let 2007-2009.
Nese vláda vinu za to, co se tehdy zvrtlo, a pokud ano, v jakém smyslu?
Republikánská menšina v Komisi pro vyšetřování finanční krize (FCIC) přispěla v prosinci do diskuse preemptivním nesouhlasným výkladem.
Tato skupina tvrdí, že pomýlené vládní politiky, jejichž cílem bylo rozšířit mezi relativně chudými lidmi vlastnické bydlení, přiměly příliš mnoho zájemců k čerpání podřadných hypoték, které si nemohli dovolit.
Tento výklad má potenciál získat si značnou podporu, zejména ve Sněmovně reprezentantů ovládané republikány a během kampaně před prezidentskými volbami v roce 2012.
Republikáni z FCIC psali sice výřečně, leč mají nějaké důkazy, o něž by svá tvrzení opřeli?
Nesou zodpovědnost za vyvolání nejvážnější globální krize za víc než generaci chudí lidé v USA?
Nikoliv, říká Daron Acemoglu z MIT (u jiných témat můj spoluautor), který svá zjištění představil zkraje ledna na výročním sjezdu Americké ekonomické asociace.
(Prezentaci najdete na jeho stránkách na webu MIT.)
Acemoglu republikánský výklad rozebírá na tři samostatné otázky.
Zaprvé, existují důkazy, že američtí politici reagují na priority či přání voličů s nízkými příjmy?
Důkazy v této věci sice nejsou tak přesvědčivé, jak by si člověk mohl přát, ale ty, které máme, například z práce Larryho Bartelse z Princetonské univerzity, naznačují, že prakticky celá politická elita USA přestala za posledních 50 let sdílet priority s voliči s nízkými a středně vysokými příjmy.
Názory politických činitelů se posunuly do mnohem těsnější blízkosti mínění, které běžně nacházíme na vrcholu distribuce příjmů.
Existuje několik teorií, které se snaží vysvětlit, proč k tomuto posunu došlo.
V knize 13 bankéřů s Jamesem Kwakem klademe důraz na kombinaci rostoucí úlohy příspěvků na volební kampaně, rušných personálních přestupů mezi Wall Street a Washingtonem a především ideologického příklonu k názoru, že finančnictví je dobré, víc finančnictví je ještě lepší a nespoutané finančnictví je vůbec nejlepší.
To má zřetelný důsledek: hlasy a zájmy relativně chudých lidí mají v americké politice malou váhu.
Acemoglu vyhodnotil nedávný výzkum lobbingu tak, že části soukromého sektoru si přály uvolnění finančních pravidel – a vynaložily mnoho sil a utratily mnoho peněz, aby svého cíle dosáhly.
Impuls ke vzniku velkého trhu s podřadnými hypotékami přišel z nitra soukromého sektoru: šlo o „inovace“ obřích hypotečních věřitelů jako Countrywide, Ameriquest a mnoha dalších, s oporou ve velkých investičních bankách.
A řečeno bez obalu, po propuknutí krize nezískali štědré záchranné balíčky od vlády předlužení majitelé vlastního bydlení, nýbrž část největších hráčů z Wall Street.
Acemoglu se dále ptá, zda existují důkazy, že koncem 90. let minulého století došlo v USA ke zhoršení distribuce příjmů, které politiky přimělo reagovat uvolněním otěží u půjček pro lidi, kteří „zůstávali pozadu“.
Nerovnost příjmů v USA skutečně za posledních 40 let zesílila, ale časový vývoj s tímto výkladem vůbec neladí.
Tak například z práce, již Acemoglu odvedl společně s Davidem Autorem (rovněž z MIT), víme, že příjmy horních 10 % během 80. let prudce vzrostly.
Týdenní výdělky dolních 50 % i dolních 10 % tehdy rostly pomalu, avšak ve druhé půlce 90. let se spodní části distribuce příjmů vedlo poměrně dobře.
Ve srovnání s dobou před nástupem šílenství podřadných hypoték, které propuklo zkraje prvního desetiletí nového milénia, tedy nikdo nezápasil s většími problémy.
Acemoglu rovněž s použitím dat od Thomase Pikettyho a Emmanuela Saeze poukazuje, že dynamika distribuce mezd pro horní 1 % výdělečně činných osob v USA vypadá jinak.
Jak nadnesli Thomas Philippon a Ariell Reshef, strmý vzestup výdělečné schopnosti této skupiny má podle všeho těsnější vztah k deregulaci finančnictví (a snad i dalších sektorů).
Jinými slovy, velkými vítězi „finančního novátorství“ všech forem nejsou za poslední tři desítky let chudí (ba ani střední třída), ale bohatí – lidé s už beztak vysokými příjmy.
Konečně Acemoglu přezkoumává úlohu podpory bydlení ze strany federální vlády.
Je třeba říct, že USA už dlouho poskytují dotace na majitelem obývané nemovitosti – převážně prostřednictvím daňových odpočtů za úroky z hypoték.
Tyto subvence však nikterak nevysvětlují načasování boomu vlastního bydlení a prapodivného hypotečního úvěrování.
Republikáni z FCIC přísně ukazují prstem na Fannie Mae, Freddie Mac a další vládou finančně zaštítěné společnosti, které poskytováním všemožných záruk půjčky na bydlení podporovaly.
Mají pravdu, že Fannie a Freddie byly podniky „příliš velké, aby padly“, což jim dávalo možnost půjčovat laciněji a brát na sebe víc rizika – přičemž financování z vlastního kapitálu bylo příliš nízké, aby jejich expozici krylo.
Jenže ačkoliv Fannie a Freddie do pochybných hypoték (zejména typu označovaného jako Alt-A) naskočili a s poskytovateli podřadných půjček v určité míře spolupracovali, šlo relativně o drobnosti, a to v pozdější fázi cyklu (např. v letech 2004-2005).
Podnět k rozvoji boomu přišel od celé mašinérie sekuritizace „pod soukromou značnou“, která byla jednoduše taková, za jakou se označovala: soukromá.
Jak ostatně Acemoglu poukazuje, mocní aktéři soukromého sektoru se vytrvale snažili Fannie a Freddieho vytlačit na okraj a z překotně expandujících segmentů trhu je vytěsnit.
Republikáni z FCIC do centra dění, které se zvrtlo, právem staví vládu.
Nešlo ale o případ přílišné regulace a přeceňování vlastních sil.
Právě naopak, 30 let finanční deregulace, již umožnilo citové a myšlenkové omámení regulátorů a politiků na obou stranách spektra, darovalo téměř všechna pozitiva boomu bydlení úzké elitě v soukromém sektoru, většinou na Wall Street.
Negativa byla hozena na bedra zbytku společnosti, zejména lidí relativně nevzdělaných a špatně placených, kteří teď přicházejí o domy, zaměstnání, naděje pro své potomky anebo o všechno najednou.
Tito lidé krizi nezapříčinili.
Ale platí za ni.
Digitální sny Digital Dreams
Před několika lety byla v Ghaně zatčena místní internetová podnikatelka, její zaměstnanci uvězněni a její počítačová technika zabavena.
Jakého zločinu se dopustila?
Poskytovala zákazníkům možnost levných telefonních hovorů přes internet.
Pomineme-li nízké příjmy, pak jsou potíže této podnikatelky se zákonem zosobněním hlavní příčiny, proč takzvanou ,,digitální propast" mezi bohatými a chudými zeměmi lze tak obtížně překlenout.
Nejde o absenci vybavení či znalostí místních lidí.
Nikoliv, tato propast je do značné míry přímým důsledkem domácí politiky, která potlačuje využívání internetu a moderních technologií.
Přestože bychom výhody internetu neměli přeceňovat, faktem je, že může snižovat firemní náklady, zlepšovat přístup k informacím a vytvářet příležitosti.
V důsledku toho stojí rozvojové země před nelítostnou volbou: mají nových technologií využít ke stimulaci hospodářského růstu a zvýšení produktivity, nebo mají ještě více prohloubit své zpoždění, zatímco si firmy a zákazníci v bohatých zemích ve stále větší míře osvojují digitální pokrok?
O hrozbách a příležitostech, které nové technologie představují pro rozvojové země, se široce diskutuje.
Způsob, jakým vlády v rozvojových zemích ještě více onu propast prohlubují v podobě vlastní regulační politiky, však lze pochopit mnohem méně.
Některé vlády se obávají umožnit občanům snadný přístup k informacím.
Jiné chtějí ochránit zisky protežovaných společností.
V obou případech může být výsledkem nepřátelské prostředí pro lidi i podniky, jež si přejí nové technologie využívat.
Bez veřejné politiky a regulací, které budou novým technologiím příznivě nakloněny, žádné dotace ani technický výcvik na věci mnoho nezmění.
Podívejme se na telekomunikační sektor v rozvojových zemích obecněji.
Během osmdesátých let se ani mohutné půjčky, granty a ,,technická pomoc" státem vlastněným monopolním telekomunikačním společnostem v chudých zemích téměř neodrazily ve zvýšení počtu občanů s telefonní přípojkou.
Například půjčka ve výši téměř 200 milionů dolarů, kterou v rámci rozvojového projektu poskytla v roce 1988 Světová banka a další dárci Ghaně za účelem rozvoje telekomunikací, neměla prakticky žádný měřitelný dopad.
Než byl projekt zahájen, mělo podle Mezinárodní telekomunikační unie v Ghaně telefon necelých 0,3% obyvatel.
O čtyři roky později se toto číslo nehnulo z místa.
V roce 1996 však vláda otevřela trh konkurenci.
Do minulého roku se procento ghanského obyvatelstva s telefonní přípojkou zvýšilo téměř šestkrát.
Stejný příběh se odehrál v chudých státech po celém světě: rozšíření telefonu v rozvojových zemích tvrdošíjně stagnovalo až do devadesátých let, kdy tyto státy umožnily vstup konkurence - převážně v podobě mobilních operátorů.
V důsledku toho začalo používání telefonu v chudých zemích prudce stoupat.
Regulační politika byla mnohdy nevstřícná vůči digitálnímu rozvoji a inovacím, a to dokonce i tam, kde byl tradiční telekomunikační sektor liberalizován.
Vedle rozmařilých zákonů, jež kriminalizují například telefonování přes internet, mnoho chudých zemí přísně kontroluje také počet poskytovatelů internetových služeb (ISP), kteří mohou na trhu působit.
Nedávná studie Světové banky, zaměřená na telekomunikační regulační orgány, dospěla k závěru, že ve 23 z 38 chudých zemí, které se průzkumu zúčastnily, musí poskytovatelé internetových služeb získat formální souhlas regulačního orgánu, než je jim povolena činnost.
Další země pak regulují ceny, které ISP účtují zákazníkům.
Státy, jež tímto způsobem regulují vstup nových ISP na trh, vykazují méně uživatelů internetu na hlavu, a to bez ohledu na výši národního důchodu a obecný rozvoj telekomunikační sítě.
Podobně i zákazníci v chudých zemích, které regulují ceny ISP, platí za přístup na internet více než zákazníci ve státech, které to nedělají.
Problémem není regulace sama o sobě.
Vytvoření regulačního orgánu je mnohdy klíčovou podmínkou úspěšné reformy telekomunikací, která obvykle začíná privatizací státem vlastněné monopolní telekomunikační společnosti.
Největší zlepšení pro zákazníky ovšem neplyne z privatizace, nýbrž z konkurence.
Zdravý regulační rámec a jeho efektivní uplatňování je často nezbytným předpokladem zavedení konkurence, ale i ochrany investorů a zákazníků před působením čerstvě privatizované firmy, která by jinak mohla zneužít své značné tržní síly k udušení a vyloučení konkurence.
Vlády v rozvojových zemích jsou však často zvyklé kontrolovat všechny aspekty svých ekonomik a leckdy nemají zájem, aby regulační orgány podněcovaly konkurenci.
A tak přestože tyto orgány hrají klíčovou roli při vytváření konkurence v oblasti telekomunikací, mnohdy je regulátorům poskytnuta kontrola také nad oblastmi, kde k vládnímu dozoru neexistuje žádný zvláštní důvod.
Je jedno, zda jsou vlády k regulaci internetu, která nepřispívá k podpoře konkurence ani k ochraně zákazníků, motivovány strachem ze svobodného toku informací, anebo - jako v případě uvězněné podnikatelky - snahou ochránit zavedené společnosti.
Výsledek je týž: horší přístup k novým technologiím, vyšší ceny pro zákazníky a zmrazení inovací a místních podnikatelských aktivit.
Podstata spočívá v tom, že za nízkou dostupnost internetu a pomalé zavádění nových technologií v rozvojových zemích, zejména pak v afrických státech, nese velkou část zodpovědnosti regulační politika.
Pokud rozvojové země doufají, že se jim podaří smysluplně se připojit ke globální digitální ekonomice, pak mají instituce přinejmenším stejný význam jako samotné technologické vybavení.
Regulační rámec, který bude příznivě nakloněn působení ISP a dalších společností důležitých pro rozvoj technologické infrastruktury, přispěje ke vstupu rozvojových zemí do 21. století mnohem více než jakékoliv dotace.
Proč budovat finančně inkluzivní ekonomiky?
SEATTLE – Tématem summitu skupiny G20, který se tento týden koná v německém Hamburku, je „formování vzájemně provázaného světa“, a až se vedoucí představitelé pustí do práce, dostanou se do centra pozornosti mnohé z nejpalčivějších otázek – klimatické změny, kontraterorismus nebo obchod.
Neméně důležitá pro zajištění globální prosperity je však otázka, kolik pozornosti si dokáže získat jeden méně známý bod agendy: digitální finanční inkluze.
Přibližně dvě miliardy dospělých lidí dnes postrádají přístup i k těm nejzákladnějším finančním službám.
Digitální finanční inkluze spočívá v rozšíření přístupu k formální ekonomice zajištěním cenové i fyzické dostupnosti elektronických finančních nástrojů – jako jsou debetní účty, k nimž mohou lidé přistupovat přes mobilní telefony – v rozsáhlém měřítku.
Když tyto služby začnou používat chudí lidé, stanou se dvě věci.
Za prvé začnou spravovat peníze efektivněji – neboť získají nové způsoby, jak spořit, odesílat platby, žádat o úvěry nebo uzavírat pojištění.
Za druhé budou trávit méně času vyřizováním jednoduchých finančních transakcí, takže jim zbude čas na produktivní činnost nebo řízení malé vlastní firmy.
Dodatečné výdělky a úspory navíc zvyšují odolnost lidí vůči finančním šokům způsobeným například nečekanými zdravotními výdaji či sezonní neúrodou.
Existuje dostatek důkazů, že digitální finanční inkluze má na ekonomiky transformativní efekt.
Například v Keni pomohly „mobilní peníze“, které umožňují uživatelům převádět prostředky textovou zprávou, vybřednout z extrémní chudoby odhadem 194 000 domácnostem.
Průlom nastal díky změnám v přístupu k úsporám a větším možnostem volby povolání, zejména u žen.
Jakmile podobné přínosy zakusí větší počet zemí, vyhlídky trvalého hospodářského růstu se dramaticky zvýší.
Jedna nedávná studie předpověděla, že rozšíření přístupu k digitálním finančním nástrojům by mohlo do roku 2025 zvýšit HDP rozvojových zemí odhadem o 3,7 bilionu dolarů.
Aby se však příslib větší finanční inkluze využil, je zapotřebí efektivní politika na národní úrovni.
Skupina G20 loni zveřejnila „Principy digitální finanční inkluze na vysoké úrovni“, které se zaměřují na osm nejúspěšnějších strategií přijatých národními vládami po celém světě.
Nová zpráva G20 zveřejněná letos na jaře zkoumá tyto strategie hlouběji a ukazuje, jak přetavit principy v akci.
V tomto ohledu je lídrem Čína, která ukazuje, jak lze nastavit rovnováhu mezi inovacemi a rizikem.
Když se poprvé objevily internetové platební služby typu Alipay od firmy Alibaba, regulátoři se museli vypořádat se zcela novou kategorií finančního poskytovatele.
Místo aby předem vyrukovali s baterií pravidel, jen přihlíželi a učili se, jaké typy regulací jsou zapotřebí.
Poskytovatelé tak získali příležitost najít pevný bod a vyvíjet se.
Tento přístup pomohl službě Alipay stát se největší platformou internetových plateb na světě.
Jinde řeší regulační inovace další klíčový problém: absenci osobních dokladů u nových držitelů účtů.
Toto je v mnoha rozvojových zemích běžný problém, který brání stamilionům lidí ve využívání finančních služeb.
V zájmu překonání této překážky zavedly Tanzanie a Mexiko systémy, které pro přístup k nejzákladnějším účtům nevyžadují nic jiného než telefonní číslo.
V obou zemích jsou tyto programy úspěšné; například v Mexiku bylo v prvních dvou letech založeno více než devět milionů nových účtů.
Indie zase zahajuje masivní program digitální identifikace, který shromažďuje otisky prstů a další biometrická data.
Od zahájení činnosti programu před šesti lety byla vytvořena více než miliarda digitálních profilů; dnes je více než třetina těchto profilů navázaná na bankovní účty.
Nejnovější zpráva G20 však upozorňuje také na některé problémy.
Například „interoperabilita“ – tedy schopnost zákazníků provádět mezi sebou transakce i v případě, že používají odlišné platformy – je dnes normou jen na několika málo trzích.
Vládní zásah za účelem vyřešení tohoto problému by pomohl zvýšit pohodlí zákazníků a snížit provozní náklady poskytovatelů.
Uživatelům s malými či nulovými zkušenostmi s internetovými platebními systémy by také prospělo zavedení politik zlepšujících finanční gramotnost.
Celkově vzato ze zpráv G20 jasně vyplývá, že digitální finanční inkluze je silným nástrojem k řešení chudoby.
Také bohatší země z ní však mohou těžit, neboť pokud se digitální finanční inkluze dobře rozvine, zvyšuje spotřebitelskou aktivitu a obchod.
Skupina G20 pod loňským předsednictvím Číny učinila ze zlepšení přístupu k digitálním finančním službám globální prioritu a německé předsednictví na tom nic nezmění.
Toto zaměření pomůže zlepšit přístup ke globální ekonomice pro miliardy lidí, kteří ho potřebují nejvíce – zejména pro chudé lidi, seniory a ženy v rozvojových zemích.
Svět stále lépe chápe mechaniku finanční inkluze a způsoby, jimiž ji digitální technologie mohou urychlit.
Pro lidi bez přístupu k bankám je to skvělá zpráva.
Zařadit toto téma do agendy summitu však nestačí.
Mají-li inovace nadále fungovat, je třeba nacházet lokalizovaná řešení globálních výzev.
Jak už zjistili vedoucí představitelé Číny, Keni, Mexika a mnoha dalších zemí, ekonomika, která začleňuje všechny, zároveň všem prospívá.
Adaptace na novou globalizaci
BERKELEY – Země po celém světě přehodnocují podmínky zapojení do globálního obchodu.
To není nutně špatně; ve skutečnosti je uznání negativních efektů globalizace na miliony pracovníků v pokročilých ekonomikách dlouho opožděné.
Nová obchodní politika však musí být založena na jasném porozumění toho, jak se globalizace vyvíjí, ne na zpátečnické vizi vycházející z posledních 30 let.
Globalizace světu hodně pomohla.
Výzkum od McKinsey Global Institute (MGI) ukazuje, že díky globálnímu pohybu zboží, služeb, financí, dat a osob je světové HDP o více než 10% vyšší – jen za rok 2014 to bylo nějakých 7,8 bilionu dolarů – než by bylo, kdyby ekonomiky zůstaly uzavřené.
Více propojené země zachycují největší podíl této přidané hodnoty.
Například Spojeným státům, které jsou třetí ze 195 zemí na Indexu propojenosti MGI, se dařilo vcelku dobře.
Rozvíjející se tržní ekonomiky také sklidily velké zisky a to díky industrializaci orientované na export, která sloužila jako odrazový můstek pro rychlý růst.
A přece, i když globalizace narovnala nerovnost mezi zeměmi, zhoršila mezi nimi příjmovou nerovnost.
Mezi lety 1998 a 2008 nezažila střední třída v rozvinutých ekonomikách žádný příjmový růst, zatímco příjmy u těch na špičce globálního dělení příjmů vyletěly o téměř 70%.
Lidé s nejvyššími příjmy v USA, kteří tvoří zhruba polovinu globálního top 1%, sklidili významný podíl z benefitu globalizace.
Jistě, to vše není, dokonce ani z většinové části, výsledek globalizace.
Hlavním viníkem je technologická proměna, která automatizuje rutinní manuální a kognitivní činnost, zatímco zvyšuje poptávku po vysoce kvalifikovaných pracovnících.
Konkurence v importu a přetahovaní pracovní síly z rozvíjejících se ekonomik však také hráliroli.
A co je možná ještě podstatnější, ukázali se jako nápadnější cíle strachu a odporu voličů.
V průmyslu a regionech, které jsou nejvíce zasaženy konkurencí v importu, nyní přetekla míra léta bublající nespokojenosti, což nahrálo populistům, kteří slibují oslabit globalizaci.
Ale s tím, jak pokročilé ekonomiky přepracovávají obchodní politiku, je nyní zásadní, aby chápali, že globalizace již prochází významnou strukturální transformací.
Od globální finanční krize prudce opadly přeshraniční kapitálové toky, protože se banky pod tíhou nových nařízení stahují.
Mezi lety 1997 a 2007 rostl globální obchod dvakrát rychleji než globální HDP; od roku 2010 naopak růst globálního HDP předstihl obchod.
Za zpomalením obchodu stojí jak cyklické, tak sekulární síly.
Investice byly po léta slabé.
Růst Číny se zpomalil – sekulární trend, který bude zvrácen jen s malou pravděpodobností.
A zdá se, že expanze globálních dodavatelských řetězců dosáhla hranice své efektivity.
Ve zkratce, pomalejší globální obchod bude pravděpodobně novou normou.
Nic z toho neříká, že globalizace je na ústupu.
Stává se spíše digitálním fenoménem.
Před pouhými patnácti lety přeshraniční digitální toky prakticky neexistovaly; dnes mají na globální ekonomický růst větší vliv, než tradiční pohyb obchodovaného zboží.
Objem přeshraničních toků dat od roku 2005 stoupl 45 krát a očekává se, že v průběhu příštích pěti let stoupne ještě devětkrát.
Uživatelé na celém světě mohou streamovat poslední singl Beyoncé ihned po jeho vypuštění.
Výrobce v Jižní Karolíně může použít e-commerce platformu Alibaba k nákupu komponent u čínského dodavatele.
Mladá dívka v Keni se může učit matematiku přes Khan Academy.
Osmdesát procent studentů, kteří studují online kurzy Coursera, žije mimo Spojené státy.
Toto nové fórum digitální globalizace je více o znalostech, než o kapitálu či pracovní síle.
Vyžaduje internetové připojení místo poštovní přepravy.
Omezuje bariéry ke vstupu, posiluje konkurenci a mění pravidla, podle kterých se tento business dělá.
Vezměme si exportní aktivity, které se kdysi zdály mimo dosah malých obchodů, kterým chyběly zdroje k nalezení mezinárodních vyhlídek či k orientaci v přeshraniční administrativě.
Digitální platformy jako je Alibaba a Amazon nyní umožňují i malým podnikatelům propojení přímo na zákazníky a dodavatele po celém světě a přeměnit se tak na “micro multinationals.“ Facebook odhaduje, že 50 milionů malých obchodů je na jeho platformě, což je o 25 milionů více než v roce 2013; v průměru 30% facebookových fanoušků těchto firem je z jiných zemí.
Zatímco digitální technologie otevírají dveře pro malé firmy a jednotlivce k podílu na globální ekonomice, neexistuje záruka, že jimi projde dostatečné množství.
Bude to vyžadovat opatření, která jim pomohou využít příležitostí nového globálního trhu.
USA sice odstoupily od Trans-pacifického partnerství (TPP), ale mnoho z témat, kterým se tato úmluva věnovala, stále vyžaduje globální pravidla.
Na vzestupu jsou požadavky na lokalizační údaje a protekcionismus, a vážnými problémy se stala ochrana dat a kybernetická bezpečnost.
Při absenci TPP bude rozhodující, aby se našly nějaké další mechanizmy pro zavedení nových principů pro digitální obchod dvacátého prvního století, s větším důrazem na ochranu intelektuálního vlastnictví, přeshraničního toku dat a obchodu ve službách.
Pokročilé ekonomiky musí zároveň pomoci zaměstnancům získat dovednosti nezbytné pro kvalifikované pracovní pozice v digitální ekonomice.
Celoživotní vzdělávání nemůže být pouze sloganem; musí se stát realitou.
Přeškolení uprostřed kariéry musí být k dispozici nejen těm, kdo přišli o práci kvůli zahraniční konkurenci, ale také těm, kdo čelí konkurenci v podobě stále pokračující automatizace.
Tréninkové programy by měly být schopné poskytnout nové dovednosti v řádu měsíců, ne let, a měly by být doprovázeny programy, které podporují příjmy pracovníků během přeškolování a pomáhají jim přesídlit za lepší prací.
Většina rozvinutých ekonomik, včetně USA, nereagovala adekvátně na potřeby společenství či jednotlivců, které za sebou nechala globalizace.
Adresnost směrem k těmto potřebám má nyní prvořadou důležitost.
Efektivní reakce bude vyžadovat taková opatření, která pomohou lidem v adaptaci na současnost a dají jim schopnost využít budoucích příležitostí v další fázi digitální globalizace.
Globální příslib digitálního zdraví
BASILEJ – Dnes již zesnulý mezinárodní zdravotnický expert Hans Rosling ve svém nedávném bestselleru Factfulness ukazuje, že hrůzyplné události, jako jsou přírodní pohromy, úniky ropy nebo úmrtí na bojištích, mají tendenci prudce ubývat, kdežto výnosy plodin, míra gramotnosti a další ukazatele rozvoje jsou na vzestupu.
Na základě přístupu podloženého fakty a důkazy Rosling tvrdí, že i ve světě, který se jeví jako stále chaotičtější, máme důvod k optimismu.
Důvod k optimismu se najde i v říši globálního zdravotnictví, a to z jednoduchého důvodu.
Stejně jako průmyslová revoluce přinesla dalekosáhlé pokroky v medicíně, probíhající digitální revoluce nám umožní zkvalitnit zdravotní péči způsoby, které byly ještě před několika lety těžko představitelné.
Téměř všechny země světa se přihlásily k Cílům trvale udržitelného rozvoje (SDG) Organizace spojených národů, které představují jakousi mezinárodní agendu pro zvýšení blahobytu lidstva a zlepšení kondice planety, jež ho lidem umožňuje.
V oblasti globálního zdraví si SDG kladou za cíl eliminovat preventabilní dětská úmrtí a rozsáhlé epidemie a dosáhnout všeobecného pokrytí zdravotní péčí.
SDG jsou sice velmi ambiciózní, ale zároveň veskrze dosažitelné.
Musíme jen využít příležitostí, které nám nabízejí internet, mobilní zařízení a další digitální technologie.
Ty už dnes rozšiřují přístup ke zdravotní péči a zvyšují kvalitu péče v těžko přístupných komunitách.
Vezměme si například Indii.
Vláda premiéra Naréndry Módího zavedla počátkem letošního roku „Modicare“ – největší program státem financovaného zdravotního pojištění na světě, který pokryje až 40% z 1,3 miliardy obyvatel Indie.
Vláda si klade za cíl zastavit vzestup nepřenosných onemocnění (NCD), jako jsou cukrovka a rakovina, a současně zabránit stavu, kdy výdaje na zdravotní péči uvrhnou domácnosti do chudoby.
V tak velké zemi, jako je Indie, se program silně opírá o technologie, které propojují občany se zdravotnickými službami, ukládají a analyzují údaje o pacientech a předcházejí katastrofám, jež by mohly vzniknout kvůli záměně zdravotní dokumentace pacientů.
Digitální technologie dokážou také zajistit, aby pacienti v odlehlých oblastech mohli využívat služeb vysoce kvalifikovaných poskytovatelů.
Nadace Novartis realizuje v Ghaně program telemedicíny, v jehož rámci 70% konzultací mezi poskytovatelem a pacientem probíhá po telefonu, což pacientům šetří namáhavou cestu do center primární péče.
Digitální technologie mohou vnést revoluci také do zdravotnického vzdělávání.
V izolovaných regionech zdravotníci často putují za výcvikem celé hodiny pěšky a mnozí z nich nakonec zákonitě zůstanou bez potřebného výcviku.
Dnes však mohou poskytovatelé zdravotní péče získávat výcvik kdekoliv prostřednictvím chytrých telefonů a tabletů.
Jeden z našich partnerů, organizace Last Mile Health, vytvořila celou digitální platformu šitou na míru potřebám zdravotnického vzdělávání v komunitách.
Tato a další úsilí decentralizují poskytování zdravotní péče i výcvik a propůjčují větší pravomoci místním praktikům – to vše je pro dosažení všeobecného pokrytí zdravotní péčí nezbytné.
Netřeba dodávat, že digitální technologie budou také hnacím motorem příští vlny terapií, které změní náš život.
Technologie sociálních sítí už dnes zefektivnila výběr kandidátů pro klinické zkoušky a díky umělé inteligenci a prediktivní analýze se mohou tyto zkoušky provádět mnohem rychleji.
V digitální oblasti obecně však nejvýznamnější zlepšení přinese vysokorychlostní internet.
V nízkopříjmových zemích může rychlé připojení k internetu představovat na všech úrovních zdravotnictví zásadní změnu.
Vybudování vysokorychlostní infrastruktury v zemích chudých na zdroje je však složitý úkol.
Digitální zdravotnické služby jsou příliš často rozdrobené mezi vládní agentury, soukromé firmy a nevládní organizace.
Řada aktivit se kvůli tomu duplikuje a příležitosti ke spolupráci jsou promrhány.
Varovný příklad nabízí Uganda: v roce 2012 tam fungovalo tolik protichůdných digitálních zdravotnických projektů, že vláda byla nucena vyhlásit na všechny dočasné moratorium.
Pracovní skupina Komise pro vysokorychlostní připojení v oblasti digitálního zdraví, jíž spolupředsedá Nadace Novartis, se zaměřuje na otázku, jak mohou technologie zkvalitnit péči o pacienty s nepřenosnými chorobami.
Během zářijového Valného shromáždění OSN zveřejnila komise dokument s názvem Příslib digitálního zdraví: Řešení problému nepřenosných onemocnění s cílem urychlit všeobecné zdravotnické pokrytí v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích.Cílem je nabídnout politikům a dalším aktérům pragmatické rady, které jim pomohou vytvořit si novou představu o možnostech digitálního zdraví při řešení problému nepřenosných onemocnění.
Je zřejmé, že vlády musí dělat více, aby integrovaly úsilí v oblasti digitálního zdraví napříč ministerstvy, a pokud je to možné, koordinovaly svou činnost s aktéry ze soukromého a neziskového sektoru.
K této spolupráci již dochází v místech, jako jsou Filipíny, kde takzvaná Národní řídicí komise eHealth dohlíží na celou škálu iniciativ digitálního zdraví, a tím vytváří ideální prostředí pro digitální inovace.
Digitální technologie ovšem nejsou všelékem, takže musíme moudře volit priority.
První prioritou by měly být výsledky.
V mnoha zemích jsou poskytovatelé zdravotní péče odměňováni za provedené úkony, nikoliv za konečné výsledky.
Digitální technologie orientované na výsledek musí zajistit, aby se to změnilo.
Druhou prioritou je zlepšení datové gramotnosti.
Digitální technologie nám umožňují zachycovat a shromažďovat data s cílem získat na všech úrovních nové poznatky – od biologie jednotlivce po globální schémata chorob.
Výcvikové osnovy pro poskytovatele zdravotní péče a administrátory by proto měly obsahovat i instrukce v oblasti statistiky, správy dat a analýzy, aby poskytovatelé dokázali držet krok s vývojem v oblasti digitálních technologií.
Poslední prioritou je mít na paměti, že digitální technologie jsou cenné pouze v případě, že se využívají ke zlepšení fungování systémů.
Lékaři by neměli trávit více času zadáváním dat než péčí o pacienty.
Při správné aplikaci mohou naštěstí digitální technologie pomoci zautomatizovat tento proces tak, aby měli poskytovatelé péče volné ruce k tomu, co dělají nejlépe.
Jsou to tři roky, co svět ratifikoval SDG včetně blízkých cílů dosáhnout všeobecného zdravotnického pokrytí a všeobecného a dostupného přístupu k internetu.
Nedávné programy ukazují, že v otázce dosažení těchto cílů bychom měli být optimisty.
Úspěch však bude záviset na tom, zda dokážeme využít digitální revoluci ku prospěchu všech.
Jak zajistit bezpečnost digitální revoluce
BRUSEL – Masivně investovat do vodních kanálů těsně před zprovozněním železnice by asi nebyl dobrý nápad.
Asi bychom chápali, proč se například správce kanálu Bridgewater (pravděpodobně prvního průplavu v Anglii) důrazně stavěl proti plánované železniční trati mezi Liverpoolem a Manchesterem.
Tento technický pokrok však již nešlo zastavit, stejně jako nové výzvy, které s sebou přinesl.
Totéž platí i pro dnešní digitální inovace.
Zahájení vlakové dopravy mezi uvedenými anglickými městy v roce 1830 znamenalo fenomenální úspěch, jenž odstartoval věk páry a změnil svět způsobem, který nebylo možné předvídat.
S rozvojem železnice, kdy se kolejnice brázdící průmyslový svět začaly větvit do všech stran jako žilky v listu, bylo dosaženo nové úrovně konektivity, které začaly velice rychle využívat kriminální živly.
Aby byl jejich náskok smazán, bylo třeba vytvořit zcela nové policejní síly.
Svět nyní stojí na prahu další revoluce konektivity.
Jde zejména o infrastrukturu, která podstatně změní způsob, jakým jsme vzájemně propojeni.
Ponaučení z dřívějších zkušeností bychom proto neměli ignorovat.
Na rozdíl od vzniku železnice totiž v nynější revoluci půjde o mnohem více než jen o dopravu.
Zapomeňme na internet věcí.
To, o čem je zde řeč, je „internet všeho“: decentralizovanější digitální budoucnost, ve které jsou lidé, data a věci propojeni jako nikdy předtím.
Pokud jde o bezpečnost, musíme zajistit, abychom nezůstali sedět na prámu, který líně pluje po říčním kanálu, zatímco kolem nás profrčí ranní vlak do Manchesteru.
Musíme pozorně sledovat strategická slabá místa, která tyto technologie přinesou, a předpovídat, jak by se nepřátelské subjekty mohly pokoušet využít novou digitální infrastrukturu k vlastnímu prospěchu nebo ji použít jako zbraň.
Některé problémy, jako je například zneužívání sociálních médií k šíření dezinformací – a to i pomocí nejmodernějších nástrojů typu realistických videomontáží nebo umělé inteligence – jsou již jasné.
Řeč je ale také především o infrastruktuře samotné.
Zvláštní výzvu představuje zavádění páté generace mobilní komunikační technologie neboli 5G, protože právě tato technologie bude páteří celosvětové konektivity.
S tím jsou spojeny strategické a bezpečnostní otázky ohledně bezpečnosti dodavatelského řetězce a původu.
Jak si můžeme být jisti, že komponenty používané v budoucích generacích evropských technologií – nejen 5G – budou zabezpečené?
Již nyní má bezpečnost digitálního dodavatelského řetězce trhliny – viz například nedávné zprávy o společnostech, které našly na svých serverových základních deskách záhadné čipy, jež se tam podle všeho dostaly při výrobě.
Britská vláda doporučuje telekomunikačním společnostem, aby si velmi rozvážně vybíraly své dodavatele.
Spojené státy zase usilují o omezení některých typů přímých zahraničních investic do klíčových technologií, jako jsou polovodiče a robotika.
Pro zabezpečení dodavatelského řetězce v rámci digitální infrastruktury potřebujeme větší transparentnost ohledně původu technologických komponent.
Zásadní význam má rovněž zachování různorodosti dodavatelů.
Kromě toho jsou zapotřebí společné normy a pravidla, aby byla zajištěna důvěryhodnost mezinárodních partnerů.
Na tomto základě staví nedávný návrh francouzského prezidenta Emmanuela Macrona představený v Pařížské výzvě k zajištění důvěry a bezpečnosti v kyberprostoru.
Podle Macrona se internet stal místem konfliktu, kde nepřátelské subjekty využívají zranitelnosti digitálních produktů a služeb.
Navrhuje, aby Evropa vytvořila internet důvěry založený na zákonnosti a spolupráci.
S tím souhlasím.
Evropané by měli mít nadále možnost bezpečně se pohybovat v online prostředí s vědomím, že jejich základní hodnoty a práva, jako je svoboda projevu, jsou chráněny.
Potřebujeme strategii, která vyváží naši potřebu využívat technologické inovace pro zajištění naší hospodářské budoucnosti a nutnost nedopustit v rámci tohoto procesu rozsáhlé bezpečnostní slabiny.
Je třeba urychleně jednat, protože technologický vlak se řítí plnou parou vpřed.
Musíme se tudíž zaměřit na zmírňování rizik a zároveň položit základy pro to, aby se v budoucnu již neopakovala situace, ve které se nacházíme nyní.
Při zápase s touto nesporně obrovskou výzvou se musíme vyvarovat krátkozrakých opatření, jako je protekcionismus a další kroky, které nepřejí inovacím.
Je třeba zmapovat rozsah rizika a rozhodnout, co je skutečně strategické.
Pro Evropu z toho nevyplývá pouze nutnost chránit dodavatelské řetězce, ale také potřeba provádět rozsáhlé a koordinované investice do našich technologických odvětví.
Evropská komise má jedinečné předpoklady k tomu, aby toto úsilí napříč sektory posouvala dál.
Protože ještě není příliš pozdě na to, aby si Evropa zajistila svou digitální budoucnost.
I vlastník kanálu Bridgewater nakonec viděl, kterým směrem vítr vane, a začal mohutně investovat do konkurenční železnice.
Ohrožené druhy živočichů mohou platit za vlastní ochranu
PRAHA/NAIROBI – Už brzy bude možné poskytnout digitální identitu jednotlivým divoce žijícím živočichům, jejichž druhu hrozí vyhynutí.
V současnosti je jedinou ekonomickou hodnotou těchto živočichů hodnota jejich zpracovaných tělesných částí.
Pokud budou vybaveni digitální peněženkou navázanou na jejich identitu a schopností utrácet peníze za vlastní ochranu, mohlo by to zkvalitnit jejich životy a zvýšit naději na jejich přežití.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Lidoopové, jako jsou gorily a šimpanzi, představují ideální počáteční kandidáty pro projekt „mezidruhových peněz“ („Interspecies Money“).
Našich nejbližších vývojových bratranců přežívá jen asi 700 000 kusů a jejich počet dál prudce klesá: představme si populaci rovnající se počtu obyvatel Washingtonu, která žije roztroušená v lesích podél polních cest nebo na okraji mnoha tisíc izolovaných, chudých a rychle rostoucích vesnic.
Lidé a lidoopové spolu během průmyslové éry nežili dobře, ale v postindustriálním věku to můžeme zlepšit.
Navrhujeme začít u orangutanů.
V lesních biotopech Sumatry a Bornea dosud žije jen asi 120 000 kusů těchto inteligentních zrzavých opic.
Ačkoliv se na jejich ochranu vynaložila od roku 2000 miliarda dolarů, více než 100 000 jedinců ve stejném období zahynulo v důsledku odlesňování, útrap a zabíjení.
Situace mohla být ještě horší – nebýt záchranného úsilí, zahynulo by přibližně 135 000 orangutanů –, avšak podobné investice lze jen stěží označit za úspěšné.
V případě orangutanů je ochranářská logika docela jednoduchá.
Lidoopové sdílejí les s lidmi, kteří si vydělávají na živobytí pěstováním plodin a lesních produktů.
Obě skupiny mají rády stejné produkty.
Vznikají konflikty.
Žádat lidi žijící v lese, aby se usmířili se sousedy orangutany, nestačí.
Lidé potřebují vědět, že je to pro ně i přínosné.
Jen malá část peněz určených na ochranu přírody se však dostane na frontovou linii, kde může mít největší účinek.
A právě zde nabízejí technologie nové možnosti kvalitnějšího dozoru nad životem zvířecích druhů na zeměkouli.
V oblasti hardwaru nám bouřlivá exploze výpočetního výkonu, datové kapacity, chytrých telefonů, fotoaparátů, senzorů, dronů, pozemních robotů, satelitů a genomiky umožňuje sledovat přírodu ve vyšším rozlišení a při nižších nákladech.
Na straně softwaru pak pokroky v oblasti umělé inteligence, herních platforem budujících metaverza a distribuovaných krypto a blockchainových řešení umožní prezentovat jiné druhy na internetu veskrze novátorskými způsoby.
V kryptoměnách je k dispozici spousta peněz, které by mohly podpořit novou „tokenomiku“ pro přírodu; kryptoinovátoři zaznamenávají neuvěřitelné úspěchy při vytváření digitálního nedostatku, jehož hodnota se zvyšuje.
Je zákonité, že i živoucí nedostatek ohrožených druhů se stane pro držitele kryptoměn svébytnou třídou aktiv.
Otázka zní, jaký přístup zvolit, aby byl užitečný pro daný druh i pro lidi, kteří o něj pečují.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Máme v plánu financovat první digitální peněženky pro orangutany z výtěžku z prodeje odpovídajících „nezaměnitelných žetonů“ (NFT).
Ke každé peněžence budou přidělení vědci a další signatáři, kteří budou mít za úkol rozhodovat v zájmu orangutana.
Postupem času se tento proces stane „schrödingerovským“: peněženka bude vytvořena, jakmile bude lidoop poprvé spolehlivě pozorován. „Mezidruhové peníze“ pak lidé obdrží z prostředků v peněženkách, pokud budou dodržovat jednoduchá a ověřitelná pravidla.
Tato pravidla budou stanovovat orangutani (nebo přesněji řečeno lidští a výpočetní zástupci reprezentující jejich potřeby).
Mezi tato pravidla by mohly patřit úkoly typu „průběžně mě pozoruj“, „nech můj strom na pokoji“ či „nezabíjej mě“.
Současné výdaje na ochranu činí 1,30 dolaru denně na jednoho divoce žijícího orangutana.
My se domníváme, že jeden dolar denně v peněžence orangutana by mohl ve většině situací znamenat převratnou změnu.
Čtyři sta dolarů ročně je sice víc, než může ve formě rozvojové pomoci očekávat dítě žijící v přilehlých komunitách, avšak přežití orangutanů je natolik nejisté, že lze tuto nerovnováhu ospravedlnit.
Protože navíc projekt mezidruhových peněz explicitně spojuje zvířata s lidskými opatrovníky, bude se velká část peněz stejně přesouvat z peněženek orangutanů k farmářům a jejich dětem formou plateb za sběr dat nebo odškodného za ztráty na úrodě.
Pokud se projekt mezidruhových peněz podaří vyladit tak, aby fungoval u orangutanů, pak může fungovat i u ostatních lidoopů, v neposlední řadě u poddruhu gorily nížinné, kterou obyvatelé konžského pralesa loví na maso.
Mezi další živočichy, kteří by v počáteční fázi mohli získat mezidruhové peníze, patří mimo jiné dugongové, žirafy nebo kosatky.
Od charismatických savců by se pak mezidruhové peníze mohly potenciálně rozšířit na stromy, ptáky, a dokonce i na hmyz a mikrobiální populace.
Pro jiné druhy by mohla vzniknout digitální měna, která by fungovala jako centrální banka pro biodiverzitu.
NFT vzácných druhů by zase mohly představovat uschovatele hodnoty, z níž by se taková instituce financovala.
Ohrožení lidoopů nám připomíná, že pokud jde o obecnější ochranu jiných druhů, neprojevujeme příliš velké ambice.
Vzhledem k rozšiřující se lidské populaci mohou lidoopové přežít jen za podmínky, že se lidé shodnou na pokojném životě po jejich boku.
Průhledné a stálé platby nejchudším lidem žijícím vedle nejbohatší biodiverzity světa představují krok k dosažení tohoto cíle.
Ponuré vyhlídky trumponomiky
NEW YORK – Teď, když už je americký prezident Donald Trump ve funkci šest měsíců, lze s větší jistotou posoudit vyhlídky americké ekonomiky a tvorby hospodářské politiky pod jeho správou.
Jak je tomu s Trumpovým prezidentským působením obecněji, paradoxů je požehnaně.
Nejdůležitějším hlavolamem je disproporce mezi výkonem finančních trhů a realitou.
Zatímco akciové trhy dál dosahují nových výší, americká ekonomika v první polovině roku 2017 rostla v průměru jen o 2 % – což je pomalejší růst než za prezidenta Baracka Obamy – a neočekává se, že by se jí po zbytek roku dařilo o mnoho lépe.
Burzovní investoři nadále chovají naději, že Trump dokáže prosadit politiky ke stimulaci růstu a zvýšení firemních zisků.
Hlemýždí růst mezd navíc znamená, že inflace nedosahuje cílové míry Federálního rezervního systému USA, takže Fed bude nucen úrokové sazby normalizovat pomaleji, než se očekávalo.
Nižší dlouhodobé úrokové sazby a slabší dolar jsou pro americké akciové trhy dobrou zprávou a Trumpův program na podporu podnikání stále v zásadě jednotlivým akciím prospívá, byť takzvané Trumpovo reflační obchodování splasklo.
Zeslábl přitom důvod k obavám, že mohutný program fiskální stimulace vytlačí dolar výš a donutí Fed zvýšit sazby.
S ohledem na politickou neefektivitu Trumpovy administrativy lze bezpečně předpokládat, že pokud vůbec k nějaké stimulaci dojde, bude menší, než se očekávalo.
Neschopnost administrativy podat na poli hospodářské politiky výkon se těžko nezmění.
Selhaly pokusy republikánských kongresmanů nahradit zákon o dostupné péči (Obamacare), v neposlední řadě proto, že umírnění republikáni odmítli hlasovat pro návrh, který by zhruba 20 milionům Američanů vzal zdravotní pojištění.
Teď se Trumpova administrativa přesouvá k daňové reformě, již bude stejně těžké uzákonit, ne-li ještě těžší.
Dřívější návrhy reformy daní očekávaly úspory ze zrušení Obamacare a z navrhované „přeshraničně korekční daně“, od níž už bylo upuštěno.
Republikánům v Kongresu tak nezbývá mnoho manévrovacího prostoru.
Jelikož pravidla Senátu USA o rozpočtové vyrovnanosti vyžadují, aby všechny daňové škrty byly po deseti letech příjmově neutrální, republikáni buď budou muset daňové sazby snížit mnohem méně, než původně zamýšleli, anebo se spokojit s dočasnými a omezenými daňovými škrty, které se nezaplatí.
Aby daňové reformy prospěly americkým pracujícím a podnítily hospodářský růst, musí víc zatížit bohaté a ulevit dělníkům a střední třídě.
Trumpovy návrhy by ale udělaly pravý opak: podle toho, na který plán se podíváte, 80-90 % přínosů by získalo horních 10 % distribuce příjmů.
Ještě podstatnější je, že americké korporace nehromadí biliony dolarů v hotovosti a neodmítají dělat kapitálové investice proto, že je příliš vysoká daňová sazba, jak tvrdí Trump a republikánští kongresmani.
Firmy jsou méně ochotné investovat spíš proto, že pomalý růst mezd sráží spotřebu, a tedy celkový hospodářský růst.
Mimo daňovou reformu stále není na obzoru Trumpův plán rozproudit krátkodobý růst výdaji do infrastruktury ve výši bilionu dolarů.
Navíc vláda místo přímých vládních investic v této výši chce dát soukromému sektoru skromné daňové pobídky, aby razil cestu různým projektům.
K uskutečnění velkých infrastrukturních projektů od začátku do konce bude bohužel zapotřebí víc než daňových úlev a projektů připravených na příjezd stavebních strojů je jako šafránu.
Co se týče obchodu, je tu dobrá a špatná zpráva.
Dobrou zprávou je, že administrativa neuskutečňuje radikálně protekcionistické politiky, například označování zemí za měnové manipulátory, zavádění paušálních cel či prosazování přeshraničně korekční daně.
Špatnou zprávou je, že se Trump drží svého kréda „kupujte od Američanů, najímejte si Američany“ a jeho ochranářská gesta budou znamenat víc škody pro růst než užitku pro pracovní místa.
Odstoupil už od Transpacifického partnerství a od vyjednání s Evropskou unií o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství.
Vyjednává o novém nastavení Severoamerické dohody o volném obchodu a může se pokusit o úpravu podmínek dalších dohod o volném obchodu, například bilaterální dohody s Jižní Koreou.
A stále ještě by zavedením cel na ocel a další výrobky mohl vyvolat obchodní válku s Čínou – obzvlášť teď, kdy Čína neprojevila ochotu spolupracovat v reakci na vyhrocení severokorejské jaderné hrozby.
Trump by také mohl omezit růstový potenciál USA zpřísněním podmínek přistěhovalectví.
Vedle zákazu vstupu pro návštěvníky ze šesti převážně muslimských zemí má vláda v úmyslu omezit migraci vysoce kvalifikovaných pracovníků a zesílit deportace přistěhovalců bez dokladů.
To, společně s hraniční zdí, kolem níž se dělá tolik povyku, stlačí budoucí nabídku pracovní síly, a tedy hospodářský růst, především jak bude americká populace dál stárnout a odcházet z řad pracovních sil.
Konečně Trumpův program deregulace hospodářský růst nepovzbudí, ve skutečnosti by jej mohl časem oslabit.
Pokud se finanční regulace uvolní přespříliš, výsledkem může být další bublina aktiv a úvěrů, ba dokonce další finanční krize a recese.
Zároveň Trumpovo rozhodnutí odstoupit od pařížské klimatické dohody, společně se zrušením předpisů na ochranu životního prostředí, povede k ekologické degradaci a pomalejšímu růstu v odvětvích zelené ekonomiky, jako je solární energetika.
Slabší ochrana pracujících zase zmenší jejich vyjednávací sílu, takže bude dál držet růst mezd a celkovou spotřebu na nízké úrovni.
Není divu, že skutečný a potenciální růst ustrnul na zhruba 2 %.
Ano, inflace je nízká a zisky firem a akciové trhy prudce rostou.
Ale propast mezi Wall Street a obyčejnou ulicí se zvětšuje.
Vysoká tržní ocenění, poháněná likviditou a iracionální rozjařeností, neodrážejí fundamenty ekonomické reality.
Tržní korekce bude nakonec nevyhnutelná.
Jedinou otázkou je, komu ji dá Trump za vinu, až k ní dojde.
Přímá demokracie a brexit
PRINCETON – Jakou roli by měla hrát v demokracii referenda?
Tato otázka se stala relevantnější než kdykoliv dříve po referendu o „brexitu“ ve Velké Británii, v němž voliči poměrem hlasů 52% ku 48% rozhodli o vystoupení země z Evropské unie – a postarali se o náhlý konec politické kariéry premiéra Davida Camerona.
Odpůrci brexitu od té doby naznačují, že jelikož referenda nemají v Británii žádné ústavní zakotvení a konečné rozhodnutí musí učinit parlament, měl by se výsledek všelidového hlasování ignorovat.
Mají pravdu?
Bez ohledu na to, co si myslíme o vystoupení Británie z EU, si můžeme položit dvě další otázky, jednu všeobecnou a jednu týkající se konkrétně brexitu.
Za prvé: do jaké míry by měli mít občané demokratické země možnost rozhodovat přímo v referendu, a nikoliv prostřednictvím svých volených zástupců?
A za druhé konkrétněji: měli by se britští zákonodárci cítit vázáni výsledkem referenda z 23. června?
Pokud jde o obecnou otázku, nejsilnějším argumentem pro přímou demokracii je tvrzení, že vyvěrá ze samotné ideje demokracie a podléhá jen omezení realizovatelnosti.
V dřívějších dobách mohly být malé městské státy přímými demokraciemi; ve větších zemích však bylo vzhledem k pomalé komunikaci nezbytné volit zástupce, kteří rozhodovali o mnoha otázkách, o nichž bylo potřeba diskutovat a hlasovat.
Dnes, kdy se tyto debaty mohou vést v novinách, v televizi či na internetu, se zmíněnou překážku podařilo překonat a přímá demokracie by podle této názorové školy měla být „základním nastavením“ nebo by se přinejmenším měla využívat častěji.
Dnes dostupné technologie umožňují úplné zrušení zastupitelské demokracie a poskytnutí hlasu každému občanovi v každé otázce, o které dnes zákonodárné sbory rozhodují.
Nebyl by právě toto způsob, jak nejvěrněji aplikovat demokratický ideál, že každý občan má mít stejný hlas?
Existuje i jeden praktičtější argument pro přímou demokracii: funguje jako bariéra vlivu peněz na výsledek.
Za peníze si v ní lze samozřejmě stále koupit reklamu, ale už si nelze koupit zákonodárce, jak se často děje v zastupitelských demokraciích.
Například ve Spojených státech zemědělská lobby komplikuje přesvědčování Kongresu či státních zákonodárných sborů, aby schválily zákony na ochranu zvířat, které by zmírnily alespoň nejextrémnější formy omezování pohybu dobytka.
Když však Kalifornie uspořádala v roce 2008 referendum o otázce, zda by všechna zemědělská zvířata měla mít prostor k tomu, aby se otočila a protáhla si končetiny, 63% hlasujících toto opatření podpořilo.
Kalifornský zákon o zemědělských zvířatech představuje jeden z nejlepších příkladů využití referenda k překonání překážek a dosažení žádoucího – a požadovaného – výsledku.
Kalifornie však zároveň nabízí jeden z nejčítankovějších příkladů, jak je riskantní umožnit voličům, aby rozhodovali o otázkách bez plné znalosti ekonomických dopadů jejich výsledku.
V roce 1978 schválili kalifornští voliči Návrh č. 13, který snížil daně z nemovitosti, omezil jejich budoucí růst a zároveň podmínil jakékoliv zvýšení státních daní nebo státních příjmů získáním dvoutřetinové většiny v obou komorách kalifornského zákonodárného sboru.
Výsledkem byl podle mnoha lidí nedostatek prostředků k udržení kvality státních služeb včetně kdysi špičkového školství.
Hlubší otázka ovšem zní, zda vůbec chceme být tak demokratičtí, jak přímá demokracie umožňuje.
Neslavnější přívrženec zastupitelské demokracie by řekl, že nikoliv.
V roce 1774 oznámil Edmund Burke, který byl krátce předtím zvolen do parlamentu za Bristol, svým voličům, že jejich přání sice pro něj budou mít obrovskou váhu a jejich názory se u něj budou těšit značnému respektu, avšak on pro ně neobětuje své nestranné mínění, zralý úsudek ani osvícené svědomí. „Váš zástupce je vám povinován,“ prohlásil v často citovaném výroku, „nejen svou pracovitostí, ale i svým úsudkem; a pokud ho obětuje vašim názorům, pak vám neslouží, ale zrazuje vás.“
Burke byl konzervativec, jehož neochvějný názor, že je povinností volených zástupců řídit se vlastním úsudkem, pramenil z přesvědčení, že volení zástupci budou pravděpodobně informovanější a moudřejší než jejich voliči, a proto omezí jejich výstřelky.
Po referendu o brexitu se tento názor jeví jako opodstatněnější.
Faktorem, jenž pravděpodobně představoval nejvýraznější dělicí čáru hlasování, bylo dosažené vzdělání.
Pouze 29% voličů s univerzitním diplomem hlasovalo ve prospěch vystoupení z EU.
Jeví se jako žádoucí, aby u tak složitých otázek, jako je brexit, měli lidé s většími znalostmi při rozhodování větší slovo, a jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je poskytnout možnost nezávislé volby parlamentním zástupcům.
Na konkrétní otázku, co by měli britští poslanci s ohledem na výsledek referenda udělat, by Burke odpověděl, že by měli hlasovat v souladu se svým nestranným míněním, zralým úsudkem a osvíceným svědomím.
Pokud to učiní, Británie v EU zůstane.
Burkeova argumentace však nepředstavuje alternativu pro Camerona, protože Burke by především nikdy nevypsal referendum a Cameron, který tak učinil ve snaze utišit vzpouru ve své Konzervativní straně, dnes nemůže věrohodně tvrdit, že referendum mělo mít jen poradní charakter.
Vedl sice kampaň za setrvání v EU, avšak on i ti, kdo při vypisování referenda stáli po jeho boku, musí respektovat výsledek.
Jiní poslanci však takto vázáni nejsou.
Poradit se s veřejností je dobrá věc.
Možná by se to mělo dělat častěji (a nevyžadovalo by to tak drahou proceduru jako britské referendum).
Zda je ovšem nutné závazně akceptovat verdikt relativně těsné většiny voličů (z nichž většina byla o otázce předložené k hlasování méně informovaná než průměrný občan), to je úplně jiná otázka.
Pomůže čtvrtá průmyslová revoluce trvalé udržitelnosti?
STOCKHOLM – Lídři ze Silicon Valley nás ubezpečují, že čtvrtá průmyslová revoluce nám přinese nevídané výhody.
Zároveň tvrdí, že už probíhá a stále se zrychluje, neboť ji ženou kupředu umělá inteligence a další technologie, a varují, že pokud se k ní nepřipojíme, zbudou nám nakonec oči pro pláč.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Tyto překotné změny – které zároveň odrážejí dopad robotiky, biotechnologií, nanotechnologií, 5G sítí a internetu věcí (IoT) – představují univerzální revoluci.
Její špičky a hlavní podporovatelé slibují, že tato revoluce pomůže společnostem vyrovnat se s klimatickými změnami, řešit chudobu a nerovnost a zastavit dramatickou ztrátu biodiverzity.
Možná bude opravdu probíhat takto.
A možná taky ne.
Vezměme si poslední digitální revoluci, která nám přinesla Google, Facebook i Twitter a změnila způsob, jímž informace proudí po světě.
Zpočátku se zdálo, že schopnost spojit se přes internet s jinými lidmi a snadno vytvářet a sdílet digitální obsah prostřednictvím stále rostoucích virtuálních sociálních sítí, je jednoznačně přínosná.
Globální záplava dezinformací, kterou tyto platformy rovněž umožňují, však dnes komplikuje řízení pandemie COVID-19 i boj s klimatickými změnami.
Málokdo si dokázal včas uvědomit, co se děje, a pak už bylo pozdě; dnes se jen vyrovnáváme s následky.
Jak tedy může společnost minimalizovat riziko, že se příští generace technologií budou bezděčně, z neznalosti nebo i záměrně využívat škodlivým způsobem?
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Ve své práci se stále více zaměřuji na střet dvou světů.
Technosféru tvoří všechny věci, které vytvořili lidé.
Její celková velikost se odhaduje na 30 bilionů tun neboli 50 kilogramů na čtvereční metr zemského povrchu.
Biosféra je pak tenká vrstva obklopující zemský povrch, ve které existuje život a kde se lidé už asi 10 000 let těší relativně stabilnímu klimatu.
Vztah mezi těmito dvěma světy mě poprvé začal zajímat v době, kdy jsem zkoumal růst poloautomatizovaných globálních systémů včasného varování před nemocemi.
Začal jsem si uvědomovat, jak hluboce technologie mění chování lidí, organizací a strojů.
Někdy je tento vliv lineární, jednoduchý a přímý.
Častěji jsou však důsledky technologických změn nepřímé; šíří se složitými kauzálními sítěmi a zviditelňují se nám až po dlouhé době.
Sociální média jsou toho dobrým příkladem.
Technosféra je všude kolem nás.
Je na nejlepší cestě stát se takzvanou „kognitivní infrastrukturou“, která dokáže zpracovávat informace, rozumně uvažovat, pamatovat si, učit se, řešit problémy a občas i rozhodovat s minimálními lidskými zásahy prostřednictvím rozvinuté automatizace a strojového učení.
Z vývojového hlediska se to může ukázat jako obrovský skok kupředu.
Rozhodnutí týkající se podoby a směřování technosféry však musí odrážet společenské cíle a stav planety.
Vybudování trvaleji udržitelné budoucnosti proto vyžaduje, abychom přehodnotili některé hluboce zakořeněné předpoklady o roli technologií, a zejména umělé inteligence.
Nejdůležitějším úkolem by mohlo být rozšíření převládající interpretace „umělá inteligence pro klimatické změny“.
V nejjednodušší podobě se tato interpretace zaměřuje na využití umělé inteligence k předpovídání klimatu, případně k optimalizaci energetických systémů či dopravních toků.
Klimatický systém je však fundamentálně spojený s biosférou a její biodiverzitou, pralesy, oceány a zemědělskými ekosystémy.
Zodpovědný vývoj a zavádění umělé inteligence s cílem řešit naléhavé problémy trvalé udržitelnosti proto vyžaduje, abychom toto spojení s živoucí planetou a naší rolí v ní přijali za své.
Nazírání na přínos umělé inteligence prizmatem optimalizace a efektivity navíc nepředstavuje správný způsob, jak přemýšlet o posílení dlouhodobé odolnosti lidí a planety.
Odolnost – tedy schopnost zotavit se z šoků a adaptovat se na měnící se podmínky – vyžaduje rozmanitost a nadpočetnost.
Město s jedinou obrovskou dálnicí vedoucí jeho středem je zranitelná vůči dopravním zácpám, pokud ho zasáhne blesková povodeň nebo teroristický útok.
Město mající více tras vedoucích z jednoho místa na druhé je v tomto směru odolnější.
Systémy optimalizované tak, aby poskytovaly maximální výkon (například maximální výnos určité plodiny), jsou náchylné k šokům a změnám okolností.
Optimalizace zemědělské půdy na maximální výnosy s využitím prediktivní analýzy a automatizace je lákavou strategií, ale mohla by urychlit ztrátu místních ekologických znalostí, prohloubit stávající nerovnosti a zvýšit závislost na monokultuře v reakci na komerční tlaky.
Potenciál umělé inteligence napomáhat k řešení klimatických výzev spočívá nikoliv v optimalizaci systémů, nýbrž v rozšiřování schopnosti lidí stát se správci biosféry.
Takovýto širší pohled je dnes naléhavě zapotřebí.
Snaha vést inteligentní stroje k tomu, aby podporovaly správu biosféry, však obnáší dvě velká rizika.
Prvním z nich je přehánění.
V době, kdy sílí tlaky na naši planetu a klimatický systém, bude sílit také naděje, že umělá inteligence dokáže „vyřešit“ nesmírně složité společenské, ekonomické a ekologické problémy.
Naše znalosti v otázce, zda umělá inteligence skutečně nabízí velké klimatické přínosy (a komu), jsou omezené a současná hodnocení bývají přehnaně optimistická vzhledem k tomu, co o technologické evoluci víme.
Veškerá tvrzení je nutno přísně a nezávisle testovat, neboť technologie umělé inteligence se postupně vyvíjejí a rozšiřují.
Druhým rizikem je zrychlování.
Zavádění systémů umělé inteligence a souvisejících technologií, jako jsou internet věcí, 5G nebo robotika, může docela dobře vést k ještě rychlejší ztrátě odolnosti biosféry a ke zvýšené těžbě fosilních paliv a surovin, které jsou pro tyto technologie zapotřebí.
Například ropné a plynárenské firmy se stále více snaží snížit náklady pomocí digitalizace.
Podle jednoho odhadu by poptávka po digitálních službách v sektoru fosilních paliv mohla v příštích pěti letech vzrůst o 500%, což by producentům ropy ušetřilo asi 150 miliard dolarů ročně.
Digitalizace, automatizace a umělá inteligence mají dosud nevyužitý potenciál k posilování trvalé udržitelnosti a také k optimalizaci těžby zdrojů.
Chceme-li čtvrté průmyslové revoluce využít k dosažení trvalé udržitelnosti, musíme lépe a razantněji usměrňovat její technologie.
Odzbrojit egyptský militarizovaný stát
LONDÝN – Egyptská krize byla označena za nejhorší v dějinách země.
Ve skutečnosti je ale pozoruhodně podobná dřívější epizodě, od níž uběhlo bezmála 60 let.
Téměř milion protestujících oblehl 28. února 1954 káhirský Abdínův palác, jejž tehdy využíval Gamál Abd an-Násir a další předáci červencového puče z roku 1952.
Hlavními požadavky protestujících bylo obnovení křehkých demokratických institucí Egypta, propuštění politických vězňů a návrat armády do kasáren.
Dvouměsíční krizi roku 1954 vyvolalo sesazení egyptského prezidenta, generála Muhammada Nagíba, Násirem a jeho klikou.
Stejně jako v roce 2013 bylo v centru událostí Muslimské bratrstvo, které mobilizovalo síly na straně sesazeného Nagíba.
Když ale Násir přislíbil, že v červnu 1954 proběhnou volby a že moc předá do civilních rukou, jeden z předáků Bratrstva, Abd al-Qádr Audá, protestující zavrhl.
Násirovy sliby byly plané.
V listopadu jeho klika slavila vítězství.
Nagíb zůstal v domácím vězení, levicoví dělníci byli popravováni a liberálové terorizováni.
Audá byl zatčen a v lednu 1955 společně s dalšími pěti vůdci Bratrstva popraven.
Egypt tehdy přišel o základní svobody a demokratické instituce na 56 let, až do 11. února 2011, kdy byl svržen Husní Mubárak.
Podobností mezi obdobími únor-březen 1954 a červen-červenec 2013 je celá řada.
Během obou krizí byly na denním pořádku skutky a slova prosazující vítězství jedněch na úkor druhých, mobilizace protilehlých táborů rozštěpené veřejnosti, žurnalistické balamucení a manipulace médií.
Ještě znepokojivější je podobnost možných důsledků.
Junta, která se pokládala za sílu nadřazenou státu, zničila v roce 1954 demokratický řád; tentýž výsledek je velice pravděpodobný i teď.
Mezi oběma epizodami jsou však i rozdíly.
V roce 1954 konflikt svou šíří přesahoval mocenský zápas mezi prezidentem a juntou; jednalo se též o bitvu o to, kdo bude určovat budoucnost Egypta a vztahy mezi civilními a vojenskými institucemi.
Armáda byla tehdy kupodivu rozdělena mezi důstojníky, kteří chtěli civilně vedenou demokracii, a jiné, kteří usilovali o vojenskou autokracii.
Do prvního tábora patřili Chálid Mohjí ad-Dín, Ahmad Šaukí, Júsuf Siddíq a další.
Nagíb se hlásil k nim.
Druhý tábor vedl Násir a většina junty zastoupené v Radě revolučního velení.
Vztah Bratrstva s egyptskou armádou je výsledkem několika kritických události, včetně demonstrací roku 1954 (a teď i puče 2013).
Zahořklost Bratrstva vůči armádě vyostřilo prolévání krve, zejména Násirovy popravy vůdců Bratrstva.
V červnu 1957 Násirovy ozbrojené složky údajně začaly střílet na členy Bratrstva ve vězeňských celách, zabily 21 osob a další stovky zranily.
Intelektuál z řad Bratrstva Sajjíd Qutb začal rozvíjet teorii o podvojném světě, v němž se síly dobra (strana Boží) nevyhnutelně střetají se silami zla (stranou Satanovou).
Jeho spisy vedly přímo k jeho popravě v srpnu 1966.
Důsledky událostí roku 2013, podobně jako důsledky Nagíbova sesazení v roce 1954, si možná neuvědomíme hned.
Kdykoli však dojde k silovému svržení volených představitelů, výsledky jsou pro demokracii zřídka příznivé.
Případ za případem – jmenujme Španělsko roku 1936, Írán 1953, Chile 1973, Turecko 1980, Súdán 1989 a Alžírsko 1992 – byly následky tragické: ovládnutí politiky armádou za civilní fasádou, otevřená vojenská diktatura, občanská válka nebo neustálé občanské bouře.
Egyptská armáda navíc letos získala ještě větší moc než junta v roce 1954: nejen zbraně a moc nad institucemi státu, ale i skandování davů a médií za další represe.
Nadto armáda, na rozdíl od roku 1954, není rozštěpená (alespoň prozatím).
Ani stoupencům sesazeného prezidenta Muhammada Mursího ale nescházejí mocenské zdroje.
Schopnost mobilizace je mezi nimi vysoká.
Minulý týden byla Káhira ochromena, vzdor téměř naprosté absenci informací v místních médiích.
Právě probíhající ramadán rovněž přeje mobilizaci.
Po setmění začíná společný program.
Muslimové dodržující tradici se při západu slunce scházejí k iftáru (pokrmu po denním půstu), po němž následuje taráwíh (dlouhé modlitby, včetně krátkého kázání), společenská interakce, qajjám (další noční modlitba), suhúr (další společné jídlo) a pak ranní modlitby.
Na posledních deset dní ramadánu připadá itikáf (společné odloučení), během něhož se věřící scházejí a tráví noci v mešitách a na otevřených prostranstvích.
Celkově vzato, společensko-náboženská kultura ramadánu může Bratrstvu pomoci po jistou dobu udržet mobilizaci svých příznivců při životě.
To nás přivádí k taktice junty jak prosadit demobilizaci.
Od roku 2011 jsou hlavní strategií armády sliby a výhrůžky, jejichž uplatňování prosazuje ostrou střelbou či slzným plynem.
Tato taktika byla například použita proti křesťanským demonstrantům v říjnu 2011 (28 mrtvých, 212 zraněných), neislamistické mládeži v listopadu 2011 (51 mrtvých, přes tisíc zraněných) a opět v prosinci 2011 (sedm mrtvých).
Masakr v červnu 2013 byl zatím zdaleka nejhorší (103 mrtvých a přes tisíc zraněných).
Cílem armády nebylo pouze Mursího stoupence zastrašit, ale také zpřetrhat jejich plány.
Junta chce, aby jejich reakce zůstaly nepředvídatelné a dokládaly jejich ochotu použít krajní násilí.
Během ramadánu je ale taková taktika ošemetná, vzhledem k možné negativní reakci nižších armádních důstojníků a obyčejných vojáků.
Může dojít ke vzpouře.
Řešení aktuální krize by mělo usilovat o záchranu toho, co zbylo z jediných dosavadních přínosů egyptské revoluce: základních svobod a demokratických institucí.
K tomu je zapotřebí ukončit násilné represe, zastavit propagandu a podněcování neklidu v médiích nakloněných juntě i během protestů na podporu Mursího a zasadit se o budování důvěry.
Do procesu musí vstoupit věrohodný ručitel, snad Obamova administrativa, vzhledem k absenci důvěry mezi hlavními politickými aktéry v Egyptě (doslova každá instituce je zpolitizovaná a připravená podvádět, jakmile se naskytne příležitost).
Nakonec bude zásadní referendum o finální dohodě.
Krátce, v Egyptě (a napříč regionem) je nutné vrátit věrohodnost volbám a demokracii a vláda se nesmí opírat o střelbu a násilí.
Odzbrojení Středního východu
TEL AVIV – Na zoufalou prosbu Izraele, aby svět konal a potlačil to, co jeho tajné služby popisují jako íránský „trysk k jaderné bombě“, nepřichází kladná odpověď, již Izrael očekával.
Jelikož sankční režim Organizace spojených národů se už ukázal jako naprosto neúčinný a mezinárodní diplomacie co do snahy zabránit Íráncům ve zvládnutí technologie obohacování uranu jako zjevně marná, Izrael je hrubě tlačen do rohu.
Domnělá zásadní mezinárodní snaha vyjednávat se bortí a mění v apokalyptický izraelsko-íránský boj kdo s koho.
To je prapodivná anomálie, neboť navzdory odporné antisemitské rétorice íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda jdou důsledky vzmáhající se íránské moci daleko za hranice židovského státu.
Dotýkají se vlastně celého arabského světa, obzvlášť křehkých zemí v Perském zálivu, ba dokonce i Afghánistánu a Pákistánu.
Zastavit vlnu šíření jaderných zbraní, která nyní ohrožuje Středním východ, je v zájmu Spojených států coby významné velmoci v regionu a Evropy jakbysmet.
Vždyť jaderný Írán by otevřel bránu nezvládnutelnému chvátání k bombě napříč regionem.
Neschopnost mezinárodní soustavy vypořádat se účinně s jadernou problematikou na Středním východě vychází především z rozepře mezi Ruskem a USA, k níž mocně přispěla paličatá americká strategie.
Rusko nemůže chtít jaderný Írán.
Avšak ve snaze získat páku proti tomu, co považují za nepřátelské americké politiky, a najít způsob jak se Západem smlouvat o přijatelnějším bezpečnostním uspořádání se Rusové odmítají v mezinárodních snahách o potlačení íránských jaderných ambicí připojit se k předním americkým představitelům.
Rusko má v rukou klíč nejen k diplomatické izolaci Íránu, ale vzhledem k dodávkám zbraní, jež Íránu přislíbilo, také ke schopnosti íránské vlády svá jaderná zařízení ochránit.
V říjnu 2007 se Vladimír Putin stal prvním ruským vůdcem od Leonida Brežněva, který Írán navštívil, a svedl dohromady lídry pěti států kolem Kaspického moře.
Od té doby se Putin snaží poukazovat na krach americké politiky izolace Íránu.
Rusko pravděpodobně dokáže íránský režim zkrotit, ale učiní tak pouze výměnou za to, že Amerika bude respektovat jeho zájmy v bývalých sovětských republikách a snad také že se přehodnotí strategické smlouvy v éře po skončení studené války.
Avšak i kdyby Rusové Írán opustili, je velice nepravděpodobné, že by se svých jaderných ambicí vzdal, nevyřeší-li se jeho regionální obavy.
Íránský tah na jadernou branku je odrazem širokého celonárodního konsenzu, důsledku hluboce zakořeněného pocitu zranitelnosti a zrady.
Íránci si pamatují, jak mezinárodní společenství zachovávalo lhostejnost, když na ně Saddám Husajn v 80. letech zaútočil chemickými zbraněmi.
Neuklidňuje je ani přítomnost obávaných amerických sil v dnešním Iráku.
Írán se považuje za oběť mezinárodního dvojího metru – akceptuje se pákistánský a indický status jaderné velmoci, o izraelském ani nemluvě –, což jen dále přiživuje pocit diskriminace a odhodlání prosadit své ambice.
Poukazováním na nedostatečnost Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) dává Írán, signatář smlouvy, signál Izraeli, že regionální řád už se nadále nemůže zakládat na jaderném monopolu Izraele coby země, která NPT nepodepsala.
Řešení tedy nespočívá pouze v donucení účastníků NPT, jako je Írán a Sýrie, aby dodržovali své závazky, ale ve vytvoření širší regionální struktury bezpečnosti a spolupráce na Středním východě.
Je však velice nepravděpodobné, že by Arabové s takovým systémem souhlasili, bude-li se Izrael stavět odmítavě k řešení otázky svého vlastního jaderného potenciálu.
Každé regionální bezpečnostní uspořádání se bude muset zakládat na premise, že se Střední východ stane zónou beze zbraní hromadného ničení, včetně zbraní jaderných, chemických a biologických.
Střední východ si zachovává neblaze proslulý rys jediného regionu na světě, kde tyto zbraně byly od konce druhé světové války použity.
Arabské státy vyvinuly a nasadily chemické i biologické zbraně – nikoli proti Izraeli, prozatím, ale proti ostatním v regionu.
Irák je použil proti Íránu, Egypt v 70. letech ve válce v Jemenu a Irák proti svým vlastním Kurdům.
Izrael v roce 1993 podepsal mezinárodní úmluvu zakazující chemické zbraně, ale neratifikoval ji kvůli odmítnutí arabských států učinit totéž, dokud si Izrael bude zachovávat svou jadernou výhodu.
Mezinárodní společenství si musí uvědomit, že bezpečnostní situace Středního východu není jednoduchá lineární rovnice stavící Izrael proti arabskému světu.
Šíření jaderných zbraní v regionu, který už dříve považoval za vhodné zbraně hromadného ničení použít, ohrožuje všechny.
Je tedy třeba, aby se vnější mocnosti jako USA a Rusko nesnažily vzájemně si podrývat politiky v regionu, nýbrž aby vyvíjely soustředěnou snahu usilující o vytvoření zóny beze zbraní hromadného ničení.
Takový politický systém nelze vybudovat v politickém vakuu.
Základním předpokladem úspěchu je významná snaha přispět k řešení hlavních politických svárů v regionu.
Jaderné hodiny tikají.
Jak bojovat s populistickými demagogy
CAMBRIDGE – Na nedávné konferenci, které jsem se zúčastnil, mě posadili vedle význačného amerického experta na obchodní politiku.
Začali jsme se bavit o Severoamerické dohodě o volném obchodu (NAFTA), na kterou prezident Donald Trump svaluje vinu za strasti amerických dělníků a snaží se pro ni vyjednat nové podmínky. „Nikdy jsem si nemyslel, že je NAFTA kdovíjak důležitá,“ sdělil mi onen ekonom.
Nevycházel jsem z úžasu.
Když se dohoda před čtvrt stoletím uzavírala, patřil dotyčný expert k jejím nejvýznačnějším a nejhlasitějším stoupencům.
Spolu s dalšími ekonomy obchodu sehrál významnou roli při přesvědčování americké veřejnosti, že je tato dohoda výhodná. „Podpořil jsem NAFTA, protože jsem si myslel, že vydláždí cestu dalším obchodním dohodám,“ vysvětlil mi.
O pár týdnů později jsem byl v Evropě na slavnostní večeři, kde měl proslov bývalý ministr financí jedné země eurozóny.
Tématem byl vzestup populismu.
Onen bývalý ministr již z politiky odešel a nešetřil silnými slovy na adresu chyb, jichž se podle jeho názoru dopustila evropská politická elita. „Obviňujeme populisty, že dávají sliby, které nemohou splnit, ale tuto kritiku bychom měli adresovat sami sobě,“ sdělil nám.
Předtím jsem během této večeře diskutoval o tom, co označuji jako trilema, tedy o tezi, podle níž nelze mít současně národní suverenitu, demokracii a hyperglobalizaci.
Musíme si vybrat dvě možnosti ze tří.
Onen bývalý politik k tomu vášnivě řekl: „Populisté jsou aspoň poctiví.
Jasně říkají, jaká je jejich volba; chtějí národní stát a nepřejí si hyperglobalizaci a jednotný evropský trh.
Zatímco my jsme svým lidem tvrdili, že mohou mít všechny tři dorty současně.
Slíbili jsme něco, co nemůžeme splnit.“
Už nikdy se nedozvíme, zda by nás větší poctivost na straně politiků a technokratů hlavního proudu byla ušetřila vzestupu nativistických demagogů typu Trumpa nebo Le Penové ve Francii.
Je ovšem jisté, že si tento nedostatek upřímnosti vyžádal daň.
Připravil politická hnutí o těžiště důvěryhodnosti.
A ztížil elitám překlenování propasti oddělující je od obyčejných lidí, kteří mají pocit, že je establishment opustil.
Mnozí příslušníci elit nechápou, jak mohou chudí či pracující lidé volit někoho, jako je Trump.
Deklarovaná hospodářská politika Hillary Clintonové by pro ně koneckonců byla se vší pravděpodobností výhodnější.
Aby tento zjevný paradox vysvětlili, odvolávají se na nevědomost, iracionalitu či rasismus voličů.
Existuje však i jiné vysvětlení, které je plně v souladu s racionalitou i obhajobou vlastních zájmů.
Když politici hlavního proudu ztratí důvěryhodnost, je jen přirozené, že voliči nepřikládají jejich slibům velkou hodnotu.
S vyšší pravděpodobností se pak nechají zlákat kandidáty, kteří vystupují proti establishmentu a u nichž lze bezpečně očekávat odklon od stávající politiky.
Řečeno jazykem ekonomů narážejí centrističtí politici na problém asymetrických informací.
Tvrdí o sobě, že jsou reformátory, ale proč by měli voliči věřit lídrům, kteří se na pohled vůbec neliší od předešlé politické garnitury, jež před nimi zveličovala přínosy globalizace a bagatelizovala jejich problémy?
V případě Clintonové tento problém jednoznačně umocnily její těsné spojenectví s globalistickým mainstreamem v Demokratické straně a úzké vazby na finanční sektor.
Její kampaň slibovala spravedlivé obchodní dohody a odmítala podporu Transpacifického partnerství (TPP), ale bylo to opravdu myšleno od srdce?
Ve funkci americké ministryně zahraničí koneckonců Clintonová TPP silně podporovala.
Ekonomové tomu říkají „sdílené ekvilibrium“.
Konvenční i reformátorští politici vypadají podobně, a proto vyvolávají u velké části elektorátu totožnou reakci.
Ztrácejí hlasy a ty se přesouvají k populistům a demagogům, jejichž sliby, že otřesou systémem, působí věrohodněji.
Pokud tento problém zasadíme do rámce asymetrických informací, pak získáme i náznak možného řešení.
Sdílené ekvilibrium lze totiž narušit, pokud reformní politici dokážou svým voličům vyslat „signál“ o svém „skutečném typu“.
Signalizace má v tomto kontextu specifický význam.
Znamená zvolit nákladné chování, které je natolik extrémní, aby se ho žádný konvenční politik nikdy nesnažil napodobit, ale zároveň není tak extrémní, aby proměnilo daného reformátora v populistu, a tím popřelo jeho smysl.
Pro kandidátku typu Hillary Clintonové – předpokládáme-li, že její proměna by byla opravdová – to mohlo například znamenat prohlášení, že už nepřijme ani cent z Wall Street nebo že v případě svého zvolení nepodepíše další obchodní dohodu.
Centrističtí politici, kteří chtějí vzít vítr z plachet demagogům, mají jinými slovy jen velmi úzký manévrovací prostor.
Pokud se nalezení správné cesty jeví jako obtížně, pak to naznačuje, jak velkému problému tito politici čelí.
Jeho vyřešení si pravděpodobně vyžádá nové tváře a mladší politiky, kteří nejsou pošpinění globalistickými a tržně fundamentalistickými názory jejich předchůdců.
A také si to vyžádá otevřené přiznání, že prosazování národních zájmů je přesně tím, k čemu jsou politici voleni.
Což potažmo předpokládá ochotu zaútočit na řadu posvátných krav současného establishmentu – zejména na ponechání volných otěží finančním institucím, na zálibu v politice utahování opasků, na záštiplný postoj k roli vlády v ekonomice, na neomezený pohyb kapitálu po světě nebo na fetišizaci mezinárodního obchodu.
Mainstreamovým uším bude rétorika takových vůdců často znít nepříjemně a extrémně.
K přilákání voličů zpět od populistických demagogů však možná bude zapotřebí právě ona.
Tito politici musí nabízet inkluzivní, nikoliv nativistickou koncepci národní identity a jejich politika se musí striktně držet v mantinelech liberální demokracie.
Vše ostatní by mělo být ve hře.
Řešení dezinformačního rébusu
MENLO PARK, KALIFORNIE – Od listopadu 2016, kdy americké prezidentské volby zdůraznily zneužitelnost digitálních sítí šiřiteli „falešných zpráv“, neutichá debata o tom, jak se dezinformacím bránit.
Během osmi měsíců od doby, kdy před Kongresem stanuli výkonní činitelé Facebooku, Googlu a Twitteru, aby zodpověděli dotazy, jak ruské zdroje zneužily jejich platforem s cílem ovlivnit volby, jsme se už významně posunuli.
Pokud se však něco při hledání řešení jasně ukázalo, pak to, že neexistuje žádný zázračný lék.
Namísto jednoho generálního řezu jsou zapotřebí úpravy, které budou problém řešit z různých hledisek.
Moderní informační ekosystém je jako Rubikova kostka, kde je k „vyřešení“ každého jednotlivého čtverečku nutný jiný pohyb.
Co se týče digitálních dezinformací, je nezbytné zvažovat nejméně čtyři dimenze.
Zaprvé, kdo dezinformaci sdílí?
K dezinformacím šířeným zahraničními aktéry lze přistupovat úplně jinak – právně i normativně – než k dezinformacím šířeným občany země, zejména ve Spojených státech, typických bezkonkurenční ochranou svobody projevu a poměrně přísnými pravidly pro zahraniční vměšování.
S méně sofistikovanými zásahy ze zahraničí se v USA lze vypořádat pomocí mixu zpracování přirozeného jazyka a technik určování zeměpisné polohy za účelem rozpoznání aktérů působících zvenčí země.
Kde nepomůžou změny na úrovni platformy, bylo by možné využít širších vládních zásahů, například obecných sankcí.
Zadruhé, proč dochází ke sdílení dezinformace? „Mylná informace“ – neúmyslně šířená nepřesná informace – je něco úplně jiného než dezinformace či propaganda, které jsou šířeny úmyslně.
Bránit tomu, aby aktéři s dobrými úmysly nevědomky sdíleli nepravdivé informace, lze alespoň zčásti pomocí osvětových kampaní zaměřených na informační gramotnost či iniciativami ověřujícími fakta.
Zabránit zlovolným aktérům v záměrném sdílení takových informací je složitější a záleží na jejich konkrétních cílech.
Například proti těm, kdo jsou motivováni ziskem – jako dnes už neslavně proslulí makedonští mládenci, kteří provozem webů s „fake news“ vydělali tisíce dolarů –, mohou pomoci nové reklamní přístupy, které naruší příjmové modely.
Takové přístupy ale zastaví ty, kdo dezinformace sdílejí z politických či společenských důvodů.
Pokud takoví aktéři působí jako součást organizované sítě, intervence zřejmě budou muset narušit celou síť, aby byly účinné.
Zatřetí, jak dochází ke sdílení dezinformace?
Jestliže aktéři sdílejí obsah přes sociální média, mohly by stačit změny zásad jednotlivých platforem, případně vládní regulace.
Takové změny ale musí být konkrétní.
Třeba proto, abychom znemožnili používání botů k umělému posilování obsahu, by platformy mohly vyžadovat, aby uživatelé odkryli svou skutečnou identitu (což by ovšem bylo problematické v autoritativních režimech, kde anonymita chrání zastánce demokracie).
Aby se omezilo důmyslné přesné cílení, tedy využívání zákaznických dat a demografických údajů k odhadování zájmů a chování jedinců s cílem ovlivnit jejich smýšlení nebo jednání, budou platformy možná muset změnit své zásady sdílení dat a ochrany soukromí, stejně jako zavést nová pravidla pro reklamu.
Například namísto nabízení inzertní možnosti oslovit 2300 pravděpodobných „nepřátel Židů“ za pouhých 30 dolarů by platformy měly rozkrýt cílení politických reklam, zakázat určitá kritéria pro zaměřování reklamy nebo stanovit dolní hranici velikosti cílové skupiny.
V některých případech tak už činí.
Jsou to určité závody ve zbrojení.
Zlovolní aktéři rychle obejdou změny, jež digitální platformy zavedou.
Bude neustále zapotřebí nových technik – například využití blockchainu k ověřování původních fotografií.
Není však mnoho pochyb, že digitální platformy jsou lépe vybavené k pravidelným úpravám svých přístupů než regulační orgány státu.
Přesto digitální platformy nemohou zvládat dezinformace samy, v neposlední řadě proto, že podle některých odhadů sociální média zodpovídají jen za asi 40 % provozu směřujícího k nejotřesnějším webům s „fake news“; zbylých 60 % přichází „samovolně“ či prostřednictvím „sociálních sítí ve stínu“ (například zasílání zpráv či emailů mezi přáteli).
Změnit tyto cesty je obtížnější.
Posledním – a možná nejdůležitějším – rozměrem dezinformační hádanky je otázka: co se sdílí?
Odborníci mají sklon zaměřovat se na zcela smyšlený obsah, který je snazší určit.
Digitální platformy ale přirozeně mají pobídky k potlačování takového obsahu, jednoduše proto, že lidé obvykle nechtějí vypadat jako blázni sdílející naprosto nepravdivé informace.
Lidé však rádi čtou a sdílejí informace, které vyhovují jejich názorům; ještě raději jsou, když vyvolávají silné emoce – zejména pobouření.
Protože uživatelé na takový typ obsahu živě reagují, digitální platformy mají motivaci jej viditelně zobrazovat.
Takový obsah nejenže polarizuje, ale je často zavádějící a štvavý a existují známky toho, že může podkopávat konstruktivní demokratickou diskusi.
Jenže kde je hranice mezi nebezpečným nesouhlasem založeným na zkreslení a živou politickou debatou poháněnou střetem světonázorů?
A pokud ji má vůbec někdo narýsovat, kdo to má být?
I kdybychom na tyto etické otázky měli odpovědi, určování problematického obsahu ve velkém měřítku naráží na vážné praktické problémy.
Mnohé z nejznepokojivějších příkladů dezinformací se nezaměřují na konkrétní volby ani kandidáta, nýbrž na zneužití svárů ve společnosti, například podél rasových linií.
Často přitom nejsou placené.
Nepostihla by je tedy nová pravidla k regulaci reklamních kampaní, například zákon o poctivosti reklamy, s nímž už souhlasil Facebook a Twitter.
Jestliže v USA je řešení dezinformací nejasné, ještě zapeklitější je situace v mezinárodním kontextu, kde je problém ještě více decentralizovaný a méně průhledný – což je další důvod, proč není možné žádné zastřešující, komplexní řešení.
Avšak třebaže každé opatření řeší jen úzkou problematiku – lepší reklamní přístupy vyřeší možná 5 % problému a další politiky proti přesnému cílení mohou vyřešit 20 % –, dohromady dokážou přinést pokrok.
Výsledkem bude informační prostředí, které sice nebude dokonalé, ale bude obsahovat jen relativně malé množství problematického obsahu – což je v demokratických společnostech, které si cení svobody projevu, nevyhnutelné.
Dobrou zprávou je, že odborníci teď mají přístup k chráněným osobním datům od Facebooku, aby jim údaje pomohly pochopit (a zlepšit) dopady platformy na volby – a demokracie – po celém světě.
Člověk doufá, že další digitální platformy – třeba Google, Twitter, Reddit a Tumblr – budou tento příklad následovat.
Se správnými postřehy a s odhodláním k zásadním, byť postupným změnám lze zajistit, aby sociální a politické dopady digitálních platforem byly pro dnešní obklíčené demokracie bezpečné – nebo alespoň bezpečnější.
Jak rozehnat teroristickou bouři
VARŠAVA – Jedenáctého září 2001 ve tři hodiny odpoledne varšavského času jsem mluvil po telefonu s polskou generální konzulkou v New Yorku.
Informovala mě, že do Světového obchodního centra narazila dvě letadla.
Uvědomil jsem si, že tento okamžik je víc než jen leteckou havárií.
Spojené státy, svět a také samotné naše životy se měly zásadně změnit.
O deset let později je zřejmé, že fanatici stojící za těmito útoky se ve dvou základních aspektech přepočítali.
Pokládali západní demokracie za slabé – za neochotné či neschopné reagovat na jejich zlovolný extremismus.
A zároveň očekávali, že muslimské komunity a státy z celého světa povstanou a zmobilizují se za jejich miléniovým světonázorem.
Demokratický svět se však ani zdaleka nezachoval nejistě či nerozhodně a na teroristické ukrutnosti všech typů a podob zareagoval s nekompromisním odhodláním.
Po celé Evropě i v Americe byla přijata nová opatření zajišťující shromažďování informací o možných teroristických útocích a podnikání urychlených (a někdy i rozsáhlých) akcí potřebných pro jejich prevenci či přerušení.
Tam, kde je to možné, úzce spolupracujeme s Indií, Ruskem, Pákistánem, státy Perského zálivu i dalšími klíčovými mezinárodními partnery.
Instituce a politiky zavedené Evropskou unií jsou živoucím dokladem nenápadných přínosů moderní přeshraniční integrace.
Členské státy EU v dosud nevídané míře sdílejí vysoce citlivé zpravodajské a policejní informace, čímž zesilují veřejnou bezpečnost a současně dodržují právní a demokratické standardy, které patří k nejpřísnějším na světě.
Tato operativní opatření jsou doplněna o pečlivě kalibrované politické přístupy, jejichž cílem je připouštět sociální rozmanitost, ale současně zmenšovat politický prostor pro netoleranci a náboženský fanatismus.
Úspěch se nedostavuje snadno.
Většina předáků al-Káidy je mrtvá, ale naše demokracie právem zažívají vášnivé debaty o prostředcích a cílech a o rovnováze mezi svobodou jednotlivce a státní autoritou.
V současném složitém globálním ekonomickém klimatu budou obavy veřejnosti z přistěhovalectví a přístupu k pracovním místům zákonitě získávat na naléhavosti, což zvýší riziko, že se vynoří vzájemně si konkurující formy lumpenpopulismu a s nimi spojená napětí.
A především platí, že účinné potlačení domácího extremismu Západem dohnalo potenciální teroristy – kteří se nyní soustřeďují v odlehlých koutech světa, odkud, jak doufají, budou moci beztrestně operovat – k přesunu na vyšší úroveň technické dokonalosti.
V důsledku toho vznikají bolestná politická dilemata, která mohou rozdělovat i nejbližší spojence.
Jak nejlépe zareagovat, pokud některé státy nemohou či nechtějí podniknout nezbytné kroky ke zmaření teroristického plánování na svém území?
Jak naložit s důkazy o teroristickém plánování, pokud je shromáždily státy podezřelé z toho, že se uchylují k mučení?
Ryzí nihilistická iracionalita terorismu zatěžuje a testuje naši vlastní víru jako nic jiného.
Přesto teroristické údery na New York, Londýn a Madrid v uplynulých deseti letech neotřásly západními demokraciemi.
Naše společnosti jsou odolnější, otevřenější a pestřejší než kdykoliv dříve.
Náš úspěch však není samozřejmý.
I dobře míněná sociální politika může mít nevítané následky.
Především bychom měli být vděční policejním složkám a zpravodajským agenturám, jejichž nepolevující tvrdá práce a odhodlání daleko mimo zraky veřejnosti pomáhají zajišťovat naši bezpečnost.
Druhou velkou chybou teroristů z 11. září bylo přesvědčení, že jejich teroristické útoky vyvolají nepotlačitelné vzepětí protizápadního islamistického extremismu.
V některých částech světa k radikalizaci tohoto typu skutečně došlo.
Většinu obětí islamismem inspirovaného teroristického extremismu – často v hanebné formě sebevražedných útoků – však po 11. září představovali muslimové v Iráku, Pákistánu i jinde.
A teroristické skupiny se musí uchylovat k organizovanému zločinu, aby mohly samy sebe financovat.
Stručně řečeno násilný fanatismus al-Káidy a dalších organizací ani zdaleka nestojí v čele nějaké celosvětové islamistické revoluce, ale spíš připomíná odpudivou, leč zvládnutelnou formu ideologického toxického odpadu.
V letošním roce se navíc těžiště pozornosti výrazně posunulo směrem od něj.
Miliony lidí v severní Africe a na Blízkém východě totiž začaly požadovat normální společnost se základními demokratickými právy a především s vládou zákona.
Kromě toho vítají uměřenou a uctivou podporu USA, Evropy i širšího světa.
Tváří v tvář této nečekané výzvě se někteří zoufalí vládci – dnes především v Sýrii – uchylují k represivním, ba přímo teroristickým metodám a používají je proti vlastnímu otevřenému lidu.
Evropský tlak na režim prezidenta Bašára Asada se stupňuje.
Otřesná tyranie plukovníka Muammara Kaddáfího v Libyi se zhroutila; EU nyní velkoryse pomůže libyjskému lidu začít budovat moderní pluralitní společnost.
Polská iniciativa za vytvoření Evropského fondu pro demokracii by zde mohla sehrát vedoucí roli, stejně jako v případě nedokončeného evropského cíle v podobě demokratizace v Bělorusku i jinde, například na upadající Ukrajině.
Jen málokdo se rozhodne spáchat teroristické zvěrstvo.
A z těch, kdo to udělají, se jen malý zlomek skutečně pokusí své rozhodnutí naplnit a jen mizivé procento z tohoto zlomku uspěje.
Hlavní ponaučení z 11. září je nicméně takové, že v jakékoliv svobodné společnosti může minimální počet lidí využít své svobody a napáchat obrovské škody, zvláště když jejich skrytá motivace není příliš logická.
To se velmi odlišnými způsoby projevilo například při červencovém vražedném běsnění v Norsku nebo nyní v hanebném zveřejnění obrovského počtu neredigovaných diplomatických depeší serverem WikiLeaks.
Ode dneška za deset let bude teroristická hrozba pravděpodobně ještě rozmanitější a nevyzpytatelnější.
Nejrůznější domácí „extremistické skupiny jediného tématu“ v Evropě je zapotřebí bedlivě monitorovat.
V každém případě jde o posedlé lidi, kteří si osobují právo rozhodovat o osudu jiných a využívají ke svým škodlivým cílům moderní technologie.
Tento typ vzájemně nesouvisejících, ale úzce koncentrovaných hrozeb je už ze samotné podstaty téměř nemožné včas identifikovat a odstraňovat.
Demokratický svět samozřejmě nemůže vybudovat neprůstřelný dům.
Můžeme však minimalizovat riziko tím, že zůstaneme ve střehu a za všech okolností budeme podporovat hodnoty, na nichž jsou naše společnosti založeny.
Jak narušit klimatické změny
DENVER – Po létě ve znamení rekordních hurikánů ve Spojených státech a záplav po celé Asii by bylo snadné zoufat si nad zrychlujícím se tempem klimatických změn.
Navzdory apokalyptickým věštbám však stále máme na dosah ruky natolik velkou a rychlou energetickou transformaci, že by mohla udržet vzestup globálních teplot na uzdě.
A co je ještě lepší, nemusíme čekat na nové vynálezy, abychom potřebné změny zavedli do praxe; k transformaci může dojít hned teď pomocí ziskových řešení zajišťovaných firmami a podněcovaných trhy.
Omezení vzestupu globální teploty na méně než 2° Celsia oproti předindustriální úrovni – kterýžto cíl stanovila pařížská klimatická dohoda z roku 2015 – si vyžádá snížení závislosti na fosilních palivech a změnu způsobů, jimiž svět pěstuje plodiny, těží dřevo a využívá půdu.
Nový výzkum, který provedl Rocky Mountain Institute (RMI), ukazuje, že oba výsledky jsou možné a že jejich celkový dopad může v pozitivním smyslu narušit trajektorii klimatických změn.
Podle naší analýzy se v budoucí nabídce a poptávce energie i ve způsobu, jímž lesy a půda vážou uhlík, skrývají cesty, které – pokud se po nich vydáme – dramaticky sníží tempo oteplování.
Urychlením probíhajícího přechodu na čistou energii lze snížit emise skleníkových plynů pod hranici, která by se při současném trendu spotřeby dala očekávat.
Tento scénář není tak přitažený za vlasy, jak by si leckdo mohl myslet.
Svět už dnes přechází na čistší energii, na elektromobilitu a na chytřejší systémy využívání energie a půdy, a dělá to rychleji, než kdokoliv včetně expertů předpokládal.
A není to poprvé, kdy tempo změn předčilo očekávání.
V roce 1980 si například firma AT&T najala poradenskou společnost McKinsey & Company, aby předpověděla počet mobilních telefonů, které se budou do dvaceti let používat v USA.
Konzultanti předpověděli, že do roku 2000 bude americký trh s mobilními telefony podporovat přibližně 900 000 zařízení.
Ve skutečnosti se toho roku prodalo přes 100 milionů telefonů.
Dnes je na zeměkouli víc telefonů než lidí.
Obdobně pomýlené projekce se týkaly i sluneční a větrné energie.
Experti z Mezinárodní energetické agentury i americké Energetické informační agentury desítky let podceňovali, jak rychle poroste nabídka energie z těchto zdrojů.
Setrvale odhadovali nízká čísla a své prognózy každoročně jen mírně navyšovali, takže se nikdy nepřiblížili k realitě.
Firmy podnikající v oblasti čistých energií však inovovaly a náklady na výrobu sluneční a větrné energie klesly.
Energie zlevnila, a její využívání se v důsledku toho zvýšilo.
Vládní modely obvykle tyto rozšiřující se výnosy nezohledňují.
Dalším důvodem, proč se rychlost dnešního energetického přechodu podceňuje, je skutečnost, že se od předchozích konverzí na nové technologie odlišuje měřítkem.
Když lidé přecházeli ze spalování dřeva na spalování uhlí a posléze na spalování ropy, pocházely „nové“ energetické zdroje z velmi velkých kapitálových projektů, jako byly uhelné doly, příbřežní ropná a plynová pole a rafinerie.
Vysoké náklady na realizaci těchto projektů se pak přenesly na spotřebitele.
Naproti tomu na dnešním energetickém trhu mají spotřebitelé větší kontrolu.
Představme si, jak snadno lze dnes instalovat na střechu solární panely; dá se to zvládnout za jediný den.
Hnacími motory dnešní energetické transformace jsou miliony malých zařízení – fotovoltaických článků, větrných turbín, baterií a chytrých spotřebičů.
Každé nové zařízení v tomto distribuovaném systému je levné a rychle se vyplatí, takže experimentování je dostupné a technologie se mohou rychle zdokonalovat.
Výsledkem je obrovské pole globálních konkurentů s rychlejšími inovacemi a novými obchodními modely, které pomáhají dosáhnout úspor z rozsahu.
Hardware této revoluce čisté energie má spíše podobu mobilních telefonů a notebooků než dolů a rafinerií.
A protože ho lze prodávat na velmi rozsáhlých trzích s dostupnými výrobními řetězci a stále dozrávajícími technologiemi, probíhá přechod na čistší energii rychleji, než mnozí experti předpovídali.
Přesto ani rychlý posun směrem k „zelenější“ energii nepostačí k tomu, aby se růst průměrné globální teploty udržel na méně než 2° předindustriální úrovně.
Chce-li svět dosáhnout tohoto cíle, bude zároveň muset odbourat z atmosféry větší množství skleníkových plynů.
Naštěstí je možné i to.
Zapracováním strategií s nižšími emisemi uhlíku do zemědělství a ochrany krajiny lze v lesích a půdách ponechat větší objem skleníkových plynů.
Ačkoliv už však příslušné technologie existují, úspěch bude vyžadovat mimo jiné rozšíření bezorebného obdělávání půdy, přijetí principů permakultury, lepší hospodaření s mokřady a využívání metod rotační pastvy.
Schopnost trhů být hnacím motorem radikálních změn ve využívání energie a půdy je obrovská, avšak série bouří z roku 2017 by nám měla připomenout, že klimatická krize, se kterou se potýkáme, si žádá ráznou a naléhavou akci.
Proměna způsobu, jímž lidé získávají a spotřebovávají energii a využívají půdu, bude vyžadovat silné podněty a politické rámce, protože jedině tak se lidstvo dostane na dráhu úspěchu.
Leč nezoufejme: stále je čas zachránit klima.
Transformace už započala – a bude probíhat rychleji, než mnozí lidé očekávají.
Jak se vyrovnat s věkem přeryvů
NEW YORK – Odvážné prognózy založené na intuici jsou zřídka dobrý nápad.
Margaret Thatcherová jako ministryně školství v roce 1973 proslule prohlásila, že za jejího života se Velká Británie ženy v čele vlády nedočká.
Předseda představenstva IBM Thomas J.
Watson v roce 1943 řekl, že existuje „celosvětový trh pro zhruba pět počítačů“.
A když v roce 1927 debutovaly zvukové filmy, Harry Warner ze společnosti Warner Brothers se ptal: „Kdo chce ksakru slyšet herce mluvit?“
V době, kdy globální ekonomiku přerývají čtyři významné síly a většinu našich předpokladů obracejí vzhůru nohama, je ještě pravděpodobnější, že výroky o budoucnosti utvářené intuicí založenou na minulosti budou mylné.
Každý z těchto „čtyř přeryvů“ je sám o sobě transformační a všechny vzájemně zesilují své účinky, což přináší zásadní a nepředvídatelné změny v rozsahu, jaký svět dosud nezažil – a v důsledku toho se naše intuice budou mýlit.
Prvním velkým přeryvem je přesun ekonomické aktivity do měst na rozvíjejících se trzích.
Ještě v roce 2000 mělo 95 % firem z žebříčku Fortune Global 500 hlavní sídlo ve vyspělých ekonomikách.
Do roku 2025 bude téměř polovina společností z Fortune Global 500 sídlit v rozvíjejících se ekonomikách a Čína bude domovem většího počtu z nich než Spojené státy nebo Evropa.
V čele této změny jdou města.
V letech 2010 až 2025 bude téměř polovina růstu globálního HDP pocházet ze 440 měst na rozvíjejících se trzích, přičemž v mnoha případech západní manažeři ještě ani nevědí, že taková města existují.
Jedná se o místa jako Tchien-ťin, město na jihovýchod od Pekingu, které je dnes co do HDP prakticky na stejné úrovni jako Stockholm – a do roku 2025 by se mohlo rovnat celému Švédsku.
Druhým největším přeryvem je akcelerace technologické změny.
Technika má sice odjakživa transformační vlivy, ale její dopady jsou dnes všudypřítomné a digitální a mobilní technologie se zavádějí bezprecedentním tempem.
Než se telefon dostal do poloviny amerických domácností, uběhlo od jeho vynálezu přes 50 let, ale stačilo pouhých 20 let, aby se mobilní telefony rozšířily z necelých 3 % světové populace na víc než dvě třetiny.
Facebook měl v roce 2006 šest milionů uživatelů; dnes jich má 1,4 miliardy.
Mobilní internet je pro miliardy občanů rozvíjejících se zemí příslibem tempa ekonomického pokroku, které by bylo jinak nepředstavitelné.
Začínajícím podnikatelským dravcům zase nabízí větší šance konkurovat zavedeným firmám.
Technologická změna ale přináší i rizika, zejména pro pracující, kteří přijdou o práci kvůli automatizaci či nedostatku kvalifikace pro odvětví špičkových technologií.
Třetí přeryv je demografický.
Poprvé po několika staletích by se počet obyvatel mohl ve většině světa ustálit.
Stárnutí populace, které je ve vyspělém světě už nějaký čas zřetelné, se teď šíří do Číny a brzy zasáhne Latinskou Ameriku.
Před třiceti lety byla porodnost výrazně pod hranicí reprodukční hodnoty 2,1 dítěte na ženu jen v nemnoha zemích, které tvořily malý díl globální populace.
V roce 2013 žilo zhruba 60 % světové populace v zemích, jež reprodukční hodnoty nedosahují.
Jak rostoucí měrou převažují senioři nad lidmi v produktivním věku, narůstá tlak na pracovní síly a ubývají příjmy z daní nezbytné k obsloužení státního dluhu a financování veřejných služeb a penzijních soustav.
Posledním přeryvem je sílící vzájemná propojenost světa, v němž zboží, kapitál, lidé a informace cestují přes hranice stále snadněji.
Není tomu dávno, kdy mezinárodní vazby existovaly především mezi velkými obchodními uzly v Evropě a Severní Americe; dnes se jedná o spletité a rozrůstající se předivo.
Kapitálové toky mezi rozvíjejícími se ekonomikami se během pouhých deseti let zdvojnásobily a v roce 2009 překročila hranice víc než miliarda lidí, což je víc než pětinásobek údaje z roku 1980.
Výsledné těžkosti – množství nových a nečekaných konkurentů, volatilita pocházející z odlehlých míst a mizení lokálních pracovních míst – už zmáhají pracující i firmy.
Jistěže, tato provázanost nabízí také významné příležitosti, ale přirozená náklonnost k dobře známému omezuje schopnost pracujících, firem i vlád naplno jich využít.
Pro firmy to platí obzvlášť.
Podle výzkumu McKinsey americké společnosti v letech 1990 až 2005 alokovaly prostředky téměř vždy podle minulých příležitostí, nikoli budoucích.
Firmy, které se takové nehybnosti poddají, v nové globální ekonomice nevydrží nad hladinou a půjdou zřejmě ke dnu.
Některé firmy se však přizpůsobí a využijí bezprecedentních příležitostí zůstat agilní.
Namísto výstavby nového sídla, pronájmu kamenné prodejny či koupě restaurace – tradičních požadavků vyžadujících obrovské sumy předem dostupného kapitálu – si mohou například otevřít satelitní provozovnu, spustit online prodej nebo rozjet restaurační kamion.
Pružnost a reaktivnost takovým firmám umožní rozkvět.
Tempo a rozsah současné ekonomické transformace je nesporně zneklidňující.
Existuje ale řada důvodů k optimismu.
Uvnitř zemí sice roste nerovnost, ale mezi zeměmi dramaticky klesá.
V letech 1990 až 2010 se z krajní chudoby dostala téměř miliarda lidí a během dalších dvou dekád se mezi globální střední třídu zařadí další tři miliardy.
V roce 1930, na vrcholu Velké hospodářské krize, John Maynard Keynes prohlásil, že se životní úroveň v „progresivních ekonomikách“ v nadcházejících 100 letech zvýší 4-8krát.
Jeho prognóza, tehdy považovaná za beznadějně přeslazenou, se ukázala jako správná a nárůst bude zřejmě kdesi blízko horní hranice jím odhadovaného rozpětí.
Keynes na rozdíl od mnoha svých současníků porozuměl silám, které se v ekonomice uplatňují, korigoval své uvažování, a co je nejpodstatnější, nebál se optimismu.
Musíme jej následovat.
Hlubší analýza ,,pasti chudoby
Populační růst se v bohatých zemích bez výjimky téměř zastavil.
Například v Evropě a Severní Americe průměrná porodnost poklesla na 1,5 až 3 porody na jednu ženu.
Naproti tomu průměrná porodnost v nejchudších zemích světa - například v Somálsku, Jemenu či Ugandě - je nesrovnatelně vyšší a dosahuje hodnoty až sedm porodů na jednu ženu.
Znamená to, že chtějí-li země být bohatší, musí produkovat méně dětí?
Veškeré historické i současné doklady, jež jsou k dispozici, dokazují, že je tomu tak.
Přechod bohatých zemí od naturálních ekonomik k udržitelnému růstu a prosperitě byl podmíněn hlubokým demografickým posunem, jenž se v západní Evropě projevoval v 19. století a ve východní Asii pak v průběhu 20. století a během něhož došlo k dramatickému poklesu porodnosti.
V posledních dvaceti letech dochází k podobně prudkému poklesu porodnosti i v některých chudých zemích, které začínají vykazovat první solidní známky hospodářského pokroku.
Kupříkladu v Egyptě se porodnost za posledních patnáct let snížila z 4,8 na 2,9 dětí na ženu.
V posledním desetiletí se zde přitom průměrné příjmy na osobu zvýšily o 2,6 procenta.
V témže období populační růst v Tunisku poklesl o více než 50 procent, a to na evropskou hodnotu něco málo přes dvě děti na jednu ženu, přičemž průměrný příjem na obyvatele rostl ročně o tři procenta.
V Botswaně pak například až neuvěřitelný 13procentní nárůst průměrných příjmů na osobu v posledním desetiletí doprovázelo snížení porodnosti z šesti na méně než čtyři děti na ženu.
Proč rychlý populační růst tak neblaze ovlivňuje životní úroveň?
Jsou to jednoduché počty: více lidí znamená, že na každého se (v průměru) dostane méně.
Rostoucí populace rozřeďuje nejen akumulovaný hmotný kapitál, ale i lidský kapitál.
Kvalita dětí v chudých rodinách se snižuje s narůstající kvantitou, neboť chudé rodiny s mnoha dětmi nejsou s to investovat dostatek financí do vzdělání svých dětí.
A bez vzdělání se takový budoucí dospělý nedokáže podílet na ekonomickém úspěchu své země.
Jedním z důvodů, proč u chudých sledujeme vysokou porodnost a nízké investice do vzdělání, je to, že výchova dětí je v chudých zemích nenákladná.
Děti jdou do práce v relativně raném věku, přičemž obecně nízké mzdy - zvláště u žen - znamenají, že náklady rodičovského času jsou ve srovnání s jinými možnostmi zanedbatelné.
Podstatnější je ale to, že náklady na vzdělání dítěte vzhledem k nákladům na výchovu dalších dětí s nízkým vzděláním jsou v chudých zemích velmi vysoké.
Jinými slovy, rodiny v bohatých zemích, jež jsou relativně dobře vzdělané, mají komparativní výhodu v ,,kvalitě dětí", zatímco rodiče v chudých zemích mají svou komparativní výhodu v jejich ,,kvantitě".
Například zatímco schopnost matky nakrmit své dítě není silně spojena s její úrovní lidského kapitálu, její schopnost pomoci svému dítěti se školními úkoly vzrůstá s úrovní jejího vlastního vzdělání.
Důsledkem je, že chudoba v chudých zemích přetrvává.
Chudí lidé s nízkým vzděláním tak volí vysokou porodnost a tím pádem nízkou kvalitu dětí.
Z těchto dětí vyrostou chudí dospělí a začarovaný kruh se uzavírá.
Negativní dopad nízké kvality dětí na ekonomickou výkonnost země navíc zvyšuje ředící účinek populačního růstu na akumulaci hmotného kapitálu.
Jak lze tento cyklus narušit?
Krátkodobě lákavá může být například politika snižující náklady na výchovu dětí, například daňové úlevy pro velké rodiny, přídavky na děti a dotování mateřských škol a stravného.
Z dlouhodobého pohledu je zde však řada negativních dopadů, neboť takové stimuly povzbuzují rodiny ke zvyšování porodnosti.
Proto je zapotřebí pravý opak, tedy zvýšení nákladů na kvantitu dětí.
Zvýšení nákladů na výchovu dítěte totiž silně motivuje rodiny k tomu, aby svoje prostředky vyčleňovaly směrem ke zvyšování kvality dětí, tedy k vyšším investicím do vzdělání.
Taková změna v relativních nákladech může zemi pomoci vymanit se z pasti chudoby, neboť připravuje půdu pro demografickou transformaci a ekonomický rozvoj.
Nejjasnější příklady účinku politiky řešící otázky porodnosti nacházíme v nejchudších vrstvách izraelské společnosti.
U ultraortodoxních židů je porodnost značně vysoká, pohybuje se okolo šesti porodů na jednu ženu.
Ovšem ještě v 50. a 60. letech minulého století, před zavedením velkorysých dětských přídavků pro velké rodiny, byla porodnost v této skupině znatelně nižší - pouhé tři děti na jednu ženu.
Izraelští beduíni se ostatně díky vysokým přídavkům na děti dostali se svou porodností na světovou špičku - mají v průměru téměř osm dětí na jednu ženu.
Důsledky se mohou na první pohled zdát nelidské, jsou však jasné a nevyhnutelné.
Ke zvýšení životní úrovně by z dlouhodobého hlediska přispělo zrušení, či dokonce obrácení politik, jež snižují náklady na výchovu vysokého počtu dětí.
Také veřejné školství může pomoci lidem a zemím dostat se z pasti chudoby, poněvadž vzdělaní lidé mají při výchově kvalitních dětí komparativní výhodu.
Politika, jež je s to podpořit ekonomický růst, by tedy měla obsahovat přesun vládních prostředků nebo zahraniční pomoci z programů, které snižují náklady na výchovu dětí, do financování veřejného školství.
Začarovaný kruh, v němž je před kvalitou dětí dávána přednost kvantitě, lze rozbít už během jedné generace.
I dočasné rozšíření příležitostí ke vzdělání dokáže natrvalo ovlivnit úroveň a rozdělení způsobilostí napříč společnostmi.
Divestováním k lepší budoucnosti
SEATTLE – Někdy je nejlepším měřítkem dynamiky určitého hnutí reakce jeho kritiků.
Když Australská státní univerzita (ANU) počátkem října oznámila, že prodá své akcie sedmi společností zabývajících se těžbou fosilních paliv, vyvolalo to sborovou kritiku ze strany konzervativních politiků v zemi.
Tito nominální zastánci volného trhu si pospíšili s radami, jak by měla univerzita se svými penězi nakládat.
Australský ministr financí Joe Hockey zlehčil rozhodnutí ANU coby „odtržené od reality“.
Přidali se i další, kteří tento krok označili za „nehoráznost“, za „velmi zvláštní“ nebo za „úzkoprsý a nezodpovědný“.
Nic na tom, že se jednalo o relativně malé částky – dohromady nedosahovaly ani 2% z portfolia univerzity, jehož hodnota se odhaduje na jednu miliardu dolarů.
V době, kdy divestování (stahování investic) z fosilních paliv nabírá obrátky, jsou podobné zpanikařené reakce stále běžnější.
Rozhořčení australských konzervativců mi připomíná reakci, se kterou jsem se setkal, když jsem v roce 2012 vypověděl před americkým Kongresem, že bychom měli „nechat naše uhlí v zemi, kam náleží“.
David McKinley, republikánský kongresman ze Západní Virginie, tedy státu nacházejícího se v srdci amerických uhelných ložisek, odpověděl, že v něm moje slova „vyvolávají mrazení“, a pak stočil řeč na míru zločinnosti v Seattlu, kde jsem působil jako starosta.
Dokonce i společnost ExxonMobil se zdá být otřesená.
Nedávno totiž zveřejnila dlouhý, defenzivně zaměřený bloggerský příspěvek, v němž reaguje na to, co označila za „halasné schvalování“ divestic z fosilních paliv Mary Robinsonovou, zvláštní vyslankyní generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna pro klimatické změny.
Sektor fosilních paliv zjevně spatřuje v divestičním trendu politickou hrozbu, jíž opravdu je.
Když dostatek lidí odmítne investice do těžby fosilních paliv, pak dalším krokem musí být ponechání uhlí, ropy a plynu v zemi.
Takový krok je nezbytný, pokud máme odvrátit nejnebezpečnější důsledky klimatických změn.
Abychom zabránili zvýšení světových teplot nad hranici 2°C, což je podle klimatologů bod zvratu, po jehož překročení už nebude možné zmírnit nejhorší následky, pak bude zapotřebí, abychom ponechali přibližně 80% známých zásob fosilních paliv nevytěžených.
Ropné a uhelné společnosti a jejich političtí spojenci nás varují před fiskální katastrofou, pokud to uděláme – jako by vlny veder, sucha, bouře a stoupající mořská hladina nezpůsobily vlastní fiskální a sociální katastrofy.
Jako starosta Seattlu jsem podporoval výstavbu energeticky účinných budov, rozvoj solární, větrné a vodní energie a přechod na pěší chůzi, jízdu na kole a veřejnou dopravu coby alternativy k jízdě autem – tedy strategie, které mohou přispět k vybudování odolnější ekonomiky a představovat životaschopné alternativy k fosilním palivům.
Tato opatření však sama o sobě nemohou zabránit nejhoršímu globálnímu oteplování, zvláště bude-li jejich výsledkem jen to, že se uhlí a ropa jednoduše prodají jinde.
Jakkoliv nedokonalé jsou naše systémy vládnutí, v určité fázi může veřejnost a její lídři vyžadovat, abychom se postavili k pravdě o globálním oteplování čelem.
V tom okamžiku zavedou regulační nebo právní kontroly potřebné k dramatickému omezení využívání fosilních paliv.
Jste-li uvážlivým a obezřetným investorem, zamyslete se na okamžik nad touto možností.
Hodnota akcií firem ze sektoru fosilních paliv – která je založena na předpokladu, že firmy budou moci vytěžit a spálit všechny známé rezervy – se propadne.
Ukazuje se, že investice do těchto firem jsou mimořádně riskantní.
Jak je známo každému, kdo dostává investiční výkazy, „předchozí výkon není zárukou výkonu budoucího“.
Z této reality vyplývá další přesvědčivý argument pro divestování.
Někteří lidé budou jistě tvrdit, že svět se nikdy nezmění a že budeme navždy závislí na fosilních palivech.
Stačí se však podívat do Seattlu, kde se na městské radnici sezdávají homosexuální páry a v licencovaných maloobchodech se prodává marihuana, abychom se přesvědčili o lidské schopnosti revidovat hluboce zakořeněné předpoklady.
Uvážlivý investor a moudrý podnikatelský lídr budou hledět tam, kam ekonomika směřuje – ne tam, kde dosud byla.
Rozhodnutí ANU se jeví jako moudré každému, kdo není nevolníkem ropných a plynárenských firem, a s přibývajícím časem se bude jevit jako stále moudřejší.
Všechna čest.
Když jsem v roce 2013 orientoval Seattle na divestování, moje rozhodnutí dobře přijali mladí lidé, kteří budou muset žít s následky globálního oteplování, ale i všeobecná veřejnost.
V době sílících politických tlaků musí správcové univerzity naslouchat jen studentům.
Potřebujeme více odvahy, jakou projevila ANU.
Její vedoucí představitelé odolali síle uhelných a ropných zájmů, které mají v Austrálii obrovskou moc.
Mohou-li to s nadšeným souhlasem veřejnosti udělat oni, pak to mohou udělat i jiní.
O asijské nejednotě
Proč se Asie nedokáže sjednotit v zájmu vlastní bezpečnosti?
Západní odborníci si už dlouhá desetiletí stěžují na to, že se Asociace národů jihovýchodní Asie (ASEAN) nedokázala z poválečných dějin Evropy přiučit významu kolektivní bezpečnosti.
Představitelé ASEANu ignorují ponaučení, jež jim nejprve nabídl Společný trh a později Evropská unie.
Výhody těchto modelů jsou totiž prý tak zřejmé, že je naprosto nepochopitelné, že je ASEAN nevidí.
Se zjevně rozpačitými reakcemi východní Asie na jaderný tah Severní Koreje se tyto stížnosti dostávají opět do popředí zájmu.
Severní Korea disponující jadernými bombami představuje v každém případě společnou hrozbu pro všechny Asijce.
Spojeným státům v jejich snažení ukázal Kim Čong Ilovi, kde je jeho místo, by prý měly pomoci všichni.
To, že nejbližší sousedi Severní Koreje nejsou tento fakt schopni pochopit, potvrzuje, že nejednotnost Asie je nejen hloupá, ale i chronická a záměrná.
Při hodnocení charakteru hrozby ovšem záleží na historii a geografii.
Záleží také na různých tradicích taktického a strategického uvažování - nemluvě o tom, jak se Evropanům bezprecedentně podařilo z agresivních států, jež sdílely společnou civilizaci, ukovat jejich dnešní, na spolupráci založená uspořádání.
Avšak nic v historii Asie se ani vzdáleně nepodobá půlstoletí rozdělené Evropy a její faktické okupaci dvěma soupeřícími supervelmocemi.
Nelze se tedy divit, že asijští vůdcové při řešení svých regionálních problémů nehledají řešení v Evropě.
Jistě, lidé a státy se často chovají podobně.
V ohrožení se země seskupují, aby mohly lépe čelit společnému nepříteli.
Když byl ještě svět díky studené válce rozdělen na dva tábory, bylo snadné se rozhodnout, kdo je nepřítel a kdo přítel.
Spojenectví tehdy vznikala buď na sovětské, nebo americké straně.
V Asii však ani tehdy nebyly věci úplně zřetelně jasné.
Klikatá linie volně spojující Tokio s Djakartou a protínající Soul, Tchaj-pchej, Hongkong, Bangkok, Kuala Lumpur a Singapur vesměs stačila k udržení mezinárodní spolupráce.
Taková spolupráce však měla daleko k trvalému spojenectví.
Proč?
Existuje řada vysvětlení.
Za prvé, asijským dějinám vždy vévodily soupeřící elity (mimo jiné) z Číny, "Turkestánu", Indie, Persie, "Arábie", Japonska a Jávy, jež prohlašovaly, že stojí v čele samostatných, domorodých kultur, což s evropskou, tedy řecko-římsko-křesťanskou kulturou nelze srovnávat.
Starodávné základy moci byly napříč dějinami Asie vždy odděleny ostřeji - a dlouhodoběji - než v Evropě.
Moderní dějiny však Asijce naučily, že díky jejich nejednotnosti má nad nimi Evropa převahu.
Ve 20. století se objevili první vůdcové, kteří propagovali jednotu proti koloniálním a imperiálním mocnostem.
Evropané, kteří měli v těch dobách pod kontrolou polovinu planety, byli nicméně schopni roztříštit veškeré přechodně získané výdobytky.
Přístup Evropy měl dva cíle.
V prvé řadě šlo o to, udržet Asii rozdělenou, pokud šlo o Západ.
Během studené války to bylo poměrně snadné, poněvadž asijské postkoloniální elity byly přinuceny postavit se v ideologických konfliktech na jednu ze stran.
Dnešní globální válka proti terorismu tento přístup mění, v důsledku čehož vznikají nové dělicí čáry.
A za druhé, Asie dnes spadá pod hlavičku jediné, vzájemně závislé globální ekonomiky, kde klíčové technologické a finanční karty drží Západ.
Tato strategie se ukázala jako nebývale úspěšná.
Během posledních deseti let se Asie posunula od rozdělenosti mezi dvě supervelmoci k čemusi, co lze nazvat dominancí jediné superekonomiky.
Ať už tak či onak, nevzešla z toho žádná regionální jednotnost v politice ani v oblasti bezpečnosti.
Jedinou nadějí na křehkou identitu zájmů je jakýsi vznikající regionalismus, jehož se asijští politici snaží dosáhnout prostřednictvím dohod o volném obchodu.
Nejednost Asie lze překonat jen v případě, že by Asie jako celek musela čelit společnému nepříteli.
Západ udělá maximum pro to, aby Asie tohoto nepřítele nespatřovala právě v něm. Ostatně většina těch, kdo volají po asijské jednotě, mají na mysli jednotu mezi Asií a Západem (často přirovnávaným k zájmům celého světa) proti některžm částem Asie, ať už jde o Irák, Irán, Severní Koreu nebo Myanmar (Barmu).
Ovšem vzhledem k tomu, že valná část asijských politiků má za to, že právě díky asijské nejednotnosti získal Západ svou neomezenou moc, jsou tyto požadavky vnímány s pochopitelnou dávkou obezřetnosti.
Jak to tedy bude do budoucna?
Bude chvíli trvat, než asijští politikové shodí břemena minulosti, v některých případech zvlášť pokud jde o vztahy se Západem.
Než se tak ale stane - a pokud se globální ekonomika bude dále integrovat -, budou naděje na asijskou jednotu stoupat či klesat?
Mnoho bude záležet na tom, zda si Západ udrží svou kontrolu v jiných částech světa.
Pokud tato dominance bude pokračovat vývojem stále více výkonných síťových technologií, naděje na to, že v Asii vznikne jasně definovatelná jednota, jsou mizivé.
V těchto souvislostech je snad snazší pochopit, proč se asijští politikové zdají v očích Evropy a USA zákeřní či nespolehliví.
Asie si nemůže dovolit sjednotit se proti Západu.
Ale stejně tak si Asie nemůže dovolit rozdělit se tak, že jedna její část bude ostrakizována.
Taková cesta znamená trvalou závislost na Západu.
Nejednotná Evropa stojí dál
Na nadcházejících schůzkách G8 (klubu nejbohatších průmyslových zemí světa plus Ruska) budou čtyři jeho členové - Německo, Francie, Itálie a Británie - vystupovat jak za sebe, tak za Evropskou unii, jejíž předseda se schůzek bude rovněž účastnit jako představitel EU jakožto celku.
Neměla by ale Unie mít jen jednoho představitele?
Bez ohledu na to, jak jsou tyto schůzky přínosné, jednotná účast EU by měla významnou symbolickou hodnotu: stvrdila by společný evropský postoj v mezinárodních vztazích a mezinárodní hospodářské politice.
Hlavním argumentem pro takovou změnu je, že společná účast Evropské unie by zvýšila význam Evropy v mezinárodních vztazích, zvláště pak vůči USA.
Klíčovým důvodem pro evropskou integraci bylo ostatně to, aby se Evropě dostalo silnějšího hlasu na mezinárodní scéně.
Členské státy EU mají například společná přísná pravidla pro fiskální politiku, společnou měnu (s výjimkou Británie, Svédska a Dánska), společnou obchodní politiku, společnou antimonopolní politiku a společné tržní politiky.
Jaký je tedy důvod nemít jednoho společného zástupce na schůzkách zemí G8?
Vždyť Německo, Francie, Itálie i Velká Británie mají vesměs stejný názor na mezinárodní hospodářskou politiku, tak proč nenabídnout světu jednotnou frontu v oblastech, o nichž se na těchto schůzkách jedná?
Jsou na to dvě možné odpovědi.
První je, že navzdory příležitostným projevům jednoty mají evropské země velmi rozdílné názory na zahraniční politiku a nechtějí tuto výsadu nikomu svěřovat.
Stačí se podívat například na nedávné napjaté vztahy se Spojenými státy.
Ačkoli Británie se svého transatlantického spojence drží, Francie má bez ohledu na barvu své vlády značně kritický postoj.
Naopak postoj Itálie se obrací o 180 stupňů podle toho, kdo je zrovna ve vládě.
Německo před nedávnem zaujalo více protiamerický postoj (snad z předvolebních důvodů), přitom ale pomalu začíná vytahovat svoje zahraničněpolitické drápky.
Riziko je takové, že dohodnout se na společné zahraniční politice by bylo buď nemožné nebo by vedlo k přijetí minimálního společného jmenovatele, který by ale Evropu oslabil a vzal ji všechen vliv.
Naopak přijetí rozhodného, silného postoje, podloženého například většinovým hlasováním v rámci EU, by mohl vést k velmi napjatým vztahům mezi samotnými členskými zeměmi EU.
Unie bude mít zanedlouho pětadvacet a možná více členů.
Shodnout se na jednotné zahraniční politice tak bude ještě obtížnější, ne-li už vůbec nemožné.
Konsensus v relativně nevýznamných diplomatických a mezinárodních záležitostech možná bude uskutečnitelný, ale předpokládejme, že Amerika po konzultacích se svými evropskými spojenci, na nichž se bude zasazovat o jejich souhlas, spustí vojenskou akci proti Iráku.
Je dosti pravděpodobné, že i tady bude nemožné dohodnout se na tom, jak zareagovat na americkou žádost.
Hluboké neshody, které mezi členskými zeměmi EU panují v oblasti zahraniční politiky, jsou jedním z hlavních důvodů, proč EU nikdy nemůže a neměla by fungovat jako federální stát v tradičním smyslu.
Možná že zahraniční politika by opravdu neměla být jednou z oblastí, jimiž jsou pověřeny a na nichž se domlouvají všechny členské země EU.
Může vůbec taková jednotná politika být z globálního hlediska ,,spravedlivá"?
Jakmile se členem EU stane Estonsko, bude na mít na schůzkách G8 své zastoupení, zatímco Korea zde nebude mít žádný hlas prostě proto, že není členem jednotného trhu a měnové unie?
Role Estonska na určování stanovisek zástupce EU na summitech G8 bude samozřejmě zanedbatelná, její účast však bude mít alespoň symbolický význam.
Druhá odpověď je poněkud cyničtější.
Hlavy států oněch čtyř evropských zemí by prostě ztratily významnou příležitost nechat se vyfotit a nemají sebemenší zájem přenechat tuto šanci zástupci EU.
Mezi preferencemi a politickými rozhodnutími stávajících členů jsou zvlášť v některých oblastech, především pak v zahraniční politice, obrovské rozdíly, které s největší pravděpodobností ani do budoucna nevymizí.
Tyto rozdíly se budou v rozšířené Evropě pravděpodobně dále prohlubovat.
Mezi rozšířením EU a prohlubováním koordinace politik jednotlivých členských zemí stojí kompromis.
To je zásadní postřeh, o kterém se probíhající evropská diskuse o budování institucí a psaní konstitucí vůbec nezmiňuje.
Na té cynické odpovědi o příležitostech dát se vyfotit možná je něco pravdy, a možná není.
Potvrzuje však to, že rozhodnutí o tom, co delegovat Evropské unii jsou spíše než produktem důkladně promyšlených institucionálních plánů namnoze důsledkem krátkozrakých konfliktů mezi vládami na národní úrovni a vládou evropskou.
To je jen několik klíčových otázek, jimiž by se měl zabývat Evropský ústavní konvent.
Zatím nám toho totiž moc nezodpověděl.
Musíme si pomáhat
LONDÝN – Když se letos v létě Kongres USA a prezident Barack Obama nemohli shodnout na daních, dávkách, deficitech a investiční stimulaci, ve Spojených státech nad soudnou ekonomií trumfovala politika.
Také evropští lídři byli paralyzováni – když za vyloučené prohlásili jak úpadky a devalvace, tak schodky a stimulace.
A poté, co centrální bankéři všude na světě připustili negativní reálné úrokové míry, tiskli peníze, hnojili likviditou a dotovali komerční banky, už i oni – naposledy předseda amerického Fedu Ben Bernanke – podle všeho došli k závěru, že vyčerpali své možnosti.
Jen málokdo dnes tudíž pochybuje, že svět sklouzává, bez kormidelníka a bez vůdce, ke druhému poklesu.
Debata vedená až do léta nad tím, jestli nadešel „nový normál“ pomalejšího růstu, už je uzavřena: normálně nevypadá vůbec nic.
Snaha překlepat to zkrachovala.
Svět neschopný dojednat globální obchodní dohodu, klimatickou smlouvu, pakt růstu ani změny ve finančním režimu se pravděpodobně pohrouží do nového protekcionismu konkurenční devalvace, měnových válek, obchodních omezení a regulace kapitálu.
Na defétismus není vhodná doba.
Země, které tvrdí, že už došly na hranice toho, co mohou udělat, říkají vlastně, že došly na hranice toho, co mohou udělat samy.
Cesta k setrvalému růstu a zaměstnanosti nevede přes příval jednorázových národních iniciativ, ale spíš přes globální koordinaci politik.
Právě to bylo cílem v dubnu 2009, když si skupina G20 stanovila tři stěžejní úkoly.
První, zabránit globální depresi, byl splněn.
Hlavními body jednání G20 na příští schůzce by měly být zbývající dva úkoly – pakt růstu, opřený o reformovanou globální finanční soustavu.
Mezinárodní měnový fond v roce 2010 odhadl, že koordinovaný přístup k makroekonomickým, obchodním a strukturálním politikám by mohl zvýšit celosvětové HDP o 5,5 %, vytvořit 25-50 milionů nových pracovních míst a vymanit 90 milionů lidí z chudoby.
Dnes se však globální pakt růstu zdá ještě nutnější, vzhledem ke strukturálním problémům světového hospodářství a obrovským nevyváženostem mezi výrobou a spotřebou.
Popisuje-li se největší finanční krize od 30. let 20. století jako symptom ještě většího problému, může to znít podivně.
Jenže když se historici poohlédnou za vlnou globalizace po roce 1990, která do světové ekonomiky vtáhla dvě miliardy nových producentů, povšimnou si kolem roku 2010 určitého obratu.
Poprvé za posledních 150 let je průmyslová výroba, celková produkce, export, obchod a investice Západu (Ameriky a Evropské unie) nižší než ve zbytku světa.
Ostatně někdy v první půli příštího desetiletí bude asijský spotřebitelský trh oproti americkému dvojnásobný.
Dnes však Západ a Asie zůstávají ve vzájemné závislosti.
Dvě třetiny asijských exportů končí na Západě a obchod mezi zeměmi Jihu tvoří jen 20 % globálního obratu.
Řečeno jinak, před deseti lety světovou ekonomiku dokázal pohánět motor USA a za deset let by tuto roli měly převzít země rozvíjejících se trhů, zejména vzhledem ke zvyšující se kupní síle tamních středních tříd.
Momentálně však Amerika a Evropa nedokážou posílit své spotřebitelské výdaje, aniž by rozšířily vývozy, zatímco pro Čínu a rozvíjející se trhy není snadné bez garance silných západních trhů rozšířit produkci či spotřebu.
Zaprvé tedy musíme vzkřísit širší vizi globální spolupráce obsažené v paktu růstu G20 (který byl mezitím degradován na cosi, co MMF označuje za „hlubokou analýzu… těch zemí, u nichž byly zjištěny velké nevyváženosti“).
Potřebujeme ale širší a hlubší program: Čína by měla souhlasit, že zvýší výdaje domácností a dovoz spotřebního zboží, Indie by měla otevřít své trhy, aby tamní chudí mohli těžit z laciných dovozů, a Evropa a Amerika musí posílit svou konkurenční schopnost, aby více vyvážely.
Skupina G20 také byla v roce 2009 neústupná v tom, že budoucí stabilita vyžaduje nový režim globálního finančnictví.
David Miles z britské centrální banky předpovídá další tři finanční krize v nadcházejících dvou desetiletích.
A má-li pravdu Andrew Haldane z téže banky, že zvyšující se tlaky v Asii hrozí budoucím chaosem, Západ bude litovat, že nedokázal prosadit globální standardy kapitálové přiměřenosti a likvidity a transparentnější systém včasného varování.
Problém je evidentní už teď.
Pasiva evropského bankovního sektoru jsou oproti USA téměř pětinásobná, na úrovni 345 % HDP.
Aktiva německých bank 32násobně zvyšuje dluhová páka.
V zájmu finanční stability je tedy nezbytná nejen rekapitalizace bank, ale také reformované euro, opřené o fiskální a měnovou koordinaci a posílenou úlohu Evropské centrální banky coby věřitele poslední záchrany při podpoře jednotlivých vlád (nikoli jednotlivých bank).
Bez obnoveného zaměření na dlouhodobé snižování dluhu skupina G20 růstu a stability nedocílí.
Je tu ale také krátkodobá nutnost předejít periodě poklesu.
Měli bychom čerpat z návrhů Roberta Skidelskyho na vytvoření národních investičních bank, které by nachystaly naši infrastrukturu – hlavně životní prostředí – na budoucí výzvy a stimulovaly růst a tvorbu pracovních míst.
Určitým vzorem je Evropská investiční banka, jíž se s kapitálem ve výši 50 miliard eur podařilo investovat 400 miliard eur.
Je ale zřejmě vhodné dohodnout s Číňany investování jejich rezerv a se západními nadnárodními společnostmi daňový režim dopadající na repatriované zisky.
Konečně, jak doložil laureát Nobelovy ceny za ekonomii Michael Spence, růst je dnes sice nutnou, leč nikoli dostačující podmínkou pro vznik pracovních míst.
Obzvlášť dnešní epidemie nezaměstnanosti mladých lidí vyžaduje nové přístupy – například rozvojovou banku, která pomůže zaměstnat bobtnající populaci mladých na Středním východě a v severní Africe, a vzdělávací a učňovské programy v ostatních oblastech.
Úmluva G20 o růstu musí být taktéž dohodou o pracovních místech.
Skupina G20, reprezentující 80 % světového výstupu, se v roce 2009 předvedla jako jediný multilaterální orgán schopný koordinovat globální hospodářskou politiku.
Její členské státy se bohužel brzy tohoto cíle vzdaly a vrátily se k tradičním národním řešením.
Jak se dalo očekávat, hra na vlastní pěst se u snahy zajistit ekonomické oživení ukázala jako marná.
Chvíle G20 opět nadešla.
Čím dřív francouzský prezident Nicolas Sarkozy vyzve G20 ke společnému úsilí, tím lépe.
Déjà vu na Středním východě
BERLÍN – Takže historie se přece jen opakuje?
Poslední události na Středním východě naznačují, že tomu tak je, protože situace na konci funkčního období prezidenta George W.
Bushe se čím dál víc podobá okolnostem posledního roku prezidentství Billa Clintona.
Oba prezidenti se na konci svého pobytu v úřadu pokusili vyřešit jeden z nejnebezpečnějších konfliktů světa, přičemž čelili hrozbě, že jim vyprší čas.
Člověk by si mohl zoufat: Bushova administrativa zjevně promrhala téměř sedm let, během nichž mohla řešení prosazovat.
Teď jsme zpátky v bodě nula: rozhovorům z Camp Davidu a Taby – v lednu 2001 uštěpačně opuštěným – je třeba se znovu věnovat.
Jak ovšem praví moudré přísloví, lépe pozdě než vůbec!
Konference věnovaná Střednímu východu, která proběhne ve městě Annapolis v americkém státě Maryland, by měla být fórem pro jednání obou stran o konečném uspořádání a měla by se zabývat zejména založením palestinského státu a jeho hranicemi (z června 1967, s jistými dojednanými územními výměnami), hlavním městem (Jeruzalém), izraelskými osadami a právem palestinských uprchlíků na návrat.
Dále by se měla věnovat otázkám bezpečnosti, ukončení desetiletí trvajícího válečného stavu a uznání Izraele arabskými státy.
Je skutečně nejvyšší čas se u řešení dvou států dobrat pokroku, protože Palestinci čím dál zřetelněji ztrácejí naději, že vůbec kdy vlastní stát budou mít.
Konflikt na Středním východě bez něj zůstane ve slepé uličce a násilí se jedině vyostří.
U všech těchto otázek se už obě strany opakovaně dohodly na přijatelných kompromisech, poté na mnoho let odložených.
Jedinou chybějící ingrediencí je politická vůle a dostatek síly uzavřít mírovou dohodu.
Avšak právě tato politická síla je přesně tím, co izraelská i palestinská vláda postrádají.
Izraelský ministerský předseda Ehud Olmert i palestinský prezident Mahmúd Abbás jsou na domácí scéně velice slabí a vzhledem ke kompromisům, jichž je na obou stranách třeba, budou hodně riskovat.
Totéž platí pro prezidenta Bushe.
Vláda USA si za svou vlastní iniciativou ani bezvýhradně nestojí.
Ministryně zahraničních věcí Condoleezza Riceová chce, aby se konference uskutečnila, a udělala hodně pro to, aby ji prosadila.
Kolik rizika je ale ochoten přijmout Bush, bez něhož nebude skutečný průlom možný?
Existující tabu ohledně toho, co je při rozhovorech o konečném uspořádání přijatelné, naštěstí opadla – a to na obou stranách.
Souběžná slabost Olmerta a Abbáse vyvolala souběžný zájem o mírové urovnání.
Ba oba muži doufají, že se jim díky mírové dohodě podaří politicky přežít: Olmert v nových volbách a Abbás v referendu, jehož prostřednictvím si může znovu vydobýt převahu nad Hamásem.
Přijde tedy po zkrachovalém „míru silných“ úspěšný „mír slabých“?
Tak jako se změnily domácí poměry v Izraeli a v Palestině, v pozitivním směru se proměnilo také regionální politické prostředí, protože většina arabských států se dnes obává regionální dominance Íránu víc než Izraele.
Tento vývoj nabízí bezprecedentní příležitost.
Ovšemže, číhají tu zřetelné nástrahy.
Olmertův manévrovací prostor ve vlastní straně a zejména v koalici je velice malý.
Může udělat dostatečné ústupky ve věci hranic a Jeruzaléma?
Obdobné pochybnosti platí i pro Abbáse.
Dokáže splnit bezpečnostní záruky, které Olmert potřebuje, obzvlášť vzhledem ke strachu Palestinců, že nakonec obětují příliš mnoho, aniž by oplátkou získali ústupky u věcí, které považují za své zásadní požadavky?
Kritickou překážkou navíc nebudou jednání, ale spíše realizace každé dohody, která by vznikla – a její politická cena bude vysoká.
Palestinci jsou už teď ve víru občanské války.
Kompromisy, které mír vyžaduje, pravděpodobně povedou ke tvrdé politické konfrontaci i v Izraeli.
Je zjevné, že Olmert pomýšlí na propojení dohody o konečném uspořádání s mechanismem cestovní mapy.
Taková dohoda by se realizovala postupně a pokrok by záležel na tom, jak by strany v dané etapě cesty plnily své povinnosti.
Mechanismus tohoto ražení ovšem může fungovat, jedině pokud je po ruce třetí strana (USA, „USA plus“ či Kvartet pro Střední východ), aby na dohodu dohlížela.
Jinak spory o plnění toho či onoho ustanovení zavedou celý proces do dobře známých tekutých písků bezvýslednosti, tak charakteristické pro Střední východ.
Z realistického pohledu se tedy pozitivní výsledek rozhovorů v Annapolisu zdá téměř nemožný.
Proč by tento konflikt, který se v minulosti ukázal jako neřešitelný, náhle měli vyřešit (nebo posunout blízko k řešení) tři aktéři – Bush, Olmert a Abbás –, již jsou do jednoho ve stavu mimořádné domácí slabosti?
Karel Marx napsal, že historie se opakuje, nejprve jako tragédie a pak jako fraška.
Lze se obávat, že Camp David se ukáže jako tragédie a Annapolis jako fraška.
Jsme však na Středním východě, kde dřívější průlomy nebyly plodem vítězství, ale porážky.
Člověk by tedy neměl nikdy ztrácet naději, ani když se zdá nemožné ji udržet.
Bezpečnost na olympiádě v Soči
MOSKVA – Když se ruský prezident Vladimír Putin v roce 2007 vydal do Guatemaly, aby podpořil nabídku své země, že uspořádá letošní zimní olympiádu v Soči, věděl, že vyhrát bude nejsnazší krok celého postupu.
Leckdo žertoval, že navrhnout subtropické přímořské letovisko pro soupeření v zimních sportech může jedině Rusko.
Zatímco však strach z nedostatku sněhu v okolních horách či z neschopnosti Ruska vybudovat včas potřebnou infrastrukturu od chvíle, kdy se Rusko stalo pořadatelem her, postupně opadává, jedna významná obava trvá: hrozba terorismu.
Soči leží v severokavkazském regionu, který po rozpadu Sovětského svazu zažil dlouhé a brutální ozbrojené povstání v Čečensku, zatímco semeništěm islamistického extremismu a terorismu se později stal zejména sousední Dagestán.
Ostatně Putin si získal širokou podporu ruského lidu právě rozhodným a nemilosrdným řešením separatismu na Severním Kavkaze – a tato podpora pomohla přesvědčit tehdejšího prezidenta Borise Jelcina, aby v roce 1999 Putina jmenoval svým nástupcem.
Jakmile byl Putin v úřadu, podařilo se mu vojenským vítězstvím a politikou usmíření pacifikovat Čečensko, které zůstalo spíše feudálním chanátem připojeným k Rusku než skutečnou součástí Ruské federace.
V posledních deseti letech tak s Čečenskem – a uvnitř Čečenska – přetrvává mír.
Jako zarputilejší výzva se ukázal terorismus.
Kdy�� se válka v Čečensku blížila roku 2002 ke konci, teroristé ze Severního Kavkazu si vzali jako rukojmí stovky lidí v moskevském divadle.
V roce 2004 zase ozbrojená skupina přepadla stovky školáků v severoosetském Beslanu.
Jen při těchto dvou útocích zemřelo víc než 500 lidí.
V roce 2005 ozbrojení islamisté obsadili Nalčik, regionální hlavní město na Severním Kavkaze, a den jej drželi.
V roce 2010 zemřelo přinejmenším 40 lidí při dvou explozích způsobených v moskevském metru sebevražednými atentátníky z Dagestánu.
Hned další rok zemřelo podobným způsobem 37 lidí na moskevském letišti Domodědovo.
Útoky pokračují navzdory Putinově deklarované ochotě schválit vojenské údery proti domnělým teroristům, „ať už jsou kdekoli“.
Je poctivé říct, že teroristé jsou s Ruskem ve válce už téměř od okamžiku, kdy se rozpadl Sovětský svaz.
Nejedná se už ale o boj za nezávislost pro určitý region na Kavkaze, ale spíš o boj za vytvoření „kavkazského chalífátu“ založeného na právu šaría.
Změnily se i metody teroristů.
Jejich taktikou už není ozbrojené povstání jako v 90. letech ani útoky ozbrojených militantů jako v letech nultých, ale teroristické činy jednotlivců.
Terče se různí, od policejních stanic a prodejen alkoholu na Kavkaze přes středoproudé muslimské duchovní v Tatarstánu po obyčejné lidi kdekoli v Rusku.
Ztělesněním tohoto typu terorismu, zaměřeného obecně proti moderní sekulární společnosti, ať v Rusku či kdekoli jinde, jsou bratři Carnajevové, strůjci loňských bombových útoků při Bostonském maratonu.
Bylo od počátku jasné, že olympiáda v Soči, symbol všeho, proti čemu se teroristé vymezují, bude pravděpodobným terčem.
Záměrem nedávných bombových útoků v jihoruském Volgogradu a severokavkazském Pjatigorsku, které si vyžádaly tři desítky životů, bylo zřejmě dát Rusům najevo, že jsou bezbranní, a zároveň vyslat okolnímu světu signál, že cestovat do Soči je příliš nebezpečné.
A do jisté míry uspěly.
Někteří lidé zrušili zájezdy do Soči, přestože mezinárodní společenství útoky odsoudilo a zavázalo se terorismu neustupovat.
Americký ministr obrany Chuck Hagel nedávno řekl novinářům, že Spojené státy budou ve spolupráci s ruskými bezpečnostními představiteli připraveni v případě útoku dostat Američany ze Soči.
Skutečnost je však taková, že Soči je dnes v Rusku zřejmě nejlépe chráněným místem.
V sázce je Putinova osobní pověst, takže zajistit, aby hry proběhly bez incidentu, je pro ruské policejní a bezpečnostní složky nejvyšší prioritou.
To přináší jiné riziko: jelikož jsou do Soči a okolí soustředěny významné zdroje ochrany zákonnosti, teroristé se mohou během olympiády pokusit zaútočit jinde.
Rusko je obrovská země a teroristické buňky jsou malé a nechvalně proslulé těžko proniknutelnou uzavřeností, zčásti proto, že často používají primitivní způsoby komunikace, které není snadné odhalit.
A byť je mezinárodní spolupráce v boji proti terorismu užitečná, její účinnost omezuje podezřívavost a nedůvěra, jak jasně ukázaly bombové útoky při Bostonském maratonu.
Vedle olympiády v Soči probíhá jiný zápas: mezi teroristy, kteří chtějí hry narušit nebo alespoň pokazit atmosféru, která je obestírá, a silami ruského státu, jejichž úkolem je plány teroristů překazit.
V tomto soupeření musí Rusko bezpodmínečně zvítězit.
DNA: proroctví nebo prokletí?
NEW YORK: Šamani a jasnovidci, kouzelníci a čarodějové se už od nepaměti snaží přečíst a ovládnout budoucnost.
Dnes se k nim připojují genetikové.
Pokud se totiž vědcům podaří dekódovat genetický kód a přečíst jeho instrukce, budou prý v ruce držet klíč ke všem lidským chorobám a predispozicím.
Biotechnologické firmy na základě výsledků výzkumů investovaly do sekvenčních technologií a vyvinuly prediktivní testy, jimiž lze určit, kdo, ač asymptomatický, je geneticky predisponovaný k rostoucímu počtu genetických chorob a běžnějších poruch, jako jsou například některé druhy rakoviny.
Někteří vědci jsou dokonce přesvědčeni, že genetické testy jednou významně přispějí k předpovídání behaviorálních dispozic a osobnostních rysů – včetně predispozice k duševním chorobám, homosexualitě, závislosti a dokonce vůli podstupovat riziko, neprůbojnosti a nábožnosti.
Některé futuristické scénáře slibují, že znalost genetické informace posílí kontrolu nad chováním i nemocemi.
Genetické testy se od jiných klinických testů značně liší.
Lze je použít k určení zdravotního stavu zdravých lidí, kteří nemají důvod domnívat se, že jejich zdraví je nějak ohroženo.
Poskytují pravděpodobnostní údaje o náchylnosti člověka k některým onemocněním, která se mohou, ale nemusí, někdy ve vzdálené budoucnosti projevit; jsou zdrojem informací, jež se týkají nejen budoucnosti testované osoby, ale i jejích rodinných příslušníků.
Tyto informace představují jedno z mnohých nebezpečí, která zde číhají, a je nemálo těch, kteří se právě o tuto otázku intenzivně zajímají.
Někteří lidé věří, že tyto prediktivní informace rozšíří dnešní terapeutické obzory.
I když ale genetické testy odhalí, že je testovaná osoba v nebezpečí, nemusí být tato informace nijak zvlášť prakticky přínosná.
Navzdory dlouholetým slibům mají testy obrovský náskok před vývojem vlastních terapií.
Na druhé straně pak například genetická predispozice k duševně oslabující nemoci, na níž není lék, může po svém zveřejnění člověka vystavit stigmatizaci a diskriminaci.
Člověk „predisponovaný“ kupříkladu k rakovině může mít biologické rysy, které zvyšují pravděpodobnost vzniku rakoviny; skutečný projev nemoci je ovšem ovlivněn celou řadou proměnných faktorů.
Ve společnosti se bohužel predispozice mnohdy kvalifikuje jako samotná choroba.
V neklinických souvislostech mohou jednotlivci, u nichž existuje budoucí riziko, být vnímáni jako lidé, kteří si „zaslouží“ jiné zacházení, aniž by se s určitostí vědělo, zda u nich choroba vůbec kdy propukne.
Okolní společnost, která je označí za „rizikové osoby“, se na ně pak může dívat jako na lidi nezpůsobilé pro výkon běžných činností.
Takové genetické „cejchování“ může stát u vzniku jakési podtřídy jednotlivců, jejichž geny je odsuzují k diskriminaci.
Proto se mnozí lidé, kteří nějaké zdravotní riziko tuší, poněvadž se v jejich rodině vyskytuje, odmítají podrobit genetickým testům.
Například ze všech osob, které jsou ohroženy Huntingtonovou chorobou, jen asi 15 % odmítá podstoupit test, který by jim poskytl definitivní informaci.
Lidé, kteří uvažují o genetickém testování, tak stojí před obtížným rozhodnutím.
K čemu je genetická informace o chorobě, kterou nelze léčit?
Měla by se zdravá žena, u níž byla diagnostikována náchylnost ke vzniku rakoviny prsu, podrobit preventivní mastektomii?
Měly by být informováni její děti další členové rodiny, kteří mohou být podobně ohroženi?
Jaké jsou dopady genetického vyšetření na rodičovské plánování?
Odstraňování genetických stavů nakonec vždy závisí na řízeném pohlavním rozmnožování.
Genetická selekce, která může zmenšit naše břemeno chorob, pak ale hraničí s noční můrou s tváří eugeniky.
Zatímco pacient má z testování jen malý nebo vůbec žádný užitek, jiní mohou mít veliký zájem na tom, aby mu testování umožnili.
Prediktivní informace umožňují různým organizacím snižovat náklady či zvyšovat zisky.
Rostoucí cena zdravotní péče a pojištění například vede pojišťovny k tomu, aby se zbavovaly klientů, kteří trpí „nelukrativními“, tj. odškodnitelnými nemocemi.
Potřeba zisku žene zaměstnavatele k testování zaměstnanců, aby se zjistilo, kdo je nejproduktivnější a kdo má sklon k nemocnosti, což by mohlo vést k nákladným nárokům na odškodnění.
Firmy nakládající s toxickými látkami chtějí znát, kteří jejich pracovníci jsou geneticky citliví na toxické látky.
Školy, adopční agentury, hypotéční společnosti, rejstříky dárců orgánů – ti všichni mají zájem o informace o genetických predispozicích.
Avšak ze všeho nejvíc živí expanzi genetického testování tlak biotechnologického průmyslu, který na nárůstu testů ohromně vydělá.
Ve Spojených státech dnes probíhá více než 450 výzkumných programů zabývajících se genetickým testováním.
V sázce je čím dál víc obchod, neboť dnes už je možné testovat predispozice k tak běžným chorobám, jako jsou rakovina prsu nebo srdeční choroby, kde je potencionální trh obrovský.
V genetickém předpovídání se snoubí vědecké možnosti, hospodářské zájmy a naděje a očekávání spotřebitelů.
Schopnost předvídat stále větší počet komplexních i běžných nemocí na jedné straně podporuje rozvoj testování, ale zároveň vyvolává mnohá etická dilemata.
Zájem institucí o prediktivní informace z genetických testů se dostává do rozporu s právy a zájmy jednotlivců.
Snaha předpovědět náchylnost k chování (narozdíl od nemoci) tento rozpor jen znásobí.
Genetické testy dnes poskytují pravděpodobné, nejisté a často i nedostačující informace.
I kdyby ale jednou byly dovedeny k dokonalosti, jak jich máme využívat?
Lze se vyhnout vytvoření oné genetické podtřídy lidí?
Má na konci našeho hledání být jakási „genetická správkárna“, kde se napravují geny, které předáváme našim dětem?
Můžeme si při získávání kontroly nad chorobami dovolit osobovat kontrolu nad rozmnožováním?
Tyto a další otázky se budou se stále větší naléhavostí vynořovat z moře pochybností o ekonomické efektivnosti a snižování nákladů, které utvářejí úsilí dnešních šamanů přečíst, zhodnotit a ovládnout budoucnost tohoto věku biotechnologie.
Fungují antioxidační doplňky stravy?
NIŠ, Srbsko – Vliv stravy na zdraví je znám už od antických Řeků.
Lidské tělo některé nezbytné sloučeniny jednoduše nedokáže syntetizovat, takže naše zdraví zčásti závisí na tom, co jíme a pijeme.
Antioxidanty, o nichž se věří, že nás pomáhají chránit před rakovinou i před onemocněním srdce, jsou právě takovým prvkem, který musí do našeho těla přijít zvenčí.
Studie prokázaly, že existuje pozitivní vazba mezi vyšším příjmem ovoce a zeleniny a nižším rizikem chronického onemocnění.
Ovoce a zelenina jsou zdroji řady mikroživin a některé z nich, mimo jiné β-karoten (provitamin vitaminu A), vitamin C, vitamin E a selen, mají jistý potenciál jako antioxidanty.
Co je však konkrétně příčinou prospěšnosti ovoce a zeleniny, není jasné.
Hlavní úlohou antioxidantů je zabraňovat oxidačnímu poškození buněčných složek, a proto byla předložena teorie, že potravní antioxidanty omezují taková poškození a tím i riziko onemocnění.
To podnítilo zájem o možný preventivní potenciál antioxidačních doplňků.
Užívání antioxidačních doplňků stravy se ve vyspělých zemích stalo široce rozšířeným.
Více než třetina dospělých ve vyspělých zemích dnes konzumuje antioxidační prášky, což je mnohem snazší než jíst ovoce a zeleninu.
Bude ale přínos tentýž?
Tak jako u každé terapeutické intervence, nejpřesvědčivější a přímý důkaz preventivní účinnosti antioxidačních doplňků vyžaduje randomizované řízené klinické experimenty.
Takové experimenty vylučují problémy potravní anamnézy účastníků a mají pod kontrolou účinky známých i neznámých matoucích faktorů.
Dosud bylo k ověření domnělých přínosných účinků antioxidačních doplňků provedeno množství studií.
Avšak zatímco výsledky epidemiologických studií jsou téměř neměnně kladné, výsledky klinických experimentů zůstávají z valné části neprůkazné.
Některé klinické experimenty byly předčasně ukončeny, protože byly pozorovány škodlivé účinky antioxidačních doplňků.
Vskutku, převážná část důkazů o preventivním účinku antioxidačních prášků v současnosti vyvolává pochybnosti.
Ba mohou být naopak škodlivé a u lidí, kteří je požívají, vyústit ve zvýšení rizika úmrtnosti.
Existuje několik možných vysvětlení negativního působení antioxidačních doplňků.
Zaprvé, „volné radikály,“ proti nimž antioxidanty působí, plní dvojí biologickou funkci.
Tyto volné radikály se v buňkách neustále vytvářejí jako součást jejich běžného fungování.
V mírných koncentracích jsou nepostradatelnými zprostředkovateli reakcí, jimiž se naše tělo zbavuje nechtěných buněk.
Odstraněním volných radikálů z těla narušujeme důležité obranné mechanismy eliminující poškozené buňky, včetně buněk rakovinných.
Antioxidační látky tedy mohou lidem i škodit.
Naše strava obvykle obsahuje bezpečnou hladinu, kdežto vysoce koncentrované antioxidační doplňky mohou být nebezpečné.
Ve skutečnosti dávky antioxidantů propůjčující ochranu nejsou známé a pravděpodobně se mezi jedinci liší.
Lidé vystavení zvýšenému oxidačnímu stresu mohou mít vyšší potřebu antioxidantů.
Antioxidační doplňky v pilulkách jsou navíc syntetické a oproti jejich přirozeně se vyskytujícím protějškům biochemicky nevyvážené.
Nepodléhají ani týmž přísným studiím toxicity jako jiné farmaceutické látky.
Ba stále nám schází zásadní informace o tom, jak je tělo metabolizuje a jak vzájemně reagují.
Je tudíž stále nejasné, zda dávkování, délka doby užívání nebo souběžný příjem jiných látek určují rozdíly v jejich účinku.
Není jasné ani to, zda je oxidační stres u chronických nemocí a u procesu stárnutí primární příčinou, anebo druhotným jevem.
U většiny lidských onemocnění je oxidační stres pouhým symptomem.
Spojitost mezi oxidačním stresem a onemocněním by se tedy neměla přeceňovat.
Naše znalost mechanismů působení antioxidačních doplňků má stále mnoho mezer.
Je třeba rozřešit základní otázky ohledně účinnosti a bezpečnosti konzumace relativně vysokých dávek antioxidačních doplňků.
Ke zdokonalení našeho vědění je zapotřebí výsledků probíhajících klinických experimentů a dalších studií.
Prozatím víme, že antioxidanty mohou zapříčinit nechtěné zdravotní důsledky.
Optimálním zdrojem antioxidantů tedy nejsou doplňky stravy, nýbrž strava samotná.
Krátce, měli bychom přestat užívat prášky a jíst více ovoce a zeleniny.
Mají centrální bankéři únikovou strategii?
SINGAPUR – Rok po vypuknutí globální finanční krize zůstává několik klíčových centrálních bank mimořádně zranitelných vůči nestabilnímu soukromému finančnímu sektoru ve svých zemích.
Strategie udržování bankovního systému „na přístrojích“ v podobě krátkodobých úvěrů garantovaných daňovými poplatníky měla až dosud logiku.
Nakonec však centrální banky budou muset vytáhnout přístroje ze zásuvky.
Jinak samy skončí na jednotce intenzivní péče, jakmile ztráty z úvěrů zaplaví jejich účetní bilanci.
Představa, že největší ekonomiky světa čelí pouhé krátkodobé panice, se stále více jeví jako zkreslená.
Místo toho vychází najevo, že po období impozantních zisků a růstu potřebuje finanční sektor projít obdobím konsolidace a oddělování zrna od plev.
Slabým bankám musí být umožněn bankrot nebo fúze (přičemž běžní vkladatelé budou vyplaceni ze státních pojišťovacích fondů), aby silné banky mohly z krize vyjít s obnovenou silou.
Je-li tato diagnóza „finanční krize“ správná, pak úsilí zablokovat zdravou a normální dynamiku v konečném důsledku jen prodlouží a prohloubí celý problém.
Odmítání umožnit nezbytnou konsolidaci úvěrové trhy neposiluje, nýbrž oslabuje.
Federální rezervní systém Spojených států, Evropská centrální banka a Bank of England jsou obzvláště zranitelné.
Dohromady poskytly krátkodobé půjčky v hodnotě několika set miliard dolarů jak tradičním bankám, tak i složitým a neregulovaným „investičním bankám“.
Mnohé další centrální banky tento vývoj nervózně sledují, protože jsou si dobře vědomy, že se brzy mohou ocitnout ve stejné situaci, neboť globální ekonomika nadále měkne a míra neschopnosti splácet všechny typy dluhů nadále stoupá.
Budou-li se centrální banky muset potýkat s mohutným výkyvem v účetní bilanci, nebude to nutně znamenat konec světa.
V minulosti už k tomu došlo – například během finančních krizí v 90. letech.
Dějiny nás však učí, že náprava účetní bilance centrální banky není nikdy příjemná.
Tváří v tvář hrozbě úvěrových ztrát si může centrální banka buďto prokopat cestu ven prostřednictvím inflace, anebo čekat na rekapitalizaci daňovými poplatníky.
Obě řešení jsou krajně traumatizující.
Nezkrocená inflace vyvolává všechna možná pokřivení a neefektivnosti.
(A nemyslete si, že centrální bankéři inflační daň vyloučili.
Ve skutečnosti se inflace během loňského roku vychýlila vzhůru, což příjemně usnadnilo nezbytnou korekci reálných cen domů.)
Sanace za peníze daňových poplatníků zase jen málokdy proběhnou hladce a zákonitě narušují nezávislost centrální banky.
Je zde i otázka férovosti.
Finanční sektor vyprodukoval mimořádné zisky, zejména v anglofonních zemích.
A přestože je kalkulace velikosti finančního sektoru kvůli jeho neprůhlednosti a složitosti mimořádně obtížná, oficiální americké statistiky naznačují, že finanční společnosti se v roce 2006 podílely na zisku amerických firem zhruba z jedné třetiny.
Bonusy ve výši mnoha milionů dolarů se na Wall Streetu a v londýnské City staly běžnou praxí a finanční společnosti vévodí seznamům sponzorů všech hlavních kandidátů v letošních amerických prezidentských volbách.
Proč by tedy měli obyčejní daňoví poplatníci platit účet za sanaci finančního sektoru?
A proč by neměli sanovat i automobilový a ocelářský průmysl nebo kterékoliv jiné odvětví, jež v posledních letech zaznamenává pokles?
Tento argument bude ještě pádnější, pokud se centrální banky uchýlí k „inflační dani“, která nepřiměřeně dopadá na chudé, neboť ti mají méně prostředků chránit se před růstem cen podkopávajícím hodnotu jejich úspor.
Britský ekonom Willem Buiter nevybíravě obvinil centrální banky a představitele ministerstev financí, že jsou v „regulačním zajetí“ finančního sektoru, a to zejména v USA.
Jde o silné obvinění, zvláště vzhledem k obrovským nejistotám, jimž centrální banky i pracovníci ministerstev financí čelí.
Pokud se však oficiální činitelé nedokážou přizpůsobovat vývoji krize, může se Buiterovo nařčení zdát méně extrémní.
Jak tedy mají centrální banky vybřednout z této hluboké propasti?
Klíčem je začít ostřeji rozlišovat mezi finančními společnostmi, jejichž svízelnou situaci opravdu vyvolala panika (a tudíž je dočasná), a společnostmi se zásadnějšími problémy.
Po období mohutné expanze, během něhož se objem sektoru služeb téměř zdvojnásobil, je určité smrštění přirozené a normální.
Problém podřadných hypotečních úvěrů odstartoval pokles v klíčových oblastech podnikání některých finančních institucí, zejména v oblasti jejich neprůhledných, ale krajně ziskových derivátů.
Jistý pokles tohoto sektoru je nevyhnutelný.
Centrální banky musí přistoupit k podpoře konsolidace, místo aby bez rozmyslu poskytovaly úvěry.
Finanční sektor se v zásadě může zmenšit tím, že se každá finanční instituce v určitém poměru smrští, řekněme o 15%.
Takový model však není pro žádný obor typický.
Chtějí-li do hry vstoupit státní suverénní fondy a udržovat firmy hladové po kapitálu nad vodou v naději na velké oživení, mělo by se jim to umožnit.
Měly by si však uvědomit, že velcí zahraniční akcionáři ve finančních společnostech mohou být mnohem méně úspěšní než ti místní, pokud jde o přesvědčování centrálních bank, aby jim bez dalších podmínek poskytly masivní úvěrové linky.
Je načase rozebrat celou krizi a vzít na vědomí, že finanční sektor prochází fundamentálními změnami a že není pouhou obětí spekulativní paniky vyvolané půjčkami na bydlení.
Lepší regulace zajisté nabízí v dlouhodobějším výhledu částečné řešení, ale není to všelék.
Hlavní část nákladů musí nést současní majitelé akcií a dluhopisů finančních společností, jinak je jen malá naděje, že se v budoucnu budou chovat zodpovědněji.
Fungoval by Hensarlingův „sjezd“ z Dodda-Franka?
CAMBRIDGE – Jeb Hensarling, republikánský předseda Výboru pro finanční služby Sněmovny reprezentantů USA, minulý měsíc v Newyorském ekonomickém klubu přednesl obsáhlý projev, v němž navrhl zásadní změnu americké finanční regulace.
Finanční krizi dal Hensarling za vinu regulátorům a vyvinil z ní Wall Street, odsoudil vládou financované sanace bank, Doddovu-Frankovu legislativu z roku 2010, která zavedla finanční reformu, vylíčil jako uchvácení moci a vyzval k posílení dohledu Kongresu USA nad Federálním rezervním systémem.
Politicky nemá většina Hensarlingových návrhů šanci projít, ani s podporou, kterou jim teď projevil stranicky znějící dokument sněmovního výboru pro bankovnictví a příznivé hodnocení ve Wall Street Journal.
(Ke schválení by musely získat 60 hlasů v senátu a podpis prezidenta.)
Demokraté už je zostra kritizovali jako příliš riskantní a nakloněné bankám – což ve značné míře platí.
Přesto jedna z Hensarlingových myšlenek stojí za úvahu: řečeno jeho slovy, „sjezd z dálnice“ Doddovy-Frankovy regulace pro banky ochotné zvýšit svůj disponibilní kapitál.
Vraťme se na okamžik k základům.
Vláda ručí za bankovní vklady, protože selhání banky může poškodit celou ekonomiku.
To vytváří morální hazard, neboť banky, usilující o vysoké zisky akcionářů, začnou přistupovat laxně ke správě peněz, které se stávají v zásadě veřejnými.
Není jim nepříjemné podstupovat velká rizika, protože když prohrají, jednoduše banku předají vládě, aby vyplatila vkladatele a další věřitele.
Pokud ovšem vyhrají, společně s akcionáři se podělí o zlatý déšť.
Regulátoři ke zmírnění tohoto hazardu používají dvě klíčová opatření: vyžadují od bank, aby držely víc kapitálu a aby investice, půjčky a operace byly bezpečnější (a potenciálně méně ziskové), než by banky chtěly.
Jelikož tyto dva hlavní regulatorní postupy plní tentýž účel, lze je teoreticky vzájemně nahrazovat – regulační orgány mohou bankám stanovit velmi vysoké kapitálové požadavky nebo velice nízkou rizikovost aktivit.
V praxi regulátoři nedokážou ani jedno dokonale, a tak používají zčásti obojí.
Hensarlingův návrh regulatorního sjezdu staví na tomto vyvažování a dává bankám víc prostoru rozhodnout se, zda chtějí méně rizika, nebo více kapitálu.
Základní regulací by byla obvyklá směs obojího, ale jednotlivé banky by mohly sáhnout po podstatně vyšších kapitálových požadavcích výměnou za svolení k zapojení do rizikovějších investic a operací.
Jinými slovy, mohly by uvolnit mantinely jednoho regulatorního omezení výměnou za zpřísnění druhého.
To je koncepčně v pořádku.
Problémy Hensarlingova návrhu jsou ale v tom, jak jej formuloval.
A nejsou malé.
Zaprvé, podíl kapitálu, který by Hensarling vyžadoval od bank, které sjedou na vlastní trasu, je – na úrovni 10 % celkových aktiv – příliš nízký.
Je to sice víc než současné výše, ale k zajištění bezpečnosti banky to nestačí.
Rada pro finanční stabilitu i Mezinárodní měnový fond zjistily, že mnohé banky ohrožené během finanční krize let 2007 a 2008 by k přežití bez šrámů potřebovaly dvojnásobek dnešních výší kapitálu.
Kdyby byl zaveden Hensarlingův návrh, tyto úrovně by musely být ještě vyšší, vzhledem ke ztlumení regulace rizik.
Banky a jejich vysocí činitelé by bez regulatorního příkazu dospěli k názoru, že brát na sebe tolik rizik není v jejich zájmu ani v zájmu akcionářů, jedině kdyby se kapitál podstatně zvýšil – na „šokující a děsivé“ úrovně.
Druhý problém Hensarlingova návrhu spočívá v tom, že jej pravděpodobně odmítnou banky, jestliže se nezmění politika zdanění korporací.
Jak jsem předestřel v dřívějších komentářích a v nedávném akademickém pojednání, napsaném společně s Michaelem Trögem, požadavkem na víc kapitálu naroste bankám daňový účet, protože se sníží hladina daňově odečitatelného dluhu a stoupne hladina zdanitelného vlastního jmění.
Nedojde-li k reformě daňového zákoníku, změna regulatorní rovnováhy bude přitažlivá pro málokterou banku, protože výnosy z Hensarlingovy nabídky vyruší vyšší daň.
Třetí problém je logistický: Hensarlingův plán by napevno uzákonil parametry, jež banky musí splnit, chtějí-li sjet z regulatorní dálnice, čímž by regulátorům svázal ruce.
Jakmile by banka měla 10 % kapitálu, nebylo by možné zastavit klíčové fúze ani stanovit, že se jedná o banku systémově významnou a rizikovou.
Finanční poměry se mohou rychle měnit, a proto by regulatorní orgány, které se novým podmínkám dokážou přizpůsobit rychleji než Kongres, měly mít pravomoc určovat kritéria rovnováhy mezi kapitálovými požadavky a rizikovostí půjček.
Podle Hensarlingova záměru by ji neměli.
Ještě záludnější je, že zrušením velké části regulace rizika podle Dodda a Franka by Hensarlingův návrh prakticky eliminoval motivaci bank zvolit si sjezd z dálnice.
Neexistovala by dostatečně silná regulace, aby cítily potřebu jí uniknout.
Bankovní vlk by se nažral a bankám by k tomu zůstala celá koza.
Navzdory tomu všemu by regulátoři měli Hensarlingovi za prosazování koncepce regulatorního rámce s pružnou rovnováhou poděkovat.
Podrobnosti jeho konkrétního návrhu jsou sice přinejmenším problematické, ale samotná myšlenka má opravdový potenciál.
Výsledkem by mohla být dynamičtější finanční soustava – a také bezpečnější.
Fungují hospodářské sankce?
CAMBRIDGE – Ve zprávách se objevují informace o hospodářských sankcích Západu proti Rusku, Íránu a Kubě, a to je vhodná doba ke zhodnocení debaty o tom, jak dobře tato opatření fungují.
Stručná odpověď zní tak, že hospodářské sankce mají obvykle jen skromný účinek, ačkoliv mohou být zásadním nástrojem, jak dát najevo morální odhodlání.
Mají-li hrát hospodářské sankce stále významnější roli ve státní politice jednadvacátého století, možná by stálo za zamyšlení, jak dobře v minulosti fungovaly.
Jak Gary Hufbauer a Jeffrey Schott uvádějí ve své klasické knize na toto téma, dějiny hospodářských sankcí sahají přinejmenším do roku 432 před Kristem, kdy řecký státník a generál Periklés vydal v reakci na únos tří aspasiánských žen takzvaný „Megarský dekret“.
V novověku uplatňovaly Spojené státy hospodářské sankce z rozmanitých důvodů, od snahy Carterovy administrativy podporovat v 70. letech lidská práva až po úsilí zabránit šíření jaderných zbraní v 80. letech.
Během studené války používaly USA hospodářské sankce také za účelem destabilizace znepřátelených vlád, zejména v Latinské Americe, avšak zdá se, že sankce nehrály významnější roli ani tam, kde ke změně režimu nakonec došlo.
Hospodářské sankce proti Srbsku na počátku 90. let nezabránily invazi do Bosny.
A symbolické potrestání šachové legendy Bobbyho Fischera americkou vládou (za to, že v Bělehradě sehrál zápas, jenž porušil sankce) rozhodně neposkytlo úlevu obléhanému Sarajevu.
Hru na sankce hrál také starý Sovětský svaz – například proti Číně, Albánii nebo Jugoslávii.
Ani on se nesetkal s velkým úspěchem, snad s výjimkou Finska, které nakonec přizpůsobilo svou politiku tak, aby dosáhlo úlevy od sankcí uvalených v roce 1958.
Většina novodobých případů sankcí svádí velkou zemi proti malé, ačkoliv se vyskytlo i několik případů se zeměmi srovnatelné velikosti, jako byl například vleklý spor o Gibraltar mezi Velkou Británií a Španělskem, který trval od 50. do 80. let.
Jak doložili Hufbauer se Schottem i další, dopady sankcí často nesplňují očekávání – a to do té míry, že podle závěru mnohých akademiků se tato opatření často zavádějí jen proto, aby vlády budily před domácím publikem dojem, že „něco dělají“.
Tvrdé americké sankce vůči Kubě rozhodně nedokázaly přimět Castrův režim k poslušnosti; větší efekt může mít snaha prezidenta Baracka Obamy o opětovné navázání plných diplomatických vztahů.
Někdy však sankce opravdu fungují.
Silná mezinárodní shoda na uvalení sankcí vůči Jihoafrické republice v 80. letech nakonec přispěla k ukončení apartheidu.
Sankce také pomohly přivést Írán k jednacímu stolu, ačkoliv není zřejmé, jak dlouho bude tamní vláda ochotna odkládat své jaderné ambice.
A ruská ekonomika je dnes ve vážných potížích, i když by se to možná dalo označit za šťastnou trefu, neboť hlavní škody na ní napáchal obrovský propad globálních cen ropy.
Někteří lidé v Rusku, kde cenový kolaps těžce zasáhl vládní příjmy, tvrdí, že se USA a Saúdská Arábie spikly, aby srazily Rusko na kolena.
To ovšem připisují americkým stratégům příliš velký význam.
Pravděpodobnější příčinou prudkého poklesu cen je revoluce břidlicové energie v USA v kombinaci s výrazným zpomalením čínského růstu.
Ochlazení v Číně pomohlo urychlit široce založený pád cen komodit, který má zničující dopad i na země, jako jsou Argentina a Brazílie, s nimiž americké úřady zjevně nemají téměř žádný spor.
Jedním z hlavních důvodů, proč hospodářské sankce nebyly v minulosti příliš úspěšné, je skutečnost, že se k nim nepřipojily všechny země.
V mnoha případech podkopávají úspěšnost sankcí také značné názorové rozdíly v zemi, která je uvaluje.
Země uvalující sankce musí být navíc připraveny řešit vlastní zranitelná místa.
Nejškodlivějším režimem v dnešním světě je zřejmě Severní Korea a lze jen doufat, že tamní krutá vláda v brzké době padne.
Kimův režim však setrvává u moci, přestože čelí tvrdým hospodářským sankcím – možná proto, že Čína zatím v obavách ze vzniku sjednocené Koreje u svých hranic není ochotna stáhnout svou podporu severokorejskému režimu.
Přesto se snadno zapomíná, že v mezinárodních vztazích existují různé úhly pohledu, a to i v nejextrémnějších situacích.
Ačkoliv údajný severokorejský útok na počítače Sony Pictures byl právem odsouzen, musíme si přiznat, že z pohledu severokorejské elity jejich země pouze uplatnila hospodářskou odplatu, podobně jako to dělá kdokoliv jiný.
Společnost Sony Pictures vyrobila satiru, která si dělá legraci ze severokorejského vůdce, „mladého generála“ Kim Čong-una.
To byla nepřípustná urážka, na kterou elita reagovala nikoliv vojenskou akcí, nýbrž hospodářskou sabotáží.
Nezapomínejme také, že i Rusko provedlo v zájmu svých zahraničně-politických cílů kybernetické útoky.
Rusko má navíc mnohem nebezpečnější hackery než Severní Korea (ačkoliv značná část špičkových talentů dnes nepůsobí ve strategických operacích, nýbrž v mafiánských kruzích).
Ve světě, kde se konvenční světová válka stala vzhledem k rozšíření jaderných zbraní nemyslitelnou, budou hospodářské sankce a sabotáže pravděpodobně hrát v geopolitice jednadvacátého století významnější roli.
Periklovy sankce ve starém Řecku ovšem neodvrátily konflikt, ale nakonec přispěly k rozpoutání peloponéské války.
Můžeme jen doufat, že v tomto století získají navrch moudřejší hlavy a že hospodářské sankce nepovedou k násilí, nýbrž k jednání.
Záleží vůbec na něčem?
OXFORD – Mohou být morální soudy pravdivé nebo falešné?
Anebo je etika v podstatě ryze subjektivní záležitostí závisející na individuální volbě, případně se vztahuje ke kultuře společnosti, v níž člověk žije?
Možná jsme odpověď právě našli.
Názor, že morální soudy konstatují objektivní pravdy, je mezi filozofy z módy už od 30. let, kdy logičtí pozitivisté tvrdili, že jelikož neexistuje způsob, jak ověřit pravdivost morálního soudu, nemůže jít o nic jiného než o výraz našich pocitů či postojů.
Když tedy například řekneme: „Neměl byste bít to dítě,“ ve skutečnosti tím jen vyjadřujeme svou nelibost nad bitím dítěte nebo daného člověka vybízíme, aby dítě bít přestal.
Na otázku, zda je, či není nesprávné bít dítě, přitom neexistuje objektivně pravdivá odpověď.
Ačkoliv byl tento pohled na etiku často napadán, mnohé námitky přicházely od náboženských myslitelů, kteří se odvolávali na Boží přikázání.
V sekulárním světě západní filozofie však mají takové argumenty jen omezenou působivost.
Jiné obhajoby objektivní pravdy v etice se sice neodvolávaly na náboženství, ale proti převládající filozofické náladě se nedokázaly nijak výrazně prosadit.
Minulý měsíc však došlo k významné filozofické události: k vydání dlouho očekávané knihy Dereka Parfita O tom, na čem záleží.
Parfit, který je emeritním členem oxfordské All Souls College, dosud napsal jen jednu knihu Důvody a osoby, která vyšla v roce 1984 a setkala se s obrovským ohlasem.
Parfitovy veskrze sekulární argumenty a obsáhlost, s níž se vypořádává s alternativními stanovisky, poprvé za několik desítek let zatlačila ty, kdo odmítají objektivismus v etice, do defenzívy.
O tom, na čem záleží je kniha ohromujícího rozsahu: dva velké svazky mají dohromady přes 1400 stránek argumentačně hutného textu.
Hlavní argument se však objevuje na prvních 400 stránkách, což není pro intelektuálně zvídavé čtenáře žádná nepřekonatelná překážka – zvlášť vzhledem k faktu, že se Parfit drží nejlepší tradice anglicky psané filozofie, vždy usiluje o jasnost a nikdy nepoužívá obskurní výrazy tam, kde postačí obyčejná slova.
Každá věta je přímočará, každý argument zřejmý a navíc Parfit často používá názorné příklady, aby svá stanoviska objasnil.
Kniha je tak intelektuální lahůdkou pro každého, kdo nechce ani tak pochopit, „na čem záleží“, jako spíše zda na něčem vůbec v objektivním smyslu záležet může.
Mnozí lidé předpokládají, že racionalita má vždy instrumentální charakter: rozum nám dokáže říct jen to, jak dostat, co chceme, ale naše základní potřeby a tužby se vymykají sféře rozumového zdůvodnění.
Parfit tvrdí, že tomu tak není.
Stejně jako dokážeme pochopit pravdivost výroku 1 + 1 = 2, můžeme také chápat, že já mám důvod vyhnout se někdy v budoucnu trápení bez ohledu na to, zda mi dnes záleží na tom, budu-li v té době trápení pociťovat, nebo zda mám v tomto ohledu nějaké tužby.
Stejně tak můžeme mít důvody (i když to nejsou vždy důvody přesvědčivé) předcházet trápení druhých.
Tyto samozřejmé normativní pravdy představují základ Parfitovy obhajoby objektivity v etice.
Jeden významný argument proti objektivismu v etice zní tak, že lidé spolu hluboce nesouhlasí v otázce, co je správné a co nesprávné, a že se tato neshoda týká i filozofů, které nikdo nemůže nařknout, že by byli nevědomí či zmatení.
Pokud mají velcí myslitelé jako Immanuel Kant a Jeremy Bentham odlišné názory na to, co bychom měli dělat, může opravdu existovat objektivně pravdivá odpověď na tuto otázku?
Reakce na tuto argumentační linii vede Parfita k tvrzení, které je možná ještě smělejší než jeho obhajoba objektivismu v etice.
Parfit se zamýšlí nad třemi hlavními teoriemi obestírajícími otázku, co bychom měli dělat – jedna je odvozena z Kanta, jedna z tradice společenské smlouvy Hobbese, Lockea a Rousseaua i soudobých filozofů Johna Rawlse a T.
M.
Scanlona a jedna z Benthamova utlitarismu –, a tvrdí, že kantovskou teorii a teorii společenské smlouvy je nutné revidovat, aby byly obhajitelné.
Dále Parfit tvrdí, že se tyto revidované teorie shodují s jednou konkrétní formou konsekvencialismu, kterážto teorie patří do téže široké rodiny jako utilitarismus.
Má-li Parfit pravdu, pak mezi navenek protichůdnými morálními teoriemi existují mnohem menší neshody, než jsme si všichni mysleli.
Obhájci všech uvedených teorií podle Parfitova svěžího příměru „lezou z různých stran na stejnou horu“.
Čtenáři, kteří se pustí do knihy O tom, na čem záleží ve snaze najít odpověď na otázku obsaženou v jejím názvu, budou možná zklamáni.
Parfitovým skutečným zájmem je boj proti subjektivismu a nihilismu.
Věří totiž, že pokud se mu nepodaří dokázat pravdivost objektivismu, pak na ničem nezáleží.
A když se Parfit přece jen dostane k otázce, „na čem záleží“, může se jeho odpověď zdát překvapivě zjevná.
Říká nám například, že dnes ze všeho nejvíce záleží na tom, „abychom se my, bohatí lidé, vzdali části svého luxusu, přestali přehřívat zemskou atmosféru a věnovali této planetě péči i jinak, aby dál podporovala inteligentní život“.
Mnozí z nás už k tomuto závěru dospěli také.
Z Parfitova díla si odnášíme možnost hájit tato i jiná morální tvrzení jako objektivní pravdy.
Má kapitalismus budoucnost?
NEW YORK – Rok 2008 se chýlí ke konci a mnoho Evropanů začalo hovořit o konci kapitalismu.
Zapomínají, že kapitalismus vampnbsp;Evropě už ve 30. letech jednou ustoupil – mnohdy násilným způsobem – centrálnímu plánování a korporativismu a vampnbsp;80. letech byl oživen pouze vampnbsp;hrstce zemí.
Ve světle současné finanční krize – poslední vampnbsp;řadě krizí, které kapitalismus zažil – je fér klást si otázku, zda výhody kapitalismu, jsou-li jaké, převažují jeho náklady.
Ačkoliv se Marx vyznal ze značného obdivu ke kapitalismu, dnes se objevují tvrzení, že to dobré vampnbsp;něm obsažené – totiž podnikatelský duch – lze geneticky upravit vampnbsp;jiný typ systému, a to bez destruktivity, kampnbsp;níž je kapitalismus náchylný.
Kapitalismus byl zpočátku obdivován za to, že je „progresivní“, jak to formuloval Marx.
Jakmile jednou vzrostla produktivita, už znovu neklesla.
A když se kolem roku 1820 začal postupně rodit finanční kapitalismus, nastal vzestup produktivity vampnbsp;jedné evropské zemi za druhou – ve Velké Británii, Belgii, Francii, Německu a Rakousku.
Produktivita se ještě více zrychlila i ve Spojených státech, kde začala růst už dříve.
Skrovná historická data, která jsou kampnbsp;dispozici pro analýzu, naznačují, že zhruba kolem roku 1820 nabraly podobný směr také mzdy (očištěné o inflační vzedmutí vampnbsp;předchozích desetiletích i o deflaci vampnbsp;desetiletích následujících).
Dnes existuje respektovaná názorová škola, která zpochybňuje, že růst produktivity nad rámec nesmírně vysokých úrovní, jež dnes zažíváme, má významnou hodnotu ve srovnání se strašlivými náklady, které jsou ve většině diskusí pokládány za danou věc.
Podle mého názoru i empirického výzkumu však tato módní hypotéza nemůže obstát.
Především je třeba říci, že Evropané si kapitalismus představují jako „volný trh“ – laissez-faire.
Kapitalismus však znamená otevřenost vůči inovacím zdola.
Jako takový neohrožuje ničí prospěch ani bohatství.
Zmíněná módní hypotéza popírá dokonce i ten nejzjevnější přínos.
Připouštím, že mzdy mých přeplacených přátel jsou dosti vysoké, aby pokryly prakticky všechny jejich potřeby vampnbsp;dohledné budoucnosti.
Dokonce i můj plat na pokrytí mých potřeb stačí.
Zvyšování produktivity však téměř vždy vede vampnbsp;celé ekonomice ke zvyšování mezd.
A zvyšování všeobecné mzdové úrovně má sociální hodnotu, která je nesmírně přínosná.
Tento růst umožňuje více lidem vyhnout se nudné, otupující nebo úmorné práci ve prospěch podněcujících, poutavých a mysl rozšiřujících činností. „Temné satanské mlýny“ Marxovy éry jsou tytam nikoliv díky větším státním regulacím, nýbrž vyšší produktivitě.
Dalším problémem této módní hypotézy je skutečnost, že většina údajných nákladů je iluzorních či přímo vymyšlených.
Představu, že dobře fungující kapitalismus přispívá ke slabému trhu práce, což vede kampnbsp;vyšší nezaměstnanosti a nižší míře zapojení pracovní síly, nelze ničím opodstatnit.
Inovace stimulované a zprostředkovávané kapitalismem naopak pracovní místa vytvářejí – vampnbsp;podobě nových firem zakládaných sampnbsp;cílem rozvíjet nové nápady, ale i marketingu a managementu, který musí sampnbsp;novými organizacemi a nástroji držet krok.
Představa, podle níž obyčejné lidi souží myšlenka, že jiní lidé jsou mimořádně bohatí, je rovněž vampnbsp;módních kruzích přiživována bez předložení jakýchkoliv důkazů.
Většina lidí je natolik praktická, aby chápala, že když například musí jít do nemocnice na testy, záleží jen na tom, zda tam pro ně mají správný diagnostický přístroj, nikoliv na tom, zda někde jinde mají pro jiné lidi přístroj lepší.
Jistě, kapitalismus vytváří rozvrat a nejistotu.
Neměli bychom však ztrácet ze zřetele druhou stranu této mince.
Kapitalismus je jedinečný vampnbsp;tom, jak stimuluje podnikatele, aby vymýšleli nové komerčně využitelné nápady, rozvíjeli je pro trh a vyvolávali nadšení u spotřebitelů objevujících nové věci.
Možná největšího úspěchu dosáhl kapitalismus při proměně pracoviště zampnbsp;rutinního a tím i nudného místa vampnbsp;místo plné změn, duševních podnětů, výzev, řešení problémů, bádání a někdy i objevů.
Jistě, montážní linka otupující mozek byla rysem kapitalismu od továrny na špendlíky, o níž psal vampnbsp;roce 1776 Adam Smith, až po obrovské výrobní linky Henryho Forda ve 20. letech 20. století.
Ani komunistické Rusko a socialistická Evropa se však bez montážních linek nedokázaly obejít.
A díky růstu produktivity se dnes stále větší podíl pracovních míst nachází mimo továrny a farmy.
Do konce 19. století už Evropa od Vídně a Berlína až po Paříž a Londýn oslavovala proměnu podnikatelského života.
Všichni samozřejmě viděli, že tohoto nadšení a participace bylo dosaženo za cenu jistého nepohodlí a úzkosti.
Většina lidí si však návrat do klidné minulosti nepřála.
Kampnbsp;návratu nicméně došlo, byť ne úmyslně, když centrálně plánovačské a korporativistické změny vampnbsp;hospodářských institucích podvázaly inovace a ambice – výsledkem bylo, že se pracovní místo vampnbsp;Evropě znovu stalo stejně otupujícím jako vampnbsp;minulosti.
Kultivovaní lidé sampnbsp;dobrými úmysly dnes naznačují, že můžeme oživit podnikatelského ducha, avšak způsobem, který ho vloží do nové ekonomiky orientované na sociální investice – na boj proti globálnímu oteplování, rozvoj energetických úspor a tak dále.
Problém tohoto typu uvažování však podle mě tkví vampnbsp;tom, že zbyrokratizuje ekonomiku, přenese velkou část výdajů na vládní instituce a vyvolá u mnoha firem závislost na vládních zakázkách.
To by samo o sobě nemusel být problém.
Problém to však bude, pokud se tím zároveň udusí schopnost jednotlivců vytvářet inovace pro otevřený trh.
Ve 30. letech se uskutečnil jeden přirozený experiment, který tuto tezi otestoval: čerstvě zbyrokratizované západoevropské ekonomiky co do počtu inovací značně pokulhávaly za relativně nezbyrokratizovanou ekonomikou americkou.
Rok 2008 byl tedy pro světovou ekonomiku rokem výzev, ale jsem si jist, že země, které si cení inovací, udělají nejlépe, pokud si kapitalismus ponechají.
Má Clinton zásluhu na prosperitě USA?
Jednou ze zásadních otázek letošních prezidentských voleb bude, zda prosperita Spojených států amerických byla výsledkem politiky Clintonovy vlády či zda pramení z hlubších změn vyvolaných například rozmachem nových technologií a globalizací.
Jinými slovy: má na rozkvětu dnešní Ameriky větší zásluhu Bill Gates nebo Bill Clinton?
Ekonomické úspěchy osmi let Clintonovy vlády jsou nepochybné.
Amerika momentálně prožívá nejdelší souvislou ekonomickou expanzi v dějinách, která dnes trvá již více než devět let.
Ekonomický růst v letech 1992 až 1999 dosahoval v průměru 3,9 procent za rok, tedy o mnoho více než 2,9% roční růst v období mezi lety 1980 – 1992.
Procento nezaměstnanosti – v současné sobě pohybující se okolo 4 % - je nejnižší za posledních třicet let.
Americký burzovní trh je proslulý svým výkonem; jeho kapitálové zisky od roku 1996 dosahují částky celkem sedmi bilionů dolarů.
Tento růst pochopitelně nelze přičítat jen aktivitám vlády.
Clintonova „administation“ byla přesto čímsi více než jen netečným pozorovatelem.
Prezident Clinton si totiž uvědomil existenci velmi užitečného dědictví – úspěchů politiky předchozích vlád, ale také globálních trendů a vědeckých a technických novinek – a umně ho využil k sestavení vlády velmi dobře uzpůsobené pro prostředí informační ekonomiky.
Jeho vláda si zasluhuje uznání jak za politiku, jíž propagovala, tak za omyly, jimž se vyhnula.
Nejprve se zblízka podívejme na ono dědictví.
Konec studené války byl pro Clintona skvělým výchozím bodem, neboť Spojeným státům dovolil omezit výdaje na zbrojení asi o 2,5 procenta HDP (ve srovnání mezi lety 1990 a 2000), což v ročním přepočtu činí asi 225 milionů dolarů.
Díky této skutečnosti mohl Clinton docela bezbolestně snížit rozpočtový deficit státu.
Druhým dědictvím bylo pružné, deregulované hospodářství s poměrně nízkými marginálními daňovými sazbami – odkaz reaganovsko-bushovské éry.
Třetím dědictvím byla nízká inflace.
Když Clinton nastoupil do svého úřadu, nemusel vymýšlet žádnou hrdinskou stabilizační politiku.
Boj s vysokou inflací byl totiž sveden a vyhrán o deset let dříve.
Proto mohl spolu s americkou centrální bankou v čele s Alanem Greenspanem pracovat na hospodářském růstu a neobávat se, že dojde k přehřátí americké ekonomiky.
Prvním výrazným úspěchem Clintonový vlády bylo přijetí několika hlavních směrů hospodářské politiky.
Když Clinton v roce 1993 přebíral úřad prezidenta, stál před několika klíčovými volbami:
- pokračovat v podpoře volného obchodu v souladu s politikou Reagana a Bushe anebo zaujmout protekcionistickou polohu, jak naléhali jeho odboroví spojenci?
- snížit rozpočtový deficit v souladu s hlavním směrem ekonomického myšlení anebo zvýšit státní výdaje, jak chtěli mnozí středolevicoví ekonomové?
V obou případech pomohly tlaky republikánů i centristických demokratů dostat Clintonovu vládu na správnou trať: k podpoře volného obchodu navzdory silnému odporu protekcionistických spojenců v Demokratické straně a k podpoře snížení rozpočtového deficitu namísto programů obrovských státních výdajů.
Podpora Dohody o severoamerickém volném obchodu s Mexikem, završení uruguayského kola jednání o vícestranném obchodu a nedávný souhlas se vstupem Číny do Světové obchodní organizace – všechny tyto úspěchy Clintonovy vlády posilují rozvoj globálního obchodu.
Docela nedávno se Clinton postavil za hlavní ekonomický směr v obraně proti útokům konzervativních republikánů, kteří se snažili prosadit snižování daní, což by ovšem vedlo k destabilizaci daňových zásob z posledních let.
Stejní konzervativci rovněž žádali zásadní škrty ve vládních výdajích, jež by ale poškodily chudší vrstvy obyvatel.
Také proti tomuto požadavku se Clinton tvrdě postavil.
Clintonova vláda se ale zasadila o mnohem více než jen o obranu hospodářství před ideologickými radikály.
Kousek po kousku sestavila jakousi „hospodářskou politiku“ pro novou, informační ekonomii.
Clinton pochopil mnohem dříve než většina politiků, ale i ekonomů, že hospodářská síla USA vychází ze spojení základní vědy, technologických novinek a kvalitního vzdělání.
Jeho vláda proto byla předobrazem nového modelu vlády, která podporuje produkci a šíření informací ve všech oblastech tvorby vědomostí.
Za prvé, Amerika zvýšila vládní dotace na podporu věd.
Pro letošní rozpočet tato částka dosahuje výše přibližně 85 miliard dolarů.
Vládou podporovaný výzkum je základem vědeckého pokroku na poli informačních technologií a biotechnologií, dvou významných odvětvích, v nichž Amerika hraje globální prim.
Za druhé, kroky Clintonovy vlády přispěly k rozvoji a rozšíření internetu coby rozhodující strategie ekonomického růstu.
Clinton se zasazoval a nakonec prosadil období daňových prázdnin pro elektronické obchodování.
Jeho vláda vytvořila regulační rámec, který přispěl k rychlému rozšíření aktivit spojených s internetem, a předložila několik vládních programů s cílem připojit k internetu všechny školy a knihovny v zemi.
Prosazovala dokonce liberalizaci pracovních povolení pro zahraniční pracovníky se znalostmi internetových technologií.
Za třetí, Clinton se zasadil o rozšíření různých programů na podporu vyššího vzdělání.
Podíl studentů, kteří po střední škole nastoupí na vysokou školu, dnes činí 67 %, což je o 10 % více než před deseti lety.
Vláda si velmi dobře uvědomuje, že vyšší vzdělání je nezbytná podmínka úspěšného hospodářství založeného na špičkových technologiích.
Makroekonomická stabilita, rozpočtová opatrnost, globální obchod, konkurence a demonopolizace telekomunikací a financí, aktivní průmyslová politika zaměřená na informační hospodářství, stavějící na vědě, výzkumu a vývoji, informačních technologiích a vyšším vzdělání – to jsou ponaučení, na nichž je postaven dnešní úspěch USA.
Ten ale pochopitelně závisí také na pokračujícím snižování globálního napětí.
Neznamená to však, že Spojené státy mají se svou politikou naprostou pravdu, anebo že cesta, jež je před námi, je bez rizik.
Nárůst burzovních cen v nedávných letech byl do jisté míry finanční bublinou, za kterou budeme muset jednou zaplatit.
Ba co víc, nehledě na ekonomické úspěchy doma Spojené státy krutě zanedbávaly svou morální povinnost poskytovat pomoc chudším zemím.
A to je opravdu velmi smutný kontrapunkt k rozkvětu Ameriky za jejím vlastním prahem.
Zabíjí „léčba“ rakoviny pacienty?
TAMPA – Pacienti a politici stále častěji žádají „lék“ na rakovinu.
Možná se však prokáže, že kontrola této nemoci je lepší strategií než snaha o její vyléčení.
Před sto lety zavedl německý nositel Nobelovy ceny Paul Ehrlich koncept „magických kulek“ – sloučenin navržených tak, aby se zaměřovaly na nádorové buňky nebo organismy vyvolávající nemoci a zabíjely je, a přitom aby nepostihovaly buňky normální.
Úspěch antibiotik o 50 let později Ehrlichovu myšlenku zdánlivě potvrdil.
Triumfy medicíny nad bakteriemi mají tak obrovský vliv, že „válka proti rakovině“ se dodnes vede na základě předpokladu, že budeme-li hledat dostatečně chytře a přičinlivě, jednoho dne se nám podaří najít magické kulky proti nádorovým buňkám.
Ponaučení z výzkumu exotických druhů v kombinaci s nedávnými matematickými modely evoluční dynamiky nádorů nicméně naznačují, že úplné vymýcení většiny typů rakoviny může být nemožné.
Snaha toho dosáhnout by navíc mohla celý problém zhoršit.
V roce 1854, kdy se narodil Ehrlich, byl v americkém státě Illinois poprvé pozorován zápředníček polní.
Během pěti desetiletí se tento motýlek rozšířil do celé Severní Ameriky.
Dnes zamořuje Severní i Jižní Ameriku, Evropu, Asii a Austrálii.
Pokusy o jeho vymýcení pomocí chemických látek fungovaly pouze nakrátko.
Koncem 80. let objevili biologové kmeny, které byly rezistentní vůči všem známým insekticidům.
Zemědělci tedy zanechali úsilí o jeho likvidaci.
Místo toho dnes používají insekticidy pouze v případě, že míra zamoření tímto motýlem přesáhne určitou hranici, přičemž jejich cílem je zajištění trvale udržitelné a uspokojivé úrody.
Pod hlavičkou „integrovaného řízení škůdců“ jsou dnes stovky invazivních druhů úspěšně kontrolovány pomocí strategií, které omezují růst jejich populace, ale nesnaží se je zcela vymýtit.
Schopnost nádorových buněk adaptovat se na širokou škálu ekologických podmínek včetně toxických chemikálií se podobá evolučním schopnostem zemědělských škůdců a jiných invazivních druhů.
Stejně jako v případě zápředníčka je úspěšné vymýcení roztroušených rakovinných buněk vzácností.
Navzdory nepatrné úspěšnosti se však cíle léčby rakoviny obvykle podobají cílům antimikrobiální léčby – zabít co možná nejvíce nádorových buněk a předpokládat, že to přinejlepším vyléčí rakovinu a přinejhorším udrží pacienta co nejdéle naživu.
Některé typy rakoviny – například Hodgkinův lymfom, rakovinu varlat nebo akutní myeloidní leukemii – lze důsledně léčit pomocí agresivní chemoterapie.
Tyto zhoubné buňky jsou však na „léčbu“ mimořádně citlivé.
Stejně jako se invazivní druhy adaptují na pesticidy, adaptuje se většina rakovinných buněk na terapie.
Paralely mezi rakovinnými buňkami a invazivními organismy dokonce naznačují, že zásady úspěšné léčby rakoviny je možná zapotřebí hledat nikoliv v magických kulkách mikrobiologie, nýbrž v evoluční dynamice aplikované ekologie.
Nedávný výzkum naznačuje, že snaha o eliminaci rakoviny může ve skutečnosti uspíšit rezistenci a rekurenci nádorů, což snižuje naději pacienta na přežití.
Důvodem je jedna složka biologie nádoru, která se běžně nezkoumá: cena za rezistenci vůči léčbě.
Když si nádorové buňky osvojují rezistenci vůči chemoterapii, platí za to určitou cenu.
Chce-li se například nádorová buňka vypořádat s toxickými léky, může zvýšit rychlost opravování DNA nebo aktivně pumpovat lék přes buněčnou membránu pryč.
U cílených terapií, kdy léky ovlivňují molekulární signály potřebné pro rozmnožování a přežití, by se buňka mohla adaptovat i aktivací nebo sledováním alternativních cest.
Všechny tyto strategie však spotřebovávají energii, která by jinak byla k dispozici pro invazi do nepostižených tkání nebo pro rozmnožování, čímž snižují zdatnost dané buňky.
Čím složitější a nákladnější jsou použité mechanismy, tím méně zdatná bude rezistentní populace.
Skutečnost, že rakovinné buňky platí za rezistenci určitou cenu, potvrzuje několik pozorování.
Buňky v laboratorních kulturách, které jsou rezistentní vůči chemoterapiím, po odstranění chemických látek obvykle svou rezistenci ztrácejí.
Buňky rakoviny plic, které jsou rezistentní vůči chemoterapii gemcitabinem, se pomaleji množí, jsou méně invazivní a méně pohyblivé než jejich „kolegyně“ citlivé na léky.
Ačkoliv se rezistentní formy běžně vyskytují i v nádorech, které zatím žádnou léčbu nepodstoupily, jejich počet je obvykle malý.
To naznačuje, že rezistentní buňky nejsou tak málo zdatné, aby je buňky citlivé na léky zcela vytěsnily, ale že pokud jsou přítomny oba typy, musí se rezistentní buňky velmi snažit, aby se dokázaly rozmnožit.
Naše modely ukazují, že při absenci terapie se budou rakovinné buňky, u nichž se nevyvinula rezistence, rozmnožovat na úkor méně zdatných rezistentních buněk.
Jakmile je však zlikvidován velký počet citlivých buněk – například agresivní terapií –, mohou se rezistentní typy bez omezení šířit.
To znamená, že vysoké dávky chemoterapeutické léčby by ve skutečnosti mohly zvyšovat pravděpodobnost, že se nádor stane necitlivým vůči další terapii.
Stejně jako tedy může uvážlivé používání pesticidů držet pod kontrolou invazivní druhy, může i terapeutická strategie zaměřená na udržení nádoru ve stabilním a přípustném objemu zlepšit pacientovy vyhlídky na přežití tím, že umožní citlivým buňkám, aby samy potlačovaly bujení buněk rezistentních.
Abychom tuto myšlenku vyzkoušeli, léčili jsme lidskou rakovinu vaječníků kultivovanou na myších pomocí konvenční terapie s nasazením vysokých dávek.
Rakovina rychle ustoupila, ale poté se vrátila a myši zahubila.
Když jsme však myši léčili dávkami neustále upravovanými tak, aby udržovaly stabilní objem nádoru, zvířata se sice nevyléčila, ale přežívala po dlouhé období.
Koncipování terapií tak, aby udržovaly stabilní nádorovou hmotu namísto zabíjení všech nádorových buněk, bude vyžadovat strategii, která se neomezí na pouhé bezprostřední cytotoxické účinky jakékoliv léčby.
Vědci budou muset odhalit mechanismy, jejichž prostřednictvím rakovinné buňky získávají rezistenci, a zjistit, jakou za to platí cenu.
Budou muset pochopit evoluční dynamiku rezistentních populací a navrhnout takové strategie, které jejich osvojené vlastnosti potlačí nebo jich využijí.
Vědci zkoumající rakovinu by pochopitelně neměli rezignovat na hledání stále účinnějších terapií, jimiž lze rakovinu léčit nebo i vyléčit.
Možná však přišel čas zvolnit v hledání magických kulek a smířit se s chladnou realitou Darwinovy evoluční dynamiky.
Cíl medicíny v podobě slavného vítězství nad rakovinou by možná mělo vystřídat připuštění, že maximem, čeho lze dosáhnout, může být i nelehký pat.
Záleží na dluhu?
LONDÝN – Evropou obchází strašák dluhu.
Všichni evropští lídři se před ním klepou.
Při vymítání démona dávají svým ekonomikám pořádně zabrat.
Nezdá se, že by to pomáhalo.
Jejich ekonomiky se stále propadají a dluh nepřestává růst.
Agentura Standard & Poor’s právě snížila rating suverénního dluhu devíti zemí eurozóny včetně Francie.
Velká Británie bude patrně následovat.
Každému, koho nezaslepuje pošetilost, je vysvětlení tohoto masového snížení ratingu jasné.
Jestliže záměrně usilujete o snížení vlastního HDP, poměr zadlužení k HDP ve vaší zemi nutně poroste.
Jediným způsobem jak snížit dluh je (kromě bankrotu) zajistit růst hospodářství.
Strach z dluhu je zakořeněný v lidské přirozenosti; určit si jeho umoření za politický cíl se tedy průměrnému občanovi zdá správné.
Všichni vědí, co finanční dluh znamená: dlužné peníze, často vypůjčené.
Pokud si člověk není jistý, že až přijde čas, bude schopen dlužnou částku splatit, zadluženost může vyvolávat neklid.
Tento nepokoj se snadno přenáší na státní zadlužení – dluh vlády vůči jejím věřitelům.
Jak vláda splatí, ptají se lidé, všechny ty stamiliardy dolarů, které dluží?
Britský ministerský předseda David Cameron prohlásil: „Vládní dluh je totéž co dluh na kreditní kartě; musí se splatit.“
Z toho plynule vychází další krok: aby se státní dluh splatil či alespoň snížil, vláda musí skoncovat s rozpočtovým deficitem, protože převis útrat nad příjmy státní zadlužení neustále zvětšuje.
Pokud vládní snaha selže, státní zadlužení se, řečeno dnešním žargonem, stane „neudržitelným“.
Opět se okamžitě nabízí analogie se zadlužením domácnosti.
Má smrt mé dluhy neumoří, přemítá rozvážný občan.
Věřitelé si jako první budou nárokovat mé nemovitosti – vše, co jsem chtěl odkázat svým dětem.
Obdobně platí, že dlouho nesplácený vládní dluh je přítěží pro budoucí generace: já se sice můžu těšit z přínosů vládní marnotratnosti, ale účet jednou budou muset zaplatit moje děti.
Právě proto je dnes snižování schodků jádrem fiskální politiky většiny vlád.
U vlády s „věrohodným“ plánem „fiskální konsolidace“ je prý méně pravděpodobné, že ztratí schopnost splácet dluh anebo že splátky odloží do budoucna.
Má se za to, že to vládě umožní půjčovat si peníze levněji, než by mohla jinak, což dále sníží úrokové sazby pro soukromé vypůjčovatele a to by mělo povzbudit ekonomickou aktivitu.
Fiskální konsolidace je tedy královská cesta k ekonomickému oživení.
Tato současná oficiální doktrína většiny vyspělých zemí zahrnuje přinejmenším pět významných bludů, jež procházejí téměř bez povšimnutí, protože celý příběh je tak přesvědčivý.
Zaprvé, na rozdíl od soukromých jednotlivců vlády své dluhy nemusejí „splácet“.
Vláda země s vlastní centrální bankou a vlastní měnou si může jednoduše dál půjčovat tím, že tiskne peníze, které si půjčuje.
To pro země eurozóny neplatí.
Ani jejich vlády ale nemusí své dluhy splácet.
Budou-li na ně (zahraniční) věřitelé vyvíjet přílišný tlak, jednoduše zkrachují.
Bankrot je zlý.
Ale život po úpadku jde dál víceméně jako dřív.
Zadruhé, záměrné osekávání schodku není nejlepším způsobem, jak vláda dokáže vyrovnat svůj rozpočet.
Snižování schodku v ekonomice postižené depresí není cesta k oživení, ale ke smršťování, protože vyvolává úbytek národního důchodu, na němž závisí vládní příjmy.
To potlačování deficitu neulehčuje, ale ztěžuje.
Britská vláda si už musí půjčit o 112 miliard liber (172 miliard dolarů) víc, než plánovala, když v červnu 2010 vyhlašovala svůj program snižování schodku.
Zatřetí, státní zadlužení není čistým břemenem pro budoucí generace.
I když přinese budoucí daňové povinnosti (což zčásti učiní), půjde o transfery od daňových poplatníků k držitelům dluhu.
To může mít nelibé přerozdělovací důsledky.
Jenže právě snaha snižovat ho teď bude čistým břemenem pro budoucí generace: příjem se sníží hned, zisky klesnou, penzijní fondy zeslábnou, investiční projekty se zruší nebo odloží a domy, nemocnice a školy se nepostaví.
Budoucí generace na tom budou hůř, neboť jim budou upřena aktiva, která by jinak mohly mít.
Začtvrté, neexistuje žádná spojitost mezi velikostí státního dluhu a cenou, již vláda musí platit za jeho financování.
Úrokové sazby, jež u svého státního dluhu platí Japonsko, Spojené státy, Velká Británie a Německo jsou stejně nízké, navzdory obrovským rozdílům ve výších jejich zadlužení a ve fiskálních politikách.
Konečně nízké výpůjční náklady vlád nesnižují automaticky cenu kapitálu pro soukromý sektor.
Vždyť firemní zájemci o finance si nepůjčují za „bezrizikových“ výnosů kupříkladu státních pokladničních poukázek USA a důkazy naznačují, že měnová expanze sice může stlačit úrokovou sazbu u státního dluhu, ale na nové bankovní půjčky firmám a domácnostem má sotva nějaký vliv.
Kauzalita je vlastně opačná: důvod, proč vládní úrokové sazby ve Velké Británii a jinde jsou tak nízké, tkví v tom, že úrokové sazby u půjček soukromému sektoru jsou tak vysoké.
Tak jako v případě „strašidla komunismu“, jež bloudilo Evropou v proslulém manifestu Karla Marxe, „[v]eškeré mocnosti staré Evropy spojily se k svorné štvanici“ na strašáka státního zadlužení.
Státníci, kteří se snaží dluh zlikvidovat, by si ale měli připomenout jiné proslulé strašidlo – strašidlo revoluce.
Potřebuje Egypt faraona?
NEW YORK – Jaké faktory s největší pravděpodobností předurčí výsledek egyptské revoluce, který momentálně visí na vlásku?
Zdá se, že se všechny pohledy upírají na armádu a sledují, kterým směrem se vydá, avšak současně přehlížejí jiné klíčové otázky.
To, co udělá armáda, je samozřejmě nesmírně důležité.
Rozkoly v autoritářském režimu podporovaném armádou mohou vytvořit propast mezi dočasnými zájmy malé skupiny lidí zastávajících model „armáda jako vláda“ a dlouhodobými zájmy stoupenců principu „armáda jako instituce“, podle něhož mají být ozbrojené síly respektovanou součástí státu a národa.
Prohlášení egyptské armády na počátku protestů, že její vojáci nebudou střílet na demonstranty vystupující proti Mubarakovi, bylo klasickým činem „armády jako instituce“ a samo o sobě bylo pro přechod k demokracii užitečné.
Naproti tomu rozhodnutí armády umožnit lidem věrným Mubarakovi – z nichž někteří jeli na velbloudech nebo na koních –, aby vtrhli na káhirské náměstí Osvobození a útočili na protivládní demonstranty, bylo klasickým činem „armády jako vlády“.
V této fázi bude přechod na demokracii s největší pravděpodobností vyžadovat, aby armáda hrála aktivnější roli při ochraně demonstrantů.
Je zřejmé, že zájem „armády jako instituce“ závisí na její schopnosti daleko více se oddělit od režimu.
Úspěšným politickým přechodům napomáhá také situace, kdy stále více občanů dospívá k pocitu, že protesty a výsledný přechod na jiný režim „patří jim“.
V tomto ohledu je skutečnost, že volání po Mubarakově okamžitém odstoupení vzešlo z káhirského náměstí Osvobození, a nikoliv od Obamovy administrativy, pozitivním vývojem.
Mnoho opozičních skupin reprezentujících široké názorové spektrum – včetně jedné tradiční liberální strany, islamistického Muslimského bratrstva a facebookových aktivistů z Hnutí mládeže 6. dubna – naznačilo, že by mohly podpořit prozatímní vládu, v jejímž čele možná stane nositel Nobelovy ceny míru Muhammad Baradej.
Aby si však tyto skupiny mohly zvolit vůdce, musí splynout v jednu soudržnou sílu.
Obrovská protestní hnutí občanské společnosti – jaká se vyvinula v Egyptě a Tunisku – dokážou svrhnout diktaturu, avšak skutečná demokracie vyžaduje strany, vyjednávání, volební pravidla a shodu na ústavních změnách.
U nejúspěšnějších přechodů dochází k prvnímu kroku směrem k zajištění jednoty potřebné k sestavení prozatímní vlády ve chvíli, kdy se rozmanité skupiny začnou častěji scházet, vyvíjejí společné strategie a vydávají společná prohlášení.
Bez ohledu na to, kdo stojí v čele, existují některé věci, jež by prozatímní vláda neměla dělat.
Soudě podle přechodů, které jsme dosud prozkoumali, má úspěšný demokratický výsledek největší šanci v případě, že prozatímní vláda nepodlehne pokušení prodloužit si mandát nebo sepsat novou ústavu sama.
Klíčovým politickým úkolem prozatímní vlády by mělo být zorganizování svobodných a spravedlivých voleb a provedení pouze takových ústavních změn, které jsou zapotřebí k jejich uskutečnění.
Sepsání nové ústavy je nejlépe ponechat na nastupujícím parlamentu voleném lidmi.
Většina aktivistů a komentátorů si nyní klade otázku, kdo bude nebo by měl být příštím prezidentem.
Proč však předpokládat, že bude vytvořen prezidentský politický systém, v jehož čele stane mocná sjednocující osobnost?
Z osmi postkomunistických zemí, které jsou dnes členy Evropské unie, si takový systém nezvolila ani jedna.
Všechny zavedly nějakou formu parlamentního systému, v němž je vláda přímo zodpovědná zákonodárnému sboru a pravomoci prezidenta jsou omezené (a často mají převážně ceremoniální charakter).
Bylo to moudré rozhodnutí.
Prezidentské volby bývají v čase obrovské nejistoty a při absenci zkušených demokratických stran nebo široce uznávaných lídrů plné nástrah.
Zvolit prezidenta znamená oddat se jedinému člověku, obvykle nejméně na čtyři roky.
Je však velmi nejisté, zda by se jakákoliv osoba, která by dnes v Egyptě byla zvolena, těšila stejné podpoře už za pouhý rok.
Existuje-li například v prvním kole prezidentských voleb mnoho kandidátů, lze si představit situaci, kdy žádný ze dvou kandidátů postoupivších do druhého kola nezískal v kole prvním více než 20% hlasů.
Vítěz by tak na sebe vzal celé břímě spojené s nejvyšší funkcí, přestože by se těšil podpoře jen malé menšiny voličů.
Stejně tak je možné, že se nový prezident ukáže jako neschopný, případně se bude trvale ocitat v menšinovém postavení a nedokáže schvalovat legislativu.
Mnoho nových demokracií pak rychle sklouzává do „superprezidentství“ s plebiscitárními rysy.
Egyptští i tuniští demokratičtí aktivisté a teoretikové naštěstí aktivně debatují o parlamentní alternativě.
V takovém případě by z prvních svobodných a spravedlivých voleb v Egyptě vzešlo ústavodárné shromáždění, které by okamžitě představovalo demokratickou základnu pro vznik vlády a také pro snahu zdokonalit či přepsat ústavu.
V tu chvíli by ono ústavodárné shromáždění společně s vládou mohly rozhodnout, zda přejdou na prezidentskou formu vlády, nebo zda natrvalo zřídí parlamentní systém.
Budoucí demokratické vlády Tuniska i Egypta by v parlamentním systému získaly neocenitelnou flexibilitu, a to ze dvou významných důvodů.
Za prvé platí, že parlamentní systém může na rozdíl od systému prezidentského dávat vzniknout vládním koalicím složeným z více stran.
Za druhé platí, že na rozdíl od prezidenta, jenž setrvá u moci pevně stanovenou dobu, jakkoliv může být neschopný či nepopulární, lze předsedu vlády v parlamentním systému kdykoliv sesadit vyhlášením nedůvěry, čímž se uvolní cesta ke vzniku nové vlády s většinovou podporou – a pokud toto řešení selže, pak k novým volbám.
Někteří demokratičtí nacionalisté v Egyptě obhajují parlamentní systém pomocí důležitého nového argumentu: nad hašteřivým, pluralitním a pravděpodobně mnohostranným koaličním kabinetem by se Spojeným státům uplatňovala nadvláda obtížněji než nad osamělým „superprezidentem“ Mubarakova typu.
Tuniským zastáncům parlamentarismu se tento argument zamlouvá, ale zároveň zdůrazňují, že parlamentní systém by řešil obrovský úkol vytvořit demokratické a efektivní politické strany lépe než systém prezidentský.
Nejlepší cestou pro obě země se tak zdá parlamentní systém, nikoliv systém jediného prezidenta-faraona.
Má hospodářský růst budoucnost?
MILÁN – Co můžeme čekat v době, kdy světová ekonomika vybředává z nejvážnějšího poklesu za poslední téměř století?
Stručná odpověď zní „novou normálnost“ charakterizovanou pomalejším růstem, stabilnějším jádrem finančního systému s menším podílem rizik a řadou dodatečných problémů (energie, klima nebo demografické nerovnováhy, abychom jmenovali alespoň několik z nich) s odlišnými časovými horizonty, které otestují naši kolektivní schopnost zlepšit řízení a dohled nad globální ekonomikou.
Ze střednědobého hlediska je nejjistějším tipem nižší růst.
Ten se zdá pravděpodobný, ale skutečný vývoj nikdo nezná.
Finanční krize, která se rychle proměnila v globální hospodářský pokles, nebyla jen výsledkem neschopnosti reagovat na rostoucí nestabilitu, riziko a nerovnováhu, ale také výsledkem všeobecné předkrizové neschopnosti „vidět“ rostoucí systémové riziko.
Tyto definující charakteristiky budou v následujících letech podmiňovat reakce a výsledky.
Působí zde vzájemně se vyvažující síly.
Země s vysokým růstem (Čína a Indie) jsou velké a v poměru k ostatním se dále zvětšují.
Tato skutečnost bude mít sama o sobě sklon zvyšovat globální růst v porovnání se světem, v němž tahouny růstu představovaly průmyslové země v čele s USA.
Současná krize začala být nazývána „recesí účetní bilance“ s globálními rozměry, strašlivou hloubkou a ničivou silou, poněvadž její kořeny leží v účetních bilancích finančního sektoru a domácností.
Tím, co ji učinilo charakteristickou, je právě extrémní destrukce účetní bilance.
Centrální banky a regulátoři si do budoucna nebudou moci dovolit úzce se zaměřovat na inflaci (zboží a služeb), růst a zaměstnanost (reálnou ekonomiku) a účetní stránku přitom ponechat vlastnímu osudu.
Někde v systému bude potřeba stanovit a brát vážně zodpovědnost za stabilitu a trvalou udržitelnost při hodnocení aktiv, transakcích s vypůjčenými penězi a účetní bilanci.
Opětovná finanční regulace by měla a bude klást důraz na požadavky v oblasti kapitálu, rezerv a marží, brzdit zvyšování systémového rizika omezováním transakcí s vypůjčenými penězi, eliminovat rozdrobené a neúplné regulační pokrytí a regulační arbitráž (což je na celém světě obrovský problém) a soustředit se na průhlednost.
Izolace a další omezení části bankovního systému tak, aby byly kanály zprostředkování úvěrů méně náchylné k úplnému a současnému krachu, se rovněž zdá pravděpodobné.
Oproti nedávné minulosti se zvýší kapitálové náklady, dluhy budou dražší a méně všudypřítomné a rozložení rizik se nevrátí na stlačenou úroveň před krizí.
Bubliny aktiv sice nevymizí, ale bude hrozit menší riziko, že je rozdmýchají transakce s vypůjčenými penězi.
Američtí spotřebitelé budou více spořit a méně utrácet, čímž změní schéma známé z posledních několika let.
Velkou díru v globální agregátní poptávce (v řádu 700 miliard dolarů nebo i více) bude třeba postupem času zacelit kompenzujícím zvýšením spotřeby v přebytkových ekonomikách, jako jsou Čína a Japonsko.
Čím déle to potrvá, tím větší budou na národní úrovni podněty získat podíl na globální poptávce prostřednictvím protekcionistických opatření.
Nedávný nárůst těchto opatření je pochopitelnou politickou cenou za celou škálu stimulačních balíků v rozvinutých a rozvojových zemích.
V kontextu poklesu agregátní poptávky však mohou taková opatření sílit – a bude obtížnější je postupem času utlumit.
Toto je dopředu se dívající verze problému globální nerovnováhy.
Jeho vyřešení prostřednictvím koordinované politické akce (nebo neschopnost ji prostřednictvím takové akce vyřešit) bude mít obrovský dopad (ať už pozitivní, či negativní) na strukturu mnohonárodnostních pobídek obklopujících globální ekonomiku – a potažmo i na její pravděpodobný růst.
Zodpovědnost za dohled nad globální ekonomikou rychle přechází ze skupiny G-7 až G-8 na skupinu G-20, což je žádoucí.
Skupina G-20 totiž zahrnuje 90% globálního HDP a dvě třetiny světové populace, takže tento posun je nejen vysoce potřebný, ale přímo nezbytný.
Existuje však riziko, že zájmy zbývající jedné třetiny světové populace (a většiny malých zemí) nebudou dostatečně zastoupeny, až se bude mezinárodní architektura řízení globální ekonomiky dále vyvíjet.
V současné krizi je významná frakce zemí mimo skupinu G-20 v podstatě bezbranná: jde o malé a relativně chudé ekonomiky s nulovou fiskální schopností stimulovat a nedostatečnými rezervami, které by vynahradily odliv kapitálu, jenž nastal kvůli zacelení pošramocených účetních bilancí na rozvinutých trzích.
Uvnitř zemí skupiny G-20 existují mechanismy, které dbají na zájmy nejzranitelnějších občanů.
V globální ekonomice jsou nejzranitelnější celé země.
Nevšímavost k jejich zájmům není jen morální problém, ale i potenciálně výbušný problém sociální a ekonomický.
V důsledku toho se mezinárodní ekonomické instituce budou muset posílit ve smyslu řízení i zdrojů, aby mohly působit jako samočinné vypínače v případě budoucích finančních a hospodářských turbulencí.
Mezinárodní měnový fond byl na počátku krize podfinancovaný a v některých systémově důležitých částech světa i nadále postrádá věrohodnost a důvěru.
Dnes se sice jeho financování zlepšuje, avšak my už osm měsíců prožíváme krizi, v níž se mezinárodní kapitálové toky staly nevyzpytatelnými a do značné míry je táhnou spíše nouzové reakce než hlubší ekonomické ukazatele.
Zbývá tedy stěžejní otázka důvěry v systém, která byla silně poškozena a její obnovení si vyžádá čas. Ve většině zemí v současné době převažuje názor, že finanční systém ošklivě selhal, ale že pobídky a dynamika širšího tržního systému v relativně otevřené globální architektuře zůstávají nejlepší cestou ke tvorbě bohatství, snižování chudoby a rozšiřování příležitostí.
Samozřejmě existují i nesouhlasné hlasy a rovnováha by se mohla snadno vychýlit.
Není vyloučeno, že s vaničkou vylijeme i dítě.
Na současnou krizi neexistuje jednoduchý všelék.
Na národní i mezinárodní úrovni je nejlepší cestou pragmatický a setrvalý pokrok při zdokonalování regulační architektury a zvyšování naší kolektivní schopnosti vyhnout se nekooperativnímu chování a neoptimální rovnováze.
Na této cestě se momentálně nacházíme.
Prozatím je to však cesta bez jasně definovaného a široce akceptovaného cílového bodu.
Zabíjí nerovnost?
Záleží na íránských parlamentních volbách?
TEHERÁN – Zaslouží si nadcházející íránské parlamentní volby, jež proběhnou 14. března, abychom je brali vážně?
Nebo je to prostě jen předstírané hlasování do bezpohlavní instituce?
Íránské volby jsou paradoxně neobvyklé jak podle demokratických, tak podle autoritářských norem.
Přestože nejsou ani svobodné, ani spravedlivé, mezi kandidáty jsou skutečné rozdíly a výsledky jsou často nepředvídatelné.
Na rozdíl od zmanipulovaných voleb, při nichž je vítěz předem stanoven, íránský systém umožňuje soutěživé volby mezi předem vybranými kandidáty.
Málokdo roku 1997 předpovídal výrazné prezidentské vítězství reformisty Mohammada Chátamího a ještě méně lidí předvídalo vítězství radikálního prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda v roce 2005.
Pro ty, kdo íránskou demokratickou číši vidí jako zpola plnou, se volby do madžlisu 14. března stanou 28. celostátními volbami od založení islámské republiky v roce 1979, což dále upevňuje politickou kulturu, na Středním východě jedinečnou.
Znalec Íránu Mohsen Milani to vyjádřil takto: „Navzdory všem jeho vážným nedostatkům lze změny v politice a chování Íránu očekávat právě od tohoto procesu.“
Existují ale oprávněné důvody pohlížet na íránskou demokratickou číši jako na zpola prázdnou.
Kandidáti považovaní za málo zbožné či nedostatečně loajální k teokratické ústavě země nesmějí do souboje vstoupit.
Letos byly diskvalifikovány stovky reformních kandidátů.
Dokonce i vnuk ajatolláha Chomejního se rozhodl nekandidovat poté, co byl zprvu diskvalifikován a jeho náboženské hodnoty a vazby politické věrnosti byly zpochybněny.
Nadto je 290hlavý madžlis v íránské mocenské struktuře druhořadým aktérem.
Na povrchu vypadá jako každý jiný parlament.
Jeho členové tvoří legislativu, ratifikují mezinárodní úmluvy a schvalují roční státní rozpočet.
Teoreticky dokonce mají pravomoc odvolávat ministry kabinetu a za zneužití moci zbavit funkce prezidenta.
V praxi ovšem veškerá rozhodnutí madžlisu vyžadují souhlas Rady dohlížitelů, nevoleného orgánu dvanácti právníků (z nichž všichni jsou přímo či nepřímo dosazeni Nejvyšším vůdcem ajatolláhem Chameneím), který má ústavní pravomoc prověřovat všechny volební kandidáty a vetovat parlamentní legislativu.
Je ironické, že reformní parlament v roce 2003 schválil legislativu, jejímž záměrem bylo omezit moc Rady dohlížitelů, která ji předvídatelně zamítla.
Nicméně v politickém systému, kde se rozhoduje konsenzuálně, může madžlis sehrát významnou úlohu při formování celonárodních debat.
Většinově reformní madžlis, který úřadoval v letech 2000 až 2004, zahrnoval Chátamího spojence, kteří se snažili rozšiřovat sféru přijatelného politického diskurzu, prosazovat demokracii a lidská práva a obhajovat smířlivější přístup v zahraniční politice.
Naproti tomu současný parlament, zvolený po rozsáhlých čistkách reformistů, započal svou zahajovací schůzi skandováním „Smrt Americe“.
Jeho poslanci sdílejí Ahmadínedžádův společenský konzervatismus a averzi vůči diplomatickému kompromisu v jaderné otázce.
V nadcházejících volbách do madžlisu zápas mezi konzervativci a reformisty do velké míry vystřídalo soupeření mezi zastánci tvrdé linie nakloněnými Ahmadínedžádovi a pragmatičtějšími konzervativci, již méně lpí na revoluční ideologii.
Posledně jmenovaná skupina se stmeluje pod vedením bývalého hlavního vyjednavače v nukleárních otázkách Alího Láridžáního, starosty Teheránu Mohammada Bághera Ghálíbáfa a bývalého velitele Revolučních gard Mohsena Rezáího.
Přestože se tyto osobnosti před třemi lety samy považovaly za zastánce tvrdé linie, dnes se ve srovnání s Ahmadínedžádem jeví umírněně.
Achillovou patou radikálů je Ahmadínedžádův hospodářský nezdar.
Výpadky dodávek tepla vprostřed letošní mrazivé zimy způsobily smrt více než 60 lidí a Írán je zřejmě jediným významným producentem ropy, jehož obyvatelstvo tvrdí, že hospodářské poměry se navzdory trojnásobnému zvýšení cen ropy zhoršily.
To by mělo pragmatičtějším konzervativcům pomoci.
Volby v Íránu jsou však proslulé svou nepředvídatelností, a to ze dvou důvodů.
Zaprvé, nálada veřejnosti mimo hlavní město se těžko zjišťuje.
Ačkoliv Teherán je politickým srdcem i duší Íránu, chabá volební účast odcizených městských voličů snížila jeho vliv oproti zbytku země.
Ahmadínedžád si to uvědomuje a často do provincií zajíždí se sliby ekonomické výpomoci.
Zadruhé, v zemi, která postrádá organizované politické strany, se může jako rozhodující ukázat kampaň, již rozehrávají vojenské organizace věrné Nejvyššímu vůdci ajatolláhu Chameneímu.
Jejich masová mobilizace pomohla v roce 2005 postrčit k vítězství Ahmadínedžáda.
Vítězství pragmatičtějších konzervativců pravděpodobně nebude mít významnější vliv na íránskou zahraniční politiku.
Šlo by však o vítanou úlevu pro Íránce a pro ty v mezinárodním společenství, kdo se obávají zdánlivého návratu Íránu k revolučnímu radikalismu.
Ačkoliv by asi bylo předčasné psát Ahmadínedžádův politický nekrolog, budou-li poraženi jeho spojenci, jejich nynější vítězství by zvýšilo pravděpodobnost, že v červnu 2009 bude znovuzvolen.
Už jen z tohoto důvodu je třeba brát nadcházející volby vážně.
Ohrožuje islám demokracii?
Je islám neslučitelný s multikulturní demokracií?
Mnozí lidé poukazují na skutečnost, že jen málo muslimských společností je demokratických, a dospívají k závěru, že islám musí být z podstaty nedemokratický.
Poukazují také na muslimskou rétoriku překypující nenávistí k Západu a usuzují, že muslimové nemohou být dobrými občany západních demokracií.
Británie, kde mezi 58,7 milionu obyvatel žije kolem 1,6 milionu muslimů, představuje skvělé místo, kde můžeme tyto názory prověřit.
Tři čtvrtiny britských muslimů pocházejí z indického subkontinentu, obzvlástě z pákistánského a bangladésského venkova.
To je podstatné, neboť některé z jejich těžkostí při usazování se nevyplývají z náboženství, nýbrž z neznalosti moderního života.
Dosud Británie zažila jen čtyři muslimské nepokoje (naproti tomu kolem osmi nepokojů Afrokaribů, které souvisely s rasovými otázkami).
Jeden se týkal románu Satanské verse Salmana Rushdieho, ostatní vyvolala policejní necitlivost a pochody bílých rasistů.
S naprostou výjimkou prvních bouří se jednalo o lokální nepokoje poměrně malého rozsahu, které trvaly sotva den či dva.
Britstí muslimové tedy nikdy nepředstavovali závažnějsí narusení právního stavu.
Přítomnost muslimů v britské společnosti je ale výzvou v jiných oblastech.
Jednou obtíží je ,,střet zvyků``, který zahrnuje požadavky na halal (tj. povolené) maso pro muslimské skoláky, muslimské odívání, časy určené k modlitbě, ženskou obřízku, polygamii a rodiči dohodnuté sňatky.
Ženská obřízka a polygamie jsou zakázány a muslimové to akceptují.
Muslimové také celkově respektují ,,západní hodnoty`` jako rovnost, svobodu slova, toleranci, nenásilné řesení sporů a úctu k větsinovým rozhodnutím.
Rovnost ras je skutečně důležitá muslimská hodnota i úzus.
Největsí potíže přinásí rovnost pohlaví - obzvlástě proto, že na ní muslimská děvčata v Británii čím dál častěji trvají.
Obdobně platí, že po určité teologické debatě britstí muslimové dosli k siroké shodě, že jsou svou loajalitou povinováni Británii.
Je ovsem jistá nejasnost ohledně toho, jak jednat, když se požadavky státu střetávají s požadavky ummá (světového islámského společenství).
Muslimové například měli v roce 1991 výhrady k válce v Iráku, veřejné protesty ale nezahájili.
Vláda vybídla zemi, aby u muslimů respektovala ,,pochopitelnou účast s jejich náboženskými druhy`` a žádné napětí nevznikalo.
Několik mladých muslimů později bojovalo s Talibanem.
Větsina britských muslimů je ovsem odsoudila a zdůraznila věrnost Británii.
Shodně větsina muslimů souhlasila se zásahem policie, když zabavila zbraně při razii v londýnské mesitě u Finsbury Park, jejíž imám už dlouho hlásal nenávist k Západu a podporu teroristům.
Navíc se muslimové s nadsením účastní veřejných událostí a k volbám se dostavují v počtu srovnatelném s ostatní populací.
V Británii je 150 muslimských členů městských rad a osm starostů, což je o něco méně než u ostatních etnických mensin, ovsem nikterak znepokojivě.
Čtyři muslimové zasedají v horní a tři v dolní sněmovně - to je víc než u některých jiných etnických mensin.
Islám se formálními i neformálními cestami stále častěji vykládá způsobem, který jej přibližuje ústředním hodnotám britské demokracie.
Začíná vznikat osobitý britský druh islámu, podobně jako vytváří vlastní formy islámu i Francie, Německo, Nizozemsko a Spanělsko.
,,Britský`` islám je očividně v rozporu s některými aspekty toho islámu, s nímž imigranti přicestovali.
Náboženství ovsem nežije ve vzduchoprázdnu.
Jeho vliv zprostředkovávají mnohé jiné faktory.
Když se muslimové ocitnou v demokracii a žijí v ní, přizpůsobí se.
Jedním důvodem je politické přežití: jsou-li v mensině, nepřichází snaha prosazovat islámský stát se vsím jeho nedemokratickým potenciálem v úvahu.
Někteří muslimové vítají možnost v demokracii prosazovat legitimní zájmy, a dokonce protestovat.
Největsím problémem muslimů není demokracie, ale vyrovnání se s multikulturní společností.
Muslimové jsou přesvědčeni o naprosté nadřazenosti islámu, což se odráží v neustálém vzývání někdejsí slávy a v touze ji oživit a dále v praktické povinnosti usilovat o konverzi vyznavačů jiných náboženství.
Mohou vstupovat do manželství s nemuslimy, ale nedovolují, aby si jiní brali jejich ženy, a očekávají, že ten, kdo má islámskou svatbu, přijme víru za svou.
Nelze to připisovat současnému siroce rozsířenému pocitu muslimů, že je jejich identita v ohrožení.
Už za sebevědomé Osmanské říse, kde se na židy i křesťany pohlíželo se značnou snásenlivostí, byli následovníci těchto náboženství občany druhého řádu.
Mohli sice svobodně přejít k islámu, bylo ale zakázáno, aby přesvědčovali muslimy o své víře nebo se ženili s jejich ženami.
Muslimský přístup k multikulturalismu je proto předpojatý.
Vítají jej, protože jim přinásí svobodu ponechat si svou náboženskou identitu a seznámit ostatní se svým přesvědčením.
Zároveň k němu ale mají odpor, neboť popírá jejich nadřazenost a vystavuje je a jejich děti jiným náboženstvím a sekulárním kulturám.
Islám a Evropa už dlouho vzájemně tvarují své kulturní totožnosti.
Jsou si navzájem ,,tím druhým`` a jejich někdy přátelské a jindy nepřátelské vztahy mezi nimi vytvořily pouta pevnějsí, než si kdo z nich uvědomuje.
Ovsem s výjimkou Spanělska a částí východní Evropy na sebe až donedávna vzájemně působily z odstupu a mimo hranice Evropy.
Dnes je potřeba najít nové způsoby, jak žít vedle sebe a pěstovat přátelské občanské vztahy.
Britská zkusenost prokazuje, že máme dost důvodů k optimismu.
Funguje legalizace prostituce?
AMSTERDAM – Prostituce je v podstatě jediná součást průmyslu osobních služeb v Nizozemsku, která funguje.
V Amsterdamu si nemůžete zajít na manikúru, aniž se objednáte dva týdny dopředu, ale muži si kdykoliv mohou koupit sex – nadto za atraktivní cenu.
Legalizace prostituce v říjnu 2000 pouze uzákonila dlouholetou nizozemskou tradici tolerance k nákupu a prodeji sexu.
Je však legalizace správným přístupem?
Dokonce i v Nizozemsku jsou ženy a dívky, které prodávají své tělo, běžně terčem výhrůžek, bití, znásilňování a zastrašování ze strany pasáků a zákazníků.
V jednom nedávném soudním procesu čelili dva němečtí bratři tureckého původu obžalobě, že přinutili více než 100 žen pracovat v amsterdamské vykřičené čtvrti ( De Wallen ).
Podle advokáta zastupujícího jednu z obětí pochází většina těchto žen z rodin poznamenaných incestem, alkoholismem nebo sebevraždou některého z rodičů.
Případně pocházejí z východní Evropy nebo jihovýchodní Asie a staly se oběťmi obchodu s lidmi, když podlehly nabídkám slušného zaměstnání nebo je rodiče jednoduše prodali.
Tyto ženy jsou hlavní turistickou atrakcí Amsterdamu (po nich následují kavárny, v nichž se prodává marihuana).
Odhadem 50-90% z nich je však ve skutečnosti sexuálními otrokyněmi, které jsou každodenně znásilňovány, přičemž policie tomu jen nečinně přihlíží.
Je nepochopitelné, proč jejich klienti nejsou souzeni za znásilnění, ovšem nizozemští politici tvrdí, že nelze posoudit, zda prostitutka pracuje, či nepracuje dobrovolně.
Policisté z amsterdamského mravnostního oddělení, zděšení jejich každodenním údělem, požádali o přeložení na jiná oddělení.
Teprve letos začala městská správa zavírat některé nevěstince kvůli jejich napojení na zločinecké organizace.
Podle studie zveřejněné v časopise American Journal of Epidemiology umírají prostitutky v průměru v 34 letech.
Ve Spojených státech je pravděpodobnost zabití prostitutky na „pracovišti“ jedenapadesátkrát vyšší než u druhého nejnebezpečnějšího povolání žen, totiž u prodeje alkoholu ve specializované prodejně.
Jiné studie ukazují, že devět z deseti prostitutek si naléhavě přeje této práce zanechat.
Téměř polovina z nich se nejméně jednou pokusila o sebevraždu.
V roce 1999 dekriminalizovala švédská vláda prodej sexu, ale udělala trestný čin z pasáctví nebo nákupu sexu.
Podle takzvaného švédského „zákona o sexu za peníze“ lze platby za sex trestat pokutou nebo vězením ve výši až šesti měsíců, k čemuž je nutno přičíst ponížení spojené s veřejným odhalením.
Podle švédských úřadů se počet prostitutek ve Švédsku po přijetí zákona snížil o 40%.
Gangy obchodníků s lidmi se teď Švédsku spíše vyhýbají, protože obchody nejdou.
Norsko, které má v otázce práv žen solidní reputaci, pečlivě porovnalo švédský a nizozemský model, dospělo k závěru, že následováníhodný je model švédský, a změnilo podle toho legislativu.
Úspěch švédského přístupu není až tak překvapivý.
Podle jedné kalifornské studie by většinu mužů, kteří si koupili sex, odradilo riziko veřejného odhalení.
79% mužů například uvedlo, že by je odradilo, kdyby existovala určitá pravděpodobnost, že se o jejich počínání dozvědí jejich rodiny.
A ohromujících 87% z nich by odradila hrozba, že policie uveřejní jejich fotografie nebo jména v místních novinách.
Většina těchto mužů vykazovala ve vztahu k ženám patologické chování.
Každý pátý přiznal, že v minulosti znásilnil ženu, a čtyři z pěti uvedli, že návštěvy prostitutek jsou pro ně závislost.
Prostituci se často přezdívá „nejstarší řemeslo“.
Je to však jen způsob, jak ospravedlnit vykořisťování nejzranitelnějších žen (v Nizozemsku existuje i mnohem menší počet prostitutů, ale ti nemají pasáky jako jejich ženské protějšky).
Skoncování s prostitucí vyžaduje rázné vedení a vizi o skutečné rovnosti pohlaví.
Švédská praxe pojmenovávání a očerňování je zcela neholandská.
Pro některé muže je však rozkoš z nákupu sexu částečně spojena i s ponižováním dotyčných žen.
Pro jiné, jako je bývalý guvernér New Yorku Eliot Spitzer, může být nejlákavějším aspektem sexu za peníze příslib diskrétnosti a anonymity.
Pranýřování klientů je každopádně spravedlivý trest a současně účinný odstrašující prostředek.
Jsou vojenské intervence účelné?
OXFORD – Jelikož iniciativy mírových sborů v postkonfliktních zemích jsou drahé a náročné a válka v Iráku podkopala důvěru bohatých států v pravděpodobnost jejich úspěchu, věcný pohled na nasazení vojenské síly přichází právě vhod.
Nová studie pro projekt nazvaný Kodaňský konsenzus, která obsahuje vůbec první analýzu nákladů a přínosů iniciativ mírových sborů Organizace spojených národů, dochází k závěru, že vojenská síla je důležitým nástrojem potlačování krveprolití ve světě.
Irák je ohledně účelnosti takových iniciativ zavádějícím vodítkem.
Jeho občanskou válku na rozdíl od naprosté většiny konfliktů vyvolala válka mezinárodní.
Mnohem obvyklejším scénářem je politické násilí v malém státě s nízkými příjmy a nízkým tempem růstu, který zatěžují silné etnické rozpory.
Zabývat se těmito strukturálně nebezpečnými zeměmi je zjevně jedním z nejnaléhavějších bezpečnostních úkolů naší generace.
Je oprávněné se domnívat, že potíže se budou stupňovat.
Polovina všech občanských válek jsou postkonfliktní recidivy a mírová urovnání dojednaná v poslední době zanechala řadu zemí v nestabilní situaci.
Boom komodit a objevy nerostného bohatství v křehkých státech zasely semena neshod, zatímco šíření demokracie v nízkopříjmových zemích – možná překvapivě – zvyšuje statistickou pravděpodobnost politického násilí.
Někteří lidé si myslí, že země ponořené do konfliktu by se měly nechat, aby se samy vytříbily.
Proti tomuto přístupu ale mluví soucit i vlastní zájem.
Soudobé občanské války jsou děsivé.
Drtivou většinou postihují civilisty v nejchudších a nejzoufalejších prostředích na Zemi.
Bohaté státy se sice obětí politického násilí nestávají, ale část daně, kterou si vyžádá, nesou také.
Vždyť rozvrácené společnosti jsou rájem nezákonnosti, ať už jde o obchod s drogami nebo výcvik teroristů.
Vojenský zásah nebude správnou odpovědí v každém ohnisku; rovněž by neměl být jedinou reakcí vyspělého světa.
Postkonfliktní pomoc nastavená tak, aby bránila opětovnému propuknutí násilí, je politicky mnohem přijatelnější než použití síly, třebaže je velice nákladná.
Doba, která přichází po konfliktu, je pro poskytování pomoci nejúčinnějším obdobím, protože vládám dává možnost ukončit škodlivé inflační politiky a vzhledem k velice nízkému rozsahu vývozu hrozí jen nepatrné riziko nežádoucího zhodnocování měny.
Poněvadž přínosy jsou asi třikrát vyšší než náklady, jedná se o dobré – byť ne velkolepé – využití vzácných veřejných prostředků.
Studie Kodaňského konsenzu doporučuje, aby byla pomoc ve prospěch postkonfliktních zemí vázána na omezení vojenských výdajů.
Doprovázet balíčky rozvojové pomoci podmínkami je sice kontroverzní, ale asi 11% veškeré rozvojové pomoci je v současnosti přesměrováno do vojenských výdajů, což výrazně zvyšuje pravděpodobnost násilí.
Nižší riziko konfliktu a lepší využití peněz by znamenalo, že se přínosy plynoucí z pomoci vyšplhají na 4,5násobek nákladů.
I tak ale platí, že efektivitu nákladů samotné rozvojové pomoci překoná nasazení mírových sborů.
První analýza nákladů a přínosů iniciativ mírových sborů odhaluje, že riziko budoucího konfliktu závisí na rozsahu nasazení vojenských sil.
Vynaložení 100 milionů dolarů na angažmá mírových jednotek snižuje desetileté riziko konfliktu oproti situaci bez rozmístění sil ze zhruba 38% na 16,5%.
Při 200 milionech dolarů ročně se riziko dále snižuje asi na 12,8%.
Při 500 milionech dolarů činí 9% a při 850 milionech dolarů klesá na 7,3%.
Poněvadž cena války je obrovská, každý procentní bod snížení rizika má pro svět hodnotu 2,5 miliard dolarů.
Nejnákladnější rozmístění sil snižuje riziko konfliktu o obřích 30 procentních bodů, takže desetileté přínosy činí 75 miliard dolarů při celkových nákladech 8,5 miliardy dolarů.
To je velice slibná investice.
Udržování míru je ještě efektivnější, když se poskytuje ve formě bezpečnostní záruky „hned za obzorem“ čili hodnověrného závazku vyslat vojska, bude-li jich zapotřebí.
Vládám, které se dostaly k moci v ověřených demokratických volbách, by záruku ochrany mohla nabízet OSN nebo regionální mocenská struktura jako Africká unie.
Určitá záruka by mohla světu věrohodně pomoci předejít třem ze čtyř nových občanských válek, které se v nízkopříjmových zemích v každé dekádě očekávají.
Tato strategie by také mohla ochránit postkonfliktní společnosti po úvodním období (trvajícím asi pět let), kdy je přítomnost vojáků nezbytná.
Zajištění věrohodných bezpečnostních sil k řešení těchto rizik by stálo kolem 2 miliard dolarů ročně, ale přínosy – vycházející ze značného snížení rizika konfliktu a rychlejšího hospodářského růstu – jsou 11,5krát až 39krát vyšší.
Vojenský zásah není jediným přístupem, který by svět měl ke snižování četnosti politického násilí využívat.
Nejlepší zastřešující strategií je kombinovat rozvojovou pomoc, omezení vojenských výdajů, mírové sbory a bezpečnostní záruky „hned za obzorem“ tak, aby vyspělý svět přistupoval k ohniskům konzistentně.
Potenciál koordinovat tato úsilí má Komise OSN pro budování míru.
Roční náklady na kompletní soubor opatření by činily 10,8 miliardy dolarů, avšak přínosy pro svět by byly přinejmenším pětkrát vyšší.
Polemiky by neměly vylučovat použití vojenské síly v situacích, kde to bude mít význam.
Iniciativy mírových sborů zůstávají jako součást souboru opatření spolehlivým a účinným způsobem jak zajistit stabilitu křehkých států a omezit trýzeň nejzranitelnějších lidí na světě.
Má ještě OSN význam?
Organizace spojených národů je se 192 členy a mandátem zahrnujícím vše od bezpečnosti přes uprchlíky až po veřejné zdraví jedinou globální organizací na světě.
Výzkumy veřejného mínění provedené ve Spojených státech však ukazují, že podle dvou třetin Američanů odvádí OSN mizernou práci, a mnozí respondenti se domnívají, že během programu Ropa za potraviny v Iráku za Saddáma Husajna se OSN ušpinila korupcí.
Řada lidí viní OSN také z toho, že se jí nepodařilo vyřešit myriádu problémů na Blízkém východě.
Podobné názory však odrážejí nepochopení podstaty OSN.
Ta je spíše nástrojem členských států než nezávislým aktérem světové politiky.
Jistě, generální tajemník OSN Pan Ki-mun může pronášet projevy, svolávat schůzky a navrhovat akce, avšak jeho rolí je být spíše tajemníkem než generálem.
Někdy bývá přirovnáván k „sekulárnímu papeži“, neboť generální tajemník OSN může disponovat měkkou přesvědčovací silou, ale zároveň má jen málo tvrdé síly ekonomické či vojenské.
O veškerou tvrdou sílu, kterou OSN má, musí tato organizace prosit a „půjčovat“ si ji od členských států.
A pokud se členové nemohou dohodnout na podobě akce, operuje se OSN jen těžko.
Jak to vyjádřil jakýsi vtipálek: „Setkali jsme se s OSN a jsme to my sami!“ A také když se rozděluje vina, náleží jí velká část členským zemím.
Vezměme si například program Ropa za potraviny, který měl podle koncepce členských států pomáhat Iráčanům postiženým sankcemi vůči Saddámovu režimu.
Sekretariát odvedl nedostatečnou práci při monitorování programu a svou roli sehrála i korupce.
Daleko vyšší částky, které si Saddám „ulil“ pro vlastní potřebu, však byly důsledkem toho, jak vlády členských zemí celý program koncipovaly, a tyto vlády se rozhodly zavřít nad zneužíváním oči.
Přesto jsou potíže spojené s programem vykreslovány v tisku jako „chyba OSN“.
Náklady na celý systém OSN dosahují asi 20 miliard dolarů, což je méně než roční prémie vyplácené v dobrém roce na Wall Streetu.
Newyorský sekretariát se na této částce podílí pouhými deseti procenty.
I některé univerzity mají vyšší rozpočet.
Z dalších sedmi miliard dolarů jsou financovány mírové sbory OSN na místech jako Demokratická republika Kongo, Libanon, Haiti a Balkán.
Zbytek – více než polovinu – utratí specializované agentury OSN, které jsou rozmístěny po celém světě a často hrají významnou roli při řízení světového obchodu, rozvoje, zdraví a humanitární pomoci.
Například Vysoká komise OSN pro uprchlíky pomáhá ulehčovat situaci lidem, kteří opustili své domovy, Světový potravinový program poskytuje pomoc podvyživeným dětem a Světová zdravotnická organizace podporuje informační systémy veřejného zdraví, které jsou klíčové pro řešení hrozeb pandemií typu ptačí chřipky.
OSN nemá prostředky na řešení problémů v nových oblastech, jako jsou AIDS nebo globální změny klimatu, ale může hrát důležitou vyjednávací roli při podněcování vlád k činům.
Dokonce i v oblasti bezpečnosti si OSN zachovává významnou roli.
Původní koncept kolektivní bezpečnosti z roku 1945, podle něhož se měly státy spojovat, aby odstrašovaly nebo trestaly agresory, ztroskotal, poněvadž Sovětský Svaz a Západ byli během studené války na kordy.
Jakmile široká koalice států v roce 1991 společně zasáhla a vyhnala Saddáma Husajna z Kuvajtu, to nakrátko vypadalo, že se původní koncept kolektivní bezpečnosti stane „novým světovým pořádkem“.
Takové naděje však neměly dlouhého trvání.
Konsensus uvnitř OSN se ukázal jako nedosažitelný jak v Kosovu v roce 1999, tak i v Iráku v roce 2003.
Skeptikové dospěli k závěru, že OSN se stala v bezpečnostních otázkách irelevantní.
Když se však Izrael a Hizballáh probojovali v roce 2006 v Libanonu k patu, členské státy se s radostí obrátily na mírový sbor OSN.
Paradoxní je, že existence mírových sborů nebyla v původní chartě upravena.
Vymysleli je až druhý generální tajemník Dag Hammarskjöld a kanadský ministr zahraničí Lester Pearson, když Velká Británie a Francie napadly během Suezské krize v roce 1956 Egypt.
Od té doby byly mírové sbory OSN rozmístěny více než šedesátkrát.
Dnes nosí modré přilby OSN po celém světě zhruba 100 000 vojáků z různých zemí.
Mírové sbory mají své světlé i stinné okamžiky.
Zásahy v Bosně a Rwandě v 90. letech skončily nezdarem a generální tajemník Kofi Annan navrhl reformy, které měly řešit genocidu a masové vraždy.
V září 2005 uznaly státy ve Valném shromáždění OSN existenci „zodpovědnosti chránit“ zranitelné národy.
Jinými slovy by se vlády neměly napříště chovat ke svým občanům, jak se jim zlíbí.
Vytvořena byla také nová Komise pro budování míru s cílem koordinovat takové akce, které by mohly pomoci předcházet opakování genocid.
Například ve Východním Timoru se OSN projevila jako životně důležitá součást přechodu k nezávislosti a dnes vypracovává plány pro vlády v Burundi a Sieře Leone.
V Demokratické republice Kongo se sice mírovým sborům nepodařilo zastavit veškeré násilí, ale rozhodně pomohly zachránit životy.
Současným lakmusovým papírkem je situace v súdánském Dárfúru, kde se diplomaté snaží zřídit společný mírový sbor OSN a Africké unie.
V otrávené politické atmosféře, která po válce v Iráku uvrhla OSN ve zmatek, není všeobecná deziluze žádným překvapením.
Pan Ki-muna čeká těžký úkol.
Namísto zpochybňování OSN však státy pravděpodobně zjistí, že podobný globální nástroj s jedinečnou dojednávací a legitimizující silou potřebují.
Systém OSN sice zdaleka není dokonalý, ale svět by byl bez něj chudším a rozháranějším místem.
Psí dny superdolaru
CAMBRIDGE – Bude postavení Spojených států jako světově dominantní supervelmoci v ohrožení, jestliže dolar ztratí svůj status superměny?
Možná že ne, ale přijde-li dolar o svůj trůn, Američané zjistí, že globální hegemonie je mnohem nákladnější.
Až dosud se Američanům sypaly zisky tím, že si levně půjčovali od poddajných cizinců a peníze investovali do vysoce výnosných zahraničních aktiv, půdy a dluhopisů.
Počítáme-li kapitálové zisky, Američané si během většiny nedávných let přišli na 300 až 400 miliard dolarů ročně – což je částka odpovídající zhruba celému vojenskému rozpočtu USA.
Někdejší francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing si kdysi proslule postěžoval na „nehoráznou výsadu“ Ameriky.
D’Estainga popuzovalo, že USA zdánlivě mohly zaplavovat svět dolarovou měnou i dluhem, aniž by za to kdy zjevně platily vyšší inflací nebo úrokovými sazbami.
Přinejmenším polovina z 800 miliard dolarů objemu amerického oběživa je držena v zahraničí, zejména ve světové podzemní ekonomice.
Skutečně velké peníze ale plynou ze skutečnosti, že místa jako Čínská lidová banka nebo Banka Japonska pasivně drží nesmírně velké objemy nízce úročeného dluhu USA, zatímco Američané po celém světě skotačí s rizikovým kapitálem, soukromým kapitálem a investičními bankami a sklízejí obrovské výtěžky.
Pro USA to dosud byla skvělá jízda a americká finanční převaha určitě odlehčila tíhu břemene supervelmoci.
Avšak vedle krize podřadných hypoték a postupujícího propadu dolaru vypadá nehorázná americká výsada poněkud vachrlatě.
Dolar šel v posledních pěti letech dolů už o 25%, a pokud USA sklouznou do recese – a vyhlídky jsou v současné chvíli padesát na padesát – dolar se propadne ještě mnohem víc.
Zahraniční investoři už přeskupují portfolia a přecházejí k euru, librám, ba i měnám rozvíjejících se trhů, jako je brazilský real nebo jihoafrický rand.
Kontroverzní „fondy svrchovaného majetku“, které investují za vlády na Středním východě, v Asii, Rusku a jinde, nejsou jediným projevem hledání alternativ k dolarovým dluhopisům, jejichž výnosy jsou nízké a které rychle devalvují.
I kdyby ke změnám v portfoliích nedošlo, Američané by neměli očekávat, že štěstí, které je poslední dobou provázelo, do budoucna vydrží.
Dojde-li ke globálnímu poklesu, spálí se každý region, který má hodně akcií a málo dluhopisů.
Američtí tvůrci politik tváří v tvář narůstajícím rizikům pro postavení dolaru naneštěstí nepečují o export, pro zemi významný, ale spíše se zdá, že mají zájem ho vyždímat.
Samotná vláda USA jej využívá a hospodaří s obrovitými schodky.
Federální rezervní systém se podle všeho stará o měnové kurzy jen potud, pokud ovlivňují růst a inflaci, a nízký dolar právě teď pomáhá americkým exportům.
V neposlední řadě platí, že daňová politika USA stěží povzbuzuje úspory v soukromém sektoru, zejména s ohledem na zvýhodněné zdanění nemovitostí.
Profesor Maury Obstfeld z Kalifornské univerzity v Berkeley a já už nějakou dobu varovně poukazujeme na to, že bez aktivních úprav politik hrozí dolaru prudký kolaps, s mnoha doprovodnými riziky.
Teď se bohužel zdá, že se podle tohoto scénáře situace vyvíjí.
Jen letos dolar klesl ve smyslu kupní síly oproti hlavním americkým obchodním partnerům o dalších 10% a v roce 2008 by mohl klesat stejným tempem – anebo rychleji, rozhodnou-li se globální investoři vzít do zaječích.
Když své obavy o dolar vyjádří čínský premiér, hlavy států OPEC i nejbohatší topmodelka světa, můžeme si být jisti, že je před námi hrbolatá cesta.
Dobrou zprávou pro Američany je to, že světová obchodní a finanční soustava je nesmírně setrvačná.
Bylo zapotřebí mnoha desítek let a dvou světových válek, aby britská libra přišla o postavení superměny.
Žádný zřejmý nástupce dolaru ještě neexistuje.
Vskutku, krize podřadných hypoték vrhla stín ohrožení na evropskou finanční soustavu stejně jako na americkou.
Obdobně platí, že za 50 let sice může kralovat čínský jüan, ale v brzké korunovaci bude Číně bránit její skomírající finanční soustava.
Velká část světového obchodu je denominovaná v dolarech, třebaže někteří prezidenti zemí OPEC, například venezuelský Hugo Chávez, otevřeně vyzývají ke vzpouře.
Centrální banky stále drží v dolarech víc než 50% svých devizových rezerv.
Známek nebezpečí je však požehnaně.
Nedají-li se USA v nejbližší době dohromady, mohly by zjistit, že jejich licence na superměnu je mnohem omezenější.
Američtí voliči, proslulí averzí ke zvyšování daní, začnou možná mnohem usilovněji přemýšlet o skutečné ekonomické ceně, již jejich země platí za status supervelmoci.
Jak lépe řešit změnu klimatu
Los Angeles – Vypořádat se s globálním oteplováním, slýcháme nezřídka, je určující úkol našeho věku.
Armáda učenců nám říká, že musíme snižovat emise, okamžitě a dramaticky.
Jenže tahle argumentace v zápase o myšlení a srdce lidí zjevně prohrává.
Mezi Američany se globální oteplování podle nového průzkumu střediska Pew stalo politickým problémem nejnižší priority.
Jiné šetření Pew ukazuje, že Čína, největší světový producent emisí, se globálním oteplováním trápí ještě míň než USA.
Pouhých 24% Číňanů považuje globální oteplování za velmi vážný problém, takže Čína je nejméně znepokojenou zemí na světě.
V Británii zase průzkum agentury Opinium dokládá, že většina voličů si myslí, že ekologické daně mají v prvé řadě přinášet spíš peníze než prospěch pro životní prostředí a 7 Britů z 10 nechce kvůli boji proti změně klimatu platit vyšší daně.
Navrhovaná řešení problému globálního oteplování jsou přitom příšerná.
Politici z movitých zemí v roce 1992 v Rio de Janeiru slíbili, že do roku 2000 emise sníží, ale nic takového neudělali.
V roce 1997 se lídři sešli v Kjótu a přislíbili ještě přísnější uhlíkové redukce do roku 2010, a přesto emise rostou a Kjótský protokol s tím prakticky nic nenadělal.
Nejtragičtější je, že až se letos v prosinci sejdou lídři v Kodani, osvojí si ještě větší dávku téhož řešení: slibů ještě drastičtějšího snižování emisí, které se pravděpodobně opět nenaplní.
Opatření, která soustavně příliš mnoho slibují a za vysokou cenu příliš málo přinášejí, si srdce ani myšlení lidí nenakloní ani v těch nejrůžovějších dobách.
A přítomnost očividně nejrůžovější není.
Naštěstí máme mnohem lepší možnost, s podstatně větší nadějí na úspěch: měli bychom zajistit, aby nízkouhlíkové energetické zdroje, například sluneční energie, přestaly být hájemstvím bohatých lidí, kteří se chtějí cítit „zeleně“, a staly se konkurenceschopnou alternativou ke starým energetickým zdrojům.
Měli bychom tudíž v efektivním rozsahu investovat do nových technologií.
Zcela oproti tomu, co by si člověk představoval, Kjótský protokol k takovému výzkumu podnět nedává.
Ostatně výše investic do výzkumu se od 80. let minulého století snížila a vlastně od té doby nikdy nerostla, a to ani v zemích, které se účastní Kjóta.
Mohutné investice do výzkumu a vývoje nízkouhlíkové energie, solární energie či dalších nových technologií by mnohem rychleji vycházely levněji než fosilní paliva.
Ekonomické odhady ukazují, že každým vynaloženým dolarem bychom zajistili přínosy v hodnotě 16 dolarů.
Všechny země by se měly dohodnout, že každá na výzkum a vývoj nízkoenergetických technologií vynaloží 0,05% HDP.
Úhrnné celosvětové náklady by současné výdaje za výzkum alternativních energií 15krát převyšovaly, a přece by byly šestkrát nižší než cena Kjóta.
Dohoda tohoto charakteru by se pro svět mohla stát novou kjótskou úmluvou – zásadní rozdíl by ovšem spočíval v tom, že tento protokol by skutečně něco dokázal a měl by slušnou naději na celosvětové přijetí.
Proč bychom neměli udělat obojí, tedy investovat do výzkumu a vývoje a přitom přislíbit snížení emisí?
Politiky ve stylu Kjóta mohou být jedině nákladným odváděním pozornosti od skutečného úsilí o odstavení lidstva od fosilních paliv.
Existují dva zásadní důvody, proč soustředění pozornosti na snižování uhlíkových emisí představuje chybnou reakci na globální oteplování.
Zaprvé, pro rozvojové země je využívání fosilních paliv stále jedinou cestou z chudoby.
Uhlí zajišťuje polovinu světové energie.
V Číně a Indii stojí za výrobou asi 80% elektřiny a čínským a indickým pracujícím pomáhá těšit se ze života, jaký si jejich rodiče uměli jen stěží představit.
Omezování emisí znamená ve svých důsledcích konec úspěchu pro stovky milionů lidí.
Neexistuje žádný „zelený“ zdroj energie, který by byl natolik finančně dostupný, aby v blízké budoucnosti nahradil uhlí.
Namísto toho náš rozšířený výzkum zajistí, že zelená energie bude do poloviny století levnější než fosilní paliva.
Zadruhé, okamžité redukce uhlíku jsou drahé – a náklady výrazně převyšují přínosy.
Kdyby se kjótská dohoda plně realizovala během současného století, snížilo by to teploty jen o bezvýznamných 0,2°C, a to za cenu 180 miliard dolarů ročně.
Nahlíženo ekonomicky, za každý vynaložený dolar vytváří Kjóto přínosy v hodnotě asi 30 centů.
Ještě výraznější redukce emisí, jako ty, které navrhuje Evropská unie – během 12 let na 20% pod úrovně roku 1990 –, by do roku 2100 snížily celosvětové teploty jen o jednu šestnáctinu stupně Celsia, a to za 10 bilionů dolarů.
Za každý vynaložený dolar bychom zajistili přínosy v hodnotě pouhých čtyř centů.
Nejsmutnější věcí na debatě o globálním oteplování je, že téměř všichni klíčoví protagonisté – politici, aktivisté i učenci – už vědí, že dohoda starého ražení, která bude letos v prosinci na kodaňském jednacím stole, bude mít na teploty zanedbatelné účinky.
Pokud nezměníme směr a neujistíme se, aby naše snahy byly realistické a splnitelné, už teď je jasné, že prosincové deklarace o „úspěchu“ v Kodani budou bezduché.
Cosi naslibujeme.
Sliby nedodržíme.
A promarníme další dekádu.
Namísto toho musíme zpochybnit kjótskou ortodoxii.
Umíme postupovat lépe.
Konat dobro efektivně
KODAŇ – Tvůrci politik dokáží přijít s řadou výmluv, proč neinvestovat do celosvětové pomoci a rozvojových projektů.
Před třemi týdny jsem se zapojil do skupiny pěti laureátů Nobelovy ceny a tří význačných ekonomů, abychom jednu z těchto výmluv podkopali poskytnutím informací o tom, kde mohou peníze vykonat nejvíc dobra.
U každé zvažované možnosti jsme se zaměřili na přínosy ve vztahu k nákladům.
Abychom se v úvahách něčím řídili, položili jsme si otázku: kdybychom mohli vynaložit volných řekněme 75 miliard dolarů, kde bychom dokázali nejvíc prospět?
Všechny výzvy jsme kladli na stejnou úroveň.
Rozsáhlý mediální humbuk kolem některých problémů byl nepodstatný.
Na konci našeho seznamu se ocitly ty nejméně rentabilní investice, které svět může udělat, přičemž na jeho začátku jsou možnosti, jak peníze vynaložit nejlépe.
Na nejspodnější příčku (viz žebříček) jsme umístili řešení změny klimatu snižováním emisí CO2.
Naše zjištění se zakládalo zčásti na výzkumu předního autora Mezivládního panelu ke změně klimatu – skupiny, která se loni stala spolunositelem Nobelovy cenu míru – upozorňující, že vynaložení 800 miliard dolarů v průběhu 100 let pouze na potlačování emisí by neodvratné teplotní nárůsty do konce současného století snížilo jen o 0,2 stupně Celsia.
I když zohledníme některé významné škody na životním prostředí, jež oteplování způsobí, na investici proděláme, protože její výnosy činí jen 685 miliard dolarů.
To neznamená, že by planeta měla změnu klimatu ignorovat.
Lepší reakcí by bylo dramaticky posílit výzkum a vývoj nízkouhlíkové energie – což je opatření, které obsadilo slušné místo vprostřed našeho žebříčku.
Nedává mnoho smyslu, aby se svět ochuzoval tím, že přijme špatné řešení jednoho problému, když existují naléhavější úkoly, které lze splnit s nižšími náklady.
Nízké hodnocení jsme přisoudili také řešením výzvy znečištění vzduchu v atmosféře.
Mnohá opatření používaná ve vyspělém světě k omezování smogu způsobeného vozidly – mimo jiné filtry prachových částic a programy kontroly a údržby – jsou v rozvojovém světě příliš nákladné.
Nepatrně lepší přínosy bychom mohli získat, kdybychom se zaměřili na znečištění vzduchu v uzavřených prostorách.
Jeden a půl milionu lidí každoročně zemře v důsledku používání tuhých paliv v nekvalitních kamnech bez ventilace.
Zajistit lepší kamna a snížit počet postižených na polovinu by stálo 2,3 miliard dolarů.
O řešeních, která jsme umístili na vrchol žebříčku, není mnoho slyšet.
Prozaická opatření jako odčervování by pomohla dětem k lepší vyživenosti; dětem i národům by prospělo snížení nákladů na školní docházku.
Došli jsme k závěru, že podvyživeným dětem v jižní Asii a subsaharské Africe by velký užitek přineslo zajištění stopových prvků, zejména vitaminu A a zinku.
Ty přispívají k prevenci úmrtí novorozenců.
Náklady jsou nepatrné: abychom dosáhli k 80% ze zhruba 140 milionů podvyživených dětí na světě, bylo by zapotřebí zavázat se k výdaji ve výši asi 60 milionů dolarů ročně, zatímco ekonomické přínosy by nakonec překročily miliardu dolarů ročně.
Zajištění železa a jodizované soli je další investicí na špici.
Obohacovat potravinářské výrobky železem stojí ročně méně než 0,12 dolaru na osobu.
Víme, že nedostatek železa vede ke kognitivním a vývojovým potížím.
Za 286 milionů dolarů bychom mohli zajistit jodizovanou sůl a obohacené potraviny pro 80% lidí v nejvíce postižených oblastech, přičemž odhadované přínosy by tuto částku převyšovaly zhruba devětkrát.
Řešením jiného typu je odstranění obchodních bariér.
I při zaúčtování nákladů těch, kdo by krátkodobě tratili (řekněme konkrétní průmyslová odvětví nebo dělníci s určitými dovednostmi), celkové dlouhodobé přínosy mohou být obrovské.
Jestliže ekonomiky rozvojových zemí neporostou, budou se nadále utápět v bídě.
Při snížení obchodních bariér poroste příjem na hlavu, což dá chudým zemím možnost vypořádat se s dalšími problémy vlastními silami.
Letos šlo už o druhý Kodaňský konsenzus.
Zatímco opatření v dolní části žebříčku zůstala oproti stavu před čtyřmi lety víceméně beze změn, nejvýše hodnocené řešení z roku 2004, totiž prevence HIV/AIDS, se tentokrát kvůli dalšímu vývoji posunulo níž.
Projekt přináší zdravý základ, díky němuž lze poměřovat a porovnávat různá využití vzácných prostředků.
Je sice snad módní hovořit jen o několika planetárních výzvách, ale mohli bychom dokázat mnohem víc, kdybychom se nejprve zaměřili na oblasti, kde budou naše výdaje nejracionálnější.
ŽEBŘÍČEK SVĚTOVÝCH INVESTIC
1.
Potravinové doplňky se stopovými prvky pro děti (vitamin A a zinek)
2.
Rozvojová agenda z Dauhá
3.
Obohacování potravin stopovými prvky (železo a jodizace soli)
4.
Širší imunizační překrytí dětí
5.
Zlepšování zemědělských technik
6.
Odčervování a další školní programy zaměřené na výživu
7.
Snížení ceny školní docházky
8.
Rozšiřování a zlepšování vzdělávání děvčat prostřednictvím plateb matkám, aby je posílaly do školy
9.
Komunitně založená propagace správné výživy
10.
Podpora reprodukční role žen ke snížení genderové nerovnosti
11.
Laciné léky na infarkt pro rozvojové země
12.
Prevence a léčba malárie
13.
Diagnostika a léčba tuberkulózy
14.
Výzkum a vývoj nízkouhlíkových energetických technologií k boji proti globálnímu oteplování
15.
Biologické pískové filtry k úpravě vody v domácnosti
16.
Čerpadla a studně ke zlepšení dosažitelnosti vody na venkově
17.
Podmínečné peněžní výplaty ke zvýšení počtu dětí, jež získávají vzdělání
18.
Udržování míru v postkonfliktních situacích ke snížení rizika občanské války
19.
Balíček „kombinované“ prevence HIV
20.
Ucelená hygienická kampaň ke snížení počtu oblastí „volného kálení“
21.
Zlepšení chirurgických možností nemocnic na okresní úrovni
22.
Mikrofinance pro ženy ke snížení genderové nerovnosti
23.
Lepší úprava kamen ke snížení znečištění vzduchu v uzavřených prostorách
24.
Velká, víceúčelová přehrada v Africe ke zlepšení dostupnosti vody
25.
Kontrola a údržba naftových vozidel ke snížení znečištění vzduchu
26.
Nafta s nízkým obsahem síry pro městská silniční vozidla ke snížení znečištění vzduchu
27.
Technologie omezování prašnosti naftových vozidel ke snížení znečištění vzduchu
28.
Tabáková daň ke snížení počtu onemocnění srdce a rakoviny
29.
Balíček výzkumu a vývoje a potlačování příčin v boji proti globálnímu oteplování
30.
Potlačování emisí uhlíku k omezení globálního oteplování
Dobrým skutkům se nedaří
KIEL – Novou chytlavou frází v byznysu je „dobré skutky vydělávají“.
Jinými slovy, sociálně zodpovědné činnosti zvyšují zisky.
Například Pepsi zpevňuje svůj hospodářský výsledek posunem k výživnějším, zdravějším potravinám.
Ve velké části světa přesto společenská prospěšnost znamená, že nesmíte vydělávat, zejména jste-li v obchodním vztahu s chudými.
Názorným příkladem z poslední doby je tahanice v indickém Ándhrapradéši, kde úřady potlačují mikrofinancování.
Mikrofinancování se přitom stalo miláčkem rozvojových nadšenců.
Vždyť kdo by mohl být proti činnosti, která přináší tak povznášející reportáže, jako je příběh o mobilních dámách v Bangladéši, které se vymanily z chudoby díky tomu, že získaly půjčku na nákup telefonu a pak ostatním ve vsi prodávaly minuty volání.
Přínosům mikrofinancování hrozí nebezpečí přehnaně nadšené propagace – neexistuje mnoho úspěšných mikropodniků, které chudí mohou rozběhnout čistě za pomoci úvěrů, protože je často zapotřebí také určitých dovedností a manažerských schopností.
Přínosy jsou ovšem reálné: existuje sice pramálo důkazů, že by mikrofinancování přivádělo významný počet chudých lidí na cestu k hojnosti, avšak platí, že chudým pomáhá šetřit, ustálit spotřebu, řešit nenadálé potíže a rozšiřovat stávající podniky.
Nejde o nicotné přínosy.
Jedním problémem, na nějž chudí při shromažďování úspor narážejí, je neexistence snadného přístupu ke spořicím účtům, kam lze peníze ukládat.
Peníze se schraňují doma v plechovce a snadno se utratí, jakmile se soused dostane do potíží nebo přijde prosit o pomoc nezvedený synovec.
Když si žena v domácnosti vezme od mikrofinančníka úvěr na nákup potřebného aktiva a pak jej musí ze svého příjmu pravidelně týden co týden splácet, půjčuje si proto, aby ušetřila – neleží jí už doma peníze, které by ostatní mohli prohýřit.
„Aktivum“, které si pořizuje, nemusí být hmotné.
V Indii se velká část poplatků za studium na vysoké škole platí na začátku roku.
Domácnosti, jejichž příslušníci mají stálá zaměstnání, si od mikrofinančníků půjčují, aby uhradili školné, a pak po zbytek roku půjčku splácejí.
Tímto způsobem nejsou nuceni během měsíců před placením školného výrazně omezovat výdaje, ale mohou útraty plynule rozprostřít do celého roku.
Pro lidi žijící na okraji chudoby – kde omezit výdaje znamená zříci se jídla či léků – je to užitečné.
Nouzové úvěry jsou neméně důležité.
Když onemocní děti, rodiče nemají čas žádat o úvěr státní banku (asi jediný alternativní zdroj půjček pro chudé, kromě lichvářů).
Bance obvykle trvá měsíce, než žádost zpracuje, a v nepravděpodobném případě, že by byla ochotna na sebe vzít úvěrové riziko, může žádat úplatek.
Mikrofinančník, který má jistotu, že se mu peníze vrátí, je ochotný nouzovou půjčku poskytnout rychle a s minimem byrokracie.
Konečně, byť jsem skeptický vůči představě, že by samotné mikrofinancování dokázalo podpořit větší množství úspěšných podnikatelských záměrů, je rozhodně užitečné tím, že dá zemědělci možnost koupit si víc kusů dobytka nebo traktor či venkovskému prodavači rozšířit sortiment.
Tím také přispívá ke zvyšování příjmů.
Navzdory všem těmto přínosům ale politici obecně nejsou ochotni připustit, že od lidí na nejnižší příčce příjmové pyramidy lze poctivě vydělávat peníze.
Když mikrofinančníci vydělávají na chudých, nemůže to být jinak, než že je okrádají.
Podezřívavost ještě utvrzuje zakořeněný paternalismus politiků – chudí prý nevědí, co je pro ně dobré, a snadno se nechají podvést.
Představu, že mikrofinančníci odírají nejzranitelnější příslušníky společnosti, samozřejmě ještě zjitřuje skutečnost, že velmi chudým lidem účtují relativně vysoké úrokové sazby.
Mikrofinančníci ale asi nemají jinou možnost: vzhledem k nízkým výším půjček jsou náklady na jejich zpracování a výběr splátek relativně vysoké, což žene nahoru úrokovou sazbu, při níž už neprodělají.
Situace se vyhrotila letos v srpnu, když počáteční veřejná nabídka akcií SKS, mikrofinančního ústavu, jejž založil absolvent Boothovy školy obchodu Chicagské univerzity Vikram Akula, v Indii vynesla zhruba 350 milionů dolarů.
Hodnota společnosti byla při nabídce akcií vyčíslena na 1,6 miliardy dolarů.
Tak vysoké ocenění může být oprávněné, poskytuje-li SKS lepší služby než konkurence, ale lze jej vykládat i temněji.
Jestliže SKS tolik vydělává, uvažovaly úřady, nemůže být společensky přínosná.
A tak úřady zasáhly.
Ándhrapradéšská vláda obvinila celou branži, že si účtuje lichvářské úrokové sazby, ponouká důvěřivé chudé, aby se předlužovali, a některé insolventní dlužníky pak dovede až k sebevraždě.
V říjnu branži svázala přísnými omezeními.
Široce rozšířený názor mikrofinančníků říká, že omezení nebyla zavedena proto, že by branže někoho vykořisťovala, nýbrž proto, že nabízela alternativu k politické blahosklonnosti.
Politici získali vliv a všeobecnou podporu tím, že státním bankám přikázali, aby jejich protěžovaným voličským skupinám půjčovaly peníze.
Branže mikrofinancování tento zdroj moci ohrozila a vytvořila silného konkurenta, který si našel příhodný okamžik k útoku.
Pravda je patrně někde uprostřed – sektor mikrofinancování v některých věcech chyboval, což politici zveličili ve snaze zničit branži, která podrývá jejich pozici, neboť chudým lidem dodává více nezávislosti.
Měli bychom si z toho odnést ponaučení.
Na nejnižší příčce příjmové pyramidy jsou peníze, které si lze vydělat, a firmy mohou být nesmírně prospěšné a přitom vydělávat, jestliže chudým nabízejí možnosti, jež dříve neměli.
Nedůvěra vůči faktu, že mezi chudými se dá vydělat, ale sahá i mimo řady politiků.
Je na branžích, které s chudými obchodují, aby transparentně informovaly, jak si vydělávají – a svou činnost přesvědčivě a veřejně obhájily.
Mikrofinancování musí být, tak jako Césarova žena, mimo podezření.
Dolar se připojuje k měnovým válkám
NEW YORK – Ve světě slabé domácí poptávky jsou tvůrci politik v mnoha vyspělých ekonomikách i na rozvíjejících se trzích v pokušení posílit hospodářský růst a zaměstnanost příklonem k exportem taženému růstu.
Ten vyžaduje slabou měnu, a tedy konvenční a nekonvenční měnové politiky, které vyvolají nezbytnou devalvaci.
Od začátku roku víc než 20 centrálních bank po celém světě uvolnilo měnovou politiku, po vzoru Evropské centrální banky a japonské centrální banky.
Země na periferii eurozóny potřebovaly oslabení měny, aby snížily své externí schodky a nastartovaly růst.
Jenže oslabení eura vyvolané kvantitativním uvolňováním dále upevnilo přebytek obchodní bilance v Německu; loni už dosáhl ohromujících 8 % HDP.
Jelikož externí přebytky narůstají i v dalších zemích jádra eurozóny, celková nevyváženost měnové unie je značná a stále bobtná.
V Japonsku bylo kvantitativní uvolňování prvním „šípem“ abenomiky, reformního programu premiéra Šinzó Abeho.
Jeho vypuštění strmě oslabilo jen a teď vede ke stoupajícím obchodním přebytkům.
Tlak sunoucí americký dolar nahoru v důsledku kvantitativního uvolňování zavedeného ECB a japonskou centrální bankou je citelný.
Dolar zpevnil i vůči měnám vývozců komodit z řad vyspělých zemí, například Austrálie a Kanady, a také mnoha rozvíjejících se trhů.
Klesající ceny ropy a komodit v těchto zemích vyvolaly měnové devalvace usnadňující ochranu růstu a pracovních míst před účinky nižších exportů.
Dolar posílil také vůči měnám rozvíjejících se trhů s ekonomickými a finančními slabinami: kombinací fiskálního schodku a schodku běžného účtu, stoupající inflací a zpomalujícím růstem, velkými objemy domácího a zahraničního dluhu a politickou nestabilitou.
I Čína loni krátce dovolila své měně oslabit vůči dolaru a zpomalující růst výstupu může vládu motivovat, aby žen-min-pi nechala dále slábnout.
Přitom se opět zvyšuje obchodní přebytek, zčásti proto, že se Čína na globálních trzích zbavuje své přebytečné nabídky zboží, kupříkladu oceli.
Americké tvůrce politik pevnost dolaru až donedávna příliš nezneklidňovala, protože růstové vyhlídky USA byly silnější než v Evropě a Japonsku.
Zkraje roku se skutečně doufalo, že americká domácí poptávka bude letos natolik silná, že navzdory pevnějšími dolaru bude oporou růstu HDP ve výši téměř 3 %.
Nižší ceny ropy a tvorba pracovních míst, uvažovalo se, pozvednou disponibilní příjem a spotřebu.
Zvednou se kapitálové výdaje (mimo sektor energetiky) a investice do bydlení, jelikož zrychluje růst.
Dnes ale situace vypadá jinak a nervozita představitelů USA ze směnných kurzů je čím dál výraznější.
Dolar zhodnotil mnohem rychleji, než všichni čekali, a jak naznačují data za první čtvrtletí roku 2015, účinky na čistý vývoz, inflaci a růst jsou větší a rychlejší, než vyplývalo ze statistických modelů, jež tvůrci politik používali.
Nadto se reálně neprojevila silná domácí poptávka, růst spotřeby byl v prvním čtvrtletí slabý a kapitálové výdaje a investice do bydlení byly ještě slabší.
Spojené státy se proto v zásadě připojily k „měnové válce,“ aby předešly dalšímu zhodnocování dolaru.
Představitelé Fedu začali o dolaru otevřeně hovořit jako o činiteli ovlivňujícím čisté vývozy, inflaci a růst.
Dále jsou americké orgány čím dál kritičtější vůči Německu a eurozóně za to, že zavedly politiky oslabující euro, a přitom se vyhýbají politikám posilujícím domácí poptávku, například dočasné fiskální stimulaci či rychlejšímu růstu mezd.
Po verbálním zásahu navíc přijdou politické činy, protože slabší růst a nižší inflace – zčásti vyvolané slabším dolarem – přimějí Fed, aby od nulových měnověpolitických sazeb ustoupil později a pomaleji, než se očekává.
To umaže část nedávných nárůstů dolaru a ochrání růst a inflaci před riziky negativního vývoje.
Měnové třenice mohou v posledku vést ke třenicím obchodním a měnové války k válkám obchodním.
A to by Spojeným státům mohlo přinést potíže ve snaze uzavřít mega-regionální Transpacifické partnerství (TPP).
K nejistotě, zdali Obamova administrativa dokáže sešikovat dostatek hlasů v Kongresu USA k ratifikaci TPP, se teď ještě přidává navržená legislativa, která by uvalila celní povinnosti na země podílející se na „manipulaci měny“.
Kdyby se do TPP vtlačila taková vazba mezi obchodní a měnovou politikou, asijští účastníci by se odmítli přidat.
Světu by se dařilo lépe, kdyby většina vlád neprosazovala exportní opatření ožebračující sousedy, nýbrž politiky povzbuzující růst prostřednictvím domácí poptávky.
To by však vyžadovalo, aby se méně opíraly o měnovou politiku a více spoléhaly na vhodné fiskální politiky (například vyšší výdaje na produktivní infrastrukturu).
Dokonce i příjmové politiky zvyšující mzdy, a tedy příjmy a spotřebu pracujících jsou lepším pramenem domácího růstu než devalvace měny (která stlačuje reálné mzdy).
Součet všech obchodních bilancí na světě se rovná nule, což znamená, že všechny země nemohou být čistými vývozci – a že měnové války jsou v posledku hry s nulovým součtem.
Vstup Ameriky do potyčky byl tudíž jen otázkou času.
Dolary a deprese
Z padajícího dolaru se vyklubal zdroj hlubokých globálních makroekonomických nesnází.
Otázka nyní zní, jak zlé tyto nesnáze budou.
Je světová ekonomika v ohrožení?
Existují dvě možnosti.
Budou-li globální střadatelé a investoři očekávat pokračující znehodnocování dolaru, pak od této měny uprchnou, pokud nedostanou náležitou kompenzaci, aby měli důvod ponechat své peníze v USA a jejich aktivech – z čehož vyplývá, že propast mezi americkými a zahraničními úrokovými sazbami se bude rozšiřovat.
V důsledku toho se prudce zvýší kapitálové náklady v USA, což odradí investice a sníží výdaje na spotřebu, neboť vysoké úrokové sazby stlačují hodnotu hlavního aktiva domácností: jejich domů.
Výsledná recese by mohla vyvolat další pesimismus a výdajové škrty, což by pokles ještě prohloubilo.
USA stižené recesí by už nefungovaly jako světový dovozce poslední záchrany, a to by mohlo uvrhnout do recese také zbytek světa.
Svět, v němž všichni očekávají pokles dolaru, je světem v hospodářské krizi.
Naproti tomu svět, v němž dolar již klesl, je světem uvrženým do hospodářského chaosu, avšak nikoliv do hospodářské krize.
Pokud již dolar klesl – a pokud nikdo neočekává, že bude klesat ještě níže –, pak není důvod poskytovat globálním střadatelům a investorům kompenzaci za to, že drží americká aktiva.
V tomto scénáři se naopak skrývají příležitosti: dolar by koneckonců mohl stoupnout, americké úrokové sazby budou na normální úrovni, hodnoty aktiv nebudou nepatřičně stlačené a investiční výdaje nebudou stiženy finančním chaosem.
Turbulence samozřejmě mohou nastat: když se úroveň amerických mezd kvůli slabému dolaru jeví jako nízká, lze do Ameriky jen těžko vyvážet, a aby si jiné země zachovaly plnou zaměstnanost, musí spoléhat na jiné zdroje poptávky.
Vláda může být donucena posílit finanční systém, pokud změny cen aktiv, které podminovaly dolar, potopí i notoricky riskující či neuvážlivé věřitele.
Toto jsou však – nebo by měly být – problémy, které můžeme vyřešit.
Naproti tomu nebetyčně vysoké americké úrokové sazby vyvolané všeobecným očekáváním pokračujícího mohutného poklesu dolaru představují makroekonomický problém, který žádné řešení nemá.
Zatím však nic nenasvědčuje tomu, že by globální střadatelé a investoři očekávali pokles dolaru.
Mezi americkými a zahraničními dlouhodobými úrokovými sazbami neexistuje žádná velká propast, která by měla vzniknout v důsledku klesajícího dolaru a zároveň signalizovat očekávání dalšího poklesu.
A 65 miliard dolarů, které jsou každý měsíc zapotřebí k financování amerického deficitu běžného účtu platební bilance, i nadále přitéká.
Světová ekonomika se tak možná vyhne další potenciální katastrofě.
Ještě stále se může ukázat, že přání bylo v tomto případě otcem myšlenky.
Stále vysoký deficit běžného účtu platební bilance USA je koneckonců zárukou pokračujícího poklesu dolaru.
Makroekonomická logika, podle níž vysoké deficity běžného účtu signalizují nadhodnocení měny, přesto i nadále uniká mezinárodním finančním investorům a spekulantům z celého světa.
Na jedné straně je to velmi frustrující: my ekonomové věříme, že lidé jsou dost chytří na to, aby chápali svou situaci, a dost schopní na to, aby sledovali vlastní zájmy.
Typický investor do aktiv denominovaných v dolarech – ať už jde o bohatou soukromou osobu, penzijní fond nebo centrální banku – přesto nepodnikl žádné kroky, aby se ochránil před velmi pravděpodobným poklesem dolaru do budoucna.
V tomto případě platí, že co je špatné pro ekonomy, je dobré pro světovou ekonomiku: možná čelíme pouhé epizodní finanční tísni v USA, a nikoliv extrémně vysokým dlouhodobým úrokovým sazbám a depresi.
Skutečnost, že ekonomové tento jev nedokážou vysvětlit, není důvodem pro to, abychom za něj nebyli vděční.
Vynucují si nízké úrokové sazby vysoké ceny aktiv?
Ceny aktiv – cenných papírů, komerčních realit, ba i ropy – jsou po celém světě, historicky vzato, na vysoké úrovni.
Přestože je historie často dobrou indicií budoucích trendů, tu a tam se změní něco zásadního, co se stane předpokladem nových modelů vývoje.
Teď jde o to, zda jsou dnešní vysoké ceny aktiv důsledkem jakéhosi zásadního dění tohoto typu, nebo zda se vytvořily bubliny.
Jedním často slýchaným ospravedlněním vysokých cen aktiv je to, že jsou velice nízké reálné (inflačně očištěné) úrokové sazby.
Investoři by se však před takovým argumentem měli mít na pozoru.
Může se sice jevit věrohodně, ale jen stěží je nezvratný; ještě důležitější však je, že rozhodně neříká, že vysoké ceny jsou udržitelné.
Je samozřejmě pravda, že reálné dlouhodobé úrokové sazby dost zřetelně poklesly – sice nijak náhle a nejen v poslední době, ale klesají poměrně plynulým tempem už víc než dvacet let.
Podle MMF dosahovaly světové reálné dlouhodobé úrokové sazby vrcholu na bezmála 7% v průměru v roce 1984 a do roku 2004 se snížily až lehce pod 2%.
Během této doby se vyskytly výkyvy nahoru i dolů, ale celkový trend byl klesající a velikost tohoto poklesu – téměř pět procentních bodů – je udivující.
Ben Bernanke, předseda Rady ekonomických poradců prezidenta George W.
Bushe a pravděpodobný kandidát, který v lednu nahradí Alana Greenspana na pozici předsedy Federálního rezervního úřadu, označil pokles reálných úrokových sazeb jen v poslední dekádě za „globální přemíru spořivosti“.
Nejde o to, že je na světě „příliš mnoho“ úspor, nýbrž o to, že míra spořivosti je taková, že výnosy, měřeno reálnými úrokovými sazbami, jsou mnohem nižší, než kdysi bývaly.
Ve svém projevu v březnu 2005 Bernanke prohlásil, že právě tato „přemíra“ nám pomáhá vysvětlit některé rysy amerického hospodářství, snad včetně ohromného fiskálního a obchodního schodku.
Nízké reálné dlouhodobé sazby znamenají, že aktivum, které vydělá řekněme 100 USD za rok v reálných hodnotách, by v roce 1984, kdy vynášelo 7%, mělo hodnotu reálných 1429 USD, avšak dnes, kdy vynáší pouhá 2%, by mělo hodnotu 5000 USD.
Pokles dlouhodobých sazeb takového rozsahu by tedy podle všeho měl způsobovat masivní inflaci cen nemovitého majetku, což by vysvětlovalo vysoké ceny, jichž jsme skutečně svědky.
Podle zastánců nákladných investic je tím případ uzavřen.
Tento případ má však svá slabá místa.
Musíme prozkoumat důvody, proč byly reálné úrokové sazby před 10 či 20 lety o tolik vyšší, a zamyslet se nad tím, co to znamená; dále se také musíme podívat na širší historii cen aktiv a jejich vztahu k reálným úrokovým sazbám.
Před dvaceti lety byly reálné krátkodobé úrokové sazby podle historických měřítek mimořádně vysoké, neboť hlavní světové centrální banky chtěly vystoupit proti tomu, co se tehdy považovalo za nečinnost v boji proti inflační spirále.
Bylo zapotřebí odvahy – či bezohlednosti, záleží na úhlu pohledu – předsedy Federálního rezervního úřadu USA Paula Volckera, který v letech 1981-2 poslal svět do recese, aby zlomil vaz inflaci.
Tato recese byla destruktivní, ale měla jednu dobrou stránku: byla světu vzorem, že nezávislá centrální banka může provádět tvrdá opatření, aby zajistila stabilitu cen.
Avšak třebaže celosvětová recese let 1981-2 prudce snížila inflaci, nominální dlouhodobé úrokové sazby okamžitě neklesly, neboť světové trhy ještě nebyly o změně přesvědčené.
Reálné dlouhodobé sazby se tudíž v polovině 80. let držely poměrně vysoko.
Jak během dalších let věřitelé postupně získávali důvěru, že nízká inflace bude přetrvávat, reálné dlouhodobé úrokové sazby začaly klesat.
Tato historie ovšem znamená, že skutečná reálná dlouhodobá úroková míra nebyla v 80. letech tak vysoká, jak ukazují naše měřítka, protože dlouhodobá inflační očekávání musela být mnohem vyšší než tehdejší roční míra inflace.
Držitelé dlouhodobých dluhopisů si například museli myslet, že inflace se vrátí s vervou zpět, jakmile pominou důsledky globální recese z let 1981-2.
Trhy s inflačně indexovanými dluhopisy nebyly v 80. letech dobře vyvinuté.
Víme však, že v roce 1984 nejrozvinutější takový trh (ve Velké Británii) uváděl dlouhodobé reálné úrokové sazby na úrovni pouhých 3% – tedy hluboko pod údajem MMF.
I kdybychom měli připustit, že reálné sazby byly v půli 80. let skutečně velice vysoké, logickým závěrem by bylo, že trhy s cennými papíry a bydlením měly být v 80. letech ještě slabší, nikoliv že v roce 2005 mají být velmi vysoké reálné ceny.
Ba pohlédneme-li na reálné úrokové sazby v USA, kalkulované odečtením inflace předchozího roku od nominálního výnosu státních dluhopisů, v delším časovém období, zjistíme, že ačkoliv jsou mnohem nižší než před 20 lety, oproti historickým měřítkům nízké nejsou.
Průměrná reálná dlouhodobá vládní úroková sazba v letech 1891-1979 – tedy v období, než Volcker dohlédl na prudký růst výpůjčních nákladů – byla pouhých 1,25%, což je velice blízké dnešní reálné dlouhodobé úrokové míře.
Krátce, neměli bychom z poklesu reálných dlouhodobých úrokových sazeb za posledních 20 let vyvozovat příliš mnoho.
Historicky se reálné sazby značně proměňovaly, přičemž korelace s cenami aktiv projevovaly jen málo.
Ať už jsou jejich další výhody jakékoliv, nízké sazby, jež v současnosti pozorujeme po celém světě, stěží představují pojistku proti budoucím propadům cen aktiv.
Vnitřní špionáž a čínská politika
Čínský premiér a muž číslo tři čínské politiky, Ču Žung-ťi a druhý nejvyšší politický vůdce země, Li Pcheng si začali vyměňovat obvinění z korupce.
Tato nařčení jsou, jak jinak, produktem čínských výzvědných služeb.
A to čínská tajná policie dnes pracuje přesčas; snaží se totiž udržet krok s několika miliony čínských uživatelů internetu.
Nic z této horlivosti není ale pro Čínu novinkou.
Paranoia, donašečství, a vnitřní vyzvědačství jsou pro komunistickou vládu tak neodmyslitelné, že jen málo lidí překvapí rozsah operací místní tajné policie.
Špehování přesto do Číny nepřišlo ani s počítačovou ani s Mao Ce-tungovou kulturní revolucí.
Přímou souvislost s rozsáhlými strukturami vnitřní špionáže mají mnohdy také nejtemnější období dlouhých čínských dějin.
Takový systém pak bývá nejen předzvěstí tyranie, ale i nestability země.
Tajná policie má v Číně opravdu hluboké kořeny.
Pod názvem Tung Čchang, čili „Východní dílna“, je známa vnitřní výzvědná služba císaře dynastie Ming Čchenga Cu (1403-1424).
Zaměstnávala eunuchy, kteří se zodpovídali přímo císaři.
Čcheng Cu touto „agenturou“ obcházel státní úřady a pronásledoval nespočet nevinných lidí, kteří ho urazili.
Vláda císaře Čchenga Cu je jedním z nejčernějších údobí čínské historie.
Čankajšekova nacionalistická vláda rovněž věnovala vnitřnímu vyzvědačství patřičnou pozornost a praktikovala je před i po uchopení moci komunisty v roce 1949.
Čankajšekovi zvědové tvrdě potlačovali veškeré známky domácího disentu.
Nacionalistický „bílý teror“ pokračoval i poté, co Čankajšek se svou armádou uprchnul na Tchaj-wan.
Tam špehování ustalo až v nedávno, kdy se na ostrově začala prosazovat demokracie.
Také komunističtí vládcové Číny si po pronásledování Čankajšekovými špehy vytvořili svůj vlastní rozsáhlý vyzvědačský aparát.
Mao Ce-tung dokonce ve vnitřním vyzvědačství viděl „neviditelnou kouzelnou zbraň“.
Dnes, ačkoli Maova socialistická ekonomika skomírá na úbytě, jsou jeho slídilské sítě stále stejně mocné a všudypřítomné.
A skutečně: čínský prezident a nejvyšší vůdce země Ťiang Ce-min spoléhá při udržování své vlády na práci špionů ze státního Úřadu pro veřejnou bezpečnost a Úřadu pro národní obranu.
Kromě potlačování disentu hrají tito tajní agenti zásadní roli v mocenských bojích uvnitř vládnoucí komunistické strany.
Ťiang říká, že taková špionáž je nutná k udržení „stability“ komunistické vlády tváří v tvář hlubokým a znepokojujícím ekonomickým změnám.
Avšak podobně jako Saturn, jenž pozřel své děti, rozežírá čínská vnitřní špionáž nejen oponenty vládnoucího režimu, ale také členy Ústředního výboru strany.
Čcheng Kche-ťie, vysoký stranický představitel, který byl v loňském roce popraven za korupci, byl dlouhou dobu sledován zvláštním útvarem Úřadu pro veřejnou bezpečnost.
K odstranění pekingského starosty Čchen Si-tchunga a jeho společníků, rovněž na základě obvinění z korupce, by nikdy nebylo došlo bez důkazů nashromážděných státní rozvědkou.
Mnoho lidí přitom věří, že prezident Ťiang a jeho důvěrník Ceng Čhing-chung jsou posedlí sbíráním politicky nepříjemných důkazů proti úředníkům, aby je vydíráním dostali pod svou kontrolu.
Výmluvným je v této souvislosti případ Pao Tchunga, bývalého člena politbyra, který se dostal do konfliktu s prezidentovým okolím.
Dnes jej po čtyřiadvacet hodin denně sleduje osmnáct státních agentů, kteří si dokonce před jeho domem postavili stanoviště.
To vše se děje navzdory vládním prohlášením, že Paovi není upíráno žádné občanské právo.
V nedávné době byla denně až dvanácti agenty sledována také paní Che Čhing-lien, známá spisovatelka, novinářka a kritička čínských reforem.
Vládní špioni se nabourali do jejího počítače, odkud stáhli všechny její soubory a dokumenty, a napíchli se na její server, aby mohli sledovat její elektronickou poštu a pohyb na internetu. „Internetoví špioni“ tohoto druhu se dnes ostatně v celých hejnech slétají také do množících se internetových kaváren ve velkých čínských městech.
Už od dob císaře Čchenga Cu a jeho nechvalně známé „Východní dílny“ byla vnitřní špionáž známkou nejistoty, nikoliv sebedůvěry a sebejistoty.
Vnitřní vyzvědačství v současné době bytní a bere na sebe nové podoby, poněvadž čínští státní představitelé, znepokojení změnami, které rozpoutaly jejich vlastní hospodářské reformy, absolutně odmítají uvažovat o demokratických reformách.
Tento postoj stále více podrývá legitimitu režimu a Ústřední výbor to dobře ví.
Stav věcí zhoršují navíc opakované projevy prezidentovy hluboké nedůvěry v sama sebe.
Prezident Ťiang získal a zkonsolidoval svou moc díky malé skupince lidí, kterou vybudoval ze své šanghajské politické základny.
Úzký kroužek Ťiangových přívrženců mnoha lidem připomíná kruté a neoblíbené císaře, jako byl třeba Čcheng Cu.
Příčinou Ťiangovy rostoucí závislosti na vnitřní špionáži a „bezpečnostním aparátu“ země může být rovněž jeho důvěrný vztah s Cengem Čhing-chungem, synem Cenga Šenga, který byl v raných komunistických dobách ministrem vnitra a měl na starosti vnitřní špionáž.
Pod otcovým vedením se Ceng Čhing-chung naučil využívat vyzvědačských sítí k posilování komunistické a osobní moci.
Zvážíme-li, co se stalo v bývalém Sovětském svazu a jeho východoevropských souputnících, je nepříliš pravděpodobné, že by paranoidní obavy o ztrátu moci v čínských politických výšinách vyprchaly v dohledné době.
Ťiang a jeho spolupracovníci vědí, že špehounské vládnutí v bývalém sovětském světě za sebou díky vymýcení osobní zodpovědnosti a občanské společnosti nechalo zdecimované hospodářství a obrovskou nedůvěru ve vládu.
Ovšem namísto aby vnitřní špionáži nasadil uzdu a připravil tak národ na rostoucí osobní zodpovědnost, již si žádá moderní ekonomika, pokračuje prezident Ťiang v posedlém posilování komunistické a vlastní moci.
Tato skutečnost může jednou být příčinou toho, že neodvratná postkomunistická transformace Číny bude stejně zkorumpovaná a chaotická jako v těch nejvíce zaostalých a násilnických státech bývalého Sovětského svazu.
Noční můra nerovnosti
ABÚ ZABÍ – „Chudí nemohou spát, protože mají hlad,“ pronesl v roce 1999 slavný výrok nigerijský ekonom Sam Aluko, „a bohatí nemohou spát, protože chudí jsou vzhůru a mají hlad.“ Hluboká disparita příjmů a bohatství postihuje nás všechny, jelikož politický a ekonomický systém, na němž závisí naše prosperita, nemůže donekonečna některé lidi obohacovat a jiné zbídačovat.
Během těžkých období ztrácejí chudí lidé víru ve své představitele a ekonomický systém; a když jsou časy dobré, málokomu z nich přináší zlepšená situace prospěch.
Giniho koeficient, jenž je měřítkem ekonomické nerovnosti, v rozvojových i rozvinutých zemích včetně Spojených států už řadu let stoupá.
V Evropě se nerovnost prohloubila v důsledku rychle rostoucí nezaměstnanosti, zejména mladých lidí.
Někteří z nich reagují výtržnostmi, jiní podpořili krajně pravicové a xenofobní politické strany, mnozí další jen tiše kypí vzteky a pociťují stále větší zášť k politikům a jimi reprezentovanému systému.
Problém je nejpatrnější ve světových megalopolích, které generují zhruba 80% globálního HDP.
I v nejrozvinutějších městech přitom může existovat hluboká nerovnost.
Například během desetikilometrové jízdy londýnským metrem z vládní čtvrti Westminster do Canning Townu se střední délka života místních obyvatel na každé ze čtrnácti zastávek zkrátí o šest měsíců.
Nejpalčivější je však nerovnost v rozvíjejících se ekonomikách, kde urbanizace probíhá nejrychleji.
Do roku 2030 se podle odhadů přestěhují do měst další 2,7 miliardy lidí, téměř výhradně v rozvojových zemích.
Mnozí z nich se tam setkají s beznadějí a sociálním vyloučením, nikoliv s dobrými pracovními místy a lepším životem, za nimiž se vydali.
Megalopole typu Bombaje, Nairobi nebo Kinshasy jsou v podstatě maloměsta obklopená obrovskými slumy – ostrůvky bohatství v moři zoufalství.
Ani jedno z nich se nepodobá velkoměstům, jako jsou Tokio, New York nebo Londýn, v nichž sice také existují oblasti deprivace, ale která obecně vykazují rovnoměrnější distribuci bohatství.
Stejně patrná je tato nerovnost i na úrovni států, zejména v některých afrických zemích bohatých na přírodní zdroje.
Prudce tam stoupá poptávka po soukromých tryskáčích, ale 60% populace přežívá za méně než 1,25 dolaru denně.
Svět sice celkově bohatne, avšak drtivá většina přínosů dál proudí do kapes nepočetné elity.
V důsledku toho získává úsilí o podporu vstřícnějšího růstu klíčovou důležitost, a to nejen z morálních důvodů, ale i v zájmu přežití globálního ekonomického systému.
Není to jen otázka distribuce bohatství.
Znamená to také vtáhnout lidi – nebo zástupce konkrétních etnických, náboženských či regionálních skupin – do rozhodování o veřejné politice, aby se oslabil jejich pocit, že jsou vytlačováni na okraj nebo věčně neúspěšní.
Znamená to také vytvořit reálná pracovní místa, která odlákají zaměstnance z neformální ekonomiky, aby se mohli těšit pracovně-právní ochraně (a platit daně).
A znamená to také vytvořit rámec takových politik, které budou nejlépe odpovídat podmínkám v terénu.
Každá země bude mít vlastní konkrétní priority a rozsah možných politických opatření je poměrně široký.
Mohl by zahrnovat sociální záchrannou síť, prosazování rovnosti pohlaví, podporu zemědělcům, zlepšení přístupu k finančním službám a bezpočet dalších iniciativ.
Podle nedávné debaty Světového ekonomického fóra o otázce, jak nejlépe šířit bohatství, však existují dva základní soubory politik, které se uplatňují téměř ve všech případech.
První z nich se snaží zajistit, aby chudé děti měly přístup k přiměřeně kvalitnímu vzdělání jako prostředku ke snížení mezigenerační chudoby.
Druhý soubor politik, který má zvlášť velký význam v zemích bohatých na zdroje, si klade za cíl zaručit všem občanům – a zejména těm nejchudším – podíl na výnosech z aktiv majících nesporně národní charakter.
Funkčnost takových politik již byla ověřena v zemích, jako je Brazílie, jejíž průkopnická politika Bolsa Familia (neboli „rodinná apanáž“) poskytuje hotovostní transfery chudým rodinám pod podmínkou, že jejich děti chodí do školy, řádně se stravují a splňují i další kritéria pro zvýšení blahobytu.
Podobnou funkci plní mexický program s názvem „Příležitost“.
A na ropu bohatá Aljaška vyplácí dividendy z těžebních příjmů všem občanům, kterýžto model se dnes snaží napodobit několik rozvojových zemí.
Ačkoliv ekonomové dál debatují o výhodách a nevýhodách podobných programů, samotné jejich zavedení není nijak složité.
Problém spočívá v uzavírání partnerství a shodě na cílech.
Svou roli zde musí sehrát vlády, firmy, nevládní organizace i jednotliví občané, bohatí i chudí.
Budeme-li ještě dlouho přehlížet nástrahy spojené s nerovnoměrným rozdělením bohatství, bude to mít mnohem bolestnější důsledky než jen pár bezesných nocí.
Donald Rumsfeld a chytrá moc
Donald Rumsfeld, americký ministr obrany, nedávno promluvil o globální válce proti teroru Bushovy administrativy. „V této válce se některé z nejzásadnějších bitev nemusí odehrávat v horách Afghánistánu ani v ulicích Iráku, ale v redakcích New Yorku, Londýna, Káhiry a dalších míst.
Naši nepřátelé se dovedně přizpůsobili vedení válek v mediálním věku, což se ale nám z větší části nezdařilo.“
Je dobrou zprávou, že Rumsfeld si začíná uvědomovat, že v boji proti terorismu nelze zvítězit pouze tvrdou vojenskou mocí.
Špatnou zprávou je to, že stále nerozumí měkké moci – schopnosti dosáhnout svého nikoli pomocí donucování, ale přitažlivosti.
Jak o Rumsfeldově projevu poznamenal list The Economist, „až donedávna jednoduše takové zaměření na ‚měkkou moc‘ považoval za, inu, změkčilost – za součást appeasementu terorismu ‚staré Evropy‘.“
Teď si Rumsfeld konečně uvědomuje význam umění vydobýt si srdce a duše lidí, ale, jak se vyjádřil The Economist, „značná část jeho projevu se věnovala tomu, jak by Amerika pomocí slizkého PR mohla zvítězit v propagandistické válce.“ Jinými slovy, při svalování viny za americké problémy na média Rumsfeld zapomněl na první pravidlo marketingu: máte-li ubohý produkt, neprodá jej ani nejlepší reklama.
Rumsfeldova nedůvěra k evropskému přístupu obsahuje zrnko pravdy.
Evropa využívá přitažlivosti své Unie k dosažení cílů, o které jí jde, tak jako USA jednají, jako by jejich vojenské prvenství dokázalo vyřešit všechny problémy.
Je však chybou spoléhat přespříliš jen na tvrdou nebo jen na měkkou moc.
Schopnost účinně je kombinovat představuje „chytrou moc“.
Během studené války Západ využíval tvrdé moci k odstrašování sovětské agrese a zároveň používal měkkou moc k rozleptávání víry v komunismus za železnou oponou.
To byla chytrá moc.
K dosažení podobné prozíravosti by dnes Evropa měla víc investovat do svých zdrojů tvrdé moci a Amerika by měla věnovat více pozornosti své měkké moci.
Během prvního funkčního období prezidenta George W.
Bushe ministr zahraničí Colin Powell měkké moci rozuměl a odkazoval na ni, zatímco Rumsfeld, když byl na měkkou moc v roce 2003 dotázán, odpověděl: „Nevím, co to znamená.“ Tato nevědomost vyšla hodně draho.
Ve svém druhém funkčním období, kdy na ministerstvu zahraničí je Condoleezza Riceová a Karen Hughesová a Rumsfeldovu pověst pošramotily nezdary, jež by v soukromém sektoru vedly k propuštění nebo k odchodu, naštěstí Bush prokazuje zvýšený zájem o měkkou moc Ameriky.
Jistěže, měkká moc není všelék.
Nikam například nevedla během snahy v 90. letech po dobrém přimět vládu Tálibánu k ukončení podpory al-Káidy.
K přetržení této vazby bylo zapotřebí tvrdé vojenské moci.
Obdobně platí, že severokorejský diktátor Kim Čong-il sice rád sleduje filmy z Holywoodu, ale to jej stěží ovlivní při rozhodování, zda se má vzdát svého programu jaderných zbraní.
O této volbě rozhodne tvrdá moc, zejména pokud bude Čína souhlasit s ekonomickými sankcemi.
Měkká moc rovněž nepostačí na zastavení íránského jaderného programu, ačkoliv legitimita současného multilaterálního přístupu Bushovy administrativy může napomoci získání dalších zemí do koalice, jež Írán uzavře do izolace.
Jiných cílů, například prosazování demokracie a lidských práv, se však lépe dosahuje měkkou mocí.
Nátlaková demokratizace má své meze, jak USA poznaly v Iráku.
To neznamená, že Rumsfeldův Pentagon je vzhledem k americké měkké moci bezvýznamný.
Vojenská moc se občas považuje za synonymum tvrdé moci, ale právě tento zdroj může někdy přispět k moci měkké.
Dobře spravovaná armáda může být zdrojem přitažlivosti a vojenská spolupráce a výcvikové programy mohou vytvářet mezinárodní vazby, které měkkou moc země posilují.
Působivá práce armády USA při poskytování humanitární pomoci po cunami v Indickém oceánu v roce 2004 napomohla oživení americké přitažlivosti a upevnila americkou měkkou moc.
Zneužívání armády ovšem také může měkkou moc podkopat.
Sovětský svaz měl v letech po druhé světové válce značnou dávku měkké moci.
Přitažlivost Sovětů jako osvoboditelů však zničil způsob, jímž později použili svou tvrdou moc proti Maďarsku a Československu.
Brutalita a lhostejnost k zásadám rozlišování a přiměřenosti coby principům „spravedlivé války“ mohou legitimitu také obrátit v trosky.
Účinnost počáteční americké vojenské invaze do Iráku v roce 2003 vzbudila obdiv mnoha cizinců.
Tuto měkkou moc ale podryla neefektivita okupace, týrání vězňů v Abú Ghrajb a Rumsfeldem iniciovaná politika zadržování osob bez soudního slyšení na Guantánamu.
Ovšemže, nelze očekávat, že se nám někdy zdaří zalíbit se lidem, jako je Muhammad Atta nebo Usáma bin Ládin.
K vypořádání se s těmito případy potřebujeme tvrdou moc.
Dnešní teroristická hrozba ovšem není střetem civilizací podle Samuela Huntingtona.
Jde o občanskou válku uvnitř islámu mezi většinou obyčejných lidí a nevelkou menšinou, která chce přinutit ostatní k přijetí nesmírně ideologické a zpolitizované podoby jejich náboženství.
Nemůžeme zvítězit, nevyhrají-li umírněnci.
Nemůžeme zvítězit, nebude-li počet lidí, jež extremisté naverbují, nižší než počet těch, které zabijeme a odstrašíme.
Rumsfeld snad tento kalkul v principu chápe, ale jeho slova i činy dokazují, že neví, jak rovnici v praxi naplnit obsahem.
Toho nelze dosáhnout – a tedy získat možnost vyhrát současnou válku – bez měkké moci.
Klauni v kampani
NEW YORK – Donald Trump, realitní magnát a moderátor reality show, známý prostě jako „Donald“, se pravděpodobně nestane příštím prezidentem Spojených států.
Je hlučný, hrubý, o většině věcí nemá zdání a jeho vyfoukaný blonďatý příčesek vypadá absurdně.
Dokonce i zapálení republikáni ho označují za „klauna z rodea“ a jeho kampaň za „cirkus“.
Internetový portál Huffington Post informuje o jeho kampani výhradně v sekci „zábava“.
Přesto Trump prozatím zadupává do země všechny ostatní uchazeče o republikánskou prezidentskou nominaci.
I v americké politice, která dokáže být velmi bizarní, je to mimořádný úkaz.
Čím lze Trumpovu popularitu vysvětlit?
Jsou všichni jeho stoupenci „cvoci“, za které je možná neuváženě označil senátor John McCain?
Kritikové tvrdí, že Trump hraje na nejnižší pudy nespokojených voličů, kteří nenávidí cizince (zejména Mexičany), nedůvěřují bankéřům (a vůbec nikomu s vyšším vzděláním) a dodnes nestrávili zvolení prezidenta, jehož otec byl černoch.
Trump je řečeno s komikem Jonem Stewartem „americkým ID“ nebo přinejmenším ID velkého počtu vesměs bílých, vesměs starších a vesměs maloměstských Američanů.
To všechno může být pravda.
Trump je však také součástí širšího úkazu platného pro celý demokratický svět.
Nespokojené voliče lze nalézt všude – v USA, v Evropě i v Indii.
Nejenže se však tito voliči odvracejí od hlavního proudu politických stran a následují populisty, kteří slibují, že vyčistí mocenská centra od zkorumpovaných elit, ale zároveň mají slabost pro politické baviče nebo, chcete-li, klauny.
Beppe Grillo, skutečný profesionální komik, dnes stojí v čele druhé největší politické strany v Itálii.
Jeho cílem je obrátit vzhůru nohama politický establishment v zemi a zneklidnit Evropskou unii odchodem Itálie od eura.
V jistém smyslu si Italové samozřejmě zvolili klaunskou postavu za premiéra už třikrát.
Silvio Berlusconi, další realitní miliardář, který začínal kariéru jako zpěvák na výletní lodi, byl ještě nemožnější než Trump, ale byl to také mistr hromadných sdělovacích prostředků – a to doslova, protože mu většina médií v jeho zemi patřila.
I o něm stejně jako o „Donaldovi“ platí, že se mnoha lidem, zejména mužům, zamlouval nikoliv navzdory jeho nehorázným výrokům a chování, ale právě pro ně.
Televizní komik jménem Victor Trujillo, který je lépe známý jako Strašný klaun Brozo, se stal nejvlivnějším politickým komentátorem v Mexiku.
V Nizozemsku, které obvykle není známé jako země šaškovských politiků, vedl populistické tažení nejprve Pim Fortuyn, hejskovský homosexuál, který organizoval provokativní a vždy nesmírně zábavná veřejná vystoupení.
Ani v jeho případě nebyl talent na šokující prohlášení překážkou, nýbrž plusem.
Po jeho násilné smrti v roce 2002 zazářil na nizozemském populistickém nebi neoslnivějšími barvami Geert Wilders, bývalý pankáč s bohatou hřívou platinově odbarvených vlasů.
Vedle prapodivných účesů (také plešatějící Berlusconi si barvil vlasy) mají noví populisté několik dalších společných znaků.
Ať už to jsou či nejsou miliardáři, srší nevraživostí vůči takzvaným elitám, ze kterých se cítí společensky vyloučeni.
Wilders a Trump také spolu s dalšími populisty jejich střihu brnkají na strunu populárních protipřistěhovaleckých sentimentů.
Trump označil Mexičany v USA za „násilníky“.
Wilders chce zakázat korán a zabránit muslimům stěhovat se do jeho země.
I toto je ovšem součást zášti k elitám, které jsou obviňovány z toho, že příchod cizinců vůbec umožnily.
V Evropě se z antipatie vůči přistěhovalcům nebo islámu může rychle vyvinout nevraživost vůči Evropské unii, která je chápána jako další bašta pevně zakořeněných elit.
Toto mají společné Wilders a Grillo.
Podle mého názoru však existuje elementárnější důvod, proč se politickým klaunům tak dobře daří.
Mnoho lidí už má po krk profesionální politické garnitury.
V minulosti se levicoví politici často rekrutovali z odborů, zatímco u konzervativců se prosazovali bohatí byznysmeni nebo pozemkoví vlastníci.
Jednotlivé společenské vrstvy měly vlastní zájmy, jejichž reprezentanty byly strany rozdělené podle jasných ideologických linií.
Lidé však stále častěji nespatřují rozdíl mezi politiky z jedné či druhé strany.
Všechny je házejí do jednoho pytle označovaného slovy „Washington“, „Brusel“ či „Wall Street“.
Toto vnímání je přehnané, zejména v USA.
Tato země by s republikánským prezidentem rozhodně vypadala jinak, zvláště když mají republikáni v obou komorách Kongresu většinu.
V řadě míst, kde se ideologické rozdíly do značné míry setřely, je ovšem tento obraz pravdivý.
Sociální demokraté sedí v koaličních vládách s konzervativci přísahajícími na volnou ruku trhu.
Neoliberalismus kraluje.
Politika stále častěji vypadá jako zmanipulovaný systém, v němž členové téže politické vrstvy soupeří spíše o posty než o vítězství idejí či širších společných zájmů.
Trumpismus nebo i grilloismus je tedy vzpourou proti profesionálním politikům.
Trump se nesnaží jen kandidovat na prezidentský úřad proti demokratovi; jde také proti establishmentu ve vlastní straně.
Jeho stoupenci jsou znechuceni kompromisy, které ve Washingtonu dělají čelní republikáni a demokraté.
Spolupráce mezi stranami podle nich není nezbytnou podmínkou řízení velké a rozmanité země; je to forma korupce.
Proto před pěti lety volili Tea Party, která dala přednost uzavření vládních institucí před dohodou s demokraty.
A proto dnes tak fandí fanfarónskému křiklounovi, jako je Trump.
Bez kompromisu se však demokracie stává neřiditelnou.
Spojeným státům to dnes vážně hrozí.
Ačkoliv se Trump nestane příštím prezidentem, populistické škody už byly napáchány.
Trumpova globální recese
WASHINGTON, DC – V pondělí 24. února, kdy akciové trhy dosahovaly rekordních výší, byl svět náhle v důsledku pandemie COVID-19 vržen do finanční krize.
Mezinárodní lídři od té chvíle dělají vše pro to, aby zlou situaci ještě zhoršili.
Rusko a Saúdská Arábie zahájily 6. března válku o cenu ropy, což světovými trhy dále otřáslo.
Televizní projev amerického prezidenta Donalda Trumpa z 11. března, v němž oznámil pozastavení většiny osobní dopravy z Evropy do Spojených států, posunul krizi na úplně novou úroveň a uvrhl finanční trhy do naprosté paniky.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Kombinace poklesu růstu vyvolaného koronavirem a celosvětové finanční paniky znamená, že je letos prakticky jistá globální recese.
Jenže recese může být brzy nejmenší z našich obav.
Finanční krachy se řídí jasnou logikou ve svém vývoji i řešení, jak nás poučil Charles Kindleberger ve své průkopnické knize Manias, Panics, and Crashes (Mánie, paniky a krachy) s podtitulem Historie finančních krizí.
Argentina a Libanon už se od propuknutí COVID-19 dostaly do neschopnosti splácet své zahraniční dluhy.
Následovat budou nejspíš významné firemní bankroty.
Přirozenými kandidáty jsou cestovní agentury a aerolinie, ale k úpadkům často dochází v překvapivých oblastech.
Po několika velkých bankrotech a platebních neschopnostech suverénů se svět bude potýkat se zamrznutím likvidity, jak tomu bylo v září 2008 po pádu Lehman Brothers.
Zamrznutí likvidity obvykle postihne periferní země s vlastními měnami, které zkolabují – a vyvolají úprk k dolaru a euru.
Jakmile propukne finanční panika, je sice velice těžké obnovit důvěru, ale rozřešení krize roku 2008 dnes nabízí tvůrcům politik důležitá ponaučení.
Pravda, tehdejší krize vzešla z finančního sektoru, který se dnes zdá mnohem lépe kapitalizovaný, a tvůrci politik nemuseli tehdy zápolit s žádnou pandemií.
Zásadní ponaučení nicméně zůstávají táž.
Zamezení globální finanční paniky vyžaduje dvě věci: mezinárodní politickou spolupráci a obrovská množství vládní likvidity (protože soukromý sektor bude hromadit hotovost).
Přestože rozřešení krize roku 2008 působilo tehdy dojmem chaosu, při pohledu zpět se jeví jako téměř ideální.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Političtí lídři USA se v roce 2008 těšili postavení, díky němuž dokázali pomoci sjednotit svět.
Prezident George W.
Bush v polovině listopadu onoho roku svolal Washingtonský summit o finančních trzích a světové ekonomice, který se stal začátkem koordinovaného globálního úsilí o vyřešení krize.
Zásadní bylo, že jednohlasně přijatá deklarace z vrcholného zasedání prohlásila: „Jsme odhodláni posílit spolupráci a společně usilovat o obnovení globálního růstu a dosažení potřebných reforem ve světových finančních soustavách.“ Vedle příslibu různých forem finanční podpory se lídři G20 zavázali zachovat otevřenou globální ekonomiku.
Souběžně americké ministerstvo financí a Federální rezervní systém bryskně sanovaly jeden velký finanční ústav za druhým.
Přestože ad hoc přístup tvůrců politik a absence jasných vůdčích principů vyvolávaly mnoho veřejné kritiky, došlo k rychlé stabilizaci těchto institucí.
Navíc se republikáni a demokraté v Kongresu dohodli na rozsáhlém balíčku fiskální stimulace.
Přesto spoušť natropená na finančním trhu přetrvávala, než trhy 9. března 2009, půl roku po krachu Lehmanů, dopadly na dno.
V současnosti se však svět bohužel zdá špatně vybavený k tomu, aby zopakoval vydařenou politickou reakci roku 2008.
V prvé řadě chybí politické předpoklady – především proto, že americké administrativě schází tvůrce ekonomické politiky s významným domácím či mezinárodním postavením.
Samotný Trump není věrohodný a důvěru trhů v předsedu Fedu Jeromea Powella výrazně podkopal.
Ministr financí Steven Mnuchin se drží v ústraní.
Nouze o mezinárodní váhu platí i mimo USA.
Lídři Evropské unie, Evropské centrální banky i Mezinárodního měnového fondu jsou ve svých funkcích nově.
Německá kancléřka Angela Merkelová je oslabenou, politicky dožívající lídryní, mezinárodní postavení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona se propadlo a britského ministerského předsedu Borise Johnsona zaměstnává brexit.
Nejnápadnějším rozdílem oproti roku 2008 je ovšem absence vůdčí úlohy USA.
Dokud bude Trump v úřadu, je s ohledem na jeho nacionalismus, protekcionismus a odmítání dbát na odborné rady těžké si představit jakékoli věrohodné mezinárodní summity a spolupráci.
To znamená, že na koordinovanou snahu řešit současnou krizi si svět bude muset počkat přinejmenším do ledna 2021.
Hůře vybaven ke zvládnutí krize by svět mohl být oproti roku 2008 také finančně.
Přestože se globální finanční sektor zdá být v mnohem lepší kondici, než byl před 12 lety, celosvětová zadluženost (v poměru k HDP) nikdy nebyla vyšší.
Konkrétně veřejný dluh USA je na nejvyšší hladině (jako podíl HDP) od druhé světové války.
Většina členských států EU sice má naštěstí dostatek fiskálního prostoru, leč je zapotřebí, aby jej využily velice obratně.
Netřeba říkat, že největší výzvou, jíž po roce 2008 globální ekonomika čelí, je pandemie COVID-19.
Světoví lídři přitom zatím ukazují, že tentokrát na její vyřešení nestačí.
Pokud se to rychle nezmění, máme všechny důvody očekávat vleklou a vážnou globální recesi, se silnými důsledky pro vyspělé i rozvojové země.
Zahraničně-politické výzvy Donalda Trumpa
CAMBRIDGE – Čerstvě zvolený americký prezident Donald Trump během své kampaně zpochybnil aliance a instituce, které podepírají liberální světový řád, ale zároveň vyslovil několik konkrétních politik.
Zřejmě nejdůležitější otázka, kterou jeho vítězství vyvolalo, zní, jestli dlouhá fáze globalizace, která započala na konci druhé světové války, skutečně skončila.
Nutně to tak být nemusí.
I kdyby obchodní dohody typu Transpacifického partnerství a TTIP ztroskotaly a ekonomická globalizace se zpomalila, technologie podporují ekologickou, politickou a společenskou globalizaci formou klimatických změn, přeshraničního terorismu a migrace – ať se to Trumpovi líbí nebo ne.
Světový řád je víc než jen ekonomika a Spojené státy zůstávají jeho stěžejní součástí.
Američané často dost dobře nevědí, kde je na světě jejich místo.
Oscilujeme mezi triumfalismem a poraženectvím.
Když Sověti vypustili v roce 1957 sputnik, mysleli jsme si, že jsme v úpadku.
V 80. letech jsme si mysleli, že Japonci měří tři metry.
A po velké recesi z roku 2008 se mnoho Američanů mylně domnívalo, že Čína začala být mocnější než Spojené státy.
Navzdory Trumpově předvolební rétorice USA nejsou v úpadku.
Vzhledem k imigraci jsou jedinou velkou rozvinutou zemí, která do poloviny století nebude trpět demografickým poklesem, její závislost na dovozu energií se spíše zmenšuje, než aby rostla, stojí v popředí vývoje významných technologií (bio, nano, informačních), které budou utvářet podobu světa v tomto století, a jejich univerzity vévodí světovým žebříčkům.
Trumpovu zahraničně-politickou agendu bude vyplňovat řada důležitých otázek, avšak převládající roli pravděpodobně sehraje několik klíčových témat: velmocenské vztahy s Čínou a s Ruskem a chaos na Blízkém východě.
Silná americká armáda je nadále nezbytností, avšak na řešení všech tří otázek nestačí.
Významným zdrojem amerického vlivu je udržování vojenské rovnováhy v Evropě a východní Asii, nicméně Trump má pravdu, když tvrdí, že snaha kontrolovat vnitřní politiku nacionalistických populací na Blízkém východě je receptem na neúspěch.
Blízký východ prochází složitým obdobím charakterizovaným řadou revolucí, jejichž příčinou jsou uměle vytvořené postkoloniální hranice, náboženské sektářské spory a oddalovaná modernizace, kterou Rozvojový program Organizace spojených národů popisuje ve Zprávách o lidském rozvoji v arabském světě.
Výsledný chaos může trvat desítky let a dál bude živit radikální džihádistický terorismus.
Evropa byla po Francouzské revoluci ještě 25 let nestabilní a vojenské intervence vnějších mocností situaci dále zhoršovaly.
Ani při snížené závislosti na energetickém dovozu z Blízkého východu se USA nemohou k tomuto regionu otočit zády vzhledem k tomu, že mají zájmy mimo jiné v Izraeli, v otázce nešíření jaderných zbraní nebo v oblasti lidských práv. Občanská válka v Sýrii není jen humanitární katastrofou, ale destabilizuje celý region a také Evropu.
USA nemohou tyto události ignorovat, avšak jejich politika by se měla snažit spíše o zapouzdřování konfliktů a o ovlivňování výsledků ponoukáním a posilováním spojenců než o uplatňování přímé vojenské kontroly, což by bylo nákladné a zároveň kontraproduktivní.
Naproti tomu regionální rovnováha moci v Asii se vyvíjí tak, že USA jsou v tomto regionu vítány.
Vzestup Číny posiluje obavy v Indii, Japonsku, Vietnamu a dalších zemích.
Řízení globálního rozmachu Číny představuje jeden z velkých zahraničně-politických úkolů tohoto století a dvoustranická a dvoukolejná politika Spojených států „integrovat, ale jistit se“ – v jejímž rámci USA vyzvaly Čínu, ať se přičlení k liberálnímu světovému řádu, ale zároveň potvrdily svou bezpečnostní dohodu s Japonskem – zůstává i nadále správným přístupem.
Na rozdíl od situace před sto lety, kdy rostoucí Německo (které do roku 1900 předstihlo Velkou Británii) vyvolávalo obavy, jež pomohly urychlit katastrofu z roku 1914, nemá Čína nakročeno k tomu, aby překonala celkovou moc USA.
I když velikost čínské ekonomiky převýší zhruba v letech 2030 až 2040 ekonomiku Spojených států, její příjem na obyvatele (což je věrnější ukazatel hospodářské vyspělosti) bude zaostávat.
Čína se navíc nevyrovná tvrdé vojenské síle Ameriky ani její měkké síle atraktivity.
Jak kdysi prohlásil Li Kuang-jao, dokud USA zůstanou otevřené a budou přitahovat talenty z celého světa, Čína „vám bude pěkně zatápět“, ale USA nenahradí.
Z těchto důvodů tedy USA politiku zapouzdřování Číny nepotřebují.
Jedinou zemí, která je schopna vůči Číně takovou politiku vést, je sama Čína.
Tím, že stupňuje své územní konflikty se sousedy, zapouzdřuje sama sebe.
USA musí hrát roli země, která bude zahajovat ekonomické iniciativy v jihovýchodní Asii, potvrzovat své svazky s Japonskem a Koreou a pokračovat ve zlepšování vztahů s Indií.
A konečně je zde Rusko, země v úpadku, ale stále disponující natolik rozsáhlým jaderným arzenálem, že dokáže zničit USA – a tudíž stále představuje potenciální hrozbu pro Ameriku a další státy.
Rusko, které je téměř zcela závislé na příjmech z prodeje energetických zdrojů, je „ekonomikou jedné plodiny“ se zkorumpovanými institucemi a téměř nepřekonatelnými demografickými a zdravotními problémy.
Intervence prezidenta Vladimira Putina v sousedních zemích a na Blízkém východě i kybernetické útoky Ruska na USA a další státy měly vyvolat zdání, že Rusko je opět velké, avšak ve skutečnosti jen zhoršují dlouhodobé vyhlídky země.
Krátkodobě ovšem platí, že státy v úpadku často podstupují větší rizika, a jsou proto nebezpečnější – viz Rakousko-Uhersko v roce 1914.
Tím vzniká politické dilema.
Na jedné straně je důležité vzdorovat Putinovu potenciálně převratnému zpochybňování poválečného liberálního řádu, který státům zakazuje zmocnit se s použitím síly sousedního území.
Na druhé straně si Trump počíná správně, když se snaží vyhnout naprosté izolaci země, se kterou máme společné zájmy v oblasti jaderné bezpečnosti, nešíření jaderných zbraní, boje proti terorismu, Arktidy či regionálních otázek typu Íránu a Afghánistánu.
Finanční a energetické sankce jsou pro odstrašení nezbytné, ale současně máme legitimní zájmy, které lze nejúčinněji prosazovat jednáním s Ruskem.
Novou studenou válkou by nikdo nic nezískal.
USA nejsou v úpadku.
Trumpovým bezprostředním zahraničně-politickým úkolem bude změnit svou rétoriku a ujistit stoupence i další země o pokračování vedoucí role USA v liberálním světovém řádu.
Poselství Donalda Trumpa
CAMBRIDGE – Vůdčí pozice Donalda Trumpa v honbě za nominací na prezidentského kandidáta strany Republikánů, kterou získal v listopadu, vyvolala zděšení.
Vedeni republikánů se bojí, že nebude schopný porazit Hillary Clintonovou, pravděpodobnou kandidátku demokratů.
Někteří pozorovatelé se však více obávají vyhlídek na Trumpovo prezidentství.
Někteřé dokonce Trumpa vidí jako potenciálního amerického Mussoliniho.
Ať jsou jejich problémy jakékoliv, tak USA dneška nejsou jako Itálie v roce 1922.
Institucionální mechanismy kontrol a rovnováhy v Ústavě USA, společně s nestranným volebním systémem, mají šanci omezit dokonce i showmana na úrovni reality-TV.
Nebezpečím není to, že pokud Trump dosáhne Bílého domu, tak že udělá to, co říká, ale škody způsobené tím, co říká během své snahy se tam dostat.
Vůdci jsou posuzováni nejen podle efektivity jejich rozhodování, ale také podle významu, který mají a který zanechají svým následovníkům.
Většina lídrů získává podporu apelem na existující identitu a solidaritu jejich skupin.
Ale významní lídři vzdělávají o světě své následovníky i za hranici své přímé skupiny.
Po druhé světové válce, během které Německo vpadlo do Francie potřetí za 70 let, rozhodl francouzský lídr Jean Monnet, že pomsta na poraženém Německu by způsobila ještě další tragédii.
Namísto toho přišel s plánem na postupný rozvoj institucí, které vyústily v Evropskou unii, která pomohla učinit z další takové války cosi nemyslitelného.
Nebo si můžeme vzít další příklad skvělého vůdcovství, kdy Nelson Mandela mohl snadno zvolit cestu volby definovat si svou skupinu černých Jihoafričanů a domáhat se pomsty za dekády nespravedlnosti apartheidu a svého vlastního uvěznění.
Namísto toho neúnavně pracoval na expanzi identity svých následovníků a to jak slovy, tak činy.
V jednom konkrétním symbolickém gestu se objevil na zápase ragby, kde měl oblečený dres South African Springboks, týmu, který dříve ukazoval na bílou nadvládu v Jihoafrické republice.
V kontrastu se snahou Mandely naučit své následovníky širší identitě stojí omezený přístup Roberta Mugabeho ve vedlejším Zimbabwe.
Na rozdíl od Mandely, Mugabe pocitu křivdy z koloniální éry využil k vytvoření podpory a nyní spoléhá k udržení se u moci na sílu.
V současné Americe, při rostoucí ekonomice a míře nezaměstnanosti na nízkých 4,9%, se mnozí cítí vyloučeni z prosperity země.
Mnoho lidí viní z rostoucí nerovnosti za posledních pár let spíše cizince než technologii, a je snadné sjednocovat opozici jak k imigraci, tak ke globalizaci.
Kromě ekonomického populismu se také cítí významná menšina populace ohrožena kulturními změnami vztaženými k rase, kultuře a etnické příslušnosti, ačkoliv hodně z toho není nic nového.
Příští prezident bude muset Američanům udělat osvětu v tom, jak se vypořádat s globalizací, který mnohým přijde hrozivý.
Národní identity jsou imaginární komunity v tom smyslu, že jen málo lidí má přímou zkušenost s ostatními členy.
Během minulého jednoho či dvou století byl národní stát imaginární komunitou, pro kterou jsou lidé ochotni i zemřít, a většina lídrů deklarovala své prvořadé povinnosti jako národní.
Je to nevyhnutelné, ale v globalizujícím se světě to není dost.
Ve světě globalizace patří mnoho lidí k imaginárním komunitám – lokálním, regionálním, národním, kosmopolitním – které jsou překrývajícími se kruhy, udržovanými internetem a levným cestováním.
Diaspory jsou nyní propojeny i přes národní hranice.
Odborné skupiny, jako jsou právníci, mají nadnárodní standardy.
Skupiny aktivistů od ekologů po teroristy jsou také propojeny napříč hranicemi.
Suverenita již není tak absolutní, jak se dříve zdála.
Bývalý prezident Bill Clinton řekl, že lituje svého selhání adekvátně reagovat na genocidu ve Rwandě v roce 1994, ačkoliv nebyl jediný.
Pokud by se pokusil vyslat tam americké vojáky, narazil by na silný odpor v Kongresu.
Dobří lídři dneška jsou často lapeni mezi jejich kosmopolitními sklony a tradičnějšími povinnostmi k lidem, kteří je zvolili – jak zjistila německá kancléřka Angela Merkelová v době jejího statečného vedení minulé léto při uprchlické krizi.
Ve světě, kde jsou lidé organizováni primárně do národních společenství, je čistě kosmopolitní ideál nerealistický.
Vidíme to v rozsáhlém odporu k přijetí imigrace.
Pro lídra není věrohodným závazkem, aby řekl, že je nutné vyrovnat příjmy, ale mohl by své následovníky vzdělat tím, že řekne, že by se mělo dělat mnohem více ke snížení chudoby a onemocnění a pomoci těm, kdo to potřebují.
Slova hrají roli.
Jak tvrdí filozof Kwame Anthony Appiah, “Nezabiješ je test, který má výsledek prošel-neprošel.
Cti otce svého a matku svou připouští gradaci.“ To samé platí v případě kosmopolitismu proti omezenosti.
Zatímco svět sleduje, jak američtí prezidentští kandidáti zápasí s otázkami protekcionismu, imigrace, veřejného zdravotnictví, klimatické změny a mezinárodní spolupráce, měli bychom se ptát, na jaký aspekt americké identity se odvolávají a jestli vzdělávají své následovníky o širším významu.
Hrají na notu amerického smyslu pro identitu, jak nejlépe umí, nebo se snaží zalíbit jejich nejužšímu zájmu?
Trumpův návrh zakázat muslimům vstup do USA a jeho požadavek, že Mexiko zaplatí za stavbu zdi k zastavení migrace, by v případě, že by byl zvolen prezidentem, jen těžko prošly konstitučním a politickým rámcem.
A opět, mnohé z jeho návrhů nejsou politiky vytvořené s cílem implementace, nýbrž slogany vytvořené s cílem zalíbit se omezené populistické náladě v segmentu obyvatelstva.
Vzhledem k jeho chybějícímu silnému ideologickému jádru a oslavě “umění obchodu,“ se Trump, navzdory jeho narcismu, může ukázat jako pragmatický prezident.
Ale dobří lídři nám pomáhají určit, kdo jsme.
Na tomto poli již Trump prohrál.
Trumpovo zkrotnutí
NEW YORK – Americké prezidentské volby nečekaně vyhrál Donald Trump a je otevřenou otázkou, zda bude vládnout v souladu s radikálním populismem své předvolební kampaně, nebo zda zaujme pragmatický centristický přístup.
Bude-li Trump vládnout v souladu s kampaní, která ho vynesla do funkce, pak můžeme ve Spojených státech i po celém světě očekávat paniku na trzích a také potenciálně značné hospodářské škody.
Existuje však dobrý důvod předpokládat, že Trump povládne úplně jinak.
Radikálně populistický Trump by odpískal Transpacifické partnerství (TPP), zavrhl Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA) a zavedl vysoká cla na dovoz z Číny.
Kromě toho by vybudoval slíbenou pohraniční zeď mezi USA a Mexikem, omezil víza typu H1B pro kvalifikované pracovníky potřebné v technologickém sektoru a zcela zrušil Zákon o dostupné péči (Obamacare), čímž by miliony lidí zůstaly bez zdravotního pojištění.
Celkově by radikální Trump notně zvýšil americký rozpočtový schodek.
Výrazně by snížil daně z příjmu u firem a bohatých jednotlivců.
Rozšířil by sice daňovou základnu, zvýšil daň z odměny za zhodnocení kapitálu a podněcoval firmy k repatriaci zahraničních zisků, avšak jeho plán by přesto nebyl příjmově neutrální.
Zvedl by vojenské výdaje i výdaje v některých oblastech veřejného sektoru, jako je infrastruktura, a jeho daňové škrty pro bohaté by snížily vládní příjmy o 9 bilionů dolarů za deset let.
Radikální Trump by také drasticky změnil současný přístup k měnové politice – nejprve nahrazením šéfky Federálního rezervního systému Janet Yellenové monetaristickým jestřábem a poté obsazením aktuálně volných i v budoucnu uvolňovaných křesel v Radě guvernérů lidmi téhož typu.
Navíc by zrušil, co se dá, z finančních reforem dle Dodd-Frankova zákona z roku 2010, ochromil činnost Úřadu pro finanční ochranu spotřebitele, osekal dotace alternativních energetických zdrojů i ekologické regulace a seškrtal veškeré další regulace, jež údajně poškozují velké firmy.
Zahraniční politika radikálního Trumpa by pak destabilizovala americká spojenectví a vyhrotila napětí ve vztahu k protivníkům.
Jeho ochranářský postoj by mohl rozpoutat globální obchodní válku a jeho neústupné vyžadování, aby si spojenci platili obranu sami, by mohlo vést k nebezpečnému rozšíření jaderných zbraní a současně oslabit vedoucí roli Ameriky na světové scéně.
Pravděpodobnější ovšem je, že Trump bude dělat pragmatickou centristickou politiku.
Tak především je to byznysmen, který si libuje v „umění dohody“, takže je už z podstaty věci spíše pragmatikem než ideologem s klapkami na očích.
Jeho rozhodnutí kandidovat v hávu populisty bylo taktické a nemusí nutně odrážet jeho hluboce zakořeněné názory.
Trump je bohatý realitní magnát, který žil celý život mezi bohatými byznysmeny.
Je to protřelý obchodník, jenž dokázal využít politické poptávky a vlísat se do přízně republikánům z pracujících vrstev i „Reaganovým demokratům“, z nichž někteří možná v demokratických primárkách podporovali vermontského senátora Bernieho Sanderse.
To mu umožnilo vyčlenit se z početného davu tradičních politiků hájících zájmy velkých firem, Wall Streetu a globalizace.
Po nástupu do úřadu předhodí Trump symbolické sousto svým stoupencům a pak už se opět uchýlí k tradiční hospodářské politice nabídkové strany a prosakování bohatství shora, kterou republikáni už desítky let upřednostňují.
Trumpův kandidát na viceprezidenta Mike Pence je příslušníkem republikánského establishmentu a během kampaně mu ekonomické poradce dělali bohatí podnikatelé, finančníci, developeři a ekonomové strany nabídky.
Ba co víc, Trump už údajně přemýšlí o mainstreamových republikánských kandidátech do svého kabinetu, jako jsou bývalý předseda Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich, senátor za Tennessee Bob Corker, senátor za Alabamu Jeff Sessions nebo bývalý vysoký manažer Goldman Sachs Steven Mnuchin (jenž mu rovněž dělal poradce v kampani).
Tradiční republikánští a podnikatelští lídři, které Trump pravděpodobně jmenuje, pak budou utvářet jeho politiku.
Výkonná složka respektuje rozhodovací proces, v jehož rámci příslušná ministerstva a agentury posuzují rizika a přínosy daných scénářů a poté nabídnou prezidentovi omezený výčet politických variant, z nichž si může vybrat.
A vzhledem ke své nezkušenosti bude Trump na poradcích o to závislejší, podobně jako na nich byli závislí někdejší prezidenti Ronald Reagan a George W.
Bush.
Do politického středu bude Trumpa tlačit také Kongres, s nímž bude muset prezident spolupracovat, aby prosadil jakékoliv legislativní návrhy.
Předseda sněmovny Paul Ryan i republikánské vedení Senátu mají oproti Trumpovi konvenčnější názory na obchod, migraci i rozpočtové schodky.
Demokratická menšina v Senátu přitom bude schopna torpédovat veškeré radikální reformy, které Trump navrhne, zvláště pokud se dotknou třetího pilíře americké politiky: systémů Social Security a Medicare.
Trumpa budou držet na uzdě rovněž princip dělby moci v americkém politickém systému, relativně nezávislé vládní agentury, jako je Fed, a svobodná a energická média.
Jeho největší brzdu však bude představovat samotný trh.
Pokusí-li se nový prezident dělat radikální populistickou politiku, reakce bude rychlá a nelítostná: akcie se propadnou, hodnota dolaru klesne, investoři se houfně uchýlí k dluhopisům amerického ministerstva financí, ceny zlata se vyšplhají vzhůru a tak dále.
Pokud ovšem Trump zkombinuje neškodnější populistické politické recepty s mainstreamovými politikami podporujícími podnikání, pak se s žádným propadem trhu nebude muset potýkat.
Když nyní vyhrál volby, má jen pramalý důvod dávat přednost populismu před jistotou.
Důsledky pragmatického Trumpova prezidentství by byly mnohem omezenější než v případě radikálního scénáře.
Stále by sice poslal k ledu TPP, ale to by Hillary Clintonová udělala také.
Tvrdil, že by zrušil NAFTA, avšak s větší pravděpodobností se ji pokusí vyspravit jako úlitbu americkým pracujícím.
A i kdyby chtěl pragmatický Trump omezit dovoz z Číny, jeho možnosti by byly limitované nedávným rozhodnutím Světové obchodní organizace, která se vyslovila proti „cíleným dumpingovým“ clům na čínské zboží.
Nefavorizovaní kandidáti si v předvolebních kampaních často berou na mušku Čínu, ale po nástupu do úřadu si rychle uvědomí, že spolupráce s touto zemí je v jejich zájmu.
Trump pravděpodobně postaví zeď na mexické hranici, přestože do Spojených států proudí méně přistěhovalců než v minulosti.
Zřejmě však bude potírat jen nelegální přistěhovalce dopouštějící se násilných trestných činů, místo aby se snažil deportovat 5-10 milionů lidí.
Je ovšem možné, že skutečně omezí víza pro vysoce kvalifikované pracovníky, což by snížilo dynamiku technologického sektoru.
I pragmatický Trump by generoval fiskální schodky, avšak ty by byly nižší než v případě radikálního scénáře.
Bude-li se například držet navrhovaného daňového plánu republikánských kongresmanů, příjmy by se snížily pouze o 2 biliony dolarů za deset let.
Směsice politik realizovaných administrativou pragmatického Trumpa by samozřejmě byla ideologicky nekonzistentní a mírně nepříznivá pro růst.
Pro investory – a pro svět – by však stále byla mnohem přijatelnější než radikální agenda, kterou sliboval svým voličům.
Trumpovy fiskální pošetilosti
CAMBRIDGE – Letošní prezidentská předvolební kampaň ve Spojených státech je rozhodně jedinečná.
Donald Trump vnesl zemětřesení do způsobu, jakým se kampaň vede nebo jak kandidát komunikuje s voliči a s platformou Republikánské strany, od jejíchž tradic se mnoha postoji odchyluje.
V otázce daňové politiky však Trump drží stranickou linii – a to není dobré.
Samozřejmě vždy hrozí, že jakékoliv hodnocení Trumpových deklarovaných postojů bude už za pár hodin bezcenné.
Trump je totiž závratnou rychlostí mění a opakovaně popírá vlastní prohlášení krátce poté, co je vypustí z úst.
Například po dvou dnech neoblomného tvrzení, že prezident Barack Obama „založil“ Islámský stát, se nakonec pokusil zahrát tuto absurditu do autu coby pouhý sarkasmus.
I u klasičtějších kandidátů bývají sliby dané během předvolební kampaně málokdy v souladu s jejich pozdějšími kroky v úřadu.
George W.
Bush během předvolební kampaně v roce 2000 sliboval, že se zřekne zahraničních avantýr a snah o „budování států“, že zachová fiskální disciplínu a že bude na základě zákona o čistém ovzduší přistupovat ke skleníkovým plynům jako k polutantům.
Po nástupu do úřadu udělal pravý opak.
Přesto nemůžeme sliby kandidátů jednoduše ignorovat.
Jinak by se národní diskuse zaměřovala výlučně na předvolební výzkumy z aktuálního týdne, což není nijak hodnotný způsob, jak pomoci voličům činit informovaná rozhodnutí.
Proto je důležité podívat se blíže na nedávný Trumpův daňový návrh obsahující čtyři hlavní rysy – přičemž všechny v důsledku znamenají daňové škrty pro bohaté.
Za prvé Trump navrhuje zrušit dědickou daň – což je dávno deklarovaný republikánský cíl.
Stejně jako jeho předchůdci se přitom i on snaží zakrýt skutečnost, že by z této změny měli prospěch jen velmi bohatí lidé, poněvadž se tato daň nevztahuje na majetek o hodnotě nižší než 5,45 milionu dolarů v případě jednotlivce a 10,9 milionu v případě sezdaného páru.
Za druhé chce Trump výrazně snížit sazbu daně pro americké firmy, a to na 15%.
Teoreticky lze tento krok odůvodnit, protože současná sazba ve výši 35% patří k nejvyšším na světě (a pravděpodobně motivuje firmy k tomu, aby držely zisky v zahraničí).
Většina expertů na daňovou politiku vám nicméně potvrdí, že se snížením celkové sazby by měly jít ruku v ruce kroky směřující k rozšíření daňové základny.
Zejména by USA měly zrušit daňové odpočty, jako jsou ty, které mají podněcovat vršení podnikových dluhů a ropné vrty.
Za třetí by Trump snížil nejvyšší sazbu daně z příjmu fyzických osob z 39,6% na 33%.
To je sice významný posun, ale zdaleka ne tak velký jako předchozí návrh snížit sazbu na 25% – což by podle nezávislých analytiků vedlo k výpadku příjmů ve výši asi 10 bilionů dolarů v průběhu jediného desetiletí.
A konečně Trump navrhl daňové odpočty na průměrné náklady na péči o dítě.
To by se mohlo jevit jako všeobecně přínosné, jenže to pomůže jen těm, kdo se pohybují v tak vysokých daňových kategoriích, že mohou odpočty rozpoložkovat – většinou jde o domácnosti s ročním příjmem nad 75 000 dolarů (střední příjem amerických domácností dosahoval v roce 2015 hodnoty 54 462 dolarů).
Otázka, zda by měl z Trumpovy daňové politiky přímý prospěch i on sám, přitom zůstává nezodpovězená, poněvadž na rozdíl od všech ostatních prezidentských kandidátů od Richarda Nixona odmítá Trump zveřejnit svá daňová prohlášení.
Jisté ovšem je, že Trumpova daňová politika je fiskálně nezodpovědná.
Neexistuje jediný náznak, jak by se kterýkoliv z jeho daňových kroků financoval, a vše nasvědčuje tomu, že by tyto kroky výrazně zvýšily rozpočtový schodek.
Rozpočtová bilance se počítá jako rozdíl vládních výdajů a příjmů.
Je to jednoduchá rovnice, avšak republikánští prezidentští kandidáti včetně Trumpa mají zřejmě už od roku 1980 potíže ji pochopit.
Navrhují rozsáhlé konkrétní daňové škrty bez konkrétních škrtů výdajových, a přitom tvrdí, že sníží rozpočtový schodek.
Místo toho vyprodukovali rekordní zvýšení rozpočtových schodků, zejména během prezidentského působení Ronalda Reagana a George W.
Bushe.
Jistě, Trumpovy rozpočtové plány jsou stále příliš mlhavé – zejména v oblasti nemandatorních výdajů, sociálního zabezpečení a programu Medicare –, takže nelze učinit informovaný odhad jejich skutečného dopadu na federální schodek a státní dluh.
S blížícími se volbami však může Trump čelit tlaku na to, aby byl konkrétnější.
A soudě podle jeho sklonu slibovat spíše vzdušné zámky než realistickou politiku se zdá docela pravděpodobné, že na tento tlak zareaguje dalšími manipulacemi.
Takzvaní „fiskální konzervativci“, kteří přišli před Trumpem, už naštěstí pro něj zavedli čtyři kouzelnické triky používané za účelem skládání nesplnitelných fiskálních slibů – a on tyto triky pravděpodobně napodobí.
· „Kouzelné tři tečky“.
Kandidát slíbí, že sníží daně a rozpočet pak vyrovná zatím nedefinovanými výdajovými škrty.
(Toto už v podstatě dělá i Trump, neboť zatím žádné výdajové škrty nespecifikoval.)
· „Růžový scénář“.
Kandidát (nebo stávající prezident) předpoví zvýšení objemu vybraných daní na základě prognóz, podle nichž poroste rychleji národní důchod.
Jeden ze tří ekonomů, kteří se upsali do role Trumpových poradců v předvolební kampani, například naznačil, že po Trumpově nástupu do Bílého domu se tempo růstu HDP nějakým způsobem zdvojnásobí.
· „Lafferova představa“.
Reagan, Bush i další v minulosti deklarovali, že jejich daňové škrty podnítí takovou hospodářskou aktivitu, že se celkové daňové příjmy nakonec zvýší.
Tato představa už byla mnohokrát vyvrácena a odmítli ji i ekonomičtí poradci zmíněných prezidentů.
Pokušení provést kvadraturu rozpočtového kruhu tímto tvrzením však může být natolik silné, že mu neodolá ani Trump.
· „Vyhladovět bestii“.
Jakmile se všechna ostatní odůvodnění velkých daňových škrtů ukázala jako mylná, vytasili se Reagan a Bush s teorií, že pokles daňových příjmů je vlastně dobrá věc, protože donutí Kongres ke schválení rozpočtových škrtů.
Klíčem k tomuto gambitu je však i v tomto případě poznatek, že se prezident jaksi nikdy nedostal k tomu, aby sám navrhl škrty, které má Kongres schválit.
Možná je zákonité, že kandidáti ve snaze zavděčit se voličům ignorují reálná omezení domácí politiky či mezinárodní situace.
Neměli by však mít možnost ignorovat pravidla aritmetiky, zvlášť když už před nimi stejné eskamotérství zkoušeli jiní – a důsledky byly hluboce nepříznivé.
Dárcovské fondy jsou zapotřebí pro boj s chudobou, ne pro Irák
Spojené státy chtějí, aby se svět na dárcovské schůzce, která se má v říjnu konat v Madridu, zaručil miliardami dolarů na obnovu Iráku.
Odpovědí světového společenství by mělo být jednoznačné ,,Ne!"
Dlouhodobá obnova Iráku nevyžaduje zahraniční finanční pomoc.
Vyžaduje politickou dohodu a ta bude možná pouze po stažení americké okupační armády.
Miliardy dolarů, které USA požadují, by měly směřovat na skutečně naléhavé globální potřeby, jako je boj proti AIDS či hladomoru.
Bushova administrativa pravděpodobně rozpoutala válku proti Iráku proto, že měla v úmyslu učinit z této země novou základnu pro dlouhodobé vojenské operace v oblasti Perského zálivu.
Po teroristických útocích na USA v září 2001 chtěla americká administrativa stáhnout své jednotky ze Saúdské Arábie a jako novou dlouhodobou operační základnu si podle všeho zvolila Irák.
Právě proto se podle mého názoru Amerika tak silně staví proti rychlému předání suverenity Iráčanům.
Skutečně suverénní Irák by totiž mohl Američanům sdělit, aby se stáhli ze země.
Dokud Spojené státy zůstanou v Iráku okupační silou, politická stabilita zde bude nepravděpodobná.
A bez politické stability je nepravděpodobné také hospodářské zotavení Iráku.
Mnozí Iráčané pokládají USA za koloniálního okupanta, a američtí vojáci jsou proto terčem útoků nejen ze strany oddaných stoupenců Saddáma Husajna, ale i nejrůznějších iráckých nacionalistů nebo arabských bojovníků ze sousedních zemí.
Útoky proti americké okupaci ničí iráckou ekonomiku stejně jako životy.
Útočníkům se podařilo zastavit velkou část iráckého exportu ropy.
Ropovod vedoucí na sever do Turecka se stal opakovaně terčem bombardování a funguje pouze sporadicky, pokud vůbec.
Ropná pole na jihu země zase nemají dostatek elektřiny, aby mohla pracovat na plný výkon, neboť i energetická síť je terčem opakovaných bombových útoků.
Irák dnes údajně těží jeden až dva miliony barelů ropy denně namísto dvou až tří milionů barelů, kterých by tato země mohla v mírových podmínkách rychle dosáhnout.
Toto manko v příjmech za ropu, nikoliv nedostatek zahraniční pomoci, je skutečnou příčinou finanční krize Iráku.
Každé snížení těžby o jeden milion barelů denně znamená při současné světové tržní ceně 30 dolarů za barel výpadek příjmů ve výši zhruba 30 milionů dolarů denně.
Z toho lze vyvodit, že kdyby Irák zvýšil vývoz ropy o milion barelů denně - čehož by po skončení útoků na svou infrastrukturu mohl rychle dosáhnout -, měl by k dispozici dodatečné příjmy ve výši asi 10 miliard dolarů ročně, které by mohl použít na zahájení obnovy.
Irácká produkce ropy by se do tří let pravděpodobně mohla zvýšit zhruba na pět milionů barelů denně.
To by představovalo tři až čtyři miliony barelů denně oproti současné úrovni těžby, neboli přibližně 30 až 40 miliard dolarů ročně - tato částka už postačuje nejen k obnovení základních služeb, ale i ke značnému zvýšení životní úrovně a hospodářského růstu ve střednědobém horizontu.
Při této úrovni těžby by se stal Irák zemí se středními příjmy a hrubým domácím produktem na hlavu ve výši několika tisíc dolarů ročně, včetně produkce jiného charakteru.
Stručně řečeno by pak Irák vůbec nepotřeboval oficiální rozvojovou pomoc.
Nejvyšší náklady v Iráku nepředstavuje rekonstrukce, nýbrž americké jednotky.
Amerika platí za pobyt 140 tisíc vojáků v zemi ohromujících 51 miliard dolarů ročně, což činí nepředstavitelných 360.000 dolarů na jednoho vojáka za rok.
Spojené státy by stažením svých jednotek z Iráku mohly ušetřit desítky miliard dolarů ročně.
Pokud by USA v roce 2004 věnovaly pouhý zlomek těchto finančních úspor Iráku, představovalo by to dostatek dodatečných příjmů na provoz irácké vlády a na podporu obnovy těžby ropy.
Kromě šokující ztráty životů a financí poskytla Amerika iráckou válkou světu i dal��í obrovskou medvědí službu.
Soustředěním celosvětové pozornosti na ekonomickou krizi, která ve skutečnosti neexistuje, odvedla pozornost od vážných krizí, jež naopak existují.
Svět by povstal a aplaudoval, kdyby USA svolaly říjnovou dárcovskou schůzku za účelem řešení skutečných otázek života a smrti, jako jsou boj proti AIDS a hladomoru.
Vězměme si například boj proti AIDS, TBC a malárii.
Na tyto tři choroby, kterým lze předejít a jež jsou léčitelné, zemře v roce 2004 asi osm milionů zbídačených lidí.
V roce 2001 založil svět Globální fond pro boj s AIDS, TBC a malárií.
Bushova administrativa však pro fiskální rok 2004 vyčlenila 71 miliard dolarů na Irák a pouhých 200 milionů na tento fond.
Na každý dolar určený pro Globální fond tak Bushova administrativa věnuje 350 dolarů na Irák.
Jsou to až groteskně pokroucené priority.
Ba co hůř, USA vybízejí další dárcovské země, aby takto chybně utrácely i ony.
Je načase, aby svět sdělil Americe nepříjemnou zprávu.
Za americkou okupaci Iráku nebudou platit jiné země.
USA musí dát jasně najevo, že mají v plánu rychle stáhnout všechny své jednotky.
Kromě toho by USA měly přestat utrácet takové sumy za vojenské výdaje a přesměrovat svou snahu k nejchudším lidem světa.
K takovému finančnímu úsilí se svět může a měl by se připojit.
Don Quijote, disident
Uplynuly už čtyři stovky let od zrození mistrovského díla, jehož autor i hrdina se zdají mladší než my.
Prosté vysvětlení této skutečnosti nalezneme ve Flaubertových slovech o Donu Quijotovi : „Našel jsem v té knize své kořeny, které jsem znal nazpaměť, ještě než jsem se naučil číst.“ Vskutku, v jádru Dona Quijota je cosi zásadního, co jsme znali, ještě než jsme jej četli, a přece se to stalo součástí naší podstaty, až když jsme došli na konec jeho okouzlující pouti.
Právě to je neomylný punc velikosti spisovatele.
Náš rytíř se hnal za vlastním stínem – což zřetelně poukazuje na vnitřní neštěstí – a hledal místo, kde vedle sebe žijí sny, skutečnost, svatost, láska i spravedlnost.
Pro svůj groteskní postoj k lidství jsou Don Quijote a Sancho Panza nejtrvalejší a nejoblíbenější dvojicí klaunů ve světové literatuře.
Není tedy překvapením, že za posledních 400 let Don Quijote a Panza přivedli na svět mnoho příbuzných a následníků, včetně bezpočtu šaškovských dvojic ve vztahu pána a sluhy.
I dějiny cirkusu se zaměřují na vytváření takových párů: ješitný, sebevědomý Bílý klaun a Hloupý Augustus, pokorný smolař, jehož kalhoty pocítí kopanec jeho upjatého, nabubřelého druha.
Pro Východoevropana jako jsem já není snadné přehlížet dějiny cirkusu – nebo dějiny vůbec.
Okázalý Komunistický manifest předznamenal přízrak Velké utopie pronásledující Evropu, ale nikterak nás nevaroval před krvavou tyranií.
Důvěřivý Sancho Panza měl přijmout klamné revoluční dogma jako oprávnění k vedení nemilosrdné války proti všem.
Sen o zlepšení světa skrýval frašku, která nepostihla jen jeden jediný život jako v Cervantesově příběhu, ani pouze tu pomýlenou armádu šašků, již žili v domnění, že jsou misionáři.
Ten sen zničil celé generace obětí.
Ve světě cirkusu vypadá básník jako rytíř smutné postavy a Hlupák Augustus se zdá být špatně připraven na každodenní život.
Jako Don Quijote – a Cervantes sám – umělec sní o jiných pravidlech a odměnách než jeho bližní, již se spokojí se zažíváním všedního života.
V sociopolitické aréně Hlupák Augustus čelí Klaunovi moci.
Politickou parodii Cervantese lze vyčíst z mnoha východoevropských vyprávění dvacátého století.
Její jedinečná vitalita a jazyk si například našly cestu do díla sovětského spisovatele Andreje Platonova.
Komunista Platonov, jenž se sám sice považoval za poctivého proletářského spisovatele, ale Stalinem, rudým klaunem moci, byl označen za „svoloč“ a „balagančika“ (komedianta), prošel celoživotním martyriem.
Jeho karnevalová odysea totalismem je ukázkou světa bídy, nudy a poslušnosti na jeho temné cestě do nedosažitelného ráje.
Komunistický šlechtic, nový „caballero de la triste figura“, jistý osvícený blbec, zaslepený svou věrností iluzím a přísnou politickou korektností, považuje Lenina za nového Mojžíše.
Jede na Rosinantě proletářské síly, zamiluje se do mrtvé Rosy Luxemburgové v její roli soudružky Dulciney a má poměr s lokomotivou.
V dnešním volnotržním karnevalu se zdá, že není vidět nic, co není skandální, a nic není natolik skandální, aby se to vrylo do paměti.
Vzdáváme poctu Cervantesovi v době, kdy rutinně žijeme s naprosto odlišnou ohavností: náboženským fanatismem a terorismem, politickou manipulací, kakofonií zvrhlého zjednodušování, agresivním svazkem mezi novým mesianismem a sílící donkichotskou slepotou.
Dokud však budeme ctít Cervantese, není snad všechno ztraceno.
Nesázejme na rychlé zotavení americké ekonomiky
Jak je na tom americká ekonomika?
Jednou přijde zpráva, že americká recese každou chvíli skončí, a hned vzápětí přijde další zpráva, která tu první vyvrátí.
Tato nejednoznačnost se odráží i v současné měnové politice Federálního rezervního úřadu, který úrokové sazby nezvyšuje ani nesnižuje a chová se ,,neutrálně".
O jakési nejistotě svědčí také výkyvy na akciovém trhu.
Debaty o americké ekonomice nám zde moc nepomohou, poněvadž si vesměs kladou špatnou otázku: kdy recese začala a skončila.
Recese jsou obvykle definovány propadem HDP.
Ve skutečnosti však jde o rozdíl mezi potenciálem ekonomiky a jejím skutečným výkonem.
Dle této definice zůstane výkon americké ekonomiky pravděpodobně skličující.
Zvýšení měřené produktivity znamená, že tempo růstu potenciálu ekonomiky se teď pohybuje někde mezi 3,5 až 4 procenty ročně.
(V metodě korekce cenových změn došlo ovšem k jistým úpravám, takže to, co dnes měříme jako 4 procenta, je podle dřívějších způsobů měření podstatně nižší číslo.)
Přestože Amerika roste půlprocentním tempem, tříprocentní schodek v desetibilionovém hospodářství představuje produkci v hodnotě tří set miliard dolarů - což je enormní množství dle jakýchkoli měřítek.
Tento deficit pak znamená nárůst nezaměstnanosti.
Aby Spojené státy mohly opět začít plně využívat své zdroje, budou muset vzhledem k tomuto hlubokému deficitu růst nad svým dlouhodobým potenciálem.
I když americká ekonomika za první čtvrtletí tohoto roku vykázala překvapivě silný růst, většina prognostiků soudí, že celkový růst za rok 2002 zůstane pozadu za svým dlouhodobý potenciálem, a to výrazně, což znamená, že nezaměstnanost poroste.
Pro vývoj americké ekonomiky existuje jednoduché vysvětlení.
Recesi z roku 2001 má na svědomí pokles zásob v kombinaci s poklesem investic .
Zásoby se už podařilo napravit, ale pokles investic - důsledek přeinvestování do vyspělých technologií a telekomunikací, tj. sektorů, jež byly významným katalyzátorem boomu konce 90. let - může trvat podstatně déle.
Přetrvává značný kapacitní převis - například optická vedení, jež dosud čekají na světlo, které by přenášela.
Pouhé snížení úrokových sazeb firmy nepřinutilo (a nepřinutí) k vyšším investicím do těchto sektorů.
Dobrou - a špatnou - zprávou je, že tempo technologických změn v těchto sektorech je dostatečně rychlé na to, aby větší část existujících zařízení zastarala dříve, než se opotřebuje nebo než vůbec bude využita.
Nové investice by tak mohly přijít dříve než za normálních okolností.
Spojené státy zároveň nemohou čekat, že jim pomůže export (vzhledem ke globálnímu ekonomickému zpomalení) nebo výdaje spotřebitelů.
Oživení spotřeby za běžných okolností pomáhá vzpružit ekonomiku, jenže spotřeba skoro jako zázrakem ekonomiku podpořila i při propadu investic, čili prostoru pro oživení mnoho nezbývá.
Rizika jsou hlavně na straně konzumentů.
Existuje reálné nebezpečí, že při neutěšeně nízké míře spořivosti - které v loňském roce pomohly nákupy osobních aut a refinancování bydlení - se spotřebitelské výdaje zmírní.
Jistou část nákupů v roce 2001 navíc tvořily transakce, které by většina spotřebitelů odložila až na letošek, nebýt speciálních nabídek, které konzumenty nabádaly, aby si pořídili automobily dříve než normálně.
Ani Američané nedokáží spotřebovat více aut, než potřebují.
Americké domácnosti dnes naopak postihuje vysoká míra zadluženosti.
Díky tomuto ostrému zhoršení fiskální situace USA klesly dlouhodobé úrokové sazby jen nepatrně, přestože krátkodobé úrokové sazby dosáhly rekordně nízkých hodnot.
K pocitu ekonomické nejistoty se přidává stoupající nezaměstnanost, která by mohla dále oslabit spotřebu.
Jediným významným zdrojem rozmachu jsou rekordně vysoké hodnoty vojenských výdajů.
I když jsou tyto výdaje možná nutné a krátkodobě dokonce i stimulují ekonomiku, z dlouhodobého pohledu nijak neposilují její konkurenceschopnost a sílu.
Evropa - která zprvu uvěřila, že její ekonomika je natolik silná, že ji americké zpomalení nejenže nepostihne, ale navíc i masivně posílí - nyní v zotavení americké ekonomiky hledá způsob, jak se dostat z vlastní bryndy.
To je dle mého soudu riskantní strategie.
Pokud se žádné silné zotavení americké ekonomiky konat nebude, musí Evropa jednat sama za sebe při využití standardních kompenzačních nástrojů měnové a fiskální politiky.
Hrozbou dneška není inflace, ale nezaměstnanost.
A právě nezaměstnanost a ekonomická nejistota plodí xenofobii a podporu extrémních pravicových hnutí napříč celým kontinentem.
Evropě bohužel částečně svazuje ruce její centrální banka, která se zaměřuje na zbrždění inflace a na Pakt stability, který - jak se dnes obvykle vykládá - omezuje využití deficitních výdajů ke stimulaci ekonomiky.
Výzvou do budoucna je tato omezení přehodnotit.
Perspektiva udržitelného dlouhodobého růstu a společenské spravedlnosti si žádá, aby nové evropské instituce při své reorganizaci vynucené novými problémy neztratily dostačující pružnost.
Nesvalujte vinu na Rio
PAŘÍŽ – Zampnbsp;jedenadvacátého století nám zatím uběhlo jen o něco víc než deset let, a už je nastaven příšerný precedent: všechna významná mezinárodní jednání a úsilí o spolupráci, která byla vampnbsp;tomto století zahájena, prozatím končí neúspěchem.
Co se týče životního prostředí, ustrnul boj proti globálnímu oteplování, neboť poslední tři výroční konference Organizace spojených národů o změně klimatu – vampnbsp;Kodani, Cancúnu a Durbanu – nedokázaly obnovit Kjótský protokol.
Obdobně platí, že ačkoliv loňská pařížská konference zaměřená na revizi Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a následné newyorské rozhovory mezi americkým prezidentem Barackem Obamou a ruským prezident Dmitrijem Medveděvem představovaly pozitivní posun, výsledky ani zdaleka nezajistily budoucnost bez jaderných zbraní.
Seznam nezdarů pokračuje: události na Středním východě zadusily všechny vyhlídky na mír vampnbsp;regionu, opatření podniknutá sampnbsp;cílem napomoci globálnímu oživení – včetně toho, že se zlepšila regulace, například oddělením maloobchodního a investičního bankovnictví, odstranily daňové ráje a zatočilo se střety zájmů u ratingových agentur – jsou mdlá a dvě poslední schůzky skupiny G20 byly fiaskem.
Příčiny těchto nezdarů a zodpovědní aktéři se různí, avšak jedna konstanta tu je: vampnbsp;posledních letech dramaticky zesílilo nacionalistické, a dokonce xenofobní řečnění.
Zatvrzeleji než kdy dřív se teď zdůrazňuje vlastenectví a suverenita a zároveň se všude objevují projevy nedůvěry v „ty druhé“ – dokonce i vampnbsp;Severním ledovém oceánu, kde Kanada a Rusko vedou spor, jejž jistý expert označil za „studenou válku na dietě“.
Důsledkem sílící balkanizace mezinárodního společenství je to, že konsenzuálně orientované konference obvykle končí ve slepé uličce.
Tyto neúspěchy neznamenají, že většina lidí na světě se na daných otázkách neshodne ani že nejsou ochotni udělat včasná, dokonce odvážná rozhodnutí.
Když zasedají vlády, pocity obyčejných lidí bohužel málokdy vítězí.
Nevyhnutelně zampnbsp;toho plyne jedno: pokrok u zásadních globálních témat podkopává snaha o dosažení absolutního konsenzu – tedy jednomyslnosti.
Konsenzuálně orientovaná vyjednávání mohou spět kampnbsp;výsledku, když vzniká úmluva mezi vítězi a poraženými, silnými a slabými.
Po první světové válce se spojenci pokusili prosadit mezinárodní mír vytvořením Společnosti národů.
Požadavek jednomyslnosti ve Společnosti ale vlastně všem členům dával právo veta a odmítnutí Senátu Spojených států ratifikovat její Pakt odsoudilo tuto snahu kampnbsp;předčasné smrti.
Žalostný neúspěch Společnosti zabránit druhé světové válce vyústil ve druhý pokus sestavit po skončení bojů mezinárodní společenství.
Nová OSN byla mnohem lépe konstruována než její předchůdce a svět získal instituci, která tříbí debatu a racionální rozhodování mnohem živěji, než připouští konsenzem řízené organizace.
Od té doby ale došlo kampnbsp;posunu vampnbsp;rozporu sampnbsp;duchem Charty OSN.
Světové velmoci si ve snaze předejít rezolucím či opatřením odhalujícím jejich spory osvojily zvyk pořádat celosvětové debaty a konference, které se vracejí kampnbsp;rozhodování prostřednictvím konsenzu.
Podle Charty OSN je primárním zaměřením Valného shromáždění a Rady bezpečnosti prosazovat mezinárodní bezpečnost.
Jenže OSN se stala „generálním pořadatelem“ globálních konferencí a vystupuje jako organizátor a dodavatel služeb a zařízení (například sálů a tlumočníků) pro události, které oficiálně nejsou součástí jejích stěžejních činností.
Vampnbsp;důsledku toho se teď OSN čím dál častěji dávají za vinu neúspěchy těchto konferencí, které nejenže nechávají problémy bez řešení, ale podrývají též autoritu OSN.
Letos vampnbsp;červnu proběhne vampnbsp;Rio de Janeiru konference Rio+20, která se bude zabývat pokrokem, jehož bylo dosaženo od prvního „Summitu Země“, jenž se vampnbsp;Riu konal před 20 lety.
Tato konference, plánovaná se širokou škálou cílů, včetně zaměření na zelenou ekonomiku a udržitelný rozvoj, je odsouzena kampnbsp;nezdaru.
Bez konsenzu nelze konat a konsenzus možný nebude.
Samozřejmě existuje naděje, že si svět svou svízel vampnbsp;Riu uvědomí.
Pokud se většina přítomných zemí odhodlá prohlásit, že vyžadovat konsenzus je totéž jako prosazovat nemohoucnost, a pokud budou trvat na dodržení hlasovacích postupů zakotvených vampnbsp;Chartě OSN, mohli bychom zaznamenat obrovský pokrok.
Globální oteplování a hospodářská krize ohrožují mezinárodní bezpečnost.
To samo o sobě je důvodem kampnbsp;postoupení těchto témat Valnému shromáždění OSN, které na rozdíl od Rady bezpečnosti nezná žádné právo veta.
Pak by byla možná rázná deklarace a výzva kampnbsp;zavedení závazných opatření, které by tyto problémy řešily.
Ekonomická a environmentální krize, jimž čelíme, jsou příliš naléhavé na to, abychom hrály hry, jež mají vzbudit zdání mezinárodní jednomyslnosti.
Už delší dobu je na čase vypořádat se nejen sampnbsp;globálním oteplováním a hospodářskou krizí, ale i sampnbsp;mezinárodním rozhodovacím procesem.
Proč nezačít právě vampnbsp;Riu?
Melvyn Krauss
Z koho si dělá legraci?
Maroniho nostalgie po liře není prakticky ničím více než průhlednou – a nezodpovědnou – předvolební vábničkou italské Ligy severu; pokusem, jak svalit vinu za současné hospodářské potíže země na Romana Prodiho, bývalého předsedu Evropské komise a středolevého kandidáta v blížících se všeobecných volbách.
Podle hlavního ekonoma Evropské centrální banky (ECB) Otmara Issinga by byl návrat k liře pro Itálii „ekonomickou sebevraždou“.
Díky euru jsou italské vládní dluhopisy stejně bonitní jako německé vládní dluhopisy, protože ECB je ochotna přijímat jako zástavu za své půjčky obojí na rovnocenném základě.
Tím se pro italskou vládu dramaticky snížily náklady na půjčky.
Přemýšlel italský ministr alespoň minutu o tom, jak by jeho vláda platila všechny své veřejné výdaje na sociální zabezpečení i další položky, kdyby ECB nadále nedotovala italské úrokové míry?
Možná se chce Maroni vrátit k liře proto, aby ji Itálie mohla devalvovat.
To svědčí o důležité výhodnosti eura pro Německo, kde sílí mylná nostalgie po německé marce – bezpochyby přiživovaná neutuchajícími výpady proti společné měně ze strany vládních představitelů.
Euro brání zemím, jako jsou Francie a Itálie, hrát svou starou protekcionářskou hru spočívající v devalvaci svých měn na německý úkor.
Díky tomu jsou konkurenční výhody, které Německo nedávno získalo v důsledku hospodářských reforem, chráněny eurem před vyvažujícími měnovými devalvacemi uvnitř eurozóny.
To je dobrá zpráva.
Zvýšená konkurenceschopnost usnadněná eurem je příznivou zprávou pro střednědobé ekonomické vyhlídky Německa.
Německá veřejnost – hladová po hospodářském zotavení a unavená výmluvami – se nenechala ošálit pranýřováním eura ani ECB současnou vládou a uštědřila kancléři Gerhardu Schröderovi v nedávných volbách v Severním Porýní-Vestfálsku drtivou porážku.
(Kdyby se ošálit nechala, možná by byla hlasovala shovívavěji.)
Rovněž Jacques Chirac – další z velkých evropských kritiků eura a ECB – utrpěl ve volbách těžkou osobní ránu, když Francouzi odmítli ústavu EU.
Zdá se, že veřejnost sděluje odcházejícím předákům francouzsko-německé aliance: Přestaňte s výmluvami a začněte opět roztáčet naše ekonomiky.
Opravdu někdo věří, že by Francouzi hlasovali „ne“, kdyby byl hospodářský růst Francie činil dvojnásobek či trojnásobek současné úrovně?
Totéž platí o Nizozemsku, kde byla ústava EU rovněž odmítnuta.
Na rozdíl od Francouzů však Holanďané nepatřili mezi kritiky eura, ačkoliv má Nizozemsko jako země střední velikosti legitimní důvody pociťovat vůči EU křivdu – jmenovitě vůči způsobu, jakým se vymáhá takzvaný „pakt stability“, jenž má kontrolovat fiskální schodky.
Nizozemsko hraje podle pravidel paktu, ale zodpovědné orgány přitom dávají velkým zemím – Francii, Itálii a Německu – při jeho dodržování volné ruce.
To není ani spravedlivé, ani chytré – a bezpochyby to do jisté míry přispělo k nizozemskému „ne“.
Francie naopak z této diskriminace tyje – a přesto tepe euro a hlasuje o smlouvě záporně.
Dobrou zprávou pro Evropu je, že politici z velkých zemí – Schröder v Německu, Chirac ve Francii a Silvio Berlusconi v Itálii – jsou vesměs na odchodu.
Již brzy tak uvolní cestu novým představitelům, kteří budou moci znovu nastartovat motory evropského hospodářského růstu.
Špatnou zprávou je, že všichni tři jmenovaní jsou odepsanými politiky, od nichž nelze očekávat, že by před svým posledním loučením uskutečnili reformy, které Evropa tak zoufale potřebuje.
Tento postřeh učinil naposledy při rozhovoru pro CNN někdejší prezident ECB Wim Duisenberg – Evropa musí počkat, než se její nečinný růstový motor znovu zažehne.
Mezitím zaznamenalo euro na měnových trzích pokles a v některých kruzích se vedly katastrofické diskuse – které Otmar Issing a prezident Bundesbanky Axel Weber správně označili za „absurdní“ –, podle nichž je „evropský projekt“ v ohrožení.
Jakmile euro začalo klesat, asijské centrální banky se je jaly o překot nakupovat, aby posílily své rezervy v této měně.
Chytří investoři euro neplísní, nýbrž nakupují.
Neobviňujme chudé z jejich chudoby
CAMBRIDGE: Rozdělení příjmů mezi bohaté a chudé tohoto světa je v současnosti větší, než kdykoliv předtím.
Bohaté země samozřejmě usilují o to, aby nebyly za bídu zbytku světa volány k zodpovědnosti a drží se názoru, že chudé země mohou ze své chudoby vinit jen samy sebe.
Zastávají proto teorii, že pokud tyto zbídačené země jednoduše přijmou správné politiky, a pokud se budou držet rad, které bohaté země rády hlásají skrze takové instituce, jako je MMF a Světová banka, všechno bude v nejlepším pořádku.
Tato teorie je ale odsouzena ke krutému neúspěchu, protože si chybně vykládá nebo zcela nechápe mnohé ze základních příčin chudoby.
A tak snad nejnaléhavějším problémem současného světa je nalezení mnohem realističtějšího pohledu na otázky globálního rozvoje.
Zde jsou fakta.
Dle klasifikace Světové banky z roku 1997 zahrnující země s více jak jedním miliónem obyvatel, existuje na světě 26 zemí s vysokými příjmy, jež dosahují průměrného příjmu na osobu (vztaženo k roku 1995) 24.930 amerických dolarů, s celkovým počtem obyvatel kolem 902 miliónů.
Současně ale na zeměkouli existuje 107 zemí s nízkými a středními příjmy, s průměrnými příjmy 1.090 dolarů na obyvatele, jejichž celkový počet obyvatel dosahuje 4,8 miliard, jinými slovy, jde o 84% světové populace.
Propast je ve skutečnosti o trochu užší, protože dolarové ceny zboží jsou v zemích s těmito nízkými příjmy o něco nižší, což znamená, že za každý dolar příjmů lze nakoupit více, než v zemích bohatých.
Když tedy zohledníme kupní sílu dolaru, shledáme, že propast mezi příjmy bohatých a chudých zemí je zhruba sedminásobná.
Některé chudé země sice dosáhly rychlého pokroku a zúžily mezeru oddělující je od zemí bohatých, přinejmenším do jisté míry.
Naštěstí obě největší země, Indie a Čína, spadají do této kategorie.
Pokud ale pomineme Indii i Čínu, zbytek rozvojového světa – v průměru – se neustále dále propadá a bohatým zemím se vzdaluje.
Faktem je, že mezi lety 1985-1995 dosahovaly nízkopříjmové země, vynecháme-li Čínu a Indii, průměrného ročního propadu okolo 1,4% v HNP na osobu, zatímco bohaté země vykazovaly průměrný roční hospodářský růst okolo 1,9%.
Země se středními příjmy byly postiženy poklesem ekonomiky v průměrné výši 0,7% ročně.
A tak se příkop mezi bohatými a chudými zeměmi ve většině světa rozšířil.
A nyní, když několik rychle se rozvíjejících tržních ekonomik v minulém roce zkolabovalo, se tento příkop, oddělující bohaté a chudé, ještě více rozšířil.
Proč nerostou chudé země mnohem rychleji?
Světová banka a MMF se po desetiletí páraly s léčením jejich hospodářských neduhů, ale nic, zdá se, v zásadě nefungovalo.
S každým dalším neúspěchem se na samotné chudé země snášely a snáší jen další a další stížnosti.
Nejpopulárnějším útokem je pravděpodobně to, že za všechno může “špatný způsob řízení”, což je ve washingtonské kódové řeči výraz pro korupci.
Je to teze pochybná, a to hned z několika důvodů.
Za prvé, v mnoha případech plodí chudoba mizerný systém vládnutí přinejmenším stejně tolik, co špatný způsob vlády plodí chudobu.
A tak je zřejmé, že tato washingtonská diagnóza často plete příčinu a důsledek.
Za druhé, což je mnohem důležitější, v rozvojovém světě je možné nalézt mnoho dobře míněných systémů správy země, Bolívií počínaje a Kyrgystánem konče, které měly veliké potíže, když chtěly dosáhnout dostatečně velkého hospodářského růstu.
Není to tedy jen otázka dobré vůle nebo volby správné politiky.
Další a další studie prozrazují, že země trpí chudobou z větší části kvůli velikým biologickým, ekologickým a geografickým překážkám, se kterými bohaté země nemusejí bojovat.
Ve skutečnosti je rozšiřování chudoby po světě ohromující.
Existují v podstatě jen tři skupiny chudých zemí: ty z oblastí tropů, subtropů nebo pouští; dále ty, které jsou uzavřeny ve středu chudého regionu a tak odříznuty od světového obchodu; a nakonec ty, jež prchají před noční můrou komunismu.
Obecně lze říci, že nesocialistické země zóny mírného klimatu jsou všechny celkem bohaté.
Výhody bohatých zemí proto leží spíše v jejich přirozené podstatě a geografické poloze, než v jejich předpokládané kulturní a politické nadřazenosti.
Země tropického pásma čelí několika velice vážným nevýhodám.
Mezi mini jde především o tyto: náchylnost k infekčním chorobám, jako je malárie, přenášená hmyzem, který se v tropech neuvěřitelně rychle množí; dále je to neúrodná půda; bezbrannost před extrémními přírodními katastrofami, jako jsou tropické cyklóny (toho druhu, jenž právě usmrtil ve Střední Americe kolem 11.000 lidí); a také nízká produktivita v zemědělství, vzhledem k vlivům přílišného horka, apod. Vědci ovšem stále pracují na objasnění všech biologických záhad, jež zahalují nízkou produktivitu tropů.
MMF a Světová banka se ve svých radách zachovaly zcela nevědecky a hlásaly, co je výhodné pro bohaté země, a ne to, co je vědecky přesné.
Výsledkem je nesprávné zaměření zahraniční pomoci.
Místo tolika kázání o správné vládě a správě by se měly bohaté země mnohem více věnovat vážnému vědeckému porozumění tropického prostředí – včetně infekčních nemocí, využívání energií, zemědělské produktivity, změn klimatu a přírodních katastrof – tedy skutečné pomoci 87% lidstva, žijícího v chudých regionech tohoto světa.
Čím dříve pochopíme vědecké a technologické opory prosperity i chudoby, tím dříve budeme schopni podpořit dlouhotrvající hospodářský rozvoj.
Medicíně zítřka nesmíme stát v cestě
Nacházíme se dnes na kritickém rozhraní mezi novou a starou medicínou: svazují nás sice ještě stará omezení, ale přitom na obzoru sledujeme něco, co se už na první pohled liší.
Toto něco je tak nové, tak převratné, tak revoluční, že si své jméno bezpochyby zasluhuje.
Vstupujeme do světa regenerativní medicíny.
Začneme sami sebe "opravovat".
Budeme dávat dohromady a nahrazovat ty části našeho těla, které nám vypoví službu, části, které onemocní, degenerují nebo přestanou fungovat.
Medicína 21. století bude fungovat na zcela novém paradigmatu.
Její zájem se obrátí dovnitř, k pochopení a využití způsobů, jakým lidské tělo funguje na molekulární a buněčné úrovni.
Na rozdíl od druhé biomedicínské revoluce dneška - dekódování lidského genomu, využívající špičkové technologie - je výzkum kmenových buněk spojen s nejmodernějšími technologiemi mnohem méně.
Není to nedostatkem vědeckých nástrojů, ale restriktivními zákony a politikou.
První ovoce těchto revolucí neuzraje příští týden, ba ani za rok.
Je proto důležité nevzbuzovat ve veřejnosti nerealistická očekávání.
Kudy přesně vést transformaci embryonálních kmenových buněk žádoucím a předvídatelným způsobem, zatím nevíme.
Domníváme se ale, že už do pěti let by se část tohoto výzkumu mohla přenést do klinické praxe.
Daly by se pak účinněji řešit takové dosud neléčitelné choroby jako Parkinsonova nemoc či diabetes anebo dokonce takové rizikové stavy jako srdeční selhání.
Kmenová buňka může pocházet z embrya, plodu nebo dospělého jedince.
Má dvě vlastnosti.
Za vhodných podmínek se dokáže rozmnožovat a dát vzniknout specializovaným buňkám, které vytvářejí tkáň a orgány.
Lidské embryonální buňky jsou "pluripotentní", což znamená, že z nich mohou vzniknout všechny základní typy tkáně.
Jsou tak vlastně nevyčerpatelným zdrojem buněk pro transplantaci.
Ve středu pozornosti je ale také jiný druh kmenové buňky - dospělé kmenové buňky.
Ty se nacházejí v hlavních orgánech v lidském těle a slouží jak k vlastní regeneraci, tak k produkci specializovaných buněk.
Vědci se s velice uspokojivými výsledky pokusili změnit osud těchto buněk - například z krevních buněk vytvořili buňky nervové.
Tyto důkazy jsou ovšem olejem do ohně morálních diskusí o embryonálním výzkumu.
Odpůrci výzkumu embryonálních kmenových buněk patří k těm, kteří věří v absolutní svatost lidského embrya.
Poněvadž jde o menšinový názor, často své argumenty podkládají vědecky, nikoli morálně.
Před komisí britské Sněmovny lordů pro výzkum kmenových buněk jeden z "expertů" dokonce tvrdil, že kmenové buňky dospělého člověka jsou nejen stejně přínosné jako kmenové buňky embryí (což není pravda, jak dokazuje převažující vědecký konsensus), ale dokonce jsou lepší - všestrannější a poddajnější.
S výzkumem embryí jsou pochopitelně spojeny i legitimní morální obavy a byli to Britové, kdo tyto obavy jako první začali podrobovat stálému zkoumání.
To je jedině správně, poněvadž právě v Británii v roce 1978 spatřil světlo světa nový a problematický morální konstrukt - dítě z misky.
Byla jím Louise Brownová, první "dítě ze zkumavky", tedy počaté mimoděložním oplodněním.
Na mimotělní embryo se nevztahovala žádná morální paradigmata.
Potratová etika tady moc nepomohla, třebaže odpůrci byli často (ale ne vždy) titíž lidé.
Ne, bylo zapotřebí nového myšlení a to Británie poskytla v roce 1984 v podobě tzv. Warnockovy zprávy.
Její závěry se staly základem zákona z roku 1990 o lidském oplodnění a embryologii.
Podle této britské analýzy získává embryo rostoucí mimo tělo matky morální status až kolem čtrnáctého dne vývoje, tedy ve fázi, kdy vzniká tzv. primitivní proužek.
Předtím se totiž nedá s určitostí tvrdit, že jde o jedinečně identifikovatelnou lidskou bytost - může se totiž dále dělit a stát se dvojčaty.
Embryonální výzkum byl tedy povolen pro účel zvýšení účinnosti mimoděložního oplodnění.
Odtud pak byl v Británii už jen krůček k tomu, aby se dalším povoleným účelem výzkumu embryí stal rovněž výzkum kmenových buněk.
Většina lidí s mimoděložním oplodněním souhlasí, ale morální otázky vyvolávají také technologie, jež neplodným dávají naději stát se rodiči.
Mimoděložní oplodnění je málo účinné a proto se pro případ potřeby produkují embrya navíc.
Ta jsou zmrazena a většina z nich, ne-li všechna, jsou později zničena.
Zvyšování účinnosti mimoděložního oplodnění vyžaduje mimo jiné i výzkum embryí.
Má morální smysl prohlašovat, že embrya, jež mají být stejně zničena, nelze použít pro výzkum kmenových buněk, jež ve svém důsledku bude zachraňovat životy?
Embryonální kmenové buňky vznikají z raného embrya, zvaného blastocyta, okolo pátého dne vývoje.
V tomto okamžiku má embryo podobu duté kuličky o asi stu buňkách.
U žádné z těchto buněk nelze ještě přesně říct, jakou konkrétní částí budoucího lidského těla se stanou.
Aby mohl výzkum kmenových buněk pokračovat a aby neskomíral, je zapotřebí předvídatelné politické klima.
Je ironií, že Spojené státy - navzdory jejich jinak nezanedbatelnému vlivu na základní biologický výzkum - nestojí v čele tohoto úsilí a snad ani nestojí o to stát se na tomto poli významným hráčem.
Aktivistům proti potratům se za posledních dvacet let zřejmě podařilo americký Kongres vystrašit tak, že na federální úrovni neexistují pro oblast asistované reprodukce žádné předpisy.
Neexistuje tedy žádný rámec, do něhož by se dal zasadit výzkum kmenových buněk či reprodukční a terapeutické klonování.
Do tohoto prázdna navíc vstoupil prezident Bush.
Většina Američanů ovšem jeho víru v naprostou svatost a nedotknutelnost raného lidského zárodku nesdílí.
Bushova politika výzkumu kmenových buněk - navržená bez porady s Kongresem - hází americké vědě klacky pod nohy a krutě prodlužuje agónii milionů nemocných a trpících.
Za pokrokem se tedy vědci světa musí vydat sami, bez Ameriky.
Jejich práce - jejich sny - změní všechny naše životy k lepšímu.
Nesvazujte tygrům nohy
KODAŇ – Letos v prosinci se v Kodani sejdou lídři z celého světa, aby nad tématem změny klimatu dojednali nový pakt s cílem snížit emise uhlíku.
Způsob, jímž se jednání chystá, ale nevyhnutelně selže.
Největší nadějí je, že se z této lekce poučíme a začneme věc řešit prozíravěji.
Spojené státy daly najevo, že rozvojové země musí v Kodani podepsat významná snížení emisí uhlíku.
Rozvojové země – zejména Čína a Indie – budou v jedenadvacátém století největšími producenty skleníkových plynů, a přesto byly vyjmuty z Kjótského protokolu, protože vypustily velmi málo emisí během období industrializace Západu.
Fakt, že bez účasti rozvojových zemí budou mít redukce bohatých zemí jen malý vliv, s nelibostí akceptovala už i Evropa.
Někteří lidé by nás rádi přesvědčili, že dostat Čínu a Indii do hry bude snadné.
Podle bývalého viceprezidenta USA Ala Gorea „rozvojové země, které se kdysi zdráhaly připojit se k prvotním fázím globální reakce na klimatickou krizi, se nyní samy dostávají do čela těch, kdo žádají činy a podnikají smělé kroky v rámci vlastních iniciativ.“
Goreův spoludržitel Nobelovy ceny Rádžendra Pačaurí, předseda Mezivládního panelu OSN ke změně klimatu, si už tak jistý ale není.
Indickému obecenstvu nedávno sdělil: „Samozřejmě, že rozvojové země budou od takových omezení osvobozeny, ale vyspělé země rozhodně budou muset emise snižovat.“
Je pravděpodobné, že pravdu má Pačaurí a že Gore se mýlí: ani Čína, ani Indie se bez vysoké úplaty k významným redukcím nezaváží.
Jejich důvody jsou naprosto pochopitelné.
Nejdůležitějším faktorem je vysoká nákladnost a titěrný přínos.
Snižování emisí je jediná odpověď na změnu klimatu, o níž ekologičtí aktivisté hovoří, navzdory skutečnosti, že opakovaným pokusům plán uskutečnit – v Riu roku 1992 a v Kjótu roku 1997 – se nezdařilo s výší emisních úrovní ani hnout.
Někteří lidé jsou přesvědčeni, že dřívější dohody nešly dost daleko, ale Kjóto se ve skutečnosti ukázalo jako přehnaně ambiciózní.
Devadesát pět procent předpokládaných redukcí se nikdy neuskutečnilo.
I kdyby se ale Kjóto plně realizovalo po dobu celého současného století, snížilo by teploty o bezvýznamných 0,2°C, a to za cenu 180 miliard dolarů ročně.
Čína a Indie zažívají rychlý růst, který pomáhá milionům lidí pozvednout se z chudoby.
Indický ministr zahraničí Pranáb Mucherdží nedávno řekl: „Indie je změnou klimatu vážně znepokojena, ale je třeba na tuto problematiku pohlížet z perspektivy naší povinnosti potírat chudobu, aby všichni Indové mohli žít důstojný život.“
Čínský premiér Wen Ťia-pao zase před časem prohlásil: „Pro Čínu je těžké přijmout na kodaňské konferenci kvantifikovaná snížení emisí, protože tato země je stále v rané fázi rozvoje.
Evropa započala s industrializací před několika staletími, ale pro Čínu to zatím byly jen desítky let.“
Někteří ekologičtí aktivisté tvrdí, že vzhledem k důsledkům globálního oteplování, musí konat všechny státy.
Pohlédneme-li ale blíže na Čínu, tento argument se drolí.
Klimatické modely ukazují, že přinejmenším po zbytek tohoto století bude globální oteplování Číně prospívat.
Vyšší teploty posílí zemědělskou produkci a zlepší zdraví.
Počet obětí vln veder sice vzroste, ale počet životů zachráněných v zimě poroste mnohem rychleji: oteplování bude mít dramatičtější účinek na nejnižší teploty v zimě než na nejvyšší teploty v létě.
Existuje jen hrstka důvodů, proč by se Čína a Indie měly upsat uhlíkovým limitům – a pádné argumenty pro to, aby tlaku na takový postup odolaly.
Nástupce Kjóta nebude úspěšnější, nepodaří-li se Čínu a Indii nějak angažovat.
Aby se to povedlo, Evropská unie přednesla nevyhnutelný, bezmála směšný návrh, že rozvojové země podplatí, aby se dohody zúčastnily – za cenu 175 miliard eur ročně do roku 2020.
Vprostřed finanční krize se zdá neuvěřitelné, že evropští občané ponesou finanční břemeno úplatku pro Čínu a Indii.
Smutnější však je, že tyto peníze budou vynaloženy na odvádění metanu ze smetišť v rozvojových zemích, místo aby občanům těchto zemí pomohly řešit mnohem naléhavější starosti, jako je zdravotnictví a školství.
K tak vysokým výdajům, které dokážou tak málo, existuje alternativa.
U omezování uhlíku stále převyšují náklady nad přínosy.
Potřebujeme redukce emisí zlevnit, aby si země jako Čína a Indie mohly dovolit životnímu prostředí pomáhat.
To znamená, že je potřeba investovat mnohem víc do výzkumu a vývoje se zaměřením na rozvoj nízkouhlíkové energie.
Kdyby se všechny země zavázaly, že vynaloží 0,05% HDP na výzkum technologií výroby energie, které neprodukují uhlík, výsledkem by bylo 25 miliard dolarů ročně čili desetinásobek toho, kolik svět utrácí dnes.
Přesto by to celkově vyšlo sedmkrát levněji než Kjótský protokol a mnohonásobně levněji než cena, kterou si pravděpodobně vyžádá Kodaňský protokol.
Zajistilo by se tak, že bohatší státy zaplatí víc, což by výrazně ztlumilo politický žár debaty.
Desetiletí rozhovorů nedokázaly emise uhlíku ovlivnit.
Kvůli očekávání, že Čína a Indie uskuteční rozsáhlé redukce emisí kvůli nepatrnému přínosu, je kodaňská schůzka na cestě stát se další promarněnou příležitostí.
Přitom by se ale čínská a indická výzva mohla stát pobídkou, již potřebujeme, abychom změnili směr, skoncovali s posedlostí snižováním emisí a raději se zaměřili na výzkum a vývoj, což by bylo chytřejší i levnější – a hlavně by to přineslo výsledky.
Nad Dauhá neplačte
CAMBRIDGE – Podepíšou, nebo nepodepíšou?
Dohodnou se konečně ministři obchodu z celého světa na podpisu mnohostranné obchodní dohody, která sníží zemědělské dotace a průmyslová cla, anebo se rozejdou s prázdnýma rukama?
Tato sága trvá už od listopadu 2001, kdy bylo v katarském Dauhá zahájeno současné kolo vyjednávání, které už mnohokrát stoupalo k cíli, propadalo se, bezmála krachovalo, prodlužovalo se.
Poslednímu kolu rozhovorů v Ženevě se opět nezdařilo dosáhnout dohody.
Soudě podle toho, co říká finanční tisk a někteří ekonomové, v sázce už nemohlo být víc.
Dovršíte-li takzvané „rozvojové kolo“ zdárně, pozvednete z bídy stovky milionů zemědělců v chudých zemích a zajistíte, že globalizace přežije.
Selžete-li, uštědříte systému světového obchodu bezmála smrtelnou ránu a rozdmýcháte deziluzi na jihu a protekcionismus na severu.
A jak nám úvodníky spěšně připomínají, riziko negativního vývoje je obzvlášť veliké v době, kdy světová finanční soustava je otřesena krizí podřadných hypoték a Spojené státy vstupují do recese.
Pohlédneme-li ale na agendu z Dauhá méně zaujatýma očima, začneme se podivovat k čemu všechen ten poprask.
Pravda, politiky zemědělských subvencí v bohatých zemích mají tendenci snižovat světové ceny a společně s nimi i příjmy zemědělských producentů v rozvojových zemích.
U většiny zemědělských výrobků ale útlum těchto subvencí bude mít pravděpodobně jen skromný účinek na světové ceny – nanejvýš několik procentních bodů.
Ve srovnání s překotným zvýšením cen, které v poslední době světové trhy zažily, jde o drobnost, která by se každopádně ztrácela ve vysoké proměnlivosti, jíž tyto trhy běžně podléhají.
Vyšší světové ceny zemědělských výrobků sice pomáhají jejich producentům, ale poškozují domácnosti ve městech rozvojových zemí, z nichž mnohé jsou rovněž chudé.
Právě proto nedávný prudký nárůst cen potravin přiměl mnoho zemí produkujících potraviny k zavedení exportních restrikcí a mezi těmi, kdo se zabývají globální chudobou, vyvolal bezmála paniku.
Je těžké najít soulad mezi těmito obavami a názorem, že obchodní kolo započaté v Dauhá by mohlo vytrhnout z chudoby desítky, ne-li stovky milionů lidí.
Přinejlepším můžeme říct, že zemědělská reforma v bohatých zemích by chudým ve světě přinesla směs dobrého a zlého.
Zcela zřejmé přínosy by měla jen u několika komodit, například u bavlny a cukru, jež chudé domácnosti nespotřebovávají ve větších množstvích.
Velkými vítězi zemědělské reformy v USA, EU a dalších bohatých zemích by byli tamní daňoví poplatníci a spotřebitelé, kteří už dlouho hradí subvence a ochranářská opatření, z nichž těží jejich farmařící krajané.
Ale nenechme se mýlit: tady běží o reformu domácí politiky a vnitřní přerozdělování příjmů.
To může být ku prospěchu co do efektivity i spravedlivosti.
Mělo se to ale stát hlavním tématem Světové obchodní organizace?
Jak je to s průmyslovými cly?
Bohaté země na oplátku za postupný útlum svých zemědělských subvencí požadují, aby rozvojové země jako Indie a Brazílie prudce snížily dovozní cla.
(Proč potřebují úplatky od chudých zemí, aby udělaly, co prospěje jim samotným, je neutuchající záhadou.)
Avšak i tady jsou potenciální přínosy nepatrné.
Celní sazby, které v současnosti platí v rozvojových zemích, jsou sice vyšší než ve vyspělých zemích, ale přesto jsou na nejnižší úrovni, na jaké kdy byly.
Podle odhadů Světové banky by úplné odstranění veškerých omezení obchodu se zbožím nakonec příjmy rozvojových zemí posílilo nanejvýš o 1%.
Dopad na příjmy vyspělých zemí by byl ještě menší.
A kolo rozhovorů započaté v Dauhá by tyto překážky samozřejmě úplně neodstranilo, ale jen snížilo.
Kolo rozhovorů z Dauhá se zakládalo na mýtu, zejména v tom, že vyjednávací agenda zaměřená na zemědělství bude představovat „rozvojové kolo“.
To uspokojilo klíčové účastníky.
Vládám bohatých zemí a tehdejšímu generálnímu řediteli WTO Miku Mooreovi to přineslo příležitost získat morální převahu nad těmi, kdo protestovali proti globalizaci.
USA získaly klacek ke stržení společné zemědělské politiky EU.
A několika rozvojovým zemím se středně vysokými příjmy (například Brazílii, Argentině a Thajsku), které jsou velkými zemědělskými exportéry, byla situace šitá na míru.
Mýtus o „rozvojovém“ kole, propagovaný obchodními funkcionáři a ekonomy, již zastávají „cyklistickou teorii“ obchodních jednání – názor, že obchodní režim dokáže udržet rovnováhu jedině za neustálého postupu liberalizace –, se ovšem vrátil jako bumerang, protože USA a klíčové rozvojové země zjistily, že je pro ně nesnadné liberalizovat vlastní zemědělský sektor.
Co nakonec vedlo ke krachu posledního kola jednání, bylo odmítnutí Indie akceptovat přísná pravidla, o nichž se domnívala, že by ohrozila její drobné rolníky.
Podstatnější je, že obavy, z nichž vyrůstá cyklistická teorie, jsou silně přehnané.
V nejliberálnějším režimu v dějinách nežijeme proto, že jej prosazuje WTO, nýbrž proto, že důležité země – bohaté i chudé – zjišťují, že větší otevřenost je v jejich nejlepším zájmu.
Skutečná rizika tkví jinde.
Na jedné straně existuje nebezpečí, že dnešní poplašenost sama naplní své proroctví – totiž že obchodní funkcionáři a investoři promění scénář soudného dne v realitu právě svým panikařením.
Na druhé straně hrozí nebezpečí, že dovršené „rozvojové kolo“ nedokáže splnit vysoká očekávání, která zaselo, čímž v dlouhodobém výhledu dále naruší legitimitu pravidel globálního obchodu.
Nakonec o dopadech dost možná nerozhodnou skutečné ekonomické výsledky v terénu, ale atmosféra – psychologie a očekávání.
Nad Dauhá tedy neplačte.
Nikdy se nejednalo o rozvojové kolo a zítřejší svět nebude vypadat jinak než ten včerejší.
Neplačte zatím pro nového argentinského prezidenta
BUENOS AIRES: Po deseti letech demokratické vlády prezidenta Carlose Menema je nutno uznat, že přechod argentinského státu pod vedení nového prezidenta Fernanda De la Ruy byl svižný a plynulý.
Lehkost posunu od perónistického režimu k vládě středo-levicové Alianzy svědčí o politické dospělosti Argentiny.
Na finančních trzích převládá stabilita; riziko země se od července do okamžiku, kdy se De la Rua ujal úřadu, snížilo o 300 základních bodů; průmyslová výroba se v druhé polovině loňského roku zvýšila o celých 14,9 %.
Tento přechod usnadnila bezesporu kontinuita politiky.
Nová vláda rozumně zachovala „convertibilidad“, místní označení pro měnovou radu, jež kurz mezi americkým dolarem a argentinským pesem reguluje v poměru 1:1.
Na druhé straně však De la Ruova vláda kritizuje hospodářskou politiku prezidenta Menema, jejíž daňová nezodpovědnost prý málem zapříčinila propad bank a měny.
Toto katastrofické hodnocení novou vládu nakonec přivedlo k zavedení daňového balíčku, který zvýšil daňovou povinnost u poplatníků se středními příjmy a osvobodil od daně příjmy z dividend a úroků.
Neplatičům bylo nabídnuto osvobození od penále za opožděné placení daní.
Nic však řádné daňové poplatníky nerozčílí tolik, co zvýšení jejich vlastních daní, zatímco ulejváci dostanou úlevy.
Ekonomové, kteří na jedné straně myšlenku vyrovnání rozpočtu chválí, na straně druhé ostře kritizují metodu tohoto postupu.
Navíc se stalo to, že utkvělé úsilí nového kabinetu svádět všechno špatné na Menemovu vládu, se obrátilo proti němu samotnému: občané v tom viděli pouhý pláštík skrývající neschopnost nové vlády.
Za takové ukazování prstem je třeba zaplatit.
Trend průmyslové výroby, služeb, výstavby, spotřeby a především výběru daní se během prvních tří měsíců nové vlády obrátil.
Ačkoli se očekávalo, že nominální HDP vzroste v prvním čtvrtletí roku 2000 meziročně o 2 procenta, nominální objem vybraných daní poklesl o 1,5 % a odhalil tak nedostatky De la Ruova balíčku.
Vládní ekonomové nyní přiznávají, že zotavení bude pomalé, ale zároveň očekávají zlepšení následkem nižších úrokových sazeb a zvýšení exportu, i když obojí je jen následkem pokračujícího zpomalování.
Bankovní sektor naproti tomu prokazuje nadměrnou likviditu v důsledku sníženého zájmu o úvěry.
Očekává se, že tento stav bude kompenzován snížením bankovních rezerv, přestože to odporuje pravidlům „convertibilidad“ a může vést až k podstatnému snížení mezinárodních rezerv.
Finanční systém, stále silný díky „convertibilidad“ a prosperující globální ekonomice, jistému, ovšem pozdějšímu, zotavení přispívá.
Avšak nic nenasvědčuje tomu, že Argentina se opět dostane na roveň pěti- až osmiprocentního růstu z devadesátých let.
Aby se růst i investice zlepšily, potřebuje Argentina dlouhodobou strategii integrace v rámci světového obchodního systému, která by zvýšila její produktivitu.
Mercosur, regionální obchodní organizace, jíž je Argentina členem, byla motorem růstu v devadesátých letech; dnes, zdá se, její síly přestávají stačit.
Prezident De la Rua si nemůže dovolit z Mercosuru vystoupit, země však v této organizaci nemůže zůstat donekonečna.
Tento paradox volá po řešení: pouhé přežívání nepřiláká investice ani nezvýší objem nových exportních projektů.
Investoři chtějí vědět, zda budou soutěžit jen s Brazílií anebo s celým světem.
Za daných podmínek Argentina nemůže závodit na globální úrovni; to by nejprve musela deregulovat trh pracovními příležitostmi a reformovat daňový systém.
Vysoké zaměstnanecké náklady a nominální daňové sazby dávají zelenou malým firmám, kterým se daří zaměstnávat lidi načerno a neplatit daně.
Když se převážná část průmyslu skládá z drobných firem, není divu, že nejsou schopny mezinárodní konkurence.
De la Rua není v tomto ohledu úplně nečinný.
Jeho kabinetem navržený zákon o pracovní reformě se právě projednává v perónisty ovládaném Senátu.
Přestože tento návrh nelikviduje všechny nesrovnalosti, které tolik vyhovují odborům, je to nepochybně krok správným směrem a je pravděpodobné, že jej perónisté přijmou.
Přijetím zákona by De la Rua mohl získat ztracenou hybnou energii a snad přilákat nové investice.
De la Rua naneštěstí zpackal další iniciativy na podporu konkurenceschopnosti.
Navzdory 14% nezaměstnanosti byly daně z nezaměstnanosti loni v prosinci zvýšeny – po třech letech jejích postupného snižování Menemovou vládou.
Zákon na podporu malých podniků (pokud opravdu zůstanou malé!) jen zvyšuje předpojatost vůči velkým podnikům zakotvenou ve vysokých daňových sazbách a přísné regulaci trhu pracovními místy.
Argentinská ekonomika, zmítaná nezaměstnaností a nízkou produktivitou, naléhavě potřebuje reformy opačného druhu.
Hrozba se vznáší i nad dalšími reformami Menemovy éry.
Privatizace větší části systému sociálního zabezpečení byla jednou z klíčových změn, které prosadil Menem.
Někteří členové nynějšího kabinetu však chtějí, aby občané dostali možnost dobrovolně přejít zpět na státní systém, aby do státní pokladny přispěli částkami z dob privátního kapitalizačního systému.
Jenže vzhledem k tomu, že státní systém je založen na přerozdělování, je více než jisté, že tyto finanční prostředky budou okamžitě vynaloženy, čímž vzniká riziko, že systém zkolabuje podruhé.
De la Ruův problém nespočívá v té či oné politice, nýbrž v tom, že má sklon vysílat protichůdné zprávy, které matou trhy.
Ve svém inauguračním projevu přislíbil zvýšení konkurenceschopnosti argentinské ekonomiky.
Přitom ale ještě ve stejném týdnu pozastavil platnost dohody o otevření vzdušného prostoru pro zahraniční letecké společnosti, kterou se Spojenými státy uzavřel jeho předchůdce.
Je zvláštní, že tak učinil proto, aby uchránil monopol teď již zprivatizované národní letecké společnosti, z 85 % vlastněné cizinci.
První čtyři měsíce De la Ruova prezidentování oslabily argentinskou ekonomiku.
Jeho nešťastné kroky nejsou, zdá se, ideologicky motivovány, spíše se zakládají na jeho neschopnosti vidět rozpory uvnitř vlastních politických iniciativ.
Veškerá naděje ale není ztracena.
Prezidentu Menemovi trvalo dva roky, než se postavil na nohy a začal jednat směle.
Tehdy, v roce 1991, zasadil smrtelnou ránu inflaci v podobě „convertibilidad“.
Na prezidenta De la Ruu podobně závažná zkouška nečeká.
Zatím.
Rozhodně ale bude muset upustit od vyčítavé politiky a začít realizovat vyvážený balíček opatření s cílem pozvednout konkurenceschopnost Argentiny na mezinárodním poli.
Nekrmte draka
Po tříletém hašteření s prezidentem Bushem se Evropská unie horlivě snaží být pokládána za světového hráče, s nímž je třeba počítat.
Mnozí vedoucí představitelé EU přitom spatřují nově založený respekt v podobě „strategického partnerství“ s Čínou, které má vyvážit moc Spojených států.
Někteří z nich si přejí, aby toto partnerství zahrnovalo i obchod s pokročilými zbrojními technologiemi – důkazem budiž nedávný tlak na zrušení patnáct let starého zákazu prodeje zbraní z EU do Číny.
Přestože má proti tomu Amerika silné výhrady, řada Evropanů odbývá jakoukoliv opozici pokrčením ramen.
Čína však není obyčejný obchodní partner.
I když se otevřeně nestaví proti hodnotám a zájmům Západu, její zájem na zastrašování Tchaj-wanu a uplatňování regionální hegemonie napříč Asií rozhodně není zájmem Evropy a Západu, nemluvě o Japonsku, Indii a zbytku Asie.
Čína se navíc postavila na stranu Ruska, Běloruska a několika dalších despotických režimů při předčasném uznání gangsterského volebního manipulátora Viktora Janukovyče prezidentem Ukrajiny.
To by však nemělo nikoho překvapovat, protože čínská vláda nemá v brzké době v plánu vypsat svobodné a spravedlivé volby.
Ukrajinská „oranžová revoluce“, při níž kyjevské náměstí Nezávislosti zaplnily tisíce demonstrantů, snad čínským vůdcům silně připomněla protesty na náměstí Tchien-an-men před patnácti lety a – na rozdíl od Ukrajiny – jejich vlastní strategii brutálního potlačení.
A přestože situace v Číně není tak temná jako před 15 lety, bilance lidských práv zde i nadále zůstává zoufale špatná.
Výroční zpráva o stavu lidských práv pro rok 2004, kterou vydává britské ministerstvo zahraničí a jež je nejobsáhlejší v EU, odsuzuje rozsáhlé uplatňování trestu smrti (dokonce i za takové trestné činy, jako jsou korupce, obchod s ženami, drogové delikty a daňové podvody), systematické mučení disidentů i omezování svobody projevu – včetně internetu – a náboženství v Číně.
Na všechny tyto zlořády je na summitech EU-Čína opakovaně poukazováno, ovšem jen s malým či vůbec žádným úspěchem.
Nastal tedy čas zrušit zbrojní embargo, které Evropa i Amerika zavedly po masakru na náměstí Tchien-an-men v roce 1989?
Stav lidských práv v Číně není jediným problémem.
Skutečnost, že neexistuje žádný mechanismus, který by čínské vládě zabránil používat zbraně EU k vnitřní represi, je sama o sobě špatná.
Stejně tak ovšem neexistuje žádný mechanismus, který by Číně znemožnil reexport zbraní do míst, jako je Severní Korea.
Čína se přitom v minulosti opakovaně dopouštěla šíření zbraní, když pomáhala Pákistánu zkonstruovat atomovou bombu.
Také její role při poskytování materiálů pro raketový pohon do Íránu zůstává nejasná.
Přesto Francie a Německo těsně následované Británií a Itálií tvrdí, že taková kritika je zpozdilá.
(Proti se silně staví Nizozemsko, skandinávské země a někdejší komunistické státy ve východní Evropě, které poznaly komunistický útlak).
Stoupenci zrušení zákazu vývozu zbraní argumentují tím, že tato litanie hříchů neodráží skutečné pokroky Číny na poli lidských práv a postihuje pracovní místa v evropských zbrojních firmách ve prospěch Ruska, které se svým sousedem provozuje čilý obchod se zbraněmi (čehož by jednoho dne mohlo litovat).
Pro Francii je zrušení embarga zároveň důležitým symbolem uznání role Číny v boji proti islamistickému terorismu.
V říjnu EU okázale zrušila podobná omezení vůči Libyi, když se tato země přihlásila k boji proti terorismu a vzdala se zbraní hromadného ničení.
Zastánci znovuoživení obchodu se zbraněmi mezi EU a Čínou navíc prodeje zbraní chápou jako stabilizující prvek ve víru politických turbulencí a zdráhají se dopustit, aby špatná politika zasahovala do dobrého obchodu.
Obhájci Číny tvrdí, že Kodex EU o obchodu se zbraněmi z roku 1998 je pro omezení prodeje zbraní dostatečný.
Přitom však opomíjejí nepohodlnou skutečnost, že tento kodex je dobrovolný, a tudíž nevymahatelný.
Evropský parlament proto v listopadu hlasoval napříč stranickými i národními liniemi proti zrušení zákazu do doby, než se Kodex EU o obchodu se zbraněmi stane závazným.
Dokáže něco politiku atlantické aliance v otázce vývozu zbraní sjednotit?
Obchod se zemí s podobnou bilancí lidských práv, jakou má Čína, se nesmí řídit pouze ekonomickou logikou; musí být také v souladu s širšími cíli zahraniční politiky.
To především znamená vyhýbat se obchodům, které plnění těchto cílů znesnadňují.
Stejně jako vypadali hloupě američtí prezidenti, když v sedmdesátých a osmdesátých letech přizpůsobovali zahraniční politiku USA diktátu amerických pěstitelů pšenice, nemají dnes žádný respekt ani ty evropské vlády, které jsou připraveny dát všanc bezpečnost v Asii ve prospěch neklidné Číny.
Poučení je zřejmé: bezpečnostní zájmy musí mít přednost před zájmy obchodními.
K zajištění, aby žádný obchod se špičkovými zbraněmi a zbrojními technologiemi s Čínou nijak nezvětšil její vojenskou moc a aby konkurence mezi západními výrobci zboží, které lze legitimně prodávat do Číny, nepoškodila politickou jednotu Západu, je tedy zapotřebí transatlantické koordinace.
V éře studené války existoval pro podobné obchody mechanismus.
Od roku 1949 až do pádu berlínské zdi monitoroval a kontroloval vývoz západních technologií do Sovětského svazu Poradní skupinový koordinační výbor (Cocom).
Činil tak na základě gentlemanské dohody a se slušným úspěchem.
Cocom představoval příležitost v tichosti urovnávat rozmíšky a zalepovat díry.
Něco podobného je naléhavě potřeba i dnes.
Nechoďte ve stopách Fedu
Federální rezervní úřad USA čelí dilematu, neboť tváří v tvář ekonomice zpustošené hurikánem potřebuje nadále zvyšovat úrokové sazby.
Dřívější nečinnost Fedu ohledně zvyšování sazeb představuje významné ponaučení pro Evropskou centrální banku: příliš dlouhé otálení se zvyšováním sazeb na obvyklejší a přiměřenější úroveň po déletrvajícím období měnové stability při nezvykle nízkých úrokových sazbách v sobě skrývá nebezpečné důsledky.
Fed zahájil proces normalizace úrokových sazeb opožděně a teď za to platí.
ECB nesmí udělat tutéž chybu, což je řečeno s vědomím, že tyto dvě centrální banky působí v odlišných podmínkách a za jiných omezení.
Varovných signálů o blížící se inflaci je napříč eurozónou víc než dost.
Růst peněžní zásoby už jistou dobu zřetelně přesahuje cílové úrovně, což naznačuje přebytečnou likviditu.
Celková zářijová inflace na úrovni 2,6% překročila 2% cíl ECB – a totéž platí pro poslední prognózu inflace v roce 2006 (aktualizované prognózy budou zveřejněny na začátku prosince). „Období mzdové umírněnosti se může chýlit ke konci,“ varuje hlavní ekonom ECB Otmar Issing a naznačuje, že stoupající ceny energií se možná už přelévají do celkové cenové hladiny (jako takzvané „sekundární důsledky“).
Za těchto okolností neexistuje jediný rozumný důvod čekat se zvyšováním úrokových sazeb.
Čím déle se ceny energií udrží na současných nebetyčných úrovních, tím vyšší je pravděpodobnost, že se zvýší inflační očekávání a sekundární důsledky se zhmotní.
Další otálení ohledně normalizace úrokových sazeb ze strany ECB by mohlo vyústit v nepěkný inflační výbuch.
To by pro hospodářské zotavení Evropy představovalo katastrofu, neboť ECB by neměla jinou možnost než dupnout na měnové brzdy.
To nikdo nechce.
Je lepší zvýšení o 50 bazických bodů teď – což umožní hospodářskému zotavování pokračovat a zároveň udrží inflaci na uzdě –, než toto číslo o něco později násobit třemi nebo čtyřmi.
Staré anglické rčení, že „unce prevence se vyrovná libře léku“, se na měnovou politiku vztahuje s obzvláštním důrazem.
Soudě podle výsledku schůzky Rady guvernérů ECB z minulého měsíce, zdá se, že tato „unce prevence“ je v hospodářství eurozóny už na spadnutí.
Vskutku, tempo výstrah ECB ohledně rizika inflace se v posledních měsících zrychlovalo – počáteční „Jsme ostražití“ se v září změnilo na „Jsme obzvláště ostražití“ a to se v říjnu proměnilo v „Bdělá ostražitost vůči rizikům růstu cen ohrožujících cenovou stabilitu je oprávněná“.
Radě guvernérů hrozí, že nezačne-li brzy jednat, vyčerpá zásobu přídavných jmen – a svou věrohodnost.
Tón komentářů prezidenta ECB Jeana-Clauda Tricheta během dotazové části tiskové konference po říjnové schůzce byl neobvykle jestřábí.
Zdálo se, že Trichet vyzývá k preventivnímu přístupu, když řekl: „Nesmíme připustit, aby se projevily sekundární důsledky.“ Vůbec poprvé byl prezident ECB ochoten veřejně přiznat, že Rada guvernérů na schůzce diskutovala o výhodách a nevýhodách zvýšení sazeb.
Nicméně současné úrokové sazby byly v říjnu označeny za „stále přiměřené“, což signalizuje, že ECB ještě nedospěla k rozhodnutí zatnout zuby a zakročit.
Jistěže, nenadálé zpomalení ekonomické aktivity nebo silný nárůst hodnoty eura by nevyhnutelné zvýšení sazeb mohlo oddálit.
Zdá se však jasné, že ECB využila říjnovou tiskovou konferenci, aby varovala politiky, odborové svazy a trhy, že dlouhé období její měnověpolitické nečinnosti se chýlí ke konci.
Proces odklonu od stávající politiky už začal.
Tato zpráva ne každého potěší.
Politici – třeba Jacques Chirac ve Francii, Silvio Berlusconi v Itálii a ECOFIN (ministři financí členských států Evropské unie) – nadále prosazují neměnné, ba nižší úrokové sazby.
Pro politiky je ovšem snadné být ve věci měnové politiky nezodpovědný.
Nebudou to oni, na koho padne vina za stoupající ceny, a nebudou ani muset zahánět inflačního džina zpět do láhve.
Neustálým naléháním na nižší úrokové sazby, než může ECB zajistit, dělají politici z centrální banky obětního beránka chabé hospodářské výkonnosti Evropy.
Podle nich se Evropě nedaří špatně kvůli jejich neschopnosti řídit proces strukturálních reforem, nýbrž kvůli příliš vysokým úrokovým sazbám.
Přitom ECB nemusí chodit tak daleko jako Fed, který úrokové sazby zvyšuje po 25 bazických bodech už 12 po sobě jdoucích schůzek, a přitom to z jeho strany ještě není vše.
V tuto chvíli by zvýšení o 50 bazických bodů mohlo ECB na dosažení výsledku stačit – a pak by se zřejmě sazby daly ponechat v klidu.
Fed s procesem normalizace příliš dlouho vyčkával a vzhledem k tomu, že byl agresivnější při snižování sazeb během fáze poklesu v cyklu úrokových sazeb, musí být agresivnější i při jejich zvyšování ve fázi vzestupu.
Takto volatilní měnovou politiku Evropa ani nechce, ani nepotřebuje.
Nezapomeňte na odkaz Wima Duisenberga
Na prosincovém zvýšení úrokových sazeb Evropskou centrální bankou bylo nejpřekvapivější a nejkontroverznější, že po dvou a půl letech udržování úrokových sazeb na výjimečně nízké úrovni se banka odhodlala k jejich zvýšení o pouhých 25 setin procenta, bez vyhlídky na další růst.
Důvodem pro tento bojácný krok mohou být politické tlaky na centrální banku Evropy.
Současný prezident ECB Jean-Claude Trichet se možná ocitl ve stejné funkci, ale nikoliv ve stejném prostředí jako jeho předchůdce Wim Duisenberg, jenž kdysi pronesl slavný výrok: „Politiky slyším, ale neposlouchám.“ Politické tlaky na ECB jsou dnes mnohem silnější než za Duisenbergových časů.
A politické prostředí mnohem nepřátelštější.
Část tohoto tlaku může prosakovat a ovlivňovat strategická rozhodnutí ECB.
Jde o mimořádně negativní vývoj – a jeden z největších problémů centrální banky pro rok 2006.
Nejenže se bude vliv politiků projevovat snahou o měnovou nestřídmost, což je pro banku, jejímž hlavním úkolem je cenová stabilita, pochopitelně samo o sobě dost závažné, ale tato nestřídmost bude zároveň představovat překážku pro strukturální reformu, která je pro evropskou prosperitu v konkurenční globální ekonomice nezbytná.
Evropští politici stále více pokládají přebytek likvidity a hospodářskou reformu za vzájemně zaměnitelné věci.
Čím větší likviditu banka vydá, tím méně reforem politici uskuteční.
Duisenberg si tuto souvislost uvědomoval a zaujímal pevný postoj.
Skrovné prosincové zvýšení sazeb ze strany ECB v kombinaci s netečným příslibem, že se žádné další monetární utažení opasků neplánuje, nejlépe dokládá, že Trichet není Duisenberg.
Ministři financí evropských zemí sehráli s ECB chytrou hru.
Třebaže již na zvýšení úrokových sazeb o 25 základních bodů ve skutečnosti rezignovali, dávali okázale najevo, že s ním nesouhlasí, aby zabránili tomu, čeho se obávali doopravdy a co bylo rozhodně oprávněnější: zvýšení o půl procenta spojenému s varováním, že další růst sazeb bude ještě následovat.
Jejich strategie zabrala.
Ministr financí Lucemburska Jean-Claude Juncker po prosincové schůzce diplomaticky prohlásil, že „výsledek mohl být horší“.
Ošálit se nechaly dokonce i trhy, které daly ECB za nepatrné zvýšení sazeb dobrou známku.
Inflační očekávání měřená prostřednictvím úrokových měr u určitých tržních instrumentů po tomto zvýšení poklesla, což naznačuje sílící důvěru, že ECB dokáže udržet cenové tlaky na uzdě.
Ačkoliv skromné zvýšení sazeb bylo prezentováno jako výsledek konsensu Rady guvernérů ECB, záhy vyšla najevo kontroverznost tohoto rozhodnutí.
Někteří členové rady, kteří byli nespokojeni s Trichetovým holubičím postojem na prosincové tiskové konferenci, vyjádřili brzy nato své rozladění v tisku.
Prezident Bundesbanky Axel Weber dal například v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung jasně najevo, že možnost budoucího zvýšení sazeb rozhodně zůstává na stole.
Podobně se vyjádřili i jiní a trhy s termínovými obchody brzy předpověděly další čtvrtprocentní zvýšení sazeb na březen.
Konsensus hlásaný na prosincové tiskové konferenci jednoduše neexistoval.
Vzhledem k tomu, že se na strategických rozhodnutích banky podepisují politické tlaky a falešný konsensus, není divu, že ve Frankfurtu momentálně panuje nostalgie po starých časech a po Wimu Duisenbergovi, a to i mezi jeho někdejšími kritiky.
Duisenbergovou obrovskou předností – kterou tisk ani veřejnost nedocenily – byla ryzí snaha o konsensus v potenciálně nesourodém orgánu a také to, co sám Trichet označil za „výjimečnou schopnost neztrácet nervy ve vysoce náročném a krajně nepřátelském prostředí“.
Především však tento tvrdohlavý Holanďan chápal, jak extrémní nebezpečí Evropě hrozí, pokud její nejvyšší měnová autorita půjde příliš na ruku evropským politikům – zejména pak v době, kdy mnozí ministři financí členských zemí EU pokládají ekonomickou reformu a přebytek likvidity v podstatě za totéž.
Wim Duisenberg loni zemřel, ale nesmíme dopustit, aby jeho hodnoty, filozofie a moudrost zemřely s ním.
Nový rok představuje skvělou příležitost, aby si Jean-Claude Trichet předsevzal, že navzdory náročnějšímu prostředí, v němž musí působit, budou jeho politika a postupy věrněji reflektovat Duisenberga a jeho odkaz.
Evropa si nic menšího nezaslouží.
Nedovolme, aby Amerika přivedla mezinárodní konkurzní reformu ke krachu
Jsem známý tím, že často kritizuji Mezinárodní měnový fond, takže když se mu něco podaří, měl bych to naopak ocenit.
MMF konečně uznal neúspěch své politiky podpory zemím v nouzi - neúspěch, který se tak zřejmě prokázal v případě Thajska, Indonésie, Koreje, Ruska, Brazílie a naposledy Argentiny.
Fondu třikrát sláva!
Vydatná pomoc v nouzi zemím dovolovala krátkodobě udržet nadhodnocený směnný kurz, díky čemuž mohly bohaté elity vyvézt peníze ze země za výhodnějších podmínek.
Západním bankám, jež neopatrně rozpůjčovaly peníze, tato podpora pomohla získat jejich peníze zpět.
A spolu s tím, jak nadhodnocený směnný kurz - byť jen krátkodobě udržitelný - dále stahoval ekonomiku dolů, nezůstalo zemi, jež bylo takto ,,pomoženo", nic než břemeno povinnosti splácet miliony dolarů v půjčkách MMF.
Tento problém se nejzřetelněji ukázal během pomoci Rusku v roce 1998, kde došlo k oživení růstu paradoxně až po fiasku podpůrného programu, tedy až poté, co rubl devalvoval.
Miliardy dolarů, které Rusko dostalo jako půjčku, rychle zmizely na švýcarských a kyperských účtech tehdejších ruských oligarchů.
To se ale vědělo už v červenci roku 1998, kdy mělo dojít k půjčce, ovšem za chyby MMF musí dnes platit ruští občané.
Argentina byla nakonec pro strategii velkých půjček MMF ranou z milosti.
Já i další odborníci se už dlouhá léta zastáváme většího důrazu na stabilizační dohody, restrukturalizace a konkurzní řízení.
Mezinárodní měnový fond konečně změnil názor.
Přitom však celou tu dobu bylo jasné, že MMF coby hlavní věřitel nemůže být sám konkurzním soudcem.
Střety zájmů byly do očí bijící.
Teď už MMF poslouchá.
Nejde o to, zda souhlasit s nedávnými návrhy zástupkyně výkonného ředitele MMF Ann Kruegerové, ale o to, že MMF už možný střet zájmů uznává a navrhl alternativní postupy, jak se s tímto problémem vyrovnat.
Americké ministerstvo financí bohužel ihned všechny návrhy zpochybnilo.
John Taylor, podtajemník ministerstva pro mezinárodní záležitosti a můj bývalý spolužák ze Stanfordské univerzity (stejně jako Ann Kruegerová), navrhl, že o všem by měl rozhodovat trh.
Podle něj jsou zapotřebí jen klauzule o ,,kolektivní akci", která většinové (nebo supervětšinové) skupině majitelů dluhopisů umožní vnutit svou vůli menšině s cílem předejít hrabivcům, kteří v minulosti skupovali drobné podíly emisí dluhopisů a využívali své pozice k tomu, aby si pro sebe zajistili obrovské výhody a úlevy.
Taylor je uznávaný makroekonom, ale zdá se, že nevěnoval dostatečnou pozornost buď poslednímu vývoji ekonomické teorie anebo zkušenostem hospodářské politiky v oblasti bankrotu.
Doložky o kolektivní akci jsou důležité, ale samy o sobě nestačí.
MMF dlouhá léta obhajoval ve vztahu k řešení konkurzních případů tržně orientovaný přístup se snahou co nejméně zasahovat... a většinou to byla katastrofa.
Korea a Malajsie rady MMF ignorovaly a aktivní role se ujaly jejich vlády.
Následovala rozsáhlá restrukturalizace, díky nimž se tyto ekonomiky rychle vzpamatovaly.
Země, které se na radu MMF spolehly, dopadly mnohem hůř.
Ekonomická teorie tvrdí, že někteří účastníci trhu mají zájem na tom, aby se řešení oddálilo.
Takový zájem může být obzvlášť nákladný například ve východní Asii či v Argentině, kde je většina firem v nouzi a kde ekonomika čelí hlubokému hospodářskému poklesu.
Existence takových negativních stimulů je důvodem, proč americké konkurzní právo dává konkurzním soudcům moc přinutit vzdorující věřitele k přijetí řešení, které je v širším zájmu.
Proč by principy, které mají smysl v rámci jednotlivých zemí - například USA -, nemohly být aplikovány v mezinárodním měřítku?
Jak MMF dnes už uznává, měl by existovat jakýsi mezinárodní arbitr.
Otázkou je, jaké by měl takový mezinárodní konkurzní rozhodčí mít pravomoci.
A není to zdaleka jen akademická diskuse.
Spojené státy za sebou mají vášnivou diskusi o reformě konkurzního práva, což jen dokazuje, že na to, jak by takové konkurzní právo či předpis měl vypadat, nelze jednoznačně odpovědět.
Bankrot a konkurzní řízení nelze jen tak přenechat technokratům, jak se snaží lidem vnutit MMF.
Jde o efektivnost, ale i o rovnováhu.
Mezinárodní měnový fond, který je svou podstatou svázán s finančními trhy, bude nejspíše prosazovat pravidla, která budou upřednostňovat tyto zájmy.
Zde je ale zapotřebí větší rovnováhy.
Bez ohledu na to, jaká pravidla budou nakonec přijata, měla by vždy spočívat na principech oddílu 11 amerického konkurzního zákona, který dovoluje rychlou reorganizaci firem tak, aby byla zachována jejich ekonomická aktivita.
Skutečnost, že Amerika má moc vetovat i tak skromné návrhy MMF, dokládá zásadní slabinu stávajícího mezinárodního ekonomického uspořádání.
V OSN má pět zemí právo veta - a jde víceméně o přežitek.
Indie, někdejší britská kolonie, jej nemá, Francie ano.
Bez ohledu na to, kdo jaký zaujímá postoj k tomuto uspořádání, představa, že právo veta může účinně uplatňovat jediná země, je zjevně v rozporu se základními principy demokracie.
Kdyby Amerika tak umíněně neprosazovala jednostrannou politiku vůči mezinárodnímu právnímu řádu , možná by to ani tak nevadilo.
Jenže Bushova vláda ignoruje nejen základní principy ekonomie, ale i základní principy mezinárodní spolupráce.
Musí přece existovat způsob, jak řešit krize.
Strategie pomoci v nouzi v podobě vysokých dolarových částek, jež je svázána s clintonovskou érou Mezinárodního měnového fondu Michela Camdessuse, Stanleyho Fischera, Larryho Summerse a Roberta Rubina, dopadla prachšpatně.
Potřebujeme alternativu.
Americký návrh spolehnout se na drobnější úpravy současného uspořádání a především pak na trh - ačkoli to je názor, který finanční trhy prosazují už drahnou dobu - nebude stačit.
MMF se snaží vymyslet alternativu.
A svět nesmí dovolit, aby Amerika jeho snahy vetovala.
Neztraťme Ukrajinu
WASHINGTON, DC – Cesta ministryně zahraničí Spojených států Hillary Clintonové na Ukrajinu ve dnech 4. a 5. července představuje významnou příležitost, při níž bude možné Ukrajince znovu ujistit, že USA zůstávají věrné ukrajinské suverenitě a demokratickému vývoji země.
Význam tohoto signálu je zásadní, protože těžce vydobytá nezávislost Ukrajiny a její schopnost pěstovat užší vazby s euroatlantickými institucemi jsou v ohrožení.
Řada Ukrajinců má pocit, že USA – jakož i většina Západu – nad jejich vlastí zlomily hůl.
Když byl v únoru zvolen prezidentem Viktor Janukovyč, mnozí Ukrajinci doufali, že jeho vítězství ukončí pět let politické řevnivosti z dob bývalého prezidenta Viktora Juščenka a že povede k posílení stability, reforem a národní jednoty.
Tyto naděje se ukázaly jako iluzorní.
Janukovyč větší stabilitu nepřinesl a naopak uskutečňuje sérii politik, které zjitřily domácí pnutí a připravily půdu k tomu, aby Ukrajina sklouzla zpět do ekonomické a politické sféry vlivu Ruska.
Koncem dubna koalice vedená Janukovyčem protlačila parlamentem 25leté prodloužení dohody, která Rusku dovoluje provozovat základnu své černomořské flotily v Sevastopolu na Krymu a v roce 2017 měla vypršet.
Prodloužení úmluvy o základně do roku 2042 doprovázela dohoda povolující návrat důstojníků ruských tajných služeb na sevastopolskou základnu a ukončení dlouhodobé výzvědné spolupráce Ukrajiny s NATO.
Dohoda byla ratifikována bez řádného parlamentního dohledu a v rozporu s ustanovením ústavy, které na ukrajinském území zakazuje zahraniční základny.
V parlamentu vyvolala faktické nepokoje, při nichž nechyběly pěstní souboje ani házení vajec a dýmovnic.
Výměnou za prodloužení dohody o základně Rusko souhlasilo, že o 30 % sníží ceny plynu, který Ukrajině prodává, přičemž hodilo do koše smlouvu z ledna roku 2009 podepsanou bývalou premiérkou Julijí Tymošenkovou, která tehdy ukončila sedmnáctidenní plynovou krizi.
Vzhledem ke klesající poptávce po plynu však Rusko vstoupilo v Evropě do vyjednávání o nových dohodách a začalo zákazníkům dávat slevy.
Energetičtí specialisté proto poukazují na to, že 30% úlevou se cena dojednaná s Janukovyčem jen snižuje na současný evropský průměr.
Ostatně konečná cena se podobá kontraktu z roku 2009.
Dohoda o plynu navíc maří pobídky, aby Ukrajina reformovala svůj neefektivní a zkorumpovaný energetický sektor, což zemi navádí k tomu, že v nadcházejících letech bude kupovat víc plynu, než by mohla potřebovat.
Zároveň to zvyšuje energetickou závislost a hospodářskou odkázanost na Rusko a upevňuje na Ukrajině jednorozměrnou zahraniční politiku, lnoucí k Rusku.
Právě to je podle všeho cílem Kremlu.
Několik dní po uzavření energetické dohody premiér Vladimír Putin na tiskové konferenci v Soči nadnesl, že by se ukrajinská národní energetická společnost Naftogaz měla fúzí sloučit se ruským státním energetickým gigantem Gazpromem.
Takový krok by strategickou ukrajinskou soustavu plynovodů převedl pod přímou ruskou kontrolu, a jak poznamenala Tymošenková, v současnosti vůdkyně opozice, rovnalo by se to „naprostému pohlcení Ukrajiny Ruskem“.
Obamova administrativa, včetně Clintonové, líčila tyto kroky zprvu jako součást „hledání rovnováhy“ ze strany Janukovyče.
Jenže mezi hledáním rovnováhy a servilností je podstatný rozdíl.
Janukovyčovy politiky zásadním způsobem oslabí těžce vydobytou nezávislost Ukrajiny a její schopnost pěstovat užší vazby na euroatlantické společenství, jež USA doposud podporovaly.
Je silně v zájmu USA a Evropské unie udržet evropskou možnost pro Ukrajinu otevřenou.
Opětovné přesměrování ukrajinské zahraniční politiky na Rusko by změnilo strategickou rovnováhu v Evropě a negativně postihlo vyhlídky na demokratickou změnu na východním okraji Evropy, takže pro Gruzii a Moldavsko by bylo těžší udržet svůj prozápadní kurz.
Tlumivý účinek by to mělo i na dlouhodobé vyhlídky na reformu v Bělorusku, neboť by vznikl východní blok slovanských národů nedůvěřivých vůči Západu.
Konečně, ukrajinský obrat k Rusku by o roky, ne-li o desítky let posunul vyhlídky na demokratickou reformu v samotném Rusku a pro blízkou budoucnost by silně zkomplikovat každý pokus o „restart“ americko-ruských vztahů.
Krátce, není vhodná chvíle k uskutečňování politiky vlídného zanedbávání.
Návštěva Clintonové by měla být signálem pevné americké věrnosti budování nezávislé a demokratické Ukrajiny a musí dát jasně najevo, že USA odmítají evropský bezpečnostní řád založený na sférách vlivu.
Také by bylo vhodné pobídnout EU, aby byla otevřenější vůči souhlasu s dohodou o přidružení a s oblastí volného obchodu.
Nezachraňujte tisk
LUBLAŇ – V průběhu historie političtí lídři podporovali stávající komunikační technologie, aby chránili systém, v němž vládnou.
Dnes vlády také mohou být v pokušení ochraňovat noviny a veřejnoprávní televize pod záminkou „záchrany demokracie, jak ji známe“.
Jenže snahy blokovat technologickou změnu vyšly v minulosti naplano a dnes by byly pošetilé.
Namísto toho se politický systém (a média) musí přizpůsobit nové realitě.
Tradiční zpravodajská média se tváří v tvář existenční krizi způsobené tím, že jim nové technologie přetahují čtenáře a diváky, obracejí stále častěji o pomoc na vládu – tak jako banky, automobilky a výrobci elektřiny ze slunce.
Podtón ale vyznívá tak, že jejich věc je vznešenější.
Média jsou úhelným kamenem demokracie.
Ponecháme-li občany blogům a cvrlikání à la Twitter, aniž by o dění referovali žurnalisté, jak se dokážou rozhodovat, kterou politiku podpoří?
Do takového uvažování se promítá prastará obava: jak ji vyjádřil Platón, občané by dostali „informace bez řádného poučení, takže by byli pokládáni za znalé, přestože by byli velkou měrou zcela nepoučení.“ Jde o obavu, jejíž ozvěna se od té doby nesla dějinami, od okamžiku, kdy katolická církev uvalila klatbu na Gutenbergovu pohyblivou sazbu, po dobu, kdy si viktoriánská buržoazie stěžovala na nově objevenou svobodu tisku.
Ani političtí vládci nikdy neměli nové komunikační technologie v lásce, protože politický systém, v němž uplatňují svou moc, je přizpůsobený na stávající technologie.
Vzácnost pergamenu vyžadovala, aby se veškeré rozhodování soustřeďovalo na dvůr složený z hrstky lidí.
Když pak levný papír a tiskařské lisy – první skutečná technologie masové komunikace – tento systém zpochybnily, katolická církev i monarchové svůj monopol opřený o pergamen bránili.
Neúspěšně.
Tisk, papír a noviny umožnily vzestup nových typů politických systémů založených na širší účasti lidu.
Přechod nebyl hladký, ale ti, kdo včas porozuměli signálům nových časů, získali historický náskok.
Není náhodou, že Benjamin Franklin měl kořeny v tiskařství a novinovém vydavatelství.
Liberálně demokratický politický systém, který vzešel z americké revoluce, šel s tehdejší nastupující informační technologií dobře dohromady.
V dřívějších sdělovacích prostředcích „pomalého toku dat“, kdy prostor a čas byly omezené, si média musela vybírat události, o nichž stálo za to referovat.
Masmédia mohla informovat o několika velkých událostech, v jejichž středu bylo několik velkých aktérů.
Ve zprávách o politice těmito velkými aktéry byly politické strany.
Potíže se skutečně nedotýkají jen tradičních masmédií.
Noviny s vysokými náklady jsou ve vzájemném vztahu s masovými politickými stranami.
My jsme pravice, oni jsou levice; my si myslíme to, oni si myslí ono: zhuštěné popisy se krásně hodí na titulní stránky novin nebo do těsnějších mantinelů vysílané žurnalistiky.
To mezi starými masmédii a starými masovými politickými hnutími vytvořilo vzájemně se upevňující symbiózu, která nepřeje nástupu nových hráčů.
Noviny a rozhlasové a televizní organizace (jakož i politické strany) bylo nákladné zřídit, ale jakmile se zavedly, těžily z přínosů z rozsahu – provozní náklady zůstávaly relativně fixní, zatímco náklad (či počet členů) narůstal.
Vřelý zájem o zrak a sluch veřejnosti – a tedy o sebe navzájem – mají i nadále.
Naneštěstí pro oba se přihodilo to, že jejich nejsilnější stránky – přenos informací a spojování lidí – jsou tím, v čem vyniká internet.
Blogy a platformy sociálních sítí povzbuzují plynulé, bezplatné sdružování – jde o nejefektivnější formu organizace, jakou si lze představit.
Žádné noviny ani vysílaný zpravodajský program si nemůže dělat naděje, že by referoval o tom, co dělá každá skupina na Facebooku.
Takže by zřejmě nebylo těžké politiky přesvědčit, že tisk má pro demokracii zásadní význam a že jeho přežití – tak jako přežití veřejnoprávních televizí v mnoha zemích – závisí na vládní podpoře.
Příjmy z reklamy by nahradily dotace vlád, což by přineslo předvídatelné otázky ohledně jejich vlivu na obsah.
Alternativou je zaměřit se na to, co komunikační technologie nedokážou: dobré zpravodajství anebo dobrou politiku nerozšiřovat, ale vytvářet.
Poptávka po kvalitě tu bude vždy.
Otřes způsobený nastupujícími komunikačními technologiemi vychází ze skutečnosti, že nejlepší mistři pera nemusí být součástí novinových redakcí a že politiky se nemusí formulovat v předpokojích vlád.
V 90. letech Bill Gates prohlásil: „V příštím století budou lídry ti, kdo budou dávat moc ostatním.“ Budoucnost politických stran a systémů, v nichž vládnou, nebude určovat rozhodnutí, zda zachrání stávající mediální technologie, ale rozhodnutí, komu dát moc a komu umožnit účast na politickém procesu.
Nenechme Afriku za dveřmi
VÍDEŇ – V žádné z bohatých ekonomik dnes za dolar mnoho nepořídíte.
V chudé zemi, jako je ta, z níž pocházím, Sierra Leone, může ale půl dolaru zachránit život nebo nakrmit celou rodinu.
Dnes se počítá každý pěťák, který se do Afriky a do zajištění její budoucnosti investuje.
Experti jsou jednotní: finanční, potravinová a energetická krize bude nejkrutěji dopadat na „miliardu na dně“ – nejchudší obyvatele asi 60 zemí, kteří přežívají za zhruba dolar na den.
Nejedna africká země kvůli krizi zřejmě nesplní termín Rozvojových cílů tisíciletí pro snížení chudoby stanovený na rok 2015.
Kontinent za poslední desetiletí dosáhl některých významných socioekonomických pokroků.
Sám jsem se o tom přesvědčil během nedávných cest do Beninu, Ghany, Etiopie, Egypta, Namibie, Nigérie, Senegalu a Jižní Afriky.
K těmto pokrokům patří mimo jiné volnotržní reformy, liberalizace ekonomik, vytrvalé vytváření podmínek vhodných pro podnikání, zlepšování postavení žen, vzdělávání.
Většina těchto pokroků je teď však ve vážném ohrožení.
Finanční krize zasadila ránu převodům ze zahraničí.
Migranti přicházejí o práci nebo je pro ně těžké naspořit peníze, které by pak poslali příbuzným domů.
Nejnovější globální ekonomický výhled Světové banky tvrdí, že tyto převody se letos propadnou o 5 až 8 %.
To je ale jen špička ledovce z desítek milionů, které lze vystopovat.
Zahraniční společnosti stahují kapitál, takže vysychají finance pro import a export.
Obchod uvadá.
Míra nezaměstnanosti je závratná, zejména mezi znevýhodněnými skupinami – mladými lidmi a ženami.
Jen v Sieře Leone je bez práce 60 % mladých lidí.
Neposkytnutí pomoci „miliardě na dně“ by mohlo vyvolat masovou migraci a narušení globální bezpečnosti.
Přehlížet nejchudší státy znamená odsouvat do budoucna mnohem větší krizi, která povede k hladovění, nepokojům a masové migraci.
Chudoba je také líhní nemocí a tok legálních i nelegálních migrantů je bude přenášet do bohatých států.
Chudoba není pouze „jejich“ problém.
Je to také „náš“ problém.
Pokud se rozvojové země zhroutí, na brány nám budou tlouct miliony lidí a jejich prvním cílem bude Evropa.
Taková masová migrace v některých zemích vážně poškodí už beztak napjaté vztahy a povede k nepředvídatelným důsledkům.
Jedině koordinovaná celosvětová reakce může zaručit, že lidé náležející k nejchudší miliardě nebudou v dlouhodobém výhledu navštěvovat Evropu jako uchazeči o azyl, nýbrž jako turisté a obchodní partneři.
Svůj kus práce musí odvést i Afrika.
Potřebuje investice, aby se odklonila od závislosti na agendě prosazované dárci a od rolnického zemědělství a aby se naučila konkurovat na globální úrovni.
Industrializací a vytvořením jednotného trhu si může zajistit udržitelný růst.
Musí propagovat výrobu a obchod, rozšířit zemědělské podnikání a zemědělská odvětví a vytvářet bohatství a nová pracovní místa.
Rozvoj podnikání v zemědělství může stimulovat širší hospodářský růst, vzpružit regionální obchod a zároveň zlepšit potravinovou bezpečnost a zmírnit chudobu.
Globalizace byla dosud pro mnoho lidí v rozvojovém světě blahodárná.
V nynějším kritickém okamžiku nesmíme připustit, aby to přestalo platit.
Musíme zajistit, že tento proces zahrne více lidí a dále že:
· do Afriky a do rozvojového světa budou vytrvale proudit finanční zdroje, aby se mohly nadále integrovat do globální ekonomiky,
· předejdeme protekcionismu a trhy zůstanou otevřené,
· nejchudší národy se budou moci vymanit z bídy prostřednictvím trhu,
· s přírodními zdroji se bude dobře hospodařit, aby docházelo k širšímu a inkluzivnějšímu rozvoji.
Hojnost relevantních zkušeností z nově zprůmyslněných zemí v Asii i jinde může africkým zemím ukázat, jak své ekonomiky povzbudit a urychlit na kontinentu proces tvorby bohatství a úbytku chudoby.
A v neposlední řadě: bez dostupné energie k rozvoji nedojde.
Současná krize by mohla přispět k formulaci nového přístupu: pro zajištění udržitelného rozvoje je třeba posilovat nabídku spolehlivých, cenově dostupných a obnovitelných energetických služeb a propagovat energetickou účinnost, aby se zajistilo, že hospodářský růst nebude zvyšovat poptávku po energiích a zesilovat degradaci životního prostředí, včetně změny klimatu.
Afrika má skvělý potenciál hydroenergetiky, ale dosud se využívá jen 7 %.
Africké zásoby zemního plynu tvoří asi 8 % celosvětových zásob.
Kontinent má 10 % světových zásob ropy.
K zužitkování tradičních i obnovitelných zdrojů energie je však zapotřebí významných investic.
Je stále nejasné, jak přesně se do Afriky dostane bilion dolarů přislíbený na summitu G-20 v Londýně.
Právě proto musíme na čísla dohlížet a světovým lídrům neustále připomínat potřeby obyvatel rozvojového světa, kteří žijí v jejich stínu.
Tím se vyjasní politické priority, do praxe se zavedou strategie k předcházení lidských katastrof a pomůže se Africe zajistit si náležité místo u stolu globální ekonomiky.
Neodepisujte „novou ekonomiku“, ještě není mrtvá
CAMBRIDGE: Až donedávna vládla v konjunkturou zahlcené Americe tzv. nová ekonomika, a vládla samými superlativy: nebylo inflace, která by stála řeč, akcie se držely celou dobu vysoko a po dobu posledních 4 let si udržovaly růst vyšší než 4%, byla zde plná zaměstnanost a rozpočtové přebytky.
Při takové představě i ti největší cynikové kapitulovali.
Nyní je vše jinak.
Na trzích zboží i pracovní síly se zjevují přízraky inflace; nyní jde pouze o to, zda-li se ekonomika rychle zastaví sama od sebe, či bude-li muset zasáhnout komise kontrolující Americkou centrální banku (Federal Reserve Board) a urychleně zvýšit úrokové míry.
Byl to tedy všechno jen podfuk anebo přežije nová ekonomika tuto krizi?
Odpověď je jasná: přežije a rozšíří se po celém světě, a nakonec se stane všeprostupujícím fenoménem, jakými se například staly ve třicátých letech sociální stát a silná vláda.
Bude formovat naše hospodářství, a stejně tak i naše životy, po celá desetiletí.
Proč?
Nová ekonomika totiž disponuje pěti vzájemně interaktujícími hnacími motory: technologií a konkurenceschopností na jedné straně a novou ekonomickou kulturou ve sféře vlády, domácností i podnikání.
Technologie je tou nejnápadnější částí: telekomunikační revoluce je doslova všeprostupující a šíří se mnohem rychleji, než jak se dařilo telegrafu nebo telefonu ve své době.
Existuje i jiná informační revoluce, jenž vězí ve schopnosti vytvářet softwearové programy, které dramaticky restrukturalizují prvotní úkoly zadání, ať jde o účetnictví, prodej vstupenek, financování projektu, nákupy a nakonec i zábavu.
Tato část revoluce ale zdaleka není u konce: po pravdě řečeno, jsme tak nějak právě na konci začátku této revoluce.
Exploze kapacity počítačů brzy přinese nevídané možnosti, jež jsou ještě nyní mimo představu kohokoliv z nás.
Co se týče konkurenceschopnosti: od začátku tohoto století jsme nedisponovali konkurenceschopností ani příliš velkou ani příliš rozšířenou.
Nyní se vysoká konkurenceschopnost stává dokonce samotným zákonem, a to i těch zemích, které se jí bojí jako čert kříže – v Německu, Francii, Japonsku i jinde.
Hybnými silami konkurence jsou pochopitelně zákonitosti světového obchodu, který se stává díky moderním technologiím, domácími deregulacemi a omezováním sociálního státu mnohem efektivnějším.
Akcionáři trvají na tom, aby dostali, co jim patří.
Spekulativní kapitál je komukoliv k dispozici, nejen establismentu, a to v míře zcela neomezené.
Ke zrušení chráněných trhů je tak jen malý krůček.
Nová ekonomika sice znamená bezohlednou cestu vpřed, ale každý kdo je minimálně v pozici kupce, je králem.
Třetím hnacím motorem je nová ekonomická kultura.
Centrální banky ministerstva financí se již poučily, že stabilní ceny a zdravé rozpočty zcela mimořádně přispívají k celkové prosperitě.
Důležité rovněž je, že jednotliví aktéři i celé podniky obdrželi dvě zcela základní poselství ze světa, kde je vše možné: „Ne není žádnou odpovědí!“ a „Nečekejte na vládu, máte-li problém, vyřešte si jej sami!“
Tyto přístupy naprosto od základu změnily mechanismus, kterým svět tak dlouho fungoval: střední management, bašta tradice, byl zlikvidován.
A jako v každé revoluci, protagonisti statu quo byli vyhnáni.
Odvážné řeči se cenní, nikdo se jim nesmí vyhýbat.
Mladí lidé chtějí být u toho, chtějí pracovat v nově se rozbíhajících společnostech, a nikoliv v investičních bankách.
Člověka, který jen mluví, tak přerušili ti, co něco udělali.
Josef Schumpeter (neúspěšný rakouský ministr financí z přelomu století, kterému bylo pouhých 21 let, záhy zkrachovalý bankéř, a nakonec veliký harvardský ekonom) nazval tento proces „kreativní destrukcí“.
Ve svých úvahách počítal s obchodem, stejně jako měnícími se pravidly hry či důležitými inovacemi, jež budou mít na trhy šokující vlivy, jejichž výsledkem je to, že se ceny, hráči i pravidla hry mění v celé ekonomice.
V tomto procesu, kdy se staré a unavené společnosti likvidují, dochází k velikému přeskupování a míšení, jež velice zvyšuje produktivitu.
Není lepšího příkladu Schumpeterovy kreativní destrukce, než to, co se stalo během minulého desetiletí v Americe.
Ale to už není jen příběh o USA.
Kreativní destrukce (znovuposílena hospodářskou otevřeností a technologiemi) zasáhla nyní celý svět.
Skeptici sice dále argumentují, že konkurenceschopnost a technologie způsobují spoušť a ničí harmonii ve společnosti; že vytvářejí nerovnosti a likvidují střední třídu.
Pravda je, že nová ekonomika je tvrdá k tomu, kdo jen sedí na zadku a žije na náklady akcionářů a plátců daní.
Ale taky je pravda, že energickým lidem, jež byli dlouho mimo, dává veliké šance.
Zajímavé je, že v USA to znamenalo plnou zaměstnanost a obrovské zlepšení hospodářského statutu těch nejchudších.
Ano, lidé často mění svá zaměstnání; ano, musejí se činit.
Ale kdo by se chtěl vrátit?
Nejsou to ani rodiče, kteří vidí velké možnosti, jež jsou před jejich dětmi; a nejsou to ani děti, jenž právě získali dostatek času, aby své životy mohli skutečně prožít.
A tak třikrát hurá za kreativní destrukci.
Nehledě na poklesy na kapitálovém trhu, nová ekonomika dospěla.
Nenabízí sice rychlou cestu ke zbohatnutí; nenásobí míry ekonomického růstu; a taky se neaplikuje nijak jednoduše.
Nová ekonomika znamená těžkou práci; její zázraky jsou omezené, ale opravdu skutečné.
Na mnoha místech dokázala převrátit doslova svět vzhůru nohama: Finsko se stalo centrem vyspělých technologií, Německo poněkud zaostává, protože změny jsou v této zemi zneváženy, a japonské propadající se hospodářství bylo zachráněno pouze jeho obrovským technologickým potenciálem.
Centrální banky a ministerstva financí již nemohou dále vytvářet falešné pocity prosperity.
A co je nejdůležitější, možná jsme se zbavili hospodářského cyklu.
Slyšte proto, na requiem je příliš brzy, nová ekonomika se teprve rozjíždí.
Soudný den pro dolar?
Deficit běžného účtu Spojených států dosáhl ve druhém čtvrtletí letošního roku 5,7% HDP.
Přesto má dolar i nadále relativně vysokou hodnotu: nachází se o méně než 20% pod svým maximem z počátku roku 2001 a v reálných číslech o více než 10% nad úrovní z první poloviny devadesátých let.
Jak americký deficit běžného účtu v posledních pěti letech narůstal, předháněli se mezinárodní ekonomové v předpovědích zkázy: návratnost aktiv investovaných v USA je relativně nízká, takže držitelé cenných papírů denominovaných v dolarech si v určitém okamžiku - pravděpodobně všichni najednou - uvědomí, že riziko velkého poklesu hodnoty není dostatečně kompenzováno.
Jakmile začnou portfolioví investoři prodávat cenné papíry denominované v dolarech, nastane hromadný úprk, který způsobí pád hodnoty dolaru a nastartování první velké celosvětové finanční krize v jednadvacátém století.
Podle Freda Bergstena z Institutu pro mezinárodní ekonomii je v této situaci „zaděláno na katastrofu".
Jak hluboko bude muset dolar padnout?
První historické vodítko předpokládá 10% z hodnoty dolaru za každé procento HDP ve formě neudržitelného deficitu běžného účtu.
Podle druhého historického vodítka mají měny s klesající hodnotou tendenci „přestřelovat": blízko u dna požadují mezinárodní měnoví spekulanti značnou rizikovou prémii z obavy, že krach měny by mohl odstartovat ještě něco horšího.
Kdy tedy ono slíbené zhroucení dolaru a krize nastanou?
Bergsten tvrdí: „Brzy."
Bergsten se v tom však pravděpodobně mýlí.
Zesnulý Rudiger Dornbusch - který kdysi do této rubriky přispíval - tvrdil, že neudržitelné situace trvají déle, než si ekonomové věřící v tržní racionalitu a rovnováhu dokážou dost dobře představit - a poté se hroutí rychleji, než by kdokoliv předpokládal.
Podle jeho názoru probíhá nadhodnocování měny v pěti etapách:
· Za prvé, krátkodobí spekulanti usilující o vyšší výnosy, případně přehnaně opatrní investoři vyženou hodnotu měny na neudržitelnou úroveň.
· Za druhé, investoři kopírující trendy pokračují v nákupech, protože výnosy byly v nedávné minulosti tak dobré, čímž vyšroubují nadhodnocení do výše a délky, které ortodoxní ekonomové nedokážou vysvětlit.
· Za třetí, vysoce inteligentní ekonomové pozastavující se nad dobou nadhodnocení vyvíjejí teorie, proč je situace tentokrát jiná a proč je nadhodnocení tentokrát možná přece jen udržitelné.
· Za čtvrté, spekulanti na vzestup podporovaní teoriemi o „nové ekonomice", které ospravedlňují mimořádně dobré výnosy realizované v nedávné minulosti, pokračují v nákupech a udržují měnu nad úrovní základních ekonomických principů ještě o něco déle.
· Za páté, přísun dychtivých kupců a investorů kopírujících trendy je u konce a nastává krach, který připomíná zhroucení pyramidové hry.
Současné kolo dolarového cyklu v USA vstoupilo v posledních šesti měsících do třetí fáze.
Louis Uchitelle z deníku New York Times cituje vysoce inteligentní Catherine Mannovou, podle níž existuje „mezi USA a jejich obchodními partnery… vztah spoluzávislosti", který by mohl „trvat docela dlouho", protože „USA a jejich hlavní obchodní partneři mají společný zájem na udržení statu quo".
Japonsko, Čína a další exportně orientované východoasijské ekonomiky si opravdu vroucně přejí udržet hodnotu dolaru relativně vysoko a jejich centrální banky vložily do aktiv denominovaných v dolarech téměř 2 biliony dolarů.
Čínská vláda pokládá hrozbu kapitálových ztrát ze svých cenných papírů denominovaných v dolarech za méně důležitou než potřebu udržet v pobřežních průmyslových městech, jako je Šanghaj, téměř plnou zaměstnanost.
Vládnoucí komunističtí oligarchové si koneckonců přivykli na pohodlný životní styl.
To poslední, co si přejí, je masová nezaměstnanost a neklid ve městech, které by ohrozily jejich postavení.
Pokud však mezinárodní měnoví spekulanti zavětří téměř jisté zisky z probíhajícího poklesu dolaru, pak ani všechny asijské centrální banky dohromady nedokážou udržet dolar vysoko.
To může udělat pouze americká centrální banka - a u ní je velice nepravděpodobné, že by na oltář silného dolaru obětovala pracovní místa pro americké zaměstnance.
Přistání možná přece jen bude hladké, ať už proběhne pomalu, anebo rychle: během posledního významného dolarového cyklu v letech 1985 až 1987 poklesl dolar o 40%, aniž to vyvolalo paniku, velké bankroty nebo požadavky investorů na významnou rizikovou prémii, která by jim kompenzovala držení cenných papírů denominovaných v klesající měně.
Historické pravidlo však říká, že pravděpodobnost rychlého a tvrdého přistání již přesáhla 25% a nadále stoupá.
Dny dvojitého dna
NEW YORK – Globální ekonomika, kterou v letech 2008-2009 uměle pozvedl masivní monetární a fiskální stimul a finanční sanace, má letos namířeno k prudkému zpomalení, jakmile účinek zmíněných opatření pomine.
Ještě horší je, že se neřešily základní excesy, které krizi přiživily – příliš velké zadlužení a „leveraging“ neboli transakce s vypůjčenými penězi v soukromém sektoru (domácnosti, banky a další finanční instituce, ba dokonce i velká část podnikové sféry).
Omezování těchto transakcí („deleveraging“) v soukromém sektoru sotva začalo.
Navíc dnes v rozvinutých ekonomikách dochází k mohutnému vzestupu transakcí s vypůjčenými penězi v sektoru veřejném, a to formou obrovských rozpočtových schodků a hromadění veřejného dluhu taženého automatickými stabilizátory, proticyklického keynesiánského fiskálního stimulu a enormních nákladů na socializaci ztrát finanční soustavy.
Přinejlepším nás čeká vleklé období chudokrevného podtrendového růstu v rozvinutých ekonomikách, jakmile se deleveraging na straně domácností, finančních institucí a vlád začne projevovat na spotřebě a investicích.
Země, které utrácely příliš – Spojené státy, Velká Británie, Španělsko, Řecko a další –, dnes na globální úrovni deleveraging potřebují, a tak méně utrácejí, spotřebovávají a dovážejí.
Země, které příliš spořily – Čína, rozvíjející se Asie, Německo a Japonsko –, však neutrácejí více, aby vykompenzovaly výdajový propad prvně jmenovaných států.
Zotavení globální agregátní poptávky tak bude slabé, což stlačí globální růst mnohem níže.
Globální zpomalení – které bylo patrné už na údajích za druhé čtvrtletí roku 2010 – se ve druhé polovině roku prohloubí.
Fiskální stimul odezní a ve většině zemí převládnou úsporné programy.
Úpravy zásob, jež několik čtvrtletí zvedaly růst, se vyčerpají.
Dopady daňových politik, které zvýšily poptávku na úkor budoucnosti – jako byly pobídky k nákupu automobilů a nemovitostí –, se s ukončením těchto programů sníží.
Podmínky na trhu práce zůstávají slabé, vzniká málo pracovních míst a mezi spotřebiteli se šíří nervozita.
I kdybychom se vyhnuli dvojitému poklesu ve tvaru písmene W, je pravděpodobným scénářem pro rozvinuté ekonomiky průměrné zotavení ve tvaru písmene U.
Ve Spojených státech byl meziroční růst pod trendem již v první polovině roku 2010 (2,7% v prvním čtvrtletí a odhadovaných průměrných 2,2% mezi dubnem a červnem).
Ve druhé polovině letošního roku a v roce 2011 růst zřejmě dále zpomalí až na 1,5%.
Ať už současný hospodářský výkon USA připomíná kterékoliv písmeno abecedy, to, co přijde, bude hodně zavánět recesí.
Postarají se o to chabá tvorba pracovních míst a další zvýšení nezaměstnanosti, větší cyklické rozpočtové schodky, nový pád cen nemovitostí, rozsáhlejší ztráty bank z hypoték, spotřebitelské úvěry a další půjčky i riziko, že Kongres přijme protekcionistická opatření proti Číně.
V eurozóně je vyhlídka ještě horší.
Růst se může do konce letošního roku pohybovat kolem nuly, jakmile se projeví fiskální úsporné programy a akciové trhy padnou.
Ostrý růst suverénních, podnikových a mezibankovních rozpětí likvidity zvýší kapitálové náklady, přičemž zvýšení averze k riziku, volatility a suverénního rizika dále podkopají podnikatelskou, investorskou a spotřebitelskou důvěru.
Oslabení eura pomůže vnější rovnováze Evropy, avšak výhody budou více než vyváženy škodami na exportu a růstových vyhlídkách v USA, Číně a rozvíjející se Asii.
Dokonce i Čína jeví příznaky zpomalení v důsledku vládní snahy o kontrolu hospodářského přehřátí.
Zpomalení v rozvinutých ekonomikách v kombinaci se slabším eurem dále nahlodá čínský růst a do konce roku ho stlačí z více než jedenácti procent někam k sedmi procentům.
To je špatná zpráva pro růst exportu ve zbytku Asie a v zemích bohatých na komodity, které se stále více spoléhají na čínský dovoz.
Významnou obětí bude Japonsko, kde chudokrevný růst reálných příjmů stlačuje domácí poptávku a kde je i současný nízký hospodářský růst udržován při životě vývozem do Číny.
Kromě toho trpí Japonsko nízkým potenciálním růstem kvůli absenci strukturálních reforem, slabým a neefektivním vládám (čtyři premiéři za čtyři roky), velké zásobě veřejného dluhu, nepříznivým demografickým trendům a silnému jenu, který se během vzepětí averze vůči globálnímu riziku stává ještě silnějším.
Scénář, v němž se růst v USA smrskne na 1,5%, eurozóna a Japonsko budou stagnovat a čínský růst se zpomalí pod hranici 8%, nemusí naznačovat globální kontrakci, ale stejně jako v případě USA se tak bude projevovat.
A jakýkoliv další dodatečný šok by mohl uvrhnout tuto nestabilní globální ekonomiku zpět do plné recese.
Potenciálních zdrojů takového šoku je habaděj.
Problémy se suverénním rizikem v eurozóně by se mohly zhoršit, což by vedlo k dalšímu kolu korekcí cen aktiv, averzi ke globálnímu riziku, volatilitě a finanční nákaze.
Zlovolný cyklus korekcí cen aktiv a slabšího růstu v kombinaci s nepříjemnými překvapeními, která se v současné době neprojevují v tržních cenách, by mohl vést k dalším poklesům cen aktiv a ještě slabšímu růstu – tedy k dynamice, která na počátku uvrhla globální ekonomiku do recese.
Navíc nelze vyloučit možnost izraelského vojenského úderu na Írán v příštích 12 měsících.
Pokud k němu dojde, ceny ropy by se mohly rapidně zvýšit a stejně jako v létě 2008 vyvolat globální recesi.
A konečně platí, že politikům docházejí nástroje.
Další monetární kvantitativní uvolňování už velké změny nevyvolá, pro další fiskální stimul v nejrozvinutějších ekonomikách existuje jen malý prostor a schopnost sanovat finanční instituce, které jsou příliš velké, než aby mohly padnout – ale také příliš velké, než aby se daly zachránit –, bude značně omezená.
Klamné naděje optimistů na rychlé zotavení ve tvaru písmene V se tedy vypaří a rozvinutý svět zažije přinejlepším dlouhé zotavování ve tvaru písmene U, které může být v některých případech – eurozóna a Japonsko – tak dlouhé, že se změní ve stav blížící se depresi ve tvaru písmene L.
Vyhnout se recesi s dvojitým dnem bude obtížné.
V takovém světě utrpí i zotavení na silnějších rozvíjejících se trzích – v této velké naději globální ekonomiky –, protože žádná země není z hospodářského hlediska izolovaným ostrovem.
Růst v mnoha rozvíjejících se ekonomikách – Čínou počínaje – je totiž vysoce závislý na ekonomikách rozvinutých, které si utahují opasky.
Zapněte si bezpečnostní pásy, čeká nás velmi kodrcavá jízda.
Dvojí hrozba pro liberální demokracii
CAMBRIDGE – Nemilosrdně se dnes tepe krize liberální demokracie.
Působení Donalda Trumpa v úloze amerického prezidenta, odhlasování brexitu ve Spojeném království a volební vzestup dalších populistů v Evropě zdůrazňují hrozbu „neliberální demokracie“ – jistého druhu autoritářské politiky, již charakterizují všeobecné volby, ale malá úcta k vládě práva či právům menšin.
Méně analytiků si ale všímá, že neliberální demokracie – neboli populismus – není jedinou politickou hrozbou.
Liberální demokracii podrývá také tendence zdůrazňovat „liberálnost“ na úkor „demokracie“.
V tomto druhu politiky jsou vládci izolováni od demokratické zodpovědnosti řadou mantinelů, které zužují škálu politických přístupů, jež mohou uskutečňovat.
Tyto přístupy nastavují úřední orgány, autonomní regulátoři a nezávislé soudy nebo si je zvenčí vynucují pravidla globální ekonomiky.
Politolog Yascha Mounk ve své nové a důležité knize The People vs. Democracy nazývá tento typ režimu – v trefné symetrii k neliberální demokracii – „nedemokratickým liberalismem“.
Poznamenává, že naše politické režimy dávno přestaly fungovat jako liberální demokracie a vypadají čím dál víc jako nedemokratický liberalismus.
Vrcholem této tendence je zřejmě Evropská unie.
Zavedení jednotného trhu a měnového sjednocení bez politické integrace vyžaduje delegování politik na technokratické orgány, jako je Evropská komise, Evropská centrální banka a Evropský soudní dvůr.
Rozhodování rostoucí měrou probíhá ve značné vzdálenosti od veřejnosti.
Británie sice není členem eurozóny, ale požadavek brexitářů „získat zpět kontrolu“ vystihl frustraci, již pociťují mnozí evropští voliči.
Spojené státy nic podobného neprožívají, přesto podobné trendy u mnoha lidí vyvolávají pocit, že jejich hlas ve volbách ztrácí váhu.
Jak uvádí Mounk, tvorba politik je polem, kde působí písmenková polévka regulatorních orgánů – od Agentury ochrany životního prostředí (EPA) po Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA).
Využívání výsady soudního přezkumu ze strany nezávislých soudů k prosazování občanských práv, rozšiřování reprodukční svobody a zavádění mnoha dalších společenských reforem se u značných částí obyvatelstva střetá s nevraživostí.
Konečně u pravidel globální ekonomiky, spravovaných skrze mezinárodní struktury, například Světovou obchodní organizaci (WTO) nebo Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA), se má všeobecně za to, že se ohýbají v neprospěch obyčejných pracujících.
Hodnota Mounkovy knihy spočívá v důrazu na význam obou konstitutivních pojmů liberální demokracie.
Potřebujeme mantinely výkonu politické moci, abychom bránili většinám (či držitelům moci) v pošlapávání práv menšin (či těch, kdo nejsou u moci).
Ale stejně tak potřebujeme, aby veřejná politika reagovala na preference voličů a zodpovídala se jim.
Liberální demokracie je ze své podstaty křehká, protože vyvažování jejích pojmových součástí nepřináší přirozenou politickou rovnováhu.
Mají-li elity dostatečnou moc, nemají mnoho zájmu zrcadlit preference široké veřejnosti.
Když se sešikují masy a domáhají se moci, výsledný kompromis s elitami zřídka přináší udržitelné pojistky na ochranu těch, kdo nejsou u vyjednávacího stolu zastoupeni.
Liberální demokracie má tudíž sklon upadat v jednu či druhou zvrácenost sebe samé – neliberální demokracii či nedemokratický liberalismus.
V pojednání o politické ekonomii liberální demokracie společně s Sharunem Mukandem rozebíráme základy liberální demokracie v pojmech podobných těm, které používá Mounk.
Zdůrazňujeme, že společnosti štěpí dva možné rozkoly: odlišnost v identitě, která vyděluje menšinu z etnické, náboženské či ideologické většiny, a majetková propast, která staví bohaté proti zbytku společnosti.
Hloubka těchto rozdílů a jejich vzájemné působení určují pravděpodobnost různých politických režimů.
Šance liberální demokracie vždy podrývá na jedné straně neliberální demokracie a na druhé to, co nazýváme „liberální autokracií“, v závislosti na tom, zda si převahu udržuje většina nebo elita.
Náš rámec pomáhá zdůraznit příznivé okolnosti, za nichž se liberální demokracie rodí.
Na Západě předcházel liberalismus demokracii: oddělení mocí, svoboda slova a právní řád už se uplatňovaly, když elity souhlasily s rozšířením volebního práva a podvolily se všelidovému hlasování.
Významnou obavou elit zůstala „tyranie většiny“ a například v USA k jejímu potlačení vznikl důmyslný systém brzd a rovnovah, který už dlouho exekutivu vlastně ochromuje.
Jinde, v rozvojovém světě, se masy sešikovaly za absence liberální tradice či praxe.
Liberální demokracie byla zřídka udržitelným výsledkem.
Jako jediné výjimky se jeví relativně rovnostářské a silně homogenní národní státy jako Jižní Korea, kde neexistují žádné zřetelné sociální, ideologické, etnické ani jazykové odlišnosti, jež by autokraté toho či onoho typu – neliberální či nedemokratičtí – mohli zneužívat.
Dnešní vývoj v Evropě a USA naznačuje zneklidňující možnost, že liberální demokracie byla možná pomíjivou fází i tam.
V žalu nad krizí liberální demokracie nezapomínejme, že neliberálnost není jedinou hrozbou, která nad ní visí.
Musíme rovněž najít způsob jak překonat nástrahy nedostatečné demokratičnosti.
Dělejte, co jsme dělali, ne co vám říkáme
V současnosti je mnoha takzvaným ``novým ekonomikám'' od Indonésie po Mexiko vstěpováno, že mají-li být úspěsné, musí se podřídit určitým vzorcům chování.
Podstata sdělení je zřejmá: zde vidíte, co dělaly a dělají rozvinuté průmyslové země.
Pokud se chcete stát členem jejich klubu, musíte činit totéž.
Reformy budou bolestné, tradiční vazby se budou těžko zpřetrhávat, ale při dostatku politické vůle nakonec sklidíte ovoce.
Každá země sestavuje seznam věcí, které je potřeba učinit, a každá vláda nese zodpovědnost za svůj výkon.
Ve vsech státech figurují vysoko na seznamu úkolů vyvážený rozpočet a zvládnutí inflace, ale také strukturální reformy.
Například v Mexiku se stalo strukturální reformou dneska Západem požadované otevření trhu s elektřinou, na němž se smí podle stávající mexické ústavy pohybovat pouze vláda.
A tak analytici - chtělo by se říci bezmyslenkovitě - chválí Mexiko za pokroky při zvládání rozpočtu a inflace, ale zároveň je kritizují za malý pokrok při reformě energetiky.
Jako člověka, který se aktivně účastnil formulování ekonomické politiky Spojených států, mě vždy zarážel rozpor mezi politikou, kterou USA požadují po rozvojových zemích, a politikou uplatňovanou v samotných Spojených státech.
Amerika v tomto ohledu ovsem není sama: podobnou ,,kacířskou`` politiku prosazuje větsina úspěsných rozvojových i rozvinutých zemí.
Obě největsí politické strany v USA dnes například akceptují názor, že pokud země upadne do recese, je rozpočtový deficit nejen přípustný, ale přímo žádoucí .
Přesto je centrálním bankám v rozvojových zemích po celém světě vstěpováno, že by se měly soustředit výhradně na cenovou stabilitu.
Americká centrální banka je přitom oprávněna navzájem vyvažovat hospodářský růst, zaměstnanost a inflaci - a právě tato pravomoc jí přinásí podporu veřejnosti.
Zatímco zastánci volného trhu brojí proti průmyslové politice, v USA vláda aktivně podporuje rozvoj nových technologií - a činí tak již dlouho.
První telegrafní linku vybudovala v roce 1842 mezi Baltimorem a Washingtonem právě federální vláda; internet, který dnes tolik mění ekonomiku, zase vyvinula americká armáda.
Velká část novodobého technologického pokroku Spojených států je založena na vládou financovaném výzkumu v oblasti biotechnologií či obrany.
Stejně tak je dnes mnoha zemím doporučováno privatizovat systém sociálního zabezpečení, přestože americký veřejný systém sociálního pojistění je efektivní (transakční náklady v něm činí pouhý zlomek roční renty) a pojistěnci ho přijímají kladně.
Navíc se stal klíčovým faktorem při faktickém vymýcení chudoby mezi starsími Američany.
Je sice pravda, že americký systém veřejného sociálního pojistění v současnosti čelí problémům s podfinancováním, ale totéž platí i o značné části soukromých penzijních programů ve Spojených státech.
Veřejný penzijní systém navíc poskytuje starsím lidem jistý druh záruk - proti inflaci i proti výkyvům akciového trhu -, což se o soukromé sféře zatím jednoduse říci nedá.
S tím souvisí i skutečnost, že mnohé aspekty americké ekonomické politiky sice významně přispívají k úspěchu Spojených států, ale při diskusích o rozvojových strategiích prakticky nebývají zmiňovány.
Již více než sto let platí v USA tvrdé antimonopolní zákony, které v minulosti rozbily soukromé monopoly v mnoha různých odvětvích, například v ropném průmyslu.
Telekomunikační monopoly v některých nových ekonomikách naproti tomu brzdí rozvoj internetu a tím i ekonomický růst.
V jiných zase obchodní monopoly zbavují země výhod plynoucích z mezinárodní konkurence, zatímco cementářské monopoly výrazně zvysují cenu stavebních prací.
Americká vláda rovněž hraje významnou roli při rozvoji finančních trhů v zemi - tím, že buď přímo nebo prostřednictvím vládou financovaných organizací poskytuje úvěry a že částečně zajisťuje nejméně čtvrtinu vsech půjček.
Fannie Mae, agentura založená vládou za účelem poskytování hypoték střední třídě Američanů, pomohla snížit hypoteční náklady a významně přispěla k tomu, že se dnes Spojené státy řadí k zemím s nejvyssím podílem obyvatel žijících ve vlastním domě.
Organizace Small Business Administration zase poskytla kapitál na pomoc malým podnikům, z nichž některé - například Federal Express - se postupně rozrostly ve velké společnosti vytvářející tisíce pracovních míst.
A jsou to předevsím studentské půjčky americké federální vlády, které zajisťují, že mají vsichni Američané přístup k vysokoskolskému vzdělání - podobně jako vládní finance v minulých letech pomáhaly zajisťovat přístup vsech Američanů k elektřině.
Čas od času také Spojené státy experimentují s ideologií volného trhu a deregulací - někdy s katastrofálními důsledky.
Například deregulace amerických družstevních záložen z podnětu prezidenta Ronalda Reagana vedla k nechvalně proslulé vlně pádů bank, která přisla americké daňové poplatníky na několik set miliard dolarů a přispěla k hospodářské recesi v roce 1991.
Lidem v Mexiku, Indonésii, Brazílii, Indii a dalsích nových ekonomikách by se tedy mělo dostat zcela jiného sdělení: neusilujte o jakousi vybájenou ekonomiku volného trhu, která ve skutečnosti nikdy neexistovala.
Neposlouchejte chvalořeči podnícené americkými zvlástními zájmy, ať už v podnikovém či ve finančním sektoru, neboť přestože Američané kážou svobodný trh, doma při podpoře vlastních zájmů sami spoléhají na americkou vládu.
Místo toho by se měly rozvojové země pozorně dívat nikoliv na to, co Amerika říká, nýbrž na to, co činila v letech, kdy se měnila v průmyslovou velmoc, a co činí dnes.
Existuje totiž silná podobnost mezi touto politikou a politikou aktivních zásahů, kterou v posledních dvaceti letech uplatňují vysoce úspěsné ekonomiky ve východní Asii.
Zubožené Spojené státy?
Větší část uplynulého desetiletí kázala Amerika světu, jak je její ekonomika dokonalá.
Jak je orientovaná na konkurenci, jak uvolňuje regulaci práce, jak jednoduchou má záchrannou sociální síť a jak to všechno prý přispívá k její dynamice a vyššímu růstu.
Kontinentální Evropa měla americký model následovat a liberalizovat své pracovní trhy, aby podniky, které chtějí nabírat nové síly, přitom neztrácely peníze a aby se mzdy zaměstnanců, kteří si najdou novou práci, nesnížily o zkrácené sociální dávky.
Japonci měli zestátnit ztráty, které vykázal tamní bankovní trh poté, co praskla japonská bublina, a zase reprivatizovat ty jeho části, které by mohly mít šanci uspět, a zbytek zlikvidovat.
Východoasijským tygrům bylo doporučeno opustit německo-japonský finanční systém, založený na univerzálním bankovnictví, a přijmout model anglosaský, založený na likvidních finančních trzích.
K tomu ještě dostali hubováno za to, že nedostatečně regulují své finanční systémy.
Další rozvojové země si vyslechly, že jejich obchodní bariéry, jejich libování si v inflačním finančnictví, jejich neschopnost zabránit daňovým únikům a jejich vlády slabé na to, aby vymáhaly majetková a smluvní práva i vůči místní honoraci, organizovaným zlodějům a hlavně vůči funkcionářům z vlastních řad, jim nedovolují užívat si z nového globalizovaného rohu ekonomické hojnosti.
Teď nastal čas odplaty, kdy svět může kázat Americe, jak napravit její už ne tak dokonalou ekonomiku.
Může však taková kritika být konstruktivní?
Nebude to jen nával (příjemný, to jistě) škodolibosti?
Radou číslo jedna je nesporně to, že americký finanční systém by se měl sám přesně řídit tím, co jeho zastánci šířili do světa.
V některých zemích ředitele velkých firem ukázňují zástupci velkých nadnárodních bank, kteří sedí v představenstvech a dozorčích radách a zvedají ruku za velké balíky akcií.
V mnoha zemích jsou otěže ředitelů v rukou rodin plutokratů, kteří svou kontrolu uplatňují skrz pyramidy společností a zvláštní druhy akcií.
Americký model firemního řízení se měl spoléhat na následujících několik faktorů:
· Selhání manažerů mělo vést k nepřátelským převzetím firmy;
· Ještě před převzetím měla nad manažery viset obava, že se představenstvo vzbouří, zvláště tehdy, budou-li členové představenstva mít důvodné podezření, že by se jejich firma mohla stát cílem nepřátelského převzetí;
· Manažeři měli vykazovat dobrý výkon za každou cenu, neboť jejich akciové opce a další plnění spojené s jejich výkonem vydělávaly peníze, které ovšem byly vázané majetkem akcionářů a celé korporace.
V těchto stísněných podmínkách měli američtí manažeři navíc ještě zachovávat mnohem větší diskrétnost než jejich zahraniční kolegové, aby je v jejich úsudcích nemohl nikdo omezovat a aby nikdo nemohl předjímat jejich rozhodnutí.
Všechno tohle mělo dohromady přinést dynamiku.
Jenže aby takový systém fungoval, musí mít investoři solidní informace o firmách se slabým výkonem a vztah mezi výplatou top manažerů a výkonem firmy musí být reálný.
Místo toho se rozvinul laxní účetní systém a metoda odměňování manažerů ve stylu ,,panna - bereš, orel - tvoje opce budou přeceněny a bereš taky".
Není tedy divu, že šéfové, kteří nedokázali podle zákona ukázat trhu silné zisky, falšovali účetnictví - často s pomocí svých údajně nezávislých účetních.
Za těchto okolností není v krátkodobém zájmu nikoho, natož v krátkodobém zájmu účetních firem, které vydělávají více na poradenství než na firemním účetnictví, aby přesné informace - jsou-li špatné - prosákly na trh.
Ostatní země musí tedy Americe říct, že stát nemůže zůstat stranou a dovolit trhu, aby si dělal, co chce: za přesné obchodní informace musí být zodpovědná vláda.
A pak, hamižnost korporátních bossů přece nemůže být jediným určovatelem hodnocení a odměňování manažerů.
Spojené státy však teď bohužel mají vládu, která se všemožně snaží bagatelizovat důležitost včasného hlášení rozprodeje akcií uvnitř firem (což neučinil sám americký prezident Bush, když ještě podnikal), důležitost včasného hlášení změn zaúčtování nerealizovaných příjmů společností (což se stalo ve společnosti Halliburton, když ji řídil dnešní viceprezident Cheney) a důležitost povinnosti řídících pracovníků vědět o podvodech, kterých se dopouštějí jejich podřízení (což neplatilo v případě dnešního náměstka ministra obrany Whitea v době, kdy řídil obchody s elektrickou energií ve firmě Enron).
Ostatní země by měly Spojeným státům připomenout také to, že její obyvatelstvo stárne a že na blížící se odchod dnešní generace ,,baby boomerů" do důchodu je třeba našetřit nemalé peníze.
Před dvěma lety byl v Americe politickou mantrou státní penzijní systém Save Social Security, který měly finančními prostředky naplnit obrovské přebytky federálního rozpočtu.
Jenže díky daňovým škrtům prezidenta Bushe byly tyto přebytky vyplýtvány jinde a místo nich se opět objevil deficit.
Ostatní země musí Ameriku varovat, že její penzijní systém je časovaná bomba, kterou je třeba zneškodnit.
A do třetice: Amerika se v posledních dvaceti letech proměnila z převážně středostavovské společnosti, jakou známe z evropských sociálních demokracií, ve stvůru s extrémním bohatstvím, jaké nepamatujeme od doby před první světovou válkou.
Jednou z příčin této přeměny je slábnoucí důraz americké společnosti na vzdělání, který byl ve své době jedinečný.
Klesající úroveň státního školství, sestupný tlak na financování státních vysokých škol a nedostatek politické vůle zpřístupnit vyšší vzdělání méně zámožným vrstvám jsou příčinou propastných rozdílů ve vzdělání mezi těmi, kdo si mohou dovolit kvalitní školy, a těmi, kdo na ně nemají.
Takže zatímco ekonomické důvody pro větší soukromé i státní investice do vzdělání jsou silnější než kdy předtím, většina lidí našetřit na vzdělání nedokáže a vzdělání - přese všechno, co vykládají politici - není onou federální prioritou, jíž by rozhodně mělo být.
Po tak dlouhém povyšování se nad celým světem by Američané měli dnešní výtky přijmout s povděkem.
Ale pokud chce zbytek světa doopravdy pomoci, měl by Ameriku poučit tak, jak zde navrhuji.
Někteří z nás možná budou poslouchat.
Rok konzervativních sázek
NEW YORK – Vzestup na globálních akciových trzích, který započal letos v červenci, pomalu ztrácí dech, což není nijak překvapivé: vzhledem k tomu, že nedošlo k žádnému podstatnému zlepšení růstových vyhlídek v rozvinutých ani velkých rozvíjejících se ekonomikách, bylo toto zotavení od počátku bezzubé.
S ohledem na skličující makroekonomická data v posledních měsících mohlo ke korekci dojít dokonce i dříve.
Začneme-li u rozvinutých zemí, pak se recese v eurozóně rozšířila z okraje do jádra, neboť postihla Francii, zatímco Německo se potýká s dvojím příkořím v podobě zpomalujícího se růstu na jednom velkém vývozním trhu (Čína/Asie) a jednoznačné kontrakce na jiných trzích (jižní Evropa).
Hospodářský růst ve Spojených státech zůstává na neduživých 1,5-2% po většinu roku, přičemž Japonsko sklouzává do nové recese.
Velká Británie si podobně jako eurozóna již protrpěla recesi s dvojím dnem a vzhledem k nepříznivým větrům z USA, Evropy a Číny zpomalují už i silní vývozci komodit – Kanada, severské země a Austrálie.
Také rozvíjející se tržní ekonomiky – včetně všech členů skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) a dalších velkých hráčů, jako jsou Argentina, Turecko nebo Jihoafrická republika – v roce 2012 zpomalily.
Čínské zpomalení se možná podařilo na několik čtvrtletí stabilizovat prostřednictvím nejnovější vládní fiskální, měnové a úvěrové injekce, ovšem tento stimul jen zakonzervuje trvale neudržitelný růstový model této země, který je založený na příliš vysokém podílu fixních investic a úspor a příliš nízkém podílu soukromé spotřeby.
V roce 2013 se k rizikům poklesu globálního růstu připojí také rozšíření úsporných fiskálních programů do většiny rozvinutých ekonomik.
Až do nynějška se fiskální brzda s recesivními účinky soustředila na okraj eurozóny a Velkou Británii.
Nyní však prostupuje i do jádra eurozóny.
A pokud se v USA Barack Obama a republik��ni v Kongresu dohodnou na rozpočtovém plánu odvrácení rýsujícího se „fiskálního srázu“, pak výdajové škrty a zvýšení daní zákonitě povedou k určitému zabrzdění růstu v roce 2013 – nejméně o 1% HDP.
V Japonsku fiskální stimul vyvolaný obnovou po zemětřesení postupně odezní a do roku 2014 bude zavedena nová spotřební daň.
Mezinárodní měnový fond má proto naprostou pravdu, když tvrdí, že předimenzované a synchronizované fiskální úsporné programy ve většině rozvinutých ekonomik zatemní globální růstové vyhlídky pro rok 2013.
Čím lze tedy vysvětlit nedávný vzestup na americkém a globálním trhu aktiv?
Odpověď je prostá: centrální banky opět zapnuly své stříkačky s likviditou, a poskytly tak vzpruhu rizikovým aktivům.
Americký Federální rezervní systém zahájil agresivní kvantitativní uvolňování (QE) na dobu neurčitou.
Oznámení Evropské centrální banky o programu „přímých tržních transakcí“ snížilo riziko suverénní dluhové krize na okraji eurozóny a rozpadu měnové unie.
Bank of England se přesunula od QE k CE (úvěrovému uvolňování) a japonská centrální banka opakovaně zvýšila objem svých QE operací.
Měnové autority v mnoha dalších rozvinutých i rozvíjejících se ekonomikách snížily rovněž své úrokové sazby.
A při pomalém růstu, potlačené inflaci, téměř nulových krátkodobých úrokových sazbách a větším QE zůstávají dlouhodobější úrokové sazby ve většině rozvinutých ekonomik na nízké úrovni (s výjimkou okraje eurozóny, kde přetrvává relativně vysoké suverénní riziko).
Nelze se tedy příliš divit, že se investoři v zoufalém hledání výnosu vrhli na akcie, komodity, úvěrové nástroje a měny států s rozvíjejícími se ekonomikami.
Nyní se však zdá, že na globálních trzích dochází ke korekci, za kterou může za prvé a především slabá růstová vyhlídka.
Současně platí, že krize v eurozóně zůstává nevyřešená, a to navzdory smělému postupu ECB a diskusím o vytvoření bankovní, fiskální, hospodářské a politické unie.
Stále ohroženy jsou konkrétně Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálie, přičemž jádrem eurozóny prostupuje sanační únava.
Navíc se vrší politické nejistoty – na fiskální, dluhové, daňové i regulační frontě.
V USA jsou fiskální obavy trojího druhu: jednak je to riziko „srázu“ v roce 2013, kdy v případě absence politické dohody začne automaticky platit zvýšení daní a mohutné výdajové škrty, dále jsou to obnovené stranické šarvátky o dluhový strop a za třetí je to nová bitva o střednědobá fiskální úsporná opatření.
V mnoha dalších zemích či regionech – například v Číně, Koreji, Japonsku, Izraeli, Německu, Itálii nebo Katalánsku – zvýšily politickou nejistotu také blížící se volby nebo politické změny.
Dalším důvodem ke korekci je skutečnost, že oceňování na akciových trzích je zkreslené: poměry cen a výnosů jsou nyní vysoké, zatímco růst výnosů na akcii oslabuje a čekají ho další nepříjemná překvapení, poněvadž růst a inflace zůstávají nízké.
A protože nejistota, volatilita a mezní rizika jsou znovu na vzestupu, mohla by se korekce rapidně urychlit.
Dnes navíc existují také větší geopolitické nejistoty: riziko íránsko-izraelského vojenského střetu zůstává vysoké, neboť vyjednávání ani sankce nemusí odradit Írán od vývoje jaderných zbrojních kapacit; nová válka mezi Izraelem a Hamásem v Gaze je pravděpodobná; arabské jaro se mění v pošmournou zimu charakterizovanou hospodářskou, sociální a politickou nestabilitou a územní spory v Asii, konkrétně mezi Čínou, Jihokorejskou republikou, Japonskem, Tchaj-wanem, Filipínami a Vietnamem, podněcují nacionalistické síly.
Spotřebitelé, firmy i investoři začínají být opatrnější a více se vyhýbají riziku, a vzestup na akciových trzích ve druhé polovině roku 2012 už proto dosáhl vrcholu.
Vzhledem k závažnosti rizik poklesu růstu v rozvinutých i rozvíjejících se ekonomikách by zmíněná korekce navíc mohla být předzvěstí horších věcí, které globální ekonomiku a finanční trhy v roce 2013 čekají.
Pryč s dluhovou nadváhou
LONDÝN – Bezmála čtyři roky od začátku globální finanční krize se leckdo diví, proč si ekonomické oživení dává tak načas.
Jeho hlemýždí postup opravdu mate i experty.
Podle Mezinárodního měnového fondu mělo světové hospodářství v& roce 2011 růst o 4,4& % a v& roce 2012 by mělo růst o 4,5& %.
Nejnovější údaje Světové banky ukazují, že ve skutečnosti růst v& roce 2011 dosáhl jen 2,7& % a letos dále zpomalí na 2,5& % – přičemž toto číslo bude dost možná ještě nutné korigovat směrem dolů.
Tato diskrepance mezi prognózou a výsledkem může mít dvě příčiny.
Buď byla újma způsobená finanční krizí vážnější, než si lidé uvědomovali, anebo byla předepsaná ekonomická terapie méně účinná, než věřili tvůrci politik.
Závažnost bankovní krize byla pochopena rychle.
V& letech 2008-9 byly zavedeny obrovské stimulační balíčky, organizované Spojenými státy a Čínou, koordinované Británií a zdráhavě podporované Německem.
Ořezaly se úrokové sazby, sanovaly insolventní banky, roztočily se tiskárny peněz, osekaly daně a posílily veřejné výdaje.
Některé země devalvovaly své měny.
Sklouzávání se tak podařilo zastavit a odraz byl rychlejší, než prognostici očekávali.
Jenže stimulační opatření proměnila bankovní krizi v& krizi fiskální a svrchovaně dluhovou.
V& reakci na narůstající obavy ze suverénního krachu vlády začaly od roku 2010 zvyšovat daně a seškrtávat výdaje.
V& tomto bodě se oživení zvrátilo.
Jak Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff uvádějí ve své mistrovské knize This Time is Different (Tentokrát je to jiné), neexistuje žádný bezpečný způsob jak zkrátit bankovní krizi.
Krize vychází z& „nadměrné akumulace dluhu“, kvůli níž jsou ekonomiky „náchylné ke krizím důvěry“.
Vlády musí sanovat komerční banky a pak zase komerční banky musí sanovat vlády.
Nakonec oba aktéry musí sanovat centrální banky.
To vše podle Reinhartové a Rogoffa provází „vleklá a výrazná kontrakce ekonomické aktivity.“ Vyčíslují, že průměrná délka poválečných krizí byla 4,4 roku – doba potřebná k& nezbytnému „zkrácení dluhové páky“, po němž ustupuje krize důvěry a vrací se hospodářský růst.
V& těchto úvahách ale něco chybí.
Zotavení z& Velké hospodářské krize trvalo asi 10 let, déle než dvojnásobek poválečného průměru.
Reinhartová a Rogoff zmiňují dvě příčiny rozdílu v& tempech zotavení: pomalou reakci politik na Velkou hospodářskou krizi a zlatý standard, který znamenal, že jednotlivé země z& deprese nemohly vyváznout pomocí exportu.
Jinými slovy, fiskální politika a měnově-politický režim mají rozhodující vliv na hloubku propadu i dobu, která uběhne, než se ekonomika zotaví.
Podstatné je také to, že k& velkým finančním zhroucením docházelo znovu v& 70.& letech, ačkoliv se téměř nevyskytovala v& 50.& a 60.& letech, kdy se uplatňoval keynesiánský systém řízených ekonomik a brettonwoodský systém řízených směnných kurzů.
Velké poválečné krize, jež Reinhartová a Rogoff zvažují, probíhaly v& letech 1977 až 2001.
Došlo k& nim proto, že se uvolnila regulace bank a kapitálových toků, a byly kratší než ve 30.& letech proto, že politické reakce nebyly úplně stupidní.
Tuto skutečnost začátkem měsíce zdůraznil indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono, když se britskému ministerskému předsedovi Davidu Cameronovi pochlubil, že úspěšný plán ozdravení Indonésie realizovaný po krachu v roce 1998 se inspiroval u Johna Maynarda Keynese. „Musíme zajistit, aby lidé mohli nakupovat, musíme zajistit, aby průmysl mohl vyrábět…“
Dnes už zřejmě mnoha vládám, zejména v& eurozóně, došly v& oblasti politik možnosti.
Jelikož se do módy dostaly fiskální úspory, daly sbohem zajišťování toho, aby „lidé mohli nakupovat“ a „průmysl mohl vyrábět“.
Úkol udržet ekonomiky nad vodou přešel na centrální banky, ale většina peněz, jež tisknou, zůstává vězet v& bankovní soustavě, takže nedokáže ovlivnit stagnující spotřebu ani ubývající investice.
Navíc právě eurozóna je jakási miniatura zlatého standardu, kde silně zadlužení členové nemohou devalvovat měny, protože žádné vlastní měny nemají.
Vzhledem k& tomu, že zpomaluje i čínský růst, světové ekonomice je tak podle všeho souzeno se ještě nějaký čas plazit po dně, přičemž nezaměstnanost v& některých zemích stoupá k& 20& % či výš.
Jestliže fiskální, měnové a kurzovní politiky jsou zablokované, existuje cesta z& vleklé recese?
John Geanakoplos z& Yaleovy univerzity prosazuje rozsáhlé odpisy dluhů.
Vlády by neměly čekat, až se dluhů zbaví pomocí bankrotů, ale spíš by měly „dát mandát k& odpuštění dluhů“.
Mohly by od věřitelů nakoupit špatné půjčky a část jistiny splatné vypůjčovatelem odpustit a současně snížit zástavní požadavky věřitele a převis dluhu vypůjčovatelů.
V& USA se projektů odpouštění dluhů zaměřených na držitele podřadných hypoték účastnily programy TALF a PPIP, leč v& příliš malém rozsahu.
Princip odpouštění dluhů má však zjevně uplatnění i u veřejného dluhu, zejména v& eurozóně.
Nadměrného veřejného dluhu se bojí banky, které jej drží.
Rizikové veřejné dluhopisy pro ně nejsou o nic bezpečnější než rizikové soukromé dluhopisy.
Věřitelům i vypůjčovatelům by prospělo komplexní umazání dluhu.
A prospělo by i občanům, jejichž živobytí ničí zoufalé snahy vlád snížit zadlužení.
Filozoficky odpouštění dluhů vychází z& přesvědčení, že věřitelé nesou vedle dlužníků část viny za platební neschopnosti, neboť právě oni špatné půjčky v& prvé řadě poskytli.
Pokud vypůjčovatel při uzavírání půjčky věřitele nebalamutil, nese vypůjčovatel za transakci přinejmenším část zodpovědnosti.
Keynes v& roce 1918 naléhal na zrušení mezispojeneckých dluhů vzešlých z& první světové války. „Nikdy se nedokážeme pohnout, dokud ze svých údů nesvrhneme tyto papírové okovy,“ napsal tehdy.
Jeho výzva z& roku 1923 se pak stala výstrahou, jíž by měli věnovat pozornost dnešní tvůrci politik: „Absolutisté smluv… jsou skutečnými otci revoluce.“
Pryč s europaternalismem
Italské předsednictví Evropské unii s sebou nese obrovskou zodpovědnost, totiž znovuoživit rozšíření jako klíčový aspekt nové EU.
Vhodným začátkem by bylo prosazení odlišného postoje vůči přijetí eura kandidátskými zeměmi.
Při současném paternalistickém přístupu institucí EU ke kandidátským zemím totiž hrozí vytvoření dvourychlostní Evropy, která zkomplikuje proces integrace.
Kandidátské země svou část dohody dodržely, když dosáhly takového stupně obchodní integrace s členskými zeměmi EU, že je dokonce vyšší než u mnoha současných členů.
Tři z těchto zemí - Estonsko, Lotyšsko a Litva - mají měnové výbory nebo fixní směnný kurz k euru - podobně jako Bulharsko, u něhož se vstup do EU očekává v roce 2007.
Ostatní kandidátské země již několik let deklarují svůj zájem zavést v brzké době euro, v některých případech jednostranně, a to ještě před vstupem do EU - tento postoj otevřeně podporuje Polská národní banka, méně energicky pak Maďarská národní banka a Česká národní banka.
I přes pokrok při přibližování inflace a úrokových sazeb k úrovni EU se mnoho kandidátských zemí obává, že při plném otevření se kapitálovým tokům - které je podmínkou vstupu - budou vystaveny riziku náhlých ustrnutí kapitálových toků a měnovým krizím.
Tyto země si vzaly ponaučení z příkladu Latinské Ameriky a Asie v devadesátých letech.
Přijetí eura by jim poskytlo skvělou příležitost se takovým rizikům vyhnout a soustředit se na tvorbu skutečného hospodářského růstu.
Reakce institucí EU, jmenovitě Evropské centrální banky (ECB) a Evropské komise, však byla až dosud negativní: kandidátským zemím se dostalo sdělení, že nejprve musí strávit nejméně dva roky v Mechanismu směnných kurzů (ERM II), kde se od uchazečů o zavedení eura očekává, že prokážou životaschopnost své politiky.
Původně byly za nepřijatelné pokládány dokonce i měnové výbory, přestože - jak tomu v Evropě často bývá - existovaly výjimky: země, které již měnové výbory měly, si je mohly ponechat i po vstupu do EU.
Odpor ECB a Evropské komise vůči rychlému přijetí eura kandidátskými zeměmi postrádá pevné základy.
Unii by mělo spíše záležet na tom, aby politika kterékoliv členské země nepoškozovala členy jiné.
Jak uvádí guvernér Polské národní banky Leszek Balcerowicz, přijetí eura kandidátskými zeměmi dozajista přinese těmto zemím užitek, přičemž pro současné členy bude dopad tohoto kroku přinejhorším neutrální.
Každopádně již sama velikost ekonomik všech kandidátských zemí dohromady je tak zanedbatelná - činí přibližně 6% HDP rozšířené EU -, že nemůže mít na euro žádný podstatný vliv.
Vytrvalá opozice institucí EU však vedla většinu kandidátských zemí k tomu, že opustily ideu jednostranného nebo co nejrychlejšího zavedení eura po vstupu do unie.
Tvrdohlavost ECB a Evropské komise tak nyní bohužel dodává munici populistickým vládám v kandidátských zemích, které spoléhají na zhodnocení měny, aby se mohly vyhnout fiskální disciplíně, již by s sebou zavedení eura neslo.
Taková fiskální expanze by však pravděpodobně danou zemi v otázce přijetí eura v dohledné době diskvalifikovala.
V kandidátských zemích, které nezavedly měnový výbor, došlo k nárůstu rozpočtových deficitů - ten v Maďarsku v roce 2002 přesáhl 9% HDP, zatímco v Polsku, České republice a na Slovensku převyšoval 5% HDP -, přičemž velký příliv kapitálu udržuje jejich měny pod silným tlakem na zhodnocení.
Tento trend vystavuje reálné ekonomiky kandidátských zemí přesně takovému riziku odlivu kapitálu a měnových krizí, které se mělo brzkým zavedením eura eliminovat.
Je paradoxní, když kandidátským zemím dělají přednášky o kompromisu mezi nominální a skutečnou konvergencí představitelé ECB a Evropské komise.
Plán růstu v kandidátských zemích je pro Brusel očividně jediným imperativem; makroekonomická stabilita může počkat.
Vysoké rozpočtové schodky podporují růst, zatímco inflace evidentně není problém.
Pokud někomu připadá tento způsob uvažování povědomý, pak je to možná tím, že (víceméně) rekapituluje základy neudržitelného plánovacího systému, který kandidátské země na počátku devadesátých let opustily.
Bylo to přece přijetí racionální a tržně orientované hospodářské politiky, co někdejší komunistické země přivedlo na práh členství v EU.
Evropské instituce by proto měly opustit svůj paternalistický přístup a vzít vážně obavy centrálních bankéřů v kandidátských zemích z rizik spojených s udržováním domácích měn po dlouhé období, během něhož se jejich ekonomiky musí plně otevřít kapitálovému toku.
Za stávající situace ECB a Evropská komise de facto podporují postoje populistických vlád ve východní Evropě, které již dnes utrácejí prostředky, jež v budoucnu doufají získat od EU.
Je nejvyšší čas, aby instituce EU začaly brát problémy a příležitosti spojené s rozšířením vážněji.
Začít mohou tím, že se budou příznivěji dívat na brzké přijetí eura kandidátskými zeměmi, a to jak zeměmi s měnovým výborem, tak i zeměmi s plovoucími směnnými kurzy.
Pryč s lidskými právy
Vztah mezi Organizací spojených národů a hnutím za lidská práva je odjakživa nejednoznačný.
Na jedné straně je lidskoprávní ideologie – a ideologie to je, do puntíku tak, jak býval komunismus nebo dnes je neoliberalismus – hluboce legalistická, neboť se legitimity domáhá podle smluv a dalších mezinárodních i národních instrumentů.
Mezi ty jako „první mezi rovnými“ patří Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948.
Moderní lidskoprávní hnutí se zrodilo z OSN a v mnoha ohledech nikdy tento svůj domov úplně neopustilo.
Na druhé straně je OSN spíše prominentním řečništěm k proklamacím vysokých ideálů lidských práv, rovnosti a osobní i ekonomické svobody než milníkem na cestě ke světové vládě (ať už si někteří konzervativní extremisté ve Spojených státech myslí cokoliv).
Vskutku, OSN je ve svém institucionálním jádře mezivládním orgánem, jehož činitelé, od funkčně nejméně významného člena kádru až po generálního tajemníka, konají, jak ráčí členské státy – a to především ty mocné.
V důsledku tohoto hlubokého rozporu mezi ambicemi a mandátem se často zdá, že OSN je překážkou dosahování lidskoprávních cílů stejně, jako je jejich uskutečňovatelem.
Kdo by o tom pochyboval, nechť si připomene neochotu jednoho generálního tajemníka za druhým, od U Thanta po Kofiho Annana, setkat se s oběťmi porušování lidských práv, jež měly tu smůlu, že se narodily v mocných zemích – ba v některých případech šlo dokonce o neochotu povolit jejich vstup do areálu OSN.
Přes všechnu svou intelektuální věrnost prosazování lidských práv OSN dobře ví, že není právě nejlepší probouzet nevoli Číňanů či Rusů přijímáním aktivistů z Tibetu nebo Čečenska.
Pro spravedlnost je třeba říct, že ze všech generálních tajemníků OSN právě Kofi Annan vzdává největší poctu ideálům lidskoprávního hnutí a snaží se, alespoň rétoricky, vytvářet mezi OSN a těmito ideály spojitost.
Rétorika samozřejmě není realita a deklarace OSN se často zdají značně odtržené od její každodenní praxe.
Avšak slova nejsou bez důsledků a není sporu o tom, že lidská práva se během Annanova pobytu ve funkci dostala při mezinárodních rokováních na vyšší příčku než kdy předtím.
Kandidátka, již Annan jmenoval do úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, bývalá irská prezidentka Mary Robinsonová, navíc v mnoha rozvojových zemích napomohla přijetí lidskoprávní agendy, jež byla dříve často považována za vlajkovou loď vměšování se Západu do cizích věcí.
Annanovi blízcí spolupracovníci říkají, že doufal, že během nedávno skončeného summitu bude možné na těchto úspěších stavět.
V březnu napsal, že „Organizace [musí] brát záležitost lidských práv stejně vážně jako otázky bezpečnosti a rozvoje“.
Mezi klíčovými návrhy bylo nahrazení značně zdiskreditované Komise pro lidská práva OSN – orgánu, který nemá mechanismus na vyloučení ani tak nechvalně proslulých přestupitelů lidských práv, jako jsou Libye, Kuba nebo Zimbabwe – novou Radou pro lidská práva, kde by se takto trapné obtíže teoreticky netrpěly.
Všeobecně se uznává, že summit byl z velké části neúspěchem.
Sám Annan to připustil ve svém projevu při zahajování šedesátého Valného shromáždění OSN.
Vychází to z mnoha důvodů.
Vláda USA se na poslední chvíli rozhodla předložit stovky námitek k závěrečné deklaraci summitu, čímž ji v podstatě zredukovala na soupis banalit založených na nejmenším společném jmenovateli.
Mezi rozvojovými zeměmi se rovněž rozšířily pochybnosti, zda silnější oddanost OSN lidským právům je opravdu tím, za co ji označuje Annan, nebo zda jde pouze o zástěrku, nebo dokonce o zákonné zmocnění Západu k vojenské intervenci.
Mnoho oprávněné pozornosti bylo věnováno úskokům Johna Boltona, diplomata ostře vyhraněného proti OSN, jehož prezident Bush nedávno jmenoval na post velvyslance právě při OSN.
Co se však v těchto diskusích spíše ztrácelo, byly zlomocné synergie mezi podezřívavostí třetího světa, že takzvané humanitární intervence jsou jen návratem kolonialismu, a unilateralistickou administrativou USA nerozlučně spjatou s koncepcí preemptivní války proti nepřátelům, které ztotožňuje se státy porušujícími lidská práva.
Vzhledem k tomu, že Bushova administrativa, jak její představitelé opakovaně prohlašují, středem své zahraniční politiky učinila zavádění demokratických, lidskoprávně orientovaných režimů, v případě potřeby silou, ti, kdo v amerických intervencích do Afghánistánu a do Iráku vidí jen agresivní imperialismus, pohlížejí na lidská práva v mnohem skeptičtějším světle.
V jistém smyslu OSN, Annan a lidskoprávní aktivisté, již jsou zřejmě jeho největšími stoupenci, uvízli v této křížové palbě.
To vše připomíná jeden z posledních filmů velkého španělského režiséra Luise Buñuela.
Epizoda před úvodními titulky představuje skupinu španělských povstalců během vzpoury proti Napoleonovi, již jsou vedeni ke zdi, kde budou zastřeleni popravčí četou.
V čele popravčí čety nese francouzský voják trikolóru.
Na ní jsou slavná slova: „Svoboda, rovnost, bratrství“.
Povstalci jsou dovedeni ke zdi, a právě když vojáci pozvedají pušky k rameni, jeden ze vzbouřenců zakřičí: „Pryč se svobodou!“ Zdá se, že jsme mnoho nepokročili.
Pryč s eurozónou
NEW YORK – Krize eurozóny podle všeho vrcholí, Řecko je na pokraji krachu a potupného odchodu z měnové unie a Itálie je na krok od ztráty přístupu na trh.
Problémy eurozóny jsou ale mnohem hlubší.
Jsou strukturální a vážně postihují přinejmenším čtyři další ekonomiky: Irsko, Portugalsko, Kypr a Španělsko.
Země PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko) byly v eurozóně během minulé dekády spotřebitelem první i poslední instance, utrácely víc, než kolik získávaly v příjmech, a hospodařily s čím dál většími schodky běžného účtu.
Jádro eurozóny (Německo, Nizozemsko, Rakousko a Francie) přitom představovalo producenta první a poslední instance, utrácelo míň, než kolik získávalo v příjmech, a hospodařilo s čím dál většími přebytky běžného účtu.
Tyto externí nevyváženosti také od roku 2002 rozdmýchávala síla eura a divergence reálných směnných kurzů a konkurenční schopnosti uvnitř eurozóny.
Jednotkové mzdové náklady v Německu a v dalších částech jádra poklesly (neboť růst mezd byl pomalejší než růst produktivity), což vedlo k reálné devalvaci a růstu přebytků běžného účtu, kdežto v PIIGS (a na Kypru) docházelo k opaku, což vyvolalo reálné zhodnocování a rozšiřující se deficity běžného účtu.
V Irsku a Španělsku se zhroutily soukromé úspory a bublina bytové výstavby vyvolala nadměrnou spotřebu, zatímco příčinou zjitření externích nevyvážeností v Řecku, Portugalsku, na Kypru a v Itálii byly nadměrné fiskální schodky.
Výsledný nárůst soukromého a veřejného dluhu v zemích přílišných výdajů začal být nezvladatelný, když praskly bubliny bydlení (Irsko a Španělsko) a na periferii eurozóny už byly neudržitelné deficity běžného účtu, fiskální díry či obojí.
Rozsáhlé schodky běžného účtu periferních zemí, vyvolané ve značné míře nadměrnou spotřebou, doprovázela navíc hospodářská stagnace a ztráta konkurenční schopnosti.
Tak a co teď?
Nejlepším způsobem jak obnovit růst a konkurenční schopnost na okraji eurozóny a zároveň uskutečňovat nezbytná úsporná opatření a strukturální reformy je symetrická reflace.
Z toho plyne nutnost výrazného uvolnění měnové politiky Evropskou centrální bankou, poskytnutí podpory věřitele poslední záchrany nelikvidním, ale potenciálně solventním ekonomikám, strmé devalvace eura, která by schodky běžného účtu proměnila v přebytky, a fiskální stimulace v jádru eurozóny, bude-li periferie nucena k úsporným opatřením.
Německo a ECB se této možnosti bohužel vzpírají, kvůli vyhlídce na přechodnou dávku mírně vyšší inflace v jádru oproti periferii.
Trpkým lékem, který chce periferii vnutit Německo a ECB, je – jako druhá možnost – recesní deflace: fiskální uskrovňování, strukturální reformy usilující o posílení růstu produktivity a snížení jednotkových mzdových nákladů a reálná devalvace uskutečněná prostřednictvím cenové korekce, na rozdíl od korekce nominálních směnných kurzů.
Problémů má tato možnost mnoho.
Fiskální úsporná opatření jsou sice nezbytná, ale znamenají krátkodobě hlubší recesi.
I strukturální reforma krátkodobě snižuje výstup, protože vyžaduje propouštění pracujících, uzavírání ztrátových firem a postupnou realokaci pracovních sil a kapitálu do nově nastupujících odvětví.
Aby se tedy předešlo spirále vytrvale se prohlubující recese, periferie potřebuje reálnou devalvaci, aby se zlepšil její externí schodek.
I kdyby se však během příštích několika let ceny a mzdy propadly o 30 % (což by bylo s největší pravděpodobností sociálně a politicky neudržitelné), reálná hodnota dluhu by strmě vzrostla, což by insolvenci vlád i soukromých dlužníků zhoršilo.
Krátce, okraj eurozóny teď zakouší paradox spořivosti: příliš rozsáhlé a příliš rychlé zvýšení úspor vede k návratu recese a proměňuje dluh v ještě neudržitelnější.
A teď tento paradox postihuje i jádro eurozóny.
Zůstanou-li periferní země vězet v deflační pasti vysokého dluhu, upadajícího výstupu, slabé konkurenční schopnosti a strukturálních externích schodků, nakonec je začne lákat třetí možnost: úpadek a odchod z eurozóny.
To by jim umožnilo devalvací nových národních měn oživit hospodářský růst a konkurenční schopnost.
Samozřejmě že takový neřízený rozpad eurozóny by byl šok stejně děsivý jako krach Lehman Brothers v roce 2008, ne-li ještě horší.
Aby se takovému vývoji předešlo, ekonomiky jádra eurozóny by byly nuceny přikročit ke čtvrté a poslední možnosti: uplatit země na periferii, aby zůstaly státy s nízkým růstem a chabou konkurenční schopností.
K tomu by bylo nutné akceptovat rozsáhlé ztráty u veřejných i soukromých dluhů, jakož i enormní transferové platby, které by posilovaly příjmy periferie, zatímco její výstup by stagnoval.
Itálie dělá něco podobného už desítky let, neboť tamní severní regiony dotují chudší Mezzogiorno.
V eurozóně, kde Němci jsou Němci a Řekové jsou Řekové, však takové fiskální transfery nejsou politicky možné.
To také znamená, že Německo a ECB mají menší moc, než podle všeho věří.
Pokud neustoupí od asymetrické korekce (recesní deflace), která veškerou bolest koncentruje na periferii, a nepřikloní se k symetričtějšímu přístupu (úsporná opatření a strukturální reformy na periferii, doplněné reflací napříč eurozónou), pomalu se blížící havárie měnové unie se začne přibližovat mnohem rychleji, až země na okraji zkrachují a vystoupí.
Nynější chaos v Řecku a Itálii může být v tomto procesu prvním krokem.
Je jasné, že přístup eurozóny založený na snaze nějak potíže přestát už nefunguje.
Pokud eurozóna nezačne postupovat směrem k větší ekonomické, fiskální a politické integraci (cestou slučitelnou s krátkodobou obnovou růstu, konkurenční schopnosti a dluhové udržitelnosti, potřebných k vyřešení neudržitelného dluhu a snížení fiskálních a externích schodků), recesní deflace nepochybně povede k neřízenému rozpadu.
Jelikož Itálie je příliš velká na krach i na záchranu a dospěla už do bodu, z něhož není návratu, eurozóna vstoupila do poslední fáze této partie.
Nejprve přijdou postupné nátlakové restrukturalizace a poté odchody z měnové unie, které nakonec povedou k rozpadu eurozóny.
Drákula a třídní boj
Drony pro vývoj
ŽENEVA – Bezpilotní letadla (UAV) vystupují v posledních letech jak ve snech, tak v nočních můrách lidí po celém světě.
V dubnu ohlásilo námořnictvo Spojených států experimentální program jménem LOCUST (Low-Cost UAV Swarming Technology – nízkonákladová technologie rojových bezpilotních letadel), u kterého se slibuje „autonomní ovládnutí protivníka,“ čímž se „poskytne námořnictvu rozhodující taktická výhoda.“ S takovým jménem a cílem – i vzhledem k nevyrovnaným dosavadním výsledkům dronové války z etického hlediska – není příliš překvapivé, že je mnoho lidí znepokojeno pokračující proliferací létajících robotů.
Průmyslové využití nižšího nebe však zůstává k dispozici.
Více než tři miliony lidí jsou denně ve vzduchu.
Každé větší lidské město je s jiným propojeno leteckým transportem.
Čínský výrobce bezpilotních letadel DJI usiluje o ohodnocení ve výší 10 miliard dolarů.
Nákladní drony se v nadcházejících letech rozrostou v ještě větší průmyslové odvětví a to jednoduše proto, že budou díky absenci váhy lidského personálu a život podporujících systémů létat levněji, avšak při stejné rychlosti a bezpečí.
V bohatých zemích se prvotní zájem v nákladních dronech soustředil na tzv. poslední míli – de facto doručení zásilky přímo na trávník domu.
Větší příležitosti však tkví v létání středních vzdáleností v chudších zemích.
Zhruba 800 milionů lidí po celém světě má omezený přístup k záchranným službám a to se v dohledné budoucnosti nezmění, protože nebude dost peněz na výstavbu silnic.
Díky provozu středně velkých dronů na střední vzdálenosti do těchto izolovaných komunit by nákladní drony mohly zachraňovat životy a vytvářet pracovní místa.
Nákladní drony ztělesňují to, co prezident Světové banky Jim Yong Kim nazývá “věda doručení.”
Víme, co potřebujeme doručit: řešení k mnoha naléhavým problémům již existuje.
Otázkou je jak to doručit.
K zodpovězení této otázky se spojili humanitární pracovníci, vědci z oblasti robotiky, architekti, logistici a další v nové iniciativě nazvané Red Line – konsorcium se sídlem ve Švýcarsku, které má sloužit k urychlení vývoje záchranných nákladních dronů a vystavět první světová letiště pro drony – v Africe.
Zní to mírně techno-utopicky, nebo přinejmenším jako obrovské plýtvání zdroji.
Koneckonců, zkušenosti nejúspěšnějších rozvojových organizací naznačují, že bychom ohledně smysluplného přínosu pokročilých technologií pro chudé měli být skeptičtí.
Ano, klesající náklady na výpočetní výkon vytváří sice vyšší účinnost, zejména u smartphonů a související sky-fi konektivitě.
Jde však pouze o prvoplánově atraktivní zařízení.
Jsou to nudné věci jako nízkonákladové školení učitelů, zdravotní péče či učňovství, které dělají skutečné výsledky pro chudé.
Z tohoto důvodu upřednostňuje mnoho rozvojových expertů „skromné inovace“ nad technologií.
BRAC, největší světová nezisková rozvojová organizace se sídlem v Bangladéši, má 1,3 milionů dětí zapsaných ve školách o jedné místnosti – a stěží nějaký laptop v dohledu.
Proč být tedy optimisty ohledně nákladních dronů?
Silicon Valley mluví o funkci dronu jako o „rozkládání,“ ale jeden z důvodů co mluví ve prospěch nákladních dronů tkví právě v tom, že rozkládající vůbec nejsou.
Naopak, mohou rozšířit již existující distribuční sítě ve vzdálených regionech Afriky, Asie a Latinské Ameriky, kde jsou chudoba a nemoci všudypřítomné, vzdálenosti velké a cesty se nikdy stavět nebudou.
Nákladní drony jsou dobře uzpůsobeny zejména pro tzv. model doručení lokálním agentem.
Firmy a organizace prokázaly, že v těžko dostupných oblastech Afriky a jižní Asie jsou ženy, které jsou proškoleny jako mikro-podnikatelé, v nejlepší pozici pro doručování základního zboží a služeb do jejich vesnic, i když disponují pouze omezenou gramotností a formálním vzděláním.
Kupříkladu komunitní zdravotní pracovníci BRAC pracují výhradně na bázi mikro-franchisingu, kdy peníze vydělávají na maržích prodejů základních komodit, jako jsou odčervovací léky, antimalarika a antikoncepce.
Ačkoliv nákladní drony nikdy nenahradí pozemní transport, mohou zajistit, že se životně důležité zboží a služby dostanou tam, kde je jich třeba.
Mobilní telefony se v Africe ujaly proto, že to byla technologie výrazně levnější, než by byla výstavba pevných linek.
To stejné by se dalo říci o dnešních afrických silnicích.
Stejně jako mobilní telefony se mohou nákladní drony ukázat vzácné nástroj: zařízení, které pracuje pro ty, co ho nejvíce potřebují.
Jak přestat prohrávat v boji proti malárii
SMITHFIELD, RHODE ISLAND/HANOJ – V oblasti boje proti infekčním onemocněním nelze pokrok měřit podle dostupnosti zdrojů; nejdůležitějším měřítkem je počet zachráněných životů.
Podle tohoto kritéria stojí svět v boji proti malárii na pokraji prohry.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Po letech působivých pokroků uvízl globální boj s touto nemocí přenášenou komáry na mrtvém bodě.
Podle nejnovější zprávy o malárii, kterou zveřejnila Světová zdravotnická organizace, bylo v roce 2017 hlášeno 219 milionů případů, což je oproti předešlému roku vzestup o tři miliony.
Celkový roční počet úmrtí navíc sice zůstal na úrovni zhruba 435 000 osob, avšak v některých regionech se pokles změnil v růst.
Ještě více alarmující je skutečnost, že počet úmrtí by se mohl vyšplhat mnohem výš.
Údaje Konsorcia pro zdravotnickou akci – neziskové skupiny, jejímž cílem je eliminace nevyléčitelné malárie v jihovýchodní Asii – ukazují na vysoké riziko rozšíření rezistentní malárie z Asie do subsaharské Afriky, což je region nejhůře postižený malárií.
Tato obava má historický precedens.
Koncem 50. let se v Kambodži objevila rezistence na antimalarikum chlorochin a během 80. let se rozšířila do Afriky (a napříč ní), což mělo za následek dvojnásobné až šestinásobné zvýšení mortality související s malárií.
Bez urgentních a koordinovaných intervencí by k tomu mohlo dojít znovu, ale tentokrát mnohem rychleji.
Naštěstí existují cesty, jak tuto pravděpodobnost snížit; jedním z nejdůležitějších opatření je rozšíření prevence, screeningu a léčebných programů pro vysoce ohrožené osoby.
Mezi ně patří mimo jiné příslušníci regionálních mírových jednotek, kteří představují běžný, byť často přehlížený zdroj přenosu malarických parazitů mezi Asií a Afrikou.
Bezpečnostní personál v jihovýchodní Asii je ve vysoké míře nakažený parazitem plasmodium falciparum, který způsobuje smrtelnou formu této nemoci.
V roce 2016 například studie provedená Výzkumným ústavem amerických ozbrojených sil pro lékařské vědy (AFRIMS) v Bangkoku zjistila, že mezi přenašeče patří 10% veškerého vojenského personálu v severozápadní Kambodži.Když byli nakažení kambodžští vojáci vysláni do Afriky, což se v letech 2010 až 2016 mohlo týkat velkého počtu lidí, hrozilo riziko rozšíření virulentních kmenů malárie.
Z Kambodže se kmeny malarických parazitů mohou přesouvat přes Barmu do Indie a Bangladéše, jejichž vojáci tvoří přibližně 15% současných mírových sborů Organizace spojených národů.
Když jsou indičtí a bangladéšští vojáci rozmístěni v Africe bez malarického screeningu, může riziko přenosu smrtelné nemoci dramaticky vzrůst.
Tento zdroj malarické migrace by se dal omezit testováním vojáků před vysláním do zahraničí, léky a všeobecným používáním uniforem napuštěných insekticidem.
Většina vládních a humanitárních organizací však v současnosti udržuje status quo, které do značné míry vyřazuje vysoce ohrožené skupiny.
Například jsme zaznamenali, že se v oblastech s vysokým přenosem nemoci nedistribuují impregnované moskytiéry, které představují účinný prostředek prevence, a že i využívání sítí, které k dispozici jsou, zůstává extrémně nízké.
V roce 2015 stanovila WHO rok 2020 jako lhůtu pro udržení přenosu plasmodium falciparum v kambodžských hranicích a vyzvala k úplné eliminaci malárie ze subregionu Velký Mekong do roku 2030.
Tyto ambiciózní cíle jsou stále dosažitelné, ale jen za předpokladu, že budou splněny tři klíčové výzvy.
Za prvé je zapotřebí koordinovaná strategie, která zacílí na nemoc v oblastech s nejvyšší mírou přenosu, v takzvaných malarických ostrůvcích.
Mnohé z prostředků potřebných k dosažení tohoto cíle jsou už sice k dispozici, ale pro snížení míry nákazy u vojenského, lesnického a policejního personálu, stejně jako u dalších ohrožených populací budou nezbytné flexibilní financování a zakládání nových partnerství.
Za druhé si mezinárodní dárci musí uvědomit naléhavost rýsující se malarické pandemie.
V současnosti je jejich odhodlání stále nedostatečné.
Například Global Fund coby jeden z nejvýznamnějších světových podporovatelů boje proti malárii trpí nedostatkem efektivity financování.
Příjemci pomoci v regionu si stěžují, že peníze z fondu nelze použít na několik nenaplněných potřeb, například na motivační odměny pro personál.
Global Fund ospravedlňuje tento přístup tím, že je nezbytný k zajištění dlouhodobé udržitelnosti programu a participace hostitelské země.
Vzhledem k naléhavosti tohoto problému pro zdravotnictví v jihovýchodní Asii a potažmo i v Africe však může být striktní dodržování standardních pravidel dobrým úmyslem, jímž je dlážděna cesta do pekel.
A konečně potřebujeme nové zdroje financí.
Přirozeným místem, na které se obrátit, je armáda Spojených států, jelikož malárie pro ni představuje infekční hrozbu číslo jedna v regionu.
Americké ministerstvo obrany bohužel odmítlo nabídnout cokoliv více než podporu výzkumu, která možná vyústí v pár publikací navíc, ale nepomůže eliminovat malarickou hrozbu.
Pokud ministerstvo nezmění názor, zůstanou filantropické organizace – zejména Nadace Billa a Melindy Gatesových – zásadním prvkem, jenž vyplní faktickou mezeru ve financování, zejména pokud nabídnou finanční pobídky pro zavádění efektivních eliminačních operací.
Při správné míře podpory a koordinace můžeme v jihovýchodní Asii vymýtit multirezistentní malárii falciparum.
Druhá varianta – chabá implementace, neefektivní výdaje a špatně orientovaný výzkum – bude znamenat, že neustále se vyvíjející malaričtí parazité nakonec proniknou do Afriky.
Tento smrtící scénář by mohl zvrátit desítky let pokroku.
Léky zachraňující život pro všechny
PRINCETON – Smrtelné rozšíření eboly v Libérii, Sieře Leone a Guineji, které začalo v loňském roce, odhalilo problém při produkci farmaceutik.
Jakmile vyšlo najevo, že se epidemii nepodaří rychle zvládnout, několik firem rychle zorganizovalo klinické zkoušky potenciálních léků a vakcín, čímž daly najevo, že už jsou schopné vyrábět důvěryhodné kandidáty úspěšné léčby.
Ebola není novou nemocí: poprvé byla identifikována v roce 1976.
Před rokem 2014 však došlo k jejímu největšímu výskytu v Ugandě v roce 2000, kdy se nakazilo 425 lidí a 224 jich zemřelo.
Ačkoliv se vědělo, že ebola je nakažlivá a často smrtelná, předpokládalo se, že v ohrožení je jen zbídačelé venkovské obyvatelstvo v Africe.
Pro farmaceutické firmy nebyl vývoj vakcíny nebo léčby komerčně atraktivní, a proto neospravedlňoval potřebné investice.
Při posledním rozšíření nemoci se to všechno změnilo.
V září 2014 předpověděla Centra Spojených států pro kontrolu a prevenci nemocí, že v nejhorším případě by se do čtyř měsíců mohlo nakazit 1,4 milionu lidí.
Mediálně živené obavy, že by se nemoc mohla rozšířit i do zámožných zemí, vedly k mimořádným preventivním opatřením.
Ve Spojených státech požádal prezident Barack Obama Kongres o 6,2 miliardy dolarů, a to včetně 2,4 miliardy na snížení rizika, že se tato nemoc „usadí“ v Americe, a založení 50 center pro léčbu eboly v USA.
Nejhorší scénář se nakonec nenaplnil.
K dubnu 2015 se podle nejlepšího odhadu nakazilo 25 000 osob a přibližně 10 000 jich nemoci podlehlo.
Mimo západní Afriku se vyskytlo méně než 30 případů, které měly za následek pouhých pět úmrtí.
Obavy a zejména vyhlídka nového a lukrativního trhu nicméně přiměly farmaceutické firmy k překotnému vývoji produktů souvisejících s ebolou, zatímco zdravotničtí činitelé naříkali, že se do té doby nedělalo nic.
Nekritizuji farmaceutické společnosti za to, že nevyráběly vakcínu proti ebole, když pro ni neexistoval trh.
Nejsou to dobročinné spolky.
Chceme-li, aby vyráběly produkty, které pomohou chudým lidem v rozvojových zemích, pak musíme najít způsoby, jak jim – a jejich akcionářům – zajistit návratnost investic.
Farmaceutické firmy sice nemají motivaci pomáhat chudým lidem v rozvojových zemích, ale zato mají silnou motivaci vyvíjet produkty pro lidi v zemích bohatých.
Lék s názvem Soliris stojí 440 000 dolarů na pacienta ročně.
Naproti tomu podle odhadu organizace GiveWell činí náklady na záchranu jednoho života díky distribuci síťových lůžek v regionech, kde významnou příčinu úmrtí představuje malárie, pouhých 3400 dolarů.
Vzhledem k tomu, že většina zachráněných jsou děti, jejichž střední délka života dosahuje i v rozvojových zemích nejméně 50 let, rovná se tato částka nákladům ve výši 68 dolarů na jeden rok zachráněného života.
Opravdu bychom měli přikládat životu člověka žijícího v bohaté zemi více než 6000krát vyšší hodnotu než životu zbídačelého dítěte v rozvojové zemi?
Protože je drtivá většina lékařského a farmaceutického výzkumu zaměřená na produkty určené pro lidi v bohatých státech, pokrývá pouze část globální zátěže nemocnosti.
Některé výzkumy financované vládou a nadacemi se sice zabývají nemocemi, jimiž trpí převážně chudí lidé, avšak toto úsilí není systematické a nevyužívá motivačních nástrojů, které jinde představují spolehlivé hnací motory farmaceutických inovací.
Jedním ze slibných pokusů o nápravu této nerovnováhy je návrh na vytvoření Fondu zdravotního dopadu, s nímž před sedmi lety přišli Thomas Pogge, ředitel Programu globální spravedlnosti při Yaleově univerzitě, a Aidan Hollis, ekonom z Calgarské univerzity.
Kdyby se Fond zdravotního dopadu dostatečně financoval, představoval by motivační nástroj k vývoji produktů v poměru k jejich dopadu na snížení globální zátěže nemocnosti.
Není jisté, že existence takového fondu před nedávným rozšířením eboly by bývala vedla k vývoji vakcín nebo léků proti této nemoci.
Farmaceutické společnosti by však o těchto produktech uvažovaly – a také o dalších léčbách, které zachraňují životy nebo zlepšují zdraví kdekoliv na světě, bez ohledu na schopnost lidí za tyto léčby platit.
Pogge s Hollisem nyní vypilovali svůj návrh tak, že je připravený ke zkoušce v reálném prostředí.
Společnost, která vyvine určitý produkt, získá podíl na odměně odpovídající podílu tohoto produktu na celkovém zlepšení zdraví dosaženém všemi produkty ucházejícími se o prostředky, jež má fond k dispozici.
Ještě je však zapotřebí získat dostatek peněz na odměny – možná 100 milionů dolarů od vlád, nevládních organizací, nadací i samotného farmaceutického průmyslu –, aby se stimulovaly seriózní investice.
Z takového pilotního programu by měli prospěch chudí pacienti a odzkoušela by se jím schopnost vědců spravedlivě a přesně měřit dopad na zdraví.
Zároveň by program poskytl důkazy potřebné k tomu, aby se vlády, nadace a globální instituce daly oslovit se žádostí o mnohem vyšší částky nutné k rozšíření současného systému pobídek, jimiž se řídí rozhodování farmaceutických společností.
Bude-li pilotní program úspěšný, pak jsme našli způsob, jak podpořit vývoj léků a vakcín dávajících stejnou váhu ochraně životů a zlepšování zdraví všech lidí bez ohledu na jejich státní příslušnost či bohatství.
Doping, sport a mravnost
Až se letos v létě olympijské hry vrátí do Řecka, výsledkům dopingové laboratoře se možná dostane tolik pozornosti jako dění na olympijském stadionu.
Historie dopingu a dopingových kontrol na olympiádách je nevábná - jde o propletenec nekvalifikovaně sestavených pravidel, podvádění otevřeně sponzorovaného státy a vlažných a nahodilých pokusů o prosazování spravedlnosti.
Naději na vznik účinné dopingové kontroly nedávno oživil nový model, který vyňal testování a vymáhání pravidel z přímých pravomocí Mezinárodního olympijského výboru a národních vládních orgánů a přesunul je na Světovou antidopingovou agenturu a obdobné organizace na národní úrovni.
Antidopingová agentura USA například sehrála zásadní úlohu při odhalení nového syntetického steroidu známého jako THG, který má spojitost s kalifornskou firmou zaměřující se na olympijské a jiné profesionální sportovce.
Nově probuzená naděje však přijde nazmar, nezareagujeme-li účinně na mravní rozměr problému.
Sebevětší množství zákazů nepostačí, nevysvětlíme-li jasně, proč přesně je používání dopingových prostředků ve sportu špatné.
Existují tři pádné důvody pro zákaz těchto přípravků: je potřeba ujistit všechny sportovce, že soutěž je férová, zachovat bezúhonnost sportovce a ochránit to, co tvoří smysl a hodnotu sportu.
Mladí účastníci olympiády zasvěcují své životy sportu kvůli možnosti změřit své síly s nejtalentovanějšími a nejobětavějšími sportovci světa.
Rozdíl mezi zlatým medailistou a méně úspěšným soupeřem se může měřit ve zlomcích vteřin či centimetrů.
Celý rozdíl může spočívat v maličké výhodě.
Co když výhoda pochází z použití dopingové látky?
Pro sportovce, kteří chtějí soutěžit poctivě, je hrozba, že mohou být poraženi soupeřem, který sice není rychlejší, silnější ani pilnější, ale bere jakýsi přípravek, aby získal výhodu, hluboce osobní.
Je-li doping zakázaný, a přesto jej někteří sportovci využívají, šance na výhru rostou ve prospěch podvodníka.
Jestliže doping na olympijských hrách zakazujeme, máme vůči sportovcům povinnost odstrašovat, odhalovat a trestat ty, kdo jednají nečestně.
Poctivost se jeví jako staromódní pojem, ale je podstatou toho, kdo jsme a jak žijeme.
Doping postihuje osobní bezúhonnost sportovce dvěma způsoby.
Zaprvé, jsou-li dopingové prostředky zakázány, odhodlání zákaz dodržet je zkouškou sportovcova charakteru.
Bezúhonný člověk nejedná nečestně.
Bezúhonný člověk se nesnaží vyniknout nad své soupeře způsobem, který mu zajišťuje nedovolenou výhodu.
Zadruhé, poctivost v sobě zahrnuje celistvost, nezlomenost, morální čistotu a nezkorumpovanost.
Když sportovec zvítězí s pomocí dopingového prostředku, jaké dopady to má na jeho vlastní chápání toho, co se stalo?
Jsem nejlepší na světě?
Nebo mé údajné vítězství beznadějně poskvrnil vliv dopingu?
Význam vítězství dosaženého s dopingem je nejednoznačný a prchavý i pro samotného sportovce.
Jde o důsledek zkorumpovanosti a rozvrácenosti, pravého opaku autentického vítězství.
Na čem autenticita vítězství závisí?
Co dává sportu jeho smysl a hodnotu?
Předpokládáme, že vítězný sportovec v sobě spojuje mimořádný přirozený talent se vzorovým úsilím, tréninkovým nasazením a technikou.
Jedná se o různé podoby lidské znamenitosti.
S některými se narodíme - nebo ne.
Byť jsem košíkovou hrával s láskou, nikdy se mi nepoštěstilo přerůst přes 190 cm.
Přesná střelba z dálky a ochota jít do tvrdých soubojů nikdy mou výšku a nevalný výskok nedokázaly vynahradit.
Veškeré vrozené schopnosti, jimiž jsme nadáni, je třeba zdokonalovat.
Toho dosahujeme - anebo nedosahujeme - prostřednictvím ctností, jako je síla ducha nepolevující při houževnatém tréninku, fyzická statečnost překonávající bolest či chytrost, jíž vyzrajeme na své soupeře, a dalších faktorů, například vhodného trenérského vedení, dobře zvoleného vybavení a zdravé výživy.
Přirozeného nadání bychom si měli vážit právě pro to, čím je: občas ohromným štěstím biologické loterie.
Náš mravní obdiv oprávněně vzbuzuje odvaha, pevnost, soutěžní důvtip a další ctnosti.
Ostatní faktory - vybavení, trenérské vedení a strava - k úspěchu sportovce přispívají, ale tentýž úžas a úctu nevyvolávají.
Sledujeme-li sprintera vytvářejícího nový olympijský rekord v běhu na sto metrů, náš obdiv nevzbuzuje obuv, již sportovec používá, rady, které dostal od trenéra, ani energetická tyčinka, již zkonzumoval před závodem.
Všechny tyto prvky k rekordu přispívají, stejně jako ke vzniku nezapomenutelných fotografií amerického západu Ansela Adama napomohl dobrý fotoaparát a ke vzniku Michelangelovy sochy Davida dobrý mramor a ostrá dláta.
O co nám ovšem jde v prvé řadě, co dává úspěchu jeho smysl a hodnotu, je nevšední jednota pozoruhodného přirozeného talentu a mimořádného odhodlání.
Doping skrývá přirozené schopnosti a nahrazuje odhodlání a cílevědomost, jež obdivujeme.
Doping ničí hodnotu sportu, neboť dělá vítěze z poražených a poctivým a lepším sportovcům upírá vítězství, která by jim měla patřit.
Vymítit doping ze sportu nebude snadné a úspěch není jistý.
Jestliže nám ovšem dostatečně záleží na fair play, bezúhonnosti a smyslu a hodnotě sportu, úsilí stojí za to.
Opilí korupcí
Můj přítel Boris ode mne odjížděl opilý.
Radil jsem mu, aby neřídil.
Nevěděl proč. ,,Jsi pod vlivem," vysvětloval jsem. ,,Nemáš strach z policie?" ,,Ne," odpověděl Boris, ,,mám jistý dokument s portrétem Benjamina Franklina.
Ten mi vždycky pomůže."
Podal mi svůj řidičský průkaz, do něhož byla vsunuta stodolarová bankovka.
Věděl jsem pochopitelně, že policisté berou úplatky, ale obával jsem se, že Boris narazí na neúplatného strážce zákona. ,,Nepřipadá v úvahu," vedl svou Boris. ,,Chceš-li být dopravním policistou, musíš vyplácet svého šéfa.
A kdybys nebral úplatky, jak bys šéfa vyplácel?
Půlka Moskvy jezdí s načerno koupeným řidičákem.
Troubové, kteří se snaží jednat čestně se utopí v byrokratických titěrnostech.
Zaplať sto dolarů a můžeš jezdit třeba bez brzd!"
Úplatkářství a zpronevěry v Rusku existovaly vždycky, před Leninovou říjnovou revolucí i po ní.
Ale nikdy v tak nadlidském měřítku jako dnes.
Úplatky berou všichni, všude a za všechno.
Boris říká, že úplatky neberou jen ti, jimž je nikdo nenabízí.
Korupce vzkvétá ve většině institucí a každý boj proti ní vyústil ve fiasko nebo kapitulaci.
Policie, prokurátoři, celníci i Kreml: nikdo a nic neodolá.
Nedávno jsem navštívil vilovou čtvrť na jednom z nejhezčích okrajů Moskvy.
Byla přepychová, ale se všemi svými vysokými obvodovými zdmi a dozorci se podobala gulagu.
Prohlížel jsem si ty okázalé domovy tak nevkusně vyzdobené, a když jsem se zeptal, komu patří, dověděl jsem se, že jeden dům patří moskevskému místostarostovi, jiný obývá známý zpěvák a další syn moskevského prokurátora.
Ale ta nejvíce do očí bijící nemovitost patřila obyčejnému úředníkovi z daňového úřadu.
Korupce dnes ohrožuje Rusko víc než válka v Čečensku.
Je jisté, že čečenská válka by netrvala tak dlouho, kdyby tu nebyla pro zkorumpované generály, důstojníky, úředníky a policisty, kteří rebelům prodávají zbraně a zásoby.
V ruské televizi se objevil autobus, který jezdí mezi Grozným a Moskvou, tedy právě ten autobus, který do Moskvy dovezl 120 kilogramů výbušnin použitých při obléhání divadla Dubrovka, v němž při pokusu o osvobození rukojmích zemřelo tolik lidí.
Výbušniny ukrývala jistá pasažérka pod plátnem namočeným v kyselině, aby znemožnila služebním psům je objevit.
Slo o zbytečnou opatrnost.
Nikdo dnes autobusy nekontroluje.
Řidič, který netušil, co veze, řekl, že jej během cesty zastavili padesátkrát.
Vždy se ale odehrálo totéž.
Policista se otáže: ,,Víte kolik?" ,,Jistěže," odpoví řidič, předá úplatek a jede dál.
Bez úplatku by se při každém zastavení autobus zdržel několik hodin, za celou cestu o několik dní.
Čečenská válka pokračuje nejen proto, že spojencem čečenských rebelů je Al Kajda a celé mezinárodní ,,společenství teroristů," ale i proto, že jejich spojencem je ruská korupce.
Úplatní jedinci a zloději v policii, vojsku a mezi civilisty, kteří nejprve vyberou od čečenských civilistů daně nebo je prostě okradou, prodávají zbraně a výbušniny teroristům, předávají jim vojenské mapy minových polí a vybavují je falešnými dokumenty.
V květnu tohoto roku při pumovém útoku ve městě Kaspijsk teroristé použili zbraně, které koupili od důstojníků ruské armády.
Vzbouřenci mají moderní zbraně.
Ale odkud?
V horách, kde se ukrývají, nejsou obchody se zbraněmi.
Armáda osmdesáti tisíc vojáků, která stojí proti rebelům, má ovšem muniční sklady, odkud se zbraně rozkrádají a prodávají.
A nejen zbraně: někteří nižší důstojníci prodávají své vlastní muže do otroctví.
Korupce v Rusku dosáhla katastrofických rozměrů, a přesto dosud proti ní nebyl zahájen vážnější boj.
Tvrdší tresty za podplácení?
To vede jenom ke zvýšení cen úplatků.
Čím tvrdší trest, tím víc je třeba zaplatit, abych se trestu vyhnul.
Státní úředníci nechtějí vést válku s korupcí, protože jsou sami zkorumpovaní.
Takzvaný ,,běžný občan" na tento fenomén hledí s pochopením.
O svém starostovi říká: Jistěže krade, ale podívej, co všechno udělal pro město!
Běžný občan také nemá rád poctivé pracovníky.
Proč?
Jízdenka na vlak stojí 100 rublů.
Ale dáte-li malý úplatek, cestujete za 50 rublů.
Získá pasažér i průvodčí.
Jedna poctivá bábuška mi kdysi vyprávěla, že si koupila jízdenku a snažila se nastoupit do vlaku.
Průvodčí ji zastavil a řekl, že cestující s jízdenkou do vlaku nesmí!
Pro miliony Rusů je korupce normální součástí života.
Nechcete-li, aby byl váš syn povolán do armády, podmáznete úředníka registru branců a ten vyškrtne jméno vašeho syna ze seznamu nebo uplatíte lékaře a ten vám vydá osvědčení ,,neschopný vojenské služby."
Za určitou cenu se můžete dostat na libovolnou univerzitu, bez ohledu na vaše vysvědčení.
Můžete řídit opilí, překračovat povolenou rychlost, jezdit na červenou - tedy za předpokladu, že jste připraveni policii vydat Bena Franklina.
Alexandr Menšikov, pastor Petra Velikého, chápal nemožnost vítězství v boji s korupcí.
Když se car Petr, znechucený ruskou korupcí, rozhodl věšet státní úředníky, kteří přijímají úplatky, Menšikov jej upozornil: ,,Veličenstvo, riskujete ztrátu všech poddaných."
Během dalších století se situace stala ještě chmurnější.
Vykořenit korupci může znamenat, že stát přijde o své občany.
Ale jestliže postup korupce nezastavíme, občané zanedlouho přijdou o svůj stát.
Tajemství dubajského úspěchu
DUBAJ – Jak se vlády napříč Blízkým východem snaží zbavit závislosti na přírodních zdrojích a vytvořit diverzifikované, odolné ekonomiky, měly by si vzít ponaučení z Dubaje.
Ta má za sebou pozoruhodný příběh.
Během necelé generace se Dubaj transformovala ve významné centrum investic, obchodu a špičkové kultury.
Přestože ji globální finanční krize roku 2008 tvrdě zasáhla (vzhledem k její citlivosti na nafouklé ceny realit), městský stát se rychle zotavil, jak dokládají nabídky na pořádání událostí, jako je Světová výstava 2020.
Jak se Dubaji podařilo nejen přežít následky krize, ale vzkvétat, zasluhuje hlouběji prozkoumat.
Letos v létě jsem se proto začal zabývat takzvaným dubajským modelem odolného růstu a obtížemi, které jej mohou čekat v budoucnu.
V rámci výzkumu jsem vedl přes 40 hloubkových rozhovorů s vládními představiteli a podnikatelskými elitami a svá zjištění jsem zpřesnil sekundárními zdroji údajů.
Růst a odolnost Dubaje lze připsat tamnímu „modelu ABS“: atraktivitě, budování značky a státem řízenému rozvoji.
Tato třísložková dubajská strategie předchází havárii tamní rozvojové agendy i během ekonomických krizí, tak jako antiblokovací brzdový systém v autě brání v nebezpečných situacích smyku.
Co se týče státem řízeného rozvoje, v tom je přístup Dubaje pro státy Perského zálivu typický.
Tamní společnost se drží kmenových tradicí, které její vládnoucí elitě, v čele s královskou rodinou, umožňují rodičovskou a všemocnou roli při určování směru a podoby hospodářského rozvoje.
Znamená to, že „Dubaj, s.r.o.“ se dokáže rychle a hladce přizpůsobovat měnícím se ekonomickým okolnostem.
Dubaji se občas přezdívá Singapur pouště, protože podobně jako Singapur zažívá enormní státem řízený hospodářský růst a těží z proaktivního, vizionářského vedení, které malý městský stát s omezenými přírodními zdroji proměnilo ve významné mezinárodní entrepôt.
Dubaj navíc odvádí dobrou práci při budování vlastní značky, aby byla atraktivní pro zahraniční investice a pracovní síly, jež potřebuje k naplnění své růstové ambice.
Dubaj podobně jako New York, Šanghaj a Las Vegas, metropole posilující svou image prostřednictvím architektury, dává najevo novátorsky orientovanou identitu svou městskou tváří a panoramatem, v němž je zhruba 150 mrakodrapů – víc než v jiných městech s výjimkou New Yorku a Hongkongu.
Dubaj má rovněž první kancelářskou budovu z 3D tiskárny, ohromující umělé ostrovy, jediný „sedmihvězdičkový hotel“ (jeho vlastní označení) na světě, obchodní centra spojená s akvárii, lyžařskou halu, zařízení pro seskoky volným pádem a řadu ikonických budov a zábavních parků.
Pořádá také světově nejnákladnější koňské dostihy a další okázalé sportovní události.
Značku Dubaje dále upevňuje její politická stabilita, bezpečnost, tolerance, kulturní rozmanitost a vysoká životní úroveň, které působí jako magnet na kvalifikované emigranty z celého světa.
Nadto emirát prostřednictvím zvláštních ekonomických zón, jimž se málokdo dokáže vyrovnat, vábí zahraniční investory.
V dosahu čtyřhodinového letu kolem Dubaje žijí dvě miliardy lidí, a tak není divu, že se stala podmanivou destinací pro návštěvníky i investory.
Jak uvedla jedna podnikatelka, se kterou jsem rozmlouval, „Dubaj má všechny ingredience mimořádně populární atrakce pro investory i turisty z celého světa,“ kam „touží vycestovat značný počet mladých Arabů a žít tu ‚dubajský sen‘“.
Svou konkurenční výhodu Dubaj završuje vábením vysoce kvalifikovaných pracujících a investic na nastavení trhu práce, přivádějící i zahraniční dělníky s nižší kvalifikací, kteří jsou palivem pro motory růstu.
Závislost na pracujících ze zahraniční by ale časem mohla narážet na strukturální problémy.
Během zlých časů firmy sice mohou pracovníky rychle propouštět, to však vede k nedostatku pracovních sil, jakmile se podmínky zlepší.
Obzvlášť u pracovníků s vysokou kvalifikací trvá déle je přilákat než se jich zbavit.
Další riziko spočívá v tom, že ačkoliv se emirát těší dlouhému období politické a ekonomické stability, významný regionální otřes by zahraniční pracovníky všech schopností mohl přimět k úprku, bez ohledu na příslib vysokých výdělků a atraktivního životního stylu.
Závislost na pracovnících ze zahraniční tedy ohrožuje dlouhodobou ekonomickou schopnost Dubaje přestát budoucí šoky.
Vědomi si těchto potenciálních rizik, dubajští lídři nedávno schválili komplexní plán hluboké změny vzdělávání s cílem rozvíjet místní lidský kapitál.
Dubajský vládce, šejch Muhammad ibn Rašíd, řekl: „Těšíme se, že vychováme nové pokolení studentů, kteří budou vybaveni k používání nástrojů budoucnosti.“
Bude pravděpodobně trvat nejméně jednu generaci, než reformy vzdělávání přinesou výsledky.
Singapuru se realizací rozsáhlých investic do vzdělávání a určením dovršeného postsekundárního vzdělání za národní prioritu nakonec podařilo vychovat si základnu domácích talentů s vysokou kvalifikací.
Tento městský stát se dnes umisťuje na předních příčkách ve výsledcích testů z přírodních věd a matematiky.
Model ABS vysvětluje ekonomickou odolnost Dubaje a její rychlé zotavení po globální finanční krizi.
Pomáhá ale emirátu též korigovat jeho strategii, aby zohledňovala nové výzvy.
Tak jako ABS v autě usnadňuje řidiči brzdit nebo zatáčet, aby se vyhnul nebezpečným překážkám, i státem řízený rozvojový aparát Dubaje dokáže přeskupit činnosti posilující atraktivitu a značku v souladu s jejími růstovými cíli a měnícími se okolnostmi na Blízkém východě i mimo něj.
Na druhou stranu, pokud se vládě nepodaří spravit tamní strukturální problém – nízkou úroveň rozvoje domácího lidského kapitálu –, bude v zásadě řídit nebezpečnější vozidlo, s nímž bude těžší, ne-li nemožné vyhýbat se překážkám, aniž by se kola dostávala do smyku.
Opusťte lisabonskou agendu
Okamžitě po nástupu do funkce předsedy Evropské komise by měl Durao Barroso - tento někdejší portugalský premiér - věnovat naléhavou pozornost obnovení pořádku a zaměřit se na ekonomickou politiku Evropské unie.
Nejtlustší spis na jeho stole se týká lisabonské agendy, ambiciózního programu, který v roce 2000 schválili prezidenti a premiéři členských zemí EU s cílem učinit unii do roku 2010 „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou" na světě.
Program zahrnuje všechny hlavní oblasti ekonomické politiky: inovaci a podnikání, reformu sociální péče a sociální začleňování, kvalifikaci a zaměstnavatelnost, rovnost pohlaví, liberalizaci trhu práce a zboží i „udržitelný" rozvoj.
To vše jsou bezpochyby chvályhodné cíle, které ovšem spadají výlučně do sféry národních politických rozhodnutí.
Podle evropských smluv není unie oprávněna předepisovat v těchto oblastech zákonné normy a strategie a nemá ani moc je vymáhat.
Evropská rada nicméně z popudu Evropské komise vymyslela nový strategický přístup - nazvaný „otevřená koordinace" -, aby mohla do těchto oblastí zasahovat.
Otevřená koordinace obsahuje definici společných cílů na úrovni EU, jejich dobrovolné dodržování členskými státy a vzájemné hodnocení výsledků v rámci Evropské rady.
Otevřená koordinace zákonitě nesplnila očekávání.
Mylný předpoklad, že Evropská rada může nějakým způsobem podněcovat růst a produktivitu, navíc poskytla výmluvu těm národním politikům, kteří nejsou ochotni prosazovat na domácí půdě nepopulární rozhodnutí.
Můj první návrh Barrosovi tudíž zní, aby hodil celou lisabonskou agendu do koše.
Pouze tím dá naprosto jasně najevo, že zodpovědnost za výkonnost národní ekonomiky leží na národních politicích.
To mě přivádí k tématu makroekonomické koordinace na úrovni EU.
Maastrichtská smlouva předpokládala jednoduchý strategický rámec pro hospodářskou a měnovou unii.
Měnová politika byla centralizována a svěřena nezávislé centrální bance, zatímco fiskální politika byla ponechána na členských státech.
Národní vlády se musely - pod hrozbou zahájení tzv. procedury nadměrného deficitu - podřídit dvojímu omezení, totiž že fiskální deficity by neměly překročit 3% HDP a že vládní dluh by měl zůstat pod úrovní 60% HDP (nebo přinejmenším k této hodnotě směřovat).
Pakt stability a růstu k tomu později přidal požadavek, aby byly vládní účty ve střednědobém horizontu „blízké vyrovnaným".
Cílem této podmínky bylo v zásadě předejít nezodpovědné rozpočtové politice po zavedení eura a současně ponechat dostatečný prostor pro cyklické kolísání deficitu v rámci tříprocentního limitu.
Důvěryhodnost tohoto nástroje značně utrpěla v listopadu 2003 při veřejné roztržce mezi Evropskou komisí a radou Ecofin ohledně uplatnění procedury nadměrného deficitu vůči Francii a Německu.
To ovšem neznamená, že by měl být zrušen.
Právě naopak: společné omezení fiskálního chování zvenčí je potřebné coby pojistka proti neudržitelnému hromadění veřejného dluhu, které by mohlo ovlivnit finanční stabilitu a inflaci v celé EU - toto riziko přitom ještě prohlubují dopady stárnutí populace na penzijní systémy.
Podobné omezení slouží rovněž jako vítaná kotva pro domácí rozhodovací proces v členských zemích se slabšími politickými systémy.
Celý systém je však třeba revidovat.
Nenaslouchal bych těm, kdo se zasazují o vyčlenění investic z fiskálních schodků: to by pouze vytvořilo nové stimuly pro „kreativní účetnictví" a neudržitelné hromadění dluhu.
Místo toho by se měl důraz přesunout od ročních deficitů k dluhové udržitelnosti.
Dluhové kritérium by se například dalo doplnit o limit na (trendovou) rychlost růstu veřejných výdajů, který by byl udržován pod úrovní nominálního HDP.
Pravomoc Evropské komise přijímat opatření v případě hrozby nadměrných schodků by měla být posílena - pochopitelně za předpokladu, že komise již nikdy nezapomene, že dohled nad národními politikami je úkol, který vyžaduje politický úsudek, a nelze ho tudíž přenechat účetním a právníkům.
A konečně, prvořadá pozornost by měla být věnována dovršení tvorby jednotného evropského trhu, kde má unie mocné právní nástroje otevírat trhy a udržovat konkurenci.
Nejlepší léčba pro opětovné posílení růstu je jak přímá - vytvářením konkurenčního tlaku -, tak i nepřímá - zahájením nezbytné adaptace v oblasti národní zaměstnanosti, sociální péče a vzdělávací politiky.
Tento úkol zdaleka není dokončen.
Státní pomoc churavějícím firmám je i nadále všudypřítomným jevem a společná pravidla, která mají zajistit volný pohyb zboží a služeb, nejsou členskými státy plně respektována - nejlepším příkladem budiž veřejné zakázky a trhy energií.
Většina trhů služeb - obchod s cennými papíry, velkoobchodní a maloobchodní distribuce, podnikatelské služby a místní komunální služby - je navíc i nadále chráněna před zásadami konkurence a volného oběhu.
Empirické důkazy naznačují, že tato pokřivení na trhu služeb, který se zhruba ze dvou třetin podílí na celkovém HDP, tvoří převažující důvod zaostávání EU za Spojenými státy v oblasti produktivity práce.
V posledních letech nevěnovala Evropská rada dostatečnou pozornost těmto úkolům, které vyžadují naprosté a trvalé odhodlání členských zemí adaptovat a uvádět do praxe unijní směrnice.
Komise zase až příliš často upřednostňovala zavádění nových legislativních opatření a vytváření nových výdajových programů před efektivním uplatňováním již existujících norem.
Barroso by tedy měl zapomenout na nadnesené fráze lisabonské agendy a místo toho se zaměřit na účinné završení tvorby jednotného trhu a udržení fiskální politiky členských států v rozumných mezích.
Zodpovědnost za hospodářskou výkonnost svých zemí nechť nesou národní vlády.
Smrt před soudem
UTRECHT – Kanaďanka Gloria Taylorová trpí amyotrofickou laterální sklerózou (ALS), která je rovněž známá jako Lou Gehrigova choroba.
Během několika příštích let jí svaly zeslábnou tak, že už nebude schopna chodit, používat ruce, žvýkat, polykat, mluvit a nakonec ani dýchat.
Pak zemře.
Taylorová nechce tím vším procházet.
Chce zemřít tehdy, kdy se pro to sama rozhodne.
Sebevražda není v Kanadě trestný čin, a Taylorová proto tvrdí: „Jednoduše nedokážu pochopit, proč se lidé bez omezení pohybu, kteří trpí nevyléčitelnou nemocí, smějí zastřelit, když už nemohou dál, protože jsou s to udržet v ruce zbraň, zatímco mně, která trpím nemocí postihující schopnost pohybovat se a ovládat tělo, není dopřána soucitná pomoc, jež by mi umožnila učinit srovnatelný krok s použitím usmrcujících léků.“
Taylorová to vidí tak, že jí zákon nabízí krutou volbu: buď ukončit vlastní život už ve chvíli, kdy jí ještě přináší potěšení, protože později už nebude schopna se sama usmrtit, anebo se vzdát práva skoncovat se životem dle vlastního uvážení, přestože ostatní toto právo mají.
Taylorová se s tímto problémem obrátila na soud, poněvadž tvrdí, že ustanovení trestního zákona, která jí brání přijmout pomoc při umírání, jsou v rozporu s Kanadskou chartou práv a svobod, jež propůjčuje Kanaďanům právo na život, svobodu, osobní bezpečnost a rovnost před zákonem.
Soudní slyšení bylo pozoruhodné zejména tím, s jakou důkladností soudkyně Lynn Smithová posuzovala předložené etické otázky.
Vyžádala si odborné posudky od zástupců obou stran, a to nejen od Kanaďanů, ale i od úřadů v Austrálii, Belgii, Nizozemsku, Novém Zélandu, Švýcarsku, Velké Británii a Spojených státech.
Posudky se svým rozsahem dotkly řady oborů včetně všeobecné medicíny, léčby bolesti, neurologie, studií tělesných postižení, gerontologie, psychiatrie, psychologie, práva, filozofie a bioetiky.
Mnozí ze zmíněných expertů byli u soudu podrobeni křížovému výslechu.
Spolu s právem Taylorové na smrt se zkoumala také desítky let trvající debata o asistovaném umírání.
V červnu Smithová zveřejnila svůj nález.
Případ Carterová versus Kanada by mohl sloužit jako učebnice fakt, právních souvislosti a etiky asistovaného umírání.
Mnoho se například debatovalo o rozdílu mezi akceptovanou praxí odepření podpory základních životních funkcí či jiné léčby navzdory vědomí, že pacient bez nich pravděpodobně zemře, a zavrhovanou praxí aktivní pomoci při umírání pacienta.
Podle nálezu Smithové je „etická linie mezi oběma těmito postoji těžko uchopitelná“ a názor, že žádná taková etická dělicí čára neexistuje, naopak „přesvědčivý“.
Soudkyně posoudila a přijímá argument prosazovaný významným kanadským filozofem Waynem Sumnerem: je-li pacient v takové situaci, že sebevražda by byla eticky přípustná, kdyby ji pacient dokázal uskutečnit sám, pak je také eticky přípustné, aby pacientovi poskytl prostředky k jejímu uskutečnění lékař.
Smithová musela rovněž posoudit otázku, zda existuje nějaký veřejný zájem, který by sloužil jako argument proti legalizaci pomoci lékaře při umírání.
Její rozhodnutí se zaměřuje zejména na riziko, že bezbranní lidé – například staří nebo postižení – budou tlačeni k tomu, aby přijali pomoc při umírání, přestože o ni ve skutečnosti nestojí.
Existují protichůdné názory na otázku, zda legalizace dobrovolné eutanazie v Nizozemsku a pomoci lékaře při umírání v Oregonu vedly ke zvýšení počtu případů, kdy jsou bezbranní lidé usmrceni nebo je jim poskytnuta pomoc při umírání bez jejich plného a informovaného souhlasu.
Herbert Hendin, psychiatr a expert na sebevraždy, už mnoho let tvrdí, že pojistky vtělené do příslušných zákonů nedokážou ochránit zranitelné osoby.
Také on podal u soudu svědectví.
Totéž učinil na druhé straně Hans van Delden, nizozemský lékař a bioetik působící v léčebně dlouhodobě nemocných, který se v posledních 20 letech podílí ve své zemi na všech významných empirických studiích rozhodování o konci života.
Na svědeckou lavici usedla také Peggy Battinová, nejvýznačnější americká bioetička zabývající se asistovaným umíráním a eutanazií.
Smithová se v tomto sporu staví jednoznačně na stranu van Deldena a Battinové, když konstatuje, že „empirické důkazy shromážděné v těchto dvou jurisdikcích nepotvrzují hypotézu, že smrt za pomoci lékaře představuje specifické riziko pro sociálně zranitelné skupiny obyvatel“.
Důkazy podle ní naopak „podporují stanovisko dr. van Deldena, podle něhož je možné, aby stát vytvořil systém, který umožní některým jednotlivcům přístup ke smrti za pomoci lékaře a současně poskytne sociální ochranu zranitelným jednotlivcům a skupinám“.
(Nejnovější nizozemská zpráva zveřejněná poté, co Smithová předložila svůj nález, potvrzuje, že k žádnému dramatickému vzestupu případů eutanazie v Nizozemsku nedošlo.)
Po následném přezkoumání platných zákonů Smithová deklarovala, že ustanovení trestního zákona, která brání lékaři v pomoci při umírání pacienta, skutečně porušují právo postižených lidí nejen na rovné zacházení, ale i na život, svobodu a bezpečnost.
Soudkyně tak otevřela dveře pro pomoc lékaře při umírání jakékoliv svéprávné dospělé osoby trpící bolestivou a nevyléčitelnou nemocí, a to za podmínek, které se příliš neliší od podmínek platných v jiných jurisdikcích, kde je pomoc lékaře při umírání legální.
Protistrana se proti tomuto rozhodnutí téměř jistě odvolá, a konečný výsledek tak bude pravděpodobně záviset na výkladu kanadského práva odvolacími soudci.
Verdikt soudkyně Smithové o etice pomoci při umírání – a o situaci v jurisdikcích, které ji umožňují, jako jsou Nizozemsko a Oregon – však zřejmě zůstane ještě dlouho platný.
Bob Dylan a literární „idiotský vítr“
PAŘÍŽ – Ach, to rozezlení zkostnatělců nad udělením Nobelovy ceny Bobu Dylanovi!
A to pobouření akademiků – nikoliv těch švédských, nýbrž celé světové církve literaturologické!
Panika literární byrokracie lapené ve svých jistotách a smočené ve svých malicherných kalkulacích, nedopečených prognózách a poťouchlých změnách postojů by se dala krájet.
Bylo Dylanovo zvolení politické, či nepolitické?
Proč vybrali Američana?
Proč ne ženu?
Nebo hlas – jakýkoliv hlas – nějaké viditelné menšiny?
Případně tohohle, který na to čeká už 20 let?
Nebo tamtoho, jenž už přestal doufat?
Jakkoliv to však může být pro staré páprdy nepříjemné, pravda je taková, že udělení Nobelovy ceny za literaturu autorovi, jenž napsal jen jednu knihu, není o nic překvapivější, než když ji dostali Dario Fo či Winston Churchill, z nichž ani jeden nenapsal knih o mnoho více.
A pak je zde ještě obecnější pravda: udělit cenu jednomu z našich posledních populárních básníků, vzdálenému příbuznému Rutebeufa, Villona a všech písničkářů a potulných zpěváků zpívajících o samotě a opuštěnosti, posvětit trubadúra, barda bratrstva osamělých a ztracených duší, korunovat autora balad, které jsou – abychom si vypůjčili citát Andrého Suarèse o Rimbaudovi – „momentkou ze života“ tolika lidí ve dvacátém a jednadvacátém století, má daleko větší smysl než vytáhnout z klobouku obskurního Rudolfa Christopha Euckena nebo vybrat místo Tolstého chudáka Sullyho Prudhommea.
Samozřejmě je nesprávné reagovat na samolibost samolibostí.
Při střetu s těmi, kdo křičí: „Tohle není literatura!
Prostě není!“ však člověk cítí pokušení postavit se na stranu Francise Pongeho, který s odvoláním na Lautréamonta definoval poetu (on by řekl „proetu“) jako barda či trubadúra, jenž se díky vyjadřování „hlasu věcí“ stává „nejužitečnějším občanem svého kmene“.
A na koho se tato definice hodí lépe než na autora písní „Chimes of Freedom“ nebo „Long and Wasted Years“, které vnášejí do života a hudby to, co kritik Greil Marcus označil za „neviditelnou republiku“ americké kultury?
Člověk cítí pokušení ztotožnit se i s Mallarmém, jenž nás víceméně ve stejném duchu naléhavě vyzval, ať „dáme čistší význam slovům kmene“.
A opět: kdo to dokáže lépe než tento mistr koláží, tento chameleon citátů a intertextuality, tento lakonický lyrik, tento slovní alchymista, jenž strávil celý život hledáním nového smyslu slov druhých i svých vlastních, vyhrabával z popela každodenních porážek řeřavé uhlíky své éry a proměňoval olovo slýchané v rádiu ve zlato?
Případně se zamyslete nad dobře známým rozdílem mezi pisálky, kteří používají jazyk jako nástroj, a spisovateli, již z něj předou hedvábí.
Nenarážel Dylan na něco podobného, když po letech boje za občanská práva, odporu vůči válce ve Vietnamu a podpory feministické revoluce nazval jednu ze svých nejkrásnějších písní „Já tam nejsem“ ve smyslu: Já už tady nejsem, už nejsem váš sluha, sbohem tomu všemu, nazdar?
Skutečná otázka však leží jinde.
Ze všeho nejprůkaznější by totiž bylo srovnávat jablka s jablky a autora písně „Blonde on Blonde“ s lidmi, kteří byli a stále zůstávají jeho klíčovými současníky.
Dylan je Kerouac, jenž umí zpívat.
Je Burroughs, který zhudebnil velký pochod beatnické generace s divokými večírky a nahými obědy.
Je ztělesněním toho, o čem mluvil Allen Ginsberg, když popisoval svůj šok při prvním poslechu skladby „A Hard Rain’s A-Gonna Fall“ v roce 1963; skladby, v jejíchž akcentech a tempu, v jejíchž nenadálých změnách důrazu i cestě k samotnému srdci slov a fantazie se odráží nejlepší literatura té doby – ale navíc s hudbou!
Budeme to Dylanovi vyčítat, budeme ho obviňovat, že zhřešil, když narouboval rytmy blues, soulu a country na slova bible, Williama Blakea a Walta Whitmana?
Proč bychom měli protagonistovi koncertní šňůry „Never Ending Tour“ (přes dva tisíce vystoupení!) odepírat důstojnost, kterou bez váhání dopřáváme autorovi románu Na cestě?
Myslím, že to byl Louis Aragon, kdo řekl, že zhudebnění básně se podobá přechodu z černobílé na barvu.
Básník Aragon, jehož díla zpívali Léo Ferré a další, byl přesvědčený, že nezpívaná báseň je napůl mrtvá.
Zdá se tedy, že Dylan byl ve své éře jediný, kdo dokázal plně zosobňovat hudebnost, která je pro velkou poezii nezbytná, druhý hlas, jenž pronásleduje každého básníka, ale on ho obvykle převádí na ty, kdo ho recitují nebo čtou, a sílu písně, která je jeho základní a tajnou pravdou, přičemž někteří lidé zešíleli – literárně a tragicky zešíleli –, když se ji snažili dostat z okovů do zpěvu.
Bard a současně rapsód.
Básnicko-hudební revoluce v jediném člověku a v jediném díle.
Kochám se pomyšlením, že právě toto zázračné spojení – právě toto setrvalé blýskání génia, jenž zůstává věčně mladý – zohlednil Nobelův výbor ve své volbě.
Nefunkèní odzbrojení
ŽENEVA – V dobì, kdy Konference o odzbrojení Organizace spojených národù zahajuje v Ženevì své sedmitýdenní zasedání, se hraje o její budoucnost.
Zatímco zemì a iniciativy obèanské spoleènosti jsou v pohybu, konference stagnuje.
Její dùvìryhodnost – ba i samotná její legitimita – je v ohrožení.
„CD“, jak se konferenci neformálně říká, dlouho sloužila jako jediné multilaterální fórum pro jednání o odzbrojení na světě.
Mezi mnoho jejích působivých úspěchů patří Konvence o biologických a chemických zbraních, Smlouva o nešíření jaderných zbraní nebo Smlouva o všeobecném zákazu jaderných zkoušek.
Velká část tohoto pokroku byla dosažena během studené války, což dokazuje, že i v dobách hlubokého politického rozkolu lze vytvářet celosvětově platné právní normy.
Dnes však s CD není všechno v pořádku.
Konference funguje na základě konsensu a její členské státy mají odlišné priority.
Některé si přejí jednání o jaderném odzbrojení, jiné chtějí zakázat výrobu štěpných materiálů pro zbrojní účely a ještě jiné trvají na tom, že taková úmluva by se měla vztahovat i na existující arzenál.
Některé země si přejí smlouvu o bezpečnostních zárukách pro nejaderné státy, aby je ujistily před hrozbou nebo použitím jaderných zbraní, zatímco jiné chtějí smlouvu bránící závodům ve zbrojení ve vesmíru.
Namísto diskusí plných kompromisů a vzájemných ústupků však nastala paralýza.
Krátká jiskřička naděje se objevila v roce 2009, kdy vědomí paralýzy dovedlo konferenci ke konsensu v otázce programu činnosti.
Tato agenda bohužel nikdy nebyla zavedena do praxe.
V důsledku toho se CD patnáct let nepodařilo dosáhnout jakéhokoliv podstatného pokroku.
A my dnes jednoduše nesmíme dopustit, aby se jedna ztracená dekáda prodloužila o druhou.
Budoucnost CD je v rukou jejích členských států.
Agenda odzbrojení a nešíření zbraní je však příliš důležitá na to, aby CD upadla do bezvýznamnosti a jednotlivé státy se začaly poohlížet po jiných vyjednávacích platformách.
Loni v září jsem svolal do OSN jednání na vysoké úrovni, které se mělo zabývat možnostmi revitalizace činnosti CD a podpořit multilaterální jednání o odzbrojení.
Účastníci – mezi nimiž byly i desítky ministrů zahraničí – jednoznačně zdůraznili, že členství v CD je výsadou.
Totéž platí o pravidlu konsensu.
Jedna nebo dvě země by neměly mít možnost donekonečna blokovat činnost organizace.
Sdělení bylo zřejmé: dosavadním stylem nelze pokračovat.
Členské státy CD si musí uvědomit, že budoucnost konference se ocitla na klíčové křižovatce.
Pokračující pat zvyšuje riziko, že by některé podobně smýšlející země mohly přenést tuto záležitost na jiné fórum.
Patová situace má koneckonců zlověstné důsledky pro mezinárodní bezpečnost; čím déle přetrvává, tím závažnější je jaderná hrozba – v podobě stávajících arzenálů, šíření těchto zbraní a jejich možného přesunu do rukou teroristů.
Naléhavě jsem CD vyzval, aby přijala agendu založenou buďto na konsensu dohodnutém v roce 2009, anebo na alternativním aranžmá.
Na základě mé žádosti bude celá členská základna OSN letos v červenci jednat o této otázce na zasedání Valného shromáždění, vůbec prvním svého druhu.
Vzhledem k tomuto vývoji je současné zasedání CD pro jeho budoucnost klíčové.
Opětovné potvrzení agendy CD nabízí perspektivu obnovených jednání o odzbrojovacích otázkách.
Předchozí dohoda na rozsahu či výsledku by neměla být podmínkou rozhovorů – ani záminkou, proč se jim vyhnout –, ale spíše předmětem samotných jednání.
Současný pat působí ještě znepokojivěji ve světle nedávného dynamického vývoje na dalších frontách odzbrojení, včetně úspěšné loňské konference o revizi NPT a zvýšené pozornosti věnované jaderné bezpečnosti.
V době, kdy se svět tak silně zaměřuje na podporu odzbrojovacích cílů, by měla CD této příležitosti využít.
Shakespeare kdysi napsal, že „u věcí lidských jest čas přílivu“.
Příliv odzbrojení stoupá, avšak CD hrozí potopení.
A pokud nenaplní svou zodpovědnost jednat, pak se Konvence o odzbrojení skutečně potopí.
Má jít eurozóna do předčasné penze?
NEW YORK – Je eurozóna životaschopná?
To zůstává otevřenou otázkou.
Co když ale rozpad nelze odvrátit, jen oddálit?
Je-li tomu tak, zdržování nevyhnutelného by pouze zhoršilo závěrečné stadium – a výrazně.
Německo si čím dál jasněji uvědomuje, že pokud se korekce potřebná k oživení růstu, konkurenční schopnosti a dluhové udržitelnosti na periferii eurozóny uskutečňuje prostřednictvím úspor a vnitřní devalvace, namísto restrukturalizace dluhu a výstupu z eurozóny (který by vedl k opětovnému zavedení silně devalvovaných národních měn), náklady se patrně vyšplhají do bilionů eur.
Bude nutné dostatečné oficiální financování, aby přeshraniční, a dokonce i domácí investoři mohli odcházet.
Jak investoři budou snižovat svou expozici vůči suverénům, bankám a korporacím na periferii eurozóny, bude zapotřebí financovat nevyváženosti v tocích i stavech.
Korekční proces bude trvat mnoho let, a dokud se věrohodnost politik plně nezotaví, únik kapitálu bude pokračovat, což si vyžádá obrovské výše oficiálních financí.
Až donedávna takové oficiální financování pocházelo od fiskálních orgánů (Evropský nástroj finanční stability, který se brzy změní na Evropský stabilizační mechanismus) a Mezinárodního měnového fondu.
Čím dál větší měrou ale oficiální financování pocház�� od Evropské centrální banky – nejprve skrze nákupy dluhopisů a pak likviditní podporou bank a výsledným nárůstem zůstatků v zúčtovacím systému eurozóny Target2.
S ohledem na politické překážky v Německu i jinde, které brání dalšímu posilování fiskálně založených ochranných valů, ECB teď plánuje, že poskytne další várku rozsáhlého financování Španělsku a Itálii (dalšími nákupy dluhopisů).
Německo a jádro eurozóny tedy čím dál větší měrou přesouvají oficiální financování otřesených členů eurozóny na ECB.
Jsou-li Itálie a Španělsko ilikvidní, ale solventní a rozsáhlé financování zajistí dostatek času, aby úsporná opatření a hospodářské reformy obnovily dluhovou udržitelnost, konkurenční schopnost a růst, aktuální strategie se osvědčí a eurozóna přežije.
Během tohoto procesu se rovněž může vyvinout nějaká forma fiskální a bankovní unie, doprovázená určitým pokrokem v politické integraci.
Ať už však budou prvky fiskální a bankovní unie v tomto procesu jakkoli významné, rozhodující bude, zda rozsáhlé financování a postupné korekce dokážou včas oživit udržitelný růst.
To bude vyžadovat značnou trpělivost vlád a veřejností v jádru i na okraji – proto, aby v jádru zůstalo zachováno rozsáhlé financování a na periferii se předešlo sociálním a politickým bouřím proti rokům bolestné kontrakce a ubývání bohatství.
Je tento scénář věrohodný?
Vezměme si jen, s čím bude nutné se vypořádat: s ekonomickou divergencí a prohlubující se recesí, nevratnou balkanizací bankovní soustavy a finančních trhů, neudržitelnými dluhovými břemeny veřejných i soukromých aktérů, nepříjemnými důsledky pro růst a bilance v zemích uskutečňujících interní devalvaci a deflaci s cílem oživit konkurenční schopnost, asymetrickou korekcí, kdy rizika morálního hazardu v jádru a nedostatečné financování na periferii budou vyvolávat neslučitelné politické dynamiky, dále s vrtkavými a netrpělivými trhy a investory, únavou z úspor na periferii a únavou z finančních výpomocí v jádře, absencí podmínek pro optimální měnovou oblast a vážnými těžkostmi při dosahování plné fiskální, bankovní, hospodářské a politické unie.
Pokud povlovný proces dezintegrace nakonec učiní z rozpadu eurozóny nevyhnutelnost, směřování zvolené Německem a ECB – rozsáhlé financování okraje eurozóny – by zničilo bilance centrálních bank v jádře.
Ještě horší je, že mohutné ztráty v důsledku zhmotnění úvěrového rizika by mohly ohrozit udržitelnost dluhů ekonomik eurozóny, což by uvrhlo do nejistoty přežití samotné Evropské unie.
V takovém případě je rozhodně příznivější „spořádaný rozvod“ teď než divoký rozchod později.
Samozřejmě, rozpad by v současnosti vyšel velmi draho a vyžadoval by mezinárodní dluhovou konferenci, aby se restrukturalizovaly dluhy periferie a pohledávky jádra.
Brzký rozpad by ale mohl umožnit přežití jednotného trhu a EU.
Marný pokus rok či dva vzdorovat rozpadu by po promrhání bilionů eur v dodatečném oficiálním financování z jádra znamenal neřízený konec, včetně destrukce jednotného trhu, v důsledku zavedení ochranářských politik v masivním měřítku.
Jestliže je tedy rozpad nevyhnutelný, jeho oddalování znamená mnohem vyšší cenu.
Politika v eurozóně ale nedovoluje o brzkém rozpadu uvažovat.
Německo a ECB spoléhají na to, že rozsáhlá likvidita zajistí čas, který umožní korekce nezbytné k obnovení růstu a udržitelnosti dluhů.
Právě tento přístup zůstává strategií, k níž se hlásí většina aktérů eurozóny, navzdory obrovskému riziku, které plyne z možnosti, že by nakonec došlo k rozpadu.
Až čas ukáže, jestli dát v sázku dům s cílem zachránit garáž bylo správné rozhodnutí.
Rok Země
STOCKHOLM – Dvaadvacátého dubna si svět připomene 45.
Den Země, který byl zaveden v roce 1970 s cílem upoutat pozornost na ekologické problémy.
Tyto problémy nebyly nikdy větší ani naléhavější než dnes.
Kombinace klimatických změn, eroze biodiverzity a vyčerpávání přírodních zdrojů žene planetu k bodu zvratu, po jehož překročení se budou cíle typu trvale udržitelného rozvoje a snižování chudoby plnit hůře než kdykoliv předtím.
Od roku 1970 vědci zjistili, že lidská činnost je nejen hlavním hnacím motorem ekologických změn na zeměkouli, ale také žene planetu za její přirozené meze.
Neuskutečníme-li rychle velké změny, mohlo by to mít zničující následky.
Vedoucí světoví představitelé si to zřejmě uvědomili, když se před pěti lety dohodli na omezení globálního oteplování během tohoto století na maximálně 2° Celsia nad úrovní před průmyslovou revolucí – za tímto prahem totiž hrozí riziko ještě ničivějších důsledků klimatických změn.
Rozhodné kroky ke snížení emisí skleníkových plynů však zatím nebyly učiněny.
Právě naopak: emise se podstatně zvýšily, a loňský rok byl v důsledku toho nejteplejším rokem od začátku měření.
Svět má dnes nakročeno k tomu, aby svůj zbývající „rozpočet“ emisí CO2, jenž dnes činí méně než bilion tun, vyčerpal za pouhých 25 let.
Výsledkem by byly katastrofální změny typu nekontrolovatelných vzestupů vodní hladiny, vln ničivých veder a vleklých období sucha, jež způsobují nevídané problémy v oblasti potravinové bezpečnosti, ekosystémů, zdraví a infrastruktury.
Není nijak překvapivé, že nejhůře zasaženi budou nejchudší a nejzranitelnější lidé.
Musíme změnit kurz.
Letošní Den Země by měl sloužit jako připomínka – a dokonce jako katalyzátor – toho, co svět opravdu potřebuje: rázné a vytrvalé akce.
Naštěstí může rok 2015 znamenat začátek takové změny k lepšímu.
Letos se světoví lídři sejdou celkem třikrát, aby dali naší planetě nový směr.
V červenci se setkají v etiopské Addis Abebě na Konferenci o financování rozvoje.
Na zářijovém setkání schválí Cíle trvale udržitelného rozvoje, jimiž se bude řídit rozvojové úsilí do roku 2030.
A v prosinci zamíří do Paříže, aby jednali o nové dohodě o globálním klimatu.
Výsledky těchto schůzek určí odkaz této generace jak v oblasti přírodního prostředí, tak v oblasti hospodářského růstu a rozvoje.
Dekarbonizací globální ekonomiky a omezením klimatických změn mohou vedoucí světoví představitelé podnítit vlnu inovací, podpořit vznik nových průmyslových oborů i pracovních míst a vytvořit obrovské ekonomické příležitosti.
Je na každém z nás, abychom vybízeli politické představitele ke krokům, které jsou pro zajištění takového výsledku potřebné.
Stejně jako požadujeme, aby naše vlády řešily rizika spojená s terorismem či epidemiemi, měli bychom na ně vyvíjet společný tlak, aby podnikly okamžité kroky na ochranu našeho přírodního prostředí a omezení klimatických změn.
Vědecká komunita zde nese zvláštní zodpovědnost za to, aby sdílela výsledky svého výzkumu a jeho potenciální důsledky.
Proto jsem spolu se 16 dalšími vědci z Ligy Země – organizace zastupující čelní světové akademické instituce typu Postupimského institutu pro výzkum klimatických dopadů, Institutu Země, Univerzity Tsinghua nebo Stockholmského centra pro odolnost – zveřejnil „Prohlášení o Zemi“, které formuluje osm základních prvků úspěšné dohody o globálním klimatu, jež má být v prosinci uzavřena v Paříži.
· Za prvé musí dohoda posílit závazek států omezit globální oteplování na méně než 2°C.
· Za druhé je zapotřebí, aby dohoda uznala zbývající globální rozpočet na emise CO2.
· Za třetí by dohoda měla položit základy zásadní transformace ekonomiky včetně hluboké dekarbonizace, která začne ihned, aby přibližně do roku 2050 vznikla bezuhlíková společnost.
· Za čtvrté musí všech 196 zemí podepsaných pod Klimatickou úmluvou Organizace spojených národů formulovat emisní cestu obsahující hlubokou dekarbonizaci, přičemž bohatší země musí hrát prim.
· Za páté musí státy podporovat inovace v oblasti čistých technologií a zajistit všeobecný přístup ke stávajícím technologickým řešením.
· Za šesté se vlády musí dohodnout na podpoře adaptace na klimatické změny a řešit ztráty a škody s ní spojené.
· Za sedmé musí dohoda obsahovat ustanovení, která ochrání zásobárny uhlíku a životně důležité ekosystémy.
· Za osmé je v zájmu pomoci rozvojovým zemím v boji proti klimatickým změnám zapotřebí, aby dárci poskytli dodatečnou podporu, která bude přinejmenším srovnatelná se současnou globální rozvojovou pomocí.
Dobré na tom je, že těchto osm cílů je realistických a dosažitelných; k určitému pokroku už ostatně dochází.
Loni zůstaly celkové emise CO2 z energetického sektoru vůbec poprvé meziročně beze změny (při absenci hospodářského poklesu).
A nedávná zpráva ukazuje, že se v letech 2013 až 2014 nezvýšily ani emise v Číně, která je největším emitentem skleníkových plynů na světě.
Karta se obrací.
Dekarbonizace už začala a vidina světa bez fosilních paliv je stále lákavější – nejen proto, že by se v něm omezily klimatické změny, ale i proto, že takový svět by byl technologicky vyspělejší, demokratičtější, odolnější, zdravější a hospodářsky dynamičtější.
Nyní je správná chvíle plně přejít na trvale udržitelnější bezuhlíkovou cestu.
Při existenci správné globální dohody by to svět konečně mohl učinit.
V zájmu planety i v zájmu lidí, kteří jsou na ní závislí, udělejme z roku 2015 Rok Země.
Zaslepeni světlem
NEW YORK – Večer 23. března bude 1,3 miliardy lidí v půl deváté a v půl desáté, ale i v půl jedenácté a po zbytek noci bez světla – tak jako každou noc během celého roku.
Bez přístupu k elektřině je pro ně tma po setmění neměnnou realitou.
Téhož večera se jiná miliarda lidí zúčastní ekologické akce „Hodina Země“ a od půl deváté do půl desáté zhasnou světla.
Organizátoři říkají, že lidem dávají možnost projevit přání „něco udělat“ s globálním oteplováním.
Neúprosná realita je však taková, že Hodina Země přináší zcela špatná ponaučení a ve skutečnosti zvyšuje emise CO2.
Může sice vyvolávat pocity mravního uspokojení, ale její neplodná symbolika odhaluje, co je na dnešním zážitkovém environmentalismu shnilého.
Hodina Země nám říká, že vyřešit globální oteplování je snadné.
Jenže kvůli zhasínání světel jen hůř vidíme.
Všimněte si, že se od vás nežádá, abyste vypnuli cokoli, co by způsobilo opravdovou nepříjemnost, třeba topení, klimatizaci, televizi, počítač, mobilní telefon či jiné z bezpočtu zařízení, která závisejí na cenově dostupné elektřině v dostatečném množství a umožňují moderní život.
Kdyby bylo skutečně přínosné jednou za rok na hodinu zhasnout, proč bychom tak nečinili i zbylých 8759 hodin?
Zhasnout na hodinu světla by hypoteticky mělo snížit emise CO2 z elektráren po celém světě.
Jenže i kdyby všichni lidé na celém světě zhasli všechna světla v bytových prostorech a to se bezezbytku promítlo do snížení emisí CO2, jednalo by se o ekvivalent pozastavení čínských emisí CO2 na necelé čtyři minuty.
Ve skutečnosti Hodina Země zapříčiní zvýšení emisí.
Jak zjistili operátoři britské rozvodné sítě, drobný pokles spotřeby elektřiny nezpůsobí, že by se do sítě pumpovalo méně energie, a tudíž nesníží emise.
Každé výraznější snížení odběru elektřiny během Hodiny Země navíc sice vyvolá pokles emisí CO2 v průběhu dané hodiny, ale ten vyrovná jejich následný vzestup při najíždění uhelných či plynových elektráren k obnovení dodávek elektřiny.
Útulné svíčky, jež si mnozí účastníci zapálí, vypadají sice velice přirozeně a přátelsky k životnímu prostředí, ale pořád jde o fosilní paliva – a jsou stokrát méně účinné než klasické žárovky.
Použití jedné svíčky za každou zhasnutou žárovku ruší i teoretické snížení emisí CO2; použití dvou svíček znamená, že produkujete více CO2.
Elektřina přináší lidstvu obrovské výhody.
Téměř tři miliardy lidí stále v interiérech pálí trus, klestí a další tradiční paliva, aby si uvařili a zahřáli se, čímž produkují jedovaté zplodiny, které podle odhadů připraví ročně o život dva miliony lidí, převážně žen a dětí.
Před pouhými sto lety průměrná americká rodina strávila během chladných měsíců šest hodin týdně vhazováním šesti tun uhlí do kotle (nemluvě o uklízení uhelného mouru z koberců, nábytku, záclon a lůžkovin).
Dnes se ve vyspělém světě takové znečištění vzduchu v interiérech díky elektrickým kamnům a kotlům nevyskytuje.
Elektřina nám rovněž umožnila mechanizovat velkou část našeho světa, čímž skoncovala s většinou nejnamáhavější dřiny.
Pračka osvobodila ženy od nekonečných hodin nošení vody a drhnutí prádla na valše.
Chladnička umožňuje téměř každému jíst víc ovoce a zeleniny a jednoduše nejíst zkažené potraviny, což vysvětluje, proč je dnes rakovina žaludku ve Spojených státech nejméně častá, přestože ještě ve 30. letech minulého století byla vůbec nejrozšířenější.
Elektřina nám umožňuje zavlažovat pole a ze vzduchu syntetizovat hnojivo.
Světla, která díky ní svítí, nám dovolují žít aktivní a produktivní život i po setmění.
Elektřina, již lidé v bohatých zemích spotřebovávají, se v průměru rovná energii 56 sluhů, kteří o ně pečují.
I v subsaharské Africe mají lidé elektřinu odpovídající práci asi tří sluhů.
Nepotřebují jí míň, ale víc.
To platí nejen pro chudé lidi světa.
Vzhledem k rostoucím cenám energií kvůli zeleným dotacím 800 tisíc německých domácností už nedokáže platit své účty za elektřinu.
V Británii je dnes přes pět milionů lidí trpících nedostatkem paliva a tamní energetický regulační úřad veřejně vyjadřuje obavy, že by ekologické cíle mohly za necelých devět měsíců vést až k plošným výpadkům sítě.
V současnosti ze slunce a větru vyrábíme jen malý zlomek potřebné energie – 0,7 % z větru a pouze 0,1 % ze slunce.
Jedná se o příliš nákladné technologie.
Jsou také nespolehlivé (stále nevíme co dělat, když nefouká vítr).
I při optimistických předpokladech Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že do roku 2035 budeme vyrábět pouhých 2,4 % energie z větru a 0,8 % ze slunečního záření.
Chceme-li světovou energetiku ozelenit, měli bychom ustoupit od zastaralé politiky dotování solární a větrné energie – politiky, která už 20 let selhává a selhávat bude i v příštích 22 letech.
Namísto toho bychom se měli zaměřit na vynalézání nových, účinnějších zelených technologií, které v konkurenci s fosilními palivy zvítězí.
Chceme-li skutečně udržitelnou budoucnost pro celé lidstvo na naší planetě, neměli bychom se znovu hroužit do tmy.
Řešit změnu klimatu zhasínáním světel a večeří při svíčkách zavání přístupem „ať jedí koláče“, který je jako řešení světových problémů přitažlivý jen pro elity žijící v pohodlí s dostatkem elektřiny.
Soustředěnost na zelený výzkum a vývoj sice nevyvolá tak příjemné pocity jako účast na globálním potlachu s baterkami a dobrými úsmysly, ale je to mnohem lepší nápad.
Jedna zeměkoule postačí
KODAŇ – Podle obecného přesvědčení nenasytně spotřebováváme světové zdroje a žijeme výrazně nad možnosti zeměkoule.
Tento zlověstný a pesimistický výklad zaznívá ve velké části dnešní ekologické rozpravy a často bývá formulován jednoduchým způsobem: kvůli vyšší životní úrovni a populačnímu růstu budeme do roku 2030 potřebovat dvě planety, aby nás uživily.
A kdyby se každému podařilo dosáhnout stejné životní úrovně jako dnešním Američanům, potřebovali bychom planet téměř pět.
Tato získaná moudrost je ovšem od základu pomýlená.
Ekologičtí aktivisté používají na podporu svých argumentů takzvanou „ekologickou stopu“ – tedy plochu, kterou každý z nás od planety vyžaduje.
Je zřejmé, že k produkci potravin, látek a dřeva potřebujeme zemědělskou půdu, pastviny, lesy a loviště ryb a že pro své domy, silnice a města potřebujeme prostor.
Určitá plocha navíc musí pohlcovat odpad vyprodukovaný v důsledku naší spotřeby energie.
Přepočtením všech těchto nároků v obecnou jednotku fyzické plochy získáváme možnost porovnat tuto plochu s produktivní rozlohou zeměkoule – a udělat si tak obrázek o své trvalé udržitelnosti.
Světový fond divočiny (WWF) a několik dalších ekologických organizací provádějí už více než deset let složité výpočty, aby stanovily „ekologickou stopu“ jedince na zeměkouli.
Jejich čísla ukazují, že každý Američan využívá 9,4 hektaru plochy zeměkoule, každý Evropan 4,7 hektaru a lidé v nízkopříjmových zemích pouze jeden hektar.
Když to všechno sečteme, využíváme celkem 17,5 miliard hektarů plochy.
K dispozici je bohužel pouze 13,4 miliard hektarů.
WWF tedy tvrdí, že již dnes žijeme nad možnosti zeměkoule, neboť spotřebováváme zhruba o 30% více.
Situace se navíc ještě zhorší.
Tvrdí se nám, že nedávná finanční krize „je nesrovnatelně menší než rýsující se ekologická úvěrová krize“, která by mohla být předzvěstí „zhroucení ekosystému v obrovském měřítku“.
Toto sdělení je vštěpováno do povědomí veřejnosti.
Britský nedělník Observer použil titulek „Hledá se: nová zeměkoule do roku 2050“; podle BBC je zeměkoule „na cestě k ekokrachu“ a Washington Post vyjádřil zděšení z faktu, že potřebujeme další čtyři planety, a naléhavě nás vyzval, abychom používali více plátěných nákupních tašek a energeticky úsporných žárovek.
Toto hlasité a zřetelné poselství je všeobecně přijímáno: využíváme příliš velkou plochu zeměkoule.
Jenže moment.
Jak to děláme?
Jak můžeme využívat větší plochu, než je na zeměkouli k dispozici?
Jakákoliv veličina, která se snaží zahrnout řadu různých aspektů lidského chování, očividně musí zjednodušovat vstupy a ani ekologická stopa není výjimkou.
Když například hovoříme o tom, že americký životní styl potřebuje pět planet, předpokládáme, že technologie zůstávají konstantní, zatímco ve skutečnosti je pravděpodobné, že celosvětová produktivita při využívání půdy se bude dramaticky zvyšovat.
Podobně i organické zemědělství zanechává větší stopu než jeho konvenční sestřenice.
Navzdory těmto nedostatkům je však zřejmé, že plochu, kterou využíváme pro silnice, nelze využít pro pěstování potravin a že plochu určenou ke stavbě domů ukrajujeme z lesní plochy.
Tato část ekologické stopy je vhodným měřítkem naší doslovné stopy na zeměkouli.
V tomto ohledu žijeme bezpečně v mezích dostupné plochy, neboť využíváme přibližně 60% světové rozlohy, a tento poměr bude pravděpodobně klesat , poněvadž současné tempo růstu populace se zpomaluje, zatímco technologický pokrok pokračuje.
Žádný ekologický kolaps se zde tedy nekoná.
Existuje jen jeden ukazatel, který neustále roste: naše uhlíkové emise.
Nikdo však zcela přesně neví, jak přepočítat CO2 na plochu.
WWF a někteří vědci raději tuto otázku obcházejí tím, že definují emisní plochu jako rozlohu lesa potřebného k pohlcení dodatečného CO2.
Tato složka dnes představuje více než 50% ekologické stopy a do poloviny století se zvýší na tři čtvrtiny.
V podstatě se nám tak tvrdí, že bychom měli snížit emise na nulu a zasadit stromy, abychom toho dosáhli, což znamená, že bychom dnes museli vysadit lesy na rozloze o 30% větší, než je veškerá dostupná plocha, a do roku 2030 vysadit lesy na téměř dvou planetách.
To je nesmyslné.
Je skutečně nezbytné, abychom snižovali veškeré emise?
Odbourání zhruba pouhé poloviny všech emisí by ve střednědobém měřítku snížilo koncentrace skleníkových plynů.
Ještě důležitější je, že výsadba lesů je z hlediska plochy jedním z nejméně efektivních technologicky intenzivních způsobů snižování uhlíkových emisí.
Solární články a větrné turbíny vyžadují pro snižování CO2 méně než 1% plochy lesů, jsou stále efektivnější a často je lze umístit na neproduktivní půdu (například větrné turbíny na moře a solární panely na pouště).
Budeme-li měřit takto, děsivý ekokrach se rozplyne.
Nároky jednotlivců na planetu klesly díky technologiím v uplynulých pěti letech o 35% a kolektivní potřeby dosáhnou své horní hranice před rokem 2020, a to bez jakéhokoliv přečerpání.
Zdá se, že hlavním cílem přepočítávání CO2 na nelogický a neefektivní parametr lesní plochy je dosažení alarmujícího výsledku.
Jeden přední autor modelů ve vědecké literatuře připouští, že většina jeho kolegů pokládá tuto metodu za „těžko obhajitelnou“.
Další dva výzkumné týmy poukázaly na skutečnost, že ekologická stopa „sama o sobě není ničím více než důležitým nástrojem k získání pozornosti“ a že „to není ani tak vědecké měřítko jako spíše ukazatel, který má zvýšit povědomí veřejnosti a ovlivnit politiku“.
Když opravdu přezkoumáme výpočty „ekologické stopy“, zjistíme, že jedinou věcí, která světu dochází, je plocha potřebná k výsadbě kolosálního množství imaginárního lesa, který bychom stejně nevysadili, s cílem vyhnout se emisím CO2, jimž můžeme bránit daleko chytřejšími a levnějšími prostředky.
Zkazka, že naše rozmařilá spotřeba vyžaduje pět planet, je sice chytlavá, ale mylná.
Planeta, kterou máme, nám bohatě postačí.
Historické překážky ve východní Asii
TOKIO – Diplomatické vztahy ve východní Asii jsou už dlouho rukojmím dějin. „Problém s dějinami“ se však v regionu v poslední době stupňuje a sílící nacionalismus v nejvýznamnějších zemích, jako jsou Čína, Japonsko a Jihokorejská republika, rozdmýchává spory o všechno možné, od území a přírodní zdroje až po válečné památníky a učebnice.
Mohou východoasijské země překonat minulost plnou konfliktů a vybudovat společnou budoucnost, z níž budou mít prospěch všechny?
Vezměme si vztah mezi Japonskem a Jižní Koreou coby nejbližšími americkými spojenci ve východní Asii.
Historické neshody sice brzdí bilaterální vztahy už dlouho, avšak stále nacionalističtější postoje japonského premiéra Šinzó Abeho i jihokorejské prezidentky Pak Kun-hje jen zhoršují hnisající rány a napětí.
Pokud obě země nedokážou společně zastavit oživování hořkých historických sporů, pak jejich vztah zůstane zamrzlý, což bude hrát do not Číně.
Žádná země přitom nehraje historickou kartu s takovým potěšením jako Čína, kde se prezident Si Ťin-pching rovněž opírá o nacionalismus, aby legitimizoval svou vládu.
Počátkem roku zavedla Čína dva nové svátky připomínající dlouhý boj země proti japonské agresi během druhé světové války: „Den vítězství ve válce proti japonské agresi“ připadající na 3. září a „Den masakru v Nankingu“, který se bude slavit 13. prosince.
Co by se stalo, kdyby státy jako Vietnam nebo Indie také zavedly svátky, jimiž by si připomínaly čínskou agresi vůči nim po roce 1949?
Toto hašteření se o dějiny a vzpomínky posiluje negativní stereotypy o konkurenčních státech, čímž podněcuje fragmentaci a nestabilitu a bezpochyby také přiživilo nedávné územní spory v regionu.
Politizace dějin tak zůstává hlavní překážkou usmíření ve východní Asii.
Kvůli opakovaným snahám o přepisování historie podle nacionalistických not – někdy i doslova revizemi učebnic – je téměř nemožné zakládat regionální instituce.
Nemělo by to tak být.
Například Japonsko a Jižní Korea jsou pulzujícími demokraciemi a exportně orientovanými hospodářskými mocnostmi s tradičně úzkými kulturními vazbami a mnoha společnými hodnotami.
Jinými slovy jsou to ideální kandidáti na spolupráci.
Americký prezident Barack Obama si je tohoto potenciálu vědom a podporuje intenzivnější strategickou spolupráci mezi Jižní Koreou a Japonskem, aby vytvořil silnější trilaterální bezpečnostní alianci s USA, která může být protiváhou sílící Číně.
Japonsko a Jižní Korea se však odmítají dějin vzdát.
Na jihokorejském obviňování, že Japonsko zčásti popírá své chování v minulosti, je jistě zrnko pravdy.
Také je ovšem pravda, že prezidentka Pak – která se odmítla oficiálně sejít s Abem, dokud nezačne řešit přetrvávající spory ohledně anexe Koreje Japonskem – využívá dějin k tomu, aby se podbízela domácímu nacionalismu.
Zaujímání tvrdého postoje jí přitom umožnilo zamést pod koberec nepohodlnou minulost vlastní rodiny: její otec, diktátor Pak Čong-hui, kolaboroval v době koloniální vlády v Koreji s japonskou armádou.
Také Abe ovšem přiživil napětí, zejména návštěvou tokijské svatyně Jasukuni – kontroverzního památníku, v němž jsou mimo jiné uctíváni váleční zločinci třídy A z druhé světové války.
Přestože Abe navštívil svatyni jen jednou – v prosinci 2013 –, cítil potřebu učinit to v reakci na jednostranné vyhlášení identifikační zóny protivzdušné obrany Čínou.
Tato zóna zahrnovala i území, na které si Čína dělá nárok, ale nekontroluje ho.
Odlišnosti v japonských a jihokorejských výkladech historie pochopitelně sahají hlouběji než do druhé světové války.
Před více než sto lety spáchal korejský aktivista An Čung-gun atentát na prvního japonského premiéra Hirobumiho Ita.
Atentátem provedeným na železničním nádraží v čínském městě Charbin si An získal v Koreji postavení hrdiny a v Japonsku status teroristy.
Itův portrét se skví na japonské tisícijenové bankovce; An se v Jižní Koreji objevil na poštovní známce v hodnotě 200 wonů.
Prezidentka Pak požádala loni svůj čínský protějšek Si, aby Ana uctil.
Si využil příležitosti vrazit klín mezi dva hlavní asijské spojence Ameriky a nechal Anovi zbudovat pomník.
Japonsko reagovalo ostrou kritikou Číny za glorifikaci teroristy a šíření „jednostranného“ pohledu na dějiny – podle Japonců tento krok „nepřispívá k budování míru a stability“.
Katalyzátor podobných konfliktů je zřejmý: rostoucí prosperita Asie.
S růstem svých ekonomik získaly asijské země také sebedůvěru vytvářet a velebit novou minulost, ve které buďto zlehčují vlastní agresi nebo zvýrazňují vlastní neochvějnost tváří v tvář brutálnímu útlaku.
Tento legitimizující výklad ve všech zemích směšuje historická fakta s mýty.
V některých případech ovšem mohou historické odkazy získat neúměrný vliv a zhatit schopnost vedoucích představitelů činit racionální politická rozhodnutí.
To vysvětluje, proč se Pak snaží o užší vztahy s Čínou, třebaže přirozeným regionálním partnerem Jihokorejské republiky je demokratické Japonsko.
Jeden pramínek naděje vyvěrá z Abeho drtivého vítězství v nedávných všeobecných volbách, které mu dává politický kapitál oslovit Pak s návrhem velkorysé dohody: Pokud Japonsko zřetelněji vyjádří lítost nad svou militaristickou minulostí, Jižní Korea vyloučí historické křivdy ze své oficiální politiky.
Japonsko ani Jižní Korea nemohou změnit minulost.
Mohou však usilovat o větší spolupráci v budoucnu.
Jak to lapidárně shrnuje jedno ruské přísloví: „Zapomeň na minulost a přijdeš o oko; lpěj na ní a přijdeš o obě.“
Východoasijská ponaučení pro Afriku
NEW YORK – Prvního až třetího června hostí Japonsko páté zasedání organizace TICAD, Tokijské mezinárodní spolupráce na africkém rozvoji.
Zasedání slouží jako připomínka, že zatímco zbytek světa je posedlý hospodářskými trampotami v Evropě, politickou paralýzou v Americe a zpomalením růstu v Číně i na dalších rozvíjejících se trzích, existuje zde jeden region – subsaharská Afrika –, kde není chudoba výjimkou, nýbrž téměř pravidlem.
Od roku 1990 do roku 2010 se počet lidí žijících v chudobě (tedy maximálně za 1,25 dolaru denně) napříč subsaharskou Afrikou zvýšil z necelých 300 milionů na téměř 425 milionů, přičemž počet lidí, kteří si musí vystačit s méně než dvěma dolary denně, vzrostl z přibližně 390 na bezmála 600 milionů.
Podíl lidí žijících v chudobě se přesto během tohoto období snížil z 57% na 49%.
Rozvinuté země opakovaně porušují své sliby pomoci nebo obchodu.
Japonsku, které se stále vzpamatovává ze dvou desetiletí hospodářské mátožnosti, se však nějakým způsobem podařilo zůstat aktivně angažované – ne kvůli vlastním strategickým zájmům, nýbrž kvůli naplnění skutečného morálního imperativu, totiž že lidé, jimž se daří lépe, by měli pomáhat potřebným.
Afrika dnes nabízí smíšený obrázek.
Kontinent zaznamenal několik pozoruhodných úspěchů – v letech 2007 až 2011 pocházelo z Afriky pět z deseti nejrychleji rostoucích států s deseti a více miliony obyvatel.
A jejich pokrok se neopíral výlučně o přírodní zdroje.
Mezi státy, které si vedou nejlépe, patří Etiopie, kde HDP rostl během pěti let do roku 2011 zhruba o 10% ročně, a také Rwanda, Tanzanie a Uganda, kde roční růst přesahuje už deset nebo více let hranici 6%.
Ačkoliv však některé zdroje naznačují, že v Africe dnes žije víc rodin řadících se mezi střední vrstvu než v Indii (rodinu ze střední vrstvy definuje roční příjem vyšší než 20 000 dolarů), na kontinentu najdeme i země s nejvyšší mírou nerovnosti na světě.
Zemědělství, na které je odkázáno tolik chudých lidí, si nevede dobře.
Výnosy na hektar stagnují.
Pouze 4% orné a trvalé zemědělské půdy jsou zavlažována, oproti 39% v jižní Asii a 29% ve východní Asii.
V Africe se používá pouhých 13 kilogramů hnojiv na hektar, oproti 90 kilogramům v jižní Asii a 190 kilogramům ve východní Asii.
Největším zklamáním však je, že i státy, které si daly makroekonomické věci do pořádku a dosáhly pokroku v oblasti řízení, mají potíže přilákat investice mimo sektor přírodních zdrojů.
Japonské angažmá je obzvláště důležité nejen kvůli penězům a morální podpoře, ale i proto, že se Afrika může poučit z rozvojových zkušeností východní Asie.
To může být důležité zejména dnes, kdy rostoucí čínské mzdy a zhodnocující se směnný kurz jen podtrhují rychlé změny globálních komparativních a konkurenčních výhod.
Část výroby se začne přesouvat z Číny jinam a Afrika má šanci, že určitý zlomek této výroby získá pro sebe.
To je obzvláště významné vzhledem k tomu, že v posledních 30 letech trpí subsaharská Afrika deindustrializací.
Na konci prvních let 21. století byla výroba vyjádřená jako podíl HDP v rozvojových afrických ekonomikách nižší než v roce 1980 – částečně i kvůli politice strukturálních změn, kterou prosazovaly mezinárodní finanční instituce.
Výrobní boom však nenastane sám od sebe.
Africké vlády musí dělat průmyslovou politiku, aby pomohly své ekonomiky restrukturalizovat.
Taková politika je kontroverzní.
Někteří lidé tvrdí, že vláda neumí vybrat toho nejlepšího.
A jiní říkají, že není rozdíl, jestli země produkuje čipy nebo čipsy.
Oba tyto pohledy jsou pomýlené.
Cílem průmyslové politiky je řešit známé překážky na trhu – například prosazovat důležitou pozitivní externalitu v podobě vzdělání, neboť kvalifikace související s jedním průmyslovým sektorem příznivě ovlivňuje i sektory okolní.
Cílem průmyslové politiky je tyto širší efekty odhalovat a vlády v tomto ohledu odvádějí velmi věrohodnou práci.
Vláda Spojených států prosazovala v devatenáctém století zemědělství, podpořila první telegrafní linku (mezi Baltimorem a Washingtonem, demonstrace proběhla v roce 1844) i první linku transkontinentální, čímž pomohla odstartovat telekomunikační revoluci, a později podporovala revoluci internetovou.
Je zákonité, že vláda formuje ekonomiku – činí tak prostřednictvím své infrastruktury, zákonů a regulací (včetně zdanění) i vzdělávacího systému.
Například americké zákony o daních a bankrotu v kombinaci s deregulační politikou v podstatě podnítily vznik přebujelého finančního sektoru.
Rozvojové země si vzhledem k omezeným zdrojům nemohou luxus takového mrhání dovolit.
Musí hluboce přemýšlet o budoucím směřování svých ekonomik – o jejich dynamických komparativních výhodách.
Nejúspěšnější rozvojové země světa – tedy státy východní Asie – učinily právě to a některá ponaučení, jež by bylo vhodné si od nich vzít, se týkají právě otázky, jak dělaly průmyslovou politiku v době, kdy se jejich vlády nemohly pochlubit takovou propracovaností a hloubkou talentu jako dnes.
Slabiny v řízení mohou ovlivnit nástroje průmyslové politiky, ale ne její používání.
Japonsko však nabízí i jiná ponaučení.
Klíčové prvky jeho rozvojové strategie – včetně důrazu na vzdělání, rovnost a pozemkovou reformu – jsou dnes v Africe ještě důležitější.
Za více než půlstoletí od doby, kdy východní Asie zahájila svůj pozoruhodný rozvojový přerod, se svět výrazně proměnil; a vzhledem k odlišným dějinám, institucím a okolnostem se musí politika přizpůsobit místním podmínkám.
Je ovšem zřejmé, že Japonsko a další východoasijské země se ubíraly diametrálně odlišným směrem, než jaký doporučoval neoliberální „washingtonský konsensus“.
Jejich strategie fungovala; strategie washingtonského konsensu až příliš často ošklivě troskotala.
Africkým zemím prospěje, když se na tyto úspěchy a nezdary zaměří a zamyslí se nad jejich důsledky pro vlastní rozvojové strategie.
Východoasijské ostrovy nacionalistických fantazií
TOKIO – Moc na to nevypadají, těch několik málo neobydlených skal ve Východočínském moři mezi Okinawou a Tchaj-wanem a těch pár pidiostrůvků v Japonském moři, které obývá jen hrstka na odiv stavěných rybářů a několik důstojníků jihokorejské pobřežní hlídky.
Na ty první, kterým v Japonsku říkají Senkaku a v Číně Tiao-jü-tchaj, si dělají nároky Čína, Japonsko a Tchaj-wan; ty druhé, jimž se v Japonsku říká Takešima a v Koreji Tokdo, si nárokují Jihokorejská republika a Japonsko.
Tyto drobné skalní výčnělky mají nevelkou materiální hodnotu, avšak spor o jejich vlastnictví přesto vedl k velké mezinárodní rozmíšce.
Došlo na odvolávání velvyslanců a po celé Číně se konaly mohutné protijaponské demonstrace, které napáchaly škody na Japoncích i na jejich majetku.
Mezi Tokiem a Soulem létají výhrůžky.
Mluví se dokonce i o vojenské akci.
Historická fakta se přitom zdají docela prostá.
Japonsko se ostrovů zmocnilo v rámci svého projektu budování císařství po čínsko-japonské válce v roce 1895 a po anexi Koreje v roce 1905.
Předchozí příslušnost ostrovů je nejasná; na Takešimě/Tokdo působili rybáři z Japonska a v císařské Číně panovalo jisté povědomí o ostrovech Senkaku/Tiao-jü tchaj.
Žádný stát však nevznesl oficiální nárok.
Situace se zkomplikovala po druhé světové válce.
Japonsko mělo vrátit svůj koloniální majetek, ale Spojené státy převzaly ostrovy Senkaku spolu s Okinawou a Japonsku je vrátily až v roce 1972.
Korejci, kteří měli stále na Japonsko zlost kvůli téměř padesátileté kolonizaci, se zase zmocnili ostrovů Tokdo, aniž si lámali hlavu s legálností tohoto kroku.
Vzhledem k brutalitě japonské okupace Koreje i Číny má člověk přirozený sklon sympatizovat s někdejšími oběťmi Japonska.
Plamenné emoce vyvolané tímto sporem – někteří Korejci se dokonce na protest proti Japonsku mrzačili – naznačují, že rány japonské války v Asii jsou stále čerstvé.
Jihokorejský prezident I Mjong-bak dokonce využil příležitosti a požádal japonského císaře o formální omluvu za válku a také o finanční odškodnění korejských žen, které byly za války nuceny sloužit ve vojenských nevěstincích japonským vojákům.
Japonská vláda se dnes bohužel navzdory mnoha nepřímým, a dokonce i doloženým důkazům předkládaným japonskými historiky rozhodla popírat zodpovědnost válečného režimu za tento strašlivý projekt.
Není tedy překvapivé, že takový postoj korejské emoce ještě více rozvášnil.
Přesto by bylo příliš jednoduché připsat současný spor výlučně otevřeným ranám poslední světové války.
Nacionalistické cítění, které je v Číně, Koreji i Japonsku úmyslně přiživováno, jistě souvisí s nedávnou historií, ale politika v jeho pozadí se v každé z těchto zemí liší.
Protože tisk ve všech třech zemích téměř autisticky odmítá zamyslet se nad čímkoliv jiným než nad „národním“ pohledem, není tato politika nikdy řádně vysvětlená.
Komunistická vláda v Číně už nemůže odvozovat jakoukoliv legitimitu z marxistické, natožpak maoistické ideologie.
Čína je autoritářská kapitalistická země otevřená obchodu s jinými kapitalistickými zeměmi (včetně hlubokých ekonomických vztahů s Japonskem).
Od 90. let proto nacionalismus nahradil komunistickou ideologii coby ospravedlnění existence státu jedné strany, a to vyžaduje rozdmýchávání protizápadních – a především protijaponských – nálad.
Vzhledem k bolestné minulosti to v Číně nikdy není obtížné a obvykle se tímto způsobem daří odvést pozornost veřejnosti od nedostatků a frustrací spojených s životem v diktatuře.
V Jižní Koreji pramení jeden z nejbolestnějších odkazů japonského koloniálního období z faktu, že tehdejší korejská elita s Japonci rozsáhle kolaborovala.
Její potomci stále hrají významnou roli v konzervativní politice země, a korejští levičáci proto periodicky vyzývají k čistkám a odplatě.
Prezident I je konzervativec, navíc relativně projaponsky zaměřený.
Z tohoto důvodu pokládají Japonci jeho nedávné žádosti o omluvu, peníze a uznání korejské suverenity nad ostrovy v Japonském moři svým způsobem za zradu.
Právě proto, že je I pokládán za projaponského konzervativce, si však potřebuje získat nacionalistické ostruhy.
Nemůže si dovolit, aby ho někdo špinil obviňováním z kolaborace.
Jeho politickými soupeři totiž nejsou Japonci, nýbrž korejská levice.
Využívání války k rozdmýchávání protijaponských nálad v Číně a Koreji není Japoncům po chuti a vyvolává to u nich obranné reakce.
Japonský nacionalismus však přiživují také úzkost a frustrace – konkrétně obava z rostoucí moci Číny a z naprosté závislosti Japonska na USA v otázkách národní bezpečnosti.
Japonští konzervativci pokládají poválečnou pacifistickou ústavu své země, kterou v roce 1946 napsali Američané, za ponižující útok na japonskou suverenitu.
A když nyní Čína testuje svou rostoucí moc územními nároky, a to nejen ve Východočínském, ale i Jihočínském moři, trvají japonští nacionalisté na tom, že Japonsko musí vystupovat jako velmoc a být pokládáno za důležitého hráče, který je plně připravený hájit vlastní suverenitu, byť by se jednalo o pár nevýznamných skal.
Čína, Korea a Japonsko, jejichž hospodářské zájmy jsou úzce provázané, mají všechny důvody vyhnout se vážnému konfliktu.
Přesto dělají všechny tři země maximum pro to, aby takový konflikt vyvolaly.
Z veskrze domácích důvodů manipuluje každá země dějinami ničivé války a rozpoutává vášně, které mohou pouze napáchat ještě větší škody.
Politici, komentátoři, aktivisté a novináři v každé z těchto zemí donekonečna mluví o minulosti.
Ve skutečnosti však manipulují vzpomínkami v zájmu politických cílů.
Pravda je to poslední, co kteréhokoliv z nich zajímá.
Krize zahanbenosti ve východní Evropě
BERLÍN – V době, kdy se tisíce uprchlíků hrnou do Evropy, aby unikly hrůzám války, přičemž mnozí z nich cestou umírají, odehrává se v mnoha nejnovějších členských státech Evropské unie jiný typ tragédie.
Státy, které jsou společně známé jako „východní Evropa“ a mezi něž patří i moje rodné Polsko, se projevily jako netolerantní, neliberální, xenofobní a neschopné pamatovat si ducha solidarity, který je před čtvrtstoletím dovedl ke svobodě.
Jsou to tytéž společnosti, jež se před pádem komunismu i po něm dožadovaly „návratu do Evropy“ a hrdě prohlašovaly, že sdílejí její hodnoty.
Co si však myslely, že Evropa reprezentuje?
Od roku 1989 – a zejména od roku 2004, kdy vstoupily do EU – těžily tyto země z masivních finančních transferů v podobě evropských strukturálních a kohezních fondů.
Dnes nejsou ochotné přispět vůbec ničím k vyřešení největší uprchlické krize, jíž Evropa od druhé světové války čelí.
Vláda Maďarska, členského státu EU, před očima celého světa hanebně přistupuje k tisícovkám uprchlíků.
Premiér Viktor Orbán nevidí důvod, proč se chovat jinak: trvá na svém, že uprchlíci nejsou evropský, nýbrž německý problém.
Orbán není v tomto názoru osamocený.
Dokonce i maďarští katoličtí biskupové se přiklánějí k jeho linii; László Kiss-Rigo, biskup Szeged-Csanadu, například tvrdí, že muslimští běženci „chtějí převzít moc“ a že papež, který vyzval, aby každá katolická farnost v Evropě přijala uprchlickou rodinu, „nezná situaci“.
Ve čtyřicetimilionovém Polsku vláda zpočátku vyjádřila připravenost přijmout 2000 uprchlíků – ale jen křesťanů (Slovensko přišlo s podobnou podmínkou).
Uprchlíci nejsou problémem východní Evropy, sdělil jeden polský novinář americkému veřejnoprávnímu rozhlasu National Public Radio, protože se tyto země nepodílely na rozhodnutí bombardovat Libyi (Německo však také ne).
Neznají snad Východoevropané pocit studu?
Jejich předkové po staletí houfně emigrovali, když hledali východisko z materiálních těžkostí a politické perzekuce.
Přesto dnes bezcitné chování a okoralá rétorika jejich vedoucích představitelů brnkají na strunu lidových sentimentů.
Elektronická verze největšího polského deníku Gazeta Wyborcza dnes na konci každého článku o uprchlících uvádí šokující doušku: „Vzhledem k mimořádně agresivnímu obsahu příspěvků propagujících v rozporu se zákonem násilí a podněcujících rasovou, etnickou a náboženskou nesnášenlivost neumožňujeme u tohoto článku čtenářskou diskusi.“
Není to tak dávno, co východoevropští Židé, kteří přežili holocaust, prchali v prvních poválečných letech před vražedným antisemitismem svých polských, maďarských, slovenských či rumunských sousedů do bezpečí táborů pro osoby bez přístřeší, které se paradoxně nacházely v Německu. „V bezpečí mezi Němci“ hlásal název důležité knihy historičky Ruth Gayové o těchto 250 000 uprchlících.
Také dnes hledají muslimští uprchlíci a lidé, kteří přežili jiné války, bezpečí mezi Němci, protože ve východní Evropě nenašli útočiště.
V tomto případě nejsou dějiny metaforou.
Právě naopak: kořeny východoevropských postojů, které se dnes tak smutně obnažily, lze nalézt ve druhé světové válce a jejích následcích.
Vezměme si Poláky, kteří jsou sice právem hrdí na protinacistický odpor své společnosti, avšak za války zabili víc Židů než Němců.
Třebaže byli polští katolíci během nacistické okupace krutě pronásledováni, sami měli jen málo soucitu s osudem hlavních obětí nacismu.
Jak řekl Józef Mackiewicz, konzervativní antikomunistický polský autor s neposkvrněnými vlasteneckými postoji: „Během okupace by se nenašel doslova jediný člověk, jenž by někdy neslyšel rčení: ‚Hitler udělal správně jedinou věc: vyhladil Židy.‘ Otevřeně by se však o tom nemělo mluvit.“
Samozřejmě existovali i Poláci, kteří Židům za války pomáhali.
Počet Poláků, jimž izraelská komise působící při památníku Jad vašem přiznala za válečné hrdinství titul „Spravedlivý mezi národy“, patří k nejvyšším ze všech evropských zemí (což není zase takové překvapení vzhledem k tomu, že v předválečném Polsku žila zdaleka nejpočetnější židovská populace v Evropě).
Tyto pozoruhodné osobnosti však obvykle jednaly z vlastní vůle a v rozporu s převažujícími společenskými normami.
Byli to „jiní lidé“, kteří ještě dlouho po skončení války trvali na tom, aby jejich válečné hrdinství zůstalo utajeno sousedům – jako by se obávali, že se jich vlastní komunita začne stranit, vyhrožovat jim nebo je vylučovat ze svých řad.
Všechny okupované evropské společnosti se do jisté míry spolupodílely na nacistické snaze o vyhlazení Židů.
Každá přispěla jiným dílem, podle specifických okolností a podle podmínek německé nadvlády.
Holocaust však měl nejstrašnější průběh právě ve východní Evropě, jak kvůli samotnému počtu Židů v regionu, tak i kvůli nesrovnatelné nelítostnosti nacistických okupačních režimů.
Když válka skončila, nezbývalo Německu – vzhledem k denacifikační politice vítězů a jeho zodpovědnosti za podnícení a uskutečnění holocaustu –, než aby si svou vražednou minulost „odpracovalo“.
Byl to dlouhý a obtížný proces, avšak německá společnost, majíc na paměti své historické přehmaty, v sobě našla schopnost stavět se čelem k morálním a politickým výzvám toho typu, jakým je dnešní příliv uprchlíků.
A kancléřka Angela Merkelová představuje v otázce migrantů takový příklad vedení, že se před ním mohou všichni východoevropští vůdci jen zahanbeně schovat.
Východní Evropa se na rozdíl od Německa se svou vražednou minulostí nevyrovnala.
Teprve až to udělá, dokážou si její obyvatelé uvědomit závazek zachraňovat lidi prchající před zlem.
Východní Německo: 10 let sjednocení a msty
CAMBRIDGE: Deset let po pádu Berlínské zdi se Němci ohlížejí po všech těch obrovských sumách peněz, které byly ve východních spolkových zemích Německa utraceny a nemohou překonat svíravý pocit, že se cosi dělo špatně.
Čím více se utrácelo, tím rychleji rostly další požadavky, a tím méně to stálo za to.
Kdo to ale všechno pokazil a která zásadní rozhodnutí zhatila všechen úspěch?
Podívejme se nejprve na výsledky východoněmeckých ekonomických dostihů:
1991 1998
Koeficient východ/západ (%)
HNP na hlavu 31 56
Produktivita 31 59
Mzdy 48 77
Náklady na pracovní sílu 151 124
Transfery ze západních spolkových zemí
(% východoněmeckého HNP) 51,5 34,7
Největší obžalobou, vznesenou proti celé hospodářské politice bývalého východního Německa, je tvrzení, že vše, co stálo tolik prostředků, přineslo jen ubohé výsledky.
Produktivita práce ve východních spolkových zemích zůstává na velmi nízké úrovni, zatímco náklady na mzdy dosahují impozantní výše; nezaměstnanost je vysoká a dosahuje dvounásobné míry ve srovnání se západním Německem (jehož míra nezaměstnanosti nyní dosahuje svého historického maxima v celé poválečné historii Německa), a to nepočítáme nespočetné programy na vytváření pracovních míst všeho druhu; míra hospodářského růstu je nízká a produktivity ještě nižší.
V zásadě lze říci, že to celé je jedno velké a pěkně drahé zklamání.
Kritikové neúspěšného přechodu Ruska na tržní ekonomiku přikládají velký význam především krachu procesu vytváření nezbytného právního rámce a budování sociálních institucí ještě předtím, že bylo umožněno tržním silám jejich volné působení.
To ale rozhodně nemůže být ten pravý argument pro Východní Německo – instituce se dostavily přes noc a s nimi i prvotřídní západoněmecký právní řád, majetková práva, soudnictví, veřejná správa, banky, stejně jako kapitálové trhy a to vše bylo korunováno západoněmeckými penězi.
Doslova přes noc získalo východoněmecké hospodářství vše, čím vyspělá ekonomická civilizace disponuje.
Běžná vysvětlení, pokrývající celou škálu hodnocení ekonomiky, od omezeného úspěchu až po naprostý neúspěch, se v zásadě dělí na dvěma směry.
Prvním je ne zcela korektní stanovení politické diagnózy, obviňující z bídného rozvoje skutečnost, že východní Němci jsou špatnými hospodáři, zcela otupeni více jak půlstoletím diktatury.
A třebaže měli šanci získat vskutku prvotřídní kapitalismus, stále dávají přednost staré hře na ekonomicke direktivy a velkorysý finanční systém sociálního zabezpečení.
Druhé, alternativní vysvětlení přinášejí zvěstovatelé transformace: ti z daného stavu viní historickou výměnu jedné východoněmecké marky za jednu západoněmeckou a rychlý přesun k platební paritě, kterou s sebou nesl samotný korporativní německý systém.
Argumentují tím, že mzdy jsou klíčem k hospodářskému růstu i k jeho kolapsu a právě nízké mzdy že jsou základním hybným momentem celého problému.
Jak by jich ale bylo možné dosáhnout ve sjednoceném Německu?
Snad restrikcemi pohybu pracovní síly, pracovními povoleními či dokonce novou zdí?
Bylo by přece velice naivní myslet si, že východní Německo si bývalo mohlo udržet své nízké mzdy a zárověn, že mohlo být připraveno o svoji silnou záchrannou socíalní sit, bez rizika obrovské mignace západním směrem; a ještě naivnější by to bylo věřit tomu, že demokratická německá vláda snad dokonce plánovala, sjednocení s povoleními k travelému pobytu.
To je o to absurdnější představa, že právě tehdy Evropská unie vstupovala do stádia zcela neomezeného pohybu po svém území.
To samé pak platí i pro celu hospodářskou sféru – přijetí západoněmeckého obchodního kodexu při současné eliminaci spolurozhodovacích pravomocí pracujících a odborových svazů, ochrany pracovních míst a podobných věcí by tehdy bylo jen čirou pomatenou fikcí.
V zásadě lze říci, že tato smyšlenka nikoho ani na okamžik nenapadla.
Tyto modely by mohly být aktuální snad tak v Koreji, která stále přemýšlí o možném sjednocení, ale i tam bude velice těžké tyto ideje naplnit, až nadejde jejich čas.
Volání po alternativních strategiích proto musí být založeno na poněkud nižší úrovni – řekněme na úvodním směnném kursu, který býval mohl být zvolen tak, aby z východních spolkových zemí Německa vytvořil oblast nízkých mezd.
Ovšem i toto byl pouhý sen, když si uvědomíme, že tváří v tvář vysoké nezaměstnanosti, se východoněmecké mzdy každoročně ve vazbě na západní Německo podstatnou měrou zvedaly.
A tak při výrazněji znehodnoceném směnném kursu bychom jednoduše dosáhli jen mnohem rychlejší míry mzdové inflace.
Jednou z alternativních strategií, do jisté míry i představitelnou, je to, že západní Německo mělo předvídat neúspěch svého experimentu ještě než se do něj pustilo.
Problém, koneckonců, není ve východním Německu, ale spíše na Západě.
Sjednocení totiž znamenalo, že každý získává nejen všechny výdobytky západoněmeckých hospodářských institucí – například majetková práva a tvrdou měnu – ale rovněž všechny katastrofálně škodlivé instituce: tedy odborové svazy, bohatě přeplacené nezaměstnané a nadměrné sociální zabezpečení, a nakonec i vše prostupující regulace.
Kdyby západní Německo, když bylo postaveno před problém unifikace, zamezilo všem těmto nevítaným omezením a navrátilo se k volné soutěži trhů, ekonomické náklady by bývaly byly daleko nižší: východní i západní spolkové země Německa by brzy dosáhly téměř plné zaměstnanosti a zvyšování produktivity by bývalo bylo značně smělejší.
Samozřejmě, že německý korporativismus takové řešení nepovolil: odbory chtěly mít své mzdy chráněny.
Jedinou cestou, jak je ochránit, byly ohromné výplaty vládních kompenzací všem nezaměstnaným.
A protože politici soupeřili o východoněmecké volební hlasy, bylo nutné, aby se viditelné výsledky dostavily ze dne na den, čímž byl vytvořen nemístný precedent výplat bez práce.
Německé podniky si rychle přišly na své a dostalo se jim (na náklady plátců daní) přemnohých možností na Východě výhodně investovat, a navíc ještě impozantní vlny utrácení.
Každý přesně věděl, čeho ve východních spolkových zemích chtějí tyto společnosti dosáhnout, ostatně nakonec dostaly to, co si naplánovaly.
Dobrou zprávou tak je, že ke sjednocení vůbec došlo, špatnou zprávou potom to, že se východní Německo stalo ještě horší ekonomikou, než Německo západní – tedy sjednocení, ale s jakousi pomstou.
Jestliže se východní Německo stalo jen perfektní miniaturou západoněmecké byrokratické a sociální neefektivnosti a neschopnosti, pak je třeba zmínit ještě jeden aspekt problému.
Dnes východní Německo úpěnlivě prosí o pomoc ze strany bohatého západního Německa.
Možná najdeme záblesky naděje, že konečně dojde k rychlé nápravě ekonomiky a tok peněz bude odstřihnut.
Nicméně, snad by bylo lepší pokusit se rozfázovat celý proces omezování nadměrně zbytnělého a stejně tak nákladného sociálního státu, než aby v jistém okamžiku došlo k náhlému krachu.
Východní Německo již započalo se snižováním mezd, ale zatím ne dostatečně.
A tak největší ponaučení, které východní Německo přináší, je toto: západní Německo je zodpovědné za tento nemilý problém.
Sjednocení je fakt, se kterým je třeba se vyrovnat, a proto se západní Německo musí změnit, jinak bude platit stále více a více - navěky !
Příští hranice eboly
DILLÍ – Které země kromě západoafrických jsou nejnáchylnější k epidemii eboly?
Většina epidemiologů nemá velké obavy o rozvinutý svět s efektivními karanténními opatřeními a sledovacími procedurami, ba ani o řídce osídlené rozvojové státy.
V obou skupinách zemí by se dal výskyt eboly snadno udržet pod kontrolou.
Velké a hustě osídlené oblasti postrádající dostatečné mechanismy kontroly nemoci jsou však vysoce zranitelné.
Indie se svou velkou populací emigrantů (druhou největší na světě), vysokou hustotou měst a nedostatečnou infrastrukturou veřejného zdravotnictví by byla při případném rozšíření viru eboly potenciálně nejvíce postižená.
Její vazby na západní Afriku jsou úzké a sahají přes celé minulé století – v západoafrickém regionu žije téměř 50 000 Indů či osob indického původu.
Mezi městy Accra, Lagos, Freetown, Monrovia nebo Abidžan a Dillí, Bombaj, Kalkata či Čennaj denně létají desítky lidí, a to přes Blízký východ nebo přes Evropu.
Na všech mezinárodních letištích v zasažených oblastech sice existují výstupní kontroly, avšak vzhledem k inkubační době viru (která při současné vlně výskytu činí v průměru osm dní, ale může se prodloužit až na 21 dní) by čerstvě nakažený člověk mohl bez příznaků absolvovat cestu do Indie, aniž by aktivoval bezpečnostní opatření.
Naše čerstvá osobní zkušenost z letiště v Dillí ukázala, že vládou vyžadované vstupní kontroly se provádějí jen volně a mnozí pasažéři odcházeli z terminálu s vyplněnou informační kartou o ebole, kterou měli předat imigračním úředníkům.
Zdá se nepravděpodobné, že si indická vláda dokáže udržet přehled o všech osobách přilétajících ze západní Afriky.
Hustota zalidnění v indických megaměstech dosahuje až 10 000 osob na kilometr čtvereční a ve městech druhého a třetího řádu může dosáhnout stejné hodnoty, poněvadž tam jako houby po dešti vyrůstají slumy, v nichž žije bezpočet přistěhovalců z venkovských oblastí.
Výdaje na zdravotnickou infrastrukturu jsou žalostně nedostatečné a nedokážou držet krok s rozrůstající se městskou populací.
Většina zdravotnických zařízení mimo velká města zase nedokáže zajistit nic jiného než základní péči.
Z údajů Světové banky vyplývá, že v Indii v současné době připadá na 10 000 lidí 6,5 lékaře, 13 zdravotních sester a devět nemocničních lůžek – to je necelá polovina celosvětového průměru a mnohem méně, než doporučuje Světová zdravotnická organizace.
Vzhledem k těmto faktorům – hustotě měst, přeplněným slumům a chudinským čtvrtím se špatnými hygienickými podmínkami, drenáží a kanalizací a slabé zdravotnické infrastruktuře – si lze snadno představit, jak rychle by se virus eboly mohl v Indii rozšířit.
Jediný nakažený člověk, který přicestuje ze západní Afriky a stane se nevystopovatelným, by mohl snadno vyvolat epidemii.
Indická vláda trvá na tom, že je připravená.
Vzhledem k omezeným zdrojům i vybavení a špatně vyškolenému podpůrnému zdravotnickému personálu mimo velké městské oblasti si však lze snadno představit, že by nemoc mohla zasáhnout právě zdravotníky, jak ukazují nedávné případy z Madridu a Dallasu – nemluvě o samotné západní Africe.
Protože se příznaky eboly podobají malárii, horečce dengue a dalším endemickým tropickým onemocněním, nelze vyloučit, že zdravotníci nepřijmou dostatečná preventivní opatření – nebo v horším případě pošlou pacienty domů ve vysoce nakažlivém stadiu.
Možnosti vlády jsou omezené.
Zdravotnický systém se potýká s hlubšími systémovými problémy, které nelze vyřešit přes noc ani pouze v reakci na ebolu.
Úřady však mohou zdokonalit systém sledování všech pasažérů přijíždějících ze západní Afriky, stejně jako to začaly dělat Spojené státy a Velká Británie.
V ideálním případě by všichni pasažéři přijíždějící ze západoafrického regionu byli po příletu umístěni do karantény a nejméně osm dní by se u nich monitorovaly příznaky.
To by však bylo nespravedlivé a lze pochybovat o tom, že by vláda byla schopná zavést takový program na všech indických mezinárodních letištích a ve všech přístavech.
Místo toho je třeba všechny pasažéry přijíždějící ze západní Afriky upozornit na příznaky nemoci, poučit je, aby se sledovali, a dát jim najevo, jak je důležité vyhledat při první známce onemocnění lékařskou pomoc.
Navíc je nezbytné poučit zdravotníky ve všech městských oblastech o viru a jeho příznacích a vyškolit je ke zjišťování zdravotní historie a předchozích cest pacientů.
Současná epidemie eboly v západní Africe je odrazem zásadní ekologické nerovnováhy.
Virus, který dříve napadal kaloně, se přenesl na člověka, jehož populační růst a hustota zalidnění jsou v rozporu s tím, jakou podporu mu může poskytnout životní prostředí.
Tato nerovnováha se přitom rozhodně neprojevuje pouze v Guineji, Libérii a Sieře Leone.
Ačkoliv je pravděpodobné, že se ebola v dohledné budoucnosti v Indii objeví, adekvátní reakce je stále možná, jak ukázal příklad Nigérie.
Město Lagos, kde nigerijské úřady odvedly pozoruhodnou práci a zabránily rozšíření viru, silně připomíná indické megalopole.
Indická vláda by to neměla nechat bez povšimnutí.
Umírat k životu Dying to Live
FREETOWN, SIERRA LEONE – Byl jsem mladým lékařem na pohotovosti v dětské nemocnici Ola During v Sierra Leone, když mi poradili, abych řekl matce dítěte s těžkou malárií do očí bijící lež.
Její dcera Mariama potřebovala pro záchranu života krevní transfuzi.
Její matka ale neměla peníze na screeningové testy a na kompenzaci pro dárce.
Viděl jsem zemřít mnoho dětí v momentech, kdy jejich rodiče zběsile sháněli potřebné finance.
Byl jsem odhodlán zachránit Mariamin život a tak jsem její matce řekl, ať jde domů a oznámí úmrtí své dcery.
Věděl jsem, že to probudí soucit příbuzných, kteří složí dohromady své mizerné zdroje, aby zajistili řádný pohřeb.
Matka souhlasila, a když se o šest hodin později vrátila, položila na stůl dost peněz na pokrytí potřebné péče pro Mariamu: krevní transfuzi a léky na malárii a zamoření červy.
O pár dní později jsem stále slabou, ale zotavující se čtyřletou holčičku propustil z nemocnice.
Třebaže Mariamina nemoc její příbuzné k akci nepřiměla, její smrt ano.
To samé se stalo v mnohem větším měřítku při epidemii eboly v západní Africe.
Předpokládá se, že epidemie se nejdříve rozmohla v lesnatých regionech Guiney v prosinci 2013 a poté se postupně rozšířila do Libérie a Sierry Leone.
Mezinárodní komunita sledovala, jak nemoc zpustošila tři země, zdecimovala vesnice, vyhladila celé rodiny a zastavila ekonomiky.
Na začátku však přilákala jen málo pozornosti.
Mezinárodní komunita byla ochotna ignorovat pravdu až do momentu, kdy se epidemie tak rozšířila, že zkrátka dále ignorovat nešlo.
To však již bylo pozdě k odvrácení obrovské katastrofy.
Stále se dozvídáme plný rozsah neštěstí s ebolou v západní Africe.
Ze strachu z nákazy byly zavřeny školy a studenti i učitelé zůstali doma.
Ve skutečnosti zůstalo doma i mnoho dalších zaměstnanců, což zastavilo fungování restaurací, barů a hotelů a v důsledku ochromilo ekonomiku.
Polovina pracovních míst soukromého sektoru se ztratila.
Izolace farmářů vedla k 30% poklesu v zemědělské produkci.
Společenský život lidí se také zastavil.
V mnoha oblastech byl vyhlášen zákaz vycházení a nedoporučovalo se cestování na dlouhé vzdálenosti.
V několika městech znamenalo přijetí návštěvníka domů riziko velké pokuty.
Nicméně, nemoc se rozšířila do městských oblastí a jako divoký oheň zachvátila tyto tři země a rozšířila se do dalších.
K dnešnímu dni bylo jen ze Sierra Leone nahlášeno více než 8500 nakažených a 3500 mrtvých.
Asi netvrdší ránu dostala oblast zdravotnictví.
Smrt více než 220 zdravotních pracovníků zanechala pouze 3,4 vyškoleného zdravotního personálu na 10000 občanů.
Jak nemoc rostla, mnoho občanů přestalo využívat zdravotnické služby, což vedlo k 23% poklesu v porodech v nemocnicích či na klinikách, 21% poklesu základní imunizace dětí a 39% poklesu počtu dětí léčených s malárií.
Výsledkem bylo, že tyto země zažila obnovu nemocí, jímž lze předcházet očkováním, nárůst malárie, těhotenských a dětských úmrtí a kritickou podvýživu.
V tomto smyslu to nejhorší možná teprve přijde.
Sierra Leone se ale sbírá a pustila se do dvouletého plánu obnovy.
První prioritou je dostat počet případů eboly na nulu a udržet to tak.
Což znamená v prvé řadě změnit podmínky, které jí umožňovaly se tak rychle šířit.
Prvním krokem je přeměna systému zdravotní péče.
Plán vyžaduje obnovení zdravotní péče ve 40 nemocnicích a 1300 zařízeních primární zdravotní péče napříč celou zemí, aby tak matky a děti dostaly základní bezplatnou péči, vakcinaci a léky na nemoci jako je tuberkulóza, HIV/AIDS a malárie.
Aby se také zlepšila bezpečnost zdravotního systému (a zároveň se tak obnovila důvěra v něj), žádá si plán lepší praktiky v kontrole infekcí a školení nového kádru zkušených pracovníků.
To zahrnuje užší spolupráci s komunitními skupinami, která by měla být zapojena do dohledu nad nemocí reakce.
Zotavení se po ebole nebude ani rychlé, ani snadné, ani levné.
Jen v Sierra Leone se očekávají náklady ve výši 1,3 miliardy dolarů – z čehož se ještě 896,2 milionu musí obstarat.
Abychom K uzavření této mezery potřebujeme pomoc od našich afrických partnerů a i od širšího mezinárodního společenství.
Před mnoha lety by bez pomoci lži Mariama zemřela.
Dnes nepotřebujeme lži.
Potřebujeme skutečné zapojení, otevřenou komunikaci a vzájemnou zodpovědnost na místní, národní, regionální a globální úrovni.
Již jsme viděli, jak může nedostatek základních zdravotních služeb zdecimovat zemi, vzít tisíce životů a rozbít mnoho dalších.
Spojili jsme se jako země k porážce eboly a jsme odhodláni zabránit další epidemii.
S trvající mezinárodní podporou přesně to také uděláme.
Ebola a inovace
BOSTON – Životy nejsou to jediné, co bylo v probíhající krizi kolem eboly ztraceno.
V nedávných diskusích o tom, jak s tímto virem bojovat, musela metodologická rigoróznost vědy a medicíny ustoupit politickému zveličování a veřejné hysterii.
Informovaná a daty podložená veřejná politika řízení současné epidemie musí samozřejmě zůstat hlavní prioritou.
Stejně tak je ovšem důležité podrobně se zaměřit na ponaučení z této epidemie a zajistit, abychom byli připraveni na případné rozšíření jiných nemocí.
Ze současného výskytu eboly bychom si měli vzít dvě hlavní ponaučení.
Za prvé že boj proti jediné nemoci nesmí jít na úkor posilování zdravotnického systému jako celku.
Zemím s křehkými zdravotnickými systémy se možná daří bojovat díky pomoci nevládních organizací a zahraničních vlád s určitým konkrétním onemocněním, ale pravděpodobně budou nebezpečně nepřipravené, jakmile se budou muset potýkat s nečekanými epidemiemi nových nemocí.
Například v Libérii se prevalence malárie u dětí do pěti let věku snížila z 66% v roce 2005 na méně než 32% v roce 2011.
Když se však počátkem letošního roku rozšířil virus eboly ze sousední Guineje do Libérie, zdravotnická infrastruktura v zemi se rychle zahltila.
Více než 2000 Liberijců této nemoci podlehlo a virus bují dál.
Zároveň platí, že také další země, které si v některých aspektech – řekněme v boji proti ebole – vedly dobře, mohou stále čelit rozsáhlým ztrátám na životech a dlouhodobému hospodářskému chaosu, pokud neposílí svůj zdravotnický systém jako celek.
Druhé ponaučení z epidemie eboly se týká velkých mezer v naší schopnosti vyvíjet nové metody a technologie boje proti tomuto viru a dalším podobným onemocněním.
Naše politika a přístupy jsou často reaktivní, nikoliv proaktivní.
V důsledku toho se příliš nedostává dostupného a snadno použitelného ochranného vybavení pro zdravotníky v první linii a také testování v místě péče o pacienta, které by bylo rychlé, spolehlivé, odolné a cenově efektivní.
Veřejný a neziskový sektor by měly podpořit nejen inovace zaměřené na řešení bezprostředních problémů, ale i ty, které se zaměřují na potenciální budoucí výzvy.
Americká Agentura pro mezinárodní rozvoj, Úřad Bílého domu pro vědu a technologie, Centra pro kontrolu a prevenci nemocí a ministerstvo obrany označily ebolu za „velkou výzvu pro rozvoj“ a zahájily úsilí o podporu praktických a cenově efektivních inovací v oblasti její léčby a prevence.
Je to důležitý krok správným směrem, avšak má-li mít takové úsilí významný dopad, je zapotřebí, aby započalo dlouho před vypuknutím dané nemoci.
Nové technologie vyžadují čas na testování, než je lze rozmístit do terénu, a rozjetí výroby ve velkém měřítku představuje významnou překážku pro jakýkoliv nový vynález.
Krize kolem eboly ukázala, že se musíme zamyslet nad rozvojem naší schopnosti inovovat na nejzákladnější úrovni.
Stejně jako je zapotřebí posílit zdravotnické systémy v rozvinutém světě, potřebujeme také zvýšit naši schopnost vyvíjet nová řešení pro podobné problémy, jakmile vyvstanou.
Technické školy často nedokážou poskytnout studentům znalosti ani pochopení výzev, před nimiž stojí lidé mimo rozvinutý svět.
Medici a obecně zdravotníci často studují nebo vykonávají stáže v místech s vysokou nemocností; inženýrům a technologům se však nabízí minimum podobných možností.
V důsledku toho talentovaní vědci a inženýři často žijí v hrubé nevědomosti o problémech, které je třeba řešit, a i ti, kdo by k tomu mohli mít motivaci, pravděpodobně nedokážou aplikovat své znalosti na řešení nových a vznikajících hrozeb.
Rozvoj technologií vyžaduje čas a odhodlání.
Kromě podpory povědomí o globálních výzvách na vědeckých a technických školách a kromě poskytování příležitostí studentům, aby tyto výzvy mohli začít řešit přímo v terénu, potřebujeme také zavést mechanismy na podporu a udržování idejí, které tento proces přináší.
Vypisováním výzkumných grantů, jež nevyprší ihned poté, co se nějakou epidemii podaří zvládnout, bychom podstatně zvýšili naše portfolio řešení tak, abychom příští epidemii zvládli lépe.
Až se budeme potýkat s příštím problémem typu eboly, naše schopnost ho vyřešit bude záviset na síle místních institucí a na naší schopnosti vyvinout správné nástroje v boji proti němu.
Nelze vůbec vyjádřit, kolik životů může záviset na krocích, které dnes podnikneme.
Ebola a nerovnost
NEW YORK – Krize kolem eboly nám znovu připomíná nevýhodu globalizace.
Nejen dobré věci – například principy sociální spravedlnosti a rovnosti pohlaví – překračují hranice snáze než kdykoliv dříve; totéž platí i o neblahých vlivech, jako jsou ekologické problémy a nemoci.
Krize nám také připomíná význam vlády a občanské společnosti.
Se žádostí o kontrolu šíření nemocí, jako je ebola, se neobracíme na soukromý sektor.
Místo něj se obracíme na instituce – na Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) ve Spojených státech, na Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) nebo na Lékaře bez hranic, pozoruhodné uskupení lékařů a sester, kteří riskují vlastní životy, aby zachránili životy jiných lidí v chudých zemích po celém světě.
Dokonce i pravicoví fanatici toužící demontovat vládní instituce se na ně obracejí, když narazí na krizi podobnou té, kterou způsobila ebola.
Vlády možná při řešení takových krizí neodvádějí dokonalou práci, ale jedním z důvodů, proč si nevedou tak dobře, jak bychom doufali, je skutečnost, že nedostatečně financujeme příslušné agentury na státní i globální úrovni.
Epizoda s ebolou skrývá i další ponaučení.
Mezi důvody, proč se toto onemocnění v Libérii a Sieře Leone tak rychle rozšířilo, patří i fakt, že se obě země zmítají ve válce, velká část obyvatel trpí podvýživou a zdravotnický systém je zdevastovaný.
Tam, kde soukromý sektor hraje podstatnou roli – tedy ve vývoji vakcín –, má jen malou motivaci vyčleňovat zdroje na onemocnění, která postihují chudé lidi či chudé země.
Teprve když se v ohrožení ocitnou vyspělé státy, získá soukromý sektor dostatečný podnět investovat do vakcín nebo bojovat s nemocemi, jako je ebola.
To není ani tak kritika soukromého sektoru; farmaceutické společnosti koneckonců nevykonávají svou činnost z dobrosrdečnosti, přičemž z prevence nebo léčby onemocnění chudých lidí nekoukají žádné peníze.
Krize kolem eboly spíše zpochybňuje naše spoléhání se, že soukromý sektor udělá věci, které nejlépe dělají vlády.
Zdá se totiž, že při vyšším objemu veřejných financí mohla být vakcína proti ebole vyvinuta už před lety.
Americká neschopnost si v tomto ohledu získala mimořádnou pozornost – dokonce do té míry, že některé africké státy přistupují k návštěvníkům z USA se zvláštní obezřetností.
To jsou však jen ozvěny zásadnějšího problému: do značné míry soukromý systém amerického zdravotnictví selhává.
Jistě, na nejvyšší úrovni mají USA některé špičkové světové nemocnice, výzkumné univerzity a vyspělá lékařská centra.
Ačkoliv však USA vynakládají na zdravotnictví vyšší procento HDP na obyvatele než kterákoliv jiná země, jejich výsledky v oblasti zdravotnictví jsou opravdovým zklamáním.
Naděje na dožití průměrného amerického muže v době jeho narození je nejnižší ze sedmnácti zemí s vysokými příjmy – téměř o čtyři roky kratší než ve Švýcarsku, Austrálii a Japonsku.
U žen je pak druhá nejnižší – například v Japonsku je naděje na dožití o více než pět let delší.
Stejné zklamání přinášejí i další zdravotnická měřítka – z dat vyplývají horší zdravotní výsledky Američanů během celého jejich života.
A v posledních nejméně třiceti letech se situace zhoršuje.
K zaostávání Američanů v oblasti zdraví přispívá mnoho faktorů, přičemž některá ponaučení jsou relevantní i pro jiné země.
Tak především je důležitý přístup k lékům.
Protože USA patří mezi několik málo rozvinutých zemí, které neuznávají tento přístup jako základní lidské právo a více než ostatní se spoléhají na soukromý sektor, není žádným překvapením, že mnoho Američanů nedostává potřebné léky.
Zákon o ochraně pacienta a dostupné péči (Obamacare) sice situaci zlepšil, avšak pokrytí populace zdravotním pojištěním zůstává chabé a téměř polovina z 50 amerických států odmítá rozšířit Medicaid, program financování zdravotní péče pro chudé Američany.
Míra chudoby v dětství navíc patří v USA k nejvyšším mezi všemi rozvinutými zeměmi (což platilo ještě výrazněji, než úsporná politika dramaticky zvýšila chudobu v několika evropských zemích), přičemž absence správné výživy a zdravotní péče v dětství má celoživotní dopady.
Americké zbrojní zákony zase přispívají k nejvyššímu výskytu násilných úmrtí ze všech rozvinutých zemí a závislost Američanů na automobilech stojí za vysokou úmrtností na silnicích.
Rovněž nadměrná americká nerovnost představuje klíčový faktor zaostávání v oblasti zdraví, zvláště když se zkombinuje s faktory uvedenými výše.
Protože v USA existuje větší chudoba, větší chudoba v dětství, vyšší počet lidí nemá přístup k zdravotní péči, slušnému bydlení a vzdělání a vyšší počet lidí čelí potravinové nejistotě (a často konzumuje levná jídla, která přispívají k obezitě), není divu, že země vykazuje špatné zdravotní výsledky.
Ty jsou však v USA horší než jinde také u lidí s vyššími příjmy a zdravotním pojištěním.
Možná i tato skutečnost souvisí s vyšší nerovností oproti jiným rozvinutým státům.
Jak víme, zdraví souvisí se stresem.
A lidé snažící se šplhat po žebříku k úspěchu znají důsledky nezdaru.
V USA jsou jednotlivé příčky tohoto žebříku dál od sebe než jinde a vzdálenost od nejnižší k nejvyšší příčce je větší.
To vyvolává větší úzkost, která se přetavuje v horší zdravotní stav.
Pevné zdraví je požehnání.
Otázka, jak státy strukturují svůj systém zdravotnictví – a svou společnost –, však má obrovský dopad na výsledky.
Amerika a svět platí vysokou cenu za přehnanou závislost na tržních silách a nedostatečnou pozornost věnovanou širším hodnotám včetně rovnosti a sociální spravedlnosti.
Boj s ebolou na všech frontách
PARIS – Pokud bychom vycházeli z mediálního pokrytí vypuknutí epidemie Eboly v Evropě a USA, mohli bychom dojít k závěru, že situace se v postižených zemích postupně zlepšuje.
Nicméně, i když epidemie již není tématem prvních stran novin, jsme daleko od potlačení viru.
Naopak, Ebola zůstává vážným celosvětovým zdravotním rizikem.
Nedávno jsem s francouzským prezidentem François Hollandem cestoval do Conakry, hlavního města Guiney a dále do Macenty, což je venkovská oblast v lesnaté části země a je blízko místu, kde došlo k vypuknutí epidemie.
Na obou místech jsem byl přímým svědkem drtivého efektu viru: utrpení, strach, zoufalství a nakonec smrt.
I zcela všední věci jsou zatíženy důsledkem viru: nikdo si nepodává ruku.
Pravdou je, že se Ebola stále šíří a to rychle.
Ano, podařilo se jí potlačit v Libérii, ale je to pouze v Libérii a navíc se nedá zaručit, že opět nedojde k vypuknutí nákazy.
Ebola se šíří způsobem, který se liší od dříve zažitých mechanizmů.
Virus se nešíří tak rychle jako jiné viry, například chřipka, což v minulosti limitovalo rozsah epidemie, zejména proto, že se vypuknutí viru omezovala na venkovské oblasti.
Tentokrát však virus dosáhl měst a metropolí, což ho učinilo velice nebezpečným.
Vysoká hustota obyvatel je úrodnou půdou pro jakýkoliv virus, stejně jako pro Ebolu.
Zrádná kombinace rozsáhlé chudoby, omezených lékařských zdrojů a přelidněných městských oblastí může být pro západní Afriku smrtelně nebezpečná.
V letošním roce bylo zaznamenáno téměř 7500 úmrtí v důsledku viru Ebola.
Více než 16 000 lidí se nakazilo.
Jsou to přibližná čísla, a i když poskytují podstatné informace ohledně směřování epidemie a efektivitě opatření podnikaných v reakci na ni, autority varují, že reálná čísla jsou pravděpodobně mnohem vyšší.
Zdraví je příklad celosvětového veřejného statku.
Ve většině zemí je právo na ochranu zdraví zaštítěno přímo ústavou, nebo přítomno obecně v legislativě.
Dle Světové zdravotnické organizace (WHO) zahrnuje toto právo „přístup k včasné, přijatelné a dostupné zdravotní péči v přiměřené kvalitě.“ V případech, jako je právě virus Eboly, však jen velmi málo států (pokud v��bec nějaké) může tyto věci garantovat.
Z morálního hlediska spočívá dislokace prostředků k zastavení šíření Eboly na mezinárodním společenství – s jeho institucemi, orgány, byznysy, jednotlivci a také znalostmi a bohatstvím.
Naléhavost má však stejnou váhu i z pohledu čistě osobního.
Pokud se totiž virus nepodaří rychle potlačit, tak bude v ohrožení každý, každá země.
Dobrou zprávou je, že Ebola může být potlačena.
Časem může být i vymýcena.
Aby k tomu došlo, musíme však virus nejdříve správně diagnostikovat a pochopit.
Musí se zamezit jeho šíření a musí být nabídnuty možnosti léčby.
Ačkoliv zde není klinicky prokázaná vakcinace proti Ebole, mohlo by se to brzy změnit.
Již od vypuknutí viru v březnu se Pasteurův institut – nezávislá, nezisková výzkumná organizace – snaží přijít na způsoby potlačení viru a na možnosti léčby.
Naši výzkumní pracovníci sledují rozšíření viru, aby pochopili, jak se epidemie vyvíjela.
Snažíme se také pomoci místnímu vědeckému a lékařskému personálu.
Očekáváme, že v roce 2015 budeme mít připravené pro klinické zkoušky dvě verze vakcíny.
Pracovní skupina Ebola Pasteurova institutu bojuje s virem přímo v západní Africe a také v laboratořích ve Francii, studuje virus a jeho šíření a nevynechává jedinou možnost při hledání lékařského řešení, které by zabránilo šíření a také novým propuknutím viru.
Společně s WHO a nevládními organizacemi jako jsou Lékaři bez hranic, Červený kříž a Červený půlměsíc, je Pasteurův institut odhodlán k boji s virem a jeho příčinami.
Země z celého světa přispěly finančně či jinak na to nejpalčivější téma: pomoci postiženým lidem a společenstvím.
Mnoho států již také přispívá na výzkum příčin, šíření a léčbu Eboly.
Byla založena mezinárodní „dobrovolná organizace“ a my vyzýváme všechny státy, relevantní organizace, angažované byznysy a kvalifikované jednotlivce, ať se připojí.
Dohromady můžeme a uvidíme konec Eboly.
Ebola a poté
WASHINGTON, DC – Spojené státy americké a Evropa předvedly velmi přehnanou reakci na několik izolovaných případů Eboly na jejich hranicích.
Tyto panické reakce však nejsou pouze zbytečné.
Tím, že porušují základní vědecké principy, se vzpírají základnímu etickému kritériu pro povinnou akci ve prospěch veřejného zdraví.
A co se týká otázky ochrany obyvatel před virem Ebola, nemluvě o zabránění podobným globálním zdravotním krizím v budoucnosti, mohou být tyto reakce snadno kontraproduktivní.
Nejnehoráznější příklad přehnané reakce se objevil ve Spojených státech, kde prvotní odpověď znamenala častější testování turistů cestujících z Guiney, Libérie a Sierra Leone.
Co je ale horší, některé státy zavedly povinnou karanténu v délce 21 dnů pro dobrovolné zdravotníky vracející se do Spojených státu z Ebolou zasažených zemí.
Naštěstí však silný politický odpor rychle přiměl některé guvernéry k tomu, aby podmínky karantény zmírnily.
Je na čase, aby si rozvinuté země uvědomily, že nejlepší cestou jak ochránit obyvatele před virem Ebola je zabránit jeho šíření v západní Africe.
To vyžaduje především trvalou “prudkou reakci“ na Ebolu ve třech nejvíce zasažených zemích.
Taková reakce musí být podpořena adekvátním (a to značným) financováním, zajištěním specializovaných lékařů, sester a místních zdravotníků a v neposlední řadě také lokálním zlepšením diagnostických možností, samotné léčby, pátrání po zdroji a izolace nakažených.
Není času na zbyt.
Nouze o smělé vedení již příliš dlouho oddalovala efektivní mezinárodní reakci na prudké šíření Eboly a v důsledku tak drasticky navýšila náklady této krizové situace.
Kromě zamezení šíření Eboly musí mezinárodní společenství zúročit lekci, kterou mu tato krize udělila, pro potenciální zdravotní rizika v budoucnosti.
Je třeba vytvořit koncept spolehlivé reakce, která zdůrazní včasnou, ráznou a na důkazech založenou akci.
Za tímto účelem by měly vzniknout klíčové iniciativy.
Za prvé, Světová zdravotnická organizace by se měla zavázat k vytvoření nouzového pohotovostního fondu, který by mohl být využit na prudké navýšení kapacit v momentě, kdy bude situace klasifikována jako “ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu“.
Kdyby byly v době rozvoje výskytu Eboly takové finance k zahájení masivní reakce dostupné, měla by WHO zásadní podnět k včasnému vyhlášení mezinárodní pohotovosti.
Pravdou je, že přezkumná komise WHO již v roce 2011 doporučovala vytvoření takového fondu a to ve výši nejméně 100 milionů dolarů.
I přes to, že by tato částka odpovídající 0,5% mezinárodní zdravotní pomoci byla velmi snadno dostupná, nepodařilo se WHO fond založit.
Pošetilost tohoto rozhodnutí je nyní až bolestivě zřejmá, protože nyní by fond měl být znatelně větší a to až do částky 500 milionů USD.
Druhým pilířem efektivní krizové strategie je pohotovostní rezerva pracovní síly, založená WHO ve spolupráci s národními vládami.
Skládala by se z dobře vycvičených zdravotníků, kteří by byli schopni rychlého nasazení v prostředí s omezenými prostředky.
To by umožnilo zemím se slabým systémem zdravotní péče, které díky tomu snadno podléhají vypuknutí nákaz, aby prostřednictvím potřebných lidských zdrojů dostaly zdravotní krizi rychle pod kontrolu.
Takováto opatření samozřejmě nezbavují státy odpovědnosti za ochranu obyvatelstva a posílení systému zdravotní péče.
Proto by byl posledním a nejpodstatnějším krokem směrem k zabránění budoucím globálním zdravotním krizím vznik mezinárodního fondu zdravotní péče, který by podpořil národní snahy o vytvoření kapacit pro jak efektivní reakci v krizích, tak zajištění komplexní zdravotní péče v dobách klidu.
Takový fond by byl součástí rámce Regulací mezinárodního zdraví, které byly přijaty v roce 2005, a pomohl by na cestě k celosvětové zdravotní péči, stojící na principu práva všech lidí na ochranu zdraví.
Od vlád by se také očekávalo, že adekvátně alokují domácí finanční zdroje, aby dosáhly těchto cílů.
Příkladem jsou představitelé afrických zemí, kteří jsou vázáni slibem k prohlášení z Abuji, kde se zavazují přidělit nejméně 15% národního rozpočtu zdravotnímu sektoru.
Nicméně, pro nízkopříjmové země by byl pokrok směrem k silnému systému zdravotní péče v podstatě nemožný bez podpory z udržitelného mezinárodního fondu.
Vzhledem k tomu, že by vytvoření takového fondu vyžadovalo miliardové dolarové investice právě v nízkopříjmových zemích, jeví se společenská mobilizace jako klíčová pro vyvolání politické podpory.
V tomto smyslu by mohla jako užitečný model sloužit globální reakce na AIDS, která byla uspíšena Prezidentským krizovým plánem proti AIDS a Světovým fondem boje proti AIDS, TBC a malárii.
Nad rámec zajištění silného systému zdravotní péče budou muset vlády vytvořit systémy odpovědnosti k poskytnutí zdravotní péče obyvatelstvu.
To zahrnuje spravedlivou a transparentní správu zdrojů, protikorupční ochrany, pomůcky k monitoringu pokroku, zapojení občanské společnosti a odpovědnost za selhání.
Aby se dosáhlo těchto cílů, tlačí mezinárodní společenství k přijetí Rámcové úmluvy o globálním zdraví, která se zaměřuje na podporu "dobrého vládnutí pro zdraví" na místních, národních a globálních úrovních.
Úmluva by vycházela z práva na ochranu zdraví a poskytovala by směrnice pro alokaci zdrojů a další povinnosti.
Epidemie Eboly v západní Africe by nás měla inspirovat ke korekci kurzu našeho směřování v mezinárodní zdravotní politice a posílit potřebu prostředků rychlé reakce a také silné zdravotní infrastruktury.
Založení směrnic pro škálovatelné a udržitelné financování se jeví jako moudrá a dostupná investice, taková, která je v zájmu všech.
Byla by to humanitární pomoc, která by zajistila obrovský přínos všude ve světě – teď i v budoucnosti.
Rozvoj zaměřený na lidi
NEW YORK – Epidemie eboly v západní Africe ničí životy, decimuje komunity a proměňuje děti v sirotky tempem, jaké jsme zaznamenali naposledy během brutálních občanských válek v regionu před více než deseti lety.
V Libérii je aktuálně uzavřeno 60 % trhů, v Sierře Leone dostává antiretrovirální léky jen pětina z 10 000 pacientů s HIV, kteří je mají dostávat, a guinejská vláda v důsledku této krize vykazuje díru ve financování odpovídající 220 milionům dolarů.
Pokud se vzplanutí nákazy brzy nezarazí, dojde k umazání většiny hospodářských a sociálních pokroků dosažených od doby, kdy byl v Libérii a Sieře Leone obnoven mír a v Guineji započala demokratická transformace.
Všechny tři země zůstávají křehké, rozdělené, a jak současná krize upozorňuje, mimořádně náchylné k šokům.
Obecně nahlíženo, současná krize regionu by měla podnítit úvahy o tom, jak svět podporuje a uskutečňuje rozvoj.
Jednou důležitou příčinou zranitelnosti těchto zemí je vytrvalý nedostatek investic do tamních populací, což obyčejným občanům znemožňuje těžit z přínosů hospodářského růstu.
Přestože ekonomiky Guineje, Libérie a Sierry Leone během deseti let před propuknutím epidemie eboly svižně rostly, průměrnými ročními tempy 2,8 %, 10 %, respektive 8 %, jejich obyvatelé nezaznamenali v běžném životě výraznější zlepšení.
Přes 65 % přímých zahraničních investic směřovalo do těžby nerostů a dřeva, oborů nechvalně proslulých tím, že vytvářejí málo pracovních míst a koncentrují bohatství v rukou úzké skupiny.
Platí také, že ačkoliv se zdravotní služby v Libérii a Sierře Leone po skončení tamních občanských válek zlepšily, jejich kvalita a dostupnost zůstávají výrazně pod západoafrickým standardem.
Když udeřila ebola, Libérie pro své čtyři miliony občanů měla jen 120 lékařů.
Připočtěme k tomu bující příměstské slumy – přelidněné, ovládané zpola vlastními zákony a s žalostnou hygienou – a není divu, že se těmto zemím nedaří epidemii zastavit.
Hrozba, již ebola ve všech třech zemích představuje, se netýká jen zdravotnictví.
Historie plná konfliktů a dědictví chatrné veřejné správy napříč regionem vyvolává hlubokou nedůvěru vůči vládám a státním orgánům, jak dokládá průzkum Afrobarometru z roku 2012.
Scházející společenská smlouva je v těchto zemích hlavní překážkou ustavení politické moci a účinné veřejné správy.
Toto prostředí navíc vytvořilo úrodnou půdu pro šíření poplašných fám, mimo jiné o tom, že se vláda a humanitární pracovníci spikli s cílem infikovat občany.
Mnozí lidí popírají samotnou existenci viru ebola a tvrdí, že si ji vláda vymyslela, aby od mezinárodního společenství získala další prostředky – jež lidé nikdy neuvidí.
Takové pochybnosti a obavy vedou rodiny k ukrývání zemřelých a provádění nočních pohřbů; některé komunity dokonce útočí na zdravotníky.
To vše nesmírně komplikuje úsilí o zastavení dalšího šíření nemoci.
Tváří v tvář silně nakažlivému a smrtelnému viru pustošícímu chudé a rozdrobené společnosti, které nedůvěřují svým vůdcům, běžné postupy nestačí.
Jediným způsobem, jak současnou epidemii eboly zastavit a dalším podobným epidemiím předejít, je vypořádat se s fundamentálními společenskými a politickými slabinami, které viru umožnily se tak úspěšně rozmoci.
Klíčem je zaměřit rozvojové úsilí na lidi, a to posílením investic do zdravotnictví, školství a dalších veřejných služeb.
Zároveň je zapotřebí vyvinout důraznou snahu posílit tvorbu pracovních míst.
Se spolehlivou konstrukcí podpory a dostatečnými ekonomickými příležitostmi získávají domácnosti – a následně státy – na odolnosti.
Ti, kdo jsou v čele boje proti ebole, mimo jiné Rozvojový program OSN, mobilizují komunity proti nemoci, podporují lékařské týmy a pomáhají pozůstalým a rodinám nakažených vyrovnat se s tragédií.
Význam těchto snah je obrovský, leč je nezbytné, aby se mohly opřít o dlouhodobější strategii posilování obranných mechanismů těchto křehkých zemí.
Ebola bude potlačena; nicméně slabiny, jež epidemie odhalila, by měly být pobídkou k zásadnímu posunu pozornosti tvůrců politik.
Přístup k rozvoji, který dnes v globálním myšlení převažuje, klade větší důraz na hospodářský růst a budování státu než na sociální pokrok.
Avšak jediným způsobem, jak upevnit odolnost společnosti a její schopnost důvěřovat neosobním institucím, je dát lidem, kteří ji tvoří, nástroje – a důvěru –, jež potřebují k prosperitě.
Tři hrozby pro globální zdraví
SAN FRANCISCO – Tragická epidemie eboly v západní Africe podtrhla nutnost posílit zdravotnické systémy na státní i globální úrovni.
Ačkoliv však ebola zaměřila pozornost světa na systémové nedostatky, cílem musí být boj s trvalými epidemiemi, které v tichosti způsobují utrpení a smrt populací všude na světě.
Ebola bezpochyby vyvolává strašlivá muka.
Není to však první – ani nejničivější – pandemie, které kdy svět čelil.
Ve skutečnosti jsou nejsmrtelnější nemocí, jakou lidstvo poznalo, pravé neštovice; než Edward Jenner vyvinul v roce 1796 vakcínu, byla to hlavní příčina úmrtí v Evropě.
A až do svého vymýcení v roce 1980 zabila tato nemoc odhadem 300-500 milionů lidí.
Dýmějový mor si ve 14. století vyžádal životy 75-100 milionů lidí – více než poloviny evropské populace.
Téměř 75 milionů osob neboli 3-5% světové populace zase zemřelo během několika měsíců v roce 1918, kdy vypukla chřipková pandemie – byl to více než dvojnásobek počtu lidí padlých v první světové válce.
Svět se dál potýká s HIV/AIDS, které už si vyžádalo více než 40 milionů životů a obdobný počet lidí je jím dnes nakaženo, přičemž 95% obětí této epidemie žije v rozvojových zemích.
Teprve když se HIV/AIDS začalo šířit v rozvinutých státech, byly vyvinuty vysoce účinné antiretrovirální terapie – terapie, k níž většina chudých lidí trpících touto nemocí neměla přístup nebo si ji nemohla dovolit.
Také neschopnost vlád, multilaterálních organizací a nevládních organizací reagovat dostatečně rychle na pandemii eboly je odrazem faktu, že tato nemoc pustoší chudé země.
V době nevídané globální provázanosti je však v zájmu všech zajistit fungování zdravotnických systémů a struktur způsobilých k tomu, aby takovou pandemii vyřešily.
Dosáhnout toho vyžaduje poskytnout potřebné investice; efektivní národní zdravotnické systémy a agilní dohled koneckonců představují první obrannou linii proti epidemiím.
Ebola v této fázi není jen krizí zdravotnickou, ale i humanitární, hospodářskou a politickou.
Jistě, bylo dosaženo určitého pokroku.
Plán „70/70/60“ přijatý v rámci Mise OSN pro reakci na krizi eboly – jehož cílem je izolovat 70% pacientů s ebolou a zajistit, aby se 70% pohřbů bezpečně uskutečnilo do 60 dnů – se do značné míry podařilo realizovat v praxi, což výrazně snížilo počet nových případů.
Lidé však stále trpí a umírají – často v důsledku absence přístupu k důvěryhodným informacím nebo adekvátní léčbě.
Pokud jde o zabezpečení zdraví populací, pak samozřejmě existuje tenká hranice mezi ochranou veřejnosti a zasahováním do práv jednotlivců.
Proto se musí veškeré intervence do veřejného zdraví zaměřovat za prvé a především na vědecká fakta, aby se zabránilo emotivním či panickým reakcím.
V tomto kontextu bylo zavedení povinné karantény pro osoby cestující ze zemí zasažených ebolou očividným politickým selháním – stejně jako když se úřady snažily zastavit šíření černé smrti v Evropě v roce 1350 nebo velkého londýnského moru v roce 1665.
Místo aby mezinárodní společenství ztrácelo čas strategiemi založenými na strachu, musí aktivizovat lidské a finanční zdroje, aby zajistilo společný koordinovaný postup založený na faktech.
Takový jednotný přístup je možný; ostatně už byl v minulosti použit.
Na přelomu století se založení institucí, jako jsou Globální fond pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, Nadace Billa a Melindy Gatesových a Aliance za vakcinaci GAVI, časově shodovalo s obnoveným úsilím o zlepšení globálního zdraví.
Závazek OSN plnit rozvojové cíle tisíciletí – které zahrnovaly i čtyři zdravotnické cíle související s výživou, zdravím matky a dítěte a infekčními nemocemi – odrážel politický konsensus zlepšovat po celém světě zdraví.
Tato institucionální architektura napomohla ke značnému pokroku v mnoha zmíněných oblastech; například míra úmrtností dětí ve věku do pěti let klesla od roku 1990 o 49%.
Musí se však dělat mnohem víc.
V regionech, jako jsou jihovýchodní Asie a subsaharská Afrika, zůstávají zdraví matky a dítěte a boj s infekčními nemocemi prioritou.
Všech deset států vykazujících nejvyšší dětskou úmrtnost koneckonců leží v subsaharské Africe; u dítěte narozeného v západní Africe existuje třicetkrát vyšší pravděpodobnost úmrtí před dosažením pěti let věku než u dítěte narozeného v západní Evropě.
Dokonce i v rámci států přetrvává obrovská nerovnost.
Například v mexických státech Guerrero a Nuevo León existuje až desetinásobný rozdíl v dětské úmrtnosti mezi jednotlivými obcemi.
Navíc dochází k šíření takzvaných tichých epidemií, zejména v zemích s nižšími příjmy, neboť kombinace megatrendů typu urbanizace, stárnutí populace, obezity, sedavého životního stylu, kouření a pití alkoholu podnítila vzestup chronických nenakažlivých onemocnění.
Rakovina, cukrovka a kardiovaskulární choroby se staly ve většině zemí hlavními příčinami pracovní neschopnosti a úmrtí dospělých.
Nově vznikající infekční nemoci, jako je ebola, jsou možná zajímavější, avšak zdravotní dopad chronických nenakažlivých onemocnění, nemluvě o jejich vysokých a stále rostoucích společenských a ekonomických nákladech, je podstatně vyšší.
Nelze ztrácet čas. Politici musí podniknout rázné kroky k omezení šíření rizikových faktorů, jako jsou spotřeba tabáku, alkoholu a potravin způsobujících obezitu.
Svět čelí trojnásobné zdravotní hrozbě: Musíme vybudovat trvale udržitelné národní a globální zdravotnické systémy, které dokážou rychle a účinně reagovat na krize typu eboly, eliminovat či kontrolovat nakažlivé choroby a řešit tiše se šířící epidemii chronických nenakažlivých onemocnění.
Abychom na všech třech frontách uspěli, potřebujeme trvalé investice do zdravotnické infrastruktury, managementu a personálu.
Rovnost je klíč.
Znamená to zlepšit přístup ke zdravotní péči a ke vzdělání.
Také to však znamená řešit hlubší společenské nespravedlnosti, které přesahují agendu veřejného zdraví.
Při formulování rozvojových cílů pro období po roce 2015 musí mít vedoucí světoví představitelé na paměti, že zdraví je základním lidským právem.
Jak ebola vítězí
LONDÝN – Od chvíle, kdy ministerstvo zdravotnictví Demokratické republiky Kongo (DRK) ohlásilo nový výskyt eboly na severovýchodě země, uplynul rok.
Přesto se nemoc zdaleka nepodařilo dostat pod kontrolu a její výskyt se stal v DRK za posledních pět let už druhým případem, který musela Světová zdravotnická organizace klasifikovat jako „ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu“, což je nejzávažnější označení, jaké WHO může vyhlásit – dosud bylo použito pouze čtyřikrát.
A zároveň jde o druhou největší epidemii eboly v doložených dějinách.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Vysoce účinná experimentální vakcína proti ebole je dostupná a týmy v terénu usilovně pracují na tom, aby dostaly virus pod kontrolu.
Protože se však nemoc vyskytuje v nestabilní zóně konfliktu, hrají okolnosti proti nim.
V prvních sedmi měsících tohoto roku se stali zdravotníci nebo zařízení určená k léčbě eboly terčem 198 útoků, při nichž zahynulo sedm lidí a 58 dalších utrpělo zranění.
Neschopnost zvládnout současnou krizi je však důsledkem nedostatků, které dalece přesahují Demokratickou republiku Kongo.
Přestože se rozsáhlá epidemie šíří dál, mezinárodní společenství stále pojímá i základní aspekty prevence a připravenosti nesprávně.
V případě nemoci, jako je ebola – která je vysoce nakažlivá a vykazuje úmrtnost kolem 50% –, mají tyto lapsy zničující následky.
Vezměme si hygienu a dodávky vody, což je první obranná linie proti nákaze.
Východní Afrika patří k nejhorším oblastem světa, pokud jde o zásobování zdravotnických zařízení čistou vodou.
Podle údajů z WHO a UNICEF má 30% nemocnic v Ugandě jen omezené dodávky vody, což znamená, že se voda musí do objektů dovážet; v případě ambulantních zdravotnických zařízení se toto číslo zvyšuje na 54%.
V DRK je situace ještě horší: 15% nemocnic a 51% ambulantních zdravotnických zařízení nemá vůbec žádné dodávky vody.
Bez rychle dostupné čisté vody k mytí lůžek a ochranných pomůcek a bez dostatečných kapacit, aby si mohli zdravotníci mýt ruce a udržovat je v čistotě, zdravotnická centra nejenže nemohou lidi účinně ošetřovat a léčit, ale sama se stávají zdrojem nemocí.
V případě eboly mohou nevyhovující podmínky způsobit nákazu a smrt tisíců lidí, což by mělo rozsáhlé vedlejší dopady na ekonomiku, mír a stabilitu.
Lidé přímo zasažení ebolou však představují jen příslovečnou špičku ledovce.
Během epidemií totiž často bývá vážně narušeno poskytování zdravotní péče u jiných nemocí a běžných služeb, zejména v místech, kde je zdravotnictví již tak nedostatečně vybavené a výrazně podfinancované.
Jen v letošním roce zemřely v DRK tisíce lidí na spalničky, protože se v zájmu uvolnění prostředků na boj proti ebole omezily vakcinační programy.
Takové rozsáhlé zdravotnické katastrofy zanechávají na zemi a jejích obyvatelích trvalé jizvy.
Dokážou zvrátit těžce vydobytý pokrok v oblasti sociálního a hospodářského rozvoje a nechat celé komunity napospas osudu.
A lze předpokládat, že vzhledem k různým faktorům, jako jsou násilné konflikty, slabá úroveň řízení státu, antimikrobiální rezistence, klimatické změny a masová migrace, budou stále běžnější.
Nezačnou-li vlády a mezinárodní společenství investovat do posílení zdravotnických systémů, budou epidemie dál zatěžovat komunity obrovskými náklady, než se je podaří dostat pod kontrolu.
Provozování zdravotnických zařízení bez bezpečného zdroje vody, toalet a možnosti umýt si ruce, to je jen jeden křiklavý příklad takového selhání.
Naštěstí existuje důvod k nadějí, že se konečně blíží změna k lepšímu.
Letos v květnu, více než 160 let poté, co se podařilo prokázat spojitost mezi hygienou a prevencí nemocí, přijali vedoucí představitelé států na Světovém zdravotnickém shromáždění WHO rezoluci zaměřenou na řešení problému nedostatku vody, sanitárních pomůcek a hygieny ve zdravotnických zařízeních v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích.
Rostoucí hrozba epidemií a s nimi souvisejících krizí včetně šíření rezistentních superbakterií zřejmě konečně vytrhla světové představitele z letargie vůči problému zdravotní péče v rozvojových zemích.
Dnes bude tento závazek vystaven zkoušce.
Nedávná deklarace WHO o výskytu eboly v Demokratické republice Kongo byla klíčová, protože by měla zmobilizovat mezinárodní společenství, aby zvýšilo svůj příspěvek.
Má-li však svět zabránit budoucím zdravotnickým krizím ve východní Africe, nemůže přicházet jen s dalšími krátkozrakými řešeními.
Místo nich potřebuje celkovou a dopředu orientovanou strategii, která bude chápat, že zdravotnické centrum bez čisté vody není zdravotnickým centrem.
Etika boje proti ebole
PRINCETON – Možná se nakonec bude mluvit o štěstí, že se hrstka lidí v rozvinutých zemích – čtyři ve Spojených státech a jeden ve Španělsku – nakazila ebolou.
Jakkoliv tragické je to pro Thomase Duncana, jediného ze zmíněných pacientů, jenž zemřel, kdyby ke všem z více než 13 000 případů a téměř 5000 úmrtí bývalo došlo k Africe, ebola by v bohatých státech ani zdaleka nevzbudila takovou pozornost.
V tomto ohledu ebola je – nebo spíše byla – příkladem jevu, který se někdy označuje jako pravidlo 90/10: 90% lékařského výzkumu se zaměřuje na onemocnění představující pouhých 10% celosvětové zátěže nemocnosti.
O smrtelné povaze viru eboly ví svět od roku 1976; protože však byly oběti chudé, neměly farmaceutické společnosti žádnou motivaci vyvíjet proti ebole vakcínu.
Větší zisky mohly důvodně očekávat z léčby mužské plešatosti.
Rovněž vládní prostředky určené na výzkum jsou v blahobytných zemích neadekvátně zaměřené na nemoci zabíjející občany těchto zemí, nikoliv na malárii či průjmová onemocnění, jež mají na svědomí mnohem vyšší ztráty na životech.
Stačí však minimální počet případů eboly v bohatých státech – a následné panické titulky a karanténní opatření –, aby si lidé uvědomili globální podstatu dnešních infekčních onemocnění.
Vzhledem k masovému cestování je účinné omezování šíření epidemií mimořádně obtížné.
Nejlepší obranou proti nakažlivé nemoci je bojovat s ní v místě vzniku, což vyžaduje kvalitní zdravotnické služby.
Zdá se, že se ebolu podařilo vymýtit z Nigérie, a to z nemalé části i díky tomu, že v této zemi fungovala nemocnice podporovaná Nadací Gatesových, jejíž personál byl vyškolený a vybavený na kontrolu infekčních onemocnění.
Kdyby zámožné země v posledních deseti či dvaceti letech více pomohly Libérii, Sieře Leone a Guineji, mohly současný výskyt eboly minimalizovat nebo mu možná i předejít.
Na to už je však pozdě a vědci se horečně snaží nalézt vakcínu a současně i účinnou léčbu eboly.
Jakými etickými ohledy by se měli ve svém snažení řídit?
Standardním způsobem, jak posoudit účinnost vakcíny, je provést zkoušku, při níž jsou potenciální příjemci náhodně rozděleni do dvou skupin, přičemž jedna dostává potenciálně účinnou vakcínu, zatímco druhá dostává látku neobsahující aktivní složky, známou jako placebo.
Aby se zamezilo možným matoucím faktorům, jako je podstupování většího rizika lidmi, kteří vědí, že dostali vakcínu, nebo touha účastníků zkoušky dát najevo, že vakcína funguje, je výzkum oboustranně skrytý: o tom, kdo dostal vakcínu a kdo placebo, nevědí účastníci zkoušky ani lidé, kteří ji provádějí a shromažďují data.
Touto informací disponuje pouze nezávislá skupina analyzující data zasílaná z terénu.
Bez takové zkoušky může být zdání účinnosti pouhou iluzí, protože nelze vyloučit, že k nižší míře nákazy by bývaly vedly i jiné faktory.
Je-li však k dispozici slibná vakcína – a pokud testy její bezpečnosti na zdravých dobrovolnících, kteří nejsou infekcí ohroženi, prokáže její neškodnost –, pak se její odepírání lidem, kteří se starají o nemocné a umírající a sami přitom riskují zdraví, jeví jako neetické.
Tuto otázku bude brzy zapotřebí vyřešit, poněvadž farmaceutický gigant GlaxoSmithKline (v součinnosti s americkým Národním institutem alergií a infekčních nemocí) i Kanadská veřejná zdravotnická agentura vyvíjejí kandidáty na vakcínu.
Na nedávném zasedání Světové zdravotnické organizace v Ženevě prohlásil Ripley Ballou, šéf programu vývoje vakcíny ve firmě GlaxoSmithKline, že nejetičtějším způsobem, jak vyhodnotit účinnost potenciální vakcíny proti ebole, je nahodilá kontrolovaná zkouška porovnávající tuto vakcínu s vakcínou chránící před jiným virem.
Podle vývoje situace by prý výsledky mohly být k dispozici do tří měsíců a výroba i distribuce vakcíny by pak mohly pokračovat s větší jistotou.
Zástupci organizace Lékaři bez hranic, která má v nejhůře postižených zemích více než 3000 členů bojujících s ebolou, se rázně postavili proti tomu, aby se kterémukoliv člověku vysoce ohroženému touto nemocí poskytovalo placebo.
Ballou však zřejmě řadu účastníků jednání přesvědčil, že jeho návrh dlouhodobě zachrání větší počet životů.
Je-li to pravda, pak by nahodilá kontrolovaná zkouška mohla být nejetičtější variantou.
Pokud jde o léčbu, je situace odlišná.
V dopise zveřejněném minulý měsíc v časopise Lancet tvrdí lékaři, vědci a bioetikové z široké palety zemí – mimo jiné z Guineje, Ghany, Nigérie a Senegalu, ale i z Velké Británie, Francie, Hongkongu a Spojených států –, že nahodilá zkouška je ospravedlnitelná pouze v případě, že obě nabízené možnosti jsou ve vzájemné rovnováze.
Taková situace může nastat, když lékaři nevědí, zda navrhovaná léčba nenapáchá více škody než užitku, nebo když mají pochybnosti, která ze dvou terapií s vyšší pravděpodobností vyléčí pacienta.
Pokud však pacienti čelí nemoci, která usmrtí až 70% nakažených, a žádná akceptovaná léčba zatím neexistuje, pak by mohli oprávněně odmítnout dát souhlas se zkouškou, v jejímž rámci by mohli dostat placebo, a nikoliv experimentální vakcínu, která nabízí alespoň nějakou naději na vyléčení.
V takových případech by možná bylo etičtější pečlivě sledovat výsledky různých léčebných pracovišť do doby, než začne být experimentální léčba k dispozici, a pak tyto výsledky porovnat s těmi, jichž stejná pracoviště dosáhla po zavedení experimentální léčby.
Na rozdíl od nahodilých zkoušek by v takovém případě nikdo nedostával placebo, a přitom by stále mělo být možné zjistit, které léčebné postupy jsou účinné.
Nová kapitola v boji s ebolou
WASHINGTON, DC – Šíření nemoci ebola, které loni začalo v Guineji, Sieře Leone a Libérii, tedy ve třech ze čtyř zemí Unie řeky Mano, je nejzávažnějším doloženým výskytem od roku 1976, kdy byla tato nemoc ve střední Africe poprvé diagnostikována.
Dopad epidemie je ničivý a ohrožuje značný společensko-ekonomický pokrok, jehož naše tři země po desetiletí konfliktů a nestability dosáhly.
Náš region dosud registruje celkem 25 791 případů a 10 689 úmrtí – to je téměř desetinásobek počtu úmrtí v důsledku všech ostatních epidemií eboly dohromady.
Původní projekce tempa růstu pro rok 2014 se u našich tří zemí pohybovaly mezi 4,5-11,3%.
Dnes se tyto projekce snížily na maximálně 2,2%.
Při absenci zmírňujících opatření nelze vyloučit ani recesi.
Nekontrolované šíření nemoci odhalilo nedostatky našich národních zdravotnických systémů, ale i slabou schopnost koordinace a efektivní reakce na straně regionálních a globálních institucí.
Jednoduše řečeno jsme byli špatně připraveni potýkat se s epidemií takových rozměrů, tím méně jí předejít.
Neseme společnou zodpovědnost za tisíce životů zmařených kvůli ebole i za desetitisíce lidí, které tato nemoc postihla.
Avšak díky zkvalitnění a adaptaci institucí dnes máme k vítězství v boji proti ebole o něco blíže.
Ačkoliv se tuto chorobu nepodařilo v celém regionu ohraničit a vymýtit, její šíření se zpomalilo; nyní musíme začít plánovat zotavení, které musí zahrnovat posílení národních, regionálních i mezinárodních systémů určených k ochraně životů a budoucnosti našich obyvatel.
Jako prezidenti tří postižených zemí jsme se společně se zástupci Pobřeží slonoviny sešli v únoru v guinejském hlavním městě Conakry, abychom přijali společnou strategii skoncování s touto epidemií a řízení společensko-ekonomického zotavení po ebole.
Po tomto setkání následovala počátkem března dárcovská schůzka v Bruselu a o dva týdny později jednání ve Freetownu v Sieře Leone, kde jsme koordinovali činnost našich technických komisí.
Na tomto úsilí budeme dál stavět na jarních zasedáních Mezinárodního měnového fondu a Světové banky ve Washingtonu.
Jsme odhodláni vymýtit ebolu výměnou informací, sdílením technických znalostí, vytvořením inovativních a dostupných systémů veřejného zdraví a zintenzivněním strategií veřejné osvěty včetně kroků, které lze sdílet v rodinách, jako jsou aplikované standardy pro vodu, kanalizaci a hygienu (WASH).
Teprve pak se investice soukromého sektoru – tento hnací motor zaměstnanosti a stabilního živobytí – mohou opět začít zotavovat.
Rozšíření viru eboly usnadnily společné dějiny a kultura našich zemí, díky nimž mohla tato nemoc snadno překročit hranice a rychle se přesunout z odlehlých venkovských oblastí do městských center.
Bohužel nás epidemie přinutila uzavřít některé hranice, což lidem zabránilo v přístupu k příbuzným a k péči.
Chceme, aby z naší infrastruktury, zdravotnické politiky a silných hospodářských stránek měli prospěch lidé napříč hranicemi prostřednictvím spojení – komunitních podpůrných systémů a rozvojových koridorů –, která podněcují spolupráci a tvorbu pracovních míst.
A žádáme naše mezinárodní partnery, aby podpořili společný plán hospodářského stimulu s důrazem na praktická řešení, jež mohou zvýšit růst a zaměstnanost.
V našem úsilí o zotavení jsou nezbytné čtyři prvky.
Prvním z nich je vytvoření odolných systémů veřejného zdravotnictví, což vyžaduje, aby vyškolení komunitní zdravotníci rozšířili péči ve venkovských oblastech.
Zároveň to vyžaduje celostátní vodohospodářské a sanitační programy a dobře vybavená centra pro kontrolu nakažlivých nemocí v každé zemi.
Za druhé se potřebujeme zaměřit na infrastrukturu, zejména na silniční, elektrické a telekomunikační sítě.
Žádáme Africkou rozvojovou banku, aby převzala iniciativu při vytváření infrastrukturálního fondu, který by byl jakýmsi rozšířením Iniciativy kolem řeky Mano zahájené v roce 2013 s cílem prohloubit regionální integraci.
A žádáme naše partnery, aby pochopili, že programy původně rozplánované do desetiletého časového horizontu musí být realizovány urgentně.
Za třetí potřebujeme podpořit hospodářské zotavení podnícením důvěry uvnitř soukromého sektoru, který zasáhly zvyšující se náklady v regionu.
Konkrétně řečeno by regionu prospěly granty místním podnikatelům, koncesijní financování, půjčky zahraničním investorům a rozpočtová podpora ze strany vlád.
A konečně v souladu s doporučením Výboru pro Afriku, Organizace spojených národů a Africké unie žádáme o úplné zrušení našeho zahraničního dluhu.
To by nám umožnilo získat zpět fiskální flexibilitu, kterou potřebujeme, abychom mohli spolufinancovat rekonstrukci našich zdravotnických systémů.
Naléhavě vyzýváme naše mezinárodní partnery, aby podpořili naše hospodářské zotavení ve stejném duchu spolupráce a se stejným vědomím naléhavosti, jaké nám pomohly bojovat proti viru eboly.
Společně můžeme vybudovat zdravotnické systémy, infrastrukturu a regionální instituce, které budou silnější než před vypuknutím epidemie.
Společně můžeme vybudovat trvalý odkaz zdraví a pokroku pro naše národy.
Jak pomoci ECB překročit Rubikon
PAŘÍŽ – Očekává se, že zasedání, na němž se 22. ledna sejdou měnoví představitelé eurozóny, aby stanovili další politiku Evropské centrální banky, se zapíše do historie.
Pozorovatelé předpokládají, že prezident ECB Mario Draghi a jeho kolegové konečně překročí Rubikon a ohlásí spuštění rozsáhlého programu kvantitativního uvolňování (QE) – jinými slovy velkoobjemových nákupů státních dluhopisů.
Přestože ECB doposud QE už víc než pět let odmítala, zatímco jiné významné centrální banky jej přijaly, člen Výkonné rady Benoît Coeuré už ho označil za „výchozí možnost“.
Nahlíženo zvenčí, ECB má ke spuštění QE mnoho důvodů.
Inflaci se dva roky vytrvale nedaří dosáhnout 2% cíle.
V listopadu roční růst cen dosáhl pouhých 0,3 %, přičemž nedávný propad cen ropy bude inflaci v nadcházejících měsících dále stlačovat.
Ještě důležitější je, že se začíná uvolňovat ukotvení inflačních očekávání: prognostici a investoři očekávají, že zásahy pod terč ve střednědobém výhledu přetrvají.
Nízká inflace už představuje vážnou překážku hospodářského oživení a obnovení rovnováhy v eurozóně.
Ještě nebezpečnější hrozbou by byla otevřená deflace.
Finanční trhy navíc považují QE za natolik pravděpodobné, že se jeho účinky na kurzy dluhopisů a měn z větší části už promítly do cen.
Kdyby ECB tato očekávání zklamala, trhy s dluhopisy a devizami by zažily překotné a škodlivé změny pozic: dlouhodobé úrokové sazby by vzrostly, ceny akcií by se propadly a směnný kurz zpevnil.
To Evropa nepotřebuje, právě když zápasí o to, aby během roku dosáhla růstu, jejž Spojené státy zaznamenaly za jediné čtvrtletí.
Přesto je váhání zřetelné.
Otevřeným skeptikem zůstává Jens Weidmann, prezident německé Bundesbanky.
Weidmann sice nepopírá riziko deflace, ale tvrdí, že důsledky nedávných údajů o cenách mohou být méně vážné, než se věří, zatímco důsledky QE v plném rozsahu by mohly být závažnější, než se předpokládá.
Výhrady sdílí několik jeho kolegů.
Je důležité porozumět tomu, proč ve Frankfurtu stále neexistuje shoda na nejlepším možném postupu.
Proč v době, kdy americká data podle všeho potvrzují strategii Federálního rezervního systému, ECB váhá?
Vzdor zažitému přesvědčení nejde o věc ryze doktrinální.
Ano, Bundesbanka ostře oponovala podmínečné podpoře ECB ve prospěch dluhově otřesených členů eurozóny a postavila se za právní napadení Draghiho inovace, programu přímých měnových transakcí (OMT).
Němečtí představitelé ale nerozporují legitimitu rozsáhlých nákupů dluhopisů s měnověpolitickými cíli ani to, že mohou existovat okolnosti vyžadující QE.
Obecně přijímaný přístup vylučuje poskytování podpory ECB konkrétní zemi, protože by došlo k porušení hranice mezi měnovou a fiskální politikou: pravomoc vyčlenit veřejné prostředky ve prospěch konkrétní země náleží výhradně parlamentům, nikoli centrální bance.
Masové nákupy státních dluhopisů ale takové obavy nevyvolávají.
Na rozdíl od roku 2012, kdy byl vyhlášen program OMT, není účelem QE pomoci vládám zachovat si přístup na trhy.
V principu nemá QE nic společného se solventností suverénů.
Jde o měnový nástroj, na nějž se centrální banka musí spolehnout, když její měnověpolitická úroková sazba narazí na nulovou dolní mez a nelze ji tedy už snížit.
Výše státního zadlužení je pro rozhodování o jeho využití nepodstatná.
Snížením dlouhodobých úrokových sazeb však nákupy státního dluhu centrální bankou mohou přispět ke zmírnění dluhové služby vlády.
Tak může QE zajistit platební schopnost vlády, která by jinak byla insolventní – pro centrální banku noční můra.
Dobrým příkladem je Japonsko.
Japonská centrální banka (BOJ) už drží státní dluhopisy v hodnotě 40 % HDP a v rámci plánu ozdravení ekonomiky premiéra Šinzó Abeho se chystá uskutečňovat roční nákupy v hodnotě 16 % HDP. Mamutí rozsah programu znamená, že BOJ převzala kontrolu nad trhem s cennými papíry státu.
Vzhledem k tomu, že roční nákupy odpovídají dvojnásobku schodku, těžko už hovořit o „trhu“ se státním dluhem.
BOJ vlastně určuje ceny.
Za takové situace se centrální banka může stát rukojmím chování vlády.
Postup BOJ zcela závisí na Abeho závazku, že jakmile bude potlačena deflace a ekonomika se vrátí k růstu, obnoví udržitelnost veřejných financí.
Pokud by se Abemu nepodařilo slib splnit, BOJ by byla v pasti.
Kdyby přestala státní dluh nakupovat, mohla by vyvolat suverénní krizi a snížit hodnotu vlastního portfolia (obzvlášť kdyby začala odprodávat dluhopisy ze své bilance).
Pokračování v nákupech by ale vedlo k posilování vládního sevření.
Pro každou centrální banku, která se pustí do QE, je tudíž zásadní důvěra ve vládu.
Ta přitom v Evropě chybí.
Vzdor shluku právních textů a postupů schází fiskálnímu rámci EU věrohodnost a ECB nedává přiměřenou jistotu, že vlády budou pokračovat k prosazování udržitelnosti i poté, co je nákupy dluhopisů ještě dále ochrání před tržním tlakem.
ECB navíc oproti svým protějškům nehovoří s jediným partnerem a ani jedna z vlád, jimž se musí zodpovídat, není nebo se necítí zodpovědná za eurozónu jako celek.
To je velice nepříznivé postavení, které vysvětluje, proč se ECB, kdysi posedlá rizikem, že se vlády spojí ve snaze zadusit její nezávislost, proměnila v nejzarytějšího obhájce koordinace fiskální politiky.
Obavy jsou tedy pochopitelné.
Nezeslabují ale nezbytnost smělého nekonvenčního postupu proti deflaci a neměly by ECB bránit ve spuštění QE.
Srovnání s Japonskem zřetelně upozorňuje, že je nutné, aby se vlády chovaly zodpovědně, jednotlivě i společně.
Volení národní lídři Evropy tu sehrávají důležitou úlohu a nesmí se svým povinnostem vyhýbat.
Čím více jistoty dají ECB, tím účinnější bude QE.
Strategie ECB ožebračující souseda Trumpa
MNICHOV – Evropská centrální banka se 12. září rozhodla zahájit další program nákupů aktiv a má v plánu naneurčito kupovat nové cenné papíry za 20 miliard eur měsíčně, za použití téže struktury jako v minulosti.
Rozhodnutí nebylo jednomyslné: němečtí, francouzští, nizozemští, rakouští a estonští radní ECB do jednoho vyjádřili ostrý nesouhlas s dalším kvantitativním uvolňováním (QE).
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Prezident ECB Mario Draghi tvrdí, že většina hlasující pro další uvolňování byla tak velká, že ani nebylo nutné sčítat hlasy.
Co na tom, že země oponující rozhodnutí drží 56 % splaceného základního kapitálu ECB a představují 60 % výstupu eurozóny.
Při sečtení krajanů v Radě guvernérů ECB však mají pouze sedm z 25 možných hlasů (podléhajících rotaci hlasovacích práv).
Draghi tedy měl většinu, ale ta představovala zcela jasnou menšinu vlastního kapitálu ECB.
To vyvolává značné znepokojení nad postupem rozhodování v Radě guvernérů.
Obavy jsou o to víc na místě, uvážíme-li, že americký prezident Donald Trump si hlasitě stěžuje na implikovanou kurzovní politiku plynoucí z nákupů aktiv uskutečňovaných ECB.
Má kus pravdy.
Draghi samozřejmě trvá na tom, že ECB „necíluje“ směnný kurz.
To je sice pravda, ale o to vůbec nejde.
Kupováním dlouhodobých cenných papírů centrální banky eurozóny opět vyvolají měnovou devalvaci.
Ostatně právě tento účinek pravděpodobně hraje dominantní úlohu při stimulaci ekonomické aktivity.
Problém je pochopitelně v tom, že podněcováním exportu a potlačováním importu jde tato politika na úkor jiných zemí.
Ještě horší je, že ostatní stimulační účinky úbytků úrokových sazeb jsou dosti omezené, zejména pokud jde o investice.
Existuje dokonce důvod k obavám, které vyjádřil třeba generální ředitel Deutsche Bank Christian Sewing, že pokračující snižování sazeb ECB by mohlo mít nepříznivý vliv na bankovní soustavu, tedy že ohrožuje úvěrovou nabídku.
Ekonomický mechanismus, jímž ECB dosahuje devalvace, už před desítkami let vysvětlil přístup založený na aktivech.
Pokud evropské centrální banky kupují evropské cenné papíry za čerstvě natištěné peníze, pokřivují rovnováhu mezinárodních portfolií s ohledem na domácí i zahraniční měny a úročená aktiva a k opětovnému ustálení rovnováhy je nutná devalvace měny.
Někteří z prodávajících nabídnou eura na měnových trzích, aby nakoupili neevropské cenné papíry.
To začne směnný kurz eura stlačovat.
Zahraniční prodejci budou svá vlastní aktiva směňovat za evropské cenné papíry, jedině až se směnný kurz eura sníží.
Novou rovnováhu mezinárodních portfolií, již ECB zavádí, doprovází devalvace eura.
Během prvního kola QE uskutečněného ECB došlo u prodejců vládních dluhopisů k jasně zřetelnému posunu portfolií, jak zdokumentovala sama ECB.
Výnosů tito prodejci většinou využili k nákupu dluhopisů amerického ministerstva financí, protože chtěli zůstat ve stejné třídě aktiv.
Američtí prodejci naproti tomu využili získaných eur k nákupu aktiv evropských korporací, které vzhledem k poklesu směnného kurzu zlevnily.
V kontextu prvního rozsáhlého programu nákupů aktiv uskutečněného ECB se směnný kurz eura vůči dolaru snížil asi o čtvrtinu, od poloviny roku 2014 do ledna 2015, kdy byl program formálně zahájen, protože obchodníci všeobecně předpokládali, že program bude zaveden, a jednali podle toho.
Zejména italské banky měly při skupování evropských cenných papírů po celém světě náskok, neboť (neúměrně) čerpaly z finančních prostředků v programu cílených dlouhodobých finančních operací (TLTRO), který ECB spustila v červnu 2014.
ECB vehementně popírá, že uskutečňuje kurzovní politiku, protože ví, že takový postup spadá mimo její působnost.
Jednoduše ale nelze popřít, že její politika jde na úkor obchodních partnerů Evropy.
Situace děsivě připomíná konkurenční devalvace 30. let minulého století.
Když Federální rezervní systém USA před několika lety šel ve stopách japonské centrální banky a realizoval podobnou politiku, tehdejší předseda Fedu Ben Bernanke otevřeně přiznal kurzovní účinky QE, přestože řekl, že není zcela jasné, jak k nim došlo.
Když se později s vlastním programem QE připojili Evropané, lze říci, že si přihnuli z kolující láhve.
Trumpova administrativu tohle všechno ví, tak jako všichni ostatní.
Trump však Evropu opakovaně varoval, aby nezačala jednat nenasytně.
Aby předešel tomu, že se stane „ožebračeným“ sousedem, neustupuje od hrozby obchodních sankcí.
Evropa má tedy na vybranou.
Může i nadále Radě guvernérů ECB umožňovat, aby uskutečňovala vlastní (implicitní) kurzovní politiku, anebo se může rozhodnout, že hrozící obchodní střet s Amerikou náleží do rukou demokraticky řízených institucí.
Taková hra je zcela mimo ligu centrálních bank.
Stínový rozpočet Evropy
MNICHOV – Konečně se objevilo více detailů o investičním plánu Evropské komise ve výši 315 miliard EUR (390 miliard USD) pro léta 2015-2017.
Tento program, který byl v listopadu zveřejněn prezidentem Evropské komise Jean-Claude Junckerem, počítá s masivním stínovým rozpočtem, dvakrát větším než je oficiální roční rozpočet EU, který by financoval státní investiční projekty a v důsledku tak pomohl vládám obejít dluhová rizika zavedená v Paktu stability a růstu.
Půjčky budou zajištěny přes nový Evropský fond pro strategické investice (EFSI), pod záštitou Evropské investiční banky (EIB).
EFSI bude disponovat 5 miliardami EUR jako počátečním kapitálem, který se vytvoří valorizací stávajících aktiv EIB a bude kryt garancí ve výši 16 miliard EUR od Evropské komise.
Očekává se, že fond využije úvěru k zisku zhruba 63 miliard EUR v půjčkách, kde by následovně soukromí investoři přispívali částkou 5 EUR za každou půjčku – to by vedlo k celkové investici 315 miliard EUR.
I když vlastně nebudou země EU přispívat žádnými zdroji, budou poskytovat implicitní a explicitní záruky pro soukromé investory a to způsobem, který vypadá podezřele podobně jako společná odpovědnost reprezentovaná Eurobondy.
Ve světle kategorického odmítnutí eurobondů německou kancléřskou Angelou Merkelovou zapojila EU masu finančních specialistů, aby našli kreativní cestu jak to obejít.
Přišli s EFSI.
Ačkoliv fond nebude plně funkční až do poloviny roku 2015, členské státy EU již navrhly Evropské komisi projekty k posouzení.
K začátku prosince poslalo svou přihlášku všech 28 členských států a další stále přicházejí.
Ifo Institute for Economic Research, jehož jsem prezident, provedl vyhodnocení přihlášek a zjistil, že téměř 2000 potenciálních projektů by stálo 1,3 bilionu EUR, z čehož by zhruba 500 miliard EUR bylo proinvestováno před koncem roku 2017.
Zhruba 53% z těchto odhadů odpovídá veřejným projektům; 15% partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP); 21% soukromým projektům a jen přibližně 10% projektů je bez zařazení.
Veřejné projekty budou podle všeho financovány od EFSI s tím, že na sebe vlády vezmou odpovědnost za platbu úroků a amortizaci.
U PPP se bude jednat o smíšené financování, kde se soukromé subjekty budou podílet na riziku, ale i návratnosti.
Soukromé projekty budou zahrnovat zajištění infrastruktury; náklady, které jsou spláceny cestou poplatků vybíraných soukromým provozovatelem.
Neočekávám, navzdory některým kritikům, že by měl program selhat v pozvednutí evropské ekonomiky.
Přece jen, předpokládaných 315 miliard EUR investic za tři roky činí 2,3% ročního HDP celé EU.
Tak značná investice zkrátka musí mít účinek.
Program však zůstává pochybný z právní stránky, jelikož vytváří masivní stínový rozpočet financovaný půjčkami, který by fungoval paralelně s rozpočty EU a jednotlivých států a tím kladl významné riziko na daňové poplatníky.
Vzhledem k tomu, že si každá země může půjčit za stejnou úrokovou sazbu bez ohledu na její kredibilitu, budou projekty prováděny zeměmi, které v nedávné době promrhaly takové množství kapitálu, že už si nemohou říct na finančních trzích o dotace.
Toto pokřivení tržních procesů, stejně jako v případě jiných “protektivních“ opatření přijatých během krize, pomůže upevnit ne příliš optimální alokaci evropského investičního kapitálu a tím zbrzdí ekonomický růst v následujících letech.
A aby toho nebylo málo, jen frakce z nových půjček (umožněných vytvořením vzájemného vztahu odpovědnosti) bude zahrnuto do národních rozpočtů.
To vytvoří zbytečné, celounijní dohody o spravování dluhů, včetně Paktu růstu a stability, který omezuje celkový deficit na 3% HDP, a dále "fiscal compact" z roku 2012, který dojednává, že by země, jejichž poměry dluh-HDP přesahují 60%, měly tyto poměry redukovat o jednu dvacetinu ročně, dokud nebudou v souladu s normou.
V posledních letech se bankám spílalo za používání stínových rozpočtů ve formě mechanizmů a kanálů se specifickým účelem, s tím, že přijímají nepřiměřené riziko.
Je mírně řečeno znepokojující, že se nyní EU uchyluje k podobným trikům.
Oporou Evropy je teď ECB
Okamžik, kdy si Evropská centrální banka může získat renomé, je na dosah.
Ani ne měsíc po odmítnutí Ústavní smlouvy Evropské unie ve Francii a Nizozemsku skončil nedávný summit EU v Bruselu uštěpačnými orgiemi národních egoismů a bez dohody o unijním rozpočtu.
Teď když se Evropa dostala do politických turbulencí, musí se ECB stát oporou stability.
Evropu sužuje hluboká krize důvěry, která je překážkou hospodářského oživení.
Spotřebitelé, již přestali věřit ve schopnost svých politických lídrů vyřešit celou škálu problémů, spoří na horší časy, jež už jsou podle jejich mínění za dveřmi, zatímco podnikatelé váhají s investicemi, protože nedůvěřují vládám, že provedou potřebné hospodářské reformy.
Jak onen ostudný bruselský summit jasně ukazuje, tato ztráta důvěry v politické vedení EU je zcela oprávněná.
Místo aby evropští političtí vůdci podnikali něco konstruktivního k řešení zásadního problému Evropy, totiž reformy nákladných sociálních států, která by zajistila globální konkurenční schopnost, ukrývají se za argumenty připomínající strašáky v zelí, ať už jde o „ultraliberální anglosaské modely“, britskou rozpočtovou úlevu čili rabat nebo vysoké úrokové sazby, jako by hospodářská ochablost byla chybou ECB.
Ve snaze podkopat nezávislost ECB se evropští ministři financí snaží získat větší slovo při rozhodování banky.
Lucemburský premiér a předseda eurospolku Jean-Claude Juncker během své výpovědi před Výborem pro hospodářské a měnové záležitosti Evropského parlamentu prohlásil, že ministři financí eurozóny by měli být při sdělování svých názorů ECB energičtější.
Vyzval k „otevřeným a upřímným“ rozhovorům mezi ministry euroskupiny a ECB.
Kdo takové rozhovory potřebuje?
Všichni ministři financí eurozóny jako jeden muž chtějí hovořit o snižování úrokových sazeb, což evropskému hospodářskému oživení nepomůže.
ECB už Evropě dala delší období měnové stability při rekordně nízkých úrokových sazbách.
Skutečně si někdo myslí, že spotřebitelé omezují útraty – a podnikatelé odkládají investice – v očekávání dalšího poklesu úrokových sazeb?
Abychom parafrázovali Keynese, koně můžete dovést k vodě, ale stěží jej donutíte pít.
„To poslední, co teď Evropa potřebuje, je snížení úrokových sazeb,“ říká jeden vlivný člen Rady guvernérů ECB ve svém otevřeném hodnocení současné situace.
Kapitulaci před vnějším politickým tlakem nikdo nemůže považovat za „oporu stability“.
Euro by se zhroutilo a ECB by byla jako věrohodná centrální banka odepsaná.
Hlavní ekonom ECB Otmar Issing navíc předpovídá, že dlouhodobé úrokové míry nebudou klesat, nýbrž stoupat, neboť posílila inflační očekávání.
Snižovat úrokové sazby by tedy nebylo jen hloupé: bylo by to šílené.
Avšak ECB sazby nesníží, přestože naznačuje, že by mohla, aby si udržela politické vlky dál od těla.
ECB se drží a nehne, čímž evropským občanům demonstruje, že existuje alespoň jedna evropská instituce, jíž mohou důvěřovat.
To je životně důležité.
Dějiny prokazují, že politická vřava často vede k inflaci, která zase rozdmýchává další vřavu.
Evropané mohou vsadit své poslední euro na to, že ECB nedopustí, aby rodící se společnou měnu zpustošila inflace jen proto, že jejich političtí lídři, kteří nezvládli dělat dobře svou práci, se bojí, že o práci přijdou.
Vskutku, kuráž, již v současnosti ECB předvádí tím, že si stojí za svým, by měla posloužit jako vzor pro budoucí evropské politiky.
Až si evropští lídři uvědomí, že ECB nemohou šikanou nutit do nepotřebného a sebevražedného snižování úrokových sazeb, mohli by snad nakonec najít odhodlání jednat jako vůdci – k čemuž ostatně byli zvoleni.
Zvlčilý přístup ECB
TILBURG – Evropská centrální banka to udělala zase.
Na posledním zasedání ve Frankfurtu se Rada guvernérů ECB rozhodla dál navýšit nákupy dluhopisů z 60 na 80 miliard eur měsíčně, přičemž předmětem nákupu nyní mohou být i firemní dluhopisy.
Také depozitní sazba se opět snížila a momentálně činí -0,4%.
Tyto kroky mají k neutrální politice daleko – a ECB jimi výrazně překračuje svůj mandát udržovat měnovou stabilitu.
Motivace v pozadí posledních kroků je zřejmá: prezident ECB Mario Draghi je odhodlaný potlačit deflaci, která představuje vážnou hrozbu pro hospodářský růst.
V deflačním prostředí se koneckonců obtížněji splácí dluh, takže firmy mají sklon odkládat investice.
Nedávné údaje Eurostatu, podle nichž se roční index spotřebitelských cen snížil minulý měsíc o 0,2%, obavy jen zesilují.
Ačkoliv je však současný stav technicky vzato deflací – tedy trvalým poklesem cenové hladiny, který se může odrazit na zaměstnanosti či jiných smluvních vztazích –, nejde o deflaci strukturální.
Do značné míry je to spíše důsledek nízkých cen ropy, které od června 2014 klesly o více než 70%.
Pomineme-li ceny energií a potravin, nachází se eurozóna ve stavu mírné strukturální inflace.
A ta by v kombinaci s cenou ropy měla ekonomice prospívat, jelikož podporuje spotřebu a investice.
Proč tedy program masivního kvantitativního uvolňování (QE), jímž ECB dostala do oběhu spoustu peněz, nedokázal stimulovat poptávku po zboží a službách?
Jedním z problémů je, že se banky v obavách ze ztráty vkladatelů zdráhají promítnout zápornou depozitní sazbu do úrokových sazeb z úspor.
Proto jsou nuceny dál zvyšovat své marže u hypoték a úvěrů malým a středním podnikům.
V důsledku toho poskytují domácnostem a firmám v rozporu s cílem QE méně úvěrů.
Banky, domácnosti i malé a střední podniky jsou přitom stále předlužené a potřebují čas, aby své dluhy splatily.
To může na první pohled naznačovat, že důraz ECB na zvýšení inflace je správný, avšak realita je taková, že přímé rozšíření programu nákupu dluhopisů ignoruje hlubší strukturální obtíže, s nimiž se potýkají slabší ekonomiky v eurozóně.
Ještě horší je, že pokud QE těmto ekonomikám umožňuje, aby si levně půjčovaly, mohou se díky tomu vyhýbat zavádění složitých strukturálních reforem.
Draghi a holubice v Radě guvernérů ECB – konkrétně jde o guvernéry jihoevropských centrálních bank – si zřejmě myslí, že mohou rozjet automobil tím, že do něj jednoduše nalijí víc benzinu, ačkoliv má vůz porouchanou spojku.
Jestřábi v Radě guvernérů, jako jsou prezident Bundesbank Jens Weidmann nebo guvernér De Nederlandsche Bank Klaas Knot, sice vidí pošetilost tohoto přístupu, ale jsou v menšině.
QE bylo účinné při rozdmýchání hospodářského růstu ve Spojených státech, protože působilo prostřednictvím kapitálového trhu.
V Evropě, kde neexistuje žádný jednotný kapitálový trh, jenž by umožnil vybalancování portfolií, však tato politika působí prostřednictvím úvěrového kanálu bank, takže nafukuje – a pokřivuje – ceny dluhopisů a akcií.
Ještě problematičtější je, že politika ECB má za následek značné přerozdělování bohatství směrem od střadatelů (včetně důchodců) v silnějších severních státech eurozóny – konkrétně v Německu, Finsku a Nizozemsku – k dlužníkům v jižních státech eurozóny, jako jsou Francie, Řecko, Itálie, Portugalsko a Španělsko.
Takové transfery nikdy neměly být součástí Evropské měnové unie a ECB zjevně nemá mandát k tomu, aby si vynucovala zásadní změny v systému EMU – zejména v případě, že tyto změny upřednostňují jednu skupinu států.
Problémy se současným přístupem ECB jsou vážné.
Přesto se zdá, že je v něm ECB odhodlaná pokračovat – v neposlední řadě zřejmě proto, že zemí, které mají z QE prospěch, je více než těch, jež tento program platí.
Čím déle však bude ECB setrvávat u této bizarní a nezodpovědné politiky, tím větší hrozí riziko, že až se automobil konečně rozjede, stane se neovladatelným.
Nezodpovědná ECB
FRANKFURT – Nedávný „bleskový krach“ indexu Dow Jones Industrial Average, který se propadl téměř o 1600 bodů, odhalil, jak závislými na expanzivní měnové politice se staly finanční trhy i ekonomičtí aktéři.
Vleklé období nízkých úrokových sazeb a kvantitativního uvolňování vytvořilo motivaci k podstupování neadekvátně oceněných rizik na straně investorů.
Čím déle se bude tato politika udržovat, tím více bude ohrožovat globální finanční stabilitu.
Skutečnost je taková, že ultravolná měnová politika dávno přestala být namístě.
Globální ekonomika – zejména rozvinutý svět – zažívá stále silnější zotavení.
Podle nejnovější aktualizaceSvětového ekonomického výhledu Mezinárodního měnového fondu přetrvá hospodářský růst i v několika následujících čtvrtletích, a to především ve Spojených státech a v eurozóně.
Mezinárodní instituce včetně MMF se však obávají náhlých tržních korekcí, které přirozeně pramení ze změn v inflačních či úrokových očekáváních, a dál tvrdí, že měnová politika se musí zpřísňovat jen velmi pomalu.
Centrální banky tedy i nadále odkládají normalizaci měnové politiky, důsledkem čehož je vzestup cen aktiv.
Ten poté vytváří dramatická tržní pokřivení, kvůli nimž se zmíněné korekce stávají nevyhnutelnými.
Jistě, americký Federální rezervní systém se odklání od měnové expanze už od konce roku 2013, kdy začal postupně snižovat nákupy dluhopisů, až je zcela zastavil, a zároveň zmenšil svou účetní rozvahu.
Od konce roku 2015 se etalonová sazba federal funds rate zvýšila na 1,5%.
Politika Fedu však stále zdaleka není normální.
Vzhledem k rozvinuté fázi hospodářského cyklu, prognózám, že nominální růst přesáhne 4%, a nízké nezaměstnanosti – nemluvě o riziku přehřátí – je Fed stále pozadu.
Další centrální banky v rozvinutých ekonomikách, které stále vězí v módu extrémní krize, si vedou ještě hůř.
Ani Japonská centrální banka, ani Evropská centrální banka zatím ničím nenaznačily, že by se chystaly měnovou politiku zpřísnit, třebaže dnešní ekonomické podmínky se diametrálně liší od podmínek, jež převažovaly během krize a pozdější recese s dvojím dnem v eurozóně.
Zejména ECB hájí svou politiku nízkých úrokových sazeb tím, že se odvolává na vnímaná deflační rizika nebo na fakt, že inflace nedosahuje cílové hodnoty.
Pravda je však taková, že riziko „špatné“ deflace – tedy samoposilující se sestupné spirály cen, mezd a hospodářského výkonu – v eurozóně jako celku nikdy neexistovalo.
Už od roku 2014 je zřejmé, že prudké snížení inflace souviselo s poklesem cen energií a surovin.
Stručně řečeno neměla ECB pokládat nízkou inflaci za trvalý, ba ani za dlouhodobý stav, který vyžaduje agresivní měnovou reakci.
Problém je v tom, že představitelé ECB se začali přehnaně zaměřovat na zajišťování cenové stability plněním krátkodobého inflačního cíle, který je volně definován jako „těsně pod hranicí 2%“, přičemž se konkrétně usiluje o hodnotu 1,9%.
To je v rozporu se záměry Výkonné rady ECB, formulovanými v roce 2003 po vyhodnocení předešlých čtyř let měnové politiky.
ECB tehdy potvrdila definici cenové stability přijatou v roce 1998, ale upřesnila, že si klade za cíl udržet inflační cíl ve střednědobém výhledu, a současně uznala, že centrální banka nemůže kontrolovat inflaci s takovou přesností, aby mohla stanovit konkrétní cílovou sazbu.
Politika ECB je také v rozporu s ekonomickou realitou: eurozóna stejně jako většina globální ekonomiky zažívá silné zotavení.
Nedávnou turbulenci na akciových trzích bude ECB přesto nejspíš vnímat jako potvrzení, že by měla svou současnou politiku zachovat.
Ačkoliv je Výkonná rada zjevně přesvědčená, že expanzivní politika je i nadále životně důležitá pro podporu HDP, růst zaměstnanosti a potlačování deflace, zdá se to nepravděpodobné.
Lze-li dopad této politiky na zotavení vůbec spolehlivě měřit, pak je nejspíš skrovný – rozhodně nestojí za 2,3 biliony eur, což je celková hodnota nákupů aktiv od dubna 2015, nemluvě o dalších důsledcích spojených s udržováním nulových či záporných úrokových sazeb.
Jedním z těchto důsledků je skutečnost, že úroková sazba ECB ztratila řídicí a signální funkce.
Dalším důsledkem je, že rizika už nejsou náležitě oceňována, což vede ke špatné alokaci zdrojů a zombifikaci bank a firem, která brzdí oddlužování.
A jako třetí důsledek uveďme naprosté pokřivení trhů dluhopisů a odložení fiskální konsolidace ve vysoce zadlužených zemích.
Přínosy politiky ECB jsou tedy pochybné a její náklady nesporné.
Proto je současná politika ECB jednoduše nezodpovědná, stejně jako je nezodpovědná naprostá absence jakéhokoliv plánu na změnu.
V tomto smyslu se Výkonná rada ECB vědomě či nevědomky řídí radou nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana z roku 1998, aby Japonská centrální banka „věrohodně slíbila, že bude nezodpovědná“, jakmile už jsou nominální úrokové sazby na nule a hrozí, že se měnová politika stane neúčinnou.
Centrální banka by pak podle Krugmana měla přiživovat inflaci prostřednictvím pokračující měnové expanze, aby snížila reálné úrokové sazby.
Krugman toto doporučení zopakoval před několika lety, kdy spolu s bývalým americkým ministrem financí Lawrencem H.
Summersem oživil teorii „sekulární stagnace“.
Diskuse o této teorii už však skončily – a z dobrého důvodu.
Je načase, aby skončila i nezodpovědná expanzivní politika ECB.
Měnová politika se dnes stala podřízenou politice fiskální, kdy centrální banky čelí stupňujícímu se politickému tlaku na to, aby uměle udržovaly úrokové sazby na nízkých hodnotách.
Jak ukazuje nedávná vřava na akciových trzích, dramaticky se tím zvyšuje riziko finanční nestability.
Když se používá stále více – a stále silnějších – tržních korekcí, které mají dost možná dopad na reálnou ekonomiku, jaké nástroje centrálním bankám zůstanou?
Dělá ECB dost?
FRANKFURT – Konrad Adenauer, první německý kancléř po druhé světové válce, proslule řekl: „Proč bych se měl starat o to, co jsem řekl včera?“ Na mysli měl to, že události se někdy odvíjejí tak rychle, že předbíhají naši schopnost jim rozumět.
Jak tedy za rokem 2014 pomalu padá opona, stojí za to si s výhodou pohledu do minulosti položit otázku: Reagovali jsme my v Evropské centrální bance dostatečně svižně, abychom navzdory hrozbám zachovali stabilitu cen, jak naše mandáty vyžadují?
Myslím, že odpovědí je ano.
Povšimli jsme si, že naše měnová politika už na soukromé výpůjční náklady nemá účinky, na jaké jsme byli zvyklí.
Bylo zřejmé, že v bankovní soustavě přestaly fungovat úvěrové kanály; nadměrně restriktivní výpůjční podmínky potlačovaly poptávku.
ECB proto udělala přesně to, co by udělala každá jiná centrální banka: konali jsme tak, abychom obnovili vazbu mezi měnovou politikou a výpůjčními náklady, přičemž naším cílem bylo snížit průměrnou sazbu, již musí platit domácnosti a firmy.
V červnu jsme představili sérii cílených dlouhodobějších refinančních operací (TLTRO), abychom bankám poskytli financování za velmi nízkých fixních sazeb až na čtyři roky.
TLTRO byly nastaveny tak, aby maximalizovaly šance, že banky tuto finanční úlevu přenesou na vypůjčovatele.
Naše programy nákupů cenných papírů podložených aktivy a krytých dluhopisů byly střiženy tak, aby dále promazaly kolečka přenosu nižších nákladů na financování z bank na zákazníky.
Společně tato opatření nabízejí silnou reakci, která řeší stěžejní příčiny narušeného bankovního úvěrování, čímž usnadňují nové úvěrové toky do reálné ekonomiky.
Předběžná zjištění naznačují, že pro ekonomiku eurozóny už mají určité prvotní hmatatelné přínosy.
Zároveň si inflace zachovává sestupný trend.
Roční inflace v eurozóně dosáhla v listopadu na cyklickém dně 0,3% hladiny, velkou měrou vlivem strmého propadu cen ropy od konce léta.
Klesající jádrová inflace (nezapočítává kolísavé ceny energií a potravin) poukazuje ale také na slabou agregátní poptávku.
Z nejčerstvějších interních prognóz ECB skutečně plyne výrazné snížení makroekonomického výhledu.
Padající ceny ropy a vyhlídky na déletrvající období nízké inflace také zřejmě ovlivnily inflační očekávání.
Vzhledem k mocnosti aktuálního šoku cen ropy hrozí riziko, že by inflace mohla v nadcházejících měsících dočasně sklouznout do oblasti záporných hodnot.
Normálně by pozitivní nabídkový šok každá centrální banka vítala.
Vždyť nižší ceny ropy posilují reálné příjmy a mohou vést k vyššímu výstupu v budoucnosti.
My ale asi slavit nemůžeme.
Pro střednědobou stabilitu cen jsou nezbytná dobře ukotvená inflační očekávání, a tak měnová politika musí reagovat na riziko uvolnění této kotvy.
Právě proto Rada guvernérů ECB opětovně potvrdila své jednomyslné odhodlání nasadit v rámci svého mandátu další nekonvenční instrumenty, pokud by potřebovala řešit vleklé období nízké inflace nebo pokud by se měnové stimulaci nedařilo posouvat naši bilanci směrem k její velikosti zkraje roku 2012.
To by znamenalo nutnost na začátku příštího roku upravit rozsah, tempo a složení našich opatření; personál ECB a národních centrálních bank zintenzivnil technické přípravy, aby taková další opatření mohla být v případě potřeby včasným způsobem realizována.
Kdybychom došli k úsudku, že ekonomika potřebuje další stimulaci, jednou možností by bylo rozšířit přímé nákupy aktiv do ECB na další třídy.
Je ale zapotřebí mít na paměti, že nákupy aktiv nejsou samy o sobě účelem.
Nejsou cílem, nýbrž nástrojem měnové politiky.
Důležitým kritériem pro výběr dalších opatření by měl být dosah jejich vlivu na obecné finanční poměry v soukromé ekonomice.
Například nákupy dluhopisů emitovaných nefinančními společnostmi v eurozóně by patrně měly určitý kompenzační účinek na náklady firem na financování.
Ve srovnání s jinými třídami aktiv je ale trh s takovými dluhopisy relativně hubený.
Jiná věc by byla, kdybychom se rozhodli nakupovat dluhopisy emitované suverény v eurozóně – na jediném trhu, kde by velikost obecně nebyla problém.
Intervence na tomto trhu by zřejmě vyslaly silný signál, že ECB je odhodlána zachovat vstřícnou měnovou politiku po delší časové období.
Efektivita intervencí na trzích se suverénními dluhopisy – tedy jejich schopnost dále snížit výpůjční náklady domácností a firem – bude také záviset na stavu bankovního sektoru.
Vyšší kapitálová přiměřenost, nižší expozice vůči problematickým úvěrům a průhlednější bilance zvyšují šance, že se kvantitativní impulsy ECB přenesou do širší ekonomiky.
Z toho důvodu dokončení komplexního hodnocení bilancí bank, které ECB provádí, a spuštění celoevropského bankovního dohledu pomůže v eurozóně vzpružit malátné úvěrování.
Konkrétně posílená srozumitelnost a transparentnost týkající se bankovních bilancí, společně s lépe kapitalizovaným bankovním sektorem, vytvoří prostředí, které bude úvěry více podporovat.
Rozhodnutí nakupovat suverénní dluhopisy by ale také muselo stavět na institucionálních specifičnostech eurozóny, včetně mezí stanovených ve Smlouvě o EU, a počítat s nimi.
Bereme tato omezení velmi vážně.
Nadcházející rok bude náročný a plný nejistot.
Jestliže ale z minulosti plyne nějaké ponaučení, říká, že dostane-li se do ohrožení naše schopnost naplňovat náš mandát, nebudeme s reakcí váhat.
Vadná zbraň ECB
BRUSEL – Inflace v eurozóně se tvrdošíjně drží na sestupné trajektorii a Evropská centrální banka čelí stále silnějšímu tlaku, aby udělala „něco“, co odvrátí otevřenou deflaci.
Pod výrazem „něco“ se obvykle rozumějí mohutné nákupy aktiv neboli kvantitativní uvolňování (QE).
Bylo by však QE skutečně účinné?
Diskuse se zatím odvíjí podle snadno předvídatelných národních hledisek: věřitelské země nemají vůči deflaci žádné námitky, protože zvyšuje reálnou hodnotu jejich investic, zatímco splátková zátěž zadlužených zemí by se v případě deflace zhoršila.
V uzavřené ekonomice musí ke každé pohledávce existovat odpovídající dluh.
Vezměme si však jednotlivé státy: některé vykazují velký zahraniční dluh, zatímco jiné si udržují výrazně věřitelské postavení.
Spojené státy a Německo zaujímají na škále věřitel-dlužník opačné extrémy.
USA těží z „přemrštěné výsady“ emitovat dluh denominovaný ve vlastní měně a už více než 30 let vykazují deficity běžného účtu.
Celkový zahraniční dluh amerických občanů (většina tohoto dluhu je přitom v amerických dolarech) převyšuje sedm bilionů dolarů.
Z toho vyplývá, že z jakéhokoliv snížení úrokových sazeb v USA by země jako celek těžila – na rozdíl od věřitelských zemí typu Německa, kde by se snížil příjem z úroků.
Uvnitř eurozóny, kde byly vnější účty donedávna téměř vyrovnané, vzniklo obdobné spektrum věřitelů a dlužníků, přičemž na jednom konci stojí Německo s Nizozemskem a na druhém konci velká část jihu eurozóny.
To částečně vysvětluje i nevraživý postoj ke QE v německém finančním tisku a stále zoufalejší volání předlužených zemí z okraje eurozóny po ráznější akci ECB.
V eurozóně je však QE pochybnou reakcí na tato volání.
Kvantitativní uvolňování je speciální nástroj, který se používá v situaci, kdy už jsou krátkodobé a střednědobé sazby centrální banky nulové a banka chce snížit dlouhodobé úrokové sazby.
Z toho vyplývá, že QE může být účinné pouze v ekonomikách, kde změny dlouhodobých (tržních) úrokových sazeb hrají důležitou roli v soukromém sektoru.
To však není případ Evropy, kde se většina investic financuje prostřednictvím bankovních půjček, které obvykle nemají dlouhou lhůtu splatnosti – často bývá kratší než pět let –, poněvadž banky samotné mají jen málo zajištěných dlouhodobých financí.
Úrokové sazby účtované u těchto půjček navíc nejsou vázané na tržní sazby, ale spíše na refinanční náklady dané banky, které se už blíží nule.
Nižší dlouhodobé sazby vládních dluhopisů proto v eurozóně pravděpodobně nezlepší podmínky pro financování podnikového sektoru a nezvýší investiční poptávku.
Naproti tomu v USA se mnohem vyšší podíl investic financuje vydáváním dluhopisů, které mohou mít delší lhůtu splatnosti než bankovní úvěry.
Tyto dluhopisy se navíc oceňují jako rozpětí výnosové křivky vládních dluhopisů, z čehož vyplývá, že QE bude mít bezprostřední dopad na náklady financování podniků.
Domácnosti pociťují dopad nižších úrokových sazeb hlavně na hypotékách.
Většina jižní Evropy se však spoléhá na hypotéky s pohyblivou úrokovou sazbou.
To znamená, že účinky QE by se neprojevily řekněme ve španělských domácnostech, kde jsou hypotéky indexované na krátkodobé sazby, které se už blíží nule.
V USA mají domácnosti u svých hypoték možnost předčasného splacení, pokud by úrokové sazby klesly.
Hypotéky jsou navíc obvykle sekuritizované.
To znamená, že výrazný pokles sazby, za kterou lze hypoteční balíčky prodat na trhu, může mít silný dopad na výdaje domácností, poněvadž nižší dlouhodobé sazby obvykle vyvolávají vlny refinancování hypoték, takže domácnosti platí nižší měsíční splátky – a mají vyšší disponibilní příjem.
Když centrální banka nakupuje velké objemy dluhopisů, mají ceny všech aktiv včetně nemovitostí tendenci růst.
Také zde jsou USA, kde vyšší ceny domů stimulují spotřebu, zavádějícím příkladem pro Evropu.
Podíl nemovitostí obývaných vlastníkem je v USA vysoký a finanční systém umožňuje domácnostem, aby ze svých nemovitostí relativně levně čerpali hodnotu, buď zřízením druhého zástavního práva nebo refinancováním celé hypotéky.
To není ve většině Evropy možné, a zejména to není možné v Německu, kde maximální poměry hypotečního úvěru k zástavní hodnotě nemovitostí zůstávají konzervativní, refinancování je nákladné a většina bank by se hodně mračila nad jakýmkoliv pokusem čerpat z „hodnoty domu“ finance na dovolenou nebo na nákup nového auta.
Vyšší ceny nemovitostí a nájmů navíc distribuují příjem od chudších domácností (které obvykle bydlí v nájmu) k bohatším (jimž nemovitosti patří).
Chudší domácnosti však mají mnohem vyšší sklon utrácet než bohaté.
Boom na trhu nemovitostí v zemi nájemního bydlení by tak mohl ve skutečnosti vést k nižší agregátní spotřebě.
Rozdíly ve finanční struktuře mají proto v úsilí o odvrácení deflace hluboký význam.
QE by sice mohlo fungovat v dlužnické ekonomice s pružnou finanční soustavou, jako jsou USA, avšak ve věřitelské ekonomice s konzervativní finanční soustavou by mohlo selhávat.
Právě toto – nikoliv obava, že by ECB nakonec mohla nakupovat dluhopisy nedůvěryhodných vlád – je pravý argument proti QE v eurozóně.
ECB a její kritikové
PAŘÍŽ – V severní Evropě a zejména v Německu vyvolalo rozhodnutí Evropské centrální banky zahájit kvantitativní uvolňování (QE) lavinu žalob.
Mnohé z nich jsou nepodložené, či dokonce bezdůvodné.
Některé jsou matoucí.
Další přikládají větší váhu spekulativním hrozbám nežli těm skutečným.
A pár jich sice poukazuje na skutečné problémy, ale opomíjí potenciální řešení.
Soudě podle kritiky by se mohlo zdát, že nulová inflace je požehnáním.
Kdyby to však byla pravda, centrální banky z celého světa by si ji dávno stanovily za cíl.
Ony však vesměs definují cenovou stabilitu jako nízkou, stabilní, ale nenulovou inflaci.
Je to proto, že nulová inflace má tři hluboce negativní důsledky.
Za prvé nahlodává efektivitu standardní měnové politiky (protože kdyby úrokové sazby klesly výrazně pod nulu, vkladatelé by vybrali peníze z bank a uložili je do sejfů).
Za druhé činí relativní mzdy (například zaměstnanců ve výrobě oproti zaměstnancům v sektoru služeb) rigidnějšími, protože mzdové kontrakty se obvykle uzavírají v eurech.
A za třetí zvyšuje zátěž předchozích dluhů a činí zotavení ze soukromé či veřejné dluhové krize ještě bolestnějším.
Podle kritiků však není důvod k obavám, protože téměř nulová inflace v eurozóně je pouze výsledkem prudkého poklesu cen ropy.
Důvodů k obavám je bohužel spousta.
Inflace spotřebitelských cen v eurozóně se pohybuje pod cílovou hranicí už 22 po sobě jdoucích měsíců – bylo tomu tak tedy už dávno předtím, než cena ropy začala padat.
Levnější ropa je darem pro růst; zároveň však snižuje dlouhodobá inflační očekávání, která jsou skutečným cílem měnové politiky.
Dále je zde tvrzení kritiků, že inflace pod cílovou hranicí je zapotřebí k obnově konkurenceschopnosti.
To je ovšem matoucí.
Je pravda, že hledání nové rovnováhy v konkurenceschopnosti uvnitř eurozóny zatím nebylo završeno, a že tedy některé země potřebují vykazovat podprůměrnou inflaci, aby snížily nadprůměrné náklady.
To ovšem neplatí o eurozóně jako celku.
Konkurenceschopnost na úrovni celé eurozóny závisí na kvalitě produktů a devizovém kurzu eura, který je flexibilní.
Inflace je v tomto ohledu irelevantní.
Kritikové ECB se nicméně bojí „efektu čarodějova učně“: totiž že měnové iniciativy typu QE nakonec vyvolají nekontrolovanou inflaci.
Tato argumentace je však přinejlepším zvláštní.
Chtějí-li kritikové tvrdit, že centrální banky dělají chyby, pak by bylo na místě poukázat především na to, že v eurozóně bylo chybou dopustit, aby inflace klesla přehnaně nízko.
ECB dnes reaguje silově, ale jak zjistili japonští politici, únik z deflace zdaleka není snadný.
Prezidentovi ECB Mario Draghimu se nemusí podařit vrátit inflaci zpět na 2%.
Případně může přestřelit.
To nikdo neví.
Je však zvláštní tvrdit, že potenciální nebezpečí by mělo bránit ECB v boji proti nebezpečí, které je až příliš reálné.
A pak je zde tvrzení, že QE je nezákonné.
Hlavní zodpovědností ECB je však dosažení a udržení cenové stability.
A když se konvenční úroková politika stane neúčinnou, je povinností ECB opřít se o jiné nástroje.
Smlouvy o EU přitom nákup vládních dluhopisů výslovně povolují.
Tím nechci říci, že QE nemá žádné nedostatky.
Pravděpodobně nafoukne bubliny cen aktiv.
Ultranízké úrokové sazby zvyšují ceny aktiv dvěma způsoby: zvedají současnou hodnotu budoucího příjmového toku akcií nebo dluhopisů s fixním výnosem a zvyšují dostupnost úvěrů a koupě nemovitosti.
Inflace cen aktiv je tedy pravděpodobná a politici ji budou muset udržet v rozumných mezích regulačními nástroji, jako jsou úvěrové limity.
QE navíc pravděpodobně zvýší nerovnost.
Vzestup cen akcií, dluhopisů a pozemků zvýší bohatství jejich majitelů.
Nemajetní lidé očividně žádný prospěch mít nebudou.
Měnová iniciativa ECB však zároveň opětovně zažehne růst a vytvoří pracovní místa, z čehož budou mít chudí lidé prospěch.
Je úkolem pro vlády, aby řešily vzestup nerovnosti pramenící z QE, přičemž nástroj k tomu mají: zdanění.
Když americký Federální rezervní systém zahájil QE, čelil obvinění, že exportuje vlastní problémy, poněvadž agresivní měnové uvolnění zákonitě oslabuje měnu.
Totéž obvinění se dnes vznáší proti ECB.
Je ovšem zavádějící.
Zotavení v USA nakonec jejich obchodním partnerům více pomohlo, než uškodilo.
V dnešním světě globální měnové provázanosti jsou pravidla nastavená tak, že každá měnová unie by měla usilovat o vlastní cenovou stabilitu.
ECB se od tohoto standardu neodchýlila.
Další velkou německou obavou je možnost, že QE poslouží jako zadní vrátka pro vytvoření eurobondů.
Eurobond je však pakt mezi emitenty, kteří si vzájemně nabízejí záruky.
A ECB není emitent; je to nezávislá instituce a rozhodnutí o nákupu náleží pouze jí.
Osmdesát procent rizika navíc individuálně ponesou národní centrální banky.
Odpor severní Evropy vůči eurobondům odráží obavy z morálního hazardu, podle nichž měnový aktivismus odradí strukturální reformy.
V současném kontextu vleklé stagnace však proreformní argument „jiná alternativa neexistuje“ ztrácí každým dnem na síle.
Při absenci viditelných výsledků se dostavuje únava z reforem.
Nový politický mix by měl kombinovat podporu na makroúrovni se změnami na mikroúrovni.
Argument, že kvantitativní uvolňování zničí fiskální disciplínu, nelze jen tak shodit ze stolu, protože zastánci i odpůrci se shodují na tom, že její dny skončily.
Přestože je však pravda, že nákupy dluhopisů ze strany ECB ochrání vlády před tlakem trhu, takový tlak je už dnes poměrně neúčinný.
Je úkolem vlád dodržet svou část dohody a zajistit, aby se nevyhýbaly zodpovědnosti.
K tomu je určen „fiskální kompakt“ EU.
A konečně si němečtí kritikové stěžují, že měnová politika ECB je odtržená od ekonomických podmínek v Německu.
To je pravda, ale zároveň je to nevyhnutelné.
ECB nese zodpovědnost za eurozónu jako celek.
Její měnová politika nemůže být neustále v dokonalém souladu s potřebami všech členských zemí.
Prvních deset let fungování eura byla politika ECB příliš nevšímavá ke Španělsku; dnes je nevšímavá k Německu.
Neměli bychom vyčítat ECB, že dělá svoji práci.
Nový makroekonomický realismus ECB
NEW YORK – Evropská centrální banka konečně zavedla politiku kvantitativního uvolňování (QE).
Klíčová otázka v tomto stadiu zní, zda Německo dá ECB manévrovací volnost potřebnou k uskutečnění této měnové expanze s dostatečnou smělostí.
QE sice nemůže zajistit dlouhodobý růst, ale může významně přispět k ukončení trvající recese, svírající eurozónu už od roku 2008.
Rekordně vysoké hladiny cen akcií v Evropě během tohoto týdne, v očekávání QE, nejenže poukazují na narůstající důvěru, ale jsou i přímým kanálem, jímž měnové uvolnění může povzbudit investice a spotřebu.
Někteří pozorovatelé, například laureát Nobelovy ceny Paul Krugman a bývalý ministr financí USA Larry Summers, nadále pochybují, zda QE skutečně může být účinné.
Jak se nedávno vyslovil Krugman, velkou část světové ekonomiky strhuje „deflační vír“ a padající ceny vyvolávají nevyhnutelné spirálovité ubývání poptávky.
S tím patrně souhlasí i Světová banka a Mezinárodní měnový fond, neboť obě instituce nedávno o několik příček snížily prognózy růstu.
Pesimisté tvrdí, že světová ekonomika trpí nepřekonatelným nedostatkem agregátní poptávky, což vede k nové „sekulární stagnaci“.
Měnovou politiku považují za poměrně neúčinnou, vzhledem k nechvalně proslulé nulové dolní mezi nominálních úrokových sazeb.
Argumentují, že když se měnověpolitické úrokové sazby přiblíží nule, centrální banky jsou víceméně zbaveny schopnosti vyhnout se deflačnímu víru a ekonomiky uvíznou v nechvalně proslulé pasti likvidity.
Podle tohoto scénáře nedostatečnost poptávky sama sebe rozdmýchává, stlačuje ceny, zvyšuje reálné (inflačně očištěné) úrokové sazby a dále snižuje poptávku.
Tento náhled je mezi keynesiánskými ekonomy ve Spojených státech a Spojeném království od roku 2008 význačný.
Krugman tvrdí, že Japonsko bylo pouze první velkou ekonomikou, která už v 90. letech podlehla chronické deflaci, a teď jej následuje Evropská unie, Čína a naposledy Švýcarsko vyznačující se strmě posilujícím frankem a padajícími cenami.
Nazíráno tímto prizmatem, blízko tomuto víru zůstávají i USA, což Keynesiánce vede k opakovaným výzvám k silnější fiskální stimulaci, již pesimisté na rozdíl od měnové politiky považují na nulové dolní mezi za obzvlášť účinnou.
Podle mého názoru pesimisté zveličují rizika deflace, a proto jejich nedávné prognózy minuly terč.
Nejzřetelnější je, že nedokázali předvídat odraz ode dna v USA ani Británii, kde se zvyšuje růst a klesá nezaměstnanost, i když se snižují schodky.
Bez správné diagnózy krize roku 2008 nelze předepsat účinný lék.
Pesimisté jsou přesvědčeni, že dochází k rozsáhlému úpadku vůle investovat, určité obdobě ztráty „živočišného elánu,“ popsaného Keynesem.
Podle tohoto názoru poptávka po investicích zůstává chabá i při velice nízkých úrokových sazbách, a agregátní poptávka tedy zůstane nedostatečná.
Deflace situaci ještě zhorší a díru v poptávce už dokážou zacelit jedině rozsáhlé fiskální schodky.
Příčiny hlubokého propadu v roce 2008 ale byly konkrétnější a řešení musí být cílenější.
V nejhůře postižených zemích předcházela krizi roku 2008 velká bublina bydlení (USA, Británie, Irsko, Španělsko, Portugalsko a Itálie).
Jak Friedrich Hayek varoval už ve 30. letech, řešení důsledků takového vývoje chybných investic vyžaduje čas, vzhledem k následné přebytečné nabídce určitého kapitálu (v tomto případě bytového fondu).
Mnohem pustošivější než bublina bydlení však byla finanční panika, která celosvětově zachvátila kapitálové trhy po pádu Lehman Brothers.
Rozhodnutí Federálního rezervního systému USA a ministerstva financí USA, že dají trhům za vyučenou, když nechají Lehman Brothers zkrachovat, bylo katastrofálně chybné.
Panika byla prudká a hluboká, takže centrální banky byly nuceny se ujmout role věřitelů poslední záchrany.
Ač Fed před krachem Lehman Brothers jednal žalostně, poté působil výtečně, když trhy zaplavil likviditou, aby paniku rozptýlil.
Stejně postupovala britská centrální banka, přestože její reakce byla o něco pomalejší.
Typicky nejpomaleji reagovaly japonská centrální banka (BOJ) a ECB, které delší dobu držely vyšší měnověpolitické sazby a QE a další mimořádná opatření na podporu likvidity zavedly až mnohem později.
Vlastně v obou institucích byli potřební noví lídři – Haruhiko Kuroda v BOJ a Mario Draghi v ECB –, kteří měnovou politiku konečně nastavili správně.
Dobrou zprávou je, že měnová politika je funkční i blízko nulové dolní meze.
QE zvyšuje ceny akcií, snižuje dlouhodobé úrokové sazby, vyvolává devalvaci měn a uvolňuje zadrhnuté úvěry, i když se úrokové sazby blíží nule.
ECB ani BOJ netrpěly absencí reflačních nástrojů, nýbrž nedostatkem potřebné aktivity.
Účinnost měnové politiky je dobrá zpráva, protože fiskální stimulace je slabý nástroj k řízení krátkodobé poptávky.
Je ironií, že důvody ve vlivném pojednání z roku 1998 vysvětlil Krugman.
Tvrdil tehdy, podle mého názoru správně, že krátkodobé snížení daní a transfery se zčásti neutratí, nýbrž uspoří, a že veřejný dluh se rozroste a vrhne dlouhodobý stín na fiskální bilanci a hospodářství.
I když jsou úrokové sazby aktuálně nízké, poznamenal, později stoupnou, takže zátěž dluhového břemene z nově nahromaděného dluhu se zvýší.
Jelikož významné centrální banky uskutečňují expanzivní měnové politiky, ceny ropy prudce klesají a pokračující revoluce v informačních technologiích vytvářejí investiční příležitosti, vyhlídky na hospodářský růst v roce 2015 a dalších letech jsou lepší, než jak je vidí pesimisté.
Zaznamenáváme rostoucí zisky, rozumné investiční vyhlídky pro podniky, rozsáhlé resty v infrastrukturních výdajích téměř všude v Evropě i USA a příležitosti k financování vývozu kapitálových statků do regionů s nízkými příjmy, například do subsaharské Afriky, a k naplňování celosvětové potřeby investic do nové, nízkouhlíkové energetické soustavy.
Existuje-li schodek soukromých investic, problém skutečně netkví v nedostatku dobrých projektů, nýbrž v nedostatku čitelnosti politik a doplňkových dlouhodobých veřejných investic.
Plán předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, že se výběrem poměrně malých objemů veřejných prostředků budou financovat dlouhodobé investice v Evropě s cílem odblokovat rozsáhlé toky soukromého kapitálu, je proto důležitým krokem správným směrem.
Pochopitelně bychom neměli podceňovat schopnost tvůrců politik špatnou situaci ještě zhoršit (například vytlačením řecké dluhové služby za hranice sociální únosnosti).
Měli bychom si ale uvědomit, že hlavní hrozby pro růst v tomto roce, například nevyřešená řecká dluhová krize, rusko-ukrajinský konflikt a rozvrat na Středním východě, jsou svým charakterem spíše geopolitické než makroekonomické.
Moudrá diplomacie a moudrá měnová politika mohou v roce 2015 vytvořit cestu k prosperitě.
Široké zotavení je v dosahu, naložíme-li s oběma ingrediencemi správně.
Jádro nové strategie ECB
LONDÝN – Evropská centrální banka se vydala ve stopách Federálního rezervního systému USA a zahájila hloubkovou revizi své strategie měnové politiky.
V úvahách o zásadních změnách svého přístupu by ale centrální banky měly mít na paměti možná narušení prostředí, v němž působí.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Nikde to neplatí víc než u strategií řešení změny klimatu, jednoho z nejdůležitějších problémů naší doby.
Evropské země se zavázaly, že do roku 2050 promění své ekonomiky v uhlíkově neutrální, a proto teď ECB musí přemýšlet, jak by její měnověpolitický rámec mohl s touto transformací pomoci.
Smlouva o fungování Evropské unie prvořadým cílem Evropského systému centrálních bank (ESCB) určuje udržování cenové stability, ale prohlašuje rovněž, že „aniž je dotčen [tento] cíl…, podporuje ESCB obecné hospodářské politiky v Unii se záměrem přispět k dosažení cílů Unie, jak jsou vymezeny v článku 3 Smlouvy o Evropské unii.“ Podle článku 3 Unie usiluje o udržitelný rozvoj založený na „…vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí“.
Je zřejmé, že dekarbonizace ekonomiky nelze dosáhnout bez hlubokých strukturálních změn.
Průmět do reality tu nabízí krize COVID-19.
Zatímco Mezinárodní měnový fond odhaduje, že pandemie letos sníží globální HDP o zhruba 4,9 %, Mezinárodní energetická agentura předvídá 8% globální úbytek emisí oxidu uhličitého.
K úbytkům emisí v tomto rozsahu však musí od nynějška do roku 2030 docházet každoročně, máme-li mít naději, že průměrné globální teploty udržíme v rozmezí do 1,5°C oproti předprůmyslovým úrovním.
Kromě lidských obětí globální recese uvalila obrovské břemeno na veřejné finance, takže ohrožuje vzdělávání mladých lidí a také pokroky, jichž v posledních desetiletích dosáhly ženy a rozvojové země.
Je tudíž zřejmé, že změnu klimatu nelze řešit prostým tlumením ekonomické aktivity; naprosto nezbytné bude celkově revidovat výrobní soustavy.
Jediným způsobem jak do roku 2050 dosáhnout emisí na úrovni čisté nuly je transformovat způsob výroby, přepravy i spotřeby.
Jednou z nejúčinnějších cest k tomuto cíli – a možná cestou jedinou – je zvyšovat cenu uhlíku a zároveň zrychlovat tempo technologických inovací.
Tento přístup by však nevyhnutelně vyvolával podstatné nabídkové šoky.
Jak by cena uhlíku stoupala a obnovitelné zdroje postupně nahrazovaly fosilní paliva, kolísala by nákladnost vstupů, zejména energie.
Kromě energetiky by se rozsáhlé, potenciálně disruptivní změny relativních cen dotkly také přepravy a zemědělství.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Ať už se centrální banky usnesou na jakémkoli měnovém rámci, bude potřebovat schopnost zvládat rozsáhlé strukturální posuny a dopady do relativních cen, jež dekarbonizace přinese.
Poněvadž konstantní tempo vzestupu nelze zachovávat napříč všemi cenami, otázkou pro tvůrce měnových politik bude, který cenový index mají stabilizovat.
Za současného rámce ECB cíluje inflaci eurozóny prostřednictvím Harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP).
Tento index však zahrnuje ceny energií, takže se k řešení dekarbonizační výzvy nehodí.
Za situace, kdy inflaci do cen uhlíku naprogramují tvůrci politik EU, by se ECB neměla snažit stlačovat ostatní ceny v HICP, až porostou relativní ceny energie, neboť by to vyvolávalo ještě silnější pokřivení.
To tedy nevyhnutelně směřuje k závěru, že ECB bude muset opustit index HICP a používat indexy jádrové inflace, které nezahrnují ceny energií a potravin.
Důvodem není jen to, že jádrová inflace je spolehlivějším ukazatelem méně kolísavé složky inflace.
Je jím spíš to, že tvůrci měnových politik budou muset rozlišovat mezi změnami cen, k nimž dochází z příznivých příčin (v důsledku žádoucích strukturálních změn), a změnami cen, které naznačují dočasnou nevyváženost mezi nabídkou a poptávkou.
ECB by se měla snažit minimalizovat pouze druhou kategorii.
Pravda, občas se tvrdí, že centrální banky by měly cílovat indexy spotřebitelských cen jako HICP, protože ty lépe odrážejí kupní sílu a zjednodušují vysvětlování politických rozhodnutí.
Nedávné průzkumy ovšem ukazují, že veřejnost dobře nerozumí už současnému rámci.
Centrální banky zjevně musí zlepšit své komunikační politiky.
Není ale nikterak zřejmé, že co se týče komunikace s veřejností, by cílování jádrového indexu cen očištěného o ceny energií bylo problematičtější než současný přístup.
Pro odborníky by pak bedlivé sledování otázek měnové politiky mělo být ještě méně problematické.
Kromě změny cílované ceny by ECB měla také uvažovat o reformách, které by její rámec zpevnily proti nabídkovým šokům.
Jednou možností je cílovat směřování nominálního HDP, aby nabídkou vyvolávané a ekonomickými zpomaleními doprovázené šoky nezpůsobovaly nežádoucí vzestupy úrokových sazeb.
V postpandemickém prostředí, kde budou nominální hladiny zadlužení nadlouho vysoké, by bylo problematické muset zpřísňovat jen proto, že negativní nabídkový šok vytlačil inflaci přes 2 %.
Kdyby byl reálný (inflačně očištěný) růst HDP stlačený, měnové utužení by mohlo destabilizovat dluhovou dynamiku a vést k dramatickým důsledkům.
Naproti tomu v rámci s cílováním nominálního HDP a věrohodnými fiskálními pravidly eurozóny by byla ECB v lepším postavení, aby dohlížela na spořádané, povlovné snižování poměrů zadlužení k HDP, zatímco ve střednědobém výhledu by byla cenová stabilita zaručena.
Každopádně v očekávání důležitých strukturálních posunů, které se před námi rýsují, je první úkol ECB zřejmý.
Nadešel čas, aby svůj cenový cíl zaměnila za jádrový index cen, aby její strategie lépe vyhovovala obecnější klimatické a dekarbonizační agendě EU.
Utajený nový mandát ECB
STANFORD – Měnová politika Evropské centrální banky prošla během pandemie zvláštní proměnou.
Celkový přístup banky jako by se řídil něčím jiným než cílem stability cen, což naznačuje, že přijala nový mandát, aniž by to veřejně ohlásila.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Od počátku krize covidu-19 se ECB daří zužovat rozdíl mezi výpůjčními náklady severních a jižních členských států a severo-jižní rozpětí výnosů se tak posouvá na historická minima.
Evropa pohlédla do tváře řadě hrozeb pro svou jednotu – od administrativy Donalda Trumpa a revanšistického Kremlu Vladimira Putina po čím dál průbojnější Čínu a populisty domácí provenience –, a tak tvůrci politik v zásadě přijali „zužování rozpětí“ jako nový mandát.
Prezidentka ECB Christine Lagardeová a její kolegové si zřejmě uvědomují, že nejdůležitější metou, o jejíž dosažení může instituce jako ECB v tomto mezním okamžiku usilovat, je zajištění evropské jednoty a solidarity.
Ač to patrně nikdo v bance nepřizná, není mnoho pochyb o tom, že teď působí v oboru ztenčování rozpětí.
Prostřednictvím nákupů obrovských objemů dluhopisů od periferních členských států v rámci politiky kvantitativního uvolňování a Programu mimořádných pandemických nákupů (PEPP) posiluje ECB na trhu poptávku po rizikovějších dluhopisech.
Výnosy desetiletých suverénních dluhopisů vydaných Portugalskem a Španělskem se v důsledku toho propadly pod nulu a výnosy italských dluhopisů klesly na nejnižší úroveň za deset let.
Lagardeové vůdčí tým má víc úspěchů v zužování severo-jižního rozpětí úrokových sazeb než v plnění mandátu ECB na poli cenové stability, vymezeného roční inflací „mírně pod 2 %“.
Je to snad odrazem uznání Rady guvernérů ECB, že bez silnější fiskální stimulace je inflační cíl nedosažitelný.
Samozřejmě že i pokud ECB s ohledem na inflační cíl přijala přístup založený na otázce „k čemu je to dobré?“, nevysvětluje to její vytrvalé odmítání snížit diskontní sazbu i tváří v tvář jednomu z největších šoků pro ekonomickou aktivitu, co paměť sahá.
Na posledním zasedání Rady guvernérů odmítla snížit diskontní sazbu z -0,5 %, čímž vyvolala účinek kontraproduktivního zvýšení měr.
Ve výsledku tento přístup vymrštil euro na nejvyšší hladiny od roku 2018 a zapříčinil ještě hlubší pokles inflace eurozóny od cíle ECB během teď už čtvrtého měsíce nepřetržitě klesajících cen.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Nevyřčený důvod této strategie je nad slunce jasný: ECB se zaměřuje na zlepšování podmínek pro banky v periferních zemích eurozóny a má za to, že snížení diskontní sazby by zhoršilo problémy těchto bank.
Navzdory podstatným zlepšením jejich finančního zdraví se banky v periferních zemích nadále silně obávají důsledků současné krize.
Tento problém by se ale měl sám vyřešit, jak se budou ekonomiky na jihu zotavovat.
Prozíravou reakcí na to, že ECB zanedbává svůj inflační mandát, je tedy prozatím si říct: „No a co?“ Zužování rozpětí výnosů mezi severem a jihem je pro přežití a budoucí prosperitu Evropy mnohem důležitější než pár rysek na indexu cen.
Ostatně stačí se podívat na výsledky.
Nový mandát, jenž se neodvažuje vyslovit své jméno, už předešel rozpadu eura v důsledku pandemie – možnosti, jíž se zkraje mnozí obávali.
Usadil eurozónu na skálopevný základ a v poslední chvíli před druhou vlnou nákazy prohloubil evropskou finanční integraci a solidaritu (což posiluje přitažlivost dluhopisů nejslabších členů pro mezinárodní investory).
Politiky zužování rozpětí byly možná nejdůležitějšími kroky uskutečněnými na zasedání rady guvernérů minulý týden, kdy zahájila čerstvé kolo stimulace příslibem nákupu dluhopisů za dalších 500 miliard eur prostřednictvím rozšíření PEPP z 1,35 bilionu na 1,85 bilionu eur.
Ve stejnou dobu, kdy odklání pozornost od inflačního cíle, jedná ECB s pevným záměrem, co se týče stability rozpětí.
Úloha samotné Lagardeové v novém směřování ECB je poněkud nejednoznačná.
V březnu na tiskové konferenci ECB poznamenala, že není úkolem banky zužovat mezeru ve výpůjčních nákladech mezi silnějšími a slabšími ekonomikami eurozóny.
Její komentář však na trzích s dluhopisy vyvolal odprodej, což hlavního ekonoma ECB Philipa Lanea přimělo obtelefonovat přední finanční instituce, aby se ujistil, že nedochází k nedorozumění ohledně politiky ECB.
Současný postoj Lagardeové se od toho, co vyslovila na počátku roku, značně liší.
Vyznívá mnohem méně jako její březnový přístup, ba zní spíš jako francouzský prezident Emmanuel Macron, pro něhož je podpora periferních zemí a severo-jižní integrace odjakživa věcí prvořadého zájmu.
Nehledě na svůj počáteční postoj se Lagardeová rychle vzpamatovala a proměnila se v lídryni, již ECB potřebuje.
Nová faktická strategie zužování rozpětí možná nese, a možná nenese četné otisky Macronových prstů, ale nad tvorbou politik ECB už nemají výlučnou moc krátkozrací technokraté.
Zřejmý vliv mají politici s hlubokým porozuměním tomu, co Evropa potřebuje, a celkové výsledky jsou víc než uspokojivé.
Afrika není na měnové unie připravená
ABIDŽAN – Západoafričtí političtí lídři nedávno ohlásili, že frank CFA – měnu vytvořenou Francií v roce 1945 pro vlastní kolonie a dodnes užívanou 14 africkými zeměmi – nahradí letos nová měna zavěšená k euru, nazvaná eko.
Ponaučení z vlastní zkušenosti se zónou franku CFA a z eurozóny však vyvolávají vážné pochybnosti ohledně připravenosti regionu na výzvy, jež tato nová měnová unie přinese.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Kritici zóny franku CFA se už dlouho zaměřují na pociťovanou dominanci Francie, která podle názoru mnohých vyústila ve stav, jejž zesnulý kamerunský ekonom Joseph Tchundjang Pouemi nazval „měnovým poddanstvím“ Afriky CFA.
Nové reformy se pokusí to změnit uvolněním vazeb na Francii, včetně ukončení požadavku, aby tam členské státy ukládaly polovinu svých zahraničních rezerv.
(Dříve byla součástí pravidla francouzská záruka za směnitelnost franku CFA.)
Skutečné výzvy, jimž africké měnové unie čelí, však nemají nic společného s politickou suverenitou.
Souvisejí s ekonomikou.
Navzdory 75leté existenci je zóna franku CFA stále domovem části nejchudších zemí světa (Niger, Mali, Burkina Faso, Středoafrická republika).
I v nejbohatších a nejvyspělejších zemích franku CFA (Kamerun a Pobřeží slonoviny) byly reálné příjmy na osobu v roce 2019 nižší než před zhruba čtyřmi desetiletími.
Právě proto eko – a další regionální měnové záměry jako Jihoafrické rozvojové společenství (SADC) a Východoafrické společenství (EAC) – představuje jednu z největších výzev v oblasti hospodářské politiky v dějinách Afriky.
Kontinent se skládá z malých, otevřených ekonomik, spoléhajících na obchod jako hlavní motor růstu.
Vzhledem ke struktuře jejich výroby a skladbě vývozu rozhodnutí tvůrců politik ohledně kurzovních režimů a politik přímo ovlivňují růstové vyhlídky, vývoj sektorů a zaměstnanosti, strukturální transformaci a institucionální rozvoj.
Měnová unie chudých zemí se společnou měnou zavěšenou k silnému euru přitom ohrozí externí konkurenční schopnost, která má zásadní význam pro jejich růst.
V několika zásadních ohledech je neméně znepokojivé, že země franku CFA v současnosti nesplňují ekonomická kritéria pro vstup do měnové unie.
V prvé řadě jsou mezi členy franku CFA a uvnitř budoucí ekozóny příliš nízké objemy obchodu, takže měnová unie není žádoucí.
Čím větší je v rámci skupiny zemí objem obchodu, tím větší jsou potenciální přínosy jednotné měny a menší motivace členů usilovat o korekce prostřednictvím jednostranných měnových strategií a pružných směnných kurzů.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Vnitroafrický obchod ale představuje necelých 15 % regionálního obchodování.
Naproti tomu, když bylo v roce 1999 přijato euro, vnitroevropský obchodní styk už tvořil zhruba 60 % francouzského a německého zahraničního obchodu.
Političtí lídři v Africe a Francii prohlašují, že jednou z jejich hlavních pohnutek k vytvoření ekozóny je povzbudit hospodářskou integraci.
Tím však k věci přistupují z nesprávného konce: Země nezavádějí společnou měnu proto, že obchod mezi nimi je na nízké úrovni, nýbrž proto, že už vzájemně obchodují v takovém rozsahu, že odstraněním kurzového rizika mohou podstatně snížit transakční náklady.
Druhým významným nedostatkem je nesourodost průmyslové struktury mezi členy ekozóny, z níž plyne, že na externí šoky, například změny komoditních cen, reagují protichůdně.
Zatímco část zemí současné zóny franku CFA (Kamerun, Pobřeží slonoviny, Gabon a Rovníková Guinea) vyváží ropu a vzestup jejích cen jim prospívá, jiné (Středoafrická republika, Niger, Mali a Burkina Faso) ropu dováží a vzestup cen by jim ublížil.
Když členové měnových unií čelí takovým asymetrickým šokům, institucionální struktura ztrácí rovnováhu a stabilitu.
Zatřetí, navzdory řadě úmluv a dohod je volný přeshraniční pohyb zboží a osob – podstatná podmínka dobře fungující měnové unie – uvnitř stávající zóny franku CFA silně svázaný.
Tato „mobilita faktorů“ je nejlepší pojistkou proti externím šokům, protože lidé se mohou volně stěhovat přes hranice, aby využili pracovních příležitostí.
V eurozóně například volný pohyb pracovních sil umožňuje Řekům pracovat v Berlíně nebo Paříži.
Naproti tomu kamerunský dělník, který se chce přestěhovat do sousedního Gabonu, má malou šanci získat pracovní povolení – a i kdyby jej získal, střetal by se s otevřeným, ne-li násilným nepřátelstvím místních pracujících, zahořklých roky nezaměstnanosti.
Konečně, v zóně franku CFA neexistuje společná fiskální politika ani věrohodný donucovací mechanismus, který by jednotlivé členské státy odrazoval od nadměrného zadlužení nebo kolektivně řídil suverénní dluh.
K usnadnění sledování, kontroly a potlačování rizik finančních nákaz, jež přináší nezávislost, by navíc byla nutná hlubší integrace národních bankovních a finančních soustav.
Dosavadní úspěchy Afriky při budování institucí, zejména k dohledu nad citlivými otázkami řízení a správy týkajících se suverénních států, jsou však chabé.
I když se pravidla schválí a formálně existují, absence věrohodného dohledu a vymáhání znamená, že zůstanou jen na papíře.
Země v SADC a EAC také neplní kritéria pro optimální měnové oblasti s dobře fungujícími nadnárodními soustavami veřejných financí a bankovnictví.
Afričtí političtí lídři považují měnové unie za krůčky na cestě ke kontinentálnímu politickému sjednocení.
Společná měnová politika ale k dosažení takového cíle nepostačuje.
Žádná strategie regionální integrace nedokáže přežít všudypřítomnou chudobu a sociální pnutí, natož je překonat.
Hospodářský rozvoj je předpokladem stabilních společností.
Vhodnější měnovou strategií pro africké země by bylo projekt měnové integrace kontinentu přepracovat a realizovat jej prostřednictvím soustředných kruhů, menších skupin zemí s podobnou strukturou produkce, jakož i věrohodnými nadnárodními fiskálními a bankovními politikami.
Sdílená měna zavěšená ke koši měn nebo s režimem pružných směnných kurzů by zajistila externí konkurenční schopnost a zajistila víc ekonomických přínosů.
Další možností je jít cestou dřívějších členů zóny franku CFA, jako jsou Maroko, Tunisko a Vietnam (Indočína).
Znovunabytím národní kontroly nad měnovou politikou si dokázaly zajistit externí konkurenční schopnost, navázat svá odvětví na globální hodnotové řetězce a zužitkovat výhody světového obchodu.
Dobře fungující měnová unie vyžaduje nadnárodní fiskální instituce a vymahatelná pravidla, která členům pomohou vypořádat se s asymetrickými šoky.
Volný pohyb zboží a pracovních sil by měl být realitou, ne cílem.
Schodky a dluhové politiky by měly být napříč měnovou unií soudržné a dozorované věrohodným centrálním orgánem.
Konečně finanční a bankovní sektor by měly být pod bedlivým dohledem celounijní instituce schopné vymáhat přísná obezřetnostní pravidla.
Při nesplnění těchto předpokladů bude navržená ekozóna v západní Africe pro všechny zúčastněné problematickým, riskantním a potenciálně bolestivým podnikem.
Hospodářská agenda pro příští jihoafrickou vládu
KAPSKÉ MĚSTO – Téměř dvě desetiletí poté, co bylo zmařeno úsilí Nelsona Mandely jmenovat svým nástupcem Cyrila Ramaphosu, si jej teď členové Afrického národního kongresu (ANC) zvolili za lídra strany.
Samozřejmě, Ramaphosa ještě není prezidentem Jižní Afriky.
Už teď jsou ale vysoká očekávání, že hospodářská politika pod jeho vedením získá nový směr.
Co tedy bude muset Ramaphosův prezidentský úřad udělat pro obnovení růstu a zajištění sociálního pokroku v zaostávajícím ekonomickém tahounovi Afriky?
Od recese v letech 2008-2009 jihoafrická ekonomika stagnuje, svazována přešlapy ve vedení země a propadem důvěry.
Nezaměstnanost vystoupala na 27,7 %, nejvyšší míru za 13 let.
Růst HDP bude letos činit 0,7 %, přičemž v roce 2016 dosáhl pouhých 0,3 %.
Veřejný dluh stoupá a reálný příjem domácností na hlavu ustrnul.
Nerovnost zůstává extrémní a sociální nespokojenost vysoká.
Nezbytné odhodlání uskutečňovat soudržné politiky zůstává prchavé, vzdor vyhlášení Národního rozvojového plánu v roce 2011.
Když byl v březnu z kabinetu prezidenta Jacoba Zumy odvolán ministr financí Pravin Gordhan, šla ke dnu spolupráce mezi firemními a vládními lídry usilující o posílení klíčových reforem a zamezení poklesu úvěrového ratingu.
Zhoršující se hospodářské vyhlídky plodí rozbíhavé prognózy.
Někteří naléhají, že je třeba uchránit výdobytky: fiskální konsolidaci, okleštění pravomocí unie, deregulaci trhů.
Jiní vyzývají k radikální proměně: státem organizované industrializaci, bezplatnému vysokoškolskému vzdělávání, přerozdělení půdy bez náhrad.
V minulosti silné vedení a angažovanost zainteresovaných stran umožňovaly sociálním partnerům nacházet i přes hlučný diskurz jihoafrické politiky společnou řeč.
Dnes je však debata o reformě povrchní a polarizovaná, obklopena odhaleními rozsáhlé korupce a podvodů ve veřejném i soukromém sektoru.
Výsledné nahlodávání důvěry ohrožuje už beztak spletité programy budování státu a oživování ekonomiky.
Ve snaze obnovit politickou a sociální soudržnost bude nové vedení ANC nuceno nejen upevnit etické zásady ve veřejné službě.
Dosažení inkluzivního růstu, aniž by hrozil sebezničující fiskální propad, si vyžádá nelehké ekonomické rozhodování.
Urychlený rozvoj vyžaduje nekonvenční směs politik a významné posuny v rovnováze mezi státem a trhy.
Prvořadým cílem zůstává vytvoření ekonomiky náročnější na zaměstnanost.
Vytrvale vysoká nezaměstnanost signalizuje neefektivnost mobilizace lidských zdrojů.
Také je to zřejmá překážka pro snižování chudoby a nerovnosti.
Příští rok Jižní Afrika zavede zákonnou minimální mzdu, která přispěje k ochraně mnoha ohrožených zaměstnanců a mohla by vést k jednodušším a spravedlivějším výsledkům než současná změť kolektivních smluv a odvětvových závazků.
Jak ale nedávno předestřel panel na vysoké úrovni, jemuž předsedá bývalý prezident Kgalema Motlanthe, na podporu zaměstnanosti mladých lidí a dalších zranitelných uchazečů o práci jsou zapotřebí doplňková opatření.
Stávající dotace na mladé pracující, fungující jako dočasné daňové pobídky pro zaměstnavatele, by se měly rozšířit na všechny zaměstnance s nízkými příjmy v oficiálním zaměstnání.
Tento postup, již jihoafrické komisi pro trh práce původně před 20 lety navrhl profesor Sam Bowles z Massachusettské univerzity, zůstává nejpřesvědčivější tržní možností jak se vypořádat se strukturálním dědictvím apartheidu v podobě nezaměstnanosti.
Kromě toho by se měly rozšířit místně spravované programy veřejné infrastruktury a komunitního zaměstnávání, u nichž se uplatňuje minimální mzda a základní pracovní standardy.
Podpora příjmů domácností by měla jet po dvou kolejích: už dobře zavedených hotovostních transferech a základní záruce zaměstnání, která značně zaostává za potřebami.
Aktivní intervence na trhu práce a zamýšlené veřejné služby na podporu zaměstnanosti by se měly utvářet jako partnerství veřejného a soukromého sektoru a stavět na prokázané úspěšnosti zavedených nezávislých iniciativ.
Rovněž plánování, kontrola a financování odborného a učňovského školství vyžadují účinnou spolupráci mezi podnikatelskými skupinami, národní vládou a obcemi.
Kromě těchto institucionálních reforem Jižní Afrika potřebuje svižnější investice do měst, městské infrastruktury a bydlení.
Urbanizace je výrazným faktorem růstu produktivity a lepších životních podmínek.
Jihoafrická města jsou stále rasově roztříštěná a prostorově neefektivní.
Příliš mnoho lidí stále žije v neformálních osadách, často daleko od dostupných pracovních příležitostí.
Systémy příjmů potřebných k investování do lepšího bydlení, moderní dopravy, komunikačních sítí, průmyslových center a rozvoje podniků vyžadují posílení, ale nejsou dysfunkční.
Jihoafrická města jsou bonitní.
Mají vynikající univerzity a schopné finanční instituce.
Odvážnější územní plány, inkluzivnější rozvojové strategie a zefektivněné obchodní procesy by podnítily investice a posílily sebeudržující růstovou dynamiku.
Rozšířené příležitosti na trzích s nabídkou městského bydlení jsou nezbytností, ale důležitý je i přístup k půdě a živobytí na venkově.
Návrhy Motlantheho panelu na vysoké úrovni zahrnují posílení systémů správy území v neformálních osadách a tradičních okresech a usnadnění parcelace zemědělské půdy.
Posílením partnerství mezi zavedenými komerčními provozovateli a nastupujícími farmáři by jihoafrické zemědělství mohlo rozšířit zaměstnanost a přispět k potravinové bezpečnosti.
Energetice a letecké a železniční dopravě stále dominují bezmála monopoly vlastněné státem, jejichž bilance jsou vprostřed rostoucích nákladů v nesnázích.
Konkurence a soukromé vlastnictví by ulehčily bilanci státu od rozsáhlých a znepokojivých podmíněných závazků.
Další nezbytností – která by prospěla Jižní Africe i jejím sousedům – je svižnější pokrok v regionální hospodářské spolupráci, napříč veřejným i soukromým sektorem.
Mezi zeměmi na jihu Afriky existují rozrůstající se finanční, obchodní a migrační vazby, jakož i sdílené vodohospodářské, dopravní, elektrorozvodné a komunikační sítě.
Přesto region trpí nedostatkem projektů společných infrastrukturních investic, chabou spoluprací v podpoře obchodu a hlemýždí spoluprací v oblasti finančních a daňových uspořádání.
Velké zpoždění má reforma Celní unie jižní Afriky.
Možná nejtěžší zkouškou, s níž se nové vedení ANC střetne, však bude zvrátit plíživý dirigismus, s nímž se země v posledních letech potýká, zatímco prochází odvážnými reformami.
Jak soukromé investice, tak zásadní státní programy už příliš dlouho brzdí nevhodně nasměrované byrokratické snahy usilující o podporu černošských ekonomických zájmů a nesrozumitelné a nepraktické směrnice veřejné správy.
Samozřejmě, socioekonomický rozvoj černošské populace má pro rychlejší rozvoj s širší základnou stěžejní význam.
Přísná pravidla a kontrolní postupy jsou zase nezbytné pro poctivé a transparentní finanční řízení.
Jižní Afrika ale nepotřebuje překážky investic a iniciativ, nýbrž nástroje usnadňující aktivitu a pobídky odměňující produktivitu.
Pokud nové vedení ANC otevře ekonomické příležitosti a současně skoncuje s prospěchářskými dohodami, důvěra a růst se vrátí.
Triangulace brexitu
BRUSEL – Od chvíle, kdy Velká Británie těsnou většinou hlasů schválila vystoupení z Evropské unie, už uplynulo více než sto dní, avšak stále zdaleka není jasné, jakými pravidly se bude po brexitu řídit obchodní výměna přes kanál La Manche.
Politické diskuse se obvykle točí kolem tří klíčových otázek: imigračních kontrol, přístupu na jednotný trh a práv na přeshraniční činnost („passporting rights“) pro finanční služby.
Jakou rovnováhu by měli evropští lídři nastavit?
Mnozí lidé v Británii přesně vědí, co chtějí: zavést kontroly pohybu pracovníků ze zbytku EU, a tím ochránit domácí trh práce, avšak beze ztráty přístupu na jednotný trh nebo práv na přeshraniční činnost, které britským firmám umožňují prodávat své finanční služby na kontinentu.
Tak zněla ostatně dohoda, kterou mnozí čelní stoupenci brexitu před červnovým referendem slibovali.
Slib „brexitýrů“ však zůstává jen zbožným přáním.
Jak poznamenal německý ministr financí Wolfgang Schäuble, přístup na jednotný trh je neoddělitelně spjatý s volným pohybem osob.
Schäuble se dokonce nabídl, že zašle britskému ministru zahraničí Borisi Johnsonovi kopii Lisabonské smlouvy, v níž je tato spojitost zakotvena.
Možná to zní legalisticky a rozhodně je to odraz politických motivací.
Ze základních ekonomických principů nicméně vyplývá, že volný pohyb osob je skutečně přinejmenším stejně důležitý jako volný obchod.
Obchod je obvykle výhodný pro obě strany.
Je tedy zřejmé, že je ve společném zájmu Velké Británie a EU minimalizovat ztráty ze zavádění nových bariér v důsledku brexitu.
Z hlediska evropské prosperity záleží na velikosti obchodních bariér, nikoliv na otázce, která strana je čistým vývozcem či dovozcem.
Nízké bariéry obvykle znamenají nízké náklady, pokud jimi nejsou dotčeny velké objemy obchodu.
Se zvyšováním bariér však nepřiměřeně roste negativní dopad na prosperitu.
Dobrou zprávou pro Británii je skutečnost, že by pravděpodobně nečelila podstatně vyšším obchodním bariérám ani v případě, že by skutečně opustila jednotný trh.
Koneckonců má EU obecně liberální obchodní režim s nízkými vnějšími cly.
Proto tolik studií nepokládá ekonomický přínos bezcelního transatlantského obchodu za hlavní důvod, proč ho podporovat.
I kdyby musela Británie překonávat některé dodatečné bariéry – například nové celní požadavky nebo osvědčení o zemi původu –, jejich dopad by byl s největší pravděpodobností relativně malý.
Příklad Švýcarska – které je do výrobních řetězců EU integrované ještě více než Británie – ukazuje, že efektivní celní správy na obou stranách dokážou držet tyto bariéry na minimu.
Vývoz zboží do EU každopádně generuje jen asi 6% britského HDP.
Dalším důvodem, proč zavedení některých nízkých obchodních bariér pravděpodobně nevytvoří velké ztráty, je skutečnost, že existují jen malé rozdíly v nákladech na výrobu zboží na jednom či druhém trhu.
Například výroba automobilu ve Velké Británii stojí zhruba stejně jako jeho výroba v Německu.
Bariéry pro volný pohyb pracovní síly jsou něco jiného.
Produktivita a příjem na zaměstnance ve Velké Británii zůstávají podstatně vyšší než například v Polsku.
Za hodinu práce pobírá zaměstnanec v Británii přibližně 25 eur, zatímco v Polsku pouhých 8,50 eur.
Neumožnit polskému zaměstnanci práci v Británii by jinými slovy znamenalo vysoké ekonomické náklady pro Evropu.
Pokud navíc britská premiérka Theresa Mayová dostojí svému avizovanému cíli snížit čistou imigraci na méně než 100 000 osob, pak bude muset Británie zavést drastická – a potenciálně nákladná – opatření, aby uzavřela britský trh práce.
To znamená, že bariéry, které mohou zavést vyjednavači z EU – a jež se dotýkají především zbožního obchodu – budou mít pravděpodobně mnohem menší dopad než bariéry zaváděné Británií, jako jsou kvóty na pracovníky z EU.
Je tu však ještě jedna oblast, kterou musí brát vyjednavači v úvahu: finanční služby.
Zatímco celkový obchod se službami pravděpodobně brexitem nijak významně neutrpí – vnitřní trh služeb stejně nikdy tak dobře nefungoval –, finance představují zvláštní případ, a to převážně díky úpravám přeshraniční činnosti bank.
Na výhody finanční integrace mají ekonomové často nejednoznačný názor, v neposlední řadě proto, že vydatné toky bankovních úvěrů mohou mít vážný dopad na makroekonomickou stabilitu.
Například sekuritizace sice může při správném nastavení přispět ke snížení rizika a zvýšení dostupnosti úvěrů pro riskantní vypůjčovatele, avšak globální finanční krize v roce 2008 jasně ukázala, že pokud sekuritizace zajde příliš daleko, může znamenat obrovské náklady.
Lze však podniknout kroky k maximalizaci výhod poskytování finančních služeb přes kanál La Manche i po brexitu.
Klíčové je neodvíjet veškerá rozhodnutí od snahy udržet roli londýnské City coby finančního centra Evropy, nýbrž zajišťovat, aby poskytované služby posilovaly evropské kapitálové trhy.
To si vyžádá důraz na kapitál oproti dluhovým nástrojům a na tržně založené financování oproti bankovním úvěrům.
Z ekonomického hlediska jsou priority, jimiž by se měla vyjednávání o brexitu řídit, docela zřejmé.
Vyjednavači se musí zaměřit na minimalizaci nových bariér volného pohybu pracovních sil; měla by to být ještě větší priorita než udržení volného pohybu zboží.
A britské finanční služby by měly být v EU vítané, ovšem jen v případě, že budou přispívat k odklonu od „bankocentristického“ systému a k završení unie kapitálových trhů.
Diskusi však nadále pokřivuje politika, což vede lídry k tomu, aby zakreslovali červené čáry v oblasti volného pohybu osob a zaujímali merkantilistické postoje k finančním službám.
Jedině státnický přístup na obou stranách může přesunout pozornost k tomu, co je pro obě strany dobré.
Hospodářské důsledky koronaviru
TOKIO – Od dob, kdy byl loni v prosinci ohlášen v čínském Wu-chanu nový typ koronaviru, počet celosvětově nakažených osob vyletěl na víc než 44 000 a počet úmrtí už přesahuje 1100.
Virus se šíří napříč Asií – mimo jiné do Japonska, Jižní Koreje, Singapuru, Thajska, Vietnamu a Malajsie – a také do zemí v Evropě a Severní Americe, přestože mimo Čínu bylo prozatím hlášeno jen jedno úmrtí.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Jak smrtonosný tento nový virus nakonec bude, se teprve uvidí.
V současnosti je rozhodně méně závažný než epidemie těžkého akutního respiračního onemocnění SARS v letech 2002-3, způsobeného jiným koronavirem.
Nový virus už sice připravil o život víc lidí, ale SARS byl větší zabiják, neboť celosvětově usmrtil téměř 10 % z 8096 lidí, o nichž se ví, že je nakazil.
Nicméně vláda čínského prezidenta Si Ťin-pchinga vyhlásila 23. ledna uzavření Wu-chanu, města s 11 miliony obyvateli.
Od té doby počet čínských měst v karanténě vystoupal na 16 a další mohou následovat.
Karantény a další povinná opatření zaměřená na potlačení nemoci citelně ochromují čínské hospodářství, což má dominové účinky i jinde v Asii.
Wu-chan je kupříkladu hlavním městem provincie Chu-pej, jednoho z průmyslových center Číny.
Továrny tam mají přední japonské automobilky Honda a Nissan, jakož i několik jejich evropských konkurentů.
V regionu mají významná výrobní zařízení také producenti automobilových dílů, elektronických součástek a průmyslového vybavení.
Mnohé z těchto továren byly nuceny zastavit výrobu, protože jejich zaměstnanci se po svátcích čínského Nového roku nemohli vrátit.
Tyto odstávky představují podstatný šok pro dodavatelské řetězce globálních společností napříč Asií.
Na základě hodnoty tamního vývozu do pevninské Číny a Hongkongu v poměru k HDP bude patrně nejsilněji postižen Tchaj-wan, následovaný Vietnamem, Malajsií a Jižní Koreou.
Regionální zaměstnavatelé se potýkají s dalším šokem na straně nabídky, jelikož mnozí Číňané pracující v Japonsku a dalších asijských zemích se nechtějí nebo nemohou vrátit z Číny.
Nadto vzplanutí koronaviru naruší export čínských výrobků do Japonska, především zpracovaných potravin a oděvů.
Všechny tyto faktory zapříčiní nedostatky na straně nabídky, čímž oslabí hospodářský růst obchodních partnerů Číny.
Koronavirus vyvolá rovněž velký šok na straně poptávky, hlavně proto, že čínští turisté byli velkým přínosem pro odvětví cestovního ruchu mnoha zemí.
Počty čínských turistů teď strmě klesají, neboť Čína svým občanům zakazuje skupinové cesty do zahraničí a řada zemí Číňanům odmítá nebo omezuje vstup.
Soudě podle velikosti výdajů čínských návštěvníků v poměru k HDP budou nejvíce zasaženy oblíbené destinace jako Thajsko, Vietnam a Singapur.
Pokud šíření viru přetrvá, obzvláštní znepokojení zavládne v Japonsku, protože na 24. července je plánován začátek letních olympijských her v Tokiu.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
I pokud má však virus daleko k dosažení vrcholu, Čína může negativní šok pro agregátní poptávku tlumit stimulačními opatřeními, jako bylo to, které Čínská lidová banka oznámila 2. února.
Bude-li to nutné, obdobné kroky mohou podniknout i další vlády a centrální banky v regionu.
Firmy mohou narušené dodavatelské řetězce nahrazovat alternativními zdroji vstupů a spotřeba se může dál přesunout na internet.
Některé z těchto změn se mohou ukázat jako trvalé.
Přestože není jasné, jak rychle lze vyvinout účinnou vakcínu proti koronaviru, trvání současné krize bude záviset na dvou hlavních faktorech.
Prvním je, zda čínské orgány dokážou situaci dostat pod kontrolu a kdy se jim to podaří.
Za narůstajícího počtu obětí je to těžké odhadnout, ale pokud vláda uvalí karanténu na další města, hospodářský pokles bude nepochybně ještě prudší.
Druhou otázkou je, zda šíření viru dokážou zabránit ostatní země.
Někteří japonští lékařští experti říkají, že už musí být infikován podstatný počet Japonců, jelikož cestující z Číny volně vstupovali do země ještě měsíc po propuknutí infekce.
Na rozdíl od Číny však virus dosud v Japonsku nezapříčinil žádné úmrtí, což vyvolává otázky ohledně charakteru choroby a nejlepších způsobů její prevence a léčby.
Za účelem co nejrychlejšího stanovení nejvhodnějších zdravotnických reakcí by Čína a další postižené země měly bezodkladně sdílet své aktuální zkušenosti.
Ostatně lékařští experti doporučují přesunout preventivní prostředky z mezistátních hranic do vnitrozemí tím, že se lidem zajistí snadný přístup k soupravám pro samovyšetření.
Nakaženým osobám by pak mělo být přikázáno zdržovat se doma a vyhýbat se kontaktu s ostatními.
Sdílet informace s veřejností, tak jako v případě chřipky, by mohlo šíření koronaviru minimalizovat mnohem účinněji než drakonická omezení svobody pohybu, za něž zaplatí vysokou cenu jak tělesné a duševní zdraví lidí, tak ekonomika.
Na to by měly pamatovat další vlády, které v současnosti zvažují národní reakci na nový virus.
Čínské orgány by měly zvážit přehodnocení svého přístupu k budoucím epidemiím.
Budoucnost je stará
MNICHOV – Stárnutí naší společnosti je jeden z nejúspěšnějších příběhů dvacátého století.
Za posledních sto let se milionům lidí prodloužil život o více než tři dekády.
To je úspěch hoden oslav.
Musíme mít však také na paměti, že s větší délkou života přicházejí významné dlouhodobé ekonomické následky – a také, že mnoho společností stárne rekordní rychlostí.
OECD minulý rok varovala, že svět stárne bezprecedentním tempem a že by to mohlo vést ke snížení globálního ekonomického růstu v průměru o 3,6% v této dekádě a dále o 2,4% mezi lety 2050 a 2060.
Zejména země OECD budou zasaženi dvojím demografickým šokem.
Jejich společnosti budou nejen rychle stárnout, ale také pravděpodobně dojde ke snížení imigračního přílivu díky mizícímu rozdílu v příjmech mezi bohatými a rozvojovými zeměmi, což by snížilo velikost pracovní síly o 20% v eurozóně a o 15% v USA.
Demografové dělí země do čtyř kategorií, s ohledem na počet lidí starších 65 let v populaci: mladé (méně než 7% je starší 65 let včetně), stárnoucí (7-13%), staré (14-20%) a velmi staré (více než 21%).
Dnes se jako velmi staré kvalifikují pouze tři země na světě – Německo (21%), Itálie (22%) a Japonsko (26%).
V příštích pěti letech se však očekává, že se k nim přidají Bulharsko, Finsko, Řecko a Portugalsko.
V následující dekádě bude Evropa nadále stárnout a dalších 17 zemí, včetně Rakouska, Francie, Švédska a Spojeného království se přidá do kategorie velmi starých zemí, společně s Kanadou, Kubou a Jižní Koreou.
Během tohoto období budou výzvy spojené s rychlým stárnutím společnosti, postihovat především rozvinuté země.
Nicméně, do roku 2040 se již bude se zvládnutím stárnoucí populace potýkat nějakých 55 zemí, kdy se do kategorie velmi starých zařadí země jako USA, Čína, Singapur, Thajsko a Portoriko.
Co činí tento fenomén ještě pozoruhodnější je rychlost, s jakou se tyto proměny odehrávají.
Když se Francie v roce 1850 stala z mladé země zemí stárnoucí, bylo v USA stále legální otroctví, žárovka čekala na objevení a Německo se teprve mělo stát jednotnou zemí.
Trvalo to dalších 130 let, než se v roce 1980 stala Francie starou zemí.
Očekává se, že velmi starou se stane v roce 2023.
Po mnoho let bylo Japonsko považováno za zemi s nejrychleji stárnoucí populací na planetě.
Posunulo se z kategorie země s nejmladší populací v rámci skupiny G7 v 60. letech do pozice nejstarší světové země v roce 2008.
Pokud se však splní současné předpovědi, některé země zvládnou obdobnou transformaci o dekádu rychleji.
Nejrychleji stárnoucí zemí dneška je Jižní Korea, která se stala stárnoucí zemí v roce 1999, očekává se, že se stane zemí starou v roce 2017 a velmi starou v roce 2027.
Jinými slovy, Jižní Korea prodělá během tří dekád transformaci, která Francii trvala téměř 175 let.
A zatímco Jižní Korea možná stárne nejrychleji, vede úzce svázanou skupinu zemí, které zahrnují Bangladéš, Singapur, Thajsko a Vietnam.
Írán, kategorií stále mladá země, je další adept na titul nejrychleji stárnoucí země.
Stárnutí je výsledkem rostoucí očekáváné délky života a klesající míry plodnosti.
Rychlost klesající míry plodnosti je dramatická po celém světě: v Íránu to nebylo jiné než ohromující, když došlo k poklesu ze sedmi dětí na ženu v roce 1984 na 1,9 dítěte v roce 2006.
To bude jistě mít dlouhodobé důsledky, protože klesá velikost populace v produktivním věku a té stárnoucí stoupá.
Očekává se, že Írán zůstane mladou zemí do roku 2020, ale pak by mohl během třiceti i méně let dosáhnout kategorie velmi staré země.
A přesto, bez ohledu na dramatičnost ekonomického dopadu stárnutí, je třeba zvážit alternativu.
Země jako Sierra Leone, Lesotho, Středoafrická republika a Zimbabwe mají jedny z nejnižších očekávaných délek života na světě.
Potýkají se s mnoha problémy – hladomorem, korupcí, konflikty, nedostatečným přístupem k čisté vodě a vzdělání, AIDS a Ebolou.
Nicméně, rychlé stárnutí populace není ani jedním z nich.
Rychle stárnoucí populace možná problémem je, ale celkově vzato to zase není tak špatný problém.
Blízkovýchodní oblouk prosperity
PRINCETON – V době, kdy se Egypt otřásá na pokraji občanské války, na všech stranách dochází k alarmujícímu násilí a rozkol je stále propastnější, lze na Blízkém východě a v severní Africe těžko najít skutečně světlé místo.
Syrská agonie nepolevuje, sektářské útoky v Iráku jsou stále četnější a vražednější, nitky křehkého míru v Libanonu se třepí, Jordánsko je zaplavené uprchlíky, libyjské milice nekontrolovaně bují a pokřivují tamní politiku, Tunisko čelí politické krizi a hvězda Turecka coby ztělesnění islámské demokracie pohasla.
Navzdory tomuto houfu problémů se americký ministr zahraničí John Kerry rozhodl zaměřit pozornost na Izrael a Palestinu.
Jeho obhajoba – „teď, nebo nikdy“ – je téměř jistě pravdivá.
Existuje však i další, neméně silné (byť často přehlížené) odůvodnění: obrovský potenciál případné izraelsko-palestinsko-jordánské hospodářské zóny, která by táhla růst a rozvoj celého regionu.
Řečeno nesmrtelnými slovy Jamese Carvillea, manažera prezidentské kampaně Billa Clintona v roce 1992: „Jde o ekonomiku, hlupáku.“ Skličující neschopnost blízkovýchodních a severoafrických ekonomik zajistit prosperitu, kterou si jejich obyvatelé zoufale přejí, je neměnným faktorem ženoucím lidi do ulic.
Není to jediný faktor, avšak rostoucí ceny potravin pomohly rozšířit revoluční zanícení z malé skupiny aktivistů na velkou část egyptské populace nejprve v roce 2011 a pak znovu letos v červnu, kdy nejčastější výtky vůči svrženému prezidentovi Muhammadovi Mursímu nesouvisely s jeho ideologií, nýbrž s jeho lhostejností k potřebám obyčejných Egypťanů.
V této situaci jsou Izrael a palestinská území relativně stabilními místy.
Vysoce kvalitní izraelská infrastruktura by se dala snadno rozšířit na západní břeh a na Gazu, pokud by se dala zajistit bezpečnost, a mladá generace podnikatelů a technologů vyrostla na obou stranách hranice.
Časopis Forbes uvádí, že „stovky Izraelců a Palestinců se stávají skutečnými obchodními partnery a kolegy v začínajících firmách, které pomalu mění palestinskou ekonomiku, přinejmenším na západním břehu“.
Nejvíce to platí v technologicky špičkových oborech, což je sektor, v němž Blízký východ nejvýrazněji zaostává.
Autor zmíněného článku popisuje jedno místo v Ramalláhu, které je „k nerozeznání od podobných míst v Austinu či San Francisku“ – „palestinští dvacátníci tam popíjejí koktejly a před sebou mají otevřené notebooky a zapnuté smartphony“.
K těmto aktivitám přitom dochází oproti všem předpokladům.
Alec Ross, bývalý vysoký poradce americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové pro otázky inovací, tvrdí, že nejlepším způsobem, jak vlít novou energii mírovému procesu, je poskytnout západnímu břehu internetové pokrytí 3G.
Ross cituje mladou ženu v přednáškovém sále Palestinské polytechnické univerzity, která za hlasitého potlesku prohlásila: „Musíme mít lepší ekonomiku, abychom měli lepší životy, a musíme mít 3G, abychom měli… lepší ekonomiku.“
Bez vysokorychlostního internetu jsou zahraniční investice a domácí podnikatelská činnost téměř nemožné.
Lidský kapitál potřebný pro rychlý hospodářský růst existuje (zhruba 2000 Palestinců vystuduje každoročně technické obory, avšak jen 30% z nich najde způsob, jak tuto kvalifikaci uplatnit v placeném zaměstnání), stejně jako vůle a investiční kapitál; chybí však nezbytná infrastruktura.
Vizi velmi odlišné Palestiny a Izraele stojícího po jejím boku není těžké najít.
V roce 2005 vytvořil americký výzkumný institut Rand Corporation velmi inspirativní plán s názvem „Arc“ („Oblouk“) týkající se vybudování dopravního koridoru, který by propojil hlavní palestinská obchodní a populační centra na západním břehu a pak pokračoval v oblouku přes Izrael do Gazy, kde by se vybudovalo dlouho plánované letiště a přístav.
Tato vize vychází z konceptu, že velikost a hustota zalidnění budoucí Palestiny budou zhruba stejné jako v některých širších městských oblastech, například v okolí Sanfranciského zálivu nebo ve velké Káhiře.
Na západní břeh by se tak mělo pohlížet jako na „integrovaný městský region složený z nezávislých, ale propojených měst“.
Každý, kdo věnuje devět minut sledování videoprezentace „oblouku“, uvidí, že jeho potenciál je vskutku úchvatný.
Palestina by na tom vydělala ekonomicky, zatímco Izrael politicky a sociálně.
Náklady na nedosažení mírového urovnání se v hospodářské statistice Izraele ani ve formálních diplomatických stycích pravděpodobně neprojeví.
Zejména mladí Izraelci si však stále více uvědomují, že jim nechodí žádné pozvánky na schůzky a konference – a že jejich vlastní pozvánky stále častěji nejsou akceptovány, a to ani upřímnými přáteli Izraele.
Bernard Avišaj, význačný izraelský profesor obchodu a státní správy, který tráví čas střídavě v Izraeli a v USA, poznamenává, že ať už si mladí lidé v Izraeli myslí o Palestincích cokoliv, „očekávají, že když odletí z Ben-Gurionova letiště, budou po přistání v západním světě akceptováni“.
Dnes už vědí, že v sázce je stále víc.
Víc je však také příležitostí.
Izraelsko-palestinský konflikt byl sice dlouho ostrůvkem násilí a chaosu v relativně stabilním (byť utiskovaném) regionu, avšak dnes se poměry obrátily.
Izrael a Palestina, které by dokázaly vyřešit své spory a žít po boku jako demokracie, by se staly ostrůvkem stability a uvážlivosti v moři politického zmatku a ekonomického zaškrcování.
Přidejme k tomu dohodu o volném obchodu nebo i celní unii s Jordánskem a získáme základ jakéhosi blízkovýchodního Beneluxu (spojení Belgie, Nizozemska a Lucemburska, které se stalo hospodářským jádrem původního Evropského společenství).
Je to sen noci izraelsko-palestinské?
Možná.
Ponecháme-li však stranou Írán, pak všichni velcí hráči v regionu – Saúdská Arábie a jí blízké státy v Perském zálivu, Turecko i obě strany v Egyptě – mají spoustu důvodů přát si jeho realizaci.
A Izraelcům a Palestincům samotným, jimž na třech ze čtyř hranic bublá potenciální občanská válka, nemusí nikdo připomínat, co se může stát, pokud oni sami nezačnou šířit mír zevnitř.
Hospodářská krize a regionální integrace
PRINCETON – Každý dnes ví, že prožíváme nejhorší hospodářskou krizi od 30. let minulého století.
Protekcionistické reakce jsou bohužel důvěrně známé: protesty proti zahraničním pracovníkům, požadavky na ochranu obchodu a finanční nacionalismus, který se snaží omezit tok peněz přes hranice států.
Ve 30. letech však hospodářský nacionalismus nebyl jedinou možnou reakcí.
Mnozí lidé začali za vhodnou odpověď na depresi považovat regionální integraci.
Typ integrace, který se vynořuje v�době hospodářské krize, však bývá často destruktivní.
Nejodpudivější verze regionalismu 30. let přišly z�Německa a Japonska a nepředstavovaly nic jiného než praktické rozšíření jejich moci na zranitelné sousedy, kteří byli donuceni k�obchodní a finanční závislosti na základě německého Grosswirtschaftsraumu („velkého hospodářského prostoru“) nebo jeho japonského ekvivalentu, Sféry společného rozkvětu velké východní Asie.
V�důsledku hrůz ze 30. let vzbuzují koncepce typu „velké východní Asie“ dodnes značné podezření.
Ve druhé polovině dvacátého století měla Evropa příležitost vybudovat mnohem prospěšnější formu regionalismu.
Evropská unie se však dnes zadrhla, protože promrhala šanci vybudovat silnější instituce, když byla doba příznivější a nálada méně napjatá.
EU trpí řadou problémů, o kterých se mnoho let rozsáhle diskutovalo, ale nikdy se nezdály takto naléhavé.
Tváří v�tvář hospodářské krizi se však tyto problémy náhle staly hlavními zdroji politické nestability.
V�zemích eurozóny existuje společná monetární politika a integrovaný kapitálový trh s�finančními institucemi, které působí napříč hranicemi států.
Regulace a dohled nad bankami se však vykonává na národní úrovni – musí to tak být, protože jakákoliv sanace v�případě krachu velké banky se stává fiskální záležitosti, kdy náklady nenese EU jako celek, nýbrž daňoví poplatníci v�jednotlivých státech.
Ve světle ekonomické logiky evropské integrace však má toto uspořádání pramalý smysl.
Druhým očividným problémem je malý objem rozpočtu EU v poměru k�rozpočtům členských států.
Obrovská část vládních aktivit se odehrává na národní úrovni.
Různé vlády však mají odlišný fiskální manévrovací prostor.
Italský, řecký nebo portugalský veřejný dluh je tak vysoký, že jakákoliv snaha použít fiskální výdaje jako součást strategie pro boj s�hospodářskou krizí je odsouzena k�zániku.
Irsko, které dříve vykazovalo mírný schodek a malou úroveň zadlužení, však náhle a nečekaně čelí témuž problému, a to kvůli potřebě vlády převzít soukromé dluhy z�bankovního sektoru.
Francie a Německo mají naproti tomu přirozeně silnou fiskální pozici.
Pouze nejsilnější země EU tedy mohou proti prudce se zhoršující recesi skutečně něco podnikat.
Celá idea keynesiánské stimulace poptávky navíc opět vznikla ve 30. letech v�kontextu do sebe uzavřených národních ekonomik.
Keynesiáni napustili teplou vodu v�podobně fiskálního stimulu do národní vany.
Když má národní vana díry a z�tepla mají prospěch jiní lidé, ztrácí toto opatření přitažlivost.
V�každém případě fungovalo vždy jen ve velkých státech.
Menší státy nemohly provozovat keynesiánství v�umyvadle.
Existují cesty, jak vyřešit bankovní i fiskální problém.
Kontrola bankovnictví je z�nich nejjednodušší.
Evropská centrální banka má evidentně technické i analytické kapacity k�tomu, aby převzala všeobecný dohled nad evropskými bankami, přičemž centrální banky členských států by jí sloužily jako informační kanály.
Fiskální problém by se dal řešit vydáním všeobecně garantovaných evropských dluhopisů, které by mohly být dočasným opatřením omezeným na případ finanční tísně.
Bankovní regulace i fiskální politika vyžadují o mnoho více europeizace.
Nejlogičtější cestou je využít stávajících mechanismů a institucí, zejména ECB nebo Evropské komise.
Potíž takového návrhu spočívá v�tom, že by z�něj vyplývalo relativní oslabení národních států včetně těch největších, Německa a Francie.
Ty by se tomu s�největší pravděpodobností bránily a pokusily se zůstat ve vlastních vanách.
Krize tedy znovu proměnila Francii a Německo v�klíčové hráče evropského procesu.
Čím více je však krize postihuje, tím více přemýšlejí v�národních intencích.
Z�hlediska Berlína nebo Paříže by žádná systematická europeizace neměla probíhat.
Místo toho dnes velké státy prosazují neformální uskupení, která by hledala celosvětová řešení.
Podtóny 30. let se zesilují, což zřetelně odhaluje unijní nesnáze, a to i díky faktu, že rotující předsednictví EU dnes vykonává Česká republika.
Češi, kteří mají jako národ pravděpodobně nejživější historické vzpomínky na neblahý regionalismus 30. let, vystřídali Francii, tedy zemi, jež dnes s�nejmenšími zábranami prosazuje své národní zájmy.
Střet dvou vizí Evropy nahlodává politickou stabilitu v�oblasti, která kdysi představovala nejlepší model a největší naději na blahodárný regionalismus.
Od hospodářské krize k třetí světové válce
PEKING – Příští hospodářská krize je blíž, než si myslíte.
Opravdu znepokojovat by nás však mělo spíš to, co přijde po ní: v současném společenském, politickém a technologickém prostředí by vleklá hospodářská krize v kombinaci s rostoucí nerovností příjmů mohla docela snadno eskalovat ve velký globální vojenský konflikt.
Globální finanční krize z let 2008-2009 téměř vyvolala bankrot vlád a způsobila systémový kolaps.
Politikům se podařilo vytáhnout globální ekonomiku od okraje propasti pomocí mohutného měnového stimulu, který zahrnoval mimo jiné kvantitativní uvolňování a téměř nulové (nebo i záporné) úrokové sazby.
Měnový stimul se však podobá injekci adrenalinu, která nastartuje srdce při zástavě: dokáže pacienta oživit, ale nedělá nic pro vyléčení nemoci.
Léčba churavějící ekonomiky vyžaduje strukturální reformy, které mohou zahrnovat všechno možné, od finančních a pracovních trhů až po daňové soustavy, vývoj plodnosti a vzdělávací politiku.
Politici naprosto nedokázali takové reformy realizovat, přestože to slibovali.
Místo toho se dál zaobírají politikou.
Od Itálie po Německo jako by sestavování a udržování vlád zabíralo víc času než skutečné vládnutí.
A například Řecko se spoléhá na peníze mezinárodních věřitelů, aby udrželo hlavu (těsně) nad vodou, místo aby skutečně reformovalo svůj penzijní systém nebo zlepšilo podnikatelské prostředí.
Absence strukturálních reforem má za následek skutečnost, že bezpříkladná dodatečná likvidita, kterou centrální banky napumpovaly do ekonomik, nebyla využita nejefektivnějším možným způsobem.
Místo toho zvýšila globální ceny aktiv na ještě vyšší úrovně, než jaké existovaly před rokem 2008.
Podle realitní webové stránky Zillow jsou dnes ceny nemovitostí ve Spojených státech o 8% vyšší než na vrcholu realitní bubliny v roce 2006.
Také poměr ceny k výnosům (CAPE), který měří, zda se ceny na akciových trzích pohybují v rozumném pásmu, je dnes vyšší než v roce 2008 i na počátku velké hospodářské krize v roce 1929.
Jakmile monetární utužování odhalí zranitelná místa v reálné ekonomice, vyvolá splasknutí bublin cen aktiv další hospodářskou krizi – takovou, která by mohla být ještě hlubší než předchozí, neboť jsme si vypěstovali rezistenci i vůči nejsilnějším makroekonomickým lékům.
Desetiletí pravidelných adrenalinových injekcí v podobě ultranízkých úrokových sazeb a nekonvenční měnové politiky značně vyčerpalo jejich schopnost stabilizovat a stimulovat ekonomiku.
Máme-li si vzít příklad z historie, pak důsledky takové chyby mohou dalece přesáhnout hranice ekonomiky.
Podle Benjamina Friedmana z Harvardovy univerzity byla vleklá období hospodářských nesnází charakterizována také antipatiemi veřejnosti vůči menšinovým skupinám nebo cizím státům – tyto postoje přitom mohou rozdmýchávat neklid, terorismus nebo i války.
Například během velké hospodářské krize podepsal tehdejší americký prezident Herbert Hoover Smoot-Hawleyho celní zákon z roku 1930, jehož cílem bylo chránit americké dělníky a farmáře před zahraniční konkurencí.
V následujících pěti letech se objem světového obchodu snížil o dvě třetiny.
Do deseti let vypukla druhá světová válka.
Jistě, příčinou první i druhé světové války byl bezpočet různých faktorů; neexistuje žádná standardní cesta k válce.
Zato však existuje důvod se domnívat, že vysoká míra nerovnosti může hrát významnou roli při rozpoutávání konfliktu.
Podle výzkumu, který provedl ekonom Thomas Piketty, po prudkém výkyvu v křivce příjmové nerovnosti často následuje velká krize.
Příjmová nerovnost pak nějakou dobu klesá, načež opět začne stoupat, až dosáhne nového vrcholu – a přijde nová katastrofa.
Spojitost mezi oběma jevy zatím nebyla prokázána vzhledem k omezenému počtu dat, avšak rozhodně bychom tuto souvztažnost neměli brát na lehkou váhu, zvláště když dnes nerovnost bohatství i příjmů dosahuje historicky nejvyšších hodnot.
To vše je ještě znepokojivější s ohledem na bezpočet dalších faktorů, které přiživují sociální neklid a diplomatické napětí, například na technologickou disrupci, rekordní migrační krizi, úzkosti z globalizace, politickou polarizaci a rostoucí nacionalismus.
Vesměs jsou to příznaky neúspěšné politiky, které by se mohly stát spouštěcím mechanismem budoucí krize.
Voliči mají dobrý důvod pociťovat frustraci, avšak populisté hrající na city, kteří od nich stále častěji získávají podporu, nabízejí pomýlená řešení, která situaci jen zhorší.
Například navzdory bezpříkladné propojenosti celého světa dochází ke stále silnějšímu odmítání multilateralismu a mnohé země – nejvýrazněji je to patrné u Spojených států Donalda Trumpa – dávají přednost unilaterální a izolacionalistické politice.
V Sýrii a Jemenu zatím zuří války v zastoupení.
Za této situace musíme brát vážně možnost, že příští hospodářská krize povede k rozsáhlému vojenskému střetu.
Podle logiky politologa Samuela Huntingtona by úvahy nad takovým scénářem mohly napomoci k jeho odvrácení, protože by nás přiměly k akci.
V takovém případě bude pro politiky klíčové, aby uskutečnili dlouho slibované strukturální reformy a namísto ukazování prstem na druhé a vzájemné nevraživosti začali používat rozumný a uctivý globální dialog.
Jinak nás možná čeká globální vzplanutí vášní.
Slabé státy, chudé země
PRINCETON – Ve Skotsku jsem byl vychován tak, abych policisty pokládal za své spojence, a když to budu potřebovat, klidně některého požádal o pomoc.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem se během své první návštěvy Spojených států v 19 letech zeptal na cestu k nejbližší poště newyorského policisty, jenž právě řídil dopravu na Times Square, a vysloužil si za to od něj příval sprosťáren.
V následném zmatku jsem vhodil naléhavé dokumenty pro svého zaměstnavatele do odpadkového koše, který mi hodně připomínal poštovní schránku.
Evropané mají sklon pohlížet na své vlády pozitivněji než Američané, pro které jsou neúspěchy a neoblíbenost jejich federálních, státních i místních politiků běžnou věcí.
Přesto různé americké vlády vybírají daně a poskytují za to služby, bez nichž by Američané neměli tak snadný život.
Američané podobně jako mnoho občanů jiných bohatých zemí pokládají za samozřejmost právní a regulační systém, veřejné školy, zdravotnictví a sociální zabezpečení pro starší občany, silnice, obranu, diplomacii i masivní investice státu do výzkumu, zejména v medicíně.
Jistě, ne všechny tyto služby jsou na takové úrovni, na jaké by mohly být, případně je nemohou ve stejné míře využívat všichni; lidé však většinou platí daně, a pokud někoho uráží způsob, jakým se tyto peníze vynakládají, rozproudí se živá veřejná debata a pravidelné volby umožňují lidem, aby tyto priority změnili.
Všechno je to tak zjevné, že o tom prakticky není potřeba mluvit – přinejmenším pro ty, kdo žijí v bohatých zemích s efektivními vládami.
Většina světové populace však v takových zemích nežije.
Ve velké části Afriky a Asie postrádají státy schopnost vybírat daně nebo poskytovat služby.
Smlouva mezi vládou a občany – v bohatých zemích nedokonalá – v chudých státech často zcela chybí.
Onen newyorský policista byl v podstatě jen nezdvořilý (a měl napilno, protože právě poskytoval službu); ve velké části světa však policie kořistí na lidech, které má chránit, vydíráním od nich získává peníze nebo je perzekvuje jménem svých mocných ochránců.
I ve středněpříjmové zemi, jako je Indie, se veřejné školy a veřejné kliniky potýkají s masovým (a nepotrestaným) absentérstvím.
Soukromí lékaři dávají lidem, co chtějí (nebo co si myslí, že chtějí) – injekce, infuze a antibiotika –, ale stát je nijak nereguluje a mnozí praktičtí lékaři jsou zcela nekvalifikovaní.
V celém rozvojovém světě umírají děti proto, že se narodily na nesprávném místě – nikoliv na exotická a neléčitelná onemocnění, nýbrž na běžné dětské nemoci, které už téměř sto let umíme léčit.
Při absenci státu, jenž je schopen zajišťovat běžnou mateřskou a dětskou zdravotní péči, budou tyto děti umírat dál.
Ani regulace a vymáhání bez vládních kapacit správně nefungují, takže se firmám těžko vyvíjí činnost.
A bez náležitě fungujících občanských soudů neexistuje záruka, že se novátorští podnikatelé domohou odměny za své nápady.
Absence státních kapacit – tedy služeb a ochrany, které lidé v bohatých zemích pokládají za samozřejmost – je jednou z hlavních příčin chudoby a deprivace po celém světě.
Bez efektivních států spolupracujících s aktivními a angažovanými občany existuje malá naděje na růst, který je zapotřebí k vykořenění globální chudoby.
Bohaté země bohužel situaci v současné době ještě zhoršují.
Zahraniční pomoc – transfery z bohatých zemí do chudých – je z řady důvodů chvályhodná, zejména v oblasti zdravotnictví, kde se díky ní podařilo zachránit životy mnoha lidí.
Zahraniční pomoc však také podkopává rozvoj místních státních kapacit.
Nejpatrnější je to v zemích – především afrických –, kde je vláda přímým adresátem pomoci a kde je objem pomoci v poměru k fiskálním výdajům vysoký (často více než poloviční).
Takové vlády nepotřebují společenskou smlouvu s občany, parlament ani systém výběru daní.
Pokud jsou někomu zodpovědné, pak jen svým dárcům – a ani to v praxi často neplatí, poněvadž dárci čelí tlaku vlastních občanů (kteří právem chtějí pomáhat chudým) a potřebují rozdělovat peníze přinejmenším stejně, jako je vlády chudých zemí potřebují přijímat.
A co obejít vlády a poskytovat pomoc přímo chudým?
Jistě, bezprostřední dopady budou pravděpodobně lepší, a to zejména v zemích, kde se jen malá část mezivládní pomoci skutečně dostane k chudým.
Navíc by stačila neuvěřitelně malá částka – přibližně 15 amerických centů denně od každého dospělého občana v bohatém světě –, aby se všichni lidé dostali alespoň na práh chudoby, který činí jeden dolar denně.
Přesto to není řešení.
Chudí lidé potřebují vládu, aby mohli vést lepší život; úplné vynětí vlády z rovnice by možná krátkodobě zlepšilo situaci, ale nevyřešilo by základní problém.
Chudé země nemohou donekonečna provozovat své zdravotnictví ze zahraničí.
Pomoc podkopává to, co chudí lidé potřebují nejvíce: efektivní vládu, která s nimi bude pracovat na dnešku a na zítřku.
Jednou z věcí, které dělat můžeme, je apelovat na vlastní vlády, aby přestaly podnikat kroky, které komplikují chudým zemím snahu přestat být chudými.
Omezení pomoci je jednou z možností, ale další možností je omezení obchodu se zbraněmi, zkvalitnění obchodní a dotační politiky bohatých zemí, poskytování technické pomoci nevázané na pomoc a vývoj lepších léků proti nemocem, jimiž bohatí lidé netrpí.
Nemůžeme pomáhat chudým tak, že ještě více oslabíme jejich už tak slabé vlády.
Proč je sociální pokrok důležitý
CAMBRIDGE – Ekonomický růst za poslední století vyzdvihl z chudoby stovky milionů lidí a mnoha dalším zlepšil životy.
Je však stále více patrné, že model lidského vývoje založený na ekonomickém pokroku je neúplný.
Společnosti, která selhává v pojmenování základních lidských potřeb, ve vybavení občanů s cílem zlepšit jejich kvalitu života, v ochraně životního prostředí a v poskytnutí příležitosti co nejvíce jejích občanů, se nedaří.
Růst podporující začlenění vyžaduje jak ekonomický, tak společenský pokrok.
Nástrahy soustředění pouze na HDP jsou evidentní v nálezech Indexu sociálního růstu z roku 2015 (SPI), který byl uveřejněn 9. dubna.
SPI vznikl jako výsledek spolupráce Scotta Sterna z MIT a neziskového uskupení Social Progress Imperative, a měří výkon 133 zemí v různých oblastech společenské a ekologické výkonnosti.
Je to nejkomplexnější rámec vyvinutý pro měření společenského pokroku a zároveň první, který měří společenský pokrok nezávisle na HDP.
Na základě 52 indikátoru společenské výkonnosti země poskytuje SPI praktickou pomůcku pro vlády a představitele businessu k porovnání výkonnosti země a ke stanovení priorit v oblastech, kde je potřeba společenského zlepšení největší.
SPI tak poskytuje systematickou a empirickou základnu jako návod na strategii vedoucí k růstu podporujícím začlenění.
Získaná data říkají, že – a není se čemu divit – mnoho aspektů společenského pokroku má tendenci se zlepšit při růstu příjmů.
Bohatší země, jako je například Norsko (které pro letošek stojí na špičce SPI), obecně zajišťují lepší společenské výsledky než nízkopříjmové země.
Pozoruhodným zjištěním je však role HDP, který je dalek tomu být klíčovým faktorem společenského pokroku.
Například Kostarika dosáhla vyšší úrovně společenského pokroku než Itálie a to při třetině HDP per capita.
A Kostarika není izolovaným příkladem.
Napříč spektrem zemí od bohatých po chudé vidíme příklady, jako je Nový Zéland nebo Senegal, kdy jsou tyto země mnohem úspěšnější v transformaci ekonomického růstu ve společenský pokrok než jiné, jako například Spojené státy a Nigérie.
Hodně z rychle rostoucích ekonomik (včetně Číny a Indie) také stále nebylo schopno dosáhnout na úroveň společenského pokroku, který jim umožňuje jejich pokrok ekonomický.
Tam, kde je nerovnováha mezi ekonomickým růstem a společenským pokrokem, se často objevují nepokoje, jako je příklad Ruska či Egyptu.
Zaostávající společenský pokrok také brzdí ekonomický růst v těch zemích, které nejsou schopny řešit lidské potřeby, vytvářet společenský kapitál a příležitosti pro své občany.
Země totiž musí do společenského pokroku investovat, ne jen do ekonomických institucí, aby vytvořily ty správné základy pro ekonomický růst.
Mám zkušenost s tím a viděl jsem, jak Rwanda z investice do společenského pokroku - a to včetně rovnosti pohlaví, snížení dětské úmrtnosti o 61% za jednu dekádu a počet zapsaných do základních škol na hodnotě 95% - udělala integrální část její strategie pro ekonomický rozvoj.
Pozitivní úroveň ekonomické výkonnosti Rwandy by nebyla možná bez zlepšení v těchto a dalších oblastech společenského pokroku.
Takovýto způsob soustředění se na společenský pokrok vede k lepším rozvojovým strategiím a vytváří politickou podporu pro kontroverzní kroky, které jsou někdy nutné pro zvýšení prosperity.
Pečivé měření společenské výkonnosti společně s tradičními ekonomickými indikátory je klíčové k odstartování procesu, ve kterém růst HDP zlepšuje společenskou a ekologickou výkonnost takovým způsobem, který v důsledku tvoří ještě větší ekonomický úspěch.
Tím, že se vyhýbá úzce vymezeným debatám jako je HDP versus nerovnost příjmů, poskytuje SPI nepostradatelnou pomůcku pro vytvoření realizovatelné agendy, která by výše zmíněné pozitivní efekty zajistila.
Zájem o SPI roste exponenciálně od jejího beta spuštění v roce 2013.
Zjištění jsou šířena a sdílena mezi miliony obyvatel po celé planetě, což z nich dělá pomůcku, prostřednictvím které mohou hnát představitele svých zemí k odpovědnosti.
Navíc, strategické iniciativy, které by měly pohánět zlepšení společenského pokroku, jsou v plném proudu ve více než čtyřiceti zemích.
Kupříkladu Paraguay začlenila SPI jako vodítko do svého národního rozvojového plánu pro rok 2030.
SPI není využíváno jen na národní úrovni, ale také na krajské a městské.
Státy jako je například Para v Brazílii, společně s městy jako je Bogota či Rio de Janeiro v Latinské Americe, nebo Somerville ve státě Massachusetts, USA, začínají používat SPI jako míru úspěchu rozvoje.
V tomto roce rozeběhne Evropská komise regionální SPI napříč Evropou.
A společnosti jako Coca-Cola a Natura již využívají SPI pro informace k jejich sociálním investičním strategiím a k vytvoření vztahů s veřejností a privátními partnery.
HDP bylo ukazatelem pro ekonomický rozvoj více než půl století.
Cíl SPI je ho doplnit (ne nahradit) jako klíčovou jednotku národní výkonnosti.
Měření společenské výkonnosti nabízí občanům a jejich lídrům kompletnější obrázek toho, jak se jejich země rozvíjí.
A to pak pomáhá společnosti dělat lepší volby, vytvářet silnější společenství a také umožňuje lidem žít plnohodnotnější životy.
Upatlaná politika ekonomické rozbíhavosti
LAGUNA BEACH – Svět čím dál silněji charakterizuje rozbíhavost – v hospodářské výkonnosti, měnové politice, a tedy na finančních trzích.
Globální divergence už přispívá k volatilitě akciových trhů, bezprecedentním poklesům výnosů státních dluhopisů ve vyspělých zemích a obrovským měnovým pohybům.
Trend přitom nepolevuje a vytváří sílící tlak na už beztak napjaté politické systémy.
Systematicky významné ekonomiky světa lze rozdělit do čtyř kategorií.
První skupina zahrnuje země jako Indie a Spojené státy, kde se rozšiřuje ekonomické oživení, což jim umožňuje překonávat finanční nevyváženosti.
Ztělesněním druhé skupiny je Čína, které se daří měkce přistát na dráhu růstu, který bude sice nižší než v posledních letech, ale zůstane dostatečný k podpoře dalšího pokroku směrem k postavení země s vysokými příjmy a finanční stabilitě.
Ve třetí skupině jsou ekonomiky jako Brazílie, několik zemí eurozóny a Japonsko, které dostatečně nerostou a čelí rizikům negativního vývoje.
Konečně čtvrtá skupina sestává z ekonomických a finančních hádanek, jako je Řecko a Rusko – zemí, jimž by se mohlo podařit obnovit růst a finanční stabilitu, ale stejně tak snadno by se mohly zhroutit a vyslat šokové vlny napříč Evropou i mimo ni.
Tato rozbíhavost je stejně tak politickým jako ekonomickým a finančním jevem.
K jejímu překonání – a k zajištění stabilního, finančně vyrovnaného globálního růstu – bude nutná vnímavá tvorba národních politik a nadnárodní koordinace.
Dnešní poněkud upatlané poměry národní i mezinárodní politiky ale bohužel takový přístup zatím znemožňují.
Bludný kruh podprůměrné hospodářské výkonnosti a zašmodrchané politiky ovšem ve vyspělých ekonomikách zpomalují experimentální měnové politiky, například rozsáhlé nákupy aktiv, jež tento měsíc zahájila Evropská centrální banka.
Není ale ani zdaleka jasné, jestli to tak bude pokračovat, zejména vzhledem k postupnému ústupu Federálního rezervního systému USA od takových politik, čímž se Amerika dostává na jinou dráhu než většina ostatních vyspělých ekonomik.
Čím dál větší úlohu při vyrovnávání globální ekonomické rozbíhavosti navíc získávají tržní síly; to vede k dramatickým posunům směnných kurzů.
Výčet takových měnových pohybů – zahrnující 25% pokles eura vůči dolaru, rekordně nízké mexické peso a neřízenou devalvaci brazilského realu a dalších měn rozvíjejících se ekonomik – se rozrůstá den co den.
Oslabit svou měnu se usilovně snaží i zdravé ekonomiky jako Jižní Korea, takže ochotné snášet výrazné zhodnocování měny zůstávají pouze USA.
Měnové trhy samy o sobě potřebnou úpravu globální ekonomické rovnováhy, která posílí růst, nepřinesou.
Nutné jsou též lepší politiky na národní, regionální a globální úrovni – a to vyžaduje lepší politiku.
Příliš mnoho politických lídrů po celém světě stále nedokáže – nebo nechce – plnit své úkoly v oblasti ekonomické správy.
To je obzvlášť hodné politování, neboť existuje široký konsenzus nad technickými parametry nezbytné politické reakce: strukturální reformy směřující k opravě motorů růstu, úsilí o nalezení nové rovnováhy v agregátní poptávce a odstranění dluhových převisů.
(Eurozóna musí také pracovat na dokončení nosných základů svého historického integračního projektu.)
Chybí však realizace.
Že by vlády v brzké době překonaly svou dysfunkčnost, se však nezdá pravděpodobné.
V USA kongres a výkonná složka moci uvízly na mrtvém bodě.
Evropskými politickými soustavami otřásá vzestup populistických stran, z nichž mnohé získávají podporu díky protievropskému programu.
V rozvojovém světě zase brazilská vláda naráží na řadu korupčních skandálů.
A vedení Ruska zachovává věrnost rozvratným regionálním avantýrám, bez ohledu na jejich ničivé dopady na tamní ekonomiku.
Ve většině případů, ne-li ve všech, vidíme doklad obecnějšího jevu, jejž lze označit za vládnutí skrze nečinnost – jedná se o mentalitu „nemůžeme, nechceme, neměli bychom,“ abych parafrázoval ekonoma Marka Blythe, která blokuje účinnou tvorbu politik.
Jelikož politická nehybnost prodlužuje hlemýždí růst a oslabuje tvorbu pracovních míst, je ještě těžší od ní ustoupit.
Vzhledem k tomu, jak je pro vlády těžké započít posun k novému režimu tvorby politik (tj. rozrušit samy sebe), bude sílit tlak zvenčí.
K tomu v demokracii obvykle dochází štěpením tradičních stran a vznikem stran netradičních – některé budou nabízet skutečné alternativy, jiné budou spoléhat na strach a předsudky.
Globální ekonomika je v přelomovém bodě.
Většina ekonomů se shodne, co je nezbytné k tomu, abychom předešli dalšímu kolu ztracených růstových příležitostí, nedostatečné zaměstnanosti, finanční nestability a zhoršující se nerovnosti.
Centrální banky a trhy nemohou dosáhnout spořádané úpravy globální rovnováhy vlastními silami.
Ač to může být náročné, politici musí realizovat komplexní politické reakce.
Čím déle se aktivita odkládá, tím nižší bude účinnost jejich úsilí.
Jelikož politika blokuje ekonomické příležitosti, veřejná důvěra ve vlády bude nadále podléhat erozi – s vážnými potenciálními důsledky pro politické systémy a jimi spravované ekonomiky po celém světě.
Štěstí je rovnost
LONDÝN – Král Bhútánu nás chce všechny učinit šťastnějšími.
Vlády by se podle něj měly snažit maximalizovat spíše hrubé národní štěstí svého lidu než jeho hrubý národní produkt.
Představuje tento nový důraz na štěstí trvalý posun, nebo je to jen pomíjivý výstřelek?
Je vcelku zřejmé, proč by vlády měly snižovat důraz na hospodářský růst, když se ukazuje, že je tento růst tak pomíjivý.
Očekává se, že eurozóna letos vůbec neporoste.
Britská ekonomika je v kontrakci.
Ekonomika Řecka se smršťuje už několik let.
Dokonce i v Číně se čeká zpomalení.
Proč se tedy nevzdat růstu a netěšit se z toho, co máme?
Tato nálada s oživením růstu bezpochyby pomine, neboť je to zákonité.
V postoji k růstu nicméně došlo k hlubšímu posunu – k posunu, který do budoucna pravděpodobně sníží stěžejní význam růstu, a to zejména v bohatých zemích.
Prvním faktorem podkopávajícím úsilí o růst byla obava o jeho trvalou udržitelnost.
Můžeme stále růst starým tempem, aniž ohrozíme vlastní budoucnost?
Když lidé začali v 70. letech hovořit o „přirozených“ hranicích růstu, měli na mysli blížící se vyčerpání potravinových a neobnovitelných přírodních zdrojů.
V poslední době se pak debata přesunula na uhlíkové emise.
Jak zdůraznila Sternova zpráva z roku 2006, dnes musíme obětovat část růstu, abychom se zítra všichni neusmažili.
Zvláštní je, že téma počtu obyvatel je v této diskusi tabu.
Čím méně přitom žije na světě lidí, tím nižší riziko zahřívání planety hrozí.
Místo aby však vlády bohatých zemí akceptovaly přirozený úbytek svých populací, absorbují stále více lidí, aby udržely mzdy dole, a tím urychlily růst.
Jedna novější obava se zase zaměřuje na výsledky růstu, které často přinášejí zklamání.
Stále více se chápe, že růst nemusí nutně zvyšovat náš pocit pohody.
Proč tedy neustále růst?
Základy pro tuto otázku byly položeny už před časem.
Ekonom Richard Easterlin zveřejnil v roce 1974 slavnou studii s názvem „Zlepšuje hospodářský růst lidský druh?
Několik empirických důkazů“.
Když provedl korelaci příjmu na obyvatele a míry štěstí vnímané respondenty v řadě různých zemí, dospěl ke znepokojivému závěru: pravděpodobně ne.
Nad určitou poměrně nízkou hranicí příjmu (dostatečnou k uspokojení základních potřeb) již Easterlin nenašel žádnou souvztažnost mezi štěstím a HNP na obyvatele.
Jinými slovy je HNP špatným měřítkem životního uspokojení.
Toto zjištění posílilo snahu o formulaci alternativních indexů.
V roce 1972 představili dva ekonomové, William Nordhaus a James Tobin, měřítko, jemuž dali název „Čistý ekonomický blahobyt“.
Ten se počítá tak, že se od HNP odečtou „špatné výstupy“, jako je znečištění životního prostředí, a přičtou se k němu netržní činnosti, jako je volný čas. Autoři ukázali, že společnost s větším objemem volného času a menším objemem práce se může těšit stejnému blahobytu jako společnost s větším objemem práce – a tedy vyšším HNP – a menším objemem volného času.
Novější metrika se snaží začlenit do rovnice širší spektrum ukazatelů „kvality života“.
Potíž tkví v tom, že kvantitu věcí sice měřit lze, ale kvalitu života nikoliv.
Způsob, jakým ekonom zkombinuje v určitém indexu „životního uspokojení“ kvantitu a kvalitu, je spíše otázkou jeho přesvědčení než otázkou ekonomie, takže není překvapivé, že se většina ekonomů drží svých kvantitativních měřítek „blahobytu“.
Současnou debatu o růstu však začalo ovlivňovat i další zjištění: uvnitř dané země jsou chudí lidé méně šťastní než lidé bohatí.
Jinými slovy platí, že nad určitou hranicí dostatku neurčuje štěstí lidí pouze jejich absolutní příjem, ale v mnohem větší míře i jejich relativní příjem ve vztahu k určité referenční skupině.
Neustále porovnáváme náš úděl s údělem druhých a bez ohledu na naši příjmovou úroveň se cítíme buď nadřazení, nebo podřazení; blahobyt tedy závisí mnohem více na tom, jakým způsobem je ovoce růstu distribuováno, než na jeho absolutním množství.
Jinak řečeno je pro životní uspokojení významný růst nikoliv průměrného příjmu, nýbrž příjmového mediánu – příjmu typického člověka.
Vezměme si skupinu deseti lidí (například továrnu), v níž výkonný ředitel vydělává 150 000 dolarů ročně a zbylých devět dělníků si vydělá po 10 000 dolarech ročně.
Průměrný příjem této skupiny lidí činí 25 000 dolarů, ale 90% členů vydělává 10 000 dolarů.
Při takové distribuci příjmů by bylo překvapením, kdyby růst zvýšil pocit blahobytu u typického člena skupiny.
Není to jen jalový příklad.
Průměrné příjmy v bohatých společnostech v posledních třech desetiletích setrvale rostou, ale typické příjmy stagnují, nebo dokonce klesají.
Jinými slovy většinu zisků z růstu inkasuje menšina – v zemích jako Spojené státy a Velká Británie dokonce velmi malá menšina.
V takových případech si už nepřejeme více růstu, nýbrž více rovnosti.
Větší rovnost by nejen navodila spokojenost vyplývající z větší bezpečnosti a lepšího zdraví, ale i uspokojení pramenící z toho, že máme víc volného času, víc času na styk s rodinou a přáteli, větší úctu ze strany spoluobčanů a víc možností životního stylu.
Velká nerovnost v nás vyvolává větší hlad po zboží než za normálních okolností, protože nám neustále připomíná, že máme méně než někdo jiný.
Žijeme v průbojné společnosti plné „nabušených otců a tygřích matek“, kteří neustále pobízejí sebe i své děti, aby se „drali dopředu“.
Filozof devatenáctého století John Stuart Mill měl na to civilizovanější názor:
„Přiznávám, že mne neokouzluje ideál života zastávaný těmi, kdo si myslí…, že dupání, drcení, šťouchání lokty a šlapání druhým na paty, které vytvářejí současný typ společenského života, jsou nejvíce žádoucím údělem lidského druhu… Nejlepším stavem lidské přirozenosti je ten, v němž nikdo není chudý, nikdo netouží být bohatší a nikdo nemá důvod se obávat, že bude uvržen dozadu úsilím druhých prodrat se dopředu.“
Toto ponaučení většině dnešních ekonomů uniká, ale neuniklo bhútánskému králi – ani mnoha dalším lidem, kteří si uvědomili hranice kvantifikovatelného bohatství.
Věk zranitelnosti
NEW YORK – Dvě nové studie znovu ukazují velikost problému nerovnosti, který zamořuje Spojené státy.
První studie, totiž výroční zpráva o příjmech a chudobě Amerického úřadu pro sčítání lidu, dokládá, že ačkoliv se ekonomika údajně zotavila z velké recese, příjmy obyčejných Američanů nadále stagnují.
Střední příjem domácností očištěný o inflaci zůstává hluboko pod hranicí dosaženou před čtvrtstoletím.
Kdysi panoval názor, že nejsilnější stránkou Ameriky není její vojenská síla, nýbrž ekonomický systém, který jí závidí celý svět.
Proč by se však ostatní snažili napodobit ekonomický model, v němž velká část – dokonce většina – obyvatelstva zažívá stagnaci příjmů, zatímco příjmy na vrcholu žebříčku letí prudce vzhůru?
Druhá studie, Zpráva o lidském rozvoji 2014 Rozvojového programu Organizace spojených národů (UNDP), tato zjištění potvrzuje.
UNDP každoročně zveřejňuje pořadí zemí podle jejich Indexu lidského rozvoje (HDI), jenž kromě příjmu obsahuje i další dimenze blahobytu, například zdraví a vzdělání.
Spojené státy zaujímají podle HDI páté místo za Norskem, Austrálií, Švýcarskem a Nizozemskem.
Když se však jejich skóre koriguje o nerovnost, klesnou USA o 23 míst níže – jde o jeden z největších podobných pádů ze všech vysoce rozvinutých zemí.
USA se pak řadí dokonce až za Řecko a Slovensko, které se obvykle nepovažují za vzory hodné následování ani za konkurenty Ameriky na čele tabulek.
Zpráva UNDP zdůrazňuje i další aspekt společenského výkonu: zranitelnost.
Poukazuje na fakt, že ačkoliv se řadě zemí podařilo vytáhnout lidi z chudoby, životy mnoha občanů zůstávají nejisté.
I malá událost – řekněme onemocnění v rodině – může tyto lidi uvrhnout zpět do strádání.
Takzvaná mobilita směrem dolů představuje skutečnou hrozbu, zatímco mobilita směrem vzhůru je omezená.
V USA je mobilita směrem vzhůru spíše mýtem než realitou, zatímco mobilita směrem dolů a zranitelnost představují široce sdílenou zkušenost.
Zčásti je to dáno americkým zdravotnickým systémem, který navzdory reformám prezidenta Baracka Obamy stále nechává chudé Američany v nejistém postavení.
Lidé na dně stojí jen malý krok od bankrotu se vším, co tato situace přináší.
Onemocnění, rozvod či ztráta zaměstnání často stačí k tomu, aby byl člověk dotlačen přes okraj srázu.
Zákon o ochraně pacienta a dostupné péči z roku 2010 (takzvaný „Obamacare“) si kladl za cíl tyto hrozby zmírnit – a existují silné náznaky, že má nakročeno k podstatnému snížení počtu nepojištěných Američanů.
Přesto 41 milionů Američanů zůstává bez pojištění, zčásti i kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu a zatvrzelosti republikánských guvernérů a zákonodárců, kteří zhruba v pětadvaceti státech USA odmítají rozšířit program Medicaid (pojištění pro chudé) – ačkoliv téměř všechny výdaje platí federální vláda.
Když se ekonomická nerovnost přetaví v nerovnost politickou – k čemuž v rozsáhlých částech USA došlo –, věnují vlády malou pozornost potřebám lidí u dna.
HDP ani HDI neodrážejí změny v čase ani rozdíly ve zranitelnosti jednotlivých zemí.
V Americe i jinde přitom došlo k výraznému poklesu jistoty.
Zaměstnaní lidé si dělají starosti, zda si dokážou zaměstnání udržet; lidé bez práce si dělají starosti, jestli práci seženou.
Nedávný hospodářský pokles připravil mnoho lidí o bohatství.
Navzdory zotavení akciového trhu v USA se medián bohatství snížil v letech 2007 až 2013 o více než 40%.
To znamená, že mnoho starších lidí a zaměstnanců v předdůchodovém věku si dělá starosti se svou životní úrovní.
Miliony Američanů ztratily domov; miliony dalších se potýkají s nejistotou spojenou s vědomím, že i oni mohou v budoucnu o domov přijít.
Tyto nejistoty se přidávají k těm, jimž Američané čelí už dlouho.
Ve vnitřních částech amerických měst narážejí miliony mladých Hispánců a Afroameričanů na nejistotu spojenou s nefunkční a nespravedlivou policií a soudnictvím; setkání s policistou, který se špatně vyspal, může vést k neodůvodněnému trestu vězení – nebo i k něčemu horšímu.
Evropa tradičně chápe, jak je důležité řešit zranitelnost, a používá systém sociální ochrany.
Evropané si uvědomují, že kvalitní sociální záchranné sítě mohou dokonce vést ke zlepšení celkového ekonomického výkonu, neboť jednotlivci jeví větší ochotu podstupovat rizika, což přináší vyšší hospodářský růst.
Také v mnoha částech dnešní Evropy však vysoká nezaměstnanost (v průměru 12%, v nejhůře postižených zemích 25%) v kombinaci s omezováním sociální ochrany v důsledku úsporných programů vyústila v nevídané zvýšení zranitelnosti.
Z toho vyplývá, že snížení společenského blahobytu může být mnohem větší, než naznačují konvenční měření HDP – i tyto údaje jsou přitom docela chmurné, neboť ve většině zemí je dnes reálný (o inflaci očištěný) příjem na obyvatele nižší než před krizí.
Je to ztracená půldekáda.
Zpráva Mezinárodní komise pro měření ekonomické výkonnosti a společenského pokroku (které jsem předsedal) zdůraznila, že HDP není dobrým měřítkem kvality výkonu ekonomiky.
Zprávy Amerického úřadu pro sčítání lidu a UNDP nám připomínají, jak je tento poznatek důležitý.
Na oltář fetišismu HDP už padlo příliš mnoho.
Ekonomický systém, který nedokáže zajistit přínos pro většinu svých občanů a v němž stále větší podíl obyvatel čelí stále hlubší nejistotě, je v nejzákladnějším smyslu zkrachovalým ekonomickým systémem, a to bez ohledu na to, jak rychle roste HDP.
A politika typu utahování opasků, která zvyšuje nejistotu a vede ke snížení příjmů a životní úrovně velké části obyvatelstva, je v nejzákladnějším smyslu pomýlenou politikou.
Ekonomické základy úspěchů a nezdarů čínského komunismu
EVANSTON – „V uplynulých sto letech sjednotila [Komunistická strana Číny] čínský lid a stojí v jeho čele v době, kdy píše nejepochálnější kapitolu v tisíciletých dějinách čínského národa,“ prohlásil prezident Si Ťin-pching u příležitosti stoletého výročí založení KS Číny.
Ve svém projevu zdůraznil roli strany coby hlavního motoru čínského úspěchu včetně hospodářského vzestupu země.
Ekonomická bilance KS Číny je však ve skutečnosti nejednoznačná a i lidé, kteří tuto skutečnost uznávají, často přehlížejí, že úspěchy a nezdary strany pramení z týchž ekonomických základů.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Si má pravdu, že pod vedením KS Číny dosáhla země „historického skoku“ z jednoho z nejchudších států světa s „poměrně zaostalými výrobními silami“ ve středněpříjmovou zemi s druhou největší ekonomikou na světě.
Opomněl však dodat, že tato bilance je poskvrněná obrovskými neúspěchy, jako byl Velký skok vpřed (1958-1962), jenž vedl k největšímu hladomoru v dějinách lidstva, nebo desítky let trvající přísné zákony o plánování rodiny, které přispěly k eskalaci demografické krize.
Díky schopnosti efektivně mobilizovat zdroje mohla KS Číny zajišťovat rozsáhlé veřejné statky, které jí pomohly táhnout rozvoj.
Především strana od počátku 50. let mohutně investovala do veřejného zdraví a vzdělání.
V důsledku toho dosáhla Čína jednoho z nejrychlejších nárůstů střední délky života, a to z 35-40 let v roce 1949 na dnešních 77,3 roku.
Prudce se zvýšil také podíl žáků ve školách, a to z 20% na téměř 100% v případě základního školství a z 6% na přibližně 88% v případě středního školství.
Gramotnost vzrostla z 20% v roce 1949 na dnešních 97%.
V éře po reformách z roku 1978 investoval stát rovněž do dopravy a obnovitelné energie.
V letech 1988 až 2019 se celková délka čínských dálnic šestinásobně zvýšila; dnes převyšují celkovou délku mezistátních dálnic ve Spojených státech.
Kromě toho Čína postavila 50 jaderných elektráren třetí generace a schvaluje výstavbu 6-8 nových reaktorů ročně.
A nedávno ohlásila plán na vybudování ultravysokonapěťové elektrické sítě.
Toto úsilí půjde ruku v ruce s ambiciózním závazkem zajistit, aby do roku 2030 představovala větrná, vodní a sluneční energie 25% spotřeby primární energie v Číně.
Tato schopnost mobilizovat zdroje za účelem investic do veřejných statků v takto velkém měřítku odráží jednu z nejsilnějších stránek KS Číny.
Strana má dost politické síly, aby prosadila hospodářskou politiku, která je dobrá pro celkový růst, a to i v oblastech, kde by soukromé investice nebyly zcela optimální.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Zdravotnictví, školství, obnovitelná energie a infrastruktura nepochybně přispívají k hospodářskému růstu a vytvářejí značnou sociální hodnotu.
Občané, kteří z nich mají prospěch, však nejsou vždy těmi, kdo za ně platí.
Vzdělaní a zdraví lidé jsou sice hospodářsky produktivnější, avšak rodiče, kteří příslušné investice realizovali, nemusí nutně sklízet jejich plody.
Obnovitelná energie prospívá budoucím generacím, ale poškozuje místní ekonomiky, které jsou dnes závislé na uhlí.
Nové dálnice prospívají nově propojeným populacím, avšak zemědělci přicházejí o živobytí, protože jejich půdu stát vykupuje kvůli stavbě nové komunikace.
Toto jsou učebnicové příklady, jak mohou rozdíly mezi soukromým a společenským ohodnocením vést k neoptimálním investicím.
Bez vládní intervence se nerealizuje dostatek investic.
Zatímco však v některých zemích mohou mít soukromé zájmy schopnost se prosadit, v Číně má sílu vynucovat si rozhodnutí o hospodářské politice komunistická strana.
Rozhodné politické vedení přitom často umocňuje pokrok, avšak vzhledem k rozsahu a intenzitě zavádění ekonomické politiky v Číně se také může stát, že když se politici zmýlí, má to neblahé následky.
K tomu došlo během Velkého skoku vpřed, kdy kolektivizace zemědělství donutila rolníky pěstovat plodiny bez finanční kompenzace nebo bez práva na soukromé vlastnictví.
Tyto pokřivené pobídky ztížily jak udržování výroby, tak i sledování výkonnosti a kapacit v regionech.
Výsledný velký čínský hladomor si během pouhých dvou let vyžádal22-45 milionů úmrtí, ekonomika stagnovala a Čína následujících dvacet let zažívala nulový či záporný hospodářský růst.
Další vážný problém může vyvolat čínská politika porodnosti.
Když v roce 1949 vznikla Čínská lidová republika, žilo v ní 540 milionů obyvatel.
KS Číny pak zavedla propopulační politiku, například omezením přístupu k antikoncepci, a počet obyvatel do roku 1971 vzrostl na 841 milionů.
Protože však Čína krátce předtím zažila hladomor, přistoupila KS Číny k omezování porodnosti a zavedla extrémní politiku jednoho dítěte, která trvala od roku 1979 do roku 2016.
Počet obyvatel v tomto období nadále rostl a dnes činí 1,4 miliardy.
Politika jednoho dítěte však podstatně zvýšila podíl nevýdělečně činných osob ve vysokém věku a přispěla k výraznému vychýlení poměru pohlaví ve prospěch mužů.
Zavedení Velkého skoku vpřed a politiky plánování rodičovství z dílny KS Číny se – podobně jako investice do zdravotnictví, školství, obnovitelné energie či fyzické infrastruktury – opíralo o schopnost strany podněcovat mobilizaci zdola s cílem přesvědčovat stoupence a donucovat zbloudilce.
V ekonomických základech však existuje jedna významná odlišnost.
Většinu přínosů ze zemědělské produkce a porodnosti sklízejí jednotlivci, kteří za ně platí; společenské a soukromé hodnoty se zde velmi podobají.
Pokud se zájmy jednotlivců shodují se společenskými potřebami, nejsou státní zásahy příliš zapotřebí.
Přičtou-li se k tomu problémy s jejich zaváděním – včetně vyhodnocování, kolik potravin by měl farmář vyprodukovat nebo kolik dětí by měla rodina mít –, jsou intervence v těchto oblastech nejen neužitečné, ale i mimořádně nákladné.
Siův projev ke stému výročí věnoval obrovskou pozornost plánům strany do budoucna i jejímu cíli „vybudovat z Číny velkou moderní socialistickou zemi ve všech ohledech“ do roku 2049, kdy stoleté výročí existence oslaví sama lidová republika.
Aby KS Číny uspěla, bude muset využít své politické síly k prosazení hospodářské politiky.
Lze však jen doufat, že s touto silou bude nakládat uvážlivě, zaměří se na veřejné statky jen tam, kde je společenská hodnota mnohem vyšší než hodnota soukromá, a zbytek přenechá čínským občanům.
Inspirující ekonomický růst
NEW HAVEN – Ve svém prvním inauguračním projevu, v době nejhlubšího bodu velké hospodářské krize, řekl prezident USA Franklin Delano Roosevelt Američanům, že „Jediné, čeho se musíme bát, jsme my sami.“ V odvolání na knihu Exodu dále pokračoval, že „Nejsme zasaženi morem kobylek.“ Nic hmatatelného krizi nezpůsobovalo; problém března 1933 byl v myslích lidí.
To stejné by se dalo říci i dnes, sedm let po globální finanční krizi roku 2008, o mnoha přetrvávajících slabých místech světové ekonomiky.
Strach způsobuje, že jednotlivci méně utrácejí a firmy zadržují investice; výsledkem je, že ekonomika slábne, což potvrzuje jejich strach a vede je k ještě většímu omezení výdajů.
Pokles se prohlubuje a nastává začarovaný kruh zoufalství.
Ačkoliv finanční krize roku 2008 pominula, zůstáváme uvězněni v emočním kruhu, který krize započala.
Je to trochu jako tréma.
Setrvání v pocitu úzkosti z výkonu může způsobit váhání anebo ztrátu inspirace.
A když se strach přetváří ve fakt, úzkost se zhoršuje – a stejně tak výkon.
Jakmile takový cyklus začne, může být velice obtížné ho zastavit.
Podle Ngramu od Googlu to bylo během velké hospodářské krize – okolo konce 30. let – kdy se začal často v knihách objevovat termín “zpětnovazební smyčka”, obvykle ve vztahu k elektronice.
Když postavíme mikrofon před reproduktor, nakonec začne rušení způsobovat nepříjemné kvílení, když zvuk krouží mezi reproduktorem a mikrofonem, stále dokola.
V roce 1948 popularizoval známý sociolog Robert K.
Merton frázi “sebenaplňující proroctví“ v eseji se stejným názvem.
Mertonovým hlavním příkladem byla velká hospodářská krize.
Vzpomínka na velkou hospodářskou krizi však dnes již skomírá a mnoho lidí si pravděpodobně ani nedokáže představit, že by se něco takového mohlo stát.
Samozřejmě si myslí, že slabost ekonomiky musí být způsobena něčím hmatatelnějším než zpětnou vazbou.
Ale tak tomu není a nejjasnějším důkazem pro to je, navzdory nejnižším možným úrokovým sazbám, že investice nerostou.
Ve skutečnosti reálné (přizpůsobené inflaci) úrokové sazby oscilují okolo nuly ve většině světa a činily tak více než pět let.
To platí především pro vládní půjčky, ale i úrokové sazby pro podniky jsou na rekordně nízké úrovni.
Za těchto okolností by vlády, které zvažují například stavbu nové dálnice, měly tuto situaci považovat za ideální dobu pro takový krok.
Pokud bude dálnice stát $1 miliardu, vydrží neurčitě dlouho při běžných opravách a údržbě a přinese plánovaný čistý roční výnos společnosti 20 milionů dolarů, tak ji dlouhodobá reálná úroková sazba 3% učiní nerealizovatelnou: úrokové náklady by překročily přínos.
Ale kdyby dlouhodobá reálná úroková sazba byla 1%, vláda by si peníze měla půjčit a měla by stavět.
To je prostě rozumné investování.
Popravdě, třicetiletý, na inflaci vázaný dluhopis americké vlády měl k datu 4. května pouze 0,86% výnos, ve srovnání se 4% v roce 2000.
Takové sazby jsou dnes podobně nízké v mnoha zemích.
Naše potřeba lepších dálnic se snížit nemohla.
Naopak, vzhledem k populačnímu růstu se potřeba investic mohla stát jedině zřetelnější.
Proč se tedy neženeme do rozmachu stavění dálnic?
Malá chuť lidí na ekonomické riziko možná není důsledkem čistého strachu, přinejmenším ne ve smyslu úzkosti jako je například tréma.
Může vycházet z vnímání, že se bojí ostatní, nebo že je něco nevysvětlitelně špatně s obchodním prostředím, případně nedostatkem inspirace (která by mohla překonat strachy v pozadí).
Stojí za to si připomenout, že USA zažily svůj největší ekonomický růst od roku 1929 v 50. a 60. letech, v době vysokých vládních výdajů na Interstate Highway.
Na systém, který byl spuštěn v roce 1956.
Po dokončení systému mohl člověk přejet celou zemi a dosáhnout komerčních uzlů po vysokorychlostních silnicích při rychlosti 120km/h.
Možná, že byl národní systém dálnic pro lidi více inspirující, než věci, které zkoušel Roosevelt jako stimulaci USA z velké hospodářské krize.
Například v jeho „civilních ochranných sborech“ byli zařazeni mladí muži s cílem čistit přírodu a sázet stromy.
Znělo to jako příjemná a možná poučná zkušenost pro mladé muže, kteří by jinak byli nevyužití a nezaměstnaní.
Nebyla to však vyloženě skvělá inspirace pro budoucnost, což vysvětluje, proč Rooseveltův Nový úděl (New Deal) nedokázal ukončit potíže americké ekonomiky.
Oproti tomu relativní síle dnešní americké ekonomiky možná odráží některé jasně viditelné inspirativní faktory nedávné doby.
Břidlicová revoluce, běžně vnímaná jako pocházející z USA, pomohla snížit ceny energií a odstranila závislost Ameriky na cizí ropě.
Stejně tak většina rychlého rozvoje posledních let v oblasti komunikací odráží inovace – například hardware a software pro tablety a chytré telefony – které jsou původní pro Spojené státy.
Vyšší vládní výdaje mohou více stimulovat ekonomiku, za předpokladu, že vyvolají podobnou úroveň inspirace jako v případě národního systému dálnic.
Není pravda, že vlády nejsou schopny ve své podstatě stimulovat lidskou představivost.
Situace si nežádá malé záplaty, ale něco velkého a revolučního.
Vládou financované vesmírné mise měly na celém světě silně inspirativní vliv.
Samozřejmě, byli to vědci a ne vládní byrokraté, kdo zde byli nositelé tématu.
Nicméně takovéto programy, ať již financovány veřejně či nikoliv, mají transformační vliv na psychiku.
Lidé v nich vidí vizi lepší budoucnosti.
A s inspirací přichází pokles strachu, který je nyní, stejně jako za Roosevelta, hlavní překážkou ekonomického pokroku.
Růstová výzva pro Čínu
PEKING – Během právě ukončeného 18. sjezdu čínské komunistické strany všudypřítomné televizní obrazovky ve vlacích a ve stanicích metra vysílaly živé zpravodajství o tomto shromáždění.
Zaneprázdnění obyvatelé Pekingu však nejevili známky hlubšího zájmu: podle nich nešlo o nic mimořádného.
Lhostejnost čínské veřejnosti vůči slavnostnímu předání moci v jejich zemi není nijak překvapivá.
Všechna podstatná rozhodnutí se činí před sjezdem, za zavřenými dveřmi, s nepatrným vlivem kohokoli zvenčí.
Všeobecně se však očekává, že tato zdánlivě zcela plynulá obměna přinese Číně – a okolnímu světu – komplikované a potenciálně náročné desetiletí.
Čína je na rozcestí.
Vzhledem k tomu, že víc než 100 milionů lidí je stále pod oficiální hranicí chudoby a příjem na hlavu aktuálně v nominálních hodnotách jen těsně převyšuje 6000 dolarů, je zapotřebí zachovat robustní hospodářský růst.
Odcházející prezident Chu Ťin-tchao naznačil, že do roku 2020 by se úhrnný čínský HDP a příjem na hlavu měl zdvojnásobit, což bude vyžadovat průměrné 7,5% roční tempo růstu.
Je to zvladatelné?
Nedávná zlepšení v údajích o průmyslové výrobě, fixních investicích a maloobchodních tržbách napovídají, že čínská ekonomika, která v posledních čtvrtletích zpomalila, by už mohla být na cestě k nápravě.
Úřady jsou ale stále obezřetné, jelikož čínské ekonomické vyhlídky silně závisejí na externích podmínkách, které jsou pramenem většiny současné nejistoty.
Za současného stavu věcí však většina nezávislých ekonomů očekává 7-7,5% roční HDP v letech 2013-2017, zatímco Mezinárodní měnový fond předpovídá pro toto období optimističtější 8,2-8,5% tempo.
Jak jsme během sjezdu opakovaně slyšeli, čínské vedení má za to, že největší politickou výzvou nadcházejících let bude přesun od exportem taženého růstu k ekonomickému modelu založenému pevněji na domácí spotřebě.
To teď získalo na naléhavosti, neboť Spojené státy a Evropa patrně mnoho podpory čínským vývozům nezajistí.
Skutečně se teď očekává, že Čína svůj terč ve výši 10% růstu obchodu v roce 2012 podstřelí, přestože vývoz do ekonomik rozvíjejících se trhů během prvních devíti měsíců roku stoupal rychlejším tempem.
Pro posun čínského růstového modelu jsou stěžejní růst příjmů a nižší míry úspor domácností.
Obojí vyžaduje klíčové reformy.
Pobídnout více domácností, aby vyčlenily větší díl svého příjmu na spotřebu, by mělo například lepší poskytování zdravotní péče, vzdělávání a péče o seniory a jeho přizpůsobení potřebám a očekáváním líhnoucí se střední třídy.
Rovněž zvýšení úrokových sazeb vyplácených z bankovních vkladů by umožnilo pokles úspor bez propadu příjmu.
Zároveň platí, že jak Čína postupuje po cestě směřující k tržnímu hospodářství, již před více než 30 lety vytyčil Teng Siao-pching, tvorba politických přístupů se začíná komplikovat.
Ekonomiku je zapotřebí kormidlovat žádoucím směrem, aniž by to vyvolávalo nestabilitu, takže je zásadní správné řazení a koordinace politických opatření.
Jak mi řekl jeden čínský kolega, úspěch reforem v příštím desetiletí bude víc než dřív záviset na správné koncepci.
Konkrétně nové vedení bude muset věnovat pozornost vazbám mezi reálnou ekonomikou a expandujícím finančním sektorem, až bude reorganizovat státní firmy a liberalizovat banky.
Tvorba cen, od komodit po finanční aktiva, by měla být více tržně založená a transparentnější, přičemž by se měla zefektivnit alokace kapitálu a omezit rozsah dobývání renty a korupce.
Navíc vytrvalým tempem pokračuje internacionalizace žen-min-pi, a tak by domácí liberalizace měla probíhat společně s hlubší globální integrací.
Klíčovým tématem nadcházejících let, reflektovaným v Chuově zahajovacím proslovu, bude vztah mezi státem a trhem.
Reformy však budou nadále řízené shora a postupné, zejména ve finančním sektoru, kde se jich většina zřejmě bude koncentrovat do příští dekády.
Mnozí Číňané zřejmě věří, že tržní kázeň přinese férovou soutěž a přispěje k zasypávání rozevírající se mezery mezi bohatými a chudými.
Čínská distribuce příjmů se výrazně vychýlila: na hodnotě 0,438 ji Giniho koeficient, jímž se poměřuje příjmová nerovnost, umisťuje blíž ke Spojeným státům než k rovnostářským společnostem severní Evropy (s výjimkou Spojeného království).
Nespravedlivou alokaci zdrojů, která obohacuje řadu osob a rodin s dobrými politickými konexemi, je přitom čím dál těžší snášet.
Stěžejní otázkou pro příští desetiletí je tedy to, zda růstové cíle čínských úřadů postačí k zachování sociální soudržnosti, zatímco se budou postupně zavádět další ekonomické a politické reformy.
Až ekonomický koláč neporoste tak svižně, pro sociální stabilitu bude zásadní větší spravedlnost.
Jak se zdá, nové vedení si to uvědomuje.
Jestli dokáže koncipovat nezbytné institucionální změny, se však teprve uvidí.
Meze paniky
KODAŇ – Často slýcháme o tom, že svět, jak ho známe, skončí – obvykle kvůli ekologickému kolapsu.
Více než 40 let poté, co Římský klub zveřejnil matku všech apokalyptických předpovědí, totiž knihu Meze růstu, jsou její základní myšlenky stále mezi námi.
Čas k nim však není příliš laskavý.
Meze růstu varovaly v roce 1972 lidstvo, že zničující kolaps je za dveřmi.
Ačkoliv jsme však od té doby zažili finanční paniky, nenastal žádný opravdový nedostatek a nedošlo k žádnému zhroucení výroby.
Zdroje vytvářené díky lidské důmyslnosti naopak mají i nadále velký náskok před lidskou spotřebou.
Základní odkaz knihy však přetrvává: zdědili jsme sklon být posedlí pomýlenými léky na vesměs triviální problémy, zatímco velké problémy a rozumná řešení často ignorujeme.
Na počátku 70. let již vlna technologického optimismu opadla, vietnamská válka byla katastrofou, společnosti zachvacoval zmatek a ekonomiky stagnovaly.
Kniha Tiché jaro, kterou v roce 1962 napsala Rachel Carsonová, vyvolala obavy ze znečištění přírody a vedla ke vzniku moderního ekologického hnutí; název knihy Paula Ehrlicha z roku 1968 – Populační bomba – hovořil za vše.
První Den Země, který proběhl v roce 1970, byl hluboce pesimistický.
Genialita knihy Meze růstu spočívala v tom, že spojila tyto obavy se strachem z vyčerpání zdrojů.
Jsme prý odsouzeni k zániku, protože příliš mnoho lidí příliš mnoho spotřebuje.
A i když díky svému důvtipu získáme trochu času, nakonec zabijeme planetu i sami sebe znečištěním.
Jedinou nadějí je zastavit hospodářský růst jako takový, snížit spotřebu, recyklovat a donutit lidi, aby měli méně dětí, čímž stabilizujeme společnost na podstatně chudší úrovni.
Toto poselství má dozvuky dodnes, přestože bylo křiklavě mylné.
Autoři Mezí růstu například předpověděli, že před rokem 2013 dojdou lidem zásoby cínu, hliníku, mědi, molybdenu, olova, ropy, rtuti, stříbra, wolframu, zemního plynu, zinku a zlata.
Místo toho ceny komodit navzdory nedávnému zvýšení všeobecně klesly zhruba na třetinu úrovně před 150 lety.
Díky technologickým inovacím se rtuť přestala používat v bateriích, zubních plombách a teploměrech: spotřeba rtuti klesla o 98% a její cena se do roku 2000 snížila o 90%.
Obecněji lze říci, že zásoby mědi, hliníku, železa a zinku od roku 1946 převyšují spotřebu díky objevu nových nalezišť a díky novým technologiím umožňujícím jejich ekonomicky efektivní těžbu.
Podobně i zásoby ropy a zemního plynu se měly vyčerpat v letech 1990, respektive 1992; v obou případech jsou dnes zásoby vyšší než v roce 1970, přestože těchto surovin spotřebováváme podstatně více.
Jen samotný břidlicový plyn zdvojnásobil ve Spojených státech objem potenciálních rezerv zemního plynu a snížil jeho cenu na polovinu.
Pokud jde o hospodářský kolaps, Mezivládní panel pro změny klimatu odhaduje, že se globální HDP na hlavu zvýší během tohoto století čtrnáctkrát a v rozvojovém světě čtyřiadvacetkrát.
Meze růstu byly tak chybné proto, že jejich autoři přehlédli největší zdroj ze všech: naši vynalézavost.
Populační růst od konce 60. let zpomaluje.
Nabídka potravin se nezhroutila (obdělává se 1,5 miliardy hektarů orné půdy, ale dalších 2,7 miliardy hektarů slouží jako rezerva).
Podvýživa klesla o více než polovinu, z 35% světové populace na méně než 16%.
Stejně tak se nedusíme ve znečištěném životním prostředí.
Římský klub sice vykresloval idylickou minulost bez konkrétních znečišťovadel ovzduší a se šťastnými farmáři, zatímco v budoucnosti měly lidi dusit dýmající komíny, avšak realita je přesně opačná.
V roce 1900, kdy na světě žilo 1,5 miliardy obyvatel, zemřely každý rok téměř tři miliony lidí – přibližně každý pětistý člověk – kvůli znečištění vzduchu, většinou v důsledku špatného ovzduší v domě.
Dnes toto riziko pokleslo na jedno úmrtí na 2000 osob.
Znečištění ovzduší si sice stále vyžádá víc lidských životů než malárie, avšak míra úmrtnosti nestoupá, nýbrž klesá.
Světonázor živený Mezemi růstu přesto dál formuje myšlení obyvatel i elit.
Vezměme si například recyklaci, která bývá často jen gestem sloužícím vlastnímu sebeuspokojení, s malým ekologickým přínosem a se značnými náklady.
Například papír obvykle nepochází z deštných pralesů, nýbrž z trvale udržitelných lesů.
Výsledkem recyklace a s ní spojených vládních dotací je papír nižší kvality šetřící zdroj, který není ohrožený.
Obavy z přelidnění zase vytvořily rámec sebedestruktivních opatření, jako jsou politika jednoho dítěte v Číně nebo nucené sterilizace v Indii.
A ačkoliv se pesticidy a další znečišťující látky pokládaly za metly, které vyhubí snad polovinu lidstva, ve skutečnosti způsobí dobře regulované pesticidy v USA zhruba 20 úmrtí ročně, přičemž však mají značný přínos, neboť pomáhají produkovat levnější a výživnější potraviny.
Výlučná odkázanost na organické zemědělství – kteréžto hnutí inspiroval strach z pesticidů – by v USA stála více než 100 miliard dolarů ročně.
Při výnosech nižších o 16% by současná celková produkce vyžadovala dalších 26 milionů hektarů zemědělské půdy – to je více než polovina rozlohy Kalifornie.
Vyšší ceny by snížily spotřebu ovoce a zeleniny, což by mělo bezpočet nepříznivých zdravotních následků (včetně zvýšení počtu úmrtí na rakovinu o desítky tisíc ročně).
Posedlost katastrofickými scénáři nás odvádí od skutečných globálních hrozeb.
Jedním z největších světových zabijáků je chudoba a snadno léčitelné nemoci si dodnes každoročně vyžádají 15 milionů obětí – to je 25% všech úmrtí.
Řešením je hospodářský růst.
Když lidé vybřednou z chudoby, většina si jich může dovolit vyhnout se nakažlivým nemocem.
Čína pozvedla v posledních třech desetiletích z chudoby více než 680 milionů obyvatel a celkový celosvětový pokles chudoby dosáhl téměř miliardy osob.
To vedlo k masivním zlepšením v oblasti zdraví, dlouhověkosti a kvality života.
Čtyři desetiletí od vydání Mezí růstu ukázala, že růstu potřebujeme více, nikoliv méně.
Expanze obchodu s odhadovaným přínosem přesahujícím ke konci století hodnotu 100 bilionů dolarů ročně by vykonala tisícinásobně víc dobrého než ustrašená sebeuspokojivá politika, která je výsledkem obchodování se strachem.
To však vyžaduje odhodit protirůstovou mentalitu a využít našeho enormního potenciálu k zajištění světlejší budoucnosti.
Řada receptů na hospodářský růst
CAMBRIDGE, MASSACHUSETTS – „Hlavnímu přemýšlení“ o rozvoji odjakživa dominovaly komplexní vize transformace chudých společností.
Od takzvaného „velkého postrčení“ po „vyvážený rozvoj“ a od „Washingtonského konsenzu“ po „druhou generaci reforem“ se důraz kladl na všeobsáhlou změnu.
Dnešní rozvojový úzus se neliší.
Převládající posedlost agendou „řízení“ má za následek široce založenou snahu o přetvoření institucí v rozvojových společnostech jako nezbytný předpoklad hospodářského růstu.
Projekt tisíciletí Organizace spojených národů zahrnuje rozsáhlé koordinované postrčení k investicím do lidského kapitálu, veřejné infrastruktury a zemědělských technologií.
Objevili se ale také obrazoborečtí odpůrci takových komplexních přístupů, mezi nimiž byl nepochybně nejvýznačnějším Albert Hirschman.
Ba Hirschmanovy vlivné příspěvky teď uznala americká organizace Social Science Research Council, která letos založila cenu na jeho počest.
Hirschmanovy zájmy se během jeho zářné kariéry od hospodářského rozvoje odklonily.
Když se však v rozvojových debatách angažoval, svým současníkům často připomínal, že každá země, která by byla schopná zavést komplexní programy, by přece nebyla zaostalá.
Ba jednou vyplísnil Johna Kennetha Galbraithe za sestavení dlouhého seznamu nezbytných předpokladů účinnosti zahraniční pomoci.
Kdyby rozvojové země dokázaly tyto podmínky splnit, napsal, byly by s to posílat zahraniční pomoc Spojeným státům!
Hirschman byl přesvědčen, že možnosti hospodářského rozvoje nejsou ani zdaleka tak omezené, jak nás komplexní teorie navádějí.
Nevyváženosti typické pro rozvojovou zaostalost vytvářejí příležitosti, jichž se tvůrci politik mohou chopit.
Místo spoléhání na módní vlny přicházející ze zahraničí musíme experimentovat a hledat jedinečná řešení, která nám umožní obejít hluboce zakořeněné společenské struktury brzdící růst.
Hirschmanovy hlavní postřehy o rozvoji nesmírně dobře obstály.
Klíčovým ponaučením posledního půlstoletí je to, že tvůrci politik mají jednat strategicky, nikoliv komplexně.
Musejí dokázat maximum s tím, co mají, místo aby toužili po možnosti transformovat svou společnost ve velkém.
Musejí si určit priority a pochopit příležitosti a pracovat na nich.
Musejí usilovat o postupnou, kumulativní změnu, nikoliv o jediný, všeobsáhlý průlom.
Úspěšné země mají určité společné rysy.
Všechny zajišťují jistý stupeň účinné ochrany vlastnických práv a vymáhání smluvních závazků, udržují makroekonomickou stabilitu, snaží se začlenit do světové ekonomiky a poskytují vhodné prostředí pro výrobní diverzifikaci a inovace.
Jak se těchto cílů dosahuje, se ovšem liší.
Pevnější integrace do světových trhů lze například dosáhnout exportními subvencemi (Jižní Korea), volnými exportními zónami (Malajsie), investičními pobídkami nadnárodním podnikům (Singapur), zvláštními hospodářskými zónami (Čína), regionálními dohodami o volném obchodu (Mexiko) nebo liberalizací importu (Chile).
Nejlépe navržené politiky vždy vycházejí z místních podmínek, využívají existujících výhod a usilují o překonání domácích překážek.
To je důvod, proč často není lehké úspěšnou reformu přenést jinam.
Reformy ostatně nejsou rostliny předpěstované v pařníku, které lze přesadit do libovolné půdy.
Tvorba hospodářského růstu navíc vyžaduje dosahování správných cílů, nikoliv splnění všeho naráz.
V každém libovolném okamžiku záleží na tom, aby se společnost oprošťovala od bezprostředních svazujících omezení – což je další důvod, proč je na různých místech zapotřebí různých přístupů.
Čínu na konci 70. let minulého století omezovaly chabé stimuly na straně nabídky v zemědělství.
Dnešní Brazílii svazuje nedostatečná nabídka úvěrů.
Salvador škrtí nevhodné výrobní pobídky u obchodovatelného zboží.
Zimbabwe omezuje špatná správa.
Všechny tyto problémy vyžadují různé metody otevření cesty pro růst.
Potřebujeme selektivní, dobře zacílené reformy, nikoliv dlouhé výčty položek.
Země se potýkají s problémy, když nevyužívají období rychlého růstu k upevňování svých institucionálních základů.
Vyztužovat potřebují především dva typy institucí: instituce zaměřené na řešení konfliktů, aby se zvyšovala odolnost zemí vůči externím šokům, a instituce, které podporují diverzifikaci produkce.
V Africe na konci 70. let růst zkolaboval kvůli slabosti těch prvních, v Latinské Americe uvadl po první půlce 90. let kvůli slabosti těch druhých.
Tento způsob přemýšlení má obrovské důsledky pro koncepci vhodných globálně ekonomických úprav.
Hirschman by se zhrozil nad rozsahem vměšování do domácí tvorby politik, jehož se v současnosti dopouštějí Světová obchodní organizace nebo Mezinárodní měnový fond.
Coby mezinárodní byrokracie se zálibou v „osvědčených postupech“ a společných standardech se tyto instituce žalostně nehodí k úkolu spočívajícímu v hledání novátorských, jedinečných cest vhodných pro konkrétní okolnosti té či oné země.
Hirschman by ovšem bezesporu rovněž vypeskoval vlády rozvojových zemí za to, že neplní své povinnosti a s klidem přehrávají odpovědnost na tyto externí agentury.
Vždyť nakonec závisí na každé zemi, aby řekla: „Díky, ale ne; uděláme to po svém.“
Mnozí ekonomové byli k Hirschmanovu přístupu skeptičtí, protože jej nedokázali vtěsnat do ekonomie, již byli naučeni praktikovat.
Během let se však i ekonomie stala pestřejší.
Mnohem běžnější jsou dynamické modely, daří se ekonomii „druhého nejlepšího řešení“, do hlavního proudu se dostala politická ekonomie a behaviorální ekonomie zpochybnila „racionálního aktéra“.
Hirschman tudíž vypadá čím dál méně jako podivín, za něhož se sám považoval.
Všeobecné mínění jej snad konečně začíná dohánět.
Záhada růstu
BERKELEY – Svět čelí velkému dilematu.
Zatímco rychlý ekonomický růst, jako ten co se odehrál za posledních 50 let, je klíčový k podpoře rozvoje, víme také, že může mít vážné a nepříznivé následky, zejména pro životní prostředí.
Jak můžeme balancovat mezi imperativem růstu a rozvoje na jedné straně a nutností zajistit udržitelnost na straně druhé?
Bezprecedentní růst příjmu per capita za posledních dvacet let vytáhl z extrémní chudoby více než jednu miliardu lidí.
V rozvojových zemích se průměrná délka života prodloužila od poloviny 70. let o 20 let a míra negramotnosti se za posledních 30 let snížila prakticky na polovinu.
Rapidní hospodářský růst však vytvořil enormní tlak na životní prostředí.
Kromě toho je také doprovázen rostoucí nerovností v příjmech, která nyní v mnoha zemích dosáhla svého historického maxima (nicméně, napříč zeměmi tato nerovnost klesla).
Na základě toho by se dalo argumentovat, že pomalejší růst by byl pro svět lepší.
V tom případě by řešení bylo po ruce.
Podle nové zprávy McKinsey Global Institute (MGI), mohou stárnoucí populace a klesající údaje o plodnosti v mnoha částech světa v příštích padesáti letech značně ztlumit globální růst.
Je pravdou, že i kdyby produktivita stoupala stejnou mírou jako posledních 50 let, globální růst by se propadl o 40%, mnohem níže než byla jeho anemická hodnota v posledních pěti letech.
Růst zaměstnanosti by také významně klesl.
Výsledkem by bylo, že i při pomalejším populačním růstu by se hodnota příjmu per capita snížila o zhruba 19%.
Jisté je, že by se v následujících 50 letech HDP i tak ztrojnásobilo a příjem per capita zdvojnásobil.
Nicméně, tato míra dlouhodobého růstu by představovala ostrý rozkol s šestinásobnou expanzí HDP a téměř trojnásobným zvýšením per capita příjmů za posledních 50 let.
Hrozící zpomalení růstu sebou přináší značné riziko, především pro životní prostředí, a to navzdory jeho potenciálním benefitům.
Zatímco růst není sám o sobě cílem, umožňuje dosažení široké škály společenských cílů, včetně vytvoření ekonomických a pracovních příležitostí pro miliony zranitelných a chudých lidí, a také zajištění “sociálního zboží“ jako jsou vzdělání, zdravotní péče a důchody.
Jak tedy zajistíme, aby byly tyto imperativy splněny, navzdory demografickým a environmentálním omezením?
Prvním krokem je zajištění hospodářského růstu cestou zvýšení produktivity.
Potřebná akcelerace zvýšení produktivity – z 80% k udržení celkového růstu HDP a z 22% k udržení příjmu per capita na hodnotách z posledního půl století – vzbuzuje obavy.
MGI však dospěl k závěru, s ohledem na studii pěti ekonomických sektorů, že dosáhnout toho (ačkoliv by to bylo velice náročné) možné je – a to bez závislosti na nepředvídatelných technologických pokrocích.
Tři čtvrtiny potenciálního oživení produktivity by mohly přijít cestou “doháněcích“ zlepšení, kde by země podnikaly takové kroky, které už se osvědčily jinde – modernizace maloobchodního sektoru, konsolidace automobilové produkce do menšího počtu větších podniků, zlepšení efektivity zdravotní péče, a redukce plýtvání v potravinářství.
Zbytek by mohl vycházet z technologických, provozních a business inovací – například vývoj nových semen pro zvýšení výnosů ze zemědělství, použití nových materiálů (jako jsou karbonové kompozity) pro zvýšení odolnosti a lehkosti aut či letadel, případně digitalizace lékařských záznamů.
Další významná příležitost pro růst spočívá v podpoře zaměstnávání a produktivity žen.
V současnosti je totiž zaměstnána celosvětově pouze zhruba polovina žen v produktivním věku.
Ve stejných pozicích vydělávají přibližně dvě třetiny toho, co muži a jsou nadměrně zastoupeny v neformálních, dočasných zaměstnáních a těch s nízkou produktivitou.
MGI odhaduje, že zvýšení podílu ženské pracovní síly by se mohlo podílet téměř 60% na potenciálu růstu pracovní síly v příští polovině století.
K realizaci tohoto potenciálu bude ale zapotřebí snahy zaměstnavatelů a vlád, aby se eliminovaly diskriminační praktiky, které brání příjmu, udržení a pracovnímu povyšování žen.
Další snaha musí směřovat k posílení finančních a daňových politik a opatření na podporu rodin, které by pomohly zaměstnancům vyrovnat závazky doma a v práci.
Aby se zmírnil dopad kontinuálního rapidního růstu na životní prostředí, musí svět mezitím podstatně zlepšit efektivitu využívání zdrojů.
MGI a jiní identifikovali mnohé růstové příležitosti s ekologickou odpovědností, které vycházejí z chytřejšího využití limitovaných zdrojů.
Vezměme si například zdokonalení energetické účinnosti, které by mohlo snížit na polovinu poptávku po energii mezi současností a rokem 2020.
Jak se prokázalo v Kalifornii – páté největší světové ekonomii – přísné standardy energetické efektivity mohou být v důsledku dobré pro růst a zaměstnání.
Taková opatření totiž nechala energetickou poptávku v Kalifornii per capita konstantní za poslední tři dekády, bez ohrožení růstu, a to i přes růst této poptávky ve zbytku Spojených států o 50%.
Existuje silný argument businessu a spotřebitelů ve prospěch zlepšení produktivity zdrojů a tím je značné snížení nákladů.
Strategie, které to mají za cíl, naštěstí nabývají na intenzitě jak v rozvojových, tak již rozvinutých zemích.
I když zisky skrze vyšší podíl ženské pracovní síly nebo účinné využívání zdrojů pro růst produktivity udrží vysoké tempo hospodářského růstu, stále zůstane jedna klíčová výzva – nerovnost příjmů.
Mezi růstem a nerovností příjmů totiž neexistuje žádný jednoduchý vztah.
Koneckonců, nerovnost roste jak v pomalu rostoucích rozvinutých ekonomikách, tak v rychle rostoucích, nově vznikajících ekonomikách.
Podle francouzského ekonoma Thomase Pikettyho nerovnost příjmů roste, když návrat kapitálu překonává hospodářský růst, což znamená, že sám o sobě by rychlý růst nerovnost snížil.
Ekonomové Mezinárodního měnového fondu se za použití rozdílného přístupu také dopracovali k pozitivnímu vztahu mezi nízkopříjmovou nerovností a rychlým růstem, z čehož vyvozují, že opatření, která přerozdělují příjem, mohou podpořit rychlejší a snadněji udržitelný růst.
Růst je stále důležitý.
S tím, jak se demografický vítr mění v protivítr a výzvy životního prostředí se stávají zjevnější než kdy dříve, se musí podniky a vlády pořádně zamyslet nad tím, jak zlepšit efektivitu využívání zdrojů při současné podpoře celkového hospodářského růstu.
Rok rozbíhavosti
LAGUNA BEACH – Významným globálním ekonomickým tématem nadcházejícího roku bude „rozbíhavost“ projevující se u hospodářských trendů, politik a výkonnosti.
V průběhu roku bude čím dál těžší tyto divergence uvést do souladu, takže tvůrci politik si budou muset vybrat: buď překonají překážky, které dosud brzdí účinné jednání, anebo budou riskovat, že dopustí destabilizaci ekonomik.
Vícerychlostní globální ekonomice budou dominovat čtyři skupiny zemí.
První, v čele se Spojenými státy, bude zažívat další zlepšování hospodářské výkonnosti.
Trhy práce těchto zemí budou silnější a tvorbu pracovních míst doprovodí zotavení mezd.
Přínosy hospodářského růstu budou rozloženy méně nerovně než v posledních několika letech, přestože z nich budou nadále nadměrně těžit ti, kdo se už teď mají lépe.
Druhá skupina, vedená Čínou, se ustálí na nižších tempech růstu, než jsou historické průměry, a bude dále strukturálně zrát.
Postupně přeorientují své růstové modely, aby je učinily udržitelnějšími – občasné záchvaty nestability globálních finančních trhů jimi sice otřesou, ale nezpůsobí karambol.
Budou také pracovat na prohlubování svých vnitřních trhů, zlepší regulatorní rámce, posílí soukromý sektor a rozšíří rozsah tržně založeného ekonomického řízení.
Třetí skupina, vedená Evropou, se bude potýkat s obtížemi, jelikož vytrvalá ekonomická stagnace bude v některých zemích vyvolávat společenské a politické rozčarování a komplikovat rozhodování o politikách regionu.
Anemický růst, deflační síly a ohniska předluženosti zbrzdí investice a převáží bilanci rizik do minusu.
V nejhůře postižených ekonomikách přetrvá povážlivě vysoká a neústupná nezaměstnanost, zejména mezi mladými lidmi.
Poslední skupinu tvoří země s „divokou kartou,“ jejichž velikost a schopnost zapojit se mají významné systémové důsledky.
Nejvýraznějším příkladem je Rusko.
Tváří v tvář prohlubující se hospodářské recesi, hroutící se měně, úniku kapitálu a nedostatkům zboží v důsledku ubývajícího dovozu se prezident Vladimír Putin bude muset rozhodnout, jestli změní přístup k Ukrajině, obnoví úzké vazby se Západem, aby umožnil zrušení sankcí, a vytvoří udržitelnější, diverzifikovanou ekonomiku.
Alternativou by bylo pokusit se odklonit všeobecnou domácí nespokojenost expanzí ruské intervence na Ukrajině.
Tento přístup by pravděpodobně vyústil v nové kolo sankcí a protisankcí, postrčil Rusko do ještě hlubší recese – ba možná dokonce vyvolal politické či zahraničněpolitické hazardérství – a zároveň by zhoršil ekonomickou malátnost Evropy.
Další zřetelnou divokou kartu drží Brazílie.
Prezidentka Dilma Rousseffová, poučena z jen těsné výhry v nedávných prezidentských volbách, dala najevo ochotu zlepšit makroekonomickou správu, mimo jiné tím, že bude vzdorovat recidivě etatismu, jehož potenciální přínosy dnes blednou ve srovnání s jeho kolaterálními škodami a nezamýšlenými důsledky.
Pokud příslib dodrží, Brazílie by se v roce 2015 připojila k Mexiku jako kotva stabilnější Latinské Ameriky, čímž by regionu pomohla překonat ničivé působení venezuelské ekonomiky, rozbouřené nízkými cenami ropy.
Jak bude sílit tlak na rozbíhající se měnové politiky, zejména v systémově významných vyspělých ekonomikách, vícerychlostní ekonomická výkonnost přispěje k vícekolejnému centrálnímu bankovnictví.
Americký rezervní systém už zastavil rozsáhlé nákupy dlouhodobých aktiv a ve třetím čtvrtletí roku 2015 pravděpodobně začne zvyšovat úrokové sazby.
Naproti tomu Evropská centrální banka bude uskutečňovat svou vlastní verzi kvantitativního uvolňování a v prvním čtvrtletí roku zavede soubor nových opatření k rozšíření své bilance.
Japonská centrální banka ponechá svůj současný přístup k měnové stimulaci na plných otáčkách.
Teoreticky samozřejmě žádné meze rozbíhavosti neexistují.
Problém spočívá v tom, že jediným mechanismem jejich urovnávání jsou teď posuny směnných kurzů a propast mezi některými tržními výkyvy a jejich fundamenty se zvětšila natolik, že jsou ceny náchylné k náporům volatility.
Co se USA týče, kombinace silnější ekonomiky a méně vstřícné měnové politiky vyvolá další tlak na růst kurzu dolaru (který už teď výrazně zhodnotil) jak vůči euru, tak vůči jenu.
Ochotu nechat svou měnu posílit projevuje jen málo dalších zemí, takže tendence dolaru zhodnocovat zůstane silná a široce založená, což může vyústit až v domácí politickou opozici.
Navíc poněvadž je pro měnové trhy čím dál těžší plnit roli ukázněných usmiřovatelů, mezi zeměmi může růst napětí.
To by mohlo zčeřit neobvyklý klid, který poslední dobou uklidňuje akciové trhy.
Naštěstí existují způsoby jak zajistit, aby divergence roku 2015 nevedly k ekonomickým a finančním poruchám.
Většina vlád – především v Evropě, Japonsku a USA – má nástroje potřebné k rozptýlení sílících pnutí a současně k uvolnění produktivního potenciálu svých ekonomik.
Předejít pustošivému potenciálu rozbíhavosti není otázkou nastavení politik; mezi ekonomy už panuje široká, byť ne úplně všeobecná shoda ohledně opatření, jichž je na národní, regionální a globální úrovni zapotřebí.
Jde spíše o otázku realizace – a její správné uskutečnění vyžaduje podstatnou a vytrvalou politickou vůli.
Tlak na tvůrce politik, aby se vypořádali s riziky rozbíhavosti, napřesrok zesílí.
Důsledky nečinnosti přesáhnou daleko za rok 2015.
Evropští a afričtí lídři volají po novém plánu pro Afriku
PAŘÍŽ – Pandemie COVID-19 nás naučila, že už nemůžeme pokládat zdánlivě vzdálené krize za problémy, které se nás netýkají.
Události, k nimž dojde kdekoliv na světě, mohou mít dopad na lidi všude jinde.
Proto je řešení důsledků a dědictví pandemie v Africe tak důležité.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Ačkoliv Afrika vykazuje méně případů a úmrtí na COVID-19 než jiné části světa, dopad pandemie na tento kontinent může být trvalejší a hluboce zakořeněný a může destabilizovat celou planetu.
Za jediný rok dokázala pandemie zastavit pětadvacet let trvající stabilní hospodářský růst, narušit hodnotové řetězce a zapříčinit nevídaný vzestup nerovnosti a chudoby.
Nejen Africe však hrozí, že nevyužije příležitost plně se po pandemii COVID-19 zotavit.
Globální ekonomika by tak mohla ztratit jeden z budoucích hnacích motorů svého růstu.
Afrika má vše potřebné, aby překonala pandemickou krizi a dovedla svět do nového cyklu trvale udržitelného růstu: podnikavé a nápadité mladé lidi, přírodní zdroje, jež mohou zásobovat místní průmyslovou základnu, i vysoce ambiciózní projekt integrace kontinentu.
Nemá však nástroje k tomu, aby se zotavila z krize, která byla obrovská a zároveň zcela nečekaná.
Mezinárodní měnový fond odhaduje, že africké země budou do roku 2025 potřebovat dodatečné finance v objemu 285 miliard dolarů, avšak neexistuje žádný plán či mechanismus zotavení, který by tyto prostředky zajistil.
A zatímco jiné regiony dnes vykazují známky rychlého hospodářského oživení, neschopnost Afriky bojovat týmiž nástroji s pandemií by mohla přiživit hospodářskou a sociální krizi, která odepře tamním mladým lidem potřebné a zasloužené příležitosti.
Mezinárodní solidarita začala přinášet výsledky už krátce po začátku pandemie.
Skupina G20 umožnila nejchudším zemím světa pozastavení plateb na obsluhu dluhu a MMF, Světová banka a další dárci včetně Evropy poskytli výjimečnou finanční pomoc.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Instituce, které desítky let představovaly základní kameny mezinárodní solidarity, se však dnes ocitají na hranici možností.
Krátkodobě je oslabily obrovské nerovnosti v přístupu k vakcínám.
A oslabují je také velké ekonomické divergence, které žádné mimořádné opatření zjevně nedokáže zastavit.
Proto je zapotřebí nový rámec, jakýsi ambiciózní a smělý plán „New Deal“.
A první zkouškou této iniciativy musí být přístup k vakcínám proti COVID-19.
Díky iniciativě COVAX, vakcinačnímu pilíři programu mezinárodního společenství s názvem „Access to COVID-19 Tools (ACT) Accelerator“, a také díky Společnému týmu pro akvizice vakcín pro Afriku budou v nadcházejících měsících dodány do Afriky stamiliony dávek.
Předobjednané vakcíny se budou sdílet prostřednictvím multilaterálních kanálů, přičemž hlavní prioritou bude ochrana zdravotníků.
To ovšem nestačí.
Vakcinace je nejdůležitější hospodářskou politikou současnosti: její přínosy se měří v bilionech, náklady v miliardách.
Krátkodobě jde o investici s nejvyšším výnosem.
Proto musíme mobilizovat novátorské finanční nástroje, abychom zvýšili financování programu ACT Accelerator s cílem dosáhnout bezpečného vakcinačního pokrytí v Africe, které Africká centra pro kontrolu a prevenci nemocí stanovila na 60-70%.
Vyzýváme MMF, aby připustil využití zvláštních práv čerpání (SDR, účetní jednotka fondu) k financování tohoto úsilí.
Jak navíc stojí v Římské deklaraci Globálního summitu o zdraví, který se konal 21. května, klíčem k boji s budoucími pandemiemi je převod nejen licencí, ale i znalostí na výrobce vakcín v rozvojových zemích.
V době, kdy se čeká na uzavření dohody o duševním vlastnictví, která je v současné době předmětem jednání ve Světové obchodní organizaci (WTO), musí mít Afrika možnost vyrábět vakcíny s využitím technologie messenger RNA (mRNA) a dohodnout se v rámci WTO na režimu dohody o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (TRIPS).
Díky podnětu pařížského summitu afrických, evropských a finančních lídrů, který se konal 18. května, se podobná výrobní partnerství budou moci v nadcházejících měsících financovat a posouvat dál.
Druhou složkou programu „New Deal“ pro Afriku jsou rozsáhlé investice do zdraví, vzdělání a boje proti klimatickým změnám.
Musíme Africe umožnit, aby tyto výdaje zcela oddělila od výdajů na bezpečnost a investic do infrastruktury, což zabrání tomu, aby kontinent zabředl do nového cyklu předlužení.
Krátkodobě platí, že navzdory ohromujícímu úspěchu některých afrických zemí při oslovování mezinárodních kapitálových trhů soukromí věřitelé nezbytné finanční zdroje neposkytnou.
Afrika potřebuje pozitivní šok důvěry.
Pařížský summit nám umožnil konsolidovat dohodu o vyčlenění nových SDR v objemu 650 miliard dolarů, z nichž 33 miliard poputuje do afrických zemí.
Dnes chceme jít ještě dál, a to díky dvěma dobrovolným závazkům.
Za prvé potřebujeme závazek dalších zemí, že mobilizují část svých přidělených SDR pro Afriku.
Toto přesměrování zdrojů by v prvním kroku umožnilo uvolnění počátečního objemu 100 miliard dolarů pro Afriku (a pro další zranitelné země jinde na světě).
Za druhé se do využití těchto SDR musí zapojit africké instituce za účelem zotavení a pokroku kontinentu směrem k dosažení cílů trvale udržitelného rozvoje 2030.
To může vydláždit cestu k takové reformě naší mezinárodní finanční architektury, která dá africkým institucím větší váhu.
Vyzýváme všechny členy mezinárodního společenství, aby se k tomuto dvojímu závazku připojili.
A konečně musíme zaměřit pozornost na hlavní africké aktivum: na jeho podnikatelskou dynamiku.
Velmi malé, malé a střední firmy na kontinentu představují budoucnost pro africké ženy a mladé lidi, avšak soukromý sektor je v zajetí neformálních obchodních vztahů a nedostatečného financování.
Proto se musíme zaměřit na zlepšení přístupu afrických podnikatelů k financím tím, že podpoříme nejklíčovější fáze jejich projektů, zejména rozjezdy nových firem.
Cílem pařížského summitu bylo dosáhnout dohody ve čtyřech vytyčených oblastech: v oblasti všeobecného přístupu k vakcínám proti COVID-19, a to i zajištěním jejich výroby v Africe, dále v oblasti posílení pozice a role panafrických institucí v rámci nové mezinárodní finanční architektury, v oblasti opětovného nastartování veřejných i soukromých investic a v oblasti podpory rozsáhlého financování afrického soukromého sektoru.
Naším úkolem pro příští měsíce bude prosazovat tyto cíle na mezinárodních fórech a také v rámci nadcházejícího šestiměsíčního předsednictví Francie v Radě Evropské unie.
Tento komentář podepsali rovněž portugalský premiér António Costa, španělský premiér Pedro Sánchez Pérez-Castejón, belgický premiér Alexander De Croo, předseda Evropské rady Charles Michel, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, saúdskoarabský korunní princ Muhammad bin Salmán, korunní princ emirátu Abú Zabí Muhammad bin Zajíd, prezident Demokratické republiky Kongo a předseda Africké unie Félix Antoine Tshisekedi Tshilombo, prezident Toga Faure Gnassingbé, prezident Pobřeží slonoviny Alassane Ouattara, prezident Egypta Abd al-Fattáh as-Sísí, prezident Mosambiku Filipe Nyusi, prezident Nigérie Muhammadu Buhari, prezident Burkiny Faso Roch Marc Christian Kaboré, prezident Komor Azali Assoumani, prezident Ghany Nana Akufo-Addo, prezident Angoly João Lourenço, prezidentka Etiopie Sahle-Work Zewdeová, prezident Mauritánie Muhammad uld Ghazuání, prezident Tuniska Kaís Saíd, bývalý prezident Mali Bah N’Daw, prezident Nigeru Muhammad Bazúm, premiér Čadu Albert Pahimi Padacké, premiér Súdánu Abdalla Hamdok, prezident Konžské republiky Denis Sassou-Nguesso, prezident Beninu Patrice Talon, prezident Kamerunu Paul Biya a předseda komise Africké unie Moussa Faki.
Ekonomická všehochuť v roce 2019
NEW YORK – Po synchronizované globální ekonomické expanzi v roce 2017 přišel v roce 2018 asynchronní růst, kdy většina zemí s výjimkou Spojených států začala zažívat zpomalení.
Obavy z americké inflace, budoucí trajektorie amerického Federálního rezervního systému, probíhajících obchodních válek, italských rozpočtových a dluhových potíží, zpomalení v Číně a křehké situace na rozvíjejících se trzích vedly k prudkému poklesu na globálních akciových trzích ke konci roku.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Na počátku roku 2019 je jistě dobrou zprávou, že riziko otevřené globální recese je nízké.
Špatné ovšem je, že nás čeká rok synchronizovaného globálního zpomalování; růst bude ve většině regionů klesat směrem k potenciálu – a v některých případech i pod něj.
Rok začal zotavením riskantních aktiv (amerických a globálních akcií) po krvavé lázni v poslední čtvrtině roku 2018, kdy řadu trhů potápěly obavy ze zvýšení úrokových sazeb Fedem a z vývoje na čínském a americkém trhu.
Od té doby se Fed přiklonil k holubičí politice, USA si udržely solidní růst a čínské makroekonomické uvolňování vykázalo určité náznaky, že zpomalení by se mohlo omezit na tuto zemi.
Otázka, zda tyto relativně pozitivní podmínky přetrvají, bude záviset na mnoha faktorech.
Prvním tématem k zamyšlení je Fed.
Trhy dnes promítají do cen předpoklad, že uvolněná měnová politika Fedu potrvá celý rok, avšak americký trh práce zůstává robustní.
Kdyby měl růst cen zrychlit a vyvolat třeba i mírnou inflaci nad 2%, obavy z nejméně dalších dvou zvýšení sazeb v letošním roce by se vrátily, což by mohlo vést k tržním šokům a ke zpřísnění finančních podmínek.
To potažmo oživí obavy z amerického růstu.
Za druhé by se s pokračujícím zpomalením v Číně mohlo ukázat, že současný mix skrovných měnových, úvěrových a fiskálních stimulů tamní vlády není dostatečný vzhledem k absenci důvěry v soukromém sektoru a k vysoké míře nadměrných kapacit a zadlužení.
Pokud se opět vynoří obavy z čínského zpomalení, mohlo by to těžce zasáhnout trhy.
Naopak stabilizace růstu by mohla tržní důvěru náležitě obnovit.
S tím souvisí i faktor obchodu.
Vyhrocení čínsko-amerického konfliktu by sice zbrzdilo globální růst, avšak pokračování současného příměří prostřednictvím dohody o obchodu by naopak trhy ujistilo, přestože geopolitická a technologická rivalita obou zemí bude postupně narůstat.
Za čtvrté eurozóna zpomaluje a teprve se ukáže, zda míří k nižšímu potenciálnímu růstu nebo k něčemu horšímu.
O výsledku rozhodnou jak „národní“ proměnné – například politický vývoj ve Francii, Itálii a Německu –, tak i širší regionální a globální faktory.
Je zjevné, že „tvrdý“ brexit by měl negativní dopad na podnikatelskou a investiční důvěru ve Velké Británii i v Evropské unii.
A kdyby americký prezident Donald Trump rozšířil svou obchodní válku o evropský automobilový sektor, silně by to podkopalo růst nejen v Německu, ale v celé EU.
A konečně bude hodně záležet i na tom, jak si v květnových volbách do Evropského parlamentu povedou euroskeptické strany.
Volby do europarlamentu navíc zesílí nejistotu kolem nástupce současného prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho a budoucnosti měnové politiky v eurozóně.
Za páté by globální nejistotu mohla zvýšit nefunkční domácí politika Spojených států.
Nedávný vládní shutdown naznačuje, že se každé budoucí jednání o rozpočtu a dluhovém stropu promění v opotřebovávací válku obou velkých stran.
Očekávaná zpráva zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera může a nemusí vést k zahájení Trumpova impeachmentu.
A do konce roku se z fiskálního stimulu v podobě republikánských daňových škrtů stane fiskální brzda, která dost možná oslabí růst.
Za šesté jsou akciové trhy v USA i jinde stále nadhodnocené, a to i po nedávné korekci.
Vzhledem k růstu mzdových nákladů by slabší příjmy a ziskové marže v USA mohly znamenat nepříjemné překvapení.
Vysoce zadlužené firmy se potýkají s hrozbou rostoucích nákladů na krátkodobé i dlouhodobé půjčky a mnoho technologických akcií potřebuje další korekce, a proto nelze vyloučit ani hrozbu další epizody omezování rizik a tržní korekce.
Za šesté může ceny ropy stlačit blížící se přesycení nabídky vzhledem k těžbě břidlicových ložisek v USA, potenciální změně režimu ve Venezuele (která vede k očekáváním postupného zvyšování těžby) a neschopnosti zemí OPEC spolupracovat na omezování produkce.
Nízké ceny ropy jsou sice dobré pro spotřebitele, ale mají tendenci oslabovat americké akcie a trhy v ekonomikách zemí vyvážejících ropu, což vyvolává obavy z bankrotů v energetickém sektoru i v souvisejících odvětvích (jak se stalo počátkem roku 2016).
A konečně bude vyhlídka řady rozvíjejících se trhů záviset na výše zmíněných globálních nejistotách.
Mezi hlavní rizika patří zpomalení v USA nebo v Číně, vyšší americká inflace a následné zpřísnění podmínek Fedem, obchodní války, silnější dolar a klesající ceny ropy a komodit.
Nad globální ekonomikou se sice vznáší mrak, ale dobré na tom je, že díky němu velké centrální banky zaujaly více holubičí přístup, když se k Fedu a Čínské lidové bance záhy připojily Evropská centrální banka, Bank of England, Japonská centrální banka a další.
Vzhledem k faktu, že většina centrálních bank zaujímá velmi mírné postoje, však existuje jen malý prostor pro další měnové uvolňování.
A i kdyby fiskální politika nebyla ve většině regionů světa omezená, stimul má tendenci přicházet teprve poté, co už je růst zaseknutý, a obvykle s výrazným zpožděním.
Pozitivních faktorů je možná dost na to, aby byl letošní rok pro globální ekonomiku relativně slušný, byť poněkud průměrný.
Pokud se ovšem dostaví některé z výše naznačených negativních scénářů, pak by synchronizované zpomalení roku 2019 mohlo vést k globálnímu zaseknutí růstu a prudkému poklesu na trzích v roce 2020.
Makro brynda
ITHAKA – Ještě před několika lety ekonomové všech vyznání sebejistě prohlašovali, že Velká hospodářská krize, nazývaná Velká deprese, se nikdy nevrátí.
V jistém smyslu měli pravdu.
Když roku 2008 propukla finanční krize, dostali jsme Velkou recesi.
Vládám se podařilo omezit škody pumpováním velkých objemů peněz do globální ekonomiky a sražením úrokových sazeb téměř na nulu.
Když ale zastavily skluz let 2008-2009, došla jim intelektuální i politická munice.
Ekonomičtí poradci ujišťovali své šéfy, že zotavení bude svižné.
K jistému oživení opravdu došlo, jenže pak se v roce 2010 zadrhlo.
To už vlády v důsledku ekonomického poklesu hospodařily s rozsáhlými schodky, jež měl oživený růst zkracovat.
V eurozóně se země jako Řecko střetly s krizí suverénního zadlužení, neboť výpomoci bankám měnily soukromý dluh na dluh veřejný.
Pozornost se přesunula k problému fiskálních deficitů a vztahu mezi schodky a hospodářským růstem.
Měly by vlády dobrovolně rozšiřovat své schodky, aby kompenzovaly propad poptávky domácností a investorů?
Nebo by se měly snažit škrtat veřejné výdaje, aby uvolnily peníze pro výdaje soukromé?
V závislosti na makroekonomické teorii, k níž člověk lnul, bylo možné prezentovat obě cesty jako prorůstovou politiku.
První mohla vyvolat expanzi ekonomiky, protože vláda přidávala veřejné výdaje; druhá proto, že je škrtala.
Keynesiánská teorie navrhuje první možnost; vlády daly jednomyslně důvěru té druhé.
Důsledky této volby jsou jasné.
Panuje teď celkem široká shoda, že fiskální zpřísnění od roku 2010 připravilo vyspělé ekonomiky o 5-10 procentních bodů růstu HDP.
Veškerý tento výstup a příjem je natrvalo ztracen.
Navíc jelikož fiskální přísnost zadusila hospodářský růst, výrazně zkomplikovala splnění úkolu snížit rozpočtové schodky a státní zadlužení jako podíl HDP.
Ukázalo se, že seškrtávání veřejných výdajů není totéž co seškrtávání schodku, protože zároveň ořezávalo ekonomiku.
Tím měl spor skončit.
Jenže neskončil.
Někteří ekonomové tvrdí, že vlády v roce 2010 stály před nutností hledat rovnováhu mezi riziky: snižování schodku mohlo zpomalit růst, jenže kdyby se k jeho snižování nezavázaly, situace mohla být ještě horší.
Keynesiánský lék, argumentovalo se, přehlíží účinek fiskální politiky na očekávání.
Pokud je veřejné mínění přesvědčené, že snižování schodků je správný postup, nechat deficit růst by anulovalo veškerý kýžený stimulační efekt.
S očekáváním, že za zvýšené výdaje bude třeba „zaplatit“ na daních, by domácnosti a firmy zvýšily úspory.
V obavě ze suverénních platebních neschopností by trhy s dluhopisy vládám u půjček vyměřily sankční úrokové sazby.
A tady byl pádný trumf: při závazku k fiskálnímu zpřísňování si ministři financí vytvořili prostor k fiskálnímu uvolnění.
Přihlášením se k fiskální počestnosti si zajistili možnost praktikovat fiskální neřest.
Dokázali vytvořit fiskální iluzi, a přitom škrtat méně, než slíbili.
Přesně tak postupovala většina ministrů financí.
To je součástí šlamastyky, do níž se makroekonomie sama vehnala.
Jakmile do ekonomie vpustíme přesvědčení a očekávání, což jej jistě rozumné, výsledky fiskální politiky se stanou neurčitelnými.
Příliš závisí na tom, k jakému výsledku podle názoru lidí zvolená politika míří.
V žargonu ekonomů výsledky politik „závisí na modelu“.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman vyjádřil opovržení vůči tomu, co nazývá „pohádkou o důvěře“, tedy tvrzení, že fiskální politika musí vzbuzovat podporu trhů s dluhopisy.
Jenže dokázat, že konkrétní politika situaci zhoršila, neznamená, že byla reálně po ruce nějaká lepší.
Úspěch správné politiky může záviset na očekávání veřejnosti ohledně jejích účinků.
Nezodpovězenou otázkou zůstává, proč by veřejnost měla mít nesprávná očekávání.
Jestliže je zmatek ve fiskální politice, platí totéž pro politiku měnovou.
Centrální banky se pohádce o důvěře pokusily vyhnout tištěním peněz – konkrétně nákupem státních dluhopisů na sekundárním trhu.
Očekává se, že dodatečné peníze budou kolovat ekonomikou a urychlí aktivitu.
Evropská centrální banka právě zahájila program nákupu dluhopisů za 1,1 bilionu eur, aby obešla německé veto vůči fiskální expanzi.
Účinky takzvaného kvantitativního uvolňování ale také závisí na očekáváních.
Pokud nabídka většího množství peněz dodá podnikům více důvěry, budou víc utrácet.
Nebudou-li ale politice věřit, budou peníze syslit.
Výsledky kvantitativního uvolňování ve Spojených státech a Velké Británii jsou nejasné.
Pravda, vlády dokázaly získat levněji peníze, neboť poklesly výnosy.
Jenže banky nepůjčovaly peníze, které dostaly k dispozici, zčásti proto, že je použily ke splacení svých vlastních dluhů, a zčásti kvůli nízké poptávce po půjčkách.
Hlavní pozitivní účinek mělo kvantitativní uvolňování na ceny aktiv – hlavně aktiv finančních.
Jenže posílení bohatství bohatých nevede nutně k větším útratám.
Zvyšuje ovšem nerovnost a hrozí bublinami aktiv, které by mohly vyústit v nový finanční krach.
Vstupujeme tedy do postkrizové éry bez usazeného názoru na správnou makro politiku jak pro zotavení, tak pro prevenci budoucích zhroucení.
Velké naděje se upínají k tomu, že nadměrné tvorbě úvěrů předejde lepší finanční regulace.
Jenže kdy je „nadměrná“?
Budou centrální banky nadále cílit na 2% inflaci?
Nebo by měly spoléhat na cíl „nominálního příjmu“?
Jaká by měla být nová fiskální pravidla a jak by se měla v eurozóně vymáhat?
Ekonomové debatují o tom, zda jsou tržní ekonomiky přirozeně stabilní.
Jako keynesiánec jsem pevně přesvědčen, že tržní ekonomiky je nutné politicky stabilizovat.
Keynesiánci se ale musí vyrovnat s nepříjemnou pravdou, že úspěch stabilizačních politik může záviset na tom, zda má podnikatelská obec keynesiánská očekávání.
Potřebují, aby pohádka o důvěře stála na jejich straně.
Projektový záměr pro rovnost pohlaví
NEW YORK – Genderové předsudky si celosvětově opět získávají pozornost.
Ženy ze všech koutů světa žádají prostřednictvím protestních pochodů a virálních mediálních kampaní konec sexuálního obtěžování, zneužívání, zabíjení žen a nerovnosti.
Jakkoliv úspěšně se však kampaním #MeToo a #TimesUp podařilo zvýšit povědomí veřejnosti, boj za rovnoprávnost zdaleka neskončil.
Rozšíření práv žen a dívek představuje klíč k dosažení všech sedmnácti cílů trvale udržitelného rozvoje OSN do roku 2030.
V současnosti jsou však genderové předsudky i nadále vážnou překážkou globálního pokroku, což zejména platí na pracovišti.
Podle neziskové organizace Catalyst, která sleduje působení generálních ředitelů firem, dnes ženy stojí v čele pouhých 5% společností zastoupených v indexu S&P 500.
Toto děsivé číslo udivuje ještě více, vezmeme-li v úvahu, že podle průzkumu Mezinárodní organizace práce (ILO) prosazuje údajně 73% globálních společností politiku rovných příležitostí..
Přestože navíc výzkumy odhalují jednoznačnou spojitost mezi genderovou vyvážeností firmy a jejím finanční zdravím, v největších světových firmách zaujímají ženy méně než 20% míst v řídících orgánech.
Náprava těchto nedostatků je nutná z morálního i ekonomického hlediska.
Zpráva společnosti McKinsey Global Institute v roce 2015 zjistila, že kdyby ženy a muži hráli „na trzích práce totožnou roli“, obohatilo by to globální ekonomiku do roku 2025 o 28 bilionů dolarů.
Tyto globální zisky by se připočetly k přínosům pro jednotlivé firmy.
Společnosti s rovnoprávnějším zastoupením žen jsou inovativnější, velkorysejší a ziskovější.
Při současném tempu zrovnoprávňování žen by však zacelení genderové propasti trvalo téměř 220 let.
Svět si nemůže dovolit čekat tak dlouho; potřebujeme nový přístup.
Abychom pomohli firmám ukázat cestu, jak přijímat, udržovat si a povyšovat zaměstnané ženy, připojujeme se k více než 400 globálním firemním lídrům a zástupcům vlád, kteří se tento týden scházejí v chilském Santiagu u příležitosti čtvrtého globálního fóra na téma Byznys za rovnost pohlaví.
Toto setkání – organizované chilskou vládou a Rozvojovým programem Organizace spojených národů (UNDP) v partnerství s ILO a organizací UN Women – bude klást důraz na význam rovnosti pohlaví v soukromém sektoru.
Jedním z řešení, která budou tvořit agendu fóra, je program s názvem Pečeť rovnosti pohlaví, podporovaný UNDP.
Jde o jedinečnou iniciativu spočívající ve vydávání certifikátu firmám, jež eliminovaly rozdíly ve mzdách, zvýšily počet žen na rozhodovacích pozicích a pracují na ukončení sexuálního obtěžování na pracovišti.
Dnes tyto společnosti s certifikátem UNDP stojí v čele budování vyváženější globální pracovní síly.
Například chilská státní firma Codelco provozující měděné doly dnes rozšiřuje řady zaměstnankyň – a současně zvyšuje produktivitu.
Podobně i kostarická Banco Nacional povýšila desítky žen do manažerských pozic; dnes je banka čelním regionálním poskytovatelem financí podnikatelkám.
A kanadská Scotiabank se i díky programu mentorství pro ženy stala jednou z genderově nejvyváženějších firem v oboru.
Doufáme, že o certifikát rovnosti pohlaví bude usilovat i řada dalších firem a že svůj záměr případně oznámí už tento týden.
Další iniciativa, o níž se bude diskutovat, nese název Principy rozšíření ženských práv. Jde o jakýsi soubor provozních pravidel vypracovaný organizacemi UN Women a UN Global Compact, který představuje svého druhu projektový záměr pro oblast rovnosti pohlaví.
K principům se již přihlásilo více než 1700 generálních ředitelů firem, přičemž téměř 300 firem ze 61 zemí využilo nástroje pro analýzu genderové propasti, poskytovaného bezplatně touto iniciativou s cílem pomoci manažerům zavádět zmíněné principy na pracovišti.
Globální schůzky, certifikační systém a bezplatný software jsou samozřejmě jen jednou součástí řešení.
Ženy stále nesou na svých bedrech nepřiměřené množství domácích povinností, přičemž tlaky vyplývající ze společenských a kulturních norem je často připravují o možnost chodit do školy, zakládat firmy nebo se podílet na veřejném životě.
I ženy, které placené zaměstnání mají, přitom doplácejí na příjmovou nerovnost mezi pohlavími, jež dosahuje v průměru 23%, což naznačuje, že rovnost se netýká jen příležitostí.
Firmy, komunity a rodiny musí spolupracovat na nastavení stejných podmínek pro všechny.
Cena za nicnedělání je naštěstí pro firmy – i pro ekonomiku jako celek – nesmírně vysoká, což nás naplňuje optimismem, že eliminace genderových předsudků na pracovišti je možná.
Pokud firmy učiní z rozšíření práv žen klíčový prvek své podnikatelské strategie, pak se růst a rovnost mohou vzájemně posilovat a nikdo nezůstane opominutý.
Hospodářská realita vrací úder
Téměř každý den se dovídáme o dalších nenasytných ředitelích a manažerech amerických firem, kteří se svými účetními, právníky a investičními bankéři zosnovali plán, jak ošidit investující veřejnost.
Nejde ale jen o skandály.
Veřejnost by o nevyzpytatelnosti dnešních finančních trhů měla vědět mnohem více.
Směnné kurzy a ceny akcií se dnes výrazně odchylují od svých dlouhodobých základních hodnot, což pro reálnou ekonomiku může znamenat zhroucení zaměstnanosti, produkce i investic.
Přitom finanční analytikové, kteří o těchto trendech přednášejí v televizi, je nedokáží posoudit realisticky.
Podívejme se na americký dolar, jehož hodnota vůči euru v posledních dnech prudce poklesla.
Od poloviny devadesátých let až donedávna dolar vůči evropským měnám výrazně posiloval.
Když se v lednu 1999 objevilo na scéně euro, obchodovalo se za 1,17 USD.
Pak plynule ztrácelo až na hodnotu 0,83 USD, aby se v posledních dnech vyšplhalo zpět, téměř na paritní úroveň s dolarem.
Pro ekonomy-teoretiky není nedávný vzestup eura žádným překvapením.
Směnné kurzy mají tendenci výrazně se odchylovat od dlouhodobých průměrných hodnot.
Nebývalá síla dolaru v posledních letech musela nutně jednou skončit návratem k průměrné hodnotě.
Tento návrat probíhá právě teď.
Samozřejmě že pokud mají dvě ekonomiky vytrvale rozdílné tempo inflace, pak směnný kurz mezi jejich měnami nebude tendencí vracet se na historickou úroveň tolik ovlivněn.
Jenže míra inflace v Evropě a v USA byla víceméně shodná.
Dále může směnný kurz zůstat vzdálen dlouhodobému průměru tehdy, zasáhne-li jednu z ekonomik zásadní strukturální změna.
Takové změny se ovšem dějí mnohem méně často než se obecně tvrdí či předpokládá.
Čili dobrým vodítkem do budoucna může být správně a náležitě interpretovaná minulost.
Když se však zaposloucháme do toho, co nám říkají finanční akademikové, vypadá to, jako by na historii už nezáleželo.
Když po roce 1999 dolar vůči euru posílil, vytasili se investiční analytikové s nepřeberným množstvím vysvětlení, proč tento trend bude pokračovat.
Oslavovali sílu americké ekonomiky, litovali údajně slabou evropskou ekonomiku a tvrdili, že s eurem se špatně hospodaří.
Prostě to s interpretací krátkodobých tržních pohybů přehnali a zjednodušujícím způsobem je vykreslili jako dlouhodobé trendy.
Finanční analytikové mívají bohužel chatrné ekonomické vzdělání.
Jejich úkolem je říkat do televize moudra.
Neopírají se o zásadní informace, ale o kuloárovou šuškandu a trendy, které zrovna letí.
Jistě, když takové zvěsti přicházejí z více stran a když netrvají věčně, může na nich bystrý investor slušně vydělat, například prodejem dolaru nakrátko.
Některým investorům se to daří, ale je to mnohem obtížnější, než se zdá.
Už před pětasedmdesáti lety varoval významný britský ekonom John Maynard Keynes, že ,,trhy se mohou chovat iracionálně mnohem déle, než vy dokážete být solventní".
Jinými slovy - i když jste si jisti, že dolar jednou klesne, můžete zbankrotovat ještě dříve, než dokážete, že máte pravdu, ačkoli všichni okolo vás sázejí na to, že dolar stoupne.
Často je tedy mnohem jistější jít s davem, třebaže podle vás jde dav špatným směrem.
Ze stejného důvodu Keynes přirovnal akciový trh k soutěži krásy, kde porotce nehlasuje pro tu dívku, která je nejkrásnější podle něj, ale pro tu, o které se domnívá, že to vyhraje u ostatních porotců.
Když na konci devadesátých let ceny akcií dosáhly astronomických výšek, všichni odborníci i investiční bankéři mleli dokola ty svoje nesmyslné teorie a komentáře.
Dnes víme, že některá z těchto vysvětlení byla záměrně lživá.
Makléřské firmy usilovaly u firem, jejichž akcie vnucovaly nic netušící veřejnosti, o zvýšení poplatků za investiční bankovnictví.
Když ceny akcií vyletěly nahoru, vymýšlely si různé teorie, jimiž se tento vzestup pokoušely vysvětlovat.
Kdyby místo toho provedly hlubší analýzu, věděly by, že tento vzrůst bude jen krátkodobý.
Několik analytiků na to ovšem přišlo.
Ekonom Robert Schiller z Yaleské univerzity ve své knize velmi jasně vysvětlil, proč ceny akcií klesnou.
Uznání si získal také přední ekonomický publicista Martin Wolf, když ve svém domovském listu Financial Times tvrdošíjně a správně varoval, že americký burzovní trh se zase vrátí na normální historickou úroveň.
Reálné ekonomické náklady davového chování však byly a jsou vysoké.
Nepřiměřená konjunktura amerického trhu cenných papírů vedla k přeinvestování do Spojených států a k následné recesi, když bublina nakonec splaskla.
Síla dolaru rovněž zkreslila investiční rozhodování a podobně přehnané výkyvy směnných kurzů na rozvíjejících se trzích přispěly za posledních pět let ke střídajícím se stavům rozmachu a propadu napříč Asií a Latinskou Amerikou.
Co tedy teď s tím?
Přední investiční banky by se rozhodně měly soustředit na kvalitu školení a licencování svých analytiků, aby napříště nevytrubovaly do světa nesmysly, ale aby lidem poskytovaly pravdivé a ucelené informace.
Odpovědná média by měla kriticky zkoumat hospodářské trendy, a neuspokojovat veřejné mínění.
Akademikové by měli vytrvaleji vysvětlovat, jak ceny na finančních trzích odrážejí základní ekonomické hodnoty, ačkoli v krátkodobém horizontu to ne vždy platí.
A v neposlední řadě by zde měla existovat přísnější regulace finančních trhů, která by mohla zpomalit alespoň některé toky krátkodobého kapitálu, které vzestupy a pády zveličují.
Na stejné neduhy poukazoval bohužel už Keynes, proto moc nedoufejme, že zrovna teď přijde zázrak a chování se změní.
Investore, buď ve střehu!
Pakt růstu pro Ameriku
NEW YORK – Spojené státy budou mít opět rozdělenou vládu, neboť demokraté drží Bílý dům, zatímco republikáni ovládají obě komory Kongresu.
To však ještě neznamená, že se poslední dva roky prezidentského působení Baracka Obamy nutně musí nést ve znamení patu a vzájemného osočování.
Touha voličů po změně a strach z pokračování pomalého růstu, které dovedly republikány k vítězství v nynějších kongresových volbách, zákonitě vyvolají diskusi o nových politických řešeních schopných zvýšit růst, zaměstnanost a příjmy.
Americká zkušenost s rozdělenou vládou samozřejmě může vyvolávat pesimismus v otázce schopnosti obou stran ke kompromisu, ovšem jak nedávno ukázalo Mexiko, kde se tři velké strany dohodly na tržně orientovaném „Paktu pro Mexiko“, i vyhroceně protikladná politická uskupení mohou překonat podezíravost a přijmout za své potřebné reformy.
Seznam potenciálních politických akcí, které by mohly Spojeným státům prospět – mimo jiné liberalizace obchodu, obsáhlá regulační reforma nebo reformy přistěhovalecké politiky a školství –, je dlouhý.
Pouze dvě politiky jsou však z hlediska „Paktu pro Ameriku“ obzvláště slibné: federální výdaje na infrastrukturu a reforma firemních daní.
Uzákonění těchto reforem by bylo výhrou pro obě strany.
Takový dvoustranický konsensus však vyžaduje přinejmenším dočasné odstranění ideologických klapek na očích, a to na levici i na pravici.
Na levici zájem o keynesiánský stimul odráží jak špatné chápání dostupnosti různých opatření (projektů na klíč), tak i jejich žádoucnosti (otázky, zda tato opatření smysluplně změní očekávání domácností a firem).
Na rozdíl od názoru, který se vytvořil během nedávné finanční krize, budou muset být výdajová opatření dlouhodobější, pokud mají vyvolat očekávání budoucího růstu, a tím stimulovat současné investice a najímání pracovníků.
Pravice zase musí přehodnotit svou posedlost dočasnými daňovými škrty pro domácnosti nebo podniky.
Dopad takových škrtů na agregátní poptávku je téměř vždy skrovný a tato opatření nejsou vhodná pro změnu očekávání růstu a zotavení během poklesu po finanční krizi.
Situaci dále komplikuje politika, protože výlučně krátkodobé zaměření na fiskální dopad výdajů a příjmů se střetává s polickými přístupy, jejichž přínos roste až postupem času.
A třebaže se tento přínos nemusí jevit jako „stimulační“, jeho kumulativní efekt lépe slouží cíli zvýšit očekávání budoucí poptávky a růstu.
Obavy seriózních lidí, ať už stojí na levici nebo na pravici, se zase tolik neliší.
Zrychlí se hospodářský růst dost na to, aby podpořil tvorbu pracovních míst a růst příjmů?
Dají se odstranit bariéry, které mnoha Američanům brání v zotavení a budoucí prosperitě?
Na prvním místě seznamu politik, na nichž se dokážou dohodnout obě strany, by měly figurovat federální výdaje na infrastrukturu a reforma firemních daní, protože obě slibují značné zvýšení dlouhodobé produktivity, příjmů a zaměstnanosti, přičemž zároveň podporují krátkodobý růst.
Například závazek k mnohaletému programu federálních výdajů na infrastrukturu by mohl zvýšit poptávku, soukromé investice a zaměstnanost, přestože konkrétní projekty nemusí být okamžitě k dispozici.
A takový program, který obvykle navrhují demokraté, může a měl by být koncipován tak, aby si zajistil rovněž podporu republikánů.
Za tímto účelem by měl infrastrukturální program poskytnout státům a místním celkům klíčovou roli při výběru projektů, které se budou financovat, a tyto vládní orgány by měly jít „s kůží na trh“ tím, že budou samy hradit část nákladů.
Politici by se také měli vážně zaobírat regulačními reformami, které by snížily výdaje na nové projekty a zajistily jejich včasné dokončení.
Infrastrukturální program orientovaný tímto směrem – na rozdíl od všehochuti politicky vděčných projektů na klíč – by měl být schopný získat si podporu konzervativců.
A federálně financované infrastrukturální projekty by při správné realizaci měly přinést značné výhody Američanům s nižšími příjmy.
Například lepší dopravní infrastruktura by nejen vytvořila pracovní místa, ale také by snížila náklady na cestu do zaměstnání.
Rovněž reforma firemních daní představuje dobrou příležitost k dohodě mezi oběma stranami, zejména v situaci, kdy o to vyjádřili zájem Obama i kongresoví předáci obou stran.
Zisky vyplývající ze zásadní daňové reformy – například z nahrazení současné daňové soustavy široce pojatou spotřební daní – jsou sice velké a pohybují se v řádu 0,5-1 procentního bodu hospodářského růstu ročně po dobu deseti let, avšak reforma firemních daní by navíc podpořila růst.
Podstatné snížení daňové sazby firmám při současném vyloučení cílených firemních daňových preferencí a rozšíření daňové základny by zvýšilo jak investice, tak i mzdy zaměstnanců.
K podpoře investic a tvorby domácích pracovních míst by vedlo rovněž umožnění nadnárodním společnostem repatriovat zisky ze zahraničí bez nutnosti platit dodatečnou americkou daň.
Protože nedávný výzkum ukazuje, že velkou část zátěže spojené se zdaňováním firem nesou zaměstnanci ve formě nižších mezd, měli by se demokraté přihlásit k daňové reformě jako ke způsobu, jak podpořit růst příjmů.
K takové reformě by se dala připojit další podpora Američanů s nízkými příjmy prostřednictvím zvýšení slevy na dani z dosaženého příjmu pro svobodné zaměstnance.
Konzervativci by s ohledem na své politické cíle měli podpořit dobře propracovaný federální infrastrukturální program a liberálové by měli podpořit reformu firemních daní.
Také změny v politickém procesu by však pomohly posunout věci vpřed.
Jelikož zisky z výdajů na infrastrukturu a daňové reformy dost dobře nezapadají do pětiletého či desetiletého rozpočtového okna, které používají američtí zapisovatelé fiskálního skóre, je pro získání politické podpory nezbytné měřit přínosy takových politik ve větší úplnosti.
Jakékoliv zvýšení výdajů na infrastrukturu nebo jakákoliv ztráta příjmů v důsledku daňové reformy by se navíc měly vykompenzovat jinde.
Například budoucí růst dávek ze sociálního zabezpečení nebo daňový odpočet za zaplacené úroky z hypotečního úvěru by se daly u zámožnějších jednotlivců omezit, jak dokládají progresivní indexace navrhovaná americkými konzervativci nebo úprava daňového odpočtu za zaplacené hypoteční úroky, kterou ve Velké Británii zahájila vláda premiérky Thatcherové.
Je zjevné, že ekonomika je pro Američany prvořadým zájmem.
Američtí představitelé na to musí reagovat politickou agendou zaměřenou na oživení růstu v současnosti a jeho udržení do budoucna.
K tomu však může dojít pouze v případě, že se dostatečný počet zákonodárců z obou stran i samotný prezident zbaví intelektuálních i politických klapek na očích a dospěje k dlouhodobým kompromisům potřebným k vytvoření pracovních míst a zvýšení příjmů.
Čas na „Pakt pro Ameriku“ nadešel.
Ekonomové na cestě k uprchlíkům
NEW HAVEN – Dnešní globální uprchlická krize připomíná období bezprostředně po druhé světové válce.
Podle jednoho dobového odhadu bylo tehdy jen v Evropě víc než 40 milionů uprchlíků.
Tyto „vyhnané osoby,“ jak se jim tehdy říkalo, byly nuceny prchnout ze svých domovů v důsledku násilí, nuceného vysídlení, perzekucí a destrukce majetku a infrastruktury.
Krušné poválečné poměry vedly v roce 1950 ke zřízení úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR), od něhož se očekávalo, že bude funkci vykonávat jen dočasně, aby po tři léta chránil vyhnané osoby.
Problém ale nikdy neopadl.
Právě naopak, UNHCR nejenže zůstává, ale bije na poplach.
Ve své pololetní zprávě z roku 2015 úřad uvádí, že celosvětový počet „nuceně vysídlených“ na konci roku 2014 dosáhl 59,5 milionu osob, z čehož mezinárodně vysídlených, definovaných jako skuteční uprchlíci, bylo 19,5 milionu.
Z některých zemí – Afghánistánu, Ázerbájdžánu, Kolumbie, Středoafrické republiky, Demokratické republiky Kongo, Iráku, Myanmaru, Nigérie, Pákistánu, Somálska, Jižního Súdánu, Súdánu, Sýrie a Ukrajiny – pocházelo na konci roku 2014 víc než půl milionu nuceně vysídlených.
Zpráva poznamenává, že od té doby se celkový počet určitě podstatně zvýšil.
Zpráva bohužel zvýrazňuje neúplnost našich poznatků o uprchlickém problému.
Během dějin se osud uprchlíků usilujících o azyl v jiné zemi vlastně mnoho nestudoval.
Historici zaznamenávají války a zmiňují diaspory, ale zřídka projeví větší zájem o to, jak se vyvinuly a řešily uprchlické krize.
S ohledem na to, že historii píší vítězové, to nepřekvapuje.
Vědomí, že moje či vaše vlast terorizovala menšinu tak, že její příslušníci museli prchnout, anebo že podstatná část mých či vašich předků přišla poražená a vyděšená, není pro nikoho právě povzbudivý zdroj národní identity.
Takové příběhy, nevyslechnuté a nevyřčené, se tudíž ztrácejí.
Potřebujeme proto více badatelsky zkoumat, co by se pro uprchlíky mohlo a mělo v dlouhodobém výhledu udělat.
UNHCR odvádí v ochraně uprchlíků skvělou práci, ale není možné, aby jejich potřeby uspokojil sám.
Jeho rozpočet ve výši sedmi miliard dolarů se může zdát obrovský, ale dosahuje pouhých zhruba 100 dolarů na vysídlenou osobu – což nestačí ani na úhradu nezbytností, jako jsou potraviny a přístřeší.
Jako předseda Americké ekonomické asociace pro rok 2016 jsem cítil morální povinnost využít počátkem měsíce našeho výročního zasedání k nasměrování pozornosti k vážným ekonomickým problémům.
A uprchlická krize je problém ekonomický, jaký jiný.
Před zasedáním však byla na toto téma nouze o nahlášené příspěvky.
Rozhodl jsem se proto uspořádat seminář nazvaný Šedesát milionů uprchlíků a pozval jsem některé z nejváženějších odborníků na migraci v naší disciplíně.
Požádal jsem je, aby v ekonomických pojmech popsali rozměry uprchlického problému a navrhli nějaké smysluplné politiky k jeho řešení.
Jedna z přednášek, autora Timothyho J.
Hattona z Essexské univerzity a Australské národní univerzity, zkoumala uprchlické proudy po celém světě s cílem zjistit, co je uvádí do pohybu.
Hatton kontruje rozšířenému argumentu proti přijímání uprchlíků, že žadatelé o azyl nejsou zoufalí a krize zneužívají jen jako záminky k průniku do bohatší země.
Dokládá, že navzdory některým očekáváním toky uprchlíků povětšinou neženou ekonomické síly, nýbrž politický teror a porušování lidských práv. Lidé obávající se o svůj život prchají do nejbližšího bezpečného místa, nikoli do nejbohatšího.
Morálnímu imperativu jim pomoci se nelze vyhnout.
Semih Tumen z turecké centrální banky předložil důkazy o dopadech 2,2 milionu syrských uprchlíků na trh práce v příhraniční oblasti.
I Tumenovo pojednání oponuje argumentu, který se často používá proti přijímání uprchlíků: nově příchozí prý vezmou místním práci a stlačí mzdy.
Zjistil, že po přílivu uprchlíků ve formálním sektoru pracovních míst pro místní dokonce přibylo, zřejmě vlivem stimulačního účinku na ekonomiku regionu.
Pokud toto zjištění potvrdí další výzkum, země by mohly příliv pracovních sil vítat.
Další práce, autorky Susan F.
Martinové z Georgetownské univerzity, popsala nahodilost našich současných uprchlických procedur a prohlásila za nutné „právní rámce založené na potřebě ochrany, nikoli na příčinách vyvolávajících migraci“.
Formulace takových pravidel ale vyžaduje pečlivou ekonomickou rozvahu.
Tvůrci uprchlického systému musí zvážit účinky pobídek plynoucích z nastavených pravidel na migranty a na vlády v zemích jejich původu.
Nechceme kupříkladu tyranům příliš ulehčit možnost vyhnat nechtěné menšiny ze země.
Konečně Jeffrey D.
Sachs z Columbijské univerzity rozpracoval významný nový systém pro zvládání uprchlíků.
Sachs se zabývá tím, jak budou pravidla takového systému formovat světové ekonomiky v dlouhodobém výhledu.
Chce systém, který se vyvaruje pobízení k úniku mozků tím, že prosadí závazek nepřijímat jen ty, kdo jsou pro hostitelskou zemi mimořádně přínosní, ale i nekvalifikované a zoufalé přistěhovalce.
Míru přílivu je navíc nutné regulovat a ekonomové musí rozvinout způsob jak zajistit rovnoměrné sdílení zátěže mezi zeměmi.
Za dnešních nahodilých a zastaralých azylových pravidel musí uprchlíci na cestě do bezpečí podstupovat enormní rizika a náklady a přínosy související s poskytovanou pomocí jsou rozloženy vrtkavě.
Být to tak nemusí.
Ekonomové mohou pomoci tím, že prověří, jakých mezinárodních pravidel a institucí je k reformě neefektivního a často nelidského systému zapotřebí.
Sedm omylů hospodářských sankcí
LONDÝN – Sankce, jež americký prezident Donald Trump uvalil na Írán, začaly tvrdě zasahovat ekonomiku země.
Inflace, kterou prezident Hasan Rúhání zdánlivě pokořil, se vrátila s plnou silou a v roce 2018 dosáhla 31%.
Podle Mezinárodního měnového fondu se ekonomika letos propadne o 6% a inflace by mohla dosáhnout 37%.
Mnoho odvětví se potýká s velkými obtížemi a nezaměstnanost roste.
Trump se snaží srazit vývoz íránské ropy na nulu a hrozí sankcemi zemím jako Čína, Indie nebo Japonsko, které íránskou ropu dál nakupují.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Jsou však Trumpovy jednostranné akce – přestože Íránu způsobují obrovské těžkosti – skutečně „zaručenou“ politikou, jak jeho administrativa doufá?
Od první světové války využívají vlády hospodářské sankce k dosažení svých mezinárodních politických cílů stále častěji.
Navzdory stoletým zkušenostem však jejich opodstatněnost zdaleka není jednoznačná.
V posledních desetiletích se obliba hospodářských sankcí ještě zvýšila.
Například v 90. letech se sankční režimy zaváděly průměrným tempem kolem sedmi případů ročně.
Ze 67 případů z tohoto desetiletí byly dvě třetiny jednostrannými sankcemi, které uvalily Spojené státy.
Odhaduje se, že během prezidentského působení Billa Clintona bylo nějakou formou amerických sankcí zasaženo zhruba 40% světové populace, tedy 2,3 miliardy lidí.
Drtivou většinu sankcí přitom uvalují velké země na malé.
USA mají v současné době v platnosti téměř 8000 sankcí po celém světě, přičemž Írán je zdaleka největším státním terčem.
Kromě toho vyhlásila Rada bezpečnosti OSN od 60. let 30 multilaterálních sankčních režimů na základě článku 41 Charty OSN.
Nejúspěšnější z nich zřejmě sehrály klíčovou roli při ukončení apartheidů v Jihoafrické republice a Jižní Rhodesii (dnešním Zimbabwe).
Kromě cílení na konkrétní země zavedla OSN sankce i vůči nestátním aktérům, jako jsou al-Káida, Talibán nebo v poslední době takzvaný Islámský stát (ISIS).
Lze však silně pochybovat o tom, že Írán v důsledku Trumpových sankcí změní svoji politiku, natožpak režim.
Jednoduchá pravda o hospodářských sankcích totiž říká, že jakkoliv je jejich uplatňování rozšířené, v mnoha případech selhávají.
Rozsáhlá studie 170 případů uvalení sankcí z 20. století dospěla k závěru, že pouze třetina jich dosáhla stanoveného cíle.
Další studie odhaduje, že míra úspěšnosti sankčních režimů je nižší než 5%.
Tak vysoké procento neúspěchu naznačuje, že vlády často používají k ospravedlnění sankcí pomýlené argumenty a pokřivují naše chápání jejich důvodnosti a efektivnosti.
Nabízí se sedm hlavních nepochopení či omylů, přičemž každý z nich je zapotřebí vyvrátit.
Za prvé jsou prý sankce ospravedlnitelné jako jemnější a humánnější alternativa války.
To je ovšem podcenění potenciálu mezinárodní diplomacie k řešení konfliktů.
A ve skutečnosti mnohdy sankce spíše vydláždí cestu k válce, než aby ji odvrátily: například invaze do Iráku pod vedením USA v roce 2003 následovala po 13 letech mezinárodních sankcí vůči této zemi.
Druhý argument zní, že „pokud sankce bolí, pak jistě fungují“.
Toto kritérium účinnosti však nedefinuje, co pokládáme za úspěch.
Ještě horší je, že neodpovídá důkazům, ze kterých vyplývá, že sankce ubližují rozsáhlým segmentům civilního obyvatelstva – a to i v případě, že se z nich vyjmou základní potřeby, jako jsou potraviny nebo léčiva.
Omezují hospodářský růst, podkopávají produkci a způsobují krachy firem, což má za následek vyšší nezaměstnanost.
Sankce mohou také podněcovat inflaci tím, že omezují dovoz a přiživují měnové krize.
Za třetí se často tvrdí, že sankce jsou „chytré“ a „cílené“.
V praxi jsou ovšem všeobecné hospodářské sankce kolektivním trestem.
Ždímají střední vrstvy a nepřiměřeně zatěžují nejchudší a nejzranitelnější občany, kteří přitom bývají největšími oběťmi režimů, k jejichž potrestání jsou sankce určené.
Za čtvrté některé vlády ospravedlňují sankce jako způsob, jak podporovat a prosazovat lidská práva.
Důkazy však naznačují, že mezi těmi, kdo sankcemi trpí nejvíce, obvykle figurují skupiny občanské společnosti a nevládní organizace.
Autoritářské režimy vykreslují sankce jako akt zahraniční agrese a ekonomické války proti své zemi a často obviňují lidskoprávní aktivisty, že se spolčují s nepřítelem.
Odtud je už jen malý krůček k zásahům proti těmto organizacím pod záminkou zajištění národní bezpečnosti.
Írán se tohoto scénáře drží.
Trumpem nařízené květnové odstoupení USA od jaderné dohody s Teheránem z roku 2015 v kombinaci se zavedením nového kola sankcí osmělilo zastánce tvrdé linie v Íránu, kteří dnes tvrdí, že jejich nedůvěra v USA byla oprávněná, a tlačí Rúháního středovou administrativu do kouta.
Podobně i sankce vůči Iráku Saddáma Husajna v 90. letech vedly k všeobecné destrukci tamní občanské společnosti a pomohly rozdmýchat politiku rozlišování identit a sektářství, která dál rozvrací zemi i širší region.
Páté tvrzení zní, že sankce jsou nezbytné a účinné pro dosažení změny režimu.
Odhlédneme-li však od případů Jihoafrické republiky a Zimbabwe, je tento argument pravděpodobně ze všech sedmi nejslabší – jak dokládá dlouhověkost režimů vzdorujících sankcím v zemích typu Severní Koreje, Kuby či Barmy.
Dokonce i blokáda Kataru, kterou v červnu 2017 zavedly Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Egypt, jen zvýšila popularitu emíra a vedla k tomu, že se významná část obyvatelstva postavila za něj.
Za šesté se tvrdí, že sankce oslabují postižené vlády.
Hospodářské sankce však zhoršují podnikatelské a investiční klima, a tím si vybírají daň převážně na soukromém sektoru.
Přinejmenším se moc stává centralizovanější a koncentrovanější, poněvadž vlády ve větší míře kontrolují dodávky strategických komodit, jichž bývá v důsledku sankcí nedostatek.
A konečně prý sankce účinně brání šíření jaderných zbraní.
I v tomto bodě je však bilance prokazatelně slabá.
Od roku 1970, kdy vstoupila v platnost Smlouva o nešíření jaderných zbraní, získaly jaderné zbraně čtyři země: Izrael, Indie, Pákistán a Severní Korea.
Tři z nich toho dosáhly v době, kdy čelily sankcím.
Úspěch či nezdar hospodářských sankcí se v konečném důsledku měří podle toho, zda sankce dokážou vynutit změnu režimu nebo změnu chování dotyčné vlády.
Vzhledem k převažujícím omylům v jejich chápání není nikterak překvapivé, že velmi často – jak pravděpodobně znovu uvidíme i v Íránu – nedosáhnou ani jednoho z obou cílů.
Podstatně jistější je, že kvůli destabilizaci Íránu bude celý region nebezpečnější než kdykoliv dříve.
Ekonomika pro papoušky
BERKELEY – Říká se, že britský ekonom počátku 19. století J.
R.
McCulloch je autorem starého vtipu, podle něhož stačí papouškovi k tomu, aby se stal učeným politickým ekonomem, naučit se dvě slova: „nabídka a poptávka“, „nabídka a poptávka“.
Šéf amerického Federálního rezervního systému Ben Bernanke minulý týden prohlásil, že McCullochovu ekonomii – ekonomii nabídky a poptávky – finanční krize v žádném případě nezdiskreditovala a že je stále mimořádně užitečná.
S Bernankeho názorem lze těžko nesouhlasit: ekonomie by byla užitečná, kdyby byli ekonomové opravdu jako McCullochovi papoušci – tedy kdyby se skutečně dívali na nabídku a poptávku.
Myslím si však, že ekonomii do značné míry zdiskreditovala do očí bijící neschopnost mnoha ekonomů být stejně chytří, jako byli McCullochovi papoušci.
Vezměme si například tvrzení – v USA dnes velmi rozšířené –, že další vládní pokusy o zmírnění nezaměstnanosti ztroskotají, protože současná vysoká nezaměstnanost v Americe je „strukturální“: tedy že selhání ekonomických výpočtů zanechalo v zemi nesprávné produktivní zdroje k uspokojení poptávky domácností a firem.
Zastánci tohoto názoru tvrdí, že problémem není ani tak nedostatek agregátní poptávky jako spíše nedostatek produktivní nabídky.
Mělo by však být snadné – alespoň pro průměrného papouška – říci, zda pokles prodeje způsobil nedostatek nabídky, nebo nedostatek poptávky.
Je-li pokles prodeje způsoben nedostatkem poptávky, přičemž nabídka je stále vysoká, pak v důsledku poklesu množství ve vztahu k trendu klesnou také ceny.
Je-li pokles prodeje naopak způsoben nedostatkem nabídky, přičemž poptávka zůstává vysoká, pak množství klesne, ale ceny vzrostou.
Čeho jsme dnes svědky?
V americké ekonomice neexistují žádná místa, kde mzdy nebo ceny výrobků stoupají rychleji, než se očekávalo.
Neexistují zde žádná místa, kde je nedostatek kvalifikované pracovní síly nebo dostupných kapacit natolik výrazný, aby přiměl manažery platit za dobré ruce nebo užitečné stroje více, než byli dosud zvyklí.
McCullochův papoušek by to označil za průkazné.
Současná existence vysoké nezaměstnanosti při klesající inflaci a nulových výkyvů cen nebo mezd směrem vzhůru v důsledku úbytku nabídky nám říká, že „strukturální“ vysvětlení současné vysoké nezaměstnanosti ve Spojených státech, poukazující na nabídkovou stranu, jsou silně přehnaná.
Případně si vezměme tvrzení – rovněž v dnešní době rozšířené –, že podobným způsobem ztroskotají i další vládní pokusy o zvýšení poptávky, ať už prostřednictvím měnové politiky s cílem zmírnit nedostatek likvidity, bankovní politiky s cílem zvýšit toleranci k riziku nebo fiskální politiky s cílem poskytnout tolik potřebný spořicí nástroj.
I tato opatření jsou údajně odsouzena k nezdaru, protože všechna počítají s rostoucími vládními závazky, a finanční trhy jsou ve vztahu k suverénním dluhům na bodu zvratu.
Kdyby vlády, které již vyčerpaly svou dluhovou kapacitu, nyní vydaly další dluhy, peníze nebo garance, zasadily by smrtelnou ránu důvěře.
I v tomto případě by se přiměřeně vycvičený papoušek na rozdíl od mnoha dnešních ekonomů zeptal, zda hospodářské problémy vyvolané současnou úrovní vládního dluhu odrážejí příliš vysoký veřejný dluh nabízený vládami, anebo příliš vysoký veřejný dluh poptávaný soukromým sektorem.
Kdyby byl problém v tom, že nabídka je příliš vysoká, pak by nové emise vládních dluhů doprovázely nízké ceny – tedy vysoké úrokové sazby.
Kdyby byl naopak problém v příliš vysoké poptávce, pak by nové emise vládních dluhů doprovázely vysoké ceny – tedy nízké úrokové sazby.
Hádejte, co dnes v USA a mnoha dalších zemích platí.
Pro papouška je to hračka: problém veřejného dluhu netkví v tom, že vlády emitovaly tolik dluhů, že investoři ztratili důvěru, nýbrž že vlády emitovaly příliš málo dluhu vzhledem k enormní poptávce soukromého sektoru po bezpečných místech, kam vložit bohatství.
Papoušek by za problém označil také skutečnost, že domácnosti a firmy se stále snaží hromadit zásoby bezpečných a vysoce kvalitních aktiv a mění charakter svých výdajů od nákupu aktuálně produkovaného zboží a služeb k navyšování svých podílů na nedostatečné nabídce vládních závazků.
Až budou ekonomičtí historici zkoumat velkou recesi, v drtivé většině pravděpodobně dospějí ke shodě, že hloubka a doba trvání krize odrážely odmítavost vlád pokusit se udělat více, nikoliv skutečnost, že se snažily dělat příliš.
Shodnou se s papoušky, že klesající inflace ukázala, že makroekonomickým problémem byla nedostatečná poptávka po aktuálně produkovaném zboží a službách a že nízká úroveň úrokových sazeb u bezpečných a vysoce kvalitních vládních pasiv ukázala, že nabídka bezpečných aktiv – ať už v podobě peněz poskytovaných centrální bankou, garancí poskytovaných bankovní politikou nebo vládních dluhů poskytovaných prostřednictvím deficitních výdajů – byla příliš nízká.
Záhadou pro ně bude otázka, proč tolik ekonomů naší doby neumělo říct: „nabídka a poptávka“, „nabídka a poptávka“.
Ekonomie v krizi
BERKELEY – Nejzajímavější okamžik na nedávné konferenci v Bretton Woods v americkém státě New Hampshire – tedy v dějišti slavné konference, která v roce 1945 vytvořila dnešní globální ekonomickou architekturu – nastal, když komentátor deníku Financial Times Martin Wolf zpovídal Larryho Summerse, bývalého ministra financí Spojených států a bývalého asistenta prezidenta Baracka Obamy pro otázku hospodářské politiky. „Nenaznačuje to, co se stalo v posledních několika letech,“ zeptal se Wolf, „že ekonomové nepochopili, co se děje?“
Zde je nejzajímavější část Summersovy dlouhé odpovědi: „O krizi, kterou jsme právě prošli, je toho hodně ve [Walteru] Bagehotovi.
Ještě víc je toho v [Hymanovi] Minském a možná ještě víc v [Charlesu] Kindlebergerovi.“ Neekonomovi se to možná zdá nesrozumitelné, ale bylo to zničující obvinění.
Bagehot (1826-1877) byl redaktor týdeníku Economist, který v roce 1873 vydal knihu o finančních trzích s názvem Lombard Street.
Summers má zajisté pravdu: o krizi, z níž se dnes zotavujeme, je toho v této knize strašlivě mnoho.
Do Minského (1919-1996) lze nejlépe proniknout nikoliv přes sbírku jeho esejů s názvem Může se „to“ stát znovu?, nýbrž přes Kindlebergera (1910-2003), který z jeho díla čerpal ve své knize Mánie, paniky a krachy: Dějiny finančních krizí z roku 1978.
Když měl tedy Summers říci, kam se máme obrátit, abychom pochopili, co se v roce 2008 dělo, odvolal se na tři mrtvé muže, jednu knihu napsanou před 33 lety a další knihu napsanou v předminulém století.
Svou odpověď pak Summers rozšířil o žijící ekonomy: „Eichengreena, Akerlofa, Shillera a mnoho, mnoho dalších“.
Hovořil o „revoluci ve financích, když jsme si uvědomili, že ceny aktiv vykazují velkou volatilitu, která nevypovídá nic o základních ukazatelích“, ale dodal, že „makroekonomie nedrží s [touto] revolucí krok“.
V důsledku toho a „k obrovské škodě současné makroekonomie“ prý jeho kolegové-ekonomové nerozumějí cenám aktiv, mániím, panikám a likviditě.
Podle Summerse spočívá problém v tom, že „v prvním ročníku většiny doktorandských programů“ existuje spousta věcí, které „rozptylují, matou a popírají existenci problému“.
V důsledku toho platí, že „ačkoliv toho zná ekonomie hodně, zapomněla řadu věcí, které jsou relevantní, a enormním množstvím věcí se nechává rozptýlit“.
Myslím si, že Summersova hodnocení jsou správná a korektní.
A sám se počítám mezi ty, kdo zapomněli a nechali se rozptýlit, přestože jsem vždy zařazoval knihu Lombard Street do svých kurzů ekonomických dějin a knihu Mánie, paniky a krachy do svých kurzů makroekonomie a přestože jsem vždy bedlivě a uctivě naslouchal Eichengreenovi, Akerlofovi a Shillerovi.
Šokovalo mě však, jak velkou paniku vyvolaly ztráty z podřadných hypoték, které se mi zdály – a stále zdají – relativně nízké (v poměru k velikosti globální ekonomiky); dále mě šokovalo, jak slabé bylo řízení rizik ve velkých bankách s vysokou mírou transakcí s vypůjčenými penězi, jak hluboký byl pokles poptávky, jak neúčinné jsou vyvažující tržní síly při nacházení nové rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce a jak hodně jsou vlády klíčových zemí schopny si půjčit, aby podpořily poptávku, aniž vyvolají zvýšení úrokových sazeb.
Rozsah katastrofy mě přivádí v úžas.
Ještě více mě však přivádí v úžas zjevná neschopnost akademické ekonomie podniknout kroky k tomu, aby se připravila na budoucnost.
Očekával jsem, že katedry ekonomie z celého světa budou po krizi říkat: „Potřebujeme změnit způsob přijímání pracovníků.“
Faktem je, že potřebujeme méně teoretiků efektivních trhů a víc lidí, kteří budou pracovat na mikrostruktuře, limitech arbitráže a kognitivních šumech.
Potřebujeme méně teoretiků rovnovážného hospodářského cyklu a víc staromódních keynesiánů a monetaristů.
Potřebujeme víc monetárních historiků a historiků ekonomického myšlení a méně tvůrců modelů.
Potřebujeme víc Eichengreenů, Shillerů, Akerlofů, Reinhartových a Rogoffů – nemluvě o Kindlebergerovi, Minském či Bagehotovi.
Přesto dnes katedry ekonomie nic takového neříkají.
Možná mi uniká skutečné dění.
Možná se katedry ekonomie po velké recesi přeorientovávají způsobem podobajícím se tomu, jak se po inflaci v 70. letech přeorientovaly monetaristickým směrem.
Pokud mi však uniká nějaká velká změna, která se dnes odehrává, byl bych rád, kdyby mi ji někdo ukázal.
Možná katedry akademické ekonomie ztratí povědomost a vliv na ostatní – od obchodních akademií a programů veřejné politiky až po katedry politologie, psychologie a sociologie.
V době, kdy rektoři univerzit a studenti vyžadují relevantnost a prospěšnost, se možná kolegové z těchto kateder ujmou výuky toho, jak funguje ekonomika, a ponechají akademickým ekonomům okrajovou disciplínu, která učí pouze teorii logické volby.
Případně zůstane ekonomie disciplínou, jež zapomíná většinu toho, co kdysi věděla, a nechává se neustále rozptylovat, mást a dovádět k popírání problému.
Kdyby k tomu mělo dojít, prodělali bychom na tom všichni.
Ekonomie a popírání reality
PAŘÍŽ – Těsně před odchodem z funkce prezidenta Evropské centrální banky si Jean-Claude Trichet rozhořčeně postěžoval: „Jako tvůrce politiky během krize jsem zjistil, že dostupné [ekonomické a finanční] modely pomáhají jen v omezené míře.
Dokonce bych zašel ještě dál: tváří v tvář krizi jsme měli pocit, že nás konvenční nástroje nechaly na holičkách.“
Trichet dále vyzval, aby si ekonomové při vysvětlování fenoménu, který právě zakoušel, vzali inspiraci z jiných oborů – fyziky, strojírenství, psychologie a biologie.
Bylo to pozoruhodné volání o pomoc a vážná obžaloba ekonomické profese jako celku – o všech těch rozmařile odměňovaných profesorech financí na ekonomických fakultách univerzit od Harvardu po Hajdarábád nemluvě.
Od inženýrů a fyziků, v něž Trichet vkládal takovou víru, prozatím přišla jen malá pomoc, ale s nějakou reakcí se jeho výzva přece jen setkala.
Přední odborník na klimatické změny Robert May prohlásil, že metody používané v jeho oboru mohou napomoci k vysvětlení dějů na finančních trzích.
Epidemiologové zase naznačili, že výzkum šíření nakažlivých nemocí může vrhnout nové světlo na neobvyklá schémata finanční nákazy, jichž jsme byli v posledních pěti letech svědky.
Toto vše jsou úrodná pole pro budoucí studie, ale co říci o samotných oborech ekonomie a financí?
Nelze udělat nic pro to, aby byly užitečnější při vysvětlování světa, jaký skutečně je, nikoliv jaký se v jejich stylizovaných modelech předpokládá?
George Soros vložil štědré prostředky do Institutu pro nové ekonomické myšlení (INET).
Rovněž Bank of England se snaží podněcovat svěží myšlenky.
Sborník příspěvků z konference, kterou počátkem tohoto roku zorganizovala, nyní vychází pod provokativním názvem K čemu je dobrá ekonomie?
Některá doporučení, jež se na této konferenci objevila, jsou přímočará a konkrétní.
Například by se měla rozšířit výuka ekonomických dějin.
Všichni máme dobrý důvod k vděčnosti, že šéf amerického Federálního rezervního systému Ben Bernanke je expertem na velkou hospodářskou krizi a pomýlené politické reakce tehdejších institucí, a nikoliv na vybrané aspekty teorie dynamické stochastické všeobecné rovnováhy.
Díky tomu byl po vypuknutí krize připraven přijmout nekonvenční opatření a dokázal přesvědčivě ovlivnit i své kolegy.
Mnoho účastníků konference se shodlo na tom, že studium ekonomie by se mělo zasadit do širšího politického kontextu s větším důrazem na roli institucí.
Studenti by se rovněž měli učit pokoře.
Modely, s nimiž jsou stále seznamováni, sice mají určitou vypovídací hodnotu, ale v rámci omezených parametrů.
A bolestné zkušenosti nám říkají, že se ekonomičtí aktéři nemusí chovat tak, jak modely předpokládají.
Není ovšem zřejmé, zda většina příslušníků ekonomické profese vůbec akceptuje alespoň tyto skromné návrhy.
Takzvaná „chicagská škola“ zahájila mocnou obhajobu svého přístupu založeného na racionálních očekáváních a odmítla představu, že je zapotřebí změnit myšlení.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Lucas tvrdí, že se krizi nepodařilo předpovědět, protože ekonomická teorie předpovídá, že se takové události nedají předpovědět.
Takže je všechno v pořádku.
Navíc existují znepokojivé důkazy, že na některé ekonomické katedry zpráva o krizi zatím vůbec nedorazila.
Hlavní ekonom skupiny HSBC Stephen King tvrdí, že když se ptá čerstvých absolventů univerzit (a HSBC jich přijímá velké množství), kolik času věnovali na přednáškách a v seminářích finanční krizi, „většina jich přizná, že toto téma vůbec nepřišlo na přetřes“.
Podle Kinga „mladí ekonomové vstupují do finančního světa s malým nebo nulovým povědomím, jak finanční systém funguje“.
Jsem si jistý, že se v HSBC učí rychle.
(A lze předpokládat, že se v budoucnu rychle naučí i pravidla proti praní špinavých peněz.)
Je však skličující slyšet, že tolik univerzitních kateder stále popírá realitu.
A není to proto, že studenti nemají zájem: vedu na pařížském Sciences Po kurz věnovaný dopadům krize na finanční trhy a zájem je ohromující.
Neměli bychom se však zaměřovat výlučně na ekonomy.
Mezi nejžádanější prvky konvenční intelektuální výbavy totiž patří model oceňování kapitálových aktiv a jeho blízká sestřenice, hypotéza efektivních trhů.
Jejich protagonisté přitom nevidí žádné problémy, které by se měly řešit.
Právě naopak: Eugene Fama z Chicagské univerzity označil představu, že na vině je finanční teorie, za „fantazii“ a prohlásil, že „finanční trhy a finanční instituce nebyly příčinou recese, ale spíše jejími oběťmi“.
Stejně tak prý nelze vinit jím prosazovanou hypotézu efektivních trhů, protože „většinu investic provádějí aktivní manažeři, kteří nevěří, že trhy jsou efektivní“.
Tuto argumentaci bychom mohli označit za „obranu poukazem na bezvýznamnost“: finanční teoretiky nelze činit zodpovědnými, protože jim v reálném světě nikdo nevěnuje pozornost!
Jiní příslušníci ekonomické profese naštěstí o významnost stojí a jsou zkroušení z událostí posledních pěti let, kdy k cenovým pohybům, které podle modelů měly nastat jednou za milion let, docházelo několikrát týdně.
Tvrdě pracují na pochopení, proč tomu tak bylo, a na vývoji nových přístupů k měření a sledování rizika, což je v současnosti hlavní starost mnoha bank.
Toto úsilí je dost možná stejně důležité jako konkrétní a detailní regulační změny, o nichž slýcháme mnohem více.
V minulosti byl náš přístup k regulacím založen na předpokladu, že finanční trhy lze do značné míry ponechat bez kontroly a že finanční ústavy a jejich představenstva jsou nejlépe uzpůsobeny k tomu, aby kontrolovaly riziko a bránily své firmy.
Tyto předpoklady inkasovaly během krize tvrdý úder, což vyvolalo náhlý posun k mnohem dotěrnějším regulacím.
Nalezení nového a stabilního vztahu mezi finančními institucemi a soukromými firmami bude v zásadní míře záviset na přepracování našich intelektuálních modelů.
Bank of England má tedy pravdu, když volá do zbraně.
A ekonomové by udělali dobře, kdyby se tímto voláním řídili.
Váhavé blues globální ekonomiky
NEW HAVEN – Hospodářská zpomalení lze často charakterizovat jako období váhání.
Spotřebitelé váhají s koupí nového domu či auta v domnění, že starý dům či auto ještě chvíli bez problémů vydrží.
Manažeři váhají s navýšením počtu zaměstnanců, koupí nové kancelářské budovy nebo výstavbou nové továrny a čekají na zprávy, po nichž přestanou mít strach otevírat se novým nápadům.
Nakolik bychom se tedy z tohoto pohledu měli obávat následků dnešního váhání?
Váhavost se často podobá prokrastinaci.
Člověk může mít mlhavé pochybnosti a pociťovat potřebu věci ještě promyslet; mezitím se mu do myšlenek vloudí jiné záležitosti a žádné rozhodnutí nakonec nepadne.
Zeptejte se lidí, proč odkládají věci na pozdější dobu, a pravděpodobně žádnou jednoznačnou odpověď nedostanete.
Jak se tedy podobné chování stává natolik rozšířeným, že přivodí hospodářský pokles?
Důvody k odkládání aktivit, které by stimulovaly ekonomiku, mohou být jen obtížně rozlišitelné.
Jako první člověka napadá zpětná vazba od ostatních váhavců.
Příjmové efekty a psychologie davu mohou kolísavost jednotlivce zesilovat.
Zároveň však musí existovat nějaký počáteční faktor, který cyklus zpětné vazby odstartuje – nějaký základní zdroj váhavosti.
Jednou z možných příčin je ztráta ekonomické „důvěry“.
Indexy důvěry, zveřejňované a dostupné od 50. let, jsou založené na výzkumech veřejného mínění, které kladou spotřebitelům či podnikatelům otázky týkající se jejich vnímání podnikatelské činnosti a očekávání budoucích příjmů a zaměstnanosti.
Dalším zdrojem váhání je „nejistota“ v oblasti hospodářské politiky.
Pokud podnikatelé nevědí, jaké regulace, daně nebo v horším případě zestátňování se chystají, mohou propadnout nervozitě.
Tento poznatek je starý, byl formulován už ve 30. letech během velké hospodářské krize, ale až donedávna se správně neměřil.
V pracovní studii z roku 2015 vytvořili ekonomové Scott R.
Baker, Nicholas Bloom a Steven J.
Davis s využitím digitálních zpravodajských archivů indexy nejistoty hospodářské politiky (EPU) pro celkem dvanáct zemí.
Tyto indexy (zahrnující Čínu, Francii, Indii, Itálii, Japonsko, Jihokorejskou republiku, Kanadu, Německo, Rusko, Spojené státy, Španělsko a Velkou Británii) vznikly tak, že se za každý měsíc sečetl v dané zemi počet novinových článků, u nichž se současně sešla trojice značek „hospodářský“ (E), „politika“ (P) a „nejistota“ (U).
Index pro daný měsíc se pak rovnal podílu počtu článků s těmito třemi výrazy a celkového počtu článků, které ve stejném měsíci vyšly v příslušných novinách.
Správné překlady zmíněných tří pojmů byly v každé zemi konzultovány s rodilými mluvčími.
Indexy se měřily za období několika desítek let a ve dvou zemích, v USA a Velké Británii, sahaly až do roku 1900.
Americký index je v korelaci s implicitní cenovou volatilitou na trzích s opcemi (VIX).
Autoři studie zjistili, že jejich EPU index ve všech 12 státech předznamenává hospodářskou kontrakci a že u obou zemí s dlouhodobě vypracovanými indexy byly hodnoty EPU během velké hospodářské krize vysoké.
Vyvolávají však kontrakce nejistotu, kladou si autoři otázku, anebo nejistota vyvolává kontrakce?
Jelikož víme, že lidé na sebe velmi intenzivně reagují, funguje příčinná souvislost pravděpodobně oběma směry ve smyčce zpětných vazeb.
Hlubší a zajímavější otázka zní, co tuto nejistotu vyvolává.
Odpověď na ni vyžaduje „dojmologické“ charakterizace dosud probíhajících příběhů a myšlenek, které mohou ovlivnit veřejné úvahy – nebo vyhýbání se úvahám – o ekonomice.
Pokud jde o velkou hospodářskou krizi, člověk si klade otázku, zda vysoký stupeň EPU souvisel se společenskými trendy po excesech 20. let, které přiživily strach z komunismu a ve Spojených státech i obavy z programu New Deal.
Klademe si otázku, zda strach z fašistických režimů a z blížící se války prodloužil depresi po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933.
Pozornost věnovaná knize Johannese Steeleho Druhá světová válka, která už v roce 1934 předpověděla tuto událost, naznačuje, že strach z války byl natolik častým tématem diskusí, aby opodstatnil určitou váhavost.
Lidem, kteří prožili první světovou válku, musela představa jejího opakování připadat hrůzostrašná.
Samozřejmě nelze dokázat, zda tyto příběhy či myšlenky skutečně prodloužily velkou hospodářskou krizi.
Jak poznáme, které interpretace ovlivňují myšlení lidí?
Na druhou stranu si můžeme být docela jistí, že některé tyto příběhy opravdu mají vliv na vnímání hospodářské nejistoty.
Psychologové ukázali, že se u lidí projevuje „afektivní heuristika“ neboli tendence připojovat ke vzpomínkám emoce a dopouštět, aby tyto emoce ovlivňovaly rozhodovací proces i v případě, že rozhodnutí nijak nesouvisí s tím, co tyto emoce vyvolalo.
Záměna nesourodých emocí pak může vyvolat dysfunkci výkonu, neschopnost jednat, váhavost.
Některé typy příběhů, které kolují dnes – a jež souvisejí s rostoucím nacionalismem nebo se strachem z problémů, které pro tradiční kulturní hodnoty představují imigranti –, mohou rovněž vést k větší váhavosti.
Na červnové hlasování o brexitu ve Velké Británii pohlížel celý svět s mimořádným znepokojením jako na signál politické nestability.
Stále četnější výskyt terorismu připojil k tomuto vývoji událostí intenzivní emoční prvek.
Podpoří tyto obavy ekonomickou váhavost natolik, že to přivodí další celosvětovou recesi?
Jakákoliv odpověď by v tuto chvíli byla ovlivněná náladou a nepřesná.
Vzhledem k důležitosti následků bychom však neměli polevit v úvahách, jak tyto obavy ovlivňují ekonomické rozhodování.
Tři revoluce, které ekonomie potřebuje
PAŘÍŽ – Západ je v krizi – a ekonomie také.
Investice vykazují skrovnou míru výnosu.
Mzdy – a obecně příjmy – u většiny lidí stagnují.
Spokojenost s pracovním místem klesá, zejména u mladých lidí, a stále větší počet osob v produktivním věku není ochoten či schopen participovat na trhu práce.
Ve Francii se mnoho lidí rozhodlo zkusit to s prezidentem Emmanuelem Macronem, a dnes protestují proti jeho politice.
Mnozí Američané se rozhodli zkusit to s Donaldem Trumpem, a dnes zažívají podobné zklamání.
A mnozí lidé ve Velké Británii si mysleli, že brexit zlepší jejich životy.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
K základním příčinám této krize i k otázce, co – pokud něco – lze udělat pro obnovení hospodářské síly, však ekonomové do značné míry mlčí.
Můžeme bezpečně prohlásit, že příčiny nejsou dobře pochopené.
A zůstanou nepochopené tak dlouho, dokud ekonomové konečně nezačnou přetvářet způsoby, jimiž se vyučuje a provozuje ekonomie.
Tento obor potřebuje zejména tři revoluce, jimž se stále brání.
První revoluce se týká pokračujícího zanedbávání nedokonalých znalostí.
Frank Knight a John Maynard Keynes přišli v meziválečných letech s radikálním doplňkem ekonomické teorie.
Knightova kniha Riziko, nejistota a zisk(1921) i Keynesovy argumenty obsažené v knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz(1936) tvrdí, že neexistuje žádný základ – ani existovat nemůže – pro modely, které přistupují k tvůrcům rozhodnutí tak, jako by disponovali správnými modely, na jejichž základě rozhodují.
Knight doplnil nejistou budoucnost, Keynes přidal absenci koordinace.
Následující generace ekonomů však tento průlom všeobecně opomíjely.
Navzdory důležité práci na formalizaci Knightových a Keynesových postřehů (zejména v podání Romana Frydmana a jeho kolegů) není nejistota – skutečná nejistota, nikoliv její známé variace – dodnes začleňována do našich ekonomických modelů.
(Například vlivný výpočet, který provedli Robert J.
Barro a Jason Furman, předpověděl obchodní investice vyplývající z Trumpova seškrtání daně z příjmu právnických osob bez zohlednění knightovské nejistoty.)
Revoluce nejistoty stále neuspěla.
Za druhé se stále zanedbávají nedokonalé informace.
V knize Mikroekonomické základy teorie zaměstnanosti a inflace, jež vešla ve známost jako „Phelpsův sborník“, jsme vynesli na světlo fenomén, který ekonomové přehlížejí.
Nadhodnocené odhady mzdových sazeb mimo vlastní bydliště ze strany zaměstnanců vedou k nafouknutí mezd, a tím k abnormálně vysoké nezaměstnanosti; podhodnocení pak má za následek pokles mzdové úrovně, potažmo abnormálně nízkou nezaměstnanost.
Když zaměstnanci přijdou o práci například v Appalačském pohoří, mají pramalou představu – protože nedisponují žádným podloženým odhadem –, jaká by byla jejich mzda jinde a jak dlouho by trvalo sehnat si práci; mohou tedy zůstat měsíce nebo i roky bez zaměstnání.
Nejde tedy o „asymetrické informace“, nýbrž o nedostatek informací.
Ba co víc, podle sborníku je každý aktér v ekonomice závislý na tom, jakou logiku v ní sám dokáže nalézt, jak popsal Pinter, a jak nejlépe s ní dokáže naložit, jak tvrdil Voltaire.
Teoretikové z Chicagské univerzity však vytvořili mechanický model lokalit, v němž je nezaměstnanost frikční, a tudíž přechodná – takzvaný ostrovní model.
V důsledku toho nebyla informační revoluce dodnes absorbována.
Posledním velkým problémem je naprosté opomíjení ekonomického dynamismu ekonomickou teorií.
Většina ekonomů si sice uvědomuje, že Západ trpí mohutným zpomalením, ale vesměs pro ně nenabízí žádné vysvětlení.
Jiní jsou pevně spjatí se Schumpeterovou ranou tezí o inovacích, kterou popsal ve své klasické knize Teorie hospodářského vývoje z roku 1911, a dovozují, že proud vědeckých objevů se v poslední době ztenčil na pouhý pramínek.
Schumpeterova teorie vycházela z explicitního předpokladu, že masa lidí v ekonomice postrádá vynalézavost.
(Proslulá je jeho poznámka, že se nikdy nesetkal s podnikatelem, který by oplýval originalitou.)
To byl výjimečný předpoklad.
Lze tvrdit, že Západ, jak ho známe – mohli bychom říci moderní svět –, začíná velkým učencem Picem della Mirandolou, jenž prohlašoval, že celé lidstvo disponuje kreativitou.
A oblasti zájmu mnoha dalších myslitelů – Celliniho ctižádost, Lutherův individualismus, Cervantesův vitalismus nebo Montaigneův osobní růst – podněcovaly lidi k tomu, aby svou kreativitu používali.
Hume později zdůraznil potřebu fantazie a Kierkegaard kladl důraz na přijímání neznámého.
Filozofové devatenáctého století jako William James, Friedrich Nietzsche a Henri Bergson pak přijali nejistotu za svou a těšili se z nového.
Jakmile tyto hodnoty dosáhly „kritické hmotnosti“, začaly vytvářet důmyslné inovace zasahující celé spektrum pracovní síly.
Fenomén inovací zdola, s nimiž přicházejí lidé všeho druhu pracující ve všech možných oborech, si v roce 1952 poprvé uvědomil americký historik Walt Rostow a v roce 1983 ho barvitě a rozsáhle popsal britský historik Paul Johnson.
Já o jeho původu diskutuji v knize Masový rozkvět z roku 2013.
V žádném případě tedy nebylo zřejmé, zda bude schumpeterovská teze začleněna do ekonomické teorie.
Když ovšem Robert Solow z MIT představil svůj růstový model, začalo se standardně předpokládat, že „tempo technického pokroku“, jak to nazýval, je vůči ekonomice exogenní.
Představa, že lidé – i obyčejní lidé pracující ve všech oborech – disponují takovou představivostí, že mohou vymýšlet nové produkty a nové metody, se tudíž nebrala v úvahu.
A i kdyby byla předložena k diskusi, čekalo by ji odmítnutí.
Revoluce dynamismu v ekonomické teorii ustoupila do pozadí.
Vzhledem k obrovskému zpomalení a poklesu spokojenosti s pracovním místem se však dnes zdá, že možná existuje šance zapracovat dynamismus do ekonomických modelů.
Udělat to je naprosto nezbytné.
Důležitost pochopení čerstvě stagnujících ekonomik podnítila úsilí o začlenění lidské představivosti a tvořivosti do makroekonomických modelů.
Já přitom už deset let nebo možná i déle tvrdím, že nemůžeme pochopit symptomy patrné v západních státech, dokud nezformulujeme a neodzkoušíme explicitní hypotézy o zdrojích či kořenech dynamismu.
Tento teoretický pokrok nám dá naději na vysvětlení nejen pomalého růstu souhrnné produktivity faktorů, ale i poklesu spokojenosti s pracovním místem.
Amerika nemůže být opět Amerikou, Francie nemůže být opět Francií a Velká Británie nemůže být opět Velkou Británii, dokud se jejich obyvatelé znovu nezapojí do vymýšlení lepších způsobů, jak dělat to či ono, a dokud nepocítí nadšení z plavby do neznáma.
Tento komentář vznikl z projevu předneseného 15. ledna 2019 na Univerzitě Paříž IX (Université Paris-Dauphine).
Nobelova ekonomie versus sociální demokracie
OXFORD – Z elit, které řídí moderní společnost, mají pouze ekonomové Nobelovu cenu, jejíž letošní laureáti Oliver Hart a Bengt Holmström byli právě oznámeni.
Ať už má toto výjimečné postavení ekonomů jakýkoliv důvod, svatozář, kterou jim zmíněné ocenění propůjčuje, může – a často se to i stává – dodávat důvěryhodnost politikám škodícím veřejnému zájmu například tím, že prohlubují nerovnost nebo zvyšují pravděpodobnost finančních krizí.
Ekonomové však nemají toto pole působnosti vyhrazené jen pro sebe.
Alokace přibližně 30% HDP se totiž v nejrozvinutějších zemích řídí odlišným pohledem na svět – jde o peníze určené na zaměstnanost, zdravotní péči a penze.
Tento pohled na otázku, jak by měla být společnost řízena – sociální demokracie –, není jen politickou orientací; je to i metoda vládnutí.
Standardní ekonomie předpokládá, že společnost táhnou jednotlivci usilující o vlastní prospěch, kteří obchodují na trzích a jejichž rozhodnutí dohromady směřují k efektivnímu stavu prostřednictvím „neviditelné ruky trhu“.
Tato doktrína však nemá velkou oporu v teorii ani v praxi: její výchozí předpoklady jsou nereálné, modely, které podporuje, obsahují rozpory a prognózy z ní vyvozované bývají často mylné.
Nobelovu cenu za ekonomii založila švédská centrální banka Riksbank v roce 1968.
Načasování nebylo náhodné.
Nová cena vznikla z dlouhodobého konfliktu mezi zájmem lépe situovaných lidí na stabilních cenách a zájmem všech ostatních na snížení nejistoty prostřednictvím zdanění, sociálních investic a transferů.
Cenu udělovala Královská švédská akademie věd, ale zároveň bylo Švédsko vyspělou sociální demokracií.
V 50. a 60. letech se Riksbank střetávala se švédskou vládou v otázce řízení úvěrů.
Pro vlády byla prioritou zaměstnanost a bydlení; Riksbank vedená asertivním guvernérem Perem Åsbrinkem si dělala starosti s inflací.
Jako kompenzaci za omezení pravomocí bylo Riksbank nakonec umožněno udělovat Nobelovu cenu za ekonomii – byl to jakýsi marnivý dárek k třistaletému výročí založení banky.
Uvnitř akademie věd se procesu výběru laureátů zmocnila skupina středopravých ekonomů.
Skladbu laureátů tvořil vysoce kvalitní vzorek akademiků v oboru ekonomie.
Analýza jejich vlivu, sklonů a směřování naznačuje, že si Nobelův výbor udržoval zdání nestrannosti tím, že pečlivě udržoval rovnováhu mezi pravicí a levicí, formalisty a empiriky, chicagskou školou a keynesiány.
Z našeho výzkumu ovšem vyplývá, že profesionální ekonomové jako celek obecně tíhnou spíše k levici.
Za udílením ceny stál především ekonom Stockholmské univerzity Assar Lindbeck, který se od konceptu sociální demokracie odvrátil.
V 70. a 80. letech zasahoval Lindbeck do švédských voleb, vytahoval proti sociální demokracii mikroekonomickou teorii a varoval, že vysoké zdanění a plná zaměstnanost vedou ke katastrofě.
Jeho intervence odváděly pozornost od vážné politické chyby, která se tehdy dělala: od deregulace úvěrů, jež vedla k hluboké finanční krizi v 90. letech a předcházela globální krizi vypuknuvší v roce 2008.
Lindbeckovy zájmy se překrývaly se zájmy Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a amerického ministerstva financí.
Jejich lpění na privatizaci, deregulaci a liberalizaci kapitálových trhů a obchodu – takzvaný washingtonský konsensus – obohacovalo firmy a finanční elity, vyvolávalo akutní krize a podkopávalo růst v rozvíjejících se ekonomikách.
Priorita propůjčovaná individualistickým a sobeckým normám tvořícím základ washingtonského konsensu vytvořila na Západě živnou půdu pro růst korupce, nerovnosti a nedůvěry ve vládnoucí elity, což byly nezamýšlené důsledky premis racionálního rozhodování a principu „já na prvním místě“.
Když se i v rozvinutých ekonomikách objevily poruchy, které byly dříve spojovány s rozvojovými zeměmi, požádal švédský politolog Bo Rothstein akademii věd (jejímž je členem), aby pozastavila udílení Nobelovy ceny za ekonomii, dokud se tyto důsledky řádně neprošetří.
Sociální demokracie jako ekonomický koncept nemá tak hluboce propracovaný teoretický základ.
Skládá se z pragmatického souboru politik, které byly a jsou nesmírně úspěšné v potlačování ekonomické nejistoty.
Ačkoliv je tento koncept už desítky let terčem nelítostných útoků, stále je nepostradatelnou podmínkou zajišťování veřejných statků, které trhy nedokážou efektivně, spravedlivě a v dostatečném množství poskytovat.
Vzhledem k absenci formální intelektuální podpory však ani strany nesoucí sociální demokracii v názvu plně nechápou, jak dobře sociální demokracie funguje.
Na rozdíl od trhů, které odměňují bohaté a úspěšné, stojí sociální demokracie na principu občanské rovnosti.
To vyvolává tendenci k poskytování plnění „všem bez rozdílu“, ale už dlouho existují způsoby, jak toto omezení řešit.
A protože ekonomie působí přesvědčivě a sociální demokracie je nepostradatelná, zmutovaly obě doktríny tak, aby si vzájemně vyhovovaly – což ještě neznamená, že jejich manželství je šťastné.
Podobně jako u mnoha nešťastných manželství však ani v tomto případě nepřichází rozvod v úvahu.
Mnozí ekonomové reagují na chybnost základních předpokladů své disciplíny tím, že se uchylují k empirickému zkoumání.
Výsledná platnost však jde na úkor obecnosti: randomizované kontrolované zkoušky ve formě místních experimentů nemohou nahradit zastřešující vizi sociálního dobra.
Vhodným způsobem, jak to začít zohledňovat, je vybírat podle toho laureáty Nobelovy ceny.
Ekonomie klimatické krize
BOGOTÁ – Dvě významné události minulého týdne se přímo dotýkají globálních debat o změně klimatu a o tom, jak ji řešit.
První bylo zveřejnění zprávy Mezivládního panelu OSN ke změně klimatu (IPCC), která precizně uvádí, co je třeba udělat k dosažení cílů Pařížské klimatické dohody z roku 2015.
Druhou bylo oznámení, že jedním z oceněných letošní Nobelovou cenou za ekonomii bude William Nordhaus z Yaleovy univerzity za svou práci na „integraci změny klimatu do dlouhodobé makroekonomické analýzy“.
První událost by mezinárodnímu společenství měla posloužit jako budíček.
Zpráva IPCC apeluje na vlády, aby podnikly naléhavé kroky k výraznému snížení emisí skleníkových plynů během příštích deseti let.
Varuje, že pokud se průměrným globálním teplotám dovolí vystoupat o 1,5°C – či v nejhorším případě o 2°C – nad předprůmyslové úrovně, důsledky by mohly být katastrofální a pocítíme je už v roce 2040.
Ještě horší je, že zpráva ukazuje, že vnitrostátně stanovené příspěvky, dobrovolně určené signatáři Pařížské dohody, jsou naprosto nedostatečné.
I když budou splněny, vzestup průměrných globálních teplot do roku 2100 překoná 3°C a bude se dál zvyšovat.
Je zřejmé, že až budou tvůrci politik revidovat příspěvky své země, musí je značně zvýšit.
Podstatné činy ale musí přijít výrazně před rokem 2030.
Jinak svět utrpí nevratné škody v podobě stoupajících hladin moří, úbytku biodiverzity a degradace suchozemských i mořských ekosystémů, včetně možného vyhynutí světových korálových útesů.
Tyto události budou mít dalekosáhlé důsledky pro dodávky vody a zdravotní stav a životní úroveň světové populace.
A netřeba dodávat, že čím větší oteplení, tím závažnější budou tyto dopady.
Výběr Nordhause na udělení Nobelovy ceny je vítanější událost.
Přesto stojí za zmínku, že jeho přístup k řešení změny klimatu je spíše konzervativní, to znamená gradualistický.
Nordhaus spoléhá na tradiční ekonomickou analýzu, která „diskontuje“ současnou hodnotu budoucí spotřeby návratností kapitálu či úrokovými sazbami.
Jinými slovy, sto dolarů za padesát let od nynějška má dnes hodnotu 15, 10 nebo i méně dolarů, v závislosti na předpokládané úrokové míře.
Avšak poněvadž každé úsilí o potlačení změny klimatu je třeba vyvinout v současnosti, je v aktuálních hodnotách nutně dražší.
Z toho plyne, že se k nim musí přistupovat pomalu.
Potíž s tímto přístupem je v jeho nespravedlivosti vůči budoucím generacím, které nám samozřejmě nemohou mluvit do rozhodnutí, která děláme dnes.
Jejich blahobyt se ze zásady diskontuje.
Kdybychom ale brali mezigenerační spravedlnost vážně, hlavním faktorem, který je třeba zvážit, je to, že příští generace budou mít lepší technologie, než máme my dnes.
Náležitá míra společenského odúročení by tedy měla odpovídat tempu technologického vývoje, které je mnohem nižší než tržní úrokové sazby.
Také by se dalo namítnout, že tradiční ekonomická analýza je nespravedlivá nejen vůči budoucím generacím, ale i k jednotlivcům.
Stačí se zeptat staršího člověka s nedostatečnou penzí (anebo bez penze), zda má jeho současný blahobyt nižší hodnotu než jeho dřívější spotřeba.
Mnohem lepší přístup vyvinul Nicholas Stern z univerzity London School of Economics.
Ve své dnes už proslulé zprávě „Ekonomické aspekty změny klimatu“ vyzval už v roce 2006 k urychlené snaze bojovat proti změně klimatu.
Podle jeho názoru by náklady na řešení překotně rozjetého globálního oteplování vysoce přesáhly náklady na jeho včasné brzdění.
Další alternativu vypracoval Martin Weitzman z Harvardovy univerzity.
Weitzman spoléhá na analytické nástroje podobné těm Nordhausovým, ale jeho práce rovněž zohledňuje katastrofická rizika spojená se změnou klimatu.
Tím se ve svém přístupu podobá také IPCC a Programu OSN pro životní prostředí (UNEP), neboť oba tyto orgány dospěly k závěru, že globální oteplení nad určitou úroveň bude mít skutečně katastrofální důsledky.
Mám za to, že Nobelův výbor měl ocenit nejen Nordhause, ale i některé další ekonomy zabývající se změnou klimatu, především Sterna.
Faktem je, že lidstvo si nemůže dovolit v této otázce jednat povlovně.
Sternova zpráva, nejnovější zpráva IPCC i UNEP dospěly k závěru, že dnešní snahy o snížení emisí je nutné výrazně zesílit.
To znamená nutnost zrychlit globální přechod na technologie čistých energií (i v dopravě), zlepšit účinnost výroby/spotřeby energie, zvrátit odlesňování, zlepšit využívání půdy a podporovat technické inovace usnadňující všechny tyto procesy.
Poselství plynoucí ze zprávy IPCC je jasné.
Všechny země musí zvýšit své cíle v oblasti snižování emisí a posílit své závazky v rámci Pařížské dohody.
A země, která je historicky zodpovědná za největší díl emisí skleníkových plynů, Spojené státy, se k dohodě musí vrátit a opět v této věci projevit schopnost vést.
Ekonomova konkubína The Economist’s Concubine
LONDÝN – V posledních dekádách se ekonomie usadila ve studiu lidských aktivit, které byly až do té doby považovány za zproštěny formálních počtů.
To, co kritici nazývají “ekonomický imperialismus,“ dalo vznik ekonomice lásky, umění, hudby, jazyka, literatury a mnoha dalším.
Sjednocující myšlenka tvořící základ tohoto rozšíření je, že cokoliv lidé dělají, ať již to je milování se či výroba věcí, cílí přitom na dosažení co nejlepších výsledků při co nejmenších nákladech.
Tyto výnosy a náklady mohou být zredukovány na peníze.
Lidé tudíž vždy sledujíc co nejlepší finanční návratnost svých transakcí.
Stojí to proti obecně rozšířenému separování aktivit, při kterých je správné (a racionální) počítat náklady, a těch aktivit, při kterých lidé náklady nepočítají (a ani by neměli).
Kritici říkají, že tvrdit, že věci spjaté se srdcem jsou předmětem chladných kalkulů, postrádá smysl.
Nicméně chladnokrevné kalkulace jsou naopak přesně tím žádaným, oponují ekonomové.
Průkopník tohoto ekonomického přístupu k lásce je nositel Nobelovy ceny Gary Becker, který strávil většinu své kariéry na univerzitě v Chicagu (kde jinde?).
V jeho klíčové práci, “Teorie svatby,” publikované v roce 1973, argumentoval Becker, že volba partnera je trh sám o sobě a svatby se dějí pouze v případě, že když oba partneři něco získají.
Je to velmi sofistikovaná teorie, která spoléhá na komplementární charakter práce muže a ženy, ale zároveň redukuje lásku na úroveň mechanismu, který snižuje náklady.
Poslední dobou ekonomové jako Lena Edlund z Kolumbijské univerzity a Evelyn Korn z univerzity v Marburgu, stejně jako Marina Della Giusta z univerzity v Readingu, Maria Laura di Tommaso z univerzity v Turíně a Steiner Strøm z univerzity v Oslu, aplikovali stejný přístup na téma prostituce.
Zdá se, že zde funguje ekonomický přístup lépe, vzhledem k tomu, že peníze jsou, nepopírám, jedinou relevantní měnou.
Edlund a Korn zacházejí s manželkou a prostitutkou jako s náhradou.
Třetí alternativa, pracující v běžném zaměstnání, je vyloučena předpokladem.
Podle dostupných údajů si prostitutky vydělají mnohem více než ženy v běžném zaměstnání.
Otázkou tedy je: proč je zde tak velká přirážka za tak nízkou kvalifikaci?
Na straně poptávky je nadržený muž, mnohdy na cestě, který zvažuje výhody toho jít s prostitutkou proti nevýhodám toho být chycen.
Na straně nabídky je prostitutka, která potřebuje vyšší výdělky jako kompenzaci za vyšší riziko nákazy, násilí a zkažených vyhlídek na manželství.
“Pokud je manželství pro ženy zdrojem příjmu,“ píše Edlund a Korn, “pak prostituce musí kompenzovat ztracené příležitosti na trhu s manželstvím.“ Takže vyšší přirážka reflektuje cenu nevyužité příležitosti, kterou prostitutka platí za to, že dělá sexuální služby.
Odpověď na otázku, proč konkurence nesníží odměny pro sexuální pracovnice, je nasnadě.
Mají totiž “vyhrazenou mzdu“: Pokud jim bude nabízeno méně, najdou si méně riskantní způsob obživy.
Jaké právo má stát k narušování kontraktů uzavřených mezi ochotnými kupci a prodejci?
Proč celkově trh nedekriminalizovat, jak chce mnoho sexuálních pracovnic.
Stejně jako všechny trhy, i ten se sexem potřebuje regulaci, zejména k ochraně zdraví a bezpečnosti jeho pracovníků.
A stejně jako na jiných trzích, kriminální aktivity, včetně násilí, jsou již nelegální.
Na druhou stranu, existuje silné hnutí s cílem zakázat nákup sexu celkově.
Takzvaný Zákon nákupu sexuálních služeb, který kriminalizuje nákup (nicméně ne prodej) sexuálních služeb, byl přijat ve Švédsku, Norsku, na Islandu a v Severním Irsku.
Očekává se, že vynucené snížení poptávky sníží nabídku, bez potřeby kriminalizovat poskytovatele.
Existují důkazy, že to již mělo zamýšlený efekt.
(Ačkoliv podporovatelé takzvaného Nordického systému ignorují efekt kriminalizace nákupu sexu na příjmy těch, kdo ho prodávají, nebo by prodávali.)
Hnutí pro zákaz sexu bylo posíleno vzrůstem mezinárodního obchodu se ženami (stejně jako s drogami).
To se dá možná počítat jako cena za globalizaci, zejména pokud to zahrnuje příliv do západních zemí ze zemí, kde je přístup k ženám výrazně jiný.
Navrhované řešení je ale příliš extrémní.
Premisa Zákonu o nákupu sexuálních služeb je, že prostituce je pro ženu vždy něco nedobrovolného – že je to organická forma násilí proti ženám a dívkám.
Nevidím však žádný důvod proč tomu věřit.
Klíčová otázka tkví v definici slova “dobrovolný.“
Pravda, některá prostitutky jsou zotročené a muži, kteří využívají jejich služeb, by měli být stíháni.
Zákony proti využití otrocké práce již ale existují.
Tipoval bych si, že většina prostitutek zvolila svou práci neochotně, pod tíhou potřeby, nikoliv však nedobrovolně.
Pokud jsou muži, kteří využívají jejich služeb, kriminalizováni, pak by měli být kriminalizováni i lidé využívajících služeb zaměstnanců u kas v supermarketech, v call centrech a podobně.
A existují také prostitutky (jistě, je jich menšina), které tvrdí, že si svou práci užívají.
A jsou zde také samozřejmě mužští prostituté, gay i heterosexuální, kteří jsou obvykle feministickými kritiky prostituce ignorováni.
Ve zkratce, vidění lidské přirozenosti těch, kdo se domáhají zákazu nákupu sexu, je stejně omezené jako to ekonomů.
Jak pravil Sv.
Augustin, “Když se zbavíš děvek, svět se bude svíjet v chtíči.“
Všechny argumenty proti prostituci založené na poznámkách o nerovnosti a nátlaku jsou nakonec povrchní.
Existuje však samozřejmě silný etický argument proti prostituci.
Ale pokud nejsme připraveni se tím zabývat – a to naše liberální civilizace není – tak to nejlepší, co můžeme udělat, je regulovat obchod.
Ekonomie s tváří humanitních věd
CHICAGO – V průzkumu z roku 2006 odpovídali profesoři amerických univerzit na otázku, zda je lepší disponovat znalostmi z řady vědních oborů, nebo jen z jediného.
V případě profesorů psychologie vyjádřilo 79% respondentů zápal pro mezioborové poznání a podobně se vyjádřilo 73% sociologů a 68% historiků.
Nejméně nadšená skupina?
Ekonomové: pouhých 42% respondentů souhlasilo s názorem, že na svět je třeba pohlížet mezioborovým prizmatem.
Jeden pozorovatel to komentoval bez obalu: „Ekonomové si opravdu myslí, že se nemusí od nikoho nic učit.“
Ve skutečnosti by ekonomům nesmírně prospělo, kdyby si rozšířili obzory.
Protože se ekonomie zabývá lidskými bytostmi, může se od humanitních oborů leccos přiučit.
Nejenže by pak její modely mohly být realističtější a predikce přesnější, ale i ekonomická politika by se mohla stát efektivnější a spravedlivější.
Ať už se člověk zabývá otázkou, jak podpořit hospodářský růst v rozmanitých kulturách, morálními otázkami vyvolanými situací, kdy univerzity sledují vlastní zájmy na úkor svých studentů, nebo hluboce osobními otázkami týkajícími se zdravotní péče, manželství a rodin, ekonomické poznatky jsou ve všech těchto případech nezbytné, avšak nikoliv postačující.
Budeme-li se zaobírat pouze jimi, budou politiky troskotat a lidé trpět.
Vzhledem ke své vášni pro matematicky podložená vysvětlení mají ekonomové potíže nejméně ve třech oblastech: zohledňování kultury, používání narativních vysvětlení a řešení etických otázek, které nelze redukovat na pouhé ekonomické kategorie.
Lidé nejsou organismy, které se nejprve vytvoří a pak se namočí do nějaké kultury jako Achilles do řeky Styx.
Jsou od počátku kulturními bytostmi.
Protože však kulturu nelze matematicky postihnout, přebírají ekonomové obvykle myšlenku předkulturního lidství.
Chceme-li pochopit lidi jako kulturní bytosti, musíme o nich vyprávět příběhy.
Lidské životy se neodvíjejí předvídatelným způsobem, jako když Mars obíhá kolem Slunce.
Nezanedbatelnou roli hrají nahodilost, idiosynkrazie a nevyzpytatelná rozhodnutí.
Život má jeden rys, jenž by se dal nazvat „narativností“, z čehož vyplývá potřeba vysvětlovat ho pomocí příběhů.
A nejlepší zhodnocení tohoto rysu je obsaženo v románech, které lze pokládat nejen za literární formu, ale i za svébytný způsob, jak chápat společenský svět.
Události popisované v románech jsou sice smyšlené, avšak forma, pořadí a důsledky těchto událostí jsou mnohdy naším nejpřesnějším svědectvím o tom, jak se vyvíjí lidský život.
A konečně platí, že ekonomie zákonitě vyvolává etické otázky, které nelze redukovat na ekonomii jako takovou – a koneckonců ani na žádnou jinou společenskou vědu.
Ekonomové často vpašovávají etické ohledy do svých modelů pomocí konceptů typu „spravedlivá“ tržní cena.
Existuje však mnoho způsobů, jak tato témata zviditelnit a otevřít je argumentům.
Neexistuje lepší zdroj etického prozření než romány Tolstého, Dostojevského, George Eliota, Jane Austenové, Henryho Jamese a dalších velkých realistů.
Jejich díla zhuštěnou formou líčí složitost etických otázek, které jsou příliš důležité na to, aby se daly bezpečně svěřit nějaké zastřešující teorii – otázek, které volají po empatii a dobrém úsudku, vyvíjejí se prostřednictvím zkušeností a nelze je formalizovat.
Jistě, některé etické teorie mohou empatii doporučovat, avšak četba literatury a ztotožnění se s postavami předpokládají rozsáhlou schopnost vcítit se do situace jiných lidí.
Pokud se někdo neztotožnil s Annou Kareninovou, pak ve skutečnosti Annu Kareninovou nečetl.
Když čtete skvělý román a ztotožňujete se s jeho postavami, pak s nimi trávíte bezpočet hodin – cítíte zevnitř, jaké to je být někým jiným.
Vidíte svět z perspektivy odlišné společenské vrstvy, pohlaví, náboženství, kultury, sexuální orientace, chápání morálky a dalších faktorů, které definují a odlišují lidskou zkušenost.
Pokud čtenář zprostředkovaně žije život určité postavy, nejenže cítí totéž co ona, ale zároveň se nad těmito pocity zamýšlí, zvažuje podstatu činů, k nimž vedou, a při troše praxe přebírá moudrost a schopnost posuzovat skutečné lidi v celé jejich složitosti.
Nejde o to vzdát se obrovských výdobytků ekonomie, ale vytvořit něco, čemu říkáme „humanomie“, tedy obor, který umožní, aby si každá disciplína zachovala svou jedinečnou kvalitu.
Humanomie nespojuje ekonomii s humanitními obory, ale vytváří mezi nimi dialog.
Taková konverzace by skutečně vrátila ekonomii k zářným kořenům obsaženým v myšlenkách Adama Smitha, který v Teorii mravních citů výslovně popřel, že by se lidské chování dalo dostatečně popsat prostřednictvím „racionální volby“ jednotlivců s cílem maximalizovat jejich individuální prospěch.
Lidé se koneckonců často chovají bláhově.
Ještě důležitější podle Smitha je, že jejich péče o ostatní je „původní vášní“, kterou nelze redukovat na sobecké ohledy.
Smithovy práce o ekonomii a etice mají společného jmenovatele: silné vědomí hranic rozumu.
Centrální plánování je odsouzeno k neúspěchu, ale totéž platí o algebraických modelech chování.
Zapotřebí je jemné vnímání jednotlivostí, citlivost toho druhu, který půl století po Smithově pojednání zdramatizovala Jane Austenová a její následovníci.
Smith jako skvělý psycholog věděl, že potřebujeme centy i citlivost.
Ekonometrické metody a matematické modely nás naučí mnohému, ale ne všemu.
Pokud jde o lidské životy charakterizované nepředvídanými skutečnostmi a narativností, pak i příběhy představují nepostradatelnou formu poznání.
Proto musí jít kvantitativní rigoróznost, soustředěnost politik a logika ekonomie ruku v ruce s empatií, úsudkem a moudrostí, jež definují to nejlepší z humanitních oborů.
Ekonomové musí rozmlouvat s ostatními disciplínami – a nechat rozmlouvat je.
Ekonomie a její kritikové
MNICHOV – Na dnešní ekonomii je mnoho co kritizovat.
Například se tento obor příliš málo zaměřuje na politická témata a příliš vtlouká studentům do hlav matematiku.
Velká část současné kritiky ekonomie je však založena na nepochopení a neznalosti.
Vezměme si koncept „neviditelné ruky trhu“ Adama Smitha, z něhož vyplývá, že tržní rovnováha je efektivní, pokud zavládne dokonalá konkurence a pokud existují dobře definovaná vlastnická práva.
Navzdory domněnkám mnoha kritiků však ekonomové hlavního proudu nepředpokládají, že tyto ideální podmínky existují vždy.
Naopak mají sklon využívat těchto podmínek jako referenčního měřítka při analýze tržních selhání.
Podobně jako slídící psi hledají v ekonomice defekty a zamýšlejí se nad otázkou, jak je lze korigovat prostřednictvím inteligentní státní intervence.
V tomto ohledu připomínají ekonomové lékaře, kteří musí vědět, jak vypadá zdravé tělo, než mohou stanovit diagnózu a předepsat léčbu.
Dobrý lékař nezasahuje svévolně do tělesných pochodů, ale dělá to jen v případech, kdy existuje objektivní důkaz nemoci a kdy lze stanovit účinnou léčbu.
Ekologické regulace řeší obzvláště nápadný příklad tržního selhání.
Trhy jsou obecně efektivní, pokud příjmy společností správně odrážejí veškerý přínos jejich produkce pro třetí strany, přičemž jejich náklady odrážejí veškerou újmu.
V takovém případě vede maximalizace zisku k maximalizaci společenského blaha.
Pokud jsou však s produkcí spojené ekologické škody, za které firmy neplatí, pak jsou podněty pokřivené; firmy možná vykazují zisk, ale z ekonomického hlediska fungují neefektivně.
Stát tedy „koriguje“ podněty firem tím, že uvaluje pokuty nebo vydává zákazy.
Další porucha, kterou ekonomové někdy diagnostikují, by se dala nazvat „Keynesovou chorobou“.
Je-li poptávka příliš slabá, může to vést k prudkému poklesu zaměstnanosti (protože mzdy a ceny jsou krátkodobě rigidní).
Tuto nemoc lze léčit injekcemi veřejného, dluhově financovaného stimulu – jako když kardiak dostává dávky nitroglycerinu, aby mu nepřestalo tlouct srdce.
Navzdory mínění mnoha lidí není dnešní ekonomie hlavního proudu proti této léčbě nijak zásadně zaujatá.
Stimul však nelze pokládat za všelék.
Mnohá onemocnění, která mohou postihnout ekonomiku, nejsou akutní, nýbrž chronická, a proto vyžadují jiné typy léčby.
Snaha řešit keynesiánskou terapií například strukturální problémy, které v současné době postihují jihoevropské země, by se podobala snaze léčit zlomenou nohu pomocí léků na srdce.
Nitroglycerin řeší riziko cirkulačního kolapsu.
Z ekonomického hlediska byla tato léčba potřebná po globální finanční krizi v roce 2008.
Dlouhodobé užívání tohoto léku však může být smrtelné.
Zde i jinde způsobuje ideologie zmatení pojmů.
Například Smith pokládal konkurenci za základní podmínku fungování neviditelné ruky trhu, protože monopoly a oligopoly vykořisťují spotřebitele a omezují produkci.
Přínosná je však pouze konkurence mezi poskytovateli podobných produktů.
Konkurence mezi poskytovateli vzájemně se doplňujícího zboží nebo služeb je škodlivá, a může být dokonce horší než monopol.
(Proto by mělo být například pro strojvůdce a piloty povinné členství v monopolních odborech zastupuj��cích všechny ostatní zaměstnance jejich příslušných společností.)
Tržní selhání, která původně vyvolávají intervenci veřejného sektoru, mají sklon vracet se v mezinárodním měřítku, což znamená, že ani konkurence mezi státy není obvykle efektivní.
Jako příklady můžeme uvést soutěžení sociálních států, který z nich účinněji odradí ekonomické migranty, závody ve snižování daní nebo regulační rivalitu v bankovnictví a pojišťovnictví.
Navzdory mínění mnoha lidí na pravici není konkurence vždy prospěšná.
Také na levici samozřejmě ideologie často zastiňuje terminologii.
Vezměme si „neoliberalismus“, pro mnohé vysmívaný pojem, protože začal být pokládán za doktrínu deregulace a ryzího přístupu „laissez-faire“.
Přinejmenším v Evropě však má neoliberalismus velmi odlišný význam.
Zavedl ho ekonom Alexander Rüstow, jenž v roce 1932 vyhlásil konec starého liberalismu a vyslovil se za liberalismus nový.
V tom měl figurovat silný stát stanovující pevný právní rámec, ve kterém firmy působí.
Také homo economicus, racionálně jednající sobec, který vystupuje v modelech ekonomů, se stal nedávno terčem kritiky, protože až příliš často nevystihuje reálné chování jednotlivců.
Behaviorální experimenty jasně prokázaly omezenou prediktivní hodnotu tohoto umělého konstruktu.
Homo economicus však nikdy nebyl určený k předpovědím; jeho skutečným cílem je usnadnit rozlišování mezi tržními a mentálními selháními.
Ekonomové se snaží odhalovat kolektivní iracionalitu a ekonomické modely předpokládající individuální racionalitu jim to usnadňují.
Tento „metodologický individualismus“ nás chrání před diktátorským paternalismem, neboť zajišťuje, že politika reaguje na vady v pravidlech hry, nikoliv na omylnost či iracionalitu jednotlivců.
Banky poskytující riskantní úvěry oproti příliš nízkému kapitálu ilustrují analytickou hodnotu homo economicus obzvlášť zřetelně.
Jejich zisky se privatizují, avšak veškeré ztráty přesahující jejich kapitál se házejí na jejich věřitele nebo na daňové poplatníky, což je pro ně ještě lepší.
Tato asymetrie mění bankovnictví v kasino: podnik vždy vítězí.
Banky si vybírají mimořádně riskantní investiční projekty, které mohou být ziskové, ale zároveň jsou ekonomicky škodlivé.
Příčinou tohoto problému není lidská iracionalita.
Právě naopak: problém vzniká proto, že bankéři jednají racionálně.
Jak víme z ekologické regulace, kázat bankéřům zdravý rozum nebo etiku nepomůže; kdybychom však změnili jejich podněty – například vyžadováním vyšších poměrů kapitálu k pohledávkám –, dokázali bychom zázraky.
Nový světový řád ekonomického myšlení
Většina akademických ekonomů spoléhá na pojmy zavedené na začátku dvacátého století britským ekonomem Alfredem Marshallem, který řekl, že „příroda nedělá skoky“.
Přesto my ekonomové zjišťujeme, že nás čím dál větší měrou znepokojuje zřetelná nedostatečnost neomarshallské výbavy, již jsme si vytvořili, abychom dokázali vysvětlit svět, v němž žijeme.
Hlavní systematickou chybou této výbavy je to, že bychom měli důvěřovat trhu, že vyřeší problémy, které vyvoláme, a neočekávat, že malé (nebo i velké) změny budou mít významné dopady.
Technologický skok, který zvýší mzdy kvalifikovaných a vzdělaných pracovníků, přiměje ostatní ke zvyšování jejich odbornosti a ke studiu, čímž se obnoví rovnováha, takže nerovnost se nezvětší přespříliš.
Stát s nízkou produktivitou práce se stane přitažlivou lokalitou pro přímé zahraniční investice a výsledný nárůst poměru kapitálu a práce zvýší produktivitu.
Kamkoli se člověk podívá prizmatem Marshallovy výbavy, uvidí rovnováhu hospodářských sil, jež tlačí věci zpět k normálu a vyvažuje a zmírňuje dopady šoků a výkyvů.
Marshallova ekonomika si až dosud vedla báječně a pomohla ekonomům porozumět světu.
Přesto existuje pocit, že pro dosažení pokroku a nového pochopení bude zapotřebí něčeho nového – ekonomiky řetězení pozitivních dějů, prahových hodnot a efektů motýlích křídel, kde malé změny mají obrovské dopady.
Možná to tak bylo vždycky.
Podle několik stovek let starých měřítek žijeme ve světě neuvěřitelného bohatství.
Za dvě generace bude lidská gramotnost téměř celosvětová.
Přesto před třemi stoletími také docházelo k technologickému pokroku, od mechanických hodin a vodního mlýna přes dělo a karavelu až po odrůdy rýže, jež bylo možné v Kuang-čou sklízet třikrát do roka, a chov ovce merinové, jíž se daří v kopcích Španělska.
Tyto novinky však posloužily pouze k růstu lidské populace, nikoliv ke zvýšení střední hodnoty životní úrovně.
Kdybychom dnes stejným dílem rozdělili celosvětovou produkci, zajistilo by nám to oproti našim předkům z předprůmyslové éry desetinásobnou životní úroveň?
Nebo dvacetinásobnou?
Stonásobnou?
Má ta otázka smysl?
David Landes rád vypráví příběh Nathana Meyera Rothschilda, nejbohatšího muže světa první poloviny devatenáctého století, jenž zemřel po padesátce na absces.
Kdybychom mu dali na výběr mezi životem, jenž vedl jako finanční vladař Evropy, a životem v současnosti na spodu distribuce příjmů, avšak s třiceti lety žití navíc, takže by se dožil svých pravnoučat, co by si zvolil?
Je nepochybné, že dnes žijeme ve světě mimořádné nerovnosti.
V Si-anu, někdejším srdci říše dynastie Tchang, žijí rodiny s vyprahlou pšeničnou farmou o rozloze menší než jeden hektar a jedinou kozou.
Jinde na světě najdeme rodiny, jež by si takovou farmu mohly koupit z výdělku jediného dne.
Marshallova ekonomika – ekonomika rovnováhy, relativní stálosti, posunů křivek nabídky a poptávky a vyvažujících reakcí – nám s vysvětlením tohoto jevu nikterak nepomůže.
Proč, vzato celosvětově, střední hodnota životních úrovní už tak dlouho stagnuje?
Proč míra růstu tak kromobyčejně prudce zrychlila za tak krátké období?
Kde je ekonomika vynálezů, novátorstv��, adaptace a pronikání?
V Marshallovi nikoliv.
A proč je dnešní svět tak nespravedlivý, že je těžké najít jakékoli měřítko globální distribuce bohatství, jež by neprokazovalo rozbíhavost přinejmenším až do 80. let 20. století?
Už je to několik generací, co ekonomové Robert Solow a Moses Abramovitz poukázali na to, že Marshallova výbava je chabý prostředek pro pochopení moderního hospodářského růstu.
Skutečné kořeny růstu nenalezneme v nabídkách a poptávkách a ve vyčlenění vzácných zdrojů pro alternativní použití, nýbrž v technologických a organizačních změnách – o nichž ekonomové mohou říct jen velmi málo.
Historici hospodářství jako Ken Pomeranz právem podotýkají, že před průmyslovou revolucí byly rozdíly mezi středními hodnotami životních úrovní napříč rozvinutými civilizacemi Eurasie relativně malé.
Rolník v údolí Jang-c’-ťiang na konci sedmnáctého století sice vedl jiný život než rolník obývající ve stejné době údolí Temže, avšak nikoliv život zřetelně lepší nebo horší.
O dvě století později už to bylo jinak: do konce devatenáctého století byly střední hodnoty životní úrovně v Británii a v dalších zemích, kam se rozšířila průmyslová revoluce, poprvé v zaznamenaných dějinách několik světelných let nad neomalthusiánským vztažným bodem minimálních životních prostředků.
Rané hospodářské úspěchy průmyslové éry se dostavily navzdory ztrátám značné části národního důchodu ve prospěch zkorumpované, dekadentní a rozmařilé aristokracie.
Dostavily se navzdory ztrojnásobení počtu obyvatel, jež vytvářelo mimořádný malthusiánský tlak na hospodaření se základnou přírodních zdrojů, i navzdory bezmála stoletému uvolňování nevídané části národního důchodu na intenzivní válku proti Francii, mocnosti s trojnásobným počtem obyvatel než Británie.
Jak přesně k těmto úspěchům došlo?
Jaké malé změny se projevily jako natolik podstatné?
Ekonomové si dnes začínají uvědomovat, že nejzajímavější otázky, jimž čelí, byly vždy mimo dosah Marshallovy výbavy.
Je zřejmé, že ekonomika – má-li uspět a rozvíjet se – bude muset být v příští generaci zcela jiná, než je dnes.
Zhospodárnění života a smrti
Seděli jste někdy u smrtelného lože statistického života?
Právě „statistické životy“ jsou tím, co politici zachraňují, nechávají zemřít nebo zabíjejí, když rozhodují o alokaci zdrojů do zdravotnictví.
Zdravotní péče není jedinou oblastí, kde jsou politická rozhodnutí otázkou života a smrti.
Ekologické programy ke snížení znečištění ovzduší, osvětové snahy poukazující na nepříznivé účinky kouření, dopravní opatření, která snižují riziko dopravních nehod: mnoho politik zachraňuje životy – a opomíjí jiné životy, jež by byly zachráněny, kdyby se peníze vynaložily jinak.
Jestliže jste tedy někdy seděli u lože umírajícího, pak odpověď může znít ano: seděli jste u smrtelného lože statistického života.
Přesto říkáme, že Honza zemřel na rakovinu, nikoliv že zemřel na politické rozhodnutí seškrtat výdaje na preventivní onkologická vyšetření.
Říkáme, že Marie zemřela při dopravní nehodě, nikoli že je obětí zákona o provozu na pozemních komunikacích.
Krátce, politická rozhodnutí obvykle nepovažujeme za příčinu smrtí jednotlivců.
Mělo by se to úplně jinak, kdyby totožnost budoucích obětí byla známá ve chvíli, kdy tato rozhodnutí padnou.
Představme si, že by byla známá a že konkrétní oběti politických rozhodnutí by nějakým způsobem hleděli do očí zákonodárců, jako by byli drženi na mušce střelné zbraně.
Jsem si jistá, že tvorba zákonů by se okamžitě zadrhla.
Ve skutečnosti je analogie s namířením střelné zbraně zavádějící, protože ve veřejném rozhodovacím procesu stěží můžeme tvrdit, že všechno je v pořádku, dokud nestiskneme spoušť.
Vzhledem k tomu, že všechno, co se děje, je jistým způsobem důsledek rozhodování, rozdíl mezi zabitím a ponecháním zemřít je nepřesvědčivý.
Možná že by tedy zákonodárci tváří v tvář obětem předchozích politik a budoucím obětem současných politik měli jednoduše radost, že konečně mohou rozdělit zdroje optimálně efektivním způsobem.
Nejeví se to jako pravděpodobné.
Vskutku, myšlenkový experiment proměny statistických životů v identifikovatelné osoby podtrhuje významný fakt charakterizující zákonodárství: většina půvabu, ne-li veškerý půvab „efektivní“ alokace zdrojů závisí na anonymitě obětí.
Naprostá anonymita vysvětluje, proč zhospodárňující směrnice – třeba neléčení „nejnákladnějších“ pacientů, je-li nedostatek prostředků – neprovázejí protesty.
Tato anonymita se uplatňuje rovněž u těch, kdo zůstanou bez ošetření při „triáži“ – rozdělování raněných, když udeří přírodní nebo člověkem způsobená katastrofa.
Ze stejného důvodu se však zhospodárňující směrnice setkávají s protesty, jestliže jsou zavedeny nebo navrženy, aby zefektivnily lékařské služby v každodenním životě.
Jedná se o součást všedního života mnoha občanů – dokonce o součást jejich identity –, že trpí nákladnou zdravotní obtíží.
V režimu zvyšování efektivity se i jim může objevit terč na čele.
Jak se to týká mladých a zdravých občanů?
U mnohých se objeví nákladné zdravotní problémy v budoucnu.
Jejich budoucnost je však neznámá, stejně jako osud budoucích obětí katastrof.
Proč by neměli beze zbytku uvítat efektivní alokaci zdrojů?
Mnohé statistické životy – možná i ten váš – by bylo možné zachránit neposkytnutím budoucích úhrad za některé nákladné lékařské úkony (řekněme hemodialýzu) u těch, kdo jsou v současnosti zdraví, a přesměrováním ušetřených prostředků na levné, ale účinné programy prevence.
Vzhledem k tomu, že tady není problém s férovostí, nebylo by prostě nerozumné odmítat efektivitu?
Ostatně, záchrana statistických životů zachraňuje skutečné jedince.
Zda mezi statistickými životy a životy konkrétních jedinců vidíte rozdíl, nebo ne, záleží na tom, zda připisujete hodnotu nejen tomu, kdy zemřete, ale také jak zemřete.
Umírat je těžké.
Je to však osud nás lidí, a když ona hodinka nadejde, obvykle ji přijímáme s důstojností.
Nicméně vidíme-li naději na únik před smrtí, prcháme před ní a od těch, kdo nás ošetřují, očekáváme, že pro nás budou cestičky k útěku hledat.
Tady je tedy rozdíl: umíráte-li kvůli nedostatku lékařské péče, je tu úniková cesta.
Je jasně značená, ale nikdo vám ji nepomůže projít.
Všichni stojí nečinně kolem a přenechávají vás smrti.
Naproti tomu pokud zemřete kvůli neexistenci preventivních politik, můžete sice zemřít dřív, než by k tomu jinak došlo, ale nejste smrti přenecháni.
Nakonec právě proto je sezení u smrtelného lože statistického života, ba dokonce ulehnutí do této smrtelné postele přijatelnější.
Možná že maximální prodloužení průměrné délky života má pro vás větší hodnotu než život ve společnosti, kde lékaři nenechají léčitelné pacienty zemřít, nemohou-li ze svých kapes potřebnou lékařskou péči uhradit.
Není však nic nerozumného na opačném rozhodnutí.
Všechno závisí na hodnotovém posouzení – na jednom z hodnotových soudů, jež musí společnosti učinit ve vztahu k moderní medicíně.
Čím vyšší budou technická vyspělost a náklady moderního lékařství, tím víc bude námitek proti danému hodnotovému soudu.
Ekonomiko, pojisti se
NEW HAVEN – Základním principem řízení finančního rizika je sdílení.
Čím šířeji jsou naše finanční portfolia diverzifikovaná, tím více lidí se dělí o nevyhnutelná rizika – a tím méně je jednotlivec kterýmkoliv konkrétním rizikem postižen.
Teoretický ideál nastává ve chvíli, kdy finanční kontrakty rozloží rizika po celém světě, takže miliardy ochotných investorů vlastní malinký díl a nikdo není rizikům přehnaně vystaven.
Případ Japonska ukazuje, že navzdory velké rafinovanosti některých našich finančních trhů máme k teoretickému ideálu stále hodně daleko.
Vezmeme-li v úvahu obrovská rizika, která nejsou dobře řízena, pak jsou finance i v jednadvacátém století stále dosti primitivní.
Nedávná studie Světové banky odhadla, že škody způsobené březnovou trojí katastrofou (zemětřesením, cunami a jadernou krizí) mohly v konečném součtu stát Japonsko 235 miliard dolarů (nepočítáme-li hodnotu tragicky zmařených životů).
To jsou zhruba 4% japonského HDP v roce 2010.
Vzhledem k široké publicitě věnované mezinárodnímu dobročinnému humanitárnímu úsilí a dobrovolným příspěvkům Japonsku by si člověk mohl myslet, že hospodářské ztráty této země sdílel celý svět.
Podle novinových zpráv však příspěvky ze zahraničí dosáhly řádově stamilionů amerických dolarů – což je hluboko pod 1% celkových ztrát.
Japonsko potřebovalo skutečné sdílení finančního rizika: dobročinnost mívá málokdy velký význam.
Pojišťovací ústavy působící v Japonsku část ztrát uhradily.
Stejná studie Světové banky odhaduje, že celkové pojistné škody hlášené japonským pojistitelům by nakonec mohly přijít tyto pojišťovny na 33 miliard dolarů.
Je zřejmé, že pojištěná rizika tvořila jen malou část rizika celkového.
Velkou část tohoto rizika – i když je pojištěné – navíc dál ponesou japonské instituce, místo aby se efektivně rozložilo na zahraniční investory, takže Japonsko bude i nadále nést tíhu nákladů osamoceně.
Před katastrofou vydalo Japonsko nástroj rizikového řízení v podobě „katastrofických“ dluhopisů souvisejících se zemětřesením, a to v objemu 1,5 miliardy dolarů: dluh se stornuje, pokud nastane přesně definovaná seismická událost.
Toto schéma pomohlo rozšířit riziko související se zemětřesením z Japonska na zahraniční investory, kteří mohli takové riziko akceptovat a současně je lákaly vyšší očekávané výnosy.
Půldruhé miliardy dolarů je bohužel jen o málo lepší výsledek než dobročinné akce – v porovnání s rozsahem katastrofy jde stále o kapku v moři.
Ještě horší je, že ani tato trojí katastrofa v mnoha případech nenaplnila definici seismické události uvedenou v dluhopisových smlouvách.
Potřebujeme mnohem více – a lepších – katastrofických dluhopisů.
Ve srovnání se dvěma japonskými „ztracenými dekádami“ od roku 1990 je samozřejmě i letošní trojí katastrofa jen slabým odvarem.
V 80. letech dosahoval japonský reálný růst HDP na obyvatele v průměru 3,9% ročně, zatímco od roku 1990 to bylo pouhých 1,4%.
Kdyby reálný růst HDP na obyvatele pokračoval i po roce 1990 tempem z 80. let, byla by japonská ekonomika o 60% větší, než je dnes – to se rovná ztrátám několika bilionů dolarů.
Japonsko se mohlo izolovat před značným množstvím dopadů souvisejících s fluktuacemi HDP, kdyby bylo toto riziko adekvátně řídilo.
Ačkoliv ještě žádná země nerealizovala řízení rizik v tak masivním měřítku, je důležité zamyslet se nad touto inovací alespoň nyní.
Já osobně (spolu s dalšími) už léta tvrdím, že státy by měly pokrývat svá rizika vydáváním odlišného typu státního dluhu, který by byl vázaný na jejich vlastní HDP nebo podobné měřítko hospodářského úspěchu.
V nejjednodušší formě by cenné papíry mohly mít podobu podílů na HDP.
Můj kanadský kolega Mark Kamstra a já jsme navrhli vydávání podílů s názvem „trills“, z nichž by se každý rok vyplácela v domácí měně dividenda rovnající se jedné biliontině HDP v daném roce.
Kdyby japonská vláda bývala emitovala trills v roce 1990, kdy japonský nominální HDP činil 443 bilionů jenů, pak by se investorům v prvním roce vyplácela dividenda ve výši 443 jenů.
V každém následujícím roce by vyplácená dividenda kolísala v reakci na změny HDP.
Investoři z celého světa by tak na sebe brali riziko japonského HDP výměnou za očekávaný výnos, stejně jako v případě katastrofických dluhopisů.
V roce 1990 by se trills s největší pravděpodobností bývaly obchodovaly za velmi vysokou cenu, přičemž dividendový výnos by možná nedosáhl ani 1%.
Koneckonců byli lidé v roce 1990 svědky vysokých temp růstu a očekávali, že japonský HDP rychle poroste i v následujících dekádách.
V roce 2010, kdy HDP stále činil pouhých 479 bilionů jenů, by se z týchž trills vyplatila dividenda ve výši 479 jenů, což není o mnoho více než počáteční výnos, a pro mnoho investorů by to bezpochyby znamenalo zklamání.
Vzhledem k nižším očekáváním růstu by dnes trills pravděpodobně měly mnohem nižší cenu.
Tato nižší cena by byla pro investory prokletím, avšak pro Japonce dobrodiním, protože by jim kompenzovala ztráty, které utrpěli.
Když se zamýšlíme nad dnešními obavami z vysokého poměru japonského veřejného dluhu k HDP, který činí na hrubém základě 202%, musíme vzít v úvahu, že tento poměr by býval s největší pravděpodobností podstatně nižší, kdyby Japonsko v minulosti financovalo více svých deficitních výdajů prostřednictvím trills namísto konvenčního dluhu a emitovalo je pro investory z celého světa.
Nižší dluhová zátěž by Japonsku zajisté pomohla vyrovnat se s hospodářským zpomalením.
Dnes už nemůžeme dělat nic, abychom vykompenzovali dřívější neschopnost řídit rizika.
Katastrofy a hospodářské krize však mohou mít i světlou stránku, pokud dají podnět k zásadním inovacím tím, že nás přinutí přemýšlet, jak řídit rizika v budoucnu.
Kdo opravdu vytváří v ekonomice hodnotu?
LONDÝN – Po globální finanční krizi v roce 2008 vznikl konsensus, že veřejný sektor má zodpovědnost zasáhnout v zájmu sanace systémově důležitých bank a stimulace hospodářského růstu.
Tento konsensus však měl jepičí život a hospodářské intervence do veřejného sektoru začaly být záhy pokládány za hlavní příčinu krize, kterou je tudíž zapotřebí zvrátit.
To se ukázalo jako vážná chyba.
Zejména v Evropě byly vlády peskovány za vysoké dluhy, přestože kolaps nezpůsobily veřejné půjčky, nýbrž soukromý dluh.
Mnohé vlády dostaly pokyn zavést úsporná opatření, místo aby stimulovaly růst proticyklickou politikou.
Od státu se očekávalo, že bude usilovat o reformy finančního sektoru, které měly spolu s oživením investic a průmyslové výroby obnovit konkurenceschopnost.
Ve skutečnosti však proběhlo příliš málo finančních reforem a v mnoha zemích se průmysl stále nepostavil na nohy.
Zisky se sice v mnoha sektorech vrátily, ale investice zůstávají slabé kvůli hromadění hotovosti v kombinaci s rostoucí financializací, kdy rekordních hodnot dosahují také zpětné odkupy akcií – s cílem zvýšit ceny akcií, a tím i akciových opcí.
Důvod je prostý: notně očerňovanému státu byly umožněny jen bázlivé politické reakce.
Toto selhání dokládá, do jaké míry je politika stále utvářená nikoliv historickými zkušenostmi, nýbrž ideologií – konkrétně neoliberalismem, jenž prosazuje minimální roli státu v ekonomice, a jeho akademickou sestřenicí, „teorií veřejné volby“, která klade důraz na nedostatky vlád.
Růst vyžaduje dobře fungující finanční sektor, v němž jsou dlouhodobé investice odměňovány více než krátkodobé transakce.
Přesto byla daň z finančních transakcí zavedena v Evropě až v roce 2016 a takzvané „trpělivé finance“ zůstávají téměř všude nedostatečné.
V důsledku toho peníze, které jsou pumpovány do ekonomiky například formou měnového uvolňování, opět končí v bankách.
Převaha krátkozrakého myšlení odráží zásadní nepochopení správné ekonomické role státu.
Navzdory postkrizovému konsensu představují aktivní strategické investice veřejného sektoru klíčový předpoklad růstu.
Proto všechny velké technologické revoluce – ať už v oblasti medicíny, počítačů nebo energetiky – byly možné díky tomu, že stát fungoval jako investor první instance.
My si však dál idealizujeme soukromé aktéry v inovativních oborech a opomíjíme jejich závislost na produktech veřejných investic.
Například Elon Musk neobdržel pouze přes 5 miliard dolarů na dotacích americké vlády; jeho firmy SpaceX a Tesla stojí na práci NASA, respektive ministerstva energetiky.
Jediný způsob, jak plně oživit naše ekonomiky, vyžaduje, aby veřejný sektor opět přijal klíčovou roli strategického, dlouhodobého a na cíl orientovaného investora.
Proto je nezbytné vyvrátit pomýlené interpretace otázky, jak se vytváří hodnota a bohatství.
Obvykle se předpokládá, že stát usnadňuje tvorbu bohatství (a přerozděluje, co se vytvoří), ale žádné bohatství skutečně nevytváří.
Naproti tomu podnikatelské špičky jsou pokládány za produktivní ekonomické aktéry – někteří lidé tímto argumentem ospravedlňují rostoucí nerovnost.
Jelikož činnost firem (často riskantní) vytváří bohatství – a tím i pracovní místa –, zaslouží si jejich šéfové vyšší příjmy.
Takové předpoklady mají rovněž za následek nesprávné nakládání s patenty, které v posledních desetiletích inovace spíše blokují, než aby je podněcovaly, poněvadž příznivě nakloněné soudy stále více dopouštějí, aby se patenty uplatňovaly příliš široce, což vede k privatizaci výzkumných nástrojů, nikoliv konečných výsledků.
Kdyby byly tyto předpoklady pravdivé, daňové pobídky by vyvolaly růst firemních investic.
Místo toho však tyto pobídky – například snížení podnikových daní schválené v USA v prosinci 2017 – celkově vzato snižují vládní příjmy a pomáhají firmám vykazovat rekordně vysoké zisky, přičemž však produkují jen malé soukromé investice.
To by nemělo být nikterak šokující.
Podnikatel Warren Buffett v roce 2011 poznamenal, že daně z kapitálových příjmů neodradí investory od investování ani nepodkopou tvorbu pracovních míst. „V letech 1980 až 2000 přibylo téměř 40 milionů čistých pracovních míst,“ uvedl Buffett. „A víte, co se děje od té doby: nižší daňové sazby a mnohem nižší tvorba pracovních míst.“
Tyto zkušenosti se střetávají s představami získanými takzvanou marginalistickou revolucí ekonomického myšlení, kdy klasickou teorii hodnoty práce nahradila moderní teorie subjektivní hodnoty tržních cen.
Stručně řečeno předpokládáme, že dokud je nějaká organizace nebo aktivita nositelem ceny, pak vytváří hodnotu.
To posiluje představu, která normalizuje nerovnost tvrzením, že ti, kdo hodně vydělávají, musí vytvářet značnou hodnotu.
Proto měl generální ředitel Goldman Sachs Lloyd Blankfein tu drzost prohlásit v roce 2009, pouhý rok po krizi, k níž jeho banka přispěla, že jeho zaměstnanci patří k „nejproduktivnějším na světě“.
A proto farmaceutickým společnostem prochází ospravedlňování astronomických cen léčiv „cenotvorbou založenou na hodnotě“, přestože americká vláda investuje více než 32 miliard dolarů ročně do vysoce riskantních článků inovačního řetězce, jenž vede k vývoji těchto léčiv.
Když hodnotu neurčuje konkrétní metrika, ale spíše tržní mechanismus nabídky a poptávky, pak se hodnota stává věcí osobního názoru, renta (bezpracný příjem) se zaměňuje se ziskem (vydělaný příjem), nerovnost se prohlubuje a investice do reálné ekonomiky klesají.
A když hospodářskou politiku utvářejí pomýlené ideologické postoje o tvorbě hodnoty v ekonomice, jsou výsledkem opatření, která bezděky odměňují krátkozraké uvažování a podkopávají inovace.
I deset let po krizi je stále zapotřebí řešit přetrvávající ekonomické slabiny.
To znamená především připustit, že hodnotu společně determinují firmy, zaměstnanci, strategické veřejné instituce i organizace občanské společnosti.
Způsob, jímž na sebe tito rozmanití aktéři vzájemně působí, pak určuje nejen tempo hospodářského růstu, ale i otázku, zda je tento růst tažený inovacemi, inkluzivní a trvale udržitelný.
Teprve až si uvědomíme, že obsahem hospodářské politiky musí být nejen vyspravování ekonomiky, když se něco porouchá, ale i aktivní utváření a spoluvytváření trhů, můžeme tuto krizi ukončit.
Cesta Edmunda Phelpse
Letošní laureát Nobelovy ceny za ekonomii Edmund Phelps je ve svém oboru gigantem.
Jeho příspěvky byly a dodnes jsou natolik důležité, že změnily tradiční způsoby myšlení.
Podle indexu citovanosti v oblasti společenských věd se řadí mezi nejvýznamnější ekonomy od dob Adama Smitha.
Ekonomové zabývající se makroekonomikou, jejími mikrozáklady, teorií exogenního a endogenního růstu, tvorbou očekávání a problémy spojenými s informacemi a diskriminací se vesměs odvolávají na Phelpse.
Poté, co získal brilantní střední vzdělání, nastoupil Phelps na Amherstskou kolej ve státě Massachusetts, aniž měl konkrétní představu, které disciplíně se chce věnovat nebo o jakou kariéru usilovat.
On sám měl vášnivý vztah k filozofii, ale na naléhání svého otce se nechal zapsat na ekonomii.
A jak tomu téměř vždy bývá, pro své budoucí povolání se Phelps rozhodl po setkání s důležitým profesorem, v tomto případě s ekonomem z Harvardovy univerzity Jamesem Nelsonem.
Po jistém váhání se Phelps rozhodl usilovat o postgraduální vzdělání.
Paul Samuelson přiznává, že tehdy souhlasil s uspořádáním konference na Amherstu, poněvadž měl jediný cíl: „přetáhnout“ Phelpse na Massachusettský technologický ústav (MIT).
Phelps se však rozhodl pro Yaleovu univerzitu, kde se dostal do přímého kontaktu s Jamesem Tobinem a Thomasem Schellingem.
Doktorskou práci napsal pod Tobinovým vedením.
Jakmile získal doktorát, strávil Phelps jeden rok v losangeleském mozkovém trustu Rand Corporation, načež se vrátil na Yale.
Další rok působil na MIT, kde vyučoval spolu s Robertem Solowem a seznámil se se Samuelsonem a Francem Modiglianim.
Následovala působení na Pensylvánské a Kolumbijské univerzitě.
V té době si již Phelps získal mezinárodní věhlas díky své práci o zlatém pravidlu akumulace kapitálu (bylo mu 28 let).
Tento koncept dnes patří do výbavy každého ekonoma, vyučuje se ve všech kurzech o hospodářském růstu a slouží jako referenční bod všech prací o makroekonomice.
Později Phelps formuloval teorii dlouhodobého růstu založeného na vzdělání a technologických pokrocích.
Tímto svým příspěvkem však předběhl dobu tak dalece, že ekonomové odhalili jeho význam až o čtvrtstoletí později, kdy se koncipovaly teorie endogenního růstu.
Kromě toho předběhl Phelps svůj obor o 10 až 20 let také tím, že vypracoval teorie účinnosti mezd a inflačního cílení, které jsou dnes pokládány za nejmodernější teorie na poli trhů práce a monetárního řízení.
Koncem 60. a počátkem 70. let oživila setkání s Amartyou Senem, Johnem Rawlsem a Kennethem Arrowem na Stanfordově univerzitě také Phelpsův zájem o filozofii.
Vedl mimořádně podnětné intelektuální diskuse s Rawlsem, jehož přiměl, aby napsal několik statí o teorii ekonomické spravedlnosti a aby v roce 1974 vydal na toto téma knihu – knihu, která se používá dodnes.
Phelps stál za moderním přepracováním makroekonomie – a podle Samuelsona i mikroekonomie.
Jeho výzkumný program spočíval v zapracování nedokonalosti informací a poznatků do ekonomické teorie, kterou poté přeformuloval tak, že silně zohledňovala očekávání jednotlivých činitelů.
Ve slavné publikaci Mikroekonomické základy teorie zaměstnanosti a inflace , kterou vydal v kolektivu autorů a do níž sám napsal tři významné příspěvky, připravil půdu pro to, co se později stalo největší revolucí v ekonomické teorii za posledních 50 let.
Právě Phelpsovi vděčíme za teorii přirozené míry nezaměstnanosti – za tento pilíř moderní makroekonomické teorie a hospodářské politiky, který o rok později znovuobjevil Milton Friedman, byť heuristicky.
Phelps stál rovněž za takzvaným „ostrovním podobenstvím“, které pomohlo vysvětlit, proč může mít monetární politika v důsledku nedokonalých informací dočasné reálné dopady.
Těžiště současné Phelpsovy práce spočívá v novém přepracování strukturalistické teorie ve snaze ukázat, jak změny úrokových měr a cen aktiv ovlivňují ve střednědobém měřítku rovnovážnou míru nezaměstnanosti.
Phelpsova nová teorie představuje logické pozadí, na němž můžeme vyhodnocovat důsledky výkyvů cen akcií, úrokových měr a obecněji i hodnoty fyzických aktiv a lidského kapitálu pod silným vlivem nových technologií a inovací.
Toto jsou samozřejmě hlavní fenomény, o jejichž vysvětlení současná ekonomická teorie usiluje.
Lze tedy snadno pochopit, proč Phelps stále ukazuje cestu.
Můžeme očekávat, že i jeho nový teoretický rámec se za deset či dvacet let stane referenčním bodem.
Když Ludwig Wittgenstein doporučoval jednomu svému harvardskému kolegovi nejmenovaného indického matematika, napsal že „geniální vědce obvykle napadne za život jedna skvělá myšlenka; jeho už napadly dvě“.
Co můžeme říci o Phelpsovi?
Jak poučit Američany o muslimských hlasech
NEW YORK – Americký prezident Barack Obama podal ve svém přelomovém projevu v Káhiře přátelsky otevřenou ruku muslimskému světu, aby se pokusil zapojit muslimy do vztahu vzájemné úcty.
Nikdo nemůže pochybovat o jeho upřímnosti.
Už od prvních dnů v úřadu zdůrazňuje, jak je důležité začít psát novou kapitolu ve vztazích mezi Spojenými státy a světovými muslimy.
Tato ctižádost však zůstane pomíjivou, pokud si nepřiznáme smutnou skutečnost: totiž že většina Američanů je dodnes žalostně nevzdělaná o základních faktech o islámu i o široké zeměpisné a kulturní rozmanitosti muslimských kultur.
Většina výzkumů veřejného mínění provedená v posledních čtyřech letech ukazuje, že názory Američanů na islám jsou i nadále jednou z obětí útoků z 11. září 2001.
Například výzkum, který v roce 2006 provedly Washington Post a ABC News, zjistil, že téměř polovina Američanů pohlíží na islám „nepříznivě“, přičemž každý čtvrtý respondent přiznal, že má vůči muslimům předsudky.
Americké názory na muslimský svět jsou natolik ovlivněné konfliktem na Blízkém východě a válkami v Iráku a Afghánistánu, že si Američané kolektivně neuvědomují, že většina muslimů žije ve skutečnosti dále v Asii nebo že čtyři země s nejpočetnější muslimskou populací – Indonésie, Pákistán, Indie a Bangladéš – jsou bez výjimky kulturami s tisíciletou historií spolužití s jinými náboženstvími a kulturami.
Zpráva poradního výboru o kulturní diplomacii při americkém ministerstvu zahraničí vyzvala v roce 2005 k nové vizi kulturní diplomacie, která „dokáže posílit národní bezpečnost USA jemnými, dalekosáhlými a udržitelnými způsoby“.
Dvoustranická skupina nejvyšších amerických představitelů – takzvaný Projekt americko-muslimského angažmá –, kterou svolal Institut pro hledání styčných ploch a budování konsensu, zase vydala v roce 2008 zprávu, v níž vyzvala k novému směru v amerických vztazích s muslimským světem.
Hlavním cílem tohoto úsilí by bylo „zlepšit vzájemný respekt a pochopení mezi Američany a muslimy po celém světě“.
Je načase, aby si američtí občané předsevzali, že po boku Obamovy administrativy napíšou ve vztazích s muslimským světem novou kapitolu.
Prvním krokem je vynaložit společné úsilí a rozšířit osvětu o mnohovrstevnatých společnostech, které tvoří miliardovou světovou populaci muslimů.
Síla kultury spočívá ve schopnosti měnit vnímání.
Od 5. do 14. června mohou Newyorčané zakusit bohatou rozmanitost muslimských kultur prostřednictvím celoměstské iniciativy s názvem „Muslimské hlasy: umění a myšlenky“.
Na tento bezprecedentní festival a konferenci se sjede více než 300 umělců, spisovatelů, interpretů a vědců z více než 25 zemí včetně USA samotných.
Diváci uvidí omračující směsici uměleckých forem z muslimského světa, od tradičního umění (kaligrafie, súfijské liturgické hlasy) až po umění současné (videoinstalace, avantgardní indonéské divadlo nebo arabský hip-hop).
Doprovodná politická konference pak přilákala vědce a umělce z celého světa, kteří budou zkoumat vztah mezi kulturní praxí a veřejnou politikou a navrhovat nové směry kulturní diplomacie.
Klíčovým cílem tohoto projektu je pomoci bořit stereotypy a přispět k odstíněnějšímu chápání muslimských společností.
I přes naše nadšení z možností této iniciativy při rozšiřování vzájemného pochopení však umělecké vystoupení, film nebo výstava nemohou nalézt řešení na všechny problémy, které rozdělují Američany a muslimský svět.
Současná odcizenost má kořeny stejně tak v nevědomosti jako v tvrdých politických sporech, z nichž mnohé přesahují to, co mohou umění a kultura realisticky vyřešit.
Kulturní diplomacie a iniciativy, jako jsou „Muslimské hlasy“, přesto mohou otevřít dveře realitě muslimského světa coby bohatého prostoru pro prvotřídní uměleckou produkci.
A to zase může povzbudit zájem o řešení tvrdých politických otázek s úctou a pocitem spravedlnosti.
Až příliš dlouho nebyly rozdíly mezi USA a muslimským světem pokládány za projev rozmanitosti, nýbrž za základ trvalého globálního konfliktu.
Když se však lidé účastní estetického prožitku, který řeší a zároveň přesahuje určitou konkrétní kulturu, vnímání se zákonitě změní.
Spojené státy dospěly ke stěžejnímu okamžiku svých národních i globálních dějin, kdy se vynořily nové naděje na mezikulturní výměnu, dialog a vzájemné pochopení.
Prezident Obama a ministryně zahraničí Hillary Clintonová tvrdí, že jejich éra bude érou „chytré síly“, která účinně využije veškeré dostupné diplomatické nástroje včetně kulturní diplomacie.
USA se musí znovu zaměřit na umění coby smysluplnou cestu k prosazení silnějšího kulturního angažmá a v konečném důsledku i k nalezení nových komunikačních kanálů s muslimským světem.
Tím dají najevo, že vztahy nemusí být definovány pouze politickým konfliktem.
Spíše se dnes nabízí příležitost definovat spojení mezi Amerikou a muslimským světem tím, že se obě strany podělí o bohatost a spletitost muslimského uměleckého projevu – bude to klíčový krok při nacházení důvodů k vzájemnému respektu.
Vzdělávání Evropy
Při léčbě evropských neshod hrálo a stále hraje velkou roli vzdělání.
Před čtyřiceti lety schválili Charles de Gaulle a Konrad Adenauer vypracování nových učebnic, z nichž se učily děti v obou zemích a které pomohly zhojit století trvající francouzsko-německé nepřátelství.
Dnešní úkoly po takto dynamickém využití vzdělávací politiky volají.
Evropská unie se s květnovým přistoupením středo-, východo- a jihoevropských kandidátských zemí stane politicky, ekonomicky a sociálně rozmanitější než kdykoliv předtím.
To bezpochyby skýtá nové příležitosti, ale i nová rizika.
Jelikož se rozšířená unie stane skutečností za pouhé dva měsíce, je nevyhnutelně nutné zformulovat koncepty kulturního porozumění, které přispějí k úspěšné integraci nových členů.
Některé hodnoty, které unie již dlouho vyznává, by se měly přenést poměrně snadno.
Členové EU se v Maastrichtské smlouvě před deseti lety zavázali, že budou respektovat dějiny, kulturu a tradice všech zúčastněných národů.
Návrh ústavy, který nedávno nebyl přijat v prvním kole jednání, neslibuje jen respektování kulturního dědictví; zavazuje unii, aby aktivně chránila, udržovala a rozvíjela bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost Evropy.
Evropa však může v tomto úkolu uspět pouze tehdy, pokud se rozličné zúčastněné kultury neuzavřou před ostatními do sebe.
V mobilní a otevřené Evropě se před cizími kulturami nelze zabarikádovat; kontaktu se nelze vyhnout.
Rozmanitost se musí prožít, což znamená vytvořit si vlastní jedinečnou kulturu a naučit se působit a vycházet s jinými regiony a způsoby myšlení.
Hovořil o tom již Goethe, když ve své hře Torquato Tasso vykřikl: „Porovnejte se!
Odhalte, čím jste!"
Evropanům se budování širší Evropy pochopitelně podaří pouze tehdy, budou-li otevřeni vůči tomu, co je pro ně cizí.
Xenofobie je příznakem špatného vzdělání - výrazem úzkoprsosti a neschopnosti vcítit se do situace jiných.
Proto bychom se neměli pouštět do pátrání po evropské identitě, ale spíše se shodnout na vzájemných vzdělávacích cílích, jež zvýší povědomí všech Evropanů o těch „ostatních", kteří jsou v Evropě jejich bratry.
Žízeň po vědomostech, radost ze spojení se světem a vcítění se do myšlení lidí z odlišných kultur, to jsou vlastnosti, které mohou zajistit rozmanitost v jednotě a jednotu v rozmanitosti.
Totéž platí i pro sílu tolerance a mnohojazyčnosti.
Pouze ti, kdo jsou obeznámeni s evropskými dějinami a kdo se angažují v diskusi s kandidátskými zeměmi o tom, čím Evropa je a čím by měla být, budou schopni překlenout propast mezi různými kulturami a náboženstvími.
To předpokládá kritické schopnosti a schopnost snášet kritiku.
Současné členské země EU navíc nebudou muset být schopny pouze snášet kritiku západní civilizace ze strany Středoevropanů, Východoevropanů a Jihoevropanů, ale rovněž brát tuto kritiku v potaz při úvahách o politice.
Úspěšné vzdělání nás učí, abychom se k druhým chovali s důstojností bez ohledu na náboženství, rasu, původ nebo pohlaví..
Významným prvkem úspěšného vzdělání je ochota být tolerantní k ostatním.
Z psychologického hlediska v sobě tato ctnost obsahuje schopnost vcítit se do postavení druhých.
Komunikace mezi příslušníky rozdílných kultur velmi často selhává proto, že jeden o druhém příliš málo víme.
Říká se, že cestování rozšiřuje obzory, ale aby se tak stalo, je zapotřebí více než jen častá změna polohy.
Máme-li získat povědomí, jak lidé z jiných kultur vnímají svět, pak potřebujeme znalosti o tom, jak žijí a zakoušejí život.
Novější postřeh by dále zněl: mnohojazyčnost rozšiřuje obzory.
Jazyk není pouhým prostředkem dorozumívání.
Jazyk je kultura.
Již sama otázka, pro které stavy mysli, vlastnosti a okolnosti má určitý jazyk výraz, nám cosi vypovídá o kulturních zvláštnostech.
Dovolte, abych v případě německého jazyka poukázala na slova Weltschmerz , Weltgeist , Zeitgeist , Schadenfreude , Realpolitik nebo Bildung - vesměs jde o výrazy, pro něž v jiných jazycích často neexistuje přesný ekvivalent.
Studiem cizího jazyka si navíc člověk osvojuje nové chápání sebe samého.
Ze všeho nejdůležitější však je, že jazyk poskytuje přístup k jiné kultuře.
Volání po tom, aby se součástí budoucích evropských školních osnov stal pobyt na některé zahraniční škole - pokud možno alespoň na jeden rok -, by mělo být vyslyšeno a pečlivě uváženo.
Mnohojazyčnost, empatii, toleranci a získávání vědomostí o cizích kulturách samozřejmě nelze předepsat jako daně.
Stát však může a měl by zorganizovat dobré etické a politické vzdělání, které dopřeje mladým lidem příležitost k interakci s ostatními a k poznání a uznání jejich rovnosti.
Liberální demokracie je ve svém úsilí o vytvoření občanské společnosti závislá na lidech a institucích, jež dokážou vést svým příkladem, přesvědčením či světonázorem.
Znovu a znovu si musíme během života připomínat, že máme tolerovat názory a chování, které se zdají být v protikladu k našim.
Při tomto úsilí nám skýtá podporu pouze vzdělání.
Herec a spisovatel Peter Ustinov pro to nalezl názorný příměr: „Vzdělání je důležité, zvláště pokud jde o bourání předsudků.
S tím, že jste zajatcem vlastní mysli, nic nenaděláte, ale aspoň se můžete postarat o to, aby tahle cela byla slušně zařízená."
Pro reakci Afriky na COVID-19 je zásadní školství
WASHINGTON, DC – Afričtí političtí lídři mají plné ruce práce: přibývá nakažených COVID-19, zdravotnické soustavy jsou křehké, sílí potravinová nejistota a v některých oblastech narůstá sociální neklid.
Jak přitom za nejprudšího smrštění ekonomiky na kontinentu za desítky let vysychají příjmy veřejných rozpočtů, ubývá zdrojů, které jsou k řešení těchto výzev k dispozici.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Finančně vyčerpané vlády a jejich mezinárodní rozvojoví partneři prozatím právem na první místo kladou veřejné zdraví, sociální ochranu a ekonomickou stimulaci.
Jako by však zapomínali na jeden ze svých nejdůležitějších nástrojů: vzdělávání.
Nedávné analýzy naznačují, že některé africké vlády v reakci na pandemii seškrtávají rozpočty ve vzdělávací oblasti – a je-li globální finanční krize roku 2008 určitým vodítkem, učiní tak i dárci.
Zatímco ovšem během krize roku 2008 vlády dokázaly školské rozpočty zachovat vydáním dluhu, současná břemena veřejného dluhu jsou už na kontinentu tíživá a výpůjční podmínky nepříznivé.
Vzdělávání je však v Africe jednou z nejrozsáhlejších a nejzávažnějších činností vlád a jeho přehlížení ze strany tvůrců politik a dárcovských agentur je pro kontinent ohrožením.
Vždyť setrvalou podporou vzdělávání během pandemie vlády mohou ve čtyřech stěžejních ohledech posílit bezprostřední reakci svých zemí na COVID-19 i dlouhodobé zotavení z krize.
Zaprvé, nejdrtivěji COVID-19 dopadá na nejzranitelnější obyvatele Afriky: znepokojivě se zvýšila potravinová nejistota a hospodářská recese v subsaharské Africe pravděpodobně uvrhne dalších 23 milionů lidí do krajní chudoby.
Až se ale znovu otevřou školy, budou účinným nástrojem poskytování sociální ochrany rodinám, které ji nejvíc potřebují, což bude povzbuzovat k docházce.
Například školní programy, které poskytují příděly potravin, jež si žáci odnášejí domů, a podporu v podobě peněžních převodů, motivují rodiny s minimálními prostředky posílat děti do školy a zároveň jim dávají tolik potřebnou výživovou a ekonomickou podporu.
Vzdělávací sektor hraje rovněž důležitou úlohu v podpoře reakce zdravotnického sektoru na pandemii.
Součást národních programů distanční výuky mohou například tvořit životy zachraňující zdravotnické pokyny a informace o COVID-19, od technik řádného mytí rukou po nošení roušek.
Tato strategie posilování dětí znalostmi s cílem změnit chování jejich rodin se v dřívějších zdravotnických kampaních ukázala jako účinná a země jako Tanzanie, Ghana a Uganda už ji v souvislosti s COVID-19 zavedly.
Kromě toho školy také pravidelně slouží jako důležitá místa v první linii u zdravotnických intervencí, jako jsou očkovací kampaně.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Zadruhé, zatímco nedostatečná pomoc nejzranitelnějším segmentům populace probouzí riziko zažehnutí a rozdmýchávání občanských nepokojů, kontinuita vzdělávání může přispět ke společenské stabilitě.
Mladí lidé a ženy v Jižní Africe, Malawi a Nigérii už během pandemie vyšli do ulic na protest proti nedostatku potravin a dalších základních nezbytností.
Posílením schopnosti škol rozšiřovat pomoc v oblasti sociální ochrany mohou vlády zajistit tolik potřebnou úlevu a tím zmírnit pocity křivdy v rodinách s nízkými příjmy a v potravinové nejistotě.
Rozsáhlý výzkum navíc dokládá, že nerovné poskytování vzdělávacích služeb zvyšuje riziko sociálního neklidu a střetů.
Bez pokračujících investic do vzdělávání se bude dál rozšiřovat trhlina mezi majetnými a nemajetnými, neboť zámožné rodiny svým dětem zaplatí příležitosti ke vzdělávání, takže ostatní žáci zaostanou.
Zatřetí, výplaty učitelům pomáhají ekonomice.
Analýzou zaměřenou na 33 afrických států, která využila data od Statistického ústavu UNESCO a Světové banky, jsme zjistili, že platy učitelů a pracovníků ve školství tvoří průměrně 3 % HDP, tedy víc než trojnásobek průměru finančních balíčků ohlášených africkými vládami k boji proti pandemii.
Učitelé jsou v mnoha afrických zemích jednou z největších skupin státních zaměstnanců a jejich každodenní práce nejenže je sama o sobě hodnotná, ale přispívá také značně k místní a národní ekonomice.
Navíc pokud se umožní učitelům dál učit, bude pro rodiče snazší se vrátit do práce.
Konečně, kontinuita vzdělávání je zásadní pro produktivitu a konkurenční schopnost.
Delší přerušení v poskytovaném vzdělávání nebo hluboký pokles jeho kvality poškodí dlouhodobou ekonomickou konkurenční schopnost Afriky.
Mnohé současné odhady ztrát v učení kvůli COVID-19 už před mladé Afričany kladou znepokojivé vyhlídky.
Naši kolegové v Brookings Institution a ve Světové bance odhadují, že při ztrátě pouhých čtyř měsíců výuky a malé změně kvality vzdělávání se ve Spojených státech výrazně sníží celoživotní příjmy dnešních studentů, což bude během následných generací představovat úbytek téměř 13 % amerického HDP.
Afrika už teď výrazně zaostává v rozvoji lidského kapitálu za ostatními regiony, vzhledem k nedostatkům ve zdravotnictví a školství.
Podle Světové banky dosahuje v současnosti africký Index lidského kapitálu jen 0,4 (na škále od 0 do 1), což znamená, že pokud region dosáhne v oblasti zdravotnictví a školství nejvyššího hodnocení, HDP na jednoho pracujícího se zvýší o 250 %.
Naopak zhoršení v těchto oblastech ještě rozšíří mezery v produktivitě mezi pracujícími v Africe a jinými zeměmi.
Rozsah, v němž dlouhodobá produktivita a konkurenční schopnost Afriky utrpí v důsledku ztráty výuky, bude záviset na tom, jak dobře vlády dokážou zachovat vzdělávací aktivity během pandemie.
Nedávné odhady ukazují, že distanční výukové příležitosti za pomoci internetu, rozhlasu či televize v současnosti zajišťuje jen 25 % zemí s nízkými příjmy.
Dobře navržená interaktivní rozhlasová výuka ale může být účinná a ministerstvo školství Malawi spolupracuje s organizacemi občanské společnosti s cílem zajistit účinnou výuku čtení, psaní a počítání pomocí solárně napájených tabletů bez připojení k internetu.
Jedná se o jeden z mnoha „skokových“ přístupů, které mohou vyústit v nové a účinnější způsoby jak mladým lidem poskytovat kvalitní vzdělávání během pandemie i po jejím odeznění.
COVID-19 postavil africké tvůrce politik do palby složitého rozhodování.
Budou-li však vlády dál investovat do školství, vedle iniciativ ve zdravotnictví, sociální ochraně a ekonomickém zotavování, pozvednou prosperitu mladých lidí a posílí blahobyt rodin, obcí a zemí.
Skoncujme s válkou proti vzdělání
HONOLULU – Moje tříletá neteř silně věří v moc „hodných lidí“.
Kdykoliv ji navštívím, zavede mě ke knihovničce ve svém pokoji a vytahuje knihu za knihou, které vesměs končí stejně: ve velkých i malých bitvách vždy vítězí hodní lidé.
Nemám to srdce jí říkat, že v reálném světě jsou čistě vedené boje a jejich příznivé výsledky výjimkou.
Moderní válka nezná žádná pravidla a loajalita nikdy není černobílá.
Z mého pohledu nic tuto pravdu nedokládá strašlivěji než vzestup násilí namířeného proti školám a pedagogům v oblastech konfliktu.
V květnu letošního roku zveřejní Globální koalice na ochranu před útokyzprávu s názvem „Vzdělání pod palbou“, která potvrzuje, že války a vojenská angažmá mají na oblast vzdělání tvrdší dopad než kdykoliv dříve v nedávných dějinách.
Čísla jsou opravdu šokující.
Na celém světě nemůže kvůli násilí chodit do školy přibližně 80 milionů dětí.
V první polovině roku 2017 došlo k více než 500 útokům na školy ve 20 zemích, což je oproti předchozím letem výrazný růst.
Podle Organizace spojených národů v patnácti z těchto zemí obsadili vojáci nebo povstalci školy, aby je vojensky využívali.
Vlády, které podporují útoky na školy a pedagogy v jakémkoliv vzdělávacím objektu, musí být z očividných důvodů hnány k zodpovědnosti.
Děti nucené žít v zónách konfliktu trpí už takto; když jim násilnosti navíc brání v učení, prožívají hned dvojí tragédii.
Zamysleme se nad tím, do jaké hloubky dokáže válka vykořenit vzdělávání dětí.
Například před současným konfliktem v Sýrii přesahoval podíl dětí zapsaných do základních škol 90%.
Dnes toto číslo v oblastech nejhůře postižených boji kleslo pod 30%.
V Jemenu, kde zuří válka a hladomor, nechodí do školy více než dva miliony dětí ve věku šest až devět let.
A téměř polovina ze 700 škol spravovaných OSN v Sýrii, Gaze, na západním břehu Jordánu, v Libanonu a v Jordánsku zažila v posledních letech nejméně jeden útok či uzavření.
Humanitární krize často vyvolávají vzedmutí politické vůle; zbytečné utrpení druhých, zejména dětí, motivuje mezinárodní společenství k tomu, aby věnovalo peníze a energii na jeho zmírnění.
Tato velkomyslnost se bohužel málokdy přetaví i v podporu vzdělávání ve válkou zasažených oblastech.
Z mnoha milionů dětí z celého světa, které dnes nechodí do školy, žije každé čtvrté v zemi sužované krizí.
Přesto vzdělání představuje pouhá dvě procenta celkové humanitární pomoci a uspokojeno je jen 38% naléhavých žádostí o pomoc v oblasti vzdělávání.
Když byl v dubnu 2000 schválen Dakarský akční rámec, označily signatářské země konflikt za „vážnou překážku“ v dosažení cíle zajistit „vzdělání pro všechny“, což je jeden z cílů trvale udržitelného rozvoje OSN.
Zpráva formulovala také všeobecně přijímaný názor, že vlády a skupiny občanské společnosti musí rychle přistupovat k „rekonstrukci zničených či poškozených vzdělávacích systémů“, kdykoliv to bude možné.
Proč se tedy téměř dvacet let po podepsání rámce tento závazek k obnově běžně ignoruje?
Pro domácnosti a země zasažené konfliktem je vzdělání klíčem k zotavení.
Každý další rok školní docházky zvyšuje výdělek absolventů v průměru o 10%, zlepšuje jejich dlouhodobou finanční stabilitu a pomáhá snižovat riziko návratu k násilí.
Útoky na vzdělání jsou tudíž doslova útoky na naši společnou budoucnost.
U dívek je 2,5krát pravděpodobnější než u chlapců, že v oblastech zasažených konfliktem nebudou chodit do školy.
Investice do dívek má přitom dlouhodobé výhody, které mohou transformovat komunity a potírat chudobu.
Vzdělané dívky se s nižší pravděpodobností provdají v raném věku a s vyšší pravděpodobností budou mít méně dětí, které budou zdravější.
Ženy zapojené do pracovního procesu navíc reinvestují 90% příjmů do svých komunit.
Státy, které se vzpamatovávají z prožitého násilí, nemusí mít finanční kapacity k tomu, aby obnovily školy a současně financovaly rekonstrukci.
Proto je tak klíčová mezinárodní podpora.
Globální společenství musí nalézt 2,3 miliardy dolarů potřebné ke zlepšení přístupu ke vzdělání v zónách konfliktu.
Současně s tím musí dárci financovat instituce, které pomohou dětem traumatizovaným psychický stresem z války.
Pro mnoho dětí v oblastech konfliktu je psychosociální a emoční podpora stejně důležitá jako vzdělávací příležitosti.
Svět z obrázkových knih mé neteře, kde jsou veškerá zápolení vměstnaná do dvaceti stran a končí slovy „a žili šťastně až do smrti“, nikdy nebude realitou.
Vzhledem k absenci kouzelných sudiček a hodných čarodějek však svět potřebuje schůdná řešení, která opravdu pomohou hodným lidem zvítězit.
Vzděláme-li každé dítě včetně těch, která se nacházejí v ohnisku nebezpečí, možná se nám podaří učinit svět o malinko méně zkaženým.
Ztracené generace
NEW YORK – Ekonomický úspěch země závisí na vzdělání, kvalifikaci a zdraví jejích obyvatel.
Když jsou mladí lidé v zemi zdraví a mají dobré vzdělání, mohou najít výnosné zaměstnání, dosáhnout důstojného postavení a uspět při adaptaci na výkyvy globálního trhu práce.
Podniky více investují, protože vědí, že jejich zaměstnanci budou produktivní.
Přesto mnoho společností po celém světě nesplňuje úkol zajistit základní úroveň zdraví a slušné vzdělání pro všechny generace dětí.
Proč zůstává vzdělání v tolika zemích nesplněným úkolem?
Některé státy jsou jednoduše příliš chudé, než aby mohly zajistit slušné školy.
Dostatečné vzdělání mohou navíc postrádat i samotní rodiče, kteří pak nedokážou svým dětem pomáhat déle než v první či druhé školní třídě, a tak se neschopnost číst a počítat přenáší z jedné generace na druhou.
Nejsložitější situace nastává ve velkých rodinách (řekněme se šesti či sedmi dětmi), protože rodiče jen málo investují do zdraví, výživy a vzdělání každého dítěte.
Selhávají však i země bohaté.
Například Spojené státy krutě dopouštějí, aby nejchudší děti trpěly.
Chudí lidé žijí v chudých čtvrtích se špatnými školami.
Rodiče jsou často nezaměstnaní, nemocní, rozvedení, nebo dokonce uvěznění.
Děti se ocitají v pasti trvalého generačního cyklu chudoby, přestože společnost je obecně blahobytná.
Děti vyrůstající v chudobě až příliš často končí jako chudí dospělí.
Pozoruhodný nový dokumentární film Dům, ve kterém žiju ukazuje, že americký příběh je kvůli katastrofální politice ještě o něco smutnější a krutější.
Zhruba před 40 lety začali američtí politici vyhlašovat „válku s drogami“, zdánlivě proto, aby bojovali proti užívání návykových látek, jako je kokain.
Film ovšem jasně ukazuje, že z války proti drogám se stala válka proti chudým, zejména proti chudým menšinovým skupinám.
Válka s drogami totiž vedla k masovému věznění chudých mladých zástupců menšin.
V USA dnes v kterémkoliv okamžiku sedí ve vězení přibližně 2,3 milionu obyvatel, z nichž značné procento představují chudí lidé, kteří byli zatčeni za to, že prodávali drogy, aby si vydělali na vlastní závislost.
V důsledku toho dnes mají USA nejvyšší míru vězněných osob na světě – šokujících 743 lidí na 100 000 obyvatel!
Film zobrazuje přízračný svět, v němž se chudoba jedné generace přenáší na generaci druhou, kterýžto proces usnadňuje krutá, nákladná a neúčinná „válka s drogami“.
Chudí lidé, často Afroameričané, nemohou najít práci nebo se vrátili z vojenské služby bez kvalifikace či kontaktů na zaměstnavatele.
Zabředají do chudoby a uchylují se k drogám.
Místo aby pak získali sociální a lékařskou pomoc, jsou zatčeni a proměněni ve zločince.
Od této chvíle střídavě vstupují a vystupují z vězeňského systému a mají jen malou šanci, že někdy získají legální práci, která jim umožní uniknout z chudoby.
Jejich děti vyrůstají bez přítomnosti jednoho rodiče – a také bez naděje a podpory.
Děti uživatelů drog se často samy stávají drogově závislými; i ony mnohdy končí ve vězení, případně se stávají oběťmi násilí nebo předčasné smrti.
Na tom všem je šílené, že Spojeným státům uniká očividná pointa – a uniká jim už 40 let.
Chce-li země přerušit cyklus chudoby, musí investovat do budoucnosti svých dětí, ne do věznění 2,3 milionu lidí ročně, mnoha z nich za nenásilné trestné činy, které jsou symptomem chudoby.
Mnozí politici jsou dychtivými komplici tohoto šílenství.
Brnkají na strunu obav střední třídy, zejména obav z menšinových skupin, aby toto pomýlené směřování sociálního úsilí a vládních výdajů učinili trvalým.
Obecná pointa zní takto: vlády hrají nezastupitelnou roli při zajišťování, aby všichni mladí příslušníci určité generace – chudé děti i ty bohaté – dostali šanci.
U chudého dítěte je nepravděpodobné, že se vymaní z chudoby svých rodičů bez silných a účinných vládních programů podporujících vysoce kvalitní školství, zdravotnictví a slušnou výživu.
Je to tresť „sociální demokracie“ – filozofie, jejímiž průkopníky byly skandinávské země, ale která se uplatňuje také v mnoha rozvojových zemích, jako je Kostarika.
Idea je jednoduchá a silná: všichni lidé si zaslouží šanci a společnost musí každému člověku pomáhat, aby tuto šanci zajistila.
Ze všeho nejdůležitější je, že rodiny potřebují při výchově zdravých, dobře živených a vzdělaných dětí pomoc.
Sociální investice jsou rozsáhlé a financují se z vysokých daní, které bohatí lidé skutečně platí, místo aby se jim vyhýbali.
Taková je základní metoda potírání mezigeneračního přenosu chudoby.
Chudé dítě ve Švédsku dostává už od začátku dávky.
Rodiče tohoto dítěte mají zaručenou mateřskou/otcovskou dovolenou, aby mohli novorozence živit.
Vláda poté zajišťuje vysoce kvalitní denní péči, která matce umožňuje návrat do práce – s vědomím, že její dítě je v bezpečném prostředí.
Vláda zajišťuje všem dětem místo v předškolním zařízení, takže jsou děti připraveny začít chodit v šesti letech do školy.
A zdravotnictví je všeobecné, takže dítě může vyrůstat zdravě.
Porovnání USA a Švédska tedy mnohé odhaluje.
Použijeme-li srovnatelná data a definice poskytnuté Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, zjistíme, že USA vykazují míru chudoby 17,3%, což je zhruba dvakrát více než míra chudoby ve Švédsku, která činí 8,4%.
A podíl vězněných osob v USA je desetkrát vyšší než švédských 70 vězňů na 100 000 obyvatel.
USA jsou v průměru bohatší než Švédsko, ale příjmová propast mezi nejbohatšími a nejchudšími Američany je neskonale hlubší než ve Švédsku, a USA navíc své chudé nepodporují, nýbrž trestají.
Jednou z nejvíce šokujících skutečností posledních let je zjištění, že Spojené státy dnes mají téměř nejnižší stupeň sociální mobility ze všech zemí s vysokými příjmy.
Děti, které se narodí chudé, pravděpodobně chudé zůstanou, zatímco z dětí narozených do blahobytu se pravděpodobně stanou blahobytní dospělí.
Tyto vyjeté mezigenerační koleje znamenají hlubokou ztrátu lidského talentu.
Pokud Amerika nezmění kurz, v dlouhodobém výhledu za to zaplatí vysokou cenu.
Investice do dětí a mladých lidí má totiž nejvyšší návratnost, jaké může kterákoliv společnost dosáhnout, a to z hlediska ekonomického i lidského.
Důkazy o reformách vzdělávání
DHÁKA – Existuje téměř všeobecná shoda, že víc vzdělanosti je pro společnost přínosem.
Ukazuje se ale, že některé populární vzdělávací politiky přinášejí velmi málo, zatímco jiné, často přehlížené, mohou změnit mnoho.
Jasným zlepšením by se zdálo zmenšení velikosti tříd, ale nižší počet žáků ve třídě se sám o sobě neprojevil jako vzpruha výsledků vzdělávání.
Rovněž prodloužení školního dne se jeví jako snadná cesta k zajištění, aby se žáci víc naučili; výzkum ale zjišťuje, že čas strávený ve škole je podstatně méně důležitý, než co se tam děje.
Nový výzkum uskutečněný pro think tank Centrum Kodaňského konsenzu, který řídím, zdůrazňuje neintuitivní fakt, že zázračným vzdělávacím lékem není ani vybavit třídy dalšími učebnicemi či počítači.
V rámci projektu, který vyhledává nejdůmyslnější politické možnosti pro Bangladéš, Atonu Rabbani z Univerzity v Dháce dokládá, že vyučování s pomocí techniky má smíšené výsledky.
V Indii mělo poskytnutí počítačů žákům jistý vliv, ale v Kolumbii téměř žádný.
Zavedení počítačů ve Spojených státech, není-li opřeno o rodičovský dohled a pedagogické vedení, je dokonce škodlivé.
Toto zjištění potvrzuje nedávná studie OECD, která odhalila, že v průběhu poslední dekády nedošlo k žádnému „patrnému zlepšení“ ve výsledcích studentů v bohatých zemích, které nejvíc investují do vzdělávacích technologií.
Totéž kupodivu platí pro základní, konvenční zlepšení výuky, jako je poskytnutí dalších učebnic a výstavba knihoven.
Při hodnocení výzkumu podstatného pro tvůrce politik v Bangladéši našel Rabbani jen jednu studii dokládající, že další učebnice rozhodně zlepšily výsledky v testech – a zlepšení se projevilo jen u nejlepších studentů.
Módní projekty jako zajištění laptopů pro žáky přitahují mnoho finanční podpory, ale nejsou to vždy dobře vynaložené peníze.
Peru, které obdrželo třetinu všech laptopů poskytnutých prostřednictvím organizace One Laptop per Child, uskutečnilo první randomizovaný řízený test, aby ověřilo, zda děti s počítačem mají lepší výsledky než děti bez něj.
Výsledek? „Nebyl zjištěn žádný vliv na školní úspěchy ani na kognitivní dovednosti.“ Naopak učitelé uvedli, že u dětí, které dostaly laptop, bylo výrazně méně pravděpodobné, že vyvinou úsilí ve škole.
Jak tedy mohou tvůrci politik udělat co nejvíc dobrého?
Stěžejní studie z Jamajky naznačuje, že obrovské změny mohou přinést intervence v raném dětství.
Jamajská studie se zaměřila na děti trpící zakrňováním čili chronickou podvýživou, která v roce 2010 postihovala 171 milionů dětí na světě.
Zakrňování začíná už před narozením, vlivem špatné výživy a kvality potravin, jež přijímá matka, společně s častými infekcemi.
Mezi celoživotní důsledky může patřit zpomalený vývoj, nižší produktivita a vyšší citlivost vůči určitým chorobám.
V polovině 80. let jamajští sociální pracovníci dva roky navštěvovali domovy zakrnělých dětí na hodinu týdně a učili jejich matky hrát si s dětmi tak, aby podpořily jejich rozvoj.
Na začátku tyto děti ve všech vývojových testech zaostávaly za spolužáky.
Během dvou let práce s rodinami se však rozvoj dětí zlepšil.
A když se výzkumníci vrátili po 20 letech, výsledky byly ohromující.
Zakrnělé děti si vydělávaly stejně jako jejich spolužáci.
Zakrnělé děti, které nebyly součástí programu, si vydělávaly o 25 % méně.
V Bangladéši je šest milionů zakrnělých dětí – čtyři z deseti dětí ve věku do pěti let, přičemž globální průměr dosahuje asi 25 %.
Zřízení vzdělávacích center pro malé děti v Bangladéši by mohlo změnit životy, za cenu kolem 300 dolarů na žáka.
Na základě jamajské studie by zlepšení příjmů během života každého dítěte odpovídalo zhruba deseti tisícům dolarů.
V zemi, kde příjem na hlavu těsně převyšuje tisíc dolarů to má značný význam.
Každý vynaložený dolar by znevýhodněnému dítěti pomohl zvýšit svou produktivitu o 35 dolarů.
Dalším vzdělávacím přístupem, který se ukazuje jako slibný, je dělení studentů do skupin podle prospěchu.
To může být kontroverzní kvůli domnělé marginalizaci studentů s horším prospěchem.
Sílí však pochopení toho, že při menších rozdílech mezi dětmi s nejlepšími a nejhoršími výsledky mohou učitelé lépe zaměřit své úsilí.
V Indii a Keni dělení žáků podle prospěchu zvýšilo výsledky v testech.
Pro Bangladéš se odhaduje, že vynaložení sta dolarů na dělení studentů (a případně zaměstnání učitelů navíc) by výsledky zvýšilo o téměř dvě směrodatné odchylky.
Podle dalších studií by to přineslo roční výnosy ve výši až 8 %.
To je skvělá návratnost investice: každý vynaložený dolar zajistí sociální přínosy v hodnotě 12 dolarů.
Ať už v Bangladéši či jinde, skutečné ponaučení, které je třeba si vzít z tohoto výzkumu, tkví v tom, že je třeba vidět za módní politiky, jako je přidávání techniky do tříd.
Klíčem k pokroku ve vzdělávání je zaměřit se na intervence podložené věrohodnými vědeckými důkazy.
Důvtipný generál
WASHINGTON – I kdyby Ariel Šaron nikdy nevstoupil do politiky, po celém světě by proslul jako vojenský velitel a taktik.
V obou rolích byl neobyčejný, neboť jeho metody se i v nekonvenční Izraelské armádě odchylovaly od běžných vojenských zvyklostí.
Vezměme si Jomkipurskou válku.
Dne 16. října 1973, deset dní poté, co Izraelce překvapila egyptská armáda překročením Suezského průplavu, proměnil Šaron porážku ve vítězství, když svůj vlastní voj vedl přes průplav skrze úzkou mezeru v egyptské frontě.
Izraelci se v egyptském týlu pohotově rozvinuli, obsadili protivzdušné baterie a zablokovali trasy zásobování a posil.
Po šesti dnech egyptský prezident Anwar Sadat musel žádat o okamžité a bezpodmínečné příměří: odříznuto, vzdušnými údery rozprášeno, pod palbou nebo v plném obklíčení bylo tolik egyptských jednotek, že nezbývaly významnější síly, které by zastavily postupující Izraelce – nebo alespoň střežily silnici do Káhiry.
Egyptské vrchní velení bylo přesvědčeno, že Šaronův přechod je jen noční přepad lehkých jednotek.
Úvaha to byla logická: Izraelci neměli pod kontrolou ani svůj břeh průplavu, a tak první vlně několika stovek mužů s hrstkou tanků nemohli poslat posily.
Egyptští velitelé měli za to, že není třeba stahovat jednotky zpět přes průplav a stíhat řádící Izraelce, protože když jejich síly postoupí k sobě a uzavřou tak onu dvoumílovou mezeru, jíž Šaron využil, dokážou je pochytat všechny.
Šaronovi nadřízení byli zajedno se svými egyptskými protějšky.
Přikázali Šaronovi, aby přestal jednotky posílat přes průplav a místo toho rozšířil mezeru na izraelském břehu.
Šaron neuposlechl, vymluvil se na komunikační potíže a přes průplav vyslal co nejvíc svých sil.
Počítal s tím, že útoky proti Egypťanům z jejich vlastního týla – ničením raketových baterií, jež byly na obtíž izraelským vzdušným silám, přepadáváním posil a zásobování a vůbec způsobením rozsáhlého zmatku na celé frontě – vyvolá organizační zhroucení egyptské armády.
Přesně to se stalo.
Své kolegy mezi izraelskými generály ale Šaron rozzuřil, což se stávalo často.
Roku 1953, ve věku 25 let, kdy už byl raněným veteránem války za nezávislost z let 1947-49, byl Šaron povolán zpět do činné služby, aby vytvořil první izraelský přepadový útvar.
Arabští nájezdníci překračovali neoplocené izraelské hranice, aby loupili dobytek a kradli zemědělské náčiní a občas útočili na civilní obyvatelstvo.
Střežit protáhlé hranice Izraele by vyžadovalo dvacetinásobný počet vojáků, než tehdy Izrael měl.
Izrael se tedy rozhodl zahájit trestní výpady proti egyptským a jordánským vojenským stanovištím a vesnicím, jež poskytovaly útočiště záškodníkům.
Šaronovi byla při budování a výcviku jednotky ponechána volná ruka.
Místo aby vyžadoval disciplínu, jeho muži nosili, co chtěli, nikdy nikomu nesalutovali a nikdy necvičili drilem.
Prováděli ale zničující noční přepady, aniž by utrpěli mnoho ztrát na životech, dokonce i při střetech s jordánskou Arabskou legií, zdaleka nejlepší arabskou vojenskou silou.
Šaron nehledal svědomité vojáky, ale přirozené bojovníky a každý přepad pečlivě plánoval.
Vždy vyslal část mužů dostatečně daleko za cíl útoku, aby napadali případné posily.
Hlavní přepadová skupina postupovala tmou k cíli, dokud nebyla odhalena, a pak za střelby ze všech zbraní pádila vpřed, zatímco z týla těsně před postupující muže pálily doprovodné kulomety a minomety.
Už po třech letech Šaron během sinajského tažení v roce 1956 velel celé brigádě, kterou vedl rychlým postupem přes poušť, aby se spojila s výsadkovým praporem, který byl shozen hluboko na egyptském území u přístupu do silně vojensky chráněného průsmyku Mitla.
Tam měl Šaron zastavit, leč neučinil tak a pustil se do krvavé bitvy o dobytí průsmyku.
Jeho přímí nadřízení ho chtěli dostat z armády, ale nejvyšší velení jej místo toho povýšilo, takže velel divizi.
Tak se stalo, že během války v červnu 1967 Šaron naplánoval a vybojoval mimořádnou bitvu u Umm Kataf.
Trvala jen jednu noc, její jedinečnost však tkví v komplikovanosti.
Egyptské obranné síly blokovaly hlavní silnici napříč Sinajem za pomoci opevněného stanoviště, které tvořila silná artilerie a víc než sto tanků.
Před ním byly tři paralelní zákopy obsazené tisíci pěšáků a na koncích zajištěné pískovými dunami a vysokým terénem.
Šaron svou pěchotu nechal přelézt pískové přesypy, aby se vojáci dostali do zákopů na jejich horních koncích a zaútočili po jejich délce – což byl prostý manévr, který Egypťané mohli snadno zmařit, kdyby nebyli přikováni k zemi dělostřeleckou palbou a izraelskými tanky, jež pálily přímo na ně.
Izraelští pěšáci si na helmy připevnili svítilny, takže tankisté dokázali svou palbu směřovat na Egypťany těsně před nimi.
Egyptské dělostřelectvo přesto bylo silnější a mělo přinejmenším umlčet tanky ostřelující zákopy.
Na egyptské dělostřelecké posádky se však snesli výsadkáři shození z helikoptér a v boji muže proti muži neměli dělostřelci šanci.
Egyptské tanky i tak měly být schopny vyrazit do protiútoku, ale zaměstnal je izraelský tankový prapor, který se objevil dost daleko za zákopy, takže musel překonat domněle nepřekonatelné pískové duny.
Pak přes zákopy přejely izraelské tanky, které je předtím ostřelovaly.
Pronikly do stanoviště a zlomily egyptský odpor.
Silnice přes Umm Kataf se otevřela.
Šaron znovu porušil základní pravidla vedení boje, a přece si zajistil naprosté vítězství.
I pro nekonvenční Izraelskou armádu byl ovšem Šaron nekonvenční příliš.
Když byl na armádního náčelníka štábu povýšen mladší kandidát a Šaron z aktivní služby odešel do penze (svou velkou bitvu v roce 1973 vedl jako záložník), moudrý izraelský generál své kolegy varoval, že se Šaron vrátí jako ministr obrany, a pokud by o ministerstvo přišel – což se po Libanonské válce roku 1982 stalo –, bude zpět coby ministerský předseda.
Až teď Šaron narazil na nepřítele, nad nímž vyzrát nelze.
Špionážní hra
MELBOURNE – Díky Edwardu Snowdenovi teď vím, že mě americká Národní bezpečnostní agentura (NSA) špehuje.
Využívá Google, Facebook, Verizon a další internetové a komunikační společnosti ke shromažďování ohromných objemů digitálních informací, nepochybně včetně dat o mých emailech, telefonních hovorech a platbách kreditními kartami.
Nejsem občanem Spojených států, takže je to celé naprosto legální.
A i kdybych byl občanem USA, bylo by o mně možná beztak zachyceno množství informací, byť by nebyly přímým cílem sledovací operace.
Měl bych se nad takovým narušováním svého soukromí rozhořčovat?
Vstoupili jsme se třicetiletým zpožděním do světa románu 1984 od George Orwella?
Sleduje mě Velký bratr?
Rozhořčení necítím.
Na základě dosavadních poznatků mě věc nevzrušuje.
Je nepravděpodobné, že by mi někdo četl emaily nebo odposlouchával hovory na Skypu.
Vzhledem k objemu digitálních informací, jež NSA shromažďuje, by to byl nemožný úkol.
Namísto toho počítačové programy z těchto dat dolují vzorce podezřelých aktivit, u nichž analytici tajných služeb doufají, že je přivedou k teroristům.
Postup se příliš neliší od sběru a analýzy dat, které provádí řada korporací proto, aby na nás účinněji zaměřily své reklamy, anebo které nám předkládají výsledky online vyhledávání, jaké s největší pravděpodobností chceme.
Otázkou není, jaké informace vláda nebo firma shromažďuje, ale co s nimi dělá.
Byl bych rozhořčen, kdyby například existovaly důkazy, že americká vláda shromážděné soukromé informace využívá k vydírání zahraničních politiků s cílem přimět je, aby sloužili zájmům USA, nebo kdyby informace unikaly do novin s cílem očernit kritiky amerických politik.
To by byl skutečný skandál.
Jestliže se však nic takového nestalo a existují proti takovému zneužití účinné pojistky, zbývá otázka, jestli nás takové obří shromažďování informací skutečně chrání před terorismem a jestli se nám vyplatí.
NSA tvrdí, že od roku 2001 se sledováním komunikace předešlo více než 50 teroristickým útokům.
Nevím, jak takové tvrzení hodnotit ani zda bychom zmíněným útokům nedokázali předejít jinak.
Posoudit otázku poměru ceny a přínosu je ještě těžší.
List Washington Post v roce 2010 otiskl významný referát o „Přísně tajné Americe“.
Po dvouleté investigaci, na níž se podílelo přes deset žurnalistů, Post uzavřel, že nikdo nezná výši nákladů na provoz amerických tajných služeb – a dokonce ani počet osob, jež zaměstnávají.
Zároveň tehdy Post uvedl, že bezpečnostní prověrku na stupeň „přísně tajné“ má 854 tisíc lidí.
Teď tento počet dosahuje údajně 1,4 milionu.
(Už tento prostý počet osob v člověku vzbuzuje otázku, zda zneužívání osobních údajů k vydírání či jiným účelům není nevyhnutelné.)
Ať už si o sledovacím programu NSA myslíme cokoli, americká vláda zřetelně přehnala svou reakci na únik informací o něm. Snowdenovi zrušila cestovní pas a oslovila vlády se žádostí, aby zamítly jeho případnou žádost o azyl.
Vůbec nejvýjimečnější je pak to, že USA podle všeho stály za údajným odmítnutím Francie, Španělska, Itálie a Portugalska povolit letadlu bolivijského prezidenta Eva Moralese vstup do jejich vzdušného prostoru během letu z Moskvy s odůvodněním, že by na palubě mohl být Snowden.
Morales byl nucen přistát ve Vídni, což rozlítilo latinskoamerické lídry, kteří to měli za urážku své důstojnosti.
Zastánci demokracie by si měli stíhání lidí, jako jsou Julian Assange, Bradley Manning a Snowden, důkladně rozmyslet.
Pokládáme-li demokracii za dobrou věc, musíme věřit, že veřejnost by měla o konání vlády, již volí, vědět co nejvíc.
Snowden prohlásil, že utajované informace uvolnil, protože „veřejnost musí rozhodnout, jestli jsou tyto programy a politiky dobré nebo špatné“.
V tom má pravdu.
Jak může demokracie posoudit, zda má vláda využívat sledování, jaké uskutečňuje NSA, jestliže o jeho existenci nemá ani potuchy?
Ostatně Snowdenovy úniky také odhalily, že když ředitel výzvědných služeb James Clapper v březnu vypovídal při výslechu před senátním výborem pro tajné služby, poskytl Kongresu USA zavádějící informace o sledovacích postupech NSA.
Když Washington Post společně s britským listem The Guardian zveřejnil informace, které jim Snowden poskytl, ptal se Američanů, jestli program NSA zaměřený na sběr dat podporují.
Kladně odpovědělo zhruba 58 % respondentů.
Tentýž průzkum ale ukázal, že stíhání Snowdena za vyzrazení programu podporuje jen 43 % lidí, zatímco 48 % je proti.
Dále z průzkumu vyplynulo, že 65 % dotazovaných podporuje veřejná slyšení o sledovacím programu NSA před Kongresem USA.
Pokud se to splní, budeme všichni díky Snowdenovým únikům mnohem lépe informováni.
Jak zúčtovat s nerovností
CAMBRIDGE – Pokud jde o růst ekonomické nerovnosti ve Spojených státech a některých dalších rozvinutých ekonomikách od 70. let, je vcelku jedno, které měřítko distribuce příjmů si vybereme: všechna ukazují vzestup.
A ačkoliv byla předložena řada vzájemně si konkurujících vysvětlení, na rozumné politice řešení tohoto problému se můžeme shodnout i bez toho, abychom se shodovali na příčinách.
Existuje řada způsobů, jak nerovnost měřit.
Každý nám sděluje něco jiného.
Nedávný hospodářský úspěch mnoha asijských zemí podle některých měřítek nerovnost snížil (například podle velkého poklesu míry chudoby), zatímco podle jiných nikoliv (zvýšilo se kupříkladu rozpětí mezi vysokými a nízkými příjmy).
V USA ovšem všechna měřítka nerovnosti ukazují od přelomu tisíciletí stejným směrem, což odráží skutečnost, že z přínosů spojených s hospodářským růstem mají prospěch téměř výlučně lidé na vrcholu příjmového žebříčku.
Podíl horních 0,5% na celkových příjmech dosáhl 14%, což je stejné jako ve 20. letech minulého století.
Za normálních okolností by si člověk myslel, že diagnostikování příčiny tak zásadního posunu bude nezbytným předpokladem pro stanovení léčby.
Možná by ho však odradilo zjištění, že přijatelných vysvětlení bylo předloženo nesmírně mnoho a je těžké vybrat z nich to správné.
Thomas Piketty v knize Kapitál v 21. století klade důraz na to, co vnímá jako velmi dlouhodobý trend vyplývající z vysokého výnosu z kapitálu.
Ten podle něj způsobuje, že se zděděné bohatství akumuluje rychlejším tempem, než jakým rostou mzdy a platy.
Pikettyho kniha, která vyšla v roce 2013, se velmi zasloužila o to, aby se téma nerovnosti opět stalo předmětem zájmu amerických ekonomů.
Většina expertů se však domnívá, že příčiny prohlubující se nerovnosti v USA leží převážně uvnitř kategorie výdělečně činných osob, a nevyplývají tedy z rozdílu mezi mzdami a platy na jedné straně a výnosy z kapitálu na straně druhé.
Prvním vysvětlením nerovnosti dosahovaných výdělků jsou technologické změny, které zvyšují poptávku po kvalifikovaných zaměstnancích rychleji než jejich nabídku.
Ačkoliv však tato hypotéza vysvětluje prohlubující se rozdíly ve výdělcích kvalifikovaných a „nekvalifikovaných“ zaměstnanců (definovaných podle toho, zda mají vysokoškolské vzdělání), stále neřeší propast mezi horním 1% a ostatními.
Druhé vysvětlení bývá označováno jako „nenáhodné párování“.
Podle něj si vysoce úspěšní kariérně orientovaní muži neberou tak jako dříve své sekretářky, ale vybírají si vysoce úspěšné kariérně orientované ženy.
Třetí vysvětlení spočívá v tom, že u řady různých profesí, od dentistů přes univerzitní profesory až po filmové hvězdy, platí zásada, že vítěz bere vše.
A protože nám moderní média dokážou sdělit, kdo je nejlepší zubař ve městě nebo nejlepší filmový herec na světě, mohou i relativně malé rozdíly ve schopnostech znamenat neskonale větší rozdíly v příjmech, než tomu bylo dříve.
Podle čtvrtého vysvětlení nejsou velmi vysoké kompenzace pro manažery firem, zejména ve finančním sektoru, odměnou za služby, po kterých je velká poptávka díky jejich společenské hodnotě (jako když někdo vystudoval lékařskou fakultu nebo se narodil s přirozeným hereckým talentem).
Místo toho si manažeři v podstatě sami stanovují mzdu prostřednictvím kompenzačních balíků, na nichž se projevují všechny nešvary podnikového řízení, daňových zákonů a finančního inženýrství.
Například opční akciové programy vůbec neplní původní cíl podmínit mzdu výkonem.
A konečně si zvlášť velkou popularitu získalo vysvětlení, že bohatí lidé uchvátili mocenské páky prostřednictvím příspěvků na předvolební kampaně.
A jimi financovaní volení činitelé pak ochotně uzákoňují takovou politiku, která těmto lidem nahrává.
Řada politických receptů na zmírnění nerovnosti nicméně platí bez ohledu na příčinu.
Většina odborníků by zvýšila progresivitu daňové soustavy například snížením efektivní mezní daňové sazby pro zaměstnance s nízkými příjmy – tedy zajištěním, aby se slovy amerického prezidenta Baracka Obamy „vyplatilo pracovat“.
Živě se dnes diskutuje také o možnosti zvýšení slevy na dani z příjmu a Obama ve svém lednovém poselství o stavu Unie navrhl rozšířit pojištění mzdy, které v současnosti pomáhá zaměstnancům, kteří přijdou o zaměstnání v důsledku mezinárodního obchodu, ale nově by se mohlo vztahovat i na zaměstnance, kteří ztratí práci kvůli technologickým změnám.
U pracovníků s nízkými příjmy by se dala zrušit i srážková daň ze mzdy.
Vzhledem k rýsujícím se deficitům v amerických programech Social Security a Medicare by změny v daňové soustavě měly být v ideálním případě příjmově neutrální.
Letošní prezidentští kandidáti za republikány jako obvykle navrhují mohutné daňové škrty zaměřené na bohaté, aniž by měli plán, jak vzniklý výpadek nahradit.
USA mohou získat další příjmy, pomocí nichž mohou řešit nerovnost fiskálně zodpovědným způsobem.
Daňová úleva pro „carried interest“ (podíl z dosaženého zhodnocení kapitálu, který se manažerům hedgeových fondů zdaňuje nízkou sazbou určenou pro kapitálové výnosy) by se měla zrušit (čemuž dává přednost i demokratická prezidentská kandidátka Hillary Clintonová) a u dědické daně by se dala snížit nezdanitelná částka (kterou původně zvýšil prezident George W.
Bush).
Současně bychom mohli zvednout strop u srážkových daní ze mzdy pro zaměstnance s vyššími příjmy a zpřísnit některé pokřivující daňové úlevy – například ze zaplacených hypotečních úroků – pro vysokopříjmové domácnosti.
Hodně by se mělo udělat i na výdajové straně.
Jako příklad uveďme zajištění všeobecné kvalitní předškolní péče, zdravotního pojištění pro všechny a výdajů na infrastrukturu.
Řadu lidí, které rozčiluje nerovnost, to táhne do tábora Bernieho Sanderse (případně Donalda Trumpa).
Mnozí z nich věří, že musíme rozbít banky, abychom vyřešili základní příčinu problému, za který považují skutečnost, že si bohatí lidé „koupili“ politiky.
Peníze v politice jsou jistě velký problém.
K čemu však politici všechny tyto peníze používají?
Nestrkají si je do kapes (alespoň ne v USA).
Investují je do své kandidatury: do reklamních kampaní a mobilizace příznivců.
Podle mého názoru je volba kandidáta, který uzákoní správné politické přístupy, daleko přímočařejší strategií boje proti nerovnosti – a řadě dalších věcí – než volba těch, kdo chtějí rozbít banky, aby snížili množství peněz, jež budou k dispozici pro odrazování voličů od volby správných kandidátů.
Egypt na prodej
KÁHIRA – Návštěva saúdskoarabského krále Salmána v Egyptě vyústila minulý týden ve 22 dohod, včetně ropného obchodu v hodnotě 22 miliard dolarů, který má podepřít egyptské skomírající hospodářství.
Tato velkolepá pomoc ale není zadarmo: Egypt se musel vzdát dvou ostrovů v Rudém moři, jež mu v roce 1950 postoupila Saúdská Arábie.
Tento krok ukázal, že tvrzení egyptského vedení, že země zůstává významnou regionální mocností, je lež.
Ostatně Egypt nedokáže zvládat ani domácí potíže, které přináší rychle se rozrůstající populace závislá na subvencích, jež si země nemůže dovolit – a tuto situaci s velkým úspěchem zneužívají džihádisté.
Jak země dospěla do tohoto stavu?
Když Muhammad Alí v roce 1807 porazil Brity, Egypt se stal první arabskou zemí, která získala faktickou nezávislost.
Alího vnuk Ismáíl ji však promrhal nevázanými výdaji, jimiž vytvořil závislost na vnější pomoci, která přetrvává dodnes.
Nejprve byl Ismáíl roku 1875 nucen prodat egyptské akcie v Suezském průplavu, aby pokryl svůj rozpočtový schodek.
Když se ukázalo, že to k zastavení fiskálního krvácení nestačí, evropští věřitelé ustavili komisi s cílem zajistit splátky.
Do roku 1877 už víc než 60 % egyptských příjmů polykala dluhová služba.
V roce 1882 Britové převzali nad zemí vládu, aby ochránili své investice.
Závislost Egypta na Britech pokračovala až do nástupu Gamála Abdala Násira k moci v roce 1952.
Přivítal Sověty, kteří mu poskytli vyspělé zbraně výměnou za tentýž typ dlužních úpisů, které zničily jeho předchůdce.
Do doby, kdy Násir v roce 1970 zemřel, sovětské námořnictvo proměnilo přístav v Alexandrii prakticky v sovětskou republiku, kde byla ruština druhým jazykem.
Přitom Násir uskutečňoval nákladné populistické hospodářské politiky.
Rozšířil byrokracii, neboť všem absolventům vysoké školy nabídl teplé místo ve veřejné správě; dnes stát zaměstnává 24 % pracovních sil.
Zavedl subvence na komodity, od chleba po olej, které v letech 2013-2014 odpovídaly celkem 8,1 % HDP.
V letech 2014-2015 šlo 81 % rozpočtu na dluhovou službu, subvence a platy, což vytěsňuje vzdělávání a další investice se zásadním významem pro dlouhodobý růst.
To vše zesílilo závislost Egypta na zahraniční pomoci.
Vzdor Násirovu příklonu k Sovětům byl Egypt největším příjemcem americké zahraniční pomoci až do roku 1967, kdy vztahy zmrazila jeho katastrofální válka s Izraelem.
Neschopni pokořit Izrael vojensky, sovětští piloti vtahovali izraelské protivníky do leteckých soubojů nad Suezským průplavem.
Násir, který zostra brojil proti imperialismu a ekonomické servilnosti, dovedl svou zemi do vazalství.
Násirův nástupce Anwar Sádát se pokusil Egypt oživit liberalizací ekonomiky, uzavřením míru s Izraelem a odklonem od spojenectví se Sověty ve prospěch USA a západní Evropy.
Odměněn byl balíčkem pomoci, který dosahoval v průměru víc než dvou miliard dolarů ročně.
Vzhledem k růstu egyptské populace ročním tempem ve výši 2,2 % však ani to nestačilo.
Také dnes je Egypt závislý na pomoci z Evropy a Perského zálivu, která se distribuuje například prostřednictvím Arabského fondu pro hospodářský a sociální rozvoj, Rozvojového fondu Abú Zabí a Saúdského rozvojového fondu.
Kuvajtský fond pro arabský hospodářský rozvoj dal Egyptu 2,5 miliardy dolarů, víc než 50 % ve formě grantů, takže země je největším příjemcem jeho pomoci.
Taková pomoc financováním infrastrukturních projektů a poskytováním rozpočtové úlevy podepírá egyptské hospodářství.
Užitečné jsou také občasné odpisy dluhu.
Egypťané o finančních nesnázích své země slyší zřídka.
Vládou ovládaná média raději vychvalují nové mosty a zvýšenou průmyslovou produkci a zároveň zdůrazňují roli Egypta v regionálních záležitostech, jako je spící izraelsko-palestinský mírový proces a slepení vlády v Libanonu.
Taková propaganda se snaží zachovat mýtus, že Egypt má na Blízkém východě jedinečné a významné postavení.
Jistěže, na rozdíl od většiny ostatních arabských zemí, zejména Libanonu a Jemenu, má Egypt smysl pro národní jednotu, vyrůstající z říší dávnověkých faraonů.
Díky rozsáhlé homogenní populaci – z 90% sunnitských muslimů – se mu také daří vyhýbat se sektářským konfliktům, v nichž se utápí země jako Irák a Sýrie, a formovat silnou centrální vládu.
Příběh o regionální dominanci, jejž egyptští lídři čím dál silněji vytvářejí, však zní falešně.
Vždyť 750 tisíc Egypťanů, kteří každoročně dokončí vysokou školu, chce práci, ne prázdné sliby založené na někdejší slávě.
Nekvalifikovaní pracovníci ve zdecimovaném turistickém ruchu prahnou po návratu cizinců.
Konečně tovární dělníci touží po rozsahu výroby, jejž kupní síla místních nezaměstnaných spotřebitelů nedokáže využít.
Namísto zajištění těchto nezbytností je egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí nucen zříci se území ve prospěch Saúdovců s cílem zajistit pomoc, již země potřebuje, aby se udržela nad hladinou, a čelí při tom značnému posměchu.
Ve hře s nulovým součtem, jíž politika na Středním východě je, však ztráta jedné strany znamená zisk strany jiné.
V případě dnešního Egypta to jsou radikální islamisté, sklízející plody všeobecného rozčarování z vlády.
Islamisté nabízejí své vlastní vyprávění: moderní národní stát Araby a muslimy zklamal.
Obyvatelstvo dennodenně zakoušející rozvrat státu s ním souzní.
Soustředit se na oživování někdejší islámské slávy je čím dál lákavější než křísit regionální mocnost, jíž se nikdy nepodařilo ani zabezpečit práva Palestinců.
Egyptští lídři stále mají legitimitu a sílu k potlačení tohoto nebezpečného výkladu.
Mají-li ale uspět, budou si muset připustit, čím Egypt je – a čím není.
V zemi, kde si hluboce vážíme starověkých artefaktů, je mýtus regionální velikosti reliktem, jehož bychom se měli brzy zbavit.
Egypt zadržuje dech
KÁHIRA – „Vy jste moc nad jakoukoliv jinou.
Vy jste ochránci, kdokoliv hledá ochranu mimo vás, je blázen… a armáda a policie mě slyší,“ oznámil nově zvolený egyptský prezident Muhammad Mursí statisícům lidí shromážděným na náměstí Tahrír.
Muž uvězněný po „Pátku hněvu“ (28. ledna 2011) složil na Tahríru prezidentskou přísahu v „Pátek předání moci“ (29. června 2012).
Málem k tomu však nedošlo.
O deset dní dříve, 19. června, jsem byl na náměstí Tahrír se skupinou bývalých egyptských poslanců.
Jeden z nich měl telefonát, který ho informoval, že jistý vysoce postavený lídr Muslimského bratrstva se chystá oznámit, že se tato skupina stala terčem vydírání: buď prý přijme ústavní dodatek obsažený ve výnosu Nejvyšší rady ozbrojených sil (SCAF), který prakticky vykuchává prezidentskou funkci, nebo prezidentské volby nedopadnou ve prospěch bratrstva.
Uplynula hodina a onen vysoký představitel se nedostavil. „Rozhovory už měly blízko ke krachu, ale pak se obnovily,“ prohlásil dotyčný bývalý poslanec. „Zadržte dech.“
Vítězství Mursího, který byl kandidátem Muslimského bratrstva, v prvních svobodných prezidentských volbách v Egyptě je historický krok kupředu na trnité egyptské cestě k demokratizaci.
Mursího vyzývatel, poslední premiér bývalého prezidenta Husního Mubaraka Ahmad Šafík, neměl v čistém hlasování šanci na vítězství, a to i přes podporu obrovské státem ovládané propagandistické mašinerie a nejrůznějších magnátů. „Kolik lidí mohou ošálit, přesvědčit nebo koupit?
Tak krátkou paměť nemáme,“ řekl mi jeden taxikář, když jsem se zeptal, jestli bude volit Šafíka.
Od ledna 2011 porazila egyptská revoluce Mubarakův režim a jeho pozůstatky dokonce třikrát: poprvé Mubarakovým vystrnazením, poté v parlamentních volbách konaných počátkem letošního roku a nyní Mursího vítězstvím.
Přesto zůstává reálnou možností i armádou ovládaný režim.
Série rozhodnutí vládnoucí SCAF těsně před prezidentským hlasováním jasně naznačila, že armáda nemá zájem vzdávat se moci.
Nejradikálnějším z těchto rozhodnutí bylo rozpuštění parlamentu, do něhož hlasovalo 30 milionů Egypťanů, na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu nakloněného SCAF.
Junta pak převzala zákonodárnou moc a také pravomoc vytvářet ústavní shromáždění a vetovat ústavní návrhy.
Kromě toho založila Radu pro národní obranu (NDC), kterou ovládá armáda (11 armádních velitelů oproti šesti civilistům – předpokládáme-li, že ministr vnitra je civilista).
Mezitím pokračuje snaha u��init přítrž protestům.
Ministr spravedlnosti, který je z Mubarakovy éry, ale dokázal se udržet u moci, poskytl vojenské rozvědce a vojenské policii pravomoc zatýkat civilisty i za tak drobná obvinění, jako jsou narušování dopravy a „urážky“ vedoucích představitelů země.
Mursímu nyní začíná obtížná zkouška.
Čelí totiž intenzivnímu mocenskému boji mezi těmi, jimž vyhovovalo Mubarakovo status quo – generály, obchodními magnáty, šéfy Národní demokratické strany, vysoce postavenými soudci, zástupci médií a vysokými státními úředníky –, a silami pro změnu, jejichž největším organizovaným tělesem je Muslimské bratrstvo.
Junta zajisté nemá v úmyslu opouštět své obrovské hospodářské impérium (s požitky v podobě osvobození od daně, vlastnictví půdy a konfiskačních práv, preferenčních celních a směnných sazeb a dalších výsad).
Stejně tak nemá v úmyslu vzdávat se práva veta, mimo jiné v otázkách národní bezpečnosti, citlivé zahraniční politiky (zejména ve vztahu k Izraeli a k Íránu) a vedení válek – proto také založila NDC.
Při absenci kompromisu – a sil, které mohou zaručit plnění jeho podmínek – může vést polarizace k nepříjemným důsledkům, jejichž závažnost může připomínat Španělsko v roce 1982, Turecko v roce 1980 nebo i Alžírsko v roce 1992.
Posledně jmenovaný případ by byl nejznepokojivější, neboť anulování volebního vítězství islamistů alžírským vojenským režimem tehdy rozpoutalo vleklou a brutální občanskou válku.
Ačkoliv egyptští generálové v žádném případě nejsou tak ohrožení, jako byly v prosinci 1991 jejich alžírské protějšky, mají dostatek moci k tomu, aby otočili poměr sil.
Bude záležet na výsledku probíhajících jednání mezi SCAF a Mursím, velikosti protestů na náměstí Tahrír i jinde a intenzitě tlaku mezinárodního společenství, avšak vyloučit nelze ani vražednou konfrontaci.
Nejpravděpodobnější scénář nicméně připomíná Turecko v roce 1980: nedemokratický, armádou diktovaný výsledek, avšak bez vážného krveprolití.
V tomto scénáři by došlo k rozpuštění současného ústavního shromáždění a SCAF by podle svého vkusu založila nové.
Zároveň by silně ovlivňovala proces tvorby ústavy, aby v ní zakotvila své výsady.
Jinými slovy by dominantním aktérem v egyptské politice zůstala SCAF, a nikoliv prezident – kterýžto výsledek by pravděpodobně vyvolal trvalý odpor sil pro změnu.
Nejlepší výsledek – připomínající Španělsko v roce 1982 – je také nejoptimističtější.
Když v říjnu toho roku zvítězila v parlamentních volbách Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) a sestavila vládu, akceptoval pravicový vojenský establishment nová demokratická pravidla hry a překazil pokus o převrat, který chtěl zablokovat nástup levice.
PSOE rovněž začala zaujímat umírněnější postoje, zřekla se marxistické politiky a postavila se do čela rozsáhlého reformního programu s názvem El Cambio (Změna).
V Egyptě by podobný scénář zvýšil vyhlídky demokratického přerodu.
Vedení SCAF však nejeví žádnou chuť napodobit španělské generály.
Vedení Muslimského bratrstva zase obvykle zaujímá bezrizikový, gradualistický přístup ke krizovému řízení.
V konfrontaci s revoluční situací by se však takový přístup dal těžko udržet.
Další pokrok směrem k demokratizaci by od Mursího vyžadoval, aby zachoval nedotčenou širokou koalici islamistů a neislamistů, která ho vynesla do popředí – a aby udržel její schopnost mobilizovat občany na Tahrír i jinam.
Úspěšné přechody z vojenské na civilní vládu v Turecku, ve Španělsku i jinde byly zčásti odrazem trvalé americké a evropské podpory.
Ještě více než tuto podporu však Mursí bude možná potřebovat hmatatelné úspěchy na poli ekonomiky a domácí bezpečnosti, aby vyztužil svou legitimitu doma.
Jinak se egyptští generálové hned tak do kasáren nevrátí.
Velké účtování v Egyptě
LONDÝN – Mohutné protivládní protesty, které vypukly po celém Egyptě 30. června – tedy na den přesně rok poté, co si Egypťané zvolili vůbec prvního civilního prezidenta –, představovaly rozmanité a decentralizované hnutí, které oslabilo moc prezidenta Muhammada Mursího jako nikdy předtím.
Statisíce lidí vyšly do ulic a mnozí z nich vzali útokem a vypálili káhirské sídlo vládnoucího Muslimského bratrstva.
Na sklonku dne dostal prezident ultimátum.
První „revoluční“ prohlášení nového egyptského lidového hnutí Tamarúd (Vzpoura) požadovalo, aby Mursí do dvou dnů odstoupil, jinak bude čelit pochodu na prezidentský palác. „Jménem 22 milionů občanů prohlašujeme, že Muhammad Mursí již není právoplatným prezidentem Egypta.“ Demonstranti poté vyzvali „státní instituce, armádu, policii a soudy, aby se postavily na stranu lidu“.
Armáda skutečně promluvila, když dala Mursímu vlastní ultimátum: řešte požadavky demonstrantů, jinak vás čeká vojenské řešení krize.
Mursího úřad v závěru dne konstatoval, že s ním prohlášení armády nikdo předem nekonzultoval, a o půlnoci v několika velkých městech současně demonstrovaly desetitisíce prezidentových stoupenců.
Co tedy bude dál?
A jaký dopad budou mít hnutí Tamarúd a intervence armády na choulostivý demokratizační proces v Egyptě?
Cesta k dnešní krizi se dala předpokládat.
Mursí vyhrál prezidentské volby pouze s 51,7% hlasů, přičemž zbylých 48,3% zahrnovalo velmi silné aktéry včetně osobností Mubarakova režimu a jejich stoupenců.
Odpor proti Mursímu přitvrdil po anulované deklaraci ústavy z listopadu 2012, jíž si chtěl prezident přisvojit rozsáhlé pravomoci – údajně proto, aby chránil nově zrozené volené instituce v zemi před zpolitizovaným soudnictvím.
Veřejné rozhořčení prohloubila také absence jakéhokoliv hmatatelného zlepšení situace řadových Egypťanů.
Všichni prezidentští kandidáti slibovali hory doly, avšak absence nějakého podstatného úspěchu, například vyřešení chronických výpadků dodávek plynu a elektřiny v zemi, pomohla přiživit mohutnou mobilizaci proti Mursímu.
Za nekompetentnost během politického přerodu se platí vysoká cena.
Mursí však není zcela neúspěšný ani zcela bez stoupenců.
Loni v srpnu odstavil lídry Nejvyšší rady ozbrojených sil (SCAF).
Pokud jde o ekonomiku, zpráva Egyptské centrální banky pro období červenec 2012 až březen 2013 naznačuje, že schodek platební bilance klesl díky stoupajícím příjmům z cestovního ruchu a odpuštění dluhů z 11,2 na 2,1 miliardy dolarů.
Toto zlepšení se však nepromítlo do životů obyčejných občanů a neexistovala žádná efektivní mediální a komunikační strategie, která by těchto úspěchů využila.
Jádro Mursího stoupenců nicméně zůstává věrné.
Zatímco na podporu podvodně zvoleného Mubaraka se během revoluce sešlo pouhých pár stovek jeho přívrženců, na náměstí Rabá Adavíja nedaleko prezidentského paláce vyjadřovaly dva týdny po sobě solidaritu s Mursím statisíce Egypťanů.
Pokud Mursí v úřadu přežije, bude se muset spolehnout na armádu, že zaručí jeho vládě bezpečnost.
Zároveň bude potřebovat mohutný projev síly svých stoupenců.
To by ovšem znamenalo návrat armády do centra politiky – a tím obětování výhod spojených se zavedením větší civilní kontroly v zemi loni v srpnu Mursím.
Armádní ultimátum přitom naznačuje, že se vojáci vydávají cestou převratu.
Mobilizace Mursího Muslimského bratrstva a dalších islamistických stoupenců je rovněž riskantní.
Pokračující mocenský boj by totiž zvrátil revoluční krok v podobě nasměrování kdysi ozbrojených islamistů k volební a ústavní politice.
Nezůstane-li Mursí u moci, bude mnohé záviset na tom, jakým způsobem bude odstaven.
Spoléhání na mobilizaci ulice a armádní intervenci při sesazování řádně zvoleného představitele, který má v zemi podporu, pravděpodobně nepovede k pozitivnímu výsledku.
Takový scénář – zažily ho například Španělsko v roce 1936, Írán v roce 1953, Chile v roce 1973, Turecko v roce 1980, Súdán v roce 1989, Alžírsko a Tádžikistán v roce 1992 – naopak obvykle končí vojenskou diktaturou, občanskou válkou nebo obojím.
Je tu však i precedens Charlese de Gaullea v podobě pokojného odchodu zvoleného prezidenta.
Mohutné protesty ve Francii v roce 1968 vedly k předčasným parlamentním volbám, v nichž přesvědčivě zvítězili de Gaulleovi stoupenci.
De Gaulle však později z vlastní vůle rezignoval kvůli sporu menšího významu.
Tento precedens však naráží na problém, že za Mursím nestojí de Gaulleova minulost a že chaotický politický přerod v Egyptě roku 2013 je na hony vzdálený konsolidované francouzské demokracii z roku 1968.
Francouzským gaullistům nehrozila perzekuce, zatímco několik egyptských opozičních představitelů se už nechalo slyšet, že Mursího a muslimské bratry právě takový úděl čeká.
To značně zvyšuje sázky ve hře o politické přežití, zvláště když v zemi neexistuje žádný důvěryhodný garant ústavních norem a chování.
Navíc není příliš jasné, kdo by měl Mursího nahradit.
Některé části opozice hovoří o přechodné „prezidentské radě“.
Tato idea však už jednou ztroskotala během vlády SCAF (únor 2011 až červen 2012), částečně kvůli neschopnosti mobilizovat lidové masy na podporu nějaké sjednocující postavy nebo postav, ale především kvůli egům – ba přímo megalomanii – dotyčných politiků.
Mursí téměř jistě nebude odstraněn bez zapojení armády a bezpečnostních složek.
A vítězové se nejspíš maximálně vynasnaží zatarasit islamistickým silám cestu zpět, což s sebou nese vyhlídku dalšího cyklu politického – a možná i fyzického – boje ve stylu „chyť jak můžeš“, při němž bude demokracie sloužit jen jako zástěrka k legitimizaci politického vyřazování ze hry a možná i k likvidaci politických odpůrců.
Příležitost pro Egypt a MMF
LAGUNA BEACH – Egyptské úřady a zaměstnanci Mezinárodního měnového fondu uzavřeli dohodu.
Vyjádří-li s ní Sbor guvernérů MMF příští měsíc souhlas, obdrží Egypt půjčku ve výši 12 miliard dolarů, určenou na podporu hospodářských reforem.
Prvotním cílem tříletého programu bude využití značného egyptského potenciálu, zvýšení hospodářského růstu a tvorby pracovních míst a řešení nedostatku deviz.
Dohoda však představuje také významnou příležitost ke zlepšení vztahů mezi Egyptem a MMF – přičemž takový výsledek by měl pro obě strany dalekosáhlé výhody.
Vztah mezi Egyptem a MMF byl a je trnitý.
Zejména se to projevilo v roce 1977, kdy Egypt výměnou za finance z MMF omezil dotace na potraviny, což vyvolalo ve velkých egyptských městech výtržnosti, které si vyžádaly téměř 80 obětí a stovky zraněných.
Dohoda musela být zrušena a dotace obnoveny.
Od té doby se projednávalo několik dalších dohod včetně jedné z roku 2012, ale většina jich nesplnila účel nebo se od nich upustilo.
Vzhledem k těmto okolnostem není nijak překvapivé, že mnozí Egypťané pokládají MMF za zpupnou organizaci snažící se vnutit svou vůli jednotlivým státům, aniž bere dostatečný ohled na místní podmínky.
Někteří lidé dokonce fond pokládají za nástroj západní nadvlády.
Kvůli tomuto vnímání se předchozí egyptské vlády nejen vyhýbaly podpoře od MMF, ale také odkládaly každoroční ekonomické konzultace vyžadované na základě článků dohody fondu.
Egyptská ekonomika se však potýká s vážnými problémy, neboť ji v posledních několika letech tvrdě zasáhly ekonomické i jiné šoky.
Obavy o bezpečnost, zesílené po říjnové havárii ruského letadla na Sinaji, vyvolaly prudký propad cestovního ruchu, který je významným zdrojem příjmů.
Peníze zasílané domů Egypťany pracujícími v zámožných státech Perského zálivu, což je další klíčový zdroj příjmů, se tenčí kvůli poklesu cen ropy.
Příjmy za využívání Suezského průplavu zasáhlo zpomalení globálního růstu a mezinárodního obchodu.
A přímé zahraniční investice poklesly do doby, než se vyjasní mimo jiné otázka, jaké reformy hodlá vláda uskutečňovat.
Taková kombinace ekonomických těžkostí by se špatně řešila kterékoliv zemi.
Pro Egypt, který už desítky let nedokáže plně využít svůj ekonomický potenciál, je to však obzvláště obtížné.
Země se dnes potýká s fiskálním deficitem i deficitem běžného účtu, rostoucí inflací a poklesem hospodářského růstu.
V důsledku toho se ocitají pod tlakem jeho mezinárodní rezervy a devizový kurz, a to navzdory pomoci bohatých zemí, jako jsou Kuvajt, ale zejména Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty.
Za této situace přichází na scénu MMF.
Očekává se, že nedávná dohoda s egyptskými úřady bude finalizována v září po schválení Sborem guvernérů.
Na tomto základě Egypt už dnes plánuje zvýšení objemu financí z jiných zdrojů včetně mezinárodního trhu s dluhopisy, aby své reformy podpořil.
Zapojení fondu se zdá být namístě.
Koneckonců byl MMF založen proto, aby pomáhal členským zemím překonávat právě ten typ výzev, jakým dnes Egypt čelí.
Konkrétně fond poskytuje přesně cílenou technickou pomoc v klíčových oblastech ekonomického a finančního řízení a současně pomáhá koncipovat makroekonomické rámce státních politik.
A jeho rychle poskytovaná finanční pomoc často funguje jako katalyzátor dalších finančních toků z veřejných i soukromých zdrojů.
Jak ovšem ukazuje dosavadní bilance, správné využívání toho, co MMF nabízí, není vždy snadné.
Předchozí zkušenosti z mnoha zemí naznačují, že úspěch závisí na šesti klíčových faktorech.
· Pečlivě koncipovaném hospodářském programu, který je uzpůsobený místním podmínkám a zohledňuje reálnou ekonomickou situaci dané země.
· Důrazu na řešení sociálních problémů, které mohou vyvstat – zejména na ochranu nejzranitelnějších segmentů populace.
· Silném a trvalém politickém závazku zajistit správnou implementaci programu.
· Dostatečném a včasném vnějším financování.
· Průhledné a pohotové komunikaci nejen mezi MMF a státními představiteli, ale i s ostatními zúčastněnými stranami, zejména s občany.
· Důvěře v to, že pokud (nebo spíše až) věci nepůjdou podle plánu, dokážou všechny strany efektivně spolupracovat na potřebných úpravách.
Dobré je, že nedávno sjednaná dohoda mezi Egyptem a MMF pokládá základy budoucího úspěchu (ačkoliv všechny její detaily zatím nebyly zveřejněny).
Především prý egyptští představitelé i zástupci MMF položili značný důraz na soubor prorůstových reforem zaměřených na zlepšení těch sektorů egyptské ekonomiky, které mají značný nevyužitý potenciál.
Dohoda navíc zřejmě zahrnuje fiskální, měnová a kurzová opatření, jejichž cílem je omezení finančních nerovnováh a zajištění střednědobé životaschopnosti programu.
A co je neméně důležité, podporuje posílení sociálních programů a záchranných sítí – tyto aspekty přitom mohou hodně napomoci ke zlepšení pověsti MMF v Egyptě a ke zvýšení důvěry u zainteresovaných stran.
Pečlivou implementaci, rozsáhlou komunikaci ani setrvalé úsilí o posilování důvěry samozřejmě nelze ničím zaručit – všechny tyto věci jsou přitom nezbytné, neboť umožňují průběžné úpravy odrážející zákonité změny domácího i vnějšího ekonomického prostředí.
Soudě podle nedávných kontaktů se však zdá, že Egypt a MMF mají potenciál překonat dědictví nevraživých vzájemných vztahů.
Konstruktivní vztah mezi Egyptem a MMF by pomohl přilákat do země větší podporu, a to jak v podobě dalších bilaterálních a multilaterálních dohod, tak i od domácích a zahraničních investorů.
Vzhledem k velkému úspěchu Konference o hospodářském rozvoji Egypta, která se konala loni v Šarm aš-Šajchu s cílem přilákat do země investice, se zdá zjevné, že Egypt má velmi dobré vyhlídky na hospodářské a finanční zotavení.
A pokud jde o MMF, tato organizace má dnes lepší pozici k tomu, aby demonstrovala svou schopnost pomoci členským zemím, a tím posílila svou důvěryhodnost i efektivitu.
Egypt potřebuje prezidenta, nikoli faraóna
Egypt prochází vzrušenou celonárodní debatou o politické reformě.
Ústředním tématem je požadavek všech opozičních stran a mnoha občanských uskupení na změnu ústavy z roku 1971 a zrušení 23 let starého stavu ohrožení, který byl zaveden po atentátu na Anvara Sadata roku 1981.
Takové požadavky nejsou nové.
Prezident Husní Mubarak a vládnoucí Národně demokratická strana však už od poloviny 80. let dělají obstrukce.
Vzhledem k neblahým událostem v Egyptě, v regionu a v širším světě jsou však tentokrát požadavky na reformu naléhavější.
Na domácí scéně zesílily obavy ohledně Mubarakova věku (76) a jeho zhoršujícího se zdravotního stavu.
Mubarakovo podlomené zdraví, o němž se šíří zvěsti už celé roky, nebylo oficiálně přiznáno až do listopadu 2003, kdy už nebylo možné potíže skrývat.
Během své řeči v parlamentu Mubarak omdlel před zraky milionů televizních diváků.
Přestože se hodinu nato vrátil a pronesl zbytek svého projevu, Egypťané se začali domáhat větší transparentnosti ve věci prezidentova zdraví i dalších státních záležitostí.
Egyptské chřadnoucí hospodářství, vysoká míra nezaměstnanosti a bující korupce zároveň přivádějí mnohé mladé Egypťany k zoufalství.
Více než polovina žijících Egypťanů se narodila od chvíle, kdy se Mubarak ujal úřadu.
Podle nedávné zprávy Rozvojového programu OSN zhruba polovina obyvatel mezi 15 a 30 lety sní o emigraci do Evropy, Severní Ameriky nebo Austrálie.
Týden co týden přicházejí zprávy o tom, že se ve Středozemním moři utopili Egypťané usilující o ilegální odchod do cizí země.
Před nemnoha týdny se několik mladých lidí udusilo během deportace zpět do Egypta přes Libyjskou poušť v přeplněných náklaďácích.
Incident vzbudil rozruch, který přiměl úřady k zatčení a výslechu zodpovědných egyptských policistů a k zahájení soudního procesu.
Regionální a mezinárodní dění také egyptské opozici dodalo odvahy, a to nejen k tlaku na reformu, ale i k soustředěnosti na úpravu těch ústavních článků, které se váží k prezidentství.
Mubarak byl zvolen už čtyřikrát a stále se šíří zvěsti, že buď bude usilovat o páté šestileté funkční období, nebo nastolí „dědičnou republiku" a přivede k následnictví svého jedenačtyřicetiletého syna Gamala, jak učinili Háfiz Asad a jeho syn Bašár v Sýrii.
Bojovým pokřikem opozice je „Ne" Mubarakově znovuzvolení a „Ne" postoupení prezidentského úřadu Gamalovi.
V mnohých Egypťanech nemusí sice samotný Gamal Mubarak probouzet zásadnější zlé předtuchy, považují ale za pokořující, že by po 24 letech s otcem mohli uvíznout v dalších 24 či více letech se synem.
Současná ústava byla přijata v říjnu 1971 a má 211 článků, z nichž 30 se týká prezidentství.
Prezidenta nominují dvě třetiny Lidového shromáždění a schvaluje jej lidové hlasování, které povoluje jen prosté „Ano" nebo „Ne".
K získání šestiletého funkčního období je zapotřebí prosté většiny hlasů, již lze tímtéž postupem do nekonečna obnovovat.
Tyto laxní postupy ostře kontrastují s prezidentovými pravomocemi.
Prezident je hlavou státu a vrchním velitelem, vede Nejvyšší soudní radu, Nejvyšší policejní radu a kabinet ministrů a podle svého uvážení může jmenovat nebo odvolat jednoho či více viceprezidentů.
Jmenuje také ministerského předsedu a služebně starší ministry a musí schválit všechny ostatní ministry, velvyslance a zástupce státu.
Může vypsat všeobecné volby, vyhlásit válku či stav ohrožení a vydávat nařízení, která mají platnost zákona.
Tyto pravomoci neomezují žádné mantinely moci.
Jediný článek stanovuje: „Obvinit prezidenta ze spáchání velezrady či jiného trestného činu lze na návrh podaný alespoň jednou třetinou členů Lidového shromáždění a schválený dvěma třetinami."
Prezident je pak zbaven výkonu svých povinností, a než se obžaloba vyřeší, zastoupí jej viceprezident.
Mubarak však nikdy neschválil zákon nezbytný pro uplatnění tohoto článku, ani nejmenoval viceprezidenta, navzdory opakovaným široce rozšířeným žádostem.
Výsledkem je de facto „imperiální prezidentství" a Mubarak je přirovnáván ke starověkým egyptským faraónům, již byli bohy i králi.
Žádná jiná hlava státu v moderních dobách nepožívá tolik moci.
Výstižnější přirovnání, v Egyptě populární, srovnává Mubaraka a Leonida Brežněva, jenž byl po dvě desetiletí prezidentem stagnace a úpadku Sovětského svazu.
Postavení Egypta coby regionální mocnosti pod Mubarakem také vytrvale slábne.
Co se hospodářství týče, roční příliv zahraničních investic spadl ze tří miliard USD v polovině 90. let na nepatrných 300 milionů USD v roce 2003.
Reformní požadavky se nyní soustřeďují na zavedení přímých prezidentských voleb se dvěma či více kandidáty a na omezení prezidentů na dvě po sobě jdoucí funkční období.
Neméně důležité je zredukovat rozsáhlé pravomoci prezidenta a formulovat životaschopné mechanismy vymáhání zodpovědnosti od všech veřejných činitelů bez výjimky.
Nedokáže-li Mubarak a jeho vláda navrhnut ústavní změny, které uspokojí tyto požadavky, ještě více Egypťanů bude režim opouštět a riskovat život, aby se pokusili najít spásu v jiné zemi.
Egypt v hlavě Jordánska
AMMÁN – Chování jordánského královského dvora v prvních dnech po oficiálním vyhlášení vítězství Muhammada Mursího z Muslimského bratrstva v egyptských prezidentských volbách nabízí fascinující příběh.
Jordánský král Abdalláh II. s podepsáním dlouho potřebného volebního zákona zpočátku váhal.
Následoval podpis zákona, žádost o jeho revizi a překvapivá oficiální schůzka se šéfem Hamásu.
Během uplynulého roku král Abdalláh neoblomně zastával názor, že Jordánci by měli hlasovat ve svobodných a spravedlivých volbách nejpozději na konci roku 2012.
Byly přijaty změny ústavy.
V souladu se zákonem vznikla nezávislá volební komise.
A jeden respektovaný jordánský právník, který působil jako soudce Mezinárodního soudního dvora, dostal důtku za to, že při prosazování volebního zákona nepostupoval dostatečně svižně.
Proč tedy král po schválení zákona oběma parlamentními komorami čtyři dny otálel s jeho podepsáním a pak okamžitě požádal o jeho změnu?
Zákon, který zavádí do značné míry většinový systém založený na volebních obvodech zastupovaných jediným poslancem, přičemž pouze do 17 ze 140 parlamentních křesel se má volit podle národních stranických kandidátek, schválil jordánský Senát pouhých několik hodin předtím, než egyptská nezávislá volební komise prohlásila vítězem Mursího.
Lidé z jordánské vlády a od královského dvora, s nimiž jsem měl možnost hovořit, prý byli přesvědčeni, že prezidentská funkce připadne Mubarakovu poslednímu premiérovi Ahmadu Šafíkovi.
Mursího vítězství všechno změnilo.
Jordánské Muslimské bratrstvo bojkotovalo v roce 2010 parlamentní volby v zemi, neboť vláda podle něj „neposkytla žádné záruky jejich poctivosti“.
Ve volbách v roce 2007 zase bratrstvo obvinilo vládu z „podvodu“ a postavilo se proti většinovému volebnímu systému.
Vysocí jordánští představitelé pomalu ustupují od rozsáhlých politických reforem, které byly v počáteční euforii z arabského jara přislíbeny.
Mnoho lidí včetně bývalého premiéra Aúna Chasáúniho se domnívá, že to odráží přesvědčení vysokých jordánských činitelů, že arabské jaro se už v Jordánsku a celém regionu vyčerpalo.
Lidové protesty koneckonců nenabraly dynamiku, režim Bašára Asada v Sýrii se udržel a Egypt, který nemá ústavu ani parlament, se zjevně odklonil od demokracie, pokud přímo neupadl do chaosu.
Chasáúni, jenž vybízel islamisty, aby se zapojili do politického procesu, a uzavřel přátelskou dohodu s palestinským islámským hnutí Hamás, však varuje, že je chybou arabské jaro odepisovat.
Krátce po své květnové rezignaci varoval jordánské představitele před sebeuspokojením v reformním procesu.
Jeho posledním prohlášením poté, co ho nahradil zástupce konzervativců, byla připomínka jordánským politickým špičkám, že jaro je roční období, které se neustále vrací.
Po vyhlášení Mursího vítězství v Egyptě se zdá, že se jaro vrátilo do Jordánska rychleji, než očekával i samotný Chasáúni.
Islámská akční fronta, což je politická strana Muslimského bratrstva v Jordánsku, dál odmítá většinový volební systém, který upřednostňuje kmeny před politickými stranami a dalšími významnými sociálními skupinami.
Kvůli relativně malému významu národních stranických kandidátek získají zejména Jordánci palestinského původu, kteří tvoří téměř polovinu elektorátu, jen nízké procento volených představitelů.
Schválení zákona králem umožní nově založené volební komisi zahájit činnost.
Král si však nyní přeje, aby parlament v zákoně posílil prvek zastoupení.
Dokonce přijal šéfa Hamásu Chálida Mašála na oficiálním setkání, které zahrnovalo královský oběd, schůzky s premiérem Fajízem Taravním a především rozhovory se šéfem jordánské zpravodajské služby, jež v roce 1999 doporučila vyhoštění Mašála a čtyř dalších vysokých představitelů Hamásu z Jordánska.
Cílem rozhodnutí vylepšit volební zákon a přijmout Mašála není pouze snaha přesvědčit islamisty v Jordánsku, aby se zapojili do politického procesu.
Podobně jako jiné arabské země vzhlíží i sedmimilionové Jordánsko k Egyptu, svému nejlidnatějšímu a nejmocnějšímu arabskému sousedovi.
A z ekonomického hlediska je Jordánsko stále závislé na egyptském zemním plynu, který dostává za sníženou cenu.
Zdá se, že Jordánsko přečetlo politické čajové lístky a dospělo k závěru, že zlepšovat vztahy s nastupujícími vládci Egypta má větší smysl než s nimi bojovat.
A lepší vztahy s Egyptem předpokládají těsnější styky s Mursím a Muslimským bratrstvem.
Nová vlna blízkovýchodního mediálního útisku
SYDNEY – Od roku 2018 se Blízkým východem šíří velké protivládní protesty, které se někdy označují jako „arabské jaro 2.0“.
Demonstranti ostře odsuzují korupci, sektářství a ekonomickou stagnaci.
Podobně jako arabským povstáním před deseti lety se i těmto protestům podařilo dosáhnout odstoupení klíčových představitelů – v Libanonu, Iráku a Jordánsku rezignovali premiéři a v Súdánu a Alžírsku byli svrženi dlouholetí diktátoři.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
V roce 2011 protesty po nuceném odstoupení vedoucích představitelů utichly.
Tentokrát ovšem pokračují, a podtrhují tak krizi vládnutí a občanské společnosti v regionu, kterou nelze dostatečně řešit pouhou výměnou hlavy na nefunkčním politickém těle.
Vládní jednotky a s nimi spojené ozbrojené složky v Iráku a Libanonu se pokusily rozdrtit protesty násilím a zastrašováním, avšak demonstranti se nenechali odradit.
V důsledku toho se státní orgány v těchto zemích rozhodly následovat příkladu autoritativnějších vlád v regionu, například v Egyptě a Saúdské Arábii.
Oběma zmíněným vládám se daří úspěšněji umlčovat aktivní disent – alespoň prozatím – agresivním potlačováním médií a manipulací s informacemi v kombinaci s násilnými represemi a zatýkáním.
Z pohledu nejvyšších představitelů těchto zemí byly viníky protestů, jež v roce 2011 otřásly arabským světem, příliš tolerantní média a informační prostředí.
Například v Egyptě vede prezident Abd al-Fattáh as-Sísí válku proti veškerým faktům či analýzám, které byť jen vzdáleně odporují zájmům jeho režimu, a úspěšně ovládá média prostřednictvím rozsáhlých ústavních a legislativních změn.
Egyptská vláda umožnila zatýkání schválením drastických mediálních zákonů, jež kriminalizují šíření „falešných zpráv“ (rozuměj takového zpravodajství, které je v rozporu s oficiálními vládními stanovisky).
Zároveň se diskutuje o návrhu zákona, jež by kriminalizoval šíření „drbů“, přičemž obsah toho, co si lidé mezi sebou šuškají, by posuzoval státní úřad podléhající vládě.
Listopadová razie v redakci Mada Masr, posledního velkého nezávislého média v Egyptě, představuje jen jeden příklad rozsáhlého útoku na sdělovací prostředky v zemi.
Členové bezpečnostních složek zatkli tři novináře na základě tvrzení, že deník Mada Masr šířil falešné informace a měl vazby na Muslimské bratrstvo (které vláda pokládá za teroristickou organizaci).
Ve skutečnosti však vláda provedla razii proto, aby zdiskreditovala redakci po otištění nelichotivého článku o Sísího synovi Mahmúdovi.
V tomto případě byli zadržení novináři propuštěni, avšak mnozí jiní takové štěstí nemají.
Pouze Čína a Turecko zavírají víc novinářů než Egypt a Saúdská Arábie, kde počet vězněných žurnalistů a disidentů od roku 2011 setrvale stoupá.
Korunní princ Mohamed bin Salmán dohlíží od nástupu k moci v roce 2017 na nelítostnou kampaň proti lidem zastávajícím jiný názor; jejím ztělesněním se stala v roce 2018 vražda opozičního saúdského novináře Džamála Chášukdžího, trvale žijícího ve Spojených státech, na saúdském konzulátu v Istanbulu.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Mohamed bin Salmán se však u novinářů nezastavil; na mušce je každý, kdo je vnímán jako politický odpůrce.
Loni v listopadu zatkla policie osm publicistů a podnikatelů, z nichž většina nepatřila k aktivním disidentům.
Dva z nich, spisovatelé Abdulmadžíd Bulúví a Badr Rašíd, dokonce ve snaze odčinit svou předchozí kritiku veřejně podpořili Salmánovu agendu hospodářských reforem.
Stejně jako v Egyptě přitom saúdské úřady tvrdily, že zatčené osoby pracovaly na destabilizaci vlády v zájmu zahraniční mocnosti.
Na stejném principu byly založené i kampaně na sociálních sítích, které organizoval Salmánův mediální poradce Saúd Katání, aby zdiskreditoval novináře a disidenty.
Země jako Saúdská Arábie, Egypt a Turecko nečelily tvrdým důsledkům ani nemusely snášet mezinárodní reakci za útlak a manipulaci médií.
To nejen osmělilo jejich represivní režimy, ale zároveň to přesvědčilo další vlády potýkající se v současnosti s protesty, aby použily podobné metody.
V Iráku obvinila vláda média z posilování frustrace občanů, která vedla až k rozsáhlým demonstracím proti rozšířené korupci, vysoké nezaměstnanosti, neuspokojivým veřejným službám a vměšování se ze strany Íránu.
Mediální regulační úřad v listopadu 2019 zablokoval vysílání Dijlah TV, irácké televize se sídlem v Jordánsku, a dočasně uzavřel její bagdádskou redakci spolu s redakcemi jedenácti dalších mediálních organizací kvůli údajnému porušování licenčních pravidel.
Zároveň adresoval pěti dalším organizacím varování, aby „přizpůsobily svůj přístup k protestům“ vysílacím pravidlům.
Novináři jsou zadržováni také bezpečnostními službami a stávající se terčem polovojenských organizací, které jsou na ně napojené.
Neoznačení ozbrojení útočníci například loni zaútočili na bagdádské redakce čtyř vysílatelů, vyplenili jim studia a kanceláře, ukradli vybavení a napadli zaměstnance.
A vláda během protestů nesčetněkrát přerušila internetové služby, čímž značně poškodila iráckou ekonomiku.
V Libanonu, který je často pokládán za oázu mediální otevřenosti v regionu, vláda stále častěji zastrašuje a zatýká kritiky ve snaze potlačit demonstrace, jež započaly v říjnu 2019.
Poukazování kritiků na selhání vlády – včetně tvrzení, že ji uchvátila elitářská politická garnitura – lze snadno překroutit a interpretovat je jako podněcování sektářství, které je podle ústavy zakázané.
Dalším klackem používaným k diskreditaci demonstrantů a novinářů je obviňování z pomluv.
Přívrženci vládnoucích stran v zemi mobilizovali síly, aby zastrašili demonstranty a vyvinuli na poskytovatele služeb tlak s cílem smazat účty na sociálních sítích vůdcům protestů a prominentním novinářům.
Tyto účty přitom mají klíčový význam, protože mainstreamová libanonská média ovládaná politickými stranami o protestech prakticky neinformují.
Politicky kontrolované zpravodajské kanály zároveň šíří dezinformace a tvrdí, že za protesty stojí zahraniční mocnosti, které se snaží oslabit Libanon.
Libanonská a irácká vláda jsou však v taktice potlačování informací s cílem udržet občany na uzdě výrazně méně úspěšné než jejich autoritářští sousedé.
Zdá se, že demonstranti jsou odhodlaní pokračovat v boji až do doby, kdy vlády na jejich požadavky opravdu zareagují, a potlačování sdělovacích prostředků jen zvyšuje význam alternativních médií a komunikačních kanálů.
Autokratické režimy už dlouho chápou, že diskreditace či potlačování tisku jsou pro udržení moci snazší a účinnější než použití násilí, i když je to na úkor otevřenosti a ekonomické dynamiky, kterou tyto země zoufale potřebují.
Zkušenosti z Iráku a Libanonu nicméně naznačují, že i tento přístup má svá omezení.
Ačkoliv se obě země potýkají s hlubokými strukturálními problémy a novináři, publicisté a intelektuálové jsou i nadále ohroženou skupinou, závislost tamních politických systémů na dohodách o dělbě moci brání tomu, aby byly opoziční hlasy umlčeny úplně.
Porouchaná egyptská ekonomika
WASHINGTON – Od loňského pádu egyptského prezidenta Husního Mubaraka ovládají veřejný život vamp#160;zemi politické aspirace Egypťanů.
Samp#160;řešením těchto aspirací začala bohužel prudce klesat ekonomika, což ohrožuje jeden zamp#160;hlavních cílů revoluce, totiž zlepšení životní úrovně a blahobytu Egypťanů.
Skutečně hrozí, že populistická rétorika egyptských politiků zvrátí hospodářské reformy, které uskutečnil Mubarakův režim.
Vamp#160;roce 2004 zahájil tehdejší premiér Ahmad Nazíf významný reformní program, jehož cílem bylo odstranění byrokratických překážek růstu restrukturalizací finančního sektoru, zjednodušením pravidel podnikání, liberalizací zahraničního obchodu a omezením role vlády vamp#160;ekonomice.
Reformy zamp#160;roku 2004, které také zrušily omezení přístupu kamp#160;valutám a snížily dovozní cla, vedly kamp#160;postupnému zlepšení podnikatelského a investičního klimatu.
Když se kamp#160;tomu přidala příznivá mezinárodní situace, zvýšil se roční růst HDP Egypta zamp#160;4,1% vamp#160;roce 2004 na 7,2% vamp#160;roce 2008 a i vamp#160;letech 2009-2010 se navzdory globální recesi udržel na pěti procentech.
Nová opatření pomohla rovněž přilákat velký příliv kapitálu a přímých zahraničních investic, což dále podpořilo dramatický vzestup rezerv vamp#160;cizí měně zamp#160;14,8 miliard dolarů vamp#160;roce 2004 na více než 36 miliard dolarů do konce roku 2010.
Vamp#160;roce 2011 se situace téměř na všech frontách zhoršila.
Roční růst klesl zhruba na 0,5% a inflace zůstala dvojciferná.
Míra nezaměstnanosti dosáhla ve čtvrtém čtvrtletí 12,4%, přičemž ve stejném období roku 2010 činila 8,9%.
Bilance běžného účtu se rapidně zhoršila kvůli ztrátě více než 4 miliard dolarů na příjmech zamp#160;cestovního ruchu a prudkému poklesu peněz zasílaných do země Egypťany pracujícími vamp#160;zahraničí.
Fiskální deficit vzrostl na 10% HDP, následkem čehož se vládní dluh (včetně dluhu vnějšího), který do té doby setrvale klesal, opět zvýšil na 76% HDP.
Nejvýraznějším vývojem však byl úbytek mezinárodních rezerv vamp#160;prvním roce po revoluci na náměstí Tahrír.
Podle odhadu Mezinárodního měnového fondu se rezervy vamp#160;zahraniční měně snížily do prosince 2011 o polovinu na 18 miliard dolarů – částečně to bylo kvůli zhoršující se bilanci běžného účtu, ale zejména kvůli tomu, že se zamp#160;Egypta začali stahovat zahraniční i domácí investoři.
Ve světle velkých a stále se prohlubujících nerovnováh se Egyptská centrální banka (CBE) během loňského politického a ekonomického chaosu rozhodla bránit egyptskou libru.
Umožnila, aby se její směnný kurz, který je oficiálně definován jako „řízený plovoucí kurz“, snížil o pouhá 3%.
Udržení relativně stabilní měny pokládala banka za vyšší prioritu než zabránění ztrátě zahraničních rezerv.
Dnes je Egypt zranitelný nejen vůči nestabilní domácí politice; v důsledku vyčerpávání jeho mezinárodních rezerv – od loňského října se tak děje tempem zhruba 2 miliardy dolarů měsíčně – dnes země čelí také hrozbě měnové krize.
Tento výčet ztrát je navíc téměř jistě podhodnocený, protože zahrnuje i mimořádný příliv 3,5 miliardy dolarů od loňského listopadu zamp#160;aukcí pokladničních poukázek denominovaných vamp#160;amerických dolarech.
Kromě toho poskytla vládě půjčku ve výši 1 miliardy dolarů egyptská armáda a další miliardu získala vláda prostřednictvím grantů ze Saúdské Arábie a Kataru, takže se úbytek rezerv od prosince 2010 přiblížil kamp#160;22 miliardám.
Cestovní ruch coby další zdroj mezinárodních příjmů vynesl pouhých osm miliard, což byl oproti 12 miliardám vamp#160;roce 2010 prudký pokles.
Egypt nadále dováží téměř dvojnásobek toho, co vyváží, což mělo do konce roku 2011 za následek obchodní deficit přesahující 10 miliard dolarů.
V důsledku toho musí financování Egypta nadále růst: země si nyní potřebuje půjčit přibližně 14-15 miliard dolarů, aby ucpala finanční díru vamp#160;odhadované výši 24 miliard.
Hodně bude záležet na tom, kdy nebo zda vůbec vnější pomoc přijde, což je podmíněno schválením nově sjednané půjčky od MMF vamp#160;objemu 3,2 miliardy.
Podaří-li se program MMF dotáhnout do konce, mohl by podnítit další balíky pomoci od Světové banky a jiných mezinárodních dárců.
Pokud pomoc dorazí, mohl by Egypt začít řešit některé své problémy samp#160;financováním, ale kromě toho stále potřebuje dlouhodobou strategii, aby povzbudil trvalý růst.
Egyptská ekonomika čelí kvůli odlivu kapitálu, rostoucí inflaci, nezaměstnanosti a populistické politice přetrvávajícím rizikům.
I když budou mít egyptští představitelé kamp#160;dispozici vnější finance, musí hledat způsoby, jak do oživení ekonomiky země zapojit soukromý sektor.
Poslední politický incident týkající se činnosti amerických nevládních organizací propagujících demokracii bohužel ochladil bilaterální vztahy a ohrožuje vojenskou pomoc vamp#160;objemu 1,3 miliardy dolarů, kterou Egypt každoročně od Spojených států dostává.
To může mít vliv i na další dárce a také na mezinárodní finanční instituce, zejména na MMF a Světovou banku.
Egyptský přechod od populistické hospodářské politiky kamp#160;antiamerickému populismu představuje dobrý příklad, jaký dopad může mít tato politická nejistota na hospodářský vývoj.
Nezbývá než doufat, že květnové prezidentské volby a vytvoření demokraticky zvolené vlády uklidní politickou vřavu a povede kamp#160;hospodářské stabilizaci a oživení.
Jinak se těžko dobyté politické zisky Egypťanů mohou snadno promrhat.
Egypt mírotvorce?
TEL AVIV – Dřív než se současné boje mezi Izraelem a Hamásem v Gaze dále vyostří, je nutné dojednat příměří.
Samozřejmě, stejně jako u dřívějších příměří bude platit, že každý klid zbraní je dočasný a že jej nevyhnutelně podrývají síly, které ozbrojený konflikt Izraele s Hamásem neustále protahují.
Nicméně vzhledem k tomu, že Sýrii pohlcuje občanská válka a širší Střední východ je už teď nestabilní, k záchraně životů a zachování dnešního vachrlatého míru v regionu je příměří nezbytné.
Mnohé závisí na Egyptu, který je v nejlepším postavení k dojednání dohody.
K vyhodnocení vyhlídek každého diplomatického úsilí je však nutné porozumět perspektivám a agendám zúčastněných stran.
Izrael nemá ve vztahu vůči Gaze komplexní politiku.
Bývalý premiér Ariel Šaron udělal odvážný krok, když se z Gazy jednostranně stáhl a demontoval tam izraelské osady.
Než však bylo možné tato opatření zapracovat do širší snahy o vyřešení palestinského problému, Šaron onemocněl.
Jeho nástupce Ehud Olmert začal s prezidentem palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem dojednávat dohodu o finálním uspořádání.
To však nijak nepřispělo k ukončení násilí pocházejícího z Gazy, která se prakticky oddělila od palestinské samosprávy a stala se Hamásem ovládaným protostátem.
Izraelská operace Lité olovo v zimě 2008-2009 obnovila odstrašování a přinesla období relativního klidu.
Od začátku roku 2012 však bylo zřejmé, že zúčastněné strany jsou znovu na cestě ke srážce.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu během svého prvního volebního období odmítl dále jednat s palestinskou samosprávou za Olmertových podmínek a nikdy ani neuvažoval, že by vedl rozhovory s Hamásem.
Souhlasil s výměnou palestinských vězňů za uneseného vojáka Gilada Šalita, ale vyjednávání s organizací, jejíž nepokrytě antisemitské stanovy odmítají právo Izraele na existenci, je podle Netanjahua, stejně jako podle většiny Izraelců, bezúčelné.
Z Netanjahuova pohledu nemá problém s Gazou uspokojivé řešení.
Jeho cílem je zajistit a zachovat klid podél hranice.
Izrael zajišťuje elektřinu, vodu a průchod do Gazy, ale také ji drží v obklíčení, které má bránit dovozu větších a vražednějších zbraní.
Izraelští lídři věděli, že Hamás hromadí rakety středního doletu, převážně propašované ze Sinaje podzemními tunely, ale nadále tvrdí, že nebýt obklíčení, Írán a další aktéři by mu dodali více zbraní (a důmyslnějších).
Izrael ve skutečnosti v posledních několika letech zjistil, že v Gaze je tolik raket a střel, že by dokázaly paralyzovat jeho jih.
Několikrát byla zasažena významná izraelská města.
Během operace Lité olovo rakety udeřily nebezpečně blízko Tel Avivu a Letiště Bena Guriona.
Pro izraelské předáky bylo jen otázkou času, kdy bude v dosahu a kdy skutečně zasažen Tel Aviv.
To Hamás a palestinská větev Muslimského bratrstva usilují o konsolidaci své moci nad Gazou, aby ji využili jako základnu pro převzetí moci na Západním břehu a nad palestinským národním hnutím.
Takový výsledek by byl srovnatelný s přechodem moci do rukou Bratrstva v Egyptě, což by mu dále zajistilo vzestup v regionu.
Události poslední doby zřejmě Hamás povzbudily.
Přestože jej konflikt mezi Íránem a jeho sunnitskými soky a syrská občanská válka donutily uvolnit vazby s Íránem a Sýrií a přesunout se do sunnitského okruhu, v mnoha ohledech se jednalo o příjemnou změnu.
Po boku Egypta ovládaného jeho mateřským hnutím se Hamás cítí jistější v kramflecích.
Za odměnu, že se Hamás rozešel s Íránem, navštívil Gazu katarský emír a nechal tam šek.
Hamás ale není v Gaze sám.
Jeho hegemonii zpochybňuje radikálnější Islámský džihád (který zůstává ve spojenectví s Íránem) a řada saláfistických a džihádistických skupin, z nichž některé jsou napojené na radikální živly na Sinaji, což Hamásu komplikuje vztahy s Egyptem.
Tyto skupiny navíc často zahajují útoky proti Izraeli z Gazy nebo přes Sinaj, což vyvolává vlny násilí, které Hamás přivádějí do trapné situace.
Zároveň tlak těchto radikálních skupin mohl v posledních měsících přinutit samotný Hamás k zesílení bojovnosti, snad ještě upevněné vědomím, že jeho arzenál obsahující desítky raket Fadžr-5 by mohl zasáhnout oblast Tel Avivu, kdyby Izrael podnikl odvetná opatření v rozsáhlém měřítku.
Změna v politice a politických přístupech Egypta měla podobný účinek: Hamás počítal s tím, že Izrael nebude zahájením další pozemní operace v Gaze ohrožovat svůj křehký vztah s Egyptem.
Hamás byl zaskočen, když Izrael zaútočil, zabil jeho vojenského vůdce Ahmada al-Džabarího a zničil většinu jeho arzenálu Fadžr-5.
Zareagoval masivním ostřelováním jižního Izraele a podařilo se mu odpálit několik raket směrem na Tel Aviv a jednu na Jeruzalém.
Dvě největší izraelská města konečně slyšela protiletecké sirény.
Izrael se v reakci na to viditelně připravuje na rozsáhlou pozemní operaci.
Izrael netouží po druhé operaci Lité olovo, ale přijatelné není nic, co by znamenalo méně než stabilní dlouhodobé příměří.
Takový klid zbraní je možný.
Izraelský útok zabodoval působivými počátečními úspěchy, zatímco Hamás se může pyšnit tím, že svými raketami zasáhl Tel Aviv, což je výkon, který Hizballáhu během Libanonské války v roce 2006 unikl.
Nadto Egypt, mecenáš a nejvyšší spojenec Hamásu, udržuje s Izraelem vztah a komunikační kanály a nechce všechny vazby zpřetrhat – především proto, že by to vyvolalo konfrontaci se Spojenými státy, které finančně zajišťují egyptskou armádu.
Ve skutečnosti má egyptský prezident Muhammad Mursí zájem získat další finanční pomoc od USA a Mezinárodního měnového fondu a chce, aby jeho nadcházející návštěva ve Washingtonu byla úspěšná.
Dále chce obnovit postavení Egypta jako významné regionální síly.
Hrát úlohu mírotvorce by mu posloužilo ve všech ohledech.
Mursí se tedy snaží o žonglérský kousek.
Odsoudil a varoval Izrael, odvolal egyptského velvyslance z Tel Avivu a poslal svého ministerského předsedu do Gazy.
Prozatím ale nepřekročil žádnou hranici znemožňující vyjednávání.
Na jednání už nezbývá mnoho času.
Další boje vtáhnou do situace další aktéry (včetně Turecka).
Pokud se USA a Evropa rozhodnou zůstat v nečinnosti, musí alespoň pobídnout Egypt, aby se chopil své role.
Hlavní překážkou pro Egypt je, že Hamás trvá na tom, že součástí dohody o příměří musí být ukončení izraelského obklíčení a cíleného zabíjení.
Výzvou pro egyptské lídry je přesvědčit Hamás, aby bez dalších bojů přijal dohodu za skromnějších podmínek.
Nevinní egyptští vrazi
KÁHIRA – „Bašár by se měl vzdát moci a bezpečně se uchýlit do Egypta.
Zdejší generální prokurátor je nakloněn vraždám,“ řekl mi jeden přítel v narážce na syrského prezidenta Bašára Asada, když jsme společně sledovali proces s bývalým egyptským prezidentem Husním Mubarakem u trestního soudu policejní akademie.
Ačkoliv Mubarak a jeho ministr vnitra (vnitřní bezpečnosti) Habíb Adlí dostali na závěr svých procesů doživotní tresty, generálové, kteří z pozic náměstků ministra vnitra řídili egyptský represivní aparát, byli zproštěni obžaloby.
Hasan Abdal Rahmán, šéf nechvalně proslulého Vyšetřování státní bezpečnosti (SSI) připomínajícího východoněmeckou Stasi, Ahmád Ramzí, šéf Centrálních bezpečnostních sil (CSF), Adlí Fajjíd, šéf Veřejné bezpečnosti, Izmáíl Šér, jenž stál v čele Káhirského bezpečnostního direktoriátu (CSD), Usáma Júsef, ředitel Bezpečnostního direktoriátu v Gíze, ani Umar Faramawy, jenž měl pod palcem Bezpečnostní direktoriát 6. října, se podle soudu ničím neprovinili.
Mubarakovi a Adlího advokáti se proti doživotním trestům odvolají a mnozí Egypťané jsou přesvědčeni, že oba někdejší vysocí egyptští představitelé dostanou nižší tresty.
Rozsudky vyslaly občanům jednoznačný vzkaz, který má vážné důsledky pro politický přerod země.
Ze strany advokátů a rodin obětí se po jejich vyhlášení ozval spontánní křik: „Lidé chtějí očistu soudnictví.“
Mnoho Egypťanů – včetně vysoce postavených soudců – skutečně nepokládá soudnictví za nezávislou instituci. „Toto je velké profesní pochybení.
Generálové měli dostat stejné doživotní tresty jako Mubarak,“ prohlásil Zakaria Abdel Azíz, někdejší zvolený šéf Soudcovského klubu. „Zabíjení trvalo mnoho dní a oni nikomu nenařídili, aby ho zastavil.
Ministerstvo vnitra není jediná instituce, která by se měla očistit.
Soudnictví to potřebuje také.“
Rozsudky rozhodně posilují kulturu beztrestnosti uvnitř bezpečnostních služeb.
SSI a její oddělení byly během celého třicetiletého Mubarakova vládnutí zodpovědné za mnoho případů porušování lidských práv, včetně hromadného mučení a zabíjení bez procesu.
Když demonstranti vtrhli v březnu 2011 do sídla SSI a dalších guvernorátů, našli v každé budově mučírny a mučicí nástroje.
Nezákonná zadržování, únosy, mizení osob, systematické mučení, znásilňování a nelidské podmínky ve věznicích, to vše už od 80. let zaznamenávaly organizace za lidská práva a také hrstka egyptských soudů.
Očištění šéfů SSI a CSF (instituce čítající 300 000 lidí, která fungovala jako úderná pěst Mubarakova režimu) po revoluci, kterou rozdmýchala právě policejní brutalita, přímo vedlo k obnovení protestů na náměstí Tahrír. „Buď získáme práva mučedníků, nebo zemřeme jako oni,“ skandovaly statisíce lidí na Tahríru i dalších egyptských náměstích.
Okupační stávky připomínající osmnáctidenní období v lednu a únoru 2011, které ukončilo Mubarakovu vládu, již začaly.
Třetí důsledek rozsudků souvisí s posílením protireformní frakce uvnitř ministerstva vnitra.
Na základě svého ročního zkoumání reformy egyptského bezpečnostního aparátu tvrdím, že tato frakce je již ze všech nejsilnější.
Po revoluci se stal souboj různých frakcí na ministerstvu vnitra veřejnou záležitostí. „Musíme si zachránit tvář,“ prohlásil generál Abdel Latíf Badiny, náměstek ministra vnitra, kterého Adlí propustil. „Mnoho důstojníků a velitelů odmítlo mučit zadržené a stavělo se proti korupci, avšak potřebujeme revolučního prezidenta, která nám dá moc a očistí ministerstvo.“
Badiny byl po revoluci opětovně jmenován do funkce, avšak po střetech mezi demonstranty a policií, které si v listopadu 2011 vyžádaly přes 40 životů, dostal důtku. „Prosazoval totiž dialog s demonstranty, zatímco Adlího muži si přáli tvrdé potlačení.
Nakonec dosáhli svého,“ tvrdí major Ahmad Ragáb, mluvčí reformní Všeobecné koalice policistů (GCPO), která se snaží založit oficiální policejní syndikát a reformovat bezpečnostní složky podle nepolitického profesního klíče.
Rozsudky významně ovlivní i dva další procesy: schopnost revolučních sil mobilizovat se, a tím vyvinout tlak na vládnoucí Nejvyšší radu ozbrojených sil (SCAF), a prezidentské volby.
Mezi cíle občanů protestujících na náměstí Tahrír a dalších proti rozsudkům patří mimo jiné očista soudnictví, zákon zakazující vysokým činitelům Mubarakova režimu zastávat po dobu deseti let politické posty, nové procesy s Adlího generály a odstoupení generálního prokurátora (kterého jmenoval Mubarak).
Objevují se také výzvy, byť zatím nesmělé, k větší jednotě před druhým kolem prezidentských voleb plánovaných na 16.-17. červen.
Tyto výzvy mají široký záběr: od požadavků okamžitého předání moci koalici revolučních prezidentských kandidátů (třebaže mechanismus tohoto předání je nejasný) až po založení jednotné prezidentské fronty ve druhém kole voleb, kdy by se prezidentem stal Mohamed Morsí z Muslimského bratrstva a viceprezidenty levicový násirista Hamadín Sabáhí a liberální umírněný islamista Abdel Monejm Abúl Fotúh.
Poslanci už tyto tři činitele vyzvali, aby přišli do parlamentu a jednali o vytvoření koalice.
Rozsudky pravděpodobně zvýší ve druhém kole prezidentských voleb podporu pro Morsího, který se v prvním kole dělil o hlasy islamistů se dvěma dalšími kandidáty.
Pro Morsího bude navíc kvůli absenci jiných revolučních alternativ hlasovat i značná část neislamistických revolucionářů.
Na náměstí Tahrír je běžně slyšet věta: „S Morsím máme rozdílné názory, ale s [Ahmadem] Šafíkem krvavé šrámy.“ Šafík je poslední premiér Mubarakova režimu a Morsího protivník ve druhém kole prezidentských voleb.
Prorevoluční neislamističtí kandidáti, kteří nejsou členy Muslimského bratrstva, obdrželi v prvním kole téměř 9,7 milionu hlasů.
Většina těchto voličů nyní pravděpodobně nezůstane doma (což byl před vynesením rozsudků rozšířený postoj), ale podpoří Morsího.
Pokud chce Muslimské bratrstvo v boji proti Šafíkovi získat podporu voličů Abúla Fotúha a Hamadína Sabáhího, musí zaujmout vstřícný postoj.
Na Tahríru i dalších náměstích se však zatím znovu sjednocují síly pro změnu, ať už jsou islamistické či nikoliv.
Klíčovým úkolem pro egyptské revolucionáře je udržet tuto jednotu, vytvořit koalici schopnou vést, přetavit revoluční hesla v konkrétní požadavky a udržet tlak během jejich plnění.
Egyptská revoluce pokračuje.
Odlišné cesty Egypta a Tuniska
CAMBRIDGE – Od doby, kdy v Egyptě a Tunisku nastala změna režimu, uplynulo pět let a obě země stále trpí nízkým hospodářským růstem, velkými fiskálními schodky, vysokou nezaměstnaností a rostoucím veřejným dluhem.
Protože nedokázaly samy zavést reformy, obrátily se obě na Mezinárodní měnový fond, který v roce 2013 uzavřel dohodu s Tuniskem a nedávno schválil úvěrový program v objemu 12 miliard dolarů pro Egypt – jde o první podobný počin v této zemi od roku 1991 a o vůbec největší program ze všech blízkovýchodních států.
Na první pohled se zdá, že u zemí směřujících k demokracii není o nic méně pravděpodobné, že projdou obdobím špatného hospodářského výkonu, než u států tíhnoucích k obnově diktatury, protože investicím a růstu neprospívá politická nestabilita a nejistota jakéhokoliv druhu.
Tunisko se však přihlásilo k politické inkluzi a brzy by se mohlo opět ocitnout na cestě vedoucí ke zdravému hospodářskému růstu, zatímco uzavírající se společnost v Egyptě vysílá tamní ekonomiku na sestupnou spirálu.
Vlády obou zemí projevovaly až donedávna překvapivý nezájem o hospodářské reformy.
Místo nich se zaobíraly hledáním vlastní identity a bezpečnostními problémy a dělaly to způsoby, které odrážely jejich odlišné politické dráhy.
V Tunisku umožnilo volební soupeření mezi islamistickým Hnutím obnovy (Ennahda) a sekulární stranou Výzva pro Tunisko (Nidaa Tounes) plodnou debatu o roli náboženství v politice a společnosti; naopak v Egyptě autokratická vláda prezidenta Abd al-Fattáha Sísího násilně potlačuje Muslimské bratrstvo.
Vlády v obou zemích přitom nedokázaly vzdorovat rostoucím veřejným výdajům.
Celkový objem dotací v Egyptě v polovině roku 2016 stále převyšoval 10% HDP, což naznačuje návrat ke staré autoritářské společenské smlouvě, kdy se občané zdrží politické participace výměnou za vládní ekonomickou podporu.
Aby však Egypt splnil kritéria pomoci od MMF, zavázal se nedávno k omezení dotací a k zavedení daně z přidané hodnoty.
V Tunisku se odborovým svazům podařilo vyšroubovat platy státních zaměstnanců – které se dnes rovnají 15% HDP oproti 10% HDP v roce 2011 – vysoko nad cílovou hodnotu MMF.
A v obou zemích brzdí růst makroekonomická nestabilita.
Nízký úvěrový rating Egypta přinutil vládu půjčovat si doma, což natolik vytěsnilo jiné vypůjčovatele, že soukromé investice dnes představují pouhých 11% HDP.
V Tunisku sice externí státní půjčky nevytlačily soukromý sektor, avšak soukromé investice zde i tak klesly na 18% HDP.
V obou zemích se v důsledku klesajících příjmů z cestovního ruchu a narušených exportních činností prohloubily deficity běžného účtu a žádná z obou zemí nepřijala opatření na zlepšení konkurenceschopnosti soukromého sektoru.
Sísí se stejně jako bývalý egyptský prezident Husní Mubarak zdráhá dopřát aktérům ze soukromého sektoru politický vliv a místo toho podporuje kamarádíčky, jimž může důvěřovat, například vojenské podniky a některé firmy, které byly dříve napojené na Mubarakův režim.
V Tunisku brzdí aktivity soukromého sektoru státní byrokracie a od roku 2015, kdy moc převzala vláda strany Nidaa Tounes, se objevují zprávy o zvýšené korupci firem s dobrými politickými konexemi.
Tunisko umožnilo své měně postupné úpravy a dinár ztratil od roku 2014 třetinu hodnoty vůči americkému dolaru.
Naopak Egypt spravuje svůj devizový kurz katastrofálně.
S výjimkou jedné drobné úpravy v roce 2013 se od roku 2011 drží fixního kurzu, a to i poté, co se jeho měna stala výrazně nadhodnocenou a začala způsobovat nedostatek zboží z dovozu.
Když Egypt přistoupil 1. listopadu na podmínky MMF a zavedl plovoucí kurz měny, došlo záhy k jejímu oslabení z 8,5 na 15,5 libry za americký dolar.
Nepotrvá dlouho a dovozové zboží bude nejspíš stát o 40-60% více než dnes.
Egypťané i Tunisané jsou s hospodářským výkonem svých zemí stále méně spokojeni.
Zatímco však tuniské ekonomice tato frustrace postupem času pomůže, egyptskou ekonomiku poškodí.
Tak především politická inkluze v Tunisku podporuje zdravý dialog o potenciálních řešeních.
Například nová tuniská vláda, jež vznikla v srpnu, zahrnuje i někdejší odborové předáky, kteří tak dnes nemusí jen tlačit na vyšší mzdy, ale mohou spoluutvářet celkovou hospodářskou politiku země.
Už dnes jsou debaty o veřejné politice díky tomu konstruktivnější, poněvadž se politici zaměřují na otázku, jak se mohou zaměstnanci a firmy spravedlivě podělit o zátěž spojenou s hospodářskými reformami.
Naproti tomu v Egyptě se vláda kvůli uzavřenému politickému systému neustále obává ulice.
Protože neexistuje platforma k vedení konstruktivní politické debaty, je pro vládu nejlepší variantou odkládat nezbytné ekonomické změny tak dlouho, až se stanou nevyhnutelnými.
To je nejen ekonomicky neefektivní (což se odráží i na absenci čistých zahraničních portfoliových investic v Egyptě v posledních letech), ale i politicky riskantní.
Egyptští politici si tak mohou prakticky jen držet palce a doufat, že v reakci na nedávnou devalvaci měny nepovstane ulice.
Politická inkluze vytváří informovanější – a možná i smířlivější – veřejnost.
V Tunisku smějí příslušníci občanské společnosti a médií kriticky posuzovat vládu a volat po změně.
Reformy sice přicházejí pomalu, avšak vláda nemůže ignorovat sílící veřejnou kritiku věčně.
Návrh rozpočtu pro rok 2017 už ostatně obsahuje naléhavá opatření k boji s korupcí, zeštíhlení byrokracie a omezení daňových úniků.
Naopak v Egyptě byla devalvace měny pro běžné občany šokem.
Veřejnost velmi málo chápala ekonomickou situaci, protože z médií hlavního proudu se staly hlásné trouby režimu, které vykreslovaly růžový obraz návratu Egypta k někdejší slávě.
Navíc je v zemi silně omezena svoboda projevu i sdružování a kritika vládní politiky se považuje za ekvivalent velezrady.
Tunisko dosáhlo politického pokroku tím, že posílilo demokratické procesy, vytvořilo institucionální prostor pro všechny zúčastněné a umožnilo svobodný projev a shromažďování.
Pro dlouhodobé vyhlídky tuniské ekonomiky je to dobrý příslib.
Egypt zase může využít krátkodobého přínosu balíku MMF.
Jeho „nelítostní, ale slabí“ vládci však nemohou doufat, že zesílením despocie dosáhnou dlouhodobého pokroku.
Nevydají-li se po dlouhé a klikaté cestě politické inkluze, dříve či později budou čelit hněvu těch, které z rozhodování vyloučili.
Diagnostikou za globální zdraví
CORVALLIS, OREGON – V rozvinutých zemích pokládá většina lidí za samozřejmost, že když onemocní, budou mít přístup ke včasné diagnóze a léčbě.
Diagnostický proces – který v typickém případě obnáší odeslání vzorku krve, moči nebo tkáně do laboratoře k analýze – sice může být těžkopádný a drahý, avšak poskytovatelé zdravotní péče a moderní laboratoře jsou stále všeobecně dostupné.
Zátěž nemocnosti se díky tomu v rozvinutém světě podstatně snížila.
Naproti tomu v rozvojovém světě umírají každý rok miliony lidí na vyléčitelné nemoci, jako je malárie, a to právě kvůli absenci moderních laboratoří a alternativních diagnostických testů.
Existuje však důvod k naději: pokroky v oboru mikrofluidiky mají potenciál proměnit zdravotnictví tím, že umožní, aby se „zlatý standard“ laboratorních testů přenesl přímo na místo péče o pacienta.
Test v místě péče o pacienta (POCT), který poskytne přesný a včasný výsledek, by zprostředkoval diagnostický přístup k populacím se špatnou obslužností, což by umožnilo včasnější léčbu a přispělo k odvrácení nesprávné léčby (tedy léčby jiné nemoci s podobnými p��íznaky).
Aby však POCT naplnily svůj potenciál, musí řešit širokou paletu faktorů ovlivňujících aplikaci zdravotní péče.
Za prvé musí POCT překonat konkrétní provozní omezení místa, kde se bude používat.
Mezi tato omezení mohou patřit nespolehlivé dodávky elektrické energie, drsné nebo nepředvídatelné klimatické podmínky, omezená doba kontaktu mezi poskytovatelem péče a pacientem, absence výcviku uživatele, silná cenová omezení nebo nedostatečná místní infrastruktura, která může bránit údržbě a opravě příslušných nástrojů.
Nastavení POCT se skutečně může velmi lišit, od napůl vyškoleného poskytovatele zdravotní péče pracujícího na klinice s elektřinou a přístupem k chladničce až po nevyškoleného jednotlivce v prostředí postrádajícím jakýkoliv mechanismus kontroly teploty či vlhkosti.
Ve snaze zajistit co nejširší možné pokrytí by se POCT měly koncipovat tak, aby fungovaly i v prostředí s nejmenším množstvím zdrojů.
Stejně tak musí POCT vyhovovat odlišným nárokům různých testů na klinickou využitelnost.
Zatímco například diagnostika malárie vyžaduje pouze výsledek „pozitivní“ či „negativní“, test virové zátěže HIV musí poskytovat odstupňované výsledky odpovídající množství detekovaného viru.
Jedním z nejúspěšnějších testovacích formátů POCT je formát dobře známého těhotenského testu, k němuž je zapotřebí pouze moč testované osoby a výsledek je znám přibližně po 15 minutách.
Tato třída „rychlých diagnostických testů“ (RDT), které se používají také u nakažlivých nemocí typu malárie a HIV, splňuje mnohé z klíčových požadavků na globální zdravotnické aplikace: testy jsou rychlé a levné, může je snadno provádět nevyškolený uživatel a není u nich zapotřebí chlazení.
U mnoha onemocnění však nedosahují dostatečné citlivosti, aby mohly poskytnout odpovídající diagnostické informace.
Vzhledem k tomu pracují vědci na vývoji dalších moderních testů využívajících papír.
Například nová třída testovacích sad velkých asi jako poštovní známka, které rozdělí vzorek do mnoha zón s odlišnými detekčními látkami, se používá k testování řady onemocnění spojených se selháním jater u osob nakažených HIV a tuberkulózou.
A sady „papírové sítě“ obsahují zabudované časovací mechanismy, které umožňují automatizované vícefázové testy podobné těm, které se používají v laboratořích, ovšem v jednorázovém formátu.
Další mechanismus pro zvýšení kapacity diagnostického testování by využíval rozšíření mobilních sítí v rozvojových zemích.
RDT se omezují převážně na aplikace vyžadující vizuální interpretaci.
Obrazová data z RDT by se však dala zachycovat a posílat na vzdálené stanoviště pomocí nededikovaného mobilního telefonu a zdravotník by poté odesílal výsledky z tohoto stanoviště zpět.
Zavádění takového programu však naráží na nový typ překážek.
Aby se zajistily přesné výsledky testů, musí se vyřešit problém variability umístění objektivu uživatelem a světelných podmínek v odlišných testovacích prostředích.
(Jedna slibná metoda, která se momentálně vyvíjí, spočívá k napojení mobilního telefonu na RDT pomocí adaptéru.)
Test založený na telefonu by navíc vyžadoval, aby softwarová infrastruktura, jako jsou komunikační protokoly a prioritizační procedury, zapadala do stávajícího zdravotnického systému.
Zapotřebí by bylo vyřešit také problémy s kompatibilitou vyplývající z používání řady různých mobilních telefonů.
A konečně by úspěšné nasazení testů založených na nededikovaných mobilních telefonech předpokládalo, že je bude akceptovat lékařský stav.
Nedávné schválení několika léčebných zařízení podporovaných čtečkami založenými na dedikovaných telefonech americkým Úřadem pro potraviny a léčiva představuje slibný krok.
Efektivní POCT se již vyvíjejí a rozšíření mobilních telefonů možnosti těchto testů dále obohatí.
Tyto nově vznikající kapacity jsou příslibem, že vysoce kvalitní diagnostika dosáhne i k odlehlým populacím, zlepší řízení zdravotní péče a sníží náklady na její poskytování všude na světě.
Volby nestačí
Liberální řád nemůže existovat bez politické demokracie, avšak dnes se nám často připomíná, že politická demokracie sama není zárukou liberálního řádu.
Svobodné a spravedlivé volby mohou přivést k moci iránského prezidenta, který chce „vymazat Izrael z mapy Středního východu“.
Nebo prezidenta Venezuely, jehož nevraživost vůči obchodnické třídě sice vyvolává jásot v ulicích, ale vede též k emigraci těch, jejichž iniciativa je rozhodující pro blaho lidí.
Méně škodlivé, a přesto problematické je zvolení menšinové vlády – jako v Polsku –, která bezohledně prosazuje osobní zájmy svých členů a porušuje všechny sliby o spolupráci dané před volbami.
Řečeno jinak, chceme-li na světě zavést demokracii, volby nestačí.
Volby mohou vést k neliberálním demokraciím, ba i horším výsledkům.
Je potřeba, aby byly zakotveny do mnohem komplexnějšího institucionálního rámce, jenž bych popsal jako liberální řád.
Prvním znakem liberálního řádu je to, že demokracie nesmí tolerovat ty, kdo mají v úmyslu demokracii zničit.
Některé státy, například Německo, mají zákony umožňující zákaz politických stran, jejichž programy jsou zřetelně protidemokratické.
V minulosti byly tyto zákony využity k potlačení stran jak krajně levicových, tak krajně pravicových.
To jasně přispělo k zamezení všech projevů možného návratu totalitních způsobů dvacátého století.
Když však jedinci a strany kandidují ve volbách, není vždy zřejmé, jak se zachovají, pokud zvítězí.
Tady mají své místo zákony, které na držitele úřadů kladou omezení, například dvaadvacátý dodatek k Ústavě Spojených států.
Mnohé ústavy takové pravidlo obsahují, a dokonce i ruský prezident Vladimír Putin prohlásil, že jej dodrží.
Doufejme, že to tak skutečně bude.
Jinde, zejména v mnoha dalších nástupnických státech po Sovětském svazu a v Latinské Americe, často ti, kdo jsou u moci, jednoduše změnili ústavu ve svůj prospěch – včetně ustanovení o omezení funkčního období.
Právě tady přichází ke slovu druhý pilíř liberálního řádu: právní řád.
Poukazování na to, že demokracie a právní řád není totéž, není nikdy dost.
Existují jak demokracie nerespektující zákon, tak nedemokratické „právní státy“ (Rechtsstaat).
Ustavení svobody vyžaduje obojí a těžší je zavést a udržovat právní řád, neboť ten nevyžaduje jen ústavu, ale rovněž – a jde bezmála o podstatnější část – nezávislé soudnictví, které je vnímavé k porušování ústavních a dalších zákonných předpisů.
Je nesmírně důležité, že v Iráku proběhly volby do ústavního shromáždění.
To vytvořilo – byť s jistým vnějším tlakem, především jménem sunnitů – dokument, který může posloužit jako základ právního řádu.
Zůstává však úkol najít, jmenovat a schválit nezávislé soudce.
To bude obzvlášť těžké v prostředí, kde je vždy na dohled šaría, islámské náboženské právo vykonávané nikoli soudci, ale duchovními.
Sekulární právní řád je nejdelikátnějším předpokladem liberálního řádu.
I přesto z historie víme, že k odsunutí právního řádu na vedlejší kolej a k jeho nahrazení ideologickou tyranií stačí jediný zmocňovací zákon, jak se stalo, když v Německu nastoupil k moci Hitler.
Tady vstupuje do hry třetí součást liberálního řádu: občanská společnost.
Pluralitní rozmanitost občanských sdružení a aktivit – regulovaných, ale neovládaných státem, s plným právem vyjadřovat své názory, ba veřejně demonstrovat svá (rozličná) stanoviska – je nejmohutnější pilíř liberálního řádu.
Čilá občanská společnost se sešikuje, kdykoli je právní řád porušován, a dokáže rovněž mírnit neliberální sklony demokratických majorit.
Díky téměř celosvětové dostupnosti informací vznikají dobrovolné nevládní organizace, jež tvoří občanskou společnost, mnohem snáze než dříve.
Neexistuje však žádná nezvratitelná záruka proti zneužití moci, zejména je-li tato moc získána demokraticky.
Mezinárodní společenství proto musí pochopit, že nestačí propagovat, organizovat či monitorovat volby v dosud nedemokratických státech.
Program šíření liberálního řádu vyžaduje mnohem důmyslnější přístup.
Především je zapotřebí mezinárodních organizací a uskupení, jež budou neustále ostražité vůči rizikům neliberálních demokracií.
Volby bez vítězů
Když fotbalová utkání – přinejmenším ta, z nichž musí vzejít vítěz – skončí remízou, musí padnout rozhodnutí v penaltovém rozstřelu, jak s nesmírnou dramatičností ukázalo letošní mistrovství světa ve fotbale.
Individuální souboj o hrdinskou slávu či neštěstí představuje pro týmovou hru, jako je fotbal, cizorodý prvek, který je však akceptován jako nezbytný prostředek k vyřešení patové situace.
V případě voleb – z nichž by měl v ideálním případě vzejít vítěz vždy – však žádný takový nástroj neexistuje.
Hned několik nedávných voleb přitom skončilo výsledkem, který se patové situaci přinejmenším blíží.
Prezidentské volby v Mexiku budiž toho jen nejnovějším příkladem.
Před několika týdny skončily totální slepou uličkou parlamentní volby v České republice, kde levice a pravice získaly v dolní komoře shodně po 100 křeslech a žádné řešení se nerýsuje.
V Itálii platí zvláštní pravidlo, které zaručuje uskupení, jež získalo jen o hrstku hlasů více než ostatní, prémii v podobě několika desítek křesel v dolní komoře.
Přesto musí vláda Romana Prodiho manévrovat v Senátu na velmi tenkém ledě.
Existují i další nedávné příklady, včetně toho snad nejznámějšího, totiž prezidentských voleb ve Spojených státech v roce 2000.
Proč v demokratických volbách náhle zažíváme takové množství těsných výsledků?
Jak se s nimi nejlépe vyrovnat?
A jaký mají dopad na legitimitu vlád, které z nich vzejdou?
Na první otázku se odpovídá nejobtížněji.
Zúčastněnému pozorovateli se nezdá, že by byly elektoráty v demokratických zemích rozděleny podle třídních či podobných hledisek tak rovnoměrně, aby to způsobovalo politický pat.
Právě naopak: voliči všude na světě se zdají vrtkavější než cokoliv jiného a často jeví ochotu měnit své preference od jednoho výzkumu veřejného mínění k druhému.
Mnohdy si přitom přejí změnu – a pouze změnu.
Stejně tak neexistují žádné náznaky, že by mezi obyčejnými lidmi našla odezvu politická ideologie.
Přesto dnes bývá propast mezi kandidáty na určitou funkci hlubší než kdykoliv dříve – a mezi aktivními straníky vede ještě ostřeji.
Zcela jistě to platí o Latinské Americe, kde se mnoha zeměmi prohnala vlna levicového populismu.
Rovněž v několika evropských zemích se obnažila o něco méně dramatická propast mezi levicí a pravicí, přičemž Španělsko a Itálie – na rozdíl od Polska a České republiky – se posunuly poněkud doleva.
Skutečný problém je však složitější.
Rozpolcenost demokratických společností je ve stále větší míře výsledkem kombinace nerozhodnutých voličů motivovaných pomíjivými sentimenty a zrodem politických aktivistů, kteří se začasté soustředí na úzká témata a využívají přelétavosti voličů k vlastním cílům.
Co lze tedy v praxi učinit, když rozpolcenost vede až k patové situaci?
Jedním z řešení je vytvořit velkou koalici, jaká dnes vládne v Německu.
Je úžasné sledovat, jak rychle křesťanští a sociální demokraté zapomněli na předvolební sliby a dohodli se na programu vyššího zdanění.
Lze pochybovat, zda to zvýší důvěru občanů v politickou garnituru, ale přinejmenším prozatím toto uspořádání funguje.
Další možností je proměnit nepatrnou většinu v jednobarevnou vládu, která uskutečňuje středovou politiku.
To se stalo v Itálii a docela dobře k tomu může dojít i v České republice.
V latinskoamerických zemích naproti tomu podle všeho převažuje postoj „všechno, nebo nic“, kdy se i zisk 50,1% hlasů pokládá za dostatečný k uskutečnění revoluce ve smýšlení, když už ne v politice.
Jak to ovlivňuje legitimitu vlád a politických institucí obecně?
Pokud vítězové s titěrnou většinou udržují po nástupu do funkcí středový kurz, pak je pravděpodobné, že zůstanou přijatelní pro elektorát, který je spíše vrtkavý než rozdělený.
U velkých koalic je naopak pravděpodobné, že v dlouhodobém měřítku vyvolají pochybnosti o fungování systému a podnítí radikální skupiny.
Totéž platí v případě, že těsní vítězové začnou prosazovat radikální program, což podle některých činí George W.
Bush ve Spojených státech a mnozí lidé se obávají, že obdobně bude v Mexiku postupovat také Andrés Manuel López Obrador.
Pokud však tito vůdci respektují demokratickou ústavu, pravděpodobně se nedostanou daleko; následující volby je sesadí z funkcí.
Rozvratné hrátky s elektorátem, který není hluboce rozdělen, nikdy nemají naději na dlouhodobý úspěch.
Skutečná otázka zní, zda je nejistý elektorát připraven hájit demokratickou ústavu v případě, že se ji nějaký extremista, který ve volbách o vlas zvítězil, pokusí zrušit a zavést novou éru tyranie.
V Evropě v současné době podobné riziko nehrozí.
Silvio Berlusconi nakonec sice zdráhavě, ale přesto uznal porážku, byť velmi těsnou, stejně jako v Maďarsku Viktor Orbán.
Jeden závěr je však možná přesvědčivější než kdykoliv předtím.
Rovněž poslední volby ve Velké Británii skončily těsným výsledkem.
Důležité zde však není procento hlasů, nýbrž počet získaných parlamentních křesel, a to díky britskému volebnímu systému „vítěz bere vše“, který je založen na jednomandátových obvodech, což motivuje politické strany, aby tíhly ke středu.
Přelétavý elektorát sice může nahradit posledního vítěze, ale on i ten současný se mohou snažit přesvědčit voliče a vládnout, aniž by museli ve snaze o zisk většiny zacházet do krajností.
Systém „první na pásce“ je stále nejúčinnější metodou, jak zajistit spořádanou změnu.
Elektromobily a udržitelný rozvoj
NEW YORK – Klíč k získání kontroly nad změnou klimatu leží v dokonalejší technice.
Musíme najít nové způsoby jak vyrábět a využívat energii, uspokojit své výživové potřeby, přepravovat se a vytápět a klimatizovat svá obydlí tak, abychom omezili úlohu ropy, plynu, uhlí, dusíkatých hnojiv a dalších zdrojů skleníkových plynů, které změnu klimatu vyvolávají.
Máme po ruce dostatek dobrých možností, které naznačují, že svět může dosáhnout cíle a získat kontrolu nad změnou klimatu za rozumnou cenu (snad 1 % globálního důchodu ročně) a přitom světové ekonomice ponechat prostor k růstu a zvyšování životních úrovní.
Jednou z nejzajímavějších linií vývoje na obzoru je nová generace elektrických vozů.
Během raných let automobilu na konci devatenáctého století si konkurovala řada typů aut – s parním pohonem, akumulátory a spalovacím motorem.
Benzínové a naftové spalovací motory v soutěži zvítězily díky úspěchu Fordova Modelu T, který poprvé vyjel z montážní linky v roce 1908.
Uběhlo sto let a konkurence se znovu probouzí.
Za dveřmi je věk elektrických vozů.
Prvním průlomem byla Toyota Prius, hybridní elektrický vůz uvedený na trh v Japonsku roku 1997.
Po připojení malého generátoru a akumulátoru k brzdovému systému běžného auta hybrid doplňuje běžný motor elektromotorem.
Benzínový dojezd se zvyšuje natolik, že hybrid je komerčně životaschopný, a vozidla šetřící benzín budou komerčně ještě úspěšnější, až se na spotřebitele uvalí daň za oxid uhličitý, který ze svých aut vypouštějí.
Mnoho dalších inovací je na cestě, v čele se zásuvkovým hybridním vozem od General Motors, nazvaným Chevy Volt, který se očekává na konci roku 2010.
Zatímco Prius je běžný benzínový automobil s malým přidaným elektromotorem, Volt je elektromobil s přidaným spalovacím motorem.
Akumulátorem Voltu bude špičková, vysoce výkonná lithium-iontová baterie, která po nabití slibuje dojezd až 40 mil (zhruba 65 km) a šestihodinovou dobíjecí lhůtu při zapojení do zásuvky běžné elektrické sítě.
Na základě struktury jízd typického řidiče najezdí Volt na baterii tolik, že dosáhne spotřeby kolem 1 litru benzínu na 100 kilometrů!
Larry Burns, až do svého nedávného odchodu do penze vizionářský ředitel výzkumu a vývoje v GM, pokládá elektromobily za mnohem víc než jen příležitost k úspoře benzínu, byť ta je samozřejmě důležitá.
Podle Burnse věk elektromobilů povede k restrukturalizaci elektrické rozvodné sítě, promění strukturu jízd automobilem a obecně zlepší kvalitu života v městském prostoru, kde bude většina lidí žít a autem jezdit.
Nejprve se objeví řada typů elektrických vozů, včetně zásuvkových hybridů, plně akumulátorových vozidel a aut poháněných vodíkovými články, v podstatě baterií doplňovanou vnějším zdrojem vodíku.
Tato rozličná vozidla budou schopná čerpat energii z bezpočtu zdrojů.
Elektrickou rozvodnou síť, z níž se budou akumulátory dobíjet, může napájet solární, větrná či jaderná energetika – všechny bez emisí CO2.
Tyto obnovitelné zdroje energie lze rovněž využít k rozkladu vody na vodík a hydroxylový iont a vodík následně využít k doplňování palivových článků.
Zadruhé, akumulační kapacita vozového parku bude hrát významnou úlohu ve stabilizaci elektrické sítě.
Akumulátorem poháněná vozidla nejenže elektřinu ze sítě během dobíjení odčerpávají, ale když jsou zaparkovaná, mohou také do sítě během kulminace odběru energii navíc dodávat zpět.
Vozový park elektromobilů se stane součástí celkové elektrické sítě a bude efektivně (dálkově) řízen tak, aby se doba dobíjení a vracení energie do sítě optimalizovala.
Zatřetí, elektricky poháněné vozy otevřou brány do nového světa „chytrých“ aut, jejichž senzorové systémy a komunikace mezi vozidly umožní prevenci střetů, odklánění dopravy a dálkové ovládání vozu.
Propojení informačních technologií s hnací soustavou vozu tak povede k dosažení nových standardů bezpečnosti, pohodlí a údržby.
Jde o vizionářské myšlenky, které jsou ovšem technicky dosažitelné.
K realizaci těchto koncepcí bude ale zapotřebí nových forem partnerství veřejného a soukromého sektoru.
Svým dílem k integrovanému systému budou muset přispět automobilky, poskytovatelé veřejných služeb a internetu a státní silničáři.
Všechny tyto sektory budou potřebovat nové způsoby soupeření a spolupráce s ostatními.
Veřejný sektor bude muset nabídnout financování, aby nové generaci vozidel umožnil dosáhnout komercializace – skrze výdaje za výzkum a vývoj, spotřebitelské dotace a podporu doplňkové infrastruktury (například zásuvek k dobíjení akumulátorů na veřejných místech).
Nová éra elektromobilů je příkladem působivých příležitostí, jichž se můžeme chopit na cestě od neudržitelného věku fosilních paliv k novému věku udržitelných technologií.
Naši klimatičtí vyjednavači se dnes handrkují, protože na změnu klimatu pohlížejí jen v negativním světle: kdo omezování spotřeby fosilních paliv zaplatí?
Burnsova vize vývoje automobilů nám ovšem připomíná, že přechod k udržitelnosti může přinést skutečné průlomy v kvalitě života.
To platí nejen pro automobily, ale i při výběru energetických soustav, projektování budov, plánování měst a potravních systémů (nezapomínejme, že výroba potravin a doprava tvoří šestinu všech emisí skleníkových plynů).
Musíme o klimatické výzvě uvažovat nově jako o příležitosti k celosvětovému hledání nápadů a ke spolupráci na řadě technických průlomů, které nám zajistí udržitelný rozvoj.
Využitím špičkové techniky a nových typů partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem můžeme uspíšit celosvětový přechod k udržitelným technologiím, což by bylo přínosné pro země bohaté i chudé – a právě tak bychom se dopracovali k základu pro globální dohodu ohledně změny klimatu, která nám podle dosavadních výsledků uniká.
Minisítě pro růst venkova
NAIROBI/DILLÍ – Více než 300 milionů lidí v Indii nemá přístup k elektřině a v subsaharské Africe žije bez zdroje energie ještě dvakrát vyšší počet osob.
A protože obyvatel má podle prognóz přibývat rychleji než elektrických přípojek, očekává se, že se „energetická chudoba“ bude ještě nějakou dobu zhoršovat.
Venkovské komunity v hraničních ekonomikách desítky let marně čekají na vládou poskytovanou elektřinu.
Nové technologie – v kombinaci s levnějšími solárními panely, kvalitnějšími bateriemi a systémy mobilních plateb – však dnes mění způsob výroby a distribuce energie.
Díky takzvaným „minisítím“ – menším a lokalizovaným energetickým soustavám – mohou nezávislí producenti elektrifikovat odlehlé oblasti rychleji a levněji než tradiční elektrárenské společnosti.
Nyní je hlavním úkolem přesvědčit politiky, finančníky a subjekty hájící vlastní zájmy o hodnotě decentralizace.
Řešit elektrifikaci venkova prostřednictvím minisítí není nový nápad; tento přístup se už dlouho používá v mnoha komunitách od Spojených států po Kambodžu s cílem zapojit místní infrastrukturu do regionálních či národních sítí.
A pro komunity hladovějící po energii mají minisítě převratný potenciál.
Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) představují decentralizovaná řešení typu minisítí nejhospodárnější způsob, jak zajistit elektřinu více než 70% nepřipojených lidí za předpokladu, že dotyčné projekty dokážou přilákat nové zdroje kapitálu.
Kdyby se do minisítí a podpůrných politik investovalo 300 miliard dolarů, mohly by podle IEA do roku 2030 sloužit 450 milionům lidí.
Jistě, minisítě nemají izolovaně fungovat natrvalo; nejlépe plní svou roli, když dodávají energii do větších distribučních celků.
Dokud však tyto rozsáhlejší sítě nevzniknou, venkovské oblasti v rozvojových zemích mohou a měly by volit izolovaná řešení.
Jednoduše řečeno se minisítě v porovnání s hlavními sítěmi snáze instalují a zavádějí v těžko dosažitelných oblastech a poskytují elektřinu spolehlivěji.
Pokud by tyto sítě napájely zdravotní kliniky, školy a místní firmy včetně zemědělských, mohly by vést ke vzniku dynamičtějších a lépe prosperujících místních ekonomik.
V neelektrifikovaných oblastech náchylných vůči klimatickým změnám, přírodním katastrofám a ekonomické migraci bývají minisítě často jediným řešením.
Navzdory těmto výhodám se však energie z minisítí v Indii a subsaharské Africe bohužel dostatečně nevyužívá.
Například společnost Smart Power India pomohla díky podpoře Rockefellerovy nadace vybudovat přes 140 soukromých minisítí po celé zemi (jejich počet přitom stále roste), což představuje největší procento místně vyráběných kapacit v Indii.
Přesto jde jen o malý zlomek z celkového počtu minisítí, které jsou zapotřebí k tomu, aby se v příštích několika letech uspokojila předpokládaná poptávka (pouze v Africe se jejich počet odhaduje na 100 000 až 200 000).
Africké komunity čelí podobnému nedostatku.
V dubnu byla založena první obchodní organizace v tomto sektoru, totiž sdružení Africa Mini-grid Developers Association, jejímž cílem je urychlit růst minisítí v Keni a Tanzanii a nakonec i v celé subsaharské Africe.
Očekává se, že do roku 2020 se počet obnovitelných minisíťových připojení v těchto dvou zemích vyšplhá z 12 000 na více než 145 000.
Z pohledu obrovských energetických potřeb Afriky jde však stále o skrovné přírůstky.
Například v Nigérii nemá přístup k elektřině 80 milionů lidí a dalších 60 milionů utratí 13 miliard dolarů ročně za provoz znečišťujících naftových generátorů, které by se daly minisítěmi nahradit.
Podobným energetickým problémům přitom čelí mnoho dalších afrických států.
Dobré je, že objem financí určených na minisítě – napájené sluneční, vodní i větrnou energií, případně kombinací obnovitelných zdrojů a nafty – se pomalu zvyšuje.
V Indii si dva developeři minisítí, Husk Power Systems a OMC Power, nedávno zajistili nové investice v celkovém objemu 30 milionů dolarů a společnost Yoma Micro Power získala 28 milionů.
V Africe zatím Světová banka poskytla Nigérii půjčku ve výši 350 milionů dolarů na elektrifikaci venkova a očekává se, že Mezinárodní solární aliance si z Indie zajistí dvoumiliardovou úvěrovou linku na podporu afrických projektů včetně minisítí.
Tyto závazky přicházejí poté, co německá Deutsche Bank oznámila v roce 2016 založení fondu o objemu 3,5 miliardy dolarů, který pomůže financovat trvale udržitelné energetické projekty v Africe včetně 10 500 solárních minisítí.
S dozráváním plánů a obchodních modelů minisítí se bude pravděpodobně navyšovat i objem financí.
Jednou ze slibných inovací je systém „elektrárenské společnosti v krabici“ – modulárního a na míru šitého řešení, které se momentálně testuje v Indii i jinde.
Navzdory tomuto pozitivnímu vývoji však plný potenciál minisítí, totiž schopnost položit základy hospodářského rozvoje venkova, zůstane nevyužitý, dokud politici, regulátoři i aktéři mezinárodního rozvoje nepřijmou decentralizované sítě coby životaschopná, doplňková a interoperabilní řešení energetické chudoby, a nikoliv jako zdroje konkurence pro tradiční energetické společnosti.
Politiku minisítí sice zavádí stále větší počet vlád, ale většina jich dosud nedokáže začlenit lokalizovanou výrobu a distribuci do národního plánu elektrifikace.
Například v Indii koncept politiky minisítí už dva roky skomírá a v subsaharské Africe dobré úmysly často přicházejí vniveč kvůli byrokracii a lobbingu velkých energetických firem.
U venkovských minisítí se navíc často vyžaduje, aby působily bez finanční podpory, kterou pravidelně dostávají větší společnosti, přestože minisítě poskytují srovnatelné nebo kvalitnější služby.
Chceme-li v Indii, Africe i jinde „pustit proud“, potřebují malí producenti energie přístup ke kapitálu a podporu v podobě nestranné a spravedlivé politiky.
Více než cokoliv jiného však potřebují šanci zapojit do práce technologie.
Svět už ví, jak venkovské komunity napájet; nyní je na politicích, aby otočili vypínačem.
Svět bez výfuků
SAN JOSÉ – Efektivní pohyb osob je klíčový pro každou společnost.
Když transportní sítě fungují správně, tak pohánějí ekonomický rozvoj a doslova spojují lidi.
Ale v mnoha částech světa je mobilita otázkou života a smrti; je špinavá, chaotická a nebezpečná.
Znečištění ovzduší a zácpy způsobené nákladními automobily, autobusy a osobními vozidly jsou denním rizikem pro miliony, zejména v rozvojových zemích.
Naštěstí však přichází velké změny, které zasáhnou do způsobu přesunu lidí.
Poprvé od poloviny devatenáctého století, kdy byl vynalezen moderní spalovací motor, je nadohled jeho konec.
Výrobci automobilů ohlásili desítky elektrických modelů a politici v několika evropských zemích nastavili konečné datum pro benzinová a dieselová auta.
Lídři v Indii and Číně usilují o totéž.
Společnosti na celém světě přicházejí se smělými předpověďmi, že elektrická mobilita je budoucnost transportu.
Dokonce i ti, kteří odklonem od fosilních paliv mohou ztratit nejvíce, pochopili, že elektrická vozidla (EV) jsou nevyhnutelná.
V červenci dokonce CEO Shellu Ben van Beurden připustil, že jeho další auto bude elektrické.
Ke stejnému závěru dochází mnoho lidí a ti z nás, kteří prosazují EV jako jedno z řešení klimatické změny, věří, že se blíží bod zlomu.
V posledních letech se dramaticky zvedl prodej elektrických automobilů; v roce 2016 jich bylo registrováno 750 000 – z toho téměř polovina v Číně.
Je však v lidské povaze bránit se změnám a mnoho potenciálních zákazníků váhá.
Proto musí být v příštích letech prioritou řešení předpojatosti ve spotřebě.
Je třeba několika změn, aby se zajistil růst využití EV a pokračování prodejů.
Pro začátek musí spotřebitelé překonat názor, že mobilita s nulovými emisemi je v rozvinutých zemích pouze pro bohaté.
Každoročně zemře kvůli znečištěnému vzduchu 6,5 milionu lidí a 92% světové populace žije v oblastech, kde je vzduch závadný.
Emise z vozidel jsou všude hlavním zdrojem špinavého vzduchu.
Investice do elektrické mobility a infrastruktury – včetně elektrifikované veřejné dopravy, nabíjecích stanic a programu na sdílení elektro vozidel – rozvoji pomohou, neublíží mu.
Podpora takovým investicím vyžaduje, aby lidé odmítli falešné sliby v podobě “čistých“ fosilních paliv.
Někteří představitelé průmyslu trvají na tom, že elektrická vozidla nejsou připravena na masové rozšíření, a že lepší řešení by bylo ve vývoji efektivnějších spalovacích motorů.
To je příběh, který slyšíme nejčastěji od dealerů vozidel v Latinské Americe.
Takový pohled je ale stejně nepřesný, jako prospěchářský.
Měla jsem štěstí si z první ruky vyzkoušet, jaké elektrické cestování je a jak nadřazené je čistě benzinovým či dieselovým vozidlům.
Cestovala jsem tisíce mil napříč několika zeměmi při čistě elektrických výletech.
Jakmile si jednou řidič vyzkouší tu čistou, tichou a silnou technologii, je těžké vrátit klíče.
Všechny vlády a spotřebitelské skupiny musí pracovat jednotně, aby se za volant těchto inspirujících vozidel dostalo více lidí.
No a závěrem musíme vyřešit strukturální nerovnováhu, která přetrvává v naší transportní politice.
Řečeno jednoduše, ti co nejvíce trpí “špinavou“ mobilitou, mají nejslabší politický hlas.
Kupříkladu data ze Spojeného království ukazují, že jsou to často ti nejchudší, kdo chodí nebo jezdí autobusem.
Vývoj veřejného transportu s nulovými emisemi je proto zřídkakdy hlavní prioritou pro vládu.
Aby se toto zvrátilo, musí zastánci EV lépe artikulovat ekonomické a společenské přínosy mobility s nulovými emisemi, jako je pozitivní efekt na veřejné zdraví.
Změna kurzu zabere čas. Má organizace na Kostarice pracuje na povzbuzování podniků a vlád k podpisu “paktu elektrické mobility,“ který podporuje investice do elektrické infrastruktury.
Na začátku roku 2018 spustíme online registr a do konce roku poté plánujeme mít na své straně 100 veřejných a privátních subjektů.
Kostarická vláda také debatuje o zákonu, který by poskytl na elektrický transport daňové úlevy.
Ostatní se v Latinské Americe snaží najít vlastní způsob na podporu elektrické mobility.
Například v Chile se soustředí na solární energii a na propojení mezi těžbou a výrobou EV výrobou.
Pouze politické změny však rozvoj EV nenastartují.
K tomu bude zapotřebí, aby se si zákazníci osvojili nový, čistý přístup k mobilitě.
Na Kostarice jsme pyšní na to, že téměř veškerá naše elektřina je produkována obnovitelnými zdroji, včetně vodní elektřiny, geotermální a větrné.
To nám dává stimul ke globálnímu přechodu z benzínem poháněných vozidel k elektrickým autům, autobusům a vlakům.
My Kostaričané usilujeme o “un país sin muflas” – zemi bez výfuků.
Rozšíření tohoto cíle do celosvětového měřítka je konečným cílem.
Jisté je, že prosazovat elektrický motor nad jeho benzinem poháněný přežitek zůstane obtížným úkolem.
Avšak nové technologie, jako jsou lepší baterie či rychlejší nabíjecí stanice, pomůžou tento přechod urychlit.
Stejně jako CEO Shellu se i já domnívám, že přechod na elektrický transport je nevyhnutelný.
To, co dnes vidíme na silnicích, je pouze začátek.
Prázdné sliby a mrtvé děti
LONDON – Mezi 169 cíli obsaženými v Udržitelných rozvojových cílech (SDGs) – přijatých minulé září Organizací spojených národů, uprostřed záblesků pompézních událostí, podpory celebrit, poplácávání po zádech světovými lídry, dárci a nevládními organizacemi – byl pohřbený životně důležitý slib eliminovat do roku 2030 “úmrtí dětí, jímž lze předejít.”
Je to případ pro naší generaci – ale takový, který bude vyžadovat více než jen komuniké OSN.
Poslední soubor mezinárodních rozvojových cílů, Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), rozhodně přinesl podstatný pokrok; počet dětí, které umíraly před dosažením pátého roku života, klesl z deseti milionů v roce 2000, kdy byly MDGs přijaty, na 5.9 milionu v roce 2015.
Některé z nejchudších zemí světa zaznamenaly některé z nejvýznamnějších zisků.
Tento pokrok byl poháněn několika faktory, včetně klesající chudoby a velkých investic do komunitních systémů zdravotní péče.
Nasazením zdravotních sester, porodních asistentek a dalších zdravotních pracovníků rozšířily tyto systémy nabídku prenatální péče, jednoduchých porodnických zásahů, zajistily čisté řezy porodní šňůry a poporodní péči.
Kupříkladu Etiopie během poslední dekády nasadila menší armádu čítající 38 000 zdravotních pracovníků.
Mezinárodní spolupráce byla také klíčová.
Pomoc pro děti a zdraví matek narostla od roku 2000 dramaticky a nyní činí 12 miliard dolarů ročně.
Rozvojová pomoc umožnila vytvoření komunitních zdravotních programů a hrála klíčovou roli ve vývoji a nasazení vakcín, sítí proti moskytům a lékařské léčby, což od roku 2000 snížilo počty úmrtí hlavních smrtelných nemocí – zápalu plic, průjmů, malárie a spalniček - o zhruba 70%.
Nyní ty špatné zprávy.
Za dobu, kterou vám trvá přečíst tento článek, zemře více než 30 dětí z důvodů, kterým se dalo předejít, nebo mohly být alespoň léčeny.
Každý rok zemře více než milion dětí v den svého narození a další milion během prvního roku života.
Téměř polovina všech úmrtí dětí se odehraje v novorozeneckém období (prvních 28 dní) – a podíl roste.
Drtivá většina těchto úmrtí mohla být odvrácena.
Pokud však bude pokrok pokračovat stávajícím tempem, i tak zde bude v roce 2030 nějakých 3,6 milionu úmrtí ročně.
K nastartování pokroku musíme rozvíjet zdravotní péči a další kroky, které cílí na chudobu, zranitelnost a nerovnost – faktory, které uvádějí mnoho dětí a jejich matek v nebezpečí.
Učinit zdravotní péči dostupnou ve větší míře je rozhodně začátek.
Chudí jsou však, bohužel příliš často, z péče vyloučeni, i když kliniky existují.
Vezměme si Indii, která představuje pětinu dětských úmrtí celosvětově.
Téměř všechny ženy z nejbohatších 20% domácností požívají prenatální péče a kvalifikovaných asistentů u porodu; obdobné pokrytí u nejchudších je méně než 10% - horší než v subsaharské Africe.
Hon za ekonomickým růstem udělal se snížením tohoto nepoměru jen málo.
A Indie je pouze jeden příklad.
Každý rok porodí asi 36 milionů žen v nízko a středně příjmových zemích bez kvalifikovaných asistentů.
Ještě většímu množství dětí se nedostane postnatální lékařské kontrole.
Drtivá většina těchto žen a dětí má jednu věc společnou: jsou chudí.
Pokud se dítě narodí matce s nízkými příjmy, tak skutečně roste riziko dětské úmrtnosti o faktor 2-3 a to ve většině Jižní Asie a subsaharské Afriky.
Rozdíly ve zdravotních výsledcích vycházející z bohatství výrazně přesahují těhotenství a porod.
Děti, které se narodí chudým matkám, mají mnohem menší pravděpodobnost, že se jim dostane očkování či léčby potenciálně smrtelných chorob, jako je zápal plic či průjmy.
Výsledky průzkumu svědčí o tom, že náklady jsou hlavní bariérou, která vylučuje chudé matky a děti ze zdravotní péče.
Nutit zoufale chudé ženy platit za zdraví své a svých dětí je receptem na nerovnost, neefektivnost a úmrtí dětí.
Prokázaným prostředkem proti tomu je veřejně financovaná všeobecná zdravotní péče.
Bohužel politické elity v zemích s vysokou mortalitou jako je Indie, Pákistán a Nigérie – ty stejné elity, které podepsaly SDGs – v tomto zřetelně selhaly.
Pokud to země se slibem v rámci SDGs o snížení dětské úmrtnosti myslí upřímně, musí brát vážně zajištění rovnosti ve zdravotní péči.
Mohly by začít tím, že představí národní cíle v podobě snížení rozdílu v úmrtnosti mezi nejbohatšími 20% a nejchudšími 20% a to v období následujících sedmi let.
Nicméně cíle, které nejsou podpořeny financemi, nejsou hodny prohlášení, na kterém stojí.
Vlády rozvojových zemí by měly investovat alespoň 5% HDP na zdraví, zrušit poplatky za mateřskou zdravotní péči a zajistit, že finanční zdroje – a zdravotničtí pracovníci – jsou alokováni takovým způsobem, který snižuje nerovnost ve zdravotní péči.
Zahraniční pomoc musí také hrát zásadní roli.
Zde by se měl důraz posunout ze zajišťování zásahů dle specifického onemocnění k tvorbě zdravotních systémů.
Potřebujeme globální společenskou smlouvu o zdraví, která by uzavřela finanční mezeru – zhruba 30 miliard dolarů – a zajistila všeobecné zdravotnické pokrytí, což vyžaduje propojení populace s kvalifikovanými zdravotníky, kteří jsou vybaveni k poskytování zdravotní péče.
Jen subsaharská Afrika bude potřebovat nabrat a vyškolit asi milion komunitních zdravotníků, aby se tak zajistilo všeobecné pokrytí.
Jakákoliv strategie k dosažení cíle snížení dětské úmrtnosti do roku 2030 musí jít daleko za zdravotní sektor a soustředit se na širší nerovnosti – například ve výživě, vzdělání a přístupu k čisté vodě a hygieně – které se podílejí na dětské úmrtnosti.
Dívky budou potřebovat zvýšenou ochranu, aby nebyly nuceny do časných sňatků a těhotenství.
Celosvětově čelí děti smrtelné kombinaci nerovnosti, nespravedlnosti a diskriminaci na základě pohlaví Zaslouží si něco lepšího.
Slib eliminovat do roku 2030 dětská úmrtí, kterým lze předejít, je naší šancí zajistit, že to dostanou.
Cesta ke světu bez tuberkulózy
ŽENEVA – Když bylo Mabruce osmnáct, přišla jednou domů ze školy a začala vykašlávat krev.
Cítila se špatně už asi dva měsíce, a když přišla na kliniku, popsala příznaky jako hubnutí, únavu, dýchavičnost, horečky, noční pocení, ztrátu chuti k jídlu a bolest při dýchání a kašli.
U Mabruky byla zjištěna tuberkulóza (TBC) a byl jí předepsán denní režim 9-10 prášků.
Léčba trvala šest měsíců a během té doby nemohla chodit do školy.
Je šokující, že Mabručina zkušenost byla téměř stejná, jako by se TBC nakazila v 50. letech minulého století, kdy byly objeveny první léky.
V důsledku absence léčebných inovací od té doby, špatných životních podmínek a široce rozšířené chudoby je milionům lidí po celém světě stále upíráno právo na život bez TBC.
Každoročně se nemocí nakazí víc než deset milionů lidí.
Přestože jí lze předcházet prevencí a lze ji léčit, je hlavní příčinou úmrtí mezi lidmi s HIV a nejčastější příčinou úmrtí vlivem infekčního činitele v moderní době.
Standardní léčba TBC je nepřijatelně zastaralá.
Terapie je tak dlouhá a vedlejší účinky tak nepříjemné, že za absence komunitně založených programů mnoho lidí s TBC přestane léky během režimu užívat.
Jedním z důsledků je vzestup antimikrobiální rezistence (AMR), která je v současnosti přední světovou zdravotní hrozbou.
Multirezistentní tuberkulóza v roce 2016 usmrtila 240 000 lidí.
Víc než polovina nakažených takovou TBC nemá přístup k účinné léčbě.
U těch, kdo se léčit mohou, terapie často trvá nejméně dva roky, za předpokladu, že se najde lék, který proti odolným bakteriím zabírá.
Cílem Agendy udržitelného rozvoje OSN je vymýtit TBC do roku 2030.
Úsilí lídrů a investice potřebné k dosažení této mety přesto akutně chybí.
Při současném tempu dosahování pokroku nám bude trvat do roku 2180, než s jednou ze světově nejstarších hrozeb pro veřejné zdraví skoncujeme.
Mezinárodní společenství musí učinit pět konkrétních kroků, aby metlu TBC jednou pro vždy vymýtilo.
V prvé řadě je třeba zaplnit mezery ve stávajících zdravotnických soustavách, aby byly všem lidem dostupné služby nutné k prevenci, diagnostice a léčbě TBC.
Političtí vůdci a lídři občanské společnosti se musí víc přičinit o prosazení zdraví jako lidského práva.
Přitom by se měli zaměřit zejména na AMR, která představuje hrozbu pro současné i budoucí generace.
Zadruhé musí zákonodárci a poskytovatelé zdravotní péče změnit standardní reakci na TBC, aby byla spravedlivější, založená na právech, nediskriminační a zaměřená na člověka, a to nejen ve zdravotnických prostředích, ale i na pracovištích, ve školách a věznicích.
Obzvlášť důležité je to u zranitelných skupin obyvatel, mimo jiné dětí a lidí s HIV.
Pohlédneme-li však na věc obecněji, nejzazším cílem by měla být všeobecná dostupnost zdravotní péče, aby byli lidé chráněni před potenciálně zničujícími zdravotnickými výdaji spojenými s TBC a multirezistentní TBC.
Zatřetí se musíme zavázat k uskutečnění investic nezbytných k vymýcení TBC, s vědomím, že tato eticky správná volba má také finanční smysl.
OSN odhaduje, že v dlouhodobém výhledu, „každý dolar vynaložený na TBC přinese až 30 dolarů na lepším zdravotním stavu a vyšší produktivitě“.
Čtvrtou prioritou je využít zdrojů soukromého sektoru.
K podnícení inovací a nových objevů naléhavě potřebujeme víc partnerské spolupráce mezi vládami, podniky (zejména výrobci léčiv) a organizacemi občanské společnosti.
Cílem by mělo být vyvinout lepší, méně toxické léčebné režimy, které zabírají rychleji než ty, které máme k dispozici v současnosti.
Konečně se mezinárodní společenství musí zavázat k rozhodnému a zodpovědnému globálnímu vedení.
Bez zodpovědnosti mají cíle a závazky pramalý význam.
Na vlády je nutné vyvíjet tlak, aby zvyšovaly životní úrovně.
To znamená zajistit přístup k výživné stravě, čistému prostředí a vzdělávání a pečovat o zdravé ekonomické podmínky.
Splnění těchto cílů udělá hodně pro snížení břemene TBC.
Při plnění tohoto programu se zemím dostává pomoci od významných světových zdravotnických organizací, jako jsou Globální fond pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, Unitaid, Krizový plán prezidenta USA na pomoc proti AIDS a další.
Vzhledem k tomu, že schodek ve financování dosahuje 2,3 miliardy dolarů ročně, snahu o vymýcení TBC nelze nechat jen na několika organizacích.
Země, které dosáhly významného pokroku v boji proti TBC, jsou za posledních 15 let výjimkou.
Aby se pokrok stal globální normou, budeme muset dát dohromady kritické množství zemí, které řeší strukturálními faktory TBC a zároveň vyčlenily dostatečné financování na léčbu.
Konkrétně to znamená rozpoznat 40 % případů tuberkulózy – z nichž 60 % je mezi lidmi s HIV –, které každoročně uniknou pozornosti.
Valné shromáždění OSN pořádá 26. září své vůbec první zasedání na vysoké úrovni na téma TBC a členské státy vydají politické prohlášení o záměru tuto záležitost řešit.
Rádi bychom je vyzvali, aby uvažovaly o výše uvedených pěti součástech aktivit.
Právě tam začíná cesta ke světu bez tuberkulózy.
Vybírání nejlepších studentů
PRINCETON – V různých zemích a z různých příčin jsou pod palbou zásady pro přijímání na vysoké školy.
V Bostonu 15. října začne soudce projednávat žalobu, která tvrdí, že postup přijímání uchazečů na Harvard diskriminuje Američany asijského původu.
Ve Velké Británii poslanec David Lammy označil Oxford a Cambridge za „léno pevně zakořeněných výsad“ kvůli vysokému počtu studentů, jež přijímají ze soukromých škol.
V Japonsku se Tokijská lékařská univerzita omluvila za falšování výsledků přijímacích zkoušek uchazeček s cílem zachovat strop podílu přijatých žen na 30 %.
Podívejme se postupně na každý z těchto sporů.
Už dlouho je zřejmé, že podíl Američanů asijského původu přijatých na nejlepší soukromé univerzity v USA je výrazně nižší než počet přijatých na nejlepší veřejné vysoké školy, kde je zakázáno zohledňovat původ.
Například v roce 2013 bylo na Harvardovu, Yaleovu, Princetonskou, Brownovu, Cornellovu a Columbijskou univerzitu zapsáno 14-18 % Američanů asijského původu.
Ve dvou předních kampusech Kalifornské university, v Los Angeles a Berkeley, dosáhlo toto rozpětí 32-35 %.
Tento rozdíl nemůže plně vysvětlit ani demografický profil Kalifornie, protože na Stanfordu, nejlepší kalifornské soukromé univerzitě, je počet přijatých Američanů asijského původu, dosahující 23 %, stále mnohem nižší než na tamních předních státních ústavech.
(Naproti tomu mezi zapsanými na soukromý California Institute of Technology tvořili Američané asijského původu 43 %.)
Byť jsou Harvard, Stanford, Yale, Princeton, Brown, Cornell a Columbia soukromé univerzity, každá pobírá miliony dolarů z veřejných zdrojů, což s sebou nese požadavky zakazující „nezákonnou“ rasovou diskriminaci.
Organizace žalující Harvard, Students for Fair Admissions, předložila soudu listinu dokládající, že přezkum uskutečněný kanceláří interních šetření samotné Harvardovy univerzity zjistil, že v roce 2013 bylo u Američanů asijského původu méně pravděpodobné, že budou přijati, než u bělochů, kteří si vedli srovnatelně dobře ve všech kritériích s výjimkou subjektivního „osobnostního“ hodnocení.
Kdyby se přijímací řízení zakládalo výhradně na akademickém výkonu, na Harvard by přicházelo 43 % Američanů asijského původu.
Místo toho jich bylo 19 %.
Americké ministerstvo spravedlnosti v srpnu v případu předložilo „prohlášení o zájmu“, v němž tvrdí, že se Harvardu nepodařilo prokázat, že Američany asijského původu protiprávně nediskriminuje.
To může být motivováno útokem Trumpovy administrativy na afirmativní akce ve prospěch afroamerických a hispánských studentů, leč bylo by možné přijmout víc studentů z řad těchto znevýhodněných menšin, aniž by se přijetí ztěžovalo Američanům asijského původu oproti americkým bělochům.
Na Oxfordskou a Cambridgeskou univerzitu už dlouho padá kritika, že přijímají neúměrný počet studentů ze soukromých škol jako Westminster a Eton.
Oxford loni přiznal, že přijal víc studentů z 12 soukromých škol než ze všech 841 státních všeobecných škol.
Děje se to navzdory tomu, že od roku 2009 utratil 13,6 milionu liber (17,8 milionu dolarů), aby oslovil znevýhodněné školy, přičemž tato snaha vedla k přijetí 126 znevýhodněných studentů navíc, s náklady na samotné aktivní oslovování ve výši 108 000 liber na znevýhodněného studenta.
Ve strmě nerovných společnostech lze od elitních univerzit, které čerpají veřejné prostředky, náležitě očekávat, že se zapojí do podpory sociální mobility.
Mohou tak činit, aniž by se zpronevěřily vzdělávacím hodnotám, jestliže při výběru studentů vezmou v úvahu důkazy, že studenti ze znevýhodněných škol předčí své spolužáky z lepších škol, kteří při zkouškách před přijetím na univerzitu dosáhli téhož výsledku.
To znamená, že u studentů z nejlepších škol by se výsledky zkoušek měly snižovat v takovém rozsahu, který zajistí přijetí těch akademicky nejzdatnějších.
Jak nejlépe měřit studijní schopnosti v různých kontextech, lze zjistit zkoumáním akademického pokroku studentů pomocí konkurujících si metod hodnocení, například výsledků při zkouškách, testů IQ, pohovorů a tak dále.
Podporovat ještě větší sociální mobilitu přijímáním studentů ze znevýhodněných škol, u nichž není pravděpodobné, že budou prospívat stejně dobře jako ostatní uchazeči, by nahlodalo vzdělávací standardy univerzity a není samozřejmé, že by vysoké školy měly zajít až tak daleko.
Manipulace výsledků zkoušek, jež prováděla Tokijská lékařská univerzita u uchazeček o studium, spadá do jiné kategorie, protože se jedná o tak do očí bijící formu podvodu.
Předložené zdůvodnění uvedlo, že „mnoho studentek, které dokončí školu, nakonec opustí… lékařskou praxi, aby rodily a vychovávaly děti“.
Navzdory jistému uznání nutnosti reformovat v nemocnicích a dalších zdravotnických zařízeních praxi tak, aby vyhovovala potřebám lékařek, se zatím změnilo málo.
Mezi japonskými lékaři je pouze 20 % žen, což je číslo, které zemi umisťuje na chvost v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, jakož i hluboko pod 46% průměr OECD.
Je však s podivem, že ženy diskriminují i mnohé americké vysoké školy.
Jelikož dostávají víc žádostí o přijetí od dobře připravených žen než od obdobně připravených mužů, přijímají hůře připravené muže, aby v kampusu zajistily „genderovou vyváženost“.
Je genderová vyváženost tak důležitá, aby ospravedlnila potlačení principu rozdělování vzdělávacích příležitostí na základě studijních předpokladů?
Nejsamozřejmějším kritériem pro přijetí na vysokou školu je způsobilost ke studiu.
Důvody k odchylkám od tohoto kritéria, kupříkladu sociální mobilita či přání mít rozmanitou studentskou obec, by se měly výslovně deklarovat a obhájit a poté používat způsobem, který bude transparentní a poctivý.
Harvard bude muset dokázat, že tamní osobnostní hodnocení uchazečů v takovém testu spravedlivosti uspěje a že není opakováním faktických kvót, jež elitní univerzity Ivy League začaly používat ve 20. letech minulého století, aby snížily počty přijímaných židovských studentů.
Naproti tomu Oxford a Cambridge mají pevnou půdu pod nohama, jestliže vybírají uchazeče s nejlepšími studijními schopnostmi tím, že snižují výsledky studentů soukromých škol.
Konečně Japonsko potřebuje otevřenou diskusi o tom, jak nejlépe poskytnout ženám rovnou příležitost nejen vystudovat medicínu, ale také pokračovat v lékařské praxi, a tedy využít svého lékařského vzdělání ve prospěch těch, kdo potřebují zdravotní péči.
Chcete být kyborgem?
VARŠAVA/MELBOURNE – Přáli jste si někdy mít možnost připojit si k mozku paměť navíc?
Elon Musk vám s tím možná dokáže pomoci.
Musk řídí společnost známou především výrobou nejpokročilejšího elektromobilu Tesla.
Je také výkonným ředitelem SpaceX, která staví rakety, aby lidé mohli žít na Marsu.
Teď Musk odhalil, že je zakladatelem a výkonným ředitelem startupu Neuralink, jenž usiluje o vytvoření mozkových implantátů, které promění počítače v přímé rozšíření našich mozků, a tedy posílí naši inteligenci a paměť.
Muskovy různé projekty mají jeden zastřešující cíl: zabezpečit budoucnost našeho druhu.
Elektromobily zvyšují naději, že předejdeme nebezpečným úrovním globálního oteplení.
Trvalé osídlení Marsu by snížilo riziko, že změna klimatu – či jaderná válka, bioterorizmus nebo srážka s asteroidem – vyhubí náš druh.
Tomuto cíli slouží i Neuralink, neboť Musk patří k těm, kdo jsou přesvědčeni, že vytvořit stroj chytřejší, než jsme sami, je, řečeno slovy Nicka Bostroma, autora knihy Superinteligence, „základní darwinovská chyba“.
Vzhledem k překotnému pokroku umělé inteligence a množství pobídek k posilování inteligence počítačů však Musk nevidí způsob jak takovému vývoji zabránit.
Proto jako strategii, která nás zachrání před likvidací nadlidsky inteligentními stroji, upřednostnil propojení člověka s počítačem, abychom byli ještě chytřejší než nejnovější umělá inteligence, ať už je jakkoli nadaná rozumem.
Na tom, že si lidé nechají do těla implantovat elektronická zařízení, není nic nového.
Umělý kardiostimulátor se používá už téměř 60 let.
Od roku 1998 vědci vkládají ochrnutým lidem do mozku přístroje, jež jim umožňují pomocí myšlenek pohybovat kurzorem na monitoru nebo ve vyspělejších verzích pohybovat umělou rukou, která dokáže uchopit předměty.
Takové přístroje nás co do schopností nestaví nad běžnou zdravou osobu.
Umělec Neil Harbisson má ovšem do lebky implantovanou anténu, která mu umožňuje slyšet frekvence odpovídající nejen barvám, jež my vidíme – Harbisson trpí krajní formou barvosleposti –, ale též infračervenému a ultrafialovému záření, které je pro nás neviditelné.
Harbisson tvrdí, že je kyborg, tedy organizmus s technologicky vyspělými schopnostmi.
Abychom od těchto užitečných, ale omezených zařízení dospěli k takovým interakcím mezi mozkem a strojem, o jaké usiluje Musk, byly by nezbytné zásadní vědecké průlomy.
Většina výzkumu v oblasti mozkových implantátů používá zvířata, což je po desítkách let ubližování opicím a jiným zvířatům eticky sporné.
Každopádně k úspěchu Muskova plánu budou nevyhnutelné pokusy na lidech i na zvířatech.
Nevyléčitelně postižení či smrtelně nemocní pacienti by se mohli dobrovolně hlásit do lékařského výzkumu, který jim nabídne naději tam, kde jinak žádná není.
Neuralink začne s výzkumem navrženým tak, aby pomohl právě takovým pacientům, ale k dosažení své velké mety bude muset jít dál.
Ve Spojených státech, Evropě a většině ostatních zemí s vyspělým biomedicínským výzkumem by vzhledem k přísným předpisům pro využívání lidských jedinců bylo mimořádně těžké získat povolení k provádění experimentů usilujících o zlepšení našich kognitivních schopností propojením lidských mozků s počítači.
Americké regule přiměly Phila Kennedyho, průkopníka používání počítačů k tomu, aby ochrnutí pacienti mohli komunikovat pouhou myšlenkou, aby si kvůli dalšímu vědeckému pokroku nechal implantovat elektrody do svého vlastního mozku.
I tak musel odjet do středoamerického Belize, aby našel chirurga ochotného operaci provést.
V Británii si zastánce kyborgů Kevin Warwick a jeho manželka nechali do paží implantovat datová pole, aby ukázali, že je možná přímá komunikace mezi nervovými soustavami samostatných lidských bytostí.
Musk nadnesl, že předpisy, jimiž se řídí využívání lidských subjektů ve výzkumu, by se mohly změnit.
To může určitou dobu trvat.
Zatím se dál hrnou nespoutaní nadšenci.
Tim Cannon nemá vědeckou ani lékařskou kvalifikaci Phila Kennedyho či Kevina Warwicka, leč nezabránilo mu to spoluzaložit pittsburskou společnost, která implantuje bionická zařízení, často poté, co je nejprve vyzkoušel na sobě.
Na události označované za „první světový veletrh kyborgů“, která se roku 2015 konala v Düsseldorfu, svůj přístup vystihl takto: „Pusťme se do toho a skutečně pojďme na to.“
Lidé na düsseldorfském veletrhu kyborgů měli v prstech a pažích implantované magnety, čipy pro radiofrekvenční identifikaci a jiná zařízení.
Chirurgické zákroky provádějí často tatéři a občas veterináři, protože kvalifikovaní lékaři a chirurgové se zdráhají operovat zdravé lidi.
Mají doktoři pravdu?
Měli bychom zdravé lidi od implantace techniky do těla odrazovat, ne-li jim ji přímo zakázat?
Warwick říká, že činy kyborgických nadšenců prospívají vědeckému výzkumu. „Jsou k tomu povolaní,“ říká a má zřejmě pravdu – za předpokladu, že jsou řádně poučení o rizicích a svobodně se rozhodnou je podstoupit.
Jestliže lidem neznemožňujeme kouření ani lézt v zimě na K2, není snadné zdůvodnit, proč bychom měli projevit víc paternalizmu, když se lidé dobrovolně rozhodnou přispět k pokroku ve vědě.
Takové konání jim může naplnit život smyslem, a má-li pravdu Musk, mohlo by nás nakonec zachránit všechny.
Začněme věřit v sílu Evropy
BRUSEL – Geopolitické otřesy, kterých jsme v dnešní době svědky, dokládají naléhavost toho, aby si Evropská unie našla svoji vlastní cestu ve světě, jejž čím dál více definuje neskrývaná mocenská politika.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Je to svět geostrategického soupeření, ve kterém se někteří lídři nerozpakují použít sílu a kde se ekonomické i jiné nástroje stávají zbraní.
My, Evropané, si musíme zvyknout na to, že jednat je třeba se světem takovým, jaký je, ne s takovým, jakým bychom ho chtěli mít.
Abychom americko-čínské konkurenci obstáli, musíme si znovu osvojit mocenský jazyk a začít sami sebe vnímat jako prvoligového geostrategického hráče.
Na první pohled to může vypadat jako nepřekonatelná výzva.
Evropská unie přeci vznikla proto, aby s mocenskou politikou skoncovala.
Mír a právní stát v ní byl zaručen oddělením tvrdé síly od hospodářství, zákonodárství a měkké síly.
Měli jsme za to, že mnohostrannost, otevřenost a vzájemnost je ten nejlepší model nejen pro náš kontinent, ale i pro zbytek světa.
Dopadlo to bohužel jinak.
Čelíme realitě, která je o dost krutější.
Řada hráčů neváhá použít sílu, aby dosáhla svého.
Sledujeme, jak se ke strategickým účelům dnes a denně využívají ekonomické nástroje, datové toky, technologie i obchodní politiky.
Jak se s tímto novým světem Evropa vyrovnává?
Podle mínění mnohých nemůže zahraniční politika EU nikdy uspět, protože Evropa je příliš slabá a příliš rozdělená.
Je samozřejmě pravda, že pokud se členské státy neshodnou na klíčových krocích a rozhodnutích, naši kolektivní důvěryhodnost to oslabuje.
Někdy se totiž shodneme jen na tom, že vyjádříme společné obavy, ale méně už na tom, jak je chceme řešit.
Kvůli zásadě jednomyslnosti je obtížné dospět ke shodě na kontroverzních otázkách, a riziko paralýzy je tak vždy reálné.
Členské státy si musí uvědomit, že svým vetem oslabují nejen Unii, ale také samy sebe.
Krom toho nelze chtít silnější roli Evropy ve světě, a přitom do ní neinvestovat.
Evropa se musí vyvarovat jak odevzdanosti, tak rozptýlenosti.
Odevzdanost znamená myslet si, že problémů světa je moc nebo že jsou od nás všech Evropanů tak daleko, že se jimi nemusíme zabývat.
Pro společnou strategickou kulturu je ale nezbytné, abychom my všichni Evropané vnímali bezpečnostní hrozby jako nedělitelné.
Myslet si, že Libye a Sahel se týkají jen středomořských členských států, je stejně absurdní jako představa, že bezpečnost Pobaltí se týká pouze východní Evropy.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Rozptýlenost pak spočívá ve snaze o angažovanost všude, včetně projevů znepokojení nebo dobré vůle a v kombinaci s humanitární pomocí či prostředky na obnovu.
Jako kdyby si velké mocnosti mohly rozbíjet talíře, jak se jim zlíbí, a EU byla jejich samozřejmým dodavatelem nádobí.
Musíme jasně pojmenovat, jaké jsou naše politické cíle a jaké máme schopnosti.
Díky své obchodní a investiční politice, finanční síle, diplomatické přítomnosti ve světě, zákonodárné kapacitě a rostoucím bezpečnostním a obranným nástrojům má Evropa k dispozici celý arzenál vlivových prostředků.
Problémem Evropy ale není málo síly.
Jejím problémem je málo politické vůle ke sdružení všech jejích sil tak, aby se doplňovaly a aby byl jejich dopad co největší.
Diplomacie nemůže uspět bez konkrétních činů.
Jestliže má vydržet křehké příměří v Libyi, musíme podpořit zbrojní embargo.
Jestliže chceme, aby přežila dohoda o íránském jaderném programu, musíme zajistit, aby byla přínosná i pro Írán, pokud ji začne znovu v plné míře dodržovat.
Jestliže chceme, aby uspěly snahy o usmíření a reformy na západním Balkáně, musíme nabídnout důvěryhodný proces přistoupení k EU spolu s dalšími výhodami.
Jestliže chceme mír mezi Izraelci a Palestinci, musíme se zasadit o vyjednané řešení, na kterém se shodnou všechny strany a které bude založeno na mezinárodním právu.
Jestliže nechceme, aby se africký Sahel utopil v bezpráví a nejistotě, musíme se tam více angažovat.
To vše jsou příklady, kde si členské státy musí přiznat svou odpovědnost.
Vedle řešení krizí v evropském sousedství zde jsou ještě dvě další klíčové priority.
První je nová integrovaná strategie EU pro Afriku a s Afrikou, naším sesterským kontinentem.
Musíme mít ambice.
Musíme zhmotnit naše slova o rovném partnerství konkrétními činy v oblasti obchodu, inovací, změny klimatu, kyberprostoru, bezpečnosti, investic a migrace.
Za druhé se pak musíme vážně zamyslet nad tím, jak přesvědčivě jednat s dnešními globálními strategickými aktéry – Spojenými státy, Čínou a Ruskem.
I když jsou v mnoha ohledech různí, všichni tři praktikují taktiku „něco za něco“ a mocenskou politiku.
Naše reakce by měla být rozrůzněná a odstíněná, přitom ale prozíravá a připravená bránit hodnoty a zájmy EU a dohodnuté mezinárodní zásady.
Nic z toho nebude snadné a ne vše z toho bude dosaženo letos.
Vítězství nebo porážka v politické bitvě se ale odvíjí od přípravy.
Rok 2020 by proto měl být rokem, kdy Evropa zapracuje na svém geopolitickém přístupu, a vyhne se tak osudu hráče, který hledá svou identitu.
Jak přijmout vědu za svou
Dlouhodobý ekonomický pokrok pramení především z objevů a šíření zdokonalených technologií.
Vědeckotechnickou revoluci umožnil vynález tiskařského stroje, průmyslovou revoluci parní stroj a útěk Indie před hladomorem umožnilo zvýšení výnosů z farem – takzvaná „zelená revoluce“.
Dnešní éru globalizace pak odstartovalo masové rozšíření počítačů a internetu.
Kdykoliv tedy hledáme řešení některých nejpalčivějších problémů světa, je pravděpodobné, že se i ona dají alespoň zčásti nalézt v nových technologiích, které dokážou překonat staré a zdánlivě neřešitelné problémy.
Vezměme si třeba chudobu v Africe.
Již pro ni byla nabídnuta všechna myslitelná vysvětlení, která se obvykle zaměřují na to, co dělají Afričané špatně.
Návštěva afrických vesnic však člověku ozřejmí, že jejich problémy více souvisejí s bojem o přežití v obtížných fyzických podmínkách než s jakýmikoliv „zvláštními“ problémy, které jsou pro africké společnosti specifické.
Afričtí zemědělci vyprodukují na hektar zemědělské půdy zhruba třetinu toho co jejich kolegové jinde na světě, což má za následek hojně rozšířený hlad, který ještě zhoršuje silná hrozba nemocí.
Unikátní problém představuje malárie, jejímž viníkem je z velké části jeden druh afrického komára, který je mimořádně zdatným přenašečem této choroby.
Obdobně výjimečnou zátěž představují v Africe i další parazitická onemocnění.
Přidejme k tomu praktické obtíže spojené s rozbitými silnicemi a nedostatkem osobních i nákladních automobilů a výsledkem je hospodářská izolace.
Problémy spojené s přežitím jsou tedy enormní.
Přesto se nabízejí praktická řešení, protože specifické problémy lze překonat jednoduchými a levnými technologiemi.
Nízkou úrodnost zemědělské půdy lze zvýšit zlepšeným výběrem osiv přizpůsobených africkým podmínkám v kombinaci s technologiemi pro obnovu půdy a vodní hospodářství.
Malárii lze kontrolovat prostřednictvím nově vyvinutých trvanlivých sítí proti komárům a nové generace účinných léků.
Pod kontrolu lze dostat také další tropické nemoci, zatímco praktické technologie zajišťující bezpečnou pitnou vodu mohou dramaticky snížit výskyt průjmových onemocnění.
Mobilní telefony, místní bezdrátový internet a více dlážděných silnic, to vše by mohlo značně přispět k překonání hospodářské izolace afrických vesnic.
Dárcovské země ustavičně žádají Afričany, aby změnili obchodní politiku, vládní instituce, veřejnou správu a další věci.
Některé z těchto změn jsou důležité, ale role bohatých států je pokřivená, neboť se zaměřuje na všechno možné kromě otázky, jak financovat a zavádět praktické technologie za účelem řešení praktických problémů.
Na omylech bohatých zemí by nezáleželo, kdyby měly africké státy dost peněz na to, aby mohly potřebné technologie zavádět samy, avšak Afrika je tak chudá, že je odkázána na finanční pomoc, pokud chce vybřednout z chudoby.
Rozvojové problémy v Africe představují jen jeden z příkladů, jak lze palčivá celospolečenská témata řešit vývojem a rozšířením zdokonalených technologií.
Totéž bude platit i o otázce, jak si svět poradí s klimatickými změnami způsobenými člověkem – což je další ze zdánlivě neřešitelných globálních problémů.
Momentálně mění bohaté země celosvětové klima tím, že každoročně produkují miliardy tun oxidu uhličitého ze spalování uhlí, ropy a zemního plynu.
V příštích letech budou ke zvýšení mno��ství oxidu uhličitého v atmosféře mohutně přispívat rovněž Čína a Indie.
A přesto žádná země, bohatá ani chudá, nemá chuť snižovat svou spotřebu energie v obavách, že by tím ohrozila pracovní místa, příjmy a hospodářský růst.
Klíčovou součást řešení poskytnou nové technologie.
Již dnes dokážou „hybridní“ automobily, které kombinují benzinový a bateriový pohon, přibližně zdvojnásobit efektivitu využívání paliva a snížit emise oxidu uhličitého o polovinu.
Inženýři také vyvinuli metody, jak zachycovat oxid uhličitý, který vzniká při spalování uhlí v elektrárnách, a bezpečně ho skladovat v podzemí.
Tato nová technologie s názvem „zachycování a odlučování uhlíku“ může snížit emise oxidu uhličitého při výrobě energie o 80%.
Její nákladnost se přitom jeví jako relativně malá.
Zamysleme se také nad úbytkem stavů ryb v oceánech vlivem nadměrného rybolovu.
Celosvětová poptávka po spotřebě ryb roste a vzrůstá i celosvětová schopnost je lovit, což žene některé druhy na pokraj vyhynutí.
Zlepšená akvakultura, v jejímž rámci jsou ryby chovány v umělých sádkách a nádržích, má ještě stále k dokonalosti daleko – především z ekologických důvodů –, ale přesto jde o nesmírně slibnou technologii.
Během své nedávné návštěvy v Africe prohlásil jeden význačný vědecký pracovník v oboru zemědělství, že v dnešním světě má vědec blíže k zemědělci než kdykoliv předtím a současně dále k politikům než kdykoliv předtím.
Politici vědě nerozumějí a jen zřídkakdy se obracejí na vědce a inženýry se žádostí o radu při řešení důležitých otázek.
Všechno je vnímáno jako politikum a hlasy, nikoliv jako technický problém vyžadující technické znalosti; právě proto je africká chudoba tak často připisována korupci, a ne ekologickým problémům.
Myšlenku, že technologie mohou znamenat spásu, lze zavrhnout snadno.
I technologický pokrok koneckonců vyžaduje správné řízení, působení tržních sil, efektivní univerzity a tak dále.
Politika stále bude hrát roli.
Přesto je čas připustit, že vlády nejsou dost dobře uzpůsobeny k tomu, aby chápaly složité technologické problémy a příležitosti, které před světem stojí, a že je potřeba vyvinout nové metody, jež zajistí, že věda a technika získají takové postavení, aby mohly řešit celou řadu stále naléhavějších celosvětových problémů.
Nastal čas, aby všechny významné mezinárodní organizace i národní vlády přijaly zodpovědnost za nabytí vědeckých a technických znalostí, které budou v jedenadvacátém století potřebovat.
Spjati s říší
Bernard Kouchner, nový francouzský ministr zahraničí, je už dlouho znám jako význačný zastánce intervence do zemí, kde jsou porušována lidská práva.
Jako spoluzakladatel Lékařů bez hranic prohlásil, že „jsme vytvářeli morální právo ke vměšování se do cizí země.“ Kvůli masovým vraždám iráckých občanů, jež šly na vrub Saddáma Husajna, podpořil válku v Iráku.
U přičítání pohnutek názorům ostatních je třeba si vždycky dávat pozor.
Kouchner sám však častokrát prohlásil, že jeho humanitární intervencionismus inspirovala vražda jeho rusko-židovských prarodičů v Osvětimi.
Člověk s Kouchnerovými přístupy může a nemusí souhlasit, ale jeho pohnutky jsou zajisté čestné.
Skutečnost, že mnozí význační židovští intelektuálové v Evropě a ve Spojených státech – často, tak jako Kouchner, s levicovou minulostí – mají pochopení pro myšlenku využití amerických ozbrojených sil k prosazování cíle lidských práv a demokracie ve světě, může vycházet ze stejného pramene.
Každá síla je oprávněná, je-li třeba zabránit dalšímu šoa, a ti, kdo se vyhýbají povinnosti takovou sílu podpořit, nejsou považováni za nic lepšího než za napomahače zla.
Kdyby nás tak silně nepronásledovaly vzpomínky na appeasement nacistického režimu a následnou genocidu, lidé by se možná lidskými právy tolik nezaobírali.
A zdaleka ne všichni, kdo usilují o ochranu práv ostatních, se odvolávají na ohavnosti třetí říše, aby ospravedlnili angloamerickou ozbrojenou intervenci.
Termín „islamofašismus“ ovšem nevznikl nadarmo.
Vyzývá nás, abychom velkou část islámského světa považovali za přirozené pokračování nacismu.
Jak Saddám Husajn, jenž nebyl žádný islamista, tak íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád, jenž islamista je, jsou často popisováni jako přirození nástupci Adolfa Hitlera.
A evropská slabost, o „velezradě“ jejích liberálních autorů ani nemluvě, jež dláždí cestu k islamistickému dobytí Evropy („Eurábie“), je považována za děsivou ozvěnu appeasementu nacistické hrozby.
Revoluční islamismus je nepochybně nebezpečný a krvavý.
Přesto jsou analogie se třetí říší obvykle falešné, byť jako způsob očerňování lidí, s jejichž názory člověk nesouhlasí, jsou nesmírně účinné.
Žádná islamistická armáda se nechystá vpochodovat do Evropy – většina obětí revolučního islamismu žije na Středním východě, nikoli v Evropě – a Ahmadínedžád, navzdory své odporné rétorice, nemá ani zlomek Hitlerovy moci.
Odmítání mnohých muslimů integrovat se do západních společností, společně s vysokou mírou nezaměstnanosti a snadným přístupem k revoluční propagandě, může snadno vybuchnout v projevy násilí.
Vyhlídky na vznik „islamizované“ Evropy jsou ale rovněž vzdálené.
Neprožíváme opakování roku 1938.
Z čeho tedy ono zděšení ohledně evropského appeasementu, zejména mezi neokonzervativci?
Proč ona jednoduchá rovnice islamismu a nacismu?
Jako důvod se často zmiňuje Izrael.
Avšak Izrael může pro různé lidi znamenat různé věci.
Pro určité evangelikální křesťany se jedná o svaté místo druhého příchodu Mesiáše.
Pro mnoho Židů jde o stát, který jim vždy nabídne útočiště.
Pro neokonzervativní ideology je demokratickou oázou v poušti tyranií.
Obrana Izraele proti jeho islámským nepřátelům skutečně může být činitelem existenčního panikářství, které tvoří základ současné „války proti teroru“.
Jaderně vyzbrojený Írán by jistě v Izraeli vzbudil pocit větší zranitelnosti.
Jako vysvětlení je to ovšem zřejmě přehnané.
Kouchner neobhajoval západní intervenci v Bosně a v Kosovu kvůli Izraeli.
Jestliže obava o Izrael hrála nějakou úlohu, když Paul Wolfowitz obhajoval válku v Iráku, jednalo se pravděpodobně o úlohu podružnou.
Oba muže motivovaly obecné obavy o lidská práva a demokracii a dále snad geopolitické úvahy.
Přesto platí, že islamistická rétorika, již si osvojil mimo jiné Ahmadínedžád, je záměrně upravena tak, aby vyvolávala vzpomínky na šoa.
Existenční strach některých západních intelektuálů je tedy možná snazší vysvětlit než jejich pozoruhodnou, občas podlézavou důvěru ve schopnost vlády USA zachránit silou svět.
Vysvětlení této záhadné důvěry možná leží jinde.
Mnozí neokonzervativci se vylíhli z levicové minulosti, v níž byla víra v revoluci shora zcela běžná: „lidové demokracie“ včera, „liberální demokracie“ dnes.
Mezi Židy a dalšími menšinami může hrát jistou úlohu i historická paměť: ochrana říšského státu.
Rakouští a maďarští Židé patřili mezi nejkrajněji loajální poddané rakousko-uherského císaře, protože je chránil před násilným nacionalismem většinových populací.
Polští a ruští Židé, přinejmenším na počátku komunistické éry, byli často loajálními poddanými komunistického státu, neboť jim sliboval (falešně, jak se ukázalo), že je bude chránit před násilím antisemitských nacionalistů.
Pokud by skutečně byla pravda, že holá existence našeho demokratického západního světa je na pokraji zničení islamistickou revolucí, dávalo by rozhodně smysl hledat ochranu u rozsáhlé síly neformální americké říše.
Jestliže však člověk naše současné problémy vidí v méně apokalyptickém světle, naskýtá se pohled na další podobu trahison des clercs (zrady vzdělanců): slepé fandění občas pošetilé vojenské mocnosti zapojené do zbytečných válek, jež si vyžádají více životů, než kolik jich měly zachránit.
Demografická výzva pro rozvíjející se ekonomiky
WASHINGTON, DC – Stárnutí populace se často uvádí jako významný ekonomický problém rozvinutého světa.
Nová zpráva společnosti McKinsey Global Institute (MGI) však ukazuje, že v mnoha rozvíjejících se ekonomikách představují demografické posuny ještě větší ohrožení růstových vyhlídek.
Celosvětový růst populace o 1,6% ročně podnítil výrazné rozšiřování objemu pracovní síly a rychlé zvyšování HDP v mnoha rozvíjejících se ekonomikách.
V Číně a Jihoafrické republice se zaměstnanost více než zdvojnásobila a v Brazílii, Indii, Indonésii, Mexiku a Nigérii se nejméně ztrojnásobila.
V Saúdské Arábii vzrostla zaměstnanost téměř devětkrát.
Růst populace však zpomaluje a očekává se, že průměrný roční růst zaměstnanosti v rozvíjejících se ekonomikách klesne z 1,9% na 0,4%.
V absolutních číslech bude tento pokles hlubší než v rozvinutých ekonomikách, kde se v nadcházejících letech očekává propad ročního růstu zaměstnanosti z 0,9% na 0,1%.
Ve většině ekonomik se očekává, že zaměstnanost bude během příštího půlstoletí kulminovat; v Číně by se objem pracovní síly mohl v tomto období o 20% snížit.
Tento trend má samozřejmě výjimky.
Indonésie a JAR budou podle předpokladů dál vykazovat růst zaměstnanosti (byť pomalejšími tempy).
Objem pracovní síly v Nigérii by se měl v letech 2014 až 2064 podle odhadů ztrojnásobit a podobná tempa růstu zaznamená i řada dalších ekonomik subsaharské Afriky.
Celkově vzato však příznivé demografické podmínky pominou, což bude mít vážné dopady na růst HDP.
Pokud se současné trendy nezmění, pak tempa růstu HDP rozvíjejících se ekonomik klesnou do roku 2064 o jednu třetinu, z 4,8% na 3,1% ročně.
Ještě problematičtější je, že kvůli klesajícímu podílu obyvatel v práceschopném věku se v některých zemích o více než 30% sníží HDP na obyvatele – zejména se to týká Brazílie, Mexika a Saúdské Arábie.
Dobré je, že rozvíjející se ekonomiky mají k dispozici účinný prostředek, jak tyto trendy vyvážit: růst produktivity.
Jistě, roční růst produktivity by se v rozvíjejících se ekonomikách musel zrychlit o 57%, konkrétně z 2,8% na 4,4%, aby se tento demografický posun plně kompenzoval.
I když však tento ambiciózní cíl není dosažitelný všude, mají rozvíjející se ekonomiky značný prostor k růstu produktivity přebíráním již existujících postupů.
V posledních 50 letech se koneckonců rozdíl v produktivitě mezi rozvíjejícími se a rozvinutými ekonomikami prakticky nesnížil; v absolutních číslech se více než zdvojnásobil.
Průměrný růst produktivity v rozvíjejících se ekonomikách se sice ve všech desetiletích od 70. let zvyšoval, avšak to do značné míry odráží rychlý růst produktivity v jediné zemi: v Číně, kde roční průměr dosahuje od roku 1964 hodnoty 5,7%.
Jinde je bilance nerovnoměrná.
Mexiko a Saúdská Arábie zvýšily ve zmíněném období produktivitu o necelé 1%; Argentina, Brazílie, Rusko a JAR dosáhly růstu produktivity ve výši 1,2-1,5%.
Existují důvody věřit, že si tyto ekonomiky mohou vést mnohem lépe.
Při komplexním přístupu by 11 rozvíjejících se ekonomik (Argentina, Brazílie, Čína, Indie, Indonésie, Jihoafrická republika, Mexiko, Nigérie, Rusko, Saúdská Arábie a Turecko) mohlo do roku 2025 zvýšit svůj roční růst produktivity v průměru o plných 6%.
Tohoto růstu by se ze čtyř pětin dosáhlo zavedením postupů, které už se osvědčily jinde, a zbytek by „zařídily“ nové technologické, provozní a obchodní inovace.
Příležitostí k dostižení produktivity rozvinutých zemí je ve všech klíčových sektorech bezpočet.
V maloobchodním sektoru by rozvíjející se ekonomiky mohly do roku 2025 zdvojnásobit produktivitu zejména zavedením moderních prodejních formátů, jako jsou supermarkety a hypermarkety, které jsou nejméně třikrát produktivnější než tradiční malé prodejny.
V Mexiku by zvýšení podílu moderních prodejců o 10% přineslo pětadvacetiprocentní zvýšení celkové produktivity sektoru.
Podobně platí, že kdyby obrovský čínský automobilový průmysl konsolidoval činnost do menšího počtu větších provozů fungujících na hranici maximální kapacity, pak by se produktivita celého sektoru – která je hluboko pod průměrem rozvinutých zemí – mohla zvýšit až o 50%.
A řada zemí může značně zlepšit efektivitu svých potravinářských hodnotových řetězců například zemědělskou mechanizací.
Existuje také obrovský prostor pro inovace zvyšující produktivitu, zejména v oblasti zdravotnictví, které se ve většině rozvíjejících se ekonomik právě vyvíjí.
Digitalizace zdravotních záznamů například umožnila venkovské lékařské poradně v indickém Bhorugramu během pouhých čtyř let téměř zdvojnásobit počet poskytnutých imunizací.
Stejně tak umožnila administrativním pracovníkům západokeňského Mosoriotského venkovského zdravotnického centra ušetřit dvě třetiny času potřebného pro řešení administrativních otázek s dalším personálem a věnovat téměř dvojnásobek času registraci pacientů.
Pokud jde o provozní inovace, je zde příklad indického Aravindova systému oční péče, který se díky aplikaci principů průmyslového inženýrství na vlastní činnost stal největším světovým poskytovatelem oftalmologické péče.
Aravindovo centrum provádí jen o třetinu méně operací, než je celkový počet zákroků realizovaných ve Velké Británii v rámci veřejného pojištění (National Health Service), a to při šestinových nákladech – a s nižším procentem infekcí.
Při podpoře takových inovací mohou hrát významnou roli vlády.
Deregulace brazilského zemědělství a podpora výzkumu a vývoje umožnila Brazilské korporaci pro zemědělský výzkum zavést jako první více než 9000 technologických projektů včetně vyšlechtění tropické odrůdy sóji, které se daří v brazilském podnebí.
Efektivita se prudce zvýšila, což postavilo brazilské zemědělské výnosy na úroveň rozvinutých ekonomik.
Éra „snadného“ růstu HDP taženého mohutnou armádou mladých dělníků končí.
Rozvíjející se ekonomiky se musí k překážkám růstu postavit čelem a provést zásadní změny v politických strategiích, pobídkách a zavedených postupech, aby zvýšily produktivitu.
Uvědomit si tuto nutnost je první krok.
Nyní musí začít tvrdá práce.
Únik ze Světové banky
PHILADELPHIA – Slony v místnosti na výročním zasedání Mezinárodního měnového fondu/Světové banky v Limě v Peru byly Čínou inspirovaná Asijskou bankou pro investice do infrastruktury (AIIB) a Novou rozvojovou bankou (nebo “Rozvojovou bankou BRICS,” jak se jmenovala původně).
Budou se tyto nové instituce chovat jako Světová banka, nebo jako konvenčnější a “bankovnější“ Evropská investiční banka (EIB)?
A především, nebudou způsobem jak prosazovat – nebo paradoxně omezovat – čínské zájmy?
Realitou je, že během příští dekády nebudou tyto nové instituce nějak velkými věřiteli.
Vstupní kapitál každé z nich je 10 miliard dolarů; takže i s poměrem úvěru vlastního kapitálu 20% (což je současné minimum u Světové banky) by každá v příští dekádě mohla půjčit pouze 50 miliard dolarů – ne maličkost, ale těžko měnič pravidel hry – pokud do sebe nezahrnou nějakou zásadní soukromou investici.
Na čem ale záleží je fakt, že větší rostoucí trhy dávají zásadní kapitál do institucí, kterým bude dominovat Čína – indikátor toho, jak frustrovaní jsou ze Světové banky a IMF.
Světová banka je jako stará loď; za svých sedm dekád existence se na její trup nalepili různí korýši – lepkavé rozpočtové akrece transakční náklady – kteří stabilně brání její rychlosti a výkonu.
Ve finančním roce 2015 půjčila EIB více než dvakrát tolik než Světová banka a to při šestině personálu.
Ať již měříme toky (výplaty půjček) či akcie (nesplacené půjčky), Světová banka je masivně personálně přetížena a má mnohem vyšší rozpočet na administrativu než EIB.
Když banka vznikala, hlavním správním mechanismem byla rezidentní Rada ředitelů, která podléhala Radě guvernérů – obvykle ministrům financí, nebo ekvivalentním autoritám členských zemí.
S postupem času se objevily nové úřady; kancelář interního auditu, kancelář nezávislého posuzování, inspekční panel, hlavní úředník pro etiku a také kancelář instituční integrity.
Většina tohoto byrokratického růstu byla výsledkem tlaku od rozvinutých zemí, které své snahy časovaly v souladu s periodickým vyčerpáním Mezinárodní rozvojové asociace (okno Světové banky pro zvýhodněné půjčky).
Kritika západních, dobře organizovaných neziskových organizací vystavila banku ještě většímu tlaku, čímž odvrátilo pozornost od jakýchkoliv reálných strukturálních změn v jejím vedení.
A chytří prezidenti banky věděli, že nejlepší cesta, jak odvrátit politický tlak, je přidat ještě více zvonků a píšťalek – zejména pokud jsou hlasité a jsou dobře vidět.
Zhruba před dvěma dekádami existovala pozice ombudsmana a Administrativního tribunálu světové banky, kteří řešili vnitřní stížnosti.
Teď existuje celá výzbroj v podobě “Služby vnitřní spravedlnosti“: Poradci na pracovišti, Mediační kancelář (podle všeho bude následovat i Meditační kancelář), Panel pro peer review, Kancelář etického a obchodního chování a celé více- předsednictví pro integritu.
Abych parafrázoval komika Freda Allena, “Na lodích se jim říká korýši; ve Světová bance se přichytávají ke stolům a nazývají se vice prezidenti.“ A po poslední reorganizaci jsou jich více než dva tucty.
V mezičase se ukazuje, jak politika banky zaměřená silně proti riziku reflektuje racionální odpověď kritikům, kteří dělají poprask z každého nepovedeného projektu či programu.
Kritici, kteří vnímají selhání v komerčních projektech za běhu, vidí banku jako ve srovnání se soukromým sektorem jako lenochoda a jsou rozhořčení, když její projekty selžou.
Nicméně místo aby učinila riziko vlastní pro ekonomický rozvoj a vyvinula portfolio rizikově vybalancovaných projektů (a adekvátně stanovených cen na půjčky), předstírá banka, že je neomylná.
Výsledkem je, že se ten nejlepší stal nepřítelem prospěchu.
Averze k riziku šla ruku v ruce se zkreslenými institučními prioritami, což je evidentní na rozpočtu banky.
Ve finančním roce 2015 bylo alokováno 261 milionů dolarů na “závazky ke klientům,“ zatímco téměř dvojnásobek, přesně 931,6 milionu, šlo na “instituci, správu a administrativu“ (zbývajících 600 milionů pro “Řízení praxe a programů“ je údajně na podporu úvěrových operací).
Samotné výdaje na výkonnou radu byly 87 milionů dolarů.
Banka hlasitě hlásá o kladech výzkumu a pak utratí prakticky stejně - 44 milionů dolarů – na “externí a korporátní vztahy.“
Mnoho překážek, kterým čelí Světová banka, vychází z tlaku jejích větších akcionářů.
Protože nechtějí přenechat moc menším akcionářům, nebo povolit podstatný nárůst zdrojů k pokrytí mnohem větších globálních potřeb, nemají rostoucí ekonomiky příliš jiných možností než si vytvořit vlastní instituce.
Světová banka nezmizí; existuje příliš mnoho partikulárních zájmů (včetně vysokoškolských a neziskových sektorů), dychtivých po penězích ostatních.
Ale výkonnost banky výstižně ukazuje, jak i skvěle vyprojektovaná a dobře postavená loď zpomalí, když se objeví vlny a to až do doby, kdy přenechá místo novějším plavidlům.
Rozvíjející se ekonomiky potřebují nové financování, ne moratoria
BOGOTÁ – Mnozí vyzývají k dočasnému moratoriu na všechny splátky dluhů ze strany rozvojových a rozvíjejících se ekonomik s cílem předejít tomu, aby pandemie COVID-19 vyvolala cunami suverénních platebních neschopností.
Než pasivně čekat, až dlužníci přestanou plnit své povinnosti, argumentuje se, byli by na tom věřitelé lépe, kdyby teď souhlasili, že se splátky na nějaký čas pozastaví.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Avšak přestože by všeobecné zmražení splátek dluhů mohlo pomoci mnoha zemím s nízkými příjmy, které lepší možnost nemají, pro rozvíjející se ekonomiky, které si v současnosti zachovávají přístup na finanční trhy, by mohlo být kontraproduktivní.
Tyto země dnes potřebují víc kapitálových přílivů, ne omezení odlivů.
Pozastavení splátek přináší dva problémy.
Zaprvé, rozvíjející se ekonomiky potřebují nové čisté financování – jinými slovy víc zdrojů, než by se jim uvolnilo zmražením jejich povinností z obsluhy dluhu.
Zadruhé, země, které se zúčastní pozastavení splátek, budou čelit žalobám některých držitelů dluhopisů, což poškodí jejich budoucí přístup na kapitálové trhy.
Zmražení dluhu by bylo obzvlášť problematické pro země s významnými zahraničními investicemi do tamních kapitálových trhů v místní měně.
Úprk zahraničních investorů by vytvořil ještě větší tlak na měny rozvíjejících se trhů, což by hnalo vzhůru inflaci a omezilo likviditu dostupnou k zmírňování hospodářských důsledků COVID-19.
Zavést regulaci kapitálu s cílem zabránit finančním odlivům je neméně nerozumné: kapitál by se beztak poroučel a na odchodu by ještě natropil spoušť.
Zatímco by dluhové moratorium nadělalo rozvíjejícím se trhům víc škody než užitku, bylo by nerealistické očekávat, že financování, jež teď tyto země vyžadují, poskytne soukromý kapitál.
Pravda, několik rozvíjejících se ekonomik v dubnu čerpalo za rozumných podmínek z trhů se suverénními dluhopisy: Mexiko vydalo dluh v hodnotě šesti miliard dolarů, Izrael pěti miliard, Indonésie získala 4,3 miliardy, Peru tři miliardy a Paraguay miliardu, zatímco Panama a Guatemala si přišly na nižší částky (kromě toho Katar, Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie emitovaly dluh v celkové výši 24 miliard dolarů).
Jsou to ale nízké částky, v poměru k potřebám rozvíjejících se ekonomik v odhadované výši 2,5 bilionu dolarů ve financování na letošní a příští rok.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Navíc neexistuje záruka, že budoucí emise dluhopisů uspějí.
Rozvíjející se ekonomiky stěží zažijí zotavení s prudkým odrazem ode dna, což jim zhorší úvěrové profily.
Zotavení si vyžádá čas a – podobně jako virus – přijde ve vlnách, což vyvolá ještě větší nejistotu.
Jak budou globální ekonomické údaje vyvolávat zklamání, investoři se budou čím dál víc přiklánět k bezpečnějším aktivům a budou si snižovat expozici vůči rozvíjejícím se ekonomikám.
Co tedy dělat, nejeví-li se jako hodné doporučení dočasné moratorium ani spoléhání na soukromý kapitál?
Kdyby rozvíjející se ekonomiky pokračovaly v zajetých kolejích, reagovaly by žádostí o dodatečnou podporu od Mezinárodního měnového fondu a multilaterálních (a regionálních) rozvojových bank (MRB).
Tyto instituce ale poskytnout potřebné zdroje nedokážou.
MMF má palebnou sílu nanejvýš na úrovni bilionu dolarů, zatímco MRB můžou poskytnout dalších několik set miliard dolarů – což je odrazem nedostatečného kapitálu těchto institucí a strachu ze ztráty jejich úvěrových ratingů AAA.
Doplnit v nich kapitál bude trvat roky, vzhledem k řadě překážek, mimo jiné v Kongresu USA, kdežto finance jsou zapotřebí teď.
Řešení spočívá na centrálních bankách, které vydávají rezervní měny, a měly by si tudíž dělat upřímnou starost o zdravotní stav globální ekonomiky.
Koordinovaně s MMF a MRB by měly zřídit subjekt zvláštního určení (SZU), který by působil jako most mezi obrovským množstvím aktuálně dostupné globální likvidity a rostoucími finančními potřebami rozvíjejících se ekonomik.
Konkrétně by tento SZU měl vydávat dluhopisy, jež by přední centrální banky kupovaly v rámci svých programů kvantitativního uvolňování (QE), a pak výtěžky půjčovat rozvíjejícím se ekonomikám.
S jistým úvěrovým posílením by se tyto půjčky mohly sekuritizovat a obchodovat jako jiná finanční aktiva.
SZU by potřeboval určité vlastní jmění, aby si udržel minimální úvěrový rating vyžadovaný centrálními bankami, které by kupovaly jeho dluhopisy: poskytnout by jej mohly MRB, jakož i národní vlády.
Strukturování nových půjček, dohled nad nimi a jejich obsluhu by vykonávaly MRB; úvěry by přitom mohly být syndikované mezi SZU a MRB.
Část půjček připadající na SZU by samozřejmě nebyla vedena v bilancích MRB, takže by nepostihovala jejich úvěrové ratingy.
Půjčky od SZU by se přitom měly použít pouze na řešení nouze související s COVID-19 (včetně zotavení).
O tom, které země mohou mechanismu využít, by rozhodovaly centrální banky, které by jej financovaly.
Například Federální rezervní systém USA by patrně nebyl ochoten poskytovat likviditu SZU, který by působil ve prospěch země, jejímiž hlavními věřiteli jsou Číňané.
Aby se tak stalo, musela by projekt financovat i Čína.
SZU by nadto sloužil jako nástroj snižování rizika s cílem přivést do rozvíjejících se ekonomik víc soukromého kapitálu.
Mohl by například v rekonvalescenční fázi po odeznění pandemie poskytovat u přímých zahraničních investic do partnerství veřejného a soukromého sektoru záruky za vlastní jmění.
Konečně by MRB měly efektivněji využívat vlastních bilancí na podporu hospodářského zotavení.
Existuje mnohé, co by mohly a měly dělat – počínaje zlepšením vlastního přístupu k alternativním zdrojům likvidity, aby zvýšily svou pákovou sílu.
Navržený SZU by mohl zajistit likviditní oporu, která MRB v současnosti chybí.
Ostatně právě to doporučila Skupina význačných osobností G20 ve své zprávě z roku 2018, v níž odhadla, že by takový nástroj umožnil Světové bance rozšířit půjčování přinejmenším o 10 % a regionálním MRB ještě mnohem víc.
Než aby v těchto mimořádných časech tvůrci politik budovali novou mezinárodní finanční architekturu, měli by se spíš zaměřit na úpravu stávající soustavy.
Zřídit SZU bude jednodušší a rychlejší než alternativní možnosti vyžadující legislativní činnost.
Samozřejmě že dodatečný mechanismus globálních půjček by nevyřešil všechny problémy, s nimiž se dnes rozvíjející se ekonomiky potýkají.
Poskytl by jim ale nějaké nové nástroje.
Jeho zřízení bude vyžadovat rozhodnost a mezinárodní spolupráci – tytéž principy, které nám pomohou zvítězit nad samotným virem.
Hrozba potápějících se trhů
WASHINGTON, DC – Je na čase dát si vzestup rozvíjejících se ekonomik do souvislostí.
Svižný hospodářský růst ve velké části rozvojového světa od počátku století poháněl komoditní boom a přílišné rozšíření úvěrů.
Jelikož však boom rozvíjejících se trhů nedoprovázely dostatečné strukturální reformy, nebyl udržitelný.
Dnes už většina předních rozvíjejících se ekonomik zažívá bolestný zvrat štěstěny.
Rusko a Brazílie se propadly do vážných krizí, při nichž loni dvoucifernou inflaci doprovodilo 4% smrštění HDP.
Jižní Afrika sotva roste.
Fenomenální tempo čínské expanze zpomalilo pod 7 %.
Není divu, že Goldman Sachs uzavřela svůj ztrátový fond BRIC pro investice do Brazílie, Ruska, Indie a Číny.
Budoucnost BRICS (včetně Jižní Afriky), jakož i dalších rozvíjejících se trhů, skutečně vypadá chmurně.
Většina rozvíjejících se ekonomik mimo Asii v prvé řadě vyváží komodity, a je tedy velice citlivá na cenové šoky.
Propadající se ceny ropy srazily ruský rubl oproti americkému dolaru o víc než polovinu a další poklesy se jeví jako pravděpodobné – zejména vytrvá-li Federální rezervní úřad USA ve zvyšování úrokových sazeb.
Komoditní ceny patrně zůstanou nízké jednu či dvě dekády, podobně jako v 80. a 90. letech.
Co se týče například ropy, nabídku energie rozšiřují plyn a ropa z břidlic, zkapalněný zemní plyn a čím dál konkurenčně schopnější větrná a sluneční energetika, přestože desetiletí vysokých cen pobídlo k úsporám a snížilo spotřebu.
Komoditní zlom se zřejmě citelně dotkne lidí na rozvíjejících se trzích, kteří svůj příjem často hodnotí v amerických dolarech.
Směnné kurzy klesají, takže se brzy budou cítit mnohem chudší.
Utrpí i vlády, neboť sílí tíživost jejich zahraničního dluhu, nabobtnalého fiskální a měnovou expanzí, která přinesla málo růstu, zatímco stimulace exportu díky nižším směnným kurzům bude slabá, vzhledem k absenci nové kapacity mimo sektory komodit.
Až se tyto země budou dostávat pod splátkový tlak, pravděpodobně na rozvíjejících se trzích dojde k řadě dluhových krizí.
V krátkodobém výhledu největší obavy vyvolává Brazílie, vzhledem k jejímu velkému veřejnému dluhu a obřímu rozpočtovému schodku.
Ve střednědobém výhledu se však ještě větší strach váže k Číně.
Empirické pravidlo říká, že celkové zadlužení soukromého a veřejného sektoru rozvíjející se ekonomiky by nemělo překročit 100 % HDP.
Úhrnné zadlužení Číny dnes přesahuje 250 % HDP.
Kritickým nedostatkem zemí BRICS je chatrné řízení a správa.
Transparency International ve svém žebříčku vnímání korupce ve 175 zemích řadí Jižní Afriku na 61. příčku, Brazílii a Indii na 76., Čínu na 83. a Rusko na 119.
Chab�� správa limituje schopnost země vytvářet trvalé bohatství a produktivní kapitál – i když nedostatky začnou být zřetelné a pustošivé jen tehdy, když se rozmachy mění v propady.
Vystihl to Warren Buffet: „Kdo plave nahý, zjistíte, až když opadne příliv.“
K účinnému boji proti korupci je zapotřebí, aby lidé mohli vyhnat zkorumpované lídry, k čemuž je nezbytná demokracie.
Zvěstovateli dalšího vývoje jsou změny režimu na Ukrajině a v Argentině a vítězství opozice v nedávných parlamentních volbách ve Venezuele.
Další na řadě může být Brazílie.
Rozvíjející se trhy mohou znovu vystoupat, bude-li zavedeno kvalitnější řízení a strukturální reformy s cílem posílit potenciální růst.
To si však vyžádá čas. Neměli bychom být překvapeni, pokud zaznamenáme dvě desítky let pomalého globálního růstu.
Západ si nemůže dovolit nevšímavost.
Poté, co se Evropa příliš zaměřila na řízení poptávky, měla by se snažit odlehčit fiskální a regulatorní zátěž státu, aby její ekonomiky mohly začít opět růst.
Měla by také otevřít zakrnělé trhy pracovním silám, službám, kapitálu a digitálním produktům.
Západ musí spolupracovat, aby nastavil globální standardy, dokud to ještě dokáže.
Za demokracii, vládu práva i tržně založené ekonomiky stojí za to se pustit do boje.
Ruský vpád na Ukrajinu a války v Severní Africe a na Středním východě ukazují, proč je zapotřebí posílit NATO a že Evropa musí vzít svou obranu vážně – a přestat jen jednoduše spoléhat na Spojené státy.
Koordinací západních sankcí proti Rusku už si vydobyla obnovený význam skupina G7.
Následovat by mělo úsilí o zvládnutí nastupující stagnace.
V tomto ohledu je důležitou iniciativou jak Transpacifické partnerství, tak Transatlantické obchodní a investiční partnerství.
Západem vedené organizace a institucionální uspořádání budou obzvlášť důležité, neboť mezinárodní organizace zápasí o svůj význam.
Obzvlášť Organizaci spojených národů budou zřejmě ochromovat ruská a čínská veta v Radě bezpečnosti.
Vzestup významu lze očekávat jedině u Mezinárodního měnového fondu, poněvadž dohled nad ním získají významné rozvíjející se ekonomiky – s nejvyšší pravděpodobností Venezuela, Argentina a Brazílie.
Dáme-li stranou ekonomiku, největší výzvu budou zřejmě představovat Čína a Rusko.
Tyto dvě velké rozvíjející se země stále vedou autoritářské režimy, řízené vládnoucími elitami, které jsou možná – vzhledem k bohatství, které nahromadily – nejzkorumpovanější v dějinách.
Až se dostanou pod tlak, jejich transformace pravděpodobně nebude nenásilná.
Kreml už válkami na Ukrajině a v Sýrii předvedl, že je připraven rozptylovat domácí malátnost externí agresivitou.
To se těžko změní, nebude-li učiněno něco, co by takové jednání zastavilo.
Pád rozvíjejících se ekonomik může mít mnohem trvalejší důsledky než jejich vzestup.
Z angličtiny předložil David Daduč
Jak dostat to nejlepší z rozvíjejících se ekonomik
PAŘÍŽ – Rozvíjející se světové ekonomiky znovu čelí vlně nejistoty.
Největší znepokojení vzbuzují mimo jiné Argentina, Jihoafrická republika a Turecko, kde je kvůli kombinaci pochybné měnové politiky a znehodnocování měny vůči americkému dolaru ohrožena schopnost obsloužit státní dluh.
Ne všechny rozvíjející se ekonomiky jsou však na tom stejně.
Podobně jako v minulosti zde samozřejmě existuje výrazné riziko nákazy.
Nejnáchylnější rozvíjející se ekonomiky musí řešit vlastní problémy, aby jí nepadly za oběť.
A přístupy, které jednotlivé země při řešení svých problémů volí, budou mít samy o sobě vedlejší důsledky.
Vzhledem k tomu mohou být investoři v pokušení zvolit vůči rozvíjejícímu se světu všeobecně bezrizikový přístup, zejména v kontextu sílícího napětí v oblasti světového obchodu.
Bylo by však chybou ignorovat velmi příznivé podmínky, které v některých rozvíjejících se ekonomikách existují.
Mnohé z těchto zemí například učinily značný pokrok při řízení úrovně svého zadlužení, zvyšování produktivity, zkvalitňování infrastruktury a zavádění potřebných reforem.
To vše přispělo k posílení odolnosti těchto ekonomik vůči vnějším šokům.
Navzdory přetrvávajícím nejistotám v otázce, do jaké míry se poučily z minulosti, nemluvě o nesrovnalostech napříč jednotlivými zeměmi, si řada rozvíjejících se ekonomik dlouhodobě buduje mnohem zdravější ekonomické základy.
Nepoměr mezi vnímaným a skutečným rizikem a tendence házet všechny rozvíjející se ekonomiky do jednoho pytle jsou dlouhodobým problémem.
Investoři by se však měli vystříhat všeobecného ústupu z rozvíjejících se ekonomik v reakci na silně medializované problémy v některých z nich.
Měli by zvolit jemněji odstíněný přístup, který se zaměří na zlepšování profilu riziko-výnos prostřednictvím investic do vybraných regionů i trhů a spolupráce se správnými institucemi.
Zejména není vhodná doba opomíjet Latinskou Ameriku a Karibik, které mají širokou paletu investičních potřeb – o nichž se zmínila i nedávná jednání skupiny G-20 v Argentině – a zároveň nabízejí širokou paletu růstových příležitostí.
Země v tomto regionu uskutečnily zásadní reformy, které zvýšily hospodářský růst a položily základy silným finančním výnosům v dlouhodobějším výhledu.
Obecněji platí, že investoři by měli posílit svůj závazek používat při řešení nejpalčivějších problémů světa přístup „od miliard k bilionům“.
Ten využívá kombinace opatření souvisejících s financemi, kvalifikací, kapacitami a alokací rizik k tomu, aby pomocí relativně vzácného kapitálu ve veřejném sektoru mobilizoval robustnější soukromé zdroje.
Klíčovou roli zde hrají multilaterální rozvojové banky, přičemž mnohé z nich udělaly při reakci na potřeby trhu obrovský pokrok.
Svět se navíc pod záštitou Organizace spojených národů dohodl na doplňkových postupech vedoucích k řešení globálních výzev: pařížské dohodě o klimatu a cílech trvale udržitelného rozvoje.
Zavedeme-li správné mechanismy s cílem využít související investiční příležitosti, pak můžeme s miliardami veřejných dolarů dosáhnout pokroku v hodnotě bilionů.
Mnozí z nás v investiční komunitě pracujeme na zvýšení efektivity naší činnosti zajišťováním, aby byly k dispozici správné finanční nástroje i nástroje řízení rizik, které propojí veřejný a soukromý sektor.
Už dnes fungují mechanismy, jež usnadňují příliv kapitálu do rozvíjejících se ekonomik, zejména v Latinské Americe a v Karibiku, kde se dnes nabízejí příležitosti k atraktivním výnosům očištěným o riziko.
V tomto kontextu bude mít i velmi skromná alokace ze strany velkých institucionálních investorů značný vliv na dosahování trvale udržitelných výsledků, přičemž zároveň poskytne atraktivní a konkurenceschopné finanční výnosy.
Tato dynamika – která představuje základní složku přístupu „od miliard k bilionům“ – může zapustit kořeny tak, že vytvoří základ širšího systému, v němž nebude existovat kompromis mezi tvorbou zisku a prospěšnou činností.
Nesmíme dopustit, aby současná vřava v některých rozvíjejících se ekonomikách zhatila dosavadní pokrok.
Naopak by měla podnítit zainteresované strany k tomu, aby zdvojnásobily společné úsilí o vytvoření všeobecně prospěšného systému.
To znamená především zaujmout lépe odstíněný přístup k hodnocení rizik – přístup zohledňující atraktivní dlouhodobé růstové příležitosti, jež mnohé rozvíjející se ekonomiky nabízejí.
Nové infekční choroby
Dnešní krize biodiverzity se netýká jen ztráty biotopů a vymírání druhů.
Je to také krize nově se vynořujících nakažlivých chorob (EID), jako jsou HIV u lidí, Ebola u lidí a goril, západonilský virus a ptačí chřipka u lidí a ptáků, chytridiomykóza u obojživelníků a psinka u lvounů.
Existují všechny důvody brát tyto případy vážně, protože se zdá, že EID mají dlouhou vývojovou historii.
Je to dáno tím, že mnohé patogeny jsou s to nakazit celou řadu hostitelů, ale přitom se vyvinuly v místech, kde žijí jen někteří z nich.
Zároveň mají patogeny specializované nástroje, jak přecházet z hostitele na hostitele.
Přenáší-li se například nějaký patogen hmyzem žijícím v korunách stromů, náchylní hostitelé se nenakazí, pokud se nikdy neodpoutají od země.
Pro člověka jsou HIV, Ebola, západonilský virus a ptačí chřipka jen posledními v dlouhé řadě EID.
Když se naši předkové před více než milionem let přestěhovali z afrického lesa na savanu, stali se rychle účinnými predátory.
A jelikož se o kořist dělili s dosavadními masožravci, přenesly se na ně tasemnice, které původně žily pouze v těle hyen, kočkovitých šelem a afrických loveckých psů.
Když se lidé začali stěhovat mimo Afriku, zavlekli do nových oblastí i své patogeny, které zde přeskočily na domorodé hostitele, zatímco domorodé patogeny se zabydlely v těle nově příchozích lidí.
Dalším patogenům nás poté vystavilo zemědělství a urbanizace.
Kdyby v té době existovali lékaři, všechny tyto případy by byli označili za EID.
Vzhledem ke geografickému omezení a specializovanému přenosu se většina patogenů po většinu času vyskytuje pouze u malého počtu hostitelských druhů, mnohdy pouze u jediného, ale zachovává si schopnost nakazit i další.
Klimatické změny však toto vše mění.
Jednotlivé druhy se stěhují z oblastí svého původu a ekosystémy se proměňují.
Patogeny přicházejí do styku s náchylnými hostiteli, s nimiž se nikdy předtím nesetkaly a kteří nikdy neměli příležitost vypěstovat si vůči nim obranyschopnost.
V důsledku toho jsou EID nejen možné, ale přímo nevyhnutelné.
Zatím každý případ klimatické změny jejich vznik vyvolal.
Předcházení problému je co do času i nákladů vždy účinnější než pouhá reakce na krizi – bez ohledu na to, nakolik je tato reakce životaschopná.
My bohužel obvykle bojujeme s již existujícími chorobami, ale zanedbáváme pohled dopředu.
Například jelenec běloocasý obývající severozápad Kostariky je hostitelem šesti druhů klíšťat.
U žádného z nich není známo, že by přenášelo lymeskou boreliózu, která se v Kostarice ještě nikdy nevyskytla.
V důsledku toho zde neexistuje žádná veřejná osvěta o této chorobě.
Některá klíšťata jsou však blízkými příbuznými známých přenašečů, a mají tedy potenciál stát se přenašeči také.
Tuto vysilující – a těžko diagnostikovatelnou – nemoc tak může do Kostariky bezděčně zavléci i obyčejný nakažený ekoturista bez příznaků.
Informace o kostarických klíšťatech pochází ze soupisu parazitů na obratlovcích v severní Kostarice, ale zároveň jde o jediný existující soupis svého druhu.
Musíme to napravit.
Více než 50% druhů na této planetě je nějakou formou parazita, a to včetně patogenů postihujících lidi, dobytek, úrodu i život v přírodě.
Oproti našim celkovým znalostem o biodiverzitě jsme však zatím zdokumentovali necelých 10% světových patogenů.
Zbývajících 90% jsou potenciální EID.
Máme tedy zaděláno na krizi, která pramení z naší základní nevědomosti o biosféře, neboť se nelze chovat proaktivně v otázce patogenů, jejichž existence dosud nebyla zdokumentována.
Tím se z mnoha patogenů stávají „vývojové nášlapné miny“, které na nás číhají, zatímco se stěhujeme do nových biotopů, přesunujeme biologické druhy a měníme existující ekosystémy.
Většina prostředků se však stále vynakládá na reakci na známé EID, nikoliv na hodnocení rizika potenciálních EID.
Stručně řečeno musíme dokončit celosvětový soupis druhů.
Ihned.
Pět set tisíc let zkušeností s lovem a sběrem v kombinaci s levnější a rychlejší molekulární analýzou prováděnou stále rychlejšími a lacinějšími počítači tento úkol ekonomicky usnadňuje.
Rychlá identifikace s využitím genetických „čarových kódů“ může zrychlit objevování druhů a určování přenosové dynamiky potenciálních EID.
Patogeny mají vysoce specializované přenosové módy a skupiny úzce spjatých druhů si bývají velmi podobné.
Všechny druhy malárií se například přenášejí komáry.
Jakmile je klasifikujeme, budeme moci činit prognózy o dvou úzce spjatých druzích i na základě neúplných informací o každém z nich, čímž získáme čas a ušetříme peníze.
A konečně by měly být tyto informace digitalizovány a volně zpřístupněny přes internet všem zúčastněným badatelům a stranám.
Kdyby byly EID vzácné, přístup omezující se na řešení krizí by byl možná cenově efektivní.
EID však nejsou vzácné ani trochu.
Daleko spíše je lze pokládat za běžný výsledek geografického rozptýlení spojeného s dalekosáhlými environmentálními změnami.
Musíme se tedy přestat chovat ignorantsky a zpozdile a stát se informovanými a proaktivními.
Jak říká známé sportovní úsloví: nikdy neměň vítěznou sestavu, ale vždy změň tu poraženou.
Vynořující se ponaučení z krize
ITHACA, NY – Americká finanční soustava vrávorá na hraně zhroucení.
Jediné, co drží vynášené zřídlo globálního kapitalismu před skluzem do kataklyzmatu, je vláda USA, která se v zásadě stala ručitelem a věřitelem poslední záchrany.
Jak se situace mohla zvrhnout v takovou šlamastyku ve finanční soustavě, která byla kdysi opěvována jako nejhlubší a nejdůmyslnější na světě?
Kde to skončí?
Jaké dopady to bude mít na světovou finanční soustavu?
Je těžké na tyto otázky odpovědět s nějakou vyšší mírou přesvědčení, dokud se ocitáme vprostřed krize.
Ba zdá se, že s každým dalším dnem teď přicházejí horší zprávy – ani víkendy už neposkytují oddech od neustálého přívalu stísněnosti!
Ať už bude konečný výsledek jakýkoli, jedna věc je jistá – okolní svět už nebude nadšeně přebírat volnotržní principy, jimiž se finanční rozvoj USA řídil.
Ač zoufalé časy mohou pobízet k zoufalým činům, po rozsáhlé intervenci americké vlády bude také do budoucna těžší tvrdit, že by se stát měl držet mimo činnost finanční soustavy.
Není pochyb, že útroby centrálních bankéřů a tvůrců politik na rozvíjejících se trzích, kteří dlouho snášeli hlavní nápor amerického komandování ohledně volnotržních principů, naplňuje uspokojivý pocit škodolibosti.
Dost možná že též provolávají hosana za to, že do té či oné míry odolali finančním inovacím, a děkují za skutečnost, že odvíjející se krize neválcuje jejich ekonomiky v takovém rozsahu jako USA.
Naneštěstí, u těchto ponaučení – vezmou-li se doslovně – se může ukázat, že je pro rozvíjející se trhy chybou si je brát k srdci.
Naneštěstí proto, že skutečné ponaučení, které je třeba si z této krize vzít, spočívá v tom, že bryndu, v níž se teď USA ocitají, mohl ve skutečnosti zapříčinit ústup od některých volnotržních principů.
Finanční rozvoj navíc bude pro tyto země nakonec důležitý, aby udržely vysoké tempo růstu a umožnily širší vrstvě svých obyvatel podílet se na procesu rozvoje a těžit z něho.
Co se v USA zvrtlo?
Zásadním problémem v případě Fannie Mae a Freddieho Maca bylo například to, že regulační orgán, pod nějž spadají, nezvládl svou úlohu a neodhalil rozsáhlé účetní podvody ukryté v jejich výkazech.
Právě to společně s implicitní garancí vládní podpory (která se nakonec proměnila v explicitní) dalo těmto dvěma institucím možnost obrovsky se rozrůst, a to i do oblastí finančních transakcí, do nichž se v rámci svého podnikání vůbec neměly pouštět.
Kořeny americké krize samozřejmě sahají zpět až do let, kdy předsedou Federálního rezervního systému USA byl Alan Greenspan.
Peníze byly tehdy za babku a regulace mírná.
Proslulé hypoteční úvěry „nindža“ (nazvané zkratkou z anglického „žádný příjem, žádné zaměstnání, žádný majetek“) byly naprosto jasným signálem regulační nedbalosti.
Tyto zřetelné známky porušování předpisů se však se vší lehkostí přehlížely – časy byly dobré a současná administrativa USA byla vůči regulaci nepřátelsky naladěná.
Je jasné, že finanční inovace bez účinné regulace nefungují dobře.
V novém světě důmyslnějších finančních trhů číhají rizika na skrytých místech.
Dnešní krize ukazuje, že soubor zkostnatělých pravidel umožňuje důvtipným finančním institucím maskovat rizikovost svých portfolií či přesouvat položky sem a tam, aby se standardní hodnocení jevila lepší, než ve skutečnosti jsou.
Je nepraktické vyvíjet regulační rámec, který zohlední každý konkrétní finanční nástroj a instituci.
Větší smysl dává spíš sestavení rámce založeného na „principech“, které se mohou přizpůsobit evoluci finančních trhů, a osvojení si obecnějšího přístupu k řízení systémových rizik.
To zřetelně chybělo.
Nynější krize rovněž potvrzuje, že některé typy angažovanosti státu na finančních trzích – zejména prostřednictvím implicitního zaštítění údajně „soukromých“ institucí – směřují ke špatným výsledkům, které nevyhnutelně končí tím, že útratu zaplatí daňoví poplatníci.
Skutečná ponaučení z debaklu Fannie a Freddieho by se měla týkat nebezpečnosti implicitních státních záruk ve spojení s morálním hazardem a chabou regulací a dále rizik, která číhají i ve vyspělých finančních soustavách.
Tato rizika jsou v méně rozvinutých finančních soustavách větší a úměrně tomu by v chudších zemích mohly být větší též náklady na vyřešení potíží.
Jednou věcí, kterou krize jasně ukazuje, je, že podvody, korupce a státní zásahy mohou nahlodat základy i těch nejhlubších finančních soustav, obzvlášť když tyto problémy umocňuje regulační systém, který je příliš úzce zaměřený, zakládá svůj pohled na předem daných pravidlech a občas mhouří oči nad zjevnými nepravostmi v systému.
Přinejmenším právě to by rozhodně mělo být ponaučením, které si rozvíjející se trhy z této finanční krize odnesou.
Rozvíjející se trhy a globální finanční reforma
BERKELEY – Je případné, že se nadcházející summit skupiny G-20 koná právě v Pittsburghu, starém průmyslovém centru rozvinuté průmyslové země, neboť agendu posilování finančních systémů směly určovat právě rozvinuté země.
Rozvíjející se trhy toho kromě škodolibosti přinesly k jednacímu stolu málo.
Spojené státy kladou důraz na vyšší kapitálové požadavky.
Evropané prosazují reformu praxe odměňování ve finančním sektoru.
Oba návrhy sice mají své opodstatnění, avšak je přinejmenším pochybné, zda to bude stačit ke stabilizaci našich nebezpečně nestabilních finančních systémů.
Čím mohou rozvíjející se trhy k této agendě přispět, je mírně řečeno nejasné.
Až dosud se jen málo vyjadřovaly k otázce, jak by reformovaly finanční systémy.
Mohou tvrdit, že to není jejich problém – že krize z uplynulých dvou let měla těžiště v rozvinutých ekonomikách a že právě finanční systémy těchto zemí je potřeba napravit.
Agenda projednávaná v Pittsburghu však bude k lepšímu či k horšímu utvářet nejen podobu finančních systémů v USA a v Evropě, ale i globálního finančního systému.
Finanční trhy jsou příliš integrované – a integrované i zůstanou, ať se nám to líbí, nebo ne –, než aby jakákoliv ustanovená pravidla neměla hluboký dopad i na rozvíjející se trhy.
Čína, Brazílie a Rusko podaly ambiciózní návrhy, které mohou přinést ovoce za 10 či 20 let, totiž učinit reálnou mezinárodní měnu ze „zvláštních práv čerpání“ Mezinárodního měnového fondu.
Neřekly však, jak by reformovaly finanční systémy a politiku nyní.
Prvořadou prioritou by měly být mezinárodní banky.
Mezinárodní režim pod vedením MMF a OECD až dosud vyvíjel na jednotlivé země tlak, aby umožnily vstup zahraničních bank na svůj trh.
Bylo by pochopitelné, kdyby rozvíjející se trhy poté, co spatřily v chování zahraničních bank hluboké problémy, nyní trvaly na domácím vlastnictví a kontrole finančních institucí.
Nerozlišující politika by však byla chybou.
Navzdory obavám, že se zahraniční banky při prvním náznaku problémů dají na útěk, si tyto banky během současné krize ve skutečnosti zachovaly pozoruhodnou míru podpory svých dceřiných společností na rozvíjejících se trzích.
Za jinak stejných podmínek se přeshraniční půjčky v zemích s významnou přítomností zahraničních bank snížily méně než na rozvíjejících se trzích, kde zahraniční vlastnictví bank nebylo dominantní.
Kdyby nic jiného, musely totiž domácí banky, které mají hlouběji do kapsy, s větší pravděpodobností omezovat půjčky.
Někdo může namítnout, že pobaltské státy a země z jihovýchodu Evropy měly štěstí, že na jejich trhy vstoupily zodpovědné švédské a rakouské banky, nikoliv jejich toxické americké a britské protějšky.
Tato poznámka však ukazuje, co je opravdu zapotřebí: režim, jenž bude definovat, které podmínky musí být splněny, než banky z určité země získají přístup na zahraniční trhy.
Domovská země musí stanovit maximální úroveň zadlužení, omezit přijatelné praktiky s likviditou a financováním a mít režim rozplétání složitých finančních institucí.
Jinak by rozvíjející se trhy měly mít možnost prohlásit, že banky z dané země nebudou moci na jejich trh vstoupit.
Druhou prioritou rozvíjejících se trhů by měla být definice přísného standardu pro regulaci zahraničních bank po jejich vstupu na tyto trhy.
Nehledě na jiné pozitivní aspekty je přítomnost zahraničních bank spojena s měnovou nesourodostí.
Ve střední a východní Evropě rozšířily zahraniční banky firemní úvěry, úvěry domácnostem a úvěry na nákup automobilu denominované v eurech a švýcarských francích i na firmy a domácnosti s příjmy v místní měně, což zvýšilo finanční tíseň firem a domácností, jakmile se místní měny zhroutily.
Když rakouští, italští a švýcarští regulátoři viděli, že aktiva a závazky jejich bank jsou v jejich vlastní měně, dívali se jinam.
Z toho vyplývá, že rozvíjející se trhy by měly podněcovat vstup zahraničních bank, ale současně by měly striktně regulovat jejich místní úvěrové praktiky.
A protože by přísná regulace v případě jednostranného zavedení mohla způsobit, že se zahraniční banky určité zemi jednoduše vyhnout, musí rozvíjející se trhy vytvořit jednotnou frontu.
A konečně platí, že rozvíjející se trhy potřebují zdvojnásobit úsilí o vybudování trhů cenných papírů, ovšem na místní bázi.
V zemích s rozvinutějšími trhy cenných papírů měla krize méně nepříznivé dopady, jelikož si velké firmy udržely přístup k nebankovním zdrojům financí.
Otevření těchto trhů zahraničním investorům, což byla převládající strategie jejich rozvoje, však bylo dvousečnou zbraní.
Jižní Korea, asijská země s nejvyšším podílem zahraničních investic na svém trhu cenných papírů, zažila nejprudší pokles cen a měnových kurzů, protože investoři – zejména hedgeové fondy – byli nuceni se oddlužit a převést prostředky zpět do své země.
Podněcování zahraničních investorů k účasti je rychlá cesta k nastartování aktivity na místním trhu cenných papírů.
Nedávná zkušenost však naznačuje, že nejrychleji neznamená nejlépe.
Součástí nového mezinárodního režimu by měla být i regulační opatření omezující účast zahraničních subjektů na rozumnou úroveň.
Příští summit skupiny G-20 se bude konat v Jižní Koreji.
Rozvíjející se trhy by se měly už nyní začít připravovat na to, že se na něm přihlásí o slovo.
Disruptivní desetiletí rozvíjejících se trhů
MADRID – Rozvíjející se trhy se v uplynulém desetiletí staly hlavním růstovým motorem globální ekonomiky.
Podle banky HSBC se bude 19 dnešních států s rozvíjejícími se trhy v roce 2050 řadit ke třiceti největším ekonomikám světa a budou významnější než dnešní země OECD.
Rozvíjející se trhy již dnes představují 40% světového HDP a 37% globálních přímých zahraničních investic (FDI).
A zatímco země OECD v roce 2011 nadále stagnují, rozvíjející se trhy zaznamenávají silný růst.
Čína letos předběhla Japonsko v roli druhé největší ekonomiky světa a Indie přilákala FDI v hodnotě rekordních 80 miliard dolarů, což je oproti roku 2010 dvojnásobek.
Brazilská firma Petrobras, která se už tak řadí k největším ropným společnostem světa, uskutečnila v loňském roce primární úpis akcií v objemu rekordních 67 miliard dolarů.
Rostoucí bohatství těchto ekonomik láká stále větší počet nadnárodních společností ze států OECD.
V Asii dnes střední vrstva představuje 60% celkového počtu obyvatel (tedy 1,9 miliardy lidí).
Čína se stala v roce 2010 největším světovým trhem automobilů.
Nejbohatší člověk na světě žije v Mexiku.
A k rychlému hospodářskému růstu dochází v prostředí nízkých deficitů, malého dluhu a kontrolované inflace.
Existuje však i další, tišší revoluce, která přivádí firmy ze států OECD na rozvíjející se trhy: disruptivní inovace (tedy inovace, díky níž se vytváří zcela nový trh).
Na jedné straně nadnárodní firmy z rozvíjejících se trhů vynikají i v sektorech s vysokou přidanou hodnotou a v sektorech náročných na technologie; na druhé straně firmy ze zemí OECD ve stále větší míře reimportují inovace od firem z rozvíjejících trhů.
Podle Organizace spojených národů má v zemích s rozvíjejícími se trhy sídlo zhruba 21 500 nadnárodních firem.
Některé z nich, jako například mexická cementárna Cemex, indická IT outsourcingová firma Infosys nebo čínský výrobce baterií BYD, jsou již ve svých sektorech lídry.
Hlavní dodavatelé světových telekomunikačních společností se nacházejí v Číně, kde dnes firma Huawei svádí těsný souboj se švédským Ericssonem.
V roce 2008 si Huawei nechala registrovat víc patentů než kterákoliv jiná společnost na světě a v roce 2009 skončila druhá za japonským Panasonikem.
V telekomunikačním sektoru figuruje mezi desítkou největších světových firem celkem šest nadnárodních společností z rozvíjejících se trhů.
Brazilská firma Embraer vnesla revoluci do výroby letadel zavedením obchodního modelu, který jiné firmy napodobují.
Indická automobilka Tata prodává auta za cenu o 75% nižší než její evropští konkurenti.
Čínská firma Mindray vyvíjí lékařské vybavení za 10% nákladů oproti západním konkurentům.
Keňský Safaricom proměňuje trh svou službou mobilního bankovnictví M-Pesa, podobně jako to dělají indické nadnárodní outsourcingové firmy TCS a Wipro.
Dokonce i digitální svět je ovlivněn růstem rozvíjejících se trhů.
Facebook býval mohl být latinskoamerický: jeden z jeho zakladatelů je Brazilec.
Čínská internetová skupina Tencent Holdings je podle tržní kapitalizace (45 miliard dolarů v roce 2011) třetí největší na světě.
Jejím nejvýznamnějším finančním podílníkem je přitom další nadnárodní firma z rozvíjejících se trhů, totiž jihoafrický Naspers.
Obě firmy společně investují do začínajících společností – ne v Kalifornii jako Google, nýbrž na rozvíjejících se trzích.
V roce 2010 investovaly 700 milionů dolarů do ruského internetového gigantu Mail.ru.
Ruská firma Digital Sky Technologies (která vlastní Mail.ru) je přítomna v klíčových nových internetových firmách z USA, jako jsou Facebook, Zynga či Groupon.
Tyto nadnárodní společnosti z rozvíjejících se trhů nejsou jen disruptivně inovativní; jsou také nesmírně úsporné, což z nich činí smrtelně nebezpečné konkurenty.
A navíc rychle stoupají po hodnotovém řetězci: podle poradenské firmy Booz & Company se v roce 2010 zařadil jihokorejský Samsung mezi deset světových společností s největšími investicemi do výzkumu a vývoje.
V Izraeli vzniklo přes 4000 nových firem – a v počtu společností kotovaných na burze NASDAQ patří této zemi druhá příčka na světě.
V důsledku toho jsou dnes běžnou praxí zpětné inovace v nadnárodních firmách ze zemí OECD.
Z pěti set nadnárodních firem v OECD podle žebříčku Fortune jich má dnes téměř sto výzkumná a vývojová centra v zemích s rozvíjejícími se trhy, zejména v Číně a Indii.
Výzkumné a vývojové středisko společnosti GE v Indii je největším ze všech center této firmy na světě.
Společnost Cisco utratila za vlastní indické centrum miliardu dolarů.
Největší středisko Microsoftu mimo USA sídlí v Pekingu.
Firma IBM dnes zaměstnává víc osob v Indii než v USA a německý Siemens má 12% ze svých 30 000 výzkumných a vývojových inženýrů v rozvíjející se Asii.
Abychom si udělali obrázek o rychlosti této globální změny rovnováhy, považme, že v roce 1990 se více než 95% výzkumu a vývoje provádělo v rozvinutých zemích, zatímco o deset let později klesl podíl rozvinutých zemí na 76%.
Na rozvíjejících se trzích dnes působí 40% všech výzkumných pracovníků.
A jak nedávno zdůraznila zpráva UNESCO, má Čína – která dnes vynakládá na výzkum a vývoj přes 100 miliard dolarů ročně (neboli 2,5% HDP) – velmi blízko k tomu, aby co do počtu výzkumných pracovníků předstihla USA a Evropu.
V roce 2010 studovalo 40% všech čínských vysokoškolských studentů přírodní vědy nebo strojírenství, což je oproti USA téměř dvojnásobný podíl.
Země s rozvíjejícími se trhy si v nadcházejícím desetiletí nejen ukrojí lví podíl z globálního růstu, ale stále více budou také zdrojem disruptivních a úsporných inovací.
Geografie inovací podobně jako rozdělení bohatství mezi státy zaznamenají do roku 2020 obrovskou změnu rovnováhy.
Výzva terciárního vzdělávání na rozvíjejících se trzích
LONDÝN – Jelikož řada ekonomik s& vysokými příjmy nadále vrávorá, za nejlepší naději pro krátkodobé globální oživení mnozí pokládají Brazílii, Čínu, Indii, Rusko a menší země rozvíjejících se trhů.
Obezřetný optimismus se zdá oprávněný, jestliže rozvíjející se trhy dokážou překonat dopady ubývající poptávky na své vývozy a zachovat si nynější pověst co do prozíravého makroekonomického řízení.
Pokud se ale zavčasu nevypořádají s& mezemi dlouhodobějšího růstu, vzestup rozvíjejících se trhů k& prosperitě a globálnímu vlivu bude mít krátkého trvání.
K& hlavním omezením patří degradace životního prostředí, ekonomické strádání, sociální nerovnost, neefektivní správa veřejného sektoru a slabé řízení v& podnikovém sektoru.
Žádnou z& těchto potíží nelze překonat bez výrazného zvýšení počtu schopných a motivovaných lídrů a profesionálů.
To však vyžaduje reformu a rozšíření přístupu k& terciárnímu vzdělávání.
Klíčový význam terciárního vzdělávání na rozvíjejících se trzích zdůraznilo nedávné sympozium na oxfordské Green Templeton College, jemuž jsem předsedal.
Dospěli jsme k& závěru, že rozšíření dostupnosti vyššího vzdělávání by na rozvíjejících se trzích mohlo vyvolat zásadní proměnu, budou-li jednat pohotově a rázně.
Změny jsou zapotřebí na třech úrovních.
Zaprvé, ústavy terciárního vzdělávání by měly zajistit, aby jejich poslání bylo v& rychle se měnícím ekonomickém a společenském prostředí stále relevantní, a zároveň setrvale hodnotit své výhody u schopností konkurovat a spolupracovat.
Dále by měly hledat rovnováhu mezi požadavky trhu a nutností tříbit etické hodnoty a sociální schopnosti a zavést přijímací a stipendijní politiky, které zajistí dostupnost škol pro sociálně znevýhodněné studenty, aniž by kompromitovaly standardy.
Konečně by si měly osvojit taková správní uspořádání, jejichž součástí bude adekvátní zastoupení podnikatelské sféry a občanské společnosti, a současně ukotvit své vize do budoucna v& lokální, národní a globální realitě.
Zadruhé, všechny vlády rozvíjejících se trhů by na národní úrovni, v& rámci svých konkrétních ekonomických a demografických kontextů, měly definovat strategickou úlohu terciárních institucí s& ohledem na národní vzdělávací potřeby.
To znamená zakotvit primární, sekundární a terciární školství, jakož i další vzdělávání a profesní průpravu, do komplexní strategie.
Národní vzdělávací strategie by se měly formulovat za široké účasti vládních agentur, lídrů v& podnikatelském sektoru a organizací občanské společnosti.
Ti by měli napomoci svižnému přesunu mezi jednotlivými typy ústavů, aby se uspokojily měnící se preference studentů, a zároveň prosadit celostátně platné akreditační normy pro všechny veřejné a soukromé terciární instituce (přičemž všude, kdo to bude možné, by se do úvahy měly brát mezinárodní standardy).
Takové strategie by také měly najít rovnováhu mezi podporou nejlepších institucí a rozvojem těch, které slouží většině studentů.
Jinými slovy, měly by najít soulad mezi úsilím o výtečné renomé a národními prioritami a cíli.
A měly by terciární ústavy pobízet k& rozvoji mechanismů interního hodnocení, k& používání transparentních kritérií externího hodnocení a k& využívání současných informačních a komunikačních technologií.
Konečně, na mezinárodní úrovni se globalizace terciárního vzdělávání jasně projevuje v& sílících tocích studentů mezi zeměmi s& vysokými příjmy, zeměmi rozvíjejících se trhů a chudšími zeměmi, v& čím dál dokonalejším přístupu ke vzdělání přes internet a v& šíření globálních partnerství mezi institucemi.
Avšak přestože učitelé a učenci už staletí cestují po světě a hledají zaměstnání a poznatky, moderní globální vzdělávací trh má řadu problémů, které ztěžují akademické cestování a pokřivují školská rozhodnutí.
Touha po akademickém cestování plyne z& příkrých rozdílů v& kvalitě, ceně a dostupnosti terciárního vzdělávání, z& odlišností v& přijímacích kritériích, akreditačních postupech a potenciálních společenských a profesních konexích a z& kapacitních omezení institucí na rozvíjejících se trzích, které nerostou tak rychle, aby uspokojily narůstající poptávku.
Ve světě, v& němž režimy volného obchodu napomáhají mobilitě kapitálu a podnikání, by studenti, učitelé a badatelé měli být mobilní odpovídajícím způsobem.
Zatěžující vízové postupy a těžkopádné imigrační procedury však mají na globální terciární vzdělávání kontraproduktivní účinky.
Národní bezpečnost vyžaduje hraniční kontroly.
Čím dál svévolnější a nesmyslnější restrikce ale potlačují šíření znalostí skrze osobní kontakt a dusí globální tok dovedností a učení.
Transformace terciárního vzdělávání je fundamentální podmínkou udržitelného růstu na rozvíjejících se trzích.
Neřešení jeho překážek nezpůsobí sice katastrofický ekonomický kolaps, ale zanedbávání vedoucích, řídicích, odborných a technických schopností, jež rozvíjející se země budou čím dál silněji potřebovat, povede nevyhnutelně k& postupnému úpadku celkové výkonnosti.
Ekonomické, společenské a politické zdraví zemí rozvíjejících se trhů vyžaduje, aby se věnovala pozornost terciárnímu školství, má-li se realizovat jejich úloha v& roli globálních lídrů.
Tichá revoluce v měnové politice rozvíjejících se trhů
LONDÝN – Centrální bankovnictví na rozvíjejících se trzích prošlo během pandemie COVID-19 tichou revolucí.
Na rozdíl od minulých krizí se mu podařilo napodobit to, co zavádějí centrální banky v rozvinutých ekonomikách: proticyklické politiky s kvantitativním uvolňováním (QE), nákupy aktiv v místní měně, škrty úrokových sazeb a monetizaci vládních schodků.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
V minulosti by taková politika rozdmýchala inflaci a tlak na devizové kurzy.
Tentokrát ne.
S výjimkou několika centrálních bank, které měly potíže už před pandemií, se centrálním bankám zemí s rozvíjejícími se trhy podařilo využít QE k vytvoření většího manévrovacího prostoru pro reakci na krizi.
Tuto změnu umožnila měnová politika rozvinutých ekonomik.
Jejich vlastní programy QE mají pozitivní druhotné efekty a v reakci na krizi rozšířily měnové swapy a zahraniční devizové repo operace.
Ze všech opatření přijatých globálně systémovými centrálními bankami (GSCB) je nejdůležitější reakce amerického Federálního rezervního systému, ale i swapy a repo operace Evropské centrální banky (ECB) a Čínské lidové banky (PBOC) mají na regionální úrovni významný dopad.
Účinky škrtů úrokových sazeb a obrovských injekcí likvidity v rozvinutých ekonomikách zasáhly v důsledku globální honby za výnosem také rozvíjející se trhy.
Po počátečním březnovém klopýtnutí trhů se na rozvíjející se trhy vrátily kapitálové toky a v následujících měsících došlo k vysokým dluhovým emisím.
Rozvíjejícím se trhům se rovněž podařilo snížit vlastní úrokové sazby a v případech, kdy je trh dostatečně velký, začaly jejich centrální banky vydávat aktiva denominovaná v domácí měně.
Mohutná expanze měnových swapů ze strany GSCB zatím zmírnila tlak na devizový kurz.
Tyto swapové linky fungují jako záchranné sítě předcházející nedostatku zahraničních měn na domácích trzích.
Na počátku pandemie Fed reaktivoval svá aktuální swapová aranžmá s ECB, Bank of Canada, Bank of England, Japonskou centrální bankou a Švýcarskou národní bankou, přičemž zároveň prodloužil jejich splatnost.
Posléze poskytl swapové linky centrálním bankám Austrálie, Brazílie, Dánska, Jižní Koreje, Mexika, Nového Zélandu Norska, Singapuru a Švédska.
Fed sice k obdobným opatřením přistoupil už během globální finanční krize před deseti lety, ale nyní zašel mnohem dál.
Na konci března začal nabízet nový dodatečný dočasný repo nástroj pro zahraniční a mezinárodní měnové orgány (FIMA).
Tento nástroj umožňuje centrálním bankám a veřejným měnovým institucím z celého světa použít existující zásobu dluhopisů amerického ministerstva financí jako kanál pro přístup k likviditě v amerických dolarech.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Ačkoliv repo nejsou pravým měnovým swapem (protože FIMA už musí mít k dispozici zástavu v podobě aktiv denominovaných v dolarech), přesto se osvědčily jako silný zdroj tržní důvěry.
A protože pouhá dostupnost repo může postačit k ujištění trhů, v mnoha případech ani není potřeba tohoto nástroje využít.
Repo navíc mohou fungovat jako předchůdci skutečných měnových swapů podle modelu repo operací ECB s Polskem a Maďarskem v roce 2009.
V současné krizi ECB i PBOC rozšířily swapové linky i repo ve sférách svého měnového vlivu, což umožnilo prudké snížení kurzových rizik na rozvíjejících se trzích.
Dodatečný manévrovací prostor pro centrální banky zemí s rozvíjejícími se trhy přetrvá tak dlouho, jak dlouho zůstane měnová politika rozvinutých ekonomik dostatečně expanzivní.
V krátkodobém a střednědobém výhledu je to vysoce pravděpodobné, protože centrální banky rozvinutých ekonomik nedokážou (z různých důvodů) plně opustit QE, které zahájily před deseti lety, přestože se růst a zaměstnanost od té doby zotavily.
Vzhledem k pandemii a k hluboké ekonomické recesi, kterou vyvolala, dnes není ukončení QE na dohled.
Několik centrálních bank má navíc formální závazek udržovat úrokové sazby nízké nebo i záporné a nové digitální měny centrálních bank by mohly implementaci takové politiky relativně usnadnit.
Pro centrální banky rozvíjejících se trhů to ve výsledku znamená, že se s největší pravděpodobností budou moci těšit z druhotných efektů měnové politiky GSBC i v dohledné budoucnosti.
Přínosy této volnosti však mají své hranice.
Centrální banky z mnoha zemí s rozvíjejícími se trhy mohou už brzy zakusit nezamýšlené dopady na finanční stabilitu a řízení.
QE a vleklá recese totiž zákonitě zasáhnou účetní rozvahy firem, domácností a nakonec i bank.
Až k tomu dojde, počet bankrotů a nesplacených úvěrů se prudce zvýší a vlády zemí s rozvíjejícími se trhy zjistí, že pro řešení těchto problémů mají stále daleko menší fiskální prostor než jejich protějšky v rozvinutých ekonomikách.
Pravděpodobně se objeví i problémy s řízením.
Nákupy aktiv centrálními bankami, které přesáhnou rámec vládních dluhopisů, vyvolají obavy z průhlednosti a zodpovědnosti.
To může být ostatně problém i v rozvinutých ekonomikách (ačkoliv ty mají stále výhodu většího fiskálního prostoru a pevných institucionálních struktur).
Tak či onak, v různých oblastech domácí finanční stability a řízení se pravděpodobně brzy objeví zranitelná místa rozvíjejících se trhů.
Politici v těchto zemích udělají dobře, když zůstanou ve střehu.
Emma Bonino a válka o budoucnost Evropy
CAMBRIDGE: Každý s tím souhlasí: Evropa potřebuje revoluci svých ekonomických struktur.
Ovšem jak jí dosáhnout je pochopitelně zcela jiná věc.
Zastánci současného statu quo připomínají, že nejsme v žádné krizi, tak tedy proč spěchat?
Naopak, vkládají svoji víru v postupnou restrukturalizaci a především v nespočet tzv. "high-tech" společností, které s sebou přináší mladá generace.
Počítají s tím, že nás informační revoluce zasáhne jaksi poevropsku.
Odsud je pak už jen malý krůček k názoru, že americký model v Evropě tak jako tak nemůže fungovat, protože ta především v sociální oblasti hodně zaspala a je na každý pád náchylná ke kolapsu, k němuž může dojít vlastně ve kterémkoliv okamžiku.
Na druhém konci diskusního spektra stojí zoufalí reformátoři Evropy, kteří už pomalu nevidí jediný způsob, jak přistřihnout, snížit či úplně vymazat z evropského kontinentu její vše zachvacující byrokracii a konsensuální politiky.
Na dnešní Evropě vidí pouze nepatrné náznaky možností – vskutku sklenici více než méně z polovice plnou – pro reformy a restrukturalizaci, a s netrpělivostí sobě vlastní hledí na pomalý postup Evropy.
Je pravda, že Evropa postupuje kupředu jen bolestně pomalým tempem, ale na druhou stranu je třeba říci, že útoky na Stát a jeho spojence ze zcela zkostnatělé strany nabídky, stejně jako na dinosaury z řad průmyslových akcionářů, stále sílí.
Nové fronty v této válce se otevírají prakticky každým dnem.
Problém ale není v dramatických pohybech, kterými by se svět ze dne na den změnil.
Ďábel vězí v detailech, a to je také místo, na které by měl být zaměřen veškerý útok.
Báječným příkladem budiž referendum, se kterým vystoupila paní Emma Bonino, hvězda všech italských politických renegátů.
Krom mnoha jiného, týká se její návrh referenda, třech opatření: koncem automatického odepírání placení daní; koncem soudní pravomoci k opětovnému dosazení do pracovních míst již jednou propuštěných dělníků; a do třetice koncem automatického odepírání placení odborových poplatků přímo z platebních výkazů.
Třikrát na zdraví Emmy Bonino; nevadí, jestliže neuspěje.
Řím taky nebyl postaven za jeden den, a tak bude jistě třeba ještě mnoha podobných pokusů, že se tuto oblast podaří zreformovat!
Na první pohled se zdá nerozumné, snad až nezodpovědné, podkopávat už tak nesmírně obtížné vybírání daní ještě zrušením triku s automatickým odepřením placení.
Už tak je obtížné vybírat daně, tak jak by se mohla společnost vůbec zaobírat možností vrátit do světa, kde daňový úřad pronásleduje a stíhá daňového plátce?
Pravda je, že odepření platby vybírání daní usnadňuje, a to je fakt.
Zastánci referenda věří, že podstatné ztížení výběru daní přinutí vlády omezit současnou nedotknutelnou míru utrácení.
To je stará myšlenka, která se zrodila v revoltující Kalifornii před pětadvaceti lety a která se pak stala důležitou částí americké revoluce strany nabídky.
Milton Friedman vždy říkal: omezte daňové příjmy vlád, a tak, jedině tak, dosáhnete snížení výdajů.
Neexistuje lepší způsob, jak podkopat daňový systém, než ztížit vládě cestu, jak se dostat k penězům.
A tak umožněte, aby se lidem dostalo jejich řádných výplat a pak přinuťte vládu, aby začala konat a peníze od nich vybrala.
Jen tehdy, když se rozdíl mezi hrubým a zdaněným příjmem stane proklatě evidentním, teprve pak se začnou daňoví plátci bouřit proti daním, které je tíží.
Jen tehdy, když si zcela konkrétně spočítají, že polovinu všech dnů, jež odpracují, věnují vládě, jen tehdy začnou skutečně proti velkým vládám revoltovat.
To je jistě skvělá záminka k tomu, aby bylo možné přinutit stát k jeho redukci, ovšem Italové by ovšem neměli své naději příliš přepínat, neboť Italský nejvyšší soud prohlásil, že v daňových otázkách nejsou lidé nikterak oprávněni rozhodovat.
Návrh týkající se unijních poplatků je téže podstaty.
V současnosti jsou platby poplatků automaticky odpírány a z toho důvodu nemají dělníci prakticky žádné ponětí o tom, kolik vlastně svým odborovým svazům platí.
Ovšem kdyby se to stalo věcí individuální volby dělníka - Mám jim poslat šek anebo si mám peníze ponechat? – příjmy odborů a členství v nich a jejich moc by se velice rychle scvrkla.
Jestliže někdo věří, že právě méně samolibé odborové svazy a menší stát jsou prvními kroky směrem k lepší straně nabídky v Evropě, pak si toto referendum zasluhuje jeho modlitby.
Třetím tématem, na které se zaměřila paní Bonino, je prapodivný italský zákoník práce, který umožňuje, aby se propuštěný dělník odebral k soudu a dožadoval se tam opětovného získání ztraceného pracovního místa.
Je evidentní, že toto opatření vytváří katastrofální spoušť v podnikatelské sféře a vede k nesmírně neproduktivním koncům.
Ostatně nejde o žádné omezování či oslabování práv pracujících, spíše o nové vymezení nyní téměř groteskního hracího pole.
Navrhovaná možnost oddělených plateb a zrušení regresivní pomoci u soudů je správnou ekonomickou odpovědí, tedy přinejmenším odpovědí ve správném kursu.
Bude zajímavé dále sledovat toto italské status quo, a jak budou politici dále čelit těmto problémům.
V Itálii dnes neexistují žádní zastánci strany nabídky, krom těchto referendových rebelů; v Itálii každý, kdo se točí kolem vlády, hraje jakousi hru na přijímání existujícího systému a jeho maximální využití.
Centrální banka stojí v cestě přeshraničním finančním fúzím; odboroví bossové stojí v cestě dělníkům a jejich svobodné volbě; kapitáni průmyslu jsou příliš zahlceni vysáváním státu, že nedohlédnou ohrožení svých vlastních zájmů v rozhoupané lodi systému.
Nicméně, během několika příštích let se Itálie dozajista nebude moci vyhnout cestě, kterou toto referendum vytyčilo.
Hospodářské výsledky posledních dvou desetiletí byly doslova příšerné; systém se prostě pomalu a se skřípěním zastavuje.
Trh s cennými papíry, jenž správně hledí kupředu, jako vždy a jako všude v Evropě, postrádá jakékoliv poselství, náznak budoucí cesty.
Ale i kdyby bylo referendum uskutečněno a případně nakonec i ztraceno, díky spojenému úsilí byrokratů, politiků a odborových bossů, modernizační revoluce zatím stále žije.
Jak zmocnit Evropu
EMBARGO: NEZVEŘEJŇOVAT DŘÍVE NEŽ 1.
ŘÍJNA 2007
Nedojde-li na poslední chvíli ke změně stanoviska, evropské hlavy vlád uzavřou tento měsíc podpisem nové smlouvy ke zdokonalení zahraničněpolitického aparátu Evropské unie prostřednictvím posílení role Vysokého představitele EU.
Tato změna je už dlouho opožděná.
Rozpočet Vysokého představitele je menší než obnos, který Evropská komise vydá za úklid svých bruselských kanceláří.
Zahraničněpolitický aparát s pouhými 500 zaměstnanci a jen hrstkou zástupců v cizině, který by měl zosobovat kolektivní vůli 27 vlád EU, zaostává co do výdajů i početnosti personálu za většinou malých afrických zemí.
To by se mělo změnit, až bude zvolen nový zahraničněpolitický šéf, jenž bude dohlížet na zahraniční obchod, obranu a politiky pomoci.
Tato vítaná institucionální inovace ovšem neodpoví na zásadnější otázku: bere Evropa budování soudržné a důrazné zahraniční politiky vážně?
Evropští lídři se této otázce velice často vyhýbají a předkládají doprovodný komentář k nedostatkům americké zahraniční politiky, místo aby rozvíjeli vlastní strategie.
Téma za tématem – od Iráku přes Izrael a Palestinu až po Afghánistán – se evropská politika vymezuje pouze ve vztahu k tomu, co dělá nebo nedělá Amerika.
USA si ovšem příští rok zvolí nového prezidenta a Evropané přijdou o luxus svalování viny za strasti světa na George W.
Bushe.
To je dobrá zpráva, protože Evropa má co nabídnout.
Na rozdíl od jiných velmocí v dějinách svou moc nevytváří výhrůžkami, že napadne jiné země.
Počet obyvatel EU dosahující 500 milionů je třetí nejvyšší na světě, za Čínou a Indií.
Jejích 27 členských států tvoří čtvrtinu světové hospodářské produkce, představují největšího jednotlivého odběratele zboží z rozvojových zemí celého světa a jsou zdaleka největším dárcem pomoci.
S tím přichází skutečná geopolitická váha.
Rozšíření EU do východní Evropy bylo největším procesem mírové změny režimu v dějinách.
Vytvoření Mezinárodního trestního soudu a Kjótského protokolu ukázalo, že Evropa zdárně prosazuje rozšiřování multilaterálního režimu.
Evropské angažmá mělo skutečný vliv během mírovém procesu v indonéské provincii Aceh i při nedávných prezidentských volbách v Kongu.
Latentní moc Evropy se ovšem velice často promrhá introverzí a nejednotou.
I ve vztahu k íránskému jadernému programu zmařila úspěšné politické směřování neschopnost rozdělené Evropy podepřít svou diplomacii citelnými sankcemi.
Nenajdou-li Evropané ochotu zaplatit hospodářskou cenu, nebudou příliš důvěryhodní při snaze přesvědčit Spojené státy, aby se neuchylovaly k vojenským úderům.
Ve vztahu k Rusku EU neustále podceňuje svou sílu a nadhodnocuje moc Kremlu prezidenta Vladimíra Putina, čímž Rusku umožňuje stupňovat jeho výbojnost.
Některé členské státy považují Rusko za hrozbu, kterou je třeba „zlehka zadržovat“.
Jiné upřednostňují „plíživou integraci“, která Rusko sváže s evropskými způsoby.
Tato zmatečnost dává Rusku možnost lovit jednotlivé členské státy uzavíráním dlouhodobých energetických dohod a současně oslabovat EU v záležitostech od budoucnosti Kosova po šíření jaderných zbraní.
Lídři EU rádi hovoří o „účinném multilateralismu“, sami ale své hodnoty či zájmy v multilaterálních institucích, jako je Organizace spojených národů, příliš účinně nehájí.
Jestliže se evropské země ve věci Kosova, Dárfúru a Íránu nesjednotí a nebudou trvat na svém, riskují, že skončí vyšachovány stranou, byť by měly určovat směr.
Konec konců, Unie má pět křesel v Radě bezpečnosti a hradí 40% rozpočtu OSN.
Když ale dojde na hlasování v otázkách, jako jsou lidská práva, velmi mnoho rozvojových zemí na to zapomíná a staví se po bok Číny jako odpůrci EU.
Přestože hlavní selhání EU jsou strategická, existují také některé institucionální bariéry evropského vlivu ve světě.
Obranné priority například stále jsou drtivou většinou národní – zaměřené spíše na hýčkané projekty než na budování evropské moci.
Jak rád říká bývalý evropský komisař pro zahraniční vztahy Chris Patten, budeme vědět, že Evropa myslí obranu vážně, až si dopravní letouny nebudeme muset pronajímat od Ukrajiny.
Na rozdíl od nezdaru při schvalování evropské ústavy nemohou evropští lídři dávat nedostatek zahraničněpolitické spolupráce za vinu nepřátelskému veřejnému mínění.
Nedávný průzkum provedený organizací German Marshall Fund zjistil, že 88% evropských respondentů chce, aby EU převzala větší zodpovědnost za řešení globálních hrozeb.
S vyhlídkou na dohodu o novém zahraničněpolitickém aparátu je na čase, aby Unie vytvořila společnou evropskou zahraniční politiku, která využije všech pák evropské moci k prosazování jejích hodnot a zájmů ve světě.
Jak zrovnoprávnit dívky
WASHINGTON – V loterii života platí, že když se člověk narodí jako žena v chudé zemi, ocitá se ve dvojí nevýhodě.
Mezi ženami v chudých státech je zaznamenán nejvyšší globální výskyt chudoby ze všech demografických skupin v kombinaci s nejhoršími zdravotními podmínkami, nejhorším přístupem ke vzdělání a nejvyšší pravděpodobností, že se stanou oběťmi násilí.
Nerovnost pohlaví připravuje svět – v důsledku vyčleňování z pracovního procesu a nižší mzdy – o ohromujících 15,5% HDP.
Upíráme-li ženám příležitosti k rozvoji jejich potenciálu, znamená to, že se jako společnost zříkáme jejich příspěvku.
Skličující realita je však taková, že efektivní řešení nerovnosti pohlaví mohou být obtížně identifikovatelná.
Na nejzazším konci škály bezmoci figuruje 30 milionů dívek, jimž v příštím desetiletí hrozí zmrzačení ženských orgánů („ženská obřízka“ neboli FGM).
V Somálsku, Guineji, Džibutsku, Egyptě, Eritreji, Mali, Sieře Leone a Súdánu se tento zákrok provádí téměř plošně.
Světová zdravotnická organizace varuje, že takto postižené ženy trpí dlouhodobými zdravotními problémy a vyšší porodní úmrtností.
Popsat tento problém je však snazší než ho vyřešit.
Právní reformy mají jen malý dopad.
Dokonce i ve Velké Británii, kde ženská obřízka stojí už 30 let mimo zákon, nebyl za její porušení úspěšně souzen jediný člověk.
Z vůbec prvních doložených údajů, které byly zveřejněny v červenci, vyplývá, že od dubna 2015 do března 2016 se v Anglii objevilo 5702 nových případů.
Nejméně 18 mladých žen a dívek bylo obřezáno přímo ve Velké Británii, přičemž většina jich tento zákrok podstoupila v Africe.
Počet ženských obřízek v posledních třiceti letech celkově klesá.
Ne všechny země však zaznamenávají pokrok.
Při zachování současných trendů naopak počet dívek a žen podstupujících obřízku v příštích 15 letech výrazně vzroste.
Tím nechci říci, že dobročinné organizace a vlády pracující v této oblasti neodvádějí skvělou práci.
Potřebujeme však více kvalitních studií, jak identifikovat a posilovat účinné programy.
Dalším nepřijatelným zvykem, který připravuje dívky o příležitosti, jsou sňatky dětí.
Od roku 2011 do roku 2020 se dětskými nevěstami – což Organizace spojených národů definuje jako sňatek před dosažením 18 let věku – stalo nebo stane více než 140 milionů dívek z celého světa.
V devíti zemích – Nigeru, Středoafrické republice, Čadu, Bangladéši, Mali, Guineji, Jižním Súdánu, Burkině Faso a Malawi – dokonce UNICEF odhaduje, že podíl dětských sňatků přesahuje 50%.
Pro mladé nevěsty to má dalekosáhlé důsledky: nižší dosažené vzdělání a celoživotní výdělky, vyšší míru domácího násilí, zvýšené riziko úmrtí během těhotenství či porodu a vyšší úmrtnost jejich dětí.
Stejně jako u ženské obřízky ani zde samotné zákony na vyřešení problému nestačí.
Vezměme si Bangladéš, kde je 52% dívek provdáno před dosažením plnoletého věku 18 let.
Řada zákonů zakazujících sňatky dětí a věno má nedostatečný efekt, a 18% dívek – což je nejvíce na světě – dokonce vstoupí do manželství před dovršením 15 let.
Programy komunitních skupin, které se snaží poskytnout dospívajícím dívkám životní dovednosti a výcvik, mají jen omezený dopad.
Analýza situace v Bangladéši, kterou vypracovali ekonomové z Akční laboratoře chudoby Abdula Latifa Jameela při Dukeově univerzitě a MIT, naznačuje, že nejúčinnější strategií by mohlo být poskytování finančních pobídek k odkladu manželství.
U dívek představujících nejchudších 20% globální populace totiž existuje více než dvojnásobné riziko sňatku v mladém věku než u nejbohatších 20%.
Jeden slibný program v jižním Bangladéši poskytoval rodičům neprovdaných dívek olej na vaření.
Každé čtyři měsíce obdrželi účastníci programu čtyři litry oleje, pokud jejich dohlížitel potvrdil, že dívky jsou stále neprovdané.
Tato skromná pobídka zabrala: u dcer příjemců oleje se o 30% snížila pravděpodobnost, že se vdají před dovršením 16 let věku, což znamenalo přínos ve výši čtyřnásobku nákladů.
Slibné je, že program zlepšil také úroveň vzdělání dotyčných dívek: u dcer příjemců bylo o 22% pravděpodobnější, že zůstanou ve škole.
To je důležité, protože jedním z klíčových rozvojových cílů tisíciletí, které vypršely v roce 2015, bylo eliminovat nerovnost pohlaví v oblasti základního a středního vzdělání.
U základního vzdělání bylo dosaženo slušného pokroku, avšak u středoškolského a vysokoškolského vzdělání přetrvává značná nerovnost.
Rozdíly v přijímání do základních škol se ve všech regionech snížily, nicméně subsaharská Afrika, Blízký východ a severní Afrika stále zaostávají.
Přínosy spojené se snížením nerovnosti pohlaví v oblasti školství by se týkaly i příští generace.
Lepší vzdělání pro dívky totiž znamená lepší zdraví a výživu pro jejich děti.
Odpověď na otázku, jak toho dosáhnout, se bude lišit.
Například poskytnutí bezplatných školních uniforem na některých místech pomůže, ale ne všude.
V Bangladéši měla intervence s cílem omezit sňatky dětí vedlejší přínosy v podobě podpory středního vzdělání.
Nový výzkum ukazuje, že v celosvětovém měřítku znamenají peníze vynaložené na snížení nerovnosti pohlaví v oblasti vzdělání přínos v hodnotě zhruba pětinásobku vynaložených nákladů.
Mnoho dobře míněných, ba i nesporně dobrých nápadů, jak snížit nerovnost pohlaví, se analyzuje a kvantifikuje hůře.
Zajištění, aby ženy měly stejné právo jako muži zdědit majetek, podepsat smlouvu, založit si firmu nebo si otevřít bankovní účet, by nestálo mnoho a mohlo by být nesmírně přínosné.
Navzdory problémům se sběrem dat označil panel složený z nositelů Nobelovy ceny a sestavený Kodaňským konsensem taková opatření za jeden z 19 nejlepších rozvojových cílů, o něž je třeba usilovat – jeden vynaložený dolar zde vytváří užitek v hodnotě přesahující 15 dolarů.
Víme, jak vyřešit jeden problém – a máme dostatek údajů o nákladech a přínosech.
Přibližně 225 milionů žen, které se chtějí vyhnout těhotenství, nepoužívá bezpečné a účinné metody plánování rodičovství.
Důvody jsou různé, od nedostatečného přístupu k informacím či službám až po absenci podpory ze strany partnerů či komunit.
Zajištění všeobecného přístupu k antikoncepci by stálo 3,6 miliardy dolarů ročně, ale znamenalo by o 150 000 úmrtí matek méně a o 600 000 méně sirotků.
Demografická dividenda spojená s nižším počtem závislých osob a vyšším počtem lidí zapojených do trhu práce by navíc urychlila hospodářský růst.
Celkové přínosy tudíž převyšují náklady o závratný stodvacetinásobek.
Na řešení nerovnosti pohlaví neexistují rychlé recepty, ale jedna věc je zřejmá: ne všechny přístupy jsou stejně dobré nebo podložené spolehlivými údaji.
Z morálních i ekonomických důvodů by politici měli přijímat taková opatření, která poskytnou dívkám a ženám nejvíce práv.
Jak ulovit rozvoj
ŽENEVA – Od čerstvě přijatých Cílů udržitelného rozvoje (CUR) se očekává, že zahájí novou éru globálního rozvoje, která je příslibem proměny světa ve jménu lidí, planety, prosperity, míru a partnerství.
Je však obrovský rozdíl mezi příslibem a přičiněním.
Globální deklarace jsou sice důležité, neboť určují priority pro financování a přenášejí politickou vůli, ale mnohé z dnešních závazků byly učiněny už dříve.
Zda CUR uspějí, bude vlastně velkou měrou záviset na tom, jak ovlivní další mezinárodní vyjednávání, zejména ta nejsložitější a nejspornější.
Jeden blízký test se týká cíle, jejž aktivní kampaní podporuje Globální výbor pro oceány: „chránit a udržitelně využívat oceány, moře a mořské zdroje pro udržitelný rozvoj“.
Až se političtí lídři v prosinci sejdou na desáté ministerské konferenci WTO v Nairobi, naskytne se jim příležitost postoupit k dosažení jedné z nejdůležitějších met tohoto cíle: nejpozději do roku 2020 zakázat dotace přispívající k decimaci ryb nadměrným lovem a nezákonnému, nevykazovanému a neregulovanému rybolovu.
Není to nová ambice; součástí agendy WTO je už mnoho let a byla začleněna do dalších mezinárodních deklarací udržitelného rozvoje.
I dnes však státy vynakládají 30 miliard dolarů ročně na rybářské dotace, z nichž 60 % přímo pobízí k neudržitelným, destruktivním, a dokonce nezákonným postupům.
Výsledné pokřivení trhu významně přispívá k chronicky špatnému managementu světových rybolovných oblastí, který podle výpočtu Světové banky vyšel globální ekonomiku v roce 2012 na 83 miliard dolarů.
Kromě obav o finance a udržitelnost vzbuzuje tato věc naléhavé otázky ohledně poctivosti a spravedlnosti.
Bohaté země (konkrétně Japonsko, Spojené státy, Francie a Španělsko) společně s Čínou a Jižní Koreou zodpovídají za 70 % globálních rybářských dotací.
Tyto transfery nutí tisíce komunit závislých na rybolovu s vypětím sil soupeřit s dotovanými konkurenty a ohrožují potravinovou bezpečnost milionů lidí, jelikož průmyslové flotily ze vzdálených zemí decimují jejich oceánské zásoby ryb.
Obzvlášť silně postižená je západní Afrika, kde rybolov může být otázkou života a smrti.
Od 90. let minulého století, kdy v jejích pobřežních vodách začala v průmyslovém měřítku lovit ryby zahraniční plavidla, především z EU a Číny, si řada místních rybářů nedokáže vydělat a nakrmit rodiny.
V letech 1994 až 2005 se senegalský úlovek podle vládních odhadů propadl z 95 na 45 tisíc tun a země přišla o polovinu flotily tradičních dřevěných pirog.
Když zásoby ryb v roce 2005 zkolabovaly, 5000 lidí se rozhodlo svých nepotřebných rybářských lodí využít jinak, a sice k útěku na španělské Kanárské ostrovy.
Rok nato už tuto nebezpečnou cestu podniklo víc než 30 tisíc dalších, z nichž odhadem 6000 utonulo.
Senegalští a mauritánští rybáři a jejich rodiny i dnes patří mezi tisíce lidí, kteří riskují životy ve snaze dostat se do Evropy.
Na volném moři je toto pokřivení ještě větší.
Podle ekonomů zabývajících se rybářstvím jsou dotace některých nejbohatších zemí světa jedinou příčinou ziskovosti rozsáhlého rybolovného průmyslu v oblastech mimo výlučné ekonomické zóny pobřežních zemí o šíři 200 mil.
Ryby ale nerespektují mezinárodní hranice a podle odhadů se 42 % vylovených obchodovatelných ryb pohybuje mezi výlučnými zónami jednotlivých zemí a volným mořem.
Průmyslový rybolov daleko od břehů tak podkopává pobřežní rybolov v rozvojových zemích, uskutečňovaný převážně živnostníky.
Odstranit do roku 2020 škodlivé rybolovné dotace není podstatné jen pro ochranu oceánů, ale ovlivní to i naši schopnost splnit další cíle, například závazky, že skoncujeme s hladověním, dosáhneme potravinové bezpečnosti a snížíme nerovnost mezi zeměmi a uvnitř zemí.
V Nairobi bude v sázce věrohodnost WTO i nově přijatých CUR.
Globální výbor pro oceány předložil jasný třístupňový program eliminace škodlivých rybolovných dotací.
Jediné, čeho je zapotřebí, je, aby se vlády konečně dohodly, že skoncují s nespravedlností a plýtváním, jež způsobují.
Naštěstí jsou tu povzbudivé signály.
Téměř 60 % členů WTO je pro řízení dotací do rybolovu, přičemž podpora rozvojových států ze skupiny afrických, karibských a tichomořských zemí – společně s příspěvkem EU ke zlepšení transparentnosti a výkaznictví – dává této snaze novou energii.
K iniciativám předloženým před schůzkou v Nairobi patří takzvaný „návrh NZ+5“.
Tento plán, zaštítěný společně Novým Zélandem, Argentinou, Islandem, Norskem, Peru a Uruguayí, by eliminoval rybolovné dotace, které postihují decimované zásoby ryb a přispívají k nelegálnímu, nevykazovanému a neregulovanému rybolovu.
Globální výbor pro oceány naléhavě vyzývá zbylých 40 % členů WTO, zejména velké hráče, kteří tento proces v současnosti blokují, aby přijali poměrně umírněné návrhy, které jsou na stole.
Závisí na tom udržitelná budoucnost naší planety a jejích oceánů.
Závěr partie v Kosovu
V nadcházejících měsících bude vznikat zásadní rozhodnutí, které bude výzvou pro schopnost mezinárodního společenství, zejména Evropy, řešit konflikty.
Otázkou je status Kosova – poslední nevyřešené části krví potřísněného balkánského rébusu.
Pro Srby i Albánce je Kosovo místem sužovaným přízraky dějin.
Svět však nesmí dovolit, aby jejich obtěžkaná líčení minulosti vrhla stín na naše snahy o vybudování lepší budoucnosti.
V 90. letech, po zvěrstvech v Bosně, srbský režim Slobodana Miloševiće zrušil dlouholetou autonomii Kosova a potlačoval práva naprosté albánské většiny v provincii.
Místo pouhého zděšeného přihlížení, jako na počátku bosenské války, se NATO rozhodlo zakročit dřív, než Miloševićovy síly opět dokáží zpustošit jednu z etnických skupin, jež tvořila součást bývalé Jugoslávie.
V sázce byla bezpečnost Evropské unie i evropská mravní zodpovědnost po zločinech druhé světové války.
Rada bezpečnosti Organizace spojených národů po intervenci NATO jednohlasně přijala rezoluci 1244, která Kosovo umístila pod správu OSN.
Od roku 1999 měly politiky mezinárodního společenství ohledně Kosova širokou mezinárodní podporu, a to i z Ruska.
Teď nadešel čas vyřešit status Kosova natrvalo.
Jinak stabilita, již OSN do Kosova a do celého regionu přinesla, nebude mít trvání.
Nezaměstnanost v Kosovu se pohybuje kolem 40% a plodí politickou nestabilitu.
Bez přístupu ke svrchovaným půjčkám od Světové banky nebo MMF bude hospodářství Kosova nadále stagnovat.
Vyřešení statusu Kosova je nezbytností také pro srbskou menšinu v provincii, která stále žije v nejistotě a neví, zda se má ohledně ochrany svých práv obracet na Bělehrad nebo na Prištinu.
Srbsku a EU by zase zajistilo volnost pro úsilí o pokrok v srbských domácích reformách a mezinárodní integraci.
Zvláštní vyslanec OSN pro nalezení budoucího statusu Kosova, bývalý finský prezident Martti Ahtisaari, teď po 14 měsících intenzivních vyjednávání s Bělehradem a Prištinou předložil Radě bezpečnosti svůj návrh urovnání.
Ahtisaariho smělý návrh, který doporučuje nezávislost Kosova s počátečním dohledem silné mezinárodní civilní i vojenské přítomnosti, je pro mezinárodní společenství, a obzvlášť pro Evropu, jedinou životaschopnou možností.
Opětovné začlenění Kosova do Srbska není obhajitelné.
Od konce konfliktu v červnu 1999 nevykonává Srbsko nad Kosovem žádnou vládní pravomoc.
Pod administrativou OSN byly vytvořeny legitimní kosovské instituce pro správu domácích záležitostí.
Po zavedení těchto institucí obyvatelé Kosova očekávají silnější samosprávu.
Představa Bělehradu o návratu Kosova pod srbskou vládu – byť s autonomií – bohužel tyto skutečnosti přehlíží.
Srbsko skutečně nemá žádnou životaschopnou strategii integrace dvou milionů obyvatel Kosova do srbských politických institucí a srbského veřejného života.
OSN prostě nedokáže vyřešit strukturální problémy Kosova, zejména potřebu rozvinout životaschopné hospodářství a zahájit angažmá s EU – nejsilnějším motorem reforem a hospodářského rozvoje v regionu.
To však neznamená, že by teď mezinárodní společenství a EU měly Kosovo ponechat jen s jeho vlastními prostředky.
Vztahy mezi kosovskou albánskou většinou a srbskou menšinou zůstávají napjaté.
Je tedy nezbytné, aby byly vytvořeny silné pojistky na ochranu menšin, zejména Srbů.
K zajištění toho, že budou splněny závazky v souladu s návrhem urovnání, bude nutný mezinárodní dohled nad kosovskou nezávislostí prostřednictvím silné mezinárodní civilní a vojenské přítomnosti.
Teď je zapotřebí vůle přijmout a realizovat Ahtissariho plán.
V příštích týdnech Rada bezpečnosti rozhodne o statusu Kosova, ale bude to EU, kdo bude muset hledat soužití s Kosovem a Srbskem.
Osud Kosova je skutečně provázán s osudem EU.
Silné a stabilní Kosovo si vyžádá soudržnou a jednotnou Evropu.
Bude-li EU rozdělená ve věci, která leží v srdci jejího území – a v srdci jejích zájmů –, věrohodnost Unie coby zahraničněpolitického hráče v záležitostech mimo její hranice dramaticky utrpí.
A pouze sjednocená EU dokáže přivést Rusko k součinnosti na harmonizované politice vůči Balkánu.
To znamená, že EU nemůže jen s jeho vlastními prostředky ponechat ani Srbsko.
EU musí dát jasně najevo, že je připravena Srbsko – a region jako celek – podpořit při uskutečňování jeho evropských aspirací.
Evropská bezpečnost závisí na integraci Srbska, tak jako srbské aspirace závisejí na EU.
Cenu za podporu EU ovšem nelze změnit: hlavní váleční zločinci Ratko Mladić a Radovan Karadžić musejí být předvedeni k Mezinárodnímu trestnímu soudu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu.
Prvním krokem k evropské integraci Srbska je dnes, stejně jako včera, úplná spolupráce s ICTY.
Srbsko má s EU světlou budoucnost, ale nejprve se bude muset odpoutat od vlastní minulosti – jak ohledně Kosova, tak ohledně zvěrstev Miloševićovy éry.
Jak zastavit klimatické selhávání
BERLÍN ­­– Minulý měsíc na Konferenci OSN o změně klimatu (COP26) svět selhal.
Prakticky nikdo z těch, kdo se v Glasgow shromáždili, si přitom největšího selhání ani nevšiml.
Systém zavedený k řešení změny klimatu – sestávající ze souboru ekonomických, politických a sociálních dohod – na naše globální cíle nestačí.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
K objasnění tohoto systémového selhání se zamysleme nad jistou analogií.
Okolí vašeho domova ohrožuje blížící se přírodní požár.
Zvládnutí krize vyžaduje jak povolání různých hasičských a záchranných složek, tak pomoc firem a místních obyvatel s ochranou majetku.
Tyto subjekty ale nespolupracují.
Část občanů se objevila s kbelíky vody.
Některé podniky darovaly hasicí přístroje.
Někteří usedlíci organizují protesty proti navrženým příkazům k evakuaci.
Na radnici mezitím zasedají místní politici a od různých subjektů žádají přísliby pomoci, které nejsou pro nikoho závazné.
Úhrn všech příslibů s odřenýma ušima uchovává při životě naději, že vaše čtvrť zůstane v bezpečí.
Právě tak si dnes stojíme se změnou klimatu.
Zásadní problém je v tom, že náš systém není navržen tak, aby přinesl výsledky odpovídající cíli plynoucímu z Pařížské klimatické dohody z roku 2015, že se globální oteplení omezí na 1,5º Celsia nad předprůmyslové úrovně.
Kdyby byly závazky ze závěrečného glasgowského paktu splněny, což je velké kdyby, nasměrovaly by svět k nárůstu teploty o 2,5ºC až 2,7ºC do konce století.
To by byla pohroma.
Naše ekonomiky jsou stavěné tak, aby fungovaly jako stroje na maximalizaci HDP, podniky pracují na maximalizaci hodnoty pro akcionáře a politici usilují o maximalizaci obliby u voličů.
Našimi společnostmi zmítají proudy konzumerismu, nacionalismu, populismu a environmentalismu.
Hospodářská prosperita a politický úspěch v tomto systému ztratily návaznost na společenskou stabilitu a stav životního prostředí.
Tváří v tvář takovému systémovému selhávání bychom se neměli cítit povzbuzeni příklady úspěšných zelených podniků a investorů, kteří dekarbonizují svá portfolia.
Bez intervence vlády, která by vyžadovala environmentální zodpovědnost od všech firem, bude zelené podnikání některých společností umožňovat jiným, aby se chovaly neudržitelně.
Zápas se změnou klimatu vyžaduje promyšlenou spolupráci mezi byznysem a vládou.
Naštěstí už víme, co je zapotřebí udělat, abychom dosáhli nezbytné kolektivní mobilizace a současné klimatické selhávání zastavili.
Lídři by se měli řídit stěžejními koncepčními principy zesnulé nositelky Nobelovy ceny Elinor Ostromové pro účinnou správu občin.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Zaprvé, zásadní jsou sdílená identita a úmysl.
Zmírnit globální oteplování je z podstaty globální cíl: ať dojde k uvolnění skleníkových plynů kdekoli, postiženi budou lidé na celé planetě.
Musíme si proto vypěstovat smysl pro společné ztotožnění se s tímto cílem.
Vyjednávání na COP26 byla však konstruována tak, že namísto prosazování smyslu pro společné úsilí lidstva ochránit naši planetu postavila proti sobě zájmy jednotlivých států.
Druhým klíčovým principem je zajistit, aby náklady a přínosy opatření v oblasti klimatu byly rozloženy tak, že výsledek bude kladný pro všechny zúčastněné.
Většina expertů se shoduje, že účinná dekarbonizace by vyžadovala uvedení globální ceny uhlíku do souladu s cíli Pařížské dohody.
Tuna oxidu uhličitého zapříčiní tutéž škodu na životním prostředí, ať je vypuštěna kdekoli, a tak dává teoretický smysl, aby pro všechny platila stejná cena uhlíku.
To by zamezilo problému „uhlíkových průsaků“, k nimž dochází, když snížení emisí CO2 v jedné zemi vede nárůstu emisí v jiné zemi, kde je cena uhlíku nižší.
Totéž platí pro podniky.
Zavádění globální ceny uhlíku – řekněme prostřednictvím uhlíkových daní nebo obchodování s emisními povolenkami – ale může být sociálně neudržitelné.
Chudé a střední třídy mohou zjistit, že vyšší ceny uhlíkově náročného zboží a služeb si mohou stěží dovolit a výsledný pokles zaměstnanosti v uhlíkově náročných sektorech může zase připravit pracující o místa a komunity o ekonomickou základnu.
Summit COP26 nebyl uspořádán tak, aby přinesl sociální předpoklady pro účinná opatření v oblasti klimatu.
Zatřetí, úspěšná klimatická opatření vyžadují spravedlivé a inkluzivní rozhodovací postupy, do nichž se zapojí všechny jimi dotčené subjekty.
Prohlásili už mnozí, že ti, které nastávající klimatická katastrofa postihne nejvíc, byli z vyjednávání na COP26 vyloučeni – a že držitelé moci (často starší, bělošští a privilegovaní muži) mají skrytý zájem, aby to tak zůstalo.
Tento přístup oslabuje váhu těch, koho globální oteplování postihuje nejvíc – typicky mladých lidí z rozvojových zemí a kultur na okraji pozornosti.
Jenže právě oni mají často přehled, místní znalost a především smysl pro naléhavost plynoucí z vyhlídky, že budou zcela bezprostředně čelit důsledkům změny klimatu.
Stěžejní význam pro efektivní řešení globálního oteplování má ještě několik dalších principů.
Měření a vykazování jasných výsledků, rok za rokem, umožňuje monitorovat dohodnutá opatření.
Zapotřebí bude také odstupňovaných odměn za přínosná opatření a odstupňovaných postihů za neprospěšné jednání.
Kromě toho klimatické úsilí vyžaduje mechanismy k rychlému a férovému řešení sporů za účasti nestranných mediátorů, kteří požívají důvěry.
Na nadnárodní úrovni měla být uznána samosprávná pravomoc opřená o princip subsidiarity na všech relevantních mezinárodních fórech a ve všech mezinárodních organizacích.
Konečně, potřebujeme polycentrickou správu.
Orgány mezinárodní, národní, regionální a místní veřejné správy na sebe vzájemně působí tak, aby konzistentně uzavíraly a vymáhaly dohody.
Summit COP26 vyvinul nanejvýš malou snahu tyto požadavky splnit.
Vlády nedospěly k žádné dohodě na způsobu měření emisí skleníkových plynů a zavedeny nejsou žádné mezinárodně uznané výkazní mechanismy.
Za národní výkony v oblasti změny klimatu nejsou žádné odměny ani postihy, protože doporučení COP26 nejsou právně závazná.
Světu také schází mechanismy k rychlému a nestrannému řešení sporů týkajících se opatření v oblasti klimatu.
A přestože svrchovaná moc států se uznává, absence polycentrického systému správy znamená, že klimatická politika se od mezinárodní po místní úroveň nadále zanedbává a je nedůsledná a nesoudržná.
Samozřejmě, splnit naznačené požadavky je obrovský úkol a nestane se tak přes noc.
Příští generace má ale právo očekávat, že se pokusíme vytvořit společenské, ekonomické a politické předpoklady pro úspěšná opatření v oblasti klimatu.
Jak skoncovat s divokým rybolovem
LONDÝN – Potraviny pocházející z moře představují zdaleka nejobchodovanější globální komoditu, která dokáže nasytit miliardy lidí na celém světě.
Tento sektor se bohužel potýká s rozšířeným problémem nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu, jenž podkopává ochranářské úsilí a znevýhodňuje poctivé rybáře a firmy dodržující pravidla.
Je nejvyšší čas tento problém řešit.
Divoký rybolov představuje až pětinu celkového úlovku ze světových oceánů.
A přestože v některých zemích vykazuje průmyslový rybolov povzbudivé známky reforem, problém je stále široce rozšířený, odrazuje ostatní, aby se připojili k reformnímu úsilí, a brzdí reformy malých rybářství, která dodávají potraviny a zajišťují živobytí milionům lidí.
Pravidla existují, ale je zapotřebí, aby byla jasnější a konkrétnější, aby se účinně vymáhala a zaváděla se napříč hranicemi států.
V opačném případě budou bezskrupulózní provozovatelé dál využívat nedostatečné regulace a monitoringu, což bude mít obrovské důsledky pro ty, jejichž živobytí je závislé na pobřežním rybolovu.
Nedávná studie zjistila, že 20-32% mořských produktů dovezených do Spojených států pravděpodobně pochází z nezákonných, nehlášených a neregulovaných zdrojů.
To samo o sobě představuje 4-16% z hodnoty celkového objemu nezákonně ulovených ryb, jež dosahuje odhadem 15-23 miliard dolarů ročně.
Spolupráce mezi USA, Evropskou unií a Japonskem má potenciál dosáhnout obrovských pokroků při řešení tohoto problému.
USA dovážejí přes 90% mořských potravin určených pro tamní trh.
Japonsko je po USA druhým největším dovozcem potravin z moře.
A EU je největším jednotným trhem mořských potravinářských produktů, přičemž zhruba 60% spotřebovaných ryb dováží.
Tyto tři trhy mají obrovský potenciál ke společnému postupu.
Koncem roku 2011 se EU a USA dohodly na spolupráci v boji proti nezákonnému rybolovu.
O necelý rok později se EU a Japonsko dohodly, že budou bránit dovozu nezákonně ulovených potravin z moře, sdílet informace a spolupracovat v regionálních organizacích zaměřených na řízení rybolovu.
A všechny tři strany se dohodly, že budou vybízet jiné země k ratifikaci a implementaci Dohody o opatřeních přístavních států (PSMA), která ztíží činnost nepoctivých rybářství.
Organizace provozující nezákonný rybolov se spoléhají na řadu taktických kliček a mezer v mezinárodním právu, aby prosadily své produkty na trh.
Hlavní trasu, po které neetičtí rybáři a rybářské firmy dostávají svůj úlovek z lodí na regály, představují přístavy známé laxním vymáháním zákonů nebo omezenou inspekční kapacitou.
PSMA, kterou v roce 2009 přijala Organizace OSN pro výživu a zemědělství, vyžaduje po zúčastněných stranách, aby zavedly přísnější kontroly rybářských lodí plujících pod zahraniční vlajkou.
K dnešnímu datu ratifikovalo dohodu 13 zemí; dalších 12 to ještě musí učinit, aby dohoda vstoupila v platnost a byla celosvětově účinná.
Povzbudivé je, že v některých zemích už nepohlížejí na divoký rybolov jako na podružný politický problém.
Americká prezidentská Společná skupina pro nezákonný, nehlášený a neregulovaný rybolov a podvody s mořskými produkty zveřejnila v březnu „vševládní“ akční plán.
Skutečnost, že se tato otázka dostala až na stůl amerického prezidenta, jen podtrhuje potřebu, aby vlády mobilizovaly své zdroje a spolupracovaly na mezinárodní úrovni.
Zapotřebí je řada různých přístupů.
Zřejmě nejúčinnějším souborem opatření, jež brání přístupu nezákonně ulovených ryb na trh, jsou regulace EU.
Obrovským příslibem je včasná implementace.
Evropští regulátoři už zavedli důmyslné programy monitoringu a sledování, zablokovali přístup na trh zemím s bilancí nezákonného rybolovu, penalizují divoké evropské producenty a pomáhají zemím „se žlutou nebo červenou kartou“ reformovat zákony o rybolovu.
EU, Japonsko a USA by byly ještě efektivnější, kdyby harmonizovaly svou politiku tak, aby bránily zločincům ve vstupu na všechny trhy a umožňovaly legitimním provozovatelům těžit z rozšířené úrovně přístupu.
Vzájemná spolupráce by mohla umožnit využití dostupných sofistikovaných technologií dohledatelnosti mořských produktů – shromažďování dat a informací, které by pomáhaly přesně stanovit, odkud se dané potraviny z moře vzaly a kdo a kdy je ulovil.
Takové úsilí – například v podobě elektronické dokumentace úlovků tuňáka obecného – představuje jeden z nejúčinnějších nástrojů k potírání nezákonného rybolovu.
Eliminace divokého rybolovu pomůže obnovit stavy mořských živočichů a zajistit potraviny a živobytí pro miliardy lidí.
To musí jít ruku v ruce se zvýšeným úsilím o ochranu klíčových druhů zasažených rybolovem, od Arktidy po Antarktidu, a se zavedením plně chráněných mořských rezervací nebo „regeneračních zón“, které přispějí k doplňování stavů a obnově lokalit výskytu.
Státy musí také schválit a zavést zákony, které skoncují s nadměrným rybolovem v domácích a mezinárodních vodách.
Nezákonný, nehlášený a neregulovaný rybolov je problém, který lze vyřešit správným vedením, činy a mezinárodní spoluprací.
S potěšením zjišťujeme, že Chile – které pořádá letošní konferenci Náš oceán – dává najevo vedení a odhodlání k činům tím, že schválilo PSMA a postavilo se proti nezákonným rybářským operacím.
Zůstáváme optimistkami, že také další země budou nadále podnikat potřebné kroky, aby skoncovaly s neřádem divokého rybolovu a spolupracovaly na globální regeneraci oceánského života.
Přestaňte zabíjet posly
NEW YORK – Kolik stojí umlčení šťouravého žurnalisty?
Veřejným činitelům na Filipínách roku 2011 stačilo pouhých 250 dolarů, aby si najali zabijáka, který zastřelil novináře.
Na Slovensku byli Ján Kuciak a jeho snoubenka v únoru zavražděni za zhruba 80 000 dolarů.
Pro zkorumpované politiky a zločinecké bosse není ani jedna z těchto sum podstatná.
Újma na demokracii však vyjde nevyčíslitelně draho.
Novinářů zavražděných kvůli tomu, o čem informují, je každoročně víc než těch, kteří zahynou ve válečných zónách.
Od roku 1992, kdy Výbor na ochranu novinářů (CPJ) začal shromažďovat údaje, bylo v souvislosti s prací zabito 1324 novinářů a dalších 849 bylo za výkon svého povolání popraveno.
U bezmála 90 % těchto vražd však ti, kdo si útoky objednali, unikli spravedlnosti.
Ve vzácných případech, kdy bylo vedeno důkladné vyšetřování, byli dopadeni jen nejníže postavení pachatelé.
Velké ryby obvykle vyvázly.
Problém se neomezuje jen na země globálního jihu.
16. října uplynul rok od chvíle, kdy maltskou novinářku rozkrývající korupci Daphne Caruanu Galiziu zabila bomba nastražená v autě jen pár minut po odevzdání článku, který jako by předznamenával její smrt.
Z atentátu byli obžalováni tři muži, ale osnovatelé zločinu zůstávají na svobodě.
Ani Slovensku – které je stejně jako Malta členem Evropské unie – se v případě brutální vraždy Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové v jejich domě nedaleko Bratislavy dosud nepodařilo zajistit spravedlnost.
Přestože policie už v kauze zatýkala, nebyli zatím zjištěni všichni strůjci, kteří patrně chtěli, aby nevrtal do nařčení, že v zemi působí mafie.
Konečně Saúdská Arábie už sice přiznala, že novinář a komentátor listu Washington Post Džamál Chášakdží byl na konzulátu saúdského království v Istanbulu zabit, ale je neméně nepravděpodobné, že by probíhající vyšetřování případu vedlo k trestnímu stíhání všech osob odpovědných za jeho zmizení.
Beztrestnost je v takových případech rakovinou zodpovědnosti a demokracie.
Novináři potřebují, aby účinně fungoval právní řád.
Když je prosazování práva a soudnictví v područí organizovaného zločinu, novináři vědí, že je nikdo neochrání, když budou rozkrývat skutečnosti ohrožující zájmy zločinců či zkorumpovaných držitelů moci.
Důsledky jsou nabíledni třeba v Mexiku, kde se bez úředního povšimnutí na obrovských kusech země odehrává kartelový zločin.
Odvážní reportéři, kteří se odmítli nechat vyděsit, zaplatili životem a vraždy související s kartelem měly zamýšlený účinek a umlčely ostatní.
Většina mexických novinářů skutečně dokáže instinktivně rozpoznat „oblasti mlčení“, kde hyne demokracie a transparentnost.
Roku 2013 se Organizace spojených národů pokusila k problému přitáhnout celosvětovou pozornost tím, že 2. listopad vyhlásila každoročním Mezinárodním dnem za ukončení beztrestnosti u zločinů na novinářích.
Moje organizace toto úsilí podporuje svým ročním Globálním indexem beztrestnosti, který ukazuje, že demokraciím jako Mexiku, Brazílii, Indii, Pákistánu a Filipínám se soustavně nedaří usvědčit vrahy novinářů.
Novináři vědí, že demokracie a svobodný tisk jsou na sobě vzájemně závislé, a že když jsou novináři umlčováni, přibývá zpronevěr, vydírání a zločinů proti životnímu prostředí.
A byť mnozí vzdorují, pomoc by se jim hodila.
Jednou z nejslibnějších zbraní v zápase proti beztrestnosti jsou sankce.
Ve Spojených státech Magnického zákon o celosvětové zodpovědnosti za lidská práva od roku 2016 umožňuje prezidentovi USA uvalit zákaz vydat víza cizím státním příslušníkům podezřelým z hrubého porušování lidských práv a zmrazit jejich majetky.
Kanada v říjnu 2017 schválila svůj vlastní Magnického zákon a podobné normy zavedly také Estonsko, Litva, Lotyšsko a Velká Británie.
Schválení zákona ale není totéž co jeho používání.
Kromě několika jedinců zapletených do vraždy redaktora časopisu Forbes Paula Klebnikova v Moskvě roku 2004 se Magnického a podobné zákony na obranu novinářů příliš neaplikují.
Vlády odhodlané hájit demokracii by s používáním dostupných nástrojů k ochraně těch, kdo riskují život na obranu svobody projevu, neměly váhat.
Obzvlášť vlády v Evropě mají povinnost zajistit dodržování závazků na národní i evropské úrovni.
Pro skoncování s beztrestností mohou také udělat víc organizace prosazující svobodu tisku.
V Mexiku například CPJ spolupracoval s novináři a advokačními skupinami, aby si od národní vlády vymohli, že se útoky na novináře budou považovat za federální trestné činy a že v případě podezření na korupci budou vyloučeny orgány činné v trestním řízení na úrovni států.
Federální vláda zareagovala zřízením Zvláštního žalobce pro dohled nad zločiny proti svobodě projevu (FEADLE).
Hrozí však, že nedostatečné financování žalobcova úřadu jeho skrovné přínosy zvrátí.
Nastupující vláda zvoleného prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora se může proti problému beztrestnosti postavit, leč jedině bude-li FEADLE plně finančně zajištěn.
Zatímco vlády přešlapují, novináři se brání, jak sami nejlépe umí: žurnalistickou prací.
Dobře to dokládá kolektivní reakce na smrt Caruany Galizie a Kuciaka.
Oba byli členy mezinárodních investigativních sítí a tyto skupiny dnes dál sledují stopy a dokončují reportáže přerušené vraždou.
Poselství pro eventuální útočníky je prosté: odhalování pravdy vraždou novináře neumírá.
Ukončení mezinárodní okupace
Není nic nového pod sluncem, že vojensko-politické okupace a mezinárodní dohled v zemi nejsou tím, co by národ, který je okupován či podroben dohledu, vítal.
Na chvíli to lidé překousnou, někdy s porozuměním pro nezbytnost ztráty suverenity, již musí snášet.
Jejich tolerance ale nevyhnutelně opadá - a to rychle.
Nedávno jsem v Bukurešti diskutoval o dozorčí úloze Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v mé vlasti, Albánii, s expertem z tohoto orgánu.
Byl překvapen, když se dověděl, že počet zaměstnanců OBSE v Albánii se vyrovná počtu všech pracovníků vídeňského ústředí OBSE.
Samotný rozsah činnosti OBSE v Albánii mi starosti nedělá.
Znepokojivé je ale zdání trvalosti její mise.
Na kom vlastně je, aby rozhodl, kdy mise OBSE v Albánii skončí?
Tato otázka je samozřejmě širší než otázka přítomnosti OBSE v Albánii.
Jestliže správci OSN ovládají Kosovo i Bosnu celé roky po skončení tamních zuřivých válek a jestliže se hovoří o tom, že americkou okupaci Iráku nahradí mise OSN, kdy má potom mezinárodní správa skončit a dozor nad zemí přejít zpět do rukou jejích občanů?
Aby nebylo pochyb: OBSE sehrála při stabilizaci Albánie kladnou úlohu.
Její přítomnost napříč zemí roku 1997 napomohla udržet jednotu Albánie ve chvíli blízké občanské válce.
Rok 1997 je ale dávno pryč a Albánie se dramaticky proměnila.
Její demokracie je zabezpečena a hospodářství se zotavuje.
Přesto se navzdory těmto dalekosáhlým změnám dynamika přítomnosti OBSE nijak nepohnula.
OBSE skutečně stále strká nos i prsty prakticky do všech aspektů albánského politického života.
Potíž s takto dotěrným dohledem tkví v tom, že když mezinárodní orgán nabízí a prosazuje svá vlastní řešení, jsou potlačovány politické problémy vyvolávající nejsilnější vášně - například sestavování voličských seznamů.
Potlačování ale problémy nezažene, nechává je pouze se podebírat.
Albánské problémy v tuto chvíli vyžadují domácí, albánské kompromisy.
Přepokládám, že u většiny problémů zažívá Kosovo a Bosna kvůli tamní okupaci stejné vedlejší účinky.
Otupující podoba mezinárodního dohledu, která nabízí jen úředně nařízený či vynucený smír, ochromuje domácí politický rozvoj.
Ještě silněji než v Albánii jsou lidem upírány příležitosti osvojit si zvyklosti kompromisů, bez nichž nemůže demokratická politika fungovat.
OBSE, toužící prosadit své politické přístupy, se v Albánii místo rozvíjení a upevňování našich nedospělých demokratických institucí často snaží je obejít nebo přebít.
To brzdí politickou stabilizaci a demokratickou konsolidaci země.
U mnoha záležitostí lze skutečně postřehnout stíny staré imperiální strategie ,,rozděl a panuj", když OBSE štve jednu albánskou instituci nebo politickou stranu proti jiné.
Samozřejmě, přítomnost OBSE v Albánii má politickou podporu velké části místního voličstva.
Do roku 2000 měla vláda sice větší sklon spoléhat na rady OBSE, ale i dnes se snaží posilovat svou pozici tvrzením, že s OBSE a její misí vychází lépe než kdykoli předtím.
Když loni jeden z albánských ministrů nadnesl otázku trvání mise OBSE, opozice si pospíšila s obranou organizace.
Nicméně existuje plíživé poznání, že OBSE se příliš těsně zapojuje do určování vítězů a poražených v albánské politice - poznání opírající se o obecnější otázky ohledně suverenity.
Brzdí přítomnost OBSE nezávislost a hospodářskou vitalitu země tím, že vytváří dojem protektorátu, země neschopné z vlastní vůle uzavírat mezinárodní dohody a vstupovat do vlivných mezinárodních uskupení?
Je přítomnost OBSE, a nikoliv albánská vláda příčinou, proč země nadále zůstává tím, čím tak dlouho byla, totiž královstvím poustevníků?
Nepřipisuji přítomnosti OBSE v Albánii žádné zlovolné ani temné záměry, tedy pokud za temnou nepovažujeme ochablost.
Avšak říci, že orgán myslí věc dobře, a říci, že skutečně koná dobro, jsou dvě odlišné věci.
Nejhorší je, že z úřednické podstaty OBSE plyne, že organizace nikdy nebude mít motivaci k odchodu, protože prvním úkolem byrokracie je zachovat sebe samu.
Pochopitelně, že efektivní mise OBSE, omezená na Tiranu a složená z expertů, jež země stále potřebuje, by byla užitečná.
Albánie už ale nepotřebuje, aby byl personál OBSE rozeset po celé zemi a monitoroval všechny aspekty politického života.
Skutečnost je taková, že OBSE už dosáhla svých cílů.
Je čas sklidit potlesk a vrátit se domů do Vídně.
Jde o ponaučení, jež by ostatní mezinárodní okupační agentury měly mít na paměti.
Jak ukončit náboženské násilí na Blízkém východě
FÁS – Eskalace radikalismu, násilí a občanských válek na Blízkém východě od roku 2010, kdy vypukla takzvaná povstání arabského jara, si vyžádala obrovskou daň na lidských životech a majetku.
Potřeba vybudovat efektivní státy, které podporují mír, zajišťují větší příležitosti a prosperitu a chrání lidská práva, snad ani nemůže být naléhavější.
Násilí, které se v posledních několika letech rozšířilo, si už vyžádalo více než 180 000 obětí mezi Iráčany a 470 000 obětí mezi Syřany.
Více než 6,5 milionu Syřanů je navíc vnitřně vysídlených a dalších 4,8 milionu muselo odejít ze země.
Často jsou mučeni ve věznicích a ponižováni v uprchlických táborech.
Podle odhadů tvoří 70-80% obětí civilisté, většinou ženy a děti.
Syrské centrum pro politický výzkum uvádí, že polovina uprchlíků a vnitřně vysídlených lidí je ve věku do 18 let.
To má velký dopad na jejich budoucí vyhlídky.
Zpráva UNICEF konstatuje, že 2,1 milionu dětí v Sýrii a 700 000 dětí syrských uprchlíků nechodí do školy.
Přístup ke vzdělání postrádá celkem 80 000 dětských uprchlíků v Jordánsku.
Všechny tyto lidské náklady jsou ovšem příznakem hlubšího problému – a navzdory všeobecnému přesvědčení není tímto problémem islám.
Skutečnost, že radikální islamisté nebo džihádisté jsou muslimy, ještě neznamená, že jejich náboženství, natožpak jejich etnicita či kultura jsou zákonitě násilné.
Když člověk sleduje západní zprávy, snadno pochopí, proč tolik lidí obviňuje islám.
Ať už jde o brutalitu Islámského státu (ISIS) v Sýrii a Iráku, teroristické útoky prováděné al-Káidou nebo kamenování nevěrných žen podle práva šaría v Afghánistánu, blízkovýchodní násilí se téměř vždy připisuje náboženství.
V důsledku toho je islám často vnímán převážně jako hrozba.
Jak ovšem vysvětluje kanadský filozof Charles Taylor, skutečnou hrozbou není islám samotný, ale „blokové myšlení“.
Islámští extremisté představují necelých 0,5% globální muslimské populace, avšak jejich světový názor dominuje mediálnímu zpravodajství nejen o islámu, ale i o politickém vývoji na Blízkém východě.
Tím, že smazává obrovské rozdíly mezi muslimy, posiluje toto zpravodajství jediné a zjednodušené vnímání islámu.
To je podstata blokového myšlení.
A jak dokládá Michael Griffin ve své knize Islámský stát: Přepisování dějin, získává takové myšlení ve Spojených státech i v Evropě půdu pod nohama.
V důsledku toho se mnozí lidé hlásí k teorii Samuela Huntingtona o „střetu civilizací“, která předpokládá, že islám je v rozporu s modernitou.
Tento předpoklad však ignoruje myšlenky a vliv raných reformátorů islámu – osobností, jako byli Muhammad Abdo a Džamáluddín Afghání –, kteří dodnes ovlivňují muslimy všude na světě.
Nejtrvalejším důsledkem první reformátorské vlny byl vznik salafijského (konzervativně tradicionalistického) hnutí, které začalo pokládat moderní stát za prostředek ke zlepšení osudu muslimů.
Dnešní muslimští myslitelé – jako například Abdalkarím Sorúš v Íránu, Táhar Haddád v Tunisku, Fazlur Rahmán v Pákistánu, Fatima Mernissiová v Maroku, Kasim Amin v Egyptě nebo Mahmúd Muhammad Táhá v Súdánu – pokračují ve zkoumání spojitostí mezi islámským myšlením a moderními hodnotami.
Radikální islamisté se sice proti jejich dílu vehementně stavějí, avšak tito myslitelé mají obrovský vliv na generace muslimských intelektuálů po celém světě.
Tím nechci říci, že náboženství nehraje v blízkovýchodním násilí žádnou roli.
Právě naopak: takové násilí – včetně sexuálních útoků a svévolného upírání individuálních a veřejných svobod – je rozšířené a vzhledem ke kombinaci náboženského přesvědčení, kulturní tradice, rasy a etnického původu, války a politiky, která ho ovlivňuje, má mnoho různých podob.
Dokonce i verbování džihádistických bojovníků lze pokládat za jistou formu nábožensky založeného násilí, stejně jako sňatky dětí a zabíjení ze cti.
To však vůbec neznamená, že je islám z podstaty násilný.
Uchylovat se k mlhavým – a často bigotním – kulturním, náboženským či etnickým vysvětlením, to je recept na neprozíravou či vůbec žádnou akci.
Blízký východ potřebuje efektivní sociální a ekonomické strategie a politiky, které budou řešit složité nenáboženské důvody tvořící příčinu násilí – a také jejich veskrze nenáboženské dopady.
Kulturní, etnické a náboženské faktory je možná rovněž zapotřebí brát v úvahu, avšak nepředstavují hlavní příčinu nezaměstnanosti a marginalizace.
Blízkovýchodní vlády se musí zavázat k prosazování smělých a kreativních politik, které budou řešit otázky nedostatečného vzdělání, vysoké nezaměstnanosti a všudypřítomné korupce, jež přispívají k rozdmýchávání násilí a neklidu v regionu.
Toto úsilí by si rovněž mělo klást za cíl prosazovat demokratizaci, hospodářský rozvoj a vznik silné občanské společnosti a pokrokových médií.
Klíčem není „islamizovat“ každé téma, ale spíše vyvíjet reálná politická řešení, která naplní potřeby lidí.
Vzdělání je samozřejmě pro úspěch stěžejní: školní osnovy se musí stát mnohem inkluzivnější a rozšiřovat znalosti náboženství a kultur mezi studenty.
V obecnější rovině by školy měly být také příkladem odluky církve od státu – a dobře chráněné náboženské svobody –, jež bude zapotřebí k ukončení nábožensky založeného násilí na Blízkém východě.
Rozsáhlé násilí, k jakému dochází na Blízkém východě, devastujícím způsobem poškozuje jednotlivce, nahlodává kapitálovou základnu, brzdí produktivitu a podkopává hospodářský růst.
Jeho vliv na politické, společenské a ekonomické struktury je zapotřebí řešit a schopnost státu zajišťovat tato řešení by se neměla podceňovat ani přehlížet.
Dokud však bude stát vytvářet rámec své politiky nebo se ji snažit legitimizovat podle náboženských intencí, pak násilí neustane.
Nejlepším lékem na migraci je prevence
PAŘÍŽ – V době, kdy jsou noviny plné článků o potížích, na něž narážejí rodiny migrantů, by mohlo být lákavé předpokládat, že se řeší také příčiny přesídlování lidí.
Ve většině případů by však byl takový předpoklad mylný.
Řešení nucené migrace se dnes téměř výlučně zaměřují na pomoc uprchlíkům poté, co uprchnou, místo abychom si vzali na mušku důvody jejich útěku.
Chceme-li vyřešit světové uprchlické krize, musíme věnovat stejnou pozornost příčinám jako následkům.
Proč rodiče riskují životy své nebo svých dětí, aby opustili domov a vydali se do neznáma?
A co lze učinit pro to, aby rodiny vůbec nebyly nuceny migrovat?
To jsou dvě z několika klíčových otázek, na které jsme se s kolegy pokusili odpovědět v nové studii OECD s názvem States of Fragility 2018.
Naše zjištění leccos objasňují, ale zároveň jsou znepokojivá.
Do roku 2030 bude více než 80% chudých lidí světa žít v oblastech definovaných jako „křehké“ – toto označení může odrážet řadu politických, sociálních, bezpečnostních, ekonomických či ekologických příčin.
Pokud současné trendy přetrvají, pak příliš málo rozvojové pomoci bohužel poputuje na řešení faktorů přispívajících k této křehkosti.
Například v roce 2016 byla jen 2% z 68,2 miliardy dolarů oficiální rozvojové pomoci (ODA) putující na místa postižené křehkostí použita na prevenci konfliktů a pouhých 10% bylo určeno na mírotvorné iniciativy.
Z toho vyplývá jediný závěr: musíme změnit způsob alokace ODA.
Podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky bylo v roce 2017 násilně vysídleno rekordních 68,5 milionu osob.
Mnozí z těchto lidí pocházeli z pouhých pěti zemí – Afghánistánu, Barmy, Somálska, Jižního Súdánu a Sýrie.
Přestože však země přijímající uprchlíky naléhavě potřebují peníze na podporu dlouhodobého relokačního úsilí, většina ODA je stále určena na krátkodobá řešení.
Humanitární činnosti – například poskytování potravin a přístřeší – představovaly v loňském roce zhruba třetinu veškeré ODA a tento podíl se téměř deset let zvyšuje.
Naproti tomu finance na výstavbu škol, nemocnic a další infrastruktury nadále zaostávají.
Je sice pochopitelné, že dárci tíhnou k řešením nabízejícím vysídleným lidem okamžitou pomoc, avšak zanedbávání dlouhodobých potřeb uprchlíků je krátkozraké.
Jednoduše řečeno musí ambice mezinárodního společenství v oblasti pomoci sahat dál než k prostému udržování lidí při životě; musí migrantům nabízet také budoucnost.
Při správné alokaci může být ODA silným nástrojem prevence konfliktu a obracení trendů přispívajících ke křehkosti.
Navíc je tento typ vynakládání prostředků pro migranty často zdrojem naděje s ohledem na to, že v mnoha oblastech postižených krizí patří ODA k nejspolehlivějším zdrojům financování.
Obzvláště to platí v situacích, kdy krize „zestárnou“, protože dary z jiných zdrojů obvykle časem vysychají a vydatnost financování klesá.
Obrátit současné výdajové trendy ODA samozřejmě nebude snadné.
Křehkost se projevuje bezpočtem způsobů a vyřešení tak rozmanitých problémů, jako jsou násilný extremismus, klimatické změny, organizovaný zločin a diskriminace podle pohlaví, si vyžádá novou strukturu rozvojových výdajů.
Konkrétní kroky jsou však naléhavě zapotřebí.
Nebude-li se tento problém řešit, pak konflikty, násilí a další formy křehkosti vrátí pokrok v oblasti rozvoje o desítky let zpátky a budou dále přiživovat dynamiku, která původně k nestabilitě vedla.
Pokud mezinárodní společenství nezmění svůj přístup k investicím v křehkých regionech, pak svět nesplní klíčovou položku v Cílech trvale udržitelného rozvoje OSN: nenechat nikoho napospas.
Výdaje na dlouhodobá řešení mají také finanční smysl.
Kdyby se na programy prevence konfliktů vynakládalo více peněz, dalo by se podle OSN a Světové banky ušetřit na nákladech na relokaci uprchlíků až 70 miliard dolarů ročně.
V oblasti zdravotnictví už svět přijal premisu nákladově efektivní prevence (například podporou pravidelných screeningů a kontrol), avšak v oblasti migrace zatím tato filozofie aplikována nebyla.
To by se mohlo a mělo změnit.
Globální migrační krize – nejhorší od konce druhé světové války – spotřebovává obrovská množství finančního a politického kapitálu.
Chceme-li ji účinně řešit, musíme přesunout těžiště pozornosti ke zlepšování stability a bezpečnosti a doufat v lepší budoucnost v místech, odkud migranti pocházejí.
Což znamená, že rozvojová komunita, a zejména oficiální dárci, musí přehodnotit své priority a politiku.
Jak skoncovat s jaderným zlem
KAPSKÉ MĚSTO – Eliminace jaderných zbraní je demokratickým přáním lidí z celého světa.
Přesto se žádná jaderná země v současné době evidentně nepřipravuje na budoucnost bez těchto hrůzyplných zařízení.
Naopak všechny plýtvají miliardami dolarů na modernizaci svých jaderných sil, čímž se v podstatě vysmívají odzbrojovacím slibům Organizace spojených národů.
Dopustíme-li, aby toto šílenství pokračovalo, pak se konečné použití těchto nástrojů teroru jeví jako téměř nevyhnutelné.
Jaderná krize v japonské elektrárně Fukušima slouží jako strašlivá připomínka, že i události pokládané za nepravděpodobné se mohou stát a skutečně se stávají.
Bylo zapotřebí tragédie obrovských rozměrů, aby někteří vedoucí představitelé konečně začali činit kroky k odvrácení podobných kalamit v jaderných reaktorech jinde na světě.
Nesmí však být zapotřebí další Hirošimy nebo Nagasaki – případně ještě větší katastrofy –, aby se tito lidé konečně probudili a pochopili naléhavou nezbytnost jaderného odzbrojení.
Tento týden se sejdou v Paříži ministři zahraničí pěti jaderných zemí – Spojených států, Ruska, Velké Británie, Francie a Číny –, aby diskutovali o pokroku při realizaci závazků jaderného odzbrojení, které učinili na loňské hodnotící konferenci o Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT).
Bude to zkouška jejich odhodlání proměnit vizi budoucnosti bez jaderných zbraní v realitu.
Pokud to myslí vážně s prevencí šíření těchto ohavných zbraní – a se zabráněním jejich použití –, pak budou energicky a spěšně pracovat na jejich úplné eliminaci.
Na všechny země se musí vztahovat jediný standard: nula.
Jaderné zbraně jsou nemravné bez ohledu na to, kdo jimi disponuje.
Nevýslovné lidské utrpení, které způsobují, je stejné bez ohledu na to, jaká vlajka je na nich namalovaná.
Dokud tyto zbraně existují, bude hrozba jejich použití – ať už náhodného nebo jako výsledek ryzího šílenství – přetrvávat.
Nesmíme tolerovat systém jaderného apartheidu, v němž se pokládá za legitimní, aby některé státy jadernými zbraněmi disponovaly, zatímco u jiných je snaha o jejich nabytí zjevně nepřijatelná.
Takový dvojí metr není dobrým základem pro mír a bezpečnost ve světě.
NPT nedává pěti původním jaderným mocnostem svolení, aby na těchto zbraních donekonečna lpěly.
Mezinárodní soudní dvůr stanovil, že tyto země mají právní povinnost dojednat v dobré víře úplnou eliminaci svých jaderných sil.
Nová smlouva START mezi USA a Ruskem je sice krok správným směrem, ale dotkne se pouze okrajové části nabobtnalých jaderných arzenálů těchto někdejších nepřátel z období studené války – arzenálů, které dnes představují 95% všech jaderných zbraní na světě.
Modernizační aktivity těchto i jiných států se navíc neslučují s proklamovanou podporou světa bez jaderných zbraní.
Je hluboce znepokojivé, že USA vyčlenily 185 miliard dolarů na rozšíření svého jaderného arzenálu v průběhu příštích deseti let, a to nad rámec obvyklého rozpočtu určeného na jaderné zbraně, který činí přes 50 miliard dolarů ročně.
Stejně znepokojivý je tlak Pentagonu na vývoj bezpilotních letadel vyzbrojených jadernými zbraněmi – v podstatě vodíkových pum na dálkové ovládání.
Také Rusko odhalilo rozsáhlý plán modernizace jaderných zbraní, který zahrnuje i rozmístění nových nosných a odpalovacích systémů.
Britští politici se zatím snaží obnovit stárnoucí flotilu svých ponorek Trident – s odhadovanými náklady ve výši 76 miliard liber (121 miliard dolarů).
Přitom si nechávají ujít historickou příležitost ujmout se v oblasti jaderného odzbrojení vedoucí role.
Každý dolar investovaný do vylepšení jaderného arzenálu určité země se rovná odnětí prostředků školám, nemocnicím a dalším sociálním službám a zároveň krádeži na milionech lidí z celého světa, kteří hladovějí nebo nemají přístup k základním lékům.
Namísto investic do zbraní masového vyhlazení musí vlády vyčleňovat zdroje na naplňování lidských potřeb.
Jedinou překážkou, které při rušení jaderných zbraní čelíme, je nedostatek politické vůle, jež se dá – a musí se – překonat.
Dvě třetiny členských zemí OSN vyzvaly k podepsání úmluvy o jaderných zbraních, která by se podobala již existujícím smlouvám zakazujícím jiné kategorie obzvláště nehumánních a bezohledných zbraní, od biologických a chemických zbraní až po protipěchotní nášlapné miny a kazetovou munici.
Taková úmluva je dosažitelná a musí se o ni naléhavě usilovat.
Pravdou je, že vynález jaderných zbraní už nelze vzít zpět, avšak to neznamená, že jaderné odzbrojení je nesplnitelný sen.
Moje země, Jihoafrická republika, se svého jaderného arzenálu v 90. letech vzdala, protože si uvědomila, že bez těchto zbraní na tom bude lépe.
Zhruba ve stejné době se jaderných zbraní dobrovolně zřekly nově nezávislé státy Bělorusko, Kazachstán a Ukrajina a poté se připojily k NPT.
Také další země opustily programy jaderných zbraní, protože si uvědomily, že z nich nic dobrého nemůže vzejít.
Velikost celosvětového arzenálu se snížila z 68 000 jaderných hlavic na vrcholu studené války na dnešních 20 000.
Všechny vlády postupně přijdou na to, jak bytostně nehumánní je vyhrožovat vyhlazením celých měst jadernými zbraněmi.
Budou pracovat na vytvoření světa, ve kterém už takové zbraně nebudou – kde bude mít navrch vláda zákona, nikoliv síly, a kde bude za nejlepšího garanta mezinárodního míru pokládána spolupráce.
Takový svět však bude možný pouze za předpokladu, že se lidé všude na světě zvednou a postaví se jadernému šílenství.
Jak bojovat s misogynními trolly v žurnalistice
LONDÝN – Předtím, než internet vnesl revoluci do způsobu, jímž se shromažďují a sdílejí zprávy, museli se novináři jen málokdy obávat hrozby virtuálního násilí.
Hlavní rizika je čekala v terénu: fyzické a psychologické obavy o bezpečnost spojené s informováním o katastrofách a konfliktech.
Dnes se mediální bitevní pole stále více přesunují na internet a pod palbou se více než kdy dříve ocitají ženy.
Podle britského mozkového trustu Demos existuje u novinářek třikrát vyšší pravděpodobnost než u novinářů, že se stanou terčem urážlivých komentářů na Twitteru, přičemž pachatelé často používají nadávky se sexuálním podtextem (například „štětka“ nebo „kurva“).
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zveřejnila v roce 2016 výzkum, který ukázal, že ženy pracující v médiích jsou na celém světě v nepřiměřeně vysoké míře terčem genderově orientovaných výhrůžek, přičemž tyto útoky mají „přímý dopad na jejich bezpečnost a budoucí internetové aktivity“.
Hrozby násilí vůči ženám pracujícím v médiích se často vztahují i na jejich rodinné příslušníky a jejich dopad zhoršuje také intimní povaha útoků, protože je ženy přijímají na osobních zařízeních stojících mimo profesionální parametry zpravodajského sálu.
Zde vidíme, jak se stírají virtuální, fyzické a psychologické hranice bezpečnosti.
Ačkoliv tento digitální vitriol není ničím novým, misogynní tón se zjevně prohlubuje.
Nezačnou-li mediální šéfové brát tyto trendy vážně, pak se hlasy novinářek možná podaří umlčet.
Další častou formou internetových útoků na novinářky je podkopávání jejich práce či pověsti.
Už dnes existují důkazy, že u sebe ženy aplikují autocenzuru a uhýbají před psaním o určitých tématech, konkrétně o otázkách spojených s lidskými právy nebo o otázkách marginalizovaných komunit.
Tím jsou však umlčovány také hlasy zranitelných skupin.
Některé ženy se samozřejmě násilí brání a odmítají připustit, aby trollové vyhráli.
Alexandra Pascalidou, švédsko-řecká novinářka, která zažila online i offline výhrůžky za svou práci týkající se lidských práv, otevřeně promluvila o svých zkušenostech, a dokonce veřejně odpustila jednomu z neonacistů, který proti ní vedl urážlivou kampaň.
V projevu na konferenci o médiích News Xchange koncem loňského roku označila za svou „povinnost“ upozorňovat na příkoří, které ona a další novinářky pravidelně zakoušejí. „Potřebujeme více lidí, jako jsme my,“ řekla. „Dokud nás je málo, je pro ně snazší nás zastrašit.“
Neméně otevřená je i bývalá válečná zpravodajka CNN Maria Ressaová.
Zakladatelka a generální ředitelka internetové zpravodajské organizace Rappler.com se sídlem na Filipínách je od roku 2016 terčem obtěžování se sexuálním podtextem.
Už přestala počítat, kolik výhrůžek smrtí obdržela, a ani její bohaté předchozí zkušenosti s reportážemi o fyzických konfliktech ji prý nemohly připravit na násilí v takovém rozsahu, jakému s kolegyněmi z portálu Rappler čelí.
Bojuje však s využitím strategie, jež by mohla sloužit jako vzor pro mediální lídry, kteří si vážnost internetového harassmentu uvědomují.
Mezi její taktické zbraně patří identifikace útočníků pomocí investigativní žurnalistiky nebo veřejné výzvy v sociálních médiích, aby lidé razantněji čelili ústrkům a uvědomovali si jejich psychologický dopad na oběti.
Většina novinářek terorizovaných přes internet bohužel nejeví takovou ochotu postavit se svým útočníkům na odpor.
U řady z nich vedl strach ze ztráty reputace nebo i z fyzické újmy k pocitu zahanbení, který silnou a důstojnou reakci odrazuje.
Tato zdrženlivost je pochopitelná; koneckonců je něco pravdy na argumentu, že konfrontace s trolly je jen přiléváním oleje do ohně internetové nenávisti.
Budou-li však novinářky mlčet, stávají se ony i jejich podporovatelé oběťmi hned dvakrát – poprvé kvůli slovům a činům útočníka a podruhé kvůli neschopnosti reagovat.
Je to staromódní forma genderové nerovnováhy sil, aktualizovaná pro potřeby digitální éry.
Většina novinářek, které znám, přiznává, že na své internetové působení uplatňuje autocenzuru.
Mnohé z nich zcela odešly ze sociálních platforem, jako jsou Twitter, Facebook a Instagram, a to navzdory tlaku jejich šéfů, aby zůstaly „napojené“ na čtenáře.
Pro již zavedené novinářky nemusí být tento digitální distanc nijak závažným krokem.
Pro novinářky, které stojí na prahu kariéry, je však rozhodnutí zříct se sociálních médií spojené s profesními i reputačními riziky.
Jednoduše řečeno nutí internetoví útočníci ženy v mediální branži k nepřijatelným rozhodnutím.
Navzdory důkazům, že někteří mediální lídři podnikají kroky ke zvýšení rovnosti pohlaví, mnozí z nich stále nevěnují internetovému harassmentu náležitou pozornost.
Když jsem o této otázce diskutovala s několika vysoce postavenými, převážně mužskými lídry mediální branže, většinu jich šokovalo, když se doslechli, že jejich kolegyně se cítí v digitálním prostoru tak ohrožené.
Ještě horší je, že vedoucí pracovníci postrádají adekvátní reakce, které by tento problém řešily.
Špatná informovanost je do jisté míry daná tím, že ženy minimalizují své internetové zkušenosti; mnohé z nich se obávají, že když promluví nahlas, bude to mít negativní dopad na jejich pracovní postavení.
Jedna kolegyně mi například řekla, že nechce dělat rozruch kvůli vulgárnímu příspěvku, který obdržela, protože prý šlo „jen“ o hrozbu znásilněním – nikoliv o výhrůžku smrti jako v případě její kamarádky.
Další kolegyně zastávala názor, že její zkušenosti s digitálním násilím nikdo nebude brát vážně, protože se toto násilí neodehrává v „reálném světě“.
Nemůžeme ženám vyčítat, že to cítí takto, ale můžeme žádat víc od vedoucích pracovníků zodpovědných za bezpečí a pocit bezpečí svých novinářů.
Většina mediálních organizací dnes nedokáže tento problém vyřešit, a pokud kvůli tomu odejdou z branže další ženy, začne být žurnalistika ještě vychýlenější ve prospěch mužského pohledu na svět, než je tomu v současnosti.
Tradičně nepřátelská zpravodajská prostředí – například válečné zóny – ze zřejmých důvodů přitahují sympatie veřejnosti i mediálních šéfů; burcování na poplach kvůli internetovému harassmentu nemá nijak zlehčovat nebezpečí, jemuž novináři v takových podmínkách čelí.
Jak ovšem každá novinářka dobře ví, i digitální boj zanechává jizvy.
Mají-li ženy procházet virtuálními frontovými liniemi své branže bez újmy, nemůžeme očekávat, že budou do bitev vstupovat samy.
Jak ukončit válku v Sýrii
NEW YORK – Sýrie je v současnosti největší světovou humanitární katastrofou a nejnebezpečnějším geopolitickým ohniskem.
Syrský lid se stal obětí krvavé lázně, při níž více než 400 000 obyvatel zemřelo a deset milionů dalších přišlo o střechu nad hlavou.
Násilné džihádistické skupiny s podporou zahraničních mecenášů nelítostně pustoší zemi a vykořisťují obyvatelstvo.
Všechny strany konfliktu – režim prezidenta Bašára Asada, protiasadovské síly podporované Spojenými státy a jejich spojenci i Islámský stát – se dopustily a nadále dopouštějí těžkých válečných zločinů.
Je čas na řešení.
To však musí vycházet z průhledného a realistického zhodnocení, co vlastně válku způsobilo.
Chronologie je následující.
V únoru 2011 se v rámci celoregionálního fenoménu známého jako „arabské jaro“ konaly ve velkých syrských městech pokojné protesty.
Asadův režim reagoval kombinací násilného potlačení (střelby do demonstrantů) s nabídkou reforem.
Násilí však záhy eskalovalo.
Asadovi odpůrci obvinili režim, že bezuzdně používá sílu proti civilistům, zatímco vláda poukazovala na smrt vojáků a policistů jako na důkaz, že mezi protestujícími jsou i násilní džihádisté.
Zdá se pravděpodobné, že už v březnu či dubnu 2011 začali ze sousedních zemí pronikat do Sýrie sunnitští bojovníci proti režimu a také zbraně.
Řada očitých svědectví vypráví o násilných útocích na policisty ze strany zahraničních džihádistů.
(Tato svědectví se však těžko ověřují, zejména po téměř pěti letech.)
USA a jejich regionální spojenci se na jaře 2011 pokusili odstavit Asada od moci v domnění, že prezident padne stejně rychle jako Husní Mubarak v Egyptě a Zín Abidín bin Alí v Tunisku.
Mnozí pozorovatelé tvrdí, že vzestup protirežimních aktivit v Sýrii financoval Katar, který také využil zpravodajskou stanici al-Džazíra se sídlem v Dauhá k celosvětovému rozdmýchání protiasadovských nálad, avšak i tato tvrzení se jen těžko konkretizují.
USA začaly kolem režimu utahovat smyčku v podobě obchodních a finančních sankcí.
Brookingsův institut, zvěstovatel oficiální americké politiky, vyzval k Asadovu sesazení a protiasadovská propaganda v amerických médiích dostoupila vrcholu.
(Do té doby byl Asad v amerických sdělovacích prostředcích vykreslován jako poměrně neškodný, byť autoritářský vládce a tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová ještě v březnu 2011 poznamenala, že mnozí kongresmani považují Asada za reformátora.)
Za začátek války lze označit 18. srpen 2011, kdy prezident Barack Obama s Clintonovou deklarovali, že „Asad musí odejít“.
Do té doby se ještě násilí dalo držet v únosných mezích.
Celkový počet úmrtí bojovníků a civilistů se pohyboval kolem 2900 (podle jednoho sčítání provedeného odpůrci režimu).
Po srpnu se počty mrtvých vyhouply prudce nahoru.
Někdy se tvrdí, že USA v té době nejednaly dostatečně rázně.
Obamovi političtí soupeři obvykle napadají prezidenta za to, že dělal příliš málo, ne příliš mnoho.
USA se však ve skutečnosti podílely na Asadově svržení, i když to dělaly vesměs tajně a prostřednictvím spojenců, zejména Saúdské Arábie a Turecka (ačkoliv žádná z obou zemí se k intervenci nemusela nechat dvakrát přemlouvat).
CIA a Saúdská Arábie tajně koordinovaly své kroky.
Chronologie války pochopitelně ještě nevysvětluje válku samotnou.
K tomu potřebujeme znát motivy klíčových aktérů.
Tak především je syrský konflikt válkou v zastoupení, kterou spolu vedou zejména Spojené státy, Rusko, Saúdská Arábie, Turecko a Írán.
USA a jejich spojenci Saúdská Arábie a Turecko rozpoutaly v roce 2011 válku s cílem svrhnout Asadův režim.
Americká aliance však narážela na stále větší odpor Ruska a Íránu, jehož libanonská „zastupující“ armáda Hizballáh bojuje po boku Asadovy vlády.
Pro USA bylo důvodem ke svržení Asadova režimu právě jeho spoléhání se na íránskou a ruskou podporu.
Američtí bezpečnostní činitelé věřili, že Asadovo odstranění oslabí Írán, podkopá Hizballáh a zmenší geopolitický vliv Ruska.
Američtí spojenci včetně Turecka, Saúdské Arábie a Kataru měli zájem na nahrazení Asadova alávitského režimu sunnitským (alávité jsou odnoží šíitského islámu).
Věřili, že se tím zároveň oslabí moc jejich regionálního konkurenta Íránu a celkově se omezí vliv šíitů na Blízkém východě.
Americké přesvědčení, že se Asad nechá snadno svrhnout, se opíralo – nikoliv poprvé – o vlastní propagandu.
Ve skutečnosti sice režim čelil hluboké opozici, ale také se těšil značné vnitřní podpoře.
A co je ještě důležitější, měl i silné spojence, jmenovitě Írán a Rusko.
Bylo naivní věřit, že žádný z nich nezareaguje.
Veřejnost by si měla uvědomit špinavou povahu boje vedeného pod taktovkou CIA.
Spojené státy a jejich spojenci zaplavili Sýrii sunnitskými džihádisty, stejně jako jimi USA zaplavily v 80. letech Afghánistán.
Z tamních sunnitských džihádistů (mudžahedínů) přitom později vznikla al-Káida.
Saúdská Arábie, Turecko, Katar a USA pravidelně podporují některé nejnásilnější džihádistické skupiny v cynickém a mylném domnění, že za ně tito prostředníci udělají špinavou práci a pak se nechají odstavit na vedlejší kolej.
Podle amerických a evropských mainstreamových médií je ruská vojenská intervence v Sýrii věrolomná a rozpínavá.
Pravda je někde jinde.
USA nesmějí podle Charty OSN organizovat alianci, financovat žoldnéře a pašovat těžké zbraně s cílem svrhnout vládu jiné země.
Počínání Ruska není v tomto případě akcí, nýbrž reakcí.
Jde o odpověď na americké provokace vůči ruskému spojenci.
Podmínkou ukončení války je dodržování šesti principů.
Za prvé by USA měly upustit od otevřených i tajných operací na svržení syrské vlády.
Za druhé by Rada bezpečnosti OSN měla prosadit příměří, o němž se nyní jedná, a vyzvat všechny země včetně USA, Ruska, Saúdské Arábie, Turecka, Kataru a Íránu, aby přestaly vyzbrojovat a financovat vojenské síly v Sýrii.
Za třetí by měly ustat veškeré polovojenské aktivity včetně činnosti takzvaných „umírněnců“ podporovaných USA.
Za čtvrté by USA a Rusko – a koneckonců i Rada bezpečnosti OSN – měly striktně volat syrskou vládu k zodpovědnosti za to, aby se zdržela projevů odplaty vůči odpůrcům režimu.
Za páté by k politickému přerodu mělo docházet postupně a v atmosféře budování důvěry na všech stranách, nikoliv svévolným a destabilizujícím chvátáním ke „svobodným volbám“.
A konečně by se měl vyvinout tlak na státy Perského zálivu, Turecko a Írán, aby spolu otevřeně jednaly o takovém regionálním rámci, jenž dokáže zajistit trvalý mír.
Arabové, Turci a Íránci už několik tisíc let žijí vedle sebe.
Oni, nikoliv vnější mocnosti, by měli stát v čele cesty ke stabilnímu uspořádání v regionu.
Konec čečenské noční můry
Ruská válka v Čečensku - která probíhá už více než deset let - dorazila do moskevských ulic.
Hrozná daň, jíž si vybrala na nevinných životech Moskvanů, kteří si vyrazili do divadla, dokládá, že boj Ruska proti Čečencům je jednou z rozhodujících a ovšem krvavých front v globální válce proti terorismu.
Tuto válku je nutno vyhrát.
Je ale načase, aby Rusko změnilo svou strategii.
Čečensko by mělo zůstat součástí Ruské federace.
Tohoto cíle však nelze dosáhnout výhradně vojenskými prostředky.
Ruské federální jednotky zasazují čečenským vzbouřencům jednu zničující ránu za druhou.
Čečenský odpor však nelze potlačit snadno.
Důkazem je nejen incident z moskevského divadla, kde čečenští teroristé uvěznili na osm set rukojmích, ale i četná a úspěšná čečenská přepadení ruských jednotek v Čečensku a jeho okolí.
Bylo by chybou svalovat všechnu vinu za neschopnost Ruska rozdrtit čečenské povstalce na naše vojenské velitele, ačkoli jejich plánování by mohlo být lepší.
Proč?
Protože čečenská vzpoura začala v politice a skončit může zase jen přes politické porozumění.
Co je tedy třeba dělat?
Prvním krokem musí být odlišení mírumilovných Čečenců od rebelů.
To se bohužel Rusku od samého začátku povstání nedařilo.
Především proto, že bandité sídlili jak na vesnicích, tak ve městech.
Ruský frontální útok pak měl samozřejmě na svědomí spoustu civilních obětí.
Dnes se ruské federální jednotky snaží oddělit řadové obyvatele od povstalců tak, že pravomoci místní samosprávy a bezpečnostních sil v čečenských osadách svěřují domácím Čečencům.
Tato metoda ovšem nefunguje a fungovat nebude, dokud se bude provádět tak jako dosud.
Většina mírumilovných Čečenců se totiž k povstalcům neotočila zády úplně, dost možná proto, že povstalci chytají kolaboranty s ruským režimem.
Mnozí Čečenci se navíc ruských úředníků bojí víc než povstalců.
Přesun výkonných pravomocí na čečenskou samosprávu nebude fungovat, dokud k jednacímu stolu nebudou přizváni také místní velitelé čečenských rebelů.
Jde zhusta o vůdce klanů, kteří nikdy nebyli voleni a kteří by ani svou autoritu ve volbách nikdy nenabídli.
Jen tito lidé jsou s to přinést do oblasti mír, ne-li demokracii.
Pokud je udržení jejich autority a místní autonomie cenou, kterou je nutno zaplatit, aby zabíjení ustalo, nebo se alespoň omezilo, musí Rusko souhlasit.
Velkou obavou však je, že někteří čečenští rebelové chtějí vyjednávat, aby získali čas na obnovení sil a zásob.
Díky globální válce proti terorismu je pro ně dnes obtížnější získat finanční i materiální podporu.
Afghánistán už není výcviková ani dodavatelská základna.
Saúdská Arábie a Turecko dnes ty, kdo dříve pomáhali čečenským separatistům, přísně střeží.
Také Gruzie dnes přísně - ačkoli ne až tak přísně, jak by si přálo Rusko - omezuje čečenské aktivity.
Úkolem světa je dnes pomoci Rusku v jeho snaze zabránit vzniku alternativních dodavatelských cest pro čečenské povstalce.
Před rokem prezident Putin navrhl jednání mezi svým zástupcem a vyslancem Aslana Maschadova, čečenského vojenského náčelníka, který v roce 1997 vyhrál prezidentské volby, uspořádané pod mezinárodním dohledem.
Tato iniciativa neuspěla, protože Čečenci dostali nařízeno odevzdat do 72 hodin zbraně.
Prezident Putin totiž chtěl, aby dostali 72 hodin na to, aby zauvažovali, co dobrého vzejde z jednání, když se vzdají zbraní; nechtěl, aby se okamžitě vzdali.
Tahle neohrabaná diplomacie by ovšem neměla zastavit přípravu budoucích jednání.
Podmínkou jejich konání je ale klid zbraní, po němž jako druhý krok musí následovat veřejné prohlášení Čečenců, že se distancují od teroristických útoků, jakými byla moskevská divadelní jatka.
Cokoli jiného by pro běžné Rusy, kteří právě prožívají šok z počtu mrtvých rukojmí, bylo naprosto nepřijatelné.
Je třeba také chápat, že jednání nemohou vyloučit ruskou vojenskou akci proti banditům, kteří navzdory vyjednáváním pokračují v útocích.
Část federálních jednotek tak bude muset v Čečensku zůstat i během jakýchkoli jednání, což posílí postavení těch Čečenců, kteří budou chtít vyjednávat a kteří budou připraveni zajistit bezpečnost svých osad.
Ale to, že ruské jednotky zůstanou během jakýchkoli jednání v Čečensku, ještě neznamená, že by měly tato jednání vést.
To se stalo po první čečenské kampani v letech 1994 až 1996, ale mír, který z těchto jednání vzešel, byl jen ozbrojeným příměřím.
Na situaci v Čečensku by měl dohlížet zástupce prezidenta Putina.
Měl by dohlížet na hospodářský rozvoj, vojenskou činnost a na aktivity vedoucí ke zmírnění utrpení obyvatel Čečenska.
Tato osoba by se měla ujmout kontroly nad jednotkami ministerstva obrany, ministerstva vnitra, agenturami tajné služby FSB i místními samosprávami.
Čečensko by během jakýchkoli jednání mělo získat statut zvláštního prezidentského území - a to do té doby, než místní čečenské úřady projeví schopnost prosazovat právní řád.
Jednotné řízení, zodpovídající se přímo prezidentu Putinovi, by vyloučilo nekoordinované aktivity, zvýšilo disciplinovanost, posílilo odpovědnost těch, kteří mají Čečensko na starost, a snížilo lhostejnost některých ruských velitelů vůči životům čečenských civilistů.
Svět teď vidí a chápe ono těžké břemeno, které Rusko v Čečensku neslo a nese na svých bedrech.
Musí také vědět, že mezinárodní solidarita ve válce proti terorismu nemůže znamenat jen ruskou podporu Ameriky v Afghánistánu, ale i americkou a západní podporu Ruska v jeho boji proti terorismu.
Hrozná daň na životech musí všem Rusům - nehledě na to, že pro ni prahnou po pomstě - pomoci uvidět, že Čečensko je politický problém, který si žádá politické, a ne vojenské řešení.
Zastavme ve finančnictví závody ve zbrojení
CAMBRIDGE – Lidé se často ptají, jestli regulátoři a legislativci ve finanční soustavě vyspravili vady, které svět dovedly na pokraj druhé Velké hospodářské krize.
Krátká odpověď zní ne.
Ano, pravděpodobnost okamžitého opakování akutního finančního zhroucení z roku 2008 výrazně snižuje skutečnost, že většina investorů, regulátorů, spotřebitelů, a dokonce i politiků si zážitek blízké finanční smrti bude dost dlouho pamatovat.
Vzhledem k tomu bude zřejmě jistou dobu trvat, než se opět naplno rozvine lehkovážnost.
Jinak se ale fundamentálně mnoho nezměnilo.
Legislativa a regulace vzniklá hned po krizi sloužila převážně jako záplata nutná k zachování statu quo.
Politici a regulátoři nemají politickou kuráž ani duševní přesvědčení potřebné pro návrat k mnohem jasnějšímu a přímočařejšímu systému.
Andy Haldane z Bank of England ve svém nedávném projevu na elitní konferenci o centrálním bankovnictví v Jackson Hole v americkém Wyomingu naléhavě vyzval k návratu k jednoduchosti v regulaci bankovnictví.
Haldane si právem posteskl, že se bankovní regulace vyvinula z nemnoha velmi konkrétních pravidel v duchamorně komplikované statistické algoritmy měření rizika a kapitálové přiměřenosti.
Současně exponenciálně narůstá legislativní komplikovanost.
Ve Spojených státech měl Glassův-Steagallův zákon z roku 1933 jen 37 stran a pomohl zajistit finanční stabilitu na větší část sedmi desítek let.
Současný Doddův-Frankův zákon o reformě Wall Street a ochraně spotřebitelů má 848 stran a vyžaduje od regulatorních agentur, aby sepsaly několik set dalších dokumentů, které zavedou ještě podrobnější pravidla.
V úhrnu je tato legislativa na cestě k rozsahu 30 000 stran.
Jak poznamenal Haldane, při obrušování v legislativním procesu bylo rozředěno i velebené „Volckerovo pravidlo“, usilující o vytvoření lepšího valu mezi všednějším komerčním bankovnictvím a rizikovějším obchodováním bank na vlastní účet.
Jednoduchá idea někdejšího předsedy Federálního rezervního systému byla převzata a rozmělněna ve stovkách stran právnického jazyka.
Přinejmenším problém je jednoduchý: Jak narůstala komplikovanost finančnictví, regulátoři se snažili držet krok zaváděním čím dál složitějších pravidel.
Takové závody ve zbrojení nemají podfinancované vládní agentury šanci vyhrát.
Už v 90. letech minulého století regulátoři v soukromí reptali na to, jak náročné je udržet si pracovníky schopné rozumět překotně se vyvíjejícím trhům s deriváty.
Výzkumní asistenti s roční praxí v oblasti derivátů byli přetahováni nabídkami ze soukromého sektoru za platy pětkrát převyšující to, co dokázala zaplatit vláda.
Přibližně v téže době, v polovině 90. let, začali akademici publikovat studie naznačující, že jediným účinným způsobem regulace moderních bank je určitá forma samoregulace.
Nechme banky vyvinout jejich vlastní systémy managementu rizik, prověřujme je audity v co nejmenším rozsahu a pak je přísně trestejme, vytvoří-li ztrátu mimo dohodnuté parametry.
Mnozí ekonomové poukazovali, že tyto chytré modely mají kaz, protože pohrůžka trestem není věrohodná, zejména v případě systémového zhroucení postihujícího velkou část finanční soustavy.
Studie přesto byly publikovány a myšlenky realizovány.
Důsledky není třeba znovu líčit.
Nejjasnější a neúčinnější způsob zjednodušení regulace byl rozpracován v sérii významných statí Anat Admatiové ze Stanfordské univerzity (k jejím spoluautorům patřili Peter DeMarzo, Martin Hellwig a Paul Pfleiderer).
Jejich základním principem je, že finanční firmy je třeba přimět, aby se financovaly vyváženějším způsobem a nespoléhaly tak silně na dluhové financování.
Admatiová a její kolegové doporučují požadavky, které přinutí finanční firmy generovat financování z vlastního kapitálu buď prostřednictvím nerozděleného zisku, anebo – v případě veřejně obchodovaných firem – emisí akcií.
Současný stav namísto toho bankám umožňuje těžit z pomoci daňových poplatníků tím, že udržují tenoučké rezervy vlastních zdrojů a spoléhají na dluh v mnohem větším rozsahu, než je obvyklé u nefinančních firem.
Některé velké firmy, například Apple, nemají prakticky žádný dluh.
Větší spoléhání na vlastní zdroje by bankám zajistilo mnohem účinnější nárazník, který by tlumil ztráty.
Finanční branže namítá, že snahy vynutit si větší rozsah financování z vlastních zdrojů by potlačily půjčování, ale to je v celkově vyváženém prostředí jednoduše nesmysl.
Vlády jsou ovšem ve snaze pokročit na této frontě velmi nesmělé; nová pravidla Basel III postoupila ke změně jen o dětský krůček.
Samozřejmě, ve stagnující globální ekonomice není jednoduché uzákonit reformu, kvůli strachu, že dojde k omezení úvěrů a proměně hlemýždího oživení v plnokrevnou recesi.
A ovšemže nehybnost jde na vrub také akademikům, neboť mnozí stále hájí elegantní, ale zásadně chybné modely dokonalých trhů, jež vytvářejí iluzi bezpečnosti u systému, který je ve skutečnosti vysoce náchylný k riziku.
Módní myšlenka umožnit bankám emisi „kontingentního kapitálu“ (dluhu, který se za systémové krize změní na akcie) není o nic věrohodnější než myšlenka zavázat se k tvrdým trestům pro banky v případě krize.
Jednodušší a transparentnější systém by nakonec vedl k většímu množství půjček a větší stabilitě, nikoli menší.
Je načase vrátit se v regulaci finančních trhů ke zdravému rozumu.
Jak ukončit islámský demokratický deficit
Navzdory povzbudivým signálům nelze přehlížet ,,demokratický deficit" muslimského světa a zejména jeho arabské části.
V průměru jen jedna ze čtyř zemí s muslimskou většinou má demokraticky zvolenou vládu.
Ještě horší je, že propast mezi muslimskými zeměmi a ostatním světem se rozšiřuje.
Demokracie a svoboda se v posledních desetiletích rozšířily do Latinské Ameriky, Afriky, Evropy i Asie, avšak muslimský svět si k nim stále hledá cestu.
Podle propočtu Freedom House , think-tanku zaměřeného na monitoring demokracie ve světě, se počet ,,svobodných" států za posledních 20 let celosvětově zvýšil téměř o tři desítky zemí.
Ani jediná nemá muslimskou majoritu.
Tento fenomén byl zaznamenán i v muslimském světě.
V létě roku 2002 sestavila skupina arabských vzdělanců Zprávu o lidském rozvoji v arabských zemích , napsanou pod záštitou Rozvojového programu OSN a Arabského fondu pro hospodářský a sociální rozvoj.
Zpráva vykresluje arabský svět jako oblast zaostávající za ostatními regiony v klíčových ohledech, včetně osobní svobody, postavení žen a hospodářského a sociálního rozvoje.
Znepokojivé trendy, například demografický nárůst počtu mladých lidí kombinovaný s jejich vysokou nezaměstnaností - dosahující v některých místech téměř 40% -, upozorňují na potenciálně výbušnou sociální situaci.
Arabský svět čelí vážným problémům, s nimiž se dokáží vypořádat pouze pružnější, demokratické politické systémy.
Druhá Zpráva o lidském rozvoji v arabských zemích , vydaná v roce 2003, klade důraz na vztah mezi nedostatky školství v arabském světě a nerozvinutostí tamní demokracie.
Demokracie vyžaduje informované občany schopné klást otázky své vládě.
Vzdělaných občanů je také zapotřebí, mají-li si mladí muži a mladé ženy osvojit dovednosti potřebné pro plnění pracovních úkolů, jež dnešní globální a konkurenční svět vyžaduje.
Bohužel ale místo rozvoje pozorujeme koloběh nedostatku vzdělávacích příležitostí vedoucích k nedostatku příležitostí hospodářských.
Za takových podmínek se nemůže rozvíjet ani svoboda, ani prosperita.
Muslimové z nedostatku demokracie ve svých zemích nemohou obviňovat Spojené státy.
Nicméně Amerika hraje významnou roli na světovém poli, a přesto řada amerických administrativ - republikánských stejně jako demokratických - neprosadila v mnoha částech muslimského světa, obzvláště v arabském světě, demokratizaci za prioritu.
V různých okamžicích se USA vyhýbaly podrobnému zkoumání domácího dění ve spřátelených zemích, a to s cílem zajistit si plynulé dodávky ropy, zastavit šíření sovětské, irácké a íránské rozpínavosti, vypořádat se s problémy arabsko-izraelského konfliktu, vzdorovat komunismu ve východní Asii či získat vojenské základny.
Ale selháním v podpoře postupné demokratizace - a udělením ,,demokratické výjimky" některým částem muslimského světa - Amerika promarnila příležitost pomoci těmto zemím přizpůsobit se tlakům globalizujícího se světa.
Pokračovat v této politice není v americkém zájmu.
Podle Národní bezpečnostní strategie Bushovy administrativy z roku 2002 se politika USA aktivněji zapojí do podpory demokratických trendů na globální úrovni, muslimský svět nevyjímajíc.
Tento závazek byl přijat s plným vědomím toho, že demokracie jsou nedokonalé a nesmírně komplikované.
Lídři některých muslimských států srovnávají demokratické systémy se svými ukázněnějšími uspořádáními a s uspokojením poukazují na zdánlivou stabilitu, již alternativy k demokracii přinášejí.
Stabilita založená pouze na úřední moci je ale iluzorní a naprosto neudržitelná.
Írán, Rumunsko i Libérie prokazují, že tuhé autoritářské systémy nedokáží překonat otřesy plynoucí ze sociálních, politických či hospodářských změn, obzvláště při tempu, jež charakterizuje současný svět.
Pochybnosti, zda se teď podpora demokracie skutečně v zahraniční politice USA těší většímu důrazu, rozptýlil listopadový proslov prezidenta Bushe, v němž dal jasně najevo, že demokratický deficit muslimského světa se neváže k náboženství, nýbrž k ,,selháním politických a ekonomických doktrín".
Prezident Bush také jasně řekl, že Američané se poučili z minulosti. ,,Šedesát let, kdy státy Západu nedostatek svobody na Středním východě omlouvaly a přizpůsobovaly se mu, neudělalo pro naši bezpečnosti nic - protože z dlouhodobého hlediska není možné stabilitu získat na úkor svobody.
Dokud bude Střední východ místem, kde nevzkvétá svoboda, bude také místem stagnace, odporu a násilí vždy připraveného se šířit za hranice."
Proto teď USA aktivně podporují rozšíření demokracie v arabském a muslimském světě, a to nikoliv z humanitárních či teoretických důvodů, ale kvůli vlastnímu zájmu.
Historie učí, že společnosti, kde jsou zajištěny příležitosti, bývají dobrými mezinárodními občany.
Ovšem jako v případě lékařské Hippokratovy přísahy se Amerika i ostatní musí zavázat, že při propagaci demokracie neublíží.
Nespoutaná horlivost napravovat svět může být ku škodě věci.
Prosazování demokracie je třeba provádět s pokorou, opatrností a moudrostí.
Existuje mnoho modelů demokracie a některé z nich exportovat nelze.
Navíc bychom za demokracii nikdy neměli mylně považovat pouhé volby.
Co demokracii odlišuje od ostatních systémů, je spíše rozdělení moci, a to jak ve vládě, tak ve společnosti.
Dokud taková rovnováha nevznikne, volby mohou ohrožovat svobodu tím, že soustředí přílišné pravomoci do jediné osoby nebo orgánu, aniž by zajistily odpovídající mantinely moci, mimo jiné nezávislá média.
To pochopitelně vyžaduje čas, prostředky a úsilí.
Konečně, politická reforma musí jít ruku v ruce s reformou hospodářskou a vzdělávací, jež se bude týkat všech členů společnosti, včetně té její poloviny, již náhodou tvoří ženy.
Žádná země nemůže uspět, jestliže se ochuzuje o nadání poloviny svých občanů.
Je pravda, že demokracii lze vybudovat a udržet jedině zevnitř, úsilím lidu a předáků dané země.
Cizinci ale mohou a měli by pomoci.
Svou úlohu tu mají vlády, mezinárodní organizace, obchodní společnosti, univerzity i novináři - z USA, ale i z Evropy a zemí Latinské Ameriky, Asie a Afriky, v nichž už demokracie zakořenila.
Je skutečně těžké jmenovat důležitější úkol zavedených demokracií než pomoc ostatním zemím dostat se na jejich úroveň.
Skoncujme s mýtem národního státu
NEW YORK – Letos na podzim se tisíce vysokoškoláků budou učit o mýtu předestíraném jako fakt.
Jde o mýtus, který přispěl k rozdmýchání válek a může brzdit hledání východisek z největších světových problémů.
Třebaže původ tohoto mýtu je nezřetelný, věda prokázala jeho nepravdivost a globalizovaný svět jej činí anachronickým.
Hovořím o národním státu.
Mýtus národního státu spojuje dvě ideje, jednu konkrétní, stát, a jednu mlhavou, národ.
Užitečnost státu je jasná.
Jde o nezbytný organizační prvek, který lidem umožňuje dát dohromady své zdroje pro všeobecné blaho a spojit úsilí proti společným hrozbám, ať už jde o záplavy nebo invazní armády.
Stát je také posledním arbitrem zákona.
Moc státu je dokonce na vzestupu, zčásti jako protireakce na globalizaci a jako důsledek narůstajícího bohatství plynoucího z energetických trhů.
Národní stát jako základ státnosti však zatemňuje podstatu největších hrozeb lidstva.
Znečištění životního prostředí, terorismus, pandemie a změna klimatu jsou globální jevy.
Národní suverenitu nerespektují, a proto vyžadují celosvětovou spolupráci.
Původ národního státu je nejasný.
Většina lidí se shodne, že nabízel způsob jak konsolidovat a legitimizovat vládu státu nad skupinou lidí, ať už ji vymezoval společný jazyk, kultura nebo etnicita.
Problém tkví v tom, že obrysy kulturního společenství jen zřídka splývají s politickou entitou.
Ideál národní jednoty rovněž nevysvětluje vnitřní rozmanitost a střety.
Identity uvnitř národa jsou proměnlivé, dokonce z minuty na minutu.
Asi před 15 lety jsem strávil léto ve francouzském údolí Loiry.
Jak mi mnozí návštěvníci Francie dosvědčí, lidé na francouzském venkově jsou přesvědčeni, že „skutečnou“ Francii představují právě oni a ne Pařížané.
Rozdíl mezi centrem a periferií je známý v mnoha zemích.
Povšiml jsem si ale, že identita lidí se mění i během rozhovoru. „My Francouzi“ podle tématu střídalo „my Galové“, „my Románi“, „my Bretaňci“, „my Frankové“ nebo „my Evropané“.
Tato neustále se proměňující totožnost byla udivující, ale při hlubším zamyšlení dávala smysl: ostatně Charles de Gaulle proslul výrokem, že je těžké řídit zemi s 246 druhy sýra.
Čína se často pokládá za zemi ovládanou chanskou většinou.
Jedná se ale o skupinu jazykově, kulturně, ba i geneticky rozmanitou.
Jak nedávno přemítal Ian Buruma, není jasné, co vlastně lidé slovem „Čína“ míní.
Tchaj-wan je nezávislý stát, ale úředně je součástí Číny.
Čínská kultura i čínština se rozšířily do celého světa. „Čína“ je mnohem víc než národní stát, uzavírá Buruma.
Tchajwanský učenec Lee Hsiao-feng nedávno prohlásil, že pojem „Číňané“ je nesmyslné slovo, uměle vytvořené, aby ospravedlnilo vládu nad menšinami.
Je těžké si představit národ upoutaný do jediného státu nebo stát zahrnující jediný národ.
Někteří lidé tvrdí, že příkladem národního státu je Japonsko.
V četných vášnivých diskusích jsem mnoha Japoncům připomněl, že japonský lid se vlastně skládá z Ainu, Korejců, Číňanů, Filipínců a Rjuku.
Jejich pravidelná odpověď zní: „Ano, ale my chceme věřit, že japonský národ existuje.“ Mají dokonce vědní obor zasvěcený zkoumání toho, co to znamená být Japonec.
Mýtus národního státu, stejně jako náboženství, vyžaduje ochotu uvěřit.
Japonský vzdělanec Jošihisa Hagiwara tvrdí, že národnímu státu je vzhledem k jeho faktické neukotvenosti souzeno se rozplynout a ustoupit poznání, že jsme pouze jednotlivci tvořící součást globálního společenství.
Stýská si, že Japonci mají obzvlášť rádi myšlenku „japonskosti“, takže je možné, že se právě Japonsko stane „posledním hrdinou“ zmírajícího étosu.
Projevy tohoto názoru se často vyskytují v populární kultuře.
Nedávná reklama na kreditní kartu líčila otce a syna na cestě do Norska, aby vypátrali kořeny své rodiny.
Poté, co utužili vztahy nad místním pivem, jídlem, svetry a zaplavali si, zjistili, že jejich rodina vlastně pochází ze Švédska.
Kdybych já měl podniknout takovou cestu, asi bych se vydal do Irska, kde bych zjistil, že moji irští předci byli původně ze Skotska.
Odkud ale přišli Skoti?
Snad se též přeplavili přes moře.
Mýtus původu pokračuje ad infinitum, až se dostaneme ke společným předkům lidstva anebo k dalšímu mýtu – černému vejci v Číně, oštěpu na dně oceánu v Japonsku či spojení ohně a ledu ve Francii.
Mají-li se tvůrci politik vypořádat s dnešními problémy, je třeba, aby přemýšleli v širších souvislostech.
Jedním místem, kde se dá začít, je přehodnocení koncepce národního státu, o níž se studenti po celém světě dozvídají v základním kurzu mezinárodních vztahů.
Vedle stěžejních realistických teorií rovnováhy moci by se do hlavního proudu osnov ve výuce mezinárodních vztahů měla dostat etika v mezinárodních věcech – více filozofie, lidských práv a úlohy nestátních aktérů.
Jak ve své knize Jeden svět dokládá filozof Peter Singer, potřeba jednotné fronty proti největším problémům, jimž svět čelí, si vyžádá zásadní posun postoje – od provinčnosti k nové definici vlastního zájmu.
Osvícený vlastní zájem se může zakládat na státu, ale zájmy je třeba nově vymezit tak, aby zahrnuly všeplatné principy, jako je Všeobecná deklarace lidských práv. Mají-li tyto zájmy získat všeobecné uznání, budeme se muset mýtu národního státu jednou provždy zbavit.
Jak ukončit tichou rusko-evropskou válku
Mezi vládami Ruska a Evropské unie je poslední dobou málo vzájemné důvěry.
Na nedávné parlamentní i prezidentské volby v Rusku evropští politici pohlíželi skepticky.
Diplomatické vztahy mezi Británií a Kremlem jsou na nejnižší úrovni už od doby, kdy byl roku 2006 v Londýně zavražděn kritik ruské vlády Alexandr Litveněnko – údajně rukou ruského agenta.
Taková nedůvěra představuje zjevné riziko pro obchod a investice mezi Ruskem a EU.
Obchod Ruska s EU od ledna do srpna 2007 dosáhl 173,3 miliard dolarů čili 51,6% jeho obratu zahraničního obchodu.
Víc než polovina ruského zboží se prodá v Evropě a dva z trojice jeho největších obchodních partnerů jsou evropské země: Německo s obratem ve výši 31,9 miliardy dolarů a Nizozemsko s 28,3 miliardy.
Obdobně platí, že evropské země tvoří 75% přímých investic do Ruska.
První v žebříčku je Británie, která v první půli roku 2007 do Ruska nalila 15 miliard dolarů, navzdory tehdejší Litviněnkově kauze a odvetnému vyhoštění diplomatů.
Objem zahraničních investic ale vzhledem k potřebám Ruska nestačí, neboť tamní ekonomika je nevyvážená.
Víc než polovinu ruských exportů tvoří ropa a plyn a zbytek jsou především chemikálie a zemědělské produkty.
Hlavním ruským zdrojem použitelným k rozvoji společnosti založené na informacích jsou petrodolary.
Země EU budou nadále požadovat energii a sibiřská ložiska nejsou ani zdaleka vyčerpaná.
V důsledku toho se diverzifikace ruské ekonomiky jeví jako vzdálená vyhlídka, a to tím spíš, že ruská byrokracie společně se zájmem státu o „strategické“ oblasti hospodářství zahraniční podniky odpuzují.
Evropané skutečně Rusku neustále vytýkají rostoucí míru státního vměšování.
Vztahy Ruska s EU se řídí smlouvou podepsanou v červnu 1994, která se týká obchodu, podnikání a investic, problematiky konkurence, ochrany duševního, průmyslového a obchodního vlastnictví a finanční spolupráce.
Spletitost hospodářské spolupráce mezi oběma stranami postupně narostla a je zapotřebí nového právního rámce.
Evropská komise ale nemůže začít pracovat na nové dohodě, dokud nebude mít mandát od všech 27 členských států EU.
Takový mandát dosud nezískala.
Zároveň platí, že k dokonalosti mají daleko i podmínky pro ruské investice v EU.
Investoři čelí politické diskriminaci a administrativním a technickým překážkám, zejména co se týče energetiky.
Některé „otevřené“ tendry v EU se ukázaly být pro ruské firmy uzavřené.
Ekonomický nacionalismus sílí.
V sektorech, které EU považuje za strategicky a politicky důležité, se zahraniční investice omezují.
Ruské společnosti se musí potýkat s antidumpingovými žalobami.
Evropské pobočky ruských bank narážejí na nadměrnou regulaci a nákladné licenční postupy.
Příkladem přestřelky v této „tiché válce“ bylo v září 2007 rozhodnutí Evropské komise znemožnit zahraničním společnostem kontrolu nad evropskými sítěmi pro přepravu energií.
Příkaz komise, aby se energetické společnosti „rozdělily“ na transportní a distribuční jednotky stěží zvýší pravděpodobnost toho, že by zahraniční energetické společnosti působící v EU usilovaly o strukturální reformy v ruském hospodářství.
Čelní představitelé obchodu v Evropě i v Rusku začínají hledat odvážnou cestu ze slepé uličky: společný hospodářský prostor mezi Ruskem a EU.
Volného obchodu a užší integrace lze ale dosáhnout jedině s podporou národních vlád.
Nová ruská ministryně pro hospodářský rozvoj a obchod Elvíra Nabiullina nedávno řekla, že evropská obchodní sféra je „hlavním partnerem Ruska na mezinárodních trzích“ a že spolupráce „je jedním z úhelných kamenů ruské zahraniční hospodářské politiky“.
Poukazuje na příslib vlády vytvářet podnikatelsky přívětivé prostředí tím, že bude pokračovat v institucionálních reformách a že pomůže rozvoji finančních trhů.
Taková prohlášení jsou povzbudivá.
Ruský obchod ale potřebuje komplexní akční plán, který by měl zahrnovat snižování stavu byrokracie, zavedení skutečné administrativní reformy, vyvázání ekonomiky z nadměrného státního dohledu a radikální opatření k boji proti korupci.
Rusko se také musí začlenit do mezinárodní hospodářské soustavy a přijmout pravidla, která dodržuje okolní svět.
Pro tento vývoj bude zcela zásadní, až Rusko konečně vstoupí do Světové obchodní organizace, a je třeba, aby jeho vstup aktivněji propagovala jak Evropa, tak samotné Rusko.
Jakmile bude Rusko ve WTO, jejíž pravidla jsou ujednáním regionálních ekonomických organizací nadřazená, dlouho opožděná nová dohoda o obchodu a investicích bude méně podstatná.
Legitimita evropských zákonů omezujících rozsah ruských obchodních aktivit v Evropě, které jsou v rozporu s ustanoveními WTO, by byla okamžitě zpochybněna.
Ruští obchodní lídři jsou připraveni zasadit se o vytvoření společného hospodářského prostoru mezi Ruskem a EU.
Pro Rusko by taková integrace byla podnětem k hospodářské a sociální modernizaci.
Samozřejmě že v této věci bude mít poslední slovo ruská vláda.
Je ale nepravděpodobné, že by se vzpírala politice, která by k Rusku přistupovala poctivě.
Ukončeme tragédii Dárfúru
Krizové podmínky, jež nadále převládají v Dárfúru, způsobují tamním obyvatelům obrovské utrpení.
Obě strany konfliktu – jak súdánská vláda a její spojenecké síly, tak všechny opoziční skupiny v Dárfúru – musí pochopit, že civilisté by se už neměli stávat obětí jejich politických rozepří.
Souhlas súdánské vlády s rozmístěním smíšené mise Organizace spojených národů a Africké unie, jejímž cílem je udržovat v regionu mír, je samozřejmě vítaným vývojem.
Mandát této mise však musí být dostatečně silný, aby umožňoval plnou ochranu civilního obyvatelstva.
Navíc síly musejí mít dostatečné personální obsazení, schopnosti a finanční prostředky, aby tento zásadní cíl účinně realizovaly.
Státy a instituce, jež vyčlenily dodatečné prostředky, aby pomohly zabezpečit úspěch této mise, – zejména Francie, Španělsko a Evropská komise – si zasluhují potlesk.
Je důležité, aby mezinárodní aktéři ujistili súdánskou vládu, že mise OSN/AU nebude usilovat o změnu režimu v zemi ani jinak překračovat svůj mandát k udržování míru.
Zároveň si súdánská vláda musí být plně vědoma, že mezinárodní společenství povzbudí k pokračování podpory jedině dodržováním dřívějších závazků a spoluprací napomáhající přípravě, rozmístění a udržování mise.
Co se týče dárfúrské opozice, nedávné snahy některých jejích předáků překonat rozdrobenost a znovusjednotit hnutí jsou vítaným vývojem.
Je nezbytné, aby se všechny hlavní opoziční skupiny dobraly shody ohledně svých cílů a vyjednávacích postojů.
Jedině pak mohou vystupovat jako věrohodní partneři mezinárodního společenství a súdánské vlády.
Všechny strany konfliktu si musí uvědomit, že jejich spor nelze vposled ukončit jinak než prostřednictvím spravedlivé a udržitelné mírové dohody, již schválí všichni zainteresovaní.
Součástí každého takového ujednání musí být návrat vnitrostátně vysídlených osob a řádná péče o ně.
Zodpovědní lidé na celé planetě, zejména politici a novináři, musejí nadále Dárfúru věnovat pozornost.
Vždyť křivdy a rány působené den co den milionům obětí a uprchlíků zůstávají stejně hrůzné jako dřív, navzdory únavě z dlouhotrvajícího konfliktu, již snad někteří pociťují.
Teď když se objevují náznaky možné stabilizace v nadcházejících měsících, je na čase začít se připravovat na zvýšený objem mezinárodní rekonstrukční a rozvojové pomoci, vedle pomoci humanitární.
Zejména hospodářsky vyspělé země by měly dostát své globální zodpovědnosti a pomoci Dárfúru na cestě k obnově a prosperitě.
Tato posílená pomoc by měla vzniknout rozšířením nebo přesměrováním národních programů rozvojové spolupráce.
Navíc je potřeba pečlivě promyslet mezinárodní opatření zaměřená na účinné využití synergií.
OSN v současnosti sehrává nepostradatelnou úlohu v usnadňování komplikovaných vztahů mezi mezinárodním společenstvím a lokálními aktéry v Dárfúru a je zapotřebí ji aktivně podporovat.
Zejména Čína by měla využít svého značného vlivu v Súdánu a dovést ty, kdo v zemi rozhodují, ke konečnému mírovému urovnání sporu.
Dále platí, že vzhledem k tomu, že Dárfúr je charakteristický pro obecnější potíže ve světě, mezinárodní společenství musí hledět za bezprostřední okolnosti konfliktu a zesílit snahy vypořádat se s hrozbami, jež se na této pohromě podílely a mezi něž patří změna klimatu a degradace životního prostředí.
Vskutku, čím dál rychlejší rozšiřování pouští pravděpodobně povede k úbytku zemědělských výnosů z okolních oblastí, k akutnímu zhoršování dostupnosti vody a možná k dalším konfliktům a vysídlování lidí.
Podobné okolnosti existují – nebo se mohou vyvinout – na několika místech na světě.
Je tedy nezbytné uvědomit si globální podstatu tohoto problému a v místech, kde už degradace životního prostředí ústí v nebezpečné zhoršování života lidí, jej řešit.
Tam, kde se taková újma vynořuje jako hrozba, je zapotřebí včasné prevence.
Jak zacelit propast ve financování TBC
NEW YORK – Během 25 let od doby, co byla tuberkulóza (TBC) označena za globální nouzové ohrožení, věnovali politici a profesionální zdravotníci značný čas diskusím o otázce, jak tuto nemoc eliminovat.
Jen v posledních dvou letech zorganizovali rozhovory v Moskvě, Bruselu, Dillí a naposledy v září na Valném shromáždění OSN v New Yorku, kde se sešli na vůbec prvním jednání na vysoké úrovni o potírání TBC.
Ačkoliv se však na potřebě investovat do řešení vedoucí představitelé obecně shodnou, za poslední čtvrtstoletí jsme získali překvapivě málo léků proti TBC.
Čtvrt miliardy lidí, kteří se od roku 1993 nakazili – a miliony těch, kteří zemřeli –, si zasloužilo lepší osud.
TBC je nejsmrtelnější infekce na světě a je s námi už velmi dlouho.
Podle vědeckých teorií se lidé poprvé nakazili TBC asi před 5000 lety v Africe a nemoc se pak po obchodních trasách rychle rozšířila téměř do všech koutů světa.
Dnes patří TBC mezi hlavní světové příčiny úmrtí, když jí v roce 2017 podlehlo přibližně 1,6 milionu lidí, což bylo jen o vlas méně než o rok dříve.
Klesá ovšem účinnost léčby TBC, což vyvolává obavy, že rezistentní kmeny jsou stále virulentnější.
Vzhledem k prevalenci a závažnosti není TBC ryze lékařský problém.
V rozvojových zemích udržuje lidi v chudobě, protože pacienti a jejich rodiny musí běžně utratit až polovinu příjmů za nákup léčiv a podstupování léčby.
Kvůli šíření rezistentních forem TBC však ani tyto výdaje nepřinášejí pokaždé výsledek.
Je možné, že do roku 2050 zatíží rezistentní TBC globální ekonomiku částkou plných 16,7 bilionu dolarů v podobně léčebných výloh a ušlých mezd – to se zhruba rovná celkovému hospodářskému výkonu Evropské unie.
Jistě, ve válce proti TBC může svět stále zvítězit.
Výzkumníci se koncentrují na efektivnější léčebné režimy, kvalitnější diagnostické nástroje a životaschopné vakcíny.
Za cílovou čáru se však nemůžeme dostat bez podstatného zvýšení výdajů na výzkum a vývoj.
Podle Světové zdravotnické organizace převyšuje roční deficit ve financování výzkumu a vývoje TBC částku 1,3 miliardy dolarů, přičemž tento výpadek dále zhoršuje absence tržních pobídek ve farmaceutickém průmyslu.
Navzdory globálnímu rozšíření TBC se dvě třetiny nových případů v roce 2017 vyskytly v pouhých osmi zemích – v Indii, Číně, Indonésii, Filipínách, Pákistánu, Nigérii, Bangladéši a Jihoafrické republice.
Protože tedy výrobci léčiv zjevně nejsou ochotni či schopni jednostranně financovat náklady na vývoj, musí na zacelení této mezery spolupracovat bohaté i chudé země.
Zátěž výzkumu a vývoje se musí rozprostřít mezi veřejný a soukromý sektor a výsledná léčba musí být všeobecně zaváděná a všeobecně dostupná.
Cílem by mělo být zajištění, aby každý, kdo léky proti TBC potřebuje, k nim měl přístup a mohl si je dovolit; to se týká i vysoce rizikových skupin, jako jsou zdravotníci nebo lidé s HIV/AIDS, pro něž je tuberkulóza hlavní příčinou úmrtí.
Zářijová schůzka na vysoké úrovni měla oživit světové úsilí o vymýcení TBC.
Vzácnou politickou shodu v předvečer diskusí bohužel zastínila debata o právech duševního vlastnictví na straně výrobců léčiv.
Deklarace přijatá na konci jednání OSN sice nabídla kompromis, avšak pochybnosti zůstávají: jak můžeme zaručit přístup k léčivům – zejména pro nejchudší pacienty – a současně zachovat finanční toky pro farmaceutický výzkum a vývoj?
Na potřeby pacientů se vždy musí klást důraz.
Nemůžeme však jednoduše ignorovat roli, kterou při vývoji nové léčby hraje duševní vlastnictví.
Chce-li mezinárodní společenství najít v případě TBC správnou rovnováhu, musí se znovu přihlásit k iniciativám v oblasti výzkumu a vývoje tím, že se v souladu se zářijovou dohodou stane hlavním zdrojem financování.
V ideálním případě doplní tato dohoda takzvaná partnerství pro vývoj produktů, která už napomohla k řešení mnoha zanedbávaných onemocnění včetně TBC.
V loňském roce nemělo odhadem 3,6 milionu lidí nakažených TBC přístup k léčbě, což je obrovská propast v péči, která se musí rychle zacelit.
Čím déle budeme otálet s navýšením financí na výzkum a vývoj a s posílením spolupráce v oblasti léčby, tím výše se počet obětí TBC vyšplhá.
V situaci, kdy je v sázce tolik životů, už na řeči není čas.
Jak v očkování skoncovat s ekonomikou stékajících kapek
LONDÝN – Během irského hladomoru ve 40. letech 19. století, kdy zemřelo víc než milion tamních občanů, se z Irska do Británie vyvážely ohromné spousty potravin.
Ve smýšlení whigovské vlády v Londýně veškerou povinnost zabránit hromadnému hladovění zásahem do trhů přebily obrana obchodních zájmů, zásady ekonomiky volných trhů a politická lhostejnost k utrpení Irů.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Mezinárodní reakce na pandemii covidu-19 vykazuje zneklidňující podobnost britské reakci na irský hladomor.
Přestože věda a průmysl nám daly prostředky k imunizaci světa, devět měsíců poté, co injekci s vakcínou proti covidu-19 dostal do ramene první člověk, bohaté země využívají své tržní síly k tomu, aby odkláněly dávky od chudých zemí, čímž ohrožují miliony životů.
Podívejme se některé nedávné kroky Evropské unie.
V souladu se smlouvou s firmou Johnson & Johnson (J&J) blok dovezl miliony vakcinačních dávek od společnosti v Jižní Africe – země, kde je naočkováno pouhých 11 % obyvatel a varianta delta vyvolává vzestup počtu případů.
Přesto se snahy přesměrovat vývoz vakcín z Evropy do Jižní Afriky a sousedních zemí setkal s ukázkou politiky výhrůžek, kdy EU pohrozila postupem podle ustanovení ve smlouvě s J&J zakazujícího omezování exportu.
Zpráva vyslaná světu byla jasná.
Komisaři a političtí lídři EU sice mohou objíždět schůzky OSN a se zápalem hovořit o významu mezinárodní spolupráce a celosvětové vakcinační spravedlnosti, ale politiku reálného světa pohání železná pěst očkovacího nacionalismu.
Když dojde na vážení afrických životů oproti marginálním přínosům pro zdraví už chráněných občanů EU, dostávají se Afričané s dalekým odstupem na druhé místo.
Bývalý britský ministerský předseda Gordon Brown nedávno zdůraznil příklad Jižní Afriky jako „šokující symbol“ globální vakcinační nespravedlivosti.
Měl pravdu – ale tato nespravedlivost je globální.
Ve světě, který aplikoval víc než pět miliard dávek, dnes už v bohatých zemích dostalo alespoň jednu dávku přes 70 % lidí, kdežto v nejchudších zemích jen 1,8 %.
Jedná se o trhlinu v rovnosti, která stojí lidské životy.
Víme, že očkování poskytuje účinnou ochranu před úmrtím a hospitalizací v důsledku covidu-19.
Jak Američanům připomněl prezident USA Joe Biden, tohle je „pandemie neočkovaných“.
Platí to celosvětově.
Nicméně Spojené státy a další bohaté země se teď chystají poskytovat posilovací dávky vakcíny svým už chráněným populacím, které čelí marginálním zdravotním rizikům, čímž vlastně odčerpávají dodávky ze zemí, kde je dostupnost vakcín – naprosto doslova – otázkou života a smrti.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Současná distribuce vakcín je nejen eticky neobhajitelná.
Je také epidemiologicky krátkozraká a ekonomicky zhoubná.
Ponechávání rozměrných pásů světa bez vakcinace zvyšuje riziko, že se objeví mutace viru odolné vůči očkování, které svými důsledky prodlouží pandemii a ohrozí lidi na celém světě.
Rozšíření vakcinace by přitom posílilo hospodářské zotavení – podle odhadu předloženého Mezinárodním měnovým fondem by do roku 2025 zvýšilo globální výstup o devět bilionů dolarů – a pomohlo by předejít významným zvratům k horšímu v oblasti chudoby, zdraví a vzdělání.
Základní aritmetika ukazuje, že dokážeme svět naočkovat.
Odhady firmy Airfinity, zaměřené na datovou analýzu, naznačují, že v roce 2021 bude vyrobeno zhruba 12 miliard očkovacích dávek a v roce 2022 se produkce zdvojnásobí.
To je víc než dost k dosažení mezinárodního cíle 40% pokrytí do konce letošního roku a 60-70 % do poloviny roku 2022.
Bohužel to však nestačí k tomu, aby bylo dosaženo cílů a současně byly uspokojeny touhy bohatých zemí vytvářet si nadbytečné zásoby.
Bohaté země by podle dat od Airfinity mohly se svými současnými smlouvami dosáhnout pokrytí úplnou vakcinací u více než 80 % svých obyvatel, včetně posilovacích dávek pro obzvlášť ohrožené osoby, a mít přebytek ve výši 3,5 miliardy dávek – dost na pokrytí deficitu v chudých zemích a zachování rozumné rezervní zásoby v těch bohatých.
Bohaté země však místo toho aktivně podrývají snahy o mezinárodní spolupráci.
Dárci pomoci už investovali 10 miliard dolarů do nástroje COVID-19 Vaccine Global Access (COVAX), mezinárodního programu zacíleného na poskytování vakcín nejchudším zemím světa.
Toto financování zajistilo smlouvy na přibližně dvě miliardy dávek.
Kromě toho na iniciativy zaměřené na nákupy vakcín pod hlavičkou COVAX a Africké unie poskytla čtyři miliardy dolarů Světová banka.
Jenže COVAX a chudé země jsou neustále vytlačovány na konec pořadníku čekajících na dodávky od výrobců vakcín, kteří obsluhují v prvé řadě bohaté země, především kvůli pohrůžkám tamních vlád, že podniknou právní kroky a uplatní postihy.
Pandemie ukazuje, že svět potřebuje účinnější a spravedlivější distribuci kapacit k výrobě vakcín.
K rozvoji těchto kapacit bude zapotřebí sdílení znalostí, transfer technologií, vzdání se duševního vlastnictví a dlouhodobé investice.
Bez okamžitých a rozhodných skutků směřujících k nahrazení současného přístupu „stékajících kapek“ v zásobování vakcínami na základě tržního přerozdělování, bude rezonovat tragická ozvěna výroku Johna Maynarda Keynese, že „v dlouhodobé vyhlídce jsme všichni mrtví“.
Priority jsou tři.
Zaprvé, dodávky vakcín je třeba uvést do souladu s cílem 40% pokrytí ve všech zemích do konce letošního roku.
Bohaté země musí souhlasit s úpravou svých vlastních harmonogramů tak, aby výrobci vakcín mohli uskutečnit dodávky COVAX a rozvojovým zemím.
Vytvářet přebytečné zásoby v bohatých zemích a zároveň nechávat lidi umírat kvůli nedostatku vakcín v chudých zemích je neobhajitelné.
Dárci pomoci by také měli poskytnout 3,8 miliardy dolarů navíc jako příspěvek na financování nutné k uplatnění opcí COVAX na dodatečných 760 milionů dávek do konce roku 2021.
Zadruhé, ke splnění mezinárodních cílů je třeba, abychom od občasných očkovacích darů přešli k rozsáhlému koordinovanému sdílení dávek.
EU, Británie a USA by se okamžitě, do konce září měly skrze COVAX podělit o dodatečných 250 milionů dávek, necelou čtvrtinu svého úhrnného přebytku, s jasným harmonogramem poskytnutí další miliardy dávek do začátku roku 2022.
Zatřetí, kromě očkovací spravedlivosti je naléhavě zapotřebí posilovat zdravotnické soustavy, nejen poskytováním lékařského kyslíku, jehož je kritický nedostatek, a léčebného a diagnostického vybavení, ale také investicemi do zdravotníků a infrastruktury potřebné k aplikaci očkování.
Současná mezera mezi financemi přislíbenými a alokovanými k tomuto účelu je kolem 16,6 miliard dolarů.
Naši schopnost zachraňovat životy, obnovit naději a zotavit pandemií otřesené ekonomiky neomezují chybějící vakcíny ani finance, nýbrž nedostatek spravedlnosti a mezinárodní spolupráce.
Vlády bohatých zemí často opakují mantru, že „dokud není v bezpečí každý, není v bezpečí nikdo“.
Teď lídři musí jednat tak, jako by jí věřili.
Konec AIDS
NEW YORK – Pandemie AIDS si v letech 1981 až 2016 vyžádala zhruba 36 milionů životů a srovnatelný počet lidí z celého světa žije v současné době s virem HIV.
Loni zemřelo na AIDS přibližně 1,2 milionu osob a dalších 1,8 milionu se nakazilo.
Tyto statistiky jsou zarážející, avšak nejpřekvapivější zpráva zní tak, že cíl v podobě „generace bez AIDS“ je reálně na dosah.
Administrativa nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa by měla hned v prvních dnech svého působení schválit potřebné politické kroky.
Klíčovým důvodem, proč lze s epidemií skoncovat, je vědecký nález z roku 2011, který ukázal, že HIV pozitivní osoby podstupující antiretrovirální léčbu (ARV) potlačují virus HIV ve svém krevním řečišti natolik dramaticky, až se jeví jako velmi nepravděpodobné, že by mohly přenést virus na ostatní prostřednictvím sexu nebo používání společných jehel.
Toto zjištění potvrdilo koncept „léčby jako prevence“.
Bude-li antiretrovirální léčbu podstupovat dostatečně vysoké procento HIV pozitivních jednotlivců, pak lze nejen zachránit život jim samotným, ale i zastavit přenos viru samotného, a tím ukončit epidemii.
Specialisté na AIDS na tuto představu navázali a formulovali dvě stěžejní ideje: program „90-90-90“ a „kaskádu péče o pacienty s AIDS“.
Program 90-90-90 si klade za cíl zajistit do roku 2020, aby 90% osob nakažených HIV o své nákaze vědělo (první „devadesátka“), dále aby 90% z těch, kdo o své nákaze vědí, podstupovalo ARV léčbu (druhá „devadesátka“) a aby 90% pacientů podstupujících ARV léčbu úspěšně potlačilo virus HIV ve svém krevním řečišti.
Idea kaskády pak říká, že podaří-li se dosáhnout všech tří „devadesátkových“ cílů, pak se podíl všech osob nakažených HIV, u nichž se projeví potlačení viru, bude rovnat 90% z 90% z 90%, což je 72%.
Pokud 72% dnes nakažených pacientů nebude nadále moci infikovat další osoby, pak se epidemii HIV/AIDS podaří výrazně omezit.
A pokud se navíc z programu 90-90-90 pro rok 2020 stane do roku 2030 program 95-95-95, pak se podíl HIV pozitivních jednotlivců, kteří nebudou moci nakazit ostatní, zvýší na 86%.
Epidemie se v takovém případě zcela zastaví, stejně jako epidemie spalniček mezi dětmi v městských oblastech končí v okamžiku, kdy je 80% dětí vakcinovaných – bez ohledu na to, že zbylých 20% dětí zůstává bez vakcíny.
Některé případy by se vyskytovaly i nadále, avšak katastrofu AIDS by se podařilo zvládnout.
Cíl realizovat do roku 2020 program 90-90-90 a do roku 2030 dosáhnout hodnot 95-95-95 je realistický, budou-li státy o úspěch usilovat.
Švédsko nedávno oznámilo, že cíle 90-90-90 dosáhlo.
Mnohé další vysokopříjmové země se tomu blíží.
Díky mezinárodní pomoci a národnímu úsilí by se dal cíl 90-90-90 splnit nejen ve státech s vysokými příjmy, ale i v rozvojových zemích.
Pro většinu světa představuje největší problém zajištění, aby bylo do roku 2020 nejméně 90% HIV pozitivních osob testováno a aby se o své infekci dozvěděly – jde o první ze tří „devadesátek“.
Máme-li tohoto cíle dosáhnout, musí se lidé vykazující příznaky nebo vysoce ohrožené osoby spojit se zdravotnickým systémem a podstoupit testy.
Jakmile má osoba s virem HIV pozitivní test, pak dosažení druhých 90% (AVR léčby) závisí především na finančních a personálních kapacitách; při dostatečném rozpočtu na zdravotnictví lze všem nakaženým osobám zajistit přístup k lékům.
Dosažení třetích 90% (potlačení virální zátěže) závisí převážně na tom, zda jednotlivci léčení pomocí AVR léčby užívají v předepsaném čase léky.
K tomu může být zapotřebí sociální podpora, která bude podněcovat pacienty, aby pokračovali v užívání léků, i když se cítí zdraví, a pomůže jim se včasnými a cenově dostupnými dodávkami léčiv.
Cílů 90-90-90 lze dosáhnout dokonce i mezi zbídačelými a těžko dostupnými populacemi, a to díky novému a účinnému zdravotnickému řešení: komunitním zdravotníkům s podporou chytrých telefonů.
Jako komunitní zdravotníky (CHW) označujeme lidi žijící v místní komunitě, kteří mají nejméně středoškolské vzdělání a absolvovali několikaměsíční kurz řešení konkrétních zdravotnických problémů, například identifikace osob potenciálně nakažených HIV – ty pak přivádějí na kliniku k testům a pomáhají jim dodržovat léčebné protokoly.
Dnes komunitním zdravotníkům pomáhají i nové aplikace pro chytré telefony.
Ve venkovské Africe, kde je lékařů obvykle velmi málo a výskyt AIDS bývá často vysoký, je obrovský potenciál komunitních zdravotníků pro záchranu lidských životů velmi dobře známý a doložený.
Práce komunitního zdravotníka je navíc pro mladé lidi dobrým způsobem, jak zahájit kariéru.
Ačkoliv je počáteční odměna velmi skromná (například 100 dolarů za měsíc), zkušenosti a výcvik mohou dostat tyto mladé pracovníky na dráhu vedoucí k dalšímu vzdělávání (například v oblasti ošetřovatelství), rostoucí kvalifikaci a vyšším příjmům.
Navzdory potenciálu k ukončení epidemie AIDS se však dnes svět potácí v letargii.
Naše vlády bohužel nepracují na bázi smělých cílů a hledání cest, jak jich dosáhnout, nýbrž na principu „jedeme jako obvykle“.
Před šestnácti lety přitom „jet jako obvykle“ znamenalo téměř neléčit chudé lidi s AIDS, protože nebyly k dispozici finance.
Tehdy jsem doporučil nový „Globální fond“ za účelem financování léčby AIDS; tato myšlenka byla přijata a později pomohla nastartovat éru kontroly AIDS v Africe.
Administrativa amerického prezidenta George W.
Bushe přišla s významným závazkem financování boje proti AIDS a Globální fond spolu s americkými programy pomohly milionům lidí získat přístup k léčbě.
Po vypuknutí finanční krize v roce 2008 však prezident Barack Obama přestal americké finance navyšovat a globální úsilí o kontrolu AIDS uvízlo „v půli cesty“.
K letošnímu roku podstupuje antiretrovirální léčbu zhruba polovina ze všech HIV pozitivních pacientů, což má k devadesátiprocentnímu cíli daleko.
Nastupující Trumpova administrativa by se měla chopit příležitosti a pomoci ukončit AIDS prostřednictvím skromného finančního závazku ze strany vlád a dalších mecenášů.
Ke splnění tohoto cíle by zřejmě postačovalo 10 miliard dolarů ročně navíc, přičemž USA by poskytovaly jen 3-4 miliardy dolarů za rok.
Skeptikové se budou ušklíbat, že od Trumpa nelze dost dobře očekávat podporu takového úsilí; kdo by však byl upřímně řečeno před 15 lety hádal, že hlavním hybatelem navýšení finančních prostředků pro boj s AIDS se stane Bush?
Dějiny jsou plné příjemných i nepříjemných překvapení a skoncování s AIDS může být historickým úspěchem naší generace, pokud mu půjdeme naproti.
Konec neoliberalismu a znovuzrození dějin
NEW YORK – Po skončení studené války napsal politolog Francis Fukuyama slavný esej s názvem „Konec dějin?“ Tvrdil v něm, že pád komunismu odstraní poslední překážku oddělující celý svět od jeho předurčení v podobě liberální demokracie a tržních ekonomik.
Mnoho lidí s tím souhlasilo.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Dnes, kdy čelíme ústupu od liberálního globálního uspořádání založeného na pravidlech a kdy v čele států, v nichž žije více než polovina světové populace, vládnou autokratičtí vůdci a demagogové, se Fukuyamova idea jeví jako podivná a naivní.
Posílila však neoliberální ekonomickou doktrínu, která převládá už 40 let.
Důvěryhodnost neoliberální víry v ničím neomezované trhy coby nejjistější cesty ke sdílené prosperitě je dnes takříkajíc „na přístrojích“.
A plným právem.
Současné ochabování důvěry v neoliberalismus a v demokracii není pouhou náhodou ani souvztažností.
Neoliberalismus už 40 let podkopává demokracii.
Neoliberalismus předepisoval takovou formu globalizace, že jednotlivci i celé společnosti v jejím důsledku nedokázali kontrolovat důležitou součást vlastního osudu, jak velmi lapidárně vysvětlilDani Rodrik z Harvardovy univerzity a jak i já tvrdím ve svých nedávných knihách Globalization and Its Discontents Revisiteda People, Power, and Profits.
Odpudivé byly zejména dopady liberalizace kapitálového trhu: pokud čelní prezidentský kandidát v zemi s rozvíjející se ekonomikou ztratil přízeň na Wall Street, banky stáhly z jeho země peníze.
Voliči pak stáli před nelehkým rozhodnutím: buď se podřídit Wall Street, nebo čelit vážné finanční krizi.
Vypadalo to, jako by měl Wall Street větší politickou moc než občané dané země.
A i v bohatých zemích se běžným občanům říkalo: „Nemůžete usilovat o takovou politiku, jakou si přejete,“ – ať už šlo o odpovídající sociální ochranu, slušné mzdy, progresivní zdanění nebo dobře regulovanou finanční soustavu – „poněvadž země přestane být konkurenceschopná, pracovní místa zaniknou a vy budete trpět.“
V bohatých i v chudých zemích elity slibovaly, že neoliberální politika povede k rychlejšímu hospodářskému růstu a že přínosy „prosáknou“ ke každému, takže na tom ve výsledku budou lépe všichni včetně těch nejchudších.
Abychom prý však do této fáze dospěli, musí se zaměstnanci smířit s nižšími mzdami a všichni občané budou muset akceptovat škrty v důležitých vládních programech.
Elity tvrdily, že jejich sliby se opírají o vědecké ekonomické modely a „výzkum založený na důkazech“.
Po 40 letech už známe čísla: růst se zpomalil a jeho plody v drtivé většině sklidila nepočetná hrstka nejbohatších.
Jelikož mzdy stagnovaly a akciový trh zaznamenal prudký růst, příjmy a bohatství se kumulovaly do nejvyšších příček, místo aby prosákly dolů.
Jak mohou mzdová omezení – za účelem získání či udržení konkurenceschopnosti – v kombinaci s oklestěnými vládními programy ve výsledku zvýšit životní úroveň?
Obyčejní občané získali pocit, že jim někdo pověsil bulíky na nos.
A cítili se podvedeni právem.
Dnes zažíváme politické důsledky tohoto velkého podfuku: nedůvěru k elitám, k ekonomické „vědě“, o niž se neoliberalismus opíral, i k politickému systému zkaženému penězi, který to všechno umožnil.
Skutečnost je taková, že navzdory názvu nebyla éra neoliberalismu ani zdaleka liberální.
Vnutila lidem intelektuální ortodoxnost, jejíž strážci ani v nejmenším netolerovali odlišný názor.
Ekonomové s heterodoxním pohledem byli pokládáni za kacíře, jimž je třeba se vyhnout, nebo byli přinejlepším odsunuti do několika málo izolovaných institucí.
Neoliberalismus tak jen pramálo připomínal „otevřenou společnost“, kterou prosazoval Karl Popper.
Jak zdůraznilGeorge Soros, Popper uznával, že naše společnost je složitý a neustále se vyvíjející organismus, v němž platí, že čím více se učíme, tím více naše znalosti mění chování systému.
Nikde přitom nebyla tato netolerance větší než v makroekonomii, kde převažující modely vylučovaly možnost vzniku krize, jakou jsme zažili v roce 2008.
A když nemožná varianta nastala, přistupovalo se k ní jako k pětisetleté vodě – prý je to jen prapodivný úkaz, jejž žádný model nemohl předvídat.
Zastánci těchto teorií dodnes odmítají uznat, že jejich víra v seberegulující se trhy a jejich odmítání externalit coby neexistující či nevýznamné okolnosti vedly k deregulaci, která se stěžejním způsobem podílela na rozdmýchání krize.
Tato teorie přežívá dodnes, přičemž ji provázejí ptolemaiovské snahy uzpůsobit ji tak, aby odpovídala faktům.
Potvrzuje se tím pravidlo, že jakmile se špatné myšlenky etablují, mívají často pomalou smrt.
A pokud nás k poznání, že ničím nespoutané trhy nefungují, nepřivedla finanční krize v roce 2008, pak by nás k němu rozhodně měla přivést klimatická krize: neoliberalismus doslova způsobí konec naší civilizace.
Zároveň je zřejmé, že demagogové, kteří by byli nejraději, kdybychom se obrátili zády k vědě a toleranci, situaci ještě zhorší.
Jedinou cestou vpřed a jediným způsobem, jak zachránit naši planetu a naši civilizaci, je znovuzrození dějin.
Musíme vdechnout nový život osvícenství a znovu začít ctít jeho hodnoty svobody, úcty ke znalostem a demokracie.
Schvalte zákaz jaderných zkoušek
STOCKHOLM/MÉXICO – Indonéský parlament právě udělal historický krok, který naší planetě přináší více bezpečí před hrozbou jaderných zbraní.
Rozhodnutí Indonésie ratifikovat Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBT) má obrovský význam.
Pro zbývajících osm států jde o jedinečnou příležitost CTBT schválit, čímž by nabyla právní účinnosti.
Během pěti desetiletí po druhé světové válce planetou otřásl jaderný test a ozářil ji v průměru jednou za každých devět dní.
Tato éra skončila v roce 1996, když Valné shromáždění Organizace spojených národů přijalo Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek.
Aby však CTBT nabyla účinnosti, musí ji ratifikovat všech 44 států, jež vymezuje jako držitele jaderné technologie.
Dokud tak neučiní, přízrak jaderných zkoušek nás bude děsit dál.
Je naléhavě nutné, aby CTBT co nejdříve nabyla v celém světě plné právní účinnosti.
Naprostý zákaz jaderných explozí by brzdil modernizaci stávajících jaderných arzenálů a vývoj nových zbraní, takže by ukrajoval potenciál současných i eventuálních jaderně vyzbrojených států.
CTBT posiluje jak nešíření jaderných zbraní, tak jaderné odzbrojování a je zásadní pro globální, regionální i národní bezpečnost.
Tleskáme skutečnosti, že všechny jaderně způsobilé země v Evropě a Latinské Americe a mnohé v dalších regionech světa už CTBT ratifikovaly.
Po ratifikaci Indonésií se počet zemí, které tak doposud neučinily, snížil na osm: jde o Čínu, Egypt, Indii, Írán, Izrael, Pákistán, Severní Koreu a Spojené státy.
Právě tyto země nesou zodpovědnost za proměnu zákazu jaderných zkoušek v realitu.
Naléhavě je vyzýváme k opětovnému zvážení CTBT; tento významný nástroj míru a bezpečnosti nás přivede blíž ke světu bez hrozby jaderných zbraní.
Už teď má CTBT výrazný vliv, třebaže je zatím neúčinná.
Od jejího přijetí se jaderné zkoušky prakticky zastavily a všech 182 signatářských států se zdrželo testů jaderných výbušnin.
Tři země, které dosud CTBT neratifikovaly a zařízení tohoto typu testovaly – Indie, Pákistán a Severní Korea –, čelily celosvětovému odsudku ze strany Rady bezpečnosti OSN a sankcím OSN.
Klíčovým měřítkem životaschopnosti každé úmluvy o omezení zbrojení je to, jak účinně lze kontrolovat její dodržování.
V tomto ohledu má mezinárodní společenství k dispozici působivý nástroj.
Přípravný výbor Organizace Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBTO) vytváří kontrolní režim, který opakovaně prokázal spolehlivost při detekci i drobných podzemních jaderných testů.
Monitorovací systém CTBT vedle svého kontrolního mandátu rovněž pomáhá se zmírňováním důsledků katastrof.
Během loňské březnové tragické katastrofy v Japonsku data CTBTO napomohla tamním úřadům vydávat včasná varování.
I posléze CTBTO pomáhala monitorováním globálního rozptylu radioaktivity z poškozené jaderné elektrárny ve Fukušimě.
Mexiko a Švédsko jsou dlouhodobí zastánci CTBT.
V průběhu příštích dvou let budou naše země společně dohlížet na postup posouvání CTBT k účinnosti.
Zavazujeme se, že při prosazování tohoto cíle nebudeme šetřit silami.
Slibujeme, že budeme:
Je načase ukončit tento ničivý experiment a jednou provždy zavřít dveře jaderným zkouškám.
Apelujeme na držitele rozhodovacích pravomocí v osmi státech, které dosud CTBT neratifikovaly, aby udělali krok kupředu.
Indonésie se stala vzorem; teď je řada na vás.
Nic neomlouvá naše globální mlčení
Čečna je od zbytku světa oddělena těžkou oponou, kterou se nestrannému pozorovateli podaří jen stěží proniknout.
Kolik mrtvých bylo mezi civilisty za deset let války?
Podle nevládních organizací 100 až 300 tisíc, tedy každý desátý až každý čtvrtý.
Kolik voličů se zúčastnilo voleb v listopadu 2005?
Podle ruských vládních zdrojů 60-80%.
Podle nezávislých pozorovatelů 20%.
Mlha, která obestírá tuto část Kavkazu, znemožňuje jakékoliv číselné vyjádření spouště, kterou tento nelítostný konflikt napáchal.
Cenzura nezakryje hrůzy.
Před našima očima bylo srovnáno se zemí hlavní město (Groznyj, 400 tisíc obyvatel) – to je poprvé od roku 1944, kdy Hitler potrestal Varšavu.
Takovou nelidskost nepřekryje ani nálepka boje proti terorismu.
Štáb ruské armády předstírá boj proti hrstce teroristů, jejíž stavy odhaduje mezi 700 a 2000 bojovníků.
Co bychom řekli, kdyby se britská vláda rozhodla bombardovat Belfast nebo španělská vláda Bilbao, pod záminkou zničení IRA nebo ETA?
Ticho celého světa je vodou na mlýn plenitelům Grozného a dalších čečenských měst a vesnic.
Copak si čečenské ženy, děti a vůbec čečenští civilisté zaslouží méně respektu než zbytek lidstva?
Jsou ještě považováni za lidské bytosti?
Nic neomlouvá naše globální mlčení.
1/ Jde o naší nejzákladnější mravnost.
Jak se můžeme smířit se znásilňováním dívek unesených okupačními jednotkami nebo jejich milicemi?
Proč trpíme zabíjení dětí, unášení chlapců, kteří jsou následně mučeni, zničeni a živí nebo mrtví prodáni zpět svým rodinám?
A co „filtrační tábory“?
A co „lidské pochodně“?
A co exemplárně zničené vesnice?
Několik odvážných nevládních organizací a ruských i západních novinářů přináší svědectví o nesčetných zločinech.
Nebudeme moci říct „my jsme to nevěděli“.
2/ Jde o základní princip demokracií a civilizovaných států: právo civilistů na život, povinnost ochrany nevinných, vdov a sirotků.
Mezinárodní smlouvy a charta OSN jsou závazné.
Právo národů na sebeurčení neznamená právo vládců volně disponovat osudy lidí.
3/ Jde o samotný boj proti terorismu.
Kdo si ještě nevšiml, že ruská armáda tu hraje roli hasiče - pyromana?
Deset let potlačování ve velkém měřítku zdaleka oheň terorismu neuhasilo – naopak, tento oheň se šíří dál, překonává hranice, zaplavuje Severní Kavkaz a z bojovníků dělá bestie.
4/ Jde o politický realismus a o zdravý rozum.
Jak dlouho budeme přehlížet skutečnost, že ruská vláda poukazováním na strašáka „čečenského terorismu“ likviduje svobody nabyté při rozpadu sovětského impéria?
Převzetí moci nad médii, zákony proti nevládním organizacím, posílení „vertikály moci“: válka kamufluje a motivuje znovunastolení centrální moci bez omezení, jinými slovy: válka zastírá návrat k autokracii.
Války v Čečně trvají již 300 let.
Za cara to byly kruté koloniální války, za Stalina hraničily s genocidou, když deportoval celou populaci, z níž třetina nepřežila samotný transport do gulagů.
Dnes můžeme s ohledem na poměr mrtvých a na krutost použitých prostředků mluvit o nejhorším konfliktu začátku 21. století.
Jelikož odmítáme dobrodružství kolonialismu a vyhlazování, jelikož obdivujeme ruskou kulturu a věříme ve schopnost Ruska rozvinout se v budoucí demokracii, jelikož se domníváme, že terorismus musí být potrestán, ať už je dílem bezstátních skupin nebo státních armád, žádáme, aby čečenskou otázku již nehalilo úslužné mlčení.
Musíme ruské vládě pomoci vymanit se z pasti, ve které se zmítá a ohrožuje tak Čečence, Rusy i nás.
Zdá se nám nepřijatelné, aby na příštím summitu skupiny G8, který se má konat v červnu 2006 (v Rusku), byla čečenská otázka vypuštěna z jednání a nebyla předmětem veřejných diskusí.
Bez ohledu na různorodost našich názorů v otázce samostatnosti Čečenska, jsme všichni znepokojeni děsivou válkou bez konce.
Budování BRICS
MANCHESTER – Letos je tomu 15 let, co jsem zavedl termín „BRICs“ coby společné označení velkých rozvíjejících se ekonomik: Brazílie, Ruska, Indie a Číny (v roce 2010 k nim přibyla Jihoafrická republika).
Moje krátké působení v britské vládě nedávno dospělo k závěru, když se nám podařilo završit nezávislé posuzování antimikrobiální rezistence (AMR), v jehož čele jsem stál.
Když nyní přemýšlím, co budu dělat dál, nemohu se nevrátit ke zmíněnému výročí.
Naplnily ony velké a slibné rozvíjející se ekonomiky očekávání?
Možná nejjednodušší způsob, jak na tuto otázku odpovědět, souvisí s mou prací na posuzování AMR, jež v roce 2014 zahájil tehdejší britský premiér David Cameron.
Jednadvacátého září jsme v této oblasti dosáhli velkého vítězství: dohody na vysoké úrovni v Organizaci spojených národů.
Po dosažení dohody mi jeden německý televizní štáb, který čas od času sledoval, jak můj tým a já pracujeme na rozšíření povědomí o AMR, položil otázku, zda je tento výsledek důležitější než koncept BRIC.
A aniž čekali na odpověď, rovnou prohlásili, že evidentně ano.
A měli pravdu: žádná ekonomika, rozvíjející se ani jiná, nemůže doufat, že bude úspěšná, pokud ji zamořuje tak závažná a nekontrolovatelná zdravotní hrozba, jako je AMR.
Celý příběh však má i další aspekt: BRICS jsou pro boj proti AMR stejně důležité, jako je boj proti AMR důležitý pro BRICS.
Například Jihoafrická republika byla na nedávném summitu skupiny G-20 v čínském Chang-čou klíčovým podporovatelem Velké Británie v diskusích o AMR a bez její podpory by se tato otázka možná nedostala do závěrečného komuniké.
A o to právě jde.
Stejně jako v roce 2001 hrají BRICS i dnes klíčovou roli při řešení nejnaléhavějších mezinárodních problémů.
Dokonce jsem s touto zkratkou nepřišel jen proto, že počáteční písmena hezky zapadají do sebe, ale i kvůli skutečnému významu tohoto slova: BRIC(k) znamená „cihla“, a jak jsem uvedl ve své studii z roku 2001, tyto rozvíjející se ekonomiky by se skutečně měly stát základními stavebními kameny nově přebudovaných globálních finančních a řídicích systémů.
Přesto mají BRICS před podzimními zasedáními Mezinárodního měnového fondu a Světové banky i nadále v těchto klíčových institucích výrazně nedostatečné zastoupení.
Pokud se to nezmění a pokud reformy nepůjdou mnohem dál, než zatím zašly, pak brzy zjistíme, že „globální řízení“ už vůbec není globální.
Jistě, BRICS v poslední době procházejí drsným obdobím.
Zejména hospodářský výkon Brazílie a Ruska je v tomto desetiletí prozatím velkým zklamáním, a mnozí lidé mají dokonce pocit, že si tyto dvě země nezasluhují status, jaký jim zmíněná zkratka přisoudila.
Tvrzení, že se význam BRICS přeceňuje, je však jednoduše naivní.
Celková velikost původních čtyř ekonomik BRIC zhruba odpovídá projekcím, které jsem před lety vypracoval.
Rusko i Brazílie se dnes na globálním HDP podílejí zhruba stejným procentem jako v roce 2001, třebaže Rusko podle mého jednoduchého propočtu možná v současnosti nefiguruje mezi deseti největšími světovými ekonomikami.
Zato Brazílie dnes navzdory všem svým obrovským problémům stojí ve světovém žebříčku výš, než jsem tehdy předpovídal dokonce i já.
Indie pokračuje po zhruba stejné cestě jako před 15 lety.
Při správně nastavených strukturálních reformách by dokonce mohla dosáhnout trvalého období dvouciferného hospodářského růstu na způsob Číny.
Nejúspěšnější zemí BRICS však zůstává Čína, která navzdory nedávnému zpomalení vysoce předčila očekávání.
Poroste-li čínská ekonomika po zbytek desetiletí tempem zhruba 6% ročně, naplní moji dvacetiletou prognózu.
Tím nechci zlehčovat problémy, s nimiž se Čína potýká.
Pokud se jí však podaří vyřešit nejnaléhavější výzvu ze všech – čistá deflační rizika –, pak se její tolik diskutovaný dluhový problém stane mnohem lépe zvládnutelným.
Naštěstí pro Čínu si jiné země přejí – nebo by si měly přát – její úspěch.
Dynamická čínská ekonomika je koneckonců v zájmu mnoha dalších států, zejména těch, které mohou vyvážet zboží a služby, jež modernější, spotřebou tažená Čína potřebuje.
Vzestup čínského spotřebitele by dokonce mohl být nejdůležitější globální ekonomickou proměnnou dneška – ještě důležitější než například ekonomické problémy sužující Evropu a Japonsko nebo pochybnosti o přetrvávajícím globálním významu Indie.
Potenciálních bariér růstu a rozvoje BRICS je mnoho, včetně zdravotních ohrožení typu AMR, vzdělávacích problémů, nedostatečného zastoupení v globálních řídicích orgánech a řady krátkodobých cyklických problémů.
Politici po celém světě se musí zasadit o zbourání těchto bariér a umožnit BRICS, aby konečně naplno využily svůj skutečný potenciál.
Energie pro Evropu
Během kampaně před volbou prezidenta se ve Francii evropské záležitosti zmiňují nebo se o nich šušká, ale téměř nikdy se nedebatují.
Francie si hledí hlavně svých vlastních problémů, obzvlášť údajného špatného fungování její politické třídy a zdánlivé lenosti francouzské veřejnosti, jíž se klade za vinu slabý hospodářský růst, zejména ve srovnání se Spojenými státy.
Francie debatu o Evropské unii potřebuje, ale jedině za předpokladu, že se nezvrhne – jak je v Evropě běžné – v sebemrskačství.
Zárodek takové debaty ovšem existuje a vyznívá úplně jinak než debata, která před dvěma lety ve Francii opanovala kampaň před zkrachovalým ústavním referendem.
Provoz evropských institucí – Evropské centrální banky, Evropské komise a Paktu stability – čelí ostré kritice, avšak nikoliv ve jménu stesku po národní suverenitě.
Evropa není odmítána; kritika zaznívá spíše v duchu zlepšení evropských institucí pro společné blaho.
Oba hlavní kandidáti na francouzský prezidentský úřad, Ségolène Royalová a Nicholas Sarkozy, vyzvali k vytvoření ekonomické vlády pro eurozónu.
Samozřejmě, taková „vláda“ už existuje v podobě Evropské centrální banky.
Je však zapotřebí institucionálního rámce, který by nastolil větší politickou zodpovědnost ohledně primárních ekonomických cílů, o jejichž splnění by Evropa měla usilovat – totiž plné zaměstnanosti a růstu – a které by přinejmenším zčásti odstranily demokratický deficit plynoucí z toho, že měnovou politiku od států eurozóny převzala ECB.
Okamžik zdánlivé politické nejednoty, který existuje dnes, se nemusí jevit jako chvíle vhodná k zahájení takového projektu.
Historicky však Evropa uspěla tehdy, když v okamžicích nebezpečí zahájila nevratné procesy, které převažují nad všemi ostatními ohledy.
Zakladatelé moderní Evropy tomu dobře rozuměli, když přivedli na svět myšlenku vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli: povzbudit někdejší nepřátele ke společnému užívání části nejmocnějších nástrojů války pod záminkou rozvoje jejich hospodářských zájmů byla strategie nevšedního důvtipu.
Dnes žijeme v podobném okamžiku nejistoty a nebezpečí a tentokrát před sebou také máme projekt, jak ekonomický, tak politický, který může Unii sjednotit: energetickou nezávislost, klíčový faktor národní suverenity.
V současnosti neexistuje v celoevropském měřítku nic, co by garantovalo zodpovědnost každého členského státu za to, že si zajistí bezpečnost vlastních budoucích dodávek.
Evropská komise je už unavena úsilím o vybudování jednotného energetického trhu, které ji přimělo přesvědčit vlády, že je zapotřebí, aby odstranily své stávající monopolní provozovatele – což je nutná podmínka konkurenční soutěže.
Ačkoliv se zdá, že se s tím členské státy smířily, vášnivě brání dalším evropským firmám v přebírání kontroly nad společnostmi označovanými za „národní šampiony“.
Jistěže, vlády se nemohou vymanit ze své zodpovědnosti vůči svým občanům a jen ten nejnaivnější technokrat může věřit, že samotný trh dokáže zajistit energetickou nezávislost.
Zároveň ale platí, že čistě bilaterální jednání mezi jednotlivými členy EU a státy produkujícími ropu a zemní plyn oslabují vyjednávací sílu členských států a dále podkopávají geopolitickou váhu Evropy ve světových záležitostech.
Naštěstí se ale nemusíme vzdávat.
Existuje samozřejmé řešení, podobné společenství uhlí a oceli ustavenému našimi otci zakladateli: evropské společenství energie, životního prostředí a výzkumu (E3RC).
Je chyba se domnívat, že ekologické obavy lze rozptýlit jedině negativním růstem.
Ve skutečnosti platí opak.
Nové energetické a environmentální technologie v budoucnosti nepochybně budou pohánět růst.
Spotřebovávat méně energie v úhrnu a více energie ekologičtějším způsobem však nakonec budeme, jedině pokud zdvojnásobíme výzkum, aby vytvořil nové energeticky účinné technologie.
Ekologické pohromy, jež dnešní hospodářská činnost už způsobila, a katastrofický potenciál těch, které ještě mají přijít, konečně vedly k pochopení skutečnosti, že energetickou politiku a ochranu životního prostředí nelze od sebe oddělovat.
Za současné situace by E3RC prosazovalo dva přímo související cíle: evropskou energetickou nezávislost, jíž by napomohly nové energetické a ekologické technologie, a silnější vyjednávací moc Evropy na globálních trzích.
Jeho vytvoření by rovněž vyslalo jasný signál evropské veřejnosti: konkurence není jedinou věcí na evropském obzoru.
Koneckonců, EU vyžaduje spolupráci.
Energetické odzbrojení
BRUSEL – Vrátila se „energetická zbraň“ 70. let minulého století, tedy zadržování dodávek energií s politickými úmysly?
O použití ropy nebo plynu jako politické zbraně je samozřejmě snazší hovořit než to skutečně provést, ale letošní opakování rusko-ukrajinského plynového sporu a následný výpadek zásobování značné části Evropské unie by měly v EU přitáhnout pozornost k nutnosti odzbrojit ty, kdo by energetické zbraně využili.
Energetická embarga už jako dlouhodobé strategie prokázala svou marnost.
Saúdská Arábie byla v průběhu 12 roků po embargu let 1973-1974 svědkem strmého propadu svého podílu na ropných exportech.
Obrovské cenové nárůsty 70. let se projevily jako neudržitelné, protože přiměly vlády v Evropě i jinde, aby své spotřebitele ochránily vyššími daněmi z ropy, úsporami a rozšiřováním ropné produkce mimo OPEC.
Evropa si nemůže dovolit nechat se touto historií uchlácholit.
V důsledku opakovaného rusko-ukrajinského sporu musí Evropa u záměru diverzifikovat své energetické dodávky zareagovat s toutéž rozhodností, jakou projevila v 70. letech, když čelila výzvě OPEC.
Tak jako v případě zemí Středního východu, jedině trpká zkušenost dá Rusku ponaučení, že energetická bezpečnost je v zájmu všech.
Kreml si tuto lekci vezme k srdci, jedině pokud Evropa naplánuje, přijme a bude dodržovat energetickou strategii, která sníží její závislost na ruských dodávkách, a vytvoří si vlastní společnou zahraniční politiku energetické bezpečnosti, jak doporučuje zpráva Evropského parlamentu z roku 2007.
Plyn je k nepředvídaným přerušením přísunu nepochybně náchylnější než ropa.
S ropou lze přiměřeně snadno globálně obchodovat pomocí námořních tankerů, kdežto na většině trhů s plynem pevné potrubí od ložiska plynu až k plynovým hořákům nutí producenty a spotřebitele do výhradního objetí.
Jedním z úkolů, který teď Evropu čeká, je z náruče ruského medvěda se zčásti vymanit, což si vyžádá koordinované a setrvalé úsilí mezi členskými státy EU a jejich sousedy v otázce vnější energetické bezpečnosti.
Znamená to budování nových plynovodů, například projektů Nabucco, transsaharského spojení či Bílý tok (White Stream), které obcházejí Rusko, a možná potřebu stanovit jejich dokončení jako podmínku pro výstavbu dalších ruských plynovodů, zejména kontroverzního Severského toku (Nord Stream) po dně Baltského moře a Jižního toku (South Stream) na Balkán a do Itálie.
Ruský potenciál tyto projekty překazit rozežene právě jedině vzájemné provázání jejich osudů.
Dalším významným interním aspektem politiky energetické bezpečnosti EU musí být celoevropská jednotná energetická politika, která bude lépe koordinovat národní státní infrastruktury a distribuční projekty.
Budou nezbytné výrazné veřejné i soukromé investice, aby se vybudovaly spoje mezi různými národními sítěmi plynovodů.
Už samotné tyto dvě reformy by Rusko zbavily schopnosti rozehrávat jednu zemi proti jiné, protože zvýhodnění udělené jednomu národnímu distributorovi by bylo okamžitě k dispozici všem zákazníkům ve všech ostatních zemích prostřednictvím vymahatelných smluvních ujednání o dodávkách a tranzitních protokolů, nad nimž by bděla Evropská komise.
Jednalo by se o obdobu role, již Komise plní u prosazování transevropských sítí v oblasti silničních a železničních komunikací.
Energetické společnosti po celé Evropě začínají přínosy takových reforem chápat a oproti minulosti, kdy se mnohé snažily chránit si národní trhy a zbytek Evropy ignorovat, se jim čím dál méně vzpírají.
Jelikož vzniká trh s obchodovatelným zkapalněným zemním plynem (LNG) – jeho přísun do Evropy se za posledních deset let více než zdvojnásobil a představuje asi čtvrtinu celkového světového přeshraničního obchodu s plynem –, Evropa bude muset rozsáhle investovat do nových terminálů LNG jako do další alternativy k ruskému plynu.
Během příští dekády by se do LNG mělo investovat nějakých 100 miliard dolarů.
Takové investice budou mít obrovské důsledky pro evropský plynárenský průmysl a zajistí více transparentnosti v globálním určování cen plynu, protože je teď už možné dovážet plyn od vzdálených producentů.
Pro energetickou bezpečnost je také zásadní lepší integrace evropské elektrické rozvodné sítě, protože jednotlivým státům umožní volně mezi sebou obchodovat, kdykoli některé mají přebytky a jiným elektřina schází.
Například pobaltské státy potřebují propojení s finskou a s polskou sítí, aby se dostaly z energetické izolace.
Zdá se, že Evropská komise si situaci uvědomuje.
Nedávno schválila výdaje ve výši 5 miliard eur za přednostní energetické projekty, včetně 1,75 miliardy eur za propojování plynových a elektrických sítí, 1,25 miliard eur za zachytávání a ukládání uhlíku a 250 milionů eur za Nabucco.
Ovšemže to nestačí, ale je to dobrý začátek.
Kromě tohoto politického konání je zapotřebí, aby Evropa hovořila jednotným hlasem, kdykoli jedná s monopolními dodavateli, jako je Rusko – anebo v budoucnu Írán, který by se jednou mohl napojit na plánované kaspické produktovody.
Takový společný hlas by navzdory tvrzením některých euroskeptiků nenarušil svrchované právo jednotlivých zemí rozhodovat o složení jejich směsi výroby energií, tedy o rovnováze mezi konvenčními, obnovitelnými a jadernými zdroji.
Jde jednoduše o projev zdravého rozumu zemí, které nutně potřebují chránit společnou bezpečnost.
Energetická bezpečnost v Evropě v posledku záleží na pochopení toho, že vzhledem k propojenosti našich dodavatelských a přenosových energetických soustav na sobě EU a její sousedé vzájemně závisejí.
Zcela nezbytná je tudíž posílená energetická solidarita EU, přičemž výpomoci by se měly účastnit všechny země v Evropě prostřednictvím „doložek o solidaritě“, které by zajišťovaly energetické dodávky od ostatních v případě krize – ať už vyvolané záměrně, či v důsledku nehody.
Evropská energetická charta, která zdůrazňuje přístupnost a transparentnost trhů je sice chvályhodná, leč v krizových chvílích, kdy trhy podávají nejhorší výkon, je nedostatečná.
Povinností evropských lídrů je sdělit svým národům, co se musí udělat, abychom si zajistili bezpečnou energetickou budoucnost.
Ti, kdo odmítají veřejnost seznámit s nelehkými rozhodnutími, mají teď sice snad snazší život, ale až udeří pohroma, ztratí věrohodnost i legitimitu.
Z hlediska evropské energetické budoucnosti je dnešek nejdůležitějším okamžikem pro obtížná rozhodnutí.
Přehodnoťme politiku energetické účinnosti
KRAKOV – Zlepšování energetické účinnosti je módní politika, kterou podporují vlády celého světa.
Na papíře to vypadá jednoznačně: zlepšování energetické účinnosti se vydává za opatření, které snižuje náklady, vytváří pracovní místa a zachraňuje planetu.
Všude jen samé výhody, výhody a výhody – a sdělovací prostředky často pomáhají dávat na tento stav razítko, když se zaměřují výhradně na předpokládané plusy.
Celý příběh však má i druhou – odvrácenou – stranu.
Poté, co Velká Británie utratila 240 milionů liber (316 milionů dolarů) za program úvěrů na zvyšování energetické účinnosti, loni tato země ukončila vládní financování této své vlajkové lodi, když zdrcující zpráva Národního auditorského úřadu ukázala, že tento program ani neláká občany, aby se do něj přihlásili, ani nezajišťuje nákladově efektivní úspory energie těm, kteří to udělali.
Zmíněná politika „nepřesvědčila domácnosti, že stojí za to investovat do opatření na zvýšení energetické účinnosti,“ uvedli auditoři, „a nedokázala zajistit smysluplný přínos“.
Rovněž notně vychvalovaná kalifornská politika zvyšování energetické účinnosti vypadala mnohem méně působivě, když se na ni pozorněji zaměřil environmentální ekonom Arik Levinson – bývalý vysoce postavený ekonom specializovaný na ekologické otázky v Radě ekonomických poradců prezidenta Baracka Obamy.
Jakmile vstoupily v platnost standardy účinnosti, kalifornský energetický úřad předpokládal, že domy postavené podle těchto standardů budou spotřebovávat o 80% méně energie – což by byl fenomenální úspěch.
To se však nikdy nestalo.
Podle Levinsonova závěru neexistují žádné důkazy, že domy postavené poté, co Kalifornie zavedla stavební energetické zákony, dnes spotřebovávají méně energie než domy vybudované předtím, než tyto zákony vstoupily v platnost.
Jedním z důvodů je „efekt zpětného rázu“.
Zvyšování energetické účinnosti může ve skutečnosti vést k vyšší spotřebě energie.
Jak se naše automobily, letadla, budovy a spotřebiče stávají stále účinnějšími, nacházíme nové a nové nápadité způsoby, jak energii spotřebovávat.
Vezměte si například technologie, které se právě nyní nacházejí kolem vás.
V rozvinutém světě nás obklopují všechny možné druhy technologických produktů – iPady, mixéry, robotické vysavače –, které naši rodiče vůbec neznali nebo si nepředstavovali, že je někdy budou potřebovat.
Zastánci zvyšování energetické účinnosti naznačují, že existuje značná „propast energetické účinnosti“: vlády a firmy prý přehlížejí a nechávají si ujít investice, které by mohly při nízkých nákladech významně snížit spotřebu energie.
Ve skutečnosti existuje jen málo důkazů, že by se lidé chovali takto iracionálně nebo že vůbec nějaká velká propast existuje.
Reálná zlepšení energetické účinnosti mohou být velmi drahá.
V hodnocení pro Centrum Kodaňského konsensu – mozkový trust, v jehož čele stojím – zkoumali vědci náklady související s cílem Organizace spojených národů „zdvojnásobit do roku 2030 globální tempo zvyšování energetické účinnosti“.
Je to jeden ze 169 nových cílů, které budou určovat, jakým způsobem se v příštích 15 letech vynaloží peníze na rozvoj.
Současné investice do energetické nabídky činí více než 1,6 bilionu dolarů ročně, přičemž 130 miliard dolarů putuje na energetickou účinnost a 250 miliard na obnovitelné zdroje.
Mezinárodní energetická agentura očekává, že celková částka poroste až na 2 biliony dolarů v roce 2035, přičemž výdaje na energetickou účinnost vzrostou na 550 miliard.
Vědci však zjistili, že dosažení cíle zdvojnásobit tempo zvyšování energetické účinnosti by přišlo na 3,2 bilionu dolarů.
Samozřejmě by to mělo své přínosy: ušetřené 3 biliony dolarů tím, že by zanikla potřeba jiných infrastrukturálních investic, přínosy pro průmysl a spotřebitele v hodnotě kolem 500 miliard dolarů a snižování emisí CO2 v hodnotě mezi 25 a 250 miliardami dolarů ročně do roku 2030.
Celkový přínos by tak 2,4-3krát převyšoval celkové náklady.
To zní docela působivě – dokud tento výsledek neporovnáme s jiným přístupem k energetice.
Především si uvědomme, že k ukončení závislosti na fosilních palivech máme ještě daleko.
Pokud to tedy s bojem proti klimatickým změnám myslíme vážně, potřebujeme rozvinout zelené technologie do takové fáze, že budou levnější než ropa, plyn nebo uhlí.
Někteří lidé stejně jako v případě tvrzení o „propasti“ energetické účinnosti prohlašují, že zelená energie je levnější už dnes a chybí jen politická vůle.
To však jednoduše není pravda.
Zelená energie stojí na dotacích 168 miliard dolarů ročně a do roku 2040 budeme platit ještě více – 206 miliard dolarů každý rok.
A podle odhadu Mezinárodní energetické agentury bude navzdory těmto masivním dotacím pocházet v roce 2040 jen 2,4% naší energie ze zelených zdrojů.
Cestou, jak učinit obnovitelnou energii konkurenceschopnou, je snížit její cenu prostřednictvím inovací.
Potřebujeme dramaticky zvýšit financování výzkumu a vývoje, aby příští generace energie z větru, slunce a biomasy byla levnější a efektivnější.
Naše studie ukazuje, že kdybychom byli ochotni vyčlenit na výzkum a vývoj zelených energií pouhých 0,2% globálního HDP, mohli bychom dramaticky zvýšit pravděpodobnost průlomového řešení.
Chytřejší cíl OSN by tedy zněl „zdvojnásobit výzkum, vývoj a pilotní projekty (RD&D) v oblasti energetických technologií“.
U takového cíle by přínosy jedenáctkrát převyšovaly vloženou částku.
Tento přístup by byl mnohem účinnější než neefektivní dotace nebo důraz na pozvolné zvyšování účinnosti.
Technologiemi tažený plán by se nezaměřoval pouze na sluneční a větrnou energii, ale i na širokou paletu dalších technologií využívání alternativní energie.
Tím nechci říci, že bychom si měli nechávat ujít příležitosti ke zvýšení energetické účinnosti nebo že bychom měli investovat výlučně do RD&D na úkor zlepšování dnešní sítě.
Měli bychom však být mnohem skeptičtější k politickým receptům, které tvrdí, že mají výlučně pozitivní dopady na lidi i na planetu.
Energetická nezávislost ve vzájemně závislém světě
CAMBRIDGE – Když prezident Richard Nixon počátkem 70. letech prohlásil, že chce zajistit energetickou nezávislost země, dovážely Spojené státy čtvrtinu své spotřeby ropy.
Na konci desetiletí, po arabském ropném embargu a íránské revoluci, zaznamenávala domácí produkce pokles, Američané dováželi polovinu své ropné spotřeby za patnáctinásobek ceny a všeobecně se věřilo, že zemi docházejí zásoby zemního plynu.
Energetické šoky přispěly ke smrtelné kombinaci stagnujícího hospodářského růstu a inflace a po Nixonovi už každý americký prezident označoval energetickou nezávislost za svůj cíl.
Málokdo však bral tyto sliby vážně.
Dnešní energetičtí experti se už neušklíbají.
Podle americké Energetické informační administrativy se bude do konce tohoto desetiletí produkovat z domácích zdrojů necelá polovina celoamerické spotřeby surové ropy, přičemž 82% bude pocházet z americké strany Atlantiku.
Uznávaný energetický analytik Philip Verleger tvrdí, že do roku 2023, kdy si připomeneme 50. výročí Nixonova „Projektu nezávislosti“, budou USA energeticky nezávislé v tom smyslu, že budou víc energie vyvážet, než dovážet.
Podle Verlegera by energetická nezávislost „mohla z tohoto století učinit Nové americké století, poněvadž by vytvořila ekonomické prostředí, v němž se budou Spojené státy těšit přístupu k dodávkám energie za mnohem nižší náklady než jiné části světa“.
Evropané a Asiaté platí už dnes za zemní plyn 4-6násobek částky, kterou platí Američané.
Co se stalo?
Technologie horizontálních vrtů a hydraulického frakování, při nichž se do břidlicových a jiných pevných horninových formací uložených v obrovských hloubkách vhání pod tlakem voda a chemické sloučeniny, zpřístupnila významné nové zásoby zemního plynu i ropy.
Americký sektor těžby břidlicových plynů se od roku 2005 do roku 2010 zvýšil o 45% a podíl břidlicového plynu na celkové americké produkci plynu vzrostl ze 4% na 24%.
Odhaduje se, že USA mají dost plynu na to, aby současné tempo produkce udržely více než sto let.
Značný potenciál břidlicových plynů má sice také mnoho dalších států, ale ty se potýkají s řadou problémů, od nedostatku vody v Číně přes bezpečnost investic v Argentině až po ekologická omezení v několika evropských zemích.
Americká ekonomika bude z této změny energetické nabídky bezpočtem způsobů těžit.
Už dnes vznikají statisíce nových pracovních míst, některá v odlehlých a dříve stagnujících regionech.
Tato dodatečná ekonomická aktivita zvýší celkový růst HDP, což přinese významné nové fiskální příjmy.
Nižší účet za dovoz energie navíc sníží obchodní schodek Spojených států a zlepší jejich účet platební bilance.
Některé americké sektory, například produkce chemických látek a plastů, získají značnou komparativní výhodu v podobě nižších výrobních nákladů.
Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že dodatečná opatření nutná k zajištění ekologické bezpečnosti vrtů na břidlicový plyn – včetně pečlivého dohledu nad seismickými podmínkami, náležitého utěsňování vrtů a odpovídajícího hospodaření s odpadní vodou – zvýší náklady jen asi o 7%.
Ve vztahu ke klimatickým změnám jsou však důsledky větší závislosti na břidlicovém plynu smíšené.
Jelikož spalování zemního plynu produkuje méně skleníkových plynů než spalování jiných uhlovodíků, jako jsou uhlí nebo ropa, může jít o odrazový můstek k budoucnosti s nižší uhlíkovou zátěží.
Nízká cena plynu však zbrzdí rozvoj obnovitelných energetických zdrojů, pokud ho nebudou doprovázet dotace či uhlíkové daně.
O geopolitických důsledcích lze v této fázi pouze spekulovat.
Posílení americké ekonomiky by zcela jistě zvýšilo americkou hospodářskou moc – takový vývoj přitom popírá současnou módu vykreslovat USA jako stát na ústupu.
Neměli bychom však dělat předčasné závěry.
Rovnováha dovozu a vývozu energie je pouze prvním krokem k nezávislosti.
Jak uvádím ve své knize Budoucnost síly, ze vzájemné globální provázanosti vyplývá jak citlivost, tak i zranitelnost.
Budou-li USA dovážet méně energie, stanou se v dlouhodobém měřítku méně zranitelnými, avšak ropa je nahraditelná komodita a americká ekonomika zůstane citlivá vůči šokům z náhlých výkyvů světových cen.
Jinými slovy by revoluce v Saúdské Arábii nebo blokáda Hormuzského průlivu stále mohla napáchat USA a jejich spojencům škody.
I kdyby tedy Amerika neměla na Blízkém východě žádné další zájmy, jako jsou Izrael nebo nešíření jaderných zbraní, samotná rovnováha energetického dovozu a vývozu by pravděpodobně neosvobodila USA od vojenských výdajů na ochranu ropných tras v regionu – které podle odhadu některých expertů dosahují až 50 miliard dolarů ročně.
Současně s tím by se měla zlepšit vyjednávací pozice Ameriky ve světové politice.
Moc pramení z asymetrií ve vzájemné závislosti.
Vy a já na sobě můžeme být závislí, ale budu-li já na vás závislý méně než vy na mně, moje vyjednávací síla se zvýší.
Mezi USA a Saúdskou Arábií existovala desítky let rovnováha asymetrií, kdy my jsme byli závislí na nich jako na hlavním producentovi ropy v regionu a oni byli závislí na nás jako na konečném garantovi vojenské bezpečnosti.
Od nynějška bude mít Amerika při uzavírání dohod o něco lepší vyjednávací pozici.
Stejně tak Rusko mělo na Evropu a své menší sousedy páky v podobě kontroly nad dodávkami zemního plynu a plynovody.
Ve chvíli, kdy se Severní Amerika stane z hlediska produkce plynu soběstačnou, se však uvolní větší množství plynu z různých jiných oblastí a tyto zásoby pak budou sloužit jako alternativní zdroje pro Evropu, čímž se ruská páka oslabí.
Ve východní Asii, která se stala ohniskem americké zahraniční politiky, bude naopak Čína stále závislejší na blízkovýchodní ropě.
Americká snaha přesvědčit Peking, aby hrál významnější roli v dohodách o regionální bezpečnosti, možná zesílí a určitý mírný efekt na vyjednávací sílu obou stran bude mít i čínské vědomí zranitelnosti svých zásobovacích tras vůči narušení americkým námořnictvem, pokud nastane nepravděpodobný vývoj a mezi oběma zeměmi se rozhoří konflikt.
Rovnováha energetického dovozu a vývozu ještě nevytváří ryzí nezávislost, ale mění mocenské vztahy vyplývající ze vzájemné energetické provázanosti.
V tom měl Nixon pravdu.
Tržní energie, nebo energetické řízení?
MADRID – V listopadu zveřejní Mezinárodní energetická agentura (IEA) svou výroční zprávu, mezinárodně určující Světový energetický výhled, který potvrdí, že v otázce omezení globálního oteplování nestojíme na správné cestě.
Přetrvá-li současný trend v oblasti výroby energie, bude průměrná teplota na zeměkouli v roce 2100 o více než 2°C vyšší, než byla v roce 1990, což nezvratně poškodí planetu a podmínky pro lidský život.
Pozornost světa téměř zcela pohlcují jiné, bezprostřednější krize, což vlády i občany odvádí od energetických problémů, které jsou stále před námi.
Ve Spojených státech se na federální úrovni žádná energetická debata už dlouho nevede; Evropská unie se nachází v centru finančního hurikánu a rozvíjející se země si chtějí udržet rychlý hospodářský růst, aby pozvedly miliony lidí z chudoby.
Příští jednání Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách (UNFCCC), které se uskuteční koncem listopadu v jihoafrickém Durbanu, zůstává v tomto kontextu zcela bez povšimnutí.
Energie však má pro lidstvo zásadní význam, a to nejen kvůli potenciálně negativním externalitám, ale i kvůli hospodářskému významu: západní země utrácejí za energii 8-10% svého HDP a rozvojové země vynakládají na energii dvakrát nebo i třikrát více.
Z toho důvodu potřebujeme systém, který bude energii řídit.
Neregulovaný trh s energií nepředstavuje zejména kvůli svým ekologicky negativním externalitám užitečný mechanismus řízení, protože nedokáže internalizovat ekologické náklady.
Podle jednoho výpočtu by nejvíce znečišťující zdroje energie musely platit sedmdesátiprocentní daň, aby vyvážily své externality.
Značný nedostatek informací v této oblasti je dalším důvodem, proč volný trh nefunguje.
V mnoha případech, například u ložiska zemního plynu, se informace z technických důvodů obtížně získávají.
Vlády navíc pokládají přírodní zdroje za strategické a nezveřejňují o nich informace.
A konečně platí, že v energetické oblasti je obvykle třeba počítat s dlouhými časovými rámci: staletími v případě ekologických dopadů nebo desetiletími v případě návratnosti investic.
Energetiku proto musí řídit systém vzájemné spolupráce a regulace.
Samozřejmě to bude složité.
Řízení energetických záležitostí si žádá klást současně důraz na technické, politické a ekonomické dimenze.
K průzkumu a výrobě energie je zapotřebí mnoha různých disciplín a technologií – eolické (větrné), fotovoltaické, jaderné, uhelné atd. Něco podobného existuje i v politické sféře, kde jsou průmyslové a ekonomické sektory organizované, ale rozdělené.
A další potíž představuje potřeba mezinárodní koordinace.
Na energetickém sektoru je dobře vidět nedostatečnost našich multilaterálních institucí.
Energetická politika má národní charakter, avšak externality tohoto oboru jsou globální.
Únik radioaktivity, prasknutí podmořského ropného vrtu a především emise CO2 neohrožují jen jednu zemi.
Přínosy energie se naopak omezují na konkrétní činitele, ať už to jsou spotřebitelé, producenti nebo prodejci.
Tato nerovnováha zjevně podněcuje nezodpovědné sólisty: oni inkasují, zatímco my ostatní platíme.
Globální řízení je nezbytné i proto, že energetická nabídka a poptávka není po celém světě spojitá.
Jen málo zemí má neutrální energetickou bilanci.
Ropa coby hlavní energetický zdroj na světě je v tomto ohledu příznačná.
Blízký východ jí má komerční přebytek 266%, zatímco USA vykazují schodek 65%.
Tato zeměpisná nerovnováha vyžaduje spořádaný systém obchodu, jasných regulací a dobře strukturovaného globálního trhu.
Dnes však existuje bezpočet neprůhledných bilaterálních dohod a vedle sebe stojí velmi odlišné ekologické požadavky a protichůdné dotace.
V důsledku toho jsou naše globální energetické instituce žalostně nedostatečné.
Mezinárodní energetická agentura přijímá pouze členy OECD, takže Čína coby největší světový spotřebitel energie zůstává stranou.
Mezivládní Energetickou chartu, která zavazuje signatářské země uplatňovat nestranná tržní pravidla na energetické výrobky a služby, zase nepodepsaly USA jakožto druhý největší světový spotřebitel energie, přičemž Rusko coby největší světový producent ropy ji dosud neratifikovalo.
Dohody Světové obchodní organizace se energetiky dotýkají jen okrajově, protože energie se pokládá za vyčerpatelný přírodní zdroj, a v mnoha případech je proto z pravidel vyňata.
Nezápadní země – mezi něž patří velcí spotřebitelé jako Čína a Indie i největší producenti (státy Perského zálivu a Rusko) – navíc institucionálnímu systému vytvořenému převážně Západem nedůvěřují.
Rozvíjející se země právem namítají, že za dnešní problém klimatických změn je zodpovědný právě Západ.
Od dob průmyslové revoluce až do velmi nedávné doby neobsahoval rozvoj Západu žádná ekologická omezení a rozvíjející se země jsou přesvědčeny, že ony by neměly nést náklady na změnu tohoto stavu.
Producentské státy se zase zdráhají vzdát se jedné z mála mocenských základen, jimiž disponují.
Řešení musí zahrnovat vznik nové instituce.
Pro začátek by možná nebylo špatné, kdyby největší světoví znečišťovatelé jednali o energii prostřednictvím skupiny G-20 nebo podobného orgánu.
Později by se dala jednání otevřít všem státům – například je přesunout pod křídla UNFCCC.
Ohnisko jednání musí být rozsáhlé a jejich výsledkem musí být limity emisí a finanční i technická podpora takovým zdrojům energie, které méně škodí životnímu prostředí.
Samotné omezení emisí by zatížilo nepřiměřenými náklady země vyvážející ropu a spotřebitele v rozvíjejících se státech, kde jsou technologie méně vyspělé.
Na jednání UNFCCC v Durbanu se všechny země – rozvinuté i rozvíjející se, disponující i nedisponující přírodními zdroji – musí společně zasadit o to, aby nás ve chvíli, kdy se konečně podaří vyřešit jiné krize sužující v současné době svět, náhle nepřekvapila největší krize ze všech.
Jaký nedostatek energie?
MARTIGNY, ŠVÝCARSKO – Kdybychom dokázali zachytit a využít energii ze slunečního světla, které dopadne na zeměkouli za pouhé dvě minuty, stačilo by to na provoz všech našich automobilů, osvětlení i vytápění všech našich budov a pokrytí veškerých našich ostatních energetických potřeb po dobu celého roku.
Jednoduše řečeno se my lidé nepotýkáme s nedostatkem energie.
Potýkáme se s technickými problémy při jejím zachycování a dodávání spotřebitelům; a jedním z nejefektivnějších způsobů, jak tento problém vyřešit, je investovat do kvalitnějších způsobů skladování energie.
V pozadí mnoha problémů dnešního světa lze vysledovat využívání energie – od konfliktů kvůli dodávkám ropy přes obavy z emisí skleníkových plynů až po ušlou produktivitu a výkon v důsledku nedostatečných dodávek a jejich výpadků.
V mnoha koutech nejchudšího světa dusí nedostatek energie hospodářský rozvoj.
Celosvětově nemá přístup k elektřině více než 1,3 miliardy lidí a přibližně 2,6 miliardy postrádají přístup k moderním kuchyňským spotřebičům.
Více než 95% těchto lidí žije v subsaharské Africe nebo rozvojové Asii a 84% obývá venkovské oblasti.
Před nedávnými prezidentskými volbami v Nigérii se například jedné ženy dotázali, co by podle ní měli kandidáti zajistit.
Odpověděla jedním slovem: „Světlo.“ Elektřina, tato základní komodita, by jí umožnila dál chodit do práce a jejím dětem studovat.
Nespolehlivá či nedostupná energie je problémem ve velké části Afriky a indického subkontinentu, ale i v některých dalších koutech Asie.
Podle zprávy Mezinárodní energetické agentury by zkvalitnění energetického sektoru mohlo v některých nejchudších částech světa zajistit zlepšení podmínek odpovídající deseti letům hospodářského růstu.
Naši globální energetickou krizi zhoršuje nedostatek inovací.
Podle studie americké vládní Národní laboratoře Lawrence Livemorea se více než 60% energie, kterou využíváme, ztratí od okamžiku výroby do okamžiku spotřeby.
Tento údaj zahrnuje neefektivní proměnu fosilních paliv v elektřinu, přenosové ztráty, plýtvavé chování spotřebitelů nebo potřebu udržovat rezervy v zájmu prevence výpadků.
Je zapotřebí nová vlna inovací, které dokážou eliminovat plýtvání, snížit znečištění a rozšířit přístup k energii po celém světě.
To znamená zaměřit se na technologie, které zvyšují efektivitu, jako jsou bezdrátová komunikace, komunikace stroj-stroj, chytré měření nebo kvalitnější řízení výroby.
Obnovitelné zdroje energie včetně energie solární a větrné mají dobrou pozici k tomu, aby ve zralých i rozvíjejících se ekonomikách přispívaly k zajišťování energetických potřeb.
Protože však slunce nesvítí vždy a vítr vždy nefouká, je energie z těchto zdrojů nestabilní a přetržitá.
To bude problém i nadále, pokud a dokud nezačneme být schopni efektivně skladovat energii z obnovitelných zdrojů.
Studie vypracované americkou regionální skupinou Western Electricity Coordinating Council zjistily, že nalezení lepších způsobů skladování energie by mohlo snížit celkové ztráty zhruba o 18% a zvýšit efektivitu využívání elektrické energie až o 11%.
Kvalitnější metody skladování energie by zároveň usnadnily dodávky elektřiny do těžko dostupných oblastí, které jsou v současné době nedostatečně pokryté, a přispěly by k ideálnímu využívání mnohdy vzácných energetických zdrojů.
Jednou z osvědčených metod skladování energie je využívání nadbytečné kapacity k čerpání vody do přečerpávacích nádrží, kde ji lze v době vysoké poptávky využít k pohánění turbín.
Tento přístup je však praktický pouze v horských oblastech a jako masové tržní řešení nevyhovuje.
Mezi slibné oblasti výzkumu patří síťové baterie s desetitisícovkami cyklů nabití a vybití nebo analýza dat za účelem optimalizace využívání těchto baterií a maximálního zefektivnění sítě.
Vyrábět energii nestačí.
Musíme ji také efektivně využívat a nezbytnou součástí řešení bude i rozšířené zavádění nejmodernějších skladovacích technologií.
Zajištění stability, efektivity a místní i cenové dostupnosti světových dodávek energie nějakou dobu potrvá.
Na obzoru se však rýsují průlomová řešení.
Naším úkolem je neztratit je ze zřetele.
Zaangažujme islamisty
Drtivé vítězství Hamasu v palestinských parlamentních volbách ohromilo většinu světa, avšak tento výsledek neměl být až tak překvapivý.
Momentální triumf Hamasu je součástí sílící regionální tendence.
Před čtyřmi lety získala turecká islámsky orientovaná Strana spravedlnosti a rozvoje prostou většinu v parlamentních volbách a sestavila vládu.
Měsíc nato stejnojmenná marocká islámská strana, Parti de la Justice et du Development (PJD), skončila ve volbách do zákonodárného sboru třetí.
Loni v prosinci dosáhlo v Egyptě neméně působivých výsledků Muslimské bratrstvo (zákonem zakázané od roku 1954), když si v celonárodních volbách připsalo 20% hlasů a 88 křesel v parlamentu, takže se stalo hlavním blokem v opozici proti vládnoucí Mubárakově Národně demokratické straně.
Hizballáh v Libanonu a šíitské strany v Iráku ve volbách uspěly rovněž.
Navzdory tomuto demokratickému posvěcení se většina západních vlád zdráhá mít s těmito stranami co do činění nebo se připravit na to, že se islamisté budou dostávat prostřednictvím voleb k moci.
To je očividně ironické: islamisté, již, jak se zdá, demokracii podezřívavě považují za západní spiknutí, vzali kampaň prezidenta George W.
Bushe propagující demokracii v muslimském světě vážněji než autokratičtí přátelé Ameriky – a snad vážněji než samotný Bush.
Na své první tiskové konferenci po vítězství Hamasu Bush zřetelně nenacházel slova, jimiž by reagoval na onen „neočekávaný vývoj“.
Pravda je taková, že v posledních třech letech někteří regionální znalci poměrů, mezi nimiž jsem byl i já, vedli dlouhé diskuse s Bushovými poradci z Národní bezpečnostní rady a z ministerstva zahraničí.
Naléhali jsme na Bushovu administrativu, aby sestavila soudržnou politiku, která by do politického procesu zapojila islamisty v regionu, již jsou ochotni vládnout v souladu s demokratickými principy.
Některým z těchto debat se dostalo široké publicity.
Část americké neochoty jednat s islamisty odrážela obavy z reakce autokratických režimů, z nichž některé jsou dlouholetými spojenci.
Tento strach se ukázal nejen jako neopodstatněný, ale též jako kontraproduktivní, neboť nástup islamistů na arabském Středním východě nezastavil.
Teď nadešel čas na nový a odvážný přístup ke všem soupeřícím politickým silám v muslimském světě.
Zaprvé, Amerika a Západ musí přestat podporovat autokraty prostřednictvím pomoci, obchodu a zbraní.
Zadruhé, musí vzniknout tlak na rozšíření veřejného prostoru pro demokraty muslimského světa, takže je třeba povzbudit svobodná média a nezávislé soudnictví, aby chránily svobodu tisku.
Zatřetí, musí začít dialog, který zaangažuje islamisty, byť by to bylo sebetěžší, a tento dialog musí vytrvat.
Západ musí zavést jasná a soudržná pravidla angažovanosti.
Je legitimní a nezbytné obnovit poskytování pomoci Palestincům pod podmínkou, že Hamas uzná právo Izraele na existenci a zaváže se respektovat všechny mezinárodní dohody dříve podepsané OOP a palestinskou samosprávou.
Aby se OOP v minulosti přiblížila uznání ze strany světového společenství, musela přepracovat Palestinskou úmluvu, která vyzývala ke zničení Izraele.
Neexistuje žádný důvod, proč by Hamas neměl tento vzor následovat, kdyby byl takový požadavek neoblomně vznesen.
Ostatně všechna násilná osvobozenecká hnutí se v patřičnou chvíli zřekla násilí, od IRA přes sandinisty až po Africký národní kongres.
Rovněž Izrael musí každé gesto dobré vůle ze strany Hamasu opětovat, jakkoli psychologicky nesnadné to může být.
Konec konců, v roce 1947 podobní židovští „bojovníci za svobodu“ vyhodili do vzduchu hotel Král David a zabili desítky britských úředníků.
Až do 70. let byly tyto sionistické guerilly na seznamu teroristů hledaných britskými úřady.
Pak byl jeden z nich, Menachem Begin, zvolen ministerským předsedou Izraele a stal se partnerem v mírových jednáních s egyptským prezidentem Anwarem Sadatem.
Sadat samotný byl podle egyptských úřadů podezřelý z terorismu, totiž z přípravy atentátu na význačnou politickou osobnost a z účasti na něm. Jak Sadat, tak Begin si vydobyli celosvětové uznání za to, že se odvažovali brát na sebe riziko v zájmu míru, a získali společně Nobelovu cenu m��ru.
Pro Hamas i pro Ameriku, Západ a Izrael je tedy marné otáčet se v hněvu a se znechucením.
Všichni by místo toho měli hledět vpřed a usilovat o opětovné naplnění pozitivního odkazu Sadata, Begina, Rabina, ba i Ariela Šarona.
Jestliže se tito lídři dokázali distancovat od své násilné minulosti a učinit praktické kroky k míru v regionu, proč by to neměl dokázat Hamas?
Nové technologie nového století
DAVOS – Letošní jednání Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu řeší hrozby pro geopolitickou stabilitu a lidský život a hledá způsoby, jak urychlit vznik většího počtu efektivnějších politických, ekonomických a technologických nástrojů určených k jejich řešení.
Mezi nejpalčivější výzvy této generace patří nedostatek potravin, vody a energie, klimatické změny a stoupající hladiny moří a také šíření nových nemocí odolných vůči lékům.
Lidstvo čelilo ohrožení své existence a zdraví planety už dříve, ale díky naší duchaplnosti a vynalézavosti se nám podařilo odvrátit apokalypsu nebo ji alespoň odsunout na pozdější dobu.
Letošní jednání v Davosu dá nahlédnout na otázku, odkud vzejdou příští objevy a produkty, které dokážou zachránit životy, planetu a ekonomiku, a kam bychom měli investovat své schopnosti a prostředky, abychom podpořili příští generaci převratných technologií.
Zrychlující se sbližování biologických, fyzikálních a inženýrských oborů slibuje ohromující řadu nových technologických řešení.
Představte si uhelnou elektrárnu, která vypouští do okolního prostředí jen vodu a čistý vzduch.
Uvnitř elektrárny proměňují speciálně vyvinuté kvasinky oxid uhličitý uvolněný při spalování uhlí na suroviny vhodné pro výrobu dlažby a dalších stavebních prvků.
Případně si představte jednoduchý a levný test moči, který dokáže diagnostikovat rakovinu i bez potřeby chirurgické biopsie.
A pokud je zapotřebí rakovinu léčit, toxický účinek léku selektivně zasahuje rakovinné buňky, takže škodlivé vedlejší účinky jsou mnohem slabší.
Případně si představte budoucnost s dostatkem potravinových a energetických plodin.
Díky kvalitnějším osivům a efektivnějšímu vodohospodářství můžeme získat plodiny, které vyžadují méně vody, rostou hustěji a daří se jim v širším teplotním rozmezí.
A zemědělské nabídkové řetězce založené na datech je navíc efektivněji dodávají na trh.
Tyto pokroky nám umožní nasytit a zásobit energií – při nižších ekonomických a ekologických nákladech – světovou populaci, která má podle očekávání dosáhnout v roce 2050 devíti miliard lidí.
Tyto a další inovace se rodí ze sbližování biologie a inženýrství, k němuž nyní dochází.
Nová generace vědců, inženýrů a klinických pracovníků majících širší vzdělání než jejich předchůdci hovoří jazykem obou disciplín a spolupracuje dosud nevídanými způsoby.
Působí napříč obory – nejen v oblasti inženýrství a biologie, ale i chemie, fyziky, matematiky a informatiky – a prošlapává nové cesty inovací, od počátečního objevu až po uvedení jeho pokročilých aplikací na trh.
Technologie, na nichž jsou dnes mnozí z nás závislí, se zrodily z paralelního sbližování objevů ve fyzice a inženýrství počátkem dvacátého století.
V roce 1900 neměl svět okamžitý přístup k elektřině, automobilům a letadlům či telekomunikacím.
Ve velké části světa přitom dnes pokládáme tyto věci za samozřejmé; ba dokonce je považujeme za nezbytnost.
Z toho, co započalo jako ezoterický výzkum fungování fyzikálního světa – například povahy elektromagnetismu a atomové struktury hmoty –, se díky vynálezcům a inovátorům staly telekomunikace, nové léky, lékařské snímkování a přístroje, jaderná energetika, počítačový čip nebo internet.
Na zeměkouli je dnes více připojených mobilních zařízení než obyvatel.
Produkty elektronického a digitálního průmyslu budou dál zvětšovat svůj vliv a „velká data“, „internet věcí“ a „průmyslový internet“ budou stále všudypřítomnější.
Kromě rozšiřování těchto technologií dvacátého století můžeme se vstupem do nového milénia očekávat také vznik nové skupiny transformativních oborů – které zatím ani nemají jméno.
Současně platí, že stejně jako sbližování fyziky a inženýrství proměnilo ve dvacátém století naše životy, stále rychlejší sbližování biologie a inženýrství je hnacím motorem nevídaných objevů, které slibují vytvořit další platformu pro inovace, nástup nových oborů a hospodářský růst.
Produkce paliv a léčiv se už dnes opírá o cíleně vyvinuté mikroby vytvářející složité biologické produkty.
Nové výrobní procesy vtělí do řady produktů speciálně navržené mikroby a počítačově určené sloučeniny.
Také dramatický pokles nákladů na sekvenování DNA, z přibližně 40 milionů dolarů za lidský genom v roce 2003 na dnešních 5000 dolarů, spolu s rychlým růstem výpočetního výkonu zvyšuje rychlost, přesnost a spolehlivost lékařských diagnostických testů.
To slibuje nejen včasnou a účinnou léčbu rakoviny, ale i podobné pokroky v boji proti jiným dosud neléčitelným chorobám.
Nové průmyslové obory a hnací motory ekonomiky jednadvacátého století vzniknou ze stále propojenějšího úsilí v oblasti biologie a inženýrství.
Právě toto sbližování pomůže nalézt technologická řešení potřebná k zajištění dostatečného množství čisté energie, potravin a vody, ale i lepšího zdraví tak, aby se zajistily potřeby devíti miliard lidí, kteří budou na zeměkouli žít v roce 2050.
Jak zkonstruovat finanční stabilitu
Robert J.�Shiller
�
NEW HAVEN – Závažnost celosvětové finanční krize, kterou sledujeme už dva roky, souvisí s elementárním zdrojem nestability v bankovní soustavě – a ten můžeme a musíme koncepčně vykořenit.
Aby se nám to podařilo, musíme zajistit pokrok techniky ve finančnictví.
�
Během vážné finanční krize banky zjišťují, že upadající tržní hodnota mnoha aktiv jim způsobuje nedostatek kapitálu.
O mnoho víc kapitálu si během krize zajistit nedokážou, takže aby obnovily kapitálovou přiměřenost, přestanou poskytovat nové úvěry a požadují splacení všech svých stávajících úvěrů, čímž celou ekonomiku – ne-li celou glob�ln� ekonomiku – uvrhnou do střemhlavého pádu.
�
Ve své podstatě se jedná o dosti technický problém a totéž platí i pro jeho řešení.
Pro bankovní soustavu je to něco jako prasklé potrubí; opravit závadu na potrubních rozvodech ovšem musíme změnou struktury samotné bankovní soustavy.
�
Řada expertů na finančnictví – mimo jiné Alon Raviv, Mark Flannery, Anil Kashyap, Raghuram Rajan, Jeremy Stein, Ricardo Caballero, Pablo Kurlat, Dennis Snower a skupina Squam Lake Working Group – předložila návrhy, které se točí kolem „kontingentního kapitálu“.
�
Obzvláště přitažlivý se zdá návrh Squam Lake Working Group, pracovní skupiny nazvané podle malebného jezera Squam v americkém státě New Hampshire, u něhož se skupina profesorů finančnictví poprvé setkala, aby dala dohromady nápady jak reagovat na aktuální hospodářskou krizi.
Práce skupiny je pro mě příkladem tvořivého uplatnění finanční teorie při hledání východisek z krize.
(Jsem jejím členem, ale nejsem původcem významné myšlenky kontingentního kapitálu.)
�
Skupina svou verzi kontingentního kapitálu označuje za „regulatorně hybridní cenné papíry“.
Myšlenka je jednoduchá: banky by měly být nuceny emitovat nový typ dluhu, který se automaticky převede na základní kapitál, pokud regulátoři stanoví, že existuje systémové národní finanční riziko, a daná banka zároveň nesplňuje požadavky klauzulí o kapitálové přiměřenosti obsažených ve smlouvě o hybridních cenných papírech.
�
V běžných časech by regulatorně hybridní cenné papíry měly všechny výhody dluhu.
Ve zlých dobách, kdy je nutné zajistit, aby banky dál půjčovaly, by se ale převodem dluhu na kmenové akcie automaticky zvýšil kapitál banky.
Regulatorně hybridní cenné papíry jsou tudíž koncipované tak, aby se vypořádaly přímo se zdrojem systémové nestability, jejž současná krize zdůraznila.
�
Návrh také konkretizuje zřetelnou roli vlády při pobízení ústavů, aby regulatorně hybridní cenné papíry vydávaly, protože banky by je jinak neemitovaly.
Regulatorně hybridní cenné papíry by bankám zdražovaly kapitál (neboť věřitele by bylo třeba za možnost převodu odměnit), a tak by banky raději spoléhaly na svůj status „příliš velkých ústavů, než aby padly“ a na budoucí vládní výpomoci.
Jako motivaci, která banky přiměje je vydávat, je tedy zapotřebí zavést určité postihy nebo subvence.
�
Proč se banky, které se dostanou do potíží, zdráhají vydávat nové kmenové akcie, vysvětluje teorie „dluhového převisu“, duchovní zřídlo návrhu: přínosy jdou především ve prospěch držitelů dluhopisů banky a oslabují současné akcionáře.
Návrh však nevychází přímo z moderní teorie finančnictví.
Jedná se o ryzí inovaci, bez dřívějších předchůdců.
�
Proč se lidé myšlenky kontingentního kapitálu nechopili už v dřívějších krizích?
Nebyl tentýž problém dluhového převisu významný například už v bankovní krizi za Velké hospodářské krize?
�
Myslím, že zčásti to bylo jistě zapříčiněno tím, že se problému tehdy jen málo rozumělo, takže kontingentní kapitál nebylo možné jasně formulovat a scházela mu argumentační přesvědčivost, díky níž by bylo možné myšlenku vštípit tvůrcům politik na vládní úrovni.
Novátorství se navíc v principu vyznačuje tvůrčím charakterem: je výsledkem intelektuálního procesu, který potřebuje čas a při pohledu zpět je vždy nevysvětlitelně pomalý či přerušovaný.
�
Rada pro finanční stabilitu (FSB), již vede Mario Draghi, ve své zprávě pro G20 ze září 2009 veřejně uvedla, že návrhy týkající se kontingentního kapitálu studuje.
FSB byla zřízena v dubnu roku 2009 na londýnském summitu G20 jako nástupce Fóra pro finanční stabilitu.
Jejími členskými organizacemi jsou centrální banky G20 a přední regulační agentury.
Členské státy skupiny G20 jsou vázány prohlášením G20, které podepsaly, že závěry FSB realizují v celosvětovém měřítku.
FSB tak má jedinečnou možnost inovaci reálně prosadit.
�
Ve své poslední zprávě se FSB zaměřila na kapitálové požadavky, na vyplňování mezer v zákonech, jež bankám umožňují se požadavkům vyhýbat, a na zlepšení účetních standardů.
FSB už podpořila řadu návrhů, které přispějí ke zvýšení bezpečnosti naší finanční soustavy.
�
Kontingentní kapitál, nástroj, který vznikl na rýsovacím prkně finančních expertů, je zásadní nová myšlenka, která by mohla vyřešit problém bankovní nestability a tím stabilizovat hospodářství – právě tak jako vynálezy strojních inženýrů připívají ke stabilizaci řízení automobilů a letadel.
Bude-li návrh založený na kontingentním kapitálu přijat, pak možná zažíváme poslední velkou celosvětovou bankovní krizi – přinejmenším do doby, než vznikne nějaký nový zdroj nestability, který opět povolá k dílu finanční techniky, aby vynašli cestu z problému.
�
Robert J.
Shiller, profesor ekonomie na Yaleově univerzitě a hlavní ekonom společnosti MacroMarkets LLC, napsal společně s Georgem Akerlofem knihu Animal Spirits (Životní elán) s podtitulem Jak lidská psychologie hýbe ekonomikou a proč je důležitá pro globální kapitalismus.
Osvícenství před soudem
Ošklivé debaty o náboženství a vědě se obvykle jeví jako záležitost omezená na Spojené státy.
V posledních měsících se však tyto debaty začaly šířit, nejprve do Evropy a pak dále po světě.
Jak se zdá, věda je unášena vstříc politickým rizikům, jimž čelila naposledy v dobách před osvícenstvím.
Evropa zahájila svou vlastní debatu o původu života ve stylu Ameriky, když vídeňský kardinál Christoph Schönborn vyslovil pochybnosti nad přijatelností darwinismu a evoluční teorie pro ty, kdo se považují za věrné římské katolíky.
Kardinál prohlásil, že evoluce je dílem Božím a že evoluční teorie by měla být vykládána v souladu s tím a nijak jinak.
Po zásahu kardinála Schönborna se zdá, že se náhle roztříštil smír mezi vědou a náboženstvím, jenž ve staré Evropě trval bezmála od osvícenství – anebo přinejmenším od historicky těžce vybojovaného vypuzení církve z politiky na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století.
Zjevené pravdě, říká vlastně kardinál, musí být přiznána nadřazenost nad pravdami, jež pomocí rozumu odhaluje věda.
Tím nechceme říct, že jiné evropské debaty, například o etice výzkumu kmenových buněk, neprodchlo náboženské cítění, popřípadě v Německu hořká historická zkušenost vyplývající z nacistické éry.
Náboženské kořeny evropských národů se jasně projevily v různých evropských zákonech o tomto výzkumu, přičemž dnes nejliberálnější je Velká Británie a Švédsko a nejrestriktivnější Itálie, Rakousko a Polsko.
Žádná z těchto debat ovšem přímo nezpochybnila úlohu vědy ve společnosti ani nenadnesla myšlenku, že náboženství a věda jsou potenciálně neslučitelné, jak učinil kardinál Schönborn.
Po kardinálově prohlášení mnozí poukázali na USA jako na varovný signál nebezpečí, jež se skrývá ve zpolitizování vědy skrze náboženství.
Poznamenali, že prezident Bush se otevřeně postavil na stranu těch, kdo chtějí, aby se evoluční teorie stala nepovinnou součástí přírodovědných osnov ve školách.
Příčina, která vedla k vítězství této pseudovědy v mnoha amerických školách, má přímou souvislost s americkou nesmírně decentralizovanou školskou soustavou, která přesvědčeným lokálním skupinám nábožensky orientovaných lidí umožňuje přetvořit osnovy.
Moc nábožensky založených hnutí v USA je nepopiratelná a jejich vliv roste i v dalších oblastech, kde se cesty vědy a politiky kříží, včetně dostupnosti některých farmaceutik – jedním příkladem je takzvaná „ranní pilulka“.
Vpád „kreacionismu“ do evropských škol je kvůli jejich struktuře nepravděpodobný.
Přesto by se Evropa neměla považovat za imunní vůči tomuto problému.
Jakmile do politiky vstoupí dogmatická víra, začne být těžké dosahovat kompromisů v ožehavých záležitostech, které jsou však v demokracii nezbytné.
Je to tím, že fundamentální hodnoty – oproti řekněme rozložení hmotných zdrojů – jsou považovány za něco, o čemž nelze smlouvat.
Nebezpečí tkví v tom, že vědecká rozhodnutí s vědeckotechnickou složkou už nepodléhají studiu ani racionální argumentaci, ale namísto toho se o ně bojuje mezi různými zájmovými skupinami, z nichž některé bez ustání tvrdí, že jejich daně by měly být využívány k financování jedině takového výzkumu, který se slučuje s jejich hodnotami.
Debaty o podstatě a přínosech vědy se neomezují jen na USA a Evropu.
Když jihokorejská Národní univerzita oznámila světově první úspěšné klonování psa, zpráva se stala rozbuškou polemik o vědě a společnosti napříč Asií.
Přestože náboženský jazyk nebyl výslovně použit, asijská debata byla odrazem stejných obav, že věda je nějak „mimo kontrolu“ a až příliš mocná.
Jedním klíčovým důvodem je skutečnost, že obrovské prostředky do výzkumu a vývoje nalévá Čína.
Mezi lety 1995 a 2002 zdvojnásobila procentní podíl svého překotně rostoucího HDP, který investuje do výzkumu a vývoje, přičemž statusu nejvyšší priority požívají biotechnologie a další obory špičkových technologií.
Věda podle všeho začíná spolupracovat na zneklidňujícím vývinu nové světové supervelmoci.
Dnes věda patří do rychle se globalizujícího světa.
Je považována za motor hospodářského růstu, ale rovněž za hrozbu pro naši bezpečnost a víru.
Kulturní světonázory a náboženství samozřejmě budou nadále formovat celkový kulturní a hodnotový kontext, v němž věda a technologie působí.
Hodnoty však podléhají změnám, často v reakci na zkušenosti z minula a obavy z budoucna.
Trvalo stovky let, než si věda vybojovala svou – vždy relativní – autonomní sféru, nezávislou na jak politice, tak na náboženství.
Tato autonomie byla vědě ku prospěchu a nezávislá a zodpovědná věda byla zase ku prospěchu společnosti i ekonomice.
Má-li být tento příznivý vztah zachován, je potřeba bránit vědeckou nezávislost – a to jak před náboženským dogmatismem, tak před vládními intervencemi.
Kdo by si pomyslel, že na úsvitu jedenadvacátého století budou staré diskuse osvícenské doby stále tak silné?
Jak zušlechtit demokracii
Už od doby, kdy se demokracie objevila ve starých Aténách, vyvolávala podezření mezi těmi, kdo se domnívají, že nejvyšším cílem lidstva není svoboda, nýbrž ctnost.
V osmé tetralogii Republika Platón dosti neformálně definuje politické vůdce v demokracii jako „ty, kdo zbavují bohaté majetku a rozdělují ho mezi lid, přičemž dbají na to, aby si větší díl vyhradili pro sebe“.
Platónovo opovržení demokracií se samozřejmě jeho prózou vine jako červená nit, ale zároveň nastoluje legitimní otázku: jak mohou demokratické volby zajistit vysoká etická měřítka, když mají tendenci odměňovat sobeckost a nejnižší společný jmenovatel?
Občané dnešních svobodných společností jsou (téměř vždy) demokraty z přesvědčení, tradice a zvyku.
Pouze malá menšina projevuje populistické sklony, které by v případě, že by se dostali k moci, mohly dovést společnost od demokracie k diktatuře.
Zároveň však dnešní demokratičtí občané většinou postrádají důvěru ve veřejnou sféru a ke svým hospodářským a politickým elitám se stavějí podezíravě.
Zejména mezi nejmladšími voliči je tento sklon velmi silný a jejich volební účast ostře klesá.
V Evropě je tato apatie často chápána jako reakce na zpomalení poválečného hospodářského boomu, který se kdysi jevil jako nekonečný.
To je však jen část pravdy.
Je samozřejmé, že dokážeme-li zaručit rychlý a všeobecný hospodářský růst, jiné slabiny demokracie budou pravděpodobně zapomenuty.
My to však nedokážeme a místo toho se nám nabízí vyprázdněná vize společného blaha, která se skládá jen z opakovaných škrtů ve státních výdajích.
Není tedy divu, že se dnes demokratičtí občané stále více zaměřují na nízká etická měřítka svých národních elit.
Občané podvědomě očekávají, že jejich vedoucí představitelé budou projevovat odvěké ctnosti vůdců v podobě nestrannosti, odvahy a oddanosti veřejné službě.
Místo toho však vidí malomyslnost a sledování úzkých vlastních zájmů.
Dramatická demokratizace mravů v posledních 20 letech navíc nesmírně posílila zvědavost vůči lidem v záři reflektorů: kdo jsou naši vůdci, jak žijí a v co doopravdy věří.
Bývalý francouzský prezident François Mitterrand byl pravděpodobně posledním evropským státníkem, k němuž se jeho národ choval jako k panovníkovi za starých časů.
Jeho četná osobní selhání a indiskrétnosti nebyly nikdy na veřejnosti souzeny.
Dnes nám bulvární média ukazují vše a vše vystavují veřejnému soudu.
K hlavám našich demokracií se tak přistupuje jako ke slavným osobnostem bydlícím „o číslo dál“.
Dveře jsou otevřené a to, co za nimi vidíme, se nám nelíbí.
Během nedávného slyšení před polskou parlamentní vyšetřovací komisí odpovídal jeden státní funkcionář i na ty nejjednodušší faktické otázky opakováním fráze: „Nevzpomínám si.“ Když byl na svou špatnou paměť dotázán, netrpělivě odvětil: „Proč se ode mě očekává, že si budu něco pamatovat, v zemi, kde si prezident nepamatuje, jestli absolvoval univerzitu?“ Bývalý polský prezident Aleksander Kwaśniewski totiž předvedl ukázku ctnosti naruby, když byl přistižen při lži o svém vzdělání, na což reagoval protesty, že si nepamatuje, zda skutečně obhájil svou diplomovou práci potřebnou k získání titulu.
Lze v takovém prostředí oživit veřejnou etiku?
Jedním z prvních kroků francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho byl návrh zákazu „zlatých padáků“ pro odstupující manažery firem obchodovaných na akciové burze, aby tím zastavil praxi vyplácení obrovského odstupného bez souhlasu akcionářů.
Sarkozy správně předpokládal, že manažeři veřejně obchodovatelných společností jsou podobně jako politici veřejnými postavami, na jejichž chování by se měla uplatňovat alespoň minimální etická měřítka.
Thomas Minder, ředitel kosmetické firmy Trybol, svádí ve Švýcarsku stejný boj a požaduje národní referendum.
V Německu Federální ústavní soud nařídil poslancům parlamentu, aby na internetu zveřejnili své další příjmy – které často plynou z lobbingu ve prospěch velkých firem.
V Polsku, kde jsou podobné praktiky už mnoho let pokládány za trestné, vyžaduje návrh jednoho zákona od politiků a vysokých státních činitelů úplnou finanční průhlednost.
Britský premiér Gordon Brown zase navrhl zrušení imunity, jíž se bývalí premiéři těšili v souvislosti s prodejem šlechtických titulů.
I když tyto iniciativy motivuje stranická rivalita, přesto nastolují zásadní otázku: víme, jak naši demokracii zušlechtit?
Dokážeme sami sobě nasadit korzet vyšších etických měřítek, čímž odmítneme Platónovy výhrady vůči demokracii, které nejsou o nic méně také výhradami našimi?
Evropa se může postavit do čela a vepsat etiku zpátky do politiky.
Reformní smlouva, která má být přijata v roce 2009, si klade za cíl překonat údajný „demokratický deficit“ EU.
Proměna evropských politických institucí tak, aby byly zodpovědné občanům, to je však jen polovina bitvy.
Zachování demokratického života EU a jejích členských států je spojeno s povinností – která by měla být ve smlouvě zakotvena – podporovat takové normy chování oficiálních činitelů, jaké dnešní občané požadují.
Vítězné cíle globálního rozvoje
NEW YORK – Zástupci světových vlád se 25. září sejdou na zvláštním zasedání Valného shromáždění Organizace spojených národů, aby diskutovali o tom, jak urychlit pokrok při plnění Rozvojových cílů tisíciletí (MDG), a aby se také dohodli na časovém rámci nového souboru Trvale udržitelných rozvojových cílů (SDG).
MDG schválené v roce 2000 vyprší v roce 2015 a poté je nahradí SDG, s největší pravděpodobností pro období let 2015-2030.
MDG se zaměřují na ukončení extrémní chudoby, hladu a preventabilních nemocí.
Staly se nejdůležitějšími globálními rozvojovými cíli v dějinách OSN.
Také SDG budou pokračovat v boji proti extrémní chudobě, ale připojí k němu další úkoly – zajištění spravedlivějšího hospodářského růstu a trvalé ekologické udržitelnosti, zejména pak klíčový cíl omezit riziko člověkem vyvolaných klimatických změn.
Vytyčení mezinárodních rozvojových cílů znamenalo obrovskou změnu pro životy lidí, především pro obyvatele nejchudších míst na planetě.
Subsaharská Afrika měla z MDG nesmírný prospěch a při stanovování SDG se můžeme z tohoto úspěchu poučit.
Abychom si uvědomili důležitost MDG pro subsaharskou Afriku, stačí porovnat desetiletí před jejich zavedením s desetiletím následujícím.
Během deseti let před MDG byl hospodářský růst v regionu pomalý, míra chudoby vysoká (a stoupala) a region se potýkal se stále větší zátěží nemocí, včetně HIV/AIDS a malárie.
Po přijet�� MDG se africké vlády, nevládní organizace, agentury OSN, mezinárodní dárci, nadace a aktivisté začali více zaměřovat na naléhavost boje proti chudobě, hladu a nemocem.
V centru globální pozornosti se díky MDG ocitla také ochromující dluhová zátěž, s níž se potýkalo mnoho nejchudších afrických zemí, což nastartovalo proces odpouštění dluhů pod vedením Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.
Od roku 2000 do roku 2010 se míra chudoby v subsaharské Africe (měřená jako podíl lidí žijících za méně než 1,25 dolaru denně) snížila na 48,5%, přestože v letech 1990-1999 vzrostla z 56,5% na 58%, zatímco celkový roční hospodářský růst, který v letech 1990 až 2000 dosahoval průměrné hodnoty 2,3%, se v období let 2000-2010 více než zdvojnásobil na 5,7%.
Výrazných zlepšení bylo dosaženo také v oblasti kontroly nemocí.
Od roku 1990 do vrcholu, který nastal kolem roku 2004, se počet úmrtí na malárii zvýšil ze zhruba 800 000 na 1,6 milionu lidí ročně.
Od té doby se díky masové distribuci protimalarických síťových lůžek, kterou inspirovaly MDG, začal počet úmrtí na malárii snižovat až na přibližně 1,1 milionu osob v roce 2010, přičemž dnes je toto číslo možná ještě nižší.
Stejně tak v roce 2000 neexistovaly žádné oficiální dárcovské programy, které by poskytly chudým Afričanům přístup k antiretrovirální léčbě AIDS.
Do značné míry díky tomu, že MDG mají schopnost definovat agendu, začaly poté vznikat dárcovské programy orientované na boj proti AIDS a dnes v rámci těchto programů dostává antiretrovirální léčbu více než šest milionů Afričanů.
Jako zvláštní poradce generálního tajemníka OSN pro MDG (od roku 2001 do roku 2006 pro Kofiho Annana a od roku 2007 pro Pan Ki-muna) vidím, jak vážně mnoho afrických vlád tyto cíle bere, jak pomocí nich stanovuje vlastní priority, aktivizuje přímé aktéry, zvyšuje veřejné povědomí i motivaci a vede ministerstva k zodpovědnosti.
Postupem času začaly OSN i dárcovské agentury z bohatých zemí stále častěji využívat MDG také k organizaci vlastní činnosti v Africe.
A třebaže MDG nejsou jediným faktorem v pozadí zlepšující se situace po roce 2000, rozhodně hrají obrovskou roli.
Samozřejmě je třeba vykonat mnoho práce, aby se maximalizoval pokrok při dosahování cílů vytyčených MDG.
Ze všeho nejdůležitější je, že při dostatečných finančních zdrojích by se dalo dosáhnout značných zlepšení v oblasti zdravotnictví.
Dárcovské země by měly koncem letošního roku poskytnout velkorysé dodatečné prostředky do Globálního fondu pro boj proti AIDS, TBC a malárii, což by zajistilo pokračující úspěch této životně důležité agentury.
Až členské státy OSN upřou pozornost k dalšímu souboru globálních rozvojových cílů, měly by se poučit z MDG.
Za prvé by měl být seznam SDG relativně krátký – ne víc než deset položek –, takže jednotlivé cíle pak budou snadno zapamatovatelné, což napomůže k mobilizaci veřejnosti.
Za druhé by všechny vlády, bohaté i chudé, měly nést zodpovědnost za naplnění SDG v roli implementátorů.
Při naplňování MDG hrály chudé země převážně roli implementátorů a bohaté země roli dárců.
V případě SDG by měly všechny země vystupovat jako implementátoři (a bohaté země zároveň jako dárci).
Pokud jde o problémy, jako jsou klimatické změny, které budou tvořit jádro nových SDG, čeká bohaté země víc práce než země chudé.
Za třetí by SDG měly stavět na MDG.
Ty pomohly snížit extrémní chudobu ve světě o více než polovinu.
SDG by měly na tento úkol navázat a skoncovat s extrémní chudobou úplně.
Světové bance slouží ke cti, že si již sama stanovila cíl vymýtit extrémní chudobu do roku 2030.
Členské státy OSN by měly učinit totéž.
A konečně by SDG měly mobilizovat expertní skupiny kolem klíčových úkolů trvale udržitelného rozvoje.
Když se poprvé objevily MDG, začali se organizovat příslušní specialisté a poskytovat rady vedoucí k dosažení stanovených cílů.
Miléniový projekt OSN poté provedl syntézu rad zhruba 250 globálních expertů v klíčových rozvojových otázkách.
Stejný proces odborných rad a řešení problémů je naléhavě zapotřebí také v dalších oblastech, jako jsou nízkouhlíková energie, trvale udržitelné zemědělství, přizpůsobivá města a všeobecné zdravotní pojištění, které budou pravděpodobně figurovat v SDG.
Americký prezident John F.
Kennedy před padesáti lety prohlásil: „Budeme-li jasněji definovat náš cíl, učiníme-li ho na pohled zvládnutelnějším a méně vzdáleným, můžeme přispět k tomu, aby ho všichni lidé viděli, čerpali z něj naději a neodvratně k němu směřovali.“ MDG pomohly hrát tuto roli v boji proti chudobě.
SDG mohou učinit totéž v případě složitého úkolu dosáhnout trvale udržitelného rozvoje.
Zdravotní důsledky změn životního prostředí
OXFORD – Svět se v posledních letech čím dál intenzivněji zabývá katastrofickým potenciálem globálního oteplování a dalších člověkem vyvolaných změn životního prostředí – a plným právem.
Jedno z nejvážnějších rizik se ale téměř ignoruje: ohrožení lidského zdraví.
Jistěže jsou zcela oprávněné obavy z toho, co by nárůst globálních teplot nad preindustriální úrovně znamenal pro planetu.
A leckoho pochopitelně vyvádí z klidu, že neúměrně trpí nejchudší lidé světa, zatímco Spojené státy, druhý největší emitent oxidu uhličitého na planetě, se zřejmě vyhýbají své zodpovědnosti.
U člověkem vyvolaných změn životního prostředí se však z velké části přehlížejí dopady na zdraví a kvůli ekonomickému zisku se zaprodává kvalita života budoucích generací.
Důsledky jsou nelépe vidět na rozvíjejících se trzích v Africe, Asii, Americe a Evropě.
Rychlý růst a rostoucí příjmy vedou k nebývalým zlepšením ve výživě, vzdělání a sociální mobilitě.
Země jako Brazílie, Čína, Indie, Indonésie, Mexiko, Rusko, Jižní Afrika a Turecko během posledních 35 let dosáhly mimořádných pokroků v lidském rozvoji.
Často se však pokroku dosahovalo s malým ohledem na stabilitu přírodních systémů.
Znečištění zhruba poloviny světových zásob pitné vody, ústup více než 2,3 milionu čtverečních kilometrů lesů od roku 2000, nevhodné nakládání s tuhými odpady a rozsáhlý úbytek biologických druhů, destrukce biotopů a nadměrný rybolov ničí právě ty zdroje, které potřebujeme k přežití.
Lidé mění přirozené prostředí tak dramaticky a k naší vlastní újmě, že jsou vědci přesvědčeni, že jsme vstoupili do nové geologické epochy nazvané „antropocén,“ která začala kolem roku 1950 a vyznačuje se bezprecedentním znečištěním planety.
Sympozium o rozvíjejících se trzích při Zelené Templetonově koleji Oxfordské univerzity nedávno dospělo k tomu, že tyto změny mají vážné důsledky pro lidské zdraví, zejména v rozvojových ekonomikách.
S člověkem způsobenými jevy v životním prostředí souvisí až čtvrtina světového zatížení chorobami, zjistilo sympozium.
Onemocněními zapříčiněnými špatnou péčí o životní prostředí jsou nejvíc ohrožené děti ve věku do pěti let.
Je ovšem možné přírodní soustavy Země opravit a obnovit zdraví nejzranitelnějších skupin obyvatel planety.
Úspěch ale bude vyžadovat radikální změny v environmentálních, hospodářských a sociálních politikách.
Země, které se rozvíjely brzy, před nástupem moderní vědy o životním prostředí, mohou právem tvrdit, že neznaly lepší cestu.
Teprve když vědci poukázali například na karcinogenní vliv azbestu či neurologické účinky rozvádění vody olověným potrubím, byly přijaty zákony a normy k řešení těchto problémů.
Dnes se však země za vědeckou nevědomost schovat nemohou.
I rozvojové země musí najít soulad mezi ekonomickými ambicemi a plnou (či alespoň částečnou) znalostí ekologických důsledků růstu.
Lídři všude na světě musí být připraveni k obhajobě změn postojů, životních stylů a rozvojových strategií.
A musí klást větší důraz na rozvojové cíle ochraňující životní prostředí a veřejné zdraví.
Tyto úpravy bude těžké zvládnout strukturálně a ještě těžší prodat politicky.
V některých případech upřednostní blaho planety před národními zájmy.
Lídři rozvíjejících se trhů, stejně jako všude jinde, si ale musí uvědomit, že jiná možnost neexistuje.
Do současného stavu nás dovedly roky nespoutaného růstu a mylný předpoklad, že přírodní soustavy budou vytrvale poskytovat užitek bez ohledu na to, jak rozsáhle se z nich těží.
Je tu však dobrá zpráva.
Přísná péče o životní prostředí je slučitelná s hospodářským růstem, sociálním pokrokem a politickou stabilitou.
To platí pro i nejchudší země, které uskutečňují environmentálně rozumné politiky podporující zdravé, nedestruktivní modely rozvoje.
Krátkozraká rozhodnutí, například rozhodnutí Trumpovy administrativy vyvázat USA z pařížské klimatické dohody, mají potenciál posouvat svět opačným směrem.
To nesmíme dopustit.
Ostatní signatáři dohody musí společně usilovat o řešení ekologických problémů světa a věnovat při tom zvláštní pozornost zdravotním důsledkům nečinnosti.
Současné směřování nelze napravit, pokud všechny země nepřijmou to, že hospodářský růst a péče o životní prostředí mohou koexistovat.
Jako klíčoví zprostředkovatelé podpory udržitelného rozvoje mohou posloužit světová fóra jako G20 a OSN.
Především je zapotřebí strategie na podporu zdraví a blahobytu lépe integrovat do státní a mezinárodní tvorby politik na ochranu životního prostředí.
Vezměte jed na to, že zapřisáhlí odpůrci budou zpochybňovat vědecké poznatky a kritizovat ty, kdo tvrdí, že lhostejnost k životnímu prostředí ohrožuje lidské zdraví.
Takovým kritikům ale kladu otázku: „Jste ochotni riskovat, že se mýlíte?“
Geopolitika environmentálních výzev
LONDÝN – Zdá se, že většina světa je nervózní.
Vztahy západu s Ruskem, budoucnost NATO, občanská válka v Sýrii a uprchlíci, rostoucí pravicový populismus, dopad automatizace a blížící se debata ve Velké Británii o odchodu z Evropské unie: všechna tato témata – a více – rozvířila veřejnou debatu na celém světě.
Jedno téma – a dalo by se říci, že možná to nejpodstatnější – je ignorováno či opomíjeno: životní prostředí.
Byl to případ i na letošním setkání Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu.
Kromě zmínky o klimatické úmluvě z Paříže čínským prezidentem Xi Jinpingem se témata jako klimatická změna či udržitelný rozvoj ani nedostala na hlavní pódium.
Místo toho byla odsunuta do bočního programu, který se málokdy zabýval současnými politickými a ekonomickými tématy.
Nechat témata životního prostředí na okraji je v době této geopolitické a sociální nestability chyba, a to nejen proto, že jsme v kritické chvíli boje o zvládnutí klimatické změny.
Ekologická degradace a ohrožení přírodních zdrojů podrývá naší schopnost čelit jedněm z největších globálních výzev, co známe.
Nejistota životního prostředí je hlavní, byť často podceňovaným, zdrojem globální nestability.
Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvádí, že přírodní katastrofy vysídlily od roku 2008 více než 26 milionů lidí – téměř třetina všech nuceně přesídlených lidí za tuto dobu.
Dokonce i současná krize s uprchlíky má environmentální element.
V letech, co vedly k válce, zažívala Sýrie největší sucho v zaznamenané historii.
Toto sucho, společně s neudržitelnými zemědělskými postupy a chabou správou zdrojů, přispělo k vnitřnímu přesídlení 1,5 milionu Syřanů a vyvolalo politické nepokoje předcházející povstání v roce 2011.
Propojení environmentálního a zemědělského tlaku přesahuje daleko za Sýrii.
Přílišné spoléhání na specifické geografické oblasti zemědělství znamená, že produkce jídla může zhoršit ekologické problémy, nebo dokonce vytvořit nové.
To může postavit globální zájmy spotřebitelů proti zájmům místních občanů, tak jako se to stalo podél řeky Mississippi, kde odtok hnojiv z jedné z hlavních světových zemědělských oblastí přispívá k obavám o kvalitu vody.
Propojení funguje oběma směry, kdy ekologické podmínky formují zemědělskou produkci – a v důsledku tedy i ceny zemědělských komodit, které představují 10% celosvětově obchodovaného zboží.
Kupříkladu rostoucí teploty a pozměněné srážkové vzorce již nyní ženou vzhůru ceny kávy.
A tlak na tuto cenu se bude jen zvyšovat, vzhledem k očekávanému snížení globální plochy vhodné pro pěstování kávy až o polovinu do roku 2050.
Náhlý posun směrem k ochraně obchodu by mohl dále vyhnat ceny zemědělských komodit.
Takový nárůst by zasáhl příjmy domácností závislé na farmaření, kdy by určití farmáři byli ve výhodě a někteří naopak.
Koncový spotřebitelé, zejména ti chudí a zranitelní, by tím také trpěli.
Dalším důvodem, proč by životní prostředí mělo být v centru ekonomických debat, je jeho role největšího světového zaměstnavatele.
Skoro miliarda lidí, jen o něco méně než 20% světové pracovní síly, je formálně zaměstnána v zemědělství.
Další zhruba miliarda je angažována v naturálním hospodářství, proto není registrována ve formálních příjmových statistikách.
Jakékoliv iniciativy k podpoře ekonomického rozvoje musí podpořit přechod této populace směrem k aktivitám s vyšší produktivitou.
To je především podstatné v době, kdy čím dál sofistikovanější a integrovaná technologie hrozí v některých zemích předstihnutím celé generace pracovníků.
Snahy, jak této obrovské populaci pomoci, se nesmí soustředit pouze na školení a vzdělávání, ale také na nové modely, které umožňují zemím vydělávat na jejich přírodním kapitálu – krajině, povodí, mořské scenérii – aniž by došlo k jeho vyčerpání.
Stejně jako může nejistota ohledně přírodních zdrojů způsobit přesídlení a zranitelnost, může efektivní management přírodních zdrojů podpořit řešení konfliktů a udržitelný ekonomický rozvoj.
Snahy o dosažení nápravy životního prostředí, posílení odolnosti venkovských komunit, postupu v udržitelné zemědělské produkci a podporu komunitní péče o životní prostředí – ty vše v této otázce prokázaly slibné výsledky.
Vezměme si Northern Rangelands Trust, organizaci, která se soustředí na vytvoření komunitních rezervací umožňujících udržitelné a spravedlivé využívání půdy v Keni.
NRT pomohlo pastorálním komunitám založit efektivní správní mechanismy pro životní prostředí, na kterém tyto komunity závisí, což vedlo ke snížení konfliktů o práva na pastviny, zejména v dobách sucha.
Pro mnoho komunit je vztah jejích členů s prostředím, ve kterém žijí, nedílnou součástí jejich identity.
S efektivním řízením a plánováním, otevřeným dialogem, rámci pro sdílení zdrojů a dostatečnými investicemi (včetně těch do nácviku dovedností), mohou tyto komunity přeměnit tento vztah na efektivní ekologické řízení – a vybudovat tak zdravější a bezpečnější společnost.
Krize pohlcující moderní svět jsou komplexní.
Jedna věc je ale jasná: životní prostředí je na ně na všechny napojené.
Řešení budou k ničemu bez zdravého světa, kde by se dala realizovat.
Jednota v různosti pro evropský bankovní dozor
STOCKHOLM – Evropská unie postrádá efektivní rámec dozoru nad svým obrovským finančním sektorem a propast mezi tím, co je zapotřebí, a tím, co skutečně existuje, je stále širší.
Za účelem vydláždění cesty k evropské finanční integraci byl v roce 1999 spuštěn Akční plán finančních služeb (FSAP), jehož cílem bylo vytvořit regulační rámec pro jednotnou finanční oblast.
V naději, že se jí podaří věci urychlit, vydala Evropská komise dokument o politice finančních služeb pro léta 2005-2010.
V otázce integrace byl zaznamenán zřetelný pokrok, poněvadž finanční instituce po celé Evropě si začaly uvědomovat výhody ekonomie velkého měřítka.
Toto odvětví však jednalo rychleji, než regulační a kontrolní orgány stačily reagovat.
Zpočátku byly přeshraniční bankovní operace drobné, což znamenalo, že dozor nad nimi uplatňovaly převážně příslušné země.
V průběhu posledního desetiletí však velké evropské banky ovládly zahraniční bankovní domy prostřednictvím fúzí, jako byly akvizice britské Abbey National španělskou Banco Santander nebo rakouské Hypovereinsbank a nizozemské ABN-AMRO italskou UniCredito.
To vyvolalo otázky týkající se uvážlivého dohledu – zejména otázku, zda jsou k dispozici dostatečné zdroje ke kontrole finančního zdraví daných institucí.
Například skupina Nordea vznikla fúzí čtyř velkých národních bank a přibližně 70% jejích transakcí probíhá mimo její právní sídlo, tedy Švédsko.
Tento proces se pravděpodobně bude ještě urychlovat.
Změny v organizaci bank vyvíjejí na kontrolní orgány mimořádný tlak.
Banky začaly decentralizovat základní funkce a přesouvat do jiných zemí například tržní a finanční operace, řízení likvidity a kapitálu nebo řízení rizik.
Dnešní banky vytvářejí produkty a IT platformy, které slouží jejich zákazníkům ve všech zemích, kde operují; oddělená hodnocení jednotlivých součástí těchto přeshraničních skupin – ať už se jedná o dceřiné společnosti nebo pobočky – proto rozhodně není racionální.
Více než 60% bankovních aktiv v Evropě je dnes v rukou méně než padesáti nadnárodních evropských bank.
Ve východní Evropě vlastní většinu bankovního sektoru v nových členských zemích EU banky se sídlem jinde v unii.
Stručně řečeno se v těchto velkých bankách koncentruje hlavní část evropských bankovních aktiv, pasiv i rizik.
Současný decentralizovaný rámec dozoru s několika nezávislými „hostitelskými“ kontrolními orgány pro dceřiné společnosti a domácím kontrolním orgánem mateřské banky coby „prvním mezi rovnými“ je zjevně neuspokojivý.
Kapitálová přiměřenost a rizika likvidity by se měly hodnotit spíše na skupinové úrovni než stát od státu; způsob, jakým se kapitál a rizika dělí mezi jednotlivé země, zde není tak důležitý.
Podle zákonů EU jedná domácí kontrolní orgán s jednotlivými bankovními subjekty jako s celkem – to znamená s mateřskou společností i s jejími dcerami.
Nástroje a pravomoci, které mají domácí dohlížitelé k dispozici, jsou však nedostatečné.
Nedávné pokusy napravit tento stav prostřednictvím Směrnice o kapitálových požadavcích byl zklamáním, i když to po pravdě řečeno bylo maximum, jehož se kvůli rozdílným názorům na uvážlivý dozor v jednotlivých státech EU dalo z politického hlediska dosáhnout.
Kontrolní orgány v hostitelském prostředí pohlížejí na bankovní subjekty nezávisle na mezinárodní skupině, do níž tyto subjekty patří.
Mají vlastní národní pravidla a regulační opatření, která uplatňují, a každý orgán finančního dozoru (FSA) v Evropě má vlastní postupy a tradice.
Dokonce i při zavádění směrnic jsou členské státy EU často v pokušení „vyšperkovat“ je dalšími pravidly.
To přispívá k jejich složitosti a nákladnosti, výsledkem čehož je neefektivita.
Evropský finanční sektor si přeje cenově efektivní, průhledný a konkurenčně neutrální dozorčí rámec, který bude podporovat tržní integraci, vytvářet větší finanční stabilitu a zajišťovat krizové řízení.
Nedávná minulost skupiny Nordea ovšem naznačuje, že to pravděpodobně nějakou dobu potrvá.
Regulační infrastruktura zahrnuje dozor, pojištění vkladů, funkci věřitele poslední instance i krizovou pomoc při nedostatku likvidity.
Tyto funkce jsou vzájemně provázané a mezi jejich zajišťovatele patří centrální banky, FSA, národní ministerstva financí i fondy pojištění vkladů.
Nordea se pokusila o změnu pravidel pojištění vkladů tak, aby se vytvořily jednotné podmínky, při nichž přeshraniční fúze nepokřiví konkurenci mezi bankami.
Komise projevila účast a pochopení, ale nakonec postoupila tento problém národním vládám.
Vlády členských zemí EU očividně chtějí minimalizovat riziko, že je někdo vyzve k tomu, aby sanovaly zahraniční banku v potížích.
Kdo by se tedy měl v takové situaci ujmout vedoucí role?
Měl by to být FSA v domovské zemi, který zodpovídá za konsolidovaný dozor, i kdyby měl pouze omezené pravomoci?
Nesnažily by se hostitelské kontrolní orgány izolovat ztráty tak, aby zahrnovaly jen ty, které vznikly v jejich zemi?
Jakou roli by měly při přeshraničním kolapsu evropských bank hrát centrální banky a národní ministerstva financí?
Je vůbec možné řešit takovou situaci na ryze národním základě?
Klást tyto otázky znamená dospět k závěru, že neexistuje žádná praktická alternativa k vytvoření evropského FSA, který by měl výlučnou pravomoc dohlížet na nadnárodní finanční instituce včetně všech jejich dceřiných společností a poboček v rámci EU i celosvětově.
Neznamenalo by to konec národních kontrolních orgánů, neboť mnoho FSA by pravděpodobně působilo v roli partnerů tohoto evropského dohlížitele.
Na národní banky by i nadále dohlížely národní FSA a národnímu dozoru by dál podléhala také ochrana spotřebitele.
Problém tkví v tom, že národní dohlížitelé se v současnosti nedostatečně sbližují a nejsou dost soudržní.
Je tomu tak proto, že to, co je vnímáno jako národní zájmy, má stále navrch nad širšími zájmy integrovaného evropského trhu.
Nesoulad mezi akciemi a dluhopisy
CAMBRIDGE – Jak má člověk rozumět nesouladu mezi novými maximy, jichž dosahují globální akciové indexy, a novými minimy, na něž se celosvětově propadly reálné úrokové míry?
Usmířit tyto trendy se snaží několik konkurenčních vysvětlení a najít to správné je pro náležitou kalibraci měnové a fiskální politiky zásadní.
Nejpopulárnější výklady bagatelizují rizikové faktory způsobem, který může být nebezpečně zavádějící.
Teorie „sekulární stagnace“ například tvrdí, že klíčem k pochopení jsou nízké úrokové sazby.
Globální ekonomika trpí chronickým nedostatkem poptávky, což lze napravit vytrvalým růstem vládních výdajů.
Podle tohoto názoru prudce stoupající akciové trhy jsou jen odrazem nízkého diskontování budoucích výnosů.
Nadto patrně napříč osmi velkými ekonomikami, snad s výjimkou Velké Británie, v posledních desetiletích výrazně klesl podíl pracujících na výnosech.
Naproti tomu podíl kapitálu na výnosech narůstá, což pochopitelně zvyšuje hodnotu akcií (ceny akcií však dále rostou i v zemích jako USA a Británie, kde podíl pracujících na výnosech vstoupil alespoň do cyklického zotavení a kde brzy mohou být na obzoru nárůsty úrokových sazeb).
Zastánci sekulární stagnace tvrdí, že vládní výdaje by měly nadále růst jako podíl HDP, který se od 50. let minulého století ve většině vyspělých ekonomik více než zdvojnásobil.
Lze sice okamžitě souhlasit, že vládní investice s vysokými výnosy do vzdělávání a infrastruktury jsou dnes obzvlášť oprávněné, ale myšlenka, že poptávka trvale výrazným způsobem podvazuje nabídku, je sporná.
Důkladnější studie současné recese ukazují, že vytrvalé „hysterezní“ účinky na nezaměstnanost jsou omezené, přinejmenším v USA.
Dalším možným vysvětlením nízkých úrokových sazeb je finanční represe.
Evropská centrální banka a japonská centrální banka, tak jako Federální rezervní systém USA před nimi, hltavě nakupují dluhopisy.
Řada nových regulačních opatření k podpoře finanční stability zároveň nutí banky, penzijní fondy a pojišťovny, aby hromadily vládní cenné papíry.
Dnešní nízké úrokové sazby jsou tedy spíše odrazem pokřivení na finančních trzích než očekáváním nízkého růstu.
Stoupenci vysvětlení pomocí finanční represe v zásadě považují nízké úrokové sazby za skryté zdanění držitelů dluhopisů, kteří dostávají nižší úrokovou sazbu, než by jinak měli.
To není nutně špatná věc, jelikož pokřivující účinky mají všechny daně a opravdu neexistuje způsob jak se s dnešními zbytnělými dluhovými břemeny vypořádat, aniž by se to určitým způsobem dotklo růstu.
Jenže daň plynoucí z finanční represe není zdaleka tak progresivní, jak by byla obecnější daň z bohatství, protože domácnosti s nižšími příjmy obvykle mají malý podíl svých aktiv v akciích.
Každopádně není jasné, jak by finanční represe mohla popisovat celý příběh.
Propad výnosů z dluhopisů se rozšířil na mnohem širší spektrum dluhu než jen cenné papíry vlády.
Ke dnešnímu stavu mimořádně nízkých úrokových sazeb přispívají ještě další faktory.
Ve většině vyspělých ekonomik má nepochybný význam nepříznivý demografický vývoj a klesající růst nabídky pracovních sil.
Matoucí je však to, že tento trend probíhá velice pozvolna a předvídatelně, kdežto pokles úrokových sazeb je rychlejší a poněkud nečekaný (rozhodně v centrálních bankách).
Navíc lze těžko argumentovat, že chabý demografický trend je hlavním hybatelem silných cen akcií, byť se o to někteří pokusili.
Zvláštní je, že v současných politických diskusích nemají podle všeho velkou váhu zvýšená rizika ani obavy z dalších poruch (nejen další finanční krize, ale také geopolitické nestability a pandemií), byť se taková úvaha objevila.
Přestože jsou dluhopisy sotva dokonalým zajištěním proti takovým rizikům, obvykle nad akciemi vítězí (snad s výjimkou případů globálního požáru, kdy se daří zle oběma).
V nedávné práci s Carmen a Vincentem Reinhartovými dokládáme, že i relativně malé posuny u rizika katastrofy – třeba vzestup z běžných 2-3 % na 3-4 % – může vést k masivnímu propadu globálních reálných úrokových měr, ba dokonce je může zavést až na záporné území.
To se může stát, i když se očekává silný růst.
Důsledky takového zjištění na politické přístupy ale nejsou jednoznačné.
Má-li vláda kvalitnější informace a analýzy a správně hodnotí, že obavy veřejnosti nejsou oprávněné, pak má samozřejmě smysl takové informace zužitkovat – a například vydat další dluh.
Pokud má ale na druhou stranu veřejnost s ohledem na vyšší riziko katastrofy v zásadě pravdu, politické otázky se výrazně komplikují.
Problém spočívá v tom, že vláda bude nejspíš čelit vysokým nákladům, udeří-li pohroma, což dodává vysokou hodnotu možnosti zachovat si fiskální prostor na dobu, kdy jej bude nejvíc zapotřebí.
Představa, že výjimečně nízké úrokové sazby jsou pouze symptomy nedostatečné poptávky či finanční represe, je nebezpečně zjednodušená.
Jistěže důležitou úlohu stále hrají intenzivnější obavy veřejnosti z rizika budoucí ekonomické katastrofy v důsledku finanční krize, upevněné ještě vleklou křehkostí v eurozóně a stoupající nestabilitou na rozvíjejících se trzích.
Proto je veřejnost pochopitelně obezřetnější.
Jsou-li však rizika, která mohou pomoci vysvětlit cenové trendy akcií a dluhopisů, reálná, i tvůrci politik by se měli mít na pozoru, aby příliš snadno neodhodili obezřetnost.
Zlomový bod obrny v Pákistánu
ISLÁMÁBÁD – Pákistánskou kampaň usilující o vykořenění dětské obrny stihla začátkem měsíce opět tragédie, když byli zabiti další dva její pracovníci a policista, který byl s očkovacími týmy na pochůzce.
Tyto poslední vraždy v Pákistánu předcházely usmrcení devíti osob zapojených do obdobné snahy v Nigérii a následovaly po prosincové likvidaci devíti pákistánských zdravotníků a po novoročních vraždách rozvojových pracovníků podílejících se na snahách o zlepšení veřejného zdraví.
Skutečnost, že se tito stateční pracovníci nadále stávají terčem útoků, je vážnou výzvou pro zdravotnické organizace těchto zemí a jejich společnou ambici dostat život zachraňující vakcíny ke všem dětem.
Je paradoxem, že právě Pákistán v poslední době zaznamenal úspěch v oblasti potírání obrny, když počet případů klesl ze 197 v roce 2011 na 58 v roce 2012.
Vzdor současným obtížím Pákistán opět vyslal očkovací týmy do 28 okresů, kde je potřeba se dostat ke 12 milionům dětí.
Široká veřejná podpora snah o vykořenění poliomyelitidy se promítla do parlamentní rezoluce.
Svou podporu vyjádřila i Rada ulamá, skupina vlivných duchovních.
Aktuální pákistánský pokrok ocenila poslední zpráva Nezávislého monitorovacího výboru Celosvětové iniciativy za vymýcení obrny, vydaná v listopadu 2012 – v ostrém kontrastu k ponurým vyhlídkám v předchozí zprávě.
Velmi však záleží na tom, aby nedávné úspěchy neohrozily nadcházející volby v zemi, zejména během současného období nízkého počtu nakažených, které je nejlepší příležitostí k úplnému zastavení nemoci.
Má-li úsilí o vykořenění obrny uspět, musí mu zachovat věrnost všechny politické frakce.
Navzdory pokroku v roce 2012 nedokážeme v poslední době šíření polioviru v Pákistánu úplně potlačit, především kvůli překážkám, které komplikují řízení a realizaci programu.
Tyto potíže se musí vyřešit pomocí výkonnější správy na všech úrovních, zejména s ohledem na hrubé narušení autority státu ve čtvrtině země, kde spletité faktory vyvolaly nedůvěru ve jménu etnicity, politiky a náboženství, což vyústilo v rozsáhlý rozklad vlády práva.
Pákistán navíc loni světovou zdravotnickou veřejnost šokoval přijetím ústavního dodatku, který vedl ke zrušení národního ministerstva zdravotnictví.
K náhlému přesunu zodpovědnosti za zdravotnictví na provincie bohužel došlo bez adekvátní přípravy a dohledu.
Realizaci programu vymýcení obrny dále podkopává souběžně prováděné zeštíhlování soustavy místní správy, společně s politikou koaličních vlád, která v křehké pákistánské demokracii vyvolává rozbroje.
Výsledné nedostatky v provinčních zdravotnických soustavách země se projevily nejen neschopností potlačit obrnu, ale také nedávným nástupem spalničkové nákazy, v jejímž důsledku už zemřelo přes 300 dětí.
Nesnáze místních samospráv mají zároveň negativní dopady na zajišťování nezávadné vody a řádné hygieny, tedy nezbytných podmínek pro vymýcení obrny a obecněji pro veřejné zdraví.
Objevily se též případy, kdy rodiče odmítli očkování svých dětí, obvykle z podnětu příslušníků duchovenstva, což vychází z přesvědčení, že tyto zdravotnické kampaně jsou ve skutečnosti tajným sterilizačním programem.
U 2 % neproočkovaných dětí je důvodem právě odmítnutí vakcinace.
Situaci ještě dále zhoršila nedávná očerňovací kampaň usilující o diskreditaci očkování proti obrně, do níž se veřejně zapojilo několik poslanců.
To vše je sice značně znepokojivé, ale pozastavení vakcinace nepřipadá v úvahu.
Je prokázáno, že když se očkování zbrzdí, počet případů drasticky roste, jak se roku 2003 ukázalo v Nigérii, kde desetiměsíční odklad vyvolal infekci u tisíců lidí v zemi a reinfekci do více než 20 dalších států.
Podobné důsledky jsme zaznamenali v pákistánském údolí Svát poté, co byl region po uchvácení militanty v roce 2009 řadu měsíců nepřístupný.
Rozhodnutí z tohoto měsíce, že se vakcinace pozastaví v Karáčí, jelikož tu zdravotníci čelili výhrůžkám, je sice pochopitelné, přesto však v tomto ohledu vážné zneklidňující.
Odklady vakcinace, podobně jako v Nigérii, značně poškodí sousední země.
Nomádské obyvatelstvo volně proudí sem a tam přes dlouhou a propustnou afghánsko-pákistánskou hranici.
Roku 2011 byl původ propuknutí obrny v Číně vystopován až do Pákistánu.
Indie, už dva roky bez výskytu obrny, si dobře uvědomuje, že domácí úspěch závisí na snahách o vymýcení nemoci jinde.
Potenciální mezinárodní rizika sahají za hranice bezprostředního sousedství.
Už teď je Pákistán zodpovědný za nedávno zjištěný divoký poliovirus v Egyptě.
Naštěstí nejsou důkazy o přenosu, ale příště už nemusíme mít tolik štěstí.
Ostatně riziko, že pákistánští poutníci by letos mohli problém přenést na hadždž, největší výroční shromáždění muslimů, není jen teoretickou hrozbou.
Nejčernější výsledek by mohl boj proti obrně vrátit o desítky let zpátky.
Rozsah problému a tedy i potřebné mnohovrstevné reakce se nesmí podceňovat.
Dětská obrna se dnes stala jedním z příkladů spletitých potíží sužujících pákistánský stát a jeho společnost.
Pákistán musí zintenzivnit své úsilí o vykořenění poliomyelitidy z důvodů, které přesahují splnění celosvětového zdravotnického slibu (který je sám o sobě dostatečným důvodem).
Úspěch by byl známkou pákistánské schopnosti zvládnout komplikované výzvy a poskytl by návod pro další rozvojové intervence.
Vymýcením obrny nejenže by Pákistán splnil svou část úkolu ve snaze zcela svět nemoci zbavit.
Získal by zpět také svou globální prestiž a potenciál pro rozvoj v dalších oblastech.
Jak vyhrát válku proti tuberkulóze
JOHANNESBURG – Svět konečně začíná vnímat hrozbu, kterou představuje jedna z nejpřehlíženějších nemocí naší doby.
Valné shromáždění Organizace spojených národů (UNGA) v září uspořádalo vůbec první jednání na vysoké úrovni o otázce tuberkulózy (TBC) a zkoumalo možnosti mezinárodního úsilí o vymýcení této choroby.
Jakkoliv je však tato nová globální pozornost vítaná, faktem zůstává, že cesta k poražení TBC začíná v Africe.
Jednoduše řečeno představuje TBC stále jednu z nejsmrtelnějších epidemií v dnešní Africe a ke čtvrtině všech úmrtí na toto onemocnění dochází právě zde.
V roce 2016 podlehlo tuberkulóze na tomto kontinentu přibližně 417 000 lidí.
Nedávné výskyty multirezistentní TBC a extenzivně rezistentní TBC v Jihoafrické republice, Mozambiku a Ghaně by mohly roční bilanci úmrtí ještě výrazně zvýšit.
Kvůli těmto ostrůvkům výskytu bakterií, které jsou dnes zcela imunní vůči antimikrobiální léčbě, je úkol globálně vymýtit TBC o poznání náročnější.
Jedním z důvodů houževnatosti TBC je zranitelnost populací, které infikuje.
Především se TBC řadí k nejvýznamnějším zabijákům HIV pozitivních osob – je příčinou úmrtí přibližně 40% lidí, kteří zemřou s HIV.
To představuje riziko i pro pacienty, kteří virem HIV nakažení nejsou, zejména pro osoby s oslabeným imunitním systémem, malé děti a novorozence.
Vymýcení je obtížné, protože TBC je vysoce nakažlivá bakterie; nejvyšší mírou nákazy trpí lidé žijící a pracující v uzavřených prostorách – například horníci, vězni, migranti a uprchlíci.
A protože navíc prevalence TBC úzce souvisí s chudobou a sociální marginalizací, není vždy snadné dostat se k lidem, kteří jsou touto nemocí nejvíce ohroženi.
Infekční choroby neznají hranice a v době, kdy africké země prohlubují své obchodní vazby a migrace uvnitř Afriky sílí, se hrozba regionální pandemie bude pouze zvyšovat.
O to klíčovější je, aby Afrika začala rozvíjet multisektorový integrovaný přístup k omezování, kontrole a nakonec i mýcení chorob ohrožujících veřejné zdraví, k nimž patří také TBC.
Jedním z přístupů, které by mohly africké vlády za tímto účelem napodobit, je strategie zvládání TBC, jež funguje v těžebním sektoru na tomto kontinentu; jde o jakýsi meziagenturní plán, který v roce 2014 formulovalo Jihoafrické rozvojové společenství.
Ačkoliv se tento takzvaný „harmonizovaný“ přístup týká komerčního průmyslového odvětví, jeho důraz na koordinaci s Regionálními hospodářskými společenstvími (REC) – státy Africké unie, které se spojily do skupin za účelem ekonomické integrace – by mohl fungovat i jako model efektivnější společné akce za účelem omezení výskytu TBC.
Než však může vzniknout dohoda na konkrétním rámci, musí se naléhavě vyřešit tři věci.
Za prvé musí afričtí zdravotničtí plánovači a specialisté na choroby vytyčit cíle pro omezování této nemoci na státní, regionální a místní úrovni.
Například stanovení cílů pro omezení počtu nových nákaz TBC by zdravotnickým činitelům umožnilo přesnější měření dopadu jejich strategií.
Chce-li navíc Afrika úplně skoncovat s TBC, bude potřebovat nové a trvale udržitelné finanční závazky ze strany veřejného i soukromého sektoru.
A konečně platí, že strategie kontroly nemocí musí být koncipovány tak, aby podporovaly hospodářské a zdravotnické priority REC.
Momentálně je to tak, že většina státních a regionálních zdravotnických systémů postrádá finance a lidské zdroje.
Afričtí politici proto musí vyvinout systémy prevence, diagnózy a péče, které vládám pomohou sdílet zátěž nemoci a zajistí konzistentnost léčebných protokolů napříč regiony.
V boji proti TBC samozřejmě existují některé pozitivní trendy.
Globální tempo nových nákaz klesá přibližně o 2% ročně, a dokonce i africké země zasažené TBC vykázaly v letech 2013 až 2017 pokles nových nákaz o 4%.
A v době, kdy organizace typu Světové zdravotnické organizace či Africké unie začínají vytvářet manuály pro vymýcení TBC, je zřejmé, že tato dynamika trvale sílí.
Zachování tohoto pokroku v Africe však bude vyžadovat značnou regionální koordinaci, nemluvě o spoustě peněz navíc.
Většina vakcín a medikací je v současnosti pro většinu Afričanů příliš drahá.
I u těch, kdo mají to štěstí, že mohou podstoupit léčbu – obvykle jde o šestiměsíční až osmiměsíční podávání silných antibiotik –, však stále existuje dvacetiprocentní pravděpodobnost relapsu.
Cíl vymýtit TBC je na dosah ruky; nedávné setkání v UNGA znamenalo klíčový bod zvratu ve světové válce s touto chorobou.
Přestože se však přijmou závazky a podepíšou deklarace, musíme mít na paměti, že v Africe bitva zdaleka neskončila.
Jak vyhrát válku proti TBC
SEATTLE – Lidské bytosti bojují s tuberkulózou už od doby kamenné.
Skutečný pokrok v boji proti nemoci ale přineslo až minulé století.
Vakcína, prvně použitá u člověka v roce 1921, se dodnes užívá po celém světě.
Jako účinný lék proti infekcím se pak ukázala řada antibiotik, z nichž první byl ve 40. letech streptomycin.
Od roku 1990 se roční počet úmrtí na TBC podařilo snížit téměř na polovinu.
V letech 2000 až 2014 lepší diagnóza a léčba zachránila zhruba 43 milionů životů.
Nicméně pokrok zpomalil, že se sotva vleče, takže bitva není ani zdaleka za námi.
Roční úbytek případů dosáhl v posledním desetiletí pouhých 1,65 %, přičemž v roce 2014 TBC usmrtila 1,5 milionu lidí.
Kmeny choroby přitom získávají lékovou rezistenci.
Zneužívání a špatné řízení antibiotik vyústilo ve vznik mnohočetně lékově rezistentní TBC.
Tyto kmeny se musí potlačovat léčivy druhé řady, která jsou nákladnější a často vyvolávají horší vedlejší účinky.
Objevily se i kmeny rezistentní na léčiva druhé řady, známé jako extenzivně lékově rezistentní TBC.
Vzhledem k enormní ekonomické zátěži a široce rozšířenému lidskému utrpení, jež TBC způsobuje, je naléhavě zapotřebí komplexní snaha usilující o potření nemoci.
Strategii směřující k její porážce načrtl Salmaan Keshavjee, profesor globálního zdraví a sociální medicíny na lékařské fakultě Harvardovy univerzity, v sérii článků v britském lékařském časopise The Lancet.
Keshavjee a skupina vědců, klinických lékařů a spolupracovníků z vládních a nevládních organizací, nemocnic a univerzit si dali za cíl srazit počet úmrtí na TBC na nulu – a nastínili opatření nezbytná k jeho dosažení.
Prvním krokem je vystupňovat snahy zaměřené na sběr dat. Epidemie se u TBC podobně jako u jiných infekčních nemocí liší geograficky; úsilí o její vykořenění je proto nutné přizpůsobit místním podmínkám.
Lokální programy boje proti TBC musí lépe využít stávajících dat, rozšířit rutinní sběr údajů, modernizovat systémy k jejich uchování a vyvinout analytickou infrastrukturu potřebnou ke zjišťování účinnosti lokálních intervencí.
Tato zjištění je třeba dát k dispozici v zemích, kde proběhl sběr dat, a z nich vyvozená ponaučení sdílet se sousedními zeměmi a regiony.
Nadto musí zdravotníci rozšířit snahy předcházet novým infekcím a urychleně léčit nové případy.
Aktivním vyhledáváním obětí a jejich rychlou léčbou, aby přestali být infekční, lze přetnout řetězec přenosu TBC.
Účinnost této strategie prokázalo empirické hodnocení i matematické modely.
Zároveň je nezbytné vyvinout snahy o potlačování líhní nemoci, latentních infekcí, které jsou zdrojem prakticky všech nových případů aktivní TBC.
Mycobacterium tuberculosis, bakterie způsobující onemocnění, může zůstávat neaktivní po dlouhou dobu, během níž nakažený neprojevuje symptomy infekce.
Zacílení na TBC v této fázi by zastavilo šíření bakterie a snížilo globální břímě nemoci.
Zavedení preventivních terapií u rizikových populací a vyvinutí lepších diagnostických testů, které by odhalily nakažené asymptomatickou infekcí, by přispělo k likvidaci rezervoárů bakterií.
Vůbec největší účinek na epidemii by měl vývoj účinnější vakcíny.
V mnoha částech světa se kojencům podává vakcína Bacillus Calmette-Guérin, ale její účinnost proti plicní TBC je velice různá.
Ke globálnímu vykořenění nemoci by byla stěžejní lepší vakcína.
Konečně každá snaha o vykořenění TBC musí připustit, že choroba má kořeny v chudobě a sociálním vyloučení.
Od poloviny dvacátého století celosvětová úsilí vypořádat se s TBC zdůrazňují biomedicínská řešení a zaměřují se na odvracení epidemií.
Zlepšování životních úrovní ale pomáhalo snižovat dopady TBC už před vznikem antibiotik.
Chceme-li nemoc srazit do kolen, bude nutné spojit biomedicínský přístup s důrazem na význam vhodné stravy, přijatelného bydlení a lidské prosperity.
Globální společenství musí spolupracovat a přetavit stávající znalosti a strategie v efektivní programové intervence v komunitách, jež jsou TBC nejvíc postižené.
Vývojem nových nástrojů (včetně rychlé diagnostiky, bezpečné a kratší léčby nákazy a onemocnění TBC a účinné vakcíny proti TBC), posílením zdravotnických soustav a zlepšením životních podmínek ohrožených populací můžeme zneškodnit jednoho z nestarších zabijáků lidstva.
Jedině pak budeme moci TBC konečně odsunout do dějepisu.
Erdoganova volba
ISTANBUL – „Turecká demokracie dospěla do bodu zvratu,“ oznámil turecký premiér Recep Tayyip Erdogan poté, co zvítězil v klíčovém referendu o změně turecké ústavy. „Procházíme důležitou zkouškou.“
Erdogan má pravdu, ale je to on, kdo musí v této zkoušce obstát.
Pokud vítězství v plebiscitu osmělí jeho a jeho stoupence natolik, že vystupňují svou taktiku špinavých soudních triků a manipulace se sdělovacími prostředky – kterou v posledních letech s obrovským účinkem používali –, pak jsou vyhlídky Turecka chmurné.
Země zabředne ještě hlouběji do autoritářství, politické rozpory začnou být nepřekonatelné a další politická roztržka se možná stane nevyhnutelností.
Příliš málo lidí v Evropě a ve Spojených státech chápe rozsah podkopání vlády zákona a základních svobod Erdoganovou vládou – to vše ve jménu „prohlubování turecké demokracie“.
Vládní prokurátoři zosnovali řadu podvodných procesů a obvinili stovky vojenských důstojníků, akademiků a novinářů z členství v ozbrojené teroristické organizaci, jejímž cílem je svržení Erdoganovy vlády.
V rámci jiného, leč souvisejícího trestního stíhání použili smyšlené důkazy, aby mohli obvinit 200 činných i vysloužilých vojenských důstojníků z plánování převratu v roce 2003, během úvodních dní vládnutí Erdoganova prvního kabinetu.
Erdogan a jeho ministři fungovali u těchto trestních stíhání jako „roztleskávači“.
Jejich stoupenci ve sdělovacích prostředcích chrlili proud dezinformací a uniknuvších odposlechů, aby zdiskreditovali a ztrapnili obviněné.
Současně s tím byla největší nezávislá mediální skupina v zemi přivedena k poslušnosti prostřednictvím obrovských, politicky motivovaných daňových penále.
Erdoganova strategie spočívala v rozdmýchávání humbuku kolem těchto případů s cílem upevnit svou tradiční nábožensky-konzervativní základnu, ale také získat podporu domácích liberálů.
Zmíněná trestní stíhání mu umožnila stavět se do role ochránce turecké demokracie před spiklenci, kteří prý dál nekontrolovaně kují pikle v armádě a mezi sekularisty.
Součástí trestních stíhání jsou obžalovací spisy, které čítají tisíce stránek a obsahují přílohy zabírající několik polic na knihy.
Vzhledem k tomu a také vzhledem k mediálním dezinformacím lidé zvenčí jen obtížně do těchto případů pronikají a oddělují fakta od smyšlenek.
Jakmile se však začneme zabývat podrobnostmi jednotlivých trestních stíhání, vyvstane před námi šokující obrázek: některé klíčové důkazy v těchto případech jsou evidentně nastrčené a velká část ostatních je přinejlepším nepřímá.
Například údajné spiknutí s cílem vyvolat v roce 2003 státní převrat prý bylo odhaleno ve chvíli, kdy jedny vášnivě protivojensky zaměřené noviny obdržely kompaktní disky obsahující podrobné informace o přípravách.
Z několika set vysokých důstojníků, kteří v té době v armádě sloužili, nikdo nepřiznal, že měl o těchto plánech jakékoliv informace.
Je naprosto zřejmé, že lidé toužící očernit vojenské důstojníky sepsali zmíněné dokumenty až o mnoho let později – nejdříve v roce 2008.
Kromě velkých vnitřních rozporů a nesrovnalostí jsou dokumenty o chystaném spiknutí plné odkazů na instituce, které v roce 2003 vůbec neexistovaly, a také na události, k nimž došlo až později.
Prokurátoři jeví o tyto nesrovnalosti malý zájem a dělají maximum pro to, aby poslali údajné spiklence do vězení (a udrželi je tam) ještě předtím, než proces vůbec začne.
Erdogan pak přilil olej do ohně tvrzením, že si byl v té době plánů na státní převrat vědom, ale nebral je na zřetel.
Dramatická kniha vydaná krátce před referendem o ústavě vrhá světlo na otázku, kdo za těmito machinacemi stojí.
Tvrdí se v ní, že kontrolu nad národní policií a významnou částí soudního sboru si vydobyli stoupenci Fethullaha Gülena – vlivného duchovního vůdce žijícího v USA.
Gülenovo hnutí je na Erdoganově Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP) nezávislé, avšak obě uskupení jsou již dlouho úzce provázaná a AKP se nyní stala státem ve státě, který využívá mimolegálních prostředků včetně nezákonných odposlechů a padělaných důkazů k pronásledování domnělých odpůrců.
Obvinění proti Gülenovu hnutí nejsou v Turecku ničím novým, ovšem tím, co z této knihy udělalo takovou bombu, je skutečnost, že její autor je významným policejním náčelníkem, který proslul svou odvahou a nezkorumpovatelností – a také svou blízkostí ke gülenistům a Erdoganově vládě.
Že není přítelem armády, prokázal před několika lety, kdy v rámci dnes již slavného vyšetřování stíhal zbloudilé živly uvnitř armádních složek.
Nelze ho tedy obviňovat z ultrasekularistických nebo ultranacionalistických sympatií, což spolu se znalostí vnitřního fungování policejní a prokurátorské branže dodalo jeho odhalením důvěryhodnost, kterou předchozí svědectví postrádala.
Výmluvné je, že tento policejní náčelník navštívil před vydáním knihy své nadřízené ve vládě a osobně apeloval na jednoho ministra.
Vláda však odmítla jeho informace prošetřit a nijak se jimi nezabývala.
Nejneškodnější vysvětlení tohoto chování zní tak, že jde o důsledek vlastní dlouhé historie AKP poznamenané perzekucí ze strany vojenské a sekulární staré gardy.
V průběhu velké části své existence čelila AKP neustálé hrozbě zákazu a sám Erdogan se ocitl ve vězení za recitaci básně s náboženským podtónem.
Možná jsou tedy špinavé triky v převážné míře sebeobranou, která má zajistit, že stará garda už nikdy neohrozí existenci AKP.
Je-li tomu tak, měl by výsledek referenda přesvědčit Erdogana, že rovnováha moci v jeho zemi se nadobro změnila a že dny pevné ruky sekulárního režimu jsou navždy pryč.
Je zde naděje, že Erdogan a jeho spojenci upustí od hrubého porušování vlády zákona a vybudují demokracii, kterou tak zaníceně vydávají za svůj cíl.
Důležitým prvním krokem by bylo obnovení důvěry v bezúhonnost a nezávislost soudnictví a policejních složek.
Novelizovaná ústava rozšiřuje pravomoci ústavního soudu a nejvyšší rady soudců a prokurátorů.
Zkouška, kterou musí vláda projít, spočívá v uplatnění nově nabytých pravomocí ke jmenování všeobecně uznávaných a nestranných členů – namísto rozvratnických pohůnků – do těchto orgánů.
Erdoğanova ekonomická revoluce
ISTANBUL – Od roku 2002 vládne v Turecku Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) a v ekonomické oblasti zaznamenává pozoruhodný úspěch.
Její bilance je v novodobých dějinách Turecka téměř unikátní – srovnatelné bylo pouze období vládnutí Demokratické strany (DP), která se dostala k moci v 50. letech, na počátku pluralitní parlamentní demokracie v Turecku, a řídila zemi téměř deset let.
Éra vlády této strany je v tureckém veřejném povědomí zakořeněná jako období fenomenálního růstu a rozšiřujících se svobod.
Téměř 42 let poté, co DP svrhla vojenská junta, má nicméně AKP díky mandátu získaném ve volbách 12. června nakročeno k tomu, aby vytvořila nové standardy tureckého rozvoje.
Na rozdíl od lídra DP Adnana Menderese, který byl po zinscenovaném vojenském procesu brutálně popraven, si šéf AKP Recep Tayyip Erdoğan, jenž dnes zahájí své třetí funkční období ve funkci premiéra, zajistil demokratickou politickou kontrolu nad tureckou armádou a státní správou.
Zdá se, že schopnost obou institucí zpochybnit výsledky voleb se vyčerpala.
Poslední transformace Turecka začala těžkým hospodářským, politickým a sociálním chaosem v roce 2001, který tehdejší premiér Bülent Ecevit označil za „krizi tureckého státu“.
Toho roku naposledy vydechl autoritářsko-byrokratický režim, jenž se ustavil počátkem 20. let a postupně se natolik odtrhl od veřejnosti, že jeho legitimita zcela vyprchala.
Postupem let se tohoto systému zmocnili šíbři sledující vlastní zájmy.
Napětí a někdy i otevřený střet mezi modernizující se elitou a obyčejnými lidmi v otázce podstaty, fungování a uspořádání státu podkopávaly samotnou schopnost vládnutí.
Politické kyvadlo reformy a reakce, populistických a pragmatických kabinetů, oslabovalo republiku po většinu jejích dějin.
Na rozdíl například od Japonska, které mělo po většinu období od roku 1945 faktickou vládu jedné strany, vykazovaly turecké kabinety v letech 1960 až 2000 průměrnou „životnost“ kolem 14 měsíců.
Zatímco v Japonsku podpořila politická nehybnost rozvojový zázrak, netečnost navozená tureckým establishmentem dbalým jen na vlastní zájmy měla za následek znechucenou společnost s nenaplněnými očekáváními.
V době, kdy se velká část bezprostředních sousedů Turecka zmítá v revolučních změnách a hledá životaschopnou cestu vpřed, má pochopení, jak se Turecko dostalo od „jánabráchismu“ k ekonomickému dynamismu, klíčový význam.
Za prvé si Erdoğanova vláda uvědomila, že změna může přinést větší stabilitu než nehybnost, která se bez výjimky rozpadá do chaosu, jakmile nastane hospodářský pokles a politické šarvátky.
Za druhé Turecko ukazuje, že vnější zakotvení, jako jsou členství v Evropské unii nebo tlak Mezinárodního měnového fondu, může být rozhodujícím faktorem při prosazování změn a tím i zvyšování prosperity.
Nejlepším způsobem, jak pochopit, co Erdoğanova vláda udělala správně, je však analýza toho, co se udělalo špatně ve „ztracené dekádě“ v 90. letech.
Tuto dekádu charakterizoval nízký a nestabilní růst, nízké HDP ve výši kolem 3400 dolarů na obyvatele, dramaticky nízká produktivita, neudržitelná fiskální a finanční pozice ve veřejném i soukromém sektoru, průměrná inflace ve výši 70% ročně, která přetrvávala více než dvacet let, nedostatek konkurenceschopnosti, jenž se odrazil v desetiprocentní nezaměstnanosti, a rozbujelá korupce.
Zčásti i v důsledku těchto faktorů měli Evropané sklon pokládat Turecko za „příliš velké, příliš chudé a příliš nestabilní“, než aby mohlo získat plné členství v EU.
Ecevitova administrativa vyčerpaná krizí zahájila rozsáhlý balík reforem – jejich hlavním prosazovatelem byl ministr hospodářství Kemal Dervis –, jenž obsahoval i systém flexibilního směnného kurzu s razantním režimem inflačního cílení.
Jakmile byly položeny tyto makroekonomické základy, dostavila se větší ekonomická a záhy i politická stabilita.
V roce 2003 následovalo ustavení první jednobarevné vlády AKP, která nadšeně podpořila stabilizační program podle receptu MMF.
Rovněž přijetí cestovní mapy k plnému členství v EU vytvořilo v Turecku silný podnět k podstoupení bolestných reforem.
Značnou pomocí byly nepochybně i tehdejší mimořádně příznivé globální hospodářské podmínky, avšak největší zásluhy je třeba připsat vládě, která se držela svých liberalizačních instinktů.
Tato důslednost se vyplatila.
V letech 2002-2007 zažilo Turecko nejdelší období nepřetržitého hospodářského růstu, který dosahoval meziročně v průměru 6-7%, přičemž roční inflace se raketově snížila (dnes činí 3.9%).
Po globální finanční krizi se navíc ekonomika projevila jako pružná a rychle opět začala růst.
V roce 2010 dokonce roční reálný HDP vzrostl o 9%.
A navzdory rychle se zvyšujícímu počtu obyvatel Turecka se HDP na obyvatele od roku 2002 ztrojnásobilo a v roce 2010 dosáhlo 10 500 dolarů.
V důsledku toho se předpokládá, že Turecko přestane být označováno za „středněpříjmovou zemi“ a do roku 2012 vstoupí do ligy bohatých států.
Není proto překvapivé, že schopnost Turecka přitahovat přímé zahraniční investice je dnes srovnatelná s jinými rychle rostoucími ekonomikami s rozvíjejícími se trhy.
Vážné problémy nicméně přetrvávají.
Stále rostoucí deficit běžného účtu (v roce 2010 to bylo 6,8% HDP) bude vyžadovat druhé kolo reforem.
A nezaměstnanost zůstává tvrdošíjně vysoká, přestože zaměstnanost je dnes vyšší než kdykoliv dříve.
Poprvé ve svých novodobých dějinách Turecko nejen odolalo vážné globální hospodářské krizi, ale navíc se v roce 2010 oddělilo od zbytku Evropy a zaznamenalo silné zotavení.
Tato hospodářská zdatnost spolu s vládní zahraniční politikou „nulových problémů“ pomohla učinit z Turecka čelní regionální mocnost.
Úspěchy Turecka představují učebnicový příklad úspěšného hospodářského rozvoje.
Otázka nyní zní, jak Turecko se svou rychle rostoucí hospodářskou mocí naloží.
Putinovo turecké potěšení
BRUSEL – Pozor na cary, kteří přinášejí dárky.
Tak zní dobrá rada pro tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, jenž se snaží využít obnovených přátelských styků s ruským prezidentem Vladimirem Putinem jako páky ve vztahu se Západem.
Srpnová Erdoğanova schůzka s Putinem v Petrohradu okatě demonstrovala zakopání válečné sekery po loňském incidentu, kdy Turecko sestřelilo poblíž syrských hranic ruský bombardér.
Zdá se však, že Kreml pochopil toto setkání jako příležitost, jak přesvědčit Erdoğana, ať se „obrátí na východ“ a připojí se k Rusku – a také k Číně a středoasijským státům – v jakémsi bratrstvu autokracií.
Otázka zní, zda má Erdoğan skutečně v plánu tuto nabídku přijmout.
Erdoğan rozhodně pojal schůzku s Putinem jako velkou show, při níž slíbil přátelství a spolupráci.
Svým západním spojencům – kteří kritizují zatčení tisíců domnělých odpůrců včetně mnoha novinářů po červencovém neúspěšném pokusu o vojenský převrat – tím vyslal silný vzkaz: „Nepotřebuji vás.“ Putin byl naproti tomu prvním světovým lídrem, jenž po převratu vyzval k podpoře Erdoğanovy vlády, což možná vysvětluje, proč se právě Rusko stalo cílem první Erdoğanovy zahraniční cesty, jakmile se usadil prach.
Jistě, Erdoğan možná jen využívá ideální příležitosti zvýšit bezpečnost Turecka i regionu.
Koneckonců není v ničím zájmu – a ze všeho nejméně v zájmu NATO –, aby si šly Turecko s Ruskem vzájemně po krku.
Bylo by však překvapivé, kdyby Erdoğan necítil touhu znervóznit své spojence z NATO.
A v této snaze uspěl.
EU potřebuje Turecko přinejmenším k tomu, aby i nadále omezovalo proud uprchlíků k unijním hranicím v souladu s dohodou uzavřenou v březnu; jakýkoliv náznak, že by se Erdoğan mohl obracet proti Evropě, je proto důvodem k vážným obavám.
Za obnovením přátelských vztahů mezi Erdoğanem a Putinem se však může skrývat něco víc.
Pokud se turecký prezident opravdu snaží prohloubit svazek mezi Tureckem a Ruskem na úkor vztahů s EU a USA, jak někteří lidé varují, pak by to znamenalo zásadní geopolitický posun.
Zdá se to však nepravděpodobné.
Kreml má silný zájem na zhoršení tureckých vztahů se západními partnery.
Putin hlasitě vystupuje proti politice NATO – zejména proti roli aliance v zemích sousedících s Ruskem.
Vzhledem k tomu, že Putina pramálo zajímají lidská práva, vláda zákona či demokracie, musí mu pohled na to, jak se evropští a američtí představitelé střetávají s Erdoğanem v otázce jeho repres�� po převratu, připadat jako jedinečná příležitost k oslabení NATO.
Dalším důvodem, proč Rusko tak dychtí podat Turecku přátelskou ruku, je pokračující konflikt v Sýrii, kde Kreml vojensky zasáhl s cílem zabezpečit režim prezidenta Bašára Asada.
Putin potřebuje v Sýrii vítězství – a únikovou cestu.
Aby toho dosáhl, musí do svého tábora přetáhnout Erdoğana, jenž dodává zbraně a poskytuje podporu sunnitským povstalcům, hlavnímu terči ruského letectva.
Z pohledu Turecka jsou však argumenty pro příklon na východ daleko slabší.
Faktem je, že Turecko potřebuje ruské turisty, aby podpořilo svou těžce zkoušenou ekonomiku.
Ekonomické výhody, které může Rusko nabídnout, jsou však neporovnatelně menší než výhody, jež poskytuje EU – klíčový obchodní a podnikatelský partner, který je nepostradatelným hnacím motorem turecké modernizace.
Když se k tomu přidá Putinova pověst nedůvěryhodného partnera, pak je zřejmé, že z lepšího vztahu s Ruskem sice může mít Turecko prospěch, ale zároveň si Erdoğan nemůže dovolit vzdát se svazků své země se Západem.
Vstoupit na Putinovu oběžnou dráhu by tedy byl od Erdoğana strategický omyl, avšak v minulosti se strategických omylů dopustila spousta nejvyšších představitelů.
Proto má tak klíčový význam příštích několik měsíců, kdy budou Turecko a EU probírat sporné otázky.
Erdoğanovy razie po pokusu o převrat zdaleka nejsou jediným zdrojem napětí mezi Tureckem a Západem, potažmo EU.
Turecko trvá na tom, aby byl ještě letos zaveden bezvízový styk pro turecké občany cestující do EU, který vlády členských zemí unie slíbily v lednu.
Jelikož se však Turecku dosud nepodařilo splnit dohodnuté podmínky včetně reformy své protiteroristické legislativy, vůbec k tomu nemusí dojít – a po pokusu o převrat je takový výsledek ještě pravděpodobnější.
V důsledku toho dnes březnová dohoda o migraci visí na vlásku.
Má-li být vytyčena cesta vpřed, je naléhavě zapotřebí trvalý dialog mezi EU a Tureckem.
Západ – a zejména EU – nesmí dopustit, aby Erdoğan využíval svůj vztah s Putinem k manipulaci se spojenci v NATO, a místo toho musí rázněji než kdykoliv dříve odsoudit jeho stále silnější příklon k autokracii.
Musí ho přivést k pochopení, že jeho současná cesta odvádí Turecko od členství v EU a mohla by ho připravit o některé ekonomické svazky, na nichž je závislé.
Pro Erdoğana nastal čas rozhodnutí.
Buď obnoví závazek své země k těsnému partnerství s EU včetně vší prosperity, kterou jí to přinese, nebo bude dál tlačit Turecko k budoucnosti charakterizované despocií a izolací, ve které ho občas uspokojí konejšivý telefonát z Kremlu – ale máloco jiného.
Toto rozhodnutí není příliš obtížné.
V zájmu tureckých občanů musíme doufat, že to vidí i Erdoğan.
Nejistá nová norma v Evropě
LONDÝN – Před deseti lety vstoupilo deset zemí do Evropské unie.
Dnes jsou Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko všeobecně uznávány jako plně integrované evropské země.
Mimořádné politické přerody, které v roce 1989 uvedl do pohybu pád Berlínské zdi, spolu se všedním a vleklým přístupovým procesem, jenž poté následoval, vytvořily tuto novou normu – normu, která je v podstatě zbavená politických a ekonomických pokřivení studené války.
Nyní se touto cestou vydává Ukrajina – bez příslibu plného členství.
U příležitosti zmíněného výročí, kdy se na evropský kontinent znovu snáší éra geopolitického napětí, bychom si měli připomenout, co tato nová norma znamenala pro země, jež před deseti lety vstoupily do EU – a co by mohla znamenat pro Ukrajinu.
Evropský „chybějící střed“, který vykrojila železná opona, se podařilo obnovit.
Obchod v regionu vzkvétá a přirozeně tíhne k EU coby největšímu světovému trhu.
Investice proudí opačným směrem, ze zemí bohatých na kapitál do zemí chudých na kapitál, jak předpovídá ekonomická teorie.
Srovnání Polska a Ukrajiny podtrhuje rozdíl daný členstvím v EU.
V roce 1989 vykazovaly Polsko a Ukrajina přibližně stejnou životní úroveň; dnes jsou Poláci třikrát bohatší.
Příjmová propast mezi Polskem a západní Evropou je dnes nižší než kdykoliv od roku 1500.
Vzhledem k tomu, že celkový HDP Evropské unie je osmkrát vyšší než HDP Ruska, měli bychom očekávat, že cesta k normálnosti bude pro Ukrajinu znamenat převládající zastoupení EU v jejím zahraničním obchodu.
Z toho ovšem nevyplývá naprostý rozchod s Ruskem, jehož váha v polském exportu se od roku 2004 ztrojnásobila.
Vzhledem k zeměpisné blízkosti a průmyslovým sítím je potenciál obchodu mezi Ruskem a Ukrajinou mnohem větší.
Nová norma však zahrnuje také demokracii a důstojnost.
Lze si těžko představit, že to, co se v současné době děje se sociální strukturou na východní Ukrajině, by se mohlo stát v Polsku.
Vstup do EU bezpochyby přispěl k výjimečné institucionální transformaci Polska.
Podobně jako Ukrajina trpělo také Polsko v prvních letech po pádu komunismu rozšířené korupci.
Dnes si však v korupčních ukazatelích vede lépe než mnozí staří členové EU.
Bolestné přibližování se k pravidlům a regulacím EU, které koncem 90. let pomohlo Polsku stát se normální evropskou zemí, by nabídlo Ukrajině vyhlídku zkrocení vlastních démonů v podobě úplatkářství, konexí a jánabráchismu.
Polsko navíc těží z přístupu k mohutným unijním fondům, kdy do ekonomiky v posledních deseti letech přiteklo více než 92 miliard eur.
Rovněž finanční toky soukromého sektoru střední a východní Evropou jsou mnohem vyšší díky atraktivním podmínkám pro přímé zahraniční investice – z nichž mnohé zahrnují dlouhodobé projekty přinášející další výhody, jako jsou přenos znalostí a zavádění nejlepších mezinárodních postupů.
Zavedení tohoto typu normálnosti na Ukrajině by mohlo uvolnit mohutné transformační síly.
Jak ovšem všichni víme, toto úsilí je dnes vážně ohroženo.
A cena za jeho udušení by mohla být vysoká nejen pro Ukrajinu, ale i pro země střední a východní Evropy.
Především se vzhledem k sankcím namířeným proti tápající ruské ekonomice stávají oživené obchodní vazby pro tyto země zdrojem zranitelnosti.
Firmy působící na ruském trhu už dnes hlásí problémy se sháněním financí a přeshraniční investice se odkládají.
Dopady však přesahují rámec krátkodobého obchodu a investic.
Drahá rychlá opatření na zvýšení energetické bezpečnosti vytlačují ve střední a východní Evropě jiné důležité priority, jako jsou dlouhodobé investice do terciárního vzdělávání a výzkumu nebo tolik potřebné zkvalitnění chátrajících zdravotnických systémů.
A „mírová dividenda“, která po roce 1989 pomohla vytvořit fiskální prostor, se vypařuje, neboť země v regionu i jinde cítí potřebu zvýšit výdaje na obranu.
Zatímco evropští představitelé přemýšlejí o dalších krocích a zvažují možné reakce, měli by se Ukrajinci důkladně zamyslet nad otázkou, kolik by získali, kdyby se vydali cestou hospodářských a institucionálních reforem směrem k evropské normálnosti.
Státy střední a východní Evropy si současně zaslouží podporu EU v úsilí o snížení vlastní zranitelnosti.
Úprk před Moskvou
Pád komunismu poskytl státům někdejšího sovětského bloku příležitost obrátit se směrem k demokracii, tržní ekonomice a právnímu státu.
Některé země zpřetrhaly vazby na komunistickou minulost rozhodně; jiné byly úspěšné méně a několik jich katastrofálně selhalo.
Do poslední kategorie patřily až donedávna Moldavsko a Gruzie.
Jejich hospodářské a politické nezdary do značné míry zapříčinila odtrženecká hnutí – aktivně podporovaná Ruskem –, jejichž cílem bylo udržet obě země v ruské „sféře vlivu“.
Jakmile vypukly v Podněstří, Abcházii a Jižní Osetii krvavé konflikty, Rusko změnilo svou vojenskou přítomnost v těchto oblastech na „mírové jednotky“, které používalo jako prostředek k udržení kontroly.
Již dlouho panují obavy, že by tyto takzvané „zamrzlé konflikty“ mohly náhle vzplanout.
Nejenže se to zatím nestalo, ale dokonce se dnes můžeme bavit o jejich řešení, poněvadž Gruzie i Moldavsko začaly dosahovat úspěchů na cestě k tržní ekonomice a demokracii.
Pomohla rovněž „sousedská politika“ Evropské unie.
Výchozím bodem pro tento vývoj událostí se stala gruzínská „růžová revoluce“ před třemi lety.
Gruzie, která měla nebezpečně blízko ke zkrachovalému státu, se obrátila k Západu.
Úspěch nejrůznějších „barevných revolucí“ v zemích někdejšího sovětského bloku vyvolal změny i v Moldavsku, kde prezident Vladimir Voronin zahájil reformy s cílem přiblížit se k EU.
Tyto změny pak v Gruzii i v Moldavsku rozdmýchaly nové iniciativy za pokojnou obnovu územní celistvosti obou zemí.
Estonská zkušenost naznačuje, jak by Gruzie a Moldavsko měly ve vztahu k Rusku utvářet svou politiku.
Když Estonsko získalo v roce 1991 nezávislost, Moskva se je snažila vykreslit jako zemi s obrovskými hospodářskými problémy, která je nevhodná pro investice.
Estonsko bylo skutečně chudé a jeho hlavními vývozními surovinami byl železný šrot a stavební dříví, avšak jeho ekonomika rostla.
Rusko zároveň podporovalo takzvané „autonomní hnutí“ na severovýchodě Estonska obývaném převážně etnickými Rusy, kteří se tam v sovětských dobách usadili.
Když Estonsko odolalo, uvalilo na ně Rusko sankce a přerušilo dodávky plynu.
Oněch několik málo estonských výrobků, které se směly do Ruska vyvážet, podléhalo silnému zdanění, a Rusko dokonce hrozilo vojenskou intervencí.
Estonsko však udrželo nervy na uzdě.
Ruské sankce mu dokonce pomohly přeorientovat svou ekonomiku směrem na západ.
Západní Evropa mezitím činila maximum, aby pobaltské státy – Litvu, Lotyšsko a Estonsko – integrovala, a současně se snažila vyhnout střetu s Ruskem.
Smlouva o volném obchodu s EU umožnila v roce 1994 estonským výrobkům najít nové trhy a Estonsko se nakonec stalo jednou z nejúspěšnějších postkomunistických zemí s přechodnou ekonomikou, která v roce 2004 vstoupila do EU i NATO.
Když v roce 1991 získala nezávislost Gruzie, nedostalo se jí ze západní Evropy stejného druhu pomoci.
Faktem je, že se Gruzie Evropě jevila jako méně lákavý partner než pobaltské státy.
Devadesátá léta se zde proto nesla ve znamení převratů, kontrapřevratů a občanských válek, přičemž dvě oblasti – Abcházie a Jižní Osetie – se s ruskou podporou v podstatě od země odtrhly.
Gruzie dělá, co může, aby překonala svou bezútěšnou minulost.
Po „růžové revoluci“ následovala hospodářská reforma a posílení armády.
Vedení země je mladé, dynamické a dychtivě touží posunout zemi kupředu.
Dvanáctiprocentní rovná daň z příjmu – která je pravděpodobně nejnižší na světě – znamenala vzpruhu pro gruzínský rozpočet.
Vláda zvýšila důchody i sociální dávky.
Korupce klesá a byla zahájena reforma soudnictví.
V roce 2005 vzrostla ekonomika o 8% a v roce 2006 o více než 10%.
Gruzie se také pokusila zmírnit napětí kolem Abcházie a Jižní Osetie, avšak Rusko tuto zemi obviňuje z agrese a etnických čistek.
Jeho hlavním cílem je zastavit podporu Gruzie ze strany Západu a zabránit jí v usmíření se s odtrženeckými oblastmi.
Rusko a do jisté míry i Spojené státy jsou mocnostmi, které mají v Gruzii své slovo.
Evropa musí dát najevo, že je má také.
Estonsko již ukázalo – poprvé po získání nezávislosti a podruhé během nedávné krize kolem přestěhování památníku ze sovětské éry –, že s odhodláním a silnou podporou lze ruskému tlaku odolat.
Evropa musí pochopit, že Gruzie nepotřebuje humanitární pomoc, nýbrž obchod.
Smlouva o volném obchodu s Evropou již umožnila najít nové trhy Estonsku a také pro Gruzínce se může stát prostředkem, jak pomoci sobě samým.
Gruzie tedy může reálně doufat v dosažení skutečné nezávislosti, ale co Moldavsko, nejchudší země v Evropě, kterou Rusko ohrožuje více, než kdy ohrožovalo Estonce – a dokonce i Gruzínce?
Neúspěch reforem v Moldavsku byl částečně také důsledkem odtrženeckého hnutí podporovaného Ruskem.
Vyhlášení nezávislosti země začalo nešťastně, když průmyslová oblast Podněstří – obývaná rusky a ukrajinsky hovořícími občany, kteří se ob��vali, že většinoví Moldavané, již jsou rumunského původu, plánují navázání užších styků s Rumunskem – vyhlásila vlastní nezávislost.
Následovala občanská válka a v roce 1992 vstoupily do Podněstří ruské jednotky, které zde setrvávají dodnes.
Nezávislost Podněstří nikdy neuznalo ani Moldavsko, ani mezinárodní společenství.
V regionu prý vládne bezpráví a korupce.
Moldavsko je silně zadlužené, má vysokou nezaměstnanost a jeho kdysi ceněný vinařský průmysl zažívá úpadek.
Rusko mu čas od času přerušuje dodávky plynu a mnozí z jeho čtyř milionů obyvatel již ze země odešli.
Tento problém může vyřešit pouze Rusko.
Moldavští představitelé pětkrát bezvýsledně navštívili Moskvu a prosili prezidenta Vladimira Putina, aby prozkoumal možnost řešení a stáhl ruské jednotky.
Zoufalý Voronin se obrátil na EU se žádostí o „misi pro pomoc na hranicích“, avšak k jakékoliv iniciativě EU by byla zapotřebí spolupráce Ruska.
Bohužel se zdá, že Západ postrádá aktuální informace o situaci v Moldavsku.
V dubnu se například EU a také USA dozvěděly o návrhu mírové dohody pouze prostřednictvím zprávy, která v Německu unikla na veřejnost.
Tato dohoda by zjevně zvýhodňovala Rusko, poněvadž Moldavsko by podle ní uznalo Podněstří za legitimní celek.
Pokud by Rusko „přetrumflo“ Západ, znamenalo by to pro Gruzii a další slabé postsovětské státy strašlivý precedens.
Jak se vyhnout uprchlické krizi
PRINCETON – V červenci překročil počet běženců, kteří dosáhli hranic Evropské unie, číslo 100 000 – jde o třetí po sobě jdoucí měsíc, kdy bylo dosaženo nového rekordu.
V srpnu za jediný týden dorazilo do Řecka 21 000 běženců.
Turisté si stěžovali, že jejich plánovaná letní dovolená na některém z řeckých ostrovů probíhá uprostřed uprchlického tábora.
Uprchlická krize má samozřejmě mnohem závažnější důsledky.
Minulý týden našly rakouské úřady v odstaveném maďarském nákladním automobilu nedaleko Vídně rozkládající se těla 71 běženců.
A ve Středozemním moři letos utonulo více než 2500 potenciálních migrantů, z nichž většina se pokoušela přeplout ze severní Afriky do Itálie.
Běženci, kteří se dostali až do Francie, bydlí ve stanech nedaleko Calais a čekají na šanci dostat se do Anglie tak, že se vyškrábou na nákladní vlak projíždějící pod kanálem La Manche.
Někteří z nich také zemřou, když je přejede vlak nebo z něj vypadnou.
Počet uprchlíků v Evropě je nicméně v porovnání s některými jinými zeměmi stále malý.
Německo obdrželo víc žádostí o azyl než kterákoliv jiná evropská země, avšak jeho šest uprchlíků na tisíc obyvatel představuje necelou třetinu tureckého počtu 21 uprchlíků na tisíc obyvatel a i toto číslo je jen kapkou v moři oproti libanonským 232 uprchlíkům na tisíc obyvatel.
Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) na konci roku 2014 odhadl, že na celém světě žije 59,5 milionu násilně přemístěných lidí, což je historicky nejvyšší doložené číslo.
Z toho 1,8 milionu osob čeká na rozhodnutí o žádosti o azyl, 19,5 milionu představují uprchlíci a ostatní jsou vysídlenci ve vlastní zemi.
Největšími zdroji uprchlíků jsou Sýrie, Afghánistán a Somálsko, avšak mnoho dalších přichází z Libye, Eritreje, Středoafrické republiky, Jižního Súdánu, Nigérie a Demokratické republiky Kongo.
V Asii přispěla k nedávnému zvýšení počtu uprchlíků perzekuce muslimské menšiny Rohingyů na Barmě.
Nemůžeme lidem vyčítat, že si přejí opustit zbídačelé země sužované konflikty a hledat lepší život jinde.
V jejich situaci bychom učinili totéž.
Musí však existovat lepší způsob, jak reagovat na jejich potřeby.
Několik smělých myslitelů prosazuje svět s otevřenými hranicemi, protože tvrdí, že by to nesmírně zvýšilo jak globální HDP, tak i průměrné globální štěstí.
(Viz například http://openborders.info.)
Takové argumenty opomíjejí politováníhodné xenofobní tendence našeho druhu, které se snad až příliš zřetelně projevují na vzestupu popularity krajně pravicových extremistických politických stran v Evropě.
Žádná vláda neotevře v dohledné budoucnosti své hranice všem, kdo chtějí do její země vstoupit.
Pohyb probíhá jen opačným směrem: Srbsko a Maďarsko stavějí ploty, aby migranti nemohli přes hranice, a mluví se o opětovném zavedení hraničních kontrol uvnitř Schengenského prostoru, který v současné době zaručuje svobodu pohybu mezi 26 evropskými zeměmi.
Místo aby se bohaté země zapouzdřily, měly by poskytnout mnohem větší podporu méně zámožným státům, které podporují velké počty uprchlíků: evidentními příklady jsou Libanon, Jordánsko, Etiopie a Pákistán.
U uprchlíků žijících bezpečně v zemích sousedících s jejich vlastí je nižší pravděpodobnost, že budou podnikat hazardní cesty do odlehlých oblastí, a naopak je pravděpodobnější, že se po vyřešení konfliktu vrátí domů.
Mezinárodní podpora zemí nesoucích největší uprchlickou zátěž má smysl i ekonomicky: podpora jednoho uprchlíka po dobu jednoho roku přijde Jordánsko zhruba na 3000 eur; v Německu činí tytéž náklady nejméně 12 000 eur.
Nakonec však potřebujeme přehodnotit text, který je pro mnohé lidi posvátný a nezměnitelný: Konvenci a protokol OSN o statusu uprchlíků.
Tato konvence uzavřená v roce 1951 se původně omezovala na osoby prchající v Evropě před událostmi, k nimž došlo před tímto datem.
Vyžadovala, aby signatářské země umožnily uprchlíkům, kteří dosáhli jejich území, aby na tomto území zůstali, a to bez diskriminace či postihů za porušení imigračních zákonů.
Uprchlíci byli v textu definováni jako lidé, kteří se nemohou či nechtějí vrátit do své země kvůli odůvodněnému strachu z perzekuce na základě „rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské skupině nebo politických názorů“.
V roce 1967 se odstranila časová a zeměpisná omezení a konvence se stala všeobecným dokumentem.
Byl to ušlechtilý krok, ale nikdo si nikdy nepoložil klíčovou otázku: Proč by měl mít někdo, kdo je schopen odcestovat do jiné země, přednost před jinými lidmi, kteří pobývají v uprchlických táborech a cestovat nemohou?
Bohaté země mají zodpovědnost přijímat uprchlíky a mnohé mohou a měly by jich přijmout víc.
S rostoucím počtem lidí usilujících o azyl však začalo být složité, aby tribunály a soudy určovaly, kdo je uprchlík v souladu s konvencí OSN, a kdo je jen dobře trénovaný běženec hledající lepší život v zámožnější zemi.
Konvence také vedla ke vzniku nového, často bezskrupulózního a někdy i smrtícího průmyslu pašeráctví lidí.
Kdyby byli lidé žádající o azyl v blízké zemi posláni do uprchlického tábora, kde by byli v bezpečí před perzekucí a finančně podporováni z pomoci poskytnuté bohatými zeměmi, pak by se pašeráctví lidí – a úmrtí migrantů během tranzitu – eliminovalo.
Navíc by se snížila motivace ekonomických migrantů žádat o azyl a bohaté země by mohly splnit svůj závazek přijmout větší počet uprchlíků z táborů a současně si udržet kontrolu nad vlastními hranicemi.
Možná to není nejlepší řešení, ale rozhodně je nejschůdnější.
A zdá se mnohem lepší než chaos a tragédie, jimž mnozí uprchlíci čelí dnes.
Odmítnout lidi, kterým se podaří dospět do určité země, je citově obtížné, i když budou tito lidé odesláni do bezpečného útočiště.
Zároveň bychom však měli mít soucit i s miliony osob čekajících v uprchlických táborech.
Musíme dát naději i jim.
Jak uniknout z deflační pasti
Na schůzce amerického Federálního rezervního úřadu bude 24. června prvořadým tématem deflace.
Michael Woodford, jeden z předních světových znalců problematiky centrálních bank, nabízí způsob, jak se dostat ze sevření klesajících cen.
Nedávný projev Alana Greenspana na konferenci bankéřů v Berlíně, v němž připustil potřebnost ,,pojištění" proti riziku deflace v USA, třebaže se ještě neobjevila, přitáhl pozornost k zásadní věci.
Co lze učinit pro stabilizaci hospodářství, když už není možné dál snižovat nominální úrokové sazby, ale ceny se stále snižují a mezera výstupu - rozdíl mezi tím, co ekonomika dokáže vytvářet a co skutečně vytváří - zůstává široce rozevřená?
Co bývalo teoretickou kuriozitou, již nadnesl John Maynard Keynes ve 30. letech, stalo se závažnou záležitostí, jíž čelí zodpovědní úředníci největších světových ekonomik.
Japonsko představuje nejzřetelnější příklad tohoto problému.
Růst je stále bezkrevný a deflace přetrvává, což naznačuje potřebu měnového stimulu.
Ale benchmarková úroková míra v Japonsku byla v posledních čtyřech letech v zásadě nulová, takže není možné využít standardní formy měnové pobídky - snížení nominálních úrokových sazeb.
Vzhledem k tomu, že provozní cíl Fedu je pouhých 1,25% a náznaky oživení v USA jsou křehké, mnozí se obávají, že USA směřují do stejné situace.
Nedávné snížení úrokové míry v politice ECB navzdory upozorněním na možnou deflaci v Německu vedla některé pozorovatele k obavě, že v ohrožení může být i eurozóna.
Někteří ekonomové doporučují zásadní změny ve způsobu provádění měnové politiky, abychom se u úrokových měr vyvarovali dosažení této ,,nulové meze".
Paul Krugman například deflaci nazývá ,,černou dírou": jakmile do ní jednou spadnete, měnová politika ztratí účinnost, protože sebevětší rozsah měnové expanze nemůže dál snížit úrokové sazby.
Zodpovědní úředníci tedy musí předcházet tomu, aby se kdy uchytilo očekávání deflace, a to tím, že budou míru inflace cílovat vždy dostatečně vysoko.
Ale co když už je příliš pozdě a je dosaženo nulové meze úrokové míry, i když ceny stále klesají?
Má smysl mít inflační cíl, který nelze naplnit?
Kunio Okina, ředitel Institutu pro měnová a ekonomická studia při japonské centrální bance, z tohoto důvodu odmítá cílování inflace.
Argumentuje tím, že ,,vzhledem k tomu, že krátkodobé úrokové míry už jsou na nule, stanovování inflačního cíle na hodnotu řekněme 2% by nepřineslo mnoho věrohodnosti."
Je na omylu.
Ona ,,nulová mez" u krátkodobých sazeb nepředstavuje závažné omezení úspěchů, jichž může měnová stabilizace dosáhnout, nýbrž je menší překážkou, než neústupně tvrdí deflační pesimisté.
Měnová politika vůbec není bezmocná a dokáže zmírnit zúžení hospodářské činnosti, jakmile udeří deflace nebo když s ní ekonomika nebezpečně koketuje.
Klíčem je vytvoření správného druhu očekávání ohledně toho, jak bude měnová politika uskutečňována v dlouhodobém horizontu.
Neboť očekávání vztahující se k budoucí politice určují závažnost a délku trvání mezery výstupu, která vyplývá z dnešního dosažení nulové meze.
Pokud by se například japonská centrální banka zavázala k jistému vývoji cílování na široký cenový index a k udržování úrokových sazeb na nízké úrovni, dokud daného cíle nedosáhne, ovlivnil by takový závazek chování investorů.
Neboť čím níže ceny klesnou, tím větší by mělo být přesvědčení o nutnosti budoucí inflace, a tedy očekávání nižších reálných úrokových měr.
Závazek k udržování vývoje cílování cenové hladiny nad aktuální úroveň by signalizoval odhodlání ponechat nominální úrokové sazby nízko po jistý čas v budoucnosti i poté, co ceny opět začnou stoupat.
Závazek k ponechání nízkých nominálních úrokových sazeb po delší dobu by měl okamžitě posílit agregátní poptávku.
To platí i tehdy, když už nelze dále snižovat současné sazby - a dokonce i tehdy, kdyby to nemělo žádný vliv na inflační očekávání -, a to následkem vlivů očekávaného budoucího vývoje krátkodobých sazeb na současné dlouhodobé úrokové sazby a na měnový kurz.
Skutečnost, že se ihned nedosáhne oficiálního cíle cenové hladiny, nemusí takové cíle zpochybňovat.
Existence oficiálního cíle je podstatná, i když se ho nedosahuje, protože umožňuje soukromému sektoru usuzovat, jak blízko je centrální banka k bodu, kde by se cítila oprávněna opustit svou politiku nulové úrokové sazby.
Aktuální mezera mezi skutečnými a cílovanými cenovými hladinami by měla utvářet očekávání soukromého sektoru ohledně toho, jak dlouho se dá očekávat, že úrokové sazby zůstanou nízké.
Proč by ale měl soukromý sektor věřit, že centrální banka myslí vážně svou snahu dosáhnout dané cenové hladiny, když jediné, co je v každém období vidět, je nulová nominální úroková sazba a další deficit cíle?
V ideálním případě si politika centrální banky vydobude důvěryhodnost tím, že banka prokáže oddanost své soustavě cílování cenové hladiny dřív , než se dosáhne nulové meze.
V praxi zacházení s očekáváními soukromého sektoru vyžaduje značnou jemnost, obzvláště když už vstoupily do hry obavy z deflace.
Je velmi pravděpodobné, že soukromý sektor podrobí momentální jednání banky důkladnému rozboru, aby získal vodítka pro její budoucí chování.
Zvýšit důvěryhodnost cíle cenové hladiny by tedy mohly ,,signalizační" efekty, například změny v portfoliu centrální banky směrem k dlouhodobým cenným papírům.
Jestliže centrální banka začne řekněme nakupovat dlouhodobé cenné papíry od soukromého sektoru při nižších než tržních úrokových sazbách, mohlo by to pomoci veřejnost přesvědčit, že banka zamýšlí v budoucnosti setrvat u politiky nízkých úrokových sazeb.
Takové přesuny aktiv by fungovaly, protože úroveň dlouhodobých úrokových sazeb je ukazatelem důvěry trhu v závazek centrální banky, že ponechá nízké krátkodobé sazby, jakmile se inflace vrátí .
Pokud tedy soukromý sektor o závazku banky pochybuje, dlouhodobé sazby budou příliš vysoké.
Jestliže ale banka bude nakupovat dlouhodobé cenné papíry, bude tu sklon věřit, že pochyby nejsou opodstatněné.
Stabilizační účinek takových nákupů aktiv nevzniká vlivem nějakých mechanických důsledků dané změny stavu portfolia, ale posunem očekávání soukromého sektoru ohledně budoucí politiky úrokových sazeb.
Každá centrální banka, která čelí deflaci, by se měla předem zavázat k určitému cíli cenové hladiny a jednat tak, aby přesvědčila soukromý sektor, že je její závazek myšlen vážně.
Jedině prostřednictvím této změny očekávání soukromého sektoru bude politika banky účinná.
Jak uniknout budoucnosti podle George Bushe
Vše se vždy nakonec točí kolem ropy.
Pokračující pomýlené intervence Spojených států a Velké Británie na Blízkém východě mají kořeny hluboko v arabském písku.
Už od počátku minulého století, kdy Winston Churchill vedl přechod britského námořnictva z uhlí na ropu, se západní mocnosti ustavičně vměšují do záležitostí blízkovýchodních zemí, aby udržely tok ropy, přičemž podkopávají vlády a straní svým favoritům ve válkách v rámci údajné „velké hry“ o energetické zdroje.
Tato hra je však již téměř u konce, poněvadž staré přístupy očividně selhávají.
Právě ve chvíli, kdy už si začínáme myslet, že podstatou současných akcí USA a Velké Británie v Iráku je něco jiného než ropa, posadí nás realita zpátky na zem.
Prezident Bush nedávno vyzval novináře, aby si představili svět za 50 let.
Neměl přitom na mysli ani budoucnost vědy a techniky, ani počet obyvatel dosahující devíti miliard, ani problémy spojené s klimatickými změnami a biodiverzitou.
Chtěl vědět, zda budou světové zásoby ropy kontrolovat islámští radikálové.
Ať už nás bude za 50 let trápit cokoliv, tato otázka bude bezpochyby figurovat na konci seznamu.
A i kdyby se nacházela více v popředí, pak svržení Saddáma Husajna za účelem zajištění zásob ropy za 50 let se řadí k nejméně přijatelným strategiím.
Přesto díky celé řadě důkazů víme, že právě to měl Bush na mysli, když jeho vláda přesunula pozornost od pátrání po Usámu bin Ládinovi k rozpoutání války v Iráku.
Saddámovo svržení bylo dlouho zamilovanou myšlenkou neokonzervativního Projektu pro nové americké století (Project for a New American Century), jehož členové již v 90. letech tvrdili, že se Saddámovi pravděpodobně podaří zaškrtit „značné procento světových zásob ropy“.
Viceprezident Dick Cheney tyto obavy v předvečer války v Iráku zopakoval, když prohlásil, že Saddám Husajn buduje mohutný arzenál zbraní hromadného ničení, aby „převzal kontrolu nad obrovským dílem světových zásob energie“.
Cheneyho fakta byla očividně mylná, avšak totéž lze říci i o jeho logice.
Diktátoři jako Saddám si vydělávají na živobytí prodejem své ropy, nikoliv tím, že ji drží pod zemí.
Možná však Saddám příliš dychtivě prodával koncese na těžbu ropy francouzským, ruským a italským společnostem, spíše než společnostem britským a americkým.
Válka v Iráku světové zásoby energie za 50 let každopádně neochrání.
Pokud vůbec něco, pak je spíše ohrozí tím, že rozdmýchá právě ten radikalismus, proti němuž údajně bojuje.
Skutečnou energetickou bezpečnost nelze zajistit napadením a okupací Blízkého východu ani pokusy o nastolení poslušných vlád v regionu, nýbrž pochopením určitých hlubších pravd o globální energii.
Za prvé musí energetická strategie uspokojovat tři cíle: nízké náklady, rozmanitá nabídka a drasticky redukované emise oxidu uhličitého.
To si vyžádá mohutné investice do nových technologií a zdrojů, nikoliv „boj až do konce“ o blízkovýchodní ropu.
Mezi významné energetické technologie budou patřit přeměna uhlí v kapalná paliva (například v benzin), využití dehtových písků a nafty z živičné břidlice a větší využívání energetických zdrojů z nefosilních paliv.
Navíc zde existuje skvělý potenciál pro nízkonákladovou sluneční energii, uhelné technologie s nulovými emisemi nebo bezpečnou a spolehlivou jadernou energii.
Energie slunečního záření činí přibližně desetitisícinásobek naší současné spotřeby energie.
My tuto sluneční energii využíváme již dnes řadou nezanedbatelných způsobů – jako jsou produkce potravin, větrná energie, vodní energie, sluneční ohřev, solárně-tepelná elektřina, solární panely –, avšak stále existují obrovské možnosti pro daleko intenzivnější využívání levné, všeobecně dostupné a ekologicky neškodné sluneční energie.
Také uhlí je stejně jako sluneční energie všeobecně dostupné.
Dnes je již levné, avšak není to kapalina, nýbrž pevná látka, významně se podílí na znečišťování ovzduší a je zdrojem emisí skleníkových plynů.
Všechny tyto problémy lze nicméně vyřešit, zvláště pokud zajistíme potřebné investice do výzkumu a vývoje.
Zplyňováním lze z uhlí odstranit nebezpečné znečišťující látky a navíc se dá uhlí již dnes s nízkými náklady přeměnit v benzin; jedna jihoafrická společnost začíná zavádět tuto technologii ve velkém měřítku v Číně.
Jaderná energie, ať už je založena na štěpení, nebo na fúzi, je další možností, jak zajistit obrovské množství spolehlivé, bezpečné a ekologicky neškodné primární energie.
Také zde existují technologické překážky, ale zdá se, že je lze překonat.
Samozřejmě je třeba věnovat náležitou pozornost rovněž významným politickým, regulačním a bezpečnostním ohledům.
Je paradoxem, že administrativa fixovaná na blízkovýchodní rizika se rozhodla vynaložit stovky miliard – a potenciálně biliony – dolarů na neúspěšné vojenské přístupy k problémům, které se dají a měly by se řešit s mnohem nižšími náklady prostřednictvím výzkumu a vývoje, regulace a tržních pobídek.
Zdá se, že vůbec největší energetická krize se týká špatně nasměrované energie americké zahraniční politiky, která staví spíše na válce než na vědeckých objevech a technologickém pokroku.
Jak uniknout z pasti fosilních paliv
MILÁN – Fosilní paliva obklopuje mnoho problémů.
Jsou nákladná a představují zdroj politické a nabídkové volatility.
Jak jejich spotřeba celosvětově roste, náklady, jež s nimi souvisejí, se zřejmě prudce zvýší.
Nejhorší je, že s sebou nesou obrovské a neudržitelné náklady ve smyslu uhlíkových emisí.
Ostatně jejich přispění ke vzrůstajícím hladinám CO2 v atmosféře začíná ostatní problémy zastiňovat.
Využívání fosilních paliv a tudíž i vyšší emise CO2 jdou však zřejmě ruku v ruce s růstem.
Právě to je stěžejní problém, s nímž se svět potýká, zatímco se snaží vytvořit určitý rámec pro boj proti změně klimatu.
Rozvojový svět má dnes oproti vyspělým zemím jak nízké příjmy na hlavu, tak nízké úrovně uhlíkových emisí na hlavu.
Pokud by se na růst jeho emisí uvalila přísná omezení, brzdilo by to tamní růst HDP a silně by to podvázalo schopnost rozvojových zemí vybřednout z chudoby.
Rozvojový svět také s poukazem na spravedlnost protestuje proti placení za takzvanou mitigaci čili zmírňování změny klimatu.
Velká část současného objemu uhlíku v atmosféře, jakož i významný (třebaže klesající) podíl ročních světových emisí jde kolektivně na vrub vyspělým zemím.
Zástupci rozvojového světa proto tvrdí, že vyspělé země by za problém měly převzít zodpovědnost.
Prostý přesun zodpovědnosti na vyspělé země vyjmutím rozvojových zemí z mitigačního procesu ale nebude fungovat.
Aby byla strategie boje proti změně klimatu úspěšná, musí být nejen spravedlivá, ale také účinná.
Pokud rozvojové země necháme růst a přitom nebude zavedeno žádné odpovídající snižování růstu jejich uhlíkových emisí, průměrné emise CO2 na hlavu se v příštích 50 letech celosvětově téměř zdvojnásobí, zhruba na čtyřnásobek bezpečné úrovně, bez ohledu na úsilí vyspělých zemí.
Dosažení bezpečných globálních hladin CO2 vyspělé země samy jednoduše zajistit nedokážou.
Čekat, až rychle rostoucí rozvojové země doženou ty vyspělé, už vůbec není řešením.
Zásadní výzvou pro svět je tedy nutnost vynalézt strategii, která povzbudí růst v rozvojovém světě, ale učiní tak na cestě k dosažení bezpečných globálních emisí uhlíku do poloviny století.
K řešení budeme směřovat, pokud otázku toho, kdo většinu snah o zmírňování změny klimatu zaplatí, oddělíme od otázky, kde se, geograficky vzato, tyto snahy uskuteční.
Jinými slovy, pokud mitigační náklady v krátkodobém výhledu pokryjí vyspělé země, avšak mitigační snahy budou snižovat emise v rozvojových zemích, rozpor mezi růstem rozvojových zemí a úspěchem při snižování globálních emisí bude možné uvést do souladu – nebo alespoň podstatným způsobem zmírnit.
Tyto úvahy naznačují, že na rozvojové země by se neměly uvalovat žádné cíle snižování emisí, dokud nedosáhnou úrovní HDP na osobu srovnatelnými s hladinami ve vyspělých zemích.
Tyto cíle by si sice vyspělé země měly stanovit samy, ale mělo by jim být dovoleno, aby své závazky alespoň zčásti plnily hrazením snižování emisí v rozvojových zemích (kde tyto snahy mohou zajistit větší přínosy).
Zásadním důsledkem této strategie je rozsáhlý převod technologií do rozvojových zemí, který jim umožní růst a zároveň potlačovat své emise.
Čím blíž se tyto země budou posouvat k zařazení do systému omezení, tím větší budou mít motivaci, aby uskutečňovaly vlastní investice do potírání svých emisí.
Svět už akceptoval základní princip, že náklady na zmírňování změny klimatu by měli nést bohatí.
Kjótský protokol potvrdil soubor „společných, leč diferencovaných úkolů“, z nichž pramení asymetrické role pro vyspělé a rozvojové země, přičemž povinnosti rozvojových zemí se s jejich růstem vyvíjejí.
Složky takové velké dohody jsou celkem jasné.
Od vyspělých zemí se bude žádat, aby výrazným tempem omezovaly své emise CO2, zatímco emise rozvojových zemí budou moci narůstat, aby umožnily rychlý hospodářský růst, jímž tyto země dohánějí náskok vyspělých zemí.
Cílem je neznemožňovat emise rozvojových zemí, které souvisejí s růstem, ale zpomalit jejich přírůstky a nakonec jejich trend obrátit, až tyto země zbohatnou.
Nejlepším způsobem jak tuto strategii realizovat je ve vyspělých zemích využít „systému obchodování s uhlíkovými kredity“, kdy každá země dostane určité množství uhlíkových kreditů, které určí její povolenou hladinu emisí.
Pokud země svůj emisní strop překročí, musí nakoupit dodatečné kredity od dalších zemí, jimž se podařilo mít emise nižší, než jsou jejich povolené úrovně.
Vyspělá země by ale také mohla podniknout mitigační opatření v rozvojovém světě a tím si vydělat dodatečné kredity v plné hodnotě svých mitigačních snah (čímž by si zajistila možnost vyšších emisí doma).
Takový systém by vyvolal podnikatelské hledání nízkonákladových mitigačních příležitostí v rozvojových zemích, poněvadž bohaté země by si snižováním emisí v zahraničí chtěly zajistit nižší výdaje.
Mitigace by se ve výsledku zefektivnila a tytéž výdaje vyspělých zemí by vedly k větším redukcím globálních emisí.
Co se rozvojových zemí týče, ty by sice neměly explicitní kredity ani cíle, dokud nedospějí do postavení vyspělé země, ale věděly by, že do globálního systému restrikcí budou jednou zahrnuty (řekněme, až jejich uhlíkové emise dosáhnou průměrné úrovně vyspělých zemí).
To by se jim už před tímto okamžikem stalo pobídkou, aby v oblasti určování cen energií a energetické efektivity činily taková rozhodnutí, která by zpomalovala růst jejich emisí, aniž by brzdila jejich hospodářský růst, a tím si prodloužily období, během něhož jejich emisní hladiny zůstanou bez omezení.
Nesmíme dovolit, aby spor mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi ohledně zodpovědnosti za omezování uhlíkových emisí podkopal vyhlídky na celosvětovou dohodu.
Spravedlivé řešení není o nic jednodušší než samotná výzva změny klimatu, ale rozhodně je možné.
Jak uniknout ropnému prokletí
CAMBRIDGE – Libyjci mají novou chuť do života, pocit, že po dlouhé době jsou konečně pány svého osudu.
Iráčané se po dekádě válčení možní cítí také tak.
Obě země produkují ropu a mezi jejich občany se všeobecně předpokládá, že toto bohatství bude při transformaci jejich společností velkou výhodou.
Současně v Africe dochází k tomu, že Ghana začala nově těžit ropu a Uganda se chystá k témuž.
Od západní Afriky po Mongolsko země skutečně zažívají rychlé bohatnutí díky nově objevené hojnosti ropy a nerostů.
Tuto euforii ještě zesilují historické výše, jichž ceny ropy a nerostů v posledních čtyřech letech dosahují.
V tomto postavení bylo dříve už mnoho zemí, rozjásaných z rychlých peněz z přírodních zdrojů, avšak po čase boom skončil zklamáním a promarněnou příležitostí, přičemž přínosů ve smyslu lepší kvality života pro obyvatele bylo poskrovnu.
Dnes však, ať už jde o Libyi či Ghanu, mají političtí lídři jistou výhodu: většina z nich zná historii a chtějí vědět jak se vyvarovat neblaze proslulému „prokletí“ přírodních zdrojů.
Chceme-li předepsat lék, je nejprve zapotřebí diagnostikovat nemoc.
Proč se ropné bohatství projeví jako prokletí stejně často jako požehnání?
Ekonomové popsali šest nástrah, jež mohou vývozce přírodních zdrojů soužit: volatilitu komoditních cen, vytěsňování výrobního průmyslu, „holandskou nemoc“ (prudce rostoucí exportní branže způsobuje rychlé zhodnocování měny, což podkopává konkurenční schopnost ostatních vývozců), utlumený institucionální rozvoj, občanskou válku a překotné vyčerpávání zdrojů (s nedostatečnými úsporami).
Ceny ropy jsou obzvlášť kolísavé, jak nám připomněly obrovské výkyvy během posledních pěti let.
Aktuální ropný vzestup by se mohl snadno změnit v pokles, zejména pokud zpomalí globální ekonomická aktivita.
Volatilita je sama o sobě nákladná, neboť ekonomikám bere schopnost účinně reagovat na cenové signály.
Přechodné komoditní konjunktury obvykle berou pracující, kapitál a půdu začínajícím výrobním sektorům a výrobě jiného mezinárodně obchodovaného zboží.
Tato realokace může poškodit dlouhodobý hospodářský rozvoj, jestliže tyto sektory tříbí praktické získávání znalostí a vyvolávají obecnější přírůstky produktivity.
Problém není jen v tom, že pracující, kapitál a půdu nasává vzkvétající komoditní sektor.
Výrobnímu průmyslu je často odvábí také vzmachy ve stavebnictví a u dalšího neobchodovatelného zboží a služeb.
Do vzorce dále patří nadšené expanze vládních výdajů, které mohou vyústit v nafouklé veřejné platy a velké infrastrukturní projekty, přičemž obojí se ukáže jako neudržitelné, jakmile poklesnou ceny ropy.
Jestliže mezitím došlo k „vykuchání“ výrobního sektoru, situace je tím horší.
I když se zvýšení cen ropy ukáže jako setrvalé, nástrah nicméně zůstává mnoho.
Vlády, které si zajišťují financování jednoduše tím, že si ponechávají fyzickou kontrolu nad zásobami ropy a nerostů, často z dlouhodobého pohledu selhávají v rozvoji institucí příznivých pro hospodářský rozvoj.
V takových zemích se vyvíjí hierarchicky autoritářská společnost, v níž jedinou pobídkou je soupeření o privilegovaný přístup ke komoditní rentě.
V krajním případě toto soupeření může mít podobu občanské války.
Naproti tomu v zemi bez bohatství přírodních zdrojů nemají elity mnoho na vybranou a musí pečovat o decentralizovanou ekonomiku, v níž jednotlivci mají motivaci pracovat a spořit.
Právě tyto ekonomiky se industrializují.
Posledním nebezpečím je příliš překotné vyčerpání ropy či nerostných zásob, v rozporu s optimální mírou úspor, o ochraně životního prostředí ani nemluvě.
Co mohou země udělat, aby zajistily, že přírodní zdroje budou spíše požehnáním než prokletím?
Určité politiky a instituce se zkoušely a selhaly.
Konkrétně k nim patří snahy uměle potlačovat výkyvy na globálním trhu zaváděním regulace cen, regulace vývozu, odbytových rad a kartelů.
Některé státy ale uspěly a jejich strategie by se pro Libyi, Irák, Ghanu, Mongolsko a další země mohly stát užitečnými vzory.
Patří k nim: hedžové zajištění příjmů z exportu (například na trhu s ropnými opcemi, což dělá Mexiko), zajištění kontracyklické fiskální politiky (třeba prostřednictvím určité variace na strukturální pravidlo chilského rozpočtu) a předání správy fondů svrchovaného majetku profesionálním manažerům (což je případ botswanského Pula Fund).
Konečně některé slibné nápady prakticky nikdy nikdo nevyzkoušel: nedenominovat dluhopisy v dolarech, ale v cenách ropy s cílem ochránit se před poklesem ceny, k ukotvení měnové politiky zvolit cílování cen komodit jako alternativu k cílování inflace či směnného kurzu a rozdělovat příjmy z ropy celonárodně na hlavu, aby se předešlo jejich ulévání na švýcarská konta elit.
Lídři mají svobodnou vůli.
Vývozci ropy se nemusí stát zajatci prokletí, jemuž podlehli jiní.
Země se mohou rozhodnout, že svá bohatá ložiska využijí k dlouhodobému ekonomickému vzestupu národa, ne k pouhému obohacení svých předáků.
Jak rozetnout tragédii občin
NEW YORK – Slovem týdne je bohužel omikron.
Titulkům vévodí další nová varianta covidu-19, a tak rychle opadá celosvětová pozornost věnovaná klimatickým otázkám v návaznosti na konferenci COP26, která proběhla minulý měsíc.
Lidstvo má přece jen sklon soustředit se na nejnaléhavější hrozbu.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Naše reakce na pandemii by přesto mohla nabídnout plán k zápasu se změnou klimatu.
Obě krize zahrnují klasickou tragédii občin, k níž dochází, když jednotlivci v zájmu osobního zisku nedbají na prospěch společnosti.
Globální reakce na covid-19 ovšem předvedla, že za účelem urychlení vývoje, testování a distribuce (přinejmenším v bohatém světě) úspěšných vakcín se dokázaly spojit některé nepravděpodobné subjekty.
Klimatická krize vyžaduje podobný přístup.
Uplatnění kapitálu ke zmírňování globálního oteplování bude vyžadovat spojenectví neobvyklých druhů ve finančnictví, technologiích, aktivismu za sociální spravedlnost a dalších oblastech.
Kapitál, vedle vlády a náboženství, byl v dějinách jednou ze tří velkých pák změny.
Má moc pohnout směřováním celých civilizací.
Po mnoho desítiletí se kapitálové toky řídily jednoduchým pravidlem, které definoval nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman: záleží pouze na výnosech pro akcionáře.
Pokračující životaschopnost této zákonitosti ale v poslední době zpochybnily nebývalé přírodní požáry, častější a silnější záplavy, čím dál zřetelnější sociální nerovnosti a další znepokojivé problémy.
Podpora myšlenky, že by se kapitál měl využívat nejen k dosahování finančních výnosů, aktuálně sílí, jak dokládá exploze zájmu o ESG (environmentální, sociální a správní) standardy pro korporace.
Dobrou zprávou je, že investoři začínají vyžadovat větší transparentnost v tom, jak společnosti řídí svou ESG dynamiku, a že výkonní manažeři a představenstva začínají sledovat podstatné údaje, jež vykazují svým investorům.
Co neměříme, to nemůžeme změnit.
Hnutí ESG se ale zatím zaměřuje na veřejně obchodované společnosti.
Je to pochopitelné, protože jednotliví akcionáři mohou ovlivnit chování právě těchto společností, jak nedávno předvedl hedžový fond Engine No.
1 svou úspěšnou kampaní za dosazení zastánců dekarbonizace do představenstva ExxonMobil.
Problém je v tom, že na světě je dnes necelých 50 000 veřejně kotovaných společností, kdežto soukromě držených společností je víc než 200 milionů.
Pokud má být páka kapitálu efektivně využita, musí zahrnovat soukromé společnosti.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Nejenže na soukromě vlastněné společnosti připadá velká většina zaměstnanosti a značná část světového HDP, ale také jsou na nich veřejné společnosti závislé co do klíčových vstupů.
Většina nedávných závazků k nulovým emisím, jež přijaly korporace náležející do žebříčku Fortune 500, nebude mít valný smysl, dokud nebude vneseno víc světla do dění v jejich dodavatelských řetězcích.
Za současného stavu je o ESG ukazatelích u soukromě držených společností velmi málo informací.
Kvalita mnohých dat, která přece jen existují, je navíc žalostná, neboť pocházejí z výpočtů třetích stran, které používají algoritmy, jež nedělají o mnoho víc, než že výsledky odhadují.
Schází vzor konsorcia, ve kterém se sejdou neobvyklí spojenci, aby vyřešili problém, s nímž se nemůže vypořádat žádná jednotlivá skupina.
Naštěstí se v poslední době objevily slibné snahy si s tímto problémem poradit.
Kupříkladu ESG Data Convergence Project, skupina manažerů soukromého kapitálu a komanditních investorů, pod vedením Carlyle Group a Penzijní soustavy kalifornských veřejných zaměstnanců, pracuje na standardizaci souboru ESG výkazních ukazatelů pro manažery soukromého kapitálu.
Obdobně Institutional Limited Partners Association sestavila ESG plán s cílem identifikovat prověřené postupy pro soukromé tržní investory, kteří mají zájem rozvíjet ve svých organizacích ESG snahy.
Konečně v rámci Novata jsme ustavili velice neobvyklé konsorcium aktérů zastupujících zájmy, které se dříve patrně nikdy nesdružily.
K jeho členům patří Fordova nadace, Omidyarova síť, S&P Global, Hamilton Lane a široká škála firem spravujících soukromý kapitál a investorů z řad penzijních fondů v USA a Evropě.
Představuje část největších světových nadací oddaných sociální spravedlnosti a inkluzivnímu kapitalismu, významné aktéry v oblasti finančních dat a analýzy, největšího zprostředkovatele na soukromých trzích, pestrou skupinu firem spravujících soukromý kapitál s dlouhotrvajícími závazky k ESG standardům a množinu předních penzijních fondů, které investují do soukromého kapitálu jako třídy aktiv.
Coby veřejně prospěšná korporace bude Novata poskytovat soukromě drženým společnostem z celého světa ESG „nájezd“ ke sledování, ukládání a vykazování relevantních dat.
Tento vznikající ekosystém partnerství na soukromých trzích představuje nový přístup ke sběru přesných ESG dat, který má zásadní význam pro využití kapitálu ke zvládnutí části našich největších výzev.
Důležité je také to, že cílem těchto snah není vzájemně si konkurovat, ale doplňovat se s cílem urychlit změnu na soukromých trzích.
Byli jsme svědky toho, jak se během necelých dvou let spojily biotechnologické startupy, farmaceutické společnosti, akademické instituce, vlády, nadace a think tanky, aby vyvinuly a do praxe uvedly covidové testy, vakcíny a další vyspělé terapie.
Tento ohromující úspěch se zrodil z propojení napříč tradičními organizačními a sektorovými sily a připomíná nám, že když čelíme bezprostřední hrozbě, dokážou se sdružit různorodé zájmy, aby vytyčily nový kurz.
Cesta je osvětlená.
Teď je třeba se po ní vydat, abychom se vypořádali s problémy občin, než začnou být ještě tragičtější.
Od CIA ke GFE
NEW YORK – Spojené státy potřebují přesunout výdaje od války ke vzdělání, od změn režimu podporovaných CIA k novému Globálnímu fondu pro vzdělání (GFE).
V situaci, kdy stamiliony dětí z celého světa nechodí do školy nebo v ní mají málo kvalifikované učitele, nedostatek počítačů, velký počet žáků ve třídě a absenci elektřiny, má řada koutů světa nakročeno k obrovské nestabilitě, nezaměstnanosti a chudobě.
Jednadvacáté století bude patřit zemím, které správně vzdělávají mladé lidi a produktivně je zapojují do globální ekonomiky.
Současná nerovnováha mezi výdaji na globální vzdělávání a na vojenské a související programy v USA je přímo závratná: na první účel se vynakládá 1 miliarda dolarů ročně, zatímco na druhý zhruba 900 miliard.
Mezi programy související s vojenstvím patří Pentagon (zhruba 600 miliard ročně), CIA a příbuzné agentury (přibližně 60 miliard), ministerstvo vnitřní bezpečnosti (asi 50 miliard), zbrojní systémy mimo Pentagon (asi 30 miliard) a programy pro veterány (přibližně 160 miliard).
Může nějaký americký politik, který je jen trochu při smyslech, opravdu věřit, že americká národní bezpečnost je správně zajištěna, když jsou vojenské výdaje 900krát vyšší než výdaje na globální vzdělávání?
USA samozřejmě nejsou osamocené.
Také Saúdská Arábie, Írán a Izrael utrácejí obrovské částky za urychlování blízkovýchodních závodů ve zbrojení, jejichž jsou USA hlavním financovatelem a dodavatelem.
Rovněž Čína a Rusko výrazně zvyšují vojenské výdaje, přestože mají mnoho naléhavých priorit doma.
Zdá se, že vyvoláváme nové závody ve zbrojení mezi velkými mocnostmi právě v době, kdy jsou ve skutečnosti zapotřebí mírové závody ve vzdělávání a trvale udržitelném rozvoji.
Několik nedávných mezinárodních zpráv včetně dvou zářijových, které zveřejnily UNESCO a Mezinárodní výbor pro financování globálního vzdělávání pod vedením bývalého britského premiéra Gordona Browna, ukazuje, že globální rozvojovou pomoc určenou na primární a sekundární vzdělávání je třeba zvýšit z přibližně 4 miliard na zhruba 40 miliard dolarů ročně.
Jedině toto desetinásobné zvýšení může umožnit chudým zemím dosažení všeobecného primárního a sekundárního vzdělání (které požaduje čtvrtý z cílů trvale udržitelného rozvoje).
V reakci na to by USA a další bohaté země měly v letošním roce založit GFE, do něhož by se potřebné prostředky přesměrovaly z dnešních vojenských výdajů.
Pokud Hillary Clintonová jakožto pravděpodobná příští americká prezidentka opravdu věří v mír a trvale udržitelný rozvoj, měla by ohlásit záměr podpořit vznik GFE, podobně jako se stal prezident George W.
Bush v roce 2001 první hlavou státu, která schválila nově navržený Globální fond boje proti AIDS, TBC a malárii.
A měla by vyzvat Čínu a další země, aby se k tomuto multilaterálnímu úsilí připojily.
Druhá varianta – totiž pokračovat v mohutných výdajích na obranu namísto globálního vzdělávání – by odsoudila USA do role upadajícího imperialistického státu, jenž je tragicky závislý na stovkách zahraničních vojenských základen, prodeji zbraní za desetimiliardy dolarů ročně a ustavičných válkách.
Bez GFE budou chudé země postrádat prostředky ke vzdělávání svých dětí, stejně jako nedokázaly před založením Globálního fondu financovat boj proti AIDS, TBC a malárii.
Základní rozpočtový problém je tento: roční vzdělávání dítěte stojí v chudé zemi nejméně 250 dolarů, avšak nízkopříjmové země si v průměru mohou dovolit vynaložit jen asi 90 dolarů na jedno dítě za rok.
Vzniká tak propast ve výši 160 dolarů na dítě za rok, což při celkovém počtu zhruba 240 milionů potřebných dětí ve školním věku činí asi 40 miliard dolarů ročně.
Nedostatečně financované školství má tragické následky.
Děti odcházejí ze škol brzy, často bez schopnosti číst nebo psát alespoň na základní úrovni.
Často pak vstupují do gangů a stávají se z nich drogoví překupníci, či dokonce džihádisté.
Dívky se vdávají a ve velmi mladém věku rodí děti.
Úmrtnost zůstává vysoká a nedostatečně vzdělané matky (a otcové) mají jen malé reálné vyhlídky, že vybřednou z chudoby.
Cenou za neschopnost vytvořit slušná pracovní místa prostřednictvím slušného školství jsou politická nestabilita, masová migrace do USA (ze střední Ameriky a Karibiku) i do Evropy (z Blízkého východu a Afriky) a také násilí spojené s chudobou, drogami, obchodem s lidmi a etnickými konflikty.
Zanedlouho se v těchto místech objeví americké drony, které současnou nestabilitu ještě zhorší.
Stručně řečeno se potřebujeme posunout od CIA ke GFE, od drahých a neúspěšných amerických snah o změnu režimu (včetně těch, které si braly na mušku afghánský Taliban, iráckého prezidenta Saddáma Husajna, libyjského vůdce Muammara Kaddáfího a syrského prezidenta Bašára Asada) k investicím do zdraví, vzdělání a slušných pracovních míst.
Někteří kritikové pomoci tvrdí, že fondy určené na vzdělání se jednoduše promrhají.
Přesně totéž však kritikové říkali v roce 2000 o kontrole nemocí, když jsem navrhoval rozšíření financování veřejného zdraví.
O šestnáct let později tu máme výsledky: zátěž nemocnosti se prudce snížila a Globální fond zaznamenal obrovský úspěch (dnes už si to myslí i dárci, kteří v poslední době plní jeho účty).
Chtějí-li USA a další země napodobit tento úspěšný model i v oblasti vzdělávání, měly by nejprve vložit prostředky určené na pomoc do jediného fondu.
Ten by pak vyzval nízkopříjmové země k předložení návrhů na podporu.
Technická a nepolitická hodnotící komise by jednotlivé návrhy posoudila a doporučila ty, které by se měly financovat.
Schválené návrhy by pak obdržely podporu, přičemž GFE by monitoroval a vyhodnocoval jejich realizaci a umožňoval úspěšným vládám vybudovat si bilanci a reputaci zdravého managementu.
Od roku 2000 promrhaly USA a další země biliony dolarů na válkách a nákupech zbraní.
Přišel čas na rozumný, humánní a profesionální nový přístup, jenž by zvýšil investice do vzdělávání a omezil výdaje na války, převraty a zbraně.
Vzdělávání mladých lidí ve světě představuje nejjistější cestu – ba přímo jedinou cestu – ke globálnímu trvale udržitelnému rozvoji.
Otočka dějin
MELBOURNE – Před dvanácti lety jsem během Mezinárodního roku astronomie uspořádaného u příležitosti 400. výročí prvního použití dalekohledu Galileem napsal úvahu s názvem „Hodnota bledě modré tečky“ – bylo to zamyšlení o tom, jak astronomie objevuje širý vesmír s nepředstavitelným počtem hvězd, a tím umenšuje význam našeho Slunce a naší planety.
Pojem „bledě modrá tečka“ se přitom týkal podoby zeměkoule na fotografii, kterou v roce 1990 pořídila sonda Voyager, když dorazila k vnějšímu okraji naší sluneční soustavy.
Můj esej naznačoval, že znalosti získané díky astronomii nás „nutí uznat, že naše místo ve vesmíru není nijak zvlášť významné“.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Nedávný blog Holdena Karnofského mě vede k přehodnocení této myšlenky.
Karnofsky je spoluředitelem nadace Open Philanthropy, která zkoumá nejlepší příležitosti k udělování filantropických grantů a zveřejňuje důvody svých rozhodnutí.
Ke Karnofského úkolům proto patří i přemýšlení o dlouhodobém významu dnešních filantropických rozhodnutí.
A on přemýšlí skutečně dlouhodobě.
Karnofsky poukazuje na skutečnost, že možná žijeme „na samém počátku titěrného časového úseku, během něhož se galaxie mění z téměř neživotné v hustě osídlenou“.
Mohli bychom říci, že onen „titěrný časový úsek“ započal zhruba před třemi miliony let, kdy naši předkové poprvé použili nástroje.
A skončí ve chvíli, kdy naši potomci – což už mohou být digitální mozky, nikoliv biologické organismy – osídlí celou galaxii, a možná tak předznamenají civilizaci skládající se z obrovského počtu vědomých bytostí, která přetrvá desítky miliard let.
Podle Karnofského existuje slušná pravděpodobnost, že tento proces osídlování galaxie začne už během tohoto století.
Do roku 2100 možná vyvineme technologie schopné budovat soběstačné osady na jiných planetách.
Tato myšlenka odráží představu, kterou v roce 2011 zformuloval zesnulý filozof Derek Parfit.
Ten ke konci druhého dílu trilogie On What Matters napsal:„Žijeme během otočky dějin.“ Stejně jako Karnofsky přemýšlel i Parfit o nástupu technologií, které by při moudrém užívání umožnily, aby náš druh přežil „nejnebezpečnější a nejvíce rozhodující období“ a aby se naši potomci rozšířili po celé galaxii.
Parfit hovoří o „příštích několika stoletích“, tedy nikoliv jen o tomto jediném, jako o době, po jejímž skončení budou žít lidé nezávisle na sobě na jiných planetách, avšak i to může být jen krátký časový střípek oproti tomu, co ještě přijde.
Naším nejvýznamnějším příspěvkem k tomuto vývoji by bylo zajištění, aby na naší planetě přežily inteligentní formy života.
Možná je však představa, že jsme pro tento proces nezbytní, jen nejnovější verzí sebestředného klamu, že lidé představují středobod existence.
Jistě, v tomto rozlehlém vesmíru musí existovat i jiné formy inteligentního života, a neobydlíme-li Mléčnou dráhu my, udělá to někdo jiný.
Fyzik Enrico Fermi se však kdysi v Národní laboratoři v Los Alamos zeptal během oběda svých vědeckých kolegů: „Kde jsou všichni?“ Nenarážel tím na prázdné stoly v jídelně, nýbrž na absenci jakýchkoliv důkazů o existenci mimozemšťanů.
Myšlenka tvořící pozadí této otázky je dnes známá jako Fermiho paradox: je-li vesmír tak ohromný a existuje-li už 13,7 miliardy let, proč s námi jiné inteligentní formy života dosud nenavázaly kontakt?
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Karnofsky čerpá ze studie, kterou v roce 2018 zveřejnili vědci z Institutu budoucnosti lidstva při Oxfordské univerzitě.
Nejpravděpodobnější odpovědí na výše uvedenou otázku je podle nich skutečnost, že inteligentní život je mimořádně vzácný.
Je tak vzácný, že jsme možná jedinými inteligentními bytostmi v naší galaxii, a možná i v mnohem větší Nadkupě galaxií v Panně, do níž naše galaxie náleží.
Toto má Karnofsky na mysli, když říká, že budoucnost lidstva je „divoká“.
Představa, že my, obyvatelé této bledě modré tečky v tento konkrétní okamžik, činíme rozhodnutí, která určí, zda budou miliardy hvězd po miliardy let osídlené, skutečně vypadá divoce.
Může však být pravdivá.
Pokud to připustíme, co bychom v této věci měli podniknout?
Karnofsky nevyvozuje ze svých spekulací žádné etické závěry; prosazuje snad jen „serióznost s ohledem na to, jak nesmírně mnoho je potenciálně v sázce“.
Jak ovšem poznamenal Phil Torres, nazírání současných problémů – kromě vyhynutí našeho druhu – optikou „dlouhodobosti“ a „existenčního rizika“ může umenšit tyto problémy v téměř nicotnou záležitost a zároveň poskytnout odůvodnění, proč můžeme dělat téměř cokoliv, abychom zvýšili pravděpodobnost našeho přežití na tak dlouhou dobu, že naši civilizaci rozšíříme mimo zeměkouli.
Marxova vize komunismu jakožto cíle celých lidských dějin poskytla Leninovi a Stalinovi ospravedlnění pro jejich zločiny a cíl „tisícileté říše“ byl v očích nacistů dostatečným důvodem k vyhlazování či zotročování těch, které pokládali za rasově podřadnější.
Nenaznačuji, že kteříkoliv současní exponenti teze o otočce dějin by nečinně přihlíželi zvěrstvům.
Marx ovšem také nikdy nepředpokládal, že režim vládnoucí v jeho jménu bude terorizovat vlastní lid. Když podnikáme kroky na snížení rizika vlastního vyhynutí, měli bychom se zaměřovat na ty prostředky, které zároveň slouží zájmům lidí v přítomnosti a bezprostřední budoucnosti.
Nacházíme-li se na otočce dějin, pak platí, že umožníme-li lidem vybřednout z chudoby a získat vzdělání, posuneme věci správným směrem se stejnou pravděpodobností, jako bychom učinili téměř cokoliv jiného; a pokud se v tomto klíčovém bodě nenacházíme, byla by to sama o sobě dobrá věc.
Etika a Obama
TÜBINGEN – Ledaskdo říká, že světovou finanční krizi nebylo možné předvídat.
Bylo to sice snad mimo schopnosti finančníků a ekonomů, ale ti z ostatních, kdo – často se zděšením – sledovali vývoj trhů, měli víc než jen obavy.
Už v roce 1997 jsem ve své knize Světový étos pro politiku a hospodářství varoval před opakováním krachu ekonomického řádu z let 1929-1933: „Už nejnepatrnější poznámka, například z úst předsedy americké centrální banky Alana Greenspana počátkem prosince 1996, že „iracionální rozjařilost“ vedla k nadhodnocení finančních trhů, vyvedla nervózní investory na bombastických burzách v Asii, Evropě i Americe z míry a přiměla je k panickým prodejům.
To také ukazuje, že v globalizaci se krize apriorně nevyvažují, nýbrž možná že se přírůstkově zjitřují.“
Troufal jsem si tehdy vyslovit, co je pro ekonomy kacířským předpokladem: totiž že v ekonomii by se měla upotřebit teorie chaosu, že z nejdrobnějších příčin mohou vyvstávat zničující účinky.
Vůbec se nedal vylučovat „návrat celosvětové hospodářské krize a zhroucení světového ekonomického řádu let 1929-1933.“
Rychlost ani rozsah událostí posledních měsíců mě tedy nijak nepřekvapily.
Před neblahým vývojem událostí, které se v dnes už globalizované ekonomice hromadily, skutečně varovala jen hrstka ekonomů, například laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001 Joseph Stiglitz a laureát z roku 2008 Paul Krugman.
Přes četné prognózy ekonomických expertů se krize neomezuje jen na finanční sektor.
Vyvolává naopak mohutné dopady na reálnou ekonomiku – obzvlášť tvrdě postihuje automobilový a chemický průmysl.
Na rozdíl od roku 1929 se dnes úvěry nepřiškrcují; právě naopak, do bank i do ekonomiky se pumpují veřejné peníze.
Tato opatření ale uspějí, jen nebudou-li se brát izolovaně a populisticky.
Je spíše zapotřebí, aby byla součástí přesvědčivého celkového plánu, který zkombinuje státní intervence s ulehčováním finančních břemen konkrétních občanů a s úsporami ve veřejných rozpočtech.
Nepředvídatelné zadlužování státu – na účet příštích generací – není ani životaschopné, ani etické řešení.
Naštěstí existují náznaky, že všeobecné smýšlení, které ke zrodu krize přispělo, se mění.
V bohatých průmyslových zemích se po éře cynického a krátkozrakého chování fixovaného na maximalizaci zisku možná ocitáme na počátku nového věku skromnosti a udržitelnosti.
Firmy jsou vystaveny sílícímu tlaku, aby jednaly mravně, a neetické obchodní chování se konečně trestá.
V listopadu 2008 jsem během přednáškového turné po Spojených státech měl možnost vidět, že si dnes mnozí lidé stěžují na převažující touhu po zisku v byznysu a na megalomanii v politice.
Jelikož trhy selhaly, výzvy k etičtější regulaci honby za ziskem se staly opodstatněnými nejen principiálně, ale i fakticky.
Etika ale není třešničkou na dortu, není pouhým podružným přílepkem k celosvětovému tržnímu hospodářství.
Nové finanční uspořádání, jehož se mnozí dovolávají a jehož je naléhavě zapotřebí, se musí opírat o etický rámec.
Neblahé lidské instinkty nenasytnosti a domýšlivosti lze zkrotit jedině pomocí určitých základních mravních norem.
Co by tento etický rámec měl zahrnovat?
Jeden oddíl Deklarace za světový étos, přijaté v Chicagu roku 1993 Parlamentem světových náboženství, říká následující:
„Ve významných prastarých náboženských a mravoučných tradicích lidstva nalézáme přikázání: Nepokradeš!
Anebo vyjádřeno kladně: Jednej čestně a spravedlivě!
Zamysleme se nově nad důsledky tohoto prastarého přikázání: Nikdo nemá právo okrádat ani nijak připravovat o majetek jinou osobu ani obec.
Nikdo taktéž nemá právo využívat svých majetků bez ohledu na potřeby společnosti a Země.
Být opravdově lidský v duchu našich velkých náboženských a etických tradic znamená následující:
• Ekonomické a politické moci musíme využívat ve službách lidstva namísto jejího zneužívání v bezohledných bitvách o nadvládu.
Musíme pěstovat ducha soucitu s těmi, kdo strádají, věnujíce obzvláštní péči dětem, seniorům, chudým, postiženým, uprchlíkům a lidem osamělým;
• Musíme rozvíjet vzájemnou úctu a ohleduplnost, abychom dospěli k rozumné rovnováze zájmů, namísto úvah pouze o neomezené moci a nevyhnutelných konkurenčních bojích;
• Musíme si cenit smyslu pro uměřenost a skromnost namísto nenasytné lačnosti po penězích, prestiži a spotřebě.
Chamtivostí lidé ztrácejí ‚duši‘, svobodu, vyrovnanost, vnitřní klid, tedy to, co je činí lidskými.“
Mnoho nadějí se dnes po celém světě upírá k prezidentu Baracku Obamovi, jenž vstupuje do úřadu prezidenta s mravním nárokem, který je na politika neobyčejně vysoký.
Samozřejmě, Obama není mesiáš.
Konat zázraky nedokáže.
Je však v postavení, v němž je s to definovat etický rámec rekonstrukce světového hospodářství.
S ohledem na tíživou – a bezprecedentní – přemíru problémů, s nimiž se Obama střetá doma i v zahraničí, nebude určitě schopen splnit všechna očekávání.
Nehodlám soudit jeho plány pro světovou ekonomiku, jak byly doposud přestaveny.
Je však jisté, že si mravní rozměr současné hospodářské krize uvědomuje: „Ve výsledku jde o jednu z hodnot: připisujeme hodnotu jen bohatství, anebo i práci, která jej vytváří?“
Strádání, které zakouší tolik lidí, vytváří tlak na reformu a Obama tyto tlaky bystře proměnil v politickou sílu.
To vše ukazuje, že víc než kdy dřív potřebujeme reflexi společných mravních hodnot, určitý světový étos.
Etika prioritizace při očkování proti covidu-19
MELBOURNE – Teď když se do života dostávají vakcíny proti covidu-19, zápasí tvůrci politik s otázkou, jak je rychle a spravedlivě rozdělovat.
Existuje široká shoda, že první by měli být očkováni zdravotníci, protože jsou nezbytní pro záchranu životů těch, kdo vlivem viru onemocní.
Rozhodování, kdo by měl přijít na řadu další, ale vyvolává výrazné debaty.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Jedním podstatným faktem je, že u lidí nad 65 let věku je oproti mladším lidem vyšší riziko, že na covid-19 zemřou, a u lidí nad 75 let je riziko ještě vyšší.
Dalším podstatným faktem je, že ve Spojených státech a některých dalších zemích mají příslušníci znevýhodněných rasových a etnických menšin nižší než průměrnou naději dožití, takže jejich zastoupení v segmentu osob nad 65 let je nepoměrně nižší.
Pokud upřednostníme seniory, podíl těch, kdo náleží k těmto menšinám, bude nižší než jejich zastoupení v populaci jako celku.
Ve světle mnoha znevýhodnění, která už příslušníci těchto menšin zakoušejí, se to zdá nespravedlivé.
Tento pocit neférovosti dal zřejmě popud Kathleen Doolingové, zdravotnické představitelce Center USA pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), k návrhu, aby se uplatnil jiný přístup.
V prezentaci předložené Poradnímu výboru CDC pro očkovací postupy Doolingová obhajuje, že před 53 miliony Američanů ve věku 65 let a víc by se měli očkovat „nepostradatelní pracující“, skupina čítající přibližně 87 milionů osob, přestože by důsledkem bylo o 0,5 % až 6,5 % víc zemřelých.
(Tento široký rozptyl odráží fakt, že dosud nevíme, zda vakcíny pouze předcházejí nemoci covid-19, anebo také brání tomu, aby se lidé virem SARS-CoV-2, který ji způsobuje, nakazili a přenášeli jej.)
Přístup odsouvající starší Američany k delšímu čekání na vakcínu na základě toho, že je mezi nimi nadpočet bělochů, by tudíž obětoval životy, aby se vyhnul zdánlivé nespravedlivosti toho, že přednost dostane skupina, v níž mají znevýhodněné rasové a etnické minority nepoměrně menší zastoupení.
To ale není všechno.
Slabší zastoupení těchto menšin v řadách osob starších 65 let je nevýrazné, ve srovnání s ohromně nadměrným zastoupením lidí ve věku nad 65 let mezi těmi, kdo na covid-19 zemřou.
Jak už poukázalo několik komentátorů, mimo jiné Matthew Yglesias a Yascha Mounk, upřednostnění nepostradatelných pracujících by proto zapříčinilo víc úmrtí i v řadách menšinových komunit, jimž by se údajně dostávalo spravedlivějšího zacházení.
Poradní výbor CDC odmítl návrh, aby přednost dostali všichni „nepostradatelní pracující“, a namísto toho skupinu zúžil na zhruba 30 milionů „nepostradatelných pracujících v první linii“, jako jsou záchranáři, učitelé a prodavači v obchodech s potravinami.
Kromě toho doporučil, aby do stejné prioritní skupiny byli zařazeni lidé ve věku 75 a více let.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Tato doporučení jsou kompromisem mezi upřednostněním nejohroženějších osob a všech nepostradatelných pracujících, ať už v první linii či nikoliv.
Je zjevně důležité zajistit bezpečí těm, kdo skutečně pracují v první linii, a udržet je v práci.
Zařazení osob ve věku od 75 let na podobnou prioritní úroveň bude znamenat, že na virus zemře celkově méně lidí i méně příslušníků znevýhodněných menšin.
Tato doporučení CDC nejsou závazná a státy mohou a měly by si je vycizelovat, jak s cílem přistupovat spravedlivě k menšinám, tak s cílem zachránit víc životů.
Vodítko k tomu, jak by toho bylo možné dosáhnout, v nedávné panelové diskusi o distribuci vakcín, pořádané listem The New York Times, poskytla Ngozi Ezikeová, ředitelka resortu zdravotnictví ve státě Illinois.
Podotkla, že existují zdravotní komplikace, u nichž se zásady pro léčbu rasových a etnických menšin liší od zásad, které platí pro bělochy.
Za příklad uvedla preventivní rentgenové vyšetření na rakovinu prostaty.
Jelikož je onemocnění běžnější u afroamerických mužů než u mužů bělošských, doporučuje se Afroameričany vyšetřovat už v mladším věku.
Cílem je rentgenovat každého, u něhož je taková míra rizika, při níž se screening považuje za smysluplný.
Pokud si USA ponechají současné očkovací priority, ale přidají zásadu stejného přístupu k osobám se stejnou mírou rizika, tvůrci politik budou muset odhadnout, v jakém věku jsou příslušníci afroamerické, hispánské a indiánské komunity ohroženi tímtéž rizikem jako 75letí Američané bělošského či asijského původu a pak rasu a etnicitu zohlednit při rozhodování, kdo má v jakém věku nárok na vakcínu.
Nemám údaje naznačující, jak velký rozdíl by tím mohl vzniknout, ale mohlo by to kupříkladu znamenat, že 72letý afroamerický muž by nárok na očkování měl, kdežto 74letý bělošský muž nikoliv.
Někdo možná namítne, že je to jakýsi rasismus naruby.
Není.
Za absence důkazů ke konkrétnímu jedinci se rasa využívá jako indikátor ohrožení virem.
Vůdčím principem není to, že by se příslušníci různých rasových a etnických skupin měli očkovat v počtech úměrných k jejich podílu ve společnosti jako celku.
To je eticky nepodstatné.
Cílem je zachránit víc životů, což by měl být náš prvořadý zájem.
Proč u COVID-19 uskutečnit expoziční testy na lidech
MELBOURNE/LOS ANGELES – Advokační skupina 1Day Sooner, která propaguje očkování, uveřejnila minulý měsíc otevřený dopis adresovaný Francisi Collinsovi, řediteli amerických Národních ústavů zdraví, v němž regulátory vyzvala, aby s cílem co nejdříve ukončit pandemii COVID-19 povolili humánní expoziční testy vakcín.
Při těchto testech by se plně poučeným dobrovolníkům vpíchly potenciální vakcíny (anebo placebo) a poté by byli „prověřeni“ záměrným vystavením viru SARS-CoV-2, který způsobuje nemoc COVID-19.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Ještě tento měsíc bude podobný dopis odeslán hlavám vládních rezortů zdravotnictví v několika zemích, kde se uskutečňuje výzkum v oblasti očkování proti COVID-19, a Kevě Bainové, předsedkyni Světového zdravotnického shromáždění, rozhodovacího orgánu Světové zdravotnické organizace.
V den, kdy byl otevřený dopis Collinsovi uveřejněn, uvedl Adrian Hill, ředitel Jennerova institutu při Oxfordské univerzitě a signatář dopisu, že věří, že humánní expoziční testy by byly v nadcházejících měsících „uskutečnitelné a poučné“.
Jennerův institut patří ke špičce v úsilí o vyvinutí vakcíny proti SARS-CoV-2 a Hillova slova jsou prvním prohlášením výzkumníka, které naznačuje podporu humánním expozičním testům.
Pracovní skupina WHO pro odborné vedení v oblasti humánních expozičních studií u COVID-19 v květnu uvedla, že by takové testy bylo „podstatně rychlejší provést“ než běžné terénní testy, při nichž musí výzkumníci čekat, až se dostatečný počet účastníků experimentu dostane do styku s virem, než mohou doložit, zda vakcína funguje.
Zdržení při vývoji vakcíny by mohlo znamenat statisíce zbytečných úmrtí, měsíce omezení pohybu osob navíc, vyšší nezaměstnanost a v mnoha zemích miliony lidí bez dostatku stravy.
Dopis podepsalo patnáct nositelů Nobelovy ceny, přes 50 profesionálních filozofů a řada dalších význačných intelektuálů.
Za pozornost stojí zapojení tolika filozofů, včetně těch, kteří často zaujímají protichůdné postoje k etice a neshodnou se ani na mnohém dalším.
Ne všechny otázky, jež expoziční testy vyvolávají, spadají do odbornosti vědců.
Filozofové či přesněji bioetici se zabývají etikou výzkumu, oborem zahrnujícím otázky ohledně mravní přípustnosti expozičních testů.
Ve svých etických úvahách, diskusích a v posledku úsudcích čerpají z informací, jež předkládají vědci.
Nemůžeme hovořit za všechny filozofy, kteří otevřený dopis podepsali, ale podle našeho názoru by plně poučení dobrovolníci měli mít možnost se přihlásit do potenciálně nebezpečného experimentu, který zkrátí dobu nezbytnou k zajištění účinné vakcíny pro všechny, kdo by mohli být vystaveni SARS-CoV-2.
Alternativou je, že virus bude dál příčinou mnohem vyšších hladin rizika pro jiné lidi, zejména zdravotníky, seniory a osoby se stávajícími zdravotními obtížemi, které u nich snižují naděje na přežití infekce.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Měli bychom být ve svém přístupu k riziku důslední.
V jiných oblastech života pokládáme za chvályhodné, když lidé na záchranu ostatních riskují vlastní život (třeba i jen vzdáleně).
U dárce ledviny je pravděpodobnost zhruba jedna ku 3300, že v důsledku dárcovství zemře, a přesto nás toto riziko nevede k zákazu ledvinového dárcovství.
Pravděpodobnost úmrtí u mladého a zdravého účastníka expozičních testů by byla nižší než jedna ku 10 000.
Toto uvažování vede mnohé etiky k závěru, že bychom mladým a zdravým lidem neměli zakazovat dobrovolnou účast na expozičním testování.
Právě naopak, měli bychom je chválit za to, že na záchranu druhých riskují vlastní bezpečí.
Je pravda, že rizika vystavení COVID-19 nejsou stejně dobře známá jako rizika darování ledviny.
Nicméně jestliže jsou si dobrovolníci této nejistoty vědomi, mnozí etici soudí, že riziko je přijatelné.
Můžeme je srovnat s dobrovolníky, kteří se zúčastnili nebezpečné záchranné operace – například mise, která v roce 2006 vysvobodila dva horníky uvězněné ve zlatém dole v tasmánském Beaconsfieldu.
Záchranáři neznali přesnou pravděpodobnost vážného zranění či smrti, přesto riziko podstoupili a byli oslavováni jako hrdinové.
K záchraně uvízlých horníků stačilo několik odvážných lidí.
Ke statisticky dostatečným testům vakcín však potřebujeme stovky, či dokonce tisíce dobrovolníků.
Naštěstí se už víc než 30 000 lidí ze 140 zemí přihlásilo k tomu, že se pro koronavirové expoziční testy dají k dispozici.
Měli bychom všichni přivítat jejich ochotu pomoci nám dostat se z nejhorší zdravotnické krize, s níž se svět potýká za posledních sto let.
Jsou randomizované experimenty se snižováním chudoby etické?
PRINCETON – Před měsícem získali Nobelovu pamětní cenu za ekonomii Abhijit Banerjee, Esther Duflová a Michael Kremer, tři průkopníci v oblasti využívání randomizovaných kontrolovaných zkoušek (RCT) v boji proti chudobě v nízkopříjmových zemích.
V rámci RCT výzkumníci náhodně vyberou skupinu lidí, kteří se stanou předmětem intervence, a kontrolní skupinu lidí bez intervence, načež porovnávají výsledky.
Vědci v oboru medicíny používají tuto metodu ke zkoušení nových léků či chirurgických postupů a výzkumníci v oboru boje proti chudobě ji používají vedle dalších metod ke zjišťování, která politika či intervence je nejúčinnější.
Díky práci Banerjeeho, Duflové, Kremera a dalších se RCT staly účinným nástrojem v boji proti chudobě.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Využívání RCT však vyvolává etické otázky, protože tyto zkoušky vyžadují nahodilý výběr, kdo získá nový lék nebo pomoc, přičemž osoby v kontrolní skupině často žádná intervence nečeká nebo je horší kvality.
Proti tomu by se dala vznést zásadní námitka v souladu s Kantovým tvrzením, že je vždy špatné využívat lidské bytosti jako prostředku na cestě k cíli; kritikové tvrdí, že RCT „obětují blaho účastníků studie v zájmu ‚poznání‘“.
Odmítnutím všech RCT z výše uvedených důvodů by se však zároveň vyloučily klinické zkoušky, na jejichž základě vyvíjí moderní medicína nové metody léčby.
V rámci RCT se pacienti v kontrolní i léčebné skupině dozvědí, oč ve studii půjde, dobrovolně se do ní přihlásí a mohou kdykoliv odejít.
Bránit lidem, aby se sami rozhodli k účasti na takových zkouškách, by bylo přehnaně paternalistické a porušovalo by to jejich osobní svobodu.
Méně extrémní verze kritiky tvrdí, že zatímco lékařské RCT se provádějí pouze v případech, kdy existují skutečné pochybnosti o výhodách léčby, mnohé rozvojové RCT testují intervence typu hotovostních převodů, které jsou evidentně lepší než nic.
Neměla by se v takovém případě léčba jednoduše poskytnout?
Tato kritika nebere v potaz dva ohledy.
Za prvé není vždy zřejmé, co je lepší, a to ani u zdánlivě jasných případů, jako je tento.
Než například závěry RCT prokázaly opak, panovaly obavy, že hotovostní transfery vedou ke konfliktům a alkoholismu.
Za druhé v mnoha rozvojových prostředích není dost prostředků na to, aby se pomohlo každému, což vytváří přirozenou kontrolní skupinu.
A stejně tak platí, že ve světě omezených zdrojů nezáleží na tom, zda je intervence lepší než nic; dárci a politici potřebují vědět, o kolik je lepší a za jakou cenu.
Rozvojové RCT tak využívají obecnější pojem nejistoty, který zahrnuje i velikost a náklady účinků intervence.
Bylo by neetické poskytovat léčbu, která „funguje“, pokud je mnohem méně nákladově efektivní než životaschopná alternativa, a tudíž z ní může mít prospěch méně lidí.
Třetí verze etických námitek zní tak, že účastníky mohou RCT ve skutečnosti poškodit.
Hotovostní převody by například mohly vyvolat cenovou inflaci, takže by nepříjemci mohli zchudnout, případně propadnout závisti a pocitu neštěstí.
Takové dopady by přitom mohly zasáhnout i lidi, kteří s účastí na studii nikdy nesouhlasili.
Taková kritika je možná nejzávažnější, avšak ani ona nečiní RCT obecně neetickými.
Všeobecně se pokládá za přijatelné vystavit účastníky výzkumu určitému riziku újmy.
Etické posudkové komise poměřují rizika studií s jejich potenciálními přínosy.
Lékařský výzkum je podobný: princip „neuškoď“, jímž se lékaři řídí v klinické praxi, zde nahrazuje slabší požadavek minimalizovat rizika a maximalizovat přínosy ve výzkumných studiích.
Potenciální účastníci se o nich přitom dozvídají, aby mohli učinit informované rozhodnutí, zda budou ve studii pokračovat.
Angus Deaton, jiný nositel Nobelovy ceny za ekonomii, nedávno (spolu s dalšími) poznamenal, že některé RCT zaměřené proti chudobě zahrnují lidi, kteří nevědí, že jsou součástí zkoušky, ale přesto jí mohou být ovlivněni.
To vyvolává další etické obavy.
V reakci na to bychom si měli uvědomit, že tyto RCT často testují programy, které už vlády, nevládní organizace a firmy beztak zavádějí.
Je důležité chápat, zda a jak tyto programy ovlivňují nezúčastněné osoby.
Pokud například RCT zjistí, že intervence vážně poškozuje nepříjemce, může to zabránit v jejím rozšíření, čímž se celková škoda podstatně sníží.
Za druhé i RCT, které způsobí určitou škodu nezúčastněným stranám a netestují přímo programy, jež by mohli zavádět politici, mohou být přípustné, pokud je jimi vytvořený přínos výrazně vyšší než náklady.
Filozof Derek Parfit si klade otázku, zda může člověk uvězněný v hroutící se budově zlomit nic netušící cizí osobě prst, aby zachránil život dítěte.
Většina lidí se shodne, že „zneužití“ cizí osoby tímto způsobem je eticky přípustné.
Podobně i RCT čas od času odhalí intervence, které jsou desetinásobně nebo i tisícinásobně účinnější než jiné.
Tato odhalení umožňují politikům zachránit nebo zlepšit životy mnoha lidí tím, že vyberou nejúčinnější intervence.
Využívání RCT je proto eticky přípustné a my tvrdíme, že dokonce může být eticky žádoucí.
Etika RCT v rozvojových zemích je nicméně křehká a někteří kritikové tvrdí, že RCT sice mohou být teoreticky etické, ale v praxi tomu tak není.
Když výzkumníci pocházející obvykle z bohatých zemí provádějí experimenty s chudými a na chudých, zjišťují, že zde existuje značná asymetrie pravomocí a výsad.
Většinou potřebují souhlas nezávislých etických posudkových komisí, a to jak ve vlastní zemi, tak v zemi, kde se studie provádí.
Je to nesmírně důležitá pojistka, která zajišťuje, že se etické standardy nebudou vnucovat ze zahraničí.
Ekonomka Světové banky Oyebola Okunogbeová nedávno naznačila, že pokud takový lokální dohled není k dispozici, měli by výzkumníci hledat jiné způsoby, jak si ověřit etičnost svých studií na místní úrovni.
Ankur Sarin z Indického institutu managementu zase navrhl, aby etické posudkové komise vysvětlovaly svá rozhodnutí veřejně.
Domníváme se, že oba tyto návrhy jsou dobré.
Noví nositelé Nobelovy ceny přispívají k řešení tím, že zpřístupňují příležitosti ke vzdělání příští generaci výzkumníků v rozvojových zemích.
Nový program, který vznikl v Massachusettském technologickém ústavu (MIT) s přispěním Banerjeeho a Duflové, nabízí plně hrazené magisterské studium ekonomie občanům z rozvojových zemí, kteří prokázali svůj potenciál v internetovém kurzu – žádný středoškolský diplom zde není zapotřebí.
Dohoda EU-Čína pro dobu dávno minulou
WASHINGTON, DC – Na konci minulého měsíce Evropská unie a Čína uvolnily nové podrobnosti o Komplexní dohodě o investicích (KDI), již uzavřely v prosinci.
Na papíře vyjednavači EU dosáhli pokroku v důležitých oblastech jako přístup na trh, liberalizace investic a udržitelný rozvoj.
Dokáže ale postupná bilaterální dohoda jako KDI skutečně řídit ekonomické vztahy s dnešní Čínou?
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Jistě, EU si zajistila přístup na trh v důležitých sektorech – včetně elektromobilů, cloud computing, finančních služeb a zdravotní péče – zejména prostřednictvím uvolnění restrikcí u vlastního jmění.
Podrobné přílohy k dohodě ale nebyly ještě zveřejněny a teprve se uvidí, kolik z těchto závazků je úplně nových.
Je možné, že dohoda převážně kodifikovala kroky, které už Čína učinila s cílem posílit přístupnost trhů, ať už skrze své vlastní investiční zákony a podzákonné normy, anebo ad hoc způsobem.
Nadto byť restrikce vlastního jmění představují pro přístup na trh nelehkou překážku, nejsou překážkou jedinou.
Zahraniční společnosti se často potýkají se sérií dalších regulatorních zátarasů, které lze odstranit jedině získáním souhlasů od řady čínských vládních agentur – což je nezřídka zdlouhavý a ubíjející proces.
Podle nejnovějšího průzkumu, který loni na jaře uskutečnila US-China Business Council, je získávání povolení a souvisejících souhlasů pro americké firmy působící v Číně šestou největší těžkostí.
Každopádně obsah KDI je jen jedna část příběhu: Čína často bilaterální závazky přehlíží.
Dobrým příkladem je Austrálie.
Navzdory komplexní bilaterální dohodě o volném obchodu Čína nedávno zatížila restrikcemi dovoz australského vína, ječmene a uhlí, vedle dalších produktů, a to v zásadě kvůli politické ukřivděnosti.
(Číny se například dotklo rozhodnutí Austrálie nevpustit čínský gigant Huawei do tamní sítě 5G, jakož i její výzvy k nezávislému vyšetření původu pandemie covidu-19.)
Austrálie přitom není ojedinělý případ.
Když se Jižní Korea v roce 2016 rozhodla umístit na své území americký systém protiraketové obrany, Čína na ni uvalila těžké ekonomické sankce, navzdory bilaterální dohodě o volném obchodu, která vešla v účinnost rok předtím.
Jestliže čínské orgány neváhají své obchodní závazky odhazovat, jaký má smysl si je zabezpečovat?
Snaha KDI vypořádat se s deformacemi trhu zapříčiněnými aktivistickým přístupem čínské vlády ke správě ekonomiky je neméně pochybná.
Jelikož čínské firmy pobírají značné subvence a další veřejnou finanční pomoc, je pro zahraniční společnosti čím dál těžší s čínskými firmami soutěžit, v Číně i ve třetích zemích.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Tento trend bude pokračovat.
Čínský prezident Si Ťin-pching loni v červenci přislíbil „posílit finanční podporu tržních aktérů“ a poznamenal, že státní podniky „by měly hrát hlavní roli v roztáčení kol ve všech typech podniků po proudu i proti proudu v dodavatelském řetězci“.
K řešení těchto distorzí KDI obsahuje ustanovení o posílení transparentnosti subvencí souvisejících se službami.
Její mechanismus pro rozhovory o dalších škodlivých subvencích – kde tkví část největších problémů – je však nevymahatelný.
Navíc ačkoliv jsou pravidla KDI pro státní podniky přísnější než ta, která uplatňuje Světová obchodní organizace, jsou slabší než pravidla obsažená v Komplexní a progresivní dohodě o Transpacifickém partnerství.
Aby bylo uzavírání obchodních a investičních dohod s Čínou smysluplné, jsou nezbytná robustnější ustanovení právě v těchto oblastech.
Poslední zásadní slabina KDI souvisí s ustanoveními o pracovní síle v oddílu o udržitelném rozvoji.
Konkrétně Čína nabídla jen vágní a nevymahatelný závazek, že bude „vyvíjet ustavičné a setrvalé úsilí“ o dosažení ratifikace dvou podstatných úmluv Mezinárodní organizace práce (ILO), které se věnují nucené práci.
Nenechme se mýlit: při vysoce centralizovaném čínském vládnutí by tamní vůdci dokázali úmluvy ILO rychle ratifikovat.
Oni prostě nechtějí.
Čínští předáci dosud důsledně vzdorují mezinárodním závazkům, které povolují dotíravé inspekce, mimo jiné v reakci na čím dál hrůznější zprávy o nucené práci ujgurských muslimů v Sin-ťiangu.
Poněvadž otázka nucené práce byla údajně poslední, co bylo při vyjednávání o KDI urovnáno, zdá se zřejmé, že ke zpečetění dohody bylo nutné, aby EU u této stěžejní lidskoprávní otázky ustoupila.
Co za to získala?
Tato skromná a postupná dohoda zajistí Evropě jen omezené hospodářské přínosy.
KDI možná dávala smysl v roce 2013, kdy vyjednávání začala.
Rozhodně ale není vybavena k řešení výzev, jež Čína představuje pro globální ekonomiku dnes.
Právě naopak, může dodat Číně svaly k odmítání mezinárodních výzev ke smysluplné reformě.
Ostatně byla uzavřena krátce před inaugurací amerického prezidenta Joea Bidena, přestože Bidenův tým dával najevo znepokojení.
V tomto ohledu by mohla komplikovat úsilí nové americké administrativy ustavit koalici podobně smýšlejících zemí, aby se vypořádaly s výzvami, jež Čína představuje.
KDI je v nejlepším případě příliš málo příliš pozdě.
Totéž platí pro obchodní dohodu „první fáze“, kterou dojednala administrativa Donalda Trumpa a která vešla v účinnost před rokem.
Namísto řešení zásadních otázek vládních subvencí a úlohy státních podniků, které pokřivují trh, Trumpova administrativa prohlásila, že budou obsaženy ve vyjednáváních „druhé fáze“, která nikdy nezačala.
Až se budou Evropský parlament a členské státy EU rozhodovat, zda KDI schválit, měly by se dlouze a důkladně zamyslet nad zkušenostmi s tím, jak Čína nedbá na své obchodní a investiční závazky, neformálními a neprůhlednými způsoby osekává přístup zahraničních subjektů na trh a bezostyšně pošlapává lidská práva.
Takové poctivé zhodnocení by dospělo k jasnému závěru: bilaterální dohody nestačí.
Po čtyřech letech Trumpova programu „Amerika na prvním místě“ je pochopitelné, že někteří v EU chtějí předvést, že jejich blok má „strategickou autonomii“ jednat po svém.
Pokud jsou však vodítkem dějiny, žádná jednotlivá ekonomika nedokáže Čínu přimět ke změně nejproblematičtějších aspektů jejího chování, od přemrštěných subvencí a nadměrných průmyslových kapacit až po porušování lidských práv. Společný přístup, ukotvený v účinné transatlantické spolupráci, má alespoň nějakou šanci na úspěch.
Evropa se musí stát globální mocností v oblasti klimatu
BRUSEL – Svět netrpělivě sleduje zavádění očkovacích látek proti onemocnění COVID-19 a po roce omezení volného pohybu osob očekává návrat k normálu.
Vakcínu proti jiné hrozbě, před kterou jako lidstvo stojíme – proti změně klimatu – však nikdy mít nebudeme.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Apokalyptické záběry lesních požárů v Kalifornii a ničivých záplav v Bangladéši jsou předzvěstí toho, co nás čeká, pokud se nám nepodaří klimatickou krizi řešit.
Bez drastických opatření budou takové katastrofy řádit stále častěji a budou čím dál tím ničivější.
Změna klimatu je navíc jednou z největších geopolitických výzev, kterým čelíme.
Jako multiplikátor konfliktů podněcuje sociálně-politickou nestabilitu, vytváří migrační tlaky, zhoršuje globální nespravedlnost a ohrožuje lidská práva a mír, a to zejména v nestabilních státech.
Klimatologové jasně uvedli, že pro omezení nárůstu průměrné globální teploty na 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí – což je cíl Pařížské dohody – může svět vypustit už jen 580 gigatun oxidu uhličitého.
To je náš uhlíkový rozpočet – jednou provždy.
Při současné globální míře emisí v množství přibližně 37 gigatun za rok však tento svůj rozpočet vyčerpáme do roku 2032.
Musíme proto neprodleně dekarbonizovat.
Vzhledem k tomu, že svět se již oteplil o 1,1 °C, přičemž v mnoha regionech byly teploty ještě mnohem vyšší, máme v příštím desetiletí poslední šanci tento problém řešit.
Evropská unie je v této otázce již několik desetiletí světovým lídrem a od svých ambicí neustoupila ani během koronavirové krize.
EU mimo jiné zahájila program, který místopředseda Evropské komise Frans Timmermans právem označil za „nejzelenější stimulační plán na světě“.
Prostřednictvím Zelené dohody pro Evropu EU rovněž navýšila svůj cíl snížení emisí do roku 2030 na 55 % a zavázala se do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality.
Na podporu tohoto úsilí se členské státy dohodly na přeměně Evropské investiční banky (EIB) na klimatickou banku EU.
Jak je uvedeno v plánu pro klimatickou banku na období 2021–2025, cílem skupiny EIB je mobilizovat mezi lety 2021 a 2030 investice ve výši 1 bilionu EUR (1,2 bilionu USD) na opatření v oblasti klimatu a environmentální udržitelnosti.
Jde o první mezinárodní rozvojovou banku na světě, jejíž operace budou plně v souladu s Pařížskou dohodou.
Pro dosažení skutečné účinnosti však musí toto vnitřní úsilí Evropy doprovázet proaktivní zahraniční politika.
Ve světě, v němž se EU podílí na celosvětových emisích necelými 8 %, se naše úsilí v oblasti klimatu nemůže omezovat na náš kontinent.
Pokud dovolíme, aby rostoucí poptávku po energii v Africe a v některých částech Asie pokrývaly další uhelné a plynové elektrárny financované Čínou nebo jinými zeměmi, naše naděje na omezení globálního oteplování se doslova rozplyne jako dým.
Musíme naše globální partnery přesvědčit, aby si naše ambice vzali za své, a musíme je přimět k přijetí nezbytných opatření nebo jim v tom pomáhat.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Za tímto účelem se Evropa bude muset celou svou hospodářskou a diplomatickou vahou postavit za klimatickou otázku a stát se globální mocností, pokud jde o diplomatickou činnost v oblasti klimatu.
Musíme úsilí v oblasti klimatu propojit s reálnou politikou a uznat nesporné vazby mezi inovacemi a udržitelným rozvojem.
Pouze prostřednictvím inovací můžeme zajistit budoucí konkurenceschopnost Evropy a řešit klimatické výzvy uvnitř Unie i za jejími hranicemi.
A pouze prostřednictvím inovací a zelených investic můžeme posílit ekonomickou odolnost v Africe i jinde.
Evropa disponuje nástroji k tomu, aby dokázala dosáhnout změny v celosvětovém měřítku.
EU si může jako jeden z největších světových trhů a obchodních bloků určovat pravidla a normy pro dovážené zboží a služby.
Máme již celou řadu obchodních dohod a strategických partnerství se zeměmi a regiony na celém světě a EU a její členské státy jsou společně největším světovým dárcem rozvojové a humanitární pomoci.
Díky EIB má EU navíc k dispozici největšího multilaterálního věřitele.
Kapacita EIB je nutně zapotřebí.
Podle Konference OSN o obchodu a rozvoji je pro dosažení našich cílů v oblasti klimatu a udržitelného rozvoje do roku 2030 nutné zacelit roční investiční mezeru ve výši přibližně 2,5 bilionu EUR.
Nikde nemůžeme spoléhat pouze na veřejný sektor, zejména však ne v méně rozvinutých regionech.
EIB sehrává jako instituce veřejného financování a průkopník v oblasti zelených dluhopisů důležitou úlohu jak při přesměrování soukromých finančních prostředků na udržitelné investiční projekty na celém světě, tak při zajišťování (prostřednictvím svých odborných znalostí v oblasti bankovnictví a technických oborů) toho, aby všechny projekty byly smysluplné z ekonomického hlediska.
EU musí k získání globálního vlivu důrazně využívat všech nástrojů, které má k dispozici.
Například veškeré současné úsilí EU o řešení sociálních a hospodářských škod způsobených onemocněním COVID-19 v sousedních regionech by mělo být koncipováno a realizováno se zřetelem k širší agendě v oblasti klimatu.
Kromě toho by ostatní rozvojové banky měly následovat příkladu EIB a uvést své operace do souladu s cíli Pařížské dohody, aby se ustálily modely rozvoje vyznačujícího se nízkými emisemi a odolností vůči změně klimatu (nebo aby se alespoň předešlo narušení ekologické transformace).
Klíčovým milníkem pro zvýšení globálních ambicí bude konference OSN o změně klimatu (COP26), která proběhne v listopadu v Glasgow.
Na rozdíl od předcházejících konferencí smluvních stran se bude méně jednat o nových mnohostranných pravidlech a více o tom, jak zajistit, aby co nejvíce zemí – zejména velcí producenti emisí – posílilo své závazky.
Příští týden budou ministři zahraničních věcí EU diskutovat o tom, jakým způsobem zajistit úspěch v Glasgow a jak rozvíjet naši diplomacii v oblasti klimatu a energetiky s cílem podpořit vnější rozměry Zelené dohody pro Evropu.
Urychlení opatření v oblasti klimatu a řízení transformace energetiky musí být jádrem zahraniční politiky EU a naší spolupráce s partnery z celého světa a v tomto ohledu vítáme zásadní rozhodnutí prezidenta Bidena znovu se připojit k Pařížské dohodě.
To, co děláme dnes, vytyčí směr pro nadcházející desetiletí.
Máme v úmyslu dosáhnout toho, aby se rok 2021 stal rozhodným rokem, v němž se Evropa celou svou diplomatickou a finanční vahou postaví za celosvětový boj proti změně klimatu.
Jak uvedl generální tajemník OSN António Guterres, jedná se o „určující výzvu naší doby“.
Lídři EU musí ubránit zelenou linii
PAŘÍŽ – Historici se za rokem 2020 budou nepochybně ohlížet jako za zlomovým bodem pro Evropskou unii.
Který ze dvou soupeřících titulků však tento rozhodující okamžik popíše?
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Na jedné straně by letošek mohly vystihovat sváry a dezintegrace: odchod Spojeného království z EU, spory nad přístupy k migraci, blokace rozpočtu EU a fondu zotavení z covidu-19 ze strany Maďarska a Polska kvůli nové podmíněnosti výplat unijních fondů vládou práva.
Na druhé straně by rok 2020 mohl do dějin vejít jako doba, kdy se Evropa konečně rozhodla usilovat o zelenou, dekarbonizovanou ekonomiku, obnovený smysl pro solidaritu a hlubší integraci s cílem formovat své hospodářské oživení.
Vzhledem k zásadnímu zasedání Evropské rady, které proběhne tento týden, bude na hlavách států a vlád EU, aby rozhodly, zda zachovají věrnost hodnotovému jádru Unie.
Francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová se letos na jaře dohodli na vytvoření fondu pro oživení, čímž položili základ pro budoucnost Evropy.
Tento návrh představoval značný odklon od tradičního přístupu EU, zejména z německé perspektivy, protože předpokládal společné půjčky a transferovou unii nad rámec stávajícího rozpočtu EU.
Tento francouzsko-německý průlom se jevil jako hlasité potvrzení evropské zelené dohody a cíle dosáhnout do poloviny století čistých nulových emisí.
Evropské komisi umožnil navrhnout Next Generation EU, program grantů a půjček v hodnotě 750 miliard eur určených k řešení zvýšené zátěže, již Evropě – zejména jižním členským státům – působí covid-19.
Po jednom z nejdelších summitů Evropské rady v dějinách lídři EU letos v létě přijali priority a postupy rámce, který se rovná obřímu balíku pro oživení v hodnotě 1,8 bilionu eur.
Tato červencová dohoda ale obsahovala dvě stěžejní ujednání, týkající se klimatické politiky a vlády práva, které určily podmínky pro uvolňování těchto financí.
Na naléhání Evropského parlamentu bylo poté ještě ujednání o vládě práva posíleno.
Program Next Generation EU si vzhledem k jeho symbolické hodnotě pro EU a nezbytnosti pro jižní členské státy brzy vzaly na mušku Polsko a Maďarsko.
Tyto dvě země, znepokojené, že mechanismus zohledňující vládu práva by odhalil tamní vládou posvěcené zneužívání fondů EU, a tedy že by omezil sumu, již získají z unijní pokladny, vetovaly jedno z ujednání („rozhodnutí o vlastních zdrojích“), které je nezbytné pro schválení sedmiletého rozpočtu a fondu oživení EU.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
To je pro Polsko a Maďarsko riskantní sázka, jelikož kohezní fondy EU v letech 2015-17 financovaly většinu jejich veřejných investic (víc než tři pětiny v Polsku a přes 55 % v Maďarsku).
Nicméně vyděračství těchto dvou zemí vyústilo v pat vyvolávající politická pnutí před summitem, jenž proběhne tento týden a musí také schválit nový cíl snížit emise o 55 % do roku 2030.
Summit přichází právě ve chvíli, kdy se s křišťálovou jasností ukazují přínosy fondu oživení.
EU prodala svůj nový desetiletý dluhopis s výnosem -0,24 %.
Itálie své desetileté dluhopisy prodala s výnosem 0,76 %.
Tyto emise dluhopisů přitom zdaleka nepokrývají poptávku zájemců.
Prostřednictvím dluhopisů pro zotavení navíc spěje vpřed mutualizace dluhu, neboť emisí společného dluhu vzniká bezpečné evropské aktivum.
Tím se také vyvíjejí základy rozhodovacího rámce pro fiskální politiku na evropské úrovni.
Důvěra trhů v EU náležitě vzrostla.
Při subtilnějším pohledu společná fiskální aktivita zakotvená v Next Generation EU dodává legitimitu rázným opatřením (ve formě nákupů aktiv), jež uskutečňuje Evropská centrální banka, čímž v reakci na krizi covidu-19 fakticky vzniká koordinace v oblasti měnové politiky.
Ti, kdo chtějí Maďarsku a Polsku ustoupit, se zaměřují na pokrok, jehož bylo dosaženo u ztenčování rozpětí mezi úrokovými sazbami, jež platí členské státy na jihu a na severu.
Tvrdí, že toto nové ekonomické sblížení, vyvolané programem Next Generation EU, by se nemělo ohrožovat kvůli mechanismu vlády práva.
Zejména z pohledu jižních členských států a za situace, kdy na Evropu doléhá děsivá druhá vlna covidu-19, se upuštění od ujednání o podmíněnosti jeví jako nejméně špatné východisko.
Jenže ústupek vyděračství by vážně podlomil věrohodnost EU a oslabil posílenou důvěru globálních finančních trhů v její budoucnost a v budoucnost eura.
Otevřely by se dveře dalším zpátečnickým vetům u opatření, jichž je zapotřebí k upevnění demokratického modelu EU a dosažení klimatické neutrality do roku 2050.
Mohutný apetyt finančních trhů po zelených dluhopisech emitovaných EU by opadl, takže by vzrostly výpůjční náklady a nákupy dluhopisů uskutečňované ECB by také mohly utrpět kolaterální škodu.
Na summitu Evropské rady tento týden musí lídři bojovat za finanční budoucnost EU, zelenou dohodu, solidaritu mezi našimi národy a demokratickou volbu.
V době, kdy píšeme tato slova, se objevují zprávy, že s Maďarskem a Polskem byl dojednán kompromis.
Pokud je to pravda, nesmí takový kompromis nijak slevit ze slibů učiněných v červenci při zrození fondu oživení.
Vždyť nejjistějším způsobem jak podlomit rašící důvěru finančních trhů v EU a její finance je kompromitovat právě ty hodnoty a podmínky, o něž se takové naladění trhů opírá.
Nesmyslné cíle pro evropské deficity?
BRUSEL – Fiskální pravidla Evropské unie prošla v posledních letech několika velmi potřebnými zlepšeními, avšak musí se udělat mnohem více.
Nejenže fiskální politika EU trpí malou ujasněností v klíčových otázkách, ale zůstává také přehnaně zaměřená na krátkodobá hlediska, což se odráží v jejím zbytečném důrazu na nominální cíle pro deficity v rámci ročních rozpočtových cyklů.
Všechny státy EU mají jistě opravdový zájem na trvalé fiskální udržitelnosti ostatních členů.
Roční deficity jsou však špatnou aproximací pravděpodobnosti, že jeden člen bude možná muset splácet dluh za druhého.
Skutečnost, že se dnes lze odvolat na výjimečné okolnosti a rozložit zátěž jakýchkoliv potřebných reforem na déle než jeden rok, je jistě prospěšná.
Neeliminuje však důraz na krátkodobost obsažený ve fiskálních pravidlech EU.
Na plně integrovaném trhu by roční financování státních deficitů nemělo být problémem za předpokladu, že skladba dluhu je trvale udržitelná.
Proto by se EU měla snažit o vytvoření takového fiskálního rámce, jehož jediným cílem bude zajištění, aby byly dluhy členských zemí trvale udržitelné.
Tento cíl by byl z podstaty věci orientovaný na jednotlivé státy zvlášť.
Nevyžadoval by v každém jednom roce a v každé jedné zemi uměle stanovený deficit pod hranicí 3% HDP.
Vyžadoval by však důmyslnější analytický rámec, než je ten současný, jenž rozlišuje mezi zeměmi jen na základě toho, zda splňují strop veřejného dluhu, který EU stanovila na 60% HDP.
Eurozóna je v mnohem lepší pozici řídit fiskální tlaky, než byla kdysi.
Program „přímých měnových transakcí“ Evropské centrální banky představuje pro udržitelnost dluhu důležitou hráz.
A bankovní unie by po svém dokončení měla zvládat riziko finanční krize a nákazy.
Kvantitativní uvolňování ECB zase snížilo obavy, že vládám dojdou peníze, alespoň prozatím.
Snaha zvýšit flexibilitu těchto pravidel je sice vítaná, avšak nedostatky přetrvávají, zejména vzhledem k faktu, že makroekonomické dopady změn pravidel se kvůli rizikům spojeným s implementací obtížně kvantifikují.
Například není jasné, jak se vyrovnat se skutečností, že rozhodnutí větších zemí vytvářejí větší pozitivní i negativní externality než rozhodnutí jejich menších kolegů, což zakládá důvod k odlišnému přístupu k partnerům v měnové unii, kteří by si měli být rovni.
Stejně tak není zřejmé, jaký dostala Evropská komise prostor k samostatnému jednání, aby tyto výsledky řešila.
Především však musí být dlouhodobé fiskální vyhlídky plně ukotvené v EU i jejích členských státech.
Instituce se budou muset přeorganizovat tak, aby se tomuto přístupu přizpůsobily, vyřešily některé nejednoznačnosti v současném rámci, a přitom se vyhnuly diskriminaci či politizaci.
Jedním z možných nástrojů, jak toho dosáhnout, jsou nezávislé rady, které jsou dnes v souladu s takzvaným fiskálním kompaktem EU ve všech státech eurozóny povinné.
Tyto rady mají za úkol vyhodnocovat přesnost makroekonomických předpovědí, dohlížet na dodržování cílů a zajišťovat dlouhodobou fiskální udržitelnost.
Stále však není jasné, jak zapadnou do celkového fiskálního rámce; složitost pravidel EU totiž může omezit funkčnost těchto rad.
Fiskální rady by se neměly stavět do pozice, v níž se budou snažit interpretovat literu fiskálního kompaktu.
Mnohem lepší by bylo pověřit je jediným úkolem: hodnotit dluhovou udržitelnost a poskytovat v tomto směru rady vládám.
Jejich doporučení by měla být závazná, ale zároveň by se měla zaměřovat na střednědobý horizont, nikoliv na roční fiskální výstupy.
V několika případech by fiskální rady mohly stanovit ještě přísnější podmínky, než jaké předpokládají současná pravidla EU, avšak tyto podmínky by se omezovaly na vynucení strukturální rovnováhy, kterou všechny signatářské země fiskálního kompaktu zakotvily do své ústavy či stejně závazného zákona.
V jiných případech budou doporučení rad v jednoletém horizontu pravděpodobně volnější než současná pravidla EU.
Tak či onak, doporučení by měla tu výhodu, že by byla lépe přizpůsobená místním potřebám – zejména v případě, že se rady zodpovídají národním parlamentům.
Nejlepším způsobem, jak zachovat nezávislost rad, by bylo jejich sledování shora dolů a kontrola na úrovni eurozóny, například zřízením Evropské fiskální rady, která by nesla zodpovědnost za to, že každá národní rada plní svůj mandát.
Evropská fiskální rada by měla pravomoc vyžadovat kvalitnější hodnocení fiskální trajektorie a požadavků určité země.
Díky této omezené pravomoci by nebylo zapotřebí, aby se rada někomu zodpovídala nebo byla demokraticky legitimizována na evropské úrovni.
Kromě toho, že by tato struktura řízení upřednostňovala dlouhodobou perspektivu, odpovídala by i na některé otázky, které jdou ruku v ruce se zvýšenou flexibilitou.
Nezávislé národní instituce by měly lepší pozici nejen k tomu, aby vyhodnocovaly rizika spojená s implementací, ale také aby prosazovaly strukturální reformy.
Takový systém by navíc obnášel jen malé riziko diskriminace menších zemí.
Jakmile by národní vlády převzaly zodpovědnost za celoevropský cíl trvalé fiskální udržitelnosti, roční rozpočtové cíle stanovené EU by začaly být překonané a v tu chvíli by se od nich mělo zcela upustit.
Rozšíření EU – možnosti a omyly
CAMBRIDGE: Skrznaskrz celou Latinskou Amerikou sílí tlaky na větší zapojení USA do regionální integrace kontinentu.
Nastávající president Mexika, Vincente Fox, učinil z integrace volného trhu práce velmi důležitou položku své agendy.
Argentina zase doufá, že se jí podaří dosáhnout dohody o volném obchodu coby nástroje silnějšího spojení se Spojenými státy, přinejmenším v očích investorů, a proto se také rozhodla snížit prémiové příplatky na kapitálové investice, které byly jen nedávno zavedeny.
V Asii, oslabené finanční krizí z roku 1997, se dostává do popředí Japonsko, které začíná výrazně podporovat regionální ekonomickou integraci.
Mezi regionálními cedulovými bankami byly dohodnuty úvěrové podmínky a některé asijské ekonomiky nabídly váhavému Japonsku dohody o volném obchodu.
Jihokorejci, kteří se japonského přístupu obávají, zase tlačí na měnovou integraci.
Nicméně v Evropě stále zůstává nejsilnějším pokusem o regionální integraci výhlídka na to, že se Evropská unie otevře Východu.
Po jižní vlně (Portugalsko, Španělsko a Řecko), ke které došlo před dvaceti lety, zahrnuje nová vlna 10 postkomunistických zemí v různých stádiích vývoje.
Těmi nejprominentnějšími, alespoň co se týče ekonomické velikosti a vlastní blízkosti, jsou Polsko, Maďarsko a Česká republika.
Ovšem celý seznam jde hluboko do balkánských zemí a zahrnuje také Rumunsko, a kdo ví, snad i Turecko je možné počítat za potencionálního člena EU.
EU a kandidátské země:
Populace HDP na hlavu (Index PPP, EU: 100)
Evropská unie 375 100
10 východoevropských kandidátů 103 34,3
Turecko 63 31
Evropa se na otevření na Východ nijak netěší; a to i přes to, že od roku 1989 dosahuje export do východoevropských zemí skvělých výsledků.
Rovněž zpracovatelská výrova je celkem úspěšná.
Nicméně integrace samotná je něco zcela jiného, zejména pokud se týče také volného pohybu pracovní síly, spoluúčasti na bohaté evropské sociální síti a přístupu k systému evropských dotací.
Východ pochopitelně cítí, že připojení nebude nikdy dostatečně rychlé; Západ zase, nemluvě o teoretické nevyhnutelnosti, si přeje, aby byl schopen nalézt správnou cestu ven z tohoto problému.
Ale rozšíření se stalo Evropě osudem, bez ohledu na vysokou nezaměstnanost (tj. stav, kdy jsou lidé placeni, aby nepracovali), a bez ohledu na evropské zemědělské ochranářství a regionální dotace.
Východ už klepe na dveře a všichni vědí, že pokud jim někdo neodpoví a nepozve dál, prostě přeskočí plot.
Na Východě není pochyb o výhodách, jež budou z připojení k Západu plynout; každý ví, že přístup na trhy a dosah kapitálu může zemi jen prospět.
Zbývající pochybovači by se měli podívat do Mexika a na úžasný úspěch jeho severních regionů profitujících z integrace se Spojenými státy.
Ani na americké straně není vidět žádných známek neklidu – dlouho předvídaný „obrovský odliv pracovních míst na Jih“ se totiž nekonal.
Spíše jsou to mexičtí dělníci, kteří se vracejí zpátky domů, přilákáni ekonomickým boomem mexického severu.
Nicméně v Západní Evropě se celá diskuse jeví mnohem nejistější, snad i pochybnější.
Pochopitelně, pracovní síla se konkurenci brání, a daňoví poplatníci souhlasí, vystrašeni obrovskou tíží stále se rozpínajícího státního sociálního systému a stejně tak systému podpor.
Lidé se proto ptají, proč jen jednoduše neříct: „Ne, díky“.
Není také zcela jasné, čeho chce Západní Evropa dosáhnout, pokud rozšíření jen dále rozšíří neefektivnost a sociální stát kontinentu dál na Východ.
Bylo by pak asi lepší ušetřit všechny peníze, které by byly promarněny a Východu nastavit hluché ucho.
Hospodářská integrace Východního Německa do západoněmeckého sociální systému a jeho odborových svazů, byla odporně drahá a pozoruhodně neefektivní.
Opakování tohoto experimentu v tak velkém měřítku, po celé Východní Evropě, by bylo skutečným bláznovstvím.
Správnou odpovědí je, aby Západní Evropa využila rozšíření k tomu, aby učinila kritická a zcela přelomová rozhodnutí.
Aby se zbavila se všech regionálních dotací Itálii, Portugalsku a Španělsku, jež nemají žádné prospěšné ekonomické funkce, ale jsou pouhým politickým příplatkem za to, že se tyto regiony a jejich obyvatelé udržují mimo trhy.
Unie by se měla rovněž zbavit všech oborových dotací, zemědělstvím počínaje, přes hornictví, stavby lodí, až po miliardy dalších neefektivních oborů EU.
Navrch by měla EU přidat velkou porci deregulace trhu pracovní síly, a náhrad v nezaměstnanosti především.
Jakmile jednu k těmto liberálním reformám dojde, měl by být Východ vítán, a to za následujících podmínek: komplexní a neomezený volný obchod by měl být rozfázován do desetiletí, během kterého by měl být rychle a plně zaveden; stejně tak musí dojít k zavedení komplexního a neomezeného obchodu službami jako je bankovnictví, zdravotnictví a pojišťovnictví; a pochopitelně i ke komplexní a neomezené mobilitě kapitálu.
Není úplně třeba nabízet plnou mobilitu pracovní síly, a stejně tak neexistuje ekonomická potřeba brzké integrace v rámci samotné Evropské unie, která tak jako tak stále čeká na vlastní dodefinování.
Východ by neměl čekat, až Západ začne konečně jednat.
Proč by země, která se snaží o dosažení přístupu ke kapitálu, nemohla jednostranně vybudovat měnovou radu, jenž by mohla ujistit investory o stabilitě měny?
Proč by země, která chce přilákat kapitál, nemohla podpořit svá majetková práva a nezávislé ekonomické instituce, aby se stala mnohem atraktivnější?
A proč by každá země neměla, zejména při pohledu na zkušenost zemí Východního Německa, kde jsou nyní západoněmecké odborové svazy odpovědny za vysokou nezaměstnanost, zpomalit budování svých sociálních systémů a spíše zatlačit na tržní efektivnost?
Čím více těchto kroků země Východní Evropy podniknou, tím zřejmější bude, že se integrace dostává do fáze, kdy budou všichni vítězi, a ne poraženi tíží nákladů, a tím dříve se Západ odhodlá k činům.
Pouze za těchto podmínek se rozšíření zdaří a Východ se změní v oblast vysokého ekonomického růstu a rychle rostoucích životních standardů.
Tichá smrt vedení eurozóny
BRUSEL – Nejdůležitějším děním je někdy to, co se neděje – anebo abychom parafrázovali Sherlocka Holmese pes, který za noci neštěká.
Právě to se stalo, když nepřišla žádná reakce na to, že Evropská komise po Španělsku a Portugalsku nevymáhá dodržení podmínek Paktu stability a růstu (PSR).
Podle pravidel PSR měla Komise navrhnout pokutu, která se Španělsku a Portugalsku za výrazné překročení cílů fiskálního schodku uloží.
Pokuta by byla především symbolická, ale Komise zřejmě usoudila, že taková symbolika nestojí za to.
A nebyla to jen Komise, kdo se rozhodl neštěkat; mlčení zachoval i zbytek Evropy.
Do ráže se nedostalo ani Německo, vůdčí hlídací pes fiskální přísnosti v Evropské unii.
Dokonce se objevily zprávy, že německý ministr financí Wolfgang Schäuble lobboval u několika komisařů za neudělení pokuty Španělsku a Portugalsku.
Německý finanční tisk, který Evropskou komisi často kritizuje za projevy přílišné laxnosti, rozhodnutí sotva zaznamenal.
Co za takovým tichem vězí?
Fiskální shovívavost má v EU svůj precedent.
V roce 2003 všechny tři velké země eurozóny (Francie, Německo a Itálie) hospodařily se schodky přesahujícími 3 % HDP, horní mez stanovenou PSR.
Koncem roku už bylo jasné, že Francie a Německo (tehdy s rekordně vysokou nezaměstnaností) nesplní závazky, že deficit sníží.
Na rozdíl od současnosti tehdy Komise štěkala (přestože opravdu kousat nemohla).
Navrhla posilování takzvaného postupu při nadměrném schodku podle PSR.
Součástí návrhu nebyly žádné pokuty; zaměřoval se spíš na fázi předcházející úvahám o pokutách.
Nicméně ministři financí EU se mu úporně bránili, převážně z politických důvodů.
Střet plnil přední stránky novin napříč Evropou, zejména v Německu, kde tisk, stejně jako politická opozice, vášnivě plísnil vládu kancléře Gerharda Schrödera za narušení fiskální bezúhonnosti.
Proběhly vzrušené debaty o fiskálních pravidlech a o úloze Komise při jejich vymáhání.
Krátce, všichni vyli.
Navzdory odporu se Komise rozhodla nepolevit a Německo a Francii pokárat.
Svým rozhodnutím vyslala jasné poselství, že zodpovědnost za dohled nad dodržováním smluv EU bere vážně – dokonce tak vážně, že bude vymáhat dodržování i těch pravidel, s nimiž nemusí nutně souhlasit.
Tehdejší předseda Komise, Romano Prodi, totiž nepružnost PSR už dříve zostra kritizoval.
Nakonec však zvítězily politické zájmy a ministři financí EU návrh neodhlasovali.
Následně ministři přistoupili k reformě PSR a ohnisko zájmu přesunuli z celkového schodku na hodnocení fiskálního postavení, které zohledňuje stav ekonomiky.
Komise reformu přijala a provedla od té doby několik dalších úprav, při nichž vždy hrdě ohlásila, že PSR je „flexibilnější“ a „inteligentnější“ než dřív.
Španělsko a Portugalsko dnes neplní ani tato nová, pružná pravidla.
Současná Komise, pod vedením předsedy Jeana-Clauda Junckera, byla přesto rozštěpená, zda jejich dodržování vymáhat; někteří komisaři upřednostňovali shovívavost.
Záležitost podle všeho vyřešila Schäubleho intervence.
Je zřejmé, že co se týče prostoru, který se ponechává vlivu politických ohledů na vymáhání pravidel, mnoho se nezměnilo.
Tentokrát přitom Komise měla větší moc odpor ministrů financí překonat.
Po hospodářské krizi roku 2008 Evropa zavedla „pravidlo obrácené kvalifikované většiny,“ podle něhož je každý návrh Komise na udělení pokuty konečný, pokud ministři financí EU nedají dohromady dvoutřetinovou většinu proti němu.
Právě v tom tkví klíčový rozdíl mezi dneškem a rokem 2003: vyprchalo odhodlání Komise pravidla PSR vymáhat.
Tento stav ještě zdůrazňuje relativní nevzrušenost veřejnosti a médií.
Podpora fiskálních pravidel opadla.
Možná že vzhledem k náporu teroristických útoků, zejména v Německu a Francii, se občané i lídři soustředí na bezpečnostní otázky.
Mnoho pozornosti poutá také nadcházející „brexit“ Spojeného království z EU.
Konečně v mnoha zemích se ekonomickou záležitostí naléhavější než snižování schodků může zdát zachování vysoké zaměstnanosti.
Ochabnutí podpory evropských fiskálních pravidel ale přináší vážná rizika.
Pokud se důsledně neuplatňují ani ty nejkonkrétnější prvky v rámci řízení eurozóny, co členské státy přiměje uskutečňovat reformy a stabilizovat výše svých dluhů?
Vágní pobídky nezaberou.
Na krizi a následné neudržitelně vysoké rizikové prémie silně zadlužených vlád jako by se už zapomnělo.
Oficiálně Komise stále pracuje na uskutečňování plánu „opravdové“ hospodářské a měnové unie.
V důsledku jejího rozhodnutí nevymáhat dodržování PSR však toto úsilí postrádá smysl.
Je teď víc než kdy dřív zřejmé, že členské státy EU dávají oproti společným pravidlům – a společnému evropskému prospěchu – přednost požadavkům domácí politiky.
Geopolitické důsledky změny klimatu
BRUSEL – Evropská unie se stává světovým průkopníkem v klimatických záležitostech.
Nedávno se zákonodárci a vlády evropských zemí dohodli na evropském právním rámci pro klima, který zakotvuje cíl klimatické neutrality v podobě právního předpisu.
Díky Zelené dohodě pro Evropu jakožto naší strategii růstu a díky našemu cíli snížit do roku 2030 emise alespoň o 55 % je EU na dobré cestě k tomu, aby do roku 2050 dosáhla klimatické neutrality.
Evropa však není sama: ke snižování emisí uhlíku se zavazuje stále více zemí, čímž globální snahy nabývají na dynamice.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Na nedávných schůzkách s Johnem Kerrym, zvláštním prezidentským vyslancem USA pro klima, bylo potvrzeno, že EU a Spojené státy obnovují těsnou spolupráci na utvoření mezinárodní koalice zaměřené na podstatné zvýšení klimatických cílů na listopadovém summitu OSN o klimatu, který se uskuteční v Glasgow.
Nesmíme ztrácet čas. Nekontrolovaná změna klimatu, charakterizovaná ničivým suchem, hladomory, záplavami a hromadnými přesuny obyvatelstva, by přinesla nové migrační vlny a výrazně zvýšila četnost i intenzitu sporů o vodu, ornou půdu a přírodní zdroje.
Pro ty, kteří nesouhlasí s velkými investicemi, jež jsou pro řešení změny klimatu a úbytku biologické rozmanitosti nezbytné, máme prostou odpověď: nečinnost by nás stála mnohem více.
Podaří-li se klimatickou krizi a krizi biologické rozmanitosti vyřešit, získají na tom všichni a odměnou nám budou lepší pracovní místa, čistší ovzduší a voda, méně pandemií a také lepší zdraví a životní podmínky.
Jak však platí pro každou rozsáhlou transformaci, nadcházející změny někoho postihnou hůře, a někdo z nich naopak bude profitovat, což vytvoří napětí uvnitř jednotlivých zemí i na mezinárodní scéně.
S tím, jak se zrychluje přechod od hospodářství na bázi uhlovodíků k udržitelnému hospodářství založenému na obnovitelných zdrojích energie, nemůžeme tyto geopolitické účinky opomíjet.
Transformace povede zejména ke změně mocenské dynamiky a přesunu sil od těch, kdo kontrolují a vyvážejí fosilní paliva, k aktérům, kteří ovládají zelené technologie budoucnosti.
Například postupný odklon od fosilních paliv výrazně zlepší strategickou pozici EU, zejména tím, že sníží její závislost na dovozu energie.
V roce 2019 pocházelo 87 % ropy a 74 % zemního plynu ze zahraničí, což znamená, že jsme v tom roce museli dovézt produkty z fosilních paliv v hodnotě 320 miliard eur (384 miliard USD).
Díky ekologické transformaci navíc ztratí na relevanci tradiční strategicky problematická místa, např. Hormuzský průliv, a budou tudíž méně nebezpečná.
Tyto námořní trasy nedávají vojenským stratégům spát již celá desetiletí.
Jak však končí éra dominance ropy, budou regionální i světové mocnosti méně soupeřit o přístup k nim a jejich ovládnutí.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Postupné ukončení dovozu energie rovněž pomůže snížit příjmy a geopolitickou sílu zemí, jako je Rusko, které se v současnosti silně opírají o unijní trh.
Ztráta tohoto klíčového zdroje ruských příjmů by samozřejmě mohla v blízké budoucnosti vést k nestabilitě, zejména pokud ji Kreml bude vnímat jako pobídku k politickým provokacím.
Z dlouhodobého hlediska by však svět fungující na bázi čisté energie mohl být také světem s lepší vládou, protože tradiční vývozci fosilních paliv budou muset diverzifikovat ekonomiku a zbavit se „ropného prokletí“ a korupce, která jej často provází.
Zároveň bude ekologická transformace vyžadovat vzácné suroviny, z nichž některé jsou soustředěny v zemích, které již vyvíjejí snahu využívat přírodní zdroje jako nástroje zahraniční politiky.
Tuto rostoucí zranitelnost je třeba řešit dvěma způsoby: recyklovat více těchto klíčových surovin a vytvářet širší aliance se zeměmi, které je vyvážejí.
Dále platí, že pokud závazky jiných zemí v oblasti klimatu nebudou srovnatelné s našimi vlastními, bude existovat riziko tzv. úniku uhlíku.
EU proto pracuje na mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích jednotlivých zemí.
Víme, že některé země, mezi nimi i naši spojenci, jsou tím znepokojeny.
Náš postoj je však jasný: stanovení ceny dováženého zboží s vysokou uhlíkovou náročností nemá být represivní ani protekcionistické.
Vedle toho, že zajistíme, aby naše plány byly v souladu s pravidly Světové obchodní organizace, budeme již od počátku jasně vysvětlovat našim mezinárodním partnerům své záměry.
Chceme zjednodušit spolupráci, pomoci ostatním dosáhnout jejich cílů v oblasti klimatu a doufáme, že tento mechanismus dá impuls k dosažení maximálních výsledků.
I když ekologická transformace přinese udržitelnější a odolnější ekonomiky, nevytvoří automaticky svět s menším počtem konfliktů nebo slabší geopolitickou soutěží.
EU bude muset zcela pragmaticky analyzovat dopad svých politik v různých regionech, být si vědoma pravděpodobných důsledků a při plánování zohledňovat předvídatelná rizika.
Například v Arktidě, kde teploty stoupají dvojnásobně rychleji, než je světový průměr, se Rusko, Čína a další země již snaží získat geopolitickou nadvládu nad územím a surovinami původně ukrytými pod příkrovem ledu.
Ačkoli všechny tyto velmoci mají velký zájem na snížení napětí a rozumném řešení arktických záležitostí, nynější zápolení o pozice ohrožuje celý region.
Jižně od Evropy existuje obrovský potenciál pro výrobu solárního a čistého vodíku a pro vytvoření nových modelů udržitelného růstu založených na obnovitelných zdrojích energie.
Evropa bude muset úzce spolupracovat se zeměmi subsaharské Afriky i jinde na světě, aby těchto příležitostí dokázala využít.
EU zahájila ekologickou transformaci, protože věda nám říká, že musíme, ekonomie nás učí, že bychom měli, a technologie nám ukazují, že můžeme.
Jsme přesvědčeni, že svět poháněný čistými technologiemi by zlepšil životní podmínky i politickou stabilitu.
Cesta k dosažení tohoto cíle však bude plná rizik a překážek.
Geopolitické důsledky změny klimatu proto musí utvářet celé naše smýšlení.
Geopolitické riziko není výmluvou ke změně směru ani k jeho otočení.
Je to spíše podnět k urychlení naší práce, abychom směřovali ke spravedlivé transformaci pro všechny.
Čím dříve zajistíme, že globální veřejné statky budou k dispozici všem, tím lépe.
Postkomunistické lekce pro zelenou proměnu
BRUSEL – Tři desítky let po událostech, které zdvihly železnou oponu a podnítily integraci střední, východní a jihovýchodní Evropy do globální ekonomiky, jsme na pokraji nového historického přechodu.
Tentokrát se však promění celý svět.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Jak se budeme posouvat ke skutečně digitální ekonomice přátelské ke klimatu, měli bychom věnovat pozornost ponaučením z postkomunistické Evropy 90. let.
Jedním je to, že normy a vzorce chování, které se pevně propsaly do společnosti, nelze zvrátit přes noc.
Změna žádá čas, takže není nikdy příliš brzy s takovým procesem začít.
Druhým ponaučením je, že každá transformace bude svízelná.
Podobně jako během evoluce politických a ekonomických systémů po komunismu hrozí u přechodu ke společnosti „čisté nuly“ riziko, že rušivě zasáhne do života jednotlivců a prohloubí sociální nerovnosti.
Neodvratně zmizí některá pracovní místa, která se kdysi považovala za jistotu na celý život, což znamená, že proces musí být od počátku inkluzivní.
Aby sociální soudržnost a solidarita byly během celé transformace prioritou nejvyšší úrovně, bude v praxi nezbytné poskytovat konkrétní podporu, která lidem pomůže chopit se nových příležitostí, jakož i usměrňovat očekávání s cílem předcházet deziluzi.
Při pohledu zpět víme, že společenské otřesy před 30 lety stály za to, protože jejich plodem bylo tolik úspěchů.
Neměli bychom se proto zelené tranzice bát.
I ta nabízí příležitost budovat svět, který bude lépe prosperovat.
Klíčem k tomuto přechodu budou investice do lidského a fyzického kapitálu.
Aby byla změna inkluzivní, budeme muset investovat do škol, univerzit a vzdělávání dospělých.
V Evropě i jinde bude zelená transformace záviset na kreativitě lidí a jejich technické a vědecké zdatnosti.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Třetím ponaučením je to, že aby tvůrci politik dokázali mobilizovat nezbytné investice, musí vysílat jasné signály a poskytovat skutečné pobídky.
Evropské postkomunistické země se v 90. letech minulého století a na počátku nultých let století nového držely cestovní mapy vymezené takzvaným Washingtonským konsenzem, souborem reforem směřujících k liberalizaci trhu.
Příležitost vstoupit do Evropské unie sloužila jako mocná pobídka k přijímání těchto politik a nutnost harmonizovat legislativu s EU poskytla podrobný plán jejich implementace.
Proces přistupování k EU pak vyvolal podstatné kapitálové přílivy, z velké části přímé investice, které podpořily integraci regionu do globálních hodnotových řetězců.
U zelené tranzice není institucionální cesta tak jasná; vlastně ji teprve skládáme dohromady.
Bude zapotřebí, aby se Spojené státy a EU opět ujaly vedení a poskytly politické vodítko.
Měli bychom vytvořit nové transatlantické partnerství pro klima s cílem vyvinout ucelené slučitelné regulatorní rámce a společnou vizi zpoplatnění uhlíku.
Soukromý sektor prahne po projasnění vznikajících taxonomií pro udržitelné investice.
Teď když USA potvrdily své klimatické závazky, může se tentýž transatlantický vztah, který inspiroval demokratické reformy v Evropě před 30 lety, stát motorem zelené tranzice.
Budou-li transatlantičtí partneři jednat společně, bude snazší vtáhnout Čínu a Indii a využít sil G20.
Aby však Evropa včas dosáhla čistých nulových emisí skleníkových plynů, bude muset zvýšit své výdaje na výzkum a vývoj.
Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že emise oxidu uhličitého loni klesly o 8 %, vlivem lockdownů kvůli covidu-19.
Pokud bychom měli globální oteplování udržet do 1,5°C nad předprůmyslovými teplotami, emise se v příštích deseti letech musí v tomto rozsahu snížit každoročně.
Nemůžeme samozřejmě takových setrvalých poklesů emisí dosáhnout dalšími lockdowny a nelze spoléhat ani na žádnou jinou náhlou vynucenou změnu chování.
Co potřebujeme, jsou masivní investice do nových technologií.
Aby Evropa splnila svůj cíl snížení emisí do roku 2030 (55 % pod úrovně roku 1990), musí uvolnit odhadem 350 miliard eur dodatečných investic ročně.
Během postkomunistické transformace růst a tvorbu pracovních míst ve střední, východní a jihovýchodní Evropě pomáhaly roztáčet technologické transfery a čerstvé inovace.
Kvůli popohnání průlomů v klimatických technologiích je zapotřebí, aby Evropa projevila větší ochotu financovat nápady, které ještě nejsou připravené na trh.
Nemůže prostě jen přebírat nejlepší inovace odjinud.
Platformy EU pro sdílení znalostí i její fondy rizikového kapitálu sice představují kroky správným směrem, nejsou ale dostatečně ambiciózní.
Výzkum ukazuje, že uhlíková stopa se rychleji zmenšuje v ekonomikách, které získávají víc financování na trzích s cennými papíry než na úvěrových trzích.
Podobně nezbytná je diskuse o evropské zelené taxonomii, ale měla by jít dál.
Musíme vytvořit investiční prostředí, které povede ke skutečně spravedlivé tranzici.
Když se objevují nové technologie, musí být schopné růst co do měřítka a získávat na atraktivitě pro vyspělé i rozvojové země po celém světě.
Klimatické úsilí, technologické novátorství a hospodářský rozvoj by se měly stát, podobně jako postkomunistický přechod v 90. letech, nedílnou součástí jednotné strategie směřující k dosažení jedinečné transformace.
Jsou národní šampioni skutečnými vítězi?
KOLÍN NAD RÝNEM – Na prvním místě evropské podnikatelské agendy už opět figuruje výroba.
Předchozí eurokomisař pro průmysl a podnikání Antonio Tajani – kterého nedávno vystřídala Elżbieta Bieńkowská – stanovil cíl zvýšit podíl výroby na celkovém HDP z něco málo přes 15% v roce 2012 na 20% v roce 2020.
Mají-li však členské státy tohoto cíle dosáhnout, budou se muset přehodnotit současné politické přístupy uvnitř EU.
Jakákoliv moderní průmyslová politika totiž musí obnášet víc než pouhé určování vítězů.
Vlády členských zemí EU uplatňují ve svých výrobních sektorech odlišné a často i protichůdné strategie.
Německo se zaměřuje na vytváření konkurenčního rámce, který umožňuje „skrytým šampionům“ vystupovat v roli globálních lídrů.
Naproti tomu Francie chce vytvářet národní šampiony volbou konkrétních sektorů, jimž poskytuje speciální podporu; tamní vláda nedávno označila plány na převzetí podílu v automobilce Peugeot za projev „průmyslového vlastenectví".
Předchozí zkušenosti však naznačují, že francouzský přístup nedopadne dobře.
Jak v roce 2004 uvedla zpráva německé antimonopolní komise, „francouzský zápal pro prohlášení k průmyslové politice a mediální obdiv k aktivismu zodpovědných ministrů je v naprostém nepoměru k úspěšnosti této politiky“.
Přestože však vlády členských zemí EU privatizovaly od 80. let poměrně velké segmenty průmyslu, stále zálibně pohlížejí na svou průmyslovou politiku – výroba airbusů je ukázkovým příkladem.
Podpora průmyslu se obvykle odůvodňuje tím, že monopoly a duopoly v soukromém sektoru pokřivují trhy – když však firmy Airbus a Boeing vytlačily z trhu společnost McDonnell-Douglas, zůstala struktura globálního trhu beze změny.
Lze tvrdit, že národní šampioni alespoň repatriují rentu z monopolů; německá antimonopolní komise však také v této věci poznamenala, že firma Airbus „by se dala pokládat za úspěšný projekt pouze v případě, že by se dotace jevily vzhledem k výši konečných výnosů jako zisková investice“.
Existuje malá naděje, že by k tomu v nejbližší době došlo.
Tato zkušenost by mohla jasně ukazovat, jak je důležité omezit státní zásahy na trhu na nezbytné minimum.
Dvě události vyplývající z globální finanční a hospodářské krize v letech 2008-2009 však tržní myšlení v EU zpochybnily.
Za prvé studie ukazují, že příjmy na obyvatele v EU, které se v posledních šesti desetiletích sbližovaly, se dnes rozcházejí.
A za druhé se snížila ochota politiků z celého světa dohodnout se na jednotných konkurenčních standardech; některé vlády – snad v přesvědčení, že se teď musí postarat samy o sebe – dokonce používají antimonopolní politiku jako nástroj politiky průmyslové.
Po finanční krizi navíc sami unijní politici ignorovali regulace, jejichž cílem bylo omezit státní intervence.
A vcelku se jim to dařilo.
Například dotace vybízející majitele automobilů k výměně starých modelů za nové podpořily automobilový průmysl, zatímco zavedení doplatku do mzdy při zkrácené pracovní době umožnilo firmám vyhnout se propouštění zaměstnanců.
Státní podpora se přitom někdy vyžaduje průběžně.
Vezměme si například vztah mezi státním uzlem letecké dopravy a vlajkovou leteckou společností daného státu.
Frankfurtské letiště má sice soukromé vlastníky a vyvíjí vlastní mezinárodní podnikatelskou činnost, ale zároveň je to nedílná součást německé veřejné infrastruktury.
Stejně tak nelze jeho komerční potenciál oddělit od úspěchu národního leteckého přepravce a naopak.
To si žádá určitý stupeň zapojení státu.
Vlády a národní přepravci na Blízkém východě bez skrupulí pokřivují konkurenci, aby vytvořili letecké uzly, které zaručí životně důležitá přímá spojení do země.
Také finanční struktura dané země může být spojena s podobnými otázkami.
Nadměrné riziko, které v letech před krizí z roku 2008 podstupovala řada systémově důležitých bank, vyvolalo zcela pochopitelně rozezlená volání po reformě.
Zákonodárci a regulátoři si však také uvědomili, jak je strategicky důležité disponovat silnými finančními institucemi zakotvenými ve státní struktuře.
Například povinná rekapitalizace velkých amerických bank v rámci Programu zmírnění dopadů problémových aktiv (TARP) se ukázala jako základní stavební kámen jejich nově nabyté síly.
Navzdory odporu obyvatel k utrácení veřejných peněz tímto způsobem by nikomu neprospělo, kdyby místní průmysl přišel o svou finanční infrastrukturu.
I když však argumenty pro včasnou nebo strategickou státní intervenci bývají často pádné, nemělo by to vést evropskou průmyslovou politiku směrem ke znárodňování či protekcionismu.
Evropský průmysl nemůže ignorovat obrovské přínosy otevřeného globálního trhu.
Ačkoliv se podíl dovezených meziproduktů na německém výrobním exportu zvýšil od roku 1995 z přibližně 19% na 30%, globalizace hodnotových řetězců zlepšila během tohoto období konkurenceschopnost a dramaticky zvýšila hodnotu výroby.
A co je ještě důležitější, výroba neovlivňuje pouze strukturu hodnotových řetězců, ale vytváří také značnou hodnotu v sektoru služeb.
Kombinované vstupy přispívají v Německu k národnímu produktu plnými 8,5%, oproti pouhým 2% v jiných rozvinutých ekonomikách a 0% ve východní Asii.
A tento potenciál zdaleka není vyčerpaný.
Cestou vpřed pro evropský výrobní sektor by mohlo být zvýšení integrace služeb do výroby, což by vytvořilo širší znalostní sítě a podnítilo inovace.
Evropští politici mohou tento proces podpořit tím, že budou podněcovat různé formy firemní spolupráce a otevírat investiční příležitosti prostřednictvím celoevropských infrastrukturálních sítí a užší spolupráce v oblasti vědy.
Podpora národních šampionů by pak mohla z agendy úplně zmizet.
Žádoucí pracovní místa v Evropě
BERLÍN – Když Evropská unie v roce 1997 pořádala svůj první summit o růstu a pracovních místech, nezaměstnanost dosahovala 11 %.
Když loni na podzim probíhal další takový summit, jako by se mnoho nezměnilo.
Nezaměstnanost v eurozóně dosahovala 11,5 % – na tuto hladinu vystoupala z minima dosaženého v prvním čtvrtletí roku 2008.
Má-li EU dostát svému slibu míru a prosperity, bude muset najít způsoby jak vytvořit příležitosti pro více svých občanů.
Obzvlášť závažné obavy vyvolává nezaměstnanost mladých, i v zemích s jinak příznivou statistikou zaměstnanosti; v zemích s horšími poměry na trhu práce představuje potenciální zdroj sociální a politické nestability.
Zapojení do pracovních sil nemá vazbu jen na výše příjmů, ale také na sebevědomí, společenské začlenění a sociální postavení.
Zůstane-li člověk mimo trh práce, narůstá riziko chudoby a špatného zdravotního stavu, a čím déle nezaměstnanost trvá, tím větší újma v jejím důsledku vzniká.
Mladí lidé bez zaměstnání mají méně příležitostí i později v životě – to znamená mrhání vzděláním a dovednostmi, s neblahými dopady na národní ekonomiky.
Ovšemže některým zemím EU se podařilo přestát krizi poměrně dobře.
Podle hodnocení sociální spravedlnosti, vzniklého v projektu Indikátory udržitelné správy (SGI) organizace Bertelsmann Stiftung, na špici seznamu zemí podle přístupnosti trhu práce jsou Rakousko, Dánsko a Německo, následované Švédskem a Finskem.
I v těchto zemích je ale prostor pro zlepšení.
Dánsko například kdysi sloužilo za vzor reformy trhu práce.
Od propuknutí krize eura však tamní nezaměstnanost stoupla – ze 3,5 % v roce 2008 na 6,4 % v listopadu 2014.
Německo míru své nezaměstnanosti v posledních deseti letech radikálně snižovalo, a to i během hospodářské krize.
Po letech vysoké a dlouhodobé strukturální nezaměstnanosti země od roku 2003 uskutečnila sérii reforem na trhu práce i v dalších oblastech a proměnila svou ekonomiku v jednoho z premiantů EU.
Německý systém učňovského školství slaďuje dovednosti tamních pracovních sil s potřebami firem, čímž přispívá k nízké nezaměstnanosti mladých.
Jeden znepokojivý jev ale zůstává: vznik duálního trhu práce, na němž je pro pracující s nízkými příjmy či zaměstnáním na dobu určitou těžké přejít z nevyhovujících pracovních podmínek do hlavního proudu na trhu práce.
Duální trhy práce jsou problém po celé EU.
Nejlépe si s ním podle studie SGI poradilo Rakousko: jen 8,1 % respondentů zaměstnaných na dobu určitou, přijalo dočasnou práci proto, že nedokázali najít stálé místo.
Na druhém místě je s odstupem Německo, kde se 21 % dotázaných vyslovilo, že by upřednostnili stálé pracovní místo.
V krizí sužované jižní Evropě je problém ještě horší.
Ve Španělsku a na Kypru nedokáže stálé uplatnění najít přes 90 % přechodně zaměstnaných.
Další potíží německých a rakouských premiantů je nedostatek vzdělávacích příležitostí pro určité skupiny, což přispívá k absenci příležitostí a mobility na trhu práce.
V Rakousku se děti rozřazují do oddělených vzdělávacích proudů už ve čtvrté třídě.
Jejich pozdější vzdělávací vývoj je tudíž pevně předurčen od raného věku.
Schopnost dětí dosáhnout vyššího vzdělání často určuje sociální postavení jejich rodičů.
U potomků rodičů s vyššími příjmy či se vzděláním z terciárních institucí je mnohem vyšší pravděpodobnost, že absolvují vysokou školu.
Děti přistěhovalců a děti s původem v nízkopříjmových rodinách mají v Německu méně vzdělávacích příležitostí než v mnoha jiných hospodářsky vyspělých zemích.
Podmínky na trhu práce pro přistěhovalce jsou ovšem složitou věcí i ve skandinávských zemích, kterým se jinak zajišťovat přístup k zaměstnanosti daří.
V Dánsku se nezápadní přistěhovalci střetají s vyššími měrami nezaměstnanosti a nižšími vzdělávacími úspěchy než ostatní.
Podobně platí, že navzdory obecně vynikající reputaci Švédska v oblasti nediskriminace je pro přistěhovalce těžké integrovat se do švédské společnosti a překonat znevýhodnění na trhu práce oproti rodilým Švédům.
Navíc přestože má Švédsko jednu z nejvyšších měr zaměstnanosti v EU, nedaří se mu vyřešit dlouhotrvající problém nezaměstnanosti mladých lidí, která v současnosti dosahuje 23 %.
Ve Španělsku a Řecku nezaměstnanost mladých přesahuje 50 % a situace není o mnoho lepší na krizí zmítaném Kypru, v Portugalsku, Itálii a Chorvatsku.
V EU jako celku nezaměstnanost mladých v listopadu dosáhla skličujících 21,9 %.
Podle jedné studie v důsledku toho EU tratí 150 miliard eur ročně na ušlých mzdách a výdajích, kromě strádání mnoha mladých lidí, kteří si nedokážou najít práci.
V únoru 2013 lídři EU spustili Iniciativu pro zaměstnanost mladých, s rozpočtem 6 miliard eur, aby problém pomohli zmírnit.
Německá kancléřka Angela Merkelová však v červnu 2014 přiznala, že iniciativa je zatím neúspěšná.
Nedávný summit EU o pracovních místech mnoho nových idejí nepřinesl.
EU prohlásila, že mladí lidé by neměli být bez zaměstnání či vzdělávání déle než čtyři měsíce; nebylo však zatím učiněno nic pro to, aby se tento cíl stal skutečností.
Neprosadí-li se brzy nové uvažování, řadě nezaměstnaných mladých Evropanů bude hrozit riziko údělu ztracené generace.
Účinná odpověď na fiskální ochromení Evropy
NEW YORK – O vhodnosti toho, aby Evropská unie vydala věčné dluhopisy, jsem už napsal mnoho.
Dnes však navrhuji, že by tak měly učinit jednotlivé členské státy.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
EU by právě teď vydat věčné dluhopisy nedokázala, protože členské státy jsou příliš nejednotné.
Polsko a Maďarsko vetovaly příští rozpočet EU a fond na podporu zotavení z covidu-19 a takzvaná „šetrná pětka“ (Rakousko, Dánsko, Finsko, Nizozemsko a Švédsko) má větší zájem šetřit peníze než přispět ke společnému dobru.
Investoři věčné dluhopisy koupí jen od subjektu, u něhož budou věřit, že bude v předvídatelné budoucnosti existovat.
To platilo pro Británii osmnáctého století (kdy vydala „konsolidované dluhopisy“) a pro Spojené státy devatenáctého století (kdy konsolidovaly dluhy jednotlivých států).
Pro EU to dnes bohužel neplatí.
EU se nachází ve velice složité situaci.
Zažívá druhou vlnu covidu-19, u níž hrozí, že bude ještě ničivější než ta první.
Členské státy spotřebovaly většinu finančních zdrojů v zápase s první vlnou.
K zajištění zdravotní péče a resuscitaci ekonomiky bude zapotřebí mnohem víc než 1,8 bilionu eur, které jsou v novém rozpočtu a fondu oživení, nazvaném „Next Generation EU“.
Každopádně dostupnost těchto prostředků brzdí maďarské a polské veto.
Maďarský premiér Viktor Orbán se obává, že nové ujednání EU na ochranu vlády práva by zavedlo praktické mantinely omezující jeho osobní a politickou korupci.
Má takový strach, že uzavřel závaznou dohodu o spolupráci s Polskem, které stahuje s sebou.
Ukazuje se, že existuje snadný způsob jak veto překonat: využít takzvaného postupu posílené spolupráce.
Formální podobu mu dala Lisabonská smlouva s výslovným záměrem vytvořit právní základ pro další integraci eurozóny, přesto za tím účelem nikdy využit nebyl.
Jeho obrovskou výhodou je, že jej lze využít k fiskálním účelům.
Podmnožina členských států si může stanovit rozpočet a dohodnout se na jeho financování – řekněme prostřednictvím společného dluhopisu.
V tomto bodě by se mohly velice hodit věčné dluhopisy.
Emitovaly by je členské státy, jejichž setrvalou existenci by dlouhodobí investoři jako životní pojišťovny ochotně akceptovali.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Věčné dluhopisy nabízejí úžasnou výhodu v tom, že jistinu není nikdy nutné splatit; splatný je jen každoroční úrok.
Diskontovaná současná hodnota budoucích splátek úroků časem klesá – bude se blížit nule, byť jí nikdy nedosáhne.
Určitá suma finančních prostředků – řekněme aktuálně plánovaných 1,8 bilionu eur – by přinesla několikanásobně víc, kdyby jí bylo využito k vydání věčných dluhopisů, oproti těm běžným.
To by do velké míry vyřešilo finanční problémy Evropy.
Kdyby věčné dluhopisy vydala jedna země, mělo by to tu přidanou výhodu, že by další evropské země viděly příklad hodný následování.
Obzvlášť přitažlivými by věčné dluhopisy měla shledat šetrná pětka.
Vždyť její členové rádi šetří peníze.
V Evropě je spousta neuspokojené poptávky po dlouhodobých dluhopisech ze strany pojišťoven a dalších dlouhodobých investorů.
Zprvu budou možná za věčné dluhopisy požadovat přirážku, protože s tímto instrumentem nemají zkušenost.
Jakmile se s ním ale obeznámí, přirážka se pravděpodobně vytratí.
Itálie nepatří k zemím, které mají to štěstí, že mohou vydat věčné dluhopisy na své jméno; jejich přínosy však potřebuje víc než ostatní.
Itálie je přitom třetí největší ekonomikou EU – čím by EU byla bez ní?
Bylo by nádherným gestem solidarity, kdyby se země prodávající věčné dluhopisy na své jméno zaručily také za jejich emisi ze strany Itálie.
Posílilo by to EU, a tedy i jim by to nepřímo prospělo.
Nakonec by EU mohla růst dostatečně rychle na to, aby věčné dluhopisy vydala i na své jméno.
To je meta, o jejíž dosažení stojí za to usilovat.
Velký krok vpřed pro globální daňovou spravedlnost
BRUSEL – Multilateralismus byl v posledních letech v defenzivě.
V globálním prostředí, které je spíše multipolární než multilaterální, se zdá, že mezi státy v současnosti převažuje soutěž nad spoluprací.
Nedávná globální dohoda o reformě mezinárodního systému zdanění právnických osob je však vítaným důkazem toho, že multilateralismus není mrtvý.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Stále však není v dobré kondici.
Zatímco globalizace během pandemie COVID-19 pokračovala – byť nerovnoměrněji než dříve a navzdory individuálním pocitům zvýšené izolace, vzájemná závislost je stále konfliktnější.
Dokonce i měkká síla je využívána jako zbraň a vakcíny, data a technologické normy se stávají nástroji politické soutěže.
Svět se také stává méně svobodným.
Demokracie sama o sobě je vystavena útokům, a to v rámci ostrého boje o narativy o tom, jak může určitý politický a hospodářský systém nejlépe prospět svým občanům.
Evropská unie i nadále věří v předvídatelný svět multilateralismu založeného na pravidlech, otevřených trhů, pozitivních výsledků a sociální spravedlnosti a solidarity a o takový svět usiluje.
Jsme i nadále přesvědčeni, že dnešní výzvy – od boje proti pandemii až po řešení změny klimatu – lze řešit pouze prostřednictvím globální spolupráce.
EU tak bude i nadále vedoucí silou v úsilí o oživení multilateralismu založeného na pravidlech s cílem ukázat našim občanům konkrétní výhody této zdánlivě suché technokratické koncepce.
Alternativa k takovému mnohostrannému zapojení – jednat na vlastní pěst – znamená omezený přístup k očkovacím látkám, nedostatečná opatření v oblasti klimatu, přetrvávající bezpečnostní krize, nedostatečně regulovanou globalizaci a rostoucí globální nerovnost.
Žádná země, ani ta největší, nemůže uspět sama.
Ze všech těchto důvodů Itálie správně zařadila multilateralismus na přední místo programu svého současného předsednictví skupiny G20.
Nestačí však, aby EU pouze zdůrazňovala svou multilaterální kompetenci.
Evropa musí prokázat, že mnohostranná akce může přinést prospěch všem, pokud do ní každá země investuje.
A nová globální daňová dohoda právě tak činí.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Dohoda, potvrzená začátkem července ministry financí skupiny G20 a podporovaná 132 zeměmi, zavede globální minimální daňovou sazbu pro nadnárodní společnosti ve výši nejméně 15 % a zajistí, že tyto firmy zaplatí daně v těch zemích, ve kterých generují zisky.
Jedná se o historický krok směrem ke spravedlivější globalizaci a zásadní úspěch efektivního multilateralismu.
V posledních letech přijaly vlády důležité kroky v boji proti daňovým únikům ze strany fyzických osob.
Podle OECD automatická výměna daňových informací mezi státy v letech 2009 až 2019 přinesla v zemích skupiny G20 dodatečné daňové příjmy ve výši 95 miliard EUR (112 miliard USD), zatímco vklady v daňových rájích klesly o 34 %.
Boj proti vyhýbání se daňovým povinnostem ze strany nadnárodních společností, což je ještě větší problém, se však ukázal být obtížnější.
V roce 2018 OECD odhadla, že vyhýbání se daňovým povinnostem ze strany nadnárodních společností má za následek celosvětové ztráty příjmů ve výši 100 až 240 miliard USD ročně, tj. 4 až 10 % celkových výnosů z daně z příjmu právnických osob.
Stávající mezinárodní systém daně z příjmů právnických osob byl navíc koncipován před více než sto lety a je stále více v rozporu s dnešní globalizovanou a digitalizovanou ekonomikou.
EU se již dlouho snaží na tuto výzvu reagovat v globálním měřítku.
Nicméně konstruktivní zapojení vlády prezidenta USA Joe Bidena v posledních šesti měsících umožnilo nedávný průlom v této oblasti.
Jednalo se o výrazný a vítaný signál, že se Amerika vrátila k podpoře multilaterální vize světa.
132 jurisdikcí, které v současné době podporují novou dohodu o dani z příjmu právnických osob, představuje 90 % globálního HDP.
A i když dohoda sama o sobě otázku vyhýbání se daňovým povinnostem nadnárodních společností zcela nevyřeší, jedná se o rozhodující krok vpřed.
Je to začátek konce globálního závodu o nejnižší sazby daně z příjmu právnických osob, což je soutěž, která přinesla několik velmi bohatých vítězů, ale také miliardy poražených, kteří nyní mohou začít znovu věřit v sílu pravidel.
Dohoda povede k vyšším a stabilnějším státním příjmům v době, kdy všechny země musí nést náklady na boj proti pandemii a mobilizovat investice potřebné k řešení klimatické krize.
A zajistí větší spravedlnost v době rostoucích nerovností mezi rozvinutým a rozvojovým světem.
Nedávná daňová dohoda především ukazuje, jak mohou multilaterální opatření podpořit spravedlivější formu globalizace.
Nyní potřebujeme podobně účinné mezinárodní reakce v dalších oblastech, od přístupu k očkovacím látkám a klimatické krize až po bezpečnost údajů a technologické normy.
Budoucí generace nám neodpustí, pokud promarníme hlavní ponaučení z pandemie: že jsme v tom společně.
Abychom realizovali skutečně multilaterální program ve prospěch všech, potřebujeme rozumné strategie a odvážnou taktiku.
Josep Borrell, vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, místopředseda Evropské komise pro silnější Evropu ve světě.
Paolo Gentiloni, evropský komisař pro hospodářství, bývalý italský premiér (2016–2018) a ministr zahraničních věcí (2014–2016).
Na první místo v Evropě patří lidé
PAŘÍŽ – Tatáž populistická nespokojenost, která byla motorem brexitu ve Spojeném království, je na vzestupu napříč Evropou.
To ukazuje, že tvůrci politik ztratili ze zřetele hlavní cíl evropského projektu: zajistit blahobyt všech Evropanů.
Výstižně se vyjádřila první Zpráva OSN o lidském rozvoji z roku 1990: „Skutečným bohatstvím národa jsou lidé.“
Nejlepší cesta k zužitkování kapitálu obyvatel země či regionu vede přes sociální spravedlnost.
Amartya Sen ve své autoritativní knize The Idea of Justice dospěl k závěru, že opravdová sociální spravedlnost nevyžaduje rovný přístup ke všem, nýbrž nerovný přístup ve prospěch chudých a nejsilněji znevýhodněných.
Pouhá rovnost ve veřejném financování či v očích práva nestačí, jestliže nezohledníme také různá výchozí postavení jedinců a skupin ve společnosti.
S vědomím toho zprávy OSN o rozvoji od roku 1990 jedna za druhou argumentovaly, že ekonomiky i společnosti jsou silnější, když veřejná politika klade na první místo blahobyt lidí.
V elitních kruzích tvůrců politik EU, kde ekonomové a politici s dobrými úmysly mají často za to, že konají správně, když vyrovnávají rozpočty a drží na uzdě výdaje, obvykle seškrtáváním rozpočtů ve zdravotnictví, školství a infrastruktuře, se však tento náhled doposud neuchytil.
Tito tvůrci politik jsou přesvědčeni, vzdor chabým empirickým důkazům, že dnešní fiskální obezřetnost přinese zítra silnější ekonomiku.
Právě o takové uvažování se opírá současná směs politik v Evropě, kde se fiskální přísnost kombinuje se „strukturální reformou,“ což znamená méně peněz do sociální záchranné sítě a méně regulace na ochranu pracujících.
Náklady těchto politik jdou pochopitelně na vrub hlavně chudým a střední třídě.
Tento přístup má ale ještě několik dalších problémů.
Zaprvé, neprospívá příjmům většiny lidí.
Když ekonom z Oxfordské univerzity Tony Atkinson pohlédl na britskou ekonomickou výkonnost optikou nerovnosti, 80. léta minulého století, všeobecně považovaná za růstově silnou dekádu, vypadala mnohem hůř, kdežto 90. léta, považovaná za dekádu nízkého růstu, vypadala mnohem lépe.
Atkinsonova zjištění poukazují na stěžejní otázku: kdo těží z růstu – mnozí, nebo hrstka?
Jestliže lze o ekonomice říct, že roste, když většinu výnosů pobírá úzká menšina, zatímco všichni ostatní mají stále stejný, či dokonce menší krajíc, pojem hospodářského růstu ztrácí značnou část svého smyslu.
To vede ke druhému problému s převládajícím paradigmatem, který spočívá v tom, že abstraktní ekonomické ukazatele klade výš než skutečné lidi.
Jelikož upřednostňovanou mírou hodnoty ekonomiky je hrubý domácí produkt, ignoruje se řada faktorů, které přispívají k lidskému blahobytu, a výdaje za elementární potřeby, jako je zdraví a vzdělávání, se nepokládají za zásadní investice, nýbrž za náklady.
Kdyby tvůrci politik na takové výdaje pohlíželi jako na investice, mohli by začít přemýšlet, jak maximalizovat výnosy.
Tak jako u všech investic do lidského či fixního kapitálu, může výnosů na vysokých úrovních ubývat.
Než tedy hospodářské přínosy lít do nejvyšších pater bohatých a předpokládat, že také „prosáknou níž,“ tvůrci politik by měli vyhodnotit, zda investice do příležitostí pro chudé neudělají pro hospodářský růst víc.
V USA roku 1944 uspěl zákon o adaptaci příslušníků ozbrojených sil, jelikož zajistil odbornou průpravu pro ty, kdo ji nejvíc potřebovali, a umožnil vracejícím se veteránům druhé světové války vstoupit zpět do produktivní ekonomiky.
Tento zákon zajistil vzdělanější pracovní síly a zahájil období stoupajících příjmů většiny Američanů.
Třetí problém současného přístupu tkví v tom, že jeho hlavní metou není plná zaměstnanost.
Je načase vrátit se k makroekonomickým politikám 50. a 60. let minulého století, které uznávaly přínosy plné zaměstnanosti pro pěstování sociální stability a udržitelného růstu.
Jak dokládá skandinávský model, vysoká zaměstnanost ekonomice prospívá, protože zajišťuje adekvátní příjmy z daní k financování vysokých měr sociálních investic, což vytváří pozitivní koloběh.
Mnohé evropské země se dnes naopak motají v bludném kruhu; politiky fiskální přísnosti zhoršují problém nezaměstnanosti mladých.
To je nejen zbytečné, ale i nehospodárné, protože hrozí riziko vzniku generace, která bude špatně připravena stát se motorem budoucího růstu.
John Maynard Keynes v roce 1937 trefně poznamenal: „Správným okamžikem na fiskální přísnost státní pokladny není krize, ale konjunktura.“ Za současného propadu by evropské země měly investovat do svého lidského kapitálu, aby pobídly potenciální růst ekonomik.
Čtvrtým problémem je, že fiskální politiky evropských zemí nekladou důraz na kreativitu a novátorství, jimž prospívá nejen vstřícné regulatorní prostředí, ale také kvalitní školství a infrastruktura.
Vlády musí omezit byrokratické papírování, aby na sebe podnikatelé mohli brát víc rizik.
Průlomové technologické společnosti jako Apple, Facebook a Twitter ale také závisí na lidech, kteří mají přístup do dobře financovaných vzdělávacích soustav.
V Evropě existuje rostoucí sektor „techniky pro dobro lidí,“ leč uspěje, jen pokud se bude moci opřít o moderní infrastrukturu, která obecně vyžaduje veřejné výdaje.
Tvůrci politik v Evropě (i jinde) musí korigovat své uvažování, zejména ve fiskální oblasti, a dát na první místo lidi.
Vlády, které svou stěžejní metou udělají maximalizaci lidského blahobytu, nakonec nejen povzbudí vyšší hospodářský růst, ale také rozvinou zdravější politiky.
Eurobondy, nebo fiasko
LONDÝN – Institucionální slabost eurozóny se odhalila ve vší nahotě.
Snaha uskutečňovat společnou měnovou politiku bez společné kasy selhala.
Když se investoři rozhodnou pro italský dluhopis, nevědí, co kupují – stojí za ním Německo, nebo ne?
Teď už víme, že nejlepší úvěr musí stát za ostatními, jinak jsou nevyhnutelné hromadné medvědí spekulace, podobné těm, jež rozkolísaly Řecko, Irsko a Portugalsko – a teď podobně ohrožují Itálii a Španělsko.
Samotná mutualizace dluhu euro nespasí, ale bez ní je nepravděpodobné, že by euro přežilo bez úhony.
Krůčkem vpřed byl summit eurozóny dne 21. července.
Lídři se dohodli, že sníží úrokové sazby u půjček poskytnutých Evropským fondem finanční stability (EFSF) a připustili, že dluhové zatížení Řecka je neudržitelné.
To však na zastavení prohlubující se krize měnové unie ani zdaleka nestačí. Výpůjční náklady zůstávají pro mnoho ekonomik eurozóny neudržitelně vysoké – a nejen pro ty na periferii.
Potenciál hospodářského růstu Španělska a Itálie se teď například pohybuje kolem 1 %, leč jejich výpůjční náklady převyšují 6 %.
Naproti tomu výnosy z německého suverénního dluhu strmě poklesly, což snížilo výpůjční náklady pro veřejný i soukromý sektor.
To je recept na další ekonomickou divergenci a na insolvenci v eurozóně.
Aby se tomu předešlo, eurozóna potřebuje „bezrizikovou“ úrokovou sazbu.
Strádající ekonomiky potřebují nižší výpůjční náklady nebo se ekonomicky zadusí (a politická podpora členství v eurozóně se vypaří).
Nízkou (bezrizikovou) úrokovou sazbu, která je nutná, aby těmto zemím dala možnost zdravě ukotvit své veřejné finance a položit základy pro návrat hospodářského růstu, zajistí jedině mutualizace emisí dluhu.
Všechny země eurozóny by tudíž měly financovat dluhy emisí obligací, za něž by se společně zaručily všechny členské státy.
Zřetelným problémem eurobondů je morální hazard: jak fiskálně nezodpovědným zemím zabránit, aby se jako černí pasažéři vezli na úvěrové spolehlivosti ostatních členských států?
To je pochopitelná obava zemí jako Německo a Nizozemsko.
Jedním možným řešením by bylo povolit členským státům emise dluhu ve formě eurobondů třeba do 60 % HDP a vyžadovat, aby za dluh překračující tuto úroveň nesly odpovědnost samostatně.
To by bylo pro země s vysokou hladinou veřejného dluhu pobídkou ke konsolidaci jejich veřejných financí.
Kdyby eurozóna takový systém zavedla od počátku, mohlo to dobře fungovat.
Teď už je na to ale pozdě.
Pro několik ekonomik eurozóny už by další půjčky byly jednoduše příliš drahé.
Lepším řešením by bylo vytvořit nový, nezávislý fiskální orgán, který by stanovil cíle výpůjček pro jednotlivé členské státy, a dále evropskou dluhovou agenturu, která by jejich jménem vydávala eurobondy (do jisté výše).
Jak by byla nová fiskální pravidla nastavena?
Dogmatický cíl rozpočtové rovnováhy do čtyř let, bez ohledu na pozici země v ekonomickém cyklu, by mnoho nedokázal: cíle postrádají smysl, jsou-li nesplnitelné.
Pravidla by tedy bylo nutné stanovit s odkazem na cyklicky očištěné fiskální postavení každého členského státu (pro něž už dnes OECD vytváří odhady).
Důkladně by bylo zapotřebí promyslet složení nového fiskálního orgánu.
Rada složená ze 17 osob, jedné z každé ekonomiky eurozóny, by byla těžkopádná a patrně by nezískala podporu hlavních věřitelských zemí eurozóny.
Rada, jíž by zase vévodily věřitelské země, by ale pravděpodobně neměla podporu dlužnických zemí.
Dobrým základem by mohla být rada složená z devíti ekonomů, pocházejících z velkých členů eurozóny, z Evropské komise, Evropské centrální banky a OECD.
Eurozóna samozřejmě doposud při vymáhání fiskálních pravidel příliš úspěšná nebyla, z čehož plyne nutnost rázných sankcí za neplnění.
Kdyby se určitá země od svých fiskálních cílů odchýlila, ztratila by možnost půjčovat si dalš�� finance s bezrizikovou úrokovou sazbou.
Musela by si půjčovat za podmínek vlastního ratingu, což by pro fiskálně slabší země bylo finančně nedostupné.
S cílem zajistit další pobídky k dodržování pravidel by ECB mohla odmítnout přijímat do zástavy dluh vydaný na základě národních ratingů.
Popřípadě by nový finanční regulátor EU mohl obligace jednotlivých zemí znevýhodnit požadavkem, aby banky ukládaly stranou více kapitálu.
Fiskální pravidla zamýšleného typu (a nový orgán k jejich vymáhání) by nevyžadovala nutně úpravu žádné smlouvy.
Různé věřitelské země by se sice právem obávaly, že eurobondy zvýší jejich výpůjční náklady a vytvoří transferovou unii, ale nakonec by odpůrci přece jen mohli dospět k úsudku, že eurobondy jsou nejméně špatnou možností.
Riziko tkví v tom, že tou dobou už by mohlo být pozdě na záchranu eura před částečným rozpadem: co se při bezodkladném přijetí může osvědčit, nemusí už za šest měsíců zabrat.
Pro země v jádru eurozóny by eurobondy byly rozhodně levnější možností než ručit za půjčky ve prospěch rozkolísaných členských států, což v zásadě znamená sypat peníze do černých děr.
Jinak zaznamenají obrovské ztráty u půjček z EFSF a tyto ztráty budou ještě větší, pokud někteří z vypůjčovatelů, jak se zdá možné, dospějí až k odchodu z eurozóny a k neschopnosti splácet dluhy.
Evropská koncovka se snadnými penězi
MNICHOV – Euro přineslo do Evropy krizi platební bilance, stejně jako to ve 20. letech učinil zlatý standard.
Mezi oběma epizodami existuje v podstatě jediný rozdíl: během současné krize byly a jsou k dispozici obrovské mezinárodní záchranné balíky.
Tyto záchranné balíky zmírnily finanční tíseň eurozóny, avšak za vysokou cenu.
Nejenže umožnily investorům vyhnout se nutnosti zaplatit za vlastní špatná rozhodnutí, ale poskytly také nadhodnoceným jihoevropským zemím příležitost odložit reálné znehodnocení formou snížení relativních cen zboží.
To je nezbytné k obnovení konkurenceschopnosti, kterou zničily první roky eura, kdy tato měna způsobila nadměrnou inflaci.
Pro země, jako jsou Řecko, Portugalsko nebo Španělsko, by opětovné získání konkurenceschopnosti skutečně vyžadovalo snížení cen vlastních produktů oproti zbytku eurozóny zhruba o 30% v porovnání se začátkem krize.
Itálie pravděpodobně potřebuje snížit své relativní ceny o 10-15%.
Portugalsko a Itálie však dosud nedosáhly žádného „reálného znehodnocení“, zatímco relativní ceny v Řecku a Španělsku klesly pouze o 8%, respektive o 6%.
Není bez zajímavosti, že ze všech zemí postižených krizí se pouze Irsku podařilo tuto krizi překonat.
Důvod je zřejmý: jeho bublina praskla už na konci roku 2006, kdy ještě nebyly k dispozici záchranné fondy.
Irsko zůstalo samo, takže nemělo jinou možnost než zavést rozsáhlá úsporná opatření a snížit ceny svých produktů oproti jiným zemím eurozóny o 13%, počítáno mezi maximem a minimem.
Míra nezaměstnanosti v Irsku dnes dramaticky klesá a jeho výrobní sektor vzkvétá.
V relativním vyjádření získalo nejvíce evropských sanačních peněz Řecko, které zároveň zaznamenalo nejvyšší zvýšení nezaměstnanosti.
Oficiální půjčky poskytnuté této zemi Evropskou centrální bankou a mezinárodním společenstvím se během posledních pěti let zvýšily více než šestkrát, z 53 miliard eur v únoru 2010 na současných 324 miliard neboli 181% HDP.
Míra nezaměstnanosti se přesto více než zdvojnásobila, z 11% na 26%.
Na tuto situaci existují čtyři možné ekonomické a politické reakce.
Za prvé by se Evropa mohla stát transferovou unií, v níž by sever poskytoval jihu stále více úvěrů a později by se jich vzdával.
Za druhé může jih projít deflací.
Za třetí může sever projít inflací.
A za čtvrté mohou země, které už nejsou konkurenceschopné, vystoupit z měnové unie a znehodnotit svou novou měnu.
Každá z těchto cest naráží na vážné komplikace.
První vytváří trvalou závislost na transferech, které brání ekonomice v opětovném získání konkurenceschopnosti tím, že udržují relativní ceny.
Druhá cesta přivede mnoho dlužníků v krizových zemích k bankrotu.
Třetí cesta vyvlastní věřitelské země na severu.
A čtvrtá cesta může vyvolat efekt nákazy prostřednictvím kapitálových trhů a možná i přinutit politiky k zavedení kapitálových kontrol, jak se stalo v roce 2013 na Kypru.
Evropská politika se zatím zaměřuje na poskytování veřejných úvěrů krizovým zemím za téměř nulové úrokové sazby, což se nakonec může přetavit v transfery.
ECB se však nyní snaží prolomit bezvýchodnou situaci kvantitativním uvolňováním (QE).
Deklarovaným cílem ECB je rozproudit eurozónu nákupem aktiv v hodnotě přes 1,1 bilionu eur, a tím snížit vnější hodnotu eura.
Podle prezidenta ECB Maria Draghiho se má míra inflace, která se nyní nachází těsně pod 0%, v průměru zvýšit na něco málo pod 2%.
Jihoevropské země by tím získaly možnost vymanit se z pasti konkurenceschopnosti, protože kdyby ceny na jihu zůstaly beze změny, zatímco státy na severu by vykazovaly inflaci, mohly by jihoevropské země postupně snížit relativní ceny svého zboží a příliš přitom netrpět.
V takovém případě je samozřejmě zapotřebí, aby inflace na severu byla vyšší než pouhá 2%.
Pokud by například jižní Evropa udržela svou míru inflace na 0% a inflace ve Francii by dosáhla 1%, muselo by Německo vykazovat inflaci dobrých 4% a zbytek eurozóny 2% ročně, aby průměr v eurozóně dosáhl nepatrně méně než 2%.
Tento model by musel trvat přibližně deset let, než by se v eurozóně obnovila rovnováha.
Cenová úroveň v Německu by v tu dobu byla zhruba o 50% vyšší než dnes.
Očekávám, že QE skutečně nějakou inflaci vyvolá.
Vzhledem k tomu, že devizový kurz je relativní cenou měny, musí se s přibývajícím množstvím eur v oběhu podstatně snížit jejich hodnota, aby na měnovém trhu vznikla nová rovnováha.
Zkušenosti s podobnými programy ve Spojených státech, Velké Británii a Japonsku ukázaly, že QE vyvolává silné tlaky na znehodnocení.
QE v eurozóně tedy přinese inflaci, kterou si Draghi přeje, prostřednictvím vyšších dovozních a vývozních cen.
Teprve uvidíme, zda bude tento efekt stačit k revitalizaci jižní Evropy.
Hrozí totiž riziko, že Japonsko, Čína a USA nebudou nečinně přihlížet, jak euro ztrácí na hodnotě, a může se stát, že svět sklouzne do měnové války.
Jihoevropské státy EU by navíc mohly zrušit úsporná opatření, a místo aby nechaly ceny beze změny, mohly by emitovat ještě větší objem nových dluhopisů, aby stimulovaly ekonomiku.
Zvýšení konkurenceschopnosti a nalezení nové rovnováhy by se v takovém případě nekonalo a eurozóna by se po úvodním záblesku naděje vrátila k permanentní krizi.
Definitivně a plně zdiskreditované euro by pak čekal velmi ošklivý konec.
Lze jen doufat, že se tento scénář nenaplní a že jihoevropské země nesejdou z cesty úsporných opatření.
Je to jejich poslední šance.
Jak hluboko klesne euro?
LONDÝN – Americký dolar téměř denně překonává dvanáctiletá maxima, zatímco euro jako by se neúprosně propadalo pod úroveň dolarové parity.
Měnové pohyby bývají často označovány za nejnevyzpytatelnější ze všech finančních proměnných, avšak zdá se, že pro nedávné události na devizových trzích existuje docela zjevné vysvětlení – vysvětlení, které téměř všichni ekonomové a politici akceptují a schvalují.
Například francouzský prezident François Hollande propadající se euro nadšeně uvítal. „Situace se tím stává hezky přehlednou: jedno euro rovná se jeden dolar,“ prohlásil na setkání s průmyslníky.
Právě když se však situace jeví jako „hezky přehledná“, měli by investoři pochybovat o konvenční moudrosti.
Silný dolar a slabé euro rozhodně představují nejoblíbenější sázku pro rok 2015.
Neexistuje však možnost, že současný kurzový trend je už teď vychýlený příliš?
V jistém smyslu je konvenční vysvětlení nedávného pohybu eura vůči dolaru bezpochyby pravdivé.
Hlavním hnacím motorem je evidentně divergence obou měnových politik: Federální rezervní systém ji zpřísňuje, zatímco Evropská centrální banka udržuje nejnižší možné úrokové sazby a zahajuje kvantitativní uvolňování.
Jak velká část této divergence se už však promítla do kurzu?
Odpověď závisí na tom, kolik lidí si toto úrokové rozpětí buďto neuvědomuje anebo nevěří, že se bude ještě výrazně rozšiřovat.
Mnoho investorů loni pochybovalo o schopnosti ECB zahájit navzdory německému odporu program nákupu dluhopisů a řada dalších pochybovala o ochotě Fedu zpřísnit měnovou politiku, protože takový krok by mohl zadusit hospodářské zotavení v USA.
Proto mělo euro před rokem ještě stále hodnotu téměř 1,40 dolaru – a proto jsme já i další lidé očekávali, že euro vůči dolaru výrazně poklesne.
Velikost býčích překvapení v případě dolaru nebo medvědích překvapení v případě eura je však dnes mnohem menší.
Věří snad ještě někdo, že americká ekonomika stojí na prahu recese?
Nebo že Bundesbanka má moc zvrátit politická rozhodnutí prezidenta ECB Maria Draghiho?
Vzhledem k tomu, že tak velká část měnové divergence je dnes vyčerpaná, možná bychom se měli více soustředit na další faktory, které by v následujících měsících mohly ovlivnit měnové pohyby.
Na straně silnějšího dolaru a slabšího eura existují podle všeho tři možnosti.
První možností je, že Fed by mohl zvýšit úrokové sazby podstatně rychleji, než se očekává.
Druhá možnost spočívá v tom, že investoři a podnikoví ekonomové by si mohli stále sebevědoměji a agresivněji půjčovat eura, proměňovat je na dolary a těžit z vyšších úrokových sazeb v USA.
A konečně by centrální banky a suverénní fondy z Asie a Blízkého východu mohly využít programu odkupu dluhopisů ECB, začít prodávat stále větší podíly svých německých, francouzských či italských dluhů a výtěžek investovat do dluhopisů vydaných americkým ministerstvem financí, které mají vyšší výnos.
To všechno jsou věrohodné scénáře.
Existují však nejméně čtyři faktory, které by mohly tlačit kurz dolaru vůči euru opačným směrem.
Za prvé je zde dopad samotného silného dolaru na americkou ekonomiku a její měnovou politiku.
Bude-li dolar nadále růst, americká ekonomická aktivita a inflace oslabí.
V takovém případě Fed nezvýší úrokové sazby rychleji, než se očekávalo, ale místo toho pravděpodobně zaujme více holubičí přístup.
Za druhé musí existovat vážné pochybnosti o tom, zda asijské a blízkovýchodní vlády skutečně budou chtít proměnit větší množství rezerv na dolary, zejména pokud to znamená konvertovat eura, která získaly od roku 2003, se ztrátou a hluboko pod jejich paritou kupní síly.
Mnoho zemí diverzifikovalo po celá desetiletí svá portfolia směrem od dolaru, a to z finančních i geopolitických důvodů.
Protože mají USA stále větší sklon používat svou měnu jako nástroj diplomacie, ba dokonce i války – tento proces znají ve Washingtonu jako „weaponizaci dolaru“ –, mohou se například Čína, Rusko a Saúdská Arábie zdráhat s proměnou ještě většího podílu svého bohatství na dluhopisy amerického ministerstva financí.
Třetím faktorem, který naznačuje, že sestupný trend eura vůči dolaru už nemusí trvat příliš dlouho, je obchodní nerovnováha mezi USA a Evropou.
Rozdíl je obrovský už dnes – Mezinárodní měnový fond předpovídá pro letošní rok schodek ve výši 484 miliard dolarů pro USA a přebytek 262 miliard dolarů pro eurozónu, přičemž je téměř jisté, že se tato propast bude dále prohlubovat vzhledem ke dvacetiprocentnímu znehodnocení eura od loňského podzimu, kdy MMF svůj odhad zveřejnil.
Z toho vyplývá, že z USA do Evropy bude muset proudit kapitál v hodnotě několika set miliard dolarů ročně, aby se současný kurz eura vůči dolaru alespoň udržel.
A s dalším prohlubováním transatlantické obchodní nerovnováhy budou zapotřebí ještě větší kapitálové toky, aby se euro udrželo dole.
Takové obrovské toky kapitálu jsou veskrze možné, ale co bude jejich impulzem?
Tato otázka vede k poslednímu a nejdůležitějšímu důvodu, proč očekávat, že se pokles eura obrátí nebo přinejmenším stabilizuje.
Vyšší úrokové sazby v USA sice přilákají některé investory, avšak jiní se od dolaru odkloní, pokud kombinace konkurenceschopnějšího eura, obrovského měnového stimulu ECB a zmírnění fiskálních tlaků ve Francii, Itálii a Španělsku vytvoří v Evropě skutečné hospodářské zotavení.
Výsledné toky globálního kapitálu do evropských akcií, nemovitostí a přímých investic – přičemž všechny tyto položky jsou dnes podstatně levnější než odpovídající americká aktiva – by snadno mohly převážit hotovostní a dluhopisové investice motivované rostoucími úrokovými sazbami v USA.
Co tedy může nastolit rovnováhu mezi protichůdnými silami působícími na směnný kurz eura vůči dolaru?
To nedokáže nikdo s jistotou prohlásit, avšak jedna věc je jistá: ačkoliv zisky z využívání rozdílu v úrokových sazbách na obou stranách Atlantiku mohou dosáhnout 1% či 2% ročně, investoři mohou o tuto částku přijít za jediný den – ba dokonce i za jedinou hodinu –, pokud nakoupí nesprávnou měnu ve chvíli, kdy se trend obrátí.
A jak víme z desetiletí japonských a švýcarských zkušeností, prodej nízko úročené měny pouze kvůli vyšším výnosům v USA bývá často nákladnou chybou.
Jak euro rozdělilo Evropu
ATÉNY – Tento měsíc je tomu dvacet let, co se po zavedení eurobankovek a euromincí stala společná evropská měna realitou.
Ministři financí eurozóny vydali při této příležitosti společné prohlášení, v němž tuto měnu označili za „jeden z nejhmatatelnějších úspěchů evropské integrace“.
Ve skutečnosti euro neudělalo pro podporu evropské integrace nic.
Právě naopak.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Hlavním cílem eura bylo usnadnit integraci odstraněním konverzních nákladů, a zejména rizika destabilizujících devalvací.
Evropanům se slibovalo, že nová měna podpoří přeshraniční obchod.
Životní úroveň se sblíží.
Hospodářský cyklus se utlumí.
Euro zajistí větší cenovou stabilitu.
Investice uvnitř eurozóny přinesou celkově rychlejší růst produktivity a sjednocení růstu mezi členskými zeměmi.
Stručně řečeno euro podpoří blahodárnou germanizaci Evropy.
Po dvaceti letech není žádný z těchto cílů splněný.
Od vzniku eurozóny vzrostl objem obchodu uvnitř eurozóny o 10%, což je podstatně méně než třicetiprocentní růst objemu globálního obchodu, a především třiašedesátiprocentní růst obchodu mezi Německem a trojicí členských zemí Evropské unie, které euro nepřijaly: Polskem, Německem a Českou republikou.
Stejná situace je i u produktivních investic.
Některé státy eurozóny, jako například Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko, zaplavila obrovská vlna úvěrů z Německa a Francie, výsledkem čehož byl řetězec bankrotů, které se staly jádrem eurokrize před deseti lety.
Většina přímých zahraničních investic však putovala ze zemí jako Německo do té části EU, která se rozhodla euro nepřijmout.
Zatímco se tedy rozdíly mezi investicemi a produktivitou uvnitř eurozóny prohlubovaly, konvergence probíhala v případě zemí, jež zůstaly mimo.
Pokud jde o příjmy, v roce 1995 si za každých 100 eur, které vydělal průměrný Němec, vydělal průměrný Čech 17 eur, průměrný Řek 42 eur a průměrný Portugalec 37 eur.
Z těchto tří zemí si pouze Čech nemohl po roce 2001 vybrat z domácího bankomatu eura.
A přesto se Čechův příjem v roce 2020 přiblížil k průměrným německým 100 eurům o závratných 24 eur, zatímco u Řeka to bylo o pouhá 3 eura a u Portugalce o 9 eur.
Klíčová otázka přitom nezní tak, proč euro nedokázalo zajistit konvergenci, nýbrž proč si někdo myslel, že se to stane.
Užitečné srovnání nabízí pohled na tři dvojice dobře integrovaných ekonomik: Švédsko s Norskem, Austrálii s Novým Zélandem a Spojené státy s Kanadou.
Úzká integrace těchto zemí se prohlubovala – a nikdy se neocitla v ohrožení –, protože se tyto státy vyhnuly měnové unii.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Chceme-li se podívat, jakou roli hraje měnová nezávislost na udržení úzké provázanosti ekonomik, zaměřme se na jejich míry inflace.
Od roku 1979 je míra inflace ve Švédsku a Norsku, v Austrálii a na Novém Zélandu i v USA a Kanadě zhruba podobná.
Bilaterální kurzy jejich měn však ve stejném období zaznamenávaly divoké výkyvy, fungovaly jako tlumiče šoků během asymetrických recesí i bankovních krizí a napomáhaly k udržení souladu mezi integrovanými ekonomikami dotyčných zemí.
Něco podobného se stalo i v EU mezi Německem coby čelní ekonomikou eurozóny a Polskem, které euro nemá: po zavedení eura se polský zlotý znehodnotil o 27%.
Pak se po roce 2004 zhodnotil o 50%, načež během finanční krize v roce 2008 opět spadl o 30%.
Díky tomu se Polsko vyhnulo růstu taženému zahraničním dluhem, který charakterizoval členské země eurozóny jako Řecko, Španělsko, Irsko a Kypr, a také mohutné recesi, jakmile naplno vypukla krize eura.
Lze se tedy divit, že žádná ekonomika EU se k té německé nepřiblížila impozantněji než polská?
Při zpětném ohlédnutí to vypadá, jako by bylo euro naopak koncipováno tak, aby vyvolalo maximální divergenci.
Evropané v podstatě vytvořili společnou centrální banku, které však scházela podpora společného státu, a současně našim státům umožnili pokračovat bez centrální banky, která by jim kryla záda v časech finanční krize, kdy státy musí sanovat komerční banky působící na jejich území.
Během dobrých časů vytvářely přeshraniční úvěry neudržitelné dluhy.
A pak při první známce finanční tísně (buďto veřejné, nebo soukromé dluhové krize) bylo zaděláno na katastrofu v podobě křeče celé eurozóny, jejímž zákonitým výsledkem byla prudká divergence a vznik obrovských nových nerovnováh.
Laicky řečeno připomínali Evropané nešťastného majitele auta, který ve snaze odstranit naklánění karoserie v zatáčkách odstraní tlumiče a vjede přímo do hlubokého výmolu.
Rozumné země jako Polsko, Nový Zéland či Kanada přestály globální krize bez toho, aby zaostaly za Německem, Austrálií a USA (nebo aby jim v horším případě přenechaly suverenitu), právě proto, že s nimi nevstoupily do měnové unie.
Kdyby byly podlehly vábení společné měny, krize v letech 1991, 2001, 2008 nebo 2020 by z nich učinily dluhové kolonie.
Někteří lidé tvrdí, že už si Evropa vzala ponaučení.
Koneckonců se v reakci na eurokrizi a pandemii posílila novými institucemi, jako jsou Evropský stabilizační mechanismus (jakýsi společný sanační fond), společný systém dohledu nad evropskými bankami nebo Plán na podporu oživení Evropy.
Bezpochyby jsou to velké změny.
Představují však jen minimum toho, co bylo zapotřebí, aby se euro udrželo nad vodou a nezměnil se jeho charakter.
Jejich zavedením EU potvrdila svou připravenost změnit všechno tak, aby vše zůstalo při starém – nebo přesněji řečeno vyhnout se jediné změně, která má opravdu význam: vytvoření fiskální a politické unie se vším všudy, která je předpokladem pro řízení makroekonomických šoků a eliminaci regionálních nerovnováh.
Dvacet let po svém vzniku zůstává euro stavbou do dobrého počasí, která přiživuje divergenci, místo aby vyvolávala konvergenci.
Až donedávna tento výsledek vyvolával vzrušené debaty – a tím živil i naději, že si je Evropa vědoma odstředivých sil ohrožujících její základy.
To už neplatí.
Když ministři financí eurozóny vydali společný chvalozpěv na jednotnou měnu, stalo se něco pozoruhodného: nic.
Nikdo se nepřipojil k oslavám.
Nikdo se neobtěžoval vyjádřit odlišný názor.
Taková apatie nevěstí nic dobrého pro unii, kterou prohlubující se nerovnost a xenofobní populismus trhají na kusy.
Cesta k evropsko-pacifickému partnerství
PAŘÍŽ – Díky úsilí japonského premiéra Šinzó Abeho se nedávný summit G20 v Ósace vyhnul nejhorším možným výsledkům.
To se v éře amerického prezidenta Donalda Trumpa počítá za vítězství.
Lídři G20 mimo jiné vydali závěrečné komuniké potvrzující důležitost volného a otevřeného obchodu.
Nadto se za postranní čárou summitu Spojené státy a Čína dohodly na příměří v obchodní válce a Evropská unie oznámila podepsání nových dohod o volném obchodu s Vietnamem a blokem Mercosur (Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay).
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Nicméně fundamentální prameny globální ekonomické nejistoty přetrvávají.
Dokud se nevyřeší čínsko-americký konflikt, komerční a obchodní toky bude ohrožovat riziko narušení politikou.
Ve snaze vyvarovat se v novém velmocenském zápase osudu kolaterální oběti se země jako Japonsko, EU, Kanada, Austrálie, Malajsie a mnohé další spojují, aby chránily své zájmy a mezinárodní obchodní soustavu.
Každá z nich uznává, že nejdůležitější otázky světového obchodu jsou regulační a netýkají se cel, nýbrž ochrany investic, subvencí pro státní podniky, duševního vlastnictví a ochrany životního prostředí, otevřených veřejných nabídkových řízení, elektronického obchodování a datových toků.
Nedávná studie uvádí, že země zúčastněné v Komplexní a progresivní dohodě o transpacifickém partnerství (CPTPP) a v Komplexní hospodářské a obchodní dohodě mezi EU a Kanadou (CETA) se už u většiny hlavních regulačních otázek sblížily.
V důsledku vleklého a zostřujícího se geopolitického střetu, v němž by se dostaly pod tlak, aby si zvolily stranu, však coby země spoléhající převážně na aktivní diplomacii a měkkou moc mohou ve všech ohledech tratit.
Na ochranu svých zájmů musí zajistit, aby globální obchod podléhal objektivním mechanismům urovnávání sporů.
Oddanost multilateralismu neznamená souhlas se statem quo.
Členské státy CPTPP a CETA uznávají, že globální obchodní soustava má problémy, včetně neúplných či zastaralých pravidel, která nezohledňují témata jako třeba subvence do státních podniků.
Vědí ale také, že bilateralismus – snaha malých zemí vyjednávat se supervelmocemi za rovných podmínek – nepřipadá v úvahu.
Řešením je tedy obnovit rovnováhu a důvěru v mnohostrannou obchodní soustavu vytvořením nového partnerství mezi zeměmi EU a CPTPP.
Evropsko-pacifické partnerství mezi EU a CPTPP by představovalo 31 % světového HNP a 40 % veškerého obchodu, což by mu dalo značnou páku k zavádění společných zásad a standardů pro globální obchod.
Tento cíl je na dosah, neboť EU má už obchodní dohody téměř se všemi zeměmi CPTPP, včetně Vietnamu.
Nové partnerství by navíc nevyžadovalo novou obchodní dohodu, ale jen konsolidaci těch stávajících.
Důvody pro ustavení Evropsko-pacifického partnerství jsou stejně politické jako ekonomické.
Země, které zůstávají věrné multilateralismu, musí dát důrazně najevo, že budou bránit liberální hodnoty a instituce, od nichž se jiné země odklonily nebo je prohlásily za zastaralé.
Přestože by tedy nové partnerství mohlo začít u EU a CPTPP, musí zůstat otevřené všem zemím, jestliže přijmou určitá pravidla a zásady.
Členství by pak sloužilo jako pojistka pro případ obnoveného čínsko-amerického konfliktu.
Dnes už víme, že obchodní a technologická válka může mít pro globální ekonomiku dalekosáhlé důsledky.
Ti, kdo neústupně tvrdili, že ve světě globálních hodnotových řetězců je protekcionismus vyloučený, se mýlili.
Námi navrhované partnerství by se zakládalo na následujících 12 zásadách:
1. Uznání Světové obchodní organizace jako ústředního fóra globální obchodní soustavy a hlavní platformy pro urovnávání sporů.
2. Vyjasnění, prohlubování a modernizace pravidel v prioritních oblastech vládních subvencí, úlohy státních podniků a vymáhání ochrany duševního vlastnictví.
3. Rozvoj nových pravidel ve vztahu k elektronickému obchodování a přenosu dat v duchu Ósacké stezky, již na summitu G20 přijalo 24 signatářů s cílem vypracovat rámce pro správu digitálního prostoru.
4. Záruka, že zahraniční investice a přístup na trhy jsou v bezpečí, i když si státy ponechávají svobodu určovat své vlastní veřejné politiky.
5. Transparentnost a reciprocita přístupu k veřejným zakázkám.
6. Soulad s Pařížskou klimatickou dohodou z roku 2015.
7. Úcta k základním právům a svobodám, včetně svobody sdružování.
8. Možné vytvoření modernizovaného společného mechanismu k urovnávání sporů, v souladu se zásadami WTO.
9. Regulační soudržnost mezi zeměmi EU a CPTPP.
10.
Zřízení mechanismu pro pravidelné politické konzultace na vysoké úrovni mezi zeměmi EU a CPTPP.
11.
Vytvoření pracovních skupin ve všech sektorech, kde společným zájmům členských ekonomik mohou prospívat jednotné či harmonizované postoje.
12.
Vůle budovat prostor míru a prosperity, bez geopolitického soupeření.
Tyto principy samy o sobě multilateralismus nespasí.
Země nadále oddané tomuto ideálu ale musí vytvořit novou cestu vpřed.
Lze doufat, že po summitu G7, který proběhne příští měsíc ve Francii, postoupí EU, Japonsko a Kanada ke schválení a vymezení přesných podmínek nového partnerství do konce roku 2020.
Je načase, aby multilateralisté při obraně svých zásad společně šlápli na plyn.
Evropa se musí pro Afriku stát vyhledávaným partnerem
BRUSEL – Po několika odkladech způsobených pandemií COVID-19 se na letošním summitu Evropské unie a Africké unie v Bruselu, který proběhne ve dnech 17. a 18. února, poprvé od roku 2017 sejdou hlavy států a předsedové vlád z Evropy a Afriky.
Cílem EU je stát se pro Afriku vyhledávaným partnerem, což je cíl, který před dvěma lety stanovila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová během její první návštěvy sídla AU v Addis Abebě.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Jak tohoto ambiciózního cíle dosáhnout?
Za prvé musíme k partnerství mezi EU a AU přistupovat skromně.
Afrika se svou rozlohou vyrovná společné rozloze Spojených států, Mexika, Číny, Japonska, Indie a velké části Evropy.
Ke kontinentu, který tvoří 54 zemí, kde lidé hovoří přibližně 2 000 jazyky a který se vyznačuje množstvím nejrůznějších příležitostí a problémů, nelze přistupovat jako k homogennímu celku.
Za druhé musíme být realističtí.
Mám-li si v přístupu k Africe vybrat mezi pesimismem a optimismem, volím realismus.
Než začneme my Evropané hovořit o hospodářském růstu a obchodních vztazích, musíme prokázat, že můžeme přispět k míru, bezpečnosti a řádné správě věcí veřejných v afrických zemích.
Než začneme hovořit o demografické dividendě, musíme rovněž uznat rozsah obtíží, které může ve společnosti způsobit nekontrolovaný růst počtu obyvatel.
Do roku 2030 vstoupí každoročně na africký trh práce 30 milionů mladých lidí.
Chceme-li pro ně vytvořit udržitelná pracovní místa, musíme jim v prvé řadě zajistit základní vzdělávání.
Kromě toho musíme při podpoře globálního přechodu na zelenou energii a udržitelný rozvoj pomoci zajistit přístup k základním službám na kontinentu, kde téměř polovina obyvatel nemá elektřinu, a vzít za svůj každodenní boj o přístup k vodě a potravinám.
A zatímco africkým zemím pomáháme rozvíjet jejich budoucí kapacity pro výrobu očkovacích látek, musíme jim také pomoci urychlit očkování v současnosti.
Více než 90 % obyvatel kontinentu je i nadále neočkovaných proti onemocnění COVID-19.
Pokud jde o tyto otázky, nesmíme se my Evropané domnívat, že bychom mohli Africe něco vnucovat.
Rovněž bychom neměli ignorovat bezprostřední realitu a krátkodobá omezení, jimž čelí převážná většina Afričanů.
To platí zejména nyní, kdy pandemie COVID-19 zhoršila zranitelnost kontinentu.
V oblasti Sahelu roste nejistota spolu s politickou nestabilitou.
Africký roh, kde jsme před pouhými dvěma lety viděli slibné demokratické změny, je nyní hluboce destabilizován.
Několik afrických zemí opět vstoupilo do dluhové spirály.
Pandemie rovněž urychlila geopolitickou konkurenci v Africe nad rámec investičních a obchodních příležitostí, ale také pokud jde o hodnoty a modely správy.
Setkáváme se s dalšími globálními aktéry, jejichž metody a programy se velmi liší od těch našich.
Mnozí z nich nebudou váhat používat dezinformační kampaně a jiné formy hybridní války k omezování evropského vlivu.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Navzdory těmto obtížím stále existují přesvědčivé důvody pro to, aby Afrika při své volbě partnera upřednostnila Evropu.
Jedním z nich je, že problémy Afriky jsou našimi problémy.
Terorismus a bezpečnostní otázky neznají hranice.
Oblast Sahelu není od Evropy tak vzdálená, jak se někdy zdá, a nestabilita v oblasti Afrického rohu ohrožuje jednu z nejdůležitějších obchodních tras na světě.
Vedle toho dochází ke změně klimatu, která nevyhnutelně povede k novým migračním vlnám, neboť ničí živobytí lidí a vede k tomu, že jejich domov přestává být obyvatelný.
Náš cíl je rovněž motivován bohatými příležitostmi na celém kontinentu.
Africké ekonomiky a společnosti jsou mladé a dynamické.
S našimi stárnoucími společnostmi se na ně budeme muset dříve nebo později spolehnout.
Kontinent má rovněž množství surovin a obrovský potenciál jak pro zavádění technologií v oblasti energie z obnovitelných zdrojů, tak pro jejich výrobu.
V neposlední řadě musíme uvažovat geopoliticky.
Vzhledem k tomu, že se očekává, že počet obyvatel Afriky dosáhne do roku 2050 2,5 miliardy obyvatel, představuje tento kontinent světovou sílu, která je na vzestupu.
Užší partnerství by Evropě a Africe umožnilo společně vykonávat mnohem větší vliv na světové scéně a dodalo novou energii modelu multilateralismu, který oba partneři podporují.
Abychom uspěli, budeme potřebovat pozitivní agendu založenou na společných prioritách.
Aniž bychom upozadili obtíže, musíme se zaměřit na dosažení konkrétních a rychlých výsledků.
Afrika nepotřebuje ani charitu ani mediální senzace.
Potřebuje spolupráci a partnerství, které by pro její obyvatelstvo znamenaly skutečný přínos.
Za tímto účelem bude EU muset zkombinovat silné stránky svých členských států, finančních institucí, rozvojových bank a agentur.
Pandemie dala pojmu „tým Evropa“, jímž se označuje tento přístup, zásadní význam a tento způsob práce se musí stát normou, aby se zabránilo roztříštěné strategii a všem problémům, které s ní souvisejí.
V Africe, stejně jako jinde, má EU váhu pouze tehdy, když její jednotlivé části spolupracují.
To zahrnuje nejen orgány EU a vlády členských států, ale také občanskou společnost a soukromý sektor, tak aby byly lépe přizpůsobeny dynamice v praxi.
Budoucnost Evropy bude v nemalé míře utvářena budoucností Afriky.
Tam, stejně jako jinde, musíme také lépe hájit evropský projekt, a to tak, že prokážeme, že přidaná hodnota EU má větší váhu než přidaná hodnota jiných globálních mocností.
Tento únorový summit musí být výchozím bodem pro budování nového mezikontinentálního partnerství.
Evropa po Kosovu
Válka v Kosovu by měla přinutit Evropskou unii, aby přehodnotila svou budoucnost.
Nová komise v čele s Romanem Prodim by se měla chopit šance a proměnit Evropskou unii z instituce hledící do sebe a utápějící se v ekonomických otázkách na jeden velký celoevropský politický projekt.
„Návrat do Evropy“ bylo ústřední heslo všech pokojných revolucí, které se před deseti lety odehrály ve střední Evropě.
Nová unifikace Evropy měla překonat dědictví Jalty a zajistit mír, bezpečí, demokracii a rozvoj.
Myšlenka „návratu“ se opírala především o idealizovanou vizi Evropy společných hodnot a dědictví; jeho konkrétní podoba však měla směřovat k připojení se k procesu evropské integrace, která se v západní části kontinentu stala úspěšnou skutečností.
Avšak Západ nebyl na podobnou revoluční výzvu vůbec dobře připraven.
Postoj západních zemí vůči svým východním sousedům zůstal dvojsmyslný.
Na jedné straně Evropská unie ‚unifikaci Evropy‘ nahlas podporuje, což dokazuje celá řada chvályhodných iniciativ a projektů s aspirujícími zeměmi, např. program PHARE, Evropská banka pro obnovu a rozvoj, či asociační dohody vedoucí k pomalému, ale vytrvalému upevňování vztahů mezi EU a kandidátskými zeměmi.
Identita integrované západní Evropy byla nicméně důsledkem hrůz druhé světové války a rozdělení a obav vyvolaných obdobím studené války.
Tato přesně definovaná genealogie přispěla k tomu, že po roce 1989 nebylo hlavní prioritou Unie rychlé znovusjednocení Evropy, nýbrž stále se prohlubující integrace její západní části a sebeochrana před možnými destabilizujícími důsledky větších geopolitických změn.
Milníky tohoto procesu jsou např. Maastrichtská smlouva a jednotná evropská měna.
Deset let po pádu berlínské zdi to tedy vypadá, že se vize znovusjednocené Evropy vytratila.
Ačkoli vyšší místa tvrdí opak, další rozšiřování EU se dnes nepovažuje za skutečnou prioritu.
Je vidět, že členské státy se příliš nesnaží prosazovat nezbytné reformy a nejsou ochotny nést na svých bedrech cenu za rozšíření.
Tyto náklady bývají často nadhodnocené, zatímco dlouhodobé pozitivní důsledky rozšíření bývají všeobecně podceňovány.
Na berlínském summitu, který se konal počátkem letošního roku, konečně priority členských států vyšly najevo.
Jednání o tzv. ‚Agendě 2000‘ byla poznamenána handrkováním mezi představiteli členských států: každý se totiž snažil ochránit skryté zájmy své země.
Závěrečný kompromis se pak nesl v duchu tichého souhlasu s tím, že rozšiřování EU nebude možné dříve než ve druhé polovině příštího desetiletí.
V procesu adaptace institucí nezbytné pro rozšíření EU nyní dochází k pozoruhodné asymetrii.
Unie nebyla dosud schopna transformovat své instituce a úřední postupy tak, aby v budoucnu zvládly i nové členy.
Na druhé straně však kandidátské země jen proto, aby se pro členství v EU kvalifikovaly, musely spolykat přes osmdesát tisíc stran různých nařízení a předpisů, dohromady známých jako ‚acquis communautaire‘.
Je to sisyfovská práce, neboť onen ‚acquis‘ narůstá mnohem rychleji než schopnosti a možnosti legislativy východoevropských zemí jej vstřebat.
Většina těchto předpisů, odrážejících dlouhý a složitý vývoj Evropské unie, se ostatně mnohdy pramálo vztahuje k rozvoji nových demokracií.
Tato svěrací kazajka předpisů není navíc zrovna nejvhodnějším nástrojem rozvoje konkurence na volných trzích v nových východoevropských ekonomikách, pokud se některými jejich částmi neřídí dokonce ani stávající členské země.
I přesto se ‚acquis‘ od kandidátů autoritativně vyžaduje jako conditio sine qua non, což jen přispívá k všeobecné frustraci a potencionální nechuti zemí střední Evropy být součástí procesu, kde se účel omylem považuje za prostředek.
Historie se mění rychleji než politika, a ta zase rychleji než instituce.
Nedávné války na Balkánském poloostrově a jejich důsledky nakonec zdráhavou politiku rozšiřování EU předběhly.
Poukázaly na zvláštní roli západní aliance, a především Evropské unie, při obraně míru a bezpečnosti na Balkáně a při podpoře demokratické státotvornosti v regionu.
Skutečný dlouhodobý úspěch důsledků války v Kosovu lze zaručit jen nadějí na integraci Balkánu do rozvinuté Evropy.
Neprosperující státy na jihovýchodě Evropy se pomalu stávají formálními či neformálními protektoráty, proto by se Evropa měla všemožně snažit o vytvoření bezpečné zóny v tomto regionu a o její ochranu.
K tomu je zapotřebí nejen politická zainteresovanost, ale i mohutný tok zdrojů, aby region bylo možno obnovit a zajistit jeho další vývoj.
Evropskou dohodu o stabilitě na Balkáně nediktovaly zdaleka jen ekonomické obavy, nýbrž i politické, strategické a v neposlední řadě morální úvahy.
Střední Evropa se svými zkušenostmi v demokratické a ekonomické transformaci může a měla by úspěšně přispět k obnově zemí Balkánského poloostrova.
Ze současné situace by se však mohly vyvinout dva nechtěné důsledky.
Pokud má být proces rozšiřování stabilní, rozvoj konsolidovaných demokracií by se vzhledem k nouzové situaci na Balkáně mohl zpomalit nebo dokonce zastavit.
Mnohem horší by takový důsledek mohl být pro země, které nespadají ani do jedné skupiny (protektorát ani první kolo rozšiřování), jako je Slovensko, Bulharsko, či Rumunsko.
V obou případech by pak výsledkem mohla být nebezpečná a destabilizující protievropská reakce.
Místo toho by se Evropská unie v souvislosti se svou přímou účastí na Balkáně měla zamyslet nad vlastní strategií rozšiřování.
Již teď by měla zahájit politiku urychlené politické a bezpečnostní integrace zemí střední Evropy, aniž by přitom docházelo ke zpomalování jejich ekonomické integrace.
Nešlo by zde o nějaké ‚druhořadé‘ členství, nýbrž o tu skutečnou ‚Agendu 2000‘, tu jedinou správnou odpověď na naděje na znovusjednocenou Evropu, které se zrodily v roce 1989ve východní části kontinentu.
Takový krok by také ostatně znamenal pozitivní signál pro poválečnou obnovu na Balkáně.
Evropa rozervaná
V transatlantických vztazích není nic, co by mělo větší rozvratný potenciál než otázka bezpečnosti Izraele.
Z tohoto hlediska a navzdory sblížení mezi Francií a Spojenými státy, jež vyvrcholilo přijetím společné rezoluce OSN, poslední válka na Středním východě ve skutečnosti rozšiřuje a prohlubuje emocionální propast, která mezi Evropou a USA existuje už doby, kdy začala válka v Iráku.
Na to, co se před námi odehrává, můžeme pohlížet jako na odraz hry Luigiho Pirandella Každý má svou pravdu ve skutečném životě.
A je třeba přiznat, že obě strany mají své zrnko pravdy.
Pro většinu Američanů dnes víc než kdy dřív představuje Izrael přední linii v obraně Západu proti Íránem vedenému radikálnímu islámu, byť třeba nesouhlasí s taktickými rozhodnutími, jež vláda Ehuda Olmerta učinila.
Tato válka, na rozdíl od předchozí války v Libanonu z roku 1982, není pro Američany válkou z rozhodnutí, ale z nutnosti.
Většina Evropanů, ačkoli pro radikální muslimy, ať sunnitské, či šíitské, nemá sebemenší pochopení, považuje útok Izraele proti Hizballáhu a jeho důsledek, totiž poničení Libanonu, za dění, jež se Izraeli vymstí a jež hrozí rozpoutáním střetu civilizací mezi islámem a Západem.
Řešení konfliktu mezi Izraelem a jeho sousedy totiž může být nakonec jedině politické.
„Chřadnutí lásky“ mezi Evropou a Izraelem, tak zřetelné ve většině evropského zpravodajství o válce, není důsledek jediné události, ale součást jistého procesu.
Až do Šestidenní války v roce 1967 měl obrázek Izraele prospěch z živoucích vzpomínek na šoa a tiché viny celé generace Evropanů.
Proměna evropského pohledu na Izrael je pak především plodem času a rozsahu, posilovaného mocí obrazů v naší globální éře.
Jak plynul čas a Izrael se proměňoval z malého průkopnického státu v regionální supervelmoc, jeho obrázek potemňoval a postupně sílil negativní pohled, zatímco se šířila sympatie k palestinské věci, navzdory palestinskému terorismu.
Na vysvětlení postupu evropského rozčarování z Izraele se podílejí izraelské osidlovací politiky, opozice vůči čím dál těsnějšímu spojenectví mezi Izraelem a USA a integrace citlivosti narůstající muslimské populace.
Vzhledem k prapůvodním křesťanským kořenům antisemitismu v Evropě je paradoxní, že proces „dechristianizace“ na kontinentu hrál proti Izraeli.
V době usmíření mezi křesťanstvím a judaismem se méně křesťanská Evropa více zdráhá brát v úvahu duchovní specifičnost Izraele.
To ostře kontrastuje s rostoucí silou amerického křesťanského obrození, s tamní evangelickou pravicí, která spojuje podporu biblického Velkého Izraele s dosti klasickou podobou antisemitismu.
Ostatně, Židé jsou předurčeni k přestupu ke křesťanství ještě před koncem věků.
Evropany dnes s určitými nuancemi citově sjednocuje jejich „chlad“ vůči Izraeli.
Německo už není ohledně veřejného mínění výjimkou a evropské vlády spojuje neochota vyslat do terénu své jednotky, aby od sebe oddělily Izrael a Hizballáh.
Nicméně politické rozpory uvnitř Evropy připomínají nejednotu, která převládala v průběhu irácké války.
Samozřejmě, Německo za Angely Merkelové zaujalo poněkud odlišnou pozici, vzhledem ke zvláštnímu vztahu křesťanských demokratů k Izraeli.
Naproti tomu, Španělsko a Itálie jsou kritičtější a posunuly se blíže Francii.
Ba v kontextu poslední války na Středním východě je „více“ Francie a „méně“ Evropy, přinejmenším na viditelné diplomatické frontě.
Je paradoxní, že právě Francie, která svým „ne“ ústavě EU v roce 2005 zahájila – nebo přinejmenším prohloubila – vážnou krizi totožnosti Evropské unie, by z dnešního marasmu na Středním východě mohla vyjít s větší mocí.
To lze snadno vysvětlit.
Coby někdejší mandátní velmoc měla Francie odjakživa o Libanon živý zájem, byla tu přítomná a její vliv ještě posílil úzký osobní vztah mezi prezidentem Jacquesem Chirakem a bývalým libanonským premiérem, zesnulým Rafíkem Harírím.
Dostojí však Francie svým závazkům, tj. vyčlení významný počet vojáků pro síly OSN, jež mají udržovat mír v jižním Libanonu?
Kdyby tak Francie neučinila, poškodila by jak svou věrohodnost „seriózní země“, tak reputaci, již si vydobyla jako evropská vzácnost, totiž země bez bázně nasadit své jednotky a vojensky zasahovat.
Kam se poděla Francie, jejíž motto kdysi znělo „Intervenuji, tedy jsem“?
Další přirozený evropský vykonavatel zásahů, Velká Británie, má víc než plné ruce práce v Iráku a Afghánistánu a Německo je stále obecně neochotné intervenovat, obzvlášť v konfliktu, který se tak přímo týká právě Izraele, takže tu k jednání zbývá jen Francie.
Ponaučení pro EU je jasné: chce-li Unie něco znamenat diplomaticky, musí být schopna přinejmenším budit dojem, že je významná vojensky.
Současný vzorec EU, „Společně upadáme, rozštěpený povstávám,“ nevěští pro budoucnost evropské zahraniční a bezpečnostní politiky nic dobrého.
Střední východ byl přirozenou půdou pro nástup nové evropské přítomnosti ve světě.
Vzhledem k tomu, že evropská dědictví antisemitismu a kolonialismu stojí u původu stěžejních problémů Středního východu, EU se mohla stát přinejmenším součástí řešení.
Střední východ ovšem naneštěstí kromě zakoušení vlastního tragického osudu rovněž odhalil rozsah evropské slabosti.
Evropa, Amerika a víření bubnů před válkou s Íránem
Americké hlavní město opět zní válečným bzukotem, nejen o poslední „strategii k vítězství“ v Iráku, ale také o vojenském zásahu proti Íránu.
Čím těžší je u činů Bushovy administrativy rozeznat nějakou racionalitu, tím hlasitěji melou mlýny zvěstí a fám.
Nařídí Bush útok vzdušných a speciálních jednotek na Írán?
Od Bushova projevu o stavu Unie na konci ledna neuplynul snad jediný den, aniž by se nestalo něco ve spojitosti s Íránem anebo aniž by Bushova administrativa nestupňovala svou rétoriku.
Je rovněž zřejmé, že USA neúnavně konají přípravy na letecký úder.
(Rozsáhlejší vojenské angažmá je stěží možné, vzhledem k tomu, jak přepjaté jsou pozemní síly USA už teď.)
Konfrontace s Íránci v Iráku se taktéž zřetelně vyostřuje a může nabývat na síle i jinde.
Nedávno na íránské hranici s Afghánistánem vybuchla bomba zacílená na Íránskou revoluční gardu.
A jsou tu samozřejmě nové pokusy Spojených států sehnat „důkazy“ o íránské hrozbě, které by mohly útok ospravedlnit.
Je to všechno blufovací hra?
Svět by si snad mohl v klidu na odpověď počkat, kdyby ovšem nebylo skutečnosti, že postup íránského jaderného programu a blížící se konec funkčního období prezidenta Bushe by mohly vytvořit svou vlastní nevypočitatelnou dynamiku.
Americká síla, tak jako v případě Iráku, může dostačovat na zahájení války, ale ne na její výhru.
Důsledky vojenského dobrodružství v Íránu by ovšem dalece překonaly dopady války v Iráku.
Postupovat na Středním východě opět polovičatě by bylo nejhorší z možných rozhodnutí – uškodilo by to jak regionu, tak jeho sousedům.
Prvním mezi postiženými sousedy by byla Evropa.
Jak tedy Evropa, jejíž zásadní bezpečnostní zájmy jsou v sázce, na tyto události dosud reagovala?
Britský ministerský předseda Tony Blair se už nové konfrontační rétorice administrativy USA přizpůsobil.
Francouzský prezident Jacques Chirac v nestřeženém okamžiku spekuloval, že Írán s jednou nebo dvěma jadernými bombami nepředstavuje vážnou hrozbu, vzhledem k možnosti jaderné odvety – francouzské činitele jeho přemítání vyděsilo natolik, že hbitě přispěchali, aby prezidentovy komentáře korigovali.
Německá kancléřka Angela Merkelová pronáší na bezpečnostních konferencích projevy, jež jsou v Americe přijímány s přízní, ale jinak Německo raději stojí v ústraní.
Zdá se, že napříč Evropou se příkazem dne stalo uhýbání před rizikem, a to i na úkor společného zájmu a solidarity v rámci NATO.
Německé námořnictvo chrání před Hizballáhem libanonské pobřeží, zatímco hlavní nápor pozemního policejního dozoru v Libanonu nesou další evropské země.
V Afghánistánu se Německo se svou silnou vojenskou přítomností na severu staví hluše k volání o pomoc ze strany kanadských spojenců, kteří na jihu bojují s obrozeným Tálibánem.
Německo teď chce vyslat několik letounů Tornádo k průzkumným účelům – což je sice lepší než nic, ale ne o mnoho.
Evropa ohledně bezpečnostní politiky stagnuje, jestliže přímo neupadá, a to právě v okamžiku, kdy je jednoty zapotřebí víc než kdy jindy.
Velká evropská trojka – a zejména Německo jako současná předsednická země EU – musí najít cestu, jak u strategických bezpečnostních záležitostí postupovat společně.
Nezdaří-li se to, na Evropě přestane velkou měrou záležet, jakmile se dění přiostří.
A právě teď se dění značně přiostřuje v Íránu a v Perském zálivu.
Kdyby snad Írán měl být letos napaden, důsledky by nesl v prvé řadě region, ale také Evropa coby nejbližší západní soused Středního východu – a šlo by o důsledky pociťované ještě dlouho do budoucnosti.
Ovšem získá-li Írán převahu a stane se jadernou mocností, Evropa neujde svému dílu daně, již si to vyžádá.
Pro starý kontinent je tedy v sázce hodně.
Konkrétně se hraje o dva prvořadé bezpečnostní zájmy EU: vyvarovat se války s Íránem a předejít proměně Íránu v jadernou mocnost.
Tyto dva zdánlivě protichůdné cíle lze sladit a přetavit do společné strategie osvojením si trojsložkového přístupu založeného na účinné izolaci, efektivním zadržování a přímých jednáních.
Evropané – vedeni Merkelovou, Blairem a Chirakem – by se měli dohodnout, že ujistí USA, že Evropa je ochotná zaplatit vysokou, ba možná velice vysokou ekonomickou cenu a podniknout rozhodné kroky k zesílení sankcí vůči Íránu.
Nabídnout by to však měli jen za dvou nekompromisních předpokladů: totiž že vojenské řešení bude staženo ze stolu a že všechny zúčastněné strany – včetně USA – vstoupí do přímých jednání s Íránem.
Politiku izolace spojenou s přímými jednáními by ještě dále posílila společná strategie vůči Sýrii, zaměřená nikoliv na „změnu režimu“, nýbrž na „změnu koalice“ – tedy na odtržení Sýrie od jejího úzkého spojenectví s Íránem.
Bylo správné a důležité, že se Rada ministrů zahraničí EU shodla na sankcích vůči Íránu.
Postavena před hrozbu finančních sankcí, íránská politická elita si čím dál jasněji uvědomuje cenu svého konfrontačního kurzu.
Je nezbytné tento proces rozhodným způsobem prohlubovat a zároveň odmítat vojenský avanturismus.
Je na Evropě, aby prostřednictvím společného a odhodlaného jednání zabránila dvěma nejhorším směrům vývoje v Íránu – válce a jadernému vyzbrojení.
V sázce jsou zásadní evropské a transatlantické zájmy.
Je tedy zodpovědností Evropy – a zejména Německa, současné předsednické země EU – bezodkladně jednat.
Evropa v obležení?
BRUSEL – Mnoho Evropanů má pocit, že je jejich vlast vystavena útoku, jak se přes hranice valí proud migrantů.
Ať už se s uprchlíky střetají na vlastní kůži nebo je vidí jen na fotografiích rozesetých v tisku, Evropané jsou si dobře vědomi ohromných počtů zoufalých lidí, kteří se všemi prostředky snaží proniknout na území Evropské unie.
Toto vědomí se však teprve musí přetavit v jednotnou reakci.
Zdá se, že sílí pnutí mezi členskými státy, snad proto, že se tento problém mezi jednotlivými zeměmi tak obrovsky liší.
V přepočtu na obyvatele dostává Švédsko patnáctkrát víc žádostí o azyl než Británie, kde oficiální přístup k uprchlíkům zůstává nejvíc nepřátelský.
Celkově se teď hlavní destinací stalo Německo, které přijímá téměř 40 % úhrnu EU; i v přepočtu na obyvatele se jedná o několikanásobek průměru EU.
Samozřejmě, existují jasná pravidla, jimiž je odpovědnost za uprchlíky vytýčena: podle takzvaného Dublinského nařízení odpovědnost za žádost o azyl nese první členský stát EU, jehož hranice běženec překročí.
To je však zjevně problematické, neboť to veškerou zátěž spojenou s uprchlíky klade na hraniční země EU.
Nemusel to být velký problém v 90. letech minulého století, kdy země EU společně přijímaly jen 300 tisíc žádostí o azyl ročně, ale nemůže to fungovat v roce, kdy se očekává, že úhrn bude trojnásobkem tohoto čísla.
Menší hraniční země jako Maďarsko a Řecko jednoduše nemají kapacity k registraci a ubytování statisíců žadatelů o azyl.
Větší země jako Itálie jsou zase motivovány vysoké počty běženců připlouvajících k jejich břehům přehlížet, poněvadž vědí, že když nic nepodniknou, uprchlíci nejspíš zamíří jinam (zejména do severní Evropy).
Německo teď připustilo, že dublinský systém je neudržitelný, a rozhodlo se vypořádat všechny žádosti Syřanů o azyl, bez ohledu na to, kudy do EU vstoupili.
Toto rozhodnutí bylo zřejmě přinejmenším zčásti motivováno tím, jak těžké je určit, kudy uprchlík prvně vstoupil do EU, vzhledem k tomu, jak prostupné jsou vnitřní hranice.
Německý pocit odpovědnosti v této věci pravděpodobně upevnil rozsudek Soudního dvora EU z roku 2013, že Německo nemůže vrátit íránského uprchlíka do Řecka (kde by žadatel podle nálezu mohl být „vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení“).
Německo je největší členskou zemí EU co do počtu obyvatel i výše HDP; v jisté míře tedy dává smysl, že se ujímá vedení.
Jenže Německo tvoří jen necelou pětinu obyvatel EU a méně než čtvrtinu jejího hospodářství.
Jinými slovy, ani Německo dnes nedokáže zvládnout všechny evropské běžence.
Před několika měsíci se Evropská komise pokusila tento problém vyřešit odvážným návrhem rozdělit uprchlíky mezi členské státy podle jednoduché rovnice, která zohledňuje počet obyvatel a výši HDP.
Plán byl ovšem odmítnut a členské státy – zejména ty s nejnižším počtem uprchlíků – tvrdily, že představuje nepřiměřený zásah do vnitřních věcí.
Tak se EU ocitla v obvyklém patu: všichni uznávají existenci problému, ale k jeho řešení je nutná jednomyslná shoda, jíž nelze dosáhnout, protože každá země hájí jen své vlastní zájmy.
Jedinou cestou vpřed je přinejmenším dočasně vynechat země, které mají největší nechuť přijímat přistěhovalce, a dospět k řešení, které bude zahrnovat jen ty, kdo jsou ochotni se o břemeno podělit.
To se sice snad bude zdát „nefér,“ ale vzhledem k tomu, že hranice Evropy překročí každý den další běženci, EU si nemůže dovolit aktivitu odkládat.
Nastalá krize má však ještě další rozměr, který její řešení dále komplikuje.
Všichni migranti nejsou z konfliktních oblastí, jako je Sýrie, a podle mezinárodního práva tedy nemají „právo na azyl“.
Přichází také řada ekonomických migrantů, například z chudších částí Balkánu, v naději, že uniknou chudobě své domovské země – a jsou při tom ochotni zneužít systém rozhodování o azylu.
Podat si žádost, třeba i bez šance na úspěch, je lákavé, protože do doby, než bude zamítnuta, získá žadatel základní ubytování, sociální služby (včetně zdravotní péče) a kapesné ve výši, která může snadno převyšovat mzdy v jeho domovské zemi.
Strávit několik měsíců v severní Evropě, zatímco se vyřizuje žádost o azyl, je mnohem lákavější než vrátit se domů k práci, kterou si člověk sotva vydělá na živobytí, anebo do nezaměstnanosti.
Jak se počet žadatelů o azyl zvyšuje, prodlužuje se doba nezbytná k vyřízení jejich žádostí, takže přitažlivost systému pro ekonomické migranty ještě sílí.
A skutečně, téměř polovina všech žadatelů o azyl v Německu dnes pochází z bezpečných zemí, jako je Srbsko, Albánie či Makedonie.
Jelikož evropští populisté zneužívají takové případy „sociální turistiky“ k zasévání strachu a vzteku do evropské veřejnosti, je čím dál těžší dosáhnout dohody, která by vyšla vstříc skutečným uprchlíkům.
Za těchto okolností musí EU vyvinout úsilí na dvou frontách.
Zaprvé, členské země musí naléhavě posílit kapacity pro zúřadování žádostí o azyl, aby dokázaly rychle určit ty, kdo si zaslouží ochranu.
Zadruhé, u poskytování přístřeší těm, kdo azyl získají, musí EU zlepšit systém sdílení břemene – ideálně napříč všemi zeměmi, ale popřípadě nejdřív v rámci menší skupiny.
Bez takových opatření nesplníme nároky mezinárodního práva – ani základní morálky.
Vypínání dividendového kohoutku
NEW YORK – Vysoké náklady evropských bank na vedení soudních sporů a restrukturalizaci měly za následek významné ztráty v jejich účetních rozvahách a bezútěšnou bilanci na akciovém trhu.
V situaci, kdy se sektor samotný i evropští regulátoři nad tímto skličujícím stavem zamýšlejí a hledají řešení, by měli za součást problému začít pokládat i distribuci bankovních příjmů – včetně zaměstnaneckých bonusů a dividend pro akcionáře.
Distribuce příjmů představuje hlavní důvod kapitálové nedostatečnosti evropských bank.
Chceme-li pochopit proč, měli bychom se vrátit do října 2014, kdy Evropský bankovní úřad (EBA) zahájil u největších 123 bank v eurozóně zátěžové testy a ve všech objevil kapitálové nedostatky v celkové výši 25 miliard dolarů.
EBA tehdy požadoval, aby banky zformulovaly plány, jak svou kapitálovou nedostatečnost ve lhůtě 6-9 měsíců vyřešit.
Některé banky začaly jednat a navýšily objem majetku prostřednictvím emisí s přednostním právem, v několika případech se značnou vládní pomocí.
Většina bank však uklidnila regulátory pouze tím, že se zbavila riskantnějších aktiv, aby vylepšila své kapitálové poměry.
Netřeba dodávat, že toto úsilí žádné ovoce nepřineslo a ceny akcií evropských bank se od úvodního hodnocení z roku 2014 snížily v průměru o 50%.
Částečně za to mohou banky, které v zátěžových testech neuspěly a nevzaly výsledek vážně, ale na vině jsou i samotní regulátoři, kteří dost důrazně netrvali na tom, aby banky vylepšily své účetní bilance, a jejichž zátěžové testy byly možná příliš slabé na to, aby dokázaly odhalit finanční křehkost.
EBA provedl další sérii zátěžových testů a výsledky oznámil koncem července.
Toto nejnovější kolo se zaměřilo na 51 bank a na rozdíl od předchozích testů si nekladlo za cíl identifikovat kapitálovou nedostatečnost, ale spíše poskytnout „společný analytický rámec k neustálému porovnávání a hodnocení odolnosti velkých bank z EU vůči nepříznivému ekonomickému vývoji“.
Regulátoři nyní předpokládají, že evropský bankovní sektor je vůči nepříznivým šokům odolný.
Přesně v den prohlášení EBA oznámila italská Banca Monte dei Paschi di Siena, která si vedla ze všech nejhůře, že si v souvislosti s kapitálovým požadavkem ve výši 5,6 miliard eur zajistila nové zdroje v objemu 5 miliard eur.
Tržní reakce na toto oznámení byly přesto negativní (index EuroStoxx Banks klesl za dva dny o 7,5%), a to s největší pravděpodobností proto, že zpráva EBA neobsahovala konkrétní odhady kapitálové nedostatečnosti evropských bank a nenastiňovala obrysy rekapitalizačního plánu.
V nové studii, která analyzuje tuto tržní reakci s využitím pravidel kapitálových požadavků ze Spojených států, jsme spočítali, že celková kapitálová nedostatečnost ve všech 51 zúčastněných bankách dosahuje částky 123 miliard eur.
Navzdory takto vysoké kapitálové nedostatečnosti vyplatilo 28 z 34 veřejně obchodovaných bank, které podstoupily zátěžové testy, přibližně 40 miliard eur na dividendách za rok 2015, což znamená, že v průměru distribuovaly přes 60% svých výdělků akcionářům.
Vyplácejí-li podkapitalizované banky dividendy, pak jde o významný přenos majetku od podřízených držitelů dluhopisů k akcionářům, protože v případě krize ponesou ztráty držitelé dluhopisů.
Potenciálně navíc může jít o přenos majetku od daňových poplatníků k soukromým akcionářům, jelikož podle nových bankovních pravidel je vládní sanace možná poté, co držitelé dluhopisů pokryjí (bail-in) 8% kmenového majetku a závazků banky.
Naproti tomu v USA jsou podkapitalizované banky, které neuspějí v zátěžovém testu, nuceny zastavit všechny formy distribuce kapitálu.
Po letošním kole zátěžových testů naštěstí o tomto typu regulační sankce uvažuje i EBA.
To znamená, že „kompetentní orgány mohou rovněž zvážit, zda budou požadovat změny kapitálového plánu institucí“, které „mohou mít řadu podob, například potenciální omezení [výplaty] dividend, požadované s cílem udržet banku na dohodnuté trajektorii kapitálového plánování v případě nepříznivého scénáře“.
Odhadujeme, že kdyby evropští regulátoři zaujali tento přístup a donutili banky přestat vyplácet dividendy už v roce 2010 – kdy v Evropě vypukla suverénní dluhová krize –, pak by se ze zadržených prostředků dalo pokrýt více než 50% letošní kapitálové nedostatečnosti.
Níže uvedený graf ukazuje námi vypočtenou kapitálovou nedostatečnost s využitím ztrát v případě „nepříznivého scénáře“ převzatého ze zátěžového testu EBA a kumulativní dividendy, které dotyčné banky od roku 2010 distribuovaly.
Dividendy vyplacené některými bankami, například BNP Paribas a Barclays, dokonce převyšují současnou kapitálovou nedostatečnost, zatímco v případě jiných bank – Deutsche Bank, Commerzbank nebo Société Générale – kapitálová nedostatečnost značně převyšuje celkový objem dividend, které se bývaly mohly zadržet.
Posledně jmenované banky by tak vedle omezení výplaty dividend stále potřebovaly značné kapitálové injekce, aby svou situaci změnily.
Z našich zjištění nicméně vyplývá, že existuje jednoduchý první krok k zamezení kapitálové eroze bank: zabránit bankám s kapitálovou nedostatečností ve výplatě dividend (včetně dividend vnitřních, jako jsou zaměstnanecké bonusy).
Díky této politice by regulátoři ani nemuseli hovořit o kapitálových emisích, sanacích či bail-inech a některé banky už výplaty dividend začaly pozastavovat.
Nyní už jen zbývá, aby Evropská centrální banka vynutila tuto praxi v celé eurozóně.
Novoroční bankovní unie
BRUSEL – Pět let po propuknutí finanční krize je ekonomická a politická situace Evropy stále křehká.
Letos se v Evropě očekává mírná recese a nezaměstnanost stoupá.
Kromě snižování schodku musíme realizovat evropský investiční plán ve výši 120 miliard eur a prohloubit jednotný trh Evropy, abychom uvolnili cestu jeho růstovému potenciálu.
Potřebujeme ale také další strukturální opatření.
Evropská unie musí přerušit negativní zpětnou vazbu mezi jednotlivými členskými státy a jejich národními bankovními soustavami.
V letech 2008 až 2011 daňoví poplatníci v EU poskytli bankám 4,5 bilionu eur v půjčkách a garancích.
V některých zemích hrozba rekapitalizace bank z veřejných prostředků vyústila v propad tržní důvěry a obrovský vzestup úrokových sazeb.
Evropská centrální banka (ECB) podniká rázné kroky k prolomení tohoto bludného kruhu.
Nadto dnes už panuje konsenzus, že 17 zemí eurozóny potřebuje bankovní unii, která doprovodí jejich společnou měnu.
Evropská komise navrhuje jednotný soubor pravidel pro kapitálové požadavky vůči bankám, vzájemnou podporu národních programů záruk za depozita a celoevropská pravidla pro přístup ke krachujícím bankám, která uvalí hlavní břemeno na akcionáře a věřitele bank, nikoli na daňové poplatníky.
Dne 29. června se evropské hlavy států a vlád zavázaly k vytvoření jednotného evropského dohledu nad bankami v eurozóně.
To je dobrá zpráva pro finanční stabilitu i veřejné finance: jakmile bude jednotný orgán fungovat, dohled bude věrohodnější a nestrannější, což je důležité pro řešení problémů churavějících bank a řízení jejich návratu k životaschopnosti.
Evropská komise také předložila soubor legislativních návrhů, které mají vytvořit jednotný dohledový mechanismus a udělit klíčové kontrolní úkoly ECB.
Tento návrh je teď zapot��ebí co nejdříve upravit a schválit v Evropském parlamentu a v Radě ministrů, chceme-li mít naději na uvedení Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) do chodu a pokročení k dalším stěžejním pilířům bankovní unie.
V několika oblastech je však ještě zapotřebí plány dopracovat:
Nabytí účinnosti v lednu 2013 by přineslo dohled ECB nad bankami, které získaly veřejné prostředky nebo o ně žádají.
Všechny banky systémového významu by dohledu ECB začaly podléhat až v červenci 2013.
Ostatní banky by novému mechanismu začaly podléhat až od počátku roku 2014.
U záměrů, kde jsou takto vysoké sázky, jsou vypjaté diskuse normální.
Země jako Německo, Finsko a Nizozemsko mají pravdu, když tvrdí, že rychlost postupu nemůže jít na úkor kvality nové dohledové konstrukce.
Země EU však musí dodržet svůj červnový závazek a včas uzavřít dohodu, aby mohla postupně vejít v účinnost od ledna 2013.
Nafukující se bubliny v Evropě
MNICHOV – Poslední politické kroky Evropské centrální banky mnohé pozorovatele šokovaly.
Cíl – předcházet deflaci a podporovat růst – je sice zřejmý, avšak politika samotná je receptem na silnou nestabilitu.
Mezi pochybné kroky patří stanovení úrokové sazby z hlavních refinančních operací ECB na nulu, zvýšení měsíčního objemu nákupů aktiv o 20 miliard eur na 80 miliard a zatlačení úrokové sazby z peněz, které si banky ukládají u ECB, ještě hlouběji do záporného pásma – konkrétně na -0,40%.
ECB navíc zahájila novou řadu čtyř cílených dlouhodobějších refinančních operací, které rovněž nesou záporný úrok.
Banky získají úrok ve výši až 0,4% z úvěrů ECB, které si samy vezmou, za předpokladu, že tyto peníze půjčí soukromým firmám.
Tato politická opatření jsou v podstatě jen nejnovějšími z dlouhé řady pokusů ECB řešit důsledky prasknutí mohutné bubliny, která se v prvních letech existence eura nafoukla v jižní Evropě.
Všechno začalo ohlášením zavedení eura na madridském summitu EU v roce 1995, jež způsobilo pád úrokových sazeb.
Inflační úvěrová bublina, kterou v jihoevropských zemích vyvolaly přetrvávající nižší úrokové sazby, podkopala jejich konkurenceschopnost a vyšroubovala ceny aktiv a nemovitostí na neudržitelně vysokou úroveň.
A když tato bublina praskla, pokusila se ECB zabránit návratu přemrštěných cen na rovnovážnou hladinu tím, že zapnula rotačky a slíbila investorům neomezené krytí.
Nejnovější opatření ECB jsou v podstatě stále stejnou písničkou.
Když po pádu americké investiční banky Lehman Brothers v roce 2008 naplno vypukla finanční krize, byly intervence ECB samozřejmě odůvodněné.
Poté, co globální ekonomika zahájila během druhé části následujícího roku proces zotavení, však začaly být kroky ECB stále problematičtější, poněvadž umožnily státům vyhnout se strukturální reformě a brzdily nezbytnou dezinflaci v jižních zemích eurozóny – případně ji zcela zastavily jako v Portugalsku a Itálii.
Jižní Evropa podlehla droze levných úvěrů.
Když se ovšem soukromé úvěry zasekly a začaly se objevovat příznaky stahování, poskytla ECB náhražkové drogy.
Místo aby léčila závislost, vytvořila narkomanské ekonomiky, které bez dávky nedokázaly fungovat.
Japonsko udělalo podobnou chybu, když v roce 1990 praskla jeho realitní bublina.
Japonská centrální banka pak více než dvě desetiletí zaplavovala ekonomiku penězi za téměř nulové úrokové sazby.
Japonská vláda zase uskutečňovala tak nelítostnou politiku deficitních výdajů, že veřejný dluh vyskočil z 67% HDP na dnešních 246% HDP, přičemž poslední prudké zvýšení zapříčinila pochybná hospodářská strategie s názvem „abenomika“, kterou realizovala vláda premiéra Šinzó Abeho.
Žádný z těchto receptů nepomohl, poněvadž měnová ani fiskální politika nemohou nahradit strukturální reformy.
Právě naopak: čím v��ce keynesiánských a monetaristických drog se trhům podá, tím slabší bude jejich samoléčivá schopnost a tím chatrnější bude ochota politiků předepisovat ekonomice a obyvatelstvu bolestnou detoxifikační léčbu.
Nejhorší důsledky politiky ECB se však teprve mohou projevit, pokud se i dosud zdravé ekonomiky v eurozóně stanou úvěrovými narkomany.
Objevují se znepokojivé příznaky, že se to už děje.
Trhy nemovitostí v Rakousku, Německu a Lucembursku během celé krize prakticky explodovaly v důsledku toho, že banky lákaly potenciální vypůjčovatele na nabídky úvěrů za téměř nulové úrokové sazby, a to bez ohledu na jejich úvěrovou bonitu.
V Rakousku se ceny nemovitostí zvedly od pádu Lehman Brothers téměř o polovinu; v Lucembursku vzrostly bezmála o třetinu.
Dokonce i Německo coby největší evropská ekonomika zažívá od roku 2010 masivní realitní boom, během něhož se průměrné ceny nemovitostí ve městech zvýšily o více než třetinu – a ve velkých městech téměř o polovinu.
Země navíc zažívá stavební boom, jaký naposledy zaznamenala v éře po sjednocení.
Realitní makléři mají v nabídce pouze zbytky.
Německý realitní boom by se dal zkrotit odpovídajícím zvýšením úrokových sazeb.
Vzhledem k zjevnému odhodlání ECB vydat se opačným směrem však bublina pouze poroste.
Pokud praskne, může to mít pro euro strašlivé důsledky; nová euroskeptická strana Alternativa pro Německo, která v nedávných zemských volbách zaznamenala oslnivý vzestup, by se o to bezpochyby postarala.
Minskyho hádanka eurozóny
BRUSEL – Neúprosně nízká inflace činí Evropské centrální bance starosti.
Ale její reakce – v zásadě pouze více kvantitativního uvolňování – by se jí mohla vymstít a to v podobě zhoršené nerovnováhy a tvorby vážné finanční nestability.
Headline index spotřebitelských cen momentálně v eurozóně osciluje okolo nuly a dokonce i inflace zůstává pod 1% - daleko od uklidňující hranice ECB na úrovni 2%.
Zatímco nové kolo slabosti globálních cen komodit dříve v tomto roce k těmto hodnotám přispělo, nevysvětluje to slabost v dlouhodobých očekáváních inflace, které se od března zlepšila jen málo, když ECB začala s programem nákupu dluhopisů ve výši masivních 60 miliard dolarů měsíčně.
Nicméně místo aby přehodnotila svou strategii, zvažuje ECB zdvojnásobení: nakoupit ještě více dluhopisů a snížit svou referenční úrokovou sazbu ještě dále do negativní oblasti.
To by byla vážná chyba.
Uvolněné úvěrové podmínky a nižší úrokové ceny by měly podpořit růst stimulací investiční a spotřebitelské poptávky.
V jádru eurozóny – zemích, jako je Německo či Holandsko – je úvěrů dostatek a úroková sazba byla blízko nule již nějakou dobu, takže nikdy příliš neexistovala šance, že by nákupy dluhopisů měly zásadnější dopad.
A opravdu, nedávná předpověď Evropské komise ukazuje, že se výdaje v podstatných zemích nezvýšily jako důsledek opatření ECB; externí přebytek Německa ve skutečnosti zvýšil.
Ve vysoce zadlužených periferních zemích je samozřejmě prostor pro to, aby klesly úrokové sazby a vzrostlo poskytování úvěrů – což se stalo a přimělo tak vlády a domácnosti k větším výdajům.
Zatímco v principu je asymetrický vliv opatření ECB přiměřený (protože nezaměstnanost je mnohem vyšší na periferii), realita je taková, že zotavení podporované nejméně solventními ekonomikami je neudržitelné.
V roce 1986 varoval Hyman Minsky před dlouhodobějšími riziky pro finanční stabilitu, pokud se “ponziho“ vypůjčitelé – ti, co mohou spravovat své dluhy jedině dalšími dluhy – stanou hlavním pilířem ekonomiky.
Prostředí s nulovou úrokovou sazbou je samozřejmě pro takovéto vypůjčitele ideální, protože zde neexistuje nic, co by indikovalo solvenci; vypůjčitelé si mohou jednoduše prodloužit dluh.
Je to ale špatné pro ty se silnou pozicí aktiv; to, že se omezí jejich kupní síla, je pobídne k ještě většímu spoření.
Standardní reakce na Minskyho obavy – že si to ti, co utrácí, nemohou dovolit a že spořitelé neutrácí – je, že by se měnová politika měla soustředit na zajištění cenové stability, zatímco makroobezřetnostní politika by měla cílit na ochranu finanční stability omezením půjčování silně zadluženými klienty.
Tento přístup ale nefunguje.
Kdyby totiž makroobezřetnostní politika efektivně limitovala dodatečný úvěr pro marginální dlužníky, neměla by měnová politika žádný vliv na poptávku (tak dlouho, dokud by nejsolventnější klienti odmítali více utrácet).
Tento problém se objevil v USA po recesi v roce 2001.
Ačkoliv Federální rezervní systém udržoval po dlouhou dobu úrokové sazby nízko, korporátní sektor nezvýšil své investice.
Zotavení bylo nakonec poháněno takzvanými “nestandardními“ hypotékami: půjčkami zájemcům o nemovitosti, kteří byli v nižší úvěrové kategorii.
Jak víme, tak výsledkem byla obří bublina, která spustila finanční krizi v roce 2008.
V případě eurozóny je riziko násobeno neefektivitou jejího klíčového makroobezřetnostního instrumentu, Pakt růstu a stability, v omezování výdajů zemí, když nízké úrokové sazby dávají dlužícím zemím volnost k větším útratám.
Veřejný dluh jako podíl HDP je na vzestupu v Itálii a Španělsku, ačkoliv se obě země, společně s jejich partnery v eurozóně, zaručily, že dluhový podíl sníží.
Dokonce i bez nižších úrokových sazeb se totiž deficitové limity, které Pakt využívá, ukázaly jako nezávazné, jak ilustruje Francie, která je od roku 2009 ignoruje.
Stručně vzato, měnová politika udržuje nerovnováhu mezi věřitelskými a dlužícími ekonomikami eurozóny a makroobezřetnostní politika s tím nic neudělá.
Až se úrokové sazby normalizují, mohlo by to vytvořit vážnou finanční nestabilitu.
Nicméně – a to je ta hádanka – ECB má jen málo možností pro stimulaci poptávky v rámci solventnějších členů eurozóny, aby tak podpořila udržitelné zotavení.
Při rozhodování, jaký bude další krok – jestli iniciace většího nákupu dluhopisů, ještě větší snížení úrokové sazby, nebo oboje – musí ECB uznat, že jakýkoliv pozitivní vliv na poptávku bude zřejmě omezený jen na slabší ekonomiky eurozóny – tj. ty, které si to mohou nejméně dovolit.
Je to riskantní krok, takový, který pravděpodobně není opodstatněný snahou přivést zvýšení cen o pár kroků blíže k cíli ECB.
Zotavení eurozóny již začalo a měl by mu být ponechán volný průběh.
Ještě expanzivnější pozice měnové politiky možná zotavení okrajově posílí, ale za cenu větší a již tak nebezpečné nerovnováhy.
Písňová soutěž ECB?
CURYCH – Člověk se neubrání pocitu, že soupeření o to, kdo vystřídá Maria Draghiho na postu prezidenta Evropské centrální banky, získalo příchuť nadcházejícího závěrečného kola písňové Velké ceny Eurovize.
Vlády chtějí, aby zvítězil kandidát z jejich země, protože jim to dodá na lesku, ne proto, že by nutně zlepšil tvorbu politik ECB.
Výběr téměř jistě poznamená blokové hlasování, které by proti sobě mohlo postavit severní a jižní členy Evropské unie.
Někteří komentátoři absurdně tvrdí, že vítězství patří jejich zemi, protože je na řadě.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
To je zřetelně špatný přístup.
Členské státy EU by si spíš měly položit otázku, jaká kritéria musí kandidáti splňovat, aby dokázali účinně vykonávat funkci prezidenta ECB, a pak hledat osobu, která je nejlépe splní.
Z požadavků vyčnívají tři.
Zaprvé, prezident musí být týmový hráč.
Novináři a komentátoři, kteří vyslovují nesouhlas s nekonvenčním postojem banky za Draghiho, často zapomínají, že prezident ECB přístupy nestanovuje, nýbrž předsedá zasedáním Rady guvernérů, na nichž se o úpravách politiky rozhoduje.
Přestože by tito kritici byli nepochybně rádi, kdyby nový prezident vzal na rozhodnutí ECB z uplynulých deseti let bourací kouli, nic nenaznačuje, že by ostatní členové Rady guvernérů něco takového připustili.
Právě naopak, mají dobrý důvod považovat svá dřívější rozhodnutí za překvapivě účinná, s ohledem na děsivé problémy, s nimiž se ECB musela vypořádat.
Budoucí historici monetární politiky budou s největší pravděpodobností souhlasit.
Jmenování prezidenta, který ostře nesouhlasí s dosavadním rozhodováním ECB, by navíc mohlo výrazně ztížit dosahování širokých shod v Radě guvernérů, které jsou známkou dobré tvorby politik.
Riskovat dysfunkční ECB se v tuto chvíli nezdá moudré.
Zadruhé, prezident ECB potřebuje solidní zázemí v ekonomii.
Pravda, předseda Federálního rezervního systému USA Jerome Powell nemá z hospodářských nauk doktorát, a přesto jej personál Fedu v soukromé konverzaci obvykle chválí za důkladnou znalost ekonomie.
Powell je ale vzácnou výjimkou z pravidla, že formální průprava v oboru má pro šéfy centrálních bank zásadní význam.
Někdo snad namítne, že určovat měnovou politiku není těžké, podobně jako pilotovat dopravní letadlo.
To možná platí v běžných časech, kdy spoléhání na jednoduchá kvantitativní vodítka jako Taylorovo pravidlo vede k obecně vhodným politickým rozhodnutím.
Stejně tak na řízení letounu bude většinou pohodlně stačit druhý pilot s relativně malou zkušeností.
Všechno je ale jinak za krize, kdy se obvyklé ekonomické koncepce, například inverzní vztah mezi inflací a nezaměstnaností postulovaný Phillipsovou křivkou, často rozpadají a učebnicová řešení neplatí.
A protože obvykle raketově stoupá nejistota, centrální banky musí jednat rychle a rozhodně, aby předešly tomu, že se potíže vlivem očekávání pevně usadí.
Samozřejmě že centrální bankéři vždy vyhledávají pomoc poradců.
Za krize jsou však rady ohledně politik nezřídka protichůdné.
Právníci navíc často radí, že každý novátorský nápad v oblasti politik může vyvolat právní pochybnosti, a proto je lépe se jim vyhýbat.
Není tedy vůbec divu, že centrální banky jsou často kritizovány, že dělají příliš málo příliš pozdě.
Právě tak jako pasažéři chtějí, aby řízení převzal zkušený kapitán, jestliže se za letu objeví nějaký problém, hospodářská nebo finanční krize si žádá centrálního bankéře s jasným názorem, co je třeba dělat, a sebedůvěrou k přijetí rozhodných činů.
To zase vyžaduje, aby z první ruky chápal problémy, které se mohou vyvinout.
Jeden z důvodů, proč Fed po pádu Lehman Brothers v září 2008 reagoval tak rychle a účinně, spočíval v tom, že jeho předseda Ben Bernanke působil většinu své kariéry jako profesor ekonomie zabývající se chybami v měnové politice během Velké hospodářské krize.
Zatřetí, nový prezident ECB musí odrážet rozmanitost eurozóny.
Je třeba vybrat toho nejlepšího a žádný členský stát EU nemá monopol na dobré kandidáty.
Z důvodů legitimity by se na místě prezidenta měly střídat osobnosti z velkých a malých zemí a ze severní a jižní Evropy.
V tomto ohledu by člověk očekával, že volbu příštího prezidenta ECB ovlivní loňské jmenování jihoevropana z velké země viceprezidentem banky.
Konečně by člověk mezi hlavními uchazeči o tuto pozici rád viděl několik žen.
Pokud ovšem do souboje nevstoupí výkonná ředitelka MMF Christine Lagardeová, žádná vůdčí kandidátka se možná neobjeví.
Bylo by to hluboce politováníhodné a neladilo by to s duchem doby.
Chimérická evropská unie kapitálových trhů
LONDÝN – Přežití eurozóny opět obestírají pochybnosti, poněvadž Řecko požaduje odpuštění dluhů a ukončení úsporného programu – jinak prý uvidíme.
Ačkoliv je však Evropská měnová unie v ohrožení a bankovní unie zůstává v rané fázi vývoje, bezmezně kreativní Evropská komise rozjíždí další dobrodružství: takzvanou „unii kapitálových trhů“.
Slovo „takzvanou“ je tu namístě, poněvadž záměrem tohoto projektu – ačkoliv je zatím definovaný jen vágně – téměř jistě není vytvoření jednotného evropského kapitálového trhu.
Vedoucí představitelé Evropské unie nejsou tak bláhoví, aby ohlašovali podobnou ambici, která by si vyžádala novou smlouvu – tuto Pandořinu skříňku není nikdo připraven otevřít.
Evropští voliči koneckonců nemají náladu svěřovat další pravomoci Bruselu.
Unie kapitálových trhů ve skutečnosti začala jako slogan, který zavedl jeden z pobočníků předsedy Evropské komise Jeana-Claudea Junckera.
Nezáviděníhodným úkolem obalit tyto kosti masem byl nyní pověřen nový komisař pro finanční trhy, lord Jonathan Hill z Velké Británie. „Zelený dokument“ komise ke konzultačnímu kolu na toto téma přinesl víc otázek než odpovědí.
Mozkové trusty, lobbistické skupiny a národní regulátoři nemarní čas a pokoušejí se ovlivňovat Hillovo úsilí a bránit jakýmkoliv iniciativám, které by mohly poškodit jejich zájmy.
Bank of England (BoE) tvrdí, že by se neměla opakovat situace s bankovní unií, kdy Evropská centrální banka získala nové pravomoci na úkor národních centrálních bank.
Unie kapitálových trhů, uvádí BoE, „nevyžaduje institucionální změny“, takže by se neměl vytvářet žádný superregulátor.
Komise tento závěr prozatím přijala, ačkoliv jeden z Hillových asistentů naznačil, že „v určitém okamžiku… přijdou otázky dohledu na přetřes“.
Vytvoření jakési evropské verze americké Komise pro cenné papíry a burzy je ostatně dlouhodobým cílem bruselské eurokracie – cílem, jehož může být jednoho dne dosaženo, avšak zatím to možné není.
Než se však ponoříme do institucionálních záležitostí – což je oblíbené téma veteránů EU –, měli bychom se zamyslet nad otázkou, jaký problém má unie kapitálových trhů vlastně řešit.
A zde panuje výrazná shoda.
Většina regulátorů a účastníků trhu se shoduje v tom, že evropské finanční trhy jsou nefunkční.
Bankovní aktiva dosahují zhruba 300% HDP celé EU, oproti přibližně 70% ve Spojených státech, což znamená, že obrovské objemy úspor zůstávají nevyužité.
Evropské firmy navíc získávají přemrštěných 80% financí z bank a necelých 20% z kapitálových trhů (v USA jsou tyto poměry zhruba obrácené).
Potřeba napravit tuto nerovnováhu je ještě patrnější po nedávné finanční krizi, neboť snaha bank o obnovení svých kapitálových základen (a splnění přísnějších regulačních požadavků) vedla k omezení úvěrů.
Uvolnění této překážky růstu výkonnosti by zvýšilo odolnost evropské ekonomiky, podnítilo riskování a podpořilo dynamiku.
Obecný cíl unie kapitálových trhů je tedy relativně jednoduchý.
Jeho dosažení však jednoduché není – do značné míry i proto, že silná závislost Evropy na bankovních financích vyplývá ze strukturálních a kulturních faktorů.
A recepty, které komise zatím navrhuje – například podpora crowdfundingu nebo standardizace podmínek sekuritizace –, pravděpodobně nepodpoří rychlý růst v oblasti nebankovních financí.
Pomoci by mohla podpora celoevropského trhu neveřejných úpisů a také sjednocení standardů pro kryté dluhopisy.
Obě strategie by však narazily na vážné právní překážky.
Hillova skromná počáteční agenda by jistě žádné škody nenapáchala (a mělo by se o ni co nejrychleji usilovat), avšak jakákoliv významná opatření jdoucí nad její rámec by se potýkala s velkými obtížemi.
Například harmonizace režimů insolvence na kontinentu a omezení daňových pobídek upřednostňujících dluh před kapitálem jsou sice veskrze logické kroky, ale zároveň si berou na mušku zbývající suverenitu členských států, takže bude mimořádně obtížné je prosadit.
A některé další myšlenky navržené Hillem, například zmírnění kapitálových standardů pro dlouhodobé investice, jdou proti unijním standardům solventnosti pro pojistitele a penzijní fondy, které budou zavedeny příští rok.
Oprášilo se také pár starých návrhů a znovu se prohnaly schvalovacím kolečkem.
Zjednodušená oznámení a výjimky z některých účetních standardů pro malé firmy se už v jednotlivých zemích zkoušely – a neuspěly.
Volnější standardy pro emitenty oslabují ochranu investorů a existují důkazy, že vlažná regulace nových emisí může snížit poptávku investorů, což zvyšuje náklady financování.
Pokud se politická nálada v Evropě radikálně nezmění – což je nepravděpodobné –, bylo by nerealistické očekávat, že unie kapitálových trhů bude alespoň zčásti tak převratná jako unie bankovní.
Přinejlepším půjde o drobné vyrušení, při němž se porazí pár posvátných národních krav.
To, co začalo jako pouhý slogan, nakonec může být užitečné.
Je však velmi nepravděpodobné, že by unie kapitálových trhů mohla ukončit milostný románek mezi Evropou a jejími bankami.
Největší dopad na tržní strukturu budou mít dál stále náročnější kapitálové požadavky, které zdraží bankovní úvěry a přimějí žadatele, aby se poohlíželi jinde.
Globální zdanění pro digitální věk
AMSTERDAM – Otázka jak danit čím dál globalizovanější a digitalizovanější podniky má zásadní význam pro budoucí zdravotní stav přeshraničního obchodu a investic.
Současná debata se bohužel utápí ve zmatku a spletitosti a nijak jí nepomáhají populistické politické reakce démonizující digitální firmy.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Ukázkovým příkladem je návrh Evropské komise, poprvé zveřejněný v březnu 2018, na vytvoření unijní daně z digitálních služeb (DDS).
Opatření míří hlavně na nadnárodní technologické obry, kteří díky svým korporátním strukturám dokážou odsávat digitálně vydělané zisky do jurisdikcí s nízkým zdaněním.
Kdyby ale DDS nabyla účinnosti, nejvyšší cenu zaplatí statupy a digitální ekosystémy samotné Evropy.
Omezená vize budoucnosti podnikání vtělená do návrhu Evropské komise v nás, společnosti působící na globalizovaném trhu, vyvolává četné obavy.
Proto se proti myšlence DDS musíme v plném rozsahu postavit.
Do navržené DDS, stejně jako do uspěchaných snah několika členských států EU zavést digitální zdanění, se promítá zastaralá představa, že digitální společnosti jsou něco jiného než tradiční podniky.
Digitalizují se ovšem celá odvětví, a tak je toto rozlišování čím dál méně udržitelné.
Úsilí o jeho zachování by mohlo zapříčinit vážnou dlouhodobou újmu evropským podnikům a národním ekonomikám.
Podle současných mezinárodních pravidel pro zdanění právnických osob se podniky mohou danit jen ze zisků, které vydělají v zemi, v níž jsou fyzicky přítomné, ale ne, pokud se obchodování uskutečňuje digitálními prostředky.
Často ostrá diskuse kolem této otázky vytvořila představu velkých nadnárodních technologických firem, které bez jakékoli daňové povinnosti těží z místních trhů a při svém podnikání využívají místní infrastrukturu.
Tento čím dál rozšířenější náhled přispěl k návrhu Evropské komise na DDS pro celou EU, společně s širší reformou zdanění právnických osob s cílem postihnout každou podstatnou provozní přítomnost digitálního podniku.
Namísto vytvoření daňového systému, který bude spravedlivý a podpoří podnikání, by DDS mnohem spíš rozleptala přínosy a příležitosti, jež digitální ekonomika v současnosti nabízí společnostem a spotřebitelům.
Navržená DDS – údajně prozatímní řešení, než budou dohodnuta globální opatření – má dva konkrétní nedostatky.
V prvé řadě zdanění podniků na základě tržeb namísto realizovaných příjmů bude mít za následek nesnesitelně vyšší daňové zatížení podniků s nízkými zisky a vysokým obratem.
DDS by nezasáhla technologické obry, na které chce mířit, ale nejspíš by se stala překážkou pro řadu evropských technologických startupů, které se ve svých oborech dostaly celosvětově do čela.
Tento z podstaty neférový přístup bude narušovat hospodářskou soutěž, podrývat podniky a škodit růstu domácí ekonomiky.
Lídři EU jsou bohužel příliš soustředění na potlačování korporátních struktur některých globálních technologických značek a nevidí dlouhodobé negativní důsledky, jež by DDS měla pro růst evropských podniků.
Druhým problémem je pravděpodobný vznik mozaiky různých opatření v oblasti digitálního zdanění, uvnitř EU i mimo ni.
Ačkoli Evropská komise tvrdí, že navržená DDS by vzniku podobných politik na národní úrovni v rámci EU zamezila, nedávný vývoj v Británii, Francii a Itálii naznačuje opak.
Kromě toho by kvapná či nedomyšlená strategie digitálního zdanění v EU mohla vytvořit vzor, který bude mezinárodně napodobován.
Důsledkem by mohla být strakatá mapa globálního zdanění a přijetí zmatků, odchylek a různých podob dvojího zdanění jako normy.
Dopady na růst a přežití malých a středních podniků po celém světě by mohly být vážné.
Z povzbudivějšího soudku je, že slušného pokroku na cestě ke konsensu ohledně digitálního zdanění – zahrnujícího vyhledávače, online trhy a platformy sociálních médií – dosahuje OECD.
Pevně věřím, že pro rozvoj spravedlivých a transparentních daňových pravidel pro podniky nabízející digitální služby je spolupráce na úrovni OECD/G20 zásadní.
Jedná se o přístup, který plně podporuji a u něhož je pravděpodobnější, že ochrání zájmy podniků i ekonomik.
Společnosti jako ta naše působí ve skutečně globalizovaném světě.
Vyžaduje se od nás, abychom dodržovali škálu daňových zákonů, a tak jako všechny progresivní podniky digitální éry to rádi děláme.
Chceme spravedlivý, podpůrný systém zdanění právnických osob, který pomáhá zajistit růst napříč ekonomikou, obzvlášť když jsou hospodářské podmínky nesnadné.
Zdanění podniků se musí nadále zakládat zásadně na realizovaných příjmech a podstatný je teď globální konsensus ohledně rozvoje jednotného daňového rámce.
Takový konsenzus nepočká.
Globální ekonomika je ze dne na den digitalizovanější.
Jako evropská společnost chceme vidět, že podniky v EU rostou, daří se jim a na tomto novém poli se dostávají do vedení.
Samostatná daňová opatření, kupříkladu DST, pro digitální společnosti jsou krátkozraká a nerealistická a nakonec se ukážou jako kontraproduktivní pro všechny.
Jaký internet pro Evropu?
BRUSEL – Když 6. května Evropská komise oznámí svou novou digitální strategii, bude čelit rozhodující volbě mezi dvěma velmi rozdílnými přístupy k internetu.
Zvolí výhledovou a tržně orientovanou cestu? Nebo zvolí zpátečnický, obranný a izolovaný úkryt?
Nejprve ty dobré zprávy: takto ostře sledované oznámení ukazuje, že si lídři kontinentu uvědomují, že internet již nemůže být nadále odsunován mimo dění evropské politiky.
Je to centrální element ekonomické výkonnosti a modernizace evropské industriální základny.
V průběhu posledních pěti let, zatímco se Evropa potýkala s makroekonomickými obtížemi, se USA a Asie hnaly kupředu, aby získaly digitální výhodu.
Podle poslední studie od Plum Consulting přispěly v US informační a komunikační technologie (ICT) během této periody k roční produktivitě téměř 1,6 procenty, což je dvojnásobek oproti Evropě.
To by asi ani nemělo být překvapením, vzhledem k tomu, že investice do ICT dosahují v US téměř 5%, oproti 2% v Evropě.
“Rozdíl nevychází z toho, že by v USA tvořil internet větší podíl v ekonomice, ale z toho, že je USA lepší ve využívání internetu napříč ekonomikou,“ tvrdí konzultanti firmy Plum Brian Williamson a Sam Wood.
“Relativně k HDP investuje Evropa více než USA, ale ne ve vztahu k internetu a ICT.“
Otázkou pro tvůrce evropské politiky je, jak tuto mezeru uzavřít.
Nejlepší cestou vpřed by bylo využít internet, i tam, kde je to rušivé.
V praxi to znamená přestřihnout červenou pásku a umožnit tak všem obchodům prodávat zboží a služby napříč celým 500 milionovým trhem.
Dnes se musí evropské firmy řídit 28 druhy pravidel.
Není tak příliš překvapivé, že pouze 15% spotřebitelů napříč evropskými hranicemi nakupuje online.
Evropa by se měla soustředit na odstranění bariér a modernizaci směrnic tak, aby podpořila větší, ne menší využití internetu.
To ale vyžaduje kuráž umlčet ty, kdo by se uchýlili za národní hranice a také ochránit stávající obchodní modely.
Aby plně profitovala z internetu, měla by se Evropa vyvarovat upřednostňování lokálních obchodů před globálními a měla by přijímat všechny investory, ať už přichází ze Stockholmu, Soulu či San Francisca. Regulativní režim, který dával nefér výhody lokálním podnikatelům, ve výsledku poškozuje spotřebitele, brání inovacím a škodí konkurenceschopnosti.
Evropští politici by také měli zaručit hromadný, nediskriminující přístup ke komunikačním sítím a také to, aby spotřebitelé a podnikatelé měli široké spektrum možností telekomunikačních a online služeb.
Stejně tak by se EU měla zapojit mezinárodně tak, aby se zajistilo, že internet zůstane klíčovou částí globálního tržního systému.
EU by například měla dokončit vyjednávání s USA o “Safe Harbor“ rámci pro přenos dat, čímž by povzbudila firmy na obou stranách Atlantiku k přenosu komerčních dat.
Bohužel, jsou zde neblahé znaky, co ukazují špatným směrem.
Dvě těžké váhy Evropy, Německo a Francie, dávají hlasitě najevo svoje odhodlání omezit digitální pokrok.
Evropský komisař pro digitální ekonomiku a společnost Günther Oettinger nedávno zmínil koncept síťové neutrality – kde je s celou internetovou aktivitou zacházeno stejně, bez ohledu na její povahu a původ – jako “talibánský“ a volal po novém odvodu za online služby.
Německý a francouzský tlak vedl k výzvám k posílení regulatorních pravomocí, které by tak držely zkrátka mocné, především americké platformy jako je Google nebo Facebook.
Zdá se, že se kontinent také chystá zmařit důležitý “one-stop shop“ princip, který by dovolil firmám jednat s úřady na ochranu dat přímo v zemích, kde mají svou hlavní evropskou základnu.
Zároveň volali protestující po celé Evropě po tvrdému zásahu proti dopravní službě Uber a také po omezení služby na sdílení bytů Airbnb, a francouzský senát zvažuje povinnost “vyhledávací neutrality.“
Všechny tyto kroky vedou k alarmujícímu a mylnému přístupu k internetu.
Pokud bude Evropa v tomto přístupu pokračovat, riskuje, že propásne potenciál online ekonomiky.
Koneckonců, jsou to evropské malé a střední podniky, ne jen ty americké, kdo profituje z platforem pro e-commerce jako je eBay či Amazon a reklamních služeb Googlu či Facebooku.
A v neposlední řadě jsou to i evropští vývojáři aplikací, kdo vytváří obchodní příležitosti v oblasti softwaru pro mobilní telefony.
Internet není hrou pro vítěze a poražené; vyhrát může každý.
Stejně tak nestaví Evropu proti jiným regionům.
Konec konců, Evropa má téměř tolik internetových firem miliardové hodnoty jako USA.
Nejmoudřejší volbou pro Evropu by bylo zajistit, aby se objevilo mnohem více úspěšných internetových firem, a to prostřednictvím vytvoření nejlepších možných podmínek pro digitální inovátory.
Evropský pes v noci
BRUSEL – Nová Evropská komise vedená Jeanem-Claudem Junckerem má za sebou obtížný start.
Z četby novinových titulků by to však člověk nepoznal.
Jak chápal už Sherlock Holmes, pes, který v noci neštěká, obvykle zůstane bez povšimnutí.
V případě Evropy jde o fiskální pravidla Evropské unie, přičemž komise – která je v podstatě hlídacím psem EU – by měla hlasitě štěkat, jakmile někdo tato pravidla znevažuje.
V říjnu se zdálo, že je vytí nevyhnutelné, když dvě velké členské země EU, Itálie a Francie, předložily pro rok 2015 rozpočtové plány, které zjevně porušovaly slib pokračujících úsporných opatření daný oběma vládami.
Komise oba rozpočty nejprve svědomitě odmítla jako neslučitelné s pravidly unijního Paktu stability a růstu (SGP).
Poté se však stalo něco, co bylo stejně „prapodivné“ jako v povídce Arthura Conana Doylea.
Během několika dnů přišly obě země s rozpočtovými miniúpravami dosahujícími zhruba 0,2% HDP a jejich ministři financí napsali komisi, že tyto rozpočty by již měly být schváleny.
Komise nereagovala, takže francouzští a italští představitelé mohli tvrdit, že poslední slovo měli oni, a nikoliv bruselští úředníci.
Nejnovější prognóza ve skutečnosti počítá s ještě horším letošním výsledkem pro Francii a Itálii, než se původně očekávalo, přičemž francouzský deficit se má v roce 2015 mírně zvýšit a rovněž italský deficit očištěný o cyklické vlivy se podle očekávání zhorší.
Pakt stability a růstu přitom předepisuje každoroční zlepšování nejméně o 0,5% HDP.
Nová komise tedy riskuje, že hned na počátku svého mandátu ztratí autoritu.
Otázka, zda ji skutečně pozbude, je přitom klíčová, poněvadž udržení vysoké míry důvěryhodnosti je nezbytnou podmínkou uskutečňování hospodářské politiky v eurozóně.
Abychom pochopili důvod, stojí za to si připomenout, že jeden bývalý předseda komise (Romano Prodi) označil původní pravidla SGP za „pitomá“, neboť jednostranné usilování o deficit nižší než 3% HDP by mohlo být během recesí nepatřičné.
Tento argument byl přijat a SGP se údajně stal „inteligentnějším“ – například povolením, aby se rozpočtové schodky očišťovaly o vlivy hospodářského cyklu, doplněním střednědobých výdajových cílů a zavedením únikových klauzulí.
Nová pravidla však evidentně vyžadují silnou instituci, která je bude interpretovat a jejíž názor budou všichni akceptovat.
Ověřování, zda se určitý rozpočet nachází pod hranicí 3% HDP stanovenou SGP, je možná jednoduché, avšak v otázce, zda by se vliv hospodářského cyklu měl stanovit na 0,5% nebo na 0,8% HDP, případně zda určitá země dodržuje své střednědobé výdajové cíle, mohou panovat odůvodněné neshody.
Poslední slovo má mít komise, a tím zajišťovat důvěryhodnost a důslednost pravidel.
Zdá se však, že tento souboj prohrála už v prvním kole.
Samozřejmě by se dalo tvrdit, že SGP je potřeba uložit k ledu, poněvadž úsporná opatření nemají význam v situaci, kdy eurozóně hrozí deflace.
O tom by však měla rozhodnout komise, nikoliv fiskálně pochybné členské země.
Dalším problémem pro Evropu je pes, který sice štěká, ale nemá k tomu důvod.
To je případ Velké Británie, která byla požádána, aby zaplatila dodatečný příspěvek do rozpočtu EU ve výši přibližně dvou miliard eur (což se rovná zaokrouhlovací chybě v celkovém britském rozpočtu).
Důvodem pro tento dodatečný odvod je skutečnost, že britský Národní statistický úřad před několika týdny hrdě oznámil nález, podle něhož byl hrubý národní důchod (GNI) země mnohem vyšší, než se dříve předpokládalo, a to nejen v roce 2013, ale i ve všech předcházejících letech.
Tento rozdíl činí včetně revizí pro roky 2002-2012 přibližně 350 miliard liber (560 miliard dolarů).
A protože je každý člen EU povinen přispívat do unijního rozpočtu částkou rovnající se zhruba 1% GNI, revize britských údajů nutně musela vést k doplatku několika miliard eur.
Vláda britského premiéra Davida Camerona ovšem deklarovala, že nemá v úmyslu platit peníze, které „Evropská komise neočekávala a nepotřebuje“.
Tyto dva případy – pes, který měl štěkat, ale neštěkal, a pes, který štěkal bezdůvodně – ohrožují základní fungování EU založené na jasném souboru pravidel, které rázně vymáhá silná komise.
Junckerova komise riskuje, že hned na počátku ztratí autoritu, pokud dopustí, aby se tato pravidla ohýbala nebo porušovala ve snaze uspokojit domácí politické priority větších členských států.
Komise musí opět převzít politické a intelektuální otěže a dospět k rozhodnutí: buďto vysvětlit, proč se pravidla SGP musí dodržovat i nyní, kdy unie čelí deflaci, anebo se dohodnout s těmi, kdo tvrdí, že současná situace volá po fiskálním stimulu.
Nemůže se vyhýbat střetu tím, že bude veřejně trvat na úsporných pravidlech a pak jen trpně přihlížet, jak je členské státy porušují.
Svou roli musí sehrát také vedoucí představitelé členských zemí.
Podbízení se populistům může být lákavé z hlediska krátkodobých volebních zisků, avšak dlouhodobé náklady v podobě ztráty vlastní důvěryhodnosti i důvěryhodnosti EU mohou být velmi vysoké.
Nastupující atlantické století
PRINCETON – Spojené státy jsou na vzestupu, Evropa se stabilizuje a obě entity k sobě mají stále blíž.
Takové bylo hlavní poselství únorové výroční Mnichovské bezpečnostní konference (MSC), významného setkání ministrů obrany, ministrů zahraničí, vysokých vojenských činitelů, poslanců, novinářů a národně-bezpečnostních expertů všeho druhu.
Účastníci pocházejí převážně z Evropy a z USA; když konference v roce 1963 začínala, zaměřovala se výhradně na členské státy NATO.
Letos se jí však zúčastnili také vysocí vládní představitelé z Brazílie, Číny, Indie, Nigérie, Singapuru, Kataru a Saúdské Arábie, což je důležité znamení doby.
John McCain, americký senátor a prezidentský kandidát z roku 2008, vždy v Mnichově vede velkou delegaci amerických kongresmanů.
Administrativa také obvykle vysílá ministra obrany nebo ministra zahraničí, který přednese rituální projev, v němž ujistí Evropany o pevnosti transatlantického spojenectví.
Letos měl tu čest viceprezident Joe Biden, což americké zastoupení ještě o stupeň vylepšilo.
Konference obsahovala také panel na neobvyklé téma – „Americká ropná a plynová bonanza: měnící se energetická geopolitika“.
Zvláštní americký vyslanec a koordinátor pro mezinárodní energetické záležitosti Carlos Pascual popsal „vnitřní energetickou revoluci v USA“: zvýšení produkce zemního plynu o 25%, které by mělo srazit ceny plynu v USA, a natolik vysoká produkce ropy, že její dovoz klesne z 60% na 40% celkové spotřeby, a to při předpokládaném zvýšení spotřeby o dalších 10%.
Pascual dále předpověděl, že USA budou do roku 2030 schopné dovážet veškerou energii potřebnou pro uspokojení své poptávky ze Severní a Jižní Ameriky.
Nedávná důvěrná studie vypracovaná německou zpravodajskou službou se dokonce zabývá možností, že by se USA mohly stát do roku 2020 exportérem ropy a plynu, zatímco v současné době jsou v pozici největšího světového dovozce energie.
Tato role by pak pravděpodobně připadla Číně, která by byla stále závislejší na Blízkém východu.
A jako bonbonek navíc by vyšší podíl spotřeby zemního plynu v USA snížil uhlíkové emise v této zemi na úroveň roku 1992.
Význam americké přízně osudu, kteréžto slovní spojení nebývá v současném světě slyšet často, ještě zesílil, když účastníci panelu popisovali, jak nižší ceny energií pro americký výrobní sektor mají široký pozitivní dopad na konkurenceschopnost tamní ekonomiky.
V důsledku toho se energetické zásoby této země staly zároveň investičním magnetem.
Německý ministr hospodářství a technologií Philipp Rösler prohlásil, že mnoho německých firem už dnes kvůli nižším cenám energií přesouvá výrobu do USA.
Neméně důležitý je rostoucí význam kapalného zemního plynu oproti plynu dopravovanému plynovody, o němž se členové panelu rovněž zmínili a který má enormní geopolitické důsledky.
V kostce řečeno: pokud Rusko omezí z politických důvodů tok plynu na Ukrajinu, ale zbytek Evropy bude mít plyn z jiných zdrojů, mohou Evropané jednoduše prodat Ukrajině svůj plyn a exportovat ho přes Baltské moře.
Jorma Ollila, předseda představenstva společnosti Royal Dutch Shell, popsal globální mapu hlavních ložisek břidlicové ropy a plynu.
Jen samotná Ukrajina má třetí největší zásoby v Evropě; mezi další země s velkými zásobami patří Polsko, Francie, Čína, Indonésie, Austrálie, Jihoafrická republika, Argentina a Mexiko.
A USA už dnes převzaly po Rusku roli největšího světového producenta plynu.
Všechny tyto údaje si získaly pozornost brazilského ministra zahraničí Antonia de Aguiar Patrioty.
Na panelu s názvem „Nastupující mocnosti a globální řízení“ odkázal Patriota na energetickou diskusi a poznamenal, že nastupující mocnosti by měly mít na paměti, že „zavedené mocnosti nejdou ke dnu“.
Stručně řečeno se všudypřítomné řeči o úpadku Západu náhle obrátily.
Také na evropské straně se zřejmě blýská na lepší časy.
Na zahajovacím panelu věnovaném „Krizi eura a budoucnosti EU“ převládal opatrný optimismus.
Nikdo si nemyslel, že problémy Evropské unie jsou vyřešené, ale nikdo zároveň nezastával názor, že se eurozóna rozpadá.
Německý ministr financí Wolfgang Schäuble dal naopak jasně najevo, že německé odhodlání pomoci eurozóně překonat obtíže je pevné.
A jistý prominentní ekonom v publiku, který často předpovídal zánik eurozóny, začal rychle couvat.
Kromě zpráv o sílících Spojených státech (nehledě na fiskální trampoty) a stabilizující se Evropě (navzdory potížím společné měny) patřil k hlavním bodům konference Bidenův projev jdoucí daleko za hranice ujišťující rétoriky, kterou američtí politici obvykle v evropských hlavních městech volí.
Biden publiku sdělil, že on i americký prezident Barack Obama věří, že „Evropa je milníkem našeho angažmá ve zbytku světa“ a „katalyzátorem naší globální spolupráce“.
Americký viceprezident přitom poukázal na skutečnost, že „Evropa je největším hospodářským partnerem Ameriky“, a připomněl čísla, na která jako by Obamova administrativa zaměřená na Asii často zapomínala: „obchod v objemu přes 600 miliard dolarů ročně, který vytváří a udržuje miliony pracovních míst na kontinentu i doma, a komerční vztahy v celkovém objemu 5 bilionů dolarů“.
Biden dále naznačil vznik „rozsáhlé transatlantické dohody o obchodu a investicích“; o týden později oznámil Obama ve svém Poselství o stavu Unie zahájení jednání o přesně takové dohodě.
Biden zakončil svou řeč vzletně: „Evropa zůstává nepostradatelným americkým partnerem první instance,“ prohlásil. „A odpustíte-li mi jistou troufalost, věřím, že i my zůstaneme vaším nepostradatelným partnerem.“ Tato silná slova odrážejí nové vnímání ve Washingtonu.
Jak v jednom ze svých posledních zahraničně-politických projevů uvedla bývalá ministryně zahraničí Hillary Clintonová, USA nemají v plánu odvrátit se od Evropy k Asii, ale spíše s Evropou k Asii.
Bohatství Západu pomalu, ale jistě stoupá.
Evropa a USA dnes společně představují více než 50% globálního HDP, mají zdaleka největší vojenskou sílu na světě a kontrolují stále větší podíl globálních energetických zásob.
Zároveň disponují impozantními diplomatickými kapacitami a možnostmi rozvojové pomoci, přičemž představují mírumilovné společenství demokracií, které sdílejí oddanost lidským právům, důstojnosti a potenciálu všech lidí na světě.
Představte si, že se toto společenství šíří po východním pobřeží Latinské Ameriky a západním pobřeží Afriky.
Toto století by přece jen mohlo být stoletím atlantickým.
Evropské a asijské závody ve zbrojení
Když započalo sjednocování Evropy, panoval názor, že „stále těsnější unie“ vytvoří společenství, které ochrání Evropany před politickým vydíráním.
Nyní vidíme – přestože zrušení zbrojního embarga bude díky tlaku USA a čínské agresivitě odloženo –, že Evropská unie se stala pouhým nástrojem korupce, když Francie a Čína koncipují společné akční plány.
Tato strategie je prostá a bezcitná.
Největší diktatura na světě se chystá rozdrtit a okupovat první čínskou demokracii v dějinách – Tchaj-wan.
Aby toho dosáhla, potřebuje Čínská lidová republika mnohem důmyslnější zbraně, než jakými dnes disponuje.
Spojené státy takové zbraně do Číny přirozeně nevyvážejí.
Místo toho se USA snaží odradit čínské vládce od rozpoutání vojenského útoku na tchajwanské demokraty.
Pokud však EU někdy začne Číně nabízet rozsáhlý export výkonných a útočných zbrojních systémů, pak bude vojenská síla Lidově osvobozenecké armády schopna porazit obranné složky Tchaj-wanu.
Více než 600 raket, které jsou již v pevninské Číně rozmístěny, je namířeno na města a vojenské základny na ostrově.
Hrozba je to spíše zdánlivá než reálná – zatím.
Rusko v současné době prodává do Číny určité zbraně, ale vyhýbá se exportu svých nejdokonalejších systémů, jelikož Kreml vidí v Číně potenciální hrozbu do budoucna.
Pokud však státy EU začnou soupeřit o podíl na čínském trhu, pak by se Rusové mohli brzy ocitnout v pokušení prodat komunistickému režimu v Pekingu i své nejlepší zbraně.
Nový vojenský potenciál Číny ve spojení se severokorejskou krizí pravděpodobně přinutí půltucet zemí v oblasti k obnově svých ozbrojených složek.
Pokud by tedy unie měla někdy rozhodnout, že zruší embargo na vývoz zbraní do Číny, mohla by tím pomoci rozdmýchat ve východní Asii závody ve zbrojení.
Jak se Číně a Francii podařilo ošálit EU tak, aby si myslela, že by se podobného podniku měla někdy zúčastnit?
Když vláda Jacquese Chiraka rozhodla, že vyloží na stůl svou hospodářskou spolupráci s Čínou, staly se zbraně významnou složkou této strategie.
A stejně jako bezcitný premiér Jacques Chirac prodal Saddámu Husajnovi v sedmdesátých letech jaderný reaktor, nechává se dnešní prezident Chirac zlákat k obchodování s další agresivní diktaturou.
Zbytek je už otázka ekonomického vydírání.
Francouzští diplomaté samozřejmě informovali Čínu o zdráhavosti dalších evropských zemí zrušit zbrojní embargo, které bylo uvaleno po masakru na náměstí Tchien-an-men v roce 1989.
Čína poté jednoduše pohrozila, že opustí nebo nikdy neuzavře obchodní jednání s těmito členskými státy EU.
Před Němci Číňané pravděpodobně mumlají něco o Siemensu a Volkswagenu.
Před Holanďany se jejich šuškání nejspíš týká Philipsu.
Tuto mocenskou hru uvnitř EU Čína uskutečňuje prostřednictvím svých francouzských přátel, a tudíž ví, které vlády je zapotřebí „srovnat do latě“.
Ve Švédsku pravděpodobně stačilo zašeptat slova „Ericsson“ a „Volvo“, aby premiér Göran Persson pochopil, co je pro jeho zemi z obchodního hlediska v sázce.
Který evropský stát se ostatně odváží vystavit riziku čínskou zakázku v hodnotě několika miliard eur?
Příznačné je, že žádná členská země EU nezmínila mezi argumenty pro neobnovení vývozu zbraní Tchaj-wan.
Místo toho EU hovoří o „kodexu chování“ (což pravděpodobně příliš mnoho neznamená, ale zní to hezky) a o „volném obchodu“ (další okouzlující eufemismus pro vývoz zbraní do diktatur).
Toto mlčení vysílá ohavný signál.
EU totiž fakticky Číně sděluje: „Tchajwanská otázka se nás netýká.“ Pokud a až unie embargo zruší, odmítne tím Evropa přijmout zodpovědnost za katastrofu, která se možná blíží.
Jako obvykle tak zůstává na Americe, aby chránila svobodný stát, jenž by jinak mohl být zničen.
Porovnejme tuto situaci s dramatem před 60 lety.
Tehdy to byly americké jednotky a zbraně, které osvobodily západní Evropu od nacismu.
Nyní to možná budou evropské zbraně v rukou Číňanů, které budou namířeny proti americkým jednotkám bránícím demokracii s 23 miliony obyvatel (což se rovná počtu obyvatel všech severských zemí).
Jak řekl kalifornský demokratický kongresman Tom Lantos, kroky ke zrušení embarga na vývoz zbraní do Číny jasně ukazují, že EU „ztratila morální kompas“.
Lantos toho o morálních kompasech hodně ví: jako chlapce ho v Budapešti zachránil před nacistickou deportací do Osvětimi Raoul Wallenberg.
Wallenberg byl Švéd.
Švédsko však dnes ukazuje, že i ono postrádá politickou morálku.
Několik mých přátel z poslaneckého klubu Konzervativní strany se již dlouho angažuje v podpoře svobodného Tchaj-wanu.
V průběhu posledních deseti let jsme uspořádali skandinávské konference o Tchaj-wanu v kodaňském, osloském i stockholmském parlamentu.
Stačil však jediný telefonát premiéra Perssona, aby se lídr Konzervativní strany Fredrik Reinfeldt začal chovat povolně.
Persson zjistil, že se mu ve švédském parlamentu nedostává většiny potřebné ke zrušení zbrojního embarga vůči Číně.
Zřejmě tedy zašeptal do Reinfeldtova ucha slovo „Ericsson“ a dosáhl kýženého výsledku.
Reinfeldt se stal prvním vůdcem Konzervativní strany ve švédských dějinách, který podpořil vývoz zbraní do země s komunistickou diktaturou.
Reinfeldt však podobně jako Jacques Chirac na něco zapomněl.
Liberálně smýšlející lidé se mohou docela dobře rozhodnout, že v příštích volbách nevymění pouze jednoho cynického premiéra za jiného.
Mohou dát přednost čisté volbě.
Evropská diskriminace před soudem
K čemu jsou evropské smlouvy usilující o zajištění rovnosti všech občanů před zákonem, když se celé skupiny lidí potýkají se systematickou diskriminací?
Tak zní otázka, na kterou bude tento týden hledat odpověď Evropský soud pro lidská práva (ECHR).
Jeho Velký senát skládající se ze 17 soudců se totiž začíná zabývat odvoláním proti původnímu rozhodnutí, které odmítlo žalobu proti diskriminaci vůči Romům ze strany vzdělávacích organizací v České republice.
Všechny evropské země jsou členy Rady Evropy, všechny podepsaly Evropskou úmluvu o lidských právech, 39 ze 46 členských států přijalo Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin a 14 z nich ratifikovalo i Protokol č. 12 o zákazu diskriminace.
Životní podmínky mnoha Romů přesto zůstávají otřesné.
Ačkoliv poslední zprávy, které v roce 2006 zveřejnili Evropské monitorovací centrum pro rasismus a xenofobii a komisař Rady Evropy pro lidská práva, zaznamenávají jisté zlepšení, zároveň z nich vyplývá, že životní podmínky Romů stagnují, pokud se přímo nezhoršují.
Romové jsou i nadále oběťmi diskriminace v oblasti přístupu k bydlení, zdravotní péči a vzdělání, a to navzdory značnému místnímu úsilí z popudu a s podporou Rady Evropy.
Diskriminace v přístupu ke vzdělání je obzvláště závažná vzhledem k tomu, jak hluboký má dopad na životní vyhlídky obětí.
V nejkrajnějších případech je segregační již samotný vzdělávací systém: izolované školy v odlehlých osadách, zvláštní třídy pro romské děti v běžných základních školách a nadměrně vysoký podíl Romů ve třídách pro děti s poruchami učení.
EHCR se zabýval třetím z výše uvedených případů ve sporu D.
H. a další versus Česká republika .
Soudu bylo předloženo 18 případů děvčat a chlapců, kteří byli v letech 1996 až 1999 umístěni do zvláštních škol, a to buď přímo, nebo po jisté době strávené v základní škole.
Otázka zněla, zda se tyto děti staly oběťmi diskriminace kvůli své příslušnosti k národnostní menšině.
Česká vláda připustila, že v některých třídách zvláštních škol je 80 až 90% romských dětí.
Je-li to prý však diskriminace, pak nikoliv přímá, protože podle českých zákonů může o zařazení dítěte do zvláštní školy rozhodnout pouze ředitel školy na základě výsledků inteligenčního testu provedeného v pedagogicko-psychologické poradně a takový krok navíc podléhá souhlasu rodičů nebo zákonných zástupců dítěte.
Rozdíl v zařazování není sám o sobě diskriminační.
Podle precedenčních zákonů nejvyšších národních soudů a ECHR lze o diskriminaci hovořit pouze v případě, kdy je s různými lidmi v podobné situaci zacházeno různě.
Národní i mezinárodní precedenční právo si nicméně uvědomuje, že opatření, které je na papíře nediskriminační, může být v praxi diskriminační.
Ve zmíněném případě tedy údajná diskriminace nepramení ze samotného zákona, nýbrž z jeho dopadů, přičemž žaloba se opírá především o statistiky prokazující nadměrný podíl Romů ve zvláštních školách.
K dispozici je i řada dalších zpráv o situaci Romů v České republice, včetně zprávy Rady Evropy.
Jak ovšem soud správně poznamenal, jeho rozhodnutí by se mělo týkat pouze případů uvedených v žalobě a soud by neměl dávat najevo svůj názor na legitimitu českého vzdělávacího systému, poněvadž rozhodnutí týkající se vzdělávacích příležitostí spadají do pravomoci států, a mohou se tudíž stát od státu lišit.
Za tohoto předpokladu a vzhledem k povaze případu, jímž se musel zabývat, sedmičlenný Senát v únoru 2006 žalobu zamítl s tím, že zákon o zvláštních školách není namířen konkrétně proti Romům a nevztahuje se pouze na ně.
Podle soudu je legitimním cílem zákona zohlednit v učebním procesu poruchy učení jedné konkrétní kategorie žáků a psychologické testy se jeví jako dostatečně objektivní, aby nevyvolávaly podezření z rasové podjatosti.
I nadále navíc platí, že se zařazením dítěte do zvláštní školy musí souhlasit rodiče, a romské děti, které byly do těchto škol umístěny, se mohou později vrátit do školy většinové, a reintegrovat se tak do normálního vzdělávacího procesu.
Ačkoliv se zdá zdůvodnění soudu dobře podložené, určitá nejistota přetrvává.
Statistiky prokazující enormní podíl romských dětí ve zvláštních školách lze těžko přehlédnout a podezřením z diskriminace se lze jen těžko vyhnout.
Zákony se sice změnily, ale ne vždy je mentalita lidí následuje stejným tempem.
Navíc intuitivně víme, že psychologii lze snadno vykládat tak, aby znamenala mnoho různých věcí.
Každopádně soud před ohlášením svého rozhodnutí pokládal za nutné konstatovat, že sice neshledal žádné důkazy o porušení úmluvy, ale že statistiky obsahují „znepokojivá čísla“ a celkovou situaci v České republice v oblasti vzdělávání romských dětí je potřeba zlepšit.
Předseda soudu Jean-Paul Costa vyjádřil obdobný názor, aniž přitom zpochybnil legitimnost rozhodnutí, zatímco soudce Cabral Barreto vyjádřil s rozhodnutím nesouhlasné stanovisko.
Příznačné navíc je, že soud na žádost zúčastněných stran souhlasil s postoupením odvolacího řízení svému Velkému senátu.
Podle Costy by bylo zamítnutí rozhodnutí z února 2006 v rozporu s předešlým precedenčním zákonem.
Rozhodne tedy soud o fungování českého vzdělávacího systému jako takového?
Anebo se přidá k soudci Barretovi, jenž volá po uznání závazku uskutečňovat politiku pozitivní diskriminace, jež by zvýhodňovala Romy?
Ať už se soud vydá kteroukoliv cestou, jisté je, že romské děti by měly mít stejné příležitosti jako ostatní.
Právě tento imperativ tvoří prazáklad blížícího se rozhodnutí, neboť dává soudu příležitost znovuuplatnit základní princip nediskriminace, jenž definuje naše demokratické společnosti.
Evropa a její nespokojenost
LONDÝN: V těchto dnech dominují televiznímu zpravodajství a novinovým titulkům vlny pouličních protestů francouzských zemědělců, rybářů a řidičů nákladních aut proti rostoucím cenám benzínu a nafty.
Vstupuje-li Evropa do nespokojeného podzimu a zimy, není to proto, že by francouzští řidiči svými nákladními auty blokovali ropné rafinérie, nýbrž hlavně proto že několik klíčových bodů evropské agendy se začíná vymykat z rukou a zpod kontroly, a to především v Německu a v Británii.
V jistém smyslu jsou protesty ve francouzských ulicích a na silnicích dobře známé a tudíž uklidňující.
Pouliční demonstrace (čili „manif“, jak říkají Francouzi) jsou tradiční součástí francouzského politického slovníku, a vyvíjejí se podle všeho v souladu s obvyklými představami.
V tomto případě se poněkud opožděně pokusila socialistická vláda Lionela Jospina o větší neústupnost, než je pro ni obvyklé, ale jinak jde o dobře známou věc: pro cizince je sice alarmující, ale Francouze nepřekvapuje ani neznepokojuje.
Nedávné události z Německa jsou naopak méně tradiční a budí tím pádem více starostí.
Za prvé jsou to stále častěji se opakující útoky neonacistů na cizince, které se nedávno opět dostaly na přední stránky novin, když byli tři mladí skinheadi odsouzeni za vraždu Mosambičana tmavé pleti.
V jistém smyslu nejde o nový jev.
V posledních deseti letech zemřelo v Německu na následky protiimigračního násilí devadesát lidí; tyto útoky, zdá se, mají přímou souvislost v prvé řadě s pádem východoněmecké ekonomiky po reunifikaci Německa a v řadě druhé s obrovskou vlnou uprchlíků přicházejících především z Balkánu.
Vláda je přece jen znepokojena tak obrovským nárůstem xenofobie a neonacistického násilí.
Kancléř Gerhard Schröder aktivně bojuje za přísnější přístup justice i policie a německý lid vyzval k odvaze postavit se proti rasismu namířenému proti cizincům.
Dalším znepokojujícím vývojem v Německu – jenž je úzce propojen s prvním – je nedávný obrat v debatě o rozšíření Evropské unie, po němž by se členy tohoto sdružení mělo stát dalších deset či více zemí střední a východní Evropy.
Již delší dobu je jasné, že mezi německým obyvatelstvem a jeho nejvyššími představiteli panuje v tomto směru zásadní názorová rozdílnost: politická elita vnímá rozšíření jako morální a strategický imperativ; voliči se ale obávají přílivu imigrantů a „gastarbeiterů“ z východu.
Německou reakci na tuto věc o to více komplikuje spor mezi Rakouskem, Německem a Českou republikou ohledně zprovoznění Sověty navržené jaderné elektrárny nedaleko rakouských hranic.
S postupem času se otázka rozšíření stala ještě méně populární: v nedávném průzkumu se jen 20 % Němců vyjádřilo rozhodně pro, přičemž 68 % nebylo touto představou nadšeno.
Takřka shodný obrázek se nabízí všude v EU.
Ve Francii je rozhodně pro jen 21 % obyvatel, 78 % není nadšeno; průměr na celou Unii dělá 27 % pro, 60 % proti.
Podpora rozšíření je však nejnižší v Německu, konkrétně ve východním Německu, kde mimochodem hlasy voličů rozhodly ve všech nedávných celoněmeckých volbách.
Kartami opravdu pořádně zamíchal Günther Verheughen, německý zástupce v Evropské komisi, který má (čirou náhodou) na starosti portfolio rozšíření EU směrem na východ, když nedávno navrhnul, aby o rozšíření Unie směrem na východ německý národ rozhodl v referendu.
To ale není možné, neboť německá ústava vyhlašování referend neumožňuje; prvním krokem by tedy musela být úprava ústavy.
Někteří němečtí politikové, především z vládnoucí SPD, jsou přitom v podstatě pro, aby se občané Německa mohli k různým věcem vyjadřovat právě prostřednictvím referenda.
Verheugen uvedl, že referendum by německou politickou elitu přinutilo brát větší zřetel na veřejné mínění, které zcela opominula, například když Německo vstoupilo do evropské měnové unie.
Názor německé veřejnosti je totiž dosud v otázce eura nejednotný a národ je navíc rozčarovaný z jeho pokračujícího pádu vůči dolaru (a libře).
Kancléř Schröder setřásl nedávné obavy ze slabého eura, když řekl, že euro je dobré pro export – což okamžitě vyvolalo jeho další pokles – a německý Bild pak mohl palcovými titulky hlásat „Prokletí eura“.
Schröder ve své odpovědi na Verheugenův návrh jen zopakoval, že jednou z priorit vlády je co nejrychlejší rozšíření Evropské unie.
Je ale nad slunce jasné, jak by takové referendum dopadlo: rozšíření by bylo téměř s určitostí zamítnuto prakticky i zásadně.
V Británii pak sledujeme prudké zostření politického sporu.
Nejedná se o rozšíření Evropské unie (i když ani to se netěší velké podpoře), nýbrž o otázku členství v jednotném evropském měnovém systému.
K aktivní lobby brojící proti euru se nedávno připojilo nové uskupení s názvem ANO, kterému předsedá Lord David Owen, dřívější ministr zahraničních věcí a které se staví nejen proti členství v euru, ale také proti pořádání referenda v této otázce.
Hlásají, že i navzdory přání voličů má vláda v úmyslu „vhodit“ Británii do jednotného měnového rybníku už někdy za rok nebo za dva.
Ironií je, že to byli právě euroskeptikové, kteří Británii zajistili referendum o euru.
A vládě dnes tento závazek svazuje ruce. „Házet“ Británií prostě nelze.
Britská veřejnost je nyní k EU všeobecně a k euru obzvlášť tak nepřátelská, že bez masivní vládní kampaně či přesvědčování má takové referendum pramalou šanci na úspěch.
Dánská vláda se podle toho zachovala a zdá se, že oklikami a pomalu přivádí svou veřejnost k souhlasnému přijetí představy členství ve společném evropském měnovém systému.
Premiér Tony Blair je zjevně přesvědčen o strategické potřebě připojení se k euru, ale vzhledem k tomu, že hlasů pro bude nejspíš málo, není jisté, zda se k tomuto kroku vůbec odhodlá.
To znamená, že Velká Británie zůstane mimo.
A to nejenže nadlouho, ale nadobro.
Tolik o přednostech referend.
Bush a Evropa
ŘÍM: Co pro nás chystá budoucnost transatlantických vztahů?
Tuto otázku si Evropa klade s každou novou americkou administrativou.
O obavách z „prohlubování atlantické propasti“ se mluví už od počátku sedmdesátých let, což svádí ke zdání, že by transatlantické vztahy mohly zůstat i nadále na zhruba stejné vlnové délce jako dosud.
Skutečnost je ovšem taková, že USA i EU se vyvíjejí svým směrem: obě strany Atlantiku tak stojí před výzvou vyrovnat se s čím dál komplikovanějším vztahem.
Kromě toho se nesmíme dát svést dvěma dalšími skutečnostmi.
Na evropské straně jde o lákavou představu urychlit vznik Unie coby hráče na mezinárodním poli hlásáním autonomie a nezávislosti na Spojených státech.
Všudypřítomný protiamerický podtón zákonitě jednou vyplave na povrch, neboť – jako v každém dlouhém a nevyrovnaném vztahu – má slabší partner sklon k prohlášením, jež plodí neporozumění.
Tomuto pokušení by Evropané měli odolat, poněvadž přesun od závislosti k rovnocennému partnerství není měřen frázemi.
Skutečně společnou evropskou zahraniční politikou musí Evropané na svá bedra přijmout spravedlivější díl transatlantického břemene a uvažovat a jednat jako regionální mocnost s globálním dosahem.
Pokud se euro ujme jako globální platidlo, a já doufám, že ano, a pokud se rychlá reakční síla Evropy stane skutečností, a já rovněž doufám, že ano, získá Evropská unie všechny předpoklady, aby se stala rovnocenným partnerem – tedy tak, že místo planých řečí nastoupí peníze (a vojsko).
Na americké straně pak jde o pokušení přehánět roli „jediné supervelmoci“ jednostranným jednáním.
To je však osamělost převlečená za vůdcovství a to není v americkém zájmu.
Státní zájem nelze v dnešní době sledovat jednostranně.
Globálním zájmům USA lze nejlépe sloužit na dvoustranné úrovni.
I když vojensky Amerika zůstává jedinou supervelmocí, v běžném chodu zahraniční politiky má vojenská moc omezené možnosti.
Amerika nebude mít o nic menší prospěch než Evropa z účinného systému globálního vedení při dosahování svých cílů – ať už jde o volný obchod, životaschopný režim nešíření jaderných zbraní, kontrolu a prevenci regionálních konfliktů, nebo lépe regulovatelné finanční trhy.
V tomto směru mají Spojené státy podstatný zájem na dorůstání Evropské unie do role mezinárodního aktéra.
Měly by se tudíž zbavit své tradiční rozpolcenosti, jež na jedné straně požaduje dospělejší a rovnocennější Evropu, která ji přitom ale na straně druhé znepokojuje.
Pravda, Amerika oficiálně přivítala zrod společné evropské bezpečnostní a obranné politiky.
Na americké straně je přesto znát nervozita, pokud jde o povahu tohoto procesu.
Američané se ptají, zda jde o lepší evropský potenciál – což by pro NATO bylo dobré – anebo zda jde o evropskou integraci (tj. zda jde o politický nástroj).
Já říkám, že jde o obojí a že Washington by měl obojí podporovat.
Střízlivé hodnocení tohoto procesu mě vede k domněnce, že schopnější a jednotnější Evropa je předzvěstí schopnější a účinnější Severoatlantické aliance a ne, jak mnozí věří, postupného odstavování USA od závazků v Evropě.
Evropská unie nechce kopírovat struktury Aliance ani k ní budovat alternativu.
EU chce řešit krize v Evropě a jejím bezprostředním okolí – ať už společně s americkými jednotkami nebo čistě s evropskými, pokud se NATO jako celek rozhodne v těchto zásazích neangažovat.
Evropa totiž nebuduje obranu – ta zůstává úkolem NATO -, nýbrž svou bezpečnostní roli regionálního stabilizátora; roli: jež bude posílena rozšířením Evropské unie o kandidátské země střední a východní Evropy.
Totiž, narozdíl od toho, co se často tvrdí v Kongresu USA, Evropa už nese lví podíl mírotvorného břemene (neřkuli pomoci při obnově) na Balkáně.
Za vybranými daněmi musí být pochopitelně vidět nějaký výsledek.
Pokud bude mít evropská obranná a zahraniční politika úspěch, mělo by se NATO stát více evropskou organizací.
Washington by to ale nemělo nijak znepokojovat: budou-li totiž Evropané vnímat NATO jako organizaci více evropskou, budou se mnohem více zasazovat (i rozpočtově) o její budoucí zdar.
Podobná partnerská logika by se měla vztahovat také na proces rozšiřování Evropské unie.
Koncept Evropy není neměnný, což je jedině dobře.
Na základě širšího pojetí bezpečnosti a stability je rozšiřování Evropské unie stejně důležité jako její prohlubování.
Společný transatlantický přístup k rozšiřování jak NATO, tak EU by zde mohl přispět ke stabilizaci a integraci postkomunistické Evropy – a to by bylo k užitku všech.
Nová a funkční dělba práce mezi Evropou a Amerikou je představitelná za předpokladu, že si uchová rámec společných politických povinností a společné zodpovědnosti.
Vyvarujme se strnulé, vertikální a umělé dělby práce, kde USA hrají roli osamělého globálního vůdce (zatímco Evropa jde v závěsu) a EU se zaměřuje výlučně na rozšiřování svého „domu“ (zatímco USA rezignují na obranu Evropy).
To by bylo nezdravé řešení a vedlo by k neudržitelnosti transatlantického tábora.
Protilékem může být upřímná účast na řešení možností a rozhodování.
Bude-li třeba přijmout rozporuplná rozhodnutí, zdravé partnerství zaručí, že se o nich bude diskutovat věcně a upřímně.
Příkladem může být otázka protiraketové obrany.
Bez ohledu na to, jakou politiku Bushova administrativa nakonec přijme, neměla by ignorovat evropské výhrady a pochybnosti.
Chce-li Evropa tuto otázku nějakým způsobem ovlivnit, musí hrát sjednocující roli; například tak, že podpoří Ameriku v tom, aby znovu projednala dohodu o protibalistických řízených střelách.
To by pomohlo zabránit znesváření Ruska (které je stále základním faktorem bezpečnosti v Evropě) a zhoršení již tak nestabilního bezpečnostního klimatu v Asii.
Totéž platí i pro další věc, a to styk s tzv. „rebelantskými“ státy: také zde by vhodné spojení americké a evropské strategie mohlo vyprodukovat efektivnější přístup, podložený kombinací závazky a předsevzetími.
Nová dělba práce a nová vzájemná odpovědnost budou záviset na bezpečnosti stejně jako na ekonomice.
Stabilní euro bude umožňovat – a dokonce vyžadovat – hlubší spolupráci: nejen proto, aby nedošlo ke globální finanční nejistotě, ale také proto, aby se zabránilo vzniku konfliktů mezi měnovými bloky.
Pokud se Bushova vláda pragmaticky zasadí o větší liberalizaci obchodu, budeme moci prohloubit integraci transatlantického trhu, což by povzbudilo obě ekonomiky.
Bude pak také existovat prostor pro revitalizaci Světové obchodní organizace, pro níž je silné evropsko-americké spojenectví ne-li řešením, pak alespoň nezbytným předpokladem.
Zde je třeba důkladného přehodnocení našich jednacích taktik a starých zvyků.
WTO, ale i MMF a Světová banka musejí začít lépe chápat vyvíjející se potřeby těch společností, které jsou vůči dopadům globalizace bezmocné.
Musíme zbytek světa oslovit otevřeněji a přesvědčivěji.
Proces G8, kterému letos předsedá Itálie, toto odhodlání – na němž spočívá legitimita celého procesu – podrobí praktické zkoušce.
Obnovené evropsko-americké partnerství, založené na vlastních stylech a nástrojích zahraniční politiky, prospěje nám všem.
Evropská unie správně hledá svou identitu kolektivního aktéra.
S Evropou se mění se i Spojené státy – ať už jde o demografické či sociální složení, ekonomické a politické struktury, geopolitickou orientaci a národní psychiku.
Transatlantická rozdílnost může přesto být zdrojem sporů a hádek.
Jedinou možnou odpovědí však musí zůstat vzájemná interakce a rovné partnerství – obzvláště pokud se odrazí v dlouho odkládaných reformách multilaterálních institucí a posíleném globálním vedení.
Spolupráce uvnitř multilaterálních rámců – jakkoli únavná mnohdy bývá – ve většině případů nakonec poslouží zájmům Spojených států i Evropy.
Silnější Evropská unie je pro Ameriku přirozeným partnerem, příležitostným soupeřem, ale rozhodně nikdy nepřítelem.
Je povinností vlád na obou stranách Atlantiku, aby svou veřejnost o tomto faktu přesvědčily.
Evropa a euro
PAŘÍŽ – Pro každého, kdo žije v šestnáctce členských států eurozóny, je přetrvávající úspěch eura věc jak technická, tak emocionální; dotýká se rozumu i citu.
Pokládám za axiomatické, že euro má pro Evropu a vlastně pro světovou ekonomiku zásadní význam.
Zaprvé je třeba si připomenout, že evropská myšlenka začala jako projekt k zajištění míru a demokracie mezi evropskými národy.
Když byla v roce 1999 zavedena nová měna – a ještě víc, když ji v lednu 2002 mohli evropští občané poprvé použít –, byla tato měna pociťována jako nejhmatatelnější, nejrozhodnější důkaz, že evropská integrace je skutečností.
Jak říká slogan: euro v peněžence, Evropa v kapse.
Dvacet let poté, co byl roku 1979 Evropský parlament zvolen ve všeobecných volbách, představovalo zavedení eura logické rozšíření evropského snu.
Dále je ovšem třeba si připomenout také to, že když v roce 2007 vstoupilo do eurozóny Slovinsko, leckdo mínil, že se země vlastně stává součástí „staré Evropy“.
Jeho příkladu však už od té doby následovaly Kypr, Malta a Slovensko a euro se stalo i jejich měnou.
Od Dublinu na pobřeží Irského moře po Bratislavu na úpatí Karpat jsou zákonným platidlem tytéž bankovky a mince, jež neustále zatlačují hranice Evropské unie.
Zítřek přivede další členy, například Estonsko, jehož vstup do eurozóny je nachystán na 1. leden 2011.
„Otcové zakladatelé“ Evropy měli pravdu, že „Evropa nevznikne naráz“, a pro euro platí totéž.
Na naši společnou měnu je vhodnější nahlížet jako na inspirativní symbol – symbol toho, že Evropa je živá, přitažlivá a především soudržná.
Jak soudržná dokáže Evropa být, jsme na vlastní kůži poznali v posledních několika týdnech.
Ukázalo se, že vývoj eura představuje, nikterak překvapivě, další fázi pokračující ságy evropské ekonomiky, která je od doby Římské smlouvy ve stavu neutuchajícího budování.
K nejčerstvějším názorným dokladům praktické evropské soudržnosti patří finanční podpora poskytnutá Řecku, mechanismus evropské finanční stability (EFSF), který jsme vytvořili, abychom rozšířili záruky na členské státy eurozóny v nouzi, a naše snahy dopracovat se k účinnější finanční regulaci.
Je třeba přiznat, že rozličné krize postihující eurozónu zdůraznily – občas dosti neúprosně – nutnost reformovat naše instituce a způsob jejich fungování.
Tvrdívá se, že evropské instituce se posouvají vpřed jen v dobách krize.
Totéž možná platí i pro jednotnou měnu, která z výzev, jež překoná, načerpá síly a potvrzení.
V posledních několika měsících, když sotva vybředla z nejhlubší hospodářské a finanční krize za bezmála století, zažila eurozóna nejhorší otřesy za dobu svého trvání, přestože co se týče veřejných financí, eurozóna si jako celek vede lépe než Spojené státy či Japonsko.
Jakmile vešel ve známost rozsah řecké finanční krize a těžkosti zakoušené dalšími členskými státy, ekonomiky eurozóny se ocitly na pokraji katastrofy.
EU reagovala pohotově a rázně, programem podpory pro Řecko a plánem finanční garance pro celou eurozónu.
Za tohoto stavu ohrožení se začala formovat opravdová evropská hospodářská vláda, nejpřesvědčivěji prosazovaná německou kancléřkou Angelou Merkelovou a francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym.
Francie a Německo po červnové schůzce Evropské rady společně nastínily řadu možných reforem.
Najevo vyšly tři klíčové body, které se týkají nutnosti:
· posílit Pakt stability a růstu, především prostřednictvím zdokonalené evropské koordinace během navrženého „evropského semestru“,
· zachovat naše snahy o rozšíření rozsahu hospodářského dohledu tak, aby zahrnoval vládní schodky a dluhy veřejného i soukromého sektoru, v případě nutnosti zavedením „politických postihů“,
· zřídit věrohodný rámec pro řešení krizí bez zásahů do rozpočtových výsad členských států.
Zvažují se i další možné přístupy.
Všem je jim ale společné uznání faktu, že očividně nadešel čas, kdy je třeba stabilizovat a institucionalizovat hospodářské řízení Evropy.
Tento proces už se důkladně rozběhl.
Evropská komise už předložila návrhy a pracovní skupina, jíž předsedá evropský prezident Herman Van Rompuy a v níž já zastupuji Francii, předloží své návrhy na podzim.
Všichni očekáváme, že euro, které se během krize ukázalo jako mimořádná výhoda, bude neméně účinnou pomocí v úsilí dostat naše ekonomiky zpět na cestu energického udržitelného růstu.
Ostatně podle Eurostatu (statistického úřadu EU) eurozóna k druhému čtvrtletí roku 2010 rostla rychleji než USA, zatímco euro zůstává druhou nejčastěji využívanou obchodní měnou.
Euro, stejně jako samotná EU, je vzrušující dobrodružství, které musí pokračovat – a naším záměrem je zajistit, aby se tak stalo.
Evropa a světová potravinová krize
Nalezení řešení však neznamená jen identifikovat státy, které jsou schopny nakrmit zbytek světa.
Stále naléhavěji je zapotřebí, aby všechny země získaly prostředky k tomu, aby nakrmily samy sebe.
To znamená, že zemědělství by se mělo stát mezinárodní prioritou, přičemž nejchudším zemím světa by ostatní pomohli zajistit bezpečnost a nezávislost svých dodávek potravin.
Státy a organizace se už mobilizují.
Organizace OSN pro výživu a zemědělství tvrdí, že rostoucí ceny potravin by mohly vést k růstu globálních konfliktů.
Světové ekonomické fórum v Davosu řadí potravinovou nejistotu k významným hrozbám pro lidstvo.
Světová banka silně zdůraznila význam zemědělství pro nastartování hospodářské expanze a překonání začarovaného kruhu chudoby.
Generální tajemník OSN Pan Ki-mun vytvořil pracovní skupinu, která má definovat společný plán akcí, a francouzský prezident Nicolas Sarkozy navrhl založení globálního partnerství pro potraviny.
Sarkozym navrhované partnerství stojí na třech pilířích.
Za prvé by nějaká mezinárodní skupina měla koncipovat světovou strategii potravinové bezpečnosti.
Za druhé by nějaká mezinárodní vědecká platforma měla být pověřena vyhodnocováním světové zemědělské situace, vysíláním varování před blížícími se krizemi a možná i pomocí vládám zavádět politické a jiné strategické nástroje za účelem řešení potravinových krizí.
A konečně se navzdory současným problémům musí mobilizovat i mezinárodní finanční společenství.
Díky spolehlivosti a objemu svého zemědělského výkonu může a měla by hrát roli regulátora na globálních trzích Evropská unie.
Kdyby Evropa snížila svou zemědělskou produkci, růst jejího dovozu potravin by značně přispěl k celosvětovému zvýšení jejich cen.
Proto je bezpodmínečně nutné, aby produkce potravin v EU zůstala na setrvalé úrovni – kvůli Evropanům i kvůli lidem v nejchudších zemích světa.
Evropa však nemůže budovat vlastní zemědělství ke škodě méně šťastných lidí.
EU tedy musí harmonizovat svou politiku s chudšími zeměmi.
V současnosti představují dotace vývozu a podpůrné platby necelé 1% evropského zemědělského rozpočtu a EU podnikla kroky k jejich úplné eliminaci, jakmile velcí vývozci potravin provedou reciproční opatření.
Od roku 2001 mohou díky iniciativě „Všechno kromě zbraní“ vstupovat na jednotný trh EU na bezcelní bázi veškeré výrobky z chudých zemí s výjimkou zbraní a střeliva.
To vedlo k tomu, že se EU stala hlavním trhem pro produkty z nejchudších zemí.
EU vyvíjí také způsoby, jak reagovat na nové globální výzvy změnami své Jednotné zemědělské politiky.
To se odrazilo na rozhodnutí pozastavit pravidlo „set aside“, které vyžaduje, aby určitá část zemědělské půdy zůstávala ladem.
EU se nyní chystá progresivně zvyšovat mléčné kvóty a vyhodnocuje dopad svých rozhodnutí týkajících se biopaliv na světové trhy.
Evropa se však musí zaměřit na podněcování rozvoje místního zemědělství.
Je to jediný způsob, jak dosáhnout větší globální potravinové bezpečnosti a snížení chudoby.
Zároveň to umožní zajistit, aby se dnešní vysoké ceny zemědělských produktů přetavily v příležitost pro chudé farmáře.
To má klíčový význam, protože podle Světové banky růst v zemědělském sektoru odstraňuje chudobu dvakrát více než růst v kterémkoliv jiném hospodářském odvětví.
Zemědělství navíc zůstává hlavním výrobním sektorem v nejchudších zemích světa, kde zaměstnává 65% práceschopného obyvatelstva a na celkovém HDP se v průměru podílí více než 25 procenty.
V posledních 20 letech však podpora zemědělského rozvoje klesá.
Na zemědělství jsou dnes vyčleněna pouhá 4% veřejné rozvojové pomoci.
Evropská komise a členské země EU proto plánují svou pomoc zvýšit, a to jak prostřednictvím Evropského rozvojového fondu, tak i rozvojem nových zdrojů finanční podpory.
Další liberalizace zemědělského obchodu potravinovou bezpečnost nezajistí.
Vzhledem k nevyzpytatelné podstatě zemědělských trhů je zapotřebí regulace, která by zmírnila dopad nestálých cen potravin na chudší země.
To neznamená, že cestou vpřed je protekcionismus, pouze že čas od času může být nezbytné vzít v úvahu specifické okolnosti ovlivňující mezinárodní zemědělský obchod – počasí, cenové výkyvy nebo zdravotní rizika.
Ve světě, kde produktivita jedné země může být až tisícinásobná oproti zemi jiné, by však bylo nemoudré spoléhat na to, že expanzi ekonomik nejchudších zemí umožní pouze a jedině trhy.
Stejně tak není pravděpodobné, že hospodářská expanze bude do značné míry výsledkem konkurence nadnárodních distributorů potravin a producentů v zemích, které stále obchází strašidlo hladomoru.
Chudým zemím pomůžeme dosáhnout potravinové nezávislosti mnohem spíše skloubením poznatků zvenčí s místními znalostmi geografie a ekologických i ekonomických zábran za účelem rozložení rizik a společné správy prostředků a projektů.
Právě tento přístup pomohl poválečné Evropě docílit za necelých 20 let potravinové suverenity.
Země jako Indie nebo Vietnam, které svůj zemědělský rozvoj ochránily před hrozbami ze strany mezinárodních trhů, dosáhly podstatného snížení zemědělské chudoby.
Nastal také čas dát zemědělství prioritu, abychom zajistili růst s lidštější tváří.
Francie jako země v srdci EU si přeje hrát roli v kolektivním úsilí, které se rychle stává významným tématem pro nás všechny.
Evropa a nové světové uspořádání
BERLÍN – Patnáctý listopad 2008 je datum, které stojí za to si zapamatovat, protože toho dne se psaly dějiny.
Představitelé skupiny G-20 tvořené dvaceti nejvýznamnějšími ekonomikami světa se vůbec poprvé sešli ve Washingtonu, aby našli odpověď na globální finanční a hospodářskou krizi.
První schůzka sice nepřinesla nic jiného než deklaraci ochoty k řešení situace, ale i tak znamená historický přelomový bod.
Tváří v tvář nejtěžší celosvětové finanční a hospodářské krizi od 30. let minulého století již západní průmyslové státy (včetně Ruska), které dříve dominovaly světové ekonomice, nejsou schopny přijít s efektivní reakcí.
Naděje na zmírnění či dokonce překonání globální hospodářské krize jsou navíc spojovány výhradně s rozvíjejícími se ekonomickými mocnostmi, za prvé a především s Čínou.
V důsledku toho skupina G-8, která nezahrnuje nejvýznamnější rozvíjející se ekonomiky, nadobro ztratila význam.
Globalizace přinesla trvalou změnu rozdělení moci i příležitostí a položila základy nového světového uspořádání pro jednadvacáté století.
Jakmile současná globální krize pomine, nebude už nic stejné jako dříve.
Západ – Spojené státy a Evropa – je relativně na ústupu, zatímco rýsující se asijské a latinskoamerické mocnosti se zařadí mezi vítěze.
USA zareagovaly na pokles své globální síly působivě, totiž zvolením prvního afroamerického prezidenta Baracka Obamy.
Uprostřed jedné z nejtěžších krizí ve svých dějinách prokázala Amerika sobě i světu schopnost se proměnit.
A už dnes je zřejmé, že toto rozhodnutí bude mít tři dlouhodobé důsledky.
Za prvé uloží zvolení černošského prezidenta k ledu tragické dědictví otroctví a americké občanské války.
Od této chvíle nebudou hrát otázky barvy pleti, barvy očí nebo pohlaví u kandidátů na vysoký, ba přímo nejvyšší úřad rozhodující roli.
Americký politický systém dnes odráží demografické změny v zemi, kde nejrychleji rostou nebělošské složky obyvatelstva.
Za druhé povede Obamovo zvolení ke střednědobé změně orientace americké zahraniční politiky.
Zejména její transatlanticko-evropské zaměření, které bylo až dosud samozřejmostí, se bude stále více měnit v záležitost minulosti.
Za třetí posílí vnitřní přeorientaci politicko-kulturní perspektivy Ameriky i probíhající globální přesun bohatství a moci ze Západu na Východ.
Mocnosti severovýchodního Tichomoří – Čína, Japonsko a Jižní Korea – jsou již dnes zdaleka nejvýznamnějšími věřiteli Ameriky a jejich důležitost se v důsledku finanční krize ještě zvýší.
V dohledné budoucnosti se budou největší růstové příležitosti nacházet právě v tomto regionu a Amerika se bude z ekonomických i geopolitických důvodů stále více upírat na oblast Tichomoří, čímž oslabí svou transatlantickou orientaci.
To vše je pro Evropu špatná zpráva, poněvadž jakmile tato globální krize skončí, stanou se Evropané jednoduše méně důležitými.
Bohužel Evropa nejenže nedělá nic, aby svůj úpadek zastavila či zvrátila, ale svým chováním tento proces sama urychluje.
Obamovým zvolením se Amerika obrátila čelem k budoucnosti uvnitř globalizovaného a multipolárního světa; Evropa naproti tomu v této krizové době znovuobjevuje národní akci, čímž se spoléhá na minulost!
Evropská ústava ztroskotala, lisabonská reformní smlouva je po irském odmítnutí u ledu a silnější celoevropské ekonomické řízení blokuje německo-francouzská nejednotnost.
Reakce členských států EU na tuto ničím nevynucenou bezvýchodnou situaci je jednoznačná: místo aby se snažily vlít další energii do procesu pokračující politické a hospodářské integrace, snaží se zaplnit vzniklé vakuum jednáním převážně na vlastní pěst.
Jistě, koordinace mezi členskými zeměmi existuje a dokonce je občas úspěšná, avšak bez silných evropských institucí nebudou mít tyto ojedinělé úspěchy dlouhého trvání.
Existuje velmi reálné nebezpečí, že Evropa jednoduše promešká historický strategický obrat směrem k multipolárnímu světu – a zaplatí za to vysokou cenu.
Po washingtonském summitu by mělo všem Evropanům – dokonce i euroskeptikům z Britských ostrovů – dojít, že k tomuto strategickému přeskupení sil dochází právě nyní!
Nedokážou-li si Evropané srovnat v hlavě skutečnost, že devatenácté století už skončilo, půjde globální karavana vstříc jednadvacátému století i nadále bez nich.
Evropa a nastupující mocnosti
KYJEV – Těžiště světa se přesouvá na východ tak rychle, že my Evropané téměř cítíme, jak se nám hýbe půda pod nohama.
Protože téměř všichni hlavní aktéři na mezinárodní scéně v reakci na tento tektonický pohyb redefinují své role, musí Evropa učinit totéž.
Je tedy správné, že se za účelem řešení této výzvy schází Rada Evropské unie.
Evropané se však desítky let zabývali spíše sjednocením a ústavním uspořádáním než tradiční diplomacií.
Historické sváry v Evropě se samozřejmě „zcivilizovaly“ do politického modelu, který evropští diplomaté často pokládají za použitelný pro celou mezinárodní arénu.
Jistě, konsensus, kompromis a společná suverenita jsou jedinými způsoby, jak vyřešit mnohé velké problémy, které sužují náš svět – například klimatické změny nebo šíření jaderných zbraní.
V neméně závažných otázkách války, míru a rovnováhy moci jako by však byla Evropa uvězněna mezi nedostatečně soudržnou zahraniční politikou a nejistotou jednotlivých zemí v otázce, jak definovat a zajistit vlastní národní zájmy.
Naproti tomu nastupující světové mocnosti – Brazílie, Čína, Indie a Rusko – trvají nejen na prvořadém významu svých národních zájmů, ale jak ukázala například neúspěšná vyjednávání o klimatu loni v prosinci v Kodani, také na svobodě suverénního jednání.
Geopolitika pro ně není prokletím; je to základ veškerého jejich počínání navenek.
Obrana národních zájmů stále dokáže semknout jejich veřejnost a uplatňování moci zůstává v srdci jejich diplomatických kalkulací.
Ve světle této staronové reality o sobě Evropa nesmí dávat slyšet pouze ve velkých globálních otázkách obchodu a fiskálních nerovnováh, jakkoliv jsou důležité.
Místo toho si Evropa musí uvědomit, která její strategická aktiva jsou pro nastupující mocnosti důležitá, a využívat těchto aktiv k získání vlivu.
Jedno z klíčových strategických aktiv Evropy – jmenovitě ty evropské země v čele s Ukrajinou, které leží na obrovských energetických koridorech, přes něž bude putovat stále více zdrojů fosilních paliv z Blízkého východu a střední Asie do celého světa – je bohužel pravděpodobně také ze všech nejzanedbávanější.
Již od války mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008 Evropa do značné míry odvrací zrak od rozvoje v tomto regionu.
Takové zanedbávání je nepodložené a současně nebezpečné.
Země ležící mezi Evropskou unií a Ruskem nejsou jen předmětem geopolitického soupeření mezi těmito dvěma bloky, ale také dnes leží na průsečíku národních zájmů nastupujících světových mocností, zejména Číny.
Rusko-gruzínská válka ukázala, jak velký význam má tento region pro širší svět.
Po této válce zahájila Čína systematické úsilí o posílení nezávislosti bývalých sovětských republik tím, že jim začala nabízet obrovské balíky pomoci.
Mnoha státům od Běloruska po Kazachstán přinesla čínská finanční podpora užitek.
Číně na tomto regionu záleží nejen proto, že má zájem na udržení takového uspořádání v Eurasii, jaké zde existovalo po skončení studené války, ale i proto, že si uvědomuje, že přes zmíněný region povedou tranzitní trasy velké části energetického bohatství Iráku, Íránu a střední Asie.
Peking investuje miliardy dolarů do otvírky ropných a plynových polí v Iráku a Íránu.
Vzhledem k tomu, že bezpečnostní ohledy pravděpodobně zabrání přepravě většiny této energie na východ, kde by mohla uspokojit domácí potřeby Číny, budou se čínské energetické zájmy muset stát aktérem na mezinárodních energetických trzích – což znamená přepravu Číňany vytěžené ropy a plynu z Iráku a Íránu na Západ za účelem jejich prodeje.
Dvě země, které jsou pro tento obchod nezbytné – Turecko a Ukrajina –, se však stále více vzdalují EU.
V případě Turecka odráží současné napětí nedostatečný pokrok v otázce přihlášky této země do unie.
Na Ukrajině je situace jiná.
Až do počátku letošního roku, kdy si Viktor Janukovyč prorazil cestu do funkce ukrajinského prezidenta, se orientace Ukrajiny stávala výrazně proevropskou.
Nyní se zdá, že je Janukovyč odhodlán – přičemž je veden maximálně krátkozrakým motivem – fatálně oslabit Ukrajinu coby energetickou tranzitní zemi.
Jeho nejnovější gambit není ničím jiným než snahou prodat ukrajinské tranzitní produktovody ruskému Gazpromu výměnou za levnější plyn.
Tato myšlenka je ekonomicky i strategicky pošetilá.
Ukrajinský průmysl potřebuje modernizaci, nikoliv ještě vyšší závislost na levném plynu, a tranzit plynu se stane téměř stejně monopolním jako jeho dodávka – což je vzhledem k předchozím výpadkům dodávek plynu z Ruska do Evropy skličující vyhlídka.
Ukrajinská politika se navíc drolí.
Opoziční politici jsou dnes terčem honu na čarodějnice.
Nepoddajní novináři beze stopy mizejí.
Největší mediální magnát v zemi, který je shodou okolností rovněž šéfem bezpečnosti státu, rozšiřuje své mediální impérium tím, že zneužívá soudy.
Janukovyčova systematická demontáž ukrajinských demokratických institucí poškozuje potenciál země coby strategického aktiva Evropy.
Samozřejmě je na Ukrajincích, aby bránili svou demokracii, avšak na vině je také Evropa, poněvadž EU postrádá jakoukoliv ucelenou strategii vůči Východu.
Morální a strategická vize z 90. let, která vyvrcholila unijním „velkým třeskem“ v podobě rozšíření na východ, se vyčerpala.
Dnes se po celé Evropě šušká, že pro země, jako jsou Ukrajina a Gruzie, by mohla být rozumným kompromisem „neofinlandizace“.
Opětovné vybudování vztahů mezi EU a Ukrajinou i dalšími zeměmi na východ od unie by však zároveň pomohlo lépe formulovat vztahy s Ruskem, které dnes řeší řadu strategických výzev – vztahy s bývalými svazovými republikami SSSR, blízkost dynamické Číny, nechráněnou prázdnotu Sibiře, budoucnost středoasijských energetických zdrojů –, kolem nichž se podobně jako v 19. století opět začíná rozehrávat „velká hra“ mezi Ruskem, Čínou, Indií a Spojenými státy.
EU může plnit konstruktivní roli prostřednictvím trvalého dialogu, jenž bude citlivý vůči zájmům Ruska, aniž by se podvoloval všem ruským odpovědím na tyto problémy.
Podstatou dnešního diplomatického umění je přetavování moci v konsensus.
To vyžaduje lepší vztahy se všemi nastupujícími světovými mocnostmi.
Současně a především to ovšem předpokládá jednotící vizi, která se nebude týkat jen otázek dotýkajících se všech zemí – například šíření zbraní, terorismu, epidemií nebo klimatických změn –, ale i strategických aktiv jednotlivých států.
Přeje-li si EU formulovat úspěšnou politiku vůči nastupujícím světovým mocnostem, musí hovořit strategickým jazykem, jimž tyto mocnosti rozumějí.
Síla Evropské energetické unie
DUBLIN – Jednou z hlavních priorit, které si před svým zvolením loni v létě stanovil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, bylo vytvoření Evropské energetické unie.
Juncker se zachoval správně.
Soudržnější energetická politika by při správném přístupu mohla plnit tři strategické cíle současně.
Díky koordinaci výzkumu a investic, podpoře ochrany životního prostředí a integraci energetických trhů by energetická unie přispěla k boji proti klimatickým změnám, poskytla Evropě velmi potřebný ekonomický stimul a ochránila kontinent před nabídkovými šoky podobnými těm, které vyvolaly krize v severní Africe a na Ukrajině.
Akceschopnost Evropské unie je samozřejmě závislá na ochotě jejích členských států; a třebaže někteří evropští představitelé tuto iniciativu podporují, jiní projevují menší nadšení.
Klíčovým testem společného odhodlání bude otázka, zda budou vedoucí představitelé ochotní podpořit stěžejní infrastrukturální projekty, které splňují všechny tři cíle.
Jedním z dobrých příkladů takového projektu je Iniciativa příbřežních sítí v zemích kolem Severního moře – návrh, jenž by napojil mořské větrné farmy na novou regionální síť a umožnil jednotlivým státům vyvažovat proměnlivé dodávky energie napříč hranicemi.
Tato myšlenka – poprvé rozvinutá v dohodě o záměru, kterou v roce 2009 podepsalo devět členských zemí EU a Norsko – má obrovský potenciál; větry nad Severním mořem by do roku 2030 mohly pokrývat 10% evropské spotřeby elektrické energie – bezuhlíkově.
Má-li však projekt pokračovat, naléhavě potřebuje politický mandát.
Integrovanou síť si lze představit jako velký prstenec, který spojuje Norsko s Velkou Británií a poté pokračuje přes kanál La Manche do Francie, Belgie a Nizozemska, odkud vede do Německa a opět se vrací do Skandinávie.
Její realizace by Evropě umožnila zavést zónu volného obchodu s energií z obnovitelných zdrojů, což by snížilo potřebu skladovacích a přebytkových kapacit pro vyrovnání variabilních dodávek energie.
Nejenže by se taková síť vyplatila; po jejím vybudování by se navíc snížily náklady na výstavbu nových větrných farem přibližně o 30%, neboť by se jim poskytlo již existující napojení na energetické trhy.
Vzájemně propojený energetický systém by měl smysl zejména pro Velkou Británii a Německo, které by mohly využít hodinového rozdílu svých časových pásem k vyhlazení špiček a sedel v poptávce po elektrické energii.
Výroba energie z obnovitelných zdrojů má nespojitý charakter a samotný počet kolísajících zdrojů v Německu zatěžuje stávající síť na maximum.
Vzájemná provázanost by také snížila počet nových pobřežních přenosových vedení, které země potřebuje.
Německá vláda vypracovala politický dokument, jenž naznačuje, jak by takový integrovanější regionální trh mohl fungovat.
Velká Británie loni investovala do čisté energie stejně jako Německo, když za solární panely a větrné farmy utratila přibližně 15,2 miliardy dolarů.
Chce-li však Británie splnit své klimatické cíle, musí dělat daleko víc.
Podle jedné parlamentní zprávy „by náklady na vývoj takové supersítě mohly být velmi vysoké…, avšak mohou přinést řadu ekonomických výhod – včetně desetitisíců nových pracovních míst v sektoru mořských obnovitelných zdrojů“.
Regionální iniciativa by také umožnila premiérovi Davidu Cameronovi vyhovět odporu své strany vůči suchozemským elektrárnám na obnovitelné zdroje.
Všechny země účastnící se tohoto projektu by měly z jeho realizace prospěch.
Nizozemsko a Belgie potřebují cenově efektivní způsob, jak rozvinout vlastní mořské zdroje.
Dánsko z propojeného trhu s elektřinou těží už dnes a odneslo si zkušenost, že ještě hlubší integrace má smysl.
Norsko by mohlo prodávat svou vodní energii a zajistit si náhradní řešení pro případ, že by tento zdroj začal kvůli klimatickým změnám vysychat.
A pokroky v kabelových technologiích by umožnily Irsku propojit se s Francií, což by mu zajistilo alternativní přístup k evropským trhům v případě, že se Velká Británie rozhodne zůstat mimo síť.
Junckerův investiční plán v objemu 315 miliard eur, navržený loni v prosinci, zahrnuje i projekty vzájemného propojení ve výši zhruba 87 miliard eur.
Bylo by logické zkombinovat tyto projekty do jediné iniciativy se společnými standardy v oblasti technologií, plánování a regulací.
Takový krok by snížil kapitálové náklady na půjčky od Evropské investiční banky a dodal impulz evropským technologickým firmám.
Vlastní příbřežní síť plánují také pobaltské státy.
Z podobného přístupu by však neměla prospěch pouze severní Evropa: rovněž země na jihovýchodě Evropy a v okolí Středozemního moře by mohly ze sdílení energie těžit.
Nezbytný právní a regulační rámec už z větší části existuje.
Není nutné měnit smlouvy ani složitou novou legislativu.
Zapotřebí je pouze politický směr, aby Evropská komise mohla vytvořit nezbytné struktury řízení.
Jak moc si Evropa přeje skutečnou energetickou unii, to se ukáže 19. března na jednání Evropské rady.
Ta bude muset rozhodnout mimo jiné i o otázce, zda se tyto regionální sítě vybudují.
Pokud EU a její členské státy dospějí k dohodě, mohly by podpořit své ekonomiky a současně zlepšit svou energetickou bezpečnost.
Pokud ne, mohly by nakonec nakupovat tyto technologie z Číny nebo ze Spojených států, které do svých sítí v nadcházejících letech investovat budou.
Evropa, hnací stroj míru
Kritici evropské měnové integrace často zdůrazňují, že s absencí politické unie je měnová unie odsouzena k neúspěchu.
Souhlasím s tímto úsudkem kritiků, avšak nikoli s jejich premisou, neboť úspěch jednotné měny až dosud vycházel právě z politických závazků členských států Unie.
Řečeno jinak, není pravda, že Evropská unie nepředstavuje unii politickou.
Evropská hospodářská integrace – ve všech svých aspektech – odráží touhu sjednotit Evropu politicky, z čehož přinejmenším podle mého názoru plyne, že evropská hospodářská a měnová integrace je nevratná.
To platí už od počátku evropského integračního procesu v roce 1952, kdy šest států založilo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO).
Cíl ESUO byl nepokrytě politický: státy, které se právě utkaly v nejkrvavější válce v dějinách, zbavit kontroly nad dvěma surovinami zásadními pro výrobu těžké vojenské výzbroje.
Toto úsilí o mír zůstalo v tichosti klíčovou motivací za dalšími kroky směrem k evropské hospodářské integraci, jež byla považována za prostředek dosažení integrace politické.
V roce 1951 francouzský premiér René Pléven navrhl založit vedle ESUO Evropské obranné společenství (EOS).
Neuspěl, ale jeho myšlenka se neztratila.
Ještě v témže roce Robert Schumann – tehdejší francouzský ministr zahraničí a jeden z otců evropské integrace – výslovně ztotožnil ESUO s úsilím o mír.
Popsal je jako prostředek pro vytvoření „splynutí zájmů... jež bude kvasem, z něhož může vyrůst širší a hlubší společenství mezi státy, jež dlouho stály proti sobě v krvavých střetech.“
Tato slova zněla ozvěnou v předvečer zavedení jednotné měny.
Konkrétně, měnovou integraci s cílem politické unie často spojovalo Německo kancléře Helmuta Kohla.
Kohl se kdysi o úspěchu jednotné měny zmínil jako o otázce „války a míru“.
Právě proto nesouhlasím s těmi, kdo tvrdí, že německá podpora evropské měnové integrace byla cenou, již země zaplatila za evropský souhlas se znovusjednocením Německa.
Právě naopak, historické záznamy prokazují, že Německo se postavilo za paralelní úsilí o měnovou a politickou integraci dlouho před pádem železné opony.
Samozřejmě, za podporou hospodářské integrace jsou ještě další motivy.
Lídři EU jsou přesvědčeni, že dosažení takzvaných čtyř svobod – tj. svobody pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob – přinese to nejlepší pro blaho evropské populace.
Jejich aspirací je také zvýšit strategickou moc kontinentu.
Avšak hlavní hnací silou v myšlení osobností, jako byli Schumann a Jean Monnet na začátku evropského integračního procesu nebo Helmut Schmidt a Valéry Giscard d’Estaing, již položili základy jednotné měny a dnešní Evropské centrální banky, byl mír.
Proces evropské integrace postupoval celé půlstoletí – občas klopýtaje přes překážky, občas mílovými kroky vpřed – a budováním velice úzkých obchodních vztahů spojoval dříve odloučené trhy.
To postupem času podněcovalo čím dál větší hospodářskou konvergenci.
Jistěže, evropské ekonomiky se nezačaly podobat jedna druhé jako vejce vejci a HDP na hlavu se také úplně nevyrovnal.
Rozdíly mezi evropskými hospodářstvími však nikdy nebyly tak dramatické, aby vytvářely nepřekonatelnou překážku pro nejambicióznější projekt ze všech: přijetí společné měny.
Pochopit tuto historii je nezbytné, neboť Evropská unie opět stojí na prahu: měla by dodržet svůj slib a zahájit jednání o členství s Tureckem?
V důsledku porážky Ústavní smlouvy EU ve Francii a v Nizozemsku letos na jaře často slýcháme, že desítky let starý slib Evropy nelze dodržet a nebylo by to prý ani dobré.
Jako nebezpečí mě ohromuje, že v debatě o tom, jak na tyto události máme reagovat, se jen zřídka objevuje otázka míru – onen motor, který evropskou integraci od počátku poháněl.
Ba právě naopak, zodpovědní státníci a straničtí předáci veřejně vystoupili proti tureckému členství.
Byl bych doufal, že se tito lidé od Schumanna a Monneta poučili, co je pro Evropu a její budoucnost skutečně důležité; bohužel se zdá, že tomu tak není.
Ovšemže se neobávám nějakého vojenského střetu mezi Tureckem a EU.
Konec konců, Turecko bylo a nadále zůstává loajálním členem NATO.
V Evropě, zejména ve Francii, Německu, Španělsku a Nizozemsku, se však objevuje čím dál virulentnější a násilnější střet kultur mezi islámem a humanitární, křesťanskou a židovskou tradicí.
Pro mne je integrace muslimského Turecka do evropské politické unie stejnou otázkou míru jako ta, s níž se úspěšně vypořádali Schumann a Monnet.
Evropa dnes potřebuje mír mezi kulturami stejnou měrou, jako kdysi potřebovala mír mezi národy, a právě to je důvod, proč ve svém středu musíme přivítat Turecko.
Evropský princip výjimek
PAŘÍŽ – Vytvoření hospodářské a měnové unie v Evropě je v dějinách suverénních států jedinečná událost.
Eurozóna představuje „společnost států“ zcela nového typu, jenž přesahuje tradiční vestfálský koncept suverenity.
Stejně jako jednotlivci ve společnosti jsou také státy eurozóny nezávislé a současně navzájem odkázané na sebe.
Mohou se pozitivně i negativně ovlivňovat.
Dobré řízení vyžaduje, aby jednotlivé členské státy a instituce Evropské unie plnily své závazky.
A především znamená hospodářská a měnová unie právě to, co označuje: dvě unie, měnovou a hospodářskou.
Evropská měnová unie funguje pozoruhodně dobře.
Od zavedení eura v roce 1999 se daří udržovat cenovou stabilitu pro 17 zemí a 332 milionů obyvatel, přičemž průměrná roční inflace činí pouhých 2,03% – to je lepší než bilance Německa od roku 1955 do roku 1999.
V eurozóně navíc od roku 1999 vzniklo 14,5 milionu nových pracovních míst, oproti 8,5-9 milionům ve Spojených státech.
To neznamená, že se Evropa nepotýká s vážným problémem s nezaměstnaností, nýbrž že na první pohled není v ničem horší: tvorbu pracovních míst musí posílit všechny rozvinuté ekonomiky.
Také běžný účet eurozóny na konsolidované bázi je vyrovnaný, její poměr dluhu k HDP je podstatně nižší než v Japonsku a její roční deficit veřejných financí se nachází hluboko pod USA, Japonskem a Velkou Británií.
Otázku, proč se eurozóna stala pacientem globální ekonomiky, nelze vysvětlit existencí eura jako takového.
Abychom ji pochopili, musíme se zamyslet nad slabostí evropské hospodářské unie.
Tak především nebyl Pakt stability a růstu (SGP), jehož cílem bylo zajistit v eurozóně zdravou fiskální politiku, nikdy správně implementován.
Francie, Itálie a Německo se ho naopak v letech 2003 a 2004 pokoušely oslabit.
Evropská komise, Evropská centrální banka a malé a střední členské státy eurozóny demontáži paktu zabránily, ale jeho duch byl vážně pošramocen.
Řízení eurozóny navíc nezahrnovalo monitoring a dohled nad ukazateli konkurenceschopnosti: nad trendy vývoje nominálních cen a nákladů v členských státech nebo nad vnějšími nerovnováhami zemí uvnitř eurozóny.
(V roce 2005, tedy dlouho před krizí, jsem jménem rady guvernérů ECB volal po odpovídajícím dohledu nad řadou národních ukazatelů včetně jednotkových nákladů práce.)
Třetím zdrojem slabosti je skutečnost, že se při startu eura nepočítalo s žádnými nástroji pro řízení krize.
Pro velkou část světa přitom tehdy bylo příkazem dne „neškodné zanedbávání“, zejména v rozvinutých ekonomikách.
Posledním zdrojem zranitelnosti, který je v eurozóně obzvláště škodlivý, je vysoká míra souvztažnosti mezi úvěrovou bonitou komerčních bank určité konkrétní země a úvěrovou bonitou jejich vlády.
Naštěstí bylo dosaženo velkého pokroku včetně podstatného zdokonalení SGP a zahájení monitoringu ukazatelů konkurenceschopnosti a národních nerovnováh.
Byly zavedeny nové nástroje krizového řízení.
A panuje konsensus, že stabilita a prosperita EU vyžaduje dokončení jednotného trhu a povinných strukturálních reforem pro všech 27 členů.
Navrhovaná bankovní unie by pomohla oddělit úvěrovou bonitu komerčních bank od úvěrové bonity jejich vlády.
Nic z toho však samo o sobě nestačí.
Namísto udělování pokut zemím, které porušují pravidla a ignorují doporučení, jak to měl dělat SGP, by měly Evropská komise, Evropská rada a – to je nezbytné – také Evropský parlament přímo rozhodovat o opatřeních, která budou v dotyčné zemi okamžitě zavedena.
Fiskální a některé další hospodářské politiky v eurozóně by měly podléhat aktivaci „federace na principu výjimky“.
Představa, že sdílet jednotnou měnu zároveň znamená akceptovat omezení fiskální suverenity, není nová. „Federace na principu výjimky“ pouze vyvozuje logické důsledky z neúčinnosti pokut, s nimiž počítal SGP, a plně odpovídá konceptu subsidiarity, který se od zavedení SGP aplikuje: dokud je národní hospodářská politika v souladu s širším rámcem, žádné sankce neexistují.
Zřejmě nejvýraznějším prvkem „federace na principu výjimky“ by bylo její silné demokratické ukotvení.
Její aktivace by podléhala plně demokratickému rozhodovacímu procesu s jasnou politickou zodpovědností.
Přesněji řečeno by se u rozhodnutí o zavedení opatření navržených komisí a již schválených radou vyžadoval souhlas většiny poslanců Evropského parlamentu – tedy zástupců zvolených v členských zemích eurozóny.
Za těchto výjimečných okolností by měl mít parlament dotyčné země příležitost vysvětlit Evropskému parlamentu, proč nemohl zavést navržená doporučení do praxe, a Evropský parlament by mohl vysvětlit, proč jsou v sázce stabilita a prosperita eurozóny.
Poslední slovo by však patřilo Evropskému parlamentu.
V minulosti jsem navrhl vytvoření ministerstva financí eurozóny, které by bylo zodpovědné za aktivaci hospodářské a fiskální federace, kdy a kde to bude nutné, a za používání nových nástrojů krizového řízení, jako je Evropský stabilizační mechanismus.
Ministerstvo by zároveň neslo zodpovědnost za dohled nad bankovní unií a zastupovalo by eurozónu ve všech mezinárodních finanční institucích a neformálních uskupeních.
Ze všeho nejdůležitější však je, že „federace na principu výjimky“ by nakonec přestala být výjimkou.
Ministr financí by byl spolu s ostatními ministry zodpovědnými za jiné federální resorty členem budoucí exekutivní větve EU.
Z tohoto hlediska je komise předzvěstí budoucí evropské demokratické vlády, jakou předpokládal německý ministr financí Wolfgang Schäuble, když přišel s návrhem zřídit volený prezidentský úřad.
Evropská rada zatím vypadá jako zárodek budoucí horní komory Evropského parlamentu, přičemž dolní komoru už dnes volí všichni občané EU.
Jsem si plně vědom toho, jak je můj návrh smělý.
Evropané si však musí vzít z nedávné minulosti ponaučení.
Musíme si vyjasnit podstatu toho, co je nutné udělat, abychom zajistili takové řízení, které bude demokratické a současně bude účinně reagovat na okolnosti.
Expanze Evropy, nebo expanze putinovství?
VARŠAVA – Jednou předností Berlínské zdi bylo, že jasně určovala, kde končí Evropa.
Teď se však otázka evropských hranic stala stěžejním tématem debaty v Evropské unii.
Pohrůžka ruského prezidenta Vladimíra Putina, že na Ukrajinu namíří rakety, podtrhuje, jak vysoké jsou sázky na výsledek této debaty.
Pád Zdi v roce 1989 přiměl funkcionáře Evropské komise, aby oprášili atlasy a našli v nich místa, o nichž věděli málo a na nichž jim tolik nezáleželo.
Leon Brittan, tehdejší komisař a obhájce rozšíření, vzpomíná, že někteří úředníci a země dokonce doufali, že bude možné hranici z dob před rokem 1989 udržet.
Měli pocit, že už rozšíření do skandinávských a alpských zemí zachází příliš daleko.
Až v roce 1993 EU oficiálně uznala, že členství zemí někdejšího sovětského bloku by mohlo být dlouhodobým cílem.
Dnes se debata o evropských hranicích neomezuje na úředníky či think tanky.
V polovině roku 2005 voliči ve Francii a Nizozemsku odmítli návrh Ústavní smlouvy EU, zčásti ze strachu, že rozšíření postupuje příliš rychle a příliš daleko. „Nechceme, aby Rumuni rozhodovali tom, jak máme uspořádat své životy,“ postěžoval si holandský profesor.
Oběťmi této ztráty nervů se staly mnohé bývalé sovětské republiky s aspiracemi na vstup do EU, stejně jako západobalkánské země.
V roce 2004 proklouzly pod plotem Litva, Lotyšsko a Estonsko, anektované roku 1940 Sovětským svazem.
Byly ale malé a k EU přiléhaly.
Ukrajina je velká a Gruzie je daleko na Kavkaze.
Pak je tu Bělorusko, jehož hlava, Alexandr Lukašenko, lpí na autoritářské vládě.
Ukrajina, vlast 47 milionů lidí, se považuje za perspektivního kandidáta na vstup do EU už od roku 2004, kdy tamní oranžová revoluce přiměla místní vládce, aby respektovali volební pravidla.
Od té doby tu proběhly další dvoje svobodné a spravedlivé celostátní volby.
Ukrajinští politici jako prezident Viktor Juščenko a ministerská předsedkyně Julija Tymošenková na rozdíl od Ruska ukázali, že se touží odpoutat od komunistické minulosti.
Přední ukrajinští podnikatelé, vědomi si osudu ruských oligarchů za Putina, považují navíc členství v EU za způsob, jak svůj majetek legitimizovat a obrnit před ruskými rivaly.
Ukrajinští obchodní magnáti nejenže chtějí budovat svá impéria v bezpečí legitimního volnotržního rámce, ale také chtějí investovat v EU.
Avšak třebaže ukrajinské politické elity už zvládly umění nechat se demokraticky volit, účinná správa státu jim uniká.
Ruský vliv je stále silný, zejména na východě Ukrajiny, a státní aparát je slabý.
Mají-li být efektivně realizovány reformy, Ukrajina potřebuje kázeň přístupového procesu, a tedy příslib členství v EU.
Bělorusko je jiné.
Většina z jeho 10 milionů obyvatel se stále natolik bojí volného trhu, že jsou ochotni ignorovat demokratickou opozici stojící proti Lukašenkovi.
To bude platit, dokud bude levná energie z Ruska sloužit jako faktická hospodářská subvence.
Tato epocha ale končí, neboť ceny energií rostou a běloruská ekonomika čelí šokům, které by mohly vyvolat nepokoje a Lukašenka ohrozit.
Lukašenko cítí nebezpečí a dělá přátelská gesta směrem k EU, aby kontroval tomu, co považuje za sílící roztržku s Kremlem.
Běloruská vláda zkoumá možnosti, jak si pro případ, že by Rusko dodávky odstřihlo, zajistit přísun ropy přes Ukrajinu.
Lukašenko ale nijak nenaznačil, že by byl ochoten demokratizovat svůj režim, natož propustit politické vězně.
Pokud se EU rozhodne, že možnost budoucího vstupu Ukrajiny a Běloruska nechá u ledu, obě země vstoupí do politického prázdna, které by mohlo ohrozit bezpečnost východního okraje EU.
Neschopnost EU povzbudit evropskou ctižádost Ukrajiny vyvolává riziko, že vznikne pocit zklamání Západem.
To by posílilo postavení Ruska na Ukrajině, kde Kreml soustavně pobízí k návratu ke slovanským kořenům a varuje před koketováním se Západem, který Ukrajinu nechce.
Kdyby Lukašenkův režim znejistěl, demokratickou opozici by bylo možné příslibem podpory EU posílit.
Jinak je neméně pravděpodobné, že se do věci vloží Rusko a využije svých prostředníků, aby tu zavedlo putinovské autoritářství.
Od rozpadu SSSR dospěla v regionu nová generace.
Mladí lidé v nových členských zemích EU se cítí být občany prosperujícího a bezpečného kontinentu.
V Polsku mladí voliči loni na podzim přispěli k výměně vlády, jejíž počínající autoritářství a xenofobní přístupy hrozily, že uvrhnou zemi do izolace.
Jejich současníci dál na východ vyrostli v postsovětském světě.
Během ukrajinské oranžové revoluce návrat do minulosti odmítli především mladí lidé.
Jak ale nadějí na integraci se Západem ubývá, sílí pocit vyloučenosti.
Hrozí, že to mezi mladými v Bělorusku a na Ukrajině podnítí podporu autoritářských přístupů, jež jsou dnes na vzestupu v Putinově Rusku.
Při debatě o rozšiřování EU na postsovětský východ je v sázce to, zda v těchto zemích zakoření západní hodnoty, nebo zda budou unášeny do kalných vod, z nichž dříve či později hodnoty a demokratické způsoby „Evropy“ zpochybní.
Nizozemský profesor, který se obává, že by mu Rumuni mohli začít linkovat život, by si mohl uvědomit, že v důsledku členství v EU se mění samotné Rumunsko.
Odmítání podpořit další rozšíření na východ znamená, že země stojící mimo EU jednou začnou ohrožovat hodnoty, jež jsou mu drahé.
Špatné odbočení evropské finanční regulace
LONDÝN – Krize finančních soustav po celém světě odráží masivní regulační selhání, a proto sílí hlasy volající po rozsáhlejším a lepším dohledu.
Podobné výzvy byly znovu slyšet na schůzce představitelů skupiny G-20 v Pittsburghu a Evropská unie na ně nedávno reagovala, když představila plán vytvoření nového celoevropského hlídacího psa.
V globalizovaném finančním systému je klíčovým faktorem nalezení správné rovnováhy mezi jurisdikcí domácí a hostitelské země a mezi národním a nadnárodním dohledem.
Podívejme se na Evropu.
Evropské finanční instituce a trhy dosud nevídaným způsobem překračují hranice států, avšak v oblasti regulace stále dominují národní úřady.
Vyřešení evropského problému nám tedy může pomoci najít řešení globálních výzev.
Současný model EU – tedy princip „jednoho pasu“, přičemž finanční instituce reguluje domovská země – selhal v až trapném měřítku.
Nejtragičtějšími oběťmi jsou zřejmě pobaltské země, ale škody se táhnou přes celou střední a východní Evropu až na Balkán.
Po zničujícím dopadu krize na ekonomiky těchto států nelze očekávat, že země, v nichž působí dceřiné společnosti a pobočky západních bank, přijmou status quo .
Noví evropští hlídací psi však pravděpodobně ani zdaleka nezvládnou vše, co je potřeba zvládnout.
Evropská rada pro systémová rizika (ESCR) má pouze monitorovací funkce.
Tři nové úřady EU pro dohled nad bankami, pojišťovnami a trhy cenných papírů budou koordinovat stávající systém národních dohlížecích institucí.
Nebudou disponovat vymáhacími pravomocemi a národní vlády již nacházejí cesty, jak jejich autoritu a (finanční) kapacitu podkopat.
Je tedy nejvyšší čas začít myslet na plán B – na to, co se stane, pokud tyto reformy nezajistí vše potřebné pro ochranu zemí na straně příjemce.
Zemím, které v současné době vyčkávají – v rámci Evropy je to zejména Velká Británie –, se musí dát jasně najevo, že alternativou k celoevropskému řešení je radikální zpřísnění regulace v hostitelských zemích.
To je ještě pravděpodobnější ve státech, jejichž národní řešení nejsou svazována stejnými pravidly jako v členských zemích EU – především se jedná o Čínu a Indii, které teprve nedávno otevřely hranice přímým zahraničním investicím do finančního sektoru.
V sázce jsou desetiletí finanční integrace v Evropě.
Na rozdíl od většiny ostatních koutů světa proudil kapitál v Evropě z bohatých zem�� do chudých – v podstatě ze západu na východ a na jih.
Ve východní Evropě si pak kapitál hledal země s nejrychlejším růstem a podle stejného schématu drtivě postupoval i na rozvíjejících se trzích.
Celkově vzato finanční integrace nesmírně přispěla k hospodářskému růstu ve východní Evropě.
Průmyslová odvětví, která jsou silně závislá na externích financích, rostla rychleji v zemích s velkým přílivem kapitálu než v zemích se skromnějším kapitálovým tokem.
Rychlá úvěrová expanze, o kterou se zasloužili zahraniční finanční zprostředkovatelé prostřednictvím nejrůznějších kanálů (včetně přímých půjček, půjček přes dceřiné společnosti bank nebo půjček přes dceřiné společnosti leasingových firem), však přiživila boomy aktiv a zvýšila náchylnost na kurzová rizika.
Při absenci účinné regulace tak finanční integrace učinila region zranitelným vůči náhlému a mohutnému přiškrcení přílivu kapitálu.
Možnosti, které momentálně leží na stole, ponechávají princip domácího regulátora do značné míry nedotčený.
Tento model však nápadně nedokázal ochránit hostitelské země před systémovým rizikem nadměrného přílivu kapitálu.
Posilování pravomocí hostitelských zemí vůči mateřským společnostem sídlícím mimo jejich jurisdikci je problematické.
Většina hostitelských zemí má jen omezené prostředky k pronikání do složitých struktur rozšiřujících se finanční skupin a omezená je i jejich schopnost vymáhat regulaci a dohled.
„Kolegium dohlížitelů“, jehož zřízení navrhuje EU, je i v kombinaci s evropskou „komisí pro systémová rizika“ pouze částečným řešením, jelikož potvrzuje vedoucí roli regulátora v domovské zemi a neřeší potenciální střet zájmů mezi domovskou zemí a regulačními orgány v zemi hostitelské.
Hostitelské země by mohly řešit své potřeby přijetím radikálního řešení, které by v zájmu ochrany domácích trhů jednostranně vynucovalo kontrolu kapitálu a další opatření.
To by pochopitelně mohlo zvrátit velkou část všeho, co bylo v oblasti finanční integrace dosaženo.
Jako alternativu navrhujeme přijetí sady společných standardů pro „jurisdikci založenou na účinku“.
To znamená, že jsou-li účinky aktivit určité finanční instituce dostatečně velké, mělo by být postižené zemi umožněno uplatnit vůči této instituci regulační pravomoc bez ohledu na její sídlo.
Tato jurisdikce založená na účinku má dlouhou tradici v aplikaci antimonopolních zákonů Spojených států i EU mimo jejich hranice.
Umožnila by hostitelským zemím stanovovat omezení úvěrové expanze bez ohledu na způsob, jímž se určitá finanční instituce rozhodne přesouvat kapitál na jejich trh, a posílila by práva hostitelských zemí požadovat informace od regulačních orgánů v zemích domovských.
Uvnitř EU by jurisdikce založená na účinku mohla vyvolat obavy o volný pohyb kapitálu.
Evropské smlouvy však připouštějí výjimky v oblasti veřejné politiky.
Několik směrnic EU navíc uznává zájem země, v níž se uskutečňují finanční transakce (například uzavírání životních pojistek), tím, že jí přiznává jurisdikci nad těmito transakcemi.
Nejlepším způsobem ochrany přeshraniční bankovní a finanční integrace v Evropě by bylo zřízení účinného celounijního regulačního a dohlížecího orgánu nebo ještě lépe globální instituce, která by mohla monitorovat vztahy mezi domovskou a hostitelskou zemí.
I v případě nedostatečného pokroku v tomto směru však musí být hostitelským zemím poskytnuta větší ochrana.
Domníváme se, že přístup založený na účinku a na vzájemně dohodnutém prahu by minimalizoval negativní důsledky dalších intervencí hostitelských zemí do regulace a dohledu.
Evropa ve válce
NEW YORK – Invaze na Ukrajinu v roce 2014 Putinovským Ruskem znamenala zásadní výzvu hodnotám a principům, na kterých byla založena Evropská unie a také systému založenému na pravidlech, který drží Evropu v míru od roku 1945.
Ani evropští lídři a ani občané si nejsou plně vědomi rozsahu této výzvy a už vůbec ne toho, jak s ní naložit.
Putinův režim je založen na vládě síly, která je manifestována represí uvnitř a agresí navenek.
Byl ale schopen získat si alespoň v krátkodobém horizontu taktickou výhodu, kterou má před Evropou a USA díky jejich odhodlání vyvarovat se přímé vojenské konfrontaci.
Rusko anektovalo Krym a založilo separatistické enklávy v donbaském regionu na východní Ukrajině, čímž porušilo závazky plynoucí z mezinárodních úmluv.
Když se minulé léto ukázalo, že by ukrajinská vláda mohla vyhrát válku v Donbasu, nařídil Putin invazi regulérními ruskými ozbrojenými silami.
Přípravy na druhou vlnu vojenské akce začaly v listopadu, když Putin poskytl separatistům nový příliv ozbrojených kolon a personálu.
Západ však, bohužel, poskytl Ukrajině čelící útoku pouze rámcovou podporu.
Stejně tak bylo znepokojivé sledovat setrvalou neochotu mezinárodních lídrů poskytnout Ukrajině nové přísliby finanční pomoci, navzdory rostoucímu tlaku na její devizové rezervy a hrozbu finančního kolapsu.
Výsledkem je, že pouhá pohrůžka vojenským konfliktem může být dostatečná pro vyvolání kolapsu ukrajinské ekonomiky.
Zdá se, že Putin trvá na mimořádně výhodné dohodě, kdy by Rusko pomohlo v boji proti Islámskému státu například tím, že by neprodalo Sýrii rakety S300 (a zachovalo tak vzdušnou dominanci USA), výměnou za kontrolu, kterou by USA umožnilo Rusku nad jeho tak zvanou „blízkou cizinou“.
Pokud by americký prezident Obama na tuto dohodu přistoupil, celá struktura mezinárodních vztahů by se nebezpečně upravila ve prospěch použití síly.
To by ale byla tragická chyba s dalekosáhlými geopolitickými souvislostmi.
Kolaps Ukrajiny by byl ohromnou ztrátou pro NATO a nepřímo také pro Evropskou unii a USA.
Vítězné Rusko by představovalo pádnou hrozbu pro Pobaltí, vzhledem ke značné velikosti jejich etnicky ruského obyvatelstva.
Místo podpory Ukrajiny by se NATO muselo bránit samo a na své půdě, čímž by Evropu a Ameriku vystavilo nebezpečí, kterému se tolik chtěli vyhnout: přímé vojenské konfrontace s Ruskem.
Nebezpečí pro politickou soudržnost EU je však mnohem větší než vojenské riziko.
Euro krize přeměnila stále se sbližující unii rovnocenných suverénních států, které dobrovolně obětovaly část své nezávislosti ve prospěch obecného blaha, v asociaci zemí věřitelů a dlužníků, kde mají dlužníci potíže splnit podmínky věřitelů.
Tato nová EU není ani rovnocenná, ani dobrovolná.
Ve skutečnosti je spoustou mladých lidí z dlužících zemích vnímána jako cizí tyran.
A zhruba 30% z nedávno zvolených europoslanců kandidovalo v rámci protievropských platforem.
Tato vnitřní slabost dovolila Putinovskému Rusku, které má samo o sobě daleko k tomu být lákavé, se vynořit jako silný rival EU.
Maďarský premiér Viktor Orbán zašel dokonce tak daleko, že označil Putina za svůj vzor a není to výjimkou.
Ani evropští lídři, ani její obyvatelé nepoznávají, že ruský útok na Ukrajinu je nepřímo útokem na EU a její principy vlády.
Mělo by být jasné, že je nevhodné pro zemi či asociace zemí ve válce usilovat o fiskální úsporná opatření, což je případ EU.
Všechny dostupné zdroje by měly být zapojeny do válečného úsilí, i kdyby to mělo znamenat hospodaření s rozpočtovým deficitem.
Evropa má štěstí, že se německá kancléřka Angela Merkelová chovala s ohledem na nebezpečí představované Ruskem jako pravý Evropan.
Jakožto přední zastánce sankcí byla ochotna více než kdokoliv jiný postavit se německému veřejnému mínění a obchodním zájmům.
Německo bylo ale zároveň hlavním zastáncem fiskálních úsporných opatření a Merkelová by si měla uvědomit rozpor mezi těmito dvěma pozicemi.
Sankce proti Rusku jsou nutné, ale nejsou bez následků.
Evropské ekonomie, včetně té Německé, trpí, protože negativní vliv sankcí zhoršuje recesní a deflační síly, které již samy probíhají.
Oproti tomu by pomoc Ukrajině bránit se Rusku měla stimulující efekt jak na Ukrajinu, tak na Evropu.
Členské státy EU jsou ve válce a měl by se podle toho začít chovat.
To znamená změnu v jejich závazku k fiskálním úsporným opatřením a uvědomění si, že pro ně bude lepší pomoci Ukrajině bránit se než poté sami bránit EU.
Ukrajina potřebuje okamžitou finanční injekci ve výši řekněme 20 miliard dolarů s příslibem, že to bude více, když bude potřeba – aby se odvrátil finanční kolaps.
Mezinárodní měnový fond by tyto finance mohl poskytnout, jako to udělal v minulosti, s tím, že by se EU zavázala přispět ve stejné výši.
Výdaje by zůstaly pod kontrolou MMF a byly by podmínkou pro uskutečnění dalekosáhlých strukturálních reforem.
Ukrajina má ještě jeden faktor fungující ve prospěch EU: nové vedení země je odhodlané napravit korupci předchozích vlád, špatné řízení a zneužívání pravomocí.
Vytvořilo již detailní strategii na snížení spotřeby plynu v domácnostech o polovinu, s cílem rozprášit zkorumpovaný plynový monopol Naftogazu a ukončit tak energetickou závislost Ukrajiny na Rusku.
„Nová Ukrajina“ je rezolutně proevropská a je připravena bránit Evropu obranou sebe sama.
Její nepřátelé – a to nejen Putinovo Rusko, ale také vlastní byrokracie a finanční oligarchie – jsou nicméně mocní a sama je porazit nemůže.
Podpora Ukrajiny v roce 2015 a dále je ta nejrentabilnější investice, kterou může EU udělat.
Může jí to dokonce pomoci získat znovu ducha jednoty a sdílené prosperity, které vedly k jejímu vzniku.
Stručně řečeno, záchranou Ukrajiny může EU zachránit také sebe.
Nejnovější ponížení Evropy
ATÉNY – „Brutální lekce z geopolitiky“, tak označil berlínský deník Der Tagesspiegel oznámení o vzniku AUKUS, nového bezpečnostního partnerství Austrálie, Velké Británie a Spojených států.
Dohoda není jen velkou finanční ranou pro Francii, jejíž kontrakt na dodávku dvanácti ponorek do Austrálie za 50 miliard australských (36 miliard amerických) dolarů byl při tomto procesu bez okolků shozen ze stolu.
Snad ještě důležitější byla skutečnost, že se americký prezident Joe Biden rozhodl oznámit vznik AUKUS způsobem, který nelze interpretovat jinak než jako záměrné ponížení Francie a potažmo i zbytku Evropské unie.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Není to první brutální lekce, kterou USA v poslední době unii uštědřily.
Když Donald Trump nedostál smlouvě, kterou společně uzavřeli bývalý americký prezident Barack Obama a EU s cílem ukončit jaderný program Íránu, byla jedním z jeho důvodů snaha ukázat Německu, kde je jeho místo.
Jen pár hodin poté, co německá kancléřka Angela Merkelová oznámila, že unijní firmy budou Trumpovy sankce ignorovat a dál obchodovat s Íránem, německé korporace přišly s vlastním prohlášením: protože nebyly ochotné nechat se vystrnadit z amerického trhu a nechat si ujít Trumpovy škrty korporátních daní, raději samy přestaly v Íránu obchodovat.
Oba tyto incidenty posloužily jedinému cíli: udržet americkou finanční a geostrategickou hegemonii nad Západem.
A oba tyto incidenty rozlítily evropské představitele natolik, že uvažovali o odplatě.
Trumpova hrozba sankcí vůči firmám se sídlem v EU, které budou dál obchodovat s Íránem, rozvířila v EU diskuse o odpovídajících sankcích vůči americkým společnostem.
Francouzský prezident Emmanuel Macron reagoval minulý týden na Bidenovo ohlášení vzniku AUKUS počinem, jenž dříve představoval nejzazší krok před vyhlášením války: odvolal francouzské velvyslance z Washingtonu a Canberry.
Lze předpokládat, že jakmile vztek pomine a hrozby vyšumí, začnou evropští představitelé střízlivě řešit prapříčiny svého slabého postavení vůči USA.
Tato šaráda by však neměla nikoho zmást.
Jakmile se evropské firmy smířily s Trumpovými sankcemi vůči Íránu, evropští činitelé dospěli vcelku rozumně k závěru, že dokud USA kontrolují platební systém, bude jim Evropa vydána na milost v jakémkoliv střetu o peníze.
Usoudili tedy, že Evropa potřebuje platební systém, který americká vláda nebude moci blokovat.
Fiasko kolem paktu AUKUS zase odhalilo palčivou potřebu mít soudržnou evropskou armádu.
V obou případech by však vytvoření evropských institucí potřebných k narušení americké hegemonie vyžadovalo od evropských lídrů krok, o kterém nechtějí ani uvažovat.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Začněme ambicí vytvořit platební systém založený na eurech, v němž by firmy a státy mohly obchodovat nezávisle na finančním systému ovládaném Američany.
Má-li takový systém fungovat, musí být likvidní, což znamená, že musí být schopen přilákat i jiné peníze – japonské, čínské, indické a rozhodně také americké.
A to zase vyžaduje, aby Neevropané disponující hromadou eur měli v eurech bezpečné aktivum, do něhož budou svoji hotovost investovat na jeden den nebo na deset let.
V dolarovém světě ovládaném USA takové aktivum nejen existuje, ale dennodenně roste spolu s kolosálními půjčkami americké vlády.
Evropská unie však nemá žádný ekvivalent „US Treasuries“, dluhopisů vydaných americkým ministerstvem financí.
Německé dluhopisy jsou možná bezpečné až na půdu, ale není-jich tolik, aby mohly podpořit eurovou konkurenci mezinárodního platebního systému založeného na dolarech.
Evropští činitelé vědí, že vytvoření evropského ekvivalentu „US Treasuries“, tedy tolik diskutovaných, leč nikdy nerealizovaných eurobondů, je hudba vzdálené budoucnosti.
Emise eurobondů v nezbytném objemu by koneckonců předpokládala vysoký všeevropský dluh.
Ten by zase vyžadoval společné ministerstvo financí, které lze legitimizovat pouze zavržením mezivládní architektury EU ve prospěch největší noční můry evropských elit: demokratické federace.
Odcházející německá kancléřka neblokovala během svých 16 let u moci vytvoření eurobondů z nedůtklivosti ani z antipatií vůči bezpečnému evropskému aktivu.
Blokovala ho, protože neměla zájem střetávat se s evropskými elitami odhodlanými zastavit unijní integrační proces dříve, než vznikne cokoliv, co by mohlo připomínat demokratickou federaci.
A o vojenské integraci platí totéž.
Ani skromný projekt sestavení pětitisícové evropské jednotky rychlého nasazení nemůže být nikdy ničím více než symbolickým aktem.
Kdo pošle tyto muže prolévat krev v jakési vzdálené válce?
Francouzský prezident?
Německá kancléřka?
Předseda Evropské komise?
A kdo bude mít právo je v nezbytném případě promptně stáhnout?
Bez federální vlády, která by taková rozhodnutí činila s podporou suverénního parlamentu, nemůže žádná evropská armáda hodná toho jména vzniknout.
Evropští představitelé mají, co si zaslouží.
Když jim kterýkoliv americký prezident vlepí facku, aby jim připomněl, kdo je tady šéf, nemají jinou možnost než nastavit druhou tvář, protože to byli oni, kdo dal přednost vlastním současným výsadám před evropskou nezávislostí.
Každá facka je rozezlí natolik, že začnou hrozit a odvolávají velvyslance.
Pak ovšem narazí na vlastní odpor vůči všemu, co by bylo zapotřebí k vysvobození Evropy z americké hegemonie.
Chce-li Evropa předejít ponížení, jaké Trump uchystal Merkelové, potřebuje eurobond.
Chce-li předejít ponížením, jaká Biden připravil Macronovi, potřebuje společnou armádu.
Eurobondy a společná armáda však vyžadují, aby se vládnoucí vrstvy v jednotlivých evropských zemích (zejména v těch věřitelských) vzdaly vlastní přemrštěné moci a přihlásily se k radikální myšlence nadnárodního hlasování za nadnárodní federální vládu.
Jejich dilema je zřejmé: proměnit EU v demokratickou federaci, a tím se připravit o přemrštěnou moc nad evropskými občany, kterou v dnešní nedemokratické EU disponují, nebo se podrobit rituálnímu bičování ze strany toho, kdo právě sedí v Bílém domě.
Zdá se, že evropští lídři mají navzdory kouřové cloně svých periodických protestů v této otázce jasno.
Cena za evropskou lhostejnost
BAGDÁD – Evropská debata o migraci nabrala znepokojivý směr.
Začalo to vytvořením univerzálního (a právně pomýleného) konceptu „migranta“, který stírá rozdíl – pro zákon životně důležitý – mezi ekonomickou a politickou migrací, tedy mezi lidmi prchajícími před chudobou a lidmi, které z domovů vyhnala válka.
Na rozdíl od ekonomických migrantů mají lidé prchající před útiskem, terorem a masakry nezadatelné právo na azyl, jež zahrnuje i bezpodmínečný závazek mezinárodního společenství poskytnout takovým lidem přístřeší.
A i když se toto rozlišování respektuje, často se tak děje v rámci dalšího projevu eskamotérství, totiž snahy přesvědčit důvěřivé, že muži, ženy a děti, kteří zaplatili tisíce dolarů za cestu na vratkých plavidlech vyloďujících se na ostrovech Lampedusa nebo Kos, jsou ekonomickými migranty.
Skutečnost je však taková, že 80% těchto lidí tvoří uprchlíci, kteří unikají před despotismem, terorem a náboženským extremismem v zemích, jako jsou Sýrie, Eritrea či Afghánistán.
Proto mezinárodní právo vyžaduje, aby se příběhy uchazečů o azyl nezkoumaly kolektivně, ale případ od případu.
A když se akceptuje i toto, když kvůli samotnému počtu lidí snažících se dostat na evropské pobřeží nelze dál popírat barbarství, které je donutilo uprchnout, objeví se třetí kouřová clona.
Někteří lidé včetně ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova tvrdí, že konflikty, jež vytvářejí tyto uprchlíky, zuří pouze v těch arabských zemích, které bombarduje Západ.
I v tomto případě čísla nelžou.
Hlavním zdrojem uprchlických vln je Sýrie, kde mezinárodní společenství odmítlo vést vojenské operace vyžadované principem „zodpovědnosti chránit“ – přestože mezinárodní právo požaduje intervenci, když šílený despota, jenž povraždil 240 000 vlastních občanů, podniká kroky k vylidnění své země.
Západ nebombarduje ani Eritreu, která je rovněž významným zdrojem uprchlíků.
Dalším škodlivým mýtem, jemuž dodávají na důvěryhodnosti šokující záběry uprchlíků hrnoucích se přes hraniční zátarasy nebo snažících se nastoupit v Calais do vlaků, je představa, že „pevnost Evropa“ čelí náporu barbarských vln.
To je omyl hned ve dvou směrech.
Za prvé Evropa zdaleka nepředstavuje hlavní destinaci běženců.
Téměř dva miliony uprchlíků pouze ze Sýrie zamířily do Turecka a milion jich uprchl do Libanonu, který má jen 3,5 milionu obyvatel.
Jordánsko, kde žije 6,5 milionu lidí, přijalo téměř 700 000 uprchlíků.
Naproti tomu Evropa projevila jednotné sobectví a potopila plán na přemístění pouhých 40 000 uchazečů o azyl z uprchlických měst v Itálii a Řecku.
A za druhé netvoří menšinu, jež si nakonec vybere Německo, Francii, Skandinávii, Velkou Británii nebo Maďarsko, žádní nepřátelé, kteří nás sem přišli zničit nebo třeba jen vysávat evropské daňové poplatníky.
Jsou to uchazeči o svobodu milující naši zaslíbenou zemi, náš sociální model a naše hodnoty.
Jsou to lidé, kteří skandují „Evropa!
Evropa!“ stejně, jako se miliony Evropanů po příjezdu na Ellis Island učily před sto lety zpívat píseň „Nádherná Ameriko“.
A pak je zde ošklivá fáma, podle níž tento imaginární útok tajně organizují stratégové „velkého stěhování“, v jehož rámci mají domorodé Evropany vytlačit cizáci nebo v horším případě agenti mezinárodního džihádu a v němž jsou dnešní běženci zítřejšími teroristy útočícími na rychlovlaky.
Netřeba snad dodávat, že je to nesmysl.
Tato překrucování a bludy mají dohromady vážné důsledky.
Tak především bylo Středozemní moře v podstatě přenecháno pašerákům lidí.
Pomalu se z něj stává rozlehlý vodní masový hrob jako z pera vzdáleného básníka.
Letos už v něm utonulo přibližně 2350 osob.
Pro většinu Evropanů jsou však tito lidé v podstatě jen statistikou a také muži a ženy, kteří cestu přežili, zůstávají neidentifikovaní a nerozlišitelní jako jakási hrozivá anonymní masa.
Naše společnost založená na vizuálních vjemech, která obvykle dokáže pohotově vyrobit instantní celebritu a tu poté používat jako „tvář“ příslušné krize (ať už jde o prasečí chřipku nebo o stávku řidičů náklaďáků), nejeví zájem o osud jediného z těchto „běženců“.
Tito jednotlivci – jejichž cesta do Evropy připomíná cestu fénické princezny Európy, která před několika tisíciletími dorazila z Týru na Diových zádech – jsou zcela odmítáni; dokonce se staví zdi, které jim mají bránit v příchodu.
Výsledkem je skutečnost, že jsou další skupině osob upírána základní práva.
Jak jednou poznamenala Hannah Arendtová, tito lidé začnou nakonec spatřovat jedinou cestu do světa zákona a těch, kteří se těší právům v nich zakotveným, v páchání trestné činnosti.
Evropa trýzněná xenofoby a zachvácená sebepochybnostmi se otočila zády k vlastním hodnotám.
Ba přímo zapomněla, jaké tyto hodnoty jsou.
Hrana tak nezvoní jen migrantům, ale i Evropě, jejíž humanistický odkaz se nám hroutí před očima.
Evropské mýty, evropské pravdy
Po staletích významných objevů ve vědách, námořní plavbě a strojírenství se kontinentální Evropa na počátku 20. století pustila do rozsáhlé modernizace sociálních podmínek.
Světlo dne spatřily nové hospodářské politiky a instituce.
Stála za nimi víra, že racionálněji a lidštěji zorganizovaná ekonomika přinese vyšší produktivitu a mzdy, větší uspokojení z práce, nižší nezaměstnanost, širší účast a menší chudinské čtvrti.
Dnes má Starý kontinent takovou tržní ekonomiku, ve které sice existuje soukromé vlastnictví podniků, která se ale v mnoha aspektech liší od řady jiných tržních ekonomik, například od ekonomiky USA.
Charakteristická kontinentální ekonomika je volně uspořádána kolem korporatistického modelu, který v Evropě vznikl v meziválečném období (1919-1939).
Jde o tripartitní systém velkých korporací s malým počtem akcionářů, velkých odborářských organizací a rozsáhlé byrokracie, která je prostředníkem konfliktů a která vstupními bariérami, licencemi a standardy, kontrolou velkých bank, zlatými akcemi a v některých zemích také klíčovými státními podniky stojí v cestě změnám.
Tato korporatistická struktura má svoje výhody.
Chrání před zneužíváním ze strany podniků a vedlejšími ekonomickými účinky, které mohou být příčinou například znečišťování životního prostředí.
Její nevýhodou je, to, že díky ní vzniká ekonomika mnohem zpolitizovanější a sešněrovanější, než jsou atomistické a decentralizované kapitalistické struktury, běžné v Americe.
Meziválečný korporativismus moc odborů narušil; stávkování dokonce zakazoval zákon.
Dnes však dává odborům moc díky spolurozhodování a neomezenému právu na stávku.
Další odlišností, zvlášť v západní Evropě, jsou hospodářské a sociální politiky.
Cílem masivních programů sociálního pojištění a pomoci má být silnější, odolnější lidský kapitál.
Vysoké zdanění osob s vyššími příjmy a zisků podniků má zvýšit mzdy po zdanění a morálku zaměstnanců.
Další z těchto rysů se týká evropské kultury, která je v ostrém protikladu s americkým étosem svépomoci, iniciativy, ambicí a soutěživosti.
Tak například: americké děti opouštějí domov v osmnácti letech, někdy dřív; evropští potomci očekávají, že je jejich rodiče budou podporovat tak dlouho, jak se jim zlíbí.
Pro Evropany je to správný přístup.
Američané si naopak myslí, že je to nejlepší cesta, jak vychovat bázlivé, nesamostatné jedince, neschopné postavit se na vlastní nohy.
Většina kontinentálních Evropanů je však neoblomně přesvědčena o tom, že pokud jde o produktivitu, kvalitu pracovních příležitostí i stabilitu, je na tom jejich ekonomika mnohem lépe než americký systém.
Je to ale pravda?
Jistě, habitués pařížské Avenue Montaigne jsou na první pohled úspěšní, plní elánu a v jednom kole.
Co však na to říkají statistiky?
Loňská studie OECD jako by vyšší produktivitu Starého kontinentu opravdu potvrzovala.
Hrubý domácí produkt na hodinu práce byl v západním Německu, Francii a Itálii zjevně vyšší než ve Spojených státech.
Takový důkaz je ovšem poněkud problematický, protože HDP zahrnuje i "produkci" vlády, která se na trhu neprodává a tudíž ji nelze přímo měřit.
Naproti tomu studie, která využila údajů o firmách od společnosti McKinsey & Co., zjistila, že produkce firem za hodinu práce je v Evropě mnohem nižší než v Americe.
Výsledky měření produkce na jednotku kapitálu jsou na Starém kontinentu ve srovnání s USA ještě nižší.
Z těchto rozdílů vyplývá, že v technickém know-how a komerční náročnosti je Evropa o šest let pozadu za Spojenými státy.
Ale i tato přesnější kalkulace efektivitu v Evropě přeceňuje.
Proč?
Pracovní regulace, zákony o minimální mzdě a odbory brání tomu, aby v evropské formální ekonomice mohly získat místo i méně kvalifikované pracovní síly.
Kdyby byli tito lidé zaměstnáni do té míry, do jaké jsou zaměstnáni v Americe - díky liberalizaci trhů práce nebo prostřednictvím mzdových dotací (tak, jak se o to v menším rozsahu pokusily Francie a Holandsko) -, evropská produktivita práce by výrazně oslabila.
Spojené státy mají navíc v produktivitě náskok ne proto, že by Američané byli svižnější, ale proto, že odmítají jisté zisky produktivity (investováním více kapitálu do existujících produktových skupin) ve prospěch očekávané vyšší produktivity díky velkým investicím do výzkumu a vývoje a také investováním do nových továren, které vlastně mohou neuspět.
Kdyby jiná země dodávala Americe technické a komerční novinky bez investičních nákladů tak, jako USA zásobují Evropu, zůstalo by Spojeným státům více kapitálu na štědřejší odměňování pracovních sil.
Evropa se vlastně veze zdarma.
Kdyby Evropa s USA sdílela padesát procent nákladů na vznik nejmodernějších technologických a komerčních objevů, měla by méně kapitálu na zaplacení pracovní síly v zavedených produktových skupinách a Americe by zůstalo více.
Na druhé straně by Evropa získala výhodu v tom, že by od samého počátku mohla tyto technologie používat, zatímco Amerika by v tomto vývoji byla pozadu.
Produktivita v Americe i v Evropě by se tak mohla zvýšit, zatímco náskok Ameriky by se zúžil.
Jsou lidé v Evropě spokojenější v práci?
Nepřímé důkazy naznačují, že nikoli.
Ve většině evropských zemí je součástí pracovní síly daleko méně lidí v pracovním věku než v USA.
Nejde přitom jen o ženy, ale týká se to i mužů.
Počty důchodců ve středním věku a zahálčivá mládež mluví samy za sebe.
V evropských očích je vynahrazuje stabilita a bezpečnost pracovních míst v Evropě.
Nedávná historie ovšem svědčí o zranitelnosti, nikoli o stabilitě.
Propad Evropy v 80. letech minulého století byl delší a hlubší než americký hospodářský pokles.
Jsou-li poklesy na evropských akciových trzích nějakým vodítkem, pak stávající zpomalení bude stejně intenzivní v Evropě i v Americe.
Evropa začíná zjišťovat, že když udeří ekonomické otřesy, politika zmrazení mezd a ochrany stávajících pracovních míst nemůže než zpomalit - nikoli zmenšit - pokles celkové zaměstnanosti.
Důsledek těchto šoků dopadne největší silou na ty nezaměstnané, kteří měli zrovna nastoupit do práce, a na pracovníky v malých firmách.
Takové politiky mohou svým zpomalováním restrukturalizace dále zhoršovat pokles ziskovosti, cen akcií a měny a tak dále prohlubovat nezaměstnanost.
Evropský kontinent, přinucený a deprimovaný pokulhávajícími ekonomikami, by se mohl obrátit do sebe a ohrozit tak sebe sama i ostatní.
Prvořadým úkolem je teď tedy hledání, pojmenovávání a odstraňování hlavních příčin této evropské malátnosti.
Američtí ekonomové Evropě při jejím hledání cest, jak kontinent zachránit před slabým výkonem, rádi pomohou.
Evropská politika s islámskou tváří?
LONDÝN – Výzva Donalda Trumpa, aby se muslimům zakázal vstup do Spojených států, mě přivedla k následující názorové výměně se dvěma mladými přáteli: „Kdyby bylo třeba volit mezi muslimským přistěhovalectvím a zachováním liberálních mravních hodnot,“ ptal jsem se, „pro co byste se rozhodli?“ Oba odmítli premisu mé otázky.
Mravní kodex samotných přistěhovalců, argumentovali, může být reakční, ale jejich děti, vyrůstající v dnešní Británii, Americe nebo kontinentální Evropě, budou úplně jiné.
Je to ale pravda?
Má otázka nemířila na islamistický terorismus, údajný důvod Trumpova výlevu, nýbrž na hrozbu, již představuje rozsáhlé muslimské přistěhovalectví pro mravní řád, jejž moji mladí přátelé, tak jako většina vzdělaných Evropanů, dnes bez pochybností přijímají.
Necháme-li terorismus stranou, neměli by strach, že islám získá narůstající vliv na britské právo a politiku?
Nejedná se o ryze hypotetickou eventualitu.
V roce 2010 muslimská populace Evropy čítala 44,1 milionu osob čili 6 % všech obyvatel.
Ve Velké Británii v roce 2011 žilo 2,7 milionu muslimů (4,8 % populace), přitom v roce 2001 jich bylo 1,6 milionu.
Vzhledem k současným imigračním trendům a především k nadprůměrné porodnosti muslimů (tři děti na rodinu, oproti britskému průměru ve výši 1,8 dítěte) podíl muslimské populace v Británii v nacházejících desetiletích nutně poroste.
Na téže demografické trajektorii je velká část Evropy.
Samozřejmě, demografie není exaktní věda: mnohé závisí na předpokladech ohledně věkových profilů, životních úrovní, nerovnosti a tak dále a dříve či později se muslimská porodnost začne s národním průměrem sbližovat.
Tou dobou už ale muslimská populace bude mít za sebou svižnou expanzi – v Británii na 10-20 % všech obyvatel.
Zajímavá otázka se týká důsledků takového vývoje.
Liberálové se etnickou demografií netrápí, protože předpokládají, že jednotlivci se nakonec ztotožní se společenskými normami hostitelské země.
Standardní argument říká, že imigranti obohacují hostitele, přičemž případné nesouladné rysy nechají doma.
Obzvlášť ve svém politickém chování se srovnají s širokou veřejností.
Je-li to pravda, sociopolitický důsledek změny etnického složení populace je neutrální, nebo dokonce pozitivní.
Přistěhovalci z Alžírska, Bangladéše, Pákistánu či Turecka se ve svých postojích a politickém chování stanou Evropany, pochopitelně během jedné až dvou generací.
Náboženství se pro ně stane soukromou věcí, jak je tomu dnes pro většinu Evropanů, a ve většině důležitých ohledů budou integrováni.
Tento historický vzorec však podle mého názoru zásadním způsobem závisel na nepočetnosti přistěhovaleckých populací a jejich kulturní blízkosti k domácímu obyvatelstvu.
(Ani tak ovšem procesu asimilace vůbec nescházely třecí plochy.)
Jsou-li v poválečných migracích do Evropy, zejména z muslimského světa, ve hře mnohem vyšší počty a mnohem výraznější kulturní odlišnost, historická zkušenost nabízí pro společenské a politické důsledky chabé vodítko.
Neslučitelné rysy jsou mnohem významnější.
Podstata problému tkví v tom, že soudobá evropská civilizace je sekulární, kdežto civilizace muslimská je náboženská.
V Evropě náboženství ztratilo moc nad právem, zákonodárstvím, školstvím, morálkou i podnikáním.
Islámský svět obdobným vývojem neprošel.
Neexistuje tam systémová odluka církve a státu; základní společenskou jednotkou není jedinec, nýbrž stále rodina.
Zejména na arabském Blízkém východě chybí základní prvky moderního evropského politického života – práva a povinnosti jednotlivce a zodpovědnost vlády vůči ovládaným.
Navzdory snahám o sekularizaci se tato propast mezi muslimským a západním náhledem na svět v posledních letech dokonce ještě rozšiřuje, neboť v mnoha muslimských zemích získalo náboženství opět převahu.
Tamní zákony ovlivňuje náboženské právo šaría, jehož extrémní verze hlásají, že chování, které na Západě už vůbec není trestné, například cizoložství či homosexualita, se stíhá smrtí.
V mnoha zemích navíc výrazná většina muslimů říká, že by se šaría měla stát státním právem.
V Evropě je islám nejrychleji rostoucím náboženstvím a šaría proniká do evropských právních systémů.
V Británii stovka soudů šaría rozhoduje o rozvodech a dalších rodinných věcech, což ministryni vnitra Theresu May přimělo slíbit revizi soudů šaría, „aby se určilo, zda jsou v souladu s britskými hodnotami“.
Sekularizace není nevyhnutelná.
Jak podotkl politický filozof Larry Siedentop „sekularizace je dar, jejž světu dalo křesťanství“.
Podle Siedentopa k liberálnímu individualismu vedly rysy typické pro křesťanství a ostatním velkým světovým náboženstvím scházejí.
Velký darem sekularismu je zase tolerance.
Navzdory děsivému zbloudění v Evropě dvacátého století je sekularismus nástrojem, který otupuje hroty bigotnosti, protože sekulární argumentace, na rozdíl od božského zjevení, není nikdy nezvratná.
Ekonomové považují migraci za pohyb jedinců usilujících o lepší život a vyzývají k dalšímu přistěhovalectví, které bude kompenzovat stárnutí populace nebo zajistí dělníky na „špinavou práci“.
Takovým odkazům na „člověka ekonomického“ ovšem uniká klíčový rozměr migrace: lidé si s sebou přes hranice přinášejí svou kulturu.
Neměli bychom stavět na předpokladu, že ekonomický úspěch automaticky vede ke kulturnímu sblížení.
To nás přivádí zpět k Trumpovi.
Ať už se v USA stane cokoli, muslimské přistěhovalectví do Evropy bude pokračovat, ba dokonce v příštích letech zesílí.
To zajistí už samotná syrská katastrofa.
Je potřeba udělat vše, co dialog a vzdělávání dokážou udělat pro zacelení propasti mezi přistěhovaleckými a hostitelskými komunitami.
Možná se ale nepodaří předejít návratu k náboženské politice – a konfliktům, jež přináší náboženská bigotnost.
Chceme-li se vyvarovat toho, že do ožehavé budoucnosti vkročíme jako náměsíční, musíme si uvědomit, že hlavní nebezpečí, jemuž čelíme, není terorismus, nýbrž nevydařená integrace.
Bezmocná moc evropské sociální demokracie
Na první pohled se zdá, že evropská sociální demokracie je v krizi.
Sešup Gordona Browna ve Velké Británii, brutální šok z hospodářského poklesu ve Španělsku, těžkosti s obnovením vedoucí role socialistů ve Francii, kolaps středolevé koalice v Itálii a těžké půtky uvnitř německé SPD, to vše ukazuje na zdánlivou neschopnost sociální demokracie využít příležitosti, kterou by měla nabízet současná finanční krize, a začít uplatňovat větší vliv.
Současný výskyt a značná viditelnost těchto problémů jsou však méně významné, než se jeví.
Přehmaty či neobratnost při vládnutí se neomezují pouze na levici: Belgii ochromuje hrozba rozpadu, Rakousko se stále snaží stmelit prapodivnou konzervativní koalici, Polsko usiluje o spolehlivé vyvážení řady svých zpátečnických impulzů a popularita francouzského prezidenta dosahuje rekordních minim.
Současnou nejistotu Evropy pomáhají vysvětlit dva faktory.
Prvním je existence hospodářské a finanční krize, kterou překonáváme jen pomalu.
Druhým je pak způsob, jímž o této krizi informují sdělovací prostředky.
Domnívám se, že právě kombinace těchto dvou faktorů stojí v pozadí pocitu bezmoci, který dnes zachvacuje celou Evropu a jenž jako by charakterizoval zejména sociální demokracii.
Při informování o krizi kladla média příliš velký důraz pouze na finance, zatímco znatelnému zpomalování hospodářského růstu nevěnovala dostatečnou pozornost.
Je to však hospodářské zpomalení, co snižuje odolnost všech rozvinutých zemí vůči finančním šokům pramenícím z problému špatných hypoték a smíšených úvěrových balíčků, které se následně používají k rozředění rizik spojených se špatnými hypotečními dluhy.
Právě kombinace bankovní nejistoty, pomalého růstu a zvýšeného rizika podzaměstnanosti a příležitostného zaměstnávání způsobuje politickou slabost, která je dnes patrná ve Velké Británii, Španělsku, Itálii i jinde.
V tom tkví skutečný ideologický problém.
Druhá polovina dvacátého století zažila vítězství tržní ekonomiky nad ekonomikou řízenou.
Levice, která do té doby vzhlížela k Marxovi, ztratila orientaci.
Dokonce i sociální demokracie, jež zejména ve Skandinávii fungovala jako výtečný regulátor kapitalismu, byla ve sporech mezi keynesiánci a monetaristy umlčena a v celém rozvinutém světě zvítězili monetaristé.
Podle uznané moudrosti dneška jsou trhy bez ohledu na stav v optimální rovnováze, což znamená, že žádná vládní intervence či regulace by nebyla účinná ani žádoucí.
Současná krize je tvrdým trestem za tento nesmírný intelektuální omyl.
Nejenže se úbytek dříve akceptovaných sociálních a finančních regulací odrazil ve všech rozvinutých zemích v posledních třiceti letech v relativním, leč významném poklesu mzdových příjmů vyjádřených procentem HDP – a tím i spotřebitelských výdajů –, ale záměrné odbourání kontrolních mechanismů zároveň umožňuje bankovnímu sektoru, aby si dělal, co se mu zlíbí.
Soudě podle většiny zpráv ve sdělovacích prostředcích však lze souběžné krize špatných hypoték a úvěrových balíčků připsat výhradně „nemorálnosti“ bank a v žádném případě prý za ně nemůže systémové selhání.
Deregulace, privatizace, omezení veřejných služeb a přeorientace firemního managementu na výdělek, to vše jednoduše řečeno vyhovuje až příliš mnoha lidem.
V důsledku toho bude politická bitva za opětovné zavedení konceptu obecného zájmu – pravidel a vyvažovacích mechanismů – dlouhá a tvrdá.
A i když se to tolik neuznává, je rovněž zřejmé, že tato bitva bude mít převážně intelektuální ráz: je nutno vrátit legitimitu představě, že potřebujeme mít určitá základní pravidla a veřejné regulační orgány.
To by měl být úkol pro sociální demokraty – avšak právě zde je tlačí bota.
My sociální demokraté již nemůžeme podobné bitvy svádět, poněvadž problém není jen ideologický, ale i kulturní.
Sdělovací prostředky už nejsou komentátorem, nýbrž aktérem, který si pomocí obrazů uzurpoval politiku.
Vybírají si – ať už náhodou, anebo úmyslně – pouze ty bitvy, které nabízejí nejefektnější podívanou: střety osobností, násilí a útisk, boje o národní identitu, případně hádky o morální a sexuální postoje.
Technické spory o politické přístupy jsou pro současná média nezajímavé, protože pro ně existuje málo početné publikum.
Například francouzská Socialistická strana během příprav na nadcházející sjezd této realitě podlehla.
Dnes už víme, že se budou konat mediální ohňostroje, ale o regulaci ekonomiky se bude hovořit málo.
Totožný je i případ Španělska, kde schopná a uznávaná vláda naplno schytává důsledky finanční krize, která započala jinde.
Místo aby se kabinet soustředil výlučně na krizi, nervózně se vrtí ve světle médií.
Vše, co ohrožuje stabilitu vlády, prodává noviny a inzertní prostor a současně komplikuje jakékoliv řešení hlubších problémů.
Sečteno a podtrženo: systém, v němž se sdělovací prostředky chovají takto, vystavuje riziku nejen ekonomiku, ale i demokracii.
Evropský výpadek rozumu
NEW YORK – Spojené státy konečně projevují známky zotavení z krize, která propukla na konci vlády prezidenta George W.
Bushe, kdy balancování na pokraji zhroucení zdejší finanční soustavy vyvolalo šok po celém světě.
Není to ale pevné zotavení; mezera mezi tím, kde by ekonomika bývala byla, a tím, kde je dnes, se alespoň nerozšiřuje.
Pokud se zužuje, děje se tak jen velmi pomalu; škoda napáchaná krizí se zdá být dlouhodobá.
Jenže mohlo být hůř.
Na druhém břehu Atlantiku je velmi málo známek třeba i jen mírného zotavení jako v USA: mezera mezi tím, kde Evropa je a kde by byla nebýt krize, se nadále rozšiřuje.
Ve většině zemí Evropské unie je HDP na hlavu nižší, než byl před krizí.
Ztracená polovina dekády se rychle mění v celou.
Pod povrchem strohé statistiky realita maří životy a naděje a rozpadají se rodiny (případně nevznikají), jak rok za rokem přetrvává stagnace – a v některých místech deprese.
EU disponuje velmi talentovanými, velmi vzdělanými lidi.
Její členské země mají pevné právní rámce a dobře fungující společnosti.
Před krizí většina měla i dobře fungující ekonomiky.
Produktivita na hodinu – či míra jejího růstu – patřila v některých místech k nejvyšším na světě.
Evropa ale není obětí.
Ano, platí, že Amerika špatně řídila svou ekonomiku; neplatí však, že by se jí podařilo přehodit hlavní nápor globálních důsledků na Evropu.
Neduh si EU přivodila sama, bezprecedentní sousledností špatných ekonomických rozhodnutí, v prvé řadě vytvořením eura.
Přestože euro mělo Evropu sjednotit, nakonec ji rozdělilo; nedochází ani k nápravě škody, neboť schází politická vůle vytvořit instituce, které by zajistily funkčnost jednotné měny.
Současná šlamastyka pramení dílem ze lpění na dávno zdiskreditované víře ve funkční trhy bez vad s ohledem na informace a konkurenci.
Svou roli také hraje domýšlivost.
Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že se evropští představitelé v prognózách vyhlídek svých politik vytrvale rok co rok mýlí?
Tyto prognózy nemíjí cíl proto, že by země EU neuskutečňovaly předepsané politiky, nýbrž proto, že modely, z nichž ony politiky vycházejí, jsou tak zásadně chybné.
V Řecku například opatření, jejichž zamýšleným cílem bylo snížit dluhové břemeno, ve skutečnosti přivodily zemi větší zátěž, než jakou měla v roce 2010: poměr dluhu k HDP se zvýšil, vlivem zraňujících důsledků fiskální přísnosti na výstup.
Přinejmenším Mezinárodní měnový fond se k těmto myšlenkovým a politickým nezdarům doznal.
Evropští lídři jsou stále přesvědčení, že jejich nevyšší prioritou musí být strukturální reforma.
Jenže problémy, na které poukazují, byly zjevné už v letech před krizí – a růstu tehdy nebránily.
Víc než strukturální reformu uvnitř členských zemí Evropa potřebuje reformu struktury samotné eurozóny a otočení politik fiskální přísnosti, jimž se zas a znovu nedaří rozdmýchat hospodářský růst.
Ti, kdo se domnívali, že euro nemůže přežít, byli opakovaně usvědčeni z omylu.
V jedné věci však kritici mají pravdu: pokud se konstrukce eurozóny nereformuje a fiskální přísnost neotočí, Evropa se nezotaví.
Drama v Evropě ani zdaleka nekončí.
Jednou ze silných stránek EU je vitalita tamních demokracií.
Jenže euro – zejména v krizí sužovaných zemích – vzalo občanům veškerou možnost vyjádřit se ke svému hospodářskému údělu.
Voliči se opakovaně zbavují vládnoucích představitelů, nespokojení se směřováním ekonomiky – jen aby nová vláda pokračovala v témže kurzu, který jí diktuje Brusel, Frankfurt a Berlín.
Jak dlouho to ale může pokračovat?
A jak voliči zareagují?
Napříč Evropou sledujeme znepokojivý růst krajně nacionalistických stran, které jdou proti osvícenským hodnotám, díky nimž je Evropa dlouho tak úspěšná.
V některých místech sílí separatistická hnutí.
Řecko teď Evropu vystavuje další zkoušce.
Propad řeckého HDP od roku 2010 je mnohem horší, než byl ten, který ve 30. letech během Velké hospodářské krize zažila Amerika.
Nezaměstnanost mladých lidí přesahuje 50 %.
Vláda premiéra Antonise Samarase padla a vzhledem k neschopnosti parlamentu zvolit nového řeckého prezidenta se teď 25. ledna uskuteční předčasné všeobecné volby.
V průzkumech veřejného mínění má náskok levicová opoziční strana Syriza, která se zavázala vyjednávat o změně podmínek finanční výpomoci EU Řecku.
Pokud Syriza zvítězí, ale nepřevezme moc, hlavním důvodem bude strach z reakce EU.
Strach není právě nejdůstojnější emoce a nevzejde z něj onen národní konsenzus, jejž Řecko potřebuje, aby se pohnulo vpřed.
Jádrem problému není Řecko, ale Evropa.
Pokud Evropa nepřehodí výhybku, konkrétně pokud nereformuje eurozónu a neodpíská fiskální přísnost, neodvratně přijde všelidový vzdor.
Protentokrát Řecko nastolený kurz možná udrží.
Navždy ale toto ekonomické šílenství trvat nemůže.
Nepřipustí to demokracie.
Kolik bolesti bude ještě Evropa muset protrpět, než se opět prosadí zdravý rozum?
Federalistická hrozba pro Evropu
STOCKHOLM – Svět se po referendu o „brexitu“ ve Spojeném království zásadně změnil.
Bude trvat desítky let, než naplno poznáme důsledky rozhodnutí britských voličů odejít z Evropské unie.
Jedna věc, kterou však víme s jistotou, je to, že je plně v zájmu EU zachovat s Británií pevné vazby, přestože britští voliči své rozhodnutí učinili jednostranně.
Sázky jsou příliš vysoké na to, abychom dovolili, že proces ovládnou malicherné mocenské hry, které zastíní nebo podryjí společné zájmy, jak se v evropské politice stává tak často.
Ekonomicky nahlíženo, růstu v EU bude nepochybně ku prospěchu otevřený obchod s Británií.
Dohoda o volném obchodu, která zahrne finanční služby, minimalizuje škody způsobené brexitem u všech zúčastněných stran, protože evropské firmy budou nadále spoléhat na Londýn jako jediné globální finanční centrum v regionu.
I když se bankovní služby přesunou jinam do eurozóny, firmy jako Volvo, Siemens a Total budou stále potřebovat Londýn, chtějí-li konkurovat společnostem jako Toyota, GE a Exxon.
Politicky nahlíženo, EU a Británie budou těžit ze zachování úzké spolupráce, protože ani jedna strana není ušetřena problémů, které dnes region postihují.
Mezi ně patří sílící agresivita Ruska a jeho prezidenta Vladimira Putina, vzestup ISIS a hrozby domácího terorismu a utečenci prchající do Evropy z Blízkého východu a severní Afriky.
Výsledek plebiscitu o brexitu navíc nemění strategický význam NATO, kde je nezbytná pokračující spolupráce a kde EU potřebuje Británii stejně jako Británie EU.
Co by tedy měla EU dělat?
Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker vyzval k posílení federalismu – k přenosu více pravomocí na vládní orgán EU.
Považuji Junckera za blízkého přítele, ale s tímto jeho nápadem naprosto nesouhlasím.
Směřovat k hlubší integraci či centrálnějšímu řízení by bylo nebezpečné, neboť by to zesílilo riziko, že se z EU rozhodnou odejít další členské státy.
Kromě této hrozby existují ovšem ještě další důvody, proč se federalistickým opatřením vyhnout.
Vezměme si hlavní ekonomický argument, jejž federalisté předkládají: eurozóna potřebuje společnou fiskální politiku, aby harmonizovala rozhodování o politikách, například zdanění.
To je omyl ze dvou důvodů.
Zaprvé, zásadní hospodářské problémy EU jsou strukturální.
Evropany bude nadále strhávat populismus, neuvidí-li žádné zlepšení ve své životní úrovni, k čemuž dojde jedině při vyšším růstu produktivity.
Jednotná fiskální politika by to nezajistila – a mohla by problém ještě zhoršit.
Evropa namísto toho potřebuje reformní strategii, která posílí konkurenční schopnost a sníží bariéry brzdící konkurenční soupeření.
Konkrétně by tvůrci politik EU měli uskutečňovat politiky, které zajistí vyšší flexibilitu trhu práce.
Jejich součástí by bylo snížení mezní míry zdanění, přísnější kritéria pro určení nároku na sociální podporu, striktnější požadavky na hledání zaměstnání, více prostředků na získávání dovedností a méně svazující regulace ochrany zaměstnanosti.
Druhý důvod je politický.
Jednoduše řečeno, zvýšení daní ani škrty ve výdajích, které by byly při společné fiskální politice nezbytné, nemají politickou podporu.
Brusel by byl obviněn z mrhání penězi daňových poplatníků a každá snaha ignorovat veřejné mínění a vnutit fiskální integraci členům EU by se vymstila a vyvolala vlnu populistického hněvu, který dovedl brexitovce k vítězství.
Stoupenci EU dnes musí pohlédnout faktům do očí: vůlí evropského lidu není stále těsnější unie, a to ani v členských státech, které by se nikdy nerozhodli ji opustit.
Bude-li Evropská komise tlačit vývoj po brexitu tímto směrem, výsledkem bude opak toho, co zamýšlí.
Federalismus je ve skutečnosti zřejmě největší jednotlivou hrozbou pro EU.
Ti, kdo chtějí, aby EU přežila, by měli odolat pokušení prosazovat silnější dohled.
Potřebujeme Evropu, která je jednotná, protože chce, ne protože ji k tomu nutí nové politické superstruktury, jimž schází jakékoli ukotvení ve všeobecné podpoře.
Evropští barbaři uvnitř bran
BERLÍN – Právě jsem na dvoutýdenní cestě po Evropě.
Pobývám zde v době, kdy může být člověk ve vztahu k evropským vyhlídkám velmi pesimistický, ale i konstruktivně optimistický.
Nejprve špatné zprávy: Paříž je po hrůzných listopadových teroristických útocích zasmušilá, ne-li přímo v depresi.
Francouzský hospodářský růst zůstává neduživý, nezaměstnaní lidé a mnozí muslimové se cítí odcizení a krajně pravicová Národní fronta Marine Le Penové dosáhne v nadcházejících regionálních volbách pravděpodobně dobrého výsledku.
V Bruselu, který byl kvůli riziku teroristických útoků napůl vylidněný a uzavřený, zatím instituce Evropské unie nevymyslely jednotnou strategii, jak zvládnout příliv migrantů a uprchlíků, natož aby dokázaly řešit nestabilitu a násilí v bezprostředním sousedství EU.
Mimo eurozónu, konkrétně v Londýně, panují obavy z negativních finančních a ekonomických vlivů šířících se z měnové unie.
A vzhledem k migrační krizi a nedávným teroristickým útokům může referendum o setrvání v EU – které se pravděpodobně bude konat příští rok – vést až k vystoupení Spojeného království z unie.
Po něm by pravděpodobně následoval jeho rozpad, poněvadž „brexit“ by podnítil Skoty k vyhlášení nezávislosti.
V Berlíně se zatím vedoucí role německé kancléřky Angely Merkelové ocitá pod stále větším tlakem.
Její rozhodnutí ponechat Řecko v eurozóně, její odvážné, ale nepopulární rozhodnutí umožnit milionu uprchlíků vstup do země, skandál firmy Volkswagen a ochabující hospodářský růst (kvůli zpomalení v Číně a na rozvíjejících se trzích) vystavily kancléřku kritice i ve vlastní straně.
Frankfurt je z hlediska hospodářské politiky rozděleným městem: Bundesbanka se staví proti kvantitativnímu uvolňování a záporným úrokovým sazbám, zatímco Evropská centrální banka je ochotna jít ještě dál.
Šetrní němečtí střadatelé – domácnosti, banky a pojišťovny – jsou však rozlícení z politiky ECB, která je (spolu s dalšími subjekty v jádru eurozóny) zdaňuje, aby mohla dotovat údajně bezstarostné spotřebitele a dlužníky na okraji eurozóny.
Plná hospodářská, bankovní, fiskální a politická unie, kterou stabilní měnová unie v konečném důsledku vyžaduje, není v tomto prostředí životaschopná: jádro eurozóny se staví proti většímu sdílení rizik, solidaritě a rychlejší integraci.
A populistické strany na pravici i na levici – zaměřené proti EU, proti euru, proti přistěhovalcům, proti obchodu a proti trhu – v celé Evropě sílí.
Ze všech problémů, jimž Evropa čelí, je však migrační krize tou, která by se mohla stát existenční.
Na Blízkém východě, v severní Africe a v regionu táhnoucím se od Sahelu po Africký roh žije asi 20 milionů bezprizorních lidí; občanské války, rozšířené násilí a zkrachovalé státy se stávají normou.
Má-li Evropa problém absorbovat milion uprchlíků, jak jich nakonec zvládne 20 milionů?
Nedokáže-li Evropa bránit své vnější hranice, pak se Schengenská smlouva rozpadne a dojde k obnovení vnitřních hranic, což na většině území EU ukončí svobodu pohybu – klíčový princip evropské integrace.
Řešení, které někteří lidé navrhují – totiž uzavřít brány uprchlíkům –, by však problém jen zhoršilo, poněvadž by destabilizovalo země jako Turecko, Libanon a Jordánsko, které už miliony uprchlíků absorbovaly.
A zaplatit Turecku a dalším státům, aby si uprchlíky ponechaly, by bylo nákladné a zároveň dlouhodobě neudržitelné.
Problémy širšího Blízkého východu (včetně Afghánistánu a Pákistánu) a Afriky navíc nelze vyřešit pouze vojenskými a diplomatickými prostředky.
Ekonomické faktory, které jsou hnacím motorem těchto (i dalších) konfliktů, se budou zhoršovat; globální klimatické změny urychlují šíření pouští a vyčerpávají vodní zdroje, což má katastrofální důsledky pro zemědělství a další ekonomické činnosti.
To potažmo vyvolává násilnosti napříč etnickými, náboženskými, sociálními a dalšími liniemi.
Dlouhodobou stabilitu nezajistí nic menšího než masivní vyčlenění finančních prostředků na způsob Marshallova plánu, zejména na obnovu Blízkého východu.
Bude Evropa schopna a ochotna zaplatit svůj podíl na takovém projektu?
Nenajdou-li se ekonomická řešení, povedou konflikty v těchto regionech nakonec k destabilizaci Evropy, poněvadž další miliony zoufalých a beznadějí trpících lidí by se mohly radikalizovat a obvinit ze své bídy Západ.
A i kdyby byla Evropa obehnaná zdí, což je nepravděpodobné, našlo by si mnoho těchto lidí cestu dovnitř – a někteří by Evropu terorizovali po celá příští desetiletí.
Proto někteří komentátoři stupňují napětí tím, že hovoří o barbarech za branami a přirovnávají situaci Evropy k začátku konce Římské říše.
Evropa však není odsouzena ke kolapsu.
Krize, s nimiž se dnes potýká, by mohly vést k větší solidaritě, většímu sdílení rizik a další integraci institucí.
Německo by mohlo absorbovat víc uprchlíků (i když ne tempem milion osob ročně).
Francie a Německo by mohly zajistit a financovat vojenskou intervenci proti Islámskému státu.
Celá Evropa i zbytek světa – USA či bohaté státy Perského zálivu – by mohli poskytnout obrovské peněžní částky na podporu uprchlíků a později i prostředky na obnovu zkrachovalých států a poskytnutí ekonomických příležitostí stamilionům muslimů a Afričanů.
Pro Evropu i svět by to bylo fiskálně nákladné – a současné fiskální cíle v eurozóně a na celém světě by se musely odpovídajícím způsobem upravit.
Alternativou je však globální chaos, ne-li přímo začátek třetí světové války, jak varoval papež František.
A světlo na konci tunelu svítí i eurozóně.
Probíhá zde cyklické zotavení podpořené měnovým uvolňováním pro příští roky a stále pružnějšími fiskálními pravidly.
V bankovním sektoru započne větší sdílení rizik (na řadě je celounijní pojištění vkladů) a nakonec dojde k přijetí ambicióznějších návrhů na fiskální unii.
Strukturální reformy budou i nadále – byť pomalým tempem – zvyšovat potenciální i skutečný růst.
V Evropě zatím platí schéma, že krize vedou – i když pomalu – k větší integraci a sdílení rizik.
Dnes, kdy je ohroženo přežití jak eurozóny (počínaje Řeckem), tak i EU samotné (počínaje brexitem), bude zapotřebí, aby osvícení evropští lídři udrželi trend směřující k hlubšímu sjednocení.
Ve světě již existujících a vznikajících velmocí (USA, Číny a Indie) i slabších revizionistických mocností (například Ruska a Íránu) je rozdělená Evropa geopolitickým trpaslíkem.
Osvícení lídři v Berlíně – a je jich víc než jen hrstka, přestože to může působit opačně – naštěstí vědí, že budoucnost Německa závisí na silné a integrovanější Evropě.
Spolu s dalšími moudřejšími evropskými lídry chápou, že taková Evropa bude vyžadovat odpovídající formy solidarity včetně jednotné zahraniční politiky, která dokáže řešit problémy v evropském sousedství.
Solidarita však začíná doma.
A to znamená odrazit populisty a nacionalistické barbary uvnitř hranic podporou agregátní poptávky a prorůstových reforem, které zajistí trvalejší obnovu pracovních míst a příjmů.
Krize evropského vedení
BRUSEL – Seznam krizí Evropské unie se neustále rozrůstá.
Vedle odhlasování „brexitu“ ve Velké Británii, složité situace kolem polského ústavního soudu, ruské rozpínavosti, problému běženců a uprchlíků a znovu se probouzejícího nacionalismu však největší ohrožení EU pramení zevnitř: je to krize politického vedení, jež ochromuje evropské instituce.
Vedoucí představitelé členských států EU (s výjimkou britské premiérky Theresy Mayové) jako by to chtěli potvrdit, když se nedávno sešli v Bratislavě, aby se pokusili dát najevo solidaritu a znovu nastartovat „postbrexitovský“ reformní proces.
Účastníci dosáhli jistého pokroku při vytváření Evropské obranné unie, což bychom měli přivítat, a také připustili, že současný organizační rámec EU není trvale udržitelný; o smysluplné institucionální či ekonomické reformě se však mluvilo jen málo.
A odmítnutí italského premiéra Mattea Renziho vystoupit na závěr summitu po boku francouzského prezidenta Françoise Hollandea a německé kancléřky Angely Merkelové v podstatě potvrdilo obavy, že bezradné vedení jen přiživuje nefunkčnost institucí.
Summit, jenž měl být demonstrací jednoty, nakonec odhalil jen další štěpení.
Za toto poslední selhání musí přijmout zodpovědnost lídři EU.
Především musí přestat vydávat prázdná prohlášení.
Institucionální impotence EU je zjevná, především pro její nepřátele.
A tak dnes unie stojí před drsnou volbou: skok k dalšímu sjednocování, nebo nevyhnutelný rozpad.
Málokterý Evropan chce toto rozhodnutí učinit.
Mnozí politici se obávají, že za prosazování reformní agendy EU zaplatí doma vysokou politickou cenu.
Tvrdí, že naléhat na další integraci v současné politické atmosféře je neprozíravé a že EU by se měla soustředit na to, aby toho dělala méně, ale lépe.
To je ovšem falešný kompromis.
EU by mohla vybudovat model integrovanějšího ekonomického řízení, který by zvýšil investice, vytvořil pracovní místa, ale současně zjednodušil chod institucí tak, aby se vyřešily časté nářky na byrokratičnost a nefunkčnost.
Jen málo evropských lídrů zřejmě chápe, že skutečným rizikem pro EU – i pro jejich vlastní politickou budoucnost – je status quo.
A v situaci, kdy populistická hnutí napříč Evropou dávají tradičním stranám ve volbách na frak, se okno příležitosti k uskutečnění opravdové změny rychle uzavírá.
Přitom to tak být nemusí.
Až příliš mnoho vedoucích představitelů nadbíhá domácím nacionalistům a populistům v mylném přesvědčení, že si tím zachrání domácí politickou popularitu, místo aby dali najevo skutečnou schopnost vedení a bojovali za společné dobro.
Předzvěstí budoucí podoby evropského vedení budou nadcházející parlamentní volby ve Francii a v Německu.
V nedávných německých zemských volbách utrpěly Křesťanskodemokratická unie kancléřky Merkelové i její vládní partner, Sociálnědemokratická strana Německa, výrazné ztráty, což by mohlo znamenat, že se německá velká koalice ocitá před všeobecnými volbami plánovanými na příští rok v ohrožení.
Podpora krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD) naopak stále roste.
Merkelová má dvě možnosti: může se posunout napravo, jak to činí bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, jenž se znovu uchází o funkci francouzského prezidenta, nebo může bojovat o politický střed tím, že se naplno postaví zjednodušujícím argumentům AfD.
Volba je jasná: Merkelová by měla zůstat na pozicích a bojovat, ale současně prosazovat alternativní vizi modernizace EU.
Pokud chtějí lídři porazit populismus, musí začít brát ohled na lidi, kteří v důsledku globalizace zůstali pozadu, ale také musí rozptýlit mýtus, že existuje nějaké rychlé řešení nebo že globalizaci lze jednoduše vrátit zpět.
Přestože populisté tvrdí něco jiného, protekcionismus nesníží nezaměstnanost mladých lidí ani nerovnost příjmů.
Pokud členské státy EU odmítnou obchodní dohody, o nichž se v současnosti diskutuje, včetně Transatlantického obchodního a investičního partnerství a Komplexní hospodářské a obchodní dohody, pak se podíl EU na světovém obchodu sníží a evropská ekonomika utrpí.
Stejně tak platí, že pokud se eurozóna nedokáže dále integrovat posílením svých struktur ekonomického řízení, pak současná finanční krize v Evropě přetrvá a bude brzdit sociální mobilitu a podkopávat sociální spravedlnost.
Je načase, aby vedoucí představitelé EU tyto argumenty účinněji vysvětlovali.
Finanční krize z roku 2008 rozpoutala na celém Západě politický boj, který stále probíhá.
Postupně se změnil z bitvy za zodpovědnost a reformu ve střet vizí otevřené a uzavřené společnosti, v konflikt mezi globálním konsensem a politikou operující na národní, místní, či dokonce kmenové úrovni.
Má-li EU utišit vzpouru proti globalizaci, volnému obchodu a otevřené společnosti, bude potřebovat více lídrů a méně manažerů.
Vedoucí evropští představitelé by upřímně řečeno neměli být tak hloupí, aby vinu za vlastní neschopnost bojovat s nezaměstnaností a snižovat nerovnost svalovali na unijní instituce, hypotetické obchodní dohody a uprchlíky.
V současné příručce krizového řízení EU pomalu docházejí stránky.
My Evropané můžeme buď strčit hlavy do písku a nechat evropský projekt pomalu skomírat, nebo využít současné krize k zahájení nového projektu obnovy a reforem.
I v tomto případě je správná volba jasná.
Vedoucí činitelé EU by měli Evropanům nabídnout novou společenskou smlouvu založenou na pochopení, že legitimní obavy občanů z globalizace by se měly setkat se společnou a pokrokovou evropskou reakcí.
EU byla a je významnou hnací silou globalizace a jedině EU dokáže napomoci při řešení jejích důsledků.
Evropští lídři musí svým voličům vysvětlit, proč to nacionalismus nedokáže.
EU lakuje elektromobily nazeleno
MNICHOV – Automobilový průmysl je v Německu nejdůležitější průmyslový sektor.
Zažívá ale krizi, a nejen proto, že jej sužují důsledky recese vyvolané podvody samotného Volkswagenu ohledně emisních norem, které odehnaly zákazníky jinam.
Odvětví také stojí před existenční hrozbou čím dál přísnějších emisních požadavků Evropské unie, které jen zdánlivě vycházejí z politiky ochrany životního prostředí.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Regulací oxidu uhličitého, která vešla v účinnost 17. dubna 2019, to EU zjevně přepískla.
Od roku 2030 už evropští výrobci aut musí dosahovat průměrných emisí vozidel na úrovni pouhých 59 gramů CO2 na kilometr, což odpovídá spotřebě paliva ve výši 2,2 litru ekvivalentu nafty na 100 kilometrů.
To jednoduše nebude možné.
Ještě v roce 2006 průměrné emise nového osobního vozu registrovaného v EU dosahovaly zhruba 161 g/km.
Jak auta ubývala na velikosti a hmotnosti, k roku 2016 údaj klesl na 118 g/km.
Tento průměr ale opět šplhal nahoru, vzhledem k vzestupu tržního podílu benzinových motorů, které vypouštějí víc CO2 než motory naftové.
V roce 2018 se průměrné emise nově registrovaného vozu opět vyhouply lehce nad 120 g/km, což je dvojnásobek toho, co bude povoleno v delším výhledu.
Sestrojit spalovací motory, které splní předepsané normy EU, nedokážou ani nejnadanější inženýři (pokud své zákazníky nezatlačí do autíček připomínajících krabičky od mýdel).
Jenže právě o to patrně jde.
EU chce emise automobilových flotil snížit příklonem k elektrickým vozům.
Vždyť ve svém právně závazném vzorci výpočtu emisí vozových parků prostě předpokládá, že elektromobily nevypouštějí vůbec žádný CO2.
Důsledkem je, že pokud se produkce automobilky rozloží rovnoměrně mezi elektromobily a vozy se spalovacími motory na úrovni současného průměru, bude dosažení mety ve výši 59 g/km na dosah.
Jestliže společnost elektromobily vyrábět nedokáže a zůstane na současném průměru emisní hladiny, bude muset platit pokutu ve výši zhruba 6 000 eur za vozidlo nebo fúzovat s konkurentem, který elektromobily vyrábět umí.
Vzorec EU ale není nic jiného než obří podfuk.
Elektromobily také uvolňují podstatné množství CO2, jediný rozdíl je v tom, že výfukové plyny vypouštějí zprostředkovaně – z elektrárny.
Dokud budou k zajištění dodávek elektřiny během „tmavých propadů“, kdy nefouká vítr a nesvítí slunce, zapotřebí uhelné a plynové elektrárny, elektromobily budou, stejně jako vozy se spalovacími motory, jezdit zčásti na uhlovodíky.
Stále navíc platí, že i když budou dobíjeny sluneční či větrnou energií, k výrobě baterií pro elektromobily se v Číně a dalších zemích spotřebuje obrovské množství fosilních paliv, což domnělé úbytky emisí ztenčuje.
Jako taková není intervence EU o mnoho lepší než vypínač systému kontroly emisí.
S fyzikem Christophem Buchalem jsme letos zveřejnili výzkumnou studii, která dokládá, že v kontextu německého energetického mixu vypouští elektromobil o něco víc CO2 než moderní dieselový vůz, přestože baterie jeho řidiči nabízí sotva polovinu dojezdu naftové nádrže.
Krátce nato pak data zveřejněná společností Volkswagen potvrdila, že v rámci německého energetického mixu její vůz e-Golf uvolňuje lehce víc CO2 než Golf Diesel.
(Když se počítá s celkovým evropským energetickým mixem, který zahrnuje obrovské množství jaderné energie z Francie, vychází e-Golf o něco lépe než naftový Golf.)
Důkazů přibývá.
Rakouský think tank Joanneum Research právě zveřejnil rozsáhlou studii, vypracovanou na zakázku rakouské automobilové asociace ÖAMTC a jejího německého protějšku ADAC, a ta zjištění také potvrzuje.
Podle této studie středně velký osobní elektromobil musí v Německu ujet 219 000 kilometrů, aby začal mít s ohledem na emise CO2 lepší výsledky než odpovídající naftový vůz.
Problém je samozřejmě v tom, že osobní vozy v Evropě odjezdí v průměru 180 000 kilometrů.
Ještě horší podle Joannea je, že ani baterie elektromobilů nevydrží tak dlouho, aby bylo takové vzdálenosti dosaženo.
Obavy o dojezd bohužel řidiče podněcují dobíjet akumulátory příliš často, při každé příležitosti a co nejrychleji, což jejich životnosti nesvědčí.
Co se týče zákonodárců EU, existují jen dvě vysvětlení toho, co se děje: buď nevěděli, co činí, anebo se záměrně pokusili Evropany oblafnout.
Z obou scénářů plyne, že by EU měla změnit kurz své intervencionistické průmyslové politiky a raději se spolehnout na tržně založené nástroje, jako je ucelený systém obchodování s emisemi.
Při německém energetickém mixu neudělá evropská regulace spotřeby paliva vozových parků pro ochranu klimatu vůbec nic.
Zničí ale pracovní místa, podetne růst a posílí nedůvěru veřejnosti v čím dál neprůhlednější byrokracii EU.
Demokracie nebo krach v Evropě
BERLÍN – „Evropa se musí demokratizovat, jinak se rozpadne!“ Toto konstatování je víc než jen pouhým sloganem z manifestuHnutí za demokracii v Evropě – DiEM25, uskupení, které jsem právě pomohl založit v Berlíně.
Je to prostý, byť málo doceňovaný fakt.
Současný rozklad Evropy je až příliš reálný.
Kam se člověk podívá, tam jako by se objevovala nová štěpení: podél hranic, uvnitř našich společností a ekonomik i v myslích evropských občanů.
Ztráta evropské integrity vyšla bolestně najevo během posledního obratu v uprchlické krizi.
Nejvyšší evropští představitelé vyzvali tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, aby otevřel hranice své země uprchlíkům z válkou zmítaného syrského města Aleppo, ale jedním dechem pokárali Řecko, že pouští tytéž uprchlíky na „evropské“ území, a dokonce pohrozili, že postaví na hranicích plot oddělující Řecko od zbytku Evropy.
Podobnou dezintegraci lze pozorovat v oblasti financí.
Kdyby americký občan vyhrál jackpot v loterii, neřešil by, zda má výhru uloženou v bance se sídlem v Nevadě nebo v New Yorku.
Pro eurozónu to neplatí.
Stejná částka v eurech má diametrálně odlišnou „očekávanou“ hodnotu na portugalském, italském, řeckém, nizozemském či německém bankovním účtu, poněvadž banky ve slabších členských státech jsou odkázané na sanace od fiskálně sužovaných vlád.
Jde o jednoznačný příznak rozkladu jednotné měny.
Politické rozkoly zatím rozdělují srdce Evropské unie a jejich počet se násobí.
Velká Británie se zmítá pod tíhou dilematu, zda z unie vystoupit, či nikoliv – jde o odraz chronické neochoty jejího establishmentu bránit EU a současně bojovat proti jejímu autoritářství.
Výsledkem je, že voliči mají sklon obviňovat EU ze všeho, co se nepodaří, přičemž však nemají zájem bojovat za větší množství evropské demokracie, ale ani za opuštění jednotného trhu EU.
Ještě zlověstnější je, že se rozdrobila francouzsko-německá osa, která představuje hnací motor evropské integrace.
Francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron se ani nemohl vyjádřit pregnantněji, když prohlásil, že obě země mají nakročeno k moderní verzi třicetileté války mezi katolíky a protestanty.
Jihoevropské ekonomiky zatím skomírají ve stavu permanentní recese, ze které obviňují evropský sever.
A aby toho nebylo málo, další hrozivá zlomová linie se objevila podél někdejší železné opony, neboť vlády bývalých komunistických zemí se otevřeně zpěčují duchu solidarity, jenž kdysi charakterizoval (přinejmenším teoreticky) evropský projekt.
Proč se Evropa rozpadá?
A co se proti tomu dá dělat?
Odpověď najdeme v počátcích EU.
Unie přišla na svět jako kartel zástupců těžkého průmyslu, odhodlaných manipulovat s cenami a přerozdělovat monopolní zisky prostřednictvím úředního aparátu se sídlem v Bruselu.
Aby mohli fixovat ceny napříč evropskými hranicemi, potřebovali fixovat i směnné kurzy.
V brettonwoodské éře poskytovaly tuto „službu“ Spojené státy.
Jakmile však USA hodily Bretton Woods v létě 1971 přes palubu, začali administrátoři bruselského kartelu plánovat evropský systém fixních kurzů.
Po řadě nezdarů (často i křiklavých) se zrodilo euro, které mělo slepit všechny devizové kurzy dohromady.
Stejně jako všichni manažeři kartelů však také technokraté EU pokládali skutečnou panevropskou demokracii za hrozbu.
Trpělivě a metodicky tedy zahájili proces depolitizace rozhodovacího procesu.
Národní politici byli štědře odměňováni za trpný souhlas a každý, kdo se tomuto technokratickému přístupu kartelu postavil, dostal nálepku „Neevropana“ a zacházelo se s ním jako s cizorodým prvkem.
Ačkoliv tedy evropské země zůstaly demokratické, v institucích EU, na něž se přenesla suverenita v klíčových rozhodnutích, se demokracie nepěstuje.
Jak během svého posledního vystoupení v parlamentu ve funkci britské premiérky vysvětlila Margaret Thatcherová, kdo kontroluje peníze a úrokové sazby, ten kontroluje evropskou politiku.
Předání evropských peněz a politiky do rukou správy kartelu nevěstilo jen konec evropské demokracie; podpořilo také neblahý cyklus autoritářství a mizerných hospodářských výsledků.
Čím více evropský establishment dusí demokracii, tím méně legitimní se stává jeho politická autorita.
To vede evropské představitele k dalšímu posilování autoritářství, aby udrželi svou neúspěšnou politiku i ve chvíli, kdy se zintenzivní recesivní ekonomické síly.
Proto je Evropa jedinou ekonomikou na světě, která od roku 2008 nezažila zotavení.
Právě kvůli tomuto začarovanému kruhu obrací evropská krize národy do sebe a proti sobě, čímž zesiluje latentní šovinismus a xenofobii.
A právě proto nedokáže Evropa absorbovat vnější šoky – například příliv uprchlíků loni v létě.
Nyní bychom měli udělat to, co měli v roce 1930 udělat demokraté, aby předešli katastrofě, která dnes opět nabírá reálné kontury.
Měli bychom vytvořit panevropskou koalici radikálních, sociálních, zelených a liberálních demokratů, abychom dostali „démos“ zpátky do demokracie a čelili establishmentu EU, jenž chápe moc lidu jako ohrožení vlastní autority.
Takové je hlavní poslání DiEM25, a proto je toto hnutí nezbytné.
Jsme utopisté?
Možná.
Naše vize je však realističtější než snaha establishmentu EU lpět na rozkladné, antidemokratické a kartelové unii.
I kdyby byl náš projekt utopický, zároveň představuje jedinou alternativu ke vznikající dystopii.
Skutečné nebezpečí se neskrývá v tom, že budeme mířit příliš vysoko a nezasáhneme cíl.
Skutečným nebezpečím je, že Evropané upřou pohledy na propast a opravdu v ní skončí.
Nechtění beefatariáni
MELBOURNE – „Pokud vám zvuk hovězího masa opékajícího se na grilu vhání do očí slzy, pak jste praví beefatariáni.“ Tak zní úvodní věta televizní reklamy vytvořené v rámci evropské propagační kampaně s názvem Jsme hrdí na evropské hovězí.
Jen další reklamní třeštění?
Asi ne, protože 80% nákladů hradí Evropská unie.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Ve zprávě Organizace OSN pro výživu a zemědělství Potírání klimatických změn prostřednictvím dobytkaz roku 2013 se konstatuje, že hovězí maso (anglicky „beef“) představuje 41% emisí skleníkových plynů z celého sektoru živočišné výroby a kromě toho vykazuje i nejvyšší emisní intenzitu – tedy nejvíce emisí skleníkových plynů na jednotku proteinu – ze všech živočišných produktů.
Do značné míry je to dáno tím, že přežvýkavci říhají a prdí metan, což je mimořádně silný skleníkový plyn.
Chov hovězího skotu v důsledku toho přispívá ke globálnímu oteplování v průměru asi šestkrát více než chov nepřežvýkavých živočichů (například prasat) produkujících stejné množství proteinů.
Od zveřejnění této zprávy argumenty proti hovězímu masu ještě zesílily.
Zpráva londýnského Královského institutu mezinárodních záležitostí poukázala v roce 2015 na skutečnost, že celosvětová spotřeba masa a mléčných výrobků roste takovým tempem, že by v roce 2050 představovala 87% celkového objemu emisí slučitelných s cílem pařížské klimatické dohody udržet zvýšení světové teploty pod hodnotou 2° Celsia.
Studie zveřejněná v roce 2018 v časopise Science zase naznačuje, že při produkci proteinu ze sójových bobů v podobě tofu vznikají jen 4% emisí potřebných k produkci téhož množství proteinu z hovězího skotu, přičemž hrách a oříšky mohou produkovat protein při emisích nižších než 1% oproti hovězímu skotu.
Aby EU splnila cíl 2°C, chce do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality.
Dnes existují solidní důkazy, podle nichž toho nelze docílit bez globálního odklonu od masa.
Přesto Evropská komise utratila v letech 2016 až 2020 celkem 252 milionů eur za propagaci masa a mléčných výrobků, oproti 146 milionům eur za propagaci ovoce a zeleniny.
„Podporujete-li trvale udržitelné zemědělství tím, že volíte evropské hovězí, pak jste praví beefatariáni,“ říká se v reklamě v rámci akce Jsme hrdí na evropské hovězí – ovšem bez vysvětlení, proč je evropské hovězí maso trvale udržitelné.
Ve zprávě o financování reklamní kampaně se konstatuje: „Cílem této kampaně je podnítit spotřebitele, aby netrpěli stereotypními představami o červeném masu, a umožnit jim obnovení sebedůvěry v otázkách jejich spotřebitelských rozhodnutí.“ Zde je ovšem „stereotypní představa“, proti které kampaň bojuje, pravdivá a reklamy podněcují spotřebitele k větší sebedůvěře v otázce spotřebitelského rozhodnutí, které by v nich mělo vzbuzovat vážné pochybnosti.
Podpora hovězího masa ze strany EU nepodkopává jen klimatické cíle.
Její Plán boje proti rakovině uznává, že spotřeba červeného a zpracovaného masa souvisí s vyšším rizikem rakoviny.
Tento názor sdílí i Světová zdravotnická organizace, která zařazuje zpracované maso, tedy například maso ošetřené nasolením, mezi karcinogeny skupiny 1, to znamená mezi produkty, o nichž je známo, že způsobují rakovinu, a červené maso – hovězí, jehněčí a vepřové – mezi karcinogeny skupiny 2A, které rakovinu způsobují s vysokou pravděpodobností.
Komise EAT-Lancet pro potraviny, planetu a zdraví, což je expertní orgán založený jedním z nejlepších světových zdravotnických časopisů, doporučil v roce 2019 stravu, která „se skládá převážně ze zeleniny, ovoce, obilovin, luštěnin a nenasycených mastných kyselin“ s přídavkem mořských produktů a drůbeže, avšak „s nulovým nebo nízkým obsahem“ červeného či zpracovaného masa.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Evropská komise tento měsíc uvedla, že „vyhodnotí a v nezbytných případech přehodnotí všechny důležité politické nástroje vedoucí k dalšímu snižování emisí“.
Mezinárodní skupina složená z více než 60 vědců včetně Jane Goodallové nebo Billa McKibbenavyzvala komisi, aby svou podporu zemědělských produktů uvedla do souladu s cíli odvrátit katastrofální klimatické změny a zlepšit veřejné zdraví.
Reklamu na hovězí maso by měl potkat stejný osud jako reklamu na tabák.
Než však k tomuto bodu dospějeme, měly by za ni vlády alespoň přestat platit.
EU však není sama, kdo se nedokáže postavit masnému průmyslu.
Američané konzumují čtyřikrát více hovězího masa, než je celosvětový průměr, a jen samotná produkce hovězího představuje více než 3% emisí skleníkových plynů v USA.
Američtí producenti hovězího masa, mléčných výrobků a vepřového masa jsou silně dotovaní, a to jak přímo, tak i podporou zemědělství, díky níž mohou extrémně levně nakupovat krmivo.
Když Joe Biden kandidoval na úřad prezidenta, vyzýval k tomu, aby se klimatické změny staly „problémem číslo jedna pro lidstvo“ a „problémem číslo jedna pro mě“.
Několik dní po uvedení do úřadu toto prohlášení naplnil, když uvalil moratorium na pronájem půdy za účelem těžby ropy a plynu v Arktické národní přírodní rezervaci, zrušil ropovod Keystone XL a oznámil, že se USA znovu připojí k pařížské dohodě.
Když však došlo na otázku omezení emisí ze zemědělství, Biden oznámil, že nepůjde nad rámec pobídek k odlučování většího objemu uhlíku v půdě a k obohacování krmiva pro dobytek aditivy snižujícími emise metanu – což je sice hezký nápad, ale pravděpodobně potrvá mnoho let, než se začne využívat v takovém měřítku, aby měl významný dopad.
Konzumace masa není jen otázkou osobních preferencí.
Způsob, jakým se konzumovaná zvířata chovají a porážejí, učinil z této otázky už dávno legitimní zdroj veřejného znepokojení.
Když nyní vidíme, že pojídání červeného masa má navíc na celou planetu takový dopad, jaký si nikdo z nás nepřeje, nastal čas, aby ho vlády přestaly podporovat.
Dokáže EU přežít populismus?
BRUSEL – Další rok, další hrozba pro přežití Evropské unie.
Dobré je, že největší rozvrat roku 2016, totiž britské hlasování o odchodu z EU, se jeví jako zvládnutelný.
Špatné je, že Francie i Itálie čelí v letošním roce možnosti politického převzetí moci populisty.
I jeden takový výsledek by přitom docela dobře mohl znamenat konec EU.
EU se v poslední době stává hlavním cílem populistů.
Jako první se tento fenomén projevil v Řecku, kde se v lednu 2015 dostala k moci levicová strana Syriza.
Ta se však nesnažila vyvést Řecko z EU; usilovala spíše o lepší dohodu s věřiteli země, kteří uvalili na řecké občany zničující úsporná opatření.
Přístup Syrizy do značné míry odrážel vůli lidu.
V červnu 2015 voliči v referendu drtivou většinou hlasů odmítli dohodu navrhovanou věřiteli Řecka, která by znamenala ještě přísnější úsporná opatření.
Přijetí v podstatě nezměněné dohody řeckou vládou o pouhých pár dní později si však získalo širokou podporu.
Řečtí voliči pochopili, že lepší podmínky nestojí za ztrátu členství v eurozóně.
Ne každý samozřejmě zastával názor, že členství v EU za tuto oběť stojí.
Kritika EU ze strany obyvatel se však nesla v duchu jakési praktičnosti, která se do značné míry zaměřovala na to, co EU udělala, zejména v ekonomické oblasti.
Proto se tato kritika nejhlasitěji ozývala ze zemí, které nejsilněji zasáhla krize eura, které musely bojovat s úspornými opatřeními nebo ve kterých vznikl v poslední době pocit, že je obchodní dohody ponechávají na holičkách.
Dnes už to neplatí.
Pravicový populismus získal pevnou půdu pod nohama v silných ekonomikách (Rakousko) a také v zemích, kde jsou přínosy členství v EU hmatatelné (Maďarsko a Polsko).
Ve Francii nikdy žádná úsporná opatření vynucená EU neexistovala; dokonce i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker připustil, že rozpočtová pravidla EU nelze na Francii vynutit, „protože je to Francie“.
Dnešní populisté se nezaměřují na to, co EU dělá, nýbrž co představuje.
Už si nekladou otázku, zda EU lidi obohacuje, nebo ochuzuje, ale zaměřují se na zásadnější a silnější téma: „Kdo jsme?“
V době rozsáhlé imigrace není tento posun překvapivý.
Společnosti, které se dlouho definovaly na základě společné minulosti a kultury, se dnes musí potýkat s důsledky multikulturalismu.
Proto se většina stoupenců populistických stran, zejména těch pravicových, zaměřuje na postoje k cizincům a menšinám.
S tímto posunem směrem k politice identity – kterýžto terén není příliš vstřícný ke kompromisu – přišel i posun v postojích vůči demokratickým institucím.
Populističtí lídři vycházejí z předpokladu, že vůle „lidu“ – tak, jak ho populista definuje – by se neměla institucionálně omezovat.
To odporuje základní premise liberální demokracie: totiž že moc většiny musí mít určité limity – v neposlední řadě proto, aby se chránily volební i jiné menšiny.
Omezování moci aktuální většiny se obvykle uskutečňuje prostřednictvím nástrojů, jimž Američané říkají „kontrolní a vyvažovací mechanismy“; patří mezi ně například nezávislé soudnictví nebo nutnost získat kvalifikovanou většinu, pokud chce někdo změnit základní prvky politického systému.
A tato omezení obvykle fungují, přinejmenším z převážné části.
Ve Velké Británii například tři soudci Nejvyššího soudu stanovili, že pouze parlament – nikoliv vláda – může aktivovat článek 50 Lisabonské smlouvy, a uvést tak do pohybu formální proces vystoupení z EU.
Populistické politiky však tato omezení dopalují.
Maďarský premiér Viktor Orbán nejenže otevřeně vyhlašuje svou slabost pro „neliberální“ demokracii; dokonce pracuje na demontáži mechanismů kontrolujících jeho vládu.
Totéž platí pro populistickou vládu v Polsku, jejíž faktický lídr Jarosław Kaczyński ani nezastává v polské administrativě formální post.
Vzhledem k jejich pohrdání nezávislými institucemi není tak těžké pochopit, proč se populisté stavějí proti EU, která je v jistém smyslu kvintesencí liberální demokracie: nevládne v ní většina okamžiku, nýbrž neosobní pravidla a většina rozhodnutí vyžaduje kvalifikovanou většinu nebo schválení všemi hlasy.
Pro populisty představuje EU značná dodatečná omezení, která se překonávají ještě obtížněji než domácí kontrolní mechanismy.
A to z ní dělá problém.
V jiném smyslu však EU trpí nedostatkem demokracie: populističtí lídři běžně poukazují na skutečnost, že vedoucí představitelé v Bruselu jsou nikým nevolení.
(Podobné argumenty používají populisté například ke zpochybňování legitimity státních soudů.)
Skutečnost je samozřejmě taková, že demokraticky zvolené vlády a parlamenty dosazují vedoucí představitele a úředníky EU (a také nezávislé soudce) právě proto, aby omezily většinu okamžiku a budoucí vlády.
Populisté se však ztotožňují s tím, jak tento systém chápou jejich stoupenci, a prohlašují, že tito představitelé jsou součástí „elity“, kterou vybírají jiné spřízněné elity ve snaze mařit vůli lidu.
Politici hlavního proudu, natožpak představitelé EU proti této interpretaci příliš nezmohou.
Někteří státní politici podléhají lidovému tlaku a přebírají rétoriku – a dokonce i program – svých populistických protivníků.
EU však nic podobného dělat nemůže, protože by tím v podstatě uspíšila vlastní zánik.
Když bylo ještě problémem, co EU dělá, existovalo možné řešení: unie mohla změnit taktiku a přístup k ekonomickým otázkám.
A komise skutečně úsporná opatření fakticky zrušila.
Také nová obchodní dohoda mezi EU a Kanadou, k jejímuž podpisu došlo loni v říjnu, byla uzavřena až na základě složitých kompromisů.
EU však nemůže změnit, co představuje.
Nemůže akceptovat, natožpak prosazovat představu, že kontrolní a vyvažovací mechanismy jsou překážkou pokroku nebo že cizinci ohrožují evropský způsob života.
Nemůže nabízet radikální, neuskutečnitelná či neliberální řešení, díky nimž si populisté získávají podporu.
EU musí zůstat baštou liberální demokracie se všemi svými nepřitažlivými, ale nezbytnými pravidly a procedurami.
V současném prostředí nemůže toto těžkopádné ztělesnění mnohaúrovňové demokracie a otevřené ekonomiky soupeřit se vzletnými sliby populistů.
Až však populisté nedokážou své sliby naplnit, uchýlí se veřejnost opět k EU.
Nezbývá než doufat, že pak na ně ještě nějaká EU bude čekat.
EU stojí při OSN
BRUSEL – V kterémkoliv normálním roce bych se teď účastnil každoročního zahájení Valného shromáždění Organizace spojených národů (UNGA).
Tato událost představuje největší koncentraci globálních politiků na jednom místě a je vrcholným bodem v kalendáři každého diplomata.
Letošní rok však zdaleka není normální, „týden UNGA“ bude mít virtuální ráz a jednotlivé akce se budou konat přes internet – tento formát je pro nás všechny v posledních měsících velmi dobře známý.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Je to nešťastné z několika důvodů.
OSN slaví 75. výročí a my bychom si přáli lepší způsob, jak si to připomenout.
Situace ve světě je navíc taková, že multilaterální systém s OSN v jádru je zpochybňován jako nikdy dříve – a právě ve chvíli, kdy ho nejvíce potřebujeme.
Nabídka multilaterálních řešení nikdy nebyla tak omezená a poptávka po nich tak vysoká.
Každý den jsme svědky, jak úzkoprsý nacionalismus a strategická rivalita zejména mezi Spojenými státy a Čínou paralyzují Radu bezpečnosti OSN i širší mezinárodní soustavu.
Od otázky klimatických změn přes kontrolu zbraní až po námořní bezpečnost, lidská práva a tak dále globální spolupráce oslabuje, od mezinárodních dohod se odstupuje a mezinárodní právo je podkopáváno či aplikováno selektivně.
Pro Evropany je to velmi znepokojivé.
Prohlubující se krize multilateralismu však není problémem jen pro Evropany: v ohrožení jsou bezpečnost a práva všech.
Fráze jako „multilaterální systém“ nebo „mezinárodní řád založený na pravidlech“ se zdají vágní a postrádají říz sloganů „Amerika na prvním místě“ či „vezměme si kontrolu zpět“.
Znamenají však něco velmi konkrétního a reálného: volbu mezi mírem a válkou, svobodnými a uzavřenými společnostmi a ekonomikou založenou na trvale udržitelném rozvoji a ekonomikou, která přiživuje prohlubování nerovnosti a překotné klimatické změny.
Svět řídící se dohodnutými pravidly představuje samotný základ naší společné bezpečnosti, svobod a prosperity.
Mezinárodní řád založený na pravidlech zvyšuje bezpečnost států, zachovává lidem svobodu a firmám ochotu investovat a zajišťuje ochranu životního prostředí na Zemi.
Druhá varianta – „pravdu má ten, kdo má moc“ – se po většinu lidských dějin zkoušela a její strašlivá bilance je nejlepším argumentem pro multilaterální systém.
Bohužel se ve stále větší míře zkouší znovu a výsledky jsou všem patrné.
EU takový přístup nevolí.
Dál budeme věřit v OSN a podporovat ji.
Neděláme to jen rétoricky, ale i politicky, finančně a diplomaticky, když se v Radě bezpečnosti snažíme fungovat jako stavitelé mostů.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Když se jiní na vrcholu pandemie COVID-19 snažili demontovat Světovou zdravotnickou organizaci, postavila se EU do čela jednání, jejichž výsledkem byla dohoda o nezávislém prošetření původu koronaviru.
Kromě toho jsme největším dárcem Fondu za globální přístup k vakcíně proti COVID-19 (COVAX), který byl založen proto, aby svět co nejdříve dostal spolehlivou vakcínu a ta se považovala za globální veřejný statek.
EU platí čtvrtinu rozpočtu OSN.
Často se říká, že Evropa geopoliticky hraje pod své možnosti.
Multilaterální angažmá však financuje výrazně nad své možnosti.
Při našich operacích krizového řízení pracujeme ruku v ruce s OSN na stabilizaci a obnově v mnoha konfliktních zónách, od Sahelu po Africký roh a od Balkánu po Blízký východ.
V nejtěžších válečných zónách i v dějištích největších humanitárních krizí najdete EU ve spolupráci s OSN.
Evropané tvrdě prosazují mezinárodní klimatickou dohodu a dělají maximum, aby ji udrželi při životě.
Usilovně se snažíme chránit biodiverzitu a přístup k čisté vodě i k dalším přírodním zdrojům.
Tyto příspěvky jsou pro nás investicí do globální bezpečnosti a prosperity – a tím i do naší vlastní bezpečnosti a prosperity.
Víme, že v bezpečí a ve zdraví můžeme žít jen tehdy, budou-li tak žít i naši sousedé.
Platí to o jednotlivcích a platí to i o státech.
A i když bude EU čelit silnému protivětru, neustoupí z kurzu a bude dál nacházet společná řešení.
Často je to složité a únavné, ale vždy jsme připraveni diskutovat o tom, jak učinit systém efektivnějším, legitimnějším a způsobilejším k danému cíli; diskutovat přitom chceme s podobně smýšlejícími partnery i s těmi, s nimiž nesouhlasíme.
Dnešní multilateralismus se musí lišit od multilateralismu dvacátého století: rovnováha moci se posunula a úkoly se změnily.
Velká část věcí, které budou utvářet naši budoucnost – datová analýza v kyberprostoru, umělá inteligence, biogenetika, vozidla s autonomním řízením a mnoho dalších –, vzniká v regulačním vakuu.
Musíme toto vakuum zaplnit dohodnutými pravidly, normami a standardy a dbát na to, aby byly aplikovány – a to i v kontextu, v němž hlavními protagonisty nejsou vlády.
Základní linie EU zní takto: reformy by se měly dělat plánovaně, nikoliv destrukcí.
Musíme systém revitalizovat, nikoliv ho zavrhovat.
Proto v tomto i dalších týdnech budeme podporovat ducha UNGA a hájit multilateralismus, který všechny země tak zoufale potřebují.
Svět bez OSN by nás všechny ohrozil.
Vize EU pro Arktidu
Brusel — Arktická oblast se rychle mění v důsledku globálního oteplování, stupňujícího se boje o zdroje a geopolitické rivality.
Pokud jde o budoucnost tohoto regionu, Evropská unie má zájem smysluplně přispět k jeho zachování, ale také podpořit jeho rozvoj.
Naším záměrem je v této oblasti působit aktivněji prostřednictvím klimatických opatření, mezinárodní spolupráce a opatření udržitelného hospodářského rozvoje, přičemž primárním naším cílem je zaměřovat se na problémy obyvatel.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Zelená dohoda pro Evropu učiní z Evropy do roku 2050 první klimaticky neutrální kontinent a náš právně ukotvený závazek snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 % představuje globální referenční měřítko.
Zelená dohoda a nový přístup EU k podpoře udržitelné modré ekonomiky jsou středobodem strategie Unie pro Arktidu.
Mezi naše hlavní návrhy patří apel na to, aby ropa, zemní plyn a uhlí zůstaly v zemi, a to i v arktických oblastech, a zřízení stálé přítomnosti EU v Grónsku.
Tento úkol nemůže být naléhavějším.
Změnu klimatu má na zřeteli každý, ale v Arktidě k ní dochází dvakrát rychleji než kdekoliv jinde.
Některé části pobřeží tohoto regionu se brzy stanou oblastí bez ledu během léta, ale následně i během zimy.
Tání ledu a permafrostu uvolňuje velké množství metanu, urychluje globální oteplování a současně stoupající hladina moře v narůstající míře ohrožuje pobřežní komunity po celém světě.
Zpráva Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu ze srpna 2021 zdůraznila, že základní příčinou tohoto vývoje je lidská činnost.
Již dnes ubývání arktického ledu otevírá přepravní trasy a usnadňuje přístup k ropě, zemnímu plynu a řadě nerostů, z nichž některé jsou klíčovými vstupy pro uspokojení rostoucí celosvětové poptávky po inovativních technologických produktech.
Není tedy divu, že se Arktida stále více zaplňuje lidmi, kteří svou angažovanost stupňují.
Tato strategická konkurence, ke které dochází i jinde ve světě, v narůstající míře formuje také arktickou krajinu.
Například Čína sama sebe označuje za „stát blízký arktické oblasti“ a začlenila polární hedvábnou stezku do své nadnárodní iniciativy „Jeden pás, jedna cesta“.
Výrazně investuje do ruských nalezišť zkapalněného zemního plynu a usiluje o kratší přepravní trasy.
Rusko ve stejné době buduje těžké ledoborce a zaměřuje se na severomořskou trasu s cílem zvýšit objem domácí i mezinárodní lodní dopravy, jakož i obnovit vojenské kapacity v regionu, které byly uzavřeny od konce studené války.
Tento vývoj dokládá, že Evropa musí komplexněji definovat své geopolitické zájmy, pokud chce podpořit stabilitu, bezpečnost a mírovou spolupráci v Arktidě.
V tomto směru nese samozřejmě hlavní odpovědnost osm arktických států, ale u mnoha otázek, které se této oblasti dotýkají, lze řešení dosáhnout pouze prostřednictvím regionální nebo mnohostranné spolupráce.
EU proto rozšíří spolupráci v těchto záležitostech se všemi zúčastněnými stranami, zejména se spojenci a partnery, jako jsou Spojené státy, Kanada, Norsko a Island.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Například pokud jde o námořní pátrání a záchranu, potřebujeme regionální nebo polární spolupráci mezi pobřežní stráží jednotlivých států a měli bychom více využívat satelitní systémy ke snížení rizik na moři.
EU je rovněž odhodlána dosáhnout úspěchu dohody, jejímž cílem je zabránit neregulovanému rybolovu na volném moři ve střední části Severního ledového oceánu.
Další regionální prioritou je sociální začleňování: problémy, kterým čelí domorodí chovatelé sobů, se nezastaví na státních hranicích.
Usilujeme také o účinnější spolupráci, pokud jde o normy lodní dopravy s nulovými emisemi, osvědčené postupy v oblasti telemedicíny, obnovitelné energie nebo snižování znečištění plasty.
EU disponuje desítkami let zkušeností, pokud jde o podporu regionální spolupráce, a hodlá tyto zkušenosti využít.
Jsme předním zastáncem multilateralismu a bereme vážně naše mnohostranné závazky, zejména závazky týkající se boje proti změně klimatu.
A Unie je samozřejmě sama součástí Arktidy.
Tři z našich členských států zde mají své území a vydáváme právní předpisy, které platí v pěti arktických státech.
Působíme v několika regionálních orgánech, včetně Arktické rady, Rady Barentsova euroarktického regionu a Severní dimenze, kde spolupracujeme s Ruskem, Norskem a Islandem, zejména v oblasti environmentální dekontaminace.
EU zintenzivní svou angažovanost v arktické oblasti napříč politickým spektrem.
Budeme například věnovat zvláštní pozornost zájmům a názorům mladých lidí a původních obyvatel, kteří mají jedinečnou znalost místní krajiny a jsou bezprostředními svědky změn, jež představují bezprostřední hrozbu pro nás všechny.
Přístup musí být bezpochyby integrovaný.
To znamená, že spojíme naše cíle v oblasti klimatu a životního prostředí s hospodářskými příležitostmi a jednotnými opatřeními proti společným bezpečnostním hrozbám, včetně hrozeb vyplývajících z klimatické krize.
Podporou silné ekologické transformace například umožníme arktickým regionům vytvářet pracovní místa v odvětvích, jako je uhlíkově neutrální energetika, ale i rozvíjet udržitelné přístupy ke konektivitě, cestovnímu ruchu, rybolovu a inovacím.
Evropa bude i nadále využívat svůj významný rozpočet na výzkum a své odborné znalosti v oblasti věd o Zemi, aby lépe porozuměla dopadům změny klimatu a reagovala na ně.
A budeme usilovat o zvýšení strategické autonomie EU v oblasti nerostných surovin, které jsou důležité pro ekologickou transformaci, a současně zajistíme, aby těžba těchto klíčových surovin probíhala v souladu s nejpřísnějšími environmentálními normami.
Arktida čelí vážným, až existenčním výzvám.
EU zvýší a zdokonalí svou angažovanost, aby pomohla zajistit, že přístupy založené na spolupráci při řešení problémů převáží nad potenciálně škodlivou strategickou hospodářskou soutěží.
Evropa jako úkol
Pro mne jako pro premiéra České republiky má Evropa význam, který daleko přesahuje zeměpisné hranice.
Je to synonymum nového počátku, nové naděje, pravidla „lepšího já", které existuje v nás všech.
Je to výraz prosperity, pokroku a spravedlnosti.
Cynickým uším možná znějí tato slova přehnaně.
Jasně však vyjadřují změny, jichž byla Evropa v posledním půlstoletí svědkem, změny k dobrému, které si nyní všichni Češi chtějí zajistit i pro sebe poté, co jim plody evropského míru a prosperity byly tak dlouho upírány.
V průběhu celých svých dějin zažila Evropa bezpočet krvavých konfliktů; národy a státy se střetávaly a české země byly často krvavou křižovatkou těchto bitev.
Hrůzy dvou světových válek a půlstoletí války studené, to vše přimělo Evropu ke spolupráci a integraci ve snaze vyhnout se další sebevražedné bitvě.
Ti z prozíravých Evropanů, kteří nasměrovali Evropu na cestu míru prostřednictvím sjednocení, si zaslouží naše srdečné uznání.
Myšlenka evropské integrace jednoduše řečeno přetvořila náš kontinent.
Otevřený hospodářský prostor a princip solidarity pomohly zajistit, že hospodářsky méně rozvinuté země, které vstoupily do Evropského hospodářského společenství a později do Evropské unie, se rozvíjely ohromujícím tempem a zvyšovaly životní úroveň svých obyvatel.
Nerovnosti v životní úrovni v Evropě se dnes rozhodně neprohlubují, jak se v dějinách stalo normou, ale spíše se stírají, neboť kvalita života stoupá všude v Evropě.
Tato prosperující a pokojná Evropa přesto není zcela idylická; jak ukázaly bouřlivé války na Balkáně a bolestné transformace postkomunistických zemí v uplynulém desetiletí, Evropa někdy vůbec není snadným místem k životu svých občanů.
I v těžkých dobách si však každý Evropan hluboko v nitru uvědomuje, že evropská integrace přinesla mír s jasnými vyhlídkami na rozšíření evropské zóny míru a stability.
Na druhé straně, chtějí-li si Evropané tento příslib míru a stability zajistit, musí si uvědomit, že unie není a nemůže být vnímána jako dílo vytesané do kamene.
Během onoho půlstoletí míru, které přinesla integrace, probíhaly ustavičné změny.
Také dnes musíme pokračovat v utváření a korigování EU tak, abychom maximalizovali její schopnost odrážet potřeby svých obyvatel v neustále se měnícím světě.
Tyto změny však musí být vždy prováděny v kontextu stěžejních evropských hodnot.
Čelní místo mezi nimi zřejmě zaujímá otevřený charakter unie.
Evropská unie není uzavřená ani statická; je to živý organismus.
Evropská unie, jak ji chápu já, je především proces vedoucí od horšího k lepšímu; proces, který má jediný cíl - neustálý rozvoj evropské prosperity a míru.
Přitom je nesmírně důležité pochopit, že proces evropské integrace není mechanický, nýbrž organický.
Není to žádný stroj, který funguje sám od sebe, ale spíše cosi, pro co musí žít a pracovat sami Evropané.
Nenechme se totiž mýlit: k evropské integraci existují i alternativy - vesměs špatné, nechtěné a nebezpečné.
Nebudou-li všichni Evropané i nadále oddáni integraci a vytváření otevřené Evropy, pak se temná minulost kontinentu může jednou znovu stát jeho budoucností.
Existuje řada hodnot, kterým je třeba porozumět, má-li integrace i nadále budovat stále otevřenější Evropu.
Svrchovanou roli zde hraje dobrovolná skromnost či dobrovolné sdílení našich práv a výsad se širším celkem.
Zatímco kdysi státy prosazovaly svá práva na úkor jiných, dnes svá práva odevzdávají ve prospěch ostatních.
Jádro tohoto zázraku spočívá v tom, že je přínosem pro všechny - pro evropské občany, pro evropské státy, pro celý kontinent i pro celý svět.
Skutečnost, že se státy dobrovolně omezují, je v dějinách lidstva něčím jedinečným.
Evropské státy dokázaly této disciplíny dosáhnout především proto, že jsou demokraciemi.
Evropské národy schválily omezení pravomocí vlastních vlád, aby dosáhly míru v celé Evropě.
Unie ani integrace by neexistovaly, kdyby nebyly vybudovány na principech demokracie.
Právě proto země střední a východní Evropy po opětovném nastolení demokratických režimů jednoznačně hlasovaly pro připojení se k integračnímu procesu na kontinentu.
A právě proto tyto země spojují budoucnost svých demokracií se stále těsnější a integrovanější spoluprací s dalšími evropskými státy.
Demokracie pochopitelně automaticky neznamená integraci.
Bez demokracie by však žádná skutečná, spravedlivá a všeobecně přínosná integrace nebyla možná.
Lidé v České republice si podobně jako většina Evropanů přejí společně budovat nezvratný systém vzájemných vztahů mezi státy, regiony, obcemi a jejich obyvateli.
Jejich tužbou je odstranění násilí a současné vytvoření stabilních podmínek pro hospodářský a sociální pokrok pro každého v Evropě.
Konec dějin možná v Evropě ještě není nablízku, ale konec evropských temných dějin je již jasně na dohled - pokud budou Evropané pokračovat na cestě integrace.
Evropská kocovina z brexitu
NEW YORK – Reakce trhů na šok z brexitu je mírná v porovnání se dvěma dalšími nedávnými epizodami globální finanční volatility: létem roku 2015 (poznamenaném obavami z tvrdého přistání Číny) a prvními dvěma měsíci letošního roku (kvůli obnoveným starostem o Čínu a dalším globálním rizikům).
Šok byl spíše regionální než globální; tržní dopady se koncentrovaly ve Velké Británii a v Evropě a volatilita trvala jen asi týden, zatímco předchozí dvě epizody silného rizika se táhly zhruba dva měsíce a vedly k prudké korekci cen amerických i globálních akcií.
Proč tak mírný a dočasný šok?
Za prvé představuje Velká Británie jen asi 3% světového HDP.
Naproti tomu Čína (druhá největší ekonomika světa) vytváří 15% světového výkonu a více než polovinu globálního růstu.
Demonstrace jednoty Evropské unie po brexitu společně s výsledkem voleb ve Španělsku navíc uklidnily obavy, že se EU nebo eurozóna v brzké době rozpadnou.
A rychlé předání moci v Británii zvýšilo naděje, že jakkoliv trnitá budou rozvodová jednání s EU, nakonec povedou k takovému vypořádání, jež zachová většinu obchodních vazeb tím, že zkombinuje rozsáhlý přístup na jednotný trh s mírným omezením migrace.
Ze všeho nejdůležitější však je, že trhy rychle zakomponovaly do cen svůj závěr, podle něhož povede šok z brexitu k výrazněji holubičí politice největších světových centrálních bank.
Stejně jako v případě předchozích dvou rizikových epizod podepřela trhy a ekonomiky likvidita centrálních bank.
Možná se však riziko evropské a globální volatility pouze oddálilo.
Ponecháme-li stranou další globální rizika (včetně zpomalení už tak průměrného amerického růstu, dalších obav z tvrdého přistání v Číně, slabých cen ropy a komodit i křehkosti klíčových rozvíjejících se trhů), pak stále existuje bezpočet důvodů, proč se o Evropu a eurozónu obávat.
Za prvé platí, že pokud rozvodové řízení mezi Británií a EU začne být rozvláčné a hašteřivé, pak růst i trhy utrpí.
Ošklivý rozvod může také vést k odtržení Skotska a Severního Irska od Velké Británie.
V takovém případě by i Katalánsko mohlo začít prosazovat svou nezávislost na Španělsku.
A bez Velké Británie se Dánsko a Švédsko, které neplánují vstoupit do eurozóny, mohou začít obávat, že se v EU stanou členy druhé kategorie, což by i tyto státy mohlo vést k úvahám o vystoupení.
Za druhé hrozí, že se nadcházející volby promění v politické minové pole.
Rakousko si v září zopakuje prezidentské volby, přičemž ty předchozí skončily faktickou remízou, což dává další šanci Norbertu Hoferovi z krajně pravicové Svobodné strany Rakouska.
Hned následující měsíc proběhne z popudu premiéra Viktora Orbána referendum v Maďarsku, které rozhodne o případném nepřijetí unií nařízených kvót na přijímání uprchlíků.
Ze všeho nejdůležitější však bude italské referendum o ústavních změnách, jejichž odmítnutí by fakticky mohlo ohrozit členství země v eurozóně.
Itálie je v současnosti nejslabším článkem eurozóny.
Vláda premiéra Mattea Renziho ztratila stabilitu, hospodářský růst je neduživý, banky potřebují kapitál a fiskální cíle EU budou obtížně dosažitelné bez vyvolání další recese.
Pokud Renzi neuspěje – což je stále reálnější –, pak by se už příští rok mohlo dostat k moci Hnutí pěti hvězd zaměřené proti euru (které si nedávno vedlo dobře v obecních volbách).
Kdyby k tomu skutečně došlo, byly by obavy z grexitu v roce 2015 pouhou selankou.
Itálie jakožto třetí největší členská země eurozóny je příliš velká na to, aby mohla padnout.
Protože však její veřejný dluh desetkrát převyšuje dluh Řecka, je také příliš velká na to, aby se dala zachránit.
Žádný program EU nedokáže vyřešit italský veřejný dluh ve výši 2 bilionů eur (135% HDP).
Volby ve Francii, v Německu a v Nizozemsku, plánované na rok 2017, navíc vytvářejí další nejistoty, neboť slabý růst a vysoká nezaměstnanost ve většině Evropy zvyšují podporu pravicových (v jádru eurozóny) a levicových (na jejích okrajích) populistických stran zaměřených proti euru, přistěhovalcům, muslimům a globalizaci.
Současně s tím platí, že v evropském sousedství panuje nedobrá situace, která se stále zhoršuje.
Revizionistické Rusko se začalo chovat asertivněji nejen na Ukrajině, ale i v Pobaltí a na Balkáně.
A důsledky pokračujícího chaosu na Blízkém východě jsou přinejmenším dvojí: obnovené teroristické epizody ve Francii, Belgii a Německu, které mohou postupem času nahlodat firemní a spotřebitelskou důvěru, a migrační krize, jež vyžaduje těsnější spolupráci s Tureckem, přestože i tato země ztratila po nezdařeném pokusu o vojenský převrat stabilitu.
Je nepravděpodobné, že by EU před skončením nadcházející volební vlny podnikala jakékoliv kroky k dokončení své zatím nedokončené měnové unie zavedením většího sdílení rizik a uspíšením strukturálních reforem s cílem povzbudit rychlejší ekonomické sbližování.
Vzhledem k pomalému tempu reforem (a stárnutí populace) zůstává potenciální růst nízký, zatímco aktuální růst prochází velmi mírným cyklickým zotavením, které je dnes ohroženo riziky a nejistotami po brexitu.
Současně platí, že vysoké schodky a dluhy v kombinaci s pravidly eurozóny brání ve využití fiskální politiky k podpoře růstu, přičemž i nekonvenční měnová politika Evropské centrální banky možná naráží na limity toho, co lze pro udržení zotavení učinit.
Je nepravděpodobné, že by se eurozóna a EU náhle rozpadly.
Mnohá rizika, jimž v současnosti čelí, mají pomalou rozbušku.
A dezintegraci může samozřejmě odvrátit politická vize, která najde rovnováhu mezi potřebou větší integrace a touhou po určitém stupni národní autonomie a suverenity v řadě různých otázek.
Nalezení demokratických a politicky přijatelných cest k integraci je však naprosto nezbytné.
Výsledkem snahy nechat krize vyhnít je nestabilní rovnováha, v níž budou rozpad EU a eurozóny nevyhnutelné.
Vzhledem k mnoha rizikům, jimž Evropa čelí, je nová vize ihned zapotřebí.
Evropa po krůčcích
ŘÍM – Před rokem by málokdo sázel na to, že Evropská unie, stále ještě vyvedená z míry traumatem ze zamítnutí Ústavní smlouvy v roce 2005, je na cestě k ratifikaci nové Reformní smlouvy, přijaté loni v prosinci v Lisabonu.
Skutečnost, že ji Velká Británie může ratifikovat dřív než tradičně „proevropské“ státy jako Itálie, podle některých jen podtrhuje to, že smlouva postrádá nové a smělé iniciativy usilující o urychlení evropského sjednocování.
To jsou ale na omylu.
Ovšemže, hnací silou evropské integrace je už od jejích prvních let netrpělivá nespokojenost.
Jak ale ve své deklaraci v roce 1950 napsal Robert Schuman, Evropu nelze vybudovat najednou.
Obdobně Altiero Spinelli, další z otců zakladatelů EU, na sklonku života napsal, že bez vizionářských Evropanů by sice žádná Evropa nevznikla, ale že vizionáři by se bez pragmatických státníků nikam nedostali.
Nedostatky Reformní smlouvy jsou zjevné.
Ústup od pojmenování „ústava“ byl zřejmě pro účast všech členských států nezbytný.
Stejně nezbytná ale není setrvalá nejistota ohledně společné politické platformy, o niž se hlas Evropy bude muset opírat v zahraniční politice.
Prostor svobody, bezpečnosti a práva navíc u zásadních rozhodnutí v oblasti boje proti zločinu a terorismu stále vyžaduje jednomyslnost, z čehož plyne mučivá zdlouhavost.
Smlouva rovněž nedělá dost pro posílení koordinace evropských ekonomických a rozpočtových politik.
Neméně zřejmé je ale i to, co vyslovila rezoluce Evropského parlamentu z 20. února: „Lisabonská smlouva je zásadním zlepšením stávajících smluv, jež do Unie vnese větší demokratickou zodpovědnost a zdokonalí její rozhodovací postupy.“ Přijímání legislativy EU bude podléhat takové míře parlamentního přezkumu (jak na evropské, tak na národní úrovni), jaká neexistuje v žádném jiném nadnárodním či mezinárodním uspořádání.
Bližšímu parlamentnímu dohledu budou dále podléhat také agentury jako Europol a Eurojust a rozpočtový proces bude jednodušší a demokratičtější.
Charta základních práv EU začne být právně závazná a soudní ochranu občanů pozvedne ulehčení přístupu k Evropskému soudnímu dvoru a rozšíření jeho soudní pravomoci.
Postavení Unie coby globálního aktéra se zlepší sloučením postů vysokého představitele a komisaře pro vnější vztahy a zřízením jediného diplomatického sboru.
Tento výčet by mohl pokračovat, ale máme už dostatek důvodů uzavřít tím, že vytěžit z nové smlouvy maximum bude to nejlepší, co může EU a její členské státy udělat.
Do rozšířené členské základy EU, pro niž jsou stále typické rozmanité postoje, pocity i očekávání, byly vneseny první složky společné kolektivní identity.
Žádat po všech, aby udělali víc, než co všichni jednomyslně schvalují, by podkopalo křehký evropský soulad.
Menším skupinkám členských států ale nic nebrání, aby si prostřednictvím samostatných dohod stanovovaly odvážnější cíle, pokud je k tomu vedou vzájemná důvěra a podobnosti.
Ostatně právě tak se vyvinula Schengenská úmluva, která se později stala součástí acquis communitaire (souboru práva EU).
Nověji Prümská úmluva mezi zúčastněnými stranami povýšila policejní spolupráci na policejní integraci.
Je odůvodněné doufat, že některé členské státy EU se do tohoto podniku v oblasti boje proti zločinu a terorismu, obranných záležitostí či finanční a rozpočtové harmonizace pustí.
Ať už půjde o kteroukoli oblast, skupina úžeji integrovaných členských států vytvoří v Unii noyau dur (tvrdé jádro), což by mohlo být velice prospěšné pro posílení EU jako celku.
Nechť ale konají samostatně a Unii prozatím dejme čas, aby načerpala energii ze zlepšení, která již přijala.
Právě takové je po padesáti letech ponaučení ze Schumanovy deklarace.
Čas odplaty v Schengenlandu
FRANKFURT – Dávný sen o Evropě bez hranic, který se stal v polovině 90. let skutečností, rychle uvadá.
Itálie blokuje rozhodnutí Evropské unie podplatit Turecko, aby zabránilo uprchlíkům překračovat cestou do Německa, Švédska nebo dalších severoevropských zemí řecké hranice.
Německý ministr financí Wolfgang Schäuble v reakci na to vyzval k solidaritě a varoval, že jinak by se na svá stanoviště brzy mohly vrátit pohraniční stráže a začaly by na německo-rakouské hranici.
Rozpad Schengenské smlouvy, která od roku 1995 zajišťovala cestování bez pasů na většině území EU, samozřejmě ještě nemusí znamenat konec evropského projektu, alespoň ne v principu.
Z ekonomického hlediska fungují pohraniční kontroly přesně jako daně; pokřivují hospodářskou aktivitu, neboť zvyšují transakční náklady a omezují přeshraniční toky zboží a služeb.
Bez nich – a také s jednotnou měnou, což je ještě důležitější – funguje trh efektivněji.
To pochopitelně neznamená, že jednotný trh nemůže s pohraničními kontrolami a větším počtem měn fungovat.
Pouze to znamená, že tato „renacionalizace“ přinese enormní náklady v podobě podstatně snížené produktivity a výrazně nižšího výkonu.
Vzhledem k těmto nákladům předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker právem zdůrazňuje, že „zabití“ Schengenu by podkopalo základní cíl „stále těsnější unie“ – jakkoliv se několik členských zemí EU přihlásilo k tomuto cíli jen zdráhavě.
Nejhlasitějším skeptikem je Velká Británie, avšak Polsko, Maďarsko, Slovensko a v podstatě i celý zbytek východní Evropy rovněž nebyli nikdy nadšení z nutnosti přesunout těžiště svého působení směrem od národních zájmů.
Uprchlická krize tento nesoulad ostře zvýraznila.
V důsledku toho se hustá síť vzájemných závislostí v Evropě začíná třepit.
Schází onen „laskavý hegemon“, jímž kdysi bývalo francouzsko-německé spojenectví.
Důraz na národní (a v místech jako Katalánsko a Skotsko i na regionální) otázky nabývá vrchu, čemuž odpovídají i pohnutky politiků, jejichž voličská základna má rovněž národní (či regionální) ráz.
Volání italského premiéra Mattea Renziho po výměnném obchodu – uvolnění fiskálních pravidel eurozóny výměnou za přijetí dohody s Tureckem – je v tomto světle veskrze pochopitelné.
EU se tím však dostává na šikmou plochu.
Paradoxní na tom je, že Německo, které bylo během evropských suverénních (a soukromých) dluhových krizí vnímáno jako nemilosrdné, dnes vyzývá k solidaritě.
S podporou dalších severoevropských věřitelů nelítostně vymáhalo své fiskální principy navzdory systémovým důsledkům pro ty, na které vyvíjelo tlak (Řecko a Španělsko dnes mají například jinou vládu).
Otázka, zda byla tato politika úspěšná, zůstává předmětem vzrušené debaty, ale je nepochybné, že po ní zůstalo mnoho poražených – zejména mezi nejzranitelnějšími aktéry, kteří dnes do značné míry vnímají konsensus EU-Německo jako hrozbu.
Za této situace se protirežimní strany z celé Evropy stavějí proti politikám, které tento přístup inspirovaný Němci odrážejí.
To například vysvětluje podobnost mezi ekonomickými platformami nabízenými krajní levicí a krajní pravicí ve Francii.
Dokonce i strany hlavního proudu čelí tlaku podbízet se těmto vzbouřeneckým náladám; obhajoba návrhů EU je spolehlivým způsobem, jak prohrát volby.
Proto v době, kdy se Německo těžce potýká s otázkou zhruba 1,5 milionu uprchlíků, nedopadá Schäubleho výzva k solidaritě na úrodnou půdu.
Všichni v čele s Francouzi se ukrývají.
Přišel čas odplaty.
Sdílení zátěže – tedy „spravedlivé“ rozmístění uprchlíků po celé EU (které by se mělo politicky projednat) – se jeví jako bláhový sen.
Z ekonomického hlediska bude začlenění uprchlíků úkolem, který si vyžádá značný čas. V dlouhodobějším výhledu by ovšem absorbování nově příchozích mělo být příležitostí – pokud se dobře zvládne.
Do té doby však nejen Německo, ale i Švédsko, Nizozemsko, Rakousko a další země narážejí na hranice toho, co se pokládá za politicky možné.
Z toho vyplývá, že žádnou celounijní reakci nelze očekávat, a že Schengen je v důsledku toho pravděpodobně odsouzen k zániku.
Pro evropské občany by to byla více než symbolická ztráta.
A opětovné vztyčení státních hranic samozřejmě nijak neřeší základní otázku.
Uprchlíci by pak byli pouze odsunuti do Řecka coby nejkřehčího a nejzranitelnějšího článku řetězce.
Jakkoliv se to může zdát málo podnětné, musíme se dnes zamyslet nad vyhlídkou konce Evropské měnové unie a EU v podobě, jak je dnes známe.
Cílem není jen poukázat na ztracené příležitosti spojené s takovým výsledkem; ty by evidentně byly značné, zejména kdyby se musela rozvolnit měnová unie.
Cílem je také ukázat, že scházejí minimální podmínky pro to, aby EU a eurozóna mohly v současné podobě fungovat.
Mezi těmito podmínkami hraje nejvýznamnější roli společná diagnóza problémů EU a společná filozofie.
Renzi a Schäuble mají například křiklavě protichůdné názory na klíčové otázky, od fiskální politiky po bankovní sektor.
Renzi kritizuje EU a současně přičítá vinu za důsledky nových regulací antisanace věřitelů výlučně Německu.
Francouzský prezident François Hollande klade ze stejných důvodů na první místo vnitřní bezpečnost (snad v souladu s preferencemi svých voličů) a nedůsledně ctí fiskální pravidla.
Situaci příliš nenahrává ani skutečnost, že aplikace německých či unijních návrhů v oblasti uprchlické politiky by rozhodně neposílila jeho šance na znovuzvolení v roce 2017.
Kdyby měly členské státy EU sledovat své osvícené zájmy, přijaly by za svou ideu stále těsnější unie včetně solidarity – fiskální i jiné – mezi severem a jihem.
Místo toho však stále častěji dělají z Evropy obětního beránka a hlásí se k národnímu diskurzu.
I tentokrát se zdá, že Evropa se jako náměsíčná potácí do krize.
Nezbývá než doufat, že se probudí na bezpečnějším místě než v minulosti.
Evropa překračuje Rubikon
Takzvaná „Evropská sousedská politika“ byla až dosud kuriózní věcí.
V Evropské unii se o ní mnoho hovoří, ale praktické dopady jsou malé.
Byla míněna jako alternativa ke stále rostoucímu počtu přístupových kol, která by zahrnula řekněme země jižního Kavkazu.
Válka v Libanonu a její důsledky ovšem přinesly náhlou a zásadní změnu poklidného prosazování této politiky.
Libanonská válka posloužila jako nemilosrdná připomínka pro Evropskou unii, že má své „strategické zájmy“ – především zájmy bezpečnostní – a že pokud by se snad rozhodla je přehlížet, draze za to zaplatí.
Navíc letitým a prověřeným způsobem nefunguje dělba práce mezi USA a Evropou: přetrvávající válka v Iráku nahlodává americký vojenský potenciál a vyústila v krizi morální a politické legitimity USA napříč arabským/islámským světem.
Rozhodnutím svých členských států vyslat do Libanonu několik tisíc vojáků, aby uskutečnili rezoluci OSN č. 1701 o příměří, učinila Evropská unie zatím nejvýznamnější rozhodnutí v rámci své sousedské politiky.
Dokáže se EU skutečně projevit jako stabilizační politická síla v nejnebezpečnější oblasti střetu v bezprostředním geopolitickém sousedství Evropy?
Po skončení balkánských válek 90. let minulého století je dnes Blízký a Střední východ znenadání pro EU nejnebezpečnějším a – s ohledem na bezpečnostní zřetele – nejvýznamnějším sousedským regionem.
Proč?
Protože hlavní hrozby pro evropskou bezpečnost na počátku 21. století vycházejí právě z této oblasti.
Hrozící rizika koncentrovaná na Středním východě jsou různá: regionální konflikty, totalitní náboženské ideologie, terorismus, programy jaderného zbrojení, blokády modernizace, nestabilní režimy a hegemonické ambice.
Ptáme-li se, jaké zájmy EU a její členské státy v tomto krizemi prošpikovaném regionu mají, odpověď zní, že v sázce jsou zcela jistě evropské energetické a ekonomické zájmy, stejně jako zásadní zájmy evropských partnerů a spojenců (především Izraele).
V prvé řadě se ovšem jedná o zájmy evropské.
Směřování vývoje na Středním východě bude rozhodovat o rozsahu rizik pro evropskou bezpečnost, ba o pravděpodobných výzvách pro ni.
Úspěch při potlačování, či dokonce řešení tamějšího konfliktu bude mít obrovské pozitivní důsledky pro evropskou bezpečnost.
Střední východ dnes vymezují tři hlavní konflikty: izraelsko-arabský spor, Irák a Írán.
Spojení íránského jaderného programu (a íránských hegemonických ambicí) se situací v Iráku a s postavením Hizballáhu v Libanonu povede ke vzniku „nového Středního východu“, který se vší pravděpodobností vyvolá zásadní konfrontaci.
Ta se zdaleka nebude týkat jen obvyklých hráčů a střetů v oblasti.
Válka v Libanonu dala zřetelně najevo, jak daleko už tento nebezpečný proces zašel.
Mise v Libanonu je nesmírně riziková pro síly OSN a pro Evropu především.
Válka nepřinesla skutečné rozhodnutí.
Ani Hizballáh, ani Sýrie, natož Írán nemají žádný zájem na úspěchu mise OSN.
Rezoluce Rady bezpečnosti předpokládá – kromě oddělení bojujících stran – prosazení vnitřní a vnější suverenity řádně zvolené vlády Libanonu, aniž by však říkala, jak toho dosáhnout s politicky posíleným Hizballáhem, jenž vojensky předčí libanonské síly.
Každý pokus o odzbrojení Hizballáhu ze strany sil OSN by znamenal válku s Hizballáhem (a se Sýrií a Íránem v pozadí) – což je úkol, jehož se jednotky OSN zhostit nedokáží.
Pokud by se ale smířily a se statusem pouhého pozorovatele v Libanonu, OSN i Evropa by ztratily veškerou věrohodnost.
Navíc je pravděpodobné, že během několika měsíců by se vojáci OSN ocitli mezi palebnými postaveními znepřátelených stran.
Mise se tudíž při uskutečňování svého náročného mandátu stabilizovat zemi bude muset držet na úzké a nebezpečné stezce.
Nezdar bude neustálou hrozbou a vojenské riziko bude vysoké.
Přesto ve světle současné situace neexistuje lepší alternativa.
S ohledem na riziko hrozící jejím vojákům bude Evropa nucena ovlivňovat, ba proaktivně vyvolávat strategické proměny politického prostředí na celém Středním východě.
Svým rozhodnutím ve prospěch mise v Libanonu překročila EU vojenský Rubikon.
Svou rostoucí váhu na Středním východě teď musí opřít o politickou iniciativu.
Ta musí obsahovat tři klíčové prvky: dojednané řešení pro Sýrii, obnovení jednání mezi Izraelem a Palestinci a společnou strategickou shodu s USA na politické strategii Západu v regionu (která se dotýká nejnebezpečnějšího konfliktu oblasti, Íránu).
Toto vzájemné porozumění bude hlavní výzvou pro budoucnost transatlantického vztahu.
Z pohledu Evropy a jejích vojsk se v Libanonu hraje o hodně.
Jde tu ovšem o zásadní evropské zájmy.
Válka a chaos, nebo i jen mravní a politické vakuum na Středním východě přímo postihne a rozruší bezpečnost EU a všech jejích členských států.
Evropa tudíž musela jednat, třebaže šlo o zjevně nesnadné rozhodnutí.
Klíčovou otázkou v nejbližší budoucnosti bude to, zda Evropa skutečně má vojenské a politické schopnosti, houževnatost a všeobecnou vůli jednat v souladu se svými stěžejními zájmy na Středním východě.
Uvidíme.
Každopádně jedno lze říct už teď: Vítejte ve skutečném světě.
Proč je deflace dobrou zprávou pro Evropu
BRUSEL – V dnešní globální ekonomice není žádná cena důležitější než ta za surovou ropu.
Denně se ropy vyprodukuje (a spotřebuje) přes 80 milionů barelů a velká část tohoto výstupu se mezinárodně obchoduje.
Prudký propad ceny ropy – z loňských zhruba 110 dolarů na dnešních asi 60 dolarů – tak dovozcům ropy přihrává úspory ve stamiliardách dolarů.
Evropské unii a Spojeným státům by přínos z tohoto poklesu mohl vynést ekvivalent asi 2-3 % HDP.
Přínosy laciné ropy pro Evropu mohou časem ještě růst, protože dlouhodobé kontrakty na dodávky plynu jsou do značné míry indexované k ceně ropy.
To představuje další zvýhodnění Evropy, kde byly ceny zemního plynu až donedávna několikrát vyšší než v USA, jimž prospívala levná břidlicová energie.
Řada pozorovatelů ale tvrdí, že laciná ropa má i nevýhodu, protože ve vyspělých zemích, které už teď podle všeho vězí hluboko v pasti nízkého růstu, ještě zhoršuje deflační tendence.
Vinou strmého pádu ceny ropy bude podle tohoto názoru pro centrální banky těchto zemí těžší dosáhnout 2% roční míry inflace, již si většina zvolila za cíl při naplňování svého mandátu v oblasti stability cen.
Obzvlášť ohrožená se zdá být eurozóna, neboť ceny dnes klesají poprvé od roku 2009.
Deflace je špatná, argumentuje se, protože dlužníkům, zejména v otřesených ekonomikách na periferii eurozóny (v Řecku, Irsku, Itálii, Portugalsku a Španělsku), komplikuje splácení.
Tato obava je ale neopodstatněná, protože se zakládá na omylu.
Pro schopnost plnit dluhovou službu není rozhodující všeobecná cenová hladina, nýbrž dlužníkův příjem.
Jelikož padají ceny ropy, reálný (inflačně očištěný) příjem domácností by měl stoupat, protože nemusejí tolik utrácet za pohonné hmoty a teplo.
Nižší ceny ropy život vysoce zadluženým domácnostem v USA či na periferii eurozóny nekomplikují, nýbrž zjednodušují.
Klesající spotřebitelské ceny by se tudíž měly považovat za dobré znamení.
Většina výrobních podniků bude mít z nižších nákladů na energii také prospěch, takže se zlepší jejich schopnost konat dluhovou službu.
I to má obzvláštní význam na periferii eurozóny, kde nefinanční sektor během úvěrového boomu, jenž předcházel globální finanční krizi roku 2008, nahromadil přílišný dluh.
Navíc přestože se většina úspor vyplynuvších z nižších nákladů na energii může zprvu promítnout do vyšších zisků, soupeření časem tyto společnosti přiměje přenést část tohoto nenadálého profitu dál v podobě nižších cen či vyšších mezd.
To je další důležitý důsledek laciné ropy: vlivem nižších cen je těžší posoudit, v jakém bodě tlak na zvyšování mezd začíná být inflační.
Jelikož mzdy mohou ve větší míře stoupnout, aniž by vyvolaly inflaci, Rada Federálního rezervního systému USA by se mohla klonit k odkladu zvýšení úrokových sazeb, které se teď od ní v průběhu léta očekává.
Deflace přivozená nižšími cenami ropy by měla prospět i veřejným financím.
Příjmy veřejného sektoru jsou závislé na hodnotě domácího výstupu, nejen na spotřebě.
Přestože nižší ceny ropy stlačují spotřebitelské ceny, měly by povzbudit výrobu a celkový HDP.
Nedochází-li k výrazným změnám cen surovin, index spotřebitelských cen se vyvíjí společně s deflátorem HDP (cenovým deflátorem celého hospodářství).
Tak tomu ale letos nebude, protože spotřebitelské ceny klesají, kdežto deflátor HDP (a nominální HDP) stále stoupá.
To by mělo přinést solidní příjmy veřejného sektoru, což je dobrá zpráva pro vysoce zadlužené vlády napříč průmyslovým světem, ale na periferii eurozóny především.
Na pokles (spotřebitelských) cen, jež eurozóna v současnosti zažívá, by se tudíž mělo pohlížet jako na pozitivní vývoj u všech dovozců energií.
Zejména periferie eurozóny se může těšit na ideální kombinaci nízkých úrokových sazeb, příznivého kurzu eura a posílení reálných příjmů díky levné ropě.
V deflačním prostředí bude zřejmě vzhledem k nižším cenám ropy pro Evropskou centrální banku těžké dosáhnout cílové míry inflace kolem 2 %.
Ve skutečnosti jsou nízké ceny ropy pro Evropu požehnáním – zejména pro ty nejzkoušenější státy.
Jak překonat dvojí překážku evropského růstu
MNICHOV – V době, kdy se v Evropě konečně začíná projevovat hospodářské zotavení, je povinností politiků zajistit, aby se růst udržel daleko do budoucnosti.
Fiskální a měnové stimuly byly možná namístě na vrcholu krize, avšak budou jen málo účinné při řešení největšího ohrožení dlouhodobých vyhlídek kontinentu: toxické kombinace slabého demografického růstu a nízkých investic.
I za předpokladu setrvalého přílivu imigrantů se má celkový počet pracovních sil 28 států Evropské unie podle OECD a Evropské komise v příštích 15 letech snížit o 12-16 milionů osob.
Výraznější vzestup počtu nově příchozích by mohl napomoci ke zmírnění situace, avšak vyšší imigrace není sama o sobě adekvátním řešením dlouhodobých problémů ekonomiky EU.
Jedinou nadějí Evropy na trvalý růst je zvýšení produktivity tak, aby její ubývající pracovní síla dokázala generovat větší hodnotu.
Potíž je v tom, že od doby, kdy kontinent naposledy vykázal významné zvýšení produktivity, uplynulo už mnoho let.
V západní Evropě se růst produktivity práce (výkon na jednu odpracovanou hodinu) desítky let snižuje.
V 60. letech rostla produktivita práce robustním tempem 4% ročně, v 80. letech se růst zpomalil na 2% a na přelomu století klesl pod 1%.
Dnes se plazí vzhůru tempem zhruba 0,5% ročně.
Celková produktivita faktorů, která zohledňuje technologické inovace, přitom stagnuje.
EU zoufale potřebuje hospodářský růst, aby její členské státy udržely sociální zabezpečení a systémy dávek navzdory stárnutí společností – s tímto problémem se ostatně potýkají i jiné regiony a země.
Málokterý z nich však stejně jako Evropa naráží na dvojí překážku v podobě chabého růstu produktivity a demografického poklesu.
Například Čína čelí podobnému demografickému vývoji – počet pracovních sil v zemi ubývá a počet důchodců se rapidně zvyšuje.
Čínská produktivita práce však v posledním desetiletí roste průměrným tempem 9% ročně.
Pokles růstu produktivity v EU je vzhledem k rychlému nástupu digitalizace překvapivý – digitalizace totiž bývá často označována za průmyslovou revoluci jednadvacátého století.
Vnímané zpomalení lze zčásti připsat problémům s měřením: v Evropě stejně jako ve Spojených státech se technologické změny spojené s chytrými telefony a internetem jednoduše nepromítají do údajů o produktivitě.
Statistikové si například lámou hlavu nad otázkou, jak zohlednit přínos lepší kvality a větší rychlosti dodávek, který bývá často výsledkem digitalizace.
V digitální éře se navíc řada služeb poskytuje bezplatně, což znamená, že se vůbec nezapočítávají do spotřeby.
Dalším faktorem, který může přispívat ke stagnaci produktivity, je skutečnost, že řada korporací používá vedle nových digitálních modelů i tradiční fyzické obchodní modely.
Připojení špičkových technologických systémů k tradičním procesům může dočasně zvýšit náklady, a tím snížit produktivitu, zejména pokud nové a staré podniky nejsou dobře propojené.
Tyto problémy by se časem měly zmenšovat a část faktorů způsobujících stagnaci produktivity by měla vymizet.
Zpomalení růstu produktivity však nelze plně připsat tíživému přechodu na novou technologickou éru.
I když se ekonomika začala zotavovat, investice v Evropě zůstávají hluboko pod úrovní roku 2008.
Dlouhodobé ekonomické zdraví bude do značné míry záviset na tom, zda se investice zotaví a o kolik.
A zde existují důvody k pesimismu.
Slabá investiční aktivita zčásti odráží neveselé vyhlídky evropského trhu.
Pokud počet pracovních sil stagnuje nebo klesá a růst je potlačený, proč utrácet za podporu výkonu?
Jednoduše řečeno začaly být problémy Evropy vzájemně provázané.
Kontinent potřebuje investice zvyšující produktivitu, aby mohl kompenzovat úbytek pracovních sil, avšak jeho demografická slabost vede k tomu, že se firmy drží zpátky.
Naštěstí lze mnohé udělat.
Obnovený tlak na integraci evropských trhů služeb, digitálního zboží, kapitálových trhů a energií by odstranil bariéry podnikání a přinesl nové podněty k investicím.
Transatlantické obchodní a investiční partnerství, o kterém EU v současné době vyjednává s USA, by také vytvořilo větší trh s méně zatěžujícími regulacemi a větší konkurencí.
Na úrovni států by reformní motory, jaké byly nastartovány v Irsku, Portugalsku a Španělsku, mohly zlepšit podmínky podnikání a konkurenceschopnost na celém kontinentu.
A konečně by všechny evropské země mohly zdvojnásobit úsilí o vzdělávání a přípravu obyvatel na digitální éru.
Politici se nesmějí spokojit s optimistickým předpokladem, že se evropská ekonomika zotaví sama od sebe.
Spíše by měli realizovat politiku, která podpoří investice, podnítí inovace a prosadí rozvoj dovedností.
V době, kdy se zaměstnanci a firmy usilovně snaží konkurovat v rychle se měnící globální ekonomice – kde stále více platí, že vítěz bere vše –, je potřeba politiky zajišťující dlouhodobý růst maximálně naléhavá.
Proč je evropská digitální dekáda důležitá
BRUSEL – Tento týden představila Evropská komise svou vizi evropské „digitální dekády“.
Evropská unie chce stát v čele současné digitální revoluce, a proto si stanovila politické cíle, které hodlá naplnit do roku 2030 a které jsou soustředěny do čtyř základních oblastí: dovednosti, infrastruktura a kapacity, veřejné služby a digitalizace podniků.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Mají-li technologie umožnit občanům i podnikům budovat společnost, která lépe prosperuje a více podporuje začleňování, budeme potřebovat otevřené a konkurenceschopné trhy.
Podniky všech velikostí musí mít stejnou příležitost inovovat a dodávat své výrobky a služby spotřebitelům.
Obecněji řečeno, digitalizace je dnes klíčem k posilování odolnosti ekonomiky i společnosti a k uplatňování globálního vlivu.
Naše společná budoucnost se již v digitální sféře utváří.
Ve světě, kde probíhá geopolitická soutěž o technologický primát, musíme zajistit, aby unijní vize digitalizace – založená na otevřené společnosti, právním státě a základních svobodách – prokázala své kvality oproti vizím autoritářských systémů, které digitálních technologií využívají jako nástrojů ke sledování a represi.
Posílením vlastních schopností může EU pomoci formovat digitální transformaci světa k lepšímu.
Má-li být evropská digitální dekáda úspěšná, je nutné, aby EU navázala silná spojenectví i pracovní vztahy s podobně smýšlejícími zeměmi, a to na dvoustranné i mnohostranné bázi.
K plnému využití výhod technologických inovací je totiž nezbytné zachovat otevřenou digitální ekonomiku, v níž mohou investice volně proudit.
A ať už zavádíme digitální řešení v oblasti zdraví, boje proti terorismu, zmírňování změny klimatu či ochrany biologické rozmanitosti, nebo technologie využíváme k předvídání přírodních katastrof a budoucích pandemií, budeme potřebovat mezinárodní technologickou spolupráci v mnohem větším měřítku.
Digitalizace však s sebou také nese závažná rizika – od všudypřítomného sledování přes kybernetické útoky na kritickou infrastrukturu až po šíření státem podporovaných dezinformací –, jež mají polarizovat společnost a podrývat demokracii.
Mezi otevřeností a našimi dalšími základními zájmy a hodnotami proto musíme nalézt rovnováhu.
Konkrétně bychom se měli držet tří obecných zásad: rovné podmínky na digitálních trzích, bezpečnost v kyberprostoru a svoboda v online prostředí (včetně ochrany svobody slova a shromažďování i ochrany před diskriminací a porušováním práva na soukromí).
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
V rámci odhodlání posilovat dvoustranné vztahy EU, formulovat jasnější standardy a vytvářet odolnější digitální dodavatelské řetězce jsme se již obrátili na administrativu amerického prezidenta Joea Bidena s návrhem na ustavení společné obchodní a technologické rady.
EU se rovněž snaží zformovat globální koalici pro sdílení společné vize digitalizace, která je zaměřená na člověka.
Musíme spojit své síly s těmi, kdo jsou ochotni spolupracovat na zajišťování účinné demokratické správy nad technologiemi a digitální ekonomikou.
K takové koalici by měli mít možnost se připojit všichni, kdo jsou připraveni hájit otevřený a decentralizovaný model internetu a zásady spravedlnosti na digitálních trzích, bezpečnosti v kyberprostoru a osobních svobod online.
Díky spolupráci můžeme nastavit standardy pro umělou inteligenci a jiné vznikající technologie na základě sdílených hodnot, zužitkovávat přitom vzájemně své inovační úspěchy a budovat silnější ochranu před kybernetickými útoky.
Koalice podobně smýšlejících partnerů může zajistit, aby se vzájemná provázanost našich digitálních dodavatelských řetězců stala zdrojem bezpečnosti a odolnosti, nikoliv dalším rizikem.
Neméně důležité je, že digitální dekáda je naší poslední příležitostí k naplnění cílů udržitelného rozvoje do roku 2030.
Víme, že digitální technologie mají potenciál usnadnit po celém světě začleňování a přístup k veřejným službám.
V Africe se podíl obyvatel s přístupem k internetu zvýšil ze 2 % v roce 2005 na 40 % v roce 2019, díky čemuž se může více dětí vzdělávat a více žen má zajištěno zaměstnání.
Dokud však bude existovat globální digitální propast, nebude potenciál nových technologií využit v plném rozsahu.
EU proto již brzy předloží návrh iniciativy kombinující finanční zdroje a technickou pomoc, která jejím partnerům pomůže rozvíjet vlastní rámce digitální správy mimo jiné v oblastech, jako je kybernetická bezpečnost a ochrana údajů.
Toto úsilí by mohl podpořit například nový Fond pro digitální konektivitu; proveditelnost takovýchto plánů prozkoumáme společně s našimi partnery v nadcházejících měsících.
V neposlední řadě pak udržení bezpečného, avšak otevřeného internetu vyžaduje, abychom vytvořili inkluzivnější model mnohostranné spolupráce, který sdružuje nejen vlády, ale také zástupce občanské společnosti, soukromého sektoru a akademické obce.
Z tohoto modelu pak mohou vzejít vodítka pro naše kroky v rámci mezinárodních organizací – od Organizace spojených národů přes Světovou obchodní organizaci až po Mezinárodní telekomunikační unii –, aby bylo zajištěno, že mezinárodní pravidla plní svůj účel.
Díky tomu všemu budou vzájemně sdílené principy jako společná nit vést naše úsilí o dosažení digitální transformace, která je více zaměřena na člověka, maximalizuje přínosy technologií a minimalizuje rizika s nimi spojená.
V kyberprostoru stejně jako ve fyzickém světě bude Evropa i nadále hájit základní globální hodnoty.
Důstojnost jednotlivce, právo na soukromí a na nediskriminaci, svoboda projevu i svoboda vyznání jsou garantovány Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948.
Je naší společnou povinností zajistit, aby digitální revoluce tomuto příslibu dostála.
Evropská otázka v roce 2016
NEW YORK – Na prahu nového roku se ocitáme ve světě, v němž se násobí geopolitická a geoekonomická rizika.
Většina Blízkého východu je v plamenech, což přiživuje spekulace, že na dveře možná klepe vleklá sunnitsko-šíitská válka (podobná třicetileté válce mezi katolíky a protestanty v Evropě).
Vzestup Číny rozdmýchává širokou paletu územních sporů v Asii a ohrožuje strategické vedení Ameriky v regionu.
A ruská invaze na Ukrajinu se zjevně stala polozamrzlým konfliktem, který by mohl kdykoliv znovu vzplanout.
Je zde i hrozba další epidemie, jak v posledních letech ukázaly výskyty SARS, MERS, eboly a dalších nakažlivých nemocí.
Rovněž kybernetická válka je rýsující se hrozbou a nestátní aktéři a skupiny vytvářejí konflikt a chaos od Blízkého východu přes severní Afriku až po subsaharskou Afriku.
A v neposlední řadě jsou zde klimatické změny, které už dnes páchají značné škody, neboť extrémní počasí je stále častější a má za následek stále více obětí.
Přesto je to právě Evropa, jež se může v roce 2016 stát epicentrem geopolitického výbuchu.
Předně je zde odchod Řecka z eurozóny, který se možná podařilo pouze oddálit, ale ne mu zcela zabránit, poněvadž penzijní a jiné strukturální reformy vyslaly tuto zemi na kolizní dráhu s jejími evropskými věřiteli. „Grexit“ by se pak mohl stát začátkem konce měnové unie, neboť investoři by si kladli otázku, která členská země – možná i někdo z evropského jádra (například Finsko) – odejde jako další.
Kdyby ke grexitu skutečně došlo, bylo by pravděpodobnější i vystoupení Velké Británie z EU.
Pravděpodobnost „brexitu“ se oproti loňsku zvýšila, a to z několika důvodů.
Nedávné teroristické útoky v Evropě ještě prohloubily izolacionismus Velké Británie, stejně jako migrační krize.
Labouristé jsou pod vedením Jeremyho Corbyna euroskeptičtější a premiér David Cameron zahnal sám sebe do kouta, když požaduje reformy EU, které nemohou akceptovat dokonce ani Němci – ačkoliv jinak s Británií sympatizují.
Mnoha Britům se EU jeví jako potápějící se loď.
Kdyby mělo dojít k brexitu, spadly by i další kostky domina.
Skotsko by se mohlo rozhodnout, že vystoupí ze Spojeného království, což by vedlo k rozpadu celé Británie.
To by mohlo podnítit jiná separatistická hnutí – možná počínajíce Katalánskem – k tomu, aby ještě rázněji prosazovala nezávislost.
A severské členské státy EU by mohly dospět k závěru, že po odchodu Británie na tom i ony budou lépe, když z unie vystoupí.
Pokud jde o terorismus, pak už kvůli samotnému počtu domácích džihádistů otázka pro Evropu nestojí tak, zda dojde k dalšímu útoku, nýbrž kdy a kde to bude.
Opakované útoky by přitom mohly výrazně snížit podnikatelskou a spotřebitelskou důvěru a zastavit křehké hospodářské zotavení v Evropě.
Ti, kdo tvrdí, že také migrační krize představuje pro Evropu existenční hrozbu, mají pravdu.
Problémem však není milion nově příchozích, kteří v roce 2015 vstoupili do Evropy.
Problémem je 20 milionů dalších osob, které nemají střechu nad hlavou, propadají zoufalství a snaží se uniknout násilí, občanské válce, nefunkčnímu státu, rozšiřující se poušti a hospodářskému kolapsu v rozsáhlých částech Blízkého východu a Afriky.
Nedokáže-li Evropa najít koordinované řešení tohoto problému a vynutit si společnou vnější hranici, pak Schengenská dohoda ztroskotá a mezi členskými státy EU opět vyrostou vnitřní hranice.
Únava z úsporných opatření a reforem na okraji eurozóny – a také mezi členskými státy EU, které v eurozóně nejsou, například v Maďarsku a Polsku – se zatím střetává s únavou ze sanací v evropském jádru.
Populistické strany na levici a na pravici – s jejich společnou nevraživostí vůči volnému obchodu, migraci, muslimům a globalizaci – se v celé Evropě těší stále větší oblibě.
V Řecku je u moci Syriza, v Portugalsku vládne levicová koalice a volby ve Španělsku by mohly vést ke značné politické nejistotě.
V evropském jádru včetně Nizozemska, Dánska, Finska a Švédska si stále větší oblibu získávají zhoubné protipřistěhovalecké a protimuslimské strany.
Krajně pravicová Národní fronta ve Francii se jen těsně nedostala začátkem prosince v několika regionech k moci a její vedoucí představitelka Marine Le Penová si možná povede dobře i v prezidentských volbách v roce 2017.
V Itálii navíc premiér Matteo Renzi čelí útoku dvou protievropských populistických stran, které stoupají na žebříčku veřejného mínění.
A v Německu je dnes ohrožena vedoucí role kancléřky Angely Merkelové po jejím odvážném, ale kontroverzním rozhodnutí umožnit vstup do země téměř milionu žadatelů o azyl.
Stručně řečeno se zvětšuje propast mezi tím, co potřebuje Evropa, a tím, co chtějí Evropané – a tato divergence by mohla v roce 2016 přinést hluboké problémy.
Eurozóna a EU čelí několika různým hrozbám, přičemž všechny volají po kolektivní reakci.
My jsme však dnes svědky toho, že členské státy stále více zaujímají národní přístup, a tím podkopávají možnost celoevropských řešení (migrační krize je toho tragickým důkazem).
Evropa potřebuje více spolupráce, integrace, sdílení rizik a solidarity.
Evropané jako by se však místo toho hlásili k nacionalismu, balkanizaci, divergenci a dezintegraci.
Tématem pro Evropu je demokracie, nikoliv suverenita
MILÁN – V nadcházejících volbách v Nizozemsku, Francii, Německu a Itálii se sice nebude oficiálně hlasovat o budoucnosti Evropské unie, avšak jejich výsledek osud Evropy do značné míry předurčí.
Protiunijní nálady jsou rozšířenější než kdykoliv dříve, což dokládají horečnaté kampaně pravicových populistických rebelů typu Geerta Wilderse v Nizozemsku nebo Marine Le Penové ve Francii.
Objevují se však i náznaky, že jistou podporu má také obnova a oživení EU – tuto vizi prosazují lidé jako Emmanuel Macron ve Francii nebo Martin Schulz v Německu.
Má-li být jakákoliv prounijní kampaň přesvědčivá, musí řešit problémy vyplývající z existence eura.
Společná měna, kterou přijalo 19 z 28 členských zemí EU (po brexitu z 27), se stala hlavním zdrojem deziluze z evropské integrace.
Krize eura v nejakutnější podobě sice pominula, avšak eurozóna je stále křehkým konstruktem.
V případě obnovené volatility se pochybnosti o jejím přežití mohou snadno vrátit.
Základní příčinou křehkosti společné měny jsou chyby v rámcovém uspořádání Maastrichtské smlouvy, která nařizuje, aby členové eurozóny provozovali společnou měnovou politiku a individuální fiskální politiku, která bude v souladu se společnými pravidly.
Samotná existence fiskálních pravidel se však ukázala jako nedostatečná záruka jejich dodržování a na úrovni EU neexistuje žádný vymáhací mechanismus, který by zajistil dostatečnou fiskální disciplínu.
Dokud se to nezmění, bude vždy existovat riziko, že slabší členové nahromadí trvale neudržitelný dluh a přinutí silnější členy k tomu, aby si vybrali mezi poskytnutím politicky neudržitelných transferů a dopuštěním odchodu jiného člena z eurozóny, což by vyvolalo nestabilitu, která by mohla zničit celý projekt.
Vítězství proevropských sil v nadcházejících volbách by mohlo poskytnout příležitost – možná poslední – k zakomponování potřebných změn do Maastrichtské smlouvy.
Tyto změny se nebudou uskutečňovat snadno.
Evropané budou muset akceptovat zásadní posun v základech legitimity eurozóny, od prostého závazku respektovat ekonomické řízení založené na pravidlech k akceptaci přístupu umožňujícího volnost rozhodování na straně autority vybavené demokratickou legitimitou.
Bez politické unie je přijetí přístupu založeného na pravidlech pochopitelné.
Odpovídá logice nezávislosti centrální banky: nevolení představitelé jsou vázáni jasně vymezeným souborem pravidel, jako je cílení na konkrétní míru inflace, a mohou být hnáni k zodpovědnosti za jejich nedodržení.
V eurozóně však tato logika neplatí, poněvadž se ukazuje, že konkrétní pravidla nedokážou zabránit tlaku na přerozdělování, které voliči nepodporují.
Když to nyní vychází najevo, prosazují někteří lidé, aby při vynucování disciplíny hrál větší roli trh.
Návrhy na vytvoření rámce suverénního poskytování úvěrů, jenž umožní spořádanou restrukturalizaci, jsou odrazem této argumentace.
Jeden návrh vyzývá Evropský stabilizační mechanismus, aby přijal systém podobný systému Mezinárodního měnového fondu s cílem zabránit poskytování úvěrů nesolventním zemím a vynutit reprofilaci či restrukturalizaci po překročení určitého dluhového prahu.
Takový přístup by zvýšil důvěryhodnost unijního pravidla nulových sanací a nezatížil by příliš měnovou politiku.
Bylo by však naivní věřit, že takový plán by celý problém vyřešil.
Strach z nákazy by byl v měnové unii kdykoliv ospravedlnitelný, neboť vždy hrozí, že externality dluhové krize v jedné zemi infikují zbytek unie.
Vzhledem k tomu by byl rámec založený výlučně na tržních mechanismech náchylný k nestabilitě.
To neznamená, že rámec dluhové restrukturalizace tažené trhem nemá v reformě eurozóny místo.
Rozhodně ho má, stejně jako ho má soubor jednoduchých společných pravidel.
K podpoře společného fiskálního postoje a k dosažení lepší kombinace měnové a fiskální politiky je však zapotřebí třetí složka: nezávislá federální fiskální autorita zaměřená na vytváření mechanismů sdílení rizika.
Taková autorita by potřebovala malý rozpočet a určitou volnost v rozhodování, aby mohla upravovat svůj přístup podle vývoje událostí.
Pokud by vznikl dojem, že takový systém podkopává suverenitu členských států, pak by byl tento systém samozřejmě politicky neprůchodný.
Bylo by nutné přesvědčit kritiky o jeho demokratické legitimitě.
Bez plné politické unie by se toho dalo dosáhnout důrazem na transparentnost, nezávislost a mnohem významnější roli pro Evropský parlament, dost možná v koordinaci s národními parlamenty.
Klíčovým tématem pro Evropu koneckonců není suverenita, jak tvrdí pravicoví populisté, nýbrž demokracie.
(Při integrovaných trzích je plná státní suverenita iluzí.)
Evropa dnes potřebuje smlouvu, která rozšíří demokratickou legitimitu na úrovni EU.
Udržování státní suverenity založené na institucích určených pro mnohem méně integrovanou evropskou ekonomiku devatenáctého století je recept na neúspěch.
Zdvojnásobení sázek na energetickou efektivitu Evropy
BRUSEL – Na konferenci COP21 v prosinci minulého roku v Paříži učinili světoví lídři závazný slib určit si národní cíle, včetně měřítek pro energetickou efektivitu, aby tak snížili emise skleníkových plynů.
Nyní se Evropská komise blíží momentu pravdy: Nastaví ambiciózní, avšak dosažitelné cíle pro energetickou efektivitu, které donutí jednotlivce i průmysl učinit opravdové změny?
Nebo se ohne před politickým tlakem a nastaví bezvýznamné cíle, které by se stejně dosáhlo, bez jakékoliv dodatečné snahy?
Druhý přístup byl zvolen v roce 2014, kdy evropští lídři souhlasili s vylepšením energetické efektivity o 27% před rokem 2030.
Tehdy se Evropské radě tleskalo za příkladné vedení.
Nikdo se neobtěžoval zmínit, že globální energetická efektivita by bývala do roku 2030 stoupla o nějakých 35% sama o sobě.
Smlouva COP21 dala Evropě druhou šanci být příkladem a stát se globálním nositelem standardů v energetické efektivitě.
Ekologové, lídři v businessu a akademici očekávají nové cíle Evropské komise, které budou s velkou pravděpodobností uvedeny v říjnu, v nadcházející revizi Směrnice o energetické efektivitě.
Co by tedy bylo smysluplným cílem?
Pokud myslí evropští lídři svůj závazek v rámci COP21 vážně, měli by se do roku 2030 snažit dosáhnout 70% snížení spotřební úrovně z roku 2010 – což je více než dvojnásobek cíle Evropské rady z roku 2014.
70% snížení je ambiciózní, ale ne nemožné.
Existuje pro to argument jak ekonomický, tak ekologický argument.
Ekonomicky vzato, země, které omezí spotřebu energie, také zvýší produktivitu, jednoduše proto, že použít menšího množství energie stojí méně peněz.
Zatímco by implementace energeticky efektivnějších opatření vyžadovala velké počáteční investice, bylo by to v budoucnu vyváženo růstem produktivity, což je jediný způsob, jakým mohou s postupem času rozvinuté země udržitelně zlepšit životní standardy.
Ekologický argument pro ambiciózní cíl není ten, že potřebujeme “zachránit svět.“ Ale ten, že musíme zachránit klima, ve kterém se člověk vyvinul a vzkvétal.
Energetická efektivita roste po světě zhruba o 1,5% ročně, což je vítaný vývoj a znamení, že 30 let ekologických politik mělo nějaký efekt.
Nicméně, globální energetická spotřeba roste zhruba o 3% ročně, což naznačuje, že se stále zakopáváme hlouběji, než abychom se vyhrabávali ven.
Šest největších světových ekonomik – Čína, Spojené státy, Rusko, Indie, Japonsko a Evropská unie – zůstává největšími znečišťovateli.
Nejvíce růstu dneška však pochází z rozvojových zemí, které se nyní účastní globální ekonomiky.
Dokonce, i když tyto země dělají významné kroky ve snižování emisí, budou to hlavní znečišťovatelé budoucnosti, alespoň v blízké budoucnosti.
Globalizace zvýšila průměrnou délku života a zlepšila životní standardy v mnoha chudých zemích.
Představuje ale také nové ekologické problémy, které budou vyžadovat ambiciózní řešení.
Viděno v tomto světle, 70% zlepšení v energetické efektivitě je minimum, ke kterému musí Evropa – a vůbec svět – směřovat, aby se dosáhlo reálné udržitelnosti při současném stupni globálního růstu.
Toto je naštěstí vše na dosah.
Studie z roku 2015 publikovaná Ecofys, Quintel Intelligence, a Lisbon Council došla k závěru, že Evropa již má technologie ke zdvojnásobení současné úrovně energetiké účinnosti, aniž by musela obětovat ekonomický růst.
To zahrnuje tepelná čerpadla, inteligentní sítě, LED osvětlení a energeticky úsporné domácí vybavení.
Proč tedy ještě nejsou tyto technologie zrealizovány?
Důvod není to, že by Evropu zdržoval průmysl; naopak, ekologická stopa evropského průmyslu se v posledních letech výrazně zlepšila.
Spíše jde o to, že hlavním spotřebitelem energie v Evropě jsou jednotlivé domácnosti, kde by se za správného politického vedení, dostatečných investic a dlouhodobého závazku Evropanů samotných dala energetická efektivita v nadcházejících letech ztrojnásobit.
To nás přivádí zpět k Směrnici o energetické účinnosti, kde tato práce měla začít.
Evropská komise měla nastavit “moon-shot“ standardy, které nás tlačí k lepším výsledkům, než jsme si mysleli, že jsou možné.
Pokud by Evropa mohla zdvojnásobit svou energetickou efektivitu do roku 2030, budou se Evropané dívat zpět a říkat si, jak kdy mohli žít jinak.
Tři zlomové linie Evropy
PAŘÍŽ – Před deseti nebo dvaceti lety zněla existenční otázka pro Evropskou unii, zda má EU v globalizovaném světě stále smysl.
Dnes tato otázka zní, zda dokáže efektivně reagovat na velké vnější šoky.
Evropské sousedství je chudé a nebezpečné.
Příjem na obyvatele jižně od Gibraltaru více než pětkrát klesá.
Na Ukrajině v poslední době zuří válka.
Izraelsko-palestinský konflikt trvá už přes 50 let.
A sotva skončila válka v Iráku, vypukla řež v Sýrii.
Několik desetiletí po druhé světové válce si Evropa mohla dovolit přehlížet, co se děje za jejími hranicemi: bezpečnost byla záležitostí Spojených států.
Poměry se však změnily.
Ústup USA z Iráku vytyčil hranice jejich angažmá a problémy v bezprostředním sousedství EU – nejen v Sýrii, ale i východně a jižně – dnes klepou na dveře.
Zdálo by se tedy, že hlavní prioritou EU by měla být ochrana sebe sama a stabilizace vlastního prostředí.
Dosažení těchto cílů však komplikují tři vnitřní zlomové linie EU.
Velká Británie zvažuje, zda by neměla z unie vystoupit.
Západní a východní Evropa jsou ve sporu kvůli uprchlické krizi.
A Francie s Německem se rozcházejí v prioritách.
Britská nerozhodnost ohledně členství v EU má historické kořeny: Winston Churchill ve slavném projevu v roce 1946 prosazoval Spojené státy evropské – ovšem bez Británie.
Eurofobie Britů však nemá pevný základ: Spojené království neodděluje od zbytku kontinentu nic zásadního.
Výmluvné je, že striktní posouzení fungování EU z dílny britského ministerstva zahraničí neobsahovalo agendu pro repatriaci kompetencí.
Jediný významný požadavek formulovaný premiérem Davidem Cameronem v nedávném dopise EU se týká vnitřní migrace.
Británie, tento někdejší zastánce mobility pracovních sil, se dnes má na pozoru před zahraničními pracovníky a chce omezit jejich přístup k sociálním dávkám.
To je sice ve vztahu Británie-EU potenciální problémový bod, ale jen stěží je to důvod k ukončení čtyřicetiletého partnerství.
Průzkumy naznačují, že britské referendum o pokračování členství v EU, které Cameron slíbil uspořádat do konce roku 2017, bude těsné.
Bylo by však hrubou chybou a zároveň tragédií, kdyby Britové odhlasovali „brexit“ jako formu ochrany před vřavou na kontinentu.
Druhá zlomová linie se objevila s uprchlickou krizí.
Až do roku 2014 se rozšíření EU „velkým třeskem“ o deset let dříve dalo oslavovat jako úspěch, který významně přispěl k rychlému a pokojnému hospodá��skému i politickému přerodu ve střední a východní Evropě.
Zdálo se, že je zaděláno na skutečné evropské sjednocení.
Uprchlická krize však odhalila, že západní a východní členové EU nesdílejí tentýž koncept národa.
Většina západoevropských zemí se přinejmenším de facto shodla na neetnické a nenáboženské definici.
Ve většině z nich žijí významné etnické a náboženské menšiny.
Tato transformace nebyla snadná a existují rozdíly v tom, jak jednotlivé země vnímají svou schopnost absorbovat větší počet imigrantů, avšak změna je nezvratná.
Většina středoevropských a východoevropských zemí však k tomu má výhrady.
Maďarský premiér Viktor Orbán se uchyluje k vášnivé protimuslimské rétorice.
Jeho slovenský protějšek Robert Fico v červenci oznámil, že jeho země přijme jen křesťanské uprchlíky.
Český prezident Miloš Zeman přednesl v listopadu projev před stoupenci skupiny s názvem Blok proti islámu a ubezpečil je, že „nejsou extremisté“.
A nový polský ministr pro evropské záležitosti Konrad Szymański nečekal po pařížských útocích ani 24 hodin a rovnou jich využil k odsouzení evropských chyb.
To už není neshoda v otázce politiky.
Je to rozkol v otázce principů – samotných principů zakotvených ve smlouvách EU a v Listině základních práv. Zejména v Německu má jakákoliv osoba perzekvovaná z politických důvodů ústavně zaručené právo na azyl.
A když německá kancléřka Angela Merkelová přijala letos do země zhruba milion uprchlíků, nevedly ji k tomu vlastní demografické zájmy, jak se mnoho lidí mylně domnívá, ale jednala v souladu s morálními hodnotami.
Německo zřídkakdy očekává od svých evropských partnerů solidaritu.
Na vrcholu migrační krize doufalo, že se jí aspoň jednou dočká.
Veřejné a kategorické odmítnutí tiché německé prosby zeměmi, které výrazně těží z evropské solidarity, se nebude zapomínat snadno.
Třetí zlomová linie vede mezi Francií a Německem.
Od útoků v Paříži 13. listopadu se převládajícím francouzským cílem stala bezpečnost.
Německo se zatím zaměřuje na organizaci přijímání a zabydlování mohutného přílivu uprchlíků.
Tento rozdíl není zásadní, ale spíše vynucený okolnostmi.
Terorismus se může rozšířit i do Německa a uprchlíci se mohou přesunout za hranice.
Prozatím se však obavy veřejnosti a vládní priority v obou zemích liší.
Merkelová i francouzský prezident François Hollande už vyjádřili odhodlání ke vzájemné podpoře.
Francie uvítá část uprchlíků a Německo vyšle část vojáků do Mali.
Symbolická gesta však nestačí.
Přetrvává riziko, že obě země budou mít pocit, že v klíčovém okamžiku zůstaly osamocené.
Objevily se ambicióznější iniciativy.
Německý ministr hospodářství Sigmar Gabriel a jeho francouzský protějšek Emmanuel Macron nedávno vyzvali k vytvoření společného fondu, který bude řešit evropské problémy s uprchlíky a bezpečností a financovat společnou politiku.
Fond by sloužil jako konkrétní mechanismus sdílení rizik a představoval by skromný, ale smysluplný krok k překonání patu v otázce iniciativ EU, ne-li přímo k mutualizaci obrany a bezpečnosti, jak někteří experti doporučují.
Ať už však bude mít jakoukoliv podobu, větší smělost je zjevně zapotřebí.
Jinak může neschopnost řešit společná rizika a výzvy vést až k tomu, že občané začnou vkládat víru výlučně v národní stát, odmítnou solidaritu a začnou požadovat trvalé obnovení státních hranic.
Nikoliv náhodou se tři zlomové linie v EU objevily právě v době, kdy unie čelí bezprecedentním problémům.
Vnější tlaky odhalují vnitřní slabiny.
Evropa je buď může překonat, nebo jim podlehnout.
Spojená uprchlická a bezpečnostní krize představuje její okamžik pravdy.
Evropská politika antiutopie
TOKIO – Nedávné vítězství konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) v Polsku potvrzuje nejnovější trend v Evropě: vzestup neliberálního státního kapitalismu pod vedením populistických pravicových autoritářů.
V Rusku to můžeme nazývat putinomikou, v Maďarsku orbánomikou, v Turecku erdoğanomikou a v Itálii třeba dekádou berlusconomiky, ze které se země dodnes vzpamatovává.
Také v Polsku se nepochybně brzy dočkáme kaczyńskonomiky.
Všechno jsou to variace na stejné nelibozvučné téma: nacionalistický vůdce se dostane k moci, když hospodářské těžkosti ustoupí chronické a sekulární stagnaci.
Tento zvolený autoritář pak začne omezovat politické svobody prostřednictvím pevné kontroly nad sdělovacími prostředky, zejména nad televizí.
Poté tento muž (prozatím to vždy byli muži, ačkoliv Francouzka Marine Le Penová by do této škatulky rovněž zapadla, kdyby se někdy dostala k moci) prosazuje agendu zaměřenou proti Evropské unii (pokud je jeho země členem) nebo jiným institucím nadnárodního řízení.
Staví se proti volnému obchodu, globalizaci, přistěhovalectví a přímým zahraničním investicím a upřednostňuje domácí zaměstnance a firmy, zejména státní podniky a soukromé společnosti i finanční skupiny s vazbami na mocné.
V některých případech takovou vládu podporují otevřeně národovecké, rasistické strany, případně jí dodávají ještě výraznější autoritářský a antidemokratický ráz.
Jistě, ve většině Evropy takové síly ještě nejsou u moci.
Téměř všude však získávají na popularitě: Národní fronta Le Penové ve Francii, Liga Severu Mattea Salviniho i britská Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) Nigela Faragea pokládají ruský neliberální státní kapitalismus za model vhodný k následování a prezidenta Vladimira Putina za vůdce, jenž si zaslouží obdiv a napodobení.
A obliba populistických pravicových stran zaměřených proti EU a přistěhovalcům je na vzestupu také v Německu, Nizozemsku, Finsku, Dánsku, Rakousku a Švédsku.
Většina těchto stran tíhne k sociálnímu konzervatismu.
Jejich ekonomická politika – protitržní a plná obav, že liberální kapitalismus a globalizace rozleptají národní identitu a suverenitu – však vykazuje řadu stejných znaků jako politika populistických stran na levici, jako jsou Syriza v Řecku (do kapitulace před věřiteli), Podemos ve Španělsku či Hnutí pěti hvězd v Itálii.
Stejně jako mnozí stoupenci radikálních levicových stran, kteří v 30. letech udělali čelem vzad a začali podporovat autoritářské pravicové strany, také ekonomické ideologie dnešních populistických uskupení jako by se v mnoha ohledech sbíhaly.
Ve 30. letech vedly hospodářská stagnace a deprese k vzestupu Hitlera v Německu, Mussoliniho v Itálii a Franka ve Španělsku (kromě jiných autoritářů).
Dnešní odnož neliberálních vůdců možná není politicky tak zhoubná jako jejich předchůdci ve 30. letech.
Jejich ekonomický korporativismus a autokratický styl se jim však podobají.
Opětovný vzestup nacionalistického a nativistického populismu není překvapivý: ekonomická stagnace, vysoká nezaměstnanost, rostoucí nerovnost a chudoba, nedostatek příležitostí i obavy z toho, že přistěhovalci a menšiny „kradou“ pracovní místa a příjmy, dávají takovým silám silný impulz.
Rovněž odpor proti globalizaci – a s ní spojenému volnějšímu pohybu zboží, služeb, kapitálu, pracovních sil a technologií –, který se dnes v mnoha zemích objevil, je vodou na mlýn neliberálních demagogů.
Začnou-li být hospodářské neduhy chronické a zaměstnanost a mzdy se brzy nezvýší, mohou se populistické strany přiblížit k moci i v dalších evropských zemích.
Ještě horší je, že se může znovu ocitnout v ohrožení eurozóna, neboť vystoupení Řecka nakonec vyvolá dominový efekt, jenž povede až k rozpadu celé eurozóny.
Případně by britské vystoupení z EU mohlo nastartovat dezintegraci Evropy včetně dalších rizik spojených s faktem, že rozpad hrozí i některým státům samotným (Británii, Španělsku a Belgii).
V 30. letech vynesla velká hospodářská krize k moci autoritářské režimy v Evropě i v Asii a nakonec vedla až k druhé světové válce.
Dnešní obroda režimů a vůdců neliberálního státního kapitalismu má k rozeštvání války daleko, poněvadž ve většině Evropy stále vládnou středopravé a středolevé vlády věrné liberální demokracii, osvícené hospodářské politice a solidním sociálním systémům.
Toxická směs populismu, která dnes získává na síle, však stále může otevřít Pandořinu skříňku a vést k nepředvídatelným důsledkům.
Vzhledem k této stoupající vlně neliberalismu je o to důležitější vyhnout se rozpadu eurozóny či EU.
K tomu však bude zapotřebí makroekonomická a strukturálně ekonomická politika, která zvedne agregátní poptávku, tvorbu pracovních míst a růst, omezí nerovnost příjmů a bohatství, poskytne ekonomické příležitosti mladým lidem a bude spíše integrovat než odmítat uprchlíky a ekonomické migranty.
Pouze smělá politika může zastavit sklouzávání Evropy k sekulární stagnaci a nacionalistickému populismu.
Bojácnost, jaké jsme byli v posledních pěti letech svědky, pouze zvýší rizika.
Nedokážeme-li ihned rozhodně jednat, povede to až ke krachu mírumilovného, integrovaného, globalizovaného nadnárodního státu, jímž dnešní EU je, a k vzestupu antiutopických nacionalistických režimů.
Obrysy takových režimů už byly vykresleny v literárních dílech, jako jsou romány 1984 George Orwella, Překrásný nový svět Aldouse Huxleyho nebo nejnovější román Michela Houellebecqa s názvem Soumission (Podvolení).
Doufejme, že zůstanou jen na papíře.
Umlčování ve jménu svobody
NEW YORK – Teroristické činy mohou napáchat strašlivé škody.
Nemohou však zničit otevřenou společnost.
To mohou udělat jen ti, kdo řídí naše demokracie, pokud ve jménu svobody omezí naše svobody.
Šinzó Abe, pravicově nacionalistický premiér Japonska, nepotřebuje dvakrát pobízet, aby zpřísnil zákony o utajovaných informacích, poskytl více pravomocí policii nebo usnadnil použití vojenské síly.
Ohavné zabití dvou japonských občanů zajatých v Sýrii teroristy z Islámského státu poskytlo Abemu přesně tu záminku, kterou k zavedení takových opatření potřebuje.
Japonsko však nikdy nebylo pokládáno za baštu svobodného projevu a ani to o sobě nikdy halasně netvrdilo.
Francie ano.
Právě to bylo bezpochyby jádrem projevů solidarity po lednových teroristických útocích v Paříži.
Ze všech států na světě je to právě Francie, která by se měla vyhnout pasti, do níž se chytila jiná velká západní republika vydávající se za maják svobody ve světě.
Strach z teroristického násilí po sebevražedných útocích z 11. září 2001 napáchal na svobodě ve Spojených státech větší škody než samotné zabití několika tisíc amerických občanů.
Kvůli tomuto strachu se Američané nechávají neodůvodněně špehovat vlastní vládou a dopouštějí, aby byly osoby podezřelé z terorismu mučeny a neomezeně dlouho zadržovány bez procesu.
Francie podobně jako většina ostatních zemí Evropské unie už má zákony zakazující nenávistný projev.
Nemůžete beztrestně urážet lidi na základě jejich rasy, přesvědčení nebo sexuální orientace.
A ve Francii stejně jako v některých jiných státech lze člověka trestně stíhat i za popírání holocaustu a dalších historických genocid.
Prezident François Hollande, který na rozdíl od Abeho není pravicovým nacionalistou, chce nyní tyto zákazy posílit.
Navrhl nové zákony, které by hnaly k zodpovědnosti internetové společnosti typu Google a Facebook za veškeré „nenávistné projevy“ zveřejněné uživateli na jejich stránkách.
Bývalé hlavy států EU podpořily také návrh evropských židovských předáků kriminalizovat ve všech členských zemích unie nejen antisemitismus a popírání genocid, ale i „xenofobii“ obecně.
Málokdo by si přál obhajovat projevy xenofobie nebo antisemitismu.
Je však opravdu moudré zakazovat prostřednictvím zákonů názory?
Tak především je nepravděpodobné, že tyto zákony v případě schválení sníží riziko teroristických činů.
Zákazem vyjádřit názor tento názor nevymizí.
Bude se vyjadřovat dál, možná ve větším utajení, a v důsledku toho se stane ještě jedovatějším.
A sociální a politická základna terorismu, na Blízkém východě i jinde, se nevypaří jen díky veřejnému zákazu xenofobního projevu.
Využívání zákonů k dozorování toho, co si lidé myslí, je však spojeno i s větším nebezpečím.
Může dusit veřejnou debatu.
Toto riziko tvoří základ stanoviska, v USA dodnes platného, že i nejškodlivější názory by měly být svobodně vyjádřitelné, aby se jim dalo čelit protiargumenty.
Samozřejmě by bylo naivní věřit, že náboženští nebo političtí extremisté mají zájem o výměnu názorů.
Podněcování násilí je však v USA také zakázáno.
První dodatek ústavy nechrání svobodu projevu, pokud lze doložit, že tento projev vytváří riziko bezprostředního násilí.
Xenofobní názory nebo popírání genocid jsou zavrženíhodné, ale jejich výsledkem nemusí být nutně taková hrozba.
Ve většině společností včetně USA je veřejné vyjadřování podobných názorů omezeno hrubým konsensem v otázce, co je společensky slušné.
Tento konsensus se časem mění.
Je na redaktorech, spisovatelích, politicích a dalších osobách vystupujících na veřejnosti, aby ho utvářeli.
Karikaturisté, umělci, bloggeři, aktivisté a komici někdy rádi napadají konsensus slušnosti.
Některé z těchto útoků mohou vyvolat rozhořčení (což ostatně bývá často jejich smyslem).
Pokud však nepropagují násilí nebo jím nehrozí, nadělalo by víc škody než užitku, kdyby se zakazovaly zákonem.
Umožňovat vládě, aby rozhodovala o tom, které názory jsou přípustné, je nebezpečné nejen proto, že to dusí debatu, ale i proto, že se pak vlády mohou chovat svévolně nebo účelově.
V současné atmosféře strachu by bylo užitečné připomenout jeden slavný případ nenávistného projevu v USA.
V roce 1977 plánovala americká Nacistická strana demonstraci ve Skokie, což je předměstí Chicaga s početnou židovskou populací.
Místní soud na základě šokovaného a vystrašeného veřejného mínění rozhodl, že vystavování hákových křížů, rozdávání letáků a nošení nacistických uniforem by mělo být zakázáno.
Taková demonstrace, argumentoval soud docela věrohodně, by byla urážkou komunity, v níž žijí i lidé, kteří přežili holocaust.
Americká unie za občanské svobody (ACLU) však tento zákaz napadla jako porušení prvního ústavního dodatku.
Argumentace právníků ACLU, z nichž většinu tvořili liberální Židé, přitom nevycházela ze sympatií k nacistickým symbolům či názorům.
Jejich hlavní argument zněl, že pokud dopustíme, aby vláda zakazovala názory, které nenávidíme nebo jimi pohrdáme, pak oslabujeme své právo napadnout obdobný zákaz názorů, s nimiž už bychom mohli souhlasit.
Svoboda projevu by jinými slovy měla znamenat také svobodu nenávistného projevu, pokud tento projev nehrozí násilím nebo ho nepropaguje.
Většina evropských vlád zaujímá už dnes přísnější pohled na veřejné urážky než americká ústava.
Bylo by obrovskou chybou zavádět ještě větší omezení.
Teroristické útoky páchají dostatek škod na životech i na majetku.
Není důvod, aby vlády dále zhoršovaly situaci tím, že budou zasahovat do svobod svých občanů.
Nerovnost, přistěhovalectví a pokrytectví
CAMBRIDGE – Evropská migrační krize odhaluje zásadní omyl, ne-li nebetyčné pokrytectví v probíhající debatě o ekonomické nerovnosti.
Nepodporoval by opravdu progresivní člověk rovné příležitosti pro všechny lidi na planetě, ne jen pro ty z nás, kdo jsme měli to štěstí, že jsme se narodili a vyrostli v bohatých zemích?
Mnohé myšlenkové autority ve vyspělých ekonomikách hájí mentalitu přirozeného nároku.
Takový nárok ale končí na hranicích: uvnitř jednotlivých států sice považují větší míru přerozdělování za absolutní imperativ, ale lidé žijící na rozvíjejících se trzích či v rozvojových zemích musí z kola ven.
Kdyby současné znepokojení nad nerovností panovalo jen v politickém smyslu, dovnitř zahleděná orientace by byla pochopitelná, jelikož občané chudých zemí v těch bohatých nehlasují.
Rétorika používaná v debatě o nerovnosti v bohatých státech ale prozrazuje mravní přesvědčení příjemně zapomínající na miliardy lidí jinde, jimž se daří mnohem hůř.
Člověk nesmí zapomínat, že střední třída v bohatých zemích zůstává z globálního pohledu i po období stagnace vyšší třídou.
Ve vyspělých ekonomikách žije jen asi 15 % světové populace.
Přesto na vyspělé země stále připadá přes 40 % globální spotřeby a ukrajování přírodních zdrojů.
Ano, jako způsob jak zmírnit nerovnost uvnitř země dává smysl vyšší zdanění movitých.
Problém nesmírné chudoby v rozvojovém světě ale nevyřeší.
S vysvětlením, proč se někdo narozený na Západě těší tolika výhodám, nepomůže ani apel na mravní nadřazenost.
Jistěže, zdravé politické a sociální instituce jsou základem trvalého hospodářského růstu; vlastně jsou sine qua non všech případů úspěšného rozvoje.
Vzhledem k dlouhým dějinám evropského kořistnického kolonialismu je však těžké odhadovat, jak by se asijské a africké instituce vyvíjely v paralelním vesmíru, v němž by Evropané nepřišli ovládat, ale pouze obchodovat.
Mnohé obecné politické otázky se pokřiví, nahlíží-li se prizmatem, které se soustředí pouze na domácí nerovnost a ignoruje nerovnost globální.
Marxistické tvrzení Thomase Pikettyho, že kapitalismus selhává, protože stoupá domácí nerovnost, obrací skutečnost hlavou dolů.
Když dáme rovnocennou váhu všem občanům světa, situace vypadá úplně jinak.
Platí, že tytéž síly globalizace, které přispěly ke stagnaci mezd středních tříd v bohatých zemích, jinde vyzvedly z chudoby stamiliony lidí.
Globální nerovnost se během posledních tří desítek let podle mnoha měřítek výrazně snížila, což znamená, že kapitalismus se úžasně osvědčil.
Možná že rozleptal renty, jichž se pracujícím ve vyspělých zemích dostává díky tomu, kde se narodili.
Ještě víc ale udělal ve prospěch pracujících v Asii a na rozvíjejících se trzích, kteří mají v celosvětové perspektivě skutečně středně vysoké příjmy.
Umožnění volnějších toků lidí přes hranice by srovnalo příležitosti ještě rychleji než obchod, ale odpor je urputný.
V zemích jako Francie a Velká Británie výrazně posílily politické strany brojící proti přistěhovalcům a pevně se uchytily i v mnoha dalších zemích.
Samozřejmě, miliony zoufalých lidí, kteří žijí ve válečných zónách a rozvrácených státech, nemají na vybranou a usilují o azyl v bohatých zemích, bez ohledu na rizika.
Významným motivačním faktorem současného náporu uprchlíků, kteří se snaží dostat do Evropy, jsou války v Sýrii, Eritreji, Libyi a Mali.
I kdyby se ale tyto země stabilizovaly, zastoupila by je se vší pravděpodobností nestabilita v jiných regionech.
Dalším významným hybatelem migrace jsou ekonomické tlaky.
Pracující z chudých států jsou vděční za příležitost pracovat ve vyspělých zemích i za zdánlivě mizivé mzdy.
Většina diskuse v bohatých zemích, na levici i na pravici, se dnes bohužel točí kolem toho, jak udržet cizince za hranicemi.
To je sice možná praktické, ale rozhodně ne mravně obhajitelné.
Migrační tlaky navíc výrazně zesílí, bude-li se globální oteplování vyvíjet podle výchozích prognóz klimatologů.
Zatímco v rovníkových oblastech bude příliš horko a sucho na zemědělství, na severu budou rostoucí teploty zvyšovat zemědělskou produktivitu.
Měnící se počasí by pak mohlo podnítit migraci do bohatších zemí v rozsahu, vedle něhož se dnešní imigrace bude jevit banální, zejména uvážíme-li skutečnost, že chudé země a rozvíjející se trhy jsou obvykle blíž rovníku a ve zranitelnějších klimatických regionech.
Poněvadž ve většině bohatých zemí je kapacita a tolerance ve vztahu k přistěhovalectví omezená, je těžké si představit, jak bude mírovou cestou dosaženo nové rovnováhy v rozložení světové populace.
Zlost na vyspělé země, na něž připadá výrazně neúměrný podíl globálního znečištění a spotřeby komodit, by mohla vzkypět.
Jak bude svět bohatnout, nerovnost bude nevyhnutelně vystupovat jako mnohem větší problém než chudoba, jak jsem poprvé upozornil před více než deseti lety.
Debata o nerovnosti se však bohužel zaměřuje natolik silně na nerovnost domácí, že zastiňuje mnohem větší problém nerovnosti globální.
To je škoda, protože existuje řada způsobů, jak bohaté země mohou situaci změnit.
Mohou nabídnout bezplatnou podporu v oblasti zdravotnictví a školství, více rozvojové pomoci, odpisy dluhů, přístup na trhy a větší příspěvky na celosvětovou bezpečnost.
Lodě se zoufalými lidmi na evropských březích jsou symptomem toho, že tak nečiní.
Evropská zpátečka
BERLÍN – Legendární americký investor Warren Buffet kdysi prohlásil: „Kdo plaval nahý, zjistíte, až když za odlivu opadne voda.“ Tato konkrétní moudrost se sice týkala�situace firem za hospodářské krize, ale lze ji uplatnit i u států a ekonomik.
V�Evropě tato situace vyvolává narůstající znepokojení, protože světová hospodářská krize neúprosně odhaluje chyby a meze Evropské unie.
Ostatně právě teď je zřejmé, o co Evropa v�prvé řadě přišla odmítnutím ústavní smlouvy: o víru v�sebe samotnou a ve společnou budoucnost.
Amerika se za současné krize, nejhorší od roku 1929, volbou Baracka Obamy rozhodla pro skutečně nový začátek a teď prochází jistým přerodem.
Naproti tomu mezi členy EU jako by se s�každým dalším dnem zvětšovaly vzdálenosti.
Evropa na svém přerodu nepracuje a namísto toho pod náporem krize a vnitřních rozporů hrozí, že se obrátí k�národnímu egoismu a protekcionismu minulosti.
Evropa má dnes společnou měnu a Evropskou centrální banku (ECB) a ty už se během nynější finanční krize projevily jako bašty ochraňující měnovou stabilitu.
Jakékoli oslabení těchto dvou institucí by způsobilo vážnou újmu společným evropským zájmům.
Chování vlád členských zemí EU za posledních několik měsíců ale vyvolává vážné pochybnosti, zda na věc pohlížejí také tak.
Čím déle krize trvá, tím zřetelněji vychází na povrch, že společná měna a ECB samy na ochranu společného trhu a evropské integrace nestačí.
Bez společných hospodářských a finančních politik, koordinovaných přinejmenším v�okruhu členů eurozóny, je v�bezprecedentním ohrožení soudržnost – ba přímo existence – jak společné měny, tak EU.
Jistěže, krize dusí země po celém světě.
Jenže uvnitř EU i eurozóny existují zásadní rozdíly a ekonomické nevyváženosti, které se promítají třeba do čím dál větší rozbíhavosti úrokových sazeb.
V�Itálii, Španělsku, Irsku, Portugalsku a Řecku se překotně rozplývá důvěra, kdežto silnějším ekonomikám v�severní Evropě se daří líp, byť i ty mají co dělat.
Pokud by to trvalo i nadále, což by možná zapříčinilo faktický konec maastrichtských kritérií a vzestup protekcionismu ve formě průmyslových subvencí, vážně by to ohrozilo euro.
Není těžké si představit, co by krach eura znamenal pro EU jako celek: katastrofu historických rozměrů.
Začínají teď navíc střemhlav padat nové členské státy EU ve východní Evropě, které nemají ani ekonomickou sílu, ani politickou stabilitu dlouholetých členů.
Vzhledem k�rozsahu jejich vlivu na některé státy eurozóny, například na Rakousko, tato krize postihne přímo i oblast společné měny.
Sedět a čekat je tudíž špatná strategie.
Nemáme jediný důvod k�přesvědčení, že současná světová hospodářská krize už dosáhla dna.
Budeme-li tedy předpokládat, že ještě zesílí, Evropa bude zakrátko stát před chmurnou volbou: buď bohatší a stabilnější ekonomiky na severu – v�prvé řadě největší evropská ekonomika, tedy Německo – nasadí své rozsáhlejší finanční prostředky na pomoc slabším ekonomikám eurozóny, anebo bude ohroženo euro a společně s ním celý projekt evropské integrace.
Proč potom tedy nezavést nové instrumenty, třeba euroobligace, anebo uvnitř EU nevytvořit mechanismus srovnatelný s�MMF?
Jedno i druhé by bylo nepochybně nákladné, zejména pro Německo, takže by si to stěží získalo oblibu, jenže jiné možnosti by vyšly ještě dráž, ba nejsou vlastně vůbec seriózními politickými alternativami.
Institucionálně se nelze vyhnout „evropské ekonomické vládě“ či „posílené hospodářské koordinaci“ (nebo jaký jiný název chcete zvolit), která by byla možná na neformálním základě, a tudíž beze změny všech úmluv.
Začalo být bohužel zjevné, že momentálně zadrhává francouzsko-německý motor, který je pro jednotný postup EU zásadní.
Slovy sice Francie a Německo říkají, že mají mnoho společného, ale fakta hovoří úplně jiným jazykem.
Německo a Francie si téměř ve všech strategických ohledech krizového řízení EU navzájem stojí v�cestě – byť paradoxně obě země dělají prakticky totéž.
Myslí v�prvé řadě na sebe, nikoli na Evropu, která je tak vlastně bez vedení.
EU byla a je institucializovaným kompromisem a musí jím zůstat i teď, vprostřed světové hospodářské krize.
Pokud Německo a Francie rychle nevyřeší své spory a nenaleznou společnou strategickou odpověď na krizi, uškodí sobě i Evropě jako celku.
Nikdy se nesmí zapomínat, že EU je projekt zformovaný kvůli vzájemnému ekonomickému pokroku.
Pokud se hospodářské vazby vytratí, znovu se prosadí národní zájmy a projekt rozervou na kusy.
Evropě dnes neschází ekonomická síla, ale spíš politická vůle jednat unisono.
Tady se vedení musí ujmout Německo a Francie.
Evropa ztratila cestu
WASHINGTON, DC – Reakce Evropy na strategické výzvy, kterým čelí – na ruskou agresi na Ukrajině, na uprchlíky prchající před násilím na Blízkém východě, na chaos v severní Africe –, vyvolává dojem, že její vedoucí představitelé nemají tušení, co dělat.
A možná ho opravdu nemají – tuto realitu je zapotřebí připustit, nikoliv zamést pod koberec.
Jednoduše řečeno určuje reakci Evropské unie na vnější tlaky, jimž čelí, její stagnující ekonomika; vnitřní krize zanechala vedoucím představitelům EU malý manévrovací prostor.
Naštěstí má Evropa prostředky, aby této krizi čelila, pokud dokáže mobilizovat moudrost a politickou vůli.
Kořeny problémů EU leží v její reakci na globální finanční krizi z roku 2008: ve dvou letech rozsáhlého fiskálního stimulu.
Ten růstu pomohl pramálo, ale jeho výsledkem byl ochromující veřejný dluh.
O sedm let později není výkon na obyvatele v EU o nic vyšší než na začátku krize.
Průměrný veřejný dluh se zatím vyšplhal na 87% HDP a ponechává malý prostor k politické flexibilitě či inovacím.
Při zpětném ohlédnutí je naprosto zřejmé, co se mělo udělat.
Řecko, které provedlo největší fiskální stimul, je zároveň zemí, jež utrpěla největší škody.
Její deprese pokračuje, zatímco státy typu Lotyšska, Litvy a Estonska, které uskutečnily brzké a radikální fiskální úpravy a liberalizovaly své ekonomiky, se těší silnému růstu.
K potížím Řecka se navíc přidalo pomalé tempo evropského rozhodování.
Pokud jde o hospodářskou politiku, bývá rychlé a mylné rozhodnutí často lepší než nečinnost.
Lídři EU však namísto rychlého řešení řecké finanční krize dopustili, aby tato krize pět dlouhých let vytěsňovala diskusi o jiných otázkách.
Řecko se zatím potácelo dál a nikdy nepřijalo rozhodná opatření, která mohla obnovit důvěru.
EU, jejíž pozornost se soustředila na makroekonomii, zanedbala opatření, jež by bývala vrátila hospodářský růst na původní hodnoty: uvolnění trhů, snížení výdajů (namísto zvýšení daní) a především další rozvoj jejího největšího aktiva, totiž jednotného evropského trhu.
Jen málo se změnilo za téměř deset let od doby, co italští ekonomové Alberto Alesina a Francesco Giavazzi poznamenali: „Bez seriózních, hlubokých a rozsáhlých reforem bude Evropa neúprosně upadat, ekonomicky i politicky.“ Varovali, že „při absenci hlubokých změn bude podíl Evropy [na světovém výkonu] za 20 či 30 let podstatně nižší než dnes, a co je možná ještě důležitější, výrazně se oklestí její politický vliv“.
A zpráva Světové banky o evropském růstu v roce 2012 shrnula situaci takto: „Stárnoucí Evropané se ocitli v kleštích mezi inovativními Američany a efektivními Asijci.“
Hlavní příčiny špatného výkonu Evropy jsou přitom dobře známé: vysoké daně, příliš mnoho regulací a jejich špatná kvalita, absence klíčových trhů a vysoké veřejné výdaje.
A existuje jen jeden důvod, proč evropské vlády tolik utrácejí: přehnaná sociální ochrana.
Jak konstatovala Světová banka: „Západoevropské vlády utrácejí přibližně o 10% HDP víc než Spojené státy, Kanada a Japonsko.
Rozdíl ve výdajích na sociální ochranu přitom činí 9% HDP.“
Aby se tyto výdaje daly financovat, musí se zvýšit příjmy.
A protože je obtížné efektivně zdaňovat kapitál, zavedla Evropa přemrštěné odvody z práce.
Na celém kontinentu, ale zejména v jižní Evropě udržují daně a přísné regulace trhu práce vysokou nezaměstnanost, která dosahuje 11% pracovní síly, a odrazují Evropany od investování do vlastního vzdělání.
Přirozenými důsledky jsou příliš nízká zaměstnanost, příliš nízké investice do sofistikovaného vzdělání, příliš nízké inovace a minimální zvyšování produktivity.
Zpozdilost Evropy nejvíce bije do očí v oblasti rozvoje a inovací vyspělých technologií.
Většina Evropy však působí žalostně téměř z jakéhokoliv hlediska.
Podle šanghajského seznamu a seznamu z přílohy Timesů o vysokém školství je z 50 nejlepších univerzit na světě přibližně 30 amerických, šest nebo sedm jich sídlí v Británii a jen hrstku najdeme v kontinentální Evropě.
Šest severoevropských zemí může konkurovat USA, pokud jde o výdaje na výzkum a vývoj a počet udělených patentů, avšak jih a východ Evropy daleko zaostávají.
EU zatím neotevřela své trhy v oblasti podnikatelských služeb a digitálního obchodu, díky nimž americká ekonomika prosperuje, přestože ve většině států EU představují služby přibližně 70% HDP.
V roce 2006 vydala Evropská komise směrnici o liberalizaci obchodu ve službách, ale velké země – zejména Německo – ji odmítly implementovat.
Absence trhů služeb a digitálních trhů poškozuje rozvoj moderní ekonomiky v Evropě.
Nikoliv náhodou vládnou světu špičkových technologií američtí giganti, jako jsou Apple, Amazon a Google.
Na evropské malátnosti není nic nevyhnutelného, stejně jako není nic typicky evropského na tom mít přehnaně vysoké sociální transfery.
Seriózní evropské vlády – od Irska po Polska – tento problém úspěšně vyřešily.
Zbytek EU by je měl nejen následovat, ale také snížit daně z příjmu a z objemu mezd a liberalizovat trhy práce.
Zásadní hospodářské reformy bývají obvykle zavedeny až po těžké krizi, což byl případ Británie koncem 70. let, Švédska a Finska počátkem 90. let a východní Evropy po rozpadu komunismu v roce 1989.
EU promrhala příležitosti, které jí nabízely globální finanční krize z roku 2008 a následná krize eura.
Místo aby evropští politici uskutečnili obtížné změny, které by umožnily silné zotavení, zatížili ekonomiku dalšími výdaji a dluhy.
EU bude dál přešlapovat na místě, dokud si neuvědomí chyby a nezačne uskutečňovat takové reformy, jaké její ekonomika potřebuje.
Pouze když se kontinent rázně vrátí na cestu růstu, budou vedoucí představitelé Evropy schopni řešit vnější problémy, kterým dnes čelí.
Evropa na vedlejší koleji
MADRID – Reforma globálního hospodářského řízení stále silně bliká na radarových obrazovkách politiků, avšak existuje pramálo důkazů, že Evropská unie zvolila dopředu hledící nebo soudržný přístup k novým formám, které se skupina G-20 zavázala vytvořit.
Skupina G-20, jejíž příští summit se uskuteční v listopadu v Jižní Koreji, přislíbila, že multilaterální spolupráce a vzájemná provázanost vyvedou svět z krize.
Většina evropských politik však duchu těchto závazků příliš neodpovídá.
EU sice nezavedla drastické kvóty a cla, avšak silný „protekcionismus za hranicemi“ se vynořil ve formě dotací, sanací, příkazů typu „kupujte domácí zboží“ a nových omezení přímých zahraničních investic.
Nezávislá monitorovací iniciativa Global Trade Alert identifikovala více než 300 nových protekcionistických opatření zavedených členy G-20.
Od loňského slibu skupiny G-20, že se posune směrem k uzavření kola jednání o globálním obchodu z Dauhá, neučinila EU žádný praktický krok, aby tohoto cíle dosáhla.
Odmítla zavést opatření, která měla zdokonalit pravidla OECD ve smyslu uvolnění investičních toků, a nová Evropská komise vedená José Manuelem Barrosem čítá menší počet protržně orientovaných členů než Barrosův první tým.
Zdá se, že většina komisařů dnes prosazuje uvolnění pravidel státní pomoci kvůli financování investic do výzkumu a vývoje, takže i když jsme nebyli svědky otevřené demontáže jednotného trhu, rozhodně se tento trh neposouvá vpřed.
Evropské vlády navíc využívají skupinu G-20 nesmírně účelovým způsobem, když největší podíl prostředků na sanace dohodnutý pod hlavičkou G-20 putoval do středněpříjmových států v Evropě nebo jejím okolí.
Nejenže má EU ve skupině G-20 nepřiměřeně vysoké zastoupení, ale také se zdá, že této platformy využívá jako prostředku k získání přístupu k mimořádným fondům za účelem dalšího prosazování vlastních zájmů, nikoliv jako upřímného kroku směrem k širší a vyváženější multilaterální spolupráci.
Velký počet členských zemí EU ve skupině G-20 neslouží při absenci systematické koordinace unijních členů a stanovisek komise žádnému účelu.
EU má jen málo co říci například k otázce, podle jakého typu pravidel řízení a měřítek by se měly odvíjet debaty o tolik potřebném obnovení rovnováhy mezi přebytkovými a schodkovými státy.
Místo toho každý členský stát prosazuje právě takovou míru pružnosti, jaká nejlépe napomáhá jeho bezprostřednímu hospodářskému zotavení.
Růst už nebude přicházet ze Západu, tažený přebytky rozvíjejících se ekonomik, ale bude muset vycházet přímo z rozvíjejícího se světa, který by měl být popostrčen směrem od čistě exportně orientovaných hospodářských politik.
Vliv EU na revalvaci čínské měny je však nulový.
To se musí změnit.
Všechny tyto nedostatky celkově vzato vrhají vážné pochybnosti na nárok EU vést debatu o zásadní rekonstrukci globálního hospodářského řízení.
Evropské vlády opakují mantru „efektivního multilateralismu“, ale zjevně nemají žádnou celkovou strategii, jak tento pojem přetavit v soudržnou politiku.
Když totiž Evropané přemýšlejí o reformě globálního řízení, omezují se na počet křesel a váhu hlasů v mezinárodních orgánech.
Evropské vlády teprve nyní zdráhavě akceptují potřebu snížení jejich nepřiměřeného podílu v multilaterálních orgánech a uznávají, že tato nepřiměřenost spíše podkopává, než zvyšuje celkový vliv EU, neboť nutí jiné mocnosti k separátním ujednáním.
Úvahy o otázce, nakolik by měla Evropa ustoupit ze své historické dominance v multilaterálních orgánech, sice probíhají, avšak v jejich pozadí se neskrývá téměř žádná vize.
Finanční krize například nedonutila členské státy, aby sladily své národní systémy finanční regulace, kteréžto opomenutí působí proti společné evropské vizi reformované globální finanční spolupráce.
Místo toho se EU v reakci na krizi rozhodla dát prioritu klíčovým bilaterálním vztahům.
Zahájila strategické partnerství s Brazílií, Čínou, Indií, Japonskem, Jihoafrickou republikou, Kanadou, Mexikem, Ruskem, USA, Africkou unií a NATO.
Většina těchto partnerství má jen malý geopolitický obsah a již samotný jejich počet snižuje v očích partnerů jejich důležitost.
Jedná se rovněž o celé paletě nových bilaterálních obchodních dohod.
Úprk k bilaterálním dohodám je možná pochopitelný v rámci snahy o rychlé výsledky a větší pocit kontroly nad mezinárodními trendy.
Jeho náklady jsou však natolik vysoké, že takové dohody podkopávají samotný multilateralismus, který všeobecně Evropské unii dobře slouží.
Jak může EU očekávat, že se jiné mocnosti budou řídit multilaterálními principy, když je sama ignoruje?
Zbytek světa ve stále větší míře chápe multilateralismus EU jako prostředek k legitimizaci evropských zásahů do záležitostí slabších států a vylučování účasti rodících se mocností na evropských otázkách.
Při budování aliancí se evropské mocnosti chovají stejně nevyzpytatelně jako kterákoliv údajně méně zásadová mocnost.
Zatímco se za otřesovými vlnami finanční krize usazuje prach a trendy ukazují na to, že se klíčovým motorem globální ekonomiky stane osa USA-Čína, ocitá se Evropa ve zřetelně defenzivnějším postavení.
Má daleko k tomu, aby utvářela kontury nové vyvážené struktury globálního řízení, a omezuje se na zaujímání řady ústupových stanovisek s cílem zmírnit vlastní ztrátu velikosti.
EU zřejmě usoudila, že svět bude založen na soupeření velkých mocností a že to vyžaduje mocensko-politický přístup ke globálnímu řízení.
Pravdou je, že vedle sebe společně působí řada různých dynamik, které jsou neustále v pohybu; EU tak má stále šanci utvářet rýsující se post-západní světové uspořádání, místo aby s pasivní odevzdaností přijímala jeho parametry.
Vzhledem ke své fixaci na krátkodobý prospěch však Evropa riskuje, že bude při utváření nových spojenectví příliš servilní – a že bude postrádat jakoukoliv zřetelnou představu, jak se tato spojenectví shodují s hodnotami, které by podle jejího přesvědčení měly být pro revidované globální řízení směrodatné.
Jakmile se po summitu v Soulu ujme vedení skupiny G-20 Francie, bude muset rychle začít pracovat na odstranění těchto nedostatků.
Evropa v MMF
BRUSEL – Čelní představitelé Evropy svým voličům bez omrzení opakují, skoro jako mantru, že nejvýznamnější země rozvíjejících se trhů obracejí stávající globální ekonomický řád naruby.
Když ale přijde na to, aby tuto realitu připustili v mezinárodních finančních institucích světa, začnou zpívat jinou písničku.
Platí to především pro eurozónu.
Eurozóna jako taková v mezinárodních finančních institucích zastoupení nemá.
Namísto toho je 12 zemí eurozóny zastoupeno v radě Mezinárodního měnového fondu prostřednictvím šesti „konstituencí“ čili volebních obvodů sdružujících skupiny států.
Dvě největší, Německo a Francie, tvoří samostatný obvod.
Deset dalších členů eurozóny patří do čtyř dalších obvodů, které jsou pod vedením Belgie, Nizozemska, Španělska a Itálie.
Tyto čtyři obvody však zahrnují ještě víc než 20 dalších států, z nichž většina není ani členem EU.
Ve spojení se skandinávskou a britskou konstituencí tedy ve Výkonné radě MMF zasedá osm zástupců EU.
Vzhledem k tomu, že Dohoda o IMF určuje, že rada může mít nanejvýš 20 členů, znamená to, že 40 % výkonných ředitelů MMF tvoří Evropané, přičemž třetina pochází z eurozóny.
MMF je prvotřídním příkladem nadměrného zastoupení Evropanů na mezinárodních fórech.
V rozporu s intuitivním pohledem na věc však přílišný počet Evropanů ve skutečnosti vliv Evropy snižuje, neboť tito zástupci obvykle hájí národní zájmy, které se rozbíhají různými směry.
Čistým důsledkem je, že společné evropské zájmy nejsou zastoupeny vůbec.
Porovnejme si tuto současnou situaci prodlužovaného trápení s jediným rozumným dlouhodobým řešením: spojením kvót MMF všech zemí eurozóny.
Eurozóna by pak tvořila jednu konstituenci, takže by měla jedno křeslo ve Výkonné radě MMF, do něhož by usedl kandidát nominovaný skupinou ministrů financí eurozóny.
Zapojit by se případně mohla i Evropská centrální banka a nominovat za eurozónu zástupce výkonného ředitele MMF.
Tímto způsobem by byly evropské fiskální a monetární orgány nuceny spolupracovat při formování svého přispění k rozhodnutím MMF.
Tento „dvojhlavý“ přístup už uplatňuje řada zemí (včetně Německa).
Reprezentant eurozóny by byl velmi vlivný, poněvadž by zastupoval ještě větší kvótu než reprezentant USA.
Faktická dominance ministerstva financí USA v MMF by se skutečně stala věcí minulosti.
Avšak vzhledem k chabému zájmu členských států Evropské unie postoupit další kompetence (a teplé mezinárodní posty) na unijní úroveň se pravděpodobnost, že se toto řešení prosadí, zdá mizivá.
Zejména Německo má pocit, že nemá jediný důvod dělit se o zastoupení v MMF s dalšími, fiskálně slabšími členy eurozóny.
Francouzi se zase podle všeho obávají šíření „nákazy“: jakmile by Francie souhlasila se společným křeslem eurozóny v MMF, citovalo by se to jako precedent, který je třeba uplatnit v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů, kde by pak Francie riskovala ztrátu svého křesla ve prospěch společného zástupce EU.
Na tvrdohlavé odmítání Evropy uznat svůj relativní úpadek mohl zbytek světa až doposud jen žehrat.
Jelikož ani jedna z evropských zemí nebyla ochotná vzdát se křesla ve Výkonné radě MMF, jediným východiskem bylo pro dynamické a nedostatečně zastoupené rozvíjející se ekonomiky přidávat další a další prozatímní křesla.
Tak se ale nedá postupovat donekonečna, protože s každým nárůstem velikosti se ztenčuje efektivita rady MMF.
Právě proto se teď tedy USA rozhodly vpustit mezi evropské holuby kočku.
Spojené státy (disponující právem veta) se nově přiklonily k postoji, že vyšší počet výkonných ředitelů (nad současných 24) už neschválí.
To Evropany uvrhlo do svízelné situace: nebudou-li souhlasit s tím, že se v radě MMF vzdají některých svých křesel, některé rozvíjející se země, například Argentina, Brazílie, či možná dokonce Indie, o svá křesla přijdou.
To si EU na triko vzít nechce.
Holuby tudíž mezi sebou začínají zápasit o to, kdo z nich má být obětován.
Donedávna bylo možné tvrdit, že eurozóna nemá společnou fiskální agenturu, která by mohla společné zájmy eurozóny zastupovat.
To se však změnilo vznikem evropského záchranného fondu ve formě Evropského mechanismu finanční stability (EFSF).
Financování příští záchrany uvnitř eurozóny bude dosti těžkopádné a nákladné, neboť finanční trhy nedůvěřují komplikovaným strukturám, jako je ta, jež byla vytvořena k financování EFSF.
To Evropě nabízí jedinečnou příležitost k tomu, aby udělala z nouze ctnost a scelila svůj přístup k mnohem levnějšímu financování ze strany MMF.
Kdyby kupříkladu Irsko (nebo Španělsko) potřebovalo nouzovou podporu, ostatní země eurozóny by se mohly jednoduše dohodnout, že mu propůjčí své kvóty v MMF.
Země v nesnázích by pak mohla svižně získat obrovskou půjčku od MMF, neboť úhrn kvót zemí eurozóny činí asi 60 miliard eur – a úvěry od MMF mohou bez problému dosáhnout několikanásobku kvóty.
Věřitelské země jako Německo by získaly také, jelikož by nemusely rozšiřovat obrovské sumy v zárukách vůči EFSF a přitom by si v rámci stávající struktury EFSF zabezpečily své zájmy.
Všechny země eurozóny tedy mají zájem koncentrovat se do menšího počtu konstituencí, přičemž jejich kolektivní zájmy bude v rámci MMF zastupovat EFSF.
Evropa v říši divů
BERLÍN – Evropa a její národní vlády se těší ze své nově objevené schopnosti jednat – a to nikoliv bezdůvodně.
Kdo by se ještě před několika týdny odvažoval předpovídat, že to nakonec nebudou Spojené státy, nýbrž rozdělení Evropané, kdo rozhodne o tom, jak udržet na uzdě globální finanční krizi?
Vážné krize bývají určujícími okamžiky dějin.
Jistě, USA se až do volby nového prezidenta nacházejí v období mezivládí.
George W.
Bush se navíc zdá mnohem slabší než kterýkoliv normální odstupující prezident, což vytváří globální mocenské vakuum.
To velmi razantně zaplnil francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který je také současným předsedou Evropské rady.
Sarkozy tuto roli přijal už během gruzínské krize a nyní ji ještě posílil.
Díky svolání euroskupiny, která zatím zahrnuje 15 členských zemí Evropské unie, se francouzské předsednictví mohlo spolehnout na politicky funkční předvoj.
Zvláště ve finančních a měnových otázkách má EU silnou institucionální základnu – euro coby společnou měnu, Evropskou centrální banku a zavazující rozpočtová a dluhová kritéria daná Maastrichtskou smlouvou.
Současná globální finanční krize znovu demonstrovala, že EU je silná tam, kde dokázala spojit zájmy členských států, a slabá tam, kde se jí to nepodařilo.
Krize samozřejmě není překonána.
Získali jsme čas a můžeme se zhluboka nadechnout – nic víc a nic méně.
Když balancujete nad propastí, což je v posledních několika týdnech případ globálního finančního systému, pak má získání pevné půdy pod nohama, byť třeba jen dočasně, velký význam.
Kromě hypotečního trhu však na nás číhají i další obrovská rizika, zejména v americkém finančním systému: kreditní karty, půjčky na auta a zřejmě i několik dalších věcí.
Existují tedy dobré důvody pochybovat o tom, že současné kroky vlád a centrálních bank skutečně krizi urovnají.
Současně s tím se blíží nové cunami, které hrozí zaplavit reálnou ekonomiku.
Jistě, všichni si stěžují na spekulativní bublinu ve Spojených státech, a činí tak právem.
Z neúměrné spotřeby tažené dluhy v Americe však měli po celá desetiletí prospěch všichni – od Číny až po Německo.
Stroje do Číny i kamkoliv jinam na světě; porsche, mercedesy a BMW do USA – tak zněla v tomto období vítězná formule Německa.
Dramatický pokles reálné ekonomiky navazující na zborcení finančního domečku z karet tak bude mít vážné důsledky pro Německo i EU.
Poruchu amerického motoru růstu nemohou přinejmenším krátkodobě nahradit ani Asie, ani stimulace domácí ekonomické aktivity v Číně.
To znamená, že se světová ekonomika blíží k vleklé a hluboké recesi.
Ve světle této fundamentální krize nelze vyloučit ani globální depresi.
EU zatím díky euru, ECB, Gordonu Brownovi a Sarkozymu funguje ve světové finanční krizi dobře.
Spojitost mezi globálními finančními krizemi a krizemi ekonomickými však postaví Evropu před těžké úkoly – ale dá jí i velkou příležitost.
Jednoduše řečeno jsou evropské národní státy příliš malé, než aby mohly samy řešit krizi takových rozměrů.
Pouze EU dokáže chránit zájmy všech Evropanů – včetně těch mimo eurozónu, a dokonce i těch mimo EU.
Na druhé straně Evropané sice vytvořili silné instituce v podobě eura a ECB, ale stále postrádají adekvátní politickou nadstavbu, která by čelila nadcházející ekonomické krizi.
Francie už řadu let volá po evropské ekonomické vládě pro eurozónu, kterou Německo až dosud odmítalo, a to z dobrých důvodů: francouzská iniciativa nebyla ničím jiným než skrytým útokem proti stropu fiskálního deficitu pro členy EU ve výši 3% HDP, a co je ještě horší, také útokem proti nezávislosti ECB.
Nedávné špatně koncipované návrhy francouzského prezidenta ohledně státního vlastnictví pak situaci v Berlíně ještě zhoršily.
Vzhledem ke globální hospodářské a finanční krizi však dnes otázka zní, zda by Německo nemělo upustit od svého odporu vůči evropské ekonomické vládě a místo toho se postavit do čela snahy o její vytvoření.
Bude-li koneckonců krize na finančních trzích pokračovat a připojí se k ní také dramatický pokles v reálné ekonomice, mohla by se EU rychle ocitnout v ohrožení, nedokáže-li politicky reagovat.
Vyvstává tedy naléhavá potřeba makroekonomické a fiskální koordinace na úrovni EU.
Platí to tím spíše, že Evropská komise se v současné době jeví jako téměř naprosté selhání.
Neschopný předseda komise si jako odměnu za bezzubost nechal obnovit funkční období na dalších pět let.
Také toto je bohužel Evropa.
Německá kancléřka a její ministr financí se teď musí rychle poučit ze svých chyb z uplynulých týdnů.
Čekání, až je události v Evropě sešikují do jedné řady, se ukázalo jako špatná strategie.
Bylo by mnohem lepší, kdyby německá vláda chytila býka za rohy a definovala principy evropské ekonomické vlády tak, aby byly zachovány jak proticyklická dluhová politika v rámci Maastrichtu, tak i nezávislost ECB.
To neznamená rozdělovat Evropu, nýbrž vytvořit aktivní a neelitářskou avantgardu.
Evropa potřebuje ekonomickou vládu pro hlubokou a dlouhou krizi, která nás čeká.
Německo jako největší a nejvýznamnější země v Evropě by se rozhodně mělo postavit do čela tohoto úsilí.
Evropa blokuje Rusko
Náprava politických a strategických vztahů mezi Ruskem a Západem pokračuje plným tempem.
Vztahy s NATO den ode dne sílí a tato nová orientace Ruska je nevratná.
Avšak navzdory ceně, kterou prezident Putin platí doma za svou prozápadní politiku - jež zde není ani zdaleka tak populární jako na Západě -, dostalo se Rusku jen skrovné ekonomické odměny, což zvlášť platí o Evropské unii.
Opravdu, Evropa nijak nechvátá, aby Rusku usnadnila vstup na své trhy.
Předseda Evropské komise Romano Prodi loni v květnu na summitu Rusko-EU potvrdil statut Ruska coby "tržní ekonomiky".
Tento tah měl usnadnit přístup Ruska na evropské trhy.
Dnes je však jen málo pravděpodobné, že jednotlivé členské země EU toto ustanovení do 18. září schválí.
Bez toho totiž tento statut nebude platit.
Místo aby Evropská unie otevřela své dveře, jako by hledala různé nepřímé cesty, jak uzavírat své trhy před ruským zbožím.
Od května připravuje komise EU pro obchodní politiku nová přísná pravidla pro ruský export do unie.
Nové regulace mohou příslib, jímž se Rusku dostalo "statutu tržní ekonomie", zvrátit v pouhou formalitu, která nerozšíří přístup ruské ekonomiky na trhy EU ani o píď.
Součástí taktiky EU ke zpomalení ruského obchodu jsou četná antidumpingová šetření v ruských společnostech.
Tato zkoumání, jejichž smyslem je blokovat export firem, které má EU na mušce, stojí ruské podniky 1,3 miliardy amerických dolarů ročně v ušlém vývozu - což je obrovská ztráta, která škodí nejen ekonomice, ale celému Rusku.
Obchodní regulátoři EU tvrdí, že mají právo - a povinnost - provádět antidumpingová šetření, je-li podezření, že stát například reguluje ceny distributorů energie způsobem, který dotuje domácí podniky.
Pokud shledají "vinu" Ruska v tom, že dotuje svůj průmysl levnou energií, mohou ruské zboží označit za "dumpingové" a uvalit na ně obchodní restrikce.
To je ale bezostyšně pokrytecký postoj, uvážíme-li energetickou regulační politiku uvnitř EU - konkrétně například ve Francii.
Aby Rusko dokázalo, že nevyužívá regulovanou cenu energií ke skrytému dotování svého průmyslu, bude muset začít využívat mezinárodní účetní standardy.
Tak si to aspoň přeje EU.
Ruské účetní standardy - není divu - totiž zatím na mezinárodní standard nedosáhly.
Zavedení takových standardů v Rusku je stále nad možnosti většiny podniků; to je snad ale evidentní, podíváme-li se na to, jaký vliv mají praktiky nových moderních podniků na zemi jako celek.
Pravda, EU nepřišla se svými požadavky jen proto, aby s nimi frustrovala Rusko.
Platí pro všechny tržní ekonomiky, které obchodují s Ruskem.
Jenže pravidla a vyšetřovací postupy EU jsou přímo namířena proti ruským podnikům.
Přihlédneme-li navíc ke korupčním a účetním aférám v celé řadě západních firem, které dnes vycházejí najevo, měla by EU mít více pochopení.
Vždyť ke skandálům v Enronu a Worldcomu došlo v zemích s dlouhou historií tržní ekonomiky.
Rusko se svoje podniky snaží levné energii odvykat, ale je pravda, že podnikům a lidem, kteří si na dotovanou energii zvykli za socialismu, ji stále prodává za levnou cenu.
Je pravda i to, že se Rusku dosud nepodařilo zavést ve své ekonomice mezinárodní účetní standardy.
Na druhé straně ale Rusko opakovaně o těchto problémech hovořilo s úředníky EU a upozorňovalo na probíhající reformy.
Změny se nestávají přes noc.
Ale i poté, co budou všechny reformy uzákoněny, budou ceny energií v Rusku pořád levnější než jinde v Evropě.
V tom je jeho přirozená výhoda producenta energie.
EU jako by chtěla Rusko potrestat za jeho přírodní bohatství.
Máme bohaté zásoby zemního plynu a uhlí.
Disponujeme rozsáhlými zdroji na Sibiři.
Máme vodní elektrárny.
Vyrábíme levou elektrickou energii.
Nutit Rusko k tomu, aby zvýšilo ceny energie na úroveň EU, je stejně směšné jako nutit Čínu, aby svým lidem prodávala rýži za světové ceny.
Vznikající protiruská obchodní politika EU není antidumpingová politika.
Je to nepokrytý protekcionismus.
Evropské společnosti snad nejsou tak slabé.
Čeho přesně se tolik obávají?
Rusko přece nemá zdaleka tolik síly, aby dokázalo potopit jakoukoli část evropského trhu.
Politikové v jednotlivých členských zemích EU, kteří tak často dávají veřejně najevo své potěšení z toho, že se Rusko čím dál víc přibližuje k Evropě, musí zastavit snahu těch lidí v Evropské komisi, jejichž cílem je sabotovat obchodní vztahy mezi EU a Ruskem.
Zároveň ale i Rusko musí zmobilizovat své diplomaty ve všech hlavních městech EU k tomu, aby veřejně i v soukromí bojovali za větší přístup své vlasti na trhy EU.
Dále je třeba přesvědčit ty Evropany, kteří chtějí rozvíjet vztahy s Ruskem, a ty podnikatele - evropské i ruské -, kteří mají zájem na vyšším objemu obchodování, aby lobbovali ve prospěch otevřenějšího obchodování mezi EU a Ruskem.
Je třeba na to jít rychle, moc času totiž nezbývá: jen do 18. září.
Jinak si Rusové budou myslet, že statut "tržní ekonomie", který jim EU udělila, není ničím víc než dalším nesplněným slibem ze strany Západu.
Evropa vede v produktivitě
Revize amerického ekonomického zázraku je na spadnutí.
Nejenže praskla americká bublina, ale teď se navíc zdá, že k valné části amerického hospodářského zázraku vůbec nedošlo.
Jde-li o výkon, je králem Evropa, ne Amerika.
Studie zdrojů ekonomického růstu, kterou provedla OECD, přinesla celou řadu zajímavých údajů a spolu s nimi nový pohled na to, komu se daří a komu ne.
Jedním z takových nových závěrů je právě to, že americký ekonomický zázrak není tak skvoucí, jak se původně myslelo.
V níže uvedené tabulce je zachycena zásadní skutečnost: USA sice v 90. letech zažívaly vysoký růst, mnohem vyšší než nejvýznamnější evropské ekonomiky, pokud však jde o produktivitu - Spojené státy coby zázrak produktivity - byly dosavadní názory mylné.
To jasně vyplývá z běžného výkonu za jednoho pracovníka.
Věc se má ovšem mnohem hůř, uvědomíme-li si, že v Evropě odpracuje standardní zaměstnaný mnohem méně hodin než v Americe.
Když se podíváme na hodinový výkon, celá situace se obrátí.
Najednou je v čele Německo, země považovaná za stagnující, ne-li hůř.
Němci moc nepracují, ale pokud ano, nemá jejich produktivita konkurenci.
S časem se jejich skóre ještě zlepšuje.
Z těchto čísel by se mohlo zdát, že Evropa přišla na dobrý trik: málo pracovat a mít se dobře.
V Evropě byl ostatně lepší nejen růst produktivity, ale i úrovně produktivity.
Západní Německo či Francie vyprodukovaly v absolutních číslech mnohem vyšší hodinový výkon v dolarech než Spojené státy.
A Itálie také.
Naproti tomu Japonsko bylo díky své neúčinné sféře služeb mnohem níž než USA a Evropa.
Podobně na tom byla i Británie.
Jak si tato čísla vysvětlit?
Například takto: velkým evropským problémem je její trh práce.
Je přeregulovaný a nepružný a navíc drahý i přes to, že euro je momentálně poměrně slabé.
Nepřekvapí tedy, že evropské firmy před pracovní silou prchají a podnikají kapitálově náročným způsobem.
Je-li vysoká koncentrace kapitálu na jednoho pracovníka, přičemž ostatní faktory jsou v rovnováze, je pracovní síla vysoce produktivní - to je evropský model.
Navíc firmy s vysokým podílem práce (tj. s nízkou produktivitou) budou některé své úkoly outsourcingovat anebo dokonce celý svůj provoz přenesou do zahraničí.
To je částečně proto, že v Evropě je restrukturalizace těžká, výsledkem čehož může být, že kompletně celá firma opustí Evropu.
Procesem eliminace pak zde zůstanou jen ty firmy, které vykazují přírůstek produktivity.
Má tento na první pohled chytrý model nějaký háček?
Má: Evropa má vysokou nezaměstnanost, protože firmy ze zdráhají zaměstnávat nové pracovníky.
Naproti tomu ve Spojených státech se růstu za normálního stavu dosahuje menší akumulací kapitálu na jednoho pracovníka a menší hodinovou produktivitou na jednoho zaměstnance, ale zato citelně vyšší tvorbou pracovních míst.
Americký růst v devadesátých letech má vlastně na svědomí přesun nezaměstnaných a osob pobírajících sociální dávky do stavu zaměstnanosti.
Americký růst je tedy závislý na tvorbě pracovních míst.
Evropský růst, je-li vysoký, sotva udrží nezaměstnanost na stabilní úrovni.
Dva různé modely, z nichž oba mají svou nevýhodu.
Bylo by určitě prospěšné, kdyby Evropa něco vytěžila z masivní tvorby nových pracovních příležitostí a kdyby Spojené státy, ten mamutí stroj na práci, posílil svou produktivitu.
Je nějaká šance, že k jednomu nebo k druhému dojde?
Evropa nemá moc velkou šanci, že se z pasti nezaměstnanosti dostane v příštím roce, jenž bude poznamenán recesí, či kdy jindy v dohledné době.
Pokud by tyto vyhlídky chtěla změnit, musela by podnítit svou ekonomiku mnoha investicemi, levnými penězi, daňovými škrty pro všechny a možná také výdaji do veřejných prací.
V době utahujících se opasků však nic z toho není příliš pravděpodobné.
Evropa se bude nicméně moci i nadále chlubit dobrou produktivitou - překvapivě dobrou, vzpomeneme-li si, že ještě nedávno by Evropu nikdo nezařadil do zóny ,,nové ekonomiky``.
V USA začíná recese a tím pádem roste nezaměstnanost.
Očekávané mírné oživení asi nebude tak silné, aby dohnalo produktivitu.
Z toho plyne, že v dalším roce na tom budou Amerika i Evropa podobně.
Pokud jde o produktivitu, možná přijdou lepší zprávy.
Toto je vůbec poprvé, co USA vykazují produktivitu v době recese (během níž se produktivita běžně dostane do záporných čísel).
Pokud tento stav vydrží a pokud přispěje k zotavení, jak věří guvernér americké centrální banky Alan Greenspan, budou Spojené státy brzy řešit evropské dilema.
V produktivitě na tom bude Amerika dobře, možná i lépe než Evropa, ale nebude se jí dařit srazit nezaměstnanost.
Bohužel není vůbec jasné, který stav věcí je lepší.
Evropa pracuje déle
Francouzské rozhodnutí, které v této zemi fakticky ruší pětatřicetihodinový pracovní týden tím, že umožňuje zaměstnavatelům prodloužit pracovní dobu – a zvýšit plat –, znamená obrat v několik desetiletí trvajícím trendu.
V osmdesátých a devadesátých letech většina evropských zemí pracovní dobu zkracovala: Německo přešlo z více než 40 na 38 hodin týdně, Velká Británie ze 40 na 37, Dánsko z 39 na 37 a Francie ze 40 na 35.
Jelikož se však dnes Evropané potýkají s vysokou nezaměstnaností a stagnující životní úrovní, možná budou muset pracovat déle, aby se vyrovnali s globalizací.
Francouzské kroky následují po změnách v Německu, kde se některé nedávné mzdové dohody odrazily v delší pracovní době.
Rozdíl mezi oběma zeměmi spočívá v tom, že v Německu byla pracovní doba prodloužena bez kompenzace v podobě zvýšení mezd.
Předskokanem se stal Siemens, který pracovní dobu prodloužil z 35 na 40 hodin týdně.
Bavorská vláda pak prodloužila pracovní týden z 38,5 hodiny na 40 hodin u starších zaměstnanců a na 42 hodin u zaměstnanců mladších.
Když poté firma Daimler-Chrysler rozšířila ve svém výzkumném a vývojovém centru pracovní dobu z 35 na 40 hodin, stavidla se protrhla a kolektivní vyjednávání se tomuto trendu přizpůsobila.
Německo reagovalo zejména na levnou konkurenci z někdejších komunistických zemí.
V současné době činí průměrná mzda v deseti státech, které v květnu 2004 vstoupily do EU, přibližně jednu sedminu západoněmecké mzdové úrovně; čínské mzdy pak pouhou pětadvacetinu.
Tyto rozdíly jsou tak obrovské, že někteří lidé pokládají snahu o konkurenceschopnost za marnou.
Protože je však produktivita práce v Německu mnohem vyšší, faktické snížení hodinových mzdových nákladů prostřednictvím nekompenzovaného prodloužení pracovní doby podle všeho stojí za pokus.
Mohl by to být příklad pro další evropské země.
Dalším krokem pro Francii by tak mohlo být neplacené prodlužování pracovní doby.
Odpor odborů vůči prodlužování pracovní doby je založen na „teorii masy práce“.
Podle tohoto názoru nepřináší podobný přístup žádné ekonomické výhody, poněvadž celkové množství práce v ekonomice je neměnné.
V důsledku toho desetiprocentní prodloužení pracovní doby pouze sníží zaměstnanost o 10 procent.
I přes zdánlivou věrohodnost je tento názor nesprávný.
Pracovat déle za stejnou mzdu je užitečná cesta, jak učinit Evropu konkurenceschopnější, a v porovnání se snižováním mezd klade mnohem nižší zátěž na dělníky a zaměstnance.
Delší pracovní doba zvýší hospodářský růst, protože pokud lidé pracují déle, pracuje déle i kapitál.
S výjimkou nepřetržitých provozů, kde se ve směnách pracuje 24 hodin denně, zvyšuje prodloužení pracovní doby zaměstnanců také denní využití kapitálu.
Desetiprocentní prodloužení pracovní doby má tudíž stejný efekt, jako by se o 10% zvětšil kmenový výrobní kapitál ekonomiky.
Nastává skokové zvýšení bohatství a okamžitý výrobní boom.
Teorie masy práce předpokládá, že pracovat déle a zaměstnávat více lidí je totéž.
Jedná se však o velmi odlišné věci.
Delší pracovní dobu lze zavést téměř okamžitě, zatímco zaměstnat větší počet lidí je časově náročné a nákladné, neboť to obvykle vyžaduje nové fyzické investice.
Prodloužená pracovní doba je proto ideálním způsobem, jak dosáhnout růstu a konkurenceschopnosti.
Rozšíření denní pracovní doby se ve střednědobém výhledu odrazí také ve vyšší zaměstnanosti, protože se zvýší produktivita práce, zatímco mzdové náklady zůstanou konstantní.
Někteří zaměstnanci, jejichž produktivita byla příliš nízká, než aby pokryla jejich náklady, nyní najdou práci, poněvadž se firmám vyplatí zvýšit produkci nad úroveň vyplývající ze samotné prodloužené pracovní doby tím, že budou investovat více kapitálu a přijímat více zaměstnanců.
Někteří lidé se obávají, že prodloužení pracovního dne nevytvoří více pracovních míst, protože výsledný růst odpracovaných hodin sníží poměr kapitálu a práce.
Tím by se mezní produktivita odpracovaných hodin snížila natolik, že by to vykompenzovalo pozitivní dopady zvýšeného počtu hodin na zaměstnance.
I zde však platí, že by déle pracoval rovněž kapitál.
Díky „efektu využití kapitálu“ by poměr kapitálu a práce ve skutečnosti neklesl, takže by to nemělo žádný významný vliv na mezní produktivitu odpracovaných hodin.
Teoretický dopad na zaměstnanost je jednoznačně pozitivní, poněvadž mezní zaměstnanci budou pracovat déle, a tudíž budou produktivnější.
Bude existovat dostatečná poptávka, která by absorbovala dodatečnou produkci plynoucí z prodlouženého pracovního dne?
Zastánci teorie masy práce tvrdí, že nikoliv.
Když se však bude vyrábět více, zatímco výše mzdy na zaměstnance zůstane konstantní, zvednou se zisky o přesně stejnou částku jako hodnota produkce.
To v principu znamená, že pro tuto zvýšenou produkci bude k dispozici kupní síla.
Podnikatel může koupit nový kožich manželce nebo novou výrobní halu zaměstnancům.
Pracují-li všechny firmy déle, většina jich zaznamená vyšší poptávku a míra zvýšení poptávky se bude u průměrné firmy rovnat míře zvýšení její nabídky.
Faktem je, že část zvýšené poptávky bude směřovat do zahraničí, ale totéž platí i o části zvýšené nabídky.
Jakýkoliv přetrvávající problém s exportní poptávkou by pak vyřešila drobná devalvace.
Ta může být explicitní, anebo implicitní kvůli poklesu cen, který by umožnilo snížení jednotkových výrobních nákladů plynoucí z rozšířené pracovní doby při konstantní mzdě.
Argument, že delší práce ničí pracovní místa a že potřebujeme technologický pokrok, abychom se stali konkurenceschopnějšími a udrželi zaměstnanost, v sobě nese základní rozpor, protože delší práce je téměř totéž jako technologický pokrok, který činí kapitál a pracovní sílu produktivnější.
Buďto je správný jeden, anebo druhý názor, avšak nemohou platit oba současně.
Ve skutečnosti je správná pouze druhá interpretace.
Obava, že prodloužení pracovního dne poškodí zaměstnanost, je nepodložená.
Jde o osvědčenou a správnou cestu k růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti.
Jak vyřešit evropskou bankovní krizi v Itálii
LONDÝN – Evropský bankovní sektor je ochromený a značně rozdrobený.
Ačkoliv jsou jeho problémy pro některé země a finanční instituce akutnější, funguje na úrovni ziskovosti, která je v průměru nižší než jeho kapitálové náklady, a udržuje si natolik velké portfolio nesplácených úvěrů a špatně ocenitelných aktiv, že to podkopává jeho kapitalizaci v budoucích letech.
Itálie je ukázkovým příkladem.
Nejenže její nefunkční bankovní sektor podkopává hospodářské zotavení a brzdí investice, ale jeho potíže jsou vrcholkem ledovce problémů sužujících celou eurozónu.
Na jaře 2012 už bylo zřejmé, že evropská bankovní soustava je kritickým slabým místem v architektuře eura.
Společný bankovní dohled, centralizovaný rámec řešení a mutualizované schéma ručení za vklady se pokládaly za nezbytné pilíře eurozóny.
Panoval názor, že tato opatření krátkodobě napomohou k urychlení nápravy bank a že ukončí finanční fragmentaci, nastaví rovné podmínky pro všechny, sníží riziko budoucích bankovních krizí a v konečném důsledku omezí a rozprostřou náklady na krachy bank.
Cesta do pekel je však dlážděna dobrými úmysly.
Evropská bankovní unie je v současném stavu nejen neúplná, ale chyby v koncepci z ní učinily zdroj nečinnosti a nestability, který je potenciálně horší než neduhy, jež měla léčit.
Například schéma ručení za vklady nevykazuje žádné známky pokroku a debaty o jediném fondu pro řešení krizí a o absenci veřejné „zarážky“, která by řešila rozsáhlou bankovní tíseň, nikam nevedou.
A pravidla pro bail-in byla zavedena ještě předtím, než banky stačily emitovat dostatek úvěrů, na které by se dal bail-in uplatnit.
Tyto vršící se problémy by se mohly a měly řešit průběžně.
Existují však mnohem znepokojivější obtíže s koncepčním základem bankovní unie samotné, zejména s jejím rámcem řešení problémů.
Od roku 2007 poskytly státy EU přes 675 miliard eur formou kapitálu a splatných úvěrů a 1,3 bilionu eur formou garancí finančním institucím v potížích, takže touha omezit sanace je pochopitelná.
Obavy jsou tím legitimnější, že sanace mnohdy v zájmu zachování stávajících bankovních zájmů a postupů brzdí restrukturalizaci, řešení problémů a konsolidaci, čímž se oddaluje nezbytná oprava účetních bilancí a z evropské bankovní soustavy se stává zombie.
Jistě, mezinárodní zkušenosti ukazují, že k minimalizaci nákladů a k uspíšení konsolidace jsou někdy zapotřebí veřejné prostředky.
Logika izolované intervence však ignoruje vzájemnou provázanost systému, kdy tíseň na straně jedné velké instituce často vytváří druhotné efekty, které přiživují destabilizující pochody na úrovni celého systému.
Proto byly úspěšné intervence ve Španělsku a Irsku rozsáhlé a vyžadovaly velké množství národních a evropských zdrojů, díky čemuž došlo k založení „špatné banky“ a k zajištění následné celosystémové „triáže“ aktiv, rekapitalizace a konsolidace.
Ačkoliv úspěch těchto programů lze vysvětlit jejich rozsáhlou povahou, směrnice pro bankovní zotavení a řešení krizí ani Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB) nejsou koncipované tak, aby takto systémové reakce realizovaly.
SRB dokonce nemá exekutivní pravomoc zavádět svá rozhodnutí do praxe – to provádějí národní instituce.
Zároveň postrádá schopnost zajišťovat, aby řešení bankovních krizí doprovázely také nezbytné preventivní kroky ve zbytku bankovní soustavy.
Evropský rámec řešení bankovních krizí stručně řečeno zabavil národním institucím nástroje potřebné k intervenci (což bylo správné), aniž je opětovně vytvořil na evropské úrovni.
V důsledku toho nemají národní vlády ani evropské instituce pravomoc jednat.
Italské instituce tak mají omezenou škálu možností.
Jednostranná bianko sanace by zatížila bankovní unii, dostala pod tlak veřejné finance a ponechala v italské bankovní soustavě strukturální slabiny.
Italové by také mohli pokračovat v současné „salámové metodě“, která v podstatě vyčleňuje malé objemy veřejných zdrojů a nutí silnější banky, aby podporovaly slabší.
U velkých institucí však tato strategie nemůže fungovat.
Třetí variantou by bylo řešit nedostatky Evropské bankovní unie vytvořením rozsáhlého plánu restrukturalizace, rekapitalizace a konsolidace italské bankovní soustavy, čímž by se po několika desítkách let skoncovalo s nekvalitním řízením a špatnou dohledovou praxí.
Tento přístup by vyžadoval za prvé podstatné zvýšení velikosti fondu Atlante – který byl založen za účelem rekapitalizace některých slabších italských bank –, aby mohl provádět „triáž aktiv“ a hrát standardní roli „špatné banky“ pro celý bankovní sektor.
Potřeba dalších italských veřejných zdrojů by byla přijatelná v případě, že by při řízení Atlante hrál určitou roli antimonopolní úřad Evropské komise.
Jakmile by se banky osvobodily od nesplácených úvěrů, musely by za druhé realizovat preventivní rekapitalizace včetně bail-inu podřízených držitelů dluhopisů a okamžité kompenzace drobných investorů.
Všechny banky by pak měly obdržet přísný harmonogram soukromého navyšování kapitálu v souladu s pokyny jediného supervizora na úrovně, které vytvoří dostatečný polštář zajišťující jejich životaschopnost; banky, které tento plán nesplní, by se měly restrukturalizovat.
A na závěr to nejdůležitější: měly by se provést hluboké reformy umožňující skutečný posun obchodních modelů bank tak, aby se obnovila jejich ziskovost.
Tyto reformy by měly zahrnovat jednorázové plány řešení nadbytečnosti bankovních zaměstnanců (aby se usnadnila konsolidace), přepracování zákona o solventnosti a soudních procedur (aby se vyřešily prodlevy při změnách vlastnictví) a hluboké změny podnikového řízení, zejména v systému družstevního bankovnictví.
Evropské instituce nedokážou takový plán koncipovat kvůli rozdrobeným a neúplným kompetencím bankovní unie.
Je tedy na Itálii, aby porušila začarovaný kruh nečinnosti a podnikla smělé kroky, které jsou potřebné k nápravě italských bank (a k odvrácení reálné krize), čímž by zároveň poskytla šablonu pro odstranění nedostatků v evropském rámci řešení krizí.
Itálie musí ukázat, že je možné být hasičem a zároveň budovatelem.
Iluzorní nezávislost ECB
ATÉNY – Závazek k nezávislosti centrálních bank představuje životně důležitou součást kréda, jehož dodržování se od „seriózních“ politiků očekává (privatizace, „flexibilita“ trhu práce a tak dále).
Na čem však mají být centrální banky nezávislé?
Odpověď se zdá zřejmá: na vládách.
V tomto smyslu je Evropská centrální banka učebnicovým příkladem nezávislé centrální banky: nestojí za ní žádný konkrétní kabinet a má výslovně zakázáno hájit zájmy kterékoliv z národních vlád, jejichž centrální bankou je.
Přesto je ECB nejméně nezávislou centrální bankou v rozvinutém světě.
Klíčový zádrhel představuje klauzule o vyloučení sanací – tedy zákaz pomáhat vládě nesolventního členského státu.
Protože jsou nezbytným zdrojem financování pro členské vlády komerční banky, je ECB nucena odmítat likviditu bankám se sídlem v nesolventních členských zemích.
ECB je tudíž založena na pravidlech, která jí brání fungovat jako věřitel poslední instance.
Achillovou patou tohoto uspořádání je absence insolvenčních procedur pro členy eurozóny.
Když se například Řecko stalo v roce 2010 insolventním, německá a francouzská vláda upřely jeho vládě právo vyhlásit „default“, tedy neschopnost splatit své závazky u německých a francouzských bank.
První řecká „sanace“ posloužila k tomu, aby francouzské a německé banky zůstaly nepošramocené.
Insolvence Řecka se tím však prohloubila.
Právě v tom okamžiku se nedostatek nezávislosti ECB projevil v plné nahotě.
Aby si řecká vláda zachovala zdání solventnosti, spoléhá se od roku 2010 na sérii půjček, které nikdy nedokáže splatit.
Skutečně nezávislá ECB dodržující vlastní pravidla by byla odmítla přijmout jako zástavu všechny dluhové závazky garantované řeckým státem – vládní dluhopisy, pokladniční poukázky a dlužní úpisy v hodnotě přes 50 miliard eur, které emitovaly řecké banky, aby se udržely nad vodou.
Takové odmítnutí by samozřejmě vedlo k uzavření řeckých bank a okamžitému odchodu Řecka z eurozóny, poněvadž vláda by byla nucena emitovat vlastní likviditu.
Jedinou alternativou by byla smysluplná restrukturalizace dluhu s cílem ukončit řeckou nesolventnost.
Evropský politický establishment bohužel nebyl ochoten žádnou z těchto variant přijmout a rozhodl se prodlužovat nesolventnost Řecka – a předstírat, že se ji podařilo vyřešit novými úvěrovými tranšemi.
Pokračující trpný souhlas ECB s hrou na „prodlužování a předstírání“, kterou požadují řečtí věřitelé, zničil její právo označovat se za nezávislou.
V zájmu udržení chodu řeckých bank a akceptace jejich zástav garantovaných vládou musí ECB udělovat řeckému dluhu výjimku z pravidla o zákazu pomoci při insolvenci.
A Německo, které chce udržet na řeckém krku pevně utaženou smyčku, trvá na tom, aby byla tato výjimka podmíněná jeho souhlasem – neboli řečeno jazykem eurobyrokratů aby euroskupina tvořená ministry financí států eurozóny potvrdila, že „fiskální konsolidace a reformní program Řecka zdárně pokračují“.
V podstatě jsou to tedy politici, kdo ECB říká, kdy má přerušit poskytování likvidity celé bankovní soustavě.
ECB se sice může prohlašovat za nezávislou na nesolventních vládách z okraje eurozóny, ale jinak je zcela v područí vlád věřitelských evropských zemí.
Chceme-li toto dilema ECB nějak ilustrovat, není od věci vrátit se k chování věřitelů k řecké vládě zvolené v lednu 2015.
V prosinci 2014 už bylo zřejmé, že předchozí vláda mele z posledního a že na cestě k moci je levicová strana Syriza.
Guvernér řecké centrální banky, která je prodlouženou rukou ECB, „předpověděl“, že trhy čelí tlaku na likviditu, čímž naznačil, že po vítězství Syrizy se bankovní soustava stane nejistou – takové prohlášení by se dalo označit za nejapné, kdyby jeho cílem nebylo vyvolání útoku na banky.
Než jsem se stal tehdy v únoru po volebním vítězství Syrizy ministrem financí, bankovní run už byl v plném proudu a akcie zažívaly volný pád.
Důvodem bylo samozřejmě všeobecné povědomí, že Německo, jež se vehementně stavělo proti naší vládě, se chystá odvolat svůj souhlas, který ECB vyžadovala, aby mohla zachovat výjimky umožňující akceptaci řeckých zástav.
Abych stabilizoval situaci, odletěl jsem do Londýna vyslat finančníkům vzkaz o naší umírněnosti a rozumné politice týkající se reforem i restrukturalizace dluhu.
Následující ráno akciová burza posílila o 13%, cena bankovních akcií stoupla o více než 20% a útok na banky ustal.
Toho dne ECB pod tlakem Německa zrušila důležitou část své výjimky, čímž přerušila přímý přístup řeckých bank k ECB a přesměrovala je na dražší finance od řecké centrální banky (takzvanou krizovou pomoc s likviditou).
Není divu, že se ceny akcií propadly a run na banky se vrátil s plnou silou: během následujících několika měsíců odtekly ze systému vklady ve výši 45 miliard eur.
Německo a další věřitelé mezitím začali tlačit na Řecko, aby přistoupilo na nová úsporná opatření, což měla být cena za obrat v „rozhodnutí ECB“.
Nebyla to jediná politicky motivovaná intervence ECB.
Neméně agresivní bylo její rozhodnutí omezit výdaje řeckých bank na vládní dluhopisy tím, že jim nařídila odmítat konverze dluhu.
To snížilo schopnost mého ministerstva splácet Mezinárodnímu měnovému fondu, který trval na drastických škrtech penzí a odstranění posledních pojistek pro řecké zaměstnance.
Pět měsíců, během nichž se smyčka ECB utahovala, jsme odolávali požadavkům Německa a MMF na další úsporná opatření.
Úplné zastavení veškeré likvidity řeckým bankám v červnu 2015 si nakonec vyžádalo jejich uzavření.
Následoval závěrečný tlak na rozpolcení naší vlády a premiér byl nucen kapitulovat – předtím ještě přijal poslední úvěr „prodlužovat a předstírat“ ve výši 85 miliard eur.
Téměř o rok později tlačili řečtí věřitelé na ještě přísnější úsporná opatření výměnou za další úvěrové tranše.
V tu chvíli guvernér řecké centrální banky (který v prosinci 2014 vyvolal první útok na banky) veřejně prohlásil, že postoj naší vlády do června 2015 způsobil ztrátu vkladů v hodnotě 45 miliard eur, následné uzavření bank a nutnost nových úvěrů „prodlužovat a předstírat“.
Pachatel obvinil oběť a ECB otevřeně přijala roli vymahače pracujícího pro své politické pány: věřitele.
Současné uspořádání eurozóny znemožňuje nezávislost ECB.
Ba co hůř, předstírání nezávislosti slouží jako fíkový list zakrývající intervence, které jsou nejen politicky motivované, ale i zcela neslučitelné s principy liberální demokracie.
Evropské překážky dlouhodobých investic
AMSTERDAM – Jedním z největších problémů, jimž evropská ekonomika čelí, je nedostatek likvidity na jejích kapitálových trzích.
Od globální finanční krize v roce 2008 vstoupilo v platnost obrovské množství nových pravidel.
V zájmu usnadnění přístupu dlouhodobým investicím, které Evropa zoufale potřebuje, by bylo moudré přehodnotit obecnější regulační prostředí, které se v posledních šesti letech vytvořilo.
V době, kdy se banky zdráhají poskytovat nové půjčky, jsou instituce typu penzijních fondů vhodným nástrojem, jak uspokojit zoufalou poptávku po kapitálu.
Úspory zaměstnanců, kteří mnohdy odejdou do důchodu až za několik desítek let, jsou pro dlouhodobé investice obzvláště vhodné.
Problémem je, že pravidla a regulace určené k zajištění stability finančních trhů v mnoha případech brání penzijním fondům a dalším institucím v hladké a efektivní alokaci úspor.
Důležitost vhodných regulací nelze podceňovat.
Jsou-li správně koncipovány a aplikovány, pak zajišťují finanční stabilitu, udržují (a v nezbytných případech obnovují) důvěru v trhy a usnadňují dlouhodobé investice, čímž pomáhají občanům naplňovat jejich budoucí finanční potřeby.
Nejsou-li však regulace dobře šité na míru různým typům účastníků trhu a skutečnému fungování trhů, pak mohou dusit příležitosti, z nichž by jinak měli prospěch investoři i ekonomika samotná.
Nové požadavky na skládání záloh u derivátů, zavedené s cílem snížit systémové riziko, jsou příkladem takového dušení.
Možná má smysl aplikovat je na banky či hedgeové fondy, avšak penzijní fondy jsou vysoce důvěryhodné instituce, které představují malé či nulové systémové riziko pro finanční trhy.
Snaha nutit tyto fondy, aby odkládaly stranou aktiva pro účely zajištění, pouze odčerpává kapitál, který by se dal využít k dlouhodobým investicím.
Takové investice zahrnují řadu různých produktů, tržních hráčů a jurisdikcí, a efekt regulací může být v důsledku toho obtížně viditelný, natožpak vyčíslitelný.
Dopad pravidel například může být přímý či nepřímý.
Pravidla, která se konkrétně vztahují na dlouhodobé investiční produkty či strategie, lze klasifikovat tak, že mají přímý dopad.
Pravidla vztahující se na investory či jejich protějšky, konkurenceschopné produkty nebo doplňkové části trhu lze označit jako pravidla s nepřímým dopadem.
Dobře vytvořený regulační rámec minimalizuje nepříznivé důsledky dlouhodobých investic a maximalizuje pozitivní dopady.
Neustále se zavádějí nové regulace.
Je důležité pečlivě analyzovat, zda jsou tyto nové regulace skutečně zapotřebí, a pokud ano, pak je nutné předvídat a zaplňovat regulační mezery pravidly, která zajistí hladký tok úspor do nových i stávajících projektů.
Například standardizace regulací týkajících se krytých dluhopisů, zelených dluhopisů a přeshraničních investic prostřednictvím realitních trustů by mohla podnítit více dlouhodobých investic.
Pozitivní, byť méně přímý efekt, by mohl mít také obecný regulační tlak, který by zvýšil dostupnost projektů vhodných k dlouhodobým investicím a harmonizoval místní insolvenční režimy.
Mezi význačné příklady regulací s přímým negativním dopadem naopak patří současná pravidla o sekuritizaci a navrhovaná pravidla o kapitálových poplatcích na základě aktiv.
Nepřímé negativní účinky takových regulací na dlouhodobé investice se z logiky věci rozpoznávají obtížněji, avšak mohou být stejně škodlivé jako přímé účinky – zejména pokud ponechávají investorům k dispozici méně zdrojů pro dlouhodobé investice.
Požadavky na skládání záloh u transakcí s deriváty mají právě takový efekt, stejně jako regulace zvyšující bankovní náklady.
Tyto typy nepřímých negativních efektů nepředstavují ústřední téma politických diskusí o otázce, jak podpořit dlouhodobé investice.
Zaslouží si však pečlivou úvahu.
Je klíčové, abychom identifikovali plný rozsah i hloubku jejich dopadu na alokaci kapitálu.
Jinak hrozí, že eliminují pozitivní dopad reforem podporujících investice.
Zákonodárci a regulátoři dál utvářejí investiční prostředí, a proto je důležité nejen monitorovat a vyhodnocovat dopad každé dodatečné regulace, ale také je nutné pochopit, jak na sebe pravidla vzájemně působí – a jak na sebe budou působit s novými pravidly, která se zavádějí.
Zbytečně širokým regulacím bychom se měli vyhýbat a dávat přednost pravidlům, která jsou konkrétně šitá na míru různým účastníkům trhu.
Umožníme-li, aby dlouhodobí investoři typu penzijních fondů poskytovali evropské ekonomice tolik potřebný kapitál, můžeme potenciálně zajistit obrovský přínos budoucím penzistům, ale i širší ekonomice.
To však nebude možné, pokud a dokud se nevytvoří správné regulační prostředí.
Evropa znamená fair play
S pokračujícím trýznivým bojem Ukrajiny za demokracii se Evropané táží, zda politika principů může kdy zastínit politiku moci.
Je naivní věřit, že svět je víc než jen myšlení s nulovým součtem?
Může Evropa prosazovat v mezinárodních záležitostech fair play, nebo musí přijmout novou hru velmocenské rivality jako nevyhnutelnou a vrhnout se do bitky?
Mnozí Evropané se považují za zastánce globální hry fair play.
Náhled Evropy na její bezúhonnost však ne vždy sdílí její okolí.
Jedním příkladem je Rusko, jež je vůči záměrům EU skeptické, naposledy ohledně Ukrajiny.
To by nás nemělo překvapovat.
EU se rozrostla ze šesti na 25 členů a Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko a Turecko čekají na svou příležitost.
Rusko chce vědět, kde se Unie zastaví.
Má v plánu pohltit Ukrajinu, Bělorusko a Kavkaz?
Většina členských zemí EU tyto otázky považuje za otevřená témata, která jen stěží budou uzavřena v brzké době.
Kreml však v takové mlhavosti vidí kouřovou clonu zakrývající skutečné záměry Unie, přestože nedávný summit EU-Rusko byl příležitostí atmosféru projasnit.
V jistém smyslu mají kritici EU pravdu: Unie možná je na cestě k přetvoření světa k obrazu svému.
Když dnes EU uzavírá dohody s nečlenskými zeměmi, zařazuje do smluv rozličné přísné požadavky v oblastech, jako jsou lidská práva, nešíření jaderných zbraní, možnost návratu migrantů a terorismus.
Zemím, na něž se požadavky vztahují, se tyto podmínky mohou jevit jako jemná forma mocenské politiky, jíž se Evropa snaží vnutit světu své hodnoty.
Pro EU skutečně jsou některé záležitosti mimo diskusi, neboť tvoří pilíře evropského modelu, o nějž se snažíme se světem podělit.
Tyto záležitosti zahrnují demokracii a právní řád, respekt k lidským právům a životnímu prostředí, nešíření zbraní hromadného ničení a tažení proti terorismu.
Žádná země nemůže od Unie očekávat hospodářské ani jiné výhody, nesplňuje-li její politické standardy.
Jsou však tyto standardy skutečně vnucovanými principy?
Zdá se, že zásady fair play jsou mimo Evropu přijímány v čím dál větší míře.
Vezměme za příklad Afriku, kde se vůdčí role při řešení konfliktů na kontinentu ujímá Africká unie a je čím dál odhodlanější intervenovat, aby zastavila agresi a zajistila fair play pro africké menšiny.
Ačkoliv praktické výsledky v Africe zatím nejsou z pohledu cizince nijak ohromující, změna přístupu je nepochybná.
Aniž by se EU snažila v Africe rozehrát „velmocenskou hru“, může podpořit vlastní úsilí Afričanů a umožnit jim těžit ze zkušeností Unie.
Evropská víra ve fair play pro všechny odráží její vlastní zájem, tedy alespoň v některých ohledech, protože světová rovnováha moci se mění.
Uvažme vzestup Číny a Indie.
Investiční banka Goldman Sachs předpovídá, že Čína dolarovou velikostí svého hospodářství předežene Británii a Německo do roku 2007.
Indie předstihne Francii do roku 2020 a Německo do roku 2023.
Jak asijské ekonomiky pádí vpřed, tamní politické ambice je následují.
Asie chce převzít větší odpovědnost za dění ve světě a je v evropském zájmu, aby tak učinila, pokud bude také dodržovat pravidla fair play.
Smysl pro fair play je významný také uvnitř Unie.
Čím víc se EU rozrůstá, tím silněji je zapotřebí koordinovaných a koherentních politik a tím těžší je sjednotit všechny členy kolem společného stanoviska.
Nazvěme to „paradoxem rozšíření“.
Tři největší členské státy – Británie, Francie a Německo – mají sklon reagovat na tento paradox prosazováním užší trojstranné spolupráce.
Samozřejmě, není nic špatného, když skupiny členů v předvoji rázně postupují vpřed – nedávná diplomatická iniciativa ohledně íránského jaderného programu je toho dobrým příkladem.
Od každého členského státu lze ostatně očekávat, že se v dohledné budoucnosti bude držet svého práva prosazovat samostatnou zahraniční politiku.
Abychom však zajistili, že Evropa jako celek bude víc než jen součet jejích částí, a abychom zaručili spravedlnost pro všechny členy Unie, všechny státy EU musí jednat v rámci politiky EU, tak jako v případě Ukrajiny.
Jestliže tak činí, jejich úsilí posiluje legitimitu a autoritu jak členských států, tak Unie.
Ve světě fair play je protějškem tvorby pravidel jejich dodržování a to může být potřeba vymáhat, pomocí hospodářských sankcí a dalších nevojenských opatření.
V krajní situaci musí být EU připravena povstat i k vojenské obraně těch hodnot a zásad, o nichž je přesvědčena, že stojí za to je chránit.
Nebude-li Evropa připravena chopit se v případě potřeby zbraní, její výzvy k okolnímu světu, aby ctil fair play, vyzní jako prázdná gesta.
Má-li se však fair play rozšířit do celého světa, evropské iniciativy musí být součástí mezinárodních snah, v nichž se budou angažovat stejně smýšlející partneři, jako jsou Spojené státy a multilaterální instituce.
Rozvratná transatlantická rivalita nenabízí etický ani politický základ pro osvícený evropský přístup.
Právě naopak, fair play potřebuje americkou moc jako oporu.
Migrační příležitost Evropy
LONDÝN – V minulém roce přišlo o život při pokusu překročit Středozemní moře z Afriky do Evropy více než 4000 mužů, žen a dětí.
Tato tragická úmrtí nijak nezpomalila příliv lidí, který narůstá každým týdnem, když se pašeráci stávají čím dál více drzými a krutými.
Jen od počátku tohoto roku byly z mrazivých vod zachráněny tisíce migrantů.
Na tomto pozadí a také strachu zasetému teroristickými útoky v Paříži a Kodani se Evropská unie rozhodla vytvořit novou a rozhodujícím způsobem důležitou migrační politiku.
Když se eurokomisaři sejdou k debatě jak v tomto pokračovat, musí překonat nutkání přijmout krátkodobá a bezmyšlenkovitá řešení, a místo toho vyvinout kreativní a komplexní plán akcí jak pro domácí scénu, tak zahraničí.
Evropa naposledy čelila takovémuto zvratu v migraci v roce 2011, kdy Arabské jaro spustilo záplavu uprchlíků utíkajících před násilím a chaosem v Severní Africe.
Bohužel, příležitost pro odvážnou akci – vytvořit Středomořský Marshallův plán, který by směřoval investice do integrace imigrantů – minula, aniž by se jí kdokoliv chopil.
Místo toho udělala EU pár byrokratických úprav ve svém azylovém systému a byla pohlcena debatou o podružných otázkách, jako například o podvodech migrantů v systému sociální péče.
V roce 2014 dosáhl mimořádný fond EU pro migraci a azyl pouhých 25 milionů EUR – to je celkem ubohý pokus v kolektivní aktivitě, třebaže rozšířené o fondy z členských zemí.
Minulý podzim byla italská záchranná námořní operace Mare Nostrum, která zachránila stovky životů, nahrazena mnohem slabší iniciativou EU, která jen s obtížemi vykonává své poslání.
K problému se také přidává nerovnováha mezi závazkem a soucitem v rámci samotné EU.
Zatímco Švédsko a Německo přijali většinu azylantů ze Sýrie a dalších míst, většina dalších zemí EU přijala jen velmi málo z nich anebo žádné.
Například Velká Británie nabídla minulý rok pouhých 90 míst k přesídlení syrských uprchlíků.
(Oproti tomu Turecko, Libanon a Jordánsko utratily miliardy dolarů za domov pro téměř čtyři miliony uprchlíků.)
Řecko, Itálie a Malta utrpěly vlivem přijetí nově příchozích nejvíce, včetně všech finančních, sociálních a politických nákladů, které to obnáší.
Výsledkem je, že pokračující tragédie ve Středomoří staví otázku solidarity v rámci EU pod vážný tlak.
Pokračující nečinnost problém neodstraní a ani nepomůže evropským lídrům v dalších domácích volbách.
“Ostrý zákrok na pašeráky“, řešení přijímané mnohými v EU, bude trvat mnoho let, než se výrazněji projeví a to především díky nestabilitě mnoha vlád severní Afriky.
Mezitím by mohla postupující destabilizace Blízkého východu – velmi reálná představa - ohrozit bezpečnost desítek milionů lidí, kteří by na základě mezinárodního práva měli legitimní právo na žádost o azyl.
Je zapotřebí lepší, proaktivnější přístup.
Okamžitá a nutná reakce je sice náročná na zdroje, ale provozně životaschopná: společná a masivní mořská operace EU s explicitně určeným záchranným mandátem.
Pokud azylanti dosáhnou břehů Evropy, měla by EU převzít kolektivní finanční a administrativní odpovědnost za práci s jejich přijetím a to bez ohledu na to, kde se vylodí.
V rámci solidárnosti by mělo také dojít ke vstřícnosti směrem k Syřanům a to spravedlivým rozvržením odpovědnosti napříč členskými státy za poskytnutí domova.
Do té doby by se dále EU, v rámci „odlehčení“ pašeráckých lodí, měla zavázat k přesídlení mnohem většího množství Syřanů než 30.000, které prozatím přislíbila přijmout.
Spravedlivé by se zdálo číslo blízké nejméně 250.000, vzhledem k milionům, kterým dává přístřeší Libanon, Turecko a Jordánsko.
Někdy v té době by dále ministři zemí EU měli zintenzivnit své rozhovory s africkými zeměmi, aby zřídili nové, legální a bezpečné prostředky pro ty, kteří jsou v nebezpečí a chtějí překročit Středozemní moře.
To by mohlo obnášet rozšíření humanitárních a pracovních víz a víz za účelem sjednocení rodiny, kdy by proces přihlášek probíhal v zahraničí.
EU by také měla zvážit dlouhodobé cíle jako je tvorba společného středozemního trhu, který by dovoloval ekonomikám severní Afriky případně by region transformoval v destinaci migrantů a ne jen tranzitní místo.
Nejdůležitější však je, že Evropa potřebuje posílit zevnitř ven.
Kontinent totiž zoufale potřebuje dramaticky rozdílný přístup k diverzitě.
Země EU mají dvě možnosti: Můžou se buď marně pokusit o návrat k zastaralému, mono etnickému modelu státnictví, anebo mohou akceptovat rozdílnost a uvědomit si, že jejich národní kultury nejen že přežijí, ale budou vzkvétat.
Přitom by však v žádném případě nedošlo k ohrožení žádných z podstatných evropských hodnot.
Vyžadovalo by to však závazek v podobě respektování všech, kdo si tyto hodnoty osvojí, bez ohledu na jejich rasu či vyznání.
Někteří vidí Středomoří jako zranitelné místo Evropy.
Pravou Achillovou patou kontinentu je však selhání vybudování stabilních a různorodých společností.
„Plán Merkelová“ pro Evropu
LONDÝN – Už od vypuknutí evropské hospodářské krize před více než čtyřmi lety se politici a experti halasně dožadují nějakého velkého řešení, přičemž se často odvolávají na příklad poválečného amerického Marshallova plánu, který od roku 1948 pomáhal obnovit západoevropské ekonomiky, rozbité a zatížené dluhy.
Pro takové řešení však nikdy nedozrál správný politický okamžik.
Nyní by se to mohlo změnit.
Dnešní situace Evropy vykazuje některé podobnosti se čtyřicátými lety.
Vlády členských zemí eurozóny, které jsou v důsledku minulých chyb zatížené veřejným dluhem, vědí, co potřebují udělat, avšak nevědí, jak to udělat.
Příliš si navzájem nedůvěřují, než aby spolupracovaly.
Poptávka ve většině Evropské unie je zatím slabá, což vylučuje hospodářský růst potřebný k tomu, aby se splatily dluhy a nabídla naděje 25 milionům nezaměstnaných.
Hlavní překážkou velkého řešení je zápecnická podezíravost.
V žádné zemi nechtějí mít daňoví poplatníci pocit, že platí za výstřelky druhých: jednotná měna nezavedla společnou zodpovědnost.
A tak se věřitelské země v čele s Německem snaží dělat nezbytné minimum, aby udržely euro při životě, zatímco zadlužené země bezmocně žehrají na tvrdošíjnost, s níž Německo trvá na fiskálních úsporných opatřeních.
Obě strany se rozcházejí v názoru na podstatu evropské nemoci, a pokud nepanuje shoda na diagnóze, je těžké shodnout se na léčbě.
Přesto se na obzoru možná rýsuje sblížení, nejen díky vývoji událostí v řecké, španělské a britské politice, ale i díky prostému plynutí času.
Řekové mají zřejmě nakročeno k tomu, aby 25. ledna zvolili vládu s dominantním postavením krajně levicové strany Syriza (Koalice radikální levice), která se kdysi stavěla za odmítnutí eura, zatímco nyní slibuje jednání o restrukturalizaci řeckého dluhu.
Nejpopulárnější stranou ve Španělsku před všeobecnými volbami plánovanými na konec letošního roku je zase Podemos, která byla založena teprve v lednu 2014 a zastává podobné názory jako Syriza.
A květnové volby ve Velké Británii rozhoupou evropskou loď už tím, že se budou točit kolem otázky, zda by měla Británie vypsat referendum o vystoupení z EU.
Tato politická hřmění znepokojují věřitelské země, což se odráží na četnosti německých varování, že jakákoliv nová řecká vláda musí dodržovat stávající dohody.
Je to silný ukazatel německých obav, že to Syriza dělat nebude.
Vyjednávání už začalo.
Plynutí času by mu mělo napomoci.
Německý recept na krizi eura zní trvat na fiskálním utahování opasků a strukturálních reformách, aby se snížily budoucí veřejné výdaje na penze a mzdy, zvýšila pružnost trhů práce a podpořila produktivita, to vše výměnou za krizové půjčky.
Hlavní příjemci pomoci – Řecko, Irsko, Španělsko a Portugalsko – se už od začátku krize tohoto receptu drží.
V důsledku toho začíná být z politického hlediska možné prohlásit, že dlužníci přijali trest a zvýšili konkurenceschopnost svých ekonomik.
V Irsku se hospodářský růst zotavil výrazně, ve Španělsku a Portugalsku mírně a v Řecku skrovně.
Dnes tyto a další evropské ekonomiky brzdí slabá poptávka v eurozóně jako celku.
Proto je zapotřebí moderní verze Marshallova plánu.
Bylo by politicky chytré, kdyby iniciativu převzala německá kancléřka Angela Merkelová a sama navrhla zmíněné velké řešení, místo aby se nechala novými vládami v Řecku, Španělsku i jinde tlačit do dílčích zdráhavých ústupků.
Ještě chytřejší by ovšem bylo přijít s touto iniciativou společně s vedoucími představiteli dalších velkých evropských ekonomik: s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem, který je možná po lednových teroristických útocích obzvláště vnímavý k úsilí o prosazení jednoty a hospodářského růstu, a s britským premiérem Davidem Cameronem, jenž by přivítal známky evropské reformy.
Moderní Marshallův plán by měl mít tři hlavní složky.
Za prvé by se suverénní dluh v eurozóně restrukturalizoval tak, aby zmírnil bolesti Řecka a Španělska.
Za druhé by vznikl společně financovaný program veřejných investic zaměřený na energetiku a další infrastrukturu.
A za třetí by se zavedl časový harmonogram dokončení liberalizujících reforem jednotného trhu – jmenovitě pro sektor služeb a digitální ekonomiku.
V Německu by nejkontroverznější složkou byla restrukturalizace dluhu.
Němcům by se však mělo připomenout, že vedle prostředků z Marshallova plánu pro západní Evropu představovala další velkou vzpruhu pro poválečné hospodářské zotavení jejich země právě restrukturalizace dluhu.
Londýnská dohoda z roku 1953 zrušila 50% německého veřejného dluhu a druhou polovinu restrukturalizovala tak, že země získala na splácení mnohem více času.
Odepsání dluhů eurozóny by sice bylo politicky složité, ale velká část by se jich dala refinancovat pomocí eurobondů s delší lhůtou splatnosti, za které by ručily všechny státy eurozóny.
Klíčové je, že takový lék lze rozšířit na všechny členy eurozóny, místo aby se vyčleňovala jediná země (Řecko).
Pokud by „plán Merkelová“ (nebo ještě lépe „plán Merkelová-Hollande-Cameron“) obsahoval i zbylé dvě složky, tedy veřejné investice a dokončení jednotného trhu, pak by mohl znovu nastartovat ekonomický růst a současně otevřít země většímu objemu obchodu a větší konkurenci.
Tím se řeší i jedna z hlavních britských výhrad vůči EU: skutečnost, že unie dodnes nedokázala dokončit jednotný trh, tedy projekt, který v 80. letech částečně iniciovala Margaret Thatcherová.
Novodobý Marshallův plán by samozřejmě narazil na hradbu skepticismu a obstrukcí ze strany skupin hájících národní zájmy.
Kdyby však evropští činitelé stáli při sobě, mohli by tuto bitvu vyhrát.
A pokud se o to nepokusí, zítřejší Evropané by to dnešním lídrům nikdy nemuseli odpustit.
Evropa se musí vzepřít Trumpovi
NEW YORK – Donald Trump má tento měsíc opět zavítat do Evropy na summit G7, a evropští lídři už vyčerpali možnosti jak si s prezidentem USA poradit.
Snažili se jej okouzlit, přesvědčit i přehlížet, zkoušeli dohodu, že se s ním neshodnou.
Trumpova zlovůle je však bezedná.
Jedinou alternativou je tudíž postavit se proti němu.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Nejbezprostřednějším tématem je evropský obchod s Íránem.
Vůbec se nejedná o maličkost.
Je to bitva, již si Evropa nemůže dovolit prohrát.
Trump je schopen bez zábran působit značné škody a aktuálně tak činí ekonomickými nástroji a pohrůžkami vojenským zásahem.
Využívá hospodářských a finančních pravomocí pro mimořádné okolnosti s cílem dohnat Írán a Venezuelu k hospodářskému kolapsu.
Uzavíráním amerických trhů pro čínský vývoz, omezováním prodeje amerických technologií čínským společnostem a prohlášením Číny za měnového manipulátora se pokouší zpomalit nebo zastavit růst Číny.
Je důležité tyto skutky nazývat pravým jménem: jsou to osobní rozhodnutí jedince utrženého ze řetězu, nikoliv výsledek legislativní činnosti nebo plod čehokoli alespoň připomínajícího veřejnou debatu.
Je pozoruhodné, že 230 let po přijetí americké ústavy sužuje Spojené státy vláda jednoho muže.
Trump svou administrativu zbavil všech osobností z nezávislého těsta, jako byl bývalý ministr obrany, vysloužilý generál James Mattis, a jen málokterý republikánský kongresman proti svému vůdci hlesne slůvko.
Trump je zhusta mylně vykreslován jako cynický politik, který čachruje kvůli osobní moci a finančním ziskům.
Situace je ale mnohem nebezpečnější.
Trump je duševně vyšinutý: megalomanský, paranoidní, psychopatický.
To nejsou nadávky.
Trump v důsledku svého duševního stavu neumí držet slovo, potlačovat vlastní nevraživost ani ovládat své činy.
Je nezbytné se mu postavit, ne si jej usmiřovat.
I když Trump couvne, jeho nenávist kypí.
Když se na summitu G20 v červnu setkal s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, vyhlásil ve své „obchodní válce“ s Čínou příměří.
Přesto několik týdnů nato oznámil nová cla.
Trump nedokázal dodržet slovo, vzdor námitkám svých poradců.
Naposledy jej k dočasnému ústupu přiměl propad na globálních trzích.
Jeho agresivita vůči Číně bude ale pokračovat; jeho neumírněné výstupy na adresu této země budou přitom čím dál silněji ohrožovat hospodářství a bezpečnost Evropy.
Trump se aktivně snaží zlomit každou zemi, která se odmítá podvolit jeho požadavkům.
Americký lid tak drzý a neukázněný není, leč někteří z Trumpových poradců dozajista ano.
Poradce pro národní bezpečnost John Bolton i ministr zahraničí Mike Pompeo například ztělesňují výjimečně arogantní přístup ke světu, v Pompeově případě ještě umocněný náboženským fundamentalismem.
Bolton nedávno navštívil Londýn, aby podpořil nového britského premiéra Borise Johnsona v odhodlání opustit Evropskou unii ať už s brexitovou dohodou nebo bez ní.
Trump a Bolton se ani za mák nestarají o Británii, ale horlivě doufají, že ztroskotá EU.
Pro Trumpa, Boltona a Pompea je tak přítelem každý nepřítel Unie – Johnson, Matteo Salvini v Itálii či maďarský premiér Viktor Orbán.
Trump také touží svrhnout íránský režim, přičemž navazuje na protiíránské nálady sahající až k revoluci v Íránu roku 1979 a na přetrvávající vzpomínky v paměti americké veřejnosti na Američany, kteří byli v Teheránu drženi jako rukojmí.
Jeho nevraživost rozdmýchávají nezodpovědní izraelští a saúdští lídři, kteří íránské předáky nesnášejí z vlastních důvodů.
Přesto jde pro Trumpa o značně osobní věc, neboť odmítnutí íránských vůdců přistoupit na jeho požadavky je pro něj dostatečným důvodem ke snaze je odstranit.
Evropané znají důsledky americké naivity na Blízkém východě.
Migrační krizi v Evropě zapříčinily v prvé řadě nevynucené války v regionu pod vedením Spojených států: války George W.
Bushe proti Afghánistánu a Iráku a války Baracka Obamy proti Libyi a Sýrii.
USA v těchto případech jednaly zbrkle a zaplatila za to Evropa (lidé na Blízkém východě za to samozřejmě zaplatili ještě mnohem vyšší cenu).
Teď Trumpova ekonomická válka s Íránem hrozí ještě větším konfliktem.
Před zraky světa se íránskou ekonomiku pokouší zardousit tím, že jí ořeže devizové příjmy sankcemi vůči všem firmám, nejen americkým, které se zemí obchodují.
Takové sankce se rovnají válce a jsou v rozporu s Chartou Organizace spojených národů.
A jelikož míří přímo na civilní obyvatelstvo, představují – nebo by alespoň měly představovat – zločin proti lidskosti.
(V zásadě tutéž strategii Trump uplatňuje proti venezuelské vládě a lidu.)
Evropa opakovaně vznesla námitky proti sankcím USA, které nejenže jsou unilaterální, exteritoriální a v rozporu s bezpečnostními zájmy Evropy, ale také explicitně odporují jaderné dohodě s Íránem z roku 2015, již jednomyslně schválila Rada bezpečnosti OSN.
Přesto se evropští lídři dosud báli je přímo zpochybnit.
Bát by se neměli.
Ve spolupráci s Čínou, Indií a Ruskem se Evropa dokáže pohrůžkám americkými exteritoriálními sankcemi postavit čelem.
Obchod s Íránem lze snadno denominovat v eurech, jüanu, rupiích a rublech a vyhnout se tak americkým bankám.
Obchodní výměny ropy za zboží lze uskutečňovat skrze mechanismus pro zúčtování eura, jako je INSTEX.
Ostatně americké exteritoriální sankce nejsou věrohodnou dlouhodobou hrozbou.
Kdyby je snad USA zavedly proti většině okolního světa, újma na americké ekonomice, dolaru, akciovém trhu a vůdčí úloze USA by byla nenapravitelná.
Hrozba sankcí tudíž pravděpodobně zůstane právě jen hrozbou.
I kdyby se USA chystaly přistoupit k vymáhání sankcí vůči evropským podnikům, EU, Čína, Indie a Rusko by je mohly napadnout u Rady bezpečnosti OSN, která by se s výraznou převahou postavila proti politikám USA.
Kdyby snad rezoluci Rady bezpečnosti proti sankcím vetovaly USA, věc by mohlo převzít celé Valné shromáždění OSN v rámci postupů „Společně za mír“.
Exteritoriální uplatnění sankcí by odsoudila drtivá většina ze 193 zemí OSN.
Ustupováním Trumpově pokřiku a vyhrožování ve vztahu k Íránu, Venezuele, Číně a dalším by lídři Evropy ohrozili evropskou a světovou bezpečnost.
Měli by si uvědomit, že podstatná většina Američanů je také proti Trumpově zhoubnému narcisismu a psychopatickému jednání, které v USA uvolnilo nápor hromadné střelby a dalších zločinů z nenávisti.
Vzepřením se Trumpovi a obranou mezinárodního právního řádu, včetně pravidel mezinárodního obchodu, mohou Evropané a Američané společně upevnit světový mír a transatlantické přátelství do dalších generací.
Evropa se musí postavit Maďarsku a Polsku
NEW YORK – Maďarsko a Polsko vetovaly navržený sedmiletý rozpočet Evropské unie ve výši 1,15 bilionu eur a evropský fond na podporu oživení v objemu 750 miliard eur.
Přestože jsou obě země největšími příjemci z rozpočtu, jejich vlády zarytě odmítají podmíněnost vládou práva, již EU přijala z podnětu Evropského parlamentu.
Vědí, že vládu práva nehoráznými způsoby porušují, a nechtějí platit za důsledky.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Maďarskému premiéru Viktoru Orbánovi a v menší míře faktickému vládci Polska Jarosławu Kaczyńskému v jejich odporu nejde příliš o abstraktní koncepci vlády práva.
Pro ně představuje praktickou překážku osobní a politické korupce.
Veto je zoufalá hazardní hra dvou sériových narušitelů vlády práva.
Zároveň se jednalo o bezprecedentní krok, který přišel ve chvíli, kdy Evropu sužuje nebezpečný vzestup případů covidu-19, a mezi zástupci ostatních zemí EU vyvolal pozdvižení.
Když ale šok pominul, bližší analýza odhalila, že existuje cesta, jak veto obejít.
Pravidla vlády práva byla přijata.
V případě, že nedojde k dohodě na novém rozpočtu, každoročně se bude prodlužovat ten starý, který vyprší na konci roku 2020.
Maďarsko a Polsko by z tohoto rozpočtu neobdržely žádné platby, protože tamní vlády narušují vládu práva.
Obdobně fond na podporu oživení, nazvaný Next Generation EU, by bylo možné realizovat pomocí postupu posílené spolupráce, jak navrhl Guy Verhofstadt.
Kdyby se EU vydala touto cestou, veto Orbána a Kaczyńského by mohla obejít.
Otázkou je, zda EU, snad v čele s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, dokáže shromáždit politickou vůli.
Jsem přesvědčeným stoupencem EU jako vzoru otevřené společnosti postavené na vládě práva.
Vzhledem ke svému maďarskému židovskému původu jsem obzvlášť znepokojen situací v Maďarsku, kde jako filantrop působím už víc než 30 let.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Orbán v Maďarsku stvořil vycizelovaný kleptokratický systém k okrádání oslepené země.
O kolik obohatil svou rodinu a přátele, je těžké odhadnout, ale mnozí z nich nesmírně zbohatli.
Teď Orbán využívá nové vlny covidu-19, aby novelizoval maďarskou ústavu a volební zákon (opět) a ústavními prostředky se na doživotí opevnil na postu ministerského předsedy.
To je tragédie pro maďarský lid.
Dovolte mi předložit několik příkladů toho, jak Orbán okradl maďarský lid. Ohromné sumy veřejných peněz převedl na několik soukromých nadací, které nepřímo ovládá.
Chytrými ústavními fígly Orbán teď tato aktiva natrvalo stahuje z veřejné sféry; aby se vrátily maďarskému lidu, bylo by zapotřebí dvoutřetinové většiny v parlamentu.
Dotčené částky dosahují celkem téměř 2,8 miliardy dolarů.
Sérií podvodných transakcí společnosti blízké Orbánovi nakoupily přes 16 000 ventilátorů za bezmála miliardu dolarů na maďarský účet, což výrazně převyšuje počet lůžek intenzivní péče i zdravotnického personálu, který by je mohl ovládat.
Analýza dat o mezinárodním obchodu dokládá, že Maďarsko zaplatilo za ventilátory z Číny nejvíc v celé EU, přičemž v jednu chvíli platilo víc než padesátinásobek oproti Německu.
Jedna z těchto společností zajistila také dodávku ze Slovinska, jehož premiér Janez Janša je Orbánovým blízkým spojencem.
Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) musí prošetřit, zda došlo ke zpronevěře z prostředků EU.
Vyšetřování si zaslouží také nedávný kontrakt na ruskou vakcínu, jenž z Maďarska udělá první evropskou zemi, která ji použije.
Zároveň Orbán vyvíjí snahu vyhnout se za tyto činy zodpovědnosti a podniká kroky k tomu, aby předešel opakování obecních voleb roku 2019, kdy strana Fidesz ztratila převahu ve vedení Budapešti a dalších velkých měst.
Dělá vše pro to, aby Budapešť připravil o finanční zdroje a vetoval žádost města o půjčku od Evropské investiční banky na nákup vybavení do prostředků hromadné dopravy, které usnadní dodržování odstupů mezi lidmi.
Před Budapeští je teď schodek ve výši 290 milionů dolarů v rozpočtu na rok 2021.
Podobné poměry panují i v dalších městech, kde vedení nemá v rukou Fidesz.
Maďarské opoziční strany se odvážně pokoušejí Orbánovi postavit tím, že dávají dohromady společnou kandidátku pro všeobecné volby v roce 2022.
Jejich šance na úspěch jsou ale omezené, protože Orbán může narychlo změnit pravidla, jak už dříve několikrát předvedl.
Zavést nejnovější změny do volebního zákona má Orbán v plánu pohodlně v době, kdy řádí pandemie, v Budapešti platí zákaz nočního vycházení a v ulicích hlídkují vojáci.
Orbán má navíc téměř úplně v moci venkov, kde žije většina obyvatel.
Ovládá informace, které se k nim dostanou, a hlasování v mnoha vsích není tajné.
Prakticky neexistuje způsob, jak by mohla zvítězit opozice.
Pomoci může jedině EU.
Fondy EU by například měly zamířit k místním samosprávám, kde v Maďarsku stále existuje funkční demokracie, na rozdíl od státní úrovně.
EU si nemůže dovolit dělat kompromisy ohledně ustanovení zajišťujících vládu práva.
Způsob, jakým bude reagovat na výzvu, již představují Orbán a Kaczyński, rozhodne o tom, jestli přežije jako otevřená společnost věrná hodnotám, na nichž byla založena.
Evropa potřebuje plán B
NEW YORK – Evropská unie byla uvedena v život tím, co Karl Popper nazýval rozdrobeným sociálním inženýrstvím.
Skupina prozíravých státníků, inspirovaných vizí Spojených států evropských, si uvědomila, že ideálu se lze přiblížit jedině postupně, stanovováním omezených cílů, mobilizací politické vůle potřebné k jejich dosažení a uzavíráním smluv, jež od států vyžadují, aby se vzdaly suverenity jen v takové míře, jakou politicky unesou.
Právě tak se poválečné společenství uhlí a oceli proměnilo v EU – krok za krokem, s vědomím, že každý posun je neúplný a že ve vhodnou chvíli budou nutné další kroky.
Tvůrci EU generovali potřebnou politickou vůli poukazem na vzpomínky na druhou světovou válku, na hrozbu, již představoval Sovětský svaz, a ekonomické přínosy silnější integrace.
Proces čerpal síly ze svého vlastního úspěchu, a když se rozpadl Sovětský svaz, výraznou vzpruhu mu přinesla vyhlídka na znovusjednocení Německa.
Německo si uvědomilo, že k opětovnému spojení může dojít jedině v kontextu silnějšího sjednocování Evropy a bylo ochotné za to platit.
Němci pomáhali usmiřovat protichůdné národní zájmy kladením extra porcí na stůl a postup evropské integrace dosáhl svého vrcholu Maastrichtskou smlouvou a zavedením eura.
Euro ale jako měna nebylo kompletní: mělo sice centrální banku, ale nemělo centrální pokladnu.
Jeho architekti si tento nedostatek plně uvědomovali, ale věřili, že až potřeba vznikne, bude možné vytvořit politickou vůli k dalšímu kroku vpřed.
To se nestalo, protože euro mělo další nedostatky, jichž si jeho tvůrci vědomi nebyli.
Podlehli mylné představě, že finanční trhy dokážou korigovat své excesy, takže pravidla byla sestavena tak, aby potlačovala pouze excesy veřejného sektoru.
Navíc i v této oblasti přespříliš spoléhala na sebekontrolu suverénních států.
Excesy se však vyskytovaly především v soukromém sektoru, neboť konvergence úrokových sazeb vyvolala ekonomickou divergenci: nižší úrokové sazby ve slabších zemích podněcovaly realitní bubliny, zatímco nejsilnější země, Německo, si musela utahovat opasek, aby se vypořádala s břemenem znovusjednocení.
Zároveň došlo k hlubokému narušení finančního sektoru v důsledku šíření nezdravých finančních instrumentů a pokleslé úvěrové praxe.
Opětovným sjednocením Německa zanikla hybná síla posouvající integrační proces a finanční krize rozpoutala proces dezintegrace.
Rozhodný okamžik nadešel, když padla banka Lehman Brothers a úřady musely garantovat, že nepřipustí pád žádného dalšího systémově významného finančního ústavu.
Německá kancléřka Angela Merkelová trvala na tom, že by neměla existovat žádná společná garance EU; o své vlastní instituce se měla postarat každá jednotlivá země.
Právě to bylo příčinou dnešní krize eura.
Finanční krize přinutila suverénní státy, aby zkrachovalé úvěry nahradily svými vlastními, a v Evropě musel každý stát postupovat na vlastní pěst, což vyvolalo pochybnosti nad úvěrovou schopností evropských vládních dluhopisů.
Rizikové přirážky nabobtnaly a eurozóna se rozdělila na věřitelské a dlužnické země.
Německo obrátilo kurz o 180 stupňů a z hlavního hybatele integrace se stalo hlavním oponentem „transferové unie“.
To vytvořilo dvourychlostní Evropu, jelikož dlužnické země se pod vahou svých pasiv potápěly a přebytkové země si razily cestu vpřed.
Německo si jako největší věřitel mohlo diktovat podmínky pomoci, které byly represivní a tlačily dlužnické země k insolvenci.
Německo přitom na krizi eura vydělalo, neboť krize srazila směnný kurz a dále posílila jeho konkurenční schopnost.
Integrace se změnila v dezintegraci a otočila se i role evropského politického establishmentu, od průkopníků dalšího sjednocování k obraně statu quo.
V důsledku toho každý, kdo status quo pokládá za nežádoucí, nepřijatelné nebo neudržitelné, byl nucen přiklonit se k antievropskému postoji.
A zatímco dlužnické země jsou tlačeny k insolvenci, sílí nacionalistické politické strany – vedle zavedenějších souputníků jinde v Evropě kupříkladu finští Opravdoví Finové.
Politický establishment Evropy přesto stále tvrdí, že ke statu quo neexistuje alternativa.
Finanční orgány se uchylují k čím dál zoufalejším opatřením, aby získaly čas. Jenže čas hraje proti nim: dvourychlostní Evropa členské země dál rozděluje.
Řecko míří k neřízenému úpadku a/nebo devalvaci s nevyčíslitelnými důsledky.
Má-li se tento údajně nezadržitelný proces zastavit a otočit, Řecko i eurozóna musí naléhavě přistoupit k plánu B.
Řecký úpadek je možná neodvratný, ale nemusí být neřízený.
A přestože jistý přenos nákazy bude nevyhnutelný – cokoli se v Řecku stane, pravděpodobně se rozšíří do Portugalska a neudržitelnost může dostihnout i irskou finanční situaci –, zbytek eurozóny je třeba hermeticky oddělit.
To vyžaduje posílení eurozóny, což by patrně vyžadovalo širší využití eurobondů a určitý celounijní program pojištění depozit.
Vytvoření politické vůle by vyžadovalo plán B pro samotnou EU.
Evropská elita se musí vrátit k principům, z nichž Unie vzešla, a přiznat si, že naše chápání reality je z podstaty nedokonalé, že postřehy jsou nutně předpojaté a instituce nejsou bezchybné.
Otevřená společnost k převažujícím uspořádáním nepřistupuje jako ke svatosvatým; když tato uspořádání selžou, otevírá prostor alternativám.
Mělo by být možné mobilizovat proevropskou mlčící většinu myšlenkou, že když už je status quo neudržitelný, měli bychom hledat spíš evropské řešení než řešení národní.
Nad Opravdovými Finy a dalšími Antievropany v Německu i jinde by měli početně převážit „opravdoví Evropané“.
Nepostradatelní přistěhovalci
BERLÍN – Jak hřejivý pocit musí člověka naplňovat, když se dostane do Německa, kde fotbaloví fanoušci zvedají transparenty vítající uprchlíky z válkou pustošeného Blízkého východu.
Německo je novou zaslíbenou zemí pro zoufalé a pošlapávané, pro lidi, kteří přežili válku a drancování.
Dokonce i oblíbené německé bulvární plátky, které obvykle nemají sklon k dobročinnosti, hlásají ochotu pomoci.
Zatímco politici ve Velké Británii a dalších zemích lomí rukama a vysvětlují, proč i relativně malý příliv Syřanů, Libyjců, Iráčanů nebo Eritrejců představuje smrtelné nebezpečí pro sociální předivo společnosti, „máma Merkelová“ slíbila, že Německo žádného skutečného uprchlíka neodmítne.
Očekává se, že do Německa letos vstoupí přibližně 800 000 uprchlíků, zatímco britský premiér David Cameron tropí povyk kvůli necelým 30 000 uchazečům o azyl a temně varuje před „zástupy lidí“ překračujících Severní moře.
Na rozdíl od Merkelové navíc Cameron nese část zodpovědnosti za rozdmýchání jedné z válek (v Libyi), kvůli nimž se stal život pro miliony lidí nesnesitelným.
Není divu, že si Merkelová přeje, aby jiné evropské země přijímaly větší počet uprchlíků na základě systému povinných kvót.
Je třeba říci, že navzdory úzkostné rétorice politiků je Velká Británie etnicky různorodější a v některých směrech i otevřenější společností než Německo.
Londýn je nesrovnatelně kosmpolitnější než Berlín nebo Frankfurt.
A celkově vzato Británie z imigrace nesmírně těží.
Národní zdravotní služba už dokonce varovala, že přijetí nižšího počtu imigrantů by bylo katastrofální, poněvadž britské nemocnice by pak čelily vážnému nedostatku pracovních sil.
Nálada v současném Německu je možná výjimečná.
Přijímání uprchlíků či jakýchkoliv jiných přistěhovalců se politikům nikdy neprodávalo snadno.
Když byli koncem 30. let ve smrtelném ohrožení Židé v Německu a v Rakousku, jen málo zemí včetně bohatých Spojených států bylo připraveno přijmout více než pouhou hrstku uprchlíků.
Británie umožnila v roce 1939, tedy zcela na poslední chvíli, příjezd zhruba 10 000 židovských dětí, avšak pouze v případě, že tyto děti měly místního patrona a rodiče nechaly v původní vlasti.
Tvrzení, že současná velkorysá nálada v Německu úzce souvisí s vražedným chováním Němců v minulosti, nemá v žádném případě tuto velkorysost zlehčovat.
Také Japonci nesou na bedrech zátěž historických zločinů, avšak jejich přístup k cizincům v tísni je mnohem méně vstřícný.
A přestože jen malý počet Němců má osobní vzpomínky na Třetí říši, mnozí z nich stále cítí potřebu dokazovat, že se z dějin své země poučili.
Téměř výhradní zaměření politiků a médií na současnou uprchlickou krizi však zastírá obecnější otázky imigrace.
Záběry na zbědované uprchlické rodiny na moři, vydané na milost chamtivým pašerákům a gangsterům, mohou snadno vzbuzovat pocity lítosti a soucitu (a to nejen v Německu).
Většinu lidí překračujících evropské hranice ve snaze najít práci a vybudovat si nový život však netvoří uprchlíci.
Když britští představitelé vyjádřili „neskrývané zklamání“, že v roce 2014 přišlo do Velké Británie zhruba o 300 000 lidí víc, než z ní odešlo, pak neměli na mysli především uchazeče o azyl.
Většina nových příchozích totiž pochází z jiných zemí Evropské unie, například z Polska, Rumunska a Bulharska.
Někteří přicházejí jako studenti, jiní si hledají práci.
Nejde jim však o to, aby si zachránili životy, nýbrž aby je zlepšili.
Pokud házíme uchazeče o azyl do jednoho pytle s ekonomickými migranty, pak druhou skupinu diskreditujeme, jako by se snažila proklouznout do jiné země pod falešnou záminkou.
Všeobecně se předpokládá, že ekonomičtí migranti, ať už z EU či mimo ni, jsou především chudí lidé, kteří chtějí žít z peněz relativně bohatých daňových poplatníků.
Ve skutečnosti však většinu z nich netvoří příživníci.
Tito lidé chtějí pracovat.
Výhody pro hostitelskou zemi jsou zřejmé: ekonomičtí migranti často pracují tvrději a za méně peněz než místní obyvatelé.
To jistě není v zájmu všech: poukazování na výhody levné pracovní síly těžko přesvědčí lidi, jimž to může podkopat mzdy.
Každopádně je snazší apelovat na soucit s uprchlíky než na přijímání ekonomických běženců.
Dokonce i v Německu.
V roce 2000 chtěl tehdejší německý kancléř Gerhard Schröder vydat pracovní víza přibližně 20 000 zahraničním expertům na moderní technologie, z nichž mnozí pocházeli z Indie.
Německo tyto odborníky zoufale potřebovalo, ale přesto Schröder záhy narazil na odpor.
Jeden politik tehdy dokonce zavedl slogan „Kinder statt Inder“ (děti místo Indů).
Němci však stejně jako občané mnoha jiných bohatých zemí neplodí dost dětí.
Tyto země potřebují přistěhovalce s mladistvou energií a kvalifikací, aby obsadili pracovní místa, která místní občané z nějakého důvodu nejsou schopni či ochotni přijmout.
To však ještě neznamená, že všechny hranice musí být otevřené všem.
Idea kvót pro uprchlíky kancléřky Merkelové by se měla použít i na ekonomické migranty.
Prozatím však EU nepřišla s žádnou soudržnou migrační politikou.
Občané EU se mohou volně přesouvat po unii (Británie chce zabránit i tomu, ale pravděpodobně neuspěje).
Ekonomická migrace ze zemí mimo EU je ovšem za pečlivě kontrolovaných podmínek legitimní i nutná.
Není to proto, že si migranti zaslouží sympatie Evropanů, ale proto, že je Evropa potřebuje.
Nebude to snadné.
Zdá se totiž, že většina lidí se spíš nechá unést emocemi – které mohou podle okolností vést k vřelému soucitu, ale i k masovému vraždění – než chladnou a racionální kalkulací vlastních zájmů.
Evropa potřebuje svou Radu bezpečnosti
Evropská unie se zřejmě rozhodla jednat jako pštros a zavrtat hlavu pod hromadu zahraničněpolitických deklarací.
Ačkoliv ovšem mnohé evropské vlády myšlenku vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky slovně podporují, nedokáží pojmenovat klíčovou překážku, totiž fakt, že moc - a schopnost moc projevit - je mezi členské státy rozložena nerovnoměrně.
Členské státy EU - staré i nové, velké i malé - si tuto skutečnost nechtějí ani zdaleka přiznat a trvají na rovnoprávnosti hlasů v zahraničněpolitických rozhodnutích.
Upřednostňovaným prostředkem rozhodování v této oblasti zůstává evropské pravidlo jednomyslnosti, přestože o několika omezených výjimkách se jedná.
Pravda, konsenzus je důležitý, neboť zajišťuje důvěryhodnost a legitimitu.
Realita je ale taková, že některé členské státy EU jsou si "rovnější" než jiné a že vlivnější země unie vždy cítí odpor k vnějšímu nátlaku.
Totéž platí pro ostatní mezinárodní organizace.
Důvod nižšího zájmu Bushovy administrativy o NATO zřejmě můžeme spatřovat v zásazích malých zemí do vojenských rozhodnutí - například výběru cílů bombardování - během války v Kosovu.
Realita rozložení moci v Evropě vyvolala pohyb směrem k vytvoření zahraničněpolitického "triumvirátu" složeného z Francie, Německa a Velké Británie - jde o téma, které budou lídři těchto tří zemí nepochybně diskutovat příští týden na své schůzce.
S ohledem na počet obyvatel, HDP, obchodní a diplomatický dosah, kulturu a vojenský vliv tyto země bezesporu tvoří evropské jádro.
Čas od času tento triumvirát svými činy posiluje zahraniční vliv EU.
K tomu došlo, když britský, francouzský a německý ministr zahraničí loni na podzim odcestovali do Íránu, kde se jim zdařilo uzavřít dohodu, jež umožnila mezinárodní přezkum íránských jaderných zařízení.
Při jiných příležitostech ale tyto tři země vyvolávají dojem, že jejich hlavním zájmem je prezentovat se jako exkluzivní klub, což mezi jejich evropskými partnery vyvolává zášť.
Úkolem EU je tedy nalézt mechanismus, který uzná mezinárodní váhu trojice, aniž by vzbuzoval nepřátelství zbytku unie.
Chtějí-li se Evropané podílet na zásadních globálních rozhodnutích - jak tvrdí bezpečnostní strategie EU, již nedávno nastínil Javier Solana -, musejí najít střední cestu mezi pravidlem jednomyslnosti a realitou skutečné moci členských států.
Jedině takovým postupem si unie může zajistit důvěryhodnější zahraniční a bezpečnostní politiku a stát se seriózním partnerem Spojených států, jejich sousedů a celého světa.
Praktickým krokem vpřed by v tomto ohledu bylo založení "Evropské rady bezpečnosti", která by fungovala jako řídicí výbor mezi Radou EU (jež po letošním květnovém rozšíření bude se svými 25 členy nepružná) a budoucím evropským ministrem zahraničí, jehož předpokládá návrh ústavy.
Vhodným modelem by pro ERB mohla být Rada bezpečnosti OSN, která umožňuje sdružené či společné akce, jestliže mezi jejími členy existuje shoda.
Jinak si státy zachovávají svobodu samostatného jednání.
Aby byl orgán životaschopný, jeho uspořádání se musí opírat o realistická kritéria.
Zaprvé musí být malý, nejvýše dejme tomu o deseti křeslech.
Už letmý pohled na běžnou zasedací místnost EU postačí jako důkaz toho, že rada o 25 a více členech je spíš talk show než rozhodovací orgán.
Zadruhé, třem klíčovým členským státům EU - Francii, Německu a Velké Británii - by mělo být uděleno stálé členství.
Tato trojice by tak v rámci širší struktury získala status, o který usiluje, aniž by vystupovala jako samozvané direktorium.
Zastoupení ostatních členských států EU v ERB musí zohledňovat počet obyvatel a hospodářskou a vojenskou váhu, což by mělo zajistit odpovídající roli a postavení zemím, jako je Itálie, Španělsko a Polsko.
Tyto a další členské země by mohly rotovat coby nestálí členové.
Další členové ERB by měli možnost svou účast posilovat vytvářením skupin založených na geografické blízkosti či politických kritériích (členské země nezapojené do NATO by mohly sdílet jedno křeslo).
V jiném regionálním kontextu se například Argentina a Brazílie nedávno dohodly koordinovat brazilské nestálé členství v Radě bezpečnosti OSN v letech 2004 až 2005.
Konečně, jedno křeslo by měla získat Evropská komise.
Evropská rada bezpečnosti by sloužila jako stálý poradní orgán budoucího evropského ministra zahraničí, čímž by přispívala k vytváření konsenzu uvnitř unie i mimo ni.
Byla by připravena rychle reagovat v krizových situacích, kdy by uskutečňovala rozhodnutí představující jednotný evropský postoj.
Ministr zahraničí a Evropská rada bezpečnosti musí mít možnost beze zbytku využít veškerý evropský vliv.
Hnací silou v pozadí tohoto modelu je potřeba politických nástrojů, jež by reflektovaly současnou mocenskou realitu.
Členské státy EU - včetně těch nejvlivnějších - nemohou obstát v globálních záležitostech, jako je boj proti terorismu, politická rekonstrukce Středního východu, boj proti chudobě a ochrana životního prostředí, dokud se nedohodnou na základních principech společného postupu.
Tyto principy je pak zapotřebí účinně převést do praxe.
Je přehnaným optimismem předstírat, že dnešní evropské instituce dokáží takové principy realizovat, neboť nevyjadřují převládající realitu rozložení moci.
Budou-li Evropané nadále budovat instituce, jejichž cílem je uspokojit všechny členské státy EU, pak budou - jednotlivě i společně - na globální scéně odsouzeni do vedlejší role.
Evropa potřebuje solidaritu s Kubou
PRAHA – Před pěti lety byla Evropská unie na krok od splnění jedné z tužeb sametových revolucí, které se prohnaly střední a východní Evropou, neboť se blížilo rozšíření z 15 na 25 členských zemí zahrnující přijetí několika postkomunistických států.
Avšak přestože Berlínská zeď i železná opona zmizely v propadlišti dějin, jiné pozůstatky sovětské éry neústupně přetrvávají.
Některé části světa se proměnily k lepšímu, zatímco jiné ustrnuly v čase, aby se nějak protloukly.
Jedním takovým místem, které se nezměnilo, je Kuba, navzdory tomu, že Fidel Castro se rozhodl odejít do penze a předat otěže moci svému bratru Raúlovi.
18. března před pěti lety Castrova vláda zasáhla proti Projektu Varela a dalším iniciativám občanské společnosti, jen aby neriskovala možnost, že by se jiskra demokratické reformy rozšířila napříč Kubou tak jako v někdejším sovětském bloku.
Sedmdesát pět pozatýkaných vězňů svědomí tvořili disidenti, nezávislí žurnalisté, předáci občanské společnosti a knihovníci, kteří se odvážili otevřeně vyslovit pravdu o tom, jaký je život na Kubě.
Přestože nedávno byli propuštěni čtyři věznění, pětapadesát z původních sedmdesáti pěti zůstává žalářováno v odsouzeníhodných podmínkách.
Obecně platí, že jediným důvodem vedoucím k propuštění některého z těchto vězňů bylo vážné zhoršení jejich zdravotního stavu.
Vzhledem k tomu, jak zásadními hodnotami jsou v Evropě lidská práva, demokracie a právní řád, cítíme, že je naší povinností vyslovit se proti tomu, aby tyto křivdy bezuzdně pokračovaly.
Před necelými dvaceti lety žili na hranicích EU političtí vězni, jimž byla upírána základní práva svobody slova a projevu a již žili v neustálém strachu z pranýřování a snili o tom, že se jednou budou těšit z toho, co Evropané na „Západě“ považovali za samozřejmost.
Kubánský režim se drží u moci využíváním propagandy, cenzury a násilí, aby vytvářel atmosféru strachu, jako to činívaly komunistické vlády v bývalé Jugoslávii, Polsku, bývalém Československu, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku, Estonsku, Lotyšsku a Litvě – poslední tři jmenované země byly součástí Sovětského svazu.
Platí rovněž, že solidarita, již vyjadřovali lidé mimo tyto země, přispěla k dosažení změn.
Kuba je jedinou zemí na západní polokouli, která dosud nepřijala demokracii a nadále potlačuje všechny formy politického disentu.
Díky obětem disidentů a aktivistů inspirovaných tím, jak se od konce studené války transformovaly jiné části světa, je dnes Kuba k uskutečnění opravdových demokratických změn blíž.
Jsme přesvědčeni, že bývalé komunistické středoevropské a východoevropské země jsou v jedinečném postavení k podpoře hnutí za demokracii na Kubě, které vychází z podobnosti dějin a zkušeností.
Naše záměry propagovat demokratizaci se zakládají na přátelství a spolupráci, dobré vůli a porozumění potřebám, očekáváním a nadějím kubánského lidu.
My níže podepsaní jsme přesvědčeni, že EU se jako jedna z hnacích sil mezinárodní politiky musí jednohlasně vyslovit proti vládám utlačujícím své vlastní občany.
EU by měla odsoudit porušování lidských práv na Kubě a vyzvat k okamžitému propuštění všech vězňů svědomí.
Ministři zahraničních věcí všech členských států EU by měli svému kubánskému protějšku 18. března zaslat demarši rovněž požadující jejich propuštění.
Až bude Evropská rada v červnu revidovat společné stanovisko EU ke Kubě, skutky, jež kubánská vláda podnikne či nepodnikne, by měly posloužit jako měřítko.
Konečně je třeba, aby EU pokračovala v aktivní podpoře mírových demokratických hnutí a organizací občanské společnosti na Kubě a zužitkovala při tom niterné poznatky některých svých členských států o přechodu k demokracii.
Před pěti lety se k naplnění blížil sen několika bývalých sovětských satelitů stát se členem EU.
Za tuto možnost vděčily disidentům a těm, kdo usilovali o šíření demokracie.
Nadešel čas, abychom splatili dluh tím, že pomůžeme těm Kubáncům, jejichž sny se už příliš dlouho odkládají.
Evropský deficit vize
Březnové oslavy 50. výročí podepsání Římských smluv přicházejí v příhodném okamžiku.
Nyní je totiž vhodná doba, aby Evropská unie ukončila „období reflexe“, které si po odmítnutí evropské ústavy Francouzi a Holanďany sama naordinovala, a aby znovuzahájila unifikační proces, jenž započal před 50 lety v Římě.
Ono období reflexe totiž skutečnou reflexi naprosto postrádalo a vedoucí evropští představitelé nenabídli občanům Evropy žádnou novou, zásadní vizi.
Jak by se tedy mělo dosáhnout „znovuzaložení“ (Neubegründung) Evropy, k němuž ve svém prvním parlamentním projevu o evropské politice vyzvala německá kancléřka Angela Merkelová?
Teoreticky existují tři vzájemně si konkurující a diametrálně odlišné vize budoucnosti EU.
Někteří lidé stále hovoří o „státu národních států“.
Tito myslitelé – kteří jsou často nepřesně označováni za „federalisty“ – odkazují na ústavu jako na nezbytný krok směrem k evropské federaci.
Takovou federaci lze ospravedlnit tvrzením, že morální podstatu národního státu hluboce zkompromitovalo dřívější válkychtivé jednání, případně lze federaci chápat jako praktické preventivní opatření s cílem udržet na uzdě jakékoliv potenciální choutky na nový konflikt.
Britský politolog Glyn Morgan navíc uvedl, že robustní koncept panevropské bezpečnosti vyžaduje také panevropský stát a že je ze strany evropských elit nezodpovědné udržovat trvalou strategickou závislost na Spojených státech.
S tím souvisí i představa, že pouze silná EU může zachránit „evropský sociální model“.
Posledních několik let však jasně ukázalo absenci většinové podpory evropské federace ze strany států tvořících Evropu a debata kolem neúspěšné ústavní smlouvy to pouze potvrzuje.
Mnoho „federalistických“ argumentů opravdu vypadá pochybně: zejména neexistuje žádný jednotný evropský sociální model.
Například rozdíly mezi skandinávskými zeměmi, zeměmi v oblasti Středozemního moře a „liberálními atlantickými zeměmi“, jako jsou Irsko nebo Velká Británie, jsou někdy výraznější než rozdíly mezi Evropou jako celkem a USA.
V posledních letech zapustil kořeny alternativní pohled na EU, který lze popsat jako „nadnárodní multikulturalismus“.
Tento pohled vnímá unii jako celek, jehož hlavní funkcí je umožňovat – a udržovat – rozmanitost a rozdílnost.
Namísto tradičních homogenních států se taková Evropa usiluje stát „společenstvím rozmanitosti“, jistou formou „národa jiných“, abychom si vypůjčili termín právního vědce Josepha Weilera.
Tolerance se v rámci této vize stává základní evropskou ctností a charakter EU coby entity s federálním právem, ale bez federální státnosti není pokládán za slabinu, nýbrž za silnou stránku.
Prorokové nadnárodního multikulturalismu proto odmítají federální demokracii.
Uskutečnitelná je podle nich nanejvýš takzvaná „demoi-kracie“ – tedy nikoliv vláda jediného národa neboli „démos“, nýbrž mnoha národů čili „démoi“, které vědomě zajišťují vlastní rozmanitost a usilují o její uchování.
Některé prvky této vize působí přitažlivě.
Je ovšem sporné, nakolik důvěryhodné jsou hlavy evropských vlád, které tento panevropský multikulturalismus prosazují a současně rázně odmítají údajné „multikulturalistické“ iluze doma – což se dnes stalo téměř ve všech zemích standardní politickou rétorikou.
Třetí vize v podstatě žádnou vizí není; je to jen ospravedlnění bruselské byrokracie v současné podobě.
Z této technokratické perspektivy dnes Brusel plní funkce, které jsou i uvnitř národních států často svěřeny demokraticky nevoleným institucím.
Klasickým příkladem budiž centrální banky.
Politické oblasti, které občané pokládají za nejvýznamnější – zejména sociální politika a školství –, jsou i nadále řízeny členskými státy.
V důsledku toho není Brusel plnokrevnou vládou, nýbrž jakýmsi regulačním orgánem – často ku prospěchu evropských spotřebitelů.
Tato autorita je podle technokratů součástí systému národních a nadnárodních pojistek a vyvažovacích mechanismů, které sice nepřipomínají národní demokracii, ale spolehlivě brání tomu, aby v Bruselu zakořenil despotismus.
Žádná z těchto tří vizí se zcela nemíjí se současnou realitou nebo budoucími možnostmi EU.
Federace se stala vzdálenou vyhlídkou, ale politici jí ve svých projevech stále vzdávají čest, jako by byl jiný konečný výsledek nemyslitelný.
Demoi-kraté si získávají podporu, poněvadž jejich vize má tendenci posilovat současný stav a ponechává téměř všechny možnosti otevřené.
A technokraté zase spatřují potvrzování svých pozic v každém dalším dni, kdy se nedostaví údajná krize legitimity.
Existuje však nějaká panevropská politická shoda, na níž by se dalo dosáhnout konsensu nebo pro kterou by se vyslovila většina?
Pokud zní odpověď záporně, pak je lpění na pragmatickém přístupu k unii coby jakémusi „společenství národů“ nejpoctivější alternativou vůči jakýmkoliv vzletným vizím.
Klasický argument, podle něhož musí EU podobně jako bicykl neustále šlapat vpřed, aby se nepřevrhla, jednoduše není pravdivý: období reflexe je možná pro federalisty skličující, ale zároveň dokazuje, že i ve slepé uličce „jede“ EU dál.
Bruselské elity si tento fakt pravděpodobně bez dalších cavyků nepřiznají: jejich rétorika stále kolísá mezi zahořklým pesimismem a jakýmsi proevropským „PR“, které zajímá pouze otázka, jak unii nejlépe „prodat“ evropským občanům.
Bez vize, jež se prodává sama, to však nebude možné.
Proč Evropa dosud potřebuje hotové peníze
FRANKFURT – Systémy platebního styku zažívají v Evropě pozdvižení.
V době digitální revoluce, která nabízí stále rychlejší a pohodlnější způsoby vypořádání transakcí, se některým lidem zdá, že hotové peníze nemají žádnou budoucnost.
Odepsat úlohu bankovek a mincí v ekonomice by však byla chyba.
Možnosti bezhotovostních plateb se v posledních letech rozšířily.
Platební karty, online převody a přímé inkaso jsou již dobře zavedené.
Na oblibě získávají nyní také digitální platby podporované chytrými telefony a mobilní peněženky.
Výskyt potenciálně rušivých inovací, jako je technologie distribuované účetní knihy, naznačují, že na obzoru může být další a možná zásadní změna.
Nezávisle na těchto nových a nastupujících možnostech je k dispozici množství studií prosazujících zrušení hotových peněz.
Zastánci bezhotovostní společnosti se většinou dělí na tři odlišné tábory.
První tábor, tzv. alchymisté, si přeje překonat omezení, která pro měnovou politiku vyplývají z nulové dolní meze.
Druhý tábor práva a pořádku chce zrušit primární platební prostředky pro nezákonné činnosti.
A třetí finančnětechnologická aliance předpokládá významné obchodní příležitosti vyplývající z omezení vysokých nákladů na skladování, vydávání a zpracování hotovosti, kterým je finanční průmysl v současnosti vystaven.
Ale argumenty pro zrušení hotových peněz při analýze neobstojí.
Začněme „alchymisty“.
Je pravda, že v prostředí velmi nízkých úrokových sazeb je provádění měnové politiky obtížnější.
Zkušenosti přesto ukazují, že efektivní spodní hranice se od nulové spodní hranice liší.
Záporné úrokové sazby skutečně fungují, aniž by vyvolávaly útěk k hotovosti, zejména když se kombinují s přímými nákupy aktiv, dlouhodobými úvěrovými operacemi (včetně variant „s pevnou sazbou a s plným přidělením“ a „cílených“ variant) a se signalizací budoucí měnové politiky.
Záporné úrokové sazby je třeba chápat jako specifický mimořádný nástroj měnové politiky, který se od nízkých úrokových sazeb liší.
Obdobně při analýze neobstojí argument tábora zastánců „práva a pořádku“ pro zákaz hotovosti.
Pro mnoho občanů ctících zákony plní hotovost jakožto uchovatel hodnoty a platební prostředek důležitou společenskou funkci.
Navrhoval by někdo zákaz soukromě vlastnit luxusní auta nebo šperky jen proto, že se líbí zločincům?
Ublížit slušné většině s cílem potrestat nepoctivou menšinu by bylo jako louskat ořechy kladivem – a rozbít při tom i stůl.
A konečně finančnětechnologická aliance slibuje snazší provádění finančních transakcí pomocí inovativních řešení digitálních plateb.
Zákazníci by již nemuseli mít u sebe svazky bankovek nebo hledat bankomaty.
Otázka, zda stále velmi roztříštěné odvětví digitálních plateb pomůže více zákazníkům než podnikům, které nabízejí platební řešení, však zůstává otevřená.
Argumenty pro bezhotovostní společnost se ještě musí vypořádat s jedním zásadním problémem: většina lidí, alespoň v eurozóně, si to nepřeje.
Podle dosud nezveřejněného průzkumu Evropské centrální banky mezi 65 000 rezidenty eurozóny probíhá téměř 80 % všech transakcí v prodejních místech v hotovosti a vyjádřeno jejich hodnotou se jedná o více než polovinu plateb.
Jak tomu v Evropě často je, jsou rozdíly mezi členskými státy výrazné: podíl hotovostních transakcí se pohybuje od 42 % ve Finsku po 92 % na Maltě.
Ale celkově zůstává vztah veřejnosti k hotovosti silný a dále posiluje.
Tempo růstu celkové poptávky po hotovosti ve skutečnosti předčilo růst nominálního HDP.
V posledních pěti letech činilo průměrné meziroční tempo růstu eurobankovek 4,9 % co do jejich hodnoty a 6,2 % co do počtu kusů.
Tento růst zahrnuje bankovky v nominálních hodnotách, které se převážně používají k placení, nikoliv k vytváření úspor.
Tato zjištění potvrzují správnost neutrálního postoje ECB k platbám, který připouští platby hotovostní i bezhotovostní.
Tento přístup vychází ze čtyř zásad: 1) technologická bezpečnost, 2) účinnost, 3) technologická neutralita a 4) svoboda volby pro uživatele příslušných platebních prostředků.
Prvořadým cílem ECB je zajišťovat cenovou stabilitu.
Na podporu uvedeného cíle poskytuje bezpečnou likviditu na účtech centrálních bank v podobě rezerv bank vedených v centrálních bankách a bankovek (ve druhém případě jde o jediné bankovky se statusem zákonného platidla v eurozóně).
Kdyby měla Evropa zrušit hotovost, odřízla by lidem jediné přímé spojení s penězi centrálních bank.
V demokracii pomáhá takové spojení prosazovat přijetí nezávislosti centrálních bank veřejností posilováním důvěry a podpory občanů v souvislosti s prováděním účinné tvorby měnové politiky.
ECB bude bankovky poskytovat dále.
Usnadníme také pokračující vývoj integrovaného, inovačního a soutěžního trhu řešení maloobchodních plateb v eurozóně.
Bude-li jednoho dne hotovost nahrazena elektronickými platebními prostředky, mělo by toto rozhodnutí odrážet vůli občanů, nikoliv sílu lobbistických skupin.
Evropa na dovolené
Průměrný roční počet odpracovaných hodin na jednotlivce ve věku od 15 do 25 let je ve Francii a v Německu asi o 50% nižší než ve Spojených státech.
Další evropské země (například Itálie a Španělsko) spadají někam mezi tyto dva póly.
Přestože se někteří Američané vždy rádi chlubí svou lepší pracovní morálkou, nepoměr v počtu odpracovaných hodin mezi USA a Evropou neexistuje odjakživa.
Až do poloviny 70. let byl počet odpracovaných hodin na obou březích Atlantiku zhruba stejný.
Američané však od poloviny 70. let každoročně odpracují víceméně tentýž počet hodin, zatímco Západoevropané začali pracovat rok od roku méně.
Pokud Západní Evropa potřebuje vysvětlení toho, proč míra jejího hospodářského růstu pokulhává za USA, dál hledat nemusí.
Počet odpracovaných hodin na osobu závisí na rozličných faktorech:
• míře účasti v pracovních silách (čili míře ekonomické aktivity);
• počtu dní volna, jež mají pracující;
• počtu hodin odpracovaných v „normálním" týdnu, tj. bez dovolené.
Prakticky veškerý rozdíl mezi USA na jedné straně a Francií a Německem na straně druhé plyne z prvních dvou faktorů, jejichž dopad je zhruba totožný.
Jednu polovinu rozdílu tedy vysvětluje nižší míra účasti v pracovních silách a druhou vysvětlují delší dovolené pro ty, kdo pracují.
Závažnost délky dovolených by neměla překvapovat nikoho, kdo v srpnu zažil vylidněná evropská města, v dubnu a v květnu třítýdenní „překlenovací" prázdniny ve Francii a v Itálii, pátek co pátek ve dvě hodiny odpoledne dopravní špičky v německých městech a v únoru během zimních školních prázdnin přeplněné sjezdovky.
Vědět „jak" Evropané pracují méně je jedna věc, avšak vědět „proč" pracují méně než Američané je věc druhá.
Jeden názor staví na tom, že Američané jsou vnímáni jako kalvinističtí workoholici (a sami se za ně s oblibou považují), zatímco Evropané si rádi myslí, že umějí užívat radostí života.
Jako Evropan pracující v USA přiznávám, že si beru mnohem víc volna než moji američtí kolegové.
Na tomto „kulturním" vysvětlení tedy může něco být.
Proč to ale všechno začalo kolem roku 1973?
Druhý argument připisuje rozdíly daním z příjmu, které se v Evropě od 70. let skutečně výrazně zvýšily, zatímco v USA daně od počátku 80. let klesaly.
Daně z příjmu nesporně ochotu pracovat ovlivňují.
Nemusí příliš měnit počty odpracovaných hodin hlavních živitelů rodin (obvykle mužů), postihují však zapojení žen do pracovních sil.
Ostatně, proč pracovat, když čistá mzda stěží zaplatí pomocnici s péčí o děti a o domácnost?
Ani to však není dostatečným vysvětlením, protože studie reakcí nabídky práce na změny daní naznačují, že ohromná propast mezi USA a Evropou, zejména Francií a Německem, musí vyplývat ještě z něčeho jiného.
U lidí nad 50 let je zřetelným a zásadním faktorem struktura penzijních systémů.
Bylo a stále je mnohem výnosnější odejít do předčasné penze v Evropě než v USA.
Proč by dnes měl Francouz nebo Ital po šedesátce ještě pracovat, když už 90. letech, kdy mu bylo kolem pětapadesáti, mohl odejít do penze s 80 či více procenty posledního platu, který měl v produktivním věku?
U žen byl důchodový věk v polovině 90. let ještě nižší.
Zaměstnanci veřejného sektoru měli ještě další výhody.
Ani to není všechno.
V 80. a 90. letech mnohé evropské odborové svazy reagovali na zvyšující se nezaměstnanost přijetím politiky „pracujme méně, pracujme všichni".
Řečeno jinak, získali kratší pracovní týden (tj. víc volna), aby se udržela zaměstnanost.
Problém spočívá v tom, že celkové náhrady se nesnížily úměrně kratšímu týdnu, což vedlo k nárůstu hodinových mezd.
Nižší produktivita a vyšší náklady na pracovní jednotku rozleptaly ochotu firem přijímat nové pracovníky, což Evropě přineslo chronicky vyšší nezaměstnanost než v USA.
Dnešní debaty o růstu v Evropě se hemží slůvky jako „společnost založená na znalostech", „technologický pokrok" a „investice do vzdělání".
Evropané rozhodně potřebují něco , čím by své krátké pracovní angažmá s mnoha dny dovolené kompenzovali.
Velká část diskuse je však pouze jistou formou „politické korektnosti".
Říkat Evropanům, že růst je pomalý, protože společnost není dostatečně založená na znalostech, je méně zneklidňující - a víc „v pohodě" -, než kdyby se poukazovalo na kompromis mezi pracovním volnem a růstem.
Evropané mají sklon dávat přednost volnu před růstem.
Osobně si rád beru víc a víc volna.
Nemůžu si pak ale stěžovat (a nestěžuji si), že můj příjem neroste rychleji a rychleji.
Jak reagovat na politickou polarizaci Evropy
PAŘÍŽ – Rok 2015 v Evropě začal vítězstvím krajně levicové strany Syriza v řeckých volbách a skončil dalšími třemi volbami, jejichž výsledek svědčí o rostoucí politické polarizaci.
V Portugalsku vytvořila Socialistická strana alianci se svým někdejším úhlavním nepřítelem, totiž s komunisty.
V Polsku získala nacionalistická strana Právo a spravedlnost (PiS) takovou podporu, že může vládnout sama.
A ve Španělsku ukončil nástup Podemos coby další nové levicové strany tradiční hegemonii Španělské socialistické dělnické strany na levém středu a Lidové strany na pravém středu.
(V prvním kole prosincových regionálních voleb ve Francii navíc ukázala sílu krajně pravicová Národní fronta pod vedením Marine Le Penové, ačkoliv nakonec v žádném regionu nezvítězila.)
Sdělení nelze přehlédnout: voliči jsou ve stále větší míře hluboce nespokojení se stranami hlavního proudu a jsou ochotni dát šanci těm, kdo navrhují radikální alternativy.
Propůjčují podporu stranám, které se sice navzájem velmi liší, ale všechny viní Evropskou unii z žalostného stavu ekonomiky a trhu práce ve svých zemích.
Radikalizace se samozřejmě neomezuje na Evropu a na dnešek.
Jak už jsem uvedl jinde, americký prezidentský kandidát Donald Trump vděčí za svůj vzestup řadě týchž faktorů, které stojí v pozadí rostoucí popularity Le Penové.
V EU je však problematický zejména střet mezi radikální politikou a mainstreamovým vládnutím.
Ve většině zemí EU vládly 30 let středopravé či středolevé strany se široce sdílenou vizí Evropy.
Navzdory neshodám v otázce jednotlivých politik společně ztělesňovaly ideologický konsensus – a utvářely politickou koalici – vedoucí k vybudování jednotného trhu, zavedení eura a rozšíření EU.
Mnozí voliči však dnes mají pocit, že politika hlavního proudu selhala.
Ukázalo se, že vlády nedokážou ochránit nekvalifikované a polokvalifikované zaměstnance před důsledky globalizace a technologických změn.
Masové vzdělávání, progresivní zdanění ani sociální dávky nezabránily rostoucí nerovnosti.
A euro nedokázalo zajistit prosperitu a stabilitu.
Lidé (jako já), kteří si myslí, že na vině jsou spíše konkrétní politické chyby a institucionální vady než evropská integrace samotná, jsou zatlačováni do pozadí.
V demokraciích se očekávají politické úpravy; demokratické instituce jsou koneckonců koncipovány tak, aby je umožňovaly.
Obecně vzato se ústava nemění nebo se mění jen pomalu, zatímco nová strana či koalice nově definuje politickou agendu a reformuje legislativu.
Tato kombinace strnulosti a tvárnosti umožňuje demokratickým režimům přizpůsobovat se posunům v preferencích občanů.
Pro Evropu to však neplatí.
Za prvé v ní politické změny nejsou synchronizované.
V kterémkoliv okamžiku si mohou některé země v hlasován�� zvolit radikální strany, zatímco jiné nikoliv (nebo se tam jednoduše žádné volby nekonají).
Řecká vláda zpočátku nedokázala tento střet legitimity pochopit, když se na jaře snažila zmírnit úsporná opatření: Syriza získala od řeckých voličů mandát ke změně, avšak představitelé jiných zemí takový mandát nedostali.
Na rozdíl od národních demokracií EU za druhé neodvozuje svou legitimitu od procesu, jehož prostřednictvím se dělají politická rozhodnutí, nýbrž hlavně od výkonu, který dokáže poskytnout.
To neznamená, že v unii neexistuje demokratický proces: volený Evropský parlament je seriózní legislativní orgán a jeho prověřování evropských komisařů je často důkladnější než volba představitelů na národní úrovni.
Není ho však vidět, protože významná rozhodnutí se dojednávají mezi národními vládami.
Za třetí je hranice mezi ústavními a legislativními záležitostmi v EU poněkud zvláštní.
Všechna ustanovení ve smlouvách mají ústavní status; lze je měnit pouze na základě jednomyslné shody.
Protože si navíc vlády navzájem nevěřily, trvaly na tom, aby se do smluv začlenily věci, které obvykle patří do běžné legislativy.
Mnoho pravidel upravujících ekonomický život v EU se proto mění mnohem obtížněji než podobná domácí ustanovení.
Jinými slovy je prostor pro novou definici pravidel přehnaně úzký, i když tato pravidla odrážejí politický konsensus, který už není všeobecně sdílený.
Jaké možnosti tedy EU zbývají, pokud chce reagovat na politickou polarizaci a s ní související požadavky na větší politickou volnost na národní úrovni?
EU by samozřejmě mohla tyto změny jednoduše ignorovat a doufat, že radikalismus ochabne, jakmile budou jeho nositelé konfrontováni se zodpovědností spojenou s vládnutím.
To by však bylo hloupé.
Syriza byla nucena přijmout obtížná rozhodnutí, protože Řecko je odkázané na finanční pomoc zvenčí.
Žádná jiná země není v podobné situaci.
Přehlížení požadavků na změnu by nakonec prohloubilo nevraživost obyvatel vůči EU.
Další možností by bylo využít na ad hoc principu současné flexibility ustanovení obsažených v unijních smlouvách.
Pragmatismus může být skutečně užitečný a Evropská unie pod vedením Jeana-Claudea Junckera je ochotná přijmout ho za svůj.
Bylo by však nebezpečné proměnit rámec EU v houštinu politických dohod šitých na míru konkrétním zemím.
Brzy by proti tomu začali vznášet námitky ti, pro které jsou vláda zákona a vymáhání základních principů vážnými záležitostmi – a nejde jen o Německo.
Posledním řešením by bylo učinit EU poddajnější vůči politickým změnám.
To by vyžadovalo explicitní změnu rovnováhy mezi ústavními a legislativními otázkami tak, aby principy zůstaly zachovány, avšak konkrétní řešení mohla reagovat na politiku.
EU by navíc měla být schopna vydávat zákony o širší paletě politik, například včetně zdaňování.
To by ukončilo její nešťastnou nemohoucnost v oblasti nerovnosti – a její zdánlivou lhostejnost vůči ní.
Současně s tím by měl Evropský parlament získat větší význam jako ve skutečně federálním systému tak, aby vlády na národní a evropské úrovni byly vnímány jako rovnocenně legitimní.
Při takové federalizaci v EU nebo ještě pravděpodobněji v menší eurozóně (uvnitř níž existuje vyšší míra integrace) by politické konflikty stavěly volené národní vlády do opozice nikoliv vůči nějakému neprůhlednému systému, nýbrž vůči politicky legitimní federální instituci.
Tento přístup naráží na hrozivé překážky.
K pokusu o sepsání ústavy EU došlo už na začátku tisíciletí.
Ztroskotal.
Německo a další země, kde se politika hlavního proudu stále těší široké podpoře, by se vehementně stavěly proti jakémukoliv vnímanému změkčení společných pravidel a principů.
Bude přinejmenším obtížné dohodnout se na dodatečných kompetencích a silnějším Evropském parlamentu v době, kdy tolik lidí v Evropě, počínaje radikály, pokládá EU za hlavní příčinu svých současných strastí.
Přesto je vybudování nadnárodní demokracie v konečném důsledku nejživotaschopnější reakcí na politickou polarizaci v Evropě.
Plán evropské prosperity v pěti krocích
WASHINGTON, DC – Ačkoliv se řecká krize dočkala přestávky, hospodářská situace v Evropě zůstává neveselá.
Růst v eurozóně se sice oproti úrovni, která se ještě před pár měsíci blížila recesi, o něco málo zvýšil, avšak prognózy Mezinárodního měnového fondu pro roky 2015 a 2016 sotva přesahují 1%.
Nezaměstnanost dál překonává hranici 11% a mezi mladými lidmi je dvojnásobná (přičemž v zemích jako Řecko a Španělsko můžeme tyto údaje ještě dvakrát zvýšit).
Vystoupení Řecka z eurozóny by dnes pravděpodobně způsobilo menší rozvrat než ještě před pár lety.
Státy nejvíce ohrožené nákazou – Portugalsko, Španělsko a Itálie – jsou dnes z pohledu trhů méně zranitelné; Evropská unie vytvořila záchranný fond a Evropská centrální banka odstartovala rozsáhlý program nákupu dluhopisů.
Skutečnými problémy pro Evropu jsou pokračující stagnace a rostoucí fiskální tlaky veřejného sektoru v přebujelých sociálních státech s rychle stárnoucí populací.
Obnovení růstu, příležitostí, prosperity a finanční stability bude vyžadovat smělá řešení pěti vzájemně souvisejících problémů.
První problém je fiskální.
Počty jsou jednoduché: daňová sazba nezbytná k financování sociálních výdajů se musí rovnat poměru počtu lidí pobírajících dávky k počtu daňových poplatníků (poměr ekonomické závislosti), vynásobenému průměrnou výší dávky v poměru ke zdaněnému příjmu (náhradový poměr).
Právě tyto počty vedly prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho k prohlášení, že „evropský sociální model už zemřel“.
Až příliš mnoho Evropanů pobírá až příliš mnoho dávek, avšak vlády se zatím této otázce v podstatě vyhýbají a vrší mohutné dluhy, aby oddálily konečné zúčtování.
Reforma, která by se zaměřila na sociální výdaje pro skutečně potřebné, měla proběhnout už dávno.
Druhý problém je ekonomický: růst v Evropě ani zdaleka nedosahuje úrovně Spojených států, a to už několik po sobě jdoucích desetiletí.
Ekonomická teorie sice předpokládá sbližování životní úrovně, avšak Evropa zaostává za USA o 30 i více procent.
Vysoké daně a zatěžující regulace dusí trh práce a potenciální nové firmy.
Přehnaně štědrý systém sociálních dávek odrazuje od práce, přijímání zaměstnanců, investic a růstu.
Chronicky loudavý růst nepostačuje k vytváření příležitostí pro armádu nezaměstnaných a podzaměstnaných mladých lidí.
Třetím problémem je bankovní krize.
V Evropě banky poskytují zhruba 70% úvěrů evropským ekonomikám, oproti 30% v USA.
Řada evropských bank je však předluženými zombie, které drží při životě jen nouzové veřejné injekce likvidity.
Za čtvrté je zde měnová krize.
Mnoho přínosů eura – přeshraniční cenová transparentnost, nižší transakční náklady a inflační důvěryhodnost – vyžadovalo opuštění nezávislé měnové politiky a plovoucích devizových kurzů.
Vzhledem k omezeným meziregionálním transferům a nižší mobilitě pracovní síly to však znamená, že kontinent má mnohem menší schopnost absorbovat různorodé šoky prostřednictvím takzvaných automatických stabilizátorů.
Naproti tomu v USA se lidé z Michiganu stiženého vysokou nezaměstnaností stěhují například do Texasu, kde je pracovních míst habaděj, přestože systém federálních daní a transferů automaticky posílá peníze opačným směrem, což zmírňuje lokální pokles.
A konečně se Evropa potýká s těžkým deficitem vládnutí.
Občané jsou stále rozčarovanější z evropských elit a nadnárodních institucí, jako je Evropská komise, která zavádí pravidla a regulace jdoucí proti ekonomickým zájmům a suverenitě jejich zemí.
Voliči jsou zneklidnění, jak naposledy ukázal výsledek voleb v Řecku.
Nacionalistické smýšlení je na vzestupu a demagogické krajně pravicové i krajně levicové strany nabývají v každých volbách na síle.
Řešení těchto problémů bude obtížné, ale ne nemožné.
Základní problém je fiskální: Evropa se nevyhne nutnosti oklestit své zkostnatělé sociální státy.
Pokud si to uvědomí a uskuteční následující řadu vzájemně se posilujících politik, pak se může ze současné apatie vymanit.
Středobodem tohoto úsilí bude muset být postupná fiskální konsolidace – tedy snížení předpokládaného budoucího objemu vládních výdajů, a tím i budoucích daňových sazeb.
Toto opatření by se mělo zkombinovat s mutualizací nějaké části závazků vysoce zadlužených zemí – ty by se definovaly jako země s poměrem dluhu k HDP vyšším než například 60% nebo 70% – a s mírným odepsáním dluhu výměnou za dlouhodobé dluhopisy s nulovým kuponem.
Jako vzor by mohly sloužit „Bradyho dluhopisy“, které USA použily při řešení latinskoamerické dluhové krize v 90. letech.
Existence evropských bankovních zombie se zase bude muset rychle vyřešit akvizicí nebo dočasným převzetím, očištěním a prodejem aktiv, jak to během krize amerických družstevních záložen v 80. letech dělala Resolution Trust Corporation.
Zároveň musí být zavedeny strukturální reformy, které zvyšují flexibilitu trhu práce a omezují byrokracii a s ní související překážky vzniku nových firem.
A konečně by eurozóna měla zavést dvoukolejné euro s kolísavým kurzem – tuto myšlenku prosazuje americký ekonom Allan Meltzer.
Spolu s tím by se měla formulovat systémová pravidla, která by stanovovala, kdy bude členská země eurozóny degradována do skupiny „euro B“ nebo povýšena na „euro A“.
Takové kompromisní řešení – nazývejme ho „znehodnocením bez vystoupení“ – by zamezilo některým (ale ne všem) problémům spojeným s úplným odchodem dané země z eurozóny.
Vytvořilo by vlastní soubor pobídek, který by v konečném důsledku tlačil jednotlivé země k tomu, aby se snažily vyhnout degradaci do druhé skupiny, stejně jako se fotbalové týmy snaží nesestoupit do nižší ligy.
Dohromady by tato politická opatření zmenšila suverénní dluh, snížila úrokové sazby, zmírnila daňové tlaky, umožnila státům zvýšit konkurenceschopnost při nižších obětech na životní úrovni a ukázala Evropě cestu k prosperitě.
Vedoucí představitelé EU se prozatím ubírají nejsnazší, ale nejméně produktivní cestou a vznikající problémy řeší dočasnými a částečnými záplatami.
Možnost zářnější ekonomické budoucnosti by však měla být natolik lákavou odměnou, že probudí stejného vůdčího ducha, jaký vyvedl Evropu z popela druhé světové války.
Lži, arcilži a statistiky o evropském růstu
ATÉNY – „Řecko se konečně vrátilo k hospodářskému růstu.“ Tak zněla oficiální verze Evropské unie na konci roku 2014.
Řečtí voliči, na které toto plesání neudělalo pražádný dojem, však svrhli tehdejší vládu a v lednu 2015 zvolili novou administrativu, v níž jsem působil jako ministr financí.
Minulý týden vycházely z Bruselu podobně oslavné chorály hlásající „návrat k růstu“ na Kypru a stavějící tuto „dobrou zprávu“ do protikladu k řeckému „návratu k recesi“.
Vzkaz od trojky evropských sanačních věřitelů – Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu – zní hlasitě a jasně: „Když budete dělat, co říkáme, zotavíte se jako Kypr.
Když se budete naší politice zpěčovat volbou lidí, jako je Varufakis, ponesete následky další recese.“
Je to silný příběh.
Až na to, že stojí na ošklivé lži.
Řecko v roce 2014 nezažívalo zotavení a národní důchod Kypru se dosud nezotavil.
Opačná tvrzení EU jsou založená na nemístném zdůrazňování „reálného“ národního důchodu, což je veličina, která během období klesajících cen zákonitě uvádí posluchače v omyl.
Když se vás někdo zeptá, zda jste na tom dnes lépe než před rokem, odpovíte kladně v případě, že se váš peněžní příjem (tedy jeho hodnota v dolarech, librách, eurech či jenech) v předchozích 12 měsících zvýšil.
V dávno minulých inflačních dobách byste svou odpověď možná doplnili o (rozumné) postesknutí, že růst životních nákladů váš vyšší peněžní příjem bohužel naboural.
Aby ekonomové tento rozdíl mezi vaším peněžním příjmem a vaší schopností kupovat si za něj věci zohlednili, zaměřili se na kupní sílu tím, že vztáhli peněžní příjem k průměrným cenám.
Agregátní příjem země se měří podobně.
Ekonomové nejprve sečtou veškeré příjmy a odvodí z nich nominální hrubý domácí produkt – nebo v zájmu zjednodušení celkový peněžní příjem země (N).
Ten poté upraví podle změn průměrných cen (P) tím, že vydělí N a P.
Výsledný poměr se rovná „reálnému“ příjmu dané země (R = N/P).
Během inflačních období se hodnota reálného národního příjmu neboli důchodu R vypočítávala proto, abychom se nadměrně neradovali ze zpráv o značném růstu peněžního příjmu.
Například v době, kdy průměrné ceny rostly řekněme o 8%, znamenalo devítiprocentní zvýšení peněžního příjmu pouze jednoprocentní reálný růst naší koupěschopnosti.
Je tedy zřejmé, že v inflačním období byl právě reálný národní důchod R hodnotou, na kterou se člověk podíval, než se začal radovat, že ekonomika roste.
Teprve když se hodnota R znatelně zvýšila, měli jsme dobrý důvod věřit, že ekonomická aktivita je skutečně na vzestupu.
V obdobích deflace (tedy klesajících cen), jaká dnes zažívají Řecko a Kypr, však může být R hluboce zav��dějící.
Vezměme si hypotetický popis deflační ekonomiky v níže uvedené tabulce.
Rok 1
Rok 2
Rok 3
Národní peněžní příjem (N)
100
98
96
Průměrný cenový index (P)
100
99
93
Reálný národní důchod (R = N/P)
1
98/99
96/93
Růst N
-
-2%
-2.04
Míra inflace
-
-1%
-6.06%
Růst R
-
-0.01%
+4.28%
Mezi roky 1 a 2 se peněžní příjem země (N) snížil o 2% (ze 100 na 98), zatímco index průměrných cen klesl o 1% (ze 100 na 99).
V následujícím roce 3 se recese prohloubila, peněžní příjem se propadl o dalších 2,04% (z 98 na 96) a ještě hlubší pád zaznamenaly ceny, takže deflace dosáhla 6,06%.
Je to obraz ekonomiky, která sklouzává z recese k něčemu, co připomíná depresi: k poklesu příjmů a ještě rychlejšímu poklesu cen.
Podívejte se však na poslední řádek: zdá se, že „reálný“ národní důchod se ve třetím roce dramaticky zvýšil na zdravých 4,28%!
Je to však jen přelud – iluze způsobená klesajícími cenami.
V deflačních ekonomikách, kde lidé i stát mají značné dluhy, je jednoduše řečeno důvodem k oslavám výhradně růst národního peněžního příjmu (nikoliv reálného národního důchodu).
Někdo může namítnout, že zvýšení reálného národního důchodu R je dobrou zprávou vždy, tedy i v případě klesajících peněžních příjmů.
Pokud totiž ceny (P) klesají rychleji než peněžní příjmy (N), pak to jistě musí znamenat, že si můžeme dovolit více věcí za méně peněz.
A to je přece dobré, ne?
To jistě ano – ovšem pouze při absenci obvyklého zádrhele: dluhu.
Pokud jsou lidé a vlády hluboce zadlužení a pokud z tohoto dluhu platí kladný úrok, pak je klesající peněžní příjem receptem na kolektivní insolvenci.
Právě to se dělo v Řecku v roce 2014, kdy R vzrostl o 0,8%, ale P klesl o 2,6%.
A právě to se v posledním čtvrtletí roku 2015 dělo i na Kypru, kde se R zvýšil v lednu 2016 o 0,4%, avšak P byl o 0,75% nižší.
V deflační bažině ostatně vězí velká část evropského okraje, kde peněžní příjmy klesají, dluhy (vyjádřené jako podíl peněžních příjmů) raketově rostou a banky se utápějí v nesplácených úvěrech, které jim brání půjčovat byť i ziskovým podnikům.
Evropští političtí lídři jsou už několik let paralyzovaní.
Do svých neúspěšných politik investovali příliš mnoho politického kapitálu, než aby se dnes pokoušeli obrátit kurz.
Nikdo by se však neměl nechat zmást statistickým eskamotérstvím: soustředit se během deflačního období na údaje o reálném národním důchodu se rovná snaze vykreslit hospodářskou krizi jako obrovský úspěch.
Opětovně rozdělená Evropa?
NEW YORK – Takzvaná krize eura se obecně pokládá výlučně za měnovou krizi, ale zároveň je to krize suverénních dluhů – a v ještě větší míře bankovní krize.
Složitost situace plodí zmatek a tento zmatek má politické důsledky.
Evropa vskutku čelí nejen hospodářské a finanční krizi, ale v jejich důsledku i krizi politické.
Různé členské státy formulovaly velmi odlišné politiky, které odrážejí spíše jejich názory než jejich skutečné národní zájmy – a tento střet stanovisek obsahuje i semínka vážného politického konfliktu.
Řešení, které Evropa začne realizovat, bude v podstatě nadiktováno Německem, jehož suverénní úvěr je pro jakékoliv řešení nezbytný.
Snahu Francie o ovlivnění výsledku v konečném důsledku omezuje její závislost na těsném spojenectví s Německem v zájmu svého suverénního ratingu AAA.
Německo svaluje vinu za krizi na země, které ztratily konkurenceschopnost a nahromadily dluhy.
V důsledku toho klade Berlín veškerou zátěž spojenou s narovnáním na dlužné státy.
Tím se však opomíjí značný díl zodpovědnosti Německa za měnové a bankovní krize, ne-li i za suverénní dluhovou krizi.
Když bylo zavedeno euro, očekávalo se, že přinese sbližování ekonomik v zemích eurozóny.
Místo toho přineslo divergenci.
Evropská centrální banka přistupovala k suverénním dluhům všech členských zemí prakticky jako k bezrizikovým dluhům a přijímala je za rovných podmínek ve svém diskontním okně.
To podnítilo banky, které byly kvůli splnění požadavků na likviditu povinny držet bezriziková aktiva, aby si vydělaly pár základních bodů navíc mohutnými nákupy suverénního dluhu slabších zemí.
Tyto snížené úrokové sazby v takzvaných zemích PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko) spolu s nafouklou bublinou na trhu nemovitostí a náklady na opětovné sjednocení nutily Německo utáhnout si opasek.
To vyvolalo divergenci konkurenceschopnosti a současně i bankovní krizi v Evropě, která postihla německé banky více než jiné.
Německo ve skutečnosti sanuje silně zadlužené země ve snaze ochránit vlastní bankovní soustavu.
Masivní suverénní dluh Irska například vznikl proto, že instituce eurozóny v dychtivé snaze zachránit bankovní soustavu přinutily Irsko k zestátnění bank a podmínily tím jejich udržení nad vodou.
A protože urovnání vnucené Německem chrání bankovní soustavu tím, že se chová k nesplacenému suverénnímu dluhu jako k něčemu nedotknutelnému, musí nést dlužné země celou zátěž finančního urovnání samy.
To připomíná mezinárodní bankovní krizi z roku 1982, kdy Světová banka a Mezinárodní měnový fond půjčovaly dlužným zemím dostatečné množství peněz k obsloužení jejich dluhů tak dlouho, až banky dokázaly nahromadit dostatek rezerv a v roce 1989 vyměnit své špatné dluhy za Bradyho dluhopisy.
Pro latinskoamerické ekonomiky to znamenalo „ztracenou dekádu“.
Současná urovnání penalizují dlužné země dokonce ještě více než v 80. letech, protože tyto země budou muset po roce 2013 platit tučné rizikové prémie.
Opětovné sanace bankovní soustavy jaksi nejdou dohromady s „antisanacemi“ držitelů suverénních dluhů po roce 2013 zaváděním doložek o společném postupu věřitelů.
Německé požadavky na konkurenceschopnost se navíc budou vynucovat za nerovných podmínek, což postaví deficitní země do neudržitelné situace, která by mohla stáhnout ke dnu dokonce i Španělsko, jež mělo na počátku krize eura nižší podíl dluhu než Německo.
Evropská unie v důsledku toho utrpí něco horšího než ztracenou dekádu; postihne ji chronická divergence, v jejímž rámci budou přebytkové země rázně směřovat kupředu, zatímco schodkové země bude táhnout ke dnu jejich akumulovaná dluhová zátěž.
Německo tato urovnání vynucuje na základě silného domácího tlaku, ale německá veřejnost se nedozvěděla pravdu, a proto je zmatená.
Jelikož pravidla, která mají vstoupit v platnost na konci března, povedou k faktickému vzniku dvourychlostní Evropy, zákonitě vyvolají odpor, jenž ohrozí politickou soudržnost EU.
Zapotřebí jsou dvě zásadní úpravy.
Za prvé musí Evropský fond finanční stability sloužit nejen k záchraně bankovní soustavy, ale i členských států.
To by umožnilo restrukturalizaci suverénního dluhu bez uspíšení bankovní krize.
Navzdory tomuto dodatečnému úkolu by velikost záchranného balíku mohla zůstat stejná, protože jakákoliv částka použitá k rekapitalizaci nebo zvýšení likvidity bank by snížila částku, kterou potřebují vlády.
Přivedení bankovní soustavy pod evropský dohled namísto jejího ponechání v rukou národních institucí by představovalo zásadní zlepšení, které by pomohlo obnovit důvěru.
Navíc by mělo dodatečný přínos, poněvadž by informovalo německou veřejnost o skutečném smyslu záchranné operace.
Za druhé platí, že mají-li se vytvořit rovné podmínky pro všechny, bude se muset odstranit riziková prémie u nákladů na půjčky zemí dodržujících pravidla.
Toho by se dalo dosáhnout přeměnou podstatné části jejich suverénních dluhů v eurobondy.
Jednotlivé země by pak musely vydávat vlastní dluhopisy s doložkami o společném postupu věřitelů a rizikovou prémii by platily pouze z částek přesahujících hranici veřejného dluhu stanovenou maastrichtskými kritérii (60% HDP).
K prvnímu kroku by se mohlo a mělo přistoupit okamžitě, zatímco druhý bude muset počkat.
Německá veřejnost má k jeho přijetí stále daleko, avšak pokud chceme v Evropě opět vytvořit rovné podmínky pro všechny, je toto opatření evidentně potřebné.
EU byla budována krok za krokem a její architekti věděli, že každý krok je sám o sobě nedostatečný a bude třeba podniknout další.
Mohli se však spolehnout, že až přijde čas napravit nějaký nedostatek, podaří se k tomu najít nezbytnou politickou vůli.
Tentokrát ovšem vyhlídka dvourychlostní Evropy zákonitě podkope politickou soudržnost Evropy – a tím i její schopnost jednat v nezbytném případě ve vzájemné shodě.
Proto musí být vedle zavádění mechanismu řešení krizí na úrovni EU jasně uznána i potřeba dalšího kroku v evropské integraci.
Jinak nebudou mít deficitní země žádný důvod k naději, že dokážou ze svízelné situace vybřednout, ať pracují sebetvrději.
Evropa a ambiciózní trmácení se krizí
BRUSEL – Po eskalaci krize eura a rozhodnutích přijatých na posledním summitu Evropské unie, zejména pak závazku nejvyšších představitelů EU vydat se na cestu „Vstříc skutečné hospodářské a měnové unii“, je nejvyšší čas položit si otázku, co bude dál.
Ať bude konečný výsledek jakýkoliv, současná krize zásadně ovlivní budoucnost evropské integrace.
V nejhorším případě by suverénní dluhová krize v Evropě mohla způsobit vnitřní zhroucení eurozóny, s bezprostředními negativními dopady na samotnou EU.
Naštěstí se tento scénář jeví jako dosti nepravděpodobný – členské země EU uvnitř i vně eurozóny se totiž zjevně velmi snaží odvrátit enormní hospodářské, finanční, politické a sociální dopady, které jsou s takovým scénářem spojené.
Nebezpečí zásadního rozpadu se však postupem času zvýšilo a dnes už takový výsledek nelze vyloučit.
Současně se zdá nepravděpodobné, že členské země budou připraveny a schopny učinit obrovský krok směrem ke „Spojeným státům evropským“ – tedy ke skutečné federální entitě, v níž se státy EU dohodnou, že se v bezpříkladné míře vzdají národní suverenity.
Bilance od roku 2010 naznačuje, že převládajícím přístupem EU zůstane v dohledné budoucnosti snaha „protrmácet se krizí“.
Na rozdíl od minulosti si však sílící vnější tlaky na společnou měnu a neustálý dohled trhů i občanů tentokrát vyžádají smělé politické reakce, které budou muset dalece přesahovat snahu najít nejmenšího společného jmenovatele.
Nakonec tedy toto „ambiciózní trmácení se“ povede s největší pravděpodobností k vyššímu stupni svébytné hospodářské a fiskální integrace (zejména mezi státy eurozóny), včetně závazné synchronizace národních rozpočtů, větší hospodářské koordinace a nakonec i nějaké omezené formy mutualizace dluhů.
Řešení krize bude jinými slovy vyžadovat „více Evropy“, přestože konečný výsledek nelze předvídat, poněvadž bude výsledkem složitého procesu zaměřeného na nalezení souladu mezi odlišnými a protikladnými postoji jak uvnitř EU, tak i mezi státy eurozóny.
Lídři EU požádali prezidenta Evropské rady Hermana Van Rompuye, aby v úzké spolupráci s předsedy Evropské komise, ministerské skupiny Eurogroup a Evropské centrální banky vypracoval cestovní mapu vedoucí k vytvoření „Skutečné hospodářské a měnové unie“.
Závěrečná zpráva, jež má být předložena v prosinci 2012, by měla stanovit, které dodatečné kroky lze učinit na základě stávajících smluv EU a která opatření vyžadují jejich úpravu.
Vzhledem k naléhavosti krize by některé bezprostřednější kroky vedoucí k vyšší úrovni hospodářské a fiskální integrace, které na základě současných smluv EU nejsou vymahatelné, mohly vyžadovat dodatečné mezivládní dohody jdoucí mimo současný rámec unijních smluv.
Takový přístup by neměl být sám o sebe cílem, ale mohl by sloužit jako nutné zlo k odvrácení hrozby krachu eura.
Má-li však být znovu dosaženo institucionální soudržnosti, právní jistoty a demokratické zodpovědnosti, měly by být do primárního právního korpusu unie co nejdříve vtěleny klíčové prvky „fiskálního kompaktu“ i veškerých budoucích dohod mezi vládami EU.
Posun ke skutečné hospodářské a měnové unii bude také vyžadovat zásadnější institucionální reformy.
Tento proces nelze omezit na vlády, ale v rámci dalšího evropského konventu se bude muset dotknout také Evropského parlamentu a národních zákonodárných sborů.
Vyšší úroveň hospodářské, fiskální a politické integrace si rovněž vynutí úpravu národních ústav.
Ratifikace nové smlouvy EU a přizpůsobení národních ústav by si v řadě zemí nevyhnutelně vyžádaly referendum.
A vzhledem k odmítnutí ústavní smlouvy EU nizozemskými a francouzskými voliči v roce 2005 a k rostoucímu rozčarování evropských občanů z unie a jejího krizového řízení by byl výsledek takových referend značně nejistý.
Toto riziko je však nutné podstoupit.
Hrozba zhroucení eura nebo potenciálního odchodu od společné měny se může ukázat jako dostatečně silný argument k tomu, aby přesvědčil většinu Evropanů hlasovat „ano“.
Scénář „ambiciózního trmácení se“ bude dlouhý, klopýtavý a někdy i riskantní a pravděpodobně vyústí ve stav, který se bude velmi lišit od dnešních očekávání.
Než však EU nastoupí na tuto nevyhnutelnou a nejistou cestu, musí její instituce a členské státy (za aktivní podpory ECB!) vytvořit záchrannou síť, která dokáže ochránit euro i samotnou unii před pádem na obličej, až se poměry v nadcházej��cích letech zhorší.
Dluhová krize bude totiž pravděpodobně i nadále vytvářet bezprostřední ekonomické, fiskální a tržní tlaky.
EU a její členské země se však budou muset ve stále větší míře potýkat také s vedlejšími škodami, které krize napáchá – tedy s jejími nezamýšlenými a neočekávanými důsledky na evropské i národní úrovni.
Mezi tyto vedlejší škody patří mimo jiné sílící nacionalismus a populismus zaměřený proti euru a EU, vršící se sociální problémy v mnoha členských zemích, rostoucí „demokratický deficit“ v těchto zemích i v celé EU, otrávená atmosféra mezi unijními členy nebo absence proaktivnich a stabilních koalic táhnoucích za jeden provaz.
To vše by mohlo vést k nečinnosti, která by se v současné situaci rovnala cestě zpět, což by ohrozilo nejen budoucí vyhlídky evropské integrace, ale i její dosavadní úspěchy.
Za těchto okolností je „ambiciózní trmácení se“ nejpravděpodobnějším a také nejslibnějším scénářem.
Vzhledem k tomu, že EU s největší pravděpodobností zůstane ještě nějakou dobu v krizi, nebude tento scénář snadný a nedá nikomu čas k sebeuspokojení.
Zřejmě je to však jediná cesta, jak udržet Evropu v pohybu vpřed.
Kotva evropské stability
FRANKFURT – Ve věku necelých deseti let je euro podle všech měřítek mladou měnou.
Přesto se pro téměř 320 milionů lidí v 15 evropských zemích stalo realitou každodenního života.
A ve světle výkonu eura během letošní globální finanční krize nemohou ani jeho nejsilnější kritici popřít, že tato měna zaznamenává oslnivý úspěch.
Uplynulé léto se miliony turistů vyhnuly nutnosti platit nepříjemné a vysoké poplatky za výměnu peněz.
Ještě větší hospodářský význam však mají výhody pro obchod a investice, které vyplývají z absence kurzových rizik uvnitř eurozóny.
Společná měna je pro členské státy eurozóny završením jednotného trhu.
Od roku 1999 zažili členové Evropské měnové unie (EMU) řadu těžkých vnějších šoků: zvýšení ceny za barel ropy z přibližně 10 na 150 dolarů, kolaps akciových trhů po splasknutí bubliny internetových firem, šířící se riziko terorismu po 11. září 2001 a dvě války.
Od loňského léta pak zhroucení amerického trhu s podřadnými hypotékami vyvolává na finančních trzích turbulence, jejichž konec není na dohled.
Na základě předchozích zkušeností s národními měnami mohli Evropané očekávat, že kterýkoliv z těchto šoků vyvolá na měnových trzích těžkou krizi.
Není obtížné si představit, co by se během nedávné krize na finančních trzích bývalo stalo, kdyby země eurozóny dosud používaly příslušné národní měny: obrovské spekulace proti některým měnám, silné intervence centrálních bank a nakonec kolaps paritního systému.
V letech 1992-1993 zažil dramatickou krizi Evropský systém měnových kurzů.
Od té doby se objem kapitálu připraveného využít na zahraničních měnových trzích veškerých příležitostí zněkolikanásobil, takže jakákoliv srovnatelná situace by dnes byla daleko složitější.
Krize z počátku 90. let skutečně ohrozila status quo uvnitř jednotného trhu EU.
Lze jen těžko uvěřit, že při dnešních ohromných kapitálových tocích by jediný osamocený trh mohl přežít sérii prudkých a náhlých kurzových změn.
Změny měnových kurzů v podobě, jakou jsme zažili v letech 1991-1992, mají silný dopad na relativní ceny zboží obchodovaného mezi různými zeměmi.
V zemích, které zažily silné zhodnocení měny, jsou firmy (a potažmo odbory) náchylné na náhlou a těžkou ztrátu konkurenceschopnosti.
Takové firmy bezpochyby začnou volat po ochraně před údajně „nespravedlivými“ podmínkami.
Jistě, ani euro nezabránilo rizikovým investičním rozhodnutím evropských finančních institucí nebo důsledkům těchto rozhodnutí pro finanční trhy.
K něčemu takovému však nikdy nebylo vytvořeno.
Naopak dosáhlo toho, čeho dosáhnout mělo: udrželo krizi v rozumných mezích, protože jí zabránilo napáchat škody na měnových trzích uvnitř eurozóny.
Evropská centrální banka po loňském nástupu turbulencí na finančních trzích okamžitě poskytla dostatek likvidity, aby uklidnila situaci, a od té doby v tom pokračuje.
Současně ECB nikdy neztratila ze zřetele svůj hlavní cíl – udržení cenové stability.
ECB hned od počátku úspěšně zacílila inflační očekávání na úroveň odpovídající její definici cenové stability.
Tento úspěch ostře kontrastuje se všemi kritickými hlasy, které varovaly před experimentem Evropské měnové unie, a dokonce předvídaly jeho brzký krach.
V prvních týdnech po červnu 1998, kdy byla ECB založena, jsem obdržel dopis od dnes již zesnulého nositele Nobelovy ceny Miltona Friedmana, který mi blahopřál ke jmenování do Výkonné rady – členství v radě tehdy nicméně označil za „beznadějnou práci“.
Byl přesvědčen, že měnová unie v Evropě je odsouzena k zániku.
Dnes je naopak těžké najít někoho, kdo nepokládá euro za obrovský úspěch, a ECB je tak pevná v kramflecích, že dnes lidé berou tento úspěch za samozřejmou věc.
Nebyla to však otázka štěstí.
Úspěch eura je založen na tvrdé práci, oddanosti jedinečnému dějinnému poslání společné měny a v neposlední řadě i na dobře zvolené strategii monetární politiky.
Tento úspěch ovšem není důvodem k sebeuspokojení.
Leží před námi velké výzvy.
V kontextu oslabujícího růstu čeká Pakt stability a růstu nová obtížná zkouška.
A co je neméně důležité, reformy zaměřené na zajištění větší pružnosti trhů stále zaostávají za tím, co je zapotřebí k plnému využití výhod jednotné monetární politiky.
Evropské antiideologické volby
PAŘÍŽ – V každém z 27 států Evropské unie proběhla kampaň do právě skončených voleb do Evropského parlamentu v atmosféře lhostejnosti, kdy se voliči, kandidáti i sdělovací prostředky zaměřovali převážně na domácí otázky.
Snad právě z tohoto důvodu byla volební neúčast (v průměru 57%) nejvyšší od prvních voleb v roce 1979, přičemž složení parlamentu s pravicovou většinou nedoznalo žádné podstatné změny.
Po volbách v roce 2004 měla Evropská lidová strana (EPP), která sdružuje pravicové a středopravicové strany, v europarlamentu 288 z celkového počtu 785 poslanců.
O pět let později je v novém parlamentu se 267 poslanci z celkového počtu 736 stále hlavní silou: úbytek jejích poslanců je navíc částečně způsoben deklarovaným úmyslem britských konzervativců a české ODS vystoupit z EPP a založit vlastní stranu zastávající pravicovější linii.
To otevírá cestu k možnému návratu José Manuela Barrosa do křesla předsedy Evropské komise pro druhé funkční období.
Tato situace je paradoxní, neboť Evropa zažívá jednu z nejhorších hospodářských krizí ve svých dějinách, kdy klesá zaměstnanost i životní úroveň a rostou obavy z budoucnosti.
Člověk by spíše čekal, že pravice bude v zemích, kde vládne, potrestána.
Tato hrozba se však nenaplnila.
Nejnovější výsledky dokonce ukazují pravý opak – konkrétně ve Francii, Itálii, Polsku, Dánsku a dokonce i v Německu, kde CDU získala ve volbách v roce 2004 velký počet europoslanců.
A pravice vylepšila své postavení i tam, kde je v opozici, jako například ve Španělsku a Portugalsku.
Socialistická strana naopak téměř všude podporu ztratila, a to zejména v zemích, kde je u moci, jako jsou Španělsko, Portugalsko, Maďarsko a Nizozemsko.
Evropská socialistická strana (ESP), která měla ve starém parlamentu 215 poslanců, si zajistila pouhých 160 křesel.
Ani ve Francii a Dánsku, kde je Socialistická strana v opozici, si nevedla lépe.
Jedinou výjimku představuje Řecko.
Ve Francii pak Socialistickou stranu téměř předstihla Europe Ecologie, zelená koalice, kterou spojil charismatický Daniel Cohn-Bendit.
Třetí nejpočetnější silou v Evropském parlamentu zůstávají liberálové se zhruba 80 poslanci, což je však méně než 100 poslanců v parlamentu předchozím.
Zelení podle všeho získali v těchto volbách nejvíce a stali se čtvrtou nejsilnější skupinou: obsadí přibližně 55 křesel, což je zisk více než 10 křesel.
Rovněž extrémní strany si ve volbách polepšily, stejně jako některé strany euroskeptické.
Strana Jean-Marie Le Pena sice ve Francii podstatně oslabila, avšak v Nizozemsku získala protiislámská strana vedená Geertem Wildersem 17% hlasů a krajní pravice si vedla nad očekávání dobře také v Rakousku, Dánsku, Maďarsku, na Slovensku a dokonce i ve Velké Británii.
Krajně pravicová Britská národní strana koneckonců získala v europarlamentu své vůbec první křeslo.
Ty, kdo se obávali vzestupu extremismu v Evropě, by však měla poněkud uklidnit skutečnost, že mezi těmito stranami existuje řada názorových rozdílů.
Převaha pravice v budoucím Evropském parlamentu si žádá vysvětlení.
Hlavním důvodem by mohla být neutěšená situace sociálně-demokratických stran, které dnes stojí v čele pouhých osmi vlád v EU, a to navzdory tomu, že se od roku 2000 snaží minimalizovat ochabování svého vlivu na tradiční voliče – dělníky a zaměstnance veřejného sektoru, střední manažery a státní úředníky.
Platí to nejen pro velké severoevropské sociálně-demokratické strany (Dánsko a Švédsko), ale i pro strany, které se pokusily samy sebe „modernizovat“ spojením socialismu a liberalismu (Velká Británie a Španělsko), a dokonce i pro tradičnější evropské socialistické strany (Belgie a Francie), které navzdory úspěchům na lokální úrovni jen obtížně získávají zpět celostátní moc.
Strany, jež mají v úmyslu posunout se nalevo, jako je die Linke v Německu, zase riskují, že je „převálcuje“ radikální antikapitalistická levice.
Vše nasvědčuje tomu, že ve světle krize, která zpochybňuje desetiletí kapitalismu taženého financemi i nadvládu ideologie volného trhu, a navzdory rozšířenému očekávání obrody sociálního státu nepřesvědčil sociálně-demokratický ideál většinu Evropanů, že dokáže přinášet efektivní řešení.
Pokud jde o řízení hluboké a složité krize, mají evropští voliči skutečně tendenci preferovat zkušenost konzervativních politiků.
Je to tím pozoruhodnější, že se to děje v době, kdy pravicové vlády přistupují k regulacím a dokonce i ke státním intervencím – milníkům levicových ideologií.
U nejmladší generace po celé Evropě současně sílí volání po průhlednosti a ekologickým ohledům, což vysvětluje vzestup Zelených v mnoha zemích.
Globální ekonomická krize stručně řečeno destabilizovala ideologické hranice, které dlouho definovaly evropskou politickou scénu, a vytvořila nové dělicí čáry.
Tyto nově vzniklé zákopy jsou možná nejvýznamnějším dlouhodobým výsledkem voleb do Evropského parlamentu.
Nemocné plíce Evropy
Respirační choroby představují hlavní příčinu úmrtí na světě a jejich výskyt stále stoupá.
Podle Světové zdravotnické organizace bylo ze všech 50,5 milionů úmrtí zaznamenaných v roce 1990 plných 9,4 milionu způsobeno právě respiračními chorobami.
V roce 2020 pak bude ze 68 milionů úmrtí připadat 11,9 milionu na chronickou obstrukční plicní nemoc (COPD), zápal plic, rakovinu plic nebo tuberkulózu (TBC).
Evropa si v tomto ohledu vede jen o málo lépe než zbytek světa.
Respirační choroby se co do úmrtnosti, incidence (nárůstu počtu případů za rok), prevalence (celkového výskytu onemocnění) a nákladů řadí na druhé místo (za choroby kardiovaskulární).
V některých zemích, jako je Velká Británie, jsou již dnes hlavní příčinou úmrtí.
Evropská bílá kniha o plicních chorobách , kterou v roce 2003 vydaly Evropská respirační společnost a Evropská plicní nadace, přinesla vůbec poprvé epidemiologické údaje pro celé spektrum plicních onemocnění, shromážděné ze všech evropských zemí.
Poskytuje tak podrobný přehled o vývoji plicních chorob v Evropě, včetně údajů o chorobnosti, úmrtnosti a nákladech.
Z Bílé knihy jsme se dozvěděli velmi mnoho.
Například že úmrtnost na rakovinu plic se v letech 1960 až 1989 u mužů v některých západoevropských zemích, jako jsou Norsko nebo Švýcarsko, lehce snížila, zatímco u žen v téměř všech evropských zemích stále stoupá.
Prevalence COPD, která je diagnostikována zejména u kuřáků a bývalých kuřáků, se pohybuje od 2.000 na sto tisíc obyvatel až po více než 10.000, přičemž úmrtnost kolísá mezi 25 až 75 případy na sto tisíc obyvatel.
Plicní choroby nicméně nesouvisejí pouze s kouřením.
Klíčovou roli hrají rovněž genetické vlivy spolu s nutričními a environmentálními faktory či chudobou.
Předpokládá se však, že podíl COPD na celkové úmrtnosti bude narůstat, stejně jako podíl rakoviny plic a TBC.
V případě TBC jsou epidemiologické údaje nejúplnější, a to díky monitorovacímu systému, který byl vyvinut ve všech evropských zemích.
Zatímco incidence a úmrtnost TBC v západní a střední Evropě je stabilní nebo klesá, ve východní Evropě se oba ukazatele vzhledem ke zhoršující se úrovni zdravotnictví v posledním desetiletí zvýšily.
Zápal plic zůstane v Evropě i nadále významnou příčinou úmrtí; jeho incidence se v současné době pohybuje mezi 250 a více než 1.000 případy na sto tisíc obyvatel, úmrtnost pak kolísá mezi 15 a 45 případy na sto tisíc obyvatel.
V posledních desetiletích se začíná stále více rozšiřovat astma, které postihuje 2 až 20% dětí v celé Evropě a 5 až 10% dospělých v Evropě západní.
Hlášené míry úmrtnosti se v tomto případě velmi liší, přičemž nejvyšší úmrtnost je v Portugalsku: více než osm případů na sto tisíc obyvatel.
Údaje o dalších respiračních chorobách jsou vzácné.
Incidence i prevalence intersticiálních plicních onemocnění se do značné míry liší.
Prevalence chorob souvisejících se spánkem, u nichž existují dostupné údaje pouze z několika západoevropských zemí, činí méně než 1.000 případů na sto tisíc obyvatel ve Francii, ale více než 5.000 případů na sto tisíc obyvatel ve Švédsku.
Dostupná data o incidenci cystické fibrózy, nejvýznamnější dědičné plicní choroby, pak kolísají mezi pěti a deseti případy na sto tisíc obyvatel.
Kde respirační onemocnění zabíjejí nejčastěji?
Podle údajů shromážděných v Bílé knize je věkově standardizovaná úmrtnost nejvyšší v Kyrgyzstánu, kde činí 165 případů na sto tisíc obyvatel, a nejnižší v Rakousku (30 případů).
Evropský průměr činí 65 a průměr v zemích Evropské unie 57.
Jedny z nejvyšších úmrtností byly zaznamenány v Irsku a ve Velké Británii - 120, respektive 105 případů -, zatímco ostatní západoevropské a většina středoevropských zemí zůstávají pod uvedeným průměrem.
Se stoupající incidencí plicních onemocnění stoupají i náklady.
Celková roční finanční zátěž plynoucí z respiračních chorob v Evropě se v současnosti pohybuje kolem 100 miliard eur, přičemž téměř polovinu této částky představují náklady spojené s COPD, za níž následují astma, zápal plic, rakovina plic a TBC.
Hospitalizační péče představuje pouhou špičku ledovce, který sahá do výše 17,8 miliard eur ročně.
Překvapivé je, že počet dní strávených v nemocnici je v západní Evropě vyšší než v Evropě střední a východní (11,1 dne ročně oproti 7,2 dne ročně na sto tisíc obyvatel), zatímco průměrné denní náklady na hospitalizační péči jsou v západní Evropě téměř desetkrát vyšší (310 oproti 32 eurům).
Mezi další náklady patř�� ambulantní péče (9,2 miliard eur), spotřeba léků (6,7 miliard eur) a náklady spojené s úmrtností a rehabilitací (20 miliard eur).
Zdaleka nejvyšší nákladovou položku, jejíž výše se odhaduje na 48,3 miliard eur, však představují nepřímé náklady v podobě poklesu produktivity.
Celkový počet pracovních dnů zameškaných v důsledku respiračních onemocnění činil v západní Evropě 66,2 dne na sto tisíc obyvatel - což byl více než čtyřnásobek hodnoty 15,4 dne v Evropě střední a východní.
S pracovními dny je to přitom stejné jako s hospitalizační péčí: vzhledem k vysoké produktivitě v západní Evropě se náklady zvyšují.
Jelikož jsou plicní onemocnění tak významná, musí se posílit preventivní opatření, včasná detekce a léčba.
To si vyžádá nejen zlepšení v přímé péči o pacienta, ale také v základním a klinickém výzkumu i ve vzdělávání a výcviku.
V Evropě existují propastné rozdíly v počtu specialistů na respirační choroby, stejně jako v počtu vědeckých pracovníků na fakultní úrovni.
Počet plicních lékařů na sto tisíc obyvatel činí ve Velké Británii pouhých 0,8, zatímco v Řecku je to 10,4 a evropský průměr dosahuje hodnoty 3,2.
Totéž platí i o respirační medicíně na fakultní úrovni, kde evropský průměr činí 0,06 na sto tisíc obyvatel, ale přitom se pohybuje v rozpětí od 0,04 v Polsku, Rusku, Rumunsku, Rakousku, Německu a Velké Británii po více než 0,08 na sto tisíc obyvatel v Norsku, Finsku a Irsku.
Vzhledem k rozsahu lidských i ekonomických nákladů by se zvládnutí plicních chorob mělo stát ve všech evropských zemích v jedenadvacátém století vysokou prioritou.
Evropské banky, evropská krize
BRUSEL – Evropa stále představuje epicentrum druhého dějství globální finanční krize, která nyní zmutovala v krizi svrchovaného zadlužení uvnitř eurozóny.
Jak k tomu mohlo dojít, když se prý veškeré problémy, přinejmenším na papíře, vyřešily během mimořádného květnového summitu EU, který zřídil mechanismus evropské finanční stability (EFSF) a zaručil se za financování ve výši téměř bilionu dolarů?
Tyto májové sliby mezitím dostaly konkrétnější podobu.
V Lucembursku byl zřízen „subjekt zvláštního určení“ (SPV) a už dnes se může opřít o stamiliardy eur v zárukách od členských států.
Kdyby se všechny přislíbené prostředky (750 miliard eur, včetně financování ze strany Mezinárodního měnového fondu) měly využít, EU by na několik let plně refinancovala všechny země ve finanční tísni (Portugalsko, Španělsko a Irsko).
Evropská centrální banka navíc prokázala ochotu kupovat vládní (a soukromé) dluhopisy, pokud usoudí, že fungování trhu bylo narušeno.
Jenže tato oficiální finanční palebná síla neudělala na trhy žádný dojem.
Rozpětí u španělských vládních dluhopisů nadále šplhají nahoru a jsou teď vyšší než před ohlášením EFSF.
A objevují se zlověstné známky na mezibankovním trhu, neboť víc a víc bank reflektuje chatrnou důvěru v to, že stabilita systému byla obnovena, a raději své peníze ukládají u ECB, než by je půjčily jiným bankám.
Vysvětlení je prosté: problémy, z nichž krize vychází (prekérní stav řeckých veřejných financí a španělského realitního sektoru), nejsou vyřešené, přestože ve skutečnosti by v celoevropském kontextu měly být snadno zvladatelné.
Řecko přestavuje asi 2 % hospodářství eurozóny; i kdyby nedokázalo splácet svůj veřejný dluh a hodnota vymožených částek činila jen 50 %, ztráty by dosahovaly asi 150 miliard eur čili 1,5 % HDP eurozóny.
Ve Španělsku budou problémy zřejmě o něco větší, přestože oficiální odhady ztrát ve španělské bankovní soustavě činí celkem pouhých 100 miliard eur.
Skutečný problém však ve Španělsku může ležet jinde: v exponovanosti francouzských, německých a dalších bank vůči španělskému realitnímu sektoru.
Mnohé úvěry španělským developerům bude nutné odepsat.
I v nejhorším případě ale celkové ztráty španělských a dalších bank ve španělském realitním sektoru nepřekročí 300 miliard eur čili asi 3 % HDP EU.
Skutečná otázka tedy tkví v tom, proč problémy zvladatelných rozměrů na periferii Evropy ochromují celou bankovní soustavu eurozóny.
Vždyť člověk by přece nečekal krach bankovní soustavy Spojených států jen proto, že se v Kalifornii vytvořila bublina realit a stát Michigan (velikostí podobný Řecku) postihla insolvence.
Klíčovým důvodem, proč evropské finanční trhy zůstávají nervózní, je oficiální neexistence problému.
Oficiálně Řecko nemá potíže se solventností a restrukturalizace jeho veřejného dluhu nepřichází v úvahu.
Podobně ve Španělsku je oficiální postoj takový, že domácí bankovní sektor je dobře kapitalizovaný.
Pravidlem číslo jedna při řešení turbulencí na finančních trzích by mělo být přiznat pravdu a rozsah bezprostředních problémů.
Řecká zkušenost ukázala, že předstírání, že problémy neexistují, může vyústit v samohybně sílící spirálu rostoucích rizikových prémií a uvadající důvěry.
V tomto ohledu je jasným krokem vpřed příslib, že na konci července budou zveřejněny výsledky „zátěžových testů“ prováděných u stovky největších bank v EU.
Existuje ale ještě druhá a znepokojivější příčina neklidu na finančních trzích: rozsáhlé části evropské bankovní soustavy zůstávají silně podkapitalizované.
Podle statistik ECB mají banky eurozóny kolem 20 eur pasiv (včetně mezibankovních dluhů) na každé euro kapitálu a rezerv.
Z toho plyne, že na každou kapitálovou ztrátu ve výši jednoho eura, číhající v některé z bank, bude připadat zhruba 20 eur pochybného dluhu.
I ten nejhorší možný scénář vývoje v Řecku a Španělsku by znamenal ztráty v maximální výši 450 miliard eur.
Finanční prostředky doposavad mobilizované v rámci EFSF (750 miliard eur) by na řešení všech těchto nesnází bohatě stačily – za předpokladu, že se tyto potenciální ztráty jasně identifikují a na jejich řešení se vyčlení potřebné zdroje.
Jenže takto se nepostupuje.
Evropské financování se namísto toho použije jen jako finanční výpomoc pro vlády, které zase tyto peníze potřebují, aby finančně vypomohly svým bankám.
Avšak vzhledem k tomu, že poměr pasiva-kapitál v bankovní soustavě činí 20:1, tento přístup znamená, že finanční nároky budou astronomické: zůstanou-li potenciální ztráty utajené a rozptýlené, k zajištění stability bankovní soustavy eurozóny budou oproti účtu ve výši 450 miliard eur nezbytné vládní garance ve výši 9 bilionů eur.
Krátce, rigorózní zátěžové testy bank eurozóny (následované povinnou rekapitalizací) by vyžadovaly mnohem méně veřejných financí než setrvalé rozšiřování bianko garancí pro všechny.
Evropa nemůže uniknout krizi na svých finančních trzích, dokud nedá do pořádku své banky.
Evropští tvůrci politik se bohužel politicky pohodlnými pohledy na krizi nechali dvakrát zavést na scestí – nejprve na přelomu let 2007/2008, když předpokládali, že finanční nákaza pochází z USA, a dnes, když vinu svalují na lehkovážnou fiskální politiku na jihu eurozóny.
Skutečný problém však tkví v tom, že bankovní soustava EU je tak chabě kapitalizovaná, že nesnese žádné ztráty, a přitom je tak vzájemně provázaná, že problémy v jedné zemi zakrátko ohrožují celý systém.
Dokud se rázně nevyřeší problémy v bilancích bank, finanční trhy zůstanou nervózní.
Evropská hra na viníka
Vedoucí představitelé Evropské unie se sešli, aby vyvodili ponaučení z nezdařených referend o evropské ústavní smlouvě.
Příčiny však nemusí hledat příliš daleko; stačí, aby se podívali do zrcadla a postavili se čelem k důsledkům nečestné hry, kterou jako předáci členských zemí EU až příliš dlouho hrají.
Tito představitelé doufali, že si budou s postupem let přisvojovat úspěchy reforem a zároveň se vyhýbat vině za neúspěchy, a tak běžně nechávali činitele EU v Bruselu sklízet politický hněv za nepopulární, ale nezbytná opatření, a poté si svým voličům hořce stěžovali na „bruselské byrokraty“ a jejich nedemokratické způsoby.
Přitom však zapomněli, že by jim voliči mohli skutečně uvěřit.
A tak když se vedoucí představitelé Francie a Nizozemska – kteří byli až do morku kostí pro ústavu – dotázali svých občanů, co si myslí o unii, uslyšeli zřetelnou ozvěnu svých vlastních sdělení: lidem se reformy nelíbí a nelíbí se jim ani „bruselští byrokrati“, ústava neústava.
Nikde není tato hra na svalování viny patrnější než na způsobu, jakým vlády členských zemí EU přistupují k deregulaci trhu zboží.
Výhody plynoucí z deregulace trhu zboží jsou velmi výrazné.
Rozbití monopolů s sebou mnohdy nese dramatické snížení cen a tím i vyšší životní úroveň spotřebitelů, protože ti si za stejnou mzdu koupí mnohem více.
Vezměme si například deregulaci telekomunikací a leteckých společností, která vnesla na trh konkurenci v podobě nízkonákladového transportu dat a lidí.
Deregulace rovněž vede k množstevním úsporám, které stlačují ceny ještě více, což cítíme všichni, když nakupujeme v hypermarketu namísto v krámku na rohu.
Deregulace však s sebou nevyhnutelně nese i rozpory.
Spotřebitelé na ní vydělávají, ale někteří zaměstnanci tratí.
Existujícím firmám často činí potíže se na ni adaptovat.
Na jejich místo nastupují firmy nové a štíhlejší.
Staré firmy přitom krachují a propouštějí zaměstnance.
Důchody se rozplývají a považte, jaký dopad má deregulace v oblasti aerolinií na mzdy pilotů.
I když se tedy vytvoří stejný nebo i vyšší počet pracovních míst, jako jich zanikne, bolest lidí, kteří při tomto procesu ztratí zaměstnání, tím nevymizí.
Podle všech odhadů výhody deregulace – za předpokladu vytvoření rozumné záchranné sítě pro zaměstnance, kteří přijdou o práci – vysoce převažují nad náklady a bolestí, kterou tato deregulace způsobuje.
Politické zadání vlád to však nikterak neusnadňuje, neboť výhody jsou rozmělněné: spotřebitelé, kteří platí méně za letenky, to nemusí přisuzovat deregulaci.
Náklady jsou naproti tomu lokalizované: zaměstnanci leteckých společností, kterým hrozí ztráta místa, si zřetelně uvědomují spojitost mezi deregulací a propouštěním.
Vlády by se samozřejmě mohly pokoušet vysvětlit, proč o deregulaci usilují.
Je však pro ně mnohem snazší zvolit nenáročnější cestu, nechat to na „bruselských byrokratech“ a pak ze všech potenciálních příkoří obviňovat právě bruselské představitele, potažmo EU.
Nebo by snad opravdu mohlo platit, že Brusel překračuje své pravomoci a vynucuje si více deregulace, než by si národní vlády přály?
Tato sebeospravedlňující hypotéza je poněkud děravá.
I v tomto směru lze skutečný stav věcí odhalit na příkladu deregulace aerolinií.
Dvakrát za posledních deset let poskytly národní vlády Evropské unii výslovnou pravomoc zpřísnit omezení jejich dotací churavějícím leteckým společnostem.
Vlády se těchto pravomocí nemusely vzdávat.
Ony to přesto učinily, což jim však nezabránilo, aby později ostře a halasně kladly právě tato omezení za vinu Bruselu, když se jejich národní letecké společnosti dostaly do potíží.
Co by tedy měly evropské vlády dělat, když nejprve vyprovokovaly a poté zakusily „protibruselské“ hlasování?
Jednou z dobrých zpráv je skutečnost, že deregulace trhu zboží již bylo do značné míře dosaženo, takže neexistuje tak silná potřeba hrát bruselskou hru na viníka.
Hlavní položkou v této agendě je nyní navržení lepšího sociálního zabezpečení tak, aby se minimalizovaly bolestné dopady přeskupování sil, ať už v důsledku deregulace, technického pokroku či globalizace.
Určitá deregulace trhu zboží pochopitelně zůstává nezbytností, zejména v sektoru služeb.
Bolkesteinova směrnice o službách nedopadla dobře, ale není pochyb o tom, že evropští spotřebitelé platí za mnohé služby příliš.
Abychom uvedli jen jeden z příkladů: odstranění monopolu notářů v zemích, jako jsou Francie či Itálie, by podstatně snížilo náklady na nákup a prodej domů, náklady na bydlení i náklady na stěhování zaměstnanců za prací.
Evropské vlády mají před sebou tři možnosti.
Mohou se pokusit zcela zastavit reformy na trhu zboží a podle stejné šablony se pokusit zastavit také liberalizaci obchodu a globalizaci.
Zatím se nezdá, že by některá vláda tomuto pokušení podlehla.
Dále mohou vlády pokračovat ve hře na viníka, nechat unii prosazovat reformy a přitom si stěžovat na bruselské byrokraty.
Strach, který je nyní cítit po celé EU, však ukazuje nástrahy této strategie.
Politika trhů práce navíc nespadá do mandátu EU, takže národní vlády budou v této otázce samy, bez možnosti svalovat vinu na byrokraty v Bruselu.
A konečně mohou vlády pomoci Bruselu definovat a navrhovat reformy trhu zboží a poté je – spolu s rolí EU při jejich zavádění do praxe – „prodávat“ svým voličům.
Budou-li vedoucí evropští představitelé natolik moudří, aby zvolili tento kurz, pak se fiasko referend ve Francii a Nizozemsku nakonec přece jen ukáže jako užitečné.
Evropská kalamita
Tak se to stalo.
Poté, co Francie a Nizozemsko odmítly evropskou ústavní smlouvu, irské všelidové „ne“ je druhou a zřejmě rozhodující ranou spojené a silné Evropě.
12. červen 2008 bude třeba si připomínat jako den, kdy se psaly evropské dějiny.
Ať už proběhnou jakékoli zoufalé záchranné pokusy, nedokáží zakrýt fakt, že Evropská unie na nejméně 10 let (ne-li mnohem déle) opustila světovou scénu jako seriózní zahraničněpolitický aktér.
K tomu dochází v době, kdy problémy na Balkáně zůstávají nedořešené, Amerika zažívá relativní úpadek, Rusko znovu nabírá sílu, turecká domácí politika se stáčí špatným směrem, Blízký východ – přímý soused EU – hrozí výbuchem a globální ekonomiku a politiku zítřka bude určovat rychlost vzestupu Číny a Indie jako rozvíjejících se mocností.
Nebohá Evropa!
Irským referendem se slepě a zbytečně uvrhla do politické kalamity.
Jistě, EU bude i nadále existovat a její instituce budou fungovat, v dobrém či ve zlém, na základě Smlouvy z Nice.
Ale proaktivní, silná Evropa, schopná určovat svůj vlastní osud, bude dost dlouho mimo hru.
Když úctyhodná britská média jako Financial Times varují před oživováním evropského psychodramatu a namísto toho vyzývají k úsilí o vytvoření „Evropy výsledků“, nelze to považovat za seriózní alternativu, ale spíš za špatný vtip.
Cukrem ani bičem osla v závodního koně neproměníš, nejsi-li ovšem ve skrytu duše spokojen s oslem.
A právě to je stěžejní problém Evropy: někteří členové víc než osla nechtějí.
Instituce je ovšem možné v případě jejich nefunkčnosti reformovat, a právě o to EU už 20 let marně usiluje.
Rozšíření EU bylo po roce 1989 historicky nevyhnutelné, ale bez institucionální reformy bude Evropa 27 členských států přinášet horší výsledky, pro občany EU čím dál méně uspokojivé.
Jaké budou důsledky irského referenda?
1) Silná evropská zahraniční politika, vzhledem k současnému stavu světa tak zoufale potřebná, byla 12. června pohřbena, alespoň prozatím.
Zahraniční politiku opět ovládnou národní státy.
Totéž platí pro demokratizaci EU, a tedy pro to, aby se přiblížila běžným občanům a oni ji přijali za svou.
V tomto ohledu je irské rozhodnutí obzvlášť groteskní, protože je odmítnutím právě toho, čeho se chtělo domoci.
2) EU bude stagnovat.
Proces rozšíření se zdrží nebo úplně zastaví, protože EU nemůže na základě „ústavy z Nice“ přijímat nové členy.
Tuto daň zaplatí nejprve balkánské země a pak Turecko.
3) Jakmile se zahraniční politika opětovně znárodní, na irské rozhodnutí doplatí především menší a středně velké členské státy EU.
Ztratí vliv.
Na tom není nic skutečně nového, když člověk pohlédne na zahraniční politiku Francie a Velké Británie.
Německý případ je ale jiný.
Německo dlouho na své strategické zájmy pohlíželo v kontextu sjednocené EU.
Dlouhodobá blokáda silné EU nevyhnutelně přinese změnu tohoto postoje.
4) Jako alternativa velké a silné EU se do popředí vrátí německo-francouzský vztah.
Úzká spolupráce mezi Německem a Francií bude napříště víc než kdy dřív tvořit staré i nové těžiště zablokované EU.
To však vzhledem ke Smlouvě z Nice povede k vnitřnímu tříštění EU a vzniku dvou táborů: unie integrace a unie společného trhu.
Jednoduše řečeno, v EU se de facto znovu objeví staré Evropské hospodářské společenství a dávná evropská dohoda o volném obchodu.
5) Hrozí, že uvnitř širší EU opadne solidarita.
Solidarita není jednosměrná cesta.
Irsko, jedna ze zemí, jež v materiálním smyslu na myšlence evropského sjednocení vydělaly nejvíc, tuto myšlenku odmítlo.
Vyjednávání o evropských finančních transferech, jádru evropské solidarity, budou tudíž napříště mnohem těžší než v minulosti (kdy už byla beztak dost náročná).
Tento vývoj postihne chudší země EU.
Existuje ještě nepatrná naděje, že se tomuto debaklu vyhneme, pokud Irsko se svým „ne“ zůstane v EU osamocené.
Mimo to bychom však měli seriózně zvážit, zda by v rámci Smlouvy z Nice a na základě společného trhu nebylo pro všechny zúčastněné strany i pro Evropu lepší se rozdělit: členské země upřednostňující politickou integraci by měly jít dál, zatímco ty, které jsou spokojeny se společným trhem, by zůstaly pozadu.
Tento model se v případě měnové unie osvědčil.
Proč by se tedy neosvědčil i u politické integrace?
Rozsáhlá dobrovolná neúčast (opt-out) je každopádně lepší než dlouhodobá blokáda a dezintegrace evropského projektu.
Evropská centrální banka na vlnách nejistoty
NEWPORT BEACH – Puristé centrálního bankovnictví jsou zmateni.
Jak se může Evropská centrální banka coby instituce germánského střihu angažovat v nákupu vládních dluhopisů vydaných pěti ze sedmnácti jejích členských států?
Proč se tato měnová autorita chová jako fiskální agentura?
Nemá být ECB politicky nezávislou a provozně samostatnou institucí, která bojuje s inflací a střeží měnu?
Inu, ano i ne.
Tato odpověď vystihuje znepokojivou realitu novodobého centrálního bankovnictví (nebo přesněji řečeno centrálního bankovnictví ve světě dluhových převisů a obav ze suverénních dluhů, který vznikl po prasknutí bubliny).
A zároveň vrhá světlo na koncovku, jež se nyní rýsuje ve zmatené a rozbouřené eurozóně.
Složitost problému lze zjednodušeně vysvětlit na „námořní“ analogii.
Představte si, že nějaký velice hbitý záchranný člun je povolán k záchraně potápějící se lodi.
Během záchrany však posádka člunu zjistí, že musí zachránit ještě dvě další, větší lodě.
Kapitán se rozhodne to udělat, ale ještě předtím si získá ujištění, že mu připluje na pomoc větší člun.
Zatímco posádka již plně zatíženého záchranného člunu čeká na pomoc, musí řešit situaci neklidných pasažérů.
Oceán je stále rozbouřenější a kdysi hbitý člun je nyní tak přetížený, že někteří členové posádky zpochybňují rozhodnutí kapitána, který znovu volá o pomoc větší člun.
Bohužel se zdá, že tento větší člun nemá ujasněné úkoly a výrazně mu chybí pocit naléhavosti.
Lidé vroucně doufají, že větší člun nakonec připluje a zachrání situaci.
Panují však obavy, že možná nepřipluje.
Postupně vyvstane otázka, zda posádka přetíženého záchranného člunu nakonec nedospěje k závěru, že situaci lze stabilizovat pouze provedením něčeho až dosud nemyslitelného: totiž hozením některého pasažéra přes palubu s cílem odlehčit člun a zachránit ostatní.
Takto lze v kostce popsat dnešní situaci ECB.
Výsledek je nejistý a zároveň nesmírně důležitý – samozřejmě pro Evropu, ale i pro globální ekonomiku, kterou zasáhlo zpomalení na několika frontách současně a zároveň má stále slabší ukotvení v důsledku nedávného debaklu jednání o americkém dluhovém stropu a ponižující ztrátě suverénního úvěrového ratingu AAA Spojených států.
ECB už nakoupila vládní dluhopisy zemí z okraje eurozóny v celkové hodnotě téměř 100 miliard dolarů a je odhodlána koupit jich ještě mnohem více.
Méně je již vidět, že mnohokrát větší objem nakoupila ECB při takzvaných „repo operacích“, jejichž prostřednictvím poskytuje eura problémovým bankám v rámci „dočasné a návratné“ směny za vládní dluhopisy v jejich účetních rozvahách.
V roce 2009 se ECB rozhodla neučinit kontroverzní krok a nevyhlásit, že Řecko není nelikvidní, nýbrž insolventní.
Mám dojem, že to tehdy udělat mohla, ale neměla k tomu dost ochoty kvůli obavám, jaké by to napáchalo škody ve zbytku eurozóny.
Rozhodla se tedy pro odklad v naději, že nejzranitelnější členové eurozóny posílí svou obranu proti řecké nákaze.
V tomto smyslu byla ECB možná až příliš důvěřivá.
Věřila, že ekonomiky na okraji eurozóny zavedou nehledě na děsivou vyhlídku růstu a obecnou absenci konkurenceschopnosti výrazná úsporná opatření.
A také věřila, že země v jádru eurozóny uleví ECB od zátěže vršících se nákladů na sanaci.
I když však má ECB bezmeznou trpělivost, zbytek světa ji nemá.
Trhy chápou, že ECB nemůže donekonečna zaskakovat za jiné vládní instituce, a tak opakovaně zpochybňují její přemosťovací strategii.
Bez pomoci zmíněných jiných institucí se bezprecedentní úsilí ECB nakonec stane mostem, který nikam nevede.
Ať se na to díváte jakkoliv, ECB – a spolu s ní i Evropa – je tlačena do koncovky se třemi možnými, dříve nepravděpodobnými výsledky.
Tato koncovka přitom bude sehrána nikoliv v následujících čtvrtletích a letech, nýbrž v nadcházejících týdnech a měsících.
První alternativou je neuspořádaný rozpad eurozóny.
Pouze milovníci chaosu si přejí takový výsledek, který je však možný, pokud budou vlády zemí v jádru eurozóny nadále váhat se zapojením vlastních zdrojů, pokud vlády zemí na okraji eurozóny rezignují na úsilí o fiskální reformu a/nebo pokud jejich obyvatelé přestanou nadále tolerovat hospodářskou stagnaci, vysokou a stále rostoucí nezaměstnanost a rozpočtovou střídmost.
Druhou alternativu preferují politologové a evropští vizionáři: je to větší fiskální unie mezi 17 členy eurozóny, případně – hrubě řečeno – ochota Německa dělat pro eurozónu totéž, co dříve dělalo pro NDR: posílat jí v následujících letech vysoké šeky.
Výměnou za to by Německo trvalo na reformách ekonomického řízení, které donutí další členy eurozóny vzdát se některých svých národních fiskálních výsad.
Ke třetí alternativě se hlásí několik ekonomů.
Spočívá ve vytvoření menší a hospodářsky soudržnější eurozóny, která by se skládala ze zemí evropského jádra a ze zemí blízkých jádru s těsnější fiskální unií a důvěryhodnějšími obrannými mechanismy proti nákaze.
Dvě až tři ekonomiky z okraje eurozóny by si pak udělaly roční „europrázdniny“, přičemž by bezprostřední ekonomickou nejistotu kompenzovaly přístupem k mnohem širší paletě nástrojů, jak se vyrovnat s dluhovými převisy a absencí konkurenceschopnosti.
Ačkoliv je koncovka blízko, nelze předpovědět, která alternativa zvítězí.
Bude to záviset na rozhodnutích, jež budou přijímat politici s nízkou důvěrou veřejnosti, hlučnou opozicí a nedostatečnou koordinací.
Zavedení příslušné alternativy navíc zdaleka neproběhne automaticky, což bude znamenat zatěžkávací zkoušku pro vlády a instituce.
Můj odhad je takový, že se politici rozhodnou pro slabou variantu širší fiskální unie, ale že ji pro eurozónu, jak ji známe dnes, nakonec nedokážou realizovat.
A tak po období značných výkyvů vznikne menší a pevnější měnová unie, přičemž je důležité, že se Evropa vyhne zániku eura a úplnému rozpadu eurozóny.
Ať se na to díváte jakkoliv, nadcházející koncovka nebude ani jednoduchá, ani spořádaná.
Kdyby to ECB bývala věděla už na počátku evropské dluhové krize, možná by na sebe nebrala tolik rizik ohrožujících její účetní bilanci a reputaci.
Na druhou stranu pravděpodobně nemohla jednat jinak – stejně jako náš kdysi hbitý záchranný člun nikdy neměl možnost setrvat bezpečně v přístavu.
Evropská posedlost konkurenceschopností
BRUSEL – Prezident Evropské centrální banky prý na každém jednání Evropské rady ukazuje graf znázorňující vývoj relativních mzdových nákladů v šestnácti členských zemích eurozóny.
Tento graf odhaluje prohlubující se divergenci v posledních deseti letech, kdy země, které dnes čelí obtížím (Řecko, Portugalsko a Španělsko), ztratily oproti Německu asi 20% konkurenceschopnosti.
Jinými slovy se mzdové náklady v Německu zvýšily od roku 1999 přibližně o 20% méně než v jižní Evropě.
Závěr se zdá jasný.
Jihoevropští členové eurozóny musí snížit mzdové náklady, aby získali zpět konkurenceschopnost, o kterou po zavedení společné měny přišli.
Obavy z této divergence zasáhly také speciální tým vedený prezidentem Evropské unie Hermanem Van Rompuyem, který má navrhnout zásadní reformy pravidel koordinace hospodářské politiky uvnitř EU.
Klíčovým návrhem vzešlým z prvního jednání týmu bylo vyvinout ukazatele konkurenceschopnosti a poté přinutit členské státy k přijetí „nápravné akce“, pokud by EU odhalila velké rozdíly.
Hrozí však riziko, že tento přístup povede nesprávným směrem.
Konkurenceschopnost, která se obvykle měří pomocí jednotkových nákladů práce, je relativní pojem.
Zisk jedné země je ztrátou druhé.
Obnovení konkurenceschopnosti v některých členských zemích (Španělsko, Řecko) by vyžadovalo, aby jiné země (v první řadě Německo) akceptovaly zhoršení té své.
K úpravě by mohlo dojít spíše prostřednictvím zvýšení mezd v zemích s nižšími náklady práce než seškrtáním mezd v zemích, kde jsou tyto náklady příliš vysoké.
Oficiální reakce na to zní, že by se žádná země neměla ke zvyšování mezd nutit a že pokud strukturální reformy povedou ke zvýšení produktivity, vydělají na tom všichni.
Poslední tvrzení je bezpochyby pravdivé, avšak neřeší základní problém – totiž že se relativní jednotkové náklady práce v určité zemi mohou snížit pouze tehdy, když v jiné zemi vzrostou.
I kdybychom předpokládali, že uvnitř eurozóny lze dospět k dohodě o způsobu alokace žádoucího zvýšení či snížení konkurenceschopnosti v jednotlivých zemích, nejsou členské státy centrálně plánovanými ekonomikami.
V tržní ekonomice má vláda jen málo nástrojů, jak vynutit snížení mezd v soukromém sektoru.
Vlády samozřejmě mohou prosadit mzdové škrty ve veřejném sektoru.
To se ve velkém měřítku děje například v Řecku a Španělsku.
Existuje však jen málo empirických důkazů, že mzdy ve veřejném sektoru mají na mzdový růst v sektoru soukromém významný vliv.
Je tedy cestou z problému vyšší produktivita?
I kdybychom předpokládali, že vlády dokážou identifikovat a zavést strukturální reformy, které přinesou rychlé zvýšení produktivity, není zřejmé, že vyšší produktivita povede ke zvýšení konkurenceschopnosti.
Napříč EU dokonce často platí opak.
Některé země, jež dosáhly nejvyššího růstu produktivity práce, zároveň ztratily převážnou část konkurenceschopnosti (např. Irsko).
Jak je to možné?
Vyšší produktivita by přece měla přinést snížení jednotkových nákladů práce.
Zvýšení produktivity však snadno přebijí změny v oblasti mezd.
Zatímco růst produktivity se obvykle měří ve zlomcích procentního bodu, mzdový růst bývá daleko vyšší.
Skutečná otázka tedy zní, co žene mzdy vzhůru.
Údaje na úrovni států naznačují, že největší mzdová zvýšení v uplynulých deseti letech obvykle souvisejí s nejsilnějším růstem domácí poptávky (např. Španělsko, Řecko).
Ženou tedy mzdy poptávku, nebo je to naopak?
K největší ztrátě konkurenceschopnosti v jižní Evropě došlo poté, co se tam podstatně snížila nezaměstnanost.
Zjištěná ztráta konkurenceschopnosti v jižní Evropě by se proto neměla připisovat absenci strukturálních reforem nebo nerozumným odborům, nýbrž boomu domácí poptávky přiživovanému zejména snadnou dostupností levných úvěrů určených na spotřebu (Řecko) nebo na výstavbu (Španělsko, Irsko).
Tato nadměrná poptávka po spotřebě a výstavbě vedla k převisu poptávky po pracovní síle, a to zejména v chráněných sektorech, jako jsou služby, což vyšroubovalo mzdové náklady.
Pokud byl problémem převis domácí poptávky, mělo by být po ruce i řešení.
Mezinárodní kapitálové trhy již omezily úvěry zmíněným zemím.
Výrazné fiskální škrty, k nimž přistoupila celá jižní Evropa, by měly dále napomoci k prudkému zpomalení, ne-li přímo pádu tamní domácí poptávky.
Jsou-li trhy práce pružné, mělo by se to odrazit v nižších mzdách.
Dokonce je to klíčová podmínka: trh práce by měl být směrem dolů stejně pružný jako směrem nahoru.
Změny by samozřejmě byly mnohem snazší, kdyby mzdy neklesly také v Německu.
Vzhledem k tomu, že se v Německu momentálně snižuje nezaměstnanost, což mělo v minulosti za následek (mírné) zvýšení mezd, však není tento vývoj pravděpodobný.
Tvrzení, že vlády „musí s konkurenceschopností něco dělat“, by mohlo vést k přehnaně aktivistickému přístupu ke koordinaci hospodářské politiky, v jehož rámci by se vlády a instituce EU neustále snažily ovlivňovat nastavení mezd v soukromém sektoru.
V současné krizi by tento přístup mohl – alespoň částečně – fungovat, ale nepodaří se mu zabránit budoucím divergencím v konkurenceschopnosti, pokud opětovně dojde k odlišnému vývoji domácí poptávky.
Strukturální reformy jsou vždy užitečné, ale zvyšování produktivity vyžaduje dlouhý čas a ne vždy se přetaví ve vyšší konkurenceschopnost.
Nyní je zapotřebí, aby se jižní Evropa smířila s tím, že domácí poptávka musí klesnout na úroveň, která zemím umožní žít bez dalšího přílivu kapitálu.
To by mělo stačit k tomu, aby trhy práce zafungovaly a v systému se nastavila nová rovnováha.
Evropa s konkurenční schopností hraje skořápky
BRUSEL – Ostříleným pozorovatelům evropské ekonomiky přinesl poslední summit Evropské unie bizarní pocit déjà vu.
Před o málo víc než dekádou evropští lídři s velkou slávou představili „Lisabonskou agendu“, podrobný politický plán proměny Evropy v „nejkonkurenceschopnější znalostní ekonomiku na světě“.
Nový „Pakt konkurenceschopnosti“, jejž na summitu EU předložily Francie a Německo, si nedělá tytéž ambice na celosvětovou grandióznost, ale spíše se protlačuje jako opatření nezbytné k zajištění podmínek pro přežití eura.
S výjimkou snahy, která působí dojmem skrytého pokusu přinutit státy EU ke zvýšení firemních daní na francouzské a německé úrovně, není na Paktu konkurenceschopnosti zdánlivě nic nerozumného.
Zvýšení důchodového věku na 67 let, zrušení indexace mezd a požadavek, aby jednotlivé země do svých ústav zakotvily dluhovou brzdu, jsou rozumná opatření ke zvýšení konkurenční schopnosti a obnovení důvěry v euro.
Čelní představitelé vlád se však bohužel zřejmě nijak nepoučili z případu zkrachovalé Lisabonské agendy.
Nynější plány se totiž ze dvou důvodů zdají být odsouzené k neúspěchu.
Zaprvé, věrohodná politická agenda potřebuje pevné cíle a jasné termíny plnění.
Bez ohledu na svou vůdčí úlohu ve vztahu k Paktu konkurenceschopnosti se však už Francouzi distancovali od závazku zvýšit důchodový věk na 67 let.
Podle agentury Bloomberg jistý francouzský představitel reportérům na summitu sdělil, že poté, co byl věk odchodu do penze loni zvýšen z 60 na 62 let, nepřichází to vůbec v úvahu.
Vzhledem k mohutným protestům veřejnosti, jež loňská úprava vyvolala, je prohlášení francouzského úředníka mimořádně uvěřitelné.
Pravděpodobným výsledkem – s typicky evropským charakterem opřeným o konsenzus – bude upuštění od termínů a konkrétních cílů ve prospěch mlhavého, časově neohraničeného závazku uskutečňovat další penzijní reformy.
Pro ostatní země, jež některé prvky nového paktu nedokážou sladit s poměry na národní úrovni, budou patrně zavedeny další výjimky.
Belgie například trvá na svém systému automatické indexace mezd.
Až každá země dostane svou „odstupní doložku“ a cíle Paktu konkurenceschopnosti se rozředí natolik, aby se zajistila jeho průchodnost, s největší pravděpodobností z jeho podstaty zůstane jen velmi málo.
Zadruhé, cíle musejí být nejen konkrétní, ale také závazné.
Při neplnění se musí uplatňovat sankce – bez politického vměšování.
Jedním z nejvýznamnějších ponaučení z Lisabonské agendy je, že takzvaná otevřená metoda koordinace – bezzubá procedura kolegiálního hodnocení bez následků při neplnění – představuje zřetelně chybný přístup ke snaze nastartovat reformy na národní úrovni.
Jenže i tam, kde Evropská komise má legislativní nástroje a politický mandát uvalit sankce – kupříkladu trestat neplnění u Paktu stability a růstu –, se členským státům dařilo skrze „reformu“ požadavků postihům unikat.
Ostatně v čele úsilí vnést do Paktu stability a růstu více „flexibility“ stály právě Německo a Francie, když už nedokázaly dostát jeho stropu pro fiskální deficit ve výši 3 % HDP.
Současné snahy vytlačit při vymáhání souladu s Paktem konkurenceschopnosti Evropskou komisi mimo hru budí nedůvěru právě kvůli této historii.
Bude-li pakt nastaven jako čistě mezivládní politický program, nemůže se osvědčit, jelikož členským státům EU nelze důvěřovat, že budou kontrolovat vlastní výkonnost a uplatňovat sankce vůči svým kolegům – anebo vůči sobě samým.
Takový systém by byl politickým ekvivalentem předání ostrahy v káznici samotným vězňům.
Dojem nekoordinované, ad hoc a přímo nevyzpytatelné tvorby politických koncepcí, která je silná v teatrálnosti, ale slabá v realizaci, utvrzuje ještě skutečnost, že Pakt konkurenceschopnosti vůbec nezmiňuje strategii Evropa 2020, již lídři EU jako detailní plán hospodářského rozvoje schválili před necelým rokem.
Neexistence konsenzu na základních rysech hospodářského rámce – ať už jde o věk odchodu do penze úměrný demografickým vyhlídkám Evropy či legislativní závazek k rozpočtové kázni – nutí člověka k otázce, jak země eurozóny vůbec mohly vstoupit do měnové unie.
Otázka samozřejmě míří do minulosti, ale veřejný projev zatuhlé konvergence eurozóny nevyhnutelně dále podryje důvěru ve společnou měnu – a to v nejméně vhodný okamžik.
Když už se zdálo, že se finanční trhy zklidnily, evropští lídři opět vzbudili očekávání zásadního politického posunu – jen aby předvedli zvrat dalšího summitu v hašteření.
Jen stěží si lze představit, jak bude možné evropské politické rozmíšky překonat do termínu, jejž si sami lídři stanovili na březen, kdy se uskuteční další summit.
Jistá je jedna věc: obnovení důvěry v euro a zabezpečení měnové unie bude vyžadovat víc než jen znovu ohřátou Lisabonskou agendu se snadnými metami a bezzubými nástroji k vymáhání stanovených pravidel.
Evropská past konkurenceschopnosti
LONDÝN – Nejvážnější hrozbou pro zotavení v Evropě se stalo pomýlené chápání otázky, co žene vzhůru hospodářský růst.
Evropští politici jsou posedlí národní „konkurenceschopností“ a působí dojmem, že se opravdu domnívají, že prosperita je jen jiný výraz pro obchodní přebytky.
To do značné míry vysvětluje, proč je Německo běžně uváděno jako příklad silné, „konkurenceschopné“ ekonomiky.
Hospodářský růst je však dokonce i v tradičních exportně orientovaných ekonomikách tažen růstem produktivity, nikoliv schopností dosahovat stále většího podílu na globálních trzích.
Dovoz se samozřejmě musí financovat z vývozu, ale zaměření na konkurenceschopnost obchodu odvádí pozornost od hlubšího problému Evropy – velmi slabého růstu produktivity.
Tento problém je přitom stejně vážný v ekonomikách s obchodními přebytky jako v ekonomikách vykazujících obchodní schodek.
Představu, že výši hospodářského růstu určuje bitva o podíl na globálním trhu v oblasti výrobního zboží, politici snadno pochopí a tlumočí svým voličům.
Ekonomiky zaznamenávající vnější přebytky jsou pokládány za „konkurenceschopné“ bez ohledu na jejich produktivitu nebo růstovou výkonnost.
Obchodní bilance je chápána jako základní ukazatel, jako by státy byly firmy.
Ve skutečnosti mají obě entity málo společného – obchodní bilance je jednoduše rozdíl mezi domácími úsporami a investicemi nebo obecněji mezi agregátními výdaji a výkonem – hovořit však o „akciových společnostech“ Deutschland AG nebo UK plc je koncepčně atraktivní a lákavě snadné.
Vlády posedlé národní konkurenceschopností pravděpodobně dělají škodlivou hospodářskou politiku.
Panuje-li názor, že hospodářský růst je závislý na nákladové konkurenceschopnosti vývozu, budou se vlády soustředit na věci, které možná mají smysl pro vývozce, ale nikoliv pro ekonomiku jako celek, například na politiku trhu práce zaměřenou na umělé stlačování mzdového růstu, což přerozděluje příjmy směrem od práce ke kapitálu a prohlubuje nerovnost.
Neustálý pokles podílu platů a mezd na národním důchodu v posledních 10 letech téměř ve všech ekonomikách EU představuje významnou překážku zotavení soukromé spotřeby.
A to, co mělo pokles platů a mezd vyvážit – tedy strmý vzestup podílu firemních zisků na národním důchodu –, se nepřetavilo v investiční boom.
To by ovšem nikoho nemělo překvapovat.
Jednotlivá firma může snížit mzdy, aniž podkope poptávku po zboží či službě, které vyrábí či poskytuje.
Pokud však všechny firmy sníží mzdy současně, výsledná slabost celkové poptávky podkope motivaci firem k investicím, což potažmo stlačí růst produktivity.
Stručně řečeno platí, že snižování podílu mezd na národním důchodu, akceptování setrvalého růstu nerovnosti a zvyšování podílu firemních zisků na národním důchodu není cestou, jak zajistit trvale udržitelný hospodářský růst.
Přesně to se však děje ve chvíli, kdy se vlády domnívají, že ekonomická spása spočívá v dobývání stále většího podílu na exportních trzích.
Nespočívá.
Existuje velmi silná souvztažnost mezi rostoucí produktivitou pracovní síly a hospodářským růstem, která platí pro země s obchodními přebytky i pro země se schodky.
Bude to tedy tempo růstu produktivity v Evropské unii, nikoliv velikost jejího obchodního přebytku, co do značné míry určí její hospodářské vyhlídky.
Růst produktivity se bohužel po celé Evropě snižuje, z přibližně 3,5% ročně v 70. letech na sotva 1% v nultých letech 21. století.
A v jádru eurozóny je růst produktivity téměř stejně slabý jako na jejím problémovém okraji.
Vlády z celé EU by se tedy měly soustředit na zvyšování produktivity – nejen v mezinárodně nejexponovanějších sektorech, jako je výroba, ale i v méně obchodovatelných sektorech, jako jsou služby, které dnes představují zhruba dvě třetiny hospodářské aktivity.
Bez výraznějšího zvýšení produktivity v této oblasti se hospodářský růst ukáže jako pomíjivý.
Zlepšení však předpokládá správnou diagnózu, proč je produktivita v Evropě až na několik pozoruhodných výjimek tak špatná.
Existují dva základní problémy.
Prvním je nedostatečná úroveň kvalifikace, kterou dále zhoršuje sebeuspokojení.
Některé státy – například Nizozemsko a skandinávské země – si vedou dobře.
Jinde je však obraz přinejlepším smíšený.
Německo má kvalitní učňovský výcvik, Velká Británie více než dostatečný počet špičkových univerzit a Francie dobré technické vzdělávání.
Jiné země, zejména na jihu, si však ve většině oblastí vedou zle.
Druhým problémem je nedostatečná konkurence.
V příliš mnoha sektorech jsou chráněni dosavadní držitelé pozic.
Ospravedlňuje se to výrazy typu „podpora sociální spravedlnosti“ nebo „obrana národních šampionů“.
Ve skutečnosti se tím však pouze podporuje „dobývání renty“ – schopnost určitých konkrétních skupin ve společnosti vydobýt si za svou práci nepoměrně vysokou odměnu.
Tam, kde je tato tendence nejsilnější, bývá úroveň produktivity nejslabší.
Evropské vyhlídky hospodářského růstu jsou možná chabé, ale jen málo to souvisí s tím, co se děje jinde.
Vedoucí evropští představitelé zjistí, že zlepšování školství a výcviku – a otevíraní dosud chráněných trhů – je dlouhý a svízelný úkol.
Na rozdíl od obsese „konkurenceschopností“ by však takové reformy dovedly Evropu na cestu k trvale udržitelnému růstu.
Evropská policie svědomí
Příběh podzimního odmítnutí mého jmenování za člena Evropské komise je notoricky znám.
Do komise mě jmenovala italská vláda, ale svou kandidaturu jsem byl nucen stáhnout kvůli homofobním poznámkám, které jsem údajně pronesl před výborem pro občanská práva, spravedlnost a domácí záležitosti Evropského parlamentu.
Nyní, když se již usadil prach tohoto sporu a byla složena komise nová, je načase se zeptat, jaká ponaučení si lze z této aféry vzít.
První ponaučení se týká nepostradatelnosti přesných informací a zpravodajství v politice.
Demokracie funguje pouze v případě poctivého referování o projednávaných otázkách.
Každý pochopitelně může události komentovat a hodnotit, jak se mu zlíbí.
Ve sdělovacích prostředcích je však zapotřebí vysoký standard věrnosti pravdě; jinak začnou být debaty příliš zkreslené, než aby mohli občané správně hodnotit jejich smysl.
Reportéři nemají právo překrucovat fakta, aby je poté odhalili.
V mém případě bylo hlavní obvinění proti mé osobě smyšlené: žádné homofobní prohlášení jsem neučinil.
Stejně tak jsem nevnesl do debaty o svém jmenování otázku homosexuality.
To učinili moji odpůrci.
Rovněž citově zabarvené slovo „hřích“ jsem nezavedl do debaty a nespojil ho s homosexualitou já.
Také to udělali moji nepřátelé.
Místo toho jsem řekl toto: jako praktikující římský katolík, který se řídí učením své církve, bych si mohl myslet, že homosexualita je hřích.
Nelze však vyvozovat, že by toto přesvědčení mohlo mít jakýkoliv vliv na moje rozhodování, pokud zároveň neřeknu a nebudu věřit, že homosexualita je také zločin.
Nic podobného jsem ovšem neřekl.
Liberální společnost je společnost, v níž jsou lidé zastávající různé morální názory společně vázáni platnými zákony.
Ve sféře práva i politiky jsem důsledně a jasně podporoval princip nediskriminace.
Rozlišování mezi právem a morálkou, které jsem ve své výpovědi nastínil, nebylo akceptováno.
Ba co hůř, bylo proměněno v karikaturu a poté označeno za falešné.
Výbor vstoupil na pole morálního svědomí konstatováním, že každý, kdo nesdílí pozitivní morální hodnocení homosexuality, je nezpůsobilý pro výkon funkce evropského komisaře.
To znamená, že kdokoliv, kdo se řídí morálními doktrínami většiny křesťanských církví, by dnes měl být v Evropské unii pokládán za druhořadého občana.
Podle tohoto principu by kritéria nesplnili ani Konrad Adenauer, Robert Schuman a Alcide de Gasperi – tři z otců-zakladatelů EU.
Co je špatného na skutečnosti, že parlamentní výbor schválil politické stanovisko proti komisaři z ryze politických důvodů?
Odmítnutí mé nominace bylo podle mnohých jen další politickou bitvou: některé člověk vyhraje, jiné prohraje, ale nemůže tvrdit, že byl nespravedlivě diskriminován, jen proto, že prohrál.
Evropská komise však není zodpovědna Evropskému parlamentu tak, jako je národní vláda zodpovědna svému zákonodárnému sboru.
Členy Evropské komise jmenují vlády členských zemí EU a parlament nemá výslovné právo je vetovat.
Slyšení kvůli nominaci na post komisaře před parlamentním výborem EU by mělo pouze prošetřit, zda je daná osoba kompetentní v oblasti, kterou má mít v komisi na starost, a zda se u ní neobjevují prvky morální úhonnosti – tzn. tak očividná morální selhání, jež by ji diskvalifikovala.
Nyní se zdá, že podle výboru, který mou nominaci odmítl, je dodržování zásad většiny křesťanských církví důvodem pro takovouto „morální“ diskvalifikaci.
Důsledky tohoto postoje jsou hluboké a šokující.
Pokud by byl všeobecně přijat, vyplývalo by z něj, že EU dnes zastává oficiální morální doktríny a že dodržování těchto doktrín je nezbytnou podmínkou uplatnění plného práva občanů sloužit ve veřejné funkci.
Tento důsledek je nepřípustný a bude unii postupně oslabovat a štěpit prostřednictvím jistého typu polooficiálního nepřátelství vůči náboženské víře.
Požadavek dodržovat podobné doktríny je navíc popřením jednoho z nejvýznamnějších kroků ve vývoji Evropy.
Je tomu přibližně 300 let, co nábožensky orientovaní lidé dospěli k pochopení, že příslušnost k odlišné víře či agnosticismus nediskvalifikují člověka pro výkon veřejného úřadu.
Vezmeme-li morální zkoušku, kterou jsem podstoupil, za bernou minci, pak to znamená, že se Evropa oklikou vrátila do bodu jedna: agnostikové již nejsou ochotni akceptovat, že náboženské přesvědčení – a zastávání jiných morálních názorů – by nemělo člověka vyřazovat z výkonu oficiální funkce.
Doufám, že výbor pro občanská práva, spravedlnost a domácí záležitosti Evropského parlamentu znovu zváží své jednání a že „aféra Buttiglione“ zůstane pouze obyčejným politickým bezprávím vůči jednotlivci, nikoliv předzvěstí druhořadého občanství pro věřící.
Dovedou-li naopak poslanci Evropského parlamentu logiku mého případu do konce – a mé zavržení se stane základem konzistentní politiky –, pak bude EU na nejlepší cestě k vytvoření mravnostní policie svého druhu a rozpoutání novodobé inkvizice, jež bude hrubě porušovat svobodu náboženského vyznání i svobodu svědomí.
Ústavní budoucnost Evropy
Minulý týden předložil předseda Evropského konventu Valéry Giscard d'Estaing tzv. ,,kostru" budoucí Evropské ústavy.
Bylo v ní vše, co má taková ústava mít: hodnoty, principy, práva občanů, kompetence Unie a jejích institucí, atd. Tento dokument vznikl navzdory tomu, že mandát Konventu jeho členy k psaní ústavy neopravňuje.
Podle Deklarace z Nice, na níž jsem jako jeden z účastnících se předsedů vlád spolupracoval, bylo totiž naší úkolem v Konventu jen zjednodušit a restrukturalizovat základní dohody EU.
S pokračující prací Konventu byl náš mandát vlivem mnoha tlaků měněn.
Ty přicházely z členských zemí, z občanských organizací a z dopisů, dokumentů a e-mailů z celé Evropy.
Náš mandát změnil demokratický tlak.
Když i premiér Velké Británie, země, která několik století spokojeně žije s ,,nepsanou ústavou", prohlásí, že by rád viděl psanou Evropskou ústavu v praxi, pak muselo opravdu dojít ke kardinální změně.
Ovšem akademikové jako Ralph Dahrendorf a Joseph Weiler tvrdí, že evropská ústava nedává smysl, poněvadž demokratická ústava předpokládá prvořadost společné identity, která však Evropské unii, v níž dosud převládají jednotlivá národnostní cítění, chybí.
Jiné hlasy, například Robert Dahl, jsou zase toho názoru, že demokracie nemůže fungovat bez menších společenství založených na společných zájmech a osobních vztazích.
Pro tento názorový směr je Evropa příliš velká na to, aby v ní mohly fungovat doopravdy demokratické společné instituce.
Všechny tyto teoretické námitky je nutno postavit proti faktu, že Evropa už existuje.
Vždyť každý den se na evropské úrovni dělají rozhodnutí, která ovlivňují náš život.
Nemusí se nám to líbit, ale Evropská unie je součástí našeho systému vlády, jako jsou obce, regiony a celé státy.
Otázka tedy nezní, zda Evropa existuje, ale zda jsme spokojeni s tím, jak funguje.
Pokud ne, můžeme to napravit a je cestou k nápravě ústava?
První problém, který si žádá ,,ústavní řešení", je jasná a jednotná identita Evropy.
Málokdo si to uvědomuje, ale díky nepřebernému množství dohod, z nichž vzešly dnešní evropské instituce, není ,,Evropa" jednolitý celek.
Ostatně - rozdíl je už mezi ,,Evropskou unií" a ,,Evropským společenstvím".
Evropské společenství se skládá z institucí vzniklých v 50. letech s cílem vybudovat společný trh.
Když jsme se později rozhodli také pro společnou zahraniční politiku a pro spolupráci v oblasti soudnictví a policie, vynalezli jsme Evropskou unii.
Evropská unie se tedy zabývá zahraniční politikou, zatímco Evropské společenství má na starosti ekonomickou integraci.
Jedním z důsledků této situace je, že dohody se třetími zeměmi, které se týkají jak zahraničních, tak hospodářských věcí, se musí skládat ze dvou samostatných smluv: jedné smlouvy s Unií a druhé smlouvy se Společenstvím.
To mate i zkušené diplomaty, kteří s Evropou jednají.
A pokud to mate je, jak to asi plete běžné občany?
Jak se občan Evropy může ztotožnit s Evropou, když vlastně žádná jednotná ,,Evropa" neexistuje?
Neblahý dopad má také nejasná právní identita Evropy.
Pokud se něčích práv dotkne Společenství, může jít poškozený k soudu.
Ale pokud do vašich práv zasáhne Unie, u soudu se zřejmě nedovoláte, protože Unie vlastně nemá žádnou právní subjektivitu.
Další problém, který se musí vyřešit - opět s ústavními důsledky - je anonymní, byrokratický charakter evropských právních norem.
Kritika institucí je nedílnou součástí demokracie stejně jako ochrana jmenovitých práv. Evropské instituce lze však jen ztěží kritizovat, poněvadž produkují zákony, kterým řadoví občané nerozumí a ani je neumí pojmenovat.
V jednotlivých státech se aktům parlamentů říká ,,předpisy" nebo ,,zákony".
Tyto dokumenty mají obvykle svá jména a občan se může postavit za ně nebo proti nim.
V EU máme ,,nařízení", ,,směrnice", ,,rozhodnutí", ,,obecné pokyny", ,,společné strategie", ,,společné akce", ,,společné pozice" - je toho přehršel a rozumí tomu jen expert.
Když se vydává ,,směrnice", nemáte ponětí, kdo je za ni odpovědný.
Víte maximálně to, že ,,směrnice 17.62" je směrnice číslo 17 z roku 1962.
V Itálii je teď nový kontroverzní zákon, který mění postupy trestního stíhání tak, že by za určitých okolností mohl pomáhat prominentním postavám veřejného života.
A pod zákonem je podepsán senátor Cirami.
Tak, a můžeme se pohádat o ,,Ciramově zákoně"!
Jak by to asi vypadalo, kdyby se zákon jmenoval ,,Nařízení 75"?
Protože Evropa má řadu orgánů, které mohou vydávat zákony - Radu ministrů, Radu pro zemědělství, Radu pro průmysl, Radu pro životní prostředí -, nejsme s to určit, kdo dělá co a proč.
Evropa potřebuje jednu legislativní radu - dvojkomorový Evropský parlament, kde v jedné komoře budou sedět zástupci států a v druhé zástupci evropských voličů.
V tomto zjednodušeném systému bude zákonodárství opět zákonodárstvím a mezery v primární legislativě budou vyplňovat výkonná nařízení nebo prováděcí předpisy, jako je tomu ve většině právních systémů.
To je systém, kterému budou Evropané rozumět.
Návrh ústavního dokumentu, který byl uveřejněn minulý týden, předkládá malé, ale významné změny, které dají Evropanům možnost Evropu jak kritizovat, tak se s ní identifikovat.
Návrh ústavy vidí Evropu jako jediný a jednotný právní subjekt.
Ať už jej budeme nazývat Evropská unie, Spojené státy evropské, Spojená Evropa nebo jakkoli jinak, bude vždy zárukou jednotného, zjednodušeného systému normativních aktů, které přinesou větší míru transparentnosti i odpovědnosti.
Institucionální struktura, s níž předložená Evropská ústava počítá, by měla rovněž odrážet a pomáhat rozvíjet širší tužby Evropy.
Evropa musí být čímsi víc než jen prostředkem ekonomické integrace, která je ostatně již téměř završena.
Zjednodušeně řečeno očekáváme, že Evropa bude spravedlivá.
Očekáváme, že náš sociální model bude realizován.
Očekáváme, že hospodářské a sociální záležitosti budou propojeny.
Očekáváme, že Evropa bude mít vždy ve světě slovo.
Jistě, jsou před námi překážky.
Jednou z nich je, že více Evropy nesmí znamenat centralizovaný systém.
Demokratické vlády jsou pro tento účel příliš komplikované.
Velkou výzvou bude také nalezení správné rovnováhy mezi evropskými, národními, regionálními a místními institucemi.
Avšak k tomu, aby se lidé evropskou ústavou řídili, je zapotřebí, aby taková ústava respektovala jejich vazby a hodnoty.
Evropský kout zoufalství
KIŠINĚV – Tři patra sídla moldavského parlamentu se změnila v ohořelé trosky.
Totéž platí i o demokracii v Moldavsku, bývalé sovětské republice, která je dnes nejchudší evropskou zemí.
Ze 3,5 milionu lidí, kteří v Moldavsku žili v době získání nezávislosti, jich už 15% odešlo ze země, aby hledalo lepší život jinde.
Více než 63% mladých Moldavanů tvrdí, že chce pryč.
Počátkem dubna vyvolalo sporné volební vítězství vládnoucích moldavských komunistů protesty.
Političtí odpůrci a nespokojení lidé, v mnoha případech mládež s malými vyhlídkami získat zaměstnání, vyrazili do ulic.
Ti násilnější z nich vtrhli do úřadovny prezidenta země a také do parlamentní budovy, kterou zapálili.
Komunisté reagovali tím, že svedli násilnosti na opoziční politické strany, které označili za „fašisty“, a také na Rumunsko a stoupence připojení části Moldavska s rumunskou menšinou k Bukurešti.
Policie podnikla na mladé lidi razii a stovky jich vzala do vazby.
Několik lidí zemřelo, zřejmě na následky bití.
Prezident Vladimir Voronin později udělil zadrženým amnestii.
Mnozí z nich přesto zůstávají ve vazbě a Voronin dál obviňuje opozici a Rumunsko, že organizují státní převrat.
S opozičními stranami bylo zahájeno soudní řízení.
Obnovení stability a spravedlivého demokratického systému v Moldavsku je důležité za prvé a především proto, že si Moldavané zaslouží zodpovědnou vládu.
Rovněž stabilita je důležitá, poněvadž země má hranici s Rumunskem, členským státem Evropské unie.
Obě země mají společný jazyk a kulturu, a dokonce byly součástí téhož státu, dokud je Stalin nerozdělil.
Hlasitá menšina Moldavanů věří, že připojením k Rumunsku by se země dostala na expresní dráhu k členství v EU se štědrými finančními požitky a také – což je možná nejlákavější – s cestovními pasy umožňujícími únik z beznadějné ekonomiky a založení života jinde.
Jistě, mnozí Moldavané mají rumunské pasy již dnes, takže mohou cestovat po EU a pracovat tam.
Někteří rumunští představitelé včetně prezidenta Traiana Băseska koketují s myšlenkou rozdat rumunské pasy celému milionu Moldavanů, což je čtvrtina obyvatel země.
Moldavská vláda se samozřejmě snaží jakýkoliv pokus o odlákání svých občanů překazit.
Spojené státy by měly učinit více, aby pomohly vytvořit v Moldavsku stabilitu.
Společně s EU se mohou zasadit o věrohodné prošetření povolebního násilí a stížností na postup policie.
Amerika by měla energičtěji vyžadovat, aby moldavské úřady respektovaly vládu zákona, zhotovily seznam všech zadržených osob, poskytly jim přístup k advokátům a rodinným příslušníkům a zaručily, že tito lidé nebudou šikanováni.
Opoziční předáci a strážci demokracie tvrdí, že moldavský volební proces byl od základu pochybený.
Sdělovací prostředky v zemi, zejména pak televizní stanice, přidělovaly během kampaně nepoměrně více vysílacího času vládnoucím komunistům.
Ti navíc údajně zmanipulovali hlasování, když připisovali na seznamy voličů jména a na jeden den oživovali mrtvé.
Z dlouhodobého hlediska by měly USA a EU podpořit organizace občanské společnosti tím, že vyvinou tlak na moldavskou vládu, aby se zaručila za spravedlivější rozdělení vysílacího času, zastavení policejních ústrků vůči předákům a zaměstnancům opozičních stran i novinářům, reformu policie a ukončení zneužívání státních institucí vládnoucí stranou.
Kromě toho by měla vláda poskytnout všem politickým stranám více příležitostí kontrolovat seznamy voličů a monitorovat hlasovací místnosti.
USA a EU by pak měly trvat na tom, aby se do dialogu směly zapojit i opoziční strany.
USA mohou dát svým požadavkům váhu tím, že jejich splněním podmíní finanční pomoc Moldavsku.
EU má na Moldavsko ještě silnější páky.
Země je na unii závislá více než na kterékoliv postsovětské republice.
EU se více než z poloviny podílí na celkovém obchodu Moldavska a navíc mu poskytuje značnou finanční pomoc.
Většina moldavských emigrantů pracuje v unii a téměř 75% obyvatel země podporuje členství v této organizaci.
Také Rumunsko by mělo přispět svým dílem a nabídnout Moldavsku podepsání základní smlouvy a dohody o hranicích.
Tím posledním, co zbídačelí Moldavané potřebují, je autokratická a nezodpovědná vláda postrádající dostatečnou fantazii, aby nalezla cestu k oživení země.
A tím posledním, co potřebuje EU, je příliv statisíců přistěhovalců prchajících před chudobou, politickým útiskem a zoufalstvím v Moldavsku i v dalších zemích bývalého Sovětského svazu.
Evropská krize vedení
BRUSEL – Globální finanční krize už poukázala na silné i slabé stránky Evropské unie.
Nebýt eura, rázové vlny zářijového a říjnového kolapsu by pronikly na měnové trhy a vyvolaly pnutí, která by politickou a hospodářskou integraci Evropy posunula zpět o desítky let, ba mohla by ohrozit celý projekt.
Podstatně méně pozitivní je, že se členské státy EU jen pomalu dobírají součinnosti.
Zprvu přitahovala kritiku Evropská komise za pomalost při předkládání návrhů na svolání národních vlád a jejich politických vůdců.
Teď se naléhavé potřebě zajistit napříč EU koordinovanou politickou reakci na prohlubující se krizi vzpírají členské státy.
Rychlost i závažnost ekonomického zpomalení je mnohem větší než při ostatních poválečných poklesech za posledních 60 let.
V Evropě jsme všeobecně nedbali na výstražné signály americké hypoteční krize poté, co koncem léta 2007 propukla, a proto jsme nebyli připraveni, když další fáze krize zahrnula i evropské banky.
Ponaučení, které je třeba si vzít, říká, že EU musí konat rychleji a s větším odhodláním, než bylo dosud zvykem.
Lidé napříč EU se tážou: „Co dělá Evropa, aby se s krizí vyrovnala?“ Odpověď zní „ani zdaleka ne dost“, což si příští rok v létě může vybrat vysokou daň ve volbách do Evropského parlamentu.
Zbývající týdny roku 2008 budou zcela zásadní pro evropské snahy oživit iniciativu a usilovat o zmírnění důsledků krize a zároveň se vypořádat s nedořešenými problémy v reformní agendě EU.
Jako členové předsednictva Friends of Europe bychom na evropské instituce a politické lídry EU naléhali, aby znovu vyvinuli úsilí ohledně Lisabonské smlouvy i Lisabonské agendy.
Pro zlepšení koordinace reakcí členských států na finanční krizi udělalo mnoho francouzské předsednictví EU a aktivnější roli začala hrát i Evropská komise, k čemuž ji 10. října Friends of Europe vyzvali.
Úkolem pro předsednictví i Komisi je teď dát čerstvý politický podnět ochladlému reformnímu elánu EU.
Evropská rada ve dnech 11. a 12. prosince by měla dát jasně najevo časový harmonogram, s nímž počítá pro opětovné spuštění ratifikačního procesu Lisabonské smlouvy.
Jestliže v tomto selže, vznikne riziko ještě větších politických problémů po červnových evropských volbách.
Lisabonská smlouva je krokem k přizpůsobení rozhodovacích mechanismů EU jednak jedenadvacátému století, jednak tomu, že Unii tvoří 27 či více členů.
Globální podstata současné krize jasně ukazuje, že Evropa musí být schopná se rychle a soudržně rozhodovat, jinak ji budou postihovat negativní důsledky.
Je jen málo pochybností, že veřejné mínění napříč EU dochází čím dál větší měrou ke stejným závěrům.
Svrchované právo irského lidu rozhodnout o vlastním osudu je nezpochybnitelné.
Avšak Irsko by také mělo ostatním členským státům EU umožnit, aby šly dál s Lisabonskou smlouvou, je-li to jejich přání.
I kdyby se v Irsku mělo konat další referendum, irská vláda by měla mít předem rozmyšlený postup, jímž bez ohledu na výsledek ostatním členským státům umožní realizaci zásadních části Lisabonské smlouvy.
Aktivity se teď musí chopit Komise, aby se ujistila, že členské státy zesílí své snahy týkající se Lisabonské agendy, která usiluje o revizi globální konkurenční schopnosti Evropy.
V roce 2000 si EU stanovila desetiletý program dohodnutých reformních cílů, a přesto v mnoha případech její členské státy dosud nenalezly politickou vůli k jejich zavedení.
Vzhledem k čím dál chmurnějším vyhlídkám Evropy jsou tyto reformy ještě nezbytnější než kdy dřív.
Evropská „kultura euthanasie“
Moderní technologie přinesly nevídané možnosti, jak dramaticky prodloužit lidský život, ale rovněž spoustu zcela nových profesních i morálních problémů celého procesu.
Prodlužování života je v zásadě velmi drahá věc, protože jednak technologie sama může být finančně značně náročná, a rovněž jde často o programy extrémně náročné na pracovní sílu, a to v zemích, kde lidská práce není levná.
V kapitalistických společnostech ale platí, že vysoké ceny těchto nových způsobů, jak prodloužit lidský život, zároveň znamenají, že chudí lidí, a často i zástupci střední třídy, z těchto důležitých nových výdobytků lidstva nemohou nijak profitovat.
Humanitární a morální zájmy si ale žádají, aby byl tento problém patřičně řešen.
Kritikové svobodných trhů, tolik citliví na problémy ochuzování lidí o možnost žít déle jenom kvůli jejich příjmům, pohlížejí na bohaté sociální státy severní Evropy a tam hledají pomoc a radu, protože tyto státy nevyužívají cenového systému k alokaci zdravotní péče.
Ale zkušenosti těchto sociálně orientovaných států s prodlužováním života přinášejí své vlastní etické problémy, jež mohou být ještě vážnější, než ty, které trápí mnohem více tržně orientované společnosti.
Vzhledem k neustále rostoucím fiskálním deficitům se i v těchto zemích probudila nová uvědomělost k vybalancovaným rozpočtů a k jejich výdajové stránce především a tak se dnes tyto sociální státy snaží ušetřit právě na využívání finančně náročných život-prodlužujících technologiích.
Navíc, coby výsledek politiky umožňující lékařsky asistované ukončení lidského života, zasáhla již některé severoevropské země jakási „kultura euthanasie“.
Technologie prodlužující lidský život se rychle stávají nepopulárními a nemoderními a ukončování životů starých nemocných lidí je často vychvalováno, jako svého druhu péče, o které se někdy dokonce říká, že je „humánní“.
Spojení všemožných hospodářských zájmů a kultury euthanasie není nikde tak viditelné, jako v Holandsku.
Lidé se mohou lišit v názorech na etickou stránku samotné euthanasie.
Je ale evidentní, že vedlejším nechtěným produktem této politiky, která dovoluje lékařům euthanasii praktikovat, je to, že tabu spojené s ukončením lidského života podstatně ochablo.
Výsledkem pak je mnohem menší rezistence k ukončování životů pacientů „pro jejich vlastní dobro“, kdy místo souhlasu pacienta postačuje pouze souhlas rodiny, a někdy není k disposici ani ten, a tato praxe se postupně stává společensky vcelku přijatelná.
Podle renomovaných holandských novin NRC Handelsblad dochází v Holandsku až k 10.000 „humanitárním“ terminacím za pomoci lékařů ročně, třebaže není zcela jasné, ke kolika „terminacím“ dojde bez souhlasu pacienta anebo jeho rodiny.
Zcela očividně tak dochází k tomu, že holandští lékaři nechávají své pacienty prostě jen tak postaru umírat, místo toho, aby se snažili využívat nové drahé technologie, jež by pomohly jejich životy prodloužit.
Ekonomické zájmy celou „kulturu euthanasie“ jen utužují.
Vzhledem k výše zmíněným cenám, které rozhodují o alokaci zdravotní péče, Holanďané odejmuli svým lékařům všemožné hospodářské stimuly k prodlužování životů.
Na rozdíl od lékařů fungujících ve zdravotním systému založeném na zisku, holandští lékaři nemohou na prodlužování života „vydělat peníze“; a stejně tak nemohou „vydělat peníze“ na tom, že by své pacienty a jejich rodiny informovali o možný variantách záchrany jejich života, jež pokroky v medicínské vědě právě umožňují.
Protože prodlužování životů starých nemocných lidí může být velice nákladné, hospodářské tlaky působí v sociálně orientovaných státech zcela opačným směrem.
V současné době, kdy se dbá na vyrovnané rozpočty, se dostávají lékaři z veřejných sanatorií a nemocnic pod nelítostný tlak na omezování všech možných nákladů.
Hospodářské zájmy tak opravdu řešení problému nepomáhají, byť hrají velice důležitou roli v lékařských rozhodnutích o životě a smrti, což si lékaři jen neradi přiznávají.
Momentem, kterým se lékařství sociálních států nejvíce liší o toho, které funguje v tržně orientovaných zemích, je skutečnost, že pacienti a jejich rodiny mají začasto jen minimální, anebo vůbec žádné, slovo v zásadních lékařských rozhodnutích, jež mohou nakonec hluboce ovlivnit jejich životy.
V Holandsku jsou pacienti proti nové „kultuře euthanasie“ prakticky bezmocní. „Svobodná“ zdravotní péče je velmi účinně oslabuje.
Lékaři nejsou bohy, ale stále častěji si na bohy hrají, když svým pacientů a jejich rodinám odmítají využívání život prodlužující techniky, které tito pacienti chtějí a jsou dokonce ochotni si za ně zaplatit.
V Holandsku totiž neexistuje soukromé lékařství.
Jediným východiskem nespokojených pacientů je potom odchod ze země, anebo podání žaloby u soudu.
Evropské sociální státy tak čelí vážnému dilematu.
Není pochyb o tom, že Holandsko vydává vysoké částky na péči o své staré.
Kdyby se ale na tyto lidi mělo plně využít všech existujících život prodlužujících technologií, znamenalo by to obrovské dodatečné zatížení zdravotního rozpočtu, dosahující snad až bodu krizového deficitu.
Na druhé straně ale nedostatečné využívání technologií, které prodlužují lidský život, vytváří novou morální krizi, protože mnozí nemocní pacienti opouštějí tento svět předčasně, z vůle lékařů, jež získali příliš mnoho moci nad jejich životem a smrtí.
Jedno řešení tohoto dilematu je velmi prosté.
Holanďané by měli, tak jak učinili Britové před několika roky, umožnit vznik soukromého lékařského sektoru, jenž by co-existoval se státním lékařstvím.
Tomto takzvaném „spojeném systému“ by pacienti získali více – a lékaři méně – moci nad kritickými rozhodnutími ohledně života a smrti.
Nemocní pak mohou jít k „privátnímu“ lékaři, kde budou mít jistotu, že se jim dostane život prodlužující léčby, kterou jim stát odpírá.
To by nepochybně systému velmi pomohlo.
Zavedení soukromého lékařství do systému by dokonce mohlo snížit některé tlaky na veřejné zdravotnické rozpočty.
Kritikové systému zdravotní péče, založeném na zisku, vždy říkají, že takové změny vedou společnost zpět do starých zlých časů nerovného přístupu ke zdravotní péči na všech úrovních, nejen k těm nejmodernějším technologiím, které lidský život prodlužují.
Tito kritici ale zapomínají, že zdravotní systém sociálního státu sám praktikuje záludnou formu nerovného přístupu, jenž je skryta v něm samotném.
V tomto systému zdravotní péče, jak ji předvádí sociální stát, to jsou osobní známosti, jež jsou jedinou možnou cestou, jak se domoci nejvhodnější léčby.
Ti, co mají své známé „uvnitř“ dostanou to nejlepší, ti ostatní se dostanou tak akorát do pořadníku.
A když pak stojíte před vlastní volbou mezi životem a smrtí, zdá se, že správná volba je zcela jasná.
Nebezpečné evropské banality
JERUZALÉM – Povolanost Evropy k mírovému úsilí a stanovování mezinárodních norem chování se bezpochyby stane základnou, na níž se Barack Obama pokusí rekonstruovat transatlantické spojenectví, které jeho předchůdce tak ošklivě pošramotil.
Pro Evropany bude v tomto úsilí prvořadou otázkou, jak rychle začne nový americký prezident řešit arabsko-izraelský konflikt.
Evropanům totiž na Jeruzalémě vždy záleželo více než na Bagdádu, avšak George W.
Bush to odmítal poslouchat.
Neschopnost Evropy napomoci k řešení arabsko-izraelského konfliktu nepramení z jejích postojů ke klíčovým otázkám, které se jen mikroskopicky liší od postojů Spojených států.
Zdá se, že její nemohoucnost vyvěrá spíše z jejího přístupu k židovskému státu.
V podstatě jde o to, že v kolektivním vědomí Židů a Evropanů je zakořeněna dialektika přitažlivosti a odpudivosti.
Nutno přiznat, že Evropa je skutečně „la patrie de la memoire“, „trýznivou a trýzněnou vzpomínkou“, jak v roce 1946 prohlásil Denis de Rougemont.
Starý kontinent trpí dvěma komplexy výčitek, které mají mnoho společného s Izraelem: komplexem koloniálním a židovským.
Palestinská tragédie se této nezhojené evropské rány přímo dotýká.
Izrael jako stát se zrodil z nejhlubší krize evropského svědomí.
Pro Evropany měl být vznik Izraele kompenzací za hříchy spáchané na židovském národu.
Cena, kterou za to údajně zaplatili Palestinci, se však dotkla dalšího neuralgického bodu v mysli Evropanů.
A protože Evropa nadále vězí v tomto zdánlivě neřešitelném rébusu, Izraelci spatřují v jejím jednání snahu vyvážit politickou jalovost její blízkovýchodní diplomacie nesnesitelně pokryteckou a moralistní rétorikou.
Pro Izraelce se Evropa stala – řečeno s esejistou Mario Andreou Rigonim – „starou dámou, která si kdysi dopřála všechny možné požitky… a také obrovskou řadu hrůz, a když nyní dospěla do věku společenskosti, únavy a slabosti, chtěla by, aby se svět přizpůsobil její potřebě umírněnosti, slušnosti a pokoje.“
Evropa musela zakusit strašlivé náboženské války, dvě války světové a více než jednu genocidu, než vyřešila své endemické spory o hranice a národnostní určení.
Její koloniální minulost napsala v dějinách lidstva hrůzostrašné kapitoly.
A nyní táž Evropa vyvolává v Izraelcích nejen pocit, že je lhostejná k jejich existenciálním těžkostem, ale i pocit, že Izrael ve skutečnosti nebojuje navzdory obrovské nepřízni osudu o vlastní přežití, ale spíše páchá zločiny v evropském stylu.
Mnoho Izraelců si klade otázku, zda se někteří Evropané nepokoušejí využít Izrael jako prostředku, jak se zbavit vlastních výčitek svědomí ve vztahu k židovské otázce a současně zavrhnout i nesnesitelné poukazování Židů na vlastní morální nadřazenost tím, že bezstarostně postaví rovnítko mezi nimi a pachateli šoa.
Izrael jakožto teritoriální odpověď na odvěké židovské obavy má sklon rozhodovat se pouze na základě nejhorších scénářů.
Jeho nová doktrína „brutální reakce“ na napadení z území, z něhož se stáhl – což byl případ Libanonu i Gazy –, si možná zasluhuje pokárání a může odsoudit zemi k mezinárodnímu opovržení. „Genocida“ to však není.
Izraelští kritici v Evropě se dopouštějí vskutku lehkovážné banalizace, když přirovnávají nedávný konflikt v Gaze nebo bitvu v Džanínu v roce 2002 – s 58 oběťmi mezi palestinskými bojovníky (Izrael tehdy ztratil 25 vojáků) – k Osvětimi, továrně na smrt, kde bylo denně zmasakrováno 30 000 Židů.
Izrael by se však neměl radovat, že je tak vzdálený od Evropy, protože evropský postoj přitažený za vlasy není; nelze dopustit, aby svět dlouho fungoval mimo rámec rozumné mezinárodní soustavy pravidel a zákonů.
Izrael si navíc bolestně uvědomuje, že Evropa má v regionu řadu legitimních zájmů.
Nestabilita tyto zájmy ohrožuje a vzhledem k tomu, že se Evropa stává kosmopolitním kontinentem s obrovskou muslimskou populací, má arabsko-izraelský konflikt pro Evropany také nesporný domácí rozměr.
Evropa možná nezastrašuje, ale rozhodně inspiruje a Izrael by měl mít zájem na povzbuzení uvážlivé role Evropy při budování rámce pro mír, stabilitu a spolupráci v regionu.
Evropa nás také může mnohému naučit.
EU například dokazuje, že národní stát není v rozkladu.
Místo toho nás učí, že nacionalismus (pokud je respektován) se může stát zodpovědnou silou širší mezinárodní spolupráce.
V násilný narcismus degeneruje pouze tehdy, když se mu upřou základní práva.
EU ukázala rozdíl mezi dobrovolně omezenou a nedobrovolně odcizenou suverenitou.
Má-li hrát Evropa při nastolování míru na Blízkém východě takovou roli, na jakou má právo, pak potřebuje obnovit svou důvěryhodnost pro Izrael.
Rázná a nestranná reakce vedoucích evropských představitelů na válku v Gaze a návštěva pěti z nich v Jeruzalémě s cílem pomoci zpečetit příměří mohou v době, kdy prezident Obama zahájil „agresivní“ úsilí o mír v regionu, odstartovat slibnou éru americko-evropského partnerství v blízkovýchodním mírovém procesu.
Evropa málo investuje do obrany
Zahraničněpolitické spory mezi Evropou - konkrétně Francií - a Spojenými státy den ode dne narůstají, a to nejen kvůli izraelsko-palestinským jatkám a způsobu vedení války proti terorismu.
Avšak evropskou kritiku (jakkoli je možná správná) Spojené státy nikdy vážně nepřijmou, dokud se starý kontinent bude hostit na americké obraně, což už dělá celé půlstoletí.
Ve válčícím světě musí mít důvěryhodný hlas na mezinárodní aréně obdivuhodné vojenské schopnosti a rozvinutou vojenskou techniku a technologii.
Evropě schází oboje.
Podrážděnost Spojených států vůči některým svým evropským spojencům - Británie s Tonym Blairem je patrnou výjimkou - je pochopitelná.
V tomto fiskálním roce vydají USA na obranu ještě o 50 mld. dolarů více, čímž se celkové výdaje do obrany zvednou na 379 mld. amerických dolarů, tedy na více než 3 procenta HDP.
Podle poválečných měřítek je ale tato částka ještě nízká.
V době války v Perském zálivu činily vojenské výdaje USA celých 4,8 procenta HDP, tedy mnohem více než v 50. a 60. letech.
V Evropě je to s obranou jiné.
Výdaje do obrany dosahují v Německu 1,6 procent HDP, 2 procent v Itálii a 1,5 procent ve Spanělsku.
Jen ve Francii a Velké Británii činí 3 procenta HDP.
Hovořit o výdajích na obranu jen ve světle podílu na HDP je nepřesné, protože ve výdajích do obrany jde také o úspory z objemu.
Dalo by se tedy čekat, že menší země budou na obranu vynakládat úměrně více než velké státy.
Místo toho ale dnes Amerika vynakládá na obranu více než všichni její spojenci v NATO dohromady, přičemž do budoucna její výdaje do obrany podle všeho ještě vzrostou.
Bezpečnost a globální vliv nejsou jedinými přínosy vojenských výdajů.
Deset až patnáct procent výdajů americké armády financuje základní výzkum a významně tak přispívají k americkému výzkumu a vývoji moderních technologií.
Internet, vzniklý z myšlenek a peněz investovaných ve 40. letech, a křemíkový čip, vyvinutý v 70. letech, jsou výsledky výzkumů, jež financoval právě Pentagon.
Válka v Afghánistánu, která je způsobem jejího vedení opravdu revoluční, dokazuje, jak nové informační a komunikační technologie dokáží přinést úspěch s minimálním počtem lidí v oblasti a minimálními ztrátami.
Rusové bojovali v tomto terénu deset těžkých let, a protože neměli srovnatelné technologie, přišli o desítky tisíc mužů, a nakonec byli stejně poraženi.
Na počátku afghánské kampaně se mnoho vojenských "expertů" obávalo, že USA se dostanou do podobné situace.
To se ovšem značně mýlili.
V oblasti výzkumu a vývoje Evropa za Spojenými státy pokulhává a svým skrblictvím významně přispívá k rostoucímu "investičnímu deficitu" v nejnovějších technologiích.
Údaje o patentech dokumentují náskok USA: na konci 90. let bylo celých 56 procent všech globálních patentů uděleno žadatelům z USA; evropští zlepšovatelé se zasloužili jen o 11 procent udělených patentů.
Souvislost mezi výzkumem a růstem je tedy příliš zjevná, než abychom mohli pochybovat o tom, že stagnace evropských ekonomik je přímým důsledkem evropské novátorské zaostalosti - a že v tom se odráží absence kritických vojenských výdajů, jež by mohly být jako investice do výzkumu a vývoje.
Pokračující spor mezi Evropou a Spojenými státy ohledně výběru vojenského dopravního letadla - které má sloužit k nasazení 60 000 vojáků European Rapid Reaction Force - je pro evropské problémy příznačný.
Amerika by nejraději použila letadlo vyrobené firmami Boeing a Lockheed Martin.
Evropa je názorově nejednotná: některé země, konkrétně Itálie, stojí za USA, jiné, především Francie a Německo, pak bojují za letoun evropské provenience, postavený společností Airbus v rámci veřejně financovaného projektu v hodnotě 15 mld. dolarů.
V této věci by se Evropa neměla vzdát Americe.
Projekt Airbus by Evropská unie měla financovat a zajistit, aby část peněz šla do výzkumu a vývoje na podporu růstu průmyslu, který je v Evropě jedním z mála úspěšných hi-tech odvětví.
Kde se ale vezmou finance na pokrytí tak obrovské investice?
V posledních týdnech evropští ministři obrany navrhli, aby navýšení vojenských výdajů bylo vyřazeno z rozpočtových omezení uložených paktem na stabilizaci eura.
Myšlenka, že prudké zvýšení vojenských výdajů ve (doufejme, že přechodně) válčícím světě vyrovnají jisté schodky, je v souladu se zdravou ekonomickou politikou, ovšem jen za předpokladu, že zbývající rozpočet bude i nadále "zeštíhlen".
To je př��pad Ameriky, kde se nikdo zvlášť neobává toho, že zvýšené výdaje do armády vytvoří dočasný deficit.
Ne tak v Evropě.
Zvýšení vojenských výdajů spolu s uplatňováním paktu stability by mělo vést ke snížení neobranného rozpočtu: výdaje na mzdy ve veřejném sektoru a systém sociálního státu, který přerostl svůj původní cíl podpory příjmů chudých občanů, bude zapotřebí drasticky redukovat.
Celé půlstoletí Evropa spoléhala v obraně na Spojené státy a své vlastní peníze utápěla v nákladném sociálním státu.
S tím je třeba skoncovat - přinejmenším míní-li EU svou vůdčí světovou roli vážně.
Neposlouchá se to příjemně, ale to, co se stalo v New Yorku a Washingtonu 11. září a co se teď děje na Středním Východě, také není příjemné: Evropa si musí uvědomit, že přichází čas změny a měla by se podle toho zachovat.
Chybná bankovní unie Evropy
PAŘÍŽ – Evropská unie je teď hrdým nositelem Nobelovy ceny míru.
Když před třemi lety padla volba na Baracka Obamu, norský Nobelův výbor sklidil kritiku, že poctu udělil osobě, jejíž úspěchy mají teprve přijít.
Výbor si vzal výtku k srdci a tentokrát vyznamenal instituci se vznešenou minulostí, leč zakaboněnou budoucností.
Eurozóna je samozřejmě něco jiného než EU, ale jedná se o dosud nejambicióznější podnik Unie a stále zápasí se snahou vybavit se strukturami potřebnými k upevnění měnové unie.
Společná fiskální politika zůstává vzdáleným snem, stejně jako opravdová politická unie.
Tvůrci evropských politik však tvrdí, že jsou na cestě k takzvané „bankovní unii“, což neznamená fúzi samotných bank, nýbrž společný bankovní dohled.
Evropská komise v září ohlásila plán učinit z Evropské centrální banky dohledový orgán pro všech 6000 evropských bank.
Reakce národních politiků, centrálních bank a bank samotných nijak všeobecně příznivá nebyla.
Němci chtějí, aby se ECB soustředila jen na velké systémové banky a menší spořitelny (například ty, které ve velkém investovaly do podřadných hypoték) přenechala národním orgánům.
Velká Británie a Švédsko tvrdí, že nemohou být v podřízeném postavení vůči centrální bance, jíž jsou nanejvýš polovičními členy.
Potřebnost celoevropského dohledového orgánu se všeobecně přijímá, zejména proto, že Evropský orgán pro bankovnictví (unijní orgán pro regulaci bankovnictví) se při uskutečňování finančních zátěžových testů ukázal jako neprůbojný: první testy byly tak slabé, že jimi se zářnými výsledky prošly i dnes už zbankrotované španělské spořitelny.
Evropa musí prolomit začarovaný kruh spojující otřesené suverénní dlužníky s bankami, které jsou nuceny či přinejmenším pobízeny kupovat jejich dluhopisy, jimiž se zase zajišťuje financování záchrany bank.
Komisí zvolená metoda realizace bankovní unie je však fatálně chybná.
Navíc podle uniklého stanoviska hlavního právního poradce Rady EU je navrhovaná reforma protiprávní, neboť jak uvedl list Financial Times (který prosáklé stanovisko získal), jde „za zákonem povolené pravomoci měnit pravidla řízení v Evropské centrální bance“.
Evropští lídři se během krize snaží na trhliny v měnové unii reagovat bez návrhu nové smlouvy, protože se obávají, že nová smlouva navrhující další centralizaci pravomocí do Bruselu by byla odmítnuta buď národními parlamenty, anebo voliči v referendu.
Usilují proto o postup pomocí mezivládní dohody nebo stávajících smluvních ustanovení.
Ve věci bankovní unie hodlají využít článek 127, odst.
6 Lisabonské smlouvy, který Evropské radě umožňuje udělit ECB pravomoc k vykonávání zvláštních úkolů týkajících se „politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu“ nad určitými finančními ústavy v Unii.
To je pro vytvoření celoevropského dohledového orgánu s přímou zodpovědností za jednotlivé instituce chabý právní základ a zjevně nebyl k takovému účelu zamýšlen.
Ostatně Německo s tímto zněním souhlasilo jen za předpokladu, že ECB nemůže být přímým dohledovým orgánem.
Důsledky výběru této sice výhodné, leč nevhodné cesty jsou vážné.
Zaprvé, stávající smlouvy nelze využít k vytvoření jednotného evropského restrukturalizačního orgánu, čímž vzniká vachrlatá vazba mezi ECB a národními orgány.
Nelze jí využít ani ke zřízení evropského programu ochrany depozit, což je patrně nejnaléhavější nezbytnost, aby se zastavil odliv vkladů z bank na jihu Evropy.
Potenciálně nebezpečné důsledky to bude mít i pro samotnou ECB.
Využití ustanovení Lisabonské smlouvy znamená, že ECB bude nutné dát dodatečné povinnosti.
V rámci ECB však nelze vytvořit samostatný útvar pro bankovní dohled, jak se stalo třeba v případě Úřadu pro obezřetnostní kontrolu ve Francii či Úřadu pro obezřetnostní regulaci v Británii, jenž má svou vlastní radu i ujednání o zodpovědnosti uvnitř tamní centrální banky.
Význam těchto struktur je v tom, že izolují měnověpolitickou nezávislost centrální banky, aby nedošlo k jejímu narušení vlivem přísnějších požadavků na zodpovědnost, jež nevyhnutelně přicházejí s bankovním dohledem.
Jelikož rozhodnutí dohledových orgánů se dotýkají majetkových práv osob – a jejich činnost či nečinnost může daňové poplatníky přinutit zachraňovat banky – vlády, parlamenty a soudy jsou nuceny držet tyto hlídací psy zkrátka.
Právě proto se německá Bundesbanka, která vždy tak neúnavně bděla nad měnověpolitickou nezávislostí, ocitá opět v táboře odmítačů a vyjadřuje vážné obavy z cesty, jíž se Komise chystá vydat.
Tentokrát má pravdu.
Jsou tu i další vážné potíže.
Podle modelu předloženého Komisí bude nadále fungovat Evropský orgán pro bankovnictví, pověřený vytvořením jednotného souboru pravidel pro všech 27 členských států EU.
Avšak byť jeho činnost řídí běžný systém hlasování kvalifikovanou většinou, 17 zemí eurozóny bude mít jediný dohledový orgán, takže budou hlasovat prostřednictvím společného delegáta.
Komise se snaží najít způsoby jak ochránit práva zemí mimo eurozónu.
Samotná spletitost toho, co už je navrženo, však dokládá, o jak nevhodný plán se jedná.
Celé téma se může zdát, zejména mimo Evropu, neproniknutelně nejasné.
Je však ilustrací jednoduché skutečnosti: Evropa se snaží dobrat k silnějšímu federálnímu modelu, který bude reagovat na slabiny, jež odhalila krize eurozóny.
Dělá to však, aniž věnovala pozornost klíčové nutnosti vzít s sebou i své občany.
Nástroje, jež EU zavádí, jsou dokonce záměrně konstruovány tak, aby nezbytnost ptát se občanů obešly.
Právě tuto zásadní vadu v jádře dnešního evropského projektu navržené uspořádání bankovní unie odhaluje.
Těžko věřit v úspěch iniciativy postavené na tak chatrných právních základech, jíž chybí základní demokratická legitimita.
Evropské banky i jejich klienti si zaslouží něco lepšího.
Evropská designérská demagogie
V Evropě se rozmáhá konzervatismus, který bezpochyby sehraje roli v blížících se volbách v Německu a Svédsku.
Co je to ale za konzervatismus?
Před nadcházející schůzkou evropských konzervativních stran v Oxfordu, plánovanou na tento víkend, se hnací sílu, jež vrhá stín na evropskou pravici, pokouší analyzovat známý historik Felipe Fernández-Armesto.
Svět potřebuje takovou Evropu, která bude podporovat internacionalismus, která bude štědrá ke svým bývalým koloniím a která bude vstřebávat svůj díl světových přistěhovalců a utečenců.
V dnešní Evropě má ale úspěch taková volební platforma, která se brání imigrantům (zvlášť chudým a černým), upouští od multikulturalismu ve prospěch "kulturní integrace", omezuje přístup k sociální pomoci, zastavuje či dokonce obrací postup evropského sjednocování a žene do ulic policii.
To všechno vypadá jako klasický pravičácký revanšismus.
Ovšem uvnitř něj, či podél něj se rodí nový druh populismu, který zatím nelze zařadit do žádné kategorie.
Ve Francii, Itálii, Nizozemsku, Dánsku a Rakousku změnily pravicové programy kurz voleb a někde vynesly k moci nové strany.
Prostřednictvím regionálních voleb nebo vlivem na hlavní politické proudy se tento trend šíří do Německa a Belgie.
Dokonce i ve Spanělsku a Británii, kde existuje jen málo volebně úspěšných pravicových extremistů, se jim tamní vlády pokoušejí předcházet přejímáním jejich politiky a rétoriky.
Tradiční pravice se svým fašistickým původem je pořád tady, ale, jak ukazuje fiasko francouzské Front national, nedokáže se zbavit svého přístupu k moci.
Mezitím však zapouští kořeny nový extremismus - elegantní, moderní a chic .
Mluví jazykem osvícenství, jenže mnohem stylovějším, opírajícím se o Zeitgeist .
Stará pravice jen sotva konkuruje; ale vládnoucí garnitury jen sotva stačí.
Strana, kterou založil výstřední Pim Fortuyn, je dnes druhou nejsilnější zákonodárnou silou v Nizozemsku.
Než byl Fortuyn zavražděn, byl jeho vzestup naprosto jasný, protože se chlubil bohatstvím v zemi, kde je bohatství přemíra.
Měl luxusní auto a luxusního majordoma, zatímco většina nizozemských politiků si musí vystačit s manželkou a bicyklem.
Byl to okázalý zhýralec, selektivní indeterminista, vyzývavý homosexuál s benevolentním postojem k drogám.
Když ho označili za rasistu, odpověděl: "Mám rád marocké chlapce: spávám s nimi."
Jeho platforma však byla přece jen z velké části postavena ze starých pravicových fošen.
Fortuyn prohlašoval, že čistota je v ohrožení: národní kultura že je zralá na regenerační čistku.
Požadoval přesídlení imigrantských "ghett".
Navzdory své homosexualitě velebil "domácí hodnoty".
Sliboval o "20 000 úředníků méně a o 20 000 policistů více".
Tradičním krajně pravicovým voličům nabídl ventil a naději.
Přesto však byla Fortyunova demagogie odlišná i zákeřnější než starý známý fašismus.
Jeho program promlouval o skutečných problémech běžných lidí - bránil například liberalismus životního stylu před náboženskou pravověrností, obhajoval feminismus a hospodářský liberalismus před předsudky nevzdělaných a posiloval obranu před terorismem.
Zpoza toho všeho ale pořád vyčuhovalo jeho zkreslené chápání xenofobie jako patriotismu a jeho odmítání imigrantů nikoli jako lidí černých nebo žlutých, ale jako kulturně zaostalých.
Také Dánská lidová strana, která v Dánsku v nedávných volbách získala 12 procent hlasů, se vzpírá tradičnímu škatulkování.
Její program, prosazující snížení sociálních výhod pro přistěhovalce, byl představován jako "obrana sociálního systému" proti vetřelcům.
Zdejší premiér Rasmunssen vychvaluje nedávno přijatý zákaz svateb s cizími státními příslušníky jako ochranu proti nuceným manželstvím.
Co tento nový populismus odlišuje, je to, jak se hlásí k liberálním hodnotám.
Dřívější fašisté hlásali pořádek, a tak se proti nim spojili zastánci svobody.
Nová pravice hlásá svobodu, a tak se zastánci svobody nechávají balamutit.
Doopravdy svobodného bude v nové budoucnosti podle designu těchto populistů máloco: "liberalismus" za barikádami, "sociální pomoc", která upírá těm nepotřebnějším, "tolerance", která dovoluje, aby z některých lidí byly terče, neosvobozující vůdcovský kult "malých ukřičených mužů", jejich nacionalismy a jejich úzkoprsost, jejich policejní priority a prokrustovské plány na "integraci" menšin.
Jistě, k návratu do Evropy let třicátých se neschyluje.
Nová pravice přijímá kapitalismus a modernost a antisemitismu se většinou vyhýbá.
Není revoluční, ani nekáže násilí.
Ale moderní neznamená umírněný.
Vedení Dánské lidové strany se otevřeně přiznává, koho nemá rádo: "ty, kdo zrazují, ty, kdo přenášejí moc z Dánska do Bruselu, ty, kdo souhlasí s mnohonárodnostní společností".
Tito noví nacionalisté nemusí vyhrát volby, aby Evropě dali novou podobu.
Zneužívají volebních systémů a vstupují s malým podílem do vlády nebo působí na hlavní politický proud, který pak ze strachu přejímá jejich politiku.
Vůdce rakouské extrémně pravicové Strany svobodných Jörg Haider po nedávném summitu EU pogratuloval unii, že zkopírovala postoj, za nějž byl on sám dříve "označen za rasistu a fašistu".
Velkou roli zde hraje jeden významný zákon politiky: každý integrační proces vyvolává štěpnou reakci.
Evropanizace stimuluje nacionalismus.
Evropská unie si tak nikdy nemůže být jista před vzestupem pravice.
Ba co víc, v nepokojných časech tradiční europolitici instinktivně hledají konsensus, koexistenci a pohodlnost.
Hlavní proud tak teď přehodnocuje svou politiku a papouškuje extremisty, nebo se jim pokouší přizpůsobovat, doufaje, že je znevýhodní tím, že je přijme do vlády, nebo že získá jejich hlasy napodobováním jejich programů.
Evropa jako by se chtěla nechat zlákat designérskou demagogií, které se nejlépe daří v dobách hojnosti a znuděnosti.
Tomu je ale třeba zabránit, protože vnitřní mír je závislý na vzájemném respektování kulturní rozmanitosti, protože měnící se demografický profil Evropy si žádá otevřenější hranice, ne uzavřený kontinent, a protože nový pravicový šovinismus je neslučitelný s přežitím a úspěchem Evropské unie.
Svět by neměl mít jen obavy, ale i ostrý zrak.
Musíme si vybrat: buď novou pohodlnost, jejíž součástí jsou demagogičtí populisté, nebo upřímnost, která se jim postaví na odpor.
Destabilizující Pakt stability
Evropský pakt stability a růstu je ohrožen jako nikdy předtím.
I předseda Evropské komise Romano Prodi o něm dnes tvrdí, že je ,,stupidní".
V mnoha směrech se ostatně asi nemýlí.
Loni v létě, jakmile bylo jisté, že by rostoucí rozpočtový schodek Německa mohl přesáhnout Paktem stability určený strop, kancléř Schröder raději odložil daňový škrt, který již oznámil, než aby snížil veřejné výdaje.
Francouzská vláda, která rozhodně nemíní omezovat svůj přebujelý veřejný sektor, ukazuje Paktu stability a jeho vymahačům v Evropské komisi dlouhý nos a prohlašuje, že má ,,jiné priority" než plnit podmínky tohoto paktu.
Otázkou teď je, zda a na jak dlouho dokáže Pakt stability přežít odpor dvou největších ekonomik EU.
Pakt stability se zrodil po dlouhém období (část sedmdesátých let, celá osmdesátá léta a větší část let devadesátých), během něhož řada evropských zemí přišla o kontrolu nad svou fiskální bilancí.
Původně měl Pakt stability za cíl přinutit země, které se ucházely o členství v Evropské měnové unii, aby své rozpočty dostaly do rovnováhy a aby radikálně snížily předlužení.
Teď však vycházejí najevo jeho trhliny.
Největší problém je v tom, že místo na dílčí složky vládních rozpočtů - tj. daně a veřejné výdaje - se Pakt stability soustřeďuje na rozpočtové schodky.
Fiskální problémy Evropy mají svoje kořeny ve vládách, které jsou příliš velké a které proto, aby mohly finančně pokrýt svou přebujelou administrativu, vyžadují takové zdaňování, které hrubě zasahuje do pobídek, jež jednotlivci potřebují k tomu, aby chtěli více pracovat, investovat a podstupovat podnikatelská rizika.
Tuto deformaci pak nedokáže napravit ani určení nejvyšší možné míry rozpočtového schodku - jak to dělá Pakt stability.
V letech 1995 až 2002 se navzdory existenci Paktu stability celkové veřejné výdaje v eurozóně (po odpočtu daní a kapitálových výdajů) držely téměř na nezměněné úrovni.
V roce 1995 představovaly 41 procent HDP eurozóny a v tomto roce dosáhnou 40,7 procent jejího HDP.
Hrubé vládní výdaje, už beztak zanedbatelné, se mezitím dále snižovaly: z 2,7 na 2,4 procenta HDP.
Díky Paktu stability se tak nepatrné rozdíly v rozpočtových výsledcích dostávají do popředí evropské ekonomickopolitické diskuse, která nejenže je směšná, ale odvádí pozornost od skutečných rozpočtových problémů Evropy.
Zdá se, že jen hrstka lidí si uvědomuje chybovou toleranci, která při kalkulaci těchto čísel vzniká.
V parlamentních rozpravách o rozpočtu se například nezřídka diskutuje o tom, zda ten či onen krok povede nebo nepovede ke schodku ve výši 0,8 nebo 1,1 procent HDP, přičemž poslanci lehkovážně přehlížejí fakt, že rozdíl mezi těmito čísly je pod statistickou chybovou tolerancí.
Jalové debaty tohoto typu jsou pro zemi vhodnou výmluvou, aby se nemusela postavit skutečným fiskálním výzvám: neudržitelným důchodům, podporám v nezaměstnanosti, které nezaměstnané nenutí hledat novou práci, mzdám ve státní správě, které neodpovídají výkonu.
Pakt stability vedle toho, že přesouvá pozornost od skutečných rozpočtových výzev, navíc ani nerozlišuje - tedy že země s vysokým i nízkým dluhem bere na stejnou rovinu.
S Řeckem a Itálií, jejichž celkový veřejný dluh přesahuje 100 procent ročního HDP, se jedná stejně jako s Portugalskem, kde je poměr mezi dluhem a HDP okolo 45 procent.
Taková rovnocennost totiž přehlíží základní důvod, díky kterému Pakt stability vůbec vznikl - nutit nejvíce zadlužené vlády k tomu, aby daly do pořádku svou fiskální situaci.
Třetím destabilizujícím faktorem, který je součástí Paktu stability, je skutečnost, že doslova vybízí země ke kreativnímu účetnictví ŕ la Enron, tedy že nabádá vlády k podvádění.
Změna skladby veřejného dluhu, například vydáním konsolidačních státních dluhopisů místo obligací, které mají cenu kupónu, je obvykle dostačujícím opatřením pro snížení oficiálního deficitu o několik desetinných míst, a je to jen jeden z řady triků, které může ministr financí použít.
Evropa zoufale potřebuje nižší výdaje, zvlášť v oblasti důchodů a mezd, a nižší daně.
Je jasné, že Pakt stability nedokáže přinést podněty, bez nichž nemůže být těchto cílů dosaženo.
Vlastně spíše překáží jedinému realistickému způsobu, jak snížit objem vlády: nejprve snížit daně, zvyknout evropské daňové poplatníky na nižší břemeno a pak vytvořit politické podněty pro snižování výdajů.
Svou přetrvávající posedlostí prvním desetinným místem deficitu, a to i v době přetrvávající stagnace, nechápe Ecofin - Rada Evropských ministrů financí - ani své poslání, když omezuje nejrozmařilejší z dlužících vlád, ani celkovou představu toho, jak do Evropy zpátky přinést růst.
Nakonec to dopadne tak, že pokud se evropská země, zvlášť pak jedna z velké evropské čtyřky zemí - Německo, Francie, Itálie a Británie - rozhodne mít schodek, který překračuje hranici určenou Paktem stability, učiní tak naprosto beztrestně, jak už to ostatně předvedla Francie.
Dva roky po vzniku eura tak Pakt stability, který je oporou měny, slouží jen k trestání malých zemí (pamatujete, co se stalo s Irskem, které má snad nejvyrovnanější rozpočet ze všech zemí v Evropě, když se odvážilo snížit daně v rozporu s pravidly Paktu stability?).
Je načase, aby Evropská komise začala uvažovat jinak, aby se zmírnila posedlost deficity a aby se větší pozornost začala věnovat vládním výdajům.
Evropské odhodlání chátrat
SÃO PAULO – V pompézní argumentaci hledající blýskání na lepší časy v nejponuřejší ze všech situací došla klimatická komisařka Evropské unie k závěru, že skrze globální hospodářskou krizi a recesi se vlastně na všechny usmálo štěstí.
Komisařka Connie Hedegaardová říká, že díky zpomalení ekonomické aktivity bude pro EU snazší dosáhnout svého cíle a do roku 2020 zajistit, aby emise skleníkových plynů byly o 20 % pod úrovní z roku 1990.
Hedegaardová je dokonce přesvědčena, že snižování emisí je už tak snadné, že by evropští lídři měli být ctižádostivější a jednostranně usilovat o 30% redukci pod hladinu roku 1990 – což je nápad, který si získal podporu nové britské vlády David Camerona.
Může se zdát, že jde o dobré zprávy, ale není tomu tak, protože existuje silná korelace mezi hospodářským růstem a uhlíkovými emisemi.
Téměř ve všech zemích vyšší emise pramení z vyšších temp růstu.
Pokud omezíte emise uhlíku, aniž byste zajistili cenově dostupné alternativní zdroje energie, ochabne HDP.
Řečeno jinak, prosazováním razantnějšího potlačování emisí Hedegaardová vlastně volá po ještě hlubší recesi.
Stojí za povšimnutí, že držet krok s tempy růstu Spojených států, o rozvíjejících se ekonomikách Indie a Číny ani nemluvě, Evropa nedokázala už před současnými ekonomickými těžkostmi.
Je tomu už deset let, co EU přiznala, že aby zůstala ve hře, musí být mimořádně vynalézavá.
Odtud vzešla Lisabonská strategie Evropské rady z roku 2000, jejímž jádrem byl závazek zvýšit obecné výdaje za výzkum a vývoj během následující dekády o 50 %.
Nic takového Evropa bohužel neudělala; výdaje za výzkum a vývoj se ve skutečnosti od té doby dokonce mírně ztenčily.
To je obzvlášť politováníhodné, protože výzkum a vývoj v oblasti zelené energie je opravdu jedinou dlouhodobě životaschopnou strategií snižování spotřeby fosilních paliv bez mrzačení světové ekonomiky.
Evropští politici se místo toho, zdá se, čím dál silněji kloní k názoru, že globální oteplování je nejnaléhavější problém světa.
Někteří konspiračně naladění komentátoři dokonce naznačují, že to má spojitost s evropským nedostatkem konkurenční schopnosti: než aby se Evropa snažila držet krok, říkají, raději se rozhodla najít způsob jak zpomalit všechny ostatní.
Není ale nezbytné přijmout tento machiavelistický názor, aby člověk chápal, že snažit se potlačovat spotřebu fosilních paliv za neexistence praktických alternativ je recept na hospodářskou stagnaci.
Právě to se jeví jako pohnutka, která loni v prosinci na globálním klimatickém summitu v Kodani přiměla Čínu a Indii odmítnout evropské plány.
Německý časopis DerSpiegel nedávno získal záznam poslední vyjednávací schůzky.
Je poučné poslechnout si bezradné reakce evropských lídrů, mimo jiné Angely Merkelové z Německa, Nicolase Sarkozyho z Francie a Gordona Browna z Británie, když jejich protějšky z rozvojových zemí oznamují, že odmítají své obyvatele upsat pokračující chudobě, aby se tím vyřešil problém, jejž zapříčinily bohaté země.
Snahy oživit v roce 2010 odhodlání dojednat globální dohodu o uhlíkových emisích selhaly.
Jak odstupující vedoucí sekretariátu OSN pro změnu klimatu, tak komisařka Hedegaardová přiznali, co všichni vidí: je velice nepravděpodobné, že by na příštím velkém summitu v Mexiku na konci roku bylo dosaženo dohody.
Evropa nicméně pokračuje v prosazování donkichotského kurzu, i bez celosvětové úmluvy o snižování uhlíkových emisí.
A nenechme se mýlit: jednostranné omezování emisí EU je nejen ekonomicky škodlivé (Evropu do roku 2020 pravděpodobně přijde odhadem na 250 miliard dolarů ročně), ale také ohromně neúčinné.
Klimatické modely jednotně dokládají, že takové uhlíkové redukce by navzdory veškeré ekonomické spoušti, již by zřejmě zapříčinily, měly na světové teploty jen zanedbatelný vliv.
Všeobecně používaný klimaticko-ekonomický model RICE ukazuje nepatrný pokles o 0,05 stupně Celsia během příštích 90 let.
Navzdory obrovským výdajům by rozdíl v klimatu byl na konci století prakticky nepostřehnutelný.
Bohužel se zdá, jako by se Evropa rozhodla, že když svět nedokáže vést k prosperitě, měla by se vynasnažit vést svět k úpadku.
Tvrdohlavým prosazováním přístupu, který se vší slávou selhal už v minulosti, se Evropa ve světě zřejmě odsune do chronicky chřadnoucího ekonomického postavení, charakteristického úbytkem pracovních míst a prosperity.
V těchto vyhlídkách by blýskání na lepší časy horko těžko hledal i ten největší optimista.
Vzdálené zrcadlo Evropy?
Pro Evropany je lákavé vztahovat vlastní dějiny na Asii a pohlížet na tamní současný vývoj událostí jako na pouhé opakování, ne-li přímo napodobení toho, co se již stalo v Evropě.
Toto pokušení ostatně podněcují i sami Asijci, když si Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN) otevřeně klade za cíl podobat se stále více Evropské unii.
Při snaze rozšifrovat diplomatickou budoucnost Asie se Evropané potýkají s jakýmisi „rozpaky z bohatství“.
Opakuje dnes Asie hrátky s rovnováhou sil po vzoru Evropy na konci devatenáctého století, kdy Čína hraje roli Německa?
Anebo má jižní Asie prostřednictvím růstu ASEAN nakročeno k tomu, aby se jednoho dne stala dálněvýchodním ekvivalentem EU?
Tato srovnání nejsou neutrální a v analogii mezi dnešní Čínou a Německem devatenáctého století lze vystopovat prvek oné škodolibé radosti z problémů druhých – něco, čemu Němci říkají „Schadenfreude“.
Podle tohoto názoru se dnes sice Asii vede ekonomicky dobře, ale jen počkejte: sílící nacionalismus, hlad Číny po moci a touha zbytku Asie omezit její ambice nevyhnutelně zbrzdí hospodářský růst a obnoví globální primát Západu.
Takový scénář však neodpovídá skutečnosti.
Čína na počátku jednadvacátého století není Bismarckovým čerstvě sjednoceným Německem druhé poloviny století devatenáctého.
Číňané sami sebe nevidí jako sílící novou mocnost, nýbrž spíše jako tradiční asijskou velmoc, která dnes zažívá renesanci.
Věří, že Čína jen získává zpět postavení a prestiž, jimž se až do konce osmnáctého století těšila.
V důsledku toho Číňané na rozdíl od vilémovského Německa nijak nespěchají s dokazováním, jak silnými a mocnými se stali.
Ze strategického hlediska není Čína revizionistickou mocností, ale spíše „uspokojenou“ velmocí, jíž vyhovuje status quo.
Jedinou výjimkou by samozřejmě bylo vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu, což by Číňané pokládali za důvod k válce.
Jistě, Číňané se skutečně přezbrojují – a dokonce vstupují do kosmických závodů ve zbrojení –, avšak činí to takovým tempem a v takové míře, jaké odpovídají jejich nově nabyté hospodářské prosperitě.
Základní priority Číny jsou však i nadále ekonomické a odrážejí přesvědčení vedoucích představitelů, že dlouhodobé přežití jejich režimu předpokládá pokračování rychlého růstu.
Proto potřebují přístup k energii, ale nechystají se zapojit do vojenských, ba ani diplomatických dobrodružství.
Stejně tak se Čína nehodlá stát benevolentní, altruistickou mocností připravenou využít své nové síly a reputace ke zvýšení stability mezinárodního systému.
Čínskému cynismu a spontánnímu sobectví však dnes zčásti brání to, co sami Číňané vnímají jako rostoucí uznání jejich jedinečného postavení.
Kombinace respektu a zájmu, kterou Číňané vidí v pohledu světa na jejich zemi, může tento pocit sebedůvěry jedině posílit.
Proč by tedy měli podstupovat zbytečná rizika?
Senzační úspěch africko-čínského summitu, jehož se zúčastnilo více afrických vůdců než ryze afrických setkání, obnovení přátelských diplomatických vztahů mezi Indií a Japonskem a rodící se demokratická aliance mezi Indií, Japonskem a Austrálií, to vše nelze interpretovat jinak než jako známky nově nabytého silného postavení Číny.
Proč by Číňané ohrožovali tyto reálné i symbolické výdobytky ukvapenými a neodzkoušenými kroky?
U kormidla čínské diplomacie nesedí žádný Bismarck, ale nenajdeme tam ani impulzivního císaře: jen relativně moudré a schopné technokraty.
Tím, co může ohrozit stabilitu v regionu a především stabilitu Číny, ve skutečnosti nejsou přehnané čínské ambice nebo neschopnost se demokratizovat, nýbrž neschopnost čínského režimu zavést v zemi vládu zákona.
V roce 1978 pohlížel čerstvě nastoupivší čínský vůdce Teng Siao-pching na Singapur jako na živoucí důkaz nadřazenosti kapitalismu nad komunismem.
Vzpomněl si, jak zbídačelou a stagnující zemí byl Singapur ve dvacátých letech, zatímco nyní viděl na tomtéž místě oslnivé město, které vytvořila svobodná soutěž – spolu s kvaziautoritativním vedením Lee Kuan Yewa.
Právě po návštěvě Singapuru zavedl Teng v jižní Číně „zvláštní ekonomické zóny“.
Vláda zákona, a to i na singapurský způsob, se však zavádí mnohem svízelněji než kapitalismus a její absence představuje hlavní překážku vzniku asijského společenství založeného na modelu EU.
Před dvaceti lety bylo jednou z největších překážek vytvoření Asijské unie Japonsko – nejrozvinutější a nejúspěšnější země v Asii, která se však necítila jako asijská.
Zbytku Asie se navíc Japonci zajídali, neboť si v této odlišnosti libovali.
Zášť přetrvává, protože ji zčásti přiživují i historické křivdy, avšak samotní Japonci již dnes vnímají sami sebe jako Asiaty, k čemuž jim dopomohlo vědomí, že jimi nastartovaný hospodářský zázrak v oblasti daleko přesáhl hranice jejich země.
V Evropě si nacionalismus překračující hranice nevyžádal v první polovině dvacátého století jen dvě ničivé světové války, ale i rozšíření demokratických režimů.
Vláda zákona je pro dnešní Asii ekvivalentem toho, čím byla pro včerejší Evropu demokracie.
Bez jejího postupného zavádění může potenciální Asijská unie zůstat přinejlepším jen vybledlou a vyprázdněnou kopií svého evropského předobrazu.
Rasově rozdělená Evropa
Typickým znakem evropské extrémní pravice je její rasismus a to, že využívá imigrační otázku ve svůj politický prospěch.
Italská Lega Nord, nizozemský Vlaams blok, francouzská Le Penova Front national - to vše jsou příklady stran či hnutí vzešlých ze společné averze vůči imigrantům a prosazujících zjednodušující pohled na to, jak řešit otázku přistěhovalců.
Zatímco individua jako Jörg Haider či Jean-Marie Le Pen přicházejí a (nikdy ne dost brzy) odcházejí, otázka rasy a rasismu z evropské politiky jen tak hned nevymizí.
Za rostoucí rasovou roztříštěností v evropských zemích stojí dva faktory: stárnoucí obyvatelstvo a otevírající se hranice.
Pravicové i levicové strany soustředěné kolem politického středu schovávají před tímto problémem hlavu do písku, doufajíce navzdory všemu, že otázka imigrace jednou sama zmizí.
Ale ona nezmizí, jak dávají tušit americké rasové dějiny.
Vztahy mezi rasami stojí ve Spojených státech už dlouhá desetiletí v centru politické debaty, a to až do té míry, že rasové rozpory jsou stejně důležité jako příjem a namnoze navíc určují politické preference a postoje.
Prvním krokem k uchopení rasové politiky je porozumět počátkům a důsledkům rasové nesnášenlivosti, i kdyby to mělo znamenat, že vyjdou najevo nepříjemné pravdy.
Ve Spojených státech se o to postaraly rozsáhlé ekonomické, sociologické, psychologické a politologické průzkumy.
Vyplynulo z nich, že lidé různých ras si navzájem mnohem méně důvěřují, že bílí jen neradi podporují sociální výdaje, protože jsou vnímány jako pomoc menšinám, a že rasově roztříštěná společenství mají mnohem méně účinnou státní správu, bují v nich korupce, protežování a zločin a je v nich méně produktivních veřejných statků na jeden daňový dolar.
To samozřejmě neznamená, že řešením je eliminovat veškerou různorodost a budovat rasově homogenní společenství, nýbrž že abychom mohli začít budovat solidní veřejnou politiku řešící vztahy mezi různými rasami, musíme v prvé řadě vůbec přiznat existenci těchto problémů.
Jistě, ani Američané nejsou v tomto směru jednotní.
Někteří se zastávají pozitivní diskriminace, jež menšinám přiznává preference při přijímání do zaměstnání, na vysokou školu a při přidělování veřejných zakázek.
Tato politika je vnímána nejen jako odškodnění za dějinné křivdy, ale také jako způsob vytváření pozitivních lidských příkladů a potlačování přetrvávající, a možná bezděčné diskriminace.
Je ale i nemálo lidí, kteří proti pozitivní diskriminaci brojí a kteří tvrdí, že pro to, aby vznikala pracovní místa pro minority a aby černošské rodiny zůstávaly spolu, stačí jen kvalitní ,,rasoslepá" politika v kombinaci s politikou volného trhu a podporou rodinných hodnot.
Podpora rodinných hodnot je klíčová v jakékoli politice, neboť vůbec nejhlavnější příčinou chudoby v USA je obrovské množství domácností s jedním rodičem (čti: se svobodnou matkou) v rámci černošské komunity.
Řešení sice nemáme, ale tady jde hlavně o to, že americká politika k rasové otázce alespoň zaujímá postoj.
Menšiny zde samozřejmě obrovsky pokročily na cestě k integraci a hospodářskému úspěchu.
V padesátých letech nesměli černoši sedět v přední části autobusu; dnes se dva černoši pohybují na samé špičce americké zahraniční politiky.
Pravicoví američtí politikové samozřejmě i dnes takticky využívají rasovou otázku jako politický nástroj.
Například Patrick Buchanan, bývalý poradce prezidentů Nixona a Reagana, který v posledních amerických prezidentských volbách kandidoval jako nezávislý.
Před nedávnem s úspěchem vydal knihu s názvem ,,Umírající Západ" o tom, jak vymírající obyvatelstvo a invaze imigrantů ohrožují Ameriku a západní civilizaci.
Na každou jednu takovou knihu však vychází deset dalších, které americkou rasovou otázku řeší seriózní analýzou.
V Evropě ale politická analýza a debata o vztazích mezi různými rasami výrazně pokulhává.
V nejlepším případě se o této otázce mluví značně omezeně, ve smyslu imigračních kvót a hraničních omezení, a nikoli ve smyslu sociálních problémů a příležitostí, jež rasově smíšená Evropa nabízí.
K zastavení nárůstu ilegálních přistěhovalců je samozřejmě zapotřebí jasná imigrační politika.
Tím to ale nekončí: americká rasová politika také přeci nekončí kontrolami na americko-mexické hranici!
Evropa je bohatá a kvapem stárne.
Evropané, chráněni štědrými sociálními programy, odmítají dělat ,,špinavou práci" v zemědělství nebo třeba v kožařském průmyslu.
Nárůst přistěhovalců je proto nevyhnutelný.
Evropané si přitom ale nikdy nenechají ujít příležitost k tomu, aby kritizovali Ameriku za jakékoli její selhání v politice vůči menšinám nebo za jakýkoli projev rasismu na druhé straně Atlantiku.
Když se začteme do evropského tisku, nelze si nevšimnout jakéhosi komplexu nadřazenosti vůči Spojeným státům v otázce rasové politiky: oni, Američani, mají s rasismem problémy, my, Evropané, jsme vůči němu imunní, možná až na poblázněné neonacisty a jim podobné.
Jenže to, k čemu v posledních týdnech došlo od Paříže k Amsterodamu, dokazuje, že rasový problém je v Evropě mnohem hlubší a že stejně jako v USA vychází ze smutné pravdy, že vztahy mezi rasami jsou svou podstatou složité a že důvěra a spolupráce mezi lidskými rasami není vždy samozřejmá a snadná.
Nezačnou-li hlavní evropské politické strany se vší vážností a upřímností investovat do pochopení rasového napětí v Evropě a nestane-li se rasová otázka jednou z jejich hlavních priorit, vězme, že jednotlivci Le Penova ražení nebudou otálet s tím, aby toto vakuum naplnili svým nenávistným poselstvím.
Rozdělená Evropa kdysi a dnes
LUBLAŇ: Od Joschky Fischera k Jacquesu Chiracovi se vize federální Evropské unie začínají množit jako houby po dešti.
Pro Slovince jsou to vesměs znepokojující připomínky federální podoby někdejší Jugoslávie.
Jugoslávská federace se rozpadla, neboť ve snaze sjednotit tolik rozdílů mohla být zvládnuta jen nedemokratickým, autoritativním způsobem.
Měli by Slovinci, kteří se během krvavého rozpadu Jugoslávie vyhnuli nehoršímu, dnes skočit do nového federalistického dobrodružství, třebaže evropského?
Tato volba se pochopitelně netýká jen Slovinců a je tak jako tak rukojmím jiných zájmů.
Před deseti lety, kdy padla Berlínská zeď a Německo se znovu sjednotilo, tvrdily evropské demokracie, že chtějí napravit historickou nespravedlnost způsobenou poválečným rozdělením Evropy, kdy se země střední a východní Evropy staly jakousi válečnou kořistí Sovětského svazu.
Dnes ale – a to vám potvrdí snad každý na východ od někdejší železné opony – se rozšiřování hýbe kupředu hlemýždím tempem.
Kandidátské země musí sladit své politické a ekonomické systémy s takzvaným „acquis communautaire“; stávající členové Unie chtějí revizí struktur EU zajistit bezproblémové přijímání nových členů.
Často slýcháme, že práci Evropské unie znesnadňuje už i dnešní počet jejích členů a že je proto v podstatě nemožné, aby její rozšíření na 27 členů stávající systém nijak neohrozilo.
První odpovědí EU na tyto obavy byly minimální změny – např. počet komisařů, váha hlasů v Radě ministrů, či způsobilá hlasovací většina.
Avšak krátce po amsterdamském summitu v roce 1997 se „minimalismus“ projevil jako nedostatečný.
Velké členské státy začaly vyhlídku na rozšíření používat jako nástroj k omezení vlivu menších států; a menší státy se křečovitě snaží, aby nebyly odsunuty na samý okraj.
Kandidátské země stojí tváří v tvář všelijakým obavám.
S výjimkou příležitostných pozvání ke konzultacím jsou de facto vyloučeny z rozhodování o budoucích strukturách Evropské unie, federální či nikoliv.
Kromě toho se obávají, že problémy spojené se změnou rozhodování uvnitř EU rozšiřování opozdí s tím, že dnešní členové EU budou moci tuto nečinnost dávat příhodně za vinu kandidátským zemím.
Tyto obavy se znásobily po helsinském summitu v loňském roce, kdy byl počet zemí ucházejících se o členství v Evropské unii zvýšen z šesti na dvanáct.
Nabídnutí členství více zemím je pochopitelně chvályhodné, ale takový krok může pozdržet členství prvních kandidátů.
Tato obava byla potvrzena počátkem tohoto roku, kdy Evropská komise omezila jednání s první kandidátskou skupinou, aby ostatním ostentativně dovolila vyrovnat krok.
Přízrak federalismu, který znepokojuje vlády od Londýna ke Kodani, všechny tyto skutečnosti dále zjitřuje.
Pokusem usmířit euroskeptiky a euronadšence se myšlenka dvojrychlostní Evropy – která začala schengenskou dohodou o uspořádání hranic a pokračovala eurem – dala do pohybu.
Zdá se, že právo přijmout nebo nepřijmout politiku Evropské unie se dnes může stát obecným pravidlem.
Je zde ale riziko.
Rozdíly mezi členskými zeměmi mohou zničit ducha pospolitosti.
V očích kandidátských zemí klade dvojvrstvá Evropská unie, která má šanci vzniknout, zvýšené nebezpečí členství první a druhé třídy, kdy by se stávající členské země mohly pokusit vyhnout následkům rozšiřování únikem do jakési vyšší, exkluzivnější podoby členství.
Tolerance takových základních rozdílů se vší pravděpodobností ovlivní vznikající evropskou zahraniční a obrannou politiku.
Hledání společného evropského postoje v mezinárodních otázkách odráží zkušenosti Evropy s jugoslávskými válkami.
Deset let krveprolití odhalilo v Evropské unii neschopnost řešit krizi na vlastním dvorku bez americké pomoci.
Bude pochopitelně trvat roky, než bude Evropa vojensky nezávislá na Spojených státech; takovou nezávislost ale mnohé členské ani kandidátské země nehledají.
Jakýkoli chybný krok na tomto poli by ale mohl ohrozit to, co Evropa za několik posledních desetiletí vybudovala.
Francie, která nedávno převzala předsednictví Evropské unie, bude hledat konsensus ke změnám v rozhodování EU.
Někteří pozorovatelé očekávají přesný časový rozvrh rozšíření, v němž budou rovněž určeni první kandidáti, ale já osobně o tom pochybuji.
Úspěchem dalšího summitu EU, svolaného na letošní prosinec do Nice, bude, pokud se mu vůbec podaří vytyčit relativně krátké lhůty pro přijetí nových členů.
Pokud se však nálada kolem rozšiřování nevylepší, jediné, co lze o niceského summitu očekávat, jsou neurčitá a vágní vyjádření.
Tato vágnost bude záměrná, neboť každý, kdo o podobných věcech hovoří přímočaře, může očekávat izolaci, podobně jako Jörg Haider.
Vývoj Evropské unie v několika dalších letech může do velké míry záviset právě na současném francouzském předsednictví EU.
Francie, která zpevňuje svou mocenskou osu s Německem, bude, zdá se, podporovat návrhy na posílení moci velkých států EU.
Výslednou nerovnost bude pravděpodobně těžké usmířit schůdným federalismem a tato nerovnost bude zřejmě příčinou odporu a zášti ze strany malých členských států a kandidátských zemí.
Rozšíření tím bude nejspíš ohroženo.
Deset let po konci starého rozdělení Evropy jsou jizvy ještě čerstvé.
Rýsování nových dělících čar mezi velkými a malými, mezi těmi, co mají, a těmi, co nemají, a následná snaha postavit nad všemi střechu univerzálního federalismu může jen oživit to, čemu se Evropa snažila svou demokratickou integrací zabránit.
Neschopnost odpovídajícím způsobem odpovědět na historickou nespravedlnost poválečného rozdělení Evropy může opravdu vést jen k další nestabilitě a krizi.
Války v Jugoslávii během posledních deseti let jsou dostatečným varováním toho, co se může přihodit, je-li federální systém roztrhán záští a nenávistí.
Dolarový komplex Evropy
Měny se stávají ohniskem nejen obchodních transakcí, nýbrž také diplomatických a politických půtek.
Kdykoli k tomu dojde, obchodní transakce jsou složitější a obklopuje je větší nejistota.
Politizace peněz během meziválečné deprese byla hospodářsky zničující.
Existují ale mnohem současnější případy nevraživých měnových válek.
V 60. letech se středobodem politických tahanic stala mezinárodní měnová soustava.
Každá ze stran měla jiné teorie a jinak si vysvětlovaly tehdejší dění.
Evropané - zejména Francouzi - si stěžovali na to, co generál Charles de Gaulle označil za ,,nehorázné privilegium" amerického dolaru.
Generál a jeho měnový guru Jacques Rueff tvrdili, že USA zneužívají postavení dolaru coby hlavní rezervní měny brettonwoodského režimu pevných měnových kurzů k tomu, aby pomocí deficitů hradili svá zahraniční vojenská dobrodružství (toho času ve Vietnamu).
Francie reagovala výzvami k měnové reformě, která by skoncovala s onou podivnou úlohou dolaru, a snažila se oživit hluboce zdiskreditovaný zlatý standard.
Evropané zahájili dlouhou diskusi o výhodách měnové unie, jejíž dosažení jim mělo umožnit pohlédnout dolaru do tváře.
Z amerického pohledu ale mezinárodní úloha dolaru byla pastí.
Ostatní země mohly měnit své měnové kurzy a tím si udržovat větší vývozní konkurenční schopnost.
Vláda USA byla bezmocná vůči podhodnocenému jenu, což utvrzovalo přesvědčení, že okolní svět zneužíval dolar k útoku na americkou výrobní základnu.
Nixonova administrativa došla k závěru, že jediným způsobem, jak pomoci americkému hospodářství, je praktikovat monetární unilateralismus - měnovou expanzi natolik dramatickou, aby ostatní země přinutila k úpravám měnových kurzů.
Tyto dávno zapomenuté bitvy se náhle zdají být opět na dosah.
Svět už nepoužívá režim pevných měnových kurzů, avšak dolar zůstává hlavní rezervní měnou - jde o jistý pohyblivý brettonwoodský systém.
Podle Američanů představuje rezervní role dolaru potenciální hrozbu, zatímco pro Neameričany jde o další příklad amerického neoimperiálního boje o hegemonii.
Čína v této dekádě převzala úlohu Japonska 60. let a drží svůj směnný kurz na nízké úrovni, aby podpořila růst vývozu.
Stala se proto terčem stížností USA na nekalou soutěž a snah o prosazení takové úpravy směnného kurzu, která by Američany odradila od nákupů čínských hraček, spotřebičů a oděvů.
Výrobci v USA usoudili, že podprsenky čínské výroby představují hrozbu pro americký způsob života.
Evropané (obzvlášť Francouzi) si naopak stěžují na velké americké schodky a do módy se opět dostal de Gaullův argument, že svět hradí americké války.
Někteří Evropané navrhují, aby asijské centrální banky držely větší část svých rezerv v euru - jde o jistý ozvuk generálova neúspěšného pokusu pokořit Ameriku prodejem dolarů za zlato.
Šedesátá léta skončila krachem ,,systému" a rozsáhlou finanční turbulencí, doprovázenou prudkým inflačním růstem komoditních cen.
K újmě přišli všichni a americká úloha ve světovém dění byla otřesena.
Podobný kolaps teď bude mít pravděpodobně odlišné důsledky.
Dnešní systém plovoucích kurzů je pevnější a náklady na jeho úpravu jsou odlišně rozložené.
Většina Američanů prudkým pádem dolaru výrazněji neutrpí, neboť zahraniční prodejci jsou nuceni upravovat své ceny pro americký trh.
Asijské ekonomiky energicky rostou a jejich centrální banky postupně zvětšují pohledávky u USA.
V této politice nejspíše vytrvají, neboť alternativou by byl náhlý propad v konkurenceschopnosti jejich vývozních sektorů na veledůležitém americkém trhu.
To dává USA více času na řešení deficitu obchodní bilance, který je dlouhodobě neudržitelný.
Hospodářsky dynamické světové regiony - Severní Amerika a Asie - tedy spojuje jistý pakt, který se postará o přetrvávající stěžejní úlohu amerického dolaru.
Američané budou nadále zvyšovat své zadlužení, neboť právě to po nich Asijci chtějí.
Zrušení paktu by bylo proti zájmu obou zainteresovaných stran.
Nejedná se o americký unilateralismus, protože jde o spolupráci s Asií.
Ale Evropané, kteří jsou z paktu vyloučeni, v tom měnový a ekonomický unilateralismus spatřují.
Růst eura oproti dolaru je zároveň trnem v patě evropským exportujícím výrobcům.
Evropa ovšem nemůže udělat mnoho pro svou úlevu.
Je skutečností, že v nových měnových střetech bude Evropa nejvíc tratit.
Řešení, jež byla vychvalována v 60. letech - oživení zlatého standardu či vytvoření společné evropské měny -, už se nejeví jako příliš užitečná.
Jednotná měna se ukázala jako opatření, které neposkytuje významnější ochranu.
Stará podoba evropské reakce - již by psychologov�� mohli nazvat ,,dolarovým komplexem" - jen získá na naléhavosti.
Objeví se výzvy k Evropské centrální bance, aby rozšířila svou měnovou bázi, jako by imitace dolaru byla odpovědí na všechny průmyslové, strukturální a demografické problémy sužující Evropu.
Avšak krátké zamyšlení by nám mělo připomenout, že evropské problémy nelze odstranit měnovou manipulací.
Protesty proti nové podobě nehorázného měnového privilegia USA bychom měli vnímat nezkresleně: jde o způsob kompenzace skutečné evropské bezmocnosti.
Dolarový komplex se tedy nevytratí, ba dokonce se bude prohlubovat, neboť mezinárodní hodnota dolarových bankovek bude klesat, aniž by to mělo viditelné negativní dopady na ty, kdo je tisknou a používají.
Anglicky hovořící národy Evropy
Evropská unie má sice jednotnou měnu, ale jak se to má s jednotným jazykem?
Od svého počátku EU vždy zahrnula řeč každého členského státu mezi své oficiální jazyky.
Nedávno se plného oficiálního statusu dostalo dokonce i irštině, jíž doma hovoří jen nepatrná menšina.
To, že se ke všem jazykům EU přistupuje na tomtéž základě, je přímý důsledek formální rovnoprávnosti členských států podle zakládajících smluv.
Jde rovněž o záležitost demokratického principu, že zákony jsou psané jazykem každé země, v níž platí.
Přístup EU coby ochránce jazykové rozmanitosti však nemůže zakrýt překotné směřování k angličtině, k němuž dochází.
Čím víc jazyků, jak se zdá, tím víc angličtiny.
Přesto Evropská komise mladé Evropany stále povzbuzuje ke studiu co největšího počtu různých jazyků.
Bylo by politicky smrtící přiznat skutečné poměry, třebaže oficiální politika pouze zvyšuje šance, že si Evropané, po všem vynaloženém úsilí, stále nebudou rozumět.
Takový výsledek není pravděpodobný, avšak pouze proto, že evropský jazykový problém je na cestě k tomu, že se vyřeší sám.
Napříč EU, stejně jako ve velké části světa, od indického subkontinentu po rozlehlé části Afriky, funguje jako jazyk mezinárodní komunikace čím dál větší měrou angličtina.
Jistěže, na veřejných a slavnostních shromážděních institucí EU musí být tlumočení a překlady rovnoprávně k dispozici, alespoň v principu, z každého jazyka do každého jazyka.
Den co den svými ústy slouží této ušlechtilé zásadě stovky tlumočníků a ročně se přeloží miliony stránek, aby se občané mohli seznamovat s právem EU ve svém jazyce.
EU původně masivně investovala do rozvoje strojového překladu, ale v podstatě projekt opustila.
Překlady a tlumočení se proto čím dál větší měrou uskutečňují ve dvou krocích, z méně používaného jazyka do půl tuctu „styčných“ jazyků a z těch zase dále do menších jazyků.
Tím se šetří zdroje, ale také to s sebou nese podstatnou ztrátu významu.
V nekuřáckých zadních traktech EU se navíc používá méně jazyků, jsou-li schůzky méně formální a účastníci nejsou až tak věhlasní.
Když se úředníci EU scházejí nebo koncipují návrhy interních dokumentů, používají pouze „pracovní jazyky“: francouzštinu a častěji angličtinu.
Němčina, nerozšířenější mateřská řeč v EU, si sotva škrtne.
Zástupci mohou požadovat tlumočení do svého domovského jazyka, avšak je pravděpodobné, že bude brzy přijat limit rozpočtu jednotlivých zemí na překlady.
Převaha angličtiny je ještě zřetelnější v komunikaci mezi občany EU, kde se jedná o první cizí jazyk ve všech státech „staré“ Evropy.
V nových členských zemích EU na pozici nejčastěji používaného cizího jazyka angličtina rychle nahrazuje ruštinu.
Vskutku, devět z deseti školáků v EU se dnes učí anglicky.
Zhruba polovina se učí francouzsky, čtvrtina německy a osmina španělsky a tato čísla se navzdory snahám Komise dále snižují, neboť lidé mají sklon vybírat si ten cizí jazyk, o němž jsou přesvědčeni, že jej zná a studuje většina ostatních lidí.
Tento proces připomíná výběr standardu kupříkladu ve spotřební elektronice.
Lidé mají tendenci volit standard (VHS, Windows, DVD), o němž si myslí, že bude předčit ostatní, a právě tím přispějí k jeho vítězství.
Zdá se, že angličtina už ve své zrychlující se globální expanzi překročila bod, za nímž není návratu, a soupeří s národními jazyky v tak odlišných oblastech, jako je populární hudba, doprava, internet, bankovnictví, kinematografie a televize, věda a sport.
Avšak zatímco přítomnost a tlak angličtiny má neobyčejný vliv na slovní zásobu ostatních jazyků, téměř nijak se nedotýká skladby, pravopisu a výslovnosti.
Na rozdíl od domorodých řečí, jež vytlačily jazyky evropských kolonizátorů, oficiální jazyky EU jsou „robustní“: jsou vybaveny mluvnicemi, slovníky, archivy, knihovnami a jazykovědnými fakultami.
Mají tištěnou literaturu se staletou tradicí a především je bděle střeží silné státy.
Angličtina tudíž nedokáže tak snadno evropské jazyky marginalizovat, a to ani poté, co se jí naučí drtivá většina populace.
Angličtina a národní jazyky však mohou žít vedle sebe, pouze pokud stát domácí jazyk ochraňuje a občané nedovolí, aby angličtina obsadila všechny prestižní oblasti.
Rozmanitost Evropy je vskutku vrozeným rysem, ale jednoty je teprve třeba dosáhnout.
Oddanost evropské integraci vyžaduje společnou řeč a tou je angličtina.
Nesnadným úkolem Evropy je používat angličtinu jako nástroj, ale vyhnout se tomu, aby se ponořila do americké a britské kultury.
Evropská etická vajíčka
PRINCETON – Před čtyřiceti lety jsem stál s několika dalšími studenty na rušné oxfordské ulici a rozdával letáky protestující proti používání bateriových klecí při chovu slepic.
Většina těch, kdo si letáky vzali, netušila, že jimi kupovaná vajíčka pocházejí od nosnic chovaných v tak malých klecích, že ani jediný pták – v klecích se obvykle nacházeli čtyři – by v nich nedokázal plně roztáhnout křídla a zatřepetat jimi.
Nosnice se nikdy nemohly volně procházet ani snášet vejce do hnízda.
Mnozí lidé našemu mladickému idealismu tleskali, ale zároveň nám řekli, že nemáme šanci tak významné odvětví změnit.
Mýlili se.
Od prvního dne roku 2012 je chov slepic v takových klecích nezákonný, a to nejen ve Velké Británii, ale ve všech 27 zemích Evropské unie.
Slepice lze stále chovat v klecích, ale musí v nich mít více prostoru a klece musí obsahovat hnízdicí boxy a hřad.
Minulý měsíc poskytli členové britského Trustu pro blaho slepic nový domov nosnici, které dali jméno „Liberty“ („Svoboda“).
Podle nich to byla jedna z posledních slepic v Británii, která stále žila v tom typu klece, proti němuž jsme kdysi dávno protestovali.
Počátkem 70. let, kdy se zrodilo moderní hnutí za osvobození zvířat, nevedla kampaň proti bateriovým klecím žádná velká organizace.
Královská společnost pro prevenci krutostí na zvířatech (RSPCA) coby matka všech organizací na ochranu zvířat dávno předtím ztratila svůj počáteční radikalismus.
Zaměřovala se na izolované případy týrání a nedokázala čelit dobře zavedeným metodám špatného zacházení se zvířaty na farmách či v laboratořích.
Noví radikální bojovníci za práva zvířat museli v 70. letech vyvinout společné úsilí, aby probudili RSPCA z liknavosti vůči bateriovým klecím a jiným formám intenzivního chovu zvířat.
Nové hnutí za práva zvířat nakonec dokázalo proniknout k širší veřejnosti.
Spotřebitelé zareagovali tím, že začali kupovat vajíčka od volně chovaných nosnic.
Některé řetězce supermarketů dokonce přestaly vajíčka od nosnic chovaných v bateriích prodávat.
Ve Velké Británii a některých evropských zemích se blaho zvířat stalo výrazným politickým tématem a tlak na zákonodárce sílil.
Evropská unie zřídila vědeckou komisi, která prošetřila otázky spojené se situací zvířat na farmách a doporučila zákaz bateriových klecí spolu s několika dalšími formami uzavírání prasat a telat ve stísněných prostorách.
Zákaz bateriových klecí v EU byl nakonec schválen v roce 1999, ale aby se producentům poskytl dostatek času k výměně vybavení, do něhož investovali, odložila se platnost zákona na 1. leden 2012.
Britským producentům vajec slouží ke cti, že novou situaci akceptovali a vyvinuli nové a méně kruté metody chovu nosnic.
Ne všechny země jsou však ve stejné míře připravené a odhaduje se, že v dnes již nezákonných bateriových klecích se stále nachází až 80 milionů nosnic.
Nejméně 300 milionů ptáků, kteří živořili ve standardních bateriových klecích, však dnes žije v podstatně lepších podmínkách a na úřady EU je dnes vyvíjen obrovský tlak, aby zákaz vymáhaly všude – nejen na producentech vajec, kteří ho již dodržují.
Zákazem bateriových klecí potvrzuje Evropa své postavení světového lídra v oblasti práv zvířat, což se odráží i ve způsobu, jímž omezuje testování kosmetických přípravků na zvířatech.
Proč má však Evropa v oblasti zájmu o zvířata takový náskok před ostatními zeměmi?
Ve Spojených státech neexistuje žádný zákon, který by upravoval, jak mají producenti vajec chovat své nosnice.
Když však byla tato otázka předložena v roce 2008 kalifornským voličům, ti drtivou většinou hlasů podpořili požadavek, aby všechna zvířata chovaná na farmách měla dost prostoru k úplnému protažení končetin a otočení, aniž se přitom dotknou jiného zvířete či boků klece.
To naznačuje, že problém nemusí spočívat v postojích amerických občanů, ale že jádro problému se skrývá spíše na federální úrovni – americký politický systém totiž propůjčuje průmyslovým sektorům s velkými fondy na volební kampaně takovou moc, že tyto sektory mohou jít proti vůli většiny obyvatel.
V Číně, která spolu s USA chová v klecích největší počet slepic, se hnutí za práva zvířat teprve začíná formovat.
V zájmu blaha miliard zvířat chovaných na farmách bychom mu měli přát rychlý růst a úspěch.
Začátek tohoto roku je vhodnou chvílí k tomu, abychom oslavili velký pokrok v oblasti práv zvířat, který je pro Evropu dalším krokem k tomu, aby se stala civilizovanější a humánnější společností – společností, jež bere ohled na všechny živé tvory schopné cítit utrpení.
Zároveň je to příležitost oslavit efektivitu demokracie a sílu etické myšlenky.
Antropoložka Margaret Meadová údajně prohlásila: „Není pochyb o tom, že malá skupinka přemýšlivých a odhodlaných občanů může změnit svět.
Nikdo jiný ho ostatně nikdy nezměnil.“ Druhá část výroku možná pravdivá není, ale ta první rozhodně ano.
Konec bateriových klecí v Evropě je méně dramatickou událostí než arabské jaro, ale stejně jako toto lidové povstání započal i on u malé skupinky přemýšlivých a odhodlaných lidí.
Oživená debata o evropském federalismu
BRUSEL – Je to stará debata, ale napětí uvnitř eurozóny ji znovu oživilo: může měnová unie přežít bez nějaké formy fiskálního federalismu?
Toto téma trvale znepokojuje investory z celého světa.
Držitelé evropských vládních dluhopisů se domnívali, že vědí, co koupili.
Jistě, žádný suverénní cenný papír eurozóny neexistoval.
Německé, francouzské, španělské, a dokonce i řecké dluhopisy však měly zhruba stejnou úrokovou sazbu, takže byly pokládány za ekvivalentní.
Dnes si investoři uvědomují, že ve skutečnosti nerozuměli tomu, co tyto dluhopisy představují – totiž institucionální konstrukt na pozadí evropské měny.
A pokud nás globální finanční krize něčemu naučila, pak je to následující poznatek: nerozumíte-li nějakému finančnímu produktu, neměli byste ho kupovat.
Pokud si však investoři skutečně vezmou toto ponaučení k srdci, pak evropská krize zdaleka neskončila.
Měla by tedy Evropa přijmout za svůj fiskální federalismus, aby posílila eurozónu a obnovila důvěru investorů?
Problém tkví v tom, že pod pojmem „fiskální federalismus“ si různí lidé představují různé věci.
Američané si myslí, že vědí, co to je: ústřední vláda s velkým rozpočtem (asi 20% HDP), jejíž makroekonomickou rolí je realizovat proticyklické výdaje a zdaňování, neboť většina států USA je ústavně zavázána dodržovat nějaký druh vyváženého rozpočtu.
Očividně to platilo v případě stimulačního programu zahájeného v roce 2009, který zahrnoval federální transfery státům za účelem udržení fiskálních výdajů na státní úrovni.
Podobně když stát, jako je Michigan, zasáhne recese jeho klíčového hospodářského sektoru (v tomto případě automobilového průmyslu), má Washington nižší příjmy z federální daně, ale udrží – pokud přímo nezvýší – místní výdaje, což částečně vyváží šok pro pokladnu daného státu.
Z ekonomického hlediska tedy federální rozpočet slouží jako automatický polštář regionálních šoků prostřednictvím jednorázových akcí a stabilizačních transferů jednotlivým státům.
Z politického hlediska ztělesňuje solidaritu, a tak pomáhá stmelovat unii.
Pokud se pod pojmem „federalismus“ myslí toto, pak je pro Evropskou unii lepší, aby na něj zapomněla.
Rozpočet EU činí přibližně 1% HDP, což je pouhá čtyřicetina celkových veřejných výdajů.
Nikdo včetně zatvrzelých stoupenců evropské integrace si nedokáže představit, že by mohl dosáhnout 5% HDP (s větší pravděpodobností se bude snižovat).
Ani rozpočet v objemu 5% HDP by však nebyl dostatečný, aby mohl hrát smysluplnou makroekonomickou roli.
Druhé řešení lze nazvat „distribučním federalismem“.
Cílem není absorbovat šoky, nýbrž snižovat příjmové propasti mezi regiony.
V Německu se daňové příjmy přerozdělují mezi jednotlivými spolkovými zeměmi.
Je to jiná forma solidarity, která existuje také v EU, kde jsou chudším regionům přidělovány prostředky na regionální rozvoj s cílem podpořit růst umožňující dohnat ostatní regiony.
Pro chudé země jsou tyto transfery významné: v letech 2000 až 2006 dosáhly v Řecku a Portugalsku přibližně 300 eur na osobu a rok.
V tomto ohledu se Evropa kvalitativně neliší od USA.
Když se tyto transfery využily správně (například v některých španělských provinciích), urychlily konvergenci, ale v případě jejich promrhání (tak jako v Řecku) nejsou účinné.
To přiživuje pochyby o užitečnosti solidarity.
Němci, kteří od svého sjednocení v roce 1990 vědí, o čem mluví, když přijde řeč na transfery, nechtějí ani slyšet o Evropě, v níž by bohaté regiony natrvalo financovaly ostrůvky nedostatečného rozvoje.
A nejsou v tom sami.
Jak to tedy je?
Z koncepčního hlediska musí eurozóna zahrnovat i solidaritu se zeměmi v obtížích, protože právě ona sjednocuje a dává sílu celku – ovšem bez těžké techniky v podobě federálního rozpočtu nebo trvalého zvýšení transferů.
Eurozóna potřebuje nějaký typ vzájemného ručení nebo něčeho, co by se dalo označit za „federalismus založený na pojištění“.
Právě to inspirovalo květnové rozhodnutí vytvořit Evropský mechanismus finanční stability (EFSF), v jehož rámci lze ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem poskytovat v dobách krize pomoc partnerským zemím.
A také to inspirovalo Evropskou centrální banku, aby zahájila program nákupu aktiv, který se využívá k odkupu řeckých a portugalských vládních dluhopisů.
Rozruch vyvolaný těmito rozhodnutími však pochybnosti spíše posiluje, než rozptyluje.
V Německu pokládají mnozí lidé EFSF za porušení základního principu, že partnerské země nesmějí zachraňovat vlády EU v potížích.
A na proměnu centrální banky v kvazifiskálního prostředníka (protože bude-li řecký dluh restrukturalizován, zaznamená ECB ztráty) se pohlíží s hrůzou, protože by to bylo porušení oddělenosti peněz a veřejných financí.
Místo toho se tvrdí, že členům eurozóny by se mělo umožnit vyhlášení státního bankrotu.
Nezáleží na tom, že veřejný dluh průměrného amerického státu nedosahuje ani 0,5% celkového HDP Spojených států oproti 5% v eurozóně, z čehož vyplývá, že finanční dopad suverénního státního bankrotu v eurozóně by byl mnohem silnější.
A nezáleží na tom, že neexistuje žádný zákaz nákupu vládních obligací na sekundárním trhu: Rubikon byl překročen a Němci jsou nervózní.
Zatím tedy neexistuje shoda na tom, že se EFSF stane trvalým, a tento nástroj byl koncipován tak, aby byl co nejméně federální.
Pokud jde o nákupy vládních dluhopisů Evropskou centrální bankou, nikdo přesně nechápe, jak dlouho a za jakým účelem má být tato nová zbraň používána – což snižuje její účinnost.
Návrhy na hodnocení národních rozpočtů Evropskou unií před jejich schválením se mezitím setkaly s kritikou ve Francii i jinde, což nám připomíná, jak velká je vzdálenost mezi voláním po koordinaci a faktickým přijetím jejích důsledků.
Evropané začali zdít novou budovu, aniž se však dohodli na její velikosti a uspořádání.
Prozatím vzbuzují spíše dojem, že ve snaze zastavit vlnu neuspořádaně naházeli na hromadu pytle s pískem.
To možná udělá skeptiky právě z těch lidí, které evropští politici chtěli přesvědčit.
Je čas smířit se s tím, že ti, kdo financují vlády EU prostřednictvím nákupu jejich dluhopisů, mají právo klást nepříjemné otázky a očekávat na ně jasné odpovědi.
Boj Evropy proti terorismu
Právě tento měsíc před třemi lety mezinárodní terorismus zasáhl Evropu.
Při současně provedených bombových útocích na vlaky v Madridu zavraždili islamističtí teroristé 191 lidí a další dva tisíce lidí zranili.
Minulý měsíc byli podezřelí předvedeni před španělský soud.
Násilní extremisté prohlašující, že jednají ve jménu islámu, zasáhli mnoho zemí po celém světě, před útoky na Ameriku z 11. září 2001 i po nich.
Avšak útoky v Madridu – a v Londýně v červenci roku 2005 – ukázaly, že Evropa je jedním z předních cílů, což evropské vlády přimělo zareagovat posilováním svých ozbrojených složek, a to i na úrovni Evropské unie.
Během uplynulých tří let byly posíleny bezpečnostní standardy v evropských přístavech i na letištích, byly zavedeny biometrické pasy a na mušku se dostalo financování teroristů.
Více než dva tisíce osob podezřelých z terorismu a jiných závažných forem zločinnosti bylo zatčeno a vydáno na základě Evropského zatykače.
Rovněž platí, že evropské bezpečnostní a výzvědné služby shromažďují zdroje ve společném centru pro analýzu hrozeb se sídlem v Bruselu.
Prostřednictvím Europolu a Eurojustu zintenzívnily spolupráci evropské policejní síly a soudní orgány a ministři se chystají agenturám k vymáhání zákonů v ostatních zemích EU poskytnout přístup do národních databází DNA a otisků prstů.
Vůbec poprvé se na významném místě v rozpočtu EU objevuje výzkum související s bezpečností; na tento účel je vyčleněno 1,4 miliardy eur.
Evropská policie a bezpečnostní složky zabránily mnoha teroristickým útokům.
Ačkoliv však byly evropské obranné složky významně posíleny, hrozba terorismu se nezmenšila.
Riziko nových útoků v Evropě i jinde na světě je vážné a tak to v dohledné budoucnosti zůstane.
Abychom se s touto globální hrozbou vyrovnali, je třeba zlepšovat mezinárodní spolupráci.
Obzvlášť potřebné je, aby muslimové a nemuslimové spojili svá úsilí na obranu neporušitelnosti lidského života.
Zaprvé, svět musí vycházet ze společných norem.
Mnohé země ještě musí zlepšit své obranné složky a realizovat 16 protiteroristických instrumentů zavedených Organizací spojených národů, včetně konvence proti financování teroristů.
Potlačování rizika, že by teroristé získali zbraně hromadného ničení, rovněž vyžaduje silnější mezinárodní spolupráci.
Za tímto účelem EU úzce spolupracuje se svými partnery, od Maroka a Indonésie po Saúdskou Arábii a další státy Perského zálivu.
EU rozšíří svou podporu Centra Africké unie pro boj proti terorismu se sídlem v Alžíru.
Kooperace s Indií, Pákistánem a Ruskem byla taktéž posílena a Unie bude nadále úzce spolupracovat s USA, Japonskem a Austrálií.
Zadruhé, je třeba udělat víc pro řešení mezinárodních konfliktů, jež se teroristé snaží zneužívat.
Velice důležitým státem v přední linii boje proti terorismu zůstává Afghánistán.
Tálibánu nesmí být dovoleno, aby v Afghánistánu bombami vrátil čas. EU navýší svou pomoc, zejména na podporu afghánské policie.
Zásadní zůstávají taktéž snahy vnést mír na Střední východ.
Přestože pokrok na cestě k míru mezi Izraelem a Palestinci by sám o sobě terorismus nezastavil, uštědřil by mohutný úder teroristickému podněcování a propagandě.
Javier Solana, vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, bude nadále naléhat na dosažení výsledků.
Zatřetí, musíme být protiváhou ideologie teroristů.
Jen velmi málo muslimů chce žít v nápodobě chalífátu sedmého století.
Raději žijí svobodně a v parlamentních demokraciích.
Co muslimy a nemuslimy spojuje, je oddanost základním lidským právům.
Respektovat a prosazovat lidská práva je klíčové pro vítězství v bitvě o srdce a duše lidí, včetně těch v Evropě.
To znamená, že vlády musejí dodržovat, co samy káží.
Věznění bez soudu je v boji proti terorismu kontraproduktivní.
Totéž platí pro mučení.
Abychom nad teroristy zvítězili, musíme nabídnout vizi spravedlivějšího a poctivějšího světa a podle ní doma i v zahraničí jednat.
Nakonec, hodnoty svobody a spravedlnosti jsou naší nejlepší obranou.
Finanční zranitelnost Evropy
VÍDEŇ – Nejpozoruhodnější inovace posledních dvou desetiletí byly v oblasti financí.
Stejně jako v technickém novátorství se finanční inovace týkají neustálého hledání vyšší efektivity – v tomto případě snižování ceny převodů financí mezi střadateli a investory.
Snížení ceny, které představuje čistý přínos pro společnost, je třeba hodnotit příznivě.
Jak ale ukazuje současná finanční krize, tam, kde je účelem finanční inovace obejít regulaci nebo daňovou povinnost, musíme být obezřetnější.
Současná finanční revoluce bohužel byla svou podstatou do velké míry spíše honbou za rentou než zvyšováním blahobytu.
Zakládala se na odstraňování či alespoň omezování dvou klíčových složek bankovních nákladů, které si úzce spojujeme s obezřetnými strukturami.
Jednou je nutnost bank a dalších finančních ústavů držet si rezervy likvidity.
Čím méně likvidní jsou aktiva banky, tím potřebnější takové rezervy jsou.
Výnos z těchto rezerv je ovšem nízký, a tak je výhodné na nich šetřit.
Loňský debakl Northern Rock ve Velké Británii zůstane nadlouho ukázkou toho, jak se taková rizika řešit nemají.
Když výnosnost investic převyšuje cenu peněz, je dále velice lukrativní zvyšovat koeficient zadlužení banky.
Bezohledná expanze bilance v honbě za ziskem zůstává v mezích, dodržují-li finanční společnosti zákonné kapitálové požadavky, které vyžadují poměr mezi kapitálem a aktivy asi ve výši 8%.
Mnohé se ale snažily toto omezení přehlížet, a to k vlastní újmě: Carlyle Capital Corporation, filiálka americké Carlyle Group, se vyzdvihla až 32násobnou dluhovou pákou – vlastnila tedy dolar kapitálu na každých 32 dolarů aktiv –, než ji neblahý vývoj trhu sprovodil ze světa.
Právě vyhýbání se požadavkům obezřetnosti je pramenem dnešní finanční krize, již ještě zjitřuje krach víry v systém založený na důvěře.
To odhalilo křehkost bankovní soustavy, včetně kvazibankovních institucí, jak doložily případy Bears Sterns, Lehman Brothers a dalších amerických investičních bank a v Evropě Northern Rock, UBS, WestLB a mnoho dalších.
Snad nejtragičtějším aspektem celé této historie je vykořisťování rodin s nízkými příjmy, které se staly součástí krize takzvaných podřadných hypoték, jelikož hypotéky s pohyblivou úrokovou sazbou se nabízely klientům s chatrným úvěrovým hodnocením.
Ostatně „pohyblivá sazba“ je klamavý název, poněvadž uměle nízké počáteční úrokové sazby těchto hypoték byly předem naprogramovány na značné zvýšení po několika letech.
Sazby by tedy stoupaly, kdykoli by šly tržní sazby nahoru, ale nikdy by neklesly, kdyby se tržní sazby snížily.
Takový systém mohl vzniknout jedině se záměrem napálit co největší počet zákazníků, bez větších ohledů na dlouhodobé důsledky.
Jelikož trh s nemovitostmi vzkvétal, možné kapitálové výnosy byly příslibem nevýslovného bohatství.
A většina držitelů hypoték zřejmě očekávala, že hypotéky refinancují dřív, než jim rostoucí úroková sazba ztrojnásobí či zečtyřnásobí měsíční splátky.
Dalším přínosem, ve který se doufalo, bylo, že kapitálové výnosy bude možné převést do půjček proti hodnotě domu a zlepšit tak životní úroveň majitelů rodinných domů.
Kruté probuzení přišlo, když začaly klesat ceny nemovitostí.
Pro ty, kdo neměli majetkovou rezervu, nepřicházelo refinancování v úvahu a rostoucí úrokové sazby teď vedou k platební neschopnosti, zabavování domů a ztrátě střechy nad hlavou.
Slyšíme, že držitelé podřadných hypoték si za vše mohou sami.
Nikdo se nezmiňuje o bankéři, který byl pod tlakem, aby prodával „finanční produkty“, a tak se vynasnažil, aby s klienty sepisoval smlouvy, i když dané produkty nebyly v nejlepším zájmu zákazníka.
Bankéř nezpochybňoval systém bonusů, který dává přednost jednomu roku obrovských zisků, po němž následuje krach, oproti dvěma letům skromných, ale setrvalých výsledků.
Je udivující, že podřadné hypotéky a podobné produkty se nově balily a prodávaly v sekuritizované podobě.
Skutečnost, že si tyto kolateralizované hypoteční obligace (CMO čili obligace opřené o balíky hypoték) našly trh, a to jak v USA, tak v zahraničí, reflektuje selhání na několika úrovních.
Povaha těchto CMO měla být manažerům rizika zřejmá.
Každý finančně gramotný správce prostředků ví, že mezi rizikem a výnosem je pozitivní korelace.
Každému správci finančních prostředků, který se nechal ošálit údajně příznivými vlastnostmi CMO či souvisejících instrumentů co do vztahu mezi rizikem a výnosem, lze dát za vinu, že se nechal nachytat na „oběd zdarma“ Miltona Friedmana.
Modely rizika nejsou důvodem k odhození vlastní přirozené nedůvěry.
Ve světě, kde kapitál volně protéká přes mezinárodní hranice, se krize z USA šíří do Evropy.
Jedná se o novou formu nákazy, která prostupuje národní hranice a rozrůstá se s mezinárodní krizí důvěry.
Právě proto je dnešní globální problém mnohem větší než krize stavebních spořitelen 80. a 90. let minulého století, jejíž sanace podle odhadů vyšla americké daňové poplatníky na 150 miliard dolarů.
Globální propojenost finančních trhů dnes znamená, že problémy mohou vyvstat kdekoli a kdykoli.
Centrální banky se v současnosti snaží zacpat jednu díru, zatímco vzniká další.
Avšak zřítí-li se hráze finanční soustavy, mohli bychom být na cestě k desetiletí silné deflace, která by brala expanzivnímu stimulu veškerou užitečnost.
Když byl v roce 1913 vytvořen Federální rezervní systém USA, jeho nejvýznamnější funkcí bylo sloužit jako věřitel poslední záchrany pro banky v potížích tím, že bude prostřednictvím diskontního nástroje poskytovat nouzovou likviditu.
Současná krize naznačuje, že už to nestačí.
Na centrální banky po celém světě se vyvíjí tlak, aby na trzích s cennými papíry působily jako tvůrci trhu poslední záchrany.
Známky tohoto vývoje jsou zřetelné.
Evropská centrální banka se s lokálními bublinami v Evropě také nedokázala vypořádat.
Zdůvodnění bylo takové, že ECB se věnuje inflaci, nikoli úpravám relativních cen.
To znamená, že měnová politika se zaměřuje na potřeby velkých zemí, jako je Německo, nikoli zemí, jako je řekněme Belgie.
Avšak vzhledem k velikosti hrozby pro evropskou ekonomiku, již představuje plně rozvinutá finanční krize, přežila tato obrana nečinnosti svou užitečnost.
Evropská finanční pustina
PAŘÍŽ – „Duben je nejkrutější měsíc,“ napsal T.
S.
Eliot na úvod své skvělé básně Pustina.
Kdyby byl ovšem Eliot investorem z povolání a v posledních několika letech sledoval evropské finanční trhy, jsem si naprosto jistý, že by zvolil srpen.
V srpnu 2007 rozhodnutí BNP Paribas zavřít dva své hedžové fondy exponované v sektoru podřadných hypoték vyvolalo letní likviditní krizi u všech evropských bank.
Letos se do centra pozornosti dostala Société Générale, velká konkurentka BNP.
Její akcie se během jediného dne v půli srpna propadly o víc než 14 %, takže dosáhly hlubin už dva a půl roku nedotčených.
Rozletěly se fámy o možném snížení ratingu suverénního dluhu Francie, provázené spekulacemi o důsledcích pro francouzské banky.
Jelikož právě Francouzi ze všech Evropanů nejvíce ctí zvyk, že v srpnu by se neměla dělat žádná účelná práce, je to pro tamní bankéře kruté zacházení.
Nikterak neotáleli s prohlášením, že je nespravedlivé na ně takto ukazovat prstem.
Mají kus pravdy.
Francie není epicentrem krize eurozóny.
O toto postavení soupeří mnoho – příliš mnoho – konkurentů.
Favoritem na zisk titulu bylo zprvu Řecko, ale po jistou dobu mu tvrdě šlapalo na paty Irsko.
Pak se sprintem do čela prodralo Portugalsko, které teď ale lehce zaostává, zatímco se vpřed dere Španělsko a Itálie.
Francie si s oblibou myslí, že je na chvostu, kde v poklidu kluše po boku Německa.
Vývoj krize však obrátil světlomety pozornosti k bilancím evropských bank.
Vlády eurozóny se projevily jako neochotné či neschopné zajistit řešení, které by přesvědčilo trhy, že si s problémem vědí rady.
Jako neodvratné se teď jeví, že buď bude muset eurozóna projít kontrakcí, přičemž některé části konkurence neschopné periferie alespoň na čas odpadnou, anebo bude nutné se za dluhy členských zemí kolektivně zaručit, což znamená určitou formu fiskální unie.
Nic menšího investory nepřesvědčí, aby se vůbec přiblížili k dluhové problematice těch členů eurozóny, kteří mají fiskální potíže.
Politický problém tkví v tom, že pro druhé řešení prozatím nelze získat německé voliče, natož vyhraněně nacionalistické strany, jako je francouzská Národní fronta a finští Opravdoví Finové.
Možná že se podaří Němce přesvědčit, bude-li alternativou krach eurozóny, který by německou marku či severní euro uvrhl do nepříjemného postavení, jaké má dnes švýcarský frank – přespříliš silný, až to jemu samotnému škodí.
Situace se ale možná bude muset ještě zhoršit, než se politická nálada otočí.
Evropská rada prozatím pokračuje tím, že před sebou problém, jak by řekli Američané, postrkuje jako plechovku po ulici.
Ovšemže tahle plechovka neleží na ulici, ale v bankovních domech.
Banky EU drží suverénní dluh, jehož hodnota zjevně nedosahuje 100 centů na euro.
Přiznat tuto nepříjemnou pravdu však banky nemusely ani při finančních „zátěžových testech“ provedených regulátory.
Řada bank v eurozóně udělala od propuknutí finanční krize ve srovnání s americkými a britskými bankami mnohem menší pokrok v posilování své kapitálové přiměřenosti a likvidity.
Tyto disparity odhalila poslední Zpráva MMF o globální finanční stabilitě, která byla zveřejněna v dubnu a předkládá pozoruhodnou analýzu dokládající změny hmotného vlastního kapitálu za poslední dva roky a míru závislosti bank na velkoobchodním financování.
Jeden centrální bankéř z EU mi ji vylíčil jako „vražedný diagram“.
Ukazuje totiž, že banky ve Spojených státech zvýšily svůj vlastní kapitál zhruba z 5,5 % na 7,5 % a závislost na velkoobchodním financování snížily ze 30 % na 25 %.
Britské banky dosáhly menšího pokroku s hmotným vlastním kapitálem, neboť tu došlo ke zvýšení z hodnoty těsně pod 3 % na lehce přes 4 %, ale výrazně snížily svou závislost na velkoobchodním financování, ze 45 % v roce 2008 na méně než 35 % v současnosti.
Naproti tomu, banky eurozóny se u obou indikátorů téměř nehnuly z místa.
Jejich kapitál mírně povyrostl, ale zůstává pod úrovní bank ve Velké Británii (a výrazně pod úrovní amerických bank) a u téměř 45 % celkového financování závisejí na velkoobchodních trzích.
Právě proto neutuchající nejistota ohledně jednoty eurozóny a hodnoty suverénního dluhu jejích členů vykazuje tak zničující účinky na tamní banky.
Dokážou za těchto okolností prodloužit své tržní financování?
Řekové a další země podléhající zvláštním opatřením už ztratily přístup na velkoobchodní trhy a závisejí téměř výhradně na Evropské centrální bance.
Mohlo by se to stát i bankám jinde?
V letech 2007-2008 hříchy bankéřů postihly politiky; teď je tomu naopak.
Možná že tu ale je rozdíl: bankéři hřešili svou činností, zatímco politici svou nečinností – opakovaně neúspěšnými pokusy zajistit řešení, které by odpovídalo rozsahu problému.
Důsledky jsou ovšem stejně vážné.
Vždycky jsem předpokládal, že Němci nakonec pochopí, že jejich zájmy spočívají v zachování eurozóny bez újmy.
Jak Churchill kdysi řekl o Američanech, „můžete se vždycky spolehnout, že udělají správnou věc…, jakmile vyčerpají všechny myslitelné alternativy.“ Němci dnes už téměř všechny alternativy vyčerpali.
Pokud brzy neudělají, co je třeba, některé banky začnou hynout a evropské vlády budou nuceny opět přispěchat s veřejnými penězi.
Bude to stejně nepopulární jako sanace Řeků a pravděpodobně to vyjde ještě dráž.
Černí pasažéři Evropy
Ve Spojených státech musí jednotlivé státy, které uskutečňují nezdravé fiskální politiky, zaplatit jistou daň.
Oproti lépe spravovaným státům se jejich dluhopisy prodávají se slevou.
Vyšší dluhová služba, již musí hradit, slouží – do jisté míry – jako určitá forma kázeňského opatření proti pokušení utrácet teď a platit až příště.
Jistěže, disciplina trhu není dokonalá: trh s obligacemi příliš dobře „nevidí“ implicitní budoucí závazky (třeba přislíbené výplaty penzí).
Nicméně tato vynucená fiskální kázeň, společně s vnitřními rozpočtovými postupy jednotlivých států, brání v USA už od dob Velké deprese vzniku rozsáhlé fiskální krize na úrovni státu.
Teď se podívejme na Evropu.
Před příchodem eura se v jednotlivých národních státech v jižní Evropě vyskytlo mnoho fiskálních krizí, jež vyvolávaly vlny vysoké inflace.
Po zavedení jednotné měny se však možnost řešit fiskální krize prostřednictvím inflace uzavřela, neboť nad měnovou politikou teď drží hlídku Evropská centrální banka (ECB).
Avšak třebaže už národní státy nemohou při řešení svých nevyvážených financí spoléhat na inflaci, jednotná měna jim umožňuje k prodlužování výdajových dýchánků a k odsouvání politické zodpovědnosti za období laissez les bons temps roulés využívat dluhové kapacity, jež řádně přísluší jiným členům Evropské unie.
Aby této možnosti předešla, EU vytvořila Pakt o stabilitě a růstu: vládní deficity měly být nižší než 3% HDP.
Minulý týden vláda v Německu – kdysi fiskálně nejrozvážnější a nejdisciplinovanější země EU – porušila pravidla paktu ohledně fiskální kázně už pátý rok za sebou a učinila tak bez (mnoha) omluv.
Ministr financí Peer Steinbrück naznačil, že očekává, že Evropská komise uplatní vůči Německu nějaké sankce: nebudou-li učiněny žádné kroky, řekl, věrohodnost paktu bude ohrožena.
Německo tudíž tentokrát nebude sankce blokovat, jak učinilo před dvěma a půl roky.
Steinbrück ovšem dal rovněž jasně najevo, že očekává, že sankce reagující na předpokládaný fiskální deficit Německa ve výši 3,4% HDP budou převážně symbolické, totiž že nepůjde o penále, za něž by tamní vláda nebo hospodářství zaplatily nějakou významnější cenu.
Pakt o stabilitě a růstu nefunguje – alespoň prozatím – tak, jak se zamýšlelo.
A jak se to má s tržní disciplinou?
Je ochota německé vlády vytvářet další zadlužení a hospodařit s většími schodky omezená, protože trh rozeznává a pokutuje národní státy, které dovolují, aby jejich fiskální pozice slábla?
Řečeno jedním slovem, ne.
Úrokové sazby u svrchovaných dluhů v eurech dvanácti vlád eurozóny jsou si všechny velice podobné.
Takže se zdá, že se trhy nestarají o to, že jednotlivé země mají různé potenciály produkovat export a krýt tak finanční toky potřebné na splácení dluhu nebo odlišné běžné a odhadované poměry zadlužení vůči HDP.
Willem Buiter z Amsterodamské univerzity a Anne Sibertová z Londýnské univerzity jsou přesvědčeni, že to byla ochota ECB přijímat v podstatě veškerý dluh eurozóny jako zajištěný, co podkopalo ochotu trhů působit jako vymahač fiskální obezřetnosti.
Jestliže se maržová část německého dluhu použije jako záruka u krátkodobé půjčky nebo jako hlavní bod smlouvy o odkupu s cílem získat likviditu, její hodnota se bude mnohem spíše určovat podle podmínek, za nichž ji ECB jako záruku přijme, než podle fundamentálních ukazatelů.
Přístup ECB ke všem takovým dluhům jako k rovnocenně solidním zdrojům rezervní likvidity dnes vítězí nad každou analýzou odlišností v dlouhodobém svrchovaném riziku.
To je dlouhodobě nebezpečné.
K vytvoření přiměřené naděje na dlouhodobou cenovou stabilitu je zapotřebí jak tržní discipliny, tak uvážlivé fiskální správy.
Vynechte buď tržní penále za chování, jež může prostoupit lehkomyslnost, anebo institucionální páky, jež propůjčují hlas budoucím generacím, a budete vážně riskovat – sice snad ne dnes ani zítra, ale až jednou a po zbytek života.
Jak plyne čas, nástup jednotné měny a způsob, jímž bylo euro zavedeno, vyvolávají stále více neklidu.
Celkově je politika nad celou eurozónou příliš deflační.
Nedochází k potřebným transferům, jež by společnou měnu učinily snesitelnější pro regiony, které prodělávají a jsou už v recesi, když ECB zpřísňuje politiku.
Institucionální základy stabilní dlouhodobé fiskální politiky jsou rozleptávány.
A do toho Buiter a Sibertová přesvědčivě argumentují, že ECB dává trhu k odměňování hospodárných a trestání marnotratných méně prostoru, než by měla.
To ještě neznamená sesuv půdy a ještě nějakou dobu nebude.
Ale pokud se nic nezmění, podloží pod eurem se může dát do pohybu.
V Evropě se schyluje k politické bouři
Průlom Jean-Marie Le Pena ve francouzských prezidentských volbách je fackou všem hlavním politickým stranám a zároveň jasným varováním před nedostatky ústavy páté Francouzské republiky.
Ponaučení z Le Penova vzestupu sahají ale i za hranice Francie, neboť krajně pravicové strany získávají poslední dobou zelenou také v mnoha dalších evropských zemích od Rakouska k Portugalsku a od Itálie k Dánsku.
Je třeba si položit několik otázek.
Za prvé zda je tento náhlý vzestup krajně pravicových, antiimigračních stran zákona a pořádku součástí pokračující krize tradičního evropského modelu parlamentní demokracie a za druhé zda je předvojem zásadní krize budoucnosti Evropské unie.
Troufám si tvrdit, že na obě otázky zní odpověď ,,ano".
Na první pohled se francouzská krize zdá přechodná.
Všechny hlavní strany se staví za Jacquesa Chiraca, aby se monsieura Le Pena zbavily.
V druhém kole hlasování Chirac Le Pena nepochybně porazí, a to dost možná rekordní většinou.
Údaje z prvního kola hlasování však svědčí o čemsi jiném.
Chirac získal méně než 20 procent hlasů; Chirac, Le Pen a socialistický premiér Lionel Jospin získali dohromady něco málo přes 50 procent.
Neodvolil nezvykle vysoký počet oprávněných voličů.
Z toho plyne, že Francie nechce za prezidenta ani jednoho z těchto kandidátů a že Chiracovo konečné vítězství nebude nijak zvlášť legitimní.
Prezidentské volby ostatně neřeknou poslední slovo, protože po nich se chystají volby parlamentní.
Pokud se socialisté vzpamatují a postaví se za svého nového vůdce, prezident Chirac by navzdory svému znovuzvolení mohl v parlamentu opět čelit levicové většině.
Z nedělních voleb vyplývá, že hlavní francouzské strany prožívají krizi legitimity.
Částí tohoto problému je to, že většina předních francouzských politiků je až úmorně známá a fádní.
Nejde jen o to, že Chirac je úplatný nebo že Jospin je nudný, ale i o to, že stejné tváře pozorujeme už několik desítek let.
Základním problémem je ovšem to, že na rozdíl od populistické prostoty extremistů Le Penova ražení schází hlavním politickým stranám jasná politika.
Když se politik chystá vystoupit před svými voliči, musí být schopen říci, co chce dělat a proč to chce dělat.
Jeho strana přitom musí mít program, na němž se její členská základna víceméně shoduje.
Kolaps komunismu narušil důvěryhodnost tradičních levicových ideologií a národní politiku stran zkomplikovala vlna globalizace.
Ve francouzské prezidentské kampani bylo každému jasné, oč jde Le Penovi, ale Chirac ani Jospin nedokázali předstoupit s jasným programem, jen s vágními, abstraktními obecnostmi.
Chiracovi se dařilo lépe, hlavně proto, že byl lepší v potřásání rukou s voliči.
Francouzská socialistická strana může pravděpodobně stále spoléhat na věrnost své významné voličské menšiny, s níž ji pojí atavistické a kmenové důvody; ona však nenabízí zavádění socialismu.
Naopak každý ví, že vláda Lionela Jospina prosazovala velmi pomalý a nepřímý proces privatizace a liberalizace, neboť v dnešní globální ekonomice je takový přístup nevyhnutelný.
Ve všech parlamentních demokraciích, jež dospěly až k jakési verzi pravolevé volby a jež dnes lapají po dechu, je dilema podobné.
Britská vláda Tonyho Blaira o sobě tvrdí, že je ,,novolabouristická".
Ale ani její rétorika ,,třetí cesty" jí v prvních pěti letech nepomohla skrýt, že politika, jíž uskutečňuje, je vlastně ultraliberální a středopravicová.
Ke svým sociálnědemokratickým kořenům se začíná vracet až v poslední době, také díky příslibu vyšších výdajů do státního zdravotnictví.
Není pochyb o tom, že za Le Penovým úspěchem stojí obavy voličů - zvlášť starých, nezaměstnaných a nekvalifikovaných - z globalizace a jejího tlaku ke změně.
Tyto obavy vyvolávají zlost a xenofobii, ačkoli všem je jasné, že vyháněním cizinců globalizaci zastavit nelze.
Ovšem snad nejvíce znepokojivé to, že nikdo z volebních favoritů se v předvolební kampani nezmínil šířeji o Evropě.
Evropská unie se koneckonců vydala na celoroční maratón, který na konci příštího roku vyvrcholí novou ústavní smlouvou pro Evropu a nedlouho poté EU pod svá křídla přijme deset či víc nových členů z východní Evropy.
S novou ústavou se Evropa vydá federálnějším směrem, což je nezbytné, má-li Unie o pětadvaceti až třiceti členských zemích řádně fungovat.
To ale bude také znamenat podstatnou změnu vnímání státní suverenity.
Rozšíření, kterým se součástí Evropy stane větší počet chudších zemí, bude mít na politiku EU seismický efekt: bohatší členové ztratí část svých výhod.
Příští francouzský prezident nebude moci síly globalizace ovládat ani jim zabránit; může nicméně mít významný vliv na rozvoj EU.
A co na to Chirac a Jospin?
Ani slovo.
Proč?
Mají strach z krizí, jež jsou teprve před námi.
Globální mise Evropy
Evropa hledá vlastní identitu.
Domnívám se, že ji lze snadno najít: Evropská unie ztělesňuje princip otevřené společnosti, který by mohl sloužit jako hybná síla otevřené společnosti celosvětové.
Dovolte, abych vysvětlil, co tím mám na mysli.
Koncept otevřené společnosti poprvé použil francouzský filozof Henri Bergson v knize Dva zdroje morálky a náboženství .
Jeden zdroj je podle Bergsona kmenový a vede k uzavřené společnosti, jejíž členové cítí náklonnost k sobě navzájem, ale strach či nepřátelství vůči ostatním.
Druhý zdroj je univerzální a vede k otevřené společnosti řídící se všeobecnými lidskými právy, která chrání a podporují svobodu jednotlivce.
Karl Popper toto schéma upravil ve své podnětné knize Otevřená společnost a její nepřátelé , která vyšla v roce 1944.
Popper poznamenal, že otevřenou společnost mohou ohrožovat abstraktní univerzální ideologie, jako jsou komunismus a fašismus.
Protože tvrzení těchto ideologií, že právě ony jsou nositelkami konečné pravdy, je zákonitě mylné, lze je společnosti vnutit pouze prostřednictvím útlaku a donucování.
Otevřená společnost naproti tomu akceptuje nejistotu a zavádí zákony a instituce, jež umožňují mírové soužití lidí s protichůdnými názory a zájmy.
EU ztělesňuje princip otevřené společnosti v pozoruhodné míře.
Ačkoliv její řídicí principy nejsou zakotveny v ústavě, i to může být pro otevřenou společnost případné, neboť jak tvrdil Popper, naše nedokonalé chápání nepřipouští trvalé a navždy platné definice společenského uspořádání.
EU vznikla procesem postupného sociálního inženýrství – tedy metodou, již Popper pokládal pro otevřenou společnost za příhodnou –, který řídila prozíravá a cílevědomá elita, jež chápala, že dokonalost je nedosažitelná.
Tato elita postupovala krok za krokem, kladla si omezené cíle s omezenými termíny a plně si uvědomovala, že každý krok se nakonec ukáže jako nedostatečný a vyžádá si další.
Tento postupný přístup se zasekl po porážce evropské ústavy.
EU se ocitla v neudržitelné situaci, neboť po dalším rozšíření bude čítat 27 členských zemí, zatímco řídicí struktury jsou koncipovány pro šest.
Politická vůle udržet celý proces v chodu byla nahlodána.
Vzpomínky na minulé války vybledly a hrozba představovaná Sovětským svazem vymizela.
Nacionalistické, xenofobní a protimuslimské sentimenty jsou na vzestupu a neschopnost integrovat přistěhovalecké komunity je ještě zesiluje.
Tato rozháranost uvnitř EU je bohužel součástí širšího globálního zmatku.
Spojené státy bývaly dominantní mocností, která definovala agendu pro ostatní svět.
Válka s terorismem prezidenta George W.
Bushe však podkopala základní principy americké demokracie tím, že rozšířila výkonnou moc.
Současně podkopala kritický proces ležící v srdci jakékoliv otevřené společnosti tím, že dala veškeré kritice politiky Bushovy administrativy nálepku nevlastenectví, čímž Bushovi umožnila nařídit invazi do Iráku.
A co je horší, válka s terorismem byla kontraproduktivní.
Zvýšila teroristickou hrozbu, neboť vytvořila nevinné oběti, a současně vedla k překotnému propadu americké moci a vlivu.
V důsledku toho již USA nejsou v pozici, kdy by mohly nastolovat světovou agendu.
EU nedokáže dost dobře Spojené státy v roli světového vůdce nahradit.
Může však dát příklad, a to jak v rámci svých hranic, tak i navenek.
Vyhlídka členství je nejsilnějším nástrojem měnícím kandidátské země v otevřené společnosti.
Ačkoliv si to většina jejích občanů neuvědomuje, slouží EU jako podnětný příklad.
Nyní je pouze zapotřebí, aby se lidé v Evropě nechali inspirovat myšlenkou EU jako prototypu globální otevřené společnosti.
Co to v zásadě znamená, lze ve stručnosti vyjádřit takto: EU potřebuje společnou zahraniční politiku.
Je to jedna část evropské ústavy, kterou je naléhavě potřeba zachránit.
Absence institucionálních reforem by současně neměla sloužit jako záminka k nečinnosti.
EU již dnes disponuje bohatými prostředky, aby byl její vliv na světové dění patrný:
Tam, kde Evropa prosazovala společnou politiku – například v otázce Íránu –, se jí podařilo přesvědčit ostatní včetně USA ke změně dlouhodobě zaujímaných stanovisek.
Až příliš často se však EU nedaří svůj potenciál využít.
Evropa například dosáhla jen malého pokroku při formulaci společné energetické politiky a dopouští její stále větší závislost na Rusku, které neváhá této výhodné pozice využívat.
Stejně tak se EU nepodařilo poskytnout dostatečnou podporu Gruzii nebo uvalit náležité sankce na Uzbekistán za loňský masakr v Andižanu.
Politika evropského sousedství stále nedosáhla žádné dynamiky a přístup EU k Turecku tlačí tohoto významného spojence nesprávným směrem.
V některých nově přijatých členských zemích, jako jsou Maďarsko a Polsko, navíc bublají problémy – EU by zde mohla hrát proaktivnější roli při podpoře demokratické stability.
Netřeba zdůrazňovat, že společná zahraniční politika EU by neměla být antiamerická.
Takový postoj by nutně vedl k porážce, protože by posiloval rozpolcenost mezinárodního společenství, k němuž dala podnět Bushova administrativa.
EU však může nastolit takový příklad mezinárodní spolupráce, který USA pod jiným vedením – jež zákonitě musí přijít – nakonec napodobí.
Grouchův problém s Evropou
Groucho Marx, jak známo, kdysi poznamenal, že nechce vstoupit do žádného klubu, který by zrovna jeho byl ochoten přijmout.
Do dnešní Evropské unie si však Groucho podávat přihlášku nemusí.
Unie v současnosti nehodlá přijmout nikoho , kdo o členství požádá, protože země usilující o přijetí jsou příliš velké či příliš chudé - anebo obojí.
Prvního května EU formálně přijme deset nových členů, osm ze střední Evropy.
Všechny jsou mnohem chudší než průměr EU.
Bulharsko, Rumunsko a případně Chorvatsko mají vstoupit v roce 2007.
Do konce letošního roku se EU rozhodne, zda zahájí jednání o členství s Tureckem - zemí, jež není jen chudá a velká, ale též muslimská.
Hodlá-li EU debatovat o členství s Tureckem, existuje snad legitimní důvod k odstrkování mé vlasti, Ukrajiny?
Dnešní názor EU je však takový, že Ukrajina by měla spadat do stejného rámce jako země Severní Afriky a Středního východu.
Strategie EU nazvaná „Širší Evropa" volá po užších vztazích s Ukrajinou a po tom, aby nám byl umožněn lepší přístup na „jednotný trh" EU.
Avšak nepovažuje Ukrajinu za kandidáta na členství v Unii, tedy alespoň v dohledné budoucnosti ne.
Jedním z důvodů je to, že se EU nechce dostat do křížku s Ruskem, které nás stále považuje za svého blízkého spojence, přirozeného obchodního partnera a člena rozšiřující se hospodářské zóny vedené Ruskem.
Ukrajinský parlament minulý týden ratifikoval úmluvu vytvářející „jednotný hospodářský prostor" s Ruskem.
Tato údajná zóna volného obchodu se ale jeví spíš jako recept na obohacení oligarchů a zadušení konkurence než jako podpora obchodu.
Samozřejmě, bude-li se EU snažit přivábit Ukrajinu, Rusko se nebude tvářit nadšeně.
Členství v EU ale neznamená odcizení Rusku.
Navíc, vyloučení Ukrajiny z případného členství v EU posílí ruské imperiální ambice.
To zmenší naději Ruska, že se kdy stane úplnou demokracií, neboť ovládat impérium dokáže jedině jako militarizovaný stát.
Znakem dobrých klubů je, že se lidé dožadují členství.
Rozrůstající se EU zahrnující Ukrajinu by vytvořila politický útvar s obrovským počtem obyvatel, což by napomohlo ambicím Unie stát se globální velmocí.
Jak prokazuje poslední kolo rozšíření, EU velice účinně formuje styl vlády a chování uchazečů o členství.
Přípravy na vstup do EU silně motivovaly osm bývalých komunistických zemí střední Evropy k upevnění a oživení demokratických institucí a tržního hospodářství.
Čím dál vyveze Evropa své zákony a hodnoty, tím širší bude zóna odhodlaná k mírovému, demokratickému a hospodářsky úspěšnému soužití.
Země připravená na vstup do EU je zemí připravenou hledat svou cestu ve světě mírovými prostředky, pokud se k tomu rozhodne.
Evropa takové země na svých hranicích potřebuje.
Jednání Unie však dosud mělo opačné dopady.
Tak například, před třemi lety Ukrajinci překročili hranici s Polskem šestmilionkrát.
Většinou šlo o drobné obchodníky nakupující zboží pro opětný prodej doma, kteří oživovali hospodářství východního Polska, nejchudší části země.
Jiní v Polsku levně pracovali jako uklízečky a stavební dělníci.
Polsko v rámci kroků k zavádění evropských hraničních kontrol a vízových pravidel začalo po svých sousedech požadovat víza.
Překračování polských hraničních přechodů se prudce snížilo o víc než dvě třetiny.
Nová hranice EU s Ukrajinou tak dává okolí pocítit svou existenci tím nejhorším možným způsobem - poškozováním obchodu na obou stranách hranice.
Zdá se, že uvnitř EU jediné Polsko chce, aby se Ukrajina stala prosperujícím, stabilním a přístupným sousedem, a nikoliv sousedem chudým a vratkým s pochybnou demokracií a ještě pochybnějšími atomovými elektrárnami.
Polsko se obává, že čím odříznutější bude Ukrajina od Unie, tím víc bude jak hospodářsky, tak politicky zaostávat.
Ostatní současní členové EU však vnímají vyhlídky na rozrůstající se Unii, která by zahrnula Ukrajinu, s fatalismem a hrůzou, a to z několika důvodů.
Prvním jsou nevyhnutelně peníze.
Unie přerozděluje miliardy eur od bohatších k chudším členům: víc chudých členů znamená víc žadatelů obléhajících pokladnu.
Druhým je přistěhovalectví.
K zásadním principům Unie patří přesvědčení, že by mělo být možné svobodně se stěhovat z jednoho státu do druhého.
Napříč západní Evropou však posilují strany zaměřené proti imigraci - a ty by na případném ukrajinském členství mohly vydělat obrovský politický kapitál.
Existuje také pocit, že větší EU by už prostě nemusela být schopná fungovat.
Vymýšlet přesvědčivě znějící námitky proti ukrajinskému členství je snadné.
Nejsme prý tak úplně evropští, jsme příliš chudí, jsme příliš jiní.
Unie však dosud důsledně odmítala požadavek minimální úrovně př��jmů u svých členů.
Jejím jediným vážným ekonomickým nárokem je - zcela správně -, aby členové měli „funkční tržní hospodářství".
A na to zda jsme evropští, opáčím, že v dobách, kdy tu žil, by se Balzak takto neptal.
V místech, kde se stýkají Evropa, Rusko, Ukrajina, Moldavsko a Bělorusko, se vytváří hospodářská zlomová linie.
Co teď EU udělá pro překonání této zlomové linie, rozhodne o tom, zda se tyto země přizpůsobí Západu, nebo budou stagnovat.
Sen o Evropě svobodné a celé, od Atlantiku až po Ural, je teprve třeba naplnit.
Předávkování evropskou harmonií
PRAHA – Jedním pilířem jednotného trhu Evropské unie je harmonizace.
Na první pohled to dává naprostý smysl.
Harmonizované soustavy pravidel usnadňují kapitálu a pracovním silám stěhování za co nejlepším uplatněním.
Žel bohu, sjednocovací zápal části eurofilů velice často překračuje hranice ekonomické soudnosti, ba dokonce zdravého rozumu.
Další unifikace a harmonizace vůbec nemusí vést k účinným – či alespoň rozumným – řešením těžkostí EU.
Hlavním záměrem nových evropských regulačních opatření, o nichž se uvažuje (vedle takzvaných nových pravidel Basel III), je vnést do finanční soustavy více stability.
Nepřímým účinkem bude redukce velikosti finančního sektoru – v absolutních číslech i vůči ekonomice – a ztížení jeho růstu do budoucna.
Tyto účinky se však projeví i v těch zemích EU, jejichž finanční soustavy si za současné krize zachovaly vysokou míru stability.
Poskytování finančních služeb bude komplikovanější a nákladnější všude, přestože banky některých zemí nejsou financovány krátkodobými mezibankovními úvěry, ale stabilními dlouhodobými vklady a mají málo toxických aktiv a místních úvěrů, více než pohodlně pokrytých místními depozity.
Právě proto slyšíme mnoho hlasů, které se stavějí proti myšlence harmonizovaného bankovního odvodu čili daně s platností pro celou EU.
Tento odvod, silně podporovaný státy, jejichž finanční sektory jsou po krizi v troskách, jen těžko spolknou ty státy EU, které na záchranu svých bank neintervenovaly.
Odvod je snadným způsobem jak politické a finanční náklady krize rozložit z části členů EU na všechny.
Bude-li zaveden, v zemích s poměrně stabilními finančními sektory prořídne bankovní kapitál, zpomalí se tok úvěrů a zvýší bankovní poplatky prostě proto, že jinde utratili majlant za podporu svých finančních soustav – a proto, že Evropská komise si nikdy nenechá ujít příležitost k unifikaci pravidel napříč EU.
Totéž kupříkladu platí i pro systém obchodování s deriváty.
Pokrizový harmonizační zápal v této oblasti znamená, že teď všude v EU vyjde dráž pojistit se proti měnové volatilitě či nečekaným změnám úroku.
Jenže taková harmonizace není ani nezbytná, ani ve všech zemích EU odůvodněná.
Brzy také zřejmě budeme mít unifikovaný, harmonizovaný a shora nařízený systém europlateb, a to jak vnitrostátních, tak mezistátních.
Komise pokládá za poněkud podezřelé, že v současnosti má každá země vlastní systém a že tyto národní systémy využívá víc zákazníků pro vyšší počet transakcí než harmonizovaný systém Jednotné oblasti pro platby v eurech (SEPA).
Je ironické, že zpočátku byla účast soukromých bank v SEPA striktně dobrovolná.
Mnohé z národních systémů se však vyvíjely řadu let.
Miliony zákazníků se na ně při debetních a kreditních platbách z vlastní vůle spoléhají a jednoduše dosud nenašli důvod proč přejít na systém SEPA s odlišnými kódy, zkratkami a symboly.
Právě tento systém chce Komise nařídit pro celou Unii a zároveň zakázat všechny produkty neslučitelné se SEPA.
Zákazníci budou muset změnit své platební příkazy a zvyky jen proto, že pro leckoho v EU se harmonizace stala cílem sama o sobě.
V této citlivé oblasti, stejně jako všude jinde, by mělo platit jednoduché pravidlo: neopravujte, co není rozbité.
Pochybná harmonizace a unifikace se chystá i v další oblasti: u makroekonomické výkonnosti.
Během minulého desetiletí jsme sledovali, jak se Pakt stability a růstu (v němž se státy EU zavazují k nízkým veřejným dluhům a schodkům) rozplynul v mlze benevolence.
Nedávno už to skoro vypadalo, jako by EU konečně pochopila, že vzhledem k nedostatku vůle nedokáže zdravé fiskální politiky zajistit žádný pakt, ať už je jeho záměr jakkoli chvályhodný.
Jenže teď se evropské instituce snaží nejen Pakt opravit, ale také najít způsoby jak rozšířit jeho záběr a umožnit trestání států EU za „makroekonomické nevyváženosti“.
Stačí se podívat na některé z návrhů pracovní skupiny prezidenta EU Hermana Van Rompuye pro řízení ekonomiky.
Pokud například chudší členská země prochází obdobím reálné konvergence a má přechodný deficit běžného účtu, jak je v takových případech obvyklé, může být potrestána za to, že není dostatečně „harmonizovaná“.
Totéž platí pro zemi, která prochází obdobím silného růstu produktivity, protože reformovala svůj trh práce anebo zachovávala nízké reálné mzdy a má přebytek obchodní bilance.
Být příliš inovativní, příliš konkurenčně schopný, příliš flexibilní, přespříliš růst a přespříliš exportovat, to vše může v této zvrácené logice harmonizace představovat „problém“.
Němci a další, nasloucháte těmto hlasům důkladně?
Nemáte strach?
Existuje mnoho oblastí ekonomického života v EU, kde je harmonizace ku prospěchu.
Do této kategorie ale nepatří nutně všechny aspekty finanční regulace a makroekonomické výkonnosti.
V ekonomickém životě nechválíme monopoly, ale konkurenci.
Lépe posloužit nám může i konkurence v pravidlech, jimiž se ekonomický život řídí.
Evropský soud rozhoduje o rasismu
Evropský soud pro lidská práva vyslechne ústní argumenty ve dvou případech, které patří mezi nejdůležitější v jeho dějinách.
Tak jako v kauze Brown v. školská správa , která před půlstoletím definitivně skoncovala s rasovou segregací v Americe, se i po evropském soudu žádá, aby dodal význam fundamentálnímu principu rovnosti.
Výsledná rozhodnutí by mohla nastavit jasná základní pravidla, jimiž se napříště bude řídit přístup ke stále početnějším etnickým a náboženským menšinám v Evropě.
Žalobci jsou příslušníky nejchudší a největší evropské minoritní skupiny – Romů, o jejichž předcích se věří, že před stovkami let přicestovali z Indie.
Jeden případ se týká 18 romských dětí z Ostravy, města na severovýchodě České republiky, které byly umístěny do „zvláštních“ škol pro mentálně zaostalé, kde se jim dostává výrazně méněcennějšího vzdělání.
Děti tvrdí, že takové školy jsou překážkou sociálního a hospodářského rozvoje.
Mnoho Romů je posíláno do zvláštních škol navzdory tomu, že neprojevují známky mentálního postižení.
Jen nemnozí dokončí střední školu nebo navštěvují školu vysokou.
Míra nezaměstnanosti Romů proto v České republice, stejně jako ve většině Evropy, dalece překračuje údaj platný pro ostatní populaci.
Důkazy předložené soudu naznačují, že v některých českých komunitách je u romských dětí oproti dětem neromským až 27krát pravděpodobnější, že budou poslány do zvláštní školy.
Žalující strana tvrdí, že se to rovná rasové segregaci.
Vláda to vehementně popírá.
Jednání soudu je stanoveno na 1. března.
Druhý případ pochází z Bulharska.
V roce 1996 vojenská policie zastřelila dva romské odvedence.
O obětech, jež krátce předtím dezertovaly z vojenské stavební posádky, se vědělo, že nejsou ozbrojení ani nebezpeční.
Oběti byly zastřeleny palbou z automatických zbraní za bílého dne v převážně romské čtvrti, kde žila babička jednoho z mužů.
Krátce po střelbě příslušník vojenské policie údajně na jednoho z obyvatel města křičel: „Zatracený Cikáni!“ a mířil na něj zbraní.
V loňském roce jeden z panelů evropského soudu zjistil, že jak střelbu, tak následné vyšetřování, jež potvrdilo její oprávněnost, poskvrnila rasová nevraživost.
Na žádost bulharské vlády velký senát Evropského soudu pro lidská práva svolil, že záležitost přezkoumá do konce února.
Třebaže jsou skutečnosti obou případů srdceryvné, jejich význam dalece přesahuje soudní síň.
Co musí vláda v době narůstajících obav z imigrace, náboženského extremismu a etnického násilí udělat, aby splnila slib rovných příležitostí pro všechny?
V posledních deseti letech se prohloubila etnická rozmanitost Evropské unie.
Vzedmula se vlna přistěhovalectví do Španělska, Itálie a Řecka, již je třeba přidat k počtu imigrantů v severní Evropě a takzvaných „gastarbeitrů“ v Rakousku, Německu a Lucembursku.
Zatím poslední kolo rozšíření EU z loňského května s sebou přineslo miliony Romů z nových členských států střední a východní Evropy.
Jak se měnila etnická skladba Evropy, měnily se i její zákony.
V roce 2000 exekutiva EU – zčásti v reakci na rostoucí popularitu antiimigračních a neonacistických politických stran – uzákonila nejdalekosáhlejší antidiskriminační legislativu na světě.
Dodnes však tato legislativa leží ladem.
V mnoha zemích právníkům a soudcům chybí znalost právních pojmů ve vztahu k diskriminaci.
Není asi překvapením, že projevy exkluze, segregace a násilí často unikají trestu.
Oba případy, které se zanedlouho budou projednávat ve Štrasburku, jsou příležitostí to změnit.
V době, kdy politici přemýšlejí, jak nejlépe vstřebat miliony nových přistěhovalců a příslušníky menšin, by se soudní nález diskriminace stal mezním právním precedentem, jenž by nezpochybnitelně stvrdil stěžejní hodnoty rovnosti příležitostí a rovnosti před spravedlností.
Neméně významné je to, že takové rozhodnutí by vyslalo jasný signál, že rasismus a xenofobie nemají v nové Evropě místo.
Snad největší význam těchto případů ovšem tkví v tom, že vůbec jsou na programu nejvyššího evropského tribunálu pro lidská práva.
Před deseti lety by jen nemnohé oběti měly motivaci a schopnost usilovat o právní opravný prostředek proti diskriminaci.
Skutečnost, že některé uspěly a že se jejich žaloby projednávají, je dokladem rostoucí moci práva coby síly prosazující pozitivní změnu v Evropě.
Evropa by měla odepsat antidumping
STOCKHOLM – Obrana evropské ekonomiky před nefér praktikami mezinárodního obchodu je již dlouho klíčovým prvkem vnější politiky Evropské unie.
U některých politiků a špičkových podnikatelů se vyvinulo téměř instinktivní přesvědčení, že je-li konkurence pokládána za nefér, měla by se Evropská komise postavit do čela nové obrany obchodu.
Čemu se však Evropané brání a co jsou to vůbec „nefér“ obchodní praktiky?
Při absenci pravidel mezinárodní konkurence, jež by zabránila predátorským cenám a dalším antikonkurenčním aktivitám, je obrana obchodu druhou nejlepší možností.
Zdaleka nejpoužívanějším nástrojem jsou přitom antidumpingová cla, jejichž cílem je uvalit restrikce na společnosti, které se chovají antikonkurenčně.
Zvyšování cel však zvedá i ceny, což často znamená úbytek blahobytu pro společnost jako celek.
Firmy usilující o obranu obchodu tento fakt už dlouho přehlížejí.
Nové ovšem je, že obrana obchodu by nemusela být přínosem ani pro tyto firmy.
Již samotný výraz „obrana“ vyvolává obraz národního státu, který je obchodně propojen se zbytkem světa pouze prostřednictvím tradičního obchodu.
Pro takový stát by byl veškerý dovoz skutečně zahraničním zbožím a jeho obrana obchodu by byla v důsledku toho namířena pouze proti zahraničním zájmům.
V dnešním globalizovaném světě to však neplatí.
Ačkoliv stále máme tradiční obchod, máme také přímé zahraniční investice, offshoring a outsourcing.
Máme globální dodavatelské linie, v jejichž rámci se zboží vyvíjí v jedné zemi, vyrábí ve druhé a montuje ve třetí.
Kapitál i know-how proudí přes hranice, a tradiční bilaterální obchodní toky tak nahradila spletitá síť mezinárodních obchodních vztahů.
Pro obranu obchodu to má vážné důsledky.
Pokud byl váš mobilní telefon smontován v Indii, ale vyvinut a navržen ve Finsku, je to indický, anebo finský výrobek?
Když evropské korporace vyvezou výrobu náročnou na objem pracovní síly do nízkonákladových zemí, ale zbytek výrobního procesu ponechají v Evropě, značně tím zkomplikují situaci každému, kdo se snaží hodnotit ekonomiku obrany obchodu.
Zaměření antidumpingového opatření na asijského výrobce může nejvíce poškodit výrobce evropského.
To se stalo v říjnu 2006 při antidumpingovém zásahu proti výrobcům kožených bot, když se EU rozhodla uvalit antidumpingová cla na Čínu a Vietnam.
Švédská národní obchodní komise poté vypracovala studii pěti evropských výrobců obuvi v různých zemích a tržních segmentech, aby stanovila, kde se v jejich výrobních procesech tvoří přidaná hodnota.
Přestože se boty vyráběly v Číně a ve Vietnamu, navrhovaly, vyvíjely a prodávaly se v Evropě.
Tyto převážně nehmotné výrobní procesy před a po fyzickém vyrobení produktu někdy představovaly až 80% přidané hodnoty.
Jinými slovy byly boty z Číny z 80% evropské!
U méně drahých bot, kde se do nehmotných částí výrobního procesu investovaly nižší částky, nebyl tento podíl tak vysoký, ale stále přesahoval 50%.
Antidumpingová opatření uvalená EU proto nezamýšleně zasáhla i evropské firmy.
Odvětví s vyšším obsahem lidského kapitálu – například spotřební elektronika – mají mnohem vyšší náklady na výzkum a vývoj než obuvnictví, takže výroba tohoto zboží na montážní lince v nízkonákladové zemi pravděpodobně není příliš nákladná v porovnání s výzkumem a vývojem a dalšími nehmotnými náklady.
U složitějšího zboží je hodnota přidaná v EU (pokud se nehmotná část výrobního procesu nachází v Evropě) docela vysoká.
Uplatňování opatření na obranu obchodu proti takovému zboží, byť by mělo právní opodstatnění, s velkou pravděpodobností zadělá na problémy i globalizovaným evropským společnostem.
Mnozí lidé tvrdí, že tyto problémy jsou nutnou cenou za zajištění, aby se firmy nezapojovaly do antikonkurenčního chování nebo nedostávaly dotace, které křiví obchod.
I kdyby však opatření fungovala, jak mají, není obrana obchodu pravděpodobně namířena převážně proti antikonkurenčním obchodním praktikám.
Častěji je klíčovým faktorem na jejím pozadí ochranářská politika.
Antidumpingová opatření se často používají proti výrobkům, které jsou jednoduše tak levné, že představují hrozbu pro evropské výrobce, ačkoliv nejde o nic jiného než o fér konkurenci.
To vyvolává zásadní kritiku evropských mechanismů obrany obchodu.
Mezinárodní obchod je již z podstaty konkurencí mezi firmami na nerovném hřišti.
Některé firmy mají snazší přístup ke kapitálu, zatímco jejich konkurenti si nemohou zajistit přístup k financím za rozumné úrokové sazby.
Některé mají k dispozici jedinečnou infrastrukturu, zatímco jejich mezinárodní konkurenti se musí potýkat například s ustavičnými výpadky elektřiny.
Některé musí platit přemrštěné daně, zatímco jiné operují z daňových rájů.
Pro některé je snadné přijímat prvotřídní techniky, zatímco jiné mají nadbytek levné pracovní síly.
Vytvořit naprosto stejné podmínky pro obchod je nemožné.
Přesto se mnozí politici a špičkoví podnikatelé náruživě zaměřují na rozdíly, které se jim nelíbí, a rádi by dosáhli jejich „vyrovnání“.
Ve skutečnosti se jim však nelíbí konkurence samotná a bojují proti ní prostřednictvím nástroje, jímž mohou napáchat ještě větší škody sami sobě.
Evropa by měla vystoupit a ustoupit
LONDÝN – Po deseti letech je euro oslnivým úspěchem.
Tato těžká váha finančních trhů si dnes vede lépe než americký dolar, japonský jen a donedávna i mocný čínský jüan, přičemž obchodování s dluhopisy denominovanými v eurech konkuruje co do velikosti americkému trhu.
Evropa by si však měla vést ještě lépe.
Měla by jednat s větší fantazií, aby podnítila více opravdové ekonomické svobody a konkurence, přestala podporovat národní společnosti a začala projevovat větší podporu Evropské centrální bance.
Politici eurozóny by také měli převzít iniciativu v klíčových ekonomických klubech světa.
Zejména by se členové Evropské hospodářské a měnové unie (EMU) měli vzdát svých křesel ve skupině G7 a v Mezinárodním měnovém fondu.
Zastoupení každého ze států EMU ve skupině G8 lze možná ospravedlnit, ale členství v hlavních ekonomických organizacích nikoliv.
Kdyby se tyto státy dobrovolně zavázaly, že budou na zmíněných fórech vystupovat kolektivně, Evropa by uvolnila tolik potřebný prostor u nejvýznamnějšího stolu světových ekonomických diskusí jiným důležitým zemím, což by podnítilo větší respekt ke globálním politikům.
Zevnitř lze „úspěch“ eurozóny nejlépe hodnotit měřítkem hospodářského růstu.
Mnozí komentátoři označují velmi rozdílné tempo růstu v jednotlivých členských zemích eurozóny za příznak selhání.
Podobnou divergenci však vykazuje řada jiných oblastí s jednotnou měnou, včetně USA.
Stejně tak by mělo být zřejmé, že při absenci měnových trhů, které by fungovaly jako „ventil“ pro hospodářské a finanční tlaky, se ekonomická nestálost může zvyšovat.
Vedoucí představitelé eurozóny by se měli méně znepokojovat výchylkami ve vnitřním růstu a více se zabývat jasnými důkazy o nedostatečném celkovém hospodářském výkonu.
Růst je sice od počátku EMU rozumně stabilní, avšak HDP na hlavu – což je pravděpodobně nejlepší dostupné měřítko hospodářského úspěchu – ukazuje, že Evropa zaostává za jinými regiony, a to i když se údaje očistí o objem pracovní síly.
Stejně tak je dobře známo, že pokulhává i evropská produktivita – pravděpodobně v důsledku stejných faktorů, kvůli nimž se Evropa v porovnání s mnoha svými konkurenty jeví jako těžkopádná, zdrženlivá a málo ambiciózní.
Pokud jde o vnitřní konkurenční politiku, většina evropských zemí stále uvažuje v národních „škatulkách“.
Má-li euro napomoci k významnému zvýšení evropského růstu a produktivity, musí vlády v celé oblasti EMU umožnit – ba přímo podporovat – silnější konkurenční síly.
Pokud jde o vnější hospodářskou politiku, učinili evropští politici jen velmi málo v reakci na masové změny, jež momentálně probíhají ve světové ekonomice – kromě toho, že si stěžují na čínský dovoz a agresivní využívání svých komodit Ruskem, případně že jsou v poslední době až trapně posedlí takzvanými suverénními fondy.
Je to špatná vizitka pro země, které se úspěšně vyrovnaly s problémy spojenými se založením EU a měnové unie.
Po vší diplomacii a úsilí, které tyto epochální události vyžadovaly, by evropští politici měli být schopni vyrovnat se i s reformou MMF, Světové banky, G7 a G8.
Přesto všechny tyto instituce stále odrážejí poválečný status quo, který v dnešním světě není příliš účelný.
Proč například existuje mezinárodní hospodářská organizace typu G7 bez Číny, která má nakročeno vystřídat Německo v roli třetí největší ekonomiky světa a jež od roku 2000 přispěla ke globální hospodářské aktivitě téměř stejně jako celá eurozóna?
Většinu globálních ekonomických otázek dnes nelze vyřešit bez politických kroků v Číně.
A jak může mít G7 tu drzost činit opakované veřejné poznámky na adresu měny nezúčastněné země a doufat v pozitivní reakci?
Vždyť je to téměř směšné.
Zároveň jsou členy G7 Francie, Německo i Itálie, přestože mají všechny tři země stejnou monetární politiku a měnu.
Bylo by lepší, kdyby ECB a ministři financí členských států EU zaujali před jednáními G7 společný postoj a poté umožnili, aby jejich společné stanovisko reprezentoval jediný zástupce v radě a předseda ECB.
Jelikož se ministři před každou schůzkou G7 setkávají, zaváděla by se tato procedura snadno.
„Finanční G6“ dnes může mít skutečně větší smysl než současná G7, což už však zítra nemusí platit.
Za dalších 10 let může mezi špičkovými ekonomickými mocnostmi figurovat i Indie.
Případně se může Velká Británie připojit k euru, takže se její nezávislá role stane nadbytečnou.
Dokáže si Kanada udržet místo, zatímco Rusko a Brazílie budou stát mimo?
A jací další ekonomičtí obři čekají v zákulisí?
Je tedy zřejmé, že potřebujeme vymyslet takový systém členství v klíčových mezinárodních organizacích, který zajistí, že jejich struktury budou relevantní, ale také že budou dostatečně pružné, aby členům umožnily do nich vstupovat nebo z nich vystupovat.
Cestou vpřed by mohlo být stanovení číselných směrnic – kritérií na způsob Maastrichtské smlouvy – podmiňujících členství v G7.
Evropa by měla jít příkladem – nabídnout světu ovoce svých bohatých zkušeností s finanční diplomacií a dobrovolně učinit první kroky vpřed.
Vzhledem k tomu, že se Evropě podařilo vytvořit EMU, Maastrichtskou smlouvu i Pakt stability a růstu, na jehož základech stojí euro, mělo by být pro experty z eurozóny relativně snadné pomoci vymyslet systém posuzování členství v G7.
Nepřevezmou-li evropské země iniciativu v otázce reformy globálních finančních institucí, zůstane tato reforma prohranou kauzou.
Jim O’Neill je šéfem globálního ekonomického výzkumu ve společnosti Goldman Sachs International a členem správní rady mozkového trustu Bruegel.
Roztržka v evropské domácnosti
Cesta z Berlína do Rigy, hlavního města Lotyšska, je velice poučná, neboť lze nahlédnout mnohé, co je dnes v nepořádku s evropskou integrací.
Přitom už za několik měsíců vstoupí do Evropské unie dalších deset států a rozšíří ji z původních šesti na 25 členů.
Než jsem odjel z Berlína, kancléř Gerhard Schröder přivítal svého francouzského a britského kolegu na schůzce věnované výměně názorů na stav Unie a její budoucnost.
Šéfové tří největších členských zemí EU podle vlastních slov pouze předkládali návrhy.
Nic prý nemohlo být vzdálenější jejich smýšlení než vytváření řídicí skupiny, která by spravovala záležitosti rozšířené Unie, ačkoliv napříště se hodlají scházet víceméně pravidelně.
Pokud vážně doufali, že jim někdo uvěří, měli mít možnost naslouchat těm, s nimiž jsem v několika následujících dnech hovořil v Rize.
Až tři pobaltské země - Lotyšsko, Estonsko a Litva - vstoupí 1. května 2004 do Unie, budou patřit k nejmenším členům.
Šest milionů jejich občanů bude představovat jen 1,5% populace EU.
Přesto se nově příchozí vzpouzejí a žádají rovná práva, v ostrém kontrastu k menším národům, které se před půlstoletím připojily k Francii, Itálii a Německu při zakládání Evropského hospodářského společenství, jež EU předcházelo.
Přestože se malé země naučily, že velké státy obvykle prosadí svou, berlínská schůzka je značně rozzlobila, neboť ji vnímají jako pokus o omezení svých práv v klubu, do něhož zakrátko vstoupí.
Přístupy malých a velkých států EU naznačují, že dohodnutý princip evropské integrace už není považován za spravedlivý.
Podle dohody větší státy souhlasily s omezeními své moci, aby se posílila váha Unie jako celku, a menší státy chápaly, že členství v klubu jim přináší možnosti, které by jinak neměly, zejména možnost podílet se na formování společných politik.
Evropa, kdysi kontinent mocenských střetů a rovnováh, se proměnila ve společenství práva, kde malí i velcí dodržují jednotná pravidla, aby dospěli ke společným rozhodnutím.
Jak Berlín i Riga napovídají, trumfem se opět stává moc.
Autorita velkých zemí nevychází z jejich evropských osvědčení, nýbrž z mocenského postavení.
Dopal menších zemí nepramení z odlišného pohledu na integraci, ale ze strachu, že utrpí porážku.
Uspořádání, jež mívalo úspěch jako oboustranně výhodná dohoda, se dnes mnohým jeví jako hra s nulovým součtem, kde zisk jednoho znamená prohru druhého.
Existují pro to vysvětlení.
V unii 25 členů bude mnohem těžší ponechat všem členům právo ovlivňovat rozhodnutí a dosáhnout konsenzu.
Shoda mezi těžkými vahami Unie je navíc nezbytná pro společný postup v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky.
Nebudou-li Francie, Británie a Německo zajedno, je jen malá naděje, že Unie dokáže účinně jednat na mezinárodní scéně.
Zároveň ale platí, že pro nové členy z východní Evropy, kteří se před pouhou dekádou vymanili ze sovětské nadvlády a získali právo vládnout si sami, je těžké vzdát se v zájmu integrace své suverenity.
Avšak jak malí, tak velcí si musí uvědomit, že současná situace povede k pomalému zadušení nejnapínavějšího a nejúspěšnějšího evropského pokusu o zajištění míru a prosperity na starém kontinentě.
Má-li přežít, ti větší se skutečně budou muset ujmout kormidla.
Místo aby ostatním předkládali hotová řešení ke schválení, budou svou vůdčí roli muset opřít o trpělivou a diskrétní spolupráci s ostatními členy, jíž jim - nebo alespoň jejich většině - zajistí pocit účasti na vytváření společných stanovisek.
Teprve tehdy budou menší členské země patřičně respektovány a všechny země se znovu zaměří na zajišťování prospěchu pro všechny, místo aby každá země usilovala o co největší prospěch jen pro sebe.
Existuje přesvědčení, že toto trpělivé vůdcovství nemůže v unii 25 států fungovat.
Nemělo by se ale zapomínat, že Francie a Německo dokázaly spoluprací takové vedení zajišťovat po mnoho let.
Kdykoliv předstoupily s návrhem, ostatní potvrdili svou důvěru v to, že se jedná o zájem celé Unie.
Ustrnulo-li jednání na mrtvém bodě, ostatní se na Paříž a Bonn/Berlín obraceli s nadějí, že pod jejich vedením bude překonán.
V minulosti se německé vlády právem pyšnily tím, že je menší členské státy považovaly za svého nejlepšího partnera, nepostradatelného pro naplňování francouzsko-německé vůdcovské úlohy.
Dnes Německo stejně jako Francie přehlíží menší členské země proto, aby si vydobylo uznání za „chlapáka".
Francouzsko-německý tandem ztratil důvěru, jíž se kdysi těšil.
Přizvání Británie je přiznáním této skutečnosti.
Ovšem vzhledem k tomu, že Británie zůstává vůči evropské integraci vlažná, tato trojice nikdy nebude fungovat jako motor pohánějící Evropu vpřed.
I v rozšířené Unii dokáže být tímto motorem jedině Francie a Německo, tedy pokud vyvinou soustředěné úsilí o znovuzískání důvěry ostatních členských zemí, zejména těch menších, ať starých či nových.
Ty sice nečekají mnoho od často lhostejné Francie, ale byly by ochotné, jak naznačují diskuse v Rize, dát důvěru Německu - kdyby jen německé vlády opět prokázaly, že jim na nich záleží.
Mlčící evropská většina promlouvá
LONDÝN – Volby do Evropského parlamentu minulý měsíc přinesly lepší výsledky, než se dalo očekávat, a to z prostého důvodu: promluvila mlčící proevropská většina.
Voliči řekli, že chtějí zachovat hodnoty, na nichž byla Evropská unie založena, ale také že chtějí radikální změny ve způsobu fungování EU.
Jejich hlavní obavou je změna klimatu.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
To nahrává proevropským stranám, zejména zeleným.
Protievropské strany, u nichž nelze očekávat, že udělají cokoli konstruktivního, nedokázaly získat, kolik si slibovaly.
Stejně tak nedokážou utvořit jednotnou frontu, jakou by potřebovaly, aby posílily svůj vliv.
Jednou z institucí, již je třeba změnit, je systém spitzenkandidátů.
Ten má zajišťovat určitou formu nepřímého výběru vedení EU.
Jak ve svém vynikajícím, leč pesimistickém článku pro EU Observer osvětlil Franklin Dehousse, je horší než vůbec žádný demokratický výběr.
Každý členský stát má skutečné politické strany, ale jejich transevropské spojování plodí umělé výtvory, které neslouží jinému účelu než prosazování osobních ctižádostí jejich lídrů.
Nejlépe je to vidět na Evropské lidové straně (ELS), jíž se od roku 2004 dosud dařilo na sebe předsednictví Komise strhávat.
Současný lídr ELS Manfred Weber, který nemá žádné zkušenosti z národní vlády, působí dojmem, že je ochoten uzavřít prakticky jakýkoli kompromis, aby zůstal v parlamentní většině, včetně snášení maďarského autokratického premiéra Viktora Orbána.
Orbán pro Webera představuje vážný problém, protože se Orbán otevřeně vysmívá evropským normám a vytvořil uspořádání, které se rovná mafiánskému státu.
Téměř polovina národních stran tvořících ELS chtěla Orbánovu stranu Fidesz vyloučit.
Místo toho se však Weberovi podařilo ELS přesvědčit, aby na Fidesz vznesla relativně snadný požadavek: umožnit Středoevropské univerzitě (kterou jsem založil), aby v Maďarsku mohla dál volně působit jako americká univerzita.
To Fidesz nesplnil.
Přesto ELS Fidesz nevyloučila, jen mu pozastavila členství, aby mohl být započítán jako součást ELS, až se bude vybírat předseda Komise.
Orbán se teď snaží obnovit postavení Fidesz jako seriózního člena ELS.
Bude zajímavé sledovat, jestli Weber najde způsob, jak mu vyhovět.
Systém spitzenkandidátů se nezakládá na mezivládní dohodě, takže by jej šlo snadno změnit.
Bylo by mnohem lepší, kdyby byl předseda Evropské komise přímo volen z pečlivě sestaveného seznamu kvalifikovaných kandidátů, ale to by vyžadovalo změny ve smlouvách.
Předseda Evropské rady by se dál mohl volit kvalifikovanou většinou členských států, jak předepisuje Lisabonská smlouva.
Reforma, která by vyžadovala změny smluv, je důvodná kvůli zvýšené demokratické legitimitě vzešlé z voleb do Evropského parlamentu.
Účast v nedávných volbách přesáhla 50 %, což představuje strmý nárůst z 42,6 % v roce 2014.
Je to poprvé, co se účast zvýšila od premiérových voleb v roce 1979, jichž se zúčastnilo 62 % oprávněných voličů.
Za současné situace systém spitzenkandidátů kupodivu slibuje, že vytvoří tým snů.
Zodpovědnost za tento vývoj z velké části nese francouzský prezident Emmanuel Macron, který je principiálně proti systému spitzenkandidátů.
Při večeři se španělským premiérem Pedrem Sánchezem, vítězem národních všeobecných voleb, které předcházely volbám do Evropského parlamentu, se oba lídři dohodli na podpoře dvou spitzenkandidátů, kteří by pro Komisi a Radu byli ideální.
Hlavním podporovatelem systému spitzenkandidátů je Německo.
Pokud Weber utrpí porážku, Německo bude prosazovat, aby se prezidentem ECB stal Jens Weidmann, prezident Bundesbanky.
Byl by stěží ideální.
Ostatně diskvalifikuje jej fakt, že před německým Spolkovým ústavním soudem svědčil proti ECB v případu, který usiloval o anulování takzvaných přímých měnových transakcí Banky, tedy politiky, která měla počátkem nynější dekády zásadní význam pro překonání krize eurozóny.
Doufám, že se tato skutečnost dostane do širšího povědomí.
Každý jiný kvalifikovaný kandidát by byl na pozici prezidenta ECB vhodnější než Weidmann.
Za současné situace nezíská Francie žádný z předních postů.
Bylo by dobré, kdyby žádný neobsadilo ani Německo, protože by tak zbylo víc místa pro jiné země.
Radikální reformu potřebují kromě systému spitzenkandidátů mnohé instituce EU.
To však může počkat, než zjistíme, do jaké míry – a zda vůbec – se zhmotní příslib, který vzešel z voleb do parlamentu.
Ještě nenastal čas vyhlásit vítězství, odpočívat a slavit.
Je třeba odvést mnoho práce, aby se EU proměnila v dobře fungující organizaci, která naplní svůj obrovský potenciál.
Evropský destabilizační mechanismus
MNICHOV – Do roku 2010 měla být Evropa „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní společností na světě“.
Tak znělo oficiální prohlášení Evropské komise v takzvané Lisabonské agendě v roce 2000.
Dnes uplynulo od tohoto smělého závazku deset let a je to oficiální: Evropa není co do růstu světovým šampionem, nýbrž spíše loudalem.
Zatímco současné členské země EU zaznamenaly v uplynulých deseti letech růst celkem o 14%, Severní Amerika vzrostla o 18%, Latinská Amerika o 39%, Afrika o 63%, Blízký východ o 60%, Rusko o 59%, Singapur, Jižní Korea, Indonésie a Tchaj-wan o 52%, Indie o 104% a Čína o 171%.
Evropané chtěli svého cíle dosáhnout mimo jiné prostřednictvím další ekologické ochrany a větší sociální soudržnosti – to jsou žádoucí cíle, ale rozhodně ne růstové strategie.
Ukázalo se, že Lisabonská agenda je pouhý vtip.
Evropskému Paktu stability a růstu z roku 1995 se nevedlo o nic lépe.
Členské země EU se dohodly, že omezí své fiskální deficity na 3% HDP, aby zajistily dluhovou disciplínu pod eurem, takže žádná země nebude moci novou měnu používat k tomu, aby si brala sousedy jako rukojmí a nutila je k záchranným operacím.
Ve skutečnosti státy EU překročily tříprocentní limit 97krát.
Ve 29 z těchto případů bylo porušení přípustné v souladu s původní formulací paktu, protože dotyčné země procházely recesí.
Ve zbývajících 68 případech však byly deficity nad 3% HDP jasným porušením paktu a evropská rada ministrů financí (Ecofin) měla uvalit sankce.
Ani jedna země však nikdy nebyla potrestána.
Poté už se politická omezení dluhu, která si členové eurozóny dobrovolně uložili, nikdy nebrala vážně, poněvadž viníky a soudci byly stejné subjekty.
Téma hodné Kafky a Molièra.
V letošním roce pak zbytek EU zachraňoval dva státy, Řecko a Irsko, třebaže článek 125 konsolidované smlouvy o EU stanovuje, že žádná členská země nemá platit dluh jiného státu – tuto záruku si vyžádalo Německo jako podmínku, pod níž se vzdá své milované marky.
Doktrína tvrdé disciplíny však byla zrušena v květnu 2010, kdy došlo k obratu a začalo se tvrdit, že se celý svět zhroutí, pokud Německo neotevře peněženku.
Laxnost při prosazování Paktu stability a růstu snad nejlépe vystihuje fakt, že Řecko mohlo zavést euro díky vyloženému podvodu, když tvrdilo, že jeho poměr schodku je pod hranicí 3% HDP, přestože ve skutečnosti tuto hranici značně převyšoval.
Evropský statistický úřad Eurostat v souvislosti s podvodným chováním Řecka prohlásil, že jeho řecký protějšek i nejvyšší řecký kontrolní úřad „záměrně falšovaly“ data.
Bez ohledu na to však už Řecko bylo v eurozóně – a bylo ochotné a schopné vzít si své sousedy z EU jako rukojmí.
Německo tedy nyní peněženku otevřelo a chová se jako hlavní zachránce Řecka.
Evropské hlavy států se navíc na svém předvánočním summitu dohodly, že upraví smlouvu o EU tím, že legitimizují Evropský finanční a stabilizační mechanismus, který se dnes nazývá Evropský stabilizační mechanismus (ESM), a učiní z něj trvalou instituci.
Německá kancléřka Angela Merkelová, která celé měsíce trvala na tom, že tento nástroj musí být ukončen, to po návratu domů oslavovala jako vítězství nad zbytkem Evropy.
Ve skutečnosti to byl do značné míry nezbytný ústupek německému Ústavnímu soudu, jenž tvrdil, že záchranná opatření postrádají náležitý právní základ.
Účast věřitelských bank, která pro Merkelovou dlouho představovala nezbytnou podmínku, byla oslabena na pouhou volitelnou možnost.
Také Evropská centrální banka ztratila důvěryhodnost.
Loni přislíbila, že přestane akceptovat vládní cenné papíry označené ratingem BBB- jako zástavu za své měnové operace.
Také tento závazek vyletěl v květnu oknem, když ECB začala nakupovat dokonce i podřadné řecké dluhopisy.
Mezitím Evropská centrální banka oznámila, že bude muset zdvojnásobit svůj kapitál.
Manévry EU mohou z krátkodobého hlediska stabilizovat Evropu a pomoci jí lépe odolávat současným spekulativním útokům na některé vládní dluhopisy zemí eurozóny, avšak zároveň riskují dlouhodobou destabilizaci.
Zatímco dnes se finanční nákaza omezuje na bankovní interakci, opatření EU rozšířila kanály pro tuto nákazu, která tak může zasáhnout i státní rozpočty.
A první krok k potenciálnímu řetězci vládních insolvencí v Evropě již byl skutečně učiněn.
Dnes je možná toto riziko omezené, ale pokud by se nový ESM měl stát úplnou pojistkou proti insolvenci, aniž by část zátěže nesli i věřitelé, pak se riziko zvýší.
Vzhledem k předvídatelným demografickým rizikům souvisejícím s mandatorní výplatou penzí byla nyní možná aktivována časovaná bomba.
Když se politici snaží vzdorovat železným zákonům ekonomie, prohrají.
Ani tentokrát to nebude jinak.
Politici však mají vůči akademickým radám averzi.
Až příliš často dávají přednost špatným vtipům – a to až do chvíle, kdy jsou terčem posměchu těch, kdo se smějí naposled.
Zájem Evropy na uzavření Guantánama
BRUSEL – Evropská unie už léta hlasitě vybízí k uzavření vazebního centra v zálivu Guantánamo.
Teď když se americký prezident Barack Obama rozhodl, že tak učiní, EU je připravena Spojeným státům poskytnout politickou i praktickou podporu, aby jim k dosažení tohoto cíle pomohla.
Jsme zajedno s úsudkem prezidenta Obamy, že „Guantánamo se stalo symbolem, který al-Káidě pomohl s náborem teroristů pro její záměry.
Existence Guantánama zřejmě dokonce celosvětově zplodila více teroristů, než jich tu kdy bylo zadržováno.“ My v Evropě jsme přesvědčeni, že naším společným zájmem s USA je bránit po celém světě radikalizaci a verbování rekrutů pro terorismus.
Primární zodpovědnost za uzavření Guantánama a nalezení domova pro zadržované mají USA.
Evropané ale chtějí USA pomoci obrátit list.
Právě proto už členské státy EU z Guantánama přijaly své státní příslušníky a někdejší usedlíky.
Právě proto Francie nedávno přijala dříve zadržovaného Alžířana.
A proto také teď několik dalších zemí EU zvažuje přijetí vězňů uvolněných k propuštění, kteří se však ze závažných důvodů nemohou vrátit do svých zemí původu.
My v EU očekáváme, že USA se zachovají také tak; je-li bezpečné propustit tyto osoby na svobodu v Evropě, pak je to bezpečné i v USA.
Obecněji souhlasíme s Obamou, že „dlouhodobě si… nemůžeme zachovat… bezpečnost, pokud se nezaštítíme svými nejzákladnějšími hodnotami“ a že „své nejváženější hodnoty dodržujeme nejen proto, že takové jednání je správné, ale proto, že [nás] to posiluje a uchovává v bezpečí.“ Zkušenost evropských demokracií potýkajících se s dlouhodobou teroristickou hrozbou ukazuje, že lidská práva a právní řád jsou naše nejsilnější aktiva.
Právě proto je teroristé chtějí zničit.
Uzavření Guantánama musí doprovázet zásadní přehodnocení fundamentálních politik, z nichž jeho existence vyplynula.
Obamova rozhodnutí zakázat „zesílené výslechy“ a ukončit tajné zadržování jsou důležité kroky správným směrem.
Nezbytné jsou ale další kroky.
Abychom se vyhnuli opětovným potížím, je konkrétně zapotřebí věnovat pozornost zadržování bez soudního procesu.
Nejvýznamnější je proto revize politik zadržování, soudních procesů, přesunů a výslechů.
Ochrana nesmí být děravá, ať už platí kterékoli právo.
EU přijme pozvání Obamovy vlády, aby si s jeho Pracovní skupinou pro politiku zadržování vyměnila názory na principy mezinárodního práva, které se dotýkají boje proti terorismu.
Doufáme, že USA změní své paradigma „války proti teroru“ a zrevidují svou koncepci globálního ozbrojeného konfliktu s al-Káidou.
Žádný z členů EU si takový přístup neosvojil.
Existuje zřetelný rozdíl mezi osobami zapojenými do ozbrojeného konfliktu, například v Afghánistánu a Iráku, a podezřelými z terorismu zatčenými mimo ozbrojený konflikt.
Je tudíž nutné k nim přistupovat případ od případu.
Vítáme skutečnost, že první bývalý guantánamský vězeň čelí v New Yorku obžalobě.
Pachatelé madridských a londýnských bombových útoků byli souzeni v běžných trestních řízeních.
V Německu stanul před běžnými soudy jeden z osnovatelů útoků z 11. září 2001.
V mnoha členských státech bylo zesíleno trestní právo a využívá se k předcházení útokům.
Trestným činem se stalo členství v teroristické organizaci, včetně těch, které působí na cizí půdě, výcvik a nábor rekrutů pro teroristickou činnost a propagace terorismu.
Boj proti mezinárodnímu terorismu vznáší významné právní otázky.
Těšíme se na další přínosný dialog s právním poradcem ministerstva zahraničí USA.
Hrozba al-Káidy je celosvětová.
EU a USA musejí spolupracovat na zajištění bezpečnosti pro Evropu a Ameriku.
Uzavřením Guantánama a vypořádáním se s politickými otázkami, které jsou v této věci stěžejní, USA vytvářejí mnohem pevnější základ pro úzkou spolupráci EU a USA v oblasti potírání terorismu a boje proti mezinárodnímu zločinu, která se bude zakládat na právním řádu a lidských právech.
Společně EU a USA lépe dokážou prosazovat po celém světě spravedlnost, lidská práva a svobodu.
To byl dosud a nadále zůstává nejudržitelnější způsob prevence radikalizace a náboru nováčků do řad teroristů.
Uzavření Guantánama není gesto, které by mělo přinést potlesk Evropanů.
Jde o nezbytnou revizi politiky, která USA, Evropě a celému světu zajistí větší bezpečnost.
Neviditelné zdi v Evropě
Historickým zvratem se stal ten okamžik, kdy se nová německá vláda kancléře Gerharda Schroedera odhodlala nabídnout neměcké občanství svým čtyřem miliónům zahraničních (převážně tureckých) residentů.
Německo bývalo ze všech evropských zemí, jež odvozují občanskou legislativu od zákonů “krve”, pro cizince věru tím nejobtížnějším místem, kde právě žádat o občanství.
Vynutí si tento krok, následovaný podobnými ve Francii, nový evropský přístup k imigrantům?
A měli by se imigranti této nabídky chopit?
Dějiny i současná praxe nás varují, že by si vše měli dvakrát promyslet, než tak učiní.
Evropa, ta, jenž byla jednou pro vždy ztotožněná s pojmem “západ”, se stále drží vznešené vize svého poselství: přinášet celému světu ovoce osvícenectví a zkušenosti demokracie.
Zrozena v amerických a francouzských revolucích, spojila tato vize pevně Evropu se Severní Amerikou v jednu širokou atlantickou civilizaci.
Díky Voltairovi a Kantovi byla představa Evropy rozšířena na kosmopolitní ideál celosvětového občanství.
Z této představy pak nebyly vyjmuty nejen východoevropské země, jako bylo třeba Rusko, ale tato naděje byla přislíbena celému světovému společenství, jenž by pak mohlo držet pohromadě, stmeleno velkodušností osvícenectví.
Dnes, kdy se západní Evropa sjednocuje ve jménu své nové měny, eura, je toto božské vnuknutí neustále omezováno.
Studená válka přirozeně rozdělila Evropu ve dví.
A Evropská unie nyní dělí nejen východní Evropu, ale rovněž Spojené státy, které v současné bodě patří mezi její největší rivaly.
Pojem Evropa nyní v zásadě znamená jen “západní Evropa”, kde členské státy EU společně chrání své hranice, fakticky i teoreticky, proti všem vetřelcům i jejich možné hrozbě.
Mělo by být Polsku, Maďarsku a České republice umožněno přistoupit?
Možná – ale představa vstupu Srbska, Rumunska a Bulharska je zneklidňující a podivná; a ještě více myšlenka, že by se částí této nové Evropy mělo jednou stát i Rusko.
Také případ Turecka je samozřejmě nadmíru problematický.
Evropa tak vskutku vzkřísila k novému životu jedny z nejstarších a nejvýlučnějších ze svých stigmat jedinečnosti – nejen ta proti islámu, ale rovněž proti zemím ortodoxního křesťanství.
Tedy žádná dobrá zpráva pro 11 miliónů ne-evropských imigrantů, žijících v zemích západní Evropy, neboť mnozí z nich jsou muslimové a jejich islám se stává “druhým evropským náboženstvím”.
V dřívější, širší představě Evropy, snad mělo nějaký smysl, když se tito “outsideři” drželi strategie zapojení a snažili se o získání národního občanství, pokud ne přímo plné asimilace do národní společnosti.
Politika “multikultury” se ale, navzdory teoretickému žonglérství jejích výkladů, stále drží ryzího příslibu svobodných, pluralitních společností.
To vše se nyní jeví jako pouhá iluze.
A víc než to, Evropa trvá na své vlastní integritě a své exkluzivitě.
To vztyčuje neviditelné zdi nejen mezi Evropou a východem, a především Ruskem, ale také západem, mezi Evropou a Amerikou.
Uvnitř ní se totiž obnovil tlak na homogenní národní identity, kdy se pravicové strany ujaly vedení této myšlenky, ovšem ty ostatní jsou jen kousek za nimi.
Muslimové tak v Evropě nahradili Židy a komunisty, coby ty “jiné” – a stali se novými evropskými démony, novou hrozbou a zhoubou, jako ve středověku.
Co by tedy měly komunity imigrantů dělat?
Jednou novátorskou odpovědí na současný stav je plné obejití národního občanství s cílem získat “transnacionální občanství”.
Turkové v Německu a Afričané ve Francii se již obrátili na mezinárodní organizace zabývající se problematikou lidských práv, kde vznesli své požadavky, a to jako jednotlivé osoby a ne občané nějakého konkrétního národního státu.
Tam uplatňují svá práva na práci, vzdělání, zdravotní péči a sociální zabezpečení, a nepožadují je jako dary milostivého státu, ale na základě svého postavení coby občanů s lidskými právy uznanými mezinárodním společenstvím a vyhlášenými ve Všeobecné deklaraci lidských práv Organizace společnosti národů.
Například Turkové v Německu říkají, že nechtějí být ani Turky ani Němci, nechtějí být ani znova vtaženi do své kultury a ani přinuceni přijmout kulturu, která odmítá vše, co je jim drahé.
Jen požadují právo určit své vlastní identity pomocí prvků převzatých z obou kultur – řekněme náboženství z jedné a jazyk z druhé – popřípadě ještě přidat další prvky, které považují za vhodné při přibližování se stavu práv vytvořených mezinárodními institucemi.
Když se například němečtí Turci dožadují práva na vzdělání svých dětí v turečtině a prohlašují, že “mateřština je jedním z lidských práv”, nečiní si tím nároky na nějakou prapůvodní identitu, jen tím vytyčují svou novou, svobodně zvolenou identitu jazykem univerzálních lidských práv.
A když tak činí, jen hledají cesty, jak proniknout skrze brány evropské pevnosti a zároveň neuvíznout v jejích úzkých představách o národní evropské identitě.
Dozajista asi mají právo zúčastnit se politického života, v zemích svého původu, stejně jako ve svých nových zemích, kde nyní mají statut stálých rezidentů a přispívají k rozvoji národního hospodářského a kulturního života.
A stejně tak mají asi i právo aktivně se účastnit života v širším světovém měřítku, při všech svých vazbách na spřízněná etnika v mezinárodních náboženských, kulturních a pracovních organizacích.
Bylo by nepochybně chybou vykreslit “transnacionální občanství” jako něco víc, než cíl.
Moc národních států zůstává nadále zachována a imigranti s ní musejí ve svých dennodenních životech stále počítat.
Proto nabídka občanství, jakou učinilo Německou svým dlouhou izolovaným tureckým residentům, by neměla, jakkoliv je zpožděna, být jen tak odmítnuta.
Ale již bylo také mnohé řečeno i učiněno proto, aby bylo dostatečně naznačeno, že toto není jediná možná cesta; a že získání transnacionálního občanství není zhola nemožné.
Když na něm budou imigranti trvat, může se nakonec stát, že se také jejich déle usazení spoluobčané Evropané začnou osvobozovat od svých vazeb na pevnost, která se, v extrémním případě, může nakonec zcela dobře stát pro všechny vězením.
Evropa a vysněný íránský svět
Několik týdnů po vypuknutí krize kolem nezákonného zadržení 15 britských námořníků Íránem zhoršuje celou situaci váhavý a rozporuplný přístup Evropské unie.
Tváří v tvář zemi, jejíž nejvyšší představitel je odhodlán získat jaderné zbraně, špičky EU jednoduše tápou v obavách, že by se požár v sousedním Iráku mohl nějakým způsobem rozšířit.
Nejnovější krize znovu dokazuje, že íránskému prezidentovi Mahmúdu Ahmadínežádovi nelze věřit.
Po přepadení britských vojáků íránské úřady tajily jejich přesnou polohu v době únosu, přičemž vláda Spojeného království následně prokázala, že se vojáci pohybovali v iráckých výsostných vodách a jednali v souladu s rezolucemi OSN a s výslovným souhlasem irácké vlády.
Zdá se, že Ahmadínežád usiluje získat vyjednávací trumfy, aby dosáhl propuštění šesti Íránců, kteří napomáhali iráckému povstání, než je zadržely USA.
Zdráhavost EU připojit se k rozhodnému jazyku Spojených států mu k tomu dodává odvahu.
Ahmadínežád cítí rozpolcenost mezinárodního společenství a podobně jako jiný vyvrhel, severokorejský vůdce Kim Čong-il, jí také on při každé příležitosti využívá.
Bezpříkladně nebezpečná kombinace jaderného Íránu, který se snaží inspirovat šíity ve státech Perského zálivu k povstání proti svým sunnitským vládcům, a Ahmadínežádova „miléniového“ mysticismu představuje existenční hrozbu pro Izrael, jemuž Ahmadínežád pohrozil „vymazáním z mapy“.
Současně nastoluje riziko odstartování jaderných závodů ve zbrojení na Blízkém východě.
A pokud se Íránu podaří získat balistické rakety dlouhého doletu, pak se tato bezpečnostní hrozba stane celosvětovou.
Zavedený koncept jaderného odstrašení prostřednictvím doktríny „vzájemně zaručeného zničení“ (MAD), která udržovala mír mezi Sovětským svazem a NATO, rozhodně nemusí platit v případě vládce, jako je Ahmadínežád, jenž věří v posvátné principy mučednictví.
MAD jednoduše nezabírá na šílence, který se ve svém jednání řídí kvazimesiášskou jistotou.
Ti, kdo věří, že Ahmadínežád je jen blafující šprýmař, který na poslední chvíli zařadí zpátečku, možná od základu špatně chápou jeho psychologii.
Je nejvyšší čas, aby vedoucí evropští představitelé pochopili realitu situace.
Možnost rozvrátit íránský program vývoje jaderných zbraní prostřednictvím vojenské akce nelze zcela zavrhnout, i když by to pochopitelně měla být až poslední možnost, neboť je nesmírně riskantní, byť vojensky uskutečnitelná.
Evropští vůdci však mohou učinit mnohem více, aby tento režim podkopali ekonomicky.
EU má pro Írán obrovský obchodní význam, neboť představuje 40% íránského dovozu a čtvrtinu jeho vývozu.
Hospodářské vazby jsou historicky silné a stále se upevňují.
Přibližně dvě třetiny íránského průmyslu, jehož většinu kontroluje stát, se opírají o německý strojírenský export – v roce 2005 přitom u 65% tohoto exportu poskytla garance za pojištění úvěru německá vláda.
Evropská investiční banka (EIB) zase poskytuje miliardu dolarů na financování výstavby plynovodu Nabucco vedoucího z Íránu do Rakouska.
V případě dokončení učiní plynovod z Íránu nepostradatelného energetického partnera Evropské unie.
EIB by přitom jako orgán unie měla dodržovat etickou investiční politiku.
To však lze jen těžko říci o půjčkách zemi, jako je Írán, která veřejně popravuje občany za sexuální „úchylky“, vězní ženy, jež pokojně protestují, a umlčuje novináře kritické vůči režimu.
EU musí Íránu sdělit, že pokud nepropustí britské rukojmí a nezkrotí své jaderné ambice, nezíská žádné exportní garance.
Taková politika by zastavila veškerý obchod mezi Íránem a EU a Ahmadínežád to ví.
Mezi umírněnějšími íránskými politiky již dnes existují známky neklidu, neboť Ahmadínežádovy ekonomické přehmaty začaly vyvolávat vyšší inflaci.
Zaškrcení exportních garancí by vystavilo íránskou ekonomiku – i samotného Ahmadínežáda – skutečnému nebezpečí.
Pomoci mohou i jednotlivé společnosti mající na paměti sankce USA vůči těm, kdo s režimem obchodují.
Například firmě British Petroleum (BP) slouží ke cti, že z etických důvodů stáhla své íránské investice, což je příklad, který by měly následovat i další evropské firmy.
Pohrdání íránské vlády mezinárodním společenstvím je projevem jejího pohrdání lidskými právy a civilizovanými normami.
Hlad Íránců po změně je však zřejmý.
Íránská občanská společnost je navzdory útlaku dobře rozvinutá a kultivovaná.
Popularita Ahmadínežádovy vlády prudce klesá, což ukázaly i výsledky nedávných komunálních voleb.
Evropské politické špičky si musí uvědomit, že nyní je vhodná doba napomoci ke změně v Íránu přerušením exportních úvěrových garancí, zastavením financování ze strany EIB a jednotnou řečí.
Toužebná představa, že se problém vyřeší sám, situaci pouze zhorší.
Otázka islámu v Evropě
OXFORD – Stále početnější přítomnost muslimů v Evropě se stala stěžejním tématem pro všechny evropské země, východní i západní.
Četné debaty o „multikulturalismu“, „sekularitě“ a dokonce i „identitě“, které na celém kontinentu propukají, téměř vždy souvisejí s tímto „islámským“ faktorem.
Tato souvislost nemusí být nutně náboženská, protože existuje základní vztah mezi hodnotami a zákony na jedné straně a kulturou a diverzitou na straně druhé.
Spíše než debatu o islámu a muslimech potřebuje Evropa seriózní dialog sama se sebou o tomto vztahu, neboť ten dnes čelí krizi.
Správná otázka, kterou bychom si měli položit, zní takto: Může Evropa zůstat v souladu s vlastními hodnotami (demokracií, rovností, spravedlností, úctou atd.) a současně tolerovat a přijímat nové občany s jiným zázemím a náboženstvím?
Anebo jinak: jsou Evropané intelektuálně, jazykově a kulturně vybaveni k tomu, aby dokázali úspěšně skloubit ideál rovnosti se stále rozmanitějším složením evropského obyvatelstva?
Východisko je v podstatě zřejmé: vlády by neměly zaměňovat společensko-ekonomické problémy (nezaměstnanost, násilí, vytlačování určitých skupin na okraj atd.) s otázkami kultury a náboženství.
Jinými slovy by neměly „kulturalizovat“, „religionizovat“ nebo „islamizovat“ sociální problémy.
Skutečnost, že většinu Evropanů, kteří se potýkají s nezaměstnaností nebo společenským vytlačováním na okraj, představují černoši, Asiaté, Severoafričané či muslimové, neznamená, že jejich situaci vysvětluje jejich náboženství, etnický původ nebo kultura.
Jakýkoliv druh kulturního, náboženského či rasového determinismu je nebezpečný: nezaměstnanost a marginalizace odrážejí společensko-ekonomické procesy a k jejich vyřešení potřebujeme jasnou sociální a ekonomickou politiku.
Uchylovat se k vágním kulturně-nábožensky-rasovým vysvětlením je recept na nečinnost, ne-li přímo na pochybné kroky.
Kulturní, rasové a náboženské dimenze mohou být samozřejmě podružnými faktory, které je třeba zohlednit, ale nepředstavují hlavní příčiny nezaměstnanosti a vytlačování na okraj.
Evropské vlády by se neměly řídit návrhy krajně pravicových řečníků, ale spíše se smířit s prosazováním rázné a nápadité politiky zaměřené na řešení hlubších problémů vzdělání (segregované nebo druhořadé školy, školní osnovy atd.), nerovných pracovních příležitostí a rozpadu měst.
Na rozdíl od všeobecně rozšířeného názoru (v němž se tvrzení krajně pravicových stran bohužel stala normou) nemají mladí evropští muslimové problém s náboženskou nebo kulturní „integrací“.
Spíše je deprimuje absence (či neúspěšnost) sociální politiky, která by řešila jejich potřeby.
Toto selhání neznamená, že je na postupu nový druh rasismu – „islamofobie“.
Nikdo však nemůže popřít, že někteří občané skutečně čelí diskriminaci kvůli svému náboženství (podle nedávného průzkumu Pewova institutu má 45% Evropanů negativní obrázek o islámu).
Stěžejním příznakem, že se do současné rozpravy vkradla diskriminace, je posedlost myšlenkou „integrace“, a to navzdory faktu, že drtivá většina evropských muslimů dodržuje zákony, zná jazyk země, ve které žije, a je vůči ní loajální (byť někdy kriticky, stejně jako jejich spoluobčané).
Ustavičné zmínky o občanech „s imigrantskou minulostí“ nebo o „hostitelské společnosti“ jen přiživují představu, že muslimové nejsou „pravými“ Evropany nebo že zde nejsou „doma“.
V důsledku podobných tvrzení musí evropští muslimové neustále prokazovat svou loajalitu.
Toto vnímání muslimů jako „těch druhých“ nebo jako cizinců je základním faktorem, který vyvolává diskriminaci na trhu práce či bydlení.
Pomineme-li nejistotu a strach, je životně důležité spoléhat se na fakta a čísla, která ukazují, že na místní i celostátní úrovni je situace mnohem lepší, než naznačují vášnivé a vyhrocené debaty živené médii a některými politickými kruhy.
Navzdory probíhajícím sporům se dnes evropským muslimům daří velmi dobře a jejich budoucnost je slibná.
Chtějí-li evropské země zůstat věrné svému pojetí všeobecných a pro všechny stejných lidských práv, vyhnout se pokušení a nesklouznout k rasismu a xenofobii, musí všichni Evropané jednat.
Evropští muslimové by v sobě neměli pěstovat mentalitu obětí a naopak se přihlásit k zodpovědnosti v rámci své společnosti.
Evropské vlády a občané, muslimští i nemuslimští, se pak musí vystříhat jakékoliv formy rasismu.
Klíčové je zde vzdělání.
Školní osnovy se musí stát vstřícnějšími (aby vytvářely společnou historickou paměť) a rozšiřovat znalosti žáků o náboženstvích a kulturách.
Novináři by se měli učit vyhledávat nejen problémy, ale i „úspěšné příběhy“.
Rétorika, která dává skrytě do souvislosti pojmy jako „ilegální“, „zločinný“ a „přistěhovalecký“ nebo „muslimský“, by měla být ve všech případech chápána jako snaha šířit strach a xenofobní reakce.
Muslimové čelí novému rasismu a za svá práva musí bojovat, ale měli by tak činit po boku svých spoluobčanů a v mnoha různých oblastech: na poli domácí i zahraniční politiky, školství, sdělovacích prostředků i společenského aktivismu.
Evropané už nesmějí čerpat sebeuspokojení z víry, že jsou nějakým způsobem chráněni před případným opětovným nástupem rasismu či zradou základních lidských práv. A evropští muslimové už nesmějí řešit své problémy (a reagovat na ně) izolovaně.
Italská múza pro Evropu?
ŘÍM – Euronákaza, kterou vyvolala krize kolem řeckého suverénního dluhu, nyní napadla i Itálii.
Vládě Silvia Berlusconiho se spolu s fiskálně uvědomělou opozicí podařilo – za pouhých několik dní – zajistit parlamentní souhlas s balíkem opatření v hodnotě přesahující 50 miliard eur, aby se obnovila důvěra trhu ve zdravé základy italské ekonomiky.
Vzhledem k absenci silného a důvěryhodného celoevropského závazku zastavit zmíněnou nákazu se i další země eurozóny, které zasáhla suverénní dluhová krize, řídí podobným scénářem.
Finančník George Soros má nicméně pravdu: Evropa potřebuje „plán B“.
Obrovská krize, jež dnes sužuje eurozónu a Evropskou unii, se nesmí promrhat.
Musí být využita k tomu, aby dovedla Evropu dál na cestě k integraci, nemá-li unie začít obracet kurz.
Když bylo euro vytvořeno, jeho architekti si velmi dobře uvědomovali, že žádná měnová unie v dějinách neuspěla bez podpory unie politické.
Zároveň se však vkládaly naděje do existence rozsáhlého celoevropského trhu a závazku členských států eurozóny držet pod kontrolou fiskální deficity, veřejný dluh a inflaci.
Několik členů eurozóny však nedodrželo slovo a krize vzniklá kolem jejich suverénního dluhu dnes ohrožuje přežití eurozóny jako celku.
A protože koordinace mezi suverénními státy jednoduše nefunguje, zbývají pouze dvě možnosti.
První z nich je, že členové eurozóny zůstanou suverénní a vyžádají si zpět své monetární pravomoci, z čehož vyplývá nejen smrt eura, ale i ohrožení vnitřního trhu a samotné existence EU.
Druhou možností je postoupit EU více suverenity, což by znamenalo nejen přežití eura, ale také – což je možná ještě důležitější – zrod politické unie v Evropě.
Tato volba začíná být všem zřejmá.
Jak prezident ECB Jean Claude Trichet, tak i zakládající prezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj Jacques Attali otevřeně vyzvali k založení evropského ministerstva financí.
Ledově technokratický a apolitický Mezinárodní měnový fond zachází ve své poslední zprávě o eurozóně tak daleko, že se zmiňuje o „politické unii a preventivním sdílení fiskálního rizika“ jako o podmínkách fungování jakékoliv měnové unie.
Jen málokdo však promyslel, jak by taková politicky sjednocená Evropa mohla vypadat.
Většina lidí implicitně předpokládá masivní převod téměř všech funkcí vlády z členských zemí do federálního centra, a tedy vytvoření „evropského superstátu“.
My se naopak domníváme, že realistickou politickou unii by umožnila i jakási „odlehčená verze federace“ s rozpočtem omezeným na zhruba 5% evropského HDP (oproti téměř polovině HDP ve většině členských zemí EU).
Tyto prostředky ve výši 600-700 miliard eur by se nepřičítaly k národním rozpočtům, ale nahrazovaly by je, protože by šly ruku v ruce s převodem některých vládních funkcí.
V určitých případech by to navíc umožnilo úspory z rozsahu.
Vezměme si například obranný sektor.
Jediná stálá armáda EU s rozpočtem ve výši asi 1% unijního HDP – tedy přibližně 130 miliard eur – namísto národních ozbrojených sil v evropských zemích, do značné míry bezvýznamných a neefektivních, by se okamžitě stala druhou nejvýznamnější vojenskou silou na světě po USA, a to nejen co do prostředků, ale doufejme, že i co do schopností.
A předpokládáme-li rovnou sazbu národních příspěvků do federálního rozpočtu, pak by například Řecko ukrojilo ze svého veřejného schodku drahocenné 2-3 procentní body.
Kromě obrany a bezpečnosti by bylo rozumné přesunout na federální úroveň také další kompetence.
Předními kandidáty jsou v tomto směru diplomacie a zahraniční politika (včetně rozvojové a humanitární pomoci), přistěhovalectví, pohraniční kontrola, některé infrastrukturní projekty s celoevropskými síťovými dopady, rozsáhlé výzkumné a vývojové projekty a regionální přerozdělování.
Tyto funkce vyhrazené vládám by spolu s federálním rozpočtem odpovídající velikosti samozřejmě vyžadovaly nějaký ekvivalent ministra financí.
Rozhodně by se to vyplatilo: „kritická hmotnost“ 600-700 miliard eur by v případě nutnosti umožnila makroekonomickou stabilizaci a přerozdělování bez vytváření ad hoc mechanismů nebo bez publicity a pozornosti obklopující nepřetržitý sled summitů, které by se svolávaly s cílem rozhodnout o příštím balíku pomoci zemím ve finanční tísni.
Termín „transferová unie“ se dnes zejména v Německu používá jako pejorativní synonymum pro federaci.
Souhlasíme, že přesun prostředků z jednoho místa na druhé nemůže být důvodem k existenci politické entity.
Tím mohou být jen konkrétní vládní funkce.
Když se však některé z těchto funkcí vyhradí pro federální úroveň vládnutí, vznikne dodatečný nástroj umožňující převod prostředků za účelem platby za tyto úkoly.
Když je to nezbytné, měly by být státy zažívající boom zdaňovány více než státy zakoušející krach.
Takové přerozdělování je v jakékoliv federaci počínaje Spojenými státy naprosto běžné a veřejnost mu věnuje jen malou nebo vůbec žádnou pozornost.
Vláda a obyvatelé státu New York neprotestují kvůli tomu, že Mississippi získává oproti nim z federálního rozpočtu daleko více v poměru k tomu, čím do něj přispívá.
Navzdory dnešním problémům je eurozóna nejen bohatší, ale i ekonomicky zdravější než většina jiných zemí a regionů.
Hlavní hrozbou pro euro je tak právě absence zdravé dávky politické jednoty – odlehčené federace, díky níž je solidarita v případě potřeby nejen možná, ale přímo automatická.
V tomto smyslu by se rýsující se vyhlídka plně rozvinuté dluhové krize v Itálii mohla projevit jako přínosná, poněvadž by zbystřila mysl Evropanů.
Slova epluribus unum („z mnohých jediné“) není třeba uvádět na euromincích a eurobankovkách, abychom si uvědomili, že princip, který vystihují – tedy politické sjednocení Evropy v míře o nic menší, než jaká existuje v USA –, je pro přežití eura nepostradatelný.
Skrytá evropská Katrina
Když Evropané sledovali klopýtnutí prezidenta Bushe o úmrtí, zkázu a chaos, jež napáchal hurikán Katrina v New Orleans, někteří si nemohli pomoci a museli se navzájem poplácat po ramenou se slovy: „Díky Bohu za naši sociální solidaritu.“
Pravda, žádný evropský stát, jenž za něco stojí, by nikdy nedovolil, aby jeho občané upadli do tak hrozivé bídy, že doslova nebudou moci utéct ze svých domovů tváří v tvář přírodní katastrofě.
Všichni Evropané – nejen ti na levici – byli upřímně šokováni a zděšeni tím, jak živě Katrina předvedla, že pro americké chudé očividně neexistuje žádné dno.
Tato starostlivost a citlivost je však až příliš sebeuspokojivá, neboť Evropanům umožňuje nevšímavě přecházet velice skutečné problémy, jež teď mají se svou vlastní chvástavou sociální solidaritou.
Zaprvé, třebaže evropská doktrína sociální solidarity hlásá spravedlnost a rovnost, maskuje „společnost zasvěcených“, která je velkolepě nespravedlivá na horním konci příjmového spektra.
Elity sociálních států obvykle mají nejlepší lékaře, nejlepší sedadla v koncertních sálech, nejlepší bydlení v nejlepších čtvrtích a tak dále, a to kvůli tvrdohlavému odmítání Evropy použít ceny a tržní mechanismus k rozdělení klíčového zboží a služeb.
Pro nezasvěcence je těžké konkurovat, když „co komu připadne,“ závisí na znalosti správných lidí.
Zacházení s elitami v Evropě kupodivu nemusí být natolik odlišné od Ameriky.
Amerika straní svým elitám tím, že jim dává daňové škrty.
Evropa jim straní tím, že je protlačuje na přední místa pořadníků a dává daňová zvýhodnění kapitálu.
Zadruhé, ačkoliv hanba New Orleans by se v Evropě nikdy nemohla přihodit, evropská sociální solidarita přesto neplní očekávání nízkopříjmových skupin tím, že by jim zajišťovala přínosy hospodářského růstu.
To je zřejmě nejkřiklavější slabina sociálního státu.
Byť sociální solidarita a hospodářský růst vůbec nejsou neslučitelné, Evropané se – naprosto pošetile – rozhodli pro neefektivní variantu sociálního státu.
„Klíčem je trh práce,“ říká prezident Bundesbanky Axel Weber, sociální demokrat nedávno do funkce jmenovaný Gerhardem Schröderem. „V Evropě potřebujeme pružnější trhy práce a více strukturálních reforem.“
Evropská sociální solidarita však příliš často prosazovala své cíle prostřednictvím hospodářsky nákladných intervencí na trzích práce, místo tržně neutrálnějších způsobů.
Ve snaze chránit zaměstnanost pracujících například sociální státy Evropy ztížily firmám propuštění.
Koho však nelze propustit, nebude ani přijat, a kdo nebude přijat, ze zaměstnání neodejde.
To znamená, že nezaměstnaní nemohou najít práci (třebaže je spousta užitečné práce, kterou by mohli vykonávat) a že pracující, kteří mají zaměstnání, nebudou odcházet na potenciálně lepší místa.
Nevyhnutelným důsledkem je vytrvale vysoká nezaměstnanost a nepohyblivost pracovních sil.
Vůbec to tak být nemusí.
Sociální přerozdělování lze provádět prostřednictvím fiskálních opatření, nikoliv skrze přímé intervence na trhu práce.
Právě tak se to dělalo v počátcích sociálního státu.
Když však v 60. a 70. letech 20. století zavládla „revoluce rostoucích nároků“, odborové svazy zaujaly stanovisko, že pracující mají nárok nejen na zaměstnání, ale na zaměstnání v regionu a ve firmě dle své volby.
Tato verze sociálního státu se ukázala jako zničující pro evropskou zaměstnanost i hospodářský růst.
Konečně, přestože snad evropská levice po Katrině vychloubačně provolává: „Díky Bohu za naši sociální solidaritu,“ existují zásadní pochyby o tom, co vlastně to „naše“ znamená.
Stejnorodosti národních států Evropy ubývá, neboť přistěhovalci představují čím dál větší výzvu pro sociální solidaritu, zatímco Evropská unie jako celek čelí obdobnému dilematu: má Holanďan z Amsterdamu pociťovat tutéž solidaritu s Řekem z Atén jako s krajanem z Rotterdamu?
To nás přivádí zpět ke Katrině.
Těsně po katastrofě bylo řečeno a napsáno mnohé o tom, jak málo se Američané podle všeho starají jeden o druhého.
A rozhodně nelze popřít, že není snadné obyvatele New Yorku, Maine nebo Utahu přimět, aby s nadšením utráceli za protizáplavové hráze v New Orleans – přinejmenším dokud nedojde k děsivé krizi.
Ale je to v Evropě skutečně tak jiné?
Budou Nizozemci s nadšením financovat veřejnou infrastrukturu v Řecku?
Budou Řekové platit vodohospodářské projekty v Nizozemsku?
Vezmeme-li za normu EU, sociální solidarita mezi členskými státy se nebude jevit až tak odlišně od sociální solidarity mezi americkými státy.
Je nesporné, že Spojené státy mají naprosto skutečné – a narůstající – problémy s férovostí distribuce příjmů.
Evropané by ale měli mírnit svou kritiku poznáním, že Evropa má své vlastní podobné problémy.
Poslední velká šance pro Evropu
STANFORD – Rezignace řeckého premiéra Jorgose Papandrea a italského premiéra Silvia Berlusconiho výrazně upozornily na to, jak Řecko, Itálie a mnohé další země příliš dlouho zastíraly dlouhotrvající problémy svých přebujelých veřejných sektorů s neudržitelnými dávkami sociálního zabezpečení.
Smysluplná reforma je už dnes pro řadu těchto zemí skutečně nevyhnutelná.
Systémy sociálního zabezpečení v Evropě, stejně jako ve Spojených státech, Japonsku a jinde, byly oproti dnes převažujícím podmínkám nastaveny za značně odlišných ekonomických a demografických okolností – za svižnějšího hospodářského růstu, rostoucích počtů obyvatel a nižší naděje dožití.
Vlády (pozornost se momentálně upírá na Řecko a Itálii, ale nejsou samy) slibovaly příliš mnoho, příliš mnoha příjemcům a příliš dlouho.
Má kniha Too Many Promises (Příliš mnoho slibů) z roku 1986 poukazovala na tentýž neduh amerického systému sociálního zabezpečení.
Tento zásadní problém se teď projevil neudržitelnou dluhovou dynamikou těchto zemí.
Členství v euru, které přechodně umožnilo rozsáhlé půjčky za nízkých úrokových sazeb, jej ještě zhoršilo.
Jediným permanentním řešením evropské krize je reforma dávek sociálního zabezpečení.
Člověk doufá, že za pomoci národních vlád, Evropské centrální banky, Mezinárodního měnového fondu a Evropského mechanismu finanční stability se díry v hrázi financování suverénního dluhu podaří dočasně zalepit a že evropské banky budou rekapitalizovány.
Zabere to však, jen pokud strukturální reformy zajistí mnohem silnější konkurenční schopnost těchto ekonomik.
Musí jednak snížit daňové zatížení, jednak srazit přebujelé transferové platby.
Až příliš mnoho lidí čerpá dávky v poměru k počtu těch, kdo pracují a platí daně.
Obavy trhu s dluhopisy z fiskálních deficitů a dluhové dynamiky prozatím těmto zemím zvyšují výpůjční náklady.
Krátkodobé a dlouhodobé politiky jsou tudíž úzce provázané; pokud se přechodná nouzová řešení nespojí se zásadními dlouhodobými strukturálními reformami, nevyhnutelně přijde další krize, jako je ta dnešní – anebo ještě horší.
Vývoj svrchovaného dluhu země určují tři fundamentální faktory: tempo hospodářského růstu, výpůjční náklady a primární rozpočtová pozice (bilance rozpočtu bez započtení splátek úroků).
Země s vyváženým primárním rozpočtem vybírá dostatečný příjem, aby hradila své běžné výdaje, ale ne už úroky z nesplaceného dluhu.
Vyšší úrokové sazby, pomalejší růst a slabší pozice primárního rozpočtu, to vše zvedá trajektorii zadluženosti.
Itálie dnes ze svého suverénního dluhu platí 7% roční úrok, zatímco její ekonomika roste o pouhé 1 %.
Aby se Itálie vyhnula restrukturalizaci svého dluhu, potřebuje tudíž trvalé rozsáhlé primární přebytky, mnohem rychlejší růst a/nebo výrazně nižší úrokové sazby.
Věrohodná cesta k dostatečným primárním přebytkům by snížila úrokové sazby.
Jestliže se v dlouhodobém výhledu primárních přebytků dosáhne řízením výdajů, nárůst národních úspor podpoří investice a růst, kdežto vyšší míra zdanění by působila v opačném směru.
Úspěšná fiskální konsolidace v zemích OECD po druhé světové válce činila v průměru 5-6 dolarů výdajových škrtů na dolar zvýšených daní.
Někteří experti, například bývalý prezident ECB Jean-Claude Trichet, tvrdí, že fiskální konsolidace by byla expanzivní.
Konkrétně že by posílila důvěru, což by snížilo úrokové sazby a vyrovnalo přímý účinek na poptávku, jak se v 80. letech stalo v Irsku a Dánsku.
To je teď ale méně pravděpodobné, poněvadž fiskální konsolidací prochází mnoho zemí najednou, nesuverénní úrokové sazby jsou už nízké a měnová unie znemožňuje nejproblémovějším zemím – Portugalsku, Itálii, Irsku, Řecku a Španělsku – posílit si konkurenční schopnost pomocí devalvace.
Výrazné primární přebytky budou nutné mnoho let, aby se poměr zadluženosti stabilizoval a postupně snižoval do ekonomicky bezpečné zóny pod 60 % HDP (Itálie a Řecko dnes překračují 100 %).
Věrohodný dlouhodobý program reforem je třeba zavést teď, dokud přechodná nouzová opatření – nákupy dluhopisů ze strany EFSF, MMF a ECB – přinášejí možnost se nadechnout.
Budou-li primární přebytky nedostatečné, přechodná opatření pouze oddálí neodvratný dluhový debakl.
V nitru dluhové šlamastyky je skryta ještě podstatnější aritmetika.
Sazba daně nezbytná k financování dávek sociálního zabezpečení závisí na třech faktorech: poměru závislosti (poměr příjemců dávek k daňovým poplatníkům), poměru substituce (poměr dávek vůči průměrným mzdám) a poměru hospodářského růstu (zhruba produktivita plus populační růst).
Jinými slovy, čím štědřejší a rozsáhlejší jsou vládní dávky, tím vyšší je nezbytná míra zdanění.
Tento stěžejní problém bude čím dál silněji postihovat severoevropské země, nehledě na současné zdání jejich ekonomické síly a fiskálního zdraví.
Ve vysoce zdaněných ekonomikách Evropy mohou lepší daňová kázeň či selektivní příjmová opatření přinést jen malé množství dodatečných daňových příjmů, aniž by podkopaly růst.
Jediným způsobem jak výrazně zlepšit rozpočtovou pozici jsou výdajové škrty.
To však bude samozřejmě těžké.
V mnoha evropských zemích vláda vyplácí dávky většině populace.
Klíčová otázka tkví v tom, zda nastupující řecký premiér Lukas Papademos a jeho nový italský protějšek Mario Monti, oba vysoce uznávaní ekonomové, budou mít dostatek vůdčích schopností, aby těmito zrádnými vodami propluli.
Na jejich příkladech se ukáže, zda další evropské demokracie s obyvateli silně závislými na dávkách dokážou excesy sociálního státu zkrotit.
Není to nemožný úkol.
Kanada podstatný ústup od nejhorších excesů sociálního státu zvládla, neboť tamní středolevé i středopravé vlády v posledních letech snížily podíl vládních výdajů vůči HDP o osm procentních bodů.
Některé evropské země zvažují zvýšení svého pozoruhodně nízkého důchodového věku nebo tak už učinily.
Vzhledem k demografickým trendům se dost dobře může jednat o poslední možnost Evropy vybudovat si pevnější základy pro budoucí prosperitu.
Winston Churchill kdysi proslul výrokem, že na Ameriku se můžete spolehnout, že udělá správnou věc, jakmile vyčerpá všechny ostatní možnosti.
Doufejme, že se tento bonmot ukáže jako přiléhavý i pro Evropu.
Evropská past volného času
Ve Spojených státech se tradičně černým pátkem rozumí den po Dni díkůvzdání, který signalizuje začátek svátečních slev.
Za rozbřesku lidé stojí před obchodními domy ve frontách, aby na ně vyšly speciální nabídky pro „ranní ptáčata“.
V Evropě připadá černá sobota na poslední víkend v červenci, kdy Francouzi a ostatní Evropané houfně vyrážejí do svých středomořských prázdninových letovisek a dálnice ochromují dopravní zácpy.
Tento rozdíl může posloužit jako metafora odlišnosti životních stylů na obou březích Atlantiku.
Američané odpracují více hodin týdně a mají méně dovolených, ale zbývá jim více peněz na útraty.
Nejenže pracuje vyšší procento Američanů, ale rovněž odpracují více hodin za týden a více týdnů za rok.
V roce 2004 Francouzi odpracovali o 28% méně hodin na osobu než Američané a Němci a Holanďané věnovali práci o 25% méně času a vydělali si odpovídajícím způsobem méně peněz – téměř o 30% nižší příjem na osobu, než získali Američané.
Podle ekonoma Oliviera Blancharda z americké univerzity MIT mají prostě Evropané větší požitek ze chvil volna než Američané, byť to znamená, že mají méně peněz.
Podle jeho názoru tento rozdíl v přístupu vysvětluje příjmovou propast mezi Evropou a USA.
Ne všichni ovšem s Blanchardem souhlasí.
Někteří ekonomové poukazují na to, že práce v Evropě je kvůli vyšším sazbám daní méně výnosná – a volný čas je tedy zajímavější.
Jiní ekonomové považují za významný faktor ovlivňující evropské přístupy k práci mocné evropské odborové svazy.
Nakonec, zaměstnanci si délku pracovního týdne osobně nedojednávají.
Během dřívějších hospodářských poklesů odborové svazy v Evropě vyjednaly kratší pracovní týden nebo delší dovolené bez snížení mezd.
Blanchard navíc pomíjí skutečnost, že záliba ve volném čase není pohlavně nestranná.
Transatlantický rozdíl v odpracovaných hodinách lze zčásti vysvětlit srovnáním spotřeby práce evropských a amerických žen.
Zatímco Američanky pracují v průměru 36 hodin týdně, Holanďanky stráví v práci jen 24 hodin týdně a Němky 30 hodin.
Zaměstnané Francouzky sice pracují průměrně 34 hodin v týdnu, ale procento žen, které pracují mimo domácnost, je ve Francii bezmála o 20% nižší než v USA.
Jsou Evropanky o tolik línější než Američanky?
Odpověď závisí na tom, zda zohledníme čas, který ženy v Evropě vynaloží na domácí práce.
Ekonomové Ronald Schettkat a Richard Freeman spočítali, že Američanky vařením, uklízením a péčí o děti stráví týdně o deset hodin méně než Evropanky.
Místo aby tyto domácí práce vykonávali sami, Američané si od toho platí jiné lidi.
Američané častěji jedí v restauracích, hojně využívají služeb prádelen a čistíren, nechají si nakupovat a najímají si chůvy k péči o malé děti.
V USA skutečně nalezneme všechny druhy osobních služeb, jež v podobném rozsahu v Evropě neexistují.
Manikúra, myčka aut nebo masáž je často jen co by kamenem dohodil od vašeho domu.
Hotelové domy zajišťují svým obyvatelům nepřetržité služby a o domácí zvířata se během pracovního dne postará profesionál.
V New Yorku si o víkendu můžete zavolat pomoc na přípravu jídel na další týden a kulinářský odborník vám poradí s recepty, nakoupí potraviny a uvaří část pokrmů.
Jinými slovy, Američanky odpracují více hodin a vydělané peníze používají na to, že si najímají lidi na provedení úkolů, které samy dělat nemohou, protože jsou v práci.
Naproti tomu Evropanky pracují méně a mají méně peněz, které by mohly utratit za služby.
Ve svém „volném čase“ mají Evropanky plné ruce práce s úklidem domu a péčí o děti.
Celkově vzato tedy Evropanky a Američanky pracují přibližně stejný počet hodin.
V USA se ovšem vytvoří více bohatství než v Evropě.
Vždyť kvalifikované ženy nemusí volit mezi kariérou a dětmi, ale mohou se těšit z obojího.
Tím, že Američanky část svého vyššího příjmu utratí za práce v domácnosti a osobní služby, snižují svou pracovní zátěž a zároveň vytvářejí poptávku po pracovních místech ve službách, která by jinak neexistovala.
Mám-li to říct bez elegance, zabijí se tak dvě mouchy jednou ranou.
V Evropě mouchy zůstávají.
Vysoce vzdělané Evropanky, které mají děti, buď zůstávají doma, nebo pracují na částečný úvazek a uvíznou ve špatně placených zaměstnáních.
Samy se starají o domácnost a o děti.
Přitom není v Evropě dost práce ve službách, aby mohl každý pracovat.
Sociální příspěvky vyplácené nezaměstnaným zvyšují daňové zatížení příjmů z pracovní činnosti, což dále ženy odrazuje od práce na plný úvazek.
Past volného času drží mimo pracoviště jak ty nejvzdělanějš��, tak ty nejméně vzdělané.
Evropská ztracená dekáda
MILÁN – „Neúspěch nikdy nepřiznávejte.
Kdykoli je zřejmé, že cíle nedosáhnete, prostě si prodlužte termín pro jeho splnění.
Dřív nebo později se vám to podaří.“ Toto jednoduché pravidlo, namnoze uplatňované ve východní Evropě za socialistické éry, je oblíbené i mezi byrokraty Evropské unie v dnešním Bruselu.
24. března 2010 bude zpečetěno to, co všichni pozorovatelé evropského dění vědí už dlouho: EU se nepodařilo dosáhnout cílů hospodářského růstu, efektivity a modernizace, jež si před deseti lety stanovila v Lisabonu.
Unie se nestala „nejdynamičtější ekonomikou světa“, ale spíš ztrácí půdu pod nohama.
Mezera příjmu na hlavu v EU15 (skupině členských zemí před vstupem převážně postkomunistických států v roce 2004) oproti Spojeným státům – považovaná u mnoha cílů za ukazatel stavu – se drží beze změny na 30-40 %, v závislosti na úpravě o paritu kupní síly.
EU jako celek nesplnila ani jeden ze 17 kvantitativních cílů stanovených v Lisabonské strategii.
A všechny kvalitativní cíle, doplněné do procesu dodatečně, se využívají zejména jako potrava pro národní byrokratické aparáty, jež připravují plány v rámci takzvané „otevřené metody koordinace“.
Místo rozboru důvodů tohoto všeobecného nezdaru teď EU vydává dokument, který požaduje nové ambiciózní cíle stanovené k roku 2020.
Dalších deset let se zřejmě můžeme chvástat a snít.
Co na Lisabonské strategii selhalo?
V zásadě všechno – a především metoda.
Pravidla bez kontrolních a vymáhacích mechanismů jsou pouhé prázdné řečnění. „Kolegiální tlak“, který se měl v rámci otevřené metody koordinace uplatňovat, působí spíš jako výtečný nástroj k uplatňování „kolegiální ochrany“, když se omlouvají zpoždění při plnění cílů.
Zadruhé, chybné byly i samotné cíle a bylo jich příliš mnoho.
Ti, kdo se statečně pokusili sestavit jejich výčet, přicházeli s trojcifernými seznamy.
Jediným opodstatněním takto dlouhého seznamu je, že každá vláda mohla prohlásit, že splnila přinejmenším jeden cíl – trofej, s níž se mohla pochlubit na domácí scéně.
Cíle navíc obsahovaly převážně politiky, jež nevyžadují žádnou nadnárodní koordinaci, například politiky na trhu práce, v péči o děti a v oblasti penzí.
To vysvětluje bezzubou metodu a neexistenci postihů pro země, které proces zdržují.
Navíc cíle většinou nebyly stanoveny ve smyslu politických nástrojů, nýbrž výsledků.
Vláda země, která zaznamenala pozitivní šok, mohla splnit cíl, aniž by pro jeho dosažení vůbec něco udělala.
Odklad Lisabonu na rok 2020 je tedy ze všech těchto důvodů nasnadě.
Spíš než mařit čas a veřejné prostředky na zřízení a provoz lisabonské byrokracie by EU měla podrobně dohlížet na dosahování těch národních a celoevropských cílů, jež zahrnují významné přelivy vlivů přes hranice jurisdikcí.
Jasným příkladem je ochrana životního prostředí.
Kjótské cíle pro rok 2012 jsou dosažitelné.
Zpoždění kterékoli ze zemí v tomto směru by mohlo ohrozit snahy vyvíjené v ostatních zemích.
Dalším příkladem je rozvod energií.
EU je jednotnému trhu s energiemi stále na hony vzdálena a tento stav zdražuje energie pro podniky i domácnosti a snižuje efektivitu.
Právě tady existuje silný argument pro celoevropské cíle namísto pouhých národních cílů a pro sankce vůči zemím, jež své trhy neliberalizují.
Na úrovni EU by bylo možné stanovit spíš jiné cíle, jež by byly odměnou pro ty země, které by k jejich dosažení nejvíce přispěly.
Jedním takovým cílem je migrace kvalifikovaných lidí.
Evropa v celosvětovém souboji o talentované osoby prohrává a globální recese představuje příležitost ke změně geografického rozložení schopností lidského kapitálu.
Politiky selektivní migrace a podmínky přátelské k nadaným lidem podporované na evropské úrovni by mohly významně zlepšit čistou bilanci migrace dovedností, která je současnosti ve všech zemích EU záporná či nulová.
Existuje základna asi 300 milionů absolventů, na níž se dá stavět, a podle spolehlivých důkazů při rozhodování o místě svého působení reagují na změny v ekonomických pobídkách.
V tomto kontextu existují jasné přelivy vlivů přes hranice jurisdikcí, obzvlášť proto, že nadaní lidé se stěhují tam, kde se jim nabízí kritické množství pracovních příležitostí.
Lidé se často stěhují jako „kvalifikované páry“ hledající dobré pracovní uplatnění pro oba členy domácnosti.
Vzhledem k tomu, že oblíbené destinace jako Spojené státy a Kanada osekávají výzkum a veřejné školství a čelí nutnosti zvednout nejvyšší míru zdanění, Evropa má jedinečnou příležitost přilákat kvalifikované migranty a omezit exodus evropských výzkumníků.
Projekt takzvaných „modrých karet“ je prozatím velkou měrou neúspěšný, protože jednotlivé státy nic nemotivovalo ke koordinaci politik.
Co kdyby se podpora EU pro badatele na národní úrovni podmínila přijetím politik selektivní migrace?
Jednalo by se o první seriózní krok k vytvoření jednotného trhu práce v Evropě.
Kdyby Evropa podnikla tato opatření, nepohlíželo by se na ni jen jako na kraj přerozdělování, ale také jako na místo, kde se pečuje o životní prostředí, kde rozvod energií je efektivní a kde mají talentovaní lidé vysoké odměny.
Evropská vojenská nespravedlnost
LONDÝN – Náklady na rozmisťování jednotek a vojenské výzbroje do různých částí světa, aby zajišťovaly bezpečnost, kdy a kde je to zapotřebí, působí napříč Evropou jako silný finanční bolehlav.
Evropští ministři financí narážejí na dilema, jak velkou část svých napjatých státních rozpočtů mají vyčlenit na armádu; evropští úředníci na poli obrany musí zase nějak zajistit, aby se drahocenné prostředky utratily tím nejefektivnějším způsobem.
V�Británii je problém akutní nejen kvůli současnému rozmístění našich sil v�Afghánistánu a Iráku, ale také kvůli neférovým způsobům financování misí NATO i vojenských operací v�rámci Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP).
V�obou systémech připadne lví podíl finančního břemene těm, kdo přijmou zodpovědnost a podílejí se na vojenském zásahu.
Je na čase, aby naše kolektivní bezpečnostní aliance tyto nespravedlivé metody financování přepracovaly a zajistily, že členské státy budou hradit úměrnou cenu globální bezpečnosti.
Není tajemstvím, že britské ministerstvo obrany čelí finanční krizi.
Navzdory tomu, že britské síly se už od roku 2003 účastní dvou významných vojenských operací, výdaje na obranu představují jen 2,3% HDP – nejméně od 30. let 20. století.
Jako podíl celkových vládních útrat poklesly výdaje na obranu ze 7,8% v�roce 1998 na 6,1% v�roce 2006.
Vzhledem k�probíhajícím operacím v�Iráku a Afghánistánu zdědí příští britská vláda armádu, která je přetažená, chybí jí dostatečné personální zajištění a pracuje s�opotřebovanou výzbrojí.
Nekryté pasivum, které s�tím souvisí, dosáhne v�úhrnu miliard liber.
Lepší sdílení vojenských a finančních břemen uvnitř NATO i EBOP by neprospělo jen Velké Británii, ale přispělo by ke zmírnění tlaku i na ostatní národní obranné rozpočty v�Evropě.
Musíme plně těžit z�výhody svých organizovaných bezpečnostních struktur, abychom zajistili, že se globální bezpečnostní břemeno bude sdílet spravedlivým a úměrným způsobem.
To se dodnes nestalo.
Aby NATO řádně fungovalo, jeho členové musejí být s�to nejen poskytovat jednotky a výzbroj pro vojenské operace vedené NATO, ale také tyto operace financovat a zachovat až do splnění mise.
Namísto toho teď na některé členy připadá neúměrné množství bojů, výdajů i ztrát na životech.
To je neudržitelné.
Všechny státy NATO musí pochopit, že členství přináší implicitní i explicitní závazky, že zajistí, aby jejich vojenské síly měly potenciál bojovat a vítězit na soudobých bojištích.
Musí si uvědomit, že je nezbytné pro alianční operace vytvořit zdravější finanční systém.
V�současnosti existuje společné financování určitých sdílených nákladů, například hlavního štábu, přičemž příspěvky se vážou k�HDP členských států.
Jenže částky pokrývající společné financování jsou jen malou částí celkových operačních nákladů.
Všechny ostatní výdaje „zůstávají, kam dopadnou“: čím větším množstvím jednotek a výzbroje určitá země do mise přispěje, tím víc nakonec platí.
Pro Velkou Británii se cena za její přispění k�operacím NATO v�Afghánistánu například vyšplhala na 3,1 miliard liber – což je pro britské daňové poplatníky značná zátěž.
Vzhledem k�expediční podstatě dnešních vojenských operací je takový systém anachronismem.
O nápravě tohoto problému je však snazší hovořit než ji provést.
NATO se už léta neúspěšně pokouší své členské státy přimět, aby na obranu vydávaly požadovaná 2% HDP.
Dodržení požadavku by znamenalo nárůst výdajů na obranu napříč Aliancí odhadem o 67 miliard dolarů čili zhruba přírůstek odpovídající britskému či francouzskému obrannému rozpočtu – žádný všelék, ale nicméně by to hodně pomohlo.
Loni v�dubnu lídr britské opoziční Konzervativní strany David Cameron vysvětlil, proč bychom pro expediční mise NATO měli zřídit skutečný operační fond, do něhož by se od každého členského státu vyžadovaly příspěvky.
Tento postup by zajistil jistou refundaci zemím, které v�současnosti nesou nepřiměřeně velkou část břemene.
Rovněž by mohl nabízet možnost financování zemím, které by jednotky mohly vyslat, ale při krytí nákladů narážejí na krátkodobé finanční těžkosti.
Operační fond NATO by byl zřetelně spravedlivější než dnešní systém, který trestá aktivní členské státy a odměňuje ty, kdo raději nedělaj�� nic.
Proč by tíhu všech měli nést jen někteří z�mnoha?
Ze společné bezpečnosti plyne společná povinnost.
Vyřešení problému sdílení břemene uvnitř NATO navíc nestačí.
Jakmile přijdou na řadu vojenské síly, podobné potíže trápí i mise krizového managementu Evropské unie.
Civilní krizové řízení se v�EU financuje přímo z�rozpočtu Společné zahraniční a bezpečnostní politiky.
Avšak kromě společných nákladů operace (obvykle méně než 8% úhrnu) využívá EBOP stejné metody financování jako NATO, což znamená, že většina peněz na vojenské operace pod hlavičkou EBOP i NATO pochází z�téhož obranného balíčku každého členského státu.
Nemá tedy smysl napravovat jeden mechanismus financování, aniž by se zároveň napravil i druhý.
Je zajímavé, že za francouzského předsednictví se vedla jistá diskuse nad reformou takzvaného mechanismu Athena, jenž slouží jako prostředek určování částky, jíž jednotlivé členské státy EU přispějí na společné náklady mise.
Příspěvky v�EU se podobně jako ve společném fondu NATO zakládají především na HDP.
Francouzi také vyzývali k�odklonu od koncepce „výdaje zůstávají, kam dopadnou“ ve jménu finanční solidarity.
Každá změna mechanismu Athena musí zahrnovat reformy pravidel i postupů.
Když zvláštní výbor Athena stanovuje rozpočet mise, nemohou v�současnosti hlasovat, ba ani být u hlasování přítomny ty státy NATO, které sice k�určité operaci přispívají jednotkami, leč nejsou členy EU, třebaže jejich vojáci budou bojovat a mohou umírat.
To je diskriminační, nedemokratické a nelze se tak chovat k�důležitým spojencům, jako je Norsko a Turecko.
Kolektivní bezpečnostní aliance jsou, jaké jsou – kolektivní.
Je na čase, aby ke společnému blahu přispívali svým dílem všichni.
Evropská vojenská revoluce
BRUSEL: Euro – vskutku revoluční novinka pro Evropskou unii, jež má v povaze vyvíjet se pomalu, nárazově – vyprovokovalo bouřlivou debatu nejen v Evropě, ale i mimo ni.
Avšak plány EU na společnou obrannou politiku dosud lákaly mnohem menší pozornost.
I to už je minulostí.
Američané se stále častěji ptají po jejím smyslu a poukazují přitom na účinnost NATO.
Pro Evropany bývá nelehké na tyto otázky odpovědět, zčásti proto, že neexistuje jediná odpověď.
Pro ty, kdo věří ve sjednocenější Evropu, je užší spolupráce zcela evidentně žádoucí.
Jiní kladou důraz na věcnost – říkají, že členské země EU mohou v zahraniční i obranné politice dosáhnout mnohem více, pokud budou spolupracovat, a ne jednat samy za sebe.
Tito pragmatikové vyzdvihují rostoucí počet výzev zvnějšku – na Balkáně, Středním Východě, Africe a mnohde jinde –, které si žádají soustředěnou odezvu.
Třetí argument, který zastávají někteří francouzští gaullisté a mnozí levicoví sympatizanti v EU, tvrdí, že Evropa potřebuje společnou zahraniční a obrannou politiku, aby mohla čelit americké hegemonii.
Tento protiamerický postoj však není příliš rozšířen.
Zastánci společné komunitární zahraniční a obranné politiky jsou pro Evropu schopnou postarat se o vlastní bezpečnost, která bude lepším partnerem pro Spojené státy.
Nyní roste zmatek i pochyby, obzvláště s ohledem na vágnost možného využití sil rychlého nasazení, které představují klíčový bod vývoje těchto politik.
Říká se, se síly rychlého nasazení by měly být způsobilé vyplnit takzvané „petersberské“ úlohy.
Přitom právě „mírotvornou“ úlohou, jež je jednou z nich, může být cokoli od operace Alba z roku 1997, kdy se evropské ozbrojené sbory celkem o šesti tisících mužích vydaly z Itálie do Albánie, aby tam potlačily anarchii, až po útok na sierraleonské rebely, kteří vzdorovali mírovým jednotkám OSN nebo konflikt typu války v Perském zálivu.
Poněvadž všechny vlády zemí EU vědí, že v dohledné době bude Evropa schopna provádět jen skromné vojenské operace, není žádná zvláštní potřeba definovat, jak by jednotky rychlého nasazení měly vypadat.
Amerika by měla přivítat rostoucí váhu Evropy a její smysl pro odpovědnost, jak ji představují síly rychlého nasazení.
Pravda, role USA v NATO – ten důmyslný prostředek, díky němuž si Amerika s evropským požehnáním drží institucionalizovaný vliv nad kontinentem – by se zmenšila.
NATO by se stalo rámcem, v němž by dvě mocnosti – tedy už ne jedna mocnost a osmnáct malých státečků – společně koordinovaly politiku a reakce na krize ve světě.
To, co by tím Spojené státy získaly, by převážilo jakoukoli ztrátu jejich manévrovacího prostoru.
Díky lepším možnostem a schopnostem Evropy by Amerika mohla svěřit mnohé neklidné situace v Evropě a jejím okolí do péče svých spojenců.
Stane-li se navíc otázka obrany součástí neformálního acquis, legislativního souboru, který musí přijmout země ucházející se o vstup do EU, omezí to tlak na rozšiřování NATO.
Evropská unie zainteresovaná v otázce vlastní bezpečnosti, ačkoli nenabízející stejné formální záruky jako NATO, dává kandidátským zemím šanci být součástí opravdového bezpečnostního společenství.
Mnohem zásadnější je, že Evropa celistvá a svobodná, ale také sjednocená, je největším zahraničněpolitickým úspěchem Spojených států za posledních padesát let.
Aby byl tento cíl završen, musí se Evropa stát plně kvalifikovaným aktérem na mezinárodním poli.
Výzvy, které pro Ameriku ztělesňuje společná evropská obranná politika, jsou tedy především psychologické.
V Evropě jsou však tyto výzvy otázkou vůle a politického vůdcovství, které nevzejdou z komisí.
Předkládáme proto několik institucionálních a politických reforem:
 sloučení funkcí Chrise Pattena, komisaře pro vnější vztahy, a Javiera Solany, vysokého představitele pro zahraniční politiku, aby Evropská unie hovořila jedním hlasem
 přidělení vyššího statutu bruselskému Výboru pro politiku a bezpečnost, aby se přiblížila mezivládní a komunitární stránka zahraniční politiky
 stanovení celoevropského cíle pro národní bezpečnostní rozpočty, který by země EU zavazoval vynakládat nejméně 2 procenta HDP na obranu a 25 procent jejich bezpečnostních rozpočtů na zbrojení a výzkum
 vytvoření zvláštního obranného rozpočtu EU, z něhož by se financovaly společné akce, potenciál a zbrojní programy
 ustavení kontrolní skupiny se sídlem v sekretariátu Rady ministrů, jejímž cílem by bylo koordinovat skupinový tlak na vlády, aby vylepšovaly svůj vojenský potenciál
Schopnost budovat koalice, tlačit na vlády, aby plnily termíny, vytvářet podporu nebo brát na sebe vinu za neúspěchy musí vycházet z tradičního zdroje vůdcovství, ze státu jako národa.
Protože žádný jediný stát v rámci EU není schopen ujmout se dominantního vedení, které během studené války zastávaly Spojené státy, musí tuto roli na sebe vzít Británie, Francie a Německo společně.
Kdyby ale jen jediný z nich nesouhlasil se společnou akcí, soudržnost a důvěryhodnost jakékoli evropského podniku by byly zničeny.
Pokud ale tyto tři státy s rozhodností vytrvají, stanou se reprezentanty většiny, ne-li všech členských zemí EU.
Členství v této skupině tří s sebou nese nikoli moc poroučet, nýbrž odpovědnost jít v čele a vést.
Pokud se tyto tři státy během nějaké krize nedohodnou, Evropa ustoupí; pokud budou zajedno, Evropa půjde vpřed.
Británie, Francie a Německo tedy musí začít o Evropské unii uvažovat jako o celku, jehož nesou největší břemeno a pro nějž nejvíce riskují.
Jejich vedení bude muset být neformální, průhledné a přístupné všem.
Bohužel ani jedna z těchto zemí není v této chvíli připravena na tento nezáviděníhodný, ovšem nevyhnutelný úkol.
Jejich odevzdanost evropské vojenské revoluci je ale dozajista přiblíží natolik, aby tento úkol mohly splnit.
Pomýlení evropští „růstoví pesimisté“
V Evropě panuje v ekonomických otázkách tak hluboký pesimismus, že čím lépe si dnes ekonomika vede, tím hůře si podle lidí povede zítra.
Letošní rok byl pro hospodářský růst v Evropě excelentní.
Místo aby však trudnomyslní evropští experti zastávali názor, že dynamika nahromaděná v roce 2006 se přenese i do budoucna, takže rok 2007 bude ještě lepší, předpovídají tito lidé podstatné zpomalení.
Podle nich se zdá vyloučeno, že by Evropa mohla zažít dva dobré roky za sebou.
Každý rok má samozřejmě své růstové problémy a ani rok 2007 nebude výjimkou.
Růstové pesimisty však motivují – nebo spíš děsí – zejména tři faktory: (1) vyšší evropské úrokové sazby, (2) zpomalení americké ekonomiky a (3) zvýšení daně z přidané hodnoty v Německu ze 16% na 19%, plánované na počátek příštího roku.
Pesimisté se však mýlí, když se těchto faktorů děsí.
Obava z dopadů zvýšení úrokových sazeb Evropskou centrální bankou v roce 2006 na hospodářský růst je založena na zmatení reálných a nominálních úrokových sazeb.
Do konce roku budou evropské úrokové sazby zvýšeny o 150 základních bodů (na 3,5% oproti lednovým 2%).
Evropská inflace však roste přibližně stejným tempem.
To znamená, že reálné úrokové sazby – tedy sazby měřené ve vztahu ke zboží a službám – zůstaly stejné.
A je to právě reálná úroková sazba – nikoliv sazba peněžní –, která ovlivňuje hospodářský růst.
Evropa si musí položit otázku: jak mohou úrokové sazby zapříčinit v roce 2007 zpomalení, když se reálné úrokové sazby navzdory ekonomicky zdravému roku 2006 jen sotva hnuly z místa?
Jelikož navíc Evropa vykazuje velké zisky, pravděpodobné zvyšování reálných úrokových sazeb v budoucnu, které je zapotřebí k zajištění cenové stability, lze snadno financovat ze zisků, a to bez narušení hospodářství.
Skutečností je, že úrokové sazby – nominální i reálné – nejsou v Evropě příliš vysoké, nýbrž příliš nízké .
Pokud jde o Spojené státy, prudce klesající ceny benzinu – o výjimečných 25% zhruba za jeden měsíc – zvýšily spotřebitelskou důvěru a výdaje v době, kdy se očekávalo, že tamní spotřebitelé se vzhledem k poklesu na trhu s nemovitostmi budou z trhu zcela stahovat.
Bývalý prezident americké centrální banky Alan Greenspan navíc tvrdí, že korekce na trhu s bydlením již téměř skončila.
Pesimističtí Evropané zaspali dobu.
Pro rok 2007 se připravují na zpomalení růstu v USA, které přitom již proběhlo, a to jen s malými důsledky pro americkou i evropské ekonomiky.
K poklesu cen benzinu samozřejmě dochází i v Evropě, což pomůže obrousit hrany kontroverzního zvýšení DPH, které naprojektovala německá kancléřka Angela Merkelová.
Kancléřka má štěstí.
Zvýšení daně bude „financováno“ z klesající ceny benzinu a vysokých zisků německých firem, takže by je měla německá ekonomika pocítit jako pouhé „zhoupnutí“ – přinejmenším za předpokladu, že se nižší ceny benzinu udrží do příštího roku.
Německá vláda si pomalu začíná uvědomovat, že její pesimismus ohledně ekonomiky byl neopodstatněný, což se odráží v revizích předpovědí růstu směrem nahoru v průběhu celého roku 2006.
Nedávno vláda zvýšila předpověď hospodářského růstu pro tento i příští rok znovu, konkrétně z 1,6% na 2,3% pro rok 2006 a z 1% na 1,4% pro rok 2007.
Očekávat lze přitom další úpravy směrem vzhůru, poněvadž neochabující síla ekonomiky vládu i nadále překvapuje.
Důležitým vedlejším produktem vysokého růstu v Evropě je skutečnost, že zdůrazňuje naléhavost potřeby strukturální reformy.
Kvůli absenci strukturální reformy v oblasti evropského trhu práce, konkurenčních zvyklostí a tak dále je potenciální hospodářský růst Evropy – její růstový strop – nižší, než by měl být.
Při nízkém růstovém stropu přitom vytváří silná hospodářská výkonnost inflační tlaky již v relativně raném stadiu růstového procesu.
Proto je pro Evropu obtížnější těšit se dlouhému období vysokého růstu bez inflace.
Předčasné inflační tlaky jsou hlavním důvodem, proč oba prezidenti Evropské centrální banky (ECB), zesnulý Wim Duisenberg i současný Jean-Claude Trichet, na svých tiskových konferencích a v projevech důsledně prosazovali a prosazují strukturální reformu.
Koneckonců je to ECB, která musí bojovat s inflací, již absence strukturální reformy v Evropě vyvolává.
Růstoví pesimisté mají částečně pravdu, když zaujímají rezervovaný postoj k vyhlídkám na strukturální reformu v Evropě, která by zvýšila růstový strop.
Evropští politici se totiž jednoduše odmítají postavit do čela boje o tento klíčově důležitý předpoklad.
V otázce vyhlídek Evropy na dosažení svého omezeného růstového potenciálu se však pesimisté mýlí.
Současný hospodářský růst v Evropě je docela dobrý a díky nízkým cenám benzinu, nízkým úrokovým sazbám, solidním ziskům a silné růstové dynamice by mohl být ještě lepší, než konečně dosáhne stropu a ke slovu se dostanou inflační tlaky.
Říkejte o mně, že jsem „růstový optimista“, ale zdá se, že Evropa má v roce 2007 nakročeno k dalšímu vysokému růstu.
Neokázalá mise Evropy
Prvního května přistoupilo k Evropské unii deset nových zemí, čímž se počet členů rozšířil na 25.
Dvě další země, Rumunsko a Bulharsko, o vstupu právě vyjednávají a ještě další země, Turecko, klepe na dveře.
Odhlédneme-li však od oslav posledního kola rozšíření a od příprav na kolo další, nastal čas se ptát, jaké dopady bude mít rozšíření EU na světové záležitosti.
Jak mají - a budou - ostatní členské státy Organizace spojených národů na toto dění pohlížet?
Abychom porozuměli významu toho, co se odehrává, musíme začít setřesením klatby naší doby.
Jsme neustálými - ač svolnými - obětmi událostí současnosti, toho, k čemu dochází v ten který okamžik.
Naše obzory zplošťuje televize.
Nikdo už nepřemýšlí v dlouhodobém horizontu.
Avšak evropský projekt je skutečně významný pouze z dlouhodobého hlediska.
Důležitý je ze dvou důvodů: jeden se týká důsledků projektu pro mír a lidská práva a druhý dopadu na obchod a rozvoj.
Dějiny lidstva jsou staré jen asi šest tisíc let, a přesto zaznamenaly kolem deseti tisíc válek.
Evropský kontinent sehrál v tomto historickém krveprolití významnou úlohu - proporčně mnohem větší než ostatní svět, vezmeme-li v úvahu období, po které byl evropský kontinent skutečně obydlen.
Dnes však v EU máme organický systém, jenž válku na evropském kontinentě prakticky znemožňuje a usmiřuje národy, které tu žijí.
V roce 1945 se Němci a Francouzi měli v lásce asi tak jako Srbové a Bosňané dnes.
A přece dnes Němce a Francouze spojuje unijní pouto.
Dnes se v Evropě obdobná usmíření chystají jinde.
Celých sedm století se vedly války mezi Maďarskem a Rumunskem kvůli území a národům.
Maďarsko je dnes členem EU a Rumunsko se na vstup připravuje (přestože jeho členství se trochu opozdilo kvůli zaostávání domácího reformního procesu).
Polsko zažilo tisíc let válek se sousedními státy.
Dnes je v bezpečí.
Tento evropský počin je ohromný.
Záruka daná světu, že v Evropě se už nikdy válka nezrodí, představuje úžasný dějinný obrat.
Všechny dotčené evropské státy nejenže mezi sebou udržují mír, ale také respektují lidská práva.
Druhým prvkem dějinného významu je jednotný vnitřní trh rozšířené Evropské unie.
Jde o trh s nemilosrdnými pravidly ohledně konkurence, ale také s principy a mechanismy vnitřní solidarity, jež zavazují hospodářsky rozvinutější země k pomoci zemím méně vyspělým, aby překonaly svá strukturální znevýhodnění, a se společnou obchodní a celní politikou ve vztahu k okolnímu světu.
Výsledky této „konkurenční solidarity" jsou ohromné.
Irsko, Portugalsko a Řecko zažily velkolepý rozvoj; chudoba, která je po generace svazovala, se prakticky vytratila.
Desítka nových zemí teď převezme štafetu a začne vypuzovat chudobu.
Evropská unie je v dalším ohledu mimořádně důležitým precedentem.
Nikdy v dějinách nevznikla žádná hospodářská velmoc bez použití síly - tedy až dosud.
Evropské právo dokáže zkrotit globální obry - ať japonské, evropské či americké -, kteří by si jinak mohli vybudovat světově dominantní postavení v některém ze sektorů světového hospodářství.
Microsoft už nebude vévodit kontrole nad rozšiřováním vědomostí ve světě.
Za tento pokrok je ale třeba zaplatit jistou cenu.
Historická a strategická citlivost zemí sdružených v nové Evropě je natolik různá, že nelze vytvořit společnou zahraniční politiku.
V Somálsku, ve Rwandě, bývalé Jugoslávii a na Středním východě se lidé vraždí navzájem a Evropa s tím nedokáže nic udělat.
Zkušenost nám dala najevo, že se v současnosti musíme vzdát snu o federální Evropě coby protiváze Spojených států; většina Evropanů si to nepřeje.
Evropa zdaleka není jediným, utvářejícím se národem, nýbrž pouze prostorem sbližování řízeného demokratickými normami a sdíleným právním řádem.
Ale už to znamená hodně.
Ačkoliv snad mise tohoto prostoru nebude stačit na změnu rovnováhy ve světovém dění, může napomoci k šíření míru, respektu k lidským právům a účinných a uznávaných pravidel ve světovém obchodě.
Máme-li toto na paměti a nepokoušíme-li se vnést do Unie rozpory, které se snaží vyvolat současní američtí lídři a jejich politiky, dojdeme ke zřejmému závěru.
Mírová oblast, již Evropa představuje, se musí v budoucnu rozrůstat, nejprve do bývalé Jugoslávie, poté do Turecka a dále na Střední východ a do islámského světa.
Zajišťováním míru a rozvoje Evropa lidstvu dobře poslouží.
V Iráku nastala chvíle pro Evropu
Formální ukončení americké okupace Iráku, po němž svrchovanost země přejde na iráckou vládu, dává Evropě příležitost sehrát významnou roli při určování budoucnosti tohoto životně důležitého státu.
Evropská unie musí sestoupit z tribuny a začít jednat, aby zajistila, že přechodná vláda vypíše volby a vytvoří životaschopný stát, a současně aby v této oblasti zachovala evropské zájmy a hodnoty.
Totální selhání irácké politiky v podání Bushovy administrativy otevřelo dveře Evropě, která může nabídnout seriózní alternativní vizi budoucnosti Iráku.
Co by však měli evropští odpůrci války nabídnout poté, co se potvrdily jejich nejhorší obavy?
Pochopitelně je lákavé, aby Evropa nenavrhovala a nečinila nic a jednoduše vyčkávala, až irácká krize vynese Johna Kerryho do Bílého domu a George Bushe zpátky do Texasu.
Americké - a irácké - neštěstí však není v souladu s evropskými zájmy.
Politika „čím hůře, tím lépe" je jednoduše nepřijatelná: odráží cynismus, za který je americká administrativa oprávněně kritizována.
EU by měla představit vlastní strategický návrh v kontextu debaty, jež se nyní odehrává v OSN, a nastínit podmínky, které by USA musely přijmout, pokud skutečně chtějí najít cestu z krize a zajistit aktivní účast Evropanů.
To vyžaduje, aby byl evropský návrh všeobecně chápán a přijímán.
Pouze společný evropský postoj - včetně Británie - má naději, že se mu podaří ovlivnit Bushovu administrativu.
Ti, kdo věří, že „preventivní" válka je nejhorší možnou medicínou, by měli ukázat, že zde vždy existovala alternativa založená na principech a regionálních řešeních, která je vedla k zápornému postoji vůči vojenské intervenci v Iráku.
Tato intervence je zářným příkladem selhání diplomatické teorie „raněného zvířete", podle níž si mohly USA po teroristických útocích z roku 2001 dělat, co chtěly, s tím, že účel světí prostředky.
Nesmyslný zásah v Iráku a mučení vězňů v Guantánamu, v Iráku a v Afghánistánu jen sledují logiku této teorie.
Politika založená na aroganci však nemůže vytvořit podmínky pro podporu budování demokracie v Iráku či pro účinný boj s terorismem.
U obou těchto cílů je účinnost synonymem pro legitimitu, která je nezbytným předpokladem úspěchu.
To platilo včera stejně jako dnes.
Vyřešit iráckou krizi a konsolidovat demokratický systém tak v podstatě znamená porazit neokonzervativní vizi vnucování demokracie.
Evropa nemůže znovu zůstat pasivní tváří v tvář otázce, která má tak klíčový význam pro mezinárodní uspořádání, zvláště když se odehrává přímo v jejím sousedství.
Zároveň se však Evropa nemůže politicky angažovat, aniž by na místě existovaly příhodné politické podmínky.
Pokud EU akceptuje pouhou kosmetickou změnu v politice USA, nejenže nepřispěje k vyřešení krize, ale její činy i veřejný obraz budou rovněž zamořeny antiamerikanismem, který v regionu převládá.
První podmínkou evropského angažmá a jedinou zárukou domácí legitimity je předpoklad, že nová přechodná irácká vláda bude politicky nezávislá na Američany vedené koalici.
Pouze toto zajistí podporu hlavních iráckých politických sil.
Zároveň je to však požadavek, který se nejhůře plní, poněvadž znamená akceptovat vedoucí roli umírněných islamistických stran a vytvořit konsensus mezi nimi, kurdskými stranami a sekulárními nacionalisty.
Jakmile bude dosaženo domácí legitimity, lze mezinárodní legitimitu nastolit tím, že OSN zaujme skutečně vůdčí roli při řešení všech aspektů spojených s mezinárodní podporou v Iráku (politických, hospodářských i bezpečnostních).
OSN si může začít tuto roli osvojovat tím, že zorganizuje mezinárodní konferenci pro Irák, která bude zahrnovat i arabské státy.
O smysluplné obnově země ani o vhodných podmínkách pro vypsání voleb nelze hovořit, nebude-li zajištěna bezpečnost (Evropa dnes přispívá na obnovu země částkou 200 milionů eur ročně).
USA se musí i nadále vojensky angažovat - přestože dnes v Iráku představují problém, musí být také klíčovou součástí řešení.
Bezpečnost ovšem nemůže zůstat pouze v rukou koalice.
USA musí v Iráku nakonec přijmout řešení na způsob Východního Timoru.
Co to znamená?
Poté, co Východní Timor získal nezávislost na Indonésii, ručila za jeho bezpečnost zpočátku Austrálie, která později akceptovala, že by měla i nadále hrát významnou roli, ale v rámci a pod velením OSN.
Je možné, že by si Evropa dokázala v Iráku zajistit silnou přítomnost včetně přítomnosti vojenské, pokud by to budoucí demokraticky zvolená irácká vláda požadovala.
A konečně, jak se už od počátku války opakovaně konstatuje, úspěchu v Iráku nelze docílit bez silné izraelsko-palestinské mírové iniciativy.
Evropský plán pro Irák musí požadovat, aby mezinárodní intervence uplatňovala ženevské úmluvy prostřednictvím procesu, jenž by probíhal podle principů daytonských dohod, které ukončily bosenskou válku.
Zůstává otázkou, zda se Bushova administrativa, která je právě uprostřed předvolební kampaně, nechá přivést k rozumu a přesvědčit, že pouze politika založená na zásadách, které jsem zde nastínil, má naději na úspěch při stabilizaci Iráku.
Pokud Bushova administrativa nezmění kurz, pak je to další důvod, aby Američané svého prezidenta změnili.
Evropský moment rozhodnutí
Je amnézie nedílnou součástí politiky?
Co se týče smlouvy o reformě unijních institucí, která bude dokončena v listopadu, nedávné události naznačují, že amnézie skutečně hraje ústřední úlohu.
Podívejme se na tuto „nemoc“, kvůli níž někteří evropští lídři s pochybnými ohledy zapomínají i na nedávnou minulost.
Zaměstnáni domácím politickým děním, neváhají si z Evropy udělat obětního beránka, aby unikli potřebě sdělit svým spoluobčanům nepříjemné zprávy.
Někteří projevují separatistické tendence, jež jejich voliče znepokojují a frustrují.
Není potom divu, že mnozí občané EU odmítají vzít evropskou věc za svou anebo přinejmenším váhají.
Tato forma politického vyděračství sice může pomáhat k vítězství ve volbách, ale sabotuje každou příležitost k zakoušení či vnímání politiky jako procesu, který může přispět ke globálnímu rozvoji.
Vezměme si Gordona Browna, nového ministerského předsedu Británie, podle něhož globalizace bere evropskému projektu veškerý význam, což je forma politického autismu, která ve skutečnosti EU znemožní přizpůsobit se změně a umět najít východiska z problémů, jež přináší globalizace.
Otevřeně protievropské politické programy naštěstí nejsou běžné, alespoň prozatím.
Ostatně pokud v předvečer voleb do Evropského parlamentu, plánovaných na rok 2009, vstoupí v platnost nová reformní smlouva, každá členská země bude nucena vyjasnit a zdůvodnit svůj postoj.
Smlouva nebude zásadní jen pro řádné fungování evropských institucí, ale také pro jejich další „prohlubování“ – něco, po čem mnozí volají, aniž by si toho skutečně přáli dosáhnout.
Díky „posílené spolupráci“ nebudou už vzpurné státy brzdit ty, jež usilují o pokrok, a mohly by se dokonce uchýlit k procesu dobrovolné neúčasti (opt-out) a „osvobodit se“ od EU, snad prostřednictvím referenda.
Pak jsou tu ti, kdo jsou přesvědčeni, že rozsáhlejšímu „prohloubení“ zabránilo rozšíření EU, a se sotva jakým ohledem na minulost či budoucnost prohlašují, že prosazování prvého vyžaduje upuštění od druhého.
Kdo ale může soudně tvrdit, že ví, jakou podobu bude EU potřebovat, aby se vypořádala s výzvami příštích 50 nebo 100 let?
Otázky jako změna klimatu a dodávky energií už teď dokládají marnost izolovaných národních snah a zásadní význam prohlubování a zároveň rozšiřování EU.
Poté, co utrpěly přerušeními dodávek plynu a ropy, k nimž došlo po roztržkách mezi Ruskem a Ukrajinou a poté Běloruskem, členské státy EU konečně pochopily, že jejich přežití závisí na schopnosti diverzifikovat své energetické zdroje.
Další rozšíření EU je nesporně v zájmu Turecka i Evropy.
Vedle konstruktivní role, již Turecko může sehrát, zejména na Středním východě, je jeho členství životně důležité s ohledem na energie.
Přijetí Turecka by navíc prokázalo politickou zásadovost EU a zároveň by představovalo kvalitativní krok vpřed v evropském projektu.
Pro politiky, jako je francouzský prezident Nicolas Sarkozy, mohou být takové úvahy nesmyslné.
Ale co kdyby Turecko opustilo své evropské ambice a přilnulo strategicky k Rusku, nebo dokonce Íránu?
Důsledky pro evropskou bezpečnost by byly vážné.
Pak je tu britské politické vedení, pro něž je rozšíření způsobem jak se prohlubování vyhnout, ba vlastně jak politickou Evropu rozmělnit.
Takové uvažování není pro každého, ale některé kontinentální země britským scénářům rozpolcenosti skrytě fandí, ba některé hlavy vlád považují závazky svých států za odvolatelné.
Jak si například máme přebrat bratry Kaczyńské, již vládnou Polsku?
Vznětlivá dvojčata rozhněval v reformní smlouvě volební systém navrhovaný pro Radu ministrů a pak papežskému stolci sebrali pozornost světa svými vlastními homofobními prohlášeními, která podle všeho vylučují jakoukoli možnost, že by se do polského vnitrostátního práva začlenila Listina práv EU.
Jediným, kdo snad takovým odklonem od evropského společenství hodnot může být potěšen, je ruský prezident Vladimír Putin.
V tomto ovzduší se nizozemský předseda vlády Peter Balkenende, stále ještě uvězněný v odmítavém výsledku hlasování své země o návrhu ústavní smlouvy EU v roce 2005, snaží zajistit si britskou, českou a polskou podporu pro opatření, která by umožňovala zmenšování oblastí zodpovědnosti EU.
Ba možná by nic nenamítal ani proti zničení celého legislativního motoru EU tím, že by národním parlamentům dal právo veta.
Co teď Evropané potřebují ze všeho nejvíc, je vydat se přesně opačným směrem.
Se sdílenými výzvami společné budoucnosti se Evropa dokáže vypořádat jedině rozšířením záběru rozhodovacích pravomocí EU, zaštítěných odhodláním rovnocenně zodpovědných partnerů.
Evropská měnová karanténa
WASHINGTON – Německý ministr financí Wolfgang Schäuble rád kritizuje jiné vlády včetně té americké za „nezodpovědnou“ politiku.
Paradoxně je to však neurčitá řeč německé vlády, co přivedlo Evropu na pokraj další dluhové krize.
Němci reagující na pochopitelný odpor veřejnosti vůči sanacím bank a zadlužených zemí z peněz daňových poplatníků rozumně volají po mechanismech, které umožní „širší sdílení zátěže“ – rozuměj ztráty pro věřitele.
Jejich nové návrhy, které z nějakého prapodivného důvodu předpokládají, že ke státním bankrotům může dojít nejdříve ve druhé polovině roku 2013, se však vzpírají základním ekonomickým principům vyhlašování neschopnosti splácet dluhy.
Němci by si měli vzpomenout na poslední epizodu rozsáhlých státních bankrotů – na Latinskou Ameriku v 70. letech.
Tato zkušenost ukázala, že země vyhlašují platební neschopnost, pokud jsou náklady takového kroku nižší než jeho přínos.
Nedávná německá prohlášení přitom klíčové evropské země rozhodně k tomuto bodu přiblížila.
Náklady na vyhlášení platební neschopnosti závisejí na tom, jak velký chaos nastane, jakmile se platby zastaví.
Jaké jsou právní obtíže?
Jak dlouho platební neschopnost trvá, než země dokáže dospět k dohodě s věřiteli?
O kolik více bude muset později zaplatit za přístup k dluhovým trhům?
Přínosem vyhlášení platební neschopnosti jsou úspory na budoucích platbách vládou – zejména na platbách nerezidentům, kteří nemohou volit.
Očividně to závisí na výši nesplaceného dluhu, úrokové sazbě a růstových vyhlídkách dané země, pokud bude v placení pokračovat.
Země blížící se k bodu, v němž se „nemůže platit“ mění na „nebude platit“, mají vysoké úrokové sazby v poměru k referenčním „bezpečným“ dluhům jiných vlád, protože i malé šoky mohou vychýlit rovnováhu směrem k vyhlášení platební neschopnosti.
Tato úroková rozpětí však zvyšují přínos neplacení, takže tytéž šoky mohou rychle dohnat danou zemi k vyhlášení platební neschopnosti.
Vidíme-li problém v těchto souvislostech, pak je zřejmé, proč mechanismus restrukturalizace dluhu navrhovaný německou vládou okamžitě posouvá slabší země eurozóny k vyhlášení platební neschopnosti.
Když totiž kancléřka Angela Merkelová a její kolegové prosazují svůj dobře definovaný plán – tvořící jakýsi doplněk k plánu překlenovacího financování během platební neschopnosti –, náklady na státní bankrot klesají.
Přínos navíc roste, protože restrukturalizační doložky vyžadované u nových dluhů v kombinaci s velmi viditelným úsilím Německa vyhnout se do budoucna vládním sanacím zvyšují úroková rozpětí, která dnes slabší země musí platit.
Aktéři na trhu dluhopisů se tedy nyní přirozeně uchylují k výpočtům „obnovovacích hodnot“ – částek, které věřitelé získají, pokud dnes určité země vyhlásí platební neschopnost.
Například řecké dluhové portfolio včetně překlenovacího financování požadovaného v rámci programu MMF by mělo dosáhnout vrcholu kolem 150% HNP v roce 2014; velká část tohoto dluhu je vnější.
Dokáže-li země udržet dluh dosahující celkové výše 80% HNP (což je hrubě, ale rozumně stanovená hranice), pak potřebujeme přibližně padesátiprocentní „okrájení“ současného a budoucího dluhu (čímž ho snížíme na 75% nominální hodnoty).
Nejméně polovina z těchto 150% HNP však v daném případě má nebo bude mít nějakou oficiální formu.
Je-li dluh plně chráněný, což se jeví jako pravděpodobné (MMF vždy dostává zaplaceno v plné výši), pak se míra „okrájení“ soukromých dluhů zvyšuje na šokujících 90%.
A to pomíjíme vládní výdaje, které možná budou zapotřebí na další rekapitalizaci řeckých bank.
Také v případě Irska se suverénní dluh včetně překlenovacího financování zvýší do roku 2014 na hodnotu blízkou 150% HNP, přičemž tento dluh je převážně vnější.
Vyhlášení státního bankrotu by zde však vyžadovalo mnohem rozsáhlejší sanaci bank než v Řecku, takže pokud by dostal oficiální dluh přednost, staly by se soukromé dluhy potenciálně téměř bezcennými.
K úplnému okrájení dluhu v dějinách nedochází – výjimku tvoří období po komunistickém převratu –, ale lze si jen těžko představit, že by soukromí věřitelé neutrpěli obrovské ztráty formou poklesu čisté současné hodnoty svých pohledávek.
Vzhledem k tomu bychom měli očekávat, že se výnosy z řeckého dluhu navzdory současnému programu MMF ještě zvýší.
Podobně i program MMF pro Irsko – který se jeví jako stále pravděpodobnější – nesrazí výnosy z domácích dluhopisů a neotevře znovu úvěrové trhy jakémukoliv typu irských vypůjčovatelů.
Začnou-li lidé uvažovat tímto způsobem, pak se kandidátem na státní bankrot stane také Portugalsko, jehož už tak vysoký a stále rostoucí dluh drží převážně nerezidenti.
V takovém případě začne mít pramalý smysl držet rovněž španělský dluh, který je také převážně vnější.
Situaci nezlepšuje ani španělská finanční exponovanost ve vztahu k Portugalsku, jehož recesi táhne trh nemovitostí.
A hrozí-li vážné riziko státního bankrotu Španělsku, pak se v ohrožení ocitá solventnost vlád v celé eurozóně – s výjimkou Německa.
Možná dokáže přežít Itálie, protože většina tamního dluhu má domácí věřitele, což pravděpodobnost státního bankrotu snižuje.
Velikost italského – a belgického – dluhu je nicméně znepokojivá.
Vzhledem ke zranitelnosti tolika zemí eurozóny se zdá, že Merkelová nechápe bezprostřední dopady svého plánu.
Němci a další Evropané tvrdí, že nesolventním zemím zajistí nové oficiální financování, takže stávající držitelé dluhopisů zůstanou nedotčeni, přičemž se po roce 2013 současně vytvoří nový režim, v jehož rámci bude možné všechny tyto dluhy snadno restrukturalizovat.
Jak ovšem s oblibou podotýká prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet, tržní účastníci dobře uvažují směrem dozadu: pokud uvidí, kde pyramidové schéma končí, všechno se sesype.
Evropská unie a ECB jsou tak dnes v podstatě nuceny obrátit se na slabé země s nadmíru velkorysou podporou – v případě nutnosti včetně odkoupení všech jejich dluhů.
Jinak by run na likviditu vyvolal problémy se solventností u všech velkých dlužníků v eurozóně.
Nemají-li evropské trhy dluhopisů vyschnout, je zapotřebí přijmout drastická opatření.
Trichet opakovaně prohlásil, že současné intervence ECB nemíří na úrokové sazby.
ECB by tedy měla rozhodnout, které země jsou vnitřně solventní, a pak je ochránit před likvidní tísní pomocí nových rozšířených intervencí, které již na úrokové sazby mířit budou.
Přinejmenším bude ECB pravděpodobně potřebovat vyrovnat americké tempo kvantitativního uvolňování, které dosahuje jednoho bilionu dolarů ročně, a velkou část této sumy uvolnit hned na počátku.
Euro klesne a Trichet nesplní svůj inflační cíl.
Německo však bude vzkvétat.
V této fázi by Evropané měli pokračovat v dokončování své měnové karantény: v systematické restrukturalizaci dluhu ve všech zemích, jejichž dluhová zátěž je příliš vysoká, než aby se dala věrohodně restrukturalizovat v rámci nového režimu Merkelové.
Evropské krátkozraké obranné škrty
KODAŇ – Po celé Evropě se seškrtávají rozpočty a nastupuje nová éra utahování opasků.
Jako nejsnadnější terč se jeví výdaje na obranu.
Dokonce i Velká Británie vedená konzervativcem Davidem Cameronem se připojila k horečné snaze o oklestění obranných výdajů.
Tyto škrty přicházejí v době, kdy se evropská snaha nést na svých bedrech spravedlivý díl z celkové obranné zátěže Západu stala terčem pochybností – v neposlední řadě v Afghánistánu, kde většina evropských zemí omezila svou účast prostřednictvím myriády „námitek“, které obvykle slouží jen k tomu, aby udržela jednotky dané země daleko od nejnebezpečnějších zón.
Ke škrtání obranných výdajů zároveň dochází v době, kdy Evropu v oblasti celkových výdajů na obranu poprvé v dějinách předstihla Asie.
Zdá se, že dlouhodobé postavení západní Evropy coby místa s nejvýznamnější koncentrací vojenské síly na světě po Spojených státech a Rusku je u konce.
Spojené státy v roli dominantní světové vojenské mocnosti nemají (alespoň zatím) žádného vážného soupeře.
USA koneckonců vynakládají na své ozbrojené síly stejnou částku jako zbytek světa dohromady.
S rapidním růstem vojenských výdajů Číny se však tento obraz rychle mění.
Oficiální tempo růstu čínských vojenských výdajů – 15% ročně v průběhu posledních deseti let – se podstatně zvýšilo a existují zde i značné skryté vojenské výdaje.
Rostoucí znepokojení čínských sousedů, zejména Indie, pak vede k pozoruhodnému vzestupu obranných výdajů i na straně dalších asijských mocností.
Škrty v evropských obranných výdajích navíc začínají vyvolávat vážná pnutí uvnitř samotné Severoatlantické aliance.
NATO je často označováno za stavbu stojící na dvou pilířích a překladu, které symbolizují společné hodnoty tvořící základ aliance.
I během studené války však Američané často poukazovali na skutečnost, že evropský pilíř chybí.
Větší „sdílení zátěže“ bylo rutinním americkým požadavkem.
Tato debata se může brzy opět vyostřit, když nyní i USA čelí vážným rozpočtovým problémům, o nic menším než Evropa.
V době úsporných opatření by američtí politici skutečně mohli jen obtížně chápat ochotu Evropy škrtat obranné rozpočty, které jsou již nyní hluboko pod oficiálním cílem NATO ve výši 2% HDP.
Evropským problémem přitom není jen nedostatek vojenských výdajů, ale i nízká efektivita, pokud jde o jejich účel: o použití síly, kdy a kde je to nezbytné.
Schopnost Evropy nasazovat bojové jednotky je jednoduše příliš malá v poměru k počtu mužů a žen v uniformě.
Často se napůl žertem tvrdí, že počet generálů a admirálů v některých evropských zemích (žádnou nezmiňujeme, ale na žádnou nezapomínáme) je v do očí bijícím nepoměru k počtu bojových jednotek.
Evropskou vojenskou efektivitu omezuje také různorodá politika veřejných zakázek, neboť země vyrábějící vojenskou techniku raději nechávají zakázky doma.
To platí o zbraních i o logistických kapacitách, kde navzdory nesmírnému několikaletému úsilí získat více ze zmenšujících se zdrojů stále existuje obrovský potenciál k integraci a standardizaci.
Obranné smlouvy uzavřené nedávno mezi Francií a Velkou Británií se jeví jako dobrý příklad, čeho lze dosáhnout prostřednictvím rozsáhlejší spolupráce a integrace – přestože jde o striktně bilaterální záležitost bez přímých vazeb na NATO či Evropskou unii.
Hodnota tohoto nového „pařížsko-londýnského porozumění“ však bude omezená, pokud obě země seškrtají své obranné výdaje natolik, že jejich společná síla zůstane přinejlepším beze změny.
Skutečnost, že Británie plánuje financovat konstrukci nové letadlové lodi, avšak nikoliv letadel, která by z ní startovala, naznačuje, že nová dohoda bude bolestně postrádat zdroje.
Přesto platí, že pokud francouzsko-britská spolupráce získá reálnou podstatu, mohla by se stát inspirací pro ostatní, ačkoliv uvedení této dohody v život naráží na obrovské problémy.
Britští vojáci se musí naučit francouzsky a francouzští legionáři se budou muset naučit anglicky – a limity ducha spolupráce bude možné bezpochyby nalézt hned u vstupu do jakékoliv jídelny pěchoty, námořnictva či letectva.
Umí si snad někdo představit, jak francouzští námořníci jedí lojový pudink s vaječným krémem nebo kteroukoliv jinou kulinářskou zvláštnost britského královského námořnictva?
Poněkud slibnější je možné pozvání Indie k účasti na vývoji nového společného stíhacího letounu Eurofighter spolu s Francií, Německem a Velkou Británií.
Indická ochota k obranným výdajům i její touha osvojit si procesy vyspělé vojenské výroby může představovat právě onen typ energie, který Evropě schází.
Protože však německá Luftwaffe plánuje značné škrty v objednávce eurofighterů, může Indie o účasti na projektu ještě začít pochybovat.
Energii a ochotu k výdajům na obranu, které Indie vykazuje, je třeba vštípit i Evropě, poněvadž evropská rétorika o strategické globální roli tohoto kontinentu je i nadále velmi silná.
Jako by však uplynula celá věčnost od roku 1993, kdy belgický ministr zahraničí (v roli předsedy Rady ministrů EU) prohlásil na schůzce sdružení ASEAN v Singapuru: „Dnes už zůstaly jen dvě supervelmoci, USA a Evropa!“
Chtějí-li Evropané, aby někdo bral jejich ambice vážně, musí nalézt způsoby, jak se vyrovnat s úpadkem evropské vojenské moci.
Političtí představitelé budou muset sdělit voličům, že existují jisté hranice, za nimiž již nelze vojenské rozpočty seškrtávat, a že „mírová dividenda“ z konce studené války byla dávno spotřebována.
Evropané si možná budou muset osvojit nové způsoby spolupráce svých národních ozbrojených složek, aby nalezli jejich efektivní využití.
Jinak se globální politické ambice Evropy nejenže stanou neudržitelnými, ale její spojenci na druhé straně Atlantiku ztratí trpělivost s odmítavostí Evropanů nést na vlastních bedrech svůj díl bezpečnostní zátěže.
Nezbytné sjednocování Evropy
BRUSEL – Důsledky dluhové krize Evropy jsou velmi silně přítomné napříč velkou částí Evropské unie, jelikož ekonomiky v propadu usilují o stabilizaci a zároveň o růst.
Navzdory důležitým rozhodnutím učiněným během posledních několika let je realita taková, že abychom zvládli výzvy, jimž eurozóna čelí, musíme udělat víc.
Napříč EU se uskutečňují reformní a konsolidační opatření.
Zavedeny byly společné finanční valy.
Evropská centrální banka vytrvale dává najevo, že za eurem stojí.
Přesto experti i partneři naše odhodlání často podceňují.
Všechny uskutečněné kroky vyústily ve více evropské integrace, nikoli méně.
Je pravda, že rozhodování v našem demokratickém systému občas potřebuje čas. Nenechte se ale zmýlit: jednání se týkají úpravy uspořádání, ne konečného cíle.
V EU existuje dostatečná politická vůle udělat pro ochranu eura vše, co je nutné, protože vývoj jednotné měny bude určující pro budoucnost evropské integrace.
Další opatření, jež Evropa potřebuje, je nutné pevně ukotvit v závazku k hlubší integraci.
Vysoké hladiny suverénního zadlužení, společně s chováním částí finančního sektoru, umocnily krizi v eurozóně a vyvolaly významné otazníky kolem důvěry, které teď potřebují systémovou odpověď.
Právě proto musíme nedokončený podnik hospodářské a měnové unie dovršit – a právě proto Evropská komise už dlouho předkládá argumenty pro vytvoření bankovní unie jako nezbytného kroku na cestě k této metě.
Chystané návrhy Komise jsou součástí širšího balíčku směřujícího k ekonomické, fiskální a politické unii, která překreslí hranice evropské integrace.
Krize nemilosrdně odhalila nedostatky stávajícího bankovního dohledu.
Musíme překročit meze spolupráce a vytvořit dohledový orgán pro celou EU, zejména v eurozóně.
Vazbu mezi svrchovaným dluhem a dluhem bank je třeba jednou provždy přetnout.
Musíme přerušit bludný kruh, v němž využívání peněz daňových poplatníků – doposud 4,5 bilionu eur – k záchraně bank oslabuje rozpočty vlád, zatímco banky, jejichž averze vůči riziku sílí, přestávají půjčovat podnikům, jež potřebují finance, čímž dále podkopávají ekonomiku.
Odvážným postupem Evropa dokáže tuto negativní dynamiku zastavit.
Na jednotný trh se zavádí společná soustava pravidel pro finanční služby.
V návaznosti na to by jednotný evropský orgán pro bankovní dohled otevřel dveře přímé rekapitalizaci bank prostřednictvím Evropského stabilizačního mechanismu, jakož i společnému pojištění vkladů a jednotnému sanačnímu rámci.
Evropská komise 12. září představí své návrhy na Jednotný mechanismus bankovního dohledu, založené na třech klíčových principech:
Jednotný dohled: Koordinace mezi národními dohledovými orgány už v eurozóně nestačí.
Rizika, která se objeví v jedné zemi, mohou postihnout celou měnovou oblast.
Společný bankovní dohled je nutný k posílení důvěry mezi zeměmi, které využívají společné finanční valy.
Věrohodnost: Srdcem nového mechanismu eurozóny pro dohled nad bankami bude ECB.
Volba úkolů svěřených ECB zajistí pečlivý, kvalitní a nestranný prozíravý dohled nad bankami eurozóny, což rozhodným způsobem přispěje k zachování důvěry mezi bankami – a tedy zvýší finanční stabilitu napříč eurozónou.
Do tohoto rámce bude zapracována úzká spolupráce s národními dohledovými orgány.
Dohledová úloha ECB bude zcela oddělena od jejích úkolů v oblasti měnové politiky.
Evropský orgán pro bankovnictví bude paralelně pokračovat ve výkonu svých stávajících úkolů, konkrétně ve vytváření jednotného souboru pravidel pro celý jednotný trh a zajišťování konvergentní dohledové praxe napříč EU.
Široký záběr: Nový evropský dohledový systém bude platit pro všechny banky v eurozóně.
Zároveň bude potřeba překlenout mezeru mezi členy eurozóny a členy EU, kteří zůstávají vně měnové unie, z nichž někteří se mohou chtít nových dohledových mechanismů zúčastnit.
Cesta, jíž jsme se rozhodli jít, nám umožní svižně jednat.
Jednotný mechanismus bankovního dohledu nevyžaduje změnu úmluvy a měl by být zřízen do ledna 2013.
Společný a integrovanější dohled je prvním krokem k bankovní unii.
Komise bude dále stavět na našich současných návrzích na programy záruk za vklady a sanační mechanismy, abychom směřovali k jednotnému sanačnímu fondu a jednotnému sanačnímu orgánu.
Jakmile budou tyto návrhy zavedeny pro praxe, bankovní unie bude úplná.
Vytvoření bankovní unie do roku 2013 nepřinese Evropě kouzelnou hůlku, jejímž mávnutím by dokázala přes noc zažehnat hospodářskou krizi.
Jde však o významný a zásadní krok k obnovení důvěry občanů Evropy, mezinárodních partnerů a investorů.
Zajistí finanční stabilitu, posílí transparentnost, přiměje bankovní sektor k zodpovědnosti a ochrání peníze daňových poplatníků.
Navíc jde o začátek něčeho mnohem většího.
Znovu bych rád zdůraznil, že eurozóna si bere ponaučení z minulosti, a co se týče integrace, vymezuje si cestu vpřed, nikoli vzad.
To je dobrá zpráva nejen pro euro, ale i pro globální ekonomiku.
Neoliberální výzva pro Evropu
Už víc než 20 let tvrdím, že vysoké míry nezaměstnanosti v západní Evropě jsou neudržitelné.
Na konci 70. let monetaristé sázeli na to, že pouhé dočasné a mírné zvýšení nezaměstnanosti dokáže přitáhnout uzdu plíživé – a cválající – inflaci průmyslového Západu a že zpětně se bude mít za to, že cena zaplacená za návrat k efektivní cenové stabilitě stála za to.
V Británii a ve Spojených státech tato monetaristická sázka vyšla.
V západní Evropě ovšem nikoliv.
Během posledních 25 let v Evropě rostla nezaměstnanost, jelikož v boji proti inflaci byla zpřísněna měnová politika a zvýšeny úrokové míry.
Když však inflace podlehla, nezaměstnanost neopadla – nebo alespoň ne o mnoho.
Jestliže nezaměstnanost neuvízla přímo na úrovních Velké deprese, držela se dost vysoko na to, aby se určující zkušeností stala dlouhodobá ztráta zaměstnání nebo strach z ní.
Ve společnostech, kde se oficiální míra nezaměstnanosti po celé generace drží na 10% nebo ještě výš, selhal vládní hospodářský management.
Celých 20 let se mi tedy zdálo, že podloží politické rovnováhy západní Evropy – korporativní vyjednávání a rozsáhlé sociální pojištění na jedné straně a přísné monetární politiky na straně druhé – se musí rozpadnout.
Zdá se, že tvůrce evropských politik paralyzují dvě obavy.
Evropští centrální bankéři se strachují, že jim jejich političtí šéfové nařídí, aby uvolnili měnovou politiku, že strukturální reformy potřebné k uvolnění agregátní nabídky nebudou na pořadu dne a že výsledkem bude návrat inflace 70. let.
Krátce, mají strach, že všechny oběti na oltář stability cen přijdou nazmar.
Západoevropští politici se zase obávají opačného výsledku.
Strachují se, že centrální bankéři budou trvat na horší dostupnosti peněz i po provedení strukturálních reforem, jež sníží přitažlivost dávek v nezaměstnanosti a posílí schopnost pracovníků stěhovat se za prací a schopnost firem stěhovat se za pracovníky.
Krátce, mají strach, že bez oživení výstupu či zaměstnanosti bude celkovým výsledkem pouhý nárůst chudoby.
Samozřejmě, tyto obavy provází naděje, že strukturální reformy a měnová expanze umí spojit síly a popohnat zaměstnanost i výstup, aniž by výrazněji zvýšily inflaci.
Skutečnost je však taková, že nikdo žádné kroky k volnějším měnovým politikám nepodniká – zejména s ohledem na nezkušenou Evropskou centrální banku, jež zoufale touží vydobýt si věrohodnost bojovníka proti inflaci – a že kroky ke strukturálním reformám jsou nesmělé, váhavé a nevýrazné.
Celých 20 let jsem byl na omylu: západoevropská státní zřízení zůstávala stabilní navzdory vyloučení značné části občanů ze smysluplné účasti ve většině hospodářského života.
Západoevropská hospodářství nepřestávala růst – třebaže nerostla tak rychle, jak mohla – navzdory tíživému břemenu nezaměstnaných deseti či více procent pracovních sil.
Teď to ovšem vypadá, že bych nakonec přece jen mohl mít pravdu – nebo že alespoň bylo správné vyjadřovat znepokojení, ne-li zděšení.
Francouzi odmítli ústavu Evropské unie, a to v prvé řadě – jak se alespoň zdá – z obavy, že další evropská integrace s sebou nutně přinese rozvratné síly neoliberalismu, za něž se draze platí.
Jednou věcí je „evropský projekt“ podpořit, jde-li o to navázat Německo tak úzce na Francii, aby si už nikdy nikdo nemyslel, že stojí za to vést válku kvůli tomu, jakou řečí se mluví Alsasku-Lotrinsku.
Jiná věc však je, když evropský projekt znamená, že francouzští pracující čelí konkurenci polských instalatérů, rumunských zemědělců a tureckých prodavačů.
V Německu je voličstvo podle všeho rozhodnuto dát vale kancléři Gerhardu Schröderovi kvůli nespokojenosti s jeho vlažnou věrností neoliberálnímu projektu.
Problém tkví v tom, že pak voliči získají čtyři roky vlády kancléřky Angely Merkelové, jejíž oddanost neoliberálnímu projektu je bezmála tak silná jako moje.
Myslím, že Německu by se po deseti letech neoliberálních politik dařilo lépe.
To však, jak se zdá, přáním německých voličů není, a proto nelze odhadnout, jaká bude za čtyři roky názorová orientace německé politiky.
K tomu všemu se ještě přidává severoevropská nespokojenost s centrálními bankéři, zejména s ECB a s eurem.
Nejde o to, že by na pořadu dne byl konec Evropské měnové unie; dochází pouze k tomu, že lidé začali přemýšlet o málo pravděpodobných, leč možných budoucích scénářích, při nichž by konec EMU na pořad dne mohl přijít.
Už to stačí na otřes cen aktiv po celém světě.
Úspěchy, jichž západní Evropa dosáhla od konce druhé světové války, patří k nejpovzbudivějším a nejpůsobivějším výkonům ve světových dějinách.
Všichni by měli chtít, aby dnešní nerozdělená Evropa na těchto úspěších stavěla, nikoliv aby je ohrožovala vysoká nezaměstnanost přetrvávající po celé generace.
To však bude vyžadovat změnu přístupu ECB.
Evropa potřebuje měnovou politiku, která chápe podporu růstu zaměstnanosti v severní Evropě jako úkol důležitější, než je kontinentální cenová stabilita.
Ostatně, v jižní a východní Evropě k inflaci dojde – musí k ní dojít, neboť jak se regiony rozvíjejí a industrializují, jejich směnné relace se musí zlepšovat a právě inflace je způsob, jímž k tomu v měnové unii může docházet.
ECB by se neměla snažit vyrovnávat inflaci na jihu a na východě deflací na severu, aby tak plnila umělé celokontinentální cíle.
Nekonečná evropská ústava
Devětadvacátého října se vedoucí představitelé Evropské unie sejdou v Římě, aby podepsali novou Ústavní smlouvu unie.
Bezpochyby přitom zazní slova chvály na jedinečný charakter tohoto dokumentu a v tomto případě nepůjde o žádné vychloubání, protože ústava EU se opravdu nepodobá žádné jiné ústavě, která kdy byla sepsána.
Většina ústav - včetně té americké - touží „zmrazit dějiny" či nastolit trvalý institucionální řád, který odolá čerstvým větrům změny.
Ve své podstatě je ústava vskutku pokusem „zkrotit" historii tak, aby se řídila spíše lidskými zákony než vlastní logikou obnášející i nevítané eventuality a hříčky osudu.
Ústava EU je naproti tomu sepsána s nevyřčeným pochopením, že instituce, které zakládá, jsou přechodné, že nejsou ani zdaleka optimální a že by bylo žádoucí je ihned změnit, kdyby to umožňovala politická realita.
Politická realita v dnešní Evropě však neumožňuje vytvoření takového dokumentu, jaký by si signatáři opravdu přáli sepsat, a tak má ústava, kterou nakonec sepsali, založit proces vývojové změny, který bude motivovat další postupná zlepšení - zlepšení, u nichž panuje naděje, že jednoho dne vymažou samotné uspořádání, jež dnešní ústava EU zakládá.
Architekti Ústavní smlouvy unie již od počátku nikdy vážně nepředpokládali, že jejich návrh přetrvá v podobě, v jaké ho sepsali.
Místo toho chápali svou roli tak, že se ubírají dávno vyšlapanou cestou evropské integrace v postupných krocích.
Tato cesta započala před více než půlstoletím zahájením „evropského projektu".
Efekt „rozlévání" původního Společenství uhlí a oceli z padesátých let vedl až k vytvoření Evropského hospodářského společenství, poté Evropského společenství a nakonec k vytvoření unie.
Každý krok přitom postupně vedl k větší integraci.
Dokonce ani přelomové dokumenty, jako byly Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterdamská smlouva a smlouva z Nice, si nikdy nekladly za cíl dosáhnout takového druhu trvalosti (ba dokonce ani polotrvalosti), jaký si obvykle spojujeme s ústavou.
Totéž platí o událostech, jako byly vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky nebo měnové unie s eurem a Evropskou centrální bankou.
Ještě dříve, než jedna mezivládní konference dospěla ke „konsensu", začala se roztáčet kola příprav na následnou konferenci s následným konsensem.
Tento mechanismus záměrně postupného budování sjednoceného státního celku z nominálně svrchovaných států nemá v dějinách lidstva obdoby.
Když se státy angažují v programu stále užší integrace, bude konečný výsledek vždy působit nedotaženým dojmem, pokud státy - na průběžné bázi - odloží stranou jakékoliv rozhodnutí o konečném cíli.
Jedinou věcí, která se již od počátku evropského integračního procesu zdála zřejmá, byla skutečnost, že zúčastněné státy - spolu se všemi případnými novými partnerskými zeměmi, které cestou vezmou mezi sebe - budou pokračovat v politickém manévrování, aby budovaly svůj stále provázanější celek.
V důsledku toho byl každý balík smluvních dodatků produktem neučesaného politického handrkování, které je typické pro mezivládní rozhodovací proces.
Všechny státy přitom vědí, že i při přijetí Ústavní smlouvy budou mít jejich partneři výslovné právo z unie vystoupit, pokud z ní budou natolik rozčarováni nebo pokud začnou na EU pohlížet jako na nevítanou přítěž.
Ukončí však nová Ústavní smlouva unie tuto cestu postupného budování ústavního pořádku?
Do jisté míry k tomu může dojít, avšak ani zdaleka ne tolik jako v případě, kdy by architekti smlouvy byli učinili více pro oddělení ústavních otázek, jako jsou Charta základních práv nebo kompetence unijních orgánů a členských států, od záležitostí každodenní politiky typu zemědělské a rybolovné politiky nebo technických podrobností spolupráce soudů v občanskoprávních a trestněprávních věcech.
Zde byla promeškána obrovská příležitost oddělit to, co je na unii trvalé a trvanlivé (tj. „ústavní"), od toho, co je netrvalé a proměnlivé (tj. „politické").
Jelikož není nic pevně zakotveno, budou se evropské ústavní procesy i nadále spoléhat nikoliv na nějaký dokument s přesahem, nýbrž na vyvažování politických vztahů a kalkulací tak, aby se celá stavba nerozpadla.
Cenou za tento proces bude pravděpodobně odklad vytvoření jednotné politické loajality vůči Evropě (pokud se taková loajalita vůbec někdy rozvine).
To budou pokládat za tragédii pouze ti, podle nichž je evidentním osudem Evropy stabilní evropská federace.
Pro nás ostatní, nehledě na bezprecedentní rozšíření unie na východ, rozpory, které vybublaly na povrch ohledně války v Iráku, a další třenice, jež jsou zákonitým výsledkem flexibilního a evolučního přístupu Evropy ke tvorbě ústavy, v sobě tento vleklý boj o sebeurčení skrývá rovněž spoustu naděje.
Nedávný společný pocit celé Evropy, že je naléhavě nutné moci v zahraničních věcech hovořit jedním hlasem, může být čerstvým vánkem a zároveň dostatečně silným lepidlem, aby celý podnik udrželo nad vodou.
Nový úsvit nad Evropou
Hlavy států a vlád 25 členských států EU dnes v Římě podepíší Smlouvu zakládající Ústavu pro Evropu.
Ušli jsme už dlouhou cestu od chvíle, kdy zakládající členové v březnu 1957 vytvořili Evropské hospodářské společenství - také v Římě.
Po podpisu bude Smlouva postoupena národním parlamentům ke schválení.
Je tedy kriticky důležité porozumět tomu, proč si Smlouva zaslouží být ratifikována.
Řečeno jednoduše, víc než kdykoli v minulosti činí ze zájmů občanů Evropy podstatu aktivit Evropské unie.
Dosahuje toho čtyřmi způsoby.
Zaprvé, Ústavní smlouva zaručuje, že unijní instituce budou respektovat základní práva všech uvnitř EU. „Katalog základních práv" obsažený v Ústavě je rozsáhlý a soustřeďuje se na úctu k lidské důstojnosti, svobodu a rovnost a také na principy demokracie a právního státu.
Tato základní práva a principy se vepsáním do Ústavy stávají právně závaznými, a občané tak budou mít větší prostor pro podávání odvolání k Soudnímu dvoru.
V tomto ohledu EU vede svět dál v oblasti ochrany základních práv.
Zadruhé, Smlouva posiluje demokratičnost EU a přináší vládu blíž občanům Evropy.
Unie se nemá co plést do záležitostí, které lze úspěšně řešit na lokální, regionální nebo národní úrovni.
Cíle EU tkví právě v tom, čeho jednotlivé země samy dosáhnout nemohou; jde například o silnější hospodářství a vyšší bezpečnost.
Ústavní smlouva obsahuje záruky, jež zajistí, aby se EU této zásady striktně držela.
Národní parlamenty budou moci odpískat přerušení, jestliže Brusel přijde s návrhy, u nichž se jim bude zdát, že se zbytečně vměšují do jejich věcí.
Evropská komise bude povinna znovu zvážit svůj návrh, bude-li si to přát třetina národních parlamentů.
Dále Ústavní smlouva dává občanům právo požádat Evropskou komisi, aby se v určité věci angažovala.
Podmínkou takové občanské iniciativy bude jeden milion podpisů, získaných v různých zemích.
Zároveň bude mít mnohem větší pravomoci Evropský parlament.
Bude v jeho kompetenci spolurozhodovat v mnohem větším počtu oblastí, včetně rozpočtu.
Díky tomu budou volení zástupci evropských občanů lépe schopni dohlížet na práci Komise.
Zatřetí, Smlouva zavádí větší otevřenost a transparentnost EU.
Občané si přejí, aby pravomoci byly jasně definované a aby se rozhodovalo otevřeně a srozumitelným způsobem.
Mnozí lidé si zoufají, když musí hledat cestu v bludišti současných smluv EU a bezpočtu jejich změn.
Mimo Brusel jen málokdo dokáže vysvětlit strukturu založenou na „pilířích" a rozdíl mezi Unií a Společenstvím.
Ústava odsouvá tuto komplikovanost do dějin.
Zajistí lidem také mnohem lepší dostupnost úředních informací, neboť rozšiřuje právo přístupu k dokumentům všech institucí a orgánů.
Konečně, Smlouva Evropu zefektivní.
To je nezbytné, máme-li se úspěšně vypořádat s problémy, jež ovlivňují životy lidí.
Dvě témata, jež lidé považují za zásadní, jsou silnější evropské hospodářství (víc pracovních příležitostí a silnější růst) a větší bezpečnost (omezení přeshraniční kriminality).
Při řešení těchto problémů jsou na sobě evropské země vzájemně silně závislé.
Lidé se spoléhají na Evropu, že bude jednat.
Avšak vzhledem k tomu, že rozhodnutí EU musí být často přijata jednomyslně, může to být velmi těžké.
Navíc často chybí prostředky účinné spolupráce.
Právě v této oblasti Smlouva zavádí zásadní zlepšení, která nám umožní efektivněji spolupracovat, abychom dosáhli společných cílů.
Souhrnně řečeno, Ústavní smlouva pevně do zákona vepisuje základní práva a dále posiluje demokratičnost, transparentnost a efektivnost EU.
Díky tomu je přínosem pro všechny - pro ty, kdo očekávají silnější spolupráci a konkrétnější výsledky práce Unie, ale i pro ty, kdo mají obavy z přílišného vměšování Evropy do věcí, jež členské státy dokážou lépe řešit samy.
Příští rok oslavíme 60 let míru ve velké části Evropy.
Z takto dlouhého období vzájemného souladu, během něhož došlo k nesmírnému růstu prosperity, jsme se nikdy dříve v historii netěšili.
Demokracie zakořenila téměř ve všech koutech Evropy a Evropané jsou dnes mnohem svobodnější při rozhodování, kde a jak chtějí žít, pracovat a studovat.
Za tyto úspěchy z velké části vděčíme evropské spolupráci.
Ústavní smlouva je odrazem našeho přání pokračovat ve stejném duchu a nadále pracovat společnými silami.
Chceme znovu potvrdit svou věrnost životu bez válek a nespravedlnosti a oddanost svobodě, jež je nám tak drahá.
Ústavní smlouva představuje pevné základy pro naši společnou budoucnost.
Mír, bezpečnost i prosperita jsou hodnoty jak cenné, tak zranitelné.
Tato Smlouva je posiluje.
A to posiluje nás.
Slavnostní podepisování Smlouvy je tedy poselstvím naděje.
Je to nový začátek.
Nový evropský Donald Rumsfeld
Volby do ruské dumy letos v prosinci téměř jistě zacementují moc sil věrných Vladimíru Putinovi.
Výsledek zřejmě potvrdí vynoření Ruska coby nejrozvratnější otázky v Evropské unii od doby, kdy Donald Rumsfeld rozdělil kontinent na „starou“ a „novou“ Evropu.
V 90. letech 20. století bylo pro členské země EU snadné se na společném přístupu k Rusku dohodnout.
Byly zajedno ohledně strategie demokratizace slabého a zadluženého Ruska a jeho přiblížení Západu.
Tato politika je teď v troskách.
Prudce rostoucí ceny ropy a plynu posílily moc Ruska a oslabily jeho touhu spolupracovat i zájem připojit se k Západu.
Dnes se Evropané nedokáží shodnout nad postatou ruského režimu, natož nad politikou, již by měli vůči němu přijmout.
Část tohoto zmatení spočívá v Putinově dovedné politické profilaci.
Na jedné straně potřebuje maximalizovat kontrolu nad ekonomikou a společností, aby zvyšoval mzdy a penze a držel oponenty mimo hru, a zároveň pečovat o dalekosáhlou pravomoc jmenovat kandidáty do úřadů, která jej drží u moci.
Na druhou stranu moskevská elita – která se obává, že by jednou nějaká vláda mohla zabavit její majetky – se chce vyhnout postavení mezinárodního vyvrhele, aby v případě potřeby prožila soumrak svých dní v bezpečí Západu.
Úzce sepjatá skupina politických poradců pomohla Putinovi tento hlavolam vyřešit.
Než aby budoval diktaturu, pomohli Putinovi k upevnění moci využít vnějších znaků liberální demokracie.
Zakládáním falešných opozičních politických stran, které má Kreml pod palcem, vytvářením předstíraných nátlakových skupin a organizací jako Naši a přetvořením právního řádu v nástroj politické moci Putin utužil svou vládu efektivnějším a jemnějším způsobem než nejeden autokratický režim.
Možnost, že bude kandidovat na post premiéra, aby prodloužil svou vládu, až mu vyprší prezidentský mandát, je logickým pokračováním tohoto přístupu.
EU sice během Putinovy éry nedokázala Rusko změnit, leč Rusko má značný vliv na EU.
Co se týče energie, vybírá si jednotlivé členské státy EU a podepisuje s nimi dlouhodobé dohody, které podrývají stěžejní principy společné strategie EU.
Ve věci Kosova blokuje Rusko pokrok v Organizaci spojených národů.
Na Kavkaze a ve střední Asii Kreml účinně EU vypudil z regionů, kde má zájem propagovat politickou reformu, řešit konflikty a uzavírat energetická partnerství.
Na Ukrajině a v Moldavsku se Kreml s jistým úspěchem vynasnažil přitažlivost Evropy otupit.
V očích některých sousedních zemí dospívá Rusko v ideologickou alternativu k EU, která nabízí jiný pohled na svrchovanost, moc a světový řád.
Zatímco evropský projekt se zakládá na právním řádu, Rusko je přesvědčeno, že když se mění rovnováha sil, zákony by se měly měnit také, aby ji reflektovaly.
Rusko se navíc s EU snaží vybudovat vztah „asymetrické vzájemné závislosti“.
Zatímco lídři EU věří, že prostřednictvím vzájemné závislosti se buduje mír a stabilita, ruští lídři jsou odhodláni vytvořit situaci, v níž EU potřebuje Rusko víc, než Rusko potřebuje EU, zejména v energetickém sektoru.
Přestože HDP Ruska není větší než součet HDP Belgie a Nizozemska a jeho vojenské výdaje jsou oproti EU jen zlomkem, Kremlu se soustavně daří nad Unií vítězit.
Stěžejním problémem je to, že Evropané promrhali svůj nejmocnější zdroj vlivu: jednotu.
Členské státy jsou rozdělené na ty, které považují Rusko za potenciálního partnera, jehož lze během procesu „plíživé integrace“ vtáhnout na oběžnou dráhu EU, a ty, které Rusko považují za hrozbu, jejíž rozpínavost a pohrdání demokracií je třeba potlačovat politikou „jemného zadržování“.
Posledních několik let ukazuje, že ani jeden z těchto přístupů fungovat nebude.
První přístup riskuje, že Rusku nabídne všechny výhody spolupráce s EU, aniž by naléhal na to, že se Rusko musí držet pevných pravidel.
Při otevřeném nepřátelství vůči Rusku bude však zase pro EU těžké využít ruské pomoci při řešení řady společných problémů – od znečištění životního prostřední přes nelegální migraci a šíření jaderných zbraní až po konečný status Kosova.
EU naléhavě potřebuje nový přístup.
Místo snahy Rusko demokratizovat nebo zadržovat by se Unie měla shodnout na omezenějším cíli spočívajícím v úsilí proměnit Rusko ve spolehlivého partnera vázaného právním řádem.
Společný přístup přinese EU mnoho mocných pák, jimiž si zajistí, aby Rusko dodržovalo smlouvy a vzájemné dohody.
Na diplomatické úrovni by Evropané měli hrozit, že Rusku vezmou prestiž, již čerpá z účasti na summitech G8 a EU-Rusko.
Také by tím, že upevní vztahy se zeměmi, jako jsou Gruzie a Ukrajina, měli usilovat o posílení demokracie a právního řádu v evropském sousedství.
Dále je třeba využít hospodářských pák.
Evropané by měli podrobit ruské investice na trzích EU hlubší kontrole a využít zákona o konkurenci a zahájit vyšetřování monopolistických postupů a praní špinavých peněz u stávajících investic.
Zároveň by se členské země EU mohly zaměřit na zájmy jednotlivců v kremelské elitě a prošetřit jejich odkupy západních majetků, ba těm, kdo porušují lidská práva, zakázat cesty do EU.
Dokud se EU bude zmítat mezi integrací a zadržováním, bude se Kremlu jevit jako slabá a bezcílná.
To zase Rusko jedině povzbudí k posílení jeho průbojnosti.
Nový evropský milník
KODAŇ: Obyvatelé Bělehradu se pro Evropu zasloužili o další mezní moment.
Stíny deset let trvajících válek na Balkáně snad konečně zmizí.
Čistá hlava, jasný zrak a především přesvědčivý souhlas lidu bude zapotřebí k tomu, má-li se Evropa posunout kupředu.
V tomto směru je důležité správně interpretovat dánské „ne“ pronesené v nedávném referendu o připojení Dánska k evropské měnové unii.
Dánové nejsou o nic méně protievropští než kdokoli jiný; xenofobie zde není o nic více rozšířená než v jiných evropských zemích.
Nebyla to výlučně „nemravná aliance“ mezi krajní levicí a krajní pravicí, která, jak mnozí usuzují, nad eurem zvítězila.
Dánské „ne“ je třeba vnímat jako varování všem evropským vůdcům.
Ti by měli být mnohem obezřetnější při navazování otevřeného dialogu se svým voličstvem o základních evropských otázkách, jako je kupříkladu role Evropy v mírovém procesu na Balkáně.
Jinak by totiž mohli dojít ke stejnému rozčarování jako jejich dánští kolegové, když čtyři z pěti poslanců hlasovali pro politiku podporovanou pouze 47 procenty jejich voličů.
Mé tvrzení, že Dánové nejsou protievropští, se opírá o nedávný průzkum veřejného mínění Eurobarometer: voliči ve všech členských zemích EU byli dotázáni, zda rozšíření Evropské unie o kandidátské země ve východní a střední Evropě považují za „prioritu“.
Kladně odpovědělo téměř šedesát procent Dánů.
Jejich země se tím pádem dostala na první místo pomyslného žebříčku, neboť ve Francii a Německu se pro vyjádřilo jen slabých 20 procent.
Kdyby ostatní vlády následovaly příkladu Dánska a svolaly referendum o euru, ve většině případů by nejspíš neuspěly.
Dovolte, abych zde vzpomněl situaci z roku 1992, kdy díky slabé většině (méně než jednoprocentní) byla v Dánsku zamítnuta Maastrichtská dohoda.
Na to francouzský prezident Mitterand zareagoval svoláním podobného referenda ve své zemi, aby smlouvě zajistil vyšší podporu: výsledek hlasování zde byl překvapivě tak blízko „ne“, jako byl v Dánsku blízko „ano“.
Tentokrát Dánové opět jednou zamítli doporučení jejich politického vedení.
Podobná chyba či její příčiny by se ostatně mohly opakovat i v jiných zemích.
Dánským politikům se nepodařilo přesvědčit jejich voliče, že na euro je třeba pohlížet jako na pozitivní element tvorby společné a svobodné Evropy.
Přemohly je ekonomické argumenty – pád eura vůči dolaru zde nepochybně hrál významnou úlohu.
Na politické argumenty se přitom ale poněkud pozapomnělo.
Hospodářská měnová unie vznikla dříve, než roku 1989 padla Berlínská zeď.
Se zrodem nové Evropy přišla idea společné měny – slibná myšlenka vizionářů, kteří viděli možnost ještě užších vztahů a svazků mezi evropskými zeměmi.
Političtí vůdcové Německa – Kohlova a Genscherova generace, která ještě zažila válku – pochopili, že sjednocené Německo by představovalo takovou koncentraci ekonomické síly v Evropě, že by nevyhnutelně narušilo politickou rovnováhu v rámci Evropské unie.
A tak německá politická garnitura došla k závěru, že se o svou vedoucí pozici v měnové politice musí podělit s ostatními.
Jak tehdy říkával Hans Dietrich Genscher: „Chcete-li se vyhnout německé Evropě, musíte vytvořit evropské Německo.“ Byla to oběť, kterou německé finanční kruhy nesly velmi nelibě.
Němečtí finančníci pochybovali o ochotě či schopnosti jiných evropských zemí bojovat s inflací.
Přesto to ale Němci udělali.
A my všichni bychom jim za to měli být vděční.
Euro zažilo těžký, ale přesto slibný start.
Vzhledem k rozdílům mezi hospodářským výkonem Evropy a Ameriky by nemělo snad nikoho překvapit, že euro vůči dolaru začalo klesat.
Rovněž by nikoho nemělo překvapovat, že trhy testovaly ochotu evropských politiků mlčet tam, kde jde o peníze.
Nedávná intervence a podpora z Ameriky a Japonska naznačují, že euro se udrží a že trhy v jeho úspěch věří.
Společná měna není než jedním z krůčků na cestě ke společné a mírové Evropě.
To je ta nejústřednější myšlenka.
Dánům se ji ale nepodařilo úspěšně sdělit.
Proto musíme výsledek dánského plebiscitu brát jako varování, že bez velkého úsilí občany Evropy nepřesvědčíme o politickém významu eura – ani o důležitosti rozšíření Evropské unie.
Rozšíření Evropské unie směrem na východ je obrovskou výzvou budoucích let.
Jistě, životní úroveň není ve východní Evropě tak vysoká jako na západě, ale musí zde být alespoň naděje – jak pro kandidátské země, tak pro balkánské země –, že pokračující demokratizace a ekonomická transformace je jednoho dne dovedou ke členství v Evropské unii.
Rozšíření bezpochyby otevře „starším“ demokraciím nové, rostoucí trhy.
Prospěch, který tak vznikne, více než vyváží ekonomické náklady spojené s rozšířením.
Avšak mnohem silnější než onen praktický argument je tento politický imperativ: pokud zachováme rozdělenou Evropu, nikdy nedospějeme ke svobodné a mírové Evropě, jež byla původní vizí tvůrců Římské dohody.
Nové demokracie východní a střední Evropy a pobaltské země se chtějí podílet na Evropské unii.
Odvážné davy v Bělehradě demonstrovaly touhu Srbů připojit se k evropské rodině.
Všichni se chtějí stát součástí zrání a pospolitosti takové Evropy, v níž vládne demokracie a respekt, nikoli brutální vojenská síla.
Dánové nepochopili, že mezi tímto cílem a rolí eura existuje souvislost.
Bělehradské události opět poskytly prostor k dlouho odkládaným úvahám o širších cílech evropské integrace.
Příští krok Evropy
Od chvíle, kdy Francie a Nizozemsko odmítly navrhovanou Ústavní smlouvu Evropské unie, zaměstnává lídry EU to, že ukazují prstem jeden na druhého nebo obviňují francouzské a nizozemské voliče z nepochopení otázky, jež jim byla položena.
Ani sebevětší míra osočování však nemůže zakrýt skutečnost, že 50 let po vytvoření Evropského společenství Evropa k podepření své jednoty zoufale potřebuje nový politický rámec, ne-li přímo nový projekt.
Ovšemže, francouzští a nizozemští občané neodpovídali na otázku, na niž se odpověď očekávala.
Jejich hlasy byly protestem proti globalizaci, odmítnutím současného světa s jeho vzdálenými a nepochopitelnými mechanismy vládnutí.
Tak jako v případě antiglobalizačního hnutí lze i nové antievropanství považovat za poptávku po „jiném světě“ – konkrétně za „alter-evropanství“.
Dvě světové války a válka studená formovaly evropskou integraci jako projekt míru, obrany základních hodnot Západu a společné hospodářské prosperity.
Pád komunismu v roce 1989 a šance na překonání historických předělů kontinentu pak vyžadovaly předefinování evropského projektu.
Smlouvy z Maastrichtu (1992) a Amsterdamu (1997) daly EU novou organizační strukturu a položily základy politických institucí odpovídajících hospodářské síle Evropy.
Smlouva z Nice (2000) byla výsledkem poměrně chatrného kompromisu.
Prohlášení německé kancléřky Angely Merkelové, jejíž vlast na počátku roku 2007 převzala šestiměsíční rotační předsednictví Evropské unie, jsou jednoznačná: období reflexe, odsouhlasené Evropskou komisí v roce 2005, skončilo.
Německé předsednictví bude usilovat o realizaci usnesení Ústavní smlouvy a Berlínská deklarace – načasovaná na patnácté výročí Římské smlouvy – nabídne 25. března 2007 vizi budoucnosti EU.
Cílem je předat německým následovníkům v pozici předsednické země EU – Slovinsku, Portugalsku a Francii – cestovní mapu pro budoucí reformu.
Když politici v minulosti debatovali o budoucnosti EU, hovořili o definitivním vzorci evropské integrace, jak je vymezen v proslulé přednášce německého ministra zahraničí Joschky Fischera z roku 2000.
Doprovodná intelektuální debata, slavnostně zahájená filozofy Jürgenem Habermasem a Jacquesem Derridou, definovala podstatu evropské totožnosti, především oproti obrázku Spojených států, ale také ve vztahu k výzvám, jež přináší globalizace.
Nyní by měla být zahájena obdobná debata řešící klíčové otázky týkající se budoucnosti EU.
Zaprvé, jak by se měly definovat vztahy mezi národními a společnými evropskými zájmy?
Nejde jen o rozdělení kompetencí, ale také o zásadnější otázku toho, kdy se spoléhat na shodu národních vlád a kdy se obracet na společné evropské instituce, jmenovitě na Evropskou komisi a Evropský parlament.
Druhá otázka se týká záběru EU.
Evropa je zvláštní kombinací geografie a dějin, ale hranice EU – a tedy vyhlídky na další rozšíření – určuje stejnou měrou jak její schopnost vstřebat kandidátské země, tak adaptační schopnosti těchto zemí.
Po přistoupení Bulharska a Rumunska má EU 27 členů, přičemž v pořadí čekají Turecko, Chorvatsko, ale i další balkánské státy a také Ukrajina a Gruzie.
Je rozšiřování jedinou účinnou politikou stabilizace a míru, nebo se nástrojem rozvoje a stability může stát „sousedská politika“ EU, nepřinášející některým ze zemí, jež ťukají na dveře, plné členství, tak jako se jím kdysi pro západní Evropu stal Marshallův plán?
Zatřetí, místo marné teoretické debaty nad „liberálními“ versus „sociálními“ modely hospodářského rozvoje musíme porovnat zkušenosti zemí, jako je Velká Británie, Švédsko, Německo a Francie.
Jsou jejich zkušenosti vzájemně neslučitelné, nebo je možná konvergence?
Které politiky skutečně snižují nezaměstnanost?
Jaká opatření mohou zajistit globální konkurenční schopnost EU?
Jak můžeme napříč Evropou zmenšit stávající rozdíly v rozvoji a materiálním blahobytu?
Začtvrté, je potřeba se vyrovnat s aspiracemi EU na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.
Hrozby, jimž dnešní svět čelí, jsou nadnárodní, takže odpověď na ně musí být taktéž nadnárodní.
To však není možné bez jasné evropské totožnosti – a tedy bez společného zájmu být prosazován a chráněn.
Jedině pak budeme moci vyvinout společný přístup k naléhavým otázkám, jako jsou dodávky energií.
Takovéto otázky by se mohly stát tématem poradního referenda uspořádaného zároveň ve všech členských státech.
Jeho výsledky by umožnily předložit smlouvu ve zjednodušené verzi k ratifikaci devíti členským státům, které ji ještě neschválily.
EU by tak získala jak politický rozměr, tak jasný jednací řád.
Alternativou je paralýza.
Bude-li EU nadále řízena podle smlouvy z Nice, nebude prostor pro další politickou integraci ani pro rozšíření.
Současná pravidla rovněž nezajišťují efektivní fungování unijních institucí v jejich nynější podobě, zatímco sestavování nové ústavní smlouvy by si pravděpodobně vyžádalo ještě více času, než bylo zapotřebí k vytvoření současného návrhu.
Za těchto okolností by měl převážit pragmatismus.
Za demokracii může být třeba odvádět jisté krátkodobé daně, ale ty jsou vždy nižší než dlouhodobá újma, již může způsobit nedostatek všeobecné účasti. „Alter-evropanství“ dokáže účinně potřít jedině nová evropská debata, která zahrne občany Evropy i její instituce.
Sice snad ještě nenazrál čas na opravdovou evropskou ústavu, ale vytvořit kontext pro oživení ústavní smlouvy a přípravu Unie na výzvy naší doby dokáže spíše řešení zásadních problémů, jimž EU čelí, než snaha se jim vyhýbat.
Příští jednotný evropský trh
Současná Evropská komise dala jasně najevo svůj závazek redukovat úředního šimla zavedením takového přístupu k regulaci, který bude udržovat počet navrhovaných zákonů na absolutním minimu.
Myslíme to vážně.
Náš závazek snížit objem legislativy však musí jít ruku v ruce se stejným závazkem zajistit, aby mělo naše úsilí reálný dopad.
Jde o společnou zodpovědnost a členské státy v ní musí hrát svou roli.
Dokud nebudou zákony přijaté v Bruselu zapracovány do národního práva a řádně vymáhány, zůstanou papírovými a zcela bezzubými tygry.
Většina zákonů přijímaných v Bruselu připouští ochrannou lhůtu – obecně jde zhruba o dva roky –, v níž musí členské státy začít konat.
Tuto lhůtu si stanovují samotné členské státy, takže času by mělo být více než dost.
Po jejím uplynutí už by neměly platit žádné výmluvy.
Před deseti lety činil rozdíl mezi počtem zákonů o jednotném trhu přijatých v Bruselu a počtem platných zákonů v členských zemích – tomuto rozdílu se také říká „přejímací deficit“ – šest procent.
Vzhledem k takto slabé bilanci se Evropská rada v roce 2001 zavázala, že do budoucna nebude tento rozdíl v kteroukoliv dobu činit více než 1,5%.
V následujícím období jsme prožívali dobré i zlé časy, ale většina členských států vynaložila značné úsilí, aby dala věci do pořádku.
Průměrný přejímací deficit vůbec poprvé klesl pod 1,5% a dnes činí 1,2%.
Ba co více, pokroku dosáhly všechny členské státy, přičemž o první místo se dělí Dánsko s Lotyšskem – oběma chybí do dokonalosti převzetí pěti směrnic.
To je významný úspěch, který by však neměl být pokládán za signál ke zvolnění tempa.
Naopak bychom si měli klást otázku, zda nenazrál čas stanovit si ještě přísnější cíle.
A zároveň je to doba, kdy se můžeme detailněji podívat na oblasti, v nichž nadále zaostáváme.
Když se členské státy přihlásí k zákonům schváleným v Bruselu, přijímají tím absolutní závazek být jimi vázány.
A když tomuto závazku nedostojí, nesplní tím ani svou povinnost vůči spotřebitelům a firmám, které z nich mají mít prospěch.
Stejně tak bychom neměli dopustit, aby celkové dobré výsledky maskovaly problémy v určitých konkrétních oblastech – například v oblasti státního odkupu, který představuje 15 až 20% evropského HDP.
Otevření trhů a řádná aplikace evropských pravidel vytváří vládám úspory a přináší vyšší hodnotu za peníze daňových poplatníků.
Jsem proto hluboce zklamán, že balík opatření přijatý v této oblasti v roce 2004 – jehož cílem bylo zjednodušení a modernizace procedur – nebyl několika členskými státy v dohodnuté lhůtě přejat.
Varuji ty, kdo ještě nezačali konat, že podniknu veškeré nezbytné kroky, abych je konat přinutil.
Nemůžeme se nadále zavazovat k vytvoření konkurenceschopnější Evropy a přitom si odepírat prostředky, jak toho dosáhnout.
Snížení přejímacího deficitu je sice důležité, ale není to konečná stanice.
Zapracování zákonů do národních právních soustav je jedna věc, avšak zajištění jejich řádné aplikace a vymáhání je věc druhá.
A zatímco bilance přejímání vyznívá dobře, pokud jde o faktický stav věci, jsou vyhlídky méně růžové.
Osmi členským státům se podařilo snížit počet prohřešků, které u nich komise shledala, avšak 17 členských zemí má prohřešků stejně nebo i více než loni ve stejnou dobu.
Uznávám, že je zapotřebí těsné spolupráce a partnerství s členskými státy, a jsem připraven s nimi spolupracovat, jak budu moci, abych jim pomohl přejímat a správně aplikovat zákony EU.
Já osobně se v případě prohřešků raději vyhýbám přestupkovým řízením, která jsou nákladná a časově náročná.
Členské státy by však již měly vědět, že jim nic neodpustím.
Mým úkolem je zajistit, aby byl zákon neohroženě a nestranně vymáhán, a přesně toto budu činit i nadále.
Jednotný trh je jedním z největších úspěchů Evropské unie.
Odstranění překážek svobodného pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu přináší lidem po celém kontinentu větší prosperitu, vnitřně zdokonaluje naše dovednosti a mezinárodně nám dává větší váhu.
Když jsme před 20 lety začali ve velkém měřítku prosazovat jednotný trh, bylo členských států pouhých dvanáct.
Dnes je jich 27.
Evropa se velmi změnila.
Kromě toho jsme prošli komunikační a technologickou revolucí, která se dotkla všech aspektů našeho života.
Pro evropské občany a firmy se sice otevřely obrovské nové příležitosti, ale globální konkurence v oblasti obchodu a investic zároveň nikdy nebyla tvrdší.
Během letošního roku předloží komise posouzení jednotného trhu, aby zajistila, že Evropa bude připravena na to, co ji čeká.
Je to významná příležitost k reformě a obnově.
Moderní jednotný trh by měl odrážet moderní potřeby a my bychom měli soustředit své úsilí tam, kde může přinést největší efekt.
Potřebujeme žebříček priorit, který bude reagovat na to, co lidé chtějí a očekávají – pracovní místa, růst a bezpečnost.
Máme-li se vyrovnat s rychlými změnami, potřebujeme být v oblasti regulace flexibilní.
Je zapotřebí smířit se s tím, že ne vše lze řídit z centra, což znamená více důvěry a více partnerství, ale i větší ochotu nést na svých bedrech po delší dobu zodpovědnost.
Chceme-li uspět při vytváření jednotného trhu, který bude otevřený světu, bude stavět na svých vnitřních silných stránkách a zároveň bude stát v čele utváření mezinárodního prostředí, pak musí naše úsilí na úrovni EU jít ruku v ruce s úsilím na úrovni národní.
Chválím členské státy za vynaloženou snahu, ale všichni máme na víc.
Příští kroky Evropy
Terorismus v Londýně a francouzské i nizozemské odmítnutí ústavní smlouvy Evropské unie opět vrátily do módy europesimismus.
Krach červnového summitu EU a trpké rozbroje mezi Tonym Blairem a Jacquesem Chirakem dokonce podnítily některé pozorovatele k vyhlášení začátku konce Evropy.
Tito lidé se však mýlí.
Evropa není mrtvá ani neumírá.
Nedávné události přesto znamenají konec jedné podoby evropské integrace – vize o „stále těsnější unii“, z níž vznikne federální stát a stane se novou supervelmocí.
Této vizi však nebylo dáno přežít ještě před nedávnými nezdary.
V okamžiku, kdy se původní šestice zakládajících zemí začala rozšiřovat o severoevropské, jihoevropské a nejnověji i o východoevropské země, byla stará federální vize odsouzena k zániku.
Ústava byla koncipována tak, aby učinila pětadvacetičlennou Evropu efektivnější, nikoliv aby vytvořila silný federální stát.
Chirakova rétorika často obsahuje zmínky o „multipolárním světě“, v němž již Spojené státy nejsou jedinou supervelmocí.
Nedávný výzkum Pewova střediska zjistil, že pro mnoho Evropanů ztratily USA přitažlivost a přivítali by, kdyby Evropa hrála ve světové politice významnější roli.
I kdyby však Amerika přišla o část své atraktivní „měkké síly“, evropská postindustriální veřejnost není ochotna zaplatit cenu – v podobě zdvojnásobení či ztrojnásobení podílu obranných výdajů na celkovém HDP – za investici do armádního sektoru, která by byla zapotřebí k vyrovnání její „tvrdé síly“.
Evropské vyhlídky přesto nejsou tak chmurné, jak pesimisté předpokládají.
Síla je v dnešní světové politice rozložena jako trojrozměrná šachová partie, která se hraje nejen horizontálně, ale i vertikálně.
Na horní šachovnici mezistátních vojenských vztahů jsou USA jedinou světovou supervelmocí s celosvětovým dosahem.
Je nepravděpodobné, že by Evropa nebo Čína v příštích dvou desetiletích Američany předstihly.
Na této úrovni je svět unipolární.
Na střední šachovnici ekonomických vztahů je již svět multipolární.
Jde o šachovnici, na které už Evropa působí jako unie a významnou roli hrají i další země jako Japonsko a Čína.
USA nemohou dosáhnout obchodní dohody nebo urovnat antimonopolní spor bez souhlasu Evropské komise.
Právě nedávno musel americký Kongres přepracovat daňovou legislativu v objemu několika miliard dolarů, když Světová obchodní organizace rozhodla ve prospěch evropské stížnosti.
To rozhodně neodpovídá popisu unipolárního světa.
Spodní šachovnice zahrnuje transnacionální vztahy, které překračují hranice mimo dosah kontroly vlád – tedy vše od drog přes nakažlivé choroby a klimatické změny až po přeshraniční terorismus.
Na této šachovnici je moc rozložena chaoticky mezi nestátní aktéry.
Žádná vláda nedokáže kontrolovat výsledek bez spolupráce s ostatními.
USA zde potřebují pomoc Evropanů a ani tento svět nemá smysl označovat za unipolární.
Na této spodní šachovnici je důležitá rovněž míra úzké občanské spolupráce, kterou ovlivňuje atraktivita neboli měkká síla dané země.
Evropské státy jsou v tomto ohledu bohatě obdařeny, neboť překonaly staletí vzájemné nevraživosti a vybudovaly velký úspěšný trh.
Jedním z rizik nedávných neúspěchů je zastavení rozšiřování EU.
Na konci studené války se východoevropské země nesnažily utvořit místní aliance jako ve dvacátých letech minulého století, ale vzhlížely k Bruselu jako k magnetu své budoucnosti.
Podobně i státy jako Turecko a Ukrajina přizpůsobily svou politiku proto, že je láká Evropa.
Ztráta měkké síly vyplývající z odmítnutí dalšího rozšíření by byla nezdarem pro Evropu, pro Balkán i pro mezinárodní stabilitu.
Co učiní EU jako další krok?
Někteří lidé radí vrátit se k původním šesti zemím jakožto k vnitřnímu jádru tvořícímu federaci uvnitř širší unie.
Tento přístup je lákavý pro ty, kdo se domnívají, že referenda ve Francii a v Nizozemsku byla odmítnutím britského liberálního ekonomického modelu.
Tato diagnóza je ovšem podezřelá, protože podle výzkumů veřejného mínění měli mnozí z těch, kdo hlasovali „non“, výhrady vůči Chirakovi nebo vysoké míře nezaměstnanosti, případně vůči obojímu.
Je nepravděpodobné, že by se tyto obavy daly rozptýlit obratem zpět a dovnitř k původním šesti členům EU, což by navíc nevěstilo nic dobrého pro liberalizaci trhů práce, kterou evropské ekonomiky potřebují, aby se hnuly z místa.
Lepší cestou pro EU je ukázat, že Evropa stále funguje.
To znamená kompromis v otázce nového rozpočtu, jenž seškrtá část výdajů na společnou zemědělskou politiku a vyčlení prostředky na integraci nových členů, kteří do unie vstoupili v loňském roce.
Znamená to rovněž pokračování důležité role, kterou Evropa hraje v zahraniční politice – například motivací Srbska k dosažení dohody o budoucím statusu Kosova nebo setrvalou snahou přesvědčit Írán, aby se zřekl plánů na obohacování uranu.
Neméně důležité bude neochvějně prosazovat závěry současného kola obchodních jednání WTO z Dauhá a dotáhnout do konce minulé závazky týkající se pomoci Africe.
Jakmile se usadí prach, třeba bude nakonec možné dospět k mezivládním dohodám upravujícím některá institucionální uspořádání, která by v případě schválení byla řešila nová ústava.
Taková praktická a efektivní EU možná nedostojí vzletným rétorickým aspiracím, které politici tolik milují, ale zároveň nebude skomírat.
Právě naopak: taková Evropa může mnohé získat pro sebe a současně mnohým přispět i zbytku světa.
Evropští neevropští Evropané
Národní státy se budují na základě etnické a územní jednoty a jejich dějiny a politický vývoj jsou založeny na smyslu pro kolektivní identitu.
Impéria pak vznikají ve chvíli, kdy nějaká národní skupina pokládá svou existenci uvnitř územních hranic za riskantní nebo neúčinnou a zahájí silovou expanzi, kterou obvykle doprovází rozsáhlé násilí.
Západní Evropa nalezla další cestu pro svůj rozvoj teprve po druhé světové válce, kdy hitlerismus zůstal minulostí, avšak stalinismus představoval velice přítomnou hrozbu.
Západoevropští intelektuálové si uvědomili, že nacionalismus i imperialismus jsou jako přístupy k budování státu nepřijatelné a že evropská stabilita vyžaduje svazek národů, který by se mohl a měl rozšiřovat, ale nikdy by se neproměnil v impérium.
Politická elita západní Evropy si tento postoj rychle osvojila a rozhodnou měrou k němu přispělo také „euroatlantické“ politické myšlení Ameriky v kombinaci s Marshallovým plánem.
Římské smlouvy spolu se založením Rady Evropy ztělesňovaly právní, hospodářský, politický – ale zejména filozofický – průlom.
K zásadní změně v Evropě došlo ve chvíli, kdy nezdar sovětského komunismu otevřel veskrze nové příležitosti.
Nelze se však vyhnout dojmu, že Západoevropané a Američané dychtivě chtěli vyměnit svou strategickou perspektivu studené války za perspektivu zaměřenou úzce na obchod.
Ti, kdo byli připraveni uvažovat o spolupráci se Sovětským svazem Michaila Gorbačova v roce 1990 – tedy ve stejném roce, kdy si Pařížská charta kladla za cíl založit „Evropu od Vancouveru po Vladivostok –, začali do roku 1992 zanedbávat Rusko i ostatní bývalé sovětské republiky s výjimkou pobaltských států.
Západ se rozhodl udržovat s postsovětskou byrokracií v Rusku pouze taktický vztah.
Západní představitelé neměli dost smělosti, aby navázali s ruským lidem vztah v duchu plné spolupráce a současně aby otevřeně odsoudili porušování lidských práv novým ruským státem.
Západ přehlížel autoritářské tendence pod podmínkou, že problémy Ruska nebudou „vyváženy“ jinam.
Řada vlivných expertů jednoduše obrátila ekonomický determinismus, který charakterizoval nejprimitivnější marxisty, a předpokládala, že politika evropského střihu se v jisté fázi vyvine v Rusku spontánně jakožto důsledek zavádění myšlenek volného trhu.
V očích sovětského lidu však Evropu a Západ charakterizovaly úcta k jednotlivci, intelektuální svoboda a důstojnost lidského života; možnost podnikat byla druhotná.
SSSR se nezhroutil z ekonomických důvodů, nýbrž proto, že drobné povytažení železné opony odhalilo realitu ostře kontrastující s myšlenkou, že lidé jsou podřízeni státu.
Rozšíření Evropské unie v roce 2004 a později sice znamenalo počátek nové kapitoly evropských dějin, avšak neilustrovalo novou panevropskou strategii nebo obnovený smysl pro integraci.
Poprvé od svého založení v roce 1957 byla EU nucena přemýšlet, jak daleko sahají hranice Evropy v oblasti politiky, ekonomiky a kultury.
Jistě, Rusko bylo historicky vždy odděleno od západoevropské tradice a civilizace národních států, která vznikla po uzavření Vestfálského míru v roce 1648.
Toto rozdělení však zdaleka nebylo absolutní a v devatenáctém století byly západní Evropa, střední Evropa a Rusko úzce spjaty ve sjednoceném kulturním a hospodářském prostoru, který rostl a vyvíjel se navzdory náboženské rozmanitosti a politickým vzedmutím.
Fjodor Dostojevskij poznamenal, že Rusko potřebuje Evropu a že Evropa je druhou ruskou vlastí.
Po první světové válce a bolševické revoluci se ale všechno změnilo.
Vztah mezi EU a Ruskem je dnes zcela pragmatický – je založen na reálpolitice a obchodu, které zastiňují strategickou perspektivu.
Ropa, plyn a kovy však nejsou nejlepším způsobem, jak budovat mosty mezi lidmi.
Mosty, které potřebujeme, vyžadují naprosto odlišné materiály.
Ruští i západoevropští izolacionisté upřednostňují do značné míry týž škodlivý přístup.
Většina Rusů zvyklá na autoritářství a zatížená posttotalitními komplexy není nicméně ani izolacionistická, ani protizápadní.
Pasivní izolacionismus charakterizovaný myšlenkou, že vše mimo hranice Ruska je nějakým způsobem abstraktní, však představuje nedílnou součást ruské myšlenkové výbavy.
Tento typ uvažování vytváří pro Rusko obrovské nástrahy a stejně nebezpečný je i pro jeho bezprostřední sousedy a Západ.
Lidská práva, otevřenost a demokratické hodnoty by měli všichni upřímně sdílet jako prostředek k dosažení skutečného partnerství.
V novodobém prostředí vládních a firemních byrokracií je obtížné v těchto intencích hovořit.
Ze strategického hlediska však neexistuje způsob, jak obejít nebo osladit seriózní jazyk, který se musí při dialogu mezi partnery používat.
Stále existuje naděje, že politická budoucnost Evropy nebude budoucností riskantní „multipolarity“, ale spíše budoucností spolupráce založené na společných hodnotách svobody a spravedlnosti.
Obama jako výzva pro Evropu
PAŘÍŽ – Bude rok 2009 a začátek prezidentského působení Baracka Obamy znamenat nástup nové éry v transatlantických vztazích, anebo přetrvají staré spory, rozdmýchávané hloubkou a závažností hospodářské krize?
Povede krize na obou březích Atlantiku k nacionalistickým a sobeckým postojům, mařícím dlouho očekávané sblížení, ne-li úplné usmíření?
To samozřejmě ještě nelze říct.
Přestože levicové křídlo evropské levice – stejně jako okruh nejliberálnějších amerických demokratů – vyjadřuje znepokojení, že si Obama zvolil příliš středový kabinet, klasická forma antiamerikanismu bude v Evropě nesporně ustupovat.
Je velice nepravděpodobné, že by Evropané vyšli do ulic, aby odsoudili „podstatu“ Spojených států – to, čím Amerika je a co dělá –, tak jako to učinili během Bushovy éry, ba i během Clintonových let.
Obrázek Ameriky se po 4. listopadu v Evropě zásadně proměnil a styl Obamovy diplomacie po jeho inauguraci zřejmě tuto změnu ještě potvrdí.
V oblasti transatlantických vztahů, jako obecně i v jiných oblastech, je však nemoudré od jediného muže očekávat přespříliš, ať už jsou jeho výjimečné vlastnosti jakékoli.
Fundamentální problémy přetrvávají a nové se pravděpodobně vynoří.
Zaprvé, ať už je surový styl nového Ruska za Vladimíra Putina a Dmitrije Medveděva jakýkoli, Sovětský svaz už neexistuje a nepředstavuje společnou hrozbu, která byla až do roku 1989 „tmelem“ spojenectví.
Pokud se něco hrubě nezvrtne, nová studená válka na obzoru není.
Zadruhé, přetrvává strukturální nevyváženost mezi způsobem, jímž Evropa pohlíží na Ameriku, totiž s vášní a zaujetím, a způsobem, jímž Amerika pohlíží na Evropu, totiž s vlažným zájmem, který ustupuje narůstající lhostejnosti.
Během studené války byla Evropa pro Ameriku první obrannou linií.
V dnešním globálním věku budou významnější priority pro USA představovat Asie, Střední východ a snad i Afrika.
Zatřetí, i když bude Amerika pod Obamou vychvalovat, anebo dokonce praktikovat multilateralismus, Američané nejsou ani zdaleka připraveni akceptovat realitu multipolárního světa.
Mohou o něm sice abstraktně psát, ale jeho význam – svět, v němž je jejich vlast jen „primus inter pares“ – do národní psychiky ve skutečnosti nepronikl.
Americký internacionalismus zůstává stále ukotvený v myšlence amerického „excepcionalismu“ – jedinečné úlohy a smyslu pro misi.
Jde o přístup ke světu, s nímž se Evropané jen velice těžko smiřují.
I když bude prezidentem Obama, mohou bez meškání pranýřovat spojení arogance a pokrytectví, které se podle nich k pohledu Ameriky na její „zvláštní a jedinečnou misi“ váže.
Začtvrté, jestliže se americká diplomacie co do stylu i obsahu změní, bude Evropa připravena dostát úkolu, až Amerika požádá o pomoc?
Jedním brzkým testem zřejmě bude Afghánistán, až se usměvavý, ale rozhodný Obama obrátí k Evropě a řekne přímo: „Dosud jste drtivou většinou stáli za mnou.
Děkuji vám za to.
Teď ale nepotřebuji vaše symbolické hlasy; potřebuji konkrétní podporu.
Potřebuji další angažmá vašich vojáků v Afghánistánu!“
Mám podezření, že evropští lídři neodpoví s nadšením.
Většina z nich je přesvědčena, že v Afghánistánu neexistuje vojenské řešení, a vědí, že veřejné mínění, zejména v době značných ekonomických těžkostí, nemá na takové operace chuť.
Evropané mají tradiční sklon kritizovat americký vojenský avanturismus a přitom na USA spoléhat jako na svého ochránce.
Zapáté, k těmto „starým“ problémům je třeba přidat jeden nový: pravděpodobnou újmu transatlantických vztahů kvůli nejhorší finanční krizi za několik desítek let.
Protekcionismus v klasickém smyslu je nepravděpodobný.
V tom jsme se z roku 1929 poučili.
Může se ale ukázat, že veřejné subvence „národních šampionů“ jsou pro atmosféru mezinárodní spolupráce stejně destabilizační jako v minulosti celní překážky.
Jak se bude krize prohlubovat, pokušení „utišit“ strádající obyvatele populistickými, sobeckými opatřeními může narůstat.
Je rovněž paradoxní, že „zezelenání“ USA – Amerika pozdě, ale s vášní objevující svou zodpovědnost za přežití planety – může vést k transatlantickému konkurenčnímu soupeření o první místo v dobrých ekologických mravech.
Témata možných napětí bychom mohli dále rozmnožit, od jaderného odzbrojování – přílišného pro Francouze, nedostatečného pro ostatní – až po nejlepší způsoby jak jednat s Íránem, Ruskem a Čínou.
Zásadní otázka tkví jinde.
Zvolení Baracka Obamy představuje pro Evropu zásadní zkoušku.
Vzepne se Evropa k výkonu a chopí se příležitosti, již nachystalo odvážné a vzrušující rozhodnutí Ameriky dokázat sobě i světu, že starý kontinent může působit jako mocnost a sjednocující hráč?
Hollande jako příležitost pro Evropu
BRUSEL – Zřídka se stává, že by si volby získaly napříč Evropskou unií takový ohlas, jaký se dostal francouzskému prezidentskému souboji.
Zřídka se stává, že by ze změny vedení v jednom členském státě EU vzešla očekávání skutečné proměny politických přístupů.
Je pozoruhodné, jak z hospodářské krize povstává nový evropský démos a jeho veřejná sféra.
Evropané si uvědomují, jak jsou vzájemně provázaní.
Neúspěchy jedné země mohou ohrozit celou evropskou ekonomiku a zpochybnit plody 60 let integrace.
Mír, solidarita ani prosperita nejsou nevratné zisky; zaručit je dokáže jedině 27 spolupracujících zemí.
Vítězství Françoise Hollanda je pro Evropu čerstvou nadějí.
Mělo by signalizovat konec politiky orientované výhradně na úspory, která ochromila naše ekonomiky a rozdělila EU.
Přihlášení se nového francouzského prezidenta k evropské růstové politice přineslo občanům naději a nikoho by nemělo děsit – rozhodně ne finanční trhy.
Hollandovy plány na růstovou iniciativu padají na úrodnou půdu, zejména v Evropském parlamentu, který k takovým opatřením opakovaně vyzval.
Jsem potěšen, že se toto poselství ozývá čím dál častěji v hlavním proudu politiky, nedávno i z úst prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho.
Rovněž Evropská komise pracuje na „růstovém paktu“, o němž mají lídři EU diskutovat v červnu.
Evropa skutečně potřebuje ucelený plán, aby se vyvarovala pádu, který by zahrnoval recesi, rostoucí nezaměstnanost a ochabování bankovních soustav.
Nový komplexní růstový plán by nespočíval v tištění peněz.
Fiskální kázeň je i nadále nezbytná, stejně jako hluboké strukturální reformy.
Růstový pakt lze řádně financovat z nových zdrojů příjmu, jako je daň z finančních transakcí a společné projektové dluhopisy na infrastrukturní investice, anebo potlačením daňových úniků a podvodů a eliminací daňových rájů a dále efektivnějším a důmyslnějším využíváním strukturálních fondů.
Co je potřeba udělat?
Zaprvé, prioritou by se měly stát cílené investice.
Vedle nových projektových dluhopisů by dobrým prostředkem k posílení výdajů za významné infrastrukturní projekty (například do energetiky) byla Evropská investiční banka.
EIB by mohla získat výrazně víc prostředků na posílení svých úvěrových programů.
V dlouhodobějším horizontu bychom měli znovu uvažovat o myšlence společných eurobondů.
Zásadní je pumpovat strukturální fondy EU do inovací, jelikož výdaje za výzkum a vývoj jsou ve srovnání s našimi globálními partnery znepokojivě nízké.
Tabu by neměla zůstávat hluboká reforma Společné zemědělské politiky.
Vždyť SZP nepřináší ani udržitelné zemědělství, ani slušné výdělky pro všechny zemědělce.
Na této frontě jsou před námi nesporně tvrdá jednání, mimo jiné s Hollandem.
Zadruhé, vrcholnou prioritou musejí být mladí lidé.
Tady máme dvojí odpovědnost: znovu nastartovat růst, ale také reagovat okamžitě na lidské trápení, jež naše mladé postihuje.
Míra nezaměstnanosti v eurozóně, dosahující 10,9 %, je nejvyšší od zavedení eura a právě mladí lidé ve všech zemích pociťují důsledky krize jako první a platí neúměrně vysokou cenu.
Například ve Španělsku dosahuje nezaměstnanost mladých kolem 50 %.
Nemůžeme si dovolit obětovat jednu generaci či spíše riskovat, že vytvoříme ztracenou generaci, která rozbije sociální předivo a stabilitu Evropy.
Potřebujeme okamžitý mimořádný plán: investovat do profesní průpravy pro finančnictví, zlepšit vzdělávací příležitosti a především vytvořit pobídky pro zaměstnavatele, aby nabírali mladé lidi.
ECB nabízí bankám dlouhodobé půjčky za výhodnou sazbu.
Tyto peníze by se měly půjčovat malým a středním podnikům, které jsou životní mízou evropského hospodářství.
EU také potřebuje společné iniciativy, jež nahradí nesystematické bilaterální dohody v oblasti daňových úniků a daňových rájů, které podrývají cíl spravedlivé společnosti.
Zatřetí, během vyjednávání o dlouhodobém výdajovém plánu Unie pro roky 2014-2020 by členské státy neměly v rozpočtu EU bez rozmyslu škrtat.
Míníme-li určitý komplexní růstový plán vážně, musíme mu zajistit potřebné prostředky.
Rozpočet EU je investiční nástroj, který posiluje hospodářský růst a vytváří pracovní místa.
Financuje nesmírně důležitá celoevropská dopravní a energetická spojení.
Pomáhá pěstovat inovace a podporuje výzkum a vývoj.
Rozpočet EU pákově zesiluje investice, umožňuje úspory z rozsahu a nemůže hospodařit se schodkem.
Nedostatek solidarity, představivosti, odvahy, jednoty a vize EU v posledních letech proměnil Evropu v očích některých, ne-li mnohých lidí v symbol nejednoty.
Nesmíme dovolit, aby to tak šlo dál.
Hollandovo zvolení nám nabízí cennou příležitost poradit si s výzvami, jimž EU čelí.
Jinak se může stát, že dopustíme, aby sílící chudoba, strach a hněv rozdmýchaly xenofobii a rasismus a tím ohrozily největší úspěchy EU.
Buďme ale optimističtí.
Ještě není pozdě.
Evropa ze současných ekonomických útrap stále může vyjít posílena.
Konečně EU mění směr a lídři Evropy najdou v Evropském parlamentu čilého partnera.
Opožděná reforma Evropy
Válka a ohromné náklady na ni, klesající dolar, růst obchodního a rozpočtového schodku, kličky, které podemlely společnosti jako Enron a WorldCom, prasknutí bubliny špičkových technologií: kapitalismus amerického typu je jak pod tlakem, tak v nemilosti.
Mnozí evropští intelektuálové na levici i na pravici se domnívají, že kapitalistická hra, jak ji hrají USA, je pasé.
V pohybu je aktivní hledání nových modelů.
Ač je toto hledání rétoricky silné a poháněné vlnou antiamerikanismu, jasných fakt přináší jako šafránu.
Případy korporátního porušování zákona se samozřejmě v USA vyskytují hojně.
Je ovšem příliš snadné poskočit od jednotlivých firemních skandálů k širokým závěrům o domnělé prohnilosti americké ekonomiky.
Bližší pohled na růst produktivity (produkce za hodinu práce) v USA a v Evropě prokazuje, že americký kapitalismus neztratil nic ze své životaschopnosti.
Jestliže od počátku 70. let narůstal průměrným ročním tempem pouhých 1,6%, během sedmi let od roku 1995 americký roční růst produktivity v nezemědělských sektorech podnikání zrychlil na průměrně 2,6%, a to bez známek zpomalení.
V roce 2002 se produktivita zvýšila o 4,8% - to je pozoruhodný výsledek, protože produktivita obvykle během období ekonomického oslabování klesá.
Teď se podívejme na Evropu.
Roční přírůstek produktivity se ve druhé půli 90. let zmenšil z 2,5% na dnešních pouhých 1,3%.
Tato propast v produktivitě se často připisuje ,,nové ekonomice," jež se objevila ve druhé půli 90. let.
Je pravda, že mnohé technologie byly vyvinuty a poprvé použity v USA.
Ale technologie se rychle šíří: ve všech zemích, včetně Evropy, jsou dostupná stejná Windows či programy SAP.
Musí tedy existovat jiné rozdíly.
Z řady vyčnívají dva kandidáti: přístup k práci a firemní řízení.
Sest zemí OECD dosahuje oproti Americe lepších výsledků ohledně produkce za jednu odpracovanou hodinu: Norsko, Belgie, Francie, Irsko, Nizozemsko a Německo.
Hodnocení se ale změní, když kritériem učiníme produkci na hlavu (což je lepší ukazatel hospodářské prosperity země): tady jsou USA první a Francie a Německo se propadávají na 16. a 11. místo.
Důvod porovnávání produkce na osobu spíše než produkce na odpracovanou hodinu je prostý: národní bohatství určuje to, kolik času pracuje každá osoba a kolik lidí pracuje.
Právě v tomto USA stojí před Evropou: v Evropě pracuje méně lidí než v USA a ti, kdo v Evropě pracují, nepracují tolik.
Roční odpracované hodiny v USA dosahují asi 1800 hodin, asi 1500 hodin ve Francii a 1400 hodin v Německu.
Jedním důvodem, proč Evropané pracují méně, je to, že platí více daní a vyšších daní je potřeba na podporu těch, kdo nepracují - to je zřetelný bludný kruh.
Svůj vliv má ale ještě něco hlubšího.
Evropané jsou možná naprosto spokojeni s tím, že pracují méně a dopřávají si více volného času, a to jak v tom smyslu, že si vybírají více dovolených v produktivním věku, tak v tom smyslu, že stráví méně času jako činná pracovní síla.
Jde o legitimní volbu, ale v okamžiku, kdy se Evropané takto rozhodnou, by měli přestat hledat obětní beránky za pomalý růst.
Jádro potíží totiž netkví v Evropské centrální bance ani v Paktu stability.
Evropa roste pomaleji, protože méně pracuje - a nemělo by ji překvapit, pokud s ní mnohé takzvané ,,rozvojové země" srovnají krok v oblasti příjmu na hlavu.
Přístup k novým technologiím je nezbytnou, ovšem nikoliv dostatečnou podmínkou zlepšení životní úrovně země, protože je také potřeba společností, které budou schopny je využít.
Na počátku 20. století trvalo déle než dvacet let, než elektrické stroje proměnily textilní průmysl.
Nové stroje byly dostupné, ale firmy nebyly připraveny je využít.
Využití strojů vyžadovalo změnu pracovních postupů a způsobů vedení firem.
Odbory se stavěly proti takovým změnám, ale i vedoucím pracovníkům trvalo, než pochopili, že způsoby řízení továren se musí proměnit.
Nová ekonomika se začala objevovat po deseti letech hluboké transformace uvnitř amerických společností.
V průběhu 80. let vlna spekulativních odkupů proměnila v USA korporátní kulturu a viditelně vštípila šéfům vnímavost k technologickým inovacím.
Jinak je tomu v Evropě, kde zájmy zaměstnanců firem a jejich odborů mají často přednost před zájmy akcionářů.
Je skutečností, že v jistých evropských novinách přepisovali typografové články, které byly doručeny e-mailem: technologie pro jejich elektronický přenos byla dostupná, ovšem nikoliv podnikové předpisy, které by novinám povolovaly ji využít.
Odbory ale nejsou jedinými viníky.
Struktura vlastnictví mnohých evropských společností je spletitá a zahrnuje velké akcionáře, jejichž zájmy jsou často v rozporu se zájmy firmy - a to není právě nejlepší způsob, jak dosahovat zdravých obchodních rozhodnutí.
To je obzvláště pravda ve finančnictví a bankovnictví.
Ať už slyšíme z amerických bank jakékoli korporátní horory, naživu už není téměř žádná evropská investiční banka a Německo se vážně zamýšlí nad zřízením státní ,,špatné banky," která by resuscitovala všemocné německé bankovní obry.
Chce-li Evropa méně pracovat, musí být při práci nadmíru produktivní, pokud má držet krok s pilnými Američany.
Právě proto by Evropané měli doufat, že vlna firemních restrukturalizací a reforem, o níž se mnozí domnívali, že bude nevyhnutelně následovat po vytvoření jednotného trhu, začne pronikat do všech koutů kontinentu a změní způsoby, jimiž se řídí podniky.
Paradoxní parlament Evropy
Co poslanci Evropského parlamentu (EP) vlastně dělají?
Většina ze zhruba 375 milionů lidí s právem hlasovat v evropských volbách 4. až 7. června o tom má pravděpodobně jen mlhavou představu a někteří vůbec žádnou, což vysvětluje, proč volební účast napříč Evropskou unií bude zřejmě katastrofálně nízká.
Když se před třiceti lety uskutečnily první volby do EP, hlasovaly téměř dvě třetiny voličů, ale postupem let účast setrvale klesala.
Letos může být 30%.
Evropští politici jsou vesměs hrdí jak na EU, tak na způsob, jímž se dosud rozrůstala a prohlubovala.
Avšak právě narůstající složitost EU je rovněž jádrem ochabujícího nadšení voličů, takže jejich lhostejnost je důvodem k vážnému znepokojení.
Samotné evropské volby jsou kuriózní a neuspokojivé; neexistují žádné zřejmé celounijní problémy, u nichž by lidé mohli hlasovat pro anebo proti, a vzhledem k tomu, že průměrná voličská základna poslance EP čítá přes půl milionu lidí, nejsou volby ani testem osobní popularity.
Ve většině míst Evropy budou volby příležitostí k protestním hlasům v národních otázkách.
Na výsledku těchto voleb však paradoxně velmi záleží.
Počet křesel, jež získají socialisté a středopravé strany, pravděpodobně ovlivní složení příští Evropské komise – a tedy politickou agendu EU do roku 2014.
Nízká míra mediálního zájmu by vám to však nenapověděla.
Většina žurnalistů, stejně jako voličů v jednotlivých zemích, nepříliš dobře rozumí významnému posunu v evropském politickém rozhodování posledních 20 let.
Lpí na zastaralé představě, že všechna podstatná rozhodnutí činí jejich národní parlamenty, jenže zhruba čtyři pětiny politik, které formují evropskou budoucnost, se tvoří v Bruselu a národní parlamenty na ně pak kývnou.
Pohled do kalendáře parlamentu kteréhokoli z členských států EU dokládá, že zákonodárná činnost se tu z velké části omezuje na domácí záležitosti.
Fundovaní poslanci EP však na druhou stranu využívají jak svých kvalifikací, tak setrvale rostoucích pravomocí a uplatňují značný vliv na legislativu EU.
To však neznamená, že Evropský parlament je „skutečný“ parlament.
Nemůže zvyšovat daně, vyhlašovat válku ani svrhnout vládu (přestože teoreticky může odvolat všechny členy Evropské komise naráz – jde o takzvanou „nukleární variantu“, která se vší pravděpodobností nebude nikdy využita).
Výstižnější je ovšem zřejmě to, že Evropský parlament nefunguje na tomtéž základě levo-pravé politiky jako národní parlamenty; zabývá se spíš praktickými věcmi než ideologiemi.
Ze všech těchto důvodů význam Evropského parlamentu dalece přesahuje jak odborné znalosti svých poslanců ve spletitých problematikách, tak svou užitečnost jako pouhý demokratický fíkový list rozhodovacího procesu v EU, jemuž dominují mezivládní kšefty.
Parlament si dokázal urvat větší pravomoci, protože jde o jediný mechanismus, který Evropa má ke zpochybňování a napadání unijních politických návrhů a k žehlení tu a tam neobratného a panovačného diktátu bruselské byrokracie.
Evropský parlament je však bohužel značně nešikovný, co se týče sebeprezentace před veřejným míněním.
Nedávný Gallupův průzkum ukázal, že 36 % lidí dotazovaných ve všech 27 zemích EU už parlamentu nevěří, a jedinou útěchou je, že ještě větší počet lidí, totiž 37 %, nedůvěřuje Evropské komisi.
Z těch, kdo odpověděli, že k letošním evropským volbám nepůjdou, 64 % uvedlo jako důvod „nedostatek informací“ a 62 % si postesklo, že jejich hlas „by nic nezměnil���.
Tento pocit neinformovanosti společně s bezmocí není výhradně chybou Evropského parlamentu.
Vzhledem ke kombinaci vysoké politiky a nudných technických podrobností je tvorba politik EU mnohem méně zajímavou podívanou než politika národní a samozřejmě je tu ještě dodatečný problém, že velký počet aktérů tvoří neznámí cizinci.
I když však parlament vyvine snahu spojit se s voliči, těžkopádná byrokratická kultura tamních stálých úředníků má sklon úsilí pohřbít.
Loni parlament spustil žalostně amatérské vysílání internetové televize, jejíž obrovský rozpočet se nevynaložil na dobré programové zajištění, nýbrž na to, aby se všechno produkovalo ve všech úředních jazycích EU.
Co je tedy třeba dělat?
Mnozí ze 736 europoslanců jsou neopěvovaní hrdinové, jimž hrozí, že budou čím dál tím silněji považovaní spíš za problém, než za řešení neduhů EU.
Možná že by EU měla upustit od drobných úprav a směle vytvořit dvoukomorový systém v americkém stylu tím, že by parlament proměnila v dolní sněmovnu a zvolila si senát, jenž by nahradil Radu ministrů a v němž by za každý stát zasedli dva senátoři.
Pro EU, jíž tvorba dnešních neuspokojivých hybridních rozhodovacích struktur trvala 50 let, je to ale zřejmě příliš revoluční.
Evropa a její síla vést
CAMBRIDGE – Na letošním Světovém ekonomickém fóru v Davosu se vše točilo kolem rostoucí síly Asie.
Jeden asijský analytik tvrdil, že v roce 2050 budou existovat tři světové velmoci: Spojené státy, Čína a Indie.
Evropu nezmínil, avšak podceňování síly Evropy je chybou.
Ano, Evropa v současné době funguje pod své možnosti.
Je rozdrobená, mírumilovná a normotvorná ve světě tvrdé síly, ovšem část světa nelze vojenskou silou definovat.
Použití síly mezi rozvinutými průmyslovými demokraciemi je prakticky nemyslitelné.
Ve svých vzájemných vztazích jsou tyto země vesměs z Venuše, abychom parafrázovali Roberta Kagana, a v tomto ohledu je evropský důraz na právo a instituce plusem.
Pokud jde o jiné části světa, zjistil nedávný průzkum Pewova institutu, že mnozí Evropané by byli rádi, kdyby Evropa hrála významnější roli, avšak vyvážení americké vojenské síly by vyžadovalo zdvojnásobení nebo ztrojnásobení výdajů na obranu a o takové zvýšení má zájem jen málokterý Evropan.
Chytrá strategie pro Evropu bude nicméně vyžadovat větší investice do tvrdé síly.
Obrázek Evropy však není tak chmurný, jak pesimisté předpokládají.
Síla je schopnost dosahovat požadovaných výsledků a prostředky, které k takovému chování vedou, závisejí na kontextu.
Z funkčního hlediska je síla distribuována jako trojrozměrné šachy.
Na horní šachovnici figurují vojenské vztahy mezi státy a USA zde představují jedinou supervelmoc s globálním dosahem.
Svět je na této úrovni unipolární.
Na prostřední šachovnici figurují vztahy hospodářské a svět je tu již multipolární.
Evropa se na této úrovni chová jako unie a významnou roli zde hrají i další země jako Japonsko a Čína.
USA nemohou uzavřít obchodní dohodu nebo urovnat antimonopolní spor bez souhlasu EU.
Popřípadě, abychom uvedli jiný příklad, se Evropa dokázala postavit do čela snahy o odstranění Paula Wolfowitze ze Světové banky.
Dolní šachovnice je pak dějištěm transnacionálních vztahů, které jsou mimo kontrolu vlád – patří sem vše od drog po nakažlivé nemoci, klimatické změny nebo terorismus.
Na této šachovnici je síla chaoticky distribuována mezi nestátní aktéry a nemá smysl nazývat tento svět unipolárním či multipolárním.
Zde je důležitá úzká spolupráce občanů, pro niž má Evropa dobré předpoklady.
Úspěch při překonávání staletí trvajících animozit a rozvoj velkého vnitřního trhu poskytl evropským zemím obrovskou měkkou sílu.
Východoevropské státy se na konci studené války nesnažily utvořit místní aliance jako ve 20. letech, ale upíraly pohledy k Bruselu, aby si zajistily budoucnost.
Podobně i země jako Turecko a Ukrajina upravují svou politiku tak, aby byly přitažlivé pro Evropu.
Americká Národní zpravodajská rada nedávno zveřejnila čtyři diametrálně odlišné scénáře světa v roce 2020: Davoský svět, v němž pokračuje hospodářská globalizace, avšak s asijštější tváří, Pax Americana, v němž světovému uspořádání nadále dominují USA, Nový kalifát, kde islámská náboženská identita zpochybňuje nadvládu západních norem, a Cyklus strachu, ve kterém nestátní složky vyvolávají bezpečnostní otřesy, což vede ke vzniku orwellovských společností.
Podobně jako všechna futurologická cvičení mají i tyto scénáře své limity, ale zároveň nám pomáhají klást si otázku, které tři nebo čtyři hlavní politické faktory nakonec pomohou utvořit výsledek.
Prvním z nich je vzestup Asie.
Velkou otázkou bude Čína a její vnitřní vývoj.
Od roku 1990 vyvedla Čína z chudoby 400 milionů lidí, ale dalších 400 milionů jich i nadále žije za méně než 2 dolary denně.
A na rozdíl od Indie nevyřešila tato země problém politické participace.
Nahradí-li Čína svůj nahlodaný komunismus nacionalismem, aby zajistila sociální soudržnost, mohla by být výsledkem agresivnější zahraniční politika a neochota zabývat se otázkami typu klimatických změn.
Anebo může své problémy řešit a stát se ve světové politice „zodpovědným podílníkem“.
Evropa může k zapojení Číny do globálních norem a institucí významně přispět.
Obecně řečeno se Evropa a USA musí více obávat slabé Číny než Číny bohaté.
Druhým faktorem bude politický islám a podoba jeho vývoje.
Boj proti extrémnímu islamistickému terorismu není „střetem civilizací“, nýbrž občanskou válkou uvnitř islámu.
Radikální menšina používá násilí, aby vnutila zjednodušenou a ideologickou verzi hlavnímu proudu s rozmanitějšími názory.
A přestože největší počet muslimů žije v Asii, jsou i oni ovlivněni jádrem tohoto zápasu, který se odehrává na Blízkém východě, tedy v oblasti zaostávající za zbytkem světa v globalizaci, otevřenosti, fungování institucí a demokratizaci.
Ekonomická moc a měkká síla Evropy zde mohou nesmírně pomoci.
Více otevřeného obchodu, hospodářského růstu, vzdělání, rozvoje institucí občanské společnosti a pozvolného stupňování politické participace by mohlo postupem času pomoci posílit hlavní proud, stejně jako způsob, jímž bude s muslimy zacházeno v Evropě a v USA.
Neméně důležité bude, zda blízkovýchodní politika Západu uspokojí hlavní proud muslimů, nebo zda posílí takový výklad války proti islámu, jaký šíří radikálové.
Třetím významným určujícím faktorem otázky, který scénář nakonec převládne, bude americká síla a způsob jejího využití.
USA zůstanou i v roce 2020 nejmocnějším státem, avšak ani nejsilnější stát od dob starého Říma nebude paradoxně schopen vlastními silami ochránit své občany.
Americká vojenská síla není dostatečná na to, aby se vyrovnala s hrozbami, jako jsou globální pandemie, klimatické změny, terorismus nebo mezinárodní zločin.
Tyto otázky vyžadují spolupráci při zajišťování globálních veřejných statků a měkkou sílu v podobě lákání podpory.
Žádná část světa nesdílí s Amerikou více hodnot a nemá větší schopnost ovlivňovat americké postoje a sílu než právě Evropa.
To naznačuje, že čtvrtým politickým faktorem určujícím budoucnost bude vývoj evropské politiky a síly.
Evropský boj s veřejností a proti terorismu
Vládní koalice kancléře Schrödera si taktak zajistila potřebnou podporu německého Bundestagu pro vyslání německých vojáků do kampaně proti mezinárodnímu terorismu.
Hlasování jistě provázely zvlástní okolnosti, ovsem snaha, jíž nejuznávanějsí a nejmocnějsí politik země vynaložil na získání podpory německého parlamentu (a jeho koaličních partnerů, Strany zelených), by měla být varováním ostatním západním vládám, aby při účasti v náročné, dlouholeté kampani proti zosnovatelům a vykonavatelům mezinárodního terorismu nezapomínaly na svou veřejnost.
V prvních týdnech po útocích na Světové obchodní středisko a Pentagon si evropské vlády byly podporou svých občanů naprosto jisty.
Situace se změnila, když Spojené státy začaly s bombovými útoky proti Tálibánu; pochybnosti o uvážlivosti americké vojenské akce se mísily s pocity nechuti při pohledu na to, jak supermoderní velmoc drtí zemi na úrovni středověku, zdevastovanou desetiletími války.
Sotva ale americká strategie začala přináset své ovoce, pochyby Evropanů opadly.
Určitě se ale znovu objeví, až vzpomínky na útoky z 11. září vyblednou a snaha vymýtit terorismus se ocitne před novými problémy, překážkami a obtížnými rozhodnutími či případně až si vyžádá riskantní vojenskou akci někde jinde.
Americká vláda naopak nemá sebemensí problém udržovat podporu americké veřejnosti.
Američany útok proti jejich velebené nezranitelnosti tak sokoval a rozlítil, že jsou rozhodnuti pachatele hledat vsemi prostředky, které mají k dispozici.
Prezident Bush si toto předsevzetí vzal za svou hlavní prioritu: dokud bude v Bílém domě, nesleví z honby za teroristy ani on, ani jeho národ.
Udržet veřejnou podporu ovsem bude problém v západní Evropě, v zemích nejbližsích spojenců Ameriky.
Kdyby přestaly Spojené státy podporovat, mohlo by se unikátní transatlantické partnerství rozpadnout.
Raněná Amerika si nesmírně vážila spontánních projevů soucitu a solidarity, které se po 11. září začaly valit přes Atlantik.
Kdyby vsak Evropa měla zasít zrnko pochybnosti o tom, co je teď pro Američany s ohledem na společnou bezpečnost atlantického společenství nejnebezpečnějsí - a dost možná vůbec jedinou výzvou dneska -, Amerika by se od Evropy vztekle odvrátila.
Evropské vlády to dobře vědí.
Ostatně nebylo to jen morální pobouření, ale i vypočítavý vlastní zájem, který je hned 12. září přiměl uplatnit článek 5 Severoatlantické dohody.
Vyjadřují-li znovu a znovu svou ,,bezmeznou solidaritu`` a dávají-li k dispozici své vlastní ozbrojené síly, není to pouze proto, aby získaly jistý vliv nad americkou strategií i kromě Afghánistánu, ale i proto, aby co možná nejjednoznačněji daly najevo své odhodlání stát po boku Spojených států.
Taková strategie vsak neuspěje bez dlouhodobého odhodlání.
Pokud nebude objasňována a vnímána jako národní zájem, bude mít za následek propad domácí politické podpory, a to možná až do té míry, že ohrozí evropské vládní koalice, včetně Schröderovy.
Ze vsech evropských vlád má strategii, která úspěsně snoubí solidaritu s USA s domácí podporou, jen Blairova vláda v Británii.
Pravda, pro Brity je tažení do války trnem v oku mnohem méně než pro Evropany na pevnině.
Jen na to se ale Blair nespoléhal.
Os samého začátku prohlasoval, že útoky na New York byly přímo namířeny proti jeho zemi.
Když pak povolal britské vojsko, slo o společnou obranu, nikoli jen o to, posloužit Spojeným státům.
Trval na tom, aby se s ním americká vláda radila o svých plánech, a když se ve Washingtonu začalo nahlas mluvit o útoku na Irák, dal britský premiér najevo své jasné veto.
To vse ostatním spojencům i občanům doma naznačilo, že spolupráce Británie není samozřejmá, že vyžaduje domácí souhlas.
Naproti tomu politikům z pevniny se nepodařilo přílis vyvrátit zdání, že jednají jen v reakci na žádost USA a pro USA.
Jejich občané přitom ale po právu žádají, aby jejich vláda nesloužila zájmům jiných.
Chtějí-li setrvat v boji proti mezinárodnímu terorismu, musí se evropstí politikové trochu přiučit od premiéra Blaira.
Za prvé musí začít zdůrazňovat, že bojují také oni, ne jen Amerika.
Pak by také měli přispět svým vlastním, rozhodným dílem.
Nemohou jen čekat na to, co udělá Amerika, a stejně tak nemohou dělat jen to, co od nich Washington očekává.
Budou se zkrátka muset sami snažit pomáhat společné snaze.
Co se myslí oním vlastním, rozhodným dílem, je nasnadě.
Ostatně jen zažitý zvyk hrát Americe druhé housle brání členským zemím Evropské unie jasně a nahlas se distancovat od represivních zásahů Izraele na Západním břehu a v Gaze, ačkoli takový postoj by posílil podporu koalice proti terorismu ze strany arabských států a pomohl by i americké diplomacii.
Totéž platí pro evropskou snahu znovu vybudovat vztahy s Íránem či pro společnou iniciativu investovat do pomoci Rusku zlikvidovat jeho obrovský arzenál zastaralých jaderných a chemických zbraní, které by se mohly dostat do nepovolaných rukou.
Formulování a realizaci rozhodné evropské politiky na podporu koalice proti terorismu nestojí v cestě už nic kromě netečnosti, samolibosti a oportunismu.
Současná krize vrhá světlo na jeden z dominantních a odvěkých rysů evropského chování - luxus dívat se zpět.
Pokusů zorganizovat evropské úsilí bylo mnoho.
Zakládaly se vesměs na názoru, že jen tak budou moci evropské vlády hrát skutečnou roli na mezinárodním poli.
Politikové u moci vsak tyto snahy až přílis často nebrali vážně nebo je pro jejich zdánlivou neproveditelnost zamítali.
Ale dnes, kdy se udržení solidarity občanů stalo zásadní podmínkou udržení solidarity evropských vlád s Amerikou v dlouhém boji proti mezinárodnímu terorismu, mělo by těmto snahám být dopřáno sluchu.
Evropské rasistické školy
Jsem tím, koho mnozí lidé nazývají „Cikán“.
Raději mám označení „Rom“.
Po celé Evropě je nás víc než 10 milionů.
Naprostá většina z nás žije v podmínkách třetího světa – je nám upírán přístup k řádnému bydlení, zdravotní péči a vzdělání.
Narodil jsem se v zapadlém městě v Bulharsku na konci 60. let, kdy moje vlast, tak jako zbytek východní Evropy, byla pod komunistickou vládou.
Strana neuznávala žádné etnické menšiny – formálně jsme si byli všichni rovni.
Ba byli jsme si tak rovni, že vláda mnohým z nás dala nová, bulharská jména.
Jednoho dne, kdy jsem byl mladík jménem Husní, se moje jméno změnilo na Ivan.
Rovnoprávní jsme však nebyli.
Romové žili v segregovaných ghettech.
Byli jsme občany druhého řádu.
Jedna z nejjasnějších vzpomínek, jež mám z raného dětství, je na mého otce, když mou mladší sestru a mne učil, že „vzdělání je klíčem k úspěchu“.
Řekl: „Chcete-li být přijímáni jako rovnocenní s gádži [Neromy], musíte mít lepší vzdělání než oni.
To není snadné.
Když se vám to ale podaří, promění to nejen váš život, ale také životy mnoha vašich lidí.“
Vzdělání je pro mnoho Romů jedinou cestou z ghetta.
Avšak ve společnostech, jako je Bulharsko, kde bují rasismus, musí Romové za rovnoprávné vzdělávání bojovat.
Většině dětí, s nimiž jsem vyrostl, se dostalo podřadného vzdělání, které je nepřipravilo na vysoké školy ani na kvalifikovanou práci.
Jsou buď nezaměstnaní, nebo pracují jako nekvalifikovaní dělníci v Bulharsku nebo na černém trhu v zahraničí.
Naproti tomu jsem já, z velké části díky svému otci, dokázal dokončit střední školu, pak lékařskou fakultu a stát se praktickým lékařem.
Na počátku 90. let už bylo Bulharsko jiné.
Přechod k demokracii byl příslibem svobody a prosperity pro všechny, kdo trpěli v komunistickém sevření.
Romové se však v procesu demokratické transformace ocitli v pozici poražených.
Jejich situace, odjakživa nejistá, se dramaticky zhoršila.
Chatrné školní vzdělání je špatně připravilo na novou ekonomiku.
Komunistické dogma padlo, ale totéž se stalo s předstíráním, že jsme si všichni rovni ve stejnorodé společnosti.
Vláda dovolila, aby diskriminace v zaměstnání nekontrolovaně bujela, takže většina Romů zůstala bez práce a celá společenství upadla hlouběji do bídy.
Vystudoval jsem práva, abych pomohl hájit příslušníky své komunity.
Dnes žiji a pracuji v Bruselu, kde vedu organizaci, která radí Evropské unii a národním vládám ohledně politik dotýkajících se Romů.
Uživím rodinu a ve své kariéře jsem dosáhl naplnění.
Jsem ale výjimkou.
Právě kvůli významu vzdělání pro to, že jsem se stal výjimkou, mě tak hluboce znepokojilo nedávné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Případ předneslo 18 romských dětí z města Ostravy v České republice, jež byly přeloženy do speciálních pomocných škol pro „mentálně zaostalé“.
Ve střední a východní Evropě jsou Romové často nespravedlivě umisťováni do těchto zvláštních škol, jež poskytují podprůměrné vzdělání, které je bezmála garancí života v chudobě a manuální dřině.
Vystupoval jsem jako jeden z právních zástupců těchto dětí.
Důkazy prokázaly, že v Ostravě byla do zvláštních škol umístěna více než polovina romských dětí a že více než polovina žáků zvláštních škol byla romského původu.
Celkově vzato, v Ostravě je u romských dětí 27krát pravděpodobnější než u dětí neromských, že budou do takových škol umístěny.
Nejde o ojedinělou situaci.
Ani zdaleka ne.
Tytéž nepoměrné vzorce umisťování dětí do škol existují napříč střední a východní Evropou.
Jak se vyslovil expertní orgán Organizace spojených národů, jedná se o rasovou segregaci, zřetelně a očividně.
Soudem to ale nepohnulo.
Jeho rozsudek uznal, že navrhovatelé předložili „řadu vážných argumentů“ a že vzdělávací soustava v Ostravě zvěčňuje rasovou segregaci.
Soud ovšem prohlásil, že bez doložení faktické rasové zaujatosti v myšlení těch, kdo žáky testují a kdo spravují školy – což je prakticky nemožné –, není všudypřítomná skutečnost rasového znevýhodnění nezákonná.
V procesu, jenž se mohl stát význačným vítězstvím, které by otevřelo dveře možností pro evropské Romy, se štrasburský soud místo toho rozhodl ponechat přístup ke slušnému vzdělání pro Romy uzamčený.
Jeho rozhodnutí zní ozvěnou napříč Kontinentem – nejen mezi Romy, ale mezi všemi, kdo mají zájem na prosazování hodnot tolerance a rovnosti v demokratické Evropě.
Každého, kdo věří v právo všech dětí na kvalitní vzdělání, by tak krátkozraké rozhodnutí mělo znepokojovat.
Rasová segregace v evropských školách už celá desetiletí stigmatizuje generace romských dětí jako hloupé a postižené.
Rozhodnutí soudu tomuto brutálnímu a systematickému porušování základních práv dovoluje pokračovat.
Romové i Evropa utrpěli významnou porážku.
Rostoucí globální role Evropy
BRUSEL – Dvacet let po pádu Berlínské zdi a skončení studené války zůstávají kontury světového uspořádání nedotvořené.
Dva „megatrendy“ se však zdají zřejmé: nejširší a nejhlubší vlna globalizace, jakou kdy svět zažil, a vzestup nových světových hráčů z Asie i odjinud.
Kromě toho slyšíme stále hlasitější volání po efektivnější globální koordinaci při plnění obrovských úkolů naší éry.
V době, kdy Lisabonská smlouva vstupuje v platnost, je Evropská unie podle mého názoru jedinečně uzpůsobena k tomu, aby na sebe vzala zodpovědnost spojenou s vedením.
Asii a Evropě ekonomická globalizace prospěla.
Dynamické asijské ekonomiky zásobují svět a pozoruhodný hospodářský růst Asie pozvedl miliony lidí z chudoby a vytvořil významné nové příležitosti k investicím a prosperitě.
To pomohlo velkým státům, jako jsou Čína nebo Indie, sebevědomě se prosadit mezi globální mocnosti.
Evropa zase využila globalizace k tomu, aby upevnila své postavení významné světové ekonomiky a obchodního partnera.
Globalizace však také zvyšuje konkurenci a odhaluje slabiny.
Po celém světě se zaměstnanci strachují o pracovní místa a mají pocit, že je ekonomické změny obešly.
Hospodářská krize posílila vnímání negativních stránek globalizace.
V důsledku toho vyžaduje naše vzájemná hospodářská závislost pečlivou koordinaci nejen v nadcházejících týdnech, ale zejména v dlouhodobějším výhledu.
Potřebujeme revidovat struktury globálního řízení a zajistit, aby lépe sloužily lidem z celého světa a fungovaly v zájmu současných i budoucích generací.
EU vede uvnitř svých struktur diskusi a předkládá ji na širších mezinárodních fórech.
Vítáme volání rozvíjejících se ekonomik po reformě globálních institucí.
Dobrým příkladem je obchod.
Je v osvíceném zájmu nás všech nepodléhat svodům protekcionismu.
Hospodářská krize jen zdůraznila význam pokroku rozvojové agendy Světové obchodní organizace z Dauhá.
Rámec WTO, jemuž EU vždy dávala prioritu, je stále více uznáván jako základní předpoklad naší prosperity.
Pomáhá ukotvit globální ekonomiku v otevřeném systému založeném na pravidlech a mezinárodním právu.
Je dobré vidět proaktivnější přístup našich asijských partnerů směrem k posouvání tohoto procesu kupředu, ale je třeba dělat více.
Další složitou otázkou je bezpečnost, neboť svět čelí tradičním i netradičním hrozbám.
Řada našich zemí je terčem terorismu a musíme si přiznat, že osm let po útocích z 11. září 2001 je sice terorismus na ústupu, ale v žádném případě nevymizel.
Potýkat se musíme s nestabilními státy, ale i s nebezpečím šíření zbraní hromadného ničení, autoritářskými režimi a hrozbou extremismu.
Globalizace také obnažila netradiční bezpečnostní výzvy, které nerespektují národní hranice.
Globální pandemie se mohou šířit rychleji, nedostatek bezpečné a trvale udržitelné energie by nás mohl zavléci do celosvětové recese a klimatické změny by kromě ekologických dopadů mohly mít i závažné geopolitické a sociální důsledky.
Při řešení těchto hrozeb je nezbytností multilaterální angažmá.
EU má multilateralismus v DNA.
Také jiné země mohou těžit z jejích zkušeností.
Evropané jsou dlouhodobými zastánci spolupráce v rámci Organizace spojených národů a mezinárodního společenství a neustále se snaží zajistit, aby se stabilita, svoboda, demokracie a spravedlnost prosadily jako základní stavební kameny mezinárodních vztahů.
EU na sebe bere také svůj díl povinností.
V různých ohniscích konfliktů na celém světě má téměř 100 000 příslušníků mírových sborů, policie a bojových oddílů, kteří pomáhají upevňovat mír.
Rovněž na politické úrovni nese EU na svých bedrech stále větší zátěž.
Příkladem byla mise EU do Moskvy a Tbilisi, které jsem se zúčastnil s francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym.
Umožnila nám dosáhnout konkrétního pokroku při zavádění šestibodového plánu EU na příměří mezi Ruskem a Gruzií.
Bezprostřední prioritou pro nás všechny je dosažení dohody o klimatických změnách.
Tento úkol můžeme řešit pouze při vzájemné spolupráci.
My všichni budeme potenciálně velmi trpět následky klimatických změn, jako jsou sucha, záplavy a další extrémní meteorologické jevy.
EU jakožto významný zdroj předchozích emisí se staví ke své zodpovědnosti čelem.
Do budoucna si stanovila ambiciózní cíle a stojí v čele snahy o dosažení všeobecné globální dohody, včetně velmi významného úsilí v otázce financování.
Klimatické změny také představují ukázkový příklad, jak lze učinit z nouze ctnost a z hrozby příležitost.
Vývoj a uplatňování zelených technologií může vytvořit nové zdroje růstu.
Budování trvale udržitelné evropské ekonomiky pomůže zajistit prosperitu našich národů.
Navíc to ukazuje, že Evropa může splnit své domácí cíle pouze prostřednictvím proaktivního a globálního přístupu.
Právě tento přístup je základem naší vnější politiky.
Nemůžeme účinně a úspěšně splnit úkoly, jimž EU čelí, bez silného postavení Evropy ve světě.
Prosperita a růst, bezpečnost a stabilita i dlouhodobá udržitelnost našich společností vyžadují prosazování našich zájmů a hodnot v zahraničí a aktivní účast na řešení vnějších hrozeb a globálních výzev.
Oddanost EU multilaterálnímu systému globálního řízení prostřednictvím OSN a dalších institucí je zřejmá.
Už dnes se přesvědčivě a jasně vyjadřujeme k hlavním problémům, kterým čelíme.
Lisabonská smlouva nám umožňuje dosáhnout větší soudržnosti a dává nám mnohem větší prostor k jednání.
Umožní nám používat diplomacii, krizové řízení a rodící se evropské obranné kapacity ruku v ruce s tradičnějšími politickými nástroji, jako jsou obchod a rozvoj.
Často se tvrdí, že komparativní výhoda EU spočívá v její normativní síle, v síle jejích hodnot.
Myslím si, že je to pravda.
V postkrizovém světě, kde lidé hledají nové způsoby, jak si zajistit blahobyt, mír a prosperitu, může evropská zkušenost nesmírně mnoho nabídnout.
Ruská otázka Evropy
BRUSEL – Přítel, nebo nepřítel, anebo cosi znepokojivě uprostřed?
Tuto otázku si klade Evropa ohledně Ruska a Rusko ohledně nově průbojné Evropy.
Příklon prezidenta Vladimíra Putina k Dmitriji Medveděvovi, předsedovi plynárenské společnosti Gazprom, která čím dál pevněji svírá energetické dodávky do Evropy, tuto otázku posouvá do ještě ostřejšího světla.
Vztahy mezi Evropou a Ruskem se zhoršují už několik let, ale kdysi zvládnutelné ekonomické otázky, včetně energie, teď zjitřují mnohem vrtkavější politické neshody.
Hrozí ovzduší neskrývaného nepřátelství, s potenciálně vyšší cenou než během nejhlubší krize studené války.
Nejzřetelnějším a nejbezprostřednějším ohniskem sporu je Kosovo.
Je pravděpodobné, že zkraje příštího roku většina členských států Evropské unie uzná enklávu albánské většiny na jižním okraji Srbska za nezávislý stát.
To nesporně rozvášní nejen Srbsko, ale i Kreml.
Pak je tu sílící napětí nad plány Spojených států vybudovat v Polsku a v České republice systém protiraketové obrany a také nad rostoucí pravděpodobností, že další rozšíření NATO bude zahrnovat Gruzii, čím dál úspěšnějšího souseda, s nímž má Rusko podrážděné vztahy.
Rusko tu nadále rozdmýchává plameny separatismu a podporuje nezávislost Abcházie a Jižní Osetie.
Projevy rozladěnosti sice sílí jak v Rusku, tak v Evropě, ale paradoxně platí, že co se týče hlavních výzev, jimž čelí, jejich zájmy jsou do velké míry totožné.
Oba ohrožuje islámský extremismus a sílící neklid.
Oba mohou hodně ztratit, propukne-li na Středním východě čerstvé násilí.
A oba kvůli ubývající a stárnoucí populaci stojí před vážnými demografickými problémy a před výzvou nastupujících asijských supervelmocí.
Rozklad vztahů byl postupný a nijak dramatický – šlo spíše o nerudné a zatrpklé odmítání pochopit úhel pohledu toho druhého než o sled sporů.
To je do značné míry důsledkem ponížení, jež Rusko utrpělo, když pád komunismu srazil na kolena jeho hospodářství, a západní krátkozrakosti ohledně elementárních silných stránek a houževnatosti Ruska.
EU je na vině stejně jako Kreml.
Během let od rozpadu Sovětského svazu EU ani tvůrci evropských národních politik nevypracovali soudržnou strategii, která by vyjasnila vztah, jenž Evropa chce s Ruskou federací udržovat.
Dnes je důležitější než kdy dřív, aby EU, zahrnující nejen někdejší sovětské satelity, ale i státy, jež bývaly součástí SSSR, vytvořila strategický politický rámec.
To odráží nejen znepokojení týkající se energií a společných bezpečnostních obav, ale také potřebu odvrátit krize hrozící na Středním východě, které by mohly strhnout rozsáhlé části světa do chaosu, ne-li do ozbrojeného konfliktu.
Právě tam a na neklidném Kavkaze je ke zmírnění napětí potřeba výrazného zlepšení evropských vztahů s Ruskem.
Co se Evropy týče, musí předvádět veškerý svůj šarm, aby Putina a Medveděva přesvědčila, že skutečný zájem Ruska spočívá ve zlepšování bilaterálních vztahů.
Rusko zase musí spolupracovat v oblasti energie způsoby, které přinesou opravdovou bezpečnost.
Na Středním východě musí přesvědčit Írán, aby držel na uzdě vojenské prvky jaderného programu, jenž Rusko umožnilo.
Nic z toho nebude snadné, nejen proto, že se vztahy Evropy s Ruskem tak ochladily, ale také proto, že se chápe, že Putin pohrdá EU jako politicky neschopnou.
Ruští lídři si možná jako projev slabosti mylně vyložili to, že Evropu na summitu EU-Rusko minulý měsíc zastupovali dva portugalští politici – předseda Evropské komise José Manuel Barroso a ministerský předseda José Sócrates, jehož vláda v současnosti vykonává rotační předsednictví EU.
V ruských očích je nejvýmluvnější soupeření států EU o ropné a plynové kontrakty, které významně přispělo k přesvědčení Kremlu, že Evropa není politickou silou, s níž by bylo třeba počítat.
Pro Evropu bude těžké zformovat nového ducha détente , politiky snižování napětí.
Projevuje se všeobecný nesouhlas s Putinovým autokratickým stylem a se záznamy jeho vlády v lidskoprávním rejstříku.
Nabízet Rusku ruku ke smíru bude mít ve většině zemí EU sotva nějakou voličskou přitažlivost a Putinovy snahy si de facto , nebo dokonce de iure zachovat moc, až Medveděv získá své pravděpodobné vítězství, celou věc nesporně ještě zhorší.
Je tedy otázkou, zda Evropa a Rusko dokáží vybudovat nový rámec pro vzájemné rozhovory.
Existuje mnoho prověřených diplomatických cest k tomuto cíli, takže struktury nechybějí.
Zapotřebí je spíše pozitivního rozpoložení a konkrétních nápadů co dělat.
Kolaps evropské vědy
Po druhé světové válce se většina Evropanů shodla, že vědecký výzkum nejen posílí jejich hospodářství, ale také jim zajistí větší technologickou nezávislost na Spojených státech a stane se katalyzátorem společenské změny.
Britská Královská společnost prosazovala vytvoření německé Společnosti Maxe Plancka s odvoláním na to, že solidarita mezinárodních vědeckých obcí může přispět k usmíření bývalých nepřátel.
To vedlo k založení velkých projektů, jako jsou Evropské středisko pro jaderný výzkum (CERN), Evropská kosmická agentura (ESA) a Evropská molekulárně biologická organizace (EMBO), aby pomohly sjednotit evropské výzkumné snahy v základní vědě.
Dnes však evropská věda ve většině zemí upadá (výjimkami jsou Švédsko, Finsko a Island), mrhá existujícím potenciálem talentu a ztrácí přitažlivost pro mladé lidi.
Pracuje-li mladý evropský vědec v USA, získá 2,5krát víc příspěvků na vědeckou činnost než v Evropě.
Není tedy divu, že dochází k odlivu mozků.
Vskutku, Evropa má jen pět vědeckých výzkumníků na tisíc obyvatel, zatímco USA jich mají osm a Japonsko devět.
Navzdory tamní silné vědecké tradici jsou čísla týkající se střední Evropy ještě horší a cena integrace do EU zřejmě posune priority ještě dál od vědy a vzdělávání.
Ubývající rozpočty poškozují i zavedené vědce.
Pro nadace je například těžké ve vědách o životě najít špičkové Evropany, jimž by udělily své granty.
Příčinou není nižší vědecká kvalita, ale vyšší úroveň trvalé podpory, již mají k dispozici vedoucí amerických skupin, aby mohli nové myšlenky proměňovat v objevy.
Obrovské vojenské a zdravotnické investice vlády USA daly vzniknout nezbytnému množství výzkumu, který dále láká soukromé investice – včetně investic od evropských firem, zejména ve farmaceutickém průmyslu.
Něco obdobného může fungovat i v Evropě – a funguje to.
Deset let nepřetržitého veřejného financování dnes například ve Finsku působí jako katalyzátor soukromých investic a podněcuje pravidelné navyšování rozpočtů v oblasti výzkumu a vývoje.
Edith Cressonová, někdejší evropská komisařka pro výzkum, kdysi řekla, že „přímé financování nanotechnologií by bývalo prospěšnější než vytvoření CERN“.
To byla na omylu: složitost moderní vědy nedovoluje nikomu – a nejméně ze všech byrokracii – předvídat, kde se objeví inovace.
Abychom dosáhli dlouhodobého technologického rozvoje, je potřeba jak veřejného financování základního výzkumu, tak průmyslových investic.
Ačkoliv většina národních orgánů zajišťujících financování postrádá ohledně evropské spolupráce veškerou představivost, několik institucí si uvědomuje, že evropský výzkum upadá, a vidí, jakým znevýhodněním musí evropští vědci čelit v soutěži s kolegy z USA a Japonska (a čím dál větší měrou též z Indie a Číny).
Na schůzce, již na listopad 2005 plánuje Collège de France, nositelé Nobelovy ceny, historici vědy a manažeři evropských univerzit a výzkumných zařízení zdůrazní za přítomnosti ministrů a evropských komisařů, že je potřeba vytvořit novou vědeckou politiku, a to i pro oblast společenských a humanitních věd.
Sdružení Euroscience a Evropská vědecká nadace také podaly návrhy s cílem posílit politickou vůli:
· Založení Evropské rady pro výzkum.
Tato iniciativa, prvně předložená organizací Deutsche Forschungsgemeinschaft a časopisem Nature, navrhuje vytvoření celoevropské agentury pro poskytování financí, která by organizovala mezinárodní soutěž v „tvrdých“ i „měkkých“ základních vědách.
Myšlenku podporuje většina národních výzkumných organizací i Evropská komise, přesto zůstávají otázky: kdo zajistí rozpočet (je potřeba přinejmenším dvou miliard eur, což je zhruba polovina nárůstu, který vlády zemí EU přislíbily, aby se výdaje za výzkum a vývoj zvýšily do roku 2010 na 3% HNP)?
Jaké mechanismy zaručí nezávislost Rady coby klíčové podmínky pro udělování výzkumných grantů přísně podle vědecké kvality?
· Zavedení všeobecných evropských výukových programů.
Velká zařízení vyškolila několik generací ryze evropských vědců.
Pokrývají ovšem pouze malý rozsah vědeckých disciplin; ve většině ostatních je vzdělávání stále velkou měrou národní.
Tady by se mohl jako prospěšný ukázat Boloňský protokol, který usiluje o harmonizaci univerzitní výuky v celé Evropě.
Zároveň je potřeba přehodnotit evropské postgraduální programy.
V USA tyto programy napomáhají šíření odborných znalostí, zatímco evropské laboratoře je stále využívají jako čekárny, aniž by kladly dostatečný důraz na mezinárodní a mezioborové dráhy.
· Zajištění patřičného uznání, platů a nezávislosti pro mladé vědce.
Žel bohu, na mladé vědce se pohlíží převážně jako levnou pracovní sílu, což ty nejlepší studenty odrazuje od přijetí vědecké kariéry.
Nová charta vědců, která se právě diskutuje v Evropské komisi, by měla situaci zlepšit tím, že zajistí, aby flexibilní profesní dráhy byly slučitelné s přenositelnými sociálními výhodami.
Evropa potřebuje proaktivní politiky, aby se dokázala vypořádat s výzvami nových potřeb ve výzkumu – a dokázala těžit z následných pracovních příležitostí – v oblastech, jako je udržitelný rozvoj, změna klimatu, přírodní pohromy a veřejné zdraví.
Vytvoření mezinárodního rezervoáru odborných znalostí by se mohlo stát významným aktivem evropských univerzit a zároveň umožnit evropským podnikům vytvářet nová pracovní místa.
Evropské vědecké politiky by také měly vytvořit rámec nové úmluvy s rozvojovými zeměmi.
Vědecké vztahy mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi jsou dnes nerovné; významné genetické objevy založené na nemocech vyskytujících se ve třetím světě nepřináší ani patřičné uznání tamním vědcům, ani spravedlivé zisky obyvatelům, jež je umožnili.
Navíc, propast mezi severem a jihem v oblasti veřejného zdraví je zásadní hrozbou pro budoucnost lidstva.
Evropa by se měla snažit učinit vědu „uživatelsky přívětivější“, a to jak pro své stávající i nastávající výzkumníky, tak pro vědce v rozvojových zemích.
Doufejme, že evropští politici mají tolik prozíravosti, aby tyto závažné úkoly splnili dřív, než se evropská věda stane nevratně bezvýznamnou.
Druhá šance Evropy na Balkáně
Tváří v tvář rozpadu Jugoslávie v roce 1991 bývalý předseda Rady EU Jacques Poos pronesl své proslulé, ale dnes vysmívané prohlášení: „Toto je hodina Evropy… nikoliv hodina Američanů.“ Jaké ponaučení si EU vzala z následných čtyř let balkánských katastrof pod její správou, teď prověřuje další zásadní bod zvratu a potenciální krize – kdy a jak získá Kosovo nezávislost.
Evropská úloha se může znovu projevit jako rozhodující.
Z rozhodnutí o Kosovu nemusí sice plynout vyhlídky na obnovený rozsáhlý konflikt, ale určitě vznáší závažné otázky ohledně evropských vztahů s Ruskem a Spojenými státy, stejně jako ohledně stability napříč Balkánem.
Ačkoliv USA mají na výsledku podstatný zájem, země EU mají v regionu pochopitelně zájmy nejzásadnější a snad se tentokrát ujmou odpovídající vůdčí role.
Přinejmenším příští dva měsíce bude Rada bezpečnosti Organizace spojených národů debatovat nad podrobným plánem kosovské budoucnosti, během roku „vyjednávání“ mezi vládami v Bělehradu a Prištině pracně sestaveným vyslancem OSN a bývalým finským prezidentem Marttim Ahtisaarim.
Tento detailní plán stanovuje kosovskou „dozorovanou nezávislost,“ maximální ochranu Srbů a dalších menšin a dozorčí úlohu EU.
Ahtisaariho návrh je přiznáním, že mezi stranami sporu nelze dosáhnout dohody a že k nezávislosti Kosova neexistuje žádná konstruktivní alternativa.
Společně s USA se EU kolektivně postavila za Ahtisaariho návrh.
Jednotlivě se ovšem řada evropských zemí – Španělsko, Řecko, Itálie, Kypr, Rumunsko, Slovensko a Rakousko – staví ke kosovské nezávislosti skepticky nebo záporně, což vyvolává zásadní otázky o rozhodnosti EU.
Srbský ministerský předseda Vojislav Koštunica mezitím vede neúnavnou a pozoruhodně účinnou diplomatickou kampaň pranýřující jak Ahtisaariho, tak jeho návrh.
Posílil pozici řady lidí v Evropě i mimo ni, již jsou skeptičtí ke zpochybnění územní celistvosti země nebo nadále tvrdí, že věří v urovnání dohodou.
Znepokojivější je současná nejistota, zda se vratká Evropa postaví Rusku, na něž se Srbsko ohledně zachování svrchovanosti nad Kosovem spoléhá.
Kreml dosud rezolutně prohlašuje, že přijme jedině urovnání, s nímž budou souhlasit obě strany, čímž vlastně schvaluje srbský postoj.
Zatímco Rusko dává najevo možnost veta, jeho současnou strategií je zdržovat co nejdéle hlasování v Radě bezpečnosti tím, že vybízí k nové misi ke zjišťování skutečností v Kosovu, po níž bude s největší pravděpodobností následovat opětovné naléhání na další úsilí o urovnání vzájemnou dohodou.
Srbsko zdržení vítá v naději, že mezi frustrovanými Kosovany vyvolá násilí, čímž zesílí nesouhlas Evropy s nezávislostí a upevní srbské odhodlání udržet status quo nebo v nejhorším případě Kosovo rozdělit.
Některé evropské státy jsou zřejmě přesvědčené, že dokáží udržet konsenzus EU podporující Ahtisaariho plán, přičemž však Rusům mohou dovolit jejich loudání, poněvadž zdržení není nerozumné a dodatečná jednání by mohla přinést nějaké posuny k lepšímu.
Přijímáním tohoto postoje ovšem maří práci svého vlastního vyslance a mohly by snadno vyvolat násilí, jehož se dle vlastních slov děsí.
Dějiny nenabízejí mnoho útěchy.
To, jak EU v minulosti nakládala se vztahy se Srbskem, pouze povzbudilo nesmiřitelnost.
Místo aby opakovaně dali najevo, že nezávislost Kosova je nezbytnou podmínkou členství v EU, tolik potřebného pro modernizaci Srbska a stabilitu Balkánu, lídři EU jako Javier Solana chválí Koštunicu jako velkého demokratického lídra.
Houževnatě, ale neúspěšně naléhali na předáky Černé hory, aby zůstali v nefunkčním svazku se Srbskem, roku 2006 přimhouřili oko na Koštunicovým pochybným referendem o nové ústavě vyhlašující Kosovo za součást Srbska a zmírnili požadavky na srbskou spolupráci s Mezinárodním trestním soudem v Haagu.
Uskutečnění Ahtisaariho návrhu bude záviset na solidaritě a vytrvalosti EU, doplněných americkou podporou, při zvládání nestálostí debaty v OSN, lobbování u skeptických nestálých členů Rady bezpečnosti, jako je Indonésie a Jižní Afrika, a přesvědčování Ruska, aby neuplatňovalo veto a raději se zdrželo hlasování.
Mnoho lidí věří, že Rusko nebude riskovat vztahy s Evropou a USA a nakonec se zdrží, budou-li si země Západu stát pevně za svým.
Rusko se však zdá být v gaullistické náladě a má další nedořešené záležitosti vyvolávající tření s USA a Evropou.
Putinovo Rusko není Ruskem Jelcinovým a Západ už ruské obavy nemůže jednoduše odsunout stranou.
Evropa je na mnoha frontách zranitelná, zejména s ohledem na její závislost na ruské energii, zatímco oslabený americký úřad prezidenta omezil v Rusku vliv USA.
Bude-li Rusko Ahtisaariho plán vetovat, jednotná fasáda EU zřejmě popraská a mnoho evropských zemí odmítne buď se připojit k USA a uznat nezávislé Kosovo bez posvěcení OSN, nebo na místo vyslat dozorčí misi.
To by na Balkáně zahájilo novou a bouřlivou éru, přičemž v sázce by nebylo jen Kosovo.
Ba pokud by vznikl spor mezi OSN a aliancí Západu, region by se mohl stát obětí další politické darebnosti Ruska.
Evropská sekulární mise
Ekonomika a politika byly odjakživa rozpačitými spojenci v procesu evropského sjednocování.
Od okamžiku, kdy se spojila evropská uhelná a ocelářská průmyslová odvětví, aby se zabránilo budoucím válkám na kontinentu, se ,,evropský projekt" na své cestě vpřed často spoléhal na ekonomické zájmy.
Dnes se ovšem noví členové přidávají hlavně z politických a geostrategických důvodů.
Tato proměna motivace vyžaduje změny v tom, jak o sobě unie smýšlí, změny, které půjdou hlouběji než plány, které dnes kolují v konventu pro přípravu ústavy EU.
Samozřejmě že hospodářská prosperita, kterou evropské sjednocení přineslo, nepochybně nové členy láká, ale přitažlivost EU sahá daleko za problematiku peněženek.
Neboť unie je také ohromným územím řízeným právem, a to jak v oblasti výroby a obchodní výměny, tak i v dalších oblastech, jež zavádějí a ochraňují práva jednotlivců.
To je důvod, proč se sousedé EU vždy cítili magneticky přitahováni do tohoto území míru a prosperity.
První rozšíření, které přivedlo roku 1973 Velkou Británii, Irsko a Dánsko, se zakládalo především na ekonomických úvahách.
Všechny další vlny rozšíření ale byly motivovány především - ne-li výhradně - politickými důvody.
Dobrým příkladem je Řecko.
Řecko po skončení tamní vojenské diktatury usilovalo o mezinárodní rehabilitaci prostřednictvím členství v Evropském společenství.
Přijetí země následně pomohlo konsolidovat nový a křehký demokratický režim.
Modernizační transformace, která dnes v Řecku probíhá, za mnohé vděčí členství země v EU.
Téměř totéž platí pro Spanělsko a Portugalsko.
Země byly odmítnuty, dokud byly fašistickými diktaturami.
Jejich kandidatura ovšem byla přijata poté, co se jejich režimy změnily.
Stejně jako v případě Řecka se hrálo o demokratickou konsolidaci.
Z ekonomického hlediska byl vstup do Evropy a nutnost konkurovat silnému hospodářství Německa a Francie skutečně riskantní, šlo ale o nezbytnou podmínku zajištění demokracie obou zemí.
Začlenění dalších tří zemí - Svédska, Finska a Rakouska - představovalo méně ekonomických problémů.
Tyto země usilovaly o členství zejména z geostrategických důvodů: chtěli upevnit svou bezpečnost.
Dokud existoval Sovětský svaz, jejich neutralita jim znemožňovala členství.
Do unie vstoupili, jakmile jim vstup umožnil zánik Sovětského svazu.
Motivace kandidátů, kteří vstoupí v roce 2004 je obdobná.
Jediná Malta je případem, kdy hlavní zájem o členství - přístup na široký společný trh - je ekonomický.
V případě Kypru je členství především prostředkem řešení patového stavu mezi tureckou a řeckou ostrovní komunitou.
Pro osm zemí, které se nedávno vymanily ze sovětské nadvlády, je prioritou demokratická konsolidace.
Tři baltské země a Slovinsko také chtějí pevně zakotvit svou nedávno nabytou národní identitu.
Evropský potenciál vyvolat hospodářskou dynamiku, nejlépe dokladovaný Irskem a Řeckem, nepochybně nové členy přitahuje.
Irácká krize ovšem poskytnula východoevropským zemím příležitost potvrdit, že za naprostou prioritu pokládají strategickou stabilitu, a právě proto postavily vztahy s USA nad obavy o evropskou politickou solidaritu.
Vyvstává tedy následující otázka.
Ačkoli je logické, že všichni Evropané chtějí dát pevný institucionální rámec konečnému a trvalému míru v Evropě a že své trhy sjednocujeme pragmaticky, tyto imperativy jako hybná síla unie dvaceti pěti členů nedostačují.
Potřebujeme hlubší společný záměr.
Právě dnes Evropa upřela svou pozornost na politické svazky, jež po jistou dobu nebude možné vybudovat.
Našich 25 národů se naprosto liší v historických zkušenostech, geografických okolnostech a strategické vnímavosti.
Dnešní nejhalasněji prosazovaný cíl - vytvoření a uskutečnění společné zahraniční politiky - se tedy zdá být příliš ambiciózním na to, aby uspěl.
Můžeme nad tímto faktem naříkat, ale je lépe se mu přizpůsobit a přijmout vizi, že Evropa bude potřebovat desítky let, než začne shodně přemýšlet o většině záležitostí, zvláště o vztazích s USA.
To všem nic neubírá na významu našemu mimořádnému společenství utvářenému intelektuálním a kulturním dědictvím, jež sjednocuje Evropany kolem uznávaných a přijímaných hodnot.
Právě v této oblasti má Evropa cíl, za nějž se může jednotně postavit - jde o poselství, které může jasně zaznít ve světě rozpolceném náboženskou nesnášenlivostí a fanatismem.
Mnohé Evropské hodnoty - respekt k lidskému životu, touha ochraňovat slabé a utlačované, rovné zacházení se ženami, oddanost právnímu řádu - vznikly během mnohaletých dějin, na něž mělo velmi významný vliv křesťanství.
Evropa ovšem dokázala najít i fungující rovnováhu mezi církví a státem.
V Evropě patří svrchovanost lidu a nevyplývá z žádné transcendentní moci.
Svoboda myšlení je absolutní, náboženská svoboda taktéž.
Ženy netrpí žádným božsky ustanoveným podřízeným postavením, odlišným od postavení mužů.
Politická reprezentace musí být pluralistická.
Veřejná moc by neměla záviset na žádném náboženském orgánu, ani se mu zodpovídat.
Všechny tyto hodnoty jsou v dnešní Evropě uznávanými pilíři politické a institucionální stability a dostává se jim téměř jednohlasného souhlasu.
Neposkytli nám je církve, nýbrž jsme je z nich vytěžili.
Tato část našeho dědictví pochází z osvícenství a vyrůstá z dávného úsilí o vítězství Rozumu.
Prohloubení tohoto souboru hodnot a prověření, do jaké míry jej sdílíme, je nezbytnou podmínkou vytvoření nových hodnot a vtisknutí identity a soudržnosti naší unii, jež nám jednou dovolí nabídnout evropské sekulární hodnoty ostatnímu světu.
Vratké evropské základy
BERLÍN – Pomalu se šíří zvěsti – dokonce i v Německu –, že finanční krize by mohla zničit celý projekt evropského sjednocení, protože docela nelítostně odhaluje slabé stránky eurozóny a její konstrukce.
Tyto slabiny nejsou ani tak finanční či hospodářské jako spíše politické.
Maastrichtská smlouva založila měnovou unii, ale politická unie, která je nezbytnou podmínkou úspěchu společné měny, zůstala pouhým slibem.
Euro a země, které ho zavedly, dnes za to platí.
Eurozóna nyní spočívá na vratkém základě v podobě konfederace států, které jsou věrné měnové unii, ale současně si chtějí zachovat fiskální suverenitu.
Takové uspořádání v době krize nemůže fungovat.
Na počátku krize, tedy v letech 2007-2008, se daly zásadní vady eurozóny napravit, kdyby Německo bývalo ochotno podpořit společnou evropskou reakci na krizi.
Němečtí činitelé však dali přednost zachování národní nadřazenosti – a tedy konfederativnímu přístupu k Evropě.
V celých dějinách však konfederace nikdy pořádně nefungovaly, protože u nich zůstává nevyřešena otázka suverenity (a tím i moci a legitimity).
Ukázkovým příkladem jsou Spojené státy.
Po získání nezávislosti se americké kolonie volně sjednotily na základě Článků konfederace.
Toto uspořádání však zkrachovalo finančně i ekonomicky a USA brzy přikročily k plné federaci.
Dnes čelí Evropa – nebo přesněji eurozóna – téměř totožné situaci s tou výjimkou, že historické podmínky pro další integraci jsou složitější a obtížnější, než byly v Americe po získání nezávislosti.
Evropa má tři možnosti.
Kdyby se krizí protloukala jako dosud, pouze by ji tím eskalovala a prodlužovala.
Ukončení měnové unie by ukončilo evropský projekt jako takový a způsobilo nezvladatelnou spoušť.
A konečně by Evropa mohla přistoupit ke skutečné hospodářské a politické integraci – k takovému kroku však současným lídrům chybí sebevědomí, poněvadž nevěří, že k němu mají nezbytnou veřejnou podporu doma.
Mnoho faktorů proto hovoří pro variantu, že se začne kombinací prvního a druhého řešení.
A až se evropský projekt ocitne v polovině cesty nad propastí, mohl by přijít federalistický okamžik.
Klíčovým výrazem je zde však „mohl by“: jako stejně pravděpodobný se totiž jeví pád střemhlav do propasti.
Evropský přístup nedělat v reakci na krizi nic již přinesl viditelně nepříznivé důsledky.
Pasivita volených činitelů prohloubila nedůvěru veřejnosti, která dnes evropský projekt ohrožuje.
Krize začíná podrývat samotné základy poválečného evropského uspořádání – v podobě francouzsko-německého transatlantického partnerství –, které zajistilo období míru a prosperity, jež nemá v dějinách tohoto kontinentu obdoby.
Tlak finančních trhů se nyní rozšířil i do Francie a představuje nebezpečí, které zdaleka nepominulo.
Bude-li Francie sražena na kolena a Německo se nepostaví – neochvějně a se vším, co může nabídnout – po bok svého partnera, bude evropská katastrofa úplná.
A k tomu by mohlo dojít spíš dříve než později: Francie se nemůže vzdát a nevzdá oblasti kolem Středozemního moře, takže únikové fantazie, s nimiž si pohrávají bohatí severní Evropané (především Němci), ohrožují francouzsko-německý pilíř evropského míru.
Na druhé straně Atlantiku přinutí fiskální krize a slabý hospodářský růst Spojené státy k tomu, aby omezily své globální vojenské závazky.
USA se navíc budou stále více orientovat na Pacifik než na Atlantik.
Pro nás Evropany, kteří máme na východě a na jihu rozbouřené sousedy, to představuje další bezpečnostní výzvu, na kterou jsme materiálně i intelektuálně nepřipraveni.
Vojenská slabost Evropy má už dnes za následek podkopávání transatlantického vztahu.
Další ohrožení transatlantické aliance plyne z rýsujícího se nového světového pořádku.
Nadcházející léta, ba i desetiletí se ponesou ve znamení stále agresivnějšího americko-čínského dualismu, neboť Čína bude stále silnější a americké slabiny budou přetrvávat.
Toto soupeření sice bude mít i vojenskou složku, jak dokládá enormní budování čínské armády, avšak projevovat se bude převážně v ekonomické, politické a normativní sféře vlivu.
Stěžejní roli zde sehrají východní a jihovýchodní Asie a Pacifik.
Čína se však pokusí vtáhnout do této nové globální hry i Evropu.
A vlastně už to začala dělat.
Nedávné návštěvy premiéra Wen Ťia-paa v evropských zemích postižených krizí, jimž nabídl velkorysé půjčky a pomoc, to daly naprosto jasně najevo.
A slabost Ameriky, rostoucí závislost evropského (a především německého) exportu na čínském trhu i obecnější lákadla Dálného východu budou v době úpadku transatlantické spolupráce podporovat novou a slibnější euroasijskou perspektivu.
Evropské iluze o Asii už nebudou namířeny na Rusko, které kromě svých přírodních zdrojů jednoduše nebude mít co nabídnout.
Ne, zdrojem pokušení se tentokrát stane Čína, která dobře chápe význam Evropy ve svém rýsujícím se geopolitickém zápasu s USA (a proti USA).
Stejně jako Německo ve vztahu k Francii musí i Evropa neochvějně stát při svém transatlantickém partnerovi, aby se nevystavila obrovskému nebezpečí.
Dva základy sedm desetiletí trvajícího míru v Evropě se drolí.
Jejich oprava nevyžaduje nic menšího, než abychom – pozdě, ale přece – odhodlaně směřovali k silné sjednocené Evropě.
Krátké evropské prázdniny
NEW YORK – Od loňského listopadu už Evropská centrální banka pod vedením nového prezidenta Maria Draghiho snížila své měnově-politické sazby a vpravila dvě injekce více než bilionu eur likvidity do bankovní soustavy eurozóny.
To přineslo přechodné zmírnění finančního náporu, jemuž čelí dluhově ohrožené země na okraji eurozóny (Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálie a Irsko), ostře snížilo riziko hromadných výběrů likvidity v& bankovní soustavě eurozóny a Itálii a Španělsku osekalo náklady na financování oproti jejich neudržitelným úrovním z& loňského podzimu.
Zároveň byl odvrácen formální krach Řecka a země provedla úspěšnou – byť nátlakovou – restrukturalizaci svého veřejného dluhu.
Nový fiskální kompakt – a nové vlády v& Řecku, Itálii a Španělsku – vzbudil naději na věrohodný závazek k& úsporným opatřením a strukturální reformě.
A rozhodnutí sloučit nový záchranný fond eurozóny (Evropský stabilizační mechanismus) s& tím starým (Evropským nástrojem finanční stability) výrazně posílil ochranný val eurozóny.
Nastalá idylka ve vztahu k& trhům ale neměla dlouhého trvání.
Rozpětí úrokových sazeb se u Itálie a Španělska opět rozšiřují, zatímco výpůjční náklady pro Portugalsko a Řecko zůstaly vysoké po celou dobu.
Recese periferie eurozóny se nevyhnutelně prohlubuje a sune se k& jádru, konkrétně do Francie a Německa.
Během letošního roku se recese skutečně bude zhoršovat, a to z& mnoha důvodů.
Zaprvé, fiskální úspory s& ostrým startem – ať třeba sebevíc nezbytné – zrychlují smršťování, neboť vyšší daně a nižší vládní výdaje a transferové platby snižují disponibilní příjem a agregátní poptávku.
Navíc jak se recese prohlubuje a přináší širší fiskální schodky, bude nutné další kolo úsporných kroků.
Díky fiskálnímu kompaktu teď rovněž bude k& recesním úsporám s& ostrým startem nuceno i jádro eurozóny.
Konkurenčně velmi schopné Německo navíc vydrží euro na úrovni 1,30 za dolar nebo i silnější, kdežto pro obnovení konkurenční schopnosti a externí rovnováhy na okraji eurozóny, kde se jednotkové mzdové náklady za poslední dekádu zvýšily o 30-40& %, by směnný kurz musel klesnout na paritu s& americkým dolarem.
Vždyť během bolestivého zkracování dluhu – nižších útrat a vyšších úspor kvůli splácení dluhu –, které doma stlačuje soukromou i veřejnou poptávku, jedinou nadějí na oživení růstu je zlepšení obchodní bilance, což vyžaduje mnohem slabší euro.
Na periferii eurozóny přitom zesiluje zadrhávání úvěrů: díky laciným dlouhodobým půjčkám od ECB teď tamní banky nemají problém s& likviditou, ale v& obrovském rozsahu jim schází kapitál.
Jelikož požadavek 9% kapitálové přiměřenosti jim působí nesnáze, naplní toto kritérium prodejem aktiv a zkrácením úvěrů – což není právě ideální scénář pro ekonomické oživení.
Situaci dále zhoršuje to, že eurozóna závisí na dovozech ropy ještě víc než Spojené státy a ceny ropy porostou, i když se bude zhoršovat politické prostředí a politické přístupy.
Francie si možná zvolí prezidenta, který se staví proti fiskálnímu kompaktu a jehož přístupy mohou vyděsit trhy s& dluhopisy.
Volby v& Řecku, kde se recese proměňuje v& depresi, mohou 40-50& % hlasů ve všeobecných volbách přinést stranám, které se kloní k& okamžitému krachu a odchodu z& eurozóny.
Irští voliči mohou fiskální kompakt odmítnout v& referendu.
Nadto se objevují známky únavy z& úspor a reforem ve Španělsku i Itálii, kde přibývá demonstrací, stávek a všeobecné nevraživosti vůči bolestivým úsporám.
Krátkodobě recesní mohou být i strukturální reformy, které později zvýší růst produktivity.
Zvýšení flexibility na trhu práce prostřednictvím snížení nákladů na redukci počtu zaměstnanců povede – krátkodobě – k& silnějšímu propouštění ve veřejném i soukromém sektoru, což přinese další pokles příjmů a poptávky.
Konečně, po dobrém začátku teď ECB odložila další měnový stimul, který eurozóna potřebuje.
Představitelé ECB se totiž začínají nahlas obávat vzestupu inflace vlivem ropného šoku.
Potíž je v& tom, že eurozóna má sice strategii úspor, leč nemá strategii růstu.
A bez té nemá nic než strategii recese, která úspory a reformy proměňuje v& sebezničující snahy, protože bude-li se výstup nadále smršťovat, poměry schodku a dluhu nadále porostou na neudržitelné úrovně.
Navíc sociální a politická protireakce začne být nakonec zdrcující.
Právě to je příčina opětovného rozšiřování rozpětí úrokových sazeb na okrají eurozóny.
Periferní země trpí výraznými nevyváženostmi stavů a toků.
K& nevyváženostem ve stavech patří velký a narůstající veřejný a soukromý dluh v& poměru k& HDP.
Nevyváženosti toku zahrnují prohlubující se recesi, rozsáhlou ztrátu externí konkurenční schopnosti a obrovské externí schodky, které dnes trhy nejsou ochotné financovat.
Bez mnohem volnější měnové politiky a bez úsporných opatření s& méně ostrým startem euro neoslabí, externí konkurenční schopnost se neobnoví a recese se prohloubí.
A bez návratu růstu – ne po letech čekání, ale v& roce 2012 – dále zesílí neudržitelnost nevyvážeností stavů a toků.
K& restrukturalizaci dluhu budou nuceny další země eurozóny a nakonec se některé rozhodnou z& měnové unie vystoupit.
Europe’s Silent Pro-Treaty Majority
Debata na nadcházejícím summitu Evropské unie se bude točit kolem toho, zda jít dál s „miniverzí“ Ústavní smlouvy EU.
Tato debata je důsledkem odmítnutí návrhu smlouvy francouzskými a nizozemskými voliči v roce 2005.
Jejich zamítavé hlasy ovšem zakryly fakt, že 18 z 27 členských států EU smlouvu ratifikovalo.
Lucemburští voliči ji například schválili 56,5% většinou ihned po nizozemském a francouzském odmítnutí.
Vskutku, smlouvu, která má podporu dvou třetin členských států a většiny evropských občanů, nelze jednoduše odhodit.
Zároveň nelze ignorovat hlas francouzských a nizozemských občanů – tím spíš, že je nepředstavitelné, že by v té či oné zemi byl k dalšímu referendu předložen tentýž text.
Poněvadž smlouvu musí ratifikovat všech 27 států, je tedy podle všeho zřejmé, že v nynější podobě v platnost vstoupit nemůže a že státy, které ji schválily, ji nemohou beze změn dále prosazovat.
Je však stejnou měrou nemožné začít od nuly.
Chceme-li překonat krizi, do níž Evropa zabředla, musíme se pokusit mezi zeměmi „pro“ a „proti“ najít soulad.
A musíme tak učinit rychle, má-li EU splnit očekávání svých občanů.
To vychází ze skutečnosti, že Evropa v globalizovaném světě čelí mnoha spletitým výzvám.
Evropští občané požadují účinné politiky v oblastech tak rozmanitých, jako je zaměstnanost a sociální zařazení, ochrana životního prostředí a změna klimatu, zdravotnictví, vnější a vnitřní bezpečnost a boj proti nezákonné migraci a chudobě ve třetím světě.
Je přitom zřejmé, že členské státy nemohou tyto problémy řešit samy, ale jedině prostřednictvím koordinované činnosti EU a společných politik.
Abychom však těchto výsledků dosáhli a tím občany přesvědčili o významu EU, je zapotřebí posílit a demokratizovat rozhodovací schopnost Evropy.
To neznamená, že by za každou cenu mělo být cílem rozšiřování pravomocí EU.
Ústavní smlouva ve skutečnosti jasněji vymezuje, které pravomoci se mezi EU a členskými státy mají sdílet a jak.
Posiluje rovněž princip subsidiarity, neboť dává silnější hlas národním parlamentům.
Cílem tedy není automaticky „více Evropy,“ ale spíše „lepší Evropa,“ schopnější účinně a transparentněji jednat v oblastech, kde je společný postup zřetelně nezbytný.
Ze všech těchto důvodů je institucionálních reforem obsažených v Ústavní smlouvě stále naléhavě zapotřebí.
Má-li Evropa plnit úlohu významného globálního hráče, její záběr se nemůže omezovat na velký společný trh.
Musí být sjednocenou hospodářskou, politickou a společenskou silou.
Aby dokázala využít celý potenciál společného trhu, EU musí své ekonomické řízení přizpůsobit výzvám globalizace – srdcem evropského hospodářství se musí stát výzkum, technologický vývoj a znalosti, zejména vzhledem k evropským snahám být na špici boje proti změně klimatu.
Musí rovněž hovořit jedním hlasem v otázkách zahraniční politiky, aby hrála významnější mezinárodní roli při řešení závažných konfliktů a při formování mírovějšího a vyváženějšího světového řádu.
Konečně je nezbytné, aby EU propagovala sociální soudržnost a zároveň evropský sociální model přizpůsobila výzvám globalizace.
Není přeháněním říct, že velká většina členských států a jejich občanů už hlasem pro Ústavní smlouvu vyjádřila přání tuto vizi EU naplnit.
Na schůzce pořádané Španělskem a Lucemburskem v lednu v Madridu, na niž byly pozvány všechny země „pro,“ tento názor podpořily i čtyři další členské státy, které stojí za Ústavní smlouvou.
Je tedy zřejmě nemožné prosazovat smlouvu beze změn v textu.
Madridská schůzka ovšem dala najevo, že existuje jistý konsenzus mezi členskými státy klonícími se k Evropě, která v našem globalizovaném světě dokáže plnit významnou úlohu a jejíž činy se zakládají na principech, které podněcují evropský integrační proces, tedy na efektivitě, transparentnosti a demokracii.
Východisko ze slepé uličky ohledně evropské Ústavní smlouvy rozhodně neleží ve směru omezování jejího rozsahu a tedy snad v její proměně v „obyčejnou“ smlouvu.
Minimalistická řešení neodpovídají ani očekáváním občanů, ani požadavkům prudce se měnícího světa.
Odpověď lze s větší pravděpodobností najít ve zjednodušení smlouvy, jehož se dosáhne odstraněním těch prvků, jež nejsou nezbytně nutné, a dále jejím obohacením o oblasti, jako je změna klimatu.
Německé předsednictví EU, o němž vím, že „ctižádostivý“ pohled na smlouvu sdílí, pilně pracuje na tom, aby schůzka Evropské rady tento měsíc nalezla cestu z bezvýchodné situace.
Ty země, které se přihlásily jako „přátelé ústavy,“ rovněž dávají najevo, že iniciativa, již zahájily v Madridu, snahy německého předsednictví podpoří.
Nejsou-li všechny členské země EU ochotné se touto cestou vydat, může být zapotřebí určitých flexibilních řešení, která byla rysem evropského kompromisu už v minulosti.
Určitě se snažme zachovat solidaritu všech 27 zemí EU.
Avšak těm členským státům, které jsou ochotné jít vpřed, by se nemělo bránit.
Odstupňování by nemělo znamenat rozdělení, ale spíše postup různými rychlostmi.
Evropský imperativ solidarity
LONDÝN – Když prezident Evropské centrální banky Mario Draghi veřejně prohlásil, že ECB udělá „všechno, co je třeba“, aby zajistila budoucí stabilitu eura, byly dopady jeho prohlášení okamžité a pozoruhodné.
Náklady na půjčky pro italskou a španělskou vládu dramaticky klesly, akciové trhy se vzpamatovaly a nedávný pokles vnější hodnoty eura se náhle dostal pod kontrolu.
Zůstává nejasné, jak dlouhodobé budou nakonec důsledky této Draghiho intervence – nebo veřejné podpory, kterou mu poskytli německá kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident François Hollande a italský premiér Mario Monti.
S jistotou můžeme říci to, že Draghiho poznámky a reakce, kterou vyvolaly, ukazují, že základní problémy eurozóny nejsou převážně finanční či ekonomické, nýbrž politické, psychologické a institucionální.
Mezinárodní pozorovatelé věnovali Draghiho závazku udělat „všechno, co je třeba“ pro záchranu eura takovou pozornost proto, že mnozí z nich začínají mít pochybnosti o odhodlání dalších čelních evropských protagonistů učinit totéž.
(Některé tyto pochybnosti jsou samozřejmě politicky nebo finančně účelové; určitý model finančního kapitalismu vnímá euro jako hrozbu a příznivci tohoto modelu udělají vše, co je v jejich silách, aby přivodili zánik této měny.)
Neschopnost lídrů eurozóny rozptýlit pochyby o jejich oddanosti euru po dvou a půl letech krize však naznačuje, že tento problém má hluboké kořeny.
Ministři zemí eurozóny poukazují při vlastní obhajobě na hromadu reforem, které v posledních třiceti měsících zavedli a které podpoří hospodářskou modernizaci, obnoví zdravé vládní finance a zajistí užší hospodářskou koordinaci.
Tyto reformy bohužel až příliš často slouží jako náhražková aktivita – samy o sobě jsou chvályhodné, ale nedokážou jednoznačně reagovat na otázky, které s rostoucí naléhavostí kladou mezinárodní trhy: jsou největší a v současnosti i nejvíce prosperující členové eurozóny absolutně oddáni jejímu pokračování?
Nikdo nepochybuje o tom, že Německo a většina ostatních členů eurozóny by dali přednost pokračování jednotné měny.
Dnešní nejistota se týká spíše otázky, zda toto upřednostňování eura nemohou přehlušit naléhavé národně-politické zájmy nebo nelibost nad pomalým tempem reforem v některých státech eurozóny.
Poté, co dluhová krize v rozvinutém světě zachvátila systém řízení jednotné měny, se základem politiky vedoucích představitelů eurozóny skutečně stalo německé rčení „důvěřuj, ale prověřuj“.
Důsledek je zřejmý: důvěra mezi jednotlivými členy eurozóny nemůže být automatická, ale je nutné ji vybudovat a udržovat.
Nyní se však projevila omezení takového přístupu.
Bohatší země eurozóny sice opravdu učinily mnoho pro to, aby pomohly svým sužovaným sousedům, ale jejich pomoc byla přechodná, pozvolná a vázaná na dotěrné podmínky.
Z jistého pohledu je zcela pochopitelné, že Německo a další země eurozóny požadují záruky, že jejich prostředky nebudou promrhány.
Tato ustavičná potřeba ujišťování se a omezování rizika a vlastního angažmá na minimální nezbytnou úroveň však vyvolává obavy, že Německo a další země vyhodnotí v určitém okamžiku záruky svých partnerů jako nedostatečné a rizika spojená s pomocí těmto zemím jako nepřijatelná.
Pokud se to stane, nebude už zánik eura daleko.
Římské smlouvy podepsané v roce 1957 představovaly vznešený a ambiciózní počátek v evropských dějinách.
Solidarita a předvídatelnost v mezinárodních vztazích, založená na společných institucích a společných zájmech, měla zajistit prosperitu a stabilitu Evropy mnohem účinněji než tradiční balancování na napnutém laně diplomacie, jehož protagonisté se až příliš často zřítili k zemi.
Euro bylo zavedeno v duchu této solidarity a jeho příspěvek k omezení hospodářské a finanční nestability v Evropě v uplynulých pěti letech by se neměl podceňovat.
Příklad 30. let minulého století slouží jako připomínka, o kolik horší mohla situace být.
Pokušení lídrů eurozóny uchýlit se k dřívějším zdiskreditovaným modelům evropských vztahů bylo nějakou dobu snesitelné, ale nyní již dosáhlo hranice tolerovatelnosti.
Můj dojem je takový, že si německé veřejné i politické mínění začíná uvědomovat, jakou hospodářskou zkázu v Evropě i v Německu by rozpad eura přinesl.
Němečtí politici nesou důležitou demokratickou zodpovědnost za posílení tohoto vědomí a za prosazení potřebných kroků k odvrácení katastrofy.
V dobře fungující demokracii není možné, aby lídři tajili před voliči nepříjemné pravdy.
Bylo by klamnou iluzí představovat si, že k zajištění budoucnosti jednotné měny postačí jít dál po současné cestě.
Kdyby nic jiného, pak současná cesta zdůrazňuje rozdíly mezi jednotlivými členskými státy způsobem, který je dlouhodoběji politicky i ekonomicky nepřijatelný.
Filozofii prověřování a reciprocity, která až dosud charakterizovala přístup eurozóny ke krizi vlastního řízení, je třeba nahradit filozofií solidarity a všeho, co z ní vyplývá.
To znamená vyváženější hospodářskou politiku v eurozóně, posílení role ECB, vytvoření skutečné bankovní a finanční unie a dohodu na cestovní mapě vedoucí k částečné a podmíněné mutualizaci zděděných dluhů.
Vedoucí představitelé eurozóny o tom všem mluví, ale nyní nazrál čas k jednoznačným závazkům a realistickému harmonogramu akce.
Stojíme nebezpečně blízko okamžiku, kdy se snaha „protrmácet se krizí“ může proměnit v její obnovení.
Sebestředná horlivost, s níž dnes Bundesbanka tvrdí, že její závazky jsou z nějakého důvodu významnější – a více zavazující – než závazky jiných centrálních bank, je proto nebezpečně pomýlená. „Nein“ pouze přibližuje katastrofu.
Žádný z evropských finančních problémů by dnes nepůsobil ani zdaleka tak palčivě, kdyby se pochyby o budoucnosti eurozóny podařilo rozptýlit už před dvěma lety, a finanční náklady i cena za ztrátu reputace by byly v takovém případě podstatně nižší, než v uplynulých třiceti měsících skutečně byly.
V dlouhodobém měřítku vyjde solidarita pro všechny zúčastněné levněji, zatímco její absence by pro nás mohla být v dohledné budoucnosti likvidačně drahá.
Evropská solidarita v obklíčení
Drobí se solidarita Evropské unie?
Po nepříjemných jednáních o rozšíření a vnitřních neshodách ohledně Iráku a s podobnými rozepřemi kolem nové ústavy EU a společné evropské zahraniční a obranné politiky bychom si to mohli dost dobře myslet.
Průzkumy veřejného mínění navíc prokazují dramatický pokles podpory rozšíření v současných členských zemích EU.
To, zda je evropská solidarita v krizi nebo ne, je zásadní otázka, protože EU bez solidarity nepřežije, tedy přinejmenším ne v té podobě, jakou známe.
Smysl pro rovnost a solidaritu je nezbytným základem každé demokratické společnosti.
V 50. letech psal britský sociolog T.
S.
Marshall o rozvoji práv, od občanských práv v 18. století přes politická (demokratická) práva v 19. století po sociální práva ve 20. století.
Tyto tři rozměry - liberální, demokratický a sociální - charakterizují moderní evropský národní stát.
Solidarita hrála ve 20. století ústřední roli.
Byla hnací silou rozvoje evropských zemí po druhé světové válce a vedla k jejich proměně v ,,sociální státy", jenž zdůrazňují sociální jistoty a širokou paletu sociálních programů.
Tuto ,,institucionalizovanou solidaritu" můžeme u národních států poměřovat mírou přerozdělování vůči HDP.
Existuje ještě další rovina solidarity, již můžeme nazvat solidaritou světovou či globální.
Její význam - odrážející se v rozličných formách mezinárodní pomoci - je dodnes velmi omezený.
Jejím cílem není zajistit rovnost práv občanů, ale zabezpečit minimální životní podmínky.
Humanitární intervence - tolik diskutované v 90. letech - jsou dalším projevem této globální solidarity.
Mezi občanskou solidaritou na úrovni národního státu a humanitární solidaritou na globální úrovni se nachází třetí úroveň solidarity, která je nejzajímavější pro Evropany - úroveň EU.
V prvních letech své existence usilovalo Evropské společenství hlavně o mír, stabilitu a demokracii.
Ale pro evropskou konsolidaci byla čím dál důležitější institucionalizovaná solidarita a při modernizaci Irska, Spanělska, Portugalska a Řecka hrálo klíčovou roli přerozdělování v rámci Evropy.
Zároveň se od 70. let duch doby od ideálů solidarity odvrátil.
Solidarita ztrácela půdu pod nohama ve prospěch požadavků osobní svobody a ještě více ve prospěch imperativu ekonomické efektivnosti, jehož naléhavost rostla v důsledku globalizace. ,,Vzpouru středních tříd", které stoupající měrou odmítají doplácet na neúspěšné hráče ve společnosti, doprovázejí rozpočtové škrty, kvůli nimž se solidarita také jeví jako luxus.
Nároky solidarity je ještě těžší splnit, když vyžadují mezistátní přerozdělování.
Odmítnutí nést transferní náklady vážící se k mnohonárodnostním státům přispělo k ,,sametovému rozvodu" České republiky a Slovenska a k dramatickému rozpadu bývalé Jugoslávie.
Obdobné tlaky existují i v západoevropských zemích (Belgii, Spanělsku, Itálii).
Rozšíření EU s vyhlídkami na zvýšení míry přerozdělování mezi národy proto odhaluje obzvláště ožehavé otázky evropské solidarity.
Roční platby, jež EU přislíbila kandidátským členům, jsou hluboko pod úrovní plateb, jež obdrželi současní členové.
Polsko například dostane mezi roky 2004 a 2006 kolem 67 euro na rok na hlavu, Maďarsko získá 49 euro a Česká republika pouhých 29 euro.
Naproti tomu Řecko v roce 2000 obdrželo 437 euro na hlavu, Irsko dostalo 418 euro a Portugalsku bylo vyplaceno 211 euro.
Evropa se dnes bezesporu se svým hlemýždím růstem cítí chudší než v minulosti, když se projednávaly předchozí smlouvy o přistoupení.
Rozdíl v zacházení se současnými kandidátskými zeměmi ovšem neodráží pouze rozpočtové potíže.
Svůj vliv (a možná že hlavní) mají i měnící se postoje obyvatel rozvinutějších členských států a slábnoucí smysl pro povinnost, již s sebou přináší solidarita.
Smysl pro solidárnost mezi kandidátskými zeměmi a současnými členy EU dále oslabuje problém vnější bezpečnosti.
Přistupující země získaly nezávislost teprve nedávno, a proto u nich přetrvává pocit nejistoty ohledně bezpečnosti.
Tato nervozita se podílela na podpoře, již vyjádřily postoji USA k Iráku, což následně způsobilo podráždění některých západoevropských lídrů a pokles veřejné podpory rozšíření EU mezi obyvateli členských států.
A ještě další potenciálně významný zdroj rozmělňování evropské solidarity tkví v proměňující se architektuře EU.
Model rovných práv a povinností všech členských zemí pozvolna ustupuje diferenciaci postavení.
Před deseti lety Wolfgang Schäuble a Karl Lamers navrhli vytvoření ,,evropského jádra", skupiny zemí, v jejímž rámci by se urychlila integrace.
Od té doby se s podobnými návrhy roztrhl pytel, obzvláště ve vztahu k bezpečnostní a zahraniční politice.
Tato tendence může přispět k dalšímu oslabení solidarity a k prohloubení nejednotnosti uvnitř Evropy.
Proces diferenciace - do jisté míry nevyhnutelný, uvážíme-li počet členských států a jejich různost - posiluje i přístup nováčků.
Heslem postkomunistických demokracií už není ,,návrat do Evropy".
Veřejné diskuse se dnes nezaměřují na osud Evropy ani na společné evropské plány, nýbrž na finanční podporu od EU a pozici jednotlivých národních států.
Obavy jsou na obou stranách.
To je s ohledem na rozsah rozšíření a potřebu vnitřní transformace unie pochopitelné.
Tyto obavy i atmosféru podezřívavosti je třeba překonat.
Musíme posílit vzájemnou důvěru.
Debata o ústavě by se v příštích několika měsících měla zaměřit na tyto zásadní otázky: proč a jak chtějí obyvatelé Evropy žít společně.
Myšlenka solidarity by pochopitelně měla být v centru této debaty.
Solidarita Evropy s Ukrajinou
Mnoho generací Poláků snilo o dni, kdy bude zrušeno poválečné rozdělení Evropy.
Rovněž mnoho generací Ukrajinců bylo zbaveno práva na vlastní zemi, jazyk a kulturu.
Tím, co sjednocovalo vězně svědomí v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech, byla víra, že jednoho dne najdou jejich země místo ve sjednocené Evropě.
Polákům se tento sen splnil 1. května vstupem do EU.
V případě Ukrajiny je situace nejistější, avšak také ji čekají významná rozhodnutí o budoucnosti.
V květnu Evropská unie specifikuje zásady, jimiž se budou řídit její vztahy s novými sousedy.
V červnu se na summitu NATO bude hovořit o vyhlídkách na vstup Ukrajiny do aliance.
A letos na podzim rozhodnou prezidentské volby na Ukrajině o vývoji země v příštích desetiletích.
V tomto klíčovém okamžiku vyzýváme Evropu, aby se Ukrajině - velké evropské zemi, na jejíž potřeby a aspirace nelze při procesu budování nové Evropy zapomenout - otevřela.
Evropa by měla jít dál než jen definovat svůj vztah k Ukrajině jako ke sousedovi: měla by jasně konstatovat, že Ukrajina má reálnou naději na vstup do NATO a EU.
Takové prohlášení je nezbytné pro podporu demokratických sil na Ukrajině v době, kdy mají reálnou šanci utvářet budoucnost země.
Ukrajinská vládnoucí elita brutálně potlačuje opozici, omezuje svobodu projevu a oklešťuje ekonomické svobody.
Nadcházející prezidentské volby se tak stávají zkouškou, která dá odpověď na několik zásadních otázek.
Uchová si ukrajinská společnost právo na volbu svých zástupců, anebo zvítězí takzvaná „řízená demokracie", v níž se bude moc přesouvat sem a tam uvnitř malých kroužků oligarchistických klanů?
Bude v zemi vzkvétat volný trh, anebo bude oligarchistický kapitalismus sloužit zájmům hrstky?
Bude v zemi vzkvétat občanská společnost, anebo se Ukrajina stane společností poslušných poddaných?
Budou zákony sloužit všem, anebo jen elitám?
Vítězství opozice v parlamentních volbách v roce 2002 svědčí o tom, jaký potenciál může uvolnit případné vítězství demokratických sil v prezidentských volbách.
Díky politice zavedené v roce 2000 a zejména díky boji proti všemocným oligarchům zaznamenává ukrajinská ekonomika už pět let hospodářský růst.
Parlamentní vítězství opozice rovněž přinutilo zdráhavé úřady, aby deklarovaly připravenost Ukrajiny na vstup do NATO a EU.
Pro završení procesu demokratické transformace potřebuje Ukrajina deklaraci, v níž by Evropa potvrdila její evropské a euroatlantické vyhlídky.
Taková deklarace by znamenala, že Evropa nezavírá Ukrajině dveře, neboť jde o zemi s evropskou kulturní identitou a dlouhou tradicí boje za demokracii a lidská práva.
Význam podobné deklarace lze jen těžko přecenit.
Příklad Polska a dalších středoevropských zemí ukazuje, že jasná vyhlídka na členství v EU se může stát jedním z motorů efektivních reforem a významně posílit schopnost místních představitelů přesvědčit své občany, aby připustili nutnost reforem, které jsou někdy bolestivé.
V obecnější rovině by měly být diskuse o budoucnosti Evropy prostoupeny duchem solidarity s ohledem na státy a národy, které zatím nejsou členy a jejichž členství se v nejbližší budoucnosti nepředpokládá.
Jinak bude kontinent znovu rozdělen na bohaté a chudé, na lidi žijící v demokracii a na lidi porobené autoritářskými režimy.
Nechceme mít na polsko-ukrajinských hranicích novou železnou oponu.
V letech od opětovného získání nezávislosti Ukrajina dokázala, že může hrát významnou a konstruktivní roli v regionu.
Počátkem devadesátých let se Ukrajina zřekla jaderných zbraní.
Od té doby se účastnila mírových misí OSN a NATO a dohodla se se všemi sousedy na podobě státních hranic.
Nezávislá Ukrajina nezažila žádné etnické střety, přestože o pokusy o jejich vyvolání nebyla nouze.
Z hlediska historického dědictví, ekonomických zájmů a etnického složení patří Ukrajina do střední i do východní Evropy.
Její poloha u Černého moře ji váže k jihovýchodní Evropě, Balkánu a Kavkazu, ale také k Turecku.
Ukrajina uzavřela regionální svazek s Gruzií, Uzbekistánem, Ázerbájdžánem a Moldavskem a klade si za cíl hrát v této obrovské oblasti roli středobodu demokracie a ekonomické svobody.
Ukrajina i Polsko věnují zvláštní pozornost dobrým sousedským vztahům s Ruskem.
Posílení ruské demokracie je v zájmu Ukrajiny, Polska i celé Evropy.
Demokratická Ukrajina, která bude v rámci evropského společenství úzce spolupracovat s Polskem, otevře nové možnosti při rozvoji a posilování partnerství v Ruskem.
Jsme si vědomi problémů spojených s vytvářením evropské vyhlídky pro Ukrajinu.
Integrace deseti nových členských zemí, které 1. května vstoupily do EU, bude ze strany unie vyžadovat nesmírné úsilí, stejně jako spravedlivé rozdělení zátěže.
Přesto bychom neměli ztrácet ze zřetele další výzvy.
Jednou z nejdůležitějších z nich je osud Ukrajiny a potřeba posílit svobodu a demokracii v této zemi.
Evropská krize suverenity
BERLÍN – Německá kancléřka Angela Merkelová konečně akceptovala novou formu Evropské unie.
Více než kdy předtím v sobě musí EU spojovat větší stabilitu, finanční transfery a vzájemnou solidaritu, nemá-li se celý evropský projekt zhroutit pod tíhou probíhající suverénní dluhové krize.
Merkelová se této nové EU dlouho zuby nehty bránila, protože ví, jak je tato forma v Německu nepopulární – a jak je proto nebezpečná pro její volební vyhlídky.
Kancléřka chtěla bránit euro, ale nezaplatit za to žádnou cenu.
Tento sen je díky finančním trhům u konce.
Trhy daly Evropě ultimátum: buďto přikročíte k větší hospodářské a finanční integraci na federálním základě, anebo budete čelit kolapsu eura a tím i celé EU včetně jednotného trhu.
Merkelová si na poslední chvíli vybrala rozumnou variantu.
Kdyby hlavy států a vlád Evropské rady bývaly učinily toto předvídatelné rozhodnutí před rokem, nemusela krize eura eskalovat do současných rozměrů, celkový účet by byl nižší a evropští lídři by právem sklidili chválu za historický výkon.
Ale jak už jsem napsal, Merkelová se v té době neodvažovala jednat.
Dohoda dosažená na poslední Evropské radě bude dražší, a to politicky i finančně.
Navzdory zdvojnásobení finanční pomoci a snížení úrokových sazeb tato dohoda ani neukončí řeckou dluhovou krizi a dluhové krize dalších států na evropském okraji, ani nezastaví s tím související existenční krizi EU.
Pouze získá čas – a to za vysokou cenu.
Může se zdát, že se dalším balíkům pomoci pro Řecko nelze vyhnout, protože ztráty uvalené na držitele řeckého dluhu byly až dosud příliš skromné.
Další krizové země v eurozóně se zatím nepodařilo stabilizovat, protože se Německo – v obavách z negativní politické reakce doma – neodvážilo připojit ke komunitě zodpovědnosti vydáním eurobondů, přestože díky nové roli Evropského fondu finanční stability se už prakticky 90% cesty podařilo ujít.
Také v tomto případě se tváří v tvář dynamice současné krize nepodařilo zvýšit důvěru.
Účast soukromých investorů na novém záchranném balíku, které se v Německu velmi tleskalo, má však druhořadý význam a je určena pouze pro německou veřejnost a poslance německé vládní koalice; při bližším zkoumání se totiž ukazuje, že bankám a pojišťovnám přinesla celá operace slušný zisk.
Jejich ztráty zůstanou minimální.
Nicméně se podařilo zabránit kolapsu jednotné měny a francouzský prezident Nicolas Sarkozy měl pravdu, když opěvoval založení „Evropského měnového fondu“ coby skutečný úspěch.
Tento smělý krok však má obrovské politické důsledky, které bude třeba vysvětlit veřejnosti, poněvadž založení takového fondu – a spolu s ním i jakési evropské hospodářské vlády – se v podstatě rovná unijní politické revoluci ve třech dějstvích.
Za prvé se dvourychlostní unie, která je realitou už od prvních kol rozšiřování, rozdělí na předvoj (skupina států s eurem) a zadní voj (ostatní členové evropské sedmadvacítky).
Toto formalizované rozdělení od základu promění vnitřní architekturu EU.
Pod deštníkem rozšířené EU se znovu vynořují staré dělicí linie mezi Evropským hospodářským společenstvím taženým Němci a Francouzi a Evropským sdružením volného obchodu, v jehož čele stáli Britové a Skandinávci.
Od nynějška budou o osudu EU vzhledem ke společným zájmům více než kdykoliv předtím rozhodovat členské země eurozóny.
Za druhé povede tento skok směrem k měnové unii a hospodářské vl��dě k dalším rozsáhlým ztrátám suverenity členských států ve prospěch evropského federálního řešení.
Uvnitř měnové unie budou například národní zákony o rozpočtu podléhat evropskému kontrolnímu orgánu.
A z toho za třetí vyplývá, že v budoucnu budou muset zejména Merkelová a Sarkozy daleko více než dříve usilovat o volební většinu.
Dnes jsou tyto většiny méně jisté než kdykoliv předtím.
Má-li euro přežít, bude skutečná integrace s dalším přenášením suverenity na evropskou úroveň nevyhnutelná.
Tento historický krok přitom nelze učinit skrz byrokratická zadní vrátka, nýbrž pouze v jasném světle demokratické politiky.
Další federalizace EU totiž vyžaduje její další demokratizaci.
Aby eurozóna přetrvala, musí většina jejích občanů zejména v Německu a ve Francii přijmout euro za svou měnu.
To není otázka technokratická, nýbrž hluboce politická a demokratická.
Abychom parafrázovali Billa Clintona: „Jde o suverenitu, blbečku!“ Proto musí být prvním krokem zajištění silné role národních parlamentů v tomto procesu.
V Německu panuje široký konsensus na unii stability, ale nikoliv na transferové unii či unii zodpovědnosti.
Zejména to platí pro voliče Merkelové.
Od této chvíle budou muset vlády svádět boj o většinu podporující euro.
To je dobře, protože jedině pak bude dosaženo spolehlivého demokratického konsensu v otázce budoucnosti Evropy.
Německá kancléřka a francouzský prezident budou muset prezentovat svou politiku otevřeně a bojovat o další integraci a jednotnou měnu.
Výsledek rozhodne o jejich osudu a setrvání v úřadu.
Vzhledem k současnému stavu evropského veřejného mínění není vůbec jisté, zda uspějí.
Pokud se však o to ani nepokusí, je jejich porážka – a porážka Evropy – zaručená.
Přidušené evropské oslavy
LONDÝN – Letošní rok mohl být pro Evropu radostný.
V listopadu si připomene pád Berlínské zdi a navíc uplynulo pět let od „velkého třesku“, tedy od podstatného rozšíření Evropské unie.
Rozdělení Evropy z dob studené války je nadobro a doopravdy pryč.
Místo odpalování ohňostrojů se však EU sama ocitá v ohni, neboť globální ekonomická krize ji staví před největší výzvu od roku 1989.
Po letech silného růstu a pozoruhodné odolnosti byly nové členské státy na východě tvrdě zasaženy ekonomickou vřavou, jež započala na západě.
Integrace do světové ekonomiky, která je klíčovým zdrojem kapitálu, stability a inovací, se pro mnohé z těchto zemí stala hrozbou.
To platí pro finanční sektory v regionu i pro reálné ekonomiky.
Skutečně obtížná otázka, kterou si musíme klást, však zní, zda by krize mohla vést ke zvratu evropské integrace.
Existují čtyři klíčové otázky, které je třeba řešit, chceme-li zajistit, aby Evropa vyšla z této krize posílená.
První otázka se týká pokračování rozšíření.
EU je nesporným úspěchem, neboť je největší integrovanou hospodářskou oblastí na světě a představuje více než 30% světového HDP a zhruba 17% světového obchodu.
Navzdory výraznému letošnímu hospodářskému poklesu některých středoevropských a východoevropských ekonomik pozvedl jejich vstup do EU celkový hospodářský růst unie – Evropská komise odhaduje, že HDP v nových členských zemích se v období let 2004-2009 zvýšilo o 1,75 procentního bodu navíc.
Pokud jde o evropskou patnáctku před „velkým třeskem“, rozšíření významně přispělo k jejímu růstu prostřednictvím investičních příležitostí a zvýšené poptávky ze zahraničí: v roce 2007 putovalo do nově přijatých zemí 7,5% exportu ze starších členských států – v roce 1999 to bylo jen 4,7%.
Střední a východní Evropa se do roku 2007 stala druhou nejvýznamnější exportní destinací pro země eurozóny.
Členství v EU však vždy přesahovalo pouhou hospodářskou integraci a obchodní toky.
Vyhlídka „návratu do Evropy“, jak to kdysi vyjádřil Václav Havel, fungovala jako podpora nezbytných, byť někdy bolestných hospodářských, sociálních a politických reforem.
Členství v EU je dnes silnější pobídkou než kdykoliv dříve jak pro tři „kandidátské země“ (Chorvatsko, Makedonie a Turecko), tak pro pět „potenciálních kandidátských zemí“ (Albánie, Bosna a Hercegovina, Kosovo na základě rezoluce 1244 Rady bezpečnosti OSN, Černá Hora a Srbsko).
Tyto státy stupňují úsilí, aby se připravily na vstup do EU, a unie jim nesmí zabouchnout dveře.
Naopak by měla další rozšíření dotáhnout do konce: hospodářská krize jasně ukázala, že si EU nemůže dovolit černé díry na mapě Evropy.
Druhá klíčová otázka se týká vnitřní struktury EU.
Lisabonská smlouva nabízí zásadní přestavbu fungování unie, avšak navzdory naléhavé potřebě zvýšit mobilitu a pružnost institucí EU stále čeká na ratifikaci.
Vzhledem k hospodářské krizi je dnes důležitější než kdykoliv dříve tyto reformy zavést.
Za třetí je tu euro.
Dvanáct nových členských států, které vstoupily do EU v letech 2004 a 2007, se zavázalo k jeho přijetí, avšak bez pevně daného data.
Rozšiřování eurozóny je proto pomalé, a to zvláště ve střední a východní Evropě, kde se zatím k jednotné měně připojily pouze Slovinsko (v roce 2007) a Slovensko (v roce 2009).
Finanční a ekonomická krize však ukázala výhody členství v eurozóně.
Deset let po zavedení společného platidla má šestnáctičlenná eurozóna druhou nejdůležitější měnu, která tvoří více než čtvrtinu rezerv v zahraniční měně všech centrálních bank a předstihla dolar v roli preferované měny emisí mezinárodních dluhopisů.
Stále významnější role eura přináší stabilitu, jež nikdy není důležitější než v dobách otřesů.
Evropská banka pro obnovu a rozvoj proto podněcuje všechny nové členské státy EU, které s tím ještě nezačaly, aby sestavily důvěryhodný a přesvědčivý plán přijetí do eurozóny.
Kritéria pro zavedení eura se však nesmí změkčovat.
Poslední otázka se týká evropské solidarity.
Rozšíření EU přineslo větší prosperitu a zvýšení životní úrovně v celé unii, zejména pak v nových členských státech.
Prospěch z rozšíření však měla i řada starších členských států, a to nejen v ekonomicky měřitelných aspektech.
Prorůstání lidí, regionů a států posiluje základy, na nichž Evropa stojí.
Noví členové EU přijali růstové modely, které se v různé míře spoléhají na zahraniční kapitál při financování domácích investic a na bankovní soustavy vlastněné převážně západoevropskými bankami.
Je to model, jenž dobře slouží novým i starým členským státům.
Investoři z evropské patnáctky vynaložili v roce 2006 ve střední a východní Evropě 37,2 miliardy eur, což je zhruba dvojnásobek částky 19,2 miliardy eur, které tam utratili v roce 2004.
V uplynulých pěti letech přesáhly přímé zahraniční investice v nových členských státech 100 miliard dolarů.
Tento proces umožnil západoevropským firmám a bankám expanzi na nové trhy s vyššími růstovými tempy, které tak uspokojily zadržovanou poptávku a využily dosud nerealizovaný potenciál.
Ve střední a východní Evropě to vytvořilo nová pracovní místa a ve starších členských státech to zvýšilo prosperitu.
Kdybychom se k novým členským zemím obrátili zády, mělo by to vážné ekonomické důsledky.
EU vyvodila správné závěry, když zdůraznila, že balíky záchrany národních bank nesmí být koncipovány tak, aby vysávaly život z dceřiných společností, a také když zdvojnásobila – na 50 miliard eur – protikrizové zdroje dostupné členským státům EU stojícím mimo eurozónu.
EU nesmí stát stranou, když je zapotřebí projevit solidaritu.
Dnešní krize nabízí příležitost ukázat, že EU může zajišťovat stabilitu, podporu i solidaritu.
Podnikne-li správné kroky dnes, pokládá základy, které jí umožní vyjít z dnešních obtíží posílená a jednotnější.
Překvapivý technologický úspěch Evropy
BRUSEL – Na Evropu se často pohlíží jako na digitálního opozdilce, který běží daleko za průkopnickými Spojenými státy a Asií.
Zdání ale klame.
Podle nové zprávy londýnské investiční firmy Atomico se dnes evropské startupy v oblasti umělé inteligence ujímají vedení, vytvářejí nová technologická centra a přitahují investice tradičních přívrženců odvětví.
Loni se do evropského technologického sektoru investovalo rekordních 13,6 miliardy dolarů, oproti 2,8 miliardy dolarů v roce 2011.
Pryč jsou dny, kdy evropský „tech“ sektor z velké části tvořily spotřebitelsky orientované podniky v oblasti elektronického obchodování – často do očí bijící kopie úspěšných amerických společností.
Dnes je Evropa domovem skutečně průkopnického novátorství, v čele s tím, co Atomico označuje za „hluboké technologie“ – onen druh umělé inteligence, již vyvinula společnost DeepMind patřící Googlu.
V roce 2015 na hluboké technologie připadalo 1,3 miliardy dolarů evropských rizikových investic do vznikajících firem, uvolněných v 82 kolech, což je značný nárůst oproti 289 milionům dolarů, uvolněným v roce 2011 v 55 kolech.
Nová evropská technologická centra se objevují v nečekaných místech, zdaleka nejen na rané horké půdě v Londýně, Berlíně a Stockholmu.
Za města, která bude dobré v nadcházejících letech sledovat, Atomico označuje Paříž, Mnichov, Curych a Kodaň.
Francouzské hlavní město, uvádí Atomico, už co do počtu a objemu dohod financovaných z rizikového kapitálu začíná konkurovat Londýnu a Berlínu.
Tradiční evropská odvětví v oblasti technologií pomalu procitají.
Dvě třetiny největších evropských korporací podle tržní kapitalizace uskutečnily přímé investice do technologické společnosti.
Třetina těchto firem provedla od počátku roku 2015 akvizici technologické společnosti.
Zahraniční firmy také spěchají využít výhod evropského technologického talentu.
Google, Facebook i Amazon oznámily významné rozšíření svých evropských technologických center.
Loni proběhly transakce v hodnotě převyšující 88 miliard dolarů – oproti pouhým 3,3 miliardy dolarů v roce 2014 – včetně těch, kdy SoftBank koupila britskou firmu ARM zabývající se návrhy polovodičů a Qualcomm za 47 miliard dolarů koupila NXP působící také v polovodičové branži.
Jiná studie, od Boston Consulting Group, poukazuje na to, že řada malých exportně orientovaných členských zemí Evropské unie – konkrétně v Beneluxu, Pobaltí a Skandinávii – dosahuje oproti USA výrazně lepšího hodnocení v oblasti takzvané „e-intenzity“, která zahrnuje infrastrukturu IT, přístup k internetu, jakož i zapojení podniků, spotřebitelů a vlády do aktivit souvisejících s internetem.
Tito „digitální tahouni“ těží z internetu kolem 8 % svého HDP, oproti 5 % v evropské velké pětce (Německo, Francie, Itálie, Španělsko a Británie).
Očekává se, že digitalizace mezi lety 2015 a 2020 v těchto zemích vytvoří o 1,6 milionu až 2,3 milionu pracovních míst víc, než jich zničí.
Samozřejmě, evropský tech sektor má stále své slabiny, které se promítají do toho, že prozatím nezplodil technologického giganta, který by konkuroval kolosům ze Silicon Valley.
Pro evropské podnikatele v oblasti technologií je sice stejně snadné získat financování startupu jako pro jejich americké protějšky, ale firmy v USA se těší 14násobku kapitálu v dalších fázích.
Tato mezera ve financování by zmizela, kdyby evropské penzijní fondy alokovaly jen o 0,6 % víc spravovaného kapitálu do rizikových investic.
Související slabinu představuje absence opravdu jednotného evropského digitálního trhu.
V USA nebo Číně podnikatelé v technologiích získávají okamžitě přístup na obrovský trh.
V Evropě stále musejí proplouvat 28 různými spotřebitelskými trhy a regulatorními režimy.
Jistěže, Evropská komise před dvěma lety slíbila vytvoření jednotného digitálního trhu, přičemž odhadla, že ekonomiku EU by mohl posilovat o 415 miliard eur ročně.
Hosuk Lee-Makiyama a Philippe Legrain z Otevřené sítě politické ekonomie (OPEN) ale nedávno předložili silně kritické hodnocení výsledků.
Evropský „jednotný digitální trh“, prohlašují, v současnosti tvoří „změť zastaralých, korporativistických, kontraproduktivních průmyslových politik, které zvýhodňují producenty před spotřebiteli, velké společnosti před malými, tradiční podniky před digitálními startupy a firmy z EU před cizími“.
Namísto liberalizace chce EU regulovat.
Pracuje například na záměru zakázat společnostem odmítání online prodejů (s výjimkou ochrany autorských práv) či určování různých cen podle domovské země zákazníka.
Na obzoru jsou další nebezpečné možnosti – třeba snaha regulovat vlastnictví dat, přístup k nim a jejich využitelnost.
Navzdory těmto rizikům je celkový trend v evropském technologickém sektoru pozitivní.
Na kontinentu se rychle šíří nová chuť do rizika; Atomico uvádí, že víc než 85 % zakladatelů říká, že je „kulturně přijatelné“ rozjet vlastní společnost.
Připočtěme k tomu hluboký výzkumný talent – pět z deseti nejlepších světových fakult počítačových věd je v EU – a boom evropských startupů se jeví jako udržitelný.
Důvody k optimizmu máme i politicky.
Evropští digitální tahouni se začínají sdružovat do mocné síly; 16 malých zemí EU, od Dánska přes Irsko po Estonsko, vytvořilo skupinu na podporu internetu.
Tyto země společně vyzvaly EU, aby zrušila požadavky na umístění dat.
V době, kdy USA uskutečňují ochranářské, izolační a zpátečnické politiky, Evropa stoupá jako novátorská a progresivní ekonomická síla.
Nebylo by paradoxní, kdyby právě údajně zaostalá EU nakonec razila cestu, jak se dnes zdá pravděpodobné, k odhalení skutečného hospodářského potenciálu internetu?
Severoafrická zkouška Evropy
LONDÝN – Reakce Evropy na historické revoluce v severní Africe kolísá mezi radostí a strachem.
Přirozený instinkt oslavovat a podporovat demokratizaci napříč Středomořím kalí obavy, že se krize přelije na evropské břehy.
Hrstka lídrů zmínila poválečný Marshallův plán jako vzor pro rozsáhlou evropskou rozvojovou pomoc regionu, jejímž cílem by bylo zajistit udržitelnost demokratické transformace a dlouhodobé politické a ekonomické přínosy pro Evropu.
Reakce hlavního proudu je ale mnohem vystrašenější: média i politici napříč Evropskou unií jsou posedlí hrozbou vln migrantů na hranicích.
Tato hrozba by se neměla brát na lehkou váhu.
Spory nad tuniskými migranty v Itálii už začaly naleptávat politické základy umožňující volný pohyb v schengenském prostoru.
Válka v Libyi přitom může zapříčinit, že na útěk před násilím se dají mnohem početnější tisíce civilistů a budou potřebovat mezinárodní ochranu.
Uprchlické tábory v Tunisku a Egyptě už zaplnilo téměř 400 tisíc lidí a k italským břehům se podle odhadů dostalo 20 tisíc osob.
Zvládání nárůstu počtu uchazečů o azyl bude vyžadovat, aby EU posílila své kapacity nabízející dočasnou ochranu, případně aby revidovala fungování své azylové soustavy jako celku.
Ku prospěchu tu bude skutečnost, že Unie směřuje ke společnému přístupu k ochraně hranic, nejzřetelněji rozšiřováním pohraniční agentury Frontex.
Pokud ale Evropa dopustí, aby ji zachvátila krátkodobá krize, riskuje, že promarní mimořádnou dlouhodobou příležitost.
Kdyby EU aktuální okamžik využila strategicky a moudře, měla by příležitost přetvořit svůj vztah s jižním Středomořím (jak se oblasti nově přezdívá) tak, aby podporoval generační rozvoj a růst způsoby, které mohou prospět i evropským zájmům.
Nejlepším způsobem jak rozptýlit obavy Evropanů a předejít neřízené migraci je vytvořit pozitivní pobídky a praktické prostředky k tomu, aby potenciální migranti zůstali doma – největší význam má tvorba pracovních míst v jižním Středomoří.
Koneckonců, naprostá většina migrantů opouští domov nerada.
Zároveň však Evropa bude potřebovat pracovní síly všech úrovní, až budou v nadcházející dekádě hromadně odcházet do penze její silné poválečné ročníky.
Zdrojem těchto pracovních sil může být jižní Středomoří, vzhledem k tamní silné populaci mladých lidí.
Fígl bude v tom, aby se zajistilo, že migranti dostanou příležitost osvojit si dovednosti požadované evropskými zaměstnavateli a přesídlit bezpečným, zákonným a spořádaným způsobem.
Politiky, které pomohou vyškolit příští generaci Severoafričanů a umožní jim volněji pendlovat mezi Evropou a jejich domovskými státy, jsou mnohem chytřejším řešením než současný přístup, který zachovává nelegální migraci, aniž by uspokojoval potřeby Evropy ohledně pracovních sil.
Nejedná se o argument pro rozsáhlejší migraci, nýbrž migraci kvalitnější – promyšlenou a plánovanou.
Samozřejmě že vůbec nejlepší dlouhodobou brzdou nelegální migrace bude, pokud Evropa pomůže severní Africe vybudovat udržitelné, prosperující demokracie.
Stojí za připomenutí, že před 50 lety nejpočetnější zástupy přistěhovalců do severní Evropy pocházely z Itálie, Řecka, Portugalska a Španělska.
Jak tyto země vzkvétaly, emigranti se vraceli domů: jejich domoviny se nakonec staly motorem evropského růstu a významnými exportními trhy pro Německo, Francii a další členské státy EU.
Tentýž oblouk rozvoje je možné a vhodné načrtnout i pro jižní Středomoří.
Výzkum věnovaný migraci a rozvoji naštěstí v posledních letech přispěl k rozvoji škály politických nástrojů, o nichž by teď Evropa měla uvažovat.
Experti a tvůrci politik sestavují novátorské programy, mimo jiné laciné peněžní převody migrantů do zemí jejich původu, snahy o zpevnění vazeb mezi diasporami a jejich domovskými zeměmi a iniciativy pomáhající kvalifikovaným migrantům najít odpovídající zaměstnání, aby se aprobovaný chirurg neživil jako řidič taxíku.
Při úvahách jak nově upravit vztah EU k jižnímu Středomoří bychom z těchto myšlenek měli v co největší šíři čerpat.
Abychom své společnosti spojili pozitivními způsoby, měli bychom vážně uvažovat o liberalizaci obchodních režimů, otevírat nové cesty pro legální migraci a masivně rozšiřovat počty studentů z regionu, kteří si do Evropy přijíždějí pro vzdělání a profesní průpravu.
Ostatně právě mladí lidé ze severní Afriky přispěli svým ponětím o svobodě ke svržení diktátorů v Egyptě a Tunisku.
Jejich nadání a elán je teď vhodné kultivovat a rozvíjet, aby pomohli s obnovou svých společností.
Reakce na výzvy a příležitosti přítomného okamžiku vyžaduje, aby mezi státy, mezinárodními institucemi a nevládními aktéry vznikla pevná partnerství.
Tolik potřebnou platformu pro dialog mezi státy a dalšími zainteresovanými stranami o tématech souvisejících s migrací a rozvojem zajišťuje už od svého vzniku v roce 2006 Globální fórum pro migraci a rozvoj (GFMD).
Jeho plenární schůze připívají k výměně zkušeností a osvědčených postupů způsobem, který překračuje tradiční „severo-jižní“ konflikty.
Kromě jiných změn, jež vyvolalo, GFMD přimělo vlády dívat se na migraci více holisticky a vyvíjet „celovládní“ přístupy k chápání příležitostí a výzev, které přináší.
Zdůraznilo také význam ochrany práv migrantů a boje proti nelegální migraci pro rozvoj.
Globální fórum se svého úkolu zhostilo tvorbou a tříbením idejí, jež mohou zajistit, aby migrace prospívala rozvoji jak zemí původu, tak zároveň zemí cílových.
Je načase tyto myšlenky uvést v život.
Stěží se k tomu mohla naskytnout úžasnější příležitost než nynější strategicky zásadní šance v dějinách Evropy a jižního Středomoří.
Pokud se této příležitosti k činům nechopíme, může se snadno stát, že nás historie mine.
Tři východní otázky pro Evropu
WASHINGTON – Evropský projekt se dnes otřásá.
Já samozřejmě věřím, že se přetrvávající suverénní dluhovou krizi eurozóny podaří překonat a že se z krize zrodí integrovanější a efektivnější Evropa.
Abychom však této vylepšené Evropy dosáhli, musí se vyřešit nejen suverénní dluhová krize, ale také bude zapotřebí dát bezpečnější základy vztahům se třemi velkými zeměmi na východ od Evropy – Tureckem, Ruskem a Ukrajinou.
Patřím ve své zemi ke generaci, která před čtyřmi desítkami let zažila přechod z diktatury na demokracii.
Evropská unie pro nás byla snem.
Dokonce jsme kdysi citovali Ortegu y Gasseta: „Je-li Španělsko problémem, Evropa je řešením.“
I nadále jsem velmi hluboce přesvědčen, že Evropa je řešením, zejména pro společnosti, které potřebují prohlubovat – pokud ne zavádět – demokratickou tradici.
Těsnější vztahy mezi Evropou na jedné straně a Tureckem, Ruskem a Ukrajinou na straně druhé mohou těmto zemím přinést mnohé z týchž výhod, které jsme si my Španělé vždy spojovali s Evropou.
Turecko je již samozřejmě kandidátem na členství v EU, avšak přístupová jednání pokračují velmi pomalu, což je strategicky nemoudré, protože obrovská autorita Turecka na širším Blízkém východě je pro Evropu životně důležitá (a pravděpodobně je i větší než autorita evropská).
Turecký vliv – od Sýrie po všechny země arabského jara – je opravdu značný a další spolupráce s EU může být jedině přínosná.
V politických záležitostech vytvořila EU s Tureckem komunikační kanál.
Nevyřešila však koncovku tohoto vztahu.
Vášnivě doufám, že se Turecko stane členským státem EU, protože země, která je muslimská, demokratická a neuvěřitelně mladá, by mohla unii zásadními způsoby posílit.
Debata kolem tureckého členství se zřejmě ještě vášnivěji rozproudí v druhé polovině tohoto roku, kdy se rotujícího předsednictví EU ujme Kypr.
Turecko otevřeně řečeno neuzná dnešní rozdělený Kypr jako jediného zástupce tohoto ostrova.
Problém dále komplikuje nález ropných ložisek nedaleko od kyperského pobřeží.
Každý, kdo má v plánu v této oblasti vrtat, se zaplete do velkého námořního sporu, poněvadž Kypr tvrdí, že zmíněné zásoby leží v jeho teritoriálních vodách, zatímco Turecko namítá, že Kypr žádné teritoriální vody nemá, protože přinejmenším z pohledu Turků žádný Kypr neexistuje.
Rusko se stalo pro Evropu komplikujícím faktorem jiného typu.
Vladimir Putin, jenž se nyní vrátil do prezidentské funkce, je možná stejný jako dřív, avšak Rusko se změnilo.
Nedávná vlna protestů v Moskvě a po celé zemi odhalila limity jeho moci.
Věřím, že to Putin chápe, což je pro budoucí diplomacii důležitá okolnost.
Ustavení nové ruské vlády v následujících několika dnech odhalí mnohé o mocenských vztazích mezi konzervativci a liberály.
Díky privatizačnímu plánu vypracovanému bývalým prezidentem Dmitrijem Medveděvem je konkrétně v sázce veřejný majetek v hodnotě několika miliard dolarů.
EU zde má rámec – Partnerství pro modernizaci, dohodnuté s Medveděvem –, který by potenciálně mohl být velmi pozitivní.
Rovněž vstup Ruska do Světové obchodní organizace (WTO) v roce 2011 by měl pomoci zajistit, aby tato země hrála podle mezinárodních pravidel, stejně jako tomu bylo po vstupu Číny do WTO.
Díky dodržování právního rámce WTO by se měly stát ekonomické vztahy s Ruskem stabilnějšími a předvídatelnějšími.
V minulosti blokovala vstup Ruska do WTO Gruzie, která však loni své veto zrušila díky elegantnímu diplomatickému kompromisu, který zavedl mechanismus hraničních kontrol, aniž označil odtrženecké regiony Jižní Osetie a Abcházie za součást Gruzie či za nezávislé státy.
Toto řešení je sice komplikované, ale pro region představuje dobrý výsledek.
Naopak vzhledem k rozsahu současných problémů a nefunkčnosti Ukrajiny nemusí být elegantní řešení pro tuto zemi dostupné ani dostatečné.
Ukrajina, v níž se angažuji už od doby, co získala nezávislost, je pro mě zdrojem obrovské frustrace.
Účastnil jsem se jednání, která pomohla nalézt mírové řešení oranžové revoluce v letech 2004-2005.
Následné vnitřní půtky mezi lídry revoluce Julijí Tymošenkovou a Viktorem Juščenkem však byly tak zničující, že Viktor Janukovyč, jehož snaha zmanipulovat prezidentské volby v roce 2004 revoluci vyvolala, je dnes prezidentem, zatímco Tymošenková sedí ve vězení.
Pro EU představuje Ukrajina i nadále vážný problém.
Rozsáhlá dohoda s Evropskou unií o volném obchodu a přidružení zůstává kvůli věznění Tymošenkové a dalších osob nepodepsaná.
Naštěstí díky přitažlivosti unie pro většinu obyčejných Ukrajinců stále existuje naděje, že prostý realismus přesvědčí Janukovyče a vládnoucí ukrajinskou elitu, aby se vrátili na cestu, která podpis asociační dohody umožní.
Měkká síla Evropy změnila v uplynulých dvaceti letech poměry v mnoha zemích a podnítila vedoucí představitele i občany k reformě svých ekonomik a k zavádění či posilování demokratických hodnot a institucí.
Evropa v tom může v Turecku, v Rusku a na Ukrajině pokračovat – ale také může vinou vlastní nevšímavosti a nečinnosti ztratit důvěryhodnost, vliv i ekonomické příležitosti.
Trojí hrozba pro Evropu
PALO ALTO – Evropa trpí současnými krizemi suverénních dluhů, bankovnictví a měny.
Těžké hospodářské nesnáze a politické tlaky zasazují silné rány vztahům mezi občany, suverénními státy a nadnárodními institucemi, jako je Evropská centrální banka.
Šíří se výzvy k rezignaci na fiskální suverenitu, k drastické rekapitalizaci finančně zranitelné bankovní soustavy, případně i k tomu, aby Řecko a možná i další problémové členské státy eurozóny opustily euro (nebo aby se zřídila prozatímní dvourychlostní měnová unie).
V tomto výbušném prostředí politici zoufale používají nejrůznější nástroje – včetně ECB, Mezinárodního měnového fondu a Evropského fondu finanční stability –, aby se pokusili zastavit finanční paniku, nákazu a riziko recese.
Jdou však oficiální činitelé správným směrem?
Krize suverénních dluhů, bankovnictví a eura jsou úzce provázané.
Vzhledem k tomu, že nedostatečně kapitalizované evropské banky drží velké objemy nekvalitních suverénních dluhů států z okraje eurozóny, byly by mnohé z nich nesolventní, kdyby se jejich aktiva účtovala v cenách „marked to market“.
Jejich oddlužování zpomaluje hospodářské zotavení.
A rozsáhlé fiskální úpravy, které se nutně musí provést v Řecku, Irsku, Portugalsku a možná i v Itálii a ve Španělsku, přinesou hospodářský a sociální rozvrat.
Státní bankrot by pravděpodobně doprovázela těžká hospodářská kontrakce – po krachu Argentiny v roce 2002 kleslo HDP této země o 15%.
Navzdory zátěžovým testům, sanačním fondům a nepřetržitému jednání zatím trvalé a funkční řešení evropským politikům uniká.
Nezdar bude znamenat obrovskou překážku pro hospodářský růst v Evropě v následujících letech a mohl by ohrozit i přežití samotného eura.
Neshody mezi hlavami států a ECB v otázce nákupů suverénního dluhu problémových zemí centrální bankou tuto nejistotu ještě prohloubily.
Slušné celoevropské hospodářské zotavení a úspěšná postupná fiskální konsolidace by umožnily, aby dluhopisy problémových zemí získaly postupem času na hodnotě.
Do té doby budou přetrvávat tahanice o to, kdo ponese ztráty, kdy je ponese a jak.
Budou to řečtí občané?
Němečtí, francouzští a nizozemští daňoví poplatníci?
Držitelé dluhopisů?
Akcionáři finančních institucí?
Základním problémem je navíc otázka, jaký dopad bude mít výsledek této bitvy na celkový objem ztrát.
Ceny bankovních akcií a úrokové rozpětí Euribor-OIS (což je měřítko finanční tísně) signalizují hlubokou absenci důvěry v suverénní dluh problémových zemí, kdy výnos z desetiletých řeckých dluhopisů nedávno dosáhl 25%.
Krize má dopad i na Neevropany; například obava, že americké banky a peněžní fondy mají prostředky v problémových evropských bankách, poškozuje americké finanční trhy.
Existují tři základní přístupy k řešení bankovní krize (to znamená k současnému řešení fiskálních změn, suverénních dluhů a problémů kolem eura).
První přístup se opírá o čas, ziskovost a konečnou dohodu mezi dlužníky a věřiteli.
Jeden odhad naznačuje, že padesátiprocentní snížení hodnoty suverénního dluhu zemí z okraje eurozóny (což je u Řecka rozumné, ale u ostatních zemí příliš vysoké) by způsobilo ztráty ve výši asi tří bilionů dolarů, což by spolklo celý kapitál evropských bank.
Banky jsou však v současném prostředí s nízkými úrokovými sazbami ziskové podniky, protože si v typickém případě krátkodobě půjčují prostředky a pak je dlouhodoběji půjčují za vyšší sazby.
Hra na čas by jim proto mohla umožnit, aby se postupně rekapitalizovaly tím, že si ponechají zisky nebo přilákají kapitál zvenčí.
Silné a trvalé hospodářské zotavení by takový přístup umožnilo.
Většina evropských představitelů doufá, že když se zotavení zkombinuje s velkým objemem veřejných peněz na podporu suverénního dluhu problémových zemí, tak se to podaří.
Obamova administrativa přijala tuto variantu po nepopulárním podpůrném programu TARP, v jehož rámci se napumpovaly do bankovní soustavy stamiliardy dolarů z veřejných zdrojů (většina z nich byla splacena).
Některé americké banky, včetně Bank of America a Citibank, jsou však stále zranitelné a mají v účetních rozvahách značný objem toxických aktiv (většinou souvisejících s hypotékami).
Druhým přístupem je rychlé vyřešení.
Budou-li však ztráty příliš vysoké nebo zotavení příliš křehké, pak poskytnutí volné ruky bankám, aby se postupně rekapitalizovaly samy, a vyřešení špatných dluhů později – například zavedením evropské obdoby Bradyho dluhopisů (dluhopisů s nulovým kuponem, které v 90. letech umožnily americkým bankám a latinskoamerickým zemím dohodnout se na částečném odepsání dluhů) – nebude fungovat.
Rychlejší řešení však možná bude nezbytné, aby bankovní zombie nenakazili finanční systém.
Americká vládní agentura Resolution Trust Corporation v letech 1989 až 1995 hbitě uzavřela 1000 nesolventních bank a spořitelních družstev, aby nepoškodily zdravé instituce.
V měřítku dnešní ekonomiky byla rozprodána aktiva v hodnotě 1,25 bilionu dolarů, přičemž se podařilo získat zpět 80% hodnoty.
Finanční soustava se rychle uzdravila.
Tento přístup vyžaduje uvážlivost a odhodlání při oddělování nesolventních institucí od solventních.
A konečně je zde cesta veřejného kapitálu.
Probíhá-li trhem tažená rekapitalizace příliš pomalu a uzavření selhávajících institucí není možné, je vyhrocenější alternativou napumpovat veřejný kapitál přímo do bank (na rozdíl od současných nepřímých injekcí v podobě zvyšování hodnoty suverénního dluhu, který tyto banky drží).
Tento přístup brání útokům na banky, poněvadž banky s větším kapitálem jsou bezpečnější.
Jak velké množství veřejného kapitálu by se však mělo použít a za jakých podmínek?
Soukromý kapitál je samozřejmě preferovanější variantou, ale vzhledem k riziku, že ho zlikviduje budoucí veřejná intervence, budou investoři ostražití.
Regulátoři mezitím zvyšují kapitálové poměry bank.
Evropané – dlužníci i věřitelé – musí řešit bankovní problém přímo a současně s problémy eura, suverénních dluhů a fiskálních úprav.
Předstírání, že banky, které prošly nenáročnými zátěžovými testy, lze ponechat s malými vedlejšími ztrátami donekonečna otevřené, je jen zbožným – a nebezpečným – přáním.
Evropský trojský kůň
BERKELEY – Evropa dnes nevyhnutelně směřuje k záchraně Řecka.
Přijde nouzové financování.
Přijdou podmínky.
Přijdou povinné sliby vlády v Aténách.
To umožní, aby řecká vláda obsloužila svůj dluh.
Trhy se uklidní.
Dlouhodobé důsledky nebudou příjemné, ale stanou se z nich problémy na jindy.
Leckdo řekne, že osudnou chybou bylo umožnit Řecku, aby euro vůbec zavádělo.
Mělo být zřejmé, že země není připravena.
Její fiskální politika se vymykala kontrole už v roce 2001, kdy vstupovala do měnové unie, a její odbory navzdory pokulhávající produktivitě agitovaly za zvýšení mezd na evropskou úroveň.
Taková odpověď je však příliš jednoduchá vzhledem k tomu, že podobné známky dysfunkce se neomezují pouze na Řecko.
Například Španělsko s dvacetiprocentní mírou nezaměstnanosti a překotně rostoucím rozpočtovým schodkem vidí v Řecku obraz vlastní budoucnosti.
A pokud ho nevidí ono, pak trhy ano.
Portugalsko a Itálie na tom nejsou o mnoho lépe.
I tyto země dnes podobně jako Řecko čelí ostrým rozpočtovým škrtům.
Podobně jako Řecko nemohou povzbudit export devalvací měny.
Podobně jako Řecko stojí před hlubokou recesí.
A podobně jako Řecko budou cítit pokušení žádat o pomoc.
To vše vyvolává očividnou otázku: bylo skutečnou chybou vůbec euro vytvářet?
Jelikož jsem byl jedním z mála Američanů, kteří jednotnou evropskou měnu podporovali, mohli byste se mě oprávněně ptát, zda jsem nezměnil názor.
Moje odpověď zní ne – vytvoření eura nebylo chybou, ale chyba se možná dělá právě nyní.
Řecká krize ukazuje, že Evropa je teprve v polovině cesty k vytvoření životaschopné měnové unie.
Zůstane-li stát na místě, bude současná krize proti té příští vypadat jako procházka růžovým sadem.
Dovršení měnové unie vyžaduje, aby Evropa vytvořila řádný mechanismus nouzového financování.
V současné době mohou jiné členské státy poskytovat Řecku pomoc pouze tak, že ohýbají pravidla, která jim brání v půjčování s výjimkou reakce na přírodní katastrofy nebo okolnosti vymykající se kontrole určité země.
To zvyšuje nejistotu.
A když už vedoucí evropští činitelé skutečně pomohou, veřejnost i trhy se domnívají, že se chovají nepoctivě.
Vytváří-li tyto problémy Lisabonská smlouva, pak by se měla změnit.
Poskytnutí pomoci by navíc neměly doprovázet pouze podmínky, ale i dočasná kontrola státního rozpočtu ze strany výboru „speciálních mistrů“ jmenovaných Evropskou unií.
Dějiny nás učí, že pouhé sliby příjemce nestačí.
Země, na něž se budou tato opatření uplatňovat, bezpochyby dají najevo rozhořčení.
Nikdo je však nenutí, aby peníze přijímaly.
Trápí vás morální hazard?
Tady je řešení.
Všimněte si také, že by to byl mnohem účinnější umravňující mechanismus než nefunkční Pakt stability a růstu.
Mohli byste si položit otázku, jak by se cítili Kaliforňané, kdyby byl jejich stát nucen dočasně předat svůj rozpočet „speciálnímu mistrovi“ jmenovanému administrativou prezidenta Baracka Obamy.
V podstatě lze říci, že by jim to pravděpodobně nevadilo.
Onen speciální mistr by sice nebyl Kaliforňan, ale byl by to Američan.
Lidé by chápali, že jedná v zájmu státu i v zájmu země.
A také by je uklidňovala skutečnost, že Kalifornie vysílá své zástupce do Washingtonu, odkud by tento speciální mistr dostával pokyny.
Evropané se takto nechovají, protože se na prvním místě pokládají za Řeky nebo za Němce.
Nevměšují se do „svrchovaných práv“ jiných členských států.
Německo je obzvláště zdráhavé vzhledem ke vzpomínkám na své chování během druhé světové války, v neposlední řadě i v Řecku.
Pokud to tedy Evropa myslí s měnovou unií vážně, bude muset překonat svou minulost.
Potřebuje nejen užší hospodářské vztahy, ale i užší vztahy politické.
Ti, kdo řídí silný mechanismus nouzového financování, budou muset nést silnou zodpovědnost.
A budou se muset zodpovídat silnému Evropskému parlamentu.
Voliči německé kancléřky Angely Merkelové sanace nenávidí, protože vědí, že sanovat budou ve skutečnosti oni.
Stavějí se proti všemu, co zavání evropskou politickou integrací.
Ani Německo však v otázce zodpovědnosti za tuto krizi není bez viny.
Požadovalo mimořádně nezávislou a nezodpovědnou centrální banku, která dnes vede přehnaně přísnou monetární politiku, čímž dále zhoršuje nelehkou situaci PIIGS (Portugalska, Irska, Itálie, Řecka a Španělska).
Enormní přebytek na německém běžném účtu ztěžuje jejich problémy ještě více.
Německo navíc udělalo příliš málo v oblasti fiskálního stimulu na podporu evropské ekonomiky.
Z vytvoření eura Německo nesmírně vytěžilo.
Mělo by tento prospěch splatit.
Mělo by naléhat na vytvoření mechanismu nouzových půjček a na politickou integraci, která by to umožnila.
Mělo by poskytnout větší fiskální podporu.
A kdo může účinněji prosazovat zodpovědnější Evropskou centrální banku?
Řecká krize by mohla být trojským koněm, který dovede Evropu k hlubší politické integraci.
Lze v to jen doufat.
Rozcestí evropské budoucnosti
Evropa dnes představuje nesourodý obrázek.
Jde o zemi míru, demokracie a právního řádu.
Je také zemí prosperity: její ekonomika je konkurenceschopná, měna silná, inflace nízká a její životní úrovně patří mezi nejvyšší na světě.
Evropanům kyne prospěch z vysokých měr sociální ochrany, levného a kvalitního vzdělávání, přísných norem ochrany životního prostředí a výborné infrastruktury.
Navíc se Evropa pyšní nepřekonatelnou kulturní rozmanitostí a nádhernou přírodní krásou.
To vše se jeví jako utopický sen.
Evropa se svými 500 miliony obyvatel a největším jednotným trhem na světě stále je hospodářský obr, byť na ni svět jako na skutečnou unii nepohlíží.
Politicky ale představuje trpaslíka – a ještě se zmenšuje.
Naše století je érou velkých států a další vzestup Číny, Indie, Spojených států a Japonska zanedlouho způsobí, že i největší evropské mocnosti se budou jevit jako titěrné.
Už dnes tři největší členské státy EU stěží dokáží vyvážit úbytek evropské politické váhy, natož aby zvládly trend otočit.
Bez silné EU se tento vývoj jedině vystupňuje.
Svět kolem se překotně mění a na Evropany ponořené do mučivého procesu sebeobjevování nebude čekat.
Alternativy jsou jasné: držet krok, nebo zůstat pozadu.
V Americe se, navzdory současné posedlosti Irákem, uchytává strategický názor, který jedenadvacáté století vymezuje především s ohledem na trojici Čína, Indie a USA.
Úloha Japonska jako amerického spojence se bere za danost.
Vztah s Ruskem se klade někam mezi partnerství a obnovené soupeření, ale ve skutečnosti se na Rusko nepohlíží jako na strategickou výzvu.
A ostatní ze strategického hlediska zahaluje mlčení – což se týká i Evropy.
Rozhodujícím faktorem pro Ameriku je to, že ač už Evropa sama problémy nevyvolává, v dohledné budoucnosti nebude kvůli nedostatečnosti své jednoty ochotná ani schopná přispívat k řešení světových problémů.
Evropské angažmá v úsilí NATO stabilizovat Afghánistán tuto nejasnost jen podtrhuje.
Na jedné straně si USA evropské role v Afghánistánu cení, ale na druhé také odhaluje slabou stránku Evropanů a omezené možnosti Aliance.
Přestože americká politická elita NATO dosud neodepsala, očekávání ohledně její schopnosti řešit krize rychle ubývá.
Tento náhled na Evropu jako zanedbatelnou politickou entitu plně sdílí Peking, Moskva i Nai Dillí.
V současnosti jsme na počátku éry, kdy ve třech největších členských státech EU přebírá otěže nová generace lídrů.
Gerhard Schröder, Jacques Chirac i Tony Blair jsou historií.
V Německu je už rok a půl u moci vláda Angely Merkelové.
Francouzský prezidentský úřad právě převzal Nicolas Sarkozy.
Ministerským předsedou Británie se brzy stane Gordon Brown.
Během pouhých několika týdnů bude tato trojice vyzvána, aby učinila zásadní rozhodnutí o budoucnosti EU.
Toto rozhodnutí se týká Ústavní smlouvy a jejích vyhlídek.
Jak bude tento základní dokument nakonec nazván je podružné; pro evropskou budoucnost je podstatné, aby byla oživena ústavní reforma a aby dala Evropě pevné základy.
Otázkou tedy je, zda tito čerství lídři už příští měsíc dokáží v rámci nového úsilí přijmout nezbytné institucionální reformy, jež rozšířená Unie vyžaduje.
Nejlepším způsobem, jak pokračovat, je zaměřit se na to nejpodstatnější.
Část III. zablokované Ústavní smlouvy je pouhý výtah stávajících smluv EU, a poněvadž tyto smlouvy budou nadále platit bez ohledu na to, zda budou součástí nového dokumentu, tuto část lze od zbytku oddělit.
Část II. odloženého dokumentu, Listinu základních práv, lze odročit na později.
Jistěže, bylo by to bolestné, protože s rozšiřováním pravomocí unijní byrokracie se bez jasně definovaných základních práv rozroste demokratický deficit EU.
Jestliže se Část II. odročí, tato základní práva bude muset prozatím vymezit Evropský soudní dvůr.
To je sice až druhé nejlepší řešení, ale je to lepší než nic.
Část I. smlouvy je ovšem nepostradatelná, tak jako nový hlasovací postup s pravidlem „dvojité většiny,“ jež vyvažuje úlohu států a populace.
Znovu otevřít tuto část debaty a tím umožnit rozředění její podstaty by byl historický neúspěch a zásadní překážka evropské budoucnosti.
Má-li toto být cena za postrčení smlouvy vpřed, bude lepší nedělat vůbec nic a vyčkat času.
Evropa má tedy v sázce na příští týdny nesmírně mnoho.
Bude-li zachráněna podstata Ústavní smlouvy, Evropa se bude postupně vyvíjet v globálního hráče.
Jedině pak má budoucnost také transatlantická aliance.
Ovšemže, tento proces bude nějakou dobu trvat a objeví se další překážky.
Základní směřování ale bude správné a bude tu skutečný důvod k optimismu.
Pokud by však tento pokus měl také selhat nebo skončit ospalým, marným kompromisem, úpadek Evropy se uspíší a transatlantické vztahy budou čím dál zjitřenější.
Je teď na Merkelové, Sarkozym a Brownovi, aby navzdory všem odlišnostem, jež mezi nimi mohou být, prokázali, že rozumějí výzvám, jež před Evropu staví globalizace: členské státy EU dokáží ve světě jedenadvacátého století hájit své zájmy jedině do té míry, do jaké bude silná sama EU.
Výzva nerovnoměrného růstu Evropy
Před rokem byl největší výzvou eurozóny bezkrevný hospodářský růst.
Rok 2006 se však projevil jako dobrý rok pro růst v Evropě, když překvapivá síla v exportech vyvolala neočekávané přírůstky v domácí poptávce.
Německo, největší ekonomika eurozóny, zažilo obzvlášť dramatický vzestup, neboť roční HDP tu v roce 2006 narostl o 2,7%, tedy nejvyšším tempem od roku 2000.
Německé oživení ovšem nejenže zvýšilo celkový růst v Evropě, ale také zapříčinilo úbytek růstové vyváženosti napříč eurozónou.
Je to tím, že Německo roste rychleji než další dvě velké ekonomiky, Francie a Itálie.
Německo tohoto výkonu dosáhlo dramatickou restrukturalizací svého podnikového sektoru.
V letech 2001 až 2005 v Německu probíhala „tichá revoluce“.
Zatímco se pozorovatelé a komentátoři zaměřovali na pomalý celkový růst ekonomiky, odehrávaly se v zákulisí významné změny, do velké míry bez povšimnutí.
Němečtí pracující bez fanfár přijali prodloužení pracovní doby bez zvýšení platů.
To dalo Německu možnost zlepšit na světových trzích své konkurenční postavení vůči ostatním velkým ekonomikám eurozóny, kde k žádným revolucím v produktivitě nedošlo, v skrytu ani jinak.
Jistý čas trvalo, než tato tichá revoluce přinesla konkrétní výsledky.
Avšak ke konci roku 2006 už německý export i HDP rostly rychleji než ve Francii a Itálii.
Před zavedením eura by reformní propast mezi Německem a jeho většími sousedy nepředstavovala pro Evropu žádný problém.
Měny reformních opozdilců by vůči německé měně devalvovaly a mohlo by rovněž dojít k podpůrnému snížení úrokových sazeb.
To už ale není možné.
Vyšší německá hospodářská výkonnost zvedla cenu eura i evropské úrokové sazby na úrovně, jež jsou sice příhodné pro Němce, ale na opozdilce eurozóny vyvíjejí tlak.
Hladina eura vhodná pro Němce je příliš vysoká pro Francouze a Italy.
Úroková sazba vyhovující Francouzům a Italům je zase příliš nízká pro Němce.
Reformním opozdilcům, jako je Francie, Itálie a Portugalsko, měnová unie s čím dál konkurenčně schopnějším Německem vnucuje nemilou potřebu volit mezi vystupňováním vlastních reforem a neustálou stagnací.
To není nijak snadná volba.
I s politickou vůlí je uspíšení reformního procesu náročným úkolem a chce to čas. Ostatně odhodlanému Německu to trvalo čtyři až pět let.
Vyhlídky na permanentní stagnaci jsou ovšem pro země jako Francie, Itálie a Portugalsko nepřijatelné.
Chronická stagnace je až příliš vysokou cenou za přijetí eura.
Pochopitelně že politici se zdráhají postavit se čelem rozhodování mezi nepřijatelným (permanentní stagnace), nemyslitelným (opuštění eura) a těžko proveditelným (reforma).
Uchylují se tedy k fantazírování.
Například ve Francii se všichni nynější prezidentští kandidáti drží nerealistické vyhlídky na setrvání v měnové unii, ale zároveň na oslabení nezávislosti Evropské centrální banky a jejího mandátu ohledně měnové stability, na posílení „konzultací“ mezi vládami a ECB a manipulaci eura ve prospěch Francie.
To je čirý únik do snů.
Přijetí zásadních změn v měnové unii je podmíněno souhlasem všech členů, k čemuž hned tak nedojde.
Ani prezident ECB Jean-Claude Trichet se nenechá francouzským tlakem zastrašit a dohnat k prosazování měkčí měnové politiky.
Trichet je nezlomný chlapík, který se francouzským politikům už mnohokrát vzepřel.
Nedokázali si jej podrobit, když coby guvernér úspěšně hájil nezávislost francouzské centrální banky, a nezdaří se jim to ani teď.
Na lednové schůzce Rady guvernérů ECB kupříkladu Trichet prakticky s předstihem oznámil, že v březnu, těsně před dubnovými volbami ve Francii, dojde ke zvýšení evropských úrokových sazeb.
Prezident ECB dal jasně najevo, že svou povinnost splní, ať je politický tlak jakýkoliv.
Rozhodujícím faktorem v Trichetově smyslu pro povinnost je Maastrichtská smlouva, která jasně stanovuje, že prvořadým cílem Evropské centrální banky je prosazování stability cen.
Některé síly ve Francii – a nejen levice – to chtějí změnit.
Jedním nápadem, který se šíří, je to, aby cíle ECB stanovoval Evropský parlament, s odůvodněním, že je demokraticky volen – jako by Maastrichtská smlouva nebyla výsledkem demokratického procesu.
Tento panovačný pokus zmocnit se ECB a udělat z ní služku Evropského parlamentu by znamenal chronicky nízké evropské úrokové sazby a devalvované euro.
Francie by se pochopitelně vyvlékla z reforem, avšak na úkor Německa, které by čelilo nežádoucím inflačním tlakům.
Tento návrh ilustruje, jak reformní propast a nerovnovážný růst, jenž z ní vyplývá, může narušit evropské předivo tím, že vůči sobě postaví jednotlivé partnery.
Na ochranu evropské soudržnosti a ke zlepšení vlastní hospodářské situace musejí Francie a Itálie realizovat reformy rychlejším tempem než Německo, místo čekání, až Německo zpomalí.
Je lepší zvolit těžko proveditelné než nepřijatelné nebo nemyslitelné.
Přesto jen máloco naznačuje, že dva reformní opozdilci na tuto výzvu stačí.
Jednota Evropy v evropských hodnotách
Vedle debaty o ústavě Evropské unie se rozvinula také debata o evropských hodnotách.
Tato debata je důležitá nejen proto, aby vdechla ústavě smysl, ale také tím, že definuje vitalitu a energii samotné EU.
EU jakožto produkt několika velkolepých náboženských a filozofických tradic je společenstvím hodnot.
Ideje starých Řeků a Římanů, křesťanství, judaismu, humanismu a osvícenství nás učinily takovými, jací jsme.
Rovněž dialog s islámskou a arabskou kulturou pomohl zformovat naši identitu.
Předivo našich hodnot se utvářelo po stovky let.
Evropa je světadílem Michelangela a Montesquieua, ale také gilotiny a plynové komory.
Trpká zkušenost druhé světové války naučila Evropany, jak zásadní je význam sdílených hodnot.
Ve zbídačelé Evropě zpustošené válkou toužili lidé po míru, svobodě, stabilitě a nové naději na prosperitu.
Architekti evropské integrace - Monnet, Schuman, Adenauer, De Gasperi a další - pochopili, že těchto ideálů lze dosáhnout pouze kombinací a vzájemným provázáním praktických zájmů evropských zemí.
Svůj křehký mírový dům vybudovali na základech z uhlí a oceli.
Zakladatelé pak předali pochodeň generaci Jacquese Delorse, Helmuta Kohla, Françoise Mitterranda, Václava Havla, Valéryho Giscarda d'Estaing a dalších.
Ti evropskou spolupráci rozšířili a prohloubili.
Jejich vedení umožnilo Evropě učinit obrovské kroky směrem ke svým poválečným ideálům - míru, stabilitě a prosperitě.
Dnes stojíme na prahu nové fáze evropské spolupráce.
Koncem října bude podepsána ústavní smlouva EU.
Nová generace politiků je připravena převzít pochodeň.
Hoří však tato pochodeň stále jasným plamenem?
Počátkem padesátých let Jean Monnet napsal: „My nevytváříme koalici států.
My sjednocujeme lid."
Tak tomu ovšem zjevně není.
Zdá se, že zatímco unie pádí kupředu, jako by cestou poztrácela evropské občany.
Mnozí z nich se k celému projektu stavějí zády.
Dělá jim potíže vidět, co je na Evropě společného.
Necítí se součástí tohoto velkého celku.
Dokonce i v nových členských státech nadšení pro rodinu evropských demokracií uvadá.
Dosáhli jsme sjednocené Evropy, aniž jsme sjednotili Evropany.
Dnešní poválečné generace, jimž chybí přímá vzpomínka na druhou světovou válku, pokládají obrovské úspěchy Evropy - svobodu, mír a prosperitu - za cosi daného.
Představa Evropy jako dědictví a poslání pro ně mnoho neznamená.
Bez ideálů se však evropské základy rozdrolí.
Tuto hrozbu dále zvyšuje důraz výlučně na vlastní zájmy.
Moje generace vyrostla v představě Evropy jakožto hospodářské formy spolupráce.
Politické motivy za evropskou integrací zastínil ekonomický projekt.
Výsledkem je dojem, že Evropa je pouhým trhem.
Celému projektu začala vévodit Evropa trhů a peněz, nikoliv člověka a morálky.
Bez morálních základů však svobodná tržní ekonomika nemůže existovat.
Dnes platíme daň za to, že jsme nedbali na evropské sdílené hodnoty a společné poslání .
Dokud Evropané nebudou přesně vědět, co Evropa znamená, co nás inspiruje a motivuje, nedokáže unie vystupovat ve světě společně.
Ústava EU učiní Evropu demokratičtější a průhlednější.
Poskytuje další záruky, že rozhodovat budou orgány stojící nejblíže k občanům, a uznává důležitost hodnot, o něž se unie opírá: úcty k lidským právům a důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti a vlády zákona.
Tyto sdílené hodnoty jsou pojivem, které stmeluje vlády v pochopení, že lpět na vlastních zájmech není nadále rozumné, když společné zájmy volají po společné strategii.
Protože jaký smysl má odstraňování fyzických hranic v Evropě, pokud hranice mezi jejími občany přetrvávají?
Jak mohou být Evropané spokojeni, že zmizela železná opona, pokud se jednotliví občané a skupiny napříč unií zabarikádovávají za svými soukromými železnými oponami?
Jistě, strach, nejistota a nacionalismus již opět zvedají hlavy.
Je důležité, aby se nad tím Evropané zamysleli, když se nyní připravují na další vlny rozšíření a zvažují zahájení přístupových jednání s Tureckem.
V preambuli ústavy se konstatuje, že Evropa je „jednotná ve své rozmanitosti".
Právě tato formulace může být nejvýstižnější definicí toho, co činí Evropu Evropou.
Slova „jednotná ve své rozmanitosti" však vyvolávají otázku, v čem tato jednotnost spočívá.
Odpověď se skrývá v hodnotách, na nichž je unie založena.
Ty jsou obsaženy ve třech konceptech: konceptu svobody, solidarity a vzájemné úcty.
Všechny tři současně umožňují Evropě, aby otevřela dveře obrovské rozmanitosti národů a zároveň promlouvala jako společenství národů připravených nést zodpovědnost za sebe navzájem.
Takové společenství se nestane realitou, budeme-li věřit, že evropská kultura je lepší než ostatní.
Realitou je učiníme pomocí dialogu a hluboké reflexe nad společnými hodnotami Evropy.
Hodnoty se musí stát cestou, která nás dovede k tomu, čeho nelze dosáhnout pouze prostřednictvím trhů a institucí - ke vstupu evropských občanů do Evropské unie.
Pouze přijetím sdílených hodnot mohou Evropané zabránit unii, aby se stala bezduchým strojem.
Evropané musí společnými silami najít, co je spojuje, a načerpat z tohoto nálezu nový zápal a nového ducha - ducha, jehož je bolestně zapotřebí při překonávání obrovských problémů dneška.
Žádná země nemůže k těmto problémům přistupovat osamoceně.
Po více než padesáti letech zůstává Evropa jako společenství hodnot stejně nezbytná jako kdykoliv předtím.
Výzva pro evropské univerzity
Vysokoškolské systémy v USA a kontinentální Evropě by nemohly být odlišnější, než jsou.
Který z nich funguje lépe?
Odpověď je jasná: americký systém vede na celé čáře.
Evropské univerzity se všeobecně zakládají na třech pomýlených principech: za vysokoškolské vzdělávání platí daňoví poplatníci, nikoliv studenti; přijímání do fakultního sboru se řídí smlouvami veřejného sektoru a fungování vysokých škol je často centralizované a téměř vždy nepružné; platy učitelů tíhnou k rovnosti, stejně jako kvalita výuky mezi univerzitami.
Tento systém je prý egalitářštější než americký systém vyššího vzdělávání, na nějž mnozí Evropané hledí spatra jako na elitářský.
Ve skutečnosti evropský systém produkuje méně výzkumu, horší studenty (zejména na doktorské úrovni) a je zřejmě méně egalitářský než systém zaoceánský.
Nutit plátce daní, aby pokryli náklady na vysokoškolské vzdělávání, je skutečné přerozdělování, ale špatným směrem - příjemci jsou nejčastěji děti z dobře zajištěných evropských rodin.
Pohlédneme-li na věc velkoryse, můžeme přinejlepším říci, že co se týče přerozdělování je systém nestranný, neboť ti nejbohatší platí více daní a více využívají služeb univerzit.
Vedle upřednostňování těch, kdo jsou ,,za vodou," tento systém fakticky nedovoluje přežít samofinancovaným soukromým univerzitám.
A právě to je zřejmě skutečná motivace evropského bezplatného systému veřejných vysokých škol: udržet státní monopol na vyšší vzdělávání.
Pohlédněme ale na americký systém: studenti za své vzdělání platí a z části školného, jež studenti zaplatí, univerzity financují stipendia pro schopné, ale nemajetné studenty.
Takový systém je přinejmenším stejně ,,spravedlivý" jako evropský model a zřejmě spravedlivější než model, v němž daňový poplatník hradí vzdělání všem, tedy i bohatým.
Nedávný výzkum, který porovnával vzdělávání v USA a v Itálii, zjistil, že rodinné příjmy jsou při určování studentova úspěchu (poměřovaného podle jeho platu) důležitější v ,,egalitářské" Itálii než v ,,elitářských" Spojených státech.
Konkurence ovšem určuje kvalitu vysoké školy stejně jako její financování, neboť konkurence zvyšuje hodnotu produktu.
To platí v americkém systému, kde vedle sebe šťastně žijí veřejné i soukromé školy.
Kalifornská univerzita v Berkeley je veřejná.
Stanfordská univerzita, vzdálená hodinu jízdy po pobřeží, je soukromá.
Obě patří mezi nejlepší americké univerzity.
Rivalita mezi nimi funguje, protože přináší boj o nejlepší studenty a udílení stipendií nadějným uchazečům bez peněz.
Naproti tomu evropské centralizované a byrokratické řízení univerzit produkuje pouze tuctové výsledky.
Obsazování funkcí na evropských vysokých školách se často řídí spletitými byrokratickými postupy, které zahrnují množství ,,posuzovatelů" vybraných z různých částí země.
Takové postupy jsou domněle vytvořeny, aby ,,garantovaly," že budou zvoleni ti nejlepší.
Ve skutečnosti ovšem takoví posuzovatelé usnadňují těm, kdo mají přístup k důvěrným informacím, aby zvolili své přátele, a brání tomu, aby o tom, kdo bude přijat, rozhodla úroveň výzkumu a učitelských dovedností.
Některé země, kupříkladu Francie, mění zavedené systémy a vybírají do komisí, které rozhodují o přijímání pracovníků a kariérních postupech, vždy několik akademiků ze zahraničí.
Jedná se pochopitelně o krok správným směrem, ale výsledky budou jen skromné.
Nejlepší americké univerzity provádějí personální záležitosti interně a spoléhají se na hlasy zvenčí pouze u expertních posudků úrovně výzkumu uchazečů o profesorské posty.
Správná rozhodnutí při obsazovaní míst si vynucuje strach z toho, že průměrní profesoři nedokáží přilákat dobré studenty a velké výzkumné granty.
Evropská tendence sjednocovat platy i zacházení s profesory a výzkumníky také otupuje motivaci pustit se do pořádného výzkumu a dobře učit.
Jestliže jediným, co zvyšuje profesorův plat, je plynutí času, proč vyvíjet zvláštní snahu, abych vynikl?
Samozřejmě, že mnoho lidí vstupuje do univerzitního sboru především z lásky k výzkumu a vyučování, ale proč těmto ušlechtilým citům nepodat pomocnou ruku s odpovídajícími finančními pobídkami?
Nízké platy jsou často součástí tiché dohody: špatný plat vám vedení školy vynahradí tím, že přimhouří oči nad ospalým učením a výzkumem.
Navíc jsou-li platy nízké, jak mají děkané univerzit zabránit členům učitelského sboru, aby neodcházeli do všech koutů země na lukrativní posty v poradenských firmách?
Výsledkem je špatná výuka, mizerný výzkum a chybějící profesoři.
Americké univerzity často používají agresivních finančních pobídek a diferencovaného zacházení s profesory, aby odměňovali dobré učitele a výzkumníky.
Soukromoprávní povaha smluv mezi americkými univerzitami a jejich profesory vytváří zdravou soutěž mezi nadanými jedinci a pružný a účinný trh pro vědce.
Není proto neobvyklé, aby bystrý a pracovitý profesor v USA vydělával tolik - ne-li více - než starší, ale méně plodní kolegové.
V Evropě se nadějní mladí badatelé musejí namáhavě prodírat a vedle učení a výzkumu ještě přijímat vedlejší zaměstnání, zatímco etablovaní profesoři mají hezké platy.
Za těchto podmínek by nikoho nemělo překvapovat, že jsou americké univerzity stále více obsazovány nejlepšími z evropských učenců.
Co ale tváří v tvář tomuto odlivu mozků skutečně překvapuje, je lobbistická moc evropských profesorů, s níž blokují reformu.
Evropský milostný vztah s jüanem
ŘÍM/MADRID – Číňané ztrácejí důvěru ve svou měnu.
Vzhledem ke skomírajícímu hospodářskému růstu vystupňovala Čínská lidová banka (PBOC) snahu o obnovení stability jüanu, když s využitím svých obřích zahraničních rezerv podpořila devizový kurz a omezila odliv zdrojů ze země.
Guvernér PBOC Čou Siao-čchuan sice opakovaně konstatoval, že pokračující znehodnocování se neopírá o žádný základ, ale zdá se, že mu málokdo v zemi dopřává sluchu.
Jen v posledním čtvrtletí roku 2015 dosáhl čistý odliv kapitálu objemu 367 miliard dolarů.
Ani tato drolící se důvěra v Číně však nezabránila Západu – a zejména Evropě – exponovat se v této měně ještě více.
Když Mezinárodní měnový fond v prosinci oznámil, že se jüan připojí k americkému dolaru, britské libře, euru a japonskému jenu v měnovém koši, z něhož se skládá platební jednotka fondu s názvem „zvláštní práva čerpání“ (SDR), jednalo se zjevně o politické rozhodnutí.
Málokdo by se totiž odvážil tvrzení, že jüan splňuje kritéria MMF pro zařazení do měnového koše SDR.
Jüan není volně směnitelný a přístup k němu je uvnitř i vně Číny omezený.
Některé zahraniční pobočky čínských bank nabízejí vkladové účty denominované v jüanech a oprávnění investoři mohou nakupovat v pevninské Číně dluhové nástroje navázané na tuto měnu.
Jejich objem je však zastropovaný.
Jistě, ve statistikách vztažených na obchod si jüan vede dobře.
Podle finanční sítě SWIFT jde o druhou nejpoužívanější měnu v obchodních financích, kde předstihla euro, a v oblasti mezinárodních plateb se řadí na páté místo.
Tato čísla jsou však nafouklá o transakce s Hongkongem, které představují zhruba 70% mezinárodních obchodních plateb zúčtovaných v jüanu.
Jinak je v této měně psáno zanedbatelně málo smluv; králem fakturace zůstává americký dolar a euro je s odstupem druhé.
Dokonce i podíly japonského jenu a britské libry jsou vyšší než podíl j��anu, jakkoliv jsou rovněž velmi nízké.
Rozhodnutí MMF přidat čínskou měnu do koše SDR bylo do značné míry dáno rozhodnutím Spojených států podvolit se Evropě.
USA léta tvrdily, že jüan by se měl do koše SDR zařadit jen v případě, že Čína otevře svůj kapitálový účet, nechá svou měnu volně plovoucí a bude mít nezávislejší centrální banku.
Nic z toho se nestalo.
Jakmile však Čína založila s evropskou podporou Asijskou infrastrukturální investiční banku, přistoupily USA na stažení svých námitek.
Měnový koš SDR koneckonců hraje v globálních financích méně významnou roli a připuštění jüanu bylo pokládáno za malou daň za udržení Číny v brettonwoodských institucích.
Evropské investice do jüanu však dalece přesahují politickou symboliku.
Vedoucí evropští představitelé jsou silnými stoupenci internacionalizace jüanu a snah reformně orientovaných čínských předáků, jako je Čou.
Doufají, že začlenění jüanu do SDR podnítí Čínu k další liberalizaci svého kapitálového účtu.
Evropské vlády a centrální banky také aktivně pracují na tom, aby z jüanu učinily životaschopnou rezervní měnu, která zvýší obchod s Čínou.
Britský ministr financí George Osborne dal jasně najevo, že by uvítal, kdyby se londýnská City stala nejdůležitějším zahraničním trhem pro obchodování a služby denominované v jüanech.
Nikoliv náhodou si Čína během státní návštěvy prezidenta Si Ťin-pchinga ve Velké Británii v říjnu 2015 vybrala k emisi svého prvního zahraničního suverénního dluhu v jüanech právě Londýn.
Zbytek Evropy je neméně zapálený.
Evropský kontinent je dnes domovem největšího počtu bankovních zúčtovacích operací v jüanech.
Ve Frankfurtu, Paříži, Miláně, Lucemburku, Praze a Curychu vyrostla zahraniční centra pro operace v jüanech a většina evropských centrálních bank přidala čínskou měnu do svých portfolií – případně o tom uvažuje.
V říjnu 2013 podepsaly PBOC a Evropská centrální banka bilaterální dohodu o měnovém swapu v objemu 45 miliard eur, což je největší čínská dohoda tohoto druhu mimo Asii.
Evropa doufá, že podporou jüanu coby rezervní měny podpoří liberalizátory v Číně a přivítá tuto zemi v jádru světových mocností, které rozhodují o globálních měnových otázkách.
Bohužel to však dělá v době, kdy jüan čelí spekulativnímu útoku a samotní Číňané ztrácejí důvěru ve svou měnu.
Evropská snaha by mohla uspět, avšak pokud Čína ještě více nerozšíří dostupnost své měny a ještě více neotevře svůj trh, pak toto úsilí téměř jistě ztroskotá.
Evropský deficit vize
PAŘÍŽ – V západní části Evropy – v té části, které dal někdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld zlomyslnou nálepku „stará Evropa“ – čelí téměř všechny vlády hlubokým politickým nesnázím.
Výjimkou je možná nová koaliční vláda ve Velké Británii – zatím.
Ve velkých členských státech Evropské unie se popularita nejvyšších představitelů – Nicolase Sarkozyho ve Francii, Silvia Berlusconiho v Itálii, Angely Merkelové v Německu a Josého Luíse Rodrigueze Zapatera ve Španělsku – pohybuje kolem 25% nebo ještě méně.
Ať už jde o konzervativce typu Sarkozyho, křesťanské demokraty typu Merkelové, pravicové populisty typu Berlusconiho nebo socialisty typu Zapatera, politická příslušnost zjevně nehraje roli.
Pokud dnes v Evropě zastáváte úřad, jste zkrátka v potížích.
Co se stalo špatně?
Jako nejočividnější vysvětlení se jeví hospodářská krize, ale možná je toto vysvětlení očividné až příliš.
Když před dvěma lety dorazily k evropským břehům šokové vlny vyvolané splasknutím realitní bubliny v USA, zareagovali zmínění političtí lídři se zjevnou rázností a na chvíli si tím zajistili slušnou popularitu.
První fáze finanční krize paradoxně upřednostňovaly spíše konzervativní a tržně orientované vůdce, u nichž se zdálo, že mají pro záchranu ekonomiky lepší předpoklady než socialisté.
Dnes už to neplatí.
V celé Evropě je opět na vzestupu socialismus, přinejmenším v průzkumech veřejného mínění.
A ve Francii, Belgii a Nizozemsku se zase stal volební silou, se kterou se musí počítat, pravicový populismus.
Hospodářská stagnace se začala jevit jako nekonečná.
Pracovních míst je pomálu a budoucnost vypadá všude chmurně.
Řecká krize „hodila deku“ na celou eurozónu.
Na společnou měnu se dnes hledí podezíravě.
Na okrajích veřejného mínění dnes dokonce někteří lidé potichu navrhují, aby se jejich země vrátily ke starým národním měnám – což by samozřejmě jen vyvolalo katastrofu v podobě ještě zmatenější situace, neboť státy EU jsou zadluženy v eurech.
Opuštění eurozóny by úroveň jejich zadluženosti pouze zvýšilo.
Tuto bezútěšnou ekonomickou krajinu ještě více zatemňuje do očí bijící neschopnost evropských vůdců vysvětlit, co se jejich občanům stalo a děje.
Dokonce se domnívám, že právě zde leží prapříčina jejich propadající se popularity v průzkumech veřejného mínění.
Evropští vůdci jako by nikam nevedli, protože nemají vizi, ze které by mohli čerpat.
Vezměme si euro: žádná hlava státu nebo kabinetu až dosud nebyla schopna přijít se soudržnou obhajobou eurozóny, jíž by čelila převládající nejistotě, která dnes panuje ve vztahu ke společné měně.
Anebo veřejné výdaje: všichni evropští lídři neoblomně chtějí snížit vládní výdaje.
Titíž lídři, včetně údajně přísné vládkyně rozpočtu Angely Merkelové, však před necelými dvěma lety tvrdili, že veřejné výdaje zajistí „keynesiánskou“ cestu z krize.
Proč takový obrat?
Evropská veřejnost zjistila, že fiskální stimulační programy z let 2008-2009, jejichž cílem bylo zastavit ještě hlubší krizi, vytvořily víc dluhů než pracovních míst.
Politici však k smrti neradi přiznávají minulé chyby.
A tak raději nezdůvodňují výdajové škrty, které nyní ohlašují.
Vedoucí evropští představitelé situaci jen zhoršují, když projevují neschopnost zasadit izolované „reformy“ – řekněme nižší veřejný deficit – do rámce nějaké obecné ekonomické vize.
Dobrým příkladem je Sarkozyho snaha zvýšit ve Francii věk odchodu do důchodu z 60 na 62 let.
Odbory jsou v plné zbroji, což je koneckonců jejich povinnost.
A občané jednoduše nechápou, jak zvýšení věku odchodu do důchodu souvisí s krizí.
Pravda je taková, že se politici (britská vláda Davida Camerona je alespoň prozatím výjimkou) zdráhají přiznat, že současný marasmus západní Evropy se liší od globálního poklesu vyvolaného USA.
Stará Evropa vstoupila do těžké a nekontrolovatelné krize sociálního státu, jak ho obyčejní Evropané poznali.
Štědré starobní důchody, dávky v nezaměstnanosti, úhrady léčebných výloh a všemožné sociální programy, které dělají ze západní Evropy pohodlné místo k životu, byly zavedeny v době, kdy evropská ekonomika i populace rychlým tempem rostly.
Dnes, po jedné generaci hospodářské a demografické stagnace, může být sociální stát financován pouze vršením dalšího veřejného dluhu.
Finanční trhy oslabené globální krizí už nebudou podporovat dnešní potěmkinovskou situaci, kdy se sociální dávky staly fasádou podepíranou deficity.
Politické vedení si v takovém okamžiku žádá churchillovský důraz.
Je potřeba vysvětlovat, proč je euro i nadále nejlepší dostupnou ochranou proti inflaci, této nejnebezpečnější sociální chorobě, proč vládní stimul nebude fungovat a nikdy ve skutečnosti nezajistil trvalý růst a proč je nutné nastolit novou rovnováhu mezi blahobytem a ekonomickou dynamikou – založenou na nižších veřejných dluzích a vyšších soukromých investicích.
Bude-li taková promluva zřetelně formulována, setká se s pochopením a mnozí lidé, i když ne všichni, by se k ní mohli přihlásit.
Přinejmenším by navodila pocit, že politici podnikají soudržné kroky, a ti, kdo se stavějí proti tomuto hledání nové evropské rovnováhy – převážně marxisté a populisté –, by s touto vizí museli soupeřit prostřednictvím vlastní nové vize.
Zvýšila by takto zřetelně formulovaná vize popularitu vedoucích evropských představitelů?
Možná ano, a možná ne – téměř jistě by však lídři působili legitimnějším dojmem, a to i v očích svých odpůrců.
Evropskému vedení schází vize
LONDÝN – Volba Hermana van Rompuye předsedou Rady ministrů Evropské unie a Catherine Ashtonové šéfkou zahraniční politiky EU zajisté podtrhuje, do jaké míry ten který členský stát ovládá kormidlo EU.
Členské státy řídí instituce ve svém vlastním zájmu.
EU není superstát směle kráčející vstříc novému úsvitu.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy nebude muset o výsluní světové pozornosti soupeřit s žádnými těžkými vahami z Bruselu.
Na Německo se nebude naléhat, aby se vymanilo ze své narůstající uzavřenosti, a nebude už jeho povinností dokládat svůj poválečný demokratický mandát tím, že při každé příležitosti vezme evropský zájem za svůj.
Británie se nemusí strachovat, světová role snaživého služebníka Bílého domu jí zůstává.
To nejlepší, co by ze zvolení nových dvou evropských lídrů nevelké proslulosti mohlo vzejít, je směřování k lepšímu a soudržnějšímu řízení činnosti EU.
Van Rompuy dokáže nabídnout delší vyhlídky než jen na jedno šestiměsíční národní předsednictví.
Ashtonová bude moci pospojovat politické a finanční větve externích politik Evropy.
Zatím ale není jasné, nehledě na to, co říká Lisabonská smlouva, zda Ashtonová má plně pod kontrolou externí rozpočet EU či nominace do nové diplomatické služby.
Rozehrává se slabými kartami a může očekávat, že jí do lokte pravidelně dloubne předseda Evropské komise José Manuel Barroso, velký vítěz rozparcelování funkcí.
Ministři zahraničí ale budou nesmírně podezřívaví, budou-li mít dojem, že zahraniční politiku přebírá Komise.
Zkušenosti z minula ukazují, že kdykoli se na vrchol agendy dostávají zahraniční a bezpečnostní politiky, existuje pět zásad, jichž bychom se měli držet, chceme-li účinnější evropskou přítomnost na světové scéně.
Zaprvé, měli bychom se odvážit věřit, že to, co nejlépe vyhovuje zájmům Evropy, je také nejlepší pro náš vztah s nejbližším spojencem, Spojenými státy.
Měli bychom například chtít předejít militarizaci jaderné energie v Íránu právě kvůli obavám, které máme jako Evropané, nikoli proto, že jsme spojenci USA.
Zadruhé, naše rétorika ohledně naší úlohy coby mezinárodních partnerů Ameriky v otázkách míru by se neměla přespříliš odchylovat od reality.
Pravda, máme dnes sklon srovnávat se spíše s Venuší než s Masem, za což by nám okolní svět měl být hluboce vděčný.
Zacházíme v tom ale až příliš daleko.
Nejde jen o to, že Evropa nevynakládá dostatek prostředků na tvrdou moc, ale o to, že peníze, které vydává, kolem 200 miliard eur ročně, se utrácejí špatně.
EU v oblasti obrany potřebuje společně řízené zakázky a harmonizaci, aby si pořídila vrtulníky, dopravní letouny, terénní komunikační zařízení a výzvědná bezpilotní letadla, jichž je zapotřebí k vedení operací jedenadvacátého století.
Z historických, mravních i bezpečnostních důvodů by se za obzvláštní evropskou zodpovědnost měla považovat Afrika.
Měli bychom na kontinentu zapojit svou finanční pomoc, diplomacii a mírový potenciál, abychom tu podpořili udržitelný rozvoj, řádnou správu věcí veřejných a regionální spolupráci.
Zatřetí, kde má Evropa seriózní vnitřní politiku, je jednodušší vybudovat serióznější vnější politiku.
Tady je nejlepším příkladem energetická politika a Rusko, které chce mít sféru vlivu kolem svých hranic.
Jednání s Ruskem je zřejmě největší neúspěch ve snaze vytvořit evropskou zahraniční politiku.
Abychom takovou politiku formulovali, musíme si vytvořit rámec jednotné energetické politiky.
Ashtonová bude muset jednat rázně jak s Ruskem, tak s člensk��mi státy, které podřizují Evropu komerčním zájmům svých národních energetických společností.
Začtvrté, externí politika Evropy je tím účinnější, čím blíž je domovu.
V sousedství se nám daří nejlíp – ale i nejhůř.
Největším úspěchem evropské externí politiky je rozšíření EU.
To bez použití zbraní podpořilo a upevnilo změnu režimu, čímž stabilizovalo evropský kontinent.
Úkol jsme ale ještě nedokončili.
Vyhlídky na členství v EU jsou jádrem unijní politiky na západním Balkáně, kde začínáme projevovat (například v Bosně a Hercegovině) nebezpečnou nechuť uplatnit přísnou podmínečnost.
Jsme přesvědčeni o „evropském poslání“ Ukrajiny, ale ne o jejím členství v EU.
Všimněme si toho rozdílu!
Už před více než čtyřmi desítkami let jsme se zavázali, že dojednáme členství Turecka, jakmile země bude plně demokratická a bude mít otevřenou ekonomiku a respekt k lidským právům a právnímu řádu.
Odmítnout Turecko by pro Evropu bylo totéž jako vyškrtnout se z každého seriózního scénáře celosvětového dění.
Odmítali bychom zemi, která je důležitou regionální mocností, významným členem NATO a zásadním energetickým uzlem.
Čelili bychom obžalobě, že mosty k islámskému světu spíše pálíme, než stavíme.
Van Rompuy, spisovatel a básník, se bohužel proti tureckému členství vyjádřil mnohem hrubějšími slovy, než by člověk od jemného tvůrce haiku očekával.
Mé poslední politické vodítko říká, že Evropa není a ani se nestane supervelmocí ani superstátem.
Na rozdíl od USA na nás všude nezáleží.
Nemusíme mít politiku na každý problém a pro každé místo.
Ale tam, kde problém postihuje mnoho dalšího a kde je region blízko k domovu, bychom měli mít politiku, která se nebude skládat z pouhého čekání na to, že odsouhlasíme cokoli, co si za svou politiku vyvolí Amerika, tak jako třeba na Středním východě.
Současné utišení na Středním východě, kdy nevládne „ani válka, ani mír“, je neudržitelné; jednostátní řešení přitom není ani možné, ani žádoucí.
Co tedy můžeme udělat pro to, abychom postrčili vpřed dění v regionu, kde je Amerika znovu angažovaná, ale nikoli respektovaná a kde Evropa není ani angažovaná, ani respektovaná?
Přinejmenším bychom si mohli sestavit vlastní politiku, začínající snahou o ukončení fragmentace Palestiny a Palestinců mezi Západní břeh, Gazu a Východní Jeruzalém.
Bude vadit, když Evropa nebude stejného názoru jako USA?
Upřímně řečeno ne.
Když si Obama před dvěma týdny musel vybrat mezi schůzkou ASEAN a oslavami v Berlíně k 20. výročí pádu Berlínské zdi, rozhodl se jet do Asie.
Udělá Evropa dost pro to, aby příště změnil názor, až se mu taková volba znovu naskytne?
Za současné situace nám hrozí nebezpečí, že z Evropy učiníme politicky bezvýznamného aktéra, úspěšnou cení unii se zahraniční politikou ve stylu Švýcarska a kolektivem popudlivých lídrů bez jakékoli vize.
Nepostradatelný francouzský tmel Evropy
PAŘÍŽ – V debatách zuřících nad budoucností Evropské unie a eurozóny má vždy ústřední roli Německo.
Patří mu největší ekonomika, tvořící 28 % HDP eurozóny, a 25 % obyvatel eurozóny.
Hospodaří s přebytkem obchodní bilance, který je aktuálně větší než čínský – ba v absolutních číslech největší na světě.
A byť u některých otázek mohou převážit kvalifikované většiny, všichni uznávají, že při nesouhlasu Německa nelze v eurozóně dokázat mnoho.
Důraz na Německo, ač oprávněný, by však neměl vést k podceňování zásadní úlohy Francie.
Ta nejenže představuje zhruba 22 % HDP eurozóny a 20 % její populace – v závěsu za Německem –, ale má také v eurozóně nejzdravější demografický vývoj, kdežto u německé populace se během příštího desetiletí očekává úbytek.
Klíčová úloha Francie přitom odráží nejen její velikost.
Co se týče vlivu na směřování Evropy, Francie je ve skutečnosti stejně významná jako Německo, a to ze tří příčin.
Zaprvé, v době narůstající ekonomické a finanční nejednoty mezi věřiteli a dlužníky (rozkolu, který začal nabývat kulturního rozměru) je Francie nepostradatelnou spojnicí mezi jižní a severní Evropou.
Aktivní Francie může zapůsobit jako svorník, využije-li své pevné vazby s Německem (přátelství, které je pilířem EU) a blízkosti a kulturní spřízněnosti se Středomořím.
Francie je „jižanská“ svým deficitem běžného účtu, ale „severská“ svými výpůjčními náklady (o něco vyššími, než má Německo), zčásti díky přílivům kapitálu prchajícího z jihu a dále díky mírnému, leč kladnému hospodářskému růstu.
Francouzská aktiva navíc nepostihuje domnělé „redenominační“ riziko, vzhledem k důvěře trhů, že Francie si euro zachová.
Přestože se tedy Francie potýká s obrovskými ekonomickými potížemi, její severské a jižanské rysy jí umožňují sehrávat proaktivní roli v úsilí o zachování evropského projektu při životě.
Francouzský prezident François Hollande už celkem úspěšně naznačil svou roli, když se první den v úřadu setkal s německou kancléřkou Angelou Merkelovou v Berlíně a měsíc nato se zúčastnil ostře sledované schůzky s italským a španělským premiérem v Římě.
Postavil se do čela snahy přidat k „paktu stability“, který byl dohodnut pod vedením Merkelové, ještě „pakt růstu“.
Zadruhé, Francie musí pod vedením své nové středolevé vlády prokázat, že „evropský model“ tržního hospodářství spojeného se silnou sociální solidaritou lze reformovat a upevnit a není třeba od něj ustupovat – nejen na pragmatičtějším severu Evropy, ale i na jejím ideologičtějším jihu.
Francouzští Socialisté se nezřeknou svých tradičních závazků; to ani není na místě.
Mají teď ale příležitost přispět k obrození evropského modelu.
Tohoto obrození chtějí francouzští Socialisté za Hollanda dosáhnout skrze sociální dialog, který bude spíše přesvědčovat než donucovat, zaměří se jak na opatření ke zlepšení příjmů, tak na posílení vládní efektivity a může zavést některé z úspěšnějších severoevropských politik „flexicurity“, spojujících větší flexibilitu pracovních sil se silnou sociální ochranou.
Reformy by měly zavést také mnohem větší prostor pro individuální rozhodování a dovolit taková řešení otázek v oblasti penzí, vzdělávání, zdravotnictví a životního stylu, která bude možné snáze šít na míru konkrétním okolnostem a potřebám občanů.
Vláda prezidenta Hollanda a premiéra Jeana-Marca Ayraulta má výraznou většinu na všech exekutivních i legislativních úrovních, což jí dává ojedinělou příležitost jednat.
Podaří-li se jí obrodit evropský model doma, dokáže takový úspěch promítnout i do mnohem širší oblasti, konkrétně do jižní Evropy, čímž by dále posílila důvěru a víru v EU, zejména mezi mladou generací.
Francouzská umírněná levice musí jít v čele snahy formulovat vizi pro Evropu, v níž bude dlouhodobou ekonomickou sílu zpevňovat solidarita a rovnost.
Konečně, společně s Velkou Británií si Francie v rámci evropských zemí zachovává výraznější globální roli, než jakou si doposud osvojilo Německo.
Rada bezpečnosti Organizace spojených národů je svou konstrukcí sice zastaralá, leč stále hraje zásadní legitimační roli; Francie je jejím členem, Německo nikoliv.
I v mnoha dalších mezinárodních organizacích má Francie větší sílu, než by její váhové kategorii příslušelo.
Obdobě platí, že ačkoliv Francie vyváží mimo EU mnohem méně než Německo, řada francouzských podniků soupeří s německými o globální vliv a technické know-how.
Francouzština je navíc stále globálním jazykem.
Jinými slovy, Francie nejenže tvoří svorník mezi severem a jihem Evropy, ale také významně přispívá ke spojení Evropy se zbytkem světa.
Evropa potřebuje obrozenou vizi a účinné politiky, aby takovou vizi realizovala.
Francouzská vláda socialistů a zelených může sehrát klíčovou sjednocující úlohu v době, kdy Evropané čelí největší výzvě za několik desítek let.
Její úspěšnost bude mít mimořádně silný vliv – nezanedbatelně na politickou debatu, která bude formovat výsledek německých voleb v roce 2013.
Evropa očima Ameriky
Evropanům je neustále připomínáno vše, co je v nepořádku s Amerikou.
Snad by ale Evropané měli postup obrátit: co je podle Američanů v nepořádku s Evropou?
Američané vnímají Evropu především jako kontinent, jenž vlastní vinou stagnuje - a mají pro to dobré důvody.
Hospodářský růst v EU se v roce 2003 pohyboval kolem nuly.
Situace vypadá tak, že několik zemí, nejnápadněji Německo a Francii, svazují nepružné trhy práce a regulace, jež potlačují dynamiku.
Nesmírně vychvalovaná „Lisabonská deklarace" Evropské unie, jež před několika lety provolala, že se Evropa do roku 2010 stane konkurenčně nejschopnějším regionem na světě, připadá Američanům směšná - to americké přírůstky produktivity posunují laťku čím dál výš.
Amerika také Evropu vnímá jako příliš do sebe zahleděnou, někdy až nebezpečně.
Co je horší, informovaní Američané vidí, že se Evropou bezuzdně šíří antisemitismus a že jednou zemí za druhou vítězně táhnou xenofobní politické strany.
Ani pokojná Skandinávie tomu neunikla.
Američané jsou svědky naprosté neschopnosti Evropy řešit imigraci způsoby, které posilují dynamiku a pestrost, nikoliv nepřátelství a vyšší státní výdaje.
To se jeví tím nepochopitelnější, že si Američané uvědomují, jak naléhavě Evropa vzhledem ke své velice nízké porodnosti imigranty potřebuje.
Přístup Evropy k „lotrovským" státům a světovému terorismu - tak, jak je vnímán - dojem spokojené uzavřenosti ještě zesiluje.
Američané se sice mohou různit v názoru, jaká politika měla být v Iráku uskutečněna, ale vědí, že jejich země nemůže utéct ze své pozice světového lídra zodpovědného za vývoj v Severní Koreji, na Středním východě, ve vztahu Pákistánu a Indie, na Tchaj-wanu a jinde.
Tam venku je džungle, jak říkají Američané - ne každý problém a střet lze řešit prostřednictvím onoho druhu mírových, vleklých jednání, jimž EU dává přednost.
Německo a Francie byly proti použití vojenské síly vůči Saddámu Husajnovi, ale nenabízely jinou možnost, jak bagdádského řezníka odstranit. „Jak zněla evropská odpověď na problém Saddáma Husajna?" ptal se senátor Joe Biden v panelové diskusi na nedávném davoském fóru.
Biden je člen Demokratické strany a ostrý kritik prezident Bushe. „Tázal jsem se francouzských i německých lídrů, ale nikdy jsem nedostal věrohodnou odpověď."
„Nejsme připraveni silově řešit ani konflikty na svém vlastním kontinentě," povzdechl si polský prezident Aleksander Kwasniewski.
Bosenští Muslimové vděčí za vysvobození z jatek Americe, nikoliv EU.
Evropa ve srovnání s USA vydává na ozbrojené složky polovinu finančních prostředků a její vojenská síla je následně desetinová, podotkl předseda Evropského parlamentu Pat Cox.
V očích Američanů dnes Evropa nadále rychle vojensky slábne, neboť ztrácí svou přední pozici ve vědě.
V posledním čtvrtstoletí tvořili Američané dvě třetiny nositelů Nobelovy ceny ve vědeckých oborech a mnozí další vedou nebo vedli svůj výzkum na amerických univerzitách.
Podle časopisu Time v současnosti v USA pracuje 400 tisíc výzkumníků z Evropy.
Nedostatečné financování, natolik komplikovaná byrokracie, že problematický je i nákup použitého počítače, hierarchie, jež brzdí radost z poznávání a tvořivosti: to jsou překážky, jimž musí čelit evropští vědci a jež se staly popudem k dnešnímu „odlivu mozků" do Ameriky.
Připočtěme k tomuto receptu ještě ekonomiku.
Cenové regulace a další neuvážené prvky evropské politiky přispívají k faktu, že v celosvětovém měřítku je 60% nových léků vyvinuto v USA, zatímco před pouhými deseti lety to bylo jen 40%.
Kvůli této neplodnosti a netečnosti je Evropa pro Američany čím dál méně zajímavá.
Proto zaměřují svůj pohled jinam, a to na Čínu (1,3 miliard obyvatel a hospodářství rostoucí rok co rok o osm až deset procent) a Indii (1,1 miliard obyvatel a šestiprocentní roční růst).
Indie má v současnosti skutečně jedny z nejlepších inženýrů, techniků v oblasti informatiky a zdravotnických odborníků.
V Indii zřejmě žije nejpočetnější střední vrstva na světě.
Vzhledem k tomu, že se zavádí nové patentové právo, Indie se stane stejným magnetem pro farmaceutický průmysl, jakým je pro informační technologie, neboť oproti Evropě a USA zajistí klinické testy nových léků za čtvrtinu ceny.
Zatímco Amerika určitou měrou svou populaci rozšiřuje, díky normální porodnosti a značnému přílivu imigrantů, evropský podíl na zalidnění světa se blíží pouhým čtyřem procentům a zdá se, že je odsouzen k stárnutí, neboť se stále ztenčuje.
Ke změně americké globální orientace přispívají také demografické změny v USA.
Mezi americkými přistěhovalci převládají Latinoameričané a Asiaté, a proto USA pociťují slaběji své evropské dědictví.
Obdobně platí, že domácí politika USA tíhne k jihu a západu země, tedy regionům, které hledí s nadějemi do Latinské Ameriky a do Asie, nikoliv do Evropy.
Americké bezpečnostní zájmy v Evropě pochopitelně také omezil pád sovětského impéria.
Je tento pohled z americké perspektivy nespravedlivý?
Možná.
Není ale o nic nespravedlivější než to, jak je dnes v evropských médiích pravidelně zpodobňována Amerika.
Ačkoliv jsou ovšem Američané vůči Evropě kritičtí, jsou také sebekritičtí, a to mnohem víc než většina Evropanů.
Jak napsal jistý evropský komentátor na adresu odlivu vědců z Evropy do Ameriky: „Nejsmutnější je, že Evropané jsou stále přesvědčeni, že jejich společnost představuje prototyp civilizace a že USA směřují k pádu.
Co když je to ve skutečnosti naopak?"
Každý Evropan by se měl nad touto možností alespoň na chvíli zamyslet, než se vrátí ke svému současnému odporu vůči všemu americkému.
Evropo, tvé jméno je Zbabělost
Spisovatel Henryk Broder nedávno vyřkl zničující obžalobu: „Evropo, tvým příjmením je Appeasement.“ Tento výrok nachází odezvu, neboť je děsivě pravdivý.
Appeasement stál život miliony Židů i Nežidů, neboť Anglie a Francie, tehdejší spojenci, jednali a váhali příliš dlouho, než pochopili, že s Hitlerem je třeba bojovat a porazit jej, protože bezzubými dohodami ho svázat nelze.
Později appeasement legitimoval a stabilizoval komunismus v Sovětském svazu, ve Východním Německu a konečně ve zbytku východní Evropy, kde byly po desetiletí oslavovány nelidské, represivní a vrahounské vlády.
Obdobně appeasement Evropu ochromil, když v Bosně a Kosovu bujela genocida.
Přestože jsme měli nezvratitelné důkazy, že na místě dochází k masovému vraždění, Evropané debatovali a debatovali a pak opět debatovali.
Debatovali jsme ještě ve chvíli, kdy nakonec do Evropy přes půlku světa museli opět přicestovat Američané, aby za nás odvedli naši práci.
Evropa se stále nepoučila.
Místo aby bránila demokracii na Středním východě, její appeasement, maskovaný mlhavým slovem „ekvidistance“, se často jeví jako schvalování sebevražedných atentátů, jež v Izraeli provádějí fundamentalističtí Palestinci.
Podobně appeasement vytváří způsob myšlení, který Evropě umožňuje přehlížet bezmála 500 tisíc obětí Saddámovy mučitelské a vražedné mašinérie, a podněcována farizejstvím mírového hnutí, kárat George W.
Bushe jako válečného štváče.
Tato licoměrnost trvá navzdory zjištění, že někteří z nejhlasitějších kritiků amerického zásahu v Iráku si ve zkorumpovaném programu „ropa za potraviny“ pod záštitou OSN nezákonně vydělali miliardy, ba desítky miliard dolarů.
Dnes čelíme obzvlášť groteskní podobě appeasementu.
Jak reaguje Německo na stupňující se násilí islámských fundamentalistů v Holandsku, Británii a v dalších částech Evropy?
Tvrzením – a teď se podržte –, že správnou odpovědí na tento barbarismus je zavést v Německu „muslimský svátek“.
Kéž bych jen žertoval, ale mluvím vážně.
Podstatná část německé vlády – a máme-li věřit průzkumům, tak i obyvatel – skutečně věří, že vytvoření oficiálního státního muslimského svátku nás nějak ušetří hněvu fanatických islamistů.
Člověk si nemůže pomoci a vybaví se mu Neville Chamberlain při svém návratu z Mnichova do Británie, jak mává onou směšnou smlouvou podepsanou Adolfem Hitlerem a ohlašuje příchod „míru do naší doby“.
K jaké ohavnosti musí dojít, než evropská veřejnost a evropské politické vedení pochopí, co se ve světě skutečně děje?
Probíhá určité tažení – obzvlášť proradná kampaň sestávající ze systematických útoků islamistů zaměřených na civilisty, které jsou namířené proti našim svobodným, otevřeným společnostem a usilují o jejich naprosté zničení.
Ocitáme se tváří v tvář konfliktu, který bude zřejmě trvat déle než kterýkoliv z velkých vojenských střetů minulého století, konfliktu vedeném nepřítelem, jehož nelze přemoci „tolerancí“ a „smířlivostí“, neboť právě tato gesta jej podněcují k další činnosti.
Takové reakce se ukázaly jako příznaky slabosti a islamisté tak na ně budou vždy pohlížet.
Odvahu k odmítnutí appeasementu měli v nedávné minulosti pouze dva američtí prezidenti: Ronald Reagan a George W.
Bush.
Kritici Ameriky se mohou dohadovat o podrobnosti, ale my Evropané ve svých srdcích známe pravdu, protože jsme ji viděli z první ruky.
Reagan ukončil studenou válku, čímž osvobodil polovinu Evropy z téměř padesátiletého teroru a otroctví.
Prezident Bush, jednající na základě morálního přesvědčení a s podporou pouze od sociálního demokrata Tonyho Blaira, pochopil nebezpečí dnešní islamistické války proti demokracii.
Evropa mezitím se svou obvyklou bezstarostnou sebedůvěrou nečinně přihlíží z multikulturního kouta.
Místo aby hájila liberální hodnoty a vystupovala jako přitažlivé centrum moci na stejném hracím poli jako skutečné velmoci, Amerika a Čína, nedělá nic.
Ba právě naopak, my Evropané se v kontrastu k údajně „arogantním Američanům“ vykreslujeme jako světoví obhájci „tolerance“, což oprávněně kritizuje i německý ministr vnitra Otto Schily.
Odkud se tato samolibá reakce bere?
Vzniká proto, že jsme tak mravní?
Obávám se, že to plyne z toho, jak hluboce jsme my Evropané materialističtí a jak dalece nám chybí morální kompas.
Bush pro svou politiku přímé konfrontace islámského terorismu riskuje pád dolaru, obrovské sumy dalšího státního zadlužení a nesmírné a trvalé zatížení amerického hospodářství.
Jedná tak ovšem proto, že na rozdíl od velké části Evropy si uvědomuje, že v sázce je doslova všechno, co je pro svobodné lidi opravdu podstatné.
Zatímco americké „kapitalistické kořistníky“ kritizujeme, neboť jsme si podle všeho jisti jejich prioritami, své sociální státy bráníme nesměle. „S tímhle nezačínej!
To by se mohlo prodražit,“ vykřikujeme.
Místo abychom tedy bránili svou civilizaci, raději diskutujeme o zkrácení svého 35hodinového pracovního týdne, o zlepšení pojistného krytí zubní péče nebo o prodloužení každoroční čtyřtýdenní placené dovolené.
Nebo třeba nasloucháme televizním pastorům, když káží o potřebě „přiblížit se teroristům“, abychom je pochopili a odpustili jim.
V současnosti mi Evropa připadá jako stařena, která třesoucíma se rukama horečnatě ukrývá své poslední klenoty poté, co si všimla, že do sousedova domu vnikl lupič.
Appeasement?
To je jen začátek.
Evropo, tvé jméno je Zbabělost.
Evropa se obrací doprava
AMSTERDAM – Co se to stalo s těmi dobrými Evropany, s těmi příjemnými lidmi v malých zemičkách na severu, kteří se rádi pokládali za světové přeborníky ve svobodě a toleranci?
Mnoho liberálních Evropanů samozřejmě stále žije a má se čile k světu.
Avšak nejprve v Dánsku, poté v Nizozemsku a nyní i ve Švédsku se neliberálním a populistickým stranám, které rozdmýchávají strach z přistěhovalců – zejména těch muslimských –, podařilo získat takovou moc, že mohou určovat nebo přinejmenším ovlivňovat politickou agendu svých zemí.
Tyto strany se přitom neomezují jen na Skandinávii nebo Nizozemsko, ale tvoří součást celosvětové vlny rozhněvanosti na politické elity, jimž se klade za vinu veškerá nejistota spojená s globální ekonomikou, finanční krizí a životem v etnicky promíšenějších společnostech.
Psychologické pozadí hnutí Čajový dýchánek ve Spojených státech a protipřistěhovaleckých stran v Evropě je podobné, i když se jejich politiky liší.
Moderní evropští populisté nenosí černé košile a nelibují si v pouličním násilí.
Jejich lídry jsou mladiství muži v bezvadných oblecích, kteří nehovoří o rase, nýbrž o svobodě a demokracii.
Nizozemská Strana pro svobodu (jejímž jediným členem je její předseda Geert Wilders), Dánská lidová strana pod vedením Pie Kjaersgaardové a Švédští demokraté Jimmieho Akessona tvrdí, že jsou obhájci západní civilizace proti hlavnímu nepříteli: islámu.
Mluví o západních svobodách včetně svobody projevu, avšak Wilders chce zakázat korán a burku a jeden poslanec dánského parlamentu označil islám za „mor v Evropě“.
Všechny tři země budou možná brzy následovat dánský model, v němž se neliberální populistické strany zavazují k podpoře vlády, aniž do ní samy vstoupí, čímž získají moc bez zodpovědnosti.
Dánská konzervativní vláda by bez podpory Dánské lidové strany nemohla vládnout.
Švédští umírnění konzervativci, kteří byli nedávno opětovně zvoleni, se budou muset opírat o Švédské demokraty, aby mohli vytvořit životaschopnou vládu.
A Wilders již získal od konzervativních a křesťansko-demokratických stran záruky, že výměnou za jeho podporu bude v Nizozemsku zakázána burka a omezeno přistěhovalectví.
Vliv těchto uhlazených nových populistů, kteří vedou válku proti islámu, dalece přesahuje hranice jejich zemí.
Nativismus je na vzestupu v celém západním světě a zejména Wilders je oblíbeným řečníkem na protimuslimských shromážděních pravicových sil v USA, Velké Británii a Německu.
Evropský populismus se zaměřuje na islám a přistěhovalectví, ale může mobilizovat i šíře pojatou rozhněvanost na elity, vyjadřovanou lidmi, kteří mají pocit, že je nikdo nezastupuje, nebo se obávají, že zůstanou ekonomicky pozadu.
Tito lidé sdílejí dojem, že je cizinci o něco připravují, zatímco oni sami ztrácejí pocit národní, společenské či náboženské příslušnosti.
Severoevropské politické elity, z velké části tvořené sociálními nebo křesťanskými demokraty, se k těmto obavám často stavěly a stavějí odmítavě a jejich paternalismus a povýšenectví může být důvodem, proč je ve zmíněných liberálních zemích vzpoura obzvláště silná.
Otázka zní, co se s tím dá dělat.
Jedním možným řešením je nechat populistické strany vstoupit do vlády, pokud získají dostatečný počet hlasů.
Představa, že se americkým prezidentem stane kandidát Čajového dýchánku, je jistě alarmující, avšak evropští populisté by mohli tvořit jen součást koaličních vlád.
Pravdou je, že Hitlerovi nacisté ovládli Německo téměř ihned poté, co je hlasování vyneslo k moci, avšak členové nové evropské pravice nejsou nacisté.
Nepoužívají násilí ani neporušují zákony.
Zatím.
Dokud tomu tak bude, proč jim nedat reálnou politickou zodpovědnost?
Museli by pak nejen prokázat své schopnosti, ale i zmírnit své postoje.
Proto je dánský model pravděpodobně nejhorším řešením, neboť od populistů nevyžaduje žádnou schopnost vládnout.
Dokud budou stát Wilders a jeho evropské protějšky mimo vládu, nebudou mít motivaci krotit svou neliberální rétoriku a přestat podněcovat nevraživost vůči etnickým a náboženským menšinám.
Právě to se stalo v jedné evropské zemi, která se pokusila přivést populisty do kabinetu – Rakousku za vlády Wolfganga Schüssela před deseti lety.
Populistická strana Svobodní se tehdy rozštěpila, neboť se někteří členové rozhodli zmírnit své názory, aby ve vládě uspěli.
Rozhodnutí EU uvalit na Rakousko jistou formu diplomatické karantény za to, že Schüssel přizval Svobodné do vládní koalice, by však mohlo jiné konzervativce od této cesty odradit.
V důsledku toho je pravděpodobnější, že konzervativci hlavního proudu začnou dělat kompromisy v principech, které jsme dlouho pokládali za samozřejmé, jako jsou rovnost občanů před zákonem nebo svoboda vyznání.
Reakce konzervativců hlavního proudu – a dokonce i některých sociálních demokratů – na neliberální názory populistů je však zřejmě ze strachu z jejich moci bez ohledu na to, zda usednou ve vládě, neomluvitelně měkká.
Existuje bezpočet způsobů, jak proti nim bojovat, ale ne pomocí zpozdilých ideologií.
Ti, kdo vidí nebezpečí kulturní války s muslimy nebo nepřátelské cejchování menšin, by měli být schopni ovlivňovat veřejné mínění praktickými argumenty.
Pouhé varování před rasismem nebo prosazování multikulturalismu už nebude stačit.
Lidé musí být spíše přesvědčeni, že bez kontrolované imigrace – a to nejen v podobě azylu pro uprchlíky – na tom Evropané budou hůře.
Vzhledem ke klesající porodnosti v Evropě jsou přistěhovalci zapotřebí k udržení evropské prosperity.
Současně s tím by evropské ekonomiky měly být méně svázané ochrannými regulacemi, aby přistěhovalci mohli snáze najít práci.
A konečně musí rázně zaznít argument, že bez aktivní podpory všech muslimů dodržujících zákony bude ochrana naší společnosti před revolucionářským terorismem radikálního islámu daleko těžší.
Evropa vedená politiky, kteří tvrdí, že jsme ve válce s islámem, nebude bezpečnější.
Právě naopak: jejich vliv učiní život nejen méně civilizovaným, ale i mnohem nebezpečnějším.
Evropa bez Turecka
AMSTERDAM – Většina evropských občanů (ve Francii a v Německu je to například přes 60%) se domnívá, že Turecko by se nemělo stát součástí Evropské unie.
Pro tuto opozici existuje několik důvodů – některé jsou platné, jiné založené na předsudcích: Turecko je příliš velké, turečtí pracovníci by mohli zaplavit trhy práce v jiných členských státech, Turecko má nedobrou bilanci v oblasti lidských práv, Turecko utiskuje Kurdy, Turecko nevyřešilo své problémy s Řeckem ohledně Kypru.
Hlavní důvod je však bezpochyby takový, že Turecko coby většinově muslimská země, v níž vládne muslimská strana, je pokládáno za příliš cizorodé.
Jak řekl někdejší francouzský prezident a jeden z autorů ústavy EU Valéry Giscard d’Estaing, „Turecko není evropská země“.
Takový výrok se těžko přijímá příslušníkům sekulární, Západem ovlivněné turecké elity, která se už desítky let, ne-li ještě déle snaží prokázat svou evropskou pravověrnost.
Jak mi nedávno řekl jeden nesmírně vzdělaný Turek pracující pro mezinárodní organizace: „Hrajeme s nimi fotbal, zpíváme s nimi v televizi písně, děláme s nimi obchody, zlepšili jsme přístup k lidským právům a demokratizovali jsme svou politiku.
Děláme všechno, oč nás žádají, a oni nás přesto nechtějí.“
Přesně tak, reagovala jiná Turkyně, která byla právě v doslechu – mluvila plynně anglicky, neboť strávila mnoho času v Londýně, pracovala pro nevládní organizaci bojující za lidská práva a v 80. letech byla vězněna za odpor proti vojenskému režimu. „Nenávidím Evropu.
Já Evropanka nejsem, a kdo vůbec Evropu potřebuje?“
Dobrá otázka.
Zatímco řecká krize trhá eurozónu ve švech, turecká ekonomika zaznamenává boom.
Jistě, „Evropa“ byla po mnoho let symbolem nejen bohatství, ale i liberální politiky, otevřené společnosti a lidských práv. A turecká společnost měla nesmírný prospěch ze své snahy – ještě ne dokonalé a ještě ne dokonané – vyrovnat se evropským standardům.
Stále více Evropanů je však z unie rozčarováno.
EU zdaleka není modelem demokracie, ale je vykreslována jako arogantní a od reality odtržený mandarinát, který vydává pravidla a výnosy s paternalistickým a povýšeneckým opovržením obyčejnými občany.
A někteří její noví členové – například Rumunsko, Bulharsko a Maďarsko – nejsou právě vzorem otevřené liberální demokracie.
Pokud tedy ani Evropané nevěří vlastní unii, proč by si mělo Turecko přát do ní vstoupit?
Ostatně žena, která se tak zapřísahala, že nenávidí Evropu, by stále byla velmi ráda, kdyby Turecko do EU vstoupilo.
Její zloba byla zlobou zhrzené milenky.
Příslušníci sekulární proevropské turecké elity, která od založení republiky Kemalem Atatürkem v roce 1923 téměř nepřetržitě vládne zemi, se dnes ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny.
Z jedné strany je blokuje EU, zatímco z druhé strany je vytlačuje z privilegovaných pozic nová elita, která je provinčnější, nábožnější a méně liberální, přičemž však nemusí být nutně méně demokratická – zosobněním této kohorty je nesmírně populární premiér Recep Tayyip Erdoğan.
Pro tyto Západem ovlivněné Turky představuje akceptace ze strany EU záchranný kruh před proudy islámského populismu, který reprezentuje právě Erdoğan.
A potřebují povzbudit, neboť Erdoğanovi islamisté jsou možná demokratičtí, avšak sekularisté jsou jako celek liberálnější.
Stará privilegovaná elita však není jedinou tureckou skupinou, která by získala, pokud by se země stala součástí Evropy.
Menšiny si v impériích vedou dobře, zejména v těch benevolentních.
Podobně jako Katalánci nebo Skotové se také Kurdové v Turecku staví za členství v EU, poněvadž jim nabízí útočiště před většinovou populací ve vlastní zemi.
Už pouhá velikost Turecka a počet jeho obyvatel vyvolává v Evropanech obavy, do jisté míry oprávněně.
Tento strach je však pravděpodobně přehnaný.
Dnes, kdy turecká ekonomika vzkvétá, budou mít chudí Turci méně důvodů hledat práci v jiných zemích, natož aby je „zaplavovali“.
A pokud by obrovské rozšíření členské základny EU mělo stát v cestě budoucímu vytvoření federálního státu, nemuselo by to být zase tak špatné.
Rozšíření o Turecko by jen stěží znamenalo přelomový rozdíl.
Z pohledu prozápadně smýšlejících Turků je pýcha z evropského členství možná méně důležitá než bolest z odmítnutí.
Totéž však platí pro Evropany.
Kdyby nejvíce prozápadní, nejmodernější a nejdemokratičtější republika v islámském světě zatrpkla v protievropské zášti, nemohl by to být pro Západ dobrý výsledek – a pro zbytek světa koneckonců také ne.
Turecko má dobrou pozici k tomu, aby vedlo další muslimské země liberálnějším a demokratičtějším směrem.
S reálnou vyhlídkou na vstup do Evropy by navíc mohlo Turecko lépe rozptylovat stávající i potenciální napětí mezi Evropou a Blízkým východem.
Angažmá EU bez Turecka na Blízkém východě stále vypadá jako západní imperialismus.
Vyhlídka členství v EU pro Turecko by také rozptýlila staromódní představu, že Evropa znamená křesťanství.
Křesťanská náboženství zajisté pomohla utvářet evropskou civilizaci.
Ne všichni evropští občané jsou však praktikujícími křesťany.
Mnozí nejsou křesťany vůbec.
Bude-li moci do EU vstoupit velká demokracie s většinovou muslimskou populací, pak budou jako Spoluevropané snáze akceptovatelní také francouzští, britští, nizozemští či němečtí muslimové.
Ti, kdo věří, že EU by měly definovat společné zájmy a liberální instituce, by tímto přijetím získali.
Ti, kdo usilují o evropskou identitu založenou na kultuře a víře, se budou stavět proti.
V dnešní době hospodářské krize, sílícího nacionalismu a do sebe zahleděného populismu jsou bohužel vyhlídky muslimské země na členství v EU přinejlepším mizivé.
Takový proces nelze lidem vnutit.
Lpění na něm proti vůli většiny evropských občanů by zavánělo přesně tím typem nedemokratického paternalismu, který už dnes obrátil mnoho Evropanů proti EU.
Většina však nemá vždy pravdu.
A časy se mohou změnit.
Na druhou stranu bychom jednou mohli litovat, že se nezměnily dost rychle.
Chucpe eurozóny a MMF
LONDÝN – Tvůrci politik ani politici v& eurozóně nepochybují: svůj díl práce na podporu strádajících členů měnové unie odvedli zvětšením jejího záchranného fondu, Evropského stabilizačního mechanismu (ESM).
Teď nadešel čas, aby se předvedl zbytek světa – tedy Mezinárodní měnový fond – a vyložil na stůl další peníze.
Právě tak evropští ministři financí argumentují na zasedáních MMF a Světové banky ve Washingtonu.
Řečeno jinak, evropští představitelé pokládají za jisté, že MMF by měl eurozónu podpořit, jako by okolní svět měl jakousi povinnost tak učinit.
Ve skutečnosti platí, že i kdyby se vlády eurozóny dokázaly dohodnout na mnohem výraznějším zvětšením ESM, existují pádné důvody, proč by se MMF měl nabídky další podpory zdržet.
Evropští lídři se nedokážou rozhodnout, jestli je eurozóna federací podobnou Spojeným státům, anebo seskupením nezávislých států.
Nezřídka eurozónu pochvalně srovnávají s& jinými vyspělými ekonomikami.
Argumentují tím, že členské státy eurozóny jako celek mají nižší rozpočtový deficit než USA a Velká Británie a podobnou hladinu veřejného dluhu.
Na rozdíl od USA a Británie hospodaří eurozóna v& úhrnu s& přebytkem obchodní bilance (takže si, jak tvůrci politik s& oblibou říkají, „nežije nad poměry“).
A vyjadřují značnou hrdost na sílící roli eura coby mezinárodní rezervní měny, jakož i odhodlání udělat vše potřebné na obranu celistvosti měnové unie.
Přesto jsou titíž tvůrci politik přesvědčeni, že by zbytek světa měl eurozónu finančně sanovat.
Když se jim to hodí, euro už není měnou nesmírně úspěšné integrované ekonomiky, nýbrž měnou skupiny svrchovaných věřitelských a dlužnických zemí, a proto má MMF povinnost zadlužené členy podpořit.
Takový přístup je, mírně řečeno, prapodivný.
Představte si, že by se federální vláda USA rozhodla, že už nechce podporovat Mississippi a žádala pro tento chudý jižanský stát pomoc od MMF.
Okolní svět – v& čele s& vládami zemí eurozóny – by se k& ní právem otočil zády.
Obdobně se od MMF neočekává, že bude vypomáhat Indii – jejíž HDP na hlavu nedosahuje ani desetiny hladiny v& eurozóně – s& financováním chudobou sužovaných států Bihár a Uttarpradéš.
Eurozóna chce mít obojí.
Její dlužníci i věřitelé jsou členy společné zámožné měnové unie, z& jejíhož přebytku obchodní bilance vůči zbytku světa plyne, že je čistým vývozcem kapitálu (tedy že domácí úspory převyšují domácí investice).
Strategie eurozóny pro řešení krize navíc nepřímo spoléhá na rostoucí přebytek: členské státy s& deficitem běžného účtu jsou pod tlakem, aby se jej zbavily, avšak věřitelské země žádnému tlaku na snižování přebytků nečelí.
Takže region, který v& zásadě uskutečňuje merkantilistickou strategii, teď chce, aby jej zbytek světa financoval.
Mnozí evropští lídři jsou přesvědčeni, že okolní svět dluží eurozóně finanční výpomoc, protože měnová unie je jen nevinnou obětí.
Ačkoli je dobře řízena a je fundamentálně stabilnější než ostatní ekonomiky, trhy (čili „spekulanti“) znemožňují členům eurozóny, kteří se dostali do potíží, aby dosáhli nezbytných korekcí.
Eurozóna si tedy zaslouží ochranu před mezinárodními silami, které mají zájem ji zničit.
Toto uvažování upozorňuje na jádro problému: eurozóna je institucionálně neúplná a tvůrci politik eurozóny nadále investorům kladou za vinu, že na to poukazují.
V& každé měnové unii existují věřitelské a dlužnické regiony.
Právě tak jako zodpovědností věřitelských regionů v& ostatních měnových uniích světa je podporovat regiony dlužnické (což dělají celou škálou prostředků), je na věřitelských regionech eurozóny, aby byly oporou solventnosti dlužnických regionů.
To vyžaduje sdílení dluhu, fiskální transfery mezi členskými státy a samozřejmě federální instituce, které tomu všemu dodají legitimitu.
Druhý důvod, jímž tvůrci politik eurozóny podkládají svůj požadavek na další podporu MMF, je v& zásadě jistá forma vydírání: globální důsledky další krize eurozóny by prý byly tak závažné, že MMF nemá na výběr a musí udělat vše pro to, aby jí předešel.
Mnohem chudší státy a země pravidelně kritizované tvůrci politik eurozóny za zadluženost (například USA a Británie) by měly poskytnout podporu bohatému věřiteli, aby se předešlo nevyčíslitelnému poškození globální ekonomiky.
To už je skoro jako udělat zbytku světa návrh, který nemůže odmítnout.
Okolní svět nemá žádnou morální povinnost eurozónu podpořit a měl by odolat snahám evropských lídrů si takovou podporu vynutit, což by se rovnalo skryté podpoře tamních věřitelských zemí.
Šlo by o neospravedlnitelné použití prostředků MMF a dále by to upevnilo podezření mezi rozvíjejícími se ekonomikami světa, že MMF je v& područí západních zájmů.
MMF by se měl držet podpory zemí s& přechodnými problémy s& externím financováním; movitý věřitelský region odmítající řešit své institucionální nesrovnalosti není případ hodný takové pomoci.
Nejsou-li vlády eurozóny ochotné zřídit federální instituce potřebné ke stabilizaci eurozóny, měly by buď samy vytvořit dostatečně velký záchranný fond, anebo přijmout to, že jejich jednotná měna je ve své současné podobě nefunkční.
Vláda, jakou si eurozóna zaslouží
ATÉNY – Zničí řecké nesnáze evropskou měnovou unii, anebo ukážou, jak by se měla zachránit?
Nejnovějším zvratem v existenční sáze eurozóny je nedávná kontroverzní dohoda o finanční výpomoci – některými připodobňovaná k Versailleské smlouvě z roku 1919, s Řeckem v roli Německa.
Dohoda způsobila rozkol v řecké vládní levicové straně Syriza, vyvolala rozepři mezi německou kancléřkou Angelou Merkelovou a jejím nekompromisně neústupným ministrem financí Wolfgangem Schäublem a podnítila Francii ke snaze znovu se prosadit ve francouzsko-německé ose, která byla odjakživa „motorem“ evropské integrace.
S řeckým postojem namířeným proti fiskální přísnosti přitom sympatizuje řada severoamerických keynesiánských ekonomů, například laureáti Nobelovy ceny Paul Krugman a Joseph Stiglitz.
Jiní ekonomové, zejména v Evropě, mají za to, že Německo se musí ujmout politické role odpovídající jeho ekonomické převaze a přijmout uspořádání zahrnující sdílení suverenity (a břemen), aby se zajistila soudržnost a udržitelnost měnové unie.
Pokořit malou zemi a prakticky z ní učinit protektorát neslouží dlouhodobému zájmu Evropy.
Jenže přesně to je teď ve hře.
Řecko podepsalo dohodu poté, co jej Schäuble výslovně vyzval, ať opustí eurozónu – údajně přechodně – a zavede novou měnu.
Německý přístup se stal ze strany přední evropské mocnosti prvním otevřeným zpochybněním představy, že měnová unie je nezměnitelná.
Jak si ihned povšimli Francouzi, instinktivně naklonění argumentům proti fiskální přísnosti a vědomí si své čím dál podřízenější role ve francouzsko-německém partnerství, německý postoj byl také signálem možného odklonu od „evropského Německa“ k „německé Evropě“.
Nikterak nepomohlo, že vyjednávání mezi Řeckem a jeho věřiteli vyvolalo sílící nedůvěru ve schopnosti a záměry Syrizy.
Záludné a nepředvídatelné vyjednávací taktiky, doprovázené tajnými záměry připravit se v rámci „plánu B“ na odchod od eura, podlomily věrohodnost vlády, což vedlo i Paula Krugmana k přiznání: „Možná jsem schopnosti řecké vlády přecenil.“
Nicméně ať už je hledání viníků jakkoli složité, několik ponaučení pro budoucí politické přístupy si ze situace vzít můžeme.
Když fiskální přečiny Řecka, země netvořící víc než 2 % HDP eurozóny, představují vážné hrozby pro přežití měnové unie, něco je zjevně v nepořádku.
Jsou ale lékem neústupnější opatření – přísnějš�� sankce, nebo dokonce zbavení členství – k vymáhání pravidel eurozóny, anebo je zapotřebí upravit pravidla tak, aby vyhovovala různým podmínkám jednotlivých členů?
Vymáhání prozatím selhává, vzhledem k vadám v základech eurozóny.
Zaprvé, k zajištění finanční stability a zachování společné měny je nutné držet pod kontrolou fiskální a platební bilanci.
Zadruhé, odstraňovat nevyváženosti je úkolem národních vlád v kontextu záchranného režimu nastaveného nadnárodními orgány – Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou – ve spolupráci s Evropskou radou, která opět zastupuje národní vlády.
Řecká sága ukazuje, že tento systém nedokáže řešit destabilizační nevyváženosti dostatečně rychle, aby odvrátil zásadní krize.
Nevyváženosti nejsou výhradně důsledkem nezodpovědných politik.
Mohou být projevem hlubších slabin ekonomických struktur, například nedostatku konkurenční schopnosti či institucionálních nedostatků.
Pokud Německo trvá na národní zodpovědnosti, možná že zjistí, že vymáhání pravidel bude muset být ještě neúprosnější, což nakonec povede k takovým sociálním a politickým otřesům, že se zhroutí celá konstrukce eura.
Alternativou je přikývnout „transferové unii,“ která zajistí lepší rovnováhu mezi solidaritou a zodpovědností.
Ztělesněním takového řešení jsou Spojené státy, zajišťující sjednocený model rozvoje napříč zemí.
Eurozóna musí dostatečně upevnit své fiskální struktury, aby dokázala reagovat na celkové ekonomické poměry a zároveň brala v potaz lišící se okolnosti v každé členské zemi.
Takové pevnější struktury by měly umožňovat omezené transfery prostředků mezi zeměmi eurozóny, ať už k uskutečňování kontracyklické politiky nebo posílení investičních výdajů, zejména v oblasti ekonomické a sociální infrastruktury.
To však nevyhnutelně zahrnuje tvorbu samostatného rozpočtu eurozóny a přenos pravomocí z národních na nadnárodní orgány.
Součástí nové fiskální struktury by mělo být společné zdanění a eurobondy a Evropský stabilizační mechanismus by měl obsahovat dostatečně velký fond k odpouštění dluhů, který by dokázal řešit krize suverénního dluhu.
Zároveň by bylo zapotřebí zvětšením kapitálové základny Jednotného rezolučního fondu a zřízením programu společné garance depozit posílit bankovní unii, již v reakci na globální finanční krizi let 2007-2008 vytvořila EU.
To vše předpokládá podstatné rozšíření pravomocí nadnárodních instituci EU, Evropského parlamentu a Evropské komise.
Komise by se měla stát řádnou vládou s všeobecně voleným prezidentem.
Vzniknout by mělo evropské ministerstvo financí a jeho hlava by měla předsedat euroskupině (v níž se setkávají ministři financí členských států eurozóny).
Pravomoc schvalovat legislativu a kontrolovat exekutivu by po vzoru národních parlamentů mělo mít zvláštní shromáždění Evropského parlamentu, složené z členů eurozóny.
Tyto návrhy vyvolají rozsáhlou kritiku – a nejen ze strany euroskeptiků.
Posun směrem k fiskální a politické integraci je však cenou, již Evropa – počínaje eurozónou – musí zaplatit za jednotu a globální význam.
Alternativou je nedůsledné (ne-li svévolné) vymáhání stávajících pravidel, vyvolávající rozkol mezi členskými státy a v posledku tříštění unie.
Finanční osvěta eurozóny
LONDÝN – V roce 2017 čeká vedoucí evropské představitele řada obtížných zkoušek, mimo jiné bouřlivé volby charakterizované vzestupem populistů, složitá jednání o vystoupení Velké Británie z Evropské unie nebo nový americký prezident, který si myslí, že transatlantická aliance je „zastaralá“.
Navzdory těmto výzvám však budou mít vedoucí představitelé EU zároveň příležitost posílit pošramocenou unii a vyztužit její instituce.
Zejména by se měli zaměřit na obnovení důvěryhodnosti bankovního sektoru tím, že mu zajistí více kapitálu a kvalitnější dohled.
I kdyby v ničem jiném nepokročili, samotné dosažení tohoto cíle by mohlo proměnit letošek ve velmi dobrý rok.
Evropské banky představují už dlouho stěžejní součást ekonomiky kontinentu.
Ve Francii a Německu dosahují bankovní aktiva úrovně 350-400% HDP, zatímco ve Spojených státech jen těsně převyšují hranici 100% HDP.
Po finanční krizi v roce 2008 nejslabší banky v eurozóně rychle praskly pod tíhou špatných úvěrů a hrozilo, že s sebou strhnou i příslušné vlády.
A protože se objevily pochybnosti nad úvěrovou bonitou mnoha zemí, ocitly se i silné banky v „začarovaném kruhu zkázy“, neboť utrpěly ztráty z kolapsu suverénního dluhu ve svých účtech.
Situaci nakonec paradoxně zachránila vzájemná provázanost bank v eurozóně.
Jelikož irské, portugalské a řecké banky dlužily peníze převážně německým, francouzským a nizozemským peněžním ústavům, nejslabší banky a ekonomiky se o vnější šoky okamžitě rozdělily s nejsilnějšími.
To přinutilo všechny akcionáře ke spolupráci na společné reakci bez ohledu na politickou cenu.
Kdyby se v ohrožení nebyly ocitly všechny evropské banky a ekonomiky, lze si jen těžko představit, že by se evropští představitelé někdy dokázali dohodnout na pomoci finančním trhům ve výši jednoho bilionu dolarů.
Integrovaný platební systém Evropské centrální banky přitom umožnil pokračování pravidelných transferů mezi bankami na okraji a v jádru, což udrželo podnikatelskou činnost a financování i v nejhorších fázích krize.
ECB také zachovala svou podporu likvidity – byť ne vždy velkoryse a spolehlivě – a nakonec přistoupila k intervenci, aby vyřešila situaci ohrožených institucí, a tím zmírnila chaos na trzích.
Zatímco političtí lídři hnidopišsky rozebírali otázku legálnosti mezistátních úvěrů, evropské instituce zmírňovaly ránu způsobenou globálním šokem.
Ekonomové se většinou shodují v názoru, že „optimální měnová unie“ vyžaduje takové prvky, jako jsou vysoká mobilita pracovní síly, společný fiskální dohled nebo synchronizované hospodářské cykly – nic z toho eurozóna nemá.
Finanční krize ovšem ukázala, že důležitým zdrojem odolnosti mohou být i integrované banky a finanční trhy.
Navzdory mnoha předpovědím nezažila eurozóna nevyhnutelný kolaps; spíše ji nesporně utužila reakce, která zkvalitnila dohled, posílila instituce a spojila zdroje.
Zejména je pozoruhodné, že regulátoři eurozóny dnes mohou dohlížet na největší banky v měnové unii a v nezbytném případě v jejich prospěch i intervenovat.
Krize v kombinaci s vnímanou těžkopádností evropských institucí samozřejmě vyprovokovala také silnou reakci na straně voličů, z nichž někteří pochybují, zda může společná měna přinést prosperitu.
Pouhý fakt, že euro přežilo minulou krizi, koneckonců ještě neznamená, že přežije i krizi budoucí.
Přesto mohou vedoucí evropští představitelé dosáhnout i v dnešní tíživé politické atmosféře jistého pokroku, pokud odloží grandiózní, ale nereálné návrhy na vytvoření funkce evropského ministra financí nebo na zevrubnější prověřování hospodářské politiky jednotlivých zemí.
Místo toho se musí koncentrovat na prohlubování přirozených silných stránek společné měny, mimo jiné zformulováním důvěryhodného plánu na vyčištění účetních bilancí italských a portugalských bank od špatných úvěrů.
V ideálním případě by takový plán počítal s evropskými zdroji i s místními reformami a řešil by nedostatky v insolvenčním režimu tak, aby banky nebyly během čekání na souhlas soudu s konverzí zástav zatížené nesplácenými úvěry.
V zájmu zlepšení důvěry v systém jako takový je zapotřebí, aby politici stanovili rovněž limity exponovanosti bank vůči suverénnímu dluhu, což přeruší začarovaný kruh zkázy a umožní příliv dalších příspěvků do Jednotného fondu EU pro řešení bankovních krizí.
A ECB by měla navíc zvážit možnost intervence s cílem restrukturalizovat několik středně velkých bank – jen aby dala najevo, že to může udělat.
A konečně by měli politici podněcovat další integraci kapitálových trhů, což by posílilo euro, zmírnilo podstupování přeshraničních rizik, diverzifikovalo proces financování a rozšířilo přístup k financím.
Po odchodu Velké Británie z jednotného trhu začne být toto vše ještě důležitější.
Dnešní politické klima omezuje možnosti strukturálních reforem, vytváření společných fiskálních fondů a zlepšování mobility pracovní síly.
Pokud však evropští představitelé posílí bankovní unii, má budoucnost eurozóny ještě stále naději.
Eurozóna prošla obdobím finanční osvěty.
Globální trhy donutily politické lídry přijmout nelehká opatření k posílení měnové unie, přičemž si tito lídři uvědomili, že jedna složka problému – totiž vzájemná provázanost bank a trhů – zároveň ukazuje možné řešení a pravděpodobně se stane hnacím motorem dalších reforem.
Kroky k pokračující integraci bankovní unie a evropských kapitálových trhů nemusí být pro zajištění dlouhodobého přežití eura dostatečné, ale jsou nezbytné.
A v současné politicky rozbouřené době je to jediná realistická možnost.
Evropská srážka s dluhem
MNICHOV – Francouzský premiér Manuel Valls a jeho italský protějšek Matteo Renzi deklarovali – nebo přinejmenším naznačili –, že nebudou dodržovat fiskální kompakt, na němž se v roce 2012 dohodly všechny členské země eurozóny; místo toho mají v úmyslu vršit čerstvé dluhy.
Jejich postoj obnažuje zásadní vadu ve struktuře Evropské měnové unie – vadu, kterou musí evropští představitelé uznat a vyřešit dříve, než bude pozdě.
Fiskální kompakt – oficiálně Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii – byl protislužbou Německu za schválení Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), což byl v podstatě kolektivní sanační balík.
Kompakt vymezuje striktní strop na strukturální rozpočtové schodky jednotlivých zemí a stanovuje, že poměry veřejného dluhu k HDP přesahující 60% se musí každoročně snižovat o jednu dvacetinu rozdílu mezi aktuálním poměrem a cílem.
Přesto se francouzský poměr dluhu k HDP do konce tohoto roku zvýší na 96% oproti 91% v roce 2012, zatímco italský poměr dosáhne 135% oproti 127% v roce 2012.
Faktické vypovězení fiskálního kompaktu Vallsem a Renzim naznačuje, že v nadcházejících letech se tyto poměry budou zvyšovat ještě více.
V tomto kontextu si představitelé eurozóny musí klást tvrdé otázky o udržitelnosti současného systému dluhové správy v EMU.
Měli by začít tím, že se zamyslí nad dvěma možnými modely zajištění stability a dluhové udržitelnosti v měnové unii: nad modelem mutualizace a nad modelem zodpovědnosti.
Evropa se zatím drží modelu mutualizace, v němž jsou dluhy jednotlivých států pojištěné společnou centrální bankou nebo systémem fiskální sanace, což zajišťuje bezpečnost pro investory a do značné míry to eliminuje úrokové rozpětí mezi zeměmi bez ohledu na jejich míru zadluženosti.
Aby se zabránilo tomu, že uměle snížené úrokové sazby budou podněcovat státy k nadměrnému půjčování, zavádějí se politické dluhové brzdy.
V eurozóně se mutualizace realizovala prostřednictvím velkorysých finančních záchran ESM a úvěru TARGET2 v hodnotě zhruba 1 bilion eur z národních rotaček na peníze pro státy zasažené krizí.
Evropská centrální banka se navíc zavázala, že bude tyto země bezplatně chránit před státním bankrotem prostřednictvím svého plánu „přímých měnových transakcí“ (OMT) – tedy slibu, že nakoupí jejich suverénní dluh na sekundárních trzích –, jenž funguje zhruba stejně, jako by fungovaly eurobondy.
Předpokládané zpřísnění dluhového stropu v roce 2012 bylo s tímto modelem v souladu.
Druhá možnost – model zodpovědnosti – vyžaduje, aby každý stát přijal zodpovědnost za vlastní dluhy, přičemž náklady spojené s případným bankrotem nesou jeho věřitelé.
Tváří v tvář tomuto riziku požadují věřitelé od počátku vyšší úrokové sazby nebo odmítají poskytnout další úvěr, čímž si na dlužnících vynucují jistou dávku disciplíny.
Nejlepším příkladem modelu zodpovědnosti jsou Spojené státy.
Když se americké státy typu Kalifornie, Illinois nebo Minnesoty dostanou do fiskálních potíží, nikdo neočekává, že je jiné státy nebo federální vláda zachrání, natož aby jejich dluhopisy garantoval či nakoupil Federální rezervní systém.
Fed na rozdíl od ECB nenakupuje žádné dluhopisy jednotlivých států; náklady na případnou státní insolvenci musí nést investoři.
V roce 1975 musel stát New York slíbit svým věřitelům budoucí daňové příjmy, aby zůstal solventní.
USA samozřejmě nebyly tak přísné vždy.
Krátce po svém založení se i ony pokoušely o mutualizaci dluhů – první americký ministr financí Alexander Hamilton označil v roce 1791 tento plán za „tmel“ nové americké federace.
Ukázalo se však, že model mutualizace – který byl znovu použit v roce 1813 během druhé války proti Britům – nafukuje úvěrovou bublinu, jež v roce 1837 praskla a způsobila bankrot devíti z 29 tehdejších amerických států a území.
Nevyřešený dluhový problém zvýšil napětí v otázce otroctví, která v roce 1861 rozpoutala občanskou válku.
Jak poznamenal historik Harold James, mutualizace se v tomto smyslu ukázala být spíše dynamitem, nikoliv tmelem nové americké federace.
Teprve po skončení občanské války se USA rozhodly provozovat federaci podle modelu zodpovědnosti – tento přístup od té doby upevňuje stabilitu a omezuje úroveň zadlužení jednotlivých států.
Pro evropské představitele by vystoupení Francie a Itálie z fiskálního kompaktu mělo sloužit jako jasný náznak, že model mutualizace nefunguje ani v eurozóně.
ECB by pak měla podle příkladu Fedu zrušit svůj program OMT – který podle německého ústavního soudu stejně není v souladu se smluvním právem EU.
ECB by dále měla opětovně zavést požadavek, aby se dluhy TARGET2 splácely ve zlatě, jak k tomu došlo před rokem 1975 v USA, aby se vyrovnala bilance mezi různými oblastmi Federálního rezervního systému.
A možná by se měl znovu zvážit i samotný fiskální kompakt.
Podobná opatření by dala investorům najevo, že nemohou doufat, že je v dobách krize zachrání rotačky na peníze, což by je potažmo přinutilo požadovat vyšší úrokové sazby nebo vůbec úvěry neposkytovat.
To by nastolilo větší disciplínu v zadlužených státech eurozóny a uchránilo Evropu před dluhovou lavinou, která by nakonec mohla dohnat k bankrotu i momentálně solventní státy a zničit celý projekt evropské integrace.
Zkracování dluhů, dilema rozvíjející se Evropy
LONDÝN – Srbská obchodní společnost Tigar, privatizovaný výrobce pneumatik a duší, byla ukázkovým vzorem podnikových restrukturalizací v transformujících se ekonomikách.
Pak na scénu vtrhlo zkracování dluhů v eurozóně a vychvalovaný vzor má vážné problémy.
Když Tigar prodala svou pneumatikářskou divizi francouzskému Michelinu, investovala celý výtěžek do nových podniků.
Kapitálové výdaje snad byly přehnaně ambiciózní, ale vyvolaly svižný růst exportu a vytvořily přes 2000 pracovních míst v městečku Pirot, kde se teď vyrábí boty pro evropské rybáře, hasiče města New Yorku a produkty z technické gumy.
Z nedostatku jiných možností byla expanze financována především krátkodobými půjčkami.
Řada bank v Srbsku a dalších transformujících se zemích Evropy je silně závislá na financování ze strany jejich mateřských ústavů v eurozóně.
Od propuknutí globální finanční krize však dceřiné společnosti bank z eurozóny se sídlem v rozvíjející se Evropě omezují svou expozici v regionu.
V letech 2009-2010 Evropská iniciativa pro koordinaci bank – neformálně známá jako „Vídeňská iniciativa“ – pomohla v rozvíjející se Evropě odvrátit systémovou krizi, když přiměla zahraniční mateřské banky, aby se nepouštěly do katastrofického úprku k únikovým východům.
Ve druhé polovině roku 2011 se však mateřské banky se sídlem v eurozóně, které evropskému bankovnímu sektoru dominují, ocitly pod opětovným tlakem na snižování dluhů.
Mnohé teď radikálně mění své podnikatelské modely tak, aby redukovaly riziko.
Během uplynulého roku byly staženy finanční prostředky odpovídající 4 % HDP v regionu – přitom v některých zemích se jedná až o 15 % HDP.
Dceřiné banky budou muset domácí půjčky v čím dál větší míře financovat domácími vklady a dalším lokálním financováním.
Nové vtělení Vídeňské iniciativy – Vídeň 2.0 – se snaží zajistit spořádanost tohoto procesu, aniž by rozporovalo nutnost určitého snížení zadluženosti.
Vždyť přehnané a chaotické snižování zadluženosti věřitelů rozvíjející se Evropy – a následné zadrhnutí úvěrů – by tento ekonomicky a institucionálně křehký region destabilizovalo.
Pro Tigar zkracování dluhové páky znamená, že banky, které podporovaly její činnost jen několik let, jí znenadání přestaly půjčovat – přestože se společnost se splátkou dluhu nikdy neopozdila.
Nadešla splatnost dřívějších půjček, zatímco hotovostní potřeby narůstaly.
Navzdory slušným provozním maržím, rostoucím trhům a prvotřídním mezinárodním klientům společnost zažila propad likvidity, což si vyžádalo závažnou restrukturalizaci bilance.
Tigar situaci zvládne, to však neplatí pro mnohé slibné společnosti, kterým chybí pevné finanční usazení.
Samozřejmě, po několika letech nespoutané expanze úvěrů bylo určité omezení nezbytné a žádoucí a Tigar patrně expandovala přespříliš.
Některé faktory – většinou bez vazby na region – však nutí banky ke zkracování dluhové páky rychleji, než by bylo optimální.
Zaprvé, balíček globálních bankovních reforem Basel III a odpovídající Směrnice o kapitálových požadavcích IV Evropské unie vytvářejí brzdy přeshraničního financování.
Ovšemže, pomohou bránit bankám ve využívání instrumentů připomínajících kolateralizované dluhové obligace (jichž banky využívají k přesouvání jednotlivých úvěrů do nových balíčků, které se pak umisťují na sekundární trhy) s cílem snížit jejich expozici.
Jenže nová regulace také vážně postihuje financování dcer v nových členských zemích EU a v zemích přistupujících.
Ostatně v mnoha státech lze bankovní garance vydat pouze na základě vlastního kapitálu místní dceřiné společnosti, bez podpory z bilance mateřské firmy.
Nadto bude pokračovat pokles hodnoty zástav, zejména realitních aktiv.
Úvěrové ratingy dále podlomí chabé finanční výsledky podniků v roce 2012.
Čím dál méně společností splní základní riziková kritéria.
Vlády sice mohou nabízet přitažlivé likviditní možnosti, ale banky tyto prostředky nedokážou dále půjčovat.
Balkán a další rozvíjející se evropské bankovní trhy budou rovněž nadále postihovat přelivové efekty z Řecka.
Několik západních finančních skupin dokonce zvažuje částečný či úplný odchod z regionu – aniž by byla v dohledu jakákoli jasná strategická náhrada.
Hrozí, že potenciální systémová krize dále urychlí zkracování dluhů, což by pro rozvíjející se Evropu mělo vážné důsledky.
Vídeňská iniciativa se proto musí stát účinným „hlasem“ řady zemí v celoevropské debatě o řešení zadluženosti a bankovní unii.
Je potřeba vynaložit veškeré úsilí, aby se předešlo vzniku nových bariér v evropské finanční soustavě.
Určitý pokrok k zabezpečení bankovní soustavy rozvíjející se Evropy byl učiněn.
Evropská investiční banka, Světová banka a Evropská banka pro obnovu a rozvoj se shodly na novém společném akčním plánu, který obsahuje investice v celkové výši 30 miliard eur během příštích dvou let a dále poradenství v oblasti politik s cílem podpořit ekonomické oživení a vytrvalý růst v regionu.
Teď jej musí plnit.
Evropská komise a multilaterální věřitelé by měli pomoci usnadnit probíhající strukturální změnu v bankovním sektoru, včetně akvizic bank a restrukturalizace bilancí u životaschopných exportně orientovaných společností.
Soukromé banky musí na oplátku dostát své kolektivní zodpovědnosti za hladký průběh procesu zkracování dluhů a omezit systémový vliv svých kroků.
Za takových podmínek by snižování zadluženosti mohlo rozvíjející se Evropu posunout na stezku udržitelnějšího růstu.
Demokratizace Eurozóny
ATÉNY – Politici mají, stejně jako Macbeth, tendenci páchat nové hříchy, aby tím zakryli své předchozí přešlapy.
A politické systémy prokazují svou hodnotu tím, jak rychle dokáží ukončit sériové, vzájemně se posilující politické chyby jejich představitelů.
Eurozóna, která se skládá z 19 zavedených demokracií, soudě podle tohoto standardu tím pádem zaostává za největší nedemokratickou ekonomikou světa.
Po nástupu recese, která následovala po globální finanční krizi roku 2008, strávili čínští politici sedm let nahrazováním ubývající poptávky po čistém vývozu jejich země domácí investiční bublinou, kterou posilovaly agresivní prodeje pozemků lokálními samosprávami.
A když došlo toto léto na moment zúčtování, utratili čínští lídři 200 miliard dolarů z těžce vydělaných devizových rezerv, aby si hráli na Krále Knuta a pokusili se zadržet příliv nepokoje z burzovního trhu.
Nicméně, při porovnání s Evropskou unií se snaha čínské vlády opravit své chyby – umožnit nakonec úrokovým sazbám a akciovým hodnotám se zvolna propadnout – jeví jako vzor rychlosti a efektivity.
A skutečně, neúspěšný řecký “fiskální konsolidační a reformní program“ a způsob, jakým se ho vůdci EU drželi, navzdory pěti letům důkazů, že program nemůže uspět, jsou symptomatické pro chybu širšího evropského vládnutí a to s hlubokými historickými kořeny.
V časných 90. letech přimělo lídry EU dramatické rozmělnění Evropského mechanizmu směnných kurzů paradoxně k jeho podpoře.
Čím více byl tento systém ukazován jako neudržitelný, tím zarputileji se ho představitelé EU drželi – a tím optimističtější byla jejich rétorika.
Řecký “program“ je jen dalším převtělením setrvačné evropské politiky růžových brýlí.
Posledních pět let tvorby politiky v eurozóně je pozoruhodnou komedií plnou chyb.
Seznam politických chyb je téměř nekonečný: prudký nárůst úrokových sazeb Evropské centrální banky v červenci 2008 a znovu v dubnu 2011; ukládání nejtvrdšího odříkání ekonomikám, které čelí největšímu propadu; autoritativní úmluvy obhajující kompetitivní vnitřní devalvaci založenou na principu žebrej u svého souseda; a bankovní unie, která postrádá náležitý systém zabezpečení vkladů.
Jak to může evropským tvůrcům politiky procházet?
Koneckonců, jejich politická beztrestnost je v ostrém kontrastu nejen se Spojenými státy, kde se politici alespoň zodpovídají Kongresu, ale i s Čínou, kde může být člověk omluven, pokud si myslí, že jsou místní úředníci méně zodpovědní než jejich evropské protějšky.
Odpověď tkví ve fragmentované a úmyslně neformální povaze evropské měnové unie.
Čínští představitelé se možná nezodpovídají demokraticky zvolenému parlamentu či kongresu, ale vládní činitelé mají jednotnou instituci – stálý sedmičlenný výbor Politbyra – které se zodpovídají za svá pochybení.
Oproti tomu eurozóna je vedena oficiálně neoficiální Euroskupinou, která se skládá z ministrů financí členských států a představitelů ECB a pokud jsou diskutovány “ekonomické programy, ve kterých je účasten,” tak také Mezinárodního měnového fondu
Teprve nedávno, výsledkem intenzivních jednání řecké vlády s jejich věřiteli, si občané Evropy uvědomili, že největší ekonomika světa, eurozóna, je vedena orgánem, který postrádá písemný jednací řád, projednává klíčová témata “tajně“ (a bez záznamu) a není povinen se zodpovídat jakémukoliv volenému orgánu, dokonce ani europarlamentu.
Bylo by chybné smýšlet o patové situaci mezi řeckou vládou a Euroskupinou jako o rozporem mezi řeckou levicí a evropským konzervativním hlavním proudem.
Naše “aténské jaro“ bylo o něčem mnohem hlubším: o právu malé evropské země napadnout selhávající politiku, která mařila vyhlídky jedné (i dvou) generací, nejen v Řecku, ale i jinde po Evropě.
Aténské léto bylo rozdrceno z důvodů, které neměly co dělat s levicovou politikou řecké vlády.
Znovu a znovu EU odmítala a znevažovala politiku zdravého rozumu.
Příkladem může být dvojí metr na daňovou politiku.
Jako řecký ministr financí jsem navrhoval snížení sazby na prodejní daň, daň z příjmu a korporátní daň, aby se tak rozšířil daňový základ, zvýšily výnosy a zlomená řecká ekonomika tak dostala stimul.
Žádný z následovníků Ronalda Reagana by proti mému plánu nic nenamítal.
Nicméně EU vyžadovala – a vynucovala – zvýšení všech tří sazeb.
Takže, pokud tedy zápas Řecka s jeho evropskými věřiteli nebyla pravolevá patová situace, co to tedy bylo?
Americký ekonom Clarence Ayres kdysi napsal (jako kdyby popisoval politiky EU): “Realitě skládají kompliment tím, že ji přisuzují ceremoniální status, ale dělají to z důvodu zisku platnosti, ne kvůli dosažení technologické efektivity.“ A prochází jim to, protože ti s rozhodující pravomocí v eurozóně se nemusí zodpovídat žádnému suverénnímu orgánu.
Je povinností těch z nás, kdo si přejeme zlepšit efektivitu Evropy a snížit její hrubé nespravedlnosti, abychom usilovali o novou politizaci eurozóny – prvním kroku k její demokratizaci.
Koneckonců, nezaslouží si Evropa vládu, která je přinejmenším odpovědnější než ta v komunistické Číně?
Jak udržet neudržitelnou eurozónu
ATÉNY – Když byla zřízena eurozóna, její tvůrci měli vizi postupného vývoje k „optimální měnové oblasti,“ vyznačující se fiskální integrací, volným pohybem pracujících a politickou unií.
Takový proces se ale neodehrál, a jak dokládá nekonečná řecká krize, eurozóna má stále řadu strukturálních slabin a je mimořádně citlivá na vnější šoky.
To zjevně není udržitelné.
Navzdory snahám o propagaci koordinace fiskálních politik rozpočty členských zemí stále spadají do působnosti jednotlivých národních orgánů a Severoevropané zůstávají proti transferům ze zemí, které prosperují více, do těch, které prosperují méně, s výjimkou velice omezených příspěvků do regionálních fondů Evropské unie.
Mobilitu pracovních sil navíc silně podvazují jazykové a kulturní překážky, jakož i administrativní těžkosti. „Stále užší“ politická unie přestala být magnetem veřejné podpory, pokud jím kdy byla, a tak dnes není uskutečnitelná.
Životaschopnost měnové unie zpochybňuje narůstající počet komentátorů, už nejen v anglosaském světě.
Někteří pobízejí Řecko k odchodu z eurozóny, neboť se domnívají, že omezenější a homogennější měnová unie by byla silnější a snáze by se sjednotila.
Jiní mají za to, že řecký odchod by byl jen začátek nevyhnutelného postupu plánu, který by nesloužil účelu, k němuž byl vytvořen.
Prozatím se eurozóně daří dokládat, že se škarohlídi mýlí.
Prostou silou politické vůle je dosahováno jednoho kompromisu za druhým, což historický projekt, v jeho současné podobě neudržitelný, prozatím zachovává.
Potřebu udržet závazek k evropské jednotě a překonat ekonomické nesnáze, které vznikají, ještě posilují nové geopolitické výzvy.
Především pociťované ambice Ruska znovu si vydobýt vliv ze sovětských dob, zpochybňující pravidla řádu vytvořeného po druhé světové válce, a politický extremismus ohrožující demokratické a liberální hodnoty.
Ekonomické těžkosti ale budou pokračovat, což bude vyvolávat pochyby o budoucnosti měnové unie – pochyby, jež se mohou stát proroctvím, které se samo vyplní, jestliže podryjí schopnost eura řádně fungovat.
Ekonomické tlaky už teď rozdmýchaly protievropské nálady ve Španělsku, Itálii, a dokonce ve Francii; pokud se dopustí, aby to pokračovalo, takové nálady by mohly vyvrcholit odtržením, což by mělo zničující důsledky pro eurozónu a Evropu jako celek.
Prvním krokem v takovém procesu by pravděpodobně bylo rozdělení eurozóny do podoblastí, sestávajících ze zemí relativně srovnatelné odolnosti.
Jelikož je čím dál těžší uskutečňovat soudržné fiskální a měnové politiky, riziko úplného rozpuštění eurozóny by vzrostlo.
Odchod Řecka by takový vývoj mohl výrazně urychlit.
Tento scénář byl sice ještě před pěti lety, kdy řecká krize prvně propukla, nepředstavitelný, ale o řeckém odchodu, v angličtině dokonce pojmenovaném novotvarem „Grexit,“ se začalo mluvit krátce poté, když krize dospěla k novému vrcholu.
Evropští lídři si ale zřejmě uvědomili, jaké důsledky by měl odchod země z eurozóny, a to i malého a krizí sužovaného Řecka.
Právě proto letos proběhla série schůzek Euroskupiny s deklarovaným cílem takovému výsledku předejít.
Potíž je v tom, že Evropané si zvykli protloukat se problémy ze dne na den, takže dlouhodobá řešení se zdají téměř nemožná.
Vždyť orgány eurozóny v posledních letech zavedly už několik politik k boji proti finančním krizím – mimo jiné vládou zaštítěné záchranné fondy, částečnou bankovní unii, přísnější fiskální kontrolu a postavení Evropské centrální banky jako věřitele poslední záchrany.
Většina těchto politik – snad s výjimkou bankovní unie – se ale zaměřuje na zvládnutí rizika platební neschopnosti, nikoliv na odstranění jeho stěžejních příčin.
Je načase oživit schopnost hledět vpřed a uskutečňovat sen o lepší budoucnosti, již projevili zakladatelé EU.
Konkrétně lídři eurozóny musí zavést mechanismus fiskálních transferů ze silnějších do slabších ekonomik.
V měnové unii jednotlivé ekonomiky nemůžou upravovat své směnné kurzy, aby vyrovnaly změny v relativní konkurenční schopnosti.
Výsledná pevnost cen obvykle zpomaluje makroekonomickou stabilizaci a strukturální korekci, což ve slabších ekonomikách ústí v narůstající zadlužení a nezaměstnanost.
Bez volného pohybu pracujících jsou fiskální transfery jedinou možností eurozóny jak usnadnit splátky dluhů, stimulovat ekonomickou aktivitu a povzbudit zaměstnanost.
Zavést takový mechanismus nebude snadné, neboť to vyžaduje zdroj, jehož se dnes v Evropě nedostává: důvěru.
Sever a jih zápasí se snahou překonat kulturní odlišnosti a nerovné ekonomické poměry, což jim znemožňuje nahlédnout situaci z pohledu toho druhého.
Užší propojení unie by se pro vytvoření důvěry mohlo ukázat jako zásadní.
Jednou strategií, která by spojila racionalistu s povlovností nezbytnou k překonání politického odporu, by bylo postupné zvyšování rozpočtu EU, aby v posledku mohla sehrávat makroekonomickou úlohu, podporovat stabilitu a upevňovat v eurozóně soudržnost.
Takový plán bude těžké prosadit, ale je nepostradatelný.
Odpoutejme se od eura
SAINT-PIERRE-D’ENTREMONT, FRANCIE – Evropská měnová unie nikdy nebyla dobrý nápad.
Vzpomínám si na své překvapení, když jsem si jako mladý odborný asistent uvědomil, že jsem proti Maastrichtské smlouvě.
Tehdy jsem věřil – a stále věřím –, že evropská integrace je velmi dobrá věc.
Učebnicová ekonomie, kterou jsem vyučoval, však ukazovala, jak škodlivá může být EMU při absenci evropské fiskální a politické unie.
Nic, co se od té doby stalo, mě nepřesvědčilo, že tato učebnicová ekonomie byla přehnaně pesimistická.
Právě naopak: byla ještě příliš optimistická.
Život je posetý banánovými slupkami, a když na jednu šlápnete, musíte být schopni se adaptovat.
Ze samotné měnové unie se však vyklubala obrovská banánová slupka vyvolávající kapitálové toky, které zvedaly náklady na evropském okraji.
A adaptace – tedy devalvace měny – nebyla možná.
Většina učebnic z té doby navíc opomíjela finanční sektor, čímž zároveň opomíjela skutečnost, že kapitálové toky na evropský okraj budou proudit přes banky, a že jakmile kapitál přestane proudit, zatíží bankovní krize veřejné finance v zemích na okraji EU.
To dále podkopá účetní bilance bank a omezí tvorbu úvěrů – o této neblahé spirále suverénních bank jsme v posledních letech tolik slyšeli.
A žádná učebnice nepředpovídala, že evropská spolupráce vnutí krizovým zemím procyklická úsporná opatření, čímž vzniknou deprese, které se v některých případech mohou měřit s krizemi z 30. let.
Už několik let je zřejmé, že „aktuálně existující EMU“ je nákladným neúspěchem, a to ekonomicky i politicky.
Důvěra v evropské instituce se propadla a na vzestupu jsou politické strany skeptické nejen vůči euru, ale vůči celému evropskému projektu.
Přesto se většina ekonomů – dokonce i ti, kteří nikdy nebyli z EMU příliš nadšení – zdráhá vystoupit s argumentem, že přišel čas opustit neúspěšný experiment.
Barry Eichengreen ve svém slavném článku poukázal na fakt, že předpokládaný rozpad EMU by vedl k „matce všech finančních krizí“.
Těžko s ním nesouhlasit.
Proto ekonomové všeho druhu, ať už zavedení společné měny podporovali či nikoliv, v posledních pěti letech vyvíjejí a prosazují balík institucionálních reforem a změn politiky, které by zmírnily dysfunkčnost eurozóny.
Krátkodobě eurozóna potřebuje mnohem volnější měnovou a fiskální politiku.
Kromě toho potřebuje vyšší inflační cíl (aby se snížila potřeba snižování nominálních mezd a cen), odpuštění dluhů tam, kde je to vhodné, řádnou bankovní unii s dostatečnou a centralizovanou fiskální hrází a „bezpečné“ aktivum pro celou eurozónu, které by mohly držet národní banky, čímž by se prolomila sestupná spirála suverénních bank.
Ekonomové bohužel neargumentují pro řádnou fiskální unii dostatečně silně.
I ti, kdo ji pokládají za ekonomicky nezbytnou, se cenzurují, protože mají dojem, že je politicky neprůchodná.
Problém tkví v tom, že toto mlčení ještě více zúžilo mantinely politických možností, takže se i skromnější návrhy ocitly za nimi.
Po pěti letech eurozóna stále postrádá řádnou bankovní unii, ba dokonce – jak ukázal příklad Řecka – i řádného věřitele poslední instance.
Vyšší inflační cíl navíc zůstává nemyslitelný a německá vláda tvrdí, že vyhlašovat na úrovni států neschopnost splácet suverénní dluh je v eurozóně nezákonné.
Procyklická fiskální opatření jsou stále příkazem dne.
Opožděné zavedení programu kvantitativního uvolňování Evropskou centrální bankou bylo vítaným krokem vpřed, avšak nesmírně destruktivní rozhodnutí politiků uzavřít – zjevně z politických důvodů – bankovní soustavu jedné členské země je mnohem větším krokem vzad.
A nikdo nemluví o skutečné fiskální a politické unii, ačkoliv si nikdo neumí představit, že by Evropská měnová unie mohla za stávající situace přežít.
Politické škody zatím pokračují: ne všechny protestní strany jsou tak proevropské jako vládnoucí řecká Syriza.
A domácí politiku pokřivuje neschopnost centristických politiků řešit znepokojení voličů z hospodářské politiky eurozóny a jejího demokratického deficitu.
Panují totiž obavy, že by se takové kroky rovnaly nevyslovené podpoře skeptiků, což je tabu.
A tak se francouzský socialistický prezident François Hollande odvolává na Jeana-Baptiste Saye, když tvrdí, že nabídka vytváří vlastní poptávku, zatímco Marine Le Penová z krajně pravicové Národní fronty pochvalně cituje Paula Krugmana a Josepha Stiglitze.
Není divu, že se voliči z dělnických vrstev přiklánějí k její straně.
Vítězství Národní fronty v letech 2017 či 2022, které už není nemyslitelné, by zničilo evropský projekt.
Občané menších členských států eurozóny si povšimnou, jakým brutálním způsobem byla ECB zpolitizována, aby Německo dosáhlo v Řecku svých cílů, a závěr, že eurozóna je pro malé země nebezpečným „svazkem“, se bude jevit jako nevyhnutelný.
Zůstanou-li centristické strany v ústraní, místo aby protestovaly proti tomu, co se stalo, získají političtí extremisté další drahocenné území.
Pro ekonomy jako já, kteří couvli před prosazováním konce neúspěšného experimentu s eurem a upřednostňovali reformy, je zřejmě čas přiznat porážku a jít dál.
Budou-li se proti EMU stavět jen antievropané, mohli bychom nakonec s eurovaničkou vylít i dítě EU.
Konec eura by dozajista vyprovokoval obrovskou krizi.
Položte si však otázku: Opravdu si myslíte, že euro bude ode dneška za sto let existovat v současné podobě?
Pokud ne, pak to znamená, že jednou skončí, a načasování tohoto konce nikdy nebude „správné“.
Je tedy lepší k němu přikročit hned, než vzniknou další škody.
Falešné zotavení v eurozóně
LONDÝN – Na první pohled se zdá, že ekonomika eurozóny by konečně mohla být na dobré cestě.
Akciové trhy se zvedají.
Zvýšila se spotřebitelská důvěra.
Nižší ceny ropy, levnější euro i kvantitativní uvolňování Evropskou centrální bankou by podle očekávání měly podpořit růst.
Prezident ECB Mario Draghi tvrdí, že „nastává trvalé zotavení“, zatímco politici v Berlíně a Bruselu interpretují známky života ve Španělsku a Irsku jako důkaz, že jejich hořká medicína v podobě fiskální konsolidace a strukturálních reforem zabrala podle předpokladů.
Při bližším zkoumání však vyjde najevo, že toto zlepšení je skrovné, pravděpodobně bude dočasné a není výsledkem politiky podporované Německem.
Jistě, podle některých odhadů dnes možná ekonomika eurozóny roste ročním tempem 1,6% oproti 0,9% v roce končícím třetím čtvrtletím roku 2014.
To je však mnohem pomalejší tempo než ve Spojených státech a Velké Británii.
A protože je dnes ekonomika eurozóny o 2% menší než před sedmi lety, nejeví se „zotavení“ jako správný výraz – zvláště když tato úleva pravděpodobně nepotrvá dlouho.
Tak především se již vyčerpává jednorázový impulz daný nižšími cenami ropy.
Ceny ropy v eurech se sice od poloviny června do poloviny ledna propadly o více než polovinu, avšak od té doby se zase o třetinu zotavily, částečně i kvůli silnému znehodnocení eura, které obecně zdražuje dovoz.
Dopad tohoto vzedmutí na rozpočty domácností a náklady firem je stěží důvodem k oslavám.
Politici spoléhají na to, že konkurenceschopnější měna stimuluje růst.
Pravděpodobně však budou zklamáni.
Protože se vývoz z eurozóny stále více spoléhá na globální nabídkové řetězce, představuje levnější měna slabší impulz než dříve.
Exportéři se navíc mohou rozhodnout, že případné zisky shrábnou do vlastní kapsy, místo aby se snažili zvýšit tržní podíl.
V roce 2014 činil vývoz z eurozóny téměř 2 biliony eur – více než vývoz z Číny.
Vzhledem k nerovnoměrné globální poptávce bude rychlý růst exportu obtížně dosažitelný.
A jelikož export představuje pouhou pětinu z desetibilionové ekonomiky eurozóny, není pravděpodobné, že by mohl nastartovat silné zotavení, když domácí poptávka zůstane slabá.
Podle modelu ECB může znehodnocení eura o 10% v uplynulém roce (v reálném vyjádření váženém obchodem) zvýšit letošní růst o pouhých 0,2%.
Také přínos kvantitativního uvolňování se pravděpodobně ukáže jako pomíjivý.
Pokles nákladů na půjčky pro vlády zřejmě růst příliš nepozvedne, neboť pravidla Evropské unie brání fiskální expanzi.
Celkově bude fiskální pozice eurozóny v letošním roce podle Evropské komise všeobecně neutrální, ačkoliv v Irsku, Francii a Itálii dojde k dalšímu stlačování.
Kvantitativní uvolňování skutečně zlepšuje podmínky financování pro několik málo firem v eurozóně, které jsou natolik velké, že mohou využívat kapitálových trhů.
Avšak i v USA a Velké Británii, kde kapitálové trhy hrají v podnikových financích mnohem významnější roli, inflace cen aktiv podnítila spotřebitele k utrácení a firmy k investování jen ve velmi malé míře.
Naopak investice do slabé reálné ekonomiky jsou mnohem méně atraktivní než možnost vydělat snadné peníze finančním inženýrstvím.
Většina firem v eurozóně se spoléhá na bankovní finance, a přestože se úvěrové podmínky poněkud zlepšily, objem půjček je neměnný (a v jižní Evropě nadále klesá).
Dokud budou bankovní zombie zatížení špatnými úvěry, pravděpodobně se to příliš nezmění.
Stejně tak nelze malý výkyv růstu v eurozóně směrem nahoru, natožpak relativně rychlou expanzi ve Španělsku a Irsku připisovat německému receptu fiskální konsolidace a opatřením na zvýšení exportní konkurenceschopnosti.
Dokonce lze říci, že nic není dále od pravdy.
Španělsko je jen sotva příkladem úspěšné fiskální reformy.
Jeho zotavení se naopak časově shodovalo se zmírněním extrémních úsporných opatření zavedených v letech 2011-2013; toto zmírnění totiž podnítilo domácnosti k tomu, aby navzdory stagnujícím mzdám začaly více utrácet.
Přesto zůstává objem španělské ekonomiky o 5,7% menší než před sedmi lety.
Bez práce je závratných 23,7% Španělů – a každý druhý mladý člověk –, přičemž mnoho dalších lidí zcela vypadlo z trhu práce.
Rozpočtový schodek Španělska přitom loni činil 5,7% HDP, což je nejvíce v EU.
Rychle rostoucí veřejný dluh země má letos překonat hranici 100% HDP.
A v době, kdy se ve Španělsku blíží volby plánované na letošní rok, posvětila Evropská komise rozšíření strukturálního deficitu země.
Španělsko tedy nevzkvétá v důsledku úsporných opatření, ale spíše dostává v mnoha směrech volnost.
Ani Irsko – loni nejrychleji rostoucí ekonomika EU – nepotvrzuje vhodnost německých politických receptů.
Koneckonců je to malá a nesmírně otevřená ekonomika, jejíž prosperující exportní sektor těží z již existujících silných stránek – jako jsou nízké podnikové daně, kvalifikovaná pracovní síla a pružná ekonomika – a příznivých vnějších podmínek, zejména ze silného zotavení na hlavních odbytištích, totiž v USA a Velké Británii.
Přesto je také objem irské ekonomiky menší než před krizí, míra nezaměstnanosti dosahuje dvouciferných hodnot, domácí poptávka zůstává stlačená a na obzoru se stále hrozivě vznáší účet za sanaci bank ve výši 64 miliard eur, který byl nespravedlivě vnucen 2,2 milionům irských daňových poplatníků.
Ekonomika eurozóny si v roce 2015 zřejmě povede o trochu lépe, avšak ne díky politice vyžadované Německem.
Navíc je pravděpodobné, že půjde o dočasný výkyv, nikoliv o začátek trvalého zotavení.
K překonání recese v účetní bilanci totiž eurozóna potřebuje vyčistit své banky, snížit drtivý převis vesměs soukromých dluhů, napravit obrovský nedostatek investic, odstranit překážky podnikání a popasovat se s deflačním vlivem německého merkantilismu.
Z těchto důvodů eurozóna ze svých problémů v brzké době nevybředne.
Známky života v eurozóně
NEW YORK – Nejčerstvější ekonomická data z eurozóny naznačují, že zotavení může být na dosah ruky.
Co je motorem oživení?
Jakým překážkám čelí?
A co lze udělat pro jeho udržení?
Bezprostřední příčiny oživení není těžké rozeznat.
Loni byla eurozóna na pokraji recese se dvěma propady.
Když nedávno sklouzla do formální deflace, Evropská centrální banka konečně odstartovala agresivní uvolňování a spustila kombinaci kvantitativního uvolňování (včetně nákupů suverénních dluhopisů) a negativních měnověpolitických sazeb.
Finanční dopad byl okamžitý: v očekávání měnového uvolnění a po jeho začátku se euro strmě propadlo, výnosy z dluhopisů v jádru i na periferii eurozóny klesly na velice nízké hladiny a akciové trhy se začaly výrazně zotavovat.
To společně s prudkým poklesem cen ropy povzbudilo hospodářský růst.
Pomáhají i další faktory.
Uvolnění úvěrů ze strany ECB v podstatě dotuje bankovní půjčky.
Fiskální brzda v důsledku fiskální přísnosti bude letos slabší, neboť Evropská komise je mírnější.
Ku prospěchu je také spuštění bankovní unie; po posledních zátěžových zkouškách a prověrkách kvality mají banky vyšší likviditu a víc kapitálu na půjčování soukromému sektoru.
V důsledku těchto faktorů se vrátil růst eurozóny a tamní akcie v poslední době podávají lepší výkon než ty americké.
Oslabení eura a důrazná opatření ECB mohou dokonce během letošního roku zastavit deflační tlaky.
Robustnější a vytrvalé oživení ale stále ohrožuje řada výzev.
V prvé řadě by pokrok mohla zhatit politická rizika.
Člověk doufá, že Řecko zůstane v eurozóně.
Nesnadná jednání mezi vládou pod vedením Syrizy a „trojkou“ (ECB, Evropskou komisí a Mezinárodním měnovým fondem) by ovšem mohla zapříčinit nezamýšlenou havárii, pokud během příštích několika týdnů nedospějí k dohodě o financování země.
Navíc by se k moci ve Španělsku mohla dostat Podemos, levicová strana podobného ražení jako Syriza.
Italského premiéra Mattea Renziho napadají populistické protievropské strany na levici i na pravici.
Marine Le Penová z krajně pravicové Národní fronty si zase vede dobře v předběžných průzkumech před francouzskými prezidentskými volbami, které se uskuteční v roce 2017.
Pomalé tempo tvorby pracovních míst a růstu příjmů může nadále podněcovat populistický vzdor vůči fiskální přísnosti a reformám.
I ECB odhaduje, že míra nezaměstnanosti v eurozóně bude ještě v roce 2017 stále 9,9 % – výrazně nad 7,2% průměrem z doby před globální finanční krizí před sedmi lety.
Únavě z fiskální přísnosti a reforem na periferii eurozóny se nadto vyrovná únava z finančních výpomocí v jejím jádru, která v Německu, Nizozemsku a Finsku upevňuje podporu celé škály stran namířených proti euru.
Druhou překážkou na cestě k trvalému zotavení jsou problematičtí sousedé eurozóny.
Rusko přidává na průbojnosti a agresivitě na Ukrajině, v pobaltských zemích, a dokonce na Balkáně (přičemž řadu evropských ekonomik poškozují sankce proti Rusku).
Jen o něco dál je v plamenech Blízký východ: nedávné teroristické útoky v Paříži a Kodani a opět proti zahraničním turistům v Tunisku připomínají Evropanům, že z bojů v Sýrii, Iráku a jinde by se mohli vrátit džihádisté evropského původu a zahájit další útoky.
Zatřetí, přestože politiky ECB udržují nízké výpůjční náklady, soukromý a veřejný dluh v zemích na periferii je jako podíl HDP stále vysoký a dále roste, protože jmenovatel dlužního poměru – nominální HDP – se téměř nezvyšuje.
Udržitelnost dluhů pro tyto ekonomiky tedy zůstane ve střednědobém výhledu problematická.
Začtvrté, fiskální politika zůstává kontrakční, protože Německo nadále odmítá sílící sborovou radu, že by mělo uskutečnit krátkodobou stimulaci.
Vyšší německé výdaje tedy nevynahradí dopady dalšího fiskálního zpřísňování na periferii ani výrazný schodek, který se očekává u tříletého investičního plánu v hodnotě 300 miliard eur, jejž odhalil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker.
Zapáté, ke strukturálním reformám stále dochází hlemýždím tempem, což brzdí potenciální růst.
A přestože jsou strukturální reformy nezbytné, některá opatření – například liberalizace trhu práce a revize penzí – mohou v eurozóně povzbudit míru úspor, a tedy oslabit agregátní poptávku (jak se stalo po strukturálních reformách před deseti lety v Německu).
Konečně, evropská měnová unie zůstává nedokončená.
K její dlouhodobé životaschopnosti je nutný postupný rozvoj v úplnou bankovní unii, fiskální unii, ekonomickou unii a nakonec unii politickou.
Postup další evropské integrace se ovšem zastavil.
Bude-li míra nezaměstnanosti v eurozóně na konci roku 2016 stále příliš vysoká, roční inflace zůstane výrazně pod 2% cílem ECB a fiskální politiky a strukturální reformy budou působit jako krátkodobá brzda hospodářského růstu, jedinou možností by zřejmě bylo pokračující kvantitativní uvolňování.
Trvající slabost eura podněcovaná takovými politikami ovšem v eurozóně vyvolává růst přebytku obchodní bilance.
Ostatně, jak euro oslabuje, platební bilance zemí na periferii se přehupují ze schodků do vyrovnaného stavu a čím dál větší měrou do přebytku.
Německo a jádro eurozóny měly velké přebytky už dřív; za neexistence politik zaměřených na povzbuzení domácí poptávky se tyto přebytky jednoduše ještě dále zvýšily.
Měnová politika bude tedy čím dál silněji stát na ožebračování sousedů, což povede k obchodním a měnovým pnutím se Spojenými státy a dalšími obchodními partnery.
Aby takovému výsledku předešlo, Německo bude muset přijmout politiky, které povzbudí domácí útraty a sníží externí přebytek země – fiskální stimulaci, vyšší výdaje do infrastruktury a veřejných investic a rychlejší růst mezd.
Dokud Německo nevykročí tímto směrem, nikdo by neměl sázet své jmění na robustnější a vytrvalé zotavení eurozóny.
Krůčky k evropskému růstu
PAŘÍŽ – Mezi tématy, která Evropská centrální banka zvolila pro své výroční fórum v portugalské Sintře na konci května, nefigurovaly deflace, kvantitativní uvolňování ani finanční stabilita.
Nahradily je nezaměstnanost, produktivita a prorůstové reformy.
Prezident ECG Mario Draghi vysvětlil důvody ve svém úvodním projevu: eurozóna postrádá dynamiku i odolnost vůči nepříznivým šokům.
Draghi má nepochybně pravdu.
Evropská komise dnes očekává, že růst v eurozóně dosáhne letos 1,5% a v příštím roce 1,9%.
V porovnání s téměř stagnací v posledních letech to rozhodně vypadá dobře.
Vzhledem ke kombinaci masivní měnové podpory, dnes již neutrálního fiskálního postoje, strmého pádu cen ropy a znehodnoceného eura je to však minimum toho, co jsme mohli očekávat, a HDP na obyvatele se tím pouze vrátí na úroveň roku 2008.
Skutečnost, že političtí představitelé i experti tuto světlejší vyhlídku oslavují, jen ukazuje, jak výrazně se naše očekávání snížila.
Donedávna se dal špatný výkon ekonomiky přičítat fiskálním úsporným opatřením a krizi eura.
Dnes už to neplatí.
Růst sice překonává prognózu Evropské komise, avšak existují důvody, proč mít o růstový potenciál eurozóny obavy.
Aby se tento potenciál posílil, mohou centrální bankéři pouze prosazovat hospodářské reformy; za jejich zavedení nesou zodpovědnost vlády.
A kritikové poukazují na skutečnost, že opakovaná nabádání by nakonec mohla být kontraproduktivní.
Centrální banky koneckonců návrhy vlád v oblasti měnové politiky šmahem zavrhují ve jménu své nezávislosti.
Proč by se vlády měly chovat jinak?
Draghi má dobré důvody trvat na názoru, že při absenci zásadních kroků na úrovni států by se eurozóna mohla potácet od krize ke krizi tak dlouho, až se v ohrožení ocitne samotná její životaschopnost.
Účast na měnové unii je náročný úkol, jenž vyžaduje politickou činorodost zúčastněných států a také vědomí společného cíle.
Vlády však mají dobrý důvod tvrdit, že pokud jde o reformy, vyžaduje volba správných politik preciznost a politický realismus, které rady zvenčí často postrádají.
ECB jednoduše nemůže srovnat Evropskou unii do latě bičem.
Přirozeným řešením pro ECB by mohlo být hledání opory v ostatních evropských institucích.
Od roku 2010 hromadí EU koordinační procedury v naději, že dotlačí vlády k uzákonění politicky obtížných reforem.
Každý rok dostane každá členská země seznam povinností v oblasti veřejných výdajů, trhu práce a reforem hospodářské soutěže, ale i další doporučení.
Evropská komise se rovněž snaží nalákat zdráhavé vlády ke smělejšímu postupu tím, že jim nabízí větší fiskální prostor.
A předloni přišla německá kancléřka Angela Merkelová s myšlenkou na míru šitých „reformních smluv“, které by rovněž vytvářely podněty k tomu, aby vlády uzákonily prorůstové reformy.
Ukazuje se však, že efektivita těchto iniciativ je přinejlepším omezená.
Plány zaměřené na posílení koordinace politik jen zvýšily složitost už tak zašmodrchané architektury procedur.
Doporučení daná jednotlivým státům postrádají v těchto státech sílu a na úrovni eurozóny soudržnost.
Když určitá země potřebuje finanční pomoc, má EU silnou ruku, ale jinak může prakticky jen nabízet rady.
Eurozóna musí tento nedostatek překonat, avšak žádné jednoduché řešení se nenabízí.
V nadcházejících měsících se očekávají návrhy.
Panuje všeobecná shoda, že je žádoucí zeštíhlení, avšak to samo o sobě nepostačí.
Někdo prosazuje další centralizaci rozhodování, avšak ani ta nepomůže, poněvadž reformy jsou v podstatě národní, ne-li dokonce podnárodní záležitostí.
Místo toho lze pokroku dosáhnout ve třech jiných směrech.
Za prvé by analýza ekonomických potíží, jimž eurozóna čelí, měla být ze strany ECB velmi transparentní.
Vlády by měly přesně vědět, jak Draghi a jeho kolegové hodnotí růstový potenciál a zaměstnanost a jak to ovlivní měnovou politiku.
Měly by mít jasnou představu, co mohou od ECB očekávat a jaký výsledek (spíše než přesně definovaná opatření) očekává ECB od nich.
Za druhé by EU měla podpořit vytváření národních institucí, které by monitorovaly domácí vývoj událostí a jejich slučitelnost s celkovými cíli eurozóny.
Tyto instituce by se daly modelovat podle fiskálních rad vytvořených před několika lety ve všech členských zemích za účelem hodnocení plánů národních vlád v oblasti veřejných financí.
Protože jsou tyto rady součástí národní debaty, ukázaly se jako užitečné.
Stejným způsobem by rady pro konkurenceschopnost mohly monitorovat vývoj mezd a cen, zaměstnanosti a růstu i běžného účtu a dávat doporučení národním vládám a sociálním partnerům.
Tyto instituce by mohly mnohem lépe než EU formulovat aktuální a jasně ohraničená doporučení.
Mohly by fungovat jako síť, opírat se o podobné metodologie, a tím pomoci zajišťovat větší konzistentnost jednotlivých politik.
Za třetí by EU mohla podporovat společné kroky v oblastech s vysokou prioritou zaváděním plánů na podporu jednotlivých občanů, firem či veřejných institucí, přístup k nimž by byl podmíněn splněním minimálních požadavků v oblasti státní politiky.
EU by například mohla vytvořit plán podpory výcviku nezaměstnaných mladých lidí, avšak podmínit ho zrušením veškerých národních politik, které brání mladým lidem k zaměstnání.
Případně by mohla vytvořit plán podpory vyššího školství, ale vyhradit ho pro univerzity v těch zemích, kde vzdělávací instituce dostaly alespoň minimální stupeň autonomie.
Zdůvodnění by znělo tak, že peníze z EU mohou pomáhat pouze v kontextu podpůrných národních politik ve stejné oblasti.
Kondicionalita tohoto typu by byla pozitivní, lokální a nerepresivní; nesloužila by jako bič, nýbrž jako cukr.
Tyto návrhy jsou skromné, protože v oblasti prorůstové reformy v Evropě neexistuje žádný zázračný lék. Centralizace nepřipadá v úvahu a u koordinace vždy hrozí riziko, že začne být kalná.
Zde doporučená opatření by však sloužila k vybudování decentralizovanějšího režimu ekonomických politik založených na pobídkách.
Byl by to dobrý začátek.
Berme růst v eurozóně vážně
LONDÝN – Už déle než čtyři roky stojím mimo svět mezinárodních financí a ekonomických prognóz, avšak velká část toho, co jsem se během 30 let práce v tomto oboru naučil, stále ovlivňuje můj pohled na svět.
Jedno z takových ponaučení zní poměřovat ekonomický a finanční výkon určité jednotky jednak podle celkového potenciálu této jednotky, jednak podle tržního ohodnocení jejího výkonu.
Aplikujeme-li tento přístup na velké ekonomiky, dospějeme k některým překvapivým postřehům – a možnostem.
Tak především není světový hospodářský růst navzdory všeobecnému přesvědčení v tomto desetiletí žádným velkým zklamáním.
V letech 2010 až 2016 se globální výkon podle Mezinárodního měnového fondu zvyšoval průměrným ročním tempem 3,4%.
To je možná méně, než kolik činil průměr za období let 2000-2010, ale více než průměrný růst v 80. a 90. letech – tedy v dekádách, které se obvykle nepovažují za ekonomicky neuspokojivé.
Další postřehy nám nabízí analýza výkonu konkrétních zemí.
Spojené státy a Velká Británie si navzdory značnému politickému traumatu vedly podle očekávání.
Rovněž růst v Číně, Indii a Japonsku se blížil příslušnému potenciálu.
Žádná velká ekonomika přitom svůj potenciál výrazně nepřekonala, což je vzácný jev.
Tři ekonomiky však byly opravdovým zklamáním: Brazílie, Rusko a eurozóna.
Mohlo by to znamenat, že mnozí pozorovatelé včetně mě přecenili potenciál těchto ekonomik?
Nebo jde o odraz vnějších okolností?
Ve druhém případě si musíme položit otázku, zda by v některé či ve všech třech těchto ekonomikách mohl nastat nečekaný vývoj událostí či posun, který by nás naopak po zbytek dekády překvapoval příjemně.
Pokud jde o eurozónu, pak i pouhým vyslovením názoru, že už brzy zde může dojít k nastartování hospodářského růstu, by si člověk mohl vysloužit doporučení k návštěvě psychiatra.
Vzhledem ke svému pokročilému věku bych však své analytiky vybízel k tomu, aby se více věnovali právě této možnosti, protože kdyby se tato pošetilá představa čirou náhodou ukázala jako pravdivá, daly by se na dnešních velkoryse ohodnocených trzích vydělat slušné peníze.
Představa obnovení růstu v eurozóně navíc může být šílená jen částečně.
Z cyklického hlediska si eurozóna momentálně vede dobře jak podle vlastních měřítek, tak i v poměru k okolí.
V prvním čtvrtletí letošního roku rostla eurozóna silněji než USA či Velká Británie a většina významnějších států eurozóny vykazuje už nějakou dobu silnější relativní růst.
Dlouhodobá strukturální vyhlídka eurozóny nicméně nevyhlíží příliš slibně ani dnes.
Dva klíčové hnací motory dlouhodobého růstu – velikost a růst populace v produktivním věku a produktivita – nemají v největších zemích eurozóny nijak optimistickou prognózu, což platí i pro Německo, tedy pro ekonomiku, u níž většina expertů uznává, že si z cyklického hlediska vede docela dobře.
Co když však nastane nějaká změna – abychom si dále pohráli s onou bláznivou představou blížícího se vzepětí růstu v eurozóně –, která tyto růstové motory posílí?
V době, kdy do Evropy dál proudí uprchlíci z problémových koutů Blízkého východu a Afriky – v mnoha případech mladí lidé –, nemusí být tato představa zcela od věci.
Využití potenciálu uprchlíků samozřejmě vyžaduje jejich asimilaci do evropských společností a ekonomik – kterýžto úkol mnohé Evropany oprávněně trápí.
Pokud by se ho však podařilo splnit, rozhodně by se tím zmírnily prohlubující se demografické problémy Evropy, zejména Německa a Itálie.
Existuje také možnost, že nový vývoj událostí s sebou přinese konstruktivnější přístup k hospodářské politice.
Fiskální pozice většiny členských zemí eurozóny zaznamenaly v posledních letech značné, byť mnohdy nepostřehnuté zlepšení – dokonce do té míry, že fiskální schodek celé eurozóny dnes nedosahuje ani 3% HDP, což je mnohem lepší výsledek než v USA či Velké Británii.
Prudce rostoucí výběr daní v některých koutech eurozóny – jmenovitě v Německu – navíc vytváří až trapně vysoké fiskální přebytky.
Nenastala správná chvíle k prosazení ambiciózního stimulačního plánu pod vedením Francie a Německa?
Získá-li nový francouzský prezident Emmanuel Macron v červnových volbách do Národního shromáždění dostatečnou podporu, možná by mohl udělat něco pro snížení strukturálních výdajů francouzské vlády, prosadit daňové škrty a zlepšit flexibilitu trhu práce.
Obzvláště reforma trhu práce bude klíčová, a to nejen pro samotnou Francii, ale i pro přesvědčení německé kancléřky Angely Merkelové – pokud se v září vrátí k moci –, aby přikročila k větší fiskální integraci včetně vytvoření funkce ministra financí eurozóny, jak to prosazuje Macron.
Z velké části jde pravděpodobně o pouhou střelbu od boku, ale tyto představy dnes rozhodně nejsou tak nereálné jako před pouhými pár měsíci.
A vzhledem k tržnímu ohodnocení je mnohem zajímavější zabývat se těmito možnostmi než se zaměřovat na mnohé jiné otázky, jimiž jsou analytici posedlí.
Dovedeme-li tento scénář ještě dál, mohli bychom si dokonce vysnít optimistickou vyhlídku obchodní bilance Velké Británie s vysoce konkurenčním devizovým kurzem, který podstatně zvýší poptávku v eurozóně jakožto jejím hlavním trhu.
To by mohlo více než vykompenzovat problémy spojené s ukončením britského přístupu na jednotný trh.
Teď už možná opravdu vařím z vody, ale člověk nikdy neví.
Scestná investiční mánie Evropy
BRUSEL – Současnou mantrou v Bruselu a napříč Evropou je, že klíč k hospodářskému oživení je v investicích.
Nosníkem nové ekonomické strategie Evropské komise je její nedávno odhalený plán posílit investice během příštích tří let o 315 miliard eur.
Návrh Komise se ale zakládá na omylu, jak co se týče důrazu na investice, tak s ohledem na navrženou strukturu financování.
Záměr komise, erbovní iniciativa předsedy Jeana-Clauda Junckera na počátku jeho funkčního období, nepřekvapuje.
Eurozóna uvízla ve zdánlivě nekonečné recesi, a tak se ve veřejné rozpravě pevně uchytila představa, že pro udržitelný růst jsou zásadní investice posilující růst.
Vychází z předpokladu, že víc investic je vždy ku prospěchu, protože zvyšují objem kapitálu, a tedy výstup.
To momentálně v Evropě nutně neplatí.
Orgány Evropské unie (a mnohé další) tvrdí, že Evropu – zejména eurozónu – sužuje „investiční mezera“.
Nezvratným důkazem má být roční propad o 400 miliard eur oproti roku 2007.
Jenže takové srovnání je zavádějící, protože rok 2007 byl vrcholem bubliny úvěrů, která vedla k mnoha nehospodárným investicím.
To Komise uznává v podpůrné dokumentaci k Junckerově balíčku, kde argumentuje, že referenčním měřítkem pro žádoucí hladiny investic v současnosti by se měla stát léta před úvěrovým boomem.
Při takovém srovnání je investiční mezera jen poloviční.
Ani roky předcházející boomu ale bohužel nejsou pro dnešní evropskou ekonomiku dobrým vodítkem, protože se cosi změnilo mnohem rychleji, než si obvykle uvědomujeme: evropské demografické trendy.
Populace eurozóny v produktivním věku se do roku 2005 rozrůstala, ale od roku 2015 jí začne ubývat.
Vzhledem k tomu, že produktivita se nezvyšuje, menší počet pracujících znamená výrazně nižší potenciální tempa růstu.
A nižší tempo růstu zase znamená, že k udržení poměru kapitálu k výstupu je zapotřebí méně investic.
Kdyby eurozóna zachovala investiční tempo na úrovni let před boomem, brzy by měla mnohem víc kapitálu v poměru k velikosti ekonomiky.
Může být lákavé si říct: No a co?
Víc kapitálu vždycky prospěje.
Neustále rostoucí objem kapitálu v poměru k výstupu však znamená vytrvale ubývající výnosy z kapitálu, a tedy časem čím dál víc nesplácených úvěrů v bankovním sektoru.
Hromadit příliš velké množství kapitálu je vzhledem k vysílenosti evropské bankovní soustavy luxus, jejž si EU nemůže dovolit.
I když necháme stranou otázku, zda je víc vždy lépe, co může Junckerův plán dělat, aby měl kladný krátkodobý vliv na úhrn investic?
Akademický výzkum určujících faktorů investic obvykle dochází k závěru, že klíčovou proměnnou je růst (či očekávání růstu) a že úrokové sazby hrají nanejvýš druhořadou roli.
Z toho samozřejmě bezprostředně vyplývá, že měnová politika pravděpodobně na investice nebude mít valný vliv.
Ostatně tržní signál je jasný: v současnosti většina EU netrpí nedostatkem dostupného financování.
Země na periferii eurozóny, kde úvěry stále mohou být vzácné, tvoří necelou čtvrtinu evropské ekonomiky.
Příčinou toho, že investice zůstávají slabé, tedy není nedostatek financí.
Junckerův plán má pomocí financování ve výši 21 miliard eur rozproudit projekty v patnáctinásobném objemu (315 miliard eur).
To se zdá přestřelené.
Evropská bankovní soustava už má kapitál v hodnotě přesahující bilion eur.
Přilití 21 miliard eur, v podobě záruk z rozpočtu EU, nebude mít zřejmě zásadní vliv na ochotu bank financovat investice.
Junckerův plán se zaměřuje především na infrastrukturní projekty, které jsou často rizikovější než jiné investice.
Nejedná se ale obvykle o rizika finanční; odrážejí potenciální politické a regulatorní překážky na národní úrovni.
Takové problémy nelze řešit garancemi z rozpočtu EU (které každopádně nemohou přesáhnout patnáctinu hodnoty projektu).
Důvodem, proč stále neexistuje kvalitní propojení mezi španělskou a francouzskou elektrickou přenosovou soustavou, není nedostatek financí, ale neochota monopolů na obou stranách hranice otevřít svůj trh.
Řada železničních a silničních projektů také postupuje pomalu, ne pro nedostatek financí, ale vinou místního odporu.
To jsou skutečné bariéry pro infrastrukturní investice v Evropě.
Velké evropské firmy mohou snadno získat financování za téměř nulových úrokových sazeb.
Volat po dalších investicích je vždy navenek přitažlivé.
Existují ale podstatné důvody k přesvědčení, že tempo investic v eurozóně zůstane setrvale snížené.
Často připomínaná mezera v investicích je z velké části zbožným přáním a ostatní brzdy investic mají málo společného s nedostatkem financí.
Důležité ponaučení eurozóně nabízí ekonomická výkonnost ve Spojených státech a Velké Británii.
V obou zemích oživení vychází především ze zrychlení spotřeby opírající se o pevnější bilance domácností, zejména v USA.
Ozdravení investic následuje po návratu růstu spotřeby.
Pokud tvůrci evropských politik berou ekonomické oživení vážně, neměli by se soustředit na investice, ale na spotřebu.
Přípravy na příští recesi v Evropě
PAŘÍŽ – Nerozumíte-li tomu, co se děje s ekonomikou eurozóny, pak nejste sami.
Jeden den se dozvídáme, že růst je definitivně tentam, druhý den přichází zotavení a třetí den Evropská centrální banka zvažuje, že rozešle všem občanům šeky, aby povzbudila výkonnost a oživila inflaci.
Obraz ekonomické situace bývá málokdy tak matoucí.
Začněme střednědobým růstem.
Od vypuknutí globální finanční krize v roce 2008 roste produktivita hlemýždím tempem.
Ani magický výpočetní výkon chytrých telefonů kupodivu nedokáže vykompenzovat zpomalení přírůstků efektivity ve výrobě a standardních službách.
Už téměř deset let se roční růst produktivity v rozvinutých ekonomikách blíží 1%, oproti dřívějším 2%.
Může jít o dočasnou přestávku nebo statistickou iluzi.
Protože však neexistují důkazy, že toto období skončí, zmírnili tvůrci hospodářské politiky své předpovědi.
Americký Kongresový rozpočtový úřad snížil od roku 2010 svou vyhlídku růstu produktivity v dekádě končící rokem 2020 z 25% na 16% a také britský Úřad pro rozpočtovou zodpovědnost upravil svou předpověď růstu produktivity z 22% na 14%.
Všichni se adaptují na hubenější časy.
Nejspolehlivějším způsobem, jak tento trend zvrátit, je investovat do vzdělání, prosazovat inovace a podporovat efektivitu.
Zejména v Evropě by široká paleta reforem mohla přispět k přemostění rostoucího rozdílu v efektivitě oproti USA.
ECB může nabádat či pobízet, avšak jednat musí vlády.
Obraťme nyní pozornost k současnému růstu.
Hospodářský výkon eurozóny v roce 2015 jen sotva přesahoval úroveň roku 2008 – tento žalostný výsledek nelze přičítat loudavému růstu produktivity.
Navzdory značnému uvolnění v ekonomice dosáhl růst v roce 2015 neuspokojivých 1,5% a pro letošní rok očekává ECB růst pouhých 1,4%.
To je sice mnohem lepší než hospodářská kontrakce, která probíhala v letech 2011 až 2013, ale člověk by očekával, že v ekonomice těžící z příznivého devizového kurzu, rekordně nízkých úrokových sazeb a propadu cen ropy vystřelí růst prudce vzhůru.
Úsporná opatření nejsou příčinou.
Předčasná konsolidace veřejných rozpočtů sice byla do značné míry zodpovědná za vznik recese se dvěma minimy před pěti lety, avšak od roku 2015 je fiskální politika obecně neutrální.
Částečným vysvětlením je zpomalení v rozvíjejících se ekonomikách.
Tyto vnější faktory však ovlivňují i Velkou Británii a Švédsko, přičemž jejich tempa růstu dosahují 2-3%.
Pravda je taková, že eurozóna postrádá vnitřní dynamiku.
Navzdory růstu příjmů se domácnosti zdráhají spotřebovávat a stavět a firmy zase navzdory prudkému růstu zisk�� nejeví ochotu podstupovat rizika a investovat.
Jedním z důvodů k ostražitosti je skutečnost, že budoucnost vypadá chmurně.
Proto mohou reformy, které posílí ekonomiku ve střednědobém výhledu, pomoci i krátkodobě.
Druhým důvodem je, že minulost příliš silně doléhá na přítomnost: protože je inflace tak nízká, akumulovaný dluh se nerozplývá a dlužníci jsou nuceni spořit, aby ho splatili.
A konečně přetrvává v některých částech eurozóny tak vysoká nezaměstnanost, že domácnosti nenabývají zpět ztracenou důvěru, přičemž fiskální postoj není v jednotlivých státech rozvrstvený způsobem, jenž by maximalizoval růstové vyhlídky.
Tato přetrvávající malátnost udržuje inflaci na nižší než cílové úrovni a ta zase drží reálné úrokové sazby příliš vysoko.
Protože je ekonomika křehčí, než by měla být, překračuje ECB jeden Rubikon za druhým, aby rozproudila inflaci.
Navzdory obnovenému úsilí však tato bitva stále není rozhodnutá.
Proto je nutné položit si třetí otázku: Co by mohla Evropa dělat, kdyby čelila prudkému zhoršení globálního prostředí – například překotnému zvýšení úrokových sazeb ve Spojených státech nebo otevřené recesi v Číně?
V takovém případě by se soukromá poptávka snížila, a protože si silně zadlužené vlády dávají velký pozor, aby je prudký vzestup averze k riziku nenachytal v nedbalkách, nepřišla by na pomoc ani poptávka veřejná.
Vzpomínka na suverénní dluhovou krizi z roku 2011 zůstává v čerstvé paměti a mnozí představitelé by se zdráhali použít fiskální politiku k podpoře ekonomiky.
Současně s tím by ECB narazila na limity kvantitativního uvolňování.
Kdyby však po krátkém a neduživém zotavení přišla nová recese, občané by to považovali za velké politické selhání, které by dále oslabilo podporu eura.
Za této situace ECB otevřeně přemýšlí o správné reakci.
Její hlavní ekonom Peter Praet v nedávném rozhovoru nepokrytě uvedl, že „všechny centrální banky“ mohou natisknout peníze a rozeslat šeky všem občanům – jde o jakési poslední řešení, známé též jako „shazování peněz z vrtulníku“.
Protože by domácnosti část tohoto nečekaného jmění utratily, zvýšily by peníze z vrtulníku jak domácí poptávku, tak cenovou úroveň.
Toto řešení ovšem naráží na právní i technické obtíže.
Zásadní výtka ortodoxních ekonomů zní, že by to byla kvazifiskální operace, ke které nemá centrální banka výslovný mandát.
Stoupenci na to reagují tvrzením, že ECB má mandát udržovat inflaci na úrovni blízké 2% a že by při plnění tohoto cíle měla zvažovat všechny možnosti – včetně vysoce nekonvenčních.
Pravdou je, že shazování peněz z vrtulníku by se funkčně rovnalo přímému vládnímu transferu domácnostem, financovanému z peněz permanentně emitovaných centrálními bankami.
Tato metoda by tedy byla v souladu s mandátem ECB udržovat cenovou stabilitu, ale dozajista by smazala hranici mezi měnovou a fiskální politikou.
Dalo by se místo toho použít nějaké explicitně fiskální řešení?
Předpokládáme-li, že by jednotlivé vlády nechtěly utrácet, mohla by si eurozóna jako celek půjčit na financování politiky zvyšující růst.
Významnou pojistku proti riziku recese by představoval například vylepšený Junckerův plán (návrh předsedy Evropské komise proinvestovat během tří let 315 miliard eur) založený na předem vybraných projektech, které by se ve správnou dobu aktivovaly.
Takovými projekty by mohly být investice přispívající k omezení globálního oteplování nebo investice připravující pracovní sílu na digitální ekonomiku.
K vypůjčení peněz by došlo společně a pokud možno s krytím z nějakého vyhrazeného zdroje, buď daňového příspěvku nebo příspěvku definovaného podle HDP, jenž by eurozóně umožnil splacení dluhu.
Vzhledem k politickým obtížím spojeným s takovým plánem by bylo dosažení dohody bezpochyby složité.
Není zřejmé, zda by se o půjčce na úrovni celé eurozóny uvažovalo snáze než o kvazifiskálním transferu organizovaném ECB.
Jasné ovšem je, že by eurozóna měla tyto možnosti vyhodnotit, protože kterákoliv z nich může být dříve či později docela dobře zapotřebí.
Eurozóna se musí reformovat, jinak zahyne
OXFORD – Získal zadrhnutý projekt jednotné měny v Evropě novou naději poté, co byl ve Francii zvolen reformně orientovaný centristický prezident a co se opětovné zvolení německé kancléřky Angely Merkelové jeví jako stále pravděpodobnější?
Možná, avšak pravděpodobnost dalšího desetiletí pomalého růstu doprovázeného periodickými křečemi v důsledku zadlužení je i tak vyšší.
Odhodlaný krok směrem k fiskální a bankovní unii by mohl situaci značně vylepšit.
Při absenci politik na posílení stability a trvalé udržitelnosti je však vyhlídka konečného kolapsu mnohem reálnější.
Faktem je, že v krátkodobém měřítku existují pádné důvody k optimismu.
V posledním roce zažívá eurozóna solidní cyklické zotavení, které překračuje očekávání více než v případě kterékoliv velké rozvinuté ekonomiky.
A nenechme se mýlit: zvolení Emmanuela Macrona je přelomovou událostí, která posiluje naděje, že Francie vlije do své ekonomiky dostatek nové energie, aby se stala plnoprávným a rovnocenným partnerem Německa při řízení eurozóny.
Macron a jeho ekonomický tým hýří slibnými nápady a v Národním shromáždění bude mít obrovskou většinu, takže je bude moci realizovat (ačkoliv mu pomůže, pokud mu Němci výměnou za reformy poskytnou větší volnost v oblasti rozpočtových schodků).
Také ve Španělsku se hospodářské reformy přetavují v silnější dlouhodobý růst.
Všechno ale nejde tak dobře.
Řecko po jedné z nejhorších recesí v dějinách stále jen stěží roste, přičemž ti, kdo tento stav kladou za vinu německým úsporným programům, se evidentně nedívali na čísla: Řecko povzbuzované levicovými americkými ekonomy promrhalo snad nejměkčí sanační balík v moderních dějinách.
Itálie si vede mnohem lépe než Řecko, avšak to lze jen těžko brát jako lichotku; reálný příjem v zemi je ve skutečnosti nižší než před deseti lety (byť ani toto nelze říci s jistotou, protože Itálie má obrovskou šedou ekonomiku).
Pro jižní Evropu jako celek se jednotná měna ukázala být zlatou klecí, která si vynucuje větší fiskální a měnovou poctivost, avšak neobsahuje devizový kurz coby klíčový ochranný polštář proti nečekaným šokům.
Jedním z důvodů, proč se britská ekonomika od loňského referenda o brexitu drží (zatím) tak dobře, je skutečnost, že libra výrazně klesla, což zvýšilo konkurenceschopnost země.
Velká Británie se samozřejmě (a moudře) rozhodla nepřipojit se k jednotné měně, přestože nyní (už ne tak moudře) podniká kroky k úplnému opuštění Evropské unie a jednotného trhu.
Dnes už je docela zřejmé, že euro nebylo nutně ku prospěchu EU a spíše se z něj vyklubala obrovská brzda, jak mnozí ekonomové na této straně Atlantiku předvídali.
Eurokraté už dlouho přirovnávají evropskou integraci k jízdě na kole: člověk musí jet stále dopředu, jinak spadne.
Je-li tomu tak, lze předčasné zavedení jednotné měny nejlépe přirovnat k zajížďce do hustého a mokrého cementu.
Paradoxně se zavedení eura těšilo v jižní Evropě původně obrovské popularitě, a to především proto, že obyčejní lidé v 80. a 90. letech toužili po takové cenové stabilitě, jakou měli díky marce Němci.
Ačkoliv však přijetí eura doprovázel dramatický pokles inflace v celé eurozóně, většině ostatních zemí se podařilo snížit inflaci také, a to i bez jednotné měny.
Mnohem důležitější pro dosažení cenové stability je existence moderní nezávislé centrální banky, kterýžto nástroj pomáhá na celém světě dramaticky snižovat míru inflace.
Jistě, některá místa jako například Venezuela stále zakoušejí trojciferný cenový růst, ale to jsou dnes spíše rarity.
Je velmi pravděpodobné, že kdyby Itálie a Španělsko nevstoupily do eurozóny a místo toho jednoduše poskytly svým centrálním bankám větší autonomii, měly by dnes nízkou inflaci také.
Připusťme, že Řecko je méně očividný případ, ale vzhledem k tomu, že se mnoha chudým africkým zemím daří držet inflaci hluboko v jednociferném pásmu, lze předpokládat, že by to dokázalo i Řecko.
Kdyby si jihoevropské státy byly ponechaly vlastní měnu, možná by pod sebou nikdy nevykopaly tak velkou dluhovou propast a zachovaly si možnost částečné sanace dluhů prostřednictvím inflace.
Otázka dnes zní, jak vyprostit EU z mokrého cementu.
Ačkoliv to mnozí evropští politici velmi neradi přiznávají, dosavadní stav je pravděpodobně neudržitelný; nakonec musí dojít buď k podstatně větší fiskální integraci, nebo k chaotickému rozpadu.
Je neuvěřitelně naivní domnívat se, že euro v příštích 5-10 letech nebo i dříve nebude muset čelit dalším reálným zatěžkávacím zkouškám.
Je-li však dosavadní stav v konečném důsledku neudržitelný, proč jsou trhy tak extrémně klidné a proč mají desetileté italské státní dluhopisy jen o necelé dva procentní body vyšší výnos než německé?
Toto malé rozpětí možná odráží přesvědčení investorů, že nakonec dojde na přímé sanace, jakkoliv němečtí politici prohlašují opak.
Nákupy dluhu zemí z okraje eurozóny Evropskou centrální bankou už dnes představují implicitní dotaci a diskuse o eurobondech začíná být po Macronově vítězství aktuálnější.
Anebo možná investoři sázejí na to, že Jih zabředl do cementu příliš hluboko a nedostane se ven.
A Německo bude dál ždímat jeho rozpočty, aby zajistilo, že jeho bankám budou veškeré dluhy splaceny.
Každopádně by na tom lídři eurozóny byli lépe, kdyby podnikli akci ihned, místo aby čekali na další okamžik pravdy pro společnou měnu.
Jak dlouho dnešní optimismus vydrží, o tom rozhodnou Macron s Merkelovou.
Dá se euro opravit?
PAŘÍŽ – Když německý ministr financí Wolfgang Schäuble nedávno položil na stůl možnost odchodu Řecka z eurozóny, chtěl tím dát najevo, že se žádná členská země nemůže vyvázat z přísné disciplíny měnové unie.
Ve skutečnosti však jeho iniciativa vyvolala mnohem širší diskusi o principech upravujících euro, jeho řízení i samotných důvodech jeho existence.
Pouhé dva týdny před Schäubleho návrhem přitom vedoucí evropští představitelé nechali prakticky bez povšimnutí zprávu o budoucnosti eura, kterou připravili předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a jeho kolegové z ostatních institucí Evropské unie.
Nový spor o Řecko však mnohé politiky přesvědčil o nutnosti návratu k rýsovacímu prknu.
Občané si zatím kladou otázku, proč mají společnou měnu, zda to má smysl a zda lze dospět k dohodě o její budoucnosti.
Pro měny stejně jako pro státy jsou důležité mýty o vzniku.
Podle konvenčního výkladu bylo euro politickou cenou, kterou Německo zaplatilo za francouzský souhlas se sjednocením.
Ve skutečnosti německé sjednocení pouze poskytlo konečný impulz projektu vymyšlenému v 80. letech s cílem vyřešit dlouhodobé dilema.
Evropské vlády měly silnou averzi vůči plovoucím devizovým kurzům, o nichž předpokládaly, že budou neslučitelné s jednotným trhem, ale současně nebyly ochotné zavést měnový režim ovládaný Bundesbankou.
Skutečně evropská měna stojící na německých principech se jevila jako nejlepší cesta vpřed.
Při zpětném ohlédnutí bylo opětovné sjednocení Německa spíše prokletím než požehnáním.
Když byly devizové kurzy v roce 1999 uzamčeny, byl německý kurz nadhodnocený a německá ekonomika měla potíže; francouzský kurz byl podhodnocený a tamní ekonomika zažívala konjunkturu.
Během následujících deseti lety pomalu rostly nerovnováhy mezi ožívajícím Německem a zeměmi, kde nízké úrokové sazby vyprovokovaly úvěrový boom.
A když v roce 2008 vypukla globální finanční krize, byly podmínky zralé na dokonalou bouři.
Nikdo nemůže říci, jak by se Evropa byla vyvíjela bez eura.
Přežil by systém fixních kurzů, nebo by se zhroutil?
Byla by německá marka nadhodnocená?
Zavedly by státy opět obchodní bariéry, a ukončily tak jednotný trh?
Nafoukla by se ve Španělsku realitní bublina?
Reformovaly by vlády více, nebo méně?
Stanovit srovnávací základnu, vůči které by se dal hodnotit dopad eura, je nemožné.
To však není důvod k uspokojení.
Hospodářský výkon eurozóny v posledních 15 letech je zklamáním a systém její ekonomické politiky na to musí reagovat.
Opravdu důležitá otázka zní, zda má společná evropská měna smysl i do budoucna.
Lidé se této otázce často vyhýbají, protože náklady na odchod od společné měny se pokládají za příliš vysoké na to, aby se o něm vůbec uvažovalo (a mohly by být ještě vyšší, kdyby k rozpadu došlo během krize a kdyby vyostřil vzájemnou nevraživost mezi participujícími zeměmi).
Ukončení eura by navíc mohlo uvolnit temné síly nacionalismu a protekcionismu.
Jak ovšem nedávno uvedl Kevin OʼRourke z Oxfordské univerzity, takový argument sotva obstojí.
Je to logický ekvivalent rady manželskému páru, aby zůstal spolu, protože rozvod je příliš drahý.
Má tedy euro stále smysl?
Očekávalo se, že přinese tři ekonomické výhody.
Měnová unie měla podpořit hospodářskou integraci, a tím posílit dlouhodobý růst v Evropě.
Místo toho se obchod a investice uvnitř eurozóny zvýšily jen mírně, a růstový potenciál dokonce zeslábl.
Zčásti je to dáno tím, že národní vlády nestavěly na sjednocení měny a nepokusily se proměnit eurozónu v ekonomický motor, ale místo toho se snažily lpět na zbytcích své moci.
Možná to bylo logické politicky, avšak z ekonomického hlediska to nedávalo smysl: obrovský domácí trh je jedním z hlavních evropských devíz a příležitosti k jeho posílení by se neměly promrhávat.
Za druhé panovala naděje, že se euro stane významnou mezinárodní měnou (zejména vzhledem k tomu, jak málo zemí je vybaveno nezbytnými právními, tržními a politickými institucemi).
A podle nedávné statistiky ECB byla tato naděje do značné míry naplněna.
Mezinárodní používání eura zaostává jen za americkým dolarem a tento úspěch může Evropě napomoci k dalšímu utváření globálního ekonomického řádu, místo aby sklouzávala do bezvýznamnosti.
Za třetí se (poněkud naivně) věřilo, že instituce podepírající euro zlepší celkovou kvalitu hospodářské politiky, jako by celoevropská politika byla automaticky lepší než politiky národní.
Zatěžkávací zkouška přišla po globální finanční krizi z roku 2008: jelikož eurozóna nadhodnotila fiskální rozměr krize a podhodnotila rozměr finanční, vedla si hůře než Spojené státy a Velká Británie.
Má-li tedy euro vytvářet prosperitu, jsou zapotřebí další reformy systému ekonomické politiky.
Agendu však lze formulovat a zavést pouze v případě, že existuje široká shoda na podstatě problému.
A jak dokládá pokračující spor o Řecko, taková shoda zůstává v nedohlednu: participující země předkládají protichůdné analýzy příčin dluhové krize, ze kterých vyvozují protichůdné recepty.
Richard Cooper z Harvardovy univerzity kdysi poznamenal, že v raných dobách mezinárodní spolupráce v oblasti veřejného zdraví brzdilo boj proti globálním nemocím lpění jednotlivých států na odlišných modelech šíření nákazy.
Všechny země dávaly přednost společné akci, ale nedokázaly se shodnout na plánu, protože se rozcházely v názoru, jak epidemie překračují hranice.
Evropa dnes čelí stejnému problému.
Ten naštěstí není neřešitelný, jak ukazují významné reformy typu vytvoření Evropského stabilizačního mechanismu či založení bankovní unie.
Neshody také nebránily ECB ve smělém postupu, což dokládá, že význam má i řízení institucí.
Skutečnost, že k reformám a akcím se přistoupilo až v nedávné době a pod tlakem akutní krize, je však skličující připomínkou, jak obtížné je dospět ke konsensu.
Evropa si nemůže dovolit otálení a předstírání.
Buď členové eurozóny dospějí k dohodě o agendě v oblasti řízení a politických reforem, která promění měnovou unii v motor prosperity, anebo budou opakovaně klopýtat od sporů ke krizím, až nakonec občané ztratí trpělivost nebo trhy důvěru.
Nezbytnou podmínkou seriózní diskuse a ambiciózních reforem je ujasněnost.
Všichni velcí účastníci dnes mají závazek definovat, co pokládají za nepostradatelné, co považují za nepřijatelné a co jsou ochotni obětovat za to, oč sami stojí.
Může reforma eurozóny pomoci zkrotit Trumpa?
BRUSEL – Americký prezident Donald Trump k uskutečňování svých zahraničněpolitických cílů používá postupů ekonomické války.
V srpnu jeho administrativa oznámila, že u dovozu oceli a hliníku z Turecka zvýší cla na dvojnásobek, aby vyvinula tlak na turecké orgány s cílem vynutit si propuštění amerického pastora zadržovaného dva roky pro obvinění ze špionáže.
Počátkem příštího měsíce Spojené státy také vystupňují unilaterální sankce vůči Íránu.
Trumpova administrativa ví, že klíčovým zdrojem amerického ekonomického vlivu je úloha dolaru coby světově dominantní rezervní měny.
K potlačení neúměrné americké moci destabilizovat globální ekonomiku je tedy zapotřebí snížit podíl mezinárodního obchodu uskutečňovaného v dolarech.
Může jako věrohodná alternativa posloužit euro?
Euro je druhou nejvýznamnější měnou na světě, ale za americkým dolarem stále hodně zaostává.
Dvě třetiny všech půjček vydaných místními bankami v cizích měnách jsou denominovány v dolarech, naproti tomu v eurech jen 20 %.
Podobné proporce platí i pro globální devizové rezervy.
Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker má chuť to změnit.
Minulý měsíc označil za „absurdní“, že „Evropa platí 80 % svých účtů za dovoz energií – v hodnotě 300 miliard eur ročně – v amerických dolarech,“ byť jen asi 2 % energetického importu EU pochází z USA.
Poté vyzval, aby se euro stalo „nástrojem nové, suverénnější Evropy“, a slíbil, že „předloží iniciativy k posílení mezinárodní role eura“.
Juncker není mezi evropskými lídry jediný, kdo si uvědomuje, jak mocným nástrojem může jednotná měna být, co se týče uplatnění síly.
Německý ministr zahraničí Heiko Maas navrhl, aby Evropská unie vytvořila vlastní systém mezinárodních plateb.
Avšak třebaže jsou tyto návrhy ambiciózní, přehlížejí možná, co je pro pevnější postavení eura skutečně nutné.
Pokud vzroste role eura v mezinárodním obchodu, vzroste také objem aktiv denominovaných v eurech, jež drží zahraniční společnosti, a úhrn úvěrů denominovaných v eurech.
Bobtnání globálního obchodu v eurech by mohlo vést ke vzniku exponovanosti zahraničních bankovních soustav vůči této měně.
To znamená, že v případě krize by Evropská centrální banka musela konat, tak jako v minulosti Federální rezervní systém USA.
Během globální finanční krize roku 2008 sloužil Fed jako faktický globální věřitel poslední záchrany, který souhlasí s nezajištěnými swapovými spoji nejen s centrálními bankami rezervních měn, jako je ECB a Švýcarská národní banka, ale i s rozvíjejícími se ekonomikami typu Mexika a Brazílie.
Cílem bylo stabilizovat globální ekonomiku, ale likvidita také pomohla předejít domácím otřesům vlivem prodejů dolarových aktiv v zahraničí a zastavit honbu zahraničních bank za nákupem dolarů.
ECB se přiklonila k mnohem užšímu přístupu.
Koncem roku 2008 začala dodávat eura centrálním bankám v Maďarsku, Lotyšsku a Polsku, ale požadovala, aby jako zajištění poskytly cenné papíry denominované v euru.
ECB chtěla chránit svou bilanci před nezajištěnou expozicí vůči maďarskému forintu či polskému zlotému.
Tyto země ale měly příliš málo způsobilých cenných papírů, aby za počátečních podmínek ECB získaly dostatek eur.
ECB trvalo další rok, než pod tlakem z Rakouska a dalších zemí vytvořila s maďarskou a polskou centrální bankou řádné swapové spoje zajištěné v cizí měně.
Likviditu v eurech poskytne ECB i dnes jen zemím považovaným za systémově podstatné pro eurozónu.
Tento přístup vyhýbající se riziku kontrastuje jak s přístupem Fedu, tak – ještě výmluvněji – Čínské lidové banky, která v posledních letech vytvořila rozsáhlou síť swapových spojů, aby podpořila používání žen-min-pi v obchodu, a tedy jeho postavení coby mezinárodní měny.
Má-li se Junckerova vize uskutečnit, ECB bude muset od takového provinčního uvažování ustoupit a přijmout úlohu mezinárodního věřitele poslední záchrany po vzoru Fedu.
Zůstává však nejisté, zda by ECB byla ochotna ponechat část své bilance otevřenou vlivům osudů zemí mimo eurozónu.
ECB má dobrý důvod k opatrnosti: postrádá politický protějšek, jakým je v případě Fedu ministerstvo financí USA.
Za neexistence ministra financí eurozóny, s nímž by ECB za krize mohla koordinovat postup, by se její rozhodnutí pomoci třetím zemím – dokonce i zemím EU – mohlo setkat se silným odporem.
Dobrým příkladem může být zdráhavost ECB swapovově se spojit s Maďarskem: Maďarsko se už tehdy od EU distancovalo.
Nakonec se ECB odhodlala udělat pro záchranu eura, „cokoli bude zapotřebí“.
Pokud ale evropští lídři chtějí prosadit Junckerovu vizi zpevnění suverenity EU posílením mezinárodní role eura, nemohou spoléhat na to, že se ECB bez řádné institucionální podpory k takovému přístupu opět přikloní.
Namísto toho by lídři eurozóny měli dokončit reformy konstrukce měnové unie a zajistit politický protějšek ECB, který by podporoval centralizovanou měnovou politiku.
Právě to je nejlepší počáteční reakce na Trumpovy ekonomické útoky.
Cokoli jiného by bylo – opět – zapřahání kočáru před koně.
Nový přístup k suverénnímu dluhu eurozóny
ATÉNY – Řecký veřejný dluh se vrátil do evropské agendy.
Možná to byl hlavní úspěch řecké vlády během trýznivých pětiměsíčních jednání s věřiteli.
Po letech „protahování a předstírání“ se dnes téměř všichni shodují na tom, že restrukturalizace dluhu je nezbytná.
Nejdůležitější přitom je, že to platí nejen pro Řecko.
V únoru jsem předložil Euroskupině (kterou tvoří ministři financí členských zemí eurozóny) nabídku variant včetně dluhopisů indexovaných podle HDP, které Charles Goodhart nedávno vyzdvihl v deníku Financial Times, trvalých dluhopisů, jež by vyrovnaly dluhové dědictví v účtech Evropské centrální banky, a dalších opatření.
Nezbývá než doufat, že půda je dnes lépe připravená na to, aby v ní podobné návrhy zakořenily dříve, než Řecko zabředne ještě hlouběji do bažiny insolvence.
Zajímavější otázka však zní, co to všechno znamená pro eurozónu jako celek.
Prorocká volání Josepha Stiglitze, Jeffreyho Sachse a mnoha dalších po odlišném přístupu k suverénnímu dluhu obecně je zapotřebí upravit tak, aby odpovídala konkrétním charakteristikám krize v eurozóně.
Eurozóna je mezi měnovými oblastmi jedinečná: její centrální banka postrádá stát, který by její rozhodnutí podporoval, a členské státy postrádají centrální banku, která by v obtížných časech podpořila je.
Evropští představitelé se snaží zaplnit tuto institucionální mezeru složitými a nedůvěryhodnými pravidly, která často nedokážou nikoho zavázat a jež navzdory této neschopnosti nakonec členské státy v nouzi spíše dusí.
Jedním takovým pravidlem je maximální veřejný dluh členských zemí, který Maastrichtská smlouva stanovuje na 60% HDP.
Dalším je klauzule o zákazu sanací obsažená v téže smlouvě.
První pravidlo už potajmu či otevřeně porušila většina členských států včetně Německa, zatímco druhé pravidlo v případě několika zemí smetly ze stolu drahé finanční balíky.
Problémem restrukturalizace dluhu v eurozóně je skutečnost, že je nezbytná, ale přitom je v rozporu s nepsanou ústavou tvořící základ měnové unie.
Když se ekonomie střetne s ústavními pravidly, musí politici nalézat nápadité způsoby, jak tato pravidla upravit, jinak budou přihlížet, jak se jejich dílo hroutí.
Zde je tedy jeden nápad (tvoří součást Skromného návrhu na vyřešení krize eura, jehož spoluautory jsou Stuart Holland a James K.
Galbraith).
Jeho cílem je tato pravidla vybrousit, pozvednout jejich ducha a vyřešit základní ekonomický problém s nimi spojený.
Stručně řečeno by ECB mohla zítra ráno prohlásit, že od této chvíle začne uskutečňovat program konverze dluhu pro kteroukoliv členskou zemi, která se ho bude chtít účastnit.
ECB bude obsluhovat (tedy nikoliv nakupovat) určitou část všech splatných vládních dluhopisů v závislosti na procentu veřejného dluhu daného členského státu, který povolují maastrichtská pravidla.
V případě členských zemí, jejichž poměr dluhu k HDP činí například 120% a 90%, by ECB obsloužila 50% a 66,7% ze všech jejich splatných vládních dluhopisů.
Aby mohla ECB toto umořování dluhu některých členských států financovat, vydávala by dluhopisy na vlastní jméno, které by garantovala výhradně ona, ale plně by je splácel daný členský stát.
Při emisi takového dluhopisu by ECB současně otevřela debetní účet členskému státu, v jehož prospěch daný dluhopis vydala.
Členský stát by pak byl právně zavázán skládat na tento účet hotovost na úhradu kuponů a jistiny dluhopisů ECB.
Jeho závazek vůči ECB by měl navíc status nejvyšší priority a byl by pojištěn Evropským stabilizačním mechanismem proti riziku tvrdého bankrotu.
Takový program dluhové konverze by nabízel pět výhod.
Tak především by na rozdíl od současného kvantitativního uvolňování ECB nezahrnoval žádnou monetizaci dluhu.
Nehrozilo by tedy riziko nafouknutí bubliny cen aktiv.
Za druhé by program vyvolal velký pokles agregátních úrokových sazeb na úrovni eurozóny.
Ta část suverénního dluhu členských zemí, která by splňovala podmínky Maastrichtské smlouvy, by byla restrukturalizována prostřednictvím delších lhůt splatnosti (rovnajících se splatnosti dluhopisů ECB) a ultranízkých úrokových sazeb, které na mezinárodních kapitálových trzích může nést pouze ECB.
Za třetí by se toto řešení nedotklo německých dlouhodobých úrokových sazeb, poněvadž Německo by plán konverze dluhu negarantovalo a ani by nekrylo emise dluhopisů ECB.
Za čtvrté by se posílil duch maastrichtského pravidla pro veřejný dluh a snížil by se morální hazard.
Program by totiž podstatně zvýšil úrokové rozpětí mezi dluhem odpovídajícím maastrichtským kritériím a dluhem, který zůstává v rukou členských států (ty ho přitom dříve nesměly akumulovat).
A konečně by se dluhopisy indexované podle HDP a další nástroje rozumného vypořádání trvale neudržitelného dluhu daly aplikovat výlučně na ty dluhy členských států, které navrhovaný program nepokrývá, a to v souladu s nejlepší mezinárodní praxí řízení suverénního dluhu.
Evidentním řešením krize eura by bylo řešení federální.
Krize, která tragicky postavila jeden hrdý národ proti druhému, však pravděpodobnost vzniku federace nezvýšila, nýbrž snížila.
Jakákoliv politická unie, kterou by dnes Euroskupina schválila, by byla autoritářská a neefektivní.
Restrukturalizace dluhu, po které eurozóna – nejen Řecko – hlasitě volá, zase v současné atmosféře pravděpodobně nebude politicky přijatelná.
Existují však možnosti, jak by se dal dluh rozumně restrukturalizovat bez jakýchkoliv nákladů pro daňové poplatníky a způsobem, který semkne Evropany těsněji k sobě.
Jedním takovým krokem je zde navrhovaný program konverze dluhu.
Kdybychom ho podstoupili, pomohlo by to zhojit evropské rány a připravit půdu pro tolik potřebnou debatu o tom, jaký typ politické unie si Evropané zaslouží.
Eurozóna je stále zranitelná
BRUSEL – Přestože eurozóna v poslední době zažívá celkové mírné ekonomické zlepšení, zůstává křehká a nepojištěná proti riziku další krize.
Významnou příčinou je přitom přetrvávající náchylnost k asymetrickým cyklům vzestupů a poklesů.
Řečeno jednoduše, za dobrých časů mohou profitovat všichni členové eurozóny, kdežto během propadu někteří utrpí mnohem víc než jiní.
To znamená, že jakmile udeří příští krize, investoři dbalí bezpečnosti prchnou z fiskálně slabých do fiskálně silných zemí, které prokázaly schopnost dosahovat hospodářského růstu.
Až se ekonomický kalkul otočí, lze očekávat, že zažijeme pocit déjà vu.
Zisk každé země bude znamenat ztrátu jiné země.
To podlomí spolupráci uvnitř eurozóny a vyvolá politická pnutí.
Důsledky budou patrně rezonovat v domácí politice každé ze zemí, což upevní síly upřednostňující dezintegraci.
Jistěže, reformy uskutečněné v reakci na poslední krizi situaci na agregátní úrovni zlepšily; fundamentální asymetrii eurozóny ale nevyřešily.
Základy fiskálních pozic se stále v jednotlivých zemích liší, navzdory všem snahám dosáhnout pomocí shora zaváděných pravidel fiskální konvergence.
Ani evropské reformy finančního sektoru posledních let, ač významné, nezajistily adekvátní řešení problému.
Evropská bankovní unie dnes už zčásti zbrzdila jeden z primárních kanálů – domácí banky –, skrze nějž se během poslední krize hromadil veřejný dluh.
Finanční dohled se přesunul na úroveň EU, nejsou jím tedy pověřeny národní orgány.
Rovněž vládní záchranné balíčky byly nahrazeny věřitelskou sanací, přinejmenším tam, kde to neohrožuje finanční stabilitu.
Nic z toho ale neodvrátí nezbytnost veřejných záchranných balíků, až udeří příští krize, kvůli strachu, že prvotní reakci trhu umocní finanční nákaza.
Nové evropské nástroje krizového řízení zároveň mají zřetelné meze.
Evropský stabilizační mechanismus (ESM), jehož úvěrová kapacita dosahuje pouhých 500 miliard eur, během příští krize mnoho neovlivní.
Alternativní možností by bylo spustit program „přímých měnových transakcí“ (OMT) Evropské centrální banky, v jehož rámci by ECB na sekundárním trhu kupovala dluhopisy členských států eurozóny.
Program OMT, vyhlášený v září 2012, leč nikdy nepoužitý, by ale bylo politicky náročné realizovat.
A protože je, stejně jako ESM, podmíněný, k uvolnění napětí mezi věřiteli a dlužníky by nikterak nepřispěl.
Dokonce ani druhé kolo Programu nákupů aktiv veřejného sektoru (PSPP) ECB by problém evropské asymetrie nevyřešilo.
Jelikož ECB, společně s národními centrálními bankami, kupuje státní dluhopisy v poměru k podílu každé země na kapitálu ECB, PSPP nedokáže země pod tlakem zvýhodnit.
Silně zadlužené země mají omezenou schopnost uskutečňovat proaktivní politiky fiskální stimulace.
Na vrcholu poslední krize některé země musely vydávat přes 5 % HDP jen na úhradu úroků z nesplaceného dluhu.
Navíc i poté, co pozdvižení na trhu skončilo a PSPP úrokové sazby snížil, silně zadlužené země loni na splátky úroků vynaložily v průměru kolem 3-4 % HDP.
Většina těchto zemí není ani zdaleka insolventní.
Jejich dluh je ale jako svěrací kazajka, která jim za dobrých časů omezuje schopnost dosahovat hospodářského růstu a za dob krize znamená přítěž.
Jako alternativa k neúčinným nadnárodním a národním fiskálním rámcům se často nabízí formální restrukturalizace dluhu.
V takovém scénáři by politický dohled nahradil dohled tržní.
Avšak vzhledem k tomu, že některé země jsou stále zřetelně zranitelnější než jiné, zavedení programu restrukturalizace dluhu by v současnosti investory vyděsilo a vyhnalo ze slabších zemí, takže by přineslo víc škody než užitku.
V krátkodobém výhledu by tvůrci politik měli prověřit jiné cesty k řešení převisu veřejného dluhu.
PSPP, jak je v současnosti konstruován, umožňuje repatriaci úroku z dluhopisů odkoupených ECB a národními centrálními bankami.
Úspora úroku je ale malá, protože ECB je formálně omezena a nemůže koupit víc než určitý objem dluhu vlády každé země.
Uvolnění tohoto mantinelu by v budoucnu umožnilo využít stávající rámec k odlehčení fiskálních břemen některých zemí.
ECB by přitom musela plnit jinou a vzdálenější úlohu než doposud.
Ujistit se, že úspory budou v každé zemi produktivně využity, by musely nezávislé orgány – například Evropská komise, nebo dokonce úplně nová instituce.
Hrozba, která zachrání Evropu
BRUSEL – Rok 2015 byl pro Evropskou unii dalším rokem zásadních výzev.
Pod obrovský nápor se dostaly dva stěžejní prvky evropské integrace – euro a volný pohyb přes hranice uvnitř schengenského prostoru.
Ani jeden přitom není mimo ohrožení.
Nicméně jedna linie vývoje v roce 2015 nám dává důvod k naději, že lídři EU přestanou jen čekat, až věc „vyhnije,“ a zavedou v roce 2016 odvážnější řešení: na věrohodnosti získala hrozba vyloučení.
Globální hospodářská krize, která začala v roce 2008, odhalila hluboké nedostatky evropské měnové unie, ale až zážitek blížící se smrti během krize eura v letech 2010-2012 přiměl evropské lídry k činnosti – zřídili velký fond na pomoc otřeseným zemím a založili bankovní unii.
Přesto po více než třech letech tato unie – zahrnující dohled Evropské centrální banky a základy fondu k restrukturalizaci selhávajících bank, ale bez společného systému pojištění vkladů – stále není ani zdaleka dokonalá.
Bankovní unie navzdory svým nedostatkům pomohla v první polovině roku 2015 udržet na finančních trzích klid, přestože nová řecká vláda vedená premiérem Alexisem Tsiprasem zpochybnila základní rys evropského přístupu k národním finančním krizím: totiž že příjemci podpory si musí utáhnout opasek.
V červencovém referendu se řečtí voliči vyjádřili, jak Tsipras v kampani žádal, a příkře odmítli podmínky – včetně striktní fiskální přísnosti –, jichž se domáhali řečtí věřitelé výměnou za nový záchranný balíček.
Několik týdnů nato se všechno změnilo.
Tsipras přijal sanační program, který byl v některých ohledech ještě přísnější než ten, jejž voliči odmítli.
Tento postup měl podporu drtivé většiny voličů i poslanců parlamentu.
Co vyvolalo tento obrat čelem vzad, je jasné: německý ministr financí Wolfgang Schäuble po referendu nadnesl, že by Řecku měly být nabídnuty „prázdniny“ od eura – což bylo chabě zakryté varování, že na stole je vyloučení z eurozóny.
Tato pohrůžka zjevně zabrala.
O možných důsledcích této hrozby se vedou spory.
Někteří ji vykládají tak, že eurozóna se fakticky stala systémem s pevným směnným kurzem, kde odchod otřesené země může být pro ni i její konkurenceschopnější partnery opravdu lepší.
Je-li tomu tak, dny eurozóny jsou sečteny.
Přesnější by však mohlo být nazírat tuto řeckou epizodu jako doklad odolnosti eurozóny, opřený o její stále mocnou přitažlivost.
I navzdory smrštění HDP většímu než ve Spojených státech během Velké deprese 30. let si Řecko zvolilo raději pokračující členství v eurozóně než návrat k drachmě, který by uvolnil další nástroje k obnovení konkurenční schopnosti a vnutil věřitelům podstatný sestřih.
Je-li druhá interpretace správná, evropská měnová unie má sice hluboké nedostatky, ale upevnila se její soudržnost.
Nelze-li členství brát za jisté, tedy je-li možné členy nedodržující společná pravidla jednoduše vypakovat, země se usilovněji vynasnaží v eurozóně se udržet.
Problémy v schengenském prostoru dokládají podobný vývoj.
Schengenský prostor je tak jako eurozóna neúplná struktura, protože zrušil vnitřní hranice, aniž by vytvořil společný mechanismus ochrany hranice vnější.
Tato vada až donedávna nepředstavovala akutní problém, protože migrační tlaky vyvolávané válkami a krachujícími ekonomikami na Středním východě a v Africe potlačovaly tamní diktátorské režimy.
Nedostatky Schengenu však vynesl do popředí nedávný nárůst migrace do Evropy, vyvolaný z velké části vyostřující se syrskou občanskou válkou.
Země podél balkánské trasy – nejprve Řecko, pak Maďarsko a Slovinsko – se už loni v létě podlamovaly pod tlakem statisíců uprchlíků usilujíc��ch proniknout do bezpečí.
Počáteční reakce Evropy byla nesourodá, různé členské státy EU tváří v tvář přílivu přijaly radikálně různé přístupy.
Přesto se na rostoucím počtu vnitřních hranic obnovují kontroly – naposledy na dánské hranici s Německem.
Mnohým se zdá, že Schengen je v troskách.
Opětovné zavedení některých hraničních kontrol je ale pouze dočasné opatření.
Jako u regulace kapitálu v Řecku (a ještě donedávna na Kypru) je účelem zastavit krizi, dokud se nezavedou lepší mechanismy.
Kontroly na vnitřních hranicích navíc nejsou pravidlem, ale zůstávají výjimkou.
Schengenské země vědí, že obnovit úplnou kontrolu na všech vnitřních hranicích by bylo mimořádně nákladné a nutilo by je to přesměrovat významné prostředky od hlavního cíle, jímž je boj proti zločinu a terorismu.
Jejich lídři proto zůstávají věrní záměru zachovat otevřené vnitřní hranice a udržovat silnější ochranu vnější hranice – i kdyby to znamenalo, jak bylo dáno jasně najevo Řecku, zrušení schengenského členství země považované za neschopnou plnit svůj díl odpovědnosti.
Eurozóna i schengenský prostor přežily zatěžkávací zkoušky, jimž byly vystaveny, z téže příčiny: přinášejí svým členům praktické, hmatatelné výhody.
Ekonomové to označují za „odhalenou preferenci“.
Přidaná hodnota evropské integrace se teď rozrůstá i mimo členství EU a zahrnuje účast v dílčích skupinách, jako je eurozóna či schengenský prostor, které mají přímější a hmatatelnější dopady na každodenní život a klíčová politická rozhodnutí.
Vyhlášení vznešených principů znamená v reálném světě méně než konkrétní činy.
A konkrétní skutky loňského roku – zejména výstraha, že země porušující pravidla budou vyloučeny – naznačují, že rok 2016 přinese více pokroku, byť kusého, směrem k silnější eurozóně a opravdové politické unii.
Peníze za nic
BRUSEL – Zdá se, že se rozvinutý svět pohybuje směrem k prostředí s dlouhodobě nulovou úrokovou sazbou.
Ačkoliv nechaly centrální banky USA, Velké Británie, Japonska a eurozóny sazby na nule již několik let, vnímání toho, že šlo o dočasnou odchylku, způsobilo, že středně a dlouhodobé sazby zůstaly velké.
To se ale možná změní, zejména v eurozóně.
Striktně vzato, nulové sazby jsou pozorovány pouze u nominálních, střednědobých dluhů, na které se nahlíží jako na bezrizikové.
Napříč eurozónou jsou ale sazby blízko nule – nebo dokonce záporné, u zásadních podílů vládních dluhů – a očekává se, že takto nízké nějakou dobu zůstanou.
Například v Německu budou až pět let úrokové sazby na veřejný dluh záporné, poté jen lehce kladné, což bude ve výsledku znamenat vážený průměr nula.
Japonské prostředí s téměř nulovou hodnotou úrokových sazeb již zjevně není jedinečné.
Jistě, program nákupu dluhopisů Evropskou centrální bankou může dočasně potlačovat úrokové sazby, ale jakmile tyto nákupy příští rok skončí, sazby opět porostou.
Nezdá se ale, že by si to mysleli investoři.
Výnos německého 30letého dluhopisu je méně než 0,7%, což naznačuje, že očekávají trvání ultra nízké sazby dlouhou dobu.
Mnoho emitentů také prodlužuje strukturu splatnosti jejich úpisů, aby je udrželi na současných sazbách, které již o mnoho níže jít nemohou (ale mohly by se teoreticky výrazně zvýšit).
V každém případě se zdá, že eurozóna se zasekla na téměř nulových úrokových sazbách se stále delší dobou splatnosti.
Co to vlastně znamená pro investory a dlužníky?
Musíme zde brát v potaz nejen nominální úrokovou sazbu, ale také tu reálnou (upravenou inflací).
Velmi nízká nebo dokonce záporná úroková sazba může střadateli způsobit kladnou návratnost, pokud ceny dostatečně spadnou.
Z tohoto fenoménu těží japonští střadatelé již více než jednu dekádu, kdy mají návratnost vyšší než jejich protějšky v USA a to i přes to, že japonská nominální úroková sazba je nižší než ta americká.
Nicméně, na nominálních sazbách samozřejmě záleží.
Pokud jsou zanedbatelné, přidávají na kráse zprávám o zisku, zatímco se pomalu hromadí problémy celkových závazků.
Vzhledem k tomu, že se účetnictví okolo závazků provádí na základě kuriózní kombinace nominálních a tržních hodnot, může být neprůhledné a snadno manipulovatelné.
Pokud ceny a tím i průměrná velikost dluhové služby klesají, reálné dluhové břemeno roste.
To se však stává zřejmé jedině tehdy, když musí být dluh refinancován, nebo když stoupají úrokové sazby.
V prostředí nulových či téměř nulových úrokových sazeb mají věřitelé motivaci “protahovat a předstírat” – to znamená, že odloží splatnost jejich dluhu, aby tak déle utajili jejich problémy.
Vzhledem k tomu, že dluh může být refinancován za tak nízkých sazeb, je riziko odložení splatnosti nízké a to umožňuje dlužníkům, kteří by za normálních okolností byli považování za insolventní, pokračovat déle, než by bylo jinak možné.
Konec konců, pokud je možné stále odkládat dluh při nulové sazbě, nehraje to v podstatě roli a nikdo tak nemůže být považován za insolventního.
Dluh se stává de facto nekonečný.
Zkušenost Japonska tento fenomén skvěle ilustruje.
Při více než 200% HDP se zdá hora vládního dluhu nedobytná.
Ale údržba tohoto dluhu stojí jen 1-2% HDP, což umožňuje Japonsku zůstat solventní.
Stejně tak může nyní Řecko vyřešit jeho veřejný dluh, který je zhruba na úrovni 175% HDP, díky extra nízkým úrokovým sazbám a dlouhé době splatnosti (delší než u japonského dluhu), které zaručují evropští partneři.
Stručně řečeno, s dostatečně nízkými úrokovými sazbami je zvládnutelný jakýkoliv poměr dluh-HDP.
Proto je v současném prostředí úrokových sazeb omezení veřejných dluhů Maastrichtskou smlouvou na 60% HDP nesmyslné.
Ze stejného důvodu by měla být přehodnocena Smlouva o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii (tzv. Fiscal compact), která vyžaduje po zemích trvalé směřování k této (60%) úrovni.
Téměř nulové úrokové sazby totiž také podrývají pojem tzv. “debt overhang“ v zemích jako je Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko.
Protože i přes to, že tyto země nahromadily obrovský dluh během doby vzestupu úvěrů, která se zhroutila v roce 2008, současná cena správy těchto dluhů je příliš nízká na to, aby měla vliv, který by se za normálních okolností očekával – snížení příjmů, zabránění návratu k růstu a vytváření nejistoty mezi investory.
Dnes můžou tyto země prostě refinancovat jejich závazky na delší dobu splatnosti.
Dluhy zemí hrají jistě nepostradatelnou roli v globálním finančním systému.
V prostředí nulových úrokových sazeb však musí být tato role přehodnocena.
Strategický kompas pro Evropu
BRUSEL – Kompas pomáhá najít správnou cestu. „Strategický kompas“, který jsem vypracoval na žádost Evropské rady, bude sloužit jako operační vodítko pro rozvoj a rozhodování Evropské unie v oblasti bezpečnosti a obrany.
Příští týden o něm budou jednat ministři zahraničních věcí a obrany zemí EU.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Strategický kompas má odpovědět na tři otázky: Jakým výzvám a hrozbám čelíme?
Jak můžeme lépe spojit naše prostředky a efektivně s nimi zacházet?
A jakým způsobem může Evropa nejlépe uplatňovat svůj vliv jako regionální i globální aktér?
Z naší celkové analýzy hrozeb jasně vyplývá, že Evropa je v nebezpečí.
EU hrozí to, co nazývám „strategickým úpadkem“, na který lze nahlížet ze tří úhlů.
Zaprvé, náš hospodářský dosah je stále omezenější.
Před třiceti lety představovala EU jednu čtvrtinu světového bohatství; za 20 let to bude jen něco málo přes 10 %.
Podobně jsme na tom z hlediska demografického: koncem tohoto století bude mít Evropa méně než 5% podíl na světové populaci.
A co je ještě důležitější, někteří naši hospodářští konkurenti vyznávají hodnoty, které jsou velmi odlišné od těch našich, a představují tak hrozbu pro naši normativní moc.
EU musí tuto skutečnost zohlednit při tvorbě svých politik a uvědomit si, že soupeření o globální normy již začalo zápasem o to, kdo získá nadvládu v oblasti umělé inteligence, cloud computingu, polovodičů a biotechnologií.
Zadruhé, strategické prostředí EU je vystavováno stále většímu tlaku vzhledem k výzvám, které přinášejí noví ambiciózní aktéři, případy demonstrace vojenské síly a destabilizační strategie, jež zahrnují kybernetickou válku a dezinformace.
Pryč jsou časy, kdy válka a mír představovaly dva jasně odlišitelné stavy.
Jsme a budeme stále častěji konfrontováni s hybridními situacemi, které vyžadují širokou škálu obranných prostředků.
A konečně, politická sféra EU se dostává do sevření a stále více jsou zpochybňovány naše liberální hodnoty.
Ve „střetu narativů“ nabírá na síle myšlenka, že univerzální hodnoty jsou ve skutečnosti jen konstruktem Západu.
Původní předpoklad, že hospodářská prosperita vede vždy k demokratickému rozvoji, se ukazuje být nesprávný.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Při pohybu v tomto stále konkurenčnějším strategickém prostředí se EU musí stát garantem bezpečnosti svých občanů, který chrání naše hodnoty a zájmy.
K tomu však bude muset při zvládání krizí jednat rychleji a rozhodněji.
To znamená, že musí předvídat rychle se vyvíjející hrozby a chránit před nimi své občany, investovat do nezbytných schopností a technologií a spolupracovat s partnery v zájmu dosažení společných cílů.
Takováto opatření posílí naši schopnost odrazovat od útoků a reagovat na ně, pokud k nim dojde.
Hlavní hodnotou vojenské síly není to, že nám umožňuje řešit problémy, ale že může pomoci předcházet tomu, aby se problémy řešily na náš úkor.
Strategický kompas proto navrhuje vytvořit schopnost rychlého nasazení sil EU zahrnující celou škálu opatření, která jsou stanovena ve Smlouvách EU.
Snahy o rychlé nasazení sil EU uspěly v minulosti jen omezeně.
Záměrem Strategického kompasu je však zajistit, aby rychlé nasazení bylo snadněji uskutečnitelné a efektivnější, a to třemi způsoby.
Zaprvé by byl uplatňován modulární přístup, kdy by složení sil bylo vymezeno konkrétními scénáři a posíleno společným výcvikem namísto toho, aby se jednalo o síly stálé.
Zadruhé by existovaly jasné pokyny, které by stanovily, že druh a velikost sil závisí na dané misi, a nikoli naopak.
A zatřetí bychom mohli zintenzivnit úsilí o překonání různých nedostatků, které dlouhodobě negativně ovlivňují naše operační schopnosti, a měli bychom vymezit jasná opatření, která by měla mít prioritu.
To vše bude vyžadovat legitimitu a flexibilitu.
Kdo bude rozhodovat a jak by měla být rozhodnutí realizována?
Aniž by byla zpochybňována zásada jednomyslnosti, lze jednat kreativně a aktivovat určitá ustanovení, jako je konstruktivní zdržení se hlasování nebo článek 44, který umožňuje vytvářet koalice schválené Radou.
V první řadě je nezbytná politická vůle (bez níž nic není možné) a operační efektivnost (bez níž je vše zbytečné).
EU by však samozřejmě neměla svou činnost omezovat na nasazení vojenských sil.
Strategický kompas se zaměřuje rovněž na bezpečnost v kybernetickém, námořním a vesmírném prostoru.
Abychom mohli předvídat hrozby, navrhuje posílit zpravodajské kapacity a rozšířit soubor nástrojů pro boj proti hybridním a kybernetickým útokům i proti dezinformacím a vměšování do vnitřních záležitostí ze zahraničí.
Stanovuje rovněž cíle pro investice, abychom naše ozbrojené síly vybavili nezbytnými schopnostmi a inovativními technologiemi, odstranili strategické nedostatky a snížili technologickou a průmyslovou závislost.
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že toto úsilí není v žádném případě v rozporu se závazkem Evropy vůči NATO, které zůstává klíčovým pilířem naší územní obrany.
Tento závazek by nám neměl bránit v rozvoji vlastních schopností a vedení nezávislých operací v našem sousedství i v širším prostoru, zejména v době, kdy je pozornost tvůrců politik v USA zaměřena jiným směrem (v neposlední řadě na indicko-tichomořský region).
Strategická odpovědnost Evropy je nejlepší cestou k posílení transatlantické solidarity.
Tato koncepce je jádrem nového dialogu o bezpečnosti a obraně mezi USA a EU.
Všichni Evropané by však měli pochopit, že Strategický kompas není kouzelným proutkem.
Je na členských státech EU, aby svými rozhodnutími určily, zda současné geopolitické změny zůstanou jen dalším varovným signálem, který budeme ignorovat, a zda obnovená diskuse o evropské obraně bude jen dalším začátkem, který nikam nepovede.
Strategický kompas je pro Evropu příležitostí, aby před zraky našich občanů i celého světa převzala za bezpečnost přímou odpovědnost.
Jak uniknout daňovým únikům
ALESSANDRIA, ITÁLIE – Daňové úniky jsou celosvětovou metlou. „Černá“ ekonomika podle některých odhadů dosáhla ve vyspělých zemích 10% HDP a v rozvojových zemích může přesahovat 70%.
A situace se zhoršuje.
Daňové úniky se obvykle řeší dvěma způsoby: audity a přísnými postihy.
Jak ale příliv daňových úniků naznačuje, tyto mechanismy nejsou víc než hra kočky při přemnožení myší – a myši, zdá se, vítězí.
Jak se daňové úniky šíří, objevily se celé sítě, jejichž smyslem je napomáhat utajování příjmů, a je tak mnohem méně pravděpodobné, že ti, kdo porušují zákon, budou potrestáni.
Navíc vzhledem k tomu, že daním se vyhýbá víc lidí, správci daní jsou pod sílícím tlakem být shovívavější nebo přijímat úplatky.
Jednou strategií jak oslabit vazby mezi potenciálními daňovými hříšníky je zavést různé střety zájmů.
Daň z přidané hodnoty je například stanovena, aby motivovala firmy zajišťovat si za své vstupy faktury s cílem snížit si vlastní daňové výdaje.
Výsledky ale často potenciál svých přínosů nenaplňují, protože DPH přispěla k posílení pobídek pro ty, kdo se daním vyhýbají, aby vytvořili ještě pevnější sítě, které dokáží skrýt celé řetězce transakcí.
Číňané vynašli novátorské řešení.
S cílem povzbudit zákazníky, aby jako doklad úhrady vyžadovali úřední paragon, některé místní daňové orgány vydávají stvrzenky, které slouží také jako výherní los.
Paragon lze použít jako stírací los a vyhrát drobný finanční obnos, ale platí také jako loterijní losy, díky nimž lze vyhrát větší sumy.
Aby se zabránilo padělání, podniky si musejí k tištění těchto paragonů zakoupit speciální, patentované zařízení.
Záznamy o vytištěných stvrzenkách se automaticky odesílají daňovým úřadům a používají se ke stanovení daně.
Obdobné systémy se používají v Tchaj-wanu a Latinské Americe.
Jiným způsobem jak spotřebitele odměňovat za boj proti daňovým únikům je nabízet dotace.
Některé rozvojové země zavedly dalekosáhlý systém vracení DPH spotřebitelům, kteří shromažďují úřední stvrzenky.
Severní Kypr stejně jako Turecko nabízí refundaci ve výši 2,5 procentního bodu, oproti běžné sazbě DPH ve výši 13%.
Takové systémy ale zatěžuje rozsáhlá administrativa a náklady na vyhovění žádostem.
Postup výběru a ověřování žádostí je časově náročný a čistý přínos pro daňové poplatníky je nízký.
Metoda je navíc náchylná k nelegálním praktikám, jako je sběr paragonů vydaných cizincům nebo studentům, kteří si o vrácení peněz zažádat nemohou.
Peněžní dotace spotřeby se často poskytují i ve vyspělých zemích, a to z mnoha důvodů, mezi něž nezanedbatelně patří boj proti daňovým únikům.
Jednou takovou dotací je možnost odpočtu paušálního procenta určitých výdajů od daně z příjmu.
V Itálii jsou už deset let částečně odečitatelné náklady na renovaci bydlení, zejména proto, aby se mezi firmami v sektoru stavebnictví zlepšilo dodržování daňových zákonů.
Nedávno byly zavedeny nové předpisy, jejichž konkrétním cílem je zakročit proti práci načerno.
Podle finančního zákona z roku 2007 každý, kdo si nárokuje odpočet za zvelebení domova, musí předložit fakturu od dodavatele stavebních prací, která uvádí cenu práce.
Co se týče omezování daňových úniků, výsledky jsou smíšené.
Většina žádostí o dotaci pochází ze severní Itálie, která se obvykle považuje za primárně méně náchylnou k daňovým únikům.
Třebaže se prošetřuje několik případů neoprávněných nároků, nevznikl černý trh se stvrzenkami; podvody podle všeho vznikají skrze falšované faktury.
Ačkoliv ekonometrické studie nejsou po ruce, nezpracovaná data dokládají zvýšení vykazovaného příjmu i počtu firem a hlášených dělníků.
Zdanitelný příjem v sektoru však stále roste nižším tempem než hrubý příjem zjišťovaný dle národních účtů.
Když jsou daňové úniky mimořádně rozšířené, daňoví poplatníci zřejmě pociťují vysoké transakční a psychologické náklady při obracení se na daňové auditory, aby vymáhali vydávání stvrzenek.
Pokud ale spotřebitelé nesou náklady spojené s hlášením prohřešků úřadům, dotace je mohou přimět k hledání dodavatelů ochotných nabízet legální transakce.
Avšak i tyto snahy jsou nákladné.
Jakmile se jedna firma rozhodne pro daňové úniky, je čím dál těžší najít dodavatele ochotného vstupovat do zákonných transakcí.
Když je těžké najít alternativy, kompenzace požadovaná za přijetí nelegální transakce klesá.
Jak se v takovýchto případech obvykle stává, jakmile je dosaženo kritického množství daňových úniků, jejich počty mohou náhle poskočit na mnohem vyšší čísla.
Tento proces by také mohl vysvětlovat, proč přínosy mnohých systémů odměn rychle odeznívají, přestože na počátku se ukázaly jako úspěšné.
Samozřejmě, existuje riziko, že dotace a loterie mohou snížit morální motivaci občanů řídit se zákony, protože jejich dodržování je nově podmíněno jistou formou kompenzace.
Pokud však loterie, dotace a další prostředky při potírání daňových úniků selžou, Číňané mají ještě další metodu: trest smrti.
Americká posvátná politika
NEW YORK – Charles Carroll z Carrolltonu ve státě Maryland byl jediný římský katolík, který roku 1776 podepsal Prohlášení nezávislosti USA.
Ač byl jedním z otců zakladatelů, jako katolík nesměl zastávat veřejný úřad.
To se změnilo až v roce 1789, když ústava znemožnila Kongresu etablovat kterékoli náboženství a konfesijní příslušnost přestala být sítem těch, kdo usilovali o veřejnou funkci.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Ne všichni byli z takového oddělení církve a státu nadšeni.
Thomas Jefferson byl některými napadán jako nebezpečný bezvěrec a horlivci měli za to, že kdyby se stal prezidentem, náboženství v Americe by zahynulo.
Lidí, kteří by víru rádi vrátili do středu veřejného a politického života, je dodnes požehnaně.
Právě to měl patrně na mysli americký ministr spravedlnosti William Barr, hluboce konzervativní katolík, když odsoudil „sekularisty“ za to, že zahájili „útok na náboženství a tradiční hodnoty“.
Předsudky vůči katolíkům jako nepřátelům svobody a potenciálním zrádcům (kvůli duchovní oddanosti Římu) měly také tuhý kořínek.
V roce 1821 si John Adams kladl otázku, zda „svobodná vláda [může] vůbec existovat s katolickým náboženstvím“.
Angloamerická svoboda a demokracie se tradičně spojovaly s houževnatým protestantským individualismem; katolíci byli považováni za reakční otroky církevní hierarchie.
Individualističtí protestanti samostatně mysleli, byli přičinliví a odhodlaní dostat ze sebe to nejlepší (materiálně, jakož i duchovně), kdežto katolíci byli zpozdilí a nezřídka líní.
Myšlenku, že katolíci nejsou způsobilí ke kapitalismu, propagoval počátkem minulého století slavný německý sociolog Max Weber (protestant).
John F.
Kennedy, prozatím jediný katolický prezident USA, musel během své kampaně zřetelně prohlásit, že jej věrnost nepojí k Vatikánu, nýbrž k Ústavě USA.
Protikatolické předpojatosti se také podílely na anglickém nepřátelství k evropskému sjednocování, které bylo občas považováno za papežský komplot usilující o obnovu Svaté říše římské.
Halasné názory amerického ministra spravedlnosti nejsou jedinou známkou toho, že časy se podstatně změnily.
Mezi soudci Nejvyššího soudu je jediný protestant (Neil Gorsuch) a i ten byl vychován jako katolík.
Tři soudci jsou židé.
Ostatních pět jsou katolíci (někteří s vazbou na Opus Dei, tajnůstkářskou organizaci, která začala vzkvétat ve fašistickém Španělsku 30. let).
Jinou historickou proměnou, která započala ve druhé polovině dvacátého století, je politický příklon evangelikálních křesťanů ke konzervativním katolíkům.
Američtí protestanti dlouho spokojeně žili s ústavou, která jejich náboženský život chránila před zásahy státu.
Veřejný prostor bylo možné postoupit duchovně nestranným vládám, dokud vyznavače víry nechávaly na pokoji.
To se změnilo v 60. letech působením hnutí za občanská práva, která mnohé bělošské křesťany vyděsila, zejména v jižních státech.
Dnes evangelikálové patří, podobně jako katoličtí konzervativci, k nejhorlivějším stoupencům prezidenta Donalda Trumpa.
I oni jsou přesvědčeni, že rodinu a víru obléhají liberálové a sekularisté.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Skutečnost, že Trump není znám zbožností a jeho život není ani zdaleka vzorem tradiční křesťanské morálky, je pro obě skupiny nepodstatná.
Osobnosti jako ministr energetiky Rick Perry mají za to, že Trump je „Bohem vyvolený“.
Ministr zahraničí Mike Pompeo nedávno naznačil, že Trump byl „povznesen“ k záchraně Izraele. „Jako křesťan,“ řekl, „jsem rozhodně přesvědčen, že je to možné.“
Nazvat to pokrytectvím by bylo nepochopením.
Taková zbožná úcta nevyžaduje, aby byl vůdce mravně bezúhonný.
I hříšník může být nástrojem Božím.
Z obavy, aby nebyli obviněni z předpojatosti, se lidé v Americe občas zdráhají poukázat na náboženské zázemí veřejných osobností.
Přesto je důležité porozumět historii určitých typů věr, abychom pochopili neobyčejnou dobu, v níž je hříšný prezident obklopen věřícími, kteří jsou přesvědčeni, že jej do Bílého domu vyslal Bůh, aby spasil Izrael a očistil prostopášně sekulární Ameriku.
Pochopitelně že ne všichni katolíci jsou zpátečníci.
Papež František reakční není, proto k němu mají hluboký odpor katolíci jako Steve Bannon, jenž měl na Trumpa raný ideologický vliv.
Teologie osvobození, populární v Jižní Americe 60. a 70. let, byla hnutím radikální levice.
Předsedkyně sněmovny Nancy Pelosiová, která patří k hlavním Trumpovým politickým odpůrcům, je přitom katolička stejně jako Barr.
Existuje ovšem proud katolicismu, ukotvený v Evropě, jenž se nikdy nesmířil s Francouzskou revolucí, která zlomila světskou moc Církve a vyvrátila božské právo králů, o něž se opíraly absolutistické monarchie.
Jeden z nejvýmluvnějších a nejvlivnějších reakčních myslitelů, Joseph de Maistre, byl přesvědčen, že bez posvěcené moci monarchie a církve společnost upadne v nemorální chaos.
Tento proud protiosvícenského uvažování nikdy neopadl.
Ve Francii napájel pravicově nacionalistická hnutí, například antiliberální, antisemitské a antisekulární Action Française.
Katoličtí konzervativci však nebyli jedinými křesťany brojícími proti sekularistickému odkazu Francouzské revoluce.
Až do splynutí s dalšími denominacemi v křesťanskodemokratické partaji se hlavní kalvinistická politická formace v Nizozemsku nazývala Antirevoluční strana.
Snaha současných katolických konzervativců a evangelikálů vnést do politiky svá náboženská přesvědčení jde zjevně nejen proti idejím Francouzské revoluce, která usilovala o osvobození od náboženství, ale i Americké revoluce, která zavedla svobodu vyznání.
Obě skupiny ostřelují pečlivě vystavěné bariéry mezi církví a státem.
To je nebezpečné nejen proto, že to přiživuje nesnášenlivost, ale také proto, že to v duchu de Maistra zpochybňuje představu, že politická argumentace se má zakládat na lidském rozumu.
Jakmile se politické spory promění v náboženské střety, začnou být nemožné kompromisy.
Věřící nemůže o posvátném principu vyjednávat.
Těm, kdo Trumpa považují za nástroj Boží, nesejde na tom, nakolik jsou racionální obvinění z nezákonného jednání, která proti němu vznášejí jeho odpůrci.
Musí jej bránit.
Označit to za nerozumné znamená jejich obhajobě neporozumět.
S Bohem se nelze přít.
Je možné, že voličská základna uctívající Trumpa nepostačí k tomu, aby jej v Bílém domě udržela i po roce 2020.
Oponovat takové planoucí víře racionálními plány na nápravu toho či onoho problému je však těžké.
Proto je tak zneklidňující slyšet představitele na vrcholu vlády USA hovořit o politice způsoby, které právem patří do církve.
Zpochybňují nosné principy americké republiky, a dokonce by v důsledku toho mohli zvítězit.
I serif dodržuje zákony
Už delsí dobu to vypadá, že Spojené státy jsou rozhodnuty ignorovat základní řídící instrument vztahů mezi zeměmi - mezinárodní smlouvy a instituce, jež na ně dohlížejí.
Zrusena byla dohoda o protibalistických střelách s bývalým Sovětským svazem, kterou se zakazovala národní raketová obrana.
Zamítnut byl protokol, jehož cílem měl být dohled nad dodržováním zákazu používání biologických zbraní.
Za nepřijatelný pro Spojené státy byl označen tzv. kjótský protokol o klimatických změnách.
Odmítnuta byla dohoda o zákazu jaderných zkousek - na jejímž projednávání měla americká strana významný podíl.
A konečně projekt mezinárodního soudního dvora se stal terčem posměchu a předmětem prudkého odporu.
Když Rusko žádalo, aby dohodnutá omezení strategických jaderných hlavic byla vymezena písemným dokumentem zavazujícím Moskvu i Washington, Spojené státy couvly s tím, že dávají přednost vágnímu vyjádření obecného principu.
Podle Bushovy administrativy jsou mezinárodní úmluvy dobré pro mensí mocnosti - ale pro jedinou světovou supervelmoc jsou nepřijatelným omezováním její svobody jednat.
Není to jen trvalá snaha Spojených států využívat svou jedinečnou moc způsoby obecně neskodícími mezinárodní stabilitě, jež by měla uklidnit obavu z tohoto trendu, ani druhý dobře známý jev, totiž sklon amerických vlád začít s nějakou ideologií, dříve než dospějí k pragmatismu.
Nejsme zde svědky koperníkovské revize oběžných drah diplomacie.
Neboť přestože by svět bez smluv a institucí jistě poskodil větsinu jiných států, poskodil by i mocnou Ameriku.
Zkusenosti z Guantánama s tím, jak zacházet s bojovníky Tálibánu a al-Kajdy, jsou toho jasným a typickým příkladem.
Ženevské konvence v minulosti předepisovaly, jak je třeba zacházet s klasickými válečnými zajatci a zajatými příslusníky zvlástních vojenských sil: nemá se s nimi jednat jako se zločinci.
Nejdříve americký ministr obrany Donald Rumsfeld prohlásil, že je tato mezinárodní dohoda nepoužitelná.
Záhy vsak slova Pentagonu ztratila svou ostrost: žádný problém vlastně neexistuje, poněvadž zajatci budou tak jako tak brzy propustěni a navíc je s nimi nakládáno dobře.
A nakonec sám prezident Bush oznámil, že ochraně Ženevských konvencí se budou moci těsit bojovníci Tálibánu, ovsem nikoli členové teroristické organizace al-Kajdá.
Důvod tohoto obratu je zjevný: zpochybní-li USA Ženevské konvence, mohli by američtí vojáci, v případě, že budou zajati, ztratit ochranu, kterou jim tato úmluva zajisťuje.
A jakmile si Spojené státy začnou nárokovat právo na diktování či rusení mezinárodních smluv, jak se jim zachce, nebudou už totéž moci vyčítat jiným zemím.
Mezinárodní zákony jsou velmi křehké, a proto se musí spoléhat na podporu nejsilnějsích účastníků mezinárodního dění: pokud taková země zákon nedodržuje, je těžké jej pak prosazovat.
Jenže schopnost i těch nejmocnějsích zemí uplatňovat mezinárodní vliv je závislá na tom, zda tyto mezinárodní zákony budou prosazovány či nikoliv.
Pokud jde o vojenskou sílu, nezávisí Amerika na nikom a na ničem.
Avsak pokud jde o vliv ve světě, jsou Spojené státy stále závislé na souhlasu jiných, mensích zemí.
Kdyby se Spojené státy rozhodly odstoupit od mezinárodního práva - nejsilnějsího symbolu spravedlivějsího mezinárodního systému -ztratily by postupně vsechen svůj vliv.
Tak zní ponaučení z Guantánama.
A to je taky důvod, proč se zbytek světa nemá čeho obávat.
Spojené státy teď jen procházejí jedním ze svých stavů, kdy mají pocit, že je třeba přeformulovat řád světa, což v konečném důsledku bývá obvykle pro dobro celého světa.
Znepokojení USA nad převážnou částí mezinárodního práva týkající se konfliktů ovsem není zcela neopodstatněné.
Vzhledem k novým otázkám spojeným s globální nejistotou, alespoň zčásti způsobenou privatizací vojenské síly, je třeba co nejdříve vypracovat mezinárodní normy, které budou odrážet dnesní situaci.
Trvat na nezrusitelnosti stávajících dohod, což činí mnozí právní puristé, nestačí: pokud odpovídaly dřívějsím mezinárodním požadavkům, neznamená to, že musí nutně být schůdné v době, kdy se do arény, dosud monopolizované státy, derou nestátní hráči.
Takže důvod přezkoumat Ženevské konvence tady je.
A je zde i důvod znovu se zamyslet nad projektem stálého mezinárodního trestního soudu.
Poněvadž Amerika vytrvale odmítá současný návrh této instituce (který ani nevstoupil v platnost), je na evropských vládách, aby se oprostily od podobné umíněnosti a předložily návrh na zřízení mezinárodního soudu pro pachatele z řad organizace al-Kajdá a jim podobné, který by případně mohl být součástí haagského tribunálu, jenž v současnosti soudí válečné zločince z balkánských válek.
Zřízení takového soudu by bylo jasnou zprávou, že mezinárodní terorismus je urážkou celého mezinárodního společenství, nikoli jen Spojených států.
Bushově vládě by tento krok také možná pomohl předložit přesvědčivějsí proceduru než tu, se kterou se v této chvíli počítá a kterou má být učiněno zadost Bushovu slibu, že pachatelé útoků z 11. září budou postaveni před spravedlnost.
Mezinárodní dohody a mezinárodní právo jsou tak nepostradatelnou stránkou soužití na této přelidněné planetě, že se bez nich nemůže obejít ani nejmocnějsí stát světa.
Dokonce i v politice je posetilé stavět se proti logice a prostou logikou mezinárodních dohod je to, že pokud je nerespektuje jedna strana, nebude je respektovat žádná strana.
V debatě o vězních v zátoce Guantánamo a Ženevských konvencích zase jednou zvítězili realisté nad ideology.
Jako by Amerika chtěla dát na srozuměnou, že si z těchto politických lekcí vzala ponaučení, informoval americký ministr zahraničních věcí Colin Powell Rusko, že Spojené státy jsou přece jen připraveny uzavřít závaznou dohodu o snížení stavů jaderných zbraní.
Zosobněné zlo
COLLEGE STATION, TEXAS – Kladení rovnítka mezi válkou a individuálním zlem se stalo v současné mezinárodní politice všudypřítomným, ne-li přímo univerzálním jevem.
Války jsou boje proti zlým tyranům a jimi kontrolovaným nelegitimním vládám.
Díky této rétorice se války snáze ospravedlňují, snáze vedou a snáze podporují, a to obzvláště voleným vůdcům, kteří musí přímo reagovat na výkyvy ve veřejném mínění.
A neméně dobře tento jazyk zabírá na jakoukoliv společnost v dnešní mediálně posedlé době.
Není tedy divu, že političtí předáci neustále personalizují mezinárodní konflikty.
Bohužel také platí, že se války kvůli této rétorice hůře odvracejí, hůře ukončují a bývají i vražednější.
Rétoriku zosobněného zla lze snadno ukázat na amerických příkladech, ale rozhodně nejde o výlučně americký jev.
Čínští představitelé obviňují tchajwanské předáky z napětí mezi oběma stranami Tchajwanského průlivu a všechny neduhy Tibetu kladou za vinu dalajlámovi.
Demonstrantům z celého světa zase George W.
Bush připomíná Hitlera a mullové v islámském světě ritualisticky připodobňují americké prezidenty k pozemským satanům, přičemž se však jedním dechem vyznávají ze základní náklonnosti k americkému lidu.
Pro nejvyšší představitele Spojených států bylo v poslední době téměř nemožné nasadit vojenskou sílu bez použití zmíněné rétoriky jako mantry a současně i berličky.
Nejslavnější případ nastal v roce 1917.
Když Woodrow Wilson žádal o vyhlášení války Německu, prohlásil: „S německým lidem nemáme žádný spor.
Necítíme k němu nic jiného než sympatie a přátelství.
Nikoliv z jeho popudu začala jeho vláda jednat a vstoupila do této války.“ Na vině byl tehdy pouze císař a jeho zlovolní nohsledi.
V roce 1990 přišel George H.
W.
Bush s totožnou výzvou: „S iráckým lidem nemáme žádný spor.“ Jeho syn prohlásil totéž v roce 2003 a dodal, že Iráčané „jsou každodenními oběťmi útisku Saddáma Husajna“.
George W.
Bush již dříve prohlásil, že Američané „nemají žádný spor s afghánským lidem“, pouze s al-Káidou a jejími stoupenci z Talibanu.
Stejnou frázi použil dokonce i ve své poslední zprávě o stavu Unie v roce 2008, když prohlásil, že „naše poselství íránskému lidu je zřejmé: Nemáme s vámi žádný spor… Naše poselství vedoucím představitelům Íránu je rovněž zřejmé: Věrohodně zastavte jaderné obohacování, aby jednání mohla začít.“
Od Wilsonových dob všichni američtí prezidenti během působení v úřadu alespoň jednou vyslovili frázi, že „nemají žádný spor“ s nějakým zahraničním nepřítelem.
Obvykle tyto výroky padají pouhých několik dní a někdy i hodin předtím, než dopadnou první americké bomby.
Bill Clinton v předvečer bombardování Srbska pronesl: „Nedokážu již ani silněji zdůraznit, že se srbským lidem nemají Spojené státy žádný spor.“ Barack Obama během předvolební kampaně deklaroval: „S íránským lidem nemáme žádný spor.
On sám ví, že prezident Ahmadínežád je bezohledný, nezodpovědný a necitlivý vůči jeho každodenním potřebám.“
Prezidenti používají takový jazyk z dobrého důvodu.
Vědí, že veřejnost – tento živelný tavící kotel národů – bude raději bojovat proti diktátorům než proti bratrům a bratrancům v zahraničí.
Wilsonova počáteční formulace bezpochyby vyvěrala z demografické a politické bezradnosti.
Více než třetina Američanů měla v roce 1917 kořeny v Německu a u jeho spojenců.
Wilson nemohl po svém lidu žádat, aby „zabíjel Fricky“, jak to často dělali britští a francouzští lídři, poněvadž spousta Wilsonových vojáků byla přinejmenším z etnického hlediska rovněž Fricky.
Místo toho rétoricky proměnil americké vojáky z bratrovrahů v osvoboditele jejich dávné vlasti.
Teprve když zahraniční nepřátelé vypadali jinak, než jak sami sebe viděli Američané, mohli prezidenti vést války proti národu jako celku.
Franklin Roosevelt tak mohl současně naléhat na Američany, ať nedopustí, aby světu „vládli Hitler a Mussolini “, a přitom jim oznámit, že „nyní stojíme uprostřed války proti Japonsku “.
Válka v Evropě byla válkou za osvobození utiskovaných národů od tyranů.
Válka v Pacifiku byla rasovou válkou.
Takto politicky účelový jazyk má však strategické nedostatky.
Za prvé se po svalení viny za určitý mezinárodní konflikt na jediného člověka – na nějakého Saddáma Husajna nebo Kim Čong-ila – jen obtížně hledá takové řešení, které by nebylo výsledkem tyranova pádu.
Představte si, jak Bush – za předpokladu, že by se do Iráku nikdy nevrátila válka – vyjednává v roce 2005 či 2006 se Saddámem Husajnem, když ho předtím označil za Hitlera této generace.
Ještě znepokojivější je ztotožnění konfliktu s jediným lidským zdrojem, což zastírá systematičtější a zrádnější povahu mezinárodních konfliktů.
I v tomto případě si zkuste představit, že by se nedávné dějiny byly vyvinuly jinak a Saddám Husajn se místo války na poslední chvíli rozhodl využít nabídky Bushovy administrativy na odchod do exilu.
Nebo že by se pokus o atentát na Saddáma v prvních hodinách války byl setkal s úspěchem.
Kdyby byl Irák skutečně disponoval zbraněmi hromadného ničení, jak Bush věřil, pak by po Husajnově odchodu skončily tyto zbraně v rukou… koho vlastně?
Kladení rovnítka mezi válkou a jediným tyranem proto přináší politikům strategická omezení.
A paradoxně také vede k vyššímu počtu obětí mezi civilisty.
Bomby namířené na zahraniční diktátory nebo jejich bezpečnostní aparát téměř bez výjimky zabíjejí jednotlivce daleko od koridorů moci.
Jejich smrt se však snáze stravuje a ospravedlňuje, pokud piloti, vojáci i veřejnost, která to vše sleduje doma, věří, že násilí bylo alespoň namířeno proti zosobněnému zlu.
Taková rétorika zjevně zabírá.
Je globální povahy.
Zároveň však napomáhá dělat ze světa nebezpečnější místo, neboť zastírá skutečné důvody pro válku a umožňuje národům po celém světě ospravedlňovat násilí a konflikty nikoliv jako prostředek k dosažení určitého cíle, nýbrž jako posvátnou misi osvobozování, svobody a vykořeňování tyranie.
Dokud političtí vůdci nezavrhnou rétoriku zla jako ospravedlnění války, válka samotná pravděpodobně nezmizí.
Vyčerpaná Itálie
Itálie stojí před zřejmě nejvýznamnějšími volbami od roku 1948, kdy voliči potvrdili zrod nové italské republiky z trosek Mussoliniho fašistického režimu.
Italové si 9-10. dubna budou muset vybrat mezi středopravou vládou ministerského předsedy Silvia Berlusconiho a středolevým blokem vedeným Romanem Prodim.
Ani jeden muž se ovšem nejeví jako rázná osobnost, jíž je k překonání chmurných ekonomických nesnází Itálie zapotřebí.
Italská hospodářská malátnost je zřetelná.
Úhrnný hospodářský růst za posledních pět let byl nejpomalejší v eurozóně – 3,2% oproti průměru eurozóny ve výši 7,8% – se dvěma lety stagnace.
HDP na hlavu se rovněž propadl pod průměr eurozóny.
Zaměstnanost sice vzrostla, ale produktivita práce je nadále strnulá a produktivita souhrnu faktorů poklesla.
To ve spojení se silným reálným zhodnocováním měnového kurzu vedlo k dramatické ztrátě konkurenční schopnosti a oslabení exportů.
Ba jako jediný růstový sektor se jeví knihy o italském úpadku.
Berlusconi tvrdí, že statistiky jsou nespolehlivé, neboť ukrývají mnohem růžovější realitu dnešních zámožných Italů.
Jiní členové vlády sice střízlivěji připouštějí, že Itálie čelí vážným problémům, ale vinu svalují na faktory mimo jejich kontrolu: sérii globálních hospodářských šoků, zpomalení v kontinentální Evropě, přijetí Číny do Světové obchodní organizace a roli eura.
Tato vysvětlení jsou ale málo přesvědčivá.
Globální šoky postihly všechny evropské země stejně, což platí i pro vstup Číny (a dalších asijských zemí) do WTO, a přesto například francouzské vývozy utrpěly mnohem méně, a německé exporty dokonce zaznamenaly nárůst.
Pravda, evropský růst táhl ke dnu skrovný růst v Německu, ale Itálie rostla ještě nepatrně méně než Německo.
Konečně, třebaže euro skoncovalo s konkurenčními devalvacemi, zajistilo Itálii rovněž značný přínos: o 6% HDP se snížily úhrady úroků z obrovského státního dluhu narostlého během 90. let 20. století.
Bylo by ovšem nefér přičítat vinu za tuto zoufalou výkonnost pouze Berlusconiho vládě.
Italský růst je pomalejší než evropský a exporty slábnou už celou dekádu, neboť země byla špatně připravena na to, aby se přizpůsobila celosvětové revoluci v oblasti informačních technologií a proměňujícímu se modelu světového obchodu.
Infrastruktura země, materiální i duševní, byla chatrnější a její hospodářská struktura nevyhovovala novým výzvám, což zapříčinila jak velikost firem a jejich specializace na tradiční sektory, tak nízká úroveň vzdělanosti a výzkumu a vývoje.
Berlusconiho vláda přesto pro řešení těchto nesnází neudělala téměř nic, ačkoliv byla první vládou v italských dějinách, která přežila celé pětileté volební období.
S nezdolatelnou parlamentní většinou mohla podniknout promyšlené reformy na straně nabídky, a to i navzdory riziku jisté počáteční nepopularity.
Několik reforem bylo opožděně uzákoněno: nesmělý zásah do penzí a další zvýšení pružnosti pracovního trhu.
Nic se však neudělalo pro deregulaci produktových trhů ani pro zavedení řádných pobídek k restrukturalizaci, zatímco privatizace se zadrhla.
Vláda si místo toho postaru zvolila keynesiánskou politiku: mírné daňové škrty s cílem zvýšit disponibilní důchod a zvýšení běžných výdajů.
V letech 2001 až 2005 běžné neúrokové výdaje vzrostly o 2% HDP, příjmy poklesly o 0,5% HDP a celkový vládní schodek se zvýšil o 1% HDP.
Co je horší, přebytek se snížil z 3,2% na 0,5% HDP a propadl se i při zvážení hospodářského cyklu.
Poměr zadlužení k HDP se proto do roku 2004 snižoval jen nepatrně a v roce 2005 opět stoupal – až na 106%.
Slabé fiskální postavení bude vážně omezovat vládu, ať už se k moci dostane kdokoliv.
Středolevý volební program navrhuje snížení daní z mezd zaměstnanců o pět procentních bodů, ale není jasné kde vzít potřebných 10 miliard eur, jež by opatření uhradily.
Myšlenka zvýšení nízké (12,5%) srážkové daně z kapitálových zisků si vysloužila nařčení, že Prodi hodlá vyvlastňovat bohatství.
Útlý manifest pravice ovšem obsahuje své vlastní nesplnitelné sliby, například snížení daní z nemovitostí a zvýšení penzí v nižším pásmu.
Italští voliči jsou zmateni.
V roce 2001 Berlusconi podepsal „smlouvu s Italy“, která obsahovala sliby, jež nebyly splněny.
Vždy se považoval za spasitele, přesvědčen, že jedině on dokáže dát zemi do pořádku.
Je pro něj tudíž nepochopitelné, že někdo může mít jiný pocit, nebo že by mu snad měla v cestě stát pravidla.
Odtud vzešlo úsilí jeho vlády o schválení zákonů měnících soudní postupy, upevnění duopolu veřejných (vládou kontrolovaných) a jeho vlastních televizních stanic nebo sestavení bizarního nového volebního zákona výhodného pro jeho koalici.
Voličská frustrace Berlusconim však neznamená nutně dobré zprávy pro Prodiho a levici.
Průzkumy veřejného mínění odhalují, že důvěra ve všechny politiky i politické strany dosahuje historicky nejnižší úrovně.
Itálie musela přetrpět smutnou a ponižující předvolební kampaň, která nadělala dusno, ale do věcí vnesla jen málo světla.
Zbývá doufat, že se vítěz voleb, ať už to bude kdokoli, pustí do vážné práce, již Itálie tak zoufale potřebuje.
Vycouváme z demokracie?
Jak prezident George W.
Bush, tak ministerský předseda Tony Blair naléhavě potřebují přijatelnou strategii odchodu z Iráku.
O tom, že odtud chtějí pryč - teď, když se jejich důvody pro válku tak dramaticky sesuly a domácí podpora opadá -, naprosto není pochyb.
Ani jeden však nechce zemi opustit potupně, s nutností dramaticky odvážet posledního muže vrtulníkem ze střechy velvyslanectví.
Bush i Blair chtějí Irák opustit ne-li s vítězstvím, tedy alespoň s jistým pocitem „mise splněna".
Soudě podle jejich nedávných vyjádření, scénář, který spřádají, je jednoduchý.
V lednu budou v Iráku volby.
Nově vzniklá vláda pak požádá okupační vojska, aby řekněme do roka odešla.
Stahování začne příští rok na jaře.
Scénář je sice prostý, ale skutečnost taková není.
První hlodavá otázka zní: proběhnou skutečně v lednu volby?
Premiér Ajád Aláví ujišťuje svět, že volby se uskuteční, a tatáž slova zní ozvěnou od prezidenta Bushe.
Nestrannější pozorovatelé - stejně jako denní zpravodajství o bombových útocích, braní rukojmích a „povstalcích" - tyto vyhlídky zpochybňují.
Pravděpodobnost, že se irácké volby uskuteční již napřesrok v lednu, je určitě nižší než 50% a můžeme si být jisti, že napříč zemí tyto volby nebudou ani svobodné, ani spravedlivé.
Skutečně, Irák si už nezasluhuje být označován za jednotnou zemi.
Přibyl na rozšiřujícím se seznamu rozvrácených států světa a přinejlepším jej lze popsat jako možnou federaci tří států plus vzpurné město Bagdád.
Nebudou-li volby, koalice má problém.
Jakou jinou strategii odchodu může vymyslit?
Především má ale problém Irák.
Jaká jiná cesta vpřed se tomuto nešťastnému bývalému státu nabízí?
Odpovědí nemusí být naprosté zoufalství.
Přehodnocení strategie ve světle nových skutečností snad otevře novou cestu kupředu.
Ostatně je možné, že v místě tápajícím směrem k demokratické budoucnosti nejsou celostátní volby tím nejlepším prvním krokem na cestě k liberálnímu řádu.
Zřetelně to platí tam, kde o ústřední moc soupeří pevně zavedené skupiny - Kurdové, šíité, sunnité.
Volby v takovém případě vůbec nemusí být moudré - ba mohou se ukázat jako kontraproduktivní.
Dějiny naznačují, že demokracie nevznikají volbami.
Volby potvrzují existenci podmínek vhodných pro demokratický řád.
Nejsou tedy prvním krokem procesu demokratizace, nýbrž posledním krokem přípravné fáze, během níž byly splněny přinejmenším dvě podmínky.
První podmínkou je pevné územní uspořádání.
V „kmenových" společnostech toho není lehké dosáhnout.
Proč je tomu tak, odhaluje bosenská zkušenost.
Ať upřednostňujeme multietnické národní státy sebevíc, jakmile takové uspořádání selže, je nezbytné naslouchat hlasu lidu.
Objeví se životaschopné útvary, jež nebudou sice právě ideální, ale dokáží přinejmenším vytvořit legitimní vládu - tedy vládu jak funkční, tak přijatelnou.
Zničit vznikající irácko-kurdskou entitu ve jménu abstraktního a už neexistujícího většího Iráku by bylo katastrofální.
Každý, kdo jako já měl zkušenost s okupovaným Německem po druhé světové válce, si vzpomene, že první poválečné volby, jež se tu konaly, byly místní a regionální.
Ty daly fakticky vzniknout dnešním Länder Spolkové republiky Německo.
Druhou podmínkou, již je třeba splnit, aby byly volby věrohodné, je bezpečnost.
Na počátku může jít o úkol pro armádu.
Klid a mír opírající se o tanky a hrozbu leteckých úderů nemůže však být dostačující.
Bezpečnost si nežádá jen vojsk, ale též zákonů a jejich vymáhání.
To, co můžeme nazvat „liberálním řádem", vyžaduje alespoň dva institucionální prvky.
Jedním je demokracie, včetně voleb a zodpovědnosti vlád vůči parlamentům a nakonec lidu.
Druhým je právní řád.
Lord Ashdown, vysoký představitel koalice zemí v Bosně a Hercegovině, přinesl dobrý příklad toho, jak je možné právní řád ustavit.
Je zapotřebí, aby se osobnosti s velkou odvahou staly soudci a aby silné úřady dokázaly vymáhat jejich rozsudky.
Je ovšem možné to dokázat.
V muslimské zemi by taková strategie navíc představovala ochranu proti uchvacování práva náboženskými fanatiky.
Vzniklo by něco, co bychom mohli nazvat „tureckým řešením".
Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan převzal právě takový úkol, prvně stanovený jeho velkým předchůdcem Kemalem Atatürkem už bezmála před sto lety.
Co Irák potřebuje nejvíc, zřejmě nejsou volby, ale irácký Atatürk.
Taková strategie by byla mnohem složitější než pouhé uspořádání značně nedokonalých voleb.
Odchod okupačních sil by učinila mnohem komplikovanějším a snad i vleklejším.
Nicméně, měla by trvalejší účinek na demokratický vývoj než pochybný proces, během něhož jde omezený počet lidí k volebním urnám, aby zvolili neúčinnou ústřední vládu.
Taková strategie by mohla vést až k výsledku, o němž by ti, kdo si přejí, aby se Irák stal součástí svobodného světa, mohli upřímně říct: mise splněna.
Jak opustit mezinárodní spravedlnost
Nedávno jsem se v Bělehradu zúčastnila konference nazvané „Vyrovnávání se s minulostí v bývalé Jugoslávii“.
Přestože zbytek postkomunistické Evropy stál před těmito otázkami už před deseti lety, balkánské války 90. let uvěznily jak pachatele, tak oběti v časové diskontinuitě zpožděné spravedlnosti.
Když účastníci konference procházeli do bělehradského hotelu Hyatt, uvítal je rozezlený kroužek převážně starších protestujících nesoucích transparenty s nápisem „Osvoboďte Miloševiče“.
V záplavě zástupců médií a bezpečnostních složek stáli proti Carle Del Ponteové, hlavní žalobkyni u Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu.
Del Ponteová naléhá na srbskou vládu, aby spolupracovala ve stále nevyřešených případech Radovana Karadžiče a Ratka Mladiče, již vydali rozkazy k masakru 7000 Muslimských mužů a chlapců ve Srebrenici roku 1995, tyto rozkazy realizovali a dohlíželi na jejich plnění.
Protestující nejsou pro srbský názor netypičtí.
Bezmála deset let po zahájení práce ICTY je debata o zodpovědnosti za válečné zločiny stále zuřivá a neexistuje téměř žádná shoda ani ohledně těch nejzákladnějších údajů o konfliktech v Bosně, Chorvatsku a Kosovu.
Pokus srbského premiéra (tehdy prezidenta) Vojislava Koštunici ustavit v roce 2001 komisi pravdy byl od počátku odsuzován k záhubě nařčeními ze zaujatosti a komise byla během roku rozpuštěna.
Potíže má i ICTY.
Jistěže, Miloševič je v Haagu souzen za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocidu.
Srovnání s poválečným norimberským tribunálem se však už vytratila: jak se procesy táhnou, pozorovatelé se táží, proč prokazování trestní odpovědnosti trvá už tak dlouho.
Vždyť v Norimberku byli představitelé nejvyššího patra třetí říše postaveni před soud a usvědčeni během několika měsíců.
Naproti tomu Miloševič využil postupů ICTY ke zdržování svého procesu a zároveň zpochybňuje pravomoc a legitimitu soudu.
To má velice dobrý ohlas v jeho domovině, kde se váleční zločinci stále ještě velebí jako váleční hrdinové.
Poslední srbské prezidentské volby se vskutku staly tak trochu referendem o Miloševičovi – a tedy o vztazích Srbska se Západem a širším světem.
Kandidát obhajující Miloševiče, Tomislav Nikolič, sice prohrál, ale přesto získal 46% hlasů.
Navzdory svým předvolebním slibům srbský prezident Boris Tadič dosud nezačal s ICTY spolupracovat a nepomohl vydat Mladiče (Karadžič zřejmě není v Srbsku), jenž by jistě svědčil proti Miloševičovi.
Jeho úzkost je pochopitelná: první ministerský předseda po Miloševičovi, Zoran Djindjič, s tribunálem spolupracoval a zaplatil za to životem.
Toto otálení odhaluje hlavní slabinu ICTY: na rozdíl od norimberského tribunálu jej mezinárodní společenství nesvolalo po válce, nýbrž během války.
Bez úplné kontroly jak nad důkazy, tak nad obviněnými, ICTY od počátku scházela legitimita a pravomoc „spravedlnosti vítězů“.
To neustále brzdí Miloševičovu kauzu a vzniká otázka, zda existuje dostatek důkazů, jež by jej přímo spojovaly s politikou genocidního etnického čištění, ačkoliv to zřejmě nebude až takový problém, neboť obvinění vznesená proti němu se neopírají o „velitelskou zodpovědnost“, nýbrž o principy osobní odpovědnosti zakotvené v chartě ICTY.
Ty výslovně opravňují ke stíhání těch, kdo nesou odpovědnost za „společné trestné počínání“, a spojují tedy odpovědnost za trestné chování, jako jsou deportace a odsuny, s dalšími předvídatelnými zvěrstvy.
Brzy však vyprší čas. ICTY musí dokončit nové obžaloby ještě letos a rozejít se do roku 2008.
Do této koncovky vstupuje tváří v tvář omezenějším zdrojům a opadající politické vůli uvnitř mezinárodního společenství.
Co bude odkazem tribunálu?
Od počátku byly cíle ICTY ambiciózní, neboť byl ustaven v souladu s mírotvornými pravomocemi Rady bezpečnosti OSN.
Pokud to znamená, že tribunál měl odstrašovat od dalšího násilí, pak neuspěl, tedy alespoň z krátkodobého hlediska ne.
Vždyť zvěrstva – včetně masakru ve Srebrenici – pokračovala i poté, co ICTY začal pracovat.
Jak je na tom etnické usmíření?
První hlavní žalobce ICTY Richard Goldstone vyzval k odsouzení etnické perzekuce, aby se všem stranám umožnilo překonat „politiku identity“ (politiku založenou na příslušnosti k určité skupině) a pokročit k liberálnějšímu politickému řádu.
Osobní zodpovědnost měla určitým způsobem prolomit pouta etnické totožnosti a kolektivní msty.
Prosazovat etnické usmíření je však těžký úkol pro soud a ICTY ještě požadavku nedostál.
Liberální politické uspořádání vyžaduje právní řád uznávající precedenty a analogické myšlení.
Mnozí Srbové však zůstávají věrní pocitu dějinné výjimečnosti a jedinečnosti svého utrpení.
Časová shoda bombardování NATO z roku 1999 s obviněním Miloševiče usnadnila proměnu obou událostí v „útoky na srbský lid“.
Popírání dějin je neméně zřetelné v Chorvatsku, kde se polarita viny a utrpení prostě obrátila.
Ani tam se nikomu nebude po ICTY stýskat.
Dnes se tedy vedou diskuse o správné „strategii odchodu“ od mezinárodní spravedlnosti.
Až za ICTY zaklapnou dveře, kam se mají jeho nedořešené případy přesunout?
Del Ponteová vyzvala k „novému partnerství pro spravedlnost.“ To sice dobře zní, ale jaké jsou reálné možnosti?
Je skutečně možné předat vyšetřování a obžaloby ICTY národním soudům?
Obrázek zatím není příliš slibný: oněch několik doma vedených soudů stále odráží podrážděnou politiku a všudypřítomnou etnickou předpojatost, která ji obklopuje.
Tak jako i v mnoha jiných částech světa, může trvat několik generací, než se lidé vyrovnají se zločiny, jež byly v regionu spáchány.
Odpovědností ICTY by mělo být vytvoření a rozšíření záznamu, který omezí možnost popírání dějin.
Jak vymýtit Mušarafova ducha
CAMBRIDGE – Po nedávných svobodných volbách se Pákistán politicky vzmáhá.
Euforie, která přišla s koncem Mušarafovy éry, však vyprchává, neboť před novou vládou stojí nelehká rozhodnutí.
Na rozdíl od Iráku a Afghánistánu není demokracie v tomto šedesát let starém státě ničím novým, avšak etnická štěpení, slabé instituce a náboženský extremismus na severu ho trvale destabilizují.
A zatímco se nová vláda „zabydluje“ a stanovuje si priority, musí Západ v čele se Spojenými státy přehodnotit dopad svého předchozího přístupu k Pákistánu.
Nový pákistánský premiér Júsuf Gílání je ostřílený politik a především má sufijské rodinné kořeny, což je vzhledem k sufijské tradici tolerance dobré znamení.
Ve svém inauguračním projevu jednoznačně deklaroval, že boj s terorismem je prvořadou prioritou, a jeho prvním rozhodnutím bylo propustit z domácího vězení soudce, které Mušaraf zbavil funkcí.
Opadnutí děsivé vlny sebevražedných útoků po nástupu nové vlády k moci je neméně povzbudivé.
Líbánky se však chýlí ke konci.
Přímo v Gíláního rodném Multanu zaútočili výtržníci na vládní úřady a banky, aby protestovali proti výpadkům elektřiny.
Dva dobře známí opoziční politici, jeden bývalý premiér provincie a jeden ministr předchozí Mušarafovy federální vlády, byli veřejně zbiti, což vyvolalo pochyby o schopnosti vlády kontrolovat právo a pořádek v zemi.
Mušaraf zatím přijímá své slábnoucí postavení klidně – třebaže mu mnoho jiných možností nezbývá.
Nové politické vedení v parlamentu i mimo něj se čelnímu střetu s prezidentem pečlivě vyhýbá.
Zajímavé je, že uprostřed předávání politické moci vyrazil Mušaraf na týdenní návštěvu Číny, aby tam lobboval za výstavbu ropovodu a plynovodu mezi Čínou a Perským zálivem, které by vedly přes Pákistán.
Tento návrh vyvolal hlubší otázku, zda tím chtěl Mušaraf vyslat USA vzkaz, že se priority Pákistánu přesouvají jinam.
Oživení demokratické politiky v Pákistánu bude mít nepochybně dopad i na pákistánsko-americké vztahy.
Zdá se, že vojenské vazby Pákistánu na Ameriku mají i nadále zdravé kořeny, takže strategické spojenectví s USA bude pravděpodobně pokračovat, možná s několika jemnými rozdíly v pojetí „války s terorismem“.
Pákistánské politiky však nutně bude ovlivňovat domácí veřejné mínění, které je k politice USA obecně kritické.
Dlouhodobým americkým zájmům v regionu nicméně poslouží lépe, pokud se v Pákistánu úspěšně etablují demokratické síly.
Návrh na zvýšení rozvojové a vzdělávací pomoci Pákistánu, který leží v americkém Senátu, by mohl přispět k tomu, aby si Amerika získala srdce a mysl Pákistánců.
Prezident George W.
Bush mezitím prohlásil, že „pokud se plánuje další útok ve stylu 11. září, pak se pravděpodobně nechystá v Afghánistánu, nýbrž v Pákistánu“.
Není známo, zda se toto hodnocení amerických zpravodajských služeb opírá o hodnověrné informace.
Stejně dobře by se za ním mohla skrývat americká politika ve volebním roce.
Příznačné však je, že se Bush rozhodl vyslovit tento názor právě během výměny politické garnitury v Pákistánu.
Bez ohledu na Bushovy motivy musí brát Pákistán toto tvrzení vážně.
Nová vláda by měla urychleně formulovat politiku boje s terorismem.
V posledních měsících došlo k desítkám sebevražedných útoků a dalších teroristických aktivit – je to cena za hrubé chyby v minulosti na straně Pákistánu, ale i Západu.
Nejlepším příkladem je postoj k Afghánistánu, případně neschopnost urovnat tahanice s Indií o Kašmír.
Obě selhání posílila domácí teroristické skupiny.
Zdá se, že se pákistánská vláda připravuje hovořit s některými extremisty v kmenových oblastech, zavést politické reformy a zdvojnásobit rozvojové úsilí.
Zmínka o „rozhovorech“ však není Západu po chuti.
Američtí činitelé přirovnali tuto strategii k vyjednávání s teroristy a poukazují na skutečnost, že předchozí kolo jednání nijak nepřispělo k zastavení násilností v kmenových oblastech.
Nové vedení však chce rozlišovat mezi teroristy z al-Káidy na jedné straně a náboženskými konzervativci a rozčarovanou paštunskou mládeží uvnitř Pákistánu na straně druhé.
Vítězství sekulární Lidové národní strany (ANP) v pákistánské Severozápadní pohraniční provincii je koneckonců silným indikátorem, že tamní lidé odmítli nábožensky založené politické síly a násilí.
Tuto příležitost lze dále prohloubit prostřednictvím dialogu a usmíření s těmi, kdo jsou ochotni zavrhnout extremismus a ozbrojený radikalismus.
Nová pákistánská vláda to potřebuje vysvětlit Západu, má-li si udržet jeho podporu.
USA by zatím měly ukončit přímé vojenské údery v oblasti, i když je vede s vědomím a za spolupráce pákistánské armády.
Síla na paštunské kmeny nikdy neplatila a neexistují žádné důkazy, že by se to změnilo.
Naopak existují skutečné náznaky, že nová vláda je v kmenových oblastech pokládána za důvěryhodného partnera.
Je třeba jí dát čas, aby z tohoto nekonečného cyklu násilí nalezla cestu ven.
Vymítání posledních balkánských běsů
Příštích několik týdnů přinese rozřešení – ať už takové, či onaké – posledních územních otázek, které přetrvávají na Balkáně, kde války 90. let skončily zásahy NATO v Bosně (1995) a v Kosovu (1999).
I po příchodu míru zůstaly zásadní problémy nevyřešeny.
Bosna se rozdělila na muslimsko-chorvatskou federaci a srbskou republiku, přičemž centrální vládě byly propůjčeny slabé pravomoci a bylo zapotřebí rozsáhlé mezinárodní vojenské – a později civilní – přítomnosti, aby se udržela pohromadě.
Kosovo zůstalo protektorátem Organizace spojených národů, jehož „konečný status“ byl nejistý.
Tyto nevyřešené otázky se teď vracejí: bosenskosrbské vedení, pobídnuto srbskou vládou, zvažuje odtržení, ačkoliv vedení bosenských Muslimů se snaží upevnit centrální řízení.
Albánské obyvatelstvo Kosova se dožaduje nezávislosti, zatímco Srbsko se snaží rozhodnutí zdržet a blokuje jednání v Radě bezpečnosti.
Existuje reálné riziko opětovného vzplanutí násilí, třebaže asi ne v rozsahu 90. let.
Jestliže současná jednání o statusu Kosova selžou, albánští extremisté se pokusí vyhnat víc než 100 tisíc Srbů, kteří tu žijí.
Podobně by v Bosně mohl vyvolat nestabilitu jakýkoli krok bosenské Republiky srbské k odštěpení.
Srbsko, jež po svržení Slobodana Miloševiće před osmi lety vyměnilo násilný nacionalismus za nacionalismus nenásilný, udělalo vše pro to, aby řešení těchto otázek brzdilo, za silné podpory Ruska Vladimíra Putina.
Srbsko chce maximum nezávislosti pro Republiku srbskou, zároveň ale prosazuje vlastní svrchovanost nad Kosovem.
Srbským cílem stále jsou Srbové pod vládou Srbů na svém vlastním území.
Spojené státy a Evropská unie se hlásí k odlišné vizi: demokratické transformaci a integraci celého Balkánu do NATO a nakonec do EU.
Zdráhají se ale uvalit na Srbsko nějaké podmínky, neboť mají strach, že by přivedly k moci ještě radikálnější nacionalisty.
USA povolily Srbsku vstup do Partnerství pro mír při NATO, navzdory srbskému odmítnutí vydat bosenskosrbského vojenského vůdce z 90. let generála Ratka Mladiće do Haagu, kde by měl čelit obviněním z válečných zločinů.
EU dojednala se Srbskem Dohodu o stabilizaci a přidružení a parafovala ji (ale ještě nepodepsala), navzdory srbské umíněnosti v jednáních o Kosovu a vměšování se do Bosny.
Appeasement ale selhal.
USA a EU musejí zakročit pevnou rukou, již stále mají, aby se ujistily, že jejich vize se prosadí a přinese trvalý mír do regionu, který opakovaně vtahoval velmoci do střetů.
Je třeba především rázně varovat Srbsko, že už nesmí Bosně a Kosovu bránit v jejich směřování do Evropy.
Jestliže demokratické Srbsko dává pro tuto chvíli přednost radikálnímu nacionalismu a sblížení se s Ruskem, budiž.
V sázce nejsou žádné zásadní zájmy USA a Srbsko svou chybu brzy pozná.
EU by si měla oddychnout, že takovéto Srbsko nemusí přijímat.
Zároveň USA a EU musí jednat společně a začít brát situaci v Bosně a Kosovu vážně.
V Bosně by měl každý další krok k podkopání zásadního kompromisu dosaženého v Daytonské dohodě z roku 1995 narazit na mandát „vysokého představitele“ v Bosně, jenž nedávno dojednal dohodu, která upevní křehkou strukturu řízení země.
Přední srbští a muslimští politici v Bosně si zahrávají s ohněm, protože vědí, že hasiči jsou v pohotovosti.
Je načase jim sebrat zápalky.
Co se týče Kosova, USA a EU by se teď, když poslední, zoufalé kolo vyjednávání skončilo zprávou pro generálního tajemníka OSN, měly dohodnout na uznání kosovské nezávislosti, za předpokladu, že Kosované budou souhlasit s uskutečněním plánu předloženého finským zprostředkovatelem Martim Ahtisaarim.
Ahtisaariho plán zajišťuje dostatek ochrany pro Srby a mezinárodní přítomnost v Kosovu – již budou USA a EU muset zajistit i bez nové rezoluce Rady bezpečnosti, aby byla zabezpečena realizace.
Je ironické, že odpor Srbska vůči Ahtisaariho plánu podrývá ochranu kosovských Srbů a zvyšuje riziko, že s nimi bude zle nakládáno.
Američtí činitelé rádi poukazují na to, že USA opakovaně zasáhly na ochranu Muslimů před válkou a diktaturou.
Toto tvrzení ale ztratí svou hodnotu, jestliže doposud úspěšné mezinárodní intervence v Bosně a Kosovu skončí tragédií.
Uspokojivý výsledek na obou místech je nadosah.
Aby ho bylo dosaženo, USA a EU musí zajistit, aby už Srbsko nemohlo vyvolávat potíže, aby se Kosovo osamostatnilo a Bosna zůstala jednotná.
Rozšiřování a demokracie v Evropě
Evropa se nachází na prahu dvou bezmála revolučních událostí: rozšiřování na východ a možnosti návrhu ústavy pro Evropskou unii.
Obě dvě by měly být vnímány jako neoddělitelné.
Rozšiřování Evropské unie podporuji.
Je to historická nezbytnost.
Toto rozšíření však musí jít ruku v ruce s institucionálními reformami, jež pozvednou jak akceschopnost Evropské unie, tak její demokratickou legitimitu.
Od pádu komunismu procházejí země střední a východní Evropy radostnou, leč mnohdy trýznivou transformací.
Největší nebezpečí spojené s tímto poněkud náhlým a drsným procesem transformace je v tom, že ve snaze o větší otevřenost společnost riskuje rozpad.
Může se tak stát v případě, kdy staré struktury, jež odvál čas, nejsou obezřele nahrazeny novými.
Otevřená společnost vyžaduje spolehlivé instituce, a ty nelze vytvořit přes noc.
Tento obtížný přechod od uzavřené k otevřené společnosti byl pro země střední a východní Evropy nutným krokem k tomu, aby se mohly stát kandidátskými zeměmi a - možná brzy - plnoprávnými členy Evropské unie.
Vynaložily bezmezné úsilí - jež si dnešní členové EU zřejmě ne zcela uvědomují - k tomu, aby svou domácí transformaci završily a přizpůsobily se rozsáhlé legislativě Evropské unie.
Evropská unie musí zemím, jež o členství v ní usilují, dokázat, že je skutečně otevřenou a demokratickou společností, takovou společností, v jakou se tyto země snaží přeměnit.
Tato otázka má svůj praktický dopad, neboť má-li EU dokázat, že opravdu je svobodnou a otevřenou společností, musí si být jista, že po rozšíření bude schopna fungovat jak účinně, tak efektivně.
V tomto smyslu může a musí právě probíhající bruselské ústavní shromáždění propojit rozšíření s reformou Unie, neboť k posílení transparentnosti a demokratické legitimity EU musí být využito i rozšíření.
Summit v Nice v roce 2000 se snažil o restrukturalizaci tak, aby Unie byla připravena na okamžik, kdy se díky procesu rozšíření počet jejích členů zdvojnásobí na 27.
Schůzka v Nice byla ale nakonec fiaskem.
Jedním z významných kroků, jež Evropská unie v Nice neučinila, mělo být zrušení principu jednomyslnosti, který ovládá veškeré rozhodování v Radě ministrů EU, a jeho nahrazení systémem hlasování na základě kvalifikované většiny.
Pokud nebude jednomyslné hlasování zrušeno, bude platit, že čím více zemí se bude účastnit rozhodování, tím větší bude riziko, že jeden člen svým vetem zablokuje celý rozhodovací proces.
Naléhavou potřebou je rovněž reforma struktur a pracovních postupů Evropské komise.
Kvůli systému kolegiality už i teď naprostá většina komisařů ztěžuje rozhodovací schopnost Komise.
Pokud i v budoucnu bude každá země do Bruselu vysílat alespoň po jednom komisaři, proces bude dále zadrhávat a v nejhorším případě se možná i zcela zastaví.
Lepší by proto bylo drasticky snížit velikost Komise a buď pro reprezentaci v Komisi seskupit země do regionálních bloků anebo účast zemí v Komisi pravidelně rotovat.
Nejzásadnějším problémem demokracie uvnitř Evropské unie je tato věc: pokud je národ se svou vládou nespokojen, v příštích volbách ji znovu nezvolí; v EU to ovšem neplatí.
Komisi nelze odvolat, protože ji vlastně nikdo nikdy nezvolil.
Ani Evropský parlament vlastně není skutečným parlamentem, který má kontrolu nad kasou a dohlíží na exekutivu.
Obojí se musí změnit.
Evropský parlament musí uplatňovat efektivní demokratickou kontrolu na evropské úrovni.
Musí získat plnou rozhodovací pravomoc nad rozpočtem EU a právo rušit rozhodnutí kvalifikované většiny v Radě.
Pokud jde o výkonnou moc Evropské unie, Komise - nebo alespoň její předseda - musí být volená; v budoucnu by ji mohli volit přímo evropští občané, do té doby přinejmenším členové Evropského parlamentu.
Konference v Nice neuspěla, protože se politici členských zemí evropské patnáctky nedokázali přenést přes bezprostřední zájmy svých zemí a akceptovat panevropské hledisko.
Ale schopnost Unie jednat "v unii" - tedy jednotně - je teď základní podmínkou zajištění národních zájmů každé evropské země.
Události z 11. září ukázaly, že na zásadní otázky nemohou země reagovat samy, protože takový způsob reakce buď nemají k dispozici nebo je nerealizovatelný.
S tím, jak bude uvnitř EU docházet k reformám, jež posílí její demokratický charakter a jež z ní učiní opravdu otevřenou společnost, je třeba dbát na to, aby se Unie neuzavřela svému okolí.
V době, kdy dnešní kandidátské země usilují o členství, ostatní státy, které se k EU v dohledné době nepřipojí, mají z rozšiřování EU stále větší obavu.
Po tomto kole rozšiřování se východní hranice EU pravděpodobně posunou až na východ pobaltských republik, Polska, Slovenska, Maďarska a Rumunska, přičemž Rusko, Bělorusko, Ukrajina a Moldávie zůstanou na druhé straně evropské hranice.
Evropská unie musí pochopit, že tato hranice není novou zdí, jež dělí Evropu, a že zóna stability a prosperity, kterou vybudovala pro své členy, se táhne i za východní hranice EU.
Členství v EU by v evropské politice nemělo být určujícím faktorem.
Všem by nám mělo jít především o naše společné evropské hodnoty.
Schopnost EU vytvářet mír a stabilitu - nemluvě o ekonomické prosperitě - nemá v moderních dějinách obdoby.
A stav dnešního světa jen dokazuje důležitost společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky.
V dnešním světě není hodně Ameriky - jak někteří tvrdí -, ale málo Evropy.
Delegáti bruselského konventu tak mají před sebou velkou výzvu: vytvořit otevřenou, demokratickou a, ano, větší Evropu.
Rozšíření znamená solidaritu
Často se dnes tvrdí, že smysl pro solidaritu Evropské unie ohrozilo, ne-li přímo roztříštilo rozšíření, které dalo přístřeší zemím střední a východní Evropy.
Vzhledem k tomu, že ke členství se blíží Bulharsko a Rumunsko a s Tureckem a Chorvatskem začnou co nevidět přístupové rozhovory, je čím dál důležitější tento názor vyvracet.
Hodnoty a zájmy nejmladších členských států EU se ve většině otázek kryjí s hodnotami a zájmy 15 dřívějších členů.
Je samozřejmě pravda, že rozšíření Unii zásadně proměnilo a vyvolalo nové problémy a politické obavy.
Nové členské státy ze střední a východní Evropy jsou však hluboce ukotvené v hospodářském, sociálním a kulturním vývoji našeho kontinentu.
Pouta, jež nás váží dohromady, sice čtyřicet let rozdírala sovětská nadvláda, to však evropský charakter těchto států nijak zásadně nezměnilo.
Má vlast, Polsko, měla vždy hluboké kulturní vazby k jiným evropským zemím, zejména k Francii.
Účastnili jsme se všech hlavních událostí v evropské hudbě, literatuře a filmu (vzpomeňme filmů Andrzeje Wajdy z dob Solidarity, například snímku Danton, jež byly francouzskými koprodukcemi).
Východoevropané byli dlouho součástí Evropy i ve sportu.
Před první světovou válkou se německý národní fotbalový tým skládal výhradně z hráčů s polskými jmény.
Především ale mezi Poláky, Maďary, Čechy a ostatními existuje hluboký smysl pro to, že jsou Evropany.
Právě to je význam slova „solidarita“, jak jej definuje Oxfordský slovník angličtiny: „jednota plynoucí z citů a náklonností“.
Solidarita, ve smyslu jednoty plynoucí ze společných zájmů, také zřetelně existuje jak uvnitř původní evropské patnáctky, tak uvnitř rozšířené Unie.
Výjimky potvrzují pravidlo.
Nejednota EU ohledně války v Iráku by neměla zastiňovat shodu jejích členských států téměř ve všech ostatních hlavních otázkách mezinárodního dění.
V hospodářských záležitostech bychom neměli dovolit, aby neshody řekněme kolem jediného nařízení EU zastřely skutečnost, že ani jediný stát, ať nový, či starý, nikdy nevznesl námitku proti vnitřnímu trhu.
Konečně, samotný proces rozšíření je také zjevně symbolem evropské společenské, občanské a kulturní jednoty.
Skutečnost, že vyvolal debatu a rozepři, nijak nezlehčuje společné přesvědčení nových i starých členských států, že mají povinnost kontinent po 40 letech rozdělení restaurovat.
Existují ovšem obavy, které znepokojují, nejsou-li přímo zásadním jablkem sváru.
Měli bychom se obávat faktu, že Evropa už není ryze židovskokřesťanským a bílým kontinentem?
Budou občané EU, jejichž kořeny sahají na jiné kontinenty a již svým náboženstvím patří k hinduismu nebo islámu, sikhismu nebo buddhismu, schopni se ztotožnit s „evropskými“ hodnotami a kulturou?
Budou schopni cítit evropsky, jako vždy cítili Poláci nebo Češi?
Tyto otázky nejostřeji platí – a skutečně se jim nelze vyhnout – v případě možného vstupu Turecka do EU.
Vdechuje evropské integraci život respekt k hodnotám ostatních?
Je její podstatou sdílení hodnot nebo přispívání k nim?
To jsou pochopitelně spletité otázky.
Jsou obzvlášť komplikované, vnímáme-li kulturu jako tmel evropské budoucnosti.
Všechny evropské státy zřejmě zpočátku věřily, že noví neevropští příchozí by se mohli asimilovat stejným způsobem, jako se v devatenáctém století asimilovali polští přistěhovalci v německém Porúří.
To, že k tomu nedošlo, tedy alespoň ve velkém měřítku ne, neznamená, že se tak stát nemůže.
Nezapomeňme na rostoucí počet prominentních občanů tureckého původu v Německu.
Uvažme mnohé indické a pákistánské Brity druhé generace, jež lze spatřit, jak v kvalitních oblecích a s laptopem v ruce létají do celého světa.
Evropané si ale musí přiznat, že tito jedinci představují nepočetnou menšinu.
Mnohé skupiny imigrantů se v Evropě kvůli nemožnosti společenské a hospodářské integrace ocitají odráženy zpět do svých komunit.
Neustálá hrozba terorismu učinila tuto izolaci ještě dramatičtější pro evropské islámské populace.
Evropská unie nemůže „solidaritu“ pouze prohlásit za svou ústřední hodnotu a nedělat nic pro to, aby ji pěstovala mezi těmi, kdo se cítí marginalizováni.
I jim musí být umožněno pocítit pouta „jednoty plynoucí z citů a náklonností“.
Evropská solidarita jejich opomíjení nemůže přežít a nepřežije.
Potíž se Severní Koreou
NEW YORK – O Severní Koreu – malou a izolovanou zemi s 24 miliony obyvatel, které vládne groteskní dynastie označující samu sebe za komunistickou – by se nikdo příliš nestaral, kdyby neměla jaderné zbraně.
Její současný vůdce Kim Čong-un, třicetiletý vnuk severokorejského zakladatele a „velkého vůdce“, dnes hrozí, že promění Soul, toto bohaté a pulzující hlavní město Jižní Koreje, v „ohnivé moře“.
Na seznamu jeho cílů figurují také americké vojenské základny v Asii a Tichomoří.
Kim velmi dobře ví, že válka proti Spojeným státům by pravděpodobně znamenala zničení jeho země, která patří k nejchudším na světě.
Jeho vláda nedokáže ani uživit vlastní lid, který pravidelně decimují hladomory.
V Pchjongjangu, hlavním městě a výkladní skříni Severní Koreje, není dost elektřiny ani na zajištění trvalého osvětlení v největších hotelích.
Hrozba útoku na nejmocnější zemi světa by se tedy mohla jevit jako projev šílenství.
Předpokládat, že Kim Čong-un a jeho vojenští poradci jsou šílení, však není užitečné ani příliš uvěřitelné.
Jistě, na severokorejském politickém systému je rozhodně cosi vyšinutého.
Tyranie Kimovy rodiny je založena na směsici ideologického fanatismu, zlovolné reálpolitiky a stihomamu.
Tento smrtící lektvar však má jistou historii, kterou je třeba vysvětlit.
Krátké dějiny Severní Koreje jsou docela jednoduché.
Když v roce 1945 padlo japonské císařství, které od roku 1910 v celé Koreji dosti brutálně vládlo, okupovala sever poloostrova sovětská Rudá armáda a jih USA.
Sověti pak vytáhli z jednoho vojenského tábora ve Vladivostoku poměrně obskurního korejského komunistu Kim Ir-sena a instalovali ho v Pchjongjangu do funkce severokorejského vůdce.
Krátce nato se vynořily zkazky o jeho válečném hrdinství a božském statusu a vznikl kult osobnosti.
Uctívání Kima, jeho syna i jeho vnuka coby korejské bohy se stalo součástí státního náboženství.
Severní Korea je v podstatě teokracií.
Některé prvky si vypůjčila i ze stalinismu a maoismu, ale velká část Kimova kultu se odvozuje spíše z domorodých forem šamanismu: lidští bohové slibují druhým spásu (nikoliv náhodou pochází z Koreje také reverend Son-mjong Mun a jeho Církev sjednocení).
Síla Kimova kultu i paranoia prostupující severokorejským režimem však mají politickou minulost, která sahá daleko před rok 1945.
Korejský poloostrov, nešťastně vklíněný mezi Čínu, Rusko a Japonsko, byl dlouho krvavým bojištěm velkých mocností.
Korejským vládcům se dařilo přežívat pouze tím, že štvali jednu zahraniční mocnost proti druhé a že výměnou za ochranu nabízeli vlastní podřízenost.
Toto dědictví dodnes přiživuje vášnivý strach ze silnějších zemí a odpor vůči závislosti na nich.
Kimova dynastie odvozuje svou legitimitu hlavně z čučche, režimní ideologie, která klade důraz na samostatnost hraničící s absolutní soběstačností.
Kim Ir-sen i jeho syn Kim Čong-il byli v tomto směru typickými korejskými vládci.
Poštvávali Čínu proti Sovětskému svazu a současně si zajišťovali ochranu obou.
To samozřejmě severokorejským propagandistům nebránilo obviňovat Jižní Korejce z toho, že jsou zbabělými lokaji amerického imperialismu.
Paranoia z imperialismu USA je ostatně nedílnou součástí tohoto kultu nezávislosti.
Má-li dynastie Kimů přežít, je hrozba vnějších nepřátel nezbytná.
Rozpad Sovětského svazu byl pro Severní Koreu stejnou katastrofou jako pro Kubu; nejenže se vypařila sovětská hospodářská podpora, ale Kimové už nemohli štvát jednu mocnost proti druhé.
Zůstala jen Čína a severokorejská závislost na severním sousedovi je dnes téměř absolutní.
Čína by mohla Severní Koreu rozdrtit za jediný den pouze tím, že by jí zastavila dodávky potravin a paliva.
Existuje jen jeden způsob, jak odvést pozornost od tohoto ponižujícího údělu: propagandu o soběstačnosti a bezprostředním ohrožení ze strany amerických imperialistů a jejich jihokorejských přisluhovačů je nutné vystupňovat do hysterických rozměrů.
Bez této organizované paranoie nemají Kimové žádnou legitimitu.
A žádná tyranie nepřežije dlouho pouze tím, že spoléhá na brutální sílu.
Někteří lidé tvrdí, že USA by mohly zvýšit bezpečnost v severovýchodní Asii uzavřením kompromisu se Severní Koreou – konkrétně slibem, že na Kimův režim nezaútočí ani se ho nepokusí svrhnout.
Na něco takového Američané pravděpodobně nepřistoupí a ani Jižní Korea by si to nepřála.
Kdyby nic jiného, má americká nesmlouvavost důležitý domácí politický důvod: demokratický americký prezident si nemůže dovolit vypadat „měkký“.
Ještě důležitější je, že kdyby USA poskytly Severní Koreji záruky tohoto typu, paranoidní propaganda režimu by pravděpodobně pokračovala vzhledem k tomu, že strach z okolního světa je ústředním rysem čučche.
Korejská tragédie spočívá v tom, že si nikdo ve skutečnosti nepřeje současný stav změnit: Čína chce zachovat Severní Koreu jako nárazníkový stát a obává se milionů uprchlíků v případě severokorejského kolapsu, Jihokorejci by si zase nikdy nemohli dovolit vstřebat Severní Koreu tak, jako Spolková republika Německo vstřebala zlomenou NDR, a Japonsku ani USA by se rovněž příliš nechtělo platit úklid po zhroucené Severní Koreji.
A tak zůstane výbušná situace i nadále výbušnou, obyvatelstvo Severní Koreje bude dál trpět hladomory a tyranií a přes 38. rovnoběžku budou dál létat válkychtivá slova.
Prozatím to jsou jen slova.
I malé věci – například výstřely v Sarajevu – však mohou odstartovat katastrofu.
A Severní Korea má stále své jaderné bomby.
Příběh dvou teorií
PAŘÍŽ – Globální růst je opět zklamáním.
Před rokem Mezinárodní měnový fond očekával, že se světový výstup v roce 2015 zvýší o 4 %.
Teď Fond pro letošek předpovídá 3,3 % – zhruba stejně jako v letech 2013 a 2014, o víc než celé procento pod průměrem let 2000-2007.
V eurozóně byl růst v posledním čtvrtletí vlažný.
Japonsko se vrátilo do záporné oblasti.
Brazílie a Rusko jsou v recesi.
Světový obchod stagnuje.
Nadto hospodářské zpomalení a tržní rozvrat v Číně přinesly letos v létě další nejistotu.
Pravda, existují povzbudivá místa: Indie, Španělsko a Velká Británie překonávají očekávání.
Zotavení Spojených států je bytelné.
Africe se daří.
Celkově však lze stěží popřít, že globální ekonomice schází hybnost.
Zčásti je tím, že stromy nemohou růst do nebe: čínská ekonomika nemohla vytrvale bobtnat o 10 % ročně.
Zčásti je to rovněž tím, že růst není žádoucí bezpodmínečně: občané se mohou mít lépe s nižším růstem a čistějším vzduchem.
Mnoho zemí je však stále dost chudých na to, aby měly potenciál k výraznému růstu, a mnoho dalších je sice bohatých, ale doposud se nezotavily z globální finanční krize.
Růst tedy musí držet zpátky ještě něco jiného.
Existují v zásadě dvě konkurenční vysvětlení.
První, hypotézu sekulární stagnace, předložil Larry Summers.
Jeho stěžejní premisa tkví v tom, že rovnovážná úroková míra, při níž by se poptávka vyrovnala s nabídkou, je v současnosti pod skutečnou úrokovou sazbou.
To se zdá paradoxní, protože úrokové sazby jsou ve většině vyspělých ekonomik téměř nulové.
Podstatná je však reálná úroková míra, tedy rozdíl mezi tržní mírou a inflací.
Agregátní ekonomická rovnováha může vyžadovat zápornou reálnou úrokovou míru; to však při inflaci na rekordním minimu – MMF očekává, že ve vyspělých ekonomikách bude letos a příští rok záporná a v rozvíjejících se ekonomikách nulová – není uskutečnitelné.
Existuje několik důvodů, proč se rovnovážná úroková míra vychýlila do záporné oblasti.
Některé jsou strukturální: úspory jsou globálně vysoké, zejména v Asii, ale i v Evropě, kde si stárnoucí země jako Německo spoří na penzi.
Zároveň je nová digitální ekonomika méně kapitálově náročná než stará ekonomika se základy z cihel a malty.
To může v budoucnu ještě zdůraznit nástup takzvané ekonomiky sdílení.
Další faktory jsou přechodné.
V některých zemích jsou po dluhově financovaných boomech bytové výstavby předlužené domácnosti a firmy; vlády zase snižují schodky, aby zkrotily své vlastní dluhy.
Ve výsledku pravděpodobně existuje příliš málo investorů a příliš mnoho střadatelů.
Hypotéza sekulární stagnace je znepokojivá, protože nedává mnoho důvodů k přesvědčení, že se situace sama zlepší.
Pravda, zkracování dluhové páky není neomezené.
Brzdí jej však pomalý růst a díky vysoké nezaměstnanosti a slabé globální poptávce vytrvale nízká inflace.
Ještě horší je, že v dlouhodobém výhledu nízké investice podlamují produktivitu, zatímco vleklá nezaměstnanost ničí dovednosti.
Obojí snižuje budoucí růstový potenciál.
Zdá se, že se uzavřel bludný kruh.
Přetnout jej lze podle Summerse zachováním měnové stimulace a důrazným posílením poptávky skrze fiskální politiku.
Alternativní vysvětlení úpornosti slabého globálního růstu nejlépe formulovala Banka pro mezinárodní platby (BIS), organizace centrálních bank.
Ta má za to, že významným důvodem, proč je růst neuspokojivý, jsou přehnaně nízké úrokové sazby.
Toto vysvětlení se může zdát ještě paradoxnější než to první, ale jeho logika je přímočará: vlády se často snaží vyhnout náročnému úkolu zlepšit ekonomickou efektivitu reformami na straně nabídky a raději spoléhají na zásahy na straně poptávky.
Tváří v tvář zpomalení růstu zapříčiněnému strukturálními faktory tak mnohé země reagovaly snížením úrokových sazeb a stimulací úvěrů.
Jenže laciné úvěry podporují špatné investice a nadměrné dluhy, jež vypůjčovatelé často nejsou schopni splatit.
Ještě podstatnější je, že investice je sázka, která nemůže vyjít, pokud je růst strukturálně snížený.
Umělé posilování růstu může skončit jedině slzami.
Nadto BIS tvrdí, že úvěry snadno mohou strukturální nedostatky ještě zhoršovat.
Výsledkem bublin bytové výstavby a investic do pochybných projektů jsou zmařené zdroje a špatná alokace kapitálu, který v posledku sráží potenciální růst.
Snad nejlepším příkladem je Španělsko v prvním desetiletí po roce 2000, kde studenti před dovršením studia opouštěli vysoké školy, aby se zapojili do realitní horečky.
Hromaděním zbytečného betonu a ztrátou lidského kapitálu země tratila dvakrát.
I tady tedy logika směřuje k bludnému kruhu: pomalejší růst vede k umělým opatřením a další erozi dlouhodobého růstového potenciálu.
BIS se vyslovuje pro fiskální zdrženlivost, restrukturalizaci dluhu, kde je zapotřebí, a bryskní normalizaci měnové politiky – a zcela otevřeně kritizuje opatrnost Federálního rezervního systému USA a agresivní přístup Evropské centrální banky.
Obě teorie jsou vnitřně soudržné.
Obě ale také odpovídají jen části faktů.
Hypotéza sekulární stagnace dobře objasňuje chyby učiněné v eurozóně po propuknutí globální recese, kdy se státy snažily snižovat dluh, firmy a domácnosti zároveň nechtěly utrácet, a ECB ponechávala relativně přísnou měnovou politiku.
Vysvětlení BIS zase působí jako přehled nesnází Číny, kde růst zpomalil z 10 % na 7 % nebo ještě méně, avšak úřady stále prosazují investice tvořící téměř polovinu HDP a propagují všemožné projekty s nízkou návratností.
Která teorie tedy globálně lépe odpovídá faktům?
Prozatím je zvláštní tvrdit, že vyspělé země nadměrně stimulují poptávku.
Vytrvale nízká zaměstnanost a téměř nulová agregátní inflace nenaznačují, že by se provinily rozmařilostí.
Pravda, rizikem zůstává finanční lehkovážnost, ale proto byly na politický ponk doplněny regulační nástroje.
Výzva BIS k paušální měnové normalizaci je tedy předčasná (což ovšem neznamená, že by se mělo otálet s reformami).
V rozvíjejícím se světě se však už nesoulad mezi růstovými očekáváními a skutečným potenciálem zhusta stal vážnou potíží, již nemůže vyléčit stimulace na straně poptávky a nekonečné hromadění dluhu.
Vlády by spíš měly přestat opírat svou legitimitu o nafouklé růstové vyhlídky.
Proč rozšířit právo na smrt
MELBOURNE – Právo na asistované úmrtí se dál šíří.
Španělský parlament schválil v březnu zákon, který má platit od června a umožňuje lékařům, aby asistovali dospělým pacientům při umírání, pokud tito pacienti trpí „závažným a neléčitelným“ onemocněním, které jim způsobuje „nesnesitelné utrpení“.
Lékař může buďto předepsat smrtelnou dávku léku, který pacient užije sám – pro tento způsob existuje několik termínů, například lékařská pomoc v umírání, dobrovolné asistované umírání či asistovaná sebevražda –, případně podá pacientovi smrtící injekci, což se označuje jako dobrovolná eutanazie.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Rovněž portugalský parlament schválil v únoru legislativu umožňující smrtelně nemocným pacientům dobrovolnou eutanazii.
Portugalský prezident Marcelo Rebelo de Sousa nechal zákon posoudit Ústavním soudem, který ho odmítl s odůvodněním, že není dostatečně přesný.
Očekává se, že parlament schválí revidovanou verzi, jež by měla vstoupit v platnost ještě před koncem roku.
Jiné země zašly ještě dál.
Kanada od roku 2016 umožňuje lékařskou pomoc při umírání – asistovanou sebevraždu i dobrovolnou eutanazii – u pacientů, jejichž přirozenou smrt lze „racionálně předpovědět“.
Zákon vznikl v reakci na nález Kanadského nejvyššího soudu, podle něhož tehdy platné zákazy asistované sebevraždy a dobrovolné eutanazie porušovaly kanadskou Listinu práv a svobod.
Kanaďané zákon podporovali, ale podle jednoho průzkumu veřejného mínění ho osm z deseti respondentů pokládalo za příliš omezující.
V případu, který se v roce 2019 řešil v Quebeku, Nejvyšší soud této provincie rozhodl, že omezování asistované sebevraždy na pacienty, jejichž přirozenou smrt lze předvídat, představuje porušení listiny práv.
Po rozsáhlých veřejných konzultacích a parlamentní debatě tedy kanadský parlament v březnu schválil úpravy, podle nichž mohou pacienti žádat o asistovanou sebevraždu v případě, že trpí „intenzivní a nevyléčitelnou zdravotní újmou“, která je definována jako „závažná a neléčitelná nemoc či postižení, pokročilý stav nezvratného úbytku schopností nebo trvalé fyzické či psychické utrpení, které je pro (pacienty) nesnesitelné a nelze ho zmírnit za podmínek, jež pokládají za přijatelné“.
Ačkoliv se tedy o asistovanou sebevraždu mohou nyní ucházet i pacienti, jejichž přirozenou smrt nelze racionálně předpovědět, žádosti těchto pacientů musí projít dalším posouzením včetně povinného devadesátidenního období, během něhož se oprávněnost pacientova požadavku zkoumá například formou poradenství či kvalitnější paliativní péče, která může zmírnit jeho utrpení.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Legislativa z roku 2016 vyžadovala přezkoumání zákona parlamentem po pěti letech.
Kromě všeobecného zhodnocení, jak zákon v praxi funguje, toto přezkoumání posoudí i dvě otázky, které pomohou určit ráz veřejné diskuse o asistované sebevraždě.
První otázka zní, zda by se měly povolit žádosti do budoucna (například u člověka v raném stadiu demence, který si sice ještě dokáže užívat života, ale nepřeje si žít ve chvíli, kdy tuto schopnost pozbude).
A za druhé se bude při přezkoumávání řešit otázka, zda by měla být asistovaná sebevražda dostupná člověku, jehož nesnesitelné a nevyléčitelné utrpení je způsobeno duševním onemocněním.
Otázka, zda umožnit žádosti do budoucna, bude stále naléhavější, neboť populace stárne a u většího počtu lidí se stačí rozvinout demence.
Nizozemský Nejvyšší soud loni rozhodl, že lékaře nelze trestně stíhat za eutanazii pacientů, kteří jim poskytli písemný souhlas, ale později ztratili schopnost takový souhlas vyjádřit.
Základním důvodem povolení této praxe je skutečnost, že umožňuje pacientům v raných stadiích demence užívat si života beze strachu, že pokud nespáchají sebevraždu ve chvíli, kdy jsou toho ještě schopni, stane se z nich to, čemu Gillian Bennettová, kanadská bojovnice za možnost žádat o asistovanou sebevraždu do budoucna, říkala „prázdná slupka“.
Bennettová spáchala sebevraždu, protože jí diagnostikovali demenci a ona si nechtěla prodlužovat život, kterého už si nebude schopna užívat a bude v něm zcela odkázaná na zdravotní sestry, jež by měly vykonávat své povolání na pacientech schopných mít z jejich péče užitek.
Kanadský zákon z roku 2021 výslovně vylučuje duševní onemocnění coby jediný důvod k umožnění asistované sebevraždy, avšak toto vyloučení za dva roky automaticky pomine.
Tím vzniká lhůta, do které musí parlament rozhodnout, jaké pojistky jsou zapotřebí k tomu, aby bylo zajištěno, že utrpení duševně nemocných lidí žádajících o asistovanou sebevraždu je skutečně nezvratné.
Nelze pochybovat o tom, že některým duševně nemocným lidem léčba nepomůže a že tito lidé nesmírně trpí.
Dá se tedy jen těžko pochopit, proč v případě, že na asistovanou sebevraždu stačí utrpení dané nevyléčitelným, ale nikoliv smrtelným fyzickým onemocněním, nemělo by na ni stačit stejně velké nebo ještě větší utrpení způsobené nevyléčitelným onemocněním duševním.
Lidem trpícím neléčitelnou depresí nebo jiným duševním onemocněním nereagujícím na léčbu navíc může učinit život snesitelnějším i pouhé vědomí, že splňují podmínky pro umožnění eutanazie.
Duševní onemocnění se jako důvod k eutanazii akceptuje v Belgii a v Nizozemsku.
Výzkum stovky psychiatrických pacientů v Belgii, kteří požádali o eutanazii na základě psychického utrpení, zjistil, že 48 žádostí bylo vyřízeno kladně, ale osm těchto pacientů nakonec eutanazii odložilo či zrušilo, „protože samo vědomí, že mají tuto možnost, u nich vyvolalo takový klid na duši, že pokračovali v životě“.
Jedinou zbývající otázkou by tedy mohla být spolehlivost psychiatrického posuzování, zda je pacientovo duševní onemocnění neléčitelné a zda bude pokračovat.
Nakonec však jen pacient může posoudit, nakolik je jeho utrpení nesnesitelné, a jaká váha by se tudíž měla přikládat možnosti, že toto utrpení skončí s další léčbou či samo o sobě.
Jak korupce prohlubuje klimatické změny
LONDÝN, BERLÍN – Bojovníci proti korupci dosáhli v roce 2016 řady klíčových vítězství, mimo jiné i díky zajištění zodpovědnosti za jednu z nejpokřivenějších transakcí velkých ropných firem: akvizici nigerijského pobřežního těžebního bloku OPL 245 společností Royal Dutch Shell a největší italskou korporací Eni v roce 2011.
Nigerijský Výbor pro hospodářskou a finanční kriminalitu obvinil loni v prosinci několik Nigerijců zapletených do tohoto obchodu a italská prokuratura poté uzavřela vlastní šetření, čímž posunula manažery a firmy zodpovědné za tuto transakci blíže k soudnímu procesu.
O několik měsíců dříve, v červnu 2016, zveřejnil americký Výbor pro cenné papíry a burzy (SEC) na základě článku 1504 Dodd-Frankova zákona z roku 2010 pravidlo, které požaduje, aby ropné, plynárenské a důlní společnosti zveřejňovaly u každého projektu veškeré platby zasílané vládám.
Kdyby SEC vydal toto pravidlo dříve, firmy Shell a Eni by s největší pravděpodobností v koupi OPL 245 nepokračovaly, poněvadž by musely odtajnit své platby.
Odpor ropného průmyslu však zavedení tohoto pravidla oddálil, a tak obě firmy dokázaly své platby utajit.
Loňský rok byl také vůbec prvním za miliony let, kdy koncentrace CO2 v atmosféře dosáhla hodnoty 400 ppm (částic na milion).
Pařížská dohoda o klimatu byla sice při uzavření v prosinci 2015 oslavována jako velký úspěch, avšak mnozí signatáři od té doby projevují pozoruhodný nedostatek ambicí a nedodržují vlastní závazek omezit uhlíkové emise.
Chceme-li pochopit důvod, musíme si plně uvědomit, do jaké míry zachvátil naše systémy vládnutí korumpující vliv partikulárních zájmů.
Příběh OPL 245 začal v roce 1998, kdy nigerijský diktátor Sani Abacha přidělil tento blok společnosti Malabu Oil and Gas, jejímž tajným vlastníkem byl Dan Etete, Abachův ministr ropného průmyslu.
Etete tak v podstatě získal OPL 245 pro sebe.
Po pádu Abachova režimu bylo ropné pole firmě Malabu odebráno a přiděleno společnosti Shell.
Tím se mezi Malabu, Shellem a nigerijskou vládou rozpoutala série právních bitev, která skončila až korupční dohodou s Shell a Eni v roce 2011.
Z veřejně přístupných dokumentů vyplývá, že částka 1,1 miliardy dolarů, kterou společnosti Shell a Eni zaplatily za uzavření dohody nigerijské vládě, byla ve skutečnosti vyplacena firmě Malabu.
Obě evropské korporace přitom věděly, že platební metoda spočívající v převodu peněz přes účet založený bankou J.P. Morgan v Londýně je v rozporu s nigerijskou ústavou a že tyto prostředky skončí v soukromých rukou.
Firma Eni tvrdí, že dohodu prošetřila a neshledala „žádné důkazy o korupčním chování ve vztahu k této transakci“.
Shell zase říká, že platil jen nigerijské vládě a že „nesouhlasí se závěry vyplývajícími z rozličných veřejných prohlášení organizace Global Witness o vztahu mezi společností Shell a OPL 245“.
Italští prokurátoři však nyní žádají proces s několika vysoce postavenými manažery Eni – včetně současného generálního ředitele Claudia Descalziho a jeho předchůdce –, ale i s Etetem a několika dalšími osobami; proti čtyřem vysoce postaveným manažerům Shell pak vedou samostatnou obžalobu.
Ať už tyto žaloby uspějí, nebo ne, každopádně už se nemůžeme radovat z pravidla SEC o zveřejňování plateb ani z toho, že Spojené státy začnou znovu podporovat vytváření globálního standardu transparentnosti v těžebním průmyslu.
Jakmile Donald Trump nastoupil do prezidentské funkce a republikáni ovládli Kongres, bylo pravidlo SEC okamžitě zneplatněno na základě Kongresového přehodnocujícího zákona – obskurní právní normy, která byla do té doby uplatněna pouze jednou.
Trump ve své mnohdy rasistické a misogynní kampani sliboval, že „vysuší bažinu“ korupce ve washingtonské politice.
Rozhodnutí republikánských kongresmanů zrušit pravidlo SEC i Trumpův rychlý podpis, jímž toto rozhodnutí získalo sílu zákona, však byly projevem ryzího cynismu, který pomůže zabetonovat „zkorumpovaný“ systém, proti němuž Trump podle svého tvrzení kandidoval.
Když se ropnému a plynárenskému průmyslu nepodařilo zablokovat článek 1504 právní cestou, obrátil se se žádostí o pomoc na své přátele v Kongresu.
A argumenty, které používali jeho tamní zmocněnci, by možná byly k pousmání, kdyby ovšem neměly tak tragické důsledky.
Do čela odporu se postavil senátor James Inhofe, notorický popírač klimatických změn, který během předvolebních kampaní obdržel od průmyslu fosilních paliv příspěvky ve výši přesahující 3 miliony dolarů: pravidlo o zveřejňování plateb je prý svévolný pozůstatek Obamovy éry, jehož zavedení by bylo příliš nákladné a zbytečně by podporovalo byrokracii.
O občanech, kteří ponesou na svých bedrech náklady, když se jejich národní bohatství rozprodá na základě špinavých dohod, ani o potížích investorů, jakmile korupce vyústí v trestní stíhání a obrovské pokuty, nepadla ani zmínka.
Má-li být pařížská dohoda naplněna, musí jít boj s klimatickými změnami ruku v ruce s bojem proti korupci.
Ta je v nejširším slova smyslu pojivem, které drží celý „systém“ pohromadě a zajišťuje, aby pro bohaté a mocné zájmy neplatila pravidla, která je mají držet v patřičných mezích.
Právě proto vlády, jež se zavázaly k velkému snížení emisí skleníkových plynů, nedokážou své závazky naplňovat.
Shell, Exxon a většina dalších velkých ropných a plynárenských společností věděly už před desítkami let, že jejich produkty prohlubují klimatické změny.
Místo aby se však podle toho zachovaly a změnily svůj podnikatelský model, zahájily mohutnou kampaň, která měla ošálit veřejnost a ukolébat politiky.
Není nijak překvapivé, že firma Shell je jedním ze 47 velkých producentů uhlovodíkových produktů, které filipínská vláda v současné době vyšetřuje za podíl na porušování lidských práv v souvislosti s klimatickými změnami.
Chtějí-li ekologická a protikorupční hnutí zachovat pokrok v boji proti klimatickým změnám a korupci, budou muset pracovat společně a využívat svých silných stránek.
Kdyby nic jiného, pak pro nás Trumpovo zvolení i možnost vítězství dalších populistů v letošních volbách v Evropě znamenají budíček.
Lepší svět je tady
SKANDERBORG, DÁNSKO – Je velmi snadné vytvořit si názor, že moderní svět se rozpadá.
Neustále jsme konfrontováni s přívalem negativních informací: děsivých novinových titulků, alarmujících závěrů výzkumů a strašlivých statistik.
Na zeměkouli rozhodně existuje mnoho věcí, jimiž bychom se měli nesmírně znepokojovat.
Pokud se však upínáme na hororové příběhy, pak nám uniká širší rámec.
Organizace spojených národů se zaměřuje na tři kategorie rozvoje: sociální, hospodářský a ekologický.
Pokud se v každé z těchto kategorií ohlédneme za uplynulým čtvrtstoletím, pak máme mnohem více důvodů k oslavám nežli k obavám.
Bylo to období mimořádného pokroku.
V sociální kategorii je nejdůležitějším ukazatelem, jak vysokého věku se každý z nás dožije.
V roce 1990 činila střední délka života 65 let.
Do roku 2016 se zvýšila na 72,5 roku.
Za pouhých 26 let jsme tedy získali 7,5 roku života.
Pesimista by mohl namítnout, že to znamená 7,5 dalších let nemocí a utrpení, ale tak tomu není.
V roce 1990 jsme se téměř 13% života necítili dobře a toto procento se nijak nezvýšilo.
A ačkoliv se hodně mluví o tom, že nerovnost je dnes mnohem horší než kdykoliv dříve, pak v tomto nejdůležitějším parametru se nerovnost naopak snižuje: propast mezi střední délkou života v chudých a bohatých zemích se dramaticky zmenšila.
Pokud jde o hospodářský rozvoj, pak jedním z nejvýznamnějších ukazatelů je procento lidí žijících v chudobě.
V nejhlubší nouzi dnes žije daleko méně osob.
V roce 1990 žilo v extrémní chudobě 37% lidí na světě; dnes je to méně než každý desátý člověk.
Za pouhých 28 let vybředlo z chudoby přes 1,25 miliardy lidí – to je zázrak, jemuž se věnuje zoufale malá pozornost.
Podíváme-li se na životní prostředí, pak jedním z největších zabijáků je znečištění vnitřního ovzduší způsobené tím, že lidé používají na vaření a otop zvířecí trus a dřevo.
V roce 1990 to byla příčina více než 8% veškerých úmrtí; dnes je to 4,7%.
To znamená, že na následky znečištění vnitřního ovzduší dnes každoročně zemře zhruba o 1,2 milionu lidí méně, přestože se počet obyvatel zeměkoule zvýšil.
Podobný trend existuje i u mnoha dalších statistik ekologického rozvoje.
V letech 1990 až 2015 se procento lidí na světě, kteří defekují venku, snížilo na polovinu, konkrétně na 15%.
Přístup k takzvaným inovovaným vodním zdrojům získalo za stejné období 2,6 miliardy dalších osob a jejich podíl dosáhl celkem 91%.
Přístup k inovovaným vodním zdrojům tak získala více než třetina veškeré světové populace.
A tím zkvalitňování života nekončí: svět je dnes gramotnější, objem dětské práce klesá, prožíváme jedno z nejpokojnějších období v dějinách a ve většině zemí světa vládnou demokratické režimy.
Max Roser z Oxfordské univerzity založil obsáhlou webovou stránku, která podobné údaje zkoumá.
Roser přichází s pozoruhodným návrhem: změny, které se odehrály během posledního čtvrtstoletí, bychom podle něj mohli vnímat v měřítku uplynulých 24 hodin.
Viděno touto optikou se jen za uplynulý den prodloužila střední délka života o devět a půl hodiny, 137 000 lidí vybředlo z extrémní chudoby a 305 000 osob získalo přístup k bezpečné pitné vodě.
Média přitom mohla tyto příběhy vyprávět každý den od roku 1990.
Dobré zprávy však nejsou tak zaznamenáníhodné jako ty špatné.
To není jen chyba médií.
Vyprávět pozitivní příběh je náročnější.
V mnoha případech totiž „zprávu“ nepředstavuje něco, co se stalo, nýbrž špatná věc, k níž přestalo docházet.
A ta upoutává naši představivost jinak.
Fascinující studie z roku 2014 zjistila, že i když účastníci tvrdili, že chtějí číst pozitivní zprávy, jejich chování prozrazovalo, že ve skutečnosti dávají přednost informacím s negativním obsahem (třebaže si tuto preferenci sami neuvědomovali).
Všichni bychom se měli ponoukat k tomu, abychom věnovali větší pozornost pozitivním faktům.
Když jsou lidé dotázáni, zda budou životní podmínky ve světě za 15 let lepší než dnes, pak se 35% respondentů domnívá, že ano, a 29% zastává názor, že se poměry zhorší – v podstatě si můžete hodit mincí.
Avšak mezi lidmi, kteří chápou, že mnoho věcí na naší planetě se už oproti minulosti zlepšilo, věří v pokrok 62% respondentů.
U lidí, kteří neznají fakta, klesá tento podíl na pouhých 17%.
Přesvědčení, že se všechno zhoršuje, vede k pokřivenému obrazu toho, co můžeme dokázat, takže jsme nakonec ustrašenější.
Vezměme si docela běžný scénář, v němž politici a média rozdmýchávají strach ze zločinnosti, přestože statistiky ukazují, že míra zločinnosti je celostátně nízká nebo klesá.
Taková situace může vést až k tomu, že se pozornost a vzácné zdroje zbytečně mrhají na řešení nesprávného problému, v ulicích je více policistů a dochází k omezování občanských svobod, místo abychom realizovali politiku, která není tak mediálně přitažlivá, ale zvyšuje náš blahobyt – například zkvalitňování předškolní péče nebo zdravotnictví.
Špatná interpretace fakt může snadno vyústit v pomýlená řešení založená na strachu, zatímco vyváženější a fakty podložené chápání, čeho lidstvo dosáhlo, nám umožňuje zaměřit úsilí na oblasti, kde můžeme dosáhnout největšího užitku (často to bývá tam, kde se nám už dnes daří dobře).
Tím zajistíme, aby budoucnost mohla být ještě veselejší.
Extrémní počasí a globální růst
CAMBRIDGE – Až donedávna byl mezi makroekonomy obvyklý názor, že krátkodobé výkyvy počasí nemají pro hospodářskou činnost velký význam.
Je-li březnové počasí nezvykle mírné, může se to odrazit ve větším počtu přijatých pracovníků ve stavebnictví, ale v dubnu a květnu se tento výkyv vyrovná.
Odradí-li silné deště od srpnových nákupů, budou lidé jednoduše utrácet více v září.
Nedávný ekonomický výzkum podpořený výjimečně silným El Niño – komplexním globálním klimatickým jevem, který se projevuje mimořádně teplým Pacifikem u pobřeží Ekvádoru a Peru – však vybízí k přehodnocení tohoto názoru.
Extrémní počasí rozhodně dokáže zpřeházet klíčové krátkodobé makroekonomické statistiky.
Měsíční zaměstnanost v USA, což je nejsledovanější ekonomická statistika na světě a všeobecně se pokládá za jednu z nejpřesnějších, se může zvýšit nebo snížit až o 100 000 pracovních míst.
Dopad meteorologických jevů souvisejících s El Niño, jako byly letošní události (které vešly ve známost pod přesnějším označením „jižní oscilace El Niño“), může být obzvlášť velký vzhledem k jejich celosvětovému dosahu.
Nedávný výzkum Mezinárodního měnového fondu naznačuje, že země jako Austrálie, Indie, Indonésie, Japonsko či Jihoafrická republika se v letech, kdy se projevuje El Niño, potýkají s nepříznivými vlivy (často kvůli suchu), zatímco pro jiné oblasti včetně Spojených států, Kanady a Evropy může být tento jev příznivý.
Například Kalifornie, která několik let zažívala velké sucho, má konečně dešťové srážky.
Obecně – ale ne vždy – platí, že působení El Niño má inflační účinek, zčásti i proto, že nízké výnosy plodin vedou k vyšším cenám.
Po dvou šílených zimách v Bostonu, kde bydlím já, by bylo těžké přesvědčit lidi, že počasí nemá žádný význam.
Loni město zažilo největší příval sněhu v doložených dějinách.
Nakonec už nezbylo místo, kam ho ukládat: čtyřproudové silnice se zúžily na dvouproudové a dvouproudové na jednoproudové.
Propadaly se střechy a „ledové přehrady“ tvořící se kolem okapů způsobovaly silné zátopy.
Veřejná doprava přestala fungovat a mnoho lidí se nemohlo dostat do práce.
Byla to přírodní katastrofa ve zpomaleném záběru, která trvala několik měsíců.
USA jako celek nezažily v první části roku 2015 tak extrémní zimu jako Nová Anglie a dopady počasí na celkovou ekonomiku země byly spíše tlumené.
Je pravda, že také město New York zažilo vydatné sněžení, ale tomu by nikdo nebyl věnoval velkou pozornost, kdyby byl starosta schopnější a zajistil odklizení sněhu z ulic.
Východ Kanady trpěl daleko více a krutá zima se (spolu s nižšími cenami komodit) podepsala na kanadské minirecesi v první polovině roku.
Letošní zima je pravým opakem loňské.
Den před vánoci bylo na Loganově letišti v Bostonu 20° Celsia a první sněhové vločky spadly až těsně před Novým rokem.
Stromy a rostliny vycítily jaro a začaly kvést; podobně zmatení byli i ptáci.
Loňská zima v Bostonu byla spíše anomálií.
Letos je prapodivné počasí zčásti i díky jevu El Niño novou normou.
Teploty jsou od Ruska po Švýcarsko o 4-5° Celsia vyšší a zdá se, že vývoj počasí zůstane v roce 2016 značně neobvyklý.
Dopad na rozvojové země je obzvláště závažný, protože mnohé z nich už trpí negativním vlivem čínského zpomalení na ceny komodit a protože sucho by mohlo vést k silné neúrodě.
Poslední výrazný El Niño, který se objevil v letech 1997-1998 a někteří lidé ho označovali jako „El Niño století“, přinesl řadě rozvojových zemí obrovské zhoršení situace.
Ekonomické důsledky působení El Niño jsou téměř stejně složité jako klimatický jev samotný, a proto se obtížně předpovídají.
Když se však podíváme na rok 2016, je docela možné, že El Niño bude pokládán za jeden z hlavních určujících faktorů hospodářského výkonu v řadě klíčových zemí: Zimbabwe a Jihoafrická republika se potýkají se suchem a potravinovou krizí, Indonésie bojuje s lesními požáry, zatímco na americkém Středozápadě se v poslední době vyskytly mohutné záplavy.
V dějinách existuje řada případů, kdy počasí silně ovlivnilo také občanské nepokoje.
Ekonomka Emily Osterová tvrdí, že největší vzedmutí středověkých honů na čarodějnice, při nichž přišly o život statisíce lidí (většinou žen), nastala během období hospodářského strádání a nedostatku potravin, jenž zjevně souvisel s počasím.
Někteří lidé vysledovali dokonce i kořeny občanské války v Sýrii v obdobích sucha, která vedla k těžké neúrodě a vyvolala masový příliv farmářů do měst.
Na přízemnější (ale ekonomicky nesmírně důležité) úrovni můžeme říci, že teplé počasí v USA dost možná zkreslí údaje o počtu pracovních míst, které Federální rezervní systém využívá při rozhodování, kdy zvýšit úrokové sazby.
Pravdou je, že data o zaměstnanosti jsou už sezonně upravená tak, aby brala v úvahu běžné výkyvy počasí v mírných podnebných zónách; výstavba domů je na jaře vždy vyšší než v zimě.
Standardní sezonní úpravy však nezohledňují velké meteorologické odchylky.
Zkušenosti s předchozími El Niño celkově vzato naznačují, že jeho současné výrazné působení pravděpodobně zanechá silnou stopu na globálním růstu: pomůže podpořit hospodářské zotavení v USA a v Evropě, zatímco na již tak slabé rozvíjející se trhy vyvine ještě větší tlak.
Zatím to není globální oteplování, ale už je to ekonomicky velmi významný jev – a možná jen malá ochutnávka toho, co teprve přijde.
Politika usmrcování minulosti
NEW YORK – Ve vykolejeném světě ční nad ostatní Blízký východ.
Ve velké části regionu se rozpadá řád vzniklý po první světové válce.
Lid Sýrie, Iráku, Jemenu a Libye za to platí enormní cenu.
Postižena však není jen současnost a budoucnost regionu.
Obětí dnešního násilí je i minulost.
Islámský stát (ISIS) si dává záležet na ničení všeho, co pokládá na nedostatečně islámské.
Nejdramatičtějším příkladem je skvostný Baalův chrám v syrské Palmýře.
V době, kdy píšu tyto řádky, probíhají boje za osvobození města Mosulu v severním Iráku, po více než dvou letech nadvlády ISIS.
Nepřijde dost brzy na to, aby zachránilo řadu zničených soch, vypálených knihoven a vyrabovaných hrobek.
Jistěže, ničení kulturních památek se neomezuje na Blízký východ.
V roce 2001 svět se zděšením sledoval, jak Tálibán vyhodil do povětří obří sochy Buddhy v Bámjánu.
Nověji radikální islamisté zničili hrobky a rukopisy v Timbuktu.
ISIS ovšem přikročil k pustošení v bezprecedentním rozsahu.
Vzít si na mušku minulost není nic nového.
Alexandr Veliký už před víc než 2000 let zničil velkou část starověkého města, které dnes známe jako Persepolis.
Náboženské války, jež po staletí pustošily Evropu, si vybraly daň na kostelech, ikonách a malbách.
Stalin, Hitler a Mao se ze všech sil snažili ničit budovy a umělecká díla spojovaná s kulturou a myšlenkami považovanými za nebezpečné.
Rudí Khmerové před půlstoletím obrátili v trosky chrámy a pamětihodnosti napříč Kambodžou.
Takový postup, který lze snad nejlépe popsat jako „usmrcování historie“, je sice pochopitelný, ale též zvrácený.
Vůdci toužící vymodelovat společnost podle nového a odlišného souboru idejí, oddaností a forem chování musí nejprve rozdrtit stávající identity dospělých a zabránit jejich přenosu na děti.
Ničení symbolů a projevů lidských identit a jimi ztělesněných idejí je podle přesvědčení revolucionářů nutným předpokladem tvarování nové společnosti, kultury či politického zřízení.
Zachování a ochrana minulosti má právě proto zásadní význam pro ty, kdo se chtějí ujistit, že dnešní nebezpeční fanatici neuspějí.
Muzea a knihovny jsou nepostradatelné nejen proto, že uchovávají a vystavují krásné předměty, ale také proto, že chrání dědictví, hodnoty, ideje a vyprávění, jež formují náš charakter a pomáhají nám přenášet toto vědomí na ty, kdo přicházejí po nás.
Stěžejní reakcí vlád na usmrcování historie je zákaz obchodu s kradeným uměním a artefakty.
Je žádoucí z mnoha důvodů, včetně skutečnosti, že ti, kdo ničí pamětihodnosti a zotročují a zabíjejí nevinné muže, ženy a děti, získávají část potřebných prostředků z prodeje uloupených cenností.
Haagská úmluva z roku 1954 vyzývá státy, aby se nedopouštěly nepřátelských činů vůči kulturním statkům a zdržely se jejich využívání k vojenským účelům, jako je zřizování bojových pozic, ubytovávání vojáků či skladování zbraní.
Cíl je jasný: ochránit a zachovat minulost.
Význam takových mezinárodních úmluv bohužel nelze přeceňovat.
Platí jen pro vlády, které se rozhodly k nim přidat.
Za nedbalost při naplňování úmluvy z roku 1954, již prokázal Irák i Sýrie, ani za odstoupení od ní neexistuje sankce a na nestátní aktéry (jako ISIS) se úmluva nevztahuje.
Navíc neexistuje mechanizmus k zásahu v případě, že signatář či kdokoli jiný jedná způsoby, jimž se úmluva snaží bránit.
Je strohou a smutnou pravdou, že realita mezinárodního společenství je mnohem skrovnější, než časté odkazy na tento pojem naznačují.
Svět, který není ochoten splnit svou povinnost chránit osoby, jak se nejčerstvěji ukazuje v Sýrii, se stěží sešikuje ve jménu soch, rukopisů a obrazů.
Včasné zastavení těch, kdo se chystají zničit kulturní bohatství, nelze ničím nahradit.
Co se týče dnešních zásadních hrozeb pro minulost, je třeba odrazovat mladé lidi od radikálního směřování, zpomalit tok rekrutů a zdrojů směrem k extremistickým skupinám, přesvědčovat vlády o nutnosti vyčlenit policejní a vojenské jednotky na ochranu cenných památek, a kdykoli je to možné, zaútočit proti teroristům dřív, než udeří oni.
Je-li zdrojem ohrožení kulturních památek vláda, vhodnějším nástrojem mohou být sankce.
Obvinění, stíhání, usvědčení a uvěznění těch, kdo takové pustošení provádějí, by mohlo prokázat odstrašující účinek na ostatní – podobně jako u postupu nutného k zastavení násilí na lidech.
Než toho bude dosaženo, usmrcování minulosti zůstane hrozbou a také, jak vidíme, realitou.
Minulost bude v ohrožení.
V tom se nijak neliší od současnosti a budoucnosti.
Rozjařená Brazílie
Brazilský akciový trh, měřeno indexem Bovespa upraveným o inflaci, od prvního volebního vítězství prezidenta Luize Inácia Luly da Silva v říjnu 2002 více než zečtyřnásobil svou hodnotu a nyní dosahuje bezmála dvojnásobku maxima dosaženého v roce 2000.
Pro srovnání, šanghajský kompozitní index upravený o inflaci se během téže doby pouze zdvojnásobil, zatímco americký akciový trh, podle indexu Standard and Poor’s 500 upraveného o inflaci, se zvýšil jen o 50%.
Ba Spojené státy nikdy nezažily čtyřnásobný nárůst cen akcií za méně než pět let, ani během bubliny konce 90. let minulého století.
Vzhledem k tomu, že Lula je nepokrytý levičák, který mezi své přátele počítá Huga Cháveze a Fidela Castra, brazilská výkonnost je tím překvapivější.
Jak jen dokázal plnit úlohu prezidenta nad takto velkolepým boomem akciového trhu?
Jsou Brazilci příliš rozjaření?
Nenadchází čas, kdy by zahraniční investoři měli své peníze stáhnout?
Pohyby akciových trhů je bezpochyby těžké vysvětlovat, ale existují důvody k přesvědčení, že Brazilci mohou být racionálně rozjaření.
Podnikové zisky v Brazílii šly nahoru zhruba stejně rychle jako ceny akcií.
Poněvadž poměr P/E (ceny akcie a zisku na akcii) zůstává stabilní a uměřený, nezdá se, že by boom na akciovém trhu reflektoval pouze psychologii investorů.
Právě naopak, skutečná otázka tkví v tom, proč zvýšení cen akcií nepředstihlo růst podnikových zisků.
Ostatně v 90. letech poháněly prudký růst na burzách v USA (a mnoha dalších zemích) právě rekordně vysoké poměry P/E.
Roku 1998 poměr P/E v USA činil 24, oproti historickému průměru kolem 15.
Naproti tomu vzedmutí cen akcií v Brazílii začalo z naprosto odlišného bodu, neboť poměr P/E dosahoval v roce 1998 pouhých šesti.
Kdykoli konjunktura akciového trhu dosáhne historických rozměrů, vždy se vyvine příběh, který ji racionálně vysvětluje.
Zpravodajská média obvykle předkládají důvody ospravedlňující přesvědčení, že ekonomika vstoupila do „nové éry“.
Tyto příběhy jsou někdy pouhými smyšlenkami, jež mají potvrdit optimismus trhů, jak tomu bylo během boomu 90. let.
Jindy jsou však tyto příběhy spolehlivější.
Lula vývoj nazval „magickým okamžikem“ brazilského hospodářství.
Byť je třeba být k takovým slovům obezřetný, ekonomické fundamenty je potvrzují.
Měna, reál, vytrvale posiluje, až na bezmála dvojnásobek hodnoty vůči americkému dolaru z října 2002, kdy byl Lula prvně zvolen.
Inflace i úrokové sazby klesají, země hospodaří s přebytkem obchodní bilance, zahraniční investice přitékají vysokým tempem a vláda více než splatila své dluhy vůči cizině, takže se stala čistým věřitelem okolního světa.
Akcioví investoři si tedy podle všeho uvědomují ekonomický elán Brazílie, bedlivě sledují růst podnikových zisků a pohybují se s nimi.
Zatímco v roce 2002 byli účastníci brazilské burzy se svou vírou v osamění, teď zjišťují, že se k hostině chtějí přidat investoři z celého světa.
Nicméně s ohledem na korupční skandály zahrnující prominentní osobnosti vlády, jež během posledních několika let vyšly na světlo, je přirozené se ptát, proč akciový trh zůstává tak silný.
Proč zprávy o korupci nevyvolaly krizi, jako se u podobných skandálů stalo v Koreji a Malajsii během asijské finanční krize v letech 1997-98?
Ba třebaže skandály otřásly vládou, Lula byl loni drtivou většinou znovuzvolen a investoři nadále na akciový trh sypou peníze.
Jedním důvodem je to, že korupční skandály daly investorům příležitost sledovat fungování brazilské svobody slova a demokracie.
Novinoví i televizní komentátoři byli při podávání zpráv o skandálech neúnavní, čímž napomohli přinést důkazy pro Brazilce i zahraniční investory, že politický systém je dostatečně stabilní a snese otevřenou kritiku.
Lula zůstává populární jak mezi Brazilci, poněvadž jeho populistická rétorika projevuje skutečný soucit s méně majetnými, tak mezi zahraničními investory, protože svůj radikalismus vždy mírnil, aby se přizpůsobil ekonomické realitě.
Nedávno kritizoval výhrůžky bolivijského prezidenta Eva Moralese, že zkonfiskuje zahraniční aktiva, následujícím způsobem: „Radikalismus se neslučuje se zdravým rozumem, jehož je u toho, kdo vládne, zapotřebí.“ Tato kombinace filozofického radikalismu a ekonomického pragmatismu se ukázala jako dokonalý recept na brazilský rozvoj.
Ovšemže budoucnost je ve hvězdách; nemáme křišťálovou kouli, z níž bychom vyčetli pravděpodobné další směřování indexu Bovespa.
Pro mě je však tento příběh mnohem přesvědčivější než ten, který jsme slýchali během boomu akciových trhů v 90. letech minulého století.
Nebezpečná obchodní strategie ExxonMobil
NEW YORK – Současná obchodní strategie ExxonMobil je nebezpečná jak pro jeho akcionáře, tak pro svět.
Znovu nám to připomíná zpráva Arktické komise National Petroleum Council (NPC), které předsedá CEO ExxonMobil Rex Tillerson.
Zpráva žádá vládu USA, aby začala s vrtnými pracemi za naftou a plynem v Arktidě – aniž by zmiňovala následky pro změnu klimatu.
Zatímco jiné ropné společnosti začínají otevřeně mluvit o změně klimatu, obchodní model firmy ExxonMobil nadále popírá realitu.
Takový přístup není pouze morálně chybný, ale je také finančně odsouzen k zániku.
Rok 2014 byl nejteplejší zaznamenaný, což je chmurná připomínka letošních vyjednávání o osudu planety v kontextu globálního klimatu, která budou vrcholit v Paříži v prosinci tohoto roku.
Světové vlády se shodli na udržení oteplování vyvolaného lidmi pod 2º Celsia (3.6º Fahrenheita).
Nicméně současný vývoj naznačuje oteplování daleko za těmito limity, možná i na úrovni 4-6º Celsia do konce tohoto století.
Odpovědí je samozřejmě posun od fosilních paliv směrem k energii s nízkým obsahem uhlíku, jako je větrná či sluneční energie, a k elektrickým vozidlům poháněných elektřinou s nízkým obsahem uhlíku.
Mnoho z největších světových ropných společností začíná tuto skutečnost uznávat.
Firmy jako jsou Total, ENI, Statoil nebo Shell obhajují vznik uhlíkových cen (ve formě daně či nějaké povolenky), aby tak urychlili přechod k nízkouhlíkové energii, na což se začínají interně připravovat.
Shell zvýšil investice do technologie zachycování a uchovávání uhlíku (CCS), aby si otestoval, jestli může být používání fosilních paliv bezpečné prostřednictvím záchytu CO2, které by jinak šlo do atmosféry.
Tím se nedá říct, že je u těchto firem vše dohodnuto; slíbily, že před letošním summitem ke světovému klimatu zveřejní své pozice a opatření k otázce klimatu.
O změně klimatu ale alespoň mluví a začínají vnímat nové tržní podmínky v dlouhodobém výhledu.
Bohužel, ExxonMobil to má jinak.
Management firmy, zaslepený svojí vlastní, obrovskou politickou mocí, se chová záměrně lhostejně ke změnám globální reality.
Žije v kokonu lobbistů a poradců z Washingtonu, kteří přesvědčily vedení společnosti, že díky tomu, že je Senát v rukou Republikánů, se rizika plynoucí ze změn klimatu tak nějak neutralizovala a svět se kvůli nim nebo navzdory nim nezmění.
Současně je třeba říci, že ExxonMobil není nějakým okrajovým hráčem v tomto planetárním dramatu.
Je jedním z centrálních protagonistů.
Podle studie z roku 2013 se ExxonMobil řadí na druhé místo za Chevron v celkové emisi CO2.
Studie dokonce odhalila, že tato společnost přispěla od počátku věku fosilních paliv do celkových světových emisí třemi procenty!
Co tedy říká ExxonMobil na novou klimatickou realitu?
Jak uvádí v soulad svou korporátní politiku s potřebami planety?
Bohužel, firma se tomuto tématu v podstatě vyhýbá.
Když se jí nezávislí analytici, jako například Carbon Tracker zeptají, jak plánuje sladit svou neochabující úroveň těžby ropy s potřebou planety limitovat využívání fosilních paliv na úroveň, která je potřebná k udržení změny klimatu na hranici 2º, tak zkrátka ignorují ony limity.
Bezstarostně věří, že světové vlády zkrátka nedodrží své závazky (anebo že si prolobují svou cestu z nutnosti je dodržet).
A tím se dostáváme k nedávné zprávě Arktické komise.
Oddělení energetiky se zeptalo NPC na radu v otázce těžby v Arktidě.
To, co obdrželi od Tillersonovy komise, je ukázka jasně chybného poučení.
Kultivace zdrojů ropy a plynu v Arktidě by totiž přispěla k oteplení daleko za limitem 2º.
Samotná Arktida se totiž otepluje mnohem rychleji než je průměr u zbytku planety, což pravděpodobně způsobuje masivní narušení klimatu v globálním měřítku – možná včetně extrémních vzorů počasí nedávno pozorovaných ve středních nadmořských výškách ve Spojených státech.
Z těchto důvodů přináší moderní věda, včetně důležité studie publikované tento rok v Nature, jasnou a jednoznačnou zprávu: Nechte arktickou ropu v zemi a pod hlubokými moři; v klimatickém systému pro ní není bezpečné místo.
Svět má již více než dost zásob ropy a plynu; nyní potřebujeme přejít na nízkouhlíkovou energii a čerpat z aktuálních rezerv, místo toho, abychom je rozšiřovali a v důsledku tak více ohrožovali planetu.
Jak říká studie v Nature: „Rozvoj zdrojů v oblasti Arktidy a jakékoliv zvýšení nekonvenční těžby ropy jsou nesouměřitelné se snahou o omezení průměrného globálního oteplování na 2º C.”
To by byl vhodný titulek pro Arktickou studii NPC.
Ale zpráva se bohužel vůbec nezabývá otázkou, jestli jsou zdroje plynu a ropy v Arktidě kompatibilní s klimatickou bezpečnostní.
Bezostyšnost ExxonMobilu by měla být hluboce znepokojivá pro jeho akcionáře.
Vedení firmy plánuje investovat obrovské sumy – snad i desítky miliard dolarů – na rozvoj arktických rezerv ropy a plynu, které ale nemohou být bezpečně využity.
Stejně jako přispěl globální posun směrem k obnovitelným zdrojům energie k masivnímu poklesu cen ropy, učiní politika příštích let v oblasti klimatu arktickou těžbu obrovským plýtváním zdroji.
Penze, univerzity, pojištění a různé suverénní fondy se celosvětově potýkají s rostoucími riziky (jak morálními, tak finančními) vlastnictví akcií ropných či uhelných společností.
Jak jsme Lisa Sachs and já nedávno vysvětlovali, odpovědní investoři musí urychleně zpochybnit obchodní plány těchto firem ohledně splnění 2º limitu na oteplování.
Obchodní plány, které zahrnují investice v Arktidě, hlubokých mořích a ropných polích v Kanadě, nemají v klimaticky bezpečném světě své místo.
Investoři ExxonMobil musí urychleně vznést dotaz na management firmy ohledně jejich obchodní strategie, která je v rozporu s globálními potřebami a politickými úmluvami.
Pokud ExxonMobil trvá na své nebezpečné obchodní strategii, akcionáři by měli rychle vyhodnotit, že nastal čas zastavit a jít jinam.
Velký ropný a tabákový byznys, velké lži
BOSTON – V posledních několika letech se stále větší počet lidí bedlivě zajímá o to, co se děje s naší planetou – rekordní sucha, stoupající hladiny moří, mohutné záplavy –, a konečně si začíná uvědomovat, že lidská činnost způsobuje rychlé klimatické změny.
Ale víte co?
Společnost Exxon (dnes ExxonMobil) to tušila už v roce 1978.
Počátkem 80. let už měli vědci z Exxonu mnohem víc než jen pouhé tušení.
Nejenže chápali vědeckou podstatu klimatických změn, ale uvědomovali si také významný podíl jejich společnosti na procesu, který je způsobuje.
A protože chápali, že jeho potenciální účinky mohou být pro značnou část populace „katastrofální“, naléhavě vyzvali nejvyšší vedení Exxonu, aby podniklo příslušné kroky.
Manažeři Exxonu místo toho zametli pravdu pod koberec.
Na tomto šokujícím příběhu může být i špetka dobrého: nedávné vyšetřování, které podvod Exxonu odhalilo, by nakonec mohlo urychlit kroky potřebné k řešení rýsující se klimatické krize.
Podobná odhalení o tabákovém průmyslu – o tom, co velké tabákové společnosti věděly a kdy to věděly – koneckonců proměnila krajinu veřejného zdraví.
V roce 1996 přinutila série žalob tabákové společnosti ke zveřejnění milionů interních dokumentů, které potvrdily, co bojovníci za veřejné zdraví a politici dlouho tušili: tabákový průmysl už v 50. letech věděl, že nikotin je návykový a cigarety způsobují rakovinu.
V zájmu ochrany vlastních zájmů však velké tabákové firmy záměrně uváděly veřejnost v omyl a dělaly všechno možné, aby vrhly pochybnosti na vědecká zjištění, o nichž věděly, že jsou přesná.
Tato taktika umožnila tabákovému průmyslu odkládat déle než 50 let regulaci, která mohla zachránit miliony životů ročně.
Po zmíněných odhaleních však bylo zřejmé, že tabákový průmysl je zlovolnou silou, která nepatří do procesu formování zdravotnické politiky.
A jakmile se velké tabákové společnosti dostaly ze hry, podařilo se bojovníkům za veřejné zdraví, vyzbrojeným důkazy o skutečných účincích spotřeby tabáku, konečně přinutit vlastní vlády k činům.
V roce 2003 se vedoucí světoví představitelé dohodli na Rámcové úmluvě o kontrole tabáku (FCTC), sjednané pod záštitou Světové zdravotnické organizace.
Dohoda dnes pokrývá 90% světové populace a přispěla ke značnému poklesu tržeb globálních tabákových korporací.
Postupem času zachrání stamiliony životů (a ušetří obrovské sumy zdravotnickým rozpočtům vlád).
Dnes už je zjevné, že velké ropné společnosti hrají na stejnou notu jako tabákový průmysl.
V roce 1997, téměř dvacet let poté, co začaly klimatické změny studovat, zastavily jejich výzkum s tvrzením, že věda o klimatu „zdaleka není zřejmá“, a proto „neopodstatňuje nařízené snižování spotřeby energie“.
Kromě utajování vlastních zjištění společnost ExxonMobil (a jí podobné firmy) financovala a propagovala pavědu a útočila na vědce, kteří varovali před blížící se klimatickou katastrofou.
Přístup firem těžících fosilní paliva byl tak efektivní, že si sdělovací prostředky teprve dnes začínají uvědomovat, že tento sektor hrál hlavní roli při utváření takzvané „klimatické debaty“ – z jejich strany téměř zcela vycucané z prstu.
Snad největším úspěchem velkých ropných firem však bylo oslabení politické vůle k zavádění odpovídající regulace.
I po roce 1992, kdy mezinárodní společenství schválilo Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu, se sektoru fosilních paliv dařilo blokovat smysluplný pokrok – a to do té míry, že pokud se brzy nepodniknou seriózní kroky, mohl by se celý proces zadrhnout.
Lobbing firmy Royal Dutch Shell v Evropě natolik rozředil snahu Evropské unie, že v ní dnes neexistují žádné závazné cíle pro obnovitelné zdroje nebo energetickou účinnost v jednotlivých zemích.
Firma dokonce poslala předsedovi Evropské komise dopis, ve kterém tvrdí, že „plyn je pro Evropu dobrý“.
Shell a další ropné společnosti dnes slibují, že budou fungovat jako „poradci“ národních vlád v otázce, jak si s klimatickými změnami poradit.
Stejně jako však dokumenty o tabáku vytěsnily tabákový průmysl z politického procesu, mělo by vyšetřování společnosti Exxon přesvědčit vedoucí představitele, aby vyloučili sektor fosilních paliv z úsilí o vyřešení klimatické krize.
Žádná politika koneckonců nemůže uspět, pokud ti, kdo ji utvářejí, sázejí na její nezdar.
Pro veřejnou zdravotnickou politiku v oblasti tabáku nastal bod zlomu ve chvíli, kdy se nemorálnost tabákového průmyslu stala nespornou.
Nyní přišla stejná chvíle pro klimatické hnutí.
Jednoduše nemůžeme doufat, že průmysl fosilních paliv změní své způsoby.
V souladu s již existujícím požadavkem aliance lidskoprávních skupin, ekologických aktivistů a bojovníků za zodpovědnost velkých korporací musíme průmysl fosilních paliv zcela vyloučit z politického procesu.
Vědci Exxonu měli pravdu: dopady klimatických změn na mnoho komunit jsou katastrofální.
V sázce je tolik životů – a důkazy o hrozbě jsou natolik zjevné –, že by se k velkým ropným společnostem mělo přistupovat stejně jako předtím k velkým tabákovým firmám: jako k velkému problému.
Na ostří nože na střeše světa
DILLÍ ­– Když ministr zahraničí dělá možné i nemožné, aby ujistil novináře, že na hranicích jeho země s mocným sousedem neexistuje napětí, je logickou tendencí klást si otázku, zda „dáma neprotestuje příliš“.
Člověk koneckonců neslýchá, že by ministr zahraničí Kanady popíral napětí na hranicích své země s Amerikou, protože pravdivost takového tvrzení je nabíledni.
Prohlášení indického ministra zahraničí Pranába Mukherdžího během červnové návštěvy Pekingu, že na čínsko-indické hranici žádné napětí nepanuje, tudíž vedlo cynické pozorovatele k tomu, aby předpokládali opak.
Právem.
V posledních šesti měsících došlo na čínsko-indické hranici, dlouhé 4057 kilometrů, k celé řadě incidentů.
Téměř sto jich bylo zdokumentováno, přičemž v plných 65 případech se jednalo o vpády čínské Lidově-osvobozenecké armády (PLA) do jediného sektoru – příhodně pojmenované „Oblasti prstu“, výběžku o rozloze 2,1 kilometrů čtverečních, nacházejícím se v indickém státě Sikkim, jenž má 206 kilometrů dlouhou hranici s Tibetem.
Indie se sice snaží podobné zprávy zlehčovat, avšak jeden incident, který pronikl až do indického tisku, se odehrál za „Linií aktuální kontroly“ (LAC) v západním sektoru hranice v Demčoku, v oblasti pohoří Ladakh.
Smíšený civilně-vojenský tým prošetřující zprávy o čínských vpádech se stal 16. května terčem výhrůžek a trojice obrněných vozidel PLA ho donutila k ústupu.
Čínští vojáci údajně zaujali palebné pozice, což Indy přimělo se stáhnout, aby nevyprovokovali přestřelku.
O měsíc dříve se objevily zprávy o ozbrojeném čínském průzkumníkovi pohybujícím se 12 kilometrů za hranicemi státu Arunáčalpradéš na severovýchodě Indie.
Zesílené čínské hlídky byly pozorovány v Demčoku a Pangong Tso v Ladakhu a v okrese Západní Kameng – ten leží ve státě Arunáčalpradéš, na který čínský velvyslanec v Dillí dokonce vznesl v jednom interview nárok.
Čína zřídila čtyři nové letecké základny v Tibetu a tři ve svých jižních provinciích hraničících s Indií, a tak indické letectvo rovněž údajně posiluje svou přítomnost v okolí čínské hranice rozmístěním dvou letek bojových letounů Suchoj-30MKI.
Co se děje?
Chystají se snad Čína a Indie na válku?
Obavy z bezprostřední velké nepřátelské akce jsou očividně přehnané.
Čína v předvečer olympijských her pravděpodobně nebude rozpoutávat střet a Indie netouží provokovat souseda, který ji v brutální pohraniční válce v roce 1962 ponížil – Čína se tehdy zmocnila 23 200 čtverečních kilometrů indického území.
Zároveň však Peking neopomíná Indii připomenout, že si stále nárokuje dalších 92 000 čtverečních kilometrů, převážně ve státě Arunáčalpradéš.
Situaci příliš nenapomáhá ani skutečnost, že obě země sdílejí nejdelší spornou hranici na světě, jelikož LAC nebyla nikdy oficiálně vytyčena způsobem, který by akceptovaly obě strany.
Indické hranice definovali v roce 1913 britští imperiální správci v podobě MacMahonovy linie, kterou Čína odmítá (ačkoliv ji současně akceptuje jako svou hranici s Barmou, jež byla tehdy součástí Britské Indie).
Když po vítězství Číny v roce 1962 vznikla LAC, začala být situace ještě nejasnější.
Kdykoliv vojáci kterékoliv strany stavějí silnice, budují či opravují bunkry a jiná opevnění nebo provádějí v blízkosti LAC hlídky, může napětí eskalovat.
Dokud se obě strany usilovně snaží vyhnout vzájemným provokacím, omezují se podobné aktivity na minimum, avšak zdá se, že se Čína v posledních měsících vědomě rozhodla udržovat Indy v pohotovosti.
Identifikovat důvody lze snadno.
Nedávné potíže Číny kvůli Tibetu s sebou přinesly i nevítanou připomínku pohostinnosti Indie vůči dalajlámovi a jeho exilové vládě.
Skutečnost, že Tawang, rodiště šestého dalajlámy a sídlo významného kláštera tibetského buddhismu, leží právě v Arunáčalpradéši, zbavuje Čínu životně důležitého nástroje ve snaze získat úplnou kontrolu nad Tibetem.
Připomínání čínských nároků Indii je proto pro Čínu o to naléhavější.
Ministru zahraničí Mukherdžímu se dostalo na nedávné návštěvě Číny hrubého zacházení, když premiér Wen Ťia-pao zrušil předem dohodnutou schůzku a guvernér provincie S’-čchuan se nedostavil k převzetí daru indické humanitární pomoci obětem zemětřesení v Číně.
Na schůzce s čínským protějškem Jang Ťie-čch’ bylo Mukherdžímu sděleno, co si jeho hostitelé myslí o dalajlámových aktivitách a prohlášeních v Indii, a také se mu dostalo připomenutí, že pohraniční incidenty odrážejí různé vnímání otázky, kudy hranice skutečně vede.
Číňané požadovali obnovení rozhovorů o nedořešené hranici, ačkoliv existují jen malé vyhlídky, že by kterákoliv strana učinila nové ústupky.
Za nepříjemným chováním se může skrývat hlubší strategická kalkulace.
Po skončení studené války měla Čína ve vztahu k Indii dvě možnosti: buďto ji spolu s Ruskem pokládat za přirozeného spojence při budování alternativy vůči americké dominanci v regionu, anebo ji považovat za potenciálního protivníka.
Nedávný zrod partnerství Spojené státy-Indie podle všeho čínské vládce přesvědčil, že se Indie stala nástrojem snahy „udržet Čínu na uzdě“.
Takové vnímání možná ještě zesílila četná vojenská cvičení Indie spolu s USA, Japonskem a Austrálií, jakož i indická kultivace někdejší sovětské střední Asie (včetně zřízení vojenské základny v Tádžikistánu).
Indie se navíc pokusila navázat strategické vztahy se zeměmi, které podle Číny spadají do sféry jejího vlivu (od Mongolska po Vietnam, včetně přímého soupeření o Barmu).
Je tedy nepravděpodobné, že by čínsko-indická hranice zůstala klidná.
Popichování až horlivě vstřícné Indie na její sporné severní hranici pomáhá Číně udržovat tuto zemi v nejistotě ohledně jejích záměrů, odhalovat zranitelnost této obří demokracie ve volebním roce a vykazovat ji coby potenciálního strategického soupeře do patřičných mezí.
Sledujte Čínu po olympijských hrách: dozajista vyprovokuje další incidenty.
Zavírání očí před globálním oteplováním
Kjótský protokol o kontrole klimatických změn byl, jak prohlásil profesor Harvardovy univerzity Rob Stavins, „příliš málo příliš rychle“.
Vzhledem k tomu, že se dotýkal pouze zemí, u nichž se předpokládá, že budou do poloviny století vytvářet zhruba polovinu celosvětových emisí skleníkových plynů, se na jedné straně nejednalo o účinnou dlouhodobou pojistku proti rizikům globálního oteplování.
A protože na druhé straně vyžadoval od průmyslových zemí podstatné a nákladné snížení emisí během krátké doby, hrozilo, že bude pro americkou, evropskou a japonskou ekonomiku představovat velkou bezprostřední zátěž.
Stručně řečeno znamenala dohoda z Kjóta velkou krátkodobou bolest při malém dlouhodobém přínosu.
Evropská unie a američtí ekonomové v Clintonově administrativě se o schválení kjótského protokolu zasazovali pouze tím, že vytvářeli modely něčeho, co v dohodě z Kjóta nebylo.
Plánovali, že rozvojové země se v nějaké fázi k rámcové úmluvě z Kjóta připojí a prodají svá práva na emise CO2 a dalších skleníkových plynů Spojeným státům a Evropě výměnou za rozvojovou pomoc.
Ani po tolika letech jsem se však ještě nesetkal s nikým, kdo by věděl, o čem je řeč, a kdo by byl připraven hájit Kjóto jako svébytnou globální veřejnou politiku. „Byl to způsob, jak (v otázce klimatických změn) dostat míč do hry,“ říkají někteří. „Byl to způsob, jak probudit svět a upozornit ho na závažnost problému,“ tvrdí jiní.
Při žádném z těchto výkladů však o lidech, kteří kjótský protokol sjednali a podepsali, nelze říci, že by světu nějak posloužili.
Svět se pochopitelně dočkal i mnohem horší služby.
Americký prezident George W.
Bush se postavil na stranu svého viceprezidenta Dicka Cheneyho a popřel, že problém globálního oteplování vůbec existuje (jeho ministr financí Paul O´Neill a ředitelka Agentury pro ochranu životního prostředí Christine Whitmanová s ním nesouhlasili).
Svět to pravděpodobně stálo deset let promarněného času při formulování politiky, která by se s tímto problémem vyrovnala, zvláště s ohledem na to, že úmyslná nečinnost bude pravděpodobně pokračovat až do vypršení Bushova mandátu.
Politické karty však budou rozdány znovu, a až si Spojené státy v listopadu 2008 zvolí nového prezidenta, objeví se i nová dohoda o globálním oteplování.
Do roku 2009 tak možná budou mít USA ministerstvo zahraničí ochotné znovu nahlas promluvit.
A pokud nás nepotká mimořádné štěstí a nedozvíme se, že klimatologové přehlédli nějaké nesmírně významné zdroje odlučování uhlíku, budou modely předpovídající globální oteplování i v roce 2009 hrozivě přesné.
Až přijde čas vrátit se k otázce mezinárodní politiky ve věci globálního oteplování, měly by se stát dvě věci.
Za prvé musí průmyslové jádro světa vytvořit takové pobídky, aby se rozvojový svět industrializoval ekologicky šetrným způsobem nenáročným na CO2 a CH4.
Pomalý růst emisí skleníkových plynů v rychle rostoucích ekonomikách je pak třeba doprovodit důvěryhodnými sliby významné pomoci při enormních úkolech spojených s industrializací, vzděláváním a urbanizací, před nimiž Čína, Indie, Mexiko, Brazílie a mnoho dalších rozvojových zemí stojí.
Za druhé musí průmyslové jádro světa vytvořit takové podmínky, aby jeho energetický průmysl investoval do nových technologií, které nás do poloviny století dovedou k ekonomické struktuře lehké na emise uhlíku a těžké na jeho odlučování.
Zajištění vhodných pobídek pro efektivní výzkum a vývoj nebude snadné.
Veřejné programy fungují méně dobře, pokud nepanuje jasno o nejlepší cestě k cíli – v tomto případě o nejslibnějších energetických technologiích postuhlíkové doby.
A soukromý výzkum a vývoj se těžko podněcuje, pokud investoři tuší, že v případě úspěchu by se na plody jejich práce uplatnila nějaká forma vyvlastnění a že by se pak za malou náhradu používaly po celém světě.
Svět by mohl i nadále zavírat oči před globálním oteplováním a doufat v nejlepší vývoj: totiž že nepatrně teplejší podnebí za sebou zanechá stejně mnoho vítězů (na sibiřských a severoevropských stepích či na kanadských prériích) jako poražených (v již dnes horkých oblastech, které jsou stále teplejší a sušší), že Golfský proud bude i nadále oteplovat Evropu, že nedojde k narušení monzunů a že deltu Gangy nezatopí silnější tajfuny.
Nebo možná doufáme, že „my“, jejichž zájmy se berou v potaz při všech významných rozhodnutích, se nezařadíme mezi nejvíce poražené.
Možná budeme zavírat oči i nadále.
Naše naděje na vytvoření udržitelnějšího světa by však byly vyšší, kdybychom se v posledních deseti letech nebyli nechali zaslepit kombinací propagační akce známé jako kjótský protokol a obvyklé idiocie známé jako Bushova administrativa.
Palec dolů kryptoměně Facebooku
NEW YORK – Facebook s některými svými firemními spojenci usoudili, že to hlavní, co svět potřebuje, je další kryptoměna a že pustit se do její realizace je nejlepší způsob jak využít rozsáhlé vlohy, jimiž disponují.
Skutečnost, že Facebook uvažuje právě takto, prozrazuje mnohé o tom, co je na americkém kapitalismu jedenadvacátého století špatně.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
V určitých ohledech je dnes na zavádění alternativní měny zvláštní doba.
Hlavním důvodem nespokojenosti s tradičními měnami byla v minulosti jejich nestabilita, neboť vlivem rychlé a nejisté inflace byly špatným uchovatelem hodnoty.
Dolar, euro, jen i jüan jsou však v poslední době pozoruhodně stabilní.
Obavy dnes panují spíš z deflace než z inflace.
Svět také pokročil v oblasti finanční transparentnosti, takže je těžší bankovní soustavu zneužít k praní špinavých peněz a jiným nekalým činnostem.
Technologie nám zase umožňují uskutečňovat transakce efektivně, peníze ze zákaznických účtů přesouvat na účty prodejců během nanosekund, s pozoruhodně dobrou ochranou proti podvodům.
Poslední, co potřebujeme, je nový prostředek na podporu trestné činnosti a praní výnosů z ní, jakým se nová kryptoměna téměř jistě stane.
Skutečný problém se stávajícími měnami a finančními pořádky, které slouží jako platební prostředek i uchovatel hodnoty, tkví jak v nedostatku konkurenčního soupeření mezi společnostmi, které řídí transakce, tak v nedostatku regulace těchto společností.
Spotřebitelé, zejména ve Spojených státech, proto platí násobek toho, kolik by platby měly stát, a plní tak kapsy společností Visa, MasterCard, American Express a bank každoročními „rentami“ – nepřiměřenými zisky – v řádu desítek miliard dolarů.
Durbinova úprava Doddovy-Frankovy legislativy o finanční reformě z roku 2010 potlačuje jen ve velice omezeném rozsahu nadměrné poplatky účtované za debetní karty a mnohem většího problému nadměrných poplatků spojených s kreditními kartami se nijak nedotkla.
Jiné země, například Austrálie, předvedly mnohem lepší práci, mimo jiné tím, že společnostem provozujícím kreditní karty zakázaly používat smluvní ustanovení k potlačování konkurence, kdežto Nejvyšší soud USA ve svém dalším rozhodnutí 5:4 jako by před protisoutěžními důsledky takových ustanovení zavíral oči.
I když se však USA rozhodnou mít nekonkurenční, druhořadou finanční soustavu, Evropa a další ve světě by měli říct ne: není protiamerické chránit konkurenční soupeření, jak Trump zřejmě nedávno naznačoval, když kritizoval evropskou komisařku pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestagerovou.
Člověk se může ptát: Jaká je obchodní strategie Facebooku a proč se zdá, že jeho nový podnik vyvolává tak silný zájem tolika subjektů?
Možná si chtějí odkrojit z rent, které plynou platformám, skrze něž se zpracovávají transakce.
Fakt, že se domnívají, že silnější konkurence nestlačí zisky téměř na nulu, je dokladem důvěry firemního sektoru ve vlastní schopnost třímat tržní moc – a ve vlastní politickou sílu zajistit, že vláda nezasáhne s cílem tyto excesy potlačit.
S opětovně potvrzeným odhodláním Nejvyššího soudu USA podrývat americkou demokracii se Facebook a jeho přátelé mohou domnívat, že se nemají čeho bát.
Měli by ale zakročit regulátoři, pověření nejen udržováním stability, ale také zajišťováním konkurence ve finančnictví.
Jinde ve světě je přitom pro americkou technologickou dominanci a její protisoutěžní praktiky méně nadšení.
Hodnota nové měny, nazvané libra, bude údajně fixovaná vůči globálnímu koši měn a 100% krytá – patrně mixem státních pokladničních poukázek.
Tady je tedy další možný zdroj příjmů: při nevyplácení úroků za „vklady“ (tradiční měny směněné za libru) může Facebook sklízet arbitrážní zisky z úroků, které za tyto „vklady“ získá.
Proč by však někdo dal Facebooku neúročený vklad, když by své peníze mohl vložit do ještě bezpečnější poukázky vlády USA nebo do fondu peněžního trhu?
(Významnou komplikací se zdá zaznamenávání kapitálových zisků a ztrát, kdykoli dojde k transakci, při níž se libra převede zpět na místní měnu, a dále splatných daní, tedy pokud Facebook nemá za to, že si s naší daňovou soustavou nemusí dělat starosti, podobně jako s ochranou soukromí a hospodářské soutěže.)
Na otázku po obchodní strategii existují dvě zřejmé odpovědi: jednou je, že lidé zapojení do nekalých aktivit (možná včetně současného amerického prezidenta) jsou ochotní zaplatit pěkný peníz, aby jejich skutky – korupce, krácení daní, obchod s drogami či terorismus – zůstaly neodhaleny.
Proč by ale kdokoli – natož vláda či regulátor finančnictví – po dosažení tak značného pokroku při potlačování snah zneužívat finanční soustavy k usnadňování trestné činnosti mhouřil nad takovým nástrojem oko jen proto, že je označen moderní nálepkou „technologie“?
Jestli právě tohle je obchodní strategie libry, vlády by ji měly okamžitě zastavit.
Libra by přinejmenším měla podléhat stejným předpisům o transparentnosti, které platí pro zbytek finančního sektoru.
Jenže pak by to nebyla kryptoměna.
Jinou možností je vytěžovat údaje, jež transakce s librou přinesou, podobně jako všechna ostatní data, která se Facebooku dostanou do rukou – a tím upevňovat svou tržní moc a zisky a dál podrývat naši bezpečnost a soukromí.
Facebook (či asociace Libra) může slíbit, že to dělat nebude, ale kdo by tomu věřil?
Dále je tu obecnější otázka důvěry.
Každá měna se opírá o důvěru, že poctivě vydělané dolary, které si do ní „uložíme“, budou na vyžádání splatné.
Sektor soukromého bankovnictví už dlouho dokládá, že v tomto ohledu důvěryhodný není, a proto bylo zapotřebí nových obezřetnostních nařízení.
Facebook však během několika krátkých let dosáhl takové úrovně nedůvěry, k jaké se bankovnictví propracovávalo mnohem déle.
Tváří v tvář volbě mezi penězi a dodržením slibů čelní představitelé Facebooku zas a znovu shrábli peníze.
Není přitom nic, co by se peněz týkalo víc, než právě vytvoření nové měny.
Jedině hlupák by svůj blahobyt s důvěrou svěřil do péče Facebooku.
Možná že ale právě o to jde: kdo jiný než Facebook, s tak ohromným objemem osobních údajů o 2,4 miliardy měsíčně aktivních uživatelů, ví nejlíp, kolik hejlů naletí každou minutu?
Války se zakrytými tvářemi
NOTTINGHAM – Spojené státy během uplynulého měsíce pravidelně překonávaly svůj vlastní denní rekord nově potvrzených případů COVID-19, celkově už zaznamenaly přes čtyři miliony nakažených a počet úmrtí se blíží 150 tisícům.
Přestože ostatní vyspělé země v Evropě a Asii, zdá se, šíření nemoci potlačují, USA jdou opačným směrem a pandemie nemilosrdně proniká do jižních a západních států: Arizona zaznamenala tolik případů jako celá Evropská unie, která má 60krát víc obyvatel.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Kde se stala chyba?
Část odpovědi tkví v tom, že některé státy se příliš brzy otevřely.
Kalifornie, zprvu příkladně úspěšná, zažila v posledních týdnech 90% vzestup počtu případů a byla nucena znovu zavést některá opatření omezující pohyb osob.
Na Floridě je denní počet nových případů, jenž v posledním červnovém týdnu dosáhl zhruba 5000, po měsíci více než dvojnásobný.
Možná největším viníkem je ale hluboký rozkol nad zakrýváním nosu a úst; ochranné masky, roušky či ústenky se v USA staly další frontou v probíhající kulturní válce.
Nedávný průzkum uskutečněný Pew Research Center zjistil, že jen 49 % konzervativních republikánů uvedlo, že v uplynulém měsíci ústenku většinou nosili; mezi liberálními demokraty údaj dosáhl 83 %.
Mezi stoupenci a odpůrci nošení roušek probíhají po celé zemi hněvivé hádky, často před místními obchody s potravinami.
Polarizace Ameriky v otázce roušek začala na místě nejvyšším.
Prezident Donald Trump od počátku krize COVID-19 zatvrzele odmítal ústenku na veřejnosti nosit a novináře, který si ji odmítl sundat, zesměšňoval, že dává najevo „politickou korektnost“.
Trumpova vzoru následovali mnozí volení funkcionáři z řad republikánů, včetně guvernérů států, například Ron DeSantis na Floridě.
Na prezidentově dnes už nechvalně proslulém červnovém shromáždění v Tulse bylo roušek jako šafránu (počty nakažených tam následně prudce vzrostly).
Trump nošení roušek podpořil (aniž si ji sám nasadil) až koncem července – poté, co se propadl ve výsledcích předvolebních průzkumů, epidemie se rozsáhle rozhořela ve státech, kde musí zvítězit, aby byl v listopadu znovuzvolen, a poradci na něj údajně naléhali, aby „se ve svých veřejných komentářích zaměřil na seriózní vyjadřování k viru“.
Naproti tomu Joe Biden, předpokládaný kandidát demokratů, který se v listopadu postaví Trumpovi, se pravidelně objevuje na veřejnosti s ústenkou a dodržuje pravidla sociálního odstupu.
Navíc Biden řekl, že kdyby byl na Trumpově místě, udělal by „vše pro to, aby se nošení roušek na veřejnosti od lidí vyžadovalo“.
Také orgány veřejného zdravotnictví vysílaly smíšené signály.
Zprvu nošení roušek veřejnosti nedoporučila americká Centra pro řešení a prevenci nemocí ani Světová zdravotnická organizace, v obavách o nedostatečné zásoby pro zdravotníky.
Na rozdíl od Trumpa ale obě svá doporučení na základě epidemiologických důkazů následně změnily.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Na všelidové úrovni se v USA vedle zaníceného libertarianismu, z něhož pramení náhled mnoha republikánských voličů, že ústenky jsou „náhubkem“ potlačujícím osobní svobodu a rozhodování, promítá do odporu k rouškám silný spodní náboženský proud.
Jedna obyvatelka Floridy namítla, že nošení roušky znamená „vyhodit dveřmi úžasnou dýchací soustavu od Boha“.
Pro fundamentalistické křesťany má ale odpor k rouškám hlubší smysl: křesťané nosí kříže, tvář si zakrývají muslimové.
Spojitost mezi islamofobií a odporem k zahalování tváří existuje už dlouho.
Britský premiér Boris Johnson přede dvěma lety přirovnal zahalené muslimky k „poštovním schránkám“ a francouzský prezident Nicolas Sarkozy už v roce 2011 zavedl sporný „zákaz burek“ znemožňující muslimkám nosit na veřejnosti závoj plně zahalující tvář.
Mnohým ve Francii připadala vládní nařízení nosit v reakci na COVID-19 ústenky poněkud paradoxní, ne-li přímo diskriminační.
Jak ve Washington Postpoznamenal James McAuley, „kdyby pařížským metrem chtěla jet zákonů dbalá muslimka, vyžadovalo by to od ní, aby si sundala burku a místo ní si nasadila roušku“.
Jestliže záměr Sarkozyho zákona, nazvaného La République se vit à visage découvert („Republika se žije s odkrytou tváří“), byl zjevně diskriminační, zahalil se do vznešenějších důvodů, vycházejících už z osvícenství, ve prospěch vystupování ve veřejném prostoru bez škrabošky.
Filozofové jako Jean-Jacques Rousseau odmítli dvorskou politiku ancien régime, charakteristického šlechtickými bals masqués, a prosazovali, že vláda v republice by měla být naprosto průhledná: kdo se zapojuje do veřejné sféry, měl by vidět a být viděn.
Jedině pak se podle nich mohla zrodit ryze demokratická politika.
Rousseau měl představu, že demokratičtí občané spolu veřejně povedou hovory, což je přiměje přebírat za své názory zodpovědnost.
Takový demokratický prostor ale nahlodávají dvě dění poslední doby.
Prvním jsou technologické inovace jako rozpoznávání obličejů, jež státy mohou využívat ke sledování a ovládání obyvatel a skutečně tak činí.
Právě proto kupříkladu prodemokratičtí demonstranti v Hongkongu nečekali se zahalováním obličejů až na pandemii.
Zadruhé, v důsledku rouškových nařízení, jež mnohé západní země v reakci na COVID-19 zavedly, je těžké dosáhnout oné transparentnosti, již měl na mysli Rousseau.
Když v červnu propukly protesty Black Lives Matter, účastníci, kteří by jako dobří demokraté normálně demonstrovali s „odhalenou tváří“, si často jako dobří občané obličej zakryli.
Demonstrujícím, kteří zjišťují, že nedokážou rozpoznat své přátele či kamarády, může tato absence průhlednosti a přehlednosti přinášet pobavení i frustraci.
Jakmile k ní však dojde na druhé straně – když si bezpečnostní složky sundají nebo zakryjí oficiální označení, což jim vlastně poskytuje beztrestnost za násilí na pokojných demonstrantech –, hrozba pro demokratický veřejný prostor je zásadní.
Tyto obavy se vyostřily, když Trump vyslal federální polovojenské jednotky, aby potlačily noční protesty v oregonském Portlandu, a dal najevo ochotu postupovat tak i v dalších městech.
V posledku by nám pandemie a protesty měly připomenout jednoduchou pravdu: maska je vždy jen maska.
Pro demokracii není podstatné to, zda si lidé na veřejnosti zakrývají tvář, nýbrž to, kteří lidé tak činí a proč.
Tváří v tvář s Facebookem
NEW YORK – Před lety, když byl ještě zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg na základní škole, jsem napsala knihu (Vydání 2.1: Koncept pro život v digitálním věku), v níž jsem chválila cosi, co se nazývalo „P3“ (dnes p3p); šlo o platformu pro nastavení soukromí.
Byla jsem si jistá, že lidé P3 nebo něco podobného začnou používat, aby měli pod kontrolou své osobní údaje.
Samozřejmě že jsem se mýlila… asi na 10 let.
Teď se to konečně začíná dít – byť ne zrovna tak, jak jsem si představovala.
A neděje se to ani tak, jak si představoval Zuckerberg…
Byť se řada lidí bouří proti měnícím se politikám Facebooku v oblasti soukromí, miliony dalších své renomé v klidu na internetu řídí za pomoci nástrojů, jež Facebook a další sociální weby poskytují.
Facebook jim vlastně pomohl naučit se jak na to.
Statistiky, jež nedávno publikoval projekt Internet a americký život organizace Pew Research Center (http://pewinternet.org/Reports/2010/Reputation-Management.aspx) naznačují, že mladí lidé mají své dobré jméno na internetu pod kontrolou pečlivěji než starší lidé.
Myslím, že to neznamená, že by mladým lidem na soukromí víc záleželo; vlastně si spíš myslím, že měl pravdu Zuckerberg, když řekl: „Lidé si skutečně zvykli v klidu sdílet informace nejen ve větším množství a rozmanitější co do typu, ale i otevřeněji a s více lidmi.
Společenská norma je prostě něco, co se postupem času vyvíjí.“
Mladší generaci sdílení neznepokojuje právě proto, že ví, jak si ho držet pod kontrolou.
Zuckerberg má pravdu, že nechtějí nutně ani soukromí, ani to, co analytička Danah Boydová nazývá „ústraní“, ale že chtějí „mít věc pod kontrolou“.
Nebudou se slepě držet přednastavených hodnot.
Obecně platí, že mladí lidé oproti starším zveřejňují o sobě a o svých přátelích víc informací, které jsou na hraně, a tak si rychle osvojí nezbytnost určitých regulačních opatření.
Naproti tomu u starších uživatelů je méně pravděpodobné, že by (1) vůbec tropili hlouposti a (2) že by je tropili v dosahu kamery.
(Samozřejmě že existují pozoruhodné výjimky.)
Ale ani oni nechtějí předpřipravená nastavení, která v nich probouzejí pocit nechráněnosti.
Chtějí se sami „vyvíjet“, ne k tomu být nuceni (anebo nevědomě vedeni) Facebookem.
Krátce, trh pozvolna funguje a spotřebitelé se pozvolna vzdělávají.
Významnou součástí je právě Facebook: dodal k tomuto vývoji nástroje a neustále je dolaďuje.
Těmto nástrojům také zajistil publicitu, často nezáměrně, když za základní nastavení určil přehnaně veřejné sdílení.
Ve spěchu, aby vydělala peníze, však firma v reakcích na kritiky budila dojem chamtivosti – a značné nahluchlosti.
Kritici sice možná nepředstavují většinu uživatelů, ale zaslouží si slušnou a uvážlivou odpověď.
A když společnost skutečně šlápne vedle, tak jako u Beaconu a nověji svými plány sdílet uživatelská data se zvýhodňovanými prodejci, jako je Pandora, musí projevit víc pokory.
To není názor mravokárce, ale obchodníka.
Jestliže trh spěje ke světu, v němž uživatelé uplatňují svou pravomoc mít nad vlastním renomé kontrolu, firmy, které budou příliš povýšené, nakonec ztrestají.
To je ale jen část diskuse o soukromí.
Na údajích, s nimiž Facebook primárně pracuje, je uklidňující to, že jsou veřejné.
Jestliže je mohou vidět vaši přátelé a další lidé, můžete se na ně podívat i vy.
Znepokojivější jsou data, o nichž ani nevíme – onen typ údajů o našem počínání na internetu, jež sbírají reklamní sítě a sdílejí se zadavateli reklamy a lidmi z marketingu a u nichž občas hledají vazby na offline data od dalších prodejců.
Obecně platí, že to jsou informace, které nevidíte – na co jste klikli, co jste hledali, z jakých stránek jste přišli a kam jste zase odešli – a nevidí je povětšinou ani vaši přátelé.
Jenže tyto informace se prodávají a obchoduje se s nimi, zpracovávají se pomocí algoritmů, aby vás zaškatulkovali a určili, jaké reklamy vidíte, jaké emaily dostáváte a často jaké nabídky dostáváte.
Ovšemže, část těchto informací může být zbloudilá…
Osobně mě to příliš z míry nevyvádí, ale existuje mnoho lidí, které by to z míry vyvádělo, kdyby si uvědomovali, co se vlastně děje.
Odhaduji, že ať už k tomu dojde letos nebo až za deset let, stane se to mnohem větším tématem než to, jaké informace lidé otevřeně sdílejí s přáteli.
Úkolem je zajistit, aby toto skryté sdílení informací bylo méně matoucí, méně skrývané a transparentnější dřív, než jeho existenci odhalí většina uživatelů způsobem, který v nich zanechá pocit, že byli podvedeni.
Pravidelně se účastním akcí reklamní branže a na tuto otázku poukazuji.
Odpovědi, které slýchám, jsou ale v tom duchu, že „co lidé nevědí, to jim neublíží“ nebo že „neděláme nic jiného, než že jim přinášíme reklamy lépe zaměřené na jejich zájmy“.
Lidé ale mají způsob jak proti tomu, že se s nimi takto manipuluje, protestovat.
Mají rádi, když se s nimi jedná jako s jednotlivci, ne když se házejí do pytlů.
Neustále lidem z marketingu říkám, že to není hrozba, ale příležitost.
Tak jako Facebook lidem udělal osvětu, ač nemotorně, ohledně nastavení soukromí, musí i marketingoví odborníci lidi poučit, ideálně elegantněji, ve věci regulace sledování.
Doufám, že k tomu reklamní branže nebude potřebovat deset let a záplavu negativní publicity.
Z mého vlastního pohledu, jak sleduji rodící se trh pro lidi, kteří si vytvářejí svá vlastní data o zdravotním stavu a chování a dále je používají, je tento rozruch užitečný.
Lidé, kteří sdílejí údaje o svém zdravotním stavu, budou pravděpodobně zběhlejší ve správě dat, než by byli ještě před několika lety.
Budou také celkem skeptičtí vůči společnostem, kterým je svěřují.
To nakonec hovoří pro transparentnost a placené modely, aby se spotřebitelé nemuseli dohadovat, komu jinému ještě společnosti slouží. „Platím vám za správu mých dat,“ je naprosto jasné. „Já vám dám svá data a vy mi dáte službu zdarma,“ ponechává zákazníka otázce, co dalšího asi společnost s daty dělá.
Tváří v tvář běsnění přírody
Pákistánské zemětřesení navazuje na řadu šokujících přírodních katastrof během posledního roku: cunami v Indickém oceánu, vražedná sucha v Nigeru a dalších státech Afriky, hurikány Katrina a Rita, bahenní sesuvy ve Střední Americe a ničivé požáry v Portugalsku.
Tyto události nemají spojitost a zranitelnost lidstva přírodními živly je stará jako lidský rod sám.
A přece jsou tu společné prvky – a varování pro nás všechny: nejsme připraveni na tyto rozsáhlé otřesy, které budou i nadále zcela jistě přicházet.
Mohutný populační růst vystavuje obrovské počty lidí novým druhům krajní zranitelnosti.
Na planetě je v současnosti 6,5 miliardy lidí, o bezmála čtyři miliardy víc než před padesáti lety.
Podle Organizace spojených národů současné trendy do roku 2050 vyženou světovou populaci až na asi 9,1 miliard.
Jak přibývá populace, miliardy lidí se tlačí do nejohroženějších míst Země – kolem pobřeží bičovaných bouřemi a sužovaných stoupajícími hladinami moří, na horská úbočí náchylná k sesuvům půdy a zemětřesením či do oblastí s nedostatkem vody trýzněných obdobími sucha, hladomory a nemocemi.
Obvykle jsou do nejrizikovějších míst vytlačeni ti nejchudší z nejchudších, kteří tu musí žít a pracovat – a také umírat, kdykoli udeří přírodní katastrofa.
Mnohé z klíčových rizik se stupňují jak co do četnosti, tak intenzity.
Za to je zčásti zodpovědná změna klimatu.
Jak počet, tak síla hurikánů se s nejvyšší pravděpodobností zvyšují v důsledku růstu teplot hladin moří zapříčiněného člověkem vyvolaným globálním oteplováním.
Země se v nadcházejících desetiletích bude dále oteplovat, což povede k vyššímu počtu rozsáhlejších požárů, sesuvů bahna, vln veder, období sucha a mohutných hurikánů.
Obdobně jsme svědky nástupu a šíření nových infekčních nemocí, jako je AIDS, SARS a ptačí chřipka.
Jak populace lidí zaplňují nové kouty planety a dostávají se do styku s dalšími nalezišti zvířat, nové infekční nemoci se šíří ze zvířat na člověka.
Právě to platí pro AIDS i ptačí chřipku.
V důsledku změn klimatu a interakce mezi lidmi a přirozeným prostředím zvířat se zřejmě objeví další infekční nemoci nebo se stanou závažnějšími (jak se letos přihodilo s horečkou dengue v Asii).
Dalším společným prvkem všech těchto katastrof je šokující nedostatek připravenosti, zejména ohledně pomoci nejchudším členům společnosti.
Když hurikán Katrina udeřil na Spojené státy, dozvěděli jsme se, že prezident Bush do čela americké agentury pro nouzovou pomoc nedosadil profesionála, ale starého známého.
Vybavení i personál potřebný k vypořádání se s krizí byly na druhém konci světa v Iráku.
Pákistán byl rovněž naprosto špatně přichystán na řešení nedávného zemětřesení, zčásti proto, že stejně jako USA utrácí přespříliš za svou armádu a nedostatečně financuje své veřejné zdravotnictví a připravenost na mimořádné události.
Mezinárodní agentury nouzové pomoci taktéž postrádají peníze a další prostředky.
Vlády by měly podnikat určité základní kroky.
Zaprvé by měly vytvářet pečlivé odhady konkrétních typů rizik, před nimiž jejich země stojí, včetně rizik, jež představují epidemie, změna klimatu, mimořádné povětrnostní události a zemětřesení.
Takové odhady vyžadují zřízení a provozování systému kvalitního vědeckého poradenství na vysoké úrovni.
Bush by například ohromně zlepšil bezpečnost USA i světa, kdyby ohledně narůstajících rizik vycházejících z člověkem způsobované změny klimatu začal naslouchat předním vědcům a věnoval méně pozornosti politickým lobbistům.
Je tu narůstající soubor znalostí, který může se zvládnutím úkolu pomoci.
Institut Země na Kolumbijské univerzitě, který řídím, nedávno ve spolupráci se Světovou bankou dokončil celkové posouzení několika typů živelních rizik, například such, zemětřesení a záplav.
Pomocí vyspělých statistických a mapovacích metod bylo zjištěno, jak jsou tato rozličná rizika rozmístěna po světě.
Další kolegové v Institutu Země a v podobných výzkumných zařízeních vypracovávají důkladné odhady toho, jak se tato rizika vyvíjejí vzhledem ke změnám klimatu planety, populace a modelů mezinárodního cestování a lidského osídlení.
Političtí lídři však takovéto vědecké informace adekvátně nevyužívají, především kvůli hlubokým propastem, jež přetrvávají mezi vědeckou obcí, politiky a širokou veřejností.
Veřejnost si z větší části není vědoma vědeckých poznatků, které máme ohledně hrozeb a rizik, jimž čelíme, ba ani faktu, že tato rizika můžeme omezit, budeme-li myslet dopředu.
Politici jsou obecně odborníky na získávání volebních hlasů nebo na vytváření koalic, avšak nikoli na porozumění fundamentálním globálním procesům v oblasti klimatu, energií, nemocí a výroby potravin, které se dotýkají všech obyvatel planety.
Ba ani různé skupiny vědců – zaměřených na zdravotnictví, klima, seismologii a další obory – vzájemně nekomunikují dostatečně, navzdory skutečnosti, že dnešní rizika jdou často napříč různými vědeckými disciplinami.
Tuto odloučenost mezi politiky a vědci a mezi vědci samotnými je potřeba přemostit, máme-li překonat rizika, jimž čelíme.
Příroda nám už celý rok připomíná, co je v sázce.
Špatnou zprávou je, že v nadcházejících letech rizika jistě zesílí, neboť naše planeta je čím dál tím zalidněnější a podléhá člověkem vyvolávaným změnám.
Dobrou zprávou je, že máme vědu a technologie, s jejichž pomocí se můžeme s riziky vypořádat lépe než kdy předtím.
Můžeme budovat bezpečnější budoucnost, avšak pouze jsme-li připraveni využít vědeckých poznatků a odbornosti ku prospěchu všech.
Před hrozbou deflace
Spousta centrálních bankéřů je jako ten příslovečný generál, který se chystá do poslední bitvy.
Ovšem na rozdíl od překonané vojenské strategie dokáže chybná měnová politika napáchat neodvratné škody, ne jen znepokojivá rizika.
Centrální bankéři inflaci sice přemohli, ovšem stále proti ní bojují.
Důsledkem toho může být, že se jim nepodaří zdárně čelit nejnovější hospodářské hrozbě - globální deflaci .
Už deset let paralyzují klesající ceny japonskou ekonomiku.
K prudkému poklesu cen došlo nedávno také v Číně a Hongkongu.
Až se v Kanadě sejdou nejbohatší země světa na své každoroční schůzce zemí G-7, měli by si jejich vůdci položit otázku, zda podobnému osudu čelí také Spojené státy a Evropa.
Se správnou politikou by neměl být problém deflaci zjistit.
Někteří lidé tvrdí, že rychlý nárůst produktivity, vyvolaný novými technologiemi, rostoucí konkurence, jejíž příčinou je globalizace, a vzestup elektronického obchodování na bázi internetu vytvořily takové podmínky, které nutně musí tlačit na konstantní snižování cen.
Takové uvažování se ovšem zakládá na omylu.
Jsou to totiž jiné hospodářské síly než měnová politika země, které určují relativní ceny, za něž by se zboží a služby měly prodávat - a za něž se nakonec prodávají bez ohledu na měnovou politiku.
Tyto síly ovšem neurčují absolutní cenu zboží (např. v dolarech).
Absolutní cenu každého zboží určuje měnová politika, která je jistým způsobem poměrně nezávislá na struktuře relativních cen.
Jedinou výjimkou je, když se měnová politika uskutečňuje způsobem, který se zaměřuje na ceny jednotlivých druhů zboží místo na stabilizaci širšího cenového indexu.
Spojené státy například zažily chronickou deflaci na konci 19. století.
Bylo to následkem vývoje - mimo jiné rostoucím počtem zemí, jež přijaly zlatý standard -, který si vynutil zvýšení tržní ceny zlata ve vztahu k cenám zboží a služeb obecně.
Poptávka po zlatu stoupala, zatímco nabídka zůstávala relativně neměnná.
Ke změnám relativních cen mohlo docházet dvěma způsoby: buď mohla stoupnout dolarová cena zlata nebo se mohly snížit dolarové ceny všech ostatních druhů zboží.
Rozhodnutím vrátit se rychle ke zlatému standardu se Amerika vyhnula zvýšení dolarové ceny zlata, a následovala deflace.
Dnes se děje víceméně totéž.
Klesající atraktivita Hongkongu coby obchodního centra s sebou stáhla - ve srovnání s cenami zboží v cizině - ceny zboží a služeb produkovaných v místě.
A zase: relativní ceny se mohly změnit buď zvýšením ceny (v hongkongských dolarech) mezinárodně obchodovaných komodit nebo snížením ceny (v téže měně) místního zboží.
Vzhledem k tomu, že hongkongská měnová rada nedovoluje inflaci cen v hongkongských dolarech, musí tyto ceny klesat.
K tomu by vůbec nemuselo dojít, kdyby Hongkong přijal měnovou politiku, jejímž cílem je stabilizace širšího cenového indexu, tedy politiku, jakou se řídí USA, eurozóna a většina zbývajícího světa.
Jsou však centrální banky schopny stabilizovat klesající cenový index stejně účinně jako index stoupající?
Někteří ekonomové jsou názoru, že jakmile nastane deflace, jsou centrální banky bezmocné, protože nominální úrokovou sazbu nelze stlačit pod nulu.
V deflačním prostředí to znamená, že reálné úrokové sazby - od nichž se odvíjí stimulace ekonomiky - nelze snížit natolik, aby se tím oživila poptávka a zastavil cenový nátlak.
Okamžité úrokové sazby japonské centrální banky se od roku 1999 pochybují vesměs kolem nuly, ceny však přitom neustále klesají.
Ale i v Japonsku by měnová politika mohla stimulovat spotřebu a výdaje.
Efektivní centrální bankovnictví je převážně o nakládání s očekáváními; dlouhodobé sazby, ceny zboží a směnný kurz - a tím pádem také výdajová a cenová rozhodování - totiž mnohem více než stávající hodnota okamžitých sazeb ovlivňují očekávání ohledně budoucí politiky.
Nelze-li už stávající okamžitou sazbu dále snížit, musí dát centrální banka jasně najevo, že do budoucna, kdy bude mít více manévrovacího prostoru, hodlá uplatňovat uvolněnější politiku.
Celá dlouhá léta japonská centrální banka tyto signály nevysílala.
Slo jí více o pózu bojovníka s inflací.
Tato nepovedená a pochybná strategie vyvrcholila tím, že se banka v srpnu roku 2000 rozhodla, že při prvních náznacích hospodářského zotavení opustí politiku nulové úrokové sazby, čímž vlastně oznámila, že jakmile se vrátí inflační očekávání, nepoužije k dosažení negativních reálných sazeb měnovou politiku.
Před rokem japonská centrální banka změnila kurz, když se rozhodla nemanipulovat s nízkými úrokovými sazbami až do konce deflačního období.
Byl to plachý, ale prospěšný krok správným směrem.
Ovšem výslovně stanovený cenový cíl by pomohl ještě více.
Přineslo by to jednoznačná očekávání ohledně inflace (ohledně pokračující inflace ovšem ne).
Spolu s tím by to v rozsahu pokračující inflace automaticky přineslo navíc i vyšší očekávání ohledně inflace - a tím pádem vyšší stimulaci.
Americký Federální rezervní úřad věnoval nakládání s očekáváními mnohem větší pozornost.
Výsledkem je účinná měnová politika.
Finanční trhy tak vlastně pro Fed dělají většinu její práce.
S jasnou a předvídatelnou komunikací tohoto stylu je riziko, že americká centrální banka nedokáže hospodářství Spojených států zbavit deflačního propadu, značně nižší - stejně jako riziko, že by se do této bitvy vůbec musela pouštět.
Možná by to představitelům států G-7 k něčemu bylo, kdyby se pokusili toto ponaučení aplikovat v širším měřítku.
Postavit se čelem výzvě islámu
Nase tradiční chápání muslimských společenství má za to, že když islám někam dorazí, zapustí své kořeny hluboko do místní populace a kultury a vytvoří tak výrazné regionální odchylky.
Muslimské společenství ve Spojených arabských emirátech je jiné než v Nigérii, a přesto ani jedno z nich nelze srovnávat s islámem v Indonésii.
Nedávné události v Rusku ovsem toto chápání zcela zpochybňují - což vysvětluje, proč se prezident Putin tak směle rozhodl po 11. září podpořit boj proti terorismu, v jehož čele stojí Spojené státy.
V ruských muslimských komunitách je onen tradiční scénář podobný.
Do určité oblasti dorazí mladí aktivisté, obvykle z nějaké arabské země.
Vědí, jak pracovat se státními úřady a policií a zprvu se jejich aktivity omezují na sběr informací s cílem zdiskreditovat místní náboženské vůdce - jejichž průměrný věk je okolo 70 let - a umně působit na místní média, která jejich pomluvy síří mezi obyvatele.
Náboženská komunita se nakonec sejde, odvolá své staré vůdce a mladí vyzyvatelé nastoupí místo nich.
Noví vůdcové vycházejí z domněnky, že se nemusí - a vlastně že by se vůbec neměli - přizpůsobovat národním či kulturním rozdílům mezi muslimy, neboť jejich cílem je islámská unifikace, nikoli diferenciace.
Své nejslibnějsí přívržence pak posílají do ciziny - ne nutně do arabských zemí, ale například do Francie, Anglie či Spojených států -, kde jsou zaskoleni tak, aby svou práci mohli vykonávat v Povolží (kde žije celých 40 procent ruských muslimů) či kdekoli jinde.
Účast v těchto sítích nováčky utvrzuje v tom, že jsou součástí globálně integrované organizace.
Provoz těchto sítí ale stojí peníze.
Přestože se říká, že vývoj po konci studené války postavil bohatý sever proti chudému jihu, vření uvnitř islámu naznačuje boj mezi bohatými a bohatými.
Elity v Saúdské Arábii a dalsích zemích Perského zálivu mají finanční vliv nejrozvinutějsích zemí světa, třebaže ani jedna arabská země nesedí v Radě bezpečnosti ani není členem G-7.
Poněvadž tyto a jiné světové mocenské rady před zástupci arabského světa zavírají dveře, část této rádoby muslimské protielity se snaží tento systém zpochybnit a rozhodně nemá nouzi o dostatečně ideologicky oddané prostředníky.
Snahy o islámskou unifikaci jsou tedy nanejvýs jen nepřímým důsledkem relativní hospodářské zaostalosti.
Jde spíse o to, že vyssí mobilita, rozsiřující se trhy a rostoucí přístup k informacím vedly k větsí propustnosti tradičních hranic a z půdy globalizovanějsího světa vzesli političtí hráči, kteří se snaží získat větsí slovo v mezinárodních radách.
Odrazem této nové reality je trvalý růst sítí a na dálku organizovaných společenství, které spojuje náboženská identita, jež stojí vysoko nad hierarchickou organizací států a národů.
Teologické a politické důsledky tohoto nedílného pnutí uvnitř islámu jsou podstatně odlisné od implikací, s nimiž je spojován zrod protestantismu uvnitř křesťanství.
Jsou zde ovsem i jisté podobnosti.
Obě víry mají například společnou touhu dostat se do přímého styku s Bohem a pro obě je charakteristický radikální vzdor cizí nadvládě ve vezdejsím světě.
Avsak zatímco na principech protestantské reformace doslo k naprosté změně etiky, jež urychlila rozvoj kapitalismu a liberální demokracie, středem zájmu islámských sjednotitelů je vybudovat větsí kolektivní existenci.
Zatímco reformaci podporovaly národní elity, které se chtěly zbavit římské hegemonie, integralizující islám se snaží sjednotit společenství věřících tím, že je zbavuje Západem vnucovaného modelu samostatných muslimských států.
Podobně jako kdysi u protestantismu také u islámu nelze dalsí vývoj jednoduse zakázat.
Není nastěstí pozdě vyhnout se represím coby poslední možnosti.
Muslimové v Rusku se zatím aktivně neúčastní politického života, s výjimkou některých oblastí, jako je Čečensko.
Větsinou se stále jestě zabývají transformací náboženských autorit uvnitř svých společenství.
Tento proces naznačuje, že politická mobilizace je nevyhnutelná, zvlásť s ohledem na rozdrobenost ruské společnosti a slábnoucí národní identitu Ruska.
Nasím úkolem tedy je nejen posílit moc federálních zákonů v rámci celého Ruska - což je klíčový úkol Putinovy vlády od chvíle, kdy se ujala úřadu -, ale také najít a propagovat strategie, jejichž prostřednictvím si muslimové budou moci zachovat svou identitu, aniž by sáhli po zbraních.
Tato snaha ovsem vyžaduje mezinárodní spolupráci, neboť jedna země ji nedokáže sama dovést do úspěsného konce.
Proto musíme pečlivě zkoumat politickou kulturu a chování muslimů v Evropě, Číně, Indii, Spojených státech i jinde.
Tato problematika se skládá ze dvou částí.
Na jedné straně stojíme před radikálním terorismem, kterým se nelze zabývat konstruktivně.
Na straně druhé lze ideologický zápas s integralistickým islámem vyhrát jen s pomocí pevnějsí a silnějsí identity.
Zosnovatelé útoků z 11. září očividně očekávali odvetu a doufali, že nevybíravá reakce posílí integralistické tendence vsude ve světě.
Jednou z takových reakcí bylo například Bushovo přeřeknutí o ,,křižáckém tažení`` proti terorismu.
Avsak neméně skodí i zbytečné umírání civilistů v Afghánistánu - a v Čečensku vlastně také.
Tím se dostáváme k otázce společných hodnot.
Putinův souhlas s tím, aby americká armáda využívala vojenské základny ve Střední Asii, byl z domácího hlediska velice riskantní krok.
Rustí politikové jej přemlouvali, aby více smlouval, Bush by mu prý za to dal nevímco: peníze, oddlužení, technologie.
Prezident Putin ale odmítl s tím, že spolupráce je jak v souladu s ruskými zájmy, tak mravně správná.
Teď je třeba tuto spolupráci posunout o krok dál.
Chceme-li si muslimy získat na svou stranu a odvrátit hrozbu integralistického islámu, musíme si uvědomit, že výse než národní bezpečnost stojí lidská práva a svobody.
Druhý jaderný věk
NEW HAVEN – Když Severní Korea v půli prosince odpálila raketu dlouhého doletu, následoval celosvětový příval odsudků, svou předvídatelností a bezmocí téměř komický.
Událost ale zdůraznila obecnější skutečnost, kterou už nelze přehlížet: svět vstoupil do druhého jaderného věku.
Atomová bomba se vrací ve druhém dějství, jistém přídavku ke studené válce.
Máme-li si s tímto obecnějším směřováním vědět rady, musíme mu porozumět.
Obrysy druhého jaderného věku se teprve formují.
Příštích několik let však bude obzvlášť nebezpečných, neboť sama novost přináší rizika, zatímco se přepisují pravidla a překresluje hrací pole.
V prvním jaderném věku to trvalo nejméně deset let a ani tentokrát to nemusí být jinak.
Staré řevnivosti na Středním východě a v jižní a východní Asii se dnes odvíjejí v jaderném kontextu.
Na Středním východě už se v důsledku toho proměnily vojenské přístupy.
Izrael část svého nukleárního arzenálu přesouvá na moře a umisťuje jaderné hlavice na naftové ponorky, aby se nemohly stát terčem bleskového úderu.
Vypouští rovněž novou generaci satelitů, aby zajišťovaly včasné varování před přípravami ostatních států na raketové útoky.
Začnou-li se íránské mobilní rakety přesouvat, Izrael o tom chce okamžitě vědět.
Na starý problém arabsko-izraelského míru se teď tedy pohlíží v novém kontextu íránské jaderné hrozby.
Tyto dva problémy jsou provázané.
Jak by Izrael reagoval na raketové útoky z Gazy, Libanonu nebo Egypta, kdyby zároveň čelil hrozbě jaderného útoku z Íránu?
Co by Spojené státy a Izrael dělaly, kdyby Írán splnil své hrozby do té míry, že by evakuoval města anebo umístil rakety do měst, aby se ujistil, že případný útok na ně způsobí rozsáhlé kolaterální škody?
Pákistán za posledních pět let zdvojnásobil rozsah svého jaderného arzenálu.
Jeho ozbrojené síly jsou připraveny využít v boji novou taktickou jadernou výzbroj – bitevní zbraně krátkého doletu.
Indie nasadila jadernou trojici – bombardéry, rakety a ponorky – a v roce 2012 otestovala mezikontinentální balistickou raketu s potenciálem zasáhnout Peking a Šanghaj.
Indie má téměř s jistotou ve vývoji mnohočetnou bojovou hlavici (známou jako MIRV) a také vypustila satelity, které pomohou zacílit na pákistánské síly.
Ve východní Asii se jaderně vyzbrojila Severní Korea a chystá se rozšířit svůj arzenál o celou novou třídu uranových bomb.
Nacvičila si rychlé raketové salvy, jimiž předvedla, že dokáže zahájit útok na Jižní Koreu a Japonsko dřív, než by mohl dopadnout jakýkoli protiútok.
Také Čína přesouvá své jaderné síly do mobilních raket a ponorek.
Tyto zbraně lze uvést do pohotovosti způsobem, který by americké satelity a globální média měly jasně na očích.
Číňané jsou tudíž schopni krizi s USA nebo kýmkoli jiným snadno „nuklearizovat“.
Nemusejí jadernou zbraň přivést k detonaci, stačí jim upozornit své protivníky na dramatické zvýšení politických sázek a rizik konfrontace.
Rusko nechce zůstat mimo hru, a tak nedávno uskutečnilo největší jaderné cvičení za několik desítek let, aby všem připomnělo, že i ono zůstává vážným jaderným hráčem.
Tyto jednotlivé posuny zneklidňují.
Nelze jim ale porozumět odděleně od širšího multipolárního systému předních velmocí, který se formuje.
Do velké míry se jedná o jaderný multipolární systém: vlastnictví jaderných zbraní přispívá ke globálnímu postavení země jako významné velmoci.
To se ozřejmí, jestliže se zamyslíme nad touto otázkou: kdy naposledy USA či kdokoli jiný vážně navrhl, aby Indie podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT), tedy aby se vzdala Bomby?
Vzhledem k americkým ekonomickým potížím a blížícím se škrtům v obraně, jakož i k narůstající moci Číny už neexistuje ani vzdálená možnost, že byl tento požadavek vznesen.
Indie se stala přijímaným, legitimním členem jaderného klubu, vzdor smyšlenkám NPT.
Že by se v zájmu bezjaderného světa odzbrojila Čína nebo Rusko, je ještě méně pravděpodobné.
Vůbec nejnaléhavější problém však plyne z rozpadu dřívějšího jaderného monopolu hlavních zemí a nárůstu moci menších států, jako je Severní Korea, Pákistán, Izrael a zřejmě Írán.
Ke stabilizaci jaderného řádu, který se rodí, je zapotřebí nového souboru pravidel diplomacie, vojenské strategie a zbrojního dohledu.
Předstírat, že neexistuje, není strategie.
Jak může ověřování fakt vyhrát boj proti dezinformacím
JOHANNESBURG – Podle ověřovatelů fakt z deníku Washington Post se americký prezident Donald Trump dopustil od uvedení do úřadu více než 13 000 nepravdivých či zavádějících tvrzení.
Není divu, že někteří lidé pochybují, zda je ověřování výroků politiků odpovědí na problémy dnešní dezinformační doby.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Když se politici a novináři z Evropy, Severní i Jižní Ameriky, Afriky a Asie sešli v červenci v Londýně na Globální konferenci za svobodu médií, připustili, že rozmach dezinformací přispěl ke klesající důvěře veřejnosti v politiky a média.
Účinná řešení se však nenabízejí.
Když se evropská politická a podnikatelská elita sešla ve stejný měsíc na konferenci Les Rencontres Économiques d’Aix-en-Provence 2019, i ona viděla jen málo možností, jak obnovit ztracenou důvěru.
To ovšem neznamená, že žádné možnosti neexistují.
Jako šéfové či zakladatelé fact-checkingových organizací v Africe, Latinské Americe a Evropě víme, že naše práce může hrát významnou roli při potírání následků dezinformací a obnově důvěry ve spolehlivé zdroje.
Plnění této povinnosti vyžaduje za prvé a především hluboké pochopení výzev, před nimiž stojíme.
Většina z téměř dvou set fact-checkingových organizací na světě vychází ve své práci z předpokladu, že pokud se veřejnosti předloží korigovaná informace, obecně ji to přiměje k poopravení mylného názoru.
Není nijak překvapivé, že většina akademické práce v oblasti ověřování fakt si klade za cíl tento předpoklad testovat.
Výsledky jsou slibné.
Nikdo sice nemůže zaručit, že pokud se lidem předloží korektní informace, upraví si podle ní svůj dosavadní názor, avšak opakované studie ukazují, že ověřování fakt pomáhá veřejnosti revidovat své chápání tvrzení a výroků, a to i v případech, kdy nové poznatky odporují pevně zastávanému přesvědčení.
Prostá publikace ověřených fakt ovšem nestačí.
Tak především by ani s největšími dostupnými prostředky nebylo možné sledovat všechny, kdo viděli původní informaci a k nimž se posléze dostala naše ověřená fakta.
A na internetu i ve veřejných debatách navíc koluje tolik dezinformací, že není možné korigovat každé falešné tvrzení.
Proto musí ověřovatelé fakt kromě identifikace a korekce důležitých dezinformací také navazovat kontakt s politiky, tradičními médii, sociálními sítěmi a dalšími relevantními institucemi, aby omezili přísun falešných zpráv.
To znamená přesvědčovat veřejné osobnosti, aby vyžadovaly oficiální opravy, podávat stížnosti u zavedených institucí a poskytovat výcvik mediálním organizacím.
A také to znamená spolupracovat s technologickými firmami a nacházet cesty, jak bránit většímu šíření dezinformací, a to i přes státní hranice.
Zároveň by se fact-checkingové organizace neměly zaměřovat na pouhý boj proti falešným informacím, ale měly by také identifikovat zdroje spolehlivých informací a upozorňovat na ně své čtenáře a odběratele.
Měli bychom spolupracovat i se školami a dalšími vzdělávacími platformami a pomáhat lidi učit, jak mohou falešné či zavádějící výroky rozpoznat.
Naše organizace zaujaly právě takový přístup, a přestože jsou malé a podfinancované, výsledky už jsou patrné.
Letos v lednu například Ibrahima Diouf, ekonom pověřený sepsáním programu pro jednu z významných politických stran v Senegalu Parti de l’Unité et du Rassemblement, sdělil výzkumnému pracovníkovi z Dakarské univerzity, že díky činnosti organizace Africa Check věnují autoři programů politických stran větší pozornost přesnosti svých údajů.
V Jihoafrické republice zase Febe Potgieterová-Gqubuleová, generální manažerka vládního Afrického národního kongresu, prohlásila na veřejném zasedání, že Africa Check „hraje významnou roli“ v tom, že volá politické strany a jejich lídry k zodpovědnosti.
O několik měsíců dříve Jihoafrická policejní služba po intervenci Africa Check oficiálně revidovala národní statistiku zločinnosti a připustila, že údaje jsou ve skutečnosti horší než v původní zprávě.
Snižování objemu dezinformací zapojováním mocných funguje.
Ve stejné době vytvořila fact-checkingová agentura Chequeado v Argentině první program výuky kritického myšlení a mediální gramotnosti pro mladé lidi.
Výsledky této snahy uchránit mladé lidi před škodami způsobenými dezinformacemi jsou podobné jako výsledky studie z roku 2016, které ukázaly obrovský posun vpřed ve schopnosti ugandských školáků rozlišovat mezi dobrými a špatnými zdravotnickými informacemi poté, co prošli podobným kurzem.
A konečně efektivní ověřování fakt vyžaduje úsilí o zlepšení přístupu veřejnosti ke spolehlivým informacím.
Například ve Velké Británii spolupracuje agentura Full Fact s Národním statistickým úřadem nejen na zpřístupňování dat širšímu okruhu čtenářů, ale i na zajišťování, aby byla tato data předkládána v podobě, které veřejnost porozumí.
Jakkoliv bychom neměli podceňovat rozsah hrozby vyplývající z dezinformací a klesající důvěry ani jejich složité příčiny, problém ve skutečnosti není zdaleka tak bezvýchodný, jak se někteří lidé domnívají.
Budeme-li řešit nejen příznaky dezinformací a nedůvěry, ale i systémové problémy tvořící jejich základ, pak mohou fact-checkingové organizace, média, vlády i firmy těmto znepokojivým trendům odolat.
Módní vlny, horečnaté záchvaty a finance
Barcelona – Finanční krize, zadrhnutí úvěrů a následující hospodářský pokles vážně poškodily věrohodnost finančních trhů, institucí i obchodníků.
Čím dál víc lidí tvrdí, že trhy charakterizuje iracionalita, bubliny, módní vlny a horečnaté záchvaty a že ekonomické aktéry ovládají behaviorální předpojatosti.
Dobrým příkladem tohoto myšlenkového směru je nedávná kniha George Sorose o úvěrové krizi.
Soros dokonce naznačuje, že zavedená finanční teorie je přežitá.
Jeho názor v zásadě znamená, že současná finanční krize je konečným důkazem, že trhy nezpracovávají informace efektivně.
Je-li to pravda, jsme blíž k pohledu Johna Maynarda Keynese na trhy jako na kasino než k pohledu Friedricha von Hayeka, který viděl trhy jako na úžasný mechanismus ke zpracování rozptýlených informací.
Tak například nedávné vzedmutí cen ropy prý vyvolalo iracionální běsnění na termínových trzích.
Spekulanti na trhu údajně prováděli systematicky chybné výpočty, přespříliš důvěřovali svým informacím a přehnaně reagovali na novinky.
Já jsem však přesvědčen, že existuje jiné vysvětlení těchto jevů, které se zakládá na racionální kalkulaci a práci institucí a obchodníků s informacemi.
Problémy, které na finančních trzích sledujeme, mají úzkou spojitost s nedostatkem kvalitních informací, nesouběžnými pobídkami a vlastně racionálními reakcemi na stávající prostředí.
Když informace scházejí a jsou nerovně rozložené, ceny se realitě fundamentů mohou snadno vzdálit.
Tento jev vídáme, když na scénu přicházejí nové technologie.
Posledním příkladem byla internetová bublina, ale podobný fenomén nastal už před více než sto lety při stavbě železnice.
Lze prohlásit, že důmyslné úvěrové balíčky vytvářené bankami v posledních letech jsou rovněž novým a neznámým produktem, a proto jsou informace a zkušenosti, které pomáhají při určování cen, nedostatečné a roztříštěné.
Za takových okolností se ceny mohou snadno odchýlit od fundamentů, podle toho, jak je vyhodnotí hypotetické kolektivní vědomí, v němž se slijí veškeré informace dostupné na trhu.
Profitovat ze spádu cenových pohybů se tak může stát racionální činností, která sama sebe potvrzuje, jakmile se investoři rozhodnou „vézt se na bublině“, dokud trvá.
Bublinu dále nafukuje asymetrie mezi těmi, kdo sázejí na to, že ceny porostou, a nakupují, a těmi, kdo předvídají pád, ale nijak nekonají, protože prodávat nakrátko je příliš nákladné.
To znamená, že když jsou informace rozptýlené, jsou možné, ba dokonce pravděpodobné významné a relativně trvalé odklony cen od fundamentálních hodnot – ale že vždycky následuje tlak na jejich srovnání s realitou.
Ceny akcií nakonec fundamenty hospodářství přece jen reflektují.
To vysvětluje, proč trh může krátkodobě vypadat jako Keynesovo kasino a dlouhodobě jako Hayekův zázrak.
Jak to tedy vysvětluje nadměrný sklon mnoha institucí k riziku podřadných hypoték a zhroucení mezibankovního trhu?
Jednaly banky, které se rozhodly neponechat si podřadné hypotéky v bilanci a raději je sekuritizovat, iracionálně?
Opět platí, že jádrem toho, co se stalo, byly informační asymetrie a nesouběžné pobídky.
Kdyby si banka tyto úvěry ponechala v účetnictví, přivodila by si nutnost mít rozsáhlou rezervu kvůli kapitálové přiměřenosti a sledovat výkonnost úvěrů, a to na vlastní náklady.
Sekuritizace se takovým nákladům vyhýbá a staví nový produkt do příznivého postavení – za spoluviny ratingových agentur, které profitovaly z nezkušenosti investorů a z nedostatku informací.
Manažeři pobírali štědré odměny a držitele akcií chránilo omezené ručení.
Pravděpodobnou příčinou zhroucení mezibankovního trhu bylo právě informační selhání.
Jde o dobře známý jev; ostatně studie trhu s automobilovými „šunkami“ vynesla Georgi Akerlofovi Nobelovu cenu.
Banky si stále nedůvěřují, protože žádná netuší, kolik kostlivců má ve skříni ta druhá.
Na tom není nic iracionálního.
Debata nad iracionalitou finančních trhů není pouhou akademickou polemikou.
Jsme-li totiž přesvědčeni, že ekonomičtí aktéři jsou iracionální, uzákoníme paternalistické politiky, které se budou zaměřovat na kontrolu chování či na finanční výpomoc krachujícím agentům a institucím, což by bylo zřejmě odsouzeno k nezdaru, ba možná že by to bylo nebezpečné.
Takové politiky mohou zahrnovat mantinely investic ze strany institucí i jednotlivců a rušivou regulaci, která jejich chování na trhu omezuje nebo jim naopak nějaké chování diktuje.
Výzvy k potlačení spekulací na trzích s deriváty či při krátkých prodejích mají právě takovou příchuť.
Pokud jsme ovšem přesvědčeni, že ekonomičtí aktéři reagují na pobídky a informace racionálně, pak můžeme regulační rámce užitečně reformovat vhodně zacílenými opatřeními, včetně restrikcí u mimobilančních nástrojů, přísnějších požadavků na zveřejňování informací a kontroly střetu zájmů ratingových agentur.
Neúspěch u syrské zkoušky
MADRID – Nesourodá syrská opoziční hnutí dala 2.amp#160;října vamp#160;Istanbulu zelenou ustavení „Syrské národní rady“.
Jde o doposud nejdůležitější krok rozdrobených sil, které se už od května snaží vést nenásilnou vzpouru proti režimu prezidenta Bašára al-Assada.
Ustavení Rady pozvedlo morálku těch, kdo požadovali silnější a jednotnější zastoupení.
Už dva dny po svém vzniku ale zárodek Rady utrpěl první velkou ránu.
Francie, Velká Británie, Německo a Portugalsko ve spolupráci se Spojenými státy předložily Radě bezpečnosti OSN návrh rezoluce, jejímž cílem bylo odsoudit represi vamp#160;Sýrii a ukončit nasazování síly proti civilistům.
Předložený návrh byl pocukrovanou verzí předchozího textu, nadneseného vamp#160;červnu.
Obsahoval mlhavé pojmy jako „určitá opatření“ a „další možnosti“.
Zdůraznil suverenitu, nezávislost a územní celistvost Sýrie a vyzdvihl nutnost vyřešit současnou krizi nenásilně, nástroji inkluzivního politického procesu – a vyzýval kamp#160;národnímu dialogu vedenému zevnitř země.
Dále návrh žádal třicetidenní lhůtu kamp#160;prověření možností, oproti 15 dnům vamp#160;předchozím návrhu.
Záměr byl prostý: zajistit, aby se Rusko, a tedy i Čína zdržely hlasování.
Jenže Rusko i Čína návrh beztak vetovaly a vamp#160;Radě bezpečnosti pro něj hlasovalo jen devět členů, neboť Brazílie, Indie, Jižní Afrika a Libanon se zdržely hlasování.
Toto hlasování vamp#160;Radě bezpečnosti má tři klíčové důsledky.
Zaprvé, násilí zesílí.
Od březnového propuknutí protestů už bylo podle odhadů zabito 2700 osob, víc než 10 tisíc lidí bylo nuceno kamp#160;útěku do Turecka a tisíce dalších byly uvězněny.
Assadova vláda neváhá střílet do civilistů, obléhat města či odříznout jim přívod elektřiny a vody.
Před několika dny se objevila zpráva, že asi 10 tisíc syrských vojáků zběhlo, přičemž několik set se přidalo ke konkurenčním hnutím, jako jsou Svobodná syrská armáda a Hnutí svobodných důstojníků.
Nedorazí-li určitá mezinárodní ochrana, hrozí, že hnutí, které vzniklo nenásilně, pokročí do nové, nebezpečné fáze.
Zadruhé, vážné důsledky dolehnou na regionální bezpečnost.
Sýrie je strategickým uzlem Středního východu.
Jde o jednu ze zemí nejvíce nepřátelských vůči Izraeli, zejména skrze podporu Hamásu, Íránu a Hizballáhu.
Chaos vamp#160;Sýrii by ohrožoval stabilitu Libanonu a geopolitický vliv Íránu vamp#160;regionu.
Syrský vývoj ostře sleduje také Irák, řízený šíitskými politickými silami, stejně jako Turecko, které až celkem donedávna pokládalo Sýrii za základ své regionální politiky.
Konečně, hlasování Rady bezpečnosti odhalilo jasný rozkol uvnitř mezinárodního společenství.
Ze zemí BRICS – Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky, které teď náhodou zasedají vamp#160;Radě bezpečnosti vamp#160;plné sestavě – dvě návrh vetovaly a zbytek se zdržel hlasování (společně samp#160;Libanonem, který se zdržel ze zřejmých důvodů).
Vamp#160;případě rezoluce o vojenské intervenci vamp#160;Libyi se BRICS rozhodly „připustit“ svržení plukovníka Muammara al-Kaddáfího.
U Sýrie tomu bylo jinak a ani jedna zamp#160;těchto zemí se neztotožnila samp#160;postojem podporovaným Evropskou unií a USA.
Kdyby vamp#160;Radě bezpečnosti bylo dosaženo „ideálního“ rozložení křesel, její složení by se oproti současnosti výrazněji nelišilo.
Skutečnost, že ohledně Sýrie nebylo dosaženo shody, nás tedy nutí kamp#160;úvahám o budoucích těžkostech, samp#160;nimiž se budeme střetat při správě globální bezpečnosti.
Žádný „univerzální“ model intervence samozřejmě neexistuje, což ale neospravedlňuje vyhýbání se „zodpovědnosti za ochranu“ – vynikající koncepce prosazované bývalým generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem a přijaté všemi členy OSN vamp#160;roce 2005.
Podpora rezoluce by oslabila Assadovo postavení, neboť by mu dala najevo, že ztratil své tradiční spojence, Rusko a Čínu.
Ukázala by také, že mezinárodní společenství je jednotné vamp#160;odmítání represe a odhodlané ochránit syrský lid (třebaže návrh vůbec nezmiňoval vojenskou intervenci).
Sankce, jež proti Assadovu režimu zavedla EU a USA, nestačí.
Dokud však Radou bezpečnosti neprojdou další opatření a nebudou tedy jejím prostřednictvím legitimizované, alternativy jsou omezené.
Vamp#160;posledních letech se země jako Čína, Indie a Brazílie ujímají svého oprávněného místa na mezinárodní scéně, přičemž skupina G7 ustoupila G20.
Stejně tak byla vamp#160;roce 2010 zavedena ambiciózní reforma Mezinárodního měnového fondu samp#160;cílem reflektovat změny vamp#160;globálním rozložení moci.
Tato změna vamp#160;globální správě se ale nesmí omezovat jen na řízení ekonomických politik.
Vždyť globalizace sice přináší mnoho všeobecných kladů, ale má i méně příznivé aspekty, třeba právě vamp#160;souvislosti samp#160;globální bezpečností.
Vzdor naší narůstající provázanosti se doposud nestalo, že by Rada bezpečnosti nedokázala dospět ke konsenzu, který by dostačoval kamp#160;řešení naléhavých problémů, jaký přestavuje Sýrie.
Nikdo nikdy netvrdil, že cesta kamp#160;pevnější správě globálních záležitostí bude rovná a že se po ní půjde snadno.
Objížďky ale neexistují: bez účinných mocenských struktur a upřímného závazku všech aktérů nevyhlíží budoucnost globální stability a prosperity příliš slibně.
Neúspěch volného pohybu osob
LONDÝN – Ohavný útok Francouze tuniského původu na dav, který v Nice oslavoval Den dobytí Bastilly, výrazně zvýší podporu vůdkyně Národní fronty Marine Le Penové v jarních prezidentských volbách.
Nezáleží na tom, zda měl Mohamed Lahouaiej Bouhlel, který při útoku zabil 84 lidí a dalších několik set jich zranil, nějaké vazby na radikální islamismus.
V celém západním světě vzniká toxická směs fyzické, ekonomické a kulturní nejistoty, která přiživuje protipřistěhovalecké sentimenty a politiku právě v době, kdy rozpad postkoloniálních států v celé oblasti takzvaného islámského půlměsíce vytváří uprchlický problém v rozsahu, jaký jsme od druhé světové války nezažili.
V posledních zhruba 30 letech byla klíčovým měřítkem liberálně-demokratických společností jejich otevřenost vůči nově příchozím.
Jen fanatici mohli nevidět, že imigrace prospívá hostitelům i migrantům; úkolem politického vedení proto bylo držet fanatické názory stranou převládající veřejné rozpravy a usnadňovat integraci či asimilaci.
Většina západních elit bohužel nedokázala správně vyhodnotit podmínky úspěchu.
Ačkoliv pohyby národů představují trvalou součást lidských dějin, relativně nekrvavě probíhaly pouze v případě, že se národy stěhovaly na řídce osídlená či rozvíjející se území.
Klasickým případem byla emigrace z Evropy do Nového světa v devatenáctém století.
V letech 1840 až 1914 odešlo z Evropy do Ameriky 55 milionů lidí – v poměru k počtu obyvatel byla tato migrace mnohem větší než celková migrace od druhé světové války.
Téměř všichni přistěhovalci přitom byli ekonomickými migranty, které z jejich vlasti vyhnal hlad a zemědělská krize a do Nového světa je lákal příslib bezplatné půdy a lepšího života.
Jak se svět industrializoval a zaplňoval, tok lidí z rozvinutých do rozvíjejících se oblastí se obrátil.
Chudoba a hlad stále vyháněly migranty z chudých zemí, avšak dnes není největším magnetem bezplatná půda, nýbrž lepší pracovní místa v rozvinutých státech.
To vyvolalo dnešní napětí.
Po druhé světové válce přišly západní vlády s politickými přístupy, jejichž cílem bylo nalézt rovnováhu mezi hospodářskými přínosy imigrace (levnou pracovní silou) a ochranou domácích pracovních míst a domácího způsobu života.
Například tehdejší Německá spolková republika přijala v letech 1955 až 1973 celkem 14 milionů gastarbeiterů, převážně z Turecka.
Přestože se však očekávalo, že se tito pracovníci po dvou letech vrátí domů, jejich kontroly postupně slábly v souladu s obecným přechodem na volný obchod a volný pohyb kapitálu.
Vedle ekonomických motivů k migraci vždy existoval motiv další: etnická, náboženská a politická perzekuce.
Jako příklad můžeme uvést vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492, hugenotů z Francie v roce 1685, Němců a příslušníků dalších národností z východní Evropy po druhé světové válce, některých Palestinců z Izraele v roce 1948 a Indů z Ugandy v 70. letech.
V posledních letech utíkají uprchlíci hlavně před další perzekucí nebo před extrémní nejistotou po rozpadu státu.
Viděli jsme to v 90. letech na Balkáně a v prvních letech nového tisíciletí v Afghánistánu a v oblasti Afrického rohu.
Posledním a nejdramatičtějším příkladem tohoto vzorce chování je pět milionů Syřanů v dnešním Turecku, Libanonu a Jordánsku.
Pro tuto vrstvu migrantů představuje „migrace odněkud“ mnohem významnější faktor než „migrace někam“.
Hranice mezi uprchlíky a ekonomickými migranty se však časem stírá.
Dějiny ukazují, že většina uprchlíků se už do země původu nevrátí.
Pocit extrémní nejistoty vyprchává příliš dlouho a do té doby se začne projevovat vábení lepšího života.
To vysvětluje jeden důležitý fakt týkající se vnímání veřejnosti: většina občanů v hostitelských zemích nerozlišuje mezi ekonomickými migranty a uprchlíky.
Na obě skupiny se obvykle pohlíží jako na lidi, kteří si nárokují stávající zdroje, nikoliv jako na tvůrce zdrojů nových.
Útěk Východoasiatů z Keni během kampaně za „afrikanizaci“ této země přímo vedl ke vzniku britské protiimigrační legislativy z roku 1968.
Z této historické perspektivy vyplývají tři závěry.
Za prvé platí, že protiimigrační smýšlení se nezakládá pouze na předsudcích, nevědomosti či politickém oportunismu.
Protipřistěhovalecký jazyk není pouhým sociálním konstruktem.
Slova nejsou zrcadly věcí „tam venku“, ale mají k nim nějaký vztah.
Nemůžete s něčím manipulovat, pokud neexistuje nic, s čím byste manipulovat mohli.
Máme jen malou šanci změnit slova, pokud nezměníme realitu, kterou popisují.
Za druhé se éra neregulovaného hromadného pohybu populací chýlí k závěru.
Jak ukazuje hlasování o brexitu, evropská politická garnitura nesmírně podcenila napětí způsobená volným pohybem napříč hranicemi – což je oblíbená fráze nezdařeného neoliberálního projektu maximalizace tržní alokace zdrojů.
Kritikové neoliberalismu nemohou důsledně vyjímat pohyby obyvatelstva z regulací.
Osudovou chybou volné mobility v EU je fakt, že vždy předpokládala, že tento pohyb bude řídit stát.
Tento stát však neexistuje.
Poskytnutí pasu EU lidem nelegitimizuje jednotný trh práce, a proto jsou „záchranné brzdy“ migrace v EU nevyhnutelné.
Za třetí musíme akceptovat skutečnost, že většina uprchlíků přijíždějících do EU se už domů nevrátí.
Cesta vpřed je obtížná.
Nejsnazší kroky jsou ty, které zvyšují bezpečí voličů v nejširším smyslu, protože takovou politiku mohou kontrolovat političtí lídři.
Tato opatření nebudou zahrnovat jen zastropování počtu ekonomických migrantů, ale i politiku vedoucí k očekávání plné zaměstnanosti a kontinuity příjmů.
Pouze pokud se sníží ekonomická nejistota voličů, existuje naděje na aktivní politiku asimilace či integrace uprchlíků, jejichž počty západní představitelé nemohou přímo kontrolovat.
Nevyřešeným problémem zůstává, jak snížit faktory, které vyhánějí národy z vlastních zemí.
Můžeme doufat, že hospodářský rozvoj ve východní Evropě – nebo v Mexiku – dostatečně srovná podmínky, takže skončí čistý tok ekonomických migrantů z jednoho regionu do druhého; ukončení toku uprchlíků z Blízkého východu a Afriky je však neskonale náročnější.
Podmínkou hospodářského rozvoje je obnova pořádku a vytvoření legitimní autority a my nevíme, jak by se toho mělo dosáhnout.
V některých případech bude možná nutné překreslit hranice.
Lze si však jen těžko představit, jak by k tomu mohlo dojít bez mnohaletých bojů nebo jak může Západ omezit krveprolévání.
Jedna věc mi připadá jistá: bez zvýšené bezpečnosti na obou stranách se politické násilí přelije z islámského světa k jeho nejbližším evropským sousedům.
Spravedlivé smlouvy pro chudé země
Řada zemí v Latinské Americe, Africe, východní Evropě i jinde ruší smlouvy s nadnárodními společnostmi (MNE) nebo o nich znovu vyjednává, přičemž další země je pravděpodobně budou následovat.
Náklady mohou být vysoké.
Vlády sice mohou vyjednat lepší podmínky, ale stejně tak se mohou zaplést do mezinárodních investičních sporů a odradit další investory.
Renegociace (opětovná jednání) znamenají pro firmy nejistotu a možné přerušení výroby a příjmů.
K renegociacím mohou vést výrazné přesuny moci (obvykle v důsledku změněných cen komodit) a ideologie, případně změny v ekonomice projektů, zvláště pokud se jedná o velké investice do přírodních zdrojů a infrastruktury.
Často však bývá důvodem skutečnost, že hostitelská země pokládá určitý kontrakt za nefér.
„Férovost“ je sice subjektivní pojem, avšak v některých případech nemusela mít hostitelská země potřebné odborné znalosti, aby vyjednala nejlepší možnou dohodu – často k tomu dochází při jednání MNE s nejméně rozvinutými zeměmi (s 50 nejchudšími státy světa, z nichž většina leží v subsaharské Africe).
Do této kategorie pravděpodobně alespoň částečně spadá smlouva mezi Mittalem a Libérií z roku 2005 (která byla loni renegociována) a nejrůznější kontrakty s Kongem, případně i některé dohody uzavřené v zemích bývalého Sovětského svazu.
Předpokládejme, že je třeba dojednat kontrakt na těžbu ropy nebo mědi v objemu 500 milionů dolarů.
Do takové zakázky se pravděpodobně zapojí některá čelní MNE, jež může na místo vyslat vyjednávací tým skládající se ze špičkových právníků, geologů a finančních analytiků, kteří rozumějí například vztahům mezi daněmi a licenčními poplatky a dokážou je patřičným jazykem formulovat.
Hostitelská země naopak takový tým sestavit nedokáže.
Možná ani neví, co má vlastně požadovat.
Výsledný kontrakt je problematičtější o to více, že se pravděpodobně týká některého z několika málo významných zdrojů hostitelské země, jenž dokáže generovat předvídatelné (a pravděpodobně i vyšší) příjmy než oficiální rozvojová pomoc – navíc po dlouhé časové období.
I když tedy nešlo o korupci, není žádným překvapením, pokud příští vláda požádá o renegociaci kontraktu.
Je zřejmé, že pravidla hry při jednání s MNE by měla být pro obě strany stejná.
Hostitelská země by si teoreticky mohla najmout vlastní mezinárodní experty, kteří by jí při jednáních pomáhali.
Chudé státy však obvykle nemají dost prostředků na odměny pro členy takového týmu.
Světová banka a regionální rozvojové banky zase postrádají experty – a zpravidla i prostředky –, aby mohly potřebnou technickou pomoc poskytnout.
Co kdyby však prostředky poskytly přímo MNE?
Tyto společnosti si očividně přejí nejvýhodnější smlouvy pro sebe, ale zároveň jim jde o trvalé kontrakty, u nichž nehrozí, že je příští vláda neuzná.
Mají tedy zájem na sjednání spravedlivé smlouvy, která navíc bude vnímána jako spravedlivá.
Kromě toho jsou i u velkých smluv náklady na vyjednávací tým relativně malé (případně je lze uhradit z budoucích příjmů z daného projektu).
I když však firma zvolí tento přístup, problémy nevymizí.
Jak lze tento model realizovat, aniž by vypadal jako úplatek (v případě, že společnost věnuje prostředky přímo vládě)?
A jak mohou firmy zabránit zneužití části prostředků (například pokud si vláda najme třetiřadý tým)?
Zde je jeden návrh: vytvořme pod záštitou některé uznávané organizace Agenturu pro pomoc s investičními kontrakty (ICAF).
Ta by fungovala jako depozitní uschovatel, na jehož účet firma skládá prostředky potřebné k najmutí vyjednávacího týmu hostitelskou zemí.
Správce tohoto vázaného účtu pak vyzve danou zemi, aby sestavila tým, navrhne, jakou kvalifikaci budou jeho členové potřebovat, a možná dokonce nabídne seznam expertů.
Země by si pak mohla svobodně vybrat vlastní tým, přičemž správce vázaného účtu, jemuž by pomáhala mezinárodní poradní komise složená z expertů-dobrovolníků, by musel souhlasit, že vybraný tým je skutečně prvotřídní.
Doplněním týmu o jednoho či dva místní vyjednavače by tato spolupráce mohla dokonce získat rozměr rozvojové pomoci.
Výsledkem by měl být kontrakt, který bude za daných okolností co možná nejférovější – a který takto bude i vnímán.
Stačilo by, kdyby hrstka generálních ředitelů a premiérů prohlásila, že jsou připraveni o využívání služeb takové agentury na ad hoc bázi uvažovat.
Neznamenalo by to sice konec rušení či renegociací kontraktů, ale eliminovalo by to jeden závažný důvod, proč k nim dochází, což by bylo přínosné pro státy i pro firmy.
Oblouk klimatické spravedlnosti
ISLAMABÁD – Je bolestivou ironií klimatické změny, že ti, co jsou za ni nejméně odpovědní, jsou obvykle nejvíce vystavení jejím zničujícím účinkům.
A pokud si nějaká země může nárokovat pozici této klimatické nespravedlnosti, je to Pákistán.
Paralelně s přípravami světových lídrů na setkání v Paříži na Konferenci OSN o klimatické změně se země potácí v následcích ničivých povodní, které zničily budovy, úrodu, odstranily mosty a zabily 238 lidí.
Takovéto tragédie s vazbou na počasí nejsou pro Pákistán nové; co je nové je jejich frekvence a divokost.
Smrtící povodně se staly každoroční událostí; v roce 2010 zabily rekordní deště téměř 2000 lidí a miliony jich vyhnaly z domovů.
I přesto, že Pákistán bojuje jednu z nejdivočejších bitev proti terorizmu, násilnější počasí tlačí nahoru ceny jídla a čisté vody, ohrožuje dodávky energie, podkopává ekonomiku a představuje velké a nákladné bezpečnostní riziko.
Je jen málo pochyb nad tím, že by klimatické strasti Pákistánu byly způsobeny (přinejmenším z části) něčím jiným než emisemi skleníkových plynů, které do vzduchu industrializované země pumpují od počátku průmyslové revoluce.
I dnes produkuje Pákistán méně než 1% světových emisí.
A naopak je stále hodnocen jako jedna ze zemí, které jsou nejcitlivější na škodlivé efekty klimatické změny, za což vděčí své demografii, geografii a přírodním klimatickým podmínkám.
Od roku 1994 do 2013 stála Pákistán klimatická změna v průměru 4 miliardy dolarů ročně.
Pro srovnání, v roce 2012 měl terorismus v Pákistánu důsledek v podobě ztráty zhruba 1 miliardu dolarů.
Když země zrovna netrpí povodněmi, potýká se s nedostatkem vody a podle Asijské rozvojové banky se řadí k jedné z nejvíce zatížených zemí na světě v problematice vody.
A klimatická změna oba problémy násobí, protože tají ledovce a sněhová pokrývka, které slouží jako přirozený regulační prvek vodního oběhu, zatímco zvýšená eroze způsobená povodněmi přispívá k zanášení velkých nádrží.
Rostoucí teploty zároveň zvyšují pravděpodobnost škůdců a nemocné úrody, což ohrožuje zemědělskou produktivitu a vystavuje obyvatelstvo čím dál častějším vlnám veder.
Rostoucí hladiny oceánů zvyšují slanost pobřežních oblastí, ničí mangrovníky a ohrožuje rozmnožovací oblasti některých druhů ryb.
A vyšší teploty oceánů vedou k častějším a nebezpečnějším cyklonům, které ohrožují pobřeží země.
Výhled do budoucnosti není o nic méně alarmující: zhoršující se zatížení vody, více náhlých povodní a ztenčování vodních rezervoárů země.
Odhady naznačují, že do roku 2040 by průměrný nárůst teploty o 0.5º C mohl zničit 8-10% pákistánské úrody.
Toto břemeno nemůže zůstat jen na Pákistánu.
Prozatím byl pokrok v mezinárodních debatách o klimatu přinejlepším postupně se zvyšující.
Lobby za fosilní paliva, neochotné vlády a nezúčastnění voliči zdržovali a blokovali vytvoření rozhodné smlouvy k redukci globálních emisí skleníkových plynů.
Nicméně i když jsou pro Paříž očekávání výrazného posunu v boji proti klimatické změně optimistická, musí být vytvořeno úsilí pro spravedlivé rozdělení nákladů plynoucích z globálního oteplování.
Navzdory nárůstu financování pro adaptaci ke klimatické změně a zmírňování následků v rozvojovém světě, zůstává podíl Pákistánu maličký, vzhledem na pohromy, které utrpěl jen za posledních pět let.
V roce 2050 bude podle Rámcové dohody OSN ke změně klimatu v Pákistánu průměrná roční cena za adaptaci na klimatickou změnu 6-14 miliard dolarů.
Zmírňování následků bude stát dalších 17 miliard ročně.
Jelikož si klimatická změna dále vybírá svou hroznou daň, nemůže Pákistán nechat miliardy dolarů za škody, prodělává díky největším světovým znečišťovatelům, bez kompenzace.
Ať dopadne dohoda v Paříži jakkoliv, musí vyjednavači zajistit, že nahromaděné ztráty jako důsledek globálních emisí jsou férově snášeny a nezůstávají břemen výhradně těch, kdo trpí největší škody.
Jako jeden z malých znečišťovatelů světa má Pákistán právo ke hledání prostředků a fondů na boj s následky problémů, za které není odpovědný.
A stejně tak mnoho dalších zemí.
Náš požadavek o závazný mezinárodní mechanismus k distribuci zátěži z klimatické změny – mechanismus k zajištění klimatické spravedlnosti – nesmí projít v Paříži bez povšimnutí.
Spravedlnost a klimatické změny
PRINCETON – Smysl pro spravedlnost je všem lidem společný, avšak jednotliví lidé se často liší v názoru, co přesně si spravedlnost v určité konkrétní situaci žádá.
Nikde to není lépe patrné než v debatě o potřebnosti snížení emisí skleníkových plynů s cílem předejít nebezpečným klimatickým změnám.
Dvěma největšími producenty skleníkových plynů jsou Čína a Spojené státy a zdá se nepravděpodobné, že by jakákoliv celosvětová dohoda na snížení emisí byla účinná, pokud se k ní obě tyto země nepřipojí.
V mezinárodních jednáních o klimatu se však jejich stanoviska k tomu, co by měla každá z nich učinit, značně rozcházejí.
Jako profesoři, kteří se zajímají o otázku klimatických změn – jeden z přední univerzity v Číně a druhý z přední univerzity v USA –, jsme si řekli, že by bylo zajímavé zjistit, zda se dokážeme shodnout na spravedlivém principu regulace emisí skleníkových plynů.
Rozhodli jsme se použít Giniho koeficient, běžné měřítko příjmové nerovnosti, a změřit podle něj nerovnost v uhlíkových emisích.
Nejnižší možný Giniho koeficient je 0, což znamená, že všichni mají přesně stejný příjem; nejvyšší možný koeficient je 1 a uplatňuje se v případě, že jediný člověk má veškerý příjem a všichni ostatní mají příjem nulový.
Všechny současné společnosti pochopitelně spadají někam mezi tyto dva extrémy – relativně rovnostářské státy jako Dánsko vykazují Giniho koeficient kolem 0,25 a u méně rovnostářských zemí, jako jsou USA nebo Turecko, se tato hodnota blíží 0,4.
Různé principy spravedlnosti přinesou různá rozložení emisí pro každou populaci a různé „uhlíkové Giniho koeficienty“.
Vezmeme-li jako základ pro výpočet uhlíkového Giniho koeficientu období let 1850-2050, můžeme analyzovat princip historické zodpovědnosti prosazovaný zeměmi, jako jsou Čína, Indie a Brazílie, který zohledňuje minulé emise mající dopad na atmosféru.
Zvolili jsme tři široce diskutované metody přidělování kvót emisí skleníkových plynů různým zemím:
Přístup rovných emisních práv na obyvatele přiděluje státům emisní práva podle počtu jejich obyvatel, avšak jen pro zbývající podíl globálního „uhlíkového rozpočtu“ – tedy pro objem, který lze stále emitovat mezi dneškem a rokem 2050, aniž to vyvolá nebezpečné a nezvratné klimatické změny.
(Obvykle se tato hranice uvádí jako zvýšení globální teploty o 2°C.)
Přístup rovných kumulativních emisí na obyvatele se snaží o rovnost v čase.
Kombinuje tedy zodpovědnost za dřívější emise a rovná práva na obyvatele.
Alokuje spravedlivý díl z celkového globálního uhlíkového rozpočtu,ale bere v úvahu i tu část, která se už spotřebovala.
Dvoukolejný přístup zakládá emisní práva na současných schématech.
Tento přístup byl fakticky použit pro rozvinuté státy v kjótském protokolu, jenž po nich požaduje, aby snížily emise oproti úrovni z roku 1990.
To znamená, že státy, které v roce 1990 emitovaly více, mají nárok emitovat i do budoucna více než státy, které v roce 1990 emitovaly méně.
Druhý přístup – rovné kumulativní emise na obyvatele – je už z definice přístupem, jak nastolit dokonalou rovnost všech států v podílu na klimatických změnách za celé období.
Tento přístup tedy vede k nulovému uhlíkovému Giniho koeficientu.
V případě prvního přístupu – rovná emisní práva na obyvatele od této chvíle – vychází uhlíkový Giniho koeficient zhruba na 0,4.
Tento rozdíl ukazuje, že spor mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi o princip historické odpovědnosti se týká zhruba 40% globálních emisí skleníkových plynů, které lze vypustit od roku 1850 do roku 2050 bez překročení uhlíkového rozpočtu.
Převažující dvoukolejný přístup pak vede k nejvyššímu uhlíkovému Giniho koeficientu, zhruba kolem 0,7.
Tyto značně odlišné uhlíkové Giniho koeficienty naznačují, že svět postrádá společné chápání otázky, jaký přístup by byl při řešení globálních klimatických změn spravedlivý.
Úspěch mezinárodních jednání tedy bude záviset na tom, jak jednotlivé strany – a občané, které zastupují – vnímají několik stěžejních principů rovnosti, zejména historickou zodpovědnost a rovná práva na obyvatele.
Z dosavadních jednání je už dnes zřejmé, že otázky dlouhodobé spravedlnosti nejsou dostatečně řešeny.
Při uplatnění faktického dvoukolejného principu z našeho uhlíkového Giniho koeficientu vyplývá, že mezi bohatými a chudými zeměmi se stále vede spor o plných 70% globálního uhlíkového rozpočtu.
Ukáže-li se, že je příliš obtížné dosáhnout dohody na principu zásadní spravedlnosti, pak by základ pro určitý minimální konsensus mohla představovat alespoň shoda na tom, že některé uhlíkové Giniho koeficienty jsou jednoduše příliš extrémní, než aby byly spravedlivé.
Například můžeme porovnat uhlíkový Giniho koeficient dvoukolejného principu ve výši 0,7 s Giniho koeficientem Spojených států, které většina lidí pokládá za vysoce nerovnostářské, a přesto zjistíme, že je koeficient USA mnohem nižší – zhruba 0,38.
Na druhé straně princip rovných ročních emisí na obyvatele je založený na logice, která má přinejmenším nárok pokládat se za spravedlivou, a vykazuje Giniho koeficient nižší než 0,4.
Tvrdíme proto, že jakékoliv spravedlivé řešení by mělo mít uhlíkový Giniho koeficient v rozmezí 0,0 – 0,4.
Ačkoliv volba přesného čísla záleží do jisté míry na libovůli, mělo by toto „férové pásmo“ představovat mantinely pro ty, kdo chtějí nalézt spravedlivé řešení problému klimatických změn.
Svoboda slova a falešné zprávy
PRINCETON – Zhruba týden před loňskými listopadovými prezidentskými volbami v USA kdosi uveřejnil na Twitteru, že kolem Hillary Clintonové působí pedofilní skupina.
Fáma se šířila sociálními médii a moderátor pravicového diskusního pořadu Alex Jones opakovaně prohlásil, že se Clintonová podílela na zneužívání dětí a že vedoucí její kampaně John Podesta se účastní satanských rituálů.
Na videu na YouTube (dnes už staženém) Jones hovořil o „všech těch dětech, které Hillary Clintonová osobně zavraždila a rozsekala a znásilnila“.
Video, zveřejněné čtyři dny před volbami, bylo zhlédnuto víc 400 000krát.
Emaily zveřejněné serverem WikiLeaks ukazují, že Podesta ve Washingtonu občas večeřel v pizzerii Comet Ping Pong.
Zřejmě z toho důvodu se obvinění ze spolčení kvůli dětskému sexu zaměřila na tuto pizzerii a používala hashtag #pizzagate.
Nařčení zhusta dál na Twitteru sdíleli „boti,“ programy určené k šíření určitých typů zpráv, což přispělo k dojmu, že skandál „Pizzagate“ bere vážně mnoho lidí.
Zprávu kupodivu retvítoval i generál Michael Flynn, jenž se má brzy stát poradcem prezidentského čekatele Donalda Trumpa pro národní bezpečnost.
Fáma se šířila dál i po Trumpově zvolení – a navzdory tomu, že ji vyvrátily deníky New York Times a Washington Post.
Pizzerii Comet Ping Pong obtěžovaly neustálé sprosté a často výhrůžné telefonáty.
Když se její manažer obrátil na washingtonskou policii, bylo mu řečeno, že fámy jsou ústavně chráněným projevem.
Jedním z Jonesových posluchačů byl Edgar Welch, křesťan, který má na zádech vytetované verše z Bible.
Ten 4. prosince ujel 350 mil z domova v Severní Karolíně do Comet Ping Pong, ozbrojen útočnou puškou, revolverem a nožem.
Nechal hosty i personál odejít a hledal zotročené děti, domněle ukryté v tunelech.
Přinejmenším jednou vystřelil z pušky, aby si otevřel dveře.
Když žádné děti nenašel, vzdal se policii.
Falešné novinky – „aktivní dezinformace“ servírované tak, aby vznikl dojem, že pocházejí ze seriózního zpravodajského webu – jsou hrozbou pro demokratické instituce.
Objevily se i méně absurdní příklady, včetně falešné zprávy o jaderné pohrůžce izraelského ministra obrany, jíž se nechal zmýlit jeho pákistánský protějšek, který zprávu retvítoval a varoval Izrael, že i Pákistán je jaderná mocnost.
Prezident Barack Obama nebezpečí pro demokratické svobody připustil, když krátce po amerických volbách hovořil s tiskem v Německu.
Ať už smyšlené novinky připravily Clintonovou o úřad prezidenta, nebo ne, zjevně by mohly zapříčinit neúspěch kandidáta ve volbách a narušit mezinárodní vztahy.
Jsou také v rozporu s jednou ze stěžejních premis, o něž se demokracie opírá: že se voliči mohou poučeně rozhodovat mezi soupeřícími kandidáty.
Vyplývá to z prvního dodatku Ústavy USA. „Kongres nepřijme zákon… zkracující svobodu slova nebo tisku…“ Už do roku 1919 interpretace těchto slov Nejvyšším soudem vyústila v doktrínu, že Kongres může zakázat projev, pouze pokud představuje „zřetelné a bezprostřední nebezpečí“ vážné újmy.
Tento postoj dále precizovaly úvahy představující snad nejskvělejší obranu svobody slova od amerického soudce: Souhlasný názor Louise Brandeise z roku 1927 v případu Whitneyová versus Kalifornie.
Brandeis popsal svobodu slova a shromažďování jako „funkce podstatné pro účinnou demokracii“.
Apeloval na „odvážné, nezávislé lidi s důvěrou v moc svobodné a nebojácné argumentace uplatňované napříč postupy všelidové vlády“.
Dovodil, že aby projev představoval zřetelné a bezprostřední nebezpečí, které může opravňovat k jeho potlačení, újma, již by projev mohl zapříčinit, musí být tak akutní, že by mohla znemožnit všechny příležitosti k úplné diskusi nad tím, co bylo vyřčeno.
Jestliže existuje, naléhal Brandeis, „čas rozkrýt nepravdy a záludnosti v diskusi, odvrátit zlo osvětou, lékem, který je třeba nasadit, není vynucené mlčení, nýbrž další projevy“.
Dnes je těžké mít tolik důvěry v moc „svobodné a nebojácné argumentace,“ zejména pokud se má „uplatnit napříč postupy všelidové vlády“ – což patrně vyžaduje, aby ovlivnila volby.
Taktéž Brandeisovo přesvědčení, že lékem proti „nepravdám a záludnostem“ není „vynucené mlčení, nýbrž další projevy,“ působí naivně, zejména při aplikaci na předvolební kampaň.
Jaká je ale alternativa?
Jonesovy výroky o Clintonové jsou jistě nactiutrháním, takže by proti němu mohla vznést občanskoprávní žalobu; to by ale bylo nákladné a časově náročné, neboť projít soudy by pravděpodobně trvalo roky.
Každopádně civilní soudní spory o ochranu cti jsou účinné pouze proti těm, kdo mají prostředky na to, aby uhradili přiznané odškodné.
Co tedy trestní oznámení pro pomluvu?
Ve Spojeném království byla „hanlivá pomluva“ po mnoho staletí trestným činem, ale přestala se používat a v roce 2010 byla zrušena.
V USA federální zákon trestní pomluvu nestíhá.
V některých státech je nadále zločinem, ale objevuje se málo případů.
Zpráva z roku 2015 od A.
Jaye Wagnera a Anthonyho L.
Farga pro Mezinárodní tiskový institut označuje mnohé z nedávných případů za „bezvýznamné“ a za lepší východisko při „dotčení osobnosti“ považuje civilní právo týkající se urážky na cti.
Zpráva uzavírá, že trestní pomluva je už „nadbytečná a nepotřebná“.
Nedávné příklady falešných zpráv naznačují, že Wagnerův a Fargův závěr byl předčasný.
Obvinit prezidentského kandidáta během předvolební kampaně, že osobně vraždí děti, není bezvýznamné, a ochrana cti v soukromém právu neposkytuje dostatečnou nápravu.
Je v internetovém věku načase, aby se kyvadlo práva vychýlilo zpět ke zločinu trestní pomluvy?
Přínosy fake news
NEW YORK – Během návštěvy Etiopie v 90. letech jsem se setkal s premiérem Melesem Zenawim ve snaze přesvědčit jej, aby přestal věznit novináře.
Od doby, kdy Melesovy guerilly několik let před tím vypudily represivní diktaturu podporovanou Sověty, došlo k explozi bujarých a občas nespoutaně nepřesných malých novinových titulů, z nichž mnohé Melese napadaly.
Proto vůči novinářům tvrdě zakročil, zavedl zákony kriminalizující, co označoval za „urážky“ vlády, a pokutoval a zavíral novináře za nepřesnosti.
Etiopie se rychle stala jedním z předních věznitelů novinářů na světě.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
S novým reformním premiérem Abiyem Ahmedem, který je v úřadu teprve rok, už Etiopie udělala při osvobozování vězněných novinářů a uvolňování regulace tisku takový pokrok, že je hostitelskou zemí Světového dne svobody tisku.
Ještě ale neoslavujme.
Část nově osvobozeného tisku občas zveřejňuje nepřesné články – a přitom burcuje etnické a kmenové nepřátelství a útočí na Abiye.
Příští rok se poprvé po 15 letech uskuteční svobodné volby, takže je ve stejné situaci jako kdysi Meles a zvažuje částečné obnovení regulace tisku, již zrušil.
Než tak učiní, měl by důkladně a kriticky zvážit Melesův zákrok a ponaučení, které z něj plyne: novináře potlačit nelze a jejich omezování v dlouhodobém výhledu nic nepřináší.
Vlastně jen zdržuje rozvoj profesionálnějších médií.
Meles nabídl jednoduché vysvětlení zákroků své vlády. „Naši novináři nejsou profesionální jako ve Spojených státech a západní Evropě,“ řekl mi. „Nevědí, jak referovat přesně.
Musíme jim nastavit vodítka, dokud se nenaučí jak dělat svou práci.“ Kdyby byl dnes Meles naživu, patrně by hartusil na „fake news“.
Během více než tří desetiletí zápasu za celosvětově svobodný tisk a jako jeden z prvních předsedů Výboru na ochranu novinářů jsem argumenty podobné těm Melesovým slyšel mnohokrát.
Představitelé rozvíjejících se zemí často trvají na tom, že stát musí novináře omezovat, dokud nebudou schopni svou práci vykonávat zodpovědně.
Jenže takový přístup rozvoj důvěryhodného svobodného tisku neurychluje, ale brzdí.
Po setkání s Melesem jsem začal pátrat po historických důkazech pro jeho tvrzení, že nedostatečně profesionální žurnalistika je důvodem k potlačování tisku; byl jsem tak schopen během další návštěvy jeho argumentu kontrovat.
Precedens jsem našel v rané historii USA.
Melesova slova se až děsivě podobala argumentům, jež v osmnáctém století předkládali prezident John Adams a jeho federalisté, kteří pranýřovali svobodný a nadšený tisk, který šířil kritiku – přesnou i nepřesnou – na adresu politiků nové země.
S tvrzením, že bezuzdný tisk ohrožuje budoucnost Ameriky, se Adamsovi podařilo novináře dočasně přiškrtit, když v roce 1798 podepsal zákony o cizincích a o pobuřování, které umožnily věznit a pokutovat novináře, kteří „napíšou, otisknou, pronesou nebo zveřejní nepravdivý, skandální a zlovolný spis“ proti vládě.
Za mříže následně putovalo dvacet šéfredaktorů.
Federalistům se ale postavili Thomas Jefferson a jeho demokratičtí republikáni, v Kongresu i před soudy.
A naštěstí pro americké novináře byl Jefferson v roce 1800 zvolen prezidentem.
Zákony o cizincích a pobuřování během dvou let vypršely nebo byly zrušeny.
To americkému tisku otevřelo cestu k experimentování, čímž se – během více než dvou staletí – vyvinula kultura přemýšlivého a přesného informování veřejnosti, včetně důsledné kontroly faktů.
Ke vzkvétajícímu svobodnému tisku nelze dojít zkratkou; je nezbytné dlouhé období pokusů a omylů, během nichž se vyvinou normy a instituce profesionální žurnalistiky.
Politici musí tomuto procesu důvěřovat – a obrnit se.
Represivní mediální zákony mohou sice lídrům krátkodobě prospět, ale v dlouhodobém výhledu vedou v zemi k zakrnění rozvoje tisku.
Tento účinek potvrzují kvantitativní důkazy.
Když v roce 1789 začala francouzská revoluce, regulace tisku byla zrušena.
Čtyři roky nato v zemi vycházelo přes 400 novinových titulů, z toho 150 v samotné Paříži.
Před rokem 1799 se tento počet vyšplhal na 1300 titulů po celé zemi.
Jednalo se o 1300 míst pro začínající novináře, kde se učili svému řemeslu a pilovali jej.
Revoluce se ale zvrtla k represi.
Když se v roce 1799 chopil moci Napoleon Bonaparte, počet novin v Paříži se propadl na 72.
Záhy se ještě snížil na 13 a později, v roce 1811, na čtyři.
Rovněž po rozpadu Sovětského svazu vzkvétala média všech typů.
Některé z nově nezávislých nástupnických států ale přijaly myšlenku, že jsou zapotřebí mediální „direktivy“.
Mnohé zavedly zákony, které byly sice inzerovány jako pojistka svobodného tisku, ale používají se k trestání novinářů za ostré, kritické reportáže.
Pomluva se stala trestným činem.
Nezávislé publikace, vysílatelé a blogeři dostali obrovské pokuty.
V posledních letech represe zostřují Čína a Turecko, dva titánští věznitelé novinářů.
Ruský prezident Vladimir Putin právě minulý měsíc podepsal nové zákony umožňující trestat jednotlivce a on-line média za šíření takzvaných falešných zpráv a informací, které projeví „neúctu“ ke státu.
Americký prezident Donald Trump se snaží jít týmž směrem.
Jeho neustálé označování novinářů za „lháře“ a „nepřátele lidu“ je ozvěnou oblíbeného nacistického cejchu pro média: die Lügenpresse, lžitisk.
Podle studie Mezinárodního tiskového institutu (ITI) z roku 2014 jsou novináři za trestné činy pomluvy a urážky vlády stále vězněni dokonce i v Evropské unii. „Velká většina států EU si zachovává ustanovení o trestném očerňování, která jako možný trest stanoví odnětí svobody,“ zjistil IPI. „Ke stíhání stále dochází a novináři jsou odsuzováni k trestním postihům.“
Umožnit tisku experimentovat, dělat chyby a učit se z nich mělo doposud zásadní význam pro úspěch demokracie po celém světě.
Právě proto vlády a občanské společnosti musí dbát na podporu svobodného tisku, dokonce i tehdy, ba především tehdy, když se teprve vyvíjí.
Prokletí upadajících očekávání
WASHINGTON, DC – Až do covidu-19 měli mnozí v rozvojovém světě z vlastní budoucnosti dobrý pocit.
Celkově vzato, rozvojové země se rychle zotavily z Velké recese let 2009-10 a mnohé – zejména v Africe a Latinské Americe – se těšily z přínosů vytrvale rostoucí poptávky Číny po ropě, nerostech a zemědělských komoditách.
Očekávání stoupala.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Nebylo tomu tak ovšem v USA, kde přínosy hospodářského růstu od 80. let proudí do kapes těch, kdo už jsou bohatí, takže střední třída a chudí čím dál víc zaostávají.
Mnozí analytici právě těmito trendy vysvětlují vzestup populistické pravice a volební vítězství Donalda Trumpa v roce 2016.
Zatímco střední třída se ztenčuje, početně sílící kohorta bělošské dělnické třídy sklouzla do beznaděje.
Mnohé z nich hněte a frustruje globalizací vyvolaný úbytek pracovních míst, lhostejnost vlády k epidemii opioidů, podfinancované sociální programy, a dokonce samotný kapitalismus hnaný honbou za ziskem.
(Zajímavou výjimku z neklidu dělnické třídy nacházíme u černošských a hispánských obyvatel, kteří hledí do budoucnosti optimističtěji, neboť zkracují náskok pracujících bělochů.)
Konec stoupajících očekávání v Americe nadcházel pomalu, v průběhu mnoha desetiletí navazujících na poválečnou konjunkturu, během nichž dlouhotrvající politické instituce a zavedené normy dodávaly liberálně demokratickému systému USA relativní odolnost.
V současném století však začal rozklad sociální soudržnosti (přinejmenším pro bělochy) a sdíleného pocitu morálního pokroku, a tak je země jako politické těleso čím dál náchylnější slyšet na vábení neliberálního populismu (a ještě horších proudů).
Tato zkušenost nabízí ponaučení rozvojovým zemím.
Sražená očekávání škodí nejen zdraví a blahobytu jednotlivců, ale i schopnosti společnosti budovat a zachovávat demokratické normy a instituce.
Hospodářský růst v rozvojovém světě je už déle než generaci obecně silnější a stabilnější než v USA.
Čína a Indie v 90. letech roztočily motory a do začátku nultých let se k nim přidala většina ostatních rozvojových regionů, včetně – nejdramatičtěji – subsaharské Afriky.
Jednalo se o růst dostatečně inkluzivní na to, že vysvobodil desítky milionů lidí z krajní chudoby (1,90 dolaru na den), přesto jim nemusel zajistit příslušnost ke střední třídě. Existuje naopak početná nová třída „finančně zápasících,“ jejichž rodiny žijí se 4-10 dolary na osobu a den.
Přestože se lidé finančně zápasící mají lépe než chudí, chybí jim pravidelná výplata a sociální pojištění, a jsou tudíž zranitelní šoky, které postihnou domácnost, jako třeba zdravotní krize nebo náhlá ztráta zaměstnání.
Většinu tvoří osoby samostatně výdělečně činné či neformálně zaměstnané ve stravovacím, přepravním (řidiči aut na zavolání) a maloobchodním sektoru v bobtnajících centrech měst.
V rozvojových zemích se početně jedná o víc než tři miliardy lidí, kteří jsou jak ctižádostiví v úsilí o lepší budoucnost, tak plní obav z neustálého rizika propadu zpět do chudoby.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Hospodářský růst v průběhu času některé finančně zápasící osoby (s největší pravděpodobností ty se středoškolským vzděláním) vyzvedl do rozsáhlé a rychle rostoucí střední třídy, s denním příjmem 10-50 dolarů na osobu.
Přesto zápasící dělnické domácnosti v rozvojovém světě převládají, neboť k nim náleží zhruba 60 % lidí, přičemž středostavovské domácnosti tvoří dalších 20 % a krajně chudí a bohatí představují asi 12 % a 8 %.
Největší riziko v důsledku pandemií vyvolaných makroekonomických šoků, jež rozvojové země zažívají, přitom ohrožuje finančně zápasící a středostavovské domácnosti.
Andy Sumner z londýnské univerzity King’s College a jeho spolupracovníci odhadují, že covidem-19 vyvolané smrštění ekonomiky v rozvojových zemích o 10 % HDP roku 2020 by zatlačilo kolem 180 milionů lidí pod hranici krajní chudoby ve výši 1,90 dolaru na den.
A byť Světová banka založila vlastní odhady na menších propadech jednotlivých zemí, v průměru dosahujících 5 %, přesto varuje, že by do chudoby mohlo sklouznout 70-100 milionů lidí.
Nejchudší z těch, kdo před pandemií finančně zápasili, se přitom mohou náhle ocitnout mezi „krajně chudými“ a ještě vyššímu počtu zbývajících zápasících osob – podle odhadů Světové banky téměř 400 milionům – hrozí strmé poklesy příjmů během současné recese.
Připočtěme dalších 50 milionů osob ve středostavovských domácnostech, které patrně začnou s financemi zápasit, a v ohrožení je úhrnem 450 milionů lidí – víc než všech obyvatel USA.
Co pro miliony lidí znamená, když zjišťují, že se jim znenadání vede hůř, než očekávali, přestože sami nijak nechybovali?
Zkušenost Latinské Ameriky ukazuje, že když hlasitý a náročný segment obyvatelstva postihne prudký propad očekávání, výsledkem je sociální pnutí a politická polarizace, jaké vidíme v USA.
V letech 2014-15 začal napříč regionem výrazně ochabovat růst a dosahoval v průměru méně než 1 % ročně, což znamená záporný růst na hlavu.
Poměry snesitelné v dobách, kdy se ekonomický koláč zvětšoval, se proto najednou snášely hůř.
Během pěti let od té doby propukly velké protesty v Brazílii, Bolívii, Chile, Kolumbii a Ekvádoru, většinou kvůli úřední korupci a interním privilegiím, jimž se těší politické a korporátní elity.
Pouze v relativně bohatším Chile se protestujícím podařilo dosáhnout progresivní změny.
Ve stínu covid-19 zažívá rozvojový svět citelné politické a finanční tlaky.
Bez vlastních obchodovatelných měn si tyto země nemohou půjčit od budoucích občanů (jako Spojené státy a Evropská unie), aby uspokojily své bezprostřední potřeby.
S ohledem na rizika napínané sociální soudržnosti, politické nestability a znovunastupující autokracie a populismu je třeba, aby Mezinárodní měnový fond a multilaterální banky předložily mnohem rozsáhlejší výpůjční programy pro země se středními příjmy.
Měly by být jednoduché a přímočaré, uzpůsobené k financování okamžitých peněžních transferů s cílem zajistit, aby v chudých a finančně zápasících domácnostech nehladověly děti a neodcházely předčasně ze školy.
Právě takové investice jsou nutné k posbírání přínosů budoucího lidského kapitálu, na němž rozvoj v posledku závisí.
Covidová krize je okamžikem, kdy liberální demokraté v USA musí nejen vzdorovat autoritářství na domácí scéně, ale také lobbovat za dodatečnou pomoc pro rozvojové země.
Když lidé, kteří věřili, že jejich vyhlídky stoupají, zjistí, že tomu tak už není, politika může velice rychle zošklivět – a vedlejší účinky napáchají škody na svobodě a občanských svobodách.
Nadcházející vlna ropných uprchlíků
NAIROBI – Myšlenka, že ropné bohatství může být prokletím, je stará – a měla by být jasná bez vysvětlování.
Po několika desetiletích ceny energií vždy vystoupají do oblak a rozpoutají sháňku po nových zdrojích ropy.
Nabídka nakonec překoná poptávku a ceny se znenadání zřítí k zemi.
Čím tvrdší a překotnější pád, tím větší má sociální a geopolitické důsledky.
K velkému ropnému propadu došlo naposledy v 80. letech minulého století – a změnil svět.
Jako mladý muž pracující na jaře roku 1980 na texaském ropném poli jsem sledoval, jak americká referenční surová ropa vystoupala až na 45 dolarů za barel – tedy 138 dolarů v dnešních hodnotách.
K roku 1988 už se ropa prodávala za necelých devět dolarů za barel, přičemž jen během roku 1986 přišla o polovinu své hodnoty.
Propad cen benzinu byl ku prospěchu řidičů.
Všude jinde ale byly důsledky katastrofální – nejvíc v Sovětském svazu, jehož hospodářství bylo silně závislé na vývozu ropy.
Tamní tempo růstu se propadlo na třetinu své hladiny ze 70. let.
Jak Sovětský svaz slábl, sílil sociální neklid, který v roce 1989 vyvrcholil pádem Berlínské zdi a zhroucením komunismu napříč střední a východní Evropou.
Dva roky nato se poroučel samotný Sovětský svaz.
Rovněž dnešní padající ceny ropy prospějí nemnohým.
Motoristé budou opět rádi; neštěstí mnoha jiných ale otřese zavedenými poměry.
Nechme stranou neodvratné pozdvižení na globálních finančních trzích i kolaps těžby ropy z břidlic ve Spojených státech a jeho vliv na energetickou nezávislost.
Skutečné riziko se nachází v zemích, které jsou na ropě silně závislé.
Tak jako v někdejším Sovětském svazu jsou vyhlídky na společenský rozklad obrovské.
Jedním epicentrem ropné tísně bude dozajista subsaharská Afrika.
Nigérii, její největší ekonomiku, by to mohlo srazit na kolena.
Těžba ropy stagnuje a očekává se raketový vzestup nezaměstnanosti.
Investoři už přehodnocují finanční závazky v řádu miliard dolarů.
Prezident Muhammadu Buhari, zvolený v březnu 2015, slíbil, že vymýtí korupci, zkrotí marnotratné elity a rozšíří veřejné služby i na velmi chudé občany, kteří tvoří značný díl populace země.
To se teď jeví jako neuskutečnitelné.
Angola, druhý největší producent ropy v Africe, byla ještě před rokem miláčkem globálních investorů.
Zahraniční pracovníci zaměstnaní ve výškových kancelářských budovách Luandy a ubytovaní v jejích rozmarných rezidenčních čtvrtích si stěžovali, že se jedná o nejdražší město na světě.
Dnes angolská ekonomika vázne.
Stavební společnosti nemají na výplaty.
Finančně vyčerpaná vláda osekává subvence, na nichž závisí vysoké počty Angolanů, což vyvolává všeobecnou zlost a pocit, že ropná konjunktura obohatila pouze elity a všichni ostatní se mají hůř.
Mladí lidé volají po politické změně a odklonu od prezidenta, který je u moci už od roku 1979, a vláda proto tvrdě zasahuje proti disentu.
Na druhé straně kontinentu se Keni a Ugandě před očima vypařují naděje, že se stanou vývozci ropy.
Dokud budou přetrvávat nízké ceny, nově nalezené zásoby zůstanou v zemi.
Peníze z půjček na infrastrukturní investice je přesto nutné splatit – třebaže příjmy z ropy, s nimiž se na tyto účely počítalo, se nikdy nedostaví.
Financování sociálních programů už je v obou zemích napjaté.
Obyčejní lidé mají zlost na kleptokratickou elitu vysávající veřejné peníze.
Co se stane, až za pár let bude nutné vyčlenit velký a rostoucí díl státního rozpočtu na splátky zahraničního dluhu namísto financování školství a zdravotnictví?
Pohled ze Severní Afriky je neméně ponurý.
Egypt byl před dvěma lety přesvědčen, že významné objevy pobřežního zemního plynu zklidní tamní nebezpečně třaskavou mladou generaci, onen sud s prachem, který v roce 2011 zažehl Arabské jaro.
To už neplatí.
Aby byla situace ještě horší, ekonomicky má nahnáno i Saúdská Arábie, která roky egyptské vládě přilévala peníze.
Dnes království zvažuje kdysi nepředstavitelnou možnost: odstřihnout Egypt.
Hned v sousedství má přitom k explozi nakročeno Libye.
Po půl dekádě občanské války se zbídačená populace rve o ubývající příjmy země z ropy.
Panuje nedostatek potravin a léků, zatímco vůdci ozbrojenců zápasí o zbytky libyjského národního bohatství.
Tyto země jsou závislé nejen na exportu ropy, ale i na importu zboží.
Jak budou vysychat příjmy a padat směnné kurzy, strmě porostou životní náklady, což sociální a politické napětí ještě vyostří.
Evropa má už dnes napilno se zvládáním uprchlíků ze Středního východu a Afghánistánu.
Nigérie, Egypt, Angola a Keňa patří k nejlidnatějším zemím Afriky.
Představte si, co by se stalo, kdyby se zhroutily a všichni jejich obyvatelé, zbavení občanských práv, rozhněvaní a zbídačení, se vydali na sever.
Pád Berlínské zdi a sociální demokracie
CAMBRIDGE – Už před 30 lety bylo jasné, že pád Berlínské zdi změní všechno.
Co přesně ale bude ta změna znamenat pro světovou politiku v jedenadvacátém století, se stále ještě teprve uvidí.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Do roku 1989 Sovětský svaz – a komunismus obecně – odsoudil desítky milionů lidí k chudobě a zřetelně nedokázal konkurovat západnímu ekonomického modelu.
Během čtyř desítek let si studená válka vyžádala miliony životů na různých bojištích po celém světě (kde se konflikt rozpálil mnohem víc, než jeho název napovídá) a stala se záminkou k represi a dominanci elit v desítkách zemí napříč Latinskou Amerikou, Afrikou a Asií.
Jenže éra po studené válce navzdory všem svým příznivým důsledkům zvrátila také západní sociálnědemokratickou úmluvu: soustavu záchranných sociálních sítí, regulace, všestranných veřejných služeb, politik přerozdělování daní a institucí na trhu práce, které dlouho ochraňovaly pracující a méně šťastné členy společnosti.
Podle politologa Ralfa Dahrendorfa (jak jej cituje zesnulý Tony Judt) tento politický konsenzus představoval „největší pokrok, který dosud dějiny poznaly“.
Nejenže ve většině vyspělých ekonomik omezil a poté snížil nerovnost, přispěl také k desítkám let setrvalého růstu.
Hospodářský růst poválečné éry se zrodil z široce soupeřivých trhů, vytvořených pomocí regulace, která zlomila vaz monopolům a mocným konglomerátům.
Závisel také na štědře podporovaném systému veřejného školství a vládou financovaných inovací.
Růst počtu dobře placených slušných pracovních míst během oné doby byl důsledkem působení institucí na trhu práce, které zaměstnavatelům bránily uplatňovat nad svými zaměstnanci přehnané pravomoci; firmy by bez takových mantinelů vytvářely pracovní příležitosti s nízkým ohodnocením a nevlídnými pracovními podmínkami.
Neméně důležitou úlohu hrála sociální demokracie v politice.
Její redistribuční instituce a programy sociálního státu by neměly naději přežít, kdyby politická moc nespočívala mimo okruh elit.
Široce založené politické participace bylo dosaženo reformami, které rozšířily volební právo a prohloubily demokratické procesy.
Za nimi stály silné politické strany, například Švédská strana dělnická, a odborové svazy.
Jejich motorem byly univerzalistické ideje, které lidi motivovaly k podpoře a obraně demokracie.
Spojené státy se v mnoha ohledech od svých západoevropských protějšků nelišily.
Během éry Nového údělu a poválečného období nadšeně rozbíjely trusty a přitahovaly uzdu politickému vlivu movitých.
Institucionalizovaly vládou spravované starobní a invalidní důchody (Sociální zabezpečení), podporu v nezaměstnanosti a redistribuční zdanění a zavedly různá opatření k odstranění chudoby.
Vyjadřovaly se sice protisocialisticky, nicméně osvojily si sociální demokracii s americkými rysy – což mimo jiné znamenalo, že tamní záchranná sociální síť byla slabší než v jiných zemích.
Bez komunismu nelze nic z toho pochopit.
Vždyť sociálnědemokratická hnutí vzešla z komunistických stran a mnohá z nich – včetně sociálních demokratů v poválečném Německu a francouzské Socialistické strany – neopustila socialistickou rétoriku až do 60., ba dokonce 80. let.
Zatímco strany, které se při vytváření nových institucí na trhu práce, zajišťování vysoce kvalitních veřejných služeb a dosahování širokého společenského konsenzu ukázaly jako neúspěšnější, například Švédská strana dělnická a britská Labour Party, svůj raný marxismus obvykle zavrhly, stále hovořily týmž jazykem jako jejich marxistické sestřenice.
Ještě podstatnější je, že sociálnědemokratickou úmluvu přijaly samotné elity, jako prevenci proti komunistické revoluci.
Právě toto protikomunistické pojetí sociální demokracie motivovalo intelektuály, jako byl ekonom John Maynard Keynes, jeden z architektů poválečného řádu, a politiky, v USA prezidenty od Franklina D.
Roosevelta přes Johna F.
Kennedyho až po Lyndona B.
Johnsona.
Obdobně hrozba komunismu (ze Severní Koreje) přiměla jihokorejské lídry uskutečnit ambiciózní pozemkové reformy a investice do vzdělávání a současně tolerovat jistou míru odborového působení, vzdor přání zachovat nízké mzdy.
Když se ale komunismus zhroutil – jak coby hospodářský systém, tak ideologie –, podtrhl pod sociální demokracií židli.
Znenadání postavena před nutnost vytvořit novou, neméně inkluzivní a neméně všestrannou ideologii projevila levice neschopnost úkol zvládnout.
Současně si špičky už beztak sílící pravice vyložily krach komunismu jako signál (a příležitost) k demontáži sociální demokracie ve prospěch trhu.
Přijetí této agendy však bylo z řady důvodů ve značné části Západu chybou.
Zaprvé přehlíželo, jak sociální stát, instituce na trhu práce a veřejné investice do výzkumu a vývoje přispěly k poválečnému růstu.
Zadruhé nedohlédlo, že odstraňování sociálnědemokratických institucí oslabí samotnou demokracii, neboť upevní moc zavedených politiků a bohatých lidí (kteří během tohoto vývoje budou dále bohatnout).
A zatřetí ignorovalo ponaučení z meziválečných let, kdy absence široce založených ekonomických příležitostí a pevných sociálních sítí vytvořila podmínky pro vzestup levicového i pravicového extremismu.
Americký prezident Ronald Reagan a britská premiérka Margaret Thatcherová si zřejmě představovali svět s efektivnějšími trhy a odlehčenou byrokratickou regulací.
Jenže politická revoluce, kterou zahájili, vyvrcholila prezidenstvím Donalda Trumpa v USA a vládou pod vedením Borise Johnsona ve Spojeném království.
Sociálnědemokratickou úmluvu je teď zapotřebí přepracovat pro jedenadvacáté století.
Za tím účelem je třeba, abychom si uvědomili problémy, jimž vyspělé ekonomiky čelí, od nespoutané deregulace přes finančnictví utržené ze řetězu po strukturální změny, jež přináší globalizace a automatizace.
Dále je třeba zformovat novou politickou koalici, která bude natolik široká, aby dokázala pojmout průmyslové dělníky, kteří zůstávají jedním z politicky nejaktivnějších segmentů populace, třebaže jejich počty se snižují.
Vůbec nejdůležitější ale je, abychom si uvědomili, že omezování moci velkých firem, poskytování všestranných veřejných služeb, včetně zdravotnictví a kvalitního školství, ochrana pracujících a potlačování vzestupu špatně placené, prekérní zaměstnanosti a investice do výzkumu a vývoje nejsou jen politiky, které je třeba hodnotit s ohledem na jejich ekonomické důsledky.
Jsou jádrem sociálnědemokratického projektu a základem prosperující a stabilní společnosti.
Falešné vyprávění reálpolitiky
ŽENEVA – V éře rozdělujících sociálních médií a partajních „falešných zpráv“ už neplatí představa, že „hovoří činy, ne slova“.
Jak znovu zjišťujeme, slova jsou mocná a problematická, zejména v kontextu geopolitiky.
Že v diplomacii na slovech stále záleží, nám naposledy připomnělo nedávné zasedání Valného shromáždění Organizace spojených národů v New Yorku.
Mnoho pozornosti přitáhla poznámka amerického prezidenta Donalda Trumpa, že Spojené státy „nebudou mít jinou možnost, než Severní Koreu totálně zničit,“ kdyby je nebo jejich spojence Korejská lidově demokratická republika (KLDR) ohrozila.
Většina vojenských expertů se skutečně shodne, že kinetická válka na Korejském poloostrově by KLDR vymazala ze světa a společně s ní dost možná i Jižní Koreu.
Jiné části Trumpova projevu v OSN, zejména pasáže o národních zájmech a suverenitě, ale vyžadují hlubší úvahu.
Trump se nijak netají touhou upřednostňovat „Ameriku na prvním místě“, a tento závazek na pódiu OSN zopakoval.
Vyzval ale i ostatní lídry, aby pro ně byla na prvním místě jejich země. „Abychom překonali úskalí současnosti a naplnili příslib budoucnosti, musíme vycházet z moudrosti minulosti,“ řekl. „Náš úspěch závisí na koalici silných a nezávislých států, které lnou ke své suverenitě s cílem upevnit bezpečnost, prosperitu a mír pro sebe a pro svět.“
Člověk by z toho mohl vyvodit, a mnozí tak učinili, že takové prohlášení dává najevo oživení americké oddanosti reálpolitice ve světovém dění.
Jak roku 2016 v dějinách tohoto pojmu poznamenal historik John Bew, vychýlení kyvadla bylo třeba očekávat: „Naše zahraničněpolitické debaty se pohybují v cyklech, v nichž se tvůrci politik prohlašují za idealističtější, či realističtější.“
Bewova rešerše nám ale také připomíná, že výhradní sledování národních zájmů – světonázor prosazovaný Trumpem – vůbec není reálpolitikou, není-li spojeno s transformativní ideou či normativním účelem.
Zpřetrhání morálních ohledů ve světových záležitostech by jen oslabilo USA a všechny, pro něž jsou vzorem.
Pojetí reálpolitiky vzešlo ze smíšených výsledků evropských revolucí roku 1848, kdy se sice budoucímu sjednocení Německa nabízela řada možných obměn, ale obecnější politický cíl – mezinárodní řád tvořený silnými národními státy – byl nicméně jasný.
Po nástupu Trumpovy doktríny „Ameriky na prvním místě“ je ale dnes pro svět těžké rozpoznat, co se stalo smyslem politického realismu.
Jedna odpověď zazněla na letošním výročním zasedání Světového ekonomického fóra (WEF) v Davosu.
Čínský prezident Si Ťin-pching tam předložil rozhodnou obranu globalizace a zdůraznil svůj názor, že při realizaci národních agend by země měly své cíle usazovat „do širšího kontextu“ a „zdržet se prosazování vlastních zájmů na úkor ostatních“.
Jestliže se lídři dvou nejmocnějších zemí světa zásadně liší v přístupu k mezinárodním vztahům, jaké jsou vyhlídky na globální posílení spolupráce?
Historie překypuje příklady konfliktů plynoucích z toho, že stoupající mocnost zpochybňuje vliv a zájmy zavedené velmoci.
Řecký historik Thúkydidés k peloponéské válce uvádí: „V důsledku vzestupu Athén a strachu, který to zaselo ve Spartě, se válka stala nevyhnutelnou.“ Svět má obrovský zájem na tom, jak se Čína a USA vyvarují tomu, co Graham Allison z Harvardu nazývá „Thúkydidovou pastí“, jakož i na tom, aby geostrategické spory ani jinde neplodily násilí.
Jak tvrdí stanfordský biolog Robert Sapolsky, behaviorální dichotomie, které by se v jednu chvíli mohly zdát nevyhnutelné a zásadní, se za vhodných okolností „v mžiku vypaří“.
K usmíření mezi soupeři a překlenutí propasti „my versus oni“ může podle Sapolskyho přispět „kontaktní teorie“, již v roce 1950 vyvinul psycholog Gordon Allport. „Kontakt“, ať už mezi dětmi na letním táboře nebo vyjednavači kolem stolu, může vést k lepšímu porozumění, pokud styk probíhá delší dobu a na neutrálním území, je orientovaný na výsledek, neformální, osobní a vyhýbá se neklidu a soupeření.
Zásadní význam má, co je během těchto vzájemných styků řečeno.
Jak poznamenal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert J.
Shiller, hybateli zásadních rozhodnutí, zejména výběru v ekonomice, jsou příběhy, ať už pravdivé, nebo ne.
Ve svém pojednání o „narativní ekonomii“ Shiller zdůrazňuje účinky, jež na globální ekonomiku mohou mít „virální“ příběhy.
Poukazuje na to, že lidé se rozhodují a hodnotí současné události částečně na základě příběhů, jež slyšeli o dřívějších událostech.
Například globální finanční krize let 2007-2009 se označuje jako „Velká recese“, protože v naší kolektivní paměti přetrvávají traumatická vyprávění o velké hospodářské krizi, nazývané Velká deprese.
Mezinárodní záležitosti jsou podobně pod vlivem slov a příběhů.
Vyprávění, která se objevila v reakci na národní, regionální a globální rozpory nebo v jejich důsledku, často strukturuje dichotomie „my versus oni“.
Tyto národní příběhy, ať už jsou pro toho či onoho jakkoli přitažlivé, si ale nesmíme plést s reálpolitikou, neboť jim schází novátorství, podnětnost a idealismus potřebné pro transformační změny.
Příběhy usilující o zachování jedinečných přínosů globální integrace, ale zároveň o omezení sdílených závazků, se na domácí scéně skutečně mohou stát „virálními“, protože občané prahnou po vnímavém vedení, které se věnuje místním a národním zájmům.
Společná identita a kolektivní záměry ale zůstávají prchavé, vzdor faktu, že žijeme v době sociálních sítí.
Tato skutečnost sama o sobě nemůže vlády zprostit jejich regionální a globální odpovědnosti.
Politické, hospodářské a sociální zlomy, které vytanuly, nesmí přiživovat nesnášenlivost, nerozhodnost ani nečinnost.
Právě proto se výroční zasedání WEF příští rok vynasnaží mezi lídry oživit odhodlání vytvářet společný příběh, který posílí spolupráci této a každé další generace.
Hlad a naděje v Africkém rohu
NAIROBI – Africkým rohem už opět obchází hladomor.
Více než deset tisíc lidí bojuje o přežití, zejména pak pastevecké komunity v supervyprahlých oblastech Somálska, Etiopie a severní Keni.
Každý den přicházejí zprávy o dalších úmrtích a mohutných přílivech hladovějících lidí do uprchlických táborů v Keni za hranicemi Somálska.
Bezprostřední příčina této katastrofy je zřejmá: do suchých regionů východní Afriky už dva roky bez přestávky nepřišly deště.
Jsou to místa, kde je voda rok co rok tak vzácná, že produkce plodin je tam přinejlepším okrajová.
Miliony domácností čítající desetimiliony kočovných či polokočovných obyvatel chovají velbloudy, ovce, kozy a další dobytek, s nímž se přesouvají na velké vzdálenosti na deštěm živené pastviny.
A když pak deště nepřijdou, tráva chřadne, dobytek umírá a komunity se potýkají s hladem.
Pastevectví je v Africkém rohu už dlouho trýznivým způsobem existence.
Polohu a rozlohu životodárných pastvin určují nestálé a do značné míry nevyzpytatelné deště, nikoliv politické hranice.
Přesto žijeme v éře, kdy nedotknutelné nejsou životy kočovných pastevců, nýbrž právě politické hranice.
A tyto hranice spolu s rostoucím počtem usazených farmářů omezují pastevecké komunity.
Současné politické hranice nejsou výsledkem kulturní reality a ekonomických potřeb, nýbrž dědictvím koloniální éry.
Například Somálsko zahrnuje jen část somálsky hovořící pastevecké populace, přičemž značný počet těchto pastevců žije za hranicemi v Keni a Etiopii.
V důsledku toho etiopsko-somálskou hranici už desítky let sužují války.
Letošní rozsáhlé sucho se sice nedalo přesně předvídat, avšak riziko hladomoru bylo snadno představitelné.
Během svého předloňského setkání s Barackem Obamou jsem americkému prezidentovi popsal, jak zranitelné jsou vyprahlé oblasti Afriky.
Když tam nepřijde déšť, vypuknou války.
Ukázal jsem Obamovi mapu ze své knihy Společné bohatství, která zachycuje, jak se oblasti se suchým podnebím kryjí se zónami konfliktu.
Poznamenal jsem, že tento region naléhavě potřebuje rozvojovou strategii, nikoliv vojenský přístup.
Obama mi odpověděl, že americký Kongres nepodpoří významné rozvojové úsilí v těchto oblastech. „Sežeňte mi v Kongresu dalších sto hlasů,“ řekl.
Nevím, zda Obamovo vedení mohlo tyto hlasy sehnat, ale vím, že Spojené státy nesebraly odvahu k celonárodní snaze účinně na potřeby Afrického rohu reagovat.
USA se příliš soustřeďují na drahé a k neúspěchu odsouzené vojenské přístupy ve vyprahlých oblastech světa – ať už se nacházejí v Afghánistánu, Pákistánu, Jemenu nebo Somálsku –, než aby věnovaly pozornost dlouhodobým strategiím hospodářského rozvoje, které se zaměřují na skryté příčiny pokračujících krizí v těchto státech.
Letošní sucho přišlo v době politického a hospodářského chaosu v USA i Evropě.
Pokřivený politický systém v Americe dává bohatým všechno, co chtějí, v podobě daňových škrtů a současně osekává programy pro chudé.
Ve Washingtonu není zájem řešit ani potřeby chudých lidí v Americe, natož potřeby chudých lidí ve světě.
V Evropě zanechala globální finanční krize z roku 2008 dědictví v podobě hluboké politické a hospodářské krize ve slabších jihoevropských ekonomikách.
Tato krize pohltila letos v létě téměř veškerou politickou pozornost Evropské unie, přestože se hlad v Africe zhoršil.
Prohlubující se katastrofa v Africkém rohu se sama od sebe nevyřeší a existují čtyři faktory, které činí tamní situaci potenciálně výbušnou.
Za prvé se zdá, že dlouhodobé klimatické změny vyvolané člověkem vedou k většímu počtu období sucha a nestabilnějšímu klimatu.
USA a Evropa nejenže nedokážou na sucho v Africe reagovat; pravděpodobně k němu i přispěly formou emisí skleníkových plynů.
Za druhé Africký roh i nadále vykazuje mimořádně vysokou porodnost a populační růst, přestože děti umírají hladem.
Pokud a dokud nedojde ke všeobecnému zavedení konceptu plánovaného rodičovství a moderních antikoncepčních prostředků, budou stále početnější populace v Africkém rohu narážet na realitu ještě drsnějšího budoucího klimatu.
Za třetí tento region žije už dnes v extrémní chudobě, takže jakékoliv nepříznivé šoky ho posunou za hranici pohromy.
A konečně v tomto regionu panuje vysoce nestabilní politická situace, takže celá oblast je mimořádně náchylná ke konfliktu.
Přesto stále existuje reálná naděje.
Projekt vesnice tisíciletí („Millennium Villages Project”), který mám tu čest pomáhat vést, dokazuje, že pasteveckým komunitám lze poskytnout větší moc prostřednictvím cílených investic do správy stád, veterinární péče, mobilních klinik, internátů a místní infrastruktury, jako jsou lokality s bezpečnou pitnou vodou, s elektřinou mimo rozvodné sítě a s mobilní telefonií.
Špičkové technologie v kombinaci se silným vedením komunity mohou zvednout stavidla dlouhodobého a trvale udržitelného rozvoje.
Země Afrického rohu dnes dělají potřebné kroky k tomu, aby prostřednictvím tohoto přístupu pomohly samy sobě.
Šest států z regionu, které mají rozsáhlé suché oblasti – Etiopie, Somálsko, Keňa, Uganda, Džibuti a Jižní Súdán –, se spojilo do tzv. Iniciativy suchých oblastí, aby prostřednictvím nejlepších metod a špičkových technologií podpořily úsilí svých pasteveckých komunit uniknout metle extrémní chudoby a hladu.
Mnoho společností, jako například Ericsson, Airtel, Novartis nebo Sumitomo Chemical, se na tomto úsilí podílí tím, že zpřístupňuje své technologie zbídačelým pasteveckým komunitám.
Postupně se tak prosazuje nové regionální partnerství, které začíná u postižených komunit a jejich národních vlád.
Rovněž několik států na Arabském poloostrově, který s Africkým rohem přes Rudé moře sousedí, jeví povzbudivou ochotu vyčlenit část svých ropných příjmů na krizovou pomoc a dlouhodobý rozvoj.
Také Islámská rozvojová banka zastupující 57 členských států Organizace islámské spolupráce projevuje snahu stát v čele zmíněného úsilí.
Prostřednictvím tohoto nového partnerství komunit, vlád, firem a akademické sféry by současná krize ještě stále mohla znamenat počátek regionálního zotavování a rozvoje.
Sbohem starým rozvojovým rozdílům
Představa propasti mezi bohatým severem a chudým a rozvojovým jihem je už dlouho ústřední koncepcí mnoha ekonomů a zákonodárců.
V letech 1950 až 1980 tvořil sever téměř 80% světového HDP, ale jen 22% populace, zatímco jih představoval zbytek světové populace a 20% globálního důchodu.
Toto severo-jižní rozdělení je ale nyní zastaralé.
Dynamický proces globalizace vyústil v bezprecedentní míry růstu a vzájemné závislosti.
Avšak třebaže to rozmlžilo dřívější rozdíly, objevily se nové, které dnešní svět rozštěpily do čtyř vzájemně provázaných vrstev.
První vrstva se skládá ze zámožných zemí, především Spojených států, evropských zemí, Austrálie a Japonska – s celkovým počtem obyvatel kolem jedné miliardy a s příjmy na hlavu v rozmezí od 79 tisíc dolarů (Lucembursko) do 16 tisíc dolarů (Korejská republika).
V uplynulých 50 letech tyto zámožné země dominovaly globální ekonomice a produkovaly čtyři pětiny jejího hospodářského výstupu.
V posledních letech se však vynořila nová skupina ekonomik, jež s dominancí těchto zámožných zemí soupeří.
Tyto vyspívající ekonomiky – nazvěme je globalizátoři – tvoří druhou vrstvu, složenou z asi 30 chudých a středněpříjmových zemí (včetně Číny a Indie), jejichž tempa růstu HDP na hlavu jsou 3,5% či vyšší a celkový počet obyvatel dosahuje 3,2 miliardy čili zhruba 50% světové populace.
Tyto země zažívají bezprecedentní míry vytrvalého hospodářského růstu, díky nimž dost možná vystřídají „zámožné“ v postavení motorů světové ekonomiky.
Globalizátoři jsou co do velikosti, geografie, kultury i dějin velkou a rozmanitou skupinou zemí, která se naučila optimálně integrovat do globální ekonomiky a využívat jí tak, aby působila jako katalyzátor jejich rozvoje.
Třetí vrstvu tvoří zhruba 50 zemí se středně vysokými příjmy a celkovým počtem obyvatel 1,1 miliardy.
Jsou nalezištěm mnoha světově významných přírodních zdrojů a vlastní kolem 60% prokázaných ropných zásob.
Tito „rentiéři“ však své renty z bohatství přírodních zdrojů nedokázali proměnit ve vytrvalý hospodářský růst.
Čtvrtá vrstva se skládá ze zemí, které zaostávají – nejchudších ekonomik světa, kde žije víc než miliarda lidí.
Setrvale hospodářsky stagnují nebo upadají.
Tito „opozdilci“, jejichž většina se nachází v subsaharské Africe, jsou do velké míry od globální ekonomiky izolovaní a čelí zásadním rozvojovým problémům.
Vznikající čtyřvrstvý svět přináší tři klíčové výzvy.
Zaprvé, musíme zesílit snahy usilující o to, aby opozdilci nezůstávali pozadu.
To vyžaduje změny politik a také štědřejší a efektivnější pomoc.
Zamyslíme-li se nad otázkou toků pomoci, zjistíme, že ačkoliv rozvojová pomoc v roce 2005 vzrostla na 107 miliard USD, velká část tohoto zvýšení se zaměřovala na „zvláštní okolnosti“, jako bylo odpuštění dluhů Iráku a Afghánistánu.
Je smutnou pravdou, že rozvojová pomoc Africe se snížila ze 49 dolarů na osobu v roce 1980 na 38 dolarů na osobu v roce 2005.
Skutečné potřeby opozdilců a dalších částí světa nejsou uspokojovány, navzdory rétorice o navyšování pomoci.
Zadruhé, staré mocnosti se musí přizpůsobit vzestupu ekonomik globalizátorů – zejména Číny a Indie – a reformovat mezinárodní řád.
Zámožní budou i nadále významnými světovými hráči, ale globalizátoři s růstem své relativní ekonomické síly budou žádat větší úlohu v mezinárodních záležitostech.
Většina zámožných, zdá se, není na tuto změnu připravená, ale bude nezbytné takovým požadavkům vyhovět.
Konečně, ačkoliv globalizátoři pozvedli miliony lidí z bídy a snížili globální nerovnost, výsledkem není více rovnosti na světě, protože hvězdné ekonomiky jako Indie a Čína zažívají vzestup domácí nerovnosti.
Ať už jde o rozdíly pobřežních oblastí oproti vnitrozemským anebo venkova oproti městům, tyto země se s narůstajícími rozdíly musejí vypořádat, protože velká nerovnost by snadno mohla ohrozit právě jejich schopnost nadále růst tak jako dosud.
Máme-li vytvořit spravedlivější svět, je zapotřebí uceleně a promyšleně rozšířit tradiční páky rozvoje jako obchod, investice, pomoc a migraci a reformovat světové instituce.
To by zlepšilo naši schopnost vypořádat se s globálními výzvami a pozvedlo naše vyhlídky na vybudování spravedlivějšího světa.
Jinak bychom mohli dát starým rozvojovým rozdílům sbohem jen proto, abychom přivítali nové.
Sbohem euru?
MNICHOV – „V ohrožení není euro, nýbrž veřejné finance jednotlivých evropských zemí.“ Tuto větu dnes člověk slýchá všude, ale není pravdivá.
Ohroženo je euro samotné, poněvadž země stižené krizí nechávají v posledních letech běžet rotačky na peníze v eurozóně přesčas.
Přibližně 90% refinančního dluhu, který komerční banky ze zemí GIPS (Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko) mají u svých národních centrálních bank, sloužilo k nákupu čistého přílivu zboží a aktiv z jiných zemí eurozóny.
Dvě třetiny všech refinančních půjček uvnitř eurozóny byly poskytnuty v rámci zemí GIPS, a to navzdory faktu, že tyto země produkují jen 18% HDP eurozóny.
Deficit běžného účtu těchto států byl v posledních třech letech z 88% financován prostřednictvím úvěrů poskytnutých uvnitř Eurosystému.
Do konce roku 2010 dosáhly půjčky ECB, které vycházely převážně od německé Bundesbanky, celkové výše 340 miliard eur.
Toto číslo zahrnuje i úvěr ECB, z něhož se financoval odliv kapitálu z Irska v celkové hodnotě 130 miliard eur během posledních tří let.
Sanační program ECB umožnil lidem v zemích na periferii EU pokračovat v životu nad poměry a zámožným držitelům aktiv přenést své bohatství jinam.
Kapacita k pokračování této politiky se brzy vyčerpá, neboť peníze centrální banky proudící ze zemí GIPS do zemí v jádru eurozóny stále více vytlačují peníze vytvořené prostřednictvím tamních refinančních operací.
Bude-li to ještě dva roky pokračovat stejně jako v uplynulých třech letech, pak zásoba refinančních půjček v Německu zcela vymizí.
Deutsche Bank se už přestala refinančních operací zúčastnit.
A pokud německé banky z refinančního byznysu vypadnou, ztratí Evropská centrální banka přímou kontrolu nad německou ekonomikou, kterou mívala díky své úrokové politice.
Hlavní refinanční sazba by pak byla jen sazbou, za kterou země z okraje EU čerpají peníze ECB na nákupy v evropském centru, což by byl nakonec zdroj veškerých peněz obíhajících v eurozóně.
Enormní deficity na běžném účtu států GIPS – a masivní kapitálový exodus zejména z Irska – by bez financování ECB nebyly možné.
Nebýt dodatečných peněz, které centrální banky GIPS vytvořily nad rámec požadavků na vnitřní oběh ve svých zemích, obchodní deficity by se nedaly udržet a komerční banky GIPS by nebyly schopné podepírat ceny aktiv (které se až příliš často rovnaly cenám vládních dluhopisů).
Když loni došly ECB nástroje bránící problémovým evropským bankám urychlit finanční krizi, bylo dohodnuto návazné financování a od roku 2013 má tuto zodpovědnost převzít Evropský stabilizační mechanismus (ESM).
To může část tlaku snížit, ale problém se tím pouze přesune od sanačního fondu ECB na komunitu států.
ESM je zaručený způsob, jak srazit Evropu na kolena, protože čím déle budou sanační půjčky pokračovat, tím déle přetrvají deficity běžného účtu GIPS a tím více poroste vnější zadlužení těchto zemí.
Nakonec se tyto dluhy stanou neudržitelnými.
Jedinou výjimkou je Irsko, které netrpí nedostatkem konkurenceschopnosti, nýbrž odlivem kapitálu.
Irsko je jedinou zemí, která snížila své ceny a mzdy a jeho deficit běžného účtu se přehoupne do přebytku.
Naproti tomu vnější deficit Španělska je stále nad 4% HDP, zatímco Portugalsko a Řecko nedávno zaznamenaly astronomická čísla kolem 10% HDP.
To, co se Evropa snaží dělat v Portugalsku a Řecku, připomíná marné snahy centrálních bank v uplynulých desetiletích držet směnné kurzy jinde než na úrovni odpovídající tržní rovnováze.
Některé centrální banky se spálily, například Bank of England při svém neúspěšném boji proti George Sorosovi v roce 1992; když začalo být zřejmé, kolik peněz je k vychýlení trhu zapotřebí, od této politiky se ustoupilo.
S výjimkou Číny už centrální banky neintervenují na ochranu svých měn.
Evropa si rozbije nos i v případě, že se pokusí uměle podpořit ceny aktiv na své periferii.
Částky, které by k tomu byly zapotřebí, by podle odhadu Citibank mohly jít do bilionů.
Kromě finanční restrukturalizace, která je klíčová, se Řecko a Portugalsko musí stát levnějšími, aby opět získaly konkurenceschopnost.
V případě Řecka odhady předpokládají, že ceny a mzdy je třeba snížit o 20-30%.
V Portugalsku to nebude o mnoho jiné.
Postrádají-li k tomu tyto země potřebný politický konsensus, měly by ve vlastním zájmu zvážit dočasný odchod z eurozóny, aby mohly devalvovat své měny.
Bankovní soustava by to bez pomoci nepřežila, takže by se měly podle toho přeorientovat i sanační aktivity EU.
Reálné ekonomiky těchto zemí by však měly z dočasného opuštění eurozóny prospěch.
Devalvace uvnitř eurozóny ve formě deflace by naproti tomu dohnala velké části reálné ekonomiky do nadměrného zadlužení, protože by poklesla pouze hodnota aktiv, a nikoliv bankovních dluhů.
Vytvoření přechodné nezávislé privatizační agentury pro zaplacení řeckého dluhu, jak to navrhuje Jean-Claude Juncker, není dobrý nápad.
Za prvé by se tato agentura přinejlepším snažila vyřešit dluhový problém, ale nezvýšila by konkurenceschopnost.
A za druhé německá zkušenost s agenturou tohoto typu ukazuje, že je nemožné současně rozprodat velké části ekonomiky.
Evropské banky by sice udělaly terno, ale řecký dluh by se žádným smysluplným způsobem nesnížil.
Je načase postavit se čelem k faktu, že země na okraji Evropy musí snížit své nominální HDP, aby získaly zpět konkurenceschopnost.
Jediná otázka zní, zda s sebou přitom stáhnou dolů i euro.
Sbohem neoklasické revoluci
LONDÝN – Rýsující se bankrot Lehman Brothers a nucený prodej Merrill Lynch, dvou z nejslavnějších jmen ve světě financí, znamenají konec jedné éry.
Co však přijde příště?
Cykly ekonomické módy jsou stejně staré jako hospodářské cykly a obvykle je vyvolávají hluboké hospodářské poruchy.
Po „liberálních“ cyklech následují cykly „konzervativní“, které později ustupují novým „liberálním“ cyklům a tak dále.
Liberální cykly charakterizuje vládní intervence, zatímco konzervativní cykly ústup vlády do pozadí.
Dlouhý liberální cyklus trval od 30. do 70. let, kdy ho vystřídal konzervativní cyklus hospodářské deregulace, který se dnes podle všeho vyčerpal.
Znárodněním dvou obřích amerických hypotečních agentur Fannie Mae a Freddie Mac, jemuž počátkem roku předcházelo znárodnění britské banky Northern Rock, začaly vlády znovu vstupovat do dění, a bránit tak zhroucení trhů.
Opojné časy konzervativní ekonomiky skončily – prozatím.
Spušťadlem každého cyklu regulace a deregulace je hospodářská krize.
Poslední liberální cyklus spojovaný s programem New Deal amerického prezidenta Franklina Roosevelta a ekonomem Johnem Maynardem Keynesem odstartovala velká hospodářská krize, ačkoliv k tomu, aby se řádně rozběhl, bylo zapotřebí až mohutných vládních výdajů za druhé světové války.
Během tři desítky let trvající keynesiánské éry řídily a regulovaly ekonomiky v kapitalistickém světě vlády s cílem udržet plnou zaměstnanost a mírné hospodářské výkyvy.
Nový konzervativní cyklus odstartovala inflace ze 70. let, která se zdála být produktem keynesiánské politiky.
Ekonomický guru té doby Milton Friedman tvrdil, že záměrná snaha o plnou zaměstnanost zákonitě přiživuje inflaci.
Vlády by se prý měly soustředit na udržování „zdravých“ peněz a nechat ekonomiku, ať se o sebe postará sama. „Nová klasická ekonomie“, jak se této teorii začalo říkat, učila, že při absenci mohutných vládních zásahů budou ekonomiky přirozeně tíhnout k plné zaměstnanosti, většímu podílu inovací a vyššímu tempu růstu.
Současná krize konzervativního cyklu odráží masivní nahromadění špatn��ch dluhů, které vyšlo najevo po krizi kolem podřadných hypoték.
Ta vypukla v červnu 2007, postupně se rozšířila na celý úvěrový trh a potopila Lehman Brothers. „Představte si obrácenou pyramidu,“ píše investiční bankéř Charles Morris. „Čím více pohledávek se nahromadí na skutečném výkonu, tím nestabilnější se pyramida stává.“
Jakmile se pyramida začne hroutit, vláda – tedy daňoví poplatníci – musí zasáhnout, refinancovat bankovní systém, oživit hypoteční trhy a zabránit hospodářskému kolapsu.
Když však vláda v takovém měřítku intervenuje, obvykle se hned tak nestáhne.
V sázce je zde nejstarší nevyřešené dilema v ekonomice: jsou tržní ekonomiky „přirozeně“ stabilní, anebo je zapotřebí stabilizovat je politikou?
Keynes zdůrazňoval chatrnost očekávání, na nichž je založena ekonomická aktivita na decentralizovaných trzích.
Budoucnost je již z podstaty nejistá, a psychologie investorů tudíž přelétavá.
„Praxe klidu, nehybnosti, jistoty a bezpečí se náhle rozpadá,“ napsal Keynes. „Lidské chování začnou bez varování řídit nové obavy a naděje.“ Toto je klasický popis „tvrdého chování“, které George Soros označil za převládající rys finančních trhů.
Je úkolem vlády, aby očekávání stabilizovala.
Neoklasická revoluce věřila, že trhy jsou mnohem cyklicky stabilnější, než se domníval Keynes, že rizika všech tržních transakcí lze předem poznat a že ceny proto budou vždy odrážet objektivní pravděpodobnost.
Tento tržní optimismus vedl k deregulaci finančních trhů v 80. a 90. letech a k následné explozi finančních inovací, které „učinily bezpečným“ půjčovat si stále větší a větší peněžní sumy jištěné předvídatelně rostoucími aktivy.
Nedávno prasklá úvěrová bublina, kterou nafoukly takzvané speciální investiční prostředky, deriváty, zajištěné dluhové obligace a falešné ratingy AAA, stála na iluzích matematického modelování.
Historik Arthur Schlesinger se domníval, že liberální cykly podléhají korupci moci, zatímco konzervativní cykly korupci peněz.
Obojí má své charakteristické přínosy a zátěže.
Podíváme-li se však na historickou bilanci, pak liberální režim 50. a 60. let byl úspěšnější než konzervativní režim, jenž následoval.
Mimo Čínu a Indii, jejichž ekonomický potenciál rozvinula tržní ekonomika, byl hospodářský růst v keynesiánské zlaté éře rychlejší a stabilnější než ve věku Friedmanově, jeho ovoce rovnoměrněji rozdělováno a sociální soudržnost a morální zvyklosti lépe udržovány.
I to jsou důležité hodnoty, které mohou vyvážit určitou hospodářskou loudavost.
Dějiny se samozřejmě nikdy přesně neopakují.
Dnes máme k dispozici jisticí mechanismy, které brání tomu, aby se pokles na způsob roku 1929 změnil v katastrofu.
Když se však finanční systém ponechaný sám sobě napospas zadrhne, jak se právě stalo, očividně se nebráníme novému kolu regulace.
Průmysl zůstane bez zásahů, ale finance budou vzaty pod kontrolu.
Cykly ekonomické módy ukazují, jak dalece je ekonomie vzdálená od vědy.
Těžko si lze představit jinou přírodní vědu, v níž ortodoxní názor kolísá mezi dvěma póly.
Tím, co propůjčuje ekonomii zdání vědy, je skutečnost, že její poučky lze vyjádřit matematicky abstrahováním od mnoha rozhodujících charakteristik reálného světa.
Klasická ekonomie 20. let abstrahovala od problému nezaměstnanosti předpokladem, že tento problém neexistuje.
Keynesiánská ekonomie abstrahovala od problému neschopnosti a zkorumpovanosti oficiálních činitelů předpokladem, že v čele vlád stojí vševědoucí a laskaví experti.
A dnešní „nová klasická ekonomie“ abstrahuje od problému nejistoty předpokladem, že tento problém lze redukovat na měřitelné (nebo zajistitelné) riziko.
Nepočítáme-li několik málo géniů, ekonomové zasazují své předpoklady do rámců vyhovujících současnému stavu a poté jim propůjčují auru trvalé pravdy.
Jsou to intelektuální lokajové sloužící zájmům mocných, nikoliv bdělí pozorovatelé měnící se reality.
Jejich systémy je uvězňují v ortodoxním přístupu.
Když se události z toho či onoho důvodu začnou shodovat s jejich poučkami, pak jejich ortodoxní názory zažívají okamžik slávy.
Když se poté události změní, stanou se jejich názory zastaralými.
Jak napsal Charles Morris: „Intelektuálové jsou spolehlivými opožděnými ukazateli, téměř neomylnými průvodci tím, co kdysi bývala pravda.“
Sbohem revoluci?
„FARC skončila, bez ohledu na to, kolik má možná ještě mužů a zbraní.“ Lapidární prohlášení o kolumbijském narkoguerillovém hnutí Revoluční ozbrojená fronta Kolumbie z úst bývalého salvadorského povstaleckého vůdce Joaquína Villalobose stojí za pozornost už jen vzhledem k bezpříkladné informovanosti tohoto člověka o zákulisí ozbrojené revoluční levice v Latinské Americe.
Totéž platí i o téměř uslzeném přiznání Heinze Dietericha, ideologického guru venezuelského prezidenta Huga Cháveze, že „Chávezův projev k FARC (v němž toto hnutí vyzval k ukončení ozbrojeného boje a osvobození rukojmí) se prakticky rovná bezpodmínečné kapitulaci před ambicemi Washingtonu na této polokouli“.
Jakkoliv se tyto závěry mohou nakonec projevit jako unáhlené, rozhodně se zdá, že nejstarší a také poslední vojensko-politická organizace v regionu konečně stojí na prahu porážky.
Strategie „demokratické bezpečnosti“ kolumbijského prezidenta Álvara Uribeho se tedy zřejmě vyplatila, zvláště když ji podpořil „Plán Kolumbie“ financovaný Spojenými státy a také obyčejné štěstí, například když se při útoku na tábor FARC v Ekvádoru před třemi měsíci našly tisíce usvědčujících počítačových souborů.
Pokud události příštích několika měsíců potvrdí zánik FARC, Latinská Amerika se konečně zbaví jedné ze svých hlavních metel posledních padesáti let.
Přinejmenším od prosince 1956, kdy Fidel a Raúl Castrovi spolu s jedním argentinským lékařem, později známým jako Che Guevara, vypluli z mexického přístavu Tuxpan na Kubu a zapsali se do historie, zažila celá oblast bezpočet pokusů malých levicových revolucionářských skupin uchvátit moc prostřednictvím ozbrojených povstání.
Všechny skupiny se odvolávaly na hrdinné precedenty z devatenáctého a počátku dvacátého století, jakož i na nemožnost postupovat jinak proti brutálním pravicovým diktaturám, jako byly Batistova na Kubě, Somozova v Nikaragui nebo vojensko-oligarchické komplexy v Guatemale, Salvadoru, Bolívii, Argentině, Peru, Uruguayi i jinde – včetně Kolumbie.
V mnoha případech měly pravdu: kdyby se nebyly uchýlily ke zbraním a kulkám, v jejich zemích by se nikdy nic nezměnilo.
Pouze ve třech případech však byly úspěšné: na Kubě v roce 1959, v Nikaragui v roce 1979 a v Salvadoru, kde do roku 1992 dosáhly v bojích proti americké a místní armádě patové situace, což jejich zemi přineslo mír a rostoucí prosperitu.
Všude jinde je z různých důvodů – ať už to byly pomýlené strategie, taktické chyby, mylné teorie, americká intervence atd. – čekaly jen porážky, represe a marnost.
Počátkem 90. let začalo být stále zřejmější, že ozbrojený boj o moc v Latinské Americe postupně slábne.
Zůstalo jen několik skupin: Světlá stezka v Peru, Vlastenecká fronta Manuela Rodrígueze v Chile, na krátký čas zapatisté v Mexiku a FARC v Kolumbii.
Celá západní polokoule začala přecházet k demokracii, a partyzánský boj tak přestal být ospravedlnitelný: jak Che v roce 1962 předpověděl ve své knize La Guerra de Guerrillas , kdekoliv převládnou vnější znaky demokratické vlády (nebo i její realita, chtělo by se dodat), tam nemá smysl zvedat zbraně.
V jedné zemi za druhou čelili partyzáni porážkám, pacifikaci, začleňování do demokratického procesu nebo ztrátě významu.
Na konci dvacátého století přetrvávala už jen FARC spolu s houfem odštěpeneckých skupin v Mexiku.
Mají-li tedy Villalobos a Dieterich s blížícím se kolapsem FARC pravdu, byl by to skutečný milník pro celý region a ospravedlnění strategie – Uribeho strategie –, před níž se mnozí z nás měli na pozoru.
Tato strategie byla právem kritizována za porušování lidských práv, ale zdá se, že slaví úspěch.
Je to velká událost pro západní polokouli, pro Kolumbii i pro samotného Uribeho.
Nicméně přetrvávají tři velké problémy.
Za prvé se FARC navzdory vysoké míře dezercí, úmrtí tří ze sedmi vůdců a Chávezovu zřejmému rozhodnutí otočit se k nim (alespoň prozatím) zády, projevila v uplynulých 40 letech jako pozoruhodně pružná organizace.
Ano, jsou rozdělení, neoblíbení a postrádají mezinárodní zastoupení, avšak plusy a minusy partyzánské války jsou dobře známé – jediným opravdu mrtvým partyzánským bojovníkem je ten, který je pohřben v zemi.
Za druhé se zdá vysoce riskantní vyvozovat závěr, že se jeden Chávezův projev může rovnat zásadnímu potvrzení určitého principu.
Jistě, vzhledem k současnému, nepochybně oslabenému stavu FARC je Chávez pro její přežití absolutně klíčový.
Protože jsem se však s Chávezem několikrát osobně setkal, jeví se mi jako naivní přikládat čemukoliv, co řekne, velký význam nebo přesvědčení – ať už je jeho projev umírněný, tvrdě levičácký nebo něco mezi tím.
Možná se jen rozhodl pro menší taktickou „korekci“ a počkat s bojem na jiný den.
A za třetí: předpokládáme-li, že Uribe stojí na prahu vítězství, jak by s ním měl naložit?
Řada lidí prosazuje jednání o pacifikaci s nástupci zesnulého předáka FARC Manuela Marulandy.
Bez jakékoliv představy o rozdělení moci se to však lehce řekne, ale hůře provádí.
Chapultepecké mírové dohody, které v roce 1992 ukončily občanskou válku v Salvadoru, byly koneckonců podepsány více než dva roky poté, co vyšlo najevo, že žádná ze stran nemůže zvítězit.
Došlo k tomu díky dovednému angažmá Organizace spojených národů v čele s Álvarem de Sotem, talentu důmyslných předáků Fronty národního osvobození Farabunda Martího, jako byli Villalobos nebo hlavní vyjednavač Salvador Samayoa, silnému tlaku USA s Bernardem Aronsonem v čele a nepopiratelné odvaze a vizi salvadorského prezidenta Alfreda Christianiho.
V dnešní Kolumbii najdeme jen málo těchto ingrediencí.
Možná by proto měl být Villalobos o něco více obezřetný a Dieterich o něco méně zoufalý.
Sbohem stínovým šógunům
TOKIO – V Japonsku nanovo zažíváme déjàvu.
Japonský předseda vlády Jukio Hatojama po pouhých 262 dnech od převzetí úřadu rezignoval, ačkoliv jeho Demokratická strana Japonska (DSJ) loni v září drtivě zvítězila ve volbách.
Prudké změny ministerských předsedů jsou dnes v Japonsku bohužel prakticky každoroční událostí, neboť Hatojamova rezignace je v posledních čtyřech letech už čtvrtým náhlým přesunem moci na nového lídra.
Dokud byla DSJ v opozici, kritizovala Liberálně demokratickou stranu (LDS), že přeskakuje od jednoho lídra k dalšímu.
Japonskou veřejnost teď vyvádí z míry, že DSJ sama dělá totéž, a lidé se začínají ptát, není-li něco shnilého v jejich politickém systému.
Klíčovou úlohu v Hatojamově zkáze sehrál jeho neobratný přístup ke klíčovým otázkám národní bezpečnosti.
Podporu spojenců ze Sociálně demokratické strany (SDS) ztratil, když se po měsících váhání odhodlal respektovat dohodu se Spojenými státy, která zaručuje budoucnost letecké základně Futenma na souostroví Okinawa.
Jelikož Hatojama uzavření základny slíbil v předvolební kampani a i v úřadu na její odstranění naléhal, jeho obrat přiměl socialisty k odchodu z koalice.
SDS slíbila, že se základna z Japonska stáhne.
Nejenže Hatojama ztratil klíčového koaličního partnera, ale vypuzen byl i muž, který jej do premiérského křesla protlačil.
Generální tajemník DSJ Ičiró Ozawa – zákulisní hybatel moci ve straně – rezignoval na svůj post zároveň s Hatojamou.
Ozawova ctižádost proměnit příští volby ve velkolepé finále své politické kariéry tím, že DSJ pevně usadí jako vládní stranu, je teď podle všeho v ohrožení.
Bezradnost Hatojamovy vlády se netýkala jen otázky americké základny na Okinawě.
Hrubě také zanedbala řešení slintavky a kulhavky propuknuvší v prefektuře Mijazaki, čímž dopustila, že se nemoc vymkla kontrole.
Ministr zemědělství, lesnictví a rybářství Hirotaka Akamacu se místo dohledu nad postupem vlády proti epidemii vydal na dlouhou cestu na Kubu, aby se setkal s Raúlem Castrem – vzhledem k napjatým americko-japonským vztahům velice zvláštní rozhodnutí.
Tato cesta dále upevnila názor, že Hatojamova vláda je v jádře protiamerická oním bezduchým způsobem, kterým se vyznačoval někdejší jihokorejský prezident Ro Mu-hjon.
Když Hatojama ztratil veškerou podporu ve vlastní straně, neměl jinou možnost než rezignovat.
Skutečnost, že přinutil Ozawu, aby odstoupil zároveň s ním, snad lze označit za jediné smysluplné rozhodnutí, které Hatojama jako premiér udělal, neboť Ozawův odchod z politické scény – pokud vydrží – je mnohem významnější událost.
Ozawa byl v minulosti nejmladším generálním tajemníkem LDS.
Politické metody tohoto chráněnce někdejšího premiéra Kakuei Tanaky, nechvalně proslulé hlavy LDS, ztělesňovaly ty nejhorší stránky staré frakční plutokracie LDS.
V roce 1993 se mu ale nepodařilo udržet stranu pod kontrolou, vzal do zaječích a společně s dalšími 45 členy Dietu vytvořil stranu Šinsei, údajně proto, aby prosazovala volební reformu.
Jelikož japonští voliči se po desetiletích vlády LDS začali přiklánět k podpoře menších stran, Šinsei získala obrovskou sílu a směřovala k sestavení první koaliční vlády bez LDS od poloviny 50. let.
Jenže poněvadž si LDS udržela většinu křesel v horní sněmovně, vytvořila zakrátko koalici se svými dlouholetými soupeři, sociálními demokraty, čímž Ozawu zatlačila zpět do opozice.
V roce 1999 se Ozawa chopil moci nad DSJ, již založili Hatojama a dnes nový předseda vlády Naoto Kan.
Trvalo deset let, než vznikla možnost sestavit vládu DSJ, a to jedině vstupem do koalice se sociálními demokraty.
Rozbitím této koalice Hatojama rozprášil vládní většinu, jejíž složení bylo protřelým Ozawovým dílem.
Teď když je Ozawa pryč, příležitost k obrodě se naskytla nejen DSJ, ale i LDS.
Nebezpečí japonské hry na premiérská škatulata tkví v tom, že toto politické zápolení odvádí pozornost od vážných problémů, před nimiž stojí dnešní Asie.
Pnutí na Korejském poloostrově jsou dnes za celá desetiletí na vysoké úrovni a Čína se věnuje masivnímu rozšiřování vojenského potenciálu.
Japonsko by nemělo hrát neplodné politické hry, a raději usilovat o významnou úlohu při zabezpečování stability v Asii.
Zbytek Asie by mohl spokojeně sedět s rukama v klíně a sledovat výjevy krátkozraké japonské politiky, kdyby jen neschopnost Japonska přispívat ke stabilizaci regionu neměla tak vážné důsledky.
Skutečnost, že Japonsko nemělo co nabídnout Thajsku ve chvíli tamního rozvratu, je dokladem toho, do jaké bezvýznamnosti Hatojamovo vedení zemi dovedlo.
Jako bývalý ministr financí, místopředseda vlády a člověk vzešlý zdola z hnutí občanské společnosti je premiér Kan na svou práci dobře stavěný, zejména proto, že podle zvěstí se jej Ozawa chystá na podzim svrhnout.
Vzhledem k pravděpodobné trvalé nestabilitě uvnitř DSJ je tím důležitější, aby se seriózně reformovala LDS.
Přestože si Ozawa zachovává značný vliv a mohl by být schopen v DSJ prosazovat svou vůli, je třeba tomu zabránit.
Vždyť Tanakova a Ozawova politika zapříčinila oslabení japonských volených lídrů ve prospěch zákulisních partajních hlavounů.
Samozřejmě, seriózní lídři, například bývalí premiéři Jasuhiro Nakasone a Džuničiró Koizumi, dokázali tento systém „stínových šógunů“ postupem let překonávat, ale žádná demokracie nemůže záviset na tom, že z každých voleb vzejdou vynikající vůdci.
Ozawův pád může – ale nemusí – japonskou politiku vrátit, kam patří: do rukou volených lídrů.
Kdo bude nejvíce trpět klimatickými změnami?
SEATTLE – Před několika lety jsme s Melindou navštívili skupinu pěstitelů rýže v indickém Biháru, který patří k regionům nejvíce ohroženým záplavami.
Všichni farmáři byli extrémně chudí a odkázaní na pěstování rýže, aby uživili sebe a své rodiny.
A když každoročně přišly monzunové deště, hladina řek se zvedla a hrozilo nebezpečí, že jim zaplaví farmy a zničí úrodu.
Přesto byli tito lidé ochotni vsadit vše na to, že jejich farma zůstane ušetřena.
Tuto sázku přitom mnohdy prohráli.
Po zničení celé úrody uprchli do měst, kde hledali příležitostnou práci, aby uživili rodiny.
Napřesrok se nicméně vrátili – často chudší, než když odcházeli – a byli ochotni osít svá políčka znovu.
Tato návštěva nám posloužila jako silná připomínka, že pro nejchudší farmáře světa je život balancováním na nataženém laně – bez záchranných sítí.
Tito lidé nemají přístup ke kvalitnějším osivům, hnojivům, zavlažovacím systémům a dalším přínosným technologiím, jaké používají zemědělci v bohatých státech, a také nemají pojištění proti neúrodě, které by je chránilo před ztrátami.
Stačí jediná rána osudu – sucho, povodeň či nemoc –, aby zabředli ještě hlouběji do chudoby a hladu.
Klimatické změny dnes přidávají do jejich životů další úroveň rizika.
Růst teplot v nadcházejících desetiletích povede k velkému narušení zemědělství, zejména v tropických oblastech.
Plodiny neporostou kvůli nedostatku či přebytku srážek.
Teplejší klima bude prospívat škůdcům, kteří budou ničit úrodu.
Také farmáři v bohatších zemích zažijí změny.
Ti však mají potřebné nástroje a podporu k tomu, aby tato rizika zvládli.
Naopak nejchudší farmáři světa přicházejí každý den do práce v podstatě s prázdnýma rukama.
Proto ze všech lidí, kteří budou trpět klimatickými změnami, budou právě oni trpět nejvíce.
Chudí farmáři navíc pocítí palčivost těchto změn v době, kdy bude svět potřebovat jejich pomoc s nasycením stále početnější populace.
Očekává se, že do roku 2050 se globální poptávka po potravinách zvýší o 60%.
Klesající sklizně zatíží globální potravinový systém, povedou k rozšíření hladu a zvrátí obrovský pokrok, jehož svět v boji proti chudobě v posledních padesáti letech dosáhl.
Jsem optimistou v názoru, že dokážeme odvrátit nejhorší dopady klimatických změn a současně nasytit svět – budeme-li jednat ihned.
Je naléhavě zapotřebí, aby vlády investovaly do nových inovací v oblasti čisté energie, jež dramaticky sníží emise skleníkových plynů a zastaví růst teplot.
Současně si musíme uvědomit, že na zastavení všech dopadů vyšších teplot je už příliš pozdě.
I kdyby svět příští týden objevil levný zdroj čisté energie, potrvá nějaký čas, než se zbavíme starých zvyků poháněných fosilními palivy a přejdeme na bezuhlíkovou budoucnost.
Proto má stěžejní význam, aby svět investoval do snahy pomoci nejchudším lidem s adaptací.
Mnohé nástroje, které budou tito lidé potřebovat, mají zcela základní charakter – jsou to věci, jež potřebují tak jako tak, aby mohli vypěstovat víc potravin a vydělat víc peněz: jde o přístup k financování, kvalitnějšímu osivu, hnojivům, výcviku a také na trhy, kde budou moci své produkty prodávat.
Další nástroje jsou nové a šité na míru požadavkům měnícího se klimatu.
Nadace Gatesových a její partneři společně vyvinuli nové odrůdy osiv, která rostou i v době sucha či záplav.
Například pěstitelé rýže, s nimiž jsem se setkal v Biháru, dnes pěstují novou odrůdu – dostala přezdívku „scuba“, protože lépe snáší záplavy a dokáže přežít dva týdny pod vodou.
Další vyvíjené odrůdy rýže jsou odolné vůči suchu, horku, zimě a půdním problémům, jako je vysoká kontaminace solí.
Všechny tyto snahy mají potenciál proměňovat lidské životy.
Je docela běžný úkaz, že zmínění farmáři zdvojnásobí nebo i ztrojnásobí objem sklizně a vlastní příjmy, pokud získají přístup k pokročilým řešením, která jejich kolegové v bohatém světě berou jako automatickou věc.
Díky této nové prosperitě se pak mohou kvalitněji stravovat, investovat do svých farem a posílat děti do školy.
Zároveň přestanou balancovat na ostří nože a získají pocit bezpečí, i když zažijí špatnou sklizeň.
Klimatické změny však přinesou i hrozby, které neumíme předvídat.
Aby na ně byl svět připravený, potřebuje urychlit výzkum osiv a podporu malopěstitelů.
Jednou z nejúžasnějších inovací, která může farmářům pomoci, je satelitní technologie.
V Africe používají vědci satelitní snímky k sestavování podrobných půdních map, které mohou informovat farmáře, jakým plodinám se bude na jejich polích dařit.
Lepší osivo ani nové technologie však nemohou proměnit životy farmářských rodin, dokud nebudou spočívat v jejich rukou.
Řada organizací včetně neziskové skupiny s názvem One Acre Fund nacházejí způsoby, jak zajistit, aby farmáři měli z těchto řešení prospěch.
One Acre Fund úzce spolupracuje s více než 200 000 africkými farmáři a poskytuje jim přístup k financím, nástroje a výcvik.
Do roku 2020 plánuje tato organizace oslovit milion farmářů.
V letošním výročním dopise jsme s Melindou uzavřeli sázku, že se Afrika bude za dalších 15 let schopna uživit sama.
Navzdory rizikům spojeným s klimatickými změnami si za touto sázkou stojím.
Ano, chudí farmáři to mají těžké.
Jejich životy jsou skládankami obsahujícími spoustu kousků, které je třeba sestavit správně – od osetí správných osiv a použití správného hnojiva až po zajištění výcviku a odbytiště pro jejich sklizeň.
Pokud jediný kus skládanky vypadne ze svého místa, mohou se jim rozpadnout celé životy.
Vím, že svět má vše potřebné k tomu, aby dokázal udržet tyto kusy skládanky na správném místě, a to jak v případě výzev, jimž farmáři čelí dnes, tak i v případě problémů zítřka.
A co je ze všeho nejdůležitější, vím, že vše potřebné mají i samotní farmáři.
Když zemědělci hladovějí
ŽENEVA – Jídlo je mocný vypravěč.
Náš jídelníček prozrazuje, zda vaříme doma, nakupujeme u místních producentů, preferujeme levná jídla nebo vůbec přemýšlíme o tom, co jíme.
Spotřebitelská stránka však představuje jen jednu z mnoha zápletek spojených s potravinami.
I potraviny totiž mají své příběhy, přičemž žádný z nich není nechutnější než tento: u pracovníků v zemědělství – tedy u lidí, díky nimž máme každý den na stole večeři – existuje nejvyšší pravděpodobnost, že půjdou spát hladoví.
Do práce na farmách po celém světě dochází každý den přibližně 1,1 miliardy lidí – tedy třetina světové pracovní síly.
A každý večer se mnozí z nich – poté, co museli snášet bezpočet porušování lidských práv – vracejí domů s tak málo penězi, že to nestačí ani na nasycení jejich rodiny.
Práce v zemědělství patří k několika málo profesím, v nichž se běžně ignorují státní předpisy právní ochrany.
Minimální mzdové standardy, které schválila Mezinárodní organizace práce (ILO) a přijaly je mnohé průmyslové sektory po celém světě, se v zemědělském sektoru buď vůbec nevymáhají, nebo se nevztahují na neoficiální pracovníky.
Protože však významnou část zemědělské pracovní síly tvoří migranti, stala se z této mezery propast.
Ve venkovských částech rozvojových zemí vydělává 80% zemědělců méně než 1,25 dolaru denně, což je stahuje do chudoby.
Úkolová mzda navíc pracovníky nutí trávit dlouhé hodiny v extrémním počasí, aby splnili náročné normy.
A co je ze všeho nejhorší, lidé pracující na neetických farmách čelí značným rizikům.
Podle ILO se práce na farmě vzhledem k nebezpečným strojům, dlouhé pracovní době a působení toxických pesticidů řadí k nejsmrtelnějším na světě; na nebezpečných farmách každoročně zemře více než 170 000 zemědělských pracovníků a míra jejich úmrtnosti je oproti kterémukoliv jinému oboru dvojnásobná.
Přesto se na práci v zemědělství ve většině zemí obvykle nevztahují předpisy o ochraně zdraví a bezpečnosti na pracovišti.
Ani ve Spojených státech neexistuje žádný federální zákon, který by nařizoval, aby zaměstnavatelé umožňovali zemědělcům přestávky na pití a pobyt ve stínu, přestože úpal a úžeh v USA stále představují hlavní příčinu úmrtí na farmách.
Nedávná smrt Fabiána Tomasiho, argentinského zemědělce a kritika agrochemického průmyslu ve své zemi, byla připomínkou rizik spojených s průmyslovým zemědělstvím.
Firmy jako Monsanto sice tvrdí, že pesticidy jsou nezbytné pro zajištění potravinové bezpečnosti, avšak důsledky působení chemických látek na pracovníky, jako byl Tomasi – jehož tělo zůstalo po letech nechráněné manipulace s chemikáliemi zkroucené a znetvořené –, odhalují cenu za jejich používání.
Dokonce i v rozvinutých zemích prodělá každý pětitisící pracovník v zemědělství akutní otravu pesticidy a bezpočet dalších zaměstnanců je dennodenně vystaveno účinkům jedovatých látek.
Bohužel je jen málo zemědělských pracovníků v situaci, kdy by se mohli brát za svá práva.
Sezonní a venkovští pracovníci nemají přístup ke kolektivnímu vyjednávání a migranti bez dokladů se vyhýbají odborům ze strachu, že na ně zaměstnavatelé na oplátku zavolají imigrační úředníky.
Základní benefity, jako jsou sociální pojištění, zdravotní péče nebo zaměstnanecké odměny, zde navíc prakticky neexistují.
Protože se velká část pracovních předpisů na zemědělství nevztahuje, může si tento sektor dovolit upřednostnit úspory nákladů a maximalizaci zisku před ohledem na zaměstnance.
Je načase, abychom přestali pasivně strkat vidličku do jídla na talíři a využili svou kupní sílu k tomu, abychom odolali nutkání platit za potraviny vždy nejnižší cenu.
Přivést lidi k zodpovědnosti za špatné zacházení se zemědělci bude náročné, ale ne nemožné.
Začít můžeme tím, že vyzveme vlády, aby ochraně zemědělských pracovníků věnovaly více času než zkoumání jejich imigračního statusu.
Aby to bylo možné, potřebujeme samozřejmě více informací o tom, odkud se naše potraviny berou.
Dnes se obvykle spoléháme na informační štítky a certifikáty.
Příběh, který tyto dokumenty popisují, je ovšem rozdrobený, neúplný a někdy i zavádějící.
Musíme podniknout další kroky, abychom se dozvěděli celou pravdu.
To znamená nespokojit se s dobrovolnými štítky, které prohlašují, že daná potravina byla vyrobena slušným a humánním způsobem, a požadovat povinné označování, které odhalí jakékoliv porušení těchto norem.
Na světě žije přibližně 821 milionů podvyživených osob – a toto číslo nadále roste.
Je to tragédie; žádnému člověku nikde na světě by se neměla upírat jeho práva včetně práva na potraviny; mnozí pracovníci na farmách a v potravinářských řetězcích však dnes a denně zakoušejí právě to.
Boj za jejich práva byl vždy obtížný, ale povedeme-li ho dál, pak příběh globálního potravinářského systému může ztratit leccos ze své hořkosti.
O práci zvláštní zpravodajky se můžete dozvědět více na Hilalelver.org, kde získáte také přístup k její oficiální zprávě o pracovnících v zemědělství a právu na potraviny.
Sjezd Fatáhu ve znamení statu quo
HERZLIJA – Šestý sjezd hnutí Fatáh, který se nedávno konal v Betlémě, byl významnou událostí pro budoucnost arabsko-izraelského konfliktu i pro palestinské hnutí.
Pozorný pohled na výsledky sjezdových voleb do ústředního výboru Fatáhu však přináší obrázek, který se diametrálně liší od závěrů mnoha pozorovatelů o této akci.
Zdálo by se, že sjezd demonstroval tři hlavní body: Fatáh vykročil vstříc míru s Izraelem, přijal za své demokratické postupy a do vedení se dostala nová generace či dokonce jedna konkrétní skupina zvaná Mladá garda.
Takový výklad je však do značné míry mylný.
Pokud jde o přístup k míru, je nový ústřední výbor zhruba stejný jako ten starý.
Z 18 zvolených členů (předseda Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás jmenuje později čtyři další) patří ke skutečně umírněným pouze dva (Nabíl Šás a Muhammad Štajíh).
Přinejmenším čtyři z nich (Muhammad Ghunajm, Salím Zanún, Abbás Zakí a Násir Kidra) jsou zastánci tvrdé linie a většina ostatních v podstatě sleduje tradiční linii Fatáhu.
Pokud jde o demokracii, byl sice sjezd oproti minulosti (kdy si vůdce Fatáhu Jásir Arafat mohl sám vybírat jeho vedení) krokem vpřed, avšak reálná omezení stále přetrvávají.
Abbás si podle různých definicí vybral třetinu až polovinu delegátů a většinu ústředního výboru podle očekávání představují jeho blízcí spolupracovníci a stoupenci.
Výsledky pokřivuje i skutečnost, že pouze jeden z 18 členů bude pocházet z Hamásem ovládaného pásma Gazy, kde žije asi polovina všech Palestinců, jimž Fatáh vládne.
Jeden aspekt těchto voleb je ovšem tak nebezpečný, že by mohl převážit všechno ostatní.
Prvním zvoleným kandidátem, který obdržel dvě třetiny hlasů, byl totiž Abdal Máhir Ghunajm – muž, o němž se stále častěji hovoří jako o Abbásově nástupci.
Ghunajm je však radikálem bez jakékoliv kajícnosti a otevřeným odpůrcem dohody z Osla, natožpak jakékoliv dohodnuté mírové smlouvy s Izraelem.
Stane-li se právě on předákem Fatáhu (a tím i předsedou Palestinské samosprávy a OOP), stane se jakýkoliv kompromis s Izraelem nepředstavitelným.
A co předání moci nové generaci?
Z ryze časového hlediska je to přesné – staří vůdci koneckonců zákonitě stárnou.
Zatímco však téměř nikdo ze starých členů výboru nebyl opětovně zvolen, nejméně 15 z 22 zvolených členů budou tvořit představitelé starého stylu (za předpokladu, že Abbás takovými lidmi obsadí i čtyři křesla, která kontroluje).
Mnozí nově zvolení členové jsou navíc vysloužilými byrokraty Fatáhu.
Nejzajímavějšími přírůstky do ústředního výboru jsou tři mladší muži, ačkoliv i oni hrají v této organizaci 20 nebo i více let významné role.
Marván Barghútí, předseda lidové skupiny Fatáhu na západním břehu Jordánu, dnes pobývá v izraelském vězení za organizaci krvavého povstání, jež započalo v roce 2000, a za přímou účast na plánování vražd mnoha izraelských civilistů.
Někteří lidé sice budou poukazovat na Barghútího zvolení jako na důkaz vítězství mladší generace, avšak ve výboru se k němu nepřipojí ani jeden z jeho stoupenců.
Zbývající dva mladší muži, Muhammad Dahlán a Džibril Radžúb, si vybudovali vlastní politickou základnu jako velitelé bezpečnostních sil v pásmu Gazy, respektive na západním břehu Jordánu.
Radžúb však má mnoho nepřátel a Dahlán nese zodpovědnost za ponižující porážku od Hamásu v souboji, jenž vedl k vyhnání Fatáhu z Gazy.
Kromě toho není trojice mladších mužů spojenci, nýbrž soupeři.
Jinými slovy žádná jednotná Mladá garda neexistuje.
Zdaleka tudíž nejde o volební revoluci, protože pouze dva zvolené muže – Barghútího a Muhammada Štajíha, který stál v čele palestinské agentury PECDAR prosazující průhlednost a hospodářský rozvoj – lze alespoň trochu pokládat za kritické vůči establishmentu Fatáhu.
Volby tedy neznamenaly nástup vedení dychtícího po míru s Izraelem a po palestinském státu založeném na kompromisu, ale také nebyly předehrou k obnovenému násilí.
V novém vedení figuruje i několik osobností, které mají mnoho kontaktů mezi Izraelci a mohou zvednout telefon a zavolat svým izraelským protějškům.
Mimořádně důležité také je, že většina nových vůdců Fatáhu má silný odpor vůči Hamásu, takže postupné sbližování obou těchto skupin je nepravděpodobné.
Pokud však roli vůdce Palestinské samosprávy a Fatáhu převezme Ghunajm, což by se mohlo stát příští rok, krach jednání s Izraelem a nové kolo bojů by nebylo překvapením.
Druhou zajímavou novou tváří, která však nemá šanci stát se velkým vůdcem, je Štajíh.
Tento úspěšný podnikatel by se mohl stát ombudsmanem a mravokárcem, což by byla skutečná inovace.
Bude zajímavé sledovat, zda ztropí povyk, nebo bude umlčen, avšak jeho zvolení bychom neměli přikládat příliš velkou váhu: mezi zvolenými členy výboru se umístil jako poslední, když o jediný hlas předběhl Tajíba Abú Rahmána, jednoho z nejvěrnějších Arafatových pobočníků, představitele staré školy a zastánce tvrdé linie.
Nové palestinské vedení odráží širokou paletu nástrojů.
Není to skupina, která uzavře mír s Izraelem, ale také to není skupina, která se spojí s Hamásem.
Jinými slovy je to skupina, s níž může Izrael spolupracovat na otázkách týkajících se zachování statu quo , když už ne na všeobecné dohodě.
Pokud se však novým vůdcem skutečně stane Muhammad Ghunajm, budou vyhlídky na jakýkoliv mír chmurné.
Fatwy.com
Stínání hlav online, fatwy online: podzemní svět radikálního křídla islámu lze nalézt na nesčetných místech na internetu.
Tito technologicky důmyslní fanatici dokáží oslovit široké publikum.
Jejich obecenstvo však existuje kvůli hluboké nespokojenosti a zlosti bezpočtu mladých muslimů v mnoha částech světa.
Internet svedl dohromady celosvětové společenství odcizených a roztrpčených lidí.
Západ si myslí, že tato zlost je znakem jakéhosi střetu civilizací: „my" versus „oni", z něhož plyne, že vyhrát může jen jedna strana.
Vztek mladých muslimů ale v prvé řadě plyne z odporu k jejich zkorumpovaným lídrům a podlézavosti těchto lídrů vůči Spojeným státům.
Řečeno jinak, jde o zahořklost pramenící z materiálních příčin, nikoliv z jakéhosi fanatického, iracionálního a antidemokratického cítění, jehož nositele je zapotřebí převychovat, nebo potřít.
Problém začíná u špiček muslimských společností, nikoliv u vzbouřenců vespod.
Muslimští vládci povětšinou nedokázali uspokojit potřeby svých obyvatel.
Ve velké části muslimského světa se autoritářské režimy zároveň snaží ovládat a šířit diskriminační formy islámského dogmatu.
Po mnoho let se těmto režimům - ať šíitskému v Íránu, nebo wahhábitskému v Saúdské Arábii - dařilo potlačovat pluralismus a individualitu.
Na tyto režimy se ale začalo čím dál častěji pohlížet jako na politicky nelegitimní, což zdiskreditovalo i jejich model islámu.
Zklamaní a citově odtržení muslimové tak hledají islám, který naplní jejich očekávání.
Oněm mnoha místům na webu, která přitahují odcizené lidi, pomáhá to, že muslimské umma (světové společenství islámu) dnes nemá žádnou ústřední autoritu.
To, že autoritářské režimy ponižovaly, hanobily a stavěly mimo zákon islámské proudy, které nesouhlasily s panujícím dogmatem, pluralismus nevymýtilo, nýbrž pouze donutilo k sestupu do podzemí.
Dnešní technologie přinesly tomuto podzemí možnost vyjadřovat se a setkávat.
Represe internetovému islámu dodávají punc vyjádření skutečné autority.
Islám však vždy býval pluralistický a tolerantní k odlišnostem.
Chalífa Alí Ibn Abí Tálib pravil: „Naše síla spočívá v našich odlišnostech."
Za vlády tradičních mekských panovníků, hášimovských následovníků proroka Muhammada, po více než tisíc let ve Velké mešitě debatovaly všechny sekty a vyměňovaly si své poznatky.
Před saúdovsko-wahhábitskou vládou byla Mekka do roku 1932 skutečně kosmopolitní a otevřená.
Stoupenci čtyř sunnitských učení a dále šíité, zajdovci, ismailité atd. a lidé dalších původů a ras - Indové, obyvatelé Střední Asie, Peršané, Maročané, Afričané a Turci - si všichni uvědomovali své odlišnosti, a přesto se dokázali ztotožnit s jediným pramenem, Koránem.
Wahhábité se však pokusili přivlastnit si Mekku pro svou vlastní verzi islámu a šířit svou diskriminační doktrínu.
Načas se jim to podařilo.
Dnes jsme ovšem svědky neúspěchu wahhábitského plánu monopolizovat si islám.
Není překvapením, že fatwy vydávané nejvyšším wahhábitským duchovním Ibn Bazem, jako například ona nechvalně proslulá fatwa z doby před válkou v Zálivu, která prohlašovala, že Země je plochá, ztratily autoritativnost i důvěryhodnost.
Neznalost společně s široce chápanou korupcí a pokrytectvím režimu zbavily tyto náboženské výnosy významu.
Následoval únos islámu radikálními rozhněvanými muži odkojenými wahhábitským dogmatem, avšak rozčarovanými světem, který zdědili.
Fatwy vyhlašované po Ibn Bazovi jsou ve své netoleranci a jedovatosti téměř děsivé a rozhodně se jeví jako krok zpět a vzdor modernitě.
Jsou v rozporu nejen se Západem, ale i se zlatým věkem islámu, kdy se dařilo muslimským astronomům, matematikům, fyzikům, filozofům a básníkům.
Ač se zdá, že internet islámský pluralismus oživuje, dnešní online fatwy nejsou výzvami ke svěží tvořivosti, nýbrž nekompromisními příkazy.
Na síti si dnes konkurují stovky míst ve snaze stát se novou Mekkou, místem, kam se zbožní muslimové obracejí pro radu.
Ta nejextrémnější hlásají názory al Káidy a jejích ideologických bratří.
Tyto myšlenky zahrnují neutuchající oslavu okamžitého mučednictví mladých sebevražedných atentátníků, zatímco jiná webová místa, ač méně násilná, rozšířila oblast hříchu tak, že zahrnuje studium angličtiny i vědy a povolení přístupu žen k internetu bez přítomnosti mužského průvodce.
Online fatwy jsou živnou půdou nepřátelství nejen vůči Západu, ale i vůči ostatním muslimům.
Wahhábitští duchovní například s příslibem nebeských odměn vyzývají k džihádu proti šíitským „heretikům".
Většina těchto fatew má násilné rysy, jež saúdský establishment bez meškání zavrhuje s tím, že patří do středověku.
Skutečnost je ale taková, že tito fanatici jsou moderním fenoménem, plodem neúspěšných politických systémů muslimského světa a neúprosnou připomínkou ceny za dlouhá léta represí.
Utiskovaní ani zdaleka nemizí, ale navracejí se v pitvorných podobách z podzemí, aby sužovali svět, v němž vyrostli.
Ať se vládci jejich zemí sebevíc snaží se jich zříct, odpovědnosti za jejich vytvoření neuniknou.
Globalizace a technologie daly vzbouřencům nový domov, kde vyznávají islám tak, jak jej chápou.
V tomto internetovém světě není autority, která by je dokázala umlčet nebo uspokojit.
Pokrčení ramen nad 4,3 miliardy dolarů
LONDÝN – Britský úřad pro regulaci chování na finančním trhu (FCA) v listopadu oznámil narovnání, podle něhož šest bank dostane za manipulaci devizového trhu pokutu v celkové výši 4,3 miliard dolarů.
Akcie přesto sotva zareagovaly.
Proč?
Roční vyšetřování vyústivší ve zmíněné pokuty odhalilo šokující nekalé praktiky a manažerská pochybení.
Pravopisně pologramotné emailové a diskusní výměny mezi nepoctivými obchodníky odkryly nestoudné komploty, jejichž cílem bylo za účelem zisku a osobního obohacení podvodně ovlivnit odpolední „fix“ směnných kurzů.
Vrcholní manažeři byli tak vzdálení realitě, že své zaměstnance nechali jednat jako drzé děti s přehnaně vysokými platy.
Pod přezdívkami jako „tři mušketýři“ či „A-team“ si dělali, co se jim zachtělo, ač to jejich instituce vyšlo velmi draho.
Navzdory obří pokutě od FCA však žádný vrcholný manažer nebyl nucen sbalit si svých pět švestek a investoři v zásadě jen pokrčili rameny.
Jeden z důvodů samozřejmě spočívá v tom, že se o blížícím se narovnání vědělo; novinkou byly jen podrobnosti o proviněních a výše pokut.
Podstatnějším důvodem je ovšem to, že i 4,3 miliardy dolarů jsou jen drobné ve srovnání s úhrnem pokut a soudních výloh, jež v uplynulých pěti letech šly k tíži bank.
Analytici Morgan Stanley odhadují, že předních 22 bank ve Spojených státech a Evropě bylo od roku 2009 nuceno zaplatit 230 miliard dolarů – víc než padesátinásobek výdajů nutných na vyrovnání s FCA.
To je přitom nad rámec těžkých ztrát, jež banky utržily v důsledku špatných úvěrů a přehnaně ambiciózního finančního inženýrství.
Víc než polovina těchto masivních postihů dopadla na americké banky.
Evropský účet lehce převyšuje sto miliard dolarů – zhruba polovinu toho, co zaplatilo sedm největších britských bank.
Samotná čísla nám ale vyprávějí jen část příběhu.
V USA trestům vévodí pokuty za prodej zavádějícím způsobem propagovaných cenných papírů podložených hypotékami, často dvěma vládou podporovaným subjektům Fannie Mae a Freddie Mac.
Je třeba přiznat, že banky s argumentací regulátorů v této věci ne zcela souhlasí, ale drží jazyk za zuby a platí.
(Regulační orgány USA uvalily vysoké postihy i na zahraniční banky kvůli porušení amerických sankčních politik vůči Íránu.)
V Británii naproti tomu největší postihy přicházejí v podobě kompenzačních náhrad jednotlivým hypotečním vypůjčovatelům, jimž bylo prodáno pojištění schopnosti splácet dluh.
Regulátoři mají za to, že toto pojištění bylo pro vypůjčovatele velkou měrou bezcenné a bylo jim vnuceno.
Banky se domnívají, že část nárokovatelů, jimž jsou nuceny platit, si odškodnění nezaslouží, nicméně peníze solí.
Tato nešťastná epizoda britské banky přišla dosud na 37 miliard dolarů a ještě je něco stát bude – zřejmě kolem pěti miliard dolarů.
Analýza Morgan Stanley uvádí, že za již stanovené chyby a opomenutí lze v průběhu příštích dvou let očekávat pokuty a soudní výlohy ve výši dalších 70 miliard dolarů.
Mohly by se přitom objevit ještě jiné epizody; důsledky manipulace devizových trhů před dvěma lety nikdo nepředvídal.
Je ironií – která finančním ředitelům velkých bank neuniká –, že tak rychle, jak banky posilují svůj kapitál z nárokových emisí a nerozděleného zisku, aby splnily požadavky opatrnostních regulátorů, prostředky jim odčerpávají regulátoři chování.
Objem postihů je teď natolik rozsáhlý, že má podstatný vliv na bilance bank, oddaluje jejich zotavení a podvazuje jejich schopnost půjčovat.
Část peněz, zejména v Británii, získávají zpět jednotliví zákazníci.
Větší díl ale dostávají sami regulátoři a dále národní vlády.
V Británii kdysi pokuty pomohly pokrýt náklady regulačních orgánů: provinilí aktéři zajistili snížení poplatků pro ty poctivé, což vytvořilo pozitivní zpětnou vazbu.
Dnes se sankční platby rozrostly natolik, že se jich chopila vláda a příjmy přesahující náklady regulačních orgánů na jejich vymáhání převedla do charit na pomoc veteránům.
V USA jsou koncoví příjemci méně zřejmí; vůbec se neuvádějí.
Charles Calomiris z Columbijské univerzity vznáší námitky proti tomu, co označuje za „skutečné podvracení fiskálního procesu,“ neboť finanční prostředky se vybírají a utrácejí netransparentními způsoby.
Nejpodstatnější otázkou ale je, zda pokuty tohoto rozsahu slouží jako užitečný odstrašující prostředek.
Je zjevné, že během období po krizi bylo v mnoha institucích odhaleno nepřijatelné chování.
Bude nějakou dobu trvat, než se dozvíme, jestli vysoké pokuty udělené korporacím a hrazené v zásadě jejich akcionáři přispějí k tomu, aby se v systému zachovala poctivost.
Jeví se to ovšem jako nepravděpodobné v situaci, kdy se banky a investoři cítí otřeseni ranami a pouze reagují na údery regulátorů.
Reputační vliv každého nového narovnání je nevelký, navzdory stupňování výše udělovaných pokut.
FCA právě ohlásila revizi politik, jimiž se řídí výše postihů. „Nejde tu o dostihy v pokutách,“ uvedla Georgina Philippou, ředitelka strategie vymáhání úřadu.
Otázka, zda současný přístup slouží jako účinný odstrašující prostředek, by se měla široce diskutovat.
Vrcholní manažeři bank a regulátoři mají společný zájem na vytvoření účinnějšího systému – takového, který bude trestat provinilce a do budoucnosti vytvoří vhodné pobídky.
Strach a svoboda na internetu
Počátkem měsíce se objevila zpráva, že firma Microsoft na žádost čínských vládců znepřístupnila webovou stránku čínského bloggera, který využíval její službu s názvem MSN Spaces.
Blogger Čao Ťing informoval o stávce novinářů z listu Beijing News, kterou zahájili po propuštění svého nezávisle orientovaného šéfredaktora.
Postup Microsoftu vyvolává klíčovou otázku: může být internet skutečně silou svobody, kterou represivní vlády nedokážou kontrolovat tak snadno jako noviny, rozhlas a televizi?
Nadšeným zastáncem tohoto názoru je paradoxně sám zakladatel a šéf firmy Microsoft Bill Gates.
Ještě loni v říjnu prohlásil: V širším smyslu dnes doopravdy neexistuje způsob, jak potlačovat informace, a já si myslím, že je to báječný pokrok, z něhož můžeme mít všichni dobrý pocit… Jde o médium s totální otevřeností a totální svobodou a právě to je činí tak výjimečným.“
Navzdory tomuto mínění pomáhá Microsoft čínským úřadům potlačovat informace, co nejlépe to jde.
Mluvčí firmy údajně prohlásila, že Microsoft už v Číně zablokoval „mnoho stránek“, a již několik měsíců je známo, že blogovací portál Microsoftu filtruje v Číně z názvů blogů slova jako „demokracie“ a „lidská práva“.
Microsoft se hájí tím, že musí „dodržovat místní i celosvětové zákony“.
Stránky MSN Spaces jsou však umístěny na serverech ve Spojených státech.
Zdá se tedy, že by se na ně měly vztahovat americké zákony, a diskuse Čao Ťinga o stávce pekingských novinářů žádný z nich neporušila.
Stejně tak neexistují žádné celosvětové zákony, které by Číňanům bránily diskutovat o událostech, o nichž by jejich vláda raději nediskutovala.
Deník New York Times může například svobodně otisknout svou zprávu o stávce, přestože zároveň provozuje webovou stránku, kterou může číst kdokoliv s neokleštěným přístupem k internetu.
Pokud si čínská vláda nepřeje, aby její občané četli zahraniční noviny, pak je na ní, aby vymyslela způsob, jak k nim zamezit přístup.
Noviny to nejsou povinny dělat za ni.
Obhajoba Microsoftu se tedy míjí účinkem.
Můžeme se jen dohadovat, jaký skutečný důvod vedl firmu k odstranění webové stránky, ale důležitou roli podle všeho sehrál strach z odvetných opatření proti obchodním zájmům firmy v Číně.
Jakákoliv korporace pochopitelně může a měla by stanovit limity na využívání svých služeb.
Absolutistická linie – ponechat vládnout naprostou svobodu vyjadřování – neobstojí ve světle nepříjemných příkladů.
Podle Gatese by Microsoft mohl zabránit využívání svých služeb k šíření návodů na výrobu jaderných bomb, k odesílání nacisticky orientovaných prohlášení do Německa, kde jsou takové materiály nezákonné, a k propagaci dětské pornografie.
Nakolik relevantní jsou však tyto příklady?
Ve své klasické obhajobě svobody vyjadřování O svobodě formuloval John Stuart Mill názor, že nejvýznamnějším argumentem pro svobodu vyjadřování je podpora konkurence co nejširšího rozsahu myšlenek a že nejlepším způsobem, jak tyto myšlenky odzkoušet, je ničím nespoutaná diskuse.
Chce-li totiž vláda ochránit myšlenky před kritikou, promění je jen v neživotné a zkostnatělé dogma, bez ohledu na to, zda jsou pravdivé.
Souhlasíme-li s Millem, pak pouze jediný z Gatesových příkladů spadá do kategorie projevů, které by měly být chráněny.
Recepty na výrobu jaderných bomb nejsou myšlenkami, nýbrž metodami.
Stejně tak dětská pornografie není vyjádřením myšlenek.
Obojí tedy můžeme omezovat, aniž bychom se zpronevěřili Millově argumentaci.
(Esej zastávající názor, že na sexuálním zájmu dospělých o děti není nic špatného a že by se takové chování mělo povolit, na druhou stranu vyjadřuje myšlenku, a neměl by proto podléhat cenzuře, ať už tuto myšlenku pokládáme za sebejedovatější.)
Nejsložitějším z Gatesových tří příkladů jsou tedy nacistická prohlášení na webové stránce určené pro Německo.
Lze snadno pochopit, proč si Německo přeje podobná prohlášení zakázat.
Podněcování rasové nenávisti zapovídají zákony hned několika států, což může být oprávněné a také v souladu s Millovou obhajobou svobody, pokud se tyto zákony opravdu úzce zaměřují na boj proti podněcování nenávisti, a nikoliv na potlačování argumentů, jakkoliv pomýlených, které apelují na intelektuální schopnosti lidí.
Obhájce potlačování nacistických idejí by mohl namítnout, že tyto ideje už byly odzkoušeny a ukázalo se – tím nejstrašlivějším představitelným způsobem –, že lepší společnost nedokážou vytvořit.
Nejlepší možnou známkou, že Německo již překonalo nacistickou minulost, by nicméně bylo, kdyby se jeho zákony zaměřovaly výlučně na podněcování rasové nenávisti, nikoliv na nacismus jako takový.
Rázná opatření Číny proti poctivému zpravodajství a diskusi o událostech odehrávajících se v této zemi každopádně nejsou potlačením zdiskreditované politické ideologie, nýbrž potlačením otevřené a informované politické debaty.
Pokud Bill Gates opravdu věří, že internet by měl být osvobozující silou, pak by se měl postarat, aby firma Microsoft nedělala za čínskou vládu špinavou práci.
Strach a nenávist v Evropě
V nedávných rakouských všeobecných volbách dvě krajně pravicové strany, Svobodomyslná strana Rakouska a Svaz pro budoucnost Rakouska, získaly 29% hlasů, tedy dvojnásobek svého skóre z roku 2006.
Oběma stranám jsou společné tytéž postoje k přistěhovalcům, zejména muslimům, a k Evropské unii: směs strachu a nenávisti.
Poněvadž vůdci těchto dvou stran, Heinz-Christian Strache a Jörg Haider, sebou navzájem pohrdají, je málo pravděpodobné, že by se moci ujala krajně pravicová koalice.
Jde nicméně o rodnou zemi Adolfa Hitlera, kde byli kdysi Židé nuceni drhnout vídeňské ulice kartáčky na zuby, než byli deportováni a vražděni, takže se jedná o znepokojivý výsledek.
Nakolik znepokojivý však je?
Těchto 29% je asi o 15% víc, než populistické pravicové strany v jiných evropských zemích získají v letech, kdy se jim daří.
Lídr Svobodomyslné strany Strache chce, aby vláda vytvořila nové ministerstvo, které by řídilo deportaci přistěhovalců.
Muslimové jsou otevřeně znevažováni.
Haider kdysi vychvaloval praxi zaměstnanosti Hitlerovy Třetí říše.
Tito noví pravičáci nevyhnutelně oživují vzpomínky na úderné oddíly SA a rasové zákony.
Považovat však vzestup rakouské pravice za renesanci nacismu je omyl.
Ani jedna ze stran neprosazuje násilí, třebaže některá z jejich vyjádření k němu mohou pobízet.
Motivací voličů krajní pravice zřejmě není primárně ideologie, ale spíše znepokojení a zlost, jež pociťují lidé v mnoha evropských státech, včetně zemí bez nacistické tradice, jako jsou Nizozemsko a Dánsko.
V Dánsku je krajně pravicová Dánská lidová strana s 25 křesly v parlamentu třetí největší stranou v zemi.
Nizozemští populisté jako Rita Verdonková či Geert Wilders, motivovaný paranoidním strachem z „islamizace“, vystavují tradiční politické elity – směs liberálů, sociálních demokratů a křesťanských demokratů – velice silnému tlaku.
Právě to je podstata věci.
Největší vztek mezi pravicovými voliči v evropských zemích padá na hlavu politických elit, které podle rozšířeného názoru vládnou už příliš dlouho v útulných koalicích, jež budí zdání, že existují hlavně proto, aby hájily skryté zájmy.
V Rakousku přiznávají i liberálové, že nekonečný sled sociálnědemokratických a křesťanskodemokratických vlád zanesl tepny politického systému, takže pro menší strany začalo být těžké prolomit to, co se považuje za baštu politických výsad.
Totéž platí v Nizozemsku, jemuž po desetiletí vládly tytéž umírněné strany, vedené spíše přívětivými než paternalistickými osobnostmi, jejichž názory na „multikulturalismus“, „toleranci“ a „Evropu“ se až donedávna zpochybňovaly zřídka.
Projevy nacionalismu se v poválečných evropských demokraciích vždy tolerovaly na fotbalových stadionech, ale ve veřejném životě nikoli.
Skepticismus ve věci evropské jednoty se rutinně odsuzoval jako úzkoprsost, či dokonce jako forma rasismu.
Příchylnost k národnímu cítění dále podkopal zvyk vlád dávat nepopulární politická rozhodnutí za vinu byrokratům Evropské unie, na něž se čím dál silněji pohlíží jako na další okruh samolibých, privilegovaných elitářů bez jakékoli zodpovědnosti.
To se váže k zášti vůči přistěhovalcům.
Když potomci manuálních pracovníků importovaných v 60. letech ze zemí, jako je Turecko a Maroko, začali v evropských městech vytvářet rozsáhlé muslimské menšiny, v dělnických čtvrtích vzrostlo napětí.
Stížnosti na kriminalitu a cizí zvyklosti byly liberálními elitami často odmítány jako „rasismus“.
Bylo prostě nutné, aby se lidé naučili být tolerantní.
Nic z toho vůbec nemuselo být špatné.
Tolerance, evropská jednota, nedůvěra vůči nacionalismu a ostražitost vůči rasismu jsou chvályhodné cíle.
To, že se ale prosazovaly bez diskuze, natož kritiky, vyvolalo tuhý odpor.
Když Nizozemci, Francouzi a Irové hlasovali proti evropské ústavě, vyslovovali vlastně nedůvěru svým politickým elitám.
A právě z této nedůvěry těží populisté, kteří slibují, že odmítnutím „Evropy“, bojem proti „islamizaci“ a vykopnutím přistěhovalců oživí národní suverenitu.
R��torika xenofobie a šovinismu je nepříjemná, ba v zemi s rakouskou minulostí alarmující.
Nový populismus ale zatím není nedemokratický, či dokonce protidemokratický.
Slovní spojení, které v Rakousku mezi voliči krajně pravicových stran zaslechnete nejčastěji, je „čerstvý vzduch“.
Lidé říkají, že Haidera a Stracheho volili proto, že prolamují dusivé sevření vládnoucích stran.
To není nelegitimní motivace.
Jsou-li lidé zneklidněni obavami o svou národní identitu, suverenitu svých vlád, demografické a sociální předivo společnosti, nejlépe se takové obavy vyslovují v politické aréně.
Dokud lidé své obavy, ať už znějí liberálním uším sebeodporněji, neprojevují násilím, ale hlasováním ve volbách, demokracie neutrpí vážnější škody.
Jít proti politické elitě je samozřejmě podstatou populismu všude na světě.
Američtí prezidentští kandidáti předstírají, že jdou proti „Washingtonu“, i když jde o syny bývalých prezidentů.
Skutečná újma vzniká, když lidé neztrácejí důvěru pouze v elity, ale v samotný systém.
K tomu ještě v Evropě nedošlo, ani v Rakousku.
Není třeba, aby liberální, tradiční strany v záchvatu paniky vytáhly proti pravici do boje tím, že se budou podbízet týmž resentimentům.
Projevy zlosti je ale třeba brát v politických debatách vážně.
Tím se potlačí nebezpečí všeobecné antipatie.
Vzestup pravice nemusí demokracii poškodit, ba může se ukázat, že napadením zkorumpovanosti skrytých zájmových skupin ji vlastně posílí.
Strach a nechuť v Rusku a Gruzii
Vítězství Michaila Saakašviliho v gruzínských prezidentských volbách bylo předvídatelným vyvrcholením listopadové ,,revoluce růží", která donutila Eduarda Ševarnadzeho k rezignaci po více než deseti letech u moci.
Mnohem složitější otázkou je, co má Rusko jako severní soused Gruzie očekávat od triumvirátu Saakašviliho, Nino Burdžanadzeové a Zuraba Žvaniji.
Rusko navzdory své postsovětské malátnosti ovlivnilo vnitřní rozvoj Gruzie téměř ve všech ohledech - včetně Ševarnadzeho rezignace, již zprostředkoval ruský ministr zahraničí Igor Ivanov -, takže jeho pohled na nové gruzínské předáky má zásadní geopolitickou důležitost.
Gruzínská trojice lídrů označuje dvoustranné vztahy za vysokou prioritu a v Rusku také žije široce rozšířená naděje, že jejich vítězství napomůže ozdravit vazby mezi oběma zeměmi.
Občasná předchozí protiruská vyjádření této nové generace předáků ovšem probouzí i znepokojení a existují obavy, že by prezident Saakašvili mohl zahájit válečnou operaci s cílem přivést zpět pod tbiliskou správu odštěpené republiky Abcházii a Jižní Osetii.
Jak to v Rusku vyjádřil arcinacionalista Vladimír Žirinovskij: ,,Ševarnadze pořád aspoň byl náš člověk," zatímco noví předáci ,,zatopí Abcházii a Jižní Osetii krví."
Ačkoliv většina Rusů tento náhled nesdílí, Rusko je samozřejmě na pozoru před bezpečnostní hrozbou, jíž čelí na jižním Kavkaze - tato hrozba se významně vyostřila během Ševarnadzeho vlády.
Nejvíce znepokojení vzbuzovalo to, že v Gruzii požívali značné svobody jednání čečenští rebelové, kteří na jejím území vytvářeli zásobovací základny a nechávali se lékařsky ošetřovat v gruzínských nemocnicích, než proklouzli zpět do Ruska.
Této podpoře se zřetelně dostávalo souhlasu z nejvyšších míst gruzínské vlády.
Vůdce čečenských separatistů Aslan Maschadov míval svou delegaci hned vedle tbiliského ministerstva vnitra a různé vládní orgány udržovaly přímé styky s čečenskými polními veliteli operujícími v Gruzii.
Kupříkladu na podzim roku 2001 zajistili gruzínští bezpečnostní představitelé převoz čečenského polního velitele Ruslana Gelajeva ze soutěsky Pankisi do Abcházie.
Noví gruzínští předáci se stavěli proti takové spolupráci s čečenskými rebely.
Lze tedy doufat, že budou brát vážně ruské bezpečnostní zájmy, což by mohlo vést k nabídce partnerství při kontrole gruzínských silnic vedoucích do Čečenska.
Už příliš dlouho tyto silnice sloužily jako tepny mezinárodního terorismu, přepravující do Ruska bojovníky a peníze z arabského světa a dalších zemí.
Saakašvili a jeho spojenci jsou ale všichni mladí.
Mají dostatek zkušeností, aby dovedli zemi k politické stabilitě a hospodářské prosperitě?
Jejich touha uchovat a restaurovat gruzínskou územní integritu tím, že prosadí obnovení kontroly nad Abcházií a Jižní Osetií, je pochopitelná, avšak dokáží tohoto cíle dosáhnout stejně nenásilně, jako vyhráli svou revoluci?
Životaschopnost Gruzie coby nezávislého státu je hluboce v zájmu Ruska, navzdory častým nařčením z opaku.
Řeči o znovuustavení Sovětského svazu či pohlcení alespoň Abcházie a Jižní Osetie byly vždy politicky nepodstatné.
Skutečností však zůstává, že abchazští i jihoosetinští představitelé se tu a tam s požadavkem anexe na Rusko obrátili.
Současný hospodářský kolaps v Gruzii představuje pro tyto republiky, jež se za samostatné prohlásily samy, jen chabou motivaci ke znovusjednocení.
Neschopnost Gruzie uspořádat vzájemné vztahy se svou jedinou autonomní republikou Adžárií také neinspiruje ke vzniku důvěry.
Adžarští obyvatelé se považují za Gruzínce, a přesto se s ústřední vládou často hašteří - jak by se tedy etnicky odlišná Abcházie a Jižní Osetie mohly cítit ubezpečeny o tom, že jejich vztahy s Gruzií budou fungovat lépe?
Zdá se, že prezident Saakašvili si uvědomuje potřebu oživit skomírající gruzínské hospodářství, což v první řadě vyžaduje politickou stabilitu.
Je ale nepravděpodobné, že by se zdržel obviňování Ruska z podněcování napětí ve vztahu s Abcházií a Jižní Osetií.
Rusko bylo kdysi obviněno z příprav zemětřesení v Gruzii, takže odolat pokušení dát mu za vinu podporu protigruzínských separatistů bude těžké.
Takové obvinění je stejně nepodložené, jako je pokušení jej vyslovit silné.
Jednoduše řečeno, pro Rusko, které samo právě překonalo nebezpečí územního rozpadu, by bylo sebevražedné budovat svou sílu na kolapsu svého souseda.
Ruský hluboký zájem na obnově Gruzie vedl k podstatnému navýšení bilaterální pomoci - převyšující všechny z balíčků, jež nabídl Západ - ve formě zvětšení dodávek elektřiny a peněžní pomoci, již ruský prezident Vladimír Putin nedávno stanovil na 2 miliardy USD ročně.
Saakašviliho administrativa si skutečně může stěžovat na ruské vměšování, ale není pravděpodobné, že by se pokusila Gruzii vyvést z ruské ekonomické sféry.
Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan - jenž po dokončení vytvoří obchvat Ruska - nemůže změnit hospodářskou strategii země do té míry, o niž Ševarnadze usiloval.
Dlouhodobý ekonomický zdar Gruzie bude naopak záviset na vývozech na ruský trh: gruzínského vína či ovoce není zapotřebí ani ve Spojených státech, ani v Itálii.
Ševarnadzeho důraz na ropovod BTC také jasně odráží gruzínskou prozápadní strategickou orientaci.
Změna tohoto přístupu za Saakašviliho také není pravděpodobná.
Avšak to by se pro bilaterální vztahy mělo stát menší přítěží, neboť i Rusko se přibližuje NATO, Spojeným státům a Evropské unii.
Aby nebylo pochyb: na nové gruzínské lídry v nadcházejících letech čekají nelehké hospodářské, politické a ústavní úkoly.
Rusko jim ale přeje úspěch.
Neboť dokáží-li tyto výzvy zdolat rychle, důkladně a mírově, bude volba Michaila Saakašviliho dobrou zprávou nejen pro Gruzii, ale i pro Rusko.
Strach a znechucení v rozvinutém světě
V posledních několika letech se lidé v nejrozvinutějších ekonomikách světa začali značně obávat hospodářské zdatnosti Číny, Indie a dalších „nových ekonomik" s nízkou úrovní mezd.
Lidé v rozvinutých zemích mají strach o vlastní pracovní místa i o budoucnost svých dětí ve světě, v němž musí soutěžit s obyvateli nejchudších zemí.
Tyto obavy vystavují politické vůdce v nejbohatších státech světa zatěžkávací zkoušce.
Indikátorem sílícího strachu jsou novinové články.
Zadal jsem do databáze Lexis-Nexis, která obsahuje anglicky psané novinové články z celého světa, trojici slov „outsourcing", „jobs" a „India".
Za rok 1999 vykázala databáze pouhých 39 článků; v roce 2003 jich již bylo 749 a prvních šest měsíců roku 2004 pak přineslo plných 1 208 článků.
Když jsem do databáze zadal pojmy „outsourcing", „jobs" a „China", byly výsledky víceméně stejné.
Obdobný nárůst četnosti použití zmíněné trojice pojmů jsem zaznamenal i při vyhledávání ve francouzštině, němčině, italštině a španělštině: 90% vyhledaných článků pocházelo z let 2003 a 2004.
Proč tento explozivní nárůst obav?
Rozvinuté země přece přicházejí o pracovní místa ve výrobním sektoru ve prospěch zemí méně rozvinutých již více než padesát let.
Jedním z důvodů je skutečnost, že expanzivní rozvoj a využívání nových informačních technologií, jmenovitě mobilních telefonů a internetu, zmenšuje svět a umožňuje širší zahraniční konkurenci.
Nové technologie jsou pravděpodobně nejvýznamnější příčinou, proč globalizace postupuje rychlým tempem.
Mobilní telefony a internet bez námahy a efektivně spojují mysl mnoha lidí v různých zemích, čímž podněcují obchod s produkty duševní činnosti.
Současně si díky informačním technologiím citelněji uvědomujeme , že se přesun pracovních míst do Indie a do Číny týká vysoce kvalitních pozic pro vzdělané a kvalifikované zaměstnance.
V posledních padesáti letech lidé v rozvinutých zemích stále více usilovali o vysokoškolské vzdělání a specializovaný výcvik, aby je chránily na neúprosném trhu práce.
Dnes si obyvatelé „prvního světa" nemohou být jisti, zda i taková opatření budou pro ochranu jejich ekonomického statusu dostatečná.
Zvýšené obavy z konkurence z rozvojových zemí jsou také přirozeným důsledkem splasknutí spekulativní bubliny na trhu cenných papírů v roce 2000; v některých zemích poklesly akciové trhy na necelou polovinu své maximální hodnoty.
Když jsme viděli, že se naše přehnané naděje v investice nenaplňují, začali jsme se zaměřovat na další zdroje našich příjmů a bohatství, přičemž jsme byli konfrontováni s celosvětovým hospodářským zpomalením, které započalo v roce 2001.
Zvýšené hospodářské obavy pak zákonitě podnítily zvýšenou nejistotu pramenící ze zahraniční konkurence.
Počátkem letošního roku jsem provedl výzkum mezi lidmi, kteří si v poslední době koupili ve čtyřech amerických městech dům.
V mém dotazníku stála otázka: „Obáváte se, že vaši schopnost (či schopnost vaší domácnosti) dosahovat v budoucích letech takových příjmů, jaké očekáváte, by mohly ohrozit ekonomické změny (například že někdo v Číně soupeří o vaše pracovní místo, že vaše pracovní místo nahradil počítač atp.)?"
Ze 442 respondentů zvolilo 11% odpověď: „Ano, obávám se hodně," 36% odpovědělo: „Ano, obávám se trochu," a 52% odvětilo: „Ne, neobávám se vůbec."
Většina respondentů tedy uvedla, že se podobných věcí neobává, avšak současně jich téměř polovina dala jisté obavy najevo.
Lidi, kteří si v poslední době koupili dům, jsem oslovil na základě teorie, že strach ze ztráty pracovního místa by mohl pomoci vysvětlit pozoruhodný boom v cenách nemovitostí v USA (stejně jako v mnoha dalších rozvinutých zemích).
Ti, kdo se obávají ztráty pracovního místa, mohou koneckonců hledat větší ekonomické zajištění v investici do reálného majetku ve vlastní bohaté zemi, čímž zvyšují ceny.
Výsledky mého průzkumu tuto teorii do jisté míry potvrzují.
Ačkoliv 81% respondentů uvedlo, že obava ze ztráty pracovního místa neměla na jejich rozhodnutí o koupi domu žádný vliv, u zbylé skupiny byl počet respondentů, kteří uvedli, že je tato obava podnítila ke koupi, dvojnásobně vyšší než počet těch, které od koupě odrazovala.
Rostoucí strach ze zahraniční konkurence by měl do budoucna vysvětlovat spoustu věcí.
Lidé se kdysi cítili izolováni od hospodářských problémů, k nimž docházelo za hranicemi jejich země.
Dnes už to neplatí.
Strach z konkurence ze zahraničí je dnes fundamentální obavou a v rozvinutých a relativně rozvinutých nových ekonomikách po celém světě změní politický proces.
Pomáhá vysvětlovat vzestup protekcionismu i krach obchodních jednání WTO v Cancúnu loni v září, která měla zlepšit přístup nových ekonomik na trhy rozvinutých zemí.
Jako profesor zjišťuji, že mě studenti často žádají o radu při volbě kariéry jiným tónem než v minulosti.
Slýchám u nich základní nedostatek důvěry, že si v jakékoliv zvolené kariéře povedou dobře.
Chtějí zjistit, jak mohou konkurovat čínským nebo indickým zaměstnancům, kteří mají stejné či lepší vzdělání.
I přes chvástavé řeči o americké nadřazenosti samotní studenti žádnou nadřazenost necítí a kladou si otázku, zda v příštích letech nebudou i oni sami žít jako lidé v rozvojových zemích.
Tato náhlá obava z nových ekonomik představuje značné dilema.
Jde o strach skutečný a hmatatelný, avšak politici jej k vlastní újmě ignorují.
Jeho další prohloubení by mohlo vést ke kontraproduktivním protekcionistickým opatřením.
Něco takového nesmíme připustit.
Rozvojové země nečiní nic zavrženíhodnějšího, než že usilovně pracují, aby získaly vlastní místo po boku rozvinutých zemí.
Z morálního i praktického hlediska je životně důležité, aby v tomto úsilí uspěly.
Faktor strachu na globálních trzích
CAMBRIDGE – Fenomenální tržní volatilitu uplynulého roku do značné míry zapříčinila skutečná rizika a nejistoty kolem faktorů, jako jsou čínský růst, evropské banky a nadbytek ropy.
V prvních dvou měsících letošního roku propadli mnozí investoři panice z toho, že i Spojené státy coby země s nejúspěšnějším růstem brzy upadnou do recese.
Plných 21% expertů, kteří se účastní měsíčního průzkumu deníku Wall Street Journal, se domnívalo, že recese je za humny.
Nebudu popírat, že rizika existují.
Dostatečně velká rána pro čínský růst nebo evropskou finanční soustavu by jistě mohla překlopit globální ekonomiku z pomalého růstu do recese.
A ještě děsivěji působí představa, že americký prezidentský úřad se příští rok ve stejnou dobu promění v televizní reality show.
Z makroekonomického hlediska však základní ukazatele nevypadají tak špatně.
Údaje o zaměstnanosti jsou silné, spotřebitelská důvěra je solidní a ropný sektor nedosahuje ve vztahu k HDP takové velikosti, aby jeho cenový kolaps srazil americkou ekonomiku na kolena.
Nejvíce nedoceněným motorem tržní nálady je tak v současné době strach z další obrovské krize.
Existují určité paralely mezi dnešním neklidem a náladou na trhu v prvním desetiletí po druhé světové válce.
V obou případech existovala obrovská poptávka po bezpečných aktivech.
(Po válce hrála samozřejmě významnou roli také finanční represe, kdy vlády cpaly dluh do chřtánu soukromých investorů za nižší než tržní úrokové sazby.)
Dokonce i plných deset let po druhé světové válce, když slavný ekonom John Kenneth Galbraith vyjádřil názor, že svět by mohl zažít další depresi, začaly trhy třeštit.
Lidé si stále pamatovali, že americká burza klesla v prvních letech velké hospodářské krize o 90%.
V 50. letech nebylo tak těžké si představit, že by se věci mohly znovu vyvinout špatně.
Svět měl koneckonců za sebou sérii katastrof včetně dvou světových válek, globální chřipkové epidemie a samozřejmě i samotné hospodářské krize.
Rovněž přízrak atomové války se před šedesáti lety jevil jako velmi reálný.
Ani dnes se lidem nemusí připomínat, jak hluboko a rychle mohou akciové trhy padnout.
Po finanční krizi v roce 2008 se americké akcie propadly o více než 50%.
Akciové trhy v některých jiných zemích klesly podstatně víc: například na Islandu se zřítily o více než 90%.
Není divu, že když nedávný pokles na trhu dosáhl úrovně 20%, začali si mnozí lidé klást otázku, jak hodně se ještě situace může zhoršit – a zda se obavy z nové recese nemohou stát sebenaplňujícím se proroctvím.
Jejich představa je taková, že se investoři začnou tolik obávat recese a akcie klesnou tak hluboko, že se tato „medvědí“ nálada promítne zpět do reálné ekonomiky v podobě mnohem nižších výdajů, což vyvolá obávaný hospodářský pokles.
Možná mají pravdu, i když trhy přeceňují jejich vliv na reálnou ekonomiku.
Skutečnost, že se Spojeným státům navzdory nepříznivým globálním podmínkám daří jít vpřed, na druhou stranu naznačuje, že domácí poptávka je robustní.
Na trhy to však zřejmě nedělá žádný dojem.
Dokonce i investoři, kteří si ve vztahu k americké ekonomice udržují opatrný optimismus, mají obavy, že americký Federální rezervní systém bude pokládat růst za důvod k pokračujícímu zvyšování úrokových sazeb, což způsobí obrovské problémy rozvíjejícím se ekonomikám.
Volatilitu lze samozřejmě vysvětlit i jinak než strachem.
Nejjednodušší vysvětlení zní tak, že situace je skutečně tak špatná.
Jednotlivá rizika možná nejsou řádově tak velká jako v 50. letech, ale je jich více a trhy vycházejí z mnohem „nafouklejší“ pozice.
Finanční globalizace navíc výrazně prohloubila vzájemnou provázanost, což zesílilo přenos šoků.
Na světových dluhových trzích existují velké ostrůvky křehkosti a slabosti, přičemž současné měnové uvolňování překrývá problémy zakořeněné hluboko pod povrchem.
Někteří lidé spatřují hlavní důvod masivních cenových fluktuací v nedostatku likvidity na čelních trzích; na málo hlubokém trhu může i drobná změna poptávky či nabídky někdy vyžadovat výrazný cenový posun, aby se obnovila rovnováha.
Nejpřesvědčivější vysvětlení však zní jinak: trhy se obávají, že když se vnější rizika skutečně objeví, nedokážou jim politici a architekti hospodářských politik efektivně čelit.
Ze všech slabin, které odhalila finanční krize, byla politická paralýza nejvýraznější.
Někteří lidé tvrdí, že vlády neudělaly dost pro to, aby rozproudily poptávku.
To je sice pravda, avšak tento obrázek není úplný.
Největším problémem, jenž dnes tíží svět, je strašlivá neschopnost většiny zemí zavést strukturální reformy.
V situaci, kdy se růst produktivity přinejmenším dočasně zasekl na nízkém rychlostním stupni a kdy je globální populace v dlouhodobém úpadku, je skutečnou brzdou v rozvinutých ekonomikách strana nabídky, nikoliv nedostatek poptávky.
Růst určité země dlouhodobě determinují nabídkové faktory.
A pokud státy nedokážou ani po krizi zvládnout hlubokou strukturální reformu, pak není dost dobře jasné, jak ji realizují.
Řídit vládu jako televizní reality show a neustále přitom pokukovat po žebříčcích popularity rozhodně k úspěchu nepovede.
Nebojácné finanční trhy
Řada přemýšlivých pozorovatelů – jako Robert Rubin ze Citigroup, Larry Summers z Harvardu a Martin Wolf z Financial Times – vyjádřila v nedávných měsících rozpaky nad tím, jak finanční trhy pohlížejí na riziko.
Zatímco trhy o dnešním světě – zejména o dolaru a cenných papírech, jež se k němu váží – soudí, že při pohledu z historické perspektivy vykazuje nízké riziko, geopolitická rizika se ve skutečnosti jeví větší.
Wolf například tvrdí, že finanční trhy strčily hlavu do písku, osvojily si zaměření na „dlouhodobý zisk nízkých výnosů“ a předem ignorují „občasnou kalamitu“, přičemž ztráty se následně připíší na vrub „nepředvídatelným nepříznivým okolnostem“.
Pokud by se ale dnes investor chtěl proti geopolitické katastrofě pojistit, jak by to vlastně udělal?
V generaci před první světovou válkou se za bezpečná aktiva považovaly dluhy vlád vázané na zlatý standard, který domněle zajišťoval ochranu proti nákaze inflačním populismem, postihující tehdy země jako Mexiko, Francii a Spojené státy.
Avšak ti, kdo investovali do britského vládního dluhu, čelili obrovským ztrátám poté, co vstup Británie do první světové války vyvolal inflaci, a ti, kdo investovali do carských dluhopisů, si jimi po říjnové revoluci tapetovali toalety.
Po inflacích první světové války si opatrný investor mohl myslet, že atraktivním aktivem je zlato – snadno ohodnotitelné, přenosné a reálné.
Zlato je ovšem strnulé, zatímco kapitál je produktivní.
Buď jak buď, američtí vlastníci zlata zažili nedobrovolný převod svého bohatství v papírové dolary Rooseveltovou administrativou na samém dně Velké hospodářské krize.
Po druhé světové válce se bezpečněji než cokoli jiného jevily investice v USA.
V 70. letech ale investoři do amerických akcií a dlouhodobých dluhopisů přišli o polovinu své jistiny, ba dokonce i investoři do krátkodobého amerického dluhu si do konce dekády v reálných hodnotách pohoršili o 20%.
Investoři obávající se geopolitické katastrofy mohou situaci do jisté míry řešit zvýšením svých spotřebních výdajů.
Tato možnost však má své meze.
Ti, kdo se obávají geopolitické katastrofy, budou aktiva prodávat a stlačovat tak jejich hodnotu, jedině pokud existují jiná, bezpečnější aktiva, která se jim nabízejí ke koupi.
Jak nedávno poukázal Robert Barro z Harvardu, strach z obecné nebo nepředvídatelné katastrofy – a to i takové, která se vyhne dílčí skupině aktiv, již ovšem nelze předem stanovit – relativní ceny aktiv neovlivní, neboť investoři nemají žádnou motivaci prodávat nebo kupovat konkrétní aktivum.
Podle Barra závisejí důsledky silnějšího strachu z obecné nebo nepředvídatelné katastrofy na tom, jaký vliv má na globální fond úspor.
Strach, stejně jako institucionální překážky, může být pramenem toho, co lze podle úhlu pohledu označit za globální nadbytek úspor nebo za nedostatek globálních investic.
Chovají-li lidé dostatečnou nechuť k riziku, zvýšený strach z budoucnosti je nutí více šetřit, rostoucí globální nejistota zvýší ceny akcií a dluhopisů a sníží úrokové sazby, dividendy i ziskové výnosy.
Vytváření aktiv pro investory stojí prostředky a čím větší je poptávka po takových aktivech, tím vyšší jsou mezní náklady na jejich tvorbu.
Právě to může být situace, ve které se teď sv��tová finanční soustava nachází.
Hlavní obavou, přinejmenším v kruzích, v nichž se pohybuji, je náhlé uvolnění „globálních nevyvážeností“: prudký a destabilizační konec obrovského amerického obchodního deficitu a obrovského asijského obchodního přebytku.
Kdyby Federální rezervní úřad za takové globální finanční krize vyhověl inflaci a urychlil devalvaci, aby zabránil tomu, že se padající zaměstnanost v sektorech, jež dříve financoval zahraniční kapitál, vyvine v depresi, bude mezi nejpostiženější patřit americký dluh.
Pokud by ale Fed inflaci způsobené krachem dolaru odmítl vyhovět a s přesvědčením, že dlouhodobé přínosy zachování věrohodnosti ručitele za stabilitu cen se projeví dřív, než budeme všichni po smrti, by akceptoval depresi, utrpí americké kmenové akcie.
Zranitelné by byly také hodnoty čínských nemovitostí a výrobních aktiv, jakmile by USA opustily svou roli dovozce nejvyšší instance a čínská pobřežně vývozní rozvojová strategie by se stala slepou uličkou.
Abychom si špatně neporozuměli: o něco víc než polovina mého mozku souhlasí s Rubinem, Summersem, Wolfem a dalšími.
Zásadní riziko, které dnes pozoruji, je to, jež nesou investoři do dluhu denominovaného v dolarech – a myslím, že si za to, co dělají, neúčtují řádnou cenu.
Avšak čtvrtina mého mozku dumá nad tím, jak by se investoři měli pokusit pojistit se proti nejhlubšímu výkyvu křivky ekonomicko-politické distribuce, a této čtvrtině mého mozku není jasné, kam by se vlastně ten, kdo se chce proti riziku pojistit, měl vrtnout.
Strach z finančnictví
Strach z finančnictví je na postupu.
Všude je nedůvěra k lidem s vysokými platy, kteří pracují před monitory počítačů a dělají něco, co vůbec nevypadá jako produktivní činnost.
Kancelářské krysy se mají lépe než výrobci, spekulanti než manažeři, obchodníci než podnikatelé, makléři než střadatelé, chytrým se daří lépe než solidním a v pozadí toho všeho je finanční trh mocnější než stát.
Všeobecným názorem je, že tento stav věcí je nespravedlivý.
Jak se vyjádřil Franklin D.
Roosevelt, musíme „penězoměnce“ svrhnout z jejich „vysokých piedestalů v chrámu naší civilizace.“ Musíme „vzkřísit prastaré pravdy,“ že pěstování, výrobě, řízení a vynalézání věcí by se mělo dostávat vyšší prestiže, více úcty a větších odměn než nejasným činnostem, jež vykonávají finančníci.
Samozřejmě, v moderním globálním finančnictví probouzí strach ledacos.
Jeho rozsah je ohromující: letos proběhnou fúze a akvizice za víc než 4 biliony dolarů, přičemž obchodovatelná a (teoreticky) likvidní aktiva na konci letošního roku dosáhnou asi 160 bilionů dolarů – to vše ve světě, kde roční globální HDP činí asi 50 bilionů dolarů.
McKinsey Global Institute nedávno odhadl, že světová finanční aktiva dnes víc než třikrát převyšují světový HDP – to je trojnásobek poměru z roku 1980 (a ještě mohutnější nárůst oproti pouhým dvěma třetinám světového HDP po druhé světové válce).
A pak jsou tu čísla, která se zdají být vysoká, ale je těžké je vyložit: 300 bilionů dolarů v „odvozených“ cenných papírech, 3 biliony dolarů spravované ve 12 tisících globálních „hedžových fondů“ a 1,2 bilionu dolarů ročně v „soukromém kapitálu“ či „private equity“.
V naší moderní globální finanční soustavě se však tvoří významné věci, jak pozitivní, tak negativní.
Vezměme si letošní fúze a akvizice za 4 biliony dolarů, kdy společnosti kupují a vydělují pobočky a divize v naději na dosažení synergie, tržní moci nebo lepšího řízení.
Vlastníci, kteří tato aktiva prodají, získají zhruba 800 miliard dolarů oproti hodnotě svých aktiv před fúzí.
Akcionáři nakupujících společností přijdou zhruba o 300 miliard dolarů na tržní hodnotě, neboť trhy si akvizici vyloží jako signál, že manažeři nejsou ostražitými správci majetku, kteří maximalizují výplaty investorů, ale spíše rozjařenými a nekontrolovanými staviteli impéria.
Těchto 300 miliard dolarů je daň, již podle akcionářů rostoucích společností stojí za to za energické ředitele firem zaplatit (anebo možná nedokážou najít způsob, jak se jejímu zaplacení vyhnout).
Odkud čistý zisk zhruba 500 miliard dolarů v globální tržní hodnotě pochází?
To nevíme.
Část je destruktivním transferem od spotřebitelů ve prospěch akcionářů, neboť korporace získávají více monopolní moci, část plyne ze zdokonalení efektivity díky lepšímu managementu a vhodněji velikostně strukturovaným podnikům a část je přeplatek těch, kdo se přehnaně rozjařují, když se názvy společností objevují ve zpravodajství.
Jestliže každý z těchto faktorů představuje třetinu čistého zisku, lze vyvodit několik závěrů.
Zaprvé, odhlédneme-li od transferů uvnitř finančního sektoru, celkové globální účinky tohoto segmentu finančnictví tvoří zisk asi 340 miliard dolarů v přírůstcích reálné hodnoty pro akcionáře z vyšších očekávaných budoucích zisků.
Budoucím reálným mzdám lze přisoudit ztrátu 170 miliard dolarů, poněvadž domácnosti se ocitnou v situaci, kdy společnostem s větší tržní silou budou platit vyšší marže.
Čistý zisk tedy dosahuje 170 miliard dolarů přidané společenské hodnoty v roce 2007, což představuje 0,3% světového HDP, obdobu průměrného produktu sedmi milionů pracujících.
V jistém smyslu bychom měli být našim pracovitým architektům fúzí a akvizicí vděční, nehledě na jejich platy: je důležité, aby podniky s mizerným vedením a neefektivně pracujíc�� firmy byly pod tlakem těch, jimž by se mohlo dařit lépe a dokáží na své snažení získat dost peněz.
Nemůžeme na akcionářskou demokracii spoléhat jako na jediný systém kontroly korporací.
Druhým závěrem je, že hrubé výtěžky – odměny, obchodní zisky a kapitálové výnosy pro úspěšné (asi 800 miliard dolarů z letošních fúzí a akvizic) – výrazně převyšují oněch asi 170 miliard dolarů čistých výtěžků.
Vlády před sebou mají velice důležitou osvětovou, varovnou a regulační úlohu: lidé by měli znát rizika a pravděpodobnosti, neboť mohou skončit mezi těmi, kdo tratí zbývajících 630 miliard dolarů.
Prozatím jen máloco naznačuje, že by se jí ujaly.
Konečně, finančníci mají už dlouho zájem o stabilní monopoly a oligopoly s vysokými ziskovými maržemi, zatímco veřejnost má zájem na konkurenčních trzích s nízkými maržemi.
Čím jste skeptičtější ke schopnostem vládou zajišťovaných antimonopolních politik vyvažovat účinky fúzí a akvizic ústící v zesilování monopolní moci, tím více byste měli usilovat o to, aby každý nárůst příjmové nerovnosti vyrovnávaly další zdroje kompenzační síly – to znamená progresivní zdanění příjmů.
Fyziokraté osmnáctého století byli přesvědčeni, že produktivní je jedině zemědělec a že všichni ostatní tak či onak zemědělce olupují o to, co jim právem patří.
Marxisté dvacátého století věřili v totéž ve vztahu k továrním dělníkům.
Oba směry se mýlily.
Regulujme své finanční trhy, aby tu nezasvěcence, kteří investují, neoškubali.
Ale nedělejme tu chybu, že bychom se finančnictví báli přespříliš.
Tchaj-wan a duchové dějin
NEW YORK – Byly by Spojené státy připravené riskovat katastrofální válku s Čínskou lidovou republikou, aby ochránily Čínskou republiku, známou spíše pod názvem Tchaj-wan?
Prezident Joe Biden nastínil minulý týden svou vizi jasně.
Soupeření ČLR a USA vnímá jako globální konflikt mezi demokracií a autokracií, přičemž Čínská republika se nezpochybnitelně řadí mezi nejúspěšnější asijské demokracie.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Prezident Dwight D.
Eisenhower v roce 1954 pohrozil použitím jaderných zbraní poté, co Čína ostřelovala skalnatý ostrůvek poblíž tchajwanského pobřeží, když byl Tchaj-wan ještě vojenskou diktaturou.
Tehdy však byla jiná situace.
USA byly k obraně Tchaj-wanu vázané smlouvou.
To se změnilo po roce 1972, kdy prezident Richard M.
Nixon přistoupil na tvrzení, že Tchaj-wan je součástí „jediné Číny“, a také po anulování smlouvy o obraně prezidentem Jimmym Carterem v roce 1979.
Otázka, zda by USA stále vedly kvůli Tchaj-wanu válku, se stala tématem, které dal Henry Kissinger kdysi dávno název „strategická nejednoznačnost“.
V důsledku toho jsou americké vojenské závazky ve Východočínském moři velmi zvláštní.
Obranná smlouva s Japonskem zavazuje USA k obraně pár neobydlených skal s názvem Souostroví Senkaku (nebo v čínštině Tiao-jü-tao), ale nikoliv demokratického Tchaj-wanu a jeho 23 milionů obyvatel.
Existují praktické důvody, proč by vojenský útok Číny na Tchaj-wan stále mohl rozpoutat válku s USA.
Kontrola Východočínského moře Čínou by představovala hrozbu pro Japonsko a Jižní Koreu.
Kdybychom to dopustili, mohli bychom ve východní Asii vyvolat nebezpečné závody v jaderném zbrojení.
Tchaj-wan navíc disponuje vysoce pokročilými počítačovými technologiemi, které by USA a jejich demokratičtí spojenci jen neradi viděli v rukou ČLR.
A pak je zde dlouhá ruka dějin.
Minulost nás nepředurčuje, ale ignorujeme ji na vlastní nebezpečí.
A třebaže její dopady mohou být důsledkem mýtů, mýty mohou být silnější než fakta.
Jádrem současného čínského nacionalismu je představa národního ponížení, které lze vykoupit obnovenou slávou.
Podle této interpretace byla Čína nejméně sto let – mezi opiovými válkami ve 40. letech 19. století a brutálními invazemi Japonska ve 30. a 40. letech 20. století – terčem ponižování, ústrků a okupace ze strany zahraničních mocností.
A pouze národní obroda pod dohledem Komunistické strany Číny prý zajistí, že už se to nikdy nebude opakovat.
Toto ponaučení se lidem vštěpuje po celé zemi: ve vlasteneckých muzeích, na památnících, ve filmech, knihách, muzikálech a samozřejmě i v učebnicích dějepisu.
Jedním z důvodů současné převahy revanšistického nacionalismu v oficiální čínské rétorice je oslabení marxisticko-leninské či maoistické ideologie v Číně.
Protože starému dogmatu věří tak málo Číňanů, dokonce i mezi komunisty, potřebovala strana nové ospravedlnění svého mocenského monopolu.
A náprava předchozího příkoří se ukázala jako pádný důvod.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Japonský koloniální zábor Tchaj-wanu coby válečné kořisti v důsledku vítězství nad Čínou v první čínsko-japonské válce v roce 1895 stále bolí.
A není podstatné, že čínským císařům nikdy na Tchaj-wanu příliš nezáleželo.
Stejně tak není důležité, že poníženi nebyli Číňané ani Čína jako taková, nýbrž říše dynastie Čching pod vedením Mandžusků, které čínská revoluce Chanů v roce 1911 sesadila.
Toto vše je vedlejší: strana pokládá obnovu či zachování imperiálních čchingských držav, jako jsou Tchaj-wan a Tibet, za svatou vlasteneckou povinnost.
Američané jednají pod vlivem jiných dějin – za které ani nenesli přímou zodpovědnost.
Byla to Británie v čele s Nevillem Chamberlainem, která v roce 1938 podepsala Mnichovskou dohodu a umožnila hitlerovskému Německu, aby začalo rozbíjet Československo.
Chamberlainovo jméno bude navždy spojeno se zbabělým ústupkem, kdežto z Winstona Churchilla se vyklubal velký válečný hrdina.
Americkou zahraniční politikou však Mnichovská dohoda obchází jako pomstychtivý duch možná ještě více než britskou.
Prezidenty a premiéry děsí představa, že je někdo přirovná k Chamberlainovi, a sní o tom, že se stanou hrdinnými Churchilly.
Výraz „osmatřicátý“ se v americké politické rétorice objevil prakticky během všech zahraničních krizí od konce války.
Prezident Harry S.
Truman se na něj odvolal už na počátku války v Koreji v roce 1950, kdy slíbil, že „udrží komunismus v mezích“.
Když Britové odmítli v roce 1954 vyslat vojáky do Vietnamu, aby tam pomohli Francouzům v boji proti Ho Či Minovi, Eisenhower obvinil Churchilla – právě jeho – z „prosazování druhého Mnichova“.
A tak to pokračovalo.
V 60. letech opět ve Vietnamu byl Richard Nixon jen jedním z mnoha lidí, kteří varovali před dalším Mnichovem.
A v novějších Američany vedených válkách proti Saddámu Husajnovi přirovnali oba prezidenti Bushové, otec a poté i syn, iráckého diktátora k Hitlerovi a sami se stylizovali do role Churchilla.
V předvečer této války přitom britský premiér Tony Blair četl Chamberlainovy deníky jako ponaučení, co nedělat.
Je možné, že v dnešním světě, kdy konflikt supervelmocí může zničit velkou část lidstva, se Čína a USA válce o Tchaj-wan vyhnou.
Prozatím se zdá, že Čína hraje hru na kuře, testuje obranu Tchaj-wanu, narušuje jeho vzdušný prostor, stupňuje námořní hlídky, pouští se do nácviků vojenské invaze a dělá provokativní prohlášení o tom, že „nevylučuje použití síly“.
Na americké straně se to setkává s dalšími dodávkami zbraní na Tchaj-wan a s drsnými řečmi o nové studené válce.
Hra na kuře je zkouškou, komu dříve povolí nervy, takže se může rychle a nepředvídatelně vyhrotit.
Když je navíc někdo v zajetí duchů dějin, couvá se mu hůře.
Pokud obě strany v krizi couvnout odmítnou, prohrají nakonec všichni.
Rozpočty v eurozóně pod drobnohledem
DUBLIN – Trhy s dluhopisy nechvalně prosluly tím, že kolísají, často ve vleku pocitů namísto rigorózní makroekonomické analýzy, a jak předvedla globální finanční krize roku 2008, nejsou ani zdaleka neomylné.
Obzvlášť nespolehlivé mohou být při hodnocení dlouhodobých vyhlídek ekonomiky.
Úrokové sazby napříč Evropskou unií jsou sice na historických minimech, ale kdyby trhy s dluhopisy přehodnotily rizikovost suverénních dlužníků, vládní dluhy v eurozóně by se mohly dostat pod silný tlak.
Zadlužené vlády předkládající Evropské komisi své rozpočty k prověrce by tato úvaha měla značně tížit.
Iracionální rozjařenost (anebo její opak) může strhnout nejen obchodníky s dluhopisy.
Mýlit se mohou i verdikty ratingových agentur nad kvalitou aktiv.
Velmi často se zdá, že se hodnotitelé spokojí s tím, že náladu neurčují, ale následují.
Jako příslovečný řidič autobusu, který, zahleděn do dění ve zpětném zrcátku, nesleduje, co se děje před ním, se příliš mnoho analytiků v oblasti dluhopisů soustředí na historické údaje o ekonomice jako klíčový ukazatel budoucího směřování.
Právě v těchto souvislostech bude nutné posuzovat rozpočtové plány, jež 15. října předloží vlády zemí eurozóny.
Tento požadavek Paktu stability a růstu eurozóny, stanovený v článku 126 Smlouvy o fungování Evropské unie, se vztahuje na ty členské státy, kterým se nepodaří splnit závazek, že svůj rozpočtový deficit stáhnou pod 3 % HDP.
Hlavní zdroj obav tkví v tom, že nejspíš nevydrží nízké úrokové sazby, za nichž si nyní většina evropských vlád může půjčovat.
Plyne to ze dvou příčin.
Zaprvé, podle pravidel EU pro výpočet solventnosti bank a hladin kapitálové přiměřenosti se k dluhopisům drženým bankami přistupuje jako k bezrizikovým aktivům.
To je riskantní předpoklad, protože znamená, že se žádná evropská vláda nikdy nedostane do neschopnosti splatit dluhopis v plné výši, včetně všech splatných úroků a včas.
Hladina zadlužení některých evropských zemí v poměru k jejich důchodu však vyvolává vážné otázky, zda jsou jejich dluhopisy skutečně bezrizikové.
Za předpokladu, že nedojde k výraznému nárůstu inflace či hospodářského růstu, nebezpečí platební neschopnosti nelze jen tak přehlížet.
Zadruhé, jelikož se v důsledku nízkých úrokových sazeb obří sumy peněz štvou za příliš nízkým počtem příležitostí na slušné výnosy, je pochopitelné, že se investoři přiklonili ke státním dluhopisům, čímž výnosy z nich dále stlačují.
Tato situace ale nemůže trvat navždy; pokud příliv financí zpomalí nebo se objeví alternativní aktiva s vysokými výnosy, poptávka po státních dluhopisech by se mohla citelně snížit.
V takovém okamžiku by se u suverénního dluhu musely zvýšit úrokové sazby, aby se hladiny vládních půjček udržely.
Nejedná se o přestřelený scénář, a kdyby se zhmotnil, v rozpočtech mnoha zadlužených členských států eurozóny by napáchal spoušť.
Vlády a Evropská komise by tudíž byly bláhové, kdyby při hodnocení návrhů rozpočtů členských států stavěly na předpokladu, že nízké úrokové sazby u státních dluhopisů v předvídatelné budoucnosti přetrvají.
Pokud se investoři skutečně rozhodnou, že výnosy ze státních dluhopisů už za investici nestojí, možnosti suverénních vypůjčovatelů mohou být omezené.
Evropské komisi se mohou vzpírat, ale kdyby kladli odpor trhům s dluhopisy, dostaly by se do úzkých.
Světová finanční centra jsou sice náchylná k záchvatům iracionality, ale je u nich nižší pravděpodobnost, že se nechají strhnout politickou rétorikou, jaká v Komisi či mezi ministerskými kolegy v Radě EU může najít jisté pochopení.
Navíc trhy mohou změnit názor velice rychle a bez výstrahy, takže vládám na uskutečnění nezbytných fiskálních korekcí dají nanejvýš nepatrně času.
K tomu však s větší pravděpodobností nedoje, bude-li se mít za to, že unijní systém koordinace rozpočtových politik 18 členů eurozóny (takzvaný balíček dvou právních aktů a balíček šesti právních aktů) je dodržován – zejména většími zeměmi jako Francie a Itálie.
Naproti tomu, bude-li systém odmítán nebo vykládán způsobem, který změní jeho zamýšlený smysl, trhy s dluhopisy by mohly opět zneklidnět.
Těžkosti, které mohou vyvstat, když si země musí půjčit na financování služeb či hrazení splatných dluhů, zná Irsko lépe než většina ostatních zemí.
Federalismus a progresivní odpor v Americe
BERKELEY – Rok 2016 se nesl ve znamení sílícího populismu ve Spojených státech, ve Velké Británii a v mnoha dalších rozvinutých zemích.
V době, kdy stagnace příjmů, uvadající ekonomické příležitosti a ztráta víry v pokrok vyvolávaly všeobecnou nespokojenost, podpořili voliči kandidáty, kteří slibovali vrátit moc „lidem“ a otřást systémy, jež političtí představitelé hlavního proudu „zmanipulovali“ ve prospěch zkorumpované „elity“.
Ve Spojených státech pak další olej do volebního ohně přilily rostoucí etnická rozmanitost, doutnající rasová napětí a měnící se společenské zvyklosti.
V USA vyvrcholila dlouhodobá eroze důvěry ve federální vládu vítězstvím Donalda Trumpa v listopadových prezidentských volbách: prezident Barack Obama se sice těšil velké důvěře veřejnosti, avšak jen 19% Američanů věřilo, že federální vláda dělá, co je správné.
Vzhledem k tradičním republikánským prioritám, jejichž odrazem byla volba členů Trumpova budoucího kabinetu, budou pravděpodobně seškrtány federální vládní programy (s výraznou výjimkou armády).
Paradoxní je, že výdajové škrty v oblasti zdravotnictví, školství, profesního výcviku a životního prostředí v kombinaci s rozsáhlým regresivním snižováním osobních i podnikových daní dále obohatí „elitu“ a současně podkopají programy, z nichž má prospěch většina domácností.
Hlavní sociální a hospodářské problémy řešené federálními programy ovšem nevymizí.
Zodpovědnost za jejich řešení pouze tížeji dolehne na státní a místní vlády, které je budou muset řešit novátorskými způsoby.
Odpovědí na trumpismus je „progresivní federalismus“: plnění pokrokových politických cílů s využitím značných pravomocí delegovaných na subnárodní vlády v americkém federálním systému.
Každoroční průzkumy Gallupova ústavu i nadále ukazují, že většina Američanů důvěřuje při řešení problémů své státní vládě (62%) a místním vládám (71%).
Studie Pewova ústavu z roku 2014 zjistila, že zatímco se směřováním národní politiky je spokojeno pouhých 25% respondentů, se způsobem vládnutí ve vlastní komunitě jich vyjadřuje spokojenost 60%.
A americká ústava umožňuje, aby jednotlivé státy fungovaly jako laboratoře demokracie, jak to kdysi nazval soudce Nejvyššího soudu Brandeis: aby experimentovaly s novátorskými politikami, a přitom neohrozily zbytek země.
Historie úspěšných experimentů je dlouhá a bohatá.
Státní a místní vlády stály v čele vytváření veřejných primárních a sekundárních vzdělávacích systémů, ale i státních kolejí a univerzit.
Kalifornie, Wyoming a další státy umožnily ženám hlasování ve volbách – a jejich příklad vedl ke schválení devatenáctého dodatku ústavy (poskytujícího volební právo všem dospělým ženám).
Programy zapojování osob pobírajících dávky do pracovního procesu ve státech Michigan a Wisconsin sloužily jako vzor pro federální reformu sociálních dávek za administrativy prezidenta Billa Clintona a program Obamacare je založený na zdravotnickém systému státu Massachusetts, jenž tam byl zaveden za republikánského guvernéra Mitta Romneyho.
Třiatřicet států USA zase díky uzákonění řady různých energetických politik – od rozsáhlých klimatických akčních plánů po mandatorní standardy obnovitelné energie – snížilo od roku 2000 do roku 2014 emise oxidu uhličitého a současně uskutečnilo hospodářskou expanzi.
Některé státy zavedly v poslední době systém emisních povolenek, aby stanovily cenu uhlíku, a mnohé už mají nakročeno ke splnění cílů daných Obamovým Plánem čisté energie.
Polovina států USA dnes v nějaké podobě legalizovala marihuanu, přičemž osm z nich přistoupilo k úplné legalizaci.
Tři státy zavedly zákony nabízející placenou mateřskou dovolenou a čtvrtý stát k tomu směřuje.
Devatenáct států přivítalo rok 2017 zvýšením minimální mzdy.
A tak by se dalo pokračovat.
Úspěšné příklady progresivního federalismu jsou patrné v širokém spektru oblastí včetně zdravotnictví, vězeňské reformy, vyššího vzdělávání a profesního výcviku, podnikání, ochrany zaměstnanců a benefitů v ekonomice příležitostných prací nebo vládních kontraktů s platbou podle výsledků.
Ve všech oblastech jsou nezbytnými prvky spolupráce a kompromis – mezi soukromými a veřejnými aktéry, komerčními a neziskovými organizacemi i mezi republikány a demokraty.
Obojí také tvoří základ bezpočtu příkladů politické inovace a občanského angažmá na místní úrovni, jak je v nedávném článku a v chystané knize popisuje James Fallows.
Ve snaze podpořit státní a místní politické inovace federální vláda často přebírá roli rizikového kapitalisty a poskytuje měřitelné cíle a pobídky, místo aby diktovala řešení.
Obama podporoval tento přístup prostřednictvím soutěží na státní úrovni, jako byl program Race to the Top z dílny ministerstva školství, dále prostřednictvím federálních „grantů na sociální inovace“, které podporovaly státní a místní vlády, a také prostřednictvím programu rozšíření Medicaid.
Nově zvolený viceprezident Mike Pence je hrdý na rozšíření Medicaid, v jehož čele stál coby guvernér státu Indiana – třebaže se 19 států, zejména na americkém Jihu a Středozápadě, k říjnu 2016 rozhodlo tohoto programu neúčastnit, čímž odepřelo zdravotní pojištění více než 2,5 milionům lidí s nízkými příjmy.
Vzorem, čeho může progresivní federalismus dosáhnout, je stát Kalifornie, jenž má šestou největší ekonomiku světa, téměř čtyřicetimilionovou populaci, která vypadá jako budoucnost Ameriky, a jednotnou a zodpovědnou demokratickou vládu.
Kalifornie stojí v čele rozšiřování práv žen, zemědělských pracovníků, přistěhovalců, sexuálních menšin a dalších.
Stejně tak představuje předvoj v oblasti ekologické ochrany a snahy bojovat proti klimatickým změnám – od stanovení přísných norem pro spotřebu energie a emise automobilů (které byly v roce 2016 schváleny jako federální zákon) až po průkopnickou činnost v oblasti oceňování uhlíku.
Guvernér Jerry Brown nedávno slíbil, že pokud Trumpova administrativa seškrtá federální výdaje potřebné pro provoz satelitů shromažďujících klimatická data, pak Kalifornie „vypustí ten zatracený satelit sama“.
Kalifornie může být také lídrem progresivního odporu neboli „nekooperativního federalismu“, když odmítá realizovat federální politiku, proti níž se staví.
Řada měst v Kalifornii i stát samotný se už dnes chovají jako „bezpečné jurisdikce“, které chrání imigranty bez dokladů před deportací tím, že omezují spolupráci s federálními úřady.
Podle zákona je řešení imigrace zodpovědností federální vlády; ta však v praxi postrádá dostatečné zdroje.
Mohutné výdajové a personální škrty přislíbené Trumpem tento výpadek ještě zhorší, což donutí federální vládu spoléhat se při této činnosti ještě více na státní a místní instituce.
Kalifornský zákonodárný sbor dal svůj nesouhlas najevo tím, že nedávno předložil k připomínkování nové návrhy zákonů o financování právních služeb pro imigranty bojující proti deportaci a o zákazu využívání státních a místních zdrojů k potírání imigrace z ústavních důvodů.
Trump už pohrozil, že bezpečným jurisdikcím seškrtá federální zdroje.
Tuto nátlakovou taktiku však nedávno ztížilo rozhodnutí Nejvyššího soudu, které omezuje využívání podmíněných výdajů federální vládou k „vynucování“ federální politiky na státních představitelích.
Na rok 2016 možná budeme vzpomínat jako na rok, kdy se v USA vrátil k moci populismus.
Stejně tak je však možné, že na něj budeme vzpomínat jako na začátek nové éry progresivního federalismu a odporu prosazovaného státními a místními vládami, jimž občané věří, že pomohou zlepšit jejich životy a komunity.
Velká divergence politik
WASHINGTON, DC – V příštích několika týdnech pravděpodobně americký Federální rezervní systém a Evropská centrální banka začnou uskutečňovat výrazně odlišné politiky.
Fed je poprvé za téměř deset let odhodlaný zvýšit úrokové sazby.
V případě ECB se naopak očekává, že zavede další nekonvenční opatření, aby poslala sazby opačným směrem, i kdyby to znamenalo vystavit dalšímu tlaku některé vládní dluhopisy, které se už dnes obchodují se záporným nominálním výnosem.
Při realizaci těchto politik sledují obě centrální banky domácí cíle, které jim ukládá jejich řídící legislativa.
Problém je v tom, že možná existuje jen málo řádných mechanismů – pokud vůbec nějaké –, jak zvládnout mezinárodní důsledky této prohlubující se divergence.
Fed reaguje na pokračující známky robustní tvorby pracovních míst ve Spojených státech a další náznaky, že se ekonomika země zotavuje, byť pouze mírně.
Zároveň si Fed uvědomuje riziko pro finanční stabilitu, pokud úrokové sazby zůstanou na uměle nízké úrovni, a proto se očekává, že je po zasedání Federálního výboru pro otevřený trh 15. až 16. prosince zvýší.
Tento krok představuje zlomový bod v přístupu Fedu k ekonomice.
Rozhodnutím o zvýšení úrokových sazeb totiž Fed nesundá pouze nohu z plynu finančního stimulu, ale také učiní výrazný krok směrem k mnohaleté normalizaci svého celkového postoje k finanční politice.
ECB zatím čelí diametrálně odlišným hospodářským podmínkám včetně obecně loudavého růstu, rizika deflace a obav z dopadu teroristických útoků v Paříži na podnikatelskou a spotřebitelskou důvěru.
V důsledku toho šéfové banky vážně uvažují o posunutí diskontní sazby ještě hlouběji do záporného pásma a prodloužení svého rozsáhlého programu nákupu aktiv (jinak známého jako kvantitativní uvolňování).
Jinými slovy ECB pravděpodobně rozšíří a prodlouží experimentální opatření, která na plynový pedál finančního stimulu zatlačí ještě silněji.
V ideálním světě by tvůrci finanční politiky vyhodnotili potenciální mezinárodní důsledky těchto divergujících politik (včetně možných zpětných vlivů na obou stranách Atlantiku) a zavedli řadu nástrojů vedoucích k lepší harmonizaci domácích a globálních cílů.
Politická polarizace a celková dysfunkčnost politik v USA i v Evropské unii však takové úsilí nadále brzdí.
Při absenci univerzálnější politické reakce proto harmonizace divergujících politik centrálních bank zůstane na trzích – zejména na trzích fixních příjmových aktiv a měn.
Rozdíl v úrokových sazbách mezi „bezrizikovými“ dluhopisy na obou stranách Atlantiku – například dluhopisy amerického ministerstva financí a německými „Bunds“ – se už výrazně zvýšil.
A dolar současně posílil nejen vůči euru, ale i vůči většině dalších měn.
Zůstanou-li tyto trendy bez kontroly, pravděpodobně budou přetrvávat.
Má-li nám být vodítkem historie, pak existují tři vážné problémy, které si v nadcházejících měsících zaslouží pečlivé sledování.
Za prvé je nepravděpodobné, že by USA dlouho nečinně přihlížely, pokud se jejich měna výrazně zhodnotí a jejich mezinárodní konkurenceschopnost se značně zhorší.
Firmy už dnes hlásí tlak na příjmy v důsledku sílícího dolaru, a některé dokonce žádají své vlády, aby razantněji čelily skryté „měnové válce“.
Protože se dolar za druhé používá jako rezervní měna, rychlý vzestup jeho hodnoty by mohl vyvinout tlak na ty, kdo ho používají neuvážlivě.
V ohrožení jsou zejména firmy ze zemí s rozvíjejícími se trhy, které si přehnaně půjčily v dolarech, ale generují jen omezené dolarové příjmy, a proto mohou ve svých aktivech a pasivech nebo ve svých příjmech a výdajích vykazovat velký měnový nesoulad.
A konečně platí, že prudké pohyby úrokových sazeb a devizových kurzů mohou vyvolat volatilitu na jiných trzích, zejména akciových.
Protože makléři mají kvůli regulačním kontrolám a tržním omezením menší možnost hrát proticyklickou roli akumulací zásob ve svých účetních rozvahách, bude výsledná cenová nestabilita pravděpodobně vysoká.
Hrozí riziko, že některá portfolia budou donucena k neuspořádanému uzavírání pozic.
Navíc bude pravděpodobně zpochybněna politika centrálních bank omezovat takzvanou „volatilní volatilitu“.
Žádný z těchto výsledků samozřejmě není předem daný.
Politici na obou stranách Atlantiku jsou s to snížit riziko nestability zavedením strukturálních reforem, zajištěním vyváženější agregátní poptávky, odstraněním ostrůvků předluženosti a zkvalitněním mechanismů multilaterálního a regionálního řízení.
Současná situace má tři možné výsledky: relativně stabilní mnohorychlostní svět, výrazný rozvrat podkopávající hospodářské zotavení USA a evropské oživení těžící z amerického růstu.
Dobré je, že dopad současné divergence bude záviset na tom, jak politici ustojí tlaky.
Špatné je, že budou muset najít politickou vůli k rozhodným krokům vedoucím k minimalizaci rizik.
Jakmile Fed normalizuje svou měnovou politiku a ECB zesílí svá mimořádná opatření, měli bychom rozhodně doufat, že nás nepotká nic zlého.
Současně bychom se však měli připravovat na podstatné zvýšení finanční a ekonomické nejistoty.
Proč Fed pohřbil monetarismus
LONDÝN – Toho, kdo pozorně sledoval komentáře předsedkyně Federálního rezervního systému USA Janet Yellenové, nepřekvapí rozhodnutí Fedu odložit zvýšení sazeb.
Fed tímto krokem pouze potvrdil, že není lhostejný vůči mezinárodnímu finančnímu stresu a že jeho přístup k řízení rizik zůstává pevně přikloněn k „nižším sazbám na delší dobu“.
Proč se tedy trhy i média chovají, jako by jednání Fedu (či přesněji řečeno jeho nejednání) bylo nečekané?
Trhy ve skutečnosti nešokovalo rozhodnutí Fedu ponechat ještě několik měsíců nulové úrokové sazby, nýbrž prohlášení, které jej doprovázelo.
Fed prozradil, že ho vůbec neznepokojují rizika vyšší inflace a že by velmi rád stlačil nezaměstnanost pod úroveň kolem 5 %, již většina ekonomů pokládá za „přirozenou“.
Právě tento vztah – mezi inflací a nezaměstnaností – je jádrem všech polemik o měnové politice a působení centrálních bank.
Téměř všechny moderní ekonomické modely, včetně těch, které využívá Fed, se zakládají na monetaristické teorii úrokových sazeb, již prvně předložil Milton Friedman ve svém předsednickém projevu k Americké ekonomické asociaci v roce 1967.
Friedmanova teorie prohlásila, že kdyby nezaměstnanost klesla pod jistou minimální bezpečnou hladinu, kterou označil za „přirozenou“ míru nezaměstnanosti, automaticky a bez omezení by zrychlovala inflace.
Ve Friedmanově původní práci byla přirozená míra nezaměstnanosti ryze teoretickou hypotézou, založenou na předpokladu, který se označuje za „racionální očekávání,“ přestože se může vzpírat všem běžným definicím racionálního chování.
Publikace této teorie v době celosvětových obav z dvouciferné inflace poskytla centrálním bankéřům záminku, kterou přesně potřebovali pro nepopulární zásahy.
Dramatickým zvýšením úrokových sazeb s cílem potlačit inflaci zlomili tvůrci politik moc odborově organizovaných pracovních sil a zároveň se vyhnuli obviněním za masovou nezaměstnanost, k níž měnová přísnost zákonitě směřovala.
Několik let nato Friedmanovu „přirozenou“ míru nahradila méně hodnotově vyhraněná a erudovaně znějící „míra nezaměstnanosti neakcelerující inflaci“ (NAIRU).
Základní myšlenka ale byla pořád stejná.
Pokud se měnová politika použije k pokusu stlačit nezaměstnanost pod určitou predeterminovanou hladinu, inflace bude bezmezně zrychlovat a pracovní místa zničí.
Měnové politice tlačící nezaměstnanost pod NAIRU je proto nutné se za každou cenu vyhnout.
Radikálnější verze této teorie má za to, že neexistuje žádná trvalá vazba mezi inflací a nezaměstnaností.
Všechny snahy stimulovat tvorbu pracovních míst lacinými penězi pouze zvýší růst množství peněz, což veškerý účinek na nezaměstnanost zvrátí.
Měnová politika se tedy musí soustředit výhradně na plnění inflačních cílů a centrální bankéři by měli být zcela zbaveni viny za nezaměstnanost.
Měnová teorie, která ospravedlnila zúžení zodpovědnosti centrálních bank na cílování inflace, se v době, kdy ji Friedman předložil, opírala o velice chabé empirické základy.
Od té doby ji vyvrátily politické zkušenosti i statistické prověrky.
Ukázalo se, že měnová politika, ani zdaleka nerozmetána stoupajícími cenami, jak teorie předpovídala, má na nezaměstnanost mnohem větší vliv než na inflaci, zejména v posledních 20 letech.
Navzdory empirickému vyvrácení se však ideologická přitažlivost monetarismu, upevněná domnělou vahou „racionálních“ očekávání, ukázala jako neodolatelná.
V centrálním bankovnictví i akademické ekonomii tak naprosto převládl ryze inflačně orientovaný přístup k měnové politice.
To nás přivádí zpět k současnému finančnímu dění.
Všechny modely inflačního cílování, jež používá Fed (a jiné centrální banky a oficiální instituce jako Mezinárodní měnový fond), předpokládají existenci určitých predeterminovaných mezí neinflační nezaměstnanosti.
Poslední model Fedu odhaduje, že tato NAIRU činí 4,9-5,2 %.
Právě proto bylo tolik ekonomů a účastníků trhů šokováno zjevným uspokojením Yellenové.
Při současné americké nezaměstnanosti na úrovni 5,1 % běžná měnová teorie přikazuje, že se úrokové sazby musí naléhavě zvýšit.
Jinak buď nevyhnutelně propukne katastrofální inflační vzestup, anebo se ukáže, že jádro ekonomické teorie, která od Friedmanovy přednášky o „racionálních“ očekáváních a „přirozené“ nezaměstnanosti dominuje generaci politického a akademického uvažování, je naprostý omyl.
Co bychom tedy z rozhodnutí Fedu nezvýšit úrokové sazby měli vyvozovat?
Jeden možný závěr je banální.
Jelikož NAIRU je čistě teoretický konstrukt, ekonomové Fedu mohou jednoduše upravit své odhady tohoto magického čísla.
Ostatně v posledních dvou letech už Fed své odhady hladiny NAIRU snížil třikrát.
Zdrženlivost Fedu ale může mít hlubší důvod.
Soudím-li podle Yellenové projevů z poslední doby, Fed už možná nevěří v žádnou z verzí „přirozené“ míry nezaměstnanosti.
Friedmanovy předpoklady neustále zrychlující inflace a iracionálně „racionálních“ očekávání, které vedou k soustředěnému cílování cenové stability, se do oficiálních ekonomických modelů vytrvale promítají jako nějaký biblický mýtus o stvoření.
Fed, společně s téměř všemi ostatními centrálními bankami, působí dojmem, že této báchorce přestal věřit.
Centrální bankéři jako by se teď tiše (a možná dokonce bezděky) vraceli k premoderním názorům: vazby mezi inflací a nezaměstnaností jsou skutečností a mohou trvat mnoho let.
Jak se bude hospodářský cyklus posouvat, měnová politika by nastavení rovnováhy mezi těmito dvěma ekonomickými indikátory měla postupně upravovat.
Když je inflace nízká, hlavní prioritou by mělo být snižování nezaměstnanosti na nejnižší možnou úroveň; a dokud nezačne bezprostředně hrozit nadměrná inflace, neexistuje přesvědčivý důvod, proč by měnová politika měla brzdit tvorbu pracovních míst a růst HDP.
To neznamená, že by bezmála nulové úrokové sazby měly v USA zůstat napořád.
Fed začne sazby téměř jistě zvyšovat v prosinci, ale měnové zpřísňování bude mnohem pomalejší než v dřívějších hospodářských cyklech a bude vycházet z obav o finanční stabilitu, nikoli z obav z inflace.
Strach – na některých rozvíjejících se trzích hraničící s panikou – z důsledků zpřísňování politiky Fedu se proto pravděpodobně ukáže jako bezdůvodný.
Špatná zpráva je, že velká většina analytiků trhů, stále lnoucí ke starému monetaristickému rámci, obviní Fed, že „zaostává za křivkou,“ když nechává americkou nezaměstnanost klesat příliš nízko a nedokáže předvídat hrozbu stoupající inflace.
Fed by měl takové atavistické protesty jednoduše ignorovat, jak právem učinil minulý týden.
Komunikační selhání Fedu
CAMBRIDGE – Nic nevystihuje současnou komunikační politiku Federálního rezervního systému Spojených států lépe než starý bonmot, že velbloud je kůň, kterého navrhla komise.
Různí členové Federálního výboru pro otevřené trhy (FOMC), který stanovuje politiku Fedu, označili rozhodnutí ponechat základní úrokovou sazbu beze změny za „podmíněné daty“.
To zní užitečně, dokud si neuvědomíme, že každý člen výboru má zjevně odlišnou interpretaci termínu „podmíněný daty“, a to do té míry, že tento výraz zřejmě ve skutečnosti znamená „osobní čuch a instinkt“.
V komunikační strategii Fedu vládne jinými slovy chaos a jeho odstranění je mnohem důležitější než přesné načasování rozhodnutí FOMC opustit úrokové sazby blízké nule.
I poté, co Fed konečně učiní onen „gigantický“ skok z efektivní federální sazby 0,13% (kde je nyní) na 0,25% (kam pravděpodobně brzy zamíří), bude chtít trh koneckonců stále vědět, jaká strategie přijde posléze.
A mám obavy, že ani pak o tom nebudeme mít tušení.
V zájmu spravedlnosti uveďme, že rozhodování o dalším postupu je velmi obtížné a že ekonomové jsou v této otázce hluboce rozpolcení.
Do hry se výrazně vložil Mezinárodní měnový fond, který vyzývá Fed, aby se zvýšením sazeb vyčkával déle.
Centrální bankéři ze zemí s rozvíjejícími se trhy, které MMF údajně chrání, přitom vysílají neméně výrazný vzkaz: Přistupte už ke zvýšení, tahle nejistota nás zabíjí.
Osobně bych se pravděpodobně přiklonil na stranu delšího čekání navzdory velmi vysokému riziku, že až se inflace opravdu zvýší, dojde k tomu tak rychle, že si to vyžádá rychlejší zvyšování úrokových sazeb v budoucnu.
Pokud se však Fed touto cestou vydá, musí jasně říci, že vědomě riskuje inflační přestřelení.
Hlavní argument pro čekání zní, že nemáme vůbec žádnou představu, jaká je momentálně skutečná rovnovážná úroková sazba (očištěná o inflaci), a než s ní pohneme, potřebujeme jasný signál o cenovém růstu.
Pouze zuřivý polemik by však popřel, že existuje také argument pro dřívější zvýšení sazeb, pokud Fed neuvede trh ve zmatek tím, že bude dál vysílat až křiklavě nejednoznačné signály o tom, čemu věří a co je jeho cílem.
Koneckonců se americká ekonomika nachází ve stavu plné zaměstnanosti nebo se jí blíží a domácí poptávka setrvale roste.
Fed se sice snaží hledět dál než na přechodné výkyvy cen komodit, avšak bude obtížné ignorovat rostoucí spotřebitelskou inflaci, jakmile se obrovský pokles z loňského roku – zejména v cenách energií – stabilizuje či přímo obrátí.
Jakékoliv standardní rozhodovací pravidlo, které centrální banky používají, dnes koneckonců říká, že ke zvýšení sazeb mělo dojít už dávno.
Nedopusťme se však základní chyby a neklaďme rovnítko mezi „vyšší úrokovou sazbu“ a „vysoký úrok“.
Tvrdit, že 0,25% či dokonce 1% je v tomto prostředí vysoké číslo, je ryzí zveličování.
A ačkoliv bychom neměli přehnaně zdůrazňovat rizika trvale ultranízkých sazeb pro finanční stabilitu, zároveň je omyl je zcela odmítat.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zvýšení sazeb je tak těsné, by si člověk myslel, že Fed bude mít tendenci učinit ho ještě letos, zvláště když prezidentka i viceprezident několik měsíců sdělovali trhu, že k němu dojde.
Pravým důvodem nezvýšení sazeb do konce roku jsou public relations.
Předpokládejme, že Fed zvýší na svém prosincovém zasedání úrokové sazby na 0,25 základního bodu v maximální snaze vyslat trhům uklidňující vzkaz.
Nejpravděpodobnějším výsledkem je, že všechno bude v pořádku, a Fedu je srdečně jedno, jestli bude následovat mírná korekce cen akcií.
Skutečné riziko ovšem tkví v tom, že pokud se Fed uchýlí ke zvýšení, budou se mu vyčítat absolutně všechny špatné věci, které v příštích šesti až dvanácti měsících potkají ekonomiku, přičemž toto období se bude shodou okolností časově překrývat s vrcholem prezidentské předvolební kampaně v USA.
Jedno malé zvýšení, a Fedu se připíšou na vrub všechny špatné výsledky bez ohledu na jejich pravou příčinu.
Fed samozřejmě chápe, že zvyšování úrokových sazeb nemá prakticky nikdo rád, zatímco jejich snížení všichni téměř vždy vítají.
Každý centrální bankéř vám potvrdí, že prakticky bez ohledu na situaci dostává na jednu žádost o zvýšení úrokových sazeb 99 žádostí o jejich snížení.
Nejlepší obranou proti těmto tlakům je fungovat podle veskrze nejednoznačných kritérií.
Fed se místo toho rozhodl mluvit příliš a bez ohledu na dobré úmysly je čistým výsledkem tohoto přístupu mlhavost a nejistota.
Co by měl tedy Fed dělat?
Já osobně bych se rozhodl otevřeněji vysvětlit argumenty pro vyčkávání: „Odlepit se od nulové hranice je těžké, chceme vidět inflaci přes 3%, abychom měli absolutní jistotu, a pak přikročíme rozumnou rychlostí k normalizaci.“ Ale dokázal bych se smířit i s tímto: „Obáváme se, že když budeme čekat přespříliš dlouho, nezbude nám pak než příliš silně a příliš rychle přitahovat otěže.“
Odhodit zavedená pravidla mělo smysl po finanční krizi z roku 2008.
Teď už to smysl nemá.
A současná absence jasného vyjádření významně přispívá k volatilitě trhů – což je to poslední, co by si měl Fed přát.
Je chyba plísnit Fed za zvýšení sazeb a je chyba plísnit ho za jejich nezvýšení; je-li rozhodování takto těsné, pak tento krok pravděpodobně nemá tak velký význam.
Je ovšem fér žádat v současném kritickém okamžiku Fed o mnohem jasnější sdělení, jakou strategii sleduje a co z toho do budoucna vyplývá.
A bude-li šéfka Fedu Janet Yellenová muset nějakou dobu prosazovat svou vůli přes odlišný názor FOMC, tak ať.
Někdo z výboru musí dovést velblouda k vodě.
Mýtus onshoringu
CAMBRIDGE – Desetiletí předcházející finanční krizi z roku 2008 se neslo ve znamení obrovských nerovnováh globálního obchodu, neboť Spojené státy vykazovaly velké bilaterální deficity, zejména s Čínou.
Od chvíle, kdy krize dosáhla dna, se tyto nerovnováhy podařilo částečně zvrátit, když se obchodní deficit Ameriky vyjádřený jako podíl HDP snížil z maxima ve výši 5,5% dosaženého v roce 2006 na 3,4% v roce 2012 a čínský přebytek klesl během téhož období z 7,7% na 2,8% HDP.
Je to však jen dočasná korekce, nebo se blížíme nalezení nové dlouhodobé rovnováhy?
Mnoho lidí uvádí jako důkaz nastolení trvalejší rovnováhy „onshoring“ neboli návrat výrobních kapacit, které se dříve přesunuly na rozvíjející se trhy, zpět do USA.
Například firma Apple vybudovala nové továrny v Texasu a Arizoně a společnost General Electric plánuje přesunout výrobu praček a ledniček do Kentucky.
Několik ukazatelů naznačuje, že po desetiletích setrvalého úpadku je konkurenceschopnost výroby v USA skutečně na vzestupu.
Zatímco v rozvojových zemích se náklady práce zvýšily, v USA zůstávají relativně stabilní.
Reálný efektivní směnný kurz (REER) očištěný o jednotkové náklady práce americké výroby klesl od roku 2001 o 30% a od roku 2005 o 17%, což naznačuje rychlou erozi výhody nízkých nákladů na rozvíjejících se trzích – a poskytuje značnou vzpruhu americké konkurenceschopnosti.
Revoluce kolem břidlicového plynu v USA, která odstartovala v letech 2007-2008, navíc slibuje podstatné snížení energetických nákladů.
A americký podíl na celosvětovém exportu výrobního zboží, který v letech 2000 až 2008 klesl o 4,5 procentního bodu, se stabilizoval – a v roce 2012 se dokonce o 0,35 procentního bodu zvýšil.
Bližší zkoumání však odhalí, že údaje za léta 1999-2012 poskytují jen málo důkazů o významném onshoringu americké výroby.
Tak především podíl americké domácí poptávky po výrobcích, kterou uspokojuje dovoz, nevykázal žádné známky obratu.
Naopak offshoring výroby se o 9% zvýšil.
Tento trend se týká i sektorů, jimž dominuje dovoz z Číny, kde náklady práce stoupají.
V sektorech, kde čínský dovoz pokrýval v roce 2011 alespoň 40% celkové poptávky, se dokonce podíl dovozu zvyšuje rychlejším tempem než v celém výrobním sektoru.
Jsou-li navíc relativní náklady práce významným hnacím motorem amerických směnných relací (relativních cen exportu ve vztahu k importu), měly by sektory náročnější na pracovní sílu zaznamenat větší pokles.
Data však poskytují této verzi jen malou oporu.
Jediný solidní důkaz vzestupu americké konkurenceschopnosti pramení z prudkého růstu produkce břidlicového plynu.
Sektory s velkými energetickými požadavky, jako je chemická výroba, zažily daleko nižší zvýšení podílu dovozu než energeticky méně náročné obory, jako jsou počítače a elektronika.
To naznačuje, že v energeticky náročných sektorech s vyšší pravděpodobností dochází k onshoringu.
Obecněji vzato se zdá, že údaje o americké domácí produkci nejsou v souladu s chováním REER a s tím, že tento ukazatel naznačuje podstatné zvýšení konkurenceschopnosti.
Tento rozpor do značné míry odráží nízký a opožděný průmět směnného kurzu do amerických dovozních cen, který souvisí s jedinečnou výhodou Ameriky spočívající v tom, že více než 90% dováženého zboží je oceňováno v její vlastní měně, přičemž ceny dolaru zůstávají vždy deset měsíců beze změny.
I za podmínky vyjednání nových cen je tento průmět docela nízký – desetiprocentní znehodnocení dolaru se po dvou letech jeví jako kumulativní tříprocentní zvýšení dovozních cen.
Rovněž odtrženost amerických směnných relací od mnohem volatilnějšího REER odpovídá nízkému a opožděnému průmětu směnného kurzu.
Důkazy hovoří jasnou řečí: tvrzení, že se výroba vrací do USA, jednoduše neobstojí.
Vzhledem k tomu, že růst nákladů práce v rozvíjejících se ekonomikách a pokles amerických cen energií jsou relativně čerstvé události, mohly by podíly dovozu samozřejmě za několik let začít klesat.
Protože však takový výsledek zdaleka není jistý, nemohou se USA spoléhat na to, že rychlý vzestup konkurenceschopnosti výroby se stane základem jejich hospodářského zotavení.
Sázka Fedu na převis pracovních sil
LONDÝN – V posledních týdnech Federální rezervní úřad USA povzbuzuje trhy zaváděním povlovnějšího přístupu k normalizaci své politiky.
Nejnovější veřejné komentáře předsedkyně Fedu Janet Yellenové, z konce března, byly výrazněji holubičí, než se čekalo.
Konečně na svém posledním zasedání Fed nadnesl, že v roce 2016 uskuteční dvě zvýšení úrokových sazeb o čtvrt bodu, namísto čtyř.
V reakci na to investoři prodávají americký dolar a šroubují ceny akcií a pokladničních poukázek USA a vzedmuly se komodity a aktiva na rozvíjejících se trzích.
Na první pohled tyto události udivují.
Vždyť rozhodnutí Fedu se zdá být v rozporu se signály, že americká inflace zrychluje.
Pokud Fed reaguje na obavy o globální růst, jak někteří zmiňují, nedávalo by smysl, že se zotavují riziková aktiva – především komodity a rozvíjející se trhy.
Existuje ale logická linie, která tyto zdánlivé nesrovnalosti vysvětluje.
Jejím jádrem je hazardní hra Fedu s potenciálně vysokou sázkou.
Než se k této riskantní sázce dostaneme, je vhodné zvážit ostatní předložená vysvětlení vzestupu trhu.
První se soustřeďuje na měnové uvolnění uskutečněné Evropskou centrální bankou a Japonskou národní bankou.
Záporné úrokové sazby a ploché výnosové křivky ale poškozují zisky bank, vazby mezi mimořádnými měnovými politikami a růstem či inflací zůstávají chabé a měnová politika teď už jistě podléhá ubývajícím výnosům.
Další pohled se zaměřuje na omezení dodávek ropy ze strany zemí OPEC, o němž tvrdí, že přispívá k podpoře cen ropy, a tedy producentů s vysokými náklady v Severní Americe.
Tato logika se ale opírá spíš o korelaci než kauzální vztah.
OPEC se nerozhodla omezit produkci a jen hrstka jejích členů se dohodla na zmražení výstupu.
Skutečné snížení přebytečné globální nabídky čeká na pokles výstupu, až vyschnou stávající vrty, trpící nedostatkem kapitálových investic.
Věrohodnějším vysvětlením lepší výkonnosti trhů je opadající pesimismus.
Strach z recese ve Spojených státech, Spojeném království či Německu – zemích s plnou zaměstnaností a stoupajícími reálnými příjmy domácností – byl vždycky poněkud zvláštní.
Totéž platí pro představu, že by výkyvy finančních trhů netypicky vyústily ve výrazné pošramocení výdajů domácností nebo firem.
Konečně pokles investic do stálých aktiv v Číně – zemi, která sice zažívá zpomalující růst HDP, ale zdaleka se neblíží recesi – pomáhají kompenzovat stoupající příjmy a spotřeba domácností.
To nás přivádí zpět k Fedu a jeho hazardní hře.
Změna v postoji tvůrců politik zřejmě vzešla z přehodnocení ochablosti v hospodářství USA, zejména na trhu práce.
Ostatně Yellenová ve svých nedávných poznámkách uvedla, že se míra účasti v pracovních silách „otočila vzhůru“ a že zůstává „prostor pro zlepšení“.
Pokud je teď Fed přesvědčen, že ekonomika má vyšší kapacitu k expanzi nad úroveň trendu, aniž by to vyvolalo vyšší inflaci, může, abychom parafrázovali Johna Lennona, „dát růstu šanci“.
Rychlejší růst a pomalejší zpřísňování politik jsou skvělé zprávy pro ceny aktiv.
Mírnější Fed také znamená nižší riziko zhodnocování dolaru – jednoznačný přínos pro komoditní trhy a rozvíjející se ekonomiky s dolarovými dluhy.
Konečně stabilní dolar uvolňuje tlak na žen-min-pi, což by mělo zpomalit odlivy „horkého“ kapitálu z Číny, a tedy globální finanční soustavu zbavit dalšího zdroje rizika.
Vzhledem k těmto důsledkům není divu, že se trhy otočily vzhůru.
Jelikož ale v USA stoupá jádrová inflace, Fed jde do velkého rizika.
Ostatně jádrový index spotřebitelských cen už dosáhl 2,3 %, tažen 3,1% inflací ve službách (obě hodnoty jsou meziročně vyšší o víc než půl procentního bodu).
Zrychlila také inflace v realitách, která tvoří zhruba čtvrtinu indexu spotřebitelských cen, a to na 3,2 %.
Konečně růst cen ve zdravotnických službách, který v posledních letech zpomalil, vyskočil na 3,9 %, dvojnásobek tempa zaznamenaného před rokem.
Fed dává přednost sledování jádrové inflace u „výdajů za soukromou spotřebu,“ která dosahuje tlumenějších 1,7 %.
Ceny zboží soukromé spotřeby stále klesají a ceny služeb rostou jen o 2,1 %, prakticky beze změn za poslední rok.
Ohniskem zájmu Fedu je však trh práce.
Podle březnové zprávy míra civilní účasti vzrostla od nejnižší hodnoty ze září 2015 o půl procentního bodu a dosahuje dnes 63 %.
Tentýž průzkum ukazuje, že téměř šest milionů Američanů, kteří v současnosti nejsou zapojeni do pracovních sil, chce pracovat.
Dalších šest milionů pracuje z ekonomických důvodů na částečný úvazek.
Nízké hladiny účasti v pracovních silách USA odrážejí strukturální faktory.
Od roku 2000 se v USA ztenčují téměř všechny dílčí kategorie – podle věku, úrovně vzdělání, věkové skupiny či rasy.
Nabídka pracovních sil je ovšem také obvykle cyklická a zvedá se, jakmile jde nahoru ekonomika a přibývá pracovních příležitostí.
V postkrizovém „novém normálu“ tento cyklický vzorec doposud stále chybí.
Co by čím dál pružnější nabídka pracovních sil mohla znamenat pro politiku Fedu?
Odpověď závisí na tom, jak velký převis pracovních sil je k dispozici.
Předpokládejme, že se jedná o 1,5 milionu pracujících – což je konzervativní číslo, při němž by poměr civilní zaměstnanosti k počtu obyvatel zůstal výrazně pod poválečným maximem.
Absorbovat tyto nově příchozí by při věrohodných tempech tvorby pracovních míst trvalo 12-18 měsíců.
Takový příliv pracovních sil by zmírnil tlaky na mzdy a ceny, což by Fedu umožnilo normalizovat úrokové sazby povlovně.
Čím větší rezervoár dostupných pracovních sil, tím déle může Fed postupovat pomalu.
Připomíná to experiment někdejšího předsedy Fedu Alana Greenspana z konce 90. let, kdy nechal hospodářství USA vzkvétat, neboť tušil (jak se ukázalo, správně), že zrychluje produktivita.
Je snad Yellenová ochotná podobně riskantně vsadit na nabídku pracovních sil?
Pozornost světa prozatím poutá politika populistické nespokojenosti – od prezidentské kampaně Donalda Trumpa po možný odchod Britů z Evropské unie.
Skutečným pramenem vodítek ohledně budoucnosti jsou ale zprávy o zaměstnanosti a inflaci v USA.
Právě tam je třeba hledat faktory, z nichž nejspíš vycházejí nejvyšší sázky – na straně politik i trhů.
Fed versus stabilita cen
SAN FRANCISCO – Je velký rozdíl mezi mandátem americké centrální banky k udržování „stabilních cen“ – vysloveným v zákoně o Federálním rezervním systému – a cílem 2% roční inflace, jejž si stanovil sám Fed.
Čím to, že se tvůrcům politik podařilo prvně zmíněné nahradit tím druhým?
Pojem „stabilní ceny“ se sám vysvětluje: určitá škála zboží bude za pět, padesát, či dokonce sto let stát tolik co dnes.
Naproti tomu, jestliže země po dobu deseti let zažívá 2% inflaci, položky, které dnes koupíte za sto dolarů, budou na konci dekády stát 122 dolarů.
Po sto letech se cena vyšplhá na drtivých 724 dolarů.
Předsedkyně Fedu Janet Yellenová se ve své nedávné kongresové výpovědi několikrát odvolala na mandát k udržování „stabilních cen,“ avšak cíl 2% inflace zmínila ještě dvakrát častěji. „Americká inflace nadále ubíhá pod 2% cílem výboru,“ uvedla a dodala, že současný „vysoký stupeň vstřícnosti naší politiky zůstává vhodný jako příspěvek k dalšímu zlepšení podmínek na trhu práce a podpora návratu inflace ke 2 % ve střednědobém výhledu“.
Skutečně chce Fed zvýšit roční inflaci na 2 %, při níž cenová hladina země vzroste během příštího století o víc než 700 %?
Měl právě to kongres na mysli, když pověřil Fed dosahováním „stabilních cen“?
Bývalý předseda Fedu Alan Greenspan věděl že ne.
Dne 2. července 1996 na zasedání Federálního výboru pro volný trh (FOMC), věnovaného rozsáhlé diskusi o inflačním cíli vhodném pro Fed, Greenspan předložil jednoduchou otázku: „Hovoříme o stabilitě cen, nebo o nulové inflaci?
Jak všichni víme, jedná se o dvě odlišné věci.“
Diskuse se rychle stočila k nesnadnosti přesného měření inflace a nutnosti vytvořit „bezpečnostní nárazník,“ aby se předešlo deflaci.
Greenspan prohlásil: „Stabilita cen je stav, při němž očekávané změny obecné cenové hladiny prakticky nemění rozhodování podniků a domácností.“ Yellenová, tehdejší guvernérka Fedu, nebyla spokojena: „Můžete to vyjádřit číselně?“ Greenspan jí vyhověl: „Řekl bych, že pokud se inflace řádně měří, tím číslem je nula.“
V době onoho zasedání FOMC se index spotřebitelských cen zvyšoval asi o 3 % ročně.
Většina diskuse se zaměřila na to, zda by Fed měl roční růst cen zpomalit na 2 % či ještě méně a tím upevnit přínosy náročného boje proti inflaci, jejž tvůrci politik vedli předchozích 15 let.
Greenspan shrnul konsenzus: „…shodli jsme se teď všichni na 2 %…“
Tak se zrodil 2% inflační cíl Fedu.
Během následující diskuse několik členů FOMC prohlásilo, že by snad míru inflace bylo možné snížit na ještě méně než 2 %, ale nikdo neuvedl, že by se inflace měla postrčit výš, bude-li dosaženo nižší, ale stále kladné míry.
Po skončení diskuse Greenspan vyzval členy FOMC, aby projednání inflačního cíle drželi v tajnosti. „Povím vám, že pokud se 2% inflační cifra dostane ven z této místnosti,“ varoval, „zadělá nám na víc problémů, než kdokoli z vás dokáže předvídat.“ Oficiální zápis ze zasedání se o diskusi nad inflačním cílem, která trvala několik hodin, vůbec nezmiňuje a FOMC svůj 2% cíl roční inflace nikdy formálně nevyhlásil až do doby, kdy tak konečně učinil předseda Ben Bernanke, předchůdce Yellenové, v roce 2012.
Dnes je 2% inflační cíl v popředí rozhodování FOMC.
Přestože v prosinci 2014 roční inflace činila 0,8 %, zápis ze zasedání FOMC v lednu 2015 několikrát zmiňuje, že výbor musí zachováním velmi vstřícného politického přístupu dosáhnout „pokroku směrem k maximální zaměstnanosti a 2% inflaci“.
Deklarovaným cílem politiky Fedu je teď zvýšení míry inflace.
K prosazování takového cíle Fed mandát od Kongresu nedostal.
Zákon o Federálním rezervním systému hovoří jasně: Fed by měl vedle přiměřených úrokových sazeb a maximální zaměstnanosti usilovat o „stabilitu cen“ v americké měně.
Jestliže se inflace pohybuje v pásmu mezi nulou a 2 %, Fed by měl vyhlásit vítězství a nechat ji být.
Fed má na mušce pracující
STEAMBOAT SPRINGS, COLORADO – Předseda Federálního rezervního systému USA Jerome Powell se právě zavázal kormidlovat americkou měnovou politiku ke stoupajícím úrokovým sazbám, což by do konce roku 2024 mohlo zvednout krátkodobou sazbu (u federálních fondů a pokladničních poukázek) nejméně o 200 bazických bodů.
Powell tedy ustoupil tlaku ekonomů a finančníků a oprášil manuál, kterým se Fed řídí už 50 let – a který měl zůstat v trezoru.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Deklarovaným důvodem pro zpřísňování měnové politiky je „boj s inflací“.
Jenže v krátkodobém výhledu neudělají nárůsty úrokových sazeb pro potlačení inflace nic a v dlouhodobém zapůsobí proti vzestupům cen pouze tím, že vyvolají další hospodářský krach.
Tato politika se opírá o tajemnou teorii navazující úrokové sazby na nabídku peněz a nabídku peněz zase na cenovou hladinu.
Tato „monetaristická“ teorie se v současnosti z dobrého důvodu nepřipomíná: poté, co přispěla k finančnímu debaklu, bylo od ní z velké části upuštěno už před 40 lety.
V pozdních 70. letech minulého století monetaristé slibovali, že pokud se Fed zaměří pouze na kontrolu nabídky peněz, bude možné krotit inflaci bez zvyšování nezaměstnanosti.
V roce 1981 to předseda Fedu Paul Volcker vyzkoušel.
Krátkodobé úrokové sazby vyletěly na 20 %, nezaměstnanost dosáhla 10 % a Latinská Amerika se zřítila do dluhové krize, která málem povalila všechny velké newyorské banky.
Koncem roku 1982 už Fed vycouval.
Od té doby se téměř nevyskytovala inflace, s níž by bylo potřeba bojovat, vzhledem k nízkým světovým cenám komodit a vzestupu Číny.
Fed ale pravidelně cvičně boxoval s „inflačními očekáváními“ – postupně zvyšoval sazby s cílem „preemptivně“ zahánět neviditelné démony a pak si gratuloval, když se žádný neobjevil.
I tohle cvičné boxování ale končí špatně.
Jakmile vypůjčovatelé zjistí, že sazby postupem času rostou, mají sklon se napěchovat laciným dluhem, což podněcuje spekulativní boomy v realitách (například pozemcích) a fingovaných aktivech (například internetových startupech v devadesátých letech, podřadných hypotékách v nultých letech a teď v kryptoměnách).
Dlouhodobé úrokové sazby se přitom ani nehnou, takže výnosová křivka se zplošťuje, nebo se dokonce zvrátí, což nakonec zapříčiní selhání úvěrových trhů a ekonomiky.
Budeme teď nejspíš znovu svědky této zpětnovazební smyčky.
Samozřejmě, v jistém ohledu je to tentokrátjinak.
Poprvé za víc než 40 let ceny skutečněstoupají.
Tuto novou fázi před rokem zahájilo vzedmutí světových cen ropy, následované růstem cen ojetých vozů, když dodavatelský řetězec polovodičů zacuchal výrobu automobilů.
Zaznamenáváme rovněž rostoucí ceny pozemků (kromě jiného), což se promítá do (poněkud umělých) odhadů nákladů na bydlení.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Míry inflace se vykazují na dvanáctiměsíčním základě, takže kdykoli udeří šok, zaručeně to dalších jedenáct měsíců přináší titulky o „inflaci“ – požehnání pro inflační jestřáby.
Jelikož ale ceny ropy byly v prosinci zhruba stejné jako v červenci, prvotní šok se během několika měsíců z dat vytratí a zprávy o inflaci se změní.
Pravda, účinek nákladnější energie bude dál pronikat systémem.
To je nevyhnutelné.
Kdykoli dojde ke strukturální změně, jako je zvýšení nákladů na energii či návrat části dodavatelských řetězců do vyspělých zemí, „inflace“ je nevyhnutelná a nezbytná.
K udržení průměrných cen na dřívějším cíli by se některé jiné ceny musely snížit a to se obvykle nestává.
Ekonomika se vždy koriguje vzestupem průměrných cen a tento proces musí pokračovat, dokud se korekce nezavrší.
Fed svou současnou reakcí říká, že by si rád vynutil (kdyby mohl) pokles některých cen, aby kompenzoval stoupající náklady na energie a dodavatelské řetězce, čímž by co nejrychleji stlačil míru inflace zpět ke svému 2% cíli.
Lze předpokládat, že Fed ví, co dělá, takže jaké ceny má na mysli?
Samozřejmě mzdy.
Co jiného?
Samotný Powell prohlásil, že Spojené státy mají „nesmírně silný trh práce“.
S odkazem na poměr volných míst k odchodům ze zaměstnání se domnívá, že se za příliš vysokým počtem pracovních míst honí příliš nízký počet pracujících.
Proč by tomu tak ale bylo?
Americká ekonomika je stále o několik milionů pracovních míst pod skutečnými hladinami zaměstnanosti z konce roku 2019, a tak se zdá, že se mnozí pracující odmítají vrátit na mizerná místa za ubohý výdělek.
Dokud mají rezervy a mohou trvat na požadavku lepších podmínek, počkají si.
Vzhledem k tomu, že mzdy stoupají, aby přitáhly zpět pracující, a že většina pracovních míst je dnes ve službách, lidé s vyššími příjmy (kteří kupují víc služeb) budou muset zaplatit víc lidem s nižšími příjmy (kteří služby poskytují).
Právě to je v ekonomice služeb podstata „inflace“.
Ceny energií a většiny zboží se tvoří celosvětově, takže mzdy ve službách jsou jedinou součástí struktury cen, již nová politika Fedu může přímo ovlivnit.
Jediný způsob, jak tato politika může nakonec začít fungovat, je přitom ten, že přivede pracující Američany k zoufalství.
Zjevně, logicky, nevyhnutelně a navzdory všem krokodýlím slzám nad tím, že inflace ubližuje obyčejným Američanům, je Fed odhodlaný zastavit vzestup mezd.
Co by si z toho měli odnést američtí pracující?
Fed není váš přítel.
Není jím ani politik, který – tak jako americký prezident minulý měsíc – prohlašuje, že „řešit inflaci je úkolem Fedu“.
A to píšu jako demokrat.
Co zakusí rozvíjející se trhy, až Fed zvýší sazby
NEW YORK – Vyhlídky, že Federální rezervní systém USA začne ještě letos ustupovat od nulových měnověpolitických sazeb, vyvolávají sílící obavy z opětovné volatility na trzích s měnami, dluhopisy a akciemi v rozvíjejících se ekonomikách.
Tento strach je pochopitelný: když Fed v roce 2013 naznačil, že se blíží konec politiky kvantitativního uvolňování (QE), „panika ze zužování“ vyslala šokové vlny do mnoha finančních trhů a ekonomik rozvíjejících se zemí.
Zavládly obavy, že stoupající úrokové sazby ve Spojených státech a pravděpodobný navazující vzestup hodnoty dolaru by mohly natropit paseku ve vládách, finančních ústavech, korporacích, ba i domácnostech rozvíjejících se trhů.
Jelikož si všichni v posledních několika letech půjčili biliony dolarů, budou teď čelit vzestupu reálné hodnoty těchto dluhů v místní měně, zatímco stoupající americké sazby budou na rozvíjejících se trzích tlačit výš i domácí úrokové sazby, čímž dále zvýší jejich náklady na dluhovou službu.
Avšak třebaže vyhlídky na to, že Fed zvýší úrokové sazby, vyvolají zřejmě na finančních trzích rozvíjejících se zemí výrazné turbulence, riziko otevřené krize a ohrožení není tak velké.
V prvé řadě, zatímco v roce 2013 panika ze zužování trhy překvapila, pro záměr Fedu zvýšit letos sazby, zřetelně deklarovaný už řadu měsíců, to platit nebude.
Navíc Fed pravděpodobně začne sazby zvyšovat později a pomaleji než v předchozích cyklech, v reakci na známky, že hospodářský růst USA je dostatečně pevný, aby vydržel vyšší výpůjční náklady.
Tento silnější růst prospěje rozvíjejícím se trhům, které do USA vyvážejí zboží a služby.
Dalším důvodem proč nepanikařit je, že oproti roku 2013, kdy měnověpolitické sazby v mnoha křehkých rozvíjejících se ekonomikách byly nízké, už centrální banky tamní měnovou politiku výrazně zpřísnily.
Jelikož v mnoha těchto ekonomikách jsou měnověpolitické sazby na dvouciferných nebo jen o málo nižších úrovních, úřady nezaostávají za křivkou vývoje tak jako v roce 2013.
Zpřísněny byly také uvolněné fiskální a úvěrové politiky, takže došlo ke snížení rozsáhlých schodků běžného účtu i fiskální bilance.
Oproti roku 2013, kdy byly na příliš vysokých hladinách měny, akcie, komodity a ceny dluhopisů, už na většině rozvíjejících se trhů došlo k úpravě, což zmírnilo potřebu další výrazné korekce, až se pohne Fed.
Především je ale většina rozvíjejících se trhů v lepší finanční kondici než před deseti či dvaceti lety, kdy finanční slabiny vyvolávaly krize měn, bank a suverénních dluhů.
Většina dnes má plovoucí směnné kurzy, díky čemuž jsou méně zranitelné vlivem ničivého krachu měnového zavěšení, a také dostatečné rezervy, které je ochrání před ataky na měnu, státní dluh a bankovní depozita.
Většina má také oproti době před deseti lety relativně menší podíl dolarového dluhu v poměru k dluhu v místní měně, což nárůst jejich dluhového zatížení omezí, až bude měna devalvovat.
Tamní finanční soustavy jsou také zpravidla zdravější a mají víc kapitálu a likvidity než v dobách, kdy procházely bankovními krizemi.
Konečně většina, kromě několika výjimek, netrpí problémy se solventností; přestože soukromé i veřejné dluhy v posledních letech prudce narůstaly, stalo se tak z poměrně nízkých výchozích úrovní.
Vážné finanční problémy několika rozvíjejících se ekonomik – zejména producentů ropy a komodit zasažených zpomalením v Číně – nemají vazbu na to, jak postupuje Fed.
Brazílie, která letos zažije recesi a vysokou inflaci, si stěžovala, když Fed zahájil QE, a stěžovala si, když ho ukončil.
Problémy si přitom z větší části způsobuje sama – uvolněnými měnovými, fiskálními a úvěrovými politikami, které je teď, během prvního funkčního období prezidentky Dilmy Roussefové, zapotřebí zpřísnit.
Ani potíže Ruska nejsou projevem vlivu politik Fedu.
Tamní ekonomika trpí v důsledku pádu cen ropy a mezinárodních sankcí uvalených po ruské invazi na Ukrajinu – válce, která teď přiměje Ukrajinu restrukturalizovat svůj zahraniční dluh, který se vlivem války, výrazné recese a znehodnocování měny stává neudržitelným.
Podobně Venezuela hospodařila s rozsáhlými fiskálními deficity a tolerovala vysokou inflaci, i když ceny ropy byly nad hranicí 100 dolarů za barel; při současných cenách bude možná nucena ohlásit neschopnost splácet veřejný dluh, pokud se ji Čína nerozhodne sanovat.
Rovněž ekonomické a finanční tlaky, s nimiž se vypořádávají Jižní Afrika, Argentina a Turecko, nejsou důsledkem aktivity Fedu, nýbrž špatných politik a domácích politických nejistot.
Krátce, ústup Fedu od nulových měnověpolitických sazeb způsobí vážné problémy těm rozvíjejícím se ekonomikám, které mají rozsáhlou potřebu vnitřních a vnějších půjček, velké objemy dluhu denominovaného v dolarech a makroekonomické a politické slabiny.
Ekonomické zpomalení Číny, společně s koncem komoditního supercyklu, zvedne další protivítr v rozvíjejících se ekonomikách, z nichž většina dosud neuskutečnila strukturální reformy potřebné k posílení jejich potenciálního růstu.
Opakuji ovšem, že tyto problémy si dotčené země způsobily samy, a řada rozvíjejících se ekonomik má pevnější makroekonomické a strukturální fundamenty, které jim zajistí vyšší odolnost, až Fed začne zvyšovat sazby.
Jakmile k tomu dojde, někteří utrpí víc než jiní; až na několik výjimek, které postrádají systémový význam, se však nedostaví široce rozšířené ohrožení ani krize.
Dolarové odvádění pozornosti Fedem
CAMBRIDGE – V zářijovém prohlášení o své politice zohlednil americký Federální rezervní systém – významným způsobem – dopad globálního ekonomického vývoje na Spojené státy, a tím i na americkou měnovou politiku.
Fed se rozhodl oddálit zvýšení úrokových sazeb částečně i kvůli očekávání amerických politiků, že zhodnocování dolaru sníží dovozní ceny, a tím naruší jejich schopnost splnit dvouprocentní inflační cíl.
Ve skutečnosti je to tak, že měnové pohyby v jiných zemích sice mohou mít značný dopad na jejich inflaci, avšak pohyby dolaru jen zřídkakdy významně či trvale ovlivňují ceny v USA.
Rozdíl samozřejmě spočívá v dominantní roli dolaru při vypořádávání mezinárodního obchodu: ceny se stanovují v dolarech.
Stejně jako je dolar často účetní jednotkou v dluhových kontraktech, i když věřitel ani dlužník nejsou americkou entitou, činí také podíl dolaru na fakturaci mezinárodního obchodu přibližně 4,5násobek amerického podílu na světovém importu a trojnásobek jeho podílu na světovém exportu.
Ceny přibližně 93% amerického importu se stanovují v dolarech.
V tomto prostředí patří průmět dolarových pohybů do cen neropného importu USA k nejnižším na světě jak krátkodobě (jedno čtvrtletí), tak i v dlouhodobějším měřítku (do dvou let), a to ze tří klíčových důvodů.
Za prvé se mezinárodní obchodní kontrakty nově sjednávají nepříliš často, což v praxi znamená, že ceny v dolarech zůstávají během dlouhého období – přibližně deseti měsíců – navzdory výkyvům devizového kurzu fixní.
Za druhé většina exportérů zároveň dováží meziproduktové vstupy, které jsou oceňovány v dolarech, takže fluktuace devizového kurzu mají jen omezený dopad na jejich náklady, a tím i na jejich motivaci měnit ceny stanovené v dolarech.
A za třetí platí, že exportéři, kteří si chtějí udržet podíl na světových trzích – kde se ceny stanovují převážně v dolarech –, raději drží stabilní dolarové ceny, aby nepadli za oběť idiosynkratickým kurzovým pohybům.
A i onen malý dopad, který šoky dovozních cen na americkou inflaci přece jen mají, je navíc velmi přechodný: převážná část efektu vyšumí po pouhých dvou čtvrtletích.
Například prudké zhodnocení dolaru o 10% by v nadcházejících 2-3 čtvrtletích kumulativně snížilo inflaci u nepalivového dovozu o 4,4%, avšak poté by mělo na inflaci jen zanedbatelný dopad.
Pokud vezmeme výdaje na dovoz spotřebního zboží, pak desetiprocentní zhodnocení by snížilo inflaci měřenou indexem spotřebitelských cen (CPI) v prvních dvou čtvrtletích o pouhého 0,5 procentního bodu.
A i to je pravděpodobně horní hranice, protože předpokládá, že američtí maloobchodníci plně přenesou jakékoliv zvýšení dovozních cen na spotřebitele.
V praxi je však pravděpodobnější, že obchodníci zvednou maloobchodní marže a sníží průmět nákladů do cen.
Odhadovaný cenový průmět u importu průmyslového zboží, jež lépe vystihuje skutečný obsah spotřebního koše, je ještě nižší než průmět veškerého nepalivového dovozu.
Tyto faktory sice izolují USA od inflačních tlaků pramenících z výkyvů devizového kurzu, ale zároveň zvyšují zranitelnost jiných zemí, zejména rozvíjejících se ekonomik.
Dolarové ceny většiny importu do těchto zemí příliš nereagují na kurzové pohyby, a proto se průmět těchto pohybů do dovozních cen denominovaných v domácích měnách blíží 100%.
Dopad pohybů devizového kurzu na inflaci je ve většině zemí 3-4krát vyšší než v USA.
Například desetiprocentní znehodnocení turecké liry by za jinak rovných podmínek zvýšilo kumulativní inflaci CPI o 1,65-2,03 procentního bodu během dvou let.
Navzdory této nerovnováze se dominance amerického dolaru coby fakturační měny pravděpodobně v brzké době nezmění – v neposlední řadě proto, že změna by vyžadovala koordinovaný postup obrovského počtu vývozců a dovozců z celého světa.
Euro by se vzhledem k objemu obchodu mezi členskými státy eurozóny mohlo jevit jako silný náhradní kandidát, avšak mimo Evropu se tato měna ani zdaleka nepoužívá tak běžně jako dolar.
Při rozhodování o otázce, kdy normalizovat úrokové sazby, přikládá Fed značnou váhu slabosti inflace a jejím globálním příčinám.
Ačkoliv je však pravda, že některé globální trendy – zejména klesající ceny komodit a možná také zpomalení růstu rozvíjejících se ekonomik a stoupající finanční volatilita – mohou stlačovat inflaci, zhodnocování dolaru inflaci nestlačí, přinejmenším ne významným způsobem.
Silnější dolar proto není legitimním důvodem k oddalování normalizace amerických úrokových sazeb.
Udusí zpřísněná politika Fedu rozvíjející se trhy?
CAMBRIDGE – V situaci, kdy má Federální rezervní systém nakročeno k zahájení jednoho z nejdéle očekávaných a všeobecně předpovídaných období rostoucích krátkodobých úrokových sazeb ve Spojených státech, si mnozí lidé kladou otázku, jaký to bude mít dopad na rozvíjející se trhy.
Tato otázka visí ve vzduchu přinejmenším od května 2013, kdy tehdejší šéf Fedu Ben Bernanke pronesl slavný výrok, že kvantitativní uvolňování bude ještě toho roku „utlumeno“, což způsobilo vzestup dlouhodobých úrokových sazeb v USA a podnítilo obrat kapitálových toků proudících na rozvíjející se trhy.
Jak nám připomněla generální ředitelka MMF Christine Lagardeová, dnes panují obavy z opakování předešlých epizod, zejména z let 1982 a 1994, kdy zpřísnění politiky Fedu pomohlo urychlit finanční krize v rozvojových zemích.
Pokud se Fed rozhodne zvýšit letos úrokové sazby, které rozvíjející se trhy jsou vůči obratu kapitálových toků nejzranitelnější?
Není pochyb o tom, že rozvíjející se trhy jsou vysoce citlivé na podmínky na globálním trhu, mezi něž patří nejen změny krátkodobých úrokových sazeb v USA, ale i další finanční rizika, která měří například index volatility VIX.
Zlaté žíly kapitálových toků, jež často vznikají v reakci na nízké úrokové sazby v USA a klidné globální finanční trhy, po obratu těchto podmínek náhle vysychají.
Na závěr měnových krizí ve východní Asii i jinde koncem 90. let si vlády zemí s rozvíjejícími se trhy odnesly několik důležitých ponaučení.
Pět reforem bylo obzvláště efektivních: flexibilnější devizové kurzy, větší pozice v zahraniční měně, méně procyklická fiskální politika, silnější běžné účty a nižší dluh denominovaný v dolarech či jiných zahraničních měnách.
Mnohé, ale ne všechny rozvojové a rozvíjející se země podnikly kroky k prosazení této žádoucí politiky.
Jejich volba byla vystavena zkoušce během globální finanční krize v letech 2008-2009.
Státy, které takové reformy přijaly, byly v průměru méně zasažené.
Ty, které to neučinily, zejména středněpříjmové státy ve střední Evropě a na okraji evropského kontinentu, byly většinou zasaženy nejtvrději.
Zejména po roce 2001 překonalo mnoho rozvojových zemí svůj historický návyk využívat období kapitálového přílivu k financování velkých fiskálních deficitů a deficitů běžného účtu.
V důsledku nižšího dluhu a zvýšených rezerv se během boomu v letech 2003-2007 zlepšila jejich úvěrová bonita.
Do roku 2008 už měly tyto země natolik silnou pozici, aby mohly reagovat na finanční krizi umožněním větších rozpočtových schodků, které zmírnily pokles v roce 2009.
Příkladným reformátorem bylo Chile, avšak i další země – včetně Botswany, Číny, Jižní Koreje Kostariky, Malajsie či Filipín – se vyhnuly procyklické fiskální politice.
Tento historický odklon od procykličnosti bohužel ohrožuje zpátečnická politika.
Země jako Brazílie nevyužily zotavení v letech 2010 až 2014 k posílení svých rozpočtů a dnes se nacházejí ve složité situaci.
Některé z těchto států využily obnoveného přílivu kapitálu k hospodaření s velkými schodky běžného účtu i po roce 2010.
Kvůli těmto schodkům v kombinaci s vysokou mírou inflace si Brazílie, Turecko a Jihoafrická republika vysloužily členství mezi státy „křehké pětky“, které Bernankeho prohlášení v roce 2013 zasáhlo obzvláště tvrdě.
Na tomto seznamu figurovaly také Indie a Indonésie, avšak tyto země se od té doby vydaly správným směrem (částečně i díky novým vládám).
A pak jsou zde země – například Venezuela, Argentina a Rusko –, které se reformním směrem nevydaly vůbec.
Dočasně je zachránily vysoké světové ceny jejich exportních komodit, ale i to loni skončilo.
Méně viditelnou hrozbou je denominace dluhu v dolarech a jiných zahraničních měnách.
Měnové krize v 80. a 90. letech byly obzvláště ničivé, protože devalvace tak často zasahovaly země, které si půjčily v dolarech.
To vyústilo v „měnový nepoměr“ mezi dolarovými závazky a příjmy denominovanými často v místních měnách.
A když se cena dolaru v poměru k pesu nebo rupii zdvojnásobila, nedokázali ani jinak solventní místní banky a výrobci obsloužit své dolarové dluhy.
Kvůli tomuto nepříznivému dopadu na účetní bilanci měla nakonec devalvace kontrakční účinek, což vedlo k těžkým recesím.
Většina vypůjčovatelů ze zemí s rozvíjejícími se trhy si odnesla ponaučení ještě před koncem století, neboť rizika měnového nepoměru se stala kvůli volatilitě devizových kurzů reálnějšími.
Když mezinárodní investoři začali v roce 2003 opět klepat na dveře, mnoho rozvíjejících se trhů si odmítlo půjčovat v dolarech či jiných zahraničních měnách.
Místo toho přijímaly kapitál formou přímých investic, majetku nebo dluhu denominovaného v místní měně.
Relativní absence měnového nepoměru byla jedním z důvodů, proč si rozvíjející se trhy vedly oproti předchozím krizím mnohem lépe, když se jejich měny v letech 2008-2009 znehodnotily.
Výjimky typu Maďarska, kde si majitelé domů bláhově půjčovali ve zdánlivě levných eurech a švýcarských francích, jen potvrdily pravidlo.
Bohužel se řada zemí s rozvíjejícími se trhy v posledních pěti letech znovu uchýlila k půjčkám v zahraniční měně.
Vlády sice většinou pokračují v odklonu od dolarového dluhu, ovšem jak varovala Banka pro mezinárodní platby, firemní sektor čelí pokušení ultranízkých úrokových sazeb.
Největší problém může představovat čínský soukromý sektor.
Většina jeho posledních půjček totiž porušuje klíčové principy těžce zaplacených ponaučení z předchozích krizí: jsou denominované v zahraničních měnách, krátkodobé, zprostředkované stínovými bankami a kryté nemovitostmi.
Ačkoliv Fed ještě ani nezačal úrokové sazby zvyšovat, dobře ukotvené hospodářské zotavení v USA a vyhlídka měnového zpřísnění zapříčinily v posledním ruce výrazné zhodnocení dolaru vůči většině měn rozvíjejících se i rozvinutých zemí.
Přitvrdí-li Fed svou politiku už v polovině letošního roku, je další zhodnocení dolaru pravděpodobné.
Ti, kdo si hrají s nepoměry, se mohou brzy spálit.
Jak Fed právě snížil nerovnost
NEW YORK – Americký Federální rezervní systém to konečně udělal: poprvé za téměř deset let zvýšil úrokové sazby.
O dopadech tohoto kroku na úroková rozpětí, akcie rozvíjejících se trhů, poptávku po bydlení a řadu dalších věcí se rozsáhle debatuje.
Zatímco se však trhy učí, jak se vyrovnat s méně vstřícnou měnovou politikou, zmíněný krok může mít i významnou světlou stránku, kterou většina lidí ignoruje.
Nerovnost příjmů a bohatství ve Spojených státech od vypuknutí globální finanční krize v roce 2008 setrvale roste, avšak normalizace měnové politiky by mohla znamenat začátek konce tohoto trendu.
Rozhodně by měla přispět k urychlení jeho obratu.
Vezměme si několik skličujících statistik odrážejících současný stav.
Reálný (o inflaci očištěný) střední příjem domácností v USA je zhruba stejný jako v roce 1979.
Nedávná studie Pewova výzkumného centra zjistila, že Američané dosáhli v roce 2014 o 4% nižšího příjmu než v roce 2000 a že střední vrstva Američanů poprvé po více než 40 letech nepředstavuje většinu populace.
Dvacet nejbohatších lidí ve Spojených státech dnes vlastní větší majetek než dolní polovina všech obyvatel.
Propast bohatství mezi skupinou Američanů s vysokými příjmy a všemi ostatními nikdy nebyla extrémnější; bohaté domácnosti představují více než pětinu celé americké populace.
Je zarážející, že jednu hodinu jízdy severně od Wall Street, totiž v Bridgeportu ve státě Connecticut, je Giniho koeficient – standardní ukazatel distribuce příjmů a nerovnosti – horší než v Zimbabwe.
Politická reakce na finanční krizi paradoxně tento trend zhoršila.
Zatímco recese v letech 2007-2008 způsobila, že skupiny s vyššími příjmy utrpěly více než nízkopříjmové skupiny (protože prvně jmenovaní obvykle získávají větší část svého výdělku z kapitálových příjmů, které jsou volatilnější než příjmy z pracovní činnosti), od roku 2009 platí opak.
Přibližně 95% veškerého růstu příjmů od té doby inkasuje nejbohatší 1% obyvatel.
Příčiny rostoucí nerovnosti příjmů a bohatství jsou četné a jemně odstíněné; notný díl viny však nesou nezamýšlené důsledky nedávného bezprecedentního období ultravolné měnové politiky.
Záporné reálné úrokové sazby a kvantitativní uvolňování vedly k finančnímu útisku držitelů hotovosti, což poškodilo střadatele, a zároveň výrazně zvýšily ceny riskantnějších finančních aktiv, které nejčastěji drží bohatí lidé.
A když fixní příjmy nenesou žádný výnos, i ty nejkonzervativnější penzijní fondy se vrhnou na riziková aktiva, což jejich ceny vyšroubuje ještě výš.
Korporace měly z těchto stimulačních opatření nesmírný prospěch, avšak na úkor pracujícího obyvatelstva.
Ziskové marže se zvýšily na rekordní hodnoty, neboť firmy seškrtaly náklady, odložily investice do infrastruktury, půjčily si za ultranízké sazby a využily slabých trhů práce k tomu, aby se vyhnuly zvyšování mezd.
Stojíme však dnes na pokraji obratu tohoto trendu?
Index S&P 500 se oproti minimům z roku 2009 zvýšil o 150% a ohodnocení akcií působí vzhledem k oslabující růstové dynamice optimisticky (Shillerův poměr ceny a výnosu činí 26 oproti 15 v roce 2009).
Vzhledem k této situaci je nepravděpodobné, že by se nejbohatší Američané mohli v blízké budoucnosti těšit z dalších tučných zisků ze svých finančních investic.
Současně bychom si měli poprvé za mnoho let povšimnout významného tlaku na zvyšování mezd.
Míra nezaměstnanosti klesla na 5%, což je těsně nad hranicí současného středního odhadu Fedu pro míru nezaměstnanosti neakcelerující inflaci (NAIRU).
Ačkoliv je skutečná míra NAIRU pravděpodobně nižší a zřejmě jsme svědky dlouhodobého poklesu míry participace pracovní síly, měl by americký trh práce v roce 2016 posílit.
Počet osob v kategorii „nejsou v pracovním procesu a v současné době chtějí zaměstnání“ každopádně v listopadu klesl o 416 000 na něco přes 5,6 milionů; historicky bývá taková změna úzce spjatá s rostoucím tlakem na mzdy.
A průměrné hodinové mzdy všech zaměstnanců v soukromém nezemědělském sektoru zaznamenaly v říjnu meziroční růst o 2,5%, což je nejvyšší hodnota od roku 2009.
S pomalým zvyšováním úrokových sazeb Fedem začnou středněpříjmové rodiny, které drží své těžce vydělané úspory v bankách, konečně inkasovat ze svých vkladů nějaký zisk.
Vzhledem k užitečnému dopadu úroků z úroků by se dlouhodobé důsledky neměly podceňovat.
Během posledního cyklu utužování v letech 2004 až 2006 se příjem domácností z úroků zvýšil o 29%.
Tentokrát sice budou zisky vzhledem k pravděpodobnému tempu a rozsahu zpřísňující politiky Fedu zřejmě nižší a dostaví se pomaleji, avšak úroky z úspor posunou příjmy domácností správným směrem: vzhůru.
Řada politických reforem, z nichž každá má potenciální pozitivní dopady na blahobyt, by samozřejmě mohla nerovnost ještě více snížit.
Překážky takových opatření – například těch, která zvyšují progresivitu daňové soustavy – jsou však dobře známé, zejména na pozadí prezidentské předvolební kampaně.
To znamená, že nejbezprostřednější dopad bude mít zvýšení reálných mezd pro zaměstnance, třebaže druhou stránkou mince budou nižší ziskové marže pro americké firmy.
Rozhodnutí Fedu zvýšit sazby je pro finanční trhy historickým okamžikem a už dnes vyvolává období zvýšené volatility cen aktiv po celém světě.
Pro investory to může být náročné, ale měli bychom hledat útěchu v dopadech na reálnou ekonomiku.
Společenská smlouva v USA se ošklivě rozleptala, což pravděpodobně sehraje důležitou roli v blížících se prezidentských volbách, kde voliči vyjádří hněv nad tím, že „americký sen“ je stále více mimo jejich dosah.
Žádné hospodářské zotavení se nemůže udržet bez zvýšení mezd a vyšších spotřebitelských výdajů.
Fed dal možná právě najevo, že se konečně dostavil začátek této nezbytné dynamiky, a dokonce snad i klíčový inflexní bod v trendu nerovnosti.
A možná se Fed také přičinil o to, aby tento vývoj urychlil.
Fed musí opět zabrat
NEW YORK – Bezprecedentní fiskální stimulace spuštěná ve Spojených státech od začátku pandemie covidu-19 si žádá souměřitelnou dodatečnou měnovou stimulaci.
Restrikce vyhlášené s cílem omezit šíření koronaviru způsobují nejhlubší globální recesi od druhé světové války.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Vládami uvalené zákazy vycházení se liší co do délky i intenzity, což patrně přetrvá, neboť zdravotní hrozby, jež pandemie přináší, se vyvíjejí.
Existují ale také značné odlišnosti v míře, do jaké veřejně nařízená omezení doplňují a upevňují soukromě uvalené a vymáhané restrikce chování.
Každopádně skutečnost, že aktuální recesi jsme si přivodili sami, poskytuje důvody k optimismu ohledně rychlosti zotavení, již můžeme očekávat, jakmile bude současná zdravotní pohroma pod kontrolou.
Připomeňme, že ačkoli byl virus zjištěn v lednu 2020, rozsah a dosah nadcházející hospodářské újmy začaly být zřejmé až v březnu.
V prvním čtvrtletí roku 2020 klesal reálný (inflačně očištěný) HDP v USA anualizovaným 5% tempem, pak se ale ve druhém čtvrtletí propadl o 31,4 %.
Ve třetím čtvrtletí, když došlo k uvolnění lockdownů a soukromý sektor se naučil nové podmínky lépe zvládat, se americký reálný HDP vyhoupl zpět úctyhodným anualizovaným tempem dosahujícím 33,4 %, byť zaostal hluboko pod úrovní, která se počátkem roku očekávala.
Poslední čtvrtletí pravděpodobně přineslo další oslabení (oficiální data nejsou dosud k dispozici) a přinese je také první čtvrtletí roku 2021, vzhledem k nedávným mutacím viru a souvisejícímu návratu restrikcí.
Obrázek neúplného zotavení dále podporují údaje z trhu práce, které naznačují, že se blíží další ekonomická oslabení.
Podle Úřadu statistik práce USA v prosinci 2020 dosáhla míra nezaměstnanosti 6,7 %.
To je rozhodně lepší než míra ve výši 14,8 % zaznamenaná v dubnu 2020, ale také výrazně horší než 3,5% výsledek z loňského února.
Ztráta 22 milionů pracovních míst od března do dubna 2020 zdůrazňuje jak závratnou škodu zapříčiněnou lockdowny, tak potenciální rychlost zotavení; vždyť už loni od dubna do prosince se do práce vrátilo 16 milionů lidí.
Je to do velké míry tím, že fiskální reakce USA na pandemii je takřka ohromující.
Než byl loni v březnu schválen zákon o koronavirové pomoci, úlevách a ekonomickém zabezpečení (CARES) v hodnotě 2,2 bilionu dolarů, byla týž měsíc schválena samostatná stimulační opatření ve výši 200 miliard dolarů.
V prosinci pak byla uzákoněna pandemická pomoc ve výši 900 miliard dolarů.
Konečně administrativa Joea Bidena teď prosazuje balík v hodnotě 1,9 bilionu dolarů.
Bidenův plán by fiskální reakci USA na pandemii dostal na 5,2 bilionu dolarů, což je zhruba čtvrtina amerického ročního HDP.
Pro srovnání, primární fiskálněpolitická reakce na globální finanční krizi v podobě zákona o americkém zotavení a reinvesticích z roku 2009 činila celkem asi 800 miliard dolarů.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Třebaže částka 5,2 bilionu dolarů bude zřejmě zúřadována během dvou či více let, stimulace dosahující 12 % HDP ročně by stále měla vyvolávat obavy jak o fiskální udržitelnost, tak z vytěsňování soukromých výdajů citlivých na úrokové sazby.
Ačkoli je tedy dál namístě uskutečňovat další fiskální stimulaci, musí ji doprovázet vhodná měnová politika.
Řečeno jednoduše, další federální fiskální schodky je nutné monetizovat.
Ovšemže, Federální rezervní systém USA odváděl dosud skvělou práci.
Od března 2020 se jeho bilance rozšířila o 70 %, ze 4,2 bilionu dolarů na víc než 7,4 bilionu dolarů, přičemž cenné papíry (veřejné i soukromé), jež přímo drží, se rozrostly z 3,9 bilionu dolarů na 6,8 bilionu dolarů.
Na straně pasiv má pak většina nárůstu podobu větších rezervních bilancí (vklady depozitních ústavů) a větší bilance ministerstva financí.
Fed se teď ale musí také připravit na skupování federálního dluhu vydaného ministerstvem financí k pokrytí jeho nejnovějších fiskálních ambicí.
To znamená nutnost rozšířit vlastní bilanci až o 2,8 bilionu dolarů, aby zohlednil prosincový zákon o konsolidovaných položkách v objemu 900 miliard dolarů a chystaný Bidenův balík za 1,9 bilionu dolarů.
Taková aktivita ze strany Fedu by zmírnila obavy o fiskální udržitelnost a z vytěsňování soukromých investorů.
Byť by monetizace deficitu mohla zesílit inflační obavy, jsem přesvědčen, že podstoupit takové riziko se vyplatí.
Vždyť v ekonomice jsou stále značné nevyužité rezervy, v důsledku čehož je nepravděpodobné, že by monetizace nejnovějších stimulačních balíků měla významný inflační dopad.
Újma zapříčiněná jakýmkoli překvapivým návratem inflace by navíc byla téměř jistě zvladatelná.
Inflace se nejspíš znovu nestane největší obtíží přinejmenším až do posledního čtvrtletí roku 2021.
Do té doby nutnost vypjatější fiskální a měnové stimulace potlačí podstatný pokrok v očkování proti covidu-19 a léčbě nemoci.
Měnová a fiskální ukázněnost, bude-li vhodně načasovaná a inteligentně rozmyšlená, pak dokáže odvrátit a utlumit veškeré inflační podněty, aniž by ekonomiku převracela zpět do recese.
Jak by se mohl Fed rychleji zazelenat
BOSTON – Federální rezervní systém USA v posledních měsících uveřejnil několik oznámení souvisejících s klimatem, když se v prosinci zapojil do Sítě pro ozelenění finanční soustavy (NGFS) a v únoru pak vytvořil nový dozorčí klimatický výbor.
Ačkoli se jedná o důležité první kroky, Fed by měl pro řešení změny klimatu udělat víc, což by mu zase pomohlo naplňovat jeho mandát.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Přestože prezident Joe Biden dal jasně najevo, že klimatické ohledy ovlivní veškeré fiskální rozhodování jeho administrativy, centrální banka proto není z obliga.
Před nasazováním nekonvenčních nástrojů, jichž je zapotřebí, aby byla měnová politika na stejné vlně, je však Fed, obávající se o svou nezávislost, ostražitý.
Území manipulace sazby pro úvěrování bank do druhého dne (srovnávací laťky pro vypůjčovatele a střadatele napříč ekonomikou) už Fed výrazně překročil a vstoupil hluboko do nekonvenčních vod, třeba když v reakci na pandemii covidu-19 začal nakupovat aktiva.
Říká sice, že nechce určovat vítěze a poražené, ale už tak činí: nakonec vítězí každý, kdo drží aktiva nakupovaná centrální bankou.
Pravda, i kdyby byl Fed ochoten změnu klimatu do své měnové politiky plně začlenit, jeho činy by zůstaly právně svázané.
Centrální banka může přímo nakupovat americké vládní dluhopisy jen skrze operace na otevřeném trhu nebo skrze programy kvantitativního uvolňování (QE).
K přímé podpoře konkrétní třídy aktiv – například zelených investic – by od ministerstva financí musela dostat zmocnění k uplatnění oddílu 13.3 zákona o Federálním rezervním systému.
Fed ale může tato omezení obejít tím, že povzbudí soukromé banky, aby své úvěrování napřely určitým směrem.
Fed bankám účtuje za přímé půjčky přes diskontní okénko a diskontní sazba je v současnosti vyšší než sazba federálních fondů.
Každá banka, která si vypůjčí přes toto okénko, musí tudíž hradit příplatek, což přivolává podezření, že by tak činila, jen kdyby byla v potížích.
Být to tak ale nemusí.
V 70. a 80. letech byla diskontní sazba pod hladinou sazby federálních fondů a banky, které si půjčily přes diskontní okénko, tak Fed mohl vlastně osekáním diskontní sazby hluboko do záporné oblasti dotovat.
Fed by tudíž k povzbuzení zelených investic mohl stanovit, že finanční prostředky vypůjčené u diskontního okénka za zvýhodněnou sazbu musí být použity ke klimaticky příhodnému účelu.
Zachováním kladné sazby pro úvěrování bank by přitom mohla zajistit, že zavedení záporných sazeb nebude trestem pro střadatele ani banky.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Pro takové cílené úvěrování už existuje precedent.
Britská centrální banka po globální finanční krizi spustila Program financování úvěrů, aby povzbudila investice do realit, a tento mechanismus pak znovu zavedla k cílenému úvěrování malých a středních podniků během pandemie.
Obdobně Evropská centrální banka v dubnu 2020 představila cílené dlouhodobější refinanční operace, jimiž si banky vytvářející nové úvěry pro reálnou ekonomiku půjčovaly za úrokovou sazbu pod hladinou hlavní úrokové míry z vkladů.
V říjnu pak svou vlastní oddělenou úrokovou sazbu pro cílené úvěrování uvedla izraelská centrální banka.
Jak ale Fed dokáže rozlišit „zelené investice“, když tento pojem zůstává tak neurčitě definovaný?
V prvé řadě by měl nabídnout cílené úvěry u dvou tříd aktiv, které už podporuje: u nemovitostí (nákupy cenných papírů v rámci QE) a automobilů (úvěrováním účelového nástroje, který kupuje půjčky na pořízení auta skrze Facilitu termínovaných úvěrů na cenné papíry kryté aktivy, TALF).
Podle Agentury USA pro ochranu životního prostředí připadá na bytové a nebytové nemovitosti zhruba třetina amerických emisí skleníkových plynů a na dopravu asi 28 %.
Pobídkou k ozeleňování těchto aktiv by Fed mohl podstatně ovlivnit příspěvek Spojených států ke zmírňování změny klimatu.
Fed navíc nemusí objevovat Ameriku, aby určil, které nemovitosti nebo automobily splňují podmínku ekologičnosti.
Fannie Mae i FreddieMac nabízejí zelené úvěry a zelené certifikáty u nemovitosti k bydlení jedné i více domácností.
Fed a Federální agentura pro financování bydlení (FHFA), regulátor Fannie a Freddieho, by tudíž mohly společně určit vhodné standardy a FHFA by pak mohla fungovat jako síto pro zelené nemovitosti.
U aut by se Fed mohl držet standardů stanovených dobrovolnou emisní dohodou mezi Kalifornskou radou pro atmosférické zdroje (CARB) a pěti velkými automobilkami (Ford, Honda, BMW, Volkswagen a Volvo), vyžadující 3,7% roční úbytek emisí skleníkových plynů u nových osobních vozů.
Kromě přijetí jasných standardů musí Fed také zajistit, aby celou subvenci neshrábly banky.
U nových úvěrů by měl vyžadovat, aby se ke konečnému uživateli dostalo určité minimální procento dotace.
Stávající úvěry, které splní zelené požadavky, by pak měly nabídnout úpravu splátek, aby banka dosáhla na zápornou sazbu.
Cílené úvěrování za pomoci diskontní sazby je nejen výkonný nástroj k řešení změny klimatu, ale posílil by sadu nástrojů Fedu i obecně.
Nabízením záporné sazby konkrétním vypůjčovatelům a současně zachováním kladné sazby federálních fondů by centrální banka prospěla vypůjčovatelům a střadatelům zároveň.
Po bezprecedentním poklesu aktivity – a po ještě delším období zápolení Fedu s naplňováním jeho mandátu v oblasti inflace – by to ekonomice poskytlo jednoznačný stimul.
Cílené zelené úvěrování by Fedu umožnilo plnit jemu svěřený úkol a zároveň přispívat k řešení největší krize naší doby.
Cítit se bohatý
Kdo je bohatší: ty, nebo já?
Jestliže máme oba dost na pohodlný život, nemělo by na tom příliš záležet.
Mnozí z nás se skutečně snaží, aby na tom nezáleželo.
Občas nás však taková srovnání začnou užírat.
V éře globalizace, za situace prudkého hospodářského růstu v některých oblastech a stagnace v oblastech jiných – a s televizí a internetem, jež nám umožňují vidět, jak žijí ostatní –, se tato srovnání stávají čím dál důležitějším faktorem světové ekonomiky.
Zesnulý sociální psycholog Leon Festinger tvrdil, že mezilidská srovnání úspěšnosti, ať už nás uvádějí v sebevětší morální rozpaky, představují fundamentální – a tudíž nepotlačitelnou – lidskou motivaci, která se vyskytuje v každé společnosti a v každé sociální skupině.
Festinger objasňoval, že u všech měřítek úspěchu, ať už jde o bohatství, schopnosti nebo jen osobní kouzlo, mají lidé sklon nejvíce hledět na srovnání s těmi, s nimiž se pravidelně setkávají a s nimiž jsou na podobné úrovni co do znalostí.
Lidmi, již jsou buď obrovskou měrou úspěšnější, nebo naopak neúspěšnější, se obvykle netrápíme.
Považujeme je za natolik odlišné, že jsou nám prostě jedno.
Významná nová kniha harvardského profesora Benjamina Friedmana Morální důsledky hospodářského růstu podrobně líčí, co pocity probouzené těmito srovnáními znamenají pro sociální soulad a úspěšnost ekonomik.
Friedman tvrdí, že srovnání zámožnosti představují pro společnost větší nebezpečí, pokud se zdá, že bohatí jsou příslušníky jiné rasové nebo etnické skupiny.
V takovém případě se tato srovnání politizují a přispívají k sociálnímu střetu, a mají tudíž tendenci snižovat hospodářskou úspěšnost.
Velkolepý jihokorejský hospodářský růst posledních několika desítek let například podle Friedmana vděčí za mnohé etnické homogenitě země, která tlumí zášť vůči relativnímu postupu ostatních.
Naproti tomu hospodářský rozvoj na Srí Lance, jejíž životní úroveň byla před 40 lety srovnatelná s Koreou, zhatil dojem tamní tamilské menšiny, že jejich šance a rozvoj blokuje sinhálská většina.
Výsledné etnické násilí způsobilo, že reálný příjem na hlavu činí pouhou pětinu úrovně dnešní Koreje.
Ekonom Albert Hirschman kdysi přirovnal společnost se zřetelně odlišnými skupinami k několikaproudové dálnici, kde nelze přejíždět mezi pruhy.
Jestliže se doprava na celé hodiny zastaví a nepostupuje nikdo, obvykle se uklidníme a odevzdaně situaci přijmeme.
Když se pak doprava ve vedlejším pruhu pohne, všichni změnu přivítají s radostí.
Ač stále ještě stojíme, jsme nakloněni těm, kdo se pohybují vpřed, neboť si představujeme, že také brzy pojedeme.
Pokud se však vedlejší pruh vytrvale pohybuje a my stojíme, naši radost nakonec vystřídá podráždění a vztek.
Totéž platí o ekonomikách, které začínají svižně růst.
Lidé musí mít pocit, že to jejich sociální skupině, ať už ji definují jakkoliv, nakonec přinese prospěch.
Klíčovou myšlenkou Friedmanovy knihy je zásadní význam dvou typů srovnání, která lidé činí, když hodnotí svůj vlastní úspěch: srovnání s jejich vlastní (nebo rodinnou) zkušeností z minula a srovnání s ostatními, které vidí kolem sebe.
Když hospodářský růst přešlapuje na místě a lidé už nevidí zlepšování života oproti své předchozí zkušenosti, získává na významu první srovnání – a začínají jej sdílet miliony lidí.
Pokud však zpomalení postihne odlišné skupiny různě, zejména pokud se věří (ať právem, či neprávem), že se příslušníkům některých skupin daří lépe než ostatním, druhé srovnání rovněž nabývá na důležitosti.
Připomeňme si zběsilý antisemitismus – leckdy naprosto genocidní –, jenž se vynořil během Velké deprese 30. let 20. století.
Samozřejmě, jde o nejkrajnější příklad a Friedman neuvádí, že by pokles míry hospodářského růstu musel nutně vést ke společenským bouřím.
Mnohá historická období nižšího, ba i záporného růstu vskutku proběhla bez jakýchkoli mimořádných sociálních problémů.
Dějinné síly jsou spletité; vzpírají se jednoduché ekonomické teorii.
Friedman má pravdu, že sociální porovnávání probouzí v lidech znepokojení, nevyvolává-li přímo střety, avšak platí to i tehdy, když ekonomiky rostou.
V některých částech světa by důsledky, jež popisuje Friedman, mohla ve výjimečné síle přinést rostoucí očekávání, nebudou-li naplněna.
Mnozí lidé v Číně se dnes například cítí pod silným psychologickým tlakem dostát očekáváním, jež vyvolávají všechna ta slova o „hospodářském zázraku“ jejich země – a pohled na ostatní v jejich středu s jejich významným bohatstvím –, a vyjadřují úzkost nad svým osobním úspěchem.
Jak bude v rozvíjejících se ekonomikách, jako je Čína, pokračovat růst a vývoj, lidé se budou čím dál větší měrou srovnávat s bohatými lidmi v tamních metropolích.
Úspěšní lidé v těchto státech se zase budou stále častěji srovnávat s lidmi v jiných zemích, na které se pohlíží jako na ještě úspěšnější.
Mají-li Festinger a Friedman pravdu, dá se s tím dělat jen málo, protože taková srovnání jsou součástí lidské přirozenosti.
Avšak bez ohledu na to, zda jsou tato srovnání činěna v ekonomice rostoucí nebo upadající, úzkost, kterou plodí, jasně představuje potenciální riziko nepokojů a nestability.
Otázkou je tedy to, zda je možné udělat něco pro zmírnění tohoto rizika na minimum.
Pochopitelně, uměřené tempo hospodářského růstu v rozvojovém světě – ani tak vysoké, aby připravovalo půdu pozdějšímu kolapsu, ani tak nízké, aby oslabovalo pocit veřejnosti, že dochází k uspokojivému směřování k lepšímu životu – by napomohlo zajistit sociální a politickou stabilitu, čímž by dále podporovalo růst.
Ještě důležitější je však zřejmě to, že lidé musí věřit, že žijí ve společnosti, která jim dává možnost přejet z pruhu do pruhu a uhánět vpřed rychleji, jakmile je silnice průjezdná.
Odmytizujme menstruaci
LONDÝN/BALTIMORE – Menstruace je stejně přirozená jako tlukot srdce.
Pro mnoho nejzranitelnějších žen na světě – včetně uprchlic, bezdomovkyň, dospívajících dívek nebo žen, které krize přinutily opustit domov – však mohou být měsíčky skličující, ba dokonce i nebezpečnou zkušeností.
V mnoha společnostech jsou ženské měsíčky tématem obestřeným eufemismy a tajemstvím kvůli obecnému přesvědčení, že dívky a ženy lze ponechat vystavené pocitům trapnosti, izolovanosti a nejistoty.
Když se k tomu přidá absence přístupu k hygienickým produktům nebo k bezpečným místům s dostatkem soukromí k jejich použití, může být výsledek společensky i citově zničující.
Potíže se zvládáním menstruace mohou mít negativní dopad na schopnost pracovat nebo navštěvovat školu a u žen i dívek mohou také zhoršovat pocity úzkosti, stresu a strachu.
Riskantní menstruační praktiky zároveň vyvolávají vážná zdravotní rizika.
Například v některých částech subsaharské Afriky a Asie jsou ženy a dívky často nuceny používat neúčinné a nehygienické prostředky ochrany, jako jsou bláto, listí či hnůj, což zvyšuje riziko infekce.
Je zřejmé, že ženy a dívky potřebují snadný přístup k dostatečným zásobám materiálů, které zachycují či pohlcují menstruační krev.
A také potřebují bezpečná místa s dostatkem soukromí k tomu, aby se umyly a zbavily se použitých pomůcek.
Dívky navíc potřebují získat o menstruaci přesné informace, aby chápaly, co se s nimi děje, a osvojily si návyky vedoucí k hygienickému zvládnutí měsíčků.
To platí v bohatých i chudých zemích.
Aktivisté, charitativní organizace a akademici naštěstí začínají tyto globální potřeby řešit.
Například projekt Bloody Good Period založený jednou z nás vznikl s cílem pomoci uprchlicím a azylantkám ve Velké Británii získat přístup k bezplatným produktům ženské hygieny.
Před vznikem této organizace nebyly zmíněné položky běžně dostupné ženám, které je potřebovaly; takzvaná měsíčková chudoba – finanční tíseň spojená s nutností platit za čisté menstruační produkty – je ve Velké Británii i jinde vážným problémem.
Dnes Bloody Good Period každý měsíc bezplatně poskytuje hygienické prostředky – vložky a tampony, ale i pleny a toaletní potřeby – více než dvanácti britským azylovým centrům.
Organizace zároveň dodává deodoranty a zubní kartáčky mužům, kteří často vyzvedávají vložky pro rodinné příslušnice.
Jak se nedávno vyjádřila jedna uchazečka o azyl v Leedsu, tento program jí změnil život; než získala přístup k bezplatným hygienickým potřebám v drop-in centru, bála se během menstruace usednout kvůli možnému úniku krve na gauč.
Navzdory pokroku při pomoci některým ženám však existuje mnoho jiných žen, které touto konkrétní nespravedlností nadále trpí.
Menstruační hygiena je zásadní pro ženské zdraví, vzdělání, mobilitu a pocit bezpečí, a proto ji musíme pokládat za jedno ze základních lidských práv. Abychom toto právo naplnili, musíme se naléhavě věnovat třem úkolům.
Především musíme posílit postavení žen a dívek tak, aby mohly činit informovaná rozhodnutí o vlastních tělech.
Menstruace není jednorozměrný problém; ženy žijící ve zranitelných situacích mají jedinečné potřeby.
Strategie lidského rozvoje se proto musí zaměřovat na oslovení co největšího počtu žen a dívek a na zajišťování produktů a řešení umožňujících zvládání měsíčků bezpečným, pohodlným a individualizovaným způsobem.
Za další musíme zvýšit povědomí a zkvalitnit osvětu o menstruačním procesu.
Pomůžeme-li dívkám chápat vlastní menstruační cyklus a otevřeně o něm hovořit, budeme moci rozbít tabu spojovaná s menstruací a přitom zlepšit hygienické postupy.
Výzkumy ukazují, že řada dívek z celého světa – zejména dívky na globálním Jihu – jednoduše není na první menstruaci připravena; osvěta zde může pomoci.
A konečně potřebujeme řešení založená na faktech.
Politické rozhodování až příliš často vychází ze zaujatých předpokladů.
Když se programy vyvíjejí ve spojitosti s rigorózním výzkumem, může to mít dramatický dopad.
Například společná studie SOAS a Oxfordské univerzity týkající se menstruace v Ugandě zjistila, že dospívající dívky často vynechávají školu, protože nemají přístup k čistým hygienickým produktům.
Když se však dívkám v osmi různých školách poskytly vložky na opakované použití spolu s osvětou o menstruaci, zvýšila se jejich školní docházka v průměru o 17%.
Globální zdravotnická komunita musí spolupracovat na uspokojování menstruačních potřeb žen a dívek všude na světě; tento globální problém nemá jediné řešení.
Je však zapotřebí prolomit mlčení kolem přirozeného procesu menstruace, aby ženy a dívky mohly získat nezbytné hygienické potřeby za dostupné ceny.
Mrzačení ženských genitálií poškozuje nás všechny
Dne 10. prosince se sejdou ženy z celého světa v Evropském parlamentu, aby bojovaly proti mrzačení ženských genitálií.
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) během několika posledních let utrpělo asi 130 milionů žen některou z forem mrzačení ženských genitálií.
Ve skutečnosti jsou tato čísla zřejmě ještě vyšší, protože zločiny se téměř vždy podceňují.
Mrzačení ženských genitálií podle WHO spočívá v ,,odnětí všech nebo části vnějších ženských pohlavních orgánů."
Jedná se o bolestivý zákrok, který provádí riskantními způsoby staré ženy, jež se snaží zasvětit dívky do ženství, a abychom byli konkrétnější, do života, který bude nekonečným řetězcem fyzické bolesti a společenské marginalizace.
Mrzačení genitálií činí ze sexuální zkušenosti ženy, tohoto tabu všech tabu, bolestivý a ponižující trest.
V posledních osmdesáti letech ženy v demokratických společnostech usilovaly o to, aby byly uznány za občany s rovnými právy a aby se s nimi podle toho zacházelo.
Dosáhnout práva vlastnického, volebního, pracovního, práva na rozvod a práva rozhodnout se mít nebo nemít děti se podařilo pouze politickým úsilím.
Všechna tato občanská vítězství měla významný podíl na rozvoji společenského života a přispěla k zahájení širokých sociálních reforem, které proměnily západní společnosti.
V těchto epochálních bitvách byla nejurputnějším nepřítelem žen tradice a její neochvějný spojenec: náboženství.
Pomocí informovanosti, vzdělávání a masové účasti ženy a muži zvítězili nad neznalostí a násilím, které ji doprovází.
Boj proti mrzačení ženských genitálií není opakováním ,,boje mezi pohlavími," k němuž docházelo na Západě zhruba v šedesátých letech.
Jde spíše o bitvu proti strachu z neznámých nepřátel: proti strachu z proměn, příležitostí a souvislostí, které se dostavují v důsledku změn.
Na celém světě, od subsaharské Afriky až po Arabský poloostrov, od některých regionů Dálného východu až po komunity utečenců v Evropě, Spojených státech, Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu, se ženy bouří proti tomu, aby byly pohlavně, sociálně, občansky a politicky mrzačeny.
Řečeno jinak, bouří se proti tomu, aby byly považovány za ,,neznámého druhého" a aby se s nimi jako s ,,neznámým druhým" jednalo.
Sdružení místních lékařů, nevládních organizací a politiků spolupracují, aby čelili problematice mrzačení ženských genitálií na celostátní úrovni a zveřejňovali údaje.
V Africe i jinde trvají snahy vytvořit na mezinárodní úrovni kampaň, která se pokusí vštípit do povědomí veřejnosti temný fakt, že v mnoha zemích jsou ženy stále pouhým zbožím vydaným na milost a nemilost tradici.
Dnes je většina afrických, arabských i asijských zemí postižených hrůzou zvyku mrzačení ženských genitálií signatářem mezinárodních konvencí, které tyto praktiky odsuzují, konkrétně mezinárodní Konvence o eliminaci diskriminace žen a mezinárodní Konvence o právech dítěte.
Většina těchto zemí také podporuje sérii rezolucí OSN, které požadují odstranění mrzačení ženských genitálií.
Žádná z těchto chvályhodných snah ovšem nedokázala fenoménu čelit.
Nejde tedy vůbec o správná slova a veřejné sliby, ale o zajištění politické vůle nezbytné pro vymýcení těchto praktik.
Mrzačení ženských genitálií je zločin s jasnými obětmi.
Kdo je ale delikventem?
Máme vsadit do vězení ženy, jež vykonávají tato mrzačení na členkách své komunity?
Máme věznit matky za to, že dobrovolně vydávají tělesnou integritu svých dcer na oltář tradice?
Máme zavést sankce vůči zemím, které neučiní tento zvyk nezákonným?
Máme střežit odlehlé africké vesnice a vyslat do nich skupiny aktivistů?
Tradici lze překonat jedině kreativitou.
Musíme nalézt způsoby, jak pojmenovat neexistenci reálné svobody projevu pro ženy v tolika společnostech a zároveň napravit škody napáchané na obětech mrzačení ženských genitálií.
Přitom si musíme být vědomi, že řešení mrzačení ženských genitálií nelze omezovat pouze na tuto problematiku.
Je potřeba, aby bylo součástí mnohem hlubší snahy zaměřené na posílení pozice žen a na zajištění občanských práv pro ženy - tedy pro 50% lidí žijících ve společnostech, kde se tyto praktiky uskutečňují.
Takováto spojená akce musí jít dále než nedotknutelná úsilí najít jiné zaměstnání pro staré ženy, které mrzačení ženských genitálií vykonávají, nebo nalézt symbolické či rituální náhrady za úkon vyříznutí ženského klitorisu.
Musíme jednat na úrovni politiky, protože bez příchodu politické demokracie do jejich zemí se africké, arabské ani asijské ženy svobody nedočkají.
Právě toto je výzvou pro ty, kdo žijí v zemích, v nichž k mrzačení ženských genitálií běžně nedochází, ale kteří mají zájem o osud žen na celém světě.
Neschopnost rozpoznat politické aspekty problému povede k porážce a k pokračování násilné praxe, která zneužívá každý rok miliony žen.
Měla jsem příležitost setkat se v posledních letech se stovkami jedinců a skupin v místech, kde tato praxe existuje.
Tito lidé učinili z boje proti mrzačení ženských genitálií prioritu svého života.
Jejich odvaha, odborné znalosti, obětavost a odhodlání jsou povzbuzením, ale nesmíme je nechávat v jejich boji bez pomoci.
Významné osobnosti z Afriky i jiných částí světa zveřejní v Bruselu dne 11. prosince výzvu za uvedení svého úsilí na mezinárodní úroveň.
Ti, kdo se chtějí přidat ke kampani Zastavte mrzačení ženských genitálií, již pořádá AIDOS (Italská asociace žen za rozvoj), TAMWA (Asociace žen tanzanských médií), a No Peace Without Justice (Není míru bez spravedlnosti), můžou podepsat petici na adrese www.stopfgm.org .
Dopouštíme-li, aby bylo tolik životů postiženo pohromou mrzačení genitálií, degradujeme sami sebe a tento svět.
Feminismus a mužský mozek
NEW YORK – Severoameričané mé generace vyrostli v 70. letech s dětskou deskou „Free to Be...You and Me“, na které Rosey Grier, obrovitá bývalá hvězda amerického fotbalu, zpíval, že „je v pořádku plakat“.
Vyznění písně bylo takové, že dívky mohou být tvrdé a chlapcům je povoleno tvrdými nebýt.
Západní feministická kritika zkostnatělých stereotypů v otázce rolí obou pohlaví přetrvávala téměř 40 let.
V mnoha ohledech nahlodala nebo dokonce eliminovala svévolná omezení, která měnila mírumilovné chlapce v agresivní muže a držela ctižádostivé dívky na špatně placených místech.
Feministky se pochopitelně často vyhýbají vědeckým důkazům, které tuto kritiku sexuálních rolí zpochybňují.
Protože totiž biologicky podložené argumenty o rozdílech mezi pohlavími historicky sloužily a slouží k ospravedlňování podřízené role žen, zdráhají se ženy připustit jakýkoliv vrozený rozdíl, aby náhodou nebyl použit proti nim.
Nevytvořila však feministická nechuť akceptovat jakékoliv známky vrozených genderových rozdílů ve světle nedávných vědeckých objevů pouze nové předpojatosti?
Feministická kritika například vyvolala diametrální změny v základním školství, kde o věcech převážně rozhodují ženy: vznik mužských hierarchií na školních dvorcích se dnes často potlačuje ze strachu z „šikany“ a očekává se, že chlapci i dívky budou své emoce „sdílet“ a „zpracovávat“.
Řada pedagogů však začala tvrdit, že takové zásahy do procesů, které mohou tvořit nedílnou součást „chlapectví“, by mohly vést až k tomu, že chlapci začnou dosahovat horších studijních výsledků než dívky a že se u nich častěji objeví problémy s chováním, poruchy pozornosti a tak dále.
Školství je navíc jen začátek.
Z rozsáhlé kritiky tendence mužů vytvářet hierarchie, zapojovat se do teritoriálních bojů a nechat se vtahovat do konfliktů se vyvinula celá akademická disciplína.
Když jsem studovala na univerzitě, byl feministickým řešením „patriarchátu“ imaginární svět bez hierarchie, kde lidé celé dny verbalizovali problémy a vytvářeli citová pouta.
Tato kritika „maskulinity“ dramaticky ovlivnila také intimní vztahy: ženy byly vybízeny, aby dávaly najevo nespokojenost s tím, že se muži odmítají „dělit“ o svůj vnitřní život.
Ženy si stěžovaly, že jim nikdo nenaslouchá, že muži po práci odcházejí kutit do garáže nebo usínají před televizí.
Jakkoliv však byly tyto nářky procítěné, stále předpokládaly, že si muži své chování v plném rozsahu vybírají .
Dnes existuje přehršle vědeckých analýz založených na technologiích snímání mozku a nových antropologických a evolučních objevech, které naznačují, že jsme možná strkali hlavy do písku a musíme být ochotni smířit se s tím, že mezi oběma pohlavími existuje přinejmenším několik skutečných a měřitelných rozdílů.
Nejslavnější z těchto studií, pojednání Anatomie lásky z pera antropoložky Helen Fisherové, vysvětluje evoluční popudy k lidským sklonům dvořit se, uzavírat sňatky, dopouštět se cizoložství, rozvádět se a vychovávat děti.
Některá autorčina zjištění jsou provokativní: například se zdá, že jsme uzpůsobeni k několikanásobné monogamii a musíme na sobě tvrdě pracovat, abychom se udrželi v jediném svazku, že silně orgastické ženy jsou evolučně zvýhodněné a že flirt mezi primáty velmi připomíná způsoby, jimiž dnes mladí muži a ženy dávají v baru najevo sexuální zájem.
Při popisu našeho vývoje si Fisherová navíc všímá, že muži, kteří dokázali snášet dlouhá období mlčení (při lovu během čekání na zvěř), přežili a přenesli své geny na další generace, takže jejich genetická selekce preferovala „prostor“.
Naproti tomu ženy nejlépe přežívaly v případě, že navázaly pouto s ostatními a vytvořily komunitu, poněvadž tyto skupiny byly zapotřebí ke sběru kořínků, ořechů a lesních plodů při současné péči o malé děti.
Při četbě Fisherové má člověk sklon nechat chlapce, aby se dál navzájem svářili a testovali své prostředí, a smířit se s tím, že – jak uvádí autorka – příroda stvořila muže a ženy ke spolupráci na přežití. „Spolupráce“ přitom předpokládá svobodnou vůli a rozhodování; ani u primátů není úspěch samců založen na ovládání či kontrole samic.
Podle autorčina rozboru slouží ku prospěchu mužů i žen, pokud se rozdělí o své leckdy odlišné, ale často se doplňující silné stránky – takový závěr uklidňuje, nikoliv skličuje.
Kniha Co si asi myslí on? , kterou napsal konzultant v oboru neurobiologie Michael Gurian, posouvá tyto poznatky ještě dál.
Gurian tvrdí, že mužský mozek se nadměrným verbálním vyjadřováním emocí skutečně může cítit zneklidněn a zaplaven, takže potřeba mužů „vypnout“ nebo dělat spíše něco mechanického než emocionálního mnohdy není projevem odmítavosti vůči manželce, nýbrž neurologickou potřebou.
Gurian dokonce předpokládá, že mužský mozek opravdu „nevidí“ prach nebo rostoucí hromadu prádla, jako je často vidí mozek ženský, což vysvětluje, proč muži a ženy mají sklon přistupovat k domácím pracím odlišně.
Muži mnohdy neslyší hlubší ženské tóny a jejich mozek má na rozdíl od ženského „odpočinkový“ stav (muž skutečně někdy přemýšlí o ničem!).
Gurian navíc tvrdí, že muži mají sklon vychovávat své děti jinak než ženy z podobných neurologických důvodů – že v nich více podněcují riskování a nezávislost a věnují menší pozornost detailům jejich stravy.
Není těžké vidět, proč je výhodné, když dítě ve svém stylu vychovávají oba rodiče.
Autor vyzývá ženy, aby ve snaze dosáhnout s partnerem blízkého vztahu nezkoušely pouze verbalizaci z očí do očí, ale i aktivity po boku partnera.
Z nějakého důvodu nejsou všechny tyto poznatky ani tak pobuřující, jako spíše osvobozující.
Mnoho věcí, které v ženách vyvolávají vztek nebo je vedou k pocitu, že je partner odmítá či neposlouchá, nemusí být výsledkem vědomého zanedbávání nebo dokonce sexismu ze strany mužů, nýbrž pouze výsledkem struktury mužského mozku!
Pokud se ženy s těmito biologickými odlišnostmi smíří a naučí se je ve vztahu obcházet, začnou je muži podle Guriana více uznávat a budou jim oddanější (což budou často vyjadřovat neverbálně).
Ženy, které si tato zjištění vzaly k srdci, uvádějí, že jejich vztahy s životními partnery začaly být mnohem bezproblémovější a paradoxně i důvěrnější.
Nic z toho neznamená, že by se muži a ženy neměli snažit přizpůsobit přáním svého protějšku, požadovat rozdělení zodpovědnosti při domácích pracích nebo očekávat, že je druhá strana „vyslechne“.
Ale může to znamenat, že se navzájem dokážeme o něco lépe pochopit a být trpělivější ve snaze o komunikaci.
Stejně tak z posledního vědeckého výzkumu nevyplývá, že muži (nebo ženy) jsou nadřazenější, natož aby tento výzkum ospravedlňoval odpudivou diskriminaci.
Naznačuje však, že pluralitnější společnost otevřená všem možným rozdílům se dokáže lépe učit, pracovat a milovat.
Fiktivní suverenity
LONDÝN – Před rokem se mrňavá Gruzie pokusila opětovně získat kontrolu nad svou odtrženeckou enklávou Jižní Osetie.
Rusové gruzínskou armádu rychle vytlačili, za což od Západu sklidili téměř všeobecné odsouzení.
Jižní Osetie společně s Abcházií (celkový počet obyvatel na obou územích 300 000) promptně vyhlásily „nezávislost“, založily dva nové fiktivní suverénní státy a zajistily si všechny formální znaky státnosti: národní hrdiny, pestrobarevné uniformy, hymny, vlajky, hraniční přechody, vojenské síly, prezidenty, parlamenty a především nové příležitosti k pašeráctví a korupci.
Nezávislost Abcházie a Jižní Osetie zatím uznávají pouze Rusko a Nikaragua.
Uznání Ruskem bylo přitom všeobecně pokládáno za odplatu za to, že Západ počátkem loňského roku uznal Kosovo (odtrženecká provincie Srbska, počet obyvatel 2 miliony).
Zhruba 1500 kilometrů západně od Gruzie pak leží Moldavsko (počet obyvatel 3,5 milionu), sevřené mezi Rumunskem a Ukrajinou.
V roce 1812 je anektovalo carské Rusko, v roce 1918 se připojilo k Rumunsku, v roce 1940 je znovu anektoval Sovětský svaz a v roce 1991 získalo nezávislost na Moskvě.
Je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy, Světové obchodní organizace, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a řady dalších prestižních mezinárodních institucí.
Největším zdrojem hrdosti Moldavanů je král Štěpán III.
Veliký, který ve slavné bitvě v patnáctém století porazil Osmany.
Kromě toho vyrábí tato země docela dobré víno.
Ze své nedávné návštěvy hlavního města Kišiněva jsem si odnesl trvalou vzpomínku na předvolební plakát jednoho místního politika jménem Lupu, který si držel před očima brýle – nebylo zřejmé, zda tím chtěl naznačit vize, anebo vlastní moudrost.
Chcete-li se dostat do Moldavska z Oděsy (dnes území Ukrajiny), musíte projet samozvanou „republikou“ Podněstří (počet obyvatel 700 000), pásem země na severním břehu řeky Dněstr.
Hranici podněsterské suverenity tvoří shluk oprýskaných budov, rezavý drát a špinavá toaleta.
Průjezd tímto zchátralým, ale personálně dobře vybaveným hraničním přechodem se neobešel bez orazítkování spousty dokumentů a rozdávání úplatků na všechny strany, kterýžto proces se opakoval i při odjezdu z této „republiky“.
Většinu ekonomiky vlastní neprůhledná firma mafiánského typu s názvem „Šerif“.
Proslýchá se, že má úzké vazby na prezidenta a jeho rodinu.
V hlavním městě Tiraspolu vybudovala obrovský fotbalový stadion, který jako by symbolizoval podněsterskou mužnost.
Zbytek světa Podněstří neuznává a jeho „nezávislost“ zajišťuje ruská vojenská posádka.
Na světě žije asi šest miliard lidí.
Představme si, že by se všichni rozdělili do nezávislých politických útvarů po dvou milionech obyvatel.
Vzniklo by tak 3000 mikrostátů, z nichž každý by odmítal uznat jakoukoliv suverenitu nadřazenou své vlastní.
Pochopitelně by to byl recept na globální anarchii.
Přesto je trendem uplynulého století setrvalé zvyšování počtu malých států, hlavně v důsledku národních revolt vůči mnohonárodnostním impériím: poslední vlna zakládání států přišla po rozpadu SSSR.
I v dávno založených státech, jako je Velká Británie, však dnes existují silná odtrženecká hnutí.
Politický život světa se vrací k jisté formě kmenové pospolitosti, přestože se ekonomický život stále více globalizuje.
Kladení rovnítka mezi stát a národ je projevem novodobého arcikacířství. „Národ“ je ve své podstatě etnolingvistická – a někdy i náboženská – entita, a protože se jeho kultura přenáší prostřednictvím jazyka a liturgie, má každý národ vlastní charakteristické kulturní dějiny, které lze využívat i zneužívat, čerpat z nich nebo je objevovat.
Stát je naopak politickým konstruktem, který byl vytvořen s cílem udržet mír na hospodářsky životaschopném území. „Národů“, ať už skutečných nebo potenciálních, je jednoduše příliš mnoho, než aby mohly tvořit základ světového systému států – v neposlední řadě i proto, že mnohé z nich se po celá staletí míchaly dohromady, takže je už nelze rozplést.
Mikrostáty nelze nikdy učinit tak malé, aby uspokojily standardy kulturní integrity zdůrazňované obhájci jejich existence.
Dělení mnohonárodnostních států je proto falešný přístup.
Cesta vpřed spočívá v demokratických formách federalismu, který dokáže zachovat centrální autoritu postačující pro účely státnosti a současně respektuje místní a regionální kultury.
Dnešní vzestup mikronacionalismu není jen důsledkem vzpoury vůči impériím: je to i vzpoura vůči globalizaci.
Představa, že hlavní funkcí moderních států je umísťovat své občany na globálním trhu, jemuž vévodí imperativy efektivity a láce bez ohledu na škody na neekonomických aktivitách, se setkává se všeobecným odporem.
Tento pocit ještě sílí, když se z globální ekonomiky stává globální kasino.
Národní sebeutvrzení je způsobem, jak bojovat proti neosobním silám a vzdáleným autoritám.
Globalizace slibuje zejména rozvojovým zemím příliš velký růst prosperity, než aby byla zavržena.
Poučení ze současné krize však zní, že budeme muset vyvinout takové formy globálního ekonomického vládnutí, které dokážou řídit, regulovat a změkčovat kreativní, ale často i ničivé síly uvolňované globálním trhem.
Při absenci reálné světové vlády toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím spolupráce mezi státy.
Čím méně „suverénů“ na světě bude, tím snáze se bude zajišťovat jejich nezbytná spolupráce.
Dohoda z Bretton Woods z roku 1944, která položila institucionální základy poválečné ekonomiky, byla možná díky tomu, že karty rozdávaly Spojené státy a Velká Británie.
Když se objevily námitky proti tomu, že se v přípravném výboru objevila Kuba, poznamenal americký zástupce Harry Dexter White, že Kuba má za úkol poskytovat doutníky.
Takto kavalírský přístup k volání menších mocností po tom, aby je bylo více slyšet, už není možný.
Znamená to však, že fasády států budou muset být chatrnější a záminky k jejich vzniku důmyslnější.
Nebudeme-li sami sebe obelhávat v otázce, kde leží skutečná moc, pak nechť je prezidentů a parlamentů habaděj, pokud z toho budou mít lidé dobrý pocit.
Fidláním proti ohni
PAŘÍŽ – Finanční trhy od července chytají dech díky naději, že globální ekonomické a geopolitické vyhlídky se nezhorší, anebo pokud se zhorší, že jsou centrální banky připravené podpořit ekonomiky a trhy dalšími sériemi injekcí likvidity a kvantitativního uvolňování.
Takže nejenže trhy povzbuzují dobré – či lepší než očekávané – ekonomické zprávy, ale příznivé jsou vlastně i špatné zprávy, protože zvyšují pravděpodobnost, že hasiči z centrálních bank jako předseda Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke a prezident Evropské centrální banky Mario Draghi prolijí trhy vědry peněz.
Trhy rostoucí při dobrých i špatných zprávách však nejsou stabilní.
Pokud se novinky z ekonomiky zhorší a důvěra v efektivitu tvůrců politik klesne, vrátí se nejspíš epizody nechuti k riziku, při nichž nálada investorů zatrpkne.
Rozhodnutí ECB poskytovat podporu skrze potenciálně neomezené nákupy dluhopisů otřesených zemí vzbudilo v eurozóně euforii.
Tento krok ale nedokáže změnit běh hry; jen si jím tvůrci politik kupují čas na realizaci tvrdých opatření potřebných k vyřešení krize.
Výzvy na úrovni politik jsou přitom zdrcující: recese eurozóny se prohlubuje, jak pokračuje fiskální konsolidace s ostrým nástupem a přísné přídělové hospodaření s úvěry.
Navíc banky a trhy s veřejným dluhem se v eurozóně čím dál silněji balkanizují, a tak bude mimořádně těžké vytvořit bankovní unii, fiskální unii a hospodářskou unii a zároveň uskutečňovat makroekonomické politiky ozdravující růst, externí bilanci a konkurenční schopnost.
Ani podpora ECB není samozřejmá.
Měnoví jestřábi – Bundesbanka a několik dalších centrálních bank v jádru eurozóny –, kteří se nového, časově neohraničeného mandátu ECB obávali, úspěšně naléhali na striktní a účinnou podmínečnost u zemí těžících z nákupů dluhopisů.
Nebudou-li přísná kritéria plněna, budou moci program odpískat.
V roce 2013 by navíc mohlo z eurozóny odejít Řecko, dřív než budou Španělsko a Itálie úspěšně hermeticky izolované; Španělsko se – podobně jako Řecko – propadá ve spirále do deprese a mohlo by potřebovat úplnou finanční záchranu ze strany trojky (ECB, Evropská komise a Mezinárodní měnový fond).
Zároveň se střetá únava z úsporných opatření na periferii eurozóny s únavou z finančních výpomocí v jádru.
Není tedy divu, že Německo, politicky neschopné odhlasovat další finance na sanace, delegovalo tento úkol na ECB, jedinou instituci, která může obejít demokraticky zvolené parlamenty.
Opět ale platí, že samotné poskytnutí likvidity – bez politik k brzkému obnovení růstu – nezabrání rozpadu měnové unie, ale pouze jej oddálí, což by nakonec vedlo k demontáži hospodářské a obchodní unie a destrukci jednotného trhu.
Ve Spojených státech nejčerstvější hospodářské údaje – mimo jiné slabý trh práce – potvrzují, že růst je bezkrevný, a výstup ve druhé půli roku 2012 pravděpodobně nebude výrazně lepší než roční nárůst o 1,6 % zaznamenaný od ledna do června.
Vzhledem k politické polarizaci Ameriky a patu v oblasti politik můžeme očekávat další půtky o rozpočet a dluhový strop, další snížení ratingu a neschopnost dohodnout se na cestě ke střednědobé fiskální konsolidaci a udržitelnosti – bez ohledu na to, zda bude v listopadu znovu zvolen prezident Barack Obama.
Právě naopak, měli bychom očekávat pouze dohodu na cestě nejmenšího politického odporu: vyhýbání se nelehkým fiskálním rozhodnutím tak dlouho, až se probudí dluhopisoví domobranci, vyhrotí dlouhodobé sazby a na politickém systému si fiskální korekci vynutí.
V Číně se zdá čím dál pravděpodobnější tvrdé ekonomické přistání, jak bude opadat investiční bublina a sníží se čisté vývozy.
Reformy nezbytné ke snížení úspor a posílení soukromé spotřeby se přitom oddalují.
V roce 2012 Čína nejhoršímu předejde, stejně jako Evropa a USA, pouze hrnutím problémů před sebou pomocí měnových, fiskálních a úvěrových stimulů.
V roce 2013 už je ale tvrdé přistání pravděpodobnější, neboť odezní stimulace, přibude nesplácených půjček, zrychlí se investiční propad a nebude už možné zakrývat problém s prodlužováním splatnosti dluhů provinčních vlád a jejich zvláštních investičních nástrojů.
A vzhledem k opatrnosti, s jakou bude svou moc ustavovat nové vedení, reformy budou probíhat hlemýždím tempem, takže budou pravděpodobnější sociální a politické nepokoje.
Brazílie, Indie, Rusko a další rozvíjející se ekonomiky přitom hrají tutéž hru.
Řada z nich neprošla korekcí, zatímco slabost vyspělých ekonomik omezuje prostor pro exportem tažený růst, a mnohé odložily strukturální reformy potřebné ke vzpružení rozvoje soukromého sektoru a růstu produktivity a přijaly model státního kapitalismu, který brzy odhalí své meze.
Současné zpomalení růstu v rozvíjejících se zemích tedy není jen cyklické, vlivem slabého růstu či přímo recese ve vyspělých zemích; je také strukturální.
Podobné chvění je zřejmé i na geopolitické úrovni.
Přední globální mocnosti stále zkoušejí vyjednáváním a sankcemi přimět Írán k upuštění od úsilí vyvinout jaderné zbraně.
Írán ale hraje o čas a doufá, že se přehoupne do pásma imunity.
Do konce roku 2013 se buď Izrael, který – ať právem či mylně – získá dojem, že íránský jaderný program představuje existenční hrozbu, anebo USA, které odmítly zadržování jaderného Íránu, mohou rozhodnout k útoku, což by vedlo k válce a obřímu vzestupu cen ropy.
Hlavní příčinou problému jsou neefektivní vlády se slabým vedením.
V demokraciích vedou opakované volby ke krátkodobému politickému rozhodování.
V autokraciích, například Číně a Rusku, se vůdci vzpírají radikálním reformám, které by omezily moc zakořeněných lobby a zájmových skupin, čímž rozdmýchávají sociální neklid, neboť rozhořčení kvůli korupci a vyhledávání rent se přelévá do protestů.
Jak ale všichni hrnou potíže před sebou, problémy těžknou a přední rozvíjející se trhy i vyspělé ekonomiky míří do zdi.
Tvůrci politik buď do ní narazí, anebo projeví vůdčí schopnosti a prozíravost potřebnou k jejímu bezpečnému odstranění.
Fotbalová mafie
NEW YORK – Jediným překvapením na zatčení sedmi funkcionářů FIFA ve švýcarském hotelu za časného rána dne 27. května je to, že k němu vůbec došlo.
Většina lidí měla za to, že tito hýčkaní muži v drahých oblecích, kteří vládnou světové fotbalové federaci, jsou mimo dosah zákona.
Ať se šířily jakékoli zvěsti a psaly jakékoli zprávy o úplatcích, provizích, manipulaci voleb a dalších nekalých praktikách, prezident FIFA Joseph Blatter zvaný „Sepp“ a jeho kolegové a společníci jako by z toho vždy vyšli bez úhony.
Ze škály trestných činů podvodu a korupce bylo zatím obviněno 14 mužů, mimo jiné devět současných či bývalých činitelů FIFA (Blatter ovšem ne); obviněni byli ve Spojených státech, kde jim žalobci kromě jiného kladou za vinu, že shrábli 150 milionů dolarů v úplatcích a provizích.
A švýcarští federální žalobci prověřují pochybné dohody, z nichž vzešla rozhodnutí přidělit pořadatelství mistrovství světa ve fotbale v letech 2018 a 2022 Rusku a Kataru.
V profesionálních sportech samozřejmě existuje dlouhá tradice pokoutního kšeftování.
Americké zločinecké gangy mají například velký zájem o box.
Pronikání hazardních sítí a dalších nepoctivých obchodníků poznamenalo i kdysi tak džentlmenskou hru jako kriket.
FIFA je jednoduše nejbohatší a nejmocnější dojnou krávou ze všech.
Někteří připodobňují FIFA k mafii a Blatterovi, narozenému v malé švýcarské vísce, se přezdívá „Don Blatterone“.
To není úplně fér.
Podle toho, co prozatím víme, nebyly z ústředny FIFA v Curychu objednány žádné vraždy.
Tajnůstkářství organizace, zastrašování konkurentů současného vedení a spoléhání na službičky, úplatky a požadavky na okamžité splacení dluhu dokládá zneklidňující paralely se světem organizovaného zločinu.
Člověk by se samozřejmě mohl přiklonit k náhledu na FIFA jako na dysfunkční organizaci, nikoli zločinecký podnik.
I v takovém přívětivějším scénáři je velká část protiprávního jednání přímým důsledkem naprostého nedostatku transparentnosti federace.
Celý podnik řídí úzce provázaná skupinka mužů (ženy v tomto pochybném byznysu nehrají žádnou roli), do jednoho zavázaných bossovi.
To nezačalo až za Blattera.
Ve zkorumpované a nesmírně bohaté impérium proměnil FIFA už jeho předchůdce, hrozivý Brazilec João Havelange.
Ten přibíral další a další rozvojové země, jejichž hlasy pro funkcionáře se pak nakupovaly skrze všelijaké lukrativní marketingové a mediální dohody.
Obří sumy peněz od společností Coca Cola a Adidas prosákly systémem až do nenasytných kapes potentátů třetího světa a údajně i samotného Havelange.
Coca Cola byla roku 1978 hlavním sponzorem fotbalového mistrovství světa v Argentině, kde tehdy vládla brutální vojenská junta.
Blatter není až tak neomalený jako Havelange.
Na rozdíl od Brazilce se otevřeně nestýká s gangstery.
I jeho moc se ale opírá o hlasy zemí mimo západní Evropu a jejich loajalitu rovněž zajišťují přísliby televizních práv a obchodních koncesí.
V případě Kataru to znamenalo právo pořádat mistrovství v naprosto nevhodném klimatu a na stadionech, jež narychlo za úděsných podmínek stavějí cizí dělníci s osekanými právy.
Stížnosti od poněkud úzkostlivějších Evropanů se často střetají s obviněními z neokolonialistických přístupů, či dokonce rasismu.
Ostatně právě to z Blattera činí typického člověka naší doby.
Bezohledný podnikavec se prezentuje jako zastánce rozvojového světa, který chrání zájmy Afričanů, Asijců, Arabů a Jihoameričanů před domýšlivým Západem.
Od dob, kdy se úplatní muži z chudých zemí podmazávali, aby prosazovali západní politické a obchodní zájmy, se situace změnila.
Samozřejmě že k tomu stále dochází.
Ale skutečně velké peníze se dnes častěji vydělávají mimo Západ, v Číně, Perském zálivu, a dokonce v Rusku.
Západní podnikatelé, architekti, umělci, rektoři univerzit a ředitelé muzeí – a další, kdo k financování svých nákladných záměrů potřebují obrovské sumy peněz – musí teď jednat s nezápadními autokraty.
Stejně samozřejmě postupují demokraticky volení politici.
A někteří – připomeňme Tonyho Blaira – na tom stavějí svou kariéru po odchodu z vlády.
Podlézání autoritářským režimům a neprůhledným obchodním lobby není bezúhonné podnikání.
Současné spojenectví západních zájmových skupin – v umění a vyšším vzdělávání stejně jako ve sportu – s bohatými nedemokratickými mocnostmi zahrnuje kompromisy, které by mohly snadno rozvrátit zavedené reputace.
Jedním způsobem jak odvrátit pozornost je vypůjčit si starou levicovou rétoriku boje proti imperialismu.
Vyjednávání s despoty a pochybnými magnáty pak už není korupční, ale vznešené.
Prodat do Perského zálivu univerzitní či muzejní franšízu, postavit další obří stadion v Číně nebo vydělat na fotbalovém všimném v Rusku či Kataru je progresivní, protirasistický triumf světového bratrství a univerzálních hodnot.
Právě tento aspekt Blatterovy FIFA dráždí nejvíc.
Korupce, nakupování hlasů, absurdní touha fotbalových bafuňářů po mezinárodní prestiži, nadmuté hrudi ověšené medailemi a vyznamenáními – to vše je běžnou součástí hry.
Pokrytectví je ale k zlosti.
Je marné naříkat nad ústupem globální moci a vlivu z jádra Evropy a USA.
Nedokážeme přesně předvídat ani politické důsledky tohoto posunu.
Jestliže však smutný příběh FIFA o něčem svědčí, můžeme si být jisti, že ať už na sebe vláda vezme jakoukoli podobu, světu stále vládnou peníze.
Zpět k základům boje proti nemocem
LONDÝN – Boj proti antimikrobiální rezistenci bude vyžadovat přelomová technologická řešení.
Abychom bakteriím odolným vůči antibiotikům zabránili usmrtit do roku 2050 odhadem deset milionů lidí ročně, budeme muset vynalézt nové typy antimikrobiálních léků a vyvinout rychlé diagnostické testy, abychom předcházeli zbytečné léčbě a omezili masivní nadužívání antibiotik.
Vzdor významu takových přínosů špičkových technologií se však jedná jen o dílčí záplaty.
Abychom problém vyřešili natrvalo, jedinou možností je zabránit už samotnému vzniku infekcí – lepší hygienou, sanitací a dohledem nad nemocemi.
Poptávku po nových léčivech opravdu dlouhodobě snížíme jedině zaměřením pozornosti do těchto oblastí.
Ostatně už v devatenáctém století, dlouho před dostupností moderních léků, významná západní města potírala choroby snahou předcházet infekcím.
A takový přístup zůstává nejlepším řešením pro velkoměsta s rostoucími populacemi.
Vezměme si Londýn v 50. letech 19. století: životní podmínky chudých byly neutěšené.
Očekávaná délka života u mužů byla 40 let.
Hojné byly nemoci jako cholera a tuberkulóza a nebylo jak je léčit.
Vzplanutí cholery v září 1854 decimovalo chudinskou čtvrť Soho v centru města, kde během pouhých deseti dní usmrtila 500 lidí.
Tehdy se objevil John Snow, průkopnický lékař, který vytušil, že se cholera nešíří vzduchem, jak se všeobecně myslelo, nýbrž vodou.
Snow sledoval průběh exploze choroby v Soho do nebývalých detailů a zmapoval každý případ.
Výzkum jej přesvědčil, že zdrojem prudké nákazy byla společná vodní pumpa v centru čtvrti.
Jakmile byla odstraněna klika pumpy, tempo nákazy se dramaticky zpomalilo.
Některé ze Snowových metod lze přímo aplikovat na moderní problém antimikrobiální rezistence.
V prvé řadě jeho snaha doložila účinnost využívání dat k pochopení krize veřejného zdraví.
Jeho mapování a statistická analýza pomohly určit epicentrum vzplanutí nákazy, a tedy její primární příčinu.
Snowův důraz na využívání údajů k řízení intervence je zásada, na niž dnes naléhají instituce jako Nadace Billa a Melindy Gatesových.
Tragickým způsobem důležitost kvalitních dat doložilo nedávné vzplanutí eboly v západní Africe.
Epidemie se nejdramatičtěji šířila v oblastech, kde se rozpadla základní infrastruktura a dohledové systémy.
I když byla ebola prohlášena za výjimečný stav ohrožující veřejné zdraví a vyčleněny finanční prostředky, několik týdnů přetrvávaly těžkosti s nasměrováním prostředků tam, kde jich bylo nejvíc zapotřebí.
Je znepokojivé, jak varuje nejnovější studie mé Revize antimikrobiální rezistence, že neexistuje žádný globálně koordinovaný systém dohledu s cílem monitorovat vznik a šíření bakterií odolných vůči antibiotikům po celém světě.
Podstatné mezery zůstávají ve způsobu shromažďování a sdílení údajů, a to i v nejvyspělejších zemích světa.
Výsledkem je řada obrovských slepých míst, která nás připravují o stěžejní postřehy a včasná varování, že je zapotřebí spustit účinnou reakci.
Dalším Snowovým přispěním bylo určení hlavní role, již při šíření nemocí, jako je cholera, sehrává voda, což úřady v Evropě vedlo k investicím do rozvoje kanalizačních a sanitačních zařízení.
Desítky let před objevem léků jako penicilin nebyla k investicím do prevence žádná alternativa, která by porazila infekční choroby a ochránila rostoucí městské populace.
Toto budování infrastruktury bylo ohromně úspěšné: k poslednímu vzplanutí cholery v západoevropském městě došlo v roce 1892 a do doby, kdy propukla první světová válka, už přenosné nemoci přestaly být hlavní příčinou úmrtí napříč kontinentem.
Když však začaly být běžně dostupné antimikrobiální léky, pozornost se od preventivních opatření odvrátila.
To nejenže přináší odporné důsledky pro obyvatele měst, kteří musí žít v nehygienických podmínkách, ale přispívá to rovněž k stoupající lékové rezistenci.
Nedostatečný přístup k nezávadné vodě a sanitačním zařízením je dnes hlavní příčina průjmových onemocnění – významný zabiják a důvod, proč stamiliony lidí každoročně berou antibiotické léky.
Většina této spotřeby je však zbytečná, protože příčina průjmu je obvykle virová.
Používání antibiotik v takových případech jen přispívá k vývoji rezistentních bakterií.
Odhady poskytnuté mému týmu naznačují, že jen v Indii, Nigérii, Brazílii a Indonésii se téměř půl miliardy případů průjmů ročně léčí antibiotiky.
Kdyby tyto čtyři země zajistily svým občanům všeobecný přístup k nezávadné vodě a sanitaci, tato spotřeba by se mohla snížit alespoň o 60 %.
Taková infrastruktura je nákladná a všechny země čelí náročnému rozpočtovému rozhodování.
Pro zemi se středními příjmy je to však jedna z investic s nejvyššími přínosy v poměru k nákladům.
Když odstíníme vliv příjmu, zvýšení přístupu populace k sanitaci o 50 % koreluje s prodloužením očekávané délky života o více než devět let.
John Snow by měl radost.
Jeden z jeho nejvýznamnějších příspěvků v oblasti zdravotní péče – uvážlivé využití údajů – potvrzuje význam dalšího: investic do hygieny a sanitace.
Kdo se zabývá dějinami, má občas to štěstí, že je může zopakovat.
Je třeba bojovat i proti terorismu na Balkáně
Proces se Slobodanem Milosevičem v Haagu je aktuální připomínkou toho, jak teroristické násilí dokáže být ničivé.
Prezident Bush možná trochu neopatrně označil Irák, Írán a Severní Koreu za ,,osu zla``, ale správně vyzdvihl mnohé skryté články globálního řetězce terorismu.
Součástí tohoto řetězce je jeden zdánlivě malý, leč podstatný článek - balkánský terorismus, kterému se ani přímo před zraky NATO a OSN nedaří o nic hůř než dřív.
Usáma bin Ládin zřídil svou přítomnost v regionu prostřednictvím několika ,,humanitárních`` organizací v Bosně a Albánii někdy v roce 1994.
Mezi bojovníky v Bosně, Kosovu a Makedonii byli mudžahedínové z mnoha zemí, kteří se cvičili v Afghánistánu.
Také místní teroristická centra byla důležitá: v Albánii se teroristé skolili na pozemku bývalého albánského prezidenta Salii Berishy u města Tropoje.
Za tímto významným náznakem místní podpory terorismu se skrývala kompletní ekonomická infrastruktura.
Během vlády Slobodana Miloseviče procházely Kosovem každý měsíc z Asie do Evropy dvě tuny heroinu.
Místo aby po Milosevičově pádu pasování drog ustalo, jestě vzrostlo.
Za loňský rok bylo územími pod dohledem OSN a NATO propasováno celkem pět tun heroinu.
Podle Interpolu mají dnes albánské gangy pod kontrolou celkem 70 procent obchodu s drogami v Německu, Rakousku, Svýcarsku a Skandinávii.
Příchodem demokratické vlády v Srbsku podpořená spolupráce mezi Prozatímní správní misí OSN v Kosovu (UNMIK), mnohonárodnostními Kosovskými ozbrojenými silami (KFOR) pod velením NATO a místní státní správou pomohla v několika posledních letech v jižním Srbsku a Makedonii snížit počet teroristických útoků.
Nepodařilo se jí vsak zabránit proplétání teroristické a zločinecké činnosti.
Erhard Busek, koordinátor Paktu stability pro bývalou Jugoslávii, si dokonce myslí, že vzhledem k bohatství teroristických skupin obchodujících s drogami se sance na mír v Makedonii s koncem zimy sníží na pouhých 50 procent.
Pokoj se na Balkán nevrátí, dokud se Organizaci spojených národů a Severoatlantické alianci nepodaří zničit kosovskou základnu extrémistů.
Zločinecko-teroristické jádro údajně rozpustěné Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) se totiž dále posiluje a síří se do Makedonie, jižního Srbska a Černé Hory.
Její méně opatrní velitelé dokonce hovoří o sto tisících Albáncích v Řecku jako o konečném cíli svých iredentistických plánů.
Na sen o ,,Velké Albánii`` se nezapomnělo.
Místo aby teroristé byli potíráni, je s nimi nakládáno, jako by byli součástí řesení nestability na Balkáně.
Generální tajemník NATO George Robertson sice nazval albánské teroristy ,,bandou vrahounských lumpů``, ale titíž lumpové uspořádali přímo pod nosem UNMIK a KFOR veřejnou tiskovou konferenci.
Přání teroristů jsou v některých zemích brána natolik vážně, že americký zástupce při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSBE) jednal s makedonskými politiky a teroristickými veliteli nikoli ve Skopji či Tetovu, ale v Prizrenu - kosovském městě, kde mají vliv.
Kosovo bylo za poslední roky etnickými čistkami ,,očistěno`` o čtvrt milionu lidí.
Zpustoseno bylo na sto kostelů a klásterů.
K etnicky motivovaným vraždám dochází v poslední době méně častěji; to vsak nelze považovat za úspěch, pokud a dokud kosovstí ne-Albánci zůstávají v enklávách pod ochranou KFOR.
Nedávné volby potvrdily vseobecný odpor místních obyvatel vůči násilí.
Volby jsou vsak demokratickým nástrojem jen tehdy, pokud vsechny strany akceptují jejich výsledky.
Skutečná moc v Kosovu je vsak dodnes v rukou lidí s kalasnikovy.
Mezinárodní síly v Kosovu mají dostatek síly k tomu, aby z globálního teroristického řetězce vyřízly jeho balkánský článek - totiž, bude-li dostatek vůle.
Balkánské překupníky drog, zbraní, žen a uprchlíků - podzemní zločinecké obchody, které financují teroristy - lze zastavit.
K tomu je ale zapotřebí, aby mezinárodní orgány, které mají Kosovo pod kontrolou, rozpustily veskeré organizace, jež se spoléhají na násilí.
Kriminálníci, o nichž se ví, by neměli sedět v kosovském parlamentu, ale ve vězení.
Nejhorsí z nich nepatří do kosovské vlády, ale za haagský katr spolu s Milosevičem.
Jenomže mezinárodní síly, které mají Kosovo na starosti, mají strach, že ozbrojené teroristy pobouří, a tak se raději snaží být s nimi zadobře.
Frustrovaní mezinárodní správci dokonce přinutili albánské politické strany, aby vytvořily koalici.
To by ovsem v důsledku mohlo oslabit moc dr.
Ibrahima Rugovy, který byl počátkem tohoto měsíce zvolen prezidentem, neboť vytvořením vlády jsou pověřeny politické strany, jež se transformovaly z Kosovské osvobozenecké armády.
Cílem bombardování Jugoslávie, rozhodnutí Rady bezpečnosti č. 1244 a dnesního dočasného ústavního rámce pro Kosovo bylo vytvořit předpoklady pro demokratický rozvoj mnohonárodnostní společnosti.
Vzhledem k tomu, že tento jediný významný a uskutečnitelný cíl stále platí, je pro budoucnost Kosova jediným schůdným řesením koalice umírněných Albánců a stran kosovských národnostních mensin.
Pragmatičtí cynikové ale už tři roky tvrdí, že taková koalice je nemožná.
Takovým ústupkařením dávají nejmocnějsí státy světa teroristům zelenou, a to nejen na Balkáně, ale na celém světě.
Kosovo je rozlohou mnohem mensí než Afghánistán.
Nepodaří-li se světu vymýtit teroristy z kosovské politiky, jakoupak má asi naději, že se mu to podaří jinde?
Takže dříve, než se kampaň proti terorismu rozhodne zničit dalsí teroristické základny, měla by vyhubit terorismus tam, kde vládne sama OSN.
Pokud se tak nestane, OSN, NATO a Evropská unie poskodí nejen sebe sama, ale i humanitární hodnoty, jimiž ospravedlňují své ,,humanitární`` zásahy.
Boj proti biopirátství
OTTAWA – Občan Spojených států a majitel semenářské firmy Larry Proctor v dubnu roku 1999 u Úřadu USA pro patenty a ochranné známky (USPTO) získal patent, jímž si nárokoval mexickou žlutou fazoli.
Patent Proctorovi propůjčil výlučná práva na odrůdu fazole, již nazval „Enola“.
Toto rozhodnutí je jedním z nejostudnějších příkladů biopirátství v dějinách systémů duševního vlastnictví.
Fazole, na niž byl Proctorovi udělen patent, je rolnická odrůda, původem z Mexika a po staletí v majetku veřejnosti.
Tuto fazoli konzumují lidé po celém Mexiku a také Mexičané a Američané mexického původu v USA, kteří ji znají pod jmény jako Mayocoba, Canario či Peruano.
Přestože se daná odrůda fazole vyskytovala ve veřejně dostupných souborech semen, bylo zapotřebí deseti let, stovek tisíc dolarů, rozsáhlých protestů zemědělců a občanské společnosti, intervence mezinárodních agentur a pěti po sobě jdoucích soudních verdiktů, než USPTO konečně patent v červenci roku 2009 anuloval.
Tou dobou už Proctor víc než polovinu doby platnosti patentu uplatňoval naprostý monopol na produkci, distribuci a marketing fazole.
Příběh začal v roce 1994, když si Proctor v Mexiku koupil pytel fazolí.
Fazole zasel, z týchž rostlin vybral semena a znovu je zasel a tento postup pak ještě dvakrát zopakoval.
Na konci roku 1996, sotva po dvou letech, prohlásil, že vynalezl „jedinečnou“ odrůdu a zažádal si o patent.
Jakmile Proctor patent získal, zažaloval dva dovozce žlutých fazolí a požadoval, aby uhradili poplatky.
Dovozci sice věděli, že Proctorův vynález je absurdní (jelikož fazole už léta z Mexika dováželi), leč neměli na vybranou nic jiného než zákonnost patentu akceptovat, což 22 tisícům mexických zemědělců a jejich rodinám hned v prvním roce způsobilo ztrátu 90 % příjmů z vývozu.
V lednu 2000 Akční skupina pro problematiku eroze, technologií a koncentrace (ETC Group, tehdy známá jako RAFI) zveřejnila první veřejný odsudek patentu Enola pro jeho formální chybnost a morální nepřijatelnost.
Aby zájemce získal patent, musí prokázat, že vynález splňuje tři kritéria: novost, nesamozřejmost (to, že došlo k objevu) a užitečnost (to, že vynález funguje tak, jak slibuje).
V případě fazole Enola se vůbec nic nového neobjevilo: žlutá fazole je plodem staletí kolektivní práce a vynalézavosti mexických rolníků a domorodých obyvatel.
Navíc tato fazole byla začleněna do veřejných sbírek spravovaných INIFAP, mexickým národním ústavem zemědělského výzkumu.
ETC Group případ předložila Mezinárodnímu centru pro tropické zemědělství (CIAT) se sídlem v kolumbijském Cali.
CIAT je jedním z mezinárodních středisek Konzultační skupiny pro mezinárodní zemědělský výzkum (CGIAR).
Systém CGIAR uchovává v genových bankách přes 600 tisíc vzorků odrůd plodin, shromážděných převážně na polích rolníků.
K potvrzení této skutečnosti CGIAR v roce 1994 podepsala trustovou dohodu s Organizací OSN pro výživu a zemědělství (FAO) a zavázala se, že semena ve sbírkách bude uchovávat bez jakýchkoli nároků v oblasti duševního vlastnictví.
Joachim Voss, tehdejší ředitel CIAT, potvrdil, že se žluté fazole v genové bance CIAT nacházely a že měly původ v Mexiku.
Koncem roku 2000 CIAT s podporou FAO požádala USPTO, aby patent prověřil.
Genetici tehdy provedli genetickou identifikaci žlutých fazolí a došli k závěru, že Proctorova fazole Enola je totožná s mexickými fazolemi, na něž se vztahuje trustová dohoda.
Mezitím Proctor v roce 2001 využil pomalosti reakce USPTO a zažaloval 16 drobných semenářství v Coloradu za porušování patentových práv.
USPTO své první, „nefinální“ zamítnutí patentu vyhlásil až v prosinci 2003.
Proctor se odvolal a USPTO své finální zamítnutí patentu zveřejnil v dubnu 2005.
Konec zádrhele s fazolí Enola to však nebyl.
Proctor požadoval, aby přezkum patentu pokračoval, a předkládal dodatečné patentové nároky, a dokonce několikrát vyměnil své právníky (což umožnilo další byrokratické průtahy).
Celkově byl patent během deseti let čtyřikrát zamítnut a po zamítnutí čtyřikrát přišlo odvolání, až jej konečně letos v létě popáté zamítl Odvolací soud USA.
Jeden jediný držitel patentu víc než deset let narušoval trh s fazolemi v USA a Mexiku.
Importéři přestali dovážet nejen žlutou fazoli, ale i další mexické fazole, z obav ze soudních pří.
Přestože patent byl nakonec anulován, kauza Enola dokládá, jak systémy duševního vlastnictví napomáhají monopolizaci veřejných a kolektivních zdrojů a zvýhodňují ty, kdo si mohou dovolit platit nákladné honoráře právníků.
Patent na fazoli Enola byl od počátku chybný, a přece polovinu své lhůty platnosti zůstal vymahatelný, navzdory aktivním snahám mezinárodních institucí, vlád i organizací občanské společnosti.
Možná je lákavé zaplašit patent Enola jako anomálii, jenže příkladů takového biopirátství existují stovky.
Mexické fazole, jihoasijská rýže basmati, bolivijská quinoa, amazonská ayahuasca, indická cizrna, peruánské fazole nuña, andská maca – všechny se staly předmětem kořistnických nároků na duševní vlastnictví.
Spor kolem Enoly neúprosně ilustruje nebezpečí patentování života a schopnost patentů blokovat zemědělské vývozy, narušovat či ničit exportní trhy rozvojových zemí, uchvacovat základní potraviny, které jsou po tisíciletí kulturním dědictvím, plundrovat kolektivní znalosti a ohrožovat potravinovou bezpečnost.
Kauza Enola dokládá, že mít pravdu nestačí: drobní rolníci, původní obyvatelé a chudí lidé nejsou schopni vydržet deset let soudních sporů a monopolu.
Mezinárodní instituce a země globálního Jihu mají nepochybně mnohem naléhavější cíle než utrácet prostředky za žaloby proti chamtivým společnostem.
Je načase zpochybnit samotou existenci systému duševního vlastnictví, která upřednostňuje monopolní vlastnictví před obecným blahem.
Nebezpečné mýty o rakovině
ŽENEVA – Letošní Světový den boje proti rakovině se zaměří na vyvracení škodlivých mýtů o této nemoci.
Hlavní téma vyjádřené ve sloganu „Rakovina – víte, že?“ nabízí příležitost zamyslet se nad skutečnými důsledky rakoviny a zesílit celosvětové úsilí o prevenci a léčbu.
Jeden z převládajících mýtů tvrdí, že rakovina je především problém rozvinutých zemí.
Je sice pravda, že rakovina prorůstá bohatými společnostmi, avšak lidé v nejchudších zemích světa přicházejí kvůli této nemoci v průměru o více let života.
Zatímco lékařské pokroky a technologický rozvoj pomáhají pacientům s rakovinou v zemích s vysokými příjmy žít déle – a to do té míry, že některé formy rakoviny se v podstatě staly chronickým onemocněním –, lidé v nízkopříjmových státech nadále umírají mladí.
Kromě toho, že je to nespravedlivé, je to také hluboce tragické.
Když už se člověk vyhne smrtelným nemocím typu malárie nebo AIDS, neměl by se pak nechat předčasně zabít rakovinou – tím méně takovou formou rakoviny, které se dalo předejít něčím tak prostým a dostupným, jako je vakcína.
Často přehlížená spojitost mezi vakcínami a rakovinou odhaluje druhé běžné nepochopení: že o tom, kdo onemocní rakovinou, rozhoduje pouze osud (a možná kouření).
Skutečnost je taková, že každý šestý případ rakoviny po celém světě je způsoben nějakým známým infekčním faktorem, přičemž v některých zemích subsaharské Afriky stoupá tento podíl až na jednu třetinu.
Čtyřmi hlavními příčinami jsou hepatitidy typu B a C (hepB a hepC), lidský papilomavirus (HPV) a bakterie Helicobacter pylori, které jsou dohromady zodpovědné za 1,9 milionu případů rakoviny jater, d��ložního hrdla a žaludku ročně.
Na rakovinu děložního hrdla dnes zemře více žen než na komplikace během porodu a každé dvě minuty si toto onemocnění vyžádá jeden lidský život.
Z 275 000 žen, které rakovině děložního hrdla každoročně podlehnou, jich 85% žije v nejchudších zemích světa.
Koneckonců si tato nemoc obvykle vybírá nejzranitelnější osoby, například ženy nakažené HIV.
Zůstane-li onemocnění bez kontroly, pak se počet úmrtí na rakovinu děložního hrdla zvýší do roku 2030 na 430 000 žen ročně.
Dále je zde hepatitida B, která je více než padesátkrát nakažlivější než HIV a často se přenáší z matky na dítě před porodem či krátce po něm, což zvyšuje pravděpodobnost onemocnění rakovinou jater v pozdějším životě.
Odhaduje se, že dvě miliardy dnes žijících lidí se hepatitidou B nakazilo a u 350 milionů lidí je toto onemocnění chronické.
Přibližně čtvrtina z tohoto počtu zemře z důvodu hepatitidy B na rakovinu jater či cirhózu (důsledek chronického onemocnění jater).
Dobrou zprávou je, že dnes máme k dispozici účinné nástroje, jak mnoha těmto úmrtím předejít.
Stávající vakcíny proti HPV dokážou zabránit až 70% případů rakoviny děložního hrdla a na obzoru jsou nové vakcíny, které tuto bilanci ještě zlepší.
Stejně tak vakcíny proti hepatitidě B jsou z 95% účinné při prevenci infekce a jejích chronických důsledků.
Vakcíny proti Helicobacter pylori a hepatitidě C se již vyvíjejí (ačkoliv zejména vývoj druhého typu vakcíny se ukazuje jako mimořádně náročný) a slibné výsledky vykazuje dokonce i vakcína proti viru Epstein-Barrové, která by chránila před některými typy lymfomů.
Platba za tyto vakcíny a jejich zpřístupnění nejzranitelnějším občanům nízkopříjmových zemí však představují značný problém.
Přestože Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje už od roku 1992 zařazování vakcíny proti hepatitidě B do běžné imunizace, v některých rozvojových zemích zpočátku bránila jejímu rozšíření vysoká cena.
Stejný problém nedávno hrozil zabránit podávání vakcín proti HPV.
Aliance GAVI však zasáhla a zajistila, že v případě hepatitidy B to už není problém a v případě HPV tento problém také pravděpodobně nenastane.
Od zahájení činnosti v roce 2000 se aliance GAVI snaží zvýšit dostupnost život zachraňujících vakcín pro nejchudší děti světa.
V partnerství se Světovou bankou, WHO, UNICEF a Nadací Billa & Melindy Gatesových využívá nápadité finanční nástroje k výběru prostředků na programy globální imunizace a současně spolupracuje s farmaceutickým průmyslem na snížení cen vakcín.
Zařazením vakcíny proti hepatitidě B do pentavalentní vakcíny (pět vakcín v jedné dávce) již aliance zprostředkovala její poskytování dětem v 70 zemích jako součást běžné imunizace.
Nyní aliance pracuje na tom, aby do roku 2020 zpřístupnila vakcínu proti HPV více než 30 milionům nejchudších žen a dětí světa; v rámci tohoto úsilí a v souběhu se Světovým dnem boje proti rakovině zahájila v osmi rozvojových zemích demonstrační programy.
Stále více důkazů naznačuje, že se přínos vakcín neomezuje pouze na prevenci nemocí a úmrtí.
Zjistilo se také, že přispívají ke kognitivnímu rozvoji novorozenců a vzdělávacím schopnostem větších dětí, čímž v daných státech zvyšují potenciál k hospodářskému růstu.
V boji proti rakovině mohou lékařské pokroky ukrojit z míry úmrtnosti drahocenná procenta, z čehož vyplývá, že rozšířený přístup k vakcínám může mít obrovský dopad a při ceně pouhých několika dolarů za dávku snížit počet budoucích případů v rozvojových zemích.
Lidé v bohatých státech nepochybně znají poučku, že prevence je lepší než léčba.
Vzhledem k dostupnosti vakcín v rozvinutém světě se však těžiště preventivního úsilí v těchto zemích přesunulo na změnu životního stylu vyvolávajícího rakovinu.
Lidé v rozvojových zemích ovšem postrádají přístup k jednoduchým a účinným nástrojům prevence několika nejběžnějších typů rakoviny.
Rozšíření přístupu k vakcínám je klíčové pro řešení této globální nerovnosti a zmírnění prohlubující se propasti mezi bohatými a chudými.
To vyžaduje za prvé a především rozptýlit mýtus, že rakovinu nemůže člověk „chytit“.
Když boj s fake news podporuje cenzuru
WASHINGTON, DC – Mnoho mediálních analytiků správně identifikovalo nebezpečí představované “fake news,” ale často přehlíží, co tento fenomén znamená pro žurnalisty samotné.
Nejen že se stal tento termín zkratkou pro očerňování celého průmyslu; autokraté ho používají jako výmluvu k věznění reportérů a obhajování cenzury, mnohdy díky smyšleným obviněním z podpory terorismu.
Po světě je počet uvězněných žurnalistů za falešné či fiktivní zprávy na doposud nejvyšším počtu 21.
Tím, jak nedemokratičtí lídři čím dál více používají odpor vůči “fake news“ k přitvrzování vůči nezávislým médiím, bude toto číslo pravděpodobně narůstat.
Spojené státy, kdysi světový lídr v obraně svobody slova, se z této role stáhl.
Tirády prezidenta Donalda Trumpa na Twitteru o “fake news” daly autokratickým režimům příklad, jak opodstatnit vlastní zásahy proti médiím.
V prosinci uveřejnil čínský, státem provozovaný deník People’s Dailytweety a facebookové příspěvky vítající Trumpovu mantru proti fake news, kdy poznamenal, že “to ukazuje širší pravdu o západních médiích.“ To následovalo po chvále Egyptské vlády na Trumpovu administrativu v únoru 2017, kdy ministerstvo zahraničí kritizovalo západní novináře za jejich reportáže o globálním terorismu.
A v lednu 2017 chválil turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan Trumpa za vynadání reportérovi CNN během živé tiskové konference.
Erdoğan, který CNN kritizoval za jejich pokrytí prodemokratických protestů v Turecku v roce 2013, řekl, že Trump novináře “usadil.”
Trump tento kompliment oplatil, když se o pár měsíců později s Erdoganem setkal.
Zatímco ho chválil jakožto spojence v boji proti terorismu, nijak nekomentoval Erdoğanovu vlastní činnost proti svobodě tisku.
Není náhodou, že tyto tři země si nejrychleji přivlastnily Trumpův přístup k “fake news.“ Čína, Egypt a Turecko uvěznili více než polovinu ze všech vězněných novinářů za rok 2017, což je pokračující trend minulého roku.
Mlčení mezinárodního společenství tváří tvář těmto útokům vlád na nezávislá média je, zdá se, interpretováno jako souhlas.
V Turecku, světovém lídru ve věznění novinářů dva roky v řadě, byla eroze svobody projevu obzvláště rychlá.
Od nepovedeného pokusu o puč v roce 2016 zpracovaly turecké soudy zhruba 46 000 případů zahrnujících obvinění z urážení prezidenta, národu a institucí.
Každý ze 73 novinářů, kteří jsou aktuálně za mřížemi, je vyšetřován za, nebo obviňován z protistátních zločinů.
Nejobvyklejší obvinění reportérů je příslušnost k, podpora nebo propagování domnělých teroristických organizací.
Vágně formulované zákony, které slučují reportování o terorismu s jeho podporou, poskytují záměrům režimu krytí pro zabránění nelichotivému reportingu.
Kupříkladu snaha psát o Straně kurdských pracujících (PKK) v Turecku, o Muslimském bratrstvu v Egyptě nebo o Ujgurech v Číně, může rychle znamenat pro reportéry vězení za skryté sympatie k teroristům.
Téměř tři čtvrtiny z 262 novinářů ve vězení na celém světě je vězněno za protistátní obvinění, podle nedávného průzkumu Komise pro ochranu žurnalistů.
I když nedochází přímo k zatýkání novinářů, autokraté stále častěji uplatňují “fake news“ argument k diskreditaci legitimního zpravodajství.
Ironií je, že v těchto případech snahy několika západních zemí o pročištění sociálních médií od falešného či násilného materiálu nahrály do karet právě autokratům.
Zatímco cíle těchto očistných snah – kupříkladu zabránit zásahům do voleb, což dovedlo k dokonalosti Rusko – jsou chvályhodné, nechtěným následkem je však cenzura čestné novinářské práce v reálných tématech v jedněch z nejnebezpečnějších oblastech světa.
Vezměme si příklad toho, co se stalo minulý rok při video pokrytí civilní války v Sýrii.
Ve snaze eliminovat extremistický obsah odstranilo YouTube stovky videí souvisejících s konfliktem, včetně mnoha, které publikovali Shaam News Network,Qasioun News Agency a Idlib Media Center – vše nezávislá zpravodajství dokumentující tuto pohromu.
Obdobně pak Facebook zrušil účty jednotlivců a organizací, kteří využívali platformu k dokumentování násilí proti muslimským Rohingyům v Barmě, což je krize, kterou OSN nazvala “učebnicovým příkladem etnických čistek.”
Facebook tvrdil, že jednal v reakci na porušení “komunitních standardů” platformy.
A v Egyptě a Sýrii zablokoval Twitter občanský žurnalismus před reportováním o porušování lidských práv, jak tvrdí novináři, jejichž účty byly zablokovány.
Cenzoři Twitteru dokonce zasáhli v srdci Evropy; v lednu byl zablokován německý satirický magazín poté, co Bundestag schválil zákon, který pokutuje až do výše 50 milionů eur sociální média, která včas neodstraní ilegální obsah.
Další evropské země zvažují podobná opatření, aby tak donutily internetové společnosti bojovat s dezinformacemi a extremismem.
Zákony, které by měly držet na uzdě projevy nenávisti, násilí, či “fake news“ mohou být sice dobře míněny, ale jejich implementace je nedbalá, s malým množstvím mechanizmů k zajištění zodpovědnosti, transparentnosti či reverzibility.
Vlády zadávají cenzuru privátnímu sektoru, kde maximalizace hodnoty akcií držitele, ne dodržování novinářské svobody, podporuje rozhodovací proces.
Lídři světových demokracií musí odolávat neliberálnímu útoku na nezávislé mediální organizace a to znamená přehodnocení volně vytvořených zákonů týkajících se se obsahu, které jsou zneužívány.
Volná, živá média jsou klíčová pro fungování zdravé společnosti a dezinformace to mohou narušit.
Ale oficiální opravné prostředky, které vedou k umlčení těch, kdo tyto zprávy šíří, jsou horší než nemoc.
Boj s inflací podporuje růst
Boj proti teroru mezi věřícími
Plameny islámského fundamentalismu se nešíří pouze na Středním východě a ve střední Asii.
S ohledem na svou muslimskou populaci, zesilování fundamentalistické rétoriky a tušené kontakty s mezinárodním terorismem, proniká čím dál častěji do zpravodajství Indonésie.
Jedním dobře viditelným fenoménem indonéského islámu je rozvoj násilných muslimských domobran, které využívají džihádistickou rétoriku a mobilizují stoupence džihádu.
Výbuchy bomb, které loni 12. října před půlnocí otřásly balijským letoviskem Kuta, hluboce zasáhly téměř do všech oblastí indonéského života.
Po letech oficiálního zapírání probudil děsivý incident všímavost k tomu, že v Indonésii skutečně existuje terorismus a že indonéští domácí fanatici jsou ve spojení s globální teroristickou sítí.
Brzy po odkrytí balijského spiknutí se začaly nově prošetřovat předchozí exploze, které otřásly různými částmi země.
Ne všechny spolu nutně souvisely, ale nová vyšetřování odhalila vazby mezi mnoha rozličnými teroristickými skupinami.
Dnes už se ví, že pachatelé těchto bombových zločinů patří k tvrdému jádru spolupracujících skupin.
Mezinárodní krizová skupina (ICG), nevládní organizace se sídlem v Bruselu, nedávno odhalila vazby mezi islámským radikalismem v Indonésii a mezinárodním terorismem.
Dokument ,,Al Kajda v jihovýchodní Asii: Případ sítě Ngruki" je vyčerpávající přehled spolehlivých veřejných údajů, který poukazuje na několik osob s možnými přímými či nepřímými vazbami na Al Kajdu.
Dobrou zprávou je ale to, že ICG nenašla žádné důkazy o tom, že by v Indonésii existovala rozsáhlá síť Al Kajdy.
Důkazy o pronikání indonéských radikálních skupin na mezinárodní úroveň jsou značně omezené.
Indonésané by nicméně byli na omylu, kdyby se domnívali, že se nemají čeho obávat.
Zpráva ICG byla pojata úzce a zaměřovala se pouze na jedinou záležitost, totiž důkazy o přítomnosti Al Kajdy v Indonésii.
Zůstává několik závažných otázek.
Vzrůstá v postsuhartovské Indonésii vliv radikálního islamismu?
Podporují nadále oportunisticky některé složky ozbrojených sil radikální islamistické milice, jako to činili v posledních letech?
Snaží se některé skupiny politických elit trefit do noty radikálnímu islamistickému smýšlení, aby tak zvýšili svou moc?
Čelí umírnění islámští intelektuálové narůstající kritice a přibývajícím námitkám?
Odpovědi na všechny tyto otázky jsou bohužel kladné.
V Indonésii se hraje o mnoho.
Když Spojené státy vyhlásily válku proti terorismu, úředníci Bushovy administrativy označili zemi za strategického partnera v tomto boji.
Náměstek ministra obrany a někdejší velvyslanec USA v Indonésii Paul Wolfowitz řekl, že USA musí dát větší důraz na pomoc Indonésii v jejím úsilí o zabezpečení stabilní demokracie a vzkvétající ekonomiky.
Tohoto cíle ovšem Indonésie může dosáhnout, jedině když prokáže odhodlanou věrnost protiteroristickým politickým přístupům.
Zahraniční investice jsou na dně, a to kvůli politické krizi přetrvávající od pádu Suhartovy diktatury a obavám ohledně spolehlivosti institucionálních a právních schopností země.
Couvání před oficiálním předsevzetím bojovat s terorismem by nikterak mezinárodní obchodníky nepřesvědčilo, aby začali znovu v Indonésii investovat.
Úřady mají přirozené spojence ve velkých, umírněných muslimských organizacích, obzvláště Nahdhatul Ulama a Muhammadija, které jsou v čele indonéské občanské společnosti.
Tyto skupiny jsou rozhořčeny tím, jak radikálové pošpinili v Indonésii islám, a začínají spolupracovat, aby se postavili extrémistům čelem.
To ovšem neznamená, že souhlasí a americkou kritikou indonéské politiky.
Tyto dvě přední národní členské organizace ovšem mohou uspět v umírňování islámské militantnosti tam, kde vláda dosud bezútěšně selhávala, neboť se bála postupovat v boji, jenž musí vést.
Skutečný spor, který teroristické údery zažehly, není sporem mezi islámem a Američany vedenou židovskokřesťanskou ,,křížovou výpravou".
Zásadnějším úkolem je probíhající boj uvnitř světové islámské komunity, nazývané Umá.
Jde o spor mezi umírněnými, pokrokovými muslimy na jedné straně a fundamentalistickými extrémisty na straně druhé.
Tento boj o srdce a myšlení věřících bude probíhat na dvou frontách: první je teologická a vzdělávací, zatímco druhá se týká socioekonomických otázek a záležitostí občanské společnosti.
Zkušenosti Indonésie budou v obou případech zásadní.
Extremismu a fundamentalismu se lze principiálně bránit jedině z nitra víry.
Sebevětší množství amerických intervencí nemůže přemoci bigotnost a nevědomost.
Popravdě, přílišné vměšování Zápaďanů by mohlo komunitu ještě více radikalizovat.
Umírnění věřící by měli vzhlížet k příkladům, jako je Indonésie, kde se islám setkal s novými a cizími silami a vstoupil s nimi do interakce.
V Indonésii (a v menší míře v Malajsii) se prostřednictvím autentických pojmů muslimského diskurzu společnost otevřeně vypořádává s vědou a technikou, obchodem a moderním managementem a také se zásadními výzvami demokracie, lidských práv a rovnoprávnosti pohlaví.
A konečně, umírnění muslimové se musí dobře seznámit s živoucími domorodými tradicemi islámu v Indonésii.
Bohatý pramen islámské učenosti v zemi přijal nové myšlenky a usiloval o interpretaci Koránu způsobem, který poukáže na jeho slučitelnost s demokracií, lidskými právy, rovnoprávností pohlaví a sociální spravedlností.
Indonésané mají prostředky, jimiž bude možné překazit snahy radikálů uzurpovat si islám.
Nebude to snadný boj, ale je možné v něm zvítězit.
Bojujme s terorismem demokraticky
Bombové útoky v Londýně a v Turecku přivedly do popředí staré úvahy, že autoritářské režimy jsou oproti demokraciím lépe vybavené na boj s terorismem a že tyto útoky jsou cenou, již platíme za svobodu.
Pro některé jde o cenu, již stojí za to platit; jiným se zdá příliš vysoká.
Pohled do minulosti však ukazuje, že demokracie vlastní účinnější zbraně pro potírání teroru než autoritářské režimy.
Ba demokraciím ubývá sil právě tehdy, když opouštějí svou etiku a nedokáží odolat autoritářskému vábení.
Jistěže, logika za výzvami k omezování našich svobod má kouzlo zjednodušující úvahy: extremisté využívají našich svobod, aby páchali zločiny, takže chceme-li zabránit zneužívání svobody, je třeba zmenšit prostor svobody.
Je ovšem chybou předpokládat, že otevřené společnosti jsou k terorismu shovívavější a jím zranitelnější než společnosti, které žijí pod autoritářskými režimy.
Stačí se podívat do dnešního Ruska nebo si vzpomenout na Alžírsko 90. let 20. století.
Pravda, demokracie a právní řád nepřinášejí žádnou nespornou bezpečnostní záruku.
Taková záruka je ovšem beztak přelud, kdežto úcta k základním svobodám a právu na spravedlivý proces je při potlačování terorismu mocný nástroj, který dokáže extremisty izolovat a ztenčit jejich legitimitu v očích těch, kdo by se mohli ztotožnit s jejich věcí.
Británie byla schopna mobilizovat obrovské segmenty své muslimské komunity právě proto, že je demokracií, jež respektuje právní řád.
Naproti tomu represe civilistů prováděné autoritářskými režimy a nerozlišování mezi civilisty a zabijáky zajišťují extremistům příhodné podmínky pro nábor členů, neboť v očích značné části populace mohou zdiskreditovat vedení státu.
Nerozlišující přístup k politickému islamismu, jenž nedokáže najít rozdíl mezi těmi, kdo odmítají násilí, a těmi, kdo se uchylují k teroru, pouze extremistům usnadňuje práci, neboť se jeví jako zastánci snah, které nereflektují jejich opravdové cíle.
Rusko představuje přesvědčivý důkaz o bezmocnosti autoritářského násilí a lhostejnosti k právnímu řádu.
Prezident Vladimir Putin nasadil v Čečensku politiku spálené země, čímž mnohé čečenské nacionalisty vehnal do náručí extremistů.
Teroristické útoky proti Rusku neustaly, ani neubyly.
Ba vzpomeňme si na teror v Beslanu v září 2004, kdy během jediného útoku proti škole zemřelo přes 330 lidí.
Irák také dokládá limity nelegitimního násilí v boji proti terorismu.
Zdá se, že Bushova administrativa si to teď už uvědomuje.
Bylo by chybou si myslet, že smrt tisíců civilistů společně se svévolným vězněním a mučením nepřispívají k šíření teroru v Iráku.
Konec konců, oběti mučení jsou tou nejlepší reklamou pro nábor teroristických rekrutů.
Co se týče boje proti terorismu, demokracie jsou navíc účinnější jak politicky, tak operativně, zejména s ohledem na jejich zpravodajské služby.
Výzvědné složky v autoritářských státech jsou buď silně centralizované, nebo mají sklony stávat se autonomními mocenskými centry.
V každém případě nepodléhají veřejnému dohledu a zodpovědnosti.
V důsledku toho ztrácejí časem schopnost kriticky vyhodnocovat svou vlastní činnost a své chyby.
Výzvědné služby v demokratických souvislostech obvykle mají kontrolní mechanismy, jejichž smyslem je omezovat zneužívání pravomocí a garantovat účinné jednání tím, že trestají vrcholné činitele, již nevykonávají své povolání řádně.
Ve Spojených státech tajné služby přímo monitoruje mocný senátní výbor obsazený oběma partajemi.
Jeho zpráva o neschopnosti zpravodajských služeb, obzvlášť CIA a FBI, zabránit teroristickým útokům z 11. září 2001 obsahovala také celou sérii doporučení pro restrukturalizaci těchto služeb, jež by měla posílit jejich efektivitu.
Odpověď Evropy na teror vyžaduje především posílení tajných služeb, aby dokázaly odhalit a odstranit teroristické buňky a zároveň respektovat základní práva a nároky na řádný proces.
Je tak�� zapotřebí užší spolupráce mezi členskými státy Evropské unie a jejich spojenci a partnery.
Zároveň se přístup k boji proti terorismu založený na právním řádu musí stát pilířem evropské spolupráce s třetími zeměmi, zejména se středomořskými státy či Pákistánem, a tím přispět k pěstování bezpečnostní kultury, která je slučitelná s demokratizací.
Prohlubovaní demokracie zase znamená umožnit úplnou účast občanů v politice, nenásilné islámské skupiny nevyjímaje.
Právo na veřejný projev a pokojné shromažďování musíme bránit pro ty, kdo se cítí marginalizováni a pobouřeni tím, co – společně s většinou Evropanů – považují za nespravedlnost páchanou na Palestincích, Čečencích a Iráčanech.
V neposlední řadě platí, že potírání extremismu založené na totožnosti pachatele vyžaduje větší schopnost integrovat všechny, kdo v EU žijí.
Odpovědí na terorismus by mělo být opětovné potvrzení hodnoty právního řádu, oproti svévolným represím, a rozmanitosti, jež je charakteristickým rysem evropských velkoměst, především Londýna a Paříže, ale stále větší měrou i dalších měst po celé Unii.
Nemůžeme – ba nesmíme – ustoupit teroru tím, že kolem sebe a uvnitř svých společností začneme stavět zdi.
Nejlepší odpovědí na netolerantní extremismus je kultivace otevřené a pluralitní společnosti, která se všemi, kdo žijí uvnitř jejích hranic, zachází jako s plnoprávnými občany.
Evropa proměnila rozmanitost v jeden ze svých ústavních rysů, a právě proto má na svět takový vliv.
Ochrana této podstaty je nejlepším způsobem, jak uctít památku obětí teroru, ať už jsou z Londýna Šarm aš-Šajchu, Madridu, Casablanky nebo New Yorku.
Boj proti pandemii AIDS
CAMBRIDGE: Po ztracené dekádě se svět náhle probral a začal burcovat, sebe sama, proti pandemii AIDS, jenž zběsile zuří právě v těch nejchudších zemích, především v Africe a jižní Asii.
Tato pandemie si již vyžádala 19 miliónů lidských životů, zrodila 13 miliónů sirotků; dalších 34 miliónů lidí přežívá s virem HIV, který ve svém důsledku vyvolá chorobu AIDS a doslova své nositele odsoudí k brzké smrti.
Zatímco první nemocní byli na počátku 80. let identifikování ve Spojených státech, choroba AIDS je v současné době koncentrována v chudých zemích: 25 miliónů lidí trpí v Africe; 6 dalších miliónů v Asii.
V určitých místech jižní Afriky je nakaženo více jak 20% dospělé populace.
Navíc chudé země strádají mnohem více než země bohaté, a to z nejrůznějších multiplikačních důvodů.
Chudoba vede obecně k nižšímu chápání choroby jako takové, a jednotlivci se jen málokdy chrání užíváním kondomů.
Chudoba rovněž činí medicínskou léčbu velmi drahou záležitostí, a tak chudí lidé s AIDS začasto svoji chorobu skrývají, protože nemá smyslu podstoupit testy, pokud po nich nenásleduje léčba.
Chudoba také často znamená, že manželé a otcové rodin pracují daleko od domova jako kočovní námezdní dělníci, vytvářející společenství, ve kterých je sex s vícerými partnery mnohem častější.
Chudoba také způsobuje, že mnohé ženy jsou bezmocné a neschopné odmítnout nechtěné sexuální nabídky od můžu, jež je mohou případně nakazit.
Dokonce i vlastní biologie nemoci může být rozdílná.
HIV/AIDS může mnohem snadněji přenositelná v sub-saharské Africe, vzhledem k všeobecnému rozšíření dalších chorob, a především dalších, sexuálně přenositelných nemocí, které usnadňují přenos viru HIV.
Genetické charakteristiky HIV z regionu jižní Afriky jsou odlišné od virů HIV, vyskytujících se v Americe a Evropě.
Někteří vědci si myslí, že africký genetický pod-druh je prostně snadněji přenositelný.
HIV/AIDS je největší pandemií moderní historie.
Protože je koncentrována v chudých zemích, zdá se, že se z toho svět jaksi vyvlíknul.
Světová banka poskytuje pouze několik málo miliónů dolarů, a ne potřebných miliard, jež jsou nutné k potlačení nemoci jen Africe.
Je to téměř stejný případ, jako když Čína ve 14. století ovládala znalost léčby dýmějového moru, ale rozhodla se jen nečinně stát opodál a sledovat, jak Evropa podléhá černé smrti.
Je proto na čase skončit s nečinností a přikročit k velmi rychlému útoku proti této pandemii; útoku krytému miliardami dolarů finanční pomoci poskytnuté bohatými zeměmi.
Zatímco dosud neexistuje žádný komplexní akční plán, kontury takového plánu jsou již známy.
Patřičný akční plán by mě obsahovat 3 základní prvky: prevenci, léčbu a nakonec nový výzkum a vývoj v oblasti medicínských přístupů k řízení a kontrole nemoci.
Prevence leží povětšinou na zodpovědnosti chudých zemí.
Jejich vůdci by měli veřejně, opakovaně a co nejhlasitěji promlouvat proti této nemoci, aby tak pomohli své národy vzdělávat v tom, jak omezovat riskantní chování.
Speciální programy, které vedly prostitutky k užívání kondomů již pomohly zvrátit epidemii například na Thaiwanu; podobné přístupy jsou životně nutné i v Africe.
Bohaté země musejí poskytnout urychlenou finanční pomoc především na krytí medicínské léčby lidí již postižených HIV/AIDS.
Taková pomoc by měla zahrnovat: prostředky na zastavení přenosu AIDS z matek na děti; prostředky, které by napomohly v boji proti infekcím, jako je například tuberkulóza, která věrně AIDS doprovází; a budou-li doprovázeny dobře vypracovanými programy, potom také prostředky na tzv. antiretrovirální (ARV) terapie.
S pomocí speciálně připravených, vcelku laciných kombinací léků, a za předpokladu, že těm nejchudším zemím budou tyto léky poskytnuty za tu nejnižší možnou cenu, pak bude možné rozšířit výše zmíněné ARV terapie téměř do všech nejchudších zemí, a to za přijatelnou cenu.
Třetím krokem musí být zásadně rozšířený program výzkumu a rozvoje nových a daleko více účinnějších přístupů ke kontrole této nemoci.
Ideální odpovědí z dlouhodobého hlediska je samozřejmě vakcinace proti této chorobě.
Nedávné průkopnické objevy v oblasti základního výzkumu skýtají naději, že taková vakcína by mohla být během deseti let vyvinuta, ovšem jen za předpokladu, že na tento výzkum a vývoj budou mobilizovány miliardy dolarů, jak ve sféře veřejné, tak i soukromé.
Plně rozvinutý bojový plán na potlačení AIDS v Africe může vyžadovat až kolem 5 miliard amerických dolarů ročně finanční podpory ze strany bohatých zemí, aby bylo možné postupovat načrtnutou třístrannou strategií prevence, léčby a výzkumu.
Zhruba takové 4 miliardy je třeba na pokrytí nákladů na prevenci a léčbu, 1 miliardu je potom třeba věnovat na výzkum přímo zaměřený na nemoci sub-saharské oblasti (to vše navíc ke generelnímu výzkumu AIDS, jenž již dlouho probíhá).
Suma 5 miliard znamená pouhých 5 amerických dolarů na osobu ročně, protože v bohatých zemích žije přibližně jedna miliarda lidí, jež mohou tyto peníze věnovat.
Při takových skromných nákladech, a stojí-li si sázky tak vysoko, dá to skutečně práci představit si, že by svět nebyl schopný rozhodných činů.
Na nedávném japonském summitu skupiny G-8, se vůdci nejbohatších zemí zavázali k činům.
Shodli se na tom, že se konce tohoto roku ještě jednou v Japonsku sejdou, aby narýsovali konkrétní plán akce.
Ve jménu humanity, trvejme na tom, aby se všechna rétorika konečně změnila ve skutečnou finanční podporu, se kterou by bylo možné začít organizovat záchranu miliónů lidských životů těch nejchudších zemí.
Boj s francouzskou výjimkou
Pozornost Evropy se dnes právem upírá na rozšíření a na evropskou ústavu, kterou v současné době vypracovávají členské státy EU.
Pro osud nové a rozšířené Evropy však bude neméně důležitý výsledek několika francouzských rozmíšek s Evropskou komisí.
Francie se rozhodla, že bude jednostranně ignorovat Pakt růstu a stability, neboť její předpokládaný rozpočtový schodek vysoce přesahuje hranici 3% HDP.
Francouzi se rádi chlubí racionálním a střízlivým uvažováním, ale pokud jde o rozpočty, pak Descartese nahradilo zmatení pojmů.
Když irská vláda v roce 2000 snížila svůj rozpočtový přebytek ve výši 4% HDP o pouhého půl procenta, patřila Francie k jejím předním kritikům.
Pakt stability již porušily i jiné země, ale Francie je první, kdo tak činí s pošklebky a otevřeným vzdorem.
To by však nemělo nikoho překvapovat.
Francie jednoduše uplatňuje na pravidla EU svůj zakořeněný zvyk vnímat vlastní kulturu jako výjimečnou.
Francouzi například ustavičně vetují reformy společné zemědělské politiky EU.
Přitom už i děti vědí, že tato politika je příjemným a zcela nezaslouženým dárkem bohatým evropským (a zejména francouzským) farmářům na úkor živořících zemědělců v rozvojových zemích a spotřebitelů v EU.
Francie se rovněž snaží o návrat ke staré politice záchrany neziskových soukromých společností stojících na pokraji bankrotu za peníze daňových poplatníků.
Komisař EU pro hospodářskou soutěž Mario Monti se do takové bitvy nemůže pustit: potřebuje podporu těch, kdo věří ve svobodný trh a rovné podmínky pro všechny.
Příběh je to prostý.
Francouzská vláda plánuje záchranu společnosti Alstom, která vyvinula řadu špičkových technologických produktů včetně francouzského vlaku TGV, ale nedávno vyhlásila bankrot.
Vláda tvrdí, že se plánu na záchranu Alstomu nikdy nevzdá; ten je přitom veden všemi dobře známými dirigistickými motivy: udržení zaměstnanosti, ochrana investorů atd. Protože je Alstom navíc technologickou společností, vytahuje francouzská vláda rovněž kartu výzkumu a vývoje a argumentuje tím, že investice do výzkumu a vývoje podporují růst.
Záchrana Alstomu zestátněním je očividně nesprávná.
Tato společnost se skládá z mnoha různých částí, z nichž některé jsou ziskové a jiné krachují: bylo by tedy nasnadě firmu rozdělit.
Ziskové části, jako je TGV, kupce snadno najdou, zatímco neziskové provozy by měly být uzavřeny.
Peníze francouzských daňových poplatníků by byly efektivněji vynaloženy na dočasnou podporu propuštěných zaměstnanců než na dotace, které budou udržovat při životě neziskovou továrnu.
Je důležité, aby Evropská komise neumožnila Francii ušít si v otázce hospodářské soutěže na míru zvláštní pravidla, jak se již zjevně děje v otázce rozpočtových deficitů.
Komise musí znemožnit státní pomoc francouzským soukromým společnostem, stejně jako znemožňuje dotace v kterékoliv jiné členské zemi EU.
Na tomto poli již komise dosáhla jistých úspěchů, konkrétně když přinutila Německo, aby zrušilo vládní garance na státem vlastněné banky.
Francie jako celek a firma Alstom obzvláště by neměly být výjimkou a měly by se držet stejných měřítek.
Pokud komise nebude jednat, začne EU ještě více připomínat hřiště pro francouzské státní úředníky.
Francie již dnes převzala vedoucí roli v zahraniční politice EU, kde ministr zahraničí Dominique de Villepin stále více vypadá a jedná jako ministr zahraničí Evropy.
Současně Francie porušuje klíčová pravidla společné hospodářské politiky a státní pomoci soukromým firmám.
Ztratí Evropská komise zbytky své důvěryhodnosti a bude nakonec připomínat menší pařížský obvod?
Porážka v případě Alstomu by měla pro Evropu hluboké důsledky - a to nejen v otázce hospodářské soutěže.
Boj s „novým" terorismem
Jak se v USA vyostřuje prezidentské soupeření, kritici tvrdí, že válka v Iráku prezidenta George W.
Bushe zkomplikovala problém boje s terorismem.
To je závažné obvinění, neboť svět potřebuje širší strategii boje proti terorismu.
Terorismus není nic nového a také se nejedná o jednoho jediného nepřítele.
Jde o dávnou metodu boje, často definovanou jako záměrný útok na nevinné oběti s cílem šířit strach.
Útoky na New York a Washington z roku 2001 byly dramatickou eskalací letitého fenoménu.
Dnešní terorismus se ovšem od toho, čím býval v minulosti, liší.
V dnešní době jsou nástroje hromadného ničení menší, levnější a snáze dostupné.
Jako časové spínače byly loni v březnu při útocích v Madridu použity mobilní telefony.
Únos letadla vyjde poměrně lacino.
Konečně, informační revoluce zajistila levné komunikační a organizační prostředky, které umožnily globální rozmach skupinám, jejichž působnost se kdysi omezovala na oblasti spravované místní a národní policií.
Al-Káida si údajně vybudovala síť v padesáti či více zemích.
Ke změnám došlo také v motivaci a organizaci teroristických skupin.
Teroristé v polovině 20. století mívali poměrně dobře definované politické cíle, jimž hromadné vraždění často nedobře posloužilo.
Mnohé z nich skrytě podporovaly vlády.
Ke konci století začaly vyrůstat radikální skupiny na okrajích několika náboženství.
Nejpočetnější byly desítky tisíc mladých muslimů, kteří bojovali proti sovětské okupaci Afghánistánu, kde byli vycvičeni v celé škále bojových technik.
Mnozí z nich se stali členy organizací s radikálním pohledem na náboženskou povinnost džihádu.
Tyto technologické a ideologické trendy prohloubily jak smrtonosnou sílu terorismu, tak obtížnost jeho potírání.
Kvůli bezprecedentnímu rozsahu útoků al-Káidy se pozornost náležitě obrací na islámské extremisty.
Byla by ale chyba naši ostražitost omezovat výhradně na islámské teroristy, neboť tím bychom přehlíželi způsob, jímž technika dává deviantním skupinám a jedincům do rukou takovou schopnost ničit, jaká dřív byla vyhrazena v prvé řadě vládám a armádám.
Deviantní jedinci a skupiny se vyskytují ve všech lidských společnostech a jejich současná moc bývala kdysi nemyslitelná.
Připomeňme například Timothyho McVeighe, který v roce 1995 výbušninami zaútočil na budovu amerického federálního úřadu v Oklahoma City, nebo sektu Óm šinrikjó, jež v témže roce zamořila tokijské metro jedovatým plynem.
Smrtící síla se stále zesiluje.
V roce 1970 na sebe strhly světovou pozornost palestinské útoky proti izraelským atletům na mnichovské olympiádě a útoky skupin jako Rudé brigády za cenu desítek životů.
Při nejhorším teroristickém incidentu roku l980 přišlo o život 300 lidí.
Útoky proti Americe ze září 2001 si vyžádaly tisíce životů.
K této eskalaci došlo bez použití zbraní hromadného ničení.
Představíme-li si, že ta či ona deviantní skupina v určité společnosti získá přístup k biologickému nebo jadernému arzenálu, bude možné, aby teroristé zničili miliony životů.
Aby jedinec jako Hitler či Stalin ve 20. století dokázal zavraždit tolik lidí, potřeboval aparát totalitní vlády.
Dnes je snadné si představit extremistické skupiny či jedince, kteří způsobí smrt milionů lidí bez pomoci státu.
Snahy shodnout se na společné definici terorismu na půdě Organizace spojených národů rozleptává politika.
Někteří skeptici tvrdí, že kdo je podle jednoho pozorovatele terorista, je podle jiného bojovník za svobodu a že snaha prosazovat potlačování terorismu jako celosvětový veřejný zájem je pouhá přetvářka mocných usilujících o odzbrojení slabých.
Vůbec to tak být nemusí.
Ne všechny zápasy za národní osvobození se mění v cílené vraždění nevinných lidí.
Záměrné vraždění těch, kdo se neúčastní bojů (ať ve válce, či nikoliv), zavrhuje většina hlavních náboženství, včetně islámu.
Takové jednání je nepřijatelné bez ohledu na to, zda jej uskutečňují mocní nebo slabí.
Přestože každá definice terorismu má po okrajích své problémy, podstata terorismu je natolik jasná, že umožňuje úsilí o jeho delegitimizaci.
Mnohé země přistoupily ke konvencím OSN, které je zavazují k boji proti některým aspektům teroristických projevů, přestože se OSN neshodla na jednotné formální definici.
Teroristům dnes poskytují útočiště některé státy, neboť si přejí, aby útočili na jejich nepřátele, nebo proto, že jsou příliš slabé na to, aby si udržovaly kontrolu nad silnými skupinami.
Akce na potlačení terorismu má určitou naději na úspěch, pokud se zakládá na širokých koalicích, které se zaměřují na delegitimizaci útoků proti stranám neúčastnícím se bojů.
Jedním z ponaučení, jež plynou ze snah vyvíjených od roku 2001, je to, že se nelze vyhýbat širokým koalicím.
V tomto smyslu je metafora války - s jejím důrazem na vojenskou sílu - zavádějící.
Metafora války byla sice po září 2001 pochopitelná, avšak vytváří tolik problémů, kolik jich řeší.
Jak dlouho bude válka trvat a jaký má vztah k občanským svobodám a ke spojenectví?
V boji proti teroristickým buňkám v Hamburku, Singapuru či Detroitu nepřichází v úvahu bombardování.
S takovými hrozbami se dokáže vypořádat jedině úzká civilní spolupráce v oblasti sdílení zpravodajských informací, přeshraniční policejní spolupráce, sledování finančních toků a úsilí o předodbavení seznamů zboží a cestujících.
Státy spolupracují z vlastního zájmu, avšak míru spolupráce ovlivňuje nejen vojenská síla partnerské země, ale také její „měkká moc" čili schopnost přitahovat.
Právě to je důvod, proč kritikové prohlašují, že Bushova politika v Iráku byla chybná.
Promrhala americkou měkkou moc, odvedla pozornost od Afghánistánu a al-Káidy a vytvořila nebezpečí, že se Irák promění v útočiště teroristů.
Bushovi domácí i zahraniční kritici si však musí také uvědomit, že zásadní věcí, bez ohledu na chyby minulosti, je uskutečňovat společnou strategii, neboť terorismus se jen tak neztratí.
Bojovná slova a falešné sliby
Téměř pět let se pojem „válka s terorismem“ ukazoval být falešnou metaforou, která vedla ke kontraproduktivní a sebezničující politice.
Tento zavádějící řečnický obrat byl aplikován doslova, výsledkem čehož bylo rozpoutání skutečné války na několika frontách včetně Iráku, Gazy, Libanonu, Afghánistánu a Somálska.
Tisíce nevinných civilistů přišly o život, což po celém světě rozhořčilo miliony lidí.
Al-Káidu se přesto nepodařilo pokořit, jak ukázalo nedávné spiknutí, jehož cílem bylo odpálit nálože v letadlech na komerčních linkách z Londýna do Spojených států.
Toto spiknutí, které si mohlo vyžádat více obětí než útoky z 11. září, bylo zmařeno díky ostražitosti britských zpravodajských složek.
Očividně však nebude poslední.
Americká veřejnost bohužel nekriticky akceptovala válečnou metaforu jako zřejmou reakci na 11. září.
Dokonce i dnes, kdy se již všeobecně připouští, že invaze do Iráku byla hrubou chybou, zůstává „válka s terorismem“ rámcem, do něhož se musí vměstnat americká politika.
Hlásí se k ní i většina politiků Demokratické strany – ze strachu, že by v oblasti obrany dostali nálepku slabochů.
Pokračující podpora války s terorismem ji však nečiní o nic méně sebezničující.
Válka již ze samotné podstaty plodí nevinné oběti, a pokud se vede proti teroristům, je to ještě pravděpodobnější, protože teroristé mají sklon skrývat své působiště.
Úmrtí, zranění a ponižování civilistů vyvolávají v rodinách a komunitách zlobu a zášť, která jen zvyšuje podporu teroristů.
Terorismus je navíc abstraktní pojem, jenž hází do jednoho pytle všechna politická hnutí uchylující se k teroristické taktice.
Al-Káida, Hamás, Hizballáh, sunnitské povstání a Mahdího armáda v Iráku jsou velmi odlišné síly, ale celosvětová válka George W.
Bushe s terorismem nám brání mezi nimi rozlišovat a přistupovat k nim podle toho.
Navíc brzdí tolik potřebná jednání s Íránem a Sýrií, poněvadž jde o státy, které podporují teroristické skupiny.
Jak zároveň ukázali Britové, na skupiny jako al-Káida nejvíce platí dobrá rozvědka.
Skutečnost, že válka s terorismem klade důraz na vojenskou akci, pouze zvyšuje teroristickou hrozbu a ztěžuje práci zpravodajským agenturám.
Usáma bin Ládin i Ajmán Zavahrí jsou stále na svobodě a my se musíme soustředit na jejich dopadení, máme-li zabránit podobným útokům, jakým byl onen zmařený pokus v Anglii.
A konečně válka s terorismem vráží klín mezi „my“ a „oni“.
My jsme nevinnými oběťmi, oni jsou pachatelé.
A zatímco my zřejmě nevidíme, že se při tomto procesu rovněž stáváme pachateli, značná část okolního světa si toho všímá – toto rozdílné vnímání notně oslabilo mezinárodní důvěryhodnost a postavení Ameriky.
Celkově vzato jsou tyto faktory zárukou, že válku s terorismem nelze vyhrát.
Nekonečná válka vedená proti neviditelnému nepříteli naopak páchá obrovské škody nejen na naší autoritě a prestiži ve světě, ale i uvnitř naší společnosti.
Vedla k nebezpečnému rozšíření výkonných pravomocí, pošpinila naši oddanost univerzálním lidským právům a utlumila kritický proces, který leží v srdci otevřené společnosti.
Navíc stála i spoustu peněz.
Ze všeho nejdůležitější ovšem je, že válka s terorismem odvedla pozornost od dalších naléhavých úkolů, které vyžadují americké vedení, jako jsou dokončení práce, kterou jsme správně započali v Afghánistánu, řešení rýsující se globální energetické krize a angažmá v otázce šíření jaderných zbraní.
Jelikož je americký vliv na bodu mrazu, hrozí, že svět sklouzne do zlovolného cyklu eskalujícího násilí.
Tomu se můžeme vyhnout pouze v případě, že my Američané odmítneme válku s terorismem jakožto falešnou metaforu.
Vytrváme-li v nastoupeném kurzu, bude se situace dále zhoršovat.
Zkoušce zde není vystavena naše vůle, nýbrž naše chápání reality.
Je bolestné si přiznat, že za naše nesnáze mohou naše vlastní mylné představy.
Nepřiznat si to však bude v dlouhodobém výhledu dozajista ještě bolestnější.
Síla otevřené společnosti spočívá v její schopnosti uznat a napravit své chyby.
Taková je zkouška, která nás nyní čeká.
Konečně dobré zprávy o ruské a ukrajinské politice
CAMBRIDGE: Je to až k nevíře, ale po dlouhé době přicházejí z Ruska a z Ukrajiny dobré zprávy.
V obou zemích se nedávno konaly volby (prezidentské na Ukrajině a parlamentní v Rusku), které v obou zemích vedly k vytvoření centristické vlády.
Za povšimnutí dále stojí, že vůbec poprvé má exekutiva v obou zemích šanci získat parlamentní podporu pro svůj vládní program.
Zde je, doufejme, počátek efektivního demokratického režimu, který dosud obě země postrádaly; režimu, který by zásadním způsobem mohl povzbudit ekonomickou reformu obou států.
Musíme ovšem uznat, že politická situace v obou zemích není zdaleka ideální.
Prezidentské volby na Ukrajině a parlamentní volby v Rusku nebyly zcela poctivé a svobodné.
Prezidentské kabinety obou zemí svýma mocnýma rukama opracovávaly televizi, čímž značně omezily možnosti opozičních kandidátů, aby veřejnosti představili svůj program.
Ukrajinský prezident Leonid Kučma byl zvolen znovu i přes desetiletí jeho vlády poznamenané ochromením státního hospodářství a všudypřítomnou korupcí.
Strany protežované ruským prezidentem Borisem Jelcinem získaly silný podíl v Dumě také díky popularitě války, jíž Rusko rozpoutalo proti Čečensku.
Dobré zprávy nicméně převažují nad špatnými.
Hned po volbách došlo v obou zemích k zajímavému jevu.
Na Ukrajině měl znovuzvolený prezident povinnost jmenovat nového předsedu vlády, kterého schvaluje parlament.
Kučma nejprve nominoval svého dosavadního, nemastného neslaného premiéra, kterého parlament pochopitelně neodhlasoval.
Prezident tak musel navrhnout nového premiérského kandidáta, působivého reformátora a guvernéra centrální banky, Viktora Juščenka.
Toho překvapivě parlament podpořil, když získal hlas 296 z celkem 450 poslanců.
Juščenko ihned po svém zvolení vyhlásil svůj záměr dovést do konce privatizaci a pozemkovou reformu a konsolidovat nedobrý stav státní pokladny.
První známky změn jsou tudíž slibné.
Ruský premiér Vladimir Putin, dříve tvrdošíjný a neoblomný úředník státní bezpečnosti a pracovník sovětské rozvědky v bývalé NDR, dnes mimo jiné duchovní otec války v Čečensku, byl díky své současné demokratické politice po volbách do Dumy rovněž nepřehlédnutelný.
Okamžitě po parlamentních volbách, v nichž hlasy pro dvě hlavní “kremelské” strany dohromady podstatně přesáhly počet komunistických hlasů, se Putin odebral do Dumy, aby sestavil parlamentní většinu pro vládní program.
Byl to šikovný a pro další reformy slibný krok, především proto, že s Putinem úzce spolupracuje mnoho předních reformních ekonomů.
Tato jinde naprosto běžná situace, kdy premiér získává většinovou parlamentní podporu, je v ruském a ukrajinském kontextu poměrně výjimečná.
Po většinu post-sovětského období, tedy od roku 1991, jsou prezident a exekutiva (v čele s premiérem, jehož volí prezident) v obou zemích v jakémsi válečném stavu s parlamentem.
Obě země přijaly smíšený prezidentsko-parlamentní model státu se silnější rolí prezidenta.
Podobné systémy jsou vždy komplikované (viz např. různé tenze, které sužovaly Francii v jistých chvílích tzv. “kohabitace”, tedy období, kdy prezident a premiér pocházeli z různých politických stran), byly však obzvláště problematické v post-sovětském Rusku a na Ukrajině, kde vůbec neexistovaly demokratické tradice.
V obou zemích se parlamenty ke svým prezidentům chovaly nepřátelsky; prezidenti se se svými parlamenty rovněž nemazlili a vládli prostřednictvím prezidentských výnosů a svým způsobem zcela ignorovali rozhodnutí nepřátelských parlamentů.
Sváry mezi prezidentem a parlamentem vedly v obou zemích k naprostému politickému patu, trvajícímu dlouhá léta, v Rusku dokonce k násilné konfrontaci z října 1993.
Západ tomuto dění pomohl jen pramálo.
Mezinárodní měnový fond jednou za čas přijel do Kyjeva nebo do Moskvy, jednal s vládou o podmínkách půjčky a očekával, že vláda podmínky MMF předloží parlamentu.
Záměrem Fondu bylo pochopitelně posílit postup reforem, jeho surový způsob předkládání podmínek však vedl nejčastěji k prudkému odporu parlamentu a tím pádem k degeneraci demokratizačního procesu.
Vlády pak považovaly své parlamenty za potencionální překážky plánům MMF, tedy za mrzutosti, kterým je potřeba se vyhnout, a nikoli za místa, kde se vytvářejí koalice s celostátní politickou podporou.
Obě země se teď snad vydají demokratickou cestou z krize, přesto ale obě musí překonat vysoké překážky.
Ukrajinská vláda je na mizině a v příštím roce bude nejspíš donucena nedodržet své dlužné závazky, případně upravit jejich splátkový kalendář, nebo si vypůjčit další finanční prostředky, aby byla schopna splatit starý dluh.
Západ by rozhodně neměl Ukrajinu tlačit do intenzivního a destabilizujícího úsporného programu v chybném domnění, že vydělá na dlužných úrocích.
Rusku nejenže chybí hotovost, ale navíc vede válku.
Válka, jak víme, dokáže rozpoutat běsi, a tato válka již vyvolala otřesné násilí a smrt nesčetného počtu civilistů.
V Rusku se kromě toho budou v létě konat další zásadní volby, tentokrát prezidentské.
Západ by měl při vnucování programů vyrobených ve Washingtonu polevit a rozhodně upustit od nepřiměřené úspornosti, která by se nakonec stejně obrátila proti Západu samotnému.
Západ by měl naopak pomoci těmto vládám, aby se naučily spolupracovat s parlamentem a našly tak cestu k tradičnímu demokratickému režimu vlády.
Z historie přece víme, že zákonné a demokratické vlády jsou při prosazování náročných a potřebných sociálních a ekonomických reforem schopny dělat divy.
Finance v zápalu boje
LONDÝN – Už nejméně čtvrt století roste finanční sektor mnohem rychleji než ekonomika jako celek, a to jak v rozvinutých, tak i ve většině rozvojových zemí.
Poměr celkových finančních aktiv (akcií, dluhopisů a bankovních vkladů) k HDP činil ve Velké Británii v roce 1980 přibližně 100%, avšak do roku 2006 se zvýšil na zhruba 440%.
V Číně se finanční aktiva vyšplhala za stejné období z faktické neexistence na hodnotu vysoce přesahující 300% HDP.
S růstem objemu finančního průmyslu rostla i jeho ziskovost.
Podíl zisku finančních společností na celkovém zisku amerických firem se raketově zvýšil z 10% v roce 1980 na 40% v roce 2006.
Z tohoto hlediska není nijak překvapivé, že prudce vzrostly také mzdy ve finančním sektoru.
Londýnská City, dolní Manhattan a několik dalších center se změnily ve stroje na peníze, které učinily z investičních bankéřů, manažerů hedgeových fondů a šéfů soukromých kapitálových společností nezřízené boháče.
Členové vedení univerzit, jako jsem já, trávili značné procento svého času jejich přesvědčováním, aby recyklovali část zisků do svých alma mater.
V posledních dvou letech se situace změnila.
Mnoho finančních společností dramaticky snížilo svůj rozpočet a některé samozřejmě zcela zmizely z trhu.
Objem transakcí s vypůjčenými penězi prudce klesá.
Investiční banky, v nichž tyto transakce počátkem roku 2007 více než třicetkrát převyšovaly jejich kapitál, nyní tento poměr snížily na něco málo přes desetinásobek.
Objem obchodů klesá stejně jako objem bankovních půjček a v hlavních finančních centrech po celém světě se hromadně propouští.
Je to krátkodobý jev a dočkáme se brzkého návratu k rychle rostoucímu finančnímu sektoru ihned poté, co se světová ekonomika zotaví?
Trh je již dnes plný zvěstí, že se vracejí garantované bonusy, že hedgeové fondy zaznamenávají dvouciferné výnosy a že na trhu private equity oživuje aktivita.
Jsou to první vlaštovky robustního zotavení finančního sektoru, anebo jen novodobé mýty?
Na tuto otázku neexistuje jasná odpověď, ale pár náznaků nám možná poskytne ekonomická historie.
Nedávná analýza dlouhodobých výnosů britského finančního sektoru, kterou vypracoval Andy Haldane z Bank of England, naznačuje, že posledních 25 let bylo velmi neobvyklých.
Předpokládejme, že jste v roce 1900 dlouhodobě vsadili na finanční aktiva a současně krátkodobě vsadili na všeobecná aktiva – v podstatě tak šlo o otázku, zda britský finanční sektor výkonnostně překoná trh.
Prvních 85 let by to byl velmi nezajímavý souboj, který by přinesl průměrný výnos ve výši pouhých zhruba 2%.
Období let 1986 až 2006 však bylo radikálně odlišné.
Během těchto dvou desetiletí by váš průměrný roční výnos přesahoval 16%.
Jak píše Haldane, „z bankovnictví se stala slepice snášející zlatá vejce“.
V nedávných finančních dějinách Velké Británie skutečně neexistuje žádné období, které by se dalo s těmito dvěma rozjuchanými dekádami srovnávat.
Kdybyste svou sázku před třemi lety zrušili, dnes byste si mnuli ruce – samozřejmě za předpokladu, že byste si tehdy nechali vyplatit hotovost –, protože období od roku 2006 většinu těchto zisků odčerpalo.
Kdybyste tedy drželi své bankovní akcie až do konce loňského roku, pak by průměrný roční výnos z vaší investice činil za 110 let necelá 3%, což je stále víceméně nerozhodný souboj.
Proč byly zkušenosti z uplynulých 20 let tak výjimečné a výnosy o tolik vyšší než v kterémkoliv jiném období minulého století?
Zdá se, že nejjednodušší odpověď zní: transakce s vypůjčenými penězi.
Banky dramaticky roztáčely kola v konkurenčním boji o zvyšování výnosů.
Haldane to popisuje jako „příklon k ruletě“.
Možná je tento příměr urážkou pro ty, kdo ruletu hrají.
Výraz „kasinové bankovnictví“ navíc opomíjí skutečnost, že kasina mají své výnosy docela dobře pod kontrolou.
Obvykle jsou také velmi obratná v rizikovém řízení, na rozdíl od mnoha bank, které v uplynulých 20 letech dramaticky zvyšovaly své zadlužení – a tím i riziko.
Závěry, které bychom mohli vyvodit do budoucna, do značné míry závisejí na tom, jak na krizi zareagují centrální banky a regulační orgány.
Finanční firmy si momentálně berou ponaučení samy pro sebe, když snižují úroveň zadlužení a hromadí kapitál a hotovost, zatímco státní instituce se snaží přesvědčit banky, aby zvýšily objem úvěrů – což je přesně strategie, která současnou krizi vyvolala.
Samozřejmě víme, že dlouhodoběji bude zapotřebí odlišný přístup.
Státní instituce v podstatě zaujímají postoj, který poprvé naznačil svatý Augustýn: chtěly by, aby banky byly „cudné“, ale nyní ještě ne.
Jakmile se však obnoví růst, transakce na dluh budou svázanější mnohem přísnějšími pravidly než dříve.
Regulační orgány již dnes hovoří o zavedení zadlužovacích poměrů nebo omezení rizikově vážených aktiv.
Pokud prosadí svou, což očekávám, nebude již návratu ke strategiím posledních dvou desítek let.
V takovém případě už finance nebudou odvětvím, které systematicky předbíhá zbytek ekonomiky.
Někteří na tom samozřejmě vydělají a jiní prodělají, avšak systémové předbíhání celého sektoru se zdá nepravděpodobné.
Co to bude znamenat pro platy ve finančním sektoru, to je malinko složitější otázka, ke které se ještě vrátím.
Klimatická změna a přechod ve financování
POSTUPIM, PAŘÍŽ, CURYCH – Pokud svět rychle nesníží emise skleníkových plynů, je pravděpodobné, že lidé vstoupí do éry bezprecedentních klimatických hrozeb.
Již nyní se zvyšuje frekvence devastujících extrémů v počasí, ale většina ze škod se vztahem ke klimatu, jako je nepolevující nárůst hladin oceánů, bude brána v potaz až tehdy, kdy bude na akce pozdě.
Je zřejmé, že časový horizont klimatického systému není dobře sladěn s mnohem kratšími politickými a ekonomickými cykly světa.
Kotované společnosti podávají zprávy na čtvrtletní bázi a nedávné regulační změny, jako ty přikazující zvýšené užívání mark-to-market účetnictví, omezují dlouhodobé plánování.
Vlády mají obvykle legislativní cykly trvající ne déle než 4 roky a musí reagovat také na okamžitý vývoj.
Stabilizace klimatu však vyžaduje udržitelnou a konzistentní činnost během delší doby, než jsou 4 roky.
AXA a UBS, dohromady s Institutem pro výzkum dopadu klimatu v Postupimi, CDP (dříve Carbon Disclosure Project) a Climate-KIC Evropské unie (Knowledge and Information Community) nedávno zorganizovali konferenci v Berlíně.
Zde, společně s experty na oblast zelených investic a odprodej fosilních paliv, diskutovali, jak mohou zprostředkovatelé financování pomoci s řešením klimatických rizik.
Aktivní zapojení finančního průmyslu je zoufale potřeba.
V klimatické smlouvě z Paříže, uzavřené minulý prosinec, souhlasily celosvětově země s omezením globálního oteplování hluboko pod 2° Celsia, čímž definovali, směr, kterým svět musí rychle pokročit.
Během příštích 15 let bude na investice do nízkouhlíkaté infrastruktury zapotřebí odhadem 93 bilionů dolarů.
Vládní financování samo o sobě tuto poptávku nemůže uspokojit a mezeru tak musí pomoci zaplnit finanční sektor.
Přesměrováním kapitálových toků směrem k proaktivním snahám o zmírnění a adaptaci na klimatickou změnu mohou finanční instituce chránit majetek svých klientů před globálními klimatickými riziky a také před ekonomickými riziky, která jsou spojena s oteplující se planetou.
Mohou tím také demonstrovat jejich společenskou odpovědnost za spokojenost příštích generací.
Změna financování však vyžaduje změnu financí.
A tento proces už probíhá.
Rozvojové instituce, jako je Světová banka, přehodnocují svou investiční politiku.
V soukromém sektoru roste nadšení pro “zelené“ dluhopisy, půjčky, indexy a investice do infrastruktury.
I přesto, jak uvádí Evropská komise, je celosvětově investováno do aktiv šetrných k životnímu prostředí méně než 1% institučního majetku.
Vzhledem k historicky nízkým úrokovým sazbám všeobecnému nedostatku investičně zajímavých možností, je právě nyní ideální moment zachytit rostoucí chuť investorů na zelené finanční produkty.
Mnoho velkých finančních institucí se nedávno přidalo ke globální iniciativě prosazující odprodej fosilních paliv.
Výzkumy ukazují, že globální emise CO2 se mezi rokem 2010 a koncem století musí omezit na méně než jeden bilion tun krychlových, aby to vyhovělo pařížské smlouvě a snížilo globální oteplování na méně než 2°C.
Znamená to, že většina dostupných rezerv uhlí, ropy a plynu musí zůstat v zemi.
Výsledkem by byl pokračující pokles hodnoty investic do fosilních zdrojů energie, které by se nakonec zcela zastavily.
Valorizace takovýchto fondů finančním sektorem tak nejen pomáhá stabilizovat klima, ale také lépe chrání investice svých klientů a také díky tomu, že zabraňuje vytvoření “uhlíkové bubliny,“ pomáhá stabilizovat ekonomiku.
Odprodej těchto fondů však nebude stačit; uvolněné zdroje musí být přesměrovány k udržitelnějšímu podnikání.
Aby mohly finanční instituce a investoři přispět svým dílem, potřebují naléhavě lépe porozumět příslušným investičním rizikům spojených s klimatem, která Financial Stability Board (FSB) rozdělil na tři kategorie: fyzická, přechodná a závazky.
Erudovaná investiční rozhodnutí budou vyžadovat solidní, vědecky podložená data a jednotné standardy ke zhodnocení těchto rizik a také ke kvantifikaci možností, jak jim zamezit.
Efektivní zpřístupnění proto bude klíčovou částí jakéhokoliv nového rámce.
“Komando“ FSB, které sestává z bank, pojistitelů, institucionálních investorů, ratingových agentur, konzultantů a auditorů, v současné době vytváří dobrovolné standardy, aby tak společnosti poskytovaly zúčastněným stranám konzistentní a porovnatelné finanční výkazy se vztahem ke klimatu, ať již jde o investory, nebo věřitele.
To také dovolí společnostem získat cenný náhled na jejich vlastní potenciál se změnit, a to díky starodávnému principu: co se dá změřit, to se dá řídit.
Nejde o jednoduchý úkol.
Například uhlíková stopa sama o sobě investice tím správným směrem nepošle.
Tyto hodnoty, namísto hledání zastánců ekologicky šetrných řešení, pouze odhalují, které firmy aktuálně produkují nejvíce skleníkových plynů.
Smysluplné standardy pro přiznání musí brát v potaz informace specifické pro každý sektor a dopad na obchodní strategie přechodu směrem k nízkouhlíkaté ekonomice.
Dá se očekávat, že všechny vlády, co podepsaly pařížskou úmluvu, nyní přijmou škálu opatření umožňujících zavedení “dekarbonizačních“ strategií.
V tomto kontextu budou ceny uhlíku nezbytnou součástí politických nástrojů.
Některé vlády již podnikly kroky k prosazování vývoje zelených produktů a to prostřednictvím buď daňových, nebo tržních pobídek.
Celkově vzato musí takové změny zákonných rámců podpořit, ne brzdit, snahy soukromého finančního sektoru poprat se s klimatickou změnou.
Financování projektů v infrastruktuře, které jsou pro některé národní vlády příliš nákladné, ale které jsou zásadní pro transformaci našeho energetického systému – projekty, jako jsou větrné farmy a dálkové elektrické vedení – budou vyžadovat novou kategorii globálních dluhopisů pro infrastrukturu.
S ohledem na zvýšení soukromých investic do výstavby čisté infrastruktury musí být vzaty v potaz opatření na ochranu investorů a mechanismy na řešení sporů.
Finanční sektor je připraven vést posun k udržitelnosti.
Když v příštím roce Německo převezme prezidentství zemí G20, bude mít příležitost přesvědčit své partnery k vytvoření adekvátního rámce k prosazení změny ve finančním sektoru, která zajistí snadné přizpůsobení se nízkouhlíkaté ekonomice.
Právě teď je čas jednat a to jak pro privátní, tak veřejný sektor.
Pomalé zelenání financí
OXFORD – Někteří nejvlivnější hráči v globální ekonomice stojí v čele posunu směrem k čistému a zelenému světu bez emisí, přestože klíčové vlády zahálejí.
Finanční giganti z Evropy, Číny, Japonska, Spojených států, Austrálie i odjinud vidí rýsující se rizika a přínosy a nečekají, až politici vyšlou signál, co je třeba dělat.
Finanční průmysl vydává okamžité zákazy nových investic do fosilních paliv, označuje producenty čisté a špinavé energie, zbavuje se nepřitažlivých akcií, a tím vším přesměrovává obrovské peněžní toky od fosilních paliv k nízkouhlíkovým technologiím.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Taková rozhodnutí mohou mít odezvu v celé ekonomice.
Vezměme si například rozkol mezi státními a soukromými energetickými financemi v Indii.
Podle Centra pro finanční zodpovědnost se sídlem v Dillí klesly primární finance na uhelné elektrárny mezi lety 2017 a 2018 o 93%, zatímco finance na obnovitelné zdroje vzrostly o 10%.
Většina úvěrů na uhelné projekty pocházela v roce 2018 z vládou kontrolovaných finančních institucí, kdežto tři čtvrtiny financí na obnovitelné zdroje přišly ze soukromých komerčních bank.
Stejně tak banky a obchodníci v Japonsku opouštějí uhelné projekty ve prospěch obnovitelných zdrojů, přestože se vláda zdráhá stanovit datum útlumu uhelné energetiky.
Letos byly zrušeny nebo odloženy tři projekty výstavby uhelných elektráren v Japonsku.
A na globální úrovni Mezinárodní energetická agentura (IEA) uvádí, že investice do uhelných elektráren klesly v roce 2018 na stoleté minimum, přičemž další uhelné generátory byly odstaveny.
Tento trend bude stále výraznější, neboť počet finančních institucí odklánějících se od fosilních paliv nadále roste.
Vezměme si novinové titulky od letošního března.
Norské suverénní fondy získaly souhlas parlamentu k divestici 13 miliard dolarů z akcií fosilních paliv v rámci dosud největšího „fosilního výprodeje“.
Japonská finanční skupina Mitsubishi UFJ, podle objemu aktiv jedna z největších světových bank, přestala financovat nové projekty uhelných elektráren.
Společnost Chubb se stala první velkou americkou pojišťovnou, která oznámila zákaz uhelných pojistek, a Suncorp je jen poslední z řady australských pojišťoven, které ukončily pojišťování nových projektů těžby uhlí a uhelných elektráren.
Londýnská burza navíc překlasifikovala ropné a plynárenské akcie na „neobnovitelnou energii“ a akcie zelené energie přeřadila z kolonky „alternativních“ do kolonky „obnovitelných“.
Největší světový investor do zahraničních uhelných projektů, společnost Oversea-Chinese Banking Corporation, oznámil, že ukončí financování uhelných elektráren (jakmile dokončí poslední dva projekty ve Vietnamu), a čínská State Development & Investment Corporation ohlásila plán přestat investovat do nových uhelných elektráren a soustředit se na nové zdroje energie.
V obecnější rovině platí, že Investorská agenda za nízkouhlíkový svět přilákala 477 signatářů, kteří spravují aktiva ve výši zhruba 34 bilionů dolarů.
Tito investoři vyzývají vlády, aby nejen omezovaly růst teplot, ale aby splnily i obtížnější cíl pařížské klimatické dohody, totiž omezit globální oteplování na 1,5°C oproti předindustriální úrovni.
Institut pro energetickou ekonomii a finanční analýzu mezitím zjistil, že ti, kdo ignorovali varování před klimatickými změnami, už utrpěli finanční ztrátu.
Firma BlackRock coby největší světový správce fondů prodělala v posledních deseti letech zhruba 90 miliard dolarů, z toho tři čtvrtiny kvůli svým pozicím ve firmách ExxonMobil, Chevron, Shell a BP.
A investoři firmy General Electric včetně společnosti BlackRock prodělali během tří let do roku 2018 závratných 193 miliard dolarů, protože tato firma neodhadla tempo příklonu k zelené energii a zhroucení poptávky po plynových turbínách a tepelných elektrárnách.
Posun směrem od fosilních paliv je sice už teď monumentální, avšak potenciálně se schyluje k cunami.
Ti, kdo divestují z fosilních paliv, jsou prvními vlaštovkami, které vycítily změnu větru a přenastavily plachty.
Musí se však udělat mnohem více.
Protože konkurenti těchto firem zatím nepodnikli žádné kroky k divesticím, v účetních rozvahách investorů zůstávají uhlíková aktiva v objemu bilionů dolarů.
Podle IEA navíc sice klesly investice do uhlí, avšak kapitálové výdaje do ropy, plynu a uhlí zaznamenaly v roce 2018 opětovný růst a investice do energetické účinnosti a obnovitelných zdrojů stagnovaly.
Ještě horší je zjištění poradenské firmy Wood Mackenzie, podle něhož se boom obnovitelných zdrojů přetavil pouze do 2% globální energetické poptávky.
Momentálně to vypadá tak, že uhlí, ropa a plyn by v roce 2040 mohly stále zajišťovat 85% primární energie, což je oproti dnešním 90% jen mírný pokles.
Dokončení přechodu směrem od fosilních paliv si vyžádá změny v samotném jádru globální ekonomiky.
Rozhodně není ku prospěchu, že finanční instituce v Číně nasměrovaly v první polovině letošního roku nejméně miliardu „zelených“ financí do uhelných projektů.
Firmy nemohou dál produkovat ropu, plyn a spalovací motory, a přitom postupně přecházet na čistší technologie; přechod musí být čistý.
Finančníci navíc musí vidět víc než jen uhlí a zrušit podporu všech fosilních paliv.
A co je neméně důležité, vlády musí svým ekonomikám vytyčit ambiciózní trajektorii, která bude vynucovat dodržení limitu oteplování o 1,5°C.
Naše současná cesta povede k oteplení o 3°C nebo i více, což by mělo katastrofální následky.
Summit OSN o klimatické akci, který proběhne 23. září, nabízí finančním institucím a vládám příležitost učinit, co je nezbytné.
Generální tajemník António Guterres vyzval ke zlatému standardu vedení v podobě vládních i soukromých závazků snížit emise na čistou nulu a každých pět let si stanovovat prozatímní cíle.
Guterresova výzva k akci nachází odezvu u všech, kdo demonstrují a stávkují za stejný cíl.
Investoři musí této příležitosti využít a strukturovat portfolia tak, aby do roku 2050 dosáhla čistých nulových emisí.
To znamená vyvíjet na společnosti ve svých portfoliích tlak, aby se změnily i ony, jinak jim hrozí, že zůstanou odříznuté a zapomenuté.
Stanovení dlouhodobých cílů však stačit nebude.
Dnešní závazky musí jít ruku v ruce s hmatatelnými kroky v příštích měsících a letech, abychom zajistili, že pokrok bude pokračovat.
Za tímto účelem projekt Mission 2020 shromažďuje příběhy o pokroku z celé globální ekonomiky.
Náš nástroj s názvem 2020 Climate Progress Tracker Tool je v podstatě otevřenou databází, v níž se pravidelně aktualizují klimatické závazky států, firem, měst a dalších aktérů.
Čím mohutnější bude divestiční hnutí, tím složitější bude zůstat skrytý ve stínu a lpět na minulosti.
EU by měla vydat věčné dluhopisy
NEW YORK – Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen oznámila, že Evropa bude na boj s pandemií COVID-19 potřebovat zhruba bilion eur.
Takové peníze by bylo možné využít ke zřízení Evropského fondu pro zotavení.
Kde se ale peníze vezmou?
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Navrhuji, aby Evropská unie peníze potřebné pro rekonvalescenční fond získala prodejem „věčných dluhopisů“, u nichž není třeba jistinu splatit (lze je ovšem z rozhodnutí emitenta odkoupit nebo umořit).
Schválení této emise by mělo být nejvyšší prioritou nadcházejícího summitu Evropské rady dne 23. dubna.
Vydání věčných dluhopisů ze strany EU, zejména v tak obrovském rozsahu, by samozřejmě bylo bezprecedentní.
Jiné vlády se už ale v minulosti o věčné dluhopisy opřely.
Nejznámějším příkladem je Británie, která využila sjednocených dluhopisů („consols“) k financování napoleonských válek a válečných dluhopisů k financování první světové války.
S emisemi těchto dluhopisů se v Londýně obchodovalo až do roku 2015, kdy byly obě umořeny.
Kongres USA v 70. letech 19. století zmocnil státní pokladnu k vydání sjednocených dluhopisů s cílem konsolidovat už existující dluhopisy a ty pak byly v následných letech emitovány.
EU se ocitá ve zcela mimořádné válce s virem, který ohrožuje nejen životy lidí, ale i přežití samotné Unie.
Jestliže členské státy začnou ochraňovat národní hranice i před souputníky v EU, zničí to zásadu solidarity, na níž je Unie vystavěna.
Evropa se namísto toho musí uchýlit k mimořádným opatřením ve snaze řešit mimořádnou situaci, která postihuje všechny členy EU.
To lze učinit beze strachu, že vznikne precedent, který by mohl ospravedlňovat emise společného unijního dluhu, jakmile dojde k návratu normality.
Vydání dluhopisů opatřených plnou důvěrou a uznáním EU by poskytlo politický souhlas tomu, co už Evropská centrální banka učinila: odstranila prakticky veškerá omezení u svých programů nákupu dluhopisů.
Věčné dluhopisy mají tři dodatečné výhody, díky nimž jsou za těchto okolností vhodné.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Zaprvé, poněvadž věčné dluhopisy není nikdy nutné splatit, zatížily by EU překvapivě lehkým fiskálním břemenem, vzdor značné finanční palebné síle, kterou by sešikovaly.
Nadto by je EU při splatnosti nemusela refinancovat, nemusela by provádět umořovací platby ani střádat peníze (například v umořovacím fondu) k jejich konečnému splacení.
EU by byla povinna z nich pouze platit pravidelný úrok.
Věčný dluhopis ve výši bilionu eur s 0,5% poukázkou by vyšel rozpočet EU na pouhých pět miliard eur ročně.
To jsou necelá 3 % rozpočtu EU pro rok 2020.
Druhá výhoda je spíše technická, ale téměř stejně důležitá.
Trh nemusí být schopen absorbovat bilion eur najednou.
Vydáním věčného dluhopisu by EU mohla tuto částku získat ve splátkách, aniž by pokaždé vydávala nový dluhopis.
Třetí výhoda tkví v tom, že věčný dluhopis vydaný EU by byl velice přitažlivým aktivem pro programy ECB zaměřené na nákupy dluhopisů.
Jelikož splatnost věčného dluhopisu je vždy stejná, ECB by nebyla nucena upravovat rovnováhu svého portfolia.
EU nemusí vytvářet žádný nový mechanismus ani strukturu pro vydání dluhopisů, protože v minulosti už EU dluhopisy vydala.
Výnosy by měly být využity na investice a granty související s bojem proti pandemii.
Evropská komise by finance distribuovala buď přímo, nebo prostřednictvím členských států a dalších institucí (třeba místních samospráv), které se přímo podílejí na boji proti pandemii COVID-19.
Poruchy zapříčiněné pandemií by měly být přechodné, ale jedině pokud evropští lídři podniknou mimořádná opatření nezbytná k odvrácení dlouhodobého poškození EU.
Právě proto je Evropský fond pro zotavení tak naléhavě zapotřebí.
Financovat jej věčnými dluhopisy je nejsnazší, nejrychlejší a nejlacinější způsob jak jej vytvořit.
Varufakisův efekt?
ATÉNY – Holger Schmieding z hamburské investiční banky Berenberg varoval ve své zprávě na konci roku 2015 klienty své firmy, že by se dnes měli obávat politického rizika.
Aby to doložil, zveřejnil níže uvedený diagram, který ukazuje, jak se podnikatelská důvěra v Řecku na konci jara 2015 propadla a zotavila se teprve po mém odstoupení z funkce ministra financí.
Schmieding se to rozhodl pojmenovat jako „Varufakisův efekt“.
Není pochyb o tom, že investoři by se dnes skutečně měli obávat – velmi obávat – politického rizika včetně schopnosti politiků a úředníků napáchat na ekonomice nevídané škody.
Zároveň je však třeba mít obavy z analytiků, kteří nejsou schopni nebo nemají zájem rozlišovat mezi kauzalitou a korelací a mezi insolvencí a nelikviditou.
Jinými slovy se investoři musí obávat analytiků, jako je Schmieding.
Pár měsíců poté, co jsem se stal ministrem financí, se podnikatelská důvěra v Řecku skutečně propadla.
A měsíc po mé rezignaci se skutečně zvedla.
Korelace je tedy zřejmá.
Ale co kauzalita?
Vezměme si následující příklad.
Podnikatelská důvěra klesla i v září 2001 (po teroristických útocích na New York a Washington), když byl ve funkci amerického ministra financí Paul OʼNeill.
Označil by Schmieding diagram znázorňující tento propad za „OʼNeillův efekt“?
Jistěže ne: pokles podnikatelské důvěry neměl s OʼNeillem nic společného a souvisel výlučně s obavami o globální bezpečnost.
Korelace s OʼNeillovým funkčním obdobím byla irelevantní.
V případě Řecka došlo ke kolapsu podnikatelské důvěry za mého působení v ministerské funkci.
Příčinou však byla skutečnost, že naši věřitelé (takzvaná „trojka“ tvořená Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem) dali jasně najevo, že uzavřou naši bankovní soustavu, aby donutili řeckou vládu přistoupit na novou úvěrovou dohodu ve stylu „prodlužovat a předstírat“.
Než přišly tyto hrozby, podnikatelská důvěra v Řecku ve skutečnosti stoupala.
Den poté, co jsem předložil své reformní a fiskální návrhy komunitě investorů v londýnské City, akcie výrazně posílily.
(Faktem také je, že během mého působení na ministerstvu financí vzrostl reálný HDP více než v posledních dvou čtvrtletích roku 2014, které Schmieding označuje za období stoupající důvěry.)
Co tedy způsobilo obrovský propad podnikatelské důvěry během mého působení?
Byly to mé ekonomické návrhy – jejichž spoluautorem byl Jeff Sachs (s přispěním Normana Lamonta, bývalého britského ministra financí za konzervativce, Larryho Summerse z Harvardovy univerzity a Jamese K.
Galbraitha z Texaské univerzity)?
Anebo za to mohla výslovná hrozba trojky, že uzavře banky (k čemuž skutečně došlo, když jsme se loni v červenci opovážili předložit ultimátum našich věřitelů řeckým voličům k všelidovému hlasování)?
Jinými slovy: šlo o „Varufakisův efekt“, nebo o „efekt trojky“?
Chce-li analytik odpovědět na tuto otázku tak, aby to pro investory mělo nějaký užitek, musí přinejmenším projevit snahu stanovit, zda pozorovaná korelace ukazuje na příčinnou souvislost.
Také by nebylo od věci přečíst si naše politické návrhy a porovnat je s programem trojky.
To by ovšem vyžadovalo práci, kterou si někteří analytici bohužel raději nedávají.
Relevantní otázka zní, zda jsme postupovali správně, když jsme trojku konfrontovali – což byl ústřední bod naší volební platformy z ledna 2015 –, nebo zda jsme měli rovnou přistoupit na „řecký program“ našich věřitelů.
Podle mého názoru jsme neměli jinou možnost než se plánu trojky postavit.
Důvod je jednoduchý: řecký stát začal být počátkem roku 2010 nesolventní.
Od května 2010 se tato insolvence řešila sledem půjček typu „prodlužovat a předstírat“ poskytovaných za podmínek, které zákonitě musely snížit národní důchod, investice a úvěry.
Stav insolvence navíc zhoršovalo pokračující předstírání, že jde o pouhý problém likvidity.
Zlepšoval se stav řecké ekonomiky koncem roku 2014?
Samozřejmě ne.
Nominální HDP nikdy nepřestal klesat, veřejný a soukromý dluh byl stále méně udržitelný a investice i úvěry zůstávaly celou dobu v kómatu.
Bez restrukturalizace dluhu, nízkého cíle primárního rozpočtového přebytku (očištěného o dluhové platby), „špatné banky“ řešící otázku nesplácených úvěrů a rozsáhlé reformní agendy, která si vezme na paškál nejhorší případy dobývání renty, je Řecko odsouzené k trvalé depresi.
Trojka bohužel zvolila cestu politicky motivovaného popírání a hlubokého nezájmu o naše návrhy hospodářské politiky.
Znovu a znovu jednoduše požadovala kapitulaci.
Tuto konfrontaci jsme jistě mohli zvládnout lépe.
Pokud však analytik svaluje vinu na oběť takového finančního násilí, pak je to nejen morálně trestuhodné, ale navíc jde o příšernou službu klientům (kteří se například mohou nechat ukonejšit falešným dojmem, že Řecko je po odstavení Varufakise na vzestupu).
Naštěstí jsou zde i svědomití analytici jako Mohamed El-Erian, na které se mohou rozumní investoři obrátit.
A jejich verdikt je jasný: za poklesem Řecka v roce 2015 stál „efekt trojky“.
Ano, politické riziko v Evropě je zřejmé a přítomné.
Pramení však z neochoty trojky reformovat se a přehodnotit své neúspěšné politické přístupy.
Autorova douška: Po vydání tohoto článku se zhoubný „efekt trojky” projevil ještě zřetelněji, když vyšlo najevo, že graf, který Holger Schmieding použil, aby demonstroval „Varufakisův efekt“, nakládal s pravdou velmi volně.
Původní graf (zveřejněný zde) jasně ukazuje, že se podnikatelská důvěra propadla už na konci roku 2014, dlouho před řeckými volbami a před mým jmenováním do funkce ministra financí.
Ve Schmiedingově dopisu investorům však byla vodorovná osa zkrácena tak, aby ukazovala, že propad podnikatelské důvěry pokračoval až hluboko do roku 2015, kdy už jsem byl v úřadu.
Nic nedokládá lépe, že investoři se musí mít před analytiky Schmiedingova typu velmi na pozoru
Politické důsledky finančních krizí
LONDÝN – Nejsem zřejmě jediný profesor finančnictví, který se při určování témat studentských prací uchýlil k otázce v tomto duchu: „Zapříčinily podle vašeho názoru globální finanční krizi v prvé řadě příliš silné intervence vlád na finančních trzích, anebo naopak příliš slabé?“ Tváří v tvář této vylučovací otázce se moje poslední třída rozešla třemi směry.
Zhruba třetina, očarovaná povrchní přitažlivostí hypotézy efektivních trhů, prohlásila, že prvotní hřích spáchaly vlády.
Špatně koncipované intervence – zejména američtí hypoteční zajistitelé Fannie Mae a Freddie Mac, jakož i zákon o komunitních reinvesticích – pokřivily tržní pobídky.
Někteří dokonce převzali argument amerického libertariána Rona Paula, který vinu připisuje samotné existenci Federálního rezervního systému jako věřitele poslední záchrany.
Další třetina, na opačném konci politického spektra, za kořen všeho zla označila bývalého předsedu Fedu Alana Greenspana.
Problém vznikl v důsledku Greenspanovy nechvalně proslulé zdráhavosti intervenovat na finančních trzích, i když dluhová páka dramaticky rostla a ceny aktiv budily dojem ztráty kontaktu s realitou.
Obecněji nahlíženo, západní vlády přistupovaly k regulaci jen polehoučku a tím umožnily trhům, aby se během prvních let současného století utrhly ze řetězu.
Třetí skupina se pokoušela skloubit obojí a tvrdila, že v některých oblastech vlády intervenovaly přehnaně a v jiných nedostatečně.
Vykroutit se z položené otázky sice není dobrá zkoušková strategie, ale tito studenti jsou možná něčemu na stopě.
Od krize už uběhlo sedm let, jak tedy vlády a voliči v Evropě a Severní Americe na tuto důležitou otázku odpověděli?
Projevili svými činy přesvědčení, že finanční trhy potřebují přísnější dohled, anebo naopak že by se stát měl zříci sanací a nechat finanční firmy, ať se s důsledky svých chyb vypořádají samy?
Podle výroků a regulatorních politik by se zdálo, že většina vlád skončila ve třetím, prostředním táboře.
Ano, zavedly bezpočet podrobných regulačních opatření, která s nebývalou intenzitou prověřují účetnictví bank a vyžadují souhlas s rozdělováním peněz, jmenováním klíčových ředitelů, ba dokonce s popisem práce členů představenstva.
Vyloučily ale budoucí podporu pro churavějící finanční instituce ze strany vlády či centrální banky.
Banky dnes pro případ kolapsu musí předložit plán zeštíhlení bez podpory veřejných orgánů.
Dostanou-li se do úzkých, vláda si nad nimi umyje ruce: éra ústavů „příliš velkých na krach“ je pryč.
Možná byl tento dvoukolejný přístup nevyhnutelný, ale bylo by dobré vidět cíl, k němuž má směřovat.
Je to systém, v němž opět převládne tržní kázeň, anebo budou manažerům v předvídatelné budoucnosti sedět na ramenou regulátoři?
K jakému úsudku však dospěli voliči?
V první vlně voleb po krizi bylo poselství v jednom smyslu jasné a v jiném zastřené.
Vyhazov čekal každou vládu, ať levicovou či pravicovou, která byla u moci, když krize propukla, a byla nahrazena vládou opačného názorového přesvědčení.
Neplatilo to sice bezvýhradně – podívejme se na Německo Angely Merkelové –, ale rozhodně to tak bylo ve Spojených státech, Velké Británii, Francii a dalších zemích.
Francie se stočila zprava doleva, Británie zleva doprava.
Voličský verdikt nad vládami byl však víceméně tentýž: k průšvihu došlo, když jste byli na hlídce vy, tak se pakujte.
Teď lze ale sledovat zrod soudržnějšího trendu.
Tři němečtí ekonomové, Manuel Funke, Moritz Schularik a Christoph Trebesch, právě předložili úchvatné srovnání opřené o více než 800 voleb v západních zemích v průběhu posledních 150 let, jejichž výsledky promítli proti stovce finančních krizí.
Jejich stěžejní závěr je neúprosný: „…politika se po finančních krizích stáčí ostře vpravo.
Hlasy pro krajní pravici během pěti let po systémovém bankovním otřesu posilují v průměru asi o třetinu.“
Nezřetelnějším a nejděsivějším příkladem, který vytane na mysli, je Velká hospodářská krize 30. let, která následovala po krachu na Wall Street v roce 1929, ale trend lze vystopovat i ve skandinávských zemích po tamních bankovních krizích na počátku 90. let 20. století.
Je tedy nerozum snažit se například vzestup Národní fronty ve Francii vysvětlit osobní a politickou nepopularitou prezidenta Françoise Hollanda.
Uplatňují se tu mocnější síly než jeho exotický soukromý život a neschopnost navázat vztah s voliči.
Druhým hlavním závěrem, k němuž Funke, Schularik a Trebesch docházejí, je to, že vládnout po finanční krizi je těžší, a to ze dvou příčin.
Vzestup krajní pravice jde bok po boku politické situaci, která je zpravidla roztříštěná a charakterizuje ji vyšší počet partají a nižší podíl hlasů připadajících na vládnoucí stranu, ať už levicovou či pravicovou.
Rázné zákonodárné činy jsou proto náročnější.
Současně se objevuje vlna mimoparlamentní mobilizace: častější a delší stávky a demonstrace.
Vláda nemá kontrolu nad ulicemi tak pevně v rukou.
Průměrný počet protivládních demonstrací se zvyšuje na trojnásobek, četnost násilných nepokojů na dvojnásobek a přinejmenším o třetinu přibývá všeobecných stávek.
Nedávno tato čísla posílilo Řecko.
Jediný povzbudivý závěr, k němuž tito tři ekonomové dospívají, je, že tyto účinky postupně odeznívají.
Data nám říkají, že po pěti letech je nejhorší pryč.
V Evropě se nezdá, že by tomu tak teď bylo, pohlédneme-li na nedávné volební zděšení ve Francii, o Finsku a Polsku, kde se k moci dostali pravicoví populisté, ani nemluvě.
Odpovědí by mohlo být, že oněch pět let se začíná odpočítávat až po úplném odeznění krize, což v Evropě ještě neplatí.
Politika tedy patrně ještě nějakou dobu zůstane náročným řemeslem.
A bankéři a finančníci, jimž se krize všeobecně klade za vinu, zůstanou ještě nějakou dobu na trestné lavici, dokud se nezačnou vytrvaleji plnit očekávání voličů ohledně hospodářské a finanční stability.
Finanční systém včasného varování
NEW YORK – Nedávná tržní volatilita – na rozvíjejících se i vyspělých trzích – znovu dokládá, jak zle se ratingové agentury a investoři mohou mýlit při hodnocení ekonomických a finančních slabin zemí.
Ratingové agentury příliš dlouho čekají, než zaostří na rizika a sníží hodnocení zemí, zatímco investoři se chovají stádně, často příliš dlouho ignorují narůstající riziko a pak znenadání přeřadí, čímž způsobují přehnané tržní výkyvy.
Vytvořit systém včasného varování před finančními cunami může být vzhledem k podstatě tržního pozdvižení velice těžké, ale svět jej dnes potřebuje víc než kdy dřív.
Jen málo lidí předvídalo krizi podřadných hypoték roku 2008, riziko platební neschopnosti v eurozóně či současné turbulence na finančních trzích po celém světě.
Za viníky jsou označování politici, banky a nadnárodní instituce.
Příliš lehce ale vyvázly ratingové agentury a analytici, kteří u dlužníků – včetně vlád – chybně hodnotili schopnost splácet.
Úvěrové ratingy se v zásadě zakládají na statistických modelech dřívějších platebních selhání; jelikož však reálně došlo jen k hrstce národních krachů, hodnocení suverénních entit je často subjektivní věcí.
Analytici v ratingových agenturách sledují události v zemi, za niž zodpovídají, a v případě nutnosti tam vycestují, aby situaci obhlédli.
Takový postup znamená, že hodnocení často vychází ze zpětného pohledu, ratingy se snižují příliš pozdě a ratingový stupeň státu se zpravidla neupraví, když se změní fundamenty, ale když analytik vykoná návštěvu země.
Navíc ratingovým agenturám chybí nástroje k důslednému sledování stěžejních faktorů, jako jsou změny sociální inkluze, inovační schopnost země a rizika v bilancích soukromého sektoru.
Přesto mají ratingy suverénů obrovský vliv.
Pro řadu investorů úvěrové hodnocení určuje, kam a kolik mohou investovat.
Ratingy mají vliv na to, kolik jsou banky ochotné půjčit a kolik za půjčky zaplatí rozvojové země – a jejich občané.
Formují rozhodování podniků s kým a za jakých podmínek obchodovat.
Vzhledem k problémům s ratingovými agenturami si investoři a regulační orgány uvědomují potřebnost jiného přístupu.
Investoři se snaží najít dobré alternativy, leč z velké části zatím pohořeli.
Posudky rizik, jako je rozpětí suverénních úrokových sazeb a swapy úvěrového selhání, reagují rychle (a často přehnaně), ale jelikož jsou pouze odrazem toho, jak trh chápe riziko, nejsou systémovým mechanismem k odhalování skrytých rizik a předcházení krizím.
Ostatně nedávný náhlý vzestup tržní volatility naznačuje, že s ohledem na detekci počátečních signálů upozorňujících na potíže jsou stejně špatné jako ratingové agentury.
Regulační orgány současně začínají od bank vyžadovat, aby si vytvořily vnitřní ratingové postupy.
Problém je, že jen málo ústavů má nástroje a expertní znalosti potřebné k samostatnému zvládnutí takového úkolu.
Ke komplexnímu zhodnocení makroekonomických investičních rizik určité země je nezbytný systematický pohled na akcie a národní účet s cílem zachytit všechna nebezpečí, včetně rizik ve finanční soustavě a reálné ekonomice, jakož i obecnější rizikové faktory.
Jak jsme v poslední době viděli, jakmile dojde ke krizi, soukromé přebírání rizik a dluhy se socializují.
I když jsou tedy veřejné schodky a dluhy před krizí nízké, jakmile krize propukne, mohou prudce vyletět.
Vlády, jejichž fiskální zdraví působilo solidně, se znenadání ukážou jako insolventní.
Za pomoci 200 kvantitativních proměnných a faktorů určených ke čtvrtletnímu bodovému hodnocení 174 zemí jsme odhalili řadu zemí, kde investorům unikají rizika – a příležitosti.
Dokonalým příkladem je Čína.
Tamní domácí developeři, místní samosprávy a státní podniky jsou silně předlužení.
Čína má natolik silnou bilanci, že by je dokázala sanovat, ale úřady by pak stály před rozhodnutím: zavést reformy, nebo znovu spoléhat na dluhovou páku stimulující ekonomiku?
I když bude Čína pokračovat druhým směrem, své růstové cíle nedokáže splnit a časem bude vypadat křehčí.
Brazílie měla být loni v ratingové škále snížena pod investiční stupeň, neboť tamní ekonomika zápasila s bobtnajícím fiskálním schodkem, dluhovým břemenem narůstajícím napříč ekonomikou a špatným a zhoršujícím se podnikatelským prostředím.
Korupční skandál v energetickém gigantu Petrobras konečně ratingové agentury přiměl hodnocení Brazílie změnit, ale úprava přichází příliš pozdě a rozsahem pravděpodobně reflektuje skutečné riziko jen nedostatečně.
Křehké se zdají i další rozvíjející se trhy a hrozí jim v posledku ratingový pokles.
V eurozóně stínové ratingy rozblikaly červená světla nad Řeckem a dalšími zeměmi na periferii už v prvním desetiletí po roce 2000.
Aktuálně si snad Irsko a Španělsko zaslouží zlepšení ratingového stupně, po fiskální konsolidaci a reformách.
Řecko však zůstává na dně.
I při zásadních reformách směřujících ke zlepšení jeho růstového potenciálu Řecko nebude nikdy schopné splatit svůj suverénní dluh a potřebuje podstatnou pomoc.
Systémové a z dat vycházející hodnocení suverénních rizik by mohlo pomoci pojmenovat rizika, jež přinášejí měnící se globální protivětry.
V tomto ohledu poskytuje přesně to, co teď svět potřebuje: postup, který odstraní nutnost spoléhat na pomalu se měnící, ad hoc přístup ratingových agentur a na signály zatížené šumem a kolísavostí, jež vysílají trhy.
Finanční zisky, ekonomické bolesti
NEW YORK – Globální ceny aktiv za poslední tři měsíce prudce povyskočily: ve vyspělých ekonomikách se ceny akcií zvýšily o víc než 30 % a na většině rozvíjejících se trhů ještě o mnohem víc.
Vyletěly ceny komodit (ropy, energií a nerostů), dramaticky se zúžila rozpětí u firemních úvěrů (rozdíly mezi výnosem firemních a státních dluhopisů), neboť výnosy ze státních dluhopisů prudce stouply, poklesla volatilita (tato „ručička strachoměru“) a oslabil dolar, neboť polevila poptávka po bezpečných dolarových aktivech.
Vychází ale toto oživení cen aktiv z ekonomických fundamentů?
Je udržitelné?
Je oživení cen akcií dalším skokem medvědího trhu, anebo začátkem býčího trendu?
Hospodářské údaje sice naznačují, že ke zlepšení fundamentů dochází – riziko bezmála deprese se snížilo, vyhlídek na odraz globální recese ode dna do konce roku přibývá a pocit ohrožení rizikem se zlepšuje –, leč neméně zřejmé je i to, že svou úlohu hrají i méně udržitelné faktory.
Strmý vzestup cen některých aktiv navíc ohrožuje zotavení globální ekonomiky, která se ještě dna nedotkla.
Vlastně nadále zůstává mnoho rizik sestupné korekce trhu.
Zaprvé, důvěra a nechuť k riziku jsou vrtkavé a mohou se objevit záchvaty opětovné volatility, kdyby makroekonomická a finanční data negativně překvapila – což se může stát, pokud se brzy v praxi neprojeví rázné celosvětové oživení (mnoha lidmi očekávané).
Zadruhé, mimořádně uvolněné měnové politiky (nulové úrokové sazby, kvantitativní uvolňování, nové úvěrové prostředky, emise státních dluhopisů a odkupy nelikvidních a rizikových soukromých aktiv) společně s obrovskými sumami vynakládanými na stabilizaci finanční soustavy mohou na finančních a komoditních trzích vyvolávat novou bublinu aktiv, poháněnou likviditou.
Například čínské státní podniky, které mají k dispozici obrovské částky levných peněz a úroků, nakupují akcie a hromadí komodity dalece přesahující jejich výrobní potřeby.
Riziko korekce v reakci na neuspokojivé makroekonomické fundamenty je jasné.
Ostatně nedávná data ze Spojených států a dalších vyspělých ekonomik naznačují, že by se recese mohla přelít přes konec letošního roku.
Ještě horší je, že oživení bude pravděpodobně neduživé a pod normálem – na několik let, ne-li déle výrazně pod hladinou potenciálu, neboť břemeno dluhů a pákového zadlužení soukromého sektoru se sečte s dluhy veřejného sektoru a omezí schopnosti domácností, finančních firem a podniků si půjčovat, utrácet, spotřebovávat a investovat.
Tento problematičtější scénář chudokrevného oživení podkopává naděje na oživení ve tvaru V, jelikož nízký růst a deflační tlaky potlačují výdělky a ziskové marže a míry nezaměstnanosti přesahující ve většině vyspělých ekonomik 10 % zapříčiní opětovné finanční šoky, v důsledku přibývajících ztrát u portfolií úvěrů a toxických aktiv vlastněných bankami a finančními ústavy.
Zároveň by se finanční krize v řadě rozvíjejících se trhů mohla ukázat jako nakažlivá, což by na globální finanční trhy vyvinulo další tlak.
Zvýšení cen některých aktiv navíc může vyústit v recesi ve tvaru W, se dvěma propady.
Konkrétně teď kvůli vydatné likviditě příliš záhy a příliš vysoko rostou ceny energií.
Úloha, jíž se vysoké ceny ropy v létě 2008 podílely na svržení globální ekonomiky do recese, by se neměla podceňovat.
Ropa za víc než 140 dolarů za barel byla pro světové hospodářství poslední kapkou, po propadech realit a finančních šocích, neboť pro USA, Evropu, Japonsko, Čínu a další čisté dovozce ropy představovala obrovský nabídkový šok.
Vzrůstající fiskální deficity přitom teď v mnoha ekonomikách tlačí nahoru výnosy z dlouhodobých státních dluhopisů.
Část nárůstu dlouhodobých sazeb je nezbytnou korekcí, neboť investoři právě oceňují globální oživení.
Část tohoto zvýšení ale vyvolávají znepokojivější faktory: účinky rozsáhlých rozpočtových schodků a dluhů na svrchované riziko, a tudíž na reálné úrokové míry, a obavy, že motivace k monetizaci těchto rozsáhlých deficitů povede k vyšší inflaci, až se globální ekonomika v letech 2010-11 ozdraví a deflační tlaky poleví.
Vytlačování soukromé nabídky zapříčiněné vyššími výnosy z vládních dluhopisů – a následným zvýšením hypotečních úrokových sazeb a dalších soukromých výnosů – by oživení mohlo dále ohrozit.
Ve výsledku nelze vyloučit, že ke konci roku 2010 anebo v roce 2011 by kombinace nepříznivých vlivů – ropa za víc než 100 dolarů za barel, rostoucí výnosy ze státních dluhopisů a zvyšování daní (až se vlády budou snažit předejít rizikům při splácení dluhu) – mohla vést k opětovnému zpomalení růstu, ne-li přímo k recesi se dvěma propady.
Současné oživení cen aktiv oproti jejich březnovým minimům zčásti ospravedlňují fundamenty, neboť rizika globálního finančního zhroucení a deprese se snižují a důvěra se zlepšuje.
Značná část vzestupu je však nepodložená, protože vychází z přehnaně optimistických očekávání svižného oživení růstu na jeho potenciální úroveň a z bubliny likvidity, která příliš brzy a příliš silně zvyšuje ceny ropy a akcií.
Negativní ropný šok by společně s rostoucími výnosy ze státních dluhopisů mohl oživení přistřihnout křídla a vyústit v další výrazný propad cen aktiv i reálné ekonomiky.
Finanční farizejství
Na letošek připadá desáté výročí východoasijské krize, která začala v Thajsku 2. července 1997, v říjnu se rozšířila do Indonésie a v prosinci do Koreje.
Nakonec se vyvinula v globální finanční krizi, postihla Rusko a latinskoamerické země, například Brazílii, a uvolnila síly, které doznívaly ještě v následujících letech: za její oběť lze počítat i Argentinu v roce 2001.
Nevinných obětí bylo mnoho, včetně zemí, které se do mezinárodních kapitálových toků, jež byly u kořene krize, ani nezapojily.
Laos dokonce patřil mezi nejhůře postižené státy.
Třebaže každá krize nakonec skončí, nikdo tehdy nevěděl, jak široké, hluboké a dlouhé nadcházející recese a deprese budou.
Jednalo se o nejhorší globální krizi od Velké hospodářské krize.
Jako hlavní ekonom a služebně starší viceprezident Světové banky jsem se ocitl vprostřed požáru i debat o jeho příčinách a vhodných koncepčních reakcích.
Letos v létě a na podzim jsem znovu navštívil mnohé postižené země, mimo jiné Malajsii, Laos, Thajsko a Indonésii.
Bylo potěšující vidět jejich zotavení.
Tyto státy teď rostou tempem 5% až 6% či vyšším – ne sice tak rychle jako v dobách východoasijského zázraku, ale mnohem svižněji, než mnozí po odeznění krize považovali za možné.
Nejedna země změnila své politiky, ale způsoby výrazně odlišnými od reforem, na něž naléhal MMF.
Mezi ty, kdo nesli nejtěžší břemeno krize, patřili chudí, poněvadž se propadly mzdy a vyletěla nezaměstnanost.
Když se země vzpamatovávaly, mnohé kladly nový důraz na „harmonii“ ve snaze napravit narůstající propast mezi bohatými a chudými, městem a venkovem.
Daly větší váhu investicím do lidí a zahájily novátorské iniciativy s cílem zajistit zdravotní péči a přístup k financím většímu počtu svých obyvatel a vytvořit sociální fondy, které by napomohly rozvíjet místní komunity.
Ohlédneme-li se za krizí po deseti letech, vidíme zřetelněji, jak chybná byla diagnóza, navrhovaná léčba i prognóza, jež předložily MMF a ministerstvo financí Spojených států.
Fundamentálním problémem byla předčasná liberalizace kapitálového trhu.
Je proto ironické, když vidíme, že americký ministr financí v Indii – jedné ze dvou nejvýznamnějších rozvojových zemí (vedle Číny), které z krize roku 1997 vyšly bez újmy – opět prosazuje liberalizaci kapitálového trhu.
Není náhodou, že se tak dobře daří právě zemím, jež kapitálové trhy plně neliberalizovaly.
Pozdější výzkum provedený MMF potvrdil, co už dříve dokládala každá seriózní studie: liberalizace kapitálového trhu přináší nestabilitu, ale růst zajistit nemusí.
(Indie a Čína jsou právě z tohoto důvodu nejrychleji rostoucími ekonomikami.)
Samozřejmě, Wall Street (jehož zájmy ministerstvo financí USA zastupuje) z liberalizace kapitálového trhu těží: vydělává, když kapitálové toky přitékají, když odtékají, i během restrukturalizace prováděné ve výsledné spoušti.
V Jižní Koreji MMF naléhal na prodej tamních bank americkým investorům, přestože se Korejcům dařilo už čtyři desítky let hospodářství řídit impozantním způsobem, s vyšším růstem, vyšší stabilitou a bez systémových skandálů, jimiž se americké finanční trhy vyznačovaly s takovou četností.
V některých případech americké firmy banky koupily, podržely je, dokud se Korea nezotavila, a pak je znovu prodaly, přičemž v kapitálových výnosech sklidily miliardy.
Při své chvatné snaze obsadit banky lidmi ze Západu zapomněl MMF na jednu drobnost: ujistit se, že Jižní Korea dokáže získat alespoň zlomek těchto výnosů zpět prostřednictvím zdanění.
Zda měli američtí investoři vyšší odbornost v oblasti bankovnictví na vyspívajících trzích, je asi diskutabilní, ale že byli kvalifikovanější v oblasti vyhýbání se daním, je bez diskuze.
Kontrast mezi radami, jež MMF a ministerstvo financí USA udělovaly východní Asii, a tím, co se odehrává při současném debaklu podřadných hypoték, je do očí bijící.
Východoasijským zemím bylo řečeno, aby zvýšily své úrokové sazby, v některých případech až na 25%, 40%, ba i víc, což vyvolalo vlnu bankrotů.
Za současné krize Federální rezervní systém USA i Evropská centrální banka úrokové sazby snižují.
Obdobně platí, že zemím sužovaným východoasijskou krizí se dostalo ponaučení o potřebě vyšší transparentnosti a lepší regulace.
Hlavní úlohu v úvěrové tísni během letošního léta však sehrál právě nedostatek transparentnosti; nezdravé hypotéky se nakrájely a nasekaly, rozptýlily po celém světě, přibalily ke kvalitnějším produktům a ukryly jako kolaterál, takže nikdo nemohl s jistotou vědět, co kdo vlastní.
A teď slyšíme sborové výstrahy před novými regulacemi, které by prý mohly finanční trhy přiškrtit (včetně jejich snahy zneužít nepoučených vypůjčovatelů, která je jádrem problému).
Konečně navzdory všem varováním před morálním hazardem se západním bankám u špatných investicí dostalo částečné výpomoci.
Po krizi roku 1997 převládl konsenzus, že je zapotřebí zásadní reformy světové finanční soustavy.
Avšak přestože současný systém může vést ke zbytečné nestabilitě a způsobovat obrovské výdaje rozvojovým zemím, některým zájmovým skupinám slouží skvěle.
Nijak potom nepřekvapuje, že ani po deseti letech k žádné zásadnější reformě nedošlo.
Překvapivé tudíž není ani to, že svět znovu čelí období globální finanční nestability, s nejistými dopady na světové ekonomiky.
Revoluce podle bankéře
KUALA LUMPUR – Orgány finanční regulace jsou obecně známé odměřeným a obezřetným přístupem ke změnám.
V rozvojovém světě se však tato pověst obrací vzhůru nohama.
V některých nejchudších zemích světa centrální bankéři projevili ochotu k odvážným rozhodnutím – k přijímání inovativních přístupů ve snaze rozšířit účast ve formální finanční soustavě, posílit finanční stabilitu a dostat jejich země na cestu k inkluzivnímu, udržitelnému hospodářskému růstu.
K posílení finanční inkluze je zapotřebí znovu od základu promyslet, jak je finanční soustava země strukturovaná a jak funguje.
Také je často nezbytné použít nástrojů, jež centrální bankéři běžně v příruční sadě nemají.
Například v Keni tamní představitelé upravili regulatorní rámec tak, aby umožnili růst mobilních peněz.
V Malajsii se centrální banka ujala hlavní úlohy ve snaze zvýšit úroveň finanční gramotnosti veřejnosti.
Konečně na Filipínách tamní Bangko Sentral ng Pilipinas pomohla zdvojnásobit počet přístupových bodů, kde spotřebitelé mohou získat finanční služby, když podpořila otevření 517 provozoven mikrobankovnictví, z nichž mnohé jsou v obcích bez poboček tradičních bank.
Centrální banka Tanzanie zase přijala zvláštní závazek ke zvýšení finanční inkluze v souladu s Mayskou deklarací Aliance za finanční inkluzi, což je závazek tvůrců politik v rozvojovém světě odblokovat sociální a ekonomický potenciál chudých.
Výsledek byl dramatický a dalece přesáhl očekávání.
Tanzanie dosáhla cíle zajistit přístup k bankovním službám pro 50 % dospělých občanů rok před stanoveným termínem a země se stala lídrem v oblasti digitálních finančních služeb.
Stejně jako v sousední Keni zásadní změnu přineslo široké rozšíření mobilních peněz. „Bude to snad znít podivínsky,“ řekl guvernér banky Benno Ndulu, „ale musíme inovacím umožnit, aby šly o krok před regulací.“
Zatímco východní Afrika razí cestu, co se týče elektronických peněz, další oblasti světa zavádějí jiné inovativní přístupy.
Kolumbijský kongres loni schválil zákon vytvářející nový typ finanční instituce nazvaný specializovaná instituce pro elektronické vklady a platby.
Ač se formálně nejedná o banky, mohou tyto instituce od klientů elektronicky přijímat vklady a platby skrze mobilní telefony nebo v akreditovaných provozovnách, jako jsou pošty.
Tato snaha je součástí rozsáhlejší národní strategie, zahájené roku 2014, která chce do roku 2016 zajistit, aby mělo 76 % dospělých přístup k finančním službám a 56 % účty s aktivními úsporami.
Konečně v tichomořské oblasti se spojily Fidži, Papua Nová Guinea, Samoa, Šalamounovy ostrovy, Východní Timor, Tonga a Vanuatu, aby vytvořily Regionální iniciativu tichomořských ostrovů (PIRI), která všem ostrovním státům v regionu, i těm bez centrální banky, umožňuje sdílet znalosti týkající se zlepšování dostupnosti, kvality a využití finančních služeb v geograficky náročných prostředích.
Každá z těchto snah začala jako iniciativa vedená jednou zemí, zrozená z konkrétních obtíží a koncipovaná tak, aby splnila specifické potřeby místních obyvatel.
Ukazuje se však, že shromážděné zkušenosti jsou neocenitelné.
Když se sdílejí ponaučení a úspěchy se stávají inspirací pro ostatní, účinky exponenciálně rostou, přičemž je zřejmé, že významným dílem dokážou přispět i ty nejmenší země.
Zatímco centrální banky mění způsob svého fungování, maloobchodní banky reagují hledáním nových způsobů podnikání.
Keňská Equity Bank dosahuje enormního růstu tím, že se výslovně zaměřila na finančně vyloučené skupiny; během pouhých šesti let se z půl milionu klientů rozrostla na téměř šest milionů.
Průkopníky nových služeb se stávají také telekomunikační firmy.
Například Tigo dnes obsluhuje více než 56 milionů zákazníků ve 14 zemích Latinské Ameriky a Afriky s produkty, jako jsou přeshraniční mobilní platby a bezhotovostní služby pro obchodní zástupce.
Tak jako v každé době velkých změn je těžké předvídat, co nás čeká.
Stephen Kehoe, vedoucí programu Globální finanční inkluze ve společnosti Visa, nedávno trefně poznamenal: „Uplynulých sedm let nám vůbec nijak nenaznačilo, jak bude vypadat příštích sedm let.“ Je však jasné, že je stále zapotřebí mnohé vykonat – a že příležitosti jsou téměř nekonečné.
Abychom celosvětově dvě miliardy lidí bez bankovních služeb vyvedli z přítmí do finanční soustavy hlavního proudu, bude nezbytné vytvořit partnerství regulačních orgánů, soukromého sektoru, neziskových organizací, regionálních samospráv a mezinárodních organizací.
Vypadá to sice snad jako příliš těžký úkol, ale jeho splněním bychom přispěli k budování světlejší budoucnosti pro všechny.
Za hranice finančního začleňování
CAMBRIDGE – Protože tradiční finanční služby nejsou navrženy na malé vkladatele a půjčovatele, rychle se na tomto nevyužitém trhu zvýšil počet několika netradičních modelů.
Nicméně bez strategického plánu, který by nasměroval budoucí rozvoj finančních technologií (fintech), zůstanou tyto nové “spojovací“ modely v ohledu na služby, které mohou poskytnout, omezené.
V Keni nebyl úspěch mobilní platební aplikace M-Pesa nic menšího než transformační.
PayPalu trvalo dva zápisy do NASDAQ a téměř dvě desetiletí fungování ve světově největší ekonomice, aby dosáhl 188 milionu zákazníků a 282 miliard dolarů v platbách ročně.
I když M-Pesa fungovala méně než deset let a na mnohem chudším trhu, měla téměř 17 milionů aktivních uživatelů, kteří prováděli ročně bezhotovostní transakce ve výši více než 50 miliard dolarů.
Stejně tak aktuálně v Bangladéši nyní dominuje platební systém bKash a to do té míry, že “bKashing“ přešlo do bengálské hantýrky stejně jako “xeroxing,“ “hoovering“ a “googling“ do angličtiny.
Další modely, jako třeba Microensure či Bima, které nabízejí mikro-pojištění v rozvojových zemích, si také získávají pozici, Jan Dhan Yojana, program indické vlády s vysokou prioritou, který zajišťuje chudým přístup do bankovního sektoru, umožnil, aby se za méně než dva roky otevřelo 250 milionů nových bankovních účtů.
Aby se dostali za pouhé zlepšování přístupu k finančním službám, budou muset nové produkty finančních technologií odstranit několik překážek.
Služby, které napomáhají finančnímu začleňování, musí dodávat vysoký objem produkce o nízké hodnotě, což znamená, že mnohdy musejí spoléhat na partnerství, aby tak splnili určité požadavky zákazníků.
Problémy vznikají, když tito partneři mají svá vlastní omezení či jiné priority.
Například Microensure a Bima zpřístupnily pojistná řešení milionům lidí; jejich služby však nakonec závisí na nezávislých pojišťovatelích, kteří alokují kapitál a zaručí pojistné podmínky.
Podobně se pak v subsaharské Africe, kde se objevují počátky růstu pojišťovnictví, musí globální hráči nepřetržitě adaptovat regulačním změnám na jejich primárních či domácích trzích a je nejasné, zda vůbec mají kapacitu smysluplně expandovat do nízkopříjmových zemí.
Nebo si vezměme M-Pesa.
Před čtyřmi roky vytvořila partnerství s Komerční bankou Afriky, aby tak mohla ke své sadě produktů přidat půjčovací mechanismus, M-Shwari.
Od té doby otevřela více úvěrových účtů, než jakákoliv keňská banka.
Ale takové účty stále tvoří méně než čtvrtinu aktivních uživatelů M-Pesa a M-Shwari nabízí stále jen malé, 30 denní půjčky.
M-Shwari není klíčová část businessu ani jednoho z partnerů.
Stejně tak není jediným produktem na trhu.
Nejčerstvějším konkurentem je pro M-Pesa mVisa, partnerství mezi Visa Inc. a dvěma keňskými bankami.
Se 400 miliony dolarů příjmů za rok 2016 v sázce se Safaricom – mateřská firma stojící za M-Pesa – bude pravděpodobně soustředit na ochranu svých primárních nabídek, než se pokusí představit nový produkt.
Na současném seznamu nových produktových priorit Safaricomu k expanzi finančního začleňování jsou spořící a úvěrové produkty téměř na posledním místě.
Svobodné inovace a podnikání jsou nutné pro napojení chudých na formální finanční systém; nicméně z pohledu politiky a rozvoje potřebujeme naší snahu soustředit směrem ke zlepšení ekosystému, abychom zhmotnili plný potenciál nových produktů finančních technologií.
Bezhotovostní transakce M-Pesa mají kupříkladu základ v hotovosti, kterou přispěli zákazníci, která je kdykoliv držena ve fondu.
Příjem z úroků v těchto fondech je aktuálně vyplácen skrze M-Pesa Foundation.
S pečlivě vytvořeným systémem by tyto peníze mohly být využity ještě produktivněji.
Indický program Jan Dhan Yojana mobilizoval odhadem 6 miliard dolarů od nově získaných zákazníků, které by mohly být použity na poskytnutí dalších, na míru vyvinutých produktů.
Vznikající služby finančních technologií by se mohly poučit z čínské e-commerce firmy Alibaba, která rychle využila své platební platformy, Alipay.
Poté, co Alibaba spustil v roce 2013 na finančním trhu svůj fond Yu’e Bao, začal reinvestovat neproduktivní mikro-vklady svých zákazníků v rámci Alipay.
Na konci roku 2015 již manažer fondu Yu’e Bao dohlížel na 165 miliard dolarů v aktivách a udělal tak z milionů malých, finančně prostých spořitelů Alipay investory, kteří již vybírají slušné výnosy.
S cílem rozvinout svou platformu se firma Alibaba spolehla na velká data ke správě unikátní dynamiky likvidity fondu; a využila čínského nestabilního regulačního rámce, což se však může v budoucnu změnit.
Čínský kontext je možná unikátní a existuje mnoho obav o rizicích, která jsou modelu Yu’e Bao vlastní.
Regulační orgány a fintech firmy by si však z příkladu Alipay měli vzít ponaučení pro vývoj racionálních strategických možností pro tento vznikající sektor.
Co je nejpodstatnější, měli by si pamatovat, že přístup k financím není samoúčelný, nýbrž jde o prostředek, jak zlepšit něčí život.
Nedávné vyšetřováníIndian Express odhalilo, co se může stát, když je přístup k finančním službám poskytnut ve vakuu.
Noviny zjistily několik případů, kdy úředníci indických veřejných bank ukládali na účty zákazníků bez jejich vědomí jednu rupii.
Tito úředníci byli pravděpodobně pod tlakem snížit počet účtů s nulou, které však, jak se ukázalo, byly všechny spojeny s programem Jan Dhan Yojana.
Podobné podvody, jak již dnes víme, byly běžnou praxí u americké banky Wells Fargo.
Rozdíl je, že zákazníci na spodku pyramidy mají málo finančních alternativ.
Přístup k finančním službám je potřebný začátek, ale musí někam vést.
Pohled za geopolitický hřbitov
NEW YORK – S vítězstvím Emmanuela Macrona nad pravicovou populistou Marine Le Penovou ve francouzských prezidentských volbách se Evropské unii a euro podařilo vyhnout kulce.
Geopolitická rizika se však nadále rozrůstají.
Populistický odpor proti západní globalizaci nebude umlčen Marconovým vítězstvím a stále by mohl vést k protekcionismu, obchodním válkám a silným migračním omezením.
Pokud budou na vzestupu desintegrační síly, mohl by odchod UK z EU v důsledku vést k rozpadu EU – s Macronem nebo bez něj.
Ve stejné době si Rusko zachovává svou agresivní pozici v Baltských státech, na Balkáně, na Ukrajině a v Sýrii.
Blízký východ je stále místem s několika selhávajícími státy jako je Irák, Jemen, Libye a Libanon.
A sunitsko-šíitské zástupné konflikty mezi Saudskou Arábií a Íránem se netváří, že by měly končit.
V Asii, USA nebo Severní Korey by riskantní politika mohla vyvolat vojenský konflikt na Korejském poloostrově.
A Čína pokračuje – a v některých případech eskaluje – ve svých teritoriálních sporech s regionálními sousedy.
Navzdory těmto geopolitickým rizikům dosáhly globální finanční trhy nových výšin.
Stojí tedy za to se ptát, jestli investoři podceňují potenciál jednoho nebo více takových konfliktů ke spuštění vážnější krize a pokud ano, tak co by bylo potřeba k jejich vytržení z nečinnosti.
Existuje mnoho vysvětlení, proč trhy mohou ignorovat geopolitická rizika.
Pro začátek, i když je velká část Blízkého východu v konfliktu, neproběhl žádný šok z nedostatku ropy či embargo, a revoluce s břidlicovým plynem v USA navýšila dodávku nízkonákladové energie.
Během předchozích blízkovýchodních konfliktů – jako byla Jomkipurská válka v roce 1973, Íránská islámská revoluce v roce 1979 a invaze Iráku do Kuvajtu v roce 1990 – způsobily šoky v dodávce ropy globální stagflaci a ostré korekce na burze.
Druhým vysvětlením je, že investoři odhadují z minulých šoků, jako byly útoky 11. září 2001, kdy politici zachránili den podržením ekonomiky a finančních trhů silným uvolňováním měnové a fiskální politiky.
Tato opatření obrátila tržní korekce po šoku v nákupní příležitosti, protože pokles cen aktiv se obrátil v horizontu dní až týdnů.
Za třetí, země, které opravdu zažily lokalizované šoky na trhu s aktivy – jako Rusko a Ukrajina po ruské anexi Krymu a vpádu na východní Ukrajinu v roce 2014 – nejsou dostatečně ekonomicky velké na to, aby na globálních finančních trzích ovlivnily USA.
Stejně tak když UK zvolí “tvrdý Brexit,“ stále půjde o zhruba jen 2% globálního HDP.
Čtvrtým vysvětlením je, že byl prozatím svět ušetřen od mezních rizik spojených s dnešními geopolitickými konflikty.
Doteď neproběhl žádný přímý vojenský konflikt mezi hlavními velmocemi, ani nezkolabovala EU či eurozóna.
Radikálnější a populistické politiky amerického prezidenta Donalda Trumpa byly částečně zkroceny.
A Čínská ekonomika prozatím nezažila tvrdý dopad, což by vytvořilo sociopolitickou nestabilitu.
Trhy mají navíc problém tyto neočekávané události ocenit: “neznámé neznámých,“ které jsou nepravděpodobné, ale velice nákladné.
Trhy kupříkladu nemohly předpokládat události 9/11.
A i když investoři tuší, že přijde další teroristický útok, nemohou vědět kdy.
Konfrontace mezi USA a Severní Koreou by také mohla rozpoutat nepředpokládané události, ale je to varianta, kterou trhy s nadšením ignorují.
Jedním z důvodů je, navzdory Trumpovu vzteku, že USA má velice málo vojenských možností: Severní Korea by v případě útoku USA mohla použít konvenční zbraně a vymazat z mapy Soul a jeho okolí, kde žije zhruba polovina jihokorejského obyvatelstva.
Investoři mohou předpokládat, že i když se objeví omezená vojenská výměna, nebude eskalovat v plnohodnotnou válku a uvolnění politiky by pak mohlo zmírnit následky pro ekonomiku a finanční trhy.
V tomto scénáři, jako v případě 9/11, by počáteční korekce trhu skončila jako nákupní příležitost.
Existují však další možné scénáře, z nichž by se některé mohly stát nepředpokládanou událostí s dramatickými následky.
Vzhledem k rizikům spojených s přímou vojenskou akcí jsou nyní Spojené státy obviňovány s užívání kybernetických zbraní s cílem eliminovat nukleární hrozbu Severní Korey pro pevninu USA.
To vysvětluje, proč v nedávných měsících selhalo tolik severokorejských raketových testů.
Jak by však Severní Korea reagovala na vojenské potlačení?
Jedna z odpovědí je, že by spustila kybernetický útok sama o sobě.
Kapacity Severní Korey v kybernetickém boji jsou považovány za jen o málo slabší než ruské či čínské, a svět si jich již mohl všimnout v roce 2014 při útoky na Sony pictures.
Velký severokorejský kybernetický útok by mohl vyřadit z činnosti a zničit části klíčové americké infrastruktury a způsobit tak masivní ekonomické a finanční škody.
Případně, po rozpadu režimu a raketového programu, by mohla Severní Korea jít cestou jednoduché technologie a poslat do Los Angeles nebo New Yorku loď se špinavou bombou.
Útok tohoto druhu by bylo jistě obtížné monitorovat nebo zastavit.
Takže zatímco investoři mohou mít pravdu při ignoraci rizik konvenčního vojenského konfliktu mezi USA a Severní Koreou, možná také podceňují riziko nepředpokládané události, jako je například ničivá kybernetická válka mezi dvěma zeměmi či útok špinavou bombou proti USA.
Byla by eskalace na korejském poloostrově investiční příležitostí, nebo by značila počátek masivní tržní kolaps?
Je dobře známé, že trhy mohou ocenit “rizika“ asociovaná s normální distribucí událostí, které mohou být statisticky odhadnuty a změřeny.
Mají ale více starostí se zápasem s “Knightian uncertainty”: rizikem, které nemůže být vypočítáno v pravděpodobných termínech.
Hackerský trh?
NEW YORK – Nikdy v dějinách písemného dorozumívání nemohlo mít 140 znaků takový vliv, jaký může mít dnes.
Když Syrská elektronická armáda (SEA) získala před dvěma týdny přístup na hlavní účet agentury Associated Press na Twitteru (@AP), odeslala falešný tweet o dvou explozích v Bílém domě a zranění prezidenta Baracka Obamy.
Během několika vteřin klesly americké finanční trhy zhruba o 1%.
O několik minut později se to již na Twitteru hemžilo dementi.
Reportéři v Bílém domě tweetovali, že žádnou explozi necítili, a reportéři AP a správci twitterového účtu AP Politics oznámili, že účet @AP se stal terčem hackerského útoku.
Tiskový mluvčí Bílého domu Jay Carney pak na odpoledním brífinku potvrdil, že Obama skutečně žádné zranění neutrpěl.
Finanční trhy se vrátily na stejnou úroveň jako před falešnou zprávou.
Podfuk s twitterovým účtem @AP představuje systémové riziko, které nelze eliminovat, protože vyplývá z interakce vysoce integrovaných finančních trhů se stále demokratizovanějším systémem doručování zpráv.
Vzhledem k silné motivaci protagonistů vedených zlými úmysly takové podvody páchat bychom měli očekávat, že počet podobných incidentů poroste.
Finanční trhy jsou zranitelné vůči manipulaci, protože neprovádějí vyhodnocování pravdy.
Obchodování často upřednostňuje ty, kdo reagují jako první, takže být první, ale mýlit se může stále přinést zisk.
Představme si, že nějaká sofistikovaná obchodní firma investovala značné prostředky do vývoje algoritmu, který rychle vyhodnocuje potenciální tržní dopad zpráv a pak na základě tohoto předpokládaného dopadu automaticky odesílá příkazy k obchodování.
Když tento algoritmus analyzuje tweet z AP, který obsahuje důležitá klíčová slova (exploze, Bílý dům a Obama), odešle pokyn k prodeji v očekávání, že trh zaznamená pokles, poněvadž ostatní – nejprve pomalejší algoritmy a po nich ještě pomalejší lidé – začnou zpracovávat tutéž zprávu.
Ten, kdo zareagoval jako první, je šťastný, že tyto obchody realizoval, i bez ověření, zda daná zpráva je pravdivá.
Pokud pravdivá skutečně je, pak trh zůstane dole nebo bude klesat dál a ten, kdo reagoval jako první, na prodeji vydělá.
Jde-li o podvod, pak se trh pravděpodobně vrátí na předchozí, správně ohodnocenou úroveň a ten, kdo reagoval jako první, zůstane „na svém“, případně vydělá na pozicích nakoupených jako zajištění v době, kdy byl trh dole.
Jeho algoritmus zafungoval bez ohledu na pravdivost zprávy.
Na podvodu kolem twitterového účtu @AP pravděpodobně prodělali ti, kdo na tuto zprávu nereagovali rychle, ale zareagovali až na pohyb trhu.
Pravděpodobně se mezi těmito opozdilci vyskytovali sofistikovaní elektroničtí nebo institucionální obchodníci; někteří z nich nejspíš používali arbitrážní strategie, které se při výpočtu odpovídající ceny opírají o termínový trh.
Zranitelnost trhu vůči smyšleným zprávám se tak obtížně eliminuje, neboť tvoří součást jeho struktury.
Nelze ji odbourat regulací ani napravit technologiemi či dohledem.
I kdyby se trhy pohybovaly pomaleji, stále by se vyskytoval někdo, kdo zareagoval jako první ještě dříve, než se ukázalo, že příslušná zpráva je podvod.
Tato dynamika se podobá dynamice bubliny aktiv, pouze je rychlejší.
V případě bubliny se hodnota vytváří na základě kolektivně vyhodnocovaných důkazů a ti, kdo vstoupí na trh jako první, z toho často těží.
Ať už se vyhodnocuje předpoklad o růstu cen domů nebo posuzuje pravdivost určité zprávy, trh neposkytne definitivní odpověď okamžitě.
Pokud ochrana proti podvodům nespadá do sféry trhů, mohou podobným podvodům bránit zpravodajské agentury nebo nové mediální instituce, jako je Twitter?
Toto fiasko samozřejmě poškodilo jejich reputaci, kterou se pravděpodobně pokusí zlepšit.
Jejich úsilí však nebude dostatečné.
Zranitelná místa Twitteru byla technicky pochopená už před touto událostí a služba již podnikala kroky k důmyslnějšímu modelu ověřování (heslo v kombinaci s jednorázovým klíčem zasílaným formou textové zprávy či jiného zařízení).
Twitter ho pravděpodobně brzy zavede.
Měl by také zvážit volitelné přidání systému dvou klíčů, v jehož rámci se vyžaduje nezávislé potvrzení z odlišného účtu, než se navrhovaný tweet odešle.
Taková opatření by sice zvýšila obtížnost hackerského proniknutí do systému, avšak žádná technologická úprava nemůže systém učinit neproniknutelným.
A co zranitelná místa AP?
Krátce před odesláním podvodného tweetu zahájili útočníci pokus o „phishing“ e-mailů AP.
Útoky zvané „phishing“, při nichž se některý zaměstnanec uvede v omyl a přiměje k odeslání hesla třetí straně nebo ke kliknutí na nedůvěryhodný odkaz, jímž se instaluje nepřátelský software, představují křížence mezi kulturními a technologickými selháními.
Útočníci jsou stále rafinovanější a posílají propracovanější e-maily, v nichž se někdy vydávají za důvěryhodné zdroje, které lákají nepozorné uživatele.
Vytvoření kultury bezpečnosti je obtížné a často v rozporu s dynamickým a decentralizovaným pracovním prostředím hemžícího se zpravodajského sálu.
Jak se mění technologie, musí se změnit i povědomí o zranitelných místech a toto povědomí se musí rozšířit jinými cestami než podnikovými oběžníky, které jsou odtržené od každodenní provozní reality.
Z empirického hlediska není mnoho firem, které si počínají správně: oběťmi hackerských útoků SEA se nedávno staly americké National Public Radio i britská BBC, zatímco u firem McDonalds a Burger King došlo nedávno k narušení twitterových účtů.
Rozšíření bezpečnostních lapsů má za následek, že nad nimi lidé pravděpodobně spíš pokrčí rameny, než aby jako první hodili kamenem na firmu, která se stala obětí útoku.
Je nepravděpodobné, že AP bude za tuto chybu nakonec čelit hrozbě finančního postihu.
Žaloba za ztráty související s falešným tweetem by narazila na téměř nepřekonatelné překážky.
Protože jen málo mechanismů dokáže zabránit šíření podvodných tweetů a vzhledem k obrovské reakci, kterou mohou úspěšní hackeři očekávat, zůstane Twitter i nadále terčem zlovolných podvodů, i když technologické bariéry podobné útoky znesnadní.
Americká Komise pro cenné papíry a burzy ostatně nedávno schválila využívání sociálních médií typu Facebooku a Twitteru k rozesílání zpráv veřejně obchodovaných společností investorům.
Představte si, co by se mohlo stát, kdyby z účtu @BP_America přišel následující tweet: „#Na vrtu v Perskem zalivu hlasena exploze.
Zjistujeme podrobnosti.“
Motivy ke snaze nabourat se na podobné účty jsou zjevné: nejde jen o značnou publicitu pro hackery, ale i o vysoce lukrativní příležitost vydělat na téměř nevyhnutelných pohybech akciového trhu, které budou následovat.
Na Twitteru stejně jako kdekoliv jinde tak platí heslo „bez záruky“.
Soukromý sektor a SDGs
WASHINGTON, DC – Dosažení ambiciózních a globálních <>Udržitelných rozvojových cílů (SDGs) – které zahrnují ukončení chudoby, zlepšení globálního zdraví, zajištění všeobecného vzdělání a zmírnění klimatické změny, to vše do roku 2030 – bude stát spoustu peněz.
Celková suma bude mnohem větší, než kolik si mohou vlády dovolit a vzniklá mezera nemůže být pokryta z oficiální rozvojové pomoci, která nyní činí 132 miliard dolarů ročně.
Soukromý sektor bude nepostradatelný, stejně jako zmodernizované finanční trhy.
Až donedávna měly mezinárodní organizace a vlády relativně jasně definované role v mezinárodním rozvoji a agendě udržitelnosti, zatímco na účast soukromého sektoru v tomto procesu se mnohdy dívalo optikou jeho přispění k ekonomickému růstu, tvorbě zaměstnání a výnosům z daní.
To se musí změnit a soukromý sektor musí v rozvojové agendě zaujmout širší a více integrovanou roli.
Soukromý sektor se může stát finančním odborníkem, kdy přesune biliony dolarů kapitálu do rozvojových ekonomik.
A může hrát podstatnou roli jako “realizovatel“, kdy převede zisky v udržitelný ekonomický růst, sociální začlenění a ochranu životního prostředí.
Principy, které tato opatření podchycují, jsou ukotveny v SDG cíli 12.6, který nabádá “firmy, zejména velké a nadnárodní korporace, aby přijaly udržitelné postupy a integrovaly informace o udržitelnosti do svých pravidelných zpráv.”
Finanční a správcovské instituce mohou být pro takové firmy zdrojem pozitivních podnětů – pro ty firmy, které zahrnují udržitelnost, dlouhodobé smýšlení, a ekologická, sociální a správní (ESG) kritéria výkonu v klíčových obchodních modelech – tím, že přiměřeně rozdělí aktiva.
Takový krok by byl významným posunem v dlouhodobém progresu u SDGs.
Mnoho firem již naštěstí odpovídá těmto charakteristikám.
Průzkum u CEO v roce 2016, který provedl Global Compact OSN a Accenture ukázal, že mnoho lídrů vidí řešení “společenských výzev jako klíčový element při hledání kompetitivní výhody.“ A téměř polovina všech CEO v průzkumu věří, že “obchod bude jedním z nejdůležitějších činitelů v cestě za dosažením SDGs.”
Podle nedávné zprávy zveřejněné Moody’s vzrostl v posledních letech dramaticky zájem institucionálních investorů o investice ve vztahu ke klimatické změně a udržitelný rozvoj.
K investorům s dlouhou historií ESG investic, jako je například California Public Employees’ Retirement System (veřejný penzijní fond státu Kalifornie, CalPERS), se nyní přidávají další.
Někteří se dokonce zbavují jakékoliv společnosti, která je spojena s průmyslem či obchodními postupy, které představují výzvy či překážky pro udržitelnost.
Tento trend směřování k udržitelným investicím se bude bezpochyby zrychlovat.
Ale dokonce i bez smlouvy zůstávají tyto investice lákavé: dá se doložit, že integrace ESG – pokud jde o inteligentní implementaci a transparentní měření a reporting – může pomoci k tomu, aby investice překonaly očekávání, jak pro firmy tak investory.
Když k tomu přidáme motivaci finančním trhem, jde o obrovské množství kapitálu, který by mohl být přiváben k ESG investicím.
Zásadní výzvy nicméně zůstávají, včetně nejistých výkonnostních očekávání a vyvíjejících se režimů zveřejňování.
Navzdory inovacím ve finančních produktech, které směřují ESG investice, zůstává dodávka instrumentů pro ESG (jako jsou například zelené dluhopisy) nedostatečná.
Další výzva se týká dat. Kvalitní data o ESG investicích jsou nepostradatelná, protože umožňují investorům a firmám určit, zda jejich výdaje v této oblasti pomůžou či zabrání dosažení SDGs.
Za tímto účelem potřebujeme vyvinout robustní a transparentní rámec pro reporting, který umožňuje firmám hlásit, jak se jim daří po finanční i nefinanční stránce.
Tento rámec musí také podporovat soukromý sektor a investory v jejich snaze kombinovat maximalizaci profitu se snahou o dlouhodobé ekonomické, sociální a ekologické cíle.
Integrovaný systém podávání zpráv v korporátním sektoru a zveřejňování ESG informací může usnadnit vytvoření efektivního finančního systému, který urychluje udržitelný ekonomický růst a zároveň podporuje dosažení SDGs.
Vývoj takového integrovaného reportingového rámce je v současné době realizován několika národními a mezinárodními organizacemi, jako je Global Reporting Initiative (GRI), Sustainability Accounting Standards Board (SASB), a International Integrated Reporting Council (IIRC).
Jejich hlavní cíle jsou umožnit firmám a organizacím, aby mohly nastavit své udržitelné cíle a klíčové indikátory výkonu; aby správně nastavily monitoring, přípravu a prezentaci komparativních dat měřících jejich ekonomický a ESG výkon; a aby integrovaly postupy udržitelné produkce a spotřeby do obchodních strategií a modelů jejich společností.
Globální povědomí o tomto tématu roste.
Mike Carney, guvernér Bank of England a předseda Výboru finanční stability G20, a Michael Bloomberg, bývalý starosta New Yorku a CEO Bloomberg LP, nedávno vydali prohlášení ohledně tržních dat o klimatu.
Nicméně vzhledem k rozsahu tohoto úkolu je také podstatné zajistit efektivní koordinaci a harmonizaci těchto snah s relevantními benchmarky, regulačními orgány a profesionálními organizacemi.
Americká Securities and Exchange Commission již tato témata probírá a analyzuje možnosti, jak reagovat na potřeby investorů a obchodů ve vztahu k ESG.
Nové rámce pro reportování o ESG mohou pomoci přilákat miliardy dolarů od institucionálních investorů, na podporu snah o dosažení SDGs.
To je však pouze jeden příklad toho, jak může soukromý a veřejný sektor fungovat dohromady za účelem identifikace příležitostí k rozvoji SDGs.
Pokud těchto příležitostí využijeme, může spolupráce veřejného a soukromého sektoru umožnit milionům lidí vymanit se z chudoby a pomoci vybudovat mírový, prosperující a bezpečný svět.
Finanční panika a Zákon schválnosti
Jedním, často opakovaným, poučením lidové moudrosti je Zákon schválnosti.
Postup, který je použit, aby problém “vyřešil”, s sebou nese jen další problémy, mnohdy mnohem, mnohem horší, byl ten původní.
Čím blížeji zkoumáme finanční krizi, jenž posledních dvou letech postihla Východní Asii, Východní Evropu a Latinskou Ameriku, tím více nám tyto události připomínají téměř stoprocentní důkaz platnosti Zákona schválnosti.
Třebaže z každé regionální krize byly viněny neschopné vlády rozvojového světa, mnoho z této viny – a snad i většina – ve skutečnosti padá na vrub vyspělých zemí.
Tedy konkrétněji, na bankovní regulace ve vyspělých zemích, jež mohou bleskurychle přenášet finanční krize po celém rozvojovém a postkomunistickém světě.
Pravou podstatou nedávné finační krize bylo to, že mezinárodní bankovní půjčky, které se na “nově se rozvíjející trhy” dostaly v letech 1993-96, z těch samých trhů již v roce 1997 utíkaly a stejně tak v roce následujícím.
Zemím jako je Rusko nebo Indonésie, Korea či Thajsko v jihovýchodní Asii, anebo Brazílie a Peru v Latinské Americe, bylo v polovině devadesátých let umožněno půjčovat si za velice příhodných podmínek, ale potom, během minulých dvou let, musely čelit panickému stahování financí.
Obrat v politice bankovních půjček byl zdrcující.
Podle posledních informací, které shromáždila investiční banka J.
P.
Morgana, rozpůjčovaly mezinárodní banky do 25-ti rozhodujících nově se rozvíjejících trhů celkem 100 miliard dolarů čistých půjček v roce 1995 (což znamená půjčky mínus splátky), dále 121 miliard v roce 1996, a konečně 46 miliard v roce 1997, aby nakonec v roce 1998 požadovaly zpět v čistých splátkách 95 miliard dolarů.
V rozvíjející se části Asie byl obrat tohoto poměru ještě drastičtější: z 81 miliard půjček v roce 1996 na 84 miliard čistých splátek v roce 1998.
Stačí ale pohlédnout pod povrch a shledáme, že tyto velké zvraty byl výsledkem dvou spojených faktorů.
Prvním bylo to, že většina mezinárodních bankovních půjček byla v podobě velmi krátkodobých peněz.
Například okolo dvou třetin peněz, jež se dostaly do Asie, bylo zapůjčeno na méně než jeden rok, a začasto na méně než jeden měsíc.
Druhým faktorem bylo to, že mezinárodní banky v roce 1997 zpanikařily.
Prostě se rozhodly, že se z těchto rozvíjejících trhů musejí dostat jak jen nejrychleji bude možné, a to jen proto, že všechny ostatní banky v té době rovněž utíkaly.
Žádná nechtěla být tou poslední, kdo v těchto zemích zůstane, protože dobře věděly, že tyto země budou uvrženy v chaos nesplněných finančních závazků, když se všechny “jiné” banky pokusí o únik v tentýž moment.
A protože půjčky, jež byly kdysi nabídnuty, byly tak krátkodobé povahy, mohly být okamžitě staženy téměř všechny.
Proč tedy byly bankovní půjčky tak krátkodobé – a tudíž tak náchylné ke zpanikaření?
To je právě moment, kdy bezděčné zákonitosti schválnosti sehrály svůj hlavní part. Na základě mezinárodních bankovních regulací, vypracovaných Bankou pro mezinárodní vyrovnání (BIB), což je jakýsi klub centrálních bank se sídlem ve švýcarské Basileji, musejí banky udržovat přiměřený základní bankovní kapitál.
Obzvláště bankovní aktiva (většinou půjčky) nesmějí být vyšší, než 12,5 násobek základního bankovního kapitálu.
Ovšem, při způsobu, kterým jsou bankovní aktiva počítána, umožňují bankovní účetní regulace bankám vypůjčit jiným bankám až čtyřikrát více v krátkodobých půjčkách, než v půjčkách dlouhodobých.
A tak laskavé účetní regulace v podstatě podpořily banky k násobení svých krátkodobých půjček a naopak ke snižování těch dlouhodobých.
Zdá se, že takové regulace mají význam především pro jednotlivé banky.
Krátkodobé mezibankovní půjčky jsou zdánlivě méně riskantní, než dlouhodobé.
Když se ale celý mezinárodní systém začal proplétat věru rozsáhlými krátkodobými mezibankovními půjčkami, bylo světové hospodářství vystaveno finační panice.
A tak to, co je smysluplné pro jednu banku (tedy krátkodobě půjčit), se stává pro celosvětový systém značně riskantním.
Když jihoasijská finanční krize vprostřed roku 1997 propukla, vyspělé země a Mezinárodní měnový fond si rychle pospíšily a obvinily oběti – zadlužené země.
Řekly tehdy, že dlužníci se chovali špatně, právě když se reálným problémem stalo to, že mezinárodní systém vytvořil skutečný “domek z karet”, v němž by mohla být hora krátkodobých mezibankovních půjček rázem stornována, a v dlužnických zemích tak vyvolat hospodářský kolaps.
Ještě dnes na tyto celosvětové sklony ke krátkodobým přeshraničním půjčkám nijak nereagoval ani Washington, ani Basilej, a oběti těchto krizí stále nesou celou tíž viny.
Nakonec slovo k obětem.
Dokonce ještě než bude mezinárodní systém upevněn, je možné učinit jisté skoky svépomocí.
Tyto země by měly především omezit vystavení se vlivu krátkodobých mezinárodních bankovních půjček, aby byly méně zranitelné a citlivé na divoké zvraty v systému mezinárodních půjček.
Kdo má pravdu v otázce finanční reformy v USA?
CAMBRIDGE – Osm let po vyvolání krize, při níž se téměř zhroutil globální finanční systém, zůstávají Spojené státy zoufale zmatené v otázce, jaké reformy jsou zapotřebí, aby se podobná krize neopakovala.
V době, kdy se Američané připravují zvolit svého příštího prezidenta, je naléhavě zapotřebí, aby lépe chápali, jaké změny politik by minimalizovaly riziko budoucích krizí – a u kterých politiků je nejpravděpodobnější, že je skutečně zavedou.
Američané s jistotou vědí jen to, že mají vztek na finanční sektor.
To se odráží například na úspěchu nedávných hollywoodských filmů, jako je Sázka na nejistotu (který právem sklidil chválu za to, že srozumitelně vysvětlil složité finanční nástroje typu derivátů).
A také se to odráží na současné prezidentské kampani – jmenovitě na pozoruhodné podpoře pro levicového senátora Bernieho Sanderse usilujícího o nominaci za demokraty.
Středobodem Sandersovy kampaně je návrh na rozbití velkých wallstreetských bank na malé části, čímž se zajistí, že žádná banka nebude tak velká, aby její krach ohrozil zbytek finanční soustavy.
Lákavost tohoto cíle je pochopitelná.
Na jeho dosažení by však bylo zapotřebí obrovské kladivo.
Třebaže americkou bankovní soustavu odpradávna tvoří tisíce drobných bank, fenomén „systémově důležitých bankovních institucí“ není právě nový.
Prvním peněžním ústavem, který byl prohlášen za „příliš velký na to, aby mohl padnout“, byla banka Continental Illinois, jež v roce 1984 získala záchranný balík od prezidenta Ronalda Reagana.
A protože jsou dnes banky větší než kdykoliv dříve – čtyři největší peněžní ústavy v Americe držely v roce 2011 aktiva v celkové hodnotě přesahující 1 bilion dolarů –, bylo by jejich rozbití na tak malé segmenty, že žádný z nich nebude systémově důležitý, přinejmenším zdlouhavé a složité.
Pouhé nastavení deregulačních hodin o 30 let nazpátek by jednoduše nestačilo.
I kdyby se však Sandersovi podařilo nějakým způsobem banky rozbít, problém by se tím nevyřešil.
USA koneckonců zažily run na vkladové instituce už ve 30. letech, kdy se ještě finanční soustava skládala z tisícovek malých bank.
Naopak Kanada, jejíž finanční soustavě dominuje pouhá pětice velkých bank, proplula globální finanční krizí v letech 2008-2009 lehčeji než téměř všechny ostatní země.
Přesto Sanders naznačil, že nedopustí, aby v jeho administrativě působil jakýkoliv člověk s předchozí zkušeností z Wall Street.
Taková paušalizující prohlášení a povrchní soudy do výběru osobností na významné posty nepatří.
Vezměme si Garyho Genslera, bývalého spoluředitele financí v bance Goldman Sachs, jehož jmenování do funkce předsedy Commodity Futures Trading Commission (Komise pro komoditní termínové obchody) se Sanders v roce 2009 (neúspěšně) pokusil zablokovat.
K úžasu mnoha bývalých kolegů z Wall Street strávil Gensler v této funkci pět let, během nichž neúnavně pracoval na implementaci zákonů o finanční reformě, včetně prosazování agresivní regulace derivátů.
Gensler také podpořil stíhání zástupců pěti finančních institucí, kteří ve vzájemné dohodě manipulovali s tzv. londýnskou mezibankovní nabídkovou sazbou LIBOR (referenční úrokovou sazbou, kterou si některé velké banky navzájem účtují u krátkodobých půjček).
Útočit na banky je emocionálně uspokojující.
Finančním krizím to však nezabrání.
Největší problémy finančního sektoru totiž leží jinde: v hedgeových fondech, investičních bankách a dalších nebankovních finančních institucích, které podléhají méně intenzivnímu regulačnímu dohledu a omezením než komerční banky (například v oblasti kapitálových standardů a zadlužení).
Připomeňme si, že Lehman Brothers nebyla komerční banka a AIG byla pojišťovna.
Bývalá americká ministryně zahraničí – a Sandersova soupeřka v boji o demokratickou prezidentskou nominaci – Hillary Clintonová uznává potřebu dát regulaci nebankovních institucí vysokou prioritu a navrhla i konkrétní opatření vedoucí k tomuto cíli.
Například volá po drobné dani na různé typy vysokofrekvenčních obchodů náchylných ke zneužití.
Kromě toho si klade za cíl zacelit mezeru v mechanismu sdílení zisku prostřednictvím tzv. „carried interest“, jenž v současné době umožňuje manažerům hedgeových fondů platit z příjmů nižší daňové sazby než téměř všichni ostatní, a u velkých finančních institucí navrhuje zavedení „poplatku za riziko“, jehož sazba by se s růstem firmy zvyšovala.
Poplatek za riziko navrhovaný Clintonovou připomíná jiný poplatek, který v roce 2010 prosazovala administrativa prezidenta Baracka Obamy ve snaze odradit největší banky od riskantních aktivit a zároveň pomoci získat zpět část příjmů ze sanací.
Tento plán však zmařili tři republikánští senátoři, kteří podmínili svou podporu klíčového zákona o finanční reformě – totiž Dodd-Frankova zákona o reformě Wall Street a ochraně spotřebitele – nezavedením zmíněného poplatku.
Avšak i bez poplatku za riziko pro velké banky byl Dodd-Frankův zákon krokem správným směrem.
Mimo jiné zlepšil transparentnost derivátů, zpřísnil kapitálové požadavky pro finanční instituce, zavedl další regulace pro „systémově významné“ instituce a na základě návrhu senátorky Elizabeth Warrenové založil Úřad pro finanční ochranu spotřebitele (CFPB).
Dodd-Frankův zákon však zdaleka nebyl úplný.
A co je ještě horší, mnozí kongresmani strávili posledních šest let jeho osekáváním, například když vyňali z působnosti CFPB prodejce automobilů nebo omezili rozpočty regulačních agentur.
Dnes se zdá, že ti, kdo systematicky podkopávali zákony o reformě finančních regulací – vesměs šlo o republikány –, za to nezaplatili žádnou politickou daň.
A naopak lidé jako Gensler, kteří neúnavně pracovali na zavádění reforem, jsou dnes hodnoceni podle povrchních kritérií právě těmi politiky, kteří by je měli podpořit.
Jednoduché slogany rozhodně mají v politických kampaních místo.
Ale také tam mají místo ambiciózní cíle.
Bohužel hrozí nebezpečí, že ti, které přitahuje energické skandování příznivců a paušalizující návrhy, nebudou mít dost trpělivosti na to, aby poznali, kterou stranu je třeba podpořit v bezpočtu každoročních složitých bitev o finanční regulaci.
Chtějí-li USA správně nastavit detaily finanční regulace, potřebují lídry s dostatečnou moudrostí, zkušenostmi a houževnatostí, kteří dokážou identifikovat správná opatření, prosadit jejich uzákonění a poté je efektivně zavést do praxe.
Pokud tito lidé nezískají politickou podporu, pak bychom se neměli divit, že finanční sektor opět unikne účinné regulaci a krize se dostaví znovu.
Jak bojovat s příští globální finanční krizí
NEW HAVEN – Co mají lidé na mysli, když kritizují generály, že „svádějí minulou válku“?
Nejde o to, že by se generálové domnívali, že budou mít proti sobě tytéž zbrojní systémy na týchž bojištích.
Tak naivní rozhodně nejsou.
Chyba, pokud ji generálové skutečně dělají, se skrývá na podvědomější úrovni.
Generálové někdy příliš pomalu vyvíjejí pro tyto nové zbrojní systémy a bojiště plány a arzenál.
A co je neméně důležité, někdy předpokládají, že psychologie veřejnosti a interpretace událostí ovlivňující morálku, jež představuje stěžejní podmínku vítězství, se nijak neliší od minulé války.
Totéž platí i pro regulátory, jejichž úkolem je bránit finančním krizím.
I oni mohou ze stejných důvodů jen liknavě měnit své reakce na nové situace.
Mají sklon pomalu se přizpůsobovat měnící se psychologii veřejnosti.
Potřeba regulace závisí na veřejném vnímání minulé krize, a jak uvádíme s Georgem Akerlofem v knize Životní elán, toto vnímání silně závisí na měnící se lidové interpretaci událostí.
Poslední zprávy basilejského Výboru pro finanční stabilitu (FSB) o dosaženém pokroku naznačují určitá zlepšení v oblasti finančních regulací pro zvýšení stability ve 24 zemích s největšími světovými ekonomikami.
Výbor vypracoval tabulku s názvem „Dashboard“, která dokládá pokrok ve 14 různých regulačních oblastech.
FSB například dává všem 24 zemím vysoké známky za implementaci požadavků na rizikový kapitál Basel III.
Situace však vůbec není uspokojivá.
Tyto kapitálové požadavky totiž nemusí být dostatečně vysoké, jak ve své vlivné knize Bankéřovy nové šatytvrdí Anat Admatiová a Martin Hellwig.
A v desítce jiných regulačních oblastí uvedených v tabulce FSB bylo dosaženo mnohem menšího pokroku.
Vezměme si například regulace týkající se fondů peněžního trhu, které podle FSB rozvinulo od roku 2008 jen několik zemí.
Fondy peněžního trhu představují vkladovou alternativu k bankám: nabízejí o něco vyšší úrokové sazby, ale bez pojištění, které v mnoha zemích chrání bankovní vklady.
A investoři z nich stejně jako v případě bankovních vkladů mohou kdykoliv vybírat peníze.
Stejně jako bankovní vklady jsou i tyto fondy potenciálně náchylné k runům, pokud se velký počet lidí pokusí vybrat prostředky ve stejnou dobu.
Šestnáctého září 2008, tedy pár dní po vypuknutí runu na americkou banku Washington Mutual a den po ohlášení bankrotu Lehman Brothers, se ve vážných potížích ocitl velký americký fond peněžního trhu s názvem Reserve Primary Fund, který investoval do dluhů Lehman Brothers.
Jeho celková aktiva byla nižší než pohledávky investorů a zdálo se, že fond je na pokraji runu.
Protože však veřejná panika sílila, poskytla federální vláda v obavách z velkého útoku na další fondy peněžního trhu všem těmto fondům garance na jeden rok, počínaje 19. zářím 2008.
Důvod, proč byl tento run natolik alarmující, že si vyžádal nevídanou vládní podporu, pramení z veřejné interpretace tohoto vývoje.
Reserve Primary Fund ve skutečnosti nepřišel o všechno.
Pouze „prolomil dolar“, což znamená, že nebyl schopen vyplatit plnou dolarovou částku za jeden dolar v účtech; stále však byl schopen vyplatit 0,97 dolaru.
O jaké krizi tedy byla řeč?
Bankovní vkladatelé koneckonců pravidelně tratí víc, když nečekaná inflace sníží reálnou kupní sílu jejich úspor (pojištěná je pouze nominální hodnota těchto vkladů).
Na to se však veřejná interpretace nedívá.
Ztráta reálné hodnoty v důsledku inflace už desítky let není výrazným tématem veřejné debaty v USA, protože díky trvalé cenové stabilitě na ni lidé zapomněli.
Nezapomněli však na velkou hospodářskou krizi z 30. let, třebaže většina dnes žijících lidí tuto dobu nezažila.
V roce 2008 se nicméně téma velké hospodářské krize recyklovalo úplně všude, včetně barvitých historek o finanční panice a rozběsněných davech shlukujících se kolem uzavřených bank.
Také tehdy navíc důvěryhodné instituce stále dokola opakovaly, že podobné události jsou historicky vzdálené a znovu k nim dojít nemůže.
Ve zlostné atmosféře roku 2008 zkrátka veřejná reakce na relativně nevýznamnou událost vyrostla do udivujících proporcí.
Po krizi trvalo téměř šest let, než americká Komise pro cenné papíry a burzy snížila zranitelnost fondů peněžního trhu, když v roce 2014 nařídila „plovoucí NAV“ (čistou hodnotu aktiv), což znamená, že fondy peněžního trhu už neslibují vyplatit dolar za dolarovou nominální hodnotu.
Místo toho vyplatí vkladateli jeho podíl na účtech fondu.
Ačkoliv nejde o pojištění investorů fondu proti ztrátám, může toto opatření zabránit runům, protože náhlé výběry několika investorů díky němu nepoškodí účty jiných investorů, kteří nic nevybrali.
Mezinárodní regulační rámec se od roku 2008 změnil k lepšímu, avšak žádné podobné změny nemohou předvídat všechny typy změn v interpretaci, která tvoří základ veřejného vnímání.
Regulátoři mohli plovoucí NAV zavést už před několika desítkami let; neudělali to, protože nepředvídali interpretaci, kvůli níž se fondy peněžního trhu staly nestabilními.
Od regulačních orgánů jsme nemohli očekávat, že dokážou předpovědět náhlý přesun veřejné pozornosti k nově odhalenému riziku útoku na nebankovní finanční společnosti.
Máme-li ekonomický systém, který vytváří růst tím, že odměňuje inspirativní aktéry a investory, budeme vždy čelit riziku, že tuto inspiraci náhle a dočasně přehluší nepříznivé řeči a historky.
Regulátoři musí čelit rizikům, jejichž původcem jsou vnitřně destabilizující struktury, jako byly fondy peněžního trhu.
Nejnaléhavější regulace však budou vždy záviset na konkrétní době a kontextu, protože interpretace se mění.
A veřejná odezva těchto interpretací může znovu odhalit trhliny v naší finanční výzbroji.
Stane se finanční represe trvalým jevem?
LONDÝN – Existuje několik definic finanční represe – a utiskovatelé i utiskovaní mají sklon pohlížet na věci odlišně.
Podstatou finanční represe je však obvykle udržování úrokových sazeb pod přirozenou tržní úrovní ve prospěch dlužníků a na úkor střadatelů.
Dlužníky bývají často vlády a v mnoha rozvíjejících se ekonomikách stát financuje svou rozmařilost tím, že vyplácí bankovním střadatelům směšné úrokové sazby.
V posledních sedmi letech, kdy centrální banky v rozvinutých zemích stlačily své základní sazby téměř na nulu, jsme však svědky finanční represe i v rozvinutém světě.
Nedávná výzkumná zpráva pojišťovny Swiss Re popisuje, kdo v důsledku toho vydělal a kdo prodělal, a zpochybňuje udržitelnost politiky realizované takovými institucemi, jako jsou americký Federální rezervní systém, Evropská centrální banka či Bank of England.
Zpráva tvrdí, že deklarovaným motivem ultravolné měnové politiky je možná boj proti deflaci a podpora hospodářského růstu v době, kdy je slabá poptávka, ale že nízké úrokové sazby zároveň pomáhají vládám velmi levně financovat svůj dluh.
V době, kdy vstupujeme do osmého roku agresivního uvolňování, se navíc začínají projevovat nezamýšlené důsledky – konkrétně bubliny cen aktiv, rostoucí ekonomická nerovnost (neboť bohatší investoři schopní držet aktiva vydělávají na úkor drobných střadatelů) a riziko vyšší inflace v budoucnosti.
Posledně jmenovaný důsledek zatím není potvrzený, ale první dva jsou už dobře doložené.
Mnoho zemí má dnes přehřáté trhy nemovitostí a akciové trhy; americký index S&P 500 od roku 2009 věrně kopíruje expanzi účetní bilance Fedu.
V důsledku toho jsou dnes poměry tržní ceny a zisku (P/E), které odrážejí nadšení investorů pro akcie, na historické poměry vysoké (pojišťovna Swiss Re používá index s názvem Financial Market Excess, jenž se vrátil na úroveň roku 2007).
Podle zprávy Swiss Re navíc „měnová politika a nákupy aktiv centrálními bankami zhoršily ekonomickou nerovnost prostřednictvím inflace cen akcií“.
Nejbohatší 1% amerických domácností se těšilo z 50% přírůstku svého finančního jmění, zatímco spodních 90% dosáhlo zisku jen 12%.
A nejnižších 20% pravděpodobně žádný zisk nezaznamenalo.
Není překvapivé, že centrálním bankám se tyto argumenty nezamlouvají.
Šéfka Fedu Janet Yellenová trvá na tom, že léta téměř nulových úrokových sazeb a kvantitativního uvolňování neměla za cíl usnadnit americké vládě financování deficitu.
Zaměřit se na ceny aktiv podle ní znamená ignorovat roli – užitečnou pro všechny příjmové skupiny – měnové politiky Fedu při udržování růstu, a tím i při prevenci hrozby rozsáhlé deprese.
Centrální banky však přiznávají, že jejich politika vede k pokřivením na finančních trzích.
Například institucionální investoři, zejména pojišťovny a penzijní fondy, silně utrpěli.
Jsou totiž velkými držiteli cenných papírů s pevným úrokem a příjmy z jejich investic silně poklesly.
Podobný pokles zaznamenaly výnosy, které mohou poskytnout investorům a penzistům.
Z toho logicky vyplývá, že jednotlivci musí mnohem více spořit, aby si zajistili stejný příjem v penzi.
To samo o sobě může mít na ekonomiku recesivní dopad, který částečně neguje měnový stimul.
Možná je to i jeden z důvodů, proč vysoce expanzivní politika Fedu a dalších centrálních bank generovala růst až s tak velkým zpožděním.
Další pokřivení pramení z obezřetných regulací přijatých v reakci na globální finanční krizi.
Zavedení vyšších kapitálových požadavků u riskantnějších investic dotlačilo finanční instituce k držení vládního dluhu, což potažmo znamená, že mají k dispozici méně peněz na úvěrování produktivních investic.
Ve většině států se zatím investice nezotavily na předkrizovou úroveň.
V souladu s touto analýzou je nejvyšší čas vrátit se k „normálním“ úrokovým sazbám.
Jinak hrozí další finanční represe a spolu s ní nízké investice, rostoucí ekonomické a sociální napětí a vznik generace zbídačelých důchodců.
A budoucí starší lidé o sobě dozajista dají slyšet, podobně jako „pekelné báby“, které v podání skupiny Monty Python terorizovaly město.
Opravdu však můžeme očekávat návrat ke starému normálu – ke kladným dlouhodobým úrokovým sazbám u vládních dluhopisů?
Možná není rozumné, aby investoři do budoucna očekávali u bezpečných aktiv kladné sazby.
Možná bychom měli očekávat, že budeme centrálním bankám a vládám platit za to, že budou držet naše peníze v bezpečí, přičemž kladný výnos nám nabídnou pouze výměnou za nějaký prvek rizika.
Jedním z důvodů je, že investice možná nikdy nedosáhnou předchozí úrovně.
Potřebuje-li zkrátka ekonomika založená na službách méně drahého fixního kapitálu, proč bychom měli očekávat návrat k dobám, kdy obchodní investice představovaly významnou složku poptávky?
Aplikace jsou levné.
Přebytek úspor by navíc mohl být něčím více než jen cyklickým úkazem.
Jednotlivci možná začali přikládat hodnotu spíše budoucí spotřebě – tedy po odchodu do penze – než spotřebě současné, což by bylo obrácení tradičního vztahu.
Začínáme si uvědomovat, že během produktivních let musíme pracovat tvrději, protože náš důchod bude delší a zdravější a příjmová podpora poskytovaná našimi vládami a zaměstnavateli bude mnohem méně velkorysá, než bývala.
Jinými slovy je racionální spořit dnes více.
Dlouhodobě by tento překrásný nový svět nemusel být nesnesitelným místem.
Přechod ze současného světa k němu však bude velmi náročný pro finanční firmy, ať už to jsou banky, správci aktiv nebo zejména pojistitelé.
Typy produktů, které posledně jmenovaná skupina nabízí zákazníkům, se budou muset změnit a odlišná bude i skladba aktiv, do nichž budou investovat.
Otázka pro regulátory pak zní, zda v reakci na finanční krizi nevytvořili zvrácené pobídky, které působí proti zotavení v oblasti dlouhodobých investic soukromého sektoru.
Opětovné upevňování finanční regulace a demokracie
NEW YORK – Spojeným státům a Evropě trvalo téměř dva roky od krachu Lehman Brothers a víc než tři roky od chvíle, kdy v důsledku pochybení finančního sektoru započala globální recese, než konečně reformovaly finanční regulaci.
Možná že bychom regulatorní vítězství měli v Evropě i ve Spojených státech oslavovat.
Vždyť panuje téměř všeobecná shoda, že krize, jíž dnes svět čelí – a pravděpodobně bude čelit ještě léta –, je důsledkem excesů deregulačního hnutí započatého před 30 roky za Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana.
Nespoutané trhy nejsou ani efektivní, ani stabilní.
Po proběhlé bitvě – a dokonce i po dosaženém vítězství – však zůstává trpká pachuť.
Svá selhání nepřiznala většina z těch, kdo za chyby zodpovídají – ať už ve Federálním rezervním systému USA, na ministerstvu financí USA, v britské centrální bance a Úřadu pro finanční služby, v Evropské komisi a Evropské centrální bance nebo v jednotlivých bankách.
Banky, které natropily v globální ekonomice paseku, se tomu, co bylo zapotřebí udělat, dlouho vzpíraly.
Ještě horší je, že obdržely pomoc od Fedu, u něhož člověk mohl očekávat, že zaujme obezřetnější postoj, vzhledem k tomu, jak rozsáhlé byly jeho dřívější chyby a v jakém rozsahu je zjevné, že zrcadlí zájmy bank, které by měl regulovat.
To není důležité jen jako téma dějin a odpovědnosti: regulátoři mají v mnohém volnou ruku.
Zůstává tedy otázka: můžeme jim důvěřovat?
Podle mě jednoznačně ne, a proto je třeba větší část regulatorního rámce stanovit napevno.
Obvyklý přístup – delegovat zodpovědnost na regulátory, aby si podrobnosti dopracovali sami – stačit nebude.
Což vyvolává další otázku: komu věřit můžeme?
U spletitých ekonomických záležitostí jsme důvěru vkládali do bankéřů (když tolik vydělávají, tak přece musí něco vědět!) a do regulátorů, kteří často (ale ne vždy) pocházeli z trhů.
Události posledních let ale ukázaly, že bankéři mohu vydělávat hory peněz, i když podrývají ekonomiku a svým vlastním firmám způsobují obrovské ztráty.
Bankéři se rovněž projevili jako „mravně invalidní“.
O tom, zda jednání Goldman Sachs – sázení proti produktům, jež sama vytvořila – bylo nezákonné, rozhodne soud.
Verdikt v mnohem podstatnější otázce mravnosti takového chování už ale vynesla porota veřejného mínění.
Skutečnost, že výkonný ředitel Goldmanů měl za to, že pracuje na „Božím díle“, když jeho firma nakrátko prodávala produkty, které sama vytvořila, anebo když šířila očerňující fámy o zemi, kde působila jako „poradce“, ukazuje na existenci paralelního vesmíru s odlišnými mravy a hodnotami.
Tak jako vždy, čertovo kopýtko je v detailech a lobbisti finančního sektoru vynakládají hodně sil na to, aby se ujistili, že detaily nových regulací budou ku prospěchu jejich zaměstnavatelů.
Bude tedy zřejmě ještě dlouho trvat, než úspěch zákona v té či oné podobě, kterou Kongres USA nakonec přijme, budeme schopni posoudit.
Kritéria posuzování jsou ale jasná: nový zákon musí skoncovat s praktikami, které ohrožovaly celou globální ekonomiku, a přeorientovat finanční soustavu na úkoly, které jí přísluší – řízení rizik, alokaci kapitálu, poskytování úvěrů (zejména malým a středně velkým podnikům) a provozování efektivního platebního systému.
Na očekávané úspěchy bychom si měli připít: bude zřízena určitá forma komise pro bezpečnost finančních produktů, větší díl obchodu s deriváty se z příšeří pochybného trhu „na míru“ přesune na burzy a do zúčtovacích bank a část nejhorších hypotečních praktik bude omezena.
Navíc se zdá pravděpodobné, že budou zkráceny ostudné poplatky za každou debetní transakci – tedy určitá daň, která nejde na žádný veřejný účel, ale plní pokladnice bank.
Za pozornost ale stojí i pravděpodobné neúspěchy: problém bank příliš velkých, než aby zkrachovaly, je dnes horší než před krizí.
Posílení nápravných pravomocí sice pomůže, ale jen málo: za poslední krize americká vláda „přivřela oči“, pravomoci, které měla, nevyužila a zbytečně finančně zachraňovala držitele akcií a dluhopisů – to vše ze strachu, že kdyby postupovala jinak, vyústilo by to v ekonomické trauma.
Dokud budou existovat banky příliš velké na krach, vláda pravděpodobně „přivře oči“ znovu.
Nepřekvapuje, že velkým bankám se podařilo některé zásadní reformy zastavit; překvapilo však ustanovení v návrhu zákona ze Senátu USA, které vládou pojištěným subjektům zakazuje upisovat rizikové deriváty.
Takový vládou pojištěný úpis pokřivuje trh, neboť velkým bankám dává konkurenční výhodu, ne nutně proto, že by byly efektivnější, ale proto, že jsou „příliš velké, aby padly“.
Obrana velkých bank ze strany Fedu – pro vypůjčovatele je prý důležité zajišťovat si rizika – ukazuje, v jakém rozsahu je podchycen.
Záměrem legislativy nebylo deriváty zakázat, ale jen znemožnit implicitní vládní garance, dotované daňovými poplatníky (vzpomínáte na sanaci AIG za 180 miliard dolarů?), které nejsou přirozeným ani nevyhnutelným průvodním jevem půjčování.
Existuje mnoho způsobů jak excesy velkých bank potlačit.
Osvědčit by se mohla důrazná verze takzvaného Volckerova pravidla (nastaveného tak, aby vládou pojištěné banky nutilo k návratu k jejich stěžejní úloze vypůjčovatele).
Vláda USA by však projevila laxnost, kdyby nechala věci tak, jak jsou.
Ustanovení o derivátech v senátním návrhu zákona je dobrá lakmusová zkouška: Obamova administrativa a Fed se odmítáním těchto restrikcí jasně postavily na stranu velkých bank.
Pokud účinná omezení obchodu s deriváty pro vládou pojištěné banky (ať už s pojistkou skutečnou anebo faktickou v důsledku velikosti znemožňující krach) zůstanou i ve finálním znění návrhu, veřejný zájem by opravdu mohl převážit nad zájmy partikulárními a demokratické síly nad movitými lobbisty.
Dojde-li však k vyškrtnutí těchto omezení, jak mnozí zasvěcenci předpovídají, pro demokracii to bude smutný den – a ještě smutnější pro vyhlídky na smysluplnou finanční reformu.
Klimatický imperativ pro finanční sektor
PAŘÍŽ – Během deseti let od globální finanční krize se hojně diskutovalo o mechanismech zvyšování odolnosti finanční soustavy.
Ačkoliv se však podařilo dosáhnout určitého pokroku, dosavadní převážně nekoordinovaný přístup nemusí být pro podporu dlouhodobé finanční stability dostatečný.
A protože býčí trendy na trzích oslabují, možná není den zúčtování příliš daleko.
Nelze říci, kdy vypukne příští krize, natož jak dlouho potrvá nebo nakolik bude ničivá.
Není však pochyb o tom, že rizika, jimž čelíme, vyžadují celostnější přístup, po jakém se ostatně volalo již bezprostředně po krizi v roce 2008 (třebaže tyto výzvy ztratily se zotavením trhů na síle).
To znamená dohodnout a zavést novou vizi řízení globální ekonomiky, precizně ji vyhodnocovat, podle potřeby ji upravovat a zajistit plnou zodpovědnost každého účastníka.
Tato vize musí zahrnovat hluboké a průběžně probíhající změny, od stále koncentrovanější tržní síly po stále automatizovanější rozhodovací proces.
Musí také zohlednit vzestup Číny, což znamená začlenit tuto zemi výrazněji do řídících orgánů, což bude mít dalekosáhlé důsledky, zvláště když se Čína profiluje jako méně shovívavý globální aktér.
Dále musí tato vize bojovat se sílícím nacionalismem a izolacionismem, jehož příkladem je americký prezident Donald Trump se svým přístupem „Amerika na prvním místě“ a obchodní válkou proti Číně.
A také musí brát v potaz, že účinnost makroekonomických nástrojů – měnových i fiskálních – je dnes omezenější než v roce 2008.
A konečně musí tato nová vize odrážet jasné rozhodnutí, do jaké míry jsme odhodlaní řešit problém klimatu a trvalé udržitelnosti.
Navzdory pařížské klimatické dohodě z roku 2015, která změnila rámec našich diskusí o klimatických změnách, se vedoucí světoví představitelé i nadále zdráhají dělat, co je pro dosažení opravdových změn zapotřebí.
Nemůžeme dál klamat sami sebe tím, že budeme nabízet vzletné cíle, a přitom pracovat jen okrajově.
Myslíme-li to se zvyšováním odolnosti vážně, musíme dál tlačit na rázné systémové změny, které budou řešit způsob, jímž vyrábíme a spotřebováváme energii a financujeme naše ekonomiky.
To bude vyžadovat efektivní vedení.
Ačkoliv však spolupráce mezi vládami pomohla prosadit některé kroky vedoucí k ochraně klimatu, stále větší rozdrobenost mezinárodního společenství jasně odhaluje hranice takového přístupu.
Efektivnější strategií by mohlo být založení koalice občanských společností a velkých finančních i nefinančních institucí, která by se mohla postavit do čela pokroku směrem ke společným cílům.
Takový pokrok bude mimo jiné vyžadovat výrazné zkvalitnění účetnictví a výkaznictví v kombinaci s chytrými reformami regulací.
Navíc bude zapotřebí, aby účastníci trhu přišli s odpovídajícími pobídkami a mandáty, které budou v rozhodovacím procesu zohledňovat trvalou udržitelnost a kroky na ochranu klimatu.
To může zahrnovat – a v některých případech se to už děje – upravené modely vyplácení bonusů manažerům, požadavky na relevantní monitorování a označování ekologičnosti na obalech spotřebního zboží.
Při motivování firem směrem k zelené transformaci mohou hrát jistou roli také reputační faktory, ba dokonce i vliv měkké síly na místní vlády, které se stále více zabývají ekologickými riziky.
Zejména finanční sektor postrádá správné pobídky k tomu, aby přispíval k řešení klimatických výzev, protože rozhodování finančních institucí se řídí především – ba přímo výlučně – honbou za peněžním ziskem.
To je krátkozraké a neudržitelné.
Finanční instituce potřebují nové pobídky, aby proměnily svou činnost včetně investic.
Například manažeři portfolií by mohli mít bonusy částečně vázané na bilanci jejich investic v oblasti klimatické metriky.
Tyto změny nemusí podkopat hospodářský růst.
Právě naopak: řada klimatických řešení – například posun k obnovitelné energii – pomáhá vytvářet pracovní místa, a dokonce může zvyšovat ziskovost firem.
Náhrada zastaralé a znečišťující infrastruktury moderními a účinnými alternativami dokonce představuje jednu ze stěžejních investičních příležitostí tohoto století.
To ovšem dalece přesahuje rámec zisku.
Jak v nedávné zprávě varoval Mezivládní panel pro změnu klimatu, současná trajektorie světa vede k ekologické devastaci.
Přírodní katastrofy začínají být už dnes četnější a intenzivnější.
A jak se extrémní meteorologické jevy budou dál násobit, začnou mít i rozsáhlá destrukce, migrace a konflikty endemický ráz.
Nacházíme se v přelomovém dějinném okamžiku a budeme muset sebrat veškerou odvahu i přesvědčení a podniknout rázné kroky.
Nová řešení nesmíme jen zavádět, ale také je pravidelně – nikoliv po deseti letech – testovat a upravovat na základě jasných a na důkazech postavených cílů a opatření.
Teprve pak můžeme zajistit, že nejen naše finanční systémy, ale i všechny další struktury tvořící základ globální stability budou dostatečně odolné.
Abychom parafrázovali Winstona Churchilla, stojíme před volbou mezi destrukcí a zachováním statu quo.
Zvolíme-li druhou možnost, dočkáme se první.
Tichá finanční revoluce začíná
LAGUNA BEACH – Odvětví finančních služeb, s nímž přicházíme do styku všichni, ať už jako vypůjčovatelé, střadatelé, investoři či regulátoři, se plynule a nesporně dostalo do mnohaleté transformace.
Tento zprvu pomalý proces pohání společný vliv dvou množin vytrvalých sil.
Na jedné straně jsou faktory působící shora dolů – regulatorní změny, neobvyklá cenotvorba a to, co Nouriel Roubini bystře označil za „likviditní paradox“.
Dále jsou tu rozrušující vlivy pronikající zdola nahoru: měnící se spotřebitelské preference a ještě významnější působení vnějších vizionářů, kteří se snaží odvětví transformovat a modernizovat.
Začneme-li shora, regulatorní kyvadlo se stále vychyluje k přísnějšímu dohledu nad tradičními finančními institucemi, zejména velkými bankami a pojišťovnami, které se považují za „systémově významné“.
Přepracované regulatorní rámce, etapovitá realizace a stupňovaný dohled se navíc budou postupně šířit do dalších segmentů, včetně správy aktiv.
To přispěje k dalšímu všeobecnému úbytku rizika v regulovaných sektorech, v rámci širšího posouvání finančního sektoru k „modelu veřejné služby,“ který zdůrazňuje větší kapitálové polštáře, kratší dluhové páky, větší informační otevřenost, přísnější provozní předpisy a mnohem více dohledu.
Důsledky přísnější regulace ještě zesiluje cenové prostředí.
Sílu zavedených finančních institucí určovat ceny omezují, podobně jako u poskytovatelů veřejných služeb, vnější mantinely, třebaže ne tradičního typu.
Tyto instituce nejsou vystaveny explicitní cenové regulaci ani směrnicím, ale pohybují se v režimu „finanční represe,“ kde jsou klíčové základní úrokové sazby drženy pod úrovněmi, na kterých by jinak převládaly.
To nahlodává čisté úrokové marže, vyvíjí tlak na některé struktury poplatků a u jistých poskytovatelů vyvolává obezřetnost vůči vstupům do dlouhodobých finančních vztahů.
Zavedené instituce – zejména velké banky – budou mít v důsledku těchto dvou faktorů tendenci dělat méně věcí pro méně lidí, přestože praskají ve švech likviditou, již poskytují centrální banky („likviditní paradox“).
Od bank a makléřů-obchodníků lze přitom očekávat, že svým klientům poskytnou jen omezenou likviditu, pokud se ve stejnou chvíli větší část z nich náhle pokusí změnit své finanční pozice.
Netýká se to však jen jich.
Platí, že pod tlakem jsou poskytovatelé všech dlouhodobých finančních produktů, zejména pojištění a penzí, a musí zeštíhlovat nabídky, včetně omezení těch, které stále ještě poskytují dlouhodobější garance klientům, kteří hledají vyšší finanční jistotu.
Dopady těchto faktorů působících na odvětví finančních služeb shora dolů budou postupně zesilovat význam sil působících zdola nahoru.
Druhý soubor sil časem povede k přímějšímu a efektivnějšímu poskytování služeb širší paletě spotřebitelů, což přispěje ke změně uspořádání branže jako celku.
V prvé řadě se očekávání zákazníků budou vyvíjet, jak poroste díl příjmů, výdajů, půjček, úspor a investic připadající na generaci z přelomu tisíciletí.
Jelikož mnozí z těchto nových klientů upřednostňují život „ve vlastní režii,“ poskytovatelé finančních služeb budou nuceni přejít od protlačování nachystaných produktů k ucelenějším řešením, která umožní větší míru individuálních úprav.
Modernizovat bude zapotřebí i funkce tržní komunikace, neboť větší počet klientů očekává věrohodnější a podstatnější sdělení než „kdekoli, kdykoli, jakkoli“.
Dále je tu vliv vnějších narušitelů.
V letošním dopise akcionářům to vystihl Jamie Dimon, generální ředitel JPMorgan Chase, když napsal, že se blíží „Silicon Valley“.
V odvětví, které je výnosné, ale zhusta svým klientům poskytuje nedostatečné služby, chtějí nováčci využít vyspělejších technologických řešení a postřehů z behaviorální vědy.
Airbnb a Uber dokázaly, že narušení zažitého stavu ze strany jiného odvětví je obzvlášť silné, neboť součástí je to, že umožňuje strukturální změny zlepšující efektivitu, které čerpají ze stěžejních schopností a strategií, jež zavedeným firmám schází.
Na podobném průlomu pracuje řada dalších společností (například Rent the Runway, která krátkodobě pronajímá luxusnější módu).
Ať už se jedná o platformy pro vzájemné sdílení či davové financování, vnější narušitelé mají už dnes ve finančnictví vliv na marže, zejména u služeb pro ty, kdo dříve bývali tradičními firmami přehlíženi nebo v takové firmy ztratili důvěru.
Nakonec vznikne odvětví, které bude lidem sloužit prostřednictvím delšího menu nastavitelných řešení.
Tradiční firmy se sice vynasnaží se přizpůsobit, aby si zachovaly dominanci, ale pro mnohé bude těžké „narušit vyježděné koleje“ svého uvažování a provozních přístupů.
A jelikož nastupující firmy budou nabízet lepší služby, nebude pro ně snadné ihned rázně překonat institucionální a regulatorní nehybnost, o kterou se tržní postavení tradičních firem opírá.
Je proto pravděpodobné, že poskytovatelů finančních služeb bude přibývat, přičemž obzvlášť světlé vyhlídky budou mít institucionální partnerství, která spojí agilnější ze stávajících platforem se vzrušujícím novým obsahem a přístupy.
Pavouk financí
LONDÝN – Globální systém finanční regulace je mimořádně složitý.
Částečně i proto ho málokdo chápe.
Abych ho vysvětlil svým studentům v pařížském ústavu Sciences Po, vymyslel jsem diagram, který znázorňuje spojení mezi různými orgány zodpovědnými za různé složky dohledu.
Obvodová deska proti němu vypadá jednoduše.
Mnoho lidí projevuje jiskřičku poznání při zmínce o Basilejském výboru pro bankovní dohled, který stanovuje kapitálové standardy pro banky.
Možná také slyšeli o Bance pro mezinárodní vypořádání, což je centrální banka centrálních bank, při níž Basilejský výbor působí.
A v určitých kruzích znají podle názvu i Mezinárodní organizaci komisí pro cenné papíry (IOSCO), která stanovuje standardy pro regulátory burz a cenných papírů.
Jakmile se však dostanete k Mezinárodnímu sdružení pojišťovacích dohlížitelů, uvidíte už jen zachmuřená obočí.
Existuje i mnoho dalších uskupení.
Mezinárodní rada pro účetní standardy (IASB) dělá zhruba to, co by se podle názvu dalo očekávat, ačkoliv Američané její standardy nepoužívají, i když jsou členy komise – a aby se to pletlo ještě víc, nesou tyto standardy název Mezinárodní standardy finančního výkaznictví.
Z IASB však vzešly další výbory, které dohlížejí na audit.
Dokonce existuje – trochu na způsob posledního románu Hermanna Hesseho Hra se skleněnými perlami – mezinárodní orgán auditující orgány, jež auditují auditory.
Název Krizového štábu finanční akce zní dynamicky, jako by šlo o tým rychlé reakce, který lze vyslat do problémové země.
Ve skutečnosti jde o součást OECD, jež monitoruje zavádění standardů proti praní špinavých peněz.
Proč patří k OECD, když má globální působnost, to je záhada, kterou dokáže málokdo vysvětlit.
Tato komplikovaná architektura (která je ještě mnohem bohatší) vznikla kousek po kousku v 80. a 90. letech.
Až do asijské finanční krize to byla pavučina bez pavouka uprostřed.
Když ministři financí skupiny G-7 požádali tehdejšího šéfa Bundesbanky Hanse Tietmeyera, aby zhodnotil její efektivitu, doporučil nového pavouka známého jako Fórum pro finanční stabilitu (FSF), jenž měl zkoumat finanční soustavu jako celek a snažit se identifikovat zranitelná místa, která by mohla v budoucnu působit problémy.
Členem FSF jsem byl pět let.
Přiznávám, že se pavouků docela bojím, ale i takový arachnofob, jako jsem já, měl v tomto případě pramálo důvodů k obavám.
FSF nebyl děsivým tvorem a jednotlivým regulátorům, národním i mezinárodním, byla v podstatě ponechána volnost – se všemi nešťastnými důsledky, s nimiž jsme se postupně obeznámili.
Před rokem 2007 nebyl o přísnější globální standardy velký politický zájem a jednotlivé země se bránily myšlence, že by se nějaký mezinárodní orgán mohl vměšovat do jejich suverénního práva dohlížet na nezdravou bankovní soustavu.
Když tedy udeřila příští krize, bylo FSF shledáno nedostatečným a v roce 2009 se vlády zemí skupiny G-20 rozhodly, že je zapotřebí přísnější model – Výbor pro finanční stabilitu (FSB).
Ten působí už pět let a v současné době pracuje na některých nových návrzích, jak jednat se systémově důležitými bankami, což bude na jídelníčku blížícího se zasedání skupiny G-20 v Brisbane (spolu se steakem s mořskými plody, dortem Pavlova a dalšími australskými lahůdkami).
Mezinárodní uskupení, které by dohlíželo na efektivitu FSB, (zatím) neexistuje.
Kdyby však existovalo, co by asi řeklo na dosavadní bilanci FSB pod vedením Maria Draghiho a poté Marka Carneyho, když oba šéfové dělali tuto práci ve svém volném čase, přičemž současně řídili významné centrální banky?
Na straně aktiv této účetní bilance by si auditoři nemohli nevšimnout, že FSB vykonal mnoho užitečné práce.
Jeho pravidelné zprávy pro G-20 jasným a srozumitelným způsobem splétají rozmanité prameny regulací.
Lepší zdroj informací nenajdete.
Auditoři by také zaznamenali, že tlak FSB urychlil činnost sektorových regulátorů.
Uzavření dohody o standardech Basel 2 trvalo více než deset let; Basel 3 byl sepsán za něco málo přes 24 měsíců (ačkoliv jeho zavádění trvá docela dlouho).
Rovněž činnost IOSCO a IAIS se zostřila vzhledem k potřebě vykazovat pokroky prostřednictvím FSB.
Výbor dále vydal některá cenná varování ve svých takzvaných hodnoceních „zranitelnosti“.
Poukázal na vznikající napětí v systému, aniž sklouzl do pasti ustavičného předpovídání krizí.
A jeho mechanismus peer review podněcuje jednotlivé země k posilování vlastních regulačních institucí.
Otevřené hodnocení by však zároveň připustilo, že tento pavouk zatím lapil málo much.
Vyjádřeno jinou zvířecí metaforou je to hlídací pes bez zubů.
Nemůže dávat jiným regulátorům pokyny, co mají (nebo nemají) dělat, a nemůže nutit členské země, aby se podrobily novým regulacím.
Celá konstrukce globální finanční regulace stojí na základech „nejlepšího úsilí“.
V chartě FSB revidované v roce 2012 se konstatuje, že signatáři nepodléhají vůbec žádným právním závazkům.
Na rozdíl například od Světové obchodní organizace není FSB zakotven žádnou mezinárodní smlouvou, z čehož vyplývá, že státy nelze postihovat, pokud nezavádějí standardy, k nimž se navenek hlásí.
Spravedlivý verdikt by tedy zněl tak, že FSB nedělá o nic více a o nic méně než to, co jsou mu jeho političtí pánové ochotni dovolit.
Neexistuje politická vůle vytvořit orgán, který by skutečně dohlížel na dodržování mezinárodních standardů, bránil zemím v uskutečňování konkurenčních deregulací – a bránil bankám provádět regulační arbitráž.
Zdá se, že musíme vyčkat do příští krize, než se toto odhodlání objeví.
Do té doby je FSB navzdory všem slabinám tím nejlepším, co máme.
Bolesti z regulatorní disharmonie
LONDÝN – V písmenkové polévce institucí zapojených do regulace globálních finančních trhů nemá FMLC – Legislativní výbor pro finanční trhy – právě prominentní místo.
Vzhledem k tomu, že sídlí v Londýně, jelikož se před 20 lety zrodil z iniciativy britské centrální banky, a že většina jeho členů jsou právníci, většina bank o něm nikdy ani neslyšela (přestože některé jsou zastoupeny v jeho radě).
Služby, jež FMLC poskytuje, však nebyly nikdy potřebnější než teď.
Úkolem FMLC je hledat a navrhovat řešení problémů právní nejistoty na finančních trzích, které by v budoucnu mohly způsobovat rizika.
Jak ukázalo nedávné pojednání FMLC, vlna nových regulací zavedených od globální finanční krize – z nichž mnohé byly špatně naplánované a napříč zeměmi nekonzistentní – vytvořila neuspořádané prostředí právních nejistot.
Vezměme si kapitálové požadavky na banky.
Dohoda Basel 3, jejímž dodržováním se zvýšila likvidita všech bank a snížila jejich dluhová páka, se v některých částech světa považuje za pevný standard.
Jinde se ale pokládá za minimum, k němuž lze další pravidla přidávat.
Taková „super-ekvivalence“ či hovorově „pozlacování“ vytváří nesrovnalosti napříč jurisdikcemi, čímž usnadňuje regulatorní arbitráž.
Podobně Evropská unie, na rozdíl od Spojených států, pokládá pákový poměr za nepovinnou dohledovou možnost navíc, známou jako „opatření Pilíř 2“ (ta dohledovým orgánům umožňuje přidat dodatečné kapitálové polštáře k řešení zvláštních rizik konkrétní banky).
A přestože USA i EU zakazují obchodování na vlastní účet, definují jej různě.
V USA a EU existují také nejednotnosti mezi reformami trhů s deriváty, které by podle varování Rady pro finanční stabilitu mohly podkopat cíle stanovené skupinou G20 za účelem dosažení větší standardizace smluv a důkladnější transparentnosti.
Konečně zatímco standardy Basel nadále ve velkém odkazují na úvěrové ratingy jako základ posuzování úvěruschopnosti vypůjčovatelů, americký Doddův-Frankův zákon od spoléhání na ratingy ustupuje.
Takové odlišnosti – a Rada FMLC jich vyjmenovává mnohem víc – jsou projevem nebezpečného posunu světového přístupu k regulaci.
Počáteční pokrizové nadšení pro nové, globálně dohodnuté regulatorní standardy ustoupilo škále národních iniciativ, poháněných domácími politickými agendami, bez většího ohledu na přeshraniční kompatibilitu.
Ještě horší je, že postupy vzájemného posuzování, jež byly doposud zavedeny, pomůžou s řešením problému jen málo.
Naději na záchranu nenabízejí ani memoranda o porozumění vypracovaná národními regulátory.
Podle pojednání FMLC „jsou obvykle předmětem interpretačních neshod, nejsou právně závazné, neopírají se o závazné mechanismy řešení sporů a nebrání národním orgánům jednat jednostranně“.
Co lze tedy dělat?
FMLC předkládá čtyři důležitá doporučení.
Zaprvé, nesoulady napříč zeměmi, jimž se lze vyhnout, by měla Rada pro finanční stabilitu omezovat šířením souboru principů na vysoké úrovni, jejichž dodržování by se při zavádění nových regulačních opatření očekávalo od všech členských zemí.
Nutnost takových principů měla být rozpoznána už v roce 2009, kdy se strhla vlna úprav regulace.
Zadruhé, k vyřešení stávajících regulatorních konfliktů FMLC doporučuje zřídit rámec pro „střety v regulaci,“ který by stanovil, který právní režim – ten z domovské země globální firmy, nebo z hostitelské země její lokální dcery – se v konkrétním přeshraničním sporu uplatní.
Alternativa spočívající ve spoléhání na vnější multilaterální organizace vystupující v takových sporech v roli prostředníka má v zemích G20 malou podporu.
Zatřetí, FMLC navrhuje rozšíření mandátu Rady pro finanční stabilitu.
Tento orgán, který se roku 2009 vyvinul z dřívějšího Fóra pro finanční stabilitu s nemnoha pravomocemi a bez formálního právního postavení, se teprve nedávno stal samostatným právním subjektem.
Posílení jeho pravomocí – tak aby zahrnovaly například zavádění principů řešení přeshraničních právních nesouladů – by mohlo výrazně pomoci k odstraňování problémů vyvolávaných regulatorními odlišnostmi.
Konečně FMLC vyzývá ke zřízení stálého sekretariátu G20, který by posílil kontinuitu a koordinaci výkonu předsednictví G20.
Za současného stavu se politické priority neustále mění a jednotlivé spisy z roku na rok ztrácejí na významu nebo se dokonce úplně ztrácejí.
Regulatorní nejistota může vypadat jako nepříliš vzrušující téma, což je patrně důvod, proč se zprávě FMLC zatím dostalo tak málo pozornosti.
Jak ale neúprosně ukázala globální finanční krize roku 2008, může vyústit v dysfunkčnost trhů, přičemž vzhledem k nejednoznačné zodpovědnosti různých regulátorů je těžké až nemožné vypořádat se problémy způsobovanými krachujícími firmami.
(Až bolestivě to objasňují paměti z doby krize od bývalého amerického ministra financí Tima Geithnera.)
Když jsem předsedal Úřadu pro finanční služby, britskému regulačnímu orgánu, byl jsem přesvědčen, že právníci by měli být po ruce, ale ne v popředí.
Je ale zapotřebí jim neustále naslouchat.
Teď promluvili vlivní právníci FMLC.
Svět by měl nastražit uši.
Přeceňování daně z finančních transakcí
CAMBRIDGE – Ať už listopadové prezidentské volby ve Spojených státech dopadnou jakkoliv, jedním z návrhů, které budou pravděpodobně žít dál, je návrh na zavedení daně z finančních transakcí (FTT).
Tato myšlenka sice v žádném případě není bláznivá, ale jen stěží je to všelék, za který ji její levicoví stoupenci považují.
A rozhodně jde o slabou náhražku hlubší daňové reformy zaměřené na to, aby se celý systém stal jednodušším, průhlednějším a progresivnějším.
Jak americká společnost stárne a domácí nerovnost se prohlubuje – a také vzhledem k předpokladu, že úrokové sazby ze státního dluhu nakonec vzrostou –, budou se daně muset zvýšit: pro bohaté lidi naléhavě, ale jednoho dne i pro střední vrstvu.
Žádný kouzelný proutek v tomto případě neexistuje a politicky vděčná myšlenka transakční „daně Robina Hooda“ se ošklivě přeceňuje.
Jistě, FTT už dnes v takové či onaké podobě používá řada rozvinutých států.
Ve Velké Británii existuje několik staletí „stamp tax“ na prodeje akcií a také USA měly v letech 1914 až 1964 podobnou daň.
Evropská unie má na stole kontroverzní plán, jenž by zdaňoval výrazně širší paletu transakcí.
Prezidentská kampaň amerického senátora Bernieho Sanderse, která dominuje intelektuální debatě v Demokratické straně, se vyslovuje za široce pojatou daň zahrnující akcie, dluhopisy a deriváty (mezi něž patří i obrovský soubor složitějších nástrojů, jako jsou opce a swapy).
Její stoupenci tvrdí, že taková daň pomůže potlačit síly, které vedly k finanční krizi, a vygeneruje fantastické příjmy, z nichž se budou financovat progresivní projekty, přičemž na střední vrstvu daňových poplatníků nebude mít téměř žádný dopad.
Pravděpodobná kandidátka Demokratické strany Hillary Clintonová se zatím přihlásila k užší verzi, která by si brala na mušku zejména vysokofrekvenční obchodníky.
Ti představují značné procento všech akciových transakcí, přičemž o jejich společenském přínosu by se dalo pochybovat.
Je však docela dobře možné, že se Clintonová postupem času přikloní k Sandersově pozici, jak už to udělala v jiných otázkách.
Donald Trump coby předpokládaný kandidát Republikánské strany zatím neformuloval žádný soudržný postoj k této otázce, avšak jeho názory mají často až pozoruhodně blízko k Sandersovým postojům.
Nápad zdaňovat finanční transakce sahá až do 30. let k Johnu Maynardu Keynesovi a v 70. letech ho oprášil profesor Yaleovy univerzity a nositel Nobelovy ceny James Tobin (který byl mimochodem mým profesorem).
Představa byla taková, že se Tobinovými slovy „vhodí písek do soukolí“ finančních trhů, aby se tyto trhy zpomalily a věrněji odrážely základní ekonomické ukazatele.
Toto odůvodnění bohužel v teorii ani v praxi příliš dobře nefunguje.
Obzvláště pomýlená je představa, že FTT by bývala podstatně zmírnila trendy vedoucí k finanční krizi z roku 2008.
Staletí zkušeností s finančními krizemi, a to i v zemích s FTT, přesvědčivě ukazují něco jiného.
Ve skutečnosti je zapotřebí lepší regulace finančních trhů.
Těžkopádný a hluboce nedokonalý Dodd-Frankův zákon z roku 2010 s tisícovkami stránek plných ustanovení představuje záchrannou brzdu; málokterý seriózní člověk ho vnímá jako dlouhodobé řešení.
Mnohem lepším nápadem je donutit finanční firmy k emitaci daleko většího objemu majetku (akcií), jak navrhuje Anat Admatiová ze Stanfordovy univerzity.
Čím více jsou banky nuceny vyhodnocovat rizika na základě ztrát pro akcionáře, a nikoliv vládních sanací, tím bezpečnější systém bude.
(V tomto směru si zasluhují vážnou pozornost radikálnější myšlenky profesora Bostonské univerzity Laurence Kotlikoffa, jakkoliv jeho vlastní donkichotská prezidentská kampaň zůstala bez povšimnutí).
Základním problémem FTT je skutečnost, že má pokřivující efekt; tím, že stlačuje ceny akcií, například firmám prodražuje získávání kapitálu.
To v dlouhodobém měřítku snižuje produktivitu práce a mzdovou úroveň.
Je pravdou, že všechny daně jsou pokřivující a vláda musí nějak vybírat peníze.
Ekonomové však pokládají FTT za obzvláště problémovou, jelikož pokřivuje zprostředkovatelskou činnost, což její efekt zesiluje.
Skromná a úzce zaměřená daň, jako je ta britská, zjevně tak velké škody nezpůsobuje, avšak skromný je také její výnos.
Aby se vybraly vyšší příjmy, musely by se sítě rozhodit daleko šířeji.
Z toho důvodu pokrývá Sandersův plán i derivativní nástroje, které by FTT obcházely (například tím, že by umožňovaly lidem obchodovat s příjmovými toky z aktiv beze změny jejich vlastnictví).
Rozšíření daně na deriváty je však zapeklité, protože se vzhledem k jejich složitosti obtížně definuje, co přesně by se mělo zdaňovat.
A s rozšiřujícím se dopadem daně začne být těžko poznat, jaký je její konečný efekt na reálnou ekonomiku.
Rozhodně lze jen těžko posoudit, zda by se přehnané odhady výnosu použité v Sandersově kampani skutečně daly realizovat; z řady studií vyplývá, že nikoliv.
Tvrdí se, že USA mohou vybrat více než pětinásobek částky, kterou Velká Británie vybírá ze své úzce pojaté daně – tato suma by se rovnala více než 10% výnosu z daně z osobního příjmu.
Problém tkví v tom, že v mnoha oblastech pravděpodobně dojde ke kolapsu obchodování a že se řada finančních obchodů začne provádět v jiných zemích.
Bude-li zasažen hospodářský růst, pak nakonec klesnou výnosy z jiných daní, a bude-li daň zahrnovat i vládní dluhopisy, pak se zvýší náklady na půjčky.
USA zoufale potřebují rozsáhlou daňovou reformu; v ideálním případě progresivní daň ze spotřeby.
Správně koncipovaná FTT každopádně nemůže být ničím více než jen malou součástí daleko rozsáhlejší strategie, ať už se bude týkat reformy daňové soustavy nebo regulace finančních trhů.
Nefunkční evropský růstový kompakt
BRUSEL – Nedávno vyšel na světlo výpadek v letošním rozpočtu Evropské unie ve výši 10 miliard eur.
V důsledku toho nemůže EU uhradit členským státům nedávné neočekávané výdaje včetně krizových výloh, jako je pomoc italským obětem zemětřesení, ani výdaje zaměřené na pozvednutí hospodářského růstu a zaměstnanosti, jako je zrychlená absorpce nevyužitých strukturálních a kohezních fondů.
Členské státy odmítly žádost Evropské komise o další příspěvky, které by tento výpadek nahradily, což vyvolalo kolaps rozhovorů o rozpočtu pro příští rok.
Jednání o víceletém finančním rámci pro roky 2014-2020 (MFF), což je centrálně plánovací nástroj pro využívání fondů EU, mezitím zkrachovaly kvůli neshodám v klíčových otázkách, jako jsou velikost rozpočtu a skladba výdajů.
Rozhodnutí bylo odloženo na počátek příštího roku.
Tato situace jen zvýraznila nejednoznačnost role společného rozpočtu EU na evropské integraci.
Všichni vedoucí představitelé EU sice podporují využívání rozpočtu ke stimulaci hospodářského růstu, avšak dělají pro to jen málo.
To vyvolává pochybnosti o takzvaném „růstovém kompaktu“, který Evropská rada odstartovala v červnu, zejména o politickém závazku rychle mobilizovat 120 miliard eur realokací nevyužitých strukturálních a kohezních fondů a zvýšením úvěrové kapacity Evropské investiční banky.
Evropské vlády se sice dohodly, že podpoří rychlejší absorpci fondů EU v krizových zemích, ale odmítly zaplatit do rozpočtu EU, aby umožnily platby z těchto fondů.
Tento rozpor nasvědčuje tomu, že při jednáních o rozpočtu EU dál převažují národní zájmy a že tato jednání často slouží jen ke sklízení domácích politických bodů v jednotlivých členských státech.
Nebude-li zaveden mechanismus, který usnadní rychlé platby z fondů EU, čímž izoluje rozpočet před zničující politizací, nelze tyto fondy využívat ke stimulaci růstu v dobách krize.
Členské státy nepřispívají do rozpočtu EU stejně; některé jsou čistými přispěvateli, jiné čistými příjemci.
Na konci investičních projektů financovaných EU – kdy jsou platby za tyto projekty dohodnuty a provedeny v rámci ročního rozpočtu – se peníze převádějí k příjemci.
Peníze k čistým příjemcům tak putují z kapes čistých přispěvatelů.
Příliv peněz z EU do jedné země je tedy odlivem peněz z jiné země – nejedná se přitom o půjčky, nýbrž o granty.
Dohoda o celkových výdajích, která se uzavírá jednou za sedm let, tudíž nepostačuje k předcházení konfliktů ohledně ročních rozpočtů.
Přesto lze podniknout kroky, které předejdou politickému patu v rozpočtových jednáních a současně zvýší flexibilitu rozpočtu tak, aby se dal využívat ke stimulaci růstu.
Například by se mohla umožnit jistá míra půjčování na rozpočet, ačkoliv by tento krok vyvolal kontroverze, poněvadž unijní smlouvy vyžadují, aby byl rozpočet neustále vyrovnaný.
Rozpočet EU však už nyní umožňuje nepřímou formu půjčování: využívání nepřímých rozpočtových garancí Evropskou komisí za účelem získávání kapitálu na finančních trzích.
Tyto prostředky se využívají na poskytování finanční pomoci členským zemím EU, které nejsou v eurozóně, prostřednictvím Nástroje střednědobé finanční pomoci (MTFA), dále členským zemím eurozóny prostřednictvím nyní již vyčerpaného Evropského mechanismu finanční stabilizace (EFSM) a partnerským třetím zemím.
Celkové výdaje za MTFA, EFSM a platby třetím zemím činí letos 70,5 miliard eur.
Určité půjčky během sedmiletého období MFF jsou tedy možné, pokud se dodrží střednědobý cíl vyrovnaného rozpočtu.
Tyto půjčky do rozpočtu EU by doplňovaly nedávno zřízený Evropský stabilizační mechanismus (ESM) (nástupce EFSM) a MTFA.
Země pobírající pomoc by měly dostat možnost ucházet se o očekávané úhrady z fondů EU.
Po žádosti členského státu by komise byla oprávněna půjčit si na kapitálových trzích na základě nepřímé rozpočtové garance EU, přičemž maximální částka by byla určena podle velikosti nevyužitých (prealokovaných) strukturálních a kohezních fondů dané země.
Kapitál by se pak splatil v ročních splátkách, jakmile by fondy začaly být dostupné prostřednictvím rozpočtu EU, přičemž pro platby úroků by platila národní kofinanční sazba.
Tento rámec by snížil motivaci využívat jednání o ročním rozpočtu EU k prosazování vlastních politických agend.
Čistí přispěvatelé by byli napevno zapojeni do vztahu s trhy – což je přesvědčivý věřitel.
Značná podmíněnost tohoto typu plateb by současně zvýšila jeho legitimitu – na rozdíl od současného rámce, v němž příjemci vyhledávají nárokové platby.
Z takového aranžmá by měly prospěch všechny země EU – nejen členové eurozóny.
Zmíněná iniciativa by mohla existovat společně s návrhem předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye na vytvoření mechanismu sdílení rizik pouze pro země eurozóny.
Renovovaný růstový kompakt by efektivněji alokoval evropské zdroje a zvyšoval flexibilitu trvalých transferů z bohatých zemí do chudých – za předpokladu, že by se peníze používaly na produktivní investice.
Van Rompuyův rozpočet by také pomohl stabilizovat eurozónu v případě, že si asymetrické šoky vyžádají dočasné transfery z nezasažených zemí do zemí stižených krizí.
Oba nástroje se skutečně mohou v zemích eurozóny dobře doplňovat.
Krize obvykle doprovází pokles nejen aktuálního růstu, ale kvůli odloženým investicím i růstového potenciálu dané země.
Nástroj pro sdílení rizik by mohl omezit pokles aktuálního růstu po krizi, zatímco promptní investice financované EU by zabránily tomu, aby daná země sklouzla na dráhu nižšího růstu.
Jak financovat boj proti klimatickým změnám
KODAŇ – Dnes panuje všeobecná shoda, že rozvinuté země budou muset přijít se značným finančním příspěvkem, aby umožnily rozvojovému světu vyrovnat se s klimatickými změnami.
Prostředky je zapotřebí investovat do nových nízkouhlíkových zdrojů energie, zalesňování a ochrany deštných pralesů, změn v hospodaření s půdou, adaptace a zmírňování následků.
V otázce, odkud se tyto peníze vezmou, však žádná podobná shoda nepanuje.
Rozvinuté země se zdráhají přistoupit na další finanční závazky.
Právě zažily podstatné zvýšení vlastního státního dluhu a stále potřebují stimulovat své domácí ekonomiky.
To má vliv na jejich postoje.
Zatím se zdá, že se jim na dobu příštích několika let podaří slepit dohromady fond „rychlého startu“ v objemu 10 miliard dolarů ročně, ale více už jejich národní rozpočty nesnesou.
Taková částka pravděpodobně rozvojové země neuspokojí.
Domnívám se, že zmíněná suma by se dala přinejmenším zdvojnásobit a čerpat po delší časové období.
Vlády rozvinutých zemí se potýkají s mylnou představou, že finance musí pramenit z jejich státních rozpočtů.
Tak to ovšem není.
Peníze už jsou k dispozici.
Nečinně leží na rezervních účtech Mezinárodního měnového fondu.
Jejich využití by nezvýšilo fiskální deficit žádné země.
Stačí na ně jen sáhnout.
V září 2009 rozdělil MMF svým členům zvláštní práva čerpání v hodnotě 283 miliard dolarů.
Zvláštní práva čerpání (SDR) jsou podivný finanční nástroj, který v podstatě představuje další zahraniční měnu.
Využít je lze pouze tak, že se smění za jednu ze čtyř měn, v kterémžto okamžiku začnou vynášet úrok ve výši kombinované sazby těchto měn.
V současnosti činí úroková sazba necelých 0,5%.
Z nedávno rozdělených SDR v objemu 283 miliard dolarů putovalo více než 150 miliard do 15 největších rozvinutých zemí.
Tato SDR budou nyní ležet převážně netknutá na rezervních účtech těchto zemí, které ve skutečnosti žádné další rezervy nepotřebují.
Navrhuji, aby se rozvinuté země – kromě toho, že založí fond rychlého startu v objemu 10 miliard dolarů ročně – spojily a zapůjčily SDR ve výši 100 miliard dolarů na 25 let do speciálního zeleného fondu sloužícího rozvojovému světu.
Tento fond by okamžitě nastartoval lesní, pozemkové a zemědělské projekty, což jsou oblasti, které nabízejí nejširší prostor ke snižování uhlíkových emisí nebo zmírňování jejich dopadu a které by mohly přinést značné výnosy na trzích s uhlíkem.
Výnosy, jež by takové projekty mohly generovat, převyšují rámec řešení otázky uhlíkových emisí.
Například výtěžek z projektů obhospodařování půdy by mohl zahrnovat i potenciál k tvorbě trvale udržitelnějších zdrojů obživy na venkově, umožnit vyšší a odolnější zemědělské výnosy a generovat na venkově pracovní místa.
Je to jednoduchá a praktická myšlenka, pro kterou navíc existuje precedens.
Velká Británie a Francie nedávno půjčily SDR ve výši dvou miliard dolarů za každou zemi do zvláštního fondu MMF, jenž má podporovat půjčky na koncese v nejchudších státech.
V této fázi převzal MMF zodpovědnost za jistinu a úroky z SDR.
Totéž lze učinit i v našem případě.
Dále navrhuji, aby se členské země dohodly na využití zlatých rezerv MMF jako garancí za platby úroků a splacení jistiny.
MMF vlastní spoustu zlata – více než 100 milionů uncí –, které je zaúčtováno v historických cenách.
Při současných cenách tedy dnes jeho tržní hodnota přesahuje o více než 100 miliard dolarů hodnotu nominální.
Již bylo rozhodnuto, že se toto zlato použije ve prospěch nejméně rozvinutých zemí.
Navrhovaný zelený fond by tento požadavek splnil.
To znamená, že rozvinuté země půjčující SDR by neměly žádné výdaje na úroky a žádnou zodpovědnost za splacení jistiny.
Existují sice vážné technické problémy s vyvažováním příjmů z úroků a výdajů na ně, a to zejména ve Spojených státech, avšak čistý výsledek by byl neutrální.
Tyto technické obtíže stály v cestě předchozím pokusům začít SDR prakticky využívat, avšak navrhovaného zeleného fondu se netýkají.
Existují tři silné argumenty ve prospěch tohoto návrhu.
Za prvé by mohl být zelený fond samofinancovatelný nebo dokonce ziskový; reálně by se použilo jen velmi málo zlata MMF, pokud vůbec nějaké.
Za druhé ponesou projekty výnos pouze za předpokladu, že rozvinuté země budou spolupracovat při zakládání správného typu trhů s uhlíkem.
Zřízení zeleného fondu by bylo nevysloveným závazkem, že se tak stane, neboť riziku by podléhaly zlaté rezervy MMF.
A konečně by tyto peníze byly k dispozici ihned a mohly by rychle nastartovat projekty šetřící uhlík.
Ze všech těchto důvodů by měly rozvojové země přijmout můj návrh za svůj.
Klíčové je, že částku vyhrazenou na boj s globálním oteplováním v rozvojovém světě lze podstatně navýšit využitím již existujících alokací SDR, přičemž úrokové platby z nich by byly garantovány zlatými rezervami MMF.
Schází už jen politická vůle.
Skutečnost, že čerpání SDR je v USA vázáno na souhlas Kongresu, sama o sobě dokazuje, že bez tlaku veřejnosti – včetně tlaku rozvojových zemí – se nic nestane.
Přesto by to mohla být hranice mezi úspěchem a neúspěchem v Kodani.
Jak financovat zelenou ekonomiku
ADDIS ABEBA – Na kodaňském summitu věnovaném změně klimatu loni v prosinci političtí lídři vyjádřili silnou vůli naléhavě bojovat proti globálnímu oteplování.
Jelikož se blíží další klimatický summit, který se uskuteční letos v prosinci v mexickém Cancúnu, mezinárodní společenství musí dosáhnout konkrétních výsledků a posunout se při řešení výzvy vpřed.
Klíčovou složkou globální reakce na změnu klimatu je financování.
V tomto ohledu vyspělé země na kodaňském summitu přijaly cíl, že do roku 2020 společně uvolní 100 miliard dolarů ročně na řešení potřeb rozvojových zemí.
Tyto prostředky se mají do rozvojových zemí převádět v kontextu smysluplných – a transparentně realizovaných – mitigačních opatření prováděných v jejich zájmu.
Poradní skupina na vysoké úrovni pro financování snah souvisejících s klimatem (AGF), zřizovaná generálním tajemníkem Organizace spojených národů Pan Ki-munem, jíž jsme předsedali, byla ustavena proto, aby identifikovala praktické návrhy na to, jak vyspělé země mohou takovou výši klimatického financování do roku 2020 uvolnit.
Jedenadvacetičlennou skupinu tvořili hlavy států a ministři z vyspělých i rozvojových zemí, zástupci mezinárodních organizací, experti na veřejné finance a rozvoj a význační představitelé soukromého sektoru.
Pravda, současné globální ekonomické prostředí vystavilo finance v mnoha vyspělých zemích mimořádnému tlaku.
Zpráva AGF nicméně dochází k závěru, že dosáhnout cíle a do roku 2020 zajistit 100 miliard dolarů ročně je sice náročné, ale uskutečnitelné.
Bude to vyžadovat mix nových veřejných zdrojů, navyšování stávajících veřejných zdrojů a posilování přílivu soukromých peněz.
Závěry AGF, které jsme předložili generálnímu tajemníkovi OSN, obsahují významná poselství:
Zaprvé, klíčem ke shromáždění klimatického financování na této úrovni je cena uhlíku v rozmezí od 20 do 25 dolarů za tunu CO2 do roku 2020.
Ceny uhlíku rozšiřují potenciál veřejného i soukromého financování, neboť zvyšují veřejné příjmy a vytvářejí poptávku soukromého sektoru po snižování emisí.
Zadruhé, desítky miliard dolarů ročně mohou vynést nové veřejné mechanismy, důležitý krok k dosažení stomiliardové mety.
Patří k nim třeba aukční prodej emisních povolenek, uhlíkové daně či zpoplatnění emisí z mezinárodní přepravy.
Obzvlášť přitažlivé jsou politické nástroje založené na zpoplatnění uhlíku, protože zajišťují příjem k úhradě adaptace na změnu klimatu v rozvojových zemích a zároveň vytvářejí pobídky k mitigaci ve vyspělých zemích.
Zatřetí, zásadní jsou přítoky mezinárodních soukromých investic.
Většinu nízkouhlíkového, udržitelného růstu bude financovat právě soukromý sektor.
Veřejné financování by mělo pomoci pákově zesílit klimaticky příznivé soukromé investice.
Významnou úlohu násobitele v tomto ohledu mohou sehrát multilaterální rozvojové banky, v úzké spolupráci se soustavou OSN.
Několik zdrojů financování adaptačních a mitigačních snah v rozvojových zemích by bylo možné uvést do provozu poměrně rychle.
Je třeba, abychom pokročili ve zřizování Kodaňského zeleného klimatického fondu, snad včetně regionálních a tematických nástrojů, kupříkladu Afrického zeleného fondu.
Zajišťování hospodářského růstu a řešení změny klimatu nemusejí být protichůdné cíle.
Mohou a měly být jít ruku v ruce; potřebujeme klimaticky odolný, nízkouhlíkový růst.
Je na vládách, mezinárodních institucích a soukromém sektoru, aby z naší analýzy čerpaly na podporu aktivit v oblasti klimatu.
Jak financovat přechod na zelenou energii
NEW YORK – Vedoucí světoví představitelé se tento týden sešli v sídle Organizace spojených národů v New Yorku, aby zhodnotili globální boj proti klimatickým změnám a předložili nové závazky snížení emisí.
Vzhledem k rozsahu klimatické krize nepostupujeme ani zdaleka tak rychle, jak bychom měli.
Už dlouho máme zařazený druhý rychlostní stupeň.
Urychlení tempa změn bude vyžadovat společné úsilí všech aktérů, veřejných i soukromých.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Naštěstí se už formuje sílící koalice soukromého sektoru, která je odhodlaná bojovat proti klimatickým změnám prostřednictvím činnosti Iniciativy za vedení klimatických financí (CFLI).
Organizace, v jejímž čele stojí Michael Bloomberg, zvláštní vyslanec OSN pro klimatickou akci, vznikla za účelem mobilizace soukromého kapitálu na globální úrovni v reakci na tuto kritickou otázku.
Tento měsíc zveřejnila CFLI novou zprávu s názvem Jak financovat nízkouhlíkovou budoucnost, která naznačuje, jakými způsoby lze navyšovat zelené finance tak, aby podporovaly řízený přechod na uhlíkovou ekonomiku, a identifikuje příležitosti k partnerstvím veřejného a soukromého sektoru tak, aby se naplnily cíle pařížské klimatické dohody z roku 2015.
Největším multilaterálním investorem do klimatických projektů na světě je Evropská investiční banka (EIB).
My však dnes v reakci na výzvu evropských hlav států a nově zvolené předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové hodláme své ambice rozšířit a posílit roli EIB coby odhodlané klimatické banky Evropské unie.
Díky tomu, že EIB dostává úvahy o klimatu do popředí zájmu a zaměřuje se na nízkouhlíkové investice, dokáže v příštích deseti letech vyčlenit na nízkouhlíkové projekty nejméně bilion eur (1,1 bilionu dolarů).
Aby se toho dosáhlo, bude nejméně 50% financí EIB do roku 2025 vyčleněno na klimatickou akci a ekologickou udržitelnost.
A do konce roku 2020 sladíme veškeré naše finanční aktivity s cíli pařížské klimatické dohody.
Jako důležitý první krok utlumíme energetické projekty, které jsou závislé na fosilních palivech.
A učiníme z EIB inkubátor zelených financí a znalostí tak, aby banka mohla mobilizovat druhé a pomáhat všem ekonomikám s přechodem na nízkouhlíkovou budoucnost.
Jsme bankou z EU, a proto je naším posláním investovat do evropské budoucnosti.
Žádné téma přitom není důležitější než klimatické změny.
Síla našeho odhodlání odráží naléhavost klimatické krize.
Právě letos v létě trpěly země napříč Evropou kvůli loňskému suchu rekordně vysokými teplotami a špatnou úrodou.
A mnohé rozvojové státy mají podobnou zkušenost.
Záplavy a další klimatické jevy dnes stojí města miliardy dolarů ročně, a navíc ohrožují životy.
Klimatická krize však zároveň představuje příležitost, poněvadž financování nové zelené infrastruktury vytvoří pracovní místa, podnítí hospodářský růst a sníží znečištění ovzduší, které dusí světová města.
Změna investičních schémat urychlí odklon od fosilních paliv, který probíhá už dnes.
Tržní síly stále více upřednostňují čistou energii před fosilními palivy.
Od roku 2011 byla ve Spojených státech odstavena více než polovina uhelných elektráren a v zemi dnes existuje 3,3 milionu pracovních míst v oblasti čisté energie, oproti necelým sto tisícům v uhelném hornictví.
Stále větší počet amerických měst a států se navíc hlásí k závazku dosáhnout do roku 2050 nulových čistých emisí.
Budou mít podporu iniciativy Beyond Carbon, kterou loni zorganizovala skupina Bloomberg Philanthropies s cílem prosazovat úplnou dekarbonizaci americké ekonomiky.
Jako mezinárodní společenství nesmíme jen navyšovat investice do čistých energií, ale zároveň omezovat financování energie špinavé.
V současné situaci v podstatě platíme za podporu klimatických změn a znečišťování ovzduší tím, že dotujeme fosilní paliva.
Tyto veřejné prostředky je nutné přesměrovat na investice do elektromobilů a dalších převratných technologií, které se stanou hnacími motory zeleného přechodu.
Tyto investice budou mít dalekosáhlé výnosy, mimo jiné i díky tomu, že sníží obrovskou daň, kterou si znečištění ovzduší vybírá na zdraví veřejnosti.
Kromě toho existuje řada dalších kroků, jež můžeme podniknout, abychom mobilizovali nezbytné finance.
Za prvé musíme zlepšit pravidla pro poskytování dat a zveřejňování informací.
Firmy i investoři dlouho neměli k dispozici informace o rizicích spojených s klimatickými změnami, a tak nepokládali za vhodné snižovat uhlíkové emise nebo chránit svá aktiva před extrémním počasím.
To se začíná měnit.
Doporučení Společného týmu pro odhalování finančních informací souvisejících s klimatem dopomáhají firmám k setrvalejší alokaci kapitálu a umožňují investorům odměňovat firmy, které berou klimatické změny vážně.
Za druhé si musíme vyjasnit investiční rizika spojená se zelenými financemi.
Města jsou zodpovědná za více než 70% emisí oxidu uhličitého, ale jen několik málo měst v rozvojovém světě má úvěrový rating.
V důsledku toho celkové investice do čisté hromadné dopravy, energeticky účinných budov a dalších projektů snižujících emise trpí.
Vlády a veřejné banky mohou v mnohem větší míře pomáhat městům přitahovat kapitál pro takové projekty prostřednictvím iniciativ, jako je Globální úmluva starostů pro klima a energii, kterou podporuje EIB a v jejímž čele stojí mimo jiné Bloomberg Philanthropies.
Za třetí musíme modernizovat elektrickou síť.
Pobídky typu slev a daňových kreditů umožnily expanzi větrné a sluneční energie, poněvadž snížily náklady pro podniky i spotřebitele.
Nyní bychom měli zavést podobné programy, které by urychlily výstavbu bateriových úložišť a dalších slibných technologií zaměřených na překonání problému přetržitosti.
Lepší konektivita sítě by dále umožnila regionům s přebytkem větrné a sluneční energie dodávat energii tam, kde poptávka převyšuje nabídku.
Vlády mohou stát v obou oblastech v čele a podněcovat více soukromých investice do čisté energie.
A konečně musíme pokračovat v rozšiřování trhu zelených investic.
Od roku 2007, kdy EIB přišla na lucemburské akciové burze s prvními zelenými dluhopisy na světě, se trh s těmito dluhopisy rozrostl do objemu více než 136 miliard dolarů.
To je však stále jen kapka v moři stobilionového globálního trhu s cennými papíry.
EIB proto pomáhá EU vyvinout standardní taxonomii udržitelných financí, aby investoři mohli porovnávat jablka s jablky stejně jako v případě kteréhokoliv jiného běžného dluhopisu.
Větší množství kvalitnějších informací o uhlíkové stopě určité investice umožní investorům činit informovanější rozhodnutí, a tím získávat vyšší objem soukromých investic pro nízkouhlíkové projekty.
Tak financujeme přechod na zelenou energii.
Jak financovat zdraví a vzdělání pro všechny
NEW YORK – V roce 2015 zemřelo ze snadno preventabilních nebo léčitelných příčin přibližně 5,9 milionu dětí ve věku do pěti let, téměř výlučně v rozvojových zemích.
A až 200 milionů malých dětí a adolescentů nenavštěvuje podle nedávného odhadu kvůli chudobě základní či střední školu, z toho 110 milionů do úrovně druhého stupně základní školy.
V obou případech by se dalo toto nesmírné strádání ukončit pomocí skrovného objemu globálních financí.
Děti v chudých zemích umírají z důvodů, které se v bohatých státech podařilo takřka zcela eliminovat – například v důsledku nebezpečných porodů, onemocnění, jimž lze předejít vakcínami, infekcí, jako je malárie, u nichž je k dispozici nenákladná léčba, a nedostatečné výživy.
V morálním světě bychom vyvinuli maximální úsilí, abychom takovým úmrtím učinili přítrž.
Ve skutečnosti však svět vyvíjí jen polovičatou snahu.
Počet úmrtí malých dětí klesl z 12,7 milionu případů zaznamenaných v roce 1990 na necelou polovinu, a to díky dodatečným globálním financím určeným na kontrolu nemocí – přičemž tyto finance proudí přes nové instituce, jako je Globální fond boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii.
Když jsem založení takového fondu v roce 2000 poprvé doporučil, namítali skeptikové, že větší množství peněz nezachrání životy.
Globální fond však vyvedl pochybovače z omylu.
Větší objem peněz zabránil milionům úmrtí v důsledku AIDS, TBC a malárie.
Byly to dobře vynaložené prostředky.
Důvodem, proč počet úmrtí dětí klesl na 5,9 milionu, a nikoliv na hodnotu blízkou nule, je skutečnost, že svět poskytl jen asi polovinu nezbytných financí.
Většina zemí sice dokáže pokrýt své potřeby v oblasti zdravotnictví z vlastních rozpočtů, avšak nejchudší státy toho schopny nejsou.
Na zacelení propasti ve financování potřebují globální pomoc ve výši asi 50 miliard dolarů ročně.
Současná celosvětová pomoc určená na zdravotnictví přitom činí zhruba 25 miliard dolarů ročně.
Tato čísla jsou sice jen přibližná, ale každopádně potřebujeme dalších přibližně 25 miliard dolarů za rok, abychom pomohli zabránit až šesti milionům úmrtí za stejnou dobu.
Těžko si představit lepší investici.
Podobné výpočty nám pomáhají odhadnout globální finanční částku potřebnou k zajištění přinejmenším středoškolského vzdělání pro všechny děti.
UNESCO nedávno spočítala, že globální „propast ve financování“ přírůstkových nákladů – na učebny, učitele a pomůcky – spojených s všeobecným dosažením středoškolského vzdělání se rovná zhruba 39 miliardám dolarů.
Jelikož současné globální finance na vzdělání dosahují přibližně 10-15 miliard dolarů ročně, činí rozdíl opět asi 25 miliard dolarů, což je obdobná částka jako v případě zdravotnictví.
A stejně jako v případě zdravotnictví by tyto navýšené globální finance mohly efektivně proudit přes nějaký nově založený Globální fond vzdělání.
Zmíněných zhruba 50 miliard dolarů ročně navíc by pomohlo zajistit všem dětem na světě přístup k základní zdravotní péči a školní výuce.
Světové vlády už zařadily tyto dva cíle – všeobecnou zdravotní péči a všeobecné kvalitní vzdělání – mezi nové cíle trvale udržitelného rozvoje (SDG).
Sehnat dodatečných 50 miliard dolarů ročně není tak obtížné.
Jedna z variant se zaměřuje na moji zemi, Spojené státy, které v současné době vynakládají na rozvojovou pomoc jen asi 0,17% hrubého národního příjmu, což je přibližně pouhá čtvrtina mezinárodního cíle ve výši 0,7% HNP.
Švédsko, Dánsko, Norsko, Nizozemsko, Lucembursko a Velká Británie věnují nejméně 0,7% svého HNP; USA to mohou a měly by dělat také.
Dodatečných 0,53% HNP by v takovém případě navýšilo objem globálních financí zhruba o 90 miliard dolarů ročně.
USA v současné době vynakládají zhruba 5% HDP neboli asi 900 miliard dolarů ročně na vojenské a související výdaje (na Pentagon, CIA, veterány a další položky).
Z této částky by mohly a měly vyčlenit nejméně 90 miliard na rozvojovou pomoc.
Taková změna orientace z války na rozvoj by nesmírně pomohla USA i globální bezpečnosti; války, jež Spojené státy nedávno vedly v severní Africe a na Blízkém východě, stály biliony dolarů, a národní bezpečnost přitom neposílily, ale oslabily.
Druhá varianta by zdanila bohaté lidi z celého světa, kteří často ukrývají své peníze v daňových rájích v Karibiku i jinde.
Mnohé z těchto daňových rájů jsou zámořskými územími Velké Británie.
Většina jich má úzké vazby na Wall Street a londýnskou City.
Americká a britská vláda tyto daňové ráje chrání převážně proto, že bohatí lidé, kteří na tamní účty vkládají své peníze, zároveň vkládají peníze do příspěvků na předvolební kampaně nebo do najímání rodinných příslušníků politiků.
V daňových rájích by se měla zavést malá daň z vkladů, jejichž celková hodnota dosahuje nejméně 21 bilionů dolarů.
Bohaté země by mohly takovou daň vymoci hrozbou, že přeruší přístup na globální finanční trhy všem daňovým rájům, které na tuto změnu nepřistoupí.
Daňové ráje by samozřejmě měly zajistit také transparentnost financí a potírat daňové úniky a zatajování informací.
I kdyby daň z vkladů činila pouhých 0,25% ročně, při celkovém objemu vkladů 21 bilionů dolarů by se touto formou vybralo zhruba 50 miliard dolarů ročně.
Obě řešení by byla schůdná a relativně snadno uskutečnitelná.
Stala by se pilířem nových globálních závazků obsažených v SDG.
Na nedávném ekonomickém fóru v Astaně kazachstánský prezident Nursultan Nazarbajev moudře vyzval k nalezení cesty, jak zdanit zámořské vklady za účelem financování globálního zdraví a vzdělání.
I další světoví vůdci by se měli k jeho výzvě připojit.
Náš svět je nesmírně bohatý a snadno by dokázal financovat zdravý start do života pro všechny děti na zeměkouli prostřednictvím globálních fondů zdraví a vzdělání.
I drobný přesun prostředků z marnotratných vojenských výdajů USA nebo velmi malá daň na vklady v daňových rájích – případně podobná opatření, která by donutila superboháče platit – by mohly rychle a podstatně zlepšit životní vyhlídky chudých dětí a učinit svět neskonale spravedlivějším, bezpečnějším a produktivnějším.
Pro otálení není omluvy.
Škola mi zachránila život
NEW YORK – Rodinu mi vyvraždili dřív, než jsem si dokázal zavázat tkaničky.
Roky, kdy jsem si měl bezstarostně hrát, jsem jako chlapec v Sierra Leone strávil boji ve válce mně cizích lidí.
Dětství mi bylo noční můrou, útěk se vždy zdál nemožný.
Když ale roku 2002 válka oficiálně skončila, začal jsem nacházet cesty k zotavení.
Jednou z nejdůležitějších byla příležitost, již jsem si jako vzteklý, negramotný, devítiletý voják nedokázal ani představit: škola.
Jsem živoucím důkazem transformačního účinku vzdělávání.
Díky pilné práci a velkému štěstí se mi podařilo absolvovat střední školu a poté univerzitu.
Za pár měsíců zahájím postgraduální studium na právnické fakultě Fordhamské univerzity v New Yorku, pro většinu bývalých dětských vojáků v mé vlasti naprosto nepředstavitelném místě.
Přesto mě během mé krátké cesty školami od počátku sužuje jedna otázka: proč měla tak zásadní roli štěstěna?
Vždyť vzdělání by mělo být všeobecným lidským právem.
Kéž by to bylo tak jednoduché.
Do školy dnes nechodí přes 260 milionů dětí a víc než 500 milionů chlapců a dívek, kteří školu navštěvují, nedostává kvalitní vzdělání, jak zjistila Mezinárodní komise pro financování globálních vzdělávacích příležitostí.
Do roku 2030 budou více než polovině dětí školního věku na světě – zhruba 800 milionů – chybět základní dovednosti potřebné k prosperitě či uplatnění na pracovištích budoucnosti.
Řešení vyžaduje peníze.
Ale byť je vzdělávání asi nejlepší investicí, jíž vláda může svým obyvatelům zajistit lepší budoucnost, celosvětově je financování školství příliš nízké.
Ostatně vzdělávání tvoří jen 10 % celkové mezinárodní rozvojové pomoci, přitom před deseti lety se jednalo o 13 %.
Abych to uvedl do souvislostí, v oblasti podpory globálního vzdělávání dostávají rozvojové země jen 10 dolarů na jedno dítě ročně, což sotva stačí na pokrytí ceny jedné učebnice.
Ve věku samořiditelných aut a chytrých ledniček je taková nouze o financování prostě nepřijatelná.
V posledních několika letech jsem vystupoval jako obhájce tří globálních vzdělávacích iniciativ – Mezinárodní komise pro financování globálních vzdělávacích příležitostí (Komise pro vzdělávání), Globálního partnerství pro vzdělávání (GPE) a fondu Vzdělávání nepočká (ECW).
Činil jsem tak s nadšením, protože tyto organizace společně usilují o týž cíl: zajistit kapitál, který přinese kvalitní vzdělání všem dětem, všude na světě, aniž by musely mít štěstí.
Jednou z nejlepších cest ke splnění tohoto cíle je podpora Mezinárodního nástroje pro financování vzdělávání, iniciativy vedené Komisí pro vzdělávání, která by mohla otevřít cestu k největší globální investici do vzdělávání, jaká kdy byla zaznamenána.
Mladí lidé po celém světě chápou, co je v sázce.
Globální ambasadoři mládeže tento měsíc do rukou generálního tajemníka OSN Antónia Guterresepředali petici s podpisy více než 1,5 milionu dětí ze zhruba 80 zemí, která OSN vyzývá k podpoře tohoto finančního nástroje.
Cílem finančního nástroje je pákovým využitím dárcovských záruk ve výši zhruba dvou miliard dolarů zpřístupnit osm miliard dolarů nových finančních prostředků v zemích, které to nejvíc potřebují.
Při zavedení v širokém měřítku by program mohl dát rozvojovým zemím možnost zajistit kvalitní vzdělávání pro další miliony dětí, včetně uprchlíků, dívek a bývalých dětských vojáků, jako jsem já.
Politici často říkají, že mladí lidé jsou lídry zítřka.
Mají pravdu, to skutečně jsme.
Jenže otřepané fráze bez finančního krytí postrádají smysl.
Jednoduše řečeno, svět se musí sjednotit s cílem financovat kvalitní vzdělání pro každého.
Mezinárodní nástroj pro financování vzdělávání – jejž už podporuje Světová banka, regionální rozvojové banky, GPE, ECW a řada orgánů OSN – patří k nejlepším způsobům jak toho dosáhnout.
Před dvaceti lety pro mě byla právnická fakulta nedosažitelným snem.
Díky usilovné práci, globální podpoře a velkému štěstí je dnes moje budoucnost jasnější než kdy dřív.
Můj příběh by ale neměl být výjimkou.
Abychom zajistili, že i další budou moci získat kvalitní vzdělání a vydat se cestou, která se otevřela přede mnou, štěstěnu budeme muset z této rovnice vyloučit.
Hledání klíčů k národní prosperitě
NEW YORK – Při mnoha historicky nejzdařilejších hospodářských reformách si chytré země vzaly ponaučení z úspěšných politik jiných zemí a přizpůsobily je svým podmínkám.
Během dlouhých dějin hospodářského rozvoje se Británie osmnáctého století poučila od Holandska, Prusko počátku devatenáctého století od Británie a Francie, Japonsko za Meidžiho ve druhé polovině devatenáctého století od Německa, Evropa po druhé světové válce od Spojených států a Čína za Teng Siao-pchinga od Japonska.
Pomocí institucionálních výpůjček a kreativní adaptace se úspěšné ekonomické instituce a špičkové technologie šíří po světě, čímž posilují globální růst.
I dnes se nabízejí obrovské příležitosti pro takovouto „arbitráž politických přístupů“, jen kdyby více zemí věnovalo dostatek času učení se z úspěchů jiných.
Řada zemí se například potýká s krizí zaměstnanosti, avšak jedna část kapitalistického světa potíže nemá: severní Evropa, včetně Německa, Nizozemska a Skandinávie.
Letos v létě německá míra nezaměstnanosti činila asi 5,5 % a tamní míra nezaměstnanosti mladých zhruba 8 % – oproti mnoha jiným ekonomikám s vysokými příjmy pozoruhodně málo.
Jak to Severoevropané dělají?
Všichni využívají aktivních politik trhu práce, včetně pružné pracovní doby, učňovského školství navázaného na zaměstnavatele (zejména v Německu) a rozsáhlých programů rekvalifikací a hledání práce pro konkrétní uchazeče.
Obdobně platí, že v éře chronických rozpočtových krizí hospodaří Německo, Švédsko a Švýcarsko s téměř vyrovnanými rozpočty.
Všechny tři země spoléhají na rozpočtová pravidla vyžadující cyklicky korigovanou vyrovnanost rozpočtu.
Všechny tři mají též základní pojistku proti nezvladatelnému růstu výdajů za sociální dávky: důchodový věk alespoň 65 roků.
To drží výdaje na mnohem nižší úrovni než například ve Francii a Řecku, kde se do starobního důchodu odchází v 60 letech nebo i dřív a kde tudíž penzijní výdaje strmě narůstají.
V éře zvyšujících se výdajů za zdravotní péči se většině zemí s vysokými příjmy – Kanadě, západním ekonomikám Evropské unie a Japonsku – daří držet celkové zdravotnické výdaje pod 12 % HDP a přitom dosahovat skvělých zdravotnických výsledků, zatímco USA vynakládají téměř 18 % HDP, a přesto jsou jejich výsledky jednoznačně nevalné.
Americký systém zdravotnictví je navíc z celé skupiny jako jediný komerční.
Nová zpráva Lékařského ústavu USA uvádí, že americký komerční systém kvůli plýtvání, podvodům, zdvojeným činnostem a byrokracii promarní asi 750 miliard dolarů čili 5 % HDP.
V éře vystřelujících cen ropy hrstka zemí znatelně změnila svou energetickou efektivitu.
V zemích OECD se v průměru spotřebuje 160 kilogramů ropného ekvivalentu energie na každých tisíc dolarů HDP (při paritě kupní síly).
V energeticky efektivním Švýcarsku však na tisíc dolarů HDP padne jen 100 kg a v Dánsku jen 110 kg, zatímco v USA jde o 190 kg.
V éře změny klimatu několik zemí předvádí, jak směřovat k nízkouhlíkové ekonomice.
Bohaté země v průměru uvolňují 2,3 kg CO2 na každý kilogram jednotky ropného ekvivalentu energie.
Francie však uvolňuje jen 1,4 kg, díky ohromnému úspěchu při zavádění bezpečné nízkonákladové jaderné energetiky.
Švédsko je díky své hydroenergetice ještě níž, na 0,9 kg.
A přestože Německo z politických důvodů od domácí produkce jaderné energie ustupuje, můžeme si vsadit na to, že bude nadále dovážet elektřinu z francouzských jaderných elektráren.
V éře ostrého technologického soupeření se před ostatní derou ty země, které kombinují veřejné a soukromé financování výzkumu a vývoje.
Nadále vynikají USA, aktuálně s obrovskými průlomy při průzkumu Marsu a v genomice, třebaže tuto svou silnou stránku teď ohrožují rozpočtovými škrty.
Dnes přitom na základě výdajů za výzkum a vývoj ve výši kolem 3,5 % HDP ekonomicky exceluje Švédsko a Jižní Korea, přičemž izraelské výdaje za výzkum a vývoj činí pozoruhodných 4,7 % HDP.
V éře rostoucí nerovnosti alespoň některé země zúžily propasti v bohatství a příjmech.
Nejnovějším tahounem je Brazílie, která výrazně rozšiřuje veřejné školství a cílenými transferovými programy systematicky útočí na zbývající ohniska chudoby.
Příjmová nerovnost díky tomu v Brazílii klesá.
Konečně v éře všudypřítomné úzkosti si Bhútán klade hluboké otázky ohledně smyslu a podstaty samotného štěstí.
Ve snaze dospět k vyváženější společnosti, která slučuje hospodářskou prosperitu, sociální soudržnost a environmentální udržitelnost, Bhútán proslul prosazováním hrubého národního štěstí namísto hrubého národního produktu.
Řada dalších zemí – včetně Velké Británie – následuje bhútánského příkladu a mezi svými občany provádí průzkumy dotazující se na spokojenost se životem.
Zeměmi na nejvyšších příčkách žebříčku spokojenosti se životem jsou Dánsko, Finsko a Norsko.
Naději však mají i země v nižších zeměpisných šířkách.
Na vrchol ligy štěstí se prosadila i tropická Kostarika.
Můžeme ovšem říct, že všechny z nejšťastnějších zemí zdůrazňují rovnost, solidaritu, demokratickou zodpovědnost, environmentální udržitelnost a silné veřejné instituce.
Sestavme si tedy určitou vzorovou ekonomiku: německé politiky trhu práce, švédské penze, francouzská nízkouhlíková energetika, kanadské zdravotnictví, švýcarská energetická efektivita, americká vědecká zvídavost, brazilské programy k potírání chudoby a kostarické tropické štěstí.
Samozřejmě, v reálném světě většina zemí takové blaženosti v brzké době nedosáhne.
Otevřít oči dokořán a vidět úspěšné politiky v zahraničí by však zajisté v zemích na celém světě zrychlilo pohyb na cestě k národnímu zlepšení.
Hledání ústupové strategie
NEW YORK – Panuje všeobecný konsensus, že mohutné monetární uvolnění, fiskální stimul a podpora finančního systému ze strany vlád a centrálních bank po celém světě zabránily tomu, aby hluboká recese z let 2008-2009 přerostla ve velkou hospodářskou krizi II.
Politikům se podařilo odvrátit depresi, protože se poučili z politických chyb učiněných během velké hospodářské krize ve 30. letech a během japonské „skorodeprese“ v 90. letech.
V důsledku toho se politické debaty proměnily ve spory o to, jakou podobu bude mít zotavení: zda podobu písmene „V“ (rychlý návrat k potenciálnímu růstu), podobu písmene „U“ (pomalý a chudokrevný růst), či dokonce podobu písmene „W“ (recese se dvěma dny).
Během globálního volného pádu ekonomik mezi podzimem 2008 a jarem 2009 zaujímal v seznamu pravděpodobných scénářů významnou roli také hospodářský a finanční armageddon v podobě písmene „L“.
Klíčová politická otázka, kterou bude třeba vyřešit, však zní, jak načasovat a rozplánovat ústupovou strategii z tohoto mohutného měnového a fiskálního uvolnění.
Je zřejmé, že fiskální cesta, kterou se v současnosti ubírá většina rozvinutých ekonomik – spoléhání se Spojených států, eurozóny, Velké Británie, Japonska a dalších zemí na velmi vysoké rozpočtové schodky a trvalou akumulaci veřejného dluhu – je trvale neudržitelná.
Tyto vysoké fiskální deficity byly zčásti monetizovány centrálními bankami, které v mnoha zemích stlačily úrokové sazby na 0% (v případě Švédska dokonce pod nulu) a prudce zvýšily monetární základnu prostřednictvím nekonvenčního kvantitativního a úvěrového uvolňování.
V USA se například monetární základna za rok více než zdvojnásobila.
Nepodaří-li se ji zvrátit, povede tato kombinace velmi uvolněné fiskální a monetární politiky v určité fázi k fiskální krizi a nekontrolovatelné inflaci provázené vznikem další nebezpečné bubliny aktiv a úvěrů.
Klíčovým rýsujícím se tématem pro politiky je tedy rozhodnutí, kdy odčerpat nadměrnou likviditu a normalizovat strategické sazby – a kdy zvýšit daně a snížit vládní výdaje (a v jakém poměru).
Největším politickým rizikem je, že strategie ústupu od monetárního a fiskálního uvolňování je nějakým způsobem pošramocená, protože politici budou zatracováni, pokud ji uskuteční i pokud ji neuskuteční.
Jestliže nahromadili velké monetizované fiskální deficity, měli by zvýšit daně, snížit výdaje a odčerpat nadměrnou likviditu, a to spíš dříve než později.
Problémem je, že většina ekonomik se dnes teprve odráží ode dna, takže příliš brzké zrušení fiskálního a monetárního stimulu – dříve než se robustněji zotaví soukromá poptávka – by mohlo tyto ekonomiky uvrhnout zpět do deflace a recese.
Japonsko se této chyby dopustilo v letech 1998-2000 a USA v letech 1937-1939.
Budou-li však vlády udržovat velké rozpočtové schodky a nadále je monetizovat jako dosud, v určité fázi – jakmile zeslábnou současné deflační síly – se tomu trhy cenných papírů vzepřou.
Až k tomu dojde, nahromadí se inflační očekávání, zvýší se výnosy z dlouhodobých vládních dluhopisů, vzrostou hypoteční úroky i úroky na soukromých trzích a konečným výsledkem bude stagflace (inflace kombinovaná s recesí).
Jak by tedy měla vypadat kvadratura tohoto začarovaného politického kruhu?
Za prvé mají různé země různou schopnost zvládat veřejný dluh, a to v závislosti na jejich počáteční míře zadlužení, současné dluhové zátěži, platební minulosti a politické důvěryhodnosti.
Menší ekonomiky – například některé evropské –, které mají velké schodky, rostoucí vládní dluh a banky, jež jsou příliš velké na to, aby mohly zkrachovat, a zároveň příliš velké na to, aby se daly zachránit, mohou potřebovat fiskální vyrovnání dříve, aby se vyhnuly nezdařeným aukcím, zhoršení ratingu a riziku krize veřejných financí.
Za druhé platí, že pokud se politici brzy věrohodně odhodlají zvýšit daně a snížit veřejné výdaje (zejména výdaje mandatorní) – řekněme od roku 2011, kdy již bude hospodářské zotavení odolnější –, pak zvýšená důvěra trhů umožní, aby volnější fiskální politika krátkodobě toto zotavení podpořila.
Za třetí by měly orgány zabývající se monetární politikou specifikovat kritéria, podle nichž rozhodnou, kdy ukončit kvantitativní uvolňování a kdy a jak rychle normalizovat strategické sazby.
I kdyby monetární uvolnění skončilo spíše později než dříve – tedy v době, kdy již bude hospodářské zotavení robustnější –, trhy a investoři potřebují předem jasně znát parametry, na jejichž základě se rozhodne o načasování a rychlosti tohoto ústupu.
Důležité také je vyhnout se vzniku další bubliny aktiv a úvěrů tím, že se cena aktiv, jako jsou nemovitosti, zohlední při stanovování monetární politiky.
Správné provedení ústupové strategie má klíčový význam: vážné politické přehmaty by podstatně zvýšily hrozbu recese se dvěma dny.
Riziko takové politické chyby je navíc vysoké, protože politická ekonomie v zemích, jako jsou USA, může vést čelní představitele k odkládání těžkých rozhodnutí o neudržitelných fiskálních deficitech.
Neodolatelným se pro vlády může stát zejména pokušení využít inflace ke snížení reálné hodnoty veřejných i soukromých dluhů.
V zemích, kde je politicky obtížné volat po zákonech zvyšujících daně a snižujících výdaje, se monetizace deficitů a následná inflace mohou stát cestou nejmenšího odporu.
Zápalná bomba pro arménského kurýra
Minulý měsíc, když jsme dokončovali poslední úpravy dalšího vydání našich novin Hajkakan Žamanak (Arménské listy), se před redakcí ozval výbuch.
Personál vyběhl a spatřil můj automobil v plamenech.
Exploze nebyla nečekaná – stejně jako oznámení arménské policie, že vozidlo se vzňalo v důsledku technických problémů.
Skutečným problémem je ale cenzura, neboť výbuch nebyl ničím jiným než posledním útokem ve skryté arménské válce proti tisku.
Pro nás bitva za svobodu tisku začala v roce 1999, krátce poté, co jsme své noviny, tehdy nazvané Oragir (Deník), založili.
List měl okamžitý účinek, ovšem jiný, než jsme doufali.
Za rok 1999 se objevilo víc soudních žalob proti Oragiru než proti všem ostatním arménským médiím dohromady od získání nezávislosti v roce 1991.
V jednom případě proti mně coby šéfredaktorovi vznesla prokuratura obvinění z trestného činu: byl jsem obžalován z očerňování arménské politické osobnosti a z urážky státního činitele.
Soud mě kvůli tomu poslal na rok do vězení.
Šťastnou shodnou náhod však v den vynesení rozsudku byl v Arménii lord Russell Johnston, předseda parlamentního shromáždění Rady Evropy.
Lord Johnston vyjádřil svůj názor na mou kauzu v rozhovorech s úředníky, již se mě pak rozhodli do vězení neposlat.
Zůstal jsem na svobodě, jen mě začala sledovat policie.
Druhý proces proti našim novinám měl horší důsledky: pokutu ve výši 25 tisíc USD (to je tady obrovská částka) vycházející z obvinění, že jsme poškodili dobré jméno společnosti Mika Armenia, již řídí takzvaná karabašská klika, která pomáhá ovládat Arménii.
Výrok soudu se zakládal na zfalšovaných listinách.
Po tomto rozsudku nám soudní vykonavatelé zabavili zařízení, zakázali vydavateli tisknout náš list a především zkonfiskovali naše bankovní účty, takže nám vzali možnost pokutu zaplatit.
Tyto události začaly soudní pranicí se Seržem Sargsjanem, tehdejším ministrem národní bezpečnosti a vnitra.
Požadovali jsme omluvu za to, že napadl renomé našeho listu; on nás obvinil z urážky na cti.
Tyto manipulace přinesly své ovoce: Oragir byl zrušen, což nás přimělo objevit se pod jménem Hajkakan Žamanak .
Když skončila lhůta, po kterou jsem byl pod policejním dohledem, prokuratura urychleně otevřela nový trestní případ a byl jsem opět obžalován z šíření pomluv.
Tentokrát mě zažaloval šéf arménského civilního letectva.
Vyšetřování trvalo několik měsíců, až nakonec žalobce přiměl tlak mezinárodních organizací a veřejného mínění obvinění stáhnout.
Poté, co byl později zbaven funkce, zmíněný šéf letectva přiznal, že mu podání žaloby doporučil arménský prezident Robert Kočarjan.
Na tiskové konferenci, jež proběhla jen několik hodin po explozi mého vozu, jsem zveřejnil své podezření, že výbuch zorganizoval Gagik Carukjan, poslanec přezdívaný „Dodi Gago“ („dod“ znamená v arménštině hloupý), jeden z nejbohatších mužů v zemi a blízký přítel prezidentovy rodiny.
Mnozí Arméni jsou přesvědčeni, že Carukjan má volnou ruku a může dělat, co chce a kdy chce.
Dokáže dokonce psát své vlastní dějiny.
Ačkoliv byl totiž Gagik Carukjan za sovětské éry usvědčen ze sexuálního trestného činu, přede dvěma lety jej arménské soudy očistily a prohlásily rozhodnutí sovětského soudu za neplatné.
Psát o Carukjanovi je jisté tabu, a má to dobré důvody: je nejen bohatý, ale také řídí armádu poslušných skinheadů.
Arménie je často svědkem skinheadských útoků na novináře informující o opozičních manifestacích a jednou zažila, že skinheadi surově zbili opozičního politika.
Před pěti lety sám Carukjan přivedl své rváče, násilím vnikli do naší redakce a několik hodin drželi její osazenstvo jako rukojmí.
Po přečtení několika nelichotivých článků o své osobě v našem listu se mě nedávno Carukjan pokusil pozvat na schůzku.
Odmítl jsem.
Nejvýznamnější arménský oligarcha zuřil.
Slíbil, že mě ztrestá a že bude jednat, jakmile se příště v Hajkakan Žamanak objeví kritika nějaké známé osoby.
K explozi automobilu došlo den poté, co jsme vyplísnili velitele arménské policie.
Nikoho z nás nepřekvapuje, že policie není ochotná výbuch automobilu vyšetřovat.
Šetření bylo zahájeno až po deseti dnech, když hasiči prohlásili, že oheň byl zřejmě důsledkem exploze zapříčiněné „zásahem zvenčí“.
V oblasti, již Vladimír Putin označuje za „postsovětský prostor“, je taková šikana každodenním novinářským chlebem.
Arménie sice v roce 1995 přijala novou ústavu s krásnými frázemi o svobodě slova, přesto ale přetrvává jak banální obtěžování, tak smrtelné hrozby sovětské éry.
Nikdy jsme si samozřejmě nemysleli, že svoboda projevu přijde jen tak.
Od začátku jsme si byli vědomi toho, že za ni budeme muset den co den bojovat.
Nikdy jsme si ale nepředstavovali, za jak příšerné meze stát – ruku v ruce s oligarchickými zbohatlíky – zajde, aby náš cíl překazil.
Porazit se nedáme.
Spálené auto je jen nízkou cenou zaplacenou v boji za svobodu.
Firewally na cestě ke svobodě
NEW YORK – I ti nejchladnější realisté by souhlasili, že pádu železné opony napomohl neúspěch komunistické cenzury: k vítězství lidu sovětského bloku přispěl Hlas Ameriky, fax, rock ‘n’ roll a vábnička západního kapitalismu.
Dnes se podobné naděje vkládají do internetu, s velkými očekáváními, že by bohatství dostupných informací mohlo v současných autoritářských státech vyústit v onen druh zhroucení cenzury, který jsme pozorovali ve východní Evropě – a s týmiž výsledky.
Takové vyhlídky nejsou úplně neopodstatněné, protože většina internetových cenzurních systémů je nedokonalá.
Jenže zjistit, jak obejít třeba „velký čínský firewall“, dokáže sice každý s trochou dovednosti, ale filtrování internetu je jen jednou vrstvou čínské internetové cenzury.
Doplňují jej čím dál důmyslnější systémy manipulace a překrucování.
Zatímco blokování zahraničních webů se během olympiády zmírnilo, mazání politicky citlivého obsahu z čínských blogů a diskusních stránek po celý rok 2008 nepolevovalo.
Teď se k odklízení politicky citlivých textů – včetně diskuse o Chartě 08 , prodemokratické stati, již podepsaly tisíce Číňanů, kteří ji objevili online – využívá nové razie proti „vulgárnímu“ obsahu na internetu.
Navzdory očekáváním Západu většinu této domácí cenzury internetu neprovádí vládní internetová policie, ale čínské webhostingové společnosti, které nesou zákonnou zodpovědnost za to, co jejich uživatelé zveřejní.
Čínský internet se skutečně vyvíjí a adaptuje způsoby, které posilují legitimitu režimu.
Statisíce lidí jsou zaměstnány jako weboví komentátoři na volné noze a snaží se vychylovat debaty v diskusních fórech a blozích do vlastenečtějšího a vládě příznivějšího směru.
Mladí nacionalisticky ladění lidé, hrdí na nově nalezenou celosvětovou ekonomickou a politickou moc Číny, věnují čas předvádění svého patriotismu na internetu rádi a dobrovolně.
Čína přitom vzhlíží k Rusku, které možná vymyslelo úplně nový model kontroly internetu bez nutnosti uchylovat se k cenzuře.
Kreml nejprve dostal plně pod kontrolu tradiční média a teď vpadá plnou parou do virtuálního světa.
Strategie úřadů není nová: získat pevnou kontrolu nad předními publikačními platformami a naplnit je propagandou a pokřivenými polopravdami, jejichž cílem je formovat veřejné mínění.
Smutným příkladem je osud LiveJournal, nejvlivnější blogovací platformy v Rusku, která se často využívá k projevům nesouhlasu s vládou a protestu proti ní.
Během necelých tří let se tento populární informační zdroj proměnil z úctyhodné americké firmy začínající od píky v podezřelý podnik se sídlem v Moskvě, jehož spoluvlastníky jsou Kremlu nejmilejší oligarchové.
Vládní propagandy je dost a dost také díky novým provozovatelům médií, jako je Konstantin Rykov, 29letý poslanec dumy a zakladatel v Kremlu nejoblíbenější internetové firmy Nové mediální hvězdy.
Kdykoli pokusy o manipulaci selžou, dalším mocným nástrojem potírání disentu, který nevyvolává veřejná obvinění z formální cenzury, jsou kybernetické útoky.
Právě to zažil Gruzínec (známý pod publikační přezdívkou cyxymu), který využíval svůj blog na LiveJournal ke kritice toho, jak obě vlády přistupovaly k loňské letní válce.
Následovala série kyberútoků, která byla tak pustošivá, že se zhroutila celá služba, včetně milionů jiných blogů, což správce LiveJournal přinutilo jeho účet dočasně smazat.
Zatímco současné autoritářské režimy se učí, jak usměrňovat a prefabrikovat informační toky, my si musíme uvědomit, že podpora a ochrana svobody projevu v zemích jako Čína a Rusko není pouze otázkou „stržení firewallu“.
Vzhledem k mnohavrstevným vládním strategiím regulace toho, co jejich občané dělají online – regulace sahající od budování faktické kontroly nad soukromými médii a telekomunikačními podniky po opatření umožňující lidem vybít se, aniž by věc zašla příliš daleko – bychom měli ke skutečné síle transformačního potenciálu internetu přistupovat realističtěji.
O co jde v prvé řadě: o Američany nebo etiku?
Když se prezident Bush snažil vysvětlit, proč se rozhodl vypovědět Kjótskou dohodu o globálním oteplování, poznamenal: „neuděláme nic, co by ohrozilo naši ekonomiku, protože o co jde v prvé řadě, jsou naši lidé, jež žijí v Americe.“ Taková poznámka by nicméně neměla překvapit nikoho, kdo sledoval vývoj posledních amerických voleb.
Během druhé prezidentské diskuse byl George W.
Bush dotázán, jak by využil globální moci a vlivu Ameriky.
Tehdy odpověděl, že by ji využil tak, aby z ní měli prospěch všichni Američané.
Tyto poznámky by také neměly překvapit nikoho, kdo studoval projevy prezidentova otce.
Prezident Bush senior řekl téměř identickou věc na „Světovém summitu“ v Riu de Janeiro v roce 1992.
Když tehdy zástupci rozvojových zemí žádali Bushe seniora, aby se konečně začalo diskutovat o nadměrné spotřebě a plýtvání zdroji v rozvinutých zemích, a v USA zejména, odpověděl, že „americký životní styl není předmětem žádných negociací“ – a to bez ohledu na to, co na to budou říkat jeho posluchači a co by takový přístup mohl stát všechny ostatní.
Ale není to jen Bushova administrativa, která klade zájmy Američanů nade vše.
Na Balkáně se například jasně ukázalo, že ani bývalá administrativa tandemu Clinton-Gore nebyla připravena riskovat život jednoho jediného Američana, aby tak snížila riziko ohrožení civilistů.
Sledujeme-li tento trend, už Timothy Garton Ash napsal, že „jde o zvrácený morální zákon, který dovoluje, aby milióny nevinných civilistů jiné rasy byly uvrženy do bídy a nouze jen proto, že my nejsme připraveni riskovat život jediného našeho profesionálního vojáka.“ Během omezené intervence v Kosovu, při leteckém bombardování, se ukázal absolutní úspěch této strategie: ozbrojené síly NATO neutrpěly jediné zranění v boji, ale zato bylo zabito zhruba 300 obyvatel Kosova, a k tomu 209 Srbů a 3 čínští civilisté.
Tento přístup k povinnostem národního vůdce, formulovaný tak stroze a tak čestně, nás nutí k tomu, abychom si začali všímat základních etických témat.
Jde o to, do jaké míry by měli političtí lídři vidět své role tak úzce vymezené, zejména ve smyslu podpory zájmů svých občanů, a do jaké míry by se měli také zajímat o životy lidí o okolním světě.
Romano Prodi, předseda Evropské komise a bývalý ministerský předseda Itálie, odpověděl na nedávné Bushovo prohlášení a řekl, že „když někdo chce být světovým lídrem, musí potom také vědět, jak se postarat o celou zemi a ne jen americký průmysl.“ Ale podobná otázka neplatí jen pro ty, kdo by chtěli aspirovat na světové vůdce.
Lídři menších zemí musejí rovněž věnovat pozornost tomu, a především v kontextu globálního oteplování, obchodních dohod, zahraniční pomoci a péče o uprchlíky, do jaké míry jsou oni sami připraveni starat se zájmy těch „ostatních“.
Jak T.
G.
Ash podotknul, existují pádné etické důvody k tomu, abychom mohli prohlásit, jak špatné je to, že lídři dávají absolutní prioritu jen zájmům svých vlastních obyvatel.
Hodnota života nevinné lidské bytosti se nemění dle její národnosti.
Dokonce i Bushova administrativa klade životy miliónů Afričanů infikovaných virem HIV nad ekonomické zájmy amerických farmaceutických korporací, když znovu potvrdil rozhodnutí bývalého prezidenta Clintona o tom, že USA nebudou bránit africkým národům v provozování svých vlastních manufaktur na výrobu levných náhražek a kopií léků, jež by mohly zachránit životy jejich občanů, i přesto, že americké společnosti vlastní na tato léčiva patentová práva.
Kdyby totiž americké zájmy hrály prim za každých okolností, pak by bylo toto rozhodnutí – a zcela správné rozhodnutí – jen těžko vysvětlitelné.
Na druhé straně je ale třeba říci, že abstraktní etická idea, že všechny lidské bytosti mají právo na stejné ohledy, nemůže být naplňována způsobem, jakým normálně pohlížíme na povinnosti politických vůdců.
Tak jako od rodičů se očekává, že se postarají o zájmy svých vlastních dětí spíše, než o zájmy dětí cizích, tak i George W.
Bush, když se ujal úřadu prezidenta Spojených států, přijal i specifickou roli, ve které je jeho povinností ochránit a posílit zájmy Američanů.
Jiné země mají přece své vlastní vůdce, jež mají podobné role, ve který mají ochránit zájmy svých vlastních občanů.
Neexistuje žádné celosvětové politické společenství.
A tak dlouho, jak bude tato situace trvat, musíme se držet našich národních států a mít vůdce, kteří musejí dát přednost zájmům svých vlastních občanů.
Na tom je velký kus pravdy.
Bez tohoto přístupu, a snad jen kdyby se voliči náhle změnili v jakési altruisty v míře do té doby nevídané, by demokracie nemohla fungovat.
Američtí voliči by nevolili takového prezidenta, který by si nevážil jejich zájmů o nic více, než zájmů lidí žijících v jiných zemích.
Možná až současné globální problémy v přírodě, kterým právě čelíme, se stávají argumenty pro jistou federalizaci světa, protože je není možné řešit za současného stavu, kdy je svět rozdělen mezi jednotlivé suverénní státy.
Ale tak dlouho, jak bude federalizace pouze vznešenou myšlenkou bez politického obsahu, budou naši politici cítit, že musejí dát jistou míru priority zájmům svých vlastních občanů.
„Jistá míra“ ovšem neznamená absolutní prioritu.
Rodiče mohou dát přednost zájmům svých dětí, ale kdyby koupě nové hračky pro vaše dítě stála život jiného dítěte, je takový postoj neobhájitelný.
Opuštění Kjótských dohod, jak mnozí věří, povede k ohrožení životů desítek či stovek miliónů lidí žijících v zemích příliš chudých na to, aby byly schopné ochránit své obyvatele před následky klimatických změn a zvýšení úrovně hladiny moří.
To je také důvod, proč jsou Evropané, a stejně tak lidé v mnoha dalších zemích, tolik pobouřeni laxním přístupem amerického prezidenta a jeho prohlášením, že „v prvé řadě jde o obyvatele Ameriky“.
Můžeme omluvit a pochopit, že prezident Bush dává jistou přednost ekonomickým zájmům Američanů, ale položit je nad zájmy miliónů lidských bytostí, kdy je o život a smrt, jde daleko za hranici, kterou může jakýkoliv etický přístup ospravedlnit.
Agenda pro globální fiskální aktivismus
LONDÝN – Listopadový kalendář akcí obsahuje dvě významné položky: prezidentské volby ve Spojených státech, které proběhnou 8. listopadu, a první „podzimní zprávu“ britského ministra financí Philipa Hammonda, plánovanou na 23. listopad.
Druhá událost evidentně nebude tak významná jako první, ale přesto bude mít závažné důsledky přesahující hranice Velké Británie.
V letošním roce musela ekonomie až dosud soupeřit s emotivnějšími otázkami, jako jsou osobní útoky v amerických volbách či rozhodnutí britských voličů vystoupit z Evropské unie.
V USA i ve Velké Británii – a nejen tam – však můžeme očekávat, že ještě uslyšíme o aktivní fiskální politice, zejména se zřetelem na infrastrukturu.
V komuniké zveřejněném po zářijovém summitu skupiny G-20 vedoucí představitelé opakovaně zmiňovali kroky na podporu světového růstu prostřednictvím investic do infrastruktury a vyslovovali se pro větší koordinaci měnových, fiskálních a strukturálních politik.
Ačkoliv nedávné údaje z USA a Číny – a překvapivě také z eurozóny a Velké Británie – naznačují, že růst HDP ve čtvrtém čtvrtletí by se po loudavém výkonu v předešlých částech roku mohl urychlit, stále jsou zapotřebí svěží politiky, které by posílily světovou ekonomiku.
Poté, co jsem nedávno vedl britskou Komisi pro hodnocení antimikrobiální rezistence (AMR) a co jsem dlouze a úporně přemýšlel o vzdělávacích iniciativách, zastávám názor, že přišel čas na odvážnější reakci na dlouhodobé i cyklické problémy, zejména v rozvojových zemích.
A četba nedávného komentáře Jeffreyho D.
Sachse „Investice pro udržitelný růst“ mě jen utvrzuje v přesvědčení, že politikům a klíčovým institucím v oblasti rozvojových financí se zde nabízí obrovská příležitost.
Fiskální aktivismus se přitom nemusí zastavit v oblasti infrastruktury.
V našem Hodnocení AMR jsme ukázali, že globální HDP by mohl v příštích 34 letech utrpět ztrátu ve výši 100 bilionů dolarů, pokud do roku 2050 neprovedeme určité intervence v oblasti veřejného zdravotnictví.
Tyto intervence by stály zhruba 40 miliard dolarů během deseti let, což znamená, že investice potřebné k odvrácení stobilionové ztráty ve formě neuskutečněného růstu by přišly na necelých 0,1% současného globálního HDP.
To by se rovnalo výnosu 2500%, jak poznamenal jeden můj přítel, bystrý investor.
Investice do zdravotnictví a školství jsou klíčové pro dlouhodobé vyhlídky rozvojového světa.
Jako člověku úzce spojenému se státy BRICS (Brazílií, Ruskem, Indií, Čínou a Jihoafrickou republikou) mi připadá zjevné, že Nová rozvojová banka (NDB) – nebo také Rozvojová banka BRICS, jak byla známa dříve – může a měla by pomoci těmto i dalším rozvíjejícím se ekonomikám spolupracovat v obou oblastech.
Hodnocení AMR dospělo k závěru, že rezistentní infekce budou mít do roku 2050 na svědomí deset milionů úmrtí ročně a že čtvrtina z nich by mohla souviset s rezistentními kmeny tuberkulózy.
Zdá se jen rozumné, aby NDB oznámila kroky na podporu farmaceutického výzkumu nové léčby a vakcín proti TBC a zejména rezistentních kmenů s ohledem na to, že TBC je v zemích BRICS obzvláště prevalentní.
A kromě BRICS budou bez proaktivního přístupu trpět ještě více i další nízkopříjmové státy, jimž se NDB snaží pomoci.
Podobně platí, že mnoho lidí v BRICS a nízkopříjmových zemích nemá přístup ke kvalitnímu základnímu vzdělání, takže argumenty pro výrazné zvýšení výdajů v této oblasti by měly být zřejmé.
Sachs vyvozuje totožný závěr a bývalý britský premiér Gordon Brown, jenž dnes působí jako zvláštní vyslanec Organizace spojených národů pro globální vzdělávání, vyzval k nápaditějším metodám financování a společenským iniciativám v tomto sektoru.
NDB, Světová banka, Mezinárodní finanční korporace (IFC) a Asijská infrastrukturální investiční banka by měly zvážit, zda rovněž nezvolí kurz aktivistické fiskální politiky, který dnes rozvinuté země vytyčují pro sebe.
A měly by ho dotáhnout ještě dál, poněvadž imperativy vhodných politik, před nimiž dnes stojí, jsou v konečném důsledku všechny provázané.
Příklon Západu k fiskálnímu aktivismu odráží všeobecné pochopení, že měnový aktivismus se stal ve své užitečnosti překonaným, přinejmenším na okrajích.
Jistě, centrální banky by technicky vzato měly dělat maximum pro naplnění svých inflačních cílů, avšak rozsáhlé kvantitativní uvolňování je spojené s vysokými náklady a zdá se, že upřednostňuje hrstku vyvolených na úkor celku.
A protože se měnový aktivismus ocitl za zenitem, představuje aktivní fiskální politika zahrnující robustnější výdaje na infrastrukturu jednu z mála zbývajících možností.
Nebude to však zadarmo, jak mnozí její stoupenci často naznačují, poněvadž politici nemohou ignorovat vysokou míru vládního zadlužení ve velké části rozvojového světa.
Bude zajímavé sledovat, jak Hammond naviguje Británii na kurz vyšších infrastrukturálních výdajů, a přitom se drží konzervativní platformy fiskální zodpovědnosti.
A pokud se v USA podíváme za mlhu předvolebních nechutností, zdá se, že vyšší výdaje do infrastruktury upřednostňují obě strany.
V takovém případě by příští americká administrativa (bez ohledu na to, kdo zvítězí) spolu s novým britským vedením snažícím se demonstrovat svou postbrexitovskou „otevřenost“ měly rozšířit fiskální aktivismus nad rámec domácí infrastruktury tak, aby zahrnoval obecnější globální rozvoj.
Například Světová banka by s odpovídající podporou mohla vytvořit nové investiční nástroje, jako jsou dluhopisy určené na boj proti AMR nebo na globální vzdělávání, z nichž by se podporoval budoucí rozvoj a zachraňoval budoucí globální růst, který by jinak mohl být ztracený.
USA i Velká Británie musí ukázat, že dokážou odhlédnout od svých vysoce citlivých – a upřímně řečeno malicherných – domácích politických témat.
Přitom by měly mít na paměti, že bez exportních trhů, jakými jsou státy BRICS a další země s rozvíjejícími se ekonomikami, přijdou veškeré snahy o opětovné vybalancování jejich ekonomik nazmar.
Fiskální Apokalypsa
Jak se v posledním roce ve Spojených státech drolí podpora prezidenta George W.
Bushe, snad nejpřekvapivější součástí je revolta ekonomů a pozorovatelů hospodářské politiky.
Minulý týden Peggy Noonanová, autorka projevů prezidenta Reagana i prvního prezidenta Bushe, v listu Wall Street Journal prohlásila, že kdyby věděla, jaká bude fiskální politika George W.
Bushe, volila by v prezidentských volbách roku 2000 Ala Gorea.
„Kdybych si byla pomyslela, [že George W.
Bush] je rockefellerovský republikán velkých výdajů…, nevolila bych ho…,“ napsala Noonanová.
Bush „se prezentoval jako konzervativec… [a] konzervatismus se z důvodů sahajících od abstraktních a filozofických po konkrétní a praktické staví k vysokým výdajům a vysokému zdanění odmítavě…“ Nato upadá do bezmála naprostého zoufalství: „Pan Bush už nikdy nebude muset kandidovat a má možnost vystoupit a zasadit se, byť i jen rétoricky, o zpomalení a seškrtání výdajů.
Dosud to však neudělal a nic nenasvědčuje tomu, že tak učiní…“
Noonanová nemá úplně pravdu.
George W.
Bush se neprezentoval jako běžný konzervativec, ale označil se za „soucitného konzervativce“, čímž si uchoval jistou dávku mlhavosti.
Někteří lidé se zaměřili na slovo „konzervativec“: očekávali, že fiskální politika Bushovy administrativy bude držet výdaje zkrátka a zbaví se mnoha programů, aby financovala daňové škrty.
Jiní zaostřili na přídomek „soucitný“: očekávali, že Bushova fiskální politika se bude snižování daní z velké části vyhýbat a že přijme do značné míry demokratické výdajové priority, včetně mohutnějších federálních dotací do školství a příspěvků na úhrady léků na předpis, čímž by doložila, že Republikáni dokáží zavést efektivnější verzi sociálního státu.
Ještě jiní „soucitný konzervatismus“ vysvětlovali, slovy komentátora Andrewa Sullivana, jako „kouřovou clonu… potřebnou při každém nejasně úspěšném zkrácení výdajů ze strany vládní moci v nenasytném státě sociálních nároků.“ Očekávali, že až se po daňových škrtech znovu objeví deficity, přijde ostrý útok na výdaje za sociální zabezpečení.
Nikdo si tudíž v roce 2000 a 2001 nebyl skutečně jistý směřováním politik Bushovy administrativy.
Jednalo se o tradiční fiskální konzervatismus?
Měla dělat to, co Demokraté, ale lépe?
Měla „vyhladovět bestii“ tím, že vyšroubuje vládní dluh až do bodu, kdy bude seškrtání sociálních programů nutností?
Prvé dvě priority, pokud by byly dobře rozpracované a zavedené, představují nesporně úctyhodné cíle vládního snažení.
Třetí je úctyhodná méně a má blízko k selhání: spoléhá na nebezpečně chabou premisu, že až se k moci vrátí političtí protivníci vládnoucí strany, budou společensky zodpovědnější a méně bezohlední.
Samozřejmě, konzervativci a republikáni možná doufali, že právě jejich oblíbené politické priority se ukáží být přednostní politikou vlády.
Nebo snad byli spokojeni s kteroukoli ze tří strategií, jejichž nástup očekávali, neboť se shodli, že fiskální politika bude v každém případě mnohem lepší, než by byla za vlády Demokratů.
Pak se ale stalo něco zvláštního: Bushova administrativa si nevybrala ani jednu ze tří možností, o nichž se myslelo, že tvoří menu.
Zvolila něco naprosto jiného: veliké daňové škrty, to ano, ale daňové škrty špatně navržené z ryzí perspektivy strany nabídky zaměřené na podporu růstu a zároveň demokratické priority v oblasti domácích výdajů, avšak velice špatně realizované.
Bushova administrativa navíc své politiky obohatila o krajní neochotu vetovat cokoli, co vzejde z Kongresu, a po roce či dvou, jichž bylo zapotřebí, aby to začalo být naprosto zřetelné, neschopnost Kongres vůbec nějak mírnit.
Výsledkem nebyl tradiční fiskální konzervatismus, demokratické politiky bez Demokratů, ani populismus opřený o teorii vyhladovění bestie, nýbrž něco, co nemá jméno.
Dialog mezi dvěma postavami ve scéně z filmu „Apokalypsa“ zachycuje antimravnost, jež charakterizuje i politiky Bushovy administrativy:
Willard: „Řekli mi, že jste úplně zešílel a že vaše metody jsou narušené.“
Kurtz: „Jsou moje metody narušené?“
Willard: „Nepostřehl jsem naprosto žádnou metodu, pane.“
Důvod, jenž Republikány a konzervativce přivedl k (pozdní) fiskálně politické revoltě, netkví v tom, že by si mysleli, že Bushova administrativa přijala špatnou metodu, ale že nevidí metodu vůbec žádnou.
Právě proto se teď mnozí z nich trápí, že v roce 2000 neměli jiného kandidáta, jemuž by dali svůj hlas.
Dobrý důvod pro fiskální Fed
SANTA BARBARA – Jako bouřkové mraky nad obzorem zlověstně houstnou známky globálního hospodářského zpomalení.
Ve Spojených státech už kulminovala hladina cukru, již ekonomice do krve vyplavily rozsáhlé daňové škrty prezidenta Donalda Trumpa z roku 2017, a teď rychle opadá, aniž vyvolala slíbený investiční boom.
V Evropě kvůli pokračující frašce kolem brexitu hrozí vážný hospodářský otřes, dokonce chaos, jestliže Spojené království nedokáže s Evropskou unií uzavřít dohodu, než se z bloku na konci října vyváže.
Konečně v Číně neomylně zpomaluje růst.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Za všemi těmito problémy se skrývá obchodní válka „muže cel“ v Bílém domě, která mezi ekonomy vyvolává obavy z recese už v příštím roce.
Běžně by vlády tváří v tvář hospodářskému poklesu nejprve přenechaly prostor měnové politice a spoléhaly, že centrální banky v naději, že povzbudí víc půjček a útrat, stlačí úrokové sazby.
Jenže nástroje, jež tvůrci monetární politiky dlouho využívali ke stabilizaci trhů, už na tento úkol zřejmě nestačí.
Nadešel čas zvážit nový přístup k řízení makroekonomiky.
Před deseti lety došlo k dramatickému snížení globálních úrokových sazeb s cílem zažehnat hrozbu II. velké hospodářské krize.
Jedenáct let po finanční krizi se však sazby stále ještě neotřepaly.
Ve všech vyspělých ekonomikách zůstávají na historicky nízkých úrovních – a ve Švýcarsku, eurozóně a Japonsku jsou záporné.
To znamená, že ve chvíli, kdy by přední centrální banky běžně spoléhaly na další snižování, budou k němu mít nanejvýš jen málo prostoru.
Centrální bankéři proto začali vyzývat k větší aktivitě tvůrce fiskální politiky.
Předseda Federálního rezervního systému USA Jerome Powell nedávno uvedl: „Není dobré sázet hlavně na měnovou politiku, natož jen a pouze na ni.“ V praxi by větší úloha fiskální politiky znamenala, že v případě dalšího poklesu budou snížení úrokových sazeb doprovázet daňové škrty a zvýšení výdajů.
Tento přístup má ale jeden problém: politiku.
Zatímco většina centrálních bank je formálně nezávislá, a nemá tedy povinnost přijímat přímé příkazy od volených představitelů, těm, kdo mají na starost fiskální politiku, takový luxus dopřán není.
Rozpočty sestavují politici, kteří si nevyhnutelně musí dělat starosti o vyhlídky na své znovuzvolení.
Jak dokážou ospravedlnit schodkově financované výdaje, které ještě zvýší veřejný dluh?
Neulpí na nich podezření z nezodpovědnosti, nebo dokonce něčeho ještě horšího?
Většina expertů se dnes shodne, že významnou úlohu v oživení po roce 2008 sehrál stimulační program amerického prezidenta Baracka Obamy z roku 2009.
Přesto demokraty vyšel v kongresových volbách roku 2010 hodně draho.
Pokud by byla expanzivní fiskální politika znovu potřebná, volení představitelé se budou mít na pozoru před možným odporem veřejnosti.
Co kdyby se ale fiskální politika depolitizovala stejně jako ta měnová?
Autonomní veřejná agentura s definovaným rozsahem pravomocí v oblasti tvorby fiskální politiky by měla volnost proaktivně reagovat na výkyvy v ekonomice.
Podobně jako nezávislá centrální banka by „fiskální Fed“ bylo možné personálně obsadit politicky nezainteresovanými odborníky, kteří by působili v mezích stanovených zákonem.
V posledku by se stále plně zodpovídal voleným představitelům, ale byl by schopen dělat zásadní rozpočtová rozhodnutí mnohem rychleji, než lze dnes.
Jistěže, orgán s nově delegovanou pravomocí by neměl mnoho prostoru dodatečně vyčleňovat prostředky.
Ostatně většina výdajové strany rozpočtu je nediskreční čili relativně „zatuhlá“, a je tedy těžké ji narychlo otevřít nebo přivřít.
Na straně příjmů by však fiskální Fed mohl použitím pák daní a transferů dokázat docela dost.
Jeho zastřešujícím účelem by bylo podle potřeby upravovat sazby srážkových daní a transferové platby v mezním pásmu, podobně jako centrální banky postupují u úrokových sazeb.
Při utváření takové agentury by politické orgány stanovily základní cíle a parametry a volení představitelé by průběžně uplatňovali aktivní dohled, aby zajistili zodpovědné chování.
V rámci svých zákonných mezí by však agentura měla pravomoc provádět včasné úpravy vládních příjmů v reakci na měnící se ekonomické poměry.
Rozsah potenciálních úprav by mohl být předem dohodnutý během přípravy rozpočtu na daný rok, takže fiskálnímu Fedu by zůstávala výlučná pravomoc určit rozsah a načasování konkrétních změn.
Popřípadě by bylo možné agentuře poskytnout větší volnost, aby taková rozhodnutí dělala sama, pokud zákonodárný sbor v určené lhůtě nevydá veto.
Každopádně existuje mnoho způsobů jak najít soulad mezi demokratickou zodpovědností a depolitizovanou tvorbou politik.
Netřeba říkat, že proti fiskálnímu Fedu by byl vznesen stejný okruh námitek, které se vztahují k nezávislosti centrálních bank.
Není ale nic neobvyklého na tom, že zastupitelské vlády delegují klíčové oblasti tvorby politik na profesionály.
Vždy existují určité kompromisy mezi demokratickou výsadou a technokratickou nutností a různé země si mezi těmito dvěma sférami narýsovaly různé hranice.
V USA nikdo nezpochybňuje legitimitu nezávislých agentur typu Komise pro cenné papíry a burzy či Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv.
Není důvod, proč by podobně nemohla fungovat autonomní fiskální agentura.
Pokud budou pečlivě vymezeny hranice jejího mandátu a její působení bude pod bedlivým dohledem, je fiskální Fed myšlenkou, která stojí za úvahu.
Fiskální pošetilosti v Americe i jinde
Ti z nás, kdo vědí, že dlouhodobé fiskální nerovnováhy pravděpodobně skončí katastrofou – vysokou inflací, hlubokou recesí, finanční krizí nebo všemi těmito jevy –, se při pohledu na priority George W.
Bushe a jeho administrativy bezradně škrábou na hlavě. „Krize“ sociálního zabezpečení, do jejíhož „řešení“ chce prezident investovat politický kapitál, nestojí mezi fiskálními problémy Ameriky co do naléhavosti ani závažnosti výše než na třetím místě – navíc v době, kdy tyto problémy přerostly ve vážné ohrožení celosvětové hospodářské stability.
Největším fiskálním problémem Ameriky je krátkodobý a střednědobý deficit mezi daňovými příjmy a výdaji.
Tento deficit vytvořil výhradně samotný Bush, když uzákonil – a nyní usiluje rozšířit – daňové škrty, které ve skutečnosti žádnými škrty nejsou, protože pouze přesunují zátěž fiskální konsolidace na budoucí generace.
Druhým nejzávažnějším problémem je rýsující se dlouhodobá exploze nákladů na americké programy zdravotní péče.
Také toto je částečně výsledkem Bushova konání, či spíše nekonání , neboť během prvního funkčního období bylo jeho politikou v oblasti výdajů na zdravotnictví nedělat fakticky nic, čím by podnítil efektivitu a udržel náklady na uzdě.
Místo toho zavedl slevy na doplatcích za léky u pojištěnců v systému Medicare, které slibují vynakládat enormně vysoké částky za překvapivě malé zlepšení zdravotní péče.
Schopnější administrativa by si s řešením těchto závažnějších a naléhavějších fiskálních problémů bezpochyby lámala hlavu.
Předstírejme, že Spojené státy takovou vládu mají.
Jak by postupovala?
Vypořádávání se s krátkodobým a střednědobým deficitem by bylo docela přímočaré: rozhodnout, jak velký podíl HDP by měla zaujímat federální vláda, stanovit výdaje na tuto úroveň a nastavit daně tak, aby byl rozpočet v obchodním cyklu vyrovnaný (nebo tak, aby nerostl poměr dluhu a HDP).
Obecně stanovit, zda byste chtěli mít ve střednědobém výhledu federální vládu, která utrácí řekněme 16%, 20%, nebo 24% HDP – a zač.
Co již není přímočaré, je způsob, jak řešit bezprostředně hrozící explozi výdajů na zdravotnictví.
Projekce rychle rostoucích výdajů za pojištění Medicare a Medicaid v USA – a podobně rychle rostoucích vládních výdajů na zdravotní péči v jiných rozvinutých zemích – nejsou až takovým problémem jako vedlejší důsledky příležitosti, kterou je třeba využít.
Tato příležitost pramení z faktu, že naši lékaři a sestry, naši lékárníci a výzkumníci léčiv, naši biologové a biochemici se učí dělat báječné věci.
Mnohé z těchto věcí jsou a budou nákladné.
Mnohé z nich zároveň budou žádoucí: s dalšími poznatky o detailech lidské biologie budeme žít delší, zdravější a kvalitnější životy.
Federální výdaje na zdravotnictví porostou v průběhu příštích dvou generací velmi rychle, protože statky, za něž budou tyto peníze vynakládány, budou stále báječnější a ceněnější.
Využít této příležitosti plně však bude obtížné.
Je vysoce pravděpodobné, že žádoucí výdaje na zdravotnictví budou u některých položek ohromné a u jiných triviální.
To volá po pojištění.
Problém je v tom, že soukromé pojišťovací trhy nefungují dobře, pokud kupující ví o předmětu pojištění více než prodávající.
Lidské zdraví je přitom očividně oblastí, v níž mohou být privátní informace opravdu velmi privátní.
To je pochopitelně důvod, proč vznikly státem řízené systémy zdravotní péče.
Nahrazení soukromého pojištění veřejným však má své zádrhele: vzpomeňme na zapeklité poměry, v jakých se v důsledku několik generací trvajícího politicky motivovaného podinvestování zdravotnictví nachází britský National Health System.
Celková výše výdajů navíc pravděpodobně bude značná.
To znamená, že bez státem spravovaných zdravotnických systémů (a dokonce i s nimi) si bohatí budou moci dovolit více péče a v lepší kvalitě než chudí.
Do jaké míry akceptujeme svět, v němž nebohatí umírají v situacích, v nichž by bohatí žili?
Do jaké míry lpíme na svém přesvědčení, že pokud jde o záchranu životů, měla by být lékařská péče distribuována podle pacientových potřeb, nikoliv bohatství?
Kde a jak zdaníme prostředky, které rovnostářským principům dodají skutečnou váhu?
Prudce rostoucí náklady na zdravotní péči pravděpodobně postaví vlády po celém rozvinutém světě před největší problémy ekonomické politiky, s jakými se budou během příštích dvou generací potýkat.
Bushova administrativa si to ještě neuvědomila, avšak ani jiné vlády o tom nepřemýšlejí dostatečně úporně.
Přinejlepším hledají cesty, jak zabránit růstu výdajů na zdravotní péči, jako by se džin lékařského pokroku dal násilím zahnat zpátky do lahve.
Vlády by raději měly vzít příslib báječných inovací ve zdravotnictví za svůj a ptát se, jak rychle by měly výdaje růst a jak by se měl tento růst financovat.
Evropské fiskální východisko
BRUSEL – Mezinárodní měnový fond aktuálně odhaduje 30% riziko deflace v eurozóně a údaje o růstu zůstávají neuspokojivé.
Tvůrci politik však jako by uvízli v zúžení mezi ekonomickými, politickými a právními mantinely, které brání efektivnímu jednání.
Dodržet pravidla stanovená v politikách se zdá nemožné bez růstu, avšak růst se zdá nemožný bez porušení těchto pravidel.
Německý ministr financí Wolfgang Schäuble je politicky vázán překonat přísný domácí fiskální rámec a zajistit to, co označuje za rozpočtovou „černou nulu“.
Francouzská vláda usiluje o obnovení věrohodnosti reformních slibů, které dala výměnou za odklady fiskální korekce, a Itálie zatížená jedním z největších dluhových břemen v eurozóně má k využívání fiskální politiky málo prostoru.
Evropskou centrální banku zase omezují pochybnosti o zákonnosti jejího programu „přímých měnových transakcí“ – nákupů suverénních dluhopisů, které by mohly vyústit v přerozdělovací fiskální politiku.
Jestliže veškerá pravidla směřují k recesi, jak má Evropa povzbudit oživení?
Nejlepším východiskem ze současné slepé uličky v Evropě by byl dvouletý program veřejných investic v hodnotě 400 miliard eur, financovaný dluhopisy Evropské investiční banky (EIB).
Půjčky EIB nemají žádné dopady na evropská fiskální pravidla.
Nezapočítávají se jako nový dluh ani jako deficit kteréhokoli z členských států, což znamená, že nové vládní výdaje by bylo možné financovat bez vlivu na národní fiskální výsledky.
Část investičních výdajů, které se v současnosti plánují na národní úrovni, by tedy bylo možné financovat prostřednictvím evropských půjček, aby se ulevilo národním rozpočtům.
Tento nepřímý způsob jak se vypořádat s přísnými pravidly by byl také jednodušší než zahájit dlouhá a vyčerpávající jednání o změnách ve fiskálním rámci.
EIB se obává, že takový plán by ji mohl připravit o rating AAA.
Přestože si v současnosti může při dlouhé splatnosti půjčovat za 1,6 %, nedávného čerpání kapitálu nevyužila k podstatnému rozšíření portfolia půjček, nýbrž ke snížení své zadluženosti, což by bylo oprávněné v době osekávání výdajů v soukromých půjčkách.
Každopádně změna ratingu v nynějším prostředí s nízkými výnosy by sotva výrazně postihla náklady financování, jak ostatně ukazují nízké sazby u suverénních dluhů.
Nadto by dluhopisy EIB mohla na sekundárních trzích kupovat ECB, což by přispělo k zachování nízkých nákladů financování – nebo i k jejich snížení.
Ještě důležitější je, že nákupy dluhopisů EIB by daly ECB možnost provádět kvantitativní uvolňování, aniž by vyvolala tak silnou polemiku jako v případě intervencí na 18 oddělených trzích se suverénními dluhy, kde jsou velice reálné obavy, že by nákupy ECB mohly ovlivnit relativní ocenění suverénů.
K dispozici jsou už dluhopisy EIB v hodnotě 200 miliard eur.
Přidáním 400 miliard eur by se objem financí výrazně zvýšil.
Společně s cennými papíry opřenými o aktiva a krytými a firemními dluhopisy by se k odkupu nabízela aktiva v hodnotě bilionu eur – a právě na tomto prahu by podle všeobecného mínění kvantitativní uvolňování ECB začalo být věrohodné.
Hlavní otázka se samozřejmě týká toho, které typy vládních výdajů by se měly uznat jako investiční výdaje a které evropské investiční záměry by se měly podpořit.
Nebude možné definovat nové a smysluplné evropské projekty v hodnotě 200 miliard eur ročně.
Společné projekty jako Evropská energetická unie budou potřebovat víc času, aby se důkladně definovaly.
Většina investic proto teď bude muset přijít od národních tvůrců politik.
Zčásti to znamená, že by EIB mohla financovat stávající infrastrukturní projekty, u nichž se předpokládá financování z národních rozpočtů.
Odstranění části břemene z národních rozpočtů by mohlo zvrátit současný pokles veřejných investic.
Část nových prostředků by se také mohla využít tak, aby umožnila konsolidaci rozpočtu ve Francii bez procyklických škrtů.
Francie by tuto pomocnou ruku při plnění fiskálních pravidel mohla dostat výměnou za důkladné a nezbytné strukturální reformy, stejně jako Itálie, kde by dluhopisy EIB zajistily tolik potřebnou stimulaci růstu bez nových závazků vlády.
V Německu by se uvolněné zdroje mohly využít k urychlení stávajících investičních projektů při současném splnění závazku k černé nule.
Podobná uspořádání by se mohla najít i pro další země eurozóny.
Aby se předešlo zneužívání peněz, veškeré národní investiční projekty by měla schvalovat Evropská komise.
Obecněji by byl program důležitým krokem k vytvoření chybějící fiskální unie eurozóny.
Tohoto cíle by bylo dosaženo rychleji, jakmile budou všem zřejmé přínosy jeho dosažení.
Jak by firmy měly zužitkovat digitalizaci
NEW YORK – Není tajemstvím, že chod firem, systémů a celých modelů podnikání se vlivem překotné digitalizace obrací vzhůru nohama.
Zda společnosti dokážou zvládat vznikající rizika a zároveň sklízet obří přínosy, jež digitální technologie mohou přinášet, závisí v podstatné míře na krocích, jež podniknou v pěti klíčových oblastech.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Zaprvé, digitalizace by manažerům měla umožnit lepší alokaci kapitálu a pracovních sil – v reálném čase.
Efektivní společnosti pravidelně revidují a aktualizují své působení přinejmenším třemi způsoby: zeštíhlují stávající procesy, přebírají osvědčené postupy odjinud a identifikují nejproduktivnější využití svých aktiv.
Digitální technologie mohou zdokonalit všechny tyto činnosti.
Společnosti provozující kinosály, kupříkladu, nasazují už dnes lidský kapitál na základě poptávkových trendů v reálném čase: ve Spojených státech jsou informace o prodeji vstupenek a hodnocení na sociálních sítích po uvedení filmu na východním pobřeží podkladem pro rozhodování o personálním zajištění kin na západním pobřeží.
Podobné přístupy lze zavést (nebo prohloubit) v široké škále sektorů a tím zvýšit efektivitu a produktivitu.
Přínosy postupně porostou, jak budou společnosti přizpůsobovat své náborové postupy cílovým uchazečům s náležitou kvalifikací.
Třebaže však rychle rostoucí objemy dat mohou manažerským týmům pomáhat, hrozí rovněž riziko, že budou situaci komplikovat.
Digitalizace může naštěstí manažerům pomoci data organizovat a třídit a tím zlepšovat rozhodování.
To je druhá klíčová oblast.
Manažerské týmy tradičně pracovaly s mnohem menším množstvím informací.
Podniky zpravidla působily v jedné či v několika málo jurisdikcích.
Osoby rozhodující za společnost slýchaly stanoviska podmnožiny dotčených aktérů, jako jsou vlastníci akcií (na výročních valných hromadách nebo při rozhovorech v menších skupinách) a zaměstnanci (prostřednictvím interních šetření).
Dnes podniky rostoucí měrou působí napříč řadou jurisdikcí a slyší ohlasy mnohem širšího okruhu zainteresovaných osob, mimo jiné zákazníků a příslušníků místních společenství, a to zejména skrze sociální média.
Veřejný tlak už nutí korporace zveřejňovat víc detailů o původu jejich výrobků, včetně pracovních podmínek, průměrných mezd a míry vlivu na životní prostředí, třeba spotřeby vody nebo emisí oxidu uhličitého.
Vzhledem k tomu, že zaměstnanci mohou své stížnosti ventilovat na digitálních platformách mimo dosah společnosti, například na Glassdoor, Blind a TheLayoff.com, nemají se firmy kam schovat.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
V takovém prostředí musí být manažeři schopni si data sami organizovat a interpretovat, rozpoznávat široké ekonomické, geopolitické a společenské trendy a vhledů, které nasbírají, využívat k rychlým adaptacím svých strategií.
Za tím účelem by měli pěstovat produktivní styk se všemi zainteresovanými a využívat digitálních technologií – a dat, jež přinášejí – s cílem potlačovat neefektivity, odstraňovat nadstav a zjednodušovat zatěžující procesy.
Třetím způsobem, jímž organizace musí zužitkovat digitalizaci, je zdokonalení organizační flexibility v reakci na externí hrozby a příležitosti.
Kde a jak společnosti prodávají své produkty, jak se financují a jak využívají investiční kapitál, ze kterých rezervoárů talentu čerpají a jak spolehlivé jsou jejich dodavatelské řetězce, mohou ovlivnit například trendy, z nichž pramení deglobalizace, včetně ochranářských politik, přeshraniční regulace kapitálu a přísnějších imigračních pravidel.
Konkrétně eskalující pnutí mezi Čínou a Západem vyvolává strašáka balkanizovaných obchodních, technologických a měnových režimů.
Možná dokonce dojde ke vzniku „splinternetu“ charakteristického dvěma konkurenčními digitálními prostředími, v čele s USA a Čínou, s různými internetovými protokoly.
To by představovalo vážnou výzvu pro řadu společností, které jsou uzpůsobené k fungování v jednotné globalizované soustavě, s centralizovanými systémy financování, nákupů a náborů.
Vprostřed svižné společenské, hospodářské a kulturní změny musí organizace do svých podnikatelských modelů a činností zapracovat flexibilitu.
Digitální technologie dokážou takovou pružnost zajistit nákladově efektivním způsobem, neboť snižují cenu tření a zmírňují negativní provozní rizika, přičemž zároveň firmám umožňují obchodovat, získávat a uplatňovat kapitál a přijímat zaměstnance v balkanizovaném či rozštěpeném systému.
Digitalizace také umí firmám umožnit upravovat nabídky – a ceny – na míru konkrétním spotřebitelům.
Právě to je čtvrtou prioritní oblastí.
Poskytovatelé životního pojištění už dlouho určují ceny nabízených pojistných smluv na základě individuálních faktorů, jako jsou zdravotní stav, životní styl a pojišťovací tabulky.
Jelikož shromažďování a analýza kvalitních dat o spotřebitelích se zjednodušují, podobně personalizovaný přístup k určování cen si bude moci osvojit širší paleta společností.
Některá odvětví už mají přístup šitý poměrně přesně na míru.
Připomeňme finanční produkty typu hypoték a půjček na nákup automobilu.
Skupině osob s obecně stejnými soubory vlastností by se dnes účtovala tatáž úroková sazba.
S rozmachem digitalizace lze jednotlivým zákazníkům účtovat úrokovou sazbu, která bude lépe odpovídat jejich specifickému rizikovému profilu, včetně řady proměnných od jmění po očekávanou délku dožití.
Jestliže si korporace vypracují účinné strategie digitalizace v těchto čtyřech oblastech a uskuteční je, jednak posílí své výnosy (neboť k zákazníkům rychleji dostanou víc zboží a služeb), jednak si sníží náklady (tím, že zefektivní náborové, výrobní, produkční a logistické procesy).
Pátou prioritní oblastí je nově uvažovat o tom, jak rozdělit zvýšené zisky plynoucí z digitalizace.
Společnosti obvykle dělí zisky mezi snižování dluhu, reinvestice a výplaty akcionářům ve formě dividend a zpětných odkupů, případně je spoří za dlouhodobými strategickými účely.
Jak ovšem akcionářský kapitalismus ustupuje kapitalismu zainteresovaných stran, přínosy bude očekávat širší spektrum zájmových skupin, například zaměstnanci a místní komunity.
Rostoucí úloha firem v oblastech jako vzdělávání, zdravotní péče a infrastruktura – jakož i nacházející vzestup strukturální nezaměstnanosti v důsledku automatizace a digitalizace – toto očekávání ještě posílí.
Tak jako pandemie covidu-19 zdůrazňuje křehkost mnoha podnikatelských modelů, zintenzivňuje také dostihy v zavádění špičkových technologií.
Jejich zavádění je však jen první krok.
O tom, kdo – a kdy – proběhne cílovou páskou, rozhodnou způsoby, jimiž budou tyto technologie aplikovány napříč výše popsanými pěti prioritními oblastmi.
Jak pobídkami fixovat fixní investice
LONDÝN – V únoru jsem napsal, že globální ekonomika byla na konci roku 2016 v silnější cyklické pozici, než většina lidí vzhledem k politickým otřesům v předchozích dvanácti měsících očekávala.
Tento pohyb směrem vzhůru se přenesl i do prvního čtvrtletí roku 2017.
Podle nejnovějších okamžitých ukazatelů přesahuje růst světového HDP hranici 4% – dost možná jde o nejlepší výkon od finanční krize v roce 2008.
Přesto někteří pozorovatelé – a nejen chroničtí pesimisté – namítají, že jde stále jen o nepřímé důkazy a že nelze předvídat, jak dlouho současná ekonomická dynamika potrvá.
V dlouhém zotavování po roce 2008 se skutečně vyskytla i jiná období, kdy se růst navrátil, ale pak se opět rychle rozplynul a ekonomika se znovu začala loudat.
Podpora dlouhodobého hospodářského růstu se neobejde bez zvýšení firemních investic.
To se bohužel lehko řekne, ale hůř dělá.
Zejména v západních ekonomikách jsou nerezidenční fixní investice přesně tím faktorem, který v předešlých krátkodobých cyklech zrychlení scházel.
Nikdo nedokáže s jistotou říci, proč se nerezidenční firemní investice v posledních letech nezotavily.
Mám však takové tušení, že lehce pesimistický konvenční názor na tuto otázku je nesprávný.
Konvenční argument tvrdí, že ostražití ředitelé firem začali pohlížet na dlouhodobá rizika jako na něco, co „prostě nestojí za to“.
Mezi množství nejistot, s nimiž se potýkají, patří obavy z přehnaných regulací, zatěžující zdanění firem, vysoká úroveň dluhu, chaotická hospodářská politika, politický odpor proti globalizaci i pochybnosti o tom, zda spotřebitelské výdaje mimo (nebo i uvnitř) USA přetrvají.
Podle méně pesimistického názoru začalo být po roce 2008 nevyhnutelné, že se globální ekonomika odpojí od amerického spotřebitelského motoru a přizpůsobí se vzestupu rozvíjejících se spotřebitelských ekonomik, v neposlední řadě Číny.
Jakmile k tomu dojde, budeme žít všichni šťastně až do smrti.
Osobně se přikláním k této méně pesimistické skupině.
Jak už jsem poznamenal v březnu, čínská ekonomika si v prvním čtvrtletí letošního roku vedla překvapivě dobře a o druhém čtvrtletí to zřejmě bude platit také.
Nejnovější měsíční data z Číny vykazují známky ekonomického zrychlení, zejména v oblasti spotřeby.
A z údajů za první čtvrtletí bylo patrné, že čínští spotřebitelé začínají být stále důležitějším hnacím motorem hospodářského růstu.
Pesimisté na tato čísla reagují zdůrazňováním, že silný ekonomický výkon Číny v poslední době je pouze dočasný – že je výsledkem ještě neudržitelnějšího stimulu.
A i když podle nich růst přetrvá, neumožní čínské úřady západním firmám – a podle ultrapesimistů dokonce ani čínským firmám –, aby z tohoto vývoje těžily.
Ať se však pesimisté v otázce Číny mýlí, nebo ne, každopádně je zvláštní, že firemní investice zůstávají vlažné i v obdobích, kdy se motor globálního růstu nachází jinde, jako je tomu v USA nebo v Evropě (zejména v Německu).
V době, kdy jsem stál v čele britské vládní Komise pro hodnocení antimikrobiální rezistence, jsem musel lépe proniknout do zákonitostí farmaceutického průmyslu, a přitom jsem zjistil, že mikroekonomické síly – a potažmo základní zdravý rozum – mají něco do sebe.
Vezměme si budoucnost, která vždy byla a vždy bude nejistá.
K největším hospodářským krachům došlo v dobách, kdy firmy neměly dostatek nejistoty – kdy si byly jisté, že budoucnost bude růžová.
Přehnaná jistota by mohla vysvětlovat prasknutí bubliny internetových firem v letech 2000-2001 i řadu dalších krizí.
Pokud však dnes díky větší dostupnosti takového množství informací (včetně různých stanovisek a názorů) víme, že budoucnost je vždy nejistá, pak je chování západních firem (a také mnoha firem v rozvíjejícím se světě) veskrze logické, zvláště s ohledem na současné fungování finanční soustavy.
Proč by firemní lídři investovali v nejistém světě, když mohou raději vyplatit dividendy náročným (ale obecně málo riskujícím) investorům nebo odkoupit zpět část akcií vlastní firmy (a tím zlepšit poměr ceny a výnosu a především zvýšit svoji odměnu)?
Nakonec jsou s tímto přístupem spokojeni šéfové firem i nejagresivnější investoři.
Totéž už bohužel nelze říci o minulých i současných zaměstnancích, kteří ve svých výplatách či penzích žádné výhody nenajdou (a navíc jim tento příjem rozleptávají nízké výnosy z vládních dluhopisů ve všech západních zemích).
Je načase, aby naše volené vlády změnily pravidla hry.
Pro začátek to znamená aktualizovat daňové zákony tak, aby byly emise dluhu mnohem méně atraktivní, zvláště pokud se výnos používá ke zpětnému odkupu akcií.
Přinejmenším by měl být odkup akcií obtížnější než emise skutečných dividendových plateb.
Z takového systému by měli prospěch alespoň všichni akcionáři, nejen vysoce postavení insideři.
Navíc by topmanažeři neměli být odměňováni na základě krátkodobých cílů vycházejících z poměru P/E (podílu tržní ceny akcie a čistého zisku na akcii).
Více investorů by mělo vyžadovat změnu pobídek tak, aby odrážely skutečná měřítka dlouhodobé výkonnosti.
Je chvályhodné, že se ve prospěch těchto změn nedávno vyslovil Norský suverénní fond.
Další velcí institucionální investoři a politici by ho měli následovat a lehce firemní sféru pošťouchnout.
Změníme-li pobídky, je docela možné, že firemní investice nakonec znovu přijdou ke slovu.
Jak napravit porouchaný americký trh nemovitostí
NEW YORK – Spolehlivou známkou nefunkční tržní ekonomiky je přetrvávající nezaměstnanost.
V dnešních Spojených státech nemůže najít práci na plný úvazek každý šestý člověk, který o ni má zájem.
Je to ekonomika s obrovskými nenaplněnými potřebami a současně s ohromnými nevyužitými zdroji.
Trh nemovitostí je další americkou anomálií: v zemi existují statisíce lidí bez domova (v roce 2009 strávilo více než 1,5 milionu Američanů nejméně jednu noc v útulku), zatímco statisíce domů zejí prázdnotou.
Růst počtu propadlých hypoték se zrychluje.
V roce 2008 přišly o domov dva miliony Američanů, v roce 2009 to bylo dalších 2,8 milionu a očekává se, že v roce 2010 bude toto číslo ještě vyšší.
Naše finanční trhy fungovaly strašlivě – dobře fungující „racionální“ trhy nepůjčují lidem, kteří nemohou nebo nechtějí splácet –, a přesto byli lidé určující podobu těchto trhů odměňováni, jako by to byli finanční géniové.
Nic z toho není žádná novinka.
Novinkou ovšem je zdráhavé a opožděné přiznání Obamovy administrativy, že její snaha uvést trhy nemovitostí a hypoték opětovně do chodu do značné míry selhala.
Na levici i na pravici kupodivu sílí konsensus, že vláda bude muset v dohledné budoucnosti pokračovat v podpoře trhu nemovitostí.
Takový postoj je matoucí a možná i nebezpečný.
Matoucí je proto, že v konvenčních analýzách otázky, které aktivity by měly spadat do veřejné sféry, se řízení celostátního trhu hypoték nikdy nezmiňuje.
Zvládání specifických informací týkajících se hodnocení kredibility a monitorování výkonnosti úvěrů je přesně tou činností, v níž má vynikat soukromý sektor.
Je to však pochopitelný postoj: obě hlavní americké politické strany podporovaly politiku, která stimulovala přemrštěné investice do nemovitostí a přehnané transakce s vypůjčenými penězi, přičemž ideologie volného trhu odrazovala regulátory od intervencí s cílem zastavit bezhlavé půjčování.
Kdyby teď měla vláda vycouvat, ceny nemovitostí by spadly ještě níže, banky by se ocitly v ještě větším finančním stresu a krátkodobé ekonomické vyhlídky by se staly ještě chmurnějšími.
Právě proto je však vládou řízený hypoteční trh nebezpečný.
Pokřivené úrokové sazby, oficiální garance a daňové dotace totiž podněcují pokračující investice do nemovitostí v době, kdy ekonomika potřebuje investice například do technologií a čisté energie.
Přetrvávající investice do nemovitostí navíc jen komplikují odklon ekonomiky od závislosti na nemovitostech a odklon trhu nemovitostí od závislosti na vládní podpoře.
V případě podpory dalších investic do nemovitostí by se hodnota tohoto sektoru stala ještě závislejší na vládní politice, v důsledku čehož by budoucí politici čelili většímu politickému tlaku od zájmových skupin, jako jsou developeři a majitelé dluhopisů.
Současná americká politika je přinejmenším zmatená.
Federální rezervní systém už není věřitelem poslední instance, nýbrž věřitelem první instance.
Úvěrové riziko na hypotečním trhu přebírá vláda a tržní riziko Fed.
Nikoho by proto nemělo překvapovat, co se nyní stalo: soukromý trh v podstatě vymizel.
Vláda oznámila, že tato opatření, která fungují (pokud vůbec fungují) díky snížení úrokových sazeb, jsou dočasná.
To ovšem znamená, že jakmile intervence skončí, úrokové sazby se zvýší a každý držitel cenných papírů krytých hypotékami zaznamená kapitálovou ztrátu – potenciálně vysokou.
Žádná soukromá osoba by takové aktivum nekoupila.
Naproti tomu Fed nemusí přiznávat ztrátu; zatímco zastánci volného trhu by mohli hovořit o přednostech tržního oceňování a „odhalování ceny“, Fed může předstírat, že se nic nestalo.
Když vláda převezme úvěrové riziko, stanou se hypotéky stejně bezpečnými jako vládní dluhopisy se srovnatelnou splatností.
Intervence Fedu na trhu nemovitostí je proto ve skutečnosti intervencí na trhu vládních dluhopisů; údajný „přechod“ od nákupu hypoték k nákupu vládních dluhopisů má jen malý význam.
Fed vzal na sebe obtížný úkol pokusit se stanovovat nejen krátkodobou úrokovou sazbu, ale i dlouhodobější sazby.
Resuscitace trhu nemovitostí je o to obtížnější ze dvou důvodů.
Za prvé jsou banky, které kdysi poskytovaly konvenční hypoteční úvěry, ve špatném finančním stavu.
Za druhé je sekuritizační model silně pošramocený a pravděpodobně nebude v brzké době nahrazen jiným.
Bohužel se zdá, že Obamova administrativa ani Fed nejsou ochotny postavit se této realitě čelem.
Sekuritizace – spojení velkého počtu hypoték za účelem jejich prodeje penzijním fondům a investorům z celého světa – fungovala pouze díky existenci ratingových agentur, kterým se věřilo, že zajistí, aby hypoteční úvěry dostali lidé, kteří je budou splácet.
Dnes ratingovým agenturám ani investičním bankám, které poskytovaly kazové produkty (někdy přímo konstruované tak, aby prodělávaly), nikdo věřit nebude a ani by neměl.
Vládní politika na podporu trhu nemovitostí stručně řečeno nejen nevyřešila problém, ale současně protahuje proces vzájemného oddlužování a vytváří podmínky pro malátnost na japonský způsob.
Vyhnout se tomuto strašlivému „novému normálu“ bude obtížné, ale existují alternativní politiky s daleko lepšími vyhlídkami na navrácení USA a globální ekonomiky k prosperitě.
Podniky se naučily přijímat špatné zprávy vyrovnaně, odepsat ztráty a jít dál, avšak naše vlády nikoliv.
U každé čtvrté americké hypotéky přesahuje dluh hodnotu domu.
Nucené vystěhovávání pouze vytváří více lidí bez domova a více prázdných domů.
Zapotřebí je zde rychlé odepsání hodnoty hypoték.
Banky budou muset přiznat ztráty a v nezbytném případě najít dodatečný kapitál, aby splnily požadavky na rezervy.
Pro banky to samozřejmě bude bolestné, ale jejich bolest bude nesrovnatelná s utrpením, které způsobily lidem v celém zbytku globální ekonomiky.
Návrat k investicím
ŽENEVA – Na zářijovém summitu skupiny G-20 v čínském Chang-čou načrtli vedoucí světoví představitelé ambiciózní plán „nové éry globálního růstu“.
Opominuli však jednu klíčovou složku: nápravu investičního klimatu.
Konvenční poučky říkají, že úspory domácností poputují prostřednictvím efektivních finančních trhů k firmám, které tyto peníze nejlépe a nejproduktivněji využijí.
V mnoha rozvojových zemích však snazší přístup k financím – díky neomezeným přeshraničním kapitálovým tokům a deregulaci finančního trhu – stále nevede k masivnějšímu financování dlouhodobých investic, zejména ve výrobě.
Rozhodování o investicích závisí na řadě složitých faktorů a okolností a klíčovým předpokladem úspěšné realizace nových projektů je mix veřejných a soukromých financí.
Ve východní Asii, která v posledních letech zažívá rychlý růst a rozvoj, politici nejen připouštějí, ale přímo podněcují vyšší firemní zisky za předpokladu, že budou vloženy do produktivních investic.
V důsledku toho se plné čtyři pětiny investičních výdajů velkých východoasijských firem financují z nerozděleného zisku, přičemž tempo růstu taženého investicemi pomáhají udržovat veřejně vlastněné finanční instituce.
Nerovnováha mezi zisky a investicemi představuje významný důvod dnešního vlažného růstu v rozvinutých i rozvojových zemích; nebude-li se tento problém řešit, mohla by být výsledkem širší krize legitimity podnikového řízení a ekonomického managementu.
V rozvinutých ekonomikách ziskovost firem setrvale roste, zčásti kvůli strategiím „nadřazenosti akcionářů“, které se zaměřují na krátkodobé rozhodování, opatření na snižování nákladů a další formy finančního inženýrství podněcovaného institucionálními investory.
Konvenční strategie „držet a investovat“ jsou v různé míře nahrazovány strategiemi „zmenšovat a distribuovat“, v jejichž rámci se zisky používají na výplaty vyšších dividend, zpětné odkupy akcií, fúze a akvizice.
V rozvojových ekonomikách globální finanční toky nejviditelněji přispívají k makroekonomickým šokům přiživujícím ekonomickou nejistotu, která zkracuje horizont investičního plánování firem.
V poslední době lze také pozorovat, že firmy v rozvojových ekonomikách používají stejné strategie podnikového řízení jako firmy v rozvinutých zemích.
Soudě podle účetních bilancí nefinančních firem se poměry investic k zisku v letech 1995 až 2014 snížily, přičemž zvlášť prudké poklesy zaznamenaly Brazílie, Malajsie, Jižní Korea a Turecko.
Ve většině rozvojových ekonomik jsou velké veřejné korporace méně časté než v ekonomikách rozvinutých; u firem, které v rozvojových ekonomikách pravidelně rozdělují dividendy, se však objem peněz vyplácených akcionářům zvyšuje, i když ziskovost zůstává zhruba stejná.
Takové firmy rovněž akumulují finanční aktiva – někdy i rychleji než firemní dluh –, což naznačuje, že na liberalizovaných finančních trzích postrádají tyto podniky ziskové dlouhodobé investiční příležitosti a možnosti portfoliových investic.
Bylo by předčasné naznačovat, že vztah mezi zisky a investicemi se v rozvojovém světě zpřetrhal.
Protože však ziskovost firem obecně roste, jsou investiční trendy všude na světě (s výjimkou Číny a Indie) slabé, což platilo už před globální finanční krizí z roku 2008.
Financializace navíc dál narušuje po celém světě makroekonomickou stabilitu.
Například programy kvantitativního uvolňování v rozvinutých ekonomikách přispěly k nadbytku likvidity – a tím i k nedávné explozi firemních dluhů v rozvíjejících se ekonomikách.
Vezmeme-li vzorek těchto ekonomik, pak se dluh denominovaný v dolarech u nefinančních korporací zvýšil v letech 2010 až 2014 v průměru o 40%; jejich podíl dluhové služby v letech 2007 až 2015 rovněž vzrostl o 40%.
Tato čísla naznačují rodící se systémovou bankovní krizi.
Dluhem tažené investice se navíc soustřeďují ve vysoce cyklických sektorech založených na spotřebě přírodních zdrojů, které nepřispívají k inkluzivnímu a trvale udržitelnému růstu.
Na celkovém zvýšení dluhu i investic se z více než dvou třetin podílí pouhých sedm sektorů – těžba ropy a plynu, výroba elektřiny, stavebnictví, průmyslové komodity, nemovitosti, telekomunikace a hornictví.
To naznačuje, že snadný přístup k levným penězům a dluhovému financování neupřednostňuje technologicky špičkové sektory, jež nejvíce přispívají k růstu produktivity.
Chceme-li tento trend zvrátit, musíme nejprve zvrátit tíhnutí rozvíjejících se ekonomik k vysoce financializovaným firemním strategiím.
To bude vyžadovat všeobecné změny v podnikovém řízení a v pobídkových strukturách nefinančních korporací, včetně preferenční daňové politiky u nerozděleného zisku a kmenových financí a zvláštních odpisových úlev u reinvestovaného zisku.
Vedle podnikových financí musíme také obnovit rovnováhu vztahu mezi ziskem a investicemi, a to prostřednictvím institucionálních i veřejných iniciativ, ale též proaktivní průmyslovou politikou.
To si vyžádá reformu a prohloubení bankovní soustavy, aby se zajistily dostatečné úvěrové kapacity pro dlouhodobé investice, včetně úvěrů malým a středním podnikům.
Pokud jde o makroekonomické prostředí, vlády mohou zlepšit podmínky prostřednictvím veřejných investic, zejména do infrastruktury, čímž zlepší produktivitu a zvýší ziskovost soukromého sektoru.
A konečně by mezinárodní společenství mělo usilovat o rázné potírání daňových úniků a odlivů kapitálu, které narušují příjmovou základnu států.
Dlouhodobé investice do produktivních aktiv jsou nezbytné pro zajištění trvalého růstu, který rozvojové ekonomiky potřebují.
Nedosáhnou ho však tím, že budou dál udržovat prostředí podněcující krátkodobé strategie.
Jak napravit Evropský pakt stability
Evropský pakt stability - který svými fixními omezeními objemu rozpočtových deficitů členů eurozóny podpírá společnou evropskou měnu - má potíže.
Německo, vedoucí země Evropské unie, totiž vůči svým partnerům v EU závazek ohledně rozpočtového schodku nedodrželo.
Navíc ještě využilo svého výsadního politického postavení a zablokovalo předběžné varování o existenci schodku, které Komise EU v rámci Paktu stability vyžaduje.
Teď dělá problémy Francie.
Druhá nejneochotnější země EU zveřejnila neoficiální oznámení, že ani ona nehodlá dostát slibu, že sníží svůj deficit.
Tyto zprávy přicházejí jen rok poté, co naopak malé a ve srovnání s ostatními zeměmi téměř zanedbatelné Irsko obdrželo oficiální výstrahu ohledně své daňové politiky, přestože rozpočet Irska byl v přebytku, navíc dost výrazném.
Čtyři roky po podpisu to s Paktem stability vypadá bledě.
Celá Evropa mluví o tom, jak se ho zbavit, ale je slyšet i debaty o tom, jak ho napravit.
A to je dobře: Pakt stability je totiž nedomyšlený a jeho implementace neuvážená.
Fixní tříprocentní limit rozpočtového deficitu, jak jej stanoví Pakt, je nejen zcela arbitrární, ale zároveň ignoruje fakt, že v případě zpomalení ekonomiky se deficit automaticky zvýší.
Tvůrci Paktu si tohoto faktu byli vědomi, a tak celou záležitost dále zkomplikovali přijetím dvou scestných ,,řešení".
Přišli s pojistnou klauzulí, která státu dovoluje posunout horní mez deficitu v případě závažné recese, ovšem závažnou recesi pak definovali tak, že tento posun horní hranice deficitu je v praxi naprosto nepoužitelný.
Vědomi si toho, že hospodářské oslabení by vedlo běžně k porušení tohoto stropu, stanovili dále, že normální deficit je nulový deficit.
V souladu s tím je každá země každoročně povinna spolu s rozpočtem předložit také odhad na dva roky dopředu, aby se dalo určit, nakolik bude její rozpočet v tomto období vyvážený.
Německo se k závazku pro rok 2002 připojilo počátkem roku 2001, kdy jeho ekonomika přiměřeně rostla.
Díky zpomalení, které přišlo neočekávaně, ovšem Německo svůj cíl nedokázalo splnit.
Ministr financí Hans Eichel tudíž rozumně rozhodl, že nebude situaci dále zhoršovat přijetím fiskální politiky, která by ekonomice jeho země svázala ruce.
Komise, která se staví do role ochránce Paktu, se pokusila udělit výstrahu.
Toto rozhodnutí však měli učinit politici z reálného života - Rada ministrů financí.
Nikdo z nich si Německo nechtěl poštvat proti sobě, neboť si velmi dobře uvědomovali, že stejný problém může jednoho dne potkat i je.
Výstraha nakonec udělena nebyla.
Francouzský případ je odlišný.
V době voleb všichni politici slibují modré z nebe - včetně daňových škrtů.
V zemi proslulé vysokými daněmi je to nejen chytrá strategie, ale i dobrý ekonomický tah, pokud spolu se snížením daní dojde ke snížení výdajů.
Francie je ale také zemí, kde má snad každý občan nějaké veřejně financované zvýhodnění, takže o škrtech zde nemůže být ani řeči.
To je hlavní důvod, proč Francie není schopna vyhovět podmínce maximální výše rozpočtového schodku.
Komise je pobouřena, jenže Francie velmi dobře ví, jak účinně zpochybnit pravidla obvyklého chování EU.
Na politické pikle je zaděláno.
Ekonomy a cyniky to nemůže překvapit.
Cíl paktu - prosazovat fiskální disciplínu ve všech zemích, kde se platí společnou měnou - je chvályhodný.
Ovšem poté, co země eurozóny ztratily kontrolu nad svou národní měnovou politikou, jediný makroekonomický instrument, který jim zůstal, je fiskální politika.
Jde teď tedy o to, jak zkombinovat dlouhodobou disciplínu s krátkodobou flexibilitou.
Není to snadná výzva.
Zkuste si těsně před velkou žranicí slíbit, že odteď budete držet dietu.
Pakt stability je příliš nedodělaný a technokratický: tříprocentní deficitní cíl, prosazovaný eurokraty v Bruselu, politiky znalé života prostě nemůže nadchnout.
Řešení je třeba hledat jinde.
Nemusíme naštěstí chodit daleko.
Měnová politika totiž stojí před podobnou výzvou.
Musí zaručit dlouhodobou cenovou stabilitu, ale zároveň musí být dostatečně flexibilní z krátkodobého pohledu, aby si uměla poradit s obchodními cykly.
V posledních deseti letech zaznamenala měnová politika opravdový úspěch.
Recept je téměř všude shodný: svěřit politiku skupině schopných lidí (tj. centrální bance), formálně nezávislých na politických tlacích, a dát jim jasný a výslovný mandát.
Oni vědí, že chybu, které se dopustí dnes, budou muset řešit zítra, a tak uplatňují svůj nejlepší úsudek.
Ve srovnání s dřívějšími měnovými pravidly došlo v této oblasti k nebývalému posunu k lepšímu.
Stejný přístup by měl fungovat i v případě fiskální politiky.
Někdo se možná bude obávat ztráty demokratické odpovědnosti.
Je třeba si ale uvědomit, že fiskální politika plní dva velice odlišné úkoly.
První úkol je strukturální a přerozdělovací: týká se objemu rozpočtu a jeho detailní struktury jak na straně výdajů, tak na straně příjmů.
Rozhodnutí v těchto věcech nelze delegovat, musí zůstat v rukou volených vlád a podléhat schválení a dohledu parlamentu.
Druhý úkol je makroekonomický: jde o stanovení rovnováhy rozpočtu s cílem účinně řešit cyklické fluktuace.
Tento úkol se nijak neliší od monetární politiky a může jím být pověřen nezávislý orgán.
Co Evropa musí podniknout, je tedy jasné.
Každá země by si měla ponechat plnou kontrolu nad svou fiskální politiku, ale její makroekonomickou součástí, tj. rozhodováním o schodcích a přebytcích, pověřit nezávislý výbor pro fiskální politiku, který bude mít dlouhodobý mandát stabilizovat, či v některých zemích snížit objem státního dluhu.
A aby byl zaručen výsledek, měly by se na statutu těchto výborů a jejich mandátu dohodnout všechny země eurozóny.
Konec zásahům z Bruselu, konec arbitrárním pravidlům, konec politickým soudům - přivítejme zdravý rozum.
Jak opravit financování globálního obchodu
PAŘÍŽ – Zboží a služby se po světě přesouvají pomocí kritické infrastruktury: silnic, přístavů, železničních sítí, přepravních tras a datových serverů.
Neméně podstatný je ekosystém financování globálního obchodu v hodnotě 5,2 bilionu dolarů, který tyto toky usnadňuje.
Bohužel ne vždy funguje tak dobře, jak by mohl.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Dnešní systém financování obchodu charakterizuje složitá síť desetiletí starých listinných procesů a novějších „digitálních ostrovů“ – uzavřených systémů obchodních partnerů odpojených od globálního celku.
Nový výzkum uskutečněný Poradní skupinou Mezinárodní obchodní komory pro oblast financování obchodu, Fung Business Intelligence a McKinsey & Company upozorňuje, jak by zjednodušování procesů a propojování a integrace těchto ostrovů napříč sítěmi a platformami mohlo transformovat globální ekonomiku.
Podle Asijské rozvojové banky se díra ve financování globálního obchodu v roce 2020 zvětšila na rekordních 1,7 bilionu dolarů – což je ekvivalent 10 % světového obchodu se zbožím a vzestup z 8 % v roce 2018.
Ještě akutnější je tento deficit u mikropodniků a malých a středních podniků, na něž v roce 2020 připadlo 40 % zamítnutých žádostí o financování obchodu.
Přestože jsou tedy digitální sítě nepochybně budoucností obchodu, při rozšiřování jejich současné podoby hrozí riziko prohlubování propasti mezi velkými, propojenými nadnárodními korporacemi a mikropodniky a malými a středními podniky, které mají zásadní význam pro hospodářský růst a tvorbu pracovních míst napříč rozvojovým světem.
Představme si kupříkladu podnikající řemeslnici v jihovýchodní Asii, jejíž mikropodnik zaměstnává čtyři místní.
Vyzná se v digitálních technologiích a na druhé straně zeměkoule si našla malé, ale hodnotné online odbytiště pro své výrobky.
Daňový, úvěrový ani celní systém její země, včetně nákladních listů a nákupních objednávek, není ovšem konstruovaný tak, aby její malé společnosti posloužil.
Její aktiva nedosahují hraničních hodnot pro splnění testů úvěruschopnosti a všechny doklady se musí předkládat v listinné podobě.
Dovozní doklady v cílové zemi jsou navíc úplně jiné než vývozní listy v její zemi, což přidělává práci a zvyšuje náklady.
Teď si představte, že se něco ztratí.
Čím menší podnik, tím těžší je takovou složitostí, roztříštěností a neprůhledností proplout.
Digitálně propojenější systém obchodování by ale mikropodnikům a malým a středním podnikům pomohl prodávat do zemí a zákaznických segmentů, které jsou pro ně nyní nedosažitelné.
Je nezbytné současný systém opravit.
Svět bude do roku 2030 potřebovat vznik 600 milionů pracovních míst, aby vstřebal nováčky vstupující do pracovních sil, většinu v rozvojových zemích.
Při naplňování tohoto požadavku a využívání potenciálu obchodu být motorem hospodářského růstu sehrají obrovskou roli právě mikropodniky a malé a střední podniky, na něž připadá zhruba 90 % firem na světě a většina zaměstnanosti.
Lepší systém financování obchodu může navíc pomoci uvolnit úzká hrdla v dodavatelských řetězcích, která v průběhu pandemie covidu-19 zpomalují ekonomické oživení a přispívají k vyšší inflaci.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Dřívější snahy zlepšit financování obchodu vyústily v bujení sítí, digitálních standardů a digitalizačních iniciativ.
Mnohé z nich jsou sice vynikající, ale abychom zacelili onu díru v hodnotě 1,7 bilionu dolarů ve financování obchodu, potřebujeme řešení „pro celý svět“.
Navrhujeme systematičtější model, který všechno digitálně spojuje do čehosi, co nazýváme „vrstvou interoperability“.
Nebyla by to ani nová vrstva byrokracie, ani náhražka regulace.
Jedná se o virtuální konstrukt poskytující globální rámec pro stávající i budoucí standardy, protokoly a principy, s cílem zapojit všechny účastníky ekosystému financování obchodu do současných i budoucích sítí.
Tento konstrukt by se opíral o tři hlavní pilíře: opatření umožňující digitální obchodování čili standardy usnadňující digitalizaci financování obchodu i globálního obchodování, konkrétní standardy umožňující digitalizaci odvětví financování obchodu a doporučené postupy pro interoperabilitu financování obchodu.
Tuto vrstvu by mohl řídit jediný globální subjekt v odvětví nebo určité konsorcium, čerpající ze stávajících uspořádání, jako je loni spuštěná Iniciativa Mezinárodní obchodní komory pro digitální standardy.
Vrstva interoperability by vytvořila něco jako celosvětový standard kvality ISO pro obchodní systém a fungovala by v duchu Komise pro technickou stránku internetu, která vyvíjí internetové standardy.
Její zřízení bude vyžadovat pevné odhodlání bank, vlád, obchodních orgánů a nestátních organizací.
Společný postup by aktérům umožnil pocítit konkrétní přínosy, se silným vedením potenciálně už za 2-3 roky.
Pro naši hypotetickou řemeslnici z jihovýchodní Asie by taková úprava znamenala, že každý krok v obchodním procesu by byl online a mohla by jej zvládnout ze svého laptopu.
Řadu kroků, včetně předkládání úvěrových referencí, by jí usnadnil průvodce vytvářený umělou inteligencí a šitý na míru jejímu malému podniku.
Dovozní a vývozní systémy by sdílely společný jazyk pro vkládání údajů, což by znamenalo přímočařejší postup pro ni, celní úředníky a celou škálu provozovatelů systémů a zároveň by to zjednodušilo a zrychlilo odstraňování chyb.
Budování interoperability je složité, ale její přínosy by byly široké a hluboké.
Kupujícím i dodavatelům by pravděpodobně přinesla víc likvidity, nižší náklady, méně složitostí a větší dostupnost úvěrových a mezifiremních trhů.
Vylepšený a sjednocený systém financování obchodu by mohl přilákat institucionální investory, kteří se doposud povětšinou drželi stranou.
Poskytovatelé logistiky, z nichž mnozí stále používají papír, by měli prospěch z nižších nákladů a vyšší jistoty a efektivity plynoucí ze standardizovaných obchodních dokumentů.
Konečně vlády a regulatorní orgány by měly přístup k bohatším a kvalitnějším informacím, které by podpořily spolupráci s finančními aktéry a potenciálně uvolnily další financování.
Kromě toho mohou také inovace v oblasti blockchainu a digitalizace podstatně zlepšit globální systém financování obchodu a zajistit, že přínosy pocítí podniky všech velikostí a spotřebitelé po celém světě.
Náprava financování obchodu má pro udržitelnější a inkluzivnější globální hospodářství zásadní význam.
A jelikož je také nezbytné zajistit robustní zotavení po pandemii, potenciální přínosy v krátkodobém výhledu jsou obrovské.
Světová obchodní organizace: napravit, ne potopit
Jak vyspravit potravinový řetězec
KODAŇ – Globální potravinový systém se zmítá v chaosu.
Před čtyřmi lety se třicetiletý trend snižujících se cen potravin rychle obrátil.
Ceny obilí se od roku 2004 více než zdvojnásobily a výrazně vzrostly také ceny většiny ostatních druhů potravin.
Připočítáme-li k tomu trvale neudržitelné nakládání s přírodními zdroji, vynořující se negativní dopady klimatických změn a prudce rostoucí ceny hnojiv a energií, čelíme nejtěžší globální potravinové krizi od počátku 70. let.
V dramatickém zvyšování cen se odráží několik faktorů: nepříznivé počasí v klíčových oblastech produkce potravin, rychlý růst poptávky po mase a mléčných výrobcích, vyšší ceny ropy, snižování zásob potravin, širší využívání potravinářských komodit pro výrobu biopaliv a neschopnost investovat do venkovské infrastruktury, výzkumu, technologií a dalších veřejných statků potřebných k urychlení zemědělského růstu v rozvojových zemích.
Raketově rostoucí ceny potravin mají za následek častější hladovění chudých lidí, snížení kupní síly u ostatních a hladové bouře ve více než 30 zemích.
Klíčové ponaučení zní, že nedostatečné investice do vědy a nevhodná vládní politika vedou k potravinovým krizím.
Abychom se těmto nepříznivým jevům do budoucna vyhnuli, musíme světovým zemědělcům a potravinářům pomoci produkovat více potravin, které uspokojí rostoucí poptávku taženou zvyšujícím se počtem obyvatel světa a rostoucími příjmy.
Navíc musí zemědělci a potravináři dosahovat vyšší produkce na menší rozloze, s nižší spotřebou vody, za rozumné ceny a bez poškozování přírodních zdrojů či zhoršování klimatických změn.
Chápou však vlády tuto potřebu?
Domnívám se, že ano.
Hlad není nový fenomén, ale dokud ho budou chudí lidé na venkově mlčky snášet, což už dlouho dělají, mohou ho vlády pohodlně ignorovat.
Hladové bouře městských populací na druhou stranu ohrožují to, na čem vládám záleží nejvíce: jejich legitimitu.
Rozvojové země investují jen něco málo přes 0,5% hodnoty své zemědělské produkce do zemědělského výzkumu.
To je silně nedostatečné.
Tento podíl se má zvýšit na 2%.
I tak to ovšem bude méně, než kolik do zemědělského výzkumu investují země s vysokými příjmy.
Moderní věda by se měla zaměřit na trvale udržitelný růst produktivity půdy a vody, řízení výrobních rizik vyvolaných suchem, záplavami či škodlivým hmyzem, zmírňování klimatických změn a adaptaci na ně.
Druhy plodin odolných vůči suchu a škodlivému hmyzu, dobytek odolný vůči onemocněním a zemědělské výrobní systémy s vysokým výnosem, které spotřebovávají méně vody a využívají atmosférický dusík, to je jen několik málo příkladů technologií, jež nyní potřebujeme.
Kromě toho je zapotřebí další výzkum, který by zlepšil nutriční kvalitu hlavních plodin tím, že by je obohatil o železo, vitamin A a zinek, což by pomohlo řešit všeobecný nedostatek stopových prvků.
Dále musíme posílit potravinovou bezpečnost od výroby až po spotřebu, a to včetně zlepšení našeho chápání interakce mezi potravinovým systémem a lidským zdravím, zejména pak zoonotických nemocí a účinků pesticidů.
Další prioritou by se měl stát výzkum zaměřený na identifikaci alternativních energetických zdrojů, které by ukončily produkci biopaliv z kukuřice, sójových bobů, olejových palem a dalších potravinářských plodin.
Většina lidí ohrožených hladem a podvýživou žije ve venkovských oblastech.
Mají-li uniknout chudobě a hladu a produkovat více potravin pro rostoucí světovou populaci, potřebují přístup k silnicím, trhům, vhodným institucím a technologiím, k primární zdravotní péči a ke vzdělání.
Je zapotřebí, aby jim tento přístup zajistily veřejné i soukromé investice.
K tomu, aby trhy v rozvojových zemích začaly fungovat a zemědělci i tržní zprostředkovatelé získali přístup k vhodným technologiím a znalostem, je zapotřebí aktivní role vlád.
Rychle klesající ceny potravin během třicetiletého období, jež následovalo po potravinové krizi z počátku 70. let, bohužel poskytly vládám pohodlnou záminku k tomu, aby dělaly málo nebo vůbec nic.
Veřejná politika je potřebná i v mnoha dalších oblastech včetně legislativy, která by do cen potravin začlenila i ekologické náklady, čímž by stimulovala trvale udržitelnou produkci, a včetně pobídek a regulací na podporu efektivnějšího využívání vody.
Za účelem vývoje, využití a obchodu s moderními technologiemi a geneticky upravenými potravinami by se měly zavést národní i mezinárodní režimy biologické bezpečnosti.
Vládní dotace zvyšující využívání potravinářských plodin typu kukuřice, sójových bobů a olejových palem k výrobě biopaliv by měly ustat.
Regulace globalizace a zajištění konkurence v oblasti obchodu se neobejde bez mezinárodních institucí.
Zemědělská politika pokřivující obchod, což se týká i Spojených států, Evropské unie a Japonska, by měla být eliminována.
Snižování chudoby sice představuje nejlepší cestu ke snížení plodnosti, avšak klíčovou důležitost má také reprodukční zdraví, které pomáhá rodinám omezit počet dětí na požadovaný počet.
Světové přírodní zdroje postačují k produkci potravin potřebných v dohledné budoucnosti, a to i bez poškozování životního prostředí.
Platí to však jen za předpokladu, že vlády budou prosazovat osvícenou politiku a že se do práce ve prospěch potravinového systému zapojí věda.
O nápravě MMF a Světové banky
CAMBRIDGE: Jako obvykle, Mezinárodní měnový fond a Světová banka si na závěr každoročního setkání ve Washingtonu vzájemně pogratulovaly k dosaženým úspěchům.
Ovšem za všemi těmi sebe-gratulacemi panoval všeobecný pocit, že obě instituce na celé čáře zklamaly a obě vyžadují vskutku fundamentálních reforem.
Jisté reformy – třebaže pouze částečné – jsou již na dohled.
Chudé země získaly pevný slib ještě rozsáhlejšího odpuštění a vymazání dluhů.
Sám president Clinton ohlásil 100% zrušení amerických dluhů u těch nejchudších zemí.
Rovněž MMF slíbil, že se napříště bude mnohem více starat o světovou chudobu.
A bohaté země se zase dohodly na častějších a pravidelnějších setkáních s chudými zeměmi v nově zformované skupině nazvané G-20: kde je zastoupeno osm bohatých zemí, deset rozvojových zemí (především těch největších, jako je Brazílie, Čína, Indie a Jižní Afrika), plus jeden zástupce MMF/Světové banky a jeden zástupce Evropské unie.
Hlavním cílem práce skupiny G-20, jenž se v prosinci sejde na úrovni ministrů financích Berlíně, by měla být fundamentální náprava mezinárodních institucí.
Většina z nich pracuje špatně a všechny do jedné je třeba vylepšit či zreformovat.
Tak například MMF.
Ten absolutně nezvládl situaci v Rusku a těžce jej poškodil.
Stejně mizerně pracoval v Africe, a to už pěkných dvacet let (což nyní do jisté míry přiznává svojí „novou“ ochotou zaměřit se na chudobu).
MMF zcela neuspěl při hašení finační krize na světových trzích, jenž byla nejhorší za poslední tři roky.
Navíc, třebaže si přivlastňuje jisté zásluhy za „obnovu“ východní Asie, pravdou je, že kolaps Asie v roce 1997 měl v prvé řadě největší dočinění s naprostou neodborností a neschopností managementu MMF, když se fond pokoušel zastavit finanční paniku.
MMF by tedy neměl být až tak moc s obnovením hospodářského růstu ve východní Asii spojován, protože země východní Asie dosahovaly velkého hospodářského růstu po celá desetiletí, a to bez jakéhokoliv pomoci MMF!
Skutečné poučení z MMF je celkem prosté.
MMF se pokouší řídit většinu světa, a přirozeně, není schopen toto vykovávat efektivně.
Vede programy ve více jak 60 zemích, a fakticky těmto zemím diktuje své hospodářské politiky (či se o to alespoň pokouší).
To je samozřejmě nemožný a zcela pošetilý úkol.
MMF také nedisponuje žádnými kvalifikovanými odborníky na transformující se ekonomiky bývalého komunistického světa, a stejně tak ne na rozvoj afrických ekonomik.
V obou oblastech skutečně politováníhodně zklamal.
Je proto na čase, aby se MMF navrátil ke svým prazákladním a tolik potřebným funkcím: k monitorování mezinárodního měnového systému a snad i k poskytování nevelkých, ale mimořádných půjček.
MMF by měl pracovat tak v pěti programech ročně, a ne padesáti.
Situace ve Světové bance není o nic lepší.
Také ona se snaží řídit svět, či přinejmenším jeho nejchudší část.
A i to je neuvěřitelně rozsáhlý a naprosto nezvládnutelný úkol.
Žádná jediná instituce nemůže doufat, že se jí podaří definovat tu “správnou“ strategii pro ekonomický rozvoj v různých koutech světa.
Ano, všechny země evidentně potřebují mocný a vitální soukromý sektor, který by táhnul ekonomický růst, a rovněž sociální programy, ovšem existuje mnoho a mnoho cest, jak těchto cílů dosáhnout.
Ostatně většina projektů půjček, poskytovaných Světovou bankou, by mohla být realizována skrze soukromý sektor.
Světová banka by mohla být skutečně výrazně zredukována – aby se zaměřila na tvorbu systematické databáze; aby podporovala nové vědecké přístupy řešící problémy chudých zemí (jako je například vývoj vakcíny proti malárii); a aby se věnovala studiu dlouhodobých globálních otázek, jako jsou například lidmi způsobené klimatické změny.
Je zřejmé, že veškeré aktivity Světové banky v oblasti půjčování peněz státům, by měly být zcela opuštěny, přičemž případná mezera na finačním trhu by měla být promptně zaplněna privátním sektorem a regionálními rozvojovými bankami, jako je například Asijská rozvojová banka anebo Inter-Americká rozvojová banka.
Jiné instituce potřebují naopak výrazně posílit své rozpočty a stejně tak i své mezinárodní postavení.
To platí například o institucích, které se starají v mezinárodním měřítku o zdraví světové populace – jako je Světová zdravotnická organizace, UNICEF a Program OSN pro AIDS.
A podobně je možné zmínit Rozvojový program OSN, jenž monitoruje podmínky základního rozvoje lidstva po celém světě, a který by potřeboval podstatně posílit svůj mandát.
Existuje mnoho otázek, které by měla skupina G-20 věru rychle prošetřit.
Až se zástupci G-20 koncem roku setkají, měli by proto iniciovat vznik nezávislé a opravdu důkladné analýzy MMF i Světové banky, a stejně tak i ostatních mezinárodních institucí.
Tento audit by měli vykonat nezávislí experti, jak z rozvojových, tak i vyspělých zemí.
A na základě této analýzy by auditoři měli vyslovit skutečně zásadní doporučení.
Potřebujeme totiž mezinárodní instituce, které fungují.
A bez fundamentální nápravy MMF, Světové banky a ostatních klíčových institucí bude mezinárodní rozvoj i nadále strádat.
Jak opravit dodavatelský řetězec inovací
CAMBRIDGE – Jako postgraduální student na MIT jsem měl příležitost pracovat s profesory Robertem Langerem a Ramem Sasisekharanem v prostředí nabitém novátorským myšlením.
Ptali jsme se, co by mohlo být možné, a byli jsme podněcováni k usilování o revoluční technologie, které se všeobecně považovaly za nemožné.
Tato zkušenost mi vštípila prosté, ale významné krédo: měj smělé plány.
Inovovat je náročné.
Je-li člověk ochoten překročit hranice neznámého, měl by jít směrem, který slibuje největší potenciální přínos.
Podle mých zkušeností ze zkoumání široké škály témat – energie, zemědělství, lékařství a dalších – se jako nejúčinnější ukazuje tento přístup: začni uvažovat od konce.
Pojmenováním problémů a modelováním upřednostňovaného řešení si člověk může vymezit mantinely, do nichž technologická inovace zapadá, a stanovit jasnou, byť často náročnou cestu k realizaci.
Zásadním předpokladem tohoto přístupu je otevřená mysl, nesvázaná charakteristickým dogmatem tématu.
Ti, kdo jsou do určitého oboru pohrouženi, mají na dosažitelné možnosti pevně zažitý náhled, opřený o kombinaci dřívějších úspěchů, citační předpojatosti, současných mezí znalostí a pravdy – a je často těžké tyto zdroje odlišit.
Nováček, který si klade nejzákladnější otázky, však začne rozeznávat logické nesrovnalosti, z nichž vyplývají skutečné bariéry řešení a technické překážky.
Průlomy leží na křižovatce technických možností a tržního tahu.
Porozumění těmto silám umožňuje novátorům optimalizovat směr bádání.
S dobře definovanými mantinely lze naplánovat jasnou cestu vývoje novátorských technik, která zohlední jak známé, tak neznámé.
Tento nekonvenční přístup vytrvale přináší průlomové technologie, které při správném využití způsobují v dané oblasti revoluci.
Ještě zajímavější jsou ale zřejmě reakce, jež takový pokrok často vyvolává: „Zdá se to tak jasné.
Proč to někdo neudělal už dřív?“ Když jsem svou kariéru začínal, tyto reakce mě znepokojovaly; nutily mě k otázce, zda jsem opravdu něco samozřejmého nepřehlédl.
Jak se ale rozrůstaly mé zkušenosti s podnikatelským novátorstvím, uvědomil jsem si, že tato reakce vychází ze skutečnosti, že většina lidí je uvězněna v určité doktríně, která jim zamlžuje inovativní řešení ležící za jejími hranicemi.
Firmy se projevují podobně s ohledem na zavádění inovativních technologií a lpí na neefektivních, restriktivních procesech, vzdor údajně samozřejmé alternativě: efektivním systémům, jež producenti používají k zajišťování výrobních vstupů.
Aby si obchodní společnosti vytvořily jasnou, nízkorizikovou cestu k výrobě zboží za předvídatelné (a zisk zajišťující) náklady, zaměstnávají týmy zaměřené na zabezpečování potřebných dodavatelských řetězců, kontrolu zásob, řízení výrobního procesu a tak dále – od místa původu až do místa spotřeby.
V mnoha případech k tomu patří péče o vztahy s určenou sítí dodavatelů, s nimiž producenti sdílejí podrobné specifikace výrobků.
Takový postup zajišťuje, že producenti dostávají přesně to, co potřebují, a dodavatelé dokážou dodávat správné vstupy.
Výsledkem je dobře definovaný, vysoce produktivní a vzájemně prospěšný pracovní vztah.
Naproti tomu dodavatelské řetězce inovací (proces pořizování či vývoje budoucích výrobků a zlepšování těch stávajících) se obvykle vyznačují neefektivitou, nesrovnalostmi a soupeřením.
V mnoha případech takový dodavatelský řetězec ani neexistuje.
Efektivní dodavatelské řetězce inovací scházejí například většině farmaceutických společností.
Jen asi 15 % léků, jež v poslední době schválil Úřad pro kontrolu potravin a léků USA, vyvinula přímo společnost, která je uvádí na trh a prodává, což znamená, že řada významných farmaceutických firem je co do vývoje svých výrobků závislá na určitém inovačním ekosystému.
Výrobci léčiv často lamentují, že firmy, mezi nimiž si hledají dodavatele inovací, neprovádějí klinické testy podle specifikací, což je nutí k opakování práce.
Nicméně zdráhají se poskytnout jim takové specifikace předem, a to i když o ně novátoři žádají, snad ve snaze chránit si postavení na trhu nebo plody vlastního úsilí.
Tytéž firmy navíc dodavatelům inovativních technologií přímo konkurují.
Výsledkem je rozvrácený dodavatelský řetězec.
Tak jako jednotliví novátoři musí zpochybňovat konvenční uvažování, musí společnosti změnit zažitý přístup k dodavatelskému řetězci inovací tak, aby se více podobal tomu, jak vytvářejí a udržují výrobní dodavatelské řetězce.
Budou-li zavedení aktéři na trhu ochotni sdílet „inovační specifikace“ (neplést si s inovačními metodami), dokážou vytvořit efektivní síť dodavatelů inovací a tím zvýšit spolehlivost motoru vývoje produktů.
Stejně jako u efektivních výrobních dodavatelských řetězců je zapotřebí, aby si dodavatel a jeho zákazník vybudovali vzájemný vztah, v němž spolu v konkrétních činnostech prakticky ani ekonomicky nesoupeří.
Efektivní dodavatelský řetězec může inovace transformovat na úrovni jednotlivých vztahů i celých odvětví.
Vždyť určitý společný přístup – vymezení klíčových tržních potřeb, jejich navázání na překážky brzdící řešení a posouvání hranic současného myšlení – platí pro všechny druhy inovací.
S inovačním ekosystémem zorganizovaným v tomto duchu by k „samozřejmým“ pokrokům mohlo docházet výrazně rychleji.
Nakolik samozřejmě to zní?
Pomáhat uprchlíkům společně
LONDÝN – Pro ochranu uprchlíků a migraci bude letošní rok zřejmě nejvýznamnější od podpisu ženevské úmluvy z roku 1951.
Podle toho, jaká rozhodnutí učiníme, buď pomůžeme vytvořit otevřenější společnosti, založené na silnější mezinárodní spolupráci, anebo nahrajeme autoritářským vládám a jejich nacionalistickým programům.
Musíme se tedy tématu věnovat s mimořádnou naléhavostí a vážností úmyslů.
Uprchlická a migrační krize ve Středomoří, Asii, Africe a Střední Americe vede k rozsáhlému a otřesnému lidskému utrpení.
Význam této skutečnosti je mimořádný, neboť neposkytnutí pomoci těm nezranitelnějším odráží neobvyklý rozklad morálky v mezinárodním společenství.
Hrozí, že ztratíme kolektivní chápání toho, proč je důležitá multilaterální soustava a mezinárodní spolupráce.
Když odmítneme chránit ty, kdo čelí perzekuci, nejenže je vystavujeme nebezpečí, ale také podvracíme principy občanské svobody a ohrožujeme svou vlastní svobodu.
Loňský rok nám předložil doslova milion připomínek, že systém ochrany uprchlíků selhává.
Každý žadatel o azyl, který odvážně překročil Středozemní moře, nám vypověděl, že v prvních zemích azylu něco není v pořádku.
Jak jsme mohli dopustit, aby Jordánsko, Libanon a Turecko nesly břímě hostitele bezmála pěti milionů uprchlíků se zanedbatelnou podporou od zbytku světa?
Zajistit přijatelnou míru podpory pro jednoho uprchlíka vyjde na nejméně 3000 dolarů ročně; mezinárodní společenství poskytlo jen malý zlomek této částky.
Když už se trhliny v systému proměnily v zející díry, uprchlíci hlasovali nohama.
Ve snaze odvrátit jejich příchod pak zpanikařená Evropská unie – kolébka systému mezinárodní ochrany – ohrozila svou tradici lidských práv a základních standardů azylového práva.
Signál, který to vysílá do zemí v první linii – že není nutné zcela dodržovat pravidla ochrany –, by mohl být pustošivý.
S mylným přesvědčením, že k zajištění vlastní suverenity je třeba jednat jednostranně, se vlády vzepřely mezinárodnímu přístupu k migraci.
Jak ale neúprosně ukázalo dění ve Středomoří, takový přístup je sebezničující.
Jeho výsledkem je přelud suverenity, podkopání věrohodnosti demokratických vlád a multilaterálního systému a posílení moci pašeráků a autoritářských populistů.
Musíme tento sešup zastavit.
Systémová globální krize vyžaduje systémovou globální reakci.
Než se světoví lídři v září sejdou na Summitu OSN o přístupu k rozsáhlým pohybům uprchlíků a migrantů, světové společenství si musí připustit, co se stalo špatně – a shodnout se na způsobu řešení.
Namísto přesouvání břemene bychom měli začít zodpovědnost sdílet.
Nejrozumnějším způsobem jak zajistit národní suverenitu je minimalizovat rizika, jimž migranti čelí během snahy dostat se do bezpečí, a maximalizovat prostředky, které mají k dispozici, aby si vytvořili produktivní život.
K dosažení tohoto cíle jsou zapotřebí tři věci.
Zaprvé musíme využít politického potenciálu kolem uprchlického tématu, abychom dospěli k závazkům ke konkrétním zlepšením mezinárodního systému ochrany a snížili zranitelnost všech migrantů.
Je prostě nepřijatelné, že lví podíl břemene je nuceno nést pouhých deset zemí, že 86 % uprchlíků přebývá v rozvojovém světě a že ročně dojde k přesídlení méně než sto tisíc osob.
Podpora uprchlíků není dobrovolná a nesmíme dovolit, aby se zodpovědnost odvíjela od pouhé blízkosti ke krizi.
Nesmíme už z roku na rok, od krize ke krizi, žadonit o závazky (které velice často nejsou splněny).
Měli bychom spočítat, kolik podpora nucených migrantů a zemí, které jsou jejich hostiteli, stojí – jako bychom sestavovali rodinný rozpočet – a pak kolektivně přispět nezbytným financováním v kontextu dlouhodobého plánu.
Musíme také posílit svou schopnost hostit uprchlíky prostřednictvím přesidlování a dalších právních postupů, jako jsou studentská a pracovní víza či víza směřující ke sjednocení rodiny.
Zadruhé, posílení systému mezinárodní ochrany vyžaduje, abychom nově uvažovali o samotné myšlence naší zodpovědnosti vůči uprchlíkům.
Nemůžeme si nadále dovolit přistupovat k nim jako k přítěži v trvalých táborech.
Namísto toho jim musíme pomoci stát se aktivními, přispívajícími členy našich společenství.
Náš model se musí zakládat na úplném a co nejvčasnějším začlenění uprchlíků do trhů práce a do škol.
A musíme se zavázat, že děti nikdy nebudeme držet ve vazbě.
Konečně si systém OSN musí vytvořit větší kapacity k řešení migrace a dát migrantům silnější hlas na globální úrovni.
Jedině pak budeme schopni dohodnout se na souboru závazků ke snížení rizik, s nimiž se střetají všichni migranti, aby byla poskytována záchranná pomoc na moři, nabídnuty bezpečné cesty k přesídlení a zajištěna zákonná identita.
Míra veřejné a politické pozornosti, jíž se uprchlíkům a migraci letos dostává, se pravděpodobně nebude opakovat za mého života ani za života příští generace.
Podmínky pro život mnoha lidí – obecně o životě člověka ani nemluvě – se zlepší nebo zhorší podle toho, jak této příležitosti využijeme.
Opravme správnou díru
LONDÝN – „Zákony děr“ jsou stejně nesmlouvavé jako fyzikální zákony.
Ocitnete-li se v díře a chcete se z ní dostat ven, je první zásadou přestat kopat.
Narazíte-li na řadu děr a chcete vědět, kterou máte opravit jako první, zvolíte tu, která představuje největší nebezpečí.
Tyto zákony platí zejména při aplikaci na vládní finance.
Když John Maynard Keynes hovořil o trvalém nevyužití zdrojů, nemyslel tím, že po velkém šoku zamrznou ekonomiky na neměnné úrovni aktivity stlačené depresí.
Domníval se však, že bez vnějšího stimulu by bylo zotavení z nejnižšího bodu pomalé, nejisté, slabé a náchylné na recidivu.
Jeho „rovnováha nevyužití zdrojů“ je spíše jistou formou gravitační síly než setrvalým stavem.
Je to situace, kterou bývalý šéf Federálního rezervního systému USA Alan Greenspan označoval za „kvazirecesi“, což je výstižnější termín než „recese s dvojitým dnem“.
Popisuje chudokrevné zotavení s výtrysky nadšení přerušovanými kolapsy.
Je to situace, které čelíme dnes.
Na rozdíl od Keynese se ortodoxní ekonomové domnívají, že po velkém šoku se ekonomiky „přirozeně“ navrátí k předchozímu tempu růstu za předpokladu, že vlády vyrovnají rozpočty a přestanou krást prostředky ze soukromého sektoru.
Teorie tvořící základ této myšlenkové školy byla nastíněna v červencovém Bulletinu Evropské centrální banky.
Dluhově financované veřejné výdaje, tvrdila ECB, „odlákají“ soukromé výdaje, poněvadž vyvolají zvýšení reálných úrokových sazeb nebo přimějí domácnosti ke zvýšení úspor v očekávání, že budou později platit vyšší daně.
Každopádně prý platí, že fiskální stimul nejenže neuspěje, ale ekonomika na tom bude dokonce ještě hůře, jelikož veřejné výdaje jsou z podstaty věci méně efektivní než výdaje soukromé.
Autoři Bulletinu se však nedomnívají, že v posledních dvou letech k „odlákání“ tohoto typu skutečně došlo.
Naopak vysvětlují, že existují-li nevyužité prostředky, extra vládní výdaje dokážou „přilákat“ soukromé výdaje vytvořením dodatečné poptávky, která by jinak neexistovala.
Po shrnutí důkazů Bulletin shledává, že díky fiskálním stimulačním programům v eurozóně zde bylo HDP v letech 2009-2010 o 1,3% vyšší, než by bývalo za normálních okolností.
Z USA přicházejí ještě silnější důkazy pozitivního dopadu fiskálního stimulu.
Ekonomové Alan Blinder a Mark Zandl v nedávné studii zjistili, že celková stimulační politika přijatá v letech 2009-2010 (včetně TARP, tolik očerňovaného programu záchrany finančního sektoru) zabránila další velké hospodářské krizi.
Samotná fiskální expanze přitom zvedla americké HDP v letech 2009-2010 o 3,4% oproti normální situaci.
„Rozpočtoví škrtači“ však mají možnost reagovat.
Problémem fiskálního stimulu je skutečnost, namítají, že ničí důvěru ve vládní finance, čímž brzdí zotavení.
Dnes je prý proto zapotřebí program snižování deficitu za účelem „konsolidace zotavení“.
Obnovená důvěra ve veřejné finance může vést spotřebitele k přesvědčení, že se na obzoru rýsuje trvalé snížení daní, což bude mít pozitivní dopad na jejich bohatství a zvýší to soukromou spotřebu.
Proč by však, propána, měli spotřebitelé věřit, že nynější snížení schodku a zvýšení daní povede k pozdějším daňovým škrtům?
Jedna nepravděpodobná hypotéza následuje druhou.
Fiskální konsolidace, tvrdí její stoupenci, „by mohla“ vést investory k očekávání zlepšení na nabídkové straně ekonomiky.
Nabídkovou stranu však současně zasahuje nezaměstnanost, ztráta kvalifikace a sebedůvěry a omezování investic.
Je nám sdělováno, že „věrohodné ohlášení a zavedení“ strategie fiskální konsolidace „by mohlo“ snížit rizikovou prémii spojenou s vládními dluhy.
To povede ke snížení reálných úrokových sazeb, což zvýší pravděpodobnost „přilákání“ soukromých výdajů.
Reálné úrokové sazby dlouhodobých vládních dluhů v USA, Japonsku, Německu a Velké Británii se však již nyní blíží nule.
Nejenže investoři pokládají rizika deprese a deflace za větší než riziko platební neschopnosti, ale ze stejného důvodu dávají přednost dluhopisům před akciemi.
A konečně by omezení požadavků na vládní půjčky „mohlo“ mít díky nižším dlouhodobým úrokovým sazbám příznivý dopad na dlouhodobou výkonnost.
Nízké dlouhodobé úrokové sazby jsou samozřejmě pro zotavení nezbytné.
Stejně tak je ovšem nezbytné očekávání zisku, které závisí na stoupající poptávce.
I kdyby si podnikatelé mohli půjčovat sebelevněji, nepůjčí si, pokud neuvidí, že po jejich výrobcích existuje poptávka.
Argumenty ECB mi připadají jako seškrábané ze dna intelektuálního sudu.
Pravda je taková, že to není strach z vládních bankrotů, nýbrž odhodlání vlád vyrovnat účty, co nabourává důvěru podnikatelů tím, že to snižuje jejich očekávání zaměstnanosti, příjmů a zakázek.
Problémem není díra v rozpočtu, nýbrž díra v ekonomice.
Předpokládejme však, že má ECB pravdu a že hospodářské zotavení zpomalují obavy z „nezdravých financí“.
I v takovém případě je třeba položit si otázku: jsou tyto obavy racionální?
Nejsou za dnešních okolností přehnané (snad s výjimkou zemí, jako je Řecko)?
A pokud ano, není povinností oficiálních orgánů typu ECB bojovat proti iracionálním domněnkám o ekonomice, místo aby se jim podbízely?
Potíž je v tom, že současná krize zastihla vlády v intelektuálně neschopném stavu, protože jejich ekonomická teorie se ocitla v troskách.
Vývoj událostí a zdravý rozum je v letech 2009-2010 dohnaly k deficitnímu financování, avšak vlády se stále nevzdaly teorie, že k depresím nemůže docházet, a že deficity jsou tudíž vždy škodlivé (s výjimkou války!).
A tak se dnes předhánějí ve snaze přeříznout záchranné lano, které samy sobě hodily.
Je zapotřebí, aby se politici znovu naučili Keynese, zřetelně ho vysvětlili a aplikovali jeho závěry – ne aby vymýšleli pseudoracionální argumenty pro prodlužování recese.
Finanční silnici je třeba spravit, než se na ní nabourají další země
Riskantní inflační experiment Turecka
WASHINGTON, DC – Měnová politika je dnes ve většině ekonomik ukotvena explicitním inflačním cílem, protože cílování cenové stability dosud vyspělým i rozvíjejícím se trhům dobře sloužilo.
Než poruchy v dodavatelských řetězcích a na trzích práce, související s pandemií, začaly roztáčet rychlý růst cen, byla inflace v předních ekonomikách výrazně pod cílovou hladinou a otázka, co v takových situacích dělat, se dříve či později vrátí.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Americký ekonom dvacátého století Irving Fisher na ni měl odpověď.
Ekonomická ortodoxie předepisuje, že když inflace překročí cíl stanovený tvůrci politik, centrální bankéři by měli zvýšit nominální úrokové sazby.
Stoupající úrokové sazby totiž brzdí zadlužování a útraty, čímž ochlazují ekonomiku a potlačují inflaci.
Fisher však měl za to, že když je inflace příliš nízká, centrální banky by měly zvýšit své cíle pro nominální úrokové sazby.
Zastával názor, že mezi nominálními úrokovými sazbami a inflací existuje pozitivní korelace.
Tento vztah, známý jako Fisherův efekt, je v ekonomických datech zřetelný.
Moderní makroekonomové tuto kauzalitu vykládají tak, že směřuje z inflace do nominálních úrokových sazeb.
Turecko je první zemí, která se chystá Fisherovu teorii otestovat – leč se zásadním překroucením.
Turečtí představitelé jsou přesvědčeni, že vysoké úrokové sazby způsobují inflaci, a tvrdí, že kauzalita jde v opačném směru.
Snížení úrokových sazeb, říkají turecké orgány, by mělo ztlumit inflaci.
Vždyť nominální úroková sazba, jak tvrdil Fisher, je součtem reálné úrokové míry a budoucí inflace.
Je-li reálná úroková míra konstantní, jediným dlouhodobým účinkem klesající nominální úrokové sazby bude nižší inflace, protože každý účinek snížení nominální úrokové sazby na reálnou úrokovou míru se v dlouhodobém výhledu vytratí.
Krátkodobě ale taková měnová neutralita chybí, takže pokles nominální úrokové sazby snižuje také reálnou úrokovou míru.
To ubližuje domácím i zahraničním střadatelům, což pro zemi jako Turecko, která hospodaří s neustálým schodkem běžného účtu, aby financovala svůj hospodářský růst, představuje vážný problém.
Vzhledem k tomu, že reálná úroková míra je v současnosti záporná, problém Turecka s inflací se neofisheriánským experimentem ještě zhorší.
Země, která potřebuje domácí i zahraniční úspory k financování svižného růstu, nemůže dotčeným střadatelům nabízet záporné výnosy.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Vláda k povzbuzení pokračujících domácích úspor nedávno ohlásila novou politiku: Pokud pokles liry oproti předním měnám přesáhne úrokové sazby bank pro krátkodobé vklady, vláda držitelům lirových vkladů rozdíl doplatí.
Jestliže například banky u dvanáctiměsíčních lirových vkladů vyplatí 15 % a lira během téhož období devalvuje o 20 %, vláda vkladatelům škodu nahradí.
Tato politika sice ochrání domácí střadatele a předejde jejich odchodu od liry, neudělá ale nic pro povzbuzení zahraničních střadatelů.
Výsledný odliv zahraničního kapitálu urychlí devalvaci liry a dál roztočí inflaci.
A jelikož zvolená politika přenáší veškeré měnové riziko na vládu, oslabí veřejné finance a v posledku by mohla vést až k monetizaci dluhu.
Proč by vláda zaváděla nákladnější alternativu k přísnější měnové politice?
Odpověď je přímočará: Krátkodobý růstový model Turecka šlape na úvěr, což vyžaduje, aby v zemi bylo možné si brát půjčky za nízkých úrokových sazeb.
Fatální chybu modelu ale prozrazuje úloha toků zahraničního kapitálu v těchto domácích zápůjčních sazbách.
Jestliže země potřebuje externí financování a prostředky pro svůj růst čerpá ze zahraničních úspor, kapitálové toky jsou významnějším faktorem krátkodobých domácích zápůjčních sazeb než měnověpolitická sazba – jedná se o fenomén známý jako „odpojení krátkodobých sazeb“.
Je to tím, že domácí banky s vlastním financováním závisí na mezinárodních finančních trzích.
Pro cizince, kteří těmto bankám půjčují, by neměl být rozdíl mezi sazbami pro vklady v lirách a v dolarech, jakmile jsou upraveny o očekávanou devalvaci.
V tureckém případě to neplatí.
Pokud zahraniční ústavy půjčují v lirách, účtují si rizikovou prémii, která teď vzrostla, vlivem masivní kurzovní devalvace.
A pokud půjčují v dolarech, účtují si prémii za riziko platební neschopnosti, které se také zvýšilo.
Dobrým příkladem jsou nedávná rekordně vysoká rozpětí tureckých swapů úvěrového selhání.
Jak budou zahraniční investoři opouštět turecké trhy – nebo si za setrvání účtovat vyšší rizikové prémie –, bude sílit jak devalvace měny, tak inflace.
Na obranu liry a k oživení kapitálových přílivů je nutné správně provádět cílování inflace.
Jestliže inflace překročí oficiální cíl, měnověpolitické sazby by se měly zvýšit, aby zchladily ekonomiku a stabilizovaly ceny.
Malá otevřená ekonomika, která svůj růst financuje ze zahraničních úspor, nemůže přemoci inflaci a zarazit devalvaci bez věrohodné měnové politiky.
Neofisheriánský postup ji nenahradí.
Kazy mezinárodní spravedlnosti pro Súdán
Ti, kdo pozorně sledují dění v Dárfúru, velice dobře vědí, že súdánský prezident Omar Hasan al-Bašír stojí v čele uskupení politických a vojenských vůdců zodpovědných za vážné a rozsáhlé zločiny proti súdánským občanům, které v regionu den co den páchá tamní armáda za pomoci polovojenských skupin a milicí.
Tyranizovaní občané se provinili pouze tím, že patří ke třem kmenům (Fur, Masalit a Zaghawa), z nichž pocházeli rebelové, kteří před několika lety pozvedli zbraně proti vládě.
Každý krok, který má súdánské lídry přimět, aby se ze svých zločinů zodpovídali, je tudíž velice vítaný.
Nicméně rozhodnutí žalobce Mezinárodního trestního soudu (ICC) Luise Morena-Ocampa požádat o vydání zatykače na al-Bašíra je ze tří důvodů těžko pochopitelné.
Zaprvé, pokud Morenovým-Ocampovým záměrem bylo dosáhnout zatčení al-Bašíra, mohl vydat zapečetěnou žádost a požádat soudce ICC o vydání zapečetěného zatykače, který by byl zveřejněn, teprve až al-Bašír vycestuje do zahraničí.
Jurisdikce soudu byla ve věci zločinů v Dárfúru ustavena na základě závazného rozhodnutí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, což znamená, že soudem vydané příkazy a zatykače musí vykonat i státy, které nejsou účastníky statutu ICC.
Jelikož však žalobce dal žádost o zatykač veřejně ve známost, al-Bašír se – za předpokladu, že soudci žádosti vyhoví – může jednoduše vyhýbat cestám do zahraničí a zatčení tak uniknout.
Zadruhé, Moreno-Ocampo se nevysvětlitelně rozhodl obžalovat pouze súdánského prezidenta, nikoli však ostatní příslušníky politického a vojenského vedení, kteří masové zločiny v Dárfúru společně s ním naplánovali, nařídili a organizovali.
Kdyby byl Hitler v říjnu 1945 naživu, 21 obžalovaným, již byli souzeni v Norimberku, by nebylo dovoleno pláchnout.
Konečně, není snadné pochopit, proč Moreno-Ocampo míří tak vysoko a obžaloval al-Bašíra ze „zločinu zločinů“, genocidy, místo aby předložil obvinění, která jsou případnější a snáze se soudně stíhají, jako například válečné zločiny (bombardování civilistů) a zločiny proti lidskosti (vyhlazování, násilné přesuny lidí, masové vraždy, znásilnění atd.).
Pravda, genocida se stala magickým zaříkadlem a lidé si myslí, že pouhé jeho vyřčení vyvolává silné pobouření světového společenství a nevyhnutelně dává do pohybu intervenci OSN.
Tak to ale není.
K prokázání genocidy je navíc zapotřebí splnit přísné podmínky.
Zejména platí, že oběti musí tvořit etnickou, náboženskou, rasovou nebo národnostní skupinu a pachatel musí chovat „genocidní záměr“, konkrétně snahu o zničení skupiny jako takové, ať už v celku nebo v její části.
Pachatel například zavraždí deset Kurdů ne proto, že by byli nesnesitelní nebo že by proti nim něco měl jednotlivě, ale pouze proto, že se jedná o Kurdy; usmrcením těchto deseti osob chce přispět ke zničení skupiny jako takové.
V případě Dárfúru podle Morena-Ocampa každý ze tří kmenů představuje etnickou skupinu; přestože hovoří tímtéž jazykem jako majorita (arabštinou), vyznávají tutéž víru (islám) a jsou stejné barvy pleti, tvoří prý odlišné etnické skupiny, poněvadž každý z kmenů hovoří dialektem a žije v konkrétním místě.
Podle těchto měřítek by se za různé „etnické skupiny“ měli považovat obyvatelé mnoha evropských regionů, například Sicilané, kteří vedle oficiálního jazyka hovoří rovněž dialektem a žijí na konkrétním území.
Moreno-Ocampo dále al-Bašírův genocidní záměr odvodil ze souboru faktů a projevů chování, které podle jeho názoru představují jasnou známku takového záměru.
V souladu s mezinárodním precedenčním právem však lze stav mysli obžalovaného dokázat úsudkem, pouze pokud je takový úsudek jedinou soudnou úvahou, již lze z důkazů vyvodit.
V případě Dárfúru by se zdálo rozumnější vyvodit z důkazů záměr spáchat zločiny proti lidskosti (vyhlazení apod.) spíš než z��měr zničit určité etnické skupiny v jejich celku nebo části.
Zdá se nepravděpodobné, že by zatykač, pokud jej ICC vydá, přinesl mimosoudní účinky – ztrátu politické a mravní legitimity obžalovaného –, které někdy následují.
To se stalo v případě bývalého bosenskosrbského vůdce Radovana Karadžiće, který sice nikdy nebyl zatčen, ale v důsledku obžaloby byl v roce 1995 odstaven od moci a vypuzen z mezinárodní arény.
Morenova-Ocampova žádost naopak může mít negativní politické odezvy a vyvolat značný zmatek v mezinárodních vztazích.
Může zatvrdit postoj súdánské vlády, ohrozit životy mírových sil v Dárfúru, ba dokonce může al-Bašíra přimět k odvetnému zastavení nebo ztížení toku mezinárodní humanitární pomoci ke dvěma milionům vysídlených osob v Dárfúru.
Navíc Morenova-Ocampova žádost může prohloubit nepřátelský postoj velmocí (Číny, Ruska a Spojených států), jež se už v současnosti staví k ICC odmítavě.
Unikající růstové multiplikátory
PRINCETON – V dubnu 2010, kdy se globální ekonomika začínala vzpamatovávat ze šoku finanční krize let 2008-2009, zpráva World Economic Outlook (WEO)Mezinárodního měnového fondu odhadla, že růst HDP v roce 2010 překročí 4 % a že do konce roku 2015 se udrží stabilní roční tempo růstu ve výši 4,5 %.
Tato prognóza se ale ukázala jako příliš optimistická.
Ve skutečnosti růst zpomalil.
V poslední WEO MMF předpovídá, že globální HDP poroste v roce 2012 jen o 3,3 % a v roce 2013 o 3,6 %.
Degradace růstových vyhlídek je navíc pozoruhodně široce rozšířená.
Prognostické chyby mají tři možné příčiny: neschopnost rozeznat čas nutný k ekonomickému oživení po finanční krizi, podcenění „fiskálních multiplikátorů“ (rozsahu ztráty výstupu v důsledku fiskálních úspor) a zanedbání „multiplikátorů mezinárodního obchodu“ (sklonu zemí navzájem se stahovat hlouběji, když se jejich ekonomiky smršťují).
Závažnost a důsledky finanční krize se povětšinou posuzovaly správně.
Poznatky WEO z října 2008, která analyzovala rekonvalescence po systémovém finančním stresu, byly zapracovány do pozdějších prognóz.
Předpovědi pro Spojené státy, kde zkracování dluhové páky domácností nadále omezovalo hospodářský růst, se proto mýlily jen mírně.
Zpráva z dubna 2010 očekávala v USA zhruba 2,5% roční tempo růstu v letech 2012-2013; současné odhady hovoří o tempu lehce nad 2 %.
Naproti tomu fiskální multiplikátor byl vážně podceněn – jak teď WEOuznává.
V důsledku toho byly výrazně méně přesné prognózy pro Velkou Británii, kde se stres ve finančním sektoru do velké míry podobal situaci v USA.
Zpráva WEO z dubna 2010 očekávala v letech 2012-2013 britský roční růst ve výši téměř 3 %; namísto toho se HDP pravděpodobně letos smrští a napřesrok povyroste zhruba o procento.
Velkou část této bolestivé odchylky od dřívějších prognóz lze připsat na vrub příznivému pohledu na fiskální konsolidaci, jež byla britským orgánům a MMF společná.
Výkon silně zadlužených ekonomik eurozóny (Řecka, Irska, Itálie, Portugalska a Španělska) byl rovněž oproti prognózám výrazně horší, vzhledem ke značným výdajovým škrtům a zvyšování daní.
Například portugalský HDP měl podle očekávání letos růst o 1 %; ve skutečnosti se smrští o ohromující 3 %.
Tvrzení Evropské komise, že toto zpomalení není odrazem fiskální konsolidace, nýbrž vysokého rizika platební neschopnosti suveréna, vyvrací Británie, kde podle trhů suverénní riziko prakticky neexistuje.
Multiplikátor mezinárodního obchodu se sice tak všeobecně neuznává, ale pomáhá vysvětlit, proč je zpomalování růstu tak široce rozšířené a vytrvalé.
Když zpomalí hospodářský růst určité země, dováží méně z ostatních zemí, čímž v těchto zemích sníží tempa růstu a přivede je také k omezování dovozů.
Epicentrem této kontrakční síly na globální růst je v poslední době eurozóna.
Jelikož země eurozóny rozsáhle obchodují navzájem i s okolním světem, jejich zpomalení výrazně přispělo k poklesu globálního obchodu, což dále podrývá globální růst.
Konkrétně platí, že jak opadly evropské dovozy z východní Asie, růst východoasijských ekonomik zaznamenal strmý pokles oproti loňsku i oproti prognóze z roku 2010 – a jak se dalo očekávat, zpomalil jejich import z okolního světa.
Celosvětový obchod setrvale oslabuje, přičemž za posledních šest měsíců nezaznamenal téměř žádné zvýšení.
Kdysi oblíbená představa, zapracovaná do prognóz růstu, že východiskem z krize se stanou vývozy, nebyla nikdy věrohodná.
Teď se tato představa obrátila vzhůru nohama: jak se hospodářský růst zastavil, ubývající poptávka obchodních partnerů po importu způsobuje, že ekonomické trápení se šíří a prohlubuje.
Dopady zpomalujícího globálního obchodu jsou nejzřetelnější v Německu, které nebylo zatíženo nadměrným dluhem domácností ani firem a těšilo se z příznivé fiskální pozice.
Aby uniklo krizi, využilo svižného růstu exportu, který sytil zejména lačnou čínskou poptávku.
Přestože se očekávalo, že růst následně zpomalí, pro roky 2012-2013 se odhadoval růst zhruba o 2 %.
Jenže jak zpomalil čínský růst, zčásti kvůli poklesu vývozů do Evropy, prognóza německého HDP se snížila na polovinu.
A vzhledem k tomu, že letošní růst už se z velké části odehrál, německá ekonomika teď stagnuje – ba mohla by se dokonce smršťovat.
Za dobrých časů obchod generovaný růstem země posiluje globální růst.
Za dob krize má však přelévání vlivů skrze obchod opačný účinek.
Vzhledem k tomu, že globální ekonomika je vzájemně propojená v čím dál větším měřítku, tyto obchodní multiplikátory zesílily.
Přestože je přelévání obchodních vlivů méně zlověstné a dramatické než finanční nákaza, zásadním způsobem ovlivňuje růstové vyhlídky světa.
Přehlížení jejich účinku znamená, že prognózy exportu – a návazně růstu – budou nadále míjet terč.
K odhadovanému zvýšení globálního růstu příští rok pravděpodobně nedojde.
Právě naopak, chyby v politikách a prodlevy v jednotlivých zemích vážně poškodí ekonomiky po celém světě.
Prchavé přínosy pružných směnných kurzů
CAMBRIDGE – Milton Friedman v roce 1953 publikoval esej s názvem „Důvody pro pružné směnné kurzy“, v němž tvrdí, že jsou pro ekonomiku nárazníkem tlumícím vnitřní a vnější šoky, neboť zajišťují přesně takové změny cen, jichž je zapotřebí k udržení ekonomiky při plné zaměstnanosti.
Po téměř půlstoletí plovoucích směnných kurzů je však realita složitější.
Pro pochopení Friedmanovy logiky se zamysleme nad scénářem, při němž ve Spojených státech stoupá produktivita.
V efektivním systému by to mělo snižovat cenu amerického zboží oproti zboží odjinud a americký vývoz by vůči dovozu zlevnil.
Jak se zhoršují americké směnné relace (poměr vývozních cen k dovozním), poptávka se posouvá k americkému zboží a udržuje ekonomiku při plné zaměstnanosti.
Jsou-li však ceny „zacementované“ (v měně výrobce) nastává potenciální nesnáz.
Řekněme, že ceny amerického importu z Japonska jsou zafixované v japonských jenech a ceny amerického exportu do Japonska zase v dolarech.
Směnné relace tak zůstanou beze změn, jestliže se nezmění směnný kurz.
Právě tady přichází ke slovu plovoucí kurz.
Jelikož dovoluje měnovou expanzi, a tedy vyvolání devalvace amerického dolaru, uvažuje tato logika, umožňuje, aby ceny amerického vývozu vůči tamnímu dovozu klesaly.
Výsledkem je žádoucí zhoršování směnných relací producenta a zachování plné zaměstnanosti.
Takové uvažování ale předpokládá, že směnné relace země slepě následují její směnný kurz.
Tak tomu ale podle všeho není, jak dokládají dějiny čtvrtstoletí.
Emine Bozová z Mezinárodního měnového fondu, Mikkel Plagborg-Møller z Princetonu a já v nedávné studii sestavujeme indexy bilaterálních vývozních a dovozních cen pro 2 500 dvojic zemí, které v letech 1989-2015 pokrývaly 91 % světového obchodu.
Vylučujeme ceny komodit (ropy, mědi a dalšího podobného zboží, které se obchoduje na burze), neboť ty nejsou pevné.
Jak se ukazuje, neexistuje žádný důkaz, že se směnné relace a směnný kurz pohybují v tandemu.
Právě naopak, 1% znehodnocení v bilaterálním směnném kurzu se v roce devalvace pojí jen s 0,1% znehodnocením v bilaterálních směnných relacích.
Původ této odtrženosti – již Camila Casasová, Federico Diez, Pierre-Olivier Gourinchas a já popisujeme ve studii z roku 2016 – spočívá zřejmě v tom, že pro velkou většinu mezinárodně obchodovaného zboží, jsou ceny ukotvené v dolarech, nikoli v měně producenta, jak vyžadovala Friedmanova úvaha.
Vezměme si případ USA a Japonska.
U téměř 100 % amerického exportu do Japonska jsou ceny v dolarech, takže jsou, jako u Friedmana, pevné v dolarech.
Jenže 80 % amerického importu z Japonska se fakturuje také v dolarech, což znamená, že jsou pevné v dolarech, nikoli v japonských jenech.
Směnné relace se tudíž mění velmi málo, i když směnný kurz kolísá.
To znamená, že i tehdy, když americký dolar devalvuje, není pro amerického dovozce dražší nakupovat japonské zboží, a tak mají malou motivaci přejít od japonského na americké zboží.
Slabší dolar má tedy omezený vliv na americký import.
Rovněž slabší jen téměř nepobízí japonský export do USA, protože dolarové ceny vyváženého zboží zůstávají zhruba konstantní.
Tento jev se týká i obchodních transakcí, které nezahrnují USA.
Jak jsem doložila ve studii z roku 2015, podíl světového importu fakturovaného v amerických dolarech je 4,7krát větší než podíl importu zahrnujícího Spojené státy.
U světového exportu jde o 3,1násobek.
Tato „paradigma dominantní měny“ je stěžejní příčinou odtrženosti směných relací.
Dokládáme, že cenami a objemy v globálním obchodu hýbe spíš směnný kurz dolaru než směnný kurz mezi měnami dvou obchodních partnerů.
Například kolísání cen a kvantit indického importu z Číny nezávisí na směnném kurzu mezi rupií a jüanem, ale na kurzu mezi rupií a dolarem.
Síla amerického dolaru je tedy klíčovým ukazatelem agregátního objemu obchodu a inflace spotřebitelských/producentských cen po celém světě.
V jedné věci měl Friedman pravdu: pružné směnné kurzy poskytují cennou nezávislost měnové politiky.
V obchodním prostředí, jemuž dominuje dolar, je ale silně omezená jejich schopnost podporovat plnou zaměstnanost.
Evropa, Japonsko a duch Johna Maynarda Keynese
NEW HAVEN: Jedenáct členských zemí EU je přichystáno navždy spojit své měny v jedno jediné euro.
S tím, jak se tento okamžik blíží, začínají vlády členských zemí pomalu měnit svůj pohled na přísnost ekonomické disciplíny, jenž bude hodnotu eura určovat.
Samozřejmě existují výhody, politické i ekonomické, které nabízí právě taková široká měnová unie, jak ostatně demonstrují dějiny amerického dolaru.
Zda-li je ale možné těchto výhod v poměrně krátkém časovém úseku dosáhnout mezi tak rozdílnými vládami a ekonomikami, zůstává stále otevřenou otázkou.
Protože mezi těmito vládami neustále narůstají obavy, že takových výhod bude dosaženo až kdesi v budoucnu, a závazky k fiskální ukázněnosti, které jsou hnacím motorem eura, se jaksi zmírňují, tak, jak jsou představitelé těchto zemí nuceni sladit jednotnou měnu a naléhavou potřebou podpořit hospodářský růst a zaměstnanost.
Členové Evropské měnové unie se vzdávají měnové suverenity, dozajista zcela dobrovolně, ale přece jenom “vzdávají.”
Členské země nebudou z tohoto důvodu napříště disponovat vlastními samostatnými měnovými politikami, a dokonce ani libovolnými fiskálními politikami.
Nebudou už proto nadále schopny vyrovnávat své platební bilance, a z nich vyplývající makroekonomické potíže, například pohyby směnných kursů – což příkladně v roce 1992 velice úspěšně provedlo Spojené království.
Ekonomové, jež podporují euro, argumentují tím, že vše, co bylo kdysi možné řešit úpravou směnných kursů, je stejně tak dobře možné udělat posuny v komoditních cenách nebo ve mzdách.
Je ale očividné, že tyto “medicíny” fungují jen velice pomalu a nedokonale.
Mezitím ale bude silné euro vyžadovat, aby vysoké úrokové míry zůstaly vysoké a stejně tak vysoké budou i náklady na práci, exporty a růst HNP.
Evropané dostanou kontinentální Evropu do stavu chronicky vysoké nezaměstnanosti a nevalného hospodářského výkonu a bylo by jim mnohem lépe s nižšími úrokovými mírami a slabšími měnami, které se díky zlomyslným měnovým trhům často chovají jako na Olympijských hrách.
Měny a jejich hodnoty ale nejsou samoúčelné, naopak, jejich prostřednictvím je možné ocenit hospodářské výsledky, o které koneckonců jde.
To samé v zásadě platí na finančních trzích obecně.
Finanční globalizace, která znamená ve své podstatě svobodu provést jakoukoliv žádanou finanční transakci, bez ohledu na měnu, ve které operace probíhá, stejně jako místo a národnost těch, kteří ji provádějí, není rovněž samoúčelná.
Musí se k ní ale přistupovat pragmaticky.
Každá centrální banka, včetně Evropské centrální banky, proto, aby mohla provádět měnovou politiku přizpůsobenou právě svým vlastním hospodářským cílům, musí být schopna hýbat svými úrokovými měrami vcelku nezávisle na mírách na světových trzích.
Aby bylo možné zabránit násilným tendencím úplně zrušit intervence centrálních bank, je třeba, aby země (především ty malé) nalezly překážky, jež by bránily nežádoucím přesunům finančních zdrojů do a vně jejich národní měny.
To je také hlavní důvod, který stojí za navrhovaným zdaněním transakcí směnných kursů, jenž je nyní celosvětově diskutováno, stejně jako například chilské plány na zavedení dodatečných podmínek pro vklady na účty zahraničních majitelů.
Ochrana před extrémní finanční globalizací je tak zcela nezbytným předpokladem dobré a zdravé hospodářské politiky.
Střídmost, která se nyní stává standardní obranou proti měnové nestabilitě, proto nemusí být navždy neměnnou možností, jak nalézt řešení národních i mezinárodních hospodářských krizí.
Navíc ani není pokaždé řešením konstruktivním.
Ekonomika v krizi vyžaduje strukturální reformy, ale makroekonomické ozdravné programy představují prvořadou prioritu.
Evropa by na to neměla nikdy zapomenout.
Japonsko je v tomto ohledu krutým příkladem.
Jeho stagnace a křečovité recese pramení z neuvěřitelně impotentní makroekonomické politiky.
Japonsko je typickým příkladem plně rozvinuté “keynesiánské” choroby.
Ve 30. letech byla tato teorie zcela nepochopena, což nakonec vedlo k velké krizi.
Ve 30. letech totiž bylo Keynesovo poselství velice nové a politici je nestačili absorbovat.
Japonští politici se dnes ovšem nemohou takovou omluvou ohánět.
Pravdou ale zůstává, že japonští kolegové z klubu G-7 (včetně těch evropských, jež by se nyní měli červenat, protože jejich vlastní politiky jsou založeny na radikálním anti-keynesiánství) rok co rok tlačily na Japonsko, aby se keynesiálnké politice nebránilo a přijalo ji.
Japonsko se dostalo na přední stránky novin, jako vyvrcholení celé asijské virové nákazy, ale stalo se tak vcelku neprávem.
Japonsko se přece vůbec nevyčerpalo ze svých zahraničních rezerv.
Japonsko taky nepotřebuje žádnou pomoc.
Střídmosti a obětí není vůbec zapotřebí.
Naopak, více utrácení, soukromého i veřejného, ano, dokonce i více deficitních výdajů je zapotřebí, a to ve velkém a dostatečném rozsahu, aby byla podpořena spotřeba, a také investice.
Všechna ta otřepaná pro-úsporová hesla musejí být co nejdříve zapomenuta, dokud japonské hospodářství neožije novými očekáváními a investicemi.
Máme-li stále na zřeteli škody napáchané japonskými zkázonosnými makroekonomickými výkony v Asii i ve světě, vedle toho i evidentní neschopnost Japonců vyžívat se v utrácení peněz, japonská vláda bude asi muset sama jednostranně přesunout hromady jenů do jiných asijských zemí, či do jiných chudých zemí, kde by mohla zainvestovat některé rozvojové projekty a zabránit tak chudobě, samozřejmě s náležitými zárukami na jejich splacení do Japonska.
Je zajímavé sledovat světové finanční elity, kterak hledají útočiště před nepohodlnými, ale nezbytnými keynesiánskými radami, které se nyní na Japonsko sypou ze všech stran, ovšem s tím, že se mění cíl finančních reforem, kterým je velký třesk deregulací japonských finančních institucí a fixace půl biliónu amerických dolarů špatných půjček na účtech japonských bankovních domů.
I zde často zaznívají důvěrně známé plané řeči o obětech a utrpení.
Ale buďme si jisti, že tyto reformy jsou velice důležité.
V americké historii je možné nalézt dva dobré příklady: Korporaci pro finanční obnovu (the Reconstruction Finance Corporation) z roku 1932 a Korporaci pro řešení finančních závazků (the Resolution Trust Corporation) z let osmdesátých.
Ale by zcela iluzorní předpokládat, že bankovní problémy přinesly zkázu Japonska, či že jejich vyřešení obnoví prosperitu.
Keynesův duch se tak stále vznáší nad Evropou a Japonskem.
Ukažme Evropu v pravých barvách
BOLOŇA – Kde v Evropě s největší pravděpodobností uvidíte vlajku Evropské unie, jak se hrdě třepetá nad soukromými domy a budovami?
Odpověď je zjevná, byť poněkud zvláštní: ve Velké Británii nad domy občanů, kteří se děsí představy brexitu.
Je skutečně nutné ztratit něco, co milujeme – a potřebujeme – dříve, než si toho opravdu začneme vážit?
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Domníváme se, že na projev naší společné evropské identity by občané EU měli od 21. března začít hrdě vyvěšovat unijní vlajku.
Vzhledem k výzvám, které před květnovými volbami do Evropského parlamentu představují nacionalisté a populisté, nebylo nikdy důležitější přihlásit se k základním evropským hodnotám.
Vyvěšením vlajky EU z oken a kanceláří můžeme vyslat nezpochybnitelný signál, že se unie nenechá rozklížit nepřáteli, zevnitř ani zvenčí.
V éře sílící nejistoty, frustrace a zatemňování našeho společného osudu jako by až příliš mnoho Evropanů ztratilo ze zřetele dlouhé dějiny rozvratu a válek, které vzniku EU předcházely, a bezpříkladné období míru a prosperity, jež od 50. let zažíváme.
Společné evropské instituce tvoří už 70 let základ jednotného trhu, eura i razantního rozšiřování práv jednotlivce pod záštitou Evropského soudního dvora.
Evropský model sociálního státu je navíc majákem civilizace a příkladem pro celý svět.
Začlenění Listiny základních práv do Lisabonské smlouvy korunovalo vznik integrované oblasti s 500 miliony obyvateli, která stojí na základech demokracie, vlády zákona a sveřepé obhajoby lidské důstojnosti.
Když cestujeme na náš společný pas EU, po celém světě nás vnímají a respektují jako občany klíčového protagonisty ve světovém řádu.
Tyto úspěchy se dnes ocitají v ohrožení nejen ze strany vnitřních odpůrců unie, ale i administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa, která vůči EU – a koneckonců i vůči všem multilaterálním institucím – dává najevo opovržení.
Instituce sloužící už dlouho jako pilíře míru, bezpečnosti a růstu světového obchodu jsou pro Trumpa nepřáteli, které je třeba podkopávat, což je obzvláště nebezpečné vzhledem ke konfrontaci mezi Spojenými státy a Čínou.
Dnes čínsko-americké spory narušují světový obchod; zítra mohou narušit světový mír.
Je nepochybné, že my v Evropě nedokážeme zachovat, čeho jsme v uplynulých sedmi desetiletích dosáhli, pokud si každý členský stát EU bude hrát na vlastním písečku.
Koneckonců i Německo coby největší členská země unie je jen malou rybou v porovnání s USA a Čínou.
Nikdo z nás se nedokáže sám vypořádat s obrovskými výzvami v podobě technologií, protekcionismu, klimatických změn či mezinárodního terorismu.
Místo abychom si však uvědomili, že nejsilnější stránkou Evropy je jednota, ve stále větší míře podporujeme nacionalistické a xenofobní síly, které po celém kontinentu slibují uzavření hranic, omezení svobody pohybu a obnovení kontroly národních států nad veškerou veřejnou politikou.
Dramatické zesílení migračních toků převážně v důsledku občanské války v Sýrii a téměř naprosté anarchie v Libyi vytvořilo živnou půdu pro xenofoby šířící poselství nenávisti.
Využívají nejistoty, kterou pociťují málo kvalifikovaní zaměstnanci a lidé bez práce, a všechny problémy Evropy kladou za vinu migrantům.
Vzhledem k demografickému vývoji v Evropě je přitom rostoucí příliv kvalifikovaných migrantů zapotřebí k tomu, abychom zachovali dynamiku našich ekonomik a trvalou udržitelnost našich zdravotnických a penzijních systémů.
Ano, evropské instituce i politické přístupy potřebují hluboké změny, aby znovu našly cestu k rozčarovaným občanům.
Musíme dát opět najevo schopnost pěstovat růst a investice, překonávat výzvy rychle se měnících technologií a klimatických změn a revitalizovat náš umdlévající sociální model.
Musíme ukázat, že naše společné instituce jsou schopné a ochotné naslouchat požadavkům vyděšeného publika a že dokážeme společně postupovat při ochraně hranic a zajišťování větší bezpečnosti u našich východních a jižních sousedů.
Zároveň je však naléhavě zapotřebí zmobilizovat evropské veřejné mínění kolem symbolu naší jednoty a našich budoucích projektů – a tím symbolem je evropská vlajka.
Z toho důvodu přišel jeden z nás letos v lednu s nápadem, že od 21. března začneme vyvěšovat tuto vlajku na domech, továrnách a kancelářích.
Jednadvacátý březen je první jarní den a my bychom rádi věřili, že i nadcházející evropské volby vnesou do evropského projektu nové jaro.
A zároveň si tento den připomínáme výročí úmrtí svatého Benedikta, patrona Evropy.
Tento muž v jedné z nejtemnějších chvil úpadku Římské říše zveřejnil burcující výzvu k toleranci a zbožnosti, aby tváří v tvář nihilismu a barbarství obnovil vědomí sounáležitosti.
Ukazujme od 21. března světu naši vlajku coby symbol naší svornosti a snů a coby znamení nového počátku našeho úsilí zachovat a prohloubit evropskou jednotu.
Anebo si uvědomíme, co máme, až když bude pozdě?
Znovuobjevování fiskální politiky v G7
ALŽÍR – V japonské Ise-Šimě se sjíždějí lídři skupiny G7 a největší obavy vyvolává křehkost globální ekonomiky.
Místo soustředěnosti na měnové války by ale lídři předních vyspělých ekonomik měli diskutovat o fiskální politice, která by za současných podmínek byla ve snaze povzbudit ekonomickou aktivitu výkonnějším nástrojem než politika měnová.
Vždyť dnes by, na rozdíl od běžných časů, účinky fiskální politiky neomezovaly příliš vysoké úrokové sazby, nedostatečná soukromá poptávka, silně podvázané kapacity ani přílišná inflace.
Ekonomové odmítají fiskální politiku zejména proto, že je „politicky svázaná“.
To však není dobrý důvod se jí vzdát.
Právě naopak, jestliže politický proces plodí problematické fiskální politiky, jak je tomu dnes, ekonomové mají tím větší důvod vyjádřit své obavy.
Aktivistická fiskální politika zažila rozkvět před půlstoletím.
Většina vyspělých zemí se držela kontracyklického přístupu, takže během period hospodářského rozmachu držela výdaje a výši daní zkrátka a během recesí uskutečňovala stimulační politiky.
Ekonomického ducha doby vystihl bonmot „dnes jsme všichni keynesiánci,“ připisovaný Miltonu Friedmanovi v roce 1965 a Richardu Nixonovi v roce 1971.
Po roce 2000 však někteří začali realizovat procyklické rozpočtové politiky.
Když ekonomika vzkvétala, zavedli fiskální stimulaci, čímž posílili pohyb kyvadla nahoru.
Když ekonomika pocítila pokles, přiklonili se k fiskální přísnosti, čímž prohloubili recesi.
K těm, kdo jednali procyklicky, patřili američtí politici.
Na začátku současného století prezident George W.
Bush zahodil rozsáhlé fiskální přebytky, které zdědil po Billu Clintonovi, když prosadil velké daňové škrty a rychlé nárůsty výdajů i v letech 2003 až 2007, kdy se ekonomika blížila svému vrcholu.
Pomáhal mu a podněcoval jej předseda Fedu Alan Greenspan, který přebytky bizarně pokládal za hrozbu.
Právě tehdy viceprezident Dick Cheney údajně prohlásil, že bývalý prezident Ronald Reagan dokázal, že „schodky nevadí“.
Když v roce 2007 udeřila Velká recese, američtí lídři, obtěžkaní dluhem, se cítili méně schopní uskutečnit zoufale potřebou fiskální stimulaci.
Demokraté pochopili, že je nezbytná, ale republikáni usoudili, přesně v nepravý čas, že schodky jsou přece jen zlo.
V lednu 2009, když ekonomika dostávala nakládačku, republikáni hlasovali proti plánu prezidenta Baracka Obamy na fiskální stimulaci.
Přesto byla tato politika naštěstí uzákoněna a významně přispěla k odvrácení volného pádu.
Jakmile však republikáni v roce 2010 ovládli sněmovnu reprezentantů, další Obamovy pokusy o stimulaci stále slabého hospodářství už dokázali blokovat.
Přímo ztělesněním obratu k procyklické fiskální politice po přelomu tisíciletí je Řecko.
Podobně jako Bush během expanze ekonomiky v letech 2003 až 2008 hospodařilo Řecko s nadměrnými rozpočtovými schodky.
Když pak roku 2010 stálo tváří v tvář obří dluhové krizi, podvolilo se evropským věřitelům a zavedlo přísná úsporná opatření, která dále zhoršila hospodářské smršťování.
Ve výsledku tato politika ani zdaleka neobnovila udržitelné dluhové zatížení, jak se zamýšlelo, nýbrž zapříčinila strmý vzestup poměru zadlužení k HDP.
Evropské země obecně opírají své rozpočtové výhledy na zbytečně pokřivených oficiálních prognózách, které je mohou zatlačit do procyklické politiky.
Před rokem 2008 všichni členové eurozóny, nejen Řecko, tu a tam „neočekávaně“ překročili strop rozpočtových schodků ve výši 3 % HDP.
Po roce 2008 se vzorec procyklické fiskální kontrakce, směřující ke klesajícím příjmům a stoupajícímu poměru zadlužení k HDP, uplatnil nejen v Řecku, ale také v Irsku, Itálii, Portugalsku a Španělsku.
Nepřekvapí, že předním zastáncem fiskální přísnosti je Německo.
V dubnu 2009 Němci na summitu G20 v Londýně zdráhavě souhlasili, že USA, Čína a další velké země rozšíří poptávku, aby pomohly vytáhnout svět z recese.
Když však koncem onoho roku propukla řecká krize, vrátili se Němci ke své hluboce zakořeněné víře ve fiskální poctivost.
Mezinárodní měnový fond se zprvu připojil k tvrzení řeckých věřitelů, že fiskální přísnost by mohla fungovat.
V lednu 2013 tehdejší hlavní ekonom MMF Olivier Blanchard zveřejnil studii, která dospěla k závěru, že fiskální multiplikátory jsou mnohem vyšší, než se MMF domníval, a tedy že programy fiskální přísnosti v otřesených zemích na periferii eurozóny jsou možná přehnané.
Dnes generální ředitelka MMF Christine Lagardeová zcela uznává, že má-li Řecko dospět k udržitelnému poměru zadlužení k HDP, nepomohou mu požadavky na přebytky ve výši 3,5 % HDP, nýbrž větší úlevy z dluhu.
Fiskálních chyb se dopustilo i Japonsko, hostitelská země schůzky G7 probíhající v tomto týdnu.
V dubnu 2014 ministerský předseda Šinzó Abe završil plánované zvýšení spotřební daně z 5 na 8 %, třebaže tamní centrální banka uskutečňovala agresivní kvantitativní uvolňování s cílem nastartovat hospodářský růst.
Jak mnozí předpověděli, Japonsko sklouzlo zpět do recese.
Velice brzy se Abe bude muset rozhodnout, zda spotřební daň opět zvýší, na 10 %.
Obavy japonských představitelů z obřího státního zadlužení země nejsou sice nesmyslné, ale téměř nulové úrokové sazby ukazují, problémem dneška není úvěrová věrohodnost.
Japonsko potřebuje silnější ekonomiku.
To jasně signalizuje, že by Japonsko nemělo přikročit k dalšímu velkému zvýšení spotřební daně.
Spíš by mohlo jít cestou předem stanovených malých nárůstů spotřební daně během příštích 20 let.
Ovšemže existují příklady zemí, které po roce 2000 využily kontracyklické fiskální politiky ke svému prospěchu.
Některé rozvojové země – mimo jiné Chile, Botswana, Indonésie, Malajsie a Jižní Korea – využily konjunkturních let k hospodaření s rozpočtovými přebytky, umořování dluhů a tvorbě rezerv.
Díky tomu měly dostatek fiskálního prostoru k uvolnění těchto politik, když v letech 2008-2009 udeřila krize.
Některé země, které procyklickému směřování v minulé dekádě unikly, se bohužel opět dostávají na scestí.
Jedním příkladem je Thajsko.
Dalším je Brazílie, jejíž neschopnost využít obnoveného boomu komodit v letech 2010-2011 k odstranění rozpočtového deficitu podstatně přispěla k těžkostem, do nichž se dostala dnes.
Prakticky všude na světě by politikům prospělo, kdyby si znovu přečetli kapitolu o fiskální politice v učebnici základů makroekonomie.
Jak urychlit klimatickou akci
BONN – Loni v prosinci se vedoucí světoví představitelé sešli v Paříži a dohodli se na souboru cílů a cest vedoucích k dekarbonizaci globální ekonomiky a ke zvýšení naší schopnosti adaptovat se na klimatické změny.
Byl to významný úspěch, ale také to byl pouhý začátek.
Každá země – s podporou měst, soukromého sektoru a občanů – nyní musí rychle učinit potřebné kroky, aby splnila dané sliby a získala klimatické změny pod kontrolu.
Nutnost naléhavé společné akce snad ani není zapotřebí zdůrazňovat.
Jakákoliv prodleva způsobí, že se negativní důsledky budou dál hromadit.
To si vyžádá nejen obrovské utrpení, zejména nejzranitelnějších lidí světa, ale dozvuky budou cítit ještě několik desítek let a plnění klíčového cíle udržet zvýšení globální teploty pod hranicí 2º Celsia (oproti předindustriální úrovni) bude stále nákladnější.
Potřebný rychlý pokrok si vyžádá velká snížení emisí oxidu uhličitého, jichž lze dosáhnout navýšením investic do vývoje a rozšiřování čistších a efektivnějších energetických zdrojů.
Současně platí, že snaha o konzervaci a rozšiřování uhlíkových úložišť – tedy lesů, mokřad��, luk, mangrovů a mořských travin absorbujících velké množství emitovaného CO2 – je klíčová.
I v nejoptimističtějších scénářích však potrvá nějakou dobu, než se uskuteční globální posun od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie a obnoví se ošklivě vyčerpaná ekologická infrastruktura Země.
Proto je důležité přijmout opatření na snížení znečišťujících látek s krátkou životností (SLCP), které rovněž způsobují klimatické změny.
Patří mezi ně černý uhlík nebo saze (primární složka částicové hmoty, která představuje také významné a stále závažnější zdravotní riziko), dále hydrofluorouhlíky (HFC) používané nejčastěji při chlazení, metan a troposférický (neboli přízemní) ozon.
Tyto „superpolutanty“ způsobují mnohem větší oteplení na kilogram hmotnosti než CO2.
Vliv sazí je například asi 900krát vyšší než vliv uhlíku a metan je přibližně 28krát silnějším polutantem; mnohé HFC jsou z hlediska oteplování zhruba 2000krát účinnější než CO2.
Problémy způsobované SLCP přitom přesahují rámec klimatických změn.
Černý uhlík a přízemní ozon jsou tradičními znečišťovadly ovzduší, které společně usmrtí téměř sedm milionů lidí ročně a zničí stamiliony tun potravinářských plodin.
Koalice klimatu a čistého vzduchu za snížení objemu znečišťujících látek s krátkou životností, která je součástí Ekologického programu Organizace spojených národů, odhaduje, že rychlá akce s cílem snížit objem SLCP, zejména metanu a černého uhlíku, má potenciál zpomalit očekávané oteplení do roku 2050 o plných 0,5º Celsia.
Navíc by mohla zachránit přes dva miliony životů a zabránit ztrátě více než 30 milionů tun plodin ročně.
Máme důvod doufat, že dokážeme těchto přínosů využít.
Na základě pařížské dohody mají jednotlivé země snižovat emise podle vlastních, národně stanovených příspěvků.
Více než dvanáct zemí zařadilo SLCP do svých národních klimatických akčních plánů.
Koalice klimatu a čistého vzduchu navíc spolupracuje se svými 50 členskými zeměmi a také se Světovou bankou a Světovou zdravotnickou organizací na snižování superpolutantů.
Máme-li však být úspěšní, musí jít naše snaha nad rámec pařížské dohody.
I na tomto poli naštěstí nastává pokrok.
Opatření na snížení produkce a spotřeby HFC se už realizují prostřednictvím montrealského protokolu o ochraně ozonové vrstvy.
Vlády zahájily v listopadu oficiální vyjednávání s cílem dosáhnout do konce letošního roku dohody.
Jednání staví na působivé eliminaci starších chemických látek, jako byly chlorofluorouhlovodíky (freony) a další, čímž se zabránilo proniknutí ekvivalentního množství 135 miliard tun CO2 do atmosféry a urychlilo se zotavování ozonové vrstvy.
Snížení SLCP by samozřejmě nemělo jít na úkor úsilí o omezení emisí CO2.
Svět naopak může a musí odbourávat obojí současně.
A snaha o redukci emisí CO2 samozřejmě probíhá i mimo rámec pařížské úmluvy.
Mezinárodní organizace civilního letectví pracuje na snížení emisí z letecké dopravy a právě před několika týdny dosáhla na toto téma předběžné dohody.
Mezinárodní námořní organizace usiluje o podobné cíle v oblasti námořní dopravy.
Oteplování v důsledku jakékoliv znečišťující látky je nebezpečné a uvádí do pohybu řadu potenciálně nezvratných pochodů, včetně setrvalého zvyšování mořské hladiny, ničení pralesů, úbytku arktického ledu a ledovců v Grónsku i na Tibetské náhorní plošině nebo tání trvale zmrzlé půdy.
A co je ještě horší, tyto pochody se mohou navzájem posilovat, což táhne svět do neblahého cyklu, ze kterého se stále obtížněji uniká.
Budeme-li však jednat rychle a využijeme svěží dynamiky v oblasti HFC formou sesterských dohod k montrealskému protokolu a stále širšího souboru spolupracujících koalic, pak se můžeme vyhnout katastrofě a zajistit dlouhodobý hospodářský rozvoj včetně podpůrného pokroku při plnění cílů trvale udržitelného rozvoje.
Jednoduše řečeno rozhodne rychlost potírání všech emisí souvisejících s klimatem i o našem úspěchu při mýcení chudoby a utvoří podobu světa, který zdědí naši potomci.
Vlády se 22. dubna chystají podepsat pařížskou dohodu a my jsme nikdy neměli lepší příležitost rázně vykročit k jasnější, čistší a příznivější budoucnosti.
Po stopě eura
Dějiny eura jsou zářným příkladem toho, jak ekonomické myšlenky utvářejí veřejné mínění a jak nakonec přetvářejí politické a ekonomické instituce.
Kanaďan Robert Mundel, nositel Nobelovy ceny za ekonomiku v roce 1999, byl první, kdo psal o užitku měnových unií.
Projekt, na jehož konci stojí zrod eura, byl inspirován nejen Mundellovými myšlenkami, ale také pochopením významu a smyslu efektivních pravidel pro interakci mezi vládními úřady, jako jsou centrální banky, a zbytkem společnosti.
Evropská hospodářská a měnová unie (EMU) se zrodila ze zdánlivě protichůdného tvrzení, že pravomoci, které vlády mají nad směnnými kurzy a finančními trhy, se obyčejně negativně odrážejí v jejich schopnosti udržet na těchto trzích stabilitu.
Itálie je toho dobrým příkladem: před vznikem EMU zemi sužovala vysoká inflace, vysoké úrokové sazby a vysoký vládní dluh, který ohrožoval stabilitu veřejných financí a životní úroveň všech Italů.
Poté, co se směnný kurz a úrokové sazby vymanily zpod přímé kontroly italských vládních úřadů, metla vysoké inflace a vysokých úrokových sazeb zmizela.
To však ještě nemusí znamenat, že italské úřady jsou neschopné či nějak zvlášť špatné.
Slo pouze o to, že pravidla, jimiž se v Evropě řídila měnová a daňová politika před vznikem EMU, již nebyla vhodná pro vysoce aktivní kapitálové trhy, jež se vyvinuly za posledních dvacet let.
Euro dává také nahlédnout do pozadí politiky ekonomické reformy.
Zájmové skupiny pro či proti zavedení eura se nikdy nedokázaly spojit a stát se neochvějnými a neústupnými zastánci či odpůrci, poněvadž hranice mezi ekonomickým prospěchem a náklady na zavedení eura nejsou vždy jasné a zřetelné.
Skupiny pro a proti euru se s dobou měnily a v různých zemích se lišily.
Odpor vůči reformám, bez nichž by euro projekt nemohl být realizovatelný, zvlášť v oblasti veřejných financí, byl překonán zavedením přesného, postupného harmonogramu a jasně specifikovaných pokut za nedodržení lhůt.
Z pohledu finančních trhů to byl harmonogram nebezpečný, ovšem nesmírně účinný pro překonávání politických překážek.
V zemích jako Řecko, Finsko, Itálie či Portugalsko bylo přistoupení k jednotné měně v rozporu se zájmy některých průmyslníků, zvyklých vnímat devalvaci národní měny jako alternativu k lepším, ale náročnějším způsobům, jak si zachovat a upevnit svou konkurenceschopnost.
Euro těžce dopadlo také na ty politiky, kteří zjistili, že inflace je lákavější formou zdanění, poněvadž o ní se v parlamentu nehlasuje.
Euro zvýšilo cenu takovýchto pohodlných politik.
V sázce už nebyla vyšší míra inflace, nýbrž de facto vyloučení z jednotného evropského trhu.
Chytří politikové pochopili, že rovnováha politických kladů a záporů se dramaticky posunula a změnila rychlost.
Toho je snad nejlepším příkladem Řecko.
Řecko bylo zemí, která dvacet let žila z převodů z Bruselu a která všechny peníze vyplýtvala na vyšších mzdách pro státní úředníky, zatímco ekonomiku tížil pomalý růst a vysoká inflace.
Pod hrozbou vyloučení se svazku se aténské vládě během necelých dvou let podařilo svou politiku zcela otočit.
Pochopíme-li, že euro je součástí mnohem většího procesu ekonomické a politické integrace, budeme lépe rozumět také tomu, proč jednostranné experimenty s obdobami této myšlenky - například měnová rada v Argentině - měly mnohem neslavnější osud.
Pro hospodářskou reformu v Evropě byly zásadní lhůty.
Jejich rysem ovšem je, že dříve či později vždy vyprší; a jakmile vyprší, zmizí i tlak s nimi spojený.
Nikdo dnes nepochybuje o tom, že poté, co vznikla EMU, tlak po změně v celé Evropě rapidně poklesl.
Takzvaný sociální stát vlastně bere z talíře svých potomků.
Díky pracovním zákonům a předpisům jsou miliony práceschopných lidí bez práce.
Před konkurencí je chráněno množství různých aktivit, od prodeje aut po zubařskou praxi.
Následkem toho je značný objem příjmů od všech spotřebitelů přesouván na malé skupiny chráněné zákonem, a co víc, celá ekonomika trpí chronickou sklerózou.
Po přechodu na euro bude reforma zpět u svých starých potíží.
Navzdory všem problémům si myslíme, že euro projekt byl úspěšnou a skvěle vykonanou reformou.
Její přínos přesahuje oblast ekonomiky.
Euro je důkazem, že staletou rivalitu mezi státy lze překonat, konkrétně tak, že byl usnadněn pohyb přes hranice a vzájemná obchodní spolupráce.
Zdravé ekonomické instituce se stanou základem zdravé, svobodné evropské společnosti a nakonec povedou i ke vzniku zdravých politických institucí na celém kontinentu, dokonce i v postkomunistických zemích, které se na vstup do Evropské unie v současnosti připravují.
Toho by si okolní svět měl dobře všimnout.
Následujte euro
CAMBRIDGE: Tak tady máme euro, a co?
Snad bude užitečné, trochu si připomenout, co od něj můžeme očekávat.
A stejně tak bude zajímavé zjistit, jaká nová rizika, příležitosti nebo nápady euro nabízí, především nově se rozvíjejícím trhům Latinské Ameriky nebo východní Evropy.
První nedostatek: všechna tvrzení o velkých výsledcích, kterých by mělo být dosaženo transparentností, konkurenceschopností a efektivitou, jsou nadsazená a zveličená.
Cenové rozdíly v Evropě odrážejí v zásadě dvě skutečnosti: stejně jako v politice, všechny ceny jsou záležitostí místní.
Za druhé, cenové rozdíly mají do velké míry co dělat s celkem omezenou maloobchodní konkurencí a vskutku dlouhou tradicí anti-konkurenčních praktik.
Samozřejmě, zavedením jednotné měny bude dosaženo pozitivních výsledků při snížení transakčních nákladů.
Ale toho se dočkáme teprve poté, co bude skutečně reálně zavedena, tedy až za několik let.
Další nedostatek: pomůže euro řešit nezaměstnanost?
Samo o sobě může euro udělat jen velice málo, aby bylo schopno vytvořit nová pracovní místa nebo snížit nezaměstnanost.
Po pravdě, je třeba mnohem větší finanční stability hospodářských periférií a většího hospodářského růstu, to může přinést pomoc, byť omezenou.
Klíčovým momentem je to, že vyšší růst a zásadní odstranění překážek k vytváření pracovních míst a jejich přijímání na nabídkové straně, jsou tou skutečnou léčebnou kůrou problému.
Taky je možné říci něco o tom, čeho euro skutečně dosáhne: posílení finančních deregulací (národních i přeshraničních) v Evropě povede k vytvoření velikého a mocného kapitálového trhu.
Evropa přejde od bezvýznamné a segmentované národní finanční struktury ke struktuře založené na bankách.
Je tak na cestě k podobnému kapitálovému trhu, jako je ten americký, kde domácnosti drží finanční prostředky a společnosti vydávají akcie a jiné cenné papíry, obchodní cenové rozpětí je malé a vláda disponuje důležitými pravomocemi.
Evropské společnosti budou mít z této transformace jen prospěch a budou disponovat nepřehlédnutelným vlivem na stranu nabídky, jak nepochybně uvidíme.
Finanční deregulace přináší možnost konečně začít hovořit o výhodách finanční technologie.
Za druhé, finanční deregulace a všechna opatření na vnitřním trhu otevírají mnohem větší možnosti přeshraničních transakcí.
Nakonec, euro korunuje tento rozvoj přidáním velkého snížení nákladů na kapitál, což podporuje růst ještě většího počtu jeho uživatelů.
Ještě několik dobrých zpráv: platby, především splácení dluhů, v euru je makroekonomickou zbraní číslo jedna periferních zemí – Itálie a Španělska, a dokonce i Francie.
Jednotná měna učiní tyto oblasti pro investory bezpečné, s ohledem na nižší úrokové míry a vyšší hospodářský růst; riskantní zisky budou potlačeny, protože tyto země již nebudou mít své centrální banky a své směnné kursy, se kterými by si mohly hrát.
Makroekonomie je ta tam, tedy alespoň pokud se týče domácích iniciativ a to je velice dobře; dobře pro oblast, kde bylo pravidlem, že kdykoliv italská centrální banka Banca d´Italia začala praktikovat svoji “nezávislou měnovou politiku”, začali investoři prchat, jak nejrychleji mohli.
V tomto směru je euro skrznaskrz moderní institucí, velmi dobře přizpůsobenou vysoce integrovanému a dynamickému mezinárodnímu kapitálovému trhu.
Bezproblémovou oblastí je také skutečnost, že Německo a Francie, obě inspirované svými antitržními postoji, stále hledají nový mezinárodní systém, jenž by byl schopen omezit fluktuace směnných kursům jež jsou všeobecně obviňovány z loňské nestability.
Ale zapomeňme na pevné severo-atlantické směnné kurzy a jen.
Ať už říkají evropští socialisté cokoliv, na obzoru není žádná kontrolou posedlá americká vláda, jen prostě k zavedení pevných kurzům nedojde.
A jak se na to dívá periferie?
Dále se integrující Evropa a jen opravdu mírně lepší hospodářský růst – jsou celkem dobré zprávy, ale domácímu publiku to nestačí.
Skutečným poučením pro země periferie je nepochybně toto: kdekoliv, v malých i velkých zemích, je myšlenka národně řízené měny již passé.
Již neexistuje prostor pro amatérsky se chovající centrální banky, jež se jen pokoušejí zneužít to, co samy pokládají za residua domácích iluzí o vlastní měně.
Disponovat vlastní domácí měnou je drahá záležitost – a to je také důvod, proč se Itálie a Francie těch svých vzdaly.
Nabízí jen omezenou míru flexibility a rok co rok je třeba platit úrokové náklady za pouhou iluzi nezávislosti.
Mexiko a Polsko nemohou snížit své kursy pod úroveň USA nebo Německa; a měly by jistě velké štěstí, kdyby se vůbec někdy dostaly tak nízko.
Měnová suverenita v současné době znamená jen právo na nevalnou měnu.
Jak se ale může periferie dostat z této sebe-vnucené historické kletby centrálních bank a národních měn.
Učinit to, co udělala Argentina, anebo Itálie.
Vzdát se svých národních měn a vytvořit pevné vztahy k některé kvalitní světové měně.
Pevná vazba ale znamená funkční měnovou radu, nic méně.
Brazílie si myslela, že může téhož dosáhnout pouhým oznámením, že nikdy nedevalvuje, a nikdo jí nevěřil – skutečná úroková míra je 30%, protože devalvace je už za rohem.
Ve východní Evropě, kde existuje zoufalá touha stát se součástí Evropské unie a prvního světa, se nyní dělá politika celkem snadno – Evropa to už udělala, takže rada zní: připojit se k davu a identifikovat euro s cíly měnových rad.
V Latinské Americe je to jiné, tady je třeba zapomenout na neustálé sliby, že další devalvace již nepřicházejí v úvahu, odpoutat se od všeho toho zmatku a přejít k dolaru.
Občané ve svých domovech, stejně jako světové kapitálové trhy, se pozorně dívají do zahraničí a hodnotí, co je opravdu neslučitelné s národní finanční nezávislostí.
Tvrzení, že centrální banky si nyní vedou lépe – jako například v Mexiku nebo Polsku – nepředstavují žádná opodstatnění pro volbu většího rizika.
Abychom získali skutečně hodnotnou měnu, je lépe využít politický kapitál, a to je také skutečné poučení, které euro přineslo.
A země periferie se do výše zmíněné kategorie mohou dostat téměř okamžitě.
Stačí, když tuto myšlenku přijmou za vlastní a udělají ten zásadní krok do 21. století, století pevné měny a lepších hospodářských výsledků pro všechny.
Boj o jídlo
Evropský parlament schválil nová přísná pravidla pro geneticky modifikované potraviny, čímž vyvolal vlnu amerických protestů.
Vrhnout více světla na problematiku regulace geneticky upravených potravin se pokouší článek Noëlle Lenoirové, nové francouzské ministryně pro evropské záležitosti a přední odbornice na bioetiku.
(Poznámka pro editory: Přestože si Project Syndicate tento článek objednal PŘED hlasováním v Evropském parlamentu, je jeho obsah v souladu s problematikou řešenou novou legislativou.)
Průpovídka, že ,,jsi tím, co jíš", má dva významy.
Nabádá nás, abychom jedli zdravě a výživně.
Také nám připomíná, že jídlo je nedílnou součástí našich kulturních, náboženských či regionálních kultur, neboť to, co jíme, a to, jak jídlo připravujeme a jak k němu přistupujeme, je hluboce zakořeněno v našich dějinách a tradicích.
Vždyť na základě typických znaků národních kuchyní vznikly ty nejvýmluvnější přezdívky našich národů.
Pro Čecha jsme my, Francouzi, odjakživa ,,žabožrouti", protože jíme žabí stehýnka, stejně jako Němec je pro Angličana už napořád ,,kraut", protože má rád kyselé zelí - sauerkraut.
Odrazem stejně duálního přístupu ke zdraví a identitě je vývoj evropského postoje ke geneticky modifikovaným potravinám a rostlinám.
Od dubna roku 1990, kdy Evropský parlament bez většího odporu schválil první dvě směrnice o využití a uvolnění geneticky modifikovaných organismů (GMO), začala veřejnost na tuto otázku pohlížet podezíravě až odmítavě.
Co se skrývá za tak citlivým názorem na geneticky upravované potraviny?
Předseda Evropské komise před sedmi lety požádal Evropskou skupinu pro etiku ve vědě a nových technologiích (jíž jsem byla tehdy členem) o přezkoumání ,,etických aspektů označování potravin vyvinutých na základě poznatků moderní biotechnologie".
Podle našeho stanoviska, publikovaného v květnu roku 1995, je základním etickým imperativem bezpečnost potravin a doporučili jsme proto zákaz komercionalizace podezřelých produktů.
V našem posudku se dále pravilo, že označování geneticky modifikovaných potravin musí být povinné, a to v souladu s právem spotřebitele na kvalifikované rozhodování o tom, co bude konzumovat.
Posudek mimo jiné obsahoval tuto poznámku: ,,Moderní biotechnolo gii jakožto metodu potravinářské výroby nelze samu o sobě považovat za etickou či neetickou" .
Pro mě to byl nepodstatný a neškodný výrok.
Když jsem ale při zveřejnění posudku tuto větu odcitovala novinářům, způsobila jsem hotový mediální poprask.
Rázem jsem si uvědomila, že odpor vůči geneticky upravovaným potravinám pramení nejen z obav o zdraví a bezpečnost, ale stejnou měrou také ze společenských a politických hodnot.
K lepšímu pochopení rozdílných postojů USA a ostatních částí světa k otázce GMO je nezbytný upřímný a otevřený mezinárodní dialog.
Takové diskusní fórum může vyjednavačům pomoci urovnat trvající spory nad globálními standardy výživy ,,Codex Alimentarius", vydanými Světovou zdravotnickou organizací a Organizací OSN pro výživu a zemědělství, vyhláškou EU o označování a sledování geneticky modifikovaných organismů a praktickou aplikací pravidel Světové obchodní organizace.
Zvláště dvě otázky si zaslouží pozornost.
Zaprvé proč Evropané mnohem více než Američané váhají přijmout biotechnologie?
A zadruhé proč je otázku GMO třeba řešit v globálním měřítku?
V Evropě - na rozdíl od USA - informace o geneticky modifikovaných organismech vyzdvihují rizika, nikoli výhody (především snížení aplikace pesticidů a insekticidů).
Národní poradní orgány ve Velké Británii, Nizozemsku a Francii se například nedávno pokoušely prosadit doplňková regulační opatření s cílem omezit nežádoucí účinky GMO (např. alergické reakce) na zdraví spotřebitelů.
Amerika nedokáže pochopit, proč Evropa na takových restrikcích trvá a obviňuje EU z bio-obchodního protekcionismu.
Pokud jde o obecný pokrok, jsou Evropané bezpochyby mnohem pesimističtější než Američané, a nedávné události jejich postoj, zdá se, ještě upevnily.
Evropu během pár let postihlo několik vážných nákaz - nejprve BSE a pak slintavka a kulhavka.
Pokud jde o potraviny, cítíme se tedy zvlášť nejistě.
Nejistotou navíc netrpí jen spotřebitelé.
Zemědělce a rolníky v celé Evropě zneklidňuje budoucnost zemědělství v globalizovaném světě.
Američané včetně zemědělců jsou mnohem více zvyklí platit za nové technologie a inovované produkty - tuto jejich vlastnost lze vysledovat i v nedávném rozhodnutí nejvyššího soudu USA, které rozšířilo možnosti patentů u rostlin.
V Evropě jsou zemědělství a duševní vlastnictví naopak spíše na kordy.
Evropští spotřebitelé si stále více uvědomují svá práva, zemědělci se stále více obávají závislosti na nadnárodních společnostech.
Jsou to symptomy hlubšího zájmu o hodnoty a priority: o životního prostředí, jaké chceme, o biodiverzitu a její roli, o toleranci k riziku či o cenu, jakou jsme ochotni zaplatit za regulaci.
Mimo Evropu má zelená revoluce v oblasti genetické modifikace mnohem věcnější dopady.
Na celém světě žije osm set milionů chronicky podvyživených lidí.
Jsou geneticky modifikované produkty pro tyto lidi - a zemědělce, kteří jsou mezi nimi - požehnáním, nebo prokletím?
Já osobně se přikláním k názoru, že v problému podvýživy v chudých zemích nejde ani tak o technologie či vývoj jako takový.
Jak přesvědčivě argumentuje ekonom Amartya Sen, nositel Nobelovy ceny, hlad není důsledkem nedostatku jídla, ale nedostatku demokracie.
Jakmile by však byly politické příčiny hladovění a podvýživy v rozvojových zemích vyřešeny, mohlo by samozřejmě využití moderních biotechnologií v zemědělství a potravinářském průmyslu výraznou měrou pomoci k rozvoji tamních ekonomik i společností.
Nejprve ale musíme vyřešit politické faktory, které stojí za většinou nedorozumění mezi Amerikou a Evropou.
Především musíme brát v úvahu vzestup ekologického povědomí, které se v Evropě projevuje v rostoucí síle zelených stran a které živí antiglobalizační smýšlení.
V Evropě i mimo ni se geneticky modifikované organismy staly symbolem silných ekonomických obav vyvolaných globalizací.
Zemědělci a ekonomové v mnoha zemích - Francii, Británii, Německu, na Novém Zélandu - společně protestují proti zkušebním výsevům geneticky modifikovaných plodin a někdy je i sabotují.
V nevraživosti vůči geneticky upravovaným potravinám se odráží odpor proti vlivům tržních sil, které podle mnoha lidí vytvářejí svět, kde vládou peníze bez sebemenšího ohledu na historické tradice, kulturní identity a společenské potřeby.
Ať už má tato představa své reálné opodstatnění nebo ne, jisté - a případné - je, že boj o budoucnost výživy by se měl stát klíčovou bitvou v zápase o to, kým jsme a budeme.
Potrava k přemýšlení v Severní Koreji
DENVER – Setkáte-li se s jakýmkoliv Korejcem určitého věku, dozvíte se o sezoně ječmene, která začíná v únoru a pokračuje přes chladné měsíce časného jara až do doby, kdy se sklízí první ozimá úroda.
Jen málo Jihokorejců si už na tyto tísnivé měsíce vzpomíná, ale pro venkovské Severokorejce je hlad v tomto ročním období velmi reálný.
V minulých letech byla Jižní Korea hlavním externím zdrojem potravin pro Sever, buďto prostřednictvím přímé potravinové pomoci (jako lék na bezprostřední problém), nebo prostřednictvím dodávek hnojiv.
Vzhledem k rostoucí netrpělivosti a nazlobenosti Jižní Koreje ve vztahu k severokorejskému režimu však v letošním roce panují kolem dodávek potravin a hnojiv pochybnosti.
A někteří analytikové v Soulu se domnívají, že nejisté politické nástupnictví v Pchjongjangu by se v kombinaci s nedostatkem potravin na venkově mohlo ukázat jako příliš velká zátěž, než aby ji severokorejský režim dokázal unést.
V uplynulých 12 měsících jsme zažili několik případů nejnehoráznějšího chování Severní Koreje za několik desítek let.
V březnu 2010 torpédovala severokorejská ponorka na volném moři jihokorejskou loď a zabila 46 námořníků – čímž potopila veškeré vyhlídky na brzké obnovení jednání o naplnění severokorejského závazku z roku 2005, že Pchjongjang zruší všechny své jaderné programy.
Severokorejské invektivy a provokace namířené proti Jihu pokračovaly a v listopadu ostřelovala armáda jihokorejský ostrov podél Severní hraniční linie, která od příměří uzavřeného v roce 1953 slouží jako hranice mezi Severem a Jihem.
Nedávno pak režim hrdě představil moderní a technicky vyspělý komplex na obohacování uranu.
Podle amerického vědce, který byl pozván na jeho prohlídku, působil tento komplex na rozdíl od stárnoucí plutoniové technologie režimu velmi moderně, což posílilo podezření, že Severní Korea nemá žádný skutečný zájem na naplnění svých závazků jaderného odzbrojení.
Na dotaz, proč tento komplex nezařadili do výčtu svých jaderných programů, odpověděli severokorejští činitelé bodře – a absurdně –, že zařízení vyrostlo na zelené louce teprve po kolapsu jaderných vyjednávání v roce 2008.
Severokorejci písemně lhali nejen Spojeným státům, což v minulosti činili opakovaně, ale i Číně, Rusku, Japonsku a Jižní Koreji.
Číňané naléhavě vyzývali USA a další země, aby jaderné rozhovory opětovně zahájily, ale i oni vědí, že je to severokorejská proradnost, co celý proces ohrožuje.
Do nevlídné severokorejské krajiny zatím tamní režim neinvestoval téměř nic.
Neregulované řeky se během tajfunové sezony pravidelně vylévají z břehů a zaplavují vesnice v podstatě stejně, jako to dělaly před tisíci lety.
Zavlažovací systémy jsou stále neumělé a nedostatečné pro boj s proměnlivými srážkami na často vyprahlém a neúrodném Korejském poloostrově.
Vzhledem k tomuto zanedbávání stojí Severokorejci ustavičně na pokraji přežití – a často natahují dlaně k mezinárodnímu společenství, zejména pak k jižním sousedům.
Pro Jihokorejce bude rozhodování, zda se postarat o své hladové známé a příbuzné ze Severu, daleko obtížnější než pro ostatní, kteří vidí jen vzdálený bezpečnostní problém.
Mnozí Severokorejci jsou už dnes podvyživení a jejich tělesná hmotnost a výška jsou podstatně menší než u Jihokorejců.
Podle nevládních skupin a dalších humanitárních pracovníků vykazují severokorejské děti známky mentálního poškození, poněvadž si na nich vybírá daň nedostatek základních vitaminů.
Jihokorejci stále více dospívají k přesvědčení, že Severní Korea už dlouho nebude patřit do rodiny národů – že se dříve či později (možná už v tomto desetiletí) Sever zhroutí a jeho podvyživení obyvatelé se stanou budoucími občany sjednocené Korejské republiky.
Dilemata, před nimiž stojí jihokorejské veřejné mínění v souvislosti s rozhodováním, zda poskytnout Severu potravinovou pomoc, nejsou z tohoto důvodu snadná; dokonce mohou být veskrze trýznivá.
Rozdělení Korejského poloostrova před 65 lety bylo jednou z největších – a dnes i nejtrvalejších – tragédií druhé světové války.
Nikoho ani ve snu nenapadlo, že linie narýsovaná na 38. rovnoběžce z taktického důvodu zorganizování kapitulace japonských jednotek sovětským a americkým silám se stane jizvou, která rozdělí Korejský poloostrov na dva samostatné státy.
Přesně k tomu však došlo a po korejské válce se tato linie měla stát – a už zůstat – jednou z nejsilněji opevněných hranic na zeměkouli.
Korejský lid má historické právo stanovit si budoucí uspořádání na svém poloostrově, a to včetně sjednocení, pokud by se pro to rozhodl.
Otázka, jak se bude tento stále pravděpodobnější proces vyvíjet, bude mít enormní politické a bezpečnostní důsledky pro celý region.
Přijme Čína sjednocený poloostrov s USA jako jeho spojencem?
Podniknou USA opatření, aby Čínu uklidnily?
A jaký dopad by měla sjednocená Korea na postoje v Japonsku?
Skutečná rozhodnutí – a jejich následky – však ponese vláda v Soulu.
Pomůže potravinová pomoc zajistit přežití státu, jehož chování k vlastním občanům patří k nejstrašnějším na světě?
Pokud ano a pokud by odepření potravinové pomoci mělo za následek hladomor, jemuž by severokorejský režim nedokázal odolat, co by takové rozhodnutí znamenalo pro pozdější vztahy mezi Korejci obývajícími severní a jižní část sjednocené země?
V nadcházejících týdnech bude stát jihokorejská vláda před jedním z nejtěžších rozhodnutí, jaké musí kterákoliv vláda učinit: zda krátkodobé náklady v podobě zmařených lidských životů vyváží potenciální dlouhodobé přínosy (rovněž vyjádřené počtem lidských životů), které by zhroucení Severní Koreje vyvolané hladomorem mohlo přinést.
Potraviny, anebo palivo?
Když generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun nedávno navštívil Antarktidu, ohromil ho tající led, který tam viděl.
Poté pobýval v Brazílii, kde ho ohromila skutečnost, že v této zemi zajišťují čtvrtinu automobilové dopravy biopaliva.
Olej lisovaný z řepkových semen lze používat jako naftu a z kukuřice nebo cukrové řepy lze vyrábět etanol nahrazující benzin.
OSN a mnoho zemí světa oficiálně sdílí názor, že biopalivo představuje jednu z možností v boji proti klimatickým změnám.
Spojené státy štědře dotují výrobu etanolu z kukuřice, přičemž jeho produkce v současné době roste v USA o 12% ročně a ve zbytku světa téměř o 10% ročně.
Členské země EU dotovaly v roce 2006 výrobu biopaliv částkou 3,7 miliardy eur; do roku 2015 hodlají z biologických zdrojů zajišťovat 8% motorových paliv a do roku 2020 20% motorových paliv.
Kjótský protokol umožňuje státům dosahovat vytyčeného snižování emisí CO2 nahrazováním fosilních paliv biopalivy.
Je však opravdu moudrou a eticky přijatelnou strategií nejíst potraviny, ale raději je spalovat?
Dopustíme-li, aby se potraviny používaly k výrobě biopaliv, pak budou ceny potravin svázány s cenami ropy, jak radostně oznámil předseda německé asociace zemědělců.
Ceny potravin se v Evropě momentálně zvyšují, protože se stále více zemědělské půdy využívá k produkci nikoliv potravin, nýbrž biopaliv.
Tento stav není udržitelný.
Takzvaná tortillová krize, která v lednu vedla až k protestům v Mexico City, je předzvěstí toho, co můžeme očekávat.
Cena kukuřice, která se z jedné poloviny dováží z USA, se tam za rok více než zdvojnásobila, a to zejména kvůli produkci bioetanolu.
Mexiko se tento problém snažilo vyřešit vyhlášením státem stanoveného cenového stropu u kukuřičných placek v kombinaci s bezcelním dovozem kukuřice.
Problém spočívá v tom, že stoupenci snižování skleníkového efektu podporou produkce biopaliv nedali jasně najevo, odkud se pro to vezme půda.
V zásadě existují pouze tři způsoby, jak ji zajistit: vyčlenit ji z produkce potravin či pícnin, vyčlenit ji z produkce přírodních materiálů – zejména dřeva –, anebo ji vyčlenit z přírody.
Zvrácenost první alternativy je zřejmá: na světě neexistuje přebytek produkce potravin.
Každý, kdo si přeje pěstovat biopaliva na půdě, která se dříve využívala k produkci potravin, si musí uvědomit, že se tím zvýší cena potravin, což uškodí nejchudším z nejchudších.
Podobně i produkce biopaliv na půdě, která by jinak sloužila k produkci trvale udržitelných stavebních materiálů, by vyhnala vzhůru ceny těchto materiálů a povzbudila jejich nahrazování trvale neudržitelnými stavebními hmotami, jako jsou beton a ocel.
Z etického a sociálně-politického hlediska proti tomu možná nelze nic namítat, ale životnímu prostředí by to rozhodně nepomohlo.
Díky fotosyntéze je dřevo zásobárnou uhlíku.
Čím více bude na zeměkouli dřeva, ať už ve formě živých stromů, anebo dřevěných stavebních materiálů v budovách, tím méně CO2 se ocitne v atmosféře a tím chladnější bude zeměkoule.
Vyčlenit půdu pro produkci biopaliv z lesů proto znamená urychlit globální oteplování, poněvadž v plodinách používaných k výrobě biopaliv je uskladněno mnohem méně uhlíku než ve stromech.
Jistě, kromě záporného „skladovacího“ efektu může mít produkce biopaliv také pozitivní účinek na světové klima v tom, že biopaliva mohou ve spalovacím procesu nahrazovat paliva fosilní.
To ovšem předpokládá, že ropní šejkové začnou kvůli většímu množství biopaliv těžit méně ropy.
Pokud k tomu nedojde, pak se pozitivní účinek rozplyne.
Světové tržní ceny fosilních paliv budou jednoduše nižší, než by jinak byly, takže se celková spotřeba fosilních paliv a biopaliv zvýší o extra produkci biopaliv.
Zbývající alternativou je využít půdu, která se až dosud komerčně nevyužívala.
Taková půda je však obvykle zalesněná.
Nahrazování lesů kukuřicí, řepkou a dalšími olejninami snižuje množství biomasy a opět vede ke zvýšení koncentrace CO2 v atmosféře.
Brazílie již vymýtila obrovské oblasti džungle, aby na této ploše vyráběla bioetanol, což generálního tajemníka ohromilo.
Boji proti klimatickým změnám tím však tato země prokázala nesmírně špatnou službu.
Každý rok ztratí svět zalesněnou plochu o velikosti Irska.
Dopad na atmosféru činí 18% ročních emisí CO2, což je více, než kolik vyprodukuje dopravní sektor na celém světě.
Trend odlesňování se musí zvrátit, nikoliv urychlit.
Využívat půdu v jakékoliv formě k výrobě biopaliv nemá žádnou logiku.
Z hlediska ekologické a sociální politiky je ospravedlnitelná pouze produkce biopaliv bez využití další půdy.
To by znamenalo využívání zemědělského a jiného odpadu, který by jinak shnil a vyprodukoval téměř stejná množství CO2 a metanu, což je ještě nebezpečnější skleníkový plyn.
Tato alternativa by se měla podporovat.
Oficiální podněcování k produkci biopaliv na půdě, která by se v opačném případě využívala k jiným účelům, však musí přestat.
Potravinová bezpečnost se opírá o obchod
PAŘÍŽ – Ve snaze vymýtit hlad a podvýživu naráží mezinárodní společenství na každém kroku na stále větší překážky.
A přestože některé kouty světa evidentně nabízejí příhodnější podmínky než jiné v oblasti klimatu, kvality půdy, vody nebo zeměpisných podmínek, potravin je dost na to, aby stačily všem.
Proč je tedy potravinová bezpečnost problémem pro tolik lidí v tolika zemích?
Scházejí nám totiž podmínky, které by zajistily, aby se zdravé a výživné potraviny dokázaly dostat k těm, kdo je potřebují.
Země s přebytkem potravin je zapotřebí dostat do takové pozice, aby zásobovaly nedostatkové země, což platí zejména dnes, kdy klimatické změny v mnoha částech světa zhoršují podmínky pro produkci potravin.
Chceme-li zajistit, aby měly všechny domácnosti přístup k výživným potravinám v dostatečné kvantitě, kvalitě a pestrosti, jež jsou nezbytné pro zdravý a plný život, pak k tomu jednoduše řečeno potřebujeme otevřený, předvídatelný, nediskriminační a férový obchod.
A ten mohou zaručit pouze globální pravidla, na nichž se dohodla Světová obchodní organizace – pravidla, která se od roku 1996 zasloužila o zvýšení globálního obchodu v oblasti potravinářských a zemědělských produktů o 270%.
Současný systém globálního obchodu má jistě své problémy a některé země nehrají vždy podle pravidel.
Navíc v něm existují závažné mezery v oblasti penalizace exportních omezení (která má snížit nejistotu na straně zemí závislých na dovozu) nebo dotací a obchodních bariér pokřivujících trh.
V roce 2017 dosahovaly obchodní bariéry celosvětově objemu 330 miliard dolarů.
Obchodní pravidla je zapotřebí aktualizovat tak, aby odrážela posuny trhů a politik, k nimž došlo od založení WTO v roce 1995 – zejména růst významu rozvíjejících se ekonomik.
Klíčové je, aby se do agendy dostaly reformy zemědělského obchodu.
Ty by měly být součástí širší integrované strategie zahrnující řadu dalších domácích politik a investic (podepřených mezinárodní pomocí tam, kde je to zapotřebí).
Cílem by mělo být zajištění, aby z nových příležitostí v globální ekonomice mělo prospěch více lidí a aby byla dostupná pomoc pro nejpotřebnější.
Mezinárodní společenství potřebuje učinit tři věci, aby využilo výhod obchodu v oblasti potravin a zemědělských produktů.
Za prvé by vlády měly farmářům (zejména rodinným farmářům) dopomoci k větší efektivitě.
To znamená investovat do infrastruktury (včetně digitální) a vzdělávání, vymáhat pozemková práva a vedení pozemkových knih a podporovat výzkum za účelem ochrany vzácných zdrojů, boje proti klimatickým změnám a zvyšování trvalé udržitelnosti a odolnosti vůči vnějším šokům.
Každá tato složka je nezbytná k tomu, aby si farmáři dokázali vydělat na slušné živobytí.
Nemusí to však stačit.
V mnoha případech bude rovněž zapotřebí, aby vlády koncipovaly programy potravinové bezpečnosti, jako jsou plány sociálního pojištění a přímé transfery chudým.
Druhým úkolem pro vlády je ustoupit od intervencí v zemědělském sektoru, které pokřivují trh a poškozují životní prostředí.
Mnohé vlády se snaží zvýšit příjmy farmářů tím, že stanovují vysoké domácí ceny a vytvářejí obchodní bariéry, aby znemožnily dovoz.
Taková opatření však v konečném důsledku zvyšují ceny pro spotřebitele, zhoršují tlaky na využívání zdrojů, podkopávají biodiverzitu a přispívají k růstu emisí skleníkových plynů.
A konečně je zapotřebí, aby vlády ukotvily tyto reformy do globálních pravidel tak, aby všichni mohli mít důvěru, že domácí opatření budou trvalá.
Ať budou mít mezinárodní pravidla jakoukoliv podobu, měla by být sepsaná tak, aby podněcovala a odměňovala kvalitní politiku na národní úrovni a investice do zemědělství.
Neschopnost změnit zemědělskou politiku rychleji výše naznačeným směrem je drahá – jak pro sektor samotný, tak i pro mezinárodní společenství.
Důležité kroky některých vlád směrem k zákazu exportních dotací však ukazují, že pokrok je stále možný.
Podíváme-li se dopředu, pak hlavní prioritou by mělo být řešení zbývajících problémů za účasti všech, přičemž veškerá tabu by měla zůstat za dveřmi.
Politici by se měli podívat na domácí podporu novýma očima, ve světle současných tržních a politických podmínek.
Navíc potřebujeme zlepšit přístup na trhy a přesvědčit země, aby nastolily režim silnějšího vymáhání v oblasti exportní konkurence a exportních omezení.
Vymýcení hladu, ukončení potravinové nejistoty a zajištění trvalé udržitelnosti, to jsou globální priority, které volají po kolektivním postupu.
Mezinárodní spolupráci musíme posilovat, nikoliv oslabovat.
Organizace OSN pro výživu a zemědělství i OECD budou ve WTO nadále podporovat snahy o zjednodušení obchodu s potravinářskými a zemědělskými produkty.
A zesílíme naše úsilí pomoci státům se zaváděním takových politik, které potřebují k inkluzivnímu růstu produktivity a k potravinové bezpečnosti pro všechny.
Jak nakrmit narušenou společnost
STANFORD/BERKELEY – Téměř celá vědecká obec se shodne, že zajištění dostatečných zásob potravin pro rychle přibývající lidskou populaci, která se do poloviny století rozroste o 2,5 miliardy, si vyžádá seriózní úsilí.
Ostatně dostatek stravy jsme doposud nezajistili ani pro dnešní populaci čítající 7,3 miliardy osob: téměř 800 milionů lidí umírá hlady nebo hladoví a dalším dvěma miliardám schází dostatek mikronutrientů.
Nad tím, jak tento problém s potravinovou bezpečností řešit, už ale takový konsenzus nepanuje.
Vědecká obec je rozdělena mezi dva hlavní přístupy: „cizelování detailů v zemědělství“ (CDZ) a „nápravu společenských fundamentů“ (NSF).
Podporu zřetelné většiny má sice první přístup, ale přesvědčivější je ten druhý.
Jistěže, tábor CDZ popsal řadu důležitých problémů současné produkce potravin a distribučních soustav a jejich řešení by opravdu mohlo potravinovou bezpečnost zlepšit.
Vývojem lepších odrůd plodin lze zvýšit úrodu.
Vodu, hnojiva a pesticidy lze využívat účinněji.
Zachování tropických pralesů a dalších relativně přirozených ekosystémů by ochránilo podstatné ekosystémové služby, zejména úrodnost půd, opylování, hubení škůdců a kladný vliv na podnebí.
Je zapotřebí zvrátit rostoucí trend spotřeby masa.
Přísnější regulace rybolovných oblastí a znečišťování oceánů by zachovala nabídku mořských bílkovin, pro mnoho lidí zásadních.
Při výrobě a distribuci potravin je nezbytné omezit vznik odpadů.
Konečně je zapotřebí osvětově působit, aby lidé volili udržitelnější a výživnější potraviny.
Zastánci CDZ si uvědomují, že k dosažení těchto cílů by bylo nezbytné, aby tvůrci politik přiřadili potravinové bezpečnosti vysokou politickou a fiskální prioritu s cílem podpořit potřebný výzkum a další aktivity.
Vlád��m by rovněž připadla zodpovědnost za spuštění programů, které zajistí spravedlivější distribuci potravin.
Přístup CDZ je ale neúplný.
Nejen že by bez zásadních společenských změn bylo mimořádně těžké dosáhnout jeho krátkodobých cílů, ale i kdyby jich dosaženo bylo, ukázala by se jejich nedostatečnost – pravděpodobně ve střednědobém výhledu a jistě v dlouhodobém.
Abychom viděli proč, předpokládejme, že v roce 2050 budou všechny mety CDZ splněné.
Díky vyšším zemědělským výnosům a zdokonalením při skladování a distribuci omezujícím vznik odpadů, je k dispozici více potravin.
Lepší environmentální politiky zajistily, že stále stojí většina dnešních lesů a v širokém měřítku jsou zřízené a vymáhané zóny se zákazem rybolovu.
Ekosystémy sílí a mnohé korály a plankton se evolučně přizpůsobují životu v teplejší a kyselejší vodě.
Přidejme mírný nárůst vegetariánství a zdá se, že vzestup globálních teplot by se mohl omezit na 3° Celsia.
Svět by se tak do poloviny století mohl vyhnout hladomorům.
Jestliže však lidská populace dosáhne 9,7 miliardy, hladovění a podvýživa budou proporcionálně stejné jako při dnešní populaci čítající 7,3 miliardy lidí.
Jinými slovy, i při tak mimořádné a nepravděpodobné kombinaci úspěchů a štěstěny budeme co do potravinové bezpečnosti stále v téže tíživé situaci.
Příčina je prostá: naše společnosti a ekonomiky se zakládají na chybném předpokladu, že na konečné planetě je možné růst donekonečna.
Abychom zajistili potravinovou bezpečnost – o dalších základních lidských právech nemluvě – pro všechny, musíme si uvědomit své meze, ve smyslu sociálních i biofyzických faktorů, a udělat potřebné kroky k tomu, abychom je nepřekračovali.
Přístup NSF na základě tohoto přesvědčení vyžaduje, aby vlády podnikly kroky k posílení práv žen ve všech oblastech společnosti a zajistily, že všichni sexuálně aktivní lidé budou mít přístup k moderním metodám řízení rodičovství, přičemž ženy budou moci svobodně podstoupit potrat, pokud se tak rozhodnou.
Současně se vlády musí vypořádat s nerovností co do majetku, a tedy i stravy, zejména potlačením dominance korporací.
Snížit globální populaci na udržitelné úrovně nelze, a tak jedinou nadějí světa jsou reformy NSF.
Za současné situace se však jejich realizace nezdá pravděpodobná.
Spojené státy, země, která zkonzumuje nejvíc, se posouvá opačným směrem: ženy se perou za udržení svých reprodukčních práv, distribuce majetku je čím dál vychýlenější a moc korporací dále roste.
Pokud tento trend přetrvá, vládní soustavy budou v roce 2050 ještě žalostněji vybavené k řešení zásadních problémů neustálého růstu populace a spotřeby a majetkové nerovnosti.
Vlivem změny klimatu, toxického znečištění a úbytku biodiverzity se zhorší prostředí pro život a lidé budou mít méně času a energie k vládním reformám zaměřeným na snižování nerovnosti a ochranu životního prostředí.
Mocní tak budou pod menším tlakem, aby systémy upravili tak, že zajistí potraviny pro ty, kdo je nejvíc potřebují.
Sociálně-biofyzický systém je plný subsystémů, u nichž je sporné, jestli bylo dříve vejce, nebo slepice.
Jelikož v systému neexistuje žádná zřetelná slabina, u které by započala změna, vlády musí souběžně řešit škálu problémů.
Mezi klíčové body patří očištění politiky od „velkých peněz,“ zavedení progresivnější daňové soustavy, která účinně omezí příjmy extrémně bohatých lidí, zajištění, aby tvůrci politik měli alespoň základní vědecké povědomí, a posílení ženských práv, včetně přístupu k bezplatné antikoncepci.
Vzájemně posilovat se mohou nejen sociální a environmentální problémy, nýbrž i snahy zaměřené na upevnění našich sociálních a environmentálních fundamentů.
Podstatné systémové vazby budou působit ve prospěch budoucích generací, jedině pokud nebudeme pouze cizelovat detaily v zemědělství, ale zaměříme se právě na tyto fundamenty.
Fotbal a filozofie
Góóóól!
Rajská píseň nebo pekelné kvílení, podle toho, který tým dal gól: náš, nebo jejich.
Jak to, že dráha míče dokáže způsobit tolik radosti i bolesti?
Už několik týdnů sedím u televize a sleduji Světový pohár.
Moje žena mi vyhrožuje rozvodem a dalšími disciplinárními opatřeními.
Co je ale zdrojem oné přitažlivosti, onoho kouzla?
Svět her je naší trvalou rajskou zahradou.
Můžeme kdykoli opustit svět reality a vstoupit do světa svobody, nevinnosti, blaženosti ze hry.
Fotbal a ráj?
Co že to mají společného?
Každý člověk si ve svém každodenním světě chaosu, bezduchosti, nespravedlnosti a viny vyhrazuje posvátný okruh svobody a pořádku, nevinnosti, spirituality a spravedlnosti.
Sachovnice, tenisový kurt, fotbalové hřiště: uvnitř nich se cítíme svobodní, protože jsme to my, kdo píše pravidla, a protože jsme zde chráněni proti železným pravidlům vnějšího světa.
Cítíme i jistou nevinnost, protože svět her je také světem nevinnosti: rajská zahrada před pádem.
Tady můžeme být dětinsky sobečtí, můžeme ukojit svou touhu po úspěchu, moci a nadvládě - to vše bez pocitu viny.
Ve světě her vzniká svoboda paradoxně díky omezením.
Základní pravidlo kopané je zcela jasné: je třeba přepravit míč od středu do jedné z branek.
Pokud by se měl míč odkutálet od středu hřiště do branky přímou čarou, byla by jeho dráha - či zdála by se - přesně určená a to by nudilo.
Abychom pocítili svobodu, vznikla pravidla, která míči do jeho dráhy kladou překážky a jeho pohyb ztěžují.
Nejprve umístíme na hřiště dvě skupiny po jedenácti hráčích, jejichž úkolem je dostat míč do branky.
Pak jim řekneme, aby míč vpravili do soupeřovy branky.
Hráčů je dvaadvacet a mají různý cíl a různé schopnosti.
Připočteme-li k tomu, kolik různých konfrontačních a kooperačních manévrů mohou uskutečnit, počet možných kombinací narůstá téměř ad infinitum .
Ke stvoření skutečného světa blahých překvapení, svobody a blaha pak už stačí jeden jediný faktor: míč.
Míče jsou jedním z nejvýznamnějších ,,tvůrců svobody", jaké známe.
Míč je ztělesněná svoboda.
Dokáže skákat jakýmkoli směrem.
Jako by měl svou ,,vlastní vůli".
Je to sice jen předmět, ale máme pocit, že je doopravdy svobodný.
Tím, že do hry přináší faktor náhody a nepředvídatelnosti, transformuje hořký a všední lidský zápas ve zjevení spirituality a svobody.
V jeho rychlých pohybech na sebe vzájemně působí náhoda a lidská vůle, tančí spolu a dělají kotrmelce.
Míč se ve své bezstarostné nezodpovědnosti míhá tam a zpátky - mezi lidskou vůlí a náhodou, svobodou a omezeními, úspěchem a prohrou, nadějí a zoufalstvím -, jen aby hned v příští chvíli vskočil do světa plného nadějí.
Má svůj vlastní svět.
Pohybuje se v okruhu posvátného.
Svatost ale nemůže existovat bez světskosti.
Fotbalové hřiště je ohraničené a stojí proti němu okolní svět.
Zážitek a posvátný rituál by nebyly to, co jsou, kdyby napětí mezi hrací plochou a tribunou chybělo.
Proti čistému smaragdovému poli a svobodě hry musí stát hučící dav kdesi v šeru ochozů, hořící rudé pochodně potácející se mezi extatickým veselím a srdcervoucími muky.
V našem každodenním životě se rozum a vášně mísí.
Kopaná (a stejně tak některé další hry) tyto dvě říše od sebe dělí a staví je proti sobě.
Všechny vášně, emoce a instinkty najednou z diváků musí ven.
Zuří a milují, dovádějí a vybuchují, aby nakonec dospěli ke katarzi (pokud jejich tým vyhraje) nebo do pekla (pokud prohraje).
Spolu s tím sledují, pozorují a zažívají svobodu apollónské či platónské spirituality hry, která se odvíjí na trávníku pod nimi.
Ano, hráči se pohybují ve světě spirituality.
Jednají podle jasných, svatých pravidel.
Když hrají, mají se chovat jako čistě racionální bytosti, kteří své každodenní vášně a emoce, osobní přání a obavy musejí hodit za hlavu.
Pohybují se ve světě čiré smrtelnosti a ryzí spravedlnosti.
Hráčův svět je světem spravedlnosti a naprosté nestrannosti, světem dokonalé rovnosti příležitostí, jehož v našem běžném životě nemůžeme dosáhnout.
Dokonce i výhoda v podobě směru větru je tady vyvážena.
Po poločase si soupeři vymění strany.
Kdy a kde si my, privilegovaní a neprivilegovaní, v reálném světě vyměňujeme postavení?
Ani fotbalisté ale nesmějí porušovat pravidla.
Pokud se tak stane jednou, jsou potrestáni, a pokud vícekrát, jsou vyloučeni ze hry.
Jsou vypovězeni z území spirituality a mizí do mrazivého záhrobí šaten.
Skutečné vyhnání z ráje nastává až tehdy, je-li svatost hry znesvěcena, je-li kouzlo zničeno: když hráči vypadnou ze svých andělských rolí a začnou se na hřišti rvát, když sudí podvádí, když diváci zjistí, že zápas je zmanipulovaný, nebo když neurvalí fanoušci proniknou na hrací trávník.
Takové případy dlouhodobě uškodí jak lidem, tak celému společenství.
Je to krutý šok, uvědomit si křehkost našeho světa svobody, spirituality a důstojnosti a probudit se (tak jako se probudíme, až mistrovství skončí) do našeho mnohem méně přívětivého každodenního života.
Fotbal je válka
NEW YORK – Vlajky už se třepotají, od Holandska po Argentinu, od Kamerunu po Japonsko.
Brzy se rozezvučí bubny a vyvřísknou trubky.
Rozvinou se prapory a zazní bojové pokřiky.
A je to tu zas: začíná Mistrovství světa ve fotbale.
Nebožtík Rinus Michels, známý též jako „generál“, trenér holandského mužstva, které ve finále roku 1974 těsně prohrálo s Německem, proslul výrokem: „Fotbal je válka.“ Když v roce 1988 Nizozemci uspěli s odvetou a po porážce Německa se stali mistry Evropy, v ulicích Holandska tančilo víc lidí, než když v květnu 1945 skočila skutečná válka.
Při jedné příležitosti v roce 1969 fotbalový zápas mezi Hondurasem a Salvadorem skutečně vyústil ve vojenský střet, známý jako fotbalová válka.
Napětí mezi oběma zeměmi bylo už před utkáním značné.
Pak ale byli napadeni fanoušci Hondurasu, ba co hůř, zhanobena honduraská národní hymna a zneuctěna modrobílá vlajka země.
Samozřejmě, fotbalové války jsou zřídkavé (ostatně žádný další příklad mě nenapadá), ale představa, že mezinárodní sportovní soutěžení nevyhnutelně podněcuje vřelé bratrství – což je myšlenka, kterou prosazoval baron de Coubertin, zakladatel moderních olympijských her –, je romantický přelud.
Násilnosti britských fotbalových chuligánů, kupříkladu, odrážejí svérázný nostalgický stesk po válce.
Život v mírových dobách může být nudný a britská sláva jako by byla už dlouho zašlá.
Fotbal je příležitostí, při níž lze zažít bojové vzrušení, aniž by se riskovalo víc než pár zlomených kostí.
I když kopaná nevede k reálnému krveprolití, probouzí silné emoce – primitivní a kmenové – evokující doby, kdy si válečníci nanášeli na tvář barvy, poskakovali při válečných tancích a vřeštěli jako lidoopi.
Povaha hry k tomu vybízí: rychlost, kolektivní agrese.
Tenis vyvádění v celonárodním měřítku nevyvolává.
Ani box tak nepůsobí, kromě velmi vzácných okamžiků, třeba když „snědý bombarďák“ Joe Louis v roce 1938 porazil nacistického favorita Maxe Schmelinga.
Ostatně tyto podoby zápolení se neodehrávají mezi dvěma kmeny, ale mezi jednotlivci.
Arthur Koestler měl pravdu, když prohlásil, že existuje jednak vlastenectví, jednak vlastenectví fotbalové – a že hlouběji prožíváme to druhé.
Sám Koestler, narozený v Budapešti, leč hrdý britský občan, zůstal po celý život maďarským fotbalovým vlastencem.
Ku prospěchu tu jsou tradiční nepřátelé, dávné křivdy a pokoření, která je třeba napravit, třebas i jen symbolicky.
Američané, kteří jednak v kopané zrovna nevynikají, jednak se neužírají velkými historickými záštěmi, by stěží dokázali sdílet radost řekněme Holanďanů, když v roce 1988 zvítězili nad Němci, anebo Korejců, když porazí Japonsko.
Snad nejlepší příklad tohoto typu sportovního vlastenectví nepředvedl fotbalový zápas, ale finále mistrovství světa v ledním hokeji v roce 1969, když Československo porazilo Sovětský svaz jen rok poté, co se do Prahy vřítily sovětské tanky.
Českoslovenští hráči mířili hokejovými holemi na Rusy, jako by šlo o pušky, a jejich vítězství doma vyvolalo protisovětské nepokoje.
Je tedy jasné, že navzdory de Coubertinovým nadějím kosmopolitismus ani mezikulturní bratrství k lidským bytostem neproniká tak přirozeně jako syrové kmenové emoce.
Kmenem může být klub, tlupa, národ.
Před druhou světovou válkou fotbalové kluby často obsahovaly etnický či náboženský prvek: v Londýně byl Tottenham Hotspur „židovský“, kdežto Arsenal „irský“.
Stopy těchto označení zůstávají dodnes: amsterdamský Ajax bývá provinčními soupeři stále vysmíván jako „židovský klub“.
V Glasgow zase kluby dodnes rozděluje náboženská přináležitost: Celtic je katolický, Rangers protestantský.
Společná rasa či náboženství ale není nutností.
Mezi hrdiny francouzského fotbalu, kteří zvítězili v Mistrovství světa ve fotbale v roce 1998, byli muži afrického a arabského původu a byli na to hrdí.
Většina úspěšných fotbalových klubů je smíšená jako reklamy Benettonu, trenéři i hráči pocházejí ze všech koutů planety, a přece to podle všeho nijak netlumí nadšení lokálních příznivců.
V některých zemích je kopaná jedinou věcí stmelující odlišné lidi, šíity a sunnity v Iráku či muslimy a křesťany v Súdánu.
Samozřejmě že většina rozumně uvažujících lidí je tak trochu jako de Coubertin.
Kmenové emoce jsou trapné, a když se jim dá volný průběh, tak i nebezpečné.
Ze samozřejmých příčin byly po druhé světové válce projevy nacionalistických emocí v Evropě (především v Německu) prakticky tabu.
Všichni jsme se stali dobrými Evropany a vlastenecké cítění bylo pro rasisty.
Avšak jelikož měl pravdu Koestler, tyto emoce nebylo možné jen tak rozdrtit.
Musely si najít nějaký ventil a posloužil jim právě fotbal.
Fotbalový stadion se stal určitou rezervací, kde se tabu ohledně kmenového šílenství a rasové nesnášenlivosti mohou vybít, ale jen po určité meze: když se posměšky vůči příznivcům Ajaxu coby odporným Židům zvrhly ve skutečné násilí, občas doprovázené davovým syčením imitujícím unikající plyn, městské orgány se rozhodly zakročit.
Některé zápasy se musely odehrát bez přítomnosti soupeřových fanoušků.
Ne všechna fotbalová utkání jsou naplněna negativními postoji a násilím.
Letošní Mistrovství světa ve fotbale by dost dobře mohlo být přehlídkou bratrství a míru.
I když vyhraje Německo, dotkne se to už jen nemnoha lidí.
Skutečnost, že sport dokáže rozpoutat primitivní emoce, ale není důvodem k jeho odsuzování.
Tyto city jednoduše pouhým přáním nevykořeníme, a tak je lepší umožnit jejich rituální vyjádření, tak jako strach ze smrti, násilí a rozkladu si nachází vyjádření v náboženství či býčích zápasech.
Třebaže některé fotbalové zápasy vyvolaly násilí a v jednom případě dokonce válku, mohly posloužit pozitivnímu účelu potlačování našich barbarštějších popudů tím, že je převedly na pouhý sport.
Nechme tedy mače začít a nechť zvítězí nejlepší mužstvo.
Což je samozřejmě Holandsko, má rodná vlast.
Fotbalový nacionalismus
AMSTERDAM – Zesnulý Arthur Koestler, který se narodil v Budapešti, žil v mnoha zemích a psal v několika jazycích, kdysi řekl, že existuje jednak nacionalismus, jednak fotbalový nacionalismus.
Emoce, které vyvolává to druhé jsou mnohem silnější.
Sám Koestler, hrdý a loajální britský občan, zůstal po celý život maďarským fotbalovým vlastencem.
Pro Američany, jejichž „světové série“ jsou v podstatě domácí záležitostí, je těžké pochopit city, které se rodí v obyvatelích Evropy, když jejich národy jednou za čtyři roky soupeří o evropský mistrovský titul v kopané.
Letos v létě stadiony v Rakousku a Švýcarsku, nemluvě o ulicích hlavních měst Evropy, od Madridu po Moskvu, na několik týdnů propadly orgiím vlajkonošského, hymnozpěvného a bubnového vlastenectví.
Vítězství Španělska bylo jednou ze vzácných příležitostí, kdy Katalánci, Kastilci, Baskové a Andalusané propukli společně v explozi vlastenecké radosti.
Fotbal víc než většina jiných sportů souzní s kmenovými pocity: to kolektivní úsilí, barvy mužstev, rychlost, fyzická útočnost.
Slavný nizozemský fotbalový kouč kdysi řekl, a ne žertem: „Fotbal je válka.“
Vůbec to tak být nemělo.
Po dvou světových válkách se projevy národních vášní staly v Evropě víceméně tabu.
Nacionalismu se dávalo za vinu, že starý kontinent ve 20. století dvakrát málem zničil.
Onen typ oslavovaného patriotismu, zejména ve spojení s válečnou hrdostí, ve Spojených státech dodnes naprosto běžný, byl dlouho spojován s masovým vražděním.
Angličané, již unikli okupaci nepřátelskou mocností a stále věří, že sami vyhráli druhou světovou válku (no, vlastně s nepatrnou pomocí od Amíků), pořád mají militaristický sklon.
V tom jsou výjimeční.
Odtud možná pramení nechvalně proslulá bojechtivost anglických fotbalových fandů.
I když se nacionalistické emoce ve slušné společnosti po celé Evropě potlačovaly, fotbalové stadiony přece svéhlavě zůstaly ve světě před druhou světovou válkou.
Tak jako se ve španělských býčích zápasech v ritualizované podobě nadále oslavuje zabíjení, ve fotbalových arénách se naplno otevírají stavidla nepřípustných kmenových emocí.
Může jít o city slavnostní, ba až karnevalové, jak tomu bylo na Euru 2008.
Mohou ale obsahovat i cosi temnějšího a agresivnějšího, zejména když je sportovní zápas nabitý historickými vzpomínkami.
Například utkání mezi Holandskem a Německem nebo mezi Německem a Polskem měla až donedávna sklon být opětovnou inscenací války: buď – a to většinou – jako trudomyslné opakování válečné porážky, anebo jako sladká pomsta.
Když Holandsko v semifinále evropského šampionátu roku 1988 porazilo Německo, jako by byla konečně vykonána spravedlnost.
Na oslavy trvající celou noc a celý den se do ulic Amsterdamu vydalo víc lidí, než když byla země v květnu 1945 skutečně osvobozena.
(Fotbalové dějiny se občas se „skutečnou“ historií směšují; bylo třeba odčinit i porážku lepšího nizozemského mužstva Německem ve finále Mistrovství světa ve fotbale roku 1974.)
Kmenové city Němců se po Hitlerově říši ze zřejmých důvodů považovaly za obzvlášť silný jed, což vysvětluje, proč se německé mávání vlajkami až donedávna praktikovalo s nádechem zahanbené zdrženlivosti, která byla v okolních zemích zcela nepřítomná.
Ani Němci však nedokázali tyto city potlačit.
Starší Němci si stále pamatují své slavné vítězství nad skvělým maďarským týmem v roce 1954.
Bylo to poprvé od pustošivé válečné porážky, kdy na sebe mohli být Němci hrdí.
Bylo tu vítězství, které mohli oslavit.
Po osmi letech provinilosti a deprivace se Němci tak nějak vraceli.
Podoby vlastenectví se tak jako všechno ostatní časem mění.
Důvody k národní hrdosti jsou různé.
Když v roce 1998 zvítězila v Mistrovství světa ve fotbale Francie, Francouzi rádi poukazovali na etnickou rozmanitost svého mužstva.
Jejich hlavní hvězda, Zinédine Zidane, byl alžírského původu.
Další měli po předcích kořeny v různých částech Afriky.
Multietnická povaha šampionátu roku 1998 se všeobecně velebila ne jako známka dlouhé a často krvavé koloniální minulosti, ale jako národní výtečnost zrozená ze snášenlivosti francouzského osvícenství a bratrství Velké francouzské revoluce.
Francouzi vlastně byli svého druhu zvěstovateli.
V Evropě se totiž něco zásadního mění, pomalu, bolestivě, ale nesporně.
Etnická rozmanitost je v národních družstvech čím dál častější, avšak v klubech je ještě markantnější.
Kluby rovněž kdysi vzbuzovaly kmenovou loajalitu dle národnostního nebo náboženského vymezení, podle umístění ve velkých průmyslových městech: například irské versus židovské kluby v Londýně nebo protestantské versus katolické kluby v Glasgow.
Kdo by před třiceti lety hádal, že britští fotbaloví fanoušci budou provolávat slávu londýnskému týmu plnému Afričanů, Iberoameričanů a Španělů, které trénuje Francouz?
Nebo že anglické národní mužstvo bude řídit Ital?
Etnická a kulturní rozmanitost ale není jediné, co změnilo tvář evropské kopané.
Nikdy jsem neviděl takovou harmonii mezi fanoušky různých národních týmů jako na letošním mistrovství.
Snad to bylo kvůli nepřítomnosti Anglie, mezi jejímiž příznivci jsou poslední tlupy amatérských válečníků.
Pokojný, karnevalový duch, který zavládl, vyvěšování tureckých vedle německých vlajek v ulicích Německa, když se tyto dvě země střetly v semifinále, společné španělsko-německé oslavy po skončení finále, to vše poukazuje na něco nového.
Ne že by národní city odumíraly, třebaže se rodí nový evropský duch.
Přinejmenším už ale národní identity v Evropě tolik nepodbarvují vzpomínky na válku.
Nikoho už příliš neznepokojuje, když vyhraje Německo, a že vítězí dost často.
Na to jsou teď Němci příliš milí.
Přesto musím přiznat, že když Německo podlehlo Španělsku, nedokázal jsem potlačit malou, leč intenzivně pociťovanou radost.
Možná to bylo tím, že Španělsko hrálo hezčí fotbal.
Anebo to prostě prozrazuje můj věk.
Za lepší, větší Unii
Zdá se, že deset let po pádu berlínské zdi Evropská unie konečně dostojí slíbenému pozvání bývalých komunistických zemí do řad členských zemí EU.
Evropská komise Romana Prodiho předložila dalekosáhlou strategii rozšíření, která se vyznačuje větší otevřeností a pružností při jednáních a jasnějšími stimuly vůči aspirujícím zemím, aby se více přiblížily k politickým, hospodářským a institučním normám Evropské unie.
Pokud to celé vyjde, stane se Evropská unie největším světovým příkladem úspěšné volnotržní demokracie.
Rozšiřování EU není snadný úkol.
Bude nějakou chvíli trvat, než se způsoby nových členů přizpůsobí Unii, také podmínky vstupu mohou být až zákeřně komplexní, nemluvě o tom, že i sama Unie bude muset zreformovat své instituce a připravit je dost možná i na 30 členských zemí.
Pokud se podíváme Evropské unii hlouběji pod kůži, zjistíme, že její kolektivní altruismus vůči Východu velmi často maskuje hledání individuálních výhod členských států.
Rozšíření Evropské unie, kde nyní existuje vyrovnaný poměr mezi přispěvateli a poživateli, bude znamenat i to, že se jejími členy stane více chudších zemí.
A tak buď stávající dárci budou dávat více nebo se stávající příjemci budou muset spokojit s menším dílem.
A protože každá smlouva o přijetí do EU musí být schválena jednomyslně, nelze vyloučit, že některé země budou dělat obstrukce.
Španělé a Irové již teď brumlají, že se přece nenechají ochudit kvůli Polákům, Maďarům nebo Lotyšům.
Právě proto Evropská unie odmítla – přinejmenším na papíře – otevřít rozhovory o rozšíření, dokud kandidátské země nesplní stanovenou řadu náročných kritérií.
Ačkoli lze spekulovat o tom, zda se zemím, s nimiž byla jednání zahájena v roce 1998 (Česká republika, Estonsko, Kypr, Maďarsko, Polsko a Slovinsko), podařilo všechny překážky překonat, laťka je nasazena vysoko.
Důsledkem toho je mimo jiné i to, že možnost vstupu do EU se stala alespoň minimálním impulsem pro ty země, které dosud ani neuvažovaly o splnění tvrdých evropských kritérií.
Pokud by se totiž tyto země o žádný pokrok nesnažily, hrozilo by rozdělení evropského kontinentu na dvě části: na bohatou pevnost na západě a na nestabilní kotel chudoby na východě.
Právě šok způsobený nedávnými etnickými válkami stál u zrodu myšlenky, že by se rozšíření Unie mohlo podávat jako návnada transformačním opozdilcům.
Prodiho komise nyní hodlá jednat s jakoukoli zemí, která v rámci předpokladů pro jednání o vstupu do Unie splňuje politická kritéria (stabilní demokracie a respekt k lidským právům a právům menšin), přičemž dnes už ale netrvá na splnění obtížných ekonomických kritérií (fungující tržní ekonomika a připravenost na konkurenci trhů EU).
V souvislosti s tím komise navrhla, aby byla jednání o vstupu zahájena s šesti dalšími zeměmi, jmenovitě s Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem.
Naději na jednání mají i další balkánské země, a to za předpokladu, že urovnají spory o hranice, že budou respektovat práva menšin, a že se zapojí do regionální spolupráce.
Po uvolnění vstupních kritérií komise nyní navrhuje, aby i jednání o vstupu byla pružnější.
Dříve totiž musely všechny kandidátské země postupovat stejně, podle toho, jak Unie přecházela od jednoho okruhu kritérií ke druhému (v bruselské hantýrce se jim říká „kapitoly“).
Nyní chce komise zahajovat jednání o nových okruzích kritérií s jakoukoli kandidující zemí ve chvíli, kdy se na to bude cítit připravena.
Nová pružnost v jednáních je zároveň motorem reforem v kandidátských zemích.
Evropská komise se ostatně nijak netají tím, že tím chce vyprovokovat jakýsi konkurenční boj: některé země by tak mohly předběhnout dosavadní vítěze, kteří naopak mohou zaostat, pokud jejich úsilí poleví.
Nevýhodou tohoto přístupu je ovšem to, že onen závod by se mohl stát překážkou ve spolupráci mezi kandidujícími zeměmi.
To by ale Evropská unie mohla napravit tak, že by podněty ke spolupráci zapracovala do různých forem své pomoci těmto zemím.
Výše uvedené podněty mohou navíc získat na přitažlivosti i proto, že komise tvrdí, že některé země by se mohly stát členy Unie již v roce 2003.
Ačkoli komise nic neslibuje, takové brzké datum tlačí i na současné členy EU, aby včas dokončili vnitřní reformu institucí Evropské unie, které byly původně vytvořeny pouze pro šest zakládajících zemí.
Vzhledem k tomu, že v mnoha záležitostech Unie je velký důraz kladen na jednohlasnost, stávají se čím dál víc obtížnějšími.
Před přijetím nových členů bude muset být provedeno ještě mnoho většinových rozhodnutí, jinak rozšíření rozdrtí současné programy EU.
Dnešní členské země ale nemají mnoho času nazbyt, protože na dveře Unie klepe dvanáct kandidátů a další jsou už na obzoru.
Stále nicméně zbývají dva body, jimiž se komise, potažmo celá Evropská unie, dosud odpovědně nezabývala.
Za prvé, postkomunistické společnosti, nejen jejich vlády, se musí více zapojit do procesu přijetí do EU.
Téměř veškerá pomoc, která dnes přichází z EU prostřednictvím programu Phare, prochází vládami, případně protistranami sedícími v EU, což bezpochyby láká ke korupci a vede k neefektivitě.
Nové směrnice programu Phare tento stav bohužel nijak neřeší.
Jenomže skutečně otevřené společnosti vyžadují, aby občanské instituce byly aktivní a soukromý sektor nezávislý na vládě; proto se společnosti, mnohem více než státy, musí této zkušenosti naučit.
Programy Phare by k tomu měly přispívat tím, že budou více konkurenční, dostupné pro ty, kteří dokážou svou způsobilost, a tam, kde to jen trochu půjde, budou zaměřené regionálně.
Za druhé, i když se evropská bezpečnost rozšířením Unie pravděpodobně zvýší, země, které jsou v tomto ohledu nejméně stabilní, jsou způsobilosti ke vstupu do EU na hony vzdáleny.
Platí to především pro země západního Balkánu, ale i pro země na východ a jih od Unie.
Udržovat naději na případné členství je důležité, na druhé straně si ale EU musí zachovat rozhodnost, má-li přijetí být více než přelud.
Komise si je vědoma potřeby provizorní politiky, její návrhy jsou však povrchní.
Evropa nemůže jen reagovat na krize, které se objevují kolem jejích hranic; musí k nim přistupovat aktivně a preventivně.
Prvním krokem sice byla Dohoda o stabilitě v jihovýchodní Evropě, ale zde jde o něco víc, než jen o prázdný rámec se třemi beztvarými diskusními stoly.
Evropská unie musí předložit něco skutečného.
Tím něčím by měl být přístup k jednotnému evropskému trhu a pomoc při nastolování právního řádu a výstavbě fungujících a efektivních institucí státní správy.
Taková politika by přilákala soukromý kapitál, podpořila ekonomický růst a pomohla zemím kvalifikovat se k přijetí do EU.
Balkánské krizi totiž zdaleka není konec.
Milošević se v Bělehradě stále drží moci; Kosovo je neklidné; v Černé Hoře roste napětí.
Začarovaný kruh násilí lze narušit jen vytvořením demokratických a otevřených společností, kde hranice a vlády pozbývají své důležitosti.
To však vyžaduje skutky, které přesahují kompetenci komisaře EU pro rozšíření.
Právě tohle musí předseda Evropské komise říci nahlas a Rada Evropy schválit na své prosincové schůzce v Helsinkách.
Lidé střední a východní Evropy čekají již dlouho.
Za mezinárodní soud se Saddámem Husajnem
Poté, co byl Saddám Husajn dopaden, se pozornost celého světa upřela na proces s ním.
Měli by Saddáma soudit Iráčané v Iráku, nebo by měl stanout před mezinárodním tribunálem?
Nadcházející konference o demokracii, lidských právech a roli Mezinárodního trestního soudu, která proběhne od 10. do 12. ledna v Jemenu, poskytne fórum k debatě o těchto otázkách.
Pochopitelně je jisté, že Saddám Husajn neunikne procesu za mimosoudní, nelegitimní a hromadné popravy, mučení a systematickou perzekuci statisíců Iráčanů, které poznamenaly několik desetiletí jeho vražedné hrůzovlády.
Cílem procesu s ním by však nemělo být pouhé vykonání spravedlnosti na diktátorovi a jeho komplicích, ale i podpora národního usmíření tím, že Iráčané přijmou za své univerzální principy, jako jsou nediskriminace, poctivost a průhlednost.
Po celá léta znal Irák pouze brutální zákony síly a zastrašování.
Má-li se soud nad Saddámem Husajnem a jeho režimem stát milníkem při budování svobodného, demokratického a usmířeného Iráku, pak by měly USA jakožto vůdčí síla koalice, která jej vypudila, učinit vše, co je v jejich silách, aby této příležitosti využily a nastavily velmi vysokou laťku spravedlnosti.
Prezident George W.
Bush prohlásil, že bude ,,s Iráčany pracovat na takovém způsobu souzení [Saddáma Husajna], který obstojí před mezinárodním dohledem".
Nejlepší cestou, jak takovému dohledu vyhovět a vyhnout se obviněním ze ,,spravedlnosti vítězů", je zahrnout do celého procesu další mezinárodní hráče.
Ve snaze vypořádat se se systematickým porušováním válečných zákonů a se zločiny proti lidskosti páchanými v bývalé Jugoslávii, v oblasti velkých afrických jezer či v Sierra Leone a Kambodži zřídilo mezinárodní společenství za účasti Organizace spojených národů mezinárodní a internacionalizované soudy.
Tyto instituce začaly konečně uplatňovat princip, že závažné porušování lidských práv a důstojnosti je věcí všech a že mezinárodní společenství by se mělo aktivně podílet na hledání spravedlnosti a odškodnění obětí.
Zatímco nikdo nepochybuje o ochotě iráckých soudců soudit svou bývalou ,,hlavu státu" před národním soudem, novost takového úsilí a jeho politické důsledky hovoří spíše pro nějaký druh mezinárodní účasti v zájmu kvalifikovanosti a především nestrannosti.
V posledních deseti letech zřídilo mezinárodní společenství speciální nebo jednorázové tribunály s mezinárodní účastí v těch případech, kdy místní instituce nedokázaly zaručit řádné dodržování zákona nebo spravedlivý proces.
Irák takový případ představuje.
Třicet let brutální diktatury zničilo v Iráku už samotný pojem spravedlnosti.
Ta totiž musí znamenat více než jen výkřiky ,,Smrt Saddámovi!", které se nyní rozléhají na různých místech po celém světě.
Důležité je, aby se USA ujaly v tomto klíčovém aspektu budování státu vedení.
Měly by se spojit s OSN v úsilí podobném tomu, které - bez vynesení rozsudku smrti - vydalo spravedlnosti Slobodana Miloševiče a vedoucí činitele zodpovědné za rwandskou genocidu - a které by zítra mohlo posadit na lavici obžalovaných také Charlese Taylora z Libérie i desítky předáků Rudých Khmerů.
Další výhodou internacionalizace by mohl být i fakt, že by se tím dalo současné americké administrativě najevo, že odmítání schválit Mezinárodní trestní soud jde zásadně proti jejím vlastním zájmům.
Rovněž by to mohlo usnadnit proces rozdělení zátěže plynoucí z obnovy Iráku, kterou nemohou nést na svých bedrech výlučně USA a jejich spojenci.
Podmínky pro dodržování občanských a politických práv nelze vytvořit přes noc.
Než bude možné zorganizovat svobodné a spravedlivé volby, je nutno vynaložit obrovské úsilí na vytvoření skutečně otevřené společnosti, v níž budou všichni jednotlivci i skupiny moci vyjadřovat své politické názory.
Vytvoření justičního systému, který tato práva chrání, je nezbytné, neboť jinak v Iráku nikdy nezavládne trvalý mír.
Internacionalizovaný soud v Iráku, který bude stíhat zločiny proti lidskosti, by přispěl k rozvoji národního justičního systému, jenž přinese spravedlnost všem Iráčanům a tím napomůže v již dnes povzbudivém úsilí Irácké vládní rady o demokracii.
Čí QE to vlastně bylo?
CAMBRIDGE – Od roku 1913 (kdy byl založen americký Federální rezervní systém) až do konce 80. let bylo fér prohlásit, že pokud jde o nákupy cenných papírů amerického ministerstva financí centrálními bankami, je Fed jediným hráčem.
V tomto období vlastnil Fed 12% až 30% nesplacených obchodovatelných cenných papírů vydaných americkým ministerstvem financí (viz obrázek), přičemž poválečný vrchol nastal po prvním prudkém zvýšení cen ropy v roce 1973, kdy se Fed snažil podpořit uvadající americkou ekonomiku.
Dnes už nežijeme v amerikocentristickém světě, kde byl Fed jediným hráčem a změny jeho měnové politiky nuceně ovlivňovaly peněžní podmínky doma a do značné míry i celosvětově.
Už léta před globální finanční krizí – a předtím, než se pojem „QE“ (kvantitativní uvolňování) stal zavedenou součástí finančního lexikonu – začal podíl dluhopisů amerického ministerstva financí držených zahraničními centrálními bankami dohánět podíl Fedu a nakonec ho i předstihl.
Nákupy dluhopisů amerického ministerstva financí zahraničními centrálními bankami nabraly na obrátkách v roce 2003, několik let před prvním kolem kvantitativního uvolňování neboli QE1, které bylo zahájeno koncem roku 2008.
V čele tohoto úvodního náporu zahraničních centrálních bank – nazývejme ho QE0 – stála Čínská lidová banka.
Do roku 2006 (kdy nastal vrchol americké realitní bubliny) držely zahraniční státní instituce přibližně třetinu všech nesplacených dluhopisů amerického ministerstva financí, což byl zhruba dvojnásobek objemu drženého Fedem.
Těsně před zahájením QE1 činil tento podíl kolem 40%.
QE0 se táhlo přes celé desetiletí (2003-2013), a představovalo tak nejtrvalejší doložený vzestup nákupů amerických dluhopisů centrálními bankami.
Je obtížné stanovit, do jaké míry vděčilo QE1 zahájené Fedem během krize za svůj úspěch při snižování úrokových sazeb faktu, že ho zesílilo chování světových centrálních bank – zejména v Asii – ve stejné době.
Je ovšem poučné že následující dva programy Fedu, QE2 a QE3, vedly k neporovnatelně menším zahraničním nákupům a na finančních trzích měly jen mírný dopad.
Po uklidnění chaosu z krize v roce 2008 ukazovala řada indexů finanční kondice během jara 2013 na relativně nízkou úroveň volatility (podle historických měřítek).
Tento jarní příslib stability však brzy vyprchal.
Kombinace klesajících cen ropy a primárních komodit s přezrálým hospodářským cyklem a ohlášením záměru Fedu přikročit k „utlumování nákupů aktiv“ ukončila deset let trvající boom na mnoha rozvíjejících se trzích.
Od té doby růst těchto ekonomik výrazně zpomalil, jejich akciové trhy se propadly, odliv kapitálu se zrychlil a řada měn zaznamenala krach.
V souladu s tímto neveselým vývojem událostí obrátila řada centrálních bank z rozvíjejících se ekonomik kurz a začala dluhopisy amerického ministerstva financí prodávat.
Ze čtvrtletní zprávy Fedu o finančních účtech v USA bychom se však o těchto prodejích nedozvěděli: zhruba v době, kdy začaly, totiž přestal Fed vykazovat dluhopisy emitované americkým ministerstvem financí, které jsou v držení zahraničních státních institucí (tyto údaje přitom byly od roku 1945 k dispozici).
Dnes ve zprávě najdeme jen agregátní údaj, jenž kombinuje pozice centrálních bank s pozicemi soukromého sektoru.
Americké ministerstvo financí naštěstí tyto informace zveřejňuje dál.
Podíl jeho dluhopisů držených zahraničními centrálními bankami přesahoval ke konci loňského roku 1,5násobek objemu drženého Fedem.
Jedná se o výrazný pokles oproti maximu a vzhledem k tomu, že odliv kapitálu z Číny a jiných ekonomik zjevně neutuchá, je trendem další snižování.
Nárazový a neuspořádaný průběh QE0 s největší pravděpodobností přebíjí záruky představitelů Fedu, že zachovají velkou účetní rozvahu.
Přísnější podmínky pro likviditu a zvýšená volatilita na finančních trzích představují vedlejší produkt obratu v dlouhém cyklu zahraničních nákupů.
Z průběhu QE0 nemusí nutně vyplývat, že zbytek světa ztratil na dluhopisy amerického ministerstva financí chuť.
V dobách finanční vřavy představovaly tyto cenné papíry odjakživa bezpečné útočiště pro soukromý kapitál odtékající odjinud.
Změna vlastnictví, k níž dochází dnes, však má důsledky pro finanční stabilitu.
Přechod od stabilních (a často předvídatelných) nákupů centrálními bankami v éře 2003-2013 k méně vyzpytatelným soukromým investorům, kteří jsou citlivější na změny návratnosti, zřejmě bude charakteristickým rysem této fáze globálního cyklu.
Zapomeňte na inflaci
MNICHOV – Abychom parafrázovali Winstona Churchilla, ještě nikdy tolik vlád a centrálních bank nepumpovalo do ekonomik tolik miliard dolarů.
Vláda Spojených států nalévá do svého hospodářství 789 miliard dolarů, Evropa 255 miliard dolarů a Čína 587 miliard dolarů.
Federální rezervní systém USA zvýšil v�roce 2008 svou zásobu měnové báze o 97%, Evropská centrální banka o 37%.
Sazba federálních fondů je v�USA prakticky nulová a hlavní refinanční sazba Evropské centrální banky, už teď na historicky nejnižší hodnotě 2%, bude zřejmě v�nadcházejících měsících ještě klesat.
Fed poskytl běžným bankám přímý vstup ke svým úvěrovým prostředkům a ECB už neomezuje nabídku základních peněz a zajišťuje tolik likvidity, kolik banky požadují.
Od loňského října záchranné balíčky západních zemí ve prospěch bank dosáhly asi 4,3 bilionu dolarů.
Mnozí se teď obávají, že tyto obří hotovostní infuze neodvratně vyvolají inflaci.
V�Německu, které v�roce 1923 strádalo hyperinflací, panuje široce rozšířený strach, že lidé znovu přijdou o úspory a budou muset začít od nuly.
Ostatní země toto znepokojení sdílejí, byť v�menším rozsahu.
Tyto obavy však nejsou opodstatněné.
Pravda, zásoba likvidity rychle narůstá.
Děje se tak ovšem proto, že soukromý sektor peníze neutrácí, ale hromadí si je.
Centrální banky poskytováním dodatečné likvidity pouze snižují rozsah peněz stahovaných z�výdajů za zboží a služby, což zmírňuje, leč neotáčí šok záporné poptávky, který světovou ekonomiku postihuje.
Jde o sice triviální, ale důležitý fakt vycházející z�teorie nabídky a poptávky.
Zamysleme se například na trhem s�ropou.
Jak se cena ropy změní, nelze dedukovat pouze ze zvýšení objemu transakcí.
Pokud toto zvýšení vyplynulo z�nárůstu nabídky, cena klesne, ale bylo-li důsledkem růstu poptávky, pak cena vzroste.
V�zásadě totéž platí i pro nárůst agregátní zásoby peněžních zůstatků.
Kdyby tento nárůst vycházel ze zvýšení nabídky, hodnota peněz by klesala, což znamená inflaci.
Kdyby však vycházel ze zvýšení poptávky, hodnota peněz se bude zvyšovat, což znamená deflaci.
Druhé riziko je za dnešních okolností zjevně mnohem případnější.
Jestliže si k�tomu přidáme fundamentální cenový trend, není těžké pochopit, proč v�současnosti všude míry inflace klesají.
V�USA se roční míra inflace snížila z�5,6% v�červenci 2008 na 0,1% v�prosinci 2008 a v�Evropě z�4,4% v�červenci 2008 na 2,2% v�lednu 2009.
Právě teď sice žádná země opravdovou deflací netrpí, ale to se může změnit, jak se krize bude prohlubovat.
Německo, typické proslule nízkými měrami inflace, se může ocitnout mezi prvními státy, jež zaznamenají klesající ceny.
Nejnovější údaje dokládají, že v�lednu byl cenový index meziročně vyšší jen o 0,9%.
Tato deflační tendence zapříčiní vážné ekonomické problémy a ty nemusí být výhradně důsledkem samotné deflace, ale mohou pramenit z�přirozeného odporu vůči ní.
V�každé zemi je řada cen nepružná, protože prodejci odmítají prodávat levněji, neboť nízké přírůstky produktivity a obrana mezd ze strany odborů neponechávají pro nižší ceny žádný prostor.
Deflační tlak tudíž do jisté míry vyústí v�sestupné kvantitativní adaptace, což prohloubí reálnou krizi.
I když ceny v�průměru projeví směrem dolů určitou flexibilitu, deflace rovněž nevyhnutelně zvyšuje reálnou úrokovou míru, jelikož nominální úrokové sazby nemohou klesnout pod nulu.
Důsledkem je zvýšení ceny kapitálu pro firmy, což snižuje investice a zjitřuje krizi.
To by představovalo obzvláštní problém pro USA, kde Fed připustil, aby sazba federálních fondů klesla téměř k�nule už v�lednu 2009.
Jediný věrohodný inflační scénář vychází z�předpokladu, že až se ekonomiky zotaví, centrální banky v�nastupujícím boomu dostatečně nezvýší úrokové sazby a ponechají na trhu příliš mnoho ze současné likvidity.
Takový scénář není nemožný.
Právě tuto politiku uskutečňovali celá desetiletí před zavedením eura Italové a Fed možná jednou nabude dojmu, že by si takový postoj měl osvojit.
Avšak ECB, jejímž jediným mandátem je udržovat cenovou stabilitu, takovou politiku bez zásadních úprav legislativy zavést nemůže.
Tento scénář se navíc nemůže projevit, dokud se propad neobrátí v�konjunkturu.
Aktuálně tedy riziko inflace jednoduše neexistuje.
Dobré ponaučení ohledně toho, kde leží skutečná rizika, poskytuje Japonsko, neboť deflace či stavy blízké deflaci jej sužují už 14 let.
Japonsko se od roku 1991 brodí nesnází, již harvardský ekonom Alvin Hansen, Keynesův současník, popsal kdysi jako „letitou stagnaci“.
Od doby, kdy v�roce 1990 propukla japonská bankovní krize, byla země v�likviditní pasti, neboť sazby centrální banky byly téměř nulové a v�letech 1998 až 2005 se cenová hladina snížila o víc než 4%.
Japonské vlády se pokoušely tento propad překonat pomocí Hansenových receptů a sestavovaly jeden keynesiánský program deficitního utrácení za druhým, čímž posunuly poměr zadlužení k�HDP z 64% v�roce 1991 na 171% v�roce 2008.
To vše ale pomohlo jen málo.
Japonsko stále stagnuje.
Opravdovým rizikem, jemuž svět bude v�nadcházejících letech čelit, není inflace, nýbrž období deflačního tlaku a setrvale rostoucího veřejného zadlužení, jak je známe z�Japonska.
Jak zformulovat evropský světonázor
VARŠAVA – Někteří lidé si stěžují, že Evropská unie postrádá „světonázor“.
Ve skutečnosti je problémem EU fakt, že jich má příliš mnoho.
Vzhledem ke společným evropským zkušenostem a zájmům by měli mít Evropané na globální otázky společný pohled.
Je však smutnou realitou, že politické, společenské a ekonomické tlaky ženou členské země a občany odlišnými směry; zdá se, že společné dějiny nejsou pro sdílenou politiku dostatečnou základnou.
Nicméně platí, že čím pragmatičtější je evropská politika, tím větší jsou naděje na úspěch, v neposlední řadě v globálních otázkách.
Evropané mají společný náhled na mnoho celosvětových problémů a často předkládají společné metody a strategie jejich řešení.
Rostoucí konsensus panuje například v otázce klimatických změn, přistěhovalectví a rozvojové pomoci, ale i v otázce energetické politiky a dalšího rozvoje evropské bezpečnostní strategie.
Shoda v těchto oblastech není pouze odrazem nějakých nejmenších společných jmenovatelů; ke každé z nich přidala Evropa na globální úrovni významnou hodnotu.
Soubor evropských postojů se dokonce stává synonymem pro řešení světových problémů.
Klimatické změny, energetická bezpečnost a demografické problémy jsou koneckonců již mnoho let součástí evropské veřejné rozpravy; dnes se k této rozpravě začínají připojovat i další části světa.
Také globální finanční a hospodářská krize může být katalyzátorem prosazování evropské vize nového světového řádu.
Vize EU o kapitalistické ekonomice spoutané sociálním pokrokem a podléhající spíše regulaci než volné ruce trhu získává na vlivu.
Nové hospodářské mocnosti, jako jsou Čína, Indie a Brazílie, musí najít vlastní způsoby řešení sociální nespravedlnosti a podněcovat rovné příležitosti pro všechny – a evropský model se jim jeví jako stále atraktivnější.
Jednotlivé společnosti uvnitř EU přesto dělí řada rozdílů.
Na mnoho klíčových globálních problémů existují odlišné názory.
A ačkoliv se tyto rozdíly mohou časem zmenšovat, tu a tam se vynoří ve znepokojivě vyhrocené podobě, jak se stalo v případě Spojenými státy vedené invaze do Iráku.
Útěchou může být skutečnost, že rozdíly v evropském pohledu na celosvětová témata neměly přehnaně velký dopad na vnitřní dynamiku EU.
Válka v Iráku neoddálila „velký třesk“ v podobě rozšíření unie a nebyla ani důvodem krachu referend o ústavní a Lisabonské smlouvě ve Francii a v Nizozemsku.
A Evropa potřebuje rozvíjet struktury a rozhodovací procesy omezující střety zájmů tím, že bude nabízet kompromisní řešení.
To je jádro Lisabonské smlouvy, která je koncipována tak, aby zaváděla nové instituce a mechanismy zaměřené na tvorbu politicky soudržnějších vnějších politik EU.
Převod většího počtu oblastí zodpovědnosti, jako jsou zahraniční pomoc nebo rozvojová politika, na instituce EU pomáhá unii adaptovat se na novou mezinárodní realitu, neboť podtrhuje rostoucí význam rozhodovacího centra Evropy.
Utváření společné vize světa by mělo začít v bezprostředním sousedství Evropy.
Rozšíření NATO a EU zahrnulo zhruba desítku zemí ležících ve střední a východní Evropě a na západním Balkáně.
Navzdory těmto úspěchům však evropská integrace zdaleka není završena, což se nezmění, dokud se všechny evropské země nebudou ubírat po stejné rozvojové dráze.
Tento nedostatek byl i klíčovým důvodem balkánské tragédie v 90. letech.
Naštěstí se zdá, že doba ozbrojeného konfliktu v tomto regionu dospěla definitivně ke konci, neboť balkánské státy jsou nyní na cestě k členství v NATO a EU.
Také východní Evropa, zejména Ukrajina a Moldavsko, však musí být pokládány za region zvláštního významu.
Ukrajina s 46 miliony obyvatel je přespříliš velká a významná, než abychom ji mohli opominout v jakékoliv vizi evropské budoucnosti.
Strategie EU vůči Ukrajině ovšem byla až dosud nejednoznačná a obskurní.
Reformní dynamiku „oranžové revoluce“ zpomalily nebo i zastavily politické a hospodářské krize, ale také pocit, že je unie k ukrajinskému osudu lhostejná.
Nejvyšší představitelé EU naříkají nad politickým štěpením a pomalým tempem reforem na Ukrajině a ukrajinské politické špičky se musí touto kritikou zabývat.
Nedostatek pokroku však odráží také neschopnost EU přijmout Ukrajinu za svou.
Reforma politických a hospodářských institucí určité země a její připojení k EU a NATO jdou obvykle ruku v ruce, protože vyhlídka členství činí i bolestná rozhodnutí přijatelnými pro voliče.
Stručně řečeno je nerealistické, aby EU očekávala od zemí jako Ukrajina a Moldavsko evropské výsledky, aniž se v nich bude plně angažovat.
Naštěstí se tento přístup mění.
Plynové memorandum o rozšíření a využití ukrajinských plynovodů, které EU a Ukrajina podepsaly v letošním roce, je toho ukázkovým příkladem: výměnou za politickou podporu a financování rozšíření plynovodů se Ukrajina zavázala převzít pravidla EU pro správu a přístup k plynové přenosové soustavě.
Kromě toho Kyjev souhlasil se zavedením příslušných energetických směrnic EU jako součásti svého členství v Evropském energetickém společenství.
Je to první krok ke konečnému plnému začlenění Ukrajiny do jednotného trhu EU.
Současná absence jednoznačné shody uvnitř EU na mnoha celosvětových otázkách, jakož i na kontinentálních problémech typu Ukrajiny není důvodem k zoufalství.
Trik spočívá v rozvíjení společných řešení a přijímání společných zahraničně-politických akcí, i když budou různé vlády EU vidět věci jinak.
Jak zformovat syrskou opozici
TEL AVIV – Krize vamp#160;Sýrii trvá už jeden rok – za tu dobu zahynulo téměř 10amp#160;000 lidí, převážně civilistů, a konec není na obzoru.
Vamp#160;zemi nastal pat: opozice nedokáže svrhnout režim prezidenta Bašára Asada a Asadovy síly nedokážou potlačit odpor.
Obě strany jsou neústupné: opozice je odhodlaná svrhnout režim, který pokládá za nelegitimní, sektářský, zkorumpovaný, tyranský a potřísněný krví, zatímco tvrdé jádro režimu se domnívá, že pokud vytrvá, nakonec opozici umlčí, zatímco jakýkoliv ústupek by ohrozil samotnou jeho existenci.
Pád režimu by podle představitelů tvrdého jádra znamenal vyvlastnění a smrt pro jeho vedoucí představitele a také pro velkou část menšinové alawitské komunity, z níž režim čerpá.
Asada a jeho kohortu povzbuzuje neschopnost světa účinně zareagovat na brutální potlačení vzpoury vamp#160;Homsu, a proto se uchýlili ke zvrhlému trestání osob, které vzpouru přežily, aby varovali své oponenty jinde.
To možná krátkodobě zastraší část syrského obyvatelstva, ale současně to prohloubí všelidový hněv, což zvýší pravděpodobnost pozdějšího krvavého zúčtování samp#160;Asadem a jeho přisluhovači.
Dnešní brutální pat pravděpodobně bude ještě nějaký čas pokračovat.
Diplomatické a humanitární mise vedené bývalým generálním tajemníkem Organizace spojených národů Kofim Annanem a současnou náměstkyní generálního tajemníka OSN pro humanitární otázky Valerií Amosovou se zdají být stejně neúčinné jako předchozí úsilí mezinárodního společenství a Ligy arabských států zmírnit konflikt nebo zprostředkovat jeho politické řešení.
Státní moc zaznamenala i několik zběhnutí, zamp#160;nichž to nejvýznamnější přišlo krátce poté, co násilí vamp#160;Homsu dostoupilo vrcholu, když náměstek ministra energetiky odstoupil zamp#160;funkce a připojil se kamp#160;opozici.
Přestože se však zběhnutí vyskytla i vamp#160;důstojnickém sboru, režim si uchoval základní soudržnost.
Armáda, bezpečnostní aparát i alawitská komunita stále režim pevně podporují.
Velká část syrské populace – střední třída vamp#160;Damašku a Aleppu, křesťané a další menšiny – je pasivní nebo se nemůže rozhodnout, na kterou stranu se přidat, protože se obává, že alternativou vůči současnému stavu je chaos, občanská válka a možná i převzetí moci radikálními islamisty.
Rusko a Čína navíc dál poskytují režimu diplomatické krytí a Írán mu posílá materiální podporu.
Život vamp#160;Damašku se navzdory rostoucím výpadkům vamp#160;zásobování zdá téměř normální.
Odpůrci režimu se na druhé straně nenechávají zastrašit počtem mrtvých a pokračují vamp#160;protestech po celé Sýrii.
Odpor vamp#160;armádě se šíří, byť pomalu.
Západní země, Turecko a většina arabského světa jsou zamp#160;brutálního zabíjení a ničení rozhořčeny a tlak na intervenci a zpřísnění mezinárodních sankcí sílí.
Regionální a mezinárodní tlak na Asada však byl až dosud neefektivní.
Když Liga arabských států pozastavila loni vamp#160;listopadu Sýrii členství, působilo to jako rozhodný krok, avšak její vojensko-pozorovatelská mise do Sýrie byla pouhou fraškou.
Tureckým iniciativám došel dech a Spojené státy a jejich evropští spojenci činí jen formální diplomatické kroky; vamp#160;praxi má jejich úsilí malý reálný dopad na režim.
Amerika a Západ tvrdí, že nemohou činit zásadní kroky bez mandátu OSN, který jim Rusko a Čína odepírají, když vamp#160;Radě bezpečnosti vetují protisyrské rezoluce.
Pravdou však zůstává, že vlády ve Washingtonu, Londýně, Paříži i jinde by i bez rezoluce Rady bezpečnosti mohly dělat mnohem víc.
Snad nejvíce bije do očí skutečnost, že přestože některé vlády uzavřely (s odvoláním na bezpečnostní situaci) svá velvyslanectví vamp#160;Damašku, nedošlo kamp#160;žádnému systematickému přerušení diplomatických vztahů se Sýrií.
Nerušily se letecké spoje do země a zpět a nepřijímala se žádná jiná opatření, která by mohla obrátit obyvatele Damašku a Aleppa proti režimu a přispět kamp#160;ukončení krize.
Tento rozpor lze do značné míry vysvětlit obavami Západu a arabských zemí ze slabosti a neprůhlednosti politického vedení syrské opozice.
Existuje dramatický kontrast mezi odvahou a houževnatostí demonstrantů a bojovníků vamp#160;Homsu, Idlibu a Dará na jedné straně a Syrskou národní frontou na druhé straně, jejíž členové a frakce nedokážou formulovat soudržný politický program, vybudovat si identitu, udělat si jméno a získat známé tváře.
Západní politici i jejich protějšky vamp#160;Perském zálivu si kladou otázku, jak by Sýrie vypadala den po Asadově svržení.
To se výrazně projevilo ve druhém březnovém týdnu, kdy američtí obranní činitelé dali na několika tiskových konferencích nepokrytě najevo frustraci ze syrské opozice.
Režim této nejistoty účinně využívá, když šíří strach zamp#160;egyptského scénáře, vamp#160;němž slabost sekulárních aktivistů vedla až kamp#160;převzetí moci Muslimským bratrstvem a džihádisty.
Vamp#160;této souvislosti se jen těžko odděluje příčina od následku.
Uznání opozice coby legitimní vlády vamp#160;Sýrii, jak se stalo vamp#160;Libyi, by sice poskytlo vzpruhu Asadovým protivníkům, avšak ti prozatím postrádají vážnost, kterou by tak smělý krok vyžadoval.
Opozice ze sebe musí učinit důvěryhodnou a přitažlivou alternativu vůči Asadovu režimu a mezinárodní i regionální kritici režimu musí tomuto procesu napomáhat.
Asadův režim je odsouzen kamp#160;zániku.
Nemá legitimitu a zákonitě padne.
To však může trvat ještě dlouho – a může to být spojeno samp#160;alarmujícími náklady.
Alternativou je efektivní opozice, která se bude těšit jednoznačné podpoře klíčových regionálních i mezinárodních aktérů.
Mobilizovat rezervy pro globální růst a stabilitu
Jsou-li války, jak řekl Clemenceau, přílis důležité, než abychom je přenechali generálům, pak rozvoj je přílis důležitý, než abychom jej přenechali ministrům financí, centrálním bankéřům, Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance.
Konference o financování rozvoje, která se přístí měsíc bude konat v mexickém Monterrey, je skvělou příležitostí pro dalsí zainteresované hráče, včetně prezidentů a ministerských předsedů, jak prosadit své zájmy.
Mezinárodní společenství se dohodlo na souboru prostých cílů globálního rozvoje - snižování chudoby a negramotnosti a zlepsování zdraví obyvatel planety.
V době, kdy beztak mizerná pomoc bohatých zemí dále klesá, to ovsem vyžaduje podstatné navýsení pomoci.
Spojené státy, nejbohatsí země světa, jsou skrblíkem z největsích.
Pokud (hospodářsky) rozvinuté země svůj přístup nezmění, bude třeba nalézt nové, inovativní přístupy k financování ekonomického rozvoje - a obecněji vzato globálních veřejných statků.
Jedna z myslenek, jež si zasluhují pozornost, je nová podoba globálního platidla ne nepodobného zvlástním právům čerpání (SDR).
SDR jsou jakýmisi globálními penězi, které vydává MMF a které jeho členské země přijímají a směňují za dolary a dalsí tvrdé měny.
Podstata tohoto systému je jednoduchá: země světa každý rok odkládají stranou finanční rezervy pro nepředvídatelné případy, např. pokles důvěry ze strany zahraničních věřitelů či propad vývozních cen.
Část globálních příjmů tak leží stranou, místo aby byla použita pro financování investic, které chudé země tolik potřebují.
Tyto rezervní částky jsou obrovské - celosvětově představují zhruba 1,6 bilionů dolarů.
Země rády tyto rezervy navysují spolu s růstem dovozu a dalsích zahraničních pasiv.
Pokud tato pasiva za rok narůstají o deset procent, musí země dát stranou o 16 miliard dolarů víc.
Země si své rezervy uchovávají v mnoha různých podobách, mimo jiné ve zlatě či vládních dluhopisech.
Zatímco Amerika má ze zvýsené poptávky po svých vládních dluhopisech (jež snižují úvěrové náklady) užitek, rozvojové země z nich mají výnos pouhá 2 procenta - což v reálných číslech znamená nulu.
Domácí investice by nabízely mnohem vyssí výnosnost, ale rozvojové země se jich musí vzdát, aby měly jistotu ochrany před nástrahami globálního kapitalismu.
Kdyby byla zavedena nová ,,globální měna``, mohly by země své rezervy držet namísto v dolarech v této ,,měně``.
Tyto peníze by pak byly přesunuty do rozvojových zemí, jež by jimi mohly financovat nejen své rozvojové programy, ale i rozvoj veřejných statků, jako jsou projekty na ochranu životního prostředí, zdravotnické iniciativy, humanitární pomoc a podobně.
Existuje celá řada institucionálních uspořádání, v jejichž rámci by se globální peníze mohly vydávat.
Vydávat by je mohl například MMF (který vydává také SDR), anebo by mohla být založena zbrusu nová instituce, která by měla na starosti konkrétní částky a jejich přidělování.
S novým institucionálním uspořádáním by zřejmě vznikla potřeba vytvoření souboru svěřeneckých fondů - například pro oblast skolství, zdravotnictví či ochrany životního prostředí -, s tím, že by země o projekty v těchto oblastech mezi sebou soutěžily.
U zemí, které mají příjmy mensí než tolik, kolik musí vyhradit do rezerv, by tyto nové ,,globální peníze`` sly do rezerv, čímž by se uvolnily dolary, které by tyto země jinak daly stranou.
Země, které mají příjmy vyssí než tolik, kolik je třeba dát do rezerv, by mohly směnit tyto nové peníze za běžné konvertibilní měny.
Nakonec vsechny peníze stejně skončí v rezervách, což bude pro země znamenat závazek vzájemné pomoci v obtížných dobách.
Země s rezervami nových globálních peněz by je mohly vyměnit za konvertibilní měnu pro podporu dovozu potravin či jiného zboží.
Je zde jestě jedna obrovská výhoda.
Z matematiky globálního obchodu víme, že částka vsech obchodních schodků se rovná částce vsech obchodních přebytků.
Budou-li některé země - například Čína nebo Japonsko - trvat rok za rokem na enormních přebytcích, pak nutně některé země budou v deficitu.
Deficit je chybou stejně tak zemí s přebytkem jako zemí s deficitem.
Se schodky obchodní bilance je to stejně jako s horkými bramborami.
Nikdo je nechce a tak si je vsichni mezi sebou přehazují.
Pokud se jedna země deficitu zbaví, ten se nutně objeví někde jinde.
Nejistota ohledně toho, zda lze tyto deficity financovat, je jednou z příčin, proč světová ekonomika v současném uspořádání zažila v posledních letech tolik krizí.
Nové globální peníze by tuto nejistotu značně snížily.
Bude-li obchodní schodek rozvojové země vyvážen formou dotace v podobě nového globálního platidla, bude celková finanční pozice takové země řádně zabezpečena.
Země se spatným hospodařením budou mít samozřejmě problémy i s touto pomocí; tento návrh není totiž v žádném případě vselékem na veskeré problémy světa.
Toto schéma by navíc nebylo inflační.
Globální peníze by v dnesním uspořádání kompenzovaly inflační předsudky, jež jsou důsledkem toho, že ta část státních příjmů, která je odložena stranou jako rezerva, se nikdy neodrazí v úhrnné globální poptávce.
Ve srovnání s globálními příjmy - jež činí zhruba 40 bilionů dolarů - by význam měnového růstu byl zanedbatelný.
Avsak ve srovnání s dnesním objemem výdajů do oficiální rozvojové pomoci a globálních veřejných statků jde o enormní částky.
Tento nástin dává prostor rovněž pravidelnému financování globálních veřejných statků, které zatím neexistuje.
Závazek účasti v tomto programu by pak pravděpodobně byl dlouhodobějsí.
Realizace tohoto návrhu si nevyžádá podporu vsech významných rozvinutých zemí.
To je dost významná skutečnost, neboť USA budou zřejmě proti jakémukoli plánu, který by mohl narusit poptávku po jejich vládních dluhopisech (a tudíž po jejich takto zaručenému přístupu k levnému financování).
Pokud by vsak větsina rozvinutých zemí tyto nové globální peníze uznala, mohly by omezením držení nečlenských měn a vládních dluhopisů ve svých rezervách vyvinout nátlak na odstranění těchto překážek.
Než se tento návrh nových globálních peněz dostane do praxe, bude jestě třeba vyřesit mnoho detailů.
Ke změnám krom toho nedojde přes noc.
Schůzka v Monterrey je ale jedinečnou příležitostí k diskusi o těchto úvahách a k jejich bližsímu prozkoumání.
Jasné je toto: řesení neutěsené situace nejchudsích zemí světa a zabezpečení globálních veřejných statků, bez nichž se v této éře globalizace nikde na světě neobejdeme, si žádá zkoumání nových způsobů získávání financí.
Návrh nového globálního platidla je přitažlivý už proto, že vedle finanční pomoci chudým zemím může přispět ke globálnímu ekonomickému růstu, stabilitě a spravedlnosti.
Pro Turecko, pro Evropu
Turecko v současnosti konečně jedná s Evropskou komisí o podmínkách svého případného členství v Evropské unii.
Zda se však „případné“ stane „faktickým“, zůstává nadále otevřenou otázkou.
Dokončení jednání se pravděpodobně ukáže být stejně složité jako rozhodnutí je vůbec začít.
Připomeňme si, že Turecko podalo svou první žádost o vstup už v roce 1959 a že od roku 1963 Evropské hospodářské společenství, předchůdce dnešní EU, odpovídalo zdržovací taktikou: požadavkem celní dohody.
Vzhledem k tomu, že Turecko se nikdy nenechalo odbýt negativní odpovědí – a poté, co se mu dostalo série kývnutí a mrknutí naznačujících, že členství by jednou mohlo přijít –, začalo být současně čím dál zřejmější turecké očekávání konečné integrace do EU.
Obyčejní Evropané ale začali nahlížet do map a zeměpisná fakta, jež měli před sebou, nelze popírat: 95% tureckého území a 80% tamní populace je v Asii.
Navzdory zahájení procesu vyjednávání proto jak v Turecku, tak s mnohem větším důrazem v EU pokračuje ostrá a živá debata o tom, zda Turecko skutečně patří do Evropy.
Samozřejmě, otázku evropské identity Turecka nelze zodpovědět poučením o geografii.
Přinejmenším polovina úhrnu řeckého divadla a filozofie vznikla v Malé Asii.
První evangelizační cesty svatého Petra a svatého Pavla vedly do Turecka.
Později bylo osmanské Turecko celá staletí považováno za součást „uspořádání Evropy“, když se ukázalo jako nepostradatelné k rozvržení a zabezpečení strategické rovnováhy mezi mocnostmi evropského kontinentu.
Tyto historické důkazy ovšem na sjednocení evropských nálad ve prospěch začlenění Turecka do EU nestačí.
Ba naopak, „turecká otázka“ se bude řešit na základě současných politických zájmů a obav o budoucnost.
Volba naštěstí nepadla předčasně a kategoricky: zahájením jednání bylo pouze umožněno započetí procesu, který povede ke konečnému rozhodnutí.
Rozhovory o členství budou nutně dlouhé a obtížné, už proto, že přijetí acquis communautaire (souhrnu práva EU) vyžaduje, aby Turecko do své legislativy zapracovalo kolem 10 tisíc stran textu.
To vše má teď ovšem, jak se zdá, naději na úspěch.
Přesto Turecko děsí bezpočet Evropanů.
S 67 miliony obyvatel v současnosti a populací, která bude do dvaceti let čítat 80 milionů a 100 milionů k roku 2050, se Turecko nevyhnutelně stane nejlidnatějším evropským státem.
Zároveň se jedná o velice chudou muslimskou zemi.
Ovšemže, několik států v Evropě, zejména Německo a Rakousko, přivítalo masivní příliv tureckých přistěhovalců.
Těmito imigranty však byli především chudí zemědělci z Anatólie, jejichž integrace se ukázala být složitá.
Naproti tomu rozsáhlá turecká sekulární intelektuální obec, jejíž kulturní kořeny jsou evropské a z níž turecký stát čerpá většinu svých činitelů, zůstává v Istanbulu a v Ankaře.
Evropa se tedy bojí vyhlídek na další imigraci Turků, pro něž je téměř nemožné se asimilovat.
V současnosti toto přistěhovalectví téměř ustalo, díky prudkému hospodářskému růstu – nejrychlejšímu v Evropě – z posledních let, jenž v Turecku pohlcuje dostupnou pracovní sílu a tím brzdí odliv emigrantů.
Strach, že členství v Unii rozpoutá další vlnu stěhování, přesto zůstává.
Ekonomické obavy nejsou jediným zdrojem znepokojení občanů EU.
Turecko bylo ve dvacátém století dějištěm mimořádného násilí: jeho účast v první světové válce rozdmýchala nenávist a vyvolala obrovské masakry, přičemž poslední křečí brutálního zániku Osmanské říše byla genocida Arménů.
Navíc třebaže Kemal Atatürk vytvořením sekulární turecké republiky vzkřísil tureckou národní hrdost, jeho odkaz je smíšený, neboť zahrnuje jak silnou přitažlivost Turecka pro Západ, tak militarizaci veřejného života.
To druhé velkou měrou vysvětluje represivní přístup ke svobodě projevu a k nezávislým názorům, který charakterizuje značnou část tureckého veřejného života – a vytváří svěrací kazajku, která nechala jen málo prostoru pro skutečné vyjednávání s neklidnými tureckými Kurdy nebo pro řešení rozdělení Kypru.
Evropské aspirace Turecka však znamenají, že je dnes nuceno svou demokracii demilitarizovat a usilovat o dojednání mírových smluv se všemi svými sousedy a budoucími partnery – Armény, Kurdy i Kypřany.
Pokud tedy Evropa dokáže překonat své obavy a váhavost a otevře se tomuto mocnému muslimskému státu, upevní mír v jednom z nejnebezpečnějších regionů světa.
Vskutku, integrací Turecka by Evropa prokázala, že není křesťanským klubem, že údajný „střet civilizací“ nemusí být osudný a že evropský projekt, zrozený z touhy po usmíření a z potřeby podpořit rozvoj, může rozšířit své přínosy daleko za hranice západní poloviny Evropy.
Otevřením se Turecku by EU konečně začala řádně plnit svou úlohu při řešení nejznepokojivějších politických výzev dneška.
Kupředu k putinismu
MOSKVA, NIŽNIJ NOVGOROD, NOVOSIBIRSK: „Vperjod k komunizmu!“ Toto heslo snad nejvýstižněji charakterizovalo nicnedělání Brežněvovy éry stagnace – a současně jí bylo cynickým výsměchem.
Dnešním Ruskem otřásá zvláštní pocit déjà-vu právě těchto časů.
Za Jelcina se navzdory vadám na tržní ekonomice i demokracii zdálo, že věci se hýbou vpřed.
Dnes ale spousta Rusů ani netuší, zda směřují kupředu či zpátky, nebo zda vůbec někam míří.
Vzkříšení staré sovětské hymny, o něž se zasadil sám prezident Putin, je prvním z nedávných znamení toho, že Rusko kráčí zpátky do budoucnosti.
Putin měl sice tu slušnost, že změnil text písně, ale nenechal si vzít jejího sovětského ducha – „spojenou navěky velikou Rus“.
Načež Federální bezpečnostní úřad, čili bývalá KGB, oslavil výročí založení sekce zahraniční služby – tedy rozvědky – večírkem, na který se dostavil také jeden z jejích bývalých zaměstnanců, jistý pan Putin.
Následovala valná hromada akcionářů společnosti RAO UES, elektrárenského giganta Ruska, v jejímž čele sedí bývalý reformátor, dnes oligarch Anatolij Čubajs.
Schůze měla být znamením nového, podnikání nakloněného klimatu v Rusku, ale pro transparent na zdi jednacího sálu – „Ať žije 80. výročí plánu GOELRO Vladimíra Iljiče Lenina!“ – byl celý, jistě dobře míněný záměr pro smích.
Heslem plánu GOELRO (Státního výboru pro elektrifikaci Ruska) bylo: „Socialismus – vláda Sovětů plus elektrifikace země“.
Čubajsův plán se v mnohém plánu GOERLO podobá, ale místo po celostátní socializaci volá po povinné celostátní komercionalizaci.
Pokud nebude některý region schopen zaplatit za svou spotřebu elektřiny, bude odpojen a zůstane bez tepla.
Většina ze 135 milionů obyvatel této obrovské země, rozkládající se v jedenácti časových pásmech, vnímá tato znamení minulosti a slibované podnikatelské budoucnosti stejně skepticky jako vyhlašování rekordních sklizní za časů Brežněva.
Lidé v nich vidí hru Kremlu, plnou pochybností a pokrytectví, bez souvislosti se skutečností.
Každý do jisté míry pociťuje stesk po dřívějších dobách, má jakousi matnou představu o tom, jak by minulost mohla (spíše než nemohla) fungovat v budoucnosti.
Obyvatelé Ruska jsou ale po deseti letech Jelcinových anarchických svobod příliš zklamaní a nevraživí, než aby jakékoli heslo – ať už ze sovětské minulosti nebo ze zpěvníku dnešních managerů – brali vážně.
Rusy už slogany a symboly nezajímají, protože pro placení složenek a faktur a shánění obživy nemají na ideologii a indoktrinaci čas. Možná, že právě toto si Západ měl o sovětské ekonomice po celou dobu uvědomovat.
Propaganda a vštěpování ideologie jsou časově náročné a hospodářsky nevýkonné.
Člověk nemůže produkovat, pokud musí skandovat hesla nebo špehovat své přátele.
Po dni práce v dole, před školní tabulí nebo za pultem v obchodě chtějí všichni Rusové obstojné služby, logický daňový systém a pravidelnou výplatu.
Každá hymna bude dobrá – stará, nová, nebo vůbec žádná –, jen když věci budou tak, jak mají být.
A možná ji pak budou i zpívat.
Mnozí samozřejmě doufají, že někdo Čubajsovi vysvětlí, že celostátní komercionalizace může být ku prospěchu všech jen tehdy, je-li podpořena fungujícími sociálními institucemi a sociální záchrannou sítí.
Jen málokdo ale věří, že se tak stane.
Nedávno jsem navštívila odlehlé kraje Ruska, kde jsem pochopila to obrovské odloučení periférie ruské země od jejího centra – Moskvy: odloučení ovládaných od jejích vládců.
Tato separace není pro Rusko ničím novým: buď zde byl car a nevolníci nebo političtí komisaři a proletariát.
Avšak onen postkomunistický Boris Jelcin, ačkoliv občas prohlašoval věrnost mlhavému kolektivnímu významu slova rossijaně (občané Ruska), připravil – nebo vysvobodil, to je věcí názoru – Rusy o veškerý kolektivní život; jak o realitu společně prožívaných strastí života, tak o imaginární položivot komunistické solidarity.
Dnes se všichni se svými strastmi a životy vypořádávají individuálně (nové slovo naší běžné slovní zásoby) a nehledí na to, že Kreml by život všech Rusů nejraději oblékl do stejné uniformy.
Ruská uniformita je dnes jiná.
V Novgorodě mi například padla do oka čerpací stanice firmy LukOil, jedné z velkých soukromých petrolejářských společností v zemi.
Znám je z Moskvy, viděla jsem je i v Novosibirsku.
Jsou jednotvárné: červené a bílé, jasně osvětlené, čisté a praktické.
Pomyslela jsem si, že to, co z tržní ekonomiky děla skutečně tržní ekonomiku, je, že na benzinovou pumpu firmy Texaco, BP nebo Elf anebo na večerku Seven Eleven narazíte na Aljašce, v Jižní Karolíně i v Tokiu.
A jestliže pumpy LukOil vypadají stejně uprostřed Moskvy i na vzdálené Sibiři, znamená to něco nového a – ano – naprosto revolučního.
Neboť v této jednotvárnosti má Rusko naději stát se „normální“ zemí; místem, kde uniformitu sloganů nahradí jednotná úroveň komerčních služeb.
Intelektuálové všude na světě pochopitelně brojí proti této „mcdonaldizaci“ života.
Tvrdí, že komerční stejnost znamená zkázu kultury a individuality.
V západní Evropě, Japonsku a Spojených státech, kde individualita už dávno není novinkou a kde se daří manažerskému duchu a masové komerci, může být tato stejnost předmětem debaty.
Pro Rusko je ale několik tisíc zářících benzinových pump LukOil nikoli hrozbou, nýbrž blýskáním na lepší časy.
Představují zde totiž nový druh individuality – individualitu podnikatele, který přežil krutovládu socialistického davu.
Pro ty, co mě teď chtějí kritizovat, mám ještě jedno znamení.
Cestou na letiště v Novosibirsku v pět hodin ráno, kdy teploměr ukazoval 48 stupňů Celsia pod nulou, jsem zahlédla jasně osvětlenou dřevěnou boudu.
Na vývěsním štítu s vyřezanou gondolou stálo hrdé „Pizzeria Venezia“.
Globalizace a čísi mlhavá představa – ne, sen – o la dolce vita dorazily až do samých hlubin Ruska.
Je-li toto putinismus, pak Rusko přece jen kráčí kupředu.
Komu zvoní americká hrana
Předseda Rady ekonomických poradců prezidenta Bushe Ben Bernanke v posledních dnech rád hovoří o „globálním nadbytku úspor“, který zapříčinil úžasně nízké reálné úrokové míry po celém světě.
Takový pohled na věc je však mylný.
Spojené státy rozhodně netrpí nadbytkem úspor.
Míra úspor je zde již několik desetiletí trýznivě nízká a neuvážená fiskální politika Bushovy administrativy ji stlačila ještě níže.
Klesající úrokové sazby v posledních letech vyšroubovaly ceny nemovitostí a umožnily americké vyšší střední třídě, aby se ke svým domům chovala jako k obřím bankomatům, což míru úspor ještě více snížilo.
Amerika netrpí nadbytkem úspor, nýbrž jejich nedostatkem.
A ostatní svět?
Globální nadbytek úspor by naznačoval, že opětovné nastolení rovnováhy ve světové ekonomice vyžaduje takový přístup, který zvýší americkou míru úspor a spotřebu neamerických domácností.
Světová ekonomika se však nepotýká s nadbytkem úspor, nýbrž s nedostatkem investic.
Rozdělme svět na tři zóny: Spojené státy, Čínu a ostatní.
Od poloviny devadesátých let vzrostl čistý přebytek na běžném účtu platební bilance „zbytku světa“ o částku, kterou jeden ekonom americké centrální banky stanovil na 450 miliard dolarů ročně, a to nikoliv kvůli zvýšení míry úspor, nýbrž kvůli poklesu míry investic.
Klesající míry investic v Japonsku, v nově se industrializujících asijských ekonomikách a v Latinské Americe – v tomto pořadí důležitosti – podpořily příliv úspor do amerických vládních obligací, amerických cenných papírů jištěných hypotečními úvěry a amerických půjček jištěných kmenovým kapitálem – což je kapitálový ekvivalent obrovského obchodního schodku Spojených států.
Propad investic v Asii vztažený k míře investic z doby před deseti lety dosahuje výše 400 miliard dolarů ročně, přičemž více než polovina této sumy připadá na pokles investic v Japonsku v důsledku více než deset let trvající hospodářské stagnace.
Míry investic v nově industrializovaných asijských ekonomikách se navíc nikdy nevrátily na úroveň před krizí z let 1997-8 a pokles zaznamenaly rovněž míry investic ve zbytku Asie s výjimkou Číny.
Tato situace zjevně volá po zcela odlišných přístupech k opětovnému vybalancování světové ekonomiky.
Ano, USA potřebují zvýšení daní, aby dostaly federální rozpočet do přebytku, a potřebují i takovou politiku, která by zvýšila soukromé úspory.
Svět však zároveň potřebuje politiku, jež zvýší objem investic v Asii, Latinské Americe, na Blízkém východě a v Africe.
A zde narážíme na obtíž.
Lidé jako já, kteří halasně podporují mezinárodní integraci v oblasti obchodu a financí, stejně jako snižování cel a dalších bariér, uvádějí trojí přínos takového postupu:
· Maximalizace ekonomického – ale i společenského a kulturního – kontaktu mezi bohatými a chudými státy je nejlepší myslitelný způsob, jak napomoci výměně znalostí o technologiích a organizaci, což představuje poslední dobrou naději na rapidní celosvětový rozvoj.
· Díky nižším obchodním bariérám neodolají lidé s přístupem k financím možnosti přesouvat výrobu do chudých částí světa s nízkou úrovní mezd.
· Volnější toky kapitálu poskytnou chudým zemím přístup k němu, poněvadž investoři v bohatých zemích budou ve své ziskuchtivosti pronikat do chudých regionů, kde je kapitálu málo.
První zdůvodnění stále platí.
Maximalizace ekonomického, společenského a kulturního styku mezi bohatými a chudými zůstává nejlepším způsobem, jak napomoci výměně znalostí, a zároveň poslední dobrou nadějí na rapidní celosvětový rozvoj.
Druhé a třetí zdůvodnění však vypadají nejistě.
Zdá se, že lidé s přístupem k financím dokážou odolat nutkání přesunout výrobu do chudých částí světa s nízkou úrovní mezd (Čínu ponechme stranou).
Liberalizace kapitálových toků pak nevede k tomu, že největší střadatelé z bohatých zemí investují ze ziskuchtivosti do zemí chudých, ale spíše k tomu, že střadatelé z chudých zemí ze strachu vyvádějí peníze do zemí bohatých – ze strachu z politické nestability, makroekonomických otřesů a nedokonalých institucí (zejména těch, které chrání práva majitelů dluhopisů a menšinových akcionářů).
V příštích několika letech se dost možná stane něco, co radikálně zvýší míru úspor ve Spojených státech tím, že si americké domácnosti náhle začnou připadat chudé: zvýšení daní, krach cen nemovitostí, rychle rostoucí ceny dovozu způsobené prudkým poklesem dolaru, hluboká recese nebo kombinace uvedených faktorů.
Bylo by hezké věřit, že až ochabne příliv cenných papírů denominovaných v dolarech, tok financí namířený v současné době na Ameriku hladce změní kurz a zvýší investice v Asii.
Nespoléhejme však na to, zvláště pokud vezmeme v úvahu podíl mezních investic v Asii, které jsou tak či onak orientovány na export na americký trh.
Lidé mimo Spojené státy, zejména v Asii, by měli sledovat nestabilní makroekonomickou situaci USA s velkými obavami.
Jak v sedmnáctém století napsal básník John Donne: „Nikdy se neptej, komu zvoní hrana – tobě zvoní.“
Odmaskování popíratelů klimatické změny
STANFORD – Dvacet pět let po přijetí Rámcové úmluvy OSN o klimatické změně 9. května 1992 hledá stále svět smlouvu, která by efektivně řešila globální oteplování.
Nyní, po odstoupení USA z Pařížské klimatické smlouvy, je čas hlouběji prověřit síly, které zpoždění způsobují.
Napříč devadesátými léty spoléhal American Petroleum Institute (API) – největší asociace pro obchod s ropou a lobbistická skupina v USA – opakovaně na ekonomické modely vytvořené dvěma ekonomy, Paulem Bernsteinem a W.
Davidem Montgomerym, k argumentaci, že pro klimatická politika bude devastujícím způsobem drahá.
API úspěšně loboval za oddálení opatření, která by řešila klimatickou změnu, a to za použití Bernsteinových a Montgomeryho předpovědí, které tvrdí, že ztráta zaměstnání a ekonomické náklady by převážili nad ekologickým přínosem.
Tyto argumenty byly použity v roce 1991, aby torpédovaly myšlenku kontrol oxidu uhličitého; v roce 1993 proti dani BTU, kterou navrhla Clintonova administrativa (energetická přirážka, která by subjekty danila podle jejich tepelného a uhlíkatého obsahu); v roce 1996 proti cílům Konference smluvních stran OSN v Ženevě (COP2); v roce 1997 proti cílům Konference smluvních stran OSN v Kjótu (COP3) a v roce 1998 proti zavedení Kjótského protokolu.
Lobbistický plán API se opakoval.
A také fungoval.
Ropný a plynový průmysl představil zprávy zadané Bernsteinem, který kdysi pracoval v Hawaiian Electric Company, a Montgomeryho, bývalého zástupce tajemníka pro politiku při ministerstvu energetiky USA, jako věcné, nezávislé a jako produkt nefalšované ekonomické debaty.
Při přípravě na meeting v Kjótu v roce 1997 například ropná společnost Mobil tvrdila v reklamě v The Wall Street Journal a The New York Times, že “náklady na omezení emisí se mohou pohybovat mezi 200 a 580 dolary na tunu uhlíku,“ na základě “studie právě vydané Charles River Associates.”
Mobil neřekl, kdo napsal zprávu od CRA (Bernstein a Montgomery byli prvními dvěma autory) či kdo ji financoval (API).
Zpráva Mobilu byla zavádějící, nicméně byla analýza Bernsteina a Montgomeryho opravdu chybná?
Vezměme v úvahu následující: ignorovali negativní náklady klimatické změny a tvrdili, že čistá energie nikdy nebude cenově soupeřit s fosilními palivy, což jednoduše není pravda.
Předpokládali výsledek, který pouze sami předpověděli.
Ropný průmysl byl za zneužití veřejné důvěry bohatě odměněn.
Američané zvolili prezidenta George W.
Bushe, který tvrzení průmyslu uvěřil a odstoupil z Kjótského protokolu.
O šestnáct let později stál Trump v Růžové zahradě Bílého domu a stejně sofistikovaně oznámil, že Pařížská klimatická úmluva by zničila ekonomiku USA a stála do roku 2025 2,7 milionu pracovních míst, především ve výrobním průmyslu.
Toto rozhodnutí, řekl minulý měsíc Trump, bylo “v souladu s National Economic Research Associates.”
Pokud přemýšlíte nad tím, kdo byli první dva autoři zprávy, kterou Trump citoval – a která vyšla letos v dubnu – tak to byli Bernstein a Montgomery.
Tentokrát je najal American Council for Capital Formation, think tank se sídlem ve Washington, DC a zároveň lobbingová skupina s historií produkce hluboce chybné práce použité k napadání klimatické politiky.
Napříč devadesátými léty zdokonalil ropný průmysl a jeho spojenci umění jak zabránit USA v podpoře klíčových globálních iniciativ o změně klimatu.
Zdá se, že mistři jsou zpět a jejich repertoár se nezměnil.
Nikdy ani nemusel.
Kromě produkce studií tvrdících, že klimatická opatření poškodí americkou ekonomiku, také průmysl důsledně prohlašuje, že snahy o řešení globálního oteplování by byly pro USA jednoznačně škodlivé, nesnížily by rizika, a mohly by zabránit zmírnění chudoby.
Všechny tyto další argumenty se objevují v Trumpově prohlášení ohledně pařížské dohody.
Když sedí želva na stromě, víte, že se tam nedostala sama.
Opětovné zjevení se stejných čtyř argumentů, které byly vyvinuty před čtvrt stoletím průmyslem, který těží z odkládaných klimatických opatření – argumenty použité velice úspěšně, protože jejich původ a pravý účel zůstal před veřejností skryt – vypadá velice podobně jako viklavé želví nohy.
Pokud se historie opakuje, můžeme v následujících měsících očekávat toto: ekonomické “studie“ sponzorované průmyslem, okázalý online obsah, zprávy od think tanků a naleštěné přední uskupení, tvářící se jako místní organizace.
Toto jsou komponenty strategie testované časem a užívané ropným průmyslem a dalšími k blokaci, bránění a kontrole klimatických opatření.
Nesmíme průmyslu dovolit, aby nadále omezoval klimatickou politiku.
To znamená sledovat tok peněz, které financují pseudovědu způsobující zpoždění všech řešení, a ukázat na přidružené vědce, které krmí veřejnost falešnými fakty.
Stejné argumenty – a lidé – které před dekádami používal ropný průmysl k zastavení klimatických opatření, jsou zpět.
V zájmu humanity jim nesmíme znovu umožnit uspět.
Pošetilosti fosilních paliv
BERLÍN – Má-li se svět vyvarovat klimatické katastrofy, bude se muset zříci spálení téměř 90 % doložených zásob uhlí, jakož i třetiny zásob ropy a poloviny zásob zemního plynu.
Namísto zavádění politik zaměřených na realizaci tohoto cíle však vlády nejenže pokračují v subvencování odvětví fosilních paliv, ale využívají také cenných veřejných prostředků k vyhledávání nových zásob.
To se musí změnit – a rychle.
Ve snaze pobídnout k takové změně Nadace Heinricha Bölla a Přátelé Země shromáždili v čerstvě vydaném Atlasu uhlí (dostupném i česky) klíčové údaje o uhelném průmyslu.
Čísla jsou ohromující.
Podle Mezinárodního měnového fondu letos subvence do uhlí (včetně újmy na životním prostředí) po zdanění dosáhly 3,9 % globálního HDP.
Odhaduje se, že vlády států skupiny G20 vynaloží 88 miliard dolarů ročně na subvence do průzkumu nových ložisek fosilních paliv.
Nedávná zpráva Rady na obranu přírodních zdrojů, Oil Change a Světového fondu na ochranu přírody zase upozornila, že v letech 2007 až 2014 vlády z veřejných peněz poslaly na uhelné projekty přes 73 miliard dolarů – čili víc než 9 miliard ročně.
Tahouny byly Japonsko (20 miliard dolarů), Čína (kolem 15 miliard), Jižní Korea (7 miliard) a Německo (6,8 miliardy).
Tyto veřejné investice zvyšují už beztak značné komerční financování uhelného sektoru.
V roce 2013 poskytlo 92 předních bank nejméně 66 miliard eur – víc než čtyřnásobek oproti roku 2005.
To vše na podporu odvětví, které produkuje velkou částí globálních emisí – a zdá se skálopevně odhodlané v tom pokračovat.
Od roku 1988 pouhých 35 producentů uhlí, soukromých i státních, přispělo jednou třetinou k celkovým emisím CO2.
Škody, jež jejich produkty způsobují, nejsou tajemstvím.
Přesto společnosti těžící uhlí a další fosilní paliva odmítají své obchodní modely korigovat.
Namísto toho na národní i mezinárodní úrovni aktivně usilují o zablokování snah o potlačení změny klimatu, mimo jiné financováním jejích popíračů a lobbingem proti metám využívání obnovitelné energie a proti úspěšným nástrojům, jako jsou dotace na dodávání energie do sítě.
Zároveň uhelný průmysl argumentuje tím, že sehrává nenahraditelnou úlohu při potlačování „energetické chudoby“ – tedy nedostatečného přístupu k moderním, neznečišťujícím formám energie, zejména elektrické.
Je pravda, že energetická chudoba je obrovský problém, postihující celosvětově asi 1,2 miliardy lidí.
Pro zemědělce, kteří musí spoléhat na čerpání vody k zavlažování plodin, znamená nižší efektivitu a produktivitu.
Pro domácnosti, které musí pálit dřevo, tuří trus a petrolej, znamená znečištěný vzduch v interiéru, který může vyvolat onemocnění dýchací soustavy.
Chabé osvětlení po setmění znamená pro školáky ztrátu příležitostí k učení.
Řešením ale není uhlí.
Už jen zdravotní důsledky těžby a spalování uhlí jsou šokující.
Celosvětově v roce 2013 zapříčinila pneumokonióza („zaprášení plic“) mezi pracovníky v uhelné branži víc než 25 tisíc úmrtí.
Spalování uhlí v Evropské unii odpovídá za 18 200 předčasných úmrtí a 8 500 nových případů chronické bronchitidy ročně.
V Číně podle odhadů kvůli spalování uhlí předčasně umírá 250 000 osob.
Oběti na zdraví a životech přinášejí také vysokou ekonomickou újmu, od ztráty pracovního výkonu po zatížení zdravotních soustav.
Obrovské náklady vyvolá také změna klimatu, i když se uskuteční rázná mitigační a adaptační opatření.
Náklady vyvolané uhlím ve 48 nejméně vyspělých zemích podle odhadu brzy dosáhnou 50 miliard dolarů ročně.
Odvětví fosilních paliv by zdaleka nemělo dostávat subvence, nýbrž platit za změnu klimatu.
Ostatně jen loni si dvě největší společnosti v oblasti fosilních paliv – Chevron a ExxonMobil – přišly v ziscích na víc než 50 miliard dolarů.
Aby měl svět šanci, že vzestup globální povrchové teploty udrží v rozmezí do 2° Celsia nad předprůmyslovými úrovněmi, aniž by byl nucen přistoupit k využití nebezpečných a rizikových technik, jako je zachytávání a ukládání oxidu uhličitého nebo geoinženýring, jeho energetickou soustavu je nezbytné transformovat.
V prvé řadě se světoví lídři musí zavázat k postupnému vyřazení fosilních paliv, s explicitním cílem ponechat 90 % doložených uhelných zásob, třetinu ropných zásob a polovinu zásob zemního plynu v zemi.
Co nejdřív, během několika let, musí také skoncovat s veřejnými subvencemi do uhlí a zároveň zajistit, aby chudé a zranitelné komunity neutrpěly zvýšením cen energií.
Dále vlády po celém světě musí od producentů uhlí a dalších fosilních paliv vymáhat odpovědnost za škody, které jejich produkty způsobují, mimo jiné zavedením poplatku z těžby na financování Varšavského mechanismu pro ztráty a škody spadajícího pod Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu.
Platné mezinárodní právo – konkrétně zásada „znečišťovatel platí,“ pravidlo předcházení škodám a právo na kompenzaci – takový systém podporuje.
Konečně s cílem řešit energetickou chudobu světoví lídři musí rozšířit financování projektů decentralizované obnovitelné energetiky, mimo jiné prostřednictvím globálně financovaných úhrad za dodávky obnovitelné energie do malých sítí v rozvojových zemích.
Úspěchy odvětví fosilních paliv při ochraně svých vlastních zájmů jdou na úkor zdravotního stavu naší planety a jejích obyvatel.
Je načase zvrácenou globální energetickou soustavu reformovat – a začít je třeba závazkem, že uhlí a další fosilní paliva ponecháme v zemi.
Financování klimatické bezpečnosti
NEW YORK – Cílem globálního finančního systému je alokovat světové úspory tak, aby byly nejproduktivněji využity.
Když systém funguje správně, proudí tyto úspory do investic zvyšujících životní úroveň; když funguje špatně tak jako v posledních letech, pumpují se úspory do realitních bublin a ekologicky škodlivých projektů včetně takových, které zhoršují člověkem způsobené klimatické změny.
Rok 2015 bude přelomovým bodem v úsilí o vytvoření globální finanční soustavy, která bude přispívat spíše ke klimatické bezpečnosti než ke klimatické zkáze.
V červenci se vlády zemí z celého světa sejdou v Addis Abebě, aby prodiskutovaly nový rámec globálních financí.
Cílem setkání bude zprostředkování vzniku finančního systému, který bude podporovat trvale udržitelný rozvoj, což znamená sociálně začleňující a ekologicky zdravý hospodářský růst.
O pět měsíců později podepíšou zástupci světových vlád v Paříži novou globální dohodu o kontrole člověkem způsobených klimatických změn a vyčleňování prostředků směrem ke klimaticky bezpečné energii, čímž navážou na pokrok dosažený počátkem tohoto měsíce během jednání v peruánské Limě.
Také tam budou hrát významnou roli finance.
Základní fakta jsou zřejmá.
Klimatická bezpečnost vyžaduje, aby všechny země přeorientovaly své energetické systémy od uhlí, ropy a plynu k větrné, sluneční a geotermální energii a k dalším nízkouhlíkovým zdrojům.
Zároveň bychom měli testovat proveditelnost zachycování a ukládání uhlíku (CSS) ve velkém měřítku, což by mohlo umožnit bezpečné a dlouhodobé využívání alespoň některých fosilních paliv.
Místo toho však globální finanční systém dál pumpuje stamiliardy dolarů ročně do průzkumu a rozvoje nových ložisek fosilních paliv a na CCS vyčleňuje velice málo.
Mnoho investic do nových zdrojů fosilních paliv bude kvůli nedávnému pádu světových cen ropy prodělečných – a to výrazně.
A mnoho ložisek fosilních paliv, které firmy v současné době rozvíjejí, bude v rámci nové globální klimatické politiky „zakonzervováno“ (ponecháno v zemi).
Jednoduchým faktem zůstává, že svět má mnohem více zdrojů fosilních paliv, než kolik jich lze vzhledem k realitě člověkem způsobených klimatických změn bezpečně spálit.
Ačkoliv tržní signály zatím nejsou příliš zřejmé, mezi úspěšnější letošní investory patřili ti, kdo prodali své pozice v sektoru fosilních paliv, a tím se vyhnuli krachu cen ropy.
Možná měli letos jen štěstí, avšak jejich rozhodnutí o divesticích dává dlouhodobě smysl, protože správně předpokládá budoucí politický posun od fosilních paliv k nízkouhlíkové energii.
K tomuto kroku se nedávno připojilo několik velkých penzijních fondů a nadací ve Spojených státech a v Evropě.
Moudře totiž daly na slova bývalého generálního ředitele ropného giganta BP lorda Brownea, jenž nedávno poznamenal, že klimatické změny představují „existenční hrozbu“ pro ropný průmysl.
Stále více vlád z celého světa dnes zavádí ceny uhlíku, které odrážejí vysoké sociální náklady spojené s pokračujícím využíváním fosilních paliv.
Každá tuna oxidu uhličitého emitovaná do atmosféry spalováním uhlí, ropy nebo plynu přispívá k dlouhodobému globálnímu oteplování, a tím i k dlouhodobým nákladům, které ponese společnost v podobě sucha, záplav, veder, extrémních bouří a stoupající hladiny moří.
Tyto budoucí náklady sice nelze přesně předvídat, avšak nedávné odhady stanovují společenské náklady každé další tuny atmosférického CO2 na 10-100 dolarů, přičemž americká vláda používá při určování směru energetických regulací střední odhad ve výši zhruba 40 dolarů na tunu.
Některé země jako Norsko a Švédsko už dávno zavedly daň na emise CO2, která odráží společenské náklady ve výši 100 dolarů na tunu nebo i více.
Rovněž řada soukromých firem včetně velkých ropných společností nedávno zavedla vnitřní účetní náklady uhlíkových emisí, které budou ovlivňovat jejich rozhodování ve věci investic do fosilních paliv.
To firmám umožňuje předvídat finanční důsledky budoucích vládních regulací a zdaňování.
V době, kdy stále více států a firem zavádí ceny uhlíku, budou vnitřní účetní náklady uhlíkových emisí stoupat, investice do fosilních paliv budou stále méně atraktivní a investice do nízkouhlíkových energetických systémů se stanou přitažlivějšími.
Tržní signály zdaňování CO2 (nebo nákladů povolenek na emise CO2) pomohou investorům a finančním manažerům vyhnout se novým investicím do fosilních paliv.
Také uhlíkové daně nabízejí vládám klíčový zdroj příjmů pro budoucí investice do nízkouhlíkové energie.
Vzhledem k pádu mezinárodních cen ropy – o závratných 40 dolarů za barel od letošního léta – je to pro vlády ideální příležitost k zavedení ceny uhlíku.
Místo aby vlády nechaly klesnout spotřebitelské ceny ropy o takovou částku, měly by zavést uhlíkovou daň.
Spotřebitelé by na tom stále vydělali.
Protože každý barel ropy emituje zhruba 0,3 tuny CO2, je výsledkem uhlíkové daně ve výši například 40 dolarů na tunu CO2 daň z ropy dosahující pouhých 12 dolarů za barel.
A protože ceny ropy klesly o více než trojnásobek této daně, platili by spotřebitelé i nadále mnohem méně než před několika měsíci.
Nové příjmy z uhlíkových daní by navíc představovaly dobrodiní pro vlády.
Vysokopříjmové země slíbily, že pomohou nízkopříjmovým státům investovat do klimatické bezpečnosti, a to jak v podobě nízkouhlíkové energie, tak i v podobě odolnosti vůči klimatickým šokům.
Konkrétně přislíbily 100 miliard dolarů ročně na financování projektů spojených s klimatem – touto částkou začnou přispívat v roce 2020, oproti letošním zhruba 25-30 miliardám dolarů.
Nové příjmy z daně z CO2 by představovaly ideální způsob, jak tomuto závazku dostát.
Matematika je jednoduchá.
Vysokopříjmové země emitovaly letos zhruba 18 miliard tun CO2 – to je přibližně polovina všech globálních emisí.
Kdyby tyto státy vyčlenily pouhé 2 dolary na tunu CO2 pro globální financující organizace, jako jsou nový Fond zeleného klimatu a regionální rozvojové banky, převedly by každoročně celkem asi 36 miliard dolarů.
Využitím části těchto peněz k mobilizaci financování ze soukromého sektoru by se dalo dosáhnout plné částky 100 miliard dolarů na klimatické financování.
Velké ropné i finanční firmy se v posledních letech dopustily obrovských chyb, když napumpovaly zdroje do společensky destruktivních investic.
V roce 2015 mohou tyto dva mocné sektory i svět jako celek začít dávat věci do pořádku.
Máme na dosah ruky potřebné nástroje pro novou globální finanční soustavu, která bude alokovat úspory tam, kde jsou naléhavě zapotřebí: do trvale udržitelné rozvojové a klimatické bezpečnosti pro nás i pro budoucí generace.
Průvodce zodpovědného investora změnou klimatu
NEW YORK – Institucionální investoři – mimo jiné penzijní fondy, pojišťovny, dobročinné nadace a univerzity – se po celém světě potýkají s otázkou, zda se odklonit od podniků v oblasti ropy, plynu a uhlí.
Důvodem je samozřejmě změna klimatu: pokud zprudka nesrazíme spotřebu fosilních paliv – a zhruba do roku 2070 je zcela nenahradíme neuhlíkovou energetikou, například solární –, svět budou sužovat rizika zapříčiněná člověkem vyvolaným globálním oteplováním.
Jak by se tváří v tvář těmto bezprecedentním rizikům měli zachovat zodpovědní investoři?
Jednou odpovědí je hned z několika důvodů odklon investic.
Prvním je prostý vlastní zájem: ve světě rázně se posouvajícím k obnovitelným zdrojům bude průmysl fosilních paliv špatnou investicí.
(Budou ovšem existovat výjimky; rozvoj závislý na fosilních palivech bude například pokračovat v nejchudších zemích i poté, co se v bohatých zemích budou vyžadovat redukce, a to v zájmu postupujícího snižování chudoby.)
Přesměrování investic by navíc přispělo k urychlení tohoto posunu, neboť by nechalo fosilní odvětví kapitálově vyhladovět – nebo by alespoň zvýšilo cenu kapitálu pro firmy, které uskutečňují nezodpovědnou těžbu a přípravu další těžby ropy, plynu a uhlí, navzdory naléhavé potřebě brzdit.
Žádný jednotlivý institucionální investor samozřejmě nemůže situaci výrazněji ovlivnit, ale stovky velkých investorů disponující biliony dolarů realitu rozhodně ovlivní.
Odklon investic provedený vůdčími investory navíc vysílá světu přesvědčivé poselství, že změna klimatu je příliš nebezpečná na to, abychom se smířili s dalšími odklady přechodu do nízkouhlíkové budoucnosti.
Změna investičních toků není jediným způsobem jak takový signál vyslat, ale jedná se patrně o způsob nejpádnější.
Konečně investoři mohou investice přesměrovat z morálních důvodů.
Řada investorů nechce být spojována s odvětvím zodpovědným za potenciální globální kalamitu, obzvlášť se společnostmi, které vkládají peníze a svůj vliv do snah mířených proti smysluplnému úsilí v boji proti změně klimatu.
Mnozí investoři z obdobných důvodů ve svém portfoliu nechtějí výrobce ručních střelných zbraní či tabákové společnosti.
Existuje ovšem ještě eticky zodpovědná a praktická alternativa k odklonu investic, která může pomoci společnosti podnikající v oblasti fosilních paliv navést na nízkouhlíkovou cestu.
Institucionální investoři mohou jako aktivní, angažovaní akcionáři využít svého vlastnictví (a v případě velkých investorů svého veřejného hlasu) a přesvědčit firmy, aby si osvojily politiky, jež budou s ohledem na klima bezpečné.
V přední linii této debaty jsou americké univerzity, postrkované svými studenty, kteří jsou dost mladí na to, aby v nadcházejících desetiletích čelili náporu změny klimatu.
Studenti jsou právem frustrováni, že většina univerzitních nadací je dosud v této věci pasivní; investice nepřesměrovávají ani nevystupují jako aktivní investoři.
Například rektorka Harvardovy univerzity Drew Gilpinová Faustová v roce 2013 odklon investic ostře odmítla; prohlásila, že účelem Harvardovy nadace je financovat akademické činnosti univerzity.
Ač uvedla, že Harvard bude aktivním a zodpovědným akcionářem, nepředložila žádné podrobnosti, jak má taková snaha vypadat.
Harvard a mnohé další univerzity (včetně té naší, Columbijské) se už dlouho hlásí ke snaze jednat jako zodpovědní investoři.
Některé mají komise, které členům představenstva radí v environmentálních, sociálních a správních otázkách v jejich portfoliu, nejčastěji když jako zástupci hlasují o podpoře souvisejících návrhů.
Doposud však jen málo škol uplatnilo environmentální, sociální a správní principy na kapitálovou účast jejich nadace v sektoru fosilních paliv.
Ač Faustová odklon investic odmítla, Harvard a další univerzity už dlouho uznávají zásadu, že za určitých okolností je přemístění investic správnou volbou.
V roce 1990 se Harvard zcela odklonil od tabákových společností.
Tehdejší harvardský rektor Derek Bok řekl, že rozhodnutí univerzity „bylo vedeno přáním nebýt jako akcionář spojován se společnostmi zapojenými do významného prodeje výrobků, které vytvářejí závažné a neospravedlnitelné riziko, že poškodí další lidské bytosti“.
Mnohé další univerzity, včetně Columbijské, postupovaly stejně.
Dnešní studenti předkládají pádné argumenty, že otázka odklonu investic ze sektoru fosilních paliv se podobá otázce odklonu od tabákového odvětví.
Obě představují rozsáhlá rizika pro lidský blahobyt.
Před uskutečněním odklonu investic od tabákových společností je Harvard oslovil a požádal, aby se vypořádaly s etickými otazníky souvisejícími s prodejem tabáku a souladem se zásadami Světové zdravotnické organizace.
Společnosti buď nereagovaly, nebo zpochybnily důkazy, že kouření má souvislost s chorobami.
Obdobně by zodpovědní investoři jako univerzity měli při zvažování odklonu investic položit společnostem podnikajícím v ropném, plynařském a uhelném odvětví, jež mají v portfoliu, čtyři otázky:
• Přihlásila se společnost veřejně a jednoznačně k mezinárodně dohodnutému cíli omezit globální oteplování na 2º Celsia nad předprůmyslové úrovně a k limitům globálních emisí oxidu uhličitého, jež jsou k dosažení cíle nezbytné?
• Zaváže se společnost k vystoupení ze skupin, jež lobbisticky působí proti účinným klimatickým politikám usilujícím o splnění 2º cíle?
• Bude společnost souhlasit s ukončením těžby a přípravy těžby z nekonvenčních zásob (například v Arktidě a z velké části kanadských ropných písků), u nichž bylo vědecky dokázáno, že jsou s 2º omezením neslučitelné?
• Může společnost prokázat, že je nadále dobrou investicí, navzdory přechodu k nízkouhlíkovým energetickým zdrojům a technologiím (například tím, že doloží plány projít adekvátní transformací nebo poukáže na své příspěvky ke snižování chudoby)?
Pokud firmy dokážou přesvědčivě odpovědět na tyto čtyři otázky, mohly by zajisté zůstat součástí portfolia; zodpovědní investoři by nebyli nuceni je pokládat za součást klimatického problému a rozloučit se s nimi, ale mohli by s nimi spolupracovat na hledání řešení.
U společností, které se z otázek budou vykrucovat, třeba tvrzením, že svět ve skutečnosti nebude 2º limit vyžadovat, by přesměrování investic dávalo smysl z finančních i etických důvodů, neboť takové společnosti nejsou ochotné přispět k budování nízkouhlíkové ekonomiky.
Samozřejmě že nutnost klimatické angažovanosti nekončí u investorů; součástí řešení musí být také udržitelná spotřeba a výrobní postupy podniků i jednotlivců.
Přechod do bezpečné, nízkouhlíkové budoucnosti vyžaduje, aby se zodpovědně a prozíravě chovaly všechny složky společnosti.
Univerzity jako vůdčí instituce ve vzdělávání, výzkumu a řešení problémů mají jedinečnou zodpovědnost a příležitost jít v čele, mimo jiné jako zodpovědní a etičtí investoři.
Klimatické vůdcovství znamená konec produkce fosilních paliv
VANCOUVER/BERLÍN – Konec éry fosilních paliv je na obzoru.
S obnovitelnými zdroji, jako je solární či větrná energie, které stále překonávají očekávání, s nárůstem elektrických vozidel vysoko nad odhady a s celosvětovým uvědoměním vlád, jak urgentní je řešit klimatickou krizi, se zdá vše nalinkováno.
A přesto nějak není řešena otázka, která je pro toto vše hlavní: jaký je plán na odvykání si od ropy, uhlí a plynu?
Tato otázka se stává čím dál naléhavější, jelikož vlády na celém světě, od Argentini přes Indii až po Norsko, podporují plány na pokračování produkce fosilních paliv a hledání dalších.
Tyto vlády tvrdí, že nové projekty s fosilními palivy jsou zcela v souladu s jejich závazky v rámci Pařížské klimatické úmluvy, navzdory faktu, že i spalování již existujících fosilních rezerv posune globální teplotu o více než 2°C nad úroveň před industrializací – a tedy daleko za limit stanovený v rámci této úmluvy.
Je to alarmující příklad kognitivní neshody.
Realitou je, že dnešní omezení produkce fosilních paliv je zásadní, pokud se chceme vyhnout pokračujícímu omezení energetické infrastruktury a politické dynamiky, která by učinil pozdější odklon od fosilních paliv obtížnější a dražší.
Vyvstane také důležitá otázka o kapitálu: Kdo prodá poslední barel ropy?
Kdo zaplatí přechod na obnovitelné zdroje?
A kdo bude kompenzovat postižené komunity a pracovníky?
Nakonec musí být však tyto otázky zodpovězeny a to v rámci širšího kontextu klimatické spravedlnosti.
Klimatická změna bývá nazývána morální výzvou naší generace.
Jen tento rok již svět čelil bezprecedentním povodním, hurikánům, lesním požárům a suchům na doslova každém kontinentu.
Skutečná bouře však teprve přijde.
Pokud se chceme vyhnout těm nejvíce devastujícím dopadům, nebude postupné odstraňování uhlí - klimatický zabiják číslo jedna – stačit.
Bezpečná klimatická budoucnost vyžaduje ukončené ropného věku.
Dobrá zpráva je, že společenská změna není postupný, lineární proces.
Namísto toho probíhá mnohdy ve vlnách, které charakterizují momenty “bodu zvratu,“ které přináší souhra technologického pokroku, finančních pobídek, politického vedení a, co je nejpodstatnější, společenské mobilizace.
Zdá se, že takový okamžik nastává.
Předně, technologie jde kupředu rychleji, než si kdo myslel.
Před dvaceti lety, když jsme začali pracovat na klimatických tématech, jsme posílali faxy, telefonovali z pevných linek a vyvolávali fotografii z 35mm filmů v temných komorách.
Za dalších dvacet let od současnosti budeme žít ve světě, který je poháněn sluncem, vodou a větrem.
Navíc, opozice veřejnosti proti rozvoji fosilních paliv narůstá a vytváří politický a tlak a finanční a právní riziko.
Běžní lidé po celém světě tvrdě pracují na zastavení projektů, které nejsou konzistentní s klimaticky bezpečnou budoucností, ať již protesty proti Dakota Access Pipeline v USA, nebo Kinder Morgan Trans Mountain Pipeline System v Kanadě; připojením se k blokádě “kajaktivistů“ proti vrtným soupravám v Arktidě; nebo prostřednictvím lokálních referend na zastavení ropných a uhelných projektů v Kolumbii.
V nedávné době podepsalo přes 450 organizací z více než 70 zemí Lofotskou deklaraci, která explicitně volá po organizovaném ústupu sektoru s fosilními palivy.
Deklarace požaduje vedení od těch, kdo si to mohou dovolit, jednoduchý přechod od těch, kterých se to týká a podporu pro země, které čelí největším výzvám.
Bohaté země by měly vést.
Norsko například není pouze jednou z nejbohatších zemí na světě; je to také sedmý největší exportér uhlíkatých emisí a pokračuje v povolování průzkumu a rozvoje nových zdrojů ropy a zemního plynu.
Navrhované a budoucí projekty by mohly navýšit množství emisí, které Norsko umožňuje, až o 150%.
Pokud má Norsko dostát své roli lídra v mezinárodní klimatické diskuzi, musí jeho vláda aktivně pracovat na omezení produkce, zatímco bude během tohoto přechodu podporovat postižené zaměstnance a společenství.
Kanada, další bohatá země, která se považuje za klimatického lídra, navzdory tomu, že pokračuje v nových projektech s ropou a zemním plynem, by měl udělat to stejné.
Některé země již směřují tím správným směrem.
Francouzský prezident Emmanuel Macron představil zákon, který postupně do roku 2040 ruší hledání zdrojů ropy a zemního plynu a jejich produkci a to na území Francie i v zámořských oblastech; skotská vláda frakování zakázala zcela; a Kostarika nyní produkuje převážnou většinu své elektřiny bez ropy.
Opravdová práce však teprve přijde, až země nejen zruší plány na novou infrastrukturu založenou na fosilních palivech, ale až začnou utlumovat existující systémy.
Ekonomika bez fosilních paliv se může stát cíleně nebo samovolně.
Pokud ji vytvoříme účelně, můžeme řešit témata, jako jsou rovnost a lidská práva, zajistit, že je přechod hladký a férový a že nová energetická struktura dává ekologický smysl a je demokraticky kontrolovaná.
Pokud dovolíme, aby se proces odehrál sám o sobě, bude mnoho oblastí zaseknutých na plynovodech vedoucích nikam, zpola budovaných dolech a opuštěných majetcích, které oslabují ekonomiku a přispívají k politické polarizaci a společenskému neklidu.
Občané na celém světě prosazují vizi lepší budoucnosti – budoucnosti, ve které spravují společenství, ne korporace, jejich přírodní zdroje a ekosystémy jako společné, kde lidé konzumují méně, vytvářejí méně toxického plastického odpadu a žijí v obecně zdravějším prostředí.
Je na našich politických vůdcích, aby tuto vizi převedli v realitu.
Měli by aktivně pracovat na přípravě jednoduchého a inteligentního posunu k budoucnosti bez fosilních paliv a nedělat dosažení této budoucnosti těžší a dražší.
(Autoři by rádi poděkovali Hannah McKinnon z Oil Change International za její pomoc s tímto komentářem.)
Základy zkrachovalé řecké ekonomiky
NEW YORK – Příliš mnoho politiků a ekonomů přičítá kolaps řecké ekonomiky úsporným opatřením – přijatým na naléhání věřitelů Řecka.
Data však neukazují žádná výrazná úsporná opatření, alespoň podle historických měřítek, ani žádné vládní škrty, které by byly natolik drastické, aby vysvětlily obrovské ztráty pracovních míst.
Místo toho odhalují ekonomické neduhy zakořeněné v hodnotách a názorech řecké společnosti.
Řecký veřejný sektor je zamořený klientelismem (s cílem získat hlasy) a nepotismem (s cílem získat protislužby), a to mnohem víc než jiné části Evropy.
Maximální penze pro zaměstnance ve veřejném sektoru jsou v poměru ke mzdám téměř dvojnásobné než ve Španělsku; vláda upřednostňuje podnikatelské elity osvobozené od daní a někteří státní zaměstnanci čerpají mzdu, aniž by docházeli do práce.
Také v soukromém sektoru existují vážné neduhy – zejména všeprostupující vliv partikulárních zájmů a podnikatelských a politických elit v zemi.
Zisk vyjádřený jako podíl na příjmu z podnikání činí v Řecku podle nejnovějších dostupných dat ohromujících 46%.
Itálie figuruje na druhém místě s 42% a Francie je třetí s 41%.
(V Německu činí tento podíl 39%, Ve Spojených státech 35% a ve Velké Británii 32%.)
Zatímco členové vnitřní kliky získávají dotace a kontrakty, lidé zvenčí se těžko prosazují.
Zarážející je, že mladí řečtí podnikatelé se údajně zdráhají registrovat své firmy v Řecku z obavy, že by je někdo mohl pomocí falešných dokumentů o firmu připravit.
Podle Světové banky patří Řecko k evropským zemím, kde se nejobtížněji zakládá nová společnost.
Výsledkem je slabý konkurenční boj a málo firem s novými nápady.
Tento zakrnělý systém má kořeny v řeckých korporativistických hodnotách, které kladou důraz na sociální ochranu, solidaritu namísto konkurence a nelibost vůči nekontrolovaným změnám.
Takové hodnoty jsou možná přínosné pro rodinný život, ale i při nejlepších záměrech představují recept na statickou ekonomiku a znehodnocené kariéry.
Řecká produktivita práce (HDP na zaměstnance) činí pouze 72% úrovně ve Velké Británii a Itálii a pouhých 57,7% německé úrovně.
Z průzkumu navíc vyplývá, že spokojenost Řeků se životem je mnohem nižší než v nejbohatších zemích EU (EU15).
Navzdory tvrzením řecké vlády korporativismus zbídačuje méně privilegované.
Unijní data o míře chudoby pro rok 2010 uvádějí u Řecka hodnotu 21,4% – to je mnohem více než střední míra chudoby v EU15, která dosahuje 16,7%.
Jistě, Řecko po druhé světové válce zaznamenalo růst produktivity – ovšem vesměs díky zvýšení vzdělání a kapitálu na zaměstnance, jež má své limity.
Jinak řecký systém blokuje dva důležité zdroje všeobecné prosperity.
Prvním z nich je dostatek podnikatelů snažících se nacházet nové ekonomické příležitosti a využívat jich.
Bez nich se Řecko špatně přizpůsobuje měnícím se podmínkám (což je imperativ, který zdůrazňoval Friedrich Hayek).
Například tolik opěvovaní řečtí rejdaři se příliš pomalu adaptovali na kontejnerizaci, a proto ztratili někdejší tržní podíl.
Druhým zdrojem široce založené prosperity je dostatek podnikatelů snažících se vymýšlet a vytvářet nové produkty a procesy – kterážto činnost se často označuje jako „původní inovace“.
Také zde Řecko postrádá nezbytnou dynamiku: investiční toky rizikového kapitálu jsou v Řecku v poměru k HDP nižší než v kterékoliv jiné zemi EU.
Řecká ekonomika má proto omezenou schopnost vytvářet trvalý růst produktivity a zajišťovat spokojenost občanů.
Někteří ekonomové se domnívají, že tyto strukturální podmínky nijak nesouvisejí se současnou krizí Řecka.
Ve skutečnosti strukturální perspektiva ozřejmuje, co se stalo špatně – a proč.
Několik let čerpalo Řecko z příhodně pojmenovaných „strukturálních fondů“ EU a z půjček německých a francouzských bank, aby mohlo financovat širokou paletu projektů vysoce náročných na pracovní sílu.
Zaměstnanost a příjmy prudce vylétly vzhůru a úspory rostly.
Když se příliv kapitálu zastavil, ceny aktiv v Řecku klesly a spolu s nimi klesla i poptávka po pracovní síle v sektoru kapitálového zboží.
Protože navíc jmění domácností výrazně převyšovalo mzdové sazby, snížila se i nabídka pracovní síly.
Řecko tak přešlo z boomu rovnou do poklesu.
Strukturální perspektiva také vysvětluje, proč je zotavení pomalé.
Kvůli slabé konkurenci se podnikatelé nepředháněli v najímání nezaměstnaných osob.
A když zotavení skutečně začalo, politický neklid loni na podzim udusil hned v zárodku důvěru.
Pravdou je, že Řecko potřebuje víc než jen restrukturalizaci dluhu, či dokonce jeho odpuštění.
Mají-li mít mladí Řekové ve své zemi budoucnost, pak musí oni i jejich starší spoluobčané rozvíjet přístupy a instituce, které vytvoří inkluzivní moderní ekonomiku – což znamená odhodit korporativistické hodnoty.
Evropa zase musí myslet dál než jen na nezbytné reformy řeckého penzijního systému, daňového režimu a dohod o kolektivním vyjednávání.
Řecko sice dosáhlo vrcholu korporativismu, avšak Itálie a Francie k němu nemají daleko – a Německo nemá daleko k nim.
Nejen Řecko, ale celá Evropa musí přehodnotit svou ekonomickou filozofii.
Čtyři zásadní kroky ke kodaňské dohodě
NEW YORK – Konference Organizace spojených národů o změně klimatu, která proběhne letos v Kodani, bude dějinným okamžikem, kdy se lidstvo může tohoto náročného úkolu chopit a problém řešit.
Je mimo stín pochybnosti, že emise skleníkových plynů je nutné radikálně snížit, abychom předešli tomu, že změna klimatu sklouzne v klimatický chaos.
V roce 2007 se 192 stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu na Bali zavázalo, že zahájí vyjednávání o posílených opatřeních proti změně klimatu.
Tento proces má vyvrcholit ambiciózním dojednaným výsledkem na konci roku 2009, který bude muset nabýt účinnosti před začátkem ledna 2013.
Na uzavření jednoho z nejkomplikovanějších mezinárodních vyjednávacích procesů na světě tedy zbývá jen devět měsíců.
Loni se vyjednavači dobrali k lepšímu porozumění toho, co chtějí od rozličných aspektů akčního plánu, který si dohodli na Bali, a shromáždili nápady a návrhy.
Politický proces teď došel do fáze, v níž se začínají objevovat oblasti konvergence.
Tyto oblasti budou tvořit základ výchozího návrhu dohody, který bude v červnu představen v Bonnu.
Aby kodaňská dohoda nabyla účinnosti před začátkem roku 2013, musí splnit politické požadavky všech zúčastněných zemí.
K tomu je nezbytné mít už letos jasno ve čtyřech klíčových politických otázkách.
Zaprvé je nezbytné vyjasnit ambiciózní, právně závazné cíle snižování emisí pro průmyslové země.
Bez takových cílů mezinárodní společenství nepodnikne potřebné kroky k řešení změny klimatu a rozvojové země nebudou mít důvěru v to, že průmyslové země jsou ochotné ujmout se vedení v nápravě problému, který způsobily.
V tomto ohledu přicházejí pozitivní signály.
Evropská unie například schválila klimaticko-energetický balíček, jehož prostřednictvím bude schopná dosáhnout svého cíle a do roku 2020 snížit emise o 20% oproti hladinám roku 1990 (případně o 30%, pokud se příkladu ujmou další průmyslové země).
Ve Spojených státech zase prezident Barack Obama naznačil záměr do roku 2050 dosáhnout 80% snížení emisí skleníkových plynů a do roku 2020 stlačit americké emise zpět na úrovně roku 1990.
Další země, třeba Rusko a Japonsko, své průběžné cíle oznámí během letošního roku.
Zadruhé je nezbytné vyjasnit, do jaké míry mohou významné rozvojové země realizovat národně přiměřená opatření ke zmírňování důsledků, nad rámec toho, co už dělají.
Pro mnohé průmyslové země, zejména USA, bude velice těžké uzavřít dohodu, pokud jejich občané neuvidí, že přední rozvojové země jsou rovněž ochotné dále se angažovat.
Řada rozvojových zemí, například Čína, Indie, Brazílie a Jižní Afrika, už vyvinula národní klimatické či energetické strategie, které naznačují, v jakém rozsahu se podle svého mínění mohou při zohlednění ekonomických omezení záležitosti věnovat.
Četné rozvojové země přicházejí s nápady na další národně přiměřená zmírňující opatření, která by mohly podniknout.
Zatřetí je nezbytné vyjasnit financování.
Stupeň aktivity rozvojových zemí bude velkou měrou záviset na účinném zajištění financí a čistých technologií prostřednictvím mezinárodní spolupráce.
Potřebujeme vědět, jak významné finanční zdroje budou vytvořeny na pomoc rozvojovým zemím s omezováním jejich vlastních emisí i s adaptací na důsledky změny klimatu.
Byly předloženy zajímavé nápady.
Průmyslové země například navrhly dražební prodej emisních práv a využití části výnosu na mezinárodní spolupráci – což Německo už dělá.
Tato koncepce je rovněž součástí Liebermannova-Warnerova návrhu zákona, příkladu rozpracované klimatické legislativy v USA.
Norsko předložilo návrh na monetizaci části emisních rozpočtů průmyslových zemí, čímž by vznikl příjem pro mezinárodní spolupráci.
Obchodování s emisemi a tržní mechanismy budou hrát jistou úlohu i nadále.
Balijský akční plán se však vypořádává s nutností, aby rozvojové země zavedly národně přiměřená opatření ke zmírňování důsledků.
Jelikož trh s uhlíkem nemůže být jediným nástrojem, bude zapotřebí i mezivládní spolupráce.
Konečně je nezbytné vyjasnit strukturu řízení podle úmluvy.
Bude-li zapotřebí vytvořit významné finanční zdroje na zmírňování důsledků a na adaptaci, rozvojové země budou chtít reprezentativní vliv na to, jak se tyto peníze rozdělí a utratí.
Správní struktura bude muset fungovat na základě demokratických zásad, opřena o rovnost.
V letošních intenzivních vyjednáváních bude figurovat řada dalších významných záležitostí.
Pro úspěch v Kodani však bude zásadní mít jasno právě v těchto čtyřech oblastech.
G20 v Ósace
TOKIO – Osmadvacátého června budu v Ósace hostit letošní summit skupiny G20.
Naše agenda se zaměří na tři klíčová témata, z nichž každé má pro Asii zvláštní důležitost.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
První bod agendy se týká dle mého názoru nejdůležitější výzvy naší doby: pracovat na udržení a konečném posílení mezinárodního řádu volného a spravedlivého obchodu.
Pro vedoucí představitele z Asie to znamená vytvořit RCEP neboli Regionální všeobecné ekonomické partnerství, tedy pokročilou dohodu o volném obchodu mezi deseti členy Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) a šesticí indopacifických států (Austrálií, Čínou, Indií, Japonskem, Jižní Koreou a Novým Zélandem).
Tyto diskuse už nějakou dobu probíhají.
Nyní se musíme střemhlav vrhnout do cílové rovinky.
Druhá položka v agendě se týká digitální ekonomiky.
Digitalizace hospodářství umožnila vznik jedinečných a bezprecedentních obchodních modelů, ale současně přinesla nové problémy, jako je dvojí nezdanění nadnárodních společností.
Tyto překážky můžeme překonat pouze prostřednictvím mezinárodní spolupráce.
Datům putujícím okamžitě přes celý svět jsou národní hranice lhostejné.
Domnívám se, že ekonomický a společenský dopad těchto dat bude srovnatelný nebo možná i větší, než byl význam ropy a spalovacího motoru ve dvacátém století.
Data už ze své podstaty snadno překonávají fyzické překážky.
Pokud vytvářejí sítě, pak se jejich účinky a výhody násobí a poté znovu násobí.
Ale platí to i naopak: objeví-li se někde byť jen jediný ekvivalent zavřených dveří, výsledné ztráty se rozšíří po celé síti.
Japonsko prosazuje systém DFFT neboli „volného toku dat s důvěrou“, což je přístup, který se snaží umožnit volný tok dat v rámci pravidel, na která se všichni mohou spolehnout.
Připravme tedy pravidla, která umožní rozšíření přínosů digitální ekonomiky na všechny lidi v Asii i po celém světě.
Procesu, který k tomu povede, říkáme „ósacká cesta“ a my doufáme, že se nám ji na chystaném summitu podaří nastoupit.
Rozumí se samo sebou, že body jedna a dvě – obchod a data – jsou neoddělitelné od reformy Světové obchodní organizace (WTO).
Od jejího založení uplynulo čtvrt století.
Během této doby se světová ekonomika měnila ohromující rychlostí.
WTO s ní však nedokázala držet krok, což má stále patrnější nepříznivé následky.
Co bychom měli udělat, aby se WTO znovu stala důležitou strážkyní volného a spravedlivého mezinárodního obchodu?
Obrovské nabídkové řetězce, které jsou už mnoho let hnacím motorem globální ekonomiky, mají kořeny v regionu ASEAN.
Ekonomiky v tomto regionu těží z prostředí, v němž lidé i zboží volně proudí oběma směry.
Právě tato svoboda stojí za dynamikou a rostoucí prosperitou ASEAN.
Třetím tématem ósackého summitu je význam inovací při řešení globálních ekologických problémů.
Cíle naznačené ve „zprávě o půldruhém stupni Celsia“, kterou vypracoval Mezivládní panel pro změny klimatu, nelze splnit pouhou regulací.
Klíčem k realizaci světových klimatických cílů bude disruptivní inovace, která přetvoří negativní věc v pozitivum.
Vezměme si oxid uhličitý, ke kterému se v posledních letech přistupuje jako k vyloženému „padouchovi“.
Jak by bylo krásné, kdyby se CO2 mohl stát zdrojem dostupným za nejnižší ceny a v největším množství!
Inovativní technologie typu umělé fotosyntézy bezpochyby jednou promění tyto sny v realitu.
Chci, aby G20 v Ósace potvrdila význam takových inovací.
A v říjnu Japonsko pořádá Summit zelených inovací, kde se pod jednou střechou sejdou čelní výzkumníci a zástupci průmyslových a finančních kruhů z celého světa.
Doufáme, že se nám podaří využít moudrosti světa a jediným rázným pohybem otevřít dveře trvale udržitelné budoucnosti.
Šestého března jsem obdržel šest doporučení od členů skupiny „Science20“, kterou založily národní akademie věd členských zemí G20.
V zájmu omezení hrozeb pro mořské ekosystémy a ochrany mořského prostředí poslední dvě doporučení naléhavě vyzývají k „vytvoření kvalitnějšího systému ukládání a správy dat, jenž zajistí otevřený přístup pro vědce z celého světa“, a ke „sdílení informací získaných výzkumnou činností na bázi rozsáhlé a mnohonárodní spolupráce s cílem urychlit všeobecné chápání globálního oceánu a jeho dynamiky“.
Přesně z toho důvodu se musíme zasadit o DFFT a proměnit data ve veřejný statek, jenž bude k dispozici vědcům z celého světa.
Ósacký summit G20 přichází v Japonsku na prahu nové éry Reiwa („nádherné harmonie“).
Třicátého dubna sledoval svět odstoupení Jeho Veličenstva emeritního císaře Akihita, což byla první abdikace vládnoucího císaře za posledních 202 let.
Následujícího dne byl korunován Jeho Veličenstvo císař Naruhito.
Nadšení obyčejných Japonců neznalo mezí a já jsem si vůbec nedokázal představit, jak přívětivé reakce obdržím ze zahraničí.
Někteří lidé komentovali korunovaci slovy: „Slabika ‚rei‘ v názvu ‚Reiwa‘ zní velice hezky.“ Poukazovali na skutečnost, že se „rei“ vyslovuje stejně jako anglické slovo „ray“ neboli „paprsek“ – ve smyslu „paprsek naděje“ či „paprsek slunečního svitu“.
„Teď už to chápu,“ řekl jsem si v duchu, když jsem se nad jejich slovy zamyslel, a napadlo mě, že pozitivní vibrace tohoto zvuku jsou jakýmsi bonusem navíc.
Tyto myšlenky mi připomínají něco, čeho jsem byl svědkem, když jsem navštívil městečko Okuma v prefektuře Fukušima – městečko, v němž se nachází jaderná elektrárna Fukušima I., která se v roce 2011 stala dějištěm ekologické katastrofy.
Příkaz k evakuaci, jenž léta platil pro obyvatele celé Okumy, byl 10. dubna částečně odvolán a o čtyři dny později, 14. dubna, se ve městě konalo slavnostní otevření nově vybudovaného městského úřadu.
Této akce jsem se účastnil a setkal jsem se na ní s mladou ženou jménem Aki Satoová.
Ta přijela po katastrofě z Tokia, protože chtěla vidět situaci na vlastní oči a maximálně pomoci obětem.
Zakrátko se provdala za místního muže a dnes bydlí v Okumě.
Naléhavě mě vyzvala, ať se podívám na červenou větrovku, kterou měla na sobě.
Na zádech se táhl nápis umně vyvedený japonskými znaky: „Pokud máš čas ohlížet se zpátky, jdi raději vpřed.“
Všichni Japonci dnes pokračují v cestě vpřed a navzájem si přitom vyměňují tato povzbudivá slova.
Pozitivní přístup byl životním stylem pro několik poválečných generací Japonců, kteří se zasloužili o náš rychlý hospodářský růst.
Do 80. let se tento přístup rozšířil do celého regionu ASEAN.
Dnes je způsobem života v celé širší Asii, tedy i v Indo-Pacifiku.
A já pevně věřím, že sebevědomé Japonsko má všechny předpoklady k tomu, aby přispívalo k utváření budoucnosti Asie.
Čtyři kroky k americkému fiskálnímu zdraví
WASHINGTON – Spojené státy mají značný rozpočtový schodek, který letos pravděpodobně dosáhne 1,3 bilionu dolarů (neboli 10% HDP), a dlouhodobé předpovědi jsou znepokojivé.
Podle Kongresového rozpočtového úřadu (CBO), který se skládá z čelních nestranických expertů, poroste sociální zabezpečení spolu se zdravotnickými programy Medicare, Medicaid a dalšími tak rychle, že do roku 2035 spotřebuje téměř všechny daňové příjmy.
USA mohou tyto deficity krátkodobě financovat – úrokové sazby amerických pokladničních poukázek dokonce nedávno klesly na rekordně nízkou úroveň.
Nevyvinou-li však Spojené státy seriózní úsilí o fiskální konsolidaci, čekají je i světovou ekonomiku vážné problémy.
USA proto naléhavě potřebují začít uskutečňovat čtyři výrazné změny.
První změnou je rozsáhlá daňová reforma zaměřená na srovnání daňové politiky s žádoucími hospodářskými pobídkami.
Zejména by USA měly zvážit zavedení daně z přidané hodnoty, která se v jiných průmyslových zemích široce využívá.
Uvalením daně ze spotřeby na každou fázi výrobního řetězce by Amerika mohla snížit přehnanou spotřebu, která pomohla nafouknout nedávnou úvěrovou bublinu, a místo ní povzbudit úspory a investice.
Jistě, prostá DPH je regresivní, avšak zkombinuje-li se s částečnou slevou nebo vynětím základních potřeb, lze ji učinit progresivní.
USA by se navíc měly bedlivě zaměřit na daňové úlevy, které se chovají jako skryté výdajové programy.
Začít by se mohlo u možnosti odpočíst si z daňového základu úrokové platby z hypotečního úvěru.
Tento odpočet je v současnosti možný u hypoték do jednoho milionu dolarů, což představuje klíčovou složku přemrštěných pobídek k nákupu nemovitosti ve Spojených státech – většina jiných průmyslových zemí se takové politice vyhnula.
Druhou změnou je oceňování uhlíku, ať už dražbami emisních alokací nebo přímým zdaňováním uhlíku sazbami, které jsou zpočátku nízké a v nadcházejících desetiletích se budou zvyšovat.
Vzhledem k vysokým potenciálním příjmům – CBO v roce 2008 odhadl, že jeden takový návrh by v roce 2012 přinesl 145 miliard dolarů a v následujících letech ještě více –, by mělo smysl vyčlenit část těchto příjmů na zmírnění dopadu vyšších cen energie na chudé a zbytek použít na zajištění fiskální rovnováhy.
Odpůrci tvrdí, že oceňování uhlíku by poškodilo hospodářský růst.
Nedávná studie provedená pro týdeník Economist však zjistila, že uhlíková daň by zvýšila jak vládní příjmy, tak i hospodářský výkon – převážně tím, že by nahradila stávající neefektivní energetické dotace.
Třetí změnou je zdanění finančního sektoru formou daně z finančních aktivit – ta by se vybírala ze zisků a odměn velkých bank, které se těší jistotě skrytých vládních garancí.
Mezinárodní měnový fond odhaduje, že tato forma daně z přidané hodnoty by mohla zvýšit příjmy o 0,5 až jeden procentní bod HDP.
Taková daň by se navíc snažila eliminovat výhodu s financováním, kterou mají velké banky oproti svým menším konkurentům, a současně omezit motivaci velkých bank stát se ještě většími.
Jak tvrdí MMF, pokud by se daň z finančních aktivit zavedla v zemích skupiny G-20, pomohla by omezit nejhorší vlastnosti finančního systému a snížit konkurenční pokřivení, která megabanky vytvářejí.
A konečně je zde otázka mandatorních výdajů, což se převážně týká nákladů na zdravotní péči.
Podle alternativního fiskálního scénáře CBO bude růst sociálního zabezpečení poměrně mírný, ze 4,8% HDP v roce 2010 na 6,2% v roce 2035.
Relativně malá změna parametrů tohoto programu by mohla jeho budoucí náklady snížit, což už se stalo v 80. letech.
Relativní náklady zdravotnických programů Medicare, Medicaid a dalších se však více než zdvojnásobí, ze 4.5% na 10.9% HDP.
Existují dvě cesty, jak snížit vládní výdaje na zdravotnictví: snížit objem zdravotní péče, kterou vláda nakupuje, nebo snížit náklady na zdravotní péči.
Nejjednodušším řešením je vydat příkaz, aby vláda nakupovala méně zdravotní péče – zvýšením věku, od kterého vzniká nárok na vstup do programu Medicare, omezením maximální výše dávek u účastníků s vysokými příjmy a tak dále.
Problémem tohoto přístupu je skutečnost, že program Medicare není sám o sobě nikterak velkorysý.
Kdyby se měl vstupní věk zvýšit, zodpovědnost za zdravotní péči mnoha lidí by se jednoduše vrátila zpět k zaměstnavateli, což by mělo za následek vyšší zdravotnické náklady pro všechny pracující lidi.
Lepším řešením je najít způsob, jak náklady na zdravotnictví snížit.
Letošní zákon o dostupné péči (ACA), který je součástí reformy zdravotnictví, představuje výchozí bod.
Podle údajů CBO sníží ACA dlouhodobý fiskální deficit o dva procentní body HDP ročně.
Prvořadou prioritou by mělo být zachování a rozšíření jeho ustanovení zaměřených na pokles nákladů.
Dalším nabízejícím se krokem k úvaze je postupné zrušení osvobození zdravotnických plánů financovaných zaměstnavatelem od daně, což by nejen zvýšilo příjmy, ale současně by to ukončilo pokřivující efekty dotování zdravotní péče zaměstnavatelem.
Snahu o spoutání zdravotnických nákladů však neustále brzdí všeobecná neochota řešit citlivé otázky, jejímž typickým příkladem byl loňský rozruch kolem „komisí smrti“.
Proměna amerického zdravotnického systému tak, aby se zaměřoval spíše na úspěšné výsledky a kvalitu života než na nasazování nejnovějších a nejdražších technologií, je problém, na který zatím nikdo nemá osvědčené řešení.
Právě on je přitom spíše než kterýkoliv jiný faktor klíčem k dlouhodobé fiskální udržitelnosti.
Jak zvládnout čtvrtou průmyslovou revoluci
LondÝn – Technologické inovace už dlouho vyvolávají diametrálně odlišné reakce: pro některé nadšení z nových možností, pro jiné strach z disruptivních změn.
Většina z nás si však ani neuvědomuje, co se děje.
Změny bereme jako hotovou věc.
Lidská vynalézavost se příliš málo doceňuje či oceňuje, zejména na finančních trzích.
Investoři jsou posedlí přízemnějšími věcmi: strachem z tvrdého přistání v Číně, dozvuky prudce klesajících cen ropy nebo rizikem, že by nějaký šok mohl uvrhnout křehkou světovou ekonomiku do nové recese či deflace.
Je zřejmé, že obavy z podmínek kolem globální poptávky nejsou nepodložené – tím posledním, co dnes světová ekonomika potřebuje, je bezpochyby obnovený stres.
Navzdory veškeré naší úzkosti z nadměrného dluhu a neadekvátní hospodářské politiky však při zajišťování lepší životní úrovně a investičních příležitostí není nic důležitějšího než lidská vynalézavost.
Nástup nových technologií s sebou skutečně nese příslib čtvrté průmyslové revoluce, což je téma letošního Světového ekonomického fóra v Davosu.
Základem první průmyslové revoluce byl parní stroj.
Vynález Jamese Watta zavedený kolem roku 1775 se stal v devatenáctém století hnacím motorem rozšíření průmyslové výroby z Anglie coby země původu do Evropy a Spojených států.
Druhá průmyslová revoluce trvající od poslední třetiny devatenáctého století do vypuknutí první světové války stála na novém vývoji v oblasti elektřiny, dopravy, chemie, ocelářství a (zejména) masové produkce a spotřeby.
Industrializace se rozšířila ještě dál – do Japonska po reformách Meidži a také hluboko do Ruska, které na počátku první světové války zažívalo boom.
Třetí průmyslová revoluce dorazila na konci minulého století v podobě vývoje a rozšíření informačních technologií.
Příslib čtvrté průmyslové revoluce spočívá v pokrocích v oblasti robotiky, internetu věcí, velkých objemů dat, mobilní telefonie a 3D tisku.
Podle jednoho odhadu by úspěšné zavedení těchto nových technologií mohlo zvýšit globální produktivitu stejně, jako ji na konci 90. let zvýšily osobní počítač a internet.
Pro investory nabízí čtvrtá revoluce příležitosti k obrovským ziskům srovnatelným s těmi, jichž dosahovali jejich předchůdci.
Ti, kdo si jako první osvojili technologie čtvrté generace, už dnes dosahují famózního zhodnocení.
Nové éry zvyšujících se investic, produktivity a životní úrovně jsou nejen možné, ale přímo pravděpodobné a navracejí se s rostoucí četností.
Všechny jsou výsledkem lidské vynalézavosti.
Nové éry však vyžadují víc než jen základní vědu či „garážového“ podnikatelského filipa.
Aby byly technologie transformativní, musí se zavést a rozšířit do každodenního života.
To se lehko řekne, ale hůř dělá.
Na samotném počátku industrializace měl Watt finanční potíže a nedařilo se mu úspěšně zkomercializovat parní stroj, dokud nezaložil partnerství s anglickým výrobcem Matthewem Boultonem.
A co je ještě důležitější, dějiny naznačují, že entuziasmus – v makroekonomickém i tržním slova smyslu – může předběhnout realitu.
Člověk nemusí být „pesimistou produktivity“ (jenž například tvrdí, že posledním velkým lidským vynálezem byla toaleta v domě), aby připustil, že řada nových technologií nakonec přinese méně, než slibovaly, případně investory odmění až s dlouhou časovou prodlevou.
Je dobré mít na paměti, že samotný princip energie z páry byl známý už téměř sto let před Boultonem a Wattem a že trvalo déle než půlstoletí, než jejich vynález nahradil konvenční energii vodního mlýna v roli pilíře průmyslové výroby v devatenáctém století.
Volta objevil elektrické články v roce 1800, ale trvalo dalších osm desetiletí, než byl zaveden stejnosměrný proud jako nástroj přenosu energie.
Také první elektronický počítač ENIAC byl tajně vyvinut už během druhé světové války.
V nadcházejících desetiletích rostly výpočetní výkon i využití počítačů geometrickou řadou, avšak ještě na konci 80. let mohl nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Solow vtipkovat, že počítačová éra se projevuje „všude kromě statistik produktivity“.
Pro investory má tato skutečnost závažné důsledky – mimo jiné z ní vyplývá nutnost být trpělivý a odolat pokušení přeplácet nadějné projekty v rané fázi.
Na počátku může být identifikace poražených (kdo si dnes vzpomene na Wang Computers?) stejně důležitá jako výběr vítězů.
Zároveň je důležité pochopit, jak mohou technologie proměňovat i zdánlivě nesouvisející obory.
Nástup výpočetního výkonu umožnil velkým americkým maloobchodům – Walmart, Staples, Home Depot a dalším – vytěsnit rodinné prodejny i zavedené maloobchodní řetězce z 50. a 60. let.
Výpočetní výkon v kombinaci s pokroky v oblasti logistiky dopravy, skladování a zásobování umožnil realizovat maloobchodní prodej s dosud nevídanými úsporami z rozsahu.
Dnes však titíž giganti čelí náporu internetového prodeje, který slibuje ještě vyšší úspory z rozsahu a logistickou efektivitu, jež podkopává i ty nejefektivnější kamenné provozovny.
Stojí za tím vynalézavost.
Ta je však také destruktivní, abychom parafrázovali Josepha Schumpetera.
Dnes hovoříme o „disruptivních technologiích“, avšak tímto eufemismem by se nikdo neměl nechat zmást: nové způsoby produkce často zabíjejí staré průmyslové obory a pracovní místa dříve, než se podaří plně realizovat výhody spojené s nastupující metodou.
Ruku v ruce s lidským pokrokem jde zákonitě i jistý stupeň násilí.
Proto účastníci lednové davoské konference diskutují o tom, jak „zvládnout“ čtvrtou průmyslovou revoluci.
Navzdory všem inspirativním příslibům technologického pokroku jsou totiž jejich obavy podložené.
Kormidlo budoucnosti
SAN FRANCISCO – Nové technologie se objevují tak rychle, že máme potíže vypořádat se s jejich dopady na společnost.
Poněvadž ovlivňují vše od podstaty práce po to, co vlastně znamená být člověk, technologické změny by nás mohly přemoci, nebudeme-li spolupracovat tak, abychom jim rozuměli a věděli si s nimi rady.
Vlivem přelomových pokroků v oblasti umělé inteligence, robotiky, internetu věcí, autonomních vozidel, trojrozměrného tisku, nanotechnologií, biotechnologií, výzkumu materiálů, ukládání energie a kvantových počítačů se od základů mění nebo vznikají celá odvětví.
My ve Světovém ekonomickém fóru nazýváme tuto vlnu inovací „čtvrtou průmyslovou revolucí,“ protože zásadně mění, jak žijeme, pracujeme a stýkáme se.
První průmyslovou revoluci spustily nové technologie jako parní stroje a přádelny a doprovázely ji dějinné sociopolitické jevy jako urbanizace, hromadné vzdělávání a mechanizované zemědělství.
Díky elektrifikaci a velkovýrobě přinesla druhá průmyslová revoluce zcela nové sociální modely a formy práce.
Třetí průmyslová revoluce pak s nástupem digitálních technologií a bezprostředních telekomunikací během posledních pěti desetiletí propojila planetu a zkrátila čas i prostor.
Čtvrtá průmyslová revoluce bude neméně transformativní: jednotlivé technologie budou mít svůj vliv, ale do formování našich budoucích životů mnohem víc promluví proměny našich sociálních a hospodářských soustav.
V současnosti neexistuje konsenzus na tak základních otázkách, jako je vlastnictví osobních dat, infrastrukturní bezpečnost a práva a povinnosti nových podniků, které otřásají zavedenými pořádky.
Je nezbytný koncepční rámec, který pomůže podnikům, vládám i jednotlivcům předvídat radikální změny – v obchodních modelech, etice a sociálních záležitostech – vyvolané technologiemi, které jsou na obzoru.
Abychom si zajistili budoucí prosperitu, musíme se sami sebe ptát, jestli jsou nové technologie vyvíjeny tak, aby plnily společenské potřeby, anebo jestli přinášejí jen změnu pro změnu.
Obecněji řečeno, nesmíme se zaměřit jen na technologický pokrok a ekonomickou produktivitu, ale také na to, jaké mají tyto síly dopady na lidi, společnosti a životní prostředí.
Jak bude čtvrtá průmyslová revoluce pokračovat, naše politiky a jejich uskutečňování by se mělo řídit čtyřmi principy.
Zaprvé bychom se neměli zaměřovat na jednotlivé technologie, ale na systémy; jedině při sledování, jak se vzájemně ovlivňují rozličné technologické, sociální a ekonomické síly, dokážeme určit a předpovědět, jak by se podnikání, společnost a ekonomika mohly měnit.
Zadruhé bychom měli rozptylovat obecný fatalistický názor, že pokrok je předurčený.
Komunity a jednotlivce je třeba vzdělávat a vybavovat schopnostmi využívat technologií pro produktivní účely, nikoli nechat se jejich prostřednictvím využívat pro blaho někoho jiného.
Nedokážeme-li ovládnout nové technologie pro vlastní potřebu, vzdáme se své osobní a kolektivní přičinlivosti, takže nezbude mnoho důvodů k optimismu.
Zatřetí bychom při koncipování nových technologií a systémů měli mít na mysli budoucnost a nepřijímat změny slepě, jak budou přicházet.
Začlenění transformativních technologií do našich společenských a ekonomických soustav si vyžádá užší spolupráci mezi zainteresovanými ve vládě, průmyslu a občanské společnosti.
Jinak o naší budoucnosti rozhodnou výchozí okolnosti, nikoli náš společný úsudek.
Konečně sociální a etické ohledy nejsou překážka, kterou je třeba obejít nebo převálcovat; naše sdílené hodnoty by měly být stěžejním rysem všech nových technologií.
Pokud se dnes technologie využívají způsoby, které zhoršují chudobu, diskriminaci či degradaci životního prostředí, nejsou optimalizované pro budoucnost, již chceme vytvořit.
Investice do nových technologií jsou ospravedlnitelné, jen pokud přispívají k bezpečnějšímu, integrovanějšímu světu.
Žádný jednotlivý aktér si se sociálními a ekonomickými výzvami čtvrté průmyslové revoluce nemůže poradit sám.
Podnikatelská obec musí vytvořit prostředí, ve kterém se technologie vytvářejí a zavádějí bezpečně a sociálně ohleduplně.
Také vlády se musí aktivně podílet na tom, jak se inovace zavádějí do společnosti.
Tvůrci politik by měli udržovat úzkou spolupráci s techniky a podnikateli v čele revoluce, jinak zaostanou.
A my všichni jako jednotlivci musíme být soustavně informováni, abychom rozuměli vývoji a řešili nové problémy vznikající ze složité interakce mezi technologiemi a společností.
Čtvrtá průmyslová revoluce přinese systémové změny, které vyžadují angažovanost; budeme muset přemýšlet o nových způsobech spolupráce napříč veřejnou a soukromou sférou.
Jelikož tempo změn bude nadále jedině zrychlovat, musíme zachovat transparentnost pro všechny zainteresované, aby mohli zvážit rizika a přínosy každého nového posunu.
Žijeme ve věku komplikovanosti a schopnost zdravě vést vyžaduje hromadný posun způsobu uvažování o spolupráci v budoucnosti.
Máme-li předejít dystopickým výsledkům, jež technologie mohou snadno přinést, musíme mít společnou vizi budoucnosti, již chceme stvořit.
Čtyři únikové cesty
BERKELEY – Když se ekonomika propadne do deprese, jsou čtyři způsoby, jimiž se vlády mohou pokusit vrátit zaměstnanost na běžnou hladinu a produkci na úroveň jejího „potenciálu“.
Říkejme jim fiskální politika, úvěrová politika, měnová politika a inflace.
Inflaci lze vysvětlit nejpřímočařeji: vláda natiskne spoustu bankovek a utratí je.
Mimořádná hotovost v ekonomice zvýší ceny.
Jak ceny rostou, lidé si nechtějí nechávat peníze po kapsách ani na účtech, protože jejich hodnota ze dne na den slábne, a tak zvýší tempo útrat ve snaze vymáčknout ze znehodnocujících se peněz své bohatství a přelít jej do reálných aktiv, která za něco stojí.
Toto utrácení vytrhne lidi z nezaměstnanosti a vtáhne je do práce a zvedá využití kapacit na běžné úrovně a produkci na „potenciální“ hladinu.
Příčetní lidé se ale inflaci raději vyhnou.
Jde o nesmírně nebezpečné opatření, které podrývá kritéria hodnoty, proměňuje ekonomickou kalkulaci v prakticky nemožný úkon a náhodně přerozděluje bohatství.
John Maynard Keynes to vyjádřil takto: „Neexistuje jemnější a jistější prostředek rozvrácení zavedené základny společnosti než narušit morálku měny.
Tento proces zaměstná všechny skryté síly ekonomických zákonů na straně destrukce a učiní tak způsobem, jejž nedokáže odhalit ani nejpřednější génius…“ Vlády se však k inflaci uchýlí, než aby dopustily další Velkou hospodářskou krizi – měli bychom se ale rozhodně raději vynasnažit, abychom do takové situace vůbec nedospěli, existuje-li alternativní způsob oživení zaměstnanosti a produkce.
Standardní způsob boje proti nastupujícím depresím představuje měnová politika.
Když hrozí pokles zaměstnanosti a výstupu, centrální banka skupuje státní dluhopisy za okamžitou výplatu, čímž zkracuje trvání bezpečných aktiv, jež vlastní investoři.
Jak na finančním trhu ubývají bezpečná aktiva vynášející peníze, roste cena bezpečného majetku.
Díky tomu se podnikům více vyplatí investovat do rozšiřování kapacit, takže peníze, které by dnes mohly rozdat svým akcionářům, utratí, aby si zajistily lepší postavení na trhu a mohly své akcionáře odměnit v budoucnu.
Tento boom aktuálních útrat orientovaných do budoucna vytrhne lidi z nezaměstnanosti a zvedá využití kapacit.
Problém měnové politiky spočívá v tom, že v reakci na dnešní krizi už světové centrální banky nakoupily tolik bezpečných státních dluhopisů za tolik hotových peněz, že cena bezpečného majetku bude v blízké budoucnosti zcela plochá – nominální úroková sazba u státních cenných papírů je nulová.
Měnová politika už napříště nedokáže hodnotu bezpečného majetku zvýšit.
To je velice nemilé, poněvadž kdybychom dokázali depresi zabránit jen za pomoci měnové politiky, učinili bychom tak, protože jde o politický nástroj makroekonomické stabilizace, který nejlépe známe a který přináší nejmenší riziko škodlivých vedlejších účinků.
Třetím nástrojem je úvěrová politika.
Rádi bychom povzbudili bezodkladné výdaje tím, že přimějeme firmy, aby investovaly nejen do podniků, které nabízejí výměnu aktuální hotovosti za bezpečné zisky v budoucnosti, ale i do rizikových nebo nejistých projektů.
Získat na takové investice peníze ale v současnosti dokáže jen nemnoho podniků.
Na rizikové projekty je dnes uvalen příkrý diskont, neboť se zhroutila tolerance soukromých finančních trhů k riziku.
Nikdo není ochoten kupovat aktiva a brát na sebe další nejistotu, protože se všichni obávají, že někdo další ví, víc než oni sami – konkrétně že by byl blázen každý, kdo by nakupoval.
Přestože světové centrální banky a ministři financí vymýšlejí důvtipné a novátorské politiky ke stimulaci úvěrů, prozatím mnoho úspěchů nezaznamenali.
To nás přivádí ke čtvrtému nástroji: fiskální politice.
Nechť si vláda půjčuje a utrácí, čímž lidi vytrhne z nezaměstnanosti a zvedne využití kapacit na běžné úrovně.
Má to dvě stinné stránky: následné břímě splátek veškerého přibyvšího zadlužení, které vláda nahromadila, a strach, že příliš rychlý úprk k zadlužení by mohl soukromé investory odradit od budování fyzických aktiv, jež tvoří daňový základ pro příští vlády, které budou muset nabobtnalý dluh umořovat.
Když vám ale zbývají jen dva nástroje, z nichž ani jeden se k danému úkolu nehodí dokonale, je rozumné vyzkoušet oba dva – úvěrovou a fiskální politiku – najednou.
Právě o to se v současnosti pokouší Obamova vláda.
2012: křehcí a nevyvážení
NEW YORK – Vyhlídky globální ekonomiky na rok 2012 jsou jasné, leč nikoliv pěkné: recese v Evropě, přinejlepším anemický růst ve Spojených státech a ostré zpomalení v Číně a ve většině ekonomik rozvíjejících se trhů.
Asijské ekonomiky jsou vystaveny vlivu Číny.
Latinská Amerika je citlivá na nižší komoditní ceny (v důsledku zpomalování Číny i vyspělých ekonomik).
Střední a východní Evropa je v exponovaném postavení vůči eurozóně.
Konečně pozdvižení na Středním východě je příčinou vážných ekonomických rizik, na jeho vlastním území i jinde, jelikož geopolitické riziko je nadále vysoké, a proto budou globální růst brzdit vysoké ceny ropy.
V tuto chvíli je jistá recese eurozóny.
Její hloubku a délku sice nelze předpovědět, ale pokračující zadrhnutí úvěrů, problémy se suverénními dluhy, nedostatečná konkurenční schopnost a fiskální uskrovňování s sebou nesou podstatný pokles.
USA – rostoucí od roku 2010 hlemýždím tempem – čelí značným rizikům negativního vývoje v důsledku krize eurozóny.
Dále se musí potýkat s výraznou fiskální brzdou, probíhajícím oddlužováním sektoru domácností (za slabé tvorby pracovních míst, stagnujících příjmů a neutuchajícího tlaku lisujícího nemovité a finanční bohatství), stoupající nerovností a politickým patem.
Rozhlédneme-li se jinam mezi přední vyspělé ekonomiky, Velká Británie prochází druhým propadem, neboť zkraje krušná fiskální konsolidace a expozice vůči eurozóně podrývají růst.
Oživení po zemětřesení v Japonsku vyjde do ztracena, poněvadž slabým vládám se nedaří zavést strukturální reformy.
Přitom vycházejí jasně najevo kazy čínského modelu růstu.
Klesající ceny nemovitostí začínají vytvářet řetězovou reakci, která bude mít negativní dopady na developery, investice a vládní příjmy.
Boom výstavby začíná utichat, přičemž čisté vývozy se staly brzdou růstu, v důsledku ochabující poptávky jak z USA, tak především z eurozóny.
Po snaze zchladit trh s nemovitostmi zkrocením pádících cen budou čínští lídři stěží schopni obnovit růst.
Nejsou sami.
Co se týče politických přístupů, USA, Evropa a Japonsko také odkládají významné hospodářské, fiskální a finanční reformy, jichž je zapotřebí, aby se obnovil udržitelný a vyvážený růst.
Zkracování dluhové páky soukromého i veřejného sektoru ve vyspělých ekonomikách sotva začalo a bilance domácností, bank a finančních institucí a místních i centrálních vlád jsou stále napjaté.
Jen podnikový sektor nejvyšší kvality je na tom lépe.
Avšak vzhledem k tolika přetrvávajícím krajním rizikům a globálním nejistotám zatěžujícím koncovou poptávku a ke stále vysokému převisu kapacit, v důsledku dřívějších přílišných investic do realit v mnoha zemích a prudkého vzestupu čínských investic do zpracovatelského průmyslu v posledních letech, kapitálové výdaje i nábory pracovních sil zůstávají u těchto společností tlumené.
Agregátní poptávku dále snižuje stoupající nerovnost, zčásti v důsledku firemních restrukturalizací postihujících pracovní místa, jelikož domácnosti, chudší jedinci a výdělečně činné osoby mají vyšší mezní inklinaci k útratám než korporace, bohatší domácnosti a poživatelé kapitálových příjmů.
Navíc vzhledem k tomu, že nerovnost po celém světě rozdmýchává všeobecné protesty, sociální a politická nestabilita by pro hospodářskou výkonnost mohla znamenat další riziko.
Zároveň přetrvávají velké nevyváženosti klíčových běžných účtů – mezi USA a Čínou (a dalšími ekonomikami rozvíjejících se trhů) a uvnitř eurozóny mezi jádrem a periferií.
Spořádaná korekce vyžaduje nižší domácí poptávku v zemích s nadměrnými výdaji a velkými deficity běžného účtu a nižší obchodní přebytky v příliš spořivých zemích, a to skrze nominální a reálné zhodnocování měn.
Aby se udržel růst, země s nadměrnými výdaji potřebují ke zlepšení obchodních bilancí nominální a reálnou devalvaci, zatímco přebytkové země musí posílit domácí poptávku, zejména spotřebu.
Tato korekce relativních cen prostřednictvím měnových pohybů ale vázne, protože přebytkové země se vzpírají zhodnocování měnového kurzu a raději zatlačují schodkové země do recesní deflace.
Následné měnové bitvy se odehrávají na několika frontách: devizové intervence, kvantitativní uvolňování a regulace přílivů kapitálu.
A vzhledem k dalšímu oslabování globálního růstu v roce 2012 by se tyto bitvy mohly vyostřit až do obchodních válek.
Konečně tvůrcům politik docházejí možnosti.
Měnová devalvace je hra s nulovým součtem, protože znehodnocovat měnu a zlepšovat si čisté vývozy nemohou všechny země najednou.
Měnová politika se uvolní, neboť inflace ztratí ve vyspělých ekonomikách relevanci (a v rozvíjejících se zemích bude mít nižší význam).
Ve vyspělých ekonomikách, kde problémy nepramení z nelikvidity, ale z insolvence, a tedy úvěrové neschopnosti, je však měnová politika čím dál méně účinná.
Fiskální politiku přitom podvazuje růst schodků a dluhů, dluhopisoví domobranci a nová fiskální pravidla v Evropě.
Podpory a finanční sanace finančních ústavů jsou politicky nepopulární, přičemž téměř insolventní vlády na ně nemají peníze.
A politicky platí, že příslib G-20 ustoupil realitě G-0: pro slabé vlády je čím dál těžší uskutečňovat koordinaci mezinárodních politik, neboť světonázory, cíle a zájmy vyspělých a rozvíjejících se trhů se dostávají do střetu.
Snaha řešit nahromaděné nevyváženosti – rozsáhlé dluhy domácností, finančních institucí a vlád – zastíráním problémů se solventností pomocí financování a likvidity může nakonec vyústit v bolestivé a potenciálně neřízené restrukturalizace.
Obdobně řešení slabé konkurenční schopnosti a nevyváženosti běžného účtu vyžaduje měnové korekce, které mohou v posledku vést některé členy k odchodu z eurozóny.
Obnovit robustní růst je dost těžké už bez neustále přítomného přízraku oddlužování a citelného nedostatku politické munice.
Právě takové výzvě ale bude v roce 2012 čelit křehká a nevyvážená globální ekonomika.
Abych parafrázoval Bette Davisovou ve filmu Vše o Evě: „Připoutejte se, bude to hrbolatý rok!“
Francie a Německo se musí angažovat v Iráku
Příští týden se na útesech Normandie sejdou prezident Bush, prezident Chirac a kancléř Schröder, aby si připomněli 60. výročí invaze dne D, která vedla k osvobození Evropy.
Tuto příležitost by měli využít také k tomu, aby se sami osvobodili od zahořklosti, která rozštěpila atlantické spojenectví kvůli irácké válce, tvrdí Pierre Lellouche a Christoph Bertram.
Když Spojené státy zahájily válku proti Iráku Saddáma Husajna, Francie a Německo správně varovaly, že by invaze mohla vést k prohloubení nestability na Středním východě a k zesílení hrozby radikálního islámského teroru.
Teď když Amerika a její koalice prokázaly neschopnost samy v Iráku zajistit stabilitu, francouzská a německá vláda nemohou dál nečinně přihlížet a samolibě prohlašovat: „My jsme vám to říkali", neboť situace se dále zhoršuje.
Je potřeba, aby se obě vlády seriózně a plně angažovali v úsilí, které se musí stát sjednocenou snahou Západu.
Jistěže, pro všechny - včetně Francie a Německa - by bylo nejlepší, kdyby koalice pod vedením USA směřovala k úspěchu a Irák se mohl stát se pilířem stability a modernizace Středního východu.
Avšak ať je tento výsledek sebevíc žádoucí, není dnes už pravděpodobný (pokud vůbec kdy byl).
Vnitřní stabilita i hospodářské zotavení jsou nadále prchavé.
Nad zemí visí čím dál hrozivější přízrak občanské války.
Rozštěpený Irák pohroužený do války se sebou samým by byl katastrofou jak pro region, tak pro mezinárodní důvěryhodnost a autoritu USA a pro transatlantické vztahy.
V beztak křehké oblasti by proměna velké arabské země, jako je Irák, v rozvrácený stát nejspíš vyvolala intervence znervóznělých sousedů - kterých není zrovna málo.
Místo právního řádu by zavládly zákony mafií, teroristických skupin a kmenových milicí.
Mnohé z nich se už uplatňují.
Místo směřování k modernizaci a rozvoji by se utvrdila pozice regionu coby semeniště konfliktů a hrozby jak sobě samotnému, tak světu kolem.
Pokud by byly USA nuceny se poraženě stáhnout, islámské teroristické skupiny by si nárokovaly historické vítězství a přislíbily by Západu ještě větší krveprolití.
Amerika by se navíc mohla s hořkostí opět uchýlit k izolacionismu, svalujíc vinu za svůj neúspěch na OSN a neloajální evropské spojence.
V Iráku je tedy v sázce mnoho, pro Evropany o nic méně než pro Američany.
Je proto načase, aby něco začali dělat i ti, kdo se k irácké politice Spojených států dosud stavěli nejskeptičtěji.
Jak Jacques Chirac, tak Gerhard Schröder se opakovaně nechali slyšet, že dění v Iráku je pro jejich země strategickou výzvou.
Jejich činy reflektující toto vědomí však byly dosud jen skromné.
Současný neklid v Iráku naopak v obou hlavních městech posílil ty, kdo tvrdí, že důvodů k angažmá v oblasti je teď ještě méně.
Francie a Německo požadují, aby Bushova administrativa přinejmenším otevřeně přiznala svůj neúspěch a potřebu pomoci.
Nejenže ve chvíli, kdy Bushův tým bojuje za znovuzvolení, je takový požadavek naivní, ale není vůbec jisté, zda by většina evropských spojenců Ameriky případnou žádost USA o solidaritu vyslyšela.
Čelit hrozbě, již pro Evropu a transatlantické spojenectví představuje nestabilní Irák, znamená ukončit tyto taktické hry.
Skutečnost, že v Iráku přecházejí pravomoci z koalice vedené USA na iráckou vládu a že je zapotřebí mnohem významnější úlohy OSN, představuje v současnosti pro všechny příležitost, ba nutnost přestat dělat gesta a začít jednat vážně.
Vlády EU by samy za sebe měly přispět tím, že dají OSN - na jejíž účasti v Iráku už dlouho trvají - k dispozici obranné síly, jež Organizace v Iráku potřebuje k přípravě letošních celostátních voleb, a vyzvou k ostatní, aby se připojili.
Zaměstnanci OSN pod ochranou námořní pěchoty USA úkol prostě nemohou zvládnout.
Se souhlasem USA i nového iráckého vedení by vlády EU také měly nabídnout, že zorganizují mezinárodní konferenci, která sjednotí všechny, kdo mají zájem na stabilitě Iráku, včetně iráckých sousedů, aby vypracovali strategii a vyčlenili zdroje s cílem ochránit Irák před sklouznutím do dlouhotrvajících nepokojů.
Má-li Evropa jednat, Francie a Německo se musí chopit vedení.
Právě proto, že byly proti válce, jsou teď jedinými zeměmi, jež mohou obnovit evropskou svornost v jednání při prosazování stability.
Francie prohlašuje, že nese zvláštní odpovědnost za mezinárodní pořádek, což ovšem platí i pro Německo - je tomu jen několik týdnů, co kancléř Schröder opřel svůj požadavek na stálé členství v Radě bezpečnosti OSN připraveností Německa takovou odpovědnost nést.
Ze všech krizových oblastí na světě dnes nestabilita v Iráku představuje pro mezinárodní pořádek největší hrozbu.
Francie a Německo ovšem také mohou evropskou odpovědnost za mezinárodní pořádek a solidaritu s USA, které čelí možnosti porážky v Iráku, zablokovat.
Rozhodnutí je na nich.
Je načase, aby si obě země uvědomily, že důsledky nečinnosti budou závažné jak pro region, tak pro atlantickou vazbu.
Bitva o burkini
LONDÝN – V poslední době bylo mnoho povyku kvůli několika muslimským ženám, které se ve Francii rozhodly na plážích koupat ve speciálním svršku, který zakrývá hlavu (ne obličej) a většinu těla.
Svršek – takzvané burkini – byl navržen v roce 2004 australsko-libanonskou ženou jménem Aheda Zanetti, s cílem umožnit i těm nejpřísnějším muslimkám koupat se na veřejnosti.
Vůbec nevěděla, že její výtvor vyvolá národní spor.
Komplikovaná situace nastala, když starostové některých přímořských měst na jihu Francie zakázali na plážích burkini.
V novinách na celém světě se brzy objevila groteskní fotografie tří francouzských policistů, jak nutí ženu na pláži v Nice, aby se svlékla.
Ačkoliv byl tento zákaz v současnosti zrušen nejvyšším soudem, je stále v několika přímořských rezortech vyžadován.
A tato kontroverze opravdu ještě nekončí.
Bývalý prezident Nicolas Sarkozy, který se nyní uchází o nové volební období, nedávno nazval burkini “provokací,“ zatímco Lionnel Luca, starosta Villeneuve-Loubet, mluvil o “bující islamizaci.“ Obdobně rozhořčený premiér Manuel Valls nazval odhalená ňadra symbolem francouzské republikánské svobody.
Koneckonců shrnul to otázkou, zda náhodou nebyla Marianne, ženský symbol francouzské republiky, obvykle zobrazována s odhaleným poprsím.
Není pochyb, že Sarkozyho odpor k burkinám je výhradně prospěchářský.
Kontroverze však představuje také další příležitost, jak podněcovat předsudky proti nepopulární menšině, v naději, že se tak odčerpají hlasy krajně pravicové Národní frontě Marine Le Penové v nadcházejících volbách v roce 2017.
Nicméně na základě tradice, která vychází ze staletí evropského misionářského zápalu, je jeho prospěchářství skryto za morální rouškou: “Nevězníme ženy za látkou.“
Sarkozy by nás chtěl přesvědčit, že zákaz burkini měl ve skutečnosti osvobodit muslimky od primitivních omezení, která na ně kladou autoritářští muslimové, stejně jako kdysi britští koloniální vládci osvobodili hinduistické vdovy v Indii od upalování se zaživa s cílem následovat své druhy za smrtí.
Zrcadlí to širší tendenci, která nabývá na síle od konce minulého století: stylizovat protimuslimskou rétoriku do jazyka lidských práv, jako kdyby stejná práva pro ženy a gaye byl starověký západní zvyk, který musí být chráněn před cizí náboženskou zaslepeností.
Ve Vallsově verzi minulosti je veřejná nahota opatrovanou francouzskou tradicí a znakem svobody.
Zdá se, že k tomu být plně francouzskou musí ženy, stejně jako Marianne, odhalit své poprsí.
A přesto v devatenáctém století, kdy se Marianne stala symbolem Francouzské republiky, byla nahota akceptovatelná pouze v idealizované formě, na malbách či v podobě soch řeckých božstev a dalších mýtických hrdinů.
Zírat na prsa namalované Marianne či Venuše bylo v pořádku; v reálu však bylo u ženy považováno za vysoce nevhodné i odhalení pouhé části kotníku.
Samozřejmě, dnes je tento přístup v západním světě vzácný.
Takže ačkoliv je Vallsova verze historie zkreslená, mohl by člověk argumentovat, že evropští muslimové, kteří trvají na zahalování svých žen, jsou mimo – zejména vzhledem k tomu, že ženy samotné v tom někdy mají jen malou možnost volby.
Pravdou je, že v některých imigrantských oblastech cítí muslimky povinnost zakrývat si hlavu, ze strachu, že je muslimští muži jinak uvidí jako prostitutky, které mohou být beztrestně obtěžovány.
Ale tak to není vždy.
Některé muslimky si sami zvolí, že chtějí nosit hidžáb a výjimečných případech burkini.
Otázkou je, zda by měl stát určovat, co jeho občané smí a nesmí nosit.
Odpověď francouzských republikánů je, že v soukromí si lidé mohou nosit, co chtějí, ale na veřejnosti se musí přizpůsobit sekulárním pravidlům.
V nedávných letech byla však tato pravidla mnohem více vztahována na muslimy než na příslušníky jakékoliv jiné víry.
Neslyšel jsem o policistech, jak nutí ortodoxní židovky k odhalení hlavy strháváním jejich paruk.
No, někdo by mohl oponovat, že ortodoxní židé nejsou odpovědní za masakry ve jménu svého náboženství.
A je to pravda.
Ale předpoklad, že ženy v Burkinách jsou všechny potenciální teroristky, je přitažený za vlasy.
Žena ležící na pláži v celotělovém plaveckém úboru je pravděpodobně tou nejméně pravděpodobnou osobou, co začne střílet či odpalovat se.
A k argumentu, že muslimky potřebují stát k tomu, aby je osvobodil od muslimských mužů, kteří je nutí zakrývat si hlavu šátky a podobně; otázkou je, jestli to stojí za zbavení práva se takto oblékat těm ženám, které si to zvolí samy.
Mám tendenci si myslet, že stojí.
Nejlepší cesta, jak pomoci ženám vymanit se z domácího autoritářství, je vést je k určitému způsobu života na veřejnosti, ve školách, v kancelářích, na plážích.
Pro ženu je lepší být vzdělaná v šátku, než být nevzdělaná vůbec.
Pro určité veřejné funkce je zcela legitimní po lidech požadovat odhalení obličeje.
Některá zaměstnání sebou nesou jistá pravidla.
Soukromé firmy mohou trvat na vlastních pravidlech; k tomu není nutná národní legislativa.
Přemrštěné zavádění státní konformity může mít nakonec vlastně opačný efekt než je ten zamýšlený.
Nucení lidí, aby se drželi společné identity, podporuje vzpurné trvání na rozdílech.
Není k ničemu dobré říkat lidem jménem Fatima nebo Mohammed, že jsou Francouzi a proto se musí držet norem nalinkovaných Sarkozym či Vallsem, pokud se s nimi nejedná stejně jako s lidmi jménem Nicolas nebo Marianne.
Nošení šátku vousu či celotělových plavek může být neškodným způsobem, jak ponížení lidé mohou bránit svou hrdost.
Vezměte jim tuto hrdost a obranářství se velmi rychle může stát mnohem méně neškodným.
Francie, nepřítel Evropy?
Francie se za prezidenta Jacqua Chiraka rychle stává největší noční můrou sjednocené Evropy.
Dost zlé je už to, že Chirac rozděluje Evropu podporou toho, co nazývá ,,multipolární" zahraniční politikou.
Teď ještě do očí bijící opovržení Francie evropským Paktem stability, který klade horní hranici deficitních výdajů na 3% HDP, žene Evropu na závažné rozcestí, kde se vznáší hrozba, že bude podemleta jak evropská měnová unie, tak samotné euro.
Zejména menší členské země EU jsou s Francií na kordy kvůli tomu, že tvrdohlavě odmítá hrát podle evropských pravidel pro deficitní výdaje.
Vnímají francouzský vzdor jako víc než jen malichernou záležitost fiskálních čísel.
,,Jde o to, zda jsou velké země ochotné obětovat určitou míru národní suverenity pro dobro Evropy," řekl jistý vlivný úředník ECB. ,,Němci se aspoň snaží držet své deficity zkrátka," doplnil. ,,Francouzům je to ale prostě jedno."
Rozhodnutí Francie pokračovat se škrty na dani z příjmů fyzických osob, které Chirac slíbil loni ve své volební kampani, je krokem, jenž současnou krizi urychluje.
Snížení daní vychýlí francouzský fiskální deficit přes hranici 3% tři roky po sobě - odhad na rok 2004 je 4,5% HDP -, protože nebudou financovány kompenzačními škrty ve veřejných výdajích.
Samozřejmě, někteří lidé jsou přesvědčeni, že snížení daně z příjmu je přesně to, co francouzská ekonomika potřebuje.
Možná.
Ovšem ač se snížení daně z příjmu může úzce nacionalistickým pohledem jevit sebepřitažlivěji, je zapotřebí zvážit víc než jen francouzský národní zájem.
Neboť jestliže Francii její flagrantní porušování pravidel Paktu stability projde, ostatní budou následovat jejího příkladu.
Nesporným důsledkem bude festival deficitního utrácení v celém hospodářství eurozóny, neboť nátlakové skupiny prosazující sociální stát v jednotlivých členských státech se budou snažit vykompenzovat dřívější restrikce.
To mnohé přiměje změnit názor na evropskou měnovou unii.
Konec konců, kdo by stál o měnovou unii, která nafukuje sociální stát a roztáčí inflaci?
Navíc, jakmile překážky deficitních výdajů padnou, rozplyne se zásadní motivace k naléhavě nutné strukturální reformě v Evropě.
Evropští politici budou v pokušení prostě fiskální deficit hnát výš a výš, aby posílili domácí příjmy a nemuseli podstupovat politicky bolestivou, ač potřebnou racionalizaci.
Následovat bude strukturální stagflace - vysoká inflace a nízký hospodářský růst.
Evropská komise musí bez prodlení jednat, nebo čelit případné revoltě menších zemí.
Švédské odmítnutí eura už rozeznělo první sirénu.
Udeřit na Francii hřmotnou pokutou - penále stanovené Paktem stability - není nejlepší nápad.
Za současných pravidel by tři velké země (Francie, Německo a Itálie) mohly sankci zablokovat - a zřejmě by to udělaly.
I kdyby byl peněžitý trest vymezen, Francouzi by nezaplatili.
Francouzská okupace Nizozemska během takzvaného francouzského období na přelomu 19. století inspiruje k lepší možnosti.
Francie tehdy vyměřila daňové penále provincii Zeeland za to, že hospodařila s velkým fiskálním deficitem.
Když obyvatelé provincie odmítli zaplatit, zareagovali Francouzi tím, že to, co bylo do té doby poměrně decentralizovanou holandskou fiskální soustavou, centralizovali.
Co fungovalo tehdy, mohlo by uspět i dnes.
Centralizace veřejných financí členských států, ač jde o krok radikální, je možná jedinou odpovědí na problém vzpurných zemí jako Francie, které se odmítají podřizovat rozpočtovým pravidlům.
Nakonec, Pakt stability existuje především proto, že Evropě chybí společná fiskální politika.
Otázku toho, jak nepoměrný dvojí metr budou menší státy EU ochotny přijmout, vyhrotilo křiklavé pohrdání prezidenta Chiraka pravidly Paktu stability.
Švédsko, jedna z malých zemí, dalo odmítnutím eura jasně najevo, že nemá zájem být součástí Evropy, která malé země diskriminuje.
Na mysli tane otázka, jak dlouho bude trvat, než se další menší členské státy vydají v jeho stopách.
Evropský plán pro Francii a Německo
PAŘÍŽ – Evropa padá do pasti stagnace.
Růst je sotva patrný a nebezpečně nízká inflace způsobuje vzestup reálných úrokových sazeb, takže zátěž veřejného i soukromého dluhu začíná být velmi vysoká a mnozí lidé se obávají, že se blíží další ztracená dekáda.
A ačkoliv hrozba rozdrobení eurozóny ustoupila, stále zcela nevymizela.
Vzhledem k tomu všemu ztrácí Evropa vnitřní i vnější důležitost.
Francie a Německo – které více než šedesát let do značné míry táhly evropskou integraci – se nesmí této situaci poddat.
Naléhavě potřebují společný plán, místo aby se němečtí ekonomové strany nabídky navzájem obviňovali s francouzskými ekonomy strany poptávky.
Takové spory pokládáme za nesmyslné.
Nevýrazný růst produktivity je zjevným důkazem nedostatku nabídky.
Kombinace vysoké nezaměstnanosti a klesající inflace je zjevným důkazem nedostatku poptávky.
A rozdílné úrokové sazby ve stejné měnové oblasti jsou zjevným důkazem fragmentace.
Pravdou je, že Evropa trpí bezpočtem nemocí.
Akce je tedy zapotřebí na všech třech frontách.
Otázka zní, jak ji provést.
Kdyby byla Evropa jediným státem s jedinou vládou, přijala by obourukou strategii, v níž by zkombinovala ambiciózní prorůstové reformy s podporou fiskální politiky.
A centrální banka by dala jasně najevo, že je připravená – za předpokladu, že reformy budou skutečné a závazek následné fiskální konsolidace důvěryhodný – fungovat jako „podpora vládního financování“ (jak to v srpnu formuloval prezident Evropské centrální banky Mario Draghi).
Evropa nic z toho udělat nemůže a snadná řešení nejsou k dispozici.
Někdo tvrdí, že Německo by mělo stimulovat poptávku, zatímco jiné země včetně Francie zavést reformy na straně nabídky.
Zvýšení dluhu v jedné zemi nad rámec toho, co je z národního hlediska žádoucí, však nelze směnit za přínosy prorůstové reformy v jiných zemích.
Jedním z řešení by bylo zavedení fiskální kapacity na úrovni eurozóny neboli jednoduše řečeno rozpočet eurozóny obsahující také možnost si půjčovat.
Z dlouhodobého hlediska je to sice rozhodně žádoucí, ale v současné době neexistují žádné zdroje, které by do takového rozpočtu proudily, a žádná struktura, která by zajišťovala jeho správu.
V tomto kontextu se oblíbenou reakcí všech stávají investice.
Evropská komise navrhla plán stimulace investičních výdajů prostřednictvím nového schématu financování a my doufáme, že toto schéma uspěje.
Vyřešení problému evropského růstu si však žádá víc než ho pouze zasypat penězi.
V nedávné zprávě pro francouzského a německého ministra hospodářství navrhujeme pragmatickou agendu zohledňující skutečnost, že ačkoliv Francie i Německo potřebují reformy, obě země čelí odlišným výzvám a podle toho musí zaměřit své politiky.
Ve Francii snižují důvěru krátkodobé nejistoty, avšak dlouhodobější vyhlídka vypadá slibně.
V Německu snižují důvěru dlouhodobější nejistoty, ale krátkodobé vyhlídky vypadají dobře.
Ve Francii se bojíme nedostatku smělosti; v Německu se bojíme přehnaného uspokojení.
Francouzští politici by měli dát prioritu novému růstovému modelu založenému na větší flexibilitě a zabezpečení pro zaměstnance a na štíhlejším a efektivnějším státu.
Německo zase musí řešit své demografické problémy, zejména přípravou své společnosti na zvýšenou imigraci, a prosazovat přechod na začleňující růstový model založený na zlepšené poptávce a větší rovnováze úspor a investic.
Zároveň vyzýváme k jasnějšímu regulačnímu prostředí.
Soukromé investice jsou verdiktem o budoucnosti.
V energetice, dopravě a digitálním sektoru, abychom jmenovali alespoň několik oblastí, musí regulátoři nastavit správné parametry a zajistit předvídatelnost.
Investoři potřebují mít jistotu, že Evropa je odhodlaná urychlit svůj přechod na nízkouhlíkovou znalostní ekonomiku.
To vyžaduje vyloučení nejistoty ohledně budoucí ceny uhlíku a budoucího režimu ochrany dat. V několika strategicky významných odvětvích by Francie a Německo měly také prosazovat model „sektoru bez hranic“, což znamená společnou legislativu, společnou regulaci, a dokonce i společného regulátora.
Domníváme se, že energetika a digitální ekonomika mezi takové sektory patří, a navrhujeme podobnou iniciativu, která by zajistila plnou přenositelnost dovedností a sociálních přínosů.
Stejně jako Evropská komise jsme navíc přesvědčeni, že významnou součást odpovědi na otázku evropského růstu představují vyšší investice.
Německý rámec veřejných financí správně přikládá udržení dluhu pod kontrolou status ústavní normy, avšak zanedbává podporu investic uvnitř zbylého fiskálního prostoru.
Ponechat opravu zchátralého domu budoucím generacím, to není zodpovědný způsob nakládání s bohatstvím.
Německá vláda by mohla a měla veřejné investice zvýšit.
Současně platí, že když úřady žádají banky, aby na sebe braly menší riziko, musí zároveň bránit rozšířené averzi na riziko ve finančním systému.
Navrhujeme, aby se nové evropské veřejné peníze použily na rozvoj nástrojů pro sdílení rizik a prostředků podporujících investice do akciového kapitálu.
Zároveň navrhujeme vytvoření evropského grantového fondu na podporu takových veřejných investic v eurozóně, které budou prosazovat společné cíle, posilovat solidaritu a podporovat špičkové výkony.
Evropa je více než trh, měna či rozpočet.
Stojí na souboru sdílených hodnot, Aby Francie a Německo tyto hodnoty podpořily, musí spojit síly a znovu koncipovat evropský sociální model, přičemž začnou u konkrétních iniciativ v oblasti standardů minimálních mezd, politiky na trhu práce, penzijní politiky a školství.
Francouzsko-německá aliance několik desetiletí spojovala Evropu a táhla ji kupředu.
Dnes francouzští a němečtí představitelé vydávají společná prohlášení a navzájem se obviňují.
Čas na hašteření však skončil.
Evropa potřebuje akci.
Francie se učí hollandesky
PAŘÍŽ – Francie má za sebou deváté prezidentské volby s přímým a všeobecným volebním právem.
A poprvé po 17 letech a třech po sobě jdoucích porážkách se do Elysejského paláce vrátí levice zosobněná kandidátem Socialistické strany Françoisem Hollandem.
Prvním důsledkem těchto bezesporu důležitých voleb je přitom skutečnost, že potvrzují návrat ke stabilitě.
Francie je největší zemí v Evropě, které dělá takové potíže najít rovnováhu.
Revoluce v roce 1789 zde zahájila dlouhé období hluboké nestability, během něhož na jejím území existovala dvě císařství, tři monarchie a pět republik.
Za necelých 200 let zažili Francouzi 13 různých ústav.
Současná Pátá republika je v 54 letech druhým nejdéle trvajícím režimem od revoluce.
Někdy se hovoří o Šesté republice, která by řešila omezené, ale reálné obavy a obtíže.
Volební účast v posledních prezidentských volbách (80% v prvním kole a 81% v kole druhém) však nenechává nikoho na pochybách: náš současný systém je silný a my Francouzi jsme mu oddáni.
Hlavní význam volebního výsledku však spočívá v tom, že se levice vrací k moci teprve podruhé za posledních 31 let.
Než byl totiž v roce 1981 zvolen François Mitterand, byla levice u moci naposledy v roce 1957.
V té době byla komunistická strana ještě silná a udržovala úzké vztahy se Sovětským svazem.
Představa, že by se tato strana mohla dostat k moci prostřednictvím volební aliance se socialisty, vyvolávala u jejích odpůrců obavy.
Socialisté zase ještě v té době neodhodili svůj intelektuální háv.
Mitterandův politický program byl chvalozpěvem na hospodářské plánování a volný trh byl pro něj stále synonymem útisku.
Dnes už mezinárodní komunismus neexistuje a ten francouzský koneckonců také ne.
Máme v paměti, že levice v minulosti vládla bez jakéhokoliv dramatu.
Její dvě období u moci – deset let za Mitteranda a pět let za premiéra Lionela Jospina – donutila levici vyrovnat se s realitou.
Mezinárodní pověst Francie nedoznala újmy a výkon levice doma, zejména v otázce nezaměstnanosti, byl plně srovnatelný s výkonem jiných vlád.
Tentokrát tedy žádná panika nezavládne.
Návrat levice na výsluní se naopak jeví jako naprosto normální, ba téměř triviální příklad střídání u moci.
Příčinou Hollandeova vítězství ostatně nebyl posun voličů doleva, nýbrž jejich odmítnutí Nicolase Sarkozyho.
Výsledek tudíž znamená ohromující a historickou porážku: během existence Páté republiky byli tři prezidenti – Charles de Gaulle, Mitterrand a Jacques Chirac – po vypršení prvního funkčního období zvoleni do úřadu znovu.
Pouze Valéry Giscard d’Estaing, oslabený dlouhodobým úpadkem gaullismu, zvolen nebyl.
Odmítnutí Sarkozyho je v tomto směru velmi odlišné; je to především otázka stylu.
Ve Francouzích zůstává zakořeněný jistý druh royalismu a naše ústava obsahuje mnoho prvků konstituční monarchie.
Sarkozy svou přehnanou familiárností, jednoduchostí a příležitostnou vulgaritou podkopal důstojnost své posvátné funkce.
Voliči mu to neodpustili a soudili to přísněji než jiné slabiny jeho prezidentského působení, které nebylo výrazně horší než bilance jeho předchůdců.
Zaměříme-li se navíc na zásadní otázky, pak zejména Sarkozyho daňová politika upřednostňovala vyšší a bohaté vrstvy.
Vznikla tedy silná kombinace společenského a hospodářského hněvu, podpořená zejména pocitem, že hlavní příčinou krize, která vypukla v roce 2008 a ohrožuje nás dodnes, byla přehnaná hamižnost finančníků a bankéřů.
Sociální a politická korekce se stala nezbytností a nakonec přišla v pomstychtivé podobě, která je pro Francii unikátní.
Státní pokladna je však nebezpečně vyčerpaná a Francie se dnes ocitá mezi mnoha jinými zeměmi, jejichž dluhová zátěž kompromituje existenci eurozóny.
Toto téma se nyní stává předmětem rozpravy o ekonomické ortodoxnosti, která trvá na tom, že všechny dluhy se musí do posledního centu splatit, a ignoruje přitom skutečnost, že veřejné výdaje jsou také motorem růstu.
Kolik tedy bude muset být skutečně splaceno?
Debata vášnivě běží dál, přičemž do role hlavního stoupence ortodoxnosti se postavilo Německo.
Dnes ovšem vidíme, že utahování opasků uvrhlo Řecko, Portugalsko, ale zejména Španělsko a Itálii do hluboké recese.
Prezidenti Evropské centrální banky i Mezinárodního měnového fondu připouštějí vážnost problému.
Co se však stane, odmítneme-li akceptovat německý postoj?
Vítězství Françoise Hollandea, který prohlásil, že chce „znovu jednat“ o novém „fiskálním kompaktu“ Evropské unie, podporovaném Německem, bude mít v této debatě značnou váhu.
Socialisté dnes navíc kontrolují nejen prezidentský úřad a vládu, ale mají také většinu v Senátu, ve všech regionálních orgánech, v 55% francouzských departementů a na radnicích většiny velkých měst.
Za necelé dva měsíce mohou ovládnout také Národní shromáždění, což by znamenalo takovou koncentraci moci, jakou moderní Francie nepamatuje.
Socialisté mohou vládnout bez omezení, takže je jen na nich, aby vládli dobře.
Právě tato nejistota se nyní vznáší nad budoucností Francie, ne-li celé Evropy.
Francie se snaží najít Evropu
S deseti novými členy čítá Evropská unie 25 zemí a 453 milionů občanů.
Ve světle faktu, že v uplynulém tisíciletí spolu členské státy EU svedly bezpočet válek a že studená válka rozdělovala kontinent pětačtyřicet let na dva znepřátelené bloky, je dnešní Evropa úspěchem monumentálního historického významu.
Je zřejmé, že EU představuje mnoho věcí současně.
Za prvé je zárukou míru: mezi navzájem provázanými členskými zeměmi unie je dnes válka technicky nemožná.
EU je navíc skvělým nástrojem mezinárodního usmíření.
Němci a Francouzi, kteří se před 60 lety milovali zhruba stejně jako dnes Srbové a Bosňané, jsou nyní sezdaným párem.
Katolíci a protestanti v Irsku se po celé století zabíjeli, avšak když jsou nyní v EU, uznali idiotskost svého konfliktu a nevyhnutelnost usmíření.
Maďaři a Rumuni se po devíti staletích nenávisti a válek angažují ve stejném procesu.
A Řecko se rozhodlo, že podpoří zahájení jednání o vstupu Turecka do EU v příštích dvanácti letech.
Unie je rovněž nositelem prosperity, protože funguje jako efektivní mechanismus, jenž nutí zaostávající členské země překonávat dlouhodobé překážky rozvoje.
Irsko a Řecko, kdysi dvě nejchudší země v Evropě, zaznamenaly hospodářský rozmach – Řecko se blíží evropskému průměru a Irsko již zaujalo místo mezi nejbohatšími státy.
Právě z těchto důvodů chtějí země mimo EU do unie vstoupit.
Za necelé dva roky se to stane skutečností pro Bulharsko a Rumunsko, zatímco jednání s Chorvatskem a Tureckem se teprve rozbíhají.
Hovoří se rovněž o členství Srbska a Ukrajiny.
Pro každou z těchto zemí bude členství v unii znamenat trvalý mír se sousedy, usmíření doma a také zrychlený hospodářský růst.
Toto vše s sebou nese jistou dávku nestability, zejména v případě, že se motorem rozšíření stanou vyjednávání mezi vládami, nikoliv demokratická rozhodnutí.
Projekt nové evropské ústavy byl navržen tak, aby tento problém odstraňoval.
A ejhle, Francie, která má 29. května ratifikovat ústavu v referendu, působí dojmem, že chce hlasovat proti ní.
Pokud tak učiní, bude výsledkem zemětřesení.
Ačkoliv svou roli při integraci Evropy sehrály všechny členské země, Francie bezpochyby nabídla nejvíce myšlenek a architektů.
Co se tedy děje?
Ve Francii jako všude jinde v Evropě vždy existovali bezuzdní nacionalisté, „suverenisté“, kteří říkají Evropě „ne“ ve jménu obrany národa.
Ať už však patří ke krajní pravici či ke komunistické levici, představují sotva 20% elektorátu.
Kromě nich lze onen bizarní úkaz zaznamenaný nedávnými výzkumy veřejného mínění ve Francii vysvětlit dvěma faktory.
Prvním z nich je skutečnost, že Francouzi mají nevyřízené účty se svým prezidentem a vládou.
Jacques Chirac byl znovuzvolen prezidentem dvaaosmdesáti procenty hlasů kvůli hrozbě ze strany krajní pravice.
Polovinu těchto hlasů získal podle všech důkazů z levé části spektra.
Chirac se nicméně choval, jako by byl jeho mandát nepochybný, a uvedl do úřadu jednu z nejkonzervativnějších vlád, jaké Francie za posledních padesát let zažila. „Ať platí chudí,“ zní jeho fiskální příkaz dne.
Zavání to uzurpováním moci a mnoho Francouzů to podněcuje k tomu, aby dali hlasováním najevo svou rozezlenost.
Druhým faktorem je skutečnost, že Francie podobně jako zbytek světa trpí špatně zvládnutou formou globalizace.
V důsledku toho zažívá prohlubující se sociální nerovnosti, vysokou a stále se zvyšující nezaměstnanost, neustálé restrukturalizace firem zahrnující propouštění, ohrožení veřejných služeb i programů sociální péče a všeobecný pocit nejistoty.
Svět podstoupil mohutnou ekonomickou deregulaci, jak ji předepisuje monetaristická doktrína podporovaná konzervativními silami, jež dominují v rozvinutých zemích Severní Ameriky, Evropy a Dálného východu.
Toto hospodářské tsunami k nám přišlo ze Spojených států – Evropa z něj nic nemá, avšak ve všech našich zemích se pravicové síly, které vytvořily většinu, jež vládne Evropě, sešikovaly na jeho podporu.
Je to právě touha odmítnout tento stav věcí, která především vysvětluje, proč chce mnoho Francouzů vykřičet své „ne“.
Udělat to by však byla velká chyba.
Pouze Evropa jako celek, jež se bude politicky soustředit na myšlenku lepší regulace, je dostatečně velká, aby dokázala toto neoliberální tsunami zastavit.
Potřebuje k tomu však jasnou doktrínu, pevnou politickou vůli a ústavu.
Je zřejmé, že odmítnutí ústavy EU je spolehlivým způsobem, jak zabít evropskou dynamiku a oslabit schopnost Evropy bránit samu sebe.
Ve Francii je vášnivá debata stále v plném proudu a nic zatím není ztraceno.
Francouzi mají ještě čas dát se dohromady – a výzkumy veřejného mínění naznačují, že tak začínají činit.
Evropa si to zaslouží.
Francie je zpět v Evropě, ale za jakých podmínek?
Když se Nicolas Sarkozy stal prezidentem Francie, prohlásil, že jeho vlast je zpátky v hlavním proudu Evropy.
Od té chvíle je Sarkozy ve víru evropské politické šarvátky.
Jeho energie – ve spojení s vyjednávacími schopnostmi německé kancléřky Angely Merkelové – překonala odpor vůči nové reformní smlouvě, již lídři EU právě v Lisabonu ratifikovali, a po dvou letech ochromující váhavosti postavila Evropskou unii opět na nohy.
Tento triumf ovšem znamenal jen částečný návrat Francie do evropské obce.
Francouzi si teď musejí vyřešit vlastní nejednoznačné přístupy k Evropě, které po desítky let ovlivňovaly národní politiky.
Francie už půlstoletí mísí dva naprosto odlišné přístupy k Evropě.
Někteří Francouzi považují EU za společenství, kde se národní zájmy nevyhnutelně sbíhají.
Na druhém kraji je gaullistické přesvědčení, že EU není pro Francii ničím víc než „násobitelem moci“ k obraně vlastních národních zájmů.
Místo využívání Evropy k šíření francouzských myšlenek napříč kontinentem si Francie musí vypěstovat nefalšovanou kulturu sdílení moci a kompromisu.
Tato zásadní změna by měla hluboké důsledky pro francouzské politiky v širokém spektru oblastí, od vnitřních záležitostí EU a ekonomiky po zahraniční politiku a úlohu Evropy ve světě.
Vezměme si francouzskou exekutivu.
Prezident i ministři vlády se k Evropě stavějí jako ke svému poli působnosti.
Přesto se předseda vlády nikdy neúčastní schůzek EU a ministr zahraničí systematicky přenechává vnitřní evropská rozhodnutí podřízenému státnímu tajemníkovi nebo diplomatickému zástupci.
Ostatní ministři zase obcházejí vládní pokyny, aby z Bruselu získali, co jim bylo v Paříži zamítnuto.
Je zřetelně nezbytné najít lepší systém tvorby politik EU.
Pro začátek je třeba dát významnější úlohu francouzskému parlamentu a ministři vlády musejí upustit od zvyku svalovat na Brusel vinu, kdykoli chtějí zavést nepopulární ekonomické nebo sociální reformy.
Sarkozy obzvlášť touží, aby byla Francie slyšet ve věci hospodářské politiky.
Jeho volební vítězství se silně opíralo o plány na reformu trhu práce a motivaci k práci a inovacím.
Má-li však zbytek Evropy brát Francii vážně, Sarkozy bude muset zajistit víc než jen růst a pracovní místa.
Bude muset prokázat, že Francie k Evropě nepřistupuje jako k obětnímu beránkovi svých ekonomických potíží – což je úskok, který Francii pouze odsouvá na okraj ekonomických debat.
Je tedy nezbytné, aby ustaly polemiky namířené proti nezávislosti Evropské centrální banky a škodlivému vlivu „silného eura“.
Aby si získaly vážnost názory ministrů na měnové záležitosti EU, budou se muset zlepšit finanční posudky na Francii.
Francie už léta financuje jedny z nejvyšších veřejných výdajů v Evropě prostřednictvím rozpočtových schodků, navzdory svému závazku v rámci evropského Paktu stability a růstu hospodařit vyrovnaně.
Mnohé členské státy EU se obávají, že Sarkozyho vláda opět poruší francouzské rozpočtové sliby, neboť z jeho požadavků na prorůstové daňové škrty plyne potřeba prodloužit lhůtu pro odstranění francouzského deficitu do roku 2012.
Obdobně platí, že francouzská uvážlivost bude bedlivě sledována během diskusí o novém evropském finančním rámci, které prověří schopnost Francie vidět rozpočty EU jako něco jiného než prostředek přerozdělování peněz EU, zejména ve prospěch zemědělců.
Společná zemědělská politika stále tvoří víc než 40% výdajů Společenství, přestože zemědělský sektor představuje jen 2% zaměstnanosti.
Co se týče globální bezpečnosti, je jasné, že země EU dokáží vyvinout mezinárodní vliv, jedině budou-li hovořit jednotným hlasem.
Francie musí vyřešit své vztahy s NATO a úlohu, již chce hrát na transatlantických fórech.
To znamená potřebu odhodit protiamerickou rétoriku a opustit projevy o „evropské moci,“ která je pro většinu států EU beze smyslu.
Francouzské a německé neshody se Spojenými státy v roce 2003 vytvořily uvnitř EU hluboké rozdíly.
Avšak nedávné změny v politickém vedení v Británii, Francii a Německu, společně s nástupem nové administrativy USA na počátku roku 2009, by mohly transatlantickou spolupráci zlepšit.
Francie a EU dále musejí najít nový model zacházení s Ruskem.
Tady se unie potýká s dilematem.
Považuje Rusko za mocného partnera, nebo za nepřátelského souseda?
Chce-li se Francie ujmout vedení ohledně evropských vztahů s Moskvou, musí si vypěstovat mnohem větší citlivost ke strachu střední a východní Evropy z Ruska.
Francouzští politici podceňují negativní důsledky, které v těchto zemích vyvolávají, když opakovaně odkazují na osu Paříž-Berlín-Moskva a kritizují „přílišné“ nadšení pro transatlantické spojenectví.
Sarkozy bude muset vzít toto vše do úvahy, chce-li aby se Francie plně zapojila do formování budoucnosti EU.
Francouzské elity si musejí přiznat chyby z minulosti a najít lepší způsoby jak se vyrovnat s výzvami dneška.
Obyčejní Francouzi také musejí o ledasčem přemýšlet: o našich přístupech k trhu, našich vztazích se zbytkem Evropy a názorech na svět za hranicemi EU.
Vyrovnáme-li se s dnešní spletitou skutečností, Francie snad bude zpátky v Evropě.
Francie nepracuje
Chronická malátnost Francie se vyznačuje pravidelnými výbuchy protestů.
Dvě poslední epizody ­– nepokoje a žhářství ve francouzských městech loni na podzim a letošní úspěšná kampaň studentů proti novému zákonu upravujícímu podmínky mladých nováčků na trhu práce – mají, zdá se, málo společného.
Nití, která je spojuje, je však mládí, nezaměstnanost a nejistota ohledně budoucnosti, stejně jako dusivý státní paternalismus, tvořící podloží samotné obecnější malátnosti.
Vezměme si například žádoucí metu jistoty zaměstnání.
Francouzské vlády o ni usilují jediným způsobem, který znají – neustálým posilováním regulací.
Není nijak překvapivé, že pravidla, která ztěžují propouštění zavedených pracovníků, odrazují zaměstnavatele od přijímání pracovníků nových.
Těm, kdo už pronikli dovnitř, kyne prospěch ze štědrých opatření na jejich ochranu, zatímco miliony lidí, kteří zůstali venku, čelí nepřekonatelným bariérám.
Nezaměstnanost proto v současné dekádě dosahuje průměrně 10% a za posledních 20 let neklesla pod 8%.
A zatímco celková míra nezaměstnanosti zůstává stabilní – byť na otřesně vysoké úrovni –, míra nezaměstnanosti mezi mladými lidmi (ve věkové skupině od 16 do 24 let) vyšplhala z 15,3% v roce 1990 na 21,4% v roce 2005.
Velkorysý francouzský paternalismus postihuje mladé lidi i mimo trh práce.
Přerozdělování bohatství prostřednictvím vysokých daní a státních transferů, reflektující republikánské ideály rovnosti a sociální soudržnosti ( fraternité , bratrství), dosahuje na papíře dobrých výsledků.
Na rozdíl od většiny ostatních zemí OECD, kde nerovnosti za posledních 30 let zesílily, ve Francii příjmová nerovnost před zdaněním mezi lety 1970 a 2000 mírně poklesla, nebo přinejhorším zůstala stejná.
Tato úhrnná stabilita ovšem skrývá posuny v distribuci příjmů, které zvýhodnily věkově starší skupiny.
Podíl lidí kolem důchodového věku (51-65) na celkovém nárůstu příjmů se v posledních deseti letech zvýšil o tři procentní body, zatímco mladší skupiny, zejména pracující ve věku od 18 do 25 let, si pohoršily, neboť jejich podíl na příjmech se o pět procentních bodů snížil.
Do roku 1995 u mladých dospělých osob prudce stoupala relativní chudoba, zatímco u starších se projevoval opačný trend.
V roce 1970 žila čtvrtina všech penzistů v chudobě; dnes toto číslo dosahuje jen 4%.
Hlavní příčinou chudoby je nezaměstnanost a nejlepší ochranou proti ní je příjem z výdělečné činnosti, který dostatečně nevynahrazují ani štědré francouzské sociální výplaty.
Vysoké zdanění mezd nutné k financování těchto dávek navíc představuje další demotivační faktor brzdící najímání nových zaměstnanců, stejně jako vysoká minimální mzda, která často klade cenu nekvalifikované práce nad její potenciální produktivitu.
Relativně velkorysá podpora v nezaměstnanosti a vyhlídky na vysoké daně, jakmile člověk vstoupí do zaměstnání, pouze oslabují pobídku k přijímání málo placených pracovních míst.
To je důvod, proč 40% všech transferů míří k sice chudým, ale tělesně schopným lidem v produktivním věku.
Úplná šíře patologie francouzského systému se zcela zřetelně ukazuje ve světle opakovaných vládních snah o reformu, jejichž normou jsou zlomkovitá opatření, a tak se po zralé úvaze ukazují jako kontraproduktivní, případně zcela selhávají.
Zvyšování minimální mzdy například maří účinky úlev od daně z příjmu a nižších daní ze mzdy, jejichž cílem je povzbudit zaměstnanost mladých lidí.
Existuje tichý předpoklad, že nikdo nesmí oproti ostatním tratit, a to ani krátkodobě.
Logickou reakcí by bylo rovnoměrně snížit míru jistoty zaměstnání, jíž požívají všechny složky pracovních sil.
V posledních desetiletích však žádná francouzská vláda nebyla ani zdaleka tak silná, aby dokázala přemoci odpor – jehož součástí je často protiprávní jednání, které uniká trestu – vůči jakémukoli omezení pevně zavedených výhod.
Možná že jediným východiskem ze současné slepé uličky, v níž se Francie ocitá, není nic menšího než tradiční francouzská cesta revoluce.
Podle tohoto názoru je systém nereformovatelný a skutečné změny bude možné dosáhnout, jedině až finančně zkolabuje, snad kvůli fiskálnímu vysílení, neboť kombinace schodkově financovaných transferů, slabého růstu a nízké účasti obyvatel na pracovním trhu se může ukázat jako neudržitelná.
Konec konců, ať už byly příčiny Velké francouzské revoluce v roce 1789 jakkoli hluboké, bezprostřední roznětkou událostí byla krize veřejných financí.
Sociální zátěž, již vysoká nezaměstnanost – zejména mezi mladými lidmi – přináší, si rozhodnou změnu může vynutit, ještě než dojde k fiskálnímu zhroucení.
Evoluční vývoj je ovšem vždy lepší než revoluční pozdvižení a navzdory všem nesnázím ryzí povlovné reformy nejsou vyhlídky naprosto beznadějné.
To je patrné z nedávné pozoruhodné zkušenosti „Sciences Po“, jedné z elitních vysokých škol v centru Paříže.
Údajně meritokratický, soutěživý systém přijímacích zkoušek na grandes écoles ve skutečnosti monopolně ovládají sociálně zvýhodnění zájemci, již v roce 1998 tvořili 81% studentů přijatých na Sciences Po (ve srovnání se zhruba 60% studentů v Oxfordu a Cambridgi pocházejících ze soukromých škol, kde se platí školné).
Šéf Sciences Po, Richard Descoings, zavedl program pozitivní diskriminace, který upřednostňuje znevýhodněné uchazeče, například pocházejí-li z přistěhovaleckých předměstí či venkovských oblastí, a účtuje vyšší poplatky movitějším studentům.
Descoings čelil silné – a často přesvědčivé – opozici.
Dynamiky všech reforem se však dosáhne tehdy, když naléhavosti změny ustoupí i pádné argumenty.
Pro Francii jako celek bude nakonec dlouhodobá cena za odmítání bolestivé léčby mnohem horší než dočasná bolest reformy fiskálně neudržitelného a duševně otupujícího sociálního státu.
Mladí lidé ve Francii znovu najdou důvěru a naději, až jim bude možné ukázat svět, kde spravedlnost netvoří jen rovnostářské a bezvýhradné přerozdělování, ale také usilovná práce a slušné jednání.
Změna k lepšímu se bude zakládat na elementárním přesvědčení, že člověk by měl dostat to, co si zaslouží, a zasloužit si to, čeho se mu dostává.
Francie, Itálie a Británie přehodnocují svou budoucnost v Evropě
Až donedávna byl postoj Italů, Francouzů a Britů k Evropské unii naprosto odlisný a naprosto předvídatelný.
Italové bezvýhradně a nadseně podporovali proces integrace - čím víc, tím líp.
Francouzi si vychutnávali svou privilegovanou pozici uprostřed EU a na svých privilegiích byli rozhodnuti lpět - jak se ukázalo například u společné zemědělské politiky (CAP), kde si prosadili mnoho výhod.
Na druhé straně Britové byli vždy klasickým příkladem člena, který se drží zpátky - který vždy přijde pozdě, který se neochotně vleče několik desítek metrů za pelotonem a který jen málokdy nabízí alternativní řesení.
Nicméně dnes se tyto zažité stereotypy začínají pomalu rozpadat.
Italská pravicová koaliční vláda Silvia Berlusconiho se odklonila od tradičního proevropského nadsení, když svého proevropského ministra zahraničí Renata Ruggiera přinutila k rezignaci.
Ve Francii pak dva prominentní socialisté nedávno uveřejnili návrhy na přehodnocení nejen tradičních francouzských postojů vůči EU, ale rovněž zemědělské politiky.
Britská vláda by nakonec mohla navrhnout vytvoření Bezpečnostní rady Evropy (ve stylu OSN), která by stála nad vsemi existujícími bruselskými institucemi a jíž by (pochopitelně) předsedaly Británie, Francie a Německo.
Z jednoho pohledu jde o události, jež se týkají jen daných zemí a jež spolu nemají nic společného.
Berlusconiho pravicová koalice závisí na podpoře svých partnerů, pravicové a xenofobní Severní aliance a postfasistické Národní aliance; čekají se zde euroskeptická prohlásení.
Ve Francii se schyluje k prezidentským volbám, které proti sobě postaví socialistického premiéra Lionela Jospina a stávajícího prezidenta, gaullistu Jacquesa Chiraca; pro socialisty je tedy životně důležité obrodit své evropské uvažování.
A britská myslenka Bezpečnostní rady Evropy zavání tradičními reflexy: Britům se proces evropské politické integrace nelíbí a tak si stále dokola představují, jak ostatní členy EU přesvědčí, že mezivládní systém je lepsí.
Přou se: ,,Argument je na nasí straně.`` Ale není.
Z hlubsího pohledu je mezi těmito událostmi blízká souvislost.
Co je spojuje, je vědomí, že přátelská až důvěrná jednání dnesních patnácti členů EU budou za pár let jen vybledlou vzpomínkou, až se v rámci rozsíření Evropské unie stane členy větsina zemí střední a východní Evropy.
A je jisté, že až k rozsíření opravdu dojde, stávající členové na něm budou skodní, a to hned na několikrát: budou se muset podělit o své hospodářské výhody, ale předevsím se budou muset vyrovnat se zásadní změnou v přerozdělování rozpočtových fondů ve prospěch nových a mnohem chudsích členů.
S tím je spojeno i to, že některé tradiční politiky, mj. i CAP, budou v rozsířené EU neudržitelné.
Při bližsí úvaze jsou tyto ekonomické nevýhody rozsíření samozřejmě jen krátkodobým problémem a předevsím věcí vnímání a nezadatelných zájmů průmyslových odvětví.
V rozsířené Evropské unii by liberalizace, volný obchod a konkurence měly ve střednědobém horizontu přinést užitek vsem včetně stávajících členů; a pokud jde o CAP, ta je ve své současné podobě neudržitelná tak jako tak.
Avsak z krátkodobého hlediska jsou v centru politické diskuse právě způsoby vnímání a nezadatelné zájmy.
Druhá věc jsou politické nevýhody rozsíření.
Bez ohledu na to, jak se bude společný koláč krájet, je nasnadě, že možnost politického působení kteréhokoli člena bude mensí v unii o pětadvaceti až třiceti členech než v unii o dnesních patnácti členech.
Tato ztráta vlivu je nevyhnutelná, strukturální a permanentní.
Což je ovsem citelný problém pro Francii a Británii, dva z nejstarsích evropských národních států, které se jestě po padesáti letech nedokázaly zcela vzpamatovat ze ztráty svých impérií.
Spíse naopak: obě země si jestě dnes na mezinárodní scéně hrají na ,,velmoci``, jak před pár měsíci předvedl Tony Blair svým dobře míněným, leč mírně absurdním aktivismem v úloze frenetického prvního poskoka Ameriky ve válce proti terorismu.
Každý ví, že má-li rozsířená Evropská unie jaksepatří fungovat, budou členské státy muset akceptovat, že přijdou o svůj dnesní politický vliv v rámci unie, ovsem navíc budou muset celý proces urychlit, tzn. hlasovat větsinověji a udělat vsechno pro to, aby takové hlasování bylo platné.
Británie a Francie hrají zatím v tomto směru mrtvého brouka.
Loňský summit v Nice měl reformovat instituce EU a připravit tak půdu pro rozsíření.
Francie tam sama bez cizí podpory trvala na krocích, jež měly větsinové hlasování ztížit a zpochybnit.
Důvodem bylo, že Francie chtěla mít v Radě ministrů stejný počet hlasů jako Německo, ačkoli Německo má o 36 procent více obyvatel.
Francouzský socialista a evropský komisař Pascal Lamy minulý týden vyzval k přehodnocení celé řady francouzských evropských politik.
Jeho hlavní myslenkou je, že Francie musí přestat trvat na tom, že je na stejné rovině jako Německo.
Takový posun by byl zcela zásadní, neboť Francie by už nemohla uplatňovat svůj politický vliv ,,velké`` země, ale musela by vzít zavděk logikou podporovanou ,,malými`` zeměmi: více větsinovým hlasováním.
Britové naopak jako by se uchýlili k dalsímu stereotypu: nedej se a bojuj.
Také oni chápou, že rozsířená EU nebude fungovat bez hlubsí integrace.
Ale co navrhují?
Návrat k principu mezivládní spolupráce.
To je sice poněkud nezvyklé, ale co jiného se dalo čekat.
Francie à la Sarkozy
Daří se Nicolasi Sarkozymu po osmi měsících v prezidentském úřadu dosáhnout slíbeného „odtržení“ od 30ti let francouzské nehybnosti?
Zahájil obrovský počet reforem, z nichž mnohé se kdysi považovaly za politickou sebevraždu, a u médií vyvedených z míry si vysloužil přezdívku „hyperprezident“.
Zaměřil se na řadu oblastí – mimo jiné na univerzity, soudnictví, zahraniční politiku, přistěhovalectví, zdanění a životní prostředí –, ale otázkou, která rozhodne, se ukáže ekonomika.
Sarkozyho slogan „více pracovat a více si vydělat“ mu získal značnou podporu.
Zásadní zkouškou bude jeho schopnost reformovat trh práce, jehož ztuhlost se všeobecně považuje za hlavní příčinu relativně chabé hospodářské výkonnosti Francie, při míře nezaměstnanosti, která za posledních 25 let nikdy neklesla pod 8%.
Třebaže vláda už řadu projektů zahájila, s nemnoha výjimkami, včetně daňových úlev pro majetné, většina se teprve připravuje.
Ty nejdůležitější se týkají zaměstnanosti ve veřejné sféře, penzí, pracovního práva a délky pracovního týdne a všechny vyvolávají ostrý odpor.
Hlavním důvodem pomalého tempa – a je třeba zmínit, že předchozí prezidenti neměli tempo vůbec žádné – je zákon z roku 2005, který vyžaduje, aby se všechna opatření postihující trh práce nejprve v dobré víře projednala s odborovými svazy.
Odbory samozřejmě jednání co nejvíc brzdí.
Francie tak zřejmě brzy překoná Švédsko coby stát s nejvyššími veřejnými výdaji na světě.
Všichni francouzští ministři financí lamentují, že vzhledem k rozsahu nároků, zejména platů státních zaměstnanců a penzí, měli velice málo prostoru pro snižování výdajů.
Polovina současných státních zaměstnanců půjde během příštích deseti let do důchodu a Sarkozy se zavázal nahradit jen každého druhého.
V roce 2007 byla míra úbytku zaměstnanců jeden ze tří – závazek tak sice naplněn nebyl, ale přesto jde o výraznou změnu oproti předchozím desetiletím, kdy se řady státních zaměstnanců rozrůstaly podstatně rychleji než zaměstnanost v soukromém sektoru.
Sarkozy je přesvědčen, že k prosazení reforem pracovního trhu v parlamentu, kde ovládá výraznou většinu, má všelidový mandát.
Naproti tomu odbory prohlašují, že mají „sociální legitimitu“, což je tvrzení, které sice leckoho mimo Francii může překvapit, ale v zemi, kde se rozsáhlé demonstrace či vleklé stávky považují za oprávněné vyjádření všeobecné vůle, má značný vliv.
Obě strany od počátku očekávaly určující zápas, k němuž došlo loni v listopadu poté, co se vláda rozhodla srovnat věk pro odchod do penze ve veřejném a v soukromém sektoru.
Když se o takovou reformu pokusila vláda prezidenta Jacquesa Chiraka v roce 1995, do čela odporu se postavili železničáři, již mohou odcházet do penze ve věku 50 či 55 let.
Po bezmála třech týdnech naprostého zastavení vlaků vláda ustoupila a krátce nato propadla ve všeobecných volbách.
Stávka z roku 1995 se stala symbolem „sociální legitimity“ a všem dalším vládám vštípila strach.
Tentokrát ale po devíti dnech ustoupily odbory, z velké části proto, že reforma byla vysvětlena a přislíbena veřejnosti během prezidentské kampaně.
Demokratická legitimita zvítězila ve významné bitvě nad legitimitou sociální.
Tím se otevírá cesta dalším a hlubším reformám.
1. ledna vstoupil v platnost zákon omezující stávky v dopravě a Sarkozy má v úmyslu rozbít 35hodinový pracovní týden, třebaže nepřímo.
Místo aby rušil zákon, má se stát snadnou a relativně levnou práce přesčas.
Chystá se rovněž zvýšit věk pro odchod do důchodu z 60 na 61 let.
Další kroky jsou ještě provokativnější: v plánu je revize standardní pracovní smlouvy a požadavek, aby po osmi dnech stávky byli všichni zaměstnanci pozváni k hlasování.
Ba zřejmě nejzásadnějším opatřením je přetvoření toho, jak fungují odborové svazy.
Jejich úlohu v současnosti kodifikuje zákon z doby po roce 1945, který jim dává nesmírný vliv, přestože se jejich členská základna scvrkla na pouhých 8% zaměstnanců.
Záměrem, který teprve bude plně formulován, je zajistit jejich zodpovědnost vůči všem pracujícím, nejen vůči jejich členům – což je další způsob prosazování demokratické legitimity, tentokrát ovšem přímo v srdci sociálního systému.
Jedním důvodem, proč by Sarkozy mohl uspět v oblasti, do níž se předchozí vlády neodvažovaly vkročit ani ve snu, je kromě jeho všelidového reformního mandátu strategie oboustranné výhodnosti, která zajišťuje, že vítězství reformy přinese zásadní kompenzaci.
Sarkozy například slíbil, že polovina úspor plynoucích ze snížení zaměstnanosti ve veřejném sektoru půjde na vyšší platy – možná na základě výkonu, což by bylo prolomení další obranné linie odborů.
Sarkozy ale Francii, dlouho nepřátelsky naladěnou k reformě na straně nabídky, nemění tak docela v zemi, již by mnozí považovali za běžnou ekonomiku.
Co se týče trhů práce, má správné instinkty, kdežto v jiných otázkách je velice francouzský.
Je zarytým obhájcem průmyslových politik, což jej přivede k ostré konfrontaci s Evropskou komisí i mnoha kolegy.
Chová rovněž hlubokou nedůvěru vůči finančním trhům a často se zasazuje o silnější regulaci a považuje euro za hrozbu pro francouzský průmysl a za výsledek spekulací, což už podnítilo vážné střety s Evropskou centrální bankou.
Ve všech těchto záležitostech byla velká část rozhodovacích pravomocí převedena na Evropskou unii, což výrazně zmenšuje Sarkozyho manévrovací prostor.
Francie ale ve druhé půli roku 2008 převezme rotační předsednictví EU.
Nikdo není dokonalý a Sarkozy už vůbec ne, takže bychom se měli připravit na iniciativy, které rozbouří krev.
Oživená Francie
Nicolas Sarkozy vyhrál v květnu francouzské prezidentské volby částečně i proto, že pod svůj konzervativní prapor přilákal také významnou část stoupenců krajní pravice.
Podpora Národní fronty totiž klesla přibližně z 15 na 10%, což tuto stranu značně oslabilo a posílilo tradiční francouzskou pravici.
Sarkozy uspěl díky tomu, že si osvojil témata národní identity a přistěhovalectví.
V důsledku toho pokládali mnozí jeho kampaň za velmi vychýlenou doprava.
Ve Francii i v celé Evropě lidé očekávali krajně konzervativní vládu na způsob administrativy amerického prezidenta George W.
Bushe.
To byla chyba.
Fakt, že Sarkozy přijal za svou tezi, podle níž se francouzská národní identita ocitla v ohrožení, a dal to do souvislosti s imigrací, z něj ještě nedělá neokonzervativce amerického střihu.
Sarkozy se to rozhodl nejzřetelněji demonstrovat v oblasti zahraniční politiky.
Svou vládu vytvořil Sarkozy s vědomím, že francouzská zahraniční politika byla dlouho konsensuální.
Klíčové zahraničněpolitické údy francouzského kabinetu proto přenechal levicovým politikům.
Socialista Bernard Kouchner je ministrem zahraničních věcí, přičemž v minulosti působil jako socialistický ministr humanitárních věcí a náměstek ministra zdravotnictví.
Další levičák Jean-Pierre Jouyet má na starosti evropské záležitosti.
Jean-Marie Bockel, socialistický starosta Mylhúz, je pak ministrem pro spolupráci a vztahy s frankofonním světem.
A socialisté pronikli i do dalších složek Sarkozyho vlády.
Fadéla Amaraová, manažerka jedné nevládní organizace hájící ženská práva, je státní tajemnicí pro řízení měst.
Sarkozyho druhou významnou iniciativou bylo opětovné oživení evropského projektu.
Po ztroskotání návrhu evropské ústavy v roce 2005 nebylo ani zdaleka jasné, zda jsou vyjednávání, která by při zlepšování rozhodovacích mechanismů Evropské unie přinesla jen částečný pokrok, správnou cestou vpřed.
Koneckonců nehrozila žádná bezprostřední kalamita a každý by pochopil, kdyby byl Sarkozy počkal ještě dva nebo tři roky a teprve poté riskoval svou reputaci oživováním myšlenky evropské ústavy.
Sarkozy však toto riziko podstoupil.
A podařilo se mu přesvědčit i další čelní evropské představitele, aby přijali za svou „zjednodušenou ústavu“, po které volal.
Konečný text ústavní smlouvy samozřejmě ještě není sepsán, ale úspěch se zdá možný, což by nejen zdokonalilo mechanismus EU, ale zároveň by to vyslalo signál euroskeptikům, zejména Britům a Polákům.
Francie se nevzdala svého požadavku na „politickou“ Evropu, která je něčím více než pouhým jednotným trhem.
Sarkozyho třetí iniciativa přišla po rezignaci šéfa Mezinárodního měnového fondu.
Tuto funkci obvykle obsazuje Evropan.
Sarkozy všechny překvapil, když křeslo nabídl francouzskému socialistovi Dominiqueovi Strauss-Kahnovi, vskutku kompetentnímu muži, jenž se těší všeobecné úctě.
Strauss-Kahnova nominace byla také účinnou ranou ve vztahu k francouzské domácí politice, neboť slibuje oslabit socialistickou opozici.
Ještě důležitější je, že Sarkozyho volba Strausse-Kahna je vyjádřením klíčového postoje v současných debatách o globální ekonomice.
Sarkozy dává najevo, že je hospodářským „regulátorem“, nikoliv globálním liberálem přesvědčeným o tom, že dnešní rovnováha tržních sil je optimální, a žádná intervence tudíž není zapotřebí.
Také čtvrtá iniciativa se týkala zahraničních záležitostí: konkrétně osvobození šesti bulharských zdravotních sester uvězněných v Libyi na základě falešných obvinění, že úmyslně nakazily děti HIV/AIDS.
Intenzivní vyjednávání s Libyí, především ze strany Evropy, probíhala déle než rok, ale nesetkala se s úspěchem, neboť libyjský vládce, plukovník Kaddáfí, účastníkům jednání nevěřil.
Sarkozy to pochopil.
A tím, že jako vyjednavačku vybral vlastní manželku, pomohl celý případ odblokovat.
Sarkozy se navíc snaží zintenzívnit spolupráci na rozvoji celé středozemní oblasti.
Začal prezidentskou cestou do Alžíru a poté do Tripolisu, po níž následovaly ministerské cesty do Bejrútu.
Zajištění rozvoje v této oblasti bude dlouhý a obtížný úkol, jehož je však potřeba se zhostit.
Příprava vlády na přechod do čela mezinárodních rozhovorů o klimatických změnách je dalším signálem, že Sarkozy má v úmyslu oživit Francii jako globální sílu.
Po relativní neživotnosti posledních let Jacquese Chiraka v prezidentském úřadu se do francouzské zahraniční politiky vrátila dynamika.
To je vítaný vývoj a nejen pro Francii, neboť Sarkozyho aktivismus v sobě zároveň nese příslib zvýšení politického vlivu Evropy ve světě.
Melvyn Krauss
Hlasovat „ne“ v otázce ústavy EU by neznamenalo francouzské „ne“ Evropě, jak se někteří domnívají; bylo by to pouhé vyjádření nedůvěry v Chirakovo prezidentské působení.
Cokoliv, co omezí vliv Chiraka – který oslabil EU prosazováním protekcionářského státně korporativního modelu pro Evropu a vzkazováním novým menším členským zemím, aby „mlčely“, když s ním nesouhlasily –, musí být pokládáno za dobrou zprávu pro Evropu i evropskou integraci.
Ti, kdo touží po silnější integrované EU, by tedy měli fandit francouzskému „ne“, byť tak budou činit s vědomím, že někteří voliči hlasující záporně budou činit správnou věc z nesprávných důvodů.
Dokonce už před květnovým referendem se objevují náznaky, že schopnost Francie utvářet Evropskou unii k obrazu vlastních zájmů ochabuje.
Rumunský prezident Traian Barescu nedávno podepsal Smlouvu o přistoupení k Evropské unii.
V době před podpisem ho však francouzský ministr zahraničí Michel Barnier vyplísnil za to, že postrádá „evropský reflex“.
Důvod?
Barescu má v plánu postavit Rumunsko do jedné řady s anglosaskou liberální ekonomickou politikou a přeje si mít zvláštní vztah s Velkou Británií a Spojenými státy, aby zlepšil bezpečnost v černomořské oblasti.
Rumunský prezident se však francouzské vůli nepodvolil a místo toho varoval vedoucí francouzské představitele, aby přestali jeho zemi poučovat.
Taková je tedy budoucnost Evropy.
Dokonce i země s těsnými historickými vazbami na Francii, jako je Rumunsko, se stavějí Francii na odpor, protože jim Chirac a jeho kolegové nenabízejí takový druh „evropského reflexu“, jaký chtějí a potřebují.
Nizozemsko – tato tradičně proevropská země – může ve vlastním referendu (které se uskuteční po referendu francouzském) rovněž hlasovat „ne” – nejen na protest proti konzervativní a moralistické politice Balkenendeho vlády, ale i jako odmítnutí korporativní Evropy ovládané francouzskými a německými zájmy.
Korporativní stát jednoduše nepřinesl kontinentální Evropě dobro a předvolební průzkumy ukazují, že si voliči možná vylijí zlost na navrhované ústavě.
Někteří komentátoři se nicméně strachují, že francouzské „ne“ oddálí rozšiřování EU a potopí euro.
„Jaké vyhlídky by měly konstruktivní rozhovory s Tureckem nebo pokrok ve věci vstupu balkánských států, kdyby se francouzský elektorát obrátil k EU zády?“ klade si otázku Philip Stephens v deníku Financial Times .
Do značné míry je to pravda.
Záporný výsledek hlasování však nebude znamenat, že se francouzský elektorát obrátil k Evropě zády.
V sázce není rozšíření, nýbrž otázka, zda bude mít toto rozšíření korporativistickou, nebo spíše tržně založenou podobu.
Wolfgang Munchau z Financial Times si myslí, že francouzské odmítnutí ústavy EU by mohlo potopit euro. „Bez vyhlídky konečné politické unie na základě nějaké ústavní smlouvy,“ píše Munchau, „se jednotná měna vždy jen obtížně ospravedlňovala a její udržení by se mohlo ukázat jako ještě obtížnější… Bez politiky není euro ani zdaleka tak atraktivní.“
Z francouzského odmítnutí ústavy však nevyplývá politické rozdrobení EU.
Nebude-li ústava ratifikována, stane se operativním dokumentem unie smlouva z Nice.
Neexistuje vůbec žádný důvod, proč by měla EU na základě smlouvy z Nice nyní upadnout do chaosu – a euro uvíznout na mrtvém bodě –, když se tak dříve nestalo.
Pravdou je, že euro záporné hlasování nejen přežije, ale bude vzkvétat.
Liberální ekonomické principy Británie jsou pro evropský hospodářský růst prospěšnější než protekcionářské státně korporativní principy Francie.
Trh si to uvědomuje.
Předvolební průzkumy předpovídají odmítnutí ústavy a euro zůstává na měnových trzích silné.
A konečně poslouží francouzské „ne“ nejen k Chirakově marginalizaci v Evropě, ale zároveň pomůže podkopat francouzsko-německou alianci, která Francii, Německu i celé Evropě prokazovala v posledních letech tak špatnou službu.
Pokud by Francouzi hlasovali „ne“ a Tony Blair v nadcházejících volbách v Británii přesvědčivě zvítězil, mohla by se Evropa dokonce ocitnout na prahu velkého přeskupení politických sil.
Kdyby byl Chirac dole a Blair nahoře, mohla by současnou francouzsko-německou alianci nahradit aliance anglosasko-německá.
A to by byl vskutku pokrok.
Čtvrtá chvíle pro Francii
KYJEV – Už od konce druhé světové války Francie důsledně přijímá výzvy spojené s�restrukturalizací Evropy v�krizových dobách.
Přitom se tato země stala katalyzátorem nejen budování evropské jednoty, ale i zajišťování prosperity, která charakterizovala poválečná desetiletí v�Evropě – prosperity, jež se dnes kvůli globální finanční a hospodářské krizi ocitá v�ohrožení.
Přejeme-li si, aby Evropa vyšla z�dnešních problémů posílena, pak je i tentokrát zapotřebí vizionářského francouzského vedení.
První okamžik, kdy rozhodné francouzské vedení začalo sjednocovat Evropu, nastal ve chvíli, kdy Robert Schuman a Konrad Adenauer vytvořili Evropské společenství uhlí a oceli.
Díky začlenění Spolkové republiky Německo do politické, ekonomické a sociální struktury Západu znamenal tento krok počátek znovuzrození a hospodářského zázraku této země.
Druhý okamžik, kdy Francie upevnila vnitřní architekturu Evropy, nastal v�roce 1983 během debat o rozmístění amerických raket s�plochou dráhou letu a raket Pershing v�Německu v�reakci na rozmístění raket SS-20 Sovětským svazem.
Francouzské odhodlání postavit se za Německo pomohlo zabránit tomu, aby tato země sklouzla do nebezpečné neutrality, která by v�samém jádru otřásla evropským společenstvím.
Třetí okamžik nastal po pádu Berlínské zdi, kdy panovaly obavy, že sjednocené Německo by mohlo Evropu destabilizovat.
Po počáteční snaze sjednocení oddálit je Francie přijala za své výměnou za to, že Německo znovu potvrdí svou oddanost evropské jednotě a vedoucí roli Francie a Německa v�rámci Evropského společenství.
V důsledku toho se Německo ještě rozhodněji přihlásilo k�myšlence „stále těsnější unie“, když se zavázalo připojit se k�euru jako ke společné evropské měně.
Dnes je naléhavě zapotřebí, aby se prozíravost, která oživila francouzsko-německé vztahy, rozšířila na celou střední a východní Evropu.
Pouze při zajištění evropské identity celého tohoto regionu a zakotvení sílícího rusko-německého vztahu do evropského kontextu může Evropská unie pokračovat v�cestě stability a prosperity.
Pouze při posílení otevřených obchodních a finančních vztahů napříč Evropou můžeme doufat v�překonání dnešní krize.
Není totiž v�zájmu žádné evropské země ani EU jako celku, aby měla střední a východní Evropa pocit, že byla ponechána napospas osudu nebo že se Německo a Rusko v�době této krize navzájem fixují na sebe.
Určujícím faktorem při utváření mezinárodního obrazu Ruska je dnes – stejně jako v�případě Německa v�50. letech minulého století – povaha jeho vztahů s�bezprostředními sousedy.
Podle řady pozorovatelů signalizují tyto vztahy nejen tomuto regionu, ale i zbytku světa, jakým typem mocnosti si Rusko přeje být.
Problémem je zčásti i otázka samotného „internacionalismu“.
Na rozdíl od Evropy s�hustou sítí multilaterálních organizací, jejichž prostřednictvím jednotlivé státy formulují a realizují velkou část své zahraniční politiky, není Rusko na intenzivně kooperativní mezinárodní procedury zvyklé.
Skutečnost, že si Evropa drží Rusko od těla, však v�mnoha Rusech jen posílila pocit izolace a vyvolala v�nich pokušení definovat zájmy země způsoby neslučitelnými se zájmy Evropy.
Kromě toho umocnila ruskou touhu vytvořit speciální bilaterální rusko-německý vztah, jenž by nebral ohled na kontext EU.
Evropské dějiny v�uplynulých 60 letech jasně ukazují, že nejslibnějším přístupem k�vyřešení problému národního usmíření a stability není soustředit se na konkrétní situace, nýbrž stanovit procedury podněcující spořádanou změnu.
Jedinečná vize dokáže vždy tento proces oživit: nelze dopustit, aby nevraživost mezi sousedy začala hnisat, a vláda zákona musí nabýt vrchu nejen uvnitř jednotlivých států, ale i mezi nimi.
Předpoklad, že taková vize může fungovat v�případě Ruska, Ukrajiny i Evropy, není jen zbožné přání, ale opírá se o úspěšnou zkušenost Francie a Německa s�navazováním přátelských vztahů.
Existence či neexistence kooperativního rámce často rozhoduje o tom, zda určitý spor přeroste v�krizi.
Tyto kooperativní rámce se snaží uvést v�soulad nezávislost státu a vzájemnou regionální provázanost, přičemž pomáhají orientovat politické činitele spíše na dosažení prosperity pro vlastní lid než na získávání jednostranných výhod, které v�konečném důsledku zbídačují a destabilizují všechny.
První ponaučení z�evropské jednoty zní, že v�době krize se musí kontinent více semknout, nikoliv se rozdrobit v důsledku protekcionismu, konkurenčních devalvací a vyhánění přistěhovalců.
Stejně tak nesmíme dopustit, aby se euro stalo železnou oponou, která odsoudí nečlenské země k�pobytu ve vysoce riskantní zóně, kam se investoři neodváží vstoupit.
V�případě Ukrajiny může Evropa pomoci přijetím dohody o volném obchodu, kterou momentálně sjednáváme.
V�kombinaci s�naším úspěšným členstvím ve Světové obchodní organizaci by tato dohoda Ukrajině prospěla, jakmile se světový a evropský obchod začnou zotavovat.
Evropa může rovněž zvážit využití různých stabilizačních fondů, aby pomohla provést naši ekonomiku krizí, kterou dnes všichni zažíváme.
Nežádám o tyto věci z�úzkoprsého zájmu o zdraví své země.
Stejně jako se americká centrální banka angažovala v�úvěrových a měnových swapech s�Brazílií, Mexikem, Singapurem, Jižní Koreou a dalšími zeměmi, aby jim usnadnila přístup k�tolik potřebným dolarům, musí také Evropská centrální banka nabídnout obdobné swapové dohody evropským zemím stojícím mimo eurozónu, aby zajistila pokračování obchodních a výrobních procesů.
Ano, prožíváme temné časy a všichni politici chtějí ochránit vlastní voliče.
Největší pováleční evropští vůdci však chápali, že nejlepší cestou k�dosažení tohoto cíle je mít na zřeteli širší zájem Evropy.
A stejně jako mnohokrát předtím nastal také dnes – v�době, kdy jsou všechny naše ekonomiky v�ohrožení – čas na rozhodné francouzské vedení.
Francouzská ekonomika ghetta
Mladí lidé, kteří pustoší Francii, si uvědomují, že nemají budoucnost.
Proto vypalují auta.
Kolik francouzských politiků si však uvědomuje, že je zde částečně na vině i jejich milovaný „sociální model“?
Chudí přistěhovalci druhé generace ve Francii nemají žádné ekonomické vyhlídky ze dvou hlavních důvodů.
Za prvé ekonomika roste až příliš pomalu.
Stejně jako ve většině kontinentální Evropy je zde hospodářská výkonnost v posledních více než dvou desetiletích enormním zklamáním.
Francie si však vede ještě hůře než její sousedé.
V období let 1980 až 2000 zaznamenaly pouze dvě země OECD, Německo a Řecko, pomalejší růst příjmů na hlavu než Francie.
Německo však muselo zvládnout obrovské náklady a trauma ze sjednocení s východními spolkovými zeměmi.
Řecku zase ublížily války na Balkáně.
Nač se vymluví Francie?
A za druhé, ať už ve Francii existuje jakýkoliv růst, chudí jeho přínos nepocítí.
Mnozí mladí přistěhovalci druhé generace jsou doslova vyloučeni z trhu práce.
Průměrná míra nezaměstnanosti zůstává již několik let zaseknutá na úrovni kolem 10% - což je jedna z nejvyšších hodnot v OECD.
Mezi mladými je přitom více než dvojnásobná.
A mezi těmi, kdo nedokončili školu na předměstí, z nichž se staly zóny bezvýchodnosti a beznaděje, dosahuje 40 i více procent.
Nezaměstnanost je tak vysoká a soustředěná mezi francouzskými menšinami kvůli specifickým institucím na trhu práce.
Přijímání a propouštění zaměstnanců upravují ve Francii přísné předpisy tak, aby bylo propouštění nákladné, což omezuje tvorbu pracovních míst.
Lidé se zaměstnáním jsou chráněni, lidé bez něj poškozováni.
Platy navíc nemohou klesnout pod zákonnou minimální hranici, která je tak vysoká, že nejméně produktivní a nejméně kvalifikovaní zaměstnanci zůstávají z trhu práce vyřazeni.
Výše mezd se stanovuje během centralizovaných jednání s monopolními odbory a vztahuje se na celou ekonomiku.
Odborům přitom nezáleží na tom, že synové a dcery přistěhovalců žijících v ghettech nemají příležitost byť jen zahájit pracovní kariéru.
Tyto francouzské sociální instituce jsou koncipovány s jistým účelem: ochránit ty, kdo jsou na francouzském trhu práce „domácí“.
Běžní zaměstnanci se těší ze zajištěných a dobře placených pracovních míst s velkým množstvím volného času a malým množstvím stresu, zejména ve veřejném sektoru.
Chudým menšinám, které zůstávají vyčleněny, se pak poskytne nějaká sociální pomoc.
Pro jejich začlenění do společnosti a rozšíření jejich příležitostí se však dělá příliš málo.
Hospodářskou škodu napáchanou tímto korporativistickým modelem ještě zhoršují rozšířené státní zásahy do všech částí ekonomiky.
Služby jsou chráněny před konkurencí, což v těchto sektorech zpomaluje jak růst produktivity, tak i tvorbu pracovních míst.
Vládní intervence pokřivují ceny, což vede k neefektivní alokaci zdrojů v oblastech, jako jsou zdravotnictví, školství a zemědělství.
Francouzští státní úředníci vedou ve svém přesvědčení, že dokážou rozpoznat příležitost k zisku lépe než trh, proaktivní průmyslovou politiku s využitím celé řady nástrojů včetně držení menšinových či kontrolních podílů v řadě velkých firem.
Důsledkem toho všeho je ekonomika, která roste příliš pomalu a kde jsou nejslabší odsouzeni k bezprizornímu životu, zbaveni jakékoliv příležitosti vypracovat se vzhůru.
Proč Francie v této pasti uvízla?
Na vině není jen krátkozraké sledování zájmů „domácích“.
Francii rovněž zatěžují silná ideologická přesvědčení.
Podle výzkumů veřejného mínění, které v letech 1999-2000 provedla v řadě zemí agentura World Value Surveys, se Francouzi obávají nerovnosti příjmů v průměru mnohem více než občané jiných průmyslových zemí.
V porovnání s dalšími státy na přibližně stejném stupni rozvoje vyčnívá Francie z řady jako země, která je vysoce podezíravá vůči výhodám konkurence (pouze Belgie si v tomto ohledu vede o něco málo hůře).
Značnou zodpovědnost nesou rovněž francouzské politické instituce.
Francie je stabilní demokracií a její vlády často podporuje velká parlamentní většina.
Tato stabilita však jde na úkor změny.
Bariéry proti vstupu mezi francouzskou politickou elitu jsou mimořádně vysoké.
Současný prezident Jacques Chirac byl zvolen před 10 lety; v roce 1969 už seděl ve vládě.
Jeho předchůdce François Mitterand byl poprvé zvolen prezidentem v roce 1981, přičemž v kabinetu se poprvé objevil v roce 1956.
Francie je rovněž silně centralizovaným státem, kde se většina vysokých státních úředníků rekrutuje z úzkého kruhu politických poradců špičkových politiků, kteří mnohdy navštěvovali tutéž vzdělávací instituci.
Není tedy divu, že ke změnám dochází ve Francii tak zřídka.
Jistě, korporativistický sociální stát není jedinou příčinou dnešní galské intifády.
K násilným výtržnostem přistěhovalců a etnických menšin v minulosti došlo i v dalších zemích, od Londýna po Los Angeles.
V konečném důsledku je však nejlepším způsobem, jak je vyřešit a zabránit jejich opětovnému vzplanutí, snaha zajistit dostupnost ekonomických příležitostí pro ty, kdo jsou odhodláni se snažit.
Sociální pomoc bez naděje na individuální zlepšení nestačí.
Je načase, aby Francie začala přezkoumávat svůj ekonomický model.
V nedávném prohlášení o planoucích předměstích Chirac prohlásil: „Jakmile přijde čas a bude obnoven pořádek, musíme si z této krize vzít veškerá ponaučení a učinit tak se spoustou odvahy a prozíravosti.“ Z těchto ponaučení však vyplývají reformy, které jsou mnohem dalekosáhlejší, než si kdy Chirac pravděpodobně dokáže představit.
Francouzská politika identity
Jedním velkým překvapením současné prezidentské kampaně ve Francii je to, jak se do popředí politické debaty vyhoupla „národní identita“.
Během prezidentské kampaně v roce 1995 byly hlavními tématy nezaměstnanost a sociální rozdíly.
V roce 2002 byla prioritou bezpečnost.
Nynější kampani však tři hlavní kandidáti, již se jí účastní, – Nicolas Sarkozy, Ségolène Royalová a François Bayrou – dali naprosto odlišný formát.
Sarkozy například navrhuje zřízení ministerstva pro přistěhovalectví a národní identitu.
Royalová se zase pečlivě drží rozlišování mezi národem a nacionalismem, odklání se od dřívější příchylnosti Socialistické strany k Internacionále a místo ní obhajuje Marseillaisu a navrhuje, že by všichni občané měli na státní svátek dobytí Bastily vyvěšovat francouzskou vlajku.
Bayrou kritizuje „národnostní posedlost“ svých soupeřů, ale podporuje odejmutí jus soli (práva na získání francouzské národnosti dle místa narození) lidem z francouzského ostrova Mayotte, kvůli mohutnému přílivu těhotných žen na tento ostrov.
Vůdce krajní pravice Jean-Marie Le Pen říká, že je s tímto vývojem velice spokojen.
Debata o národní identitě není vskutku nic nového.
Problém je v tom, že francouzská identita se vždy skládala z neslučitelných a občas vzájemně nepřátelských prvků, jako například katolické a sekulární tradice země, její revoluční ideologie a konzervativních sklonů a kulturních postojů jejích občanů na venkově a v dělnické třídě.
Historik Ernest Renan, jenž se zabýval národní totožností po porážce Francie v roce 1871 v prusko-francouzské válce, definoval národ jako „duši“ složenou ze dvou částí.
První část, „bohaté dědictví vzpomínek,“ má kořeny v minulosti, zatímco druhá, vážící se k současnosti a otevírající cestu do budoucnosti, spočívá v jednotné vůli občanů společně budovat veřejný život.
Renan dával přednost této vůli po společném životě před jakýmkoli etnickým vymezením a postavil francouzskou představu národa ( nation ) do protikladu k téměř rasovému pojetí lidu ( Volk ), jež dominuje německé tradici.
Podle jeho názoru je národní identita „duchovním konceptem“ založeným na společné historii a souboru hodnot.
Některé z těchto hodnot pramení z jakéhosi sekulárního křesťanství a jiné z osvícenských revolučních přesvědčení o lidských právech, rovnosti, francouzštině, sekulárním školství a z myšlenky, že stát je zodpovědný za společný zájem a uplatňování republikánských zásad.
Právě o tento náhled na národní identitu – náhled, který překračuje rasu, barvu pleti, původ i náboženství – se nyní vede spor.
Krizi identity, která dnes zvířila Francii, uvádí do pohybu souvislost mnoha faktorů: globalizace, která plodí nejistotu, Evropské unie, která zkracuje volnost národních lídrů, americké strategické dominance, která oslabuje postavení Francie ve světě, a vzmáhajících se asijských mocností.
To představuje vážnou výzvu pro myslitele, již občas samotnou myšlenku národa zesměšňují a tvrdí, že žijeme v „postnacionálním“ světě.
Podle nich je třeba národní identitu opustit ve prospěch evropské totožnosti, třebaže pocit sounáležitosti s Evropou není mezi národy EU hluboce zakořeněn.
Namísto toho zůstává silná vazba mezi identitou a imigrací, tato stará písnička krajní pravice, a věc se ještě dále vyostřila kvůli neschopnosti Francie vyvinout účinnou politiku k integraci přistěhovalců z Afriky.
Aby byla situace ještě horší, zatímco náboženství a kultura ve Francii tradičně náležejí do soukromé sféry, některé náboženské požadavky pronikly do veřejného života, jak dokládají spory ohledně nošení šátků muslimskými děvčaty ve školách.
Problém vazby mezi národní identitou a kulturním pluralismem se teď v téměř totožné podobě dostává na povrch ve Velké Británii, Holandsku a Dánsku – tedy zemích, které si na rozdíl od Francie už dávno zvolily politiku multikulturalismu.
Ve Spojených státech, zemi s rozsáhlým přistěhovalectvím, komunity dokáží společně vytvořit silnou kulturní totožnost a hluboce vtištěný patriotismus.
Dosud to bylo stejné i ve Francii, již vytvořily postupné vlny imigrantů.
Avšak na rozdíl od USA se integrace ve Francii nezakládá na asimilaci, ale na touze po propagaci homogenity – národa sjednoceného jako „jediný a nedělitelný“.
Ve světě změněném globalizací dnes Francie musí čelit náročným výzvám, jež její noví přistěhovalci představují: zachovat principy tvořící jádro francouzské identity a zároveň naplnit touhu některých svých nových občanů ponechat si svou vlastní identitu, která ve skutečnosti může některé z těchto principů popírat.
Dnešní debata nad národní totožností vyplývá z tohoto napětí, a tak nepřekvapuje, že se stala ústředním tématem prezidentské kampaně.
Avšak to, co je v této debatě v sázce, jsou hodnoty, na nichž nejenže byla vybudována Francie, ale na nichž byla vystavěna a bude dále formována Evropa.
Nový francouzský přístup k�NATO
PAŘÍŽ – Jaké budou důsledky návratu Francie do integrované vojenské struktury NATO?
Spojenci jsou v�tichosti spokojeni, ale zásadní změny v�míře francouzského vojenského přispění nikdo neočekává: v�posledních deseti letech byla srovnatelná s�ostatními předními evropskými spojenci.
Důvod je prostý: od návratu Francie do Vojenského výboru v�roce 1994 její postavení v�NATO umožňuje plnou účast ve vojenských i politických aktivitách Aliance.
V�Paříži tento krok sám o sobě nevyvolal větší politický odpor, a to ze dvou důvodů.
Zaprvé nikdo nezpochybňuje, co je zjevné: od doby, kdy se Charles de Gaulle před více než 40 lety rozhodl z�vojenské organizace vystoupit, se Aliance i svět hluboce změnily.
Dnešní světové hrozby vyžadují větší solidaritu v�rámci Evropy i NATO a postupné rozšiřování Aliance znamená, že většina členů EU je teď už také členy NATO.
Zadruhé, oproti de Gaullově éře je celá představa „integrace“ naprosto odlišná.
Když existovala Varšavská smlouva, jednotky NATO byly rozmisťovány takovým způsobem, že každý útok by zainteresoval většinu spojenců.
Celá centrální fronta byla přísně koordinovaná a plánování NATO se prostřednictvím zvláštních dohod účastnila dokonce i Francie.
S�koncem studené války a následnou transformací NATO v�„expediční alianci“ začala být „integrace“ valnou měrou nepodstatná: o přispění každého ze členů k�operacím NATO rozhodují jednotlivé členské státy NATO ad hoc a na základě konsenzu.
S�touto hlubokou změnou úlohy NATO šel ruku v�ruce paralelní vzestup francouzské role v�Alianci.
Na vojenské úrovni stojí za připomínku, míra francouzské účasti na operacích vedených NATO je poměrně vysoká už od kampaně v�Kosovu v�roce 1999.
V�průměru se operací vždy účastnilo 2000 až 3000 francouzských vojáků, takže Francie byla v�tom či onom roce třetím až pátým největším přispěvatelem.
V�rámci NATO slouží zhruba 30% z�12 tisíc francouzských vojáků, kteří letos působí v�zahraničí, přičemž 2000 vojáků je v�Kosovu a víc než 3000 v�Afghánistánu a jeho okolí.
V�Paříži navíc panuje všeobecně rozšířený názor, že komplementarita mezi evropským obranným projektem a NATO je jednak náročným úkolem, jednak cílem, o jehož splnění stojí za to usilovat.
Jak se vyjádřil francouzský prezident Nicolas Sarkozy, návrat Francie k�plné úloze v�NATO by měl rozptýlit obavy vyjadřované některými členy ve střední Evropě: představa, že Francie se prostřednictvím evropského obranného projektu snaží vytvořit alternativu k�NATO, je starý a hloupý blábol, což však mnoha lidem nikdy nezabránilo, aby tomu věřili.
Francie je zajedno s�širokým konsenzem mezi spojenci ohledně potřeby modernizovat transatlantický vztah a Alianci samotnou.
Nový transatlantický vztah by měl zahrnovat jak Alianci, tak Evropskou unii a přímo odkazovat na další konsolidaci Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP).
Příznivé vyjádření prezidenta George W.
Bushe ohledně EBOP na summitu NATO v�Bukurešti roku 2008 bylo vítanou známkou toho, že spor o to, zda si NATO má i nadále v�záležitostech evropské bezpečnosti udržovat monopol, už je za námi.
Dlouho opožděnou transformací by mělo projít i samotné NATO.
Prozatím jsme zažili víc slov než činů.
Téměř všichni si uvědomují, že současná struktura NATO má nadváhu a je zastaralá.
Kvůli souvisejícím národním zájmům to sice bude i nadále složitý proces, ale vzhledem k�tlakům na vojenské rozpočty ještě nikdy nebyl politický kontext příznivější.
Nový francouzský přístup k�NATO je tudíž utvářen tak, aby přispíval k�dosažení těchto dvou met: sám o sobě není cílem, nýbrž prostředkem reformace transatlantického vztahu a NATO.
Vlastní strategický přístup Francie zdůrazňuje, že její síly se musí dále přizpůsobovat novým rozměrům vojenských operací v�zahraničí a asymetrickému vedení bojů.
Francouzské síly si udrží mohutný potenciál pro zahraniční vojenské operace v�rámci kampaní pod hlavičkou NATO, ale ne výhradně pro ně.
Z�toho vychází závazek uskutečnit investice do ochrany sil a do výzvědných služeb, stanovený v�novém francouzském zákoně o financování armády, a dále pochopení naléhavé nutnosti zaplnit mezeru evropských sil v�oblasti strategického transportu a taktické letecké mobility.
To vyžaduje zachování zásadních armádních investic, navzdory současné hospodářské krizi, a mnohem vyšší stupeň spolupráce uvnitř Evropy.
Mise ISAF v�Afghánistánu více než zjevně potvrdila význam lepší koordinace civilních i vojenských aktivit při stabilizaci a rekonstrukci, tedy v�oblasti, kde by EU měla hrát významnou roli, neboť už začala rozvíjet potřebné nástroje.
Není tedy zapotřebí, aby NATO tyto funkce dublovalo; spíše se musí naučit s�nimi úžeji spolupracovat.
Všechny tyto změny jsou zásadní, chceme-li zabránit tomu, aby NATO postupně upadalo v�jistou „OBSE v�uniformě“ a nakonec dopadlo jako pouhý řečnický stupínek pro západní demokracie a podobně smýšlející země.
Cesta, kterou se Francie nevydala
Nový francouzský prezident, ať už se jím stane Nicolas Sarkozy, anebo Ségolène Royalová, bude mít před sebou těžký úkol, aby postavil francouzskou ekonomiku zpátky na nohy.
Zatímco světová ekonomika zaznamenává již čtvrtý rok po sobě boom v podobě bezprecedentního ekonomického růstu ve výši kolem 5%, francouzské hospodářství pokulhává.
V roce 2006 vzrostlo o pouhá 2,2% a podle nedávného průzkumu provedeného Německými instituty pro hospodářský výzkum lze v letech 2007 a 2008 očekávat růst ve výši 2,1%, respektive 1,9%.
To je významně méně, než činí průměr pro zmíněná tři léta ve starých členských zemích EU – totiž 2,7%, 2,6% a 2,4%.
Francie je v současné době jedním z evropských loudalů, který jen o málo předčí Itálii a Portugalsko.
Dokonce i Německo si vede lépe.
Německá ekonomika se díky růstu ve výši 2,7% v roce 2006 propracovala zpět na průměr starých členských zemí EU a lze očekávat, že v letech 2007 a 2008 poroste tempem 2,4%, což je mnohem více než Francie.
Skrovný hospodářský růst Francie je překvapivý.
Její ekonomika si až donedávna vedla docela dobře a předčila mnoho členských zemí EU.
Zatímco německá ekonomika vzrostla v letech 1995 až 2005 o pouhých 14%, díky čemuž se stala po Itálii evropským „viceloudalem“, francouzské hospodářství zaznamenalo růst o 23,6%, což se téměř rovnalo průměru 24,3% v zemích staré EU.
V roce 2001 předběhl francouzský hrubý národní důchod na hlavu Německo a dnes je o 4% vyšší.
Zdá se však, že poslední údaje o růstu tento trend prozatím obrátily.
Údaje o francouzské zaměstnanosti jsou děsivé ještě déle.
V roce 2006 činila míra nezaměstnanosti ve Francii 9,4%, což bylo o plný procentní bod více než v Německu.
Očekává se, že do roku 2008 by mohla nezaměstnanost ve Francii klesnout pouze na 8,2%, zatímco v případě Německa se očekává pokles na 6,3%.
Podobný obrázek skýtá i veřejný dluh.
Zatímco Německo vyřešilo svůj dluhový problém do té míry, že již neporušuje Pakt stability a růstu Evropské unie a lze očekávat, že bude mít v roce 2008 vyrovnaný rozpočet, v případě Francie hovoří předpovědi o schodku ve výši 2,6% HDP letos a 2,3% HDP v roce 2008.
A pokud se zadrhne současný boom světové ekonomiky, poruší Francie Pakt stability a růstu znovu, stejně jako v letech 2002, 2003 a 2004.
Proč se Francie a Německo chovají během tohoto globálního boomu natolik odlišně?
Mezi potenciálními vysvětleními figuruje na předním místě odlišná specializace obou zemí.
Zatímco se Francie specializuje na spotřebitelské zboží, jako jsou potraviny a farmaceutické produkty, Německo je čelním vývozcem investičního zboží.
A jelikož současný růst světové ekonomiky není tažen spotřebitelskou, ale spíše investiční poptávkou, plně z něj těží pouze Německo.
Německo je nástrojárnou světa – sídlí zde 450 vedoucích firem na trzích se specializovanými produkty a dalších 500 společností řadících se mezi nejlepší tři.
Patnáct z dvaceti největších obchodních veletrhů (měřeno podle výstavní plochy) se koná v Německu a země zaujímá první místo na světovém žebříčku vývozu komodit.
Není tedy divu, že když prudce roste světová poptávka po kapitálovém zboží, zaznamenává německá ekonomika raketový růst.
Jistě, také Německo má své problémy.
Země se postupně mění v průmyslový bazar, který přesunuje svou dílnu do postkomunistických zemí s nízkou úrovní mezd.
To je jeden z důvodů, proč boom z roku 2006 nedokázal vytvořit další pracovní místa v německé výrobní sféře, proč má Německo ze všech zemí OECD stále nejvyšší nezaměstnanost mezi málo kvalifikovanými zaměstnanci a proč se agregátní zaměstnanost na plný úvazek stále nevrátila na úroveň roku 2000.
Francouzská ekonomika by mohla být ve střednědobém výhledu nepatrně stabilnější, protože se zdá, že má solidnější vnitřní sektory.
Na současném boomu se však Německo každopádně podílí více než Francie.
Jednou z francouzských chyb bylo možná zanedbání svých malých a středních firem a příliš velká specializace na státem kontrolované megaspolečnosti.
Airbus, Renault, Crédit Lyonnais a Alstom, to jsou dobře známé příklady pomýlené průmyslové politiky, která promrhala peníze francouzských daňových poplatníků – a která je částečně spojena se jménem Sarkozy.
Skutečným problémem Francie je však obrovský podíl státních firem, které fungují spíše ze setrvačnosti, aniž by byly na trhu nějak zvlášť úspěšné.
Ve Francii pracuje 25% zaměstnanců v závislé činnosti ve státním sektoru, oproti 19% ve staré EU a 12% v Německu.
Podíl francouzské vlády na HDP činí 54%, kdežto v Německu je to pouze 47%.
Více než 7% francouzských voličů vhodilo v prvním kole prezidentských voleb do uren hlasovací lístky s trockistickými a komunistickými kandidáty – a také socialisté, kteří získali 27% hlasů, jsou orientováni mnohem více nalevo než němečtí sociální demokraté.
Dirigistické postoje se ve Francii těší větší oblibě než ve většině ostatních evropských zemí.
Tyto postoje mohly k francouzským problémům napomoci tím, že vedly k vytvoření politického systému, v němž se malým a středním firmám jen obtížně prosperuje.
Teprve se uvidí, zda nový francouzský prezident dokáže nasadit slibnější kurz.
Vyhlídky nejsou dobré.
Royalová neučiní nic, aby zvýšila pružnost francouzského trhu práce za účelem usnadnění strukturálních změn a umožnění vzniku nových firem, zatímco Sarkozy bude pravděpodobně pokračovat v podpoře neohrabaných francouzských gigantů, jak v minulosti častokrát činil.
Zdá se, že zdravá politika zaměřená na oživení ekonomiky leží mimo dosah obou kandidátů.
Francouzská prezidentská reality show
Pomazání Ségolène Royalové na prezidentskou kandidátku socialistů je významný krok na cestě k osmým prezidentským volbám Páté republiky, ohlášeným na 22. dubna 2007, přičemž jejich druhé kolo proběhne dva týdny nato.
Všichni kandidáti by měli být známi do konce ledna – to je termín pro tištění hlasovacích lístků.
Do daného okamžiku tedy čtyři hlavní francouzské politické strany, dvě na levici a dvě na pravici, musí nachystat svá stranická prohlášení a zvolit kandidáty.
Tak by měl systém teoreticky fungovat.
V praxi, ač by oficiální kampaň měla trvat pouze dva měsíce (což je v demokracii, kde kandidáti musejí snášet nepolevující mediální palbu, až dost dlouho), přispělo broušení ostruh potenciálních kandidátů, společně s mediálním hladem po dostihovém zápolení, k zahájení skutečné kampaně už téměř před rokem a půl.
Dnešní veřejné debaty tudíž mají poněkud surreálný charakter, poněvadž programy, o něž kandidáti opřou své kampaně, nebyly ještě sestaveny.
Za jejich neexistence se jako rozhodující ukázaly osobnost a styl, nikoliv politické programy.
Nejsem si jistý, zda je to pro demokracii dobré, ale je tomu tak.
Prozatím průzkumy veřejného mínění ovládly dvě takové stylově vyhraněné osobnosti a zdá se, že je jim osudem určeno utkat se ve druhém kole.
Napravo je Nicolas Sarkozy, ministr vnitra (a krátce ministr financí), k jehož politickému vzestupu došlo v rozmanitém rámci Svazu pro lidové hnutí (UMP).
UMP je politický dědic gaullismu, avšak ideologická nejednota partaje je legendární – což se odráží ve změnách názvu strany každých osm až deset let.
Sarkozy je filozoficky konzervativec, ale v přístupu k ekonomickým záležitostem je ultraliberál, takže je naprosto vzdálen gaullistické tradici.
Obhajuje privatizaci a sociální represi, čímž se postavil napravo od pravice, doufaje, že si vydobude zpět hlasy, které střední proud už 20 let ztrácí ve prospěch „fašistoidní“ Národní fronty Jeana-Marieho Le Pena.
Sarkozy se do gaullistického hnutí vnutil proti vůli prezidenta Jacquese Chiraka; ba, zmocnil se předsednictví UMP navzdory Chirakově aktivní opozici.
Většině veřejnosti se líbí jeho syrový jazyk a ostrá kritika zbytku pravice, obzvláště ministerského předsedy Dominiqua de Villepina, ale především Chiraka.
Neví sice nic o mezinárodních záležitostech, ale nezdá se, že by mu to měl někdo za zlé.
Royalová na levici, socialistická předsedkyně v regionu Poitou-Charentes, má mizivou vládní zkušenost, neboť strávila jen kratičká období na postech ministryně životního prostřední, ministryně pro rodinu a ministryně školství.
Bylo zábavné sledovat zlost stařešinů Socialistické strany ze vzestupu Royalové.
Bude se ještě muset vypořádat se zásadními problémy dne – finanční nestabilitou, mdlým evropským růstem, Středním východem – a během kampaně se jim nevyhne.
Avšak díky své eleganci a šarmu a díky tomu, že sociální problémy řeší se zdravým rozumem a s elánem, je už přes rok na špici průzkumů veřejného mínění.
Všeobecně se tedy očekává, že Sarkozy a Royalová budou dvěma vůdčími kandidáty, kteří vstoupí do rozhodujícího klání druhého kola.
Avšak soudě podle minulosti, takto francouzská politika nefunguje.
Všichni kandidáti na francouzský prezidentský úřad, kteří začnou příliš brzy, už od de Gaulla prohrávají.
Média si vybrala Pohera, Chabana-Delmase, Barra, Balladura i mne a jednalo se s námi jako s kandidáty déle než dva roky před volbami, ať už kandidatura byla ohlášena či nikoliv, a všichni jsme byli nakonec poraženi.
Můj vlastní pocit je ten, že mediální bombardování je tak prudké, že věrohodnost kandidáta nemůže vydržet déle než několik týdnů.
Přílišná veřejná expozice ubližuje.
V tomto bizarním tanečku, kde velké strany a významní kandidáti vědí, že je lepší začít později, přináší dnešní mediální cirkus opravdový prospěch kandidátům bez reálné naděje na vítězství: fašistovi, krajnímu pravičákovi, komunistovi, dvěma trockistům a několika dalším okrajovým osobám.
Kandidují pouze proto, aby se těšili ze dvou let publicity zdarma.
Tito druhořadí kandidáti ovšem podtrhují hlubší problém.
Aby byl člověk zvolen prezidentem Francie, potřebuje víc než jen charisma, dobrý program a silnou politickou stranu.
Musí se rovněž vyvarovat tříštění sil, které levici odsoudilo k nezdaru v roce 2002, když se ani jeden z jejích šesti kandidátů neprobojoval do druhého kola, což Jacquesu Chirakovi, jenž v prvním kole získal 19% hlasů – na konečného vítěze rekordně málo –, dalo možnost v rozhodujícím utkání porazit Jeana-Marieho Le Pena se ziskem 82% hlasů.
Nejotevřeněji konzervativní francouzskou vládu uplynulé dekády v zásadě zvolila levice.
Může dojít k opakování téhož scénáře: na levici, mimo socialistickou stranu, jsou už ohlášeni čtyři kandidáti a pravděpodobně se objeví pátý.
Na pravici Chirakův odpor k Sarkozymu dává vědět, že se v určitou chvíli objeví další kandidát, buď ministr obrany Michele Alliot-Marie, nebo sám Chirac.
V tomto bodě je nejdůležitější si připomenout, že poslední sedmery prezidentské volby ve Francii vždy přinesly překvapení.
Konečný výsledek nikdy nebyl v průzkumech veřejného mínění zřejmý dřív než šest týdnů předem.
Pro tuto chvíli jsou tedy volby příliš daleko na to, abychom cokoli s jistotou věděli nebo předpovídali.
Vše, co slýcháme, jsou prázdné spekulace.
Ale média alespoň předvádějí svižnou práci a my se dobře bavíme.
Francouzské „royalistické“ vyhlídky
Ségolenè Royalová se vyšvihla do čela houfu socialistů, kteří si kladou za cíl stát se následovníky Jacquese Chiraka ve funkci francouzského prezidenta.
Ještě před několika měsíci by přitom na podobný vývoj nikdo nevsadil ani euro.
Až donedávna byla totiž Royalová – která je dnes pouze šéfkou jedné z dvaadvaceti regionálních vlád ve Francii – nejznámější jako družka vůdce Socialistické strany Françoise Hollandea.
Přesto je podle výzkumů veřejného mínění jediným levicově zaměřeným kandidátem, který je zřejmě schopen porazit Nicolase Sarkozyho, současného ministra vnitra a pravděpodobného favorita na post nositele středopravé standardy v prezidentských volbách plánovaných na příští květen.
Jak se Royalové podařilo vystoupat tak vysoko a tak rychle?
Jedním důvodem je, že Royalová představuje jedinou novou tvář mezi socialisty soutěžícími o stranickou nominaci.
Laurent Fabius, Martine Aubryová, Dominique Strauss-Kahn, Jack Lang, a dokonce i Hollande jsou vesměs bývalými vysoce postavenými ministry, kteří se navzájem neutralizovali, zatímco někdejší premiér Lionel Jospin se po porážce v roce 2002 rozhodl ukončit politickou kariéru.
Každý z nich má své silné a slabé stránky, ale nezdá se, že by byl některý schopen postavit se Sarkozymu.
Tváří v tvář vedení Royalové Jospin i Hollande odstoupili z boje.
Existovalo tedy vakuum, které bylo potřeba vyplnit a jež doprovázela silná touha věrných straníků po obrodě.
Hlavní předností Royalové přitom je, že se neúčastnila bezpočtu vnitřních bojů, které dovádějí radikální socialisty a voliče k zlosti, a že se přímo nepodílela na stranickém vedení, což jí umožnilo vyhnout se obviňování z jeho přehmatů.
Proto není její okrajové postavení ani zdaleka nevýhodou, nýbrž jedním z jejích hlavních aktiv.
Má za sebou krátkou a politicky méně významnou ministerskou zkušenost – v letech 1992-1993 působila jako ministryně životního prostředí, v letech 1997-2000 jako náměstkyně ministra pro střední školství a v letech 2000-2002 jako ministryně pro rodinné záležitosti – a pozornost na sebe upoutala převážně prací v oblastech souvisejících s každodenními problémy, jako jsou televizní programy pro děti nebo šikana ve školách.
Zatímco však jiní politici nepokládají tyto záležitosti za politicky významné, pro většinu obyčejných občanů znamenají velmi mnoho.
Proto mají lidé sklon pohlížet na Royalovou spíše jako na upřímnou političku než jako na člověka, který se stará jen o své osobní ambice.
V otázkách bezpečnosti a školství se Royalová od klasické levice odchyluje a připomíná spíše zastánkyni tvrdé linie.
V zemi, kde je dnes bezpečnost pro většinu lidí prvořadou prioritou, to představuje výhodu.
Jako matka čtyř dětí, která prohlašuje, že věří v tradiční rodinné hodnoty, je přitažlivá pro pravicové voliče, zatímco její nemanželský vztah s Hollandem ji staví do role prototypu moderní ženy.
Už samotné její ženství je navíc obrovskou devízou.
Když ji nějaká otázka vyvede z míry, obvykle odpoví: „Položil(a) byste stejný dotaz muži?“ Od chvíle, kdy Laurent Fabius utrpěl ve výzkumech veřejného mínění těžkou ránu, když se její kandidatuře vysmíval otázkou: „Kdo se bude starat o děti?“ se její soupeři obávají, že útočením na ni získají nálepku nepřátel žen – a když už ji kritizují, Royalová se okamžitě vtělí do role nevinné oběti, kterou nespravedlivě bijí školní tyrani.
Jako politická taktička projevila také vynalézavost, když zorganizovala na internetu kampaň s cílem sepsat svůj program na základě odpovědí uživatelů.
Její motto „Můj program je váš“ by si mohlo získat oblibu u občanů, kteří stejně jako v mnoha jiných demokraciích nedůvěřují politické elitě.
Navzdory tomu, že podobně jako většina francouzské politické garnitury získala vzdělání na Ecole Nationale d’Administration (ENA), pohrdá jazykem a zvyklostmi této „továrny na elitu“.
A v neposlední řadě je atraktivní.
Její fotografie v plavkách, které během léta pořídili paparazzi, vyvolaly po celé Francii řadu diskusí.
Hra však ještě neskončila.
Socialisté o svém kandidátovi rozhodnou 17. listopadu.
Ostatní uchazeči, kteří ve výzkumech veřejného mínění zaostávají za Royalovou, poukazují na její nedůvěryhodnost v otázkách hospodářské politiky a mezinárodních vztahů.
Nikdo nezná její názor na Blízký východ, terorismus, jaderné odstrašení a mezinárodní bezpečnost.
Během nedávné války v Libanonu volala Royalová po zásahu Billa Clintona – řada lidí to pokládala za nedostatečnou odpověď.
Absence programu byla až dosud silnou stránkou Royalové, ale stejně tak by se mohla stát její zhoubou.
Nakonec totiž bude Royalová nucena opustit svou promyšlenou nejednoznačnost a pravděpodobně za to zaplatí jistou cenu.
Jen málo voličů podpoří někoho, jehož politický program je založen pouze na školství a obhajobě rodiny.
Někteří socialisté se obávají, že po případné nominaci nedokáže Royalová obstát v přímých debatách se Sarkozym.
Ve Francii jsou navíc výzkumy veřejného mínění ošidné.
Od roku 1981 žádný favorit výzkumů nakonec prezidentské křeslo nezískal.
V roce 1981 neměl být podle výzkumů veřejného mínění zvolen François Mitterrand, nýbrž Valéry Giscard d’Estaing.
V roce 1988 byl ještě pár měsíců před volbami superfavoritem (někdejší premiér) Raymond Barre, který se však nakonec neprobojoval ani do druhého kola.
Vyhlídky Jacquese Chiraka vypadaly několik týdnů před volbami v roce 1995 tak chabě, že se ho jeden novinář v přímém televizním vstupu neomaleně zeptal, jestli by nebylo lepší odstoupit.
A v roce 2002 byl za jediného možného vítěze pokládán Lionel Jospin, který nakonec skončil třetí za Chirakem a Jean-Marie Le Penem.
Royalová však ve svůj osud věří.
Ani zdaleka není slabou kandidátkou, rychle se učí a má silný volební tým.
Dokáže-li vylepšit svůj program v otázce zahraniční politiky, může stále otevřít novou kapitolu ve francouzských politických dějinách.
Třetí muž Francie
Máme sledovat prezidentskou kampaň ve Francii s obdivem, anebo s úzkostí?
Nebo snad se špetkou obojího?
Každopádně nelze popřít, že jde o velkou „show“ se všemi atributy hollywoodského trháku, a to včetně překvapivé zápletky: příchodu „třetího muže“ v podobě Françoise Bayroua.
Ačkoliv se jeho vítězství nezdá pravděpodobné, Bayroua je dnes nutno brát vážně.
Za prvé a především nalezl v Ségolène Royalové a Nicolasu Sarkozym dva pozoruhodné mluvčí pro vlastní kandidaturu.
Čím více se Royalová navrací ke „klasice“ Socialistické strany a čím více se Sarkozy otevřeně dvoří krajní pravici, tím rychleji stoupá Bayrouova popularita.
Trvalé pochyby Francouzů o kompetentnosti Royalové a charakteru Sarkozyho jsou dozajista hlavním důvodem Bayrouova dramatického vzestupu ve výzkumech veřejného mínění, od sedmiprocentní podpory na počátku kampaně až na současných 22%.
Druhý důvod Bayrouova oslnivého vzestupu nesouvisí ani tak s osobnostmi, jako spíše s celonárodní náladou ve Francii.
Týž důvod, který vedl většinu Francouzů k odmítnutí návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu v referendu v květnu 2005, je možná povede k tomu, aby nyní hlasovali pro Bayroua, nejproevropštějšího ze všech kandidátů.
Proč tento paradox?
Hlas, který v roce 2005 znamenal „ne“ ústavní smlouvě, nyní znamená „ne“ předákům francouzské levice a pravice.
V prezidentských volbách v roce 2002 se rozčarování ze systému odrazilo v silné podpoře politických extrémů, přičemž Jean-Marie Le Pen jakožto vůdce krajní pravice se dokonce probojoval do druhého kola.
Naproti tomu v roce 2007 – a to představuje skutečný pokrok – vyjadřuje velký segment francouzské populace rozčarování ze systému tím, že cítí pokušení volit „extrémní střed“, tedy Bayroua.
Bayrou působí v politice již dlouho a byl i prezidentským kandidátem v roce 2002.
Jeho bilance ve funkci ministra školství sice zdaleka není působivá, avšak v posledních měsících se mu podařilo vyrobit si novou imidž a stát se „novým mužem“ francouzské politiky.
Působí více uklidňujícím dojmem než Sarkozy a jeví se kompetentněji než Royalová.
To by za normálních časů Bayrouovi nestačilo, avšak odpůrci hlavních kandidátů na obou stranách politického kolbiště dnes jeví ochotu spojit s ním síly a zradit svůj tábor.
Tím, co činí Bayroua potenciálně tak silným, je skutečnost, že všeobecné výhrady vůči dvěma předním kandidátům ovlivňují kalkulace radikálů i politiků.
Na konzervativní straně Jacques Chirac teď oficiálně Sarkozyho podporuje, ale stejně tak je možné, že tajně vybídne své nejoddanější stoupence, aby hlasovali pro Bayroua, třebaže se oba muži nemají ani trochu v lásce.
Na levici pak může sociálnědemokratické křídlo v Socialistické straně, které podpořilo Dominiqua Strausse-Kahna proti Royalové, rovněž cítit pokušení spojit síly s Bayrouem, a to vzhledem k vyhlídce povolební aliance mezi levým a pravým středem.
Výzkumy veřejného mínění současně ukazují, že značná část voličů je stále nerozhodnutá, zejména mezi Bayrouovými stoupenci.
Na hodnocení, zda může Bayrou postoupit do druhého kola, je tedy ještě brzy.
Pokud se mu to však podaří, pravděpodobně se stane neodolatelným.
Bayrouovo vítězství, které je nepravděpodobné, ale nikoliv nemožné, by představovalo hned trojí revoluci.
Za prvé by vedlo ke konci Socialistické strany vytvořené Françoisem Mitterrandem.
Po pokořujícím debaklu Lionela Jospina v roce 2002 by socialisté jednoduše nepřežili, kdyby se jejich kandidátovi podruhé za sebou nepodařilo postoupit do druhého kola.
Bayrouovo vítězství by navíc mohlo předznamenat konec konzervativní strany vytvořené Chirakem, ale i konec Páté republiky Charlese de Gaullea.
Zatímco by však de Gaulleův odkaz s největší pravděpodobností vyhasl poklidně, nostalgie po Mitterrandovi i Chirakovi by mohla být velmi svůdná pro lidi nespokojené s politickým uspořádáním, ale zároveň toužící po jistotě.
Francie si přeje iluzi změny, ale nebaží ve skutečnosti po kontinuitě?
A konečně platí, že se od těchto voleb očekávalo uvedení nové generace politiků na scénu, avšak jen málokdo byl schopen předem odhadnout pokojné politické cunami, které by Bayrouovo vítězství přineslo.
Bude-li však tíhnutí k centru pro významné segmenty socialistů i konzervativních stran stejně neodolatelné, jakým se dnes jeví, pak bude výsledek právě takový.
Francie je úžasně paradoxní země, takže by hledání nového, když už ne moderního, mohlo vést až k opětovnému nastolení „čtvrté republiky“, parlamentního režimu charakterizovaného slabostí a nestabilitou.
Zčásti to bude záviset i na tom, zda se vnímání Sarkozyho jako riskantního kandidáta ukáže silnějším než velmi reálné institucionální riziko, které představuje Bayrou.
Francie je dnes možná ve světě přítomna méně než před dvanácti lety, kdy do úřadu nastupoval Jacques Chirac, a to zejména po odmítnutí ústavní smlouvy v roce 2005.
Zájem světa o francouzskou prezidentskou kampaň je však větší než kdykoliv předtím a lze ho srovnat pouze s pozorností, kterou v roce 1981 vyvolalo Mitterrandovo zvolení.
Během několika týdnů zbývajících do prvního kola prezidentských voleb se může mnohé změnit.
Kampaň se však dnes stala otázkou čísel: změní „třetí muž“ Pátou republiku?
Francie ohrožuje evropskou jednotu
V závěru pondělního summitu EU v Bruselu - šlo o setkání, jež mělo zacelit vyostřující se schisma v politice Unie vůči Iráku - se francouzský prezident Jacques Chirac dopustil zásadní diplomatické chyby, která konkuruje jízlivým poznámkám amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda o ,,staré a nové Evropě."
Chirac vyplísnil evropské kandidátské země, že se chovaly nezodpovědně, když vyjádřily podporu americké snaze odzbrojit Irák s použitím síly, bude-li to nezbytné.
Francouzský prezident hovořil o ,,infantilismu" na straně kandidátských zemí a řekl, že měly věc nejprve konzultovat s EU, nebo zůstat zticha.
Naznačil také, že tyto země hazardují se svými nadějemi na vstup do EU.
Ale Chirakovo vzkypění vystavuje nebezpečí samotnou EU.
Mnozí lidé v kandidátských zemích jsou už dlouho přesvědčeni, že se jejich země nedostanou do EU jako rovnocenní partneři.
Jejich výhrady sahají od nižších zemědělských dotací pro kandidátské země až k novým rozhodovacím mechanismům v EU, jež byly přijaty na niceském summitu před dvěma lety.
Mnozí tyto mechanismy vnímají jako prostředek, jehož záměrem je posílit moc velkých členů EU na úkor malých zemí.
Veřejné mínění v některých kandidátských zemích bylo rozpolcené ve vztahu k EU i před Chirakovými poznámkami.
Nyní je dost dobře možné, že protievropské postoje zesílí.
I skalní stoupenci členství v EU mohou mít pocit, že se s jejich zeměmi nejedná jako s rovnoprávnými, jsou-li šikanováni za to, že mají jiný názor než velké členské země.
Každopádně dal Chirac euroskeptikům novou munici pro boj za vyslovení ,,ne" v referendech o vstupu do EU, jež se odehrají v kandidátských zemích ještě letos.
Francie a Německo nechápe, že podpora, již kandidátské země vyslovily USA, není namířená proti ,,staré Evropě."
Jde prostě o výraz vděčnosti k USA za jejich pomoc při svržení komunismu a nověji za vytrvalost v úsilí o rozšíření NATO - i přes námitky Ruska - v době, kdy EU chodila kolem vlastního rozšíření jako kolem horké kaše.
Malým státům ve středu Evropy, které byly v dějinách obětmi agresí, by nikdo neměl zazlívat víru, že USA jsou jediným garantem jejich bezpečnosti.
Evropská unie se přes veškeré řeči nikterak nepřiblížila vytvoření společné bezpečnostní politiky.
Francie a Německo by se ovšem neměly domnívat, že podpora USA mezi kandidátskými zeměmi se rovná schválení války proti Iráku či jiné zemi.
Je skutečností, že veřejné mínění ve všech kandidátských zemích je proti vojenskému zásahu v Iráku.
Kandidátské země prostě projevily svou věrnost USA ve chvíli, kdy je USA potřebují.
Podstata věci je zřejmě v tom, že cítí, že dokud nebude funkční evropský bezpečnostní systém, mohou stále k ochraně své bezpečnosti a nezávislosti potřebovat USA.
Kandidátské země jsou mezi dvěma mlýnskými kameny.
Odmítnou-li vyjádřit podporu Spojeným státům, na něž se spoléhají ohledně své bezpečnosti, Američané je budou považovat za neloajální.
Když jasně odmítly podpořit francouzské a německé protiamerické postoje v současné krizi, jsou označeni za neloajální vůči EU.
Připuštění východoevropského dilematu ale naprosto nemůže omlouvat arogantní ránu, již Chirac uštědřil jednotě kontinentu jako celku.
Nejurážlivějším - a nejnebezpečnějším - aspektem jeho vyjádření je rovnítko, jež položil mezi EU a Francii s Německem.
Nezaútočil na Velkou Británii, Spanělsko ani Itálii za jejich podporu USA, tak jako zaútočil proti východoevropanům, a o to víc jeho slova dráždí uši lidí v kandidátských zemích.
Přesto se zdálo, že jim vzkazoval, že Francie a Německo stojí nad všemi současnými členy, o kandidátských zemích ani nemluvě.
Chirakovy poznámky zdůrazňují vzdálenost EU od ideální rovnoprávnosti všech členů.
Jeho ostrá slova mohou zcela zmařit některé z reforem, jež v současnosti diskutuje Konvent EU a jež mají zefektivnit rozhodovací procesy uvnitř EU tím, že dají vzniknout institucím, které by ve výsledku dávaly větší moc zemím s větším počtem obyvatel.
Takové reformy mohou fungovat jen za předpokladu, že velké členské státy nepodlehnou pokušení zneužít tyto mechanismy k obcházení nebo bezohlednému potlačování zájmů malých zemí.
Chirakův výbuch je tak ničivý pro evropskou jednotu právě proto, že podkopává toto nejzákladnější jádro důvěry.
Plody GM plodin
NAIROBI – Keňský zákaz dovozu geneticky upravených (GM) plodin je odrazem znepokojivého trendu v zemi, která je tradičně pokládána za zemědělského inovátora.
Zároveň toto rozhodnutí představuje obrovský krok zpět pro kontinent, jenž často jen s námahou zajišťuje vlastní potravinovou bezpečnost.
Racionální vědecký přístup musí zvítězit nad předsudky, strachem a spekulacemi.
A Keňa může stát v čele.
GM plodiny (kterým se rovněž říká geneticky naprojektované nebo biotechnologické) se opakovaně projevily jako bezpečné a po celém světě se úspěšně používají ke zvýšení zemědělské produktivity.
Byrokracie, propaganda a dezinformace však brání milionům afrických farmářů včetně těch keňských v přístupu k technologii, která může zlepšit jejich živobytí a přispět k řešení nedostatku potravin.
Více než milion Keňanů je kvůli nedostatku obilnin v zemi v současné době odkázaný na potravinovou pomoc.
Keňská Síť systémů včasného varování před hladomorem uvádí, že již tak vysoké ceny kukuřice porostou až do konce roku, což dále zatíží potravinovou bezpečnost a ekonomický výkon.
V situaci, kdy se Keňa usilovně snaží nasytit své obyvatelstvo a stabilizovat ekonomiku, by GM technologie měla být vítaným prostředkem, jak zvýšit výnosy a příjmy, z čehož by měli prospěch zemědělci, spotřebitelé i životní prostředí.
Několik málo afrických zemí, které GM plodiny pěstují, z nich má významný užitek.
Například zavedení GM kukuřice, sójových bobů a bavlny v Jihoafrické republice pomohlo v letech 1998 až 2012 zvýšit příjmy zemědělců o více než miliardu dolarů.
Do značné míry to bylo díky GM odrůdám kukuřice, které zvýšily roční výnosy o 32% a dnes představují téměř 90% celkové úrody kukuřice v zemi.
Navzdory prudce rostoucímu výkonu však Jihoafrická republika stále nedokáže exportovat tolik kukuřice, aby udržela krok s globální poptávkou.
Zemědělci v Burkině Faso dnes zase pěstují GM odrůdu bavlny, která přirozeně odolává ničivému hmyzu, a proto vyžaduje méně drahé pesticidy.
Přechod od tradiční bavlny k upravené odrůdě pomohl zvýšit výnos o více než 18%, umožnil farmářům vydělávat o 61 dolarů na hektar více a pouze v roce 2013 znamenal zemědělské příjmy ve výši 1,2 miliardy dolarů.
Farmáři z Keni, která je průkopníkem zemědělských technologií, by bezpochyby dosáhli podobných výsledků.
Tři čtvrtiny keňských potravin produkují drobní zemědělci – takoví, kteří vypěstují více než 90% světových GM plodin.
Už dnes se očekává, že Keňané budou nesmírně těžit z nových GM odrůd vyvíjených místními vědci, jako je kukuřice odolná vůči hmyzu.
Navíc je Keňa jednou z několika málo afrických zemí s robustním regulačním rámcem, který dokáže nové odrůdy plodin hodnotit a schvalovat.
Keňský zákon o biobezpečnosti z roku 2009 ustavil Národní úřad pro biobezpečnost (NBA), jeden z prvních podobných orgánů na kontinentu.
Navzdory raným pokrokům v této oblasti je však keňský boj o GM plodiny zbytečně zpolitizovaný.
V roce 2012 zakázal kabinet bez konzultace s NBA dovoz GM plodin – své rozhodnutí přitom založil na všeobecně odsuzované a později odvolané studii, která nepravdivě spojovala GM potraviny s rakovinou.
Nedávno zase keňská vláda jmenovala speciální společný tým, který má prověřit biotechnologie.
Jeho závěry zatím nebyly zveřejněny, avšak nepříznivě laděné poznámky předsedy týmu naznačují další zmatky v této otázce; hrozí tedy, že zemědělci, vědci i veřejnost zůstanou v nejistotě právě ve chvíli, kdy jsou GM plodiny nejvíce zapotřebí.
Jasná příležitost nasytit obyvatelstvo se promrhává kvůli politice a byrokracii, přičemž Keňa bohužel není v tomto směru v Africe sama.
Zoufale potřebná legislativa o biobezpečnosti už byla například odložena v Nigérii a v Ugandě.
Velkou část problému tvoří malá skupinka aktivistů, kteří proti GM technologiím protestují z „morálních“ důvodů.
Obvykle přitom tvrdí, že GM plodiny nejsou bezpečné – kteréžto stanovisko vědecká komunita v posledních dvou desetiletích striktně odmítla.
Rovněž Světová zdravotnická organizace potvrdila, že se „neprojevily žádné dopady na lidské zdraví v důsledku konzumace takových potravin“.
Každá nová GM plodina navíc musí splňovat přísné zdravotní, ekologické a kvalitativní normy.
Tito aktivisté to možná myslí dobře, ale spolu s hrstkou dezinformovaných politiků brzdí zemědělskou technologii a produktivitu v celé Africe.
GM plodiny jistě nejsou všelékem, avšak představují důležitý nástroj k dosažení potravinové bezpečnosti a ekonomické prosperity.
Proto by rozhodování o zdravotní nezávadnosti a bezpečnosti nových odrůd plodin mělo stát na vědeckých důkazech, nikoliv na politických tahanicích a neopodstatněných „morálních“ argumentech.
Pokud keňské úřady zaujmou při politickém rozhodování přístup založený na důkazech, budou moci zlepšit miliony lidských životů doma a vytvoří neocenitelný precedens pro celý kontinent.
François Hollande vstupuje do světa
PAŘÍŽ – Když se Françoise Hollanda krátce po zvolení příštím francouzským prezidentem novinář tázal, jaký jazyk použije, až se prvně setká s americkým prezidentem Barackem Obamou, odpověď byla výmluvná. „Hovořím anglicky plynuleji než bývalý prezident,“ zhodnotil se socialistický lídr s odcházejícím Nicolasem Sarkozym. „Ale francouzský prezident musí promlouvat francouzsky!“
Prohlášením, že ovládá lingua franca globálního dění, se Hollande prohlásil za moderního státníka, avšak zároveň dal najevo, že Francie si na mezinárodní scéně zachová co největší vliv.
Deklaroval vlastně svůj závazek vůči internacionalismu a multilateralismu.
Chce-li Francie zůstat zemí, která v diplomacii dává větší rány, než odpovídá její váze, je v jejím zájmu nespoléhat na bilaterální vztahy, ale působit spíše prostřednictvím mezinárodních organizací.
Hollande si je také vědom toho, že z historických a kulturních příčin musí být mezinárodní úloha Francie jiná než u ostatních zemí.
Ve své knize Changer de destin (Změnit osud), publikované v únoru, potvrzuje, že francouzské poselství bude i nadále univerzální – což je postoj evokující rok 1789, kdy se zrodila francouzská republika, která byla na rozdíl od Spojených států od počátku považována za triumf svobody a demokracie.
Oproti Francii je však označení „socialista“ pro většinu Američanů nadávkou.
Pro Hollanda, nového lídra bez zahraničněpolitické zkušenosti, který bude muset svůj um prokázat jednáním, to ovšem může být zdrojem síly.
Obzvlášť Obama brzy pochopí, že Hollande nemá v úmyslu přinést rozmáchlé změny.
Právě naopak, jeho záměrem bude ukázat se jako spolehlivý partner, který nepřekvapuje.
Je nepravděpodobné, že by byl Hollande vůči Americe méně přátelský než Sarkozy, mnohými pokládaný za nejvýrazněji proamerického prezidenta Francie.
Hollande podpořil vojenskou intervenci v Libyi roku 2011 a připojil se k odsouzení režimu syrského prezidenta Bašára al-Assada.
Jeden z jeho blízkých politických spojenců nedávno prohlásil, že kdyby Rada bezpečnosti Organizace spojených národů schválila zásah v Sýrii, Francie „by si dokázala představit“, že se ho zúčastní.
Hollande také podporuje tvrdý postoj vůči Íránu, a co se týče izraelsko-palestinského konfliktu, jeho kniha naznačuje, že se hlásí ke „Clintonovým parametrům“ – dvěma státům s bezpečnými hranicemi a statusu Jeruzaléma, který bude přijatelný pro obě strany.
S ohledem na vztahy mezi Francií a arabským světem si člověk může být jistý, že Hollande by byl zajedno s podstatou Obamova projevu v Káhiře roku 2009, který vyzval k angažovanosti.
V neposlední řadě Hollande pravděpodobně nezpochybní Sarkozyho rozhodnutí z roku 2009 znovu Francii integrovat do vojenského velení NATO.
Toto rozhodnutí zůstává ve Francii kontroverzní, a to i mezi socialisty, ale Hollande si je dobře vědom slabin evropské obranné politiky, která s NATO jednoduše nemůže soupeřit.
Na chicagském summitu NATO na konci května nicméně Hollande potvrdí svůj příslib stáhnout francouzská vojska z Afghánistánu do konce roku 2012, tedy dva roky v předstihu oproti harmonogramu NATO (byť uznává nutnost dojednat praktické podrobnosti).
Půjde o důležitou zkoušku Hollandovy schopnosti účinně se spojenci jednat.
Druhý test jeho umění vyjednávat s ostatními lídry nadejde uvnitř Evropy.
Jedním z nejambicióznějších návrhů jeho volební platformy byla výzva k opětovnému projednání nového „fiskálního paktu“ Evropské unie, odsouhlaseného všemi členskými státy s výjimkou Velké Británie a České republiky.
Schválení paktu, jehož vznik podnítila německá kancléřka Angela Merkelová, bylo podmínkou účasti Německa v plánu finanční pomoci pro Řecko a další otřesené země eurozóny.
Hollandův návrh byl zprvu považován za urážku majestátu namířenou proti Německu.
Dnes už se všichni evropští lídři – od Maria Montiho v Itálii přes Mariana Rajoye ve Španělsku po Elia Di Rupa v Belgii – shodují na nutnosti oživit evropské hospodářství.
Platí to i pro prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho, předsedu Evropské komise José Manuela Barrosu, předsedu Evropské rady Hermana Van Rompuye a vlastně i pro samotnou Merkelovou.
O hlavní otázce – jak podnítit hospodářský růst, aniž by se zvyšoval veřejný dluh – budou Merkelová a Hollande diskutovat 15. května v Berlíně.
Merkelová se sice staví proti Hollandovu návrhu na vytvoření eurobondů s představou, že budou financovat průmyslové projekty, ale nemohou si dovolit ztrácet čas v úsilí uklidnit nervózní trhy zprávou o soudržnosti.
Merkelová už přivítala Hollandovy nápady na růstový plán pro Evropu.
Také Hollande bude muset udělat ústupky.
Pro Francouze, stejně jako pro všechny Evropany, není EU cizí útvar a unijní rozhodnutí jsou nedílnou součástí domácích politik.
V tomto ohledu má Hollande šanci na mezinárodní scéně uspět jako skutečně proevropský lídr.
Jedině silnější Evropa zajistí férový obchod s rozvíjejícími se zeměmi, zejména Čínou.
Jedině silná Evropa konečně zavede princip reciprocity s cílem ochránit evropské podniky a předejít jejich stěhování, které představuje hlavní příčinu nezaměstnanosti.
V nedávném interview Hollande prohlásil: „Francie není obyčejnou evropskou zemí a její prezident není obyčejný světový lídr.“ To Francouzi rádi slyší.
Právě toto tvrzení však představuje hlavní Hollandovu výzvu: zajistit, aby platilo i nadále v kontextu globalizace jedenadvacátého století.
Mylná představa Françoise Hollandea o Francii
LONDÝN – Nový francouzský prezident François Hollande dosáhl od svého květnového zvolení řady pozoruhodných politických vítězství doma i v Evropě.
Jeho úspěšná bilance bohužel nevyhnutelně povede k ekonomickému zúčtování, které u zjevně nic netušících francouzských občanů vyvolá šok a přinese zkázu přístupu francouzské elity k „budování Evropy“.
Po nástupu do prezidentské funkce získal Hollande parlamentní většinu a dotlačil Německo k přijetí společné zodpovědnosti za dluhy států eurozóny.
Ve francouzských firmách a ekonomických kruzích se však silně rozšířilo tušení krize.
Největší nebezpečí – které dost možná podceňují i nejtvrdší Hollandeovi kritici – ovšem nespočívá ani tak v prezidentových individuálních politických přehmatech (jakkoliv i ty mohou být vážné), jako spíše ve dvou spojených problémech v podobě francouzských ekonomických nerovnováh a krize v eurozóně.
Kdyby se tyto problémy daly řešit odděleně, snad by se prezidentovi podařilo se jimi protrmácet; společně však nejspíš potvrdí francouzskou ztrátu konkurenceschopnosti.
Snižující se konkurenceschopnost nejlépe vystihuje jediný ukazatel: jednotkové náklady práce, které měří průměrné náklady na pracovní sílu na jednotku výkonu.
V měnové unii má nesoulad mezi růstem mezd a přírůstkem produktivity – tedy jednotkových nákladů práce – za následek chronické hromadění obchodních přebytků či schodků.
Od zavedení eura stoupají jednotkové náklady práce ve Francii podstatně rychleji než v Německu.
Podle údajů Eurostatu zveřejněných v dubnu 2011 činily hodinové náklady práce ve Francii 34,2 eur oproti 30,1 eur v Německu – což bylo téměř o 20% více než průměr eurozóny ve výši 27,6 eur.
Francouzský deficit běžného účtu přesáhl 2% HDP, přestože se hospodářský růst země zastavil.
Za vysoké náklady spojené se zaměstnáváním pracovníků ve Francii nemohou ani tak mzdy a další požitky, jako spíše vysoké daně ze mzdy, které musí odvádět zaměstnavatelé.
Celá francouzská politická garnitura se už dlouho vyžívá ve zdaňování práce za účelem financování štědrých sociálních dávek, čímž se vyhýbá neúměrně vysokému zdanění příjmů fyzických osob a spotřeby – i když i to zřejmě brzy skončí, neboť Hollande má v úmyslu uvalit daň ve výši 75% na všechny příjmy nad milion eur.
Jde o jistou verzi mylné představy, že zdaňování firem („kapitálu“) šetří obyčejné občany (���zaměstnance“).
Daně uvalené na firmy se pochopitelně vždy přenesou na domácnosti – obvykle prostřednictvím přímého zvýšení cen a ve Francii také prostřednictvím vyšší nezaměstnanosti.
Kvůli vysokému zdanění práce – spolu s přísnou regulací náboru a propouštění zaměstnanců – se zaměstnavatelé mimořádně zdráhají přijímat pracovníky.
V důsledku toho trpí Francie už mnoho let chronickou dlouhodobou nezaměstnaností – ta má podle předpovědí dosáhnout v roce 2013 hodnoty 10,5%.
Hollandeův předchůdce Nicolas Sarkozy se snažil tento problém řešit.
Vyňal z daňového základu platby za dobrovolné přesčasy a přesunul část daňové zátěže z práce na spotřebu (formou zvýšení DPH).
Hollande však obě tyto reformy rychle zrušil.
Odstranění daňové úlevy na přesčasy je projevem dalšího ekonomického omylu, jemuž francouzští socialističtí politici silně podléhají: totiž představy o „konstantním objemu práce“, která se stala základem pro nejkatastrofálnější z jejich hospodářských politik – zavedení 35-hodinového pracovního týdne v roce 2000.
Tato politika se opírala o ideu, že poptávka po práci je neměnná a že tento fixní agregátní počet pracovních hodin požadovaný zaměstnavateli za účelem uspokojení poptávky lze rovnoměrně rozprostřít mezi větší počet zaměstnanců, a tím snížit nezaměstnanost.
Podobná opatření, která mají vytvořit pracovní místa uvolněním pracovních hodin od jiných zaměstnanců, jsou přinejlepším marná a často bývají i škodlivá.
Francouzští socialisté by si měli vzpomenout na středoškolskou fyziku a nauku o spojitých nádobách: když se homogenní kapalina nalije do soustavy vzájemně propojených nádob, bude mít ve všech těchto nádobách stejně vysokou hladinu bez ohledu na jejich tvar a objem.
K vygenerování většího množství „kapaliny“ (pracovních míst) je především zapotřebí neodrazovat podnikatele, na jejichž aktivitách tvorba trvale udržitelných pracovních míst vposledku závisí.
Fiskální a regulační tlaky na zaměstnanost jen podnítí francouzské firmy k tomu, aby investovaly a najímaly zaměstnance jinde než ve Francii.
Hollandeovi apologeti chválí prezidentův gradualistický a konsensuální přístup k řešení strukturálních pokřivení ekonomiky.
Tvrdí, že prezidentův sklon k zakládání poradních komisí je nejlepší cestou, jak zajistit konsensus potřebný k uskutečnění strukturálních reforem, zatímco Sarkozyho bojovný styl byl z tohoto hlediska kontraproduktivní.
I kdybychom však odhodili skepsi a začali předpokládat, že se Hollandeovi postupem času podaří přesvědčit své stoupence, aby se přihlásili k politice zvyšování konkurenceschopnosti, stále platí, že krize v eurozóně nedopřává Francii čas, který tento gradualistický přístup vyžaduje.
Jednoduchým a účinným způsobem, jak čas získat, by bylo vystoupení z eurozóny a obnovení konkurenceschopnosti zavedením devalvované národní měny.
Tento nouzový prostředek se však neslučuje s oddaností hlavního proudu francouzských politiků „evropskému projektu“, který spočívá v projekci francouzské měkké síly do okolí; budování Evropy zůstává v srdci francouzského establishmentu a jeho verze toho, co Charles de Gaulle kdysi nazval „jistou představou Francie“.
Pro hlavní proud francouzských politiků je zřeknutí se evropského projektu s cílem získat potřebný čas k obnovení konkurenceschopnosti stejně nemyslitelné jako jeho logická alternativa: maximální prosazování úplné politické unie v Evropě.
Takové řešení by obnovilo měnovou suverenitu a vytvořilo normální centrální banku (jako je Federální rezervní systém nebo Bank of England) na evropské úrovni.
Zároveň by to však znamenalo vzdát se francouzské republiky ve prospěch federální evropské vlády – což by bylo naprosté popření oné „jisté představy Francie“.
Kombinace gradualismu (při jeho nejvelkorysejší interpretaci) v oblasti domácích hospodářských reforem a paralyzujícího účinku krize v eurozóně povede k mohutnému šoku.
Setrvání v měnové unii po boku mnohem konkurenceschopnějšího Německa si vyžádá bolestné a rychlé reformy, na které Hollandeův vlažný přístup sebeuspokojené Francouze nepřipraví.
Výsledkem bude ještě větší podpora extremistických politických stran, které odmítají Evropu i konkurenční tržní kapitalismus, než jakou jsme viděli v dubnových prezidentských volbách.
Oběžná revoluce
DAVOS – Astronom Mikuláš Koperník v šestnáctém století učinil dalekosáhlý objev: středem známého vesmíru není Země, nýbrž Slunce.
Mnozí tehdy Koperníkův vhled pranýřovali jako kacířství protivící se uznávanému křesťanskému učení; nakonec ale samozřejmě koperníkovská revoluce připravila půdu novému, vědeckému světonázoru a vyšší úrovni blahobytu lidstva.
Dnes svět potřebuje obdobnou změnu paradigmatu.
Tentokrát je zapotřebí přetvořit převládající ekonomický model.
Globální střední třída bude do roku 2030 čítat téměř pět miliard lidí a všichni budou očekávat tytéž příležitosti a výdobytky, jež mají movité populace už dlouho.
To bude čím dál silněji zatěžovat životní prostředí a vyčerpávat světové zásoby přírodních zdrojů.
Potíž je v tom, že se svět už dlouho krátkozrace soustředí na co nejlevnější výrobu a spotřebu zboží.
Výsledkem je lineární ekonomika založená na rychlém využívání, likvidaci a nahrazování zboží.
Zachování současného modelu by vyžadovalo neomezené, snadno dostupné zdroje a nekonečný prostor pro odpady – což zjevně není dosažitelné.
Ostatně důsledky naší ekonomiky zboží na jedno použití – strmě rostoucí emise CO2, nezvladatelné odpadní toky a stupňující se náročnost těžby zdrojů, abychom jmenovali jen namátkou – už jsou patrné.
Chceme-li najít udržitelnou alternativu, stačí pohlédnout na přírodu, kde nic není odpadem.
Například lesy jsou naprosto efektivní systémy, v nichž životní cykly druhů probíhají v dokonalém souladu s ročními obdobími.
To je základ odolnosti a trvalosti, jež by se hospodářské soustavy měly snažit napodobit.
Tak jako ekosystémy vše účinně a účelně znovu využívají, „oběhový“ ekonomický systém by zajistil, že produkty budou navrženy jako součást hodnotového řetězce, v němž opakované využití a renovace výrobků, komponentů a materiálů zajistí neustálé opětovné využívání zdrojů.
Samozřejmě, k vybudování oběžné ekonomiky by byla nutná zásadní restrukturalizace globálních hodnotových řetězců.
Namísto prodeje výrobků by si je podniky ponechávaly ve vlastnictví a prodávaly by možnost používat vyrobené zboží jako službu.
Při prodeji užitku z produktu namísto produktu samotného by byli výrobci silně motivováni usilovat o dlouhou životnost, opakovanou využitelnost a nakonec recyklaci, což by jim umožnilo optimalizovat využívání zdrojů.
To vyžaduje novou generaci materiálů a také inovativní vývojové a výrobní postupy.
Dále jsou nezbytné nové modely podnikání, nové právní vymezení koncepce vlastnictví a užívání a novátorské strategie financování.
Konečně oběžná ekonomika potřebuje přizpůsobivou logistiku a průkopnickou kulturu, která nový systém přijme a bude odměňovat pokroky na cestě k jeho zavedení.
Kromě morálního imperativu hovoří pro přechod k oběžné ekonomice i silná finanční argumentace – konkrétně příslib obchodních příležitostí v hodnotě přes bilion dolarů.
Ten zahrnuje materiálové úspory, vyšší produktivitu, nová pracovní místa a potenciálně nové kategorie výrobků a podnikání.
Transformovat ekonomiky ale nemohou podniky samy.
S cílem posunout důraz firem od minimalizace vstupních nákladů k maximalizaci celkové hodnoty a zároveň zajistit ochranu lidského zdraví a blahobytu by vlády měly změnit své postupy ve výběrových řízeních a zapracovat do nich požadavky na oběžnost, čímž by pomohly vyvolat poptávku po nových řešeních.
Zároveň je třeba, aby spotřebitelé byli ochotni používat výrobky, jež nebudou vlastnit.
Jelikož oběžná ekonomika je z podstaty systémová, může uspět, jedině pokud výrobky a služby společně koncipují, vytvoří a budou vlastnit všichni zainteresovaní.
Společnost, již řídím, s ohledem na tyto skutečnosti přepracovává své výrobky a zvažuje, jak podchytit jejich zbytkovou hodnotu.
Zároveň se od transakčního obchodního modelu odklání k relačnímu, který zahrnuje užší spolupráci se zákazníky a dodavateli.
Mění také svou firemní kulturu tak, aby kladla důraz na dlouhodobá řešení.
Žádnou z těchto změn nebude snadné uskutečnit, ale všechny jsou nezbytné.
Přechod od lineární k oběžné ekonomice bude bouřlivý, tak jako všechny významné změny v dějinách lidstva.
Bude mít své průkopníky i odmítače, zažije dílčí výhry i porážky.
Pokud ale podniky, vlády i spotřebitelé odvedou svůj díl úkolu, oběžná revoluce navede globální ekonomiku na cestu udržitelného dlouhodobého růstu – a za 500 let ode dneška se za ní lidé budou ohlížet jako za revolucí koperníkovských rozměrů.
Rusko potřebuje svobodu, ne demokracii
Tento měsíc před dvaceti lety Michail Gorbačov zahájil své politiky perestrojky a glasnosti, jež vedly ke konci studené války.
Teď ale vztahy mezi Ruskem a Západem opět prostoupil chlad.
Prezident Vladimir Putin je často kritizován za to, že vede Rusko špatným směrem.
Lidé, kteří Putina v roce 2000 označovali za člověka, s nímž mohou obchodovat, si věc znovu rozmýšlejí.
Ti, jimž Putin kdysi učaroval, jej dnes veřejně plísní.
Putin palbu opětuje a obviňuje Západ, že se snaží Rusko oslabit a roztříštit.
Vzhledem k tomu, že politici na Západě jej přirovnávají k Mugabemu či Mussolinimu, Putinovi kremelští spolupracovníci připomínají zastánce appeasementu z Mnichova, kteří se snažili vytlačit Hitlera na východ.
Putin sám kdysi Západ obvinil, že se snaží přesměrovat do Ruska muslimský radikalismus.
Proč tak ostrá změna tónu?
V počátcích se většina národů vyprošťujících se z komunismu téměř instinktivně obrátila ke svému těsně předkomunistickému období.
Pobaltské státy oživily své ústavy ze 30. let, Arméni a Ázerbájdžánci vzkřísili své politické strany z konce druhé dekády 20. století a z východní Evropy, s výjimkou Východního Německa, které se znovusjednotilo se Spolkovou republikou, se rázem opět stala Mitteleuropa.
Oživování minulosti bylo velkou obavou Západoevropanů a Američanů, kteří měli strach z opětovného propuknutí historických nenávistí a třenic, které v bývalé Jugoslávii skutečně vystoupily do popředí.
Tyto obavy byly oporou dvojího rozšíření, NATO a Evropské unie.
Rusko se taktéž navrátilo, a to k carismu.
Zpočátku to nebylo všem jasné.
Boris Jelcin byl vstřícný k Západu, toleroval otevřenou debatu a několik osob uvedl do pozice oligarchů.
Dostalo se mu výhody presumpce neviny a jeho antikomunismus byl povýšen na náhražku demokracie.
Rusko bylo nepochybně svobodnější než kdy předtím, a to ve všech ohledech, dobrých i špatných.
Avšak obrázek, který Rusko předkládalo ostatním i sobě, byl silně pokřivený.
Parlament byl rušný, ale v podstatě bezmocný.
Elektronická média sice obvykle úřady kritizovala, patřila však hrstce lidí a závisela na vkusu, zájmech a osudu svých vlastníků.
Způsob, jímž Jelcin předal moc Putinovi, jako král svému následníkovi, nám o jeho režimu říká víc než téměř cokoliv jiného.
Putinův režim je otevřeně caristický.
Jeho Duma, krotká a povolná, se podobá Dumě Mikuláše II.
Jeho gubernátoři připomínají gubernátory Mikulášovy; mnozí jsou gubernátory generálními.
Dnes praktikovaný kapitalismus závisí na úřadech a v politice nehraje nezávislou úlohu.
Samozřejmě, neznamená to, že mezi Ruskem Vladimira Putina a Mikuláše Romanova neexistují rozdíly.
Jde však o to, že Rusko se vrátilo na dějinnou stezku svého vývoje, do bodu, kde se všechno zvrtlo.
Vnitrostátní situace, globální prostředí i historická paměť ruského lidu svorně působí proti riziku, že by Rusko muselo znovu prožít své pohnuté dějiny.
Rusko je však jako západní Evropa, v tom smyslu, že se bude muset rozvíjet po etapách.
Nepodobá se střední Evropě, která některé z nich dokázala překonat skokem z odrazového můstku NATO a EU.
To znamená, že když hovoříme o Rusku, musíme si dávat větší pozor při používání jazyka demokracie.
Demokracie byla téměř všude dosti pozdním dítětem kapitalismu, neboť vyžaduje, aby se uchytila a rozvinula sebevědomá střední třída.
Toho lze dosáhnout jedině úspěšným a trvalým kapitalistickým rozvojem.
Rusko jej dosahuje, ale celý proces si vyžádá čas.
Prozatím politika patří elitám.
Má-li se Rusko pohnout vpřed, jeho vysoce postavení a mocní se musí dohodnout, komu co patří, kdo stanovuje pravidla a jak pravidla změnit.
To nevyžaduje demokracii, ale spíš ryzí ústavní právní řád.
Řečeno jinak, carské Rusko je potřeba proměnit na obdobu císařského Německa.
To sice nebude snadné, ale máme dobré důvody k optimismu.
Navzdory tomu, jak mnoho se píše o Putinově Rusku, zbytek země se často přehlíží.
Putinovo Rusko v zásadě znamená Kreml a byrokracii.
Jsou sice nejvlivnější, ale nepředstavují Rusko v jeho celistvosti.
Miliony spotřebitelů využívajících svého práva vybírat si v rychle rostoucích řetězcích supermarketů, plná letadla obchodních cestujících den co den směřujících do Londýna, Curychu a Frankfurtu, rekreanti, kteří když přišli o Krym, znovuobjevili Středozemní moře – ti všichni jsou součástí Ruska za hranicemi Putinovy sféry a jejich Rusko poroste a bude se rozvíjet i tehdy, až Putin bude historií.
Současná ruská agenda se tedy musí týkat spíše svobody než demokracie.
I dnes je Rusko, třebaže nedemokratické, do velké míry svobodné.
Co Rusko potřebuje, je tuto svobodu institucionalizovat vybudováním moderního státu, který nahradí zastaralý carský systém.
Potřebuje také moderní občanskou společnost, která konsoliduje jeho multietnické postimperiální obyvatelstvo.
To vyžaduje určitý liberalismus, který prosazuje svobodu, reformy a národní stát; takový liberalismus dnes v Rusku chybí.
Ani vláda, ani současná opozice jej nenabízí, což znamená, že Rusové se musí poohlédnout mimo Putinovo Rusko.
Co se Západu týče, je marné snažit se Putina a jeho tým dovést zpět k demokracii, kam Rusko nepatří, nebo Rusko trestat sankcemi, které ničemu nepomohou.
Západ musí pochopit, kde Rusko stojí na časové ose dějin, a ne se to snažit zahnat přáními.
Politickou propast může zúžit jedině domácí kapitalistický rozvoj.
Prozatím by Amerika a Evropa měly své politiky vůči Rusku zakládat na společných zájmech, nikoliv na očekávání společných hodnot.
Náboženská svoboda, nebo svoboda projevu?
PRINCETON – Rada pro lidská práva Organizace spojených národů přijala minulý měsíc rezoluci odsuzující „hanobení náboženství“ jako porušení lidských práv. Text rezoluce říká: „Hanobení náboženství je vážná urážka lidské důstojnosti,“ která vede k „omezení svobody stoupenců [náboženství].“
Rezoluci původně navrhla Organizace islámské konference (OIK), sdružující 56 států, a Radě pro lidská práva ji předložil Pákistán.
To podporuje dojem, že jejím terčem byly projevy jako hanlivé karikatury proroka Muhammada zveřejněné před třemi lety v dánských novinách.
Německo se postavilo proti rezoluci.
Německý mluvčí, hovořící za Evropskou unii, představu „hanobení náboženství“ v kontextu lidských práv odmítl jako neplatnou, protože lidská práva nenáležejí institucím ani náboženstvím, nýbrž jedincům.
Proti rezoluci vystoupily také četné nevládní organizace, sekulární i náboženské.
Ronald Lauder, předseda Světového židovského kongresu, řekl, že jeho sdružení považuje rezoluci za oslabení „práv jednotlivců vyjádřit svůj názor“.
To se jeví jako správný argument.
Zatímco pokusy rozdmýchat vůči vyznavačům jistého náboženství nenávist anebo proti nim vyvolat násilí lze oprávněně potlačovat, kritika náboženství jako takového by se potlačovat neměla.
Rezoluce je nezávazná, ale kdyby státy zavedly zákony, které jí zajistí účinnost, není pochyb, že by to narušovalo svobodu projevu.
V prvé řadě je sporné, co se vlastně za „hanobení náboženství“ počítá.
OIK například ve svém prohlášení říká: „Islám se často a mylně spojuje s porušováním lidských práv a s terorismem.“ Jsou tyto asociace mylné?
Pokud by OIK ráda změnila dojem mnoha lidí, že islám porušuje lidská práva, potlačování svobody projevu stěží představuje nejlepší způsob jak o to usilovat.
Dojem lidí by bylo možné změnit uspořádáním důkazů, které jej vyvracejí, a doložením, že lidská práva – včetně práv žen – se v islámských zemích ochraňují stejně dobře jako v zemích neislámských.
Aby ukázala, že spojovat si islám s terorismem je chybou, OIK by mohla začít shromažďovat statistiky ohledně náboženských příslušností těch, kdo se podílejí na terorismu.
Naproti tomu potlačování svobody projevu kritiků islámu pouze vyvolává podezření, že důkazy a poctivou argumentací nelze doložit, že tvrzení kritiků jsou chybná.
Shodou okolností v tomtéž týdnu, kdy Německo a Světový židovský kongres odmítly myšlenku, že hanobení náboženství je urážka lidské důstojnosti, a obhajovaly právo na svobodu projevu, vydal nejvyšší německý soud rozhodnutí v případu předneseném židovskými organizacemi a dvěma židovskými jedinci.
Soud rozhodl v neprospěch práva skupiny na ochranu práv zvířat Lidé za etické zacházení se zvířaty (PETA) se sídlem ve Spojených státech klást vedle sebe fotografie obětí holocaustu a fotografie zvířat v průmyslových velkochovech a na jatkách.
Na plakátech je nápis: „Pro zvířata jsou všichni lidé nacisti“ – výrok Isaaca Bashevise Singera, židovského spisovatele narozeného v Polsku.
Německé zákony o svobodě slova podle soudu kampaň PETA nechrání, neboť způsobovat, že „osud obětí holocaustu vypadá banálně a triviálně“, je urážkou lidské důstojnosti.
Organizace PETA samozřejmě neprohlašovala, že osud obětí holocaustu byl banální a triviální.
Právě naopak, využívala holocaust, u něhož se všichni shodneme, že byl naprosto odporný, aby tak jako Isaac Bashevis Singer poukázala na to, že existují paralely mezi tím, jak nacisté zacházeli s Židy, a tím, jak se chováme ke zvířatům.
Závěr, k němuž nás PETA chce dovést, je, že příšerný je jak holocaust, tak hromadné věznění a zabíjení zvířat.
Svobodná společnost by měla být diskusi nad takovým tvrzením otevřená.
Bez ohledu na podstatu kampaně PETA by však ti, kdo se v Radě OSN pro lidská práva postavili za svobodu projevu, měli chápat, že skutečnost, že některé formy projevu působí urážlivě, není dostatečným důvodem k jejich cenzuře.
Pokud PETA není dovoleno přednést svou argumentaci proti tomu, jak týráme zvířata, způsobem, který pokládá za nejlepší, protože by to mohlo některé lidi urazit, pak by se na tomtéž základě mohla zakázat i kritika náboženství.
Pokud ale na druhou stranu nemají stoupenci určitého náboženství právo na ochranu proti kritice svého náboženství, pak by oběti holocaustu ani jejich potomci (k nimž patřím i já) neměli mít ani v Německu ochranu před propagačními kampaněmi, jejichž záměrem není vyvolávat nenávist ani násilí, leč mohou na ně působit urážlivě.
Svoboda, bezpečnost a terorismus
Amerika se v současnosti nachází uprostřed zmateného hledání ústředního principu, kolem něhož by vystavěla svou zahraniční a obrannou politiku.
Po téměř půlstoletí - až do okamžiku zhroucení sovětské soustavy na počátku 90. let - bylo stěžejní doktrínou, jež udávala směr politikám národní bezpečnosti USA, potlačování komunismu. ,,Válka proti terorismu`` posloužila jako sikovná náhrada.
Nedokáže ovsem nabídnout pevný (či obzvlástě obdivuhodný) podklad, na němž by spočinula role Ameriky ve světě 21. století.
Hledání nové velké strategie či alespoň jednotícího principu uvádějí ve zmatek revoluční časy, v nichž žijeme - ocitáme se v nevídané epose několika souběžných revolucí, z nichž vsechny jsou velkolepé a dějinné.
Globalizace znamená internacionalizaci trhů, financí a obchodu, zatímco informační revoluce mění způsoby toho, jak pracujeme, učíme se a komunikujeme.
Obě revoluce přinásejí prospěch vyspělému západnímu světu, avsak dále ,,majetné`` oddělují od ,,nemajetných``, v tomto případě těch, kdo nemají hotové výrobky, služby či zdroje, s nimiž by obchodovali, ani nové technologie.
Přispívají také ke třetí revoluci, erozi suverenity - a tedy autority - národního státu.
Selhávání států, obzvlástě těch, které po válkách uměle vytvořily velmoci nebo které jako ze stavebnice vyskládaly bývalé koloniální mocnosti, se stává závažným mezinárodním problémem a zdá se, že tak to i zůstane.
Jak se autorita státu rozrusuje, vyjevuje se čtvrtá revoluce, ukrývající nejnebezpečnějsí potenciál: proměna války a měnící se podstata konfliktů.
Jedná se o revoluci, jež zabusila na dveře Ameriky 11. září 2001.
Předcházely samozřejmě mnohé výstrahy.
K prvnímu útoku na samotné Světové obchodní středisko doslo už v roce 1993.
Pak přisly v roce 1996 bombové útoky proti americkým kasárnám v Saúdské Arábii, v roce 1998 proti ambasádám USA v Keni a Tanzanii a v roce 2000 proti lodi USS Cole.
Dne 15. září 1999 Komise USA pro národní bezpečnost ve 21. století uveřejnila zprávu nazvanou ,,Nadcházející nový svět``.
Její první závěr zněl takto: ,,Na Spojené státy zaútočí teroristé pomocí zbraní hromadného ničení a na americké půdě přijdou o život Američané; je možné, že ve velkém počtu.``
Tatáž komise, jejímž jsem byl členem, dne 31. ledna 2001 naléhavě vybídla nového prezidenta George W.
Bushe, aby národ připravil na takové útoky tím, že by sjednotil roztřístěné agentury federální vlády do nového celonárodního bezpečnostního orgánu.
Nasim varováním a doporučením se nedostalo pozornosti.
Během prvního teroristického útoku v novém století zahynuly v Americe tři tisíce lidí.
Vsichni jsou zajedno, že dalsí útoky budou následovat.
Mnozí odborníci jsou přesvědčeni, že ani po dvou letech USA stále nezačaly podnikat bezodkladné kroky, jež vyžaduje schopnost bránit se dalsím útokům.
Dokonce i o kompromisu mezi svobodou a bezpečností se diskutovalo jen málo v porovnání s jeho závažností.
Je to zřejmě tím, že předběžná protiteroristická opatření způsobila v USA potíže namnoze Američanům arabského původu, zatímco sirsí americké obce se nijak nedotkla.
Spojené státy jsou ovsem vyspělou liberální demokracií, kde osobní práva zaručuje psaná ústava a Listina práv a kde svobody ochraňuje nezávislé soudnictví coby rovnocenný třetí pilíř moci.
A USA jsou na to pysné.
Americké právnické kruhy i někteří zástupci sirsí společnosti si začínají uvědomovat složitou problematiku, s níž se USA potýkají, když se poprvé od roku 1812 snaží chránit před útoky zvenčí.
Měla by mít národní vláda možnost sledovat počítačovou a telefonní komunikaci svých občanů a usedlíků?
Měl by se nad podezřelými osobami ustanovit dozor proto, že patří k určité náboženské nebo etnické komunitě?
Mělo by se ,,nepřátelským bojovníkům`` či dalsím jen podezřelým osobám upírat spravedlivé soudní řízení, včetně habeas corpus , práva na obhájce a práva na soud před porotou?
Tyto a dalsí otázky jdou přímo k samé podstatě demokracie a hodnot americké republiky.
Čas nikterak neulehčí hledání odpovědí.
Ve skutečnosti hrozí, že otázky budou stále častějsí a znepokojivějsí.
Jedním ze zásadních témat demokratických společností v novém světě 21. století je dosažení náležité vyváženosti mezi bezpečností a svobodou.
Buďte přílis opatrní na straně svobody a společnost bude snadno přístupná útokům.
Ovsem vytvoření ,,státu se zvýsenou ostrahou`` by znamenalo nechat zvítězit teroristy, neboť bychom zadusili demokratickou svobodu.
Potřebujeme zákonodárce s moudrostí Salamounovou, jakých je jen nemnoho.
Při tomto hledání správné rovnováhy demokracie nehledí na hranice.
USA se mohou poučit ze zkuseností ostatních národů a podělit se s nimi o své zkusenosti.
Svoboda nepatří žádnému konkrétnímu národu ani systému.
Je to obecné dobro, o něž musí usilovat vsichni.
Ať je ohrožena fasismem, komunismem, terorismem či jinou formou fanatismu, svoboda se musí bránit způsoby, které pro ni nebudou sebezničující.
V dnesním věku hluboko sahajících a vícenásobných revolucí bude největsí převrat možná vyžadovat vynalezení nových způsobů, jak zachovat demokratické svobody a rozvíjet je.
Volnotržní argument proti daňovému soupeření
LONDÝN – Globální dostihy ve snižování sazeb firemních daní se v roce 2018 zrychlily.
Podle nejnovějšího ročního hodnocení daňových politik napříč vyspělými ekonomikami, které vydala OECD, průměrná míra zdanění firemních zisků klesla z 32,5 % v roce 2000 na dnešních necelých 24 %.
Trend je to pochopitelný.
Jelikož investice soukromého sektoru zůstávají tvrdohlavě slabé, vlády se zoufale snaží udržet kus koláče, který mají.
Je lepší danit firmy mírně a udržet je ve své jurisdikci, než vzdát se těchto příjmů úplně.
Vždyť vycházejí-li ostatní okolnosti nastejno, firmu zvažující výstavbu nové továrny či jiného zařízení budou přitahovat země s výhodnějším daňovým režimem.
Podobně firmy zatížené vyšší daňovou sazbu v jedné zemi se mohou rozhodnout přesunout své provozy jinam.
Anebo namísto stěhování personálu a narušování dodavatelských řetězců mohou najít způsob, jak v jurisdikci s nižším zdaněním evidovat zisky – obvykle tím, že tam přesunou některé funkce ústředí firmy.
Podle řady ekonomických liberálů a tradičních konzervativců je taková „daňová konkurence“ dobrá věc, protože se má za to, že nižší daně uvolní tržní síly, čímž dají do pohybu novátorství a růst.
Navíc se zastánci tohoto názoru domnívají, že by vlády vlastně vůbec neměly podnikání daňově zatěžovat.
Jelikož daň z firemních zisků snižuje množství peněz, které má podnik na investice či zvýšení mezd, považují ji za odvod na úkor zaměstnanců podniku, nikoli jeho vlastníků.
Daňové soupeření by však mělo ekonomické liberály znepokojovat.
Nejenže posiluje monopolistické trendy a narušuje spravedlivou a transparentní soutěž mezi firmami, ale zároveň zbavuje vlády části peněz potřebných k zachovávání veřejných statků – školství, zdravotnictví, infrastruktury, právního řádu –, na něž firmy spoléhají.
Současně existuje málo důkazů, že by daňové zatížení firem dopadalo spíš na zaměstnance než na kapitál.
Nestranický Rozpočtový úřad Kongresu USA a Institut pro zdanění a hospodářskou politiku, kromě jiných, jasně prokázaly, že přes 80 % dopadů zdanění firem nesou akcionáři, nikoli zaměstnanci.
Přesto tržní liberálové tvrdí, že zdanění firem „pokřivuje“ chování a brzdí tvorbu bohatství.
To je ovšem přinejlepším zjednodušující.
V prvé řadě se daňová konkurence mezi jurisdikcemi zcela liší od soutěžení firem na trhu.
Když se vlády snaží přilákat investice dotacemi, daňovými prázdninami, zvláštními výjimkami a zrychlenými harmonogramy odpisů, vytvářejí deformace, které podrývají komparativní výhody.
Firmy se zaměří spíš na přetahovanou o nejlepší finanční pobídky než na investice v oblastech s nejvyššími potenciálními nárůsty produktivity a v důsledku toho utrpí hospodářská dynamika.
Daňová soutěž navíc vyvolává tržní koncentraci a monopolizaci, protože ohýbá pravidla ve prospěch zavedených nadnárodních korporací a proti menším potenciálním konkurentům.
Větší firmy mají prostředky, aby využily daňových rájů k převádění zisku a snižování základu, kdežto malé a střední firmy zpravidla ne.
Není divu, že nadnárodním společnostem se v posledních letech daří svou daňovou zátěž snižovat mnohem rychlejším tempem než menším firmám.
Daňové soupeření pobízí k černé jízdě na úkor veřejných statků a zároveň nahlodává schopnost vlád takové statky zajišťovat.
Firmy, stejně jako jednotlivci, nejsou výhradním strůjcem svého úspěchu.
Bez dostupnosti zdravé a vzdělané pracovní síly, veřejné infrastruktury a právních soustav, které vynucují smlouvy, patenty a duševní vlastnictví, by nebyly nic.
Vládní výdaje za veřejné statky jsou dokonce zřejmě ekonomicky efektivnější než nižší daně.
Korporace už sedí na značných peněžních přebytcích; jenže než aby investovaly do zaměstnanců, zařízení nebo výzkumu a vývoje, raději vykupují své vlastní akcie.
Ve Spojených státech se tato praxe od zavedení škrtů v daních právnických osob v prosinci 2017 zrychlila.
Konečně firemní zisky občas pramení z dobývání renty a jiných bezcenných aktivit, které by se rozhodně měly danit.
Je důvodné pochybovat, že značný rozsah obchodních činností – hazard, prodej a propagace alkoholu, finanční spekulace a tak dále – vůbec vytváří čisté ekonomické přínosy.
Mnohé společnosti mají v nejlepším případě zisk z „distribučních“ aktivit, které dolují stávající bohatství z ekonomiky.
Ovšem i ty, které nabídkou nových či vylepšených výrobků a služeb vytvářejí skutečnou hodnotu, stále prospívají jen určité podmnožině společnosti.
V každém případě by tyto firmy měly mít daňové povinnosti, aby platily za veřejné statky.
Nakonec budou vlády nuceny součásti svých daňových systémů harmonizovat, budou-li někdy chtít tyto ekonomicky ničivé tendence překonat.
Cestu k širšímu mezinárodnímu daňovému režimu by mohla otevřít dohoda mezi Evropskou unií a USA.
Jenže transatlantické vztahy jsou na nejnižším bodě za desítky let, a tak vyhlídky, že se tak stane v brzké době, jsou vzdálené.
Prozatím bude daňové soupeření dál narušovat tržní soutěž a současně obírat vlády o peníze nezbytné k investicím do veřejných statků potřebných k zajištění dlouhodobé ziskovosti firem.
Texas zamrzl podle plánu
AUSTIN – Koncepce texaského trhu s energií se připisuje Williamu Hoganovi z Kennedyho fakulty na Harvardu.
Když Texasané mrzli a praskalo jim potrubí, poznamenal údajně, že trh s energií v postiženém státě funguje podle plánu.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Hogan má pravdu, což vypovídá dost o tom, jak někteří ekonomové uvažují.
Energetika byla roky ustáleným, nezáživným podnikáním.
Za účelem potlačování monopolu regulační úřady určovaly a stabilizovaly ceny a míra návratnosti investic dostačovala společnostem (v zásadě) k pokrytí nákladů na výstavbu, údržbu a přiměřený zisk.
Ekonomové si ale stěžovali: provozovatelé byli motivováni nadměrně investovat.
Čím větší byly jejich podniky a čím vyšší celkové náklady, tím víc dokázali vyždímat z těch, kdo rozhodují o sazbách.
Elektřina je nejdokonalejší normovaný produkt, jeden puls jako druhý.
Texas měl uzavřenou energetickou soustavu, odříznutou od mezistátního obchodování, a tedy vyňatou z federální regulace.
Jaké lepší místo a jaký lepší produkt si přát, chcete-li dokázat výhody konkurenčního, deregulovaného systému?
Ekonomové tedy navrhli volný trh: nechť elektrárny soupeří o dodávky elektřiny spotřebitelům ve společné rozvodné síti.
Podmínky a ceny určí svobodně dojednané smlouvy.
Konkurence maximalizuje efektivitu a ceny budou odrážet náklady na paliva a nejnižší možnou marži.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Úlohou státu bude spravovat společnou elektrickou přenosovou soustavu spojující výrobce a spotřebitele.
V dobách nedostatku by ceny mohly růst, ale kdo nechce platit, může si shodit jističe.
V roce 2002, za guvernéra Ricka Perryho (pozdějšího ministra energetiky ve vládě prezidenta Donalda Trumpa), Texas dereguloval svou elektrizační soustavu a zavedl volný trh, spravovaný neziskovou organizací Electric Reliability Council of Texas (ERCOT), se zhruba 70 poskytovateli.
Několik měst – včetně Austinu – si sice zachovalo svou staromódní veřejnou energetiku, ale i ta byla navázána na státní soustavu.
Problém je v tom, že poptávka po elektřině je neelastická: příliš nereaguje na cenu, zato reaguje na počasí.
Ve chvílích extrémního horka nebo chladu je poptávka ještě méně elastická.
Na rozdíl od běžného trhu se navíc nabídka musí rovnat poptávce každou minutu každého dne.
Když se jí nerovná, celá soustava se může zhroutit.
Texaský systém měl tři slabá místa.
Zaprvé, bezohledné soupeření o dodávání energie nejlevnějším možným způsobem znamenalo, že strojní vybavení, vrty na zemní plyn, potrubí ani větrníky nebyly izolované proti extrémní zimě – ta je tu sice neobvyklá, leč nikoli neznámá.
Zadruhé, zatímco velkoobchodní ceny mohly volně kolísat, ty maloobchodní závisely na té či oné smlouvě, již spotřebitel podepsal.
Zatřetí, v okamžicích, kdy poptávka po elektřině byla nejvyšší, ceny nutně rostly – a neklesaly.
Nový systém většinou fungoval.
Ceny stoupaly a klesaly.
Zákazníci, kteří nepodepsali dlouhodobé smlouvy, čelili určitému riziku.
Jeden poskytovatel, Griddy, nabízel zvláštní model: za členský poplatek ve výši 9,99 dolaru měsíčně jste mohli elektřinu odebírat za velkoobchodní cenu.
To většinou vyšlo lacino.
Jenže lidé nepotřebují elektřinu „většinou“; potřebují ji stále.Nejpozději v roce 2011, kdy Texas krátce zažil velký mráz, přitom lídři státu věděli, že za extrémního počasí je soustava radikálně nestabilní.
Tvůrci systému to věděli rovněž, ať teď říkají, co chtějí.
Přesto texaští politici nic neudělali.
Texaští poskytovatelé energie, bohatý zdroj příspěvků na kampaně, nechtěli být vystaveni požadavkům na investice do zajištění proti vlivům počasí, jež většinou není zapotřebí.
V roce 2020 byly s ohledem na covid-19 pozastaveny i dobrovolné kontroly.
Pak přišly hluboké mrazy roku 2021.
V zemním plynu zamrzala vodní pára ve vrtech, v potrubí i v elektrárnách.
Byly odpojeny větrné elektrárny neochráněné před mrazem, ale ty byly malou částí příběhu.
Jelikož je texaská soustava odpojená od zbytku země, nebylo možné dovézt žádné rezervy; vzhledem k chladnému počasí po celé zemi by navíc ani žádné nebyly k dispozici.
V časných hodinách 15. února poptávka natolik předstihla nabídku, že celá síť byla údajně několik minut od zhroucení.
Cenový mechanismus během těchto událostí zcela selhal.
Velkoobchodní ceny stonásobně stouply – ty maloobchodní, vázané smlouvami, ovšem tolik nerostly; výjimkou byli zákazníci Griddy, jimž daly zabrat účty na tisíce dolarů za den.
Poptávka stoupala, a nabídka se zhroutila.
ERCOT byla nucena rozvod elektřiny odpojovat, což by snad bylo snesitelné, kdyby k tomu docházelo postupně napříč sídly po celém státě.
To ale možné nebylo: od elektřiny nelze odstřihnout nemocnice, hasiče a jiná nezbytná zařízení ani výškové nájemní domy závislé na výtazích.
Někde tudíž dál svítila světla, zatímco jinde několik dní nešel proud.
Další fází kalamity byla zamrzající voda.
Praskaly trubky a nabídka vody nedokázala držet krok s poptávkou.
Napříč Texasem klesl nebo selhal tlak vody.
Nemocnice nemohly vyrábět páru, a tedy ani teplo, a některé bylo nutné evakuovat.
S tím vším, jak nám Hogan popravdě říká, koncepce počítala.
Teď už se v Texasu elektřina vrací; dodávky vody budou ještě pár dní trvat.
Potravin je málo a oprava poškozených domů si vyžádá měsíce.
Miliony Texasanů postihly důsledky koncepce, vymyšlené ekonomy a posílené mýtem, který posloužil odvětví fosilních paliv a politikům, jež financuje.
Jeden z nich, americký senátor Ted Cruz, se zachoval v dokonalém souznění s volnotržní logikou systému, když vzal roha do Cancúnu.
Perry říká, že Texasané jsou ochotni k sebeoběti, aby se vyhnuli prokletí socialismu.
Jestliže ale socialismus znamená svěřit odborné otázky rozhodující o životě a smrti inženýrům a dalším, kteří se vyznají ve svém oboru, namísto ideologů, vykuků a konzultantů, pak možná mnozí třesoucí se Texasané dají raději přednost takovému prokletí než tomu, se kterým žijí právě teď.
Zákazy názorů
NEW YORK – V květnu 1980 se studenti z jihokorejského města Kwangdžu vzbouřili proti nepopulárnímu vojenskému režimu.
Mnoho set jich bylo brutálně zavražděno příslušníky polovojenských oddílů, kteří měli povstání potlačit.
Šéf vojenské vlády, generál Čon Tu-hwan, prohlásil, že studenti jsou revoluční loutky nastrčené ze Severní Koreje.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Během nadcházejících dvou desetiletí se Jižní Korea stala demokracií a Čon skončil ve vězení.
Avšak zatímco korejští liberálové stále oplakávají studenty z Kwangdžu coby mučedníky demokracie, někteří konzervativci se domnívají, že Čon měl pravdu, když za povstáním viděl severokorejské spiknutí.
Současný liberální prezident Jižní Koreje Mun Če-in prosazuje zákony, které by podobné názory zakázaly coby „překrucování dějin“.
Kdo tvrdí, že povstání v Kwangdžu bylo čímkoliv jiným než bojem za svobodu, může skončit až na pět let ve vězení.
A vychvalování některých aspektů japonské koloniální vlády v Koreji může člověku vynést ještě delší nepodmíněný trest.
Stoupenci této legislativy v Jižní Koreji poukazují na skutečnost, že v několika evropských zemích platí zákony zakazující popírání židovského holocaustu.
Naopak odpůrci pokládají tyto zákony za útok na svobodu slova a tvrdí, že vlády by neměly mít právo rozhodovat, co je v historických debatách správné či nesprávné.
Samozřejmě jsou zde historická fakta: Osvětim skutečně existovala, atomové pumy byly skutečně svrženy a v Kwangdžu byli skutečně zabiti studenti.
Zároveň však řada věcí podléhá interpretaci.
Špatným argumentům a falešným tvrzením se musí čelit lepšími argumenty a větší přesností.
Každopádně je to idealizovaný případ svobody slova.
Ve skutečnosti všude existují právní a společenská omezení, mnohdy i z dobrých důvodů.
Podněcování nenávisti a diskriminace na základě rasy, vyznání či sexuální orientace je v Evropské unii nezákonné.
A i když je ústava Spojených států méně svazující, také ona zakazuje projevy, které směřují k „bezprostřednímu nezákonnému činu“ nebo ho podněcují.
A americké soudy nevztahují ochranu svobody projevu na dětskou pornografii či urážky na cti.
Stačí to?
Není ideál svobody slova trochu naivní v době, kdy americký prezident může přes internet šířit škodlivé lži a adresovat je milionům voličů?
Neměly by se nebezpečné konspirační teorie, které zhoršují globální pandemii nebo podkopávají demokratické instituce, ze sociálních médií vyloučit?
Postačují lepší argumenty a větší přesnost k tomu, aby falešná tvrzení nenapáchala vážné škody?
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Protože vyznávám svobodu slova, nelíbí se mi zákony proti popírání holocaustu a dalším odporným názorům.
Tento postoj je však zapotřebí poměřovat se zjevnými riziky v případě, že necháme některé nejjedovatější názory beztrestně cirkulovat.
Po druhé světové válce se mnozí lidé domnívali, že umožnění šíření nacistické propagandy v Německu by bezprostředně ohrozilo křehkou liberální demokracii v zemi.
Nebyl to nerozumný předpoklad.
Zákaz takové propagandy měl v té době smysl.
Běžný praktický argument proti zákazu potrhlých teorií kdysi tvrdil, že jde o okrajové, a tudíž relativně neškodné jevy.
Před érou internetu a sociálních sítí byla představa, že Hillary Clintonová a George Soros řídí celosvětovou síť kanibalistických pedofilů, doménou hrstky šílenců.
Dnes však miliony lidí z celého světa – včetně plných 50% republikánů v USA – tvrdí, že tomuto nesmyslu věří.
Sekta není otevřená argumentům: předložit jejím stoupencům fakta by se minulo účinkem.
Několik evropských zemí a také EU pracují na zákonech, které by regulovaly činnost internetových platforem.
Požádáme-li však vlády či sociální platformy, aby cenzurovaly iracionální a škodlivé názory, pravděpodobně se jich tím nezbavíme.
Opravdové stoupence to jen posílí v přesvědčení, že se stali terčem útoku zlovolného establishmentu.
I kdyby se však neblahé názory daly omezit cenzurou, bylo by to správné?
Myslím si, že v tomto případě je stále platný slavný „případ Skokie“.
Americká národně socialistická strana chtěla v roce 1977 demonstrovat na chicagském předměstí Skokie, kde žilo mnoho Židů včetně lidí, kteří přežili holocaust.
Představitelé města se na základě stížností místních obyvatel pokusili demonstraci překazit.
Nacisté se odvolali na svobodu projevu, která podle nich zahrnovala i mávání vlajkami s hákovým křížem.
Právníci z Amerického svazu pro občanské svobody (ACLU) toto právo podpořili.
Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu, který právo na svobodu projevu potvrdil.
Bez ohledu na odpudivost byly vlajky s hákovými kříži prohlášeny za přípustné, neboť nespadaly do úzké kategorie „štvavých slov“, na kterou se standardní ústavní ochrana nevztahuje.
Argumenty právníků ACLU – z nichž někteří byli sami Židé a žádný z nich nesympatizoval s nacisty – byly prosté: umožníte-li státu zakazovat názory, s nimiž nesouhlasíte, usnadníte státu zakazovat i názory, s nimiž souhlasíte.
Ochrana práva nacistů demonstrovat byla považována za způsob, jak ochránit právo ostatních zaujímat diametrálně odlišné postoje.
Tento argument stále platí, i v naší digitální éře.
Ani v USA, které jsou shovívavější než většina zemí, však tento princip neplatí absolutně.
Podněcování k bezprostředně hrozícímu násilí se nepovoluje.
Projev Donalda Trumpa letos 6. ledna, kdy vybízel dav, aby vzal útokem Kapitol, se k překročení této hranice rozhodně přiblížil.
Byl to jasný důkaz, že i jazyk může být nebezpečný.
Internetová média se zde stala katalyzátorem: „štvavá slova“ se dnes šíří mnohem rychleji a na větší vzdálenost než kdykoliv dříve.
Bude zapotřebí obrovské ostražitosti, abychom ochránili svobodu vyjadřování a zároveň uchovali společenské a právní hranice, které brání tomu, aby slova přerostla ve skutečný boj.
Svoboda projevu, Muhammad a holocaust
Načasování rakouského odsouzení a uvěznění Davida Irvinga za popírání holocaustu nemohlo být horší.
Verdikt nad Irvingem, který přišel poté, co v Sýrii, Libanonu, Afghánistánu, Libyi, Nigérii a dalších islámských zemích během protestů proti karikaturám zesměšňujícím Muhammada zemřelo přinejmenším 30 lidí, proměňuje ve frašku tvrzení, že v demokratických zemích je svoboda vyjádření základním právem.
Nemůžeme důsledně trvat na tom, že karikaturisté mají právo tropit si žerty z náboženských postav, ale že popírání existence holocaustu by mělo být trestným činem.
Jsem přesvědčen, že bychom měli stát za svobodou projevu.
A to znamená, že David Irving má být osvobozen.
Než mě obviníte z nedostatku pochopení pro citlivost obětí holocaustu či pro podstatu rakouského antisemitismu, měl bych říct, že jsem synem rakouských Židů.
Moji rodiče z Rakouska včas utekli, moji prarodiče však nikoli.
Všichni čtyři moji prarodiče byli deportováni do ghett v Polsku a Československu.
Dva byli posláni do polské Lodže a pak byli zřejmě zavražděni oxidem uhelnatým ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu.
Jeden zemřel v přeplněném a hlady trpícím ghettu v Terezíně.
Přežila pouze moje babička z matčiny strany.
Nemám tedy žádné pochopení pro absurdní popírání holocaustu Davida Irvinga – o němž teď tvrdí, že bylo omylem.
Podporuji snahy o zabránění nástupu nacismu v Rakousku i všude jinde.
Jak ale posloužíme zájmu pravdy, když zakážeme popírání holocaustu?
Jestliže stále existují lidé natolik pošetilí, že popírají, že k holocaustu došlo, přesvědčí je věznění těch, kdo tento názor vyjadřují?
Právě naopak, budou si tím spíš myslet, že jsou posíláni do vězení za to, že vyjadřují názory, jež nelze jen důkazy a argumentací vyvrátit.
Ve své klasické obhajobě svobody slova v díle O svobodě John Stuart Mill napsal, že pokud určitý názor není „úplně, často a beze strachu diskutován“, stane se „mrtvým dogmatem, nikoli živoucí pravdou“.
Existence holocaustu by měla zůstat živou pravdou a ty, kdo jsou k obludnosti nacistických zvěrstev skeptičtí, je třeba postavit před důkazy o nich.
V období po druhé světové válce, kdy se rakouská republika usilovně snažila etablovat se jako demokracie, bylo rozumné, že rakouští demokraté v rámci přechodného krizového opatření potlačovali nacistické myšlenky a propagandu.
Tehdejší nebezpečí je ale dávno pryč.
Rakousko je demokratický stát a člen Evropské unie.
Navzdory občasnému oživení protipřistěhovaleckých, ba dokonce rasistických názorů – což je naneštěstí jev, který se neomezuje jen na země s fašistickou minulostí – neexistuje už v Rakousku vážná hrozba návratu k nacismu.
Naproti tomu svoboda projevu je pro demokratické režimy zásadní a musí zahrnovat svobodu říkat to, o čem jsou všichni ostatní přesvědčeni, že je nepravdivé, ba i to, co mnohé lidi uráží.
Musíme mít právo svobodně popřít existenci Boha a kritizovat učení Ježíše, Mojžíše, Muhammada i Budhy, jak jsou zachycena v textech, jež miliony lidí považují za posvátné.
Bez této svobody bude lidský pokrok neustále narážet na základní překážku.
Článek 10 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách prohlašuje: „Každý má právo na svobodu projevu.
Součástí tohoto práva je právo zastávat názory a přijímat a šířit informace a ideje bez zásahů veřejné moci a bez ohledu na hranice státu.“
Aby Rakousko naplnilo toto jasné vyjádření – bez vágních výhrad článku 11, které hrozí, že jej zcela zbaví smyslu –, mělo by svůj zákon proti popírání holocaustu zrušit.
Další evropské státy s podobnými zákony – například Německo, Francie, Itálie a Polsko – by měly učinit totéž a zároveň zachovat nebo posílit své snahy o informování občanů o realitě holocaustu a o důvodech, proč je třeba odmítat rasistickou ideologii, jež k němu vedla.
Zákony proti podněcování rasové, náboženské či etnické nenávisti jsou za okolností, kdy cílem tohoto podněcování je vyvolat násilí nebo jiné protizákonné jednání nebo kdy lze takové jednání oprávněně předvídat, něco jiného a jsou se zachováním svobody vyjadřovat naprosto všechny názory slučitelné.
Teprve až bude David Irving osvobozen, budou se Evropané moci obrátit k islámským demonstrantům a říct: „Uplatňujeme zásadu svobody projevu nestranně, ať už uráží muslimy, křesťany, židy nebo kohokoli jiného.“
Svoboda projevu před soudem
Není to tak dávno, co se ozýval jásot, že ve studené válce získal navrch svobodný svět a jeho hodnoty.
Když se komunistické impérium zhroutilo, někteří lidé dokonce hlásali, že vítězství svobody a demokracie znamená „konec dějin“.
Dějiny však ze scény nikdy nezmizely; přinejlepším si udělaly desetiletou přestávku a jejich příští dějství ohlásily teroristické útoky na Spojené státy v září 2001.
A zde se zápletka začala zamotávat.
Ti z nás, kdo mají to potěšení žít v liberálním uspořádání, se z něj totiž nemohou radovat, ale musí svádět boj, aby je udrželi nedotčené a silné.
Od 11. září je ve jménu hájení svobody omezováno stále více svobod.
Nové vízové požadavky a další překážky v cestování, důvěrnější data shromažďovaná vládami a všudypřítomné videokamery – neškodné a zároveň dotěrné –, to vše člověku připomíná spíše Velkého bratra George Orwella než esej O svobodě Johna Stuarta Milla.
Velká Británie není jedinou zemí, kde má být odvěké právo habeas corpus neboli nedotknutelnosti občana omezeno novou legislativou, která například prodlužuje přípustnou délku zadržování bez sdělení obžaloby.
A pod tlakem se dnes ocitá i základní právo liberálního uspořádání, totiž právo na svobodu projevu.
Některá omezení jsou pochopitelným dědictvím minulosti, ale přesto musí být přezkoumána.
V Rakousku byl nedávno zatčen historik David Irving, protože popíral holocaust.
Ve vězeňské knihovně nicméně nalezl dvě z jím napsaných knih, které vedly k jeho zatčení!
V Berlíně zase panuje značný rozruch ohledně možného znesvěcení památníku obětem holocaustu, ačkoliv jeho autor, americký architekt Peter Eisenmann, zastává uvolněnější přístup k tomu, co se v souvislosti s jeho dílem řekne či udělá.
K dalším omezením svobody projevu vedly novější spouštěcí mechanismy.
V Nizozemsku sahá šok z vraždy filmaře Thea van Gogha velmi hluboko a vedl k volání po legislativní úpravě namířené proti nenávistným projevům.
V Británii vedl návrh zákona o podněcování k náboženské nenávisti a terorismu k emotivním parlamentním debatám – a k pochybnostem o liberálním založení vlády Tonyho Blaira.
Mohou být takové požadavky na omezení svobody projevu vůbec někdy legitimní?
První a principiální odpověď musí dozajista znít ne.
Nepřátelé svobody totiž mohou zneužít všech svobod, avšak v případě svobody projevu je riziko vyplývající z jejího omezení bezpochyby větší.
Výhody spojené s tolerancí svobodného projevu navíc převažují škodu způsobenou jeho zneužitím.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen ukázal, že svobodný projev pomáhá zmírňovat dokonce i zdánlivě přírodní katastrofy, jako je hladomor, protože odhaluje způsoby, jimiž hrstka majetných kořistí na mnoha nemajetných.
Jak nám připomíná organizace Transparency International, odhalená korupce je v mnoha případech korupcí zabráněnou.
Tyto praktické důsledky dalece přesahují osvobozující efekt plynoucí z umožnění, aby lidmi vyjadřované názory posuzoval „trh myšlenek“, a nikoliv státní orgány.
Opravdu z tohoto pravidla neexistují žádné výjimky?
Na mysl se dere klasický příklad, kdy někdo křičí v přeplněném divadle: „Hoří!“ V nastalé panice mohou lidé přijít k úrazu, nebo dokonce zemřít.
Dnes nám dělá starosti štvaní – zneužívání svobodného projevu k provokování násilí.
Nevím, kolik islámských předáků káže v mešitách vraždy a mrzačení a pomáhá mezi věřícími verbovat sebevražedné atentátníky; ale i kdyby jich byla jen hrstka, představují otázku, na niž je potřeba odpovědět.
Odpovídat by se však mělo opatrně.
Mají-li totiž svobodné společnosti vzkvétat, měly by se hranice svobodného projevu vždy spíše rozšiřovat než zužovat.
Podle mého názoru by se popírání holocaustu nemělo stavět mimo zákon, na rozdíl od požadavků na zabití všech či třeba jen jednoho Žida.
Podobně i útoky proti Západu v mešitách, jakkoliv zvrácené, by se zakazovat neměly, na rozdíl od otevřeného podněcování ke vstupu do sebevražedných bojůvek.
A co pouhé velebení „mučedníků“, kteří zemřeli při vraždění jiných?
Hranice mezi otevřeným a nevysloveným štvaním se nerýsuje snadno, ale i v tomto případě by měly být mantinely spíše širší než užší.
Svoboda projevu je nesmírná vzácnost, stejně jako důstojnost a bezúhonnost lidí.
Obojí vyžaduje aktivní a bdělé občany, kteří se s jevy, jež se jim nelíbí, sami utkávají, místo aby vyzývali stát, ať proti nim zakročí on.
Přímé podněcování k násilí je – a mělo by být – pokládáno za nepřijatelné zneužití svobody projevu; avšak mnohé z toho, co je na projevech Davida Irvinga a hlasatelů nenávisti odpudivé, do této kategorie nespadá.
Jejich řečnění by mělo být odmítnuto prostřednictvím argumentů, nikoliv policie a věznic.
Svoboda slova v obležení
LONDÝN – Nedávno jsem se na literárním festivalu v Británii ocitl v panelu při diskusi o svobodě slova.
Pro liberály je svoboda slova klíčovým ukazatelem volnosti.
Demokracie hájí svobodu slova; diktatury ji potlačují.
Když se my na Západě rozhlížíme po okolí, tento názor si ponecháváme.
Odsuzujeme vlády, které umlčují, vězní, a dokonce vraždí spisovatele a novináře.
Reportéři bez hranic sestavují seznam: jen letos bylo 24 novinářů zabito a 148 uvězněno.
Součástí příslibu, který rozpoznáváme v „Arabském jaru“, je osvobození médií z diktátorova sevření.
Přesto je svoboda slova na Západě pod tlakem.
Britský zákon tradičně „právo na svobodu slova“ svazoval dvěma omezeními.
První zakazovalo používání slov či jiných projevů, u nichž je pravděpodobné, že naruší veřejný pořádek; druhé bylo namířené proti nactiutrhání.
Pro obojí jsou dobré důvody – předejít násilnostem a ochránit dobré jméno jednotlivců před lháři.
Jako rozumná tato omezení přijímá většina svobodných společností.
V poslední době se ale meze zákona zpřísňují.
Ve většině evropských zemí je dnes protizákonné „podněcovat k náboženské a rasové nenávisti“ a „podněcovat k nenávisti na základě sexuální orientace“, bez ohledu na to, zda dochází k ohrožení veřejného pořádku.
Zákon učinil krok od zákazu výroků, u nichž je pravděpodobné, že vyvolají násilí, k zákazu výroků, jejichž záměrem je urážet.
Do očí bijícím příkladem je zákon proti popírání holocaustu.
Popírat nebo snižovat holocaust se v 15 evropských zemích a v Izraeli pokládá za zločin.
Lze namítnout, že holocaust byl tak mimořádně ohavným zločinem, že platí za zvláštní případ.
Jenže zvláštní případy mají ve zvyku se množit.
Francie už postavila mimo zákon popírání všech „mezinárodně uznaných zločinů proti lidskosti“.
V muslimských zemích je nelegální označovat arménské masakry z let 1915-1917 za „genocidu“, kdežto v některých západních zemích je zase protizákonné takové označení odmítat.
Některé východoevropské země zakazují popírání konkrétně komunistických „genocid“.
Cenzura paměti, kterou jsme kdysi pošetile pokládali za znak diktatury, je dnes významným růstovým odvětvím na „svobodném“ Západě.
Ostatně oficiální cenzura je jen špičkou ledovce kulturní cenzury.
Veřejně činná osoba se musí mít neustále na pozoru, aby nevyvolala pohoršení, ať už záměrně či bezděky.
Porušení kulturního kodexu poškodí renomé člověka a případně i jeho kariéru.
Britský ministr vnitra Kenneth Clarke se nedávno musel omluvit za výrok, že některá znásilnění jsou oproti jiným méně závažná, jímž poukazoval na nutnost právního rozlišování.
Přehlídka faux pas a následných podlézavých omluv se stala běžným rysem veřejného života.
John Stuart Mill ve svém klasickém pojednání O svobodě bránil svobodu slova na základě toho, že svobodné tázání je nezbytné pro pokrok vědění.
Omezování určitých oblastí historické zvídavosti se zakládá na opačné premise: pravda je známá a je neuctivé ji zpochybňovat.
To je absurdní; každý dějepisec ví, že žádná konečná historická pravda neexistuje.
Úkolem historie není bránit veřejný pořádek či mravy, ale zjišťovat, co se stalo.
Zákonem chráněné dějiny způsobí, že historici budou hrát na jistotu.
Ovšemže, žít v souladu s Millovou zásadou často znamená chránit práva odpudivých osobností.
David Irving sepisuje prolhané dějiny, ale jeho stíhání a věznění v Rakousku za „popírání holocaustu“ by Millem otřáslo.
Naproti tomu tlak na „politickou korektnost“ vychází z argumentu, že pravda je nepoznatelná.
Výroky o postavení člověka jsou v zásadě věcí názoru.
Jelikož vyjádření názoru jedněch se téměř jistě dotkne druhých a jelikož taková vyjádření nijak nepřispívají k odhalování pravdy, míra jejich urážlivosti se stává jediným kritériem k posuzování jejich přijatelnosti.
Odtud tabuizace jistých slov, obratů a argumentů, z nichž plyne, že určité osoby, skupiny či zvyklosti jsou lepší či horší, normální či nenormální; odtud snaha hledat čím dál neurčitější způsoby označování společenských jevů, která vede k usychání živosti a zajímavosti jazyka.
Klasickým příkladem je to, jak se ve veřejném diskursu namísto „manželství“ prosadila „rodina“, což naznačuje, že všechny „životní styly“ jsou stejně hodnotné, navzdory skutečnosti, že většina lidí stále touží uzavřít sňatek.
Označit homosexualitu za „perverzi“ se stalo tabu, přestože právě toto slovo v 60. letech používal radikální filozof Herbert Marcuse (který homosexualitu chválil jako projev disentu).
V dnešní atmosféře, již by Marcuse nazval „represivní tolerancí“, by se takový způsob vyjadřování považoval za „stigmatizující“.
Sociologický imperativ vycházející z šíření „politické korektnosti“ tkví ve skutečnosti, že už nežijeme v patriarchálních, hierarchických, monokulturních společnostech, které vykazují všeobecnou, ač nepromyšlenou shodu na základních hodnotách.
Patetické snahy naočkovat lidem společný pocit „britství“ či „nizozemství“ v multikulturních společnostech, byť jsou třeba sebelépe míněné, potvrzují rozpad společné identity.
Společnou měnou kulturní výměny názorů se tedy stal veřejný jazyk a všichni se mají na pozoru, aby si ohlídali své chování.
Výsledkem je množení vyhýbavých slov, která ochlazují politickou a morální debatu a vytvářejí čím dál širší trhlinu mezi veřejným jazykem a tím, co si řada obyčejných lidí myslí.
Obranu svobody slova nijak neulehčují ani špinavé praktiky bulvárního tisku.
Potřebujeme svobodná média, aby odhalovala zneužívání moci.
Je-li ale investigativní žurnalistika motivována k „odhalování“ soukromých životů známých lidí, když se věc nikterak netýká veřejného zájmu, diskredituje se.
Zábavné pomluvy zmutovaly v atak na soukromí a noviny tvrdí, že každý pokus vykázat je z ložnic je útokem na svobodu slova.
Člověk ví, že určitá doktrína je v ohrožení, když jejímu významu nerozumí už ani ti, kdo tvrdí, že ji obhajují.
Při použití tohoto měřítka je zjevné, že klasická doktrína svobody slova je v krizi.
Měli bychom ji dát urychleně do pořádku – právně, mravně i kulturně –, chceme-li si zachovat náležitý smysl pro to, co vlastně znamená život ve svobodné společnosti.
Regulační orgány potřebují nezávislost
Firemní účetní skandály - tyto ekonomické dějiny minulé dekády - prokazují, že globální finanční trhy potřebují politicky nezávislé regulační agentury.
Řetěz finančních krizí, který poskvrnil devadesátá léta, měl mnoho různých příčin, ale jeho účinky obvykle zhoršovaly dysfunkční regulační systémy.
Každá z krizí odhalila slabý a neúčinný právní rámec (často záměrně udržovaný politiky), neadekvátní a roztříštěnou kontrolu a shovívavé politické přístupy, nad nimiž může průmyslový lobbista jen jásat.
Až donedávna se nezávislosti finančních regulátorů a dohlížitelů dostávalo jen okrajové pozornosti.
To je překvapující, uvědomíme-li si, že téma nezávislosti centrálních bank bylo živé už od druhé poloviny osmdesátých let.
Za posledních 15 let, kdy se mnoho centrálních bank stalo nezávislými na vlivu státu, se výsledky v podobě nižší inflace cen staly nepopiratelnými.
Jen nemnozí dnes zpochybňují důležitost nezávislosti centrálních bank pro dosažení monetární stability.
Nezávislost regulátorů finančního sektoru je stejně důležitá jako nezávislost centrálních bank, a to z mnoha shodných důvodů.
Právě tak, jako centrální banky pomáhají soukromému sektoru přijímat dlouhodobá rozhodnutí založená na jasných a neměnných pravidlech, nezávislý regulátor finančního sektoru dokáže zajistit, aby se pravidla hry, již soudcuje, používala zásadově.
Pokud budou bankéři předem vědět, že insolventní banky padnou a že lobbování za udržení jejich chodu neuspěje, budou méně riskovat a pravděpodobnost, že jejich chování povede k celkové bankovní krizi, se sníží.
Ale jakmile se do regulace přímo zapojí politici, výsledkem jsou ad hoc rozhodnutí a bankéři, kteří umějí využít své moci nebo dobrých styků, často zjišťují, že pro ně - jako mávnutím kouzelného proutku - pravidla neplatí.
Velmi podobně vše probíhalo, když se politici přímo podíleli na stanovování úrokových sazeb, neboť výsledkem bylo zklamání jak ve smyslu důslednosti rozhodování, tak ve smyslu úspěšnosti boje proti inflaci.
Měnová a finanční stabilita jsou dvě strany téže mince a musejí posilovat jedna druhou, a proto orgány, které nad nimi vykonávají dohled, potřebují srovnatelnou míru nezávislosti.
Nezávislost regulačních agentur by ale neměla znamenat absenci vší demokratické kontroly nad nimi.
Jedním z důvodů, proč nezávislost regulačních institucí byla a je u politiků v neoblibě, je opodstatněný strach, že by se nezávislé státní agentury mohly proměnit v nekontrolovatelnou čtvrtou moc ve státě.
Tyto obavy jsou obzvláště silné v případě finanční regulace.
Ve všech rozvinutých ekonomikách hraje finanční sektor ústřední roli a jeho regulátoři vykonávají moc nesrovnatelnou s většinou ostatních dohlížitelských agentur.
Při zásazích ve finančních institucích nebo při odebírání licencí mají právo povolat donucovací moc státu, aby zasáhla proti jednotlivým občanům a kapitálu.
Aby se zabránilo zneužití takto rozsáhlých pravomocí, jejich výkon musí vyvažovat stálá zodpovědnost.
Tyto dvě vlastnosti dohlížitelských orgánů - politická nezávislost a politická zodpovědnost - se často označují za dvě možnosti s nulovým součtem: více jedné zákonitě znamená méně druhé.
Opak je ale pravdou.
Nezávislost pozvedne efektivnost dohledu nad trhem, jedině pokud ji doprovází zodpovědnost.
Centrální banky si stále silněji uvědomují, že ať jim zákon dává sebevětší míru nezávislosti, důvěryhodnost u investorů získají jen transparentní měnovou politikou a efektivní komunikací s politiky a širší veřejností.
Zodpovědnost s sebou přináší řádný právní základ, jasné cíle, dobře definované vztahy mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní mocí, průhledné postupy volby a odvolání vrchních výkonných pracovníků, mechanismy manažerských provizí, pravidla rozpočtových zodpovědností a pravidla pro prosazování transparentnosti.
I po krizích devadesátých let nedokáže institucionální uspořádání mnoha zemí splnit tyto podmínky.
Navíc nezávislost dohledu nad bankami obvykle pokulhává za nezávislostí centrální banky a obecný regulační rámec fungování dalších finančních služeb, obzvláště pojištění, je často ještě slabší.
Snaha sjednotit kontrolní funkce, která se projevuje v mnoha zemích, by měla posloužit jako jedinečná příležitost k posílení a harmonizaci regulačního uspořádání finančního sektoru v těchto zemích.
Sirší politické prostředí musí také napomáhat účinné nezávislosti.
Nezávislost centrálních bank a regulačních agentur existuje často jen na papíře.
Neveřejné politické zájmy uvnitř finančního systému jsou stále v mnoha částech světa silné a okamžitá cena, již je třeba zaplatit za potlačování regulačních orgánů, je nízká.
Dokud se tento přístup nezmění, bude se s finanční stabilitou zacházet jako s podřadným zájmem - stejně jako se zacházelo s inflací v dobách, kdy měnová politika podléhala přímým intervencím vlád.
Z dlouhodobého hlediska vyžaduje finanční stabilita - obdobně jako stabilita cen - nezávislé a zodpovědné regulační a dohlížitelské orgány.
Zachraňte Tillyho – a všechna zvířata v cirkusech
MELBOURNE – V zábavním parku Sea World na Floridě minulý měsíc popadla velryba cvičitelku Dawn Brancheau, zatáhla ji pod vodu a mlátila s ní kolem.
Než se dostavili záchranáři, Brancheau byla mrtvá.
Smrt cvičitelky je tragédie a člověk musí cítit soustrast s její rodinou.
Incident ale vyvolává obecnější otázky: byl útok záměrný?
Jednal samec kosatky pojmenovaný Tilikum a přezdívaný Tilly ze stresu způsobeného držením v zajetí ve sterilní betonové nádrži?
Byl už unaven tím, že je nucen předvádět se pro pobavení davů?
Je správné držet taková velká zvířata uzavřená v těsném prostoru?
Tilly měl podíl už na dvou dřívějších lidských úmrtích.
Při jedné události spadl cvičitel do bazénu a Tilly a další dvě velryby jej utopily.
Při jiné byl v nádrži s Tillym nalezen mrtvý muž, který se do areálu zřejmě dostal v noci, kdy je centrum Sea World zavřené.
Pitva na těle muže prokázala otisk po kousnutí.
Jeden z Tillyho potomků, prodaný do zábavního parku ve Španělsku, také zabil cvičitele, tak jako kosatky i v dalších parcích.
Richard Ellis, odborník na ochranu moří z Amerického přírodovědného muzea, je přesvědčen, že kosatky jsou chytré a že by takto nejednaly čistě z náhlého popudu. „Byl to předem promyšlený čin,“ řekl agentuře The Associated Press.
Co se Tillymu honilo hlavou, se nikdy přesně nedozvíme, ale víme, že v zajetí je už od doby, kdy mu byly asi dva roky – odchycen byl u islandského pobřeží v roce 1983.
Kosatky jsou společenští savci a býval by žil ve skupince se svou matkou a dalšími příbuznými.
Lze důvodně předpokládat, že náhlá separace byla pro Tillyho traumatická.
Akvárium navíc krajním způsobem omezuje pohyb, neboť žádná nádrž, jakkoli veliká, se nemůže ani přiblížit splnění potřeb zvířat, která tráví život v sociálních skupinách a proplouvají oceány na velké vzdálenosti.
Joyce Tischlerová z organizace Animal Legal Defense Fund přirovnala držení šestitunové kosatky v nádržích Sea World k celoživotnímu držení člověka ve vaně.
David Phillips, ředitel Mezinárodního projektu na ochranu mořských savců při organizaci Earth Island Institute, která byla v čele snah o resocializaci kosatky Keiko, proslavené filmem Zachraňte Willyho , prohlásil: „Kosatky si zaslouží lepší úděl než živoření ve stísněných bazénech.“
Když ale za způsob, jakým se chovají ke zvířatům v zajetí, ukazujeme prstem na Sea World, měli bychom na to, jak omezujeme cvičená zvířata, pohlédnout také obecněji.
Ve většině zemí lze navštívit zoologické zahrady a vidět znuděná zvířata, která přecházejí sem a tam v klecích a nemohou dělat nic jiného než čekat na další krmení.
Ještě horším místem pro zvířata jsou cirkusy.
Jejich životní podmínky jsou žalostné, obzvlášť u cestovních cirkusů, kde klece musí být malé, aby se daly přepravovat.
Výcvik zvířat předvádějících nacvičené kousky často zahrnuje hladovění a kruté zacházení.
Tajná pátrání opakovaně doložila, že zvířata jsou bita a dostávají elektrické šoky.
Několik zemí – mimo jiné Rakousko, Kostarika, Dánsko, Finsko, Indie, Izrael a Švédsko – využívání divokých zvířat v cirkusech zakazuje anebo přísně omezuje.
V Brazílii se dalo do pohybu hnutí za zákaz divokých zvířat v cirkusech poté, co se vyhladovělým lvům podařilo popadnout a sežrat malého chlapce.
Několik významných měst a řada místních samospráv po celém světě cirkusová představení s divokými zvířaty nepovoluje.
Bolívie se loni stala první zemí, která v cirkusech zakázala veškerá zvířata, divoká i domácí.
Toto rozhodnutí následovalo po tajném vyšetřování organizace Animal Defenders International, které odhalilo šokující týrání cirkusových zvířat.
Britská vláda se teď v otázce využívání zvířat v cirkusech radí přes internet s veřejností.
Mnozí lidé doufají, že půjde o první krok k zákazu.
Snahy bránit zábavní parky a cirkusy poukazem na to, že lidi „vzdělávají“, bychom neměli brát vážně.
Tyto podniky jsou součástí komerčního zábavního průmyslu.
Nejvýznamnější lekce, již do tvárného smýšlení dětí otisknou, říká, že je přípustné držet zvířata v zajetí pro zábavu člověka.
Jde o opak etického přístupu ke zvířatům, který bychom se měli snažit dětem vštěpovat.
Zviklat bychom se neměli nechat ani argumentem, že cirkusy přinášejí zaměstnanost.
Obchod s lidskými otroky také zajišťoval zaměstnanost, a přece to nebyl důvod pro jeho zachování.
Každopádně v zemích, kde platí omezení či zákazy cirkusů se zvířaty, vzkvétají cirkusy s výhradně lidskými účinkujícími.
Držet divoká zvířata v zábavních parcích a v cirkusech je neomluvitelné.
Než zakročí naše vlády, měli bychom se místům, kde jsou divoká zvířata držena v zajetí pro naši zábavu, vyhýbat a nepodporovat je.
Nebude-li veřejnost za jejich návštěvu platit, byznys vydělávající na držení zvířat v zajetí se neudrží.
Až nás děti požádají, abychom je vzali do cirkusu, měli bychom si zjistit, jestli daný cirkus používá divoká zvířata.
Pokud ano, měli bychom dětem vysvětlit, proč je tam nevezmeme, a nabídnout jim zábavu v cirkuse, který divoká zvířata nemá.
Zázrak volného obchodu
PRAHA – Největší příležitost zlepšit během příští dekády a půl blahobyt lidí představuje globální volný obchod.
V průběhu uplynulého čtvrtstoletí už pomohl vyzvednout z chudoby víc než miliardu lidí.
Další snížení obchodních bariér by v nejchudších částech světa ještě během příštích 15 let mohlo zdvojnásobit průměrné příjmy.
Ano, volný obchod má určité náklady, s nimiž je třeba se vypořádat; nad těmito náklady ale ohromně převažují přínosy.
Přesto se dnes nálada v bohatých zemích otočila proti volnému obchodu.
To je tragédie.
Nikde není odpor vůči volnému obchodu hlasitější než ve Spojených státech.
Ať už v prezidentské volbě příští měsíc zvítězí kdokoli, do Bílého domu vstoupí skepse vůči volnému obchodu.
Proti největší obchodní iniciativě zahájené vládou prezidenta Baracka Obamy – Transpacifickému partnerství (TPP) s dalšími 11 zeměmi na lemu Tichého oceánu – se staví Hillary Clintonová i Donald Trump a oba chtějí revidovat Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA), která je v účinnosti od roku 1994.
Další významná obchodní iniciativa pod Obamovým vedením, Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) mezi USA a Evropskou unií, je téměř mrtvá, ochromená opozicí na obou kontinentech a výsledkem referenda o brexitu ve Velké Británii, obecně vykládaného jako přikývnutí protekcionismu.
Protesty proti dohodám o volném obchodu zároveň přitahují politickou podporu a davy v Německu, Belgii, Kanadě, Švédsku, Novém Zélandu, Austrálii a jinde.
Nezměnila se jen rétorika.
Jedna studie odhalila vzestup ochranářských politik až o 50 % v roce 2015, kdy nad počtem opatření k liberalizaci obchodu převážily v poměru tři ku jedné.
Za 81 % represivních opatření nesly zodpovědnost členské země skupiny G20 – přední vyspělé a rozvíjející se světové ekonomiky, na něž připadají víc než čtyři pětiny globálního HDP a tři čtvrtiny obchodu.
Politici v bohatých zemích reflektují pochopitelný strach veřejnosti.
Obchodní dohoda vyvolává korekční náklady soustředěné do konkrétních oblastí, třeba amerického Středozápadu a jihu, kde může být výroba nákladnější a méně efektivní než v zahraničí.
Zavřené brány továren působí jako zřetelné, totemové výstrahy před otevřenými hranicemi.
Výrazně větší přínosy volného obchodu jsou mnohem méně zjevné.
Spotřebitelé získají širší sortiment zboží za nižší ceny.
Američané střední třídy těží podle odhadu 29 % své kupní síly ze zahraničního obchodu.
Jinými slovy, průměrný příslušník americké střední třídy si za dolar může koupit o 29 % víc, než kdyby neexistoval mezinárodní obchod.
U nejchudší desetiny amerických spotřebitelů je tento efekt ještě větší – jde o 62 %.
Obchod dodává exportérům na síle, efektivitě a produktivitě.
Přínosy se přenášejí mezi pracující: Obamova Rada ekonomických poradců zjistila, že silně exportní americká odvětví platí pracujícím v průměru až o 18 % víc než firmy, které nevyvážejí.
Odpor vůči volnému obchodu ignoruje provázanost světa.
Podle zprávy OSN z roku 2013 se zhruba 80 % obchodu uskutečňuje díky dodavatelským řetězcům, které jsou součástí nadnárodních firem nebo jsou těmito firmami organizované.
Přestože někteří američtí politici volají po clech vůči Mexiku, Národní úřad pro ekonomický výzkum odhaduje, že zhruba 40% hodnoty mexického importu do USA se připisuje až v samotných USA.
Všechna tato zjištění jsou součástí drtivé ekonomické argumentace ve prospěch volného obchodu.
Nejsilnější argument je ale mravní.
Analýza nákladů a přínosů ukazuje, že volný obchod je nejmocnějším jednotlivým způsobem jak pomoci nejchudším obyvatelům světa.
Oživení skomírajícího rozvojového kola rozhovorů o globálním volném obchodu započatého v Dauhá by podle výzkumu, jejž nechalo vypracovat Centrum Kodaňského konsenzu, během 15 let snížilo počet lidí žijících v chudobě o ohromujících 145 milionů.
Svět by byl každoročně do roku 2030 bohatší o 11 bilionů dolarů, přičemž 7 bilionů dolarů by směřovalo do rozvojových zemí, což v těchto zemích do roku 2030 odpovídá nárůstu o tisíc dolarů na osobu a rok.
Obchod má navíc pro společnost mnohem širší přínosy.
Bylo doloženo, že ekonomická globalizace díky vyšším příjmům a lepším informacím snižuje dětskou úmrtnost a prodlužuje očekávanou délku dožití.
V USA obchod během posledního půlstoletí podstatně zvýšil dlouhověkost.
V Ugandě bylo doloženo, že volnější obchod v uplynulých 35 letech prodloužil život v průměru o 2-3 roky.
Nadto platí, že „volný obchod prospívá životnímu prostředí,“ abych citoval jednu akademickou studii.
To možná odporuje očekáváním.
Jenže ačkoliv každý 10% vzestup produkce vede k 2,5-5% nárůstu znečištění, vyšší příjmy z tohoto výstupu přinášejí lepší technologie a přísnější regulaci, což následně snižuje znečištění o 12,5-15%.
Celkově tedy 10% vzestup příjmů přináší 10% úbytek znečištění.
Toto zjištění podporuje studie, která dospěla k závěru, že „obchod obvykle snižuje tři úrovně znečištění vzduchu.“
Zároveň bylo doloženo, že volný obchod vytváří víc pracovních míst pro ženy, omezuje diskriminaci v zaměstnávání a zlepšuje lidskoprávní poměry.
Samozřejmě že volnější obchod neprospívá všem.
Někteří lidé přijdou o práci a část z nich si bude těžko hledat jinou.
Je ale důležité zachovat si smysl pro rozsah problému.
Jedna nedávná studie naznačuje, že volný obchod zvyšuje příjmovou nerovnost a náklady na přerozdělování by mohly umazat přes 20 % přínosů.
To znamená, že bychom prostřednictvím rekvalifikací a přechodných sociálních dávek, které zmírní rizika, měli být ochotní vynaložit asi 20 % výnosů z obchodu na pomoc těm, komu obchodní dohody ublíží.
Ukazuje to ale také, že kromě snížení chudoby, dětské úmrtnosti a znečišťování, zvýšení očekávané délky dožití a úbytku diskriminace na základě pohlaví a rasy zůstává 80 % výnosů – a 80 % z 11 bilionů dolarů je stále závratných 9 bilionů dolarů v přínosech pro lidstvo.
Američtí prezidentští kandidáti se sice přiklonili k protekcionistické rétorice, ale v postavení kandidáta tak roku 2008 učinil i Obama.
Přesto se stal nadšeným zastáncem dohod o volném obchodu, obzvlášť ve svém druhém funkčním období.
Obchod, říká, „mnohem víc naší ekonomice prospívá než škodí.“ Z funkce už odchází, a tak tuto oblast prohlásil za „nedokončený úkol“.
Měli bychom tak na věc nahlížet všichni, budeme-li se méně soustředit na obavy a víc na fakta.
Krach volného obchodu
KODAŇ – Minulý měsíc zkrachovala jednání v Dauhá, která slibovala volnější obchod – zdánlivě kvůli technické drobnosti v pravidlech zajišťování.
Ve skutečnosti však rozhovory zkrachovaly proto, že nikdo – Evropa, Spojené státy, Čína, Indie ani další hlavní rozvojové země – nebyl ochoten přijmout krátkodobý politický úder od uražených neefektivních farmářů a rozmazlených domácích průmyslových podniků v zájmu většího dlouhodobého přínosu prakticky pro všechny.
A zároveň zkrachovaly proto, že nám na nich ve skutečnosti nezáleží.
Po několika rozhořčených komentářích nechal svět toto téma do značné míry plavat a vrátil se ke svým obvyklým starostem.
To je pošetilé.
Zajištění podstatně svobodnějšího obchodu by pomohlo světu v boji proti téměř všem jeho největším problémům.
Při úžasně nízkých nákladech bychom zlepšili podmínky ve školství a ve zdravotnictví, zajistili zbohatnutí nejchudším lidem a pomohli zlepšit schopnost všech lidí potýkat se s budoucími překážkami.
Už po staletí víme, že ze svobodného obchodu téměř vždy těží obě strany.
Ekonom David Ricardo v roce 1817 poznamenal, že kdyby Velká Británie a Portugalsko využily své komparativní výhody, přineslo by to oběma zemím prospěch.
Portugalsko by mohlo levně vyrábět víno, zatímco Velká Británie by mohla vyrábět látky mnohem levněji než víno.
Prodejem látek a nákupem vína získá Velká Británie více obojího a Portugalsko také.
Totéž platí i dnes, kdy země, které dělají to, co umějí nejlépe, vyrábějí více a směňují to za větší množství všeho ostatního zboží.
A přesto dnes, kdy rozhovory o mezinárodním obchodu uvízly na mrtvém bodě a protekcionistická politika je na vzestupu, směřujeme spíše k budování větších obchodních bariér.
Podporují je zámožné korporace a lobbistické skupiny sledující vlastní zájmy a obhajují je politici, kteří se bojí, že přerozdělení pracovních míst, příjmů a bohatství plynoucí z volnějšího obchodu sníží jejich šance na setrvání u moci.
Když bylo kolo obchodních jednání v Dauhá krátce po 11. září 2001 zahájeno, existovala ve světě spousta dobré vůle.
Nedávný průzkum provedený společností Harris pro list Financial Times v USA, Německu, Francii, Velké Británii, Itálii a Španělsku nicméně zjistil, že lidí pokládajících globalizaci za negativní jev je téměř třikrát více než těch, kdo ji považují za pozitivní.
Projekt Kodaňského konsensu nedávno vyzval některé čelní světové ekonomy, aby rozhodli, jak ve světě omezených zdrojů vykonat pro planetu nejvíce dobra.
Panel tvořený mimo jiné pěti laureáty Nobelovy ceny shledal, že jedním z vůbec nejlepších kroků, které by svět mohl podniknout, by bylo završení jednání z Dauhá.
Své závěry založili členové panelu na novém výzkumu, který pro projekt Kodaňského konsensu provedl australský ekonom Kym Anderson.
Ten ukázal, že kdyby rozvojové země snížily cla o stejné procento jako země s vysokými příjmy a kdyby byly liberalizovány také služby a investice, mohly by se roční globální zisky vyšplhat na 120 miliard dolarů, přičemž do nejchudších zemí světa by do roku 2015 putovalo 17 miliard dolarů.
To je úctyhodná suma a rozhodně jde o přínos, o jehož dosažení by se mezinárodní společenství mělo pokusit.
Často si však neuvědomujeme, že tím celý příběh pouze začíná.
Jak se ekonomiky otevírají a jak každá země dělá to, co umí nejlépe, konkurence a inovace ženou vzhůru tempa růstu.
Větší konkurence znamená, že dříve chráněné firmy se musí reformovat a stát se produktivnějšími, že musí inovovat jednoduše proto, aby přežily.
Existence otevřenějších ekonomik umožňuje lepší obchod s inovacemi, takže nové firmy mohou téměř okamžitě využívat chytré nápady z celé planety.
Místo toho, aby každý uzavřený trh musel sám vynalézat kolo, stačí je vynalézt jednou a roztočí se ekonomiky všech.
To znamená, že postupem času se výhoda plynoucí z přechodu na volnější obchod dramaticky zvyšuje: přínos ve výši 120 miliard dolarů v roce 2015 se na konci století rozroste na mnoho bilionů dolarů každoročního přínosu.
Navíc by tyto přínosy ve stále větší míře připadaly na rozvojový svět, který by dosáhl největšího zvýšení tempa růstu.
Ve třech různých desetiletích jsme byli svědky tří velmi viditelných případů takového růstového vzedmutí.
Jižní Korea liberalizovala obchod v roce 1965, Chile v roce 1974 a Indie v roce 1991; ve všech těchto zemích se roční tempo růstu následně zvýšilo o několik procentních bodů.
Přepočítáme-li tento přínos na roční úspory, pak by realistický výsledek z Dauhá mohl v průběhu tohoto století zvýšit globální příjmy o více než 3 biliony dolarů ročně.
A přibližně 2,5 bilionu dolarů by každý rok putovalo do dnešních rozvojových zemí, což v průměru znamená 500 dolarů ročně pro každého obyvatele třetího světa, kde dnes téměř polovina lidí přežívá za méně než dva dolary denně.
Samozřejmě by to přineslo i náklady.
Volnější obchod by přinutil některé průmyslové podniky, aby se zmenšily nebo uzavřely, zatímco jiné by se rozšířily, a pro některé lidi a komunity by byl tento přechod obtížný.
Přesto by celkový přínos úspěšného kola z Dauhá pravděpodobně tyto náklady několiksetkrát převýšil.
Je zajímavé postavit globální skepticismus vůči volnému obchodu do protikladu k podpoře drahých a neefektivních metod boje s globálním oteplováním.
Mnozí lidé tvrdí, že bychom proti globálnímu oteplování měli zakročit, třebaže podobná opatření nepřinesou v následujících desetiletích žádný užitek, poněvadž pomohou snížit jeho dopad až ke konci století.
Také volný obchod však slibuje menší výhody dnes a obrovské výhody v budoucnu.
Pokud bychom navíc dokázali zastavit globální oteplování (což nedokážeme), přínos pro budoucí generace by byl oproti volnějšímu obchodu (který rozhodně zajistit dokážeme) desetinový nebo ještě menší.
Přesto jen hrstka aktivistických celebrit vyzývá politiky, aby kolo z Dauhá završili.
Celosvětové obavy z volného obchodu vystavují planetu riziku, že si necháme uniknout mimořádné výhody, které nabízí.
Volný obchod není dobrý jen pro velké korporace nebo růst počtu pracovních míst.
On je prostě dobrý.
Volný obchod, volná pracovní síla, volný růst
ADELAIDE – Protekcionistické sentimenty a strach z globalizace jsou na vzestupu.
Ve Spojených státech se prezidentští kandidáti snaží zalíbit ustaraným voličům tím, že z nahlodání výrobní základny v zemi viní Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA).
Iniciativy za liberalizaci obchodu narazily v Kongresu na potíže, zatímco na příliv výrobků z Číny byly uvaleny nové obchodní bariéry.
V Evropě není situace o nic lepší.
Francie uštědřila Světové obchodní organizaci (WTO) a jejímu kolu obchodních jednání z Dauhá ránu, když odmítla rámcovou dohodu o zemědělství.
Předseda Evropské komise José Manuel Barroso se domnívá, že protekcionistické tlaky sílí.
Když kolo obchodních jednání z Dauhá krátce po 11. září 2001 odstartovalo, panovala ve světě spousta dobré vůle.
Poté však přišlo rozčarování z globalizace – a v některých oblastech i strach z přistěhovalectví.
Nedávný výzkum provedený listem Financial Times a Harrisovým ústavem v USA, Německu, Francii, Velké Británii, Itálii a Španělsku odhalil, že globalizaci pokládá za negativní téměř třikrát více lidí, než kolik jich vnímá tento trend pozitivně.
Volný obchod by přitom vedl k ohromujícímu zvýšení bohatství všude na světě, avšak zejména v rozvojovém světě.
Využití tohoto přínosu potenciálně představuje jeden z největších úkolů současné generace.
Zesílené negativní vnímání by mohlo mít ten nejhorší možný následek: nejen pouhé selhání kola z Dauhá, ale i zvýšení obchodních a imigračních bariér.
Tyto bariéry přetrvávají do značné míry proto, že další liberalizace by přerozdělila pracovní místa, příjmy a bohatství způsobem, který vzbuzuje u vlád obavy ze snížení jejich šance na setrvání u moci – a v zemích prolezlých korupcí také ze snížení jejich bohatství.
Největší naděje tedy spočívá v opětovném nastartování kola z Dauhá.
Existuje však velký rozdíl mezi nekvalitním výsledkem a výsledkem obsažnějším.
Nebude-li kromě utlumení dotací na zemědělský export a skromného snížení podpory domácích zemědělců dosaženo prakticky ničeho dalšího, pak tím podle naší analýzy rozvojové země jako skupina nic nezískají, zatímco země s vysokými příjmy získají do roku 2015 pouhých 18 miliard dolarů ročně.
Naproti tomu kdyby rozvojové země snížily cla o stejný podíl jako země s vysokými příjmy a liberalizovány byly i služby a investice, pak by se globální roční zisk mohl vyšplhat až na 120 miliard dolarů, přičemž do nejchudších zemí světa by putovalo 17 miliard.
Dlouhodobý dopad volného obchodu je navíc obrovský.
Realistický výsledek kola z Dauhá by po přepočtu na čistou současnou hodnotu přílivu budoucích výhod mohl zvýšit globální příjmy o více než 3 biliony dolarů ročně, přičemž 2,5 bilionu by skončilo v rozvojovém světě.
Zkušenosti úspěšných reformátorů, jako jsou Korea, Čína, Indie a Chile, navíc naznačují, že liberalizace obchodu okamžitě zvyšuje tempo hospodářského růstu o několik procentních bodů, a to po dobu mnoha let.
Eliminace dotací a obchodních bariér by znamenala, že by se zdroje mohly efektivněji využívat, čímž by vznikl větší prostor pro snižování nerovností a chudoby, sociálního napětí, zhoršování životního prostředí, podvýživy a nemocí.
Samozřejmě by to bylo spojeno s určitými náklady.
Firmy a zaměstnanci by se museli přizpůsobit, neboť reforma nutí některá odvětví k útlumu nebo uzavření, zatímco jiným umožňuje expandovat.
Kromě toho je třeba brát v potaz i sociální náklady.
Přesto je přínos úspěšného kola z Dauhá 45krát až 440krát vyšší než náklady.
Očividně jde o mimořádně zdravou investici.
„Alternativa“ k Dauhá, v jejímž rámci by se další země s vysokými příjmy připojily k Evropské unii a její nabídce bezcelního přístupu výrobků z „nejméně rozvinutých zemí“ (LDC) a „malých zemí z Afriky, Karibiku a Tichomoří“ (ACP), by přinesla jen drobný zlomek globálních zisků plynoucích z reformy obchodu.
Navíc by mohla docela dobře poškodit další chudé země – a tím prohloubit nerovnost –, protože by podněcovala alokaci zdrojů do činností, které se po příští dohodě Světové obchodní organizace stanou nekonkurenceschopnými.
Pokud se liberalizace obchodu v oblasti zboží a služeb ukáže v tomto desetiletí jako příliš politicky složitá, pak stojí za to uvažovat o přínosech liberalizace mezinárodního toku pracovní síly – v neposlední řadě i proto, že se v opačném případě pravděpodobně zvýší nezákonné přistěhovalectví.
Historické zkušenosti ukazují, že migrace je nejrychlejší cestou k vyrovnání rozdílů v životní úrovni.
Zkoumali jsme náklady a výnosy zvýšení mezinárodní migrace v období 25 let, která by do roku 2025 přinesla zvýšení objemu pracovní síly v hostitelských zemích o 3%.
Mezi náklady by patřily jednorázové výdaje pro migranty: doprava, zajištění víz a povolení, hledání bydlení, školy a zaměstnání, jakož i emocionální náklady spojené s odloučením od rodiny.
Rovněž pro vlády hostitelských zemí by to znamenalo jednorázové náklady v podobě vyřizování žádostí a poskytování počáteční pomoci s bydlením a sociální péčí.
Výše těchto nákladů byla odhadnuta na 14 000 až 42 000 dolarů na zaměstnance a rodinu (migranti a hostitelské vlády by se o ně rozdělili rovným dílem).
Globální čistý přínos zvýšeného toku migrantů po dobu 25 let se přitom pohybuje mezi 13 a 39 biliony dolarů – což se blíží střednímu odhadu přínosnosti kola z Dauhá.
Přínosy tak 28krát až 220krát převyšují náklady.
I když se začlenění multilaterálního uvolnění přistěhovalectví do dohody z Dauhá jeví jako příliš složité, jednotlivé země by tak mohly učinit jednostranně, pouhým škrtem pera.
Ekonomická logika je přesvědčivá: odstranění obchodních a migračních bariér by bylo výjimečně moudrou investicí.
Skutečnou překážkou je přetlumočení tohoto poznatku politikům a voličům.
Skutečný problém s volným obchodem
NOVÉ DILLÍ – Pro většinu kritiků globalizace je obchod ničema zodpovědný za prohlubující se nerovnost a sílící ekonomickou nejistotu pracujících.
Právě z takového uvažování pramení podpora šponovaným clům amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Proč má potom toto poselství ohlas daleko za hranicemi Spojených států, ba dokonce vyspělých ekonomik, a přijímají jej dělníci mnoha rozvojových zemí, kteří jsou obvykle líčeni jako ti, jimž globalizace svědčí nejvíc?
Volný obchod není celosvětově jediným – ba ani prvořadým – pramenem nerovnosti a nejistoty.
Jedním trvalým problémem, který kupodivu vyvolává mnohem méně všeobecného odporu, je skutečnost, že světovému hospodářství nadále vévodí finančnictví, vytvářející značnou nestabilitu a hromadící rizika podobná těm, která vedla ke globální finanční krizi roku 2008.
Nadto se některé země dál drží fiskální střídmosti, místo aby si upevňovaly rozpočty, řekněme řešením rozsáhlých daňových kliček a úniků, k nimž se uchylují velké firmy a movité osoby.
Konečně jsou vyvíjeny a zaváděny inovace šetřící pracovní síly, což u některých skupin pracujících vytváří „technologickou nezaměstnanost“.
Někteří tvrdí, že se volný obchod démonizuje jednoduše proto, že lidé nechápou, co je v jejich nejlepším zájmu.
To je ovšem povýšené a zjednodušující.
I když je volný obchod v posledku všeobecně prospěšný, faktem zůstává, že zatímco docházelo k uvolňování obchodu, nerovnost se zhoršila.
Jednou podstatnou příčinou je, že současná globální pravidla umožňují hrstce velkých firem zmocňovat se čím dál většího dílu hodnoty, již obchod přidává.
Konkrétně rozšíření globálních hodnotových řetězců umožnilo mocným nadnárodním firmám ovládat ideovou přípravu, výrobu a distribuci obchodovaného zboží a služeb, třebaže se různé segmenty přesouvají do menších firem daleko od konečného trhu.
Tyto firmy často těží z monopolů duševního vlastnictví, jež upevňují dohody o volném obchodu sestavené tak, aby posilovaly moc korporací.
Umožňují jim pobírat obrovské ekonomické renty, zejména ve fázi před výrobou (včetně designu) a po výrobě (marketing a uplatnění značky), kde vzniká nejvyšší přidaná hodnota a zisk.
Současně čím dál silnější konkurence ve fázi výroby stlačuje ceny, takže samotní výrobci, a to zaměstnavatelé i zaměstnanci, dostávají menší a menší díl hodnotového koláče.
Výsledkem tohoto systému je, že řada rozvojových zemí, jimž měla globalizace hodnotových řetězců prospět, zůstává omezena na činnosti s nízkou produktivitou, které přinášejí jen omezenou hospodářskou hodnotu a nepodporují ani širší technickou modernizaci.
Zpráva o obchodu a rozvoji 2018, chystaná Konferencí OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD), zachycuje, jak přední firmy setrvale zvyšují svůj podíl na celkovém vývozu a dnes už dominují globálnímu obchodu.
Paradoxní je, že od globální finanční krize roku 2008, která zaměřila reflektory na neúměrnou tržní moc malé skupiny a obří zisky, jež plynou hornímu 1 % distribuce příjmů, tento trend zesiluje.
Výzkum UNCTAD rovněž ukazuje, že zapojení do globálních hodnotových řetězců ve vyspělých i rozvojových zemích koreluje s klesajícím podílem domácí přidané hodnoty z vývozu.
Klesá také podíl skutečné produkce na domácí přidané hodnotě, stejně jako podíl zbývající přidané hodnoty, který si připisují pracovní síly.
Možnou příčinou posledně uvedeného trendu je, že hospodářská integrace zemí s početným obyvatelstvem, například Číny a Indie, drasticky rozšířila globální nabídku pracovních sil a tím zvýšila vyjednávací sílu kapitálu oproti pracovním silám.
Jedinou významnou výjimkou z těchto trendů je Čína, která si vytvořila průmyslové politiky zaměřené na zvyšování podílu domácí přidané hodnoty a zlepšení pracovních podmínek.
Je paradoxní, že Trump při prosazování politik, které na podporu dělníků udělají pramálo, odsoudil právě tato opatření, která pomohla kompenzovat některé z negativních dopadů volného obchodu.
Důsledky toho, že se hrstce globálních korporací umožňuje třímat tak ohromnou tržní moc, jdou ale ještě dál.
Jedna věc je, že vlivem tak koncentrované ekonomické moci je pro země těžší se industrializovat, protože lokální společnosti nemohou očekávat, že by se zavedenými nadnárodními korporacemi soupeřily.
Další věc je, že rozvojovým zemím znemožňuje plně využít výhod stoupajících komoditních cen, třebaže před poklesy cen je nic nechrání.
Schopnost velkých korporací srazit ceny přírodních zdrojů rovněž pobízí k nadměrné těžbě, znečišťování a ničení životního prostředí – což jsou dopady, jež pokrytecky označují za „cenu za rozvoj“.
Trpí i spotřebitelé.
Ano, velké nadnárodní společnosti dokážou nabízet nízké ceny.
Jejich ohromná tržní síla jim ale spotřebitele vydává ve všech oblastech na milost, od výroby přes finanční služby po digitální technologie.
Čím víc moci tyto společnosti mají, tím víc si dokážou přisvojit, neboť svého vlivu využívají k formování regulatorních soustav, hospodářských politik, a dokonce daňových režimů.
Výsledkem je oslabování státu, který slouží zájmům nemnoha, místo aby chránil široké vrstvy.
Ti, kdo tvrdí, že tento problém dokáže dostatečně řešit přerozdělování, se musí vypořádat s faktem, že „poražení“ ve světě volného obchodu dostali zatím nanejvýš malou kompenzaci.
Kritici globalizace mají pravdu, že volný obchod vytvořil podstatné nevyváženosti.
Obchodní válka ale míří úplně vedle.
Problém není v tom, že volný obchod vyústil v příliš silné globální konkurenční soupeření, ale spíš v tom, že několika málo společnostem umožňuje zachovávat si úplný či téměř úplný monopol.
To vyvolalo obrovské nerovnosti, do očí bijící dobývání renty a kořistnické chování.
Přínosy obchodu porostou a budou se spravedlivě sdílet, jen pokud se vypořádáme s těmito trendy.
Volný obchod ve věku terorismu
Válka proti teroru, zdá se, způsobuje rozmach protekcionismu.
Někteří protiterorističtí válečníci se natolik užírají přistěhovalci, že chtějí vystavět zeď podél celé hranice mezi Spojenými státy a Mexikem.
Bojují rovněž proti navrhovanému převzetí amerických přístavů dubajskou společností, neboť se obávají, že by taková investice mohla teroristům zajistit závažné tajné informace.
V Evropě je hnutí usilující o zastavení přílivu migrantů z muslimských zemí nesmírně populární.
Toto dění nevyvolává protekcionismus v obvyklém smyslu slova, kdy soukromé zájmy podrývají veřejné blaho, například když si zemědělci počítají vyšší ceny, protože jsou omezovány konkurenční dovozy.
Otázky národní bezpečnosti nejsou pošetilost.
Třebaže stát má jasný zájem na přínosech volného a otevřeného obchodu, má rovněž zásadní zájem na bezpečí svých občanů.
Národní bezpečnost versus globalizace není otázka buď-anebo, byť se tyto koncepce občas střetají, a proto klíč k úspěšné politice leží v hledání rovnováhy mezi nimi.
Americký prezident George W.
Bush například hledá rovnováhu ohledně přistěhovalectví návrhem omezit, ale neznemožnit příchod příležitostných dělníků ze zahraničí.
Jeho návrh – který leží někde mezi dvěma krajnostmi, vybudováním zdi v americko-mexickém pohraničí a otevřením hranic – je správným přístupem v době, kdy gastarbeitři mohou být maskovanými teroristy.
Pochopitelně že čím větší je teroristická hrozba na hranici, tím přísnější by politika měla být.
Pravděpodobnou kompenzací očekávaného úbytku zahraničních dělníků na globální scéně je nárůst outsourcingu, který ve chvíli, kdy globalizaci pošpiní terorismus, nabízí alternativní a potenciálně přitažlivější způsob dovozu služeb pracovní síly.
Stejně jako v případě gastarbeitrů, outsourcing je importem služeb pracovní síly, ale cizí dělníci zůstávají na své půdě.
Buď se požadovaná služba provede ze zahraničí, například u telemarketingu, nebo se dílo pošle do zahraničí ke zpracování a později se importuje do země původu (v Evropě se stále více průmyslové práce přesouvá ze Západu na Východ).
Outsourcing udržuje teroristy – a další cizince, kteří by pobírali nákladné sociální příspěvky – v bezpečné vzdálenosti, aniž by za oběť padly přínosy globalizace.
Bush sice může mít pravdu ohledně zahraničních dělníků, ale jeho kontroverzní návrh, aby přístavy USA provozovala společnost se sídlem v Dubaji, je obrovskou chybou.
V bezpečnějším světě by dohodě nikdo nevěnoval pozornost – a právem.
Americké veřejné mínění, znepokojené hrozbou terorismu, se však, zdá se, staví proti takovému převzetí.
Fanoušci volného obchodu jsou zdrceni.
Všeobecný odpor vůči takovému obchodu si vykládají jako náznak, že věrnost Ameriky otevřené ekonomice zřejmě ochabuje.
Je však po teroristických útocích ze září 2001 skutečně „frenetické“, když Američané od svých volených úředníků žádají více veřejného bezpečí a národní bezpečnosti?
V současném věku terorismu je třeba doktríny jako volný obchod nově definovat tak, aby veřejný zájem na „zboží“, jako je bezpečnost, zahrnovaly stejně jako zájem na zboží konvenčním, třeba na televizích a autech.
Jinak tyto doktríny ztratí svůj význam.
Přenos potenciálně strategických informací o přístavech do cizích a snad nepřátelských rukou s sebou zřetelně nese rizika pro národní bezpečnost.
Je marné, aby to Bushova administrativa popírala.
Ani Pobřežní stráž USA nedokázala vyloučit, že by aktiva společnosti bylo možné využít pro teroristické činy.
Zákaz převzetí by na druhou stranu znamenal méně efektivní správu přístavů, neboť právě tato dubajská společnost se považuje za lepšího správce, než je ten současný.
To by pro USA znamenalo ztrátu, protože přírůstky efektivity zajištěné dubajskou firmou by dříve či později přešly na přístavy USA v podobě vyšších plateb za pronájem.
To vyžaduje nalezení rovnováhy mezi riziky pro národní bezpečnost a výnosy z efektivity zajištěné lepším managementem.
Experti dokládají, že pravděpodobnost teroristického útoku kvůli převzetí je nízká.
Kdyby škody způsobené teroristickým útokem byly taktéž malé, nebylo by co řešit.
Újma způsobená útokem by ovšem mohla být obrovská, protože přístavy jsou jednou z mála cest, kudy by teroristé mohli do USA propašovat jaderné zbraně.
Vzhledem k tomu si Američané nemohou dovolit ohledně přístavů podstupovat sebemenší rizika – důsledky pochybení jsou příliš hrůzné, než aby se o nich vůbec uvažovalo.
Americká veřejnost tomu rozumí, třebaže prezident to nechápe.
Zastánci volného obchodu by neměli být zděšeni.
Zavržení dubajského převzetí přístavů není protekcionismem v obvyklém smyslu; odráželo by spíše touhu co nejlépe plnit veřejný zájem, šířeji a řádněji definovaný.
To je opakem protekcionismu.
Na kompenzaci poražených je příliš pozdě
CAMBRIDGE – Zdá se, že v řadách světových podnikatelských a politických elit poslední dobou zapouští kořeny nový konsensus v otázce, jak se postavit k odporu proti globalizaci, jehož tak dovedně využívají populisté typu Donalda Trumpa.
Tatam jsou sebevědomá tvrzení, že z globalizace mají prospěch všichni: musíme se smířit s faktem, připouštějí dnes elity, že globalizace vytváří vítěze i poražené.
Správnou reakcí ovšem není zastavovat či obracet globalizační trend; správné je zajistit poraženým nějakou formu kompenzace.
Tento nový konsensus lapidárně shrnuje Nouriel Roubini: odpor proti globalizaci „lze zastavit a kontrolovat prostřednictvím takových politik, které kompenzují zaměstnancům vedlejší ztráty a náklady,“ tvrdí. „Teprve po uzákonění těchto politik začnou poražení z globalizace pomýšlet na to, že by se nakonec mohli připojit k řadám vítězů.“
Zdá se, že tento argument má nespornou logiku, ekonomickou i politickou.
Ekonomové už dávno vědí, že liberalizace obchodu způsobuje přerozdělování příjmů a absolutní ztráty pro některé skupiny, jakkoliv zvětšuje celkový ekonomický koláč země.
Obchodní dohody tudíž jednoznačně zvyšují blahobyt státu pouze do té míry, do jaké vítězové kompenzují poražené.
Kompenzace zajišťuje také podporu otevřeného obchodu ze strany voličů a měla by být dobrým politickým receptem.
Než vznikl koncept sociálního státu, řešilo se napětí mezi otevřeností a přerozdělováním masivní emigrací zaměstnanců nebo opětovným zaváděním kontroly obchodu, zejména v zemědělství.
S nástupem sociálního státu se toto omezení stalo méně závazným, což umožnilo větší liberalizaci obchodu.
Dnes se rozvinuté země, které jsou nejotevřenější mezinárodní ekonomice, zároveň řadí mezi státy s nejrozšířenějšími záchrannými sítěmi a programy sociálního pojištění – tedy mezi sociální státy.
Průzkum provedený v Evropě ukázal, že lidé, kteří v souvislosti s globalizací patří v dané zemi k poraženým, mají sklon upřednostňovat aktivnější sociální programy a intervence na trhu práce.
Pokud se odpor vůči obchodu nestal v dnešní Evropě hlavním politickým tématem, pak je to zčásti i díky tomu, že zde přetrvává silná sociální ochrana, třebaže i ta v posledních letech oslabila.
Není přehnané prohlásit, že sociální stát a otevřená ekonomika byly během velké části dvacátého století dvěma stranami téže mince.
Spojené státy byly v porovnání s většinou evropských zemí globalizačním opozdilcem.
Jejich velký domácí trh a relativní zeměpisná izolovanost zajišťovaly účinnou ochranu před dovozem, zejména ze zemí s nízkou úrovní mezd.
A Amerika měla také tradičně slabý sociální stát.
Když se USA začaly v 80. letech otevírat dovozu z Mexika, Číny a dalších rozvojových zemí, dalo se očekávat, že se vydají evropskou cestou.
USA si však pod tíhou reaganovských a tržně fundamentalistických idejí zvolily opačný směr.
Jak říká prezident Institutu hospodářské politiky Larry Mishel, „poražení byli ignorováni záměrně“.
V roce 1981 byl „program pomoci s adaptací na obchod (TAA) jednou z prvních věcí, na které Reagan zaútočil, když seškrtal jeho týdenní kompenzační platby“.
Škody pokračovaly i za následných demokratických administrativ. „Kdyby zastáncům volného obchodu skutečně záleželo na pracující vrstvě,“ tvrdí Mishel, „mohli podpořit celou paletu politik na podporu robustního mzdového růstu: plnou zaměstnanost, kolektivní vyjednávání, vysoké standardy trhu práce, silnou minimální mzdu a tak dále.“ To vše se mohlo učinit „před vyvoláním ‚šoků‘ rozšířením obchodu se zeměmi s nízkou úrovní mezd“.
Mohly by nyní USA obrátit kurz a začít se držet nově se rýsujícího úzu?
Ještě v roce 2007 volali politolog Ken Scheve a ekonom Matt Slaughter po „New Deal pro globalizaci“ v USA, tedy po dohodě, která by skloubila „zapojení do světové ekonomiky se značnou redistribucí příjmů“.
V případě USA by to podle nich znamenalo zavést mnohem progresivnější systém federálních daní.
Slaughter působil v republikánské administrativě za prezidenta George W.
Bushe.
O tom, jak se americká politická atmosféra polarizovala, snad nejlépe vypovídá skutečnost, že si vůbec nelze představit, že by podobné návrhy vzešly z republikánských kruhů dnes.
Snaha Trumpa a jeho spojenců v Kongresu vykleštit zásadní program zdravotního pojištění z dílny bývalého prezidenta Baracka Obamy byla jen odrazem odhodlání republikánů omezit, nikoliv rozšířit sociální ochranu.
Dnešní konsensus týkající se potřeby kompenzovat ty, kdo na globalizaci tratí, předpokládá, že vítězové budou motivováni osvíceným vlastním zájmem – přesvědčením, že podpora poražených je nezbytnou podmínkou udržení hospodářské otevřenosti.
Trumpovo prezidentské působení odhalilo alternativní pohled: globalizace přinejmenším ve své současné podobě vychyluje rovnováhu politické moci směrem k těm, pro jejichž dovednosti a aktiva je otevřenost přínosná, a současně podkopává jakýkoliv organizovaný vliv, který poražení případně mohli mít.
Trump ukázal, že rodící se nespokojenost s globalizací lze snadno využít tak, aby sloužila úplně jiné agendě – takové, která bude lépe vyhovovat zájmům elit.
Politika kompenzací je vždy spojená s problémem, jemuž ekonomové říkají „časová nekonzistence“.
Než se zavede nová politika – například obchodní dohoda –, mají ti, kdo z ní těží, motiv slibovat kompenzace.
Jakmile je však tato politika zavedena, jeví tito lidé pramalý zájem své sliby splnit, ať už proto, že je změna obecně nákladná, nebo proto, že se s ní spojená rovnováha moci vychýlila jejich směrem.
Čas na kompenzaci vypršel.
Před dvěma desítkami let byl možná tento přístup životaschopný, ale dnes už nemůže sloužit jako praktická reakce na nepříznivé dopady globalizace.
Chceme-li poražené zapojit do dění, musíme začít přemýšlet o změně pravidel globalizace samotné.
Volný obchod nebo „volňásky“ pro mocné?
V době, kdy Kongres Spojených států zahajuje debatu o Dohodě o volném obchodu s Dominikánskou republikou a Střední Amerikou (DR-CAFTA), se zřejmě schyluje k obrovskému souboji mezi silami volného obchodu a protekcionismu.
Neměli bychom však dopustit, aby tato debata maskovala pravdu v pozadí zmíněné dohody: totiž že DR-CAFTA je spíše obhajobou zvláštních zájmů než úmluvou o volném obchodu.
Daří se jí ožebračovat obyvatele šesti chudých zemí a současně vystavovat riziku zaměstnance v USA.
Rozšířený obchod pochopitelně skýtá obrovský příslib podpory rozvoje a demokracie.
Obchodní pravidla zakotvená v DR-CAFTA však podporují zisky pro hrstku na úkor blahobytu mas.
Je ironií, že tento pakt dokonce omezuje tržní konkurenci, aby chránil zvláštní zájmy mocných, čímž podkopává základní principy volného obchodu.
Vezměme si například farmaceutika.
Pro americké farmaceutické společnosti tato dohoda prodlužuje období, během něhož mají značková farmaceutika exkluzivní přístup na trhy, což oddaluje vstup generických léků a tím omezuje konkurenci.
Pro Středoameričany to bude znamenat strmý nárůst cen léků, což napne rozpočty a zplundruje zdravotní péči.
Pro mnoho lidí může být výsledkem rozsudek smrti.
V zemědělství by se drobní farmáři ocitli v kolizním kurzu s americkým agrobyznysem a jeho silně dotovanými zemědělskými exporty.
V roce 2003 například USA vyvážely neloupanou rýži za cenu téměř o 20% nižší, než činily výrobní náklady, čemuž Středoameričané nemohli konkurovat.
Pokud jde o práva zaměstnanců, představuje dohoda smlouvu s ďáblem: otevírá obchod a současně zachovává otřesné status quo.
Zaměstnanci jsou tak vystaveni prakticky všem nešvarům od rozšířené diskriminace vůči starším lidem (ve věku nad 35 let) přes fyzické týrání, absenci přestávek na toaletu až po neplacené přesčasy a bídné mzdy.
Zaměstnanci mohou v zásadě usilovat o nápravu tím, že vstoupí do odborů a budou vyjednávat kolektivně.
Tato možnost je však zároveň téměř vyloučena, poněvadž členství v odborech nebo sdružování se může vést k propouštění, zapisování na černou listinu, násilí nebo ještě něco horšího.
V Guatemale, která je největší ekonomikou, jsou v odborech sdružena necelá 3% zaměstnanců a tamní odbory hrají okrajovou roli.
DR-CAFTA sice formálně podporuje mezinárodní standardy zakotvené v klíčových pracovních právech Mezinárodní organizace práce, ale zároveň je promptně hází přes palubu.
Země jsou tak zavázány uplatňovat pouze vlastní pracovní právo, které jako by mnohdy mělo bránit zaměstnancům ve vstupu do odborů.
Vymáhání již existujících práv je navíc uvězněno v bludném kruhu pošetilosti a korupce.
A jako by situace nebyla už tak dost zlá, dohoda torpéduje vše, co jsme se v posledních asi 30 letech naučili o mezinárodním tlaku a reformě pracovního práva.
Silnější ustanovení předchozích obchodních dohod, jako byly Generalizovaný systém preferencí (GSP) a Iniciativa Karibské pánve (CBI), putovaly k ledu.
Ačkoliv obchod se Střední Amerikou představuje pouze asi 1,5% celkového obchodu USA, výsledek debaty o DR-CAFTA bude v následujících letech utvářet americkou obchodní politiku – která udává tón i v souvislosti s postojem dalších bohatých zemí při obchodních jednáních.
Obchodní dohoda, jako je tato, umísťuje zaměstnance z USA a ze Střední Ameriky na stejný trh práce.
Pokud dnes v Tegucigalpě práskne bič, ucítí to zítra zaměstnanci v Charlotte.
Pokud se Salvadořané dočkají zmrazení mezd, nebudou kupovat mnoho produktů vyrobených v Los Angeles – tedy pokud se tam samozřejmě nakonec nepřestěhují.
Chudokrevné pracovní standardy zakotvené v této dohodě podněcují firmy, aby konkurovaly tím, že zvolí nenáročnou cestu – cestu, která je v kolizním kurzu s čínskými minimálními mzdami.
Stejně snadno by se však firmy mohly rozhodnout pro cestu náročnou: mnoho důkazů nasvědčuje tomu, že zaměstnanci, kteří jsou odměňováni, a nikoliv obětováni, mohou v dlouhodobém měřítku přispívat k větší konkurenceschopnosti firem.
Je pokrytecké prosazovat demokracii a pak podepsat obchodní dohodu, která upírá zaměstnancům základní demokratické právo organizovat se a vstupovat do odborů.
Bez tohoto práva nemusí ještě volby znamenat demokracii.
Kontrolní a rovnovážné mechanismy, které odbory zajišťují, jsou nezbytné na pracovišti, ale ještě důležitější roli hrají při udržování nezralých demokratických režimů.
Otázka nestojí jako volný obchod versus protekcionismus, nýbrž jako „chytrý obchod“ versus „polarizující obchod“.
Chytrý obchod přináší vyrovnaný rozvoj, zatímco polarizující obchod odměňuje malý okruh vítězů na úkor mnoha ostatních.
Chytrý obchod je postaven na dvou klíčových předpokladech: základních pracovních právech podpořených jejich tvrdým vymáháním a rozvojovém fondu zaměřeném na infrastrukturu a vzdělání za účelem zvýšení konkurenceschopnosti.
DR-CAFTA nesplňuje ani jedno.
Místo toho odsuzuje Střední Ameriku, aby svou skličující minulost nesla na svých bedrech daleko do budoucnosti.
Odmítnutí této dohody otevírá možnost vzniku volnějších trhů a rychlejšího růstu příjmů ve Střední Americe, ale i ve zdravějších demokraciích.
Volný obchod s lidskou tváří
MEXICO CITY – Ačkoliv se mnoho Američanů domnívá, že přistěhovalectví je domácí téma, které by se mělo z rozhovorů s vládami jiných států vyloučit, okolní země – a ani samotné Spojené státy – tento názor nesdílejí.
Svou první imigrační dohodu koneckonců USA dojednaly již v roce 1907, více než dvě desetiletí dodržovaly kontroverzní dohodu o přistěhovalectví s Mexikem a v imigračních jednáních a dohodách pokračovaly od počátku 60. let dokonce i s Fidelem Castrem.
Nejen pro Mexiko, ale i pro řadu dalších latinskoamerických států představuje přistěhovalectví nejdůležitější téma ve vztazích s USA.
Všechny karibské ostrovy vykazují podobně vysoký podíl občanů sídlících v USA a také ony jsou stejně jako Mexiko závislé na penězích, které tito lidé posílají do vlasti.
Totéž platí i o velké části střední Ameriky a ani žádná část Jižní Ameriky se z tohoto modelu příliš nevymyká.
Současná protiimigrační atmosféra v USA se tedy dotýká téměř celé Latinské Ameriky, jíž by nesmírně prospěla rozsáhlá imigrační reforma na způsob té, kterou podpořili John McCain i Barack Obama.
Politováníhodné rozhodnutí Bushovy administrativy vybudovat podél americko-mexické hranice ploty, pořádání razií ve firmách a ubytovnách, zadržování a deportace cizích státních příslušníků bez dokladů, to vše je v Latinské Americe pokládáno za pokrytecké a urážlivé.
Toto téma je bolestné a skličující o to více, že ministerstva zahraničí většiny latinskoamerických zemí dobře vědí, že se za podobnými postoji neskrývá nic jiného než politika.
Všem je jasné, co bude životaschopná imigrační reforma v USA obsahovat: zpřísnění bezpečnosti na hranicích, ale také vybudování bran ve zdech, které se momentálně stavějí, legalizaci pobytu zhruba 15 milionů cizinců, kteří dnes nezákonně pobývají v USA, při současném zavedení promptních a rozumných pokut a podmínek, a také zavedení programu pro migrující či dočasné pracovníky, který umožní dostatečnému počtu cizinců uspokojovat rostoucí potřeby americké ekonomiky a jenž bude umožňovat pravidelné návštěvy domova i trvalý pobyt v USA.
Druhou složkou je politická vůle a načasování.
Bush si zpočátku počínal správně: jeho ochota vyjednávat o imigrační dohodě s Mexikem na počátku jeho funkčního období byla pravděpodobně jedinou cestou, jak dát věci do pořádku.
A rychlé jednání je zřejmě jediným způsobem, jak může na této frontě uspět i příští prezident.
Má-li se stát přistěhovalectví méně vzrušeným tématem, musí se USA zabývat potřebami latinskoamerických ekonomik.
Jeden z klíčových problémů čekajících na příští americkou administrativu se přitom týká již existujících nebo stále neuzavřených dohod o volném obchodu mezi USA a latinskoamerickými zeměmi.
Bude-li zvolen John McCain, je Obamou navrhované přezkoumání nebo „rozpitvání“ dohod NAFTA, CAFTA i dohod o volném obchodu s Chile a Peru nepravděpodobné.
Vzhledem k vysoké pravděpodobnosti, že si demokraté udrží většinu v obou komorách amerického Kongresu, by však i McCain musel upravit dohodu s Kolumbií, aby dosáhl jejího schválení.
Tlak na zavedení obdobných ustanovení i v dalších dohodách by poté zesílil.
Pokud se recese protáhne a Američané budou i nadále – mylně – svalovat vinu za rostoucí nezaměstnanost, klesající mzdy a prohlubující se nerovnost na dohody o obchodu, zesílí i odpor vůči těmto dohodám.
Namísto čekání na stupňování tlaku by tedy příští prezident udělal dobře, kdyby této situaci předešel ambiciózní agendou v otázce takové reformy volného obchodu, z níž by měli prospěch všichni.
V tomto ohledu si mohou vzít USA příklad z Evropské unie.
Americkým obchodním dohodám bývá vyčítáno, že se omezují na obchod.
Reakce je vždy stejná: USA nejsou Evropa a nehodlají se podílet na budování či obnově států.
Přesně to však USA úspěšně činily po roce 1945 ve formě Marshallova plánu a neúspěšně to činí i dnes v Iráku a Afghánistánu.
Za prvé by do obchodních dohod měly být začleněny jasné a výslovné klauzule týkající se lidských práv a demokracie, a to na způsob podobných klauzulí obsažených ve smlouvách mezi Mexickým a Chilským hospodářským sdružením a EU.
Za druhé jsou zapotřebí konkrétnější ustanovení v otázkách pracovních sil, životního prostředí, rovnosti pohlaví a práv domorodých obyvatel, jakož i ustanovení antimonopolní a regulační či ustanovení týkající se reformy soudnictví, a to jak z principiálních důvodů, tak i z důvodů politické účelnosti.
Ve většině těchto oblastí sice došlo k nesmírným zlepšením, avšak stále zbývá naplnit obrovskou agendu, zejména pokud jde o rozbití nebo regulaci monopolů – veřejných, soukromých, obchodních i odborových –, které zamořují téměř všechny země v regionu.
Tyto revidované dohody by měly zahrnovat smělá a osvícená ustanovení týkající se fondů infrastruktury a „sociální soudržnosti“, poněvadž právě ony tvoří hranici mezi pouhým kalením vody a skutečným úspěchem.
Zastánci volného obchodu by neměli pokládat Obamův požadavek na přehodnocení těchto dohod za chybu, ale spíše za příležitost k jejich zlepšení a prohloubení; McCainovi stoupenci by zase neměli pohlížet na začlenění všech výše uvedených bodů jako na „evropský nesmysl“, ale spíše jako na způsob, jak zúžit propast mezi sliby obsaženými v dohodách a jejich skutečnými výsledky.
Zdokonalení infrastruktury, vzdělání a vlády zákona v Mexiku a střední Americe, zlepšení protidrogového úsilí v Kolumbii a Peru i respekt k pracovním zákonům a lidským právům, to vše je v americkém zájmu a dohody o volném obchodu mohou tomuto úsilí spíše napomoci než uškodit.
Dokážou-li USA a Latinská Amerika společně čelit problémům obchodu a přistěhovalectví, může příští americký prezident zanechat ve vztazích na západní polokouli výraznější stopu než kterýkoliv jiný nejvyšší představitel USA za poslední tři generace.
Zmrazte zmrazení výstavby
RAMALLÁH – Rozhodnutí izraelského premiéra Benjamina Netanjahua schválit v předvečer možného zmrazení osídlování výstavbu nových židovských osad je jen poslední otáčkou v cyklu, který se v uplynulých 40 letech zopakoval tolikrát, že by se jevil jako fádní, kdyby ovšem nebyl tak nebezpečný.
Tento cyklus probíhá zhruba takto: Spojené státy nebo mezinárodní společenství vystupňují tlak na Izrael, aby zastavil osídlovací aktivity na okupovaných územích.
Izraelští osadníci a jejich stoupenci poté vyvinou ještě větší energii, aby expandovali na další palestinská území, vybudovali ještě více výlučně židovských osad a zničili další arabské domy dříve, než toto „zmrazení“ vstoupí v platnost.
Nepřekvapí proto, že jakmile k tomu dojde, stává se z mírového procesu pouhý vtip.
Světový tlak postupně ochabne a zmrazení se nekoná.
Nakonec vyrostou další židovské osady.
Velkým paradoxem tohoto cyklu je skutečnost, že v době vyjednávání se postaví více osad než v době konfliktu.
Toto schéma lze zpětně vysledovat až do roku 1967.
Izraelci chápou, že jedinou realitou v politice je realita v terénu.
Dokud tedy okupovaná území kontrolují izraelští vojáci, idea zmrazení výstavby nezapustí kořeny.
Široká skupina Izraelců a jejich podporovatelů chápe výzvy ke zmrazení výstavby spíše jako volání do zbraně, aby šli a stavěli na ukradené palestinské půdě.
Když se egyptský prezident Anvar Sádát připravoval na historickou návštěvu Jeruzaléma, založila skupina Izraelců osadu Elon Moreh nedaleko od Nábulusu, nejlidnatějšího města na západním břehu Jordánu.
Když někdejší ministr zahraničí Spojených států James Baker zahájil svou kyvadlovou diplomacii za mír, měla jeho nakonec neúspěšná snaha za následek další osídlování, přičemž jedna nová osada byla založena pouhých několik hodin předtím, než měl zasednout k rozhovorům.
Baker tehdy svou návštěvu odložil a později dal své frustraci průchod v dotačním výboru amerického Senátu.
Nesl velmi nelibě, že ho při každé návštěvě na Blízkém východě „vítá další osada“.
Bakerovo úsilí nakonec vedlo až k madridské mírové konferenci v roce 1991, avšak ani ta nedokázala konflikt vyřešit.
A přestože Palestinci a Izraelci dospěli o několik let později k tajné dohodě, která byla veřejně ohlášena během slavnosti v Bílém domě, výstavba židovských osad neustala.
Od dohod z Osla v roce 1993 se počet židovských osadníků na okupovaných územích zdvojnásobil.
Zakládání nových osad často doprovázejí nesouhlasné reportáže sdělovacích prostředků – a to i uvnitř Izraele – a mezinárodní odsouzení, avšak mašinerie osídlování se nezastavuje.
Hnala se kupředu i v letech 1984 až 1990, kdy si izraelskou vládu předávali Jicchak Šamir z Likudu a Šimon Peres ze Strany práce.
Šamirova vláda utrpěla volební porážku a nastupující kabinet Strany práce zmrazil veškerou výstavbu osad, a to včetně budov, které se již začaly stavět.
Navzdory všem dekretům se však nakonec vždy našly cesty, jak pokračovat ve výstavbě, absorbovat nové obyvatele a zvýšit celkový počet osadníků.
Z pohledu USA se osady ukázaly jako překážka rovných příležitostí, která maří diplomatické úsilí republikánů i demokratů.
Clintonova administrativa se pokusila zbrzdit snahu tehdejšího premiéra Netanjahua o výstavbu nové osady nedaleko od Betléma.
Po krátkém přerušení byla výstavba obnovena.
Administrativa Bushe a Cheneyho – nejvíce proizraelská, kam paměť sahá – si nevedla o nic lépe.
V osadě Har Homa postavené na území s názvem Džabál Abú Ghnajm s cílem odříznout Betlém od Jeruzaléma dnes žije 19 000 osadníků.
Tento cyklus se stal postupně tak bizarním a matoucím, že si Palestinci nejsou jistí, zda by nakonec neměli doufat v pokračující napětí s Izraelem (které obvykle k výstavbě nových osad nevede) namísto pokračujícího vyjednávání (jež je obvykle záminkou k další výstavbě).
Pátého ledna 2007, tedy v den, kdy se tehdejší premiér Ehud Olmert sešel s americkou ministryní zahraničí Condoleezzou Riceovou, vyhlásilo izraelské ministerstvo výstavby a bydlení veřejnou soutěž na výstavbu dalších obytných jednotek v Ma’ale Aduminu, výlučně židovské osadě na okupovaném západním břehu.
Kdykoliv se Izraelci postaví v otázce osídlování celému světu, jak se nyní znovu děje, američtí i jiní představitelé toto rozhodnutí pochopitelně „odsoudí“ a vyjádří nad ním „politování“.
Navzdory těmto několika málo prohlášením a případně i nesouhlasné rezoluci OSN je však schéma vytvořené v průběhu posledních 40 let zřejmé: rozhodnutí platí.
Jeff Aronson, vysoce postavený vědecký pracovník washingtonské Nadace za mír na Blízkém východě, dospívá k závěru, že se nejvyšším izraelským představitelům bude i nadále dařit šálit v této otázce americké protějšky.
Někteří vůdci izraelské pravice, například Menachem Begin, Jicchak Šamir nebo Netanjahu, se svými úspěchy při osídlování veřejně chlubili a chlubí.
Jiní izraelští představitelé, mimo jiné i Jicchak Rabin, Ehud Barak a Ehud Olmert, „nalevo řečnili a napravo stavěli“.
Palestinci jsou uvězněni v Hlavě 22: budou-li trvat na zmrazení osídlování, začne Izrael preventivně stavět nové osady.
Pokud a dokud Izrael nezaplatí za své nezákonné aktivity na okupovaných územích vysokou cenu, lze si jen těžko představit, že mírový proces bude slavit úspěch.
Macron a Evropa mnoha potřeb
ŽENEVA – Vítězství Emmanuela Macrona ve francouzských prezidentských volbách je nejjistější známka toho, že po sérii krizí a nezdarů Evropa snad znovu nabývá určité zdání sebedůvěry.
Obnovené sebevědomí ale nesmí vyústit v návrat k pocitu sebeuspokojení.
Francouzská středová politika Macronem odrazila volební útok z obou stran.
Verva ataků ale dokládá, jak ošidné poměry v Evropské unii zůstávají.
A přestože se obecně uznává, že jsou naléhavě nutné smělé činy, neexistuje shoda na tom, jaké činy by to měly být.
Přístup, který debatám o reformě EU vévodí, spočívá ve vytvoření „vícerychlostní Evropy“.
Představa je taková, že namísto dohody na tom, kdy a jak dospět k určité optimální míře integrace, by každá členská země EU měla mít možnost postupovat směrem k integraci svým vlastním tempem, přičemž pokrok by poháněly průkopnické země.
Postup, který se možná jeví jako výhodný způsob jak obejít komplikovaná vyjednávání, ve skutečnosti nese vážné problémy.
V prvé řadě vícerychlostní přístup ignoruje vytrvalou podezřívavost a odpor voličů k EU: referendum o brexitu je jen nejčerstvějším – byť nejzávažnějším – příkladem v dlouhé řadě.
Neméně důležité je, že ignoruje skutečné potřeby členských zemí.
Evropa nepopiratelně vyžaduje sdílenou vizi – založenou na společných hodnotách, svobodách a standardech –, o niž se usiluje.
Každá celoevropská vize musí ale respektovat vize členských států EU a jejich vlád zvolených k prosazování voličských priorit, o jejich identitách ani nemluvě.
Sdílené hodnoty jsou jedna věc; detaily reforem sociálního systému a trhu práce, daňových soustav či regulatorních režimů (kromě stěžejních prvků jednotného trhu) jsou věc úplně jiná.
V těchto oblastech mají členské státy EU, případní nováčci, a dokonce i odcházející země nesmírně odlišné potřeby, v závislosti na jejich konkrétních průmyslových základnách, demografickém vývoji, historických dědictvích a v případě balkánských států na zátěži z dřívějšího konfliktu.
Tyto odlišnosti ovlivní nejen tempo integrace, ale i její směřování.
Podle Zprávy o globální konkurenceschopnosti od Světového ekonomického fóra se osm z deseti evropských zemí s nejlepší konkurenční schopností nachází v severozápadní Evropě; do deseti je doplňují Švýcarsko a Norsko, které nejsou členy EU.
Zacelení mezery v konkurenční schopnosti mezi severem a jihem ale nelze vynutit shora ani nemůže být jediným cílem, jímž se budou řídit podnikatelské aktivity v EU.
Rozhodně se s ní nelze vypořádat přes noc.
Tím nechci říct, že snaha najít řešení mezery v konkurenceschopnosti nemá zásadní význam.
Právě naopak, vytvoření spravedlivějšího ekonomického prostředí prospěje občanům napříč EU, oživí přitažlivost Unie pro okolní svět a zajistí jí postavení ostrova stability v globálním moři konfliktů a nejistoty.
Evropští lídři ale musí najít přístup, který zohlední rozličné potřeby, jakož i perspektivy jednotlivých zemí.
K tomu je třeba, aby se méně soustředili na to, že musí mít pravdu – a víc na konání správných kroků.
My Němci můžeme být rádi, že naše země tak obratně prošla hospodářskou krizí roku 2008, udržela nezaměstnanost na zvladatelných úrovních a v některých ohledech z krize vyšla dokonce silnější.
Přesto jako Evropané musíme připustit, že rostoucí německý přebytek obchodní bilance vytváří v EU neudržitelnou nerovnováhu.
Připočtěme si k tomu atraktivitu silného německého trhu práce – o téměř magnetické přitažlivosti Berlína pro generaci Evropanů narozených kolem přelomu tisíciletí ani nemluvě – a tato nevyváženost ještě zesílí.
Vždyť víc než peněžní investice pohání současnou evropskou ekonomiku nadání a nápady.
Jsem natolik realista, abych si uvědomoval, že žádná vláda – v Německu a zřejmě ani nikde jinde v Evropě – nemůže před nesnadnými volbami vyslovit souhlas se zásadní evropskou iniciativou směřující k umazání dluhů.
Jsem ale také optimista a věřím, že lídři v konkurenčně nejschopnějších částech dnešní sebevědomější EU nahlédnou moudrost spolupráce usilující o podporu hospodářského pokroku ve všech členských státech.
Nebyla by to první oblast, v níž se Německo povzneslo nad ničivý národní egoizmus a projevilo vnímavé a zodpovědné vůdcovství.
V roce 2015 se německá koaliční vláda rozhodla, vzdor značnému domácímu odporu, přivítat milion běženců prchajících z válečných běsů Sýrie a Iráku.
Tento přístup vládní strany stál mnoho politického kapitálu, ale nakonec v zemi, která zápasí s demografickými obtížemi, prokáže svou hodnotu.
Političtí lídři a jejich protějšky v soukromém sektoru teď musí následovat vzor, jejž Německo vytvořilo svou uprchlickou politikou.
To znamená odolat představě, že kompromis je známkou slabosti a receptem na nevýkonnost, a naopak jej prosazovat jako jeden z nejmocnějších nástrojů demokratického rozhodování – a základní kámen evropského projektu.
Především to ale znamená nutnost připustit si, že bychom neměli hovořit o Evropě různých rychlostí, nýbrž různých potřeb.
Rok Evropy podruhé
NEW YORK – Před více než čtyřiceti lety americký poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger prohlásil rok 1973 „rokem Evropy“.
Zamýšlel zdůraznit nutnost modernizace atlantického vztahu, přesněji nutnost, aby evropští spojenci Ameriky se Spojenými státy víc spolupracovali na Blízkém východě a proti Sovětskému svazu v Evropě.
Kissinger by byl první, kdo by přiznal, že Evropané se jeho výzvy nechopili.
Přesto před sebou máme rok Evropy znovu.
Tentokrát však impulz nevychází tolik od frustrované vlády USA, ale spíš z nitra samotné Evropy.
Sázka ve hře je stejně vysoká jako v roce 1973, ne-li vyšší.
Rusko nejeví žádné známky záměru stáhnout se z Krymu ani zastavit své snahy o destabilizaci východní Ukrajiny.
Existuje nefalšovaná obava, že by Rusko mohlo podobnou taktiku uplatnit vůči některé z malých členských zemí NATO na své hranici nebo proti skupině takových zemí.
Nápor na Evropu zesílili uprchlíci, stejně jako terorizmus podnícený událostmi na Blízkém východě či uskutečněný útočníky z tohoto regionu.
Formálně už byl zahájen brexit, odchod Spojeného království z Evropské unie, ale jeho harmonogram a podmínky, které rozhodnou o účinku brexitu na ekonomickou a politickou budoucnost Británie a na další země uvažující o vystoupení z EU, se teprve budou řešit.
Řecko a řadu dalších zemí v jižní Evropě nadále zatěžuje vysoká nezaměstnanost, rozrůstající se dluh a vytrvalý nesoulad mezi tím, co se žádá od vlád a co si mohou dovolit.
Ze všech výzev, před nimiž EU stojí, však pro budoucnost Evropy a možná celého světa mají největší význam nadcházející prezidentské volby ve Francii.
Průzkumy naznačuji, že vítězem se nakonec může stát kterýkoli ze čtyř uchazečů.
Význam a opravdovou závažnost dodává této nejistotě skutečnost, že dva ze čtveřice, vůdkyně Národní fronty Marine Le Penová a lídr krajní levice Jean-Luc Mélenchon, podporují politiky výrazně vybočující z hlavního proudu francouzské a evropské politiky.
Pokud jeden z nich ve druhém, rozhodujícím kole voleb 7. května zvítězí, mohlo by to znamenat konec francouzského členství v EU i NATO, což by nad oběma organizacemi – a celou Evropou – vzneslo existenční otázky.
Až donedávna byly takové scénáře nepředstavitelné.
Evropa desítky let představovala nejúspěšnější, nejstabilnější a nejpředvídatelnější region světa, kde téměř skončily dějiny.
Cíl zajistit kontinentu mír, celistvost a svobodu byl z velké části naplněn.
Do Evropy se ale vrátily dramatické změny.
Jedním faktorem je projevená ochota a schopnost Ruska Vladimira Putina používat k prosazování své agendy vojenskou sílu, hospodářské donucování a kybernetickou manipulaci.
Ještě větší výzva pro moderní Evropu však přichází od jejích vlastních politiků, kteří rostoucí měrou zpochybňují hodnotu EU, pokračovatelky Evropského hospodářského společenství založeného v roce 1957 Římskou smlouvou.
Smysl šest desítek let trvajícího evropského integračního procesu – často nazývaného „evropský projekt“ – byl vždy jasný.
Západní Evropu, především Německo a Francii, bylo nutné sjednotit natolik, aby se válka, která tak často charakterizovala minulost kontinentu, stala nemyslitelnou.
Toho bylo dosaženo, stejně jako značného ekonomického pokroku.
Evropský projekt však postupně ztratil přitažlivost pro občany Evropy.
Instituce EU začaly být příliš vzdálené, elitářské a silné a nebraly ohledy na národní identity, na nichž Evropané nadále lpí.
Neuvážené vytvoření měnové unie bez fiskálního protějšku situaci ještě zhoršilo.
Byrokracie přestřelila.
Výsledkem je vzestup populistických, nacionalistických kandidátů na levici i na pravici ve Francii i jinde v Evropě.
A i když ve Francii zvítězí jeden ze dvou kandidátů hlavního proudu, zůstane velká míra nejistoty.
Bezprostřední krize pomine, ale dlouhodobá výzva zůstane.
Je zřejmé, že EU je třeba znovu promyslet.
Musí se odklonit od uniformního přístupu k něčemu pružnějšímu.
Dále je nutné upravit rovnováhu přesunem moci z Bruselu, sídla většiny institucí EU, do hlavních měst národních států.
Vlády musí udělat víc pro vytvoření předpokladů k rychlejšímu hospodářskému růstu a zároveň pro posílení schopnosti pracujících potýkat se s neodvratným mizením řady stávajících pracovních míst v důsledku technologických inovací.
Vůdčí role v této oblasti se bude muset ujmout Německo, ať už jej po tamních zářijových všeobecných volbách povede současná kancléřka nebo její hlavní soupeř.
O budoucnosti Evropy náležitě rozhodnou především Evropané.
Svou úlohu ale sehraje také Trumpova administrativa.
Jeho krátkozraká podpora brexitu a dalších „exitů“ z EU musí skončit; rozdělená, oslabená a vykolejená Evropa nebude dobrým partnerem v NATO.
Je pravda, že historii jedenadvacátého století bude pravděpodobně utvářet spíš Asie než Evropa.
Přesto by nemělo zapadnout ponaučení z minulého století: dění v Evropě může ovlivnit a ovlivňuje globální stabilitu a prosperitu.
Jak chránit novináře před internetovým obtěžováním
NEW YORK – Francie je jednou z mála zemí, které zavedly zákony řešící kybernetické obtěžování, včetně toho, jež si bere na mušku novináře.
Bylo by dobré, kdyby i další státy Francii napodobily.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Obtěžování novinářů na internetu je stále větší problém, přičemž harassment si často vybírá novináře, kteří píšou o trollech, bělošských rasistických sdruženích a dalších ošklivých součástech webového podsvětí.
Nejzranitelnější jsou novinářky – zejména ty, které se věnují údajně „mužským“ tématům, jako je sport, píše Sarah Guineeová z newyorského Výboru na ochranu novinářů, která coby držitelka křesla Patti Birchové pro svobodu pohlaví a médií zkoumala internetový harassment.
Novinářská sdružení a obhájci svobody slova obecně souhlasí s generálním ředitelem společnosti Facebook Markem Zuckerbergem, že na „tržišti myšlenek“ by měly být na stole všechny myšlenky a nechť zvítězí ty nejlepší.
Proti špatným informacím a myšlenkám bychom jinými slovy měli bojovat lepšími informacemi a myšlenkami.
Internetové chování, které řeší francouzská legislativa, však dalece přesahuje normální výměnu informací a myšlenek.
Tak například už samotný objem nepřátelského obsahu vytváří efekt vytěsňování do té míry, že velká část internetových projevů, které by měly být slyšet, slyšet být nemohou.
Internetoví obtěžovatelé navíc často používají jinou taktiku než lidé obtěžující offline.
Digitální harassment může zahrnovat doxing (zveřejňování něčí domácí adresy nebo jiných osobních informací na internetu), pile-on (útok mnoha lidí na jedinou osobu), šíření znepokojivých fotografií, pornografii ze msty, vydávání se za jinou osobu nebo kybernetický stalking.
V mnoha zemích se novinářům čelícím obtěžování jednoduše řekne, aby si těchto věcí nevšímali nebo aby nahlásili pachatele.
Druhá varianta však ubírá čas a energii a může vést k odvetné reakci.
Je pravda, že novináři jako Gustavo Gorriti v Peru nebo Anton Harber a Thandeka Gqubeleová v Jihoafrické republice podali po internetovém obtěžování žalobu za nactiutrhání.
Častěji se však zástupci sdělovacích prostředků, kteří se stanou terčem harassmentu, sami cenzurují.
Když tržiště myšlenek správně nefunguje – což je případ současné podoby internetu –, je zapotřebí regulace.
Politiky však trápí otázka, zda k řešení internetového harassmentu postačí stávající legislativa.
Ve zprávě z roku 2019 dospěly Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Mezinárodní tiskový institut k závěru, že novináři by měli mít oporu v cílených kybernetických zákonech, které v případě internetových útoků zajistí „rychlá, levná a málo zatěžující řešení“.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Francie má v tomto směru před jinými zeměmi náskok.
V roce 2014 francouzský zákon vůbec poprvé definoval internetové obtěžování; do té doby se v těchto případech postupovalo stejně jako v případech harassmentu mimo internet.
A zákon proti sexuálnímu a sexistickému násilí z roku 2018 zacelil většinu děr týkajících se kyberharassmentu rozšířením jeho právní definice.
V důsledku toho dnes francouzské zákony chrání všechny občany včetně novinářů před doxingem, nactiutrháním, urážkami a onlinovým i offlinovým obtěžováním.
A přestože francouzský Ústavní soud nedávno vydal stanovisko proti tomuto zákonu, ponechal v platnosti část, která zavádí institut specializovaného žalobce zaměřeného na internetovou zločinnost včetně internetového obtěžování.
Dopad francouzské legislativy přesahuje hranice země, protože nové zákony usnadňují novinářům i dalším osobám podávat v Evropě žaloby za kybernetický harassment.
Obecněji řečeno zaujímá Evropa oproti Spojeným státům širší pohled na otázku, jaký typ projevu lze trestat, a silněji hájí právo jednotlivce na soukromí.
Protože lze v Evropě podat žalobu za útoky na reputaci či důvěryhodnost člověka, těší se zdejší novináři v tomto ohledu větší ochraně než jejich kolegové v USA a jiných koutech světa.
Případ lyonské novinářky Julie Hainautové ukazuje, jak lze francouzský zákon proti harassmentu použít.
Hainautová se stala obětí doxingu a internetového obtěžování po reportáži, že majitelé baru „První plantáž“ s koloniální tématikou, který se ve městě otevřel v roce 2017, se pochvalně vyjadřovali o koloniální éře.
Po podání čtyř různých trestních oznámení během dvou let začal francouzský stát konečně tento případ stíhat.
A jeden z obtěžovatelů byl koncem roku 2019 usvědčen a dostal půlroční podmíněný trest a pokutu 7000 eur.
(Odsouzený se proti rozsudku odvolal.)
„Právní systém v oblasti nactiutrhání a harassmentu je velmi chytře koncipovaný, poněvadž chrání svobodu projevu a zajišťuje, aby se novináři mohli bránit proti trollům a obtěžovatelům,“ řekl mi nedávno Paul Coppin, právní ředitel pařížské organizace Reportéři bez hranic. „Stále však potřebujeme výcvik senzitivity pro policisty a soudce, poněvadž mnozí z nich plně nechápou dopady internetového harassmentu na oběti a nejsou připraveni řešit trestní oznámení tak rychle a vážně, jak by se řešit měla.“
Velké technologické společnosti nejsou samy o sobě ochotny ani schopny problém kybernetického harassmentu plně řešit.
Jmenování speciálního žalobce pro internetové zločiny ve Francii je důkazem, že v této zemi jsou si toho vědomi.
Pokud politici v jiných státech budou následovat příkladu Francie a zavedou nové zákony, pak by i oni mohli pomoci novinářům a dalším ohroženým skupinám bránit se proti zneužívání internetu.
Francouzská výjimka?
PAŘÍŽ – Francouzská ekonomika se více než kdy dříve ocitá v centru globální debaty o otázce, jak daleko lze posouvat hranice velikosti a kontroly státu v kapitalistické demokracii.
Pro lidi na levici představují štědré francouzské dávky a silné odbory recept na inkluzivnější sociální stát.
Podle lidí na pravici nabízí přebujelá a vtíravá francouzská vláda pouze cestu k sekulárnímu úpadku.
Prozatím se zdá, že pravdu má pravice.
Francouzská ekonomika se kdysi téměř rovnala německé, avšak v posledním desetiletí výrazně zaostala a její HDP na obyvatele je dnes zhruba o 10% nižší.
Politicky možná Francie boxuje o váhu výš, ale ekonomicky patří o několik vah níž.
Kdykoliv někdo navrhne proměnit eurozónu v transferovou unii, jak to nedávno učinil francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron, předpokládá se, že Německo ponese všechny ostatní na zádech.
Proč by však tuto zodpovědnost mělo mít jen Německo?
Francouzská ekonomika dosahuje zhruba tří čtvrtin velikosti ekonomiky německé.
Kdyby se Němce podařilo přesvědčit, že Francouzi jsou ochotni a schopni platit svůj spravedlivý díl, mohl by se tím uvolnit prostor pro spoustu nezbytných kompromisů, které se až dosud zdály nemožné.
Prozatím jen málokdo věří ekonomické budoucnosti Francie.
Dobré je, že Francie není až tak francouzská, jak se tváří.
Ano, v zemi existuje pětatřicetihodinový pracovní týden, ale firmy mohou tento limit obejít tím, že nabídnou víc peněz za přesčas.
Skutečný pracovní týden pro většinu zaměstnanců se tak zřejmě blíží 39 hodinám.
Ano, Francie v podstatě zakázala službu Uber, jejíž podnikatelský model je možná jedním z nejpřevratnějších a nejdůležitějších pokroků desetiletí.
Avšak zatímco je toto rozhodnutí triumfem taxikářských odborů a tragédií pro pasažéry a řidiče Uberu, Francie se zároveň začala zaměřovat na podporu malých technologických firem s velkým potenciálem.
Francouzská vláda už nesází jen na velké projekty pod taktovkou státu, jako to dělala v 70. letech, v době masivních investic do vysokorychlostních vlaků a Airbusu.
Prezident François Hollande dal Macronovi velký prostor k tomu, aby se pokusil zavést zoufale potřebné strukturální reformy trhů práce a výrobků.
Samozřejmě teprve uvid��me, jak velkou politickou podporu si taková tržně orientovaná politika dokáže získat.
Progresivní ekonomové milují francouzskou vládu za to, že utrácí závratných 57% HDP, oproti německým vládním výdajům ve výši 44% HDP.
A musíme uznat, že v některých klíčových oblastech poskytuje francouzská vláda za tyto peníze skvělou hodnotu.
Francouzské zdravotnictví právem získává mnohem lepší hodnocení než britské.
Francouzští občané možná platí spoustu daní a trpí vysokým stupněm regulací, ale aspoň za to něco dostávají.
Přebujelá francouzská vláda je však jen sotva zdrojem skvělé dynamiky.
A samozřejmě lze tušit, co napomáhá měřením francouzského HDP a produktivity: totiž že statistici kvůli absenci tržních cen slepě předpokládají, že občané získávají za každé vládou vynaložené euro hodnotu ve výši jednoho eura, což může být přehnané.
Bohužel není zřejmé, jak dobře se může francouzská kultura začleňování vztáhnout na imigranty.
Tytéž přísné zákony o propouštění a vysoké minimální mzdy, které mají chránit zaměstnance z řad rodilých Francouzů před globalizací, velmi ztěžují získávání pracovních míst nově příchozím.
Přesto prakticky všechny studie globální nerovnosti naznačují, že přínos plynoucí z umožnění větší mobility pracovní síly je mnohem větší než přínos z přerozdělování příjmů mezi rodilými občany.
Naopak liberálnější pracovní zákony ve Spojených státech a Velké Británii zajišťují větší příležitosti pro lidi zvenčí.
Centra Paříže a dalších francouzských měst jsou možná velkolepá, ale mnoho přistěhovalců ze severní Afriky i odjinud bydlí ve špinavých ghettech na předměstích.
Přesná míra nezaměstnanosti konkrétních etnických skupin sice není známá (francouzské zákony brání sběru dat podle etnického klíče), avšak nepřímé důkazy naznačují mnohem vyšší podíl osob bez práce mezi přistěhovalci a jejich potomky.
Je pravda, že vláda vyplácí štědré sociální dávky, avšak ty samy o sobě k začleňování nevedou.
Silná voličská podpora protipřistěhovalecké Národní fronty Marine Le Penové v kombinaci se vzpurným postojem Francouzů k přijímání migrantů prchajících před válkou v Sýrii naznačuje problémy s aplikací francouzského modelu v různorodých společnostech.
Další překážku aplikace francouzského modelu jinde představuje skutečnost, že se Francie těší některým jedinečným výhodám, které jsou dost možná pro její úspěch klíčové.
Elitní francouzští manažeři jsou všeobecně pokládáni za jedny z nejlepších na světě a často se dostávají do čela velkých mezinárodních korporací.
Korupce je jistě problém, ale podstatně menší než ve většině ostatních států z jihu eurozóny.
(Italský stát je také velký a vtíravý, ale na rozdíl od francouzské vlády neprodukuje kvalitní veřejné služby.)
A konečně platí, že francouzské přírodní prostředí patří k nejpříznivějším na světě: má úrodnou půdu a výjimečně mírné klima.
Zdravá francouzská ekonomika by dokázala zázraky při vyzvedávání eurozóny ze současné malátnosti.
Zároveň by mohla sloužit jiným zemím kdekoliv na světě jako příklad, jak může fungovat inkluzivní kapitalismus.
To ovšem předpokládá, že se vláda přihlásí ke strukturálním reformám, které francouzská ekonomika tak zoufale potřebuje.
Friedman dovršil Keynese
V listopadu zemřel nejslavnější a nejvlivnější americký ekonom uplynulého století.
Milton Friedman nebyl nejslavnějším a nejvlivnějším ekonomem světa – tato pocta patří Johnu Maynardu Keynesovi.
Milton Friedman se mu však držel těsně v patách.
Z jedné perspektivy byl Milton Friedman hvězdným žákem, nástupcem a dovršitelem Keynesova díla.
Keynes ve své Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz stanovil rámec, který dnes používají téměř všichni makroekonomové.
Tento rámec se zakládá na výdajích a poptávce, rozhodujících faktorech složek výdajů, teorii preference likvidity u krátkodobých úrokových sazeb a na požadavku, aby vlády prováděly strategické, ale silné intervence do ekonomiky a držely ji tak v rovnováze a vyhýbaly se extrémům depresí a manických výstředností.
Jak řekl Friedman, „Teď jsme všichni keynesiáni.“
Keynesova teorie ale byla neúplná: jednalo se o teorii zaměstnanosti, úroku a peněz.
Nebyla to teorie cen.
Ke Keynesově rámci přidal Friedman teorii cen a inflace, založenou na myšlence přirozené míry nezaměstnanosti a mezí vládní politiky ohledně stabilizace ekonomiky kolem jejích dlouhodobých růstových trendů – mezí, za nimiž intervence vyvolává nekontrolovatelnou a ničivou inflaci.
Friedman navíc Keynesův rámec v jednom podstatném ohledu korigoval.
Zkušenost velké hospodářské krize přivedla Keynese a jeho ortodoxnější následovníky k obrovskému podcenění úlohy a vlivu měnové politiky.
Po třicet let trvající kampani, která začala knihou Měnová historie Spojených států , již napsal společně s Annou J.
Schwartzovou, obnovil Friedman rovnováhu.
Jak rovněž řekl Friedman, „a nikdo z nás není keynesián.“
Z jiné perspektivy byl Friedman nejpřednějším oponentem a nepřítelem Keynese a jeho následovníků.
Friedman a Keynes se shodli, že je nezbytná úspěšná makroekonomická správa – totiž že soukromá ekonomika sama o sobě se snadno může stát předmětem nesnesitelné nestability a že je potřeba, aby strategická, silná, ale omezená ekonomická intervence vlády stabilitu udržovala.
Avšak zatímco pro Keynese bylo podstatou udržovat stabilitu objemu vládních výdajů a soukromých investic, pro Friedmana bylo základem pečovat o stabilitu peněžní nabídky, tedy množství kupní síly ve snadno utratitelné podobě v rukou podniků a domácností.
To je relativně drobný technický rozdíl v prostředcích, řeknete snad.
Odlišnost názoru, která spočívala v rozdílných úsudcích o tom, jak funguje svět, kterou mohl rozřešit (a nakonec rozřešil) empirický výzkum, mohli byste říct.
A měli byste zpola pravdu.
Poněvadž tento rozdíl v prostředcích, taktice a empirických úsudcích se klenul nad zásadním rozporem mezi Keynesovou a Friedmanovou etikou.
Keynes se sám považoval za nepřítele laissez-faire a obhájce veřejné správy.
Bystří vládní úředníci s dobrou vůlí, domníval se, by mohli vymodelovat ekonomické instituce, které by byly trhu nadřazené – nebo by alespoň mohly trh vylepšovat pomocí daní, dotací a regulací, aby se dosahovalo lepších výsledků.
Jednoduše neplatí, tvrdil Keynes, že by se soukromé pobídky těch, kdo jednají v tržním prostředí, shodovaly s veřejným prospěchem.
Keynesovou vírou byla technokracie: kvalifikovaní experti a dolaďovací instituce, jež budou z dobroty svých srdcí zajišťovat možnost prosperity pro všechny – jak skutečně Keynes učinil v Bretton Woods, kde byla založena Světová banka a MMF.
Friedman hlasitě nesouhlasil.
Podle jeho názoru platilo, že zájmy soukromého trhu se shodují s veřejným prospěchem: případy zásadních a významných tržních selhání jsou výjimkou, nikoli pravidlem, a laissez-faire je dobrým počátečním hrubým principem.
Navíc byl Friedman přesvědčen, že i když se soukromé zájmy se zájmy veřejnými neshodují , na státní správu se nelze spoléhat, že problém vyřeší.
Vládní selhání, argumentoval Friedman, jsou větší a děsivější než selhání tržní.
Vlády jsou zkorumpované.
Vlády jsou nešikovné.
Ti, kdo personálně obsazují vlády, patří k tomu typu lidí, kteří rádi komandují ostatní.
Zároveň byl Friedman přesvědčen, že i když tržní rovnováha není utilitárním optimem sociálního blahobytu a vládu by bylo možné z utilitárního hlediska využít ke zlepšení věcí, stále má svou přidanou hodnotu ponechat lidské svobodě co nejširší volný prostor.
Friedman věřil, že je něco niterně špatného na tom, když vlády lidem něco nařizují a sekýrují je – a to i když vláda opravdu ví, co dělá.
Nevím, jestli měl v této hluboké orientaci více pravdu Keynes nebo Friedman.
Rozhodně si ale myslím, že napětí mezi těmito dvěma názory bylo během poslední stovky let velice cennou hnací silou lidského pokroku.
Od Káhiry po Kalifornii
SINGAPUR – Egypt a Kalifornie mají politicky namířeno opačným směrem.
Egypt měl doposud příliš málo demokracie a směřuje k jejímu posílení.
Kalifornie má přespříliš demokracie a směřuje k jejímu omezení.
Společným bodem uprostřed, k němuž mají dospět, je demokracie, která přináší dobrou vládu – a mám na mysli skutečně „vládu“, ne rozplizlé „řízení“.
Už několik desítek let se „vláda“ démonizuje.
Ronald Reagan proslul výrokem, že „vláda není řešením našeho problému; to vláda je problém“.
Reagan byl ale jen nejvýřečnějším tlumočníkem ducha doby.
On sám jej nevyvolal; to učinily desítky let teorie laissez-faire a obracení na tuto víru.
Po explozi vládních programů v 60. letech minulého století se v myšlení klíčových amerických názorových lídrů a tvůrců politik vyvinulo přesvědčení, že nejlepší vláda je co nejmenší.
Tato domněnka se uchytila i u Reagana, takže připomněl proslulá slova čínského filozofa šestého století před Kristem Lao-c’e: „Vládnout velké zemi je jako vařit malou rybu: přílišné zásahy ji zkazí.“
Z tohoto názoru vyplynuly dva nebezpečné důsledky.
Prvním bylo přesvědčení, že daně jsou zásadně špatné a že jejich snižování je tudíž jediným řešením všech veřejných problémů.
V Kalifornii daně osekala řada voličských iniciativ, čímž doložila zničující důsledky přílišné demokracie.
Právě tato přímá demokracie přispěla k proměně Kalifornie v nezvladatelný stát.
Referenda o ožehavých tématech například vyústila v povinné tresty odnětí svobody, ale zároveň snížila daně a financování věznic.
V roce 1978 tzv. Návrh č. 13 určil strop kalifornských majetkových daní – hlavního zdroje financování veřejných škol.
Příjmy škol se v letech 1974 až 1979 prudce snížily, Kalifornie spadla z devátého na 44. místo v žebříčku 50 států USA podle výdajů za veřejné střední školy v přepočtu na obyvatele a kalifornští studenti se v žebříčcích začali brzy propadat jakbysmet.
Druhým nebezpečným důsledkem bylo mínění, že nejlepší úsudek mají trhy.
Bývalý předseda Federálního rezervního systému USA Alan Greenspan, přední světový regulátor uplynulého čtvrtstoletí, budil dojem, že má jen malou důvěru v regulátory i nutnost regulace.
V dubnu roku 2008 v článku pro The Financial Times napsal: „Mám zkušenost, že úvěroví pracovníci bank vědí o rizicích a fungování svých protistran víc než bankovní regulátoři.“ Když byl tázán, zda by měl regulovat trh s deriváty, odpověděl podobně: „Tyto transakce s deriváty jsou transakcemi mezi profesionály.“
V hloubi duše musel být Greenspan přesvědčen, že dává volnost „neviditelné ruce“ Adama Smithe, aby přinášela veřejný prospěch.
Jenže samotný Smith zdůrazňoval, že soukromé zájmové skupiny vždy prosazují sobecké zájmy:
„Rozšiřovat trh a zužovat konkurenci, takový je vždy zájem obchodníků… Každý návrh zákona či regulace obchodování, jenž pochází z tohoto okruhu, je vždy nutno vyslechnout s nesmírnou obezřetností a není nikdy záhodno jej zavádět, dokud nebude dlouze a důkladně prověřen, a to s pozorností nejen co nesvědomitější, ale též co nejpodezíravější.
Pochází z okruhu lidí, jejichž zájem není nikdy zcela totožný se zájmem veřejnosti, jejichž zájmem je obvykle podvádět, a dokonce utiskovat veřejnost a již také veřejnost při mnoha příležitostech podváděli a utiskovali.“
Problémy Egypta se od těch kalifornských samozřejmě velmi liší.
Navzdory hospodářskému růstu pramenícímu z reforem, jež režim Husního Mubáraka uskutečnil v posledních letech, zůstala míra nezaměstnanosti i chudoby na vysokých úrovních.
Vzhledem k přebujelé a dusivé byrokracii a vyhlídce na dynastické politické následnictví přivedl naprostý nedostatek naděje statisíce Egypťanů do ulic.
Avšak teď, když už je diktátor odstaven od moci, musí i Egypťané nově definovat svou vládu.
Lidé v Káhiře i v Kalifornii by měli obrátit zrak k východní Asii.
Navzdory ideologickým odlišnostem zajistily vlády napříč regionem svižný hospodářský růst a zlepšily živobytí svých obyvatel.
Nikde ve východní Asii se „vláda“ nedémonizuje.
Přes fakt, že většina čelných východoasijských tvůrců politik studovala na amerických univerzitách, se nikdo z nich nenechal zlákat Reaganovou vírou, že „vláda je problém“.
Ve východní Asii stojí tisíciletá kulturní přesvědčení v základech názoru, že není-li vláda součástí řešení, veřejného prospěchu nelze dosáhnout.
Konfucius například řekl: „Člověk užívající rozumu by měl vládnout; člověk užívající síly by měl být ovládán.“
Kvalita amerických veřejných služeb v posledních desetiletích setrvale upadá, kdežto kvalita těch čínských se dramaticky zlepšuje.
Je ironické, že čínská vláda byla posílena, aniž by utiskovala růst a dynamiku čínského hospodářství.
Musí existovat určité principy dobrého vládnutí, jež Čína rozvinula.
Ovšemže, Egypťané ani Američané by nikdy nepřipustili, aby jim vládla komunistická strana.
Oba národy ale musí dospět ke správným principům dobrého vládnutí, aby vyřešily velmi rozdílné potíže svých veřejných politik.
Nezbytným prvním krokem je ustoupit od reaganovské ideologie hlásající, že vláda je z podstaty špatná.
Jádro věci tkví v tom, že komoditou, již lidé po celém světě nejvíce poptávají, je dobrá vláda, která zajistí ty nejlepší nástroje ke zlepšování životních úrovní, zejména lidí na sociálním dně.
Nabídka dobré vlády je však bohužel omezená, zčásti proto, že neexistuje globální konsenzus nad tím, co ji vlastně tvoří – ke škodě lidí od Káhiry po Kalifornii a mnoho dalších míst.
Od uhlíkové insolvence k uhlíkovým dividendám
BERLÍN – Omezit globální oteplování na 2°C nad předprůmyslové úrovně je naprosto nezbytné, říká skupina G8 a většina nejlepších klimatologů světa.
Má-li jít o víc než jen prázdná slova, důsledky budou radikální.
Na úvod to znamená, že do roku 2050 můžeme do atmosféry vypustit úhrnem nanejvýš zhruba 700 gigatun oxidu uhličitého.
Při současném tempu emisí tento „rozpočet“ vyčerpáme za 20 let, a budou-li emise přibývat dle očekávání, svět bude uhlíkově „insolventní“ ještě dřív.
Omezování emisí CO2 a dalších skleníkových plynů proto musí začít co nejdřív.
Promrháme-li další čas, náklady raketově porostou a dvoustupňová mez zastará.
Bohaté země Severu nemohou pokračovat jako dřív, rozvíjející se průmyslové země se musí od staré průmyslově založené cesty k prosperitě odklonit a zbytek světa se na ni nesmí ani pouštět.
Vyjednávání o emisních limitech s každou ze 192 signatářských zemí během příprav na kodaňský summit, který se uskuteční v prosinci 2009, přesto doposud známky takto radikální změny nejeví.
Globální klimatická dohoda musí být jednodušší, spravedlivější a pružnější než dnešní Kjótský protokol.
Za tímto účelem Německá rada pro globální změnu (WBGU) navrhuje, aby byl přijat rozpočtový recept.
Myšlenka spočívá v tom, že by se v budoucnu všem státům přidělil národní rozpočet emisí na hlavu, který spojí tři stěžejní elementy spravedlivé globální dohody: značnou historickou zodpovědnost průmyslových zemí, výkonovou schopnost jednotlivých států a celosvětové zajištění přežití lidstva.
Jde o obrovský úkol.
Na celosvětové úrovni je zapotřebí rychlé a kompletní dekarbonizace světové ekonomiky.
Všechny země musí omezit spotřebu fosilních paliv a přejít co nejdřív a v co největší míře na obnovitelné zdroje energie.
Jelikož však země OECD (v čele se Spojenými státy a Austrálií) své uhlíkové rozpočty i po dalekosáhlých redukcích emisí brzy vyčerpají, budou muset spolupracovat s rozvojovými zeměmi, které budou stále mít rozpočtové přebytky.
K rozetnutí gordického uzle vyjednávání o klimatu je nezbytné výměnou za možnost překročit národní rozpočet nabízet technologie a finanční převody.
Zodpovědná globálně klimatická politika s sebou tudíž přináší zásadní změnu mezinárodních vztahů a vytvoření nezbytných institucionálních inovací v systému globální správy vyžaduje odvahu.
Až doposud se bohatství národů zakládalo na spalování uhlí, plynu a ropy.
Bereme-li však metu ve výši 2°C vážně, jedenadvacáté století bude svědkem toho, že země, které na cestě karbonizace nezašly tak daleko (třeba velké části Afriky) nebo ji včas opustí (například Indie a Pákistán), dokážou bohatnout z pomoci, již poskytnou zemím, které se musí svižně dekarbonizovat.
Pro tuto chvíli je to vše stále utopií.
Programy limitů a obchodu s povolenkami, jejichž cílem je snižovat emise, nejsou ve své současné podobě zdaleka ani spravedlivé, ani efektivní; zásadní zlepšení by zahrnovalo vytvoření Centrální klimatické banky, která by převody emisních kreditů registrovala a prověřovala.
Tato banka by rovněž zajišťovala, aby obchod s emisemi nešel proti cíli udržet se v mezích celkového globálního rozpočtu, například kompletním prodejem nevyužitých kreditů jednotlivých rozvojových zemí hned na počátku smluvní lhůty.
Aby toho bylo možné dosáhnout, Centrální klimatická banka musí m��t pravomoci k výkonu své funkce.
Z toho zase plyne, že musí být zodpovědná a musí mít demokratickou legitimitu – něco, co multilaterálním agenturám, jako je Světová banka, zásadním způsobem chybí.
Nezbytné budou i další změny globálního řízení.
K těm patří konsolidace osobních jednání mezi starými a novými velmocemi (USA, Evropskou unií a Čínou) a rozvojovými a rozvíjejícími se zeměmi, včetně nových regionálních mocností, jako jsou Mexiko, Egypt, Turecko a Indonésie.
V tomto rámci už stará skupina G7/8 nemůže nadále fungovat jako hegemonické centrum, ale spíše jako určitý zprostředkovatel a přípravný orgán.
Proměnlivá struktura vyjednávání musí být propojená s četnými konferenčními institucemi Organizace spojených národů, jakož i s politicko-ekonomickými regionálními svazky, jako jsou EU, Mercosur nebo Africká unie.
Tato flexibilní (a bohužel křehká) struktura víceúrovňového vyjednávání může fungovat za předpokladu, že bude orientovaná na zřetelné morální základy vyjednávání, bude mít dostatečnou demokratickou legitimitu a budou ji podporovat aktivní scény na národní a lokální úrovni.
Pro globální lídry bude výrazně snazší stáčet kormidlo k velkým cílům spolupráce, budou-li je podporovat vize budoucnosti rozšířené uvnitř občanské společnosti.
Nízkouhlíková společnost není krizovým scénářem, ale spíše realistickou vizí vysvobození se z cesty k drahému a riskantnímu nadměrnému rozvoji.
Když svět v roce 1963 těsně unikl jaderné katastrofě, fyzik Max Born napsal: „Světový mír na planetě, která se zmenšila, už není utopií, ale spíše nutností, nezbytnou podmínkou pro přežití lidstva.“ Tato slova nikdy nebyla pravdivější.
Od centrální banky k centrálnímu plánování?
BERKELEY – Už přes 170 let se uznává doktrína, že když nastane likviditní tíseň, trhům nelze důvěřovat.
Když padají ceny i u bezpečných aktiv a úrokové sazby šplhají na nebetyčné úrovně, protože obchodníci i finančníci dohromady chtějí víc likvidních aktiv, než kolik aktuálně existuje, není jednoduše bezpečné nechat trhy, aby situaci vyřešily.
V takovém okamžiku musejí zakročit centrální banky a stanovit cenu likvidity na rozumnou úroveň – učinit z ní cenu centrálně plánovanou a úředně řízenou – a nedovolit, aby se kyvadlo volně zhouplo v reakci na poptávku a nabídku soukromého sektoru.
Právě to je doktrína „věřitele poslední záchrany“.
Už víc než polovinu této éry – řekněme 85 let – se uznává doktrína, že trhům nelze věřit ani v běžných časech, jinak takový postup vede k likviditní tísni anebo inflační bublině.
Takže centrální banky musejí určovat cenu likvidity na trhu den co den.
Podle stoupenců Knuta Wicksella centrální banka musí udržovat tržní úrokovou míru v okolí přirozené úrokové míry.
Ne, řekli stoupenci Johna Maynarda Keynese, musí vyvažovat výchylky obchodní vitality, aby stabilizovala agregátní poptávku.
Právě naopak, prohlásili následovníci Miltona Friedmana, musí zachovávat stabilitu tempa růstu peněžní nabídky, upraveného vzhledem k rychlosti oběhu peněz.
Ve skutečnosti platí, že když dodržujete jednu z těchto zásad, dodržujete vlastně všechny, neboť jde o tři způsoby popisu toho, co je postatou téhož úkolu a téže reality.
Takže zatímco jinde v ekonomice sociální demokracie, státní ukazatele a centrální plánování sílily a zase oslabovaly, v krátkodobých financích šla sociální demokracie od úspěchu k úspěchu.
Nejprve centrální banky odkládaly pravidla volného trhu stranou v likviditních tísních.
Pak stanovily cenu likvidity jako cenu v běžných dobách úředně řízenou.
Poté se vymanily i z těch nejslabších vazeb na své politické pány: staly se nezávislými technokraty, jakýmsi měnovým kněžstvem vyjadřujícím se v delfských hádankách, běžným smrtelníkům nesrozumitelných.
Systém se ospravedlňoval tím, že se zdálo, že funguje dobře – anebo přinejmenším ne až tak špatně jako centrální bankovnictví, které slepě lpělo na zlatém standardu, anebo ekonomika bez centrální banky.
Ostrov centrálního plánování vprostřed tržního hospodářství byl zvláštním a udivujícím rysem – tím spíš, že jen málokdo poznamenal, jak podivný je.
Nikdo nevyzýval k zavedení pravidla pětiprocentního růstu kilowatthodin, ale padaly výzvy k zavedení pravidla pětiprocentního růstu M2.
Neexistoval žádný Federální automobilový úřad, který by určoval cenu vozidel, tak jako Federální rezervní úřad stanovoval cenu federálních financí.
Teď se ale zdá, že navzdory tomu všemu centrální plánování ve financích stále nebylo dostatečné.
Neboť třebaže centrální bankovní orgán spravoval cenu likvidity, cena rizika byla ponechána na milost a nemilost trhu.
A právě cena rizika je pramenem současné nesnáze.
Světová ekonomika likviditní tísni nečelí.
Ani zdaleka ne: za dvouleté směnky ministerstva financí Spojených států v nominální hodnotě tisíce dolarů dostanete 998 dolarů v hotovosti – to je nejnižší cena likvidity od Velké hospodářské krize, kromě Japonska v 90. letech.
Avšak rizikové prémie u aktiv nepatřících státní pokladně vyletěly do stěží uvěřitelných výšin: roční prémie k úrokové sazbě za držení depozitní stvrzenky vydané soukromou bankou teď činí pět procentních bodů.
Hrozí, že právě toto zvýšení rizikových prémií svrhne globální ekonomiku do hluboké recese a promění finanční trhy z podívané budící škodolibost v krutou příčinu nezaměstnanosti a opuštěných továren po celém světě.
Americký Federální rezervní systém, ministerstvo financí USA, Evropská centrální banka, Bank of England a další veřejné finančně regulační orgány jsou tlačeny k většímu rozšíření svých rolí.
Ministerstvo financí a Federální rezervní systém přidávají prioritní akcie do rozvah amerických hypotečních obrů Fannie Mae a FHLBC a pojišťovacího giganta AIG v naději, že vystelou jejich kapitálové zásoby a sníží jejich výpůjční náklady, aby mohly odkoupit víc hypoték.
Ministerstvo požádalo o právo odkoupit hypotéky za 700 miliard dolarů, aby je dostalo z účetnictví soukromého sektoru.
Rozšířit poptávku a snížit nabídku těchto rizikových aktiv je způsob, jímž lze manipulovat jejich cenu.
Fed a ministerstvo financí jdou cestou, která končí proměnou ceny rizika na finančních trzích v cenu úředně stanovovanou, společně s cenou likvidity.
Právě tak práce centrálních bank primárně započala: ponechat trh a jedině trh, aby určoval ceny likvidity, se považovalo za příliš nákladné pro podnikatele, kteří volili, a pro dělníky, kteří mohli svrhnout vládu.
Teď se zdá, že nechat samotný trh určovat cenu rizika se rovněž začíná považovat za příliš nákladné jak pro dnešní voliče, tak pro sponzory volebních kampaní.
Od křesťanské demokracie k muslimské demokracii?
BUDAPEŠŤ – Turecká vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) letos v létě těsně unikla zákazu činnosti tamním ústavním soudem.
Státní žalobci tvrdili, že se strana snaží zemi „islamizovat“ a v posledku zavést teokracii.
Po soudním verdiktu nejenže slavili stoupenci AKP, ale úlevně si oddechli i ti na Západě, kdo stranu považují za prototyp „muslimskodemokratické“ strany.
Jasným modelem umírněně náboženské strany – zcela věrné pravidlům demokratické hry – jsou křesťanskodemokratické strany západní Evropy a v menším rozsahu Latinské Ameriky.
Odpůrci myšlenky „muslimské demokracie“ však tvrdí, že evropští katolíci se obrátili k demokracii na příkaz z Vatikánu, a protože muslimové nemají nic, co by se podobalo církevní hierarchii, křesťanská demokracie je prý irelevantní vzor.
Historie ale dokládá, že pro vznik křesťanské demokracie byli podstatní političtí podnikavci a liberalizující katoličtí intelektuálové.
To naznačuje, že nastanou-li příhodné okolnosti, muslimští reformátoři by obdobným způsobem mohli přivést na svět muslimskou demokracii.
Křesťanskodemokratické strany se prvně objevily v Belgii a Německu ke konci devatenáctého století jako úzce zaměřené katolické zájmové skupiny.
Vatikán na ně zprvu hleděl podezřívavě, neboť strany zúčastňující se voleb a parlamentního handlování považoval za projevy „modernismu“.
Průlom přišel se založením Italské lidové strany v roce 1919.
Její vůdce Don Luigi Sturzo chtěl zaujmout tutti i liberi e forti – všechny svobodné a silné lidi.
Vatikán, který italským katolíkům už téměř šedesát let zakazoval účast v politickém životě nově sjednocené Itálie, zrušil svůj zákaz.
Mussolini však Popolari brzy postavil mimo zákon; v každém případě Vatikán měl s partají napjaté vztahy a zdálo se, že je mu příjemnější podporovat prokatolické autoritářské režimy v zemích, jako bylo Rakousko a Portugalsko.
Mezi dvěma světovými válkami sice křesťanská demokracie nikam politicky nepokročila, ale v katolickém smýšlení započaly významné změny.
Konkrétně francouzský katolický myslitel Jacques Maritain rozvinul argumenty pro to, proč by křesťané měli přilnout k demokracii a lidským právům.
Během 20. let měl Maritain blízko ke krajně pravicové Action Française .
Papež ale hnutí v roce 1926 odsoudil s tím, že jde v podstatě o skupinu odpadlých katolíků, kteří se zajímají víc o autoritářský nacionalismus než o křesťanství.
Maritain papežův verdikt akceptoval a zahájil pozoruhodnou ideologickou pouť k demokracii.
Kritizoval snahy Francie vyvolat dojem moderního křižáka, což probouzelo hněv katolíků především ve Spojených státech.
Důležitější je, že začal nově zpracovávat část Aristotelových učení a středověkých doktrín přirozeného práva a dostal se ke koncepci lidských práv. Čerpal také z filozofie „personalismu“, ve 30. letech velice moderní, neboť se snažila hledat střední cestu mezi individualistickým liberalismem a komunitárním socialismem a trvala na tom, že „osoby“ mají personální duchovní rozměr, jejž materialistický liberalismus údajně nedokázal uznat.
Po pádu Francie se Maritain rozhodl zůstat v USA, kde se náhodou nacházel po cyklu přednášek (Gestapo marně prohledalo jeho dům poblíž Paříže).
Psal pamflety o usmíření mezi křesťanstvím a demokracií, které spojenecké bombardéry shazovaly nad Evropou, a nikdy nepřestával zdůrazňovat, že jej ovlivnil křesťanský původ vzkvétající americké demokracie.
Maritain také trval na tom, že křesťané sice mají zohledňovat náboženské zásady, ale musí jednat v prvé řadě jako občané.
Přijetí pluralismu a tolerance bylo tudíž ústředním prvkem jeho náhledu a znemožňovalo přímočaré promítání náboženství do politického života.
Vůči výhradně křesťanským stranám byl vlastně spíše skeptický.
Maritain se podílel na tvorbě konceptu Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů a Druhý vatikánský koncil nakonec schválil mnohé z myšlenek, které předkládal už od 30. let.
Ovlivnil také křesťanskodemokratické strany, které po roce 1945 vládly v Německu, Itálii, zemích Beneluxu a menší měrou ve Francii a které nejenže konsolidovaly demokracii, ale také vybudovaly silné sociální státy v souladu s katolickou sociální doktrínou.
Třebaže nadále zdůrazňovaly rodinné hodnoty a tradiční morálku, vyvanul z nich pach kadidla, který z křesťanskodemokratických stran čpěl na počátku století – a od 70. let 20. století už dokonce začaly zdůrazňovat, že ke vstupu do strany není nutné být věřící.
Maritainův příklad vyvrací tvrzení, že analogie mezi křesťanskou a muslimskou demokracií pokulhává.
Tím, kdo při budování křesťanské demokracie stál v čele, nebyl Vatikán, nýbrž průkopničtí myslitelé jako Maritain (jenž v církevní hierarchii nikdy nepůsobil, přestože byl krátce francouzským velvyslancem ve Vatikánu) a političtí podnikavci jako Sturzo (běžný sicilský kněz).
Samozřejmě, muslimskou demokracii nevypěstují intelektuálové sami.
Ostatně úspěch křesťanské demokracie se také vysvětluje jejím silně protikomunistickým postojem během studené války – a v Itálii přínosy všeobecné korupce.
Nicméně, musel existovat určitý soubor myšlenek , díky nimž je demokracie pro věřící přitažlivá – a nevěřící mají jistotu, že stoupenci víry přijímají pluralismus.
Pravda, některé filozofické proudy, které se při přechodu evropského katolictva k demokracii uplatnily, například personalismus, byly poněkud mlhavé, ačkoliv právě jejich vágnost zřejmě přispěla k tomu, že dokázaly přitáhnout tolik věřících.
Faktem ale zůstává, že na idejích záleží.
Rozhodující je tedy vznik liberalizovaného islámu přičiněním vědomě umírněných a demokratických muslimských intelektuálů.
Americké nesnáze s Čínou
WASHINGTON – Si Ťin-pching, nově pomazaný čínský prezident, navštívil poprvé Spojené státy v květnu 1980.
Jako sedmadvacetiletý mladší delegát doprovázel Keng Piaa, tehdejšího vicepremiéra a čelního vojenského představitele Číny.
V lednu toho roku byl Keng mým hostitelem, když jsem se stal prvním americkým ministrem obrany na návštěvě Číny a účastnil jsem se jednání na straně administrativy prezidenta Jimmyho Cartera.
Američané tehdy neměli důvod všímat si Sia blíže, avšak jeho nadřízení zřejmě viděli jeho potenciál.
V následujících 32 letech rostlo jeho postavení stejně rychle jako hospodářská a vojenská síla Číny.
Vzestup jeho kohorty až na vrchol moci znamená odchod poslední generace vůdců designovaných Teng Siao-pchingem (ačkoliv si tito lidé stále zachovávají vliv).
Navzdory větší váze Číny ve světových záležitostech čelí Si vnitřním napětím, kvůli nimž je Čína křehčí, než se obecně předpokládá.
Její exportem tažený hospodářský model narazil na své hranice a přechod na růst tažený domácí spotřebou zesiluje vnitřní třenice.
Řešit neklid represemi lze obtížněji než v minulosti, neboť tuto zemi s 1,3 miliardou obyvatel již rozviřují rychlá urbanizace, hospodářské reformy a společenské změny.
Rovněž etnické konflikty v odlehlých regionech budou testem Siovy politické kontroly.
Čínská zahraniční politika představuje další důvod k znepokojení – zejména pro USA.
Dějiny nás učí, že nastupující mocnosti se zákonitě střetávají se zavedenými hlavními velmocemi a že tento konflikt často vede k válkám.
Napětí mezi USA a Čínou zatím zhoršuje velká nerovnováha v bilaterálním obchodu, kterou lze bezpečně snížit pouze změnou chování na obou stranách – anebo nebezpečně prostřednictvím riskantní korekce podnícené krizí.
Pokud jde o bezprostřednější záležitosti, pak územní nároky Číny – zejména v Jihočínském moři, ale i na hranicích s Indií – i její úsilí rozšířit svůj vliv do sousedních zemí donutí USA manévrovat mezi dvěma překrývajícími se riziky.
Prvním rizikem je konfrontace, k níž by mohlo dojít přímo nebo v důsledku zatažení USA do konfliktů mezi Čínou a jejími sousedy.
Druhým rizikem je možnost, že Japonsko, Jihokorejská republika, Vietnam, Filipíny, Thajsko nebo Barma spadnou do strategické sféry Číny.
Kdyby se Čína pokusila uplatňovat nad nimi lokální nadvládu, bude se řada těchto zemí upínat k USA coby ke strategické protiváze.
Některé z nich však mohou dospět k závěru, že přimknout se k Číně je bezpečnější než se od ní odvrátit, poněvadž jejich ekonomiky jsou silně závislé na čínském obchodu.
Jak ukazují nedávné události ve Východočínském a Jihočínském moři, Čína se někdy pokouší na své sousedy zatlačit.
Spojené státy budou muset hájit své spojence a zájmy tím, že zareagují stejně, avšak jejich kroky musí být modulované tak, aby omezily čínské obavy.
Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je porozumět motivům Číny.
Čínská snaha o hospodářské a politické vedení ve východní Asii i její zvýšené vojenské kapacity v tomto regionu jsou nevyhnutelné.
Svět však může pojmout důvěru, že USA zůstanou silnější, bohatší a v globálních záležitostech vlivnější než Čína ještě i v roce 2030.
To je argument proti přehnané americké reakci, která by mohla způsobit podobnou samovolnou a stále intenzivnější sestupnou spirálu v bilaterálních vztazích, jaká vznikla mezi Velkou Británií a Německem před velkými vzplanutími v první polovině dvacátého století.
Možná nejlepším způsobem, jak se vyhnout konfrontaci, je spolupracovat na společných vnějších hrozbách, jako jsou zejména šíření jaderných zbraní, globální změny klimatu a islámský extremismus.
Dospět do roku 2030 bez velké konfrontace však bude i přesto značný úspěch.
USA si pravděpodobně zachovají nadvládu v oblasti vojenské síly ještě nejméně dalších 15-20 let, avšak asymetrická válka by mohla podkopat jejich výhodu, pokud by Čína spolu s útoky na infrastrukturu zahájila i kybernetické útoky na elektronické a satelitní systémy USA.
V reakci na čínskou schopnost uplatňovat sílu stovky kilometrů od svých hranic by USA (jak už 25 let navrhuji) měly vyvinout bombardér dlouhého doletu, který by byl schopen pronikat přes důmyslné obranné systémy a nést obrovskou sílu.
V době, kdy se americké bezpečnostní zájmy přesouvají do Pacifiku, se Američané spoléhají na stále zranitelnější předsunuté pevninské základny a flotily letadlových lodí s taktickými letouny, které mají bojový rádius 300-500 mil (482-805 kilometrů).
Bombardér dlouhého doletu by však byl cenově výhodnější než běžné bombardéry nesoucí rakety s plochou dráhou letu a na rozdíl od taktických bombardérů s kratším doletem by jeho základny nebyly zranitelné vůči útoku.
Přes to všechno je dnes pro USA nejdůležitějším úkolem dát do pořádku vlastní ekonomiku a způsob vládnutí.
Věřím, že to Spojené státy dokážou.
Pokud a dokud se to však nestane a prezident Barack Obama nezíská pevnou základnu, z níž bude moci zapojovat Sia do otázek vyžadujících státnický přístup, bude vyhlídka nesnází mezi USA a Čínou i nadále sílit.
Od ústavní krize ke krizi evropské
Od chvíle šoku z francouzského a nizozemského „ne“ v hlasování o navrhované Ústavní smlouvě Evropské unie spěly události vpřed svou nevyhnutelnou cestou, avšak rychleji, než se očekávalo.
Francouzské „ne“ bylo tvrdou ranou politické věrohodnosti francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka.
Zachoval se tedy tak, jak je pro francouzské prezidenty za podobných okolností obvyklé: místo aby uznal, že francouzští voliči mohou mít pravdu, zbavil se premiéra Jeana-Pierra Raffarina jako obětního beránka a nahradil jej svým chráněncem Dominiquem de Villepinem, jenž nikdy nevykonával žádnou volenou funkci.
Názory na příčiny francouzského odmítnutí Ústavní smlouvy se liší.
Většina analýz však naznačuje, že bylo namířeno proti vysoké nezaměstnanosti, zveličené domnělou hrozbou, již mají pro pracovní místa představovat členské státy ze střední a východní Evropy.
Přirozeně že Chirac ihned znovu potvrdil svou víru ve francouzský hospodářský model.
Nejméně zpochybnitelným dopadem výsledku francouzského referenda je vztyčení obrovského otazníku nad budoucností tradičního integračního projektu EU.
Než aby něco takového Chirac přiznal, to raději spěchal navštívit německého kancléře Gerharda Schrödera, aby se mohli vzájemně znovu ujistit o svém tradičním spojenectví v roli duchovních vůdců tohoto evropského projektu, s nadějí, že Ústavní smlouvu ještě bude možné zachránit.
Ani jeden z nich však nebyl schopen říct, jak by se toho mělo dosáhnout.
Britská vláda se pokusila vykroutit se z podílu na důsledcích francouzského a nizozemského hlasování rozhodnutím, že pozastaví své plány na referendum, aniž by jej zcela zrušila.
Avšak jestliže si britská vláda myslela, že toto prostřední stanovisko bude kličkou z její evropské tísně, jež utiší rozsáhlou protievropskou většinu ve Spojeném království, aniž by bezdůvodně urazila ostatní členy EU, velice rychle byla zbavena iluzí.
Jedním důsledkem loňského rozšíření je to, že si vynucuje dalekosáhlé opětovné projednání všech aspektů rozpočtu EU.
Většina z deseti nových členských států je mnohem chudší než starší členové, a tudíž méně schopná či ochotná platit velké finanční příspěvky.
Očekávají, že budou čistými finančními příjemci, což by jim pomohlo se modernizovat.
Avšak staré členské státy, které až dosud z rozpočtu nejvíce profitovaly – chudší země jako Španělsko, Řecko a Portugalsko –, žádají rozšíření rozpočtu, aby mohly i nadále dostávat peníze.
Staré členské státy, jež tradičně odváděly nejvíc, například Německo a Nizozemsko, chtějí rozpočet udržet co nejmenší.
Chirac vzhledem k tomuto nadcházejícímu vyjednávání mezi starými a novými – a mezi bohatými a chudými – a dále proto, že nemá žádný mazaný návrh na oživení Ústavy EU, hledal a našel druhého obětního beránka: Británii už 20 let kyne prospěch z rozsáhlé úlevy z jejího nadměrného příspěvku do rozpočtu EU.
Společná zemědělská politika (SZP) EU je koncipována tak, že přiděluje značné finanční dotace zemím s rozsáhlým zemědělským sektorem, jako je Francie, avšak zemím s malým zemědělským sektorem ukládá finanční sankce.
Tato nerovnost dlouho plnila Británii hořkostí.
Margaret Thatcherová v roce 1984 vyjednala rozsáhlý rabat z čistých příspěvků Británie, který letos dosahuje hodnoty zhruba 5 miliard eur.
Od té doby tento ústupek ostatní členské státy dopaluje.
Minulý týden se Chirac rozhodl zvýšit v evropské krizi sázky a přešel do útoku proti Británii.
Nadešel čas, řekl, aby „naši angličtí přátelé“ pochopili, že musí předvést gesto solidarity a vzdát se rabatu vyjednaného Thatcherovou.
Prvotním reflexem britské vlády bylo odmítnutí všech náznaků, že britský rabat je otevřen diskusi: byl oprávněný v roce 1984 a oprávněný je i dnes.
Avšak Tony Blair teď přešel do protiútoku a sám ještě sázky zvýšil.
Británie, prohlásil, by mohla být připravena dát britský rabat na pořad jednání, ale jedině tehdy, budou-li Francouzi ochotni odstranit důvody, jež jej opodstatňují, a to prostřednictvím nového a zásadního projednání zemědělské politiky EU.
Z úzce britské perspektivy by se to mohlo jevit jako bystrý a rozumný postoj hájící britské zájmy.
Avšak tím, že přijal Chirakovu výzvu, Blair se nechal zavléci od obecného evropského dilematu (co dělat s Ústavní smlouvou), za něž Británie nenese žádnou vinu, k problému konkrétní politiky (financování SZP), kde je Británie sama proti všem.
Kdyby přišel od kohokoliv jiného, Blairův návrh na přehodnocení SZP by se mohl jevit jako rozumný; ostatně, EU se v průběhu let snaží její nedostatky (pomalu) odstraňovat.
Během osmi let u moci Tony Blair naneštěstí posílil široce rozšířený pocit zbytku EU, že Velká Británie je vůči evropské integraci nenapravitelně skeptická.
Jeho návrh tedy bude vnímán jako to, čím skutečně je, totiž jako protiútok vedený na zásadní politiku evropského projektu.
Nebezpečí tkví v tom, že se summit EU nebude tento týden věnovat hledání řešení dilematu francouzského a nizozemského „ne“, nýbrž že se zvrtne v konfrontaci mezi Británií a ostatními ohledně rozpočtu.
To by bylo na škodu jak pro Evropu, tak pro Británii.
Podtrhlo by to hloubku propasti mezi lídry, již usilují o postup ve věci evropské politické integrace, aniž by byli v souladu se svými voliči, a Brity, jimž se evropská politická integrace vůbec nelíbí.
Od Kodaně ke Kodani
Tento týden se v Kodani sejdou hlavy států a vlád patnácti stávajících členských států Evropské unie a vedoucích představitelů třinácti kandidátských zemí.
Scházíme se s jasným cílem - rozhodnout o rozšíření Evropské unie.
Završíme tak proces, který začal téměř před deseti lety rovněž v Kodani.
V roce 1993 učinila Evropská unie první krok k integraci nových demokracií střední a východní Evropy do EU.
Teď jsme připraveni uzavřít vstupní jednání s prvními novými členskými státy.
Proto se ,,Od Kodaně ke Kodani" stalo mottem dánského předsednictví EU.
Toto heslo je vyjádřením příspěvku Dánska k vizi tohoto unikátního projektu a procesu a projevem přání Dánska završit tento úkol, který nám byl uložen.
Rozšíření EU je největším politickým úkolem naší generace.
Je výzvou a příležitostí, jež přesahují současnost.
Znamená konec tragického rozdělení Evropy, jež ji hyzdilo po téměř celé 20. století, a představuje vstupní bránu do společné budoucnosti našich národů - ve svobodě, míru a prosperitě.
Pro Evropu bylo 20. století tragické.
Před první světovou válkou panovaly na našem kontinentu optimismus, sebedůvěra a víra v budoucnost.
Velká válka mu tyto hodnoty vzala a po ní jsme už dřívější optimismus a víru v budoucnost nedokázali nikdy zcela obnovit.
Náš světadíl rozdělily dvě strašlivé světové války.
Po hrůzách a chaosu druhé světové války přišlo více než čtyřicet let komunistické diktatury ve střední a východní Evropě.
Téměř půlstoletí jsme žili v podmínkách nepřirozeného rozdělení Evropy.
Teď můžeme po dlouhé době konečně uzavřít jednu z nejtemnějších a nejkrvavějších kapitol evropských dějin.
Rozšíření EU znamená začátek nové doby.
Může dát Evropě dynamiku a energii k vytvoření základů nového evropského vědomí.
Je klíčem k budoucnosti Evropy.
V Konventu o budoucnosti Evropské unie členské i kandidátské země už dnes diskutují o organizaci EU v příštích letech.
Je důležité zajistit fungující instituce a rozhodovací procesy.
Bez toho se totiž nebude moci vyvíjet náš vnitřní trh a ekonomiky jednotlivých zemí, nebudou moci vznikat nové pracovní příležitosti, nebude možné podporovat udržitelný růst a nebudeme moci posilovat naši konkurenceschopnost.
Je to nezbytná podmínka k tomu, aby EU mohla na mezinárodní aréně hrát rozhodnou a pozitivní roli při prosazování míru, udržitelného rozvoje, volného obchodu a řádné vlády.
Tuto budoucnost budeme budovat společně.
Abychom se k tomuto cíli přiblížili, soustředí se diskuse v Kodani na tři otázky.
V prvé řadě ukončíme jednání s celkem deseti zeměmi: Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Litvou, Lotyšskem, Maďarskem, Maltou, Polskem, Slovinskem a Slovenskem.
To je realistický cíl.
Ovšem všichni zainteresovaní - jak kandidátské země, tak stávající členské země - musí v posledním kole vstupních jednání prokázat nezbytnou dávku flexibility.
Druhá otázka se týká toho, jakým způsobem by měla pokračovat jednání s Bulharskem a Rumunskem, které na členství v EU dosud nejsou připraveny.
Na říjnovém summitu v Bruselu jsme se rozhodli podpořit úsilí těchto dvou zemí na jejich cestě ke vstupu do EU v roce 2007.
V Kodani učiníme konkrétní rozhodnutí o tom, jak jejich přípravy ke členství podpoříme.
Komise v tomto ohledu představila velmi rozumný návrh.
Předpokládám, že na tomto základě budeme schopni dospět k dohodě.
Třetí otázka se vztahuje k Turecku, s nímž vstupní jednání nebyla dosud zahájena.
Nová turecká vláda - a s ní i turecký lid - mají velká očekávání.
Komise přitom však usoudila, že Turecko není dosud připraveno k zahájení vstupních jednání.
Země musí nejprve splnit jasná politická kritéria, stanovená Evropskou unií přede dvěma lety v Kodani.
Tentokrát budeme v Kodani rozhodovat o další fázi tureckého kandidátství.
Musíme nalézt vyváženou odpověď, jež bude odrážet jak dnešní stav, tak potenciál dalšího rozvoje v Turecku.
Jako kandidátská země bude Turecko samozřejmě vnímáno jako jiné kandidátské země.
Přitom bude důležité vyslat tureckému národu signál, jenž potvrdí jejich víru v perspektivu členství a v budoucnost podloženou západními a evropskými hodnotami.
Evropští představitelé se tento týden v Kodani sejdou s cílem mírovou spoluprací sjednotit náš kontinent.
To, o čem snily celé generace Evropanů, je konečně nadosah.
Politici z členských i kandidátských zemí stojí před historickým rozhodnutím.
Po deseti letech příprav přichází čas na poslední, rozhodující slovo o rozšíření.
Od de Gaulla k Putinovi
PAŘÍŽ – Během událostí, jež byly v podstatě legálním státním převratem, generál Charles de Gaulle před padesáti lety uchvátil moc ve Francii.
Pravda, generála oslovil a zvolil vrávoravý francouzský parlament.
Nátlak francouzské armády a vzpoura v Alžírsku však nedávaly parlamentu mnoho na vybranou.
Postonávající političtí vůdci francouzské republiky doufali, že de Gaulle dokáže ukončit alžírskou válku, a přesto zachovat Alžírsko francouzské.
De Gaullův plán byl ale naprosto odlišný: chtěl přepsat ústavu a najít pro Francii novou „pátou republiku“.
Válka v Alžírsku byla pro de Gaulla jen dalším symptomem dysfunkčního státu, což byla analýza opřená o jeho vlastní zkušenosti z roku 1940, kdy francouzská vláda projevila neschopnost ubránit se vpádu Hitlerova Německa.
Vyvarovat se porážky, domníval se de Gaulle, dokáže jedině silný lídr.
Ve svých pamětech de Gaulle uvádí, že po osvobození inklinoval k obnově monarchie.
Na to ale nebylo připravené veřejné mínění a dědici francouzské koruny na úkol nestačili.
Alternativou byl volený monarcha: ústava páté republiky, ratifikovaná právě tento týden před 50 lety, byla vystavěna právě kolem tohoto ústředního principu.
De Gaulle na čtvrté republice opovrhoval tím, čemu přezdíval „partajní režim“, v němž strany kladou své vlastní zájmy nad zájem národní.
Ztělesňovat národní zájem může jedině král nebo volený vladař.
De Gaulle byl pozoruhodný propagandista a přesvědčil Francouze, že čtvrtá republika je katastrofa – což je smyšlenka, která od té doby jako součást všeobecného mínění trvá.
De Gaullova vize vlády ale souzněla s názory mnoha Francouzů, především mnoha veřejně vystupujících intelektuálů.
Demokracie Francouze okouzlovala zřídka.
Filozofové, již byli duchovními otci revoluce roku 1789, neprahli po demokracii, nýbrž po osvícené despocii, po níž se mnozí Francouzi dodnes poohlížejí, když si volí prezidenta.
Z francouzské perspektivy se demokracie jeví příliš americká.
Francouzi jsou tudíž ochotnější věřit spíš v kulturní rozmanitost národů než ve všeplatnost demokracie.
To vysvětluje, proč mají francouzské vlády, levicové i pravicové, sklon podporovat despotismus v zemích, kde se zdá „přirozený“.
Francouze nešokují despotové v arabských zemích, Číně ani Rusku.
Žádný francouzský prezident by skutečně nikdy nepomyslel na vývoz demokracie.
Jak řekl bývalý prezident Jacques Chirac: zavádět v arabských zemích demokracii znamená pohrdat jejich kulturními odlišnostmi.
V souladu s de Gaullovým přáním je francouzský prezident obdařen pravomocemi, jež nemají v žádné jiné západní demokracii obdoby.
Montesquieuova myšlenka oddělení vládních pravomocí ve Francii nehraje roli.
Parlament je slabý, soudnictví má pod kontrolou exekutiva, média jsou držena pod dohledem a ústava nezaručuje svobodu slova.
Prezidentovy pravomoci jsou omezené jen náhodně, když se přihodí, že proti němu stojí většina v parlamentu: to se stalo jak socialistovi Françoisi Mitterrandovi, tak konzervativci Jacquesu Chirakovi.
Oba byli nuceni jistou dobu „kohabitovat“ s nepřátelsky naladěným parlamentem.
Vojenské a zahraniční záležitosti – jež francouzské právo považuje za prezidentovu „výhradní doménu“ – jsou vždy pod prezidentovou osobní kontrolou.
Když však prezidenta i parlament ovládá tatáž strana – současná situace Nicolase Sarkozyho –, tato „výhradní doména“ prakticky nezná hranic.
Přes obrovskou koncentraci pravomocí v úřadu prezidenta anebo možná právě kvůli ní se páté republice nedaří lépe než demokratičtějším západním režimům.
Francouzský státní rozpočet je chronicky špatně sestavován a hospodaří se schodky na úrovni Itálie.
Mnohé grandiózní gaullistické projekty selhaly – od nadzvukového letadla Concorde po národní branži výpočetní techniky.
Většina průmyslových odvětví spadajících do veřejného sektoru se pohybuje na hranici bankrotu, dokud je nespasí konkurence a privatizace.
Francouzští volení monarchové nemají mnoho důvodů k hrdosti na svůj údajně efektivní stát.
Výjimkou může být armáda a diplomatické služby: po vzoru de Gaulla francouzští prezidenti armádu štědře financují.
Gaullistická tradice se zachovala také u nezávislých diplomatických sborů, jež mají sklon k „nespojenectví se spojenci“ a často jsou považovány za věrolomné a arogantní.
Ostatně po většinu studené války se zdálo, že de Gaulle se chce vyhnout nutnosti přiklonit buď ke Spojeným státům, anebo k Sovětskému svazu.
Valéry Giscard d’Estaing měl ze všech západních lídrů nejlepší vztahy s východoevropskými komunistickými předáky.
Chirac se hlasitě stavěl proti válce v Iráku.
Sarkozy dnes jedná více v souladu s USA, NATO a Evropskou unií, ale činí tak proto, že chce být světovým lídrem.
Skutečný problém páté republiky ale možná spočívá v jejím vlivu mimo Francii.
Po de Gaullově vzoru se dnes volená monarchie či osvícený despotismus pokládá za legitimní alternativu k parlamentní demokracii či rozdělení moci ve stylu USA.
Většina Latinské Ameriky, s výjimkou Brazílie a Chile, má volené monarchie, jakousi modernizovanou verzi starého caudillovského systému.
Rusko se po krátkém pokusu o demokracii za Borise Jelcina obrátilo za Vladimíra Putina k jisté formě neosvíceného despotismu.
Pořádá sice volby, ale spíše jako přikývnutí modernitě než proto, aby vyjadřovaly vůli lidu.
Tak jako Monu Lisu v Louvru lze naléhavou výzvu Velké francouzské revoluce k hledání všeobecných práv obdivovat pouze za neprůstřelným sklem a je rozhodně příliš drahocenná na to, abychom ji vyváželi.
Od deprese ke svobodě
Klinická deprese postihne v té či oné životní fázi přibližně každého čtvrtého člověka.
Jde o těžký a vleklý stav mysli, při němž normální smutek přerůstá v bolestný pocit beznaděje, sklíčenosti, nedostatku motivace a únavy.
Přestože je však dobře definována, zůstává klinická deprese pro různé lidi různou věcí a její forma se mění od mírné po těžkou.
Mírná deprese může vyústit v rozjímání nad negativními aspekty vlastního já či ostatních, častý pocit rozmrzelosti, podrážděnosti nebo vzteku, lítost nad sebou samotným a potřebu neustálého chlácholení ze strany někoho jiného.
Může se také odrazit v nejrůznějších fyzických obtížích, které zjevně nezpůsobila žádná fyzická choroba.
Se zhoršováním deprese se pocity extrémního smutku a beznaděje kombinují s nízkou sebeúctou, výčitkami, ztrátou paměti a potížemi s koncentrací, což dohromady navozuje ukrutně bolestný stav mysli.
A aby toho nebylo málo, mohou nastat i změny v základních tělesných funkcích.
Obvyklé denní rytmy jako by se rozhodily: pacient nemůže spát nebo spí příliš mnoho, nemůže jíst nebo jí příliš mnoho.
Zápal pro obvykle příjemné činnosti vyprchává.
Někdy se dokonce objevuje pocit, že život nestojí za to žít a po smrti by bylo lépe.
Nejběžněji nasazovanou léčbou deprese je užívání antidepresiv.
Jde o relativně levnou terapii a rodinným lékařům, kteří léčí většinu pacientů s depresemi, se snadno předepisuje.
Jakmile však daná epizoda skončí a medikamentózní léčba ustane, mívá deprese tendenci k návratu: nejméně 50% pacientů, kteří zažili první depresivní epizodu, zjišťuje, že se deprese vrací, ačkoliv se jim zdálo, že se již plně zotavili.
Po druhé či třetí epizodě se riziko návratu zvyšuje na 80 až 90%.
Zejména deprese s brzkým nástupem (před dosažením 20 let věku) je spojena s podstatně vyšším rizikem recidivy a rekurence.
U pacientů, kteří měli v minulosti sebevražedné sklony, pak bude jakoukoliv depresivní náladu pravděpodobně doprovázet i návrat sebevražedných myšlenek.
Pokládat antidepresiva za hlavní metodu prevence návratu deprese je problematické v tom, že řada lidí nechce užívat léky na neomezenou dobu, a jakmile medikamentózní léčba ustane, riziko opětovného upadnutí do deprese se navrací.
Nalezení nových způsobů, jak lidem pomoci, aby se po překonání deprese dál cítili dobře, vyžaduje pochopení, proč se vlastně deprese objevuje stále znovu.
V období krize, kdy člověk propadá depresi a sebevražedným sklonům, se vytváří asociace mezi různými příznaky (špatná nálada, fyzická bolest, sebevražedné tendence a tak dále).
To znamená, že když se poté z jakéhokoliv důvodu vrátí špatná nálada, má sklon uvést do pohybu i všechny ostatní příznaky – tomuto procesu se říká „kognitivní reaktivita“.
Zjištění, že spojitost mezi negativní náladou a negativními myšlenkami se může kdykoliv reaktivovat, i když se lidé cítí dobře, je nesmírně důležité: znamená totiž, že prevence budoucích krizí závisí na otázce, zda se naučíme zabránit tomu, aby se mírné rozrušení nekontrolovaně prohlubovalo.
Výzkum ukázal, že tomu lze zamezit tradičními meditacemi ve spojení s moderní psychoterapií.
„Kognitivní terapie založená na pamětlivosti“ (MBCT), která vychází z programu odbourávání stresu Jona Kabata Zinna v lékařském centru Massachusettské univerzity, kombinuje moderní kognitivní behaviorální terapii s meditačními technikami, což lidem pomáhá lépe si uvědomovat přítomnost a také získat lepší kontakt s okamžitými změnami v mysli i těle (viz www.mbct.co.uk).
Každotýdenní výukou (atmosféra skutečně připomíná spíše učebnu než terapeutickou skupinu) a domácím poslechem kompaktních disků nebo kazet v průběhu týdne si účastníci osvojují pamětlivou meditaci.
Výuka zahrnuje také základní instruktáž o našich náladách a několik cvičení z oblasti kognitivní terapie, která ukazují spojitost mezi myšlením a cítěním i metody, jak o sebe mohou účastníci co nejlépe pečovat, pokud jim hrozí krize.
Přístup MBCT pomáhá účastníkům ve třídách jasněji vidět vzorce mysli a naučit se rozpoznávat okamžik, kdy se jejich nálada začíná propadat.
Pomáhá také přerušovat obvyklou spojitost mezi negativní náladou a negativním myšlením.
Účastníci u sebe rozvíjejí schopnost umožňovat skličujícím náladám, myšlenkám a pocitům přicházet a odcházet, aniž by s nimi museli bojovat.
Zjišťují, že mohou zůstat v kontaktu s přítomnem a nemusí přemítat o minulosti nebo se strachovat o budoucnost.
Díky tomu vidí jasněji a přesvědčivěji, jak šikovně přistupovat k okamžitým prožitkům, čerpat více radosti z dobrých věcí, které často proběhnou bez povšimnutí či ocenění, a zároveň se účinněji vyrovnávat s obtížemi, na které narazí, ať už jsou skutečné, anebo smyšlené.
Dvě kontrolované klinické zkoušky prokázaly, že u lidí, kteří v minulosti prošli třemi a více epizodami deprese, může MBCT snížit pravděpodobnost recidivy asi o 40 až 50%.
V důsledku těchto zjištění zařadila britská vláda MBCT do svých národních směrnic pro léčbu těžké rekurentní deprese.
To však znamená předefinování léčby samotné.
S prohlubováním našich znalostí deprese a zjišťováním, že jde o rekurentní problém, se důraz přesouvá z léčby na prevenci.
Již bylo prokázáno, že přístupy založené na pamětlivosti přitom sehrají nesmírně důležitou roli.
Směřujeme od finanční krize ke krizi dluhové?
CAMBRIDGE – Všichni od britské královny až po propuštěné zaměstnance detroitských automobilek chtějí vědět, proč více expertů nevidělo, že se schyluje k finanční krizi.
Je to ošemetná otázka.
Jak si mohou být politici tak jistí, že se finanční katastrofa brzy nevrátí, když zjevně neměli tušení, že vůbec dojde ke krizi současné?
Odpověď není příliš uspokojivá.
V podstatě stále existuje riziko, že finanční krize jednoduše upadla do zimního spánku, během něhož se pomalu přetavuje v krizi vládních dluhů.
Aniž hodnotíme klady a zápory, důvodem, proč je dnes většina investorů daleko sebejistějších než před několika měsíci, je skutečnost, že vlády z celého světa rozprostřely pod velkou částí finanční soustavy obrovskou záchrannou síť.
Současně podpořily ekonomiku silně schodkovými rozpočty, přičemž centrální banky srazily úrokové sazby téměř k nule.
Může však být všeobecná vládní štědrost konečnou odpovědí?
Vláda podporuje práci, jelikož daňoví poplatníci mají dost peněz, avšak žádná kapsa není bezedná.
Když se vlády, zejména ty velké, dostanou do potíží, nemá už je kdo podpořit.
A protože vládní dluhy dosahují po celém světě úrovně, jaká obvykle bývá k vidění jen po válce, je zřejmé, že současná strategie není trvale udržitelná.
Je-li tedy trajektorie neudržitelná, jak dlouho se může dluh hromadit?
Nevíme.
Akademičtí ekonomové vyvinuli užitečné nástroje k predikci, které ekonomiky jsou nejnáchylnější k finanční krizi.
Ačkoliv však můžeme identifikovat zranitelná místa, odhadnout správně čas vypuknutí krize je prakticky nemožné.
Naše modely ukazují, že i masivně předlužená ekonomika se může teoreticky trmácet dál po mnoho let, ba i po mnoho desetiletí, než konečně ztroskotá a shoří.
Vše závisí na důvěře a koordinaci očekávání, jež zase závisí na rozmarech lidské povahy.
Proto dokážeme říci, které země jsou nejzranitelnější, ale přesné určení, kdy a kde krize vypuknou, je téměř nemožné.
Dobrou analogií je předpovídání infarktu.
U obézního člověka s vysokým krevním tlakem a vysokou hladinou cholesterolu existuje statisticky mnohem vyšší pravděpodobnost těžkého infarktu myokardu nebo mrtvice než u osoby, která tyto predispozice nemá.
I vysoce ohrožení lidé však často žijí celá desetiletí bez jediného problému.
A naopak jsou infarktem ohroženi i ti, u nichž existuje nízké riziko.
Pečlivým monitorováním lze samozřejmě získat potenciálně velmi užitečné informace pro prevenci infarktů.
Ty však v konečném důsledku pomohou jen v případě, že je daný jedinec léčen, případně že zásadně změní svůj životní styl.
Totéž platí i o finančních soustavách.
Kvalitní monitoring poskytuje informace, které jsou užitečné pouze v případě, že na ně někdo reaguje.
Bohužel žijeme ve světě, kde je politický a regulační systém často velmi slabý a krátkozraký.
Žádná ekonomika není vůči finančním krizím imunní, i když se mnozí investoři a političtí představitelé snaží přesvědčit sami sebe o opaku, jak s Carmen Reinhartovou ukazujeme v naší nové knize s ironickým názvem Tentokrát je to jinak: Osm desetiletí finanční pošetilosti .
Nejnovější pošetilost vedená pod heslem „Tentokrát je to jinak“ spočívá v tom, že vlády berou na svá bedra veškeré dluhy a my ostatní si prý nemusíme dělat starosti.
Neustále jsme ujišťováni, že vlády nevyhlásí platební neschopnost.
Ve skutečnosti vlády po celém světě bankrotují se znepokojivou pravidelností, a to buď přímo, nebo prostřednictvím inflace.
Například i samy USA v 70. letech rozpustily značnou část svého dluhu v inflaci a ve 30. letech srazily hodnotu dolaru vůči zlatu z 20 na 34 dolarů za unci.
Dobrou zprávou prozatím je, že pokud si vláda zachová kredit, podaří se krizi udržet v rozumných mezích.
Špatnou zprávou je, že současná rychlost hromadění vládního dluhu by během několika let mohla snadno vyvolat druhou vlnu finančních krizí.
Ze všeho nejznepokojivější je obrovská závislost Spojených států na zahraničních půjčkách, zejména z Číny – tato nerovnováha pravděpodobně zasela i semínka současné krize.
Asiaté si uvědomují, že budou-li nadále hromadit americké papírové dluhy, riskují, že je potká stejný osud jako Evropany, kteří před třemi desítkami let nahromadili americký dluh, a ten se pak dramaticky rozplynul v inflaci.
Otázka dneška nezní, proč nikdo nevaruje před budoucí krizí.
Varovné hlasy se ozývají.
Otázka dneška zní, zda jim vedoucí političtí představitelé naslouchají.
Řešení neudržitelných úrovní vládního deficitu je klíčovou otázkou, kterou si lídři členských zemí skupiny G-20 musí položit, až se tento měsíc sejdou v Pittsburghu.
Jinak se královna Alžběta II. i zaměstnanci detroitských automobilek budou až příliš brzy znovu ptát, proč nikdo neviděl blížící se krizi.
Přeroste finanční krize v globální depresi?
NEW YORK – Finanční systém bohatého světa míří ke krachu.
Akciové trhy většinu dní padají, peněžní a úvěrové trhy se uzavřely do sebe, neboť rozpětí úrokových sazeb prudce vzrostlo, a navíc je zatím příliš brzy na posouzení, zda přehršle opatření přijatých Spojenými státy a Evropou toto krvácení natrvalo zastaví.
Poprvé za sedmdesát let panují obavy ze všeobecného útoku na bankovní systém, zatímco stínovému bankovnímu systému – brokerům, nebankovním poskytovatelům půjček, zprostředkovatelům a zajišťovatelům strukturovaných investic, hedge fondům, fondům peněžních trhů a private equity společnostem – hrozí útok na jejich krátkodobá pasiva.
Pokud jde o reálnou ekonomiku, vstoupily všechny země s rozvinutým hospodářstvím – představující 55% globálního HDP – do recese ještě před začátkem masivních finančních šoků koncem léta.
A tak dnes v rozvinutých ekonomikách zažíváme recesi, těžkou finanční krizi i těžkou krizi bankovní.
Rozvíjejících se trhů se tyto nesnáze zpočátku dotýkaly pouze v případě, že zahraniční investoři začali stahovat své peníze.
Panika se poté rozšířila i na úvěrové, peněžní a měnové trhy, což odhalilo zranitelnost finančních systémů a podnikových sektorů v mnoha rozvojových zemích, které do té doby zažívaly úvěrový boom a braly si krátkodobé půjčky v zahraničních měnách.
Nejzranitelnější byly země s vysokými deficity běžného účtu, popřípadě s vysokými fiskálními deficity a také s velkými krátkodobými závazky v zahraniční měně.
Tvrdé přistání však dnes hrozí i zemím, které si vedly lépe – například Brazílii, Rusku a Číně.
Těžkou finanční krizí je ohrožena celá řada rozvíjejících se trhů.
Krizi vyvolalo prasknutí největší bubliny úvěrů a aktiv získaných za vypůjčené prostředky v dějinách.
Investování s vypůjčenými penězi a bubliny se přitom neomezily pouze na americký trh nemovitostí, ale charakterizují také trhy nemovitostí v jiných zemích.
Odhlédneme-li navíc od trhu nemovitostí, v mnoha ekonomikách si finanční instituce a některé segmenty podnikového i veřejného sektoru nadměrně půjčovaly.
V důsledku toho dnes současně praská bublina nemovitostí, bublina hypoték, bublina akciového kapitálu, bublina dluhopisů, bublina úvěrů, bublina komodit, bublina private equity i bublina hedge fondů.
Iluzi, že hospodářský pokles v USA a dalších rozvinutých ekonomikách bude krátký a nevýrazný – že půjde o šestiměsíční recesi s křivkou ve tvaru V – nahradila jistota, že recese bude ve skutečnosti dlouhá a trvalá a její průběh bude mít tvar písmene U, přičemž v USA dost možná potrvá nejméně dva roky a ve většině ostatního světa se její délka bude dvěma letům blížit.
Vzhledem k rostoucímu riziku globální systémové finanční krize navíc nelze vyloučit ani možnost desetiletí trvající recese ve tvaru L – takové, jakou po kolapsu bubliny nemovitostí a akciového kapitálu zažilo Japonsko.
Rostoucí disproporce mezi stále agresivnějšími politickými zásahy a napětím na finančním trhu je jistě děsivá.
Když byl v březnu poskytnut záchranný balík ve výši 30 miliard dolarů věřitelům Bear Stearns, trvalo zotavení akciového, peněžního a úvěrového trhu osm týdnů.
Když americké ministerstvo financí v červenci oznámilo, že zachrání hypoteční giganty Fannie Mae a Freddie Mac, trval vzestup pouhé čtyři týdny.
A když byla záchrana těchto agentur ve výši 200 miliard dolarů realizována a jejich závazky ve výši 6 bilionů dolarů převzala americká vláda, trvalo zotavení jediný den.
Dokud nebyla ohlášena nedávná opatření v USA a Evropě, žádný vzestup se nekonal.
Když byla za 85 miliard sanována AIG, klesl trh o 5%.
A když poté došlo ke schválení amerického záchranného balíku v objemu 700 miliard, zaznamenaly trhy pokles o dalších 7% za dva dny.
Od 6. do 9. října přijímala odpovědná místa v USA i v zahraničí stále radikálnější politické kroky, avšak akciové, úvěrové i peněžní trhy den co den padaly dál.
Jdou poslední opatření dostatečně daleko?
Pokud politické kroky nepřinášejí účastníkům na trhu skutečnou úlevu, je zřejmé, že se nacházíme jediný krok od systémového kolapsu finančního a podnikového sektoru.
Trhy se točí v začarovaném kruhu oddlužování, klesajících cen aktiv a „margin calls“ (výzev k doplnění prostředků na účtu).
Nemůžeme tedy vyloučit systémové selhání a globální depresi.
Jak jsme viděli v posledních dnech, k odvrácení katastrofy budou zapotřebí rozsáhlé změny hospodářské politiky a velmi radikální koordinovaná akce všech rozvinutých a rozvíjejících se trhů.
Mezi tyto změny patří:
• další rychlá vlna globálního snižování úrokových sazeb, a to v průměru nejméně o 150 základních bodů;
• dočasná hromadná záruka za všechny vklady, přičemž se bude rozlišovat mezi nesolventními finančními institucemi, které se musí zavřít, a problémy sužovanými, leč solventními institucemi, které je třeba částečně znárodnit a poskytnout jim injekce veřejného kapitálu;
• rapidní snížení dluhové zátěže nesolventních domácností, jemuž bude předcházet dočasné zmrazení veškerého přebírání zadlužených nemovitostí;
• masivní a neomezené poskytnutí likvidity solventním finančním institucím;
• poskytnutí úvěrů z veřejných peněz solventním částem firemního sektoru s cílem vyhnout se krizi krátkodobého refinancování dluhů pro solventní, leč nelikvidní korporace a malé firmy;
• mohutný přímý vládní fiskální stimul, který bude zahrnovat veřejné práce, výdaje na infrastrukturu, podporu v nezaměstnanosti, slevy na dani pro domácnosti s nižšími příjmy a poskytnutí grantů místním samosprávám s nedostatkem hotovosti;
• dohoda mezi věřitelskými zeměmi s přebytky na běžném účtu a zadluženými zeměmi s deficity na běžném účtu ohledně udržení řádného financování deficitů a recyklace přebytků věřitelů s cílem zamezit chaotickému vyrovnávání těchto nerovnováh.
Cokoliv menšího, než jsou tyto radikální a koordinované kroky, může vést ke krachu trhů, globálnímu finančnímu rozkladu a celosvětové depresi.
Opatření přijatá USA a Evropou jsou pouhým začátkem.
Nyní je třeba tuto práci dokončit.
Asie: od finanční krize ke krizi demokracie
JAKARTA: Politickou krizi v jihovýchodní Asii vystřídala krize finanční.
Filipínského prezidenta Estradu, který svůj úřad nikdy nezastával dobře, sesadil v poklidném převratu sám lid země.
Obžalobě ze zneužití pravomoci nyní čelí prezident Indonésie Wahíd; totéž hrozí tchajwanskému prezidentu.
Nový thajský premiér se ujal úřadu uprostřed skandálu, malajská politika je nejnestabilnější za posledních dvacet let.
Roky rozmachu jihovýchodní Asie jsou ty tam.
To ale neznamená, že jsou pryč nadobro, neboť známe příčiny této nestability.
Dnešní politické vření má totiž stejné kořeny jako včerejší finanční bouře: neadekvátní, chatrné a nedotvořené instituce.
Pokud se tyto institucionální mezery nevyřeší, nemají asijské národy šanci dostat se zpět.
Finance a demokracie nejsou dvojčata, jistě.
Paralela zde nicméně existuje.
Bez kontroly a vyváženosti zdravých domácích institucí rozruší globální proudy politické liberalizace dřívější autoritářské režimy – zhruba tak, jak ekonomická globalizace zničila slabé finanční instituce.
Pro dnešní politické problémy lze v asijské hospodářské krizi z let 1997–98 skutečně nalézt nemálo ponaučení.
Ironií asijské hospodářské krize je to, že zasáhla „zázračné“ ekonomiky se zdravou makroekonomickou politikou a dalekosáhlou finanční liberalizací.
Co se přihodilo?
Někteří analytici dnes soudí, že liberalizace byla „nepatřičná“ či „nepořádná“.
Podobná slova dnes užívají ti, kdo kritizují země, jako je Indonésie nebo Filipíny, že jsou pro skutečnou demokracii příliš živelné a nedisciplinované.
Problémům v devadesátých letech zavdal příčinu nečekaný střet zranitelných domácích finančních systémů s nestabilními pohyby kapitálu, které do regionu zavála globalizace finančních trhů.
Rychlá globalizace je však jen částečně důsledkem technologického pokroku.
Dalším významným faktorem byla představa – jež se v tomto případě ukázala být až příliš zjednodušující –, že pohyb kapitálu může nahradit kontrolu kapitálu.
Aby země mohla mít nějaký užitek z volného pohybu mezinárodního kapitálu, musí – mezi jiným – mít silné a zdravé finanční instituce, které jsou s to zabránit panickým přesunům kapitálu a odolat systémovým otřesům, pokud k takovým pohybům přece jen dojde.
U pramene asijské krize je zjednodušující rovnítko kladené mezi finanční liberalizací a finanční deregulací.
Například Thajsko zřídilo v Bangkoku mezinárodní bankovní středisko v dobré víře, že se země stane regionálním finančním centrem, ovšem neuvědomilo si, že místní finanční instituce jsou naprosto nepřipravené na masivní příliv kapitálu.
Ani instituce nejsou totéž, co psané zákony.
Indonésie disponovala na rozdíl od Thajska dostatečně rozvážnými pravidly a předpisy.
Chyběly jí však fungující právní a účetní systémy, jež by tato pravidla řádně uplatňovaly.
Stejně poučný je i případ Koreje.
Do roku 1997 Korea „zliberalizovala“ své finanční trhy tak, že zrušila vládní přidělování úvěrů a správu komerčních bank.
Reforma finančního sektoru ovšem obrovským konglomerátům, tzv. čebolům, které ovládají korejskou ekonomiku, umožnila upevnit jejich kontrolu nad nebankovními finančními institucemi.
Reforma tedy posílila vnitřní kapitálový trh čebolů a oslabila roli bank jako dohlížitelů činností obchodních společností.
Podobně na Filipínách finanční liberalizace víceméně pomohla velkým rodinným podnikům a posílila monopol jejich moci ulehčením přístupu k bankovním úvěrům.
Zákonodárci a politici zemí jihovýchodní Asie nejsou jediní, na nichž spočívá vina za to, že věnovali nedostatečnou pozornost tvorbě institucí nezbytných pro zdárné fungování volného trhu a jeho finančních systémů a neuvědomili si, že se mohou stát zajatci vlastních regulací.
Také Západ a mezinárodní instituce v tom sehrály významnou roli, neboť prosazovaly tzv. washingtonský konsensus, který definoval ekonomickou ortodoxii v desetiletí, jež předcházelo asijské krizi, což pokračuje dodnes. „Obrázkem a symbolem“ washingtonského konsensu, jak poznamenal C.
Fred Bergsten, „je koloniální póza ředitele MMF poté, co prezident Indonésie podepsal… jeho diktát.“
Stejně jako washingtonský konsensus viděl ve finanční liberalizaci, deregulaci, volném pohybu kapitálu, privatizaci a stabilní makroekonomické politice klíče k rozvoji, vidí dnešní politický konsensus cestu k úspěchu ve svobodných volbách a politickém zmocnění dosud utlačovaných, ovšem bez dostatečného důrazu na institucionální základy demokracie, jako jsou fungující soudnictví, infrastruktura politických stran a další ústavní opatření.
Dopady nás mohou vést k podobnému zamyšlení.
Hospodářský washingtonský konsensus předpokládal existenci institucí nezbytných pro fungování volných trhů nebo se domníval, že když bude omezena moc státu, takové instituce vzniknou.
Po finanční liberalizaci ale ve skutečnosti následovalo instituční vakuum, které spolu s nestálým pohybem mezinárodního kapitálu vyvolalo krizi.
Dnešní liberalizace politického systému bez posilování jeho schopnosti absorbovat otřesy politických bojů vede podle všech indicií rovněž k nestabilitě.
Ponaučení z asijské finanční krize a současné politické krize jsou jasná.
V ekonomice vede odstranění státního vlivu bez zřízení potřebných institučních předpokladů ke krizi, nikoli k růstu.
V politice jsou důvěryhodné instituce, které se navzájem kontrolují a vyvažují, stejně důležité pro demokracii jako hlasovací urna.
Znamením naděje uprostřed dnešních politických bojůvek v jihovýchodní Asii je role, kterou sehrává dříve ochočený tisk při informování veřejnosti o korupčních skandálech.
Nezávislá média představují totiž významnou institucionální kontrolu, která až příliš často v zemích pacifického regionu schází.
Aby však mohly řádně fungovat i jiné významné instituce, musí nejprve zakořenit v demokratické půdě.
Od globálních nevyvážeností k účinnému globálnímu řízení
STANFORD, KALIFORNIE – Současná úvěrová krize vede po celém světě ke zmírňování prognóz růstu.
Vlády a centrální banky na pošramocené bilance a zadrhnutí úvěrů reagují ve snaze omezit ve svých ekonomikách mimo finanční sektor krajní újmu.
Finanční sektor ve Spojených státech prochází bleskovou, ale trvalou strukturální transformací, jejíž důsledky by mohly závažně postihnout hospodářský růst rozvojových zemí.
Tyto země ostatně už teď zažívají velké nárůsty relativních cen potravin a ropy, potravinovou nouzi chudých a vyšší míry inflace vyvolané posuny komoditních cen.
Přestože rychlý růst v rozvojových zemích je významným faktorem stoupajících komoditních cen, velká část tohoto dění je mimo jejich kontrolu.
V uplynulých dvou letech jsme se s kolegy v Komisi pro růst snažili zjistit, jak 13 rozvojových zemí dokázalo za 25 let či ještě delší dobu vykazovat tempa růstu dosahující v průměru 7% či víc.
Ve Zprávě o růstu , zveřejněné v květnu, jsme se pokusili vysvětlit, proč většina rozvojových zemí takového úspěchu nedosáhla, a zvažovali jsme, jak by rychle rostoucí státy mohly napodobit.
Vytrvalý vysoký růst umožňuje účast v globálním hospodářství, která jde za prostou schopnost produkce pro potenciálně masový exportní trh; ba takové zapojení do globální ekonomiky je nezbytné.
Nepostradatelně také vyžaduje import zásadního nehmotného aktiva: znalostí.
Ekonomiky se dokážou rychleji učit než vynalézat, takže méně vyspělé země mohou dosáhnout mnohem vyššího růstu, než jaký zažívaly dnešní průmyslové země, když bohatly.
Vzhledem k významu globální ekonomiky není osud rozvojových zemí plně v rukou jejich lídrů, pracovních sil a podnikatelů.
Existují dnes potenciální negativní globální trendy a výzvy, z nichž mnohé jsou relativně novými jevy, s nimiž se oněch 13 rychle rostoucích zemí potýkat nemuselo.
Nejbezprostřednější je finanční svízel, která vychází především, ale ne výhradně z USA a rozlévá se natolik, že zasáhne všechny sektory globální ekonomiky.
To byl a je důsledek bubliny aktiv, již nafoukly nadměrné pákové investice a rozsáhlé potíže s transparentností související s komplikovanými cennými papíry a deriváty, které měly rozprostřít riziko, ale místo toho hlavně zvýšily systémové riziko, které je u nadměrného zadlužení už beztak přítomné.
Ledacos se vyjasnilo.
Zaprvé, mimořádná finanční tíseň m��že srazit reálnou ekonomiku, přičemž nejúčinnějším přenašečem nákazy je nedostatek úvěrů.
Zadruhé, současná regulační struktura nedostačuje na to, aby v ekonomice USA zajistila stabilitu.
Americký mírný, neúplný a roztříštěný regulační model nepřežije a jinde ve světě se vzorem nestane.
Zatřetí, mezi faktory, které ke krizi přispěly, patřily nízké úrokové sazby, stlačené rizikové marže a globální nevyváženosti, které vycházely vstříc nízkým úsporám v USA, spotřebě převyšující výstup a narůstajícímu obchodnímu deficitu.
Nebýt ochoty velkých rozvojových zemí hospodařit s obchodními přebytky a vysokými mírami úspor oproti investicím, bublina aktiv USA – vedoucí k nárůstu domácí spotřeby a propadu míry úspor – by vyvolala inflaci a vyšší úrokové sazby.
To by přibrzdilo růst cen aktiv, zvýšilo úspory, omezilo investice a pravděpodobně snížilo obchodní deficit.
Automatické stabilizátory, které se běžně spouštějí, ale selhaly.
Platí obecně, že automatické stabilizátory se napříč globálním hospodářstvím spouštět nemusejí, což znamená, že politiky je třeba koordinovat.
Začtvrté, bude zapotřebí přestavět regulační struktury, což si vyžádá globální úsilí.
Bude-li scházet mezinárodní koordinace, příležitosti ke škodlivému regulačnímu soupeření reformu zhatí.
Konečně, vzájemná závislost a globální riziko, jež jsou u této krize zřejmé, přimějí jednotlivé země – a zřejmě je to dobře –, aby zaváděly politiky zohledňující finanční struktury, které zajistí určitou izolaci před externími šoky, třebaže si takové politiky vyžádají jistou daň.
Vzájemné závislosti v globální ekonomice (v oblastech tak rozmanitých, jako jsou finanční trhy, bezpečnost výrobků, infekční nemoci, závislost na přírodních zdrojích a globální oteplování) překonaly naši kolektivní schopnost je řešit a koordinovat politické reakce.
Obnovení rovnováhy si vyžádá čas, vůdčí schopnosti, proměnu přístupů a tvořivost.
Nesoulad v mezičase vyvolává riziko pro všechny, včetně rozvojových zemí.
Probouzí skepsi ohledně toho, zda jsou čisté přínosy otevřenosti kladné, a nejistotu ohledně toho, jakých úprav je zapotřebí v oblasti regulace volných trhů, aby bylo dosaženo přiměřené rovnováhy mezi jejich přínosy a riziky.
Vlivné rozvojové země mají se skupinou G-8 společnou zodpovědnost za stabilitu globální finanční a hospodářské soustavy.
V současnosti ale mají omezené nástroje, jimiž by tuto zodpovědnost vykonávaly a ovlivňovaly globální politiky.
Navíc musíme kolektivně odvádět lepší práci při předvídání problémů a neocitat se tváří v tvář krizím v reakčním režimu.
Globální hospodářství se svou narůstající otevřeností přineslo třem miliardám lidí možnost dosáhnout na plody růstu poválečné doby.
Může se také stát ekonomickým odrazovým můstkem pro další dvě miliardy lidí, aby v nadcházejících desetiletích dokázaly naplnit své aspirace.
Otevřenost ale přináší rizika, z nichž mnohá jsou nečekaná a většina je špatně řízená.
Lidé jsou z pochopitelných důvodů skeptičtí a v případě krize úvěrů rozezlení.
Otevřenost potřebuje ochranu a nejlepším způsobem ochrany je účinně, pragmaticky a inkluzivně řídit oblasti narůstající vzájemné závislosti.
Pýcha předchází pád v EU
PAŘÍŽ – Lisabonská smlouva Evropské unie byla zpočátku vítána s nadšením, hrdostí a dokonce i pýchou.
Slibovala realističtější a racionálnější cestu vpřed než nešťastná ústavní smlouva, která jí předcházela, a mnoho jejích zastánců rovněž doufalo, že stěžejní rys její předchůdkyně – totiž idea „ústavního patriotismu“ – je stále živý.
Místo toho však Lisabonská smlouva vnesla do unie chaos.
Co se stalo špatně?
Ústavní patriotismus, koncept rozpracovaný dvěma německými filozofy Dolfem Sternbergerem a Karlem Jaspersem, měl nahradit nacionalismus, který v Německu zdiskreditovala nacistická minulost země.
Také s proměnou EU ve federální stát se měli loajální občané zřeknout nacionalismu založeného na etnické spřízněnosti a místo něj se ztotožnit s demokratickými principy ústavy federace.
Tuto fantazii však jednoznačně odmítli irští voliči, takže je na místě si připomenout, že už staří Řekové pokládali pýchu za předzvěst tragédie vedoucí ke konečnému pádu.
Odsoudily Lisabonskou smlouvu k neúspěchu ambice jejích autorů?
A skutečně Lisabonská smlouva neuspěla?
Evropská integrace sice naráží na překážky, ale koneckonců jde stále kupředu.
Jak v roce 1950 prohlásil jeden z otců-zakladatelů EU, Francouz Robert Schuman: „Evropa se neuskuteční ani jedním škrtem pera, ani jako ucelený výtvor: uskuteční se prostřednictvím konkrétních úspěchů, z nichž prvním bude probuzení faktické solidarity.“
Mnozí lidé si mysleli, že této solidarity bylo dosaženo v říjnu 2004 podpisem smlouvy z Nice, která nastínila obrysy ústavy EU.
Tu však následně schválilo pouze 18 členských států, než ji Francie a Nizozemsko odmítly v referendu a sedm dalších členských zemí zastavilo ratifikační proces.
Za této situace měla Evropská rada pouze dvě možnosti.
Za prvé mohla zůstat u smlouvy z Nice a využít jí jako základny pro činnost unie.
Přiznání neúspěchu by však bylo oslabilo politickou dynamiku evropského projektu a výrazně omezilo jeho budoucí záběr.
Druhou možností bylo hledat kompromis – Lisabonskou smlouvu.
Stojí za to zopakovat, že Lisabonská smlouva představuje reálný, byť skromný posun evropského projektu vpřed.
Podle jejích ustanovení by bylo předsednictví Evropské rady mnohem stabilnější: namísto současného rotujícího šestiměsíčního předsednictví by se na dva a půl roku volil politický vůdce Evropy, který by disponoval nezbytnou podporou a působil by jako prezident.
Pro rozhodnutí rady, která nyní vyžadují jednomyslnou shodu, by stačila většina hlasů. „Vysoký představitel“ EU by zastřešoval Evropskou komisi i Evropskou radu a staral se o zahraniční věci a bezpečnost, přičemž Evropský parlament by získal větší moc.
Kromě těchto podstatných pokroků si smlouva klade za cíl také učinit EU demokratičtější.
Skupina občanů by měla možnost „vyzvat“ Evropskou komisi k navržení nové legislativy.
Národní parlamenty by mohly mluvit do tvorby unijních zákonů, poněvadž smlouva uznává roli těchto parlamentů v „náležitém fungování unie“.
Navzdory nepopiratelnému významu a příspěvku k rozvoji EU však Lisabonská smlouva zdaleka není klíčem ke všemu.
Jde spíše o zjednodušenou úmluvu, v níž se to jen hemží protokoly, výjimkami a výčty důvodů pro neúčast na některých procesech.
Bývalý belgický premiér Guy Verhofstadt měl pravdu, když o smlouvě hovořil jako o „sadě poznámek pod čarou“.
V době, kdy je Lisabonská smlouva zablokovaná a na obzoru se nerýsuje žádný institucionální krok vpřed, zbývá základní otázka: Jaký typ Evropy si přejeme?
Lisabonská smlouva se spokojuje spíše s umetáním cestiček než s vytvářením nových perspektiv.
Zejména přiznává vedoucím představitelům členských zemí zodpovědnost za zavádění nejrůznějších změn ve fungování EU a plný potenciál Evropy vykresluje jen v trýznivě hrubých obrysech.
Neodsuzuje EU k záhubě, ale také ji nezachra��uje, jak s oblibou tvrdí francouzský prezident Nicolas Sarkozy.
Motorem evropské politiky zůstává politická autorita členských států se vším, co z toho vyplývá pro koordinaci, kompromisy a vyjednávání.
Nyní záleží na politickém vedení EU, zda bude jednat rychle a pevně se chopí úspěchů, z nichž se Lisabonská smlouva původně zrodila.
Do smlouvy byla například vtělena charta základních práv, avšak pokud ji členské státy neprobudí k životu, dozajista nepřinese žádné konkrétní výsledky.
Navrhuje se spíše spravedlivá než volná konkurence v oblasti obchodu, ale jaký to má význam, pokud členské státy nedokážou dospět ke konsensu v otázce, jak toho dosáhnout?
Posledním argumentem, který stojí za to zdůraznit, je skutečnost, že se Lisabonská smlouva odvrací od mnoha myšlenek, které mohly sloužit jako základy evropského federálního superstátu.
Zmizení pojmů typu „ústava“ a „ministr zahraničních věcí“ z textu dokumentu jasně dokazuje ústup od ambicí ústavní smlouvy.
Pokračovat v nastoupené cestě bez Irska a založit novou unii čítající pouze 26 zemí je právně nemožné.
Nastartování nového cyklu institucionálních jednání se však také jeví jako nepravděpodobné.
Evropské občany už tyto neustále se opakující diskuse unavují – od roku 1995 zde byla Amsterdamská smlouva, smlouva z Nice, Římská smlouva a Lisabonská smlouva, přičemž žádná z nich plně neuspěla.
Někteří lidé věří, že nakonec najdeme kompromis, zatímco jiní se pomocí lstí snaží přimět Iry k poslušnosti, a zajistit tak EU smlouvu.
To všechno však nějakou dobu potrvá, a pokud nové uspořádání nezíská kvalifikovanou většinu hlasů, nedokáže reformovat komisi a vtělí do charty základních práv možnost nepřipojit se k tomuto dokumentu, nevyřeší to základní problémy EU ani její odtrženost od evropského veřejného mínění.
Pýcha možná nakonec přinesla pád v podobě unie bez lidí, kde evropského ducha nahradily smlouvy.
Od Kafky ke Gorbačovovi
NEW YORK – Druhého srpna 1914 si Franz Kafka napsal do deníku: „Německo vyhlásilo válku Rusku.
Odpoledne plavání.“ Kafka, samotářský a vizionářský středoevropský spisovatel, dal jméno dvacátému století.
Od jeho plavání muselo uplynout pětasedmdesát let, než se střední a východní Evropa vrátily k širší evropské civilizaci.
Někdo by mohl říci, že to byla přímo kafkovská odmlka.
Střední a východní Evropa nikdy nebyla pouze místem pravicových a levicových diktatur, etnocentrismu a xenofobie či věčných a zamrzlých konfliktů, jak ji dnes někteří lidé karikují.
Byla také rodištěm duchovního odkazu, myslitelů a umělců, specifické podoby tvořivosti a hledání smyslu přesahujícího pragmatické zdolávání každodenního života.
Národy žijící v tomto regionu vnesly v roce 1989 do svého „návratu do Evropy“ vlastní rozmanitost a bohatost, vlastní čipernost, záhady a vzpomínky i vlastní staré a nové tužby.
A vnesly do něj také ponaučení, že přechod z uzavřené na otevřenou společnost je možný, ale zároveň i mimořádně složitý.
Jak kdysi napsal Thomas Mann, „svoboda je složitější než moc.“ Svoboda mění rámec a podstatu volby i rámec a podstatu individuální a kolektivní zodpovědnosti.
Zvýrazňuje kontrast mezi iniciativou a apatií, podnikavostí a poslušností, soutěživostí a totální závislostí na státu, který ztělesňuje jistý druh neotřesitelného osudu.
Stejně jako se člověk musí krok za krokem naučit otroctví, aby přežil jeho hrůzu a nástrahy, musí se naučit i svobodě, aby se dokázal vyrovnat s jejími riziky a příležitostmi.
Na oné pohyblivé hranici mezi starým a novým lidé ze všeho nejvíce toužili po tom, co nikdy neměli: po svobodě myšlení a projevu, po informacích, po nástrojích k diskusi a k definování vlastního štěstí.
Pád Berlínské zdi a sjednocení Německa, které Michail Gorbačov překvapivě akceptoval, znamenaly okamžitou a přímou podporu obnovy východoněmeckých institucí a ekonomiky.
Avšak ani v Německu nebyla situace zdaleka ideální, když řadu „Ossis“ frustroval pocit, že se stali občany druhé kategorie, a mnoho „Wessis“ zase nelibě neslo finanční zátěž spojenou se sjednocením.
Jinde se změny ukázaly jako ještě mnohem složitější.
Řada nových postkomunistických společností – stravovaných pomstychtivostí, záští a hrubými šarvátkami o moc a postavení – se stala živnou půdou agresivního nacionalismu.
Bujely zde etnocentrismus, xenofobie a antisemitismus, které šly ruku v ruce s korupcí, protekcionářstvím, pokrytectvím a oportunismem.
Postkomunistická vřava vedla k rozpadu Sovětského svazu a rozdělení Československa, rozdmýchala války a etnická zvěrstva v Jugoslávii a do Ruska přinesla autoritářskou vládu a imperiální revanšismus.
V této chaotické svobodě ničila náhle odhalená tajemství rodiny, přátelství i společný pocit pospolitosti a tříštila sociální stabilitu, jakkoliv byla nejistá nebo překroucená.
Někdy dokonce nahradila staré pokrytectví a oportunismus novými, neboť mnoha bývalým oficiálním činitelům a zaměstnancům tajné policie se i v novém prostředí velmi dobře dařilo.
Ve veřejných debatách po celé východní Evropě se záhy začala projevovat nelítostná konfrontace mezi dvěma odlišnými skrytými vzpomínkami: vzpomínkou na holocaust a vzpomínkou na komunistický teror a zločiny.
Mezi těmito dvěma nočními můrami, holocaustem a gulagem, totalitním nacismem a totalitním komunismem, vznikla jakási hloupá konkurence.
V důsledku toho se zákonitě vynořila staronová klišé.
V Rumunsku někteří přední intelektuálové veřejně odsoudili takzvaný „židovský monopol na utrpení“ – součást „mezinárodního spiknutí“, které rovněž zasáhlo území mezi Dunajem a Karpaty.
Během proslulé „Walserovy debaty“ v roce 1998 v Německu o „nesnesitelném“ způsobu, jímž byli Němci po holocaustu vykreslováni, jsem navrhl, aby každá země doplnila své památníky hrdinství o památníky hanby, aby si připomněla křivdy spáchané na jiných státech, jiných národech i na národu vlastním.
O deset let později se tento návrh stále jeví jako smysluplný.
Nebyly by památníky hanby stejně poučné nebo i poučnější než památníky hrdinství?
Vstup do Evropské unie sice zdánlivě udělal čáru za postkomunistickým obdobím (alespoň ve střední a východní Evropě), avšak velký průlom z roku 1989 neznamenal počátek éry dokonalé spolupráce mezi lidmi a pro lidi.
To však některým lidem nebránilo prohlašovat, že vítězství liberálního kapitalismu znamená i konec ideologického zápasu – a tím i konec Dějin.
Je třeba značné dávky představivosti, optimismu nebo i obyčejné hlouposti, aby člověk uvěřil, že se lidé někdy v životě povznesou nad dějiny a ideologii.
Jak 11. září 2001 ukázali náboženští teroristé, lidský příběh a dějiny lidstva pokračují stejně jako předtím, prostřednictvím idejí a konfliktů, prostřednictvím projektů absolutního štěstí, prostřednictvím krutosti a katastrof, revolucí a oživení.
A i samotný liberální kapitalismus – s jeho průměrnými politickými předáky a karikaturou na veřejnou rozpravu – se stal jen špatnou reklamou na Absolutní ideu.
Někteří lidé si dnes dokonce kladou otázku, zda nedávná finanční krize neučinila s liberálním kapitalismem totéž, co pád Berlínské zdi učinil s komunismem.
Existuje znepokojivá podobnost mezi naivním předpokladem dokonale racionálního trhu v podání řady ekonomů a „dialektickým materialismem“ z dílny vědeckého socialismu.
Uzurpováním „racionality“ ve víře, že lidské chování lze předvídat (a tím i potenciálně ovládat), zkompromitoval dnešní arogantní Generální štáb ekonomů, bankéřů a úředníků nejen sám sebe, ale i základní pojetí svobody.
Nemáme žádnou reálnou alternativu k trhu, stejně jako nemáme žádnou reálnou alternativu ke svobodě.
Žádné vady či nedostatky tržních ekonomik nejsou tak zlé jako zaručené recepty namířené proti nim.
Avšak stejně jako každý projev individuální a kolektivní svobody ohrožoval „reálný socialismus“, musíme připustit, že lidská svoboda – tato emancipace tvořivosti – znamená konec jistoty.
Tato nejistota liberální kapitalismus neoslabuje – naopak je hlavním zdrojem síly systému.
Vztahuje se však i na to, co se ekonomové mohou dozvědět o lidském chování a trhu.
V tomto ohledu je nejvýznamnějším ponaučením z roku 1989 a jeho důsledků zjištění, že vývoj společnosti nikdy nelze dokonale prorokovat.
Navzdory obrovským obtížím a napětí je postkomunistický kapitalismus dneška stále lepší než degenerovaný a tyranský „reálný socialismus“ včerejška.
Od Karla Poppera ke Karlu Roveovi – a zpět
NEW YORK – George Orwell ve svém románě 1984 mrazivě popsal totalitní režim, v němž má komunikaci pod kontrolou ministerstvo pravdy a disidenty perzekvuje politická policie.
Spojené státy zůstávají demokracií, již ovládá ústava a právní řád a jež má pluralistická média, a přece existují znepokojující známky toho, že se tu uchytily propagandistické metody popsané Orwellem.
Ba techniky klamu prošly od Orwellovy doby rozsáhlým vývojem.
Mnohé z těchto technik se rozvinuly ve spojitosti s reklamou a marketingem komerčních výrobků a služeb a pak byly přizpůsobeny potřebám politiky.
Jejich charakteristickým rysem je to, že je lze pořídit za peníze.
V poslední době k dalšímu zvýšení účinnosti technik klamu přispěl výzkum lidského vnímání, takže se objevili političtí profesionálové, kteří se zaměřují na „dosahování výsledků“.
Tito profesionálové jsou pyšní na své výkony a snad dokonce požívají respektu americké veřejnosti, která obdivuje úspěch, ať už jej bylo dosaženo jakkoliv.
Tento fakt vyvolává pochybnosti nad konceptem otevřené společnosti Karla Poppera, který se zakládal na poznatku, že vzhledem k tomu, že dokonalé vědění není dosažitelné, lepší porozumění skutečnosti si můžeme osvojit oddaností kritickému myšlení.
Popper si neuvědomil, že v demokratické politice se před hledáním pravdy dává přednost získávání veřejné podpory.
V jiných oblastech, například ve vědě a průmyslu, se popud vnutit světu vlastní názory střetává s odporem vnější reality.
V politice však lze pohled voličstva na skutečnost snadno manipulovat.
V důsledku toho politický diskurz, a to i v demokratických společnostech, nemusí nutně vést k lepšímu porozumění skutečnosti.
Důvodem, proč demokratická politika vede k manipulaci, je to, že politici netouží sdělovat pravdu.
Jejich přáním je vyhrát volby a nejlepším způsobem jak toho dosáhnout je překroutit skutečnost ve svůj prospěch.
Tento poznatek by nás neměl vést k opuštění koncepce otevřené společnosti, ale k přehodnocení a potvrzení její opodstatněnosti.
Musíme upustit od Popperova nevysloveného předpokladu, že politický diskurz usiluje o lepší porozumění realitě, a zavést jej jako explicitní požadavek.
Rozdělení moci, svoboda projevu a svobodné volby samy nedokáží otevřenou společnost zajistit; je nutná též rozhodná oddanost snaze hledat pravdu.
Musíme zavést nová principiální pravidla politického diskurzu.
Ta nemohou být totožná s vědeckou metodou, ale charakterově by se jí měla podobat a zahrnout hledání pravdy jako kritérium, podle něhož by se politické názory posuzovaly.
Politici nebudou realitu manipulovat, nýbrž ctít jen tehdy, bude-li se veřejnost zajímat o pravdu a trestat politiky přistižené při záměrném klamání.
A veřejnost by se o pravdu zajímat měla, protože klamavá zdání nás vedou na scestí při volbě zástupců, pokřivují politické možnosti, podkopávají zodpovědnost a ničí důvěru v demokracii.
Nedávná historie přináší přesvědčivé důkazy o tom, že politiky založené na zkreslené realitě se vracejí jako bumerang.
Reakci Bushovy administrativy na teroristické útoky z 11. září 2001 – vyhlášení války proti teroru a přístup ke kritice jako k nedostatku vlastenectví – se sice zdařilo shromáždit veřejnou podporu, avšak výsledky byly pravým opakem toho, co Bushova administrativa zamýšlela, jak vzhledem k sobě, tak ke Spojeným státům.
Praktickou obtíží je rozpoznat, kdy političtí profesionálové skutečnost pokřivují.
Tady mají významnou úlohu média, politická elita a vzdělávací systém, již všichni musejí vystupovat jako hlídací psi.
Navíc je potřeba veřejnost proti různým technikám klamu očkovat.
Nejúčinnější techniky fungují na podvědomé úrovni.
Kdykoli je možné vyvolat emoce metodami, které obcházejí vědomí, veřejnost je do velké míry bezbranná.
Pokud se však veřejnosti o těchto rozličných metodách dostane poučení, pravděpodobně je odmítne.
Jedna vlivná technika – již se republikán Frank Luntz provádějící průzkumy veřejného mínění podle vlastních slov naučil v 1984 – jednoduše otáčí významy a obrací realitu hlavou dolů.
Kanál Fox News se tedy označuje za „férový a vyvážený“ a Karl Rove a jeho přisluhovači obracejí nejsilnější stránky svých protivníků v jejich Achillovy paty, používajíce pomluvy a lži s cílem vykreslit úspěchy protivníků jako falešné.
Právě tímto způsobem pomluvy o zbabělosti a nečisté hře přispěly k porážce dvou vysoce vyznamenaných veteránů války ve Vietnamu, senátora Maxe Clelanda v roce 2002 a Johna Kerryho v roce 2004, zatímco Bush a viceprezident Dick Cheney – již se oba vojenské službě vyhnuli – byli vykresleni jako opravdoví vlastenci.
Jinou technikou je přenos: obvinění protivníků, že vycházejí z pohnutek nebo že používají metody, jež charakterizují právě toho, kdo obvinění vznáší.
Tak například David Horowitz, který mě obviňuje, že jsem „Lenin protiamerické konspirace“, je bývalým trockistou, pro něhož odpůrci nejsou nikdy protivníky, s nimiž se debatuje, nýbrž nepřáteli, které je třeba rozdrtit.
Americká veřejnost se projevila jako pozoruhodně snadno ovlivnitelná manipulací pravdy, která narůstající měrou ovládá politický diskurz země.
Ostatně tomuto úkolu se věnuje celá síť publikací, z nichž některým se daří vydávat se za média hlavního proudu.
Přesto jsem přesvědčen, že je možné veřejnost ochránit očkováním proti nepravdivým argumentům, vyburcujeme-li odpor vůči orwellovské novořeči.
Je potřeba soustředěného úsilí k odhalování technik manipulace – a jmenovat a zostudit ty, kdo je používají.
Právě teď je vhodný čas začít.
Američané se probouzejí, jakoby ze zlého snu.
Ze zkušenosti nedávných let jsme se naučili – a měli jsme to celou dobu vědět –, že převahu kritického myšlení v politickém diskurzu nelze brát za samozřejmost.
Mohou ji zajistit jedině voliči vážící si skutečnosti a trestající politiky, již lžou nebo se dopouštějí jiných forem klamání.
Od princezny Diany k�Michelle Obamové
NEW YORK – Během jediného týdne Michelle Obamová seděla v�tmavých přiléhavých šatech modelem pro oficiální portrét v�Bílém domě, pózovala pro obálku pozlátkového časopisu People , oděna do poněkud lacinějších, jasně růžových krajkových šatů odkrývajících značnou část těla, oznámila celonárodním médiím, že si prezidentská rodina vezme štěně z�útulku, a zařídila, aby její tisková kancelář nonšalantně zmínila, že „sekretářky a politici“ byli pozváni do Bílého domu na popcorn a promítání filmů.
V�tomtéž týdnu, vprostřed nejhorší hospodářské krize od 30. let 20. století, celonárodní průzkum veřejného mínění zjistil, že podpora prezidenta Baracka Obamy je pozoruhodně vysoká, přičemž respondenti opakovaně prohlašovali, že mu „jde o lidi, jako jsem já“.
Oba fenomény spolu úzce souvisejí.
Téměř od prvního vystoupení před zraky veřejnosti Michelle Obamová používá oděvy, etiketu a poukazy na to, kde nakupuje a čím se baví, aby americkým voličům i světu předávala decentní, ale radikální poselství.
Poprvé od dob Andrewa Jacksona Bílý dům směle „demokratizuje“ nejvyšší úřad v�zemi a symbolicky k�sobě zve obyčejného muže – a teď i obyčejnou ženu.
Jinými slovy Obamová se snaží vyprofilovat se bezprecedentně jako „lidová první dáma“.
Pečlivě si nastudovala nejen Jackie Kennedyovou, blíženkyni zcela zjevnou z�jejích přiléhavých šatů, lodičkových výstřihů a pážecího účesu, ale i triumfy a prohry druhé půvabné, leč nedoceněné kradmé radikálky, princezny Diany.
Odkaz princezny Diany co do tvorby ikonografie, která otevírala cesty k�obrovské společenské změně, se hrubě podceňuje.
Za svého krátkého života byla často obdivována za vlastnosti (krásu a vkus), jež byly pro její životní dílo druhořadé, a zesměšňována kvůli ostatním rysům svého charakteru (emotivnost a zmatky v�osobním životě), které byly stejně nepodstatné.
Jen málo lidí si proto povšimlo, jak ryze a mohutně transformativní byla její agenda, jak dobře si ji promyslela a jak směle usilovala o její naplnění.
Diana se bez formálního vzdělání v�zapouzdřené monarchii ostýchavě pustila do otevírání dveří, zpochybňovala nedotknutelnost odvěkého třídního uspořádání a potvrdila hodnotu a bezprostřednost Británie, která byla pestřejší a sociálně pohyblivější než kdy dřív.
Občas byly její snahy těžkopádné, například když fyzicky objímala oběti AIDS a šlo jí o metaforu sociálního začlenění; jindy se vymstily, třeba když se důvěrnosti, o něž se podělila se služebnictvem, staly po její smrti studnicí pro záplavu skandálních knih.
Jenže tím, že se znovu a znovu objevovala na koncertech Eltona Johna a nejen na baletu nebo že své syny odvážela z�balmoralské lovecké obory, aby se vyřádili na toboganu v�ošuntělém zábavním parku, dávala obyčejným Britům najevo, že jejich svět je stejně důležitý jako každý jiný.
Říkala jim, že je chce znát a že chce, aby je znali i její synové.
Obrovskou hrozbou pro britský establishment byla právě kvůli této radikální popularizační či demokratizační misi, nikoli kvůli obeznámenosti s�tajnostmi svého někdejšího manžela ani kvůli pozdějšímu intimnímu vztahu s�muslimem.
A byla úspěšná: naučila lídry, že pokud si chtějí udržet své postavení, bude zapotřebí přizvat lidi a chovat se k�nim s�elementární úctou.
To, co dělá Michelle Obamová, tudíž není banální.
Když na zprávy o garderobě Sarah Palinové za 150 tisíc dolarů rafinovaně zareagovala nenucenou zmínkou v�noční talk show, že má na sobě oblečení z�obchoďáku, a že „spoustu rozkošných věcí koupíte na internetu,“ nebylo to žádné šokující politické odhalení.
A přece šlo o působivé prohlášení, zejména pro ženy, které říkalo: já nejsem Nancy Reaganová v róbě od Galliana a nežiju v uzavřené čtvrti; nejsem Clintonová, takže takové věci neházím za hlavu proto, že bych musela diskutovat o zásadních otázkách nebo řídit státy; jsem jedna z�vás – mám napilno, musím šetřit, jsem přepracovaná, mazaná, roztomilá, chytrá, snažím se najít si cestu vpřed.
Pozvánky do Bílého domu rovněž slouží k�vysílání populistických poselství.
Kdo se šel s�paní Obamovou podívat na šéfkuchaře Bílého domu?
Místní kuchařští učňové.
Kdo při jisté události v�Bílém domě zazpíval?
Studenti nedaleké veřejné střední školy.
Na filmový večer zase jdou „sekretářky a politici“, nikoli „politici a sekretářky“.
Záměrně a střízlivě dává najevo, že sekretářky jsou přinejmenším stejně dobré a důležité jako politici.
Takový seznam hostů neklidným voličům říká: respektuji vás, ať už jste na socioekonomickém žebříčku kdekoli.
Tuto rétoriku odjakživa využívala řada autorů projevů, ale téměř žádná z�prvních dam neproměnila slova v�činy a nerozdala hostům popcorn.
Když jsem v�roce 2000 pracovala na formulaci poselství pro prezidentskou kampaň Ala Gorea, často jsem se dohadovala se staršími, bílými, movitými poradci, kteří se náruživě starali o to, co se řekne v�elitních médiích, ale ignorovali populární dění, jemuž většina Američanů věnuje pozornost.
Vůbec nic se nenaučili od pravice, jejíž kandidáti věděli, jakou moc mohou mít správné barvy, oblečení, obrazy, ba i osvětlení a jakou odezvu mohou mít u voličů nesmírně osobní epizody – Ronald Ronald v�jezdeckých botách, George W.
Bush v�letecké kombinéze.
Vědátorská, ujetá levice zatím nadále publikovala přehledy údajů, politická shrnutí a bílé knihy – a všeobecně od Clintonových dob prohrávala –, až se objevil mladý pár, který pochopil, že Američané jen nečtou, že se také dívají.
Národu můžete o svých hodnotách sdělit víc tím, že mu řeknete, kde dětem pořídíte psa, než zveřejněním stohů nečtených souhrnných stanovisek.
V�době krize Obamaovi vysílají působivé poselství a Michelle Obamová jako archetyp ženy, která zvedla štafetový kolík upuštěný princeznou Dianou, má na jeho formulaci svou zásluhu: nezáleží, kdo jste, jestli vás sužuje stres anebo jste švorc, v Bílém domě máte, obrazně řečeno, vyhrazené křeslo se jmenovkou.
Od středního Izraele po střední Palestinu
HAIFA – Američané hovoří o „střední Americe“ a Britové o „střední Anglii“.
V obou případech jde o téměř bájná místa, která údajně zosobňují autentický charakter národa.
Také Izrael má svůj „střední Izrael“, který se však velmi liší od míst, jež popisují Američané a Britové.
Střední Izrael není lehce provinční, ale spíše vzdělaný, dvoujazyčný či vícejazyčný a mimořádně dobře napojený na širší svět.
Poskytl Izraeli technologický úspěch, z něhož se země v posledních deseti letech těšila.
Střední Izrael je převážně sekulární, ačkoliv zahrnuje i umírněně nábožensky založené lidi.
Je liberální a opovrhuje jakýmkoliv druhem fanatismu, ortodoxním i nacionalistickým.
Je založen na silném, právně zakotveném (byť nikdy ne dokonalém) étosu rovnosti pohlaví, který od počátku charakterizoval sionismus.
Střední Izrael je také tolerantní vůči gayům a výrazně nexenofobní.
Je převážně židovský, třebaže dnes vychází z univerzit mladá arabská profesionální vrstva, která – s obtížemi – proniká do srdce občanské společnosti.
A abychom nezapomněli, vydělává střední Izrael peníze a platí daně, z nichž je podporována široká paleta tradicionalistů, fundamentalistů, šovinistů a dalších extremistů – židovských i muslimských – od Gazy přes Jeruzalém až po západní břeh Jordánu.
Tato tichá většina má v Knessetu neadekvátní zastoupení, poněvadž její příslušníci se politické kariéře vyhýbají.
A také je příliš početná, než aby se dala pokládat za elitu.
Není výlučně městská a zahrnuje lidi různého kulturního původu.
Má silnou společnou identitu, sdílené vzpomínky a bohatou kulturu.
Kromě toho není zahleděná do sebe ani atavistická.
Někteří Palestinci doufají, že se i oni jednoho dne stanou něčím podobným, jako je střední Izrael.
Také oni by si přáli, aby život, pragmatismus, tvořivost, ba dokonce i radost nabyly vrchu.
Také oni chtějí, aby převládla umírněnost a modernost, byť možná ne plná sekularizace.
Tito Palestinci jsou přirozenými spojenci středního Izraele.
Evropští a američtí přátelé, živení skrovnou stravou v podobě mediálního zpravodajství a šumu některých obhroublých mozkových trustů, mi často kladou otázku, proč jsou naše univerzity zamořené sebenenávistnými antiizraelskými „postsionisty“.
To však není pravda.
Postsionismus je notně přeceňovaný přelud – pojem, jenž rozbujel v polovině 90. let, kdy se zdálo, že izraelští a palestinští předáci budují mírový proces.
V reakci na to Izraelci rychle vypracovali vlastní tezi o „konci dějin“, v níž naznačovali, že sionismus bude již brzy věcí minulosti – zejména proto, že už nebude existovat potřeba jakékoliv ideologie , jež by podporovala normální moderní stát, smířený se svými sousedy i s vlastními minulými traumaty.
Historici a sociologové si v té době brali na mušku údajné „hříchy“ sionismu – například že arabští občané Izraele až do dnešního dne nikdy nepožívali stejných občanských práv. Jiní pohlíželi na zločiny proti Palestincům ve světle naší sebeobranné války za nezávislost.
Mnozí lidé tato fakta popírali; mnozí jiní se jim dokázali podívat do očí.
Ti z nás, kdo nebyli postsionisty, nýbrž liberálními sionisty, byli dokonce hrdí na to, jakým způsobem vstoupila naše společnost do této fáze sebedohledu a sebekritiky.
Nejvážnějším problémem středního Izraele jsou nesnáze Palestinců na okupovaném západním břehu a ve zmrtvělé Gaze.
Naši vůdcové, Levim Eškolem (a v ještě mnohem větší míře Goldou Meirovou) počínaje a Jicchakem Šamirem konče, se dopustili těžké chyby, když nevyužili první příležitosti a nezařídili Palestincům po roce 1967 územní oddělení a horizont suverenity.
Dopustili se těžké chyby, když umožnili židovským osadníkům, aby si na vrcholcích biblických hor prosadili svou, zatímco se střední Izrael raději díval jinam.
Dopustili se těžké chyby – byť tento omyl bývá zmiňován méně často –, když odrazovali umírněnou palestinskou střední třídu, takže mnoho jejích příslušníků odešlo z okupovaných území a zanechalo za sebou generaci mladých, nevědoucích, hladových a rozlícených válečníků.
Řešení izraelsko-palestinského konfliktu však existuje.
Má geografický charakter: jde o rozdělení území a separaci domovských oblastí, což vyžaduje bolestné, ale představitelné kompromisy na obou stranách.
Jeruzalém bude rozdělen, palestinští uprchlíci se už nevrátí do svých původních domovů a židovské osady na západním břehu budou stejně jako srovnatelná zástavba v Gaze vyklizeny nebo (což je nepředstavitelné) ponechány napospas, ať se starají samy o sebe.
Extremistům se to samozřejmě bude krajně protivit.
Naproti tomu umírnění – všichni umírnění – takové řešení přijmou, byť neradi.
Zvítězí-li umírnění, pak „střední Palestina“ konečně vystoupí do popředí.
Bude představovat paralelu ke střednímu Izraeli, ačkoliv je možné, že se s ním zpočátku nespřátelí a nebude ho mít příliš v lásce.
Zároveň však bude vznik tohoto typu Palestiny nejlepší zprávou, jakou Blízký východ za dlouhou dobu zažil.
Prozatím se musíme my ve středním Izraeli chovat zdrženlivě a trpělivě čekat, až v Palestině získají navrch umírnění.
Od neoliberalismu k ne-liberalismu?
WASHINGTON, DC – Končí éra volnotržního kapitalismu započatá v 80. letech Margaret Thatcherovou a Ronaldem Reaganem, svými odpůrci často nazývaná „neoliberalismem“.
Tato ideologická vlna se roztříštila o současnou krizi finančních trhů, ale její ústup přicházel už dlouho.
Zatímco američtí lídři se v posledních několika letech na této neoliberální vlně stále vezli, velká část okolního světa už stála na břehu.
Rozčarování z „neoliberálních“ myšlenek propagujících trh se prvně objevilo v rozvojových zemích, jež kdysi bývaly jejich nejzapálenějšími ctiteli.
Latinskoamerické země, jež v 90. letech zaváděly volnotržní politiky, je v polovině současného desetiletí odmítly, když se k moci dostala nová vlna levicově orientovaných vůdců.
Rusko, které v 90. letech uskutečňovalo tržně zaměřené reformy, se v nynější dekádě odklonilo k řízené formě státního kapitalismu a „oligarchové“ byli přinuceni podrobit se státnímu dohledu.
Spojené státy, Evropská komise a multilaterální rozvojové banky se v důsledku toho ve svých snahách propagovat ve světě volnotržní myšlení a politiky dostávaly do čím dál větší izolace.
Prohlubující se finanční krize jejich postavení oslabuje ještě víc.
Koneckonců, jak teď mohou USA či západní multilaterální instituce obhajovat privatizaci bank?
Ochladnutí volnotržní pravověrnosti v okolním světě zapříčinily dva faktory: její nezdary v roli přístupu k hospodářské politice a propad americké prestiže a „měkké moci“.
Popularita „neoliberalismu“ zesílila v důsledku jeho úspěchů při rozjíždění hospodářského růstu v USA, Velké Británii a některých rozvojových zemích během 80. a 90. let.
Avšak během druhé půle 90. let začaly být zřejmé také jeho slabiny.
Třeba pokus vštípit volnotržní filozofii Rusku se ukázal jako katastrofický.
Ruská zkušenost sice jasně dokládala důležitost silných státních institucí při regulaci tržního hospodářství, ale urputný ideologický odpor volnotržního modelu vůči větší roli státu v ekonomice nabízel chatrné vodítko k jejich vybudování.
Po jistých úspěších, nejzřetelněji v Chile, selhaly „neoliberální“ rady i v Latinské Americe, nejdramatičtěji v případě argentinského měnového výboru, avšak nejškodlivěji zvýšením nerovnosti, což zjitřilo ústřední politicko-ekonomický problém kontinentu.
Prezident Luiz Inácio Lula da Silva v Brazílii ukázal, že zásadní odklony od volnotržních receptů fungují lépe.
Celosvětově se většina zemí, které v 90. letech a zkraje nového století zažívaly vysoký růst, od volnotržní ortodoxie odchýlila a uplatňuje v hospodářství pevnější ruku státu.
Víra v „neoliberalismus“ se zakládala také na úspěchu americké ekonomiky, která po většinu 90. let zdánlivě dokládala nadřazenost volných trhů.
Překotný propad americké prestiže a „měkké moci“ během první dekády nového století ale mimo USA zasel pochybnosti.
Jak se globální agenda posouvala ke starostem o globální oteplování, nerovnost a stabilitu mezinárodní soustavy, USA se už nejevily jako zářný příklad, ale u mnoha těchto záležitostí spíš jako neústupná překážka.
Americké elity toto dění přehlížely a veškerou kritiku odmítaly společně s neotesaným antiamerikanismem, s nímž byla často vyjadřována.
Dnes tento příběh vypadá jinak.
Konečně probíhá rozsáhlé přehodnocování a americké elity si uvědomují, že tržní kapitalismus je v krizi a že je svět nebude slepě následovat.
Některé významné otázky ovšem zůstávají bez odpovědi.
Jestliže „neoliberalismus“ selhal, co přijde dál?
A co musí USA udělat, aby si v mezinárodní ekonomice znovu vydobyly své postavení a vliv?
Jak budou New York a Londýn přicházet o nezpochybnitelný nárok na postavení hlavních finančních měst světa, v mezinárodní hospodářské politice získají čím dál silnější slovo nastupující centra globální ekonomiky.
Většina z nich, ne-li všechna, se nacházejí v zemích se silnou tradicí účasti státu v ekonomice.
Pravdu měl Jeffrey Garten, děkan fakulty managementu Yaleovy univerzity, když současnou éru označil za „státní kapitalismus“.
Stát se jako ekonomický aktér vrací – obzvlášť v USA.
Je to ale dobře?
Třebaže mnozí kritici budou v pokušení konec „neoliberalismu“ oslavovat, teprve se uvidí, zda to, co jej vystřídá, bude představovat zlepšení.
Různé podoby etatismu už se zkoušely v minulosti a u všech byly zjištěny nedostatky.
Ostatně „neoliberalismus“ byl sice kritizován, že je technokratický a elitářský, ale přece jen byl jistou formou liberalismu a také byl slučitelný s celosvětovým šířením demokratické vlády.
Nová éra už tak příznivá pro politické svobody být nemusí.
Coby vzmáhající se autoritativní mocnosti Čína nebo Rusko například nemají důvod svého narůstajícího mezinárodního vlivu využívat k propagaci demokracie.
Právě naopak, čím dál větší měrou kontrují snahám západních zemí prosazovat politickou svobodu.
Jak bude sílit přitažlivost etatistických modelů hospodářského rozvoje, demokratická správa věcí veřejných bude přitažlivost ztrácet.
Jasné není ani to, že „státní kapitalismus“ dokáže probouzet tutéž míru novátorství a podnikavosti jako liberální modely ve svých nejlepších letech.
Aby američtí a evropští lídři liberální projekt očistili, budou jej muset nově formulovat způsobem, který dokáže předložit přesvědčivá řešení problémů, jako je degradace životního prostředí a ekonomická nerovnost.
To nebude snadný úkol a možná že bude zcela mimo úvahy tvůrců politik potýkajících se současnou krizí.
Pokud však v tomto selžou, důraz na ekonomickou a politickou svobodu, který je srdcem liberalismu, možná nepřežije.
Od ropy k informacím
Šajch Jamání, někdejší saúdskoarabský ministr ropného průmyslu a zakládající architekt OPEC, kdysi prohlásil: „Doba kamenná neskončila proto, že došlo kamení, a doba ropná neskončí kvůli vyčerpání ropy.“ Lidé přestali kámen používat, protože bronz a železo byly jako materiál lepší.
Přestaneme však opravdu spotřebovávat ropu, jakmile se ukáže, že jiné energetické technologie mají větší přínos?
Hrozba vyčerpání vzácných světových zdrojů energie zůstává již od ropných šoků ze 70. let silně zakořeněna v povědomí lidí.
Naše obavy se přitom neomezují jen na ropu.
V klasickém bestselleru Hranice růstu z roku 1972 se například předpovídalo, že světové zásoby zlata se vyčerpají v roce 1981, stříbra a rtuti v roce 1985 a zinku v roce 1990.
Dnes máme výhodu zpětného pohledu, ale většina diskusí o této otázce zůstává dodnes založena na logice Hranic růstu .
Nejde navíc jen o to, že jsme nevyčerpali přírodní zdroje.
Americký ekonom Julian Simon se údajně obrátil v roce 1980 na jednu ekologickou skupinu s výzvou založenou na předpokladu, že jsou-li měřítkem nedostatku vyšší ceny, měla by skupina investovat do jakéhokoliv surového kovu.
Ekologové tedy vložili peníze do chromu, niklu, cínu a wolframu a zvolili časový rámec 10 let.
Cena všech těchto kovů do září 1990 poklesla: u chromu o 5%, u cínu o propastných 74%.
Obchodníci se zkázou tedy prohráli.
A co je důležitější, nebyli by zvítězili, ani kdyby investovali do ropy, potravin, cukru, kávy, bavlny, vlny, nerostů či fosfátů: všechny tyto komodity zlevnily.
Dnes je ropa nejvýznamnější a nejhodnotnější mezinárodně obchodovanou komoditou a její význam pro naši civilizaci ještě zvyšují periodické obavy, že nám dochází.
Statistické odhady jejího vyčerpání však toho více skrývají než odhalují.
Typické ropné pole vykazuje výtěžnost 20% zásob, přičemž i při aplikaci nejmodernějších technologií zůstává téměř 63% ropy pohřbeno v zemi.
Ekonomové navíc tvrdí, že spotřeba energie na hlavu díky jejímu efektivnějšímu využívání klesá.
Palivová účinnost v automobilovém sektoru se za poslední tři desetiletí zvýšila o více než 60%, zatímco celkové bohatství vytvořené na jednotku energie se během téhož období zdvojnásobilo.
Zatímco však ceny kovů klesly, ceny ropy dosahují rekordních výšin.
Důvod je prostý: používání kovů nahradila řada alternativ, avšak většina výrobků stále vyžaduje jako vstupní surovinu ropu a několik desetiletí trvající snaha o vývoj postačujících alternativních zdrojů energie se setkala jen s malým úspěchem.
Nejsou-li tedy ropné náhražky snadno dostupné, měly by se moderní společnosti soustředit na zdroje poptávky, které lze z většiny připsat dopravnímu sektoru.
Více než 80% spotřeby energie pocházející z ropy, ať už ve formě elektřiny nebo paliva, představuje v moderních společnostech přeprava z místa na místo.
Je veškerá tato energetická spotřeba opravdu nezbytná?
Vzhledem k rostoucímu podílu služeb na globálním HDP přišel čas přehodnotit potřebu cesty do zaměstnání.
Zaměstnanci v sektoru služeb denně dojíždějí do práce pouze proto, aby byli přítomni v prostředí, kde pro ně neexistuje ekonomická potřeba, neboť zprostředkovávají daleko spíše výměnu informací než výměnu fyzického zboží.
Opravdu potřebujeme seskupovat tak mnoho lidí kvůli tak malému užitku a s tak vysokými náklady?
Tyto náklady přitom nelze vyjádřit pouze ve formě přírodních zdrojů, které bychom měli zachovat a předat budoucím generacím, místo abychom je vyčerpali sami.
Prodloužení času stráveného dojížděním je brzdou jak národní produktivity, tak i kvality života v moderních městech.
Průzkum provedený v indické metropoli Bombaj odhalil, že průměrná denní trasa lidí dojíždějících v tomto městě do práce měří 22 kilometrů, přičemž rychlá urbanizace nejen tam, ale i ve značné části celého rozvojového světa pravděpodobně délku tras pouze zvýší.
Také osobní letecké dopravě dominují služební cesty.
Vzhledem k možnostem vysokorychlostního přenosu dat, který nabízejí současné telekomunikace a informační technologie, však lze dnes objem služebních cest podstatně redukovat.
Zatímco outsourcing snižuje potřebu migrace pracovní síly, domácí migraci lze dále omezit využíváním domácích kanceláří, což může v konečném důsledku snížit i zatížení nemovitostí, veřejných dopravních sítí, silnic a letišť.
Cestování lidí obecně by se mělo stále více omezovat na turistiku a výlety za zábavou.
Dnes disponujeme technologickou infrastrukturou, která dokáže dopravit většinu informací souvisejících s prací k zaměstnancům a zároveň jim umožnit, aby úzce spolupracovali.
To vyžaduje změnu životního stylu – vlády by přitom měly začít podněcovat zaměstnavatele i zaměstnance, aby si takovou změnu osvojili.
Pokud tak učiní, doba ropná neskončí.
Doba strachu o ni by však skončit mohla.
Z Olympie do slepé uličky
PAŘÍŽ – „Nesměšujte sport a politiku!“ Tento vzdorovitý pokřik čínských vládců v odpověď na hrozící bojkot letošních letních olympijských her v Pekingu neobstojí.
Sport a politika jsou odjakživa úzce svázané.
Zřetelných příkladů je dost a dost.
Berlínské olympiádě v roce 1936 vévodila nacistická propaganda stejně jako atletické události.
Během studené války přispěla „pingpongová diplomacie“ k oživení vztahů mezi Čínou a Spojenými státy.
Německo v roce 1990 vyslalo společný olympijský tým, ještě než se země znovu sjednotila.
Tvrdit, že politiku a sport lze v dnešním mediálním věku oddělovat lépe než v minulosti, je obzvlášť naivní.
Olympiáda byla Pekingu udělena na základě směsi ekonomických a politických důvodů a Čína po hrách toužila z týchž důvodů.
Současné napětí mezi Čínou a (především) západním veřejným míněním v předvečer pekingské olympiády je důsledkem nekompetentnosti, pokrytectví a oprávněného, leč kontraproduktivního rozhořčení.
Nekompetentnost Číny, která se projevila v jejím přístupu ke krizi v Tibetu, by neměla nikoho překvapovat.
Čínský režim je, prostě a jednoduše, obětí své neschopnosti se reformovat.
Čína olympiádu považovala za symbolickou příležitost upevnit a oslavit své nové postavení ve světě.
Vyvedeni z míry děním v Tibetu a nakažlivostí a popularitou toho, co označují za „protičínské“ nálady, vládci Číny se uchýlili k tradičním nástrojům autoritářských režimů a proti západním kritikům obracejí hluboce zakořeněný nacionalismus a pocit pokoření svých občanů.
Číňané se dnes zdají stejně udivení údajnými výtržnostmi proti olympijské pochodni v Londýně, Paříži a San Francisku jako Američané v roce 2001: „Proč nás tak nenávidí?“ „Co jsme jim udělali?“ Čínský režim, odstřižený od globální politické reality a neschopný pochopit smysl „občanské společnosti“, pobízí svou společnost k výrazům vzdoru proti všem, kdo „nerespektují Čínu“, což jen zesiluje negativní reakce.
Pokrytectví Západu se ale nekompetentnosti čínského režimu téměř vyrovná.
V okamžiku, kdy mezinárodní společenství „udělilo“ olympiádu Číně, prokázal Západ, jak málo dbá na lidská práva a demokracii.
Myšlenka, že čínský režim zemi rychle reformuje v otevřeného, umírněného a přívětivého obra, byla buď úskokem, obrovským nepochopením, anebo jen toužebným přáním.
Dilema, jež Čína pro demokratické režimy představuje, je pochopitelné.
Sevřeny mezi zoufalou potřebu financí a trhů a nutnost zohledňovat mínění svých občanů, kolísají mezi odsuzováním a utěšováním Číny a usilovně se snaží najít soudržný postup, jenž by hájil zásady Západu, aniž by poškozoval jeho ekonomické zájmy.
Teď je Západ přesvědčen, že „třetí cestu“ našel a hrozí bojkotem slavnostního zahájení olympiády, nikoli však her samotných.
Čínský lid, sportovci z celého světa i planeta lačnící po „chlebu a hrách“ tedy dostanou své, ale čínským vládcům pohrdání lidskými právy a mezinárodním veřejným míněním neprojde jen tak.
Problém tkví v tom, že takové rozhodnutí vyžaduje naprostou odhodlanost vlád dostát svým slovům.
Vliv pobouření je nezbytnou složkou transparentního a vzájemně závislého světa, který ztratil výsadu nevědomosti.
Selektivní reakce na činy diktatur ale mohou být problematické a kontraproduktivní.
Čína je v dobrém i ve zlém velmocí opřenou o status quo a nechce rozbouřit hladinu mezinárodní soustavy; je velmocí do velké míry spokojenou se svým novým postavením, která si ovšem nepřeje, aby se režim transformoval, obzvlášť skrze vnější nátlak ne.
Nedělejme si iluze: žádné „podmínky“ vynucené zvenčí nepovedou ke vzniku „Číny, jakou si zasloužíme“, tak jako se nám po druhé světové válce díky procesu integrace a usmíření dostalo „Německa, jaké jsme si zasloužili“.
Pokud Číňané svůj politický systém reformují a zlepší své výsledky v oblasti lidských práv, nebude to v důsledku něčeho, co řekneme nebo uděláme my na Západě, nýbrž proto, že pochopí, že nedostatečnost právního řádu ohrožuje jejich dlouhodobou ambici být silní a respektovaní.
Od příležitosti k realitě na Blízkém východě
Je to již dlouho, co se slova „příležitost“ a „Blízký východ“ objevovala v téže větě.
Nyní se tak ovšem děje.
Ba co víc, tento optimismus může mít reálný základ.
Důležitou okolností této změny přístupu je samozřejmě zmizení Jásira Arafata ze scény.
Jako v případě théna z Cawdoru v Shakespearově Macbethovi : „Nic mu životě neslušelo tolik, jako když jej opustil.”
Arafat nikdy nepřerostl muže, který se před několika desetiletími objevil v Organizaci spojených národů s olivovou ratolestí a pistolí.
Jeho neochota hodit přes palubu teror a zvolit diplomacii jen stvrdila jeho zkázu, neboť ztratil legitimitu v očích Izraele i USA.
Výsledkem byl nezdar při vytváření palestinského státu.
Není to však jen Arafatův odchod, co dává důvod k optimismu.
Máme zde palestinské vedení legitimizované volbami, které se podle všeho bude stavět odmítavě k uplatňování terorismu jako nástroje k dosažení politických cílů.
Je známo, že Mahmúd Abbás (Abú Mázin) v minulosti zpochybňoval moudrost intifády, která si vyžádala příliš mnoho životů a způsobila na obou stranách tohoto vleklého konfliktu pouze neštěstí a destrukci.
K posunu nálady přispívají také změny v Izraeli.
V této zemi existuje stále silnější povědomí, že současná situace – nejednoznačná izraelská okupace území obývaných převážně Palestinci – je v rozporu s odhodláním Izraele zůstat bezpečným, prosperujícím, židovským a demokratickým státem.
Ustavení nové izraelské vlády, která je svým složením a podporou středovější, je dalším pozitivním vývojem událostí.
Izrael nyní vede premiér, jenž má schopnost činit historická rozhodnutí, a vláda, která se kloní k jeho podpoře.
Příležitost je však jen pouhou příležitostí.
Dějiny Blízkého východu jsou plné příkladů promarněných a ztracených příležitostí dosáhnout míru.
Úkolem dneška je prolomit toto schéma a proměnit dnešní příležitost v realitu.
To vyžaduje, aby se slíbené izraelské stažení z Gazy a částí západního břehu Jordánu setkalo s úspěchem. „Úspěch“ však obnáší víc než jen odchod Izraelců.
Vyžaduje také, aby Palestinci předvedli, že dokážou zodpovědně vládnout a že jsou s to ukončit teroristické násilí vycházející z palestinské půdy.
To, co se stane v Gaze po odchodu Izraelců, bude mít hluboký dopad na izraelskou politiku.
Promění-li se Gaza v zločinný zkrachovalý stát, který se stane základnou pro útoky na Izraelce, bude mimořádně obtížné přesvědčit Izrael, aby se stáhl z dalších oblastí, jež dnes okupuje.
Prokážou-li však Palestinci v Gaze, že si umějí sami vládnout a být dobrým sousedem, pak se tím oslabí klíčové ospravedlnění pokračující izraelské okupace jinde.
Má-li se situace v Gaze vyvinout správným způsobem, budou Palestinci potřebovat pomoc.
USA, Evropa, arabské státy, jako je Egypt, ale i Rusko a OSN, ti všichni nesou zodpovědnost za podání pomocné ruky Abú Mázinovi.
Palestinci potřebují finanční a technickou pomoc, aby mohli vybudovat jednotnou a schopnou bezpečnostní správu, oživit skomírající ekonomiku a vytvořit moderní a průhledný politický systém.
Důležité také je, aby bylo stažení z Gazy počátkem, nikoliv koncem politického procesu.
Má-li Abú Mázin přesvědčit většinu svého lidu, že diplomacie a kompromis přinášejí více než násilí a konfrontace, musí existovat souvislost mezi tím, co se děje v Gaze, a všeobecným urovnáním palestinské otázky.
Také zde musí hrát významnou roli Amerika.
USA již začaly dělat, co se od nich žádá.
V dopise izraelskému premiérovi Arielu Šaronovi ujistil prezident George W.
Bush v září 2004 Izraelce, že je „nereálné očekávat, že výsledkem jednání o konečném statusu bude úplný a naprostý návrat k liniím příměří z roku 1949“.
Rámec řešení otázky palestinských uprchlíků „bude potřeba najít prostřednictvím založení palestinského státu a usídlení palestinských uprchlíků spíše tam nežli v Izraeli“.
Tyto sliby znamenaly pro Šarona velmi mnoho, neboť doma čelil politickým problémům.
Nyní je zapotřebí, aby Bush adresoval paralelní dopis také Abú Mázinovi.
Mohl by v něm vysvětlit závazek USA k vytvoření životaschopného, svrchovaného a nezávislého sousedního palestinského státu vytvořeného podle linií z roku 1967 s tím, že Izrael poskytne kompenzace všude tam, kde budou dohodnuty územní změny.
USA by se také zavázaly k poskytnutí prostředků na pomoc při budování moderní společnosti a ekonomiky.
Pomoc by se rovněž vztahovala na usídlení palestinských uprchlíků, ať už v Palestině, v jiných arabských zemích nebo – ve zvláštních případech, kdy na to Izrael z humanitárních důvodů přistoupí – i v samotném Izraeli.
Výměnou za to by se Palestinci museli zaručit, že se jednou provždy zřeknou používání násilí a teroru.
USA by ovšem neměly činit ze zavedení plné palestinské demokracie nezbytnou podmínku územního návratu a míru.
Odklad jednání do doby, kdy palestinská demokracie uzraje, by pouze přesvědčil Palestince, že diplomacie je lest, a mnoha z nich by poskytl záminku uchýlit se k násilí.
Po více než půlstoletí izraelsko-palestinského konfliktu bude proměna příležitosti v realitu dost obtížná i bez nastolování nových požadavků, které jsou sice žádoucí, leč nikoliv nezbytné.
Z plátce v aktéra na Středním východě
Politika Evropské unie na Středním východě je zásadní zkouškou její Společné zahraniční a bezpečnostní politiky.
Tento názor mnozí Evropané sdílejí, ale EU při zvažování vstupu do šarvátky mírových rozhovorů na Středním východě musí reagovat na posměšnou poznámku bývalého izraelského ministerského předsedy Ariela Šarona, že v regionu „jste plátci, ale ne aktéři“.
Potenciál Evropy by se přesto neměl podceňovat.
Evropské finanční příspěvky ve prospěch Středního východu jsou důsledné a působivé.
Mezi roky 1995 a 1999 Evropa v regionu vynaložila zhruba 3,4 miliard eur, k nimž Evropská investiční banka přidala dalších 4,8 miliard eur půjček.
V letech 2000 až 2006 Evropa vynaložila dalších 5,35 miliard eur a EIB přiznala 6,4 miliard eur úvěrů.
Letos Evropská komise vyčlenila 320 milionů eur do samotné Palestiny.
Tolik k úloze plátce.
Přiblížil se však díky evropské finanční podpoře mír?
Palestinská samospráva přijala více pomoci na obyvatele než poválečná Evropa v rámci Marshallova plánu, a přesto politika za izraelsko-palestinským konfliktem maří naděje na širší evropsko-středomořský rámec, který by dokázal zprůchodnit politiku dialogu a investic slibující skutečná zlepšení v životech milionů.
Je naprosto zřejmé, že mír na Středním východě se nezrodí z jednotlivých projektů.
Vyvine se spíše z koncepce, která se vypořádá s existenčními potřebami.
Jádro budoucnosti dialogu a investic musí tvořit charta stability, která bude řešit obavy lidí ohledně vlastnictví půdy, ekonomiky, demografie a nadnárodní spolupráce.
Aby se mír uchytil, nad národními programy musí převážit dlouhodobé regionální zájmy.
Právě tento multilaterální étos musí Evropa prosazovat.
Jsem přesvědčen, že pakt stability pro region by mohl pomoci vyrovnat se tomu, čeho bylo před deseti lety dosaženo na Balkáně.
Nezbytný je vymáhaný model mezinárodního práva – takový, který budou muset dodržovat všichni státní i nestátní aktéři.
Těm, kdo porušují mezinárodní právo, je třeba dát najevo, že Střední východ podléhá týmž normám jako jiné regiony a že jeho obyvatelům patří principy demokracie stejně jako lidem v politicky vyspělejších státech.
Střední východ naléhavě potřebuje podporu při vytváření charty regionální stability, která zahrne kodex jednání, cíle regionální spolupráce a mechanismy fondu regionální soudržnosti k řešení hospodářské zaostalosti a financování nové infrastruktury.
Je zapotřebí využít vzájemně se doplňujících vazeb mezi zeměmi s rozsáhlými lidskými zdroji a státy produkujícími ropu, zatímco investice odvozené z energií je nezbytné přesměrovat ze starých trhů na Západě do neklidné týlové oblasti Perského zálivu.
Konečným výsledkem by byl vzájemně závislý Střední východ, který pečuje o stabilitu a tříbí růst.
Aby skončilo tření a strádání, krizemi přeplněný Střední východ potřebuje víc než jen vojska – což je skutečnost, která byla pochopena už v dřívějších konfliktech po celém světě.
Helsinský proces, jenž vznikl z pnutí studené války, se věnoval základním bezpečnostním, ekonomickým a společenským otázkám.
Měl za to, že co se týče lidské důstojnosti, evropské národy nelze rozdělovat.
Uznání kulturních práv a humanitárních norem podtrhovalo činy statečných jedinců, jako byl Václav Havel, kteří věděli, že lepší budoucnost není jen možná, nýbrž nezbytná.
Lidská práva jsou ve všech konfliktech první obětí a ponížení lidské důstojnosti na Středním východě nyní zvrátilo mezinárodní konvence dohodnuté během několika generací.
Měli bychom hledat poučení u Helsinského procesu, abychom věděli jak získat zpět, co bylo ztraceno.
Při dnešním důrazu na vojenské zásahy v takzvané „válce proti teroru“ začalo být naléhavě potřeba uspořádat konferenci k diskusi bezpečnostních a vojenských záležitostí, společně s chartou stability.
Na základě třívrstvé strategie, která zahrne energetickou a vodohospodářskou politiku, kontrolu zbraní a snižování zadluženosti, je zapotřebí vyvinout regionální agendu, aby se usnadnilo stanovení priorit.
Evropské příspěvky ve prospěch Středního východu jsou skvělé.
Finance z EU a jejích členských států pomohly zmírnit strádání, zatímco soucitné snahy o budování společenství ze strany evropských jedinců i organizací zdůrazňují opravdovou blízkost všech, kdo sdílejí společnou středomořskou historii.
Je velice důležité, aby se evropská zkušenost, odhodlání a dědictví naděje staly rámcem vize pro Střední východ, která se vyvine v model pro jeho budoucnost.
Od moci lidu k moci Putinově
Když jsem se minulý týden v Paříži účastnil malé, ale důstojné panychidy na počest ruské novinářky Anny Politkovské – slovy jejího francouzského vydavatele ženy „bezmezně statečné“ –, vzpomněl jsem si na jiný obřad k uctění památky zesnulého, jemuž jsem byl přítomen před 17 lety v Moskvě.
Na rozdíl od Politkovské nebyl velký vědec a lidskoprávní aktivista Andrej Sacharov zavražděn a jemu vzdávaná pocta tehdy vypadala jako oslava nové éry.
List se obracel na novou stránku, plnou nejistoty, ale také naděje, že je Rusko na cestě k proměně v „normální zemi“.
A právě atentátem na Politkovskou jsme se zřejmě dostali na úplný konec této stránky.
To, nad čím truchlil houfek intelektuálů, již se v Paříži sešli, byla jejich naděje na jiné Rusko.
Pohřbívali jsme společný sen intelektuálů a demokratů o Rusku, kde po dlouhé a mrazivé sovětské zimě zakoření a rozkvetou svoboda a právní řád.
Portréty Politkovské nás jako bezpočet zrcadel volaly zpět do mnohem ponuřejší reality.
Sen skončil.
S největší pravděpodobností ani nikdy nebyl uskutečnitelný.
Čeho jsme dnes svědky, je úplně jiný příběh.
Rusko si doslova kupuje návrat do postavení prvořadého hráče v mezinárodní soustavě, hráče, který si znovu získává moc a vliv tím, že zaměnil jaderné zbraně za ropu a plyn a strach nahradil chamtivostí.
Rovnováha teroru ze sovětských dob ustoupila ve prospěch Ruska jednostranné energetické závislosti.
Díky svým obrovským hotovostním tokům si ruští miliardáři pořizují přepychové nemovitosti po celém světě a Rusko si kupuje prominentní Němce, například bývalého kancléře Gerharda Schrödera, ne-li přímo podporu Německa jako takového.
Ať už jsou enormní rozdíly, jimiž se odlišují, jakékoli, postkomunistické Rusko a fundamentalistický Írán mají mnoho společného.
Energetické bohatství jim dává pocit jedinečné příležitosti a přesvědčení, že čas hraje v jejich prospěch a že se teď mohou domoci zadostiučinění za ponížení, která jim kdy okolní svět uštědřil.
Jako by spojovali kulturu pokořenosti arabsko-islámského světa s asijskou kulturou naděje.
Obě se vyznačují vyzývavým nacionalismem a obě mají pocit neodolatelnosti, a to tím víc, že cítí, jak jsou Spojené státy na ústupu v důsledku zabřednutí do pasti v Iráku, ne-li i v Afghánistánu.
Samozřejmě, rozdíly mezi Ruskem a Íránem jsou obrovské.
Íránský režim je velice ideologický a motivuje jej otevřená touha zničit Izrael.
Nepožívá masové opory ve společnosti, kromě chvil, kdy dojde na národní hrdost a úsilí o status jaderné mocnosti.
Ruský režim naproti tomu nemotivuje ideologie, nýbrž peníze.
Ve své snaze opět vybudovat geopolitickou moc a vliv Ruska má prezident Vladimír Putin podporu naprosté většiny obyvatelstva.
Jeho heslo „Bohatněte a buďte zticha“ připomíná Guizotovy priority z Francie poloviny devatenáctého století, třebaže je „dochuceno“ silnou příměsí imperiální hrdosti.
Dokud budou přitékat ropné peníze, většina Rusů nebude vyjadřovat nostalgii po demokratickém průlomu Jelcinových let, s jejich doprovodnou kombinací chaosu, korupce, mezinárodní ochablosti a neúcty ke státu.
Jsou Rusové od nás v západním demokratickém světě natolik odlišní, nebo je demokracie luxusem, který si mohou dovolit jen staré, stabilní, prosperující a spokojené společnosti?
Rusové, zdá se, ve svém úsilí o nalezení postsovětské stability našli jistoty u Putina.
Petru Velikému sice neodpovídá tělesnou konstitucí, ale ukázal se jako nadaný politik, který dokáže uchopit a ovládnout náladu ruského lidu.
Pro většinu ruských občanů se hospodářská prosperita a televizní zábava staly moderním ekvivalentem vzorce panem et circenses (chléb a hry) římských časů.
Válka v Čečensku sice možná přispívá k morálnímu úpadku Ruska jako celku, k jeho děsivému propadu do kultury násilí, ale také přiživuje vlastenecké cítění – všeobecnou touhu po obnovení ruského imperiálního postavení a prestiže ���, které Putinův režim vychytrale využívá.
Obyčejní Rusové přitom zatím získali málo.
Znásobení počtu atentátů proti politickým oponentům a ekonomickým rivalům a mafiánské praktiky nájemných vražd nelze považovat za známky znovuzískané stability.
Totéž platí pro zneužívání lidové xenofobie Putinovým režimem proti občanům bývalého sovětského impéria, například Gruzíncům.
Rusko sice snad oživilo svůj status silné velmoci, ale je velmocí respektovanou, nebo dokonce šťastnou?
Rusko je bohaté, ale Rusové, tedy přinejmenším většina z nich, jsou svou průměrnou délkou života blíž Africe než západní Evropě.
Nakonec budou nuceni si uvědomit, že moderní národy nemohou být živy jen mocí.
Od Pražského jara k Sametové revoluci
VARŠAVA – Čím bylo Pražské jaro či události roku 1968 obecněji?
Jejich význam je, zdá se, s postupem času spíš spornější než naopak.
Mou generaci formovaly protesty, policejní obušky a naděje zrozené nejen z Pražského jara, ale též z polského studentského hnutí v březnu téhož roku, květnového dění v Paříži a prvních náznaků ruské demokracie vyslovených v raných knihách Sacharova a Solženicyna.
Pro nás vězněné v Polsku bylo Pražské jaro zvěstovatelem naděje.
I polské komunistické noviny, pročítané za mřížemi, nějak tlumočily zprávy o velikých změnách, jež se u našeho jižního souseda odehrávaly.
Pamatuji si tedy, jak mnou otřáslo, když jsem se v srpnu dozvěděl o sovětské invazi do Československa, a jak toto trauma přetrvávalo ještě dlouho poté.
U příležitosti desátého výročí invaze jsme se Václav Havel, Jacek Kuroń a já společně s dalšími disidenty sešli na česko-polské hranici.
Ta událost je zachycena na fotografii: budoucí prezidenti, ministři a poslanci, tehdy pronásledovaní policií jako obyčejní zločinci.
Tato setkání bylo prodloužením atmosféry Pražského jara.
Všichni jsme cítili, že tvoříme něco nového, co by se jednou mohlo ukázat jako důležitá složka demokracie v našich zemích.
A to se také stalo.
V srpnu 1989 jsem v polském Sejmu předložil návrh rezoluce omlouvající se Čechům a Slovákům za polskou účast na invazi roku 1968.
Cítil jsem, že historický kruh se uzavírá: myšlenky polského března a Pražského jara a myšlenky našich horských setkání se stávaly politickými fakty.
Tři měsíce nato v Praze začala Sametová revoluce.
Rozdíl mezi Pražským jarem a Sametovou revolucí byl v tom, že první událost byla především dílem členů komunistické strany a dalších, kdo chtěli nastolit „socialismus s lidskou tváří“.
Někteří lidé dnes proto Pražské jaro zavrhují jako mocenský zápas mezi komunisty.
Existovalo ale mnoho cest ke komunismu – a skrze něj – a mnohé z nich se sbíhaly s národními tradicemi.
Komunismus byl skutečně z mnoha důvodů přitažlivý, mimo jiné kvůli myšlence všeobecné spravedlnosti a zlidštění společenských vztahů, reakci na velkou duchovní krizi po první světové válce a později na nacistickou genocidu a přesvědčení, že dominance Západu nad světem se blíží ke konci.
Konečně ve světě rozděleném Jaltou byl komunismus pro některé lidi jedinou realistickou volbou pro střední Evropu.
Komunističtí reformátoři v Československu roku 1968 apelovali na demokratické ideály, hluboce zakořeněné v minulosti země před druhou světovou válkou.
Alexander Dubček, předák československých komunistů a symbol Pražského jara, zosobňoval naději na demokratický vývoj, skutečný pluralismus a mírovou cestu ke státu řízenému právem a dodržujícímu lidská práva.
Naproti tomu v Polsku, které zažilo své vlastní váhavé otevření při březnovém studentském hnutí, nacionalisticko-autoritářská frakce využívala všeho, co bylo v polské tradici netolerantního a neotesaného, a uplatňovala xenofobii a antiintelektuální rétoriku.
Polský ministr vnitra Mieczysław Moczar, vůdce nacionalistické frakce, spojoval komunistickou rétoriku s jazykem vlastním fašistickým hnutím, aby mobilizoval masy proti „kosmopolitně liberální inteligenci“.
Polské hnutí za svobodu z roku 1968 podlehlo ve střetu s policejním násilím; Pražské jaro rozdrtily armády pěti členů Varšavské smlouvy.
V obou případech ale rok 1968 přivedl na svět nové politické vědomí.
Polské i české opoziční hnutí, vzniklé jen několik let poté, mělo své kořeny v událostech roku 1968.
Pražské jaro vyvolala krize v komunistické straně, ale tvrzení, že bylo pouhým vyústěním politického hašteření mezi členy partaje, falšuje historii a odmítá význačný kus národního dědictví.
Postoje vůči komunismu byly pro protikomunistickou opozici vždy kontroverzním tématem.
Někteří komunismus odmítali ve všech podobách.
Většina ovšem měla ke komunismu tím či oním způsobem vztah, prostřednictvím intelektuální fascinace, účasti ve státních institucích anebo chladného přesvědčení, že jedině přijetím reality života za komunismu lze nějak prospět své vlasti.
Tito lidé „poskvrnění komunismem“ tvořili většinu účastníků všech revolt proti komunistickým diktaturám.
Existovala ale ještě další kategorie lidí: „obezřetní a neposkvrnění,“ kteří se světa politiky stranili.
Komunismus sice nenáviděli, ale poněvadž byli přesvědčeni, že systém nelze reformovat, demokratické opozici se vyhýbali.
Zatímco jiní riskovali a seděli ve věznicích, oni působili v úředních a právních strukturách.
Nikomu bychom dnes takové chování neměli dávat za vinu.
Je ale s podivem, když tito lidé obviňují účastníky Pražského jara a demokratické opozice z vazeb na komunismus.
Komunismus byl zjevně nástrojem sovětské nadvlády nad podrobenými společnostmi, ale pro velkou část těchto národů představoval za podmínek, v nichž byly nuceny žít, také modus vivendi.
Imre Nagy, vůdce maďarského povstání v roce 1956, a Dubček se stali součástí legend svých národů, což je v rozporu s tvrzením, že komunismus byl výhradně cizím jhem.
Pražské jaro apelovalo na elementární hodnoty: svobodu, pluralismus, toleranci, svrchovanost a odmítání dogmat komunistické ortodoxie.
Když na tyto události po 40 letech vzpomínám, vidím nejen revoltu, ale také velkou iluzi, že Kreml lze obelstít a bezbolestně společnost posunout od komunismu k demokracii.
Šlo sice o naivní představu, ale rovněž to bylo oporou národního probuzení, při němž našel svůj hlas potenciál úsilí o svobodu.
Od rudé k zelené?
Přírodní zdroje: od prokletí k požehnání
KAMPALA – Nové nálezy přírodních zdrojů v několika afrických zemích – mimo jiné v Ghaně, Ugandě, Tanzanii a Mosambiku – vyvolávají důležitou otázku: Bude toto nečekané bohatství požehnáním, které přinese prosperitu a naději, anebo politickým a ekonomickým prokletím, čehož jsme byli svědky už v tolika zemích?
Zemím obdařeným přírodními zdroji se v průměru daří hůř než zemím bez zdrojů.
Rostou pomaleji a vyznačují se vyšší nerovností – pravým opakem toho, co by člověk čekal.
Vždyť uvalení vysoké míry zdanění na přírodní zdroje nezpůsobí jejich vymizení, což znamená, že země, jejichž hlavním zdrojem příjmu je přírodní bohatství, mohou zdrojů využít k financování školství, zdravotnictví, rozvoje a přerozdělování.
V ekonomii se rozvinula rozsáhlá literatura, která toto „prokletí přírodních zdrojů“ vysvětluje, a ve snaze potírat jej byly založeny skupiny občanské společnosti (například Revenue Watch a Iniciativa těžebních odvětví za transparentnost).
Dobře známé jsou tři ekonomické složky tohoto prokletí:
Země bohaté na přírodní zdroje navíc zhusta nerealizují strategie udržitelného růstu.
Nechápou, že pokud své bohatství opětovně nevloží do produktivních investic nad zemským povrchem, ve skutečnosti vlastně chudnou.
Problém ještě zhoršuje pošramocená politika, poněvadž střety o přístup k rentám ze zdrojů plodí zkorumpované a nedemokratické vlády.
Proti všem těmto neduhům známe protilátky: nízký směnný kurz, stabilizační fond, pečlivé investování příjmů z přírodních zdrojů (mimo jiné do lidí), zákaz půjčování si a transparentnost (aby občané mohli přicházející a odcházející peníze alespoň sledovat).
Sílí ovšem konsenzus, že tato opatření jsou sice nutná, leč nikoliv dostatečná.
Nově zbohatnuvší země musí uskutečnit ještě několik dalších opatření, aby zvýšily pravděpodobnost „požehnání přírodních zdrojů“.
V prvé řadě tyto země musí udělat víc pro to, aby zajistily, že jejich občané dostávají plnou hodnotu těžených zdrojů.
Existuje nevyhnutelný střet zájmu mezi (obvykle zahraničními) těžebními společnostmi a hostitelskými zeměmi: ti první chtějí minimalizovat své platby, kdežto ti druzí je potřebují maximalizovat.
Dobře koncipované, konkurenční a transparentní aukce dokážou generovat mnohem vyšší výnosy než dohody mezi starými přáteli.
I kontrakty by měly být transparentní a měly by zajišťovat, že pokud se zvýší ceny, což se opakovaně stalo, nečekaný výdělek nespadne do klína jen těžařům.
Řada zemí už bohužel podepsala špatné smlouvy, které neúměrný podíl z hodnoty přírodních zdrojů dávají soukromým zahraničním společnostem.
Na to je ale jednoduchá odpověď: dojednat úpravu smlouvy, a není-li to možné, uvalit daň na mimořádné zisky.
Dělají to země po celém světě.
Jistěže, těžařské společnosti budou vytvářet protitlak, zdůrazňovat nedotknutelnost smluv a vyhrožovat odchodem.
Výsledek je ale obvykle jiný.
Férově dojednaná úprava podmínek může být základem lepšího dlouhodobého vztahu.
Revize podmínek v takových smlouvách vytvořila v Botswaně základy tamního pozoruhodného růstu posledních čtyř desítek let.
Smluvní podmínky navíc nově nesjednávají jen rozvojové země jako Bolívie a Venezuela; učinily tak i vyspělé země jako Izrael a Austrálie.
Daň z nečekaných zisků zavedly i Spojené státy.
Neméně důležité je to, že peníze získané z přírodních zdrojů se musí využívat k podpoře rozvoje.
Staré koloniální mocnosti jednoduše považovaly Afriku za místo, kde vytěží zdroje.
Někteří z nových zákazníků mají podobný přístup.
Infrastruktura (silnice, železnice a letiště) se doposud budovala s ohledem na jeden cíl: co nejlevněji vyvézt zdroje ze země, beze snahy zpracovat je v zemi původu, natož rozvinout místní průmyslová odvětví, která by se o ně opírala.
Skutečný rozvoj vyžaduje prověřování všech možných vazeb: školení místních pracujících, rozvoj malých a středních podniků dodávajících vstupy těžebním provozům a ropným a plynařským společnostem, domácí zpracování a začlenění přírodních zdrojů do ekonomické struktury země.
Samozřejmě že u mnoha z těchto činností dnes tyto země zřejmě nemají komparativní výhodu a některé budou tvrdit, že země by se měla držet svých silných stránek.
Z tohoto pohledu komparativní výhoda těchto zemí spočívá v tom, že umožní jiným zemím využívat jejich zdroje.
To je chyba.
Záleží na dynamické čili dlouhodobé komparativní výhodě, již lze formovat.
Jižní Korea před čtyřiceti lety měla komparativní výhodu v pěstování rýže.
Kdyby se držela této své silné stránky, nestala by se průmyslovým gigantem, jakým je dnes.
Mohla být sice nejefektivnějším světovým pěstitelem rýže, leč stále by byla chudá.
Firmy budou Ghaně, Ugandě, Tanzanii a Mosambiku říkat, aby jednaly rychle, ale je na místě, aby postupovaly s větší rozvahou.
Zdroje se nevypaří a komoditní ceny v poslední době rostou.
Zatím tyto země mohou vytvořit instituce, politiky a zákony potřebné k zajištění toho, že zdroje budou přínosem pro všechny jejich občany.
Přírodní zdroje by neměly být prokletím, ale požehnáním.
Mohou jím být, ale samo se to nestane.
A nestane se to snadno.
Kudy z Říma do Moskvy
Jedním z nenaplněných snů zesnulého Jana Pavla II. bylo navštívit Moskvu a dosáhnout sblížení s pravoslavnou církví.
Avšak třebaže jej do Moskvy pozvali všichni tři poslední ruští prezidenti – Vladimír Putin, Boris Jelcin i Michail Gorbačov –, cestu papeži až do smrti znemožňoval odpor pravoslavného patriarchy Alexeje vůči jeho návštěvě.
Podaří se papeži Benediktu XVI. dosáhnout průlomu, který jeho přítel a předchůdce uskutečnit nedokázal?
Navzdory nedávnému návratu ikony Panny Marie Kazaňské, jež kdysi visela v ložnici Jana Pavla, do Ruska, vztahy mezi Vatikánem a patriarchátem zůstávají napjaté.
Putin, jenž se obvykle jeví všemocně, je proto ohledně pozvání pro papeže Benedikta nadále obezřetný.
Tuto ostražitost posiluje nový politický faktor: obhajoba pravoslaví se stala pilířem národní myšlenky, o niž se Putin snaží opřít legitimitu svého režimu.
To je jeden z důvodů, proč byl Putin jednou z mála předních hlav států, jež promeškala účast na pohřbu papeže Jana Pavla.
Ačkoli pravoslavná církev svou delegaci vyslala, patriarcha Alexej ihned po pohřbu varoval, že rozpory mezi oběma větvemi křesťanství sahají mnohem hlouběji než jen k polské národnosti bývalého papeže, která pro ruské pravoslavné Slovany vždy představovala citlivé místo.
Rusové polskou národnost Jana Pavla považovali za vazbu k dlouhé historii domnělého útisku ruského pravoslaví.
Samotný Alexandr Puškin v roce 1836 napsal, že „pravoslaví bylo vždy pronásledováno katolickým fanatismem… Jejich misionáři proklínali pravoslavnou církev a přetvářkou a hrozbami se snažili zverbovat ke katolicismu nejen obyčejné lidi, ale i pravoslavné kněží.“ Ti Rusové, již nadále považují katolickou církev za hrozbu, tyto věty pravidelně citují.
Papež Benedikt, původem z Německa, převážně protestantské země, není břemenem této trpké historie zatížen.
Právě to je snad jedním důvodem, proč Alexej reagoval kladně na Benediktův první projev naléhající na usmíření a řekl, že doufá, že to povede ke zlepšení „pravoslavně-katolických vztahů na postsovětském území“.
Tento pozitivní postoj může tříbit ruská vláda, jež má s Vatikánem obvykle vřelé vztahy.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov skutečně už má mnoho plánů, u nichž se domnívá, že by Vatikán mohl být nápomocen, zejména s prosazováním cíle usmíření a s budováním „partnerství mezi civilizacemi“.
Jiná ústřední vatikánská osobnost, kardinál Walter Casper, hlava rady pro jednotu křesťanů, vyzvala k uspořádání katolicko-pravoslavné schůzky na nejvyšší úrovni, která by se věnovala otázce sjednocení obou větví křesťanství.
Kardinál Casper je v Rusku dobře přijímán, neboť právě on byl tím, kdo navrátil Pannu Marii Kazaňskou do její vlasti.
Casper ve svých veřejných projevech už vícekrát naznačil, že Vatikán považuje sjednocení křesťanů za svůj hlavní cíl a – což je z pravoslavného pohledu nejdůležitější – že „jednota nemusí znamenat stejnost.“
Skutečnost, že jak papež Benedikt, tak kardinál Casper jsou Němci, je významná, protože rusko-německé vztahy jsou dnes zřejmě vřelejší, než kdy byly.
Zejména Putin je v němčině jako doma, neboť v dobách, kdy sloužil jako agent KGB, strávil mnoho let ve Východním Německu.
Navíc na rozdíl od papeže Jana Pavla II., jenž jako Polák nahlížel na komunistické Rusko jako na utiskovatele, Benedikt má v sobě německý pocit viny pramenící z nacistické minulosti země a její brutální invaze do Ruska.
V Římě i v Moskvě sílí naděje, že lze najít cestu ke křesťanské jednotě, je však čím dál jasnější, že tato cesta povede jedině přes Berlín.
Od léčby šokem k léčbě spánkem
Jestliže 90. léta byla érou ekonomické léčby šokem, současná dekáda by se do dějin mohla zapsat otupělostí v oblasti hospodářské reformy.
Přestože příčiny ztuhlosti se stát od státu liší, společným motivem je to, že jen nemnoho politiků na celém světě slaví větší úspěchy ve snaze své ekonomiky rozehřát.
Problém se netýká jen nově vznikajících trhů, jako je Indonésie, Mexiko a Brazílie, kde sílící levice nedokázala najít životaschopnou alternativu k tolikrát hanobenému „Washingtonskému konsenzu“ ekonomické liberalizace.
Stejný fenomén sledujeme i v mnoha bohatých zemích.
S pozoruhodnou časovou shodou požádal v naději na povzbuzení reformy o předčasné volby japonský premiér Džuničiro Koizumi i německý kancléř Gerhard Schröder.
V Německu je nejvíce zapotřebí reformy daní a pracovního trhu.
V Japonsku chce Koizumiho vláda privatizovat mamutí poštovní službu, jejíž obrovská finanční větev obepnula bankovní soustavu země jako krajta.
Dokonce i ve Spojených státech, jednom z mála míst, kde ekonomická liberalizace není neslušný výraz, má prezident George W.
Bush své úzkosti.
Ačkoli záležitosti věnoval spoustu času a energie, pod vlajkou poměrně skromného návrhu na zažehnání kolapsu národního programu starobního pojištění nedokázal sešikovat ani své vlastní vojsko.
Vskutku, Bushova popularita ve věci penzijní reformy dostala výprask.
Někteří lidé globální zhroucení reformního úsilí připisují podivně neúčinnému sboru lídrů.
To je nesmyslný názor, a navíc jestliže je veřejnost s výkonem svých vůdců tak nespokojená, proč je stále volí, a to i opakovaně?
Ne, problémy sahají hlouběji.
Skutečnost je taková, že lidé po celém světě mají potíže vyrovnat se s překotnými změnami způsobovanými technikou a globalizací.
Vždyť třebaže globalizace posune podstatně více lidí k úspěchu než k nezdaru, mnoho lidí má strach a znepokojení lidé nutí své předáky brzdit chod věcí.
Můžete Američanům a Evropanům říkat, že by se měli radovat nad nekonečnem levného zboží a laciným úvěrováním, jež nám obchod s Asií přináší.
Všichni jejich politici jsou však rozrušeni tím, že nějaký zemědělský nebo textilní dělník by mohl přijít o práci.
Latinoameričanům nebo Afričanům můžete říkat, že neuhasitelná žízeň Asie po přírodních zdrojích bude neustále zvyšovat ceny jejich komodity a zemědělských vývozů a promění obilná pole ve zlatý důl.
Všichni jejich politici se však podle všeho chtějí strachovat pouze o ochranu beztak ztracených domácích výrobních podniků před nízkopříjmovou asijskou konkurencí.
Odstupující předseda Federálního rezervního úřadu USA Alan Greenspan hlásá, že s globalizací se lze vyrovnat pomocí flexibility.
Na jisté úrovni má samozřejmě pravdu.
Dnešní svět je světem rychle se měnících proudů, kde určitý region jeden den vzkvétá a hned druhý den se jeho podniky ekonomicky hroutí, jako by je zasáhl hurikán Katrina.
Jestliže je změna nevyhnutelná, musíme posílit pružnost našich ekonomik a připravit se na život s důsledky.
Jiná možnost neexistuje.
Proč tedy veřejnost tuto potřebu pružnosti neakceptuje, vždyť nakonec jde vlastně o samotnou podstatu ekonomické liberalizace?
Potíž tkví v tom, že většina lidí není právě nadšena představou života ve světě nepřehlédnutelně rychlých změn.
Většina lidí jsou otroci zvyku; dožadují se předvídatelnosti.
Němečtí dělníci vyrábějící špičkové obráběcí stroje jsou pyšní na svůj um a nechtějí slyšet, že tutéž práci lze udělat za mnohem méně peněz v Polsku a na Slovensku.
Výrobcům oděvů v Itálii dlouho záviděl celý svět.
Tito řemeslníci nechtějí slyšet, že by se měli rekvalifikovat na turistické průvodce, aby obsluhovali nevyhnutelné houfy středněpříjmových čínských turistů, jejichž vlast přebírá žezlo v luxusní lehké průmyslové výrobě, jako je oděvnictví.
Uvážíme-li tento odpor ke změnám, není překvapivé, že se mnozí političtí lídři snaží své voliče uspat, neboť doufají, že až se všichni probudí, bude už jasné, že všechno byl jen sen.
Asie je pochopitelně jiná.
Čína se rozvíjí závratným tempem.
Z pouštních písků přes noc povstávají celá města.
Každých pět let Čína vybuduje víc silnic, letišť a mostů než Evropa a USA dohromady za dvacet let.
Vzhledem k dlouhé historii zkázných, často násilných změn je čínská společnost zřejmě přizpůsobivější než většina ostatních.
V Indii, o níž se říká, že tu existuje „pevná shoda nad slabou reformou“, se věci pohybují mnohem pomaleji – ale vždy vpřed.
Třebaže Indie ve světovém obchodu zatím není téměř ani řádově tím, čím se stala Čína, jejích 1,2 miliardy obyvatel se už neúprosně dere na scénu.
Bude současná reformní paralýza mimo Asii pokračovat?
Změní se směr politických větrů tak, že probudí k životu ekonomickou liberalizaci a do popředí vynesou politiky připomínající britskou Margaret Thatcherovou nebo amerického Ronalda Reagana a tím rozfoukají plameny změny?
Řeknou konečně politici svým občanům, že pokud budou jejich ekonomiky nadále spát, nemusí se už probudit?
Jsem přesvědčen, že ve většině zemí nastane brzký konec éry léčby spánkem.
Obávám se však, že změna by mohla způsobit globální hospodářskou krizi vyplývající řekněme z ošklivého vývoje marnotratných amerických trendů zadlužování se.
Až potom se snad lidé začnou probouzet a volit politiky, kteří trvají na znovuoživení hospodářské reformy.
Od Solidarity ke svobodě
Třebaže vzestup Solidarity, prvního nezávislého občanského hnutí v bývalém sovětském impériu, měl před 25 lety obrovské politické důsledky, Solidarita nebyla primárně ani politickým hnutím, ani odborovým svazem.
Zaprvé, Solidarita byla především voláním po důstojnosti.
Jednoduše jsme došli až na konec své schopnosti snášet všudypřítomné a všemocné komunistické aparátčíky, již ovládali naše pracoviště, sousedské vztahy, ba i místa odpočinku.
Spisovatelé, novináři a malíři už nedokázali vystát tvrdou ruku cenzury a dohledu.
I v továrnách chtěli straničtí úředníci vědět všechno a o všem rozhodovat.
Každá občanská iniciativa, každá činnost jakéhokoli druhu podléhala ideologickému přehodnocení a kontrole.
O všechny, koho lákalo neuposlechnout, se s jistotou „postarala“ tajná policie.
Loni v zimě jsem podobné volání po důstojnosti viděl na Ukrajině.
Ony stovky tisíc lidí, jež týdny tábořily v promrzlých ulicích Kyjeva, tak činily proto, že se dožadovaly své důstojnosti.
Jak polská, tak ukrajinská zkušenost mě přesvědčily, že vůle žít důstojně je nejsilnější hnací síla lidského jednání, síla schopná překonat i ten největší strach.
Touha po důstojnosti však na to, abychom si ji zajistili, nestačí.
Je třeba ještě něčeho dalšího.
Zadruhé, Solidarita byla společenským hnutím.
To znamená, že Solidarita – údajně odborový svaz – se stala domovem pro lidi ze všech společenských skupin a tříd v Polsku: dělníky i intelektuály, techniky i umělce, lékaře i pacienty.
Někteří vášnivě diskutovali hospodářskou reformu, jiní hovořili o rozvoji kultury, zatímco ještě jiní plánovali reformu vzdělávání a vědeckého zřízení nebo ochranu životního prostředí.
Solidarita vytvořila veřejný prostor pro všechny tyto diskuse a přitom nás chránila před stranickým aparátem.
Avšak Solidarita byla ještě víc.
Byla polskou podobou starořecké agory, shromaždiště všech občanů, centra svobodného rozhovoru o naší společné i osobní budoucnosti, o všech typech problémů a jejich řešení.
Neměli jsme svobodný stát, ale měli jsme už něco důležitějšího: svobodnou občanskou společnost zabývající se diskusí o společném stavu všech jejích příslušníků.
Společnost, již Solidarita zahrnovala, čítala 10 milionů členů; vskutku, 10 milionů opravdových občanů.
Ale ani to nestačilo na dosažení vítězství nad stranickým a policejním aparátem státu.
Zatřetí, Solidarita byla institucí; ano, šlo o instituci jedinečnou, vzhledem k podmínkám, za nichž jsme žili, a právě této zvláštní institucionální podobě vděčíme za své konečné vítězství.
Mezi organizační strukturou Solidarity a oficiálním státem a stranickými organizacemi zelo cosi, co bychom mohli nazvat „propastí mezi civilizacemi“.
Proti autoritářským a hierarchickým strukturám režimu jsme postavili decentralizovanou instituci, ohromný organismus usilující o dosažení konsenzu ohledně svých cílů a způsobů jednání.
Byla to instituce oddaná respektu vůči integritě všech jedinců a všech ostatních institucí.
Ve starých demokratických společnostech to nemusí být nic mimořádného; v autoritářském prostředí to ale bylo nápadně nové.
A jedině taková nová institucionální struktura mohla vyslyšet ono hluboké volání po důstojnosti.
Co nám z toho všeho dnes zbylo?
Pochopitelně, Solidarita dosáhla ohromujícího politického úspěchu.
Polsko je svobodná země, člen NATO a EU, zatímco Sovětský svaz už neexistuje.
Nedávná historie však nebyla k vítězům právě vlídná.
Předáci demokratických revolucí ve východní Evropě rychle v novém prostředí ztratili lesk.
Demokratické volby vynesly do popředí nové a praktičtější politiky, často ze středu těch, kdo bývali součástí starého režimu.
Ještě pozoruhodnější je, že o nová pravidla hry se roztříštily i některé z našich nadějí na nový společenský řád.
Pravda, polské demokratické instituce fungují navzdory svým nedostatkům poměrně dobře.
Hospodářský růst je působivý a život se bezpochyby zlepšuje.
Avšak elán občanské společnosti, smysl pro společný cíl, obecné projevy společenské solidarity, jež naše odbory ve své době ztělesňovaly – to vše je z velké části pryč.
Odborový svaz samotný je skořápka své někdejší totožnosti, partajní a převážně pravicové hnutí dělníků, jimž nová ekonomická realita uštědřila políček.
Nejnápadnější je to, že sjednocující charakter Solidarity vystřídaly sociální rozdíly a u většiny lidí v Polsku značná dávka odcizení jak od politiky, tak od občanské angažovanosti.
Je tohle pravý význam normality?
Střídá opojné časy boje vždycky poněkud usazující chuť vítězství?
Jsem pouhý veterán tesklivě vzpomínající na staré časy boje?
Možná.
Nejsem ale nostalgický typ.
Vím, že jsme ušli značný kus cesty a nechci se vracet zpět.
Bylo ale skutečně nevyhnutelné, aby se z naší Solidarity vytratilo tolik solidarity?
Od války k míru
Haifa, Bejrút a mnoho dalších libanonských a izraelských měst i vesnic se ocitlo pod palbou.
Koho by ještě před pár týdny napadlo, že je něco takového možné?
Reakcí na obrazy zkázy a zmařených životů v Libanonu, ale i v Gaze a Izraeli, je po celém světě znechucení.
Samozřejmě bylo dobře známo, že Hizballáh – který je z dobrých důvodů pokládán za teroristickou organizaci – hromadí arzenál raket Kaťuša a také řízených střel s delším doletem.
Stejně tak nebylo tajemstvím, že Hizballáh působí jako stát ve státě s vlastní vysoce motivovanou soukromou armádou a teroristickými buňkami.
Je to právě Hizballáh, nikoliv libanonská vláda a armáda, kdo po stažení Izraele z jižního Libanonu v roce 2000 kontroluje libanonsko-izraelskou hranici.
Ačkoliv Hizballáh ovládá dva ministry libanonské vlády a také několik členů v parlamentu, nejedná v zájmu libanonského státu.
Jeho zájmy jsou definovány spíše v Damašku a Teheránu, odkud také pochází velká část jeho arzenálu.
Tato vnější kontrola je hlavní příčinou současné tragédie, která je v podstatě jakousi „válkou v zastoupení“.
Kdo jedná v zastoupení za koho a za co?
Vraťme se po stopách ukvapené příčiny této války.
Uvnitř Hamásu, který je rovněž pod silným vlivem Sýrie a Íránu, vypukla vážná debata o otázce, zda by po volebním úspěchu a z něj vyplývajícího mandátu vládnout na palestinských územích měla tato organizace uznat Izrael – ano, nebo ne?.
Dohoda se již bezprostředně blížila, když vtom zahraniční vedení Hamásu (které sídlí v Damašku) nařídilo útok na vojenské stanoviště v Izraeli, při němž bylo několik vojáků zabito a jeden unesen.
Bolestný křik v Izraeli i následná mohutná vojenská odpověď Izraele, která si zákonitě vyžádala značné oběti na palestinské straně, byly očividně nedílnou součástí chladných kalkulací těch, kdo útok zorganizovali.
Rýsující se palestinský konsensus se podařilo torpédovat a otázka uznání Izraele ztratila na významu, takže radikálové opět zvítězili.
O pár dní později následoval příkladu Hamásu také Hizballáh a unesl na libanonsko-izraelské hranici další dva izraelské vojáky.
Tím vyšlo jasně najevo, že Hamás a Hizballáh koordinovaly svůj postup tak, aby vyprovokovaly rozsáhlý střet s Izraelem.
To vše se přitom stalo pouhých pár dní před schůzkou představitelů skupiny G8 v Petrohradu, kde byla prioritou otázka jaderných ambicí Íránu.
Současná válka v Libanonu není válkou arabského světa proti Izraeli; spíše jde o válku rozpoutanou radikálními silami v regionu – Hamásem a Islámským džihádem mezi Palestinci, Hizballáhem v Libanonu a také Sýrií a Íránem –, které zásadně odmítají jakoukoliv úmluvu s Izraelem.
Konflikt byl pro ně žádoucí ze tří důvodů: za prvé aby zmírnily tlak na uznání Izraele, který na Hamás vyvíjela palestinská komunita, za druhé aby podkopaly demokratizaci v Libanonu, která odsouvala na okraj Sýrii, a za třetí aby odvedly pozornost od rýsujícího se sporu o íránský jaderný program a demonstrovaly Západu, jaké „nástroje“ mají v případě konfliktu k dispozici.
Vlády umírněných arabských zemí velmi dobře chápou, co je v této válce v sázce: jde o regionální hegemonii v případě Sýrie s Libanonem a Palestinou a v širším měřítku i o hegemonistické nároky Íránu na celém Blízkém východě.
Může se však docela dobře ukázat, že se radikálové v otázce války v Libanonu a Gaze obrovsky přepočítali.
Odpálením raket na Haifu, třetí největší izraelské město, překročili hranici, což bude mít dalekosáhlé důsledky.
Od této chvíle již nejde primárně o otázku území, odškodnění nebo okupace.
Hlavním tématem se nyní stalo strategické ohrožení samotné další existence Izraele.
Radikální fronta podcenila izraelské odhodlání a schopnost zastrašení.
Prokázala, že v Libanonu již není cesty zpět k předchozímu statu quo , a odhalila před celým světem hegemonistické aspirace Íránu.
Pošetilost takového počínání je zcela evidentní, protože není zapotřebí příliš velké fantazie, aby si člověk dokázal představit, jak by Blízký východ vypadal, kdyby radikály zastřešoval íránský jaderný deštník.
Skutečnost, že se radikálové přepočítali, začne být zřejmá s vývojem čtyř různých událostí:
Klíčovou roli zde bude hrát Izrael.
Již dvakrát jednostranně stáhl své jednotky za uznávané hranice, jmenovitě z jižního Libanonu a z Gazy.
V obou případech se izraelský recept „země za mír“ nakonec změnil ve scénář „země za válku“.
Dnes, kdy je ohrožena existence Izraele, se zdá mír s arabskými sousedy vzdálenější vyhlídkou než kdykoliv předtím.
Já přesto věřím, že dnešní válka v Libanonu může otevřít novou příležitost k míru.
Čím dříve v Libanonu utichnou zbraně, tím lépe.
Nezapomeňme přitom, co bylo ohniskem války: spor uvnitř Hamásu, zda uznat Izrael.
A nezapomeňme na postoj umírněných arabských vlád k této válce a ke skrytým záměrům těch, kdo o ni usilovali.
Pro izraelskou bezpečnost je restrukturalizace vnitřního uspořádání Libanonu a záruka jeho státní suverenity tématem, o němž nelze smlouvat.
Nyní – a právě nyní (!) – nastal správný čas vytáhnout syrskou kartu a přivést syrského prezidenta Bašára Asada na cestu normalizace.
S Golanskými výšinami má Izrael v ruce klíčový prvek.
Bez Sýrie zůstane Írán izolován.
Rovněž Irák by z podobného vývoje událostí profitoval.
A konečně není situace Palestinců tak beznadějná, jak by se mohlo zdát.
Palestinští předáci Fatáhu a Hamásu dospěli v izraelských věznicích k dohodě, podle níž budou akceptovat palestinský stát v hranicích z roku 1967.
Tento nový smysl pro realitu mezi Palestinci je nutno podpořit.
Upřímně řečeno však historické datum červen 1967 nesmí být překročeno (ani jednou ze stran).
Vyvolalo vědomí nové strategické hrozby v Izraeli nový názorový proud, v jehož rámci se debaty o půdě a osadách budou jevit jako překonané?
Jelikož je tato válka namířena proti samotné existenci Izraele, strategická a tím i regionální bezpečnost získá mnohem větší důraz.
Jak tedy bude Izrael definovat svou bezpečnost v budoucnu?
V současné době klade důraz na mohutné odstrašení, avšak bylo by záhodno, kdyby využil politických a diplomatických možností vyplývajících z této války, převzal iniciativu z pozice síly a nabídl všeobecný mír všem těm, kdo jsou ochotni uznat jeho existenci a natrvalo se zříci násilí nejen slovy, ale i činy.
Nyní nastal čas přemýšlet velkoryse!
A netýká se to jen Izraele a jeho sousedů, ale i USA a Evropy.
Tato válka nabízí příležitost k trvalému míru.
Nesmíme si ji nechat proklouznout mezi prsty.
Hlavy globálního kapitálu pro hraničáře
PRINCETON – Posledním výstřelkem módy v investičních kruzích jsou takzvané „ekonomiky hraničních trhů“.
Tyto země s nízkými příjmy – mimo jiné Bangladéš a Vietnam v Asii, Honduras a Bolívie v Latinské Americe a Keňa a Ghana v Africe – mají sice malé, zaostalé finanční trhy, ale rychle rostou a očekává se, že se stanou rozvíjejícími se ekonomikami budoucnosti.
V posledních čtyřech letech byly přílivy kapitálu do hraničních ekonomik o téměř 50 % vyšší (v poměru k HDP) než toky do ekonomik rozvíjejících se trhů.
Otázka, zda bychom to měli vítat nebo nad tím bědovat, se pro ekonomické analytiky a tvůrce politik stala určitým Rorschachovým testem.
Dnes už víme, že příslib volného pohybu kapitálu se nesplnil.
Celkově vzato vzestup kapitálových přílivů v recipientských zemích nerozproudil investice, ale spotřebu, čímž zhoršil ekonomickou volatilitu a zvýšil četnost bolestivých finančních krizí.
Globální finanční trhy namísto vymáhání kázně posílily dostupnost dluhu a tím uvolnily rozpočtové mantinely marnotratných vlád a přespříliš rozšířily bilance bank.
Nejlepší obhajobou volného pohybu kapitálu stále zůstává argument, jejž před dvaceti lety předložil Stanley Fischer, tehdejší druhý nejvyšší představitel Mezinárodního měnového fondu a místopředseda Federálního rezervního systému USA.
Fischer sice připouštěl rizika volně tekoucího kapitálu, ale měl za to, že řešením není zachovávat regulaci kapitálu, nýbrž uskutečnit reformy nezbytné ke zmírnění takových hrozeb.
Fischer takto argumentoval v době, kdy MMF aktivně usiloval o zanesení liberalizace kapitálových účtů do své zakládací listiny.
Pak byl ale svět svědkem finančních krizí v Asii, Brazílii, Argentině, Rusku, Turecku a nakonec v Evropě a Americe.
Fondu je třeba přiznat, že od té doby svůj postoj k regulaci kapitálu zmírnil.
V roce 2010 vydal sdělení, jímž opatření k regulaci kapitálu uznal za součást arzenálu politických nástrojů v boji proti finanční nestabilitě.
V MMF a ve vyspělých zemích ovšem nadále převládá názor, že regulace kapitálu je nejzazší možností – k využití pouze poté, co se konvenční makroekonomické a finanční politiky vyčerpají.
Volný pohyb kapitálu zůstává nejvyšším cílem, přestože některým zemím může nějaký čas trvat, než jej dosáhnou.
Takový náhled přináší dva problémy.
Zaprvé, jak zastánci pohybu kapitálu neúnavně poukazují, země musí splnit dlouhý seznam předpokladů, než může z finanční globalizace těžit.
Patří k nim ochrana vlastnických práv, účinné vymáhání smluv, vykořenění korupce, posílená transparentnost a finanční informovanost, zdravá správa firem, měnová a fiskální stabilita, udržitelnost dluhu, tržně určované směnné kurzy, kvalitní finanční regulace a prozíravý dohled.
Jinými slovy, politika, jejímž cílem je umožnit růst v rozvojových zemích, vyžaduje ke své funkčnosti instituce vyspělého světa.
Ještě horší je, že tento seznam není jen dlouhý, ale i neúplný.
Jak ukázala zkušenost vyspělých zemí s globální finanční krizí, ani nejdůmyslnější regulační a dohledové systémy nejsou zdaleka neomylné.
Když se tedy od rozvojových zemí požaduje, aby budovaly takové instituce, které zajistí bezpečné kapitálové toky, nejenže se zapřahá vůz před koně, ale také je to bláhové úsilí.
Obezřetnost žádá pragmatičtější přístup, který připustí stálou úlohu regulace kapitálu, vedle dalších nástrojů regulace a opatrnosti.
Druhý problém se týká eventuality, že kapitálové toky mohou růstu škodit, i když necháme stranou obavy z finanční křehkosti.
Zastánci pohybu kapitálu předpokládají, že chudé ekonomiky mají řadu ziskových investičních příležitostí, které zůstávají nevyužité kvůli nedostatku prostředků, jež by bylo možné investovat.
Nechť kapitál přijde, prohlašují, a investice a růst půjdou nahoru.
Mnohé rozvojové země ale nesvazují chabé domácí úspory, nýbrž nedostatek poptávky po investicích.
Sociální přínosy investic mohou být vysoké, ale soukromé výnosy jsou nízké, vzhledem k externalitám, vysokým daním, chatrným institucím či celé škále dalších faktorů.
Kapitálové přílivy do ekonomik trpících nízkou investiční poptávkou nevedou k hromadění kapitálu, ale vyvolávají spotřebu.
Jsou také zdrojem zhodnocování měnového kurzu, které ještě zhoršuje nedostatek investic.
Úder pocítí rentabilita obchodovatelných odvětví – těch, které s nejvyšší pravděpodobností poškodí problémy s čerpáním prospěchu z inovací – a poptávka po investicích dále klesne.
V takových ekonomikách mohou kapitálové přílivy brzdit růst, nikoli jej stimulovat.
Tyto obavy už některé rozvíjející se ekonomiky přivedly k experimentům s rozličnými nástroji regulace kapitálu.
Ekonomiky hraničních trhů se z této zkušenosti mohou v mnohém principiálně poučit.
Jak na nedávné konferenci MMF, pořádané ve snaze takový přenos znalostí vyvolat, poukázal ekonom Olivier Jeanne z Univerzity Johnse Hopkinse, opatření regulující kapitálové toky, která se v poslední době dostala do módy, úplně dobře nefungují.
Není to tím, že by nedokázala ovlivnit objem a složení toků, ale tím, že jejich účinky jsou dosti malé.
Jak zjistila Brazílie, Kolumbie, Jižní Korea i další země, omezená regulační opatření zacílená na konkrétní trhy, například na dluhopisy či krátkodobé bankovní půjčky, podstatný vliv na klíčové výsledky – směnné kurzy, měnovou nezávislost nebo domácí finanční stabilitu – nemají.
Aby byly nástroje kapitálové regulace opravdu účinné, nesmí proto zřejmě být chirurgicky přesné a mířené, ale široké a komplexní.
Kapitálová regulace sama o sobě není žádný všelék a často vyvolá ještě horší problémy, třeba korupci či odklady potřebných reforem, než jsou ty, které řeší.
Jenže tím se nijak neliší od všech ostatních oblastí působení veřejné moci.
Žijeme v nedokonalém světě, kde jsou politické zásahy téměř vždy dílčí (a jen částečně účinné) a dobře míněné reformy v jedné oblasti se mohou vymstít výskytem pokřivení jinde v systému.
Přistupovat k nástrojům kapitálové regulace jako k nejzazší možnosti, vždy a všude, je v takovém světě málo logické; skutečně se tím pouze fetišizuje finanční globalizace.
Svět potřebuje ostřílený pragmatismus, který se aplikuje případ od případu a přizná, že regulace kapitálu si občas zaslouží místo na slunci.
Investujme do zdravotníků v první linii
ABÚ ZABÍ – Zdravotníci v první linii zajišťují základní služby – od poskytování vakcinací po sběr dat potřebných k předvídání výskytu nemocí – tam, kde jsou nejvíce zapotřebí.
Tito pracovníci překonávají složité, často i nebezpečné podmínky, aby se dostali k miliardě lidí z celého světa, kteří mají omezený přístup ke zdravotnickým službám, ať už v odlehlých venkovských oblastech nebo v konfliktních zónách.
A jejich podpora je nedostatečná.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Vliv zdravotníků v první linii na zlepšování globálního zdraví je znovu a znovu potvrzován.
Například Rwanda a Etiopie na počátku tisíciletí najaly a vycvičily tisíce takových pracovníků, kteří stáli v čele boje proti malárii – školili komunity v otázkách prevence a rozpoznávání, rozdávali nástroje typu síťových lůžek a zajišťovali léčbu.
V důsledku toho se výskyt malárie v obou zemích snížil v letech 2000 až 2015 o 75%.
Přesto svět schopnosti a příspěvek zdravotníků v první linii ustavičně podceňuje.
To nejen podkopává jejich schopnost efektivně vykonávat svou práci, ale navíc je to vystavuje značnému riziku, kdy například rozšířené dezinformace o vakcínách podněcují útoky proti těm, kdo je poskytují.
Vezměme si Pákistán, kde ultrakonzervativní klerikové a ozbrojení radikálové pokládají vakcinační programy proti obrně za západní čachry s cílem sterilizovat a špehovat muslimy.
V dubnu dva ozbrojenci zaútočili na tým zdravotníků, jednoho zabili a druhého kriticky zranili.
Stejně tak v Nigérii se islamistické radikální skupině Boko Haram – která tvrdí, že vakcína proti obrně může vést k neplodnosti a poraněním kostí – přisuzuje útok na členy vakcinačního týmu, při němž v roce 2013 zemřelo devět osob.
Takové podmínky odrazují kvalifikované lidi od vstupu do řad zdravotníků v první linii.
Světová zdravotnická organizace varuje, že do roku 2030 bude chybět 18 milionů zdravotníků, přičemž obzvláště postižené budou nízkopříjmové a středněpříjmové země.
Bez dostatečného počtu zdravotníků v první linii svět nedokáže splnit cíl skoncovat do roku 2030 s malárií, tuberkulózou a zanedbávanými tropickými onemocněními – což je součást třetího cíle trvale udržitelného rozvoje (SDG) Organizace spojených národů.
Loňský závazek 53 vedoucích představitelů zemí Commonwealthu snížit do roku 2023 zátěž malárie o polovinu rovněž zůstane nedosažitelný.
Jelikož nedostatek zdravotníků v první linii ochromuje primární zdravotnické systémy, mohl by zvrátit dosavadní pokrok, zejména v chudých a marginalizovaných zemích.
Naštěstí si to mezinárodní společenství začalo uvědomovat.
Světové zdravotnické shromáždění v květnu dospělo ke třem rezolucím: o všeobecném pokrytí zdravotní péčí (zaměřeném na komunitní zdravotníky), o primární zdravotní péči a o vysoké schůzce o všeobecném pokrytí zdravotní péčí, která proběhne příští měsíc.
Na půdorysu Světového zdravotnického shromáždění navíc WHO společně s Mezinárodní farmaceutickou federací zorganizovala schůzku, která se měla zabývat nedostatkem zdravotníků.
Ze schůzky vyplynulo šest klíčových poselství, jimiž se má snaha o vyřešení tohoto nedostatku řídit.
Prvním poselstvím je pěstovat spolupráci mezi sdruženími zdravotnických profesionálů, aby se mobilizovala multisektorová strategie.
Taková spolupráce je nezbytná.
Abychom však zajistili dostatečné financování, musí jít dál.
V minulosti hráli velcí dárci typu Francie, Velké Británie a Spojených států významnou roli coby tahouni pokroku v oblasti globálního zdraví, a to jak přímo, tak prostřednictvím Globálního fondu boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii.
Jejich činnost pak doplňovali nevládní dárci, například Nadace Billa & Melindy Gatesových, Carterovo centrum nebo Jeho Výsost šajch Muhammad bin Zajíd, korunní princ Abú Zabí.
V poslední době navyšuje své příspěvky také soukromý sektor; některé farmaceutické společnosti například darovaly vakcíny a léčiva.
Vzhledem k rozsahu problému a častému nedostatku domácích financí musí všichni zúčastnění své příspěvky zvýšit.
Za tímto účelem musíme lépe využívat novátorské mechanismy financování, které zmobilizují soukromý kapitál na podporu vytváření pružných zdravotnických systémů a silné zdravotnické obce pro první linii.
Zároveň by se měly podniknout kroky k zajištění co nejefektivnějšího využití získaných financí.
To znamená řídit se dalším klíčovým poselstvím květnového zasedání WHO: „zavádět, co funguje“, od komunitního angažmá po přístupy zaměřené na lidi.
Zdravotníci v první linii jsou pro takovou strategii stěžejní.
Proto je dalším klíčovým poselstvím „zajistit slušnou práci“: náležitý výcvik, spravedlivé odměňování, dostatečnou podporu a osobní bezpečnost.
Experti odhadují, že každý dolar investovaný do komunitních zdravotníků by mohl vygenerovat 10 dolarů v podobě zvýšené produktivity.
Posledním střípkem do mozaiky jsou technologie, které mohou podporovat zdravotníky v terénu.
Například mobilní aplikace mohou pomoci propojit zdravotníky s pacienty na nejodlehlejších místech, umožnit jim rychlejší diagnózu a zdravotní rady v reálném čase.
Digitální technologie navíc dokážou usnadňovat přesnou analýzu dat, které zdravotníci shromáždí, a tím zkvalitňovat poskytování služeb a detekci výskytu onemocnění.
Zdravotničtí pracovníci v první linii jsou neopěvovanými hrdiny globálního zdraví.
Je načase složit jim poklonu – a zavádět takové politiky, které budou jejich hodnotu odrážet.
Fukušima, jaderná zkouška Evropy
MADRID – Nahlíženo zamp#160;Evropy, během roku od havárie vamp#160;japonské elektrárně Fukušima Daiči spíše zesílila a zintenzivnila iracionalita politického a mediálního diskurzu na téma jaderné energetiky.
Nezaujaté hodnocení toho, jaké má jaderná energetika ve světě místo, však stále zůstává stejně nezbytné jako náročné.
Evropané by neměli kázat o politice jaderné energetiky, jako by na našem názoru celosvětově záleželo, a přece to děláme.
Na druhou stranu Evropa má kvalifikovanou zodpovědnost vamp#160;oblasti bezpečnosti, kde stále ještě můžeme prosazovat mezinárodní regulatorní a institucionální rámec, který přiměje státy ke kázni a zavede větší transparentnost tam, kde do hry vstupují globální rizika jako jaderná energie.
Nemenší měrou je Evropa zodpovědná za rozvoj výzkumu vamp#160;oblasti bezpečných technologií, konkrétně čtvrté generace jaderných reaktorů.
My Evropané si nemůžeme dovolit ten luxus, že bychom odstranili průmyslový sektor samp#160;vysokou přidanou hodnotou, vamp#160;němž stále máme reálnou komparativní výhodu.
Fukušima vamp#160;Evropě vyvolala mediální bouři zmaru a žalu nad jadernou energetikou.
Německý časopis Der Spiegel zvěstoval „11.amp#160;září jaderného průmyslu“ a „konec nukleárního věku“, zatímco přední španělský list El País hlásal, že podpora „této energie je iracionální“ a že „Čína šlápla na brzdu svých jaderných ambicí“.
Realita ale ukázala, že tato prohlášení byla jednak předpojatá, jednak beznadějně mylná.
Pravda, několik zemí – totiž Belgie, Itálie, Německo a Švýcarsko, přičemž zamp#160;neevropských zemí se kamp#160;tomuto trendu přidalo pouze Peru – formálně ohlásilo záměr od jaderné energetiky postupně ustoupit nebo se jí vystříhat.
Tato rozhodnutí se týkají celkem 26 reaktorů, přičemž na světě je ve výstavbě 61 reaktorů, dalších 156 se plánuje a 343 oficiálně zvažuje.
Pokud se tyto plány uskuteční, počet běžících reaktorů, vamp#160;současnosti 437, se zdvojnásobí.
Ještě zajímavější je však to, že tento jaderný boom není celosvětový: V Latinské Americe je vamp#160;popředí Brazílie, zatímco kamp#160;nejrychlejšímu rozvoji dochází vamp#160;Asii, zejména vamp#160;Číně a Indii.
Porovnáme-li si toto geografické rozložení samp#160;globálním přehledem nukleárních zařízení před kolapsem elektrárny Three Mile Island ve Spojených státech roku 1979, objeví se nápadná korelace mezi státními politikami jaderné energetiky a geopolitickým postavením a ekonomickým elánem zemí.
Zatímco vamp#160;70.amp#160;letech minulého století hlad po reaktorech odrážel mezinárodní váhu Sovětského svazu a zejména geopolitického Západu, tedy Japonska, USA a Evropy, dnes se gravitační jádro nevratně přesunulo na Východ, kde se jaderná energetika stala „branou kamp#160;budoucí prosperitě“, řečeno výmluvnými slovy komentáře listu The Hindu zamp#160;listopadu 2011.
Samp#160;tímto názorem evidentně souhlasí americký prezident Barack Obama, který odvážně vsadil na to, že záruky za půjčky a výzkum vamp#160;oblasti malých modulárních reaktorů potvrdí postavení USA vamp#160;čele civilních jaderných technologií a význam země vamp#160;novém globálním řádu.
Energie je samozřejmě tepnou každé společnosti, což se odráží vamp#160;korelaci mezi poptávkou po energii a důchodem.
Vamp#160;tomto ohledu jsou velmi výrazné výhody jaderné energie, především její spolehlivost a předvídatelná cena.
Prognóza Mezinárodní energetické agentury World Energy Outlook zamp#160;roku 2010 předpovídá vzestup globální poptávky po energii o 40amp#160;% do roku 2030 – neúprosná realita, nejhmatatelněji pociťovaná vamp#160;rozvojových zemích, zejména vamp#160;Asii.
Expanze jaderné energetiky tedy je a nadále bude skutečností.
Chtějí-li Evropané jednat zodpovědně, neměli by odstupovat ze hry, ale usilovat o zlepšení mezinárodních bezpečnostních standardů pro jadernou energii.
Skutečné ponaučení zamp#160;Fukušimy tkví vamp#160;tom, že kamp#160;zajištění jaderné bezpečnosti je státní kontrola sice nezbytná, ale ne dostačující.
Loňský návrh vamp#160;Mezinárodní agentuře pro atomovou energii, zaměřený na spuštění účinného mezinárodního systému kontroly zabezpečení a bezpečnosti jaderné energetiky po celém světě, bohužel otevřeně selhal, za přihlížení Evropské unie.
Ještě horší je, že rozpočet MAAE, už tak ubohých 300 milionů eur, byl samp#160;evropskou podporou snížen o téměř 10amp#160;%.
Vamp#160;tomto kontextu byla, opět za aktivní podpory EU, oslabena iniciativa pověřit MAAE náhodnými inspekcemi 10amp#160;% běžících reaktorů na světě během tří let, samp#160;odůvodněním, že zodpovědnost za bezpečnost a inspekce by měla náležet primárně členským státům.
Do finální dohody se dostalo jen kratičké ustanovení upravující společné inspekce samp#160;MAAE jako dobrovolné.
Co se týče samotné EU, debata o „dobrovolných“ zátěžových zkouškách a jejich závěrečná formulace zamp#160;března 2011, polským premiérem Donaldem Tuskem přiléhavě označená za „bouřlivou“, odhalily omračující množství nedostatků a slabin.
Asi nejpozoruhodnějším rozporem vamp#160;jaderném diskurzu Evropy je nesoulad mezi údajnou snahou rozhýbat hospodářský růst a zaměstnanost a lehkovážností členských států při opouštění jaderného průmyslu, který závisí na koncepčních, strojírenských, řídicích a kontrolních dovednostech, o něž se vamp#160;průmyslu opírá konkurenční výhoda Evropy.
Jednou povzbudivou výjimkou je nedávná dohoda mezi Spojeným královstvím a Francií, že vamp#160;oblasti jaderných technologií vytvoří výrobní spojenectví mezi Rolls Roycem a Arevou.
Neměly by ale být samy.
Je rozumné, že se evropské země vzdávají segmentu prosperity na základě ideologických důvodů, které jsou zamp#160;globální perspektivy bezvýznamné?
Vzestup jaderné energetiky šel vamp#160;Evropě ruku vamp#160;ruce samp#160;poválečnou hospodářskou zdatností.
Probíhal současně samp#160;vyvrcholením víry Západu ve vlastní stoupající ekonomickou sílu a neustálou globální převahu.
Dnes, kdy se na Evropu ve světové ekonomice čím dál silněji pohlíží jako na nemocného, by ani zřeknutí se jaderné energetiky na úrovni celého kontinentu nemělo na světové scéně žádný výraznější vliv.
Diktovat směr diskurzu vývoje politik už není úlohou Evropy.
Chovat se odpovědně však ano.
Kam Fumio Kišida povede Japonsko?
TOKIO – Stým ministerským předsedou Japonska se 4. října stal Fumio Kišida, nastupující po Jošihidem Sugovi, jenž úřad zastával pouze rok.
Kišida si vrcholný post zajistil vítězstvím v souboji čtyř zájemců o vedení Liberálně demokratické strany (LDS).
Už 31. října bude společně s LDS čelit všeobecným volbám do Sněmovny reprezentantů, dolní, leč mocnější komory japonského parlamentu.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Očekává se, že LDS se svým koaličním partnerem, stranou Kómeitó, ve volbách přesvědčivě zvítězí.
Nejnovější průzkum NHK připisuje LDS podporu na úrovni 38,8 % (a Kómeitó 3,9 %).
Konstitučně demokratická strana, největší opoziční partaj, dosahuje v průzkumu pouze 6,6% podpory, následována Komunistickou stranou Japonska s 2,8 %.
Jestliže LDS skutečně s velkým náskokem zvítězí, Kišida bude na cestě k nejméně tříletému předsednictví ve straně a až ke čtyřletému působení v premiérské funkci, než bude nutné uspořádat další parlamentní volby.
To je víc než dost času na to, aby předložil a uskutečnil politický program, který si zvolí, takže je otázkou, jakou cestu si vybere.
Během kampaně za zvolení lídrem LDS Kišida slíbil odklon hospodářské politiky od „neoliberalismu“ k „novému kapitalismu“.
Doufá, že vytvoří příznivou synergii mezi přerozdělováním příjmů a růstem a tvrdí, že neoliberalismus v Japonsku vytvořil rozšiřující se mezeru mezi bohatými a chudými.
Kišida chce, aby firmy rozdělovaly zisky v širším měřítku mezi zaměstnance, zákazníky a subdodavatele (vedle akcionářů), což předpokládá posun od „akcionářského kapitalismu“ ke „kapitalismu zainteresovaných stran“.
Jeho konečným cílem je učinit střední třídu znovu dominantní, a proto navrhl daňovou úlevu pro společnosti, které zvýší mzdy a platy zaměstnanců.
Kišidův program připomíná otevřený dopis „Cit pro prospěšnost“, jejž předseda BlackRock Larry Fink adresoval roku 2018 svým kolegům mezi výkonnými řediteli a v němž prohlásil: „Obchodní společnosti musí prospívat všem, kdo jsou na jejich činnosti zainteresováni, včetně akcionářů, zaměstnanců, zákazníků a komunit, v nichž působí.“
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Přesto přetrvává mnoho otázek.
Plyne z Kišidovy vize nového kapitalismu souhlas s principy v oblastech ESG (environmentální, sociální a řízení a správy)?
Nebo si jen nostalgicky stýská po starých časech japonského kapitalismu, kdy se od zaměstnanců očekávalo, že zůstanou po celý život u jedné společnosti (kde počet odpracovaných let rozhodoval o povýšení) a kdy se od firem očekávalo, že k propouštění nepřistoupí ani za citelného propadu, ani za účelem restrukturalizace?
Na kterou cestu předseda vlády naskočil, se dozvíme teprve tehdy, až Kišida ke svému programu předloží víc podrobností.
Co se týče pandemie covidu-19, která Japonsko stále pustoší, vyzval Kišida ke zvýšení mezd a platů sester, ošetřovatelů a učitelů v mateřských školách.
Na rozdíl od mnoha jiných zemí lze tohoto cíle dosáhnout z velké části vládním zásahem, protože zdravotnictví, dlouhodobá péče i péče o děti jsou silně regulované sektory.
Další podpora pro tyto pracující bude bezpochyby populární.
Japonská zdravotnická soustava je nechvalně proslulá zkostnatělostí a dusivou regulací, přičemž pracující jsou běžně nuceni vykazovat neplacené přesčasy.
Přestože většinu pozornosti během kampaně přitahoval Kišidův důraz na přerozdělování, růstovou strategii má také.
Chce víc investovat do vědy a techniky, budovat digitální infrastrukturu v nedostatečně obsloužených venkovských oblastech, vytvářet odolné dodavatelské řetězce a posilovat sociální záchrannou síť.
Jedním konkrétním opatřením, které navrhl, je „univerzitní fond“ ve výši deseti bilionů jenů (přibližně 90 miliard dolarů) na podporu výzkumu ve špičkových ústavech.
V Kišidově růstové strategii nápadně schází slovo „reforma“.
Možná si tento pojem spojuje s neoliberalismem, protože jej lze eufemisticky používat k popisu bolestivého zavírání firem či hromadného propouštění s cílem osekávat náklady.
Taková asociace je ale mylná.
Japonsko zoufale potřebuje vládu ochotnou uskutečňovat reformy, které v mnoha odvětvích povzbudí digitální transformaci.
Bez toho si lze těžko představit, jak by Kišida mohl zajistit vyšší produktivitu, a tedy vyšší reálné mzdy pro obyčejné pracující.
Kromě toho zavírání firem či propouštění v neproduktivních, uvadajících odvětvích lze zvládat pomocí rekvalifikačních programů a přechodných politik sociálního zabezpečení.
Takové reformy jsou plně v souladu se zainteresovaným kapitalismem.
Důležitá debata v celostátní předvolební kampani se tento měsíc vede nad výší hotovostních výplat mladým a nízkopříjmovým pracujícím.
Strana Kómeitó navrhla jednorázové přídavky na děti ve výši 100 000 jenů na osobu mladší 19 let v každé domácnosti.
Jiné, opoziční strany také navrhly hotovostní výplaty ve prospěch domácností, jakož i nižší sazbu spotřební daně.
Dalším hlasem v této směsi je Sanae Takaiči, která kandidovala na předsedkyni LDS proti Kišidovi a poté byla ve straně jmenována do pozice klíčové pro tvorbu politik.
Během kampaně prosazovala moderní měnovou teorii, která má za to, že pokud je státní dluh denominován ve vlastní měně země, pro jeho vydávání neexistuje limit.
To znamená, že uvnitř samotné LDS může být silný tlak na otevření fiskálních kohoutků.
Přestože v kampani Kišida navrhoval zavést progresivní daňové sazby u výnosů z úroků, dividend a kapitálu, v kampani před všeobecnými volbami už od tohoto nápadu ustoupil.
Zdá se, že teď na intenzitě nabírají závody ve zvyšování fiskálních schodků na podporu radikálně rozšířených peněžních výplat.
Pokud se do nich zapojí Kišida, mohlo by mu to v krátkodobém výhledu přinést popularitu, ale Japonsku by to později na trati přineslo bezpočet makroekonomických rizik.
Jak financovat Globální zdravotní fond
NEW YORK – V září se na půdě Organizace spojených národů sejdou světoví lídři, aby urychlili pokrok směřující ke splnění Rozvojových cílů tisíciletí (RCT).
Tři z osmi RCT vyžadují zajištění základních zdravotních služeb pro veškerou světovou populaci.
Nevelký objem globálního financování, pokud se správně nasměruje, by mohl zachránit miliony životů ročně.
Klíčovým krokem je rozšířit Globální fond pro boj s AIDS, tuberkulózou a malárií na Globální zdravotní fond.
Globální fond vznikl v roce 2002, aby světu pomáhal v boji proti těmto třem smrtelným nemocem, a jeho výsledky jsou velkolepé.
V minulé dekádě se díky nim stal zřejmě nejúspěšnější inovací v oblasti zahraniční pomoci.
Přičiněním programů globálního fondu podstupuje antiretrovirální terapii zhruba 2,5 milionu lidí s AIDS.
Nejméně osm milionů lidí bylo vyléčeno z TBC.
V boji proti malárii bylo distribuováno víc než 100 milionů insekticidy ošetřených moskytiér s dlouhou účinností.
Studie ukazují, že celkově programy globálního fondu zachránily život pěti milionům lidí.
Pozoruhodné úspěchy globálního fondu vyplývají z jeho pracovních postupů.
V každé rozvojové zemi jsou pro jednotlivé nemoci zřizovány komise označované jako koordinační mechanismy země.
Koordinačnímu mechanismu vždy předsedá národní vláda, ale zapracovává přispění nevládních organizací a následně formuluje celonárodní plány pro jednotlivé nemoci, které se předávají Globálnímu fondu pro boj s AIDS, tuberkulózou a malárií.
Jakmile globální fond tyto plány obdrží, odešle je Výboru pro odborné posuzování, aby prověřil, zda jsou plány vědecky správné a schůdné.
Pokud je výbor schválí, plán se předloží správní radě globálního fondu, která hlasováním schvaluje financování.
Jakmile se program rozjede, globální fond sleduje jeho realizaci, provádí kontroly, program sleduje a vyhodnocuje.
Od roku 2002 globální fond schválil financování v celkovém objemu kolem 19 miliard dolarů.
Globální fond pro boj s AIDS, tuberkulózou a malárií a především dárcovské země, které jej podporují, dnes čelí dvěma obrovským výzvám.
První je nedostatek financí.
Globální fond je tak úspěšný, že země předkládají ke zvážení čím dál ambicióznější plány.
Globální fond se už bohužel dostal do stavu fiskální krize.
Aby uhradil rozšíření programů u těchto tří nemocí, v nadcházejících třech letech bude potřebovat kolem šesti miliard dolarů ročně, ale od dárcovských zemí má jen asi tři miliardy ročně.
Nedojde-li k nápravě, zbytečně zemřou miliony lidí.
Druhou výzvou je rozšířit mandát globálního fondu.
Ten doposavad řešil RCT č. 6, zaměřený na potlačování konkrétních smrtelných nemocí.
Jenže dostat tyto tři nemoci pod kontrolu nevyhnutelně vyžaduje zlepšení základních zdravotních služeb – komunitní zdravotníky, místní kliniky, spádové nemocnice, záchranné převozy, logistiku distribuce léčiv – a ty hrají významnou roli ve splnění RCT č. 4 (snížení dětské úmrtnosti) a RCT č. 5 (snížení mateřské úmrtnosti).
Všechny tři zdravotní RCT jsou vzájemně provázané, a pokud se náležitě posílí primární zdravotní služby, jsou všechny splnitelné.
Jako opatření k řešení RCT č. 4 a 5 se zřetelně nabízí výslovné rozšíření mandátu globálního fondu ve věci financování.
Řada programů, například v rámci projektu Millennium Villages (Vesnice tisíciletí), už dokládají, že posílení soustav primární zdravotní péče může při snižování dětské a mateřské úmrtnosti sehrát klíčovou roli.
Rozvoj těchto lokálních soustav by mohlo zajistit rozšíření mandátu globálního fondu tak, aby zahrnoval finanční úhradu zaškolení a rozmístění komunitních zdravotníků, výstavbu a provoz lokálních zdravotnických zařízení a dalších složek primárních zdravotních systémů.
Řada zemí – mimo jiné Francie, Japonsko, Norsko, Velká Británie a Spojené státy – v poslední době uznaly, že je třeba od financování boje proti AIDS, TBC a malárie přejít k financování obecnějšího zkvalitňování soustav primární zdravotní péče.
Zdá se však, že na otázku financování zdravotnictví pohlížejí jako na volbu buď anebo: buď posílit boj proti AIDS, TBC a malárii, anebo posílit financování primárních zdravotních soustav.
Pravda je samozřejmě taková, že nutné je obojí a obojí je finančně možné.
Roční náklady na potírání konkrétních chorob v příštích třech letech činí asi šest miliard dolarů a dalších šest miliard dolarů ročně je zapotřebí na expanzi zdravotních systémů.
Celkových 12 miliard dolarů ročně pro rozšířený globální fond se ve srovnání se třemi miliardami dolarů, které se vynakládají dnes, může zdát nerealisticky mnoho.
Roční financování v úhrnné výši 12 miliard dolarů je však ve skutečnosti nesmírně skrovné, neboť představuje asi 0,033% (tedy 3 centy ze 100 dolarů) HNP dárcovských zemí.
To je nepatrná částka, kterou by bylo snadné dát dohromady, kdyby to dárcovské země myslely vážně.
Americký prezident Barack Obama otevřeně hovoří na podporu posílení primárních zdravotních služeb, leč konkrétní rozpočtové návrhy jeho administrativy jsou prozatím neuspokojivé.
Nejhorší na nich je, že rozpočet Obamovy vlády na rok 2011 poskytuje globálnímu fondu jen jednu miliardu dolarů ročně.
Takto nízká částka je nehodná vůdčí úlohy USA.
Kdyby USA svou roční podporu globálnímu fondu zvýšily na zhruba čtyři miliardy dolarů ročně, pravděpodobně by zbytek světových dárců přiměly dodat osm miliard ročně, aby se americký podíl udržel přibližně na třetině úhrnu financování.
S cílem získat tyto dodatečné peníze by Obamova vláda mohla uvalit daň z nadměrného zisku na Wall Street, čímž by vyrovnala vzniklou rozpočtovou mezeru.
Bankéři z Wall Street, jejichž činnost v posledních letech tak hrubě poškodila světovou ekonomiku, by si též odpykali své, až by sledovali, jak jejich nové daňové odvody v příštích letech přispějí k záchraně životů milionů lidí.
Soukromé bohatství a evropská solidarita
KOLÍN NAD RÝNEM – Málo diskutovaným, ale klíčovým faktorem v debatě o přenosu bohatství z hospodářsky zdravějšího evropského severu na sužovaný jih je vztah mezi veřejným dluhem, HDP a soukromým bohatstvím (finanční a nefinanční aktiva domácností minus jejich finanční závazky) – zejména poměr soukromého bohatství k HDP v zemích eurozóny.
Plán Evropské centrální banky na nákup dluhopisů sice do značné míry uklidnil finanční trhy, ale některé evropské ekonomiky – včetně Itálie, Španělska, Řecka a Portugalska – jsou stále v ohrožení, protože nerostou dost rychle na to, aby omezily své deficity a zabrzdily růst svého národního dluhu.
Trpkou ironií je, že poměr soukromého bohatství k HDP v některých zemích, které potřebují podporu od ECB a severních členů eurozóny, je stejný nebo i vyšší než tentýž poměr v solventnějších státech.
Vezměme si Itálii, která má nejvyšší poměr soukromého bohatství k veřejnému dluhu ze všech států skupiny G-7 a tato hodnota je u ní zhruba o 30% až 40% vyšší než v případě Německa.
Itálie a Francie mají navíc poměr soukromého dluhu k HDP na úrovni pěti ku jedné, přičemž ve Španělsku činila tato hodnota – přinejmenším do doby, než zemi plně zasáhla krize – šest ku jedné.
Naproti tomu v Německu, které je největším evropským věřitelem, je to pouze 3,5 ku jedné.
Tento rozpor tvoří jádro otázky, s níž se dnes vedoucí evropští představitelé potýkají: měli by daňoví poplatníci v zadlužených zemích očekávat „solidaritu“ – čili hruběji řečeno peníze – od daňových poplatníků ve věřitelských státech?
Proč by měli daňoví poplatníci ve věřitelských zemích nést zodpovědnost za financování eurokrize, zvláště když vysoké poměry soukromého bohatství k HDP mohou být výsledkem nízkých daňových výnosů, zatímco nízké poměry mohou odrážet vyšší daňové příjmy?
Než začnou zadlužené státy usilovat o pomoc zbytku Evropy nebo tuto pomoc přijímat, měly by využít všechny dostupné domácí zdroje.
Zadlužené vlády by měly vyzvat vlastní daňové poplatníky, aby financovali část státního dluhu, a vyhnuli se tak vyšším úrokovým sazbám na úvěrových trzích.
Mohly by například přijít s pobídkou ve formě tří až čtyřprocentní úrokové sazby dluhopisů a případně je nakonec i osvobodit od daně.
To by Itálii, Španělsku, a dokonce i Řecku umožnilo financovat své státní dluhy s rozumnějšími a udržitelnějšími náklady.
Dobrovolné financování státního dluhu vlastními občany daného státu by bylo nejúčinnějším prostředkem, jak snížit tlak na evropské finanční zdroje, a současně by sloužilo jako silný symbol solidarity.
Naproti tomu proměna daňových plateb občanů věřitelských zemí v nucené dotace dluhů jiných zemí by podkopala evropskou soudržnost.
Například od severských států nelze dost dobře očekávat, že budou dlouhodobě financovat dluhy jiných zemí – zvláště když tyto země dosud plně nevyužily všechny vlastní zdroje.
Zatímco se obavy o přežití eurozóny soustředí na její zadlužené členy, Evropské měnové unii hrozí, že ztratí jednoho z mála členů, který se stále těší úvěrovému ratingu AAA: Finsko.
Vzhledem ke svízelné domácí politické situaci ve Finsku se totiž mohou jeho občané zhlédnout v Dánsku a Švédsku – které se chlubí rychlým růstem a nízkým národním dluhem, a přitom neplatí příspěvky do Evropského fondu finanční stability ani Evropského stabilizačního mechanismu – a dospět k závěru, že členství v eurozóně je stojí příliš a nadále se nevyplatí.
Itálie a Španělsko mají dostatek prostředků, aby se zachránily samy a získaly potřebný čas k restrukturalizaci svých ekonomik.
I kdyby na sebe vzaly celý svůj národní dluh, jejich poměry soukromého bohatství k HDP by stále byly vyšší než v některých severoevropských státech.
Vybřednutí z krize eura není ani tak otázkou ekonomie jako spíše politické vůle.
Vyzvou-li jihoevropští představitelé své občany, aby státní dluhy vlastní země financovali oni, mohou napravit své ekonomiky a posílit evropské principy solidarity a subsidiarity.
Trvale udržitelnými financemi za plánování rodičovství
ACCRA – Program s názvem Plánované rodičovství (Planned Parenthood), životně důležitý zdroj služeb sexuálního a reprodukčního zdraví ve Spojených státech, nedávno musel být stažen z federálního programu plánování rodičovství s názvem Title X, jenž podporuje ženy s nízkými příjmy.
Toto rozhodnutí, které je reakcí na nové pravidlo administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa zakazující klinikám Title X posílat pacientky na potraty, připraví program Plánované rodičovství zhruba o 60 milionů dolarů ročně.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Takový výpadek je možná zanedbatelný v porovnání s lidskými náklady spojenými se zasahováním do sexuálního a reprodukčního zdraví a práv (SRHR) tím, že se pacientkám odepírají klíčové lékařské informace.
I tak je ovšem ztráta financí pro Title X – které by se použily na antikoncepci, screening rakoviny děložního čípku a prsu a sexuálně přenosné infekce (STI) a další základní zdravotnické služby – zdrcující ranou.
Program Plánované rodičovství přitom není jediný: organizace chránící SRHR po celém světě čelí podobným – ne-li ještě tvrdším – finančním omezením.
Mezinárodní společenství si uvědomuje, že SRHR má dalekosáhlé důsledky pro lidské zdraví a rozvoj včetně vzdělání, odbourávání chudoby a rovnost pohlaví.
To se odráží i v cílech trvale udržitelného rozvoje Organizace spojených národů, které v roce 2015 přijali vedoucí světoví představitelé a mezi něž patří i cíl zajistit do roku 2030 všeobecný přístup ke službám sexuálního a reprodukčního zdraví.
Bez dostatečných financí však tento cíl zůstane nedosažitelný.
Celkové poskytování zdravotnických služeb v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích financují v převážné míře dárci, a jak během letošní konference Women Deliver uvedla Pauline Irunguová, vedoucí keňského zastoupení v mezinárodní zdravotnické neziskové skupině PATH, v oblasti plánování rodičovství je patrné výrazné podfinancování.
Odhaduje se, že pouze v eliminaci preventabilních úmrtí matek, dětí a adolescentů dosahuje výpadek financí výše 33 miliard dolarů ročně.
Ani stávající finance přitom nejsou zaručené kvůli různým faktorům, od kolísání směnných kurzů až po měnící se politické agendy.
Trumpova administrativa jasně demonstruje, jak jsou země kvůli tomu zranitelné.
Téměř okamžitě po nástupu do úřadu Trump opětovně zavedl takzvané globální roubíkové pravidlo – oficiálně nazývané Politika Mexico City –, jež zamezuje poskytování amerických federálních financí jakékoliv nevládní organizaci, která nabízí potratové poradenství, posílá pacientky k potratům nebo bojuje za potratová práva ve své zemi.
Ve snaze potrestat všechny organizace respektující právo pacientek na relevantní – a potenciálně život zachraňující – lékařské informace Trumpova administrativa v podstatě odřízla miliony lidí nejen od služeb sexuálního a reprodukčního zdraví, ale i od služeb v nijak nesouvisejících oblastech, jako jsou HIV/AIDS, malárie či tuberkulóza.
Není nijak překvapivé, že globální roubíkové pravidlo je spojováno s vyšším výskytem sexuálně přenosných infekcí včetně HIV, nebezpečných potratů a preventabilních úmrtí.
USA také zablokovaly financování Populačního fondu OSN – jednoho z předních světových poskytovatelů služeb sexuálního a reprodukčního zdraví, zejména v oblastech konfliktu.
Trumpova administrativa tvrdí – neopodstatněně –, že Populační fond OSN během své práce v Číně porušil Kemp-Kastenův dodatek.
Toto ustanovení schválené v roce 1985 blokuje pomoc jakékoliv organizaci, která se podle USA dopouští donucovacích praktik, jako jsou nucené sterilizace.
Trumpova administrativa navíc loni prosazovala odstranění výrazu „sexuální a reprodukční zdraví“ z každoročních multilaterálních dohod, jako například v Komisi OSN pro postavení žen, na základě tvrzení, že taková rétorika schvaluje potraty.
V dubnu zase USA tlačily na Německo, aby rozředilo rezoluci OSN zaměřenou na prevenci znásilňování v konfliktních situacích odstraněním rétoriky uznávající právo žen na reprodukční zdraví.
A aby podkopaly zodpovědnost ještě více, vyškrtly USA reprodukční práva také z každoroční zprávy ministerstva zahraničí o stavu lidských práv a opustily Radu OSN pro lidská práva.
Jistě, některé dárcovské země vystupují na ochranu SRHR ještě intenzivněji.
Kanadský premiér Justin Trudeau se nedávno s odkazem na „zničující důsledky“ politizace práv žen zavázal zvýšit do roku 2023 výdaje své země na celosvětové zdraví žen a dívek z 1,1 miliardy kanadských dolarů (836 milionů amerických dolarů) na 1,4 miliardy (1 miliardu) dolarů.
To ovšem nestačí.
Vlády rozvojových zemí musí naléhavě snížit svou závislost na vnějších dárcích.
A zatím tento výpadek nahrazují jen pomalu.
Například vlády států Africké unie (AU) se v roce 2001 v rámci Deklarace z Abuji zavázaly vyčleňovat 15% svých rozpočtů na zkvalitnění sektoru zdravotnictví.
Po deseti letech dosáhla tohoto cíle jen jedna země.
A přestože 26 zemí zvýšilo svůj podíl financí určených na zdravotnictví, 11 jiných zemí ho naopak snížilo.
V mé rodné Ghaně dnes vláda vyčleňuje na zdravotnictví přibližně 8% rozpočtu, přičemž většina těchto zdrojů putuje na platy zaměstnanců, takže na investice do zkvalitnění péče zbývají malé částky.
Kolik se přesně vynakládá na služby sexuálního a reprodukčního zdraví, není známo.
Existuje však důvod k naději.
Loňský druhý výroční Národní summit reprodukčního zdraví adolescentů – který zorganizovala Národní populační rada s podporou společnosti Marie Stopes International, ghanské vlády a partnerů z občanské společnosti – se zaměřil na „financování nad rámec pomoci“.
Tato akce – která klade důraz na spojitost mezi SRHR a řízením populace a podporuje nápady a inovace mladých lidí – vedla k vládnímu závazku zvyšovat finance na zdravotnictví, byť postupně.
Obecněji řečeno platí, že za SRHR bojují mladí lidé z celého rozvojového světa.
Například v Poradní radě pro mládež AU sedí Shakira Choonaraová, která byla jmenována jihoafrickou ženou roku ve zdravotnictví pro rok 2017, a také Natasha Wang Mwansaová, jež na letošní konferenci Women Deliver sklidila od světových činitelů potlesk vestoje.
Na lidové úrovni je zde Shomy Chowdhuryová, která stojí v čele kampaně za vodu, kanalizaci a hygienu (WASH) v Bangladéši, nebo Maureen Mukethaová usilující o zlepšení výživy dětí na keňském venkově.
Hlavní zodpovědnost za podporu SRHR však nakonec nesou národní lídři, kteří musí vyvíjet dlouhodobé strategie zajišťování trvale udržitelného financování sexuálního a reprodukčního zdraví včetně plánování rodičovství.
Závisí na tom rozvoj jejich zemí.
Města jako vysoké pece
KODAŇ – Právě nyní je vidět, co globální oteplování nakonec s planetou udělá.
Chceme-li nahlédnout do budoucnosti, stačí odjet do Pekingu, Atén, Tokia nebo v podstatě kteréhokoliv jiného města na zeměkouli.
Většina městských oblastí světa totiž v uplynulých desetiletích zažila mnohem dramatičtější zvýšení teplot, než je růst o 2,6°C, který se vlivem globálního oteplování v příštích sto letech očekává.
Tento jev je tak prostý, že ho lze snadno pochopit.
Během horkého dne v New Yorku se místní obyvatelé neuvelebí na asfaltových parkovištích nebo betonových chodnících, nýbrž na trávnících Central Parku.
Cihly, beton a asfalt – stavební materiály, z nichž jsou města vyrobena – pohlcují mnohem více slunečního tepla než vegetace v přírodě.
V celém městě je mnohem více asfaltu než trávy.
Vzduch nad městem se proto zahřívá.
Tento jev s názvem „městský tepelný ostrov“ byl odhalen počátkem 19. století v Londýně.
Dnes se nejrychleji rostoucí města nacházejí v Asii.
V Pekingu je ve dne zhruba o 10°C a v noci o 5,5°C tepleji než v okolní krajině.
Ještě větší rozdíly existují v Tokiu.
V srpnu tam byly teploty o 12,5oC vyšší než v okolní krajině a vyšplhaly se až na 40oC – toto spalující vedro přitom nezasáhlo pouze centrum města, ale i zhruba 8000 kilometrů čtverečních okolního území.
Při pohledu na rychle rostoucí města, jako je texaský Houston, vidíme skutečný efekt městského tepelného ostrova.
V posledních 12 letech se Houston rozrostl o 20% neboli o 300 000 obyvatel.
Během této doby se noční teplota zvýšila asi o 0,8°C.
Za sto let by to znamenalo obrovský nárůst o 7°C.
Zatímco však aktivisté z řad celebrit varují před hrozící zkázou v důsledku klimatických změn, schopnost těchto měst vyrovnat se s rostoucí teplotou nabízí realističtější pohled na věc.
Navzdory dramatickému zvýšení teploty v uplynulých 50 nebo 100 letech se tato města nezhroutila.
Přestože teploty vzrostly, počet úmrtí z vedra se snížil díky zlepšené zdravotní péči, přístupu ke zdravotnickým zařízením a klimatizaci.
Máme mnohem více peněz a mnohem větší technologické schopnosti adaptovat se než naši předkové.
Kromě oteplování vlivem městského tepelného ostrova budou města samozřejmě zasažena také zvýšením teplot způsobeným CO2.
Máme však příležitost jednat.
Na rozdíl od našich předků, kteří s městskými tepelnými ostrovy udělali jen velmi málo nebo vůbec nic, my jsme v dobrém postavení, abychom se s mnoha jejich následky utkali.
Aktivistické celebrity se zaměřují výlučně na snižování CO2, avšak pokud bychom řešili problém městských tepelných ostrovů, mohli bychom dosáhnout mnohem více – a s mnohem nižšími náklady.
Jednoduchá řešení mohou teploty značně změnit.
Města jsou teplejší než půda kolem nich, protože jsou sušší.
Postrádají vlhké zelené prostory a jejich kanalizační systémy účinně odvádějí vodu.
V Londýně je vzduch kolem řeky Temže chladnější než o několik bloků dále v zastavěných oblastech.
Vysadíme-li stromy a vybudujeme vodní objekty, nezkrášlíme jen okolí, ale také je ochladíme – podle klimatických modelů i o více než 8°C.
A navíc, i když se to může zdát téměř komicky prosté, je jedním z nejlepších přístupů ke snižování teploty natírat věci nabílo.
Města mají spoustu černého asfaltu a tmavých budov pohlcujících teplo.
Zvýšením odraznosti a stíněním lze do značné míry předejít hromadění tepla.
Natřete většinu města nabílo a můžete snížit teplotu o 10°C.
Tyto možnosti jsou jednoduché, zřejmé a cenově efektivní.
Vezměme si Los Angeles.
Vybavíme-li většinu z pěti milionů domů v tomto městě novými, světlejšími střechami, natřeme-li čtvrtinu silnic nabílo a vysadíme-li 11 milionů stromů, dosáhnou jednorázové náklady přibližně jedné miliardy dolarů.
Poté však každý rok snížíme náklady na klimatizaci asi o 170 milionů a dalších 360 milionů ušetříme díky snížení smogu.
Zároveň bychom tím snížili teplotu v L.
A. asi o 3°C – což přibližně odpovídá zvýšení teploty předpokládanému pro zbytek tohoto století.
Porovnejme tuto částku se 180 miliardami dolarů určenými na realizaci kjótského protokolu, který nebude mít prakticky žádný efekt.
V souvislosti s řešením globálního oteplování se o nejrozumnějších opatřeních momentálně příliš nemluví.
To se musí změnit.
Opravdu si musíme vybrat, jakou budoucnost chceme.
Klub záporných sazeb
BRUSEL – Po velkou část posledních deseti let dosahují centrální banky při oslabování silných globálních deflačních sil jen omezených úspěchů.
Americký Federální rezervní systém udržuje od roku 2008 nulové úrokové sazby a současně uskutečnil několik vln bezpříkladného rozšiřování své účetní bilance prostřednictvím rozsáhlých nákupů dluhopisů.
Bank of England, Japonská centrální banka a Evropská centrální banka se vydaly v jeho stopách a každá z nich vyrukovala s vlastní verzí takzvaného „kvantitativního uvolňování“ (QE).
Přesto se inflace nikde znatelně nezvýšila.
Navzdory společnému boji proti deflačním tlakům se dnes měnová politika – a také hospodářský výkon – těchto zemí navzájem odchyluje.
Zatímco Spojené státy a Velká Británie dnes rostou natolik rychle, že mohou opustit expanzivní politiku a zvýšit úrokové sazby, eurozóna a Japonsko zesilují QE a stlačují dlouhodobé úrokové sazby hlouběji do záporného pásma.
Čím lze tento rozdíl vysvětlit?
Stručná odpověď zní, že dluhem.
USA a Velká Británie už desítky let vykazují deficity běžného účtu, a jsou proto dlužníky, zatímco eurozóna a Japonsko pracují s vnějšími přebytky, což z nich činí věřitele.
Jelikož záporné sazby prospívají dlužníkům a poškozují věřitele, vyvolal jejich nástup po globální hospodářské krizi zotavení v USA a Velké Británii, zatímco v eurozóně a v Japonsku měl jen malý efekt.
Tento jev není izolovaný.
Většina věřitelských zemí světa – jde o státy jako Dánsko či Švýcarsko, které mají velké a trvalé přebytky běžného účtu – pracuje se zápornými úrokovými sazbami, a to nejen v případě dlouhodobých vládních dluhopisů a dalších „bezrizikových“ dluhů, ale i u cenných papírů se střední lhůtou splatnosti.
A to není nic dobrého.
Navzdory malému dopadu nízkých úrokových sazeb jim centrální banky v těchto ekonomikách zůstávají věrné.
Když se objeví tvrzení, že QE nebo nižší úrokové sazby pravděpodobně jejich ekonomikám příliš neprospívají, změní téma diskuse a začnou brojit proti představě, že zvýšení úrokových sazeb by stimulovalo ekonomiku – což je zdánlivě neprůstřelný argument.
Až na to, že ve skutečnosti zdaleka neprůstřelný není.
V základních kurzech ekonomie se probírá zvláštní případ „dozadu zahnuté nabídkové křivky úspor“: za určitých okolností mohou nižší úrokové sazby vést k vyšším úsporám.
Jelikož nižší sazby snižují příjem střadatelů, utrácejí tito lidé méně, zvláště pokud mají cílovou částku spoření na penzi.
Nic z toho nediskredituje obecné pravidlo – tvořící základ moderní měnové politiky –, že nižší úroková míra má sklon stimulovat spotřebu a další výdaje.
Síla tohoto vlivu se liší podle dluhové pozice dané ekonomiky.
V uzavřené ekonomice má každý věřitel svého dlužníka, takže to, co věřitelé v důsledku ultranízkých úrokových sazeb ztratí, by dlužníci měli získat.
V ekonomice s výraznou pozicí čistých zahraničních aktiv existuje přirozeně více věřitelů než dlužníků, zatímco pro zemi s velkým zahraničním dluhem platí opak.
Efektivita měnové politiky na dolní hranici by se tedy měla ve věřitelských a dlužnických ekonomikách lišit.
Tato podmínka neměla až donedávna valný význam, poněvadž pozice zahraničních aktiv byly obvykle malé (vyjádřeno procentem HDP).
Dnes jsou však tyto pozice ve velkých průmyslových ekonomikách velké a stále více se liší, zčásti i kvůli nahromadění dluhů, které vedlo ke globální finanční krizi v letech 2007-2008.
A na mezinárodní úrovni zadlužení ve skutečnosti dál roste.
Ačkoliv nerovnováhy běžných účtů od vypuknutí finanční krize obecně klesly, nedošlo u nich k obratu.
Z toho vyplývá, že přebytkové země dál posilují své věřitelské pozice a vzdalují se deficitním ekonomikám.
Vývozci komodit typu Ruska a Saúdské Arábie, kteří v období vysokých cen ropy vykazovali vysoké přebytky na běžném účtu, představují hlavní výjimku z tohoto pravidla divergujících pozic zahraničních aktiv.
Po prudkém poklesu světových cen ropy od června 2014 se jejich karta začala obracet.
Exportní příjmy se propadly – v mnoha případech klesly o polovinu –, což tyto země donutilo sklouznout do deficitu a začít čerpat z velkých suverénních fondů, které nahromadily během globálního boomu komodit.
Radikální snížení výdajů se dnes stalo nevyhnutelným.
Průmyslové ekonomiky čelí zásadně odlišným výzvám.
Jejich problémem – v jistém smyslu je to problém luxusu – je zajištění, aby jejich spotřebitelé utráceli nečekané příjmy dosažené v důsledku nižších dovozních cen.
Ve věřitelských zemích však záporné sazby tomuto cíli zjevně nepomáhají; některé vnější přebytky dokonce rostou.
Tato divergence se projevuje také v eurozóně.
Jako celek je to sice věřitelská ekonomika, ale zahrnuje i zadlužené země.
Dlužnické ekonomiky, jako jsou Španělsko a Portugalsko, dnes vykazují malé přebytky běžného účtu a postupně svůj dluh snižují.
U tradičních věřitelů však přebytky běžného účtu rostou tak rychle, že se asymetrie mezi dlužníky a věřiteli nadále zvyšuje.
Nejpatrnější je to na běžném účtu Německa, jehož přebytek se od začátku finanční krize zvýšil téměř na 8% HDP, což znamená, že tato země nahromadila v daném období víc přebytků než za celou předchozí historii.
Při pokračování současných trendů by se německá věřitelská pozice mohla zvýšit z 60% na 100% HDP.
Centrální bankéři mají být trpěliví.
Ekonomové podpořili globální posun k nezávislosti centrálních bank právě kvůli názoru, že centrální bankéři pak budou cítit menší pokušení snažit se stimulovat ekonomiku kvůli krátkodobému zisku.
Dnes se však zdá, že centrální bankéři začali být netrpěliví a znepokojují se kvůli nízké inflaci, třebaže se rozdíl v hospodářském výkonu pomalu snižuje a v USA a Japonsku bylo dosaženo plné zaměstnanosti.
Centrální bankéři věřitelských zemí se musí přestat pokoušet manipulovat se svými ekonomikami pomocí dalšího potenciálně kontraproduktivního měnového uvolňování.
Místo toho by měli umožnit, aby zotavení běželo vlastním tempem, i kdyby to bylo pomalu, a měli by počkat, až vymizí základní efekt nižších cen ropy.
Prezident ECB Mario Draghi nedávno připustil, že v dnešním globálním kontextu nemusí být současný přístup k měnové politice účinný.
Slibovat stále stejný recept však není odpověď.
Začít předcházet příští krizi eurozóny je nutné teď
PAŘÍŽ – Od července 2012, kdy prezident Evropské centrální banky Mario Draghi proslule přislíbil, že pro záchranu společné měny udělá, „cokoli bude zapotřebí,“ evropští lídři věnují budoucnosti eurozóny pramálo pozornosti.
Zajišťování stability a integrity eurozóny už víc než čtyři roky v zásadě ponechávají na subdodávkách centrálních bankéřů.
Avšak přestože ECB odvádí svou práci obratně, toto mlčky uzavřené, výhodné uspořádání se blíží ke svému konci, protože žádná centrální banka nemůže rozetnout politické ani ústavní hlavolamy.
Evropské hlavy států a vlád by projevily moudrost, kdyby za sebe nenechaly rozhodovat okolnosti, začaly od Adama a uvažovaly o eventualitách budoucnosti eurozóny.
Doposud evropští lídři projevili k takové diskusi pramalou chuť.
V červnu 2015 nad zprávou o budoucnosti eura od šéfů různých evropských institucí jen mluvili do větru.
Několik týdnů nato se téma krátce na pořad vrátilo, když lídři eurozóny na konci července strávili dlouhou noc dohady nad tím, zda vyhodit Řecko; jimi deklarovaný záměr se k věci vrátit a řešit stěžejní otázky však dlouho nepřežil.
Konečně plány reagovat posílením eurozóny na šok z brexitu šly rychle do stoupy kvůli strachu, že by taková reforma vyvolala přílišné rozbroje.
Téma ale nezmizelo.
Měnová anestetika podávaná ECB sice na trzích zmírňují napětí, ale před italským ústavním referendem, které proběhne 4. prosince, se znovu objevuje nervozita.
Ke konci listopadu rozpětí mezi italskými a německými desetiletými dluhopisy dosáhlo 200 bazických bodů, což je hladina nezaznamenaná od roku 2014.
Jedním důvodem narůstajících obav je znepokojivý stav několika italských bank.
Brexit a volba amerického prezidenta, který prosazuje americké ohledy namísto globálních a odmítá EU, přidávají riziko, že evropskou měnovou integraci nezpochybní trhy, ale voliči.
Politické strany vystupující proti euru sílí ve všech velkých zemích eurozóny kromě Španělska.
V Itálii by mohly disponovat většinou.
V ekonomické oblasti má eurozóna mnoho nesplněných úkolů.
Bankovní unie, spuštěná v červnu 2012 s cílem zpřetrhat vzájemnou závislost bank a států, udělala slušný pokrok, přesto stále není úplná.
Mezery v konkurenční schopnosti mezi členy eurozóny se zúžily a externí nevyváženosti uvnitř zóny polevily, avšak převážně díky stlačení domácí poptávky v jižní Evropě; toky úspor ze severu na jih se neobnovily.
Rozdíly v měrách nezaměstnanosti zůstávají značné.
Eurozóně také stále schází společný fiskální mechanismus; Německo přitom rázně odmítlo nedávný pokus Evropské komise prosadit „pozitivní postoj“ v zemích, které mají prostor posílit výdaje.
Samozřejmě, až udeří příští recese, fiskální stability bude pravděpodobně nebezpečný nedostatek.
Konečně řízení eurozóny zůstává příliš těžkopádné a technokratické.
V procesní houštině se zřejmě ztrácí většina ministrů, o zákonodárcích ani nemluvě.
Tento neuspokojivý stav může, ale nemusí přetrvávat, v závislosti na politických či finančních rizicích – anebo nejpravděpodobněji na jejich vzájemné souhře.
Otázkou teď tedy je, jak vést plodnou diskusi s cílem načrtnout možné reakce.
Překážky jsou dvojí: Zaprvé už neexistuje žádná hybná síla usilující o „více Evropy“; právě naopak, zásadní kámen úrazu představuje směs skepse ohledně Evropy a zdráhavost vůči potenciálním transferům.
Zadruhé se napříč zeměmi liší náhledy na podstatu a stěžejní příčiny krize eura.
Vzhledem k nouzi o politický kapitál, který lze na evropské reakce vynaložit, a k neshodě na podstatě problému a způsobech jeho řešení je přemíra obezřetnosti vlád stěží překvapivá.
Obě překážky lze překonat.
V prvé řadě by diskuse o budoucnosti eurozóny neměla být postavena tak, že nutně povede k další integraci.
Cílem by mělo být zajistit funkčnost eurozóny, z čehož může vyplynout potřeba dát centru v některých oblastech víc pravomocí, ale v jiných zase méně.
Například fiskální zodpovědnost by se neměla redukovat na centralizované vymáhání společného režimu.
Lze vypracovat politický rámec, který bude ztělesněním decentralizovanějšího přístupu a posílí pravomoci národních orgánů k dohledu nad rozpočtovým chováním a celkovou fiskální udržitelností.
Některé kroky v tomto směru už ostatně byly učiněny.
Další by vyžadovaly, aby vlády začaly být individuálně zodpovědné za svá pochybení – jinými slovy umožnit uvnitř eurozóny částečnou restrukturalizaci dluhu.
Takový přístup by přinesl značné těžkosti, i kdyby jen proto, že přechod na takový režim by byl nebezpečnou poutí; nicméně možnosti tohoto typu by měly být součástí diskuse.
K překonání druhého problému je třeba, aby diskuse nezačínala řešením zděděných problémů.
Dělení břemene mezi věřitele a dlužníky nevyhnutelně jitří spory, protože se jedná o ryzí příklad hry s nulovým součtem.
Dějiny mezinárodních finančních vztahů dokládají, že k takovým diskusím dochází neodvratně opožděně, a že když k nim dojde, jsou nutně konfliktní.
Nemělo by se tudíž toto téma řešit jako první.
Tato zdánlivě realistická možnost začít bezprostředními problémy a až následně řešit dlouhodobější témata je přitažlivá jen na povrchu.
Ve skutečnosti by diskuse měly začít od vlastností permanentního režimu, který bude v dlouhodobějším výhledu nastolen.
Zúčastnění by měli promýšlet logicky soudržné možnosti, dokud nezjistí, zda jsou schopni dohodnout se na směrném plánu.
Teprve, až bude dosaženo dohody na směru budoucího postupu, mělo by se diskutovat o cestě vedoucí k jeho uskutečnění.
Problémy eurozóny nemají žádné rychlé řešení.
Jedna věc je ale jistá: absence skutečné diskuse o možných budoucích scénářích je vážným důvodem ke znepokojení.
Mlčeti není vždy zlato; v zájmu budoucnosti Evropy je zapotřebí ticho obklopující společnou měnu co nejdřív prolomit.
Práce v automatizované budoucnosti
LONDÝN – Naši budoucnost dnes diktují zlomové technologie, neboť současné inovace čím dál větší měrou rozostřují hranice mezi fyzickou, digitální a biologickou říší.
Na operačních sálech a v restauracích rychlého občerstvení jsou už roboti, dokážeme využít třírozměrného snímkování a odběru kmenových buněk k pěstování lidských kostí z pacientových vlastních buněk a trojrozměrný tisk vytváří oběhovou ekonomiku, v níž lze suroviny použít poprvé a pak opakovaně.
Toto cunami technologického novátorství bude i nadále do hloubi měnit, jak žijeme a pracujeme a jak fungují naše společnosti.
Během toho, co se označuje za čtvrtou průmyslovou revoluci, se dospívající technologie – mimo jiné robotika, nanotechnologie, virtuální realita, třírozměrný tisk, internet věcí, umělá inteligence a vyspělá biologie – budou sbližovat.
A jak se tyto technologie budou dál vyvíjet a široce zavádět, přinesou s sebou radikální proměny ve všech oborech, odvětvích a ekonomikách a ve způsobu, jímž jednotlivci, firmy a společnosti produkují, distribuují a spotřebovávají zboží a služby a zbavují se jich.
Tento vývoj vyvolává úzkostné otázky ohledně toho, jakou úlohu budou ve světě poháněném technologiemi hrát lidé.
Studie Oxfordské univerzity z roku 2013 odhaduje, že během příštích dvou dekád by automatizace mohla ve Spojených státech znamenat konec téměř poloviny všech pracovních míst.
Na druhou stranu ekonomové jako James Bessen z Bostonské univerzity tvrdí, že automatizace jde často ruku v ruce s tvorbou nových pracovních míst.
Co nás tedy čeká – nová pracovní místa, nebo rozsáhlá strukturální nezaměstnanost?
Aktuálně si můžeme být jistí, že čtvrtá průmyslová revoluce bude mít na zaměstnanost rušivý vliv, ale nikdo zatím nedokáže předpovědět rozsah změn.
Než tedy všechny špatné zprávy zbaštíme, měli bychom se podívat do historie, která naznačuje, že technologická změna dopadá častěji na povahu práce než na samotnou příležitost se práce účastnit.
První průmyslová revoluce přesunula britskou výrobu z lidských příbytků do továren a stala se začátkem hierarchické organizace.
Změna byla často násilná, jak v Anglii počátkem devatenáctého století názorně předvedli proslulé nepokoje ludditů.
Aby lidé našli práci, byli nuceni se stěhovat z venkova do průmyslových center a právě v tomto období se objevila první odborová hnutí.
Druhá průmyslová revoluce přinesla elektrifikaci, výrobu ve velkém a nové přepravní a komunikační sítě a vytvořila nové profese jako inženýry, bankéře a učitele.
V této éře se objevily střední třídy a začaly požadovat nové sociální politiky a silnější úlohu vlády.
Během třetí průmyslové revoluce elektronika a informační a komunikační technika dále automatizovaly výrobní postupy a mnohé pracovní příležitosti se přesunuly z výroby do služeb.
Když se v 70. letech minulého století objevily bankomaty, zpočátku se předpokládalo, že pro pracující v maloobchodním bankovnictví budou pohromou.
Přesto ve skutečnosti počet pracovních míst v pobočkách bank časem stoupal, zatímco náklady klesaly.
Změnila se povaha práce: je méně transakční a více zaměřená na služby zákazníkům.
Všechny dřívější průmyslové revoluce provázely otřesy a ani čtvrtá revoluce nebude jiná.
Budeme-li ale mít na paměti ponaučení z dějin, dokážeme změnu zvládnout.
V prvé řadě se musíme zaměřit na dovednosti, nikoli jen na konkrétní pracovní místa, která vznikají a zanikají.
Jestliže určíme, které soubory dovedností budeme potřebovat, budeme schopni vzdělávat a zaučovat lidské pracovní síly tak, aby zužitkovaly všech nových příležitostí, jež technologie vytvoří.
V čele takového úsilí by měla jít oddělení lidských zdrojů, vzdělávací instituce a vlády.
Zadruhé, minulé zkušenosti opakovaně ukázaly, že je nezbytné chránit znevýhodněné třídy; pracující ohrožení tím, že je nahradí technika, potřebují čas a prostředky k adaptaci.
Jak jsme viděli v roce 2016, když obrovské nerovnosti příležitostí a výsledků vedou lidi k přesvědčení, že nemají budoucnost, může to mít dalekosáhlé důsledky.
Abychom zajistili, že se čtvrtá průmyslová revoluce promítne do hospodářského růstu a přinese plody všem, v neposlední řadě musíme společně vypracovat nové regulatorní ekosystémy.
Zásadní úlohu musí sehrát vlády, ale spolupracovat s nimi musí také podniky a vůdčí osobnosti občanské společnosti, aby pro nové technologie a nová odvětví stanovily vhodné předpisy a normy.
Nedělám si iluze, že to bude snadné.
Tempo změn nebude určovat technika, ale politika a zavádění nezbytných reforem bude náročná, pomalá práce, obzvlášť v demokracii.
Bude vyžadovat kombinaci tvorby progresivních politik, čilých regulatorních rámců a především účinných partnerství napříč organizačními a národními hranicemi.
Dobrým vzorem, který je vhodné mít na paměti, je dánský systém „flexicurity,“ v němž se flexibilní trh práce pojí s pevnou sítí sociální ochrany, která zahrnuje školicí a rekvalifikační služby pro všechny občany.
Technologie se sice vyvíjejí rychle, ale nezapříčiní zhroucení samotného času.
Zásadní – ba revoluční – změny nepřijdou jako velký třesk, ale odehrají se během mnoha desítek let.
Jednotlivci, firmy a společnosti budou mít čas se adaptovat.
Není ale času nazbyt.
Formování budoucnosti, která dokáže prospívat všem, musí začít už teď.
Ať technologie pracují pro zaměstnance
NEW YORK – V době, kdy technologické inovace transformují naše ekonomiky, dělají zaměstnanci z celého světa všechno možné – překračují hranice, mění zaměstnání nebo zakládají firmy –, aby měli šanci prosperovat.
Záchranné sociální sítě se však mění mnohem pomaleji, což znamená, že zaměstnanci procházející proměnou jsou často nesmírně zranitelní.
Co je třeba udělat pro zabezpečení zaměstnanců na budoucím trhu práce?
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
V nepříliš vzdálené minulosti byla většina zaměstnanců zaměstnaná po většinu kariéry ve stejném oboru – často u téže firmy.
Dnes je však téměř 40% zaměstnaných lidí v Evropské unii v atypickém pracovním poměru (nepracují na plný úvazek a na smlouvu na dobu neurčitou) nebo jsou samostatně výdělečně činní.
Průměrný Američan v produktivním věku dnes během života vystřídá 11 pracovních míst, přičemž mnozí z nich mají více zaměstnání současně.
Celosvětově společnost McKinsey Global Institute odhaduje, že do roku 2030 bude muset až 375 milionů zaměstnanců (14% pracovní síly) změnit profesní kategorii, aby naplnilo potřeby měnícího se trhu práce.
Všichni zaměstnanci se navíc budou muset adaptovat – získat nové znalosti a kvalifikaci –, jak se jejich pracovní místa budou vyvíjet spolu se stále dokonalejšími stroji.
Bude-li práci budoucnosti určovat automatizace, pak o budoucnosti zaměstnanců rozhodne celoživotní učení, zvláště když se jim prodlužují životy.
Vyrovnat se s těmito změnami bez obětování důstojnosti, samostatnosti či ambicí bude vyžadovat kombinaci ekonomické mobility a finanční bezpečnosti, kterou dokáže zajistit nový typ sociální záchranné sítě – sítě, která vloží benefity přímo do rukou jednotlivce.
Zaměstnanci by neměli být nuceni rozhodovat se mezi obdobím těžké zranitelnosti, když změní povolání, a lpěním na stejné práci až do doby, kdy zastará, jen aby nepřišli o benefity.
Technologie nejen narušují jejich profesní životy, ale mohou na druhé straně zajišťovat i jejich ochranu, pokud umožní poskytování benefitů, jež se budou během profesního života jednotlivce zvyšovat bez ohledu na typ práce, kterou daný člověk vykonává, a bez ohledu na otázku, kde ji vykonává.
Některé vlády na tento úkol reagují už dnes.
V roce 2015 založila Francie pro všechny zaměstnance v soukromém sektoru individuální výcvikové účty přístupné od chvíle, kdy poprvé vstoupí na trh práce, až do odchodu do důchodu.
Každý zaměstnanec obdrží 24 hodin výcviku za jeden rok práce na plný úvazek, a jakmile dosáhne hranice 120 hodin, získává 12 hodin výcviku za rok.
Singapur nedávno založil „individuální účty učení“ pro každého občana ve věku nad 24 let.
Prostředky na účtu lze utratit za kvalifikační kurzy u předem schválených poskytovatelů.
Podobné modely byly navrženy i v Kanadě, Číně a Egyptě.
Také zákonodárci v několika státech USA sepisují návrhy zákona, jenž by testoval a financoval přenosné benefity.
Zodpovědnost za vývoj všeobecných přenosných benefitů však nemohou mít výlučně vlády.
Také soukromý sektor musí přispět k zajištění, aby všichni zaměstnanci – od migranta přes mlékaře až po marketingového specialistu – měli přístup k nástrojům a službám potřebným k co nejrychlejšímu dosažení finanční bezpečnosti a aby zůstali po celý život činorodí a produktivní.
Naštěstí i zde dochází k pokroku, kdy některé startupové firmy nabízejí technologie zaměřené na lidi, které vyztuží záchranné sociální sítě budoucnosti.
Například firma Trezeo vyvinula bankovní účet, jenž s využitím umělé inteligence poskytuje bezúročné půjčky a zajišťuje stálé platby nezávislým pracovníkům i v obdobích, kdy nemají mnoho zakázek.
Francouzský Bob Emploi zase využívá umělou inteligenci a vládní data k tomu, aby uchazečům o práci poskytoval personalizovaná hodnocení jejich vyhlídek.
Ve snaze podpořit setrvalý pokrok se firma Mastercard spojila s Centrem pro práci budoucnosti při Královské společnosti pro podporu umění, výrobců a obchodu a společně vytvořily Urychlovač dopadů na ekonomickou bezpečnost.
Toto partnerství – které si klade za cíl usnadnit vývoj a rozšíření novátorských iniciativ, jež přímo podporují dobrou práci a začleňování občanů, a současně zajišťuje bezpečné a spolehlivé příjmy domácností – ukazuje, jak se aktéři ze soukromého sektoru mohou spojovat a objevovat nové způsoby spolupráce tím, že rozšíří záběr svých technologií a know-how.
Dopad takových společných projektů jsme viděli na vlastní oči.
Jaza Duka – partnerství firem Mastercard, Unilever a Kenya Commercial Bank – je digitální platforma, jež od svého zavedení v roce 2017 pomáhá zajišťovat drobným obchodníkům přístup k provoznímu kapitálu, který potřebují, aby mohli konkurovat a růst.
Vývoj takového programu na jednom trhu je však jen první krok.
Je nutné vytvořit také společný rámec, aby se podobné programy daly rozšiřovat a zavádět v různých kontextech.
Například poskytování benefitových „bodů“ namísto peněz v jedné konkrétní měně by umožnilo přeshraniční fungování systémů v době, kdy se přes hranice stále více přesouvají i samotní zaměstnanci.
A standardizované edukační hodnocení by si zachovávalo hodnotu i po přesunu těch, kdo si ho vysloužili.
Se změnou povahy práce se musí měnit i povaha benefitů a jejich systémů.
Chceme-li v době rozsáhlých technologických disrupcí zajišťovat příležitosti a bezpečnost všem a všude, musí vlády i soukromí aktéři spolupracovat na vývoji novátorských řešení, která naplní naléhavé a neustále se vyvíjející potřeby zaměstnanců.
Nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je využívat právě těch technologií, které převratné změny způsobují.
Jak bojovat s nadcházející krizí likvidity
SÃO PAULO – Tento měsíc se vedoucí představitelé států skupiny G-20 sejdou v turecké Antalyi na desátém summitu od vypuknutí globální finanční krize v roce 2007.
Navzdory všem dosavadním jednáním – prestižním akcím za účasti nejdůležitějších osob z nejvlivnějších ekonomik světa – však nedošlo k žádnému skutečnému pokroku směrem k reformě mezinárodní finanční architektury.
Od soulského summitu v roce 2010 se skupina tímto tématem ani vážně nezabývala.
Jednoduše řečeno tak G-20 selhává ve svém hlavním a původním cíli zvýšit globální finanční a měnovou stabilitu.
Významnou součástí problému je skutečnost, že agenda G-20 je postupem let stále nabitější.
V době rýsujícího se finančního chaosu se však G-20 musí přestat snažit o vyřešení široké palety témat současně – tento cíl se ukázal jako nesplnitelný – a vrátit se k základům.
Americký Federální rezervní systém se připravuje na zvýšení úrokových sazeb, které drží od krize téměř na nule.
Ačkoliv je zpřísnění měnové politiky možná nezbytné, hrozí vyvolat vážnou krizi likvidity v rozvojových zemích, což by mělo velký dopad na hospodářský růst a rozvoj.
Proto se účastníci listopadového summitu G-20 musí zaměřit na vytvoření důvěryhodné institucionální hráze pro obtížné časy v budoucnu.
Konkrétně by G-20 měla poskytnout víc pravomocí Mezinárodnímu měnovému fondu – jednak naléháním, aby víc využíval své stávající pravomoci, a jednak prosazováním institucionální reformy.
Guvernér indické centrální banky Raghuram Rajan to ostatně zdůraznil na nedávných výročních zasedáních MMF a Světové banky v peruánské Limě, když vyzval fond, aby vybudoval trvalou globální záchrannou síť na pomoc zemím, které v budoucnu postihne krize likvidity.
Nezbytné institucionální aranžmá už existuje: oddělení zvláštních práv čerpání (SDR) na MMF.
Na tomto oddělení mohou oficiální aktéři vyměňovat SDR – což je mezinárodní rezervní aktivum MMF – za jiné měny.
MMF navíc může pověřit zemi se silnou pozicí platební bilance, aby poskytla likviditu, kterou potřebuje jiný člen.
Díky tomuto takzvanému „mechanismu designace“ – který nikdy nebyl použit – může MMF zajišťovat spolehlivý přístup ke globálním měnám v době krize.
K tomu, aby se oddělení SDR stalo globálním likviditním centrem schopným zmírňovat budoucí krize, je samozřejmě nezbytná reforma.
V ideálním případě by snahu o posílení MMF podpořily velké mocnosti.
USA však k tomu zatím nejeví ochotu, neboť Kongres vzhledem k domácí stranické politice blokuje příslušné reformy.
Skupina G-20 by sice neměla reformy vedoucí k posílení MMF vzdávat, ale zároveň by měla rozšířit záběr.
Konkrétně by měla spolupracovat s „koalicí ochotných“ – zahrnující velké rozvíjející se ekonomiky, zainteresované rozvinuté země a další rozvojové státy – na vytvoření institucionálního mechanismu, pomocí něhož by mohla efektivně reagovat na příští globální krizi likvidity.
Evidentním řešením by bylo replikovat institucionální strukturu SDR jejím začleněním do dohody mezi koaličními státy.
Tento systém by mohla řídit Banka pro mezinárodní vypořádání, která byla v 60. letech účastníkem měnových swapů na základě brettonwoodského systému rovné hodnoty.
Tento přístup má nepochybně velké nedostatky.
Ztratila by se totiž hlavní výhoda oddělení SDR – totiž že jde o kvaziuniverzální a vládami řízený systém, v jehož rámci dochází k výměně měn za spolehlivou „zástavu“ (SDR).
Dokonalé by však nemělo být nepřítelem dobrého.
Dokud je ideální systém nedosažitelný, bude muset stačit i nedokonalé řešení.
V situaci, kdy sílí riziko krize likvidity a stávající mezinárodní finanční architektura není dost dobře schopná na takovou krizi reagovat, nepřipadá nicnedělání v úvahu.
V posledních letech je mezinárodní finanční soustava stále rozdrobenější, dokladem čehož je šíření bilaterálních a multilaterálních dohod o měnových swapech.
Například Čiangmaiská iniciativa za multilateralizaci zahrnuje státy sdružení ASEAN plus Čínu, Japonsko a Jižní Koreu.
Státy BRICS (Brazílie, Čína, Indie, Rusko a Jihoafrická republika) zase vytvořily Dohodu o rezervách pro nepředvídané situace (CRA).
Swapové kontrakty se týkají předem vyčleněných prostředků, které se nepřevádějí na mezinárodní organizaci s konkrétním institucionálním posláním.
Místo toho jsou držiteli zahraničních devizových rezerv – tedy likvidity v měnách akceptovaných pro mezinárodní platby – až do aktivace swapu státní agentury.
Vzhledem k tomu neexistuje záruka, že centrální banka v případě krize skutečně poskytne swapovou linku, ke které se zavázala, nebo že na ni přinejmenším nenaváže politické podmínky.
U CRA se mohou například členové z poskytnutí podpory vyvázat – a mohou požádat o dřívější splacení, pokud v jejich platební bilanci vyvstane taková potřeba.
Je tedy zřejmé, že stále se rozšiřující světová síť dohod o měnových swapech zdaleka není spolehlivým mechanismem reakce na krize.
Problematické je to především pro rozvíjející se ekonomiky, které jsou nyní obzvláště zranitelné.
Turecko, které momentálně vykonává předsednictví skupiny G-20, a Čína, jež ho v příštím roce vystřídá, by měly mít obrovskou motivaci vyžadovat kroky vedoucí k vytvoření pojistek proti dnešním rizikům likvidity.
Kromě naléhání na USA, aby schválily reformy řízení MMF, by obě země měly usilovně budovat koalici ochotných a vytvářet efektivní mechanismus reakce na krize.
Prozatím se zdá, že Turecko v tomto úkolu zaostává a prosazuje přehnaně velkou a neefektivní agendu.
Nezbývá než doufat, že jeho vedoucí představitelé rychle přijdou k rozumu a že blížící se summit přinese výsledky, které předchozí summity nepřinesly – a které dnes svět potřebuje víc než kdykoliv dříve.
„Okamžik Volvo“ pro antimikrobiální rezistenci
LONDÝN – Automobilka Volvo vydala minulý týden inspirativní prohlášení: po roce 2019 přestane vyrábět automobily jezdící výlučně na benzin či naftu.
Zástupci firmy možná očekávají, že tradiční automobily budou v budoucnu méně ziskové.
Ať je však motiv jakýkoliv, jejich rozhodnutí se setkalo se širokou odezvou.
Francouzský prezident Emmanuel Macron během 24 hodin oznámil, že Francie zakáže do roku 2040 prodej benzinových a naftových automobilů.
Rozhodnutí firmy Volvo potvrzuje, že se v automobilovém průmyslu mění poměry, a vysílá pozitivní signál v boji proti klimatickým změnám.
Co je ovšem důležitější, ukazuje, že lidé a organizace stále dokážou dělat velké a smělé kroky, aby vyřešili závažné problémy.
Jedním z mnoha globálních problémů dneška je i boj proti antimikrobiální rezistenci (AMR), který potřebuje podobný průlomový závazek.
Skutečnost, že se AMR objevila v agendě skupiny G20 na jejím loňském summitu v čínském Chang-čou, znamenala pro aktivisty velké vítězství.
Loňské prohlášení lídrů G20 k AMR však nebylo tak smělé, jak mohlo být, protože vedoucí představitelé nechtěli zvednout laťku příliš vysoko.
Věděli, že letos bude skupině předsedat Německo coby zapálený bojovník proti AMR, takže lze očekávat, že právě ono položí na stůl smělé návrhy.
Před letošním summitem G20 v Hamburku jsem se začal obávat, že Německo těmto očekáváním nedostojí.
Němci však málo slibovali a mnoho vykonali.
Dlouhé komuniké vydané na závěr hamburského summitu obsahuje prohlášení o AMR, které je odvážnější, než bych očekával.
Nejenže lídři G20 potvrdili svou předchozí podporu snaze Světové zdravotnické organizace, Organizace OSN pro výživu a zemědělství a Organizace za práva zvířat bojovat proti AMR.
Zároveň podnikli důležité kroky ve třech klíčových oblastech: zemědělském využití, diagnostice a trhu pro nová užitečná léčiva.
Ve všech třech těchto oblastech existují jasné příležitosti k průlomovým závazkům.
V oblasti zemědělství slíbily státy skupiny G20, že omezí používání antibiotik mimo oblast veterinární medicíny.
To je samo o sobě významný krok vpřed, poněvadž ve velkých zemích, jako jsou Spojené státy a možná i Čína s Indií, se dnes antibiotika využívají více na podporu růstu v zemědělství než na boj proti infekcím u lidí.
Evropská unie zakazuje tuto praxi už deset let, avšak její politika se nerozšířila do celého světa, protože jí stojí v cestě partikulární zájmy ve velkých zemích s rozvinutým potravinářským průmyslem.
Přesto by státy jako USA a Brazílie nyní mohly prožít svůj „okamžik Volvo“: jednoduše je zapotřebí, aby politici sdělili výrobcům potravin, co bude dovoleno, a co ne.
A také soukromý sektor potřebuje v této oblasti vidět jasné vedení.
Producenti potravin a velkoobchodníci by měli jít ve stopách výrobce slaniny se sídlem v Devonu, který se nedávno zavázal, že bude zpracovávat pouze vepře bez antibiotik.
Zachovají se Walmart, Asda, Tesco a další firmy stejně?
Chceme-li vyhrát válku s AMR, musíme přestat rozdávat antibiotika jako bonbony.
K tomu budeme potřebovat nové technologie a další opatření, která změní způsob předepisování a podávání antibiotik.
Například v Komisi pro hodnocení AMR, jíž jsem předsedal, jsme naléhavě vyzývali rozvinuté země, aby do roku 2020 začaly vyžadovat provedení určitých diagnostických testů, než bude možné předepisovat antibiotika.
Zavedením takové politiky se dnes kterákoliv rozvinutá země může etablovat jako globální lídr.
Totéž platí i o firmách, které se zavážou poskytnout nezbytnou diagnostickou technologii za dostupnou cenu, nebo farmaceutických společnostech, jež tyto technologie podpoří jako doplněk nových gramnegativních antibiotik, u kterých bude muset být stanovena vyšší cena, aby se zabránilo nadužívání.
Která farmaceutická společnost se stane Volvem či Teslou ve svém oboru?
Pokud se jedna firma postaví do čela vývoje nových léků reagujících na rezistentní patogeny, což WHO zařadila mezi naléhavé priority, pak tím uvolní ostatní ze svěrací kazajky konvencí a donutí je, aby přestaly tak úzkoprse myslet na čtvrtletní výsledky.
V Komisi pro hodnocení AMR jsme doporučili 27 intervencí, které by mohly vyřešit krizi AMR na jednu generaci.
V tomto desetiletí však tři američtí výrobci farmaceutik již nyní vynaložili víc peněz na zpětný odkup vlastních akcií, než kolik by bylo zapotřebí na realizaci těchto intervencí.
Z farmaceutických společností se v podstatě stali na prvním místě manažeři účetních bilancí a až na druhém místě výrobci léků.
Je zapotřebí, aby někdo obrátil tento model vzhůru nohama.
Komise navrhla také odměny za vstup na trh, aby podnítila inovace.
Pokud by velcí výrobci léčiv smysluplně investovali do výzkumu antibiotik, mohli by podstatně zlepšit současné podmínky pro vývoj nových léčiv.
Lze doufat, že „Centrum spolupráce na výzkumu a vývoji“ navrhované skupinou G20 bude v tomto úsilí nápomocné.
Teprve až se celá branže sjednotí, vydá se AMR cestou automobilů s ryze benzinovým či naftovým pohonem.
Je načase, aby se G20 chopila klimatického kormidla
PAŘÍŽ – Na začátku roku 2016 byly Spojené státy v dobrém postavení jít v čele globálního boje proti změně klimatu.
Německá kancléřka Angela Merkelová jako předsedkyně G20 pro rok 2017 počítala s USA, že jí pomohou uvádět do pohybu hlubokou proměnu v globální ekonomice.
I Donaldu Trumpovi po jeho vítězství v amerických prezidentských volbách přiznala Merkelová presumpci společného zájmu a proti vší pravděpodobnosti doufala, že by USA stále ještě mohly plnit vůdčí úlohu při snižování globálních emisí skleníkových plynů.
Při prvním osobním setkání Merkelové s Trumpem však nebyla vydána žádná podstatná prohlášení a z řeči těla bylo zřejmé, že vyhlídky na budoucí dialog jsou ponuré.
Trumpův slogan „Amerika na prvním místě“ zřejmě znamená „Amerika na vlastní pěst“.
Anulováním politik snižování emisí CO2, které zavedl jeho předchůdce, Trump demontuje nový model kooperativní globální správy vtělený do Pařížské klimatické dohody z roku 2015.
Země, které dohodu podepsaly, se zavázaly ke sdílení rizik a přínosů globální ekonomické a technologické transformace.
Trumpův přístup ke změně klimatu nevěští nic dobrého pro občany USA – z nichž dnes mnozí mobilizují odpor vůči jeho administrativě – ani pro svět.
Zbytek světa přesto bude vyvíjet nízkouhlíkové, odolné systémy.
Díky úsilí aktérů ze soukromého i veřejného sektoru napříč vyspělým a rozvojovým světem se nadcházející ekonomická proměna stává téměř neodvratnou a jejich záměry se nezmění jen proto, že USA mají novou, vrtošivou vládu.
Čína, Indie, Evropská unie a mnohé africké a latinskoamerické země dál zavádějí systémy čisté energetiky.
Dokud tomu tak bude, firmy, místní samosprávy a další zainteresované strany budou nadále uskutečňovat nízkouhlíkové strategie.
Jistěže, Trumpovy politiky by mohly přinést nová nebezpečí a náklady, na domácí scéně i celosvětově; prodloužit éru fosilních paliv se mu ale nepodaří.
Faktické odstoupení USA od Pařížské dohody je přesto hrozivá událost.
Absence tak důležitého aktéra v boji proti změně klimatu by mohla podkopat nové formy multilateralizmu, ač je vzpruhou klimatického aktivizmu, neboť globální veřejné mínění se obrací proti USA.
Bezprostředněji došlo k tomu, že Trumpova administrativa vytvořila podstatná finanční rizika, která by mohla brzdit snahy řešit změnu klimatu.
Trumpem navržený rozpočet by uvalil omezení na federální financování rozvoje čisté energetiky a výzkumu klimatu.
Rovněž jeho nedávné exekutivní příkazy minimalizují finanční výdaje amerických podniků za uhlíkovou stopu, neboť mění způsob výpočtu „společenské ceny uhlíku“.
Jeho administrativa už trvala na tom, aby ze společného prohlášení vydaného ministry financí G20 byly vypuštěny zmínky o změně klimatu.
To jsou všechno nerozvážná rozhodnutí, která znamenají vážná rizika pro ekonomiku USA a pro globální stabilitu, jak nedávno zdůraznil generální tajemník Organizace spojených národů António Guterres.
Finanční soustava USA hraje ve světové ekonomice přední roli a Trump nás chce vzít zpátky do doby, kdy investoři ani široká veřejnost při finančním rozhodování nezohledňovali rizika související se změnou klimatu.
Od roku 2008 regulatorní přístup zastávaný USA a G20 směřuje k posilování transparentnosti a zkvalitňování schopnosti rozumět možným systémovým rizikům ohrožujícím globální finanční soustavu, zejména těm, které souvisejí se změnou klimatu a závislostí na fosilních palivech.
Rozvoj přísnějších pravidel transparentnosti a lepších nástrojů k hodnocení rizik je nejvyšší prioritou pro samotnou finanční obec.
Zavádění takových nových pravidel a nástrojů může urychlit celkový trend odklonu investic od fosilních paliv, zajistit hladký přechod k odolnější ekonomice s čistou energetikou a nabídnout dlouhodobým investorům důvěru a srozumitelnost.
Vzhledem ke zvýšeným finančním rizikům souvisejícím se změnou klimatu by nejvyšší prioritou mělo být odolat Trumpovu exekutivnímu příkazu, který má demontovat pravidla transparentnosti na Wall Street.
Skutečnost, že na investiční riziko plynoucí ze změny klimatu upozornili Warren Buffet a firma Black Rock, která spravuje aktiva, ukazuje, že bitva ještě není prohraná.
Byl dobrý nápad vytvořit G20.
Teď se musí vypořádat se svou největší výzvou.
Je na Merkelové a dalších lídrech G20, aby překonali americký (a saúdský) odpor a udrželi kurz klimatického úsilí.
Za spojence mohou počítat některé největší světové institucionální investory, kteří se podle všeho shodnou na nezbytnosti přechodného rámce samoregulace.
Je úkolem ostatních světových lídrů, aby dali dohromady soudržnou reakci na Trumpa a pokračovali v ustavování nového rozvojového paradigmatu, který bude slučitelný s různými finančními soustavami.
Zároveň EU – která letos slaví 60. výročí Římské smlouvy – má teď příležitost přemýšlet o budoucnosti, kterou chce vybudovat.
Jistěže, žijeme v nelehké době; přesto se stále můžeme rozhodnout, v jakém světě chceme žít.
Co musí udělat G20
LONDÝN – Saúdská Arábie, která letos předsedá skupině G20, svolá příští týden virtuální summit, na němž se bude diskutovat o globální reakci na krizi kolem viru COVID-19.
Krizové setkání rozhodně nepřichází příliš brzy.
Globální zdraví je kolektivní veřejný statek, a jakékoliv jeho ohrožení proto vyžaduje multilaterální reakci.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Zároveň existuje riziko, že zdravotní krize vyvolá i globální recesi a finanční krizi.
Jak už jsme zjistili v roce 2008, i na globální hospodářské krize se musí reagovat multilaterální strategií.
Bojácné, nekoordinované či jednostranné kroky jednotlivých zemí budou přinejlepším neúčinné a mohly by vést k sestupné spirále a politice typu „ožebrač bližního svého“.
Skupina G20 je na roli globálního koordinátora jednoznačným kandidátem.
Její členové dohromady vytvářejí přibližně 90% globálního HDP a zahrnují největší rozvinuté i rozvíjející se ekonomiky světa.
A jako fórum bez stálého sekretariátu je toto uskupení dostatečně agilní, aby dokázalo dát rychle dohromady mezinárodní společenství, jak tomu bylo na vrcholu finanční krize v roce 2008.
Tehdy se vedoucí představitelé G20 sešli ve Washingtonu, aby zorganizovali koordinovanou reakci, a poté se znovu setkali v dubnu 2009 v Londýně, kde přijali opatření ke stabilizaci globální ekonomiky a obnovení důvěry.
Zabralo to: veřejná demonstrace kolektivního vedení a společné zodpovědnosti odvrátila hlubší hospodářský kolaps.
V současné krizi se hraje ještě o víc, protože jsou v ohrožení miliony životů.
Kdyby měl virus COVID-19 konečnou smrtnost 1%, celkový počet obětí by byl srovnatelný s druhou světovou válkou.
Horší je, že tento scénář je ještě „optimistický“.
K třetímu březnu odhadla Světová zdravotnická organizace aktuální smrtnost založenou na ohlášených případech na 3,4%.
V rozvinutých ekonomikách hrozí, že se v důsledku prudkého růstu počtu případů COVID-19 zhroutí zdravotnické systémy.
V mnoha rozvojových zemích je lékařská infrastruktura určená pro boj s infekčními nemocemi omezená.
A co je ještě horší, sílící tlak na zásobovací řetězce ztíží obstarávání základního zboží včetně lékařského vybavení.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Teď není čas na bázlivé či symbolické kroky.
Je naléhavě zapotřebí, aby G20 přijala plán řešení zdravotnické krize, podpořila globální ekonomiku a obnovila důvěru.
Následují návrhy opatření, která by politici měli učinit – přičemž jejich seznam zdaleka není vyčerpávající.
Za prvé by se lídři skupiny G20 měli plně přihlásit k principu „virtuality“ tím, že zruší zbytek osobních setkání plánovaných na letošní rok.
Přechodem na internet a odvoláním osobních setkání, která nejsou zcela nezbytná, například Business 20 a dalších akčních skupin, může dát G20 dobrý příklad všem státům a komunitám, které si ještě neuvědomily naléhavost omezování nákazy prostřednictvím „sociální distance“.
Za druhé by měla skupina G20 založit fond na podporu úsilí WHO o monitorování a hlášení vývoje krize a o koordinaci dodávek základního vybavení, jako jsou testovací sady a respirátory.
Stejně jako v roce 2009 je důležité ukázat světu, že u kormidla stojí schopní a kvalifikovaní profesionálové.
Za třetí by G20 měla poskytnout WHO formální místo u jednacího stolu, podobně jako to už učinila v případě Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a OECD.
Globální zdraví bylo pro G20 vždy druhotným tématem a skupina měla sklon zaměřovat se pouze na otázky typu přístupu k péči a potravinám či bezpečnosti vody.
Jak ovšem ukazuje současná krize, systémový dopad pandemií a obecněji vliv veřejného zdraví na ekonomické podmínky by měly být rovněž prvořadým tématem.
Za čtvrté musí být členské státy G20 připraveny pomoci nízkopříjmovým zemím, které postrádají infrastrukturu, lékařské vybavení, znalosti a personál potřebné ke zvládnutí nákazy.
Koordinovaná činnost vlád, regionálních rozvojových bank, Rozvojového programu Organizace spojených národů a dalších orgánů je v tomto směru klíčová.
Za páté by skupina G20 měla schválit krizový balík určený k odvrácení úplného kolapsu globální ekonomiky.
Naléhavě zde vyvstává potřeba fiskálního stimulu, opatření na udržení činnosti globálních nabídkových řetězců, závazků neuchylovat se k protekcionistickým opatřením ani jednostrannému devalvování měn a kroků vedoucích k zajištění dostatečné likvidity v globální měnové a finanční soustavě.
Stejně jako v roce 2008 a následném období vyžaduje i současná krize rozsáhlý přístup „bez ohledu na náklady“ a vyžaduje ho ihned.
Měnová politika bude mít při absenci koordinované fiskální politiky jen omezený dopad a fiskální politiky zaměřené pouze na domácí potřeby budou kvůli efektu přelévání dovozních výdajů mnohem méně účinné, než by jinak mohly být.
Výzkumy ukazují, že dopad koordinovaného balíku fiskálních stimulů na úrovni G20 by mohl být až dvakrát větší, než kdyby se domácí stimulační opatření zaváděla izolovaně.
Jednostranná opatření by navíc mohla vylekat trhy dluhopisů, a tím zvýšit náklady na obsluhu dluhu v zemích, jako je Itálie, které jsou nejhůře zasažené současnou zdravotnickou krizí.
A především musí být G20 smělá.
Svět už slyšel dost prázdných prohlášení a snášel dost slaboduchých diplomatických půtek.
Soudě podle údajů přicházejících z čínské provincie Chu-pej (prvního epicentra pandemie) a ze severní Itálie se globální nákaza bude ještě nějakou dobu zhoršovat, než konečně nastane zlepšení.
A protože se nákaza šíří po exponenciální křivce, může být toto zhoršení ještě děsivější než vše, čeho jsme dosud byli svědky.
Jedině mezinárodní koordinace může odvrátit nejhorší scénář.
Lidé a firmy z celého světa prožívají hluboké znepokojení – ne-li přímo paniku – a potřebují ujištění.
Je zapotřebí, aby vedoucí světoví představitelé odhodili stranou úzkoprsý nacionalismus a postavili se do čela.
Jinak by se krize, která už dnes připomíná válku, skutečně mohla válkou stát.
Nevyužitá příležitost G20
ISLÁMÁBÁD – Ministři financí skupiny G20 se tento měsíc shodli na návrhu vydat rezervní aktivum Mezinárodního měnového fondu, zvláštní práva čerpání (SDR), v hodnotě 650 miliard dolarů a na dodatečném šestiměsíčním moratoriu na splátky dluhu až pro 73 rozvojových zemí.
Avšak byť tato dohoda představuje krok správným směrem, G20 promeškala příležitost se s dluhovou krizí, která se rýsuje na globálním Jihu, vypořádat zpříma.
Dřívější dluhové krize nás už měly naučit, že jestliže se udělá příliš málo příliš pozdě, zpozdí se zotavení a náklady na restrukturalizaci dluhu vzrostou pro dlužníky i věřitele.
Světu stále hrozí riziko, že zopakuje chyby, které vyústily ve dvě ztracené dekády rozvoje v 80. a 90. letech minulého století.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Globální Jih mířil do dluhové krize už před pandemií; teď se ale situace dramaticky zhoršila.
Ke cti G20 je třeba říct, že v dubnu 2020 zareagovala rychle, když schválila Iniciativu pro pozastavení dluhové služby (DSSI).
Jenže ačkoli DSSI dala asi 43 zemím prostor k nadechnutí, neboť jim umožnila odložit splátky veřejným věřitelům, čistou současnou hodnotu dluhu těchto zemí nezměnila.
V listopadu 2020 byla proto DSSI doplněna o Společný rámec pro zacházení s dluhy mimo DSSI.
Ten dává 73 nízkopříjmovým zemím, které spadají pod DSSI, možnost požádat o restrukturalizaci dluhu.
I to však byl krok správným směrem, který nešel dost daleko.
V prvé řadě se Rámec vztahuje pouze na nízkopříjmové země.
Mnohé z nich skutečně potřebují dluhovou úlevu, ale potřebují ji i vysoce zadlužené středněpříjmové země, jež pandemie tvrdě zasáhla.
Světová banka se domnívá, že z odhadovaných 124 milionů lidí, kteří se v roce 2020 propadli do krajní chudoby, žije 80 % v zemích se středními příjmy.
Navíc Rámec přistupuje k dluhovým potížím jednotlivých zemí případ od případu, a nedokáže tudíž řešit problém trvalé stigmatizace země, která úlevy využije.
Kromě toho, že mnohé rozvojové země už v zásadě přístup na kapitálové trhy ztratily, se ty země, které se stále ještě financují mezinárodními dluhopisy, potýkají s rostoucími riziky.
V očekávání přísnějších úvěrových podmínek ekonomiky rozvíjejících se trhů od počátku letošního roku plošně oslabily.
Na rozvojové země rovněž od začátku pandemie připadá 95 % všech poklesů hodnocení od tří předních agentur úvěrového ratingu.
Konečně Rámec postrádá závazek věřitelských i dlužnických zemí, že nově nalezený fiskální prostor bude využíván v souladu s celosvětově dohodnutými klimatickými a rozvojovými cíli.
Bohaté empirické důkazy ukazují, že klimaticky zranitelné země obvykle hradí vyšší náklady ze svého veřejného dluhu a že změna klimatu zvyšuje suverénní riziko.
Země, které nemohou investovat do klimatické odolnosti a do rozvoje budou mít v budoucnu ještě méně dluhové udržitelnosti.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
I bez zohlednění dodatečných klimatických rizik, jimž nízkopříjmové země čelí, naznačuje analýza MMF, že ke konci února 2021 víc než polovina těch, které Fond posuzoval, byla v dluhové tísni nebo jim silně hrozila.
Situaci ještě dále zhoršuje to, že rozvojové země zažívají vytrvalé čisté odlivy kapitálu a peníze, které jim jako pandemickou pomoc poskytují mezinárodní organizace, se využívají na splátky soukromým věřitelům.
Vzhledem k těmto problémům je naléhavě zapotřebí Rámec přepracovat, aby umožňoval komplexní úlevu od dluhů orientovanou na zelené, inkluzivní zotavení.
Za tím účelem navrhujeme následující úpravy.
Zaprvé, namísto čekání, až země jednotlivě předstoupí a požádají o dluhovou úlevu, by Rámec měl připustit, že systémová krize vyžaduje systémové řešení.
G20 by mohla pobídnout všechny země s nízkými a středními příjmy, jejichž dluh se považuje za neudržitelný, aby se restrukturalizace dluhu zúčastnily.
Při hodnocení dluhových břemen pak analýza musí zahrnovat klimatická a jiná rizika pro udržitelnost, jakož i odhady finančních potřeb země kvůli adaptaci na změnu klimatu a jejímu zmírňování.
Neméně důležité je, aby se vlády, které dluhovou úlevu obdrží, musely zavázat k reformám, jež uvedou jejich politiky a rozpočty do souladu s Programem pro udržitelný rozvoj do roku 2030 a s Pařížskou klimatickou dohodou.
Určitá část restrukturalizovaných splátek by se měla převést do Fondu pro zelené a inkluzivní zotavení, jejž by vláda využívala k investicím do výdajů v souladu Cíli udržitelného rozvoje.
Dále je zapotřebí, aby Rámec zahrnoval adekvátní pobídky, které zajistí, že se zúčastní soukromí věřitelé a ponesou spravedlivý díl břemene.
Jestliže analýza udržitelnosti dluhu uvede, že suverénní dluh země vyvolává podstatné obavy, MMF by měl své programy podmínit restrukturalizačním procesem, který bude zahrnovat soukromé věřitele.
Vyjednávání o restrukturalizaci by v tomto směru usnadnila zlepšení úvěrů Bradyho typu u nových dluhopisů, které by se vyměňovaly za starý dluh.
Za tím účelem navrhujeme Záruční facilitu pro zelené a inkluzivní zotavení, spravovanou některou z multilaterálních rozvojových bank.
Jestliže by u nových dluhopisů došlo ke zmeškání splátek, záruka by byla uvolněna ve prospěch soukromých věřitelů a neuskutečněné splátky by záruční facilitě musel splatit suverén.
Odkládání nevyhnutelné restrukturalizace dluhu zapříčiní, že se bude hůř dařit předluženým zemím a jejich obyvatelům.
Vlády nedokážou ochránit své obyvatele během nynější hrozivé zdravotní a sociální krize a nebudou schopné investovat do zajištění svých ekonomik před důsledky změny klimatu.
Ještě je čas, aby G20 vystupňovala své úsilí a zajistila všem zemím příležitost usilovat o zelené, inkluzivní a vytrvalé zotavení.
G20 se hlásí k zeleným financím
PEKING – U ministrů financí států skupiny G20 a guvernérů centrálních bank pomalu nastává ohromující posun v myšlení.
Stále více jsou přesvědčení, že „zelené finance“ – tedy financování ekologicky udržitelného růstu – by měly stát v centru strategií hospodářského rozvoje.
Tato představa, která se až donedávna omezovala na okrajovou hrstku akademiků a politiků, má potenciál stát se jednou z nejdůležitějších nových „pravd“ jednadvacátého století.
Konvenční model hospodářského rozvoje pokládal ochranu životního prostředí za „luxusní statek“, který si společnosti mohou dovolit až poté, co zbohatnou.
Takové myšlení vysvětluje, proč dramatické zvýšení globálního příjmu – během uplynulého století v reálném vyjádření osmdesátinásobné – doprovázel podle Programu OSN pro životní prostředí pokles přírodního kapitálu ve 127 z 140 zemí.
Přírodní kapitál není jen abstraktní koncept; podporuje životy, živobytí a společenský blahobyt.
Ekologické škody, které naše činnost způsobuje – emise skleníkových plynů dodávají do systému Země energii tempem rovnajícím se detonaci čtyř jaderných pum za vteřinu –, mají konkrétní důsledky, které už dnes pociťují miliony lidí.
Od roku 2008 vyhánějí přírodní katastrofy každoročně z domovů v průměru 26,4 milionu lidí – což se rovná téměř jednomu člověku každou vteřinu.
Třetinu orné půdy na světě dnes ohrožuje její znehodnocování, což přináší ekonomické ztráty ve výši 6,3-10,6 bilionu dolarů ročně.
A 21 z 37 největších světových zvodní překročilo zlomový bod trvalé udržitelnosti.
Nedostatky konvenčního přístupu k hospodářskému rozvoji, který upřednostňuje příjmy a zaměstnanost před ochranou životního prostředí, jsou obzvláště patrné v Číně.
Podle některých měřítek – zejména podle příjmu na obyvatele a růstu HDP – je rozvojový proces v Číně mimořádně úspěšný.
Zároveň však s sebou přinesl smrtelnou úroveň znečištění ovzduší a rozsáhlou kontaminaci a vyčerpávání půdy i vody.
Pozitivní zprávou je, že si čínští představitelé dnes už zřejmě uvědomují, že musí kvalitní životní prostředí zajistit ještě předtím, než Čína dosáhne statusu vysokopříjmové země.
Dokonce se posunuli do popředí hnutí za zelené finance.
Úkoly, které Čínu čekají, jsou jistě epochální.
Úspěch bude vyžadovat investice v odhadovaném objemu 600 miliard dolarů ročně do oblastí, jako jsou rekultivace a ochrana životního prostředí, obnovitelná energie a energetická účinnost, případně trvale udržitelné dopravní systémy.
Vzhledem k tomu, že z veřejných zdrojů bude pocházet méně než 15% těchto financí, musí Čína rovněž uzpůsobit svou finanční soustavu tak, aby podporovala soukromé investice.
Čína však už podniká kroky správným směrem.
Ústřední vedoucí skupina pro rozsáhlé prohloubení reforem rozhodla 30. srpna za účasti prezidenta Si Ťin-pchinga o transformaci čínské finanční soustavy tak, aby usnadňovala zelené investice.
Takzvané „směrnice pro zavedení systému zelených financí“ přijaté na tomto zasedání představují první světový pokus o vytvoření integrovaného balíku politik na podporu ambiciózního posunu směrem k zelené ekonomice.
Podle těchto směrnic bude muset Čína vyvinout širokou paletu nových finančních nástrojů včetně zelených úvěrů, zelených rozvojových fondů, zelených dluhopisů, zelených produktů vázaných na akciové indexy, zeleného pojištění a uhlíkových financí.
Dále musí zavést řadu konkrétních politik, regulací a pobídek včetně novátorského využívání reúvěrovacích operací, úrokových dotací a garancí centrální bankou.
A také musí založit celostátní Fond zeleného rozvoje, podobně jako Velká Británie založila Zelenou investiční banku.
Z vývoje tohoto procesu v Číně si vezmou důležitá ponaučení i další země snažící se vybudovat trvaleji udržitelnou ekonomiku.
Některé vlády však neváhají vzít věci do vlastních rukou.
Balíky novátorských politik vznikají stále rychlejším tempem, od Iniciativy za zelené finance města Londýn až po indonéský Atlas trvale udržitelných financí.
Mnohé světové burzy navíc začaly vyžadovat, aby kotované firmy zveřejňovaly svá rizika pro trvale udržitelný rozvoj.
A vznikla koalice bankovních regulátorů, která zkoumá, jak prosazovat zelené úvěry.
Detaily se mohou stát od státu lišit, avšak cíl je společný: harmonizovat kapitálové trhy s potřebami financování inkluzivní, trvale udržitelné ekonomiky.
Agenda skupiny G20, která si klade za cíl podporovat silný, trvale udržitelný a vyvážený hospodářský růst, by se nyní měla aktualizovat tak, aby odrážela tento společný cíl, přičemž zelené finance by se měly stát klíčovou součástí činnosti G20.
Čínský summit, který se koná tento týden, je pro to ideálním odrazovým můstkem.
Harmonie G20 bez Trumpa
MEDELLÍN – O Freunde, nicht diese Töne!
(Ó přátelé, ne tyto tóny!), provolal baryton ve strhujícím provedení Beethovenovy Deváté symfonie před lídry skupiny G20 minulý pátek večer v Hamburku.
Tato jímavá slova, úvodní verš „Ódy na radost,“ Beethovenovy výzvy k všeobecnému bratrství, byla dokonalým vzkazem světovým lídrům na balkoně koncertního sálu.
Předsedkyně G20, německá kancléřka Angela Merkelová, při šíření Beethovenova ducha dosáhla pozoruhodného pokroku.
Tento summit G20 byl samozřejmě první, jehož se zúčastnil Donald Trump jako prezident USA.
Disharmonické tóny, které jako ozvěnou zaznívaly v bouřlivých částech Beethovenovy symfonie, vycházely na summitu pouze od USA.
Na výzvy k bratrské lásce Trumpa neužije.
Kšeftuje s etnickými a náboženskými rozkoly, nepřátelstvím vůči sousedům (na summitu opět trval na tom, že USA na mexické hranici postaví zeď a že ji zaplatí Mexiko) a manichejskými představami o západní civilizaci, již charakterizuje spíš ohrožení rozpadem v rukou radikálního islámu než rozmach nepředstavitelného bohatství a technické zdatnosti.
Orchestr během úchvatného vystoupení vedl dirigent, leč skutečným maestrem večera byla Merkelová.
Jak geniálním tahem bylo pozvat přední představitele G20 do nového velkolepého koncertního sálu Labské filharmonie v Hamburku, která je sama o sobě triumfem architektonické vize, aby se inspirovali snad největším hudebním dílem celosvětové kultury a jeho poselstvím o světové harmonii.
Samotný koncert nabídl co do významu vrstvu za vrstvou.
Z popela Hitlerova Německa znovu povstalo Německo Beethovenovo.
Německo je dnes globálně obdivovanou, demokratickou, prosperující, inovativní a kooperativní zemí, která miluje mír a má odpor k válce.
Beethovenův génius zároveň patří nejen jeho rodnému Německu, ba dokonce nejen Západu, ale celému lidstvu.
Jeho instrumentace Schillerovy poetické ódy odráží opravdu globální aspirace osvícenství.
Ano, osvícenství bylo evropským fenoménem, ale bylo si plně vědomo celého světa a hrozeb partikularismu a šovinismu.
V Německu bylo spjato s vizí Immanuela Kanta o „věčném míru,“ zakotvenou v „kategorickému imperativu“ jednat podle zásad, jež lze učinit zákonem pro všechny, nikoliv podle osobních rozmarů a vlastních úzkých zájmů.
Trumpova „Amerika na prvním místě“ je nestoudnou urážkou Kantovy etiky a ohrožením míru.
Zatím nejmrazivějším projevem jeho nepokrytého sobectví je rozchod se zbytkem světa nad pařížskou klimatickou dohodou.
Jeho původ leží v úsilí několika amerických firem – v čele s Koch Industries, Continental Resources, Peabody Energy, ExxonMobil, Chevron a několika dalšími – maximalizovat zisky z frakování plynu a ropy, hlubokomořských vrtů a pokračující těžby a spotřeby uhlí, dopady na klima ať se jdou vycpat.
Tito producenti fosilních paliv financovali kampaně republikánských poslanců a senátorů, kteří vyzvali Trumpa, aby od pařížské dohody odstoupil.
Jsou společně s republikánskými politiky, které si platí, připraveni obětovat prosperitu svých amerických spoluobčanů, dokonce i svých vlastních rodin, o zbytku světa a budoucích generacích ani nemluvě.
Hamižnost über alles.
Otázka před summitem G20 byla proto jasná: nadřadí bezohledně vlastní zájmy společnému prospěchu po vzoru USA i další země?
Vrabci cvrlikali ledacos.
New York Timespřišly s forbínou naznačující, že by se Trumpovi mohlo podařit strhnout Rusko, Saúdskou Arábii, Turecko, a dokonce Indonésii do koalice petrostátů usilujících o oslabení či anulování pařížské dohody.
V Hamburku proto byla v sázce budoucnost globální spolupráce.
Dospět k Pařížské dohodě o klimatu, v prosinci 2015 jednomyslně přijaté všemi 193 členskými státy OSN, trvalo mnoho let – podle jednoho věrohodného líčení celou generaci od Summitu Země v Riu roku 1992.
Mohla americká ropná lobby se svými politickými lokaji v závěsu vrátit svět do bodu nula?
Merkelová se opět projevila jako bašta rozumu a efektivity.
Nepanikařila, nezvyšovala hlas, nekladla si nároky.
Dala však najevo, kde stojí ona, Německo a Evropa.
Koncem května si po setkání G7 posteskla, že se už Evropa nemůže plně spoléhat na USA.
V zákulisí společně s vysoce profesionálním německým diplomatickým sborem pracovala přesčas, aby na summit G20 zajistili konsenzus – bez Ameriky.
Když se lídři G20 v pátek vydali na koncert, jejich šerpové se zdrželi, aby ještě debatovali konečný text.
Přistoupí Rusko, Saúdská Arábie a další na Trumpovu hru?
Když se objevilo komuniké, diplomaté a klimatičtí aktivisté po celém světě vydechli úlevou.
Lsti USA odolaly všechny ostatní země G20.
Komuniké bylo jednoduché, přesné a u tématu změny klimatu uklidňující: „Lídři ostatních členů G20 uvádějí, že Pařížská dohoda je nezvratná… Potvrzujeme svou pevnou věrnost Pařížské dohodě a svižně směřujeme k její úplné realizaci…“
Komuniké obsahuje také odstavec Trumpova mlžení.
USA potvrdily „svou pevnou věrnost přístupu, který snižuje emise a zároveň podporuje hospodářský růst a zlepšuje potřeby v oblasti energetické bezpečnosti,“ a hodlají „úzce spolupracovat s dalšími zeměmi, aby jim pomohly čistěji a účinněji získávat a využívat fosilní paliva a zavádět zdroje obnovitelné a jiné čisté energie“. „No jo no,“ řekl by snad teenager.
U několika jiných globálních témat bylo dosaženo plného konsenzu.
G20 potvrdila, že „mezinárodní obchod a investice jsou důležité motory růstu produktivity, inovací, tvorby pracovních míst a rozvoje“.
Všichni lídři G20 své země znovu zavázali ke všeobecnému zdravotnímu pojištění (další jasné poselství Trumpovi, předsedovi senátní většiny Mitchi McConnellovi a předsedovi sněmovny Paulu Ryanovi) a k posilování zdravotních soustav.
Znovu vyjádřili věrnost udržitelnému rozvoji a Cílům udržitelného rozvoje OSN.
Když koncert skončil, lídři G20 a ostatní posluchači v sále se zvedli z křesel k dlouhotrvajícím ovacím ve stoje.
Potlesk doopravdy patřil Beethovenovi, Kantovi a Merkelové.
Éra megaprojektů
WASHINGTON, DC – Zdá se, že vstupujeme do nové éry megaprojektů, kdy státy – zejména pak členové skupiny G-20 – mobilizují soukromý sektor, aby masivně investoval do mnohamilionových (ne-li do mnohamiliardových či mnohabilionových) infrastrukturálních iniciativ, jako jsou ropovody a plynovody, přehrady, vodní a elektrárenské systémy nebo silniční sítě.
Výdaje na megaprojekty už dnes činí přibližně 6-9 bilionů dolarů ročně, což je zhruba 8% globálního HDP, takže jde o „největší investiční boom v lidských dějinách“.
A geopolitika, honba za hospodářským růstem, obsazování nových trhů a hledání přírodních zdrojů čerpají do rozsáhlých infrastrukturálních projektů další prostředky.
Zdá se však, že vedoucí světoví představitelé a věřitelé jsou si na vrcholu této potenciálně bezprecedentní exploze podobných projektů pramálo vědomi nákladných zkušeností z dřívějška.
Jistě, investice do infrastruktury mohou sloužit skutečným potřebám a pomáhat uspokojit očekávaný vzestup poptávky po potravinách, vodě a energii.
Nebude-li se však exploze megaprojektů pečlivě usměrňovat a řídit, pak bude toto úsilí pravděpodobně kontraproduktivní a trvale neudržitelné.
Bez demokratických kontrolních mechanismů mohou investoři privatizovat zisky a socializovat ztráty nebo tvrdošíjně volit uhlíkově intenzivní či jinak ekologicky a společensky škodlivé přístupy.
Tak předně je zde otázka efektivity nákladů.
Místo aby státy postupovaly podle filozofie „co je malé, to je milé“ nebo naopak „čím větší, tím lepší“, musí budovat infrastrukturu v odpovídajícím měřítku, jež bude vyhovovat jejich záměrům.
Bent Flyvbjerg, profesor Oxfordské univerzity specializovaný na řízení a plánování programů, zkoumal údaje za 70 let a dospěl k závěru, že existuje „železný zákon megaprojektů“: téměř bez výjimky „překračují znovu a znovu rozpočet i termíny“.
Zároveň pro ně platí zákon „přežití nejslabšího“, kdy se namísto nejlepších projektů realizují nejhorší.
K tomuto riziku se přidává skutečnost, že za megaprojekty stojí do značné míry geopolitika – nikoliv pečlivá ekonomická analýza.
V letech 2000 až 2014, kdy se globální HDP více než zdvojnásobil na hodnotu 75 bilionů dolarů, klesl podíl států skupiny G-7 na světové ekonomice z 65% na 45%.
Zatímco se mezinárodní aréna této nové rovnováze přizpůsobuje, začaly se Spojené státy obávat, že jejich hegemonii naruší noví hráči a instituce, jako je Asijská infrastrukturální investiční banka, v jejímž čele stojí Číňané.
V reakci na to instituce vedené Západem, například Světová banka či Asijská rozvojová banka, agresivně rozšiřují své infrastrukturální investiční operace a otevřeně volají po změně paradigmatu.
Také skupina G-20 urychluje start megaprojektů v naději, že do roku 2018 zvýší globální růstová tempa nejméně o 2%.
OECD odhaduje, že do roku 2030 bude zapotřebí infrastruktura za dalších 70 bilionů dolarů – to odpovídá průměrným výdajům lehce přesahujícím částku 4,5 bilionu dolarů ročně.
Pro srovnání: na splnění cílů trvale udržitelného rozvoje by byly podle odhadu zapotřebí 2-3 biliony dolarů.
Přitom je zjevné, že megaprojekty mají vysoký potenciál k plýtvání, korupci a hromadění neudržitelných veřejných dluhů.
Druhým problémem, který je třeba brát v úvahu, jsou planetární hranice.
V dopise adresovaném letos v březnu G-20 varovala skupina vědců, ekologů a tvůrců veřejného mínění, že navyšování investic do megaprojektů je spojeno s rizikem nezvratných a katastrofálních škod na životním prostředí. „Už dnes každoročně spotřebováváme zdroje překračující jedenapůlkrát možnosti planety,“ vysvětlili autoři. „Rozhodnutí o infrastruktuře je třeba dělat tak, aby tuto situaci zmírňovala, nikoliv zhoršovala.“
Rovněž Mezivládní panel pro změny klimatu varuje, že „infrastrukturální výstavbu a produkty s dlouhou životností, které zabetonovávají společnosti na dráze intenzivních emisí skleníkových plynů, možná bude obtížné nebo velmi nákladné měnit.“ A skupina G-20 stanovila pro seznam „vysněných megaprojektů“, jejž každá členská země předloží na listopadovém summitu v Turecku, jen málo společenských, ekologických či klimatických kritérií.
Třetím potenciálním problémem megaprojektů je jejich závislost na partnerstvích veřejného a soukromého sektoru.
V rámci obnoveného důrazu na investice ve velkém měřítku zahájili Světová banka, Mezinárodní měnový fond a další multilaterální věřitelé úsilí o přestavbu systému rozvojových financí mimo jiné vytvořením nových tříd aktiv společenské a hospodářské infrastruktury s cílem přilákat soukromé investice. „Potřebujeme využít bilionů dolarů držených institucionálními investory… a nasměrovat tato aktiva do projektů,“ uvedl prezident Skupiny Světové banky Jim Yong Kim.
Instituce doufají, že využitím veřejných peněz k vykompenzování rizika přilákají dlouhodobé institucionální investory – včetně vzájemných fondů, pojišťoven, penzijních fondů a suverénních fondů –, kteří dohromady kontrolují aktiva v odhadované výši 93 bilionů dolarů.
Chovají totiž naději, že využití této obrovské zásobárny kapitálu jim umožní rozšířit infrastrukturu a transformovat rozvojové finance dříve nepředstavitelnými způsoby.
Problém je v tom, že u partnerství veřejného a soukromého sektoru se vyžaduje konkurenceschopný investiční výnos.
V důsledku toho se podle výzkumných pracovníků z London School of Economics „nepokládají za vhodný nástroj pro projekty [informačních technologií] ani tam, kde společenské zájmy omezují uživatelské poplatky, které by mohly učinit takový projekt zajímavým pro soukromý sektor“.
Soukromí investoři se snaží udržet návratnost svých investic prostřednictvím garantovaných příjmových toků a zajištěním, aby zákony a regulace (včetně ekologických a sociálních požadavků) neomezovaly jejich profit.
Hrozí riziko, že honba za ziskem podkopá veřejný přínos.
A konečně platí, že pravidla upravující dlouhodobé investice nezohledňují efektivně dlouhodobá ekologická a společenská rizika, jak zdůrazňují odbory i Ekologický program OSN.
Hromadění infrastrukturálních investic v portfoliích nebo zařazování rozvojových sektorů do tříd aktiv by mohlo v masivním měřítku privatizovat zisky a socializovat ztráty.
Tato dynamika může zvyšovat míru nerovnosti a podkopávat demokracii vzhledem k nedostatku pák, které mohou mít vlády – natožpak občané – na institucionální investory.
Obchodní pravidla a dohody obecně řečeno tyto problémy zhoršují, protože nadřazují zájmy investorů nad zájmy obyčejných občanů.
Pokud se toto tíhnutí k megaprojektům ponechá bez kontroly, pak hrozí, že – slovy autorů dopisu skupině G-20 – „silně rozšíří nebezpečnou vizi“.
Je kriticky důležité, abychom zajistili, že jakákoliv transformace rozvojových financí bude probíhat způsobem, jenž bude respektovat lidská práva a chránit zeměkouli.
Scestný globalizmus G20
HAMBURK – Letošní summit G20 v Hamburku slibuje, že za poslední roky bude patřit k těm zajímavějším.
Především se jej poprvé zúčastní americký prezident Donald Trump, který k multilateralizmu a mezinárodní spolupráci přistupuje s pěstěným opovržením.
Trump do Hamburku přijíždí poté, co už odstoupil od jednoho z klíčových závazků z loňského summitu – přistoupit „co nejdříve“ k pařížské klimatické dohodě.
Mnoho nadšení u něj nevzbudí ani pravidelné výzvy těchto schůzek k odhození protekcionizmu či poskytnutí větší pomoci uprchlíkům.
Nadto hamburský summit přichází po dvou výročních zasedáních G20 v autoritářských zemích (v roce 2015 v Turecku, v roce 2016 v Číně), kde bylo možné potlačit protesty.
Letošní summit slibuje, že se stane příležitostí pro divoké pouliční demonstrace, namířené nejen proti Trumpovi, ale i proti Recepu Tayyipu Erdoğanovi z Turecka a Vladimiru Putinovi z Ruska.
Skupina G20 má původ ve dvou idejích, jedné podstatné a důležité a druhé klamné a zavádějící.
Podstatnou a důležitou myšlenkou je, že rozvojové a rozvíjející se tržní ekonomiky jako Brazílie, Indie, Indonésie, Jižní Afrika a Čína získaly na významu tolik, že je z diskuse o globálním řízení nelze vylučovat.
Nejedná se o náhradu G7, jejíž poslední summit se konal v květnu na Sicílii; schůzky G20 jsou příležitostí rozšířit a prohloubit dialog.
G20 byla vytvořena roku 1999, v reakci na asijskou finanční krizi.
Vyspělé země ji zpočátku braly jako debatní fórum, kde budou rozvojovým ekonomikám pomáhat se sbližováním jejich finanční a měnové správy se standardy ve vyspělém světě.
Rozvojové země postupem času našly svůj vlastní hlas a hrají významnější roli při sestavování agendy skupiny.
Každopádně myšlenka, že vyspělé země mají mnoho užitečných znalostí, které v těchto oblastech mohou předat, se vlivem globální finanční krize roku 2008, vzešlé ze Spojených států a následného debaklu eurozóny, proměnila ve frašku.
Druhou, méně užitečnou ideovou oporou G20 je, že k řešení naléhavých problémů světové ekonomiky je zapotřebí čím dál intenzivnější spolupráce a koordinace na globální úrovni.
Často se odkazuje na analogii, že světová ekonomika je „globální obecní pastvina“: k její údržbě musí svým dílem přispívat každá země, jinak důsledky postihnou všechny.
To zní věrohodně a v některých oblastech to jistě platí.
Řešení změny klimatu, abychom zmínili jeden zásadní problém, skutečně vyžaduje společný postup.
Snižování emisí oxidu uhličitého je opravdový globální veřejný statek, neboť každá země, jíž by se ponechala volnost, by se raději vezla jako černý pasažér na škrtech ostatních a doma dělala velmi málo.
Rovněž infekční nemoci, které překračují hranice, vyžadují globální investice do systémů včasného varování, monitoringu a prevence.
I v této oblasti mají jednotlivé země chabou motivaci se na takových investicích podílet a vše je pobízí vézt se zadarmo na účet druhých.
Od takové argumentace je jen krůček k tomu, uvažovat v tomtéž duchu o praktických ekonomických tématech G20 – finanční stabilitě, makroekonomickém managementu, obchodních politikách, strukturálních reformách.
Logika globální pastviny se ale u takových ekonomických problémů valnou měrou rozpadá.
Vezměme si téma, jež budou lídři G20 v Hamburku zvažovat (kromě Trumpa, samozřejmě): hrozbu sílícího obchodního protekcionizmu.
Nová zpráva od Global Trade Alert upozorňuje, že G20 se v této otázce nepodařilo dostát svým dřívějším slibům.
Trump zatím v oblasti obchodu víc štěká než kouše.
Jak však zpráva uvádí, tisíce protekcionistických opatření, která v jiných zemích stále potlačují export z USA, mohou Trumpovi posloužit jako výmluva ke zvýšení amerických bariér.
Přesto neschopnost udržovat otevřené obchodní politiky ve skutečnosti není selháním světové spolupráce ani důsledkem absence globálního ducha.
V zásadě se jedná o selhání domácí politiky.
Když my ekonomové vyučujeme princip komparativní výhody a přínosy obchodu, vysvětlujeme, že volný obchod zvětšuje ekonomický koláč domovské země.
Neobchodujeme proto, abychom poskytli výhody jiným zemím, nýbrž proto, abychom posílili ekonomické příležitosti našich vlastních občanů.
Reagovat na protekcionizmus jiných zemí zvyšováním vlastních bariér je jako sám si podrážet nohy.
Pravda, obchodní dohody dosud neprospěly velkému počtu Američanů; mnoho pracujících a obcí naopak utrpělo.
Pokřivené a nevyvážené obchodní dohody, jež takové ovoce přinášejí, však Spojeným státům nevnutily jiné země.
Byly tím, co žádaly a co si dokázaly prosadit mocné americké podnikatelské a finanční skupiny – právě ty, které podporují Trumpa.
Ani scházející kompenzace pro poražené nebyly důsledkem nedostatečné globální spolupráce; jednalo se o úmyslný domácí politický přístup.
Totéž platí pro finanční regulaci, makroekonomickou stabilitu i strukturální reformy k podpoře růstu.
Když se v těchto oblastech vlády chovají nevhodně, mohou se negativa přelévat do jiných zemí.
Nejvyšší cenu ale zaplatí jejich vlastní občané.
Výzvy na summitech G20 s žádným z těchto problémů nehnou.
Chceme-li předejít pomýlenému protekcionizmu nebo obecně těžit z lepší správy ekonomiky, musíme si nejprve zamést na národních prazích.
Ještě horší je, že bezděčný globalizmus, jímž jsou schůzky G20 prosyceny, se propisuje do populistického líčení světa.
Trumpovi a podobně smýšlejícím lídrům poskytuje záminku k odvádění pozornosti od vlastních politik a svalování viny na ostatní.
Náš lid strádá, protože jiné země porušují pravidla a kořistí z nás, mohou říct.
Globalizmus jako řešení se snadno převrací v globalizmus jako prapříčinu zla.
Ve skutečnosti, jak by snad řekl soudobý Caesar, není chyba v našich obchodních partnerech, ale v nás samotných.
Zdaňte bohaté!
PRINCETON – „Daňová soustava je v posledních deseti letech vychýlená ve prospěch bohatých a směrem od střední třídy.
Je to dramatické a myslím, že to nikdo nedoceňuje.
A taky si myslím, že by se to mělo řešit.“ Tato slova pronesl před 18 lety investor a miliardář Warren Buffett.
Své tvrzení doložil průzkumem mezi zaměstnanci své kanceláře: ačkoliv on sám byl druhým nejbohatším člověkem na světě, na daních odváděl nižší procento z příjmu než jeho recepční.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Ekonomická nerovnost se od té doby jen zhoršila, částečně kvůli růstu technologických akcií, které mají obrovskou hodnotu, ale nevyplácejí se z nich dividendy.
V roce 2020 bylo šest z deseti nejbohatších Američanů – Jeff Bezos, Mark Zuckerberg, Warren Buffett, Larry Page, Sergei Brin a Elon Musk – významnými akcionáři v korporacích, které nevyplácejí dividendy.
Jejich celkový majetek dosahoval hodnoty 500 miliard dolarů neboli 0,5% celkového majetku USA.
Loňská studie, kterou pro Bílý dům společně vypracovali ekonomové z Rady ekonomických poradců a z Úřadu pro management a rozpočet, odhadla, že 400 nejbohatších rodin ve Spojených státech, z nichž každá disponuje majetkem v hodnotě přesahující 2 miliardy dolarů, zaplatilo federální daň z příjmu v průměrné výši 8,2%, pokud započteme jako příjem i zisky z neprodaných akcií.
Průměrný americký daňový poplatník přitom na federální dani odvedl 13,3% ze svého příjmu.
Americký rozpočtový schodek vyjádřený jako procento DPH je dnes na druhé nejvyšší úrovni od roku 1945.
V jednom průzkumu veřejného mínění za druhým přitom Američané říkají, že si přejí, aby bohatí platili vyšší daně, čímž by se snížil deficit a zároveň zvýšila spravedlnost.
Kongres však zdanění bohatých nezvyšuje.
Vezměme si například neslýchanou díru v podobě zdanění podílu na výnosu z investic („carried interest“) v americkém daňovém systému, kdy manažeři investičních fondů smějí platit nižší daně z poplatků vybíraných od klientů, jako by tyto poplatky nebyly příjmem, nýbrž kapitálovým ziskem.
Prezident Joe Biden prohlásil, že chce tuto díru zacelit, avšak návrhy daňové reformy musí projít sněmovním daňovým a rozpočtovým výborem, jehož předsedou je Richard Neal.
Ještě v roce 2007 podpořil demokrat Neal neúspěšný pokus tato zadní vrátka uzavřít.
Pak ovšem začal inkasovat velké dary od firemního sektoru, například 2,9 milionu dolarů pouze na svou kampaň v roce 2020.
A když daňový a rozpočtový výbor před měsícem zveřejnil své návrhy daňové reformy, náprava nespravedlivého zdanění podílu na výnosu z investic mezi nimi nefigurovala.
Závěr je nevyhnutelný: Spojené státy už nejsou demokracií.
Staly se plutokracií.
Se zdaňováním bohatých však mají potíže i země, ve kterých nemají peníze takový vliv na legislativu.
Dokumenty s názvem Pandora Papers, které začátkem října zveřejnilo Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů, ukazuje, jako bohatí lidé z více než 200 zemí a závislých území vyvádějí svůj majetek do zahraničí, v mnoha případech s cílem vyhnout se daním.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Figuruje mezi nimi i brazilský ministr financí Paulo Guedes, který nese zásadní zodpovědnost za zvýšení příjmů potřebných pro jeho zemi, ale vlastní a rodinný majetek v hodnotě téměř 10 milionů dolarů přitom převedl na Britské Panenské ostrovy.
Andrej Babiš, v době zveřejnění dokumentů premiér České republiky, tvrdil, že převedením aktiv na zahraniční účty se ničeho špatného nedopustil.
Voliči byli možná k tomuto tvrzení skeptičtí: Babiš vzápětí těsně prohrál volby.
Až se tento týden v Římě sejdou vedoucí představitelé zemí skupiny G20, která zahrnuje velké rozvinuté a rozvíjející se ekonomiky světa, očekává se, že schválí dohodu o zdanění velkých korporací minimální sazbou 15%.
Cílem je ukončit „licitování o minimum“, které žene korporátní daně dolů, neboť státy se předhánějí v lákání investic.
Dohoda se však bude zavádět postupně během deseti let a obsahuje mnohá osvobození.
A i pro korporace, na které se osvobození od daně nebude vztahovat, je patnáctiprocentní minimální sazba nižší, než jakou platí většina firem se sídlem v rozvinutých zemích.
Mohla by skupina G20 udělat s daňovou nerovností mezi bohatými lidmi na jedné straně a většinou pracujících lidí na straně druhé ještě něco dalšího?
Ekonomové Emmanuel Saez a Gabriel Zucman z Kalifornské univerzity v Berkeley navrhli daň z bohatství ve výši 0,2% ročně, která by se platila z hodnoty všech akcií veřejných korporací.
Taková daň je podle autorů progresivní, protože bohatí vlastní spoustu firemních akcií, kdežto chudí nevlastní žádné.
Zároveň se jí jen těžko uniká, jelikož hodnota firemních akcií je veřejná.
Saez se Zucmanem navíc poznamenávají, že daň z bohatství by neměla dopad na dostupnost firemních financí, protože veřejně obchodované společnosti mohou emitovat další akcie (čímž lehce rozředí hodnotu stávajících akcií) a platit daň „v naturáliích“ vládám, které pak mohou akcie prodat na trhu.
Proveditelné by bylo i rozšíření daně na velké soukromé korporace s využitím standardních metod oceňování.
Otevření globální ekonomiky v posledních 30 letech vyzvedlo stamiliony lidí z extrémní chudoby, ale zároveň obohatilo nadnárodní korporace, které dokážou přesouvat zisky tam, kde je firemní daň nejnižší.
Skupina G20 může učinit krok k nápravě tohoto stavu, pokud přijme navrhovanou minimální sazbu 15%, což se ovšem nedotkne bohatství startupových firem, které nevykazují žádné zisky, ale cena jejich akcií raketově stoupá.
Země G20 musí tento problém řešit schválením daně z bohatství zhruba v podobě, jakou doporučují Saez se Zucmanem.
Rodinná sešlost G20
MILÁN – Lídři G20 se tento týden sejdou v Římě na svém výročním summitu.
Využijí ale pobytu v la grande bellezza k urovnání neshod a položení základů k lepší politické spolupráci?
Upevní pokrok jejich soukromá večeře, která nováčkům v tomto dění – někteří účastníci se s americkým prezidentem Joem Bidenem setkají poprvé – umožní navázat vztahy s veterány G20?
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Od roku 2008, kdy se G20 vyvinula v summit lídrů, se pro některé z nejmocnějších lidí světa stala tato soukromá večeře neocenitelným prostorem k diskusi tváří v tvář nad nejdůležitějšími problémy, s nimiž se oni a jejich země potýkají.
Před deseti lety v Cannes vévodila diskusi nad večeří dluhová krize eurozóny.
Několik hostí údajně zatlačilo italského premiéra Silvia Berlusconiho do rohu, aby ho přesvědčili k rezignaci.
O témata, jež stolovníky rozhovoří, nebude letos nouze.
Hostitel, italský premiér Mario Draghi, touží probrat humanitární a geopolitickou situaci v Afghánistánu; ostatně nedávno předsedal mimořádné schůzce lídrů G20 právě k tomuto tématu.
Na přetřes pravděpodobně přijde také naléhavá nutnost zajistit očkovací látky pro země s nízkými příjmy – je zapotřebí kolem 23 miliard dávek a to vyžaduje koordinované úsilí a otevřený obchod pro dodavatelské řetězce v oblasti vakcín.
Nadto účastníci možná zváží nějakou formu energetické koordinace, zacílenou na odstraňování slabin na straně nabídky a snižování cenových tlaků.
Samozřejmě, každý, kdo kdy pořádal velkou sváteční slavnost nebo rodinnou sešlost, ví, že některým tématům je nejlepší se kolem jídelního stolu vyhnout, jinak se z události vypaří zdvořilost.
Při nadcházející večeři G20 tomu nebude jinak, jen je mnohem víc v sázce.
Vztahy mezi lídry byly historicky tím, co v G20 roztáčelo pokrok, navzdory nesnázím při domluvách na konkrétních závazcích či vyjádřeních.
Pandemie měla i v tomto ohledu negativní vliv, protože přesun k virtuálním schůzkám znemožnil lídrům vstupovat do oněch nenucených osobních interakcí, které jsou tmelem takových vztahů.
Politický kapitál je teď slabý.
V posledních letech se navíc lídři ve svých postojích čím dál víc polarizovali.
I když tedy samotný multilaterální proces nabývá na plynulosti, pokrok je těžší.
Spojené státy a Čína spolu sotva mluví a Rusko je silně nepředvídatelné.
Další pnutí vyvolala nedávná pohrůžka Turecka, že vyhostí deset velvyslanců, včetně čtyř z členských států G20 – jakož i skutečnost, že Draghi označil tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana za „diktátora“.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Má-li G20 zůstat účinným multilaterálním fórem, je nezbytné najít společnou řeč a zajistit, aby událost byla pro účastníky celkově spíš příjemná.
Naštěstí Draghi má dost zkušeností se zdoláváním soupeřících požadavků a zájmů – což je zdatnost, kterou piloval během působení jako prezident Evropské centrální banky a kterou teď předvádí za kormidlem italské koaliční vlády.
Ve snaze předejít vyhrocení neshod při večeři G20 se Draghi bude zřejmě snažit pojmenovat plody na dosah ruky – oblasti společného zájmu, kde je koordinovaná aktivita nejpravděpodobnější.
Rozhodnutí čínského prezidenta Si Ťin-pchinga nezúčastnit se summitu by v tomto ohledu mohlo pomoci.
Existuje pro to precedent: Siův předchůdce odmítl roku 2009 pozvání k účasti na jiném Italy pořádaném summitu, G8 v L’Aquile, kde by Čína bývala nebyla plnoprávným účastníkem, nýbrž „hostem“.
(Zasedání v Římě se nezúčastní ani ruský prezident Vladimir Putin.)
Jenže ačkoliv čínské rozhodnutí nezúčastnit se summitu G20 může napomoci k dohodě, je hluboce zneklidňující.
Je zřejmé, že Si už by se při účasti na poměrně malém a neformálním multilaterálním setkání, jako je G20, necítil pohodlně.
Raději si nechá ujít cennou příležitost setkat se s dalšími světovými lídry, zejména Bidenem, než aby riskoval, že bude ostřelován a znevažován. „Nakládačka Číně“ s rukopisem Donalda Trumpa zanechala hluboké jizvy.
Ostatně zdá se, že Čína má v současnosti obecněji menší zájem o multilaterální angažmá.
Dříve se multilaterálních iniciativ aktivně účastnila, zejména ve sféře financí a fiskální politiky.
Právě v těchto oblastech je teď ale spolupráce obzvlášť těžká a během italského předsednictví G20 patrně Číně scházela značná část motivace to zkoušet.
To je vážný problém.
Bez Číny – konkrétně bez Číny, která se aktivně a pozitivně podílí na G20 – nedokážeme skoncovat s pandemií covidu-19, vypořádat se s eskalující klimatickou krizí ani zmírnit nouzový stav v nabídce energií, která hrozí, že zhatí globální ekonomické oživení.
Ostatní mocnosti G20 musí Čínu přemluvit k návratu, přičemž by zejména USA měly zaujmout smířlivý postoj.
To neznamená podvolovat se každému čínskému zájmu či volbě.
Spíš to znamená vycházet vstříc měnícím se potřebám Číny, kde to je možné, jelikož země prochází složitou a postupnou ekonomickou a společenskou transformací.
Také to znamená přiznávat Číně zásluhy tehdy a tam, kde jí přísluší.
Čína přitom určité úsilí vyvinula.
Jedním z úspěchů italského předsednictví G20 je členství Číny ve Společném rámci pro zacházení s dluhy, schváleném loni v listopadu na podporu nízkopříjmových zemí s neudržitelnými dluhy.
Minulý měsíc utvořilo 12 zemí první věřitelský výbor, s Čínou v úloze spolupředsedy, aby zahájily vyjednávání s Etiopií, která vedle Čadu a Zambie požádala o ošetření dluhů.
Dluhy těchto zemí jsou z většiny vůči soukromým nebo čínským věřitelům.
To ukazuje, že za vhodných souvislostí a okolností je Čína ochotná u jistých témat s ostatními zeměmi usilovat o nalezení souladu.
Čína například není členem Pařížského klubu suverénních věřitelů a zdráhá se vstupovat do institucí, které by při vyjednávání se zeměmi G7 mohly zužovat její autonomii.
Čína má také specifické požadavky ohledně transparentnosti a uvolňování informací.
Ostatní země G20 – včetně Indonésie, která se příští rok ujímá předsednické úlohy – by na to při snahách přivést Čínu zpět do houfu měly pamatovat.
Co se Itálie týče, během předsednictví se jí dařilo udržovat pozornost na společných cílech a omezovat dopady pandemie na jednání.
Zajistila také určité hmatatelné pokroky v oblastech jako otevřený obchod, mezinárodní pomoc a genderová rovnost.
Teď když se její předsednictví chýlí ke konci, měl by být Draghi oporou oněch tak důležitých osobních vztahů, zejména během soukromé večeře.
A stejně jako každá sešlost by ji mělo završit „rodinné foto“ lídrů, potěšených, že tuhle cestu podnikli.
Summit plutokratů
BRISBANE – Na oficiální večeři ve Washingtonu před listopadovým summitem skupiny G-20 v Brisbane poučoval mediální magnát a australský rodák Rupert Murdoch ministry o nebezpečích socialismu a rozbujelé vlády.
Tento horoucí odpůrce australské ceny uhlíku a ostřílený oponent amerického prezidenta Baracka Obamy velebil ctnosti úsporných programů a minimální regulace a brojil proti rozkladným vlivům sociálních záchranných sítí.
Ministři se ve Washingtonu účastnili výročního zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, kde se snažili překonat vzájemné rozdíly a nalézt před nadcházejícím summitem společnou řeč.
Murdochův tón však naznačuje, že konsensus v otázce trvale udržitelného a začleňujícího růstu bude těžko dosažitelný.
Murdochovy poznámky jsou v souladu s názory, které vyjadřuje jeho přítel, australský premiér Tony Abbott, a jeho současná administrativa.
Například v lednu informoval Abbott zděšené účastníky davoské konference, že globální finanční krizi nezpůsobily neregulované globální trhy, ale spíše příliš rozbujelé vlády.
Pro ministry financí, kteří předchozích několik let zápasili s toxickými důsledky marnotratnosti finančního sektoru, to byla rozhodně novinka.
V kontextu těchto poznámek lze lépe pochopit, proč Austrálie odmítla zařadit otázku klimatických změn a začleňující prosperity do brisbaneské agendy.
Stimulace globálního růstu je samozřejmě dosti náročným úkolem sama o sobě, i bez úvah o začleňování nebo o trvalé ekologické udržitelnosti.
Svědčí o tom i chmurné prognózy růstu MMF.
Mnoho politiků přitom pokládá australské předsednictví G-20 za příležitost získat novou energii a vytříbit poslání skupiny v podobě podpory globálního růstu, tvorby pracovních míst a zvýšení životní úrovně.
Ministři financí G-20 již rozhodli o dvouprocentním cíli ročního růstu do roku 2018 a probírají více než 900 návrhů strukturálních reforem, aby toho dosáhli
Teprve uvidíme, jaké reformy členové G-20 v Brisbane navrhnou a nakolik vážně je budou chtít zavádět.
Větším úkolem je však splnění zmíněných růstových cílů trvale udržitelným a začleňujícím způsobem.
Neprovedou-li se strukturální reformy správně, bude se summit v Brisbane pokládat za neúspěšný.
Strukturální reformy, při nichž se určité zájmy obětují ve prospěch obecnějšího dobra, budou vždy kontroverzní a jejich zavádění složité.
Když však takové reformy vyžadují oběti na straně obyčejných občanů a prospěch z nich mají nejprivilegovanější sociální skupiny, nevyhnutelně následují politický pat a nestabilita.
Akademici, regulátoři, ekonomové i finanční instituce v posledních dvou letech bez výjimky spojují sekulární stagnaci poptávky s vyšší nerovností příjmů.
Je paradoxem, že v době, kdy se mnozí lidé v rozvojovém světě stávají příslušníky vznikající střední vrstvy nebo o to usilují, začíná se bohatství ve velké části rozvinutého světa koncentrovat na špičce.
Nerovnost příjmů v rozvíjejících se i vyspělých ekonomikách se zvýšila v rámci generací i mezi nimi.
Australské odmítnutí diskutovat v Brisbane o začleňujícím růstu možná potěší plutokraty, jako je Murdoch, avšak diskuse o neregulovaných trzích, nižších daních a odstranění sociálních záchranných sítí silně naznačuje, že summit nenabídne žádnou podstatnou politiku zaměřenou na snížení nerovnosti.
V době, kdy do setkání v Brisbane zbývá jen několik dní, tak skupina G-20 ignoruje hlavní dlouhodobé hrozby globální ekonomiky.
Jak počátkem letošního roku poznamenal guvernér Bank of England Mark Carney (který Murdochovu přednášku, předpokládám, také slyšel): „Nekontrolovaný tržní fundamentalismus může pohltit sociální kapitál nezbytný pro dlouhodobou dynamiku samotného kapitalismu.“ Výkonná ředitelka MMF Christine Lagardeová to nedávno vyjádřila ještě lapidárněji, když poznamenala, že nejbohatších 85 lidí světa kontroluje větší bohatství než 3,5 miliardy nejchudších a že tato úroveň nerovnosti vrhá na globální ekonomiku temný stín.
Nerovnost není okrajové téma.
Boj proti jejímu vzestupu je nezbytný pro dosažení trvale udržitelného hospodářského růstu a politické stability.
Skutečná síla G-20 spočívá v tom, že na takové problémy poukáže a vyvolá informovanou debatu o těchto otázkách jako předstupeň akce.
Otázka nyní zní, který vysoký představitel – pokud vůbec nějaký – se v Brisbane chopí globálního megafonu a nahlas promluví.
Naplnit potenciál čínského předsednictví v G20
NEW YORK – Před zářijovým summitem G20 v čínském Chang-čou se mnoho hovoří o posilování globální makroekonomické spolupráce a o reformě mezinárodní měnové soustavy.
Není to sice ani zdaleka poprvé, co se tato témata objevují (měnovou reformu třeba v roce 2011 prosazovala Francie, leč ze zálohy tehdy zaútočila krize eurozóny), čas už snad ale nazrál na opravdový pokrok.
Dnešní globální ekonomiku zamořila nejistota.
Kolísavé údaje nedávno vzbudily otázky ohledně sil ekonomiky Spojených států.
Co se týče Japonska, data jsou ještě nevyzpytatelnější.
Evropská unie čelí nejen vytrvale slabému zotavení, ale také možnosti, že přijde o Spojené království jako členský stát.
Rozvíjející se svět přitom zažívá strmé hospodářské zpomalení.
Obzvlášť Čína představuje značné riziko a řada pozorovatelů se obává, že její pokles bude vážnější, než se zprvu očekávalo.
Mnohé to přimělo přesunout svůj kapitál mimo zemi, což dostalo žen-min-pi pod silný tlak.
To zdůrazňuje další dnešní pramen nejistoty: směnné kurzy.
Od poklesu eura v letech 2014-2015 přes pokles amerického dolaru poté, co Federální rezervní úřad signalizoval odklad zvyšování sazeb, po čerstvý propad britské libry, vyvolaný nejistotou obklopující nedávné referendum o členství v EU, jsou významné měny v posledních letech jako na horské dráze.
Někteří dokonce vyslovili podezření z konkurenční devalvace.
V době, kdy se změna politiky v jedné zemi nese ozvěnou napříč globální ekonomikou, by pro zlepšení celkové stability mohla mít zásadní význam užší spolupráce.
V určitém rozsahu už si tuto nezbytnost světoví lídři skutečně uvědomují.
Od propuknutí globální finanční krize v roce 2008 se uskutečnila řada iniciativ zaměřených na posílení makroekonomické spolupráce.
Skupina G20 například spustila Proces vzájemného hodnocení, v němž se členské země posuzují na základě dohodnutých indikátorů.
Posílen byl také dohled Mezinárodního měnového fondu nad makroekonomickými politikami, přičemž byl zaveden nový soubor nástrojů multilaterálního dohledu, zaměřených na přední ekonomiky.
Tyto reformy, bylo řečeno, tvoří nejpropracovanější systém mnohostranné makroekonomické spolupráce v dějinách.
Přesto G20 zjišťuje, že je pro ni stále mimořádně nesnadné splnit svůj cíl, domluvený v roce 2009, „jednat společně tak, aby výsledkem byl silný, udržitelný a vyvážený globální růst“.
K nejzřetelnějším překážkám patří neschopnost přimět přebytkové ekonomiky k uskutečňování politik stimulujících růst, které by kompenzovaly recesní účinky korekce v zemích schodkových.
Tento nezdar je zřejmě nejvýraznější v eurozóně, kde Německo a Nizozemsko nepřistoupily ke snižování svých přebytků, přestože schodkové ekonomiky procházejí masivní korekcí.
Eurozóna v důsledku toho přešla od celkového schodku v roce 2008 do postavení významného přebytkového regionu – což představuje šok, který globální poptávku ztenčil o zhruba 1 %.
Makroekonomickou spolupráci je očividně zapotřebí zefektivnit.
Jak ale předvedla nedávná kurzovní volatilita, ani to nebude ke stabilizaci globální ekonomiky stačit.
Nezbytná je také měnová reforma.
Součástí takové reformy musí být přehodnocení nadměrné úlohy amerického dolaru ve formování mezinárodní měnové soustavy.
Nebylo by ve světě s narůstajícím počtem pólů vhodnější vytvořit systém několika měn a víc využívat jedinou globální měnu, jež byla kdy vytvořena, tedy zvláštní práva čerpání (SDR) Mezinárodního měnového fondu?
Stanovit SDR přední globální rezervní měnou by mělo dalekosáhlé přínosy.
Umožnilo by to všem zemím – nejen hlavním ekonomickým mocnostem – těžit z „ražebného“ čili výnosů, jež přináší tvorba peněz.
MMF by nadto tvorbou SDR mohl financovat své programy, jak už dávno nadnesl ekonom MMF Jacques Polak, což by eliminovalo těžkopádná vyjednávání, jichž je zapotřebí k zajištění úvěrů či zvýšení členských kvót.
Konečně by SDR mohla podporovat rozvoj; mohla by se například ve větší míře přidělovat rozvojovým zemím, které mají vyšší poptávku po devizových rezervách.
Podnětem, jejž G20 potřebuje ke spuštění takové proměny, by mohlo být čínské předsednictví ve skupině.
Mezi prvními, kdo před asi sedmi lety zpochybnili úlohu dolaru, byl guvernér čínské centrální banky Čou Siao-čchuan a Čína postupně pracuje na internacionalizaci žen-min-pi.
V roce 2015 toto úsilí dosáhlo jistého milníku, když výkonná rada MMF souhlasila s přidáním žen-min-pi do koše měn určujících hodnotu SDR.
Kromě tlaku na aktivnější využití SDR v programech MMF by vlády mohly vydávat dluhopisy denominované v SDR.
Navíc by využití této měnové jednotky mohly posílit soukromé banky, tak jako některé evropské banky použily takzvanou evropskou měnovou jednotku, čímž pomohly vydláždit cestu k euru.
Summit G20 v Číně představuje významnou příležitost je zlepšení makroekonomické spolupráce a spuštění významných reforem globální měnové soustavy.
V zájmu vyváženého růstu ve vyspělých i rozvojových zemích nesmí být promarněna.
Začleňující růst a globální spravedlnost
ANKARA – Zatímco Francie a celý svět truchlí nad teroristickým masakrem nevinných lidí v Paříži, vedoucí představitelé států skupiny G-20 se scházejí v turecké Antalyi.
Na vrchol dlouhého seznamu naléhavých témat k projednání se nyní vyšvihne terorismus.
Skupina G-20, jejíž členské země představují zhruba 85% světové ekonomiky, má důležitou zodpovědnost reagovat na problémy ovlivňující životy a prosperitu milionů lidí z celého světa.
Nemůže riskovat, že podlehne sebeuspokojení a nečinnosti, ať už v otázce terorismu nebo křehkého stavu světové ekonomiky.
Od prosince 2014, kdy se předsednictví G-20 ujalo Turecko, se náš přístup k zajištění začleňujícího a robustního růstu prostřednictvím společného postupu těší podpoře jednotlivých členů.
Toto úsilí stojí na třech pilířích: na rozhodné implementaci předchozích závazků, na zvyšování investic coby silného hnacího motoru globální ekonomiky a na podpoře začleňování tak, aby přínosy růstu mohli sdílet všichni.
Pokud jde o implementaci, byly učiněny významné kroky.
Díky podpoře zdravé makroekonomické a fiskální politiky a zavádění solidních strukturálních reforem jsme dosáhli značného pokroku směrem ke splnění cíle zvýšit společný HDP skupiny G-20 o 2,1% do roku 2018.
Globální finanční soustava je dnes odolnější než kdykoliv dříve.
Znovu se budují finanční kapacity a plní se nové růstové cíle.
Mnohé však ještě zbývá udělat.
Členové G-20 by měli urychlit snahu o splnění svých závazků zvýšení produktivity a eliminace strukturálních překážek investic, konkurence, obchodu a tvorby pracovních míst.
Kromě toho musíme upevnit fundamentální reformy globální finanční soustavy, které skupina G-20 v posledních sedmi letech realizovala.
Také náš důraz na investice – klíčový hnací motor růstu, tvorby pracovních míst a rozvoje – se začíná vyplácet.
V globální ekonomice existuje obrovská investiční propast, a to v rozvinutých i rozvojových zemích.
Proto potřebujeme strategie rozvinutých zemí, které spojí konkrétní akce a závazky s cílem zlepšit investiční ekosystém, podpořit malé a střední podniky a prosadit výstavbu efektivní a vysoce kvalitní infrastruktury.
Pokud členové G-20 plně implementují své závazky v rámci těchto strategií, pak má jejich společný HDP vzrůst o další 1%.
Hospodářský růst musí být silný a trvale udržitelný, ale především musí být začleňující.
V mnoha zemích skupiny G-20 roste nerovnost; v některých případech dosáhla historického maxima.
To je nebezpečný vývoj, který může zbrzdit růst, ohrozit soudržnost společností i blahobyt obyvatel.
Je nezbytně důležité, aby se skupina G-20 postavila k problému nerovnosti čelem a dala najevo odhodlání zajistit, aby plody hospodářského růstu sklízeli všichni občané členských zemí.
Klíčovým aspektem boje proti nerovnosti je snížení nezaměstnanosti.
V zemích skupiny G-20 žije zhruba 100 milionů nezaměstnaných a dalších 200 milionů mladých lidí, kteří nepracují ani nestudují.
Podstatné snížení nezaměstnanosti mladých lidí je jedním z nejdůležitějších závazků skupiny.
Začleňování se však nemůže zastavit na hranicích G-20.
Musíme pracovat na tom, aby přínosy růstu a prosperity sdíleli lidé na celém světě.
V Antalyi budeme diskutovat o možnostech, jak sladit naše úsilí s novou Agendou 2030 pro trvale udržitelný rozvoj a zvýšit naše angažmá v nízkopříjmových rozvojových zemích.
Protože jsou politika a ekonomie stále provázanější, musí skupina G-20 spolupracovat také na řešení geopolitických výzev naší éry.
Letošní rok je důležitý v boji proti klimatickým změnám.
Z Antalye musíme vyslat silný politický vzkaz na podporu úspěšného výsledku konference Organizace spojených národů o klimatických změnách, která se bude konat od 30. listopadu do 11. prosince v Paříži.
Teroristické útoky v Paříži nám zatím znovu brutálním způsobem připomněly, že globální problémy – jako jsou terorismus, válka v Sýrii a uprchlická krize – vyžadují vskutku globální reakce.
Skupina G-20 představuje ideální fórum, na kterém je lze řešit.
Občanská válka v Sýrii – která se dávno přehoupla do čtvrtého roku – musí být ukončena a po ní musí následovat spravedlivý a trvale udržitelný politický přerod.
Konflikt a brutální státní terorismus režimu syrského prezidenta Bašára Asada není jen příčinou strašlivého utrpení v Sýrii a smrti více než 360 000 lidí; je to také prapříčina uprchlické krize a vzniku Islámského státu – který je hrozbou pro všechny země.
Turecko je členem koalice proti IS a snažíme se pokořit a zničit tuto teroristickou hrozbu v naší zemi i za našimi hranicemi.
Současně však nesmíme zapomenout na nelehký osud lidí prchajících před brutalitou Asadova režimu a IS.
Mezinárodní společenství, jež se otřásalo hrůzou při pohledu na fotografii Alana Kurdího, tříletého syrského batolete, které se našlo mrtvé na turecké pláži, musí mít neustále na paměti, že v chladných vodách Středozemního a Egejského moře umírá dennodenně mnoho dalších podobných dětí.
V Turecku v současné době přebývá zhruba 2,2 milionu syrských uprchlíků a v posledních třech letech jsme za péči o ně vynaložili přes 8 miliard dolarů.
Mezinárodní společenství se musí dohodnout na mechanismu, který zajistí spravedlivé rozprostření této zátěže.
A konečně je důležité mít na zřeteli, že se Turecko nadále potýká s hrozbou Strany kurdských pracujících (PKK), organizace, kterou Spojené státy i Evropská unie označily za teroristické uskupení.
Turecko zavedlo velký počet reforem a učinilo značné investice ve prospěch našich kurdských občanů.
Přesto se PKK odmítá odzbrojit a místo toho hromadí zbraně a útočí na civilní a bezpečnostní cíle po celém Turecku.
Zatímco tedy pokračujeme v boji proti metle terorismu v naší zemi, vyzýváme všechny státy, aby nejen oplakávaly mrtvé v Paříži, ale také odmítly terorismus ve všech jeho podobách.
Summit skupiny G-20 v Antalyi bude řešit tyto i další závažné otázky, s nimiž se svět potýká.
Ať už budou tématem ekonomie, finance, klimatické změny či politika, hlavním principem musí být rovnost a spravedlnost pro všechny.
Globální daňová dohoda pro bohaté
NEW YORK – Historická, přelomová, revoluční: převážně takový zaznívá ohlas na aktuální dohodu ministrů financí G7 o globální minimální efektivní daňové sazbě ve výši „nejméně“ 15 % u velkých nadnárodních firem.
Ministři se také dohodli na novém vzorci pro rozdělování podílu příjmů z daní od těchto společností mezi země.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Jenže ať už nakonec vznikne jakákoli globální daňová dohoda, měla by odrážet zájmy celého světa – včetně rozvojových zemí – a ne jen sedmi velkých vyspělých ekonomik.
Rozvojový svět se o výnosy z firemních daní opírá silněji, a tak jej obcházení daní ze strany nadnárodních firem, způsobující globální výpadky daní ve výši nejméně 240 miliard dolarů ročně, zasahuje větší silou.
Mnohé rozvojové ekonomiky – především země s nízkými příjmy – se neúčastní ani vyjednávání o širším Inkluzivním rámci OECD/G20 pro řešení problému eroze základu daně a přesouvání zisku.
Zúčastněné země zastupují Mezivládní skupina čtyřiadvaceti (G24) a Africké fórum správy daní (ATAF), koordinující postoje členů, kteří jsou v jednáních aktivní.
Někteří členové G24, mimo jiné Argentina, Brazílie, Indie, Mexiko a Jižní Afrika, jsou také členy G20.
První obava ohledně dohody G7 spočívá v tom, že navržená 15% minimální sazba daně je nízká, blízká sazbám v daňových rájích typu Švýcarska a Irska.
Je to odrazem toho, že některé země G7 raději chrání své nadnárodní korporace, než by následovaly vzor administrativy amerického prezidenta Joea Bidena, která zpočátku vyzvala ke globální minimální sazbě ve výši 21 %.
Navíc podle současného návrhu většina dodatečných příjmů z daní nepřipadne takzvaným zdrojovým zemím, kde nadnárodní firmy generují zisky, nýbrž domovským zemím těchto korporací.
Není divu, že členové G24 chtějí, aby při uplatnění minimální daně měly prioritu zdrojové země, zejména ve vztahu k platbám za služby a kapitálovým výnosům, aby si ochránily daňovou bázi.
Nespravedlnost, která je už dnes pevnou součástí mezinárodní daňové soustavy, se upřednostněním domovských zemí globálních korporací nezmírní, ale spíš upevní.
Jaký výnos z minimální daně vyplyne, bude záviset na sazbě.
Nedávná studie EU Tax Observatory odhaduje, že 21% minimální sazba by 27 zemím Evropské unie v roce 2021 vynesla dodatečných sto miliard eur příjmů z daní korporací, zatímco 15% odvod by zajistil jen polovinu této částky.
U rozvojových zemí je rozdíl ještě výraznější.
Při 15% sazbě daně by Jižní Afrika a Brazílie mohly očekávat příjem dodatečných 600 milionů eur, respektive 900 milionů eur, kdežto při 21% sazbě by šlo o dvě miliardy eur a 3,4 miliardy eur.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Jelikož většina afrických zemí má 25-35% sazby korporátních daní, globální sazba kolem 15 % je jednoduše příliš nízká, a je tudíž nepravděpodobné, že by vedla k podstatnému úbytku vyvádění zisků z regionu.
Země G7 a G20 musí projevit globální vůdcovství a jednostranně se zavázat k zavedení mnohem vyšší minimální sazby daně, než bude ta, která se nakonec dohodne.
Mělo by se jednat přinejmenším o 21 %, jak navrhovaly USA, anebo ještě lépe 25 %.
Druhá část dohody G7 předkládá vzorec pro rozdělování globálních zisků nadnárodních společností pro daňové účely.
Návrh by se ale vztahoval jen na největší firmy s alespoň 10% globální ziskovou marží.
Nejméně 20 % z jejich takzvaného „zbylého“ zisku převyšujícího tento práh by pak podléhalo dani v zemích jeho vzniku.
Přestože by toto nové pravidlo zasáhlo americké technologické giganty jako Apple, Facebook a Google, může v posledku platit jen pro nepatrný zlomek globálních zisků zhruba stovky největších nadnárodních korporací.
To znamená, že opatření přinese malý dodatečný výnos, možná necelých 10 miliard dolarů globálně za rok.
Skupina G24 vznesla požadavek na větší přerozdělování globálních zisků, přičemž podíl realokace se pohybuje u nejziskovějších firem od 30 % až po 50 %.
Obdobně ATAF vyzvalo, aby pravidla platila pro všechny nadnárodní firmy s ročními tržbami přes 250 milionů eur, což je práh mnohem nižší než v návrhu G7 ve výši deseti miliard dolarů, a obhajuje to, že zemím, kde takové společnosti vyvíjejí obchodní činnost, by mělo připadnout určité procento veškerých globálních zisků, ať už rutinních či zbylých.
Je vlastně koncepčně nemožné rozlišit mezi „rutinními“ a „zbylými“ zisky nadnárodní korporace, neboť všechny zisky jsou v zásadě plodem globálních aktivit firmy.
Jednodušším řešením by bylo dělit globální zisky mezi země na základě vzorce, podle klíčových faktorů, které zisk generují, konkrétně zaměstnanosti, odbytu a aktiv.
Takové pravidlo by pomohlo zavést rovnou hrací plochu, potlačit pokřivení, omezit příležitosti k vyhýbání se daním a poskytnout jistotu nadnárodním korporacím a investorům.
Skupinou G7 navržené rozlišování – mezi rutinními a zbylými zisky – je naproti tomu odrazem politické dohody předejít dalekosáhlému globálnímu přerozdělování zdanění a výnosů.
Globální daňová vyjednávání jako by zrcadlila probíhající diskuse o vakcínách proti covidu-19 ve Světové obchodní organizaci, kde zástupci EU blokují přechodné výjimky z práv duševního vlastnictví, jež požadují rozvojové země a podporují USA.
V obou případech globální vůdcovství vyžaduje překonat národní zájmy s cílem zajistit, aby měly všechny země dostatečné zdroje k rozvoji spravedlivějších a odolnějších ekonomik v době po pandemii.
K tomu bude zapotřebí naložit s požadavky rozvojového světa způsobem, který bude nejen historický, ale i férový.
G-7 se hlásí k dekarbonizaci
NEW YORK – Jednání skupiny G-7 v hotelu Schloss Elmau v bavorských Alpách přineslo tento týden významný průlom v oblasti klimatické politiky.
Zástupci sedmi největších vysokopříjmových ekonomik (Spojených států, Japonska, Německa, Velké Británie, Francie, Itálie a Kanady) dospěli k revolučnímu rozhodnutí dekarbonizovat během tohoto století své ekonomiky.
Poprvé v dějinách se velké bohaté ekonomiky shodly na potřebě ukončit svou závislost na fosilních palivech.
Německá kancléřka Angela Merkelová, americký prezident Barack Obama i ostatní vedoucí představitelé skupiny G-7 vzali věci za správný konec a zaslouží si silné celosvětové uznání.
Historický průlom je zaznamenán v závěrečném komuniké.
Státy G-7 nejprve zdůraznily význam udržení globálního oteplování pod úrovní 2° Celsia.
To znamená, že průměrná teplota zeměkoule by se neměla odchýlit o více než 2°C od průměrné teploty, která na Zemi převažovala před vypuknutím průmyslové revoluce (zhruba před rokem 1800).
Dosavadní globální oteplení však dosáhlo přibližně 0,9°C – takže jsme již téměř z poloviny vyčerpali prostor pod horní hranicí.
A pak lídři G-7 učinili něco nevídaného.
Uznali, že máme-li udržet globální oteplení pod dvoustupňovým limitem, musí světové ekonomiky ukončit svou závislost na fosilních palivech (uhlí, ropě a zemním plynu).
V současné době pochází zhruba 80% celosvětové primární energie z fosilních paliv, při jejichž spalování se uvolňuje přibližně 34 miliard tun oxidu uhličitého.
Pokud by tento objem emisí pokračoval i v budoucích desetiletích, zvýšil by teploty výrazně nad horní hranici 2°C.
Při rostoucí celosvětové spotřebě energie by pokračující závislost na fosilních palivech mohla zvýšit globální teploty o 4-6°C, což by mělo potenciálně katastrofální následky pro globální produkci potravin a vedlo by to ke zvýšení hladiny moří, obrovským suchům, velkým záplavám, ničivým vlnám veder a extrémním bouřkám.
Věda hovoří jasněji, než by se mnoha politikům líbilo.
Má-li se naděje lidstva na udržení dvoustupňového prahu dostat do kategorie „pravděpodobné“ (tedy že existuje nejméně dvoutřetinová šance), pak drobné snížení emisí CO2 nepostačí.
Ve skutečnosti budou muset emise klesnout ještě v tomto století na nulu, aby se zabránilo dalšímu zvýšení koncentrace CO2 v atmosféře.
Jednoduše řečeno se světová ekonomika musí „dekarbonizovat“.
Průlom na summitu G-7 spočíval v tom, že to všech sedm vlád uznalo a současně deklarovalo, že dodržení limitu 2°C vyžaduje „dekarbonizaci globální ekonomiky v průběhu tohoto století“.
Skupina G-7 konečně jasně konstatovala, co vědci naléhavě tvrdí už několik let: lidstvo musí do konce tohoto století nejen snížit, ale přímo zastavit emise CO2 z fosilních paliv.
Dekarbonizace je realizovatelná, ačkoliv to v žádném případě nebude snadné.
Závisí na přijetí tří klíčových kroků.
Za prvé musíme zvýšit energetickou účinnost například prostřednictvím moderních stavebních konstrukcí snižujících potřebu vytápění, chlazení a energeticky náročné ventilace.
Za druhé musíme vyrábět elektřinu z větrných, solárních, jaderných, hydroelektrických, geotermálních a dalších neuhlíkových energetických zdrojů, případně zachycovat a ukládat CO2 vzniklý při spalování fosilních paliv (tento proces je známý pod zkratkou CCS).
A za třetí musíme přejít z fosilních paliv na elektřinu (případně na vodík vyráběný bezuhlíkovou elektřinou) nebo v některých případech (jako je letectví) na moderní biopaliva.
Ze všeho nejtěžší bude rozsáhlé zavádění široce pojatých konceptů do praxe způsobem, který nenaruší naši světovou ekonomiku závislou na energii a nebude nás stát přemrštěnou částku.
Až však budeme tyto náklady počítat, musíme mít na paměti, že největší částkou by nás zatížily překotné klimatické změny.
Chceme-li uspět, budeme potřebovat několik desetiletí na převedení elektráren, infrastruktury a souborů budov na nízkouhlíkové technologie, přičemž budeme muset zkvalitnit i tyto technologie samotné, ať už jde o fotovoltaické články, baterie k uskladnění energie, technologie CCS pro bezpečné uložení CO2 či jaderné elektrárny, které si získají důvěru veřejnosti.
Skupina G-7 se výslovně přihlásila k „vývoji a zavádění inovativních technologií usilujících o transformaci energetických sektorů do roku 2050“ a vyzvala „všechny země, aby se k tomuto úsilí připojily“.
Tento globální proces dekarbonizace bude dlouhý a složitý a bude vyžadovat podrobné plány s periodickými úpravami podle vývoje technologií.
Také zde učinila skupina G-7 historický průlom, když deklarovala svou připravenost „vyvíjet dlouhodobé národní nízkouhlíkové strategie“ s cílem dospět k dekarbonizované budoucnosti.
Síť OSN pro trvale udržitelná rozvojová řešení (SDSN), které jménem generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna předsedám, pracuje na takových nízkouhlíkových strategiích pro největší emitenty v projektu s názvem Cesty k hluboké dekarbonizaci.
Deklarace G-7 je samozřejmě jen deklarací a zatím neobsahuje závazky mnoha největších světových emitentů CO2, jako jsou Čína, Indie nebo Rusko.
Přesto jde o klíčový krok, který silně podnítí další země k tomu, aby se do hluboké dekarbonizace rovněž zapojily, zejména s ohledem na závazek G-7 urychlit vývoj kvalitnějších nízkouhlíkových technologií.
Výsledek jednání skupiny G-7 je dobrou předzvěstí silné globální shody v otázce klimatických změn, až se zástupci všech 193 členských států OSN sejdou v prosinci v Paříži a pokusí se uzavřít skutečně globální klimatickou dohodu.
Státy skupiny G-7 ještě nezajistily úspěšný výsledek pařížského setkání, ale učinily velký krok k tomuto cíli.
Udržitelnost jako poslání G7
FRANKFURT – Za šest měsíců se v Paříži sejdou zástupci zemí z celého světa, aby se pokusili dospět k celosvětové dohodě na boji proti změně klimatu.
Až se příští týden v Německu sejdou lídři skupiny G7, měli by příležitost využít k prvním krokům v úsilí předejít nejnebezpečnějším důsledkům globálního oteplování.
V sázce je bezpečnost a prosperita světa, takže otázkou není, zda a kdy začít s přechodem k nízkouhlíkové ekonomice, ale jak takové směřování řídit.
Investice do čisté energetiky po dvou letech poklesů dosáhly v roce 2014 nového maxima ve výši 310 miliard dolarů.
To je dobrá zpráva, přesto stále výrazně zaostává za částkou 1,1 bilionu dolarů ročně, která je podle odhadu Mezinárodní energetické agentury (IEA) v sektoru nízkouhlíkové energetiky potřebná.
Přitom do ropy, plynu a uhlí se v roce 2013 investovalo kolem 950 miliard dolarů ­– suma, která se v reálných hodnotách od roku 2000 zdvojnásobila.
Hodnota investice obvykle vychází z dojmu, o jak rizikový podnik se jedná.
Investice se rozhodným způsobem nepřikloní k zelenějším zdrojům energie, dokud správci portfolií nezačnou započítávat rizika nebezpečné změny klimatu.
Investoři také musí brát v úvahu „uhlíkové bubliny,“ tedy nadhodnocení společností zaměřených na fosilní paliva, které vychází z předpokladu, že budou moci pokračovat ve spalování světových zásob až do jejich úplného vyčerpání.
Tradiční podoby výroby energie měly až donedávna tu výhodu, že se opíraly o zavedená a vyspělá odvětví.
Trendy se ale mění.
Fondy suverénního bohatství a institucionální i soukromí investoři si čím dál silněji uvědomují, že jim změna klimatu podryje výnosy a že vlády nakonec začnou tento problém řešit.
Také britská centrální banka odvádí důležitou práci s ohledem na riziko, že by aktiva jako zásoby uhlí a ropy mohla být „zbavena přízně“ v důsledku změn politik zacílených na zmírnění nebezpečné změny klimatu.
Ministři financí G20 zase nedávno vyzvali, aby Rada pro finanční stabilitu vypracovala široké zhodnocení rizik a příležitostí ve vazbě na klima.
Země G7 by měly vyslat zřetelný signál, že přechod k nízkouhlíkové transformaci berou vážně, a nejúčinnějším způsobem jak to udělat by bylo podpořit globální cíl snížení čistých emisí skleníkových plynů na nulu do roku 2050.
Nadto vlády a regulatorní orgány mohou podniknout konkrétní kroky, kterými povzbudí investice soukromého sektoru do čistějších forem energetiky.
V prvé řadě by se vlády měly zavázat obdobou Hippokratovy přísahy, že nebudou planetě aktivně působit žádnou újmu.
Nová ekonomická zpráva o klimatu, vydaná Globální komisí pro ekonomiku a klima, v níž působím, zdůrazňuje význam postupného rušení subvencí do fosilních paliv a zpochybňuje, zda je moudré exportním úvěrovým agenturám povolovat financování uhelných projektů.
Vlády si musí stanovit pevnou čtyřletou lhůtu pro ukončení subvencí do fosilních paliv a přesměrovat financování do oblastí, jako jsou projekty zelené infrastruktury a rozvojová pomoc.
Zadruhé, vlády musí jít příkladem.
Letošní schůzky na vysoké úrovni v Addis Abebě a Paříži nabízejí příležitost vytvořit synergie mezi bojem proti změně klimatu a financováním rozvoje a infrastruktury.
Dále by vlády měly pobídnout veřejné penzijní fondy, aby investovaly zodpovědně, zejména co se týče klimatu.
Také by se mohlo udělat víc na podporu trhu se zelenými dluhopisy, včetně emise zelených státních dluhopisů.
Zatřetí, vlády musí vytvořit politický rámec, který podpoří rozvoj nízkouhlíkových investic.
Je důležité uhlík zpoplatnit.
Pomalý, ale jistý pokrok zemí na cestě k tomuto cíli je povzbudivý.
Prozatím by vlády ve svých rozhodovacích procesech měly využívat stínové ceny uhlíku a uhlíkové diskontní sazby.
Kromě toho by vlády a regulatorní orgány měly zavést politiky zajišťující udržitelné chování finančního sektoru, mimo jiné požadovat výroční výkazy společností a investorů v oblasti životního prostředí, sociálních ohledů a firemního řízení a audity a rizikové modely ve vztahu k environmentálním rizikům.
Je nutné systematicky rozšířit zvažování možnosti, že některá aktiva budou zbavena přízně.
Konečně, tvůrci politik by měli pomáhat rozvoji partnerství a nových nástrojů, které postrčí ekonomiky k nízkouhlíkovým alternativám.
Rozvojové banky například mohou pomoci pákovým posílením investic soukromého sektoru.
Nové instituce jako Asijská infrastrukturní investiční banka mají dokonce příležitost učinit udržitelnost stěžejní součástí svého mandátu.
Řídit přechod od ekonomiky opřené o fosilní paliva k ekonomice opřené o nízkoenergetické alternativy nebude snadné.
Právě proto je nezbytné začít hned dnes.
Je načase, aby si G7 uvědomila svou zodpovědnost a směrovala svět do udržitelné budoucnosti.
Filmový večer G8
Mnoho lidí oprávněně považuje prezidentský summit G8 (Skupiny osmi) za to nejpodobnější funkční světové vládě, co máme.
Je tedy škoda, že tyto schůzky bývají tak sešněrované a nezajímavé a že je při nich jen málo prostoru pro neformálnost, jíž je zapotřebí pro dosažení skutečného pokroku v nesnadných otázkách včetně světového míru a prosperity.
Pravda, letos je to maličko lepší díky tomu, že hostitelem je Vladimir Putin z Ruska.
Mezi ním a jeho západními protějšky je prostě až příliš silné napětí na to, aby všechny emoce zůstaly pod škraboškou.
Mají-li však tyto schůzky být jednou skutečně efektivní, potřebujeme změnit jejich ráz a trochu to rozjet.
Mám takový návrh.
Proč by se George W.
Bush, Putin a ostatní lídři neměli sejít na filmovém večeru G8 a pak nad skleničkou probrat své dojmy?
To by přece mělo konverzaci rozproudit!
Jistěže, je otázka, který film zvolit.
Letos je jasným favoritem špionážní thriller o Jamesi Bondovi z roku 1963, „Srdečné pozdravy z Ruska“.
Už ten název z něj dělá vítěze a prezidentům by se mohla líbit podívaná na jiskření mezi uhlazeným britským špionem Bondem (Sean Connery) a jeho okouzlující společnicí z KGB Taťánou (Daniela Bianchi).
Máte-li obavy, že vzplanutí mezi Bondem a Taťánou by mohlo vyvolat příliš mnoho obhroublých poznámek z úst shromážděných eminencí, přítomnost německé kancléřky Angely Merkelové by měla udržet věci pod kontrolou.
Po několika skleničkách by snad Putin mohl vyjít na světlo s tím, jestli ještě coby skutečný agent KGB někdy řídil i jen vzdáleně podobnou operaci.
A Bush, byť samozřejmě žádnou podobnou osobní zkušenost nemá, by mohl převyprávět některé ze zážitků svého otce z dob, kdy byl v 70. letech v čele CIA.
Aby nezůstali odstrčeni stranou, Evropané by mohli využít romantických záběrů Istanbulu a prozradit, zda Turecko někdy vstoupí do jejich klubu.
Existuje bezpočet dalších možností.
Ač by to trochu vyvolalo rozpaky, vážení hosté by mohli zhlédnout rovněž „Nepříjemnou pravdu“, dokument provázený slovem Ala Gorea, muže, jehož Bush těsně porazil v amerických prezidentských volbách roku 2000.
Goreův hluboce seriózní film vykresluje vytrvalé a potenciálně katastrofické ohřívání Země během průmyslové éry.
Celý problém diskutabilně připisuje vyšším emisím uhlíku z automobilů, elektráren atd.
Goreův film by Evropanům, jimž na těchto schůzkách vždy hrozí marginalizace, přinesl možnost se pochlubit tím, jak na rozdíl od Američanů a Rusů už plní svou část úkolu skrze vysoké zdanění spotřeby paliv.
Bushova reakce je méně předvídatelná.
Na jedné straně jeho nový oslnivý ministr financí Hank Paulson, někdejší předseda Goldman Sachs, se už dlouho angažuje ve prospěch ekologických cílů.
Paulsonova volba pravděpodobně ukazuje, že Bush se otázkami životního prostředí zabývá víc, než se všeobecně věří.
Na druhou stranu ale Bushovi někteří z jeho méně umírněných republikánských kolegů mohli říct, že globální oteplování zdvihne hladiny moří natolik, že smete pobřežní „modré“ státy, které volí opoziční Demokraty, a zůstanou jen „červené“ republikánské státy ve vnitrozemí.
Putinův postoj ke globálnímu oteplování by byl méně dvojznačný.
Vzhledem k tomu, jak naprosto – ba až trapně – je jeho země závislá na ziscích z ropy a plynu, jen stěží by chtěl podnítit nějaké větší úsilí o úspory energií.
Člověk by s možnými filmy mohl pokračovat donekonečna, ale je jasné, že filmový večer G8 by mohl znovu rozdmýchat život ve skomírající konstrukci organizace a udržet ji na mnoho dalších let.
A je tu mnoho dalších výhod.
Vzpomeňme na pochybné výsledky summitu G8 ve skotském Gleneagles v roce 2005.
V zoufalé touze ukořistit trochu hvězdné moci kampaně za snížení dluhů chudých zemí vedené rockovými hvězdami lídři souhlasili, že třetímu světu prominou dluhy, jejichž splacení stejně nikdy nikdo neočekával.
Místo aby skutečně podstatným způsobem zlepšili množství a kvalitu poskytované pomoci, o nalezení způsobu jak v Africe zajistit lepší státní správu ani nemluvě, rozhodli se pro zoufalou prosbu o možnost nechat se vyfotografovat s Bonem a Angelinou Jolie.
Filmové večery by rovnou zajistily i záminku pro zvaní hvězdné smetánky na sešlosti G8, aby tu pomáhala rozhýbat diskuse.
Nechceme se snad všichni dozvědět, jak by si Bond (pardon, myslím Seana Conneryho) poradil s Íránem a Severní Koreou?
Ovšemže, chybičky se můžou vloudit.
Co kdyby Rusko bezděčně použilo kopii filmu, jež byla pirátsky vyrobena, což platí, jak si člověk představuje, pro většinu kopií obíhajících v Rusku?
To by stěží působilo dobře, vzhledem ke kritice, jíž se dostává Číně za to, že energičtěji neprosazuje práva k duševnímu vlastnictví.
Nebo co kdyby se po několika letech celá věc proměnila v duchaprázdné cvičení v politické korektnosti?
Přesto říkám, dejme filmovému večeru G8 šanci.
Byl by rozhodně mnohem zábavnější než současná konstrukce a kdoví, třeba by inspiroval k lepší politice.
Summit G8 a klimatické změny
Předloňský summit představitelů zemí skupiny G8 ve skotském Gleneagles sliboval prosazování agendy čistého rozvoje a mobilizaci finanční podpory pro zelenější růst v klíčových nových tržních ekonomikách.
Letošní setkání v německém Heiligendammu musí tento slib naplnit.
Od Gleneagles se nahromadila kritická hmotnost veřejné podpory rozhodnému jednání v otázce klimatických změn.
Podle některých lidí bylo dosaženo bodu zvratu.
Věda a ekonomika klimatických změn se sblížily v důsledku zdrcujících vědeckých důkazů obsažených ve studiích Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC) a ve zprávě sira Nicholase Sterna pro britskou vládu, která porovnává náklady na akci s náklady na nečinnost.
Experti, podnikatelská komunita, znepokojení občané i vnímavé vlády po celém světě se scházejí k hledání společných řešení globálního problému, který je možná zdaleka nejdůležitějším, jemuž jako globální společenství čelíme.
V Heiligendammu budou vedoucí představitelé zemí skupiny G8 spolu se zástupci významných rozvíjejících se ekonomik (Brazílie, Mexika, Číny, Indie a Jihoafrické republiky, které jsou plně odkázány na spotřebu energie, aby mohly nadále vytvářet hospodářský růst) diskutovat o všestranném přístupu zahrnujícím řadu energetických řešení od energetické hospodárnosti a obnovitelné energie až po zachytávání, skladování a odlučování uhlíku.
Kromě toho mají příležitost podpořit využití tržních mechanismů ke dvěma věcem: ke zmírnění klimatických změn a současně i k vytvoření pobídek k rozsáhlejšímu využívání čisté energie.
Důležitým prostředkem, jak obou cílů dosáhnout, je rozšíření trhů s uhlíkem.
Uhlíkové finance představují účinný nástroj pro přesun prostředků směrem k investicím nepoškozujícím klima, včetně investic do rozvojového světa.
Pouze v loňském roce se hodnota světového trhu s uhlíkem ztrojnásobila na více než 30 miliard dolarů, přičemž zhruba 20 procent této částky putovalo na projekty v rozvojovém světě.
Podle jednoho odhadu by se při existenci dlouhodobého, předvídatelného a spravedlivého globálního regulačního rámce pro snižování emisí skleníkových plynů po roce 2012 (kdy vyprší platnost „kjótského protokolu“) mohly trhy s uhlíkem exponenciálně rozvíjet a zajistit finanční toky do rozvojových zemí ve výši 20 až 120 miliard dolarů ročně.
Tyto prostředky jsou bolestně zapotřebí.
Výpočty Světové banky ukazují, že rozvojové země potřebují až do roku 2030 roční investice ve výši asi 165 miliard dolarů jen na to, aby zajistily svým občanům elektřinu.
Z této částky je promptně vyčlenitelná pouze asi polovina.
Kromě tohoto osmdesátimiliardového schodku budou rozvojové země potřebovat 30 miliard dolarů ročně, aby snížily emise skleníkových plynů pouze z energetického sektoru a přeorientovaly se na nízkouhlíkový rozvoj, plus dalších 10 až 40 miliard dolarů ročně, aby se adaptovaly na dnes již nevyhnutelné dopady klimatických změn.
Závazek skupiny G8 k vytvoření globálního trhu s uhlíkem podpoří dlouhodobé financování po roce 2012.
Tyto uhlíkové finance mohou řešit také otázku odlesňování, jež představuje přibližně 20% celosvětových emisí CO2 způsobujících klimatické změny. „Centrum pralesního uhlíku“ dokáže odměňovat ochranu pralesů jako způsob ochrany klimatu, přičemž současně chrání ekosystémy a generuje příjmy pro chudé komunity v rozvojových zemích.
V zájmu zabránění odlesňování bude Světová banka dychtivě spolupracovat s partnery na experimentu s takovým zařízením.
Rozšířený trh s uhlíkem může pomoci s platbami za transformaci na nízkouhlíkovou ekonomiku, ale nebude to stačit.
Stejně jako v případě jiných nových trhů nějakou dobu potrvá, než dozraje a dosáhne i do míst se slabšími tržními institucemi.
Německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že bohaté země se musí postavit do čela, protože teprve poté je budou následovat méně rozvinuté ekonomiky, a má pravdu.
Velká Británie nedávno ohlásila vznik nového Mezinárodního okna fondu pro ekologickou transformaci o objemu 800 milionů liber.
Japonský premiér Šinzó Abe uvedl, že jeho země je připravena zkoumat možnost vytvoření nového finančního mechanismu, v jehož rámci poplynou značné prostředky do relativně dlouhodobých investic, které pomohou rozvojovým zemím zastavit globální oteplování.
Právě tento typ vedení svět v oblasti klimatických změn potřebuje.
Mobilizace financování čistých investic ve velkém měřítku dnes a v příštích 5 až 10 letech má klíčový význam, protože právě v této době rozvojové země v podstatě „uzamknou“ své uhlíkové emise pro následujících 50 let.
Dokážeme-li jim pomoci nastoupit na nízkouhlíkovou dráhu, učiníme obrovský krok vpřed pro zachování a ochranu naší planety, přičemž jim současně umožníme snížit chudobu a nabídnout jejím občanům lepší budoucnost.
Summit v Heiligendammu může naplnit závazky učiněné předloni v Gleneagles a přiblížit svět k udržitelnější budoucnosti.
Krach hazardního hráče
San Francisco – Od Adama Smithe (1776) až zhruba do roku 1950 považovali ekonomové kapitál za naprosto nezbytný pro hospodářský růst.
Zapotřebí bylo rovněž několika dobrých základních institucí. „Bezpečnost majetku a snesitelná správa spravedlnosti,“ jak se vyjádřil Smith.
Když byly tyto zásadní instituce v pořádku, pak měli statkáři, obchodníci a výrobci investovat a zdokonalovat se.
Investováním a zušlechťováním měli rozhojňovat množství kapitálu: „Ve všech zemích, kde panuje přijatelná bezpečnost [majetku], se každý člověk s obvyklou soudností vynasnaží využít veškerý objem [kapitálu], jímž vládne, aby si zajistil buď přítomný požitek, anebo budoucí prospěch… Naprosto šílený musí být ten, kdo tam, kde je přijatelná bezpečnost, nevyužije veškerý objem, jímž vládne, ať už je jeho vlastní, anebo vypůjčený od jiných lidí…“
Větší množství kapitálu mělo znamenat tučnější trhy, propracovanější dělbu práce a plodnější hospodářství.
Právě vysoce produktivní společnost založená na důmyslné dělbě práce byla způsobem, jak zajistit „bohatství národů“.
Pokud ale tento proces obrátíte, dostanete bídu národů, již Smith podle svého přesvědčení viděl v tehdejší Asii.
Každý případ setrvalého hospodářského růstu podle Smithe a jeho následovníků v prvních 175 letech vyžadoval obrovskou měrou investiční kapitál.
My ekonomové jsme byli všeobecně velkými propagátory kapitálu a naší kouzelnou formulkou na hospodářský rozvoj bylo spoření, investice, hospodárnost a hromadění majetku.
Poslední a nejúplnější vyjádření tohoto myšlenkového směru nacházíme na konci 50. let v knize W.W. Rostowa Stadia ekonomického růstu.
Tento bezmála konsenzus zpochybnili Robert Solow a Moses Abramovitz.
Spočetli, že 75% až 80% hospodářského růstu nepochází ze zvýšení poměru mezi kapitálem a výstupem – tedy přinejmenším pokud se za ukazatel společenského mezního produktu vezme soukromý mezní produkt kapitálu.
Namísto toho se zdálo, že klíče k růstu a rozvoji leží mimo oblast zvyšování kapitálové náročnosti, jak ji určuje poměr mezi kapitálem a výstupem: jsou jimi dovednosti, vzdělání, široce chápaná technika a zdokonalení organizačního managementu.
Přesto se kapitál nadále považoval za nezbytný, ne-li dostačující.
V soustavě vypracované rozvojovým ekonomem Danim Rodrikem může být nedostatek kapitálu svazujícím „omezením růstu“: právě tam lze „za peníz reformy [politických přístupů] získat nejvíc muziky“.
A i když jiné faktory omezují růst ještě víc, nelze je změnit, aniž se změnil charakter a forma objemu kapitálu v ekonomice.
Ba vysoká míra investic slouží jako známka toho, že jiná svazující omezení růstu nejsou přítomná, takže naznačuje prosperitu a správné směřování.
Potíž je v tom, že pro chudé země je získání kapitálu potřebného k uvolnění svazujících omezení růstu těžké.
Právě proto svět v 90. letech minulého století vsadil na neoliberalismus: mezinárodní mobilita kapitálu měla přispěchat na pomoc a uvolnit kapitálová omezení tam, kde byla svazující, a zúžit prostor pro korupci a vyhledávání renty, jež byly často ještě významnějším svazujícím omezením růstu.
Doufalo se, že čisté kapitálové odlivy z průmyslového jádra zaplatí velkou část industrializace dvacátého a jedenadvacátého století, tak jako v éře britských zahraničních investic před rokem 1913, které financovaly obrovský rozsah industrializace do ukázněné periferie světové ekonomiky, bohaté na zdroje.
Všichni ale známe výsledek: přestože mezinárodní kapitálové toky dosáhly závratné výše, rozsáhlý čistý příliv kapitálu z bohatých do chudých zemí se nikdy neuskutečnil.
Hlavním výsledkem byl ve skutečnosti obrovský tok kapitálu z periferie do bohatého jádra.
Pro většinu minulé generace i při pohledu do budoucna je poselstvím trhu to, že mezi přínosy mezinárodní mobility kapitálu nepatří uvolnění kapitálového omezení a tedy urychlení růstu na globální periferii.
Příčina nespočívá v tom, že periferie nabízí lákavou pracovní sílu, z níž kapitál těží, ale spíš v tom, že jádro – zejména Spojené státy – nabízí jistou formu ochrany kapitálu proti neočekávaným politickým otřesům.
Avšak přestože čisté mezinárodní kapitálové toky proudí špatným směrem, dochází přece jen k významným hrubým kapitálovým tokům z jádra světové ekonomiky na její periferii.
Lze doufat, že tyto kapitálové toky s sebou ponesou instituce a manažerské znalosti, jež jádru zajistily takové bohatství.
Nezaujatý pozorovatel by nicméně mohl upozornit na to, že pokud někdo s omezenými zdroji a příležitostmi k politické reformě nepřestává dál a dál sázet na neoliberalismus, jde o strategii, která má zasloužené jméno: „krach hazardního hráče“.
Hazardní hra s planetou
DUBAJ – Důsledky zemětřesení v Japonsku – zejména pokračující krize kolem jaderné elektrárny Fukušima – přinášejí další chmurné poznání pozorovatelům amerického finančního krachu, který uspíšil velkou recesi.
Obě události totiž dávají tvrdá ponaučení o rizicích a o tom, jak špatně je trhy a společnosti dokážou zvládat.
V jistém smyslu samozřejmě nelze srovnávat tragédii zemětřesení – po němž zůstalo přes 25 000 mrtvých či pohřešovaných – a finanční krizi, jíž nelze žádné podobné fyzické utrpení připsat.
Vezmeme-li však v úvahu i jadernou havárii ve Fukušimě, spojuje obě události společný motiv.
Odborníci v jaderném i finančním sektoru nás ujišťovali, že nové technologie téměř vyloučily riziko katastrofy.
Události je vyvedly z omylu: nejenže tato rizika existovala, ale jejich důsledky byly tak obrovské, že hravě vymazaly veškerý údajný přínos systémů, které špičky obou odvětví propagovaly.
Před velkou recesí se američtí ekonomičtí guruové – od šéfa Federálního rezervního systému až po finanční titány – vychloubali, že se naučili zvládat riziko. „Novátorské“ finanční nástroje, jako byly deriváty a credit-default swapy, umožnily rozprostření rizika do celé ekonomiky.
Dnes víme, že jejich propagátoři klamali nejen zbytek společnosti, ale i sami sebe.
Ukázalo se, že tito finanční mágové vůbec nerozumějí složitostem rizik, natožpak nástrahám, které představují „distribuce s tlustým koncem“, jak zní statistický termín pro ojedinělé události s obrovskými následky, jimž se také někdy říká „černé labutě“.
K událostem, které se mají stávat jednou za sto let – nebo dokonce jednou za dobu existence vesmíru –, jako by docházelo každých deset let.
Ba co hůř, nesmírně podhodnocena byla nejen četnost výskytu těchto jevů, ale i astronomické škody, které napáchají – například havárie, jež neustále pronásledují jaderný průmysl.
Výzkum v oblasti ekonomie a psychologie nám pomáhá pochopit, proč si při zvládání těchto rizik vedeme tak špatně.
Máme malý empirický základ pro posuzování ojedinělých událostí, takže obtížně dospíváme ke kvalitním odhadům.
Za těchto okolností se mohou přání stávat otcem myšlenek: možná máme jen málo motivů k důkladným úvahám.
Pokud naopak nesou náklady omylů jiní, pak tyto motivy upřednostňují sebeklam.
Systém, jenž socializuje ztráty a privatizuje zisky, je odsouzen ke špatnému řízení rizik.
Celý finanční sektor byl poznamenaný problémy se zastoupením a externalitami.
Ratingové agentury byly motivované dávat dobrá hodnocení vysoce riskantním cenným papírům emitovaným investičními bankami, které tyto agentury platily.
Poskytovatelé hypoték nenesli následky za svou nezodpovědnost, a dokonce i ti, kdo poskytovali predátorské úvěry nebo vytvářeli a prodávali cenné papíry odsouzené k prodělku, to činili způsoby, které je zbavovaly rizika trestního stíhání nebo občanskoprávních žalob.
To nás přivádí k následující otázce: čekají nás další události typu „černé labutě“?
Bohužel platí, že některá opravdu velká rizika, jimž dnes čelíme, nelze s největší pravděpodobností vůbec pokládat za ojedinělé události.
Dobrou zprávou je, že se tato rizika dají s malými nebo i nulovými náklady řídit.
Špatnou zprávou je, že toto řízení naráží na silnou politickou opozici – existují totiž lidé, kteří ze současného stavu profitují.
V posledních letech jsme viděli dvě z těchto velkých rizik, ale udělali jsme málo pro to, abychom je dostali pod kontrolu.
Podle některých názorů mohl způsob řízení poslední krize dokonce zvýšit riziko budoucího finančního krachu.
Banky považované za příliš velké, než aby mohly padnout, a trhy, na nichž tyto banky působí, nyní vědí, že pokud se dostanou do potíží, mohou očekávat záchranu.
V důsledku tohoto „morálního hazardu“ si mohou zmíněné banky půjčovat za výhodných podmínek, což jim dává konkurenční výhodu založenou nikoliv na lepším výkonu, nýbrž na politické síle.
Některé excesy při podstupování rizik se sice podařilo omezit, ale predátorské půjčky a neregulované obchody s obskurními mimoburzovními deriváty pokračují.
Stimulativní struktury podněcující nadměrné riskování zůstávají prakticky beze změny.
Podobně platí, že zatímco Německo uzavřelo své starší jaderné reaktory, v USA i jinde dál fungují jaderné elektrárny, které mají stejně chybnou konstrukci jako Fukušima.
Samotná existence jaderného průmyslu je závislá na skrytých veřejných dotacích – v případě jaderné katastrofy ponese náklady společnost, stejně jako nese náklady na stále nedořešenou otázku uložení jaderného odpadu.
Tolik k neregulovanému kapitalismu!
Planeta dnes čelí ještě jednomu riziku, které se podobně jako předchozí dvě téměř rovná jistotě: globálnímu oteplování a klimatickým změnám.
Kdyby existovaly jiné planety, na něž bychom se v případě téměř jistého výsledku, který vědci předpovídají, mohli s nízkými náklady přestěhovat, pak by se dalo tvrdit, že takové riziko stojí za to podstoupit.
Žádné takové planety však neexistují, takže riziko za to nestojí.
Náklady na snížení emisí jsou nepatrné v porovnání s možnými riziky, jimž svět čelí.
To platí i v případě, že vyloučíme řešení v podobě přechodu na jadernou energetiku (jejíž náklady byly vždy podhodnocené).
Jistě, uhelné a ropné společnosti by utrpěly a velcí znečišťovatelé – jako jsou USA – by očividně platili vyšší cenu než země s méně rozmařilým životním stylem.
Hazardní hráči v Las Vegas vždy nakonec prohrají víc, než vyhrají.
I my jako společnost dnes hrajeme hazardní hru – s velkými bankami, s jadernými elektrárnami, s planetou.
A stejně jako v Las Vegas platí, že hrstka šťastlivců – bankéřů, kteří vystavují riziku naši ekonomiku, a majitelů energetických firem, kteří vystavují riziku naši planetu – může odejít s pořádným balíkem peněz.
My jako společnost však v průměru a s téměř absolutní jistotou stejně jako všichni hazardní hráči prohrajeme.
Takové je bohužel ponaučení z japonské katastrofy, které dál na vlastní nebezpečí ignorujeme.
Vedení podniků po vzpouře GameStop
NEW YORK – Kapitálové trhy minulý týden opanovala populistická vzpoura rozdmýchaná skrze sociální média.
Maloobchodní investoři nakoupili obrovské objemy akcií společností v potížích, například GameStop, AMC a BlackBerry (mimo jiné).
Chtěli vydělat prachy.
Ještě víc ale chtěli dát co proto finančním elitám, jako jsou hedžové fondy, které sázely na úpadek těchto společností.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Trestná výprava uspěla: investoři, kteří u GameStop přijali krátké pozice, 27. ledna přišli o 14,3 miliard dolarů.
Velkou novinkou ale není, kdo na sérii akciových obchodů prodělal (nebo vydělal).
Zásadní je, že převládající model moderního podnikového vedení je na pokraji seismické změny.
Za současného modelu nejzazší pravomoc nad korporací uplatňuje představenstvo firmy.
To odpovídá za výběr, hodnocení, odměny a případně propuštění generálního ředitele a dalších vrcholných manažerů a jeho členové musí schvalovat všechna ostatní zásadní rozhodnutí.
Při hodnocení výkonu manažerů se představenstva už dlouho spoléhají v prvé řadě na cenu akcií.
Teď tento ukazatel selhává.
Přibývá důkazů, že ceny akcií nejsou spolehlivou mírou výkonu firem ani kvality jejich vedení.
Stěžejní předpoklady nevměšujícího se přístupu představenstev k vedení mohou být sice správné teoreticky, ale v reálném světě jsou na omylu.
Skupováním obrovských množství podílů v churavějících společnostech mohou obyčejní lidé, obchodující doma z gauče, hnát ceny firemních akcií nahoru bez ohledu na finanční fundamenty jako příjmy a ziskovost.
Události kolem GameStop jsou sice zřejmě nejpodivnějším současným důkazem „postfaktických“ kapitálových trhů, ale stěží prvním.
Počátkem nultých let bylo odhaleno, že se firmy řídily heslem „lakuj, až nalakuješ,“ a za účelem posílení cen akcií masírovaly finanční výkazy.
Dále tu byla globální finanční krize roku 2008, která propukla po krachu bubliny podřadných hypoték ve Spojených státech.
Pak se ještě index Dow Jones Industrial Average při „bleskovém krachu“ roku 2010 zřítil během několika minut o téměř 1000 bodů, dílem kvůli aktivitám jednoho vysokofrekvenčního obchodníka.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Připočtěme si k tomu zmatení kolem GameStop a začne být jasnější než kdy dřív, že desetiletí trvající experiment Ameriky s vedením firem opřeným o akcie selhal.
Je to dobrá věc: s časovým odstupem je zřejmé, že výsledkem tohoto přístupu bylo zřeknutí se úlohy lídra v soukromém sektoru.
Představenstva korporací, s očima cvičenýma na stoupající ceny akcií, se v drtivé většině nedokázala chystat na nadcházející rizika ohrožující úspěch a celkovou prosperitu jejich firem – ba možná si je ani nedokázala uvědomit.
Mezi tyto hrozby patří změna klimatu, mor rasové a genderové diskriminace a vystřelující nerovnost příjmů a bohatství (pravděpodobná motivace vzpoury kolem GameStop).
Příkladem tohoto problému je krize covidu-19.
Společnosti desítky let dychtivě přijímaly rozmáchlé, nechráněné dodavatelské řetězce.
Neuskutečnily žádné přípravy na možnou pandemii, navzdory varování expertů, že je nevyhnutelná.
Ceny jejich akcií tato rizika nereflektovaly; právě naopak, prospěch jim nesly vyšší ziskové marže.
Když tedy propukla pandemie, společnosti povětšinou nevěděly co dělat.
Obdobně do doby, než do Kapitolu USA vtrhli 6. ledna stoupenci tehdejšího amerického prezidenta Donalda Trumpa a během tohoto povstání zemřelo pět lidí, korporátní výbory pro politickou angažovanost lily peníze do pokladny Republikánské strany a jejích propagandistů jako Fox News.
Nevadilo, že republikánští politici a média byli hlásnou troubou nepodložených tvrzení o volebním podvodu, jimiž Trump přiváděl do varu svou voličskou základnu.
Ceny akcií byly pevné a radary představenstev přehlížely stoupající riziko radikální politické polarizace USA, ba dokonce domácího pravicového terorismu s potenciálem vyvolat hospodářský rozvrat.
Je načase, aby členové podnikových představenstev odhodili akciovou krátkozrakost a ustoupili od pasivního vedení.
K tomu je třeba, aby vzali na vědomí probíhající disruptivní změny, propojili se úplněji s výkonnými manažery a pracujícími, vyvinuli holistické, progresivní strategie a sešikovali lidské a kapitálové zdroje firem k jejich naplňování.
Řečeno jednoduše, představenstva se musí chopit své zákonné pravomoci zjišťovat situaci, určovat strategii a vést.
Nové firemní strategie musí být především informačně založené a technologicky zdokonalené.
Díky podstatně propracovanější softwarové analytice si teď představenstva naštěstí mohou sáhnout do hloubi korporátních dat, získat tak cenné postřehy a rozeznat nové otázky.
Představenstva selhávají, umožňují-li výkonným manažerům zmocnit se firemních informací a přibarvovat jejich prezentaci členům představenstev.
Právě tímto způsobem už některá představenstva překračují omezený model dohledového orgánu a vytvářejí zdokonalené informační a komunikační procesy, aby dokázala s ucelenější představivostí hodnotit rizika a příležitosti.
Důraz na lidský úsudek na úrovni představenstva je také odmítnutím futuristických představ pasivního, technologicky poháněného vedení podniků založeného na algoritmech.
Data nejsou všelék, jak zřetelně dokládají společenské a politické otřesy způsobené Facebookem a Googlem.
Klíčem je promíchávání lepších dat z nitra firmy s poctivým rozvažováním hledajícího představenstva nad tím, jak měnící se svět postihuje budoucnost firmy.
Pokud představenstva využívají cen akcií jako zkratky, nic takového se neděje.
Při troše štěstí pád představenstva jako ryze monitorujícího orgánu povede k nové národní diskusi o tom, co je skutečně zapotřebí k vedení velkých společností, zejména vprostřed vážných politických selhání.
Jelikož náročnost členství v představenstvu bude stoupat, jednotliví členové budou muset sloužit v menším počtu představenstev.
Tím se pole ve vedení na úrovni představenstev otevře pro nové – ideálně mladé a pestřejší – hlasy.
Nedávné šoky možná také posílí alternativní mocenská centra.
Odvážní institucionální investoři jako BlackRock například prokazují ochotu využívat tržní moci s cílem pomoci předejít klimatické katastrofě (byť velký podíl BlackRock ve Fox News naznačuje, že ohledně hrozeb pro americkou demokracii je méně svědomitá).
Obyčejní občané minulý týden odpověděli na systémové nerovnosti populistickou, tržně založenou kampaní usilující o narušení mechanismů bobtnání elit – a vyslali důrazné poselství o nutnosti nového modelu podnikového vedení, které se opírá o lidský úsudek na úrovni představenstev, nejen o ceny akcií.
Po desetiletích pasivity nadešel čas, aby se členové představenstev ujali vůdčí úlohy.
Emancipační mezera v arabském vzdělávání
PAŘÍŽ – Diskuze o vzdělávání v arabském světě se jen zřídka soustředí na vliv výuky na změnu sociálních a politických zvyků.
Což je nešťastné, protože vzdělaní občané arabských zemí mají tendenci být politicky a sociálně v průměru mnohem méně emancipovaní, než jsou jejich vrstevníci v jiných částech světa.
Pokud se mají arabská společenství stát někdy otevřenější a ekonomicky dynamická, bude jejich vzdělávací systém muset podporovat a osvojit si hodnoty, které tomuto cíli vlastní.
Tato mezera je popsána ve World Value Survey (WVS), což je globální průzkum veřejného mínění, který umožňuje srovnávání široké škály hodnot v rozdílných zemích.
V nedávné době WVS mapovala 12 arabských zemí – Jordánsko, Egypt, Palestinu, Libanon, Irák, Maroko, Alžír, Tunis, Katar, Jemen, Kuvajt a Libyi – společně se 47 nearabskými zeměmi.
Výsledky poprvé umožňují srovnat rezidenty dosti velkého podílu arabského světa s obyvateli jinde ve světě.
WVS měří čtyři obsažné politické a sociální hodnoty: podporu demokracie, připravenost na občanskou angažovanost, poslušnost vůči autoritám a podporu patriarchálních hodnot, které tvoří základy diskriminace žen.
Tím, jak se běžná země stává bohatší, vzdělanější a politicky otevřenější, tak roste podpora demokracie a připravenost na občanskou angažovanost, a klesá poslušnost k autoritám a podpora patriarchálních hodnot.
Údaje nicméně ukazují, že arabské země zaostávají za zeměmi na stejném stupni rozvoje.
Arabové mají nižší preferenci demokracie (s rozdílem 11%), jsou méně občansky aktivní (mezera 8%), více respektují autority (o 11%) a mnohem silněji si osvojují patriarchální hodnoty (rozdíl obrovských 30%).
Mohly by to vysvětlit dvě charakteristiky arabského světa: převážně muslimská populace a autokratické vlády, které byli ve většině regionu u moci posledních 50 let.
Podle WVS pobožnost opravdu podporuje konzervatismus, ale nijak více v arabských zemích než ve zbytku světa.
Nicméně vzhledem k tomu, že hodnota religiozity je u Arabů dvojnásobná oproti lidem jinde, vysvětluje částečně tento faktor konzervatismus regionu.
Co je ale zajímavější je role, kterou hraje – či nehraje – vzdělávání v prosazování politické a sociální otevřenosti v arabském světě.
Největší rozdíly mezi arabskými zeměmi a zbytkem světa nacházíme mezi vzdělanými.
Vezměme si preferenci demokracie.
V tomto bodě je mezera mezi vysokoškolsky vzdělanými Araby a nearabským vzorkem 14%, zatímco u těch se středoškolským vzděláním je pouze 5%.
A podobný efekt se dá vysledovat i o zbylých tří hodnot.
Zdá se, že vzdělání má na sociální hodnoty nižší efekt u Arabů, než jinde – a to o faktor cca 3.
Ti, co se snaží o podporu otevřenosti arabského světa, by se tudíž neměli soustředit na vliv islámu, ale na vzdělání, jemuž jsou obyvatelé regionu vystaveni.
Jedním z možných vysvětlení sledované mezery v sociálních hodnotách je totiž opravdu možnost, že je vzdělání úmyslně využíváno jako nástroj indoktrinace, s cílem konsolidace autokratické vlády v té které zemi.
Se zavedením plošného vzdělávání v šedesátých letech bylo vzdělání v arabském světě dáno na milost nacionalistickým projektům.
Posléze, v 70. letech, kdy selhaly snahy státu o modernizaci a vlády se stály represivnější, byly do vzdělávacích strategií zaneseny konzervativní a náboženské hodnoty – nejprve k boji s levicovými opozičními skupinami, později jako protiváha islamistických skupin.
Přezkoumání pedagogické literatury vzdělávacích systémů regionu odhaluje rozsah, v jakém byla používána pro indoktrinaci.
Většina je založena na učení se nazpaměť, bez ohledu na analytické schopnosti, přehnaným zaměřením na náboženské předměty a hodnoty, zrazování od vlastního projevu ve prospěch konformity, a chybějící zapojení studentů do komunitních záležitostí.
Všechny tyto znaky jsou zaměřeny na prosazování poslušnosti a odrazení od zpochybňování autorit.
Může se zdát paradoxní, že by sekulární režimy byly zodpovědné za islamizaci vzdělávání.
Ale dává to smysl v případě, kdy se na to díváme jako na pokus využít místních kulturních charakteristik k posílení indoktrinačních snah (jak se děje v případě Číny).
Vinit místní kulturu, kterou společenství z velké části dědí, není konstruktivní.
Cestou vpřed je uznání, že autokratické režimy cíleně neutralizují modernizující potenciál vzdělávání pro jejich přežití.
Naneštěstí pro arabský svět je to poměrně úzká cesta.
Elity nebudou dobrovolně reformovat vzdělávání, pokud by to mělo představovat riziko pro jejich přežití.
Občanští aktivisté budou potřebovat o změnu hodnot, které tvoří základy jejich vzdělávacích systémů, bojovat, a to prosazováním občanské angažovanosti, vštěpováním demokratických principů, podporou rovnosti žen a mužů, a prosazováním rozmanitosti a pluralismu.
Jedině tím, že se zajistí, že tyto hodnoty zakoření v každé škole, dojde ke změně kurzu v arabské společnosti.
Správná irácká intervence
CANBERRA – Americký prezident Barack Obama si zaslouží bezpodmínečnou podporu za rozhodnutí použít vojenskou sílu k ochraně perzekvované menšiny jezídů před hrozbou genocidy ze strany drancujících ozbrojených radikálů z Islámského státu (IS) v severním Iráku.
Postup Spojených států plně odpovídá principům mezinárodní zodpovědnosti chránit (R2P) lidi ohrožené masovými zvěrstvy, jež v roce 2005 jednohlasně schválilo Valné shromáždění Organizace spojených národů.
Americká vojenská intervence splňuje všechna kritéria R2P, totiž legálnost, legitimitu a pravděpodobnou efektivitu při naplňování jejích bezprostředních cílů.
Oproti původní vojenské intervenci v Iráku, která žádné z těchto kritérií nesplňovala, je současný postup USA – byť postrádá pověření Rady bezpečnosti OSN –, odpovědí na žádost irácké vlády, takže o porušení mezinárodního práva nemůže být řeči.
Zároveň by zjevně splňoval kritéria morálky a obezřetnosti pro použití vojenské síly, která sice Organizace spojených národů ani nikdo jiný zatím formálně nestanovili, ale v posledních deseti letech jsou předmětem rozsáhlé mezinárodní debaty a všeobecně se akceptují.
Kritéria legitimity jsou taková, že zvěrstva, která se páchají nebo panují obavy z jejich páchání, jsou natolik závažná, aby na první pohled ospravedlňovala vojenskou reakci, že tato reakce má převážně humanitární motiv, že žádná mírnější reakce pravděpodobně nebude efektivní při zastavení či odvrácení škod, že je navrhovaná reakce úměrná hrozbě a že intervence napáchá víc užitku než škod.
Dostupné důkazy jsou takové, že mnoho tisíc mužů, žen a dětí, kteří vyhledali úkryt v horském pásmu Sindžár na severu Iráku, je skutečně v ohrožení.
Smrt jim hrozí nejen v důsledku hladu a působení živlů, ale i v důsledku genocidního masakru ze strany rychle postupujících jednotek IS, které pokládají jezídy za odpadlíky a již se dopustily zvěrstev s bezpříkladnými projevy krutosti.
Americké pohnutky k mobilizaci vzdušných sil za účelem jejich ochrany jsou bezesporu humanitární.
Je zřejmé, že žádná mírnější opatření nepostačí, a jediná otázka přiměřenosti, kterou tato mobilizace vyvolává, se týká pochybností, zda letecké údery a shazování zásob ze vzduchu nebudou pro vyřešení situace nedostatečné, nikoliv přehnané.
Na rozdíl od Američany vedené invaze do Iráku v roce 2003 nelze tentokrát tvrdit, že vojenská intervence zvenčí pravděpodobně napáchá víc škod než užitku.
Jezídy (a také Kurdy a další obyvatele v nedalekém Arbílu) by měla ochránit nejméně se stejnou účinností, s jakou intervence v Libyi v roce 2011 zastavila hrozbu masakru obyvatel Benghází jednotkami Muammara Kaddáfího.
Zda to přispěje k obrácení velkých zisků, kterých už jednotky IS v severním Iráku dosáhly, a k obnovení územní celistvosti iráckého státu, je jiná otázka.
Jak dala Obamova administrativa jasně najevo, bude to záviset především na tom, zda katastrofálně rozvratné vedení iráckého šíitského premiéra Núrího Málikího ustoupí vstřícnějšímu režimu a zda se neefektivní irácká armáda dokáže v tomto kontextu přeskupit a opětovně zorganizovat.
Některé konzervativní americké hlasy již sice volají po tom, aby se udělalo více, avšak v USA, v Evropě ani v mé vlasti nelze snést přesvědčivé argumenty pro další oběti na životech i na majetku ve snaze podpořit režim, který je tak křiklavě neschopný a neochotný pomoci sám sobě udržet zemi pohromadě.
Jak jsem již uvedl dříve, jediným možným ospravedlněním – morálním, politickým či vojenským – obnovené vnější vojenské intervence v Iráku je naplnění mezinárodní zodpovědnosti chránit oběti či potenciální oběti masových zvěrstev.
Pro ty z nás, kdo jsme pracovali na začlenění principů R2P do mezinárodní politiky a praxe, je trochu frustrující, že se američtí představitelé i nadále zdráhají tuto terminologii používat – jejich neochota částečně vyplývá z faktu, že spoléhat se na cokoliv, co přichází z OSN, je podle jejich názoru spojené s domácím politickým rizikem.
Bylo by však neomalené si stěžovat, když Obama tak jako v tomto případě hovoří o „dodržování mezinárodních norem“ a v praxi dělá přesně to, co vyžaduje norma R2P.
Na americké straně samozřejmě existují i hlasy – například hlas zahraničně-politického realisty Stephena Walta –, které prosazují, aby se toho udělalo méně, a to na základě teze, že americké zájmy nejsou dostatečné k tomu, aby ospravedlnily jakoukoliv, byť sebeomezenější vojenskou intervenci.
To však znamená zaujmout úzce tradiční pohled na národní zájmy – pohled zaměřený pouze na přímou bezpečnostní a ekonomickou výhodnost – a ignorovat třetí rozměr, totiž výhodu zlepšené reputace, která ve stále větší míře určuje, nakolik se státy budou vzájemně respektovat a vymezovat se vůči sobě.
V národním zájmu každé země je být dobrým mezinárodním občanem – a být za něj považován.
Nemůže existovat lepší projev dobrého mezinárodního občanství, než je ochota určité země jednat, když je v jejích možnostech zabránit či předejít masovému zvěrstvu.
Obama byl nedávno kritizován v kontextu jeho postoje k palestinsko-izraelskému mírovému procesu – postoje, který prý „používá rozum v koutu světa, jenž hledá pudy“.
Jeho reakce na nelehký osud jezídů v Iráku je rozumová i pudová a Amerika i celý svět jsou díky tomu lepší.
Mantinely boje proti Islámskému státu
CANBERRA – Dějiny špatně koncipovaných a přehnaných zahraničních vojenských intervencí na Blízkém východě jsou dlouhé a lze jen doufat, že rozhodnutí amerického prezidenta Baracka Obamy zahájit válku proti Islámskému státu se nestane další kapitolou.
Žádná teroristická skupina si přímé zničení nezaslouží více než tato banda záškodnických a genocidních džihádistů.
Spojenými státy vedená mise je však v současné době koncipovaná a popisovaná tak, že není jasné, zda jsou její cíle dosažitelné za přijatelnou cenu z hlediska času, peněz i lidských životů.
Základním problémem je skutečnost, že k územním ziskům Islámského státu se přistupuje ze tří naprosto odlišných hledisek, která vyžadují tři odlišné typy operační reakce.
Za prvé je zde humanitární mise na ochranu civilního obyvatelstva v Iráku a Sýrii před masovými zvěrstvy.
Za druhé je zde potřeba chránit občany jiných zemí před terorismem Islámského státu.
A za třetí je zde touha obnovit celistvost a stabilitu zemí v regionu.
Obamova rétorika, stejně jako rétorika jeho zatím nejzapálenějšího partnera, australského premiéra Tonyho Abbotta, kolísá mezi prvními dvěma cíli a otírá se o třetí, což vyvolává naděje a očekávání, že budou efektivně plněny všechny tři.
Pouze humanitární mise však má jakoukoliv reálnou šanci, že bude realizována prostřednictvím čtyřdílné strategie, která je dnes na stole: leteckých úderů proti silám Islámského státu; výcviku, zpravodajství a vybavení iráckých a kurdských vojenských sil a neextremistické syrské opozice; intenzivnějšího mezinárodního kontrateroristického úsilí a konečně i humanitární pomoci civilistům, kteří museli opustit své domovy.
Je zjevné, že Západem vedené vojenské operace nemohou samy o sobě opětovně nastolit územní celistvost Iráku či Sýrie nebo obnovit širší regionální stabilitu.
Vojenská intervence může pomoci držet linii proti dalšímu rozpadu Iráku a šíření rakoviny Islámského státu do zemí, jako je Jordánsko.
Pokud však ani 150 000 amerických vojáků nedokázalo stabilizovat Irák postrádající otevřenou a schopnou vládu, pak omezená opatření, která se nabízejí dnes, jednoduše nebudou stačit.
A také bychom už měli vědět, že jakákoliv vojenská intervence Západu se zjevně politickými, nikoliv ryze humanitárními cíli s sebou nese reálné riziko, že rozdmýchá sektářské nálady.
Situace by mohla vypadat jinak, kdyby USA a další klíčoví aktéři dokázali současně zahájit široce pojaté úsilí o stabilizaci regionu, avšak vzájemně si konkurujících agend je příliš mnoho na to, aby byl takový vývoj v dohledné budoucnosti realistický.
Vzhledem k rivalitě mezi sunnity a šíity nepřenechají Saúdská Arábie a státy v Perském zálivu žádnou smysluplnou roli Íránu.
Ani Západ nepřizná Íránu stěžejní roli v jakémkoliv multilaterálním procesu ze strachu, že ztratí vyjednávací páky v otázce íránského jaderného programu.
Málokdo je ochoten akceptovat, že součástí řešení dnes musí být téměř jistě i syrský prezident Bašár Asad, a to navzdory své ohavné minulosti.
A otevřený bolák izraelsko-palestinského konfliktu hraje do not všem ostatním rivalitám.
Cíl kontraterorismu je vnitřně věrohodnější než cíl politické stabilizace a domácí politika v USA, Austrálii i jinde si pravděpodobně žádá výlučné postavení, jehož se jí od západních představitelů dostává.
Dokáže-li Západ ničit živnou půdu terorismu, jak se to podařilo v případě al-Káidy v Afghánistánu, nebude si muset lámat hlavu s tolika novopečenými teroristy.
Těžko však uvěřit, že vojenská kampaň toho typu, o jakém se nyní uvažuje, dokáže navzdory značné podpoře arabských zemí dosáhnout v brzké době nebo s přijatelnými náklady tohoto cíle, a to jak v Iráku, tak i v syrských útočištích Islámského státu.
Opravdovou zatěžkávací zkouškou tedy stejně jako nyní projde efektivní mezinárodní spolupráce v oblasti zpravodajství a udržování pořádku.
Zvýšení kompetentnosti iráckých a kurdských pozemních sil – které jsou klíčové, pokud se má dané území získat a udržet – nějakou dobu potrvá a s takzvanými umírněnými silami v Sýrii nemusí být tento cíl dosažitelný vůbec.
Letecké údery na jakémkoliv území zase obnášejí riziko civilních obětí – a tím i možnost roznícení přesně těch nálad, jimž se tato opatření snaží čelit.
Letecké údery v Sýrii bez souhlasu vlády nebo pověření Rady bezpečnosti Organizace spojených národů budou navíc v přímém rozporu s Chartou OSN.
Vyhlídka teroristických útoků v USA inspirovaných Islámským státem není ani zdaleka tak reálná nebo dostatečně bezprostřední na to, aby ospravedlnila výjimku z důvodu sebeobrany.
V boji proti terorismu se hraje o srdce a mysl lidí a obojí se získává hůře, kdykoliv USA a jejich stoupenci zahájí vojenskou akci, která je jasným porušením mezinárodního práva.
Dosavadní pomalé získávání arabských států pro Obamovu kampaň svědčí o nervozitě, kterou mnohé z nich ze všech těchto důvodů pociťují.
Zdaleka nejlépe obhájitelným zdůvodněním vojenské akce je – a od počátku byl – humanitární cíl: zodpovědnost chránit populace ohrožené genocidou, etnickými čistkami a dalšími závažnými zločiny proti lidskosti a válečnými zločiny.
Tvrdím, že všechny nezbytné podmínky byly v tomto kontextu splněny a že se to nezmění tak dlouho, dokud bude Islámský stát zachovávat svůj děsivý modus operandi.
Kdyby USA a koaliční síly operovaly v tomto rámci, jednoznačně by byly oprávněné narušovat, rozkládat a snažit se zničit kapacity Islámského státu způsobem, jenž by zároveň sloužil kontrateroristickému cíli.
Prvotní zdůvodnění intervence by přitom zůstalo jednoznačně humanitární a jako takové by bylo mnohem méně náchylné vůči vzedmutí protizápadních nálad než jakákoliv jiná mise.
Možná dokonce existuje značná mezinárodní tolerance pro opatrně definovanou a omezenou akci v Sýrii v případě očividné a bezprostřední humanitární hrozby.
Bude-li kampaň proti Islámskému státu definována a vedena tak, že prvotním a naprosto stěžejním cílem zůstane humanitární ochrana, měla by uspět nejen v tom, že zastaví další zvěrstva, ale i v tom, že výrazně přispěje k potlačení obecnější teroristické hrozby ihned v zárodku.
Ustoupí-li Západ od tohoto hlavního cíle, celá akce pravděpodobně skončí pláčem stejně jako mnoho jiných na Blízkém východě.
Bitka o bitcoin
LONDÝN – Internetovou měnu bitcoin obestírá nejistota.
Je to spekulativní bublina?
Je bitcoin skutečně tak anonymní, jak tvrdí jeho stoupenci?
Může ho člověk opravdu použít na nákup legendární marihuany Bílá vdova nebo na zaplacení nájemnému vrahovi?
Rozhodně jsou to zajímavé otázky, avšak odvádějí pozornost od mnohem důležitějších diskusí o potenciálu bitcoinu stát se motorem inovací ve finančním sektoru.
Bitcoin je tak inovativní, že nejen boří měnové konvence, ale přesáhl i rámec stranických ideologií.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman a ikona Tea Party Ron Paul se například diametrálně rozcházejí v názoru na prakticky jakoukoliv otázku kromě bitcoinu (oba ho ze srdce nemají rádi).
Přesto by si i odpůrci bitcoinu měli položit otázku, jak by se převratné myšlenky tvořící jeho základ daly aplikovat na reformu globální finanční soustavy.
Ačkoliv finanční krize z roku 2008 odhalila hluboké institucionální nedostatky, reakce – včetně zpřísnění regulačních pojistek, jako jsou Dodd-Frankův zákon z roku 2010 ve Spojených státech nebo bankovní standardy Basel III – nedokázala zajistit potřebnou transformaci.
Podobně i protestní hnutí typu Occupy Wall Street, která si kladla za cíl zvýšit povědomí o kultuře financí – a v konečném důsledku ji reformovat –, přinesla jen smíšené výsledky.
Skutečností však zůstává, že by nikdo – snad s výjimkou nepočetné kliky finančních insiderů, kteří nesmírně vytěžili ze sanací financovaných daňovými poplatníky – neměl být se současným systémem spokojený, a to mimo jiné proto, že v nepříliš vzdálené budoucnosti lze docela racionálně očekávat další krizi, kterou budou s největší pravděpodobností doprovázet další sanace bank.
Ačkoliv přesné načasování příští finanční katastrofy není a nemůže být známé, jedna věc je jistá: úvahy o tom, jaký typ finančního systému by nejlépe sloužil světu v jednadvacátém století, by byly bez bitcoinu neúplné.
Technologie v jeho pozadí by koneckonců nemusela pouze napomáhat ke snížení systémového rizika vytvářením pojistek chránících platební systém před užitečnými, leč nepředvídatelnými finančními aktivitami; mohla by také hrát významnou roli při podpoře tolik potřebného hospodářského růstu.
Finanční instituce se v podstatě chovají jako dohazovači, kteří spojují investory, půjčovatele a střadatele a zaznamenávají, co lidé vlastní a dluží.
Za tyto služby jsou finanční profesionálové velmi štědře odměňováni.
Otázka, zda jsou nafouklé výplaty bankéřů spravedlivé, se tedy rovná otázce, jak velká hodnota se tímto finančním dohazovačstvím vytváří – a na to neexistuje jednoduchá odpověď.
Jasné ovšem je, že efektivnější sektor finančních služeb, jenž umožní přesun většího podílu bohatství v ekonomice směrem k investicím a dalším produktivním ekonomickým činnostem, podporuje hospodářský růst.
Jinými slovy lze na sektor finančních služeb pohlížet jako na svého druhu daň uvalenou na zbytek ekonomiky.
A vzhledem k vysokým nákladům finančních systémů, které jsou zastaralé, nákladné a neefektivní – v Londýně se například musí papírové šeky fyzicky odesílat z jedné banky do druhé, takže převod prostředků trvá 5-6 dní –, platí, že čím menší je finanční systém, tím lépe jsou na tom všichni ostatní.
Neefektivita světové finanční soustavy není pouhým výsledkem zastaralých pravidel a struktur; významným faktorem je také honba za ziskem.
Ačkoliv britské úřady nedávno oznámily, že nutnost převodu fyzických šeků bude zrušena, dvoudenní zdržení při jejich zúčtování přetrvá.
Vzhledem k tomu, že naskenované šeky lze elektronicky zpracovat téměř okamžitě, nelze pokračující otálení vysvětlit jinak než snahou udržet si „float“ – tedy úrok z držení peněz co nejdelší dobu.
Float je jen jedním z mnoha způsobů, jimiž sektor finančních služeb vytahuje z ekonomiky prostředky.
Poplatek ve výši 3-5%, který si účtují provozovatelé platebních karet, přináší firmám jako Visa nebo MasterCard v součtu několik set miliard dolarů zisku ročně.
Poplatky za peněžní převody a konverzi měn se mohou rychle vyšplhat na deset i více procent za transakci, přičemž přerušení a složité procedury tyto služby ještě více prodražují.
Existuje však důvod k naději.
Díky inovacím, jejichž průkopníkem se stal bitcoin, lze poplatky, zdržení a další neefektivity, na nichž si mastí kapsu sektor finančních služeb, do značné míry eliminovat.
Před listopadovým slyšením amerického Senátu napsal bývalý šéf Federálního rezervního systému Ben Bernanke dopis senátorům, v němž konstatoval, že bitcoin by mohl být „dlouhodobým příslibem, zejména pokud [jeho] inovace podpoří rychlejší, bezpečnější a efektivnější platební systém“.
Jakoby na povel se stal vzápětí americký maloobchodní gigant Target terčem hackerského útoku – byla to jen další epizoda v dlouhé řadě velkých krádeží finančních dat.
Bitcoin by díky své schopnosti zachovávat anonymitu bezpochyby mohl přispět ke zvýšení bezpečnosti globální finanční soustavy, což by spotřebitelům i firmám ušetřilo značné starosti a výdaje.
Současně tato měna představuje alternativní prostředek uchování hodnoty a její využívání coby prostředku směny setrvale roste.
Možná nejúžasnější inovací, kterou bitcoin nabízí, je však „blockchain“ – peer-to-peer software, který uchovává záznam o všech transakcích a přehled o tom, kdo co vlastní.
Blockchain v podstatě slouží jako „účetní kniha“, avšak za zlomek nákladů pro spotřebitele a podniky oproti dnešním bankám.
Bitcoin využívá algoritmus s otevřeným zdrojovým kódem a podporuje ho každý, kdo se rozhodne stáhnout si bezplatný software.
Představuje tak návrat ke komunitnímu přístupu k penězům a bankovnictví, kdy jsou finanční služby těsněji svázané s lidmi, kteří jich využívají.
Velcí monolitní externí správci, jako jsou dnešní banky považované za „příliš velké, než aby mohly padnout“, by byli ze systému vyřazeni.
Pokud by byl hnacím motorem nové finanční architektury software typu „blockchain“, pak by se bankou v podstatě stal „lid“.
Bitcoin a jeho ekosystém stále dozrávají a pouze čas napoví, zda současné cenové úrovně odrážejí spekulativní bublinu.
Inovace, jejichž průkopníkem se bitcoin stal, však mohou – a proto by i měly – hrát převratnou roli při budování bezpečnější, méně nákladné a efektivnější finanční soustavy.
Vhodný čas na reformu cen paliv
CAMBRIDGE – Světové ceny ropy, které v uplynulém desetiletí silně kolísaly, klesly za poslední rok o 50 %.
Ekonomické důsledky jsou celkově negativní pro země vyvážející ropu a pozitivní pro země, které ropu dovážejí.
Co ale důsledky, které nejsou přímo ekonomické?
Záleží-li nám na environmentálních a dalších externalitách, měli bychom si přát vzestup cen ropy, protože ten by odrazoval od její spotřeby, anebo snížení cen, protože to by odrazovalo od těžby?
Odpověď je taková, že bychom měli usilovat o obojí: nižší cenu vyplácenou producentům ropy a zároveň vyšší cenu hrazenou spotřebiteli ropy, a to osekáním subvencí do ropných a rafinérských produktů nebo zvýšením jejich zdanění.
Klesajících cen ropy už k uskutečnění takových reforem využila řada zemí rozvíjejících se trhů.
Spojené státy, mající dnes překvapivě blízko k energetické soběstačnosti, takže makroekonomické důsledky jsou zhruba v rovnováze, by měly tento vzor následovat.
Uvažme tohle: americké silnice a mosty se rozpadají a národní dopravní infrastruktura vyžaduje investice a údržbu.
Kongres USA se přesto dál nestydatě vyhýbá zodpovědnosti za financování Federálního svěřenského fondu dálnic a za vytvoření pevného dlouhodobého základu fondu, a to kvůli neshodě, jak jej platit.
Samozřejmým řešením, jež ekonomové už dlouho prosazují, je zvýšení amerických daní z benzinu.
Federální palivová daň už od roku 1993 zůstává na 18,4 centu za galon, nejníže ze všech vyspělých zemí.
Přesto Kongres 30. července přijal jen tříměsíční nouzové opatření, čímž řešení odsunul od roku 2009 už po pětatřicáté.
Ceny fosilních paliv jsou pozoruhodnou výjimkou z obecného pravidla, že pokud má vláda jen jeden politický nástroj, může usilovat jen o jeden politický cíl.
V prvé řadě peníze vzešlé ze snížení subvencí či zvýšení daní v ropném sektoru by bylo možné využít buď ke snížení rozpočtových schodků, anebo k financování žádoucích výdajů (například výstavby a údržby amerických dálnic).
Nižší spotřeba ropy by zároveň omezila dopravní zácpy a nehody, zmírnila lokální znečištění a jeho škodlivé účinky na zdraví a snížila emise skleníkových plynů, které vyvolávají globální změnu klimatu.
Palivové daně jsou účinnějším způsobem jak těchto environmentálních cílů dosáhnout než většina alternativ.
Důvodem je i národní bezpečnost.
Je-li maloobchodní cena paliva nízká, domácí spotřeba bude vysoká.
S vysokou spotřebou ropy je země zranitelná poryvy jejích cen, například v důsledku nestability na Středním východě.
Pokud jsou palivové daně vysoké a spotřeba nízká, tak jako v Evropě, kolísání světových cen ropy má doma menší účinky.
Dotace pro americké producenty ropy se často zdůvodňují národně bezpečnostními ohledy; ve skutečnosti politika „nejdřív vytěžíme Ameriku“ v dlouhodobém výhledu snižuje soběstačnost.
Konečně přestože se palivové subvence často mylně propagují jako nástroj zlepšování distribuce příjmů, skutečnost je spíše opačná.
Dotace do fosilních paliv jsou celosvětově regresivní: nejchudším 20 % populace prospívá mnohem méně než 20 % plateb.
Chudí lidé nejsou ti, kdo nejvíc najezdí autem; obvykle spíš používají veřejnou dopravu (nebo chodí pěšky).
Všeobecně se má za to, že v USA je politicky nemožné palivovou daň zvýšit.
I jiné země ale mají politické zábrany.
Ostatně vlády některých rozvojových zemí kvůli palivovým daním či subvencím čelily občanským nepokojům, ba dokonce pučům.
Přesto loni různé palivové subvence snížily nebo zrušily Egypt, Ghana, Indie, Indonésie, Malajsie, Mexiko, Maroko a Spojené arabské emiráty.
Kromě zvýšení daní ze spotřeby paliv by USA také měly skoncovat s některými svými subvencemi do těžby ropy.
Ropné společnosti si mohou ihned odečítat vysoké procento dobývacích nákladů z daňové povinnosti, což jiná odvětví se svými investicemi dělat nemohou.
Ropnému průmyslu je také často umožněno těžit na federální půdě a v pobřežních vodách, aniž by za pronájem platil plnou tržní cenu.
Většina politiků ví, že zdravá ekonomika by vyžadovala zrušení těchto výhod; jenže ti, kdo si nejhlasitěji stěžují, že vláda nesmí rozhodovat o tom, komu se v podnikání bude a nebude dařit, mají zřejmě nejmenší schopnost shromáždit dostatek politické vůle k činům.
Nedávná studie Mezinárodního měnového fondu odhaduje, že globální subvence do energií dosahují více než pěti bilionů dolarů ročně, přičemž subvence do fosilních paliv v USA se konzervativně odhadují na 37 miliard dolarů ročně (bez zahrnutí ceny environmentálních externalit).
Jak si uvědomili lídři v zemích rozvíjejících se trhů, klesající ceny ropy jsou nejlepší příležitostí k uskutečnění reforem.
Vlády, které teď jednají, mohou v oblasti energií snížit subvence nebo zvýšit daně a zároveň ušetřit spotřebitele meziročního vzestupu maloobchodních cen.
Pro USA a další vyspělé země nadešel vhodný čas na reformu i z makroekonomického hlediska.
V minulosti se země musely obávat, že stoupající palivová daň by se promítla do nepříjemně vysokých měr inflace.
V současnosti se však centrální banky inflace neobávají, neuvažujeme-li v tom smyslu, že chtějí, aby byla nepatrně vyšší.
Kongres USA se v září bude muset vrátit k financování dálnic.
Jestliže jiné země zjistily, že co se zdálo politicky nemožné, najednou se ukazuje jako průchozí, proč ne USA?
Sliby, které v roce 2016 musíme dodržet
DAVOS – Žijeme v mimořádné době.
Každý den jako by přinášel nové titulky o nějaké rodící se krizi – ať už jde o migraci, rozkolísanost ekonomiky, bezpečnost či klimatické změny.
Jedním z faktorů, které mají všechny tyto složité a dosud nevídané problémy společné, je chudoba; eliminace chudoby proto značně usnadní jejich překonání.
Existuje dobrý důvod, proč si v otázce snižování chudoby zachovávat optimismus.
Od přelomu století byly učiněny pozoruhodné kroky směrem ke světu, v němž bude mít každý člověk šanci vést zdravý a plodný život.
Úmrtí matek se snížilo téměř na polovinu, dvakrát klesly i dětská úmrtnost a počet úmrtí na malárii a extrémní chudoba se snížila na méně než polovinu.
A v loňském roce se svět přihlásil k tomu, že tuto práci završí.
Středobodem Globálních cílů, na nichž se v září dohodlo 193 členských zemí Organizace spojených národů, je závazek ukončit chudobu ve všech podobách a všude na světě do roku 2030.
Pevně věříme, že je to nejen možné, ale že se při tom dočkáme i velkých průlomů, které lidem v chudých zemích poskytnou dosud nevídané příležitosti.
Skutečně si myslíme, že se jejich životy budou v příštích 15 letech zlepšovat rychleji než v jakémkoliv jiném období dějin – a že se jejich životy zlepší více než životy všech ostatních.
Pokrok je tedy sice možný, avšak ne zákonitý.
Úspěch bude vyžadovat politickou vůli, globální spolupráci a lidskou vynalézavost – toto poselství tento týden vkládáme do svých rozmanitých jednání a akcí na Světovém ekonomickém fóru v Davosu.
Za sebe můžeme říci, že se Nadace Billa a Melindy Gatesových bude soustředit na nejpotřebnější oblasti a podstupovat rizika, která jiní podstupovat nemohou či nechtějí.
Letos zaměřujeme úsilí na tři široké oblasti.
Za prvé budeme pokračovat v podpoře institucí, které nám pomohly dostat se tam, kde se dnes nacházíme.
Globální fond boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii aktivizoval od roku 2000 bezpříkladné bohatství lidských a finančních zdrojů určených na boj proti infekčním onemocněním, která v nepřiměřeně vysoké míře postihují nejchudší lidi na světě.
Tím, že fond poskytuje těmto lidem léky, školí lékaře a sestry a buduje silnější zdravotnické systémy, pomohl až dosud zachránit 17 milionů životů.
To už je úspěch.
A letošní konference fondu, na níž účastníci přednesou své závazky, bude další příležitostí, jak pomoci vybudovat lepší svět.
Musíme toho maximálně využít – nejen proto, abychom pomohli zachránit až osm milionů dalších životů, ale také abychom podpořili zdravotnické systémy v nízkopříjmových zemích, a tím snížili riziko budoucích zdravotnických krizí.
Stejně tak lze říci, že od počátku desetiletí jsou čtyři miliony lidí dodnes naživu proto, že dostali imunizaci proti infekčním onemocněním, a to do značné míry díky činnosti vakcinační aliance Gavi.
V příštích pěti letech mají Gavi a její partneři nakročeno k imunizaci dalších 300 milionů osob a k pomoci milionům dalších dětí a mladých lidí přežít a prosperovat – a tím i k pozvednutí ekonomik rozvojových zemí.
Za druhé budou v srdci našeho úsilí figurovat ženy a dívky.
Ženám a dívkám se dnes podle všech měřítek žije na světě lépe než kdykoliv dříve.
Stále to však ani zdaleka nestačí.
Ženy a dívky potřebují lepší přístup ke zdravotní péči, zejména ke službám plánování rodičovství, dále větší ekonomické příležitosti a větší možnost rozhodovat o vlastních životech (což potažmo vyžaduje jejich větší zapojení do společnosti a zajištění vedoucí role na veřejnosti).
Poskytneme-li ženám a dívkám možnost proměnit vlastní životy, pak učiníme jednu z nejlepších investic, jaké můžeme učinit.
Zlepšení jejich zdraví a celkové pohody, zajištění kvalitního vzdělání a rozvinutí jejich ekonomického potenciálu, to jsou základní předpoklady vybudování lépe prosperujících komunit a států.
Musíme však hlouběji chápat, jak nejlépe ženám pomoci k úspěchu.
A abychom překonali staletí trvající nerovnost pohlaví, potřebujeme dát této agendě větší dynamiku.
Květnová konference s názvem Women Deliver bude další globální příležitostí k prosazování ráznějších kroků a také k tomu, aby dárci demonstrovali své závazky.
Za třetí budeme investovat do inovací.
Vědecké a technické pokroky – od nových vakcín a odolnějších plodin až po mnohem levnější chytré telefony a tablety – patří k největším hnacím motorům při mýcení chudoby.
V posledních několika týdnech svět ukázal, že je připraven vynakládat vyšší částky, aby nalezl nové způsoby, jak zajistit spolehlivé, dostupné a čisté energetické zdroje.
Je to jedna z nejvýznamnějších cest, jak pomoci chudým lidem vyrovnat se s klimatickými změnami.
Díky inovacím ve zdravotnictví se už světu téměř podařilo vymýtit obrnu a kromě toho očekáváme výrazné výsledky od nové třílékové terapie, která by mohla vykořenit elefantiázu, nemoc postihující 120 milionů lidí.
Tvrdá pravda je ovšem taková, že současný objem prostředků určených na výzkum a vývoj metod vedoucích k uspokojování zdravotních potřeb nejchudších lidí světa je nedostatečný.
A nástroje a technologie, které dnes máme k dispozici, nestačí k tomu, aby nás dovedly tam, kde potřebujeme být.
Chceme-li splnit úkoly stanovené Globálními cíli pro oblast zdraví matky a dítěte a infekčních onemocnění, budeme muset objem prostředků určených na výzkum a vývoj do roku 2020 zdvojnásobit.
Proto musíme zajistit, aby tento výzkum a vývoj figuroval v agendě květnového summitu skupiny G7 v Japonsku, a to s důrazem na rozvoj a rozšíření produktů, které zachraňují životy a současně dramaticky zlepšují ekonomické vyhlídky nejchudších.
Klíčovou podmínkou urychlení pokroku pro nejchudší lidi světa je trvalá podpora institucí, jako jsou Globální fond a Gavi.
Může a mělo by se však dělat mnohem více.
Svět se musí sjednotit za veškerým úsilím o vykořenění chudoby, což bude životně důležitý první krok k překonání mnoha dalších překážek, jimž dnes čelíme – od migrace po terorismus.
Každodenní titulky až příliš často reflektují propast mezi dnešním světem a světem bez chudoby.
Titulky však neodhalují, v kolika různých směrech se už dnes zlepšují životy nejpotřebnějších.
Dodržíme-li sliby, které jsme těmto lidem dali, pak to bude zpráva na první stránky.
Ponaučení od Billa Gatese
NEW YORK – O efektivních rozvojových výdajích se od největší charitativní nadace na světě může poučit každý – od volených funkcionářů přes úředníky až po voliče a daňové poplatníky.
Tato ponaučení mají přitom obzvláštní význam v době, kdy se 56 % Evropanů domnívá, že jejich vláda by se měla zaměřovat výhradně na domácí témata a nechat země přijímající pomoc, aby se s problémy vypořádaly, jak nejlépe dokážou (ve Francii, Polsku, Itálii, Maďarsku a Řecku je odpor k pomáhání ještě vyšší).
Nejčtenější britské nedělní noviny nedávno spustily petici vyzývající ke zrušení vyhrazené alokace výdajů na zahraniční pomoc (ve výši 0,7 % národního důchodu).
Americký prezident Donald Trump před svým volebním vítězstvím brojil proti „posílání zahraniční pomoci do zemí, které nás nenávidějí“, čímž odrážel všeobecné přesvědčení, že pomoc je třeba seškrtat.
Spojené státy na zahraniční pomoc alokují necelé 1 % federálního rozpočtu, ale průměrný Američan je přesvědčen, že toto číslo je jedenatřicetkrát vyšší.
Nadace Billa a Melindy Gatesových každoročně vynakládá víc na rozvojovou pomoc než většina bohatých vlád.
Na rozdíl od volených vlád, které se musejí vyrovnávat s prioritami, které si konkurují, od diplomatických ohledů po nálady daňových poplatníků, Nadace Gatesových se může soustředit na to, co funguje nejlíp.
Nikde to není vidět zřetelněji než v právě zveřejněném výročním zpravodaji Billa a Melindy, v němž podnikateli Warrenu Buffettovi vysvětlují, jak se utrácí 30 miliard dolarů, které jejich nadaci přislíbil – jedná se o největší jednotlivý dar, jaký kdo kdy dal.
Upínají se na tři konkrétní oblasti investic: očkování, antikoncepci a výživu.
Všechny tři do hloubky prostudovali specializovaní ekonomové, pro můj think tank Centrum Kodaňského konsenzu, který se vědecky zabývá zásahy a politikami s největším potenciálem zlepšit svět.
Investice do vakcinace jsou naprosto jasná volba.
Pokrytí u základní sady dětských vakcín je dnes historicky nejvyšší, dosahuje 86 %.
Většina dětí na světě je dnes chráněna před spalničkami, tetanem, černým kašlem, záškrtem a obrnou, což ročně ušetří kolem tří milionů životů.
Rozdíl mezi bohatými a chudými zeměmi je nejužší, jaký kdy byl.
Je ale stále možné udělat mnohem víc.
Badatelé Kodaňského konsenzu kalkulují, že za zhruba miliardu dolarů ročně by se vakcinační programy mohly rozšířit tak, aby se předcházelo dětskému zápalu plic a průjmům, čímž by se ročně zachránil další milion životů.
Tento výzkum dokládá, že každý dolar navíc vynaložený na takové vakcíny přinese lidský blahobyt v hodnotě 60 dolarů.
Jak říká Melinda Gates, zachraňovat životy dětí je „ve filantropii nejlepší obchod“.
Antikoncepce je další oblastí, kde čísla hovoří sama za sebe – a kde dochází k značnému pokroku, z nemalé části díky vůdčí roli Nadace Gatesových.
Přístup k moderní antikoncepci však stále chybí více než 200 milionům žen.
Dosažení téměř všeobecné dostupnosti plánování rodičovství by vyšlo ročně na 3,6 miliardy dolarů, avšak možnost žen mít těhotenství víc pod kontrolou by přinesla úbytek 150 000 případů úmrtí v souvislosti s těhotenstvím a také 600 000 sirotků, zatímco demografická dividenda by posílila hospodářský růst.
Přínosy pro společnost jsou v hodnotě 120krát převyšující náklady.
Také zlepšení dětské výživy je pozoruhodně dobrá investice.
Zakrnělé děti neprospívají nejen tělesně, ale za lépe živenými vrstevníky zaostávají i v rozvoji kognitivních dovedností.
Mají horší výsledky ve škole a v dospělosti vedou chudší život.
Výživa malých dětí zahajuje blahodárný koloběh, který má sílící přínosy pro následné generace.
Analýza nákladů a přínosů ukazuje, že každý dolar vynaložený na zlepšení výživy v prvních tisíci dnech života dítěte může zajistit přínosy v hodnotě kolem 45 dolarů.
V některých státech může tato rentabilita dosahovat až 166 dolarů na každý vynaložený dolar.
Analýza vypracovaná pro Kodaňský konsenzus ukazuje, že každý dolar z peněz Warrena Buffetta vynaložený Nadací Gatesových na vakcinaci, antikoncepci a výživu přináší zisk v hodnotě 45-120 dolarů.
Buffett proslul mazanými investicemi, ale taková návratnost – v rozvojovém smyslu – je stejně fenomenální jako podnikatelský úspěch.
V tom se ukrývá ponaučení pro vlády.
Nadace Gatesových je bystře zaměřena na výkonné investice, které při nízkých nákladech dokážou přinášet ohromující výsledky.
Jelikož nemůžeme zlepšit všechno najednou, měli bychom začít tam, kde můžeme udělat nejvíc dobrého.
Dejme si to do protikladu k přístupu Organizace spojených národů k rozvoji.
Její Cíle udržitelného rozvoje (CUR) – důležitá agenda, která bude během příštích 15 let formovat alokaci bilionů dolarů zahraniční pomoci vlád – zahrnuje nezvladatelný komplex 169 rozvojových cílů.
Jistěže, výživa, očkování i antikoncepce jsou součástí CUR.
Ztrácejí se ale v záplavě dalších cílů, které jdou do takových podrobností – a odklánějí se od tématu –, že zmiňují význam udržitelného cestovního ruchu a přístupnosti městských zahrad pro invalidy.
Jedná se jistě o důležitá témata, ale CUR mají být směrovkami pro nejdůležitější investice.
V tomto smyslu selhávají.
Toto pochybení je skutečným důvodem ke znepokojení, protože zaměřit se na oblasti, které nejúčinněji přispívají ke změně, znamená zachránit víc životů.
CUR nahradily Rozvojové cíle tisíciletí, jež tvořilo osm jasných, jednoduchých slibů, jako je snížení celosvětové chudoby na polovinu, snížení dětské úmrtnosti a zajištění školní docházky u většího počtu dětí.
RCT zachránily nejméně 21 milionů životů.
Bylo by redukcionistické a chybné tvrdit, že soukromý sektor je v rozvojové pomoci úspěšný a veřejný sektor selhává; mnohé z největších úspěchů Nadace Gatesových vyplynuly z partnerství s vládami.
Nejpádnější argument pro zachování a posílení výdajů na rozvojovou pomoc však tkví v tom, že bychom se měli nejprve soustředit na nejlepší investice.
Inspirací by měl být přístup Nadace Gatesových.
Velká konvergence v oblasti globálního zdraví
SAN FRANCISCO – Svět se nachází v jedinečném historickém inflexním bodě.
Pokud bychom učinili dnešní léky, vakcíny a další zdravotnické nástroje všeobecně dostupnými – a pokud bychom vystupňovali výzkumné úsilí o vývoj zdravotnických nástrojů zítřka –, mohli bychom během jedné generace překlenout propast mezi bohatými a chudými zeměmi v oblasti zdravotnictví.
Do roku 2035 bychom tak mohli dosáhnout „velké konvergence“ v oblasti globálního zdraví a celosvětově snížit počet preventabilních úmrtí matek a dětí, včetně úmrtí způsobených infekčními nemocemi, na bezprecedentně nízkou úroveň.
Zapotřebí k tomu bude koordinovaná a na budoucnost orientovaná investiční strategie.
Nedávno se sešla skupina 25 expertů na globální zdraví a ekonomii (včetně nás), aby takovou strategii vyvinula.
Během rok trvajícího procesu identifikovala tato skupina nástroje, systémy a financování, jež by byly potřebné k dosažení konvergence v oblasti globálního zdraví, a zároveň formulovala dokument s názvem Globální zdraví 2035 – ambiciózní investiční plán, který by zachránil miliony životů a podpořil lidský blahobyt, produktivitu a hospodářský růst.
Při agresivně vystupňovaných investicích do zdravotnictví by se dalo počínaje rokem 2035 zachránit deset milionů životů ročně.
A ekonomický přínos by byl enormní: každý dolar investovaný v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích (LMIC) s cílem dosáhnout „velké konvergence“ by vynesl 9-20 dolarů.
Úspěch bude vyžadovat globální závazek v podobě zajištění, aby měl každý člověk přístup k dnešním výkonným zdravotnickým technologiím a službám, jako jsou dětské vakcíny, léčba HIV/AIDS a tuberkulózy nebo prenatální péče o těhotné ženy.
Zároveň to bude vyžadovat zvýšené financování vývoje a dodávek nových zdravotnických nástrojů s cílem napravit podmínky, kvůli nimž umírá v LMIC nepoměrně více žen a dětí.
Proto je jedním ze stěžejních rysů konvergenční strategie plánování rodičovství.
V současné době postrádá více než 220 milionů žen na celém světě přístup k moderní antikoncepci – to je neomluvitelná situace vzhledem k faktu, že zkvalitnění plánování rodičovství by bylo až pozoruhodně jednoduché a finančně nenáročné a znamenalo by obrovský přínos.
Především by rozšířený přístup k antikoncepci zabránil odhadem jedné třetině všech úmrtí matek, přičemž obzvláště velký dopad by měl v nejohroženější skupině.
Tu tvoří ženy ve věku 15-19 let žijící v chudých zemích, které mají v současné době nejhorší přístup k antikoncepci, a také ženy mající mnoho těhotenství v rychlém sledu za sebou – těm by antikoncepce prodloužila přestávky mezi jednotlivými těhotenstvími.
Plánování rodičovství snižuje podíl nechtěných těhotenství, a tím snižuje také počet úmrtí v důsledku neodborných potratů.
To je dobré nejen pro matky.
Ukazuje se, že úbytek rizikových těhotenství, omezení nechtěných těhotenství a prodloužení doby mezi porody snižuje novorozeneckou a dětskou úmrtnost.
Guttmacherův institut odhaduje, že při plném uspokojení antikoncepčních potřeb žen by se ročně předešlo 600 000 úmrtím novorozenců a 500 000 úmrtím dětí.
Snížení porodnosti, která je v mnoha LMIC velmi vysoká, by navíc přispělo ke zmírnění tlaku na zdravotnické systémy těchto zemí, neboť by klesly náklady na mateřskou a novorozeneckou péči a imunizaci.
Současně by to usnadnilo sociální změny, jež s sebou nesou zvýšenou produktivitu a výkonnost.
Podle studie koordinované Světovou zdravotnickou organizací by ekonomická návratnost rozšíření antikoncepce ve 27 zemích s velmi vysokou porodností, jako jsou Afghánistán nebo Čad, přesahovala ode dneška do roku 2035 hodnotu 8% HDP.
Kolik by tedy stálo zajištění všeobecného přístupu k moderní medicíně a zdravotnickým službám?
Studie Global Health 2035 vyčísluje celkovou částku na dalších 70 miliard dolarů ročně, přičemž jedna miliarda z tohoto navýšení by se vyčlenila pouze na plánování rodičovství.
Většinu těchto nákladů však nakonec mohou nést samotné LMIC.
Celkový účet za konvergenci v oblasti globálního zdraví by totiž činil méně než 1% dodatečného HDP, který tyto země podle předpokladů v nadcházejících dvou desetiletích vytvoří.
Jinými slovy by veřejné investice v objemu necelého 1% HDP mohly každoročně odvrátit závratných deset milionů úmrtí.
Inovativní partnerství zaměřená na snižování nákladů mohou tuto zátěž ještě více zmírnit.
Nedávno se sešla skupina dárcovských vlád, nadací, Organizace spojených národů a aktérů ze soukromého sektoru, aby ve více než 50 LMIC snížila cenu antikoncepčního implantátu s dlouhodobým účinkem (levonorgestrel) z 18 na 8,50 dolaru za balení.
Mezinárodní společenství musí hrát při dosahování konvergence významnou roli.
Konkrétně musí zvýšit investice do výzkumu a vývoje léčby onemocnění postihujících chudé lidi, jako jsou dětská pneumonie a průjmová onemocnění, které každý rok zabijí přibližně dva miliony dětí.
A v nadcházejících letech bude zapotřebí také přímá finanční pomoc LMIC – například na financování programů plánování rodičovství a boje proti malárii a HIV/AIDS.
Příležitost k dosažení velké konvergence v oblasti globálního zdraví je na dosah ruky.
Nyní už jen musíme přesvědčit sami sebe a chopit se jí.
LGBT na pracovišti
DAVOS – Když generální ředitel společnosti Apple Tim Cook loni oznámil, že je gay, zaplavily mě e-maily a telefonické vzkazy od špičkových manažerů z celého světa.
Každý chtěl vědět, co to podle mého názoru manažerky Ernst & Young (EY), která rovněž „přiznala barvu“, znamená pro začleňování leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů (LGBT) v globálním měřítku.
Firma Apple koneckonců figuruje na pátém místě žebříčku 500 největších světových společností podle časopisu Fortune.
Je to snad konec „levandulového stropu“?
V článku pro týdeník Businessweek vydávaný společností Bloomberg Cook popisuje, jak ho homosexualita ovlivnila: „Jsem hrdý na to, že jsem gay, a pokládám to za jeden z největších darů, jimiž mě Bůh poctil.
Homosexualita mi poskytla hlubší pochopení, co znamená být členem menšiny, a dala mi nahlédnout, s jakými překážkami se lidé patřící k jiným menšinovým skupinám dennodenně potýkají.“
Moje zkušenost s „odlišností“ má mnoho aspektů.
Podobně jako v Cookovi probudila i ve mně příslušnost k menšině sklon být začleňující manažerkou.
Na rozdíl od Cooka jsem však kromě své utajované homosexuality byla také žena a introvertka a moje politika se lišila od politiky mých kolegů v převážně mužském povolání ovládaném extroverty.
Od svého coming-outu v roce 2011 jsem na veřejnosti pravdivější sama k sobě a opravdovější k druhým.
To ze mě učinilo lepší manažerku.
A skutečnost, že zastávám vedoucí pozici v globální organizaci, mi poskytla platformu otevřeně hovořit o široké paletě otázek.
Cookovo oznámení bylo obrovským krokem vpřed, o tom nelze pochybovat.
Mezinárodní organizace učinily v oblasti začleňování LGBT značný pokrok, když se opírají o externí i zaměstnanecké sítě a nediskriminační politiku.
Většina dnešních dostupných statistik však odráží pokrok v Evropě a ve Spojených státech.
Podle nedávné studie provedené organizací na podporu žen Catalyst dnes 62% firem z žebříčku Fortune 500 nabízí zdravotní pojištění domácím partnerům, přičemž 87% firem z Fortune 500 – a 94 z první stovky – prosazuje nediskriminační politiku zahrnující i sexuální orientaci.
Naproti tomu Todd Sears, zakladatel Out Leadership, skupiny hájící práva LGBT zaměstnanců, odhaduje, že 90% LGBT zaměstnanců v Asii svou jinakost tají.
V 78 zemích světa včetně Ugandy a Nigérie je homosexualita stále nezákonná.
Singapur nedávno potvrdil platnost svého přísného zákona proti homosexualitě.
V Rusku byla v den Cookova oznámení rozehnána vzpomínková akce na památku zakladatele firmy Apple Steva Jobse, údajně v zájmu dodržení zákona zakazujícího „homosexuální propagandu“.
Dokonce i v USA, kde mohou příslušníci téhož pohlaví uzavírat manželství v 35 státech (loni v dubnu jsem to v New Yorku udělala i já), je ve 29 státech stále legální propustit člověka z práce na základě jeho sexuální orientace.
A ve 34 státech je legální propustit transsexuálního zaměstnance.
Za této situace mohou nadnárodní společnosti udělat několik kroků, aby své strategie začleňování LGBT rozšířily na globální úroveň.
Pro začátek mohou posílit „efekt spojenců“.
Výzkum provedený Centrem pro inovaci talentů ukazuje, že spojenci – lidé, kteří podporují LGBT kolegy nebo fungují jako jejich obhájci – mohou hrát rozhodující roli při vytváření začleňující komunity.
Plných 24% dotazovaných LGBT zaměstnanců přisuzuje své rozhodnutí učinit na pracovišti coming-out síti svých spojenců.
Zaměstnavatelé mohou vytvářet sítě vyzývající heterosexuální kolegy k podpoře LGBT spolupracovníků a k patronátu nad LGBT jednotlivci a skupinami.
Obrovský rozdíl také je, když svou odlišnou orientaci otevřeně přiznávají nejvyšší manažeři.
Cook je skvělým příkladem.
U LGBT zaměstnanců je o 85% vyšší pravděpodobnost coming-outu ve firmách, jejichž topmanažeři „přiznávají barvu“ také (24% oproti 13%).
V naší firmě EY se LGBT vedení zúčastnilo v roce 2011 videoprojektu s názvem „It Gets Better“ „Zlepšuje se to“, kde jsme se podělili o své příběhy ve prospěch ohrožené LGBT mládeže.
Využila jsem této příležitosti a s plnou podporou vedení EY jsem se oficiálně přiznala k homosexualitě.
Nejenže jsem otevřeně hovořila o svých zkušenostech, ale také jsem se podělila o poznatek, jak důležitou roli při mém rozhodování sehrála filozofie naší firmy.
To vede k obecnější úvaze: čím víc lidé slyší, vidí a vědí, co se v určité organizaci děje, tím rychleji dochází ke kulturní změně.
Otevřené vystoupení je důležitou součástí tohoto procesu, neboť lidé nejen poslouchají, co se říká, ale také si všímají, co projde bez zpochybnění.
Pokud organizace nějaké prohlášení nekoriguje, často se toto prohlášení bere jako konsensus.
Pomáhají také řešení šitá na míru.
Firmy by se měly setkávat s LGBT skupinami existujícími v jejich organizaci, a to na místní i globální úrovni, a přebírat politiku z pokrokovějších regionů, kde působí (například z Evropy a USA).
Jedno řešení však nemusí vyhovovat všem.
Strategie fungují nejlépe, pokud jsou uzpůsobené tak, aby vyhovovaly požadavkům konkrétních podmínek, jako jsou zeměpisná poloha, typ organizační jednotky nebo fungování daného oddělení.
A konečně platí, že firmy by měly dál vytvářet začleňující pracovní podmínky pro všechny, nejen pro LGBT zaměstnance.
To znamená přejít od kultury rozmanitosti s nevysloveným důrazem na „oni“ ke kultuře postavené na začleňování, vyjádřené zájmenem „my“.
Cook a já zaujímáme v otázce identity LGBT řadu stejných postojů.
A také zjišťuji, že jeho prohlášení je v souladu s mou vlastní zkušeností: „[Homosexualita] ze mě udělala empatičtějšího člověka, což vede k bohatšímu životu.
Někdy je to tvrdé a nepříjemné, ale dodalo mi to sebedůvěru být sám sebou, jít vlastní cestou a povznést se nad protivenství a bigotnost.“
Levandulový strop praskl, ale k úplnému začlenění zatím nikde na světě nedošlo.
Stále zbývá vykonat mnoho práce.
Gaza a neúspěch odstrašování
Strategické odstrašování – odvracení útoku prostřednictvím strachu z odplaty vycházejícího ze značné vojenské převahy – podstupuje v pásmu Gazy den co den zkoušku.
Vyostřující se spirála násilí Izraele a gazských milicí ukazuje nejen to, že odstrašování selhává, ale také, že jeho účinnost závisí na dodržování elementárních norem mravnosti.
Někteří bezpečnostní stratégové a teoretici spravedlivé války tvrdí, že v případech, kdy nejsou přímo postiženy životy a blahobyt civilního obyvatelstva, na odstrašování nemusí být nic mravně nepřijatelného.
Hrozba odvety, o niž se jeho účinnost opírá, zůstává implicitní a hypotetická.
Přestane-li se však odstrašování lišit od kolektivního trestu, který mezinárodní právo článkem 33 čtvrté ženevské konvence zakazuje, je mnohem méně pravděpodobné, že dosáhne svého zamýšleného cíle.
Izrael, který se v září 2005 jednostranně stáhl na okraj Gazy, se teď bojovníkům palestinského odboje snaží bránit ve vrhání raket na své území.
Krátce po opětovném rozmístění sil podél gazské hranice Izrael silně omezil vazby mezi Gazou a Západním břehem, stejně jako pohyb zboží mezi Gazou a okolím.
Když byl ve svobodných a spravedlivých volbách v lednu 2006 zvolen parlament nakloněný Hamásu, Spojené státy a Izrael vedly kampaň, která měla všem bankám, včetně arabských a islámských, znemožnit jednání s novou vládou.
Izrael důsledně odmítá opakované nabídky Hamásu na dohodu o příměří výměnou za to, že bude ukončeno obležení Gazy.
Průzkumy veřejného mínění provedené společností Dialog a zveřejněné izraelským deníkem Haarec ukázaly, že 64% Izraelců podporuje oficiální dialog s Hamásem.
Izraelská vláda i armáda to ale odmítají a označují Hamás za „teroristy“, aby jim upřely legitimitu, přestože dříve v jižním Libanonu uzavřely dohody s Hizballáhem, který také považují za „teroristickou organizaci“.
Izraelci jsou podle všeho přesvědčeni, že jejich jedinou možností je utáhnout v Gaze šrouby.
Ve jménu odstrašování bylo téměř úplně zamezeno pohybu osob i zboží.
Palestinský odboj přesto odpověděl vyšším počtem raketových útoků.
Izraelské atentátní tažení proti militantům vedlo pouze k další eskalaci na palestinské straně.
Ba pokaždé, když izraelské odstrašovací úsilí selže a nepřinese žádoucí výsledek, Izrael vystupňuje obležení s nadějí, že tato rána konečně protivníka knokautuje.
Výsledkem je zřetelný případ kolektivního trestu v jednom z nejhustěji obydlených míst na zeměkouli, kde žije 3823 osob na kilometr čtvereční.
John Dugard, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů pro lidská práva, po návštěvě Gazy prohlásil: „Gaza je věznice a Izrael podle všeho zahodil klíč.“
V lednu například Izraelci začali k trestání Palestinců využívat svého monopolu na dodávky paliv, což bylo rozhodnutí, které měsíc nato odsoudila organizace Human Rights Watch.
Ředitel Human Rights Watch pro Střední východ Joe Stork odmítl izraelské zdůvodnění palivových škrtů jako způsob nátlaku na palestinské ozbrojené skupiny, aby zastavily raketové a sebevražedné útoky.
Podle Storka „tato omezení vážně postihují civilisty, kteří s těmito ozbrojenými skupinami nemají nic společného, a to je porušením elementárního principu válečného práva.“
Obdobně se po izraelských leteckých úderech na Gazu počátkem března, při nichž zemřelo víc než 100 Palestinců, generální tajemník OSN Pan Ki-mun cítil nucen „odsoudit neúměrné a nepřiměřené použití síly, které usmrtilo a zranilo tolik civilistů, včetně dětí.“
Nehledě na výrok generálního tajemníka OSN se Izrael odvolával na sebeobranu, neboť letecké údery následovaly po raketovém útoku z Gazy, který zabil jednoho izraelského civilistu v příhraničním městě Sderotu.
Avšak Michael Byers, profesor práv na Dukeově univerzitě, ve své knize Válečné zločiny tvrdí, že použití síly v sebeobraně „nesmí být přehnané ani nepřiměřené“ a vzhledem k předjímanému dění musí být jeho nezbytnost „bezprostřední, naprostá, zbavena jak možnosti volit prostředky, tak času na úvahy.“
Izrael vlastně neustále směšuje sebeobranu a odstrašování, přičemž k dosahování svých strategických cílů využívá kolektivních trestů.
V Libanonu, kde byl Izrael nucen přijmout dohodu o příměří prosazovanou OSN, tato koncepce odstrašování roku 2006 selhala a není o nic pravděpodobnější, že v Gaze uspěje.
Průzkumy veřejného mínění prováděné v Gaze skutečně dokládají prudký vzestup podpory Hamásu po každé izraelské eskalaci.
Mezinárodní společenství musí jednat rychle, aby Izraelce přimělo ustoupit od strategie odstrašování a vynaložit raději síly na dosažení porozumění, které by mohlo vyústit v zastavení útoků na obou stranách.
Jedině takové porozumění může dát zelenou výstavbě základů nezbytných k politickému řešení, které dokáže natrvalo ukončit jak obležení Gazy, tak okupaci palestinských území.
Rozvaliny dětství v Gaze
AMMÁN – Ajmán je čtrnáctiletý chlapec s tichým hlasem z města Džabalíja v Gaze.
Je z chudé rodiny a rodiče už rozprodali většinu nábytku, aby měli peníze na jídlo a školní docházku svých dětí.
Když nedávno Ajmánův otec, od března roku 2006 nezaměstnaný, vyzvedl státní potravinový příděl, musel prodat mléko, aby měl čím zaplatit cestu domů.
Ajmán se ve škole pilně učí a sní o budoucí kariéře.
V přecpané třídě se ale tísní 47 žáků a běžnou normou je vyučování na dvě směny, takže jeho studijní prostředí je značně stresující.
Domov útočištěm není: k nedávnému vpádu do Džabalíje došlo jen 200 metrů od míst, kde bydlí.
Střelba a výbuchy vyděsily jeho pětiletou sestru natolik, že se dodnes v noci probouzí s křikem.
Ajmánova zkušenost je v přelidněných a ochromených čtvrtích Gazy, kde nejvíc trpí ti, kdo za nesnáze nesou nejméně viny, až příliš důvěrně známá.
Ba mezi 840 tisíci gazských dětí – z nichž 588 tisíc jsou uprchlíci – patří Ajmánův příběh k těm šťastnějším.
Od nedávné eskalace násilí, započaté minulý měsíc, bylo už zabito nejméně 33 palestinských chlapců a děvčat a mnoho dalších bylo zraněno nebo zmrzačeno – uvízly v přestřelce, byly zastřeleny doma v obývacím pokoji nebo je na dvorku zasáhly výbuchy.
Čtyři děti hrající fotbal zasáhla 28. února raketa, která je roztrhala tak dokonale, že ani jejich rodiny nedokázaly těla identifikovat.
Ajmán, jeho sourozenci a všechny děti v Gaze zjišťují, že jim den co den ze života ubývá – pomalu a krutě se jejich duše a sny dusí.
Místo aby se těšily z rozšiřování svých obzorů, jsou chycené ve faktickém vězení, kde přicházejí o to, co by pro každé dítě mělo být samozřejmostí: právo hrát si, chodit do školy, mít co jíst, mít světlo, u něhož by se večer učily, a cítit se bezpečně ve vlastním domově.
Váha jednoho z nejdéle trvajících konfliktů na světě jim sedí na ramenou, drtí jejich dětství a způsobuje psychologické šrámy, které se možná nikdy nezahojí.
Palestinci bývali kdysi pokládáni za jedny z nejlépe vzdělaných lidí na Středním východě; jejich vznešená tradice vzdělanostní znamenitosti je dnes po letech násilí, izolace a chudoby v troskách.
Za posledních pět měsíců odešlo v Gaze ze škol téměř dva tisíce dětí.
Ty, které zůstávají, se musí dělit o potrhané učebnice a obejít se bez základních pomůcek.
Na konci prvního pololetí byla v lednu 2008 během zkoušek v gazských školách, jež provozuje Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA), zjištěna 50-60% neúspěšnost v matematice a 40% neúspěšnost v arabštině – mateřském jazyce zkoušených dětí.
Navzdory tomu Ajmán trvá na svém: „Chci být vzdělaný.
Chci být inženýrem, abych budoval svou vlast.“
Kéž by se svět upamatoval, že krize v Gaze je pohroma způsobená člověkem.
Kéž by si svět povšiml, že situace je dnes horší než kdykoli dřív od začátku okupace.
Sedmdesát dva procent domácností v Gaze žije v bídě; osm z deseti závisí na potravinové pomoci.
Téměř polovina pracovních sil je bez zaměstnání; místní průmysl se zhroutil.
Selhávají vodovodní i odpadní soustavy; na ulicích se hromadí odpadky.
Dětský fond OSN (UNICEF) každou minutou pracuje na tom, aby u mládeže v Gaze znovu vytvořil pocit normality – sestavuje soubory doučovacích úloh a cvičení, aby dětem pomohl udržet krok s učením, připravuje sportovní a oddechové programy pro školy a spolupracuje s obcemi na budování hřišť, kde děti mohou být v bezpečí dětmi.
UNICEF společně s partnery usiluje o zajištění vody, hygieny a dodávek léků pro domácnosti a zdravotnická zařízení.
Napříč regionem působí poradenské týmy podporované UNICEF, jež pomáhají palestinským rodičům a dětem vypořádat se s břemenem stresu.
Avšak byť UNICEF dělá, co dokáže, aby těm, kdo žijí vprostřed gazského šílenství, poskytl úlevu, jedině političtí předáci tuto děsivou noční můru mohou ukončit.
Nadešel čas na nové angažmá.
Obležení musí skončit.
Na obou stranách je třeba zastavit zabíjení civilistů.
Palestinské i izraelské děti si zaslouží vyrůstat v míru.
A lídři na obou stranách, podporovaní mezinárodním společenstvím, musí vstoupit do poctivého dialogu, který je jedinou schůdnou cestou k dosažení této mety.
Ajmánův otec tiše říká: „Mé děti jsou má naděje.“ Děti v Gaze jsou světlem v temnotách.
Zaslouží si naději zazářit.
Gaza tehdy a teď
Když se pásmo Gazy v důsledku izraelské palivové blokády ponořilo minulý týden do temnoty, řadu lidí po celém světě to překvapilo.
Optimismus navozený mírovým procesem v Annapolisu, který zahrnoval i slib amerického prezidenta George W.
Bushe, že v roce 2008 bude uzavřena dohoda o vytvoření palestinského státu, však byl očividně nerealistický.
Gaza je obvykle nazírána prizmatem tamní drtivé podpory Hamásu, avšak realita je velmi odlišná.
Výzkumy veřejného mínění, které v Gaze koncem listopadu 2007 provedla agentura Near East Consulting Group, ukázaly, že 74% obyvatel podporuje mírovou dohodu s Izraelem.
Pouze 15% lidí by hlasovalo pro poslance nebo prezidentského kandidáta z Hamásu, oproti 55% hlasů pro kandidáty Fatáhu.
Mírový proces inspirovaný konferencí v Annapolisu si získal podporu 81% obyvatel.
Stejně jako mnoho dalších oblastí v regionu má za sebou i Gaza dlouhou historii zahraničních okupací, které sahají až do starověku.
V roce 1949 skončila arabsko-izraelská válka dohodou o příměří, které rozdělilo Palestinu na tři části, z nichž každá měla vlastní politickou kontrolu.
Izrael zabral více než 77% území, Jordánsku byla ponechána vláda ve východním Jeruzalémě a na západním břehu Jordánu, zatímco Egypt převzal kontrolu nad Gazou.
Palestinsko-arabský stát, s nímž Organizace spojených národů počítala ve svém plánu o rozdělení z roku 1947 a který měl zahrnovat i Gazu, nebyl nikdy vytvořen.
Hospodářský rozvoj v pásmu Gazy byl za vlády Egypťanů omezený a region trpěl nutností přijímat palestinské uprchlíky, kteří utíkali před boji v jižní části mandátního území Palestina, z níž se stal později Izrael.
Rovněž přístup Palestinců do Egypta byl omezený a velká část převážně nekvalifikované pracovní síly v Gaze byla odkázána na Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě, který vybudoval a spravoval místní uprchlické tábory.
Po válce v roce 1967 zasáhla celé území mandátní Palestiny (a také Sinaj a Golanské výšiny) izraelská vojenská okupace.
Ačkoliv však byla třetina západního břehu Palestincům uzavřena, aby se vytvořil prostor pro pár tisíc židovských osadníků, pouze asi 10% jeho převážně venkovského obyvatelstva tvořili uprchlíci – řada lidí vlastnila půdu a k dispozici bylo mnoho různých pracovních míst.
Naproti tomu v Gaze tvořili uprchlíci 70% obyvatel – žili v těžkých podmínkách v desítkách uprchlických táborů a do značné míry byli závislí na práci v Izraeli.
Ve své době procházelo kontrolním stanovištěm Erez 150 000 obyvatel Gazy denně.
Chudoba Gazy představovala živnou půdu islámského radikalismu.
Šajch Ahmad Jásin, ochrnutý uprchlík z vesnice Jora (dnes ležící na jižním pobřeží Izraele), v tichosti budoval všelidové hnutí, čemuž izraelská armáda s tichým souhlasem přihlížela, neboť se snažila podpořit alternativu k OOP.
Po začátku povstání (intifády) v roce 1987 však Jásinovi stoupenci oznámili založení Islámského hnutí odporu.
Jásinova skupina, která je lépe známá pod arabskou zkratkou HAMÁS, soupeřila se sekulárními skupinami OOP tím, že organizovala amatérské útoky na židovské osadníky a unášela izraelské vojáky.
Intifáda z roku 1987 sice vyústila v mírový proces z Osla a návrat vedení OOP, ale nevytvořila v Gaze skutečnou ekonomiku.
Tok peněz k nové Palestinské samosprávě byl patrný většinou jen na věžácích, které stavěla, aby se vyrovnala s přelidněním.
Skupiny jako Hamás, jež stály mimo Palestinskou samosprávu, si zatím obstarávaly zbraně – většinou si je kupovaly od izraelských vojáků nebo na izraelském černém trhu.
Když se pak Izraelci stáhli z Gazy, pašovaly se zbraně, střelivo a peníze tunely ze Sinaje.
Během druhé palestinské intifády, která vypukla v roce 2000, použil Hamás zbraně a výbušniny k útokům na Izraelce a vytvoření vlastního malého protektorátu.
Čím více však Hamás a další útočili na Izraelce, tím více Izraelci utužovali obléhání Gazy.
Počet dělníků z Gazy pracujících v Izraeli se snížil na pár stovek a rostoucí nezaměstnanost a chudoba daly moc ozbrojeným frakcím, gangům a válečným magnátům – tento vývoj se ještě zintenzivnil po volebním vítězství Hamásu v roce 2006, jež vyústilo v mezinárodní obléhání, které přes noc zastavilo výplatu mezd zaměstnancům veřejného sektoru.
Jakožto převážně uprchlická populace má většina Gazanů slabé sociální kořeny.
Lidé s univerzitním vzděláním odešli pracovat na západní břeh nebo do států Perského zálivu, zatímco pro většinu mladých lidí se staly magnetem ozbrojené skupiny v Gaze – je to jediná činnost, které rozumějí a která jim dala moc.
Ozbrojení muži se pak přidali k Fatáhu, Hamásu nebo dalším skupinám i podskupinám a klany, jako je rodina Dugmušových (která unesla reportéra BBC Alana Johnstona), se chlubí několika stovkami členů ochotných zabíjet na zakázku.
Je zřejmé, že falešné vnější atributy státu, které Palestincům přiznal mírový proces z Osla, jim téměř žádnou hmatatelnou změnu nepřinesly.
Dostali voleného prezidenta (který byl nějakou dobu uvězněn ve vlastním sídle), dostali parlament a vládu (jejichž poslanci a ministři nemají zaručen průjezd z Gazy na západní břeh) a dostali pasy (jejichž čísla se musí zadat do izraelských počítačů).
Nedostali však skutečnou suverenitu, bez níž si lze jakékoliv zlepšení jen těžko představit.
Dějiny Gazy a tamní rozplývající se podpora Hamásu naznačují, že integrace Gazanů do hlavního proudu palestinského života by nebyla obtížná.
Zároveň to však naznačuje, že pokračování v současném obléhání by pouze trestalo mírumilovné obyvatelstvo a zároveň posilovalo vliv jeho nejhorších živlů na společnost a veřejný život.
Gazely a želvy
MNICHOV – Nejhorší poválečná světová finanční krize skončila.
Dostavila se znenadání v roce 2008 a po zhruba 18 měsících zmizela téměř stejně rychle, jako přišla.
Programy záchrany bank v řádu 5 bilionů eur a keynesiánské stimulační programy v řádu dalšího bilionu odvrátily kolaps.
Podle předpovědí Mezinárodního měnového fondu se očekává, že světové HDP po poklesu o 0,6% v roce 2009 vzroste letos o 4,6% a v roce 2011 o 4,3% – to je více, než činí průměrný růst za poslední tři desetiletí.
Evropská dluhová krize však přetrvává a trhy současnému klidu plně nedůvěřují.
Rizikové prémie, které musí platit země ve finanční tísni, zůstávají vysoké a signalizují přetrvávající riziko.
Řecké úrokové prémie u desetiletých vládních dluhopisů činily k 20. srpnu v poměru k Německu 8,6%, což je ještě více než na konci dubna, kdy se Řecko stalo prakticky insolventním a kdy byla připravena záchranná opatření na úrovni celé Evropské unie.
Rozpětí se zvyšovala i v případě Irska a Portugalska, ačkoliv se ke konci července zdálo, že gigantický záchranný balík o objemu 920 miliard eur, který dali dohromady EU, členské země eurozóny, MMF a Evropská centrální banka, trhy uklidní.
V současné době se svět dělí do dvou skupin států: těch, které mají nakročeno k silnému zotavení, a těch, které zaostávají a zvěstují nové problémy.
Do první skupiny patří tzv. země BRIC – Brazílie, Rusko, Indie a Čína.
Dokonce i v případě Ruska, kde byl vzestup obtížný a váhavý, se pro letošek očekává růst o 4,3%.
Šampionem nicméně zůstává Čína s tempem růstu kolem 10%.
Druhou skupinu tvoří země s dluhovými problémy, především pak Spojené státy.
Ačkoliv se v USA očekává růst o 3,3% v letošním roce a o 2,9% napřesrok – což zhruba odpovídá dlouhodobému průměru za posledních 30 let –, nelze to označit za samoudržitelný vzestup vzhledem ke skutečnosti, že fiskální deficit má podle očekávání dosáhnout v letošním roce zarážejících 11% HDP, než se v roce 2011 zmírní na stále ještě vysokých 8,2%.
A ačkoliv se už v USA nezvyšuje počet lidí bez práce, současná míra nezaměstnanosti ve výši 9,5% je na USA velice vysoká a zhruba dvojnásobně překračuje úroveň před recesí.
Problémem zůstává trh nemovitostí, jehož pád krizi zapříčinil.
Case-Shillerův index pro nemovitosti obývané jednou rodinou se, jak se zdá, na jaře roku 2009 zotavil poté, co oproti poslednímu boomu zaznamenal pokles o 34%.
Ceny domů se však od té doby drží na setrvalé úrovni a nevykazují žádný viditelný trend.
Výstavba nových jednogeneračních domů byla v květnu 2010 na nejnižší úrovni od zavedení tohoto ukazatele v roce 1963.
Ceny komerčních nemovitostí klesly od května do června letošního roku o alarmujících 4%.
To vše má negativní dopady na spotřebu v USA, na stavebnictví i na bankovní soustavu.
Navzdory nedávnému přijetí zákonů o reformě bankovnictví navíc USA dosud nevyřešily strukturální nedostatky svých kapitálových trhů.
Hlavním problémem je poškození toku zahraničních úvěrů, poněvadž americké cenné papíry kryté hypotékami a na nich založené deriváty se staly všude na světě téměř neprodejnými.
Tento trh se jednoduše rozpadl, když se roční objem emisí zřítil mezi lety 1996 a 2009 o 97% – z 1,9 bilionu dolarů na pouhých 50 miliard.
Téměř všechny (95%) finance určené na bydlení musely v roce 2009 projít státními agenturami Fannie Mae, Freddie Mac a Ginnie Mae, aby se předešlo úplnému kolapsu americké ekonomiky.
Také v Evropě je obraz smíšený.
Země, které před časem zažívaly boom – Řecko, Irsko a Španělsko –, zůstávají v recesi a jejich HDP se bude dále snižovat.
Míra nezaměstnanosti ve Španělsku, které je jednou z velkých evropských ekonomik, raketově vylétla na 20% a stále nejeví známky zlepšení.
Španělská ekonomika se v roce 2009 smrštila o 3,6% a očekává se, že letos klesne o dalších 0,4%.
Také ve Finsku, Velké Británii a Itálii se očekávají podprůměrná tempa růstu.
Německo coby největší evropská ekonomika nicméně zažívá překvapivě silný hospodářský vzestup.
Ukazatel hospodářského cyklu Ifo se dnes nachází jednoznačně v pásmu „boomu“, a to jak v oblasti očekávání, tak i v oblasti hodnocení současné situace.
Ve své padesátileté historii dokonce tento ukazatel nikdy nestoupal tak prudce jako v posledních 12 měsících.
Očekává se, že Německo, které bylo mnoho let evropským „loudalem“, dosáhne v letošním roce růstu zhruba o 3% nebo i více, přičemž průměr evropské patnáctky (a evropské sedmadvacítky) činí pouhých 1,1%.
Rovněž německý trh práce vykazuje zázračný obrat.
Dnešní sedmiprocentní míra nezaměstnanosti je o něco málo nižší než na podzim roku 2008, kdy dosáhl vrcholu poslední boom, a očekává se její další pokles.
Naopak Francie coby druhá největší evropská ekonomika se potýká s problémy.
Její míra nezaměstnanosti v současné době dosahuje 10% a růst HDP se v letošním roce bude pohybovat někde kolem 1,3%, což jen o málo převyšuje průměr EU.
A zatímco německá míra nezaměstnanosti je dnes o trochu nižší než během posledního boomu, francouzská nezaměstnanost je podstatně vyšší než při posledním poklesu (v letech 2004-2005).
Tuto rozpolcenost světa lze vysvětlit tím, že zemím, jako jsou Řecko, Španělsko nebo USA, které zažily dlouhý boom financovaný obřím dovozem kapitálu, se dnes stále obtížněji hledají finance v zahraničí.
Naproti tomu země, které exportovaly kapitál, se dnes těší přebytku likvidity, protože kapitál se vyhýbá „nasyceným“ zemím.
Tento převis nabídky úvěrů má za následek dodatečnou spotřebu a investice, což podněcuje boom.
V západním světě v současné době probíhá proces nastolování nové rovnováhy portfolií, který obrací naruby mezinárodní žebříček růstových temp oproti stavu před krizí.
Někdejší šampioni se dnes belhají po závodní dráze, zatímco dřívější želvy sprintují jako gazely.
Německý ústavní soud je třeba vzít vážně
BERLÍN – Rozsudek německého ústavního soudu (BVerfG) v neprospěch programu nákupu aktiv realizovaného Evropskou centrální bankou ještě před pandemií ohromil tvůrce politik a další pozorovatele za hranicemi Německa.
Mnozí budou v pokušení rozsudek buď úplně ignorovat, anebo vyostřit právní bitvu s BVerfG.
Oba přístupy by ale byly kontraproduktivní.
Situace nabádá k upřímné debatě o mandátu ECB a stávajících evropských smlouvách.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Konkrétně BVerfG obvinil ECB, že neprovedením řádného „vyhodnocení proporcionality“ u svého programu nákupů aktiv veřejného sektoru (PSPP) porušila Smlouvu o fungování Evropské unie.
Soud považuje PSPP za víc než jen nástroj měnové politiky.
Jedná se o širší ekonomickou politiku, která způsobila nepřiměřené náklady drobným střadatelům, daňovým poplatníkům a jednotlivým odvětvím.
S ohledem na to je BVerfG přesvědčen, že ECB došla na hranici poskytování zakázaného měnového financování vládám členských států, případně ji snad překročila.
Není to sice poprvé, co BVerfG jde po ECB, ale nejnovější rozsudek rozhodně představuje vyhrocení střetu.
Za absence hodnocení proporcionality ze strany ECB bude zakázáno Bundesbance se PSPP účastnit, což by mohlo mít dalekosáhlé důsledky pro evropskou hospodářskou a měnovou unii.
Na rozsudku lze kritizovat ledacos, v neposlední řadě to, že nerozumí ekonomické podstatě měnové politiky.
ECB ve skutečnosti provádí pravidelná, obsáhlá hodnocení důsledků svých politik pokaždé, když uveřejňuje čtvrtletní prognózy.
Navíc v hospodářství, kde jsou střadatelé zapuzeni, firmy se rostoucí měrou mění v zombie a bankovní soustava se zhroutila, nelze dosáhnout cenové stability.
Požadavkem, aby ECB předkládala požadovaná hodnocení, podněcuje BVerfG nebezpečný střet mezi evropským a německým právem.
Není divu, že řada ekonomů a právních akademiků označuje argumenty BVerfG za naprostý nesmysl.
Nicméně evropské instituce musí vzít výzvu BVerfG vážně, jinak by věc mohla vyústit v katastrofální důsledky.
Jelikož BVerfG má už dlouho nutkání politiky ECB zpochybňovat, není důvodné předpokládat, že s tím po tomto posledním rozsudku skončí.
Ještě důležitější je, že nelze přehlížet fakt, že argumenty soudu souzní s mnoha německými ekonomy, politiky a voliči.
Napříč německým smýšlením hlavního proudu existuje hluboké přesvědčení, že ECB nejedná v nejlepším zájmu Německa.
Především od globální finanční krize roku 2008 rozrůstající se chór kritizuje nejen programy ECB zacílené na nákup dluhopisů, ale i její politiky v oblasti úrokových sazeb a zástav, a dokonce její platební systém TARGET2.
Toto sílící názorové ladění veřejnosti vytrvale v Německu nahlodává věrohodnost ECB.
To není problém, který lze jen tak smést.
Důvěra a věrohodnost jsou nejdůležitější aktiva centrální banky, bez nichž nemůže naplňovat své poslání.
EU ani vlády ostatních členských států proto nadále nemohou ignorovat BVerfG ani voliče, za něž hovoří.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
V prvé řadě musí ECB pochopit, co od ní BVerfG (a německá veřejnost) očekává.
Z námitky soudu, že stávající měnové politiky způsobují škody konkrétním skupinám, plyne, že se domnívá, že primárním cílem ECB by neměla být cenová stabilita.
BVerfG v zásadě požaduje, aby ECB uskutečňovala jiný mandát.
Jistěže, BVerfG nemá pravomoc takovou změnu vyžadovat.
Aby však ECB předešla hlubší krizi, musí přesvědčit německou veřejnost, že stabilita cen je jejím prvořadým cílem důvodně a že se nemůže jen tak rozhodnout, že bude některé vlády trestat nebo že bude upřednostňovat politiky, které by prospívaly německým střadatelům a bankám.
Tuto záležitost nevyřeší standardní postup ECB k revizi strategie.
BVerfG brojí také proti prvku sdílení rizika, který je vlastní všem politickým rozhodnutím ECB.
Měnová politika bude mít vždy dopad na rozložení bohatství uvnitř společností a v eurozóně napříč zeměmi.
Náhled hlavního německého proudu je však takový, že politiky ECB jsou od roku 2008 konstruovány tak, aby na úkor Německa prospívaly slabším jihoevropským zemím.
Opět platí, že by mohlo být lákavé tuto argumentaci zavrhnout jako nesmysl (nesmysl to totiž je) a poukázat na to, že Německu v poslední dekádě prospívaly politiky ECB stejně jako ostatním.
Tím se ale spor nevyřeší.
Ostatně ECB převzala mimořádný stupeň odpovědnosti za zachování hospodářské a finanční stability – nejprve za krize roku 2008, pak během následné evropské dluhové krize a teď v reakci na COVID-19.
S řádnou fiskální a kapitálovou unií k posílení sdílení rizik by bylo možné zmírnit v eurozóně divergence, což by ECB umožnilo ustoupit od nákupů suverénních dluhopisů a dalších intervencí.
To se však pravděpodobně v brzké době nestane, takže by ECB udělala dobře, kdyby korigovala svou strategii.
ECB by měla revidovat svou definici cenové stability i metodu analyzování důsledků měnové politiky, a to nikoliv s cílem zavděčit se německému soudu, nýbrž posílit transparentnost.
To by, přinejmenším prozatím, mohlo ochránit její provozní, institucionální a právní nezávislost.
Dlouhodobě však EU a vlády členských států nemohou německý postoj ignorovat.
Navzdory několika vážným slabinám a rozporům v jeho argumentaci poukazuje BVerfG na legitimní a důležité otázky týkající se měnověpolitického mandátu ECB a její úlohy v hospodářské a měnové unii.
V ideálním případě vezme EU rozsudek BVerfG jako budíček na cestě k životaschopné fiskální a kapitálové unii a vyjasnění úlohy ECB v takové unii.
To si vyžádá k zešílení složité změny smluv EU.
Alternativa by ale byla mnohem horší.
Fetiš HDP
NEW YORK – Snaha oživit světovou ekonomiku a zároveň reagovat na globální klimatickou krizi přináší zapeklitou otázku: dávají nám statistiky správné „signály“ k dalším krokům?
V našem světě zaměřeném na výkonnost se problematice měření dostává čím dál většího významu: co naměříme, má vliv na to, co děláme.
Pracujeme-li s vachrlatými výsledky měření, naše úsilí (třeba snaha zvýšit HDP) může ve skutečnosti přispívat ke zhoršování životních úrovní.
Možná se rovněž potýkáme s falešnou nutností volby, když máme mylně za to, že je třeba vyvažovat neexistující protichůdnost mezi ekonomickým výstupem a ochranou životního prostředí.
Naopak schopnost lépe měřit hospodářskou výkonnost nám třeba ukáže, že opatření uskutečňovaná ke zlepšení životního prostředí jsou dobrá i pro ekonomiku.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy před osmnácti měsíci ustavil mezinárodní Výbor pro otázky měření hospodářské výkonnosti a sociálního rozvoje, a to v důsledku své – mnoha lidmi sdílené – nespokojenosti se současným stavem statistických informací o ekonomice a společnosti.
Dne 14. září výbor zveřejní svou dlouho očekávanou zprávu.
Stěžejní otázka se týká toho, zda HDP představuje vhodné měřítko životní úrovně.
V mnoha případech se zdá , že podle HDP se ekonomice daří mnohem lépe, než jak situaci pociťuje většina občanů.
Soustředěnost na HDP navíc vytváří konflikty: politickým lídrům se vštěpuje, že jej mají maximalizovat, ale občané rovněž požadují, aby se věnovala pozornost zvyšování bezpečnosti, snižování znečištění vzduchu a vody, úbytku hluku a podobně – a to všechno může HDP snižovat.
Skutečnost, že HDP může být mizerným měřítkem blahobytu, ba dokonce i tržní aktivity, se samozřejmě připouští už dlouho.
Změny ve společnosti a v ekonomice však možná tyto problémy zesilují právě v době, kdy pokroky v ekonomice a statistických postupech mohou přinášet příležitosti ke zlepšení našich měření.
Tak například třebaže HDP má měřit hodnotu výstupu zboží a služeb, v jednom klíčovém sektoru – ve státní správě – to obvykle není jak provést, a tak často výstup měříme jednoduše podle vstupů.
Pokud vláda utratí víc – byť neefektivně – výstup jde nahoru.
Za posledních 60 let se podíl vlády na výstupu v HDP zvýšil z 21,4 % na 38,6 % v USA, z 27,6 % na 52,7 % ve Francii, z 34,2 % na 47,6 % ve Velké Británii a z 30,4 % na 44,0 % v Německu.
Dříve relativně malý problém tak značně nabobtnal.
Obdobně platí, že velkou část nárůstů HDP dnes tvoří kvalitativní zlepšení – kupříkladu lepší auta, nejen jejich větší množství.
Jenže posuzovat kvalitativní zlepšení je těžké.
Dobrým příkladem tohoto problému je zdravotnictví: velká část medicíny se zajišťuje z veřejných prostředků a velká část pokroků se týká kvality.
Potíže s porovnáváním v průběhu času platí taktéž pro srovnávání napříč různými zeměmi.
Spojené státy utrácejí za zdravotní péči víc než kterákoli jiná země (jak na hlavu, tak jako procento příjmu), leč výsledky mají horší.
Část rozdílu mezi HDP na hlavu v USA a v některých evropských zemích tudíž může být důsledkem toho, jak věci měříme.
Další výraznou změnou v mnoha společnostech je zvyšování nerovnosti.
Znamená to, že sílí disproporce mezi průměrným příjmem a příjmem mediánovým (charakteristickým pro „typickou“ osobu, jejíž příjem leží uprostřed rozložení všech příjmů).
Zbohatne-li výrazně hrstka bankéřů, průměrný příjem může růst, i když příjmy většiny osob klesají.
Takže statistika HDP na hlavu nemusí odrážet dění, které se týká většiny občanů.
K určování hodnoty zboží a služeb používáme tržní ceny.
Teď však ve své argumentaci proti určování cen podle aktuální tržní hodnoty zpochybňují spolehlivost tržních cen i ti, kdo do trhů vkládají nejvíce víry.
Předkrizové zisky bank – třetina veškerých firemních zisků – byly podle všeho jen přeludem.
Toto zjištění vrhá nové světlo nejen na to, jak měříme výkonnost, ale také na úsudky, které činíme.
Před krizí, kdy se americký růst (za pomoci standardních měřítek HDP) jevil o tolik silnější než růst v Evropě, mnozí Evropané prohlašovali, že by si Evropa měla osvojit kapitalismus amerického ražení.
Ovšemže, každý, kdo chtěl, si mohl povšimnout narůstající zadluženosti amerických domácností, což by mylný dojem úspěšnosti pramenící ze statistiky HDP výrazně korigovalo.
Metodologické pokroky poslední doby nám umožňují lépe hodnotit, co mezi občany přispívá k pocitu blahobytu, a shromažďovat data, jichž je k pravidelnému provádění takových hodnocení zapotřebí.
Tyto studie například ověřují a kvantifikují něco, co by mělo být samozřejmé: ztráta zaměstnání má silnější dopady než jen ty, které lze připsat na vrub ztrátě příjmu.
Dokládají rovněž důležitost sociální provázanosti.
Každé dobré měřítko toho, jak se nám daří, musí také zohledňovat udržitelnost.
Tak jako firma musí měřit úbytek hodnoty svého kapitálu, tak i národní účty musí reflektovat úbytek přírodních zdrojů a degradaci životního prostředí.
Účelem statistických rámců je několika snadno vysvětlitelnými čísly sumarizovat, co se v naší spletité společnosti odehrává.
Už dřív mělo být jasné, že všechno nelze redukovat na jediné číslo, na HDP.
Člověk doufá, že zpráva Výboru pro otázky měření hospodářské výkonnosti a sociálního rozvoje povede k lepšímu pochopení toho, jak se tento statistický údaj používá a zneužívá.
Zpráva by také měla poskytovat vodítko pro vytvoření širšího souboru indikátorů, které přesněji zachycují jak blahobyt, tak udržitelnost, a také by se měla stát popudem ke zlepšení schopnosti HDP a souvisejících statistických údajů poměřovat výkonnost ekonomiky a společnosti.
Takové reformy nám pomohou zacílit úsilí (a prostředky) směry, jež povedou ke zlepšení obojího.
Správnou výživou za rovnost pohlaví
KODAŇ – Bitva za rovnoprávnost žen a dívek se v posledním století vede ve školních učebnách, u hlasovacích uren a ve správních radách firem z žebříčku Fortune 500.
Má-li však nerovnost pohlaví někdy zaniknout, nemůžeme si už dovolit zanedbávat jednu z jejích hlavních příčin a současně důsledků: malnutrici neboli nedostatečnou výživu.
Ohromujících 1,6 miliardy lidí po celém světě dnes trpí chudokrevností – onemocněním, které úzce souvisí s nedostatkem železa a je jedním z příznaků globální nutriční krize, jež v nepřiměřeně vysoké míře postihuje ženy.
Chudokrevností trpí dvakrát více žen než mužů – celosvětově je to téměř každá třetí žena a dívka – a tato nemoc přispívá ke každému pátému úmrtí matky.
Světové zdravotnické shromáždění schválilo v roce 2012 cíl snížit do roku 2025 procento výskytu chudokrevnosti o polovinu.
Při současném tempu vývoje se však tohoto cíle podaří dosáhnout až v roce 2124.
Navzdory těžce vydobytým zlepšením podmínek pro ženy zůstáváme o sto let pozadu v otázce, která je klíčová pro jejich zdraví a vývoj – i pro zdraví a vývoj jejich dětí.
Naděje však existuje.
Začneme-li dnes investovat do kvalitnější výživy, dokážeme zajistit zářnější budoucnost dívkám a ženám všude na světě – na příštích sto i více let.
K diskriminaci podle pohlaví a malnutrici už nemůžeme přistupovat jako k odděleným otázkám.
Obě témata jsou neodmyslitelně provázaná a navzájem se zesilují způsobem, jenž se dotýká žen v každé etapě života.
Malnutrice je – ve všech svých podobách – příčinou i následkem hluboké nerovnováhy mezi muži a ženami.
Nerovnost pohlaví začíná už v mateřském lůně.
Každý rok se 16 milionům adolescentních dívek narodí dítě, většinou v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích.
Žije-li matka v oblasti s vysokou mírou zakrnělosti v důsledku podvýživy a ještě jí nebylo osmnáct let, bude i její dítě s vyšší pravděpodobností zakrnělé – a tudíž náchylnější k onemocněním a nedostatečnému kognitivnímu vývoji, který je do značné míry nezvratný a nepříznivě ovlivňuje schopnost těchto dětí využívat možností vzdělání a plně rozvíjet svůj potenciál.
Tyto děti obvykle v dospělosti méně vydělávají, což zvyšuje pravděpodobnost, že budou žít v chudobě, trpět malnutricí a v důsledku toho čelit později v dospělosti vyššímu riziku rozvoje chronických onemocnění, jako jsou cukrovka nebo hypertenze.
A vzhledem ke společenským a ekonomickým předsudkům vůči ženám ve většině zemí se dívky kvůli těmto počátečním životním podmínkám ocitají v ještě větší nevýhodě.
Celý cyklus se pak opakuje: těmto odstrkovaným a nedostatečně živeným ženám se rodí zakrnělé děti a začarovaný kruh nerovnosti se točí dál.
Chceme-li zkvalitnit nutriční výstupy pro dívky a ženy, musíme rozšířit osvědčené nutriční intervence a zajistit, aby i další rozvojové programy zohledňovaly potřebu správné výživy.
Například je životně důležité, abychom podporovali včasné a okamžité kojení – neuvěřitelně účinný nástroj proti zakrnělosti i obezitě.
Rozvojové politiky a programy musí brát v úvahu také otázku nerovnosti pohlaví.
Například programy sociální ochrany, které zvyšují kontrolu žen nad příjmovými transfery, souvisejí s kvalitnějšími nutričními výstupy pro ně i jejich rodiny.
V mnoha zemích jedí ženy v rodině jako poslední, což snižuje jejich šanci na získání kvalitní výživy.
Rovněž zaopatření během mateřství a kojení je slabé, takže ženy jen obtížně živí vlastní děti.
Programy zaměřené na změnu chování, komunikace a výchova příkladem, to vše může pomoci oslabit sevření škodlivých společenských norem týkajících se výživy a rovnosti pohlaví.
Dosažení tohoto cíle bude vyžadovat plán politické akce.
Čtrnáctého června bude celosvětově zveřejněna Globální zpráva o výživě pro rok 2016.
Jejím cílem je vyhodnotit dosavadní pokrok, zvýšit zodpovědnost za plnění globálních závazků a doporučit vládám a klíčovým aktérům postupy, které povedou k ukončení všech forem malnutrice do roku 2030.
Diskuse musí začít už dnes.
Tento týden se v Kodani koná konference Women Deliver 2016 – největší setkání bojovníků za práva dívek a žen za posledních deset let.
Více než 5000 globálních lídrů, politiků a aktivistů ze 150 zemí se sešlo k diskusím mimo jiné o otázce, jak prolomit neblahý cyklus chudoby a nerovnosti pohlaví, který podkopává zdraví žen.
Volání po krocích, jež zpřetrhají vazbu mezi výživou a nerovností pohlaví, musí být natolik silné, aby se ozývalo po celém světě.
Musíme eliminovat veškeré faktory, které „zabetonovávají“ nerovnost pohlaví.
A toto úsilí začíná kvalitnější výživou pro všechny.
Závisí na tom pokrok v příštím století.
Rovnost pohlaví jako rozvojový cíl
NEW YORK – Ženy téměř po celém světě, navzdory pokroku v mnoha společnostech, stále trpí značnými měrami diskriminace.
I v zemích, kde je genderová rovnost nejrozvinutější, mají ženy vyšší zastoupení v hůře placených zaměstnáních a nižší na vysokých vládních a firemních postech a jsou terčem většiny domácího násilí.
V některých částech rozvojového světa je situace mnohem horší.
Tradiční kulturní normy v mnoha případech znemožňují dívkám získat jakékoli opravdové vzdělání, vysoký počet z nich přimějí provdat se a mít potomky ještě během dospívání, a dokonce ženám brání zřídit si bankovní účet.
Mezinárodní společenství na přelomu století přijalo ambiciózní soubor cílů: Rozvojové cíle tisíciletí.
Od té doby bylo dosaženo mnoha úspěchů, i v oblasti rovnosti pohlaví, ale stále je před námi dlouhá cesta.
Přestože je dnes mnohem pravděpodobnější, že dívky v rozvojovém světě půjdou do školy, stále vyrůstají s neúměrnou zátěží chudoby, špatného zdravotního stavu, nedostatečného vzdělávání, diskriminace a násilí.
Většina lidí na světě se shodne, že k mužům a ženám by se mělo přistupovat rovnoprávně, a víme také, že posílit postavení žen je velice účinný způsob jak pomoci rodinám a společnostem vytrhnout se z chudoby.
Jak tedy dosáhnout nejvyšší míry genderové rovnosti při nejnižších nákladech?
Spočítat náklady a přínosy programu k posílení ženských práv není snadné, ale analýzy mého think tanku Kodaňský konsenzus nabízejí cenné poznatky.
Například investice ve výši jednoho dolaru do programů plánování rodičovství mohou zajistit přínosy v hodnotě 120 dolarů – což je úžasně vysoká návratnost.
Tato informace je obzvlášť vhod teď, když 193 vlád Organizace spojených národů připravuje další soubor mezinárodních cílů, jimiž se přístup světa k rozvoji bude řídit do roku 2030.
Vzhledem k existenci mnoha důležitých cílů, leč omezených zdrojů, je nezbytné udělat nesnadná rozhodnutí.
Které cíle ke zlepšení rovnosti pohlaví bychom tedy do souboru měli zahrnout?
Užitečným způsobem jak dělat přímá srovnání mezi cíli je analyzovat, jaké budou náklady na uskutečnění každého z cílů a jaké přínosy budou jeho dosažením zajištěny.
Kodaňský konsenzus požádal přes 60 předních ekonomů, aby takové hodnocení provedli napříč celou škálou relevantních témat, včetně školství, potravinové a energetické bezpečnosti a zastavení násilí na ženách.
Je jasné, že genderová rovnost má řadu důležitých složek, ale klíčovým faktorem určujícím životní příležitosti je reprodukce.
Konkrétně jde o to, že pokud se ženám umožní rozhodovat o tom, jestli, kdy a jak často otěhotní, výsledkem je nižší počet úmrtí rodiček při porodu a nižší počet úmrtí novorozenců.
Matky také získají čas, který věnují výchově dětí a investují do dalšího pokolení.
Není tedy divu, že peníze vynaložené na programy rodičovského plánování se ukazují jako velice dobrá investice.
Je ale třeba uvažovat i o dalších genderových cílech.
Nejlepším způsobem jak omezit násilí na ženách, vyzdvihnout je z chudoby a posílit jejich postavení, aby byly rovnoprávnými členkami společnosti, je rozetnout koloběh předčasných sňatků a porodů.
Takové velké změny není snadné dosáhnout, ale mohou-li dívky zůstat déle ve škole a po dokončení studia se jim nabízí slušné pracovní příležitosti, je pravděpodobné, že se vdají a budou mít děti později.
V náhodně vybraných vesnicích na indickém venkově například v průběhu tří let probíhal nábor na dobře placená kancelářská místa.
Zaměstnanost žen vzrostla a u žen ve věku 15-21 let bylo o 5-6 % méně pravděpodobné, že se v tomto období vdají nebo porodí.
Lepší pracovní místa navíc vytvořila pobídku k získání lepšího vzdělání.
Mladší dívky v těchto oblastech proto zůstávaly déle ve škole a ženy se hlásily do vzdělávacích kurzů.
Obecněji důkazy z různých postupů a zemí ukazují, že vynaložení jednoho dolaru na zlepšení přístupu žen k ekonomickým příležitostem vynese asi sedm dolarů v přínosech pro zdraví, vzdělanost a potlačování chudoby.
Další studie dokládají, že vynaložení jednoho dolaru na zlepšení vzdělanosti dívek je také rozumná investice, která zajistí přínos v hodnotě pěti dolarů na každý vynaložený dolar.
Existuje mnoho dalších možných cílů zlepšujících rovnost pohlaví, které se zdají nepochybně dobré, ale chybí pro ně odhady nákladů a přínosů.
Zajistit například, aby ženy měly rovné právo dědit, podepsat smlouvu, založit si firmu nebo zřídit bankovní účet, by nestálo mnoho, leč mohlo by to zajistit dalekosáhlé ekonomické přínosy.
Nemáme však data, abychom takové přínosy řádně kvantifikovali.
Nákladné by nebylo ani posílit zastoupení žen v politice, zatímco přínosy by byly sice často vítané, ale těžko vyčíslitelné.
V zásadě by se ženské priority upřednostňovaly rovným dílem jako ty, jež preferují muži.
Neexistuje jednoduchý způsob jak dosáhnout něčeho tak komplikovaného, jako je rovnost pohlaví.
Ekonomické analýzy ale mohou pomoci zjistit, kde můžeme být nejprospěšnější.
Je zřejmé, že až bude mezinárodní společenství určovat priority pro příští sadu rozvojových cílů, musí důkladně zvážit argumenty pro plánování rodičovství.
Máme teď také přesvědčivější informace hovořící pro další genderové cíle v konkurenci s cíli týkajícími se výživy, zdraví, chudoby a životního prostředí.
Nesprávný způsob vzdělávání dívek
PAŘÍŽ – Poslední desetiletí přinesla významný pokrok směrem ke spravedlivějšímu světu v oblastech, jako jsou snižování chudoby, imunizace nebo očekávaná délka života.
V některých oblastech jsou však změny bolestně pomalé.
V jedné z nich – v oblasti rovnosti pohlaví ve školství – je problém stejně jednoznačný jako hluboký: zaměřujeme se na nesprávnou metriku.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Samozřejmě se najdou i dobré zprávy.
Jak v rámci Monitoringu globálního vzdělávání UNESCO uvádí genderová zpráva 2019, počet dospělých negramotných žen v zemích s vyššími středními příjmy klesl od roku 2000 do roku 2016 o 42 milionů.
A díky pokroku při zápisech do škol ve většině zemí dnes bohatší státy stále častěji narážejí na opačný problém, poněvadž střední školu nedokončí více chlapců než dívek.
Tyto nepoměry odhalují limity současného přístupu, který se zaměřuje na rovnost pohlaví – tedy zajištění, aby do škol chodily stejné počty chlapců a dívek.
Dostat dívky do učeben je v některých nejchudších zemích světa samozřejmě i nadále nesmírně důležité a lze toho dosáhnout dobře cílenými opatřeními, například zvýšením bezpečnosti každodenní cesty do školy.
Z dvaceti zemí s největšími disparitami vyčnívají Guinea, Niger a Somálsko jako státy odhodlané tyto rozdíly překlenout.
Vyvážená čísla v oblasti školní docházky jsou však pouhým začátkem.
Existuje i potřeba řešit skryté příčiny nestejných vzdělávacích výsledků.
V nízkopříjmových zemích to znamená vyhodnocovat dění ve školách a příležitosti nabízející se po jejich dokončení – obojí je přitom utvářeno sociálními postoji k genderové otázce.
Dívky a ženy z celého světa ustavičně dostávají signály, že jejich hlavní rolí by měla být role pečovatelky.
V šestém Světovém výzkumu hodnot provedeném v letech 2010 až 2014 v 51 zemích polovina respondentů souhlasila nebo silně souhlasila s názorem, že „když žena pracuje za mzdu, děti trpí“.
Toto vnímání snižuje pravděpodobnost, že rodiny a komunity budou dávat vzdělávání dívek velkou prioritu.
Stejný výzkum zjistil, že každý čtvrtý člověk na světě si dodnes myslí, že univerzitní vzdělání je pro chlapce důležitější než pro dívky.
Ve školách se tento názor posiluje.
Studenti používají učebnice, které posilují stereotypy a opomíjejí dějinný příspěvek žen.
A přestože většinu učitelů tvoří ženy, školy samotné obvykle vedou muži.
Zřejmě tedy není nijak překvapivé, že i dívky, které nějaké vzdělání získají, se s vyšší pravděpodobností vydávají na tradičně „ženskou“ profesní dráhu včetně domácích a pečovatelských povolání.
Ze všech studentů zapsaných ke studiu strojírenství, stavebnictví a informačních a komunikačních technologií tvoří ženy jen něco málo přes čtvrtinu.
Taková genderově založená očekávání často vedou k tolerantním postojům – nejen společensky, ale i právně – ke sňatkům nezletilých osob, brzkému těhotenství, fyzické práci v domácnosti, a dokonce sexuálnímu násilí, a to i ve škole.
Nejméně 117 zemí a území dodnes umožňuje sňatky s dětmi.
Čtyři země v subsaharské Africe zakazují dívkám vrátit se do školy během těhotenství a po něm. A ve většině zemí existuje u dívek dvakrát vyšší pravděpodobnost než u chlapců, že se jako děti budou muset zapojit do domácích fyzických prací.
To vše výrazně omezuje vyhlídky dívek a žen a zvyšuje to jejich ekonomickou, společenskou a fyzickou zranitelnost.
Chceme-li chránit práva dívek včetně práva na vzdělání, musíme změnit škodlivé politické přístupy a společenské normy, které tvoří jejich základ.
Edukační strategie by například měly zahrnovat významné revize školních osnov a učebnic.
V 16 z 20 zemí s největší nerovností pohlaví, které jsme analyzovali, však takové úvahy nejsou na pořadu dne.
A Angola, Džibuti, Mauritánie a Středoafrická republika se ve svých vzdělávacích strategiích o genderové otázce nezmiňují prakticky vůbec.
Při změně této reality mohou hrát silnou roli rozvojoví partneři.
V roce 2017 obsahovalo jen něco málo přes polovinu celkové přímé pomoci na vzdělání podmínku rovnosti pohlaví a silnějšího postavení žen jako princip nebo jako důležitý cíl.
Kdyby dárci kladli důraz na takové typy rozsáhlých a postoje měnících změn, které jsou zapotřebí – například na nutnost vytvářet dostupná, replikovatelná a participativní řešení –, mohli by podnítit rozvoj citlivých vládních strategií a trvale udržitelných veřejných programů, které slouží všem.
Svět chápe, jak je přínosné poskytovat vzdělání všem: mezi cíle trvale udržitelného rozvoje Organizace spojených národů patří i cíl eliminovat nerovnost pohlaví v oblasti vzdělání do roku 2030.
Máme-li však tyto přínosy zajistit, musíme si uvědomit slabiny přístupu zaměřeného na počty dětí zapsaných do škol.
Zpráva GEM už přijala nový rámec monitoringu rovnosti pohlaví ve školství.
Země a dárci by měli učinit totéž – a upravit podle toho své vzdělávací strategie.
Školení vedoucí k rovnosti pohlaví
MUSCAT – Po staletí ženy na celém světě usilovaly o alespoň základní práva.
Boj za rovnost je stoupáním do kopce a to takové, které zdaleka není u konce.
Zcela určitě to platí na Blízkém východě, kde jsou výzvy, kterým ženy čelí, obvykle zakořeněné ve společenských normách, kulturním systému a náboženské doktríně a mohou být zakotveny v zákoně.
V některých blízkovýchodních zemích mají ženy zakázáno cestovat, pracovat nebo volit, bez dovolení muže v rodině.
I když to není explicitně zakázáno, je pro ženy často velice obtížné začlenit se do pracovního trhu, v neposlední řadě kvůli rozšířenému odporu mezi muži, kteří těmto společenstvím dominují.
Každá žena, která se pokusila ucházet o práci, ví, jak vehementní tato opozice může být.
Výsledkem těchto norem a struktur je, že ženy na Blízkém východě jsou často předmětem diskriminace, izolace a frustrace.
Nejsou schopny svobodně se realizovat ve společnosti, či přispět k ekonomickému rozvoji jejich zemí.
Svět se však rychle mění.
V době stále se prohlubující vzájemné propojenosti jsou si lidé více než kdy dříve vědomi, co je možné a co ne, a více než kdy jindy motivováni k úsilí o reformy – ať již vzdělávací, ekonomické, či politické – které zlepší jejich životy.
Které reformy jsou tedy zapotřebí k pokroku v otázce rovnosti pohlaví?
Klíčovou oblastí, na kterou je třeba se soustředit, musí být vzdělání.
V prvé řadě, školy dávají dívkám znalosti, které potřebují k naplnění svého potenciálu.
Je to však také nezbytný způsob, jak vštípit chlapcům i dívkám porozumění potřeby sociální a ekonomické rovnosti, která bude reflektovat základní rovnost v příležitostech, které si všichni zaslouží.
Prosazování rovnosti mužů a žen vyžaduje také změnu nařízení a předpisů.
Kromě zajištění stejných práv v rámci zákona by měly země také pracovat na povzbuzení zastoupení žen v politice a ve vládě.
Ženy potřebují vědět, že mohou dosáhnout na pozice se skutečnou autoritou, dokonce i v oblastech, které ze kterých byly historicky vyloučeny.
A potřebují také podporu k tomu se do těchto pozic dostat.
To samé platí pro ekonomiku.
Ženy potřebují příležitosti a podporu k vytvoření a řízení vlastních businessů, k inovacím a k finanční nezávislosti.
To by mělo přínos nejen na straně žen, ale také jejich rodin, společností ve kterých žijí a ekonomiky jako celku.
Dokonce i ženy, které nevlastní či neprovozují vlastní obchod, by měly hodně co nabídnout, když by měly příležitost proniknout na trh práce a vydělávat si na vlastní živobytí.
V tomto ohledu je školení rozhodující.
Ženy potřebují přístup k vedení, workshopům a dlouhodobým tréninkovým programům, které je připravují na účast na trhu práce a zároveň také zajišťují, že ženy znají a umí obhájit svá práva.
Důležitou iniciativou, která by pro takovéto snahy mohla poskytnout použitelný model, je Springboard Women’s Development Programme, který vytvořila Britská Rada.
Program má za cíl zajistit ženám sebevědomí a schopnosti, které potřebují na zlepšení životů, jak po profesní, tak osobní stránce.
Dále má za cíl rozšířit jejich roli a vliv ve veřejném životě a také podpořit vytvoření otevřených, stabilních společenství napříč Blízkým východem a Severní Afrikou.
Klíčem k úspěchu tohoto programu je jeho zaměření na posílení postavení žen s cílem využít jejich potenciál.
Pomáhá účastníkům zkoumat a rozvíjet jejich schopnosti a poté je aplikovat v praxi, jako je například zisk financí na nastartování či rozvoj vlastního obchodu.
Připravuje také ženy na konfrontaci a překonání překážek, kterým budou nevyhnutelně čelit, jakmile nabydou nezávislosti a vlivu.
Delivered by a network of licensed trainers, Springboard Women’s Development Programme byl prostřednictvím licencovaných školitelů využit již 230 000 ženami ve více než 40 zemích.
V mé zemi, Ománu, již program prostřednictvím ministerstva školství proškolil za pouhé čtyři roky přes 700 žen.
A mnoho dalších žen se dožaduje účasti.
Dosažení rovnosti mužů a žen na Blízkém východě bude dlouhý proces, který bude vyžadovat základní vzdělávací, společenské a ekonomické reformy.
Ale tím, že dáme ženám právo se školit již nyní, můžeme ten proces nastartovat, když umožníme polovině populace dosáhnout svého potenciálu – ku prospěchu všech.
Rovnost pohlaví a budoucnost Země
NEW YORK – Přijetí Pekingské deklarace a akční platformy vládami 189 zemí před 20 lety znamenalo zlom v dějinách ženských práv. Toto pokrokové schéma zůstává dodnes silným zdrojem inspirace v úsilí o dosažení rovných příležitostí pro ženy a dívky.
V následujících desetiletích sice došlo ke značnému pokroku, avšak stále je zapotřebí vykonat mnoho práce, abychom zaručili ženám a dětem zdravé životy, vzdělání a plné sociální začlenění.
Pouze ve 42 zemích světa zaujímají ženy více než 30% křesel ve státním zákonodárném sboru a v subsaharské Africe, Oceánii a západní Asii nemají dívky dodnes stejné vzdělávací příležitosti jako chlapci.
Rovnost pohlaví není jen problémem poloviny světové populace; je to také lidské právo a záležitost nás všech, protože žádná společnost se nemůže rozvíjet – ekonomicky, politicky ani sociálně –, když je polovina její populace vytlačována na okraj.
Nesmíme nikoho upozaďovat.
Letošní rok je rokem globální akce.
Vlády schválí nový soubor Cílů trvale udržitelného rozvoje, budou spolupracovat na koncepci smysluplné dohody o klimatu a vytvoří rámec pro poskytování finančních zdrojů potřebných k naplnění globální agendy trvale udržitelného rozvoje.
Účastnické země by měly mít na paměti, že začleňujícího trvale udržitelného rozvoje lze dosáhnout pouze v případě, že budou chráněna, respektována a naplňována všechna lidská práva – včetně rovnosti pohlaví.
My tři – přičemž každá z nás pochází z jiného světadílu – tyto mezinárodní procesy podporujeme.
K naší práci nás vedou společné motivy: ochránit planetu pro naše děti a vnoučata a zajistit rozvoj ve světě, kde budou mít všichni lidé – bez ohledu na pohlaví, rasu, náboženské vyznání, věk, postižení či sexuální orientaci – stejnou příležitost dosahovat svých cílů.
Klíčové je, abychom dál aktivně zapojovali muže a chlapce do boje proti genderové diskriminaci a násilí.
Máme příležitost zajistit lepší budoucnost a vychovat novou generaci dívek a chlapců, kteří se budou navzájem respektovat a spolupracovat na ochraně práv všech lidí.
Neposkytneme-li dívkám stejný hlas, stejnou možnost volby a stejné příležitosti, nebude to mít dopad jen na jejich životy, ale i na budoucnost planety.
Snaha o podporu trvale udržitelného rozvoje a boj proti klimatickým změnám jsou vzájemně provázané.
Staráme-li se o rozvoj, musíme se starat také o důsledky našich emisí skleníkových plynů pro celý svět.
A pokud naléhavě nezačneme jednat, nenapravitelně poškodíme přírodní systémy, na nichž je náš život závislý.
Nejde přitom o hrozbu, kterou můžeme odsunout stranou do doby, než na celém světě vykořeníme chudobu.
A také to není problém, jehož vyřešení můžeme nechat na příští generaci.
Nebudeme-li klimatické změny řešit, pak mohou – podobně jako další trvale neudržitelné směry vývoje – zcela vymazat výdobytky uplynulých desetiletí.
Všechny státy – rozvinuté i rozvojové – musí při zajišťování stabilního světa pro naše děti sehrát svou úlohu.
Pokud jde o dopady trvale neudržitelných postupů a klimatických změn, patří ženy k nejzranitelnějším skupinám, protože často nemají samostatný příjem ani pozemková práva.
V mnoha zemích světa nesou ženy zodpovědnost za zajišťování vody a potravin pro své rodiny.
A jakmile se obvyklé zdroje těchto komodit naruší, jsou ženy nuceny cestovat dále a pracovat déle za menší výdělek.
Nouze je nutí činit obtížná rozhodnutí, například že přestanou posílat děti do školy nebo že vyberou člena rodiny, kterému nejméně uškodí, když nedostane jídlo.
V mnoha domácnostech po celém světě jsou ženy středobodem zajišťování vody, potravin a energie – a proto jsou často důvěrně obeznámeny se všemi problémy a jejich potenciálním řešením.
Při rozhovorech se ženami z celého světa se dozvídáme o jejich potížích, ale slyšíme i jejich nápady, z nichž mnohé by se daly realizovat, a usnadnit tak změnu.
Ženy jsou nejpřesvědčivějšími zastánkyněmi řešení, která potřebují, a proto by měly stát v popředí rozhodování o trvale udržitelném rozvoji a zmírňování klimatických změn.
V nadcházejících týdnech, během 59. zasedání Komise pro postavení žen v New Yorku, zhodnotí mezinárodní společenství dosažený pokrok při plnění závazků daných před 20 lety v Pekingu a stanoví, kde je zapotřebí ještě větší úsilí.
Letošní rok bude klíčový.
Díky červencové konferenci o financování rozvoje, zářijovému Zvláštnímu summitu pro cíle trvale udržitelného rozvoje a prosincové konferenci OSN o klimatických změnách máme příležitost plně začlenit rovnost pohlaví a poskytnutí větší moci ženám do úsilí o podporu trvale udržitelného rozvoje a do boje proti klimatickým změnám.
My tři se každé ráno probouzíme s myšlenkami na to, jak toho dosáhnout.
Měl by to tak dělat každý.
Vyzýváme všechny ženy a muže, aby se k nám připojili, aby bylo jejich hlasy slyšet a aby využili této příležitosti k dosažení spravedlivé a rovnoprávné budoucnosti pro všechny.
Bohatství dřímající v práci žen
MUMBAÍ – Zúžit globální genderovou mezeru by mělo obrovské potenciální ekonomické přínosy.
Podle McKinsey Global Institute (MGI) platí, že kdyby každá vláda pomohla svým občanům na úroveň té země v jejich regionu, která podniká nejrychlejší kroky k rovnosti pohlaví, celkový roční přínos v nárůstu HDP by do roku 2025 mohl dosáhnout 12 bilionů dolarů.
Rovnost pohlaví je také morální imperativ, uznaný v Cílech udržitelného rozvoje (CUR) Organizace spojených národů, které v roce 2015 přijalo 193 zemí.
Společně s úhrnným ekonomickým přínosem by investice do žen a dívek změnily k lepšímu miliony životů.
Otázka tedy zní, jak tyto enormní přínosy proměnit v realitu.
Dosáhnout ekonomické rovnosti pohlaví nelze bez úsilí o dosažení sociální rovnosti pohlaví.
Je potřeba se zabývat oběma společně.
Důležitý díl odpovědi, ukazuje se, spočívá ve zlepšování přístupu k základním službám, jako je vzdělávání a plánování rodičovství.
MGI odhaduje, že roční investice navíc, které jsou nezbytné k zajištění základních služeb pro ty, kdo je potřebují, budou v roce 2025 mezi 1,5 až 2 miliardami dolarů.
To stojí proti odhadovaným výdajům za tyto služby v roce 2014 ve výši 6,3 miliardy dolarů.
Jinými slovy potenciální ekonomický přínos v roce 2025 by 6-8krát převyšoval nezbytné výdaje.
V šesti oblastech – vzdělávání, plánování rodičovství, mateřské zdraví, finanční inkluze, digitální inkluze a pomoc s neplacenou pečovatelskou prací – by lepší přístup ke službám mohl odblokovat ekonomický potenciál žen a přispět ke splnění CUR v oblasti rovnosti pohlaví.
Pomoc s neplacenou pečovatelskou prací je celosvětově jedna z největších příležitostí ke zlepšení, ale v jižní Asii je mnoho prostoru k postupu vpřed ve finanční a digitální inkluzi a subsaharská Afrika zase zoufale potřebuje pokroky v oblasti mateřského zdraví.
Abychom urazili cestu, již vytyčily CUR, bude nutné zapsat do škol navíc 58 milionů děvčat a 60 milionů chlapců.
Aby se zcela uzavřela genderová mezera, přístup k oficiálním finančním službám bude muset získat zhruba 224 milionů žen navíc.
Konečně zhruba 445 milionů lidí bude potřebovat lepší přístup k dodávkám nezávadné vody – což pomůže omezit neplacenou pečovatelskou práci, již v rozvojových zemích vykonávají ženy.
Tato ambiciózní agenda se účinně nenaplní bez přičinění vlád postupujících společně se soukromým sektorem a nevládními organizacemi.
Vyžádá si dodatečné investice, vytváření pracovních míst pro ženy a zavedení opatření, která ženám pomohou dostat se k produktivnější práci.
MGI vyhledal na celém světě několik intervencí, které lze snadno rozvinout v širším měřítku.
K opatřením, u nichž bylo doloženo zlepšení přístupu ke vzdělávání, patří budování dalších středních škol, zajištění, aby dívky měly v místě, kde studují, zajištěné hygienické zázemí, a vytváření finančních pobídek – včetně hotovostních transferů – s cílem zvýšit počet zapsaných žáků a udržet dívky ve škole.
Co se týče plánování rodičovství a mateřského zdraví, hlavními prioritami je rozšířit počet zdravotníků a vytvořit ve venkovských oblastech služby pro naléhavé případy a péči o zdraví matek.
Mezi důležitá opatření patří také zlepšení dodavatelských řetězců pro antikoncepci a rozšíření sexuálního vzdělávání ve školách.
Jedním z neúčinnějších způsobů jak omezit množství času, který ženy stráví neplacenou pečovatelskou prací, je rozšířit poskytování péče o děti, ať veřejně dotované, s podporou zaměstnavatelů nebo hrazené zákazníky.
Digitální technologie mohou pomoci většímu počtu žen získat přístup k finančním službám, ale jedině pokud země rozšíří svou infrastrukturu a pomohou zdokonalit digitální a finanční gramotnost žen.
Tato opatření bude samozřejmě nezbytné financovat, avšak MGI zjistil, že 60 % zemí dokáže tyto dodatečné finance získat z daní díky postupnému růstu HDP, jejž ženy v posíleném postavení zajistí.
Tam, kde takové příjmy z daní nemusí dostačovat, lze přilákat soukromé investice.
Legislativa uzákoněná letos ve státě New York například vyžaduje, aby zaměstnavatelé a zaměstnanci přispívali na financování placené rodičovské dovolené.
Změny politik ale nebudou stačit, pokud lidem využívání nových práv a služeb znemožní jejich přístupy.
I ve Švédsku, kde je rovnost pohlaví velice rozvinutá, studie dokládají, že rodičovskou dovolenou si bere zhruba 33 % mužů, oproti více než 75 % žen.
Jistěže, zapojení do placené práce a práce v domácnosti je v posledku otázkou osobního rozhodnutí, ale je potřeba se zabývat společenskými přístupy, jestliže omezují svobodu rozhodování.
Existují důvody k optimismu.
Mnohé rozvojové země, včetně Indie, jsou dnes ve zlomovém okamžiku, kdy z prudce se zužujících genderových mezer ve vzdělávání plynou obrovské potenciální přínosy pro ekonomické vyhlídky žen.
Ve Spojených státech nezavádí politiky umožňující placenou rodičovskou dovolenou pouze New York.
Rychlé rozšiřování digitálních technologií zcela novými způsoby zlepšuje přístup k financím a pracovním příležitostem.
Konečně sílí povědomí o nesmírných ekonomických přínosech odstraňování genderové nerovnosti.
Máme před sebou pobídku ve výši 12 miliard dolarů, abychom pokrok uspíšili.
Nástrahy plánovaných vyhynutí
HONOLULU – V současné době dochází k cynickým snahám prosadit při ochraně přírody využívání nové, účinné a znepokojivé technologie známé jako „genový tah“ („gene drive“).
Nejde jen o běžnou genetickou úpravu, jaké známe pod zkratkou „GMO“; je to radikální nová technologie vytvářející „mutagenní řetězové reakce“, které mohou nepředstavitelnými způsoby přetvářet živé systémy.
Genové tahy představují další hranici genového inženýrství, syntetické biologie a genových úprav.
Tato technologie potlačuje standardní pravidla genetické dědičnosti, neboť zajišťuje, aby se určitá vlastnost vpravená lidmi do DNA vybraného organismu s využitím pokročilé technologie genových úprav rozšířila na všechny následující generace, čímž se změní budoucnost celého druhu.
Jde o biologický nástroj nevídané síly.
Místo abychom však plně zvážili všechny související etické, ekologické a sociální otázky, mnozí lidé už dnes agresivně prosazují využití technologie genového tahu při ochraně přírody.
Jeden návrh si klade za cíl ochránit domorodé ptáky na havajském ostrově Kauai tím, že se prostřednictvím genového tahu sníží populace komárů přenášejících ptačí malárii.
Další plán prosazovaný ochranářským konsorciem, do něhož patří i americké a australské vládní agentury, by na některých ostrovech vymýtil invazivní myši, které škodí ptákům, vypuštěním geneticky pozměněných jedinců, již by ostatním zabránili v plození samičího potomstva.
Vytvoření „myší bez dcer“ by bylo prvním krokem k dosažení takzvané „Genetické biokontroly nad invazivními hlodavci“ (GBIRd), jejímž cílem by bylo podnítit záměrná vyhynutí „škodlivých“ druhů, jako jsou potkani, v zájmu zachránění „upřednostňovaných“ druhů, například ohrožených ptáků.
Tyto návrhy zřejmě vycházejí z předpokladu, že lidé mají dost znalostí, schopností a uvážlivosti, aby mohli ovládat přírodu.
Představa, že bychom při řešení problému vyhynutí způsobených člověkem mohli – a měli – používat metodu, která podněcuje jiná vyhynutí, je prostě otřesná.
Nejsem ve svých obavách osamocená.
Na probíhajícím Světovém ochranářském sjezdu Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN) na Havaji zveřejnila skupina čelních ochránců přírody a vědců otevřený dopis s názvem „Výzva k ochraně přírody se svědomím“, v němž požaduje, aby se metoda genového tahu přestala při ochraně přírody využívat.
Patřím k signatářům tohoto dopisu, spolu s environmentální ikonou Davidem Suzukim, fyzikem Fritjofem Caprou, Tomem Goldtoothem z organizace Indigenous Environmental Network nebo organickou průkopnicí Nell Newmanovou.
Diskuse, které započaly na sjezdu IUCN, budou pokračovat letos v prosinci v Mexiku na Konferenci OSN o biologické diverzitě, kde se globální lídři musí zamyslet nad návrhem celosvětového moratoria na genové tahy.
Podobné diskuse odrážejí požadavky předních zástupců občanské společnosti na důkladnější úvahy o vědeckých, morálních a právních otázkách týkajících se využívání genových tahů.
Vnímám to tak, že se jednoduše neptáme správně.
Naše technologická zdatnost je do značné míry poměřována optikou inženýrů, kteří mají tendenci zaměřovat se na jedinou otázku: „Funguje to?“ Jak ale tvrdí Angelika Hilbecková, prezidentka Evropské sítě vědců za společenskou a ekologickou zodpovědnost (ENSSER), lepší otázka by zněla: „Co dalšího to dělá?“
Pokud jde například o projekt GBIRd, mohl by si člověk položit otázku, zda by „myš bez dcery“ nemohla uniknout mimo specifický ekosystém, do kterého byla vpuštěna, podobně jako se to stalo v případě GMO plodin nebo lososa chovaného na farmách, a co by v takovém případě následovalo.
A pokud jde o komáry na Havaji, mohli bychom se ptát, jaký dopad by mělo snížení jejich počtu na ohrožený druh netopýra šedého.
Nebude snadné zajistit, aby se tyto typy otázek braly v úvahu.
Jako právnička se zkušenostmi s americkými vládními regulacemi mohu zodpovědně prohlásit, že stávající regulační rámec je zcela nezpůsobilý vyhodnotit a právně upravit technologie genového tahu.
A co je ještě horší, sdělovací prostředky jsou zoufale neschopné informovat veřejnost o rizicích spojených s genetickými technologiemi.
Málokdo chápe, že genetické inženýrství – jak vysvětlila Lily Kayová, historička věd z Massachusettského technologického institutu – bylo záměrně vyvinuto a podporováno jako nástroj biologické a sociální kontroly.
Lidé stojící v čele tohoto procesu si kladli za cíl naplnit předpokládaný mandát „vědecky podložené sociální intervence“.
Účinné nástroje, jako jsou technologie genetických úprav a zejména genového tahu, probouzejí představivost všech protagonistů sledujících nějaký cíl – od armády (která by mohla těchto technologií využít k výrobě převratných biologických zbraní) po zdravotníky sledující chvályhodné cíle (kteří by jich mohli využít k vymýcení smrtelných nemocí).
A rozhodně jsou lákavé i pro mnohé z mých kolegů-environmentalistů, kteří touží po nálepce hrdinů.
Skutečnost je však taková, že jsme zatím nevytvořili intelektuální infrastrukturu schopnou řešit zásadní otázky, které genové tahy – nemluvě o jiných mocných technologiích – vyvolávají.
A nyní máme uložit své kritické schopnosti k ledu a důvěřovat slibu technoelit, že budou používat genové tahy zodpovědně a výhradně pro zdánlivě pozitivní ekologické cíle.
Žádná otevřená veřejná diskuse není zřejmě zapotřebí.
Proč bychom však měli slepě věřit, že je všechno pod kontrolou?
Podle mého názoru je důraz na využívání technologie genového tahu při ochraně přírody pouhou lstí, jejímž cílem je získat veřejný souhlas a regulační krytí.
Proč něco vystavovat drobnohledu veřejnosti a riziku možného omezení, když to lze propašovat zadními vrátky pomocí předstírání, že to vykoná něco užitečného?
Rizika jsou příliš zjevná na to, aby se o nich stoupenci genového tahu odvažovali hovořit.
Myslela jsem si, že jsem po více než 20 letech praxe s výzkumem a hodnocením transgenových technologií zažila to nejhorší z falešných slibů a zveličování, které jdou s nimi ruku v ruce.
Genové tahy se však liší od všeho, čeho jsme dosud byli svědky, a představují jakousi konečnou zkoušku našeho sebeovládání.
Opravdu můžeme věřit, že nás povede věda, anebo bezmyšlenkovitě spojíme svůj osud s technologickými „zázračnými recepty“ jakožto cestou vpřed?
Naštěstí máme stále na výběr.
Skutečnost, že genové tahy mohou změnit základní vztah mezi lidstvem a přírodním světem, je nejen problémem, ale i příležitostí.
Dnes můžeme učinit to, co jsme měli učinit už dávno ve vztahu k jaderným a transgenovým technologiím: začít věnovat větší pozornost nástrahám lidské důmyslnosti – a více respektovat génia přírody.
Brazílie břichem vzhůru?
SÃO PAULO – Po letech působivého růstu se ekonomické vyhlídky Brazílie zdají stále chmurnější.
Od červencového ukončení fotbalového mistrovství světa se ekonomická aktivita propadla, inflační tlaky se zintenzivnily a spotřebitelská i podnikatelská důvěra se zhroutily, což vedlo řadu ekonomů ke snížení prognóz růstu pro letošní rok.
Jak nemocná je tedy brazilská ekonomika a jak její malátnost ovlivní výsledek říjnových prezidentských voleb?
Na první pohled se slabý brazilský růst jeví jako pomíjivý a prezidentka Dilma Rousseffová by měla mít dobrou pozici k tomu, aby obhájila funkci pro druhé funkční období.
Její Strana pracujících (PT) v posledních dvanácti letech zajistila v zemi nejvyšší růst HDP na obyvatele za posledních více než třicet let, snížila nerovnost příjmů díky rozsáhlému systému sociálních transferů, které se dotkly třetiny brazilských domácností, a snížila oficiální nezaměstnanost na rekordně nízkých 4,5%.
I zběžný pohled na nedávná ekonomická data však odhalí, že brazilský růstový model dost možná naráží na stagflační zeď.
Během první poloviny letošního roku dokonce Brazílie s největší pravděpodobností zažila technickou recesi.
A roční růst během prezidentského působení Rousseffové pravděpodobně dosáhl v průměru méně než 2% – to je nejpomalejší růst za vlády jakéhokoliv brazilského prezidenta od 80. let, kdy země přestala být hyperinflačním beznadějným případem a chronickým bankrotářem a nastoupila cestu k vytvoření stabilní a stále lépe prosperující středněpříjmové ekonomiky.
Kdyby navíc vláda nebyla snížila daně a nebyla odložila tolik potřebné zvýšení cen benzinu a elektřiny, činila by průměrná roční inflace 7,5% – takové úrovně země nedosáhla několik desítek let.
V oblasti služeb, kde vláda nepřijala žádná opatření k potlačení inflace, přesahuje její míra 9%.
Ponoříme-li se hlouběji, zjistíme, že základy brazilské ekonomiky jsou plné křehkých míst a nerovnováh.
Ačkoliv je celková ekonomická aktivita slabá, deficit běžného účtu dosáhl dvanáctiletého maxima ve výši 3,5% HDP.
Průmyslová výroba se nachází 7% pod předkrizovým vrcholem v roce 2008.
Spolu s poklesem zbožní výroby vyjádřené jako podíl na celkovém exportu z 54% před deseti lety na dnešních 37% to ukazuje na značnou ztrátu konkurenceschopnosti.
Dokonce i silné stránky ekonomiky – vzkvétající sektor služeb a nízká nezaměstnanost – se opírají o neudržitelnou úvěrovou politiku.
Rychlý růst úvěrů je samozřejmě přirozeným důsledkem klesajících reálných úrokových sazeb.
V Brazílii však objem úvěrů poskytnutých státními bankami od roku 2008 výrazně převyšuje objem úvěrů soukromých bank, což znamená, že za zvýšením objemu bankovních úvěrů až na 58% HDP (což je oproti stavu před osmi lety přibližně dvojnásobný podíl) do značné míry stojí půjčky se silně dotovaným úrokem.
Za této situace se Brazílie připravuje na nejdůležitější prezidentské volby od přechodu země z diktatury na demokracii v roce 1985 – a předvolební průzkumy nevěstí pro Rousseffovou nic dobrého.
Navzdory vyšším příjmům a nižší nerovnosti vyjádřilo 70% Brazilců touhu po změně.
Vzhledem k pouličním protestům, které loni vypukly kvůli špatné kvalitě veřejných služeb a rostoucím cenám, to není nic překvapivého.
Je však na vině pouze vláda Rousseffové?
Stručná odpověď zní, že nikoliv.
Vláda Rousseffové je sice do značné míry zodpovědná za poslední vlnu cyklického oslabení a sociálních otřesů, avšak brazilské problémy mají kořeny v obecnější neochotě setřást jho politiky realizované během více než dvou desetiletí vojenské vlády.
Plano Real, program makroekonomické stabilizace z roku 1994, umožnil spolu s následnými strukturálními reformami Brazílii, aby konečně zkrotila inflaci a vyvezla se na vlně levné globální likvidity a prudce rostoucí čínské poptávky po komoditách.
Když se vláda pokusila nasměrovat tyto zisky k redistribuci bohatství, veřejné výdaje vzrostly a systém sociálních dávek – založený na takzvaných „nabytých právech“ – začal být stále zkostnatělejší.
Brazílie potřebuje nový růstový model založený na čtyřech klíčových prvcích: přísnější fiskální politice, volnější měnové politice, snížené roli státních bank při poskytování úvěrů a opatřeních na snížení astronomických nákladů na soukromé půjčky.
Příští vláda, ať už bude levicová či pravicová, se bude rovněž potýkat s nezáviděníhodným úkolem reformovat systém nabytých práv tak, aby sociální dávky byly flexibilnější a dostupnější.
Její přístup rozhodne o tom, zda se Brazílie vydá cestou Venezuely, která se v současné době utápí ve stagflaci, anebo cestou Chile, všeobecně pokládaného za nejlépe řízenou ekonomiku v Latinské Americe.
Vzhledem k ochranným opatřením spojeným s nabytými právy bude proces vykořenění ekonomických pokřivení a obnovy stabilní rovnováhy brazilských financí vyžadovat zdlouhavou ústavní reformu.
A i když bude tento přechod nepochybně bolestný, pro budoucí hospodářský růst a rozvoj Brazílie je nezbytností.
Otázka, zda příští vláda dokáže učinit potřebné kroky, bude záviset na její schopnosti sjednotit elektorát i nesourodou skupinu regionálně zaměřených politických stran.
Ze všeho nejdříve však musí odmítnout lákavě snadnou – ale v konečném důsledku ničivou – cestu zvyšování daní a rozšiřování politiky přerozdělování.
Tato cesta vede do Venezuely – a k mnohem méně stabilní a prosperující Latinské Americe.
Čínský zlý sen
LONDÝN – Od svého loňského prvního projevu ve funkci čínského prezidenta prosazuje Si Ťin-pching takzvaný „čínský sen“ národního oživení a individuálního sebezdokonalení.
Nutnost řešit bezprecedentní úroveň dluhu, který Čína v posledních letech nahromadila, je však zkouškou Siova odhodlání – a jeho vláda tápe.
Nejistá schopnost – či ochota – čínské vlády udržet na uzdě dluh je patrná z jejího protichůdného odhodlání zavést významné strukturální reformy a současně udržet roční růst HDP ve výši 7,5%.
Vzhledem k tomu, že Čína vděčí za svůj nedávný růst z velké části dluhově financovaným investicím – často do projektů, jako jsou infrastruktura a bydlení, které měly podpořit čínský sen –, jakákoliv snaha získat růst úvěrů pod kontrolu pravděpodobně vyvolá tvrdé přistání.
Tato vyhlídka už dnes podněcuje úřady k odkládání klíčových reforem.
Jistě, čínský poměr dluhu k HDP, který tento měsíc dosáhl 250%, zůstává podstatně nižší než ve většině rozvinutých ekonomik.
Problém je v tom, že čínské portfolio soukromých úvěrů by bylo za normálních okolností spojováno s HDP na obyvatele ve výši kolem 25 000 dolarů – což je téměř čtyřnásobek současné úrovně v zemi.
Existují silné paralely mezi současnou svízelnou situací Číny a investičním boomem, který v 80. letech zažívalo Japonsko.
Stejně jako dnes Čína mělo také Japonsko vysokou míru osobních úspor, která investorům umožnila silně se spoléhat na tradiční bankovní půjčky financované z domácích zdrojů.
Hluboké finanční vazby mezi sektory navíc zesílily potenciální dopad finančního rizika.
A vnější pozice Japonska byla silná, stejně jako je dnešní postavení Číny.
Další podobností je nahromadění dluhu uvnitř firemního sektoru.
Firemní pákový efekt v Číně se zvýšil ze 2,4násobku kmenového kapitálu v roce 2007 na loňský 3,5násobek – což je výrazně nad úrovní Spojených států a Evropy.
Téměř polovina tohoto dluhu se stane do roka splatnou, přestože se jeho velká část využívá k financování mnohaletých infrastrukturálních projektů.
Situaci dále zhoršuje fakt, že velká část nových úvěrů vznikla v sektoru stínového bankovnictví s vysokými úrokovými sazbami, takže schopnost vypůjčovatelů splácet se stává přetíženou.
Každá pátá korporace nese na svých bedrech zátěž dluhu přesahujícího osminásobek kmenového kapitálu a vydělává méně než dvojnásobek splátky úroků, což značně oslabuje odolnost těchto firem vůči růstovým šokům.
Čínská situace je jistě extrémnější než japonská.
Japonské investice dosahovaly na vrcholu 33% HDP, oproti 47% v Číně.
To je značný rozdíl, zvláště když uvážíme, že čínský HDP na obyvatele činí pouhých 19% maximální hodnoty v Japonsku, zatímco její dluh již dosáhl 60% japonského.
Akumulace dluhu v Číně – 71 procentních bodů HDP za posledních pět let – je navíc mnohem prudší než v Japonsku, kde úroveň dluhu vzrostla za pětileté období před krachem pouze o 16 procentních bodů.
Je to další důvod věřit, že z japonské zkušenosti lze získat důležitý obrázek o rizicích, jimž Čína čelí.
Po prasknutí japonské bubliny se roční růst HDP, který ve čtyřech předchozích letech dosahoval průměrné hodnoty 5,8%, propadl na 0,9% v následujícím čtyřletém období.
A protože v účetních bilancích bank hnisaly špatné dluhy, růst se rozplynul a nastoupila deflace.
Soukromý dluh jako podíl HDP se sice stabilizoval, ale veřejný dluh se během pěti let po krachu zvýšil o 50%.
Kolaps čínské úvěrové bubliny by pravděpodobně způsobil pokles ročního růstu HDP v průměru na 1-2% během následujících čtyř let, a to za předpokladu dvouprocentního ročního poklesu kapitálových výdajů a stále úctyhodného tempa růstu spotřeby ve výši 3-5%.
Konsolidovaný dluh veřejného sektoru by se zvýšil na 100% HDP.
Toto je relativně mírná predikce.
Bez automatických stabilizátorů nebo silného rámce finanční stability podpořeného pojištěním vkladů bude řešení koncových rizik spojených s potenciálně destabilizujícími finančními reformami, které vláda prosazuje, samo o sobě obtížné; úvěrový šok by mohl mít katastrofální důsledky.
Spouštěcí mechanismus kolapsu čínského dluhu lze spatřovat v masivní bublině na tamním trhu nemovitostí.
Podle investiční banky UBS nabídka nového městského bydlení dalece překročila marginální poptávku danou růstem městské populace.
Téměř polovina tohoto formálního zvýšení navíc ve skutečnosti není žádným zvýšením, nýbrž pouhým započítáním pracovníků z venkova, kteří ve městech žijí a pracují už nějakou dobu.
Dopad prudkého poklesu cen nemovitostí by byl dalekosáhlý.
Ručení nemovitostmi koneckonců představuje základ čínské finanční soustavy, přičemž přímá a nepřímá expozice bank vůči nemovitostem se podle odhadů pohybuje od 66% do 89% HDP.
Situaci dále komplikuje, že vláda postrádá možnosti, jak stabilizovat realitní trhy.
Stěžejní součástí problému je přitom fakt, že čínská reakce na cyklickou slabost vždy zahrnuje další výstavbu domů.
Absence automatických stabilizátorů v Číně zřetelně odhaluje napětí mezi reformními cíli a imperativy růstu.
Jediným způsobem, jak může vláda krátkodobě podpořit růst, je prosazovat další dluhově tažený stimul, jak to učinila začátkem letošního roku.
To však zároveň způsobí, že se čínská dluhová zátěž bude dál zvyšovat, přičemž špatné dluhy budou stále více vytěsňovat dobré úvěry.
Budou-li čínští představitelé i nadále upřednostňovat růst tažený dluhem před reformou, nevyhnutelné zpomalení se tím bude pouze oddalovat a možná i protahovat.
Ze Siova čínského snu by se pak stala pomíjivější vyhlídka.
Informační revoluce v genetice
Rozluštění tajemství lidského genomu by nebylo možné bez počítačového zpracování obrovského množství dat, mimo jiné většiny ze tří miliard chemických součástek, z nichž se skládá genetický plán našeho druhu.
Co nám ale tato revoluce v ,,bioinformatice" přinesla především, je jasné potvrzení evolučního principu veškerého života na Zemi.
Sekvenční data, ať už z bílkovin nebo nukleových kyselin, se dobře hodí k počítačovému zpracování, protože je lze snadno digitalizovat a rozložit na základní složky.
Jednoduché programy dokáží porovnat dva nebo víc řetězců těchto složek a vyhodnotit míru jejich shodnosti, prohledat ohromné databáze a porovnat nové sekvence s již známými a seskupovat skupiny sekvencí do podoby schématického rodokmenu.
Důsledky výzkumu prováděného na prvních zkoumaných bílkovinách před bezmála půlstoletím byly dalekosáhlé.
Všechny tyto sekvence byly poměrně krátké - inzulín obsahuje jen asi 50 aminokyselin, podle daného druhu -, ale odlišnost mezi druhy byla zřejmá.
Můj vlastní zájem začal před čtyřiceti lety u jedné z těchto jednoduchých molekul, když jsem byl postgraduálním studentem ve Svédsku.
Fibrinopeptidy jsou krátké sekvence, jež lze poměrně snadno vyčistit a mají tu výhodu, že se druh od druhu výrazně mění.
Měli jsme proto možnost prokázat výraznou shodu mezi fosilním záznamem a většinou změn pozorovaných u sekvencí fibrinopeptidů.
Bylo tedy očividně možné interpretovat evoluční minulost pomocí jsoucích genetických sekvencí.
Pro další rozvoj byly ovšem nezbytné pokroky ve výpočetní technice.
V roce 1965 Robert Ledley založil první skutečnou databázi sekvencí, Atlas bílkovinných sekvencí a struktur.
V roce 1967 badatelé vytvořili genetický stromový diagram dvaceti živočichů a hub, který měl prakticky stejné uspořádání větvení, jako by jej načrtl klasický přírodovědec, ačkoli jejich počítač neměl ani ponětí o srovnávací anatomii, paleontologii, embryologii a jiných, nemolekulárních vlastnostech daných forem života.
V roce 1970 konečně jistá báječná inovace ve výpočetní technice umožnila náležité seřazení sekvencí aminokyselin (což je nezbytné pro veškerou další práci s daty).
Interpretace sekvenčních dat se poté vyvinula ve dvou rovinách.
Zaprvé tu byl zájem o vztahy mezi organismy.
Předpokládalo se, že se nahodilé změny objevují ve všech větvích genetického diagramu, ale že v závislosti na bílkovině přežije jen jejich určitá malá část.
Kdyby byl tento podíl přeživších změn konstantní, bylo by možné spočítat vzdálenosti oddělující jsoucí sekvence.
Druhý způsob porovnávání se zaměřoval na takzvané paralogní bílkoviny, které pocházejí ze společného předka v rámci určitého tvora jako výsledek genových duplikací.
Oba typy srovnávání ukázaly, že nové bílkoviny pocházejí ze starších, právě tak, jak by předpověděla evoluční teorie.
Duplikace částí genomu DNA se vyskytují neustále ve všech organismech, převážně jako důsledek nahodilých případů zlomu a znovuspojení.
Většina těchto duplikovaných úseků je odsouzena k zániku, protože veškeré bílkoviny, jež jejich geny vytvoří, jsou nepotřebné.
Občas se ovšem mírně modifikovaný genový produkt prokáže jako adaptivně výhodný a vznikne tak nová bílkovina.
Její funkce je často velmi podobná té předchozí, ale tu a tam dochází k dramatickým změnám.
Sekvenování DNA se začalo široce využívat v roce 1978.
Téměř okamžitě existující databázi sekvencí bílkovin zaplavily nové genetické informace.
Byla založena druhá databanka, GenBank, ale ta se zpočátku zaměřovala výhradně na sekvence DNA.
A přesto se zajímavé informace ukrývaly v přeložených sekvencích DNA, to znamená v jejich bílkovinných ekvivalentech.
Jednalo se jeden z oněch zřídkavých okamžiků, kdy i amatér má příležitost konkurovat profesionálům.
Rozeběhl jsem tedy vlastní databázi využívající především přeložených sekvencí DNA.
Nazval jsem ji NEWAT (New Atlas).
Vybaveni velmi primitivním počítačem a několika jednoduchými programy, které napsal vysokoškolský student, jsme začali každou novou sekvenci porovnávat se všemi dříve nahlášenými sekvencemi a objevili jsme naprosto nečekané vztahy.
Od zahájení Human Genome Initiative na konci 80. let nebylo už při rozvoji nových poznatků omezujícím faktorem množství dat, ale náhle to bylo jejich zvládnutí .
Mnozí vědci o projektu lidského genomu pochybovali.
Poukazovali na to, že lidský genom obsahuje stokrát víc sekvencí aminokyselin než existující databáze.
Jak bychom tedy mohli geny rozpoznat?
Jak můžete srovnávat s něčím, co nebylo dosud nalezeno?
Každý gen v genomu ovšem není úplně novým výtvorem a ne všechny bílkovinné sekvence jsou možné - počet různých sekvencí by jinak zdaleka přesahoval počet atomů ve vesmíru.
Skrze duplikaci, multiplikaci a modifikaci malé prvotní skupiny genů se objevila jen nepatrná část možných sekvencí.
Důsledkem je to, že většina genů se vztahuje k jiným genům.
Byl jsem přesvědčen, že nám bioinformatika umožní identifikovat všechny geny výhradně pomocí sekvenčního prozkoumání.
Po dokončení první desítky mikrobiálních genomů stále nebyla určena přibližně polovina genů - a tato míra přetrvávala v celé první stovce dokončených genomů, včetně genomu lidského.
Dokonce i u jednoho z nejstudovanějších organismů, E. coli , existuje velké množství genů, jejichž funkce nebyla nikdy odhalena.
Přesto platí, že prospěch z dešifrování genomů je značný.
Sliby rychlého lékařského využití byly zřejmě přehnané.
Inherentní hodnota je ovšem nevyčíslitelná: příležitost pochopit, kdo jsme, odkud pocházíme a které geny my lidé sdílíme s ostatním živým světem.
Zítřejší hranice genetiky
V roce 1974 jsem uveřejnil studii ,,Genetika Caenorhabditis elegans ", organismu známého také jako hlístice.
První věta říkala: ,,Zásadní nevyřešenou otázkou biologie je to, jak dokáží geny určovat komplexní struktury, jež nalézáme u vyšších organismů."
To platí dodnes.
Jak geny budují orgány, kosti nebo kůži a jak určují jejich funkci?
Stojí za pomalým tempem našeho pátrání potíže s vybíráním organismu vhodného ke studiu?
Až do počátku šedesátých let byla v biologii ,,velká neznámá" mnohem skromnější: jak DNA určuje nejjednodušší bílkoviny?
Potom ovšem začalo být jasné, že vše, co je třeba udělat, je chopit se genu a sekvenovat jej, chopit se bílkoviny a sekvenovat ji a jednoduše přeložit jednu sekvenci do druhé.
Jak geny fungují, bychom v zásadě mohli zjistit tím, že bychom se naučili jejich chemickému jazyku.
V té době jsme samozřejmě neměli potřebné nástroje.
Pravda, měli jsme primitivní nástroje k sekvenování bílkovin, takže jsme dokázali odvodit jejich chemické složení.
Pustit se do chemické podstaty genů jsme ale nemohli.
Bylo možné využít jen běžného - a velice pomalého - postupu, který v 19. století zavedl zakladatel genetiky Gregor Mendel.
Podle Mendela je přítomnost genu v organismu potvrzena jedině tehdy, když nalezneme jeho alternativní formu, nazývanou alela.
Mendel například nedokázal říct, že u jistého druhu rostlin existuje gen výšky, dokud neobjevil trpasličí mutanty daného druhu.
Tento přístup definuje geny podle pozorovatelných vlastností organismu.
Rozvoj technologií nám naštěstí oproti Mendelovi dovoluje vymezit geny mnohem rychleji.
Díky objevu genetické rekombinace u virů, které napadají rychle se množící bakterie, vznikla možnost měřit u potomků změny mnohem precizněji a rozebrat tak jemnou strukturu genu.
Bylo tedy přirozené, že se v tomto okamžiku biologové ptali, zda by obdobným postupem bylo možné rozluštit genetickou strukturu složitějších, mnohobuněčných organismů.
Pravidlem dřívějšího výzkumu bakterií bylo získat mutanty a co nejpodrobněji je prozkoumat.
Bylo zapotřebí získat organismus s tempem růstu jako u bakterií, aby nám poskytl množství genetických variací, které by umožnili úplnou analýzu genů.
Já jsem se zabýval nervovou soustavou a považoval jsem za důležité studovat ji tak, aby bylo možné ji znázornit formou ,,schématu zapojení".
Mým plánem nebylo vysledovat geny přímo v chování, ale rozdělit problém do dvou otázek: vývojové otázky (,,jak geny budují nervovou soustavu?") a fyziologické otázky (,,jak nervová soustava nebo mozek vytváří chování?").
Mým úmyslem bylo studovat mutanty C. elegans a doufat, že nalezneme mutanty genů, které řídí chování.
Ale i u organismů tak jednoduchých jako C. elegans bylo kvůli mezím našich technických možností velmi těžké stanovit funkci genů.
Začali jste se studiem svalu prostě proto, že se tak nabízelo velké množství bílkovin.
V 70. letech objevená technologie klonování a sekvenování DNA otevřela výzkumu nové perspektivy a její využití na lidech a dalších savcích bylo ve smyslu vědeckého poznání nesmírně úspěšné.
Rozvoj genetiky ovšem nadále závisí na schopnosti zkoumat modelové organismy jako C. elegans a Drosophila (octomilka).
Je skutečností, že dnešním velkým nebezpečím je to, že se sice s přívalem ohromného množství genetických popisů různých organismů utápíme se v moři dat, ale vzdalujeme se chápání biologické komplexnosti.
Nesmíme zapomínat, že základní funkční jednotkou živých organismů jsou buňky , nikoliv geny.
Dnes potřebujeme mapy buněk a mapy způsobů jejich dorozumívání.
Naším prvním úkolem je určit, kolik různých buněk se ve složitém organismu nachází.
Myslím, že u C. elegans to dnes říct dokážeme.
Ale v případě obratlovců, jako jsme my sami, jsme tomu stále velmi vzdáleni.
To nás přivádí k potřebě zamyslet se nad lidskými bytostmi - nejen nad lidským genomem - jako nad subjektem biologického výzkumu.
To mě náhle napadlo, když jsem se nedávno účastnil setkání, kde se hovořilo o myši, která je modelem lidských bytostí.
Na setkání bylo navrženo, abychom vytvořili geneticky smíšený fond třiceti tisíc myší.
Vyškolili by se lidé, kteří by pravidelně tyto myši prošetřovali a určovali vysoký krevní tlak, diabetes, nenasytnost atd. Pak bychom studovali genotypy těchto myší - konkrétní varianty jejich genů.
Problém tkví v tom, že nám technologie neumožňuje zmapovat 30 000 genotypů.
Přišlo mi ale na mysl, že i kdyby bylo možné 30 000 genotypů zmapovat, proč bychom pracovali s myšmi?
Konec konců, máme už vysoce kvalifikované odborníky, kteří by subjekty výzkumu vyšetřovali, totiž lékaře.
Jakmile nám to tedy technologie umožní (a já se domnívám, že je to možné a že k tomu dojde), proč bychom neměli pracovat přímo s lidmi?
Správným způsobem by bylo pracovat se souborem jedinců, kde by všichni byli anonymní.
Jsme schopni dokázat, že rozumíme genetické struktuře lidské nemoci tím, že uměle vyvoláme stejnou nemoc u myši.
Vlastním účelem používání modelových organismů je ovšem potvrzovat to, co zjistíme v realitě.
Geoinženýrství a klimatické změny
MALMÖ – Dokonce i klimatičtí aktivisté stále častěji uznávají, že vzletné řeči o celosvětové dohodě na snížení emisí skleníkových plynů, uzavřené před více než rokem v Paříži, nebudou odpovídat skutečnému dopadu daných slibů na teploty.
To by nás mělo vést k úvahám o chytrých alternativních řešeních.
Jednou z těchto alternativ, geoinženýrstvím, se však mnozí lidé odmítají zabývat.
Geoinženýrství znamená záměrnou manipulaci s klimatem na Zemi.
Zní to jako ze science fiction.
Má ovšem smysl přemýšlet o tomto řešení jako o prozíravé a dostupné pojistce.
Ani řada po sobě jdoucích klimatických summitů nedokázala ovlivnit globální teploty, a to z jednoho prostého důvodu.
Sluneční a větrná energie jsou stále příliš drahé a neefektivní na to, aby mohly nahradit naši závislost na fosilních palivech.
Převažující přístup ztělesněný pařížskou klimatickou dohodou vyžaduje od vlád, aby se pokoušely vynucovat ve světě nedozrálé a nekonkurenceschopné zelené technologie.
To je nesmírně drahé a neúčinné.
Loni ohlášený fond Billa Gatese s názvem Breakthrough Energy Ventures nám dal důvod k naději.
Těžištěm jakékoliv reakce na globální oteplování musí být důraz na otázku, jak prostřednictvím výzkumu a vývoje zlevnit obnovitelnou energii a učinit ji konkurenceschopnou.
Jakmile inovace stlačí cenu zelených energií pod úroveň fosilních paliv, přejdou na ni všichni.
Proto je zapotřebí mnohem více financí do výzkumu.
Inovace si však vyžádají nějaký čas. A právě zde by se mohlo uplatnit geoinženýrství.
Letos poprvé americký vládní úřad, který dohlíží na federálně financované klimatické studie, oficiálně doporučuje výzkum geoinženýrství.
Tento krok má podporu někdejšího poradce prezidenta Baracka Obamy pro vědu Johna Holdrena, jenž prohlásil, že na geoinženýrství „je třeba se podívat“.
Jedenáct klimatologů loni prohlásilo, že pařížská dohoda ve skutečnosti posunula boj proti klimatickým změnám zpátky, protože „stojíme zády ke zdi a musíme zahájit proces přípravy na geoinženýrství“.
Klíčový přínos spojený se zkoumáním geoinženýrství spočívá v tom, že tento přístup nabízí jediný způsob, jak rychle snížit globální teplotu.
Realizace jakékoliv standardní politiky omezování fosilních paliv potrvá několik desetiletí a dalšího půl století potrvá, než tato politika začne mít viditelný dopad na klima.
Naproti tomu geoinženýrství dokáže teploty snížit doslova během několika hodin a dní.
Proto pouze geoinženýrství, nikoliv investice do obnovitelných zdrojů, může být pojistkou.
Geoinženýrství navíc slibuje, že bude výjimečně levné, takže pravděpodobnost jeho zavedení do praxe je mnohem vyšší než v případě nákladných uhlíkových škrtů.
To zároveň znamená, že k němu s vyšší pravděpodobností přikročí jediná země, nebo dokonce i nějaký samorostlý miliardář.
Vzhledem k tomu je nezbytné, abychom předem seriózně prozkoumali jeho dopady a zajistili, že bude fungovat a nepřinese nečekané negativní důsledky.
Abychom si rozuměli: netvrdím, že bychom měli s geoinženýrstvím začít ještě dnes nebo i v tomto desetiletí.
Tento přístup si však zaslouží seriózní výzkum, zejména s ohledem na omezení pařížské klimatické dohody.
Co přesně by se tedy mělo zkoumat?
Navržena byla řada metod atmosférického inženýrství.
Nejdiskutovanější proces čerpá inspiraci z přírody.
Když v roce 1991 vybuchla sopka Mount Pinatubo, dostalo se do stratosféry přibližně 15 milionů tun oxidu siřičitého – ten reagoval s vodou a vytvořil mlžnou vrstvu, která se rozšířila po celé zeměkouli.
Roztroušení a pohlcení dopadajícího slunečního světla mělo za následek ochlazování povrchu zeměkoule po dobu téměř dvou let.
Tento efekt bychom mohli napodobit aplikací aerosolu do stratosféry – v podstatě bychom tam vystřelili materiál typu oxidu siřičitého nebo sazí.
Nejhospodárnějším a nejméně invazivním přístupem je zřejmě proces zvaný „bělení mořských mraků“, kdy se do mraků nad mořem nastříkají kapičky mořské vody, čímž se mraky lehce vybělí a odrážejí více slunečního světla.
Tím by se zesílil přirozený proces, kdy sůl z oceánů poskytuje kondenzační částice pro vodní páru, což vytváří a zvyšuje bělost mraků.
Výzkum provedený pro mozkový trust Kodaňský konsensus, v jehož čele stojím, ukázal, že výdaje ve výši pouhých 9 miliard dolarů do 1900 lodí stříkajících do ovzduší mořskou vodu by mohly zabránit globálnímu oteplování v celkovém objemu předpokládaném pro toto století.
Přínos spojený s odvrácením jakéhokoliv teplotního zvýšení by měl hodnotu zhruba 20 bilionů dolarů.
To odpovídá užitku v hodnotě přibližně 2000 dolarů za každý vynaložený dolar.
Abychom to zasadili do kontextu, splnění slibů daných pařížskou klimatickou dohodou bude stát přes bilion dolarů ročně a přinese odbourání uhlíku, které má mnohem nižší hodnotu – s největší pravděpodobností tak za každý vynaložený dolar zabráníme klimatickým škodám v hodnotě pár centů.
Lidé jsou z geoinženýrství pochopitelně nervózní.
Mnoho rizik se ovšem zveličuje.
Například bělení mořských mraků jen zesiluje přírodní proces a nevedlo by k trvalým atmosférickým změnám – ukončení celého procesu by během pár dní navrátilo svět k původnímu stavu.
Metoda by se dala používat pouze v případě potřeby.
Argumenty pro seriózní výzkum geoinženýrství jsou přesvědčivé.
Stále větší počet vědců si uvědomuje, že planeta potřebuje další příležitosti k řešení globálního oteplování.
Jsou-li dopady na klima tak slabé a nákladné jako v případě pařížské dohody, pak na tyto příležitosti bylo už včera pozdě.
Geografie voleb
PAŘÍŽ – V mnoha zemích je místo bydliště přesným prediktorem rozhodování voliče o tom, koho nebo co bude volit.
Nejpatrnější to bylo na mapách volební geografie během červnového hlasování o členství Velké Británie v Evropské unii.
Podobné schéma však lze nalézt i v rozložení hlasů během amerických prezidentských voleb v roce 2012 nebo u podpory Národní fronty Marine Le Penové v loňských regionálních volbách.
A pravděpodobně ho objevíme i u nadcházejících prezidentských voleb ve Spojených státech.
Mnoho občanů totiž bydlí v místech, kde vysoké procento jejich sousedů volí stejně jako oni.
Tato geografie hlasování naznačuje hluboké ekonomické, sociální a vzdělanostní štěpení.
Zámožná velkoměsta, v nichž se koncentrují absolventi univerzit, mají sklon volit mezinárodně orientované, často středolevé kandidáty, zatímco území obývaná příslušníky nižších středních vrstev a pracující třídy hlasují spíše pro kandidáty zaměřené proti obchodu, mnohdy z nacionalistické pravice.
Není náhodou, že v New Yorku, Londýně, Paříži i Berlíně vládnou středoleví starostové, zatímco menší a problémovější města mají sklon preferovat politiky hlásící se k tvrdé pravici.
Regionálně či místně determinovaná hlasovací schémata jsou stejně stará jako demokracie sama.
Nová je však rostoucí korelace prostorové, sociální a politické polarizace, která mění spoluobčany bezmála v cizí lidi.
Jak ve své knize Nová geografie pracovních míst zdůraznil Enrico Moretti z Kalifornské univerzity v Berkeley, nápadnost tohoto nového štěpení je nezaměnitelná: v nejzámožnějších amerických metropolitních oblastech představují absolventi univerzit polovinu celkové populace, zatímco v hůře situovaných regionech jsou čtyřikrát méně početní.
Ekonomické šoky mají sklon toto politické štěpení zhoršovat.
Ti, kdo shodou okolností bydlí a pracují v tradičních výrobních oblastech zasažených chaosem globalizace, tratí na několika frontách: jejich zaměstnání, hodnota jejich bydlení i osudy jejich dětí a příbuzných vykazují značnou souvztažnost.
David Autor z MIT s týmem spoluautorů přišli s fascinujícím novým výzkumem, v němž se zaměřili na politické důsledky tohoto jevu.
Zjišťují, že americké okresy, jejichž ekonomiku těžce zasáhl čínský export, reagují nahrazením umírněných představitelů radikálnějšími politiky – ať už na levici či na pravici.
Globalizace má tedy za následek ekonomickou i politickou polarizaci.
Vlády toto štěpení až příliš dlouho přehlížejí.
Některé věří, že bohatství časem prosákne do spodních vrstev, jiné vkládají víru do oživení růstu a zaměstnanosti taženého měnovou politikou, další sázejí na fiskální přerozdělování.
Tato řešení však přinášejí jen drobnou úlevu.
Důkazy hovoří proti naivní naději, že prosperita nakonec dosáhne do všech oblastí.
Moderní hospodářský rozvoj značně spoléhá na interakce, které vyžadují vyšší hustotu firem, kvalifikace a inovátorů.
Odměňuje seskupování, takže větší města mají tendenci prosperovat, zatímco menší se potýkají s problémy.
Jakmile začne určitá oblast přicházet o kvalifikované zaměstnance a firmy, existuje jen malá naděje, že se tento trend přirozeně obrátí.
Být bez práce se pak rychle může stát novou normou.
Zvýšení agregátní poptávky tuto bolest jen sotva zmírní.
Ačkoliv je pravda, že příliv zvedá všechny lodě, nedělá to rovnoměrně.
Pro ty, kdo se cítí opominutí, silnější celostátní růst často znamená ještě větší prosperitu a dynamiku v lépe situovaných městech a malé, pokud vůbec nějaké zlepšení pro ně samotné – z čehož pramení ostřejší a ještě nepřípustnější štěpení.
Rozdělujícím faktorem se stal růst samotný.
Fiskální transfery sice pomáhají čelit nerovnosti a bojovat s chudobou, ale téměř nenapravují sociální strukturu společnosti.
Navíc se stále více pochybuje o jejich dlouhodobé udržitelnosti.
Britská premiérka Theresa Mayová se ve svém inauguračním projevu přihlásila k „unionistickému“ přístupu k hospodářským a sociálním těžkostem země.
Rovněž američtí prezidentští kandidáti znovuobjevili sílu volání po národní a sociální soudržnosti.
Podobné otázky se nepochybně vynoří i v nadcházející prezidentské kampani ve Francii.
Ačkoliv jsou však cíle zřejmé, politici si často nevědí rady, jakými prostředky jich dosáhnout.
V americké prezidentské kampani opět přišla do módy ochrana obchodu.
Je pravda, že dovozní restrikce mohou zmírnit bolest v některých výrobních oblastech, ale nezabrání firmám v přesunu do míst s nejsilnějšími příležitostmi k růstu.
Neochrání zaměstnance před technologickými změnami.
A neobnoví včerejší rozvojová schémata.
Stále častěji bývá zpochybňována ekonomická migrace, což je nejlépe patrné ve Velké Británii, ale dochází k tomu i jinde.
I zde ovšem platí, že omezování vstupu pracovníků z východní Evropy sice může zmírnit cenovou konkurenci nebo omezit vzestup cen nemovitostí, avšak nezmění osud malých měst v porovnání s velkými.
Politici by neměli tvrdit opak a raději by měli uznat, že proti nerovnoměrnému rozprostření moderního hospodářského rozvoje neexistuje žádný rychlý lék. Jakkoliv je to nepříjemné, vzestup metropolí je faktem – a my bychom se mu neměli zpěčovat, protože nejde o hru s nulovým součtem.
Velká města opravdu generují agregátní ekonomické výhody.
Veřejná politika musí spíše zajistit, aby ekonomické seskupování neohrožovalo rovnost příležitostí.
Vlády nemohou rozhodovat o tom, kde budou firmy sídlit; jejich povinností je však zajišťovat stav, kdy vaše místo bydliště sice bude mít dopad na váš příjem, ale vaše místo narození nebude předurčovat vaši budoucnost.
Jinými slovy má veřejná politika velkou zodpovědnost za omezování souvztažnosti mezi geografií a sociální mobilitou.
Jak ukázal Raj Chetty ze Stanfordovy univerzity a další, v USA tomu ani zdaleka tak není a podobná schémata lze pozorovat i v jiných zemích.
Infrastruktura může pomoci.
Efektivní doprava, kvalitní zdravotnictví a přístup k vysokorychlostnímu internetu mohou pomoci menším městům lákat investice do sektorů, které nestojí na efektu seskupování.
Například služby back-office (administrativní podpory) mohou získat výhodu, když budou umístěné v místech s levnými kancelářskými prostory a bydlením.
A konečně by bylo vhodné omezit sobectví oblastí, které jsou na tom lépe.
Rozdělení kompetencí do národních a podnárodních úrovní bylo stejně jako struktura zdaňování definováno ve velmi odlišném prostředí.
Chceme-li zmírnit geoekonomické štěpení, možná bude nutné tuto otázku zásadně přehodnotit.
Poslední na nohou
LONDÝN – V moderní geopolitice jako by mnohé zapadalo do děje Hry o trůny; řada zemí je pod tak silným politickým a ekonomickým tlakem, že jejich jedinou nadějí je, že se jejich soupeři zhroutí dřív než oni.
Tamní vlády proto pevně lpí na moci a zneužívají vnitřních slabin protivníků.
Prvořadým příkladem je ruský prezident Vladimir Putin.
Jeho nedávná tažení v Sýrii a na Ukrajině se mohou jevit jako činy geopolitického bukanýra.
Příčinou jeho avanturismu je ale domácí slabost.
Ruská anexe Krymu například byla do velké míry pokusem zajistit Putinově režimu obnovenou legitimitu po zimě nespokojenosti, během níž do ulic vyšli demonstranti na protest proti jeho návratu na post prezidenta.
Konkurenční mocnosti – především Spojené státy a Evropská unie – zavedly sankce v naději, že rozšíří trhliny v ruské elitě a odhalí skutečnost, že Putin své hospodářství nediverzifikoval do oblastí mimo odvětví ropy a plynu.
Putin naproti tomu doufá, že se ruská ekonomika udrží nad vodou tak dlouho, než se zhroutí Ukrajina.
Aby postup uspíšil, Kreml neopomíná tahat za všechny páky destabilizace: zahájil vojenské vpády, manipuluje ukrajinskou politikou, využívá energetického vydírání a spustil informační válku.
Putin je přesvědčen, že EU trpí týmiž nedostatky jako bývalý Sovětský svaz, a považuje ji za utopický mnohonárodnostní projekt, který se bude pod tíhou svých rozporů drolit.
I tady se Kreml snaží, seč může, aby takovému směřování pomohl, a proto podporuje krajně pravicové strany napříč EU.
Putin zřejmě doufá, že pokud si Spojené království odhlasuje „brexit“ a Francie si za prezidentku zvolí Marine Le Penovou z Národní fronty, EU ztratí schopnost udržovat sankce.
Evropou neskončil.
Když turecké síly v listopadu sestřelily ruský vojenský letoun poblíž své hranice se Sýrií, Putin přijal sérii opatření s cílem vnitřně destabilizovat Turecko.
Zavedl hospodářské sankce, rozšířil pomluvy o korupci v blízkém okolí prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, do Moskvy pozval vůdce kurdské strany a údajně poslal zbraně militantní Kurdské straně pracujících (PKK).
Politolog Ivan Krastev míní, že „Putin se podle všeho zahloubil do zákopu k dlouhodobé politice vysávání turecké ekonomiky a politického podrývání Erdoğana“.
Jinde na Blízkém východě soupeří o přežití saúdskoarabská monarchie s íránskou teokracií.
Íránská ekonomika je po letech mezinárodních sankcí v troskách a jadernou dohodu s USA se vládě doposud nepodařilo zužitkovat k její rekonstrukci.
Daří se jí ale šikovat veřejnou podporu tím, že vystupuje jako vůdce šíitských muslimů světa a v Iráku, Sýrii, Bahrajnu a Jemenu podrývá Saúdskou Arábii.
Předpovědi pádu rodu Saúdů se staly stěžejní součástí blízkovýchodní publicistiky.
Saúdská Arábie ale sází na to, že dokáže udržet dostatečně nízké ceny ropy tak dlouho, aby destabilizovala Írán a vyřadila z podnikání americký průmysl energie z břidlic.
Saúdský ministr ropného průmyslu Alí al-Naimí řekl, že produkci nesníží, ani kdyby ceny klesly na 20 dolarů za barel. „Pokud cena klesne, tak klesne,“ řekl. „Než my pocítíme bolest, ostatní budou vážně ranění.“
Ještě dále na východ začíná klopýtat čínský moloch.
Analytik Min-sin Pchej spekuluje, že vláda Komunistické strany Číny se možná blíží ke konci. „Růst zpomaluje,“ píše. „Stranu ovládl chaos, protože se zhroutila pravidla, jež zavedla k potlačení bratrovražedných politických válek… Degradace životního prostředí, žalostné služby, nerovnost a korupce začínají narušovat tichý souhlas střední třídy.“
Čínští vládci zase sázejí na to, že dokážou přežít prudké hospodářské zpomalení a že země přeroste USA, čímž v Asii změní rovnováhu moci.
Jednou příčinou optimismu prezidenta Si Ťin-pchinga je zoufalý stav americké politiky.
Domácí reformy jsou v kongresu už roky zablokované a svět teď promýšlí důsledky vítězství Donalda Trumpa v listopadových prezidentských volbách.
Čínští nacionalisté doufají, že úbytek relativní moci USA ve východní Asii způsobí, že se stáhnou, jak už učinily v jiných regionech, mimo jiné na Středním východě a v Evropě.
Článek otištěný minulý měsíc v čínském Lidovém deníku spekuloval, že Trumpova administrativa by ignorovala klíčové asijské spojence jako Japonsko a Jižní Koreu, což by Číně umožnilo stát se dominantní vojenskou mocností v Pacifiku.
List se domnívá, že i když volby vyhraje Hillary Clintonová, americká veřejnost ztratila chuť na internacionalismus a země se otočí zády k volnému obchodu a zahraničním intervencím.
Snaha podrazit rivala – i za cenu rizika vlastní újmy – je taktika dobře známá ve světě byznysu, kde firmy vstupují do cenových válek v naději, že konkurenti zkrachují dřív a vyklidí branži.
V geopolitice ale byla doposud méně obvyklá.
Francis Fukuyama ve své knize Konec dějin a poslední člověk z roku 1992 tvrdil, že svět dospěl na konec socioekonomického vývoje. „Posledním člověkem,“ vyvrcholením tohoto vývoje, uzavřel, je liberální demokracie.
Nemohl se víc mýlit.
Dnes už světové velmoci netvrdí, že jsou posledním člověkem; jediné, čeho jsou schopny, je doufat, že se jako poslední udrží na nohou.
Otevřít evropským Romům příležitosti
BUDAPEŠŤ – Miliony lidí po celé Evropě sužuje nezaměstnanost a vyhlídky na dlouhé období hospodářské stagnace.
Žádná skupina však není postižena hůř než Romové.
V Evropě žije přes deset milionů Romů, soustředěných převážně na Balkáně a v nejnovějších členských státech Evropské unie, zejména v Rumunsku, Bulharsku, Slovensku a Maďarsku.
Skutečně šokující je, že od doby, kdy se mnozí z nich stali občany EU, se jejich skutečné životní podmínky zhoršily.
Zároveň téměř všude v Evropě nabral postoj většinové společnosti na nepřátelství.
Tyto dva trendy se vzájemně upevňují: vytlačování na okraj plodí opovržení a naopak.
Jediným východiskem z této pasti jsou investice do vzdělávání.
Ty by přinesly ohromné společenské dividendy.
Uvědomme si například, že Romové ve výše jmenovaných zemích tvoří 20 % nově příchozích na trh práce.
Dobrou zprávou je, že víme, jak romské děti na úlohu produktivních členů společnosti připravit.
Mé nadace se na vzdělávání Romů podílejí už víc než 25 let.
Během tohoto období jsme vzdělali malou kohortu mladých Romů, kteří si zachovávají vlastní identitu, a přesto dokážou překonávat nepřátelské stereotypy lidí, s nimiž přicházejí do styku.
Společně se Světovou bankou jsme v roce 2005 založili Romský vzdělávací fond (REF).
Ten je připraven pomoci národním vzdělávacím orgánům napříč EU zlepšit výsledky při vzdělávání romských dětí.
V současnosti si jeho programy každoročně najdou cestu k více než sto tisícům studentů, včetně 1600 vysokoškoláků, kteří pobírají stipendium.
V poměru k rozsahu problému jsou však tyto počty zoufale nedostatečné.
Ve školním věku je polovina Romů a jejich populace roste rychleji než kapacita REF.
Roční rozpočet Fondu je pouhých 12 milionů eur.
Z toho mé nadace hradí téměř polovinu a se zajišťováním dalších financí máme těžkosti.
To je nepřijatelné.
Rozsah programů vypracovaných REF by měly rozšířit vlády, za pomoci EU, a měly by zajistit jejich dostupnost pro všechny romské děti v Evropě.
Velice nápomocnou úlohu sehrává Evropská komise skrze strukturální fondy, které pokrývají až 80 % dalších výdajů souvisejících s integrací Romů.
Bohužel zbývajících 20 % je těžké získat, vinou široce rozšířeného protiromského sentimentu po celé Evropě.
K prolamování negativních stereotypů je zapotřebí vzdělávat romské děti tak, aby si připomínaly své romské dědictví a byly na něj hrdé.
Právě to REF dělá.
Za současných poměrů vzdělaní Romové do stereotypů nezapadají a snadno mohou splynout s většinovou populací, leč nepřátelské naladění majority zůstává.
Kdyby se všeobecně zavedl přístup vyvinutý REF, velmi výrazně by to napomohlo prolomení stereotypů.
Samotné vzdělávání ale nestačí.
Romové musí mít také šanci najít zaměstnání.
Trvalé řešení vyžaduje od Evropy, aby vytvořila romskou dělnickou třídu.
Tady se své úlohy musí ujmout také soukromý sektor.
Experti z Evropské komise a mých nadací vyvíjejí ukázkový projekt, který mladým Romům zapsaným na učňovské školy nabídne praxi v soukromém sektoru.
Rumunsko už takový program má pro většinovou populaci a tamní ministr školství Remus Pricopie se zavázal, že jej otevře i Romům.
Naléhavě vyzývám ostatní vlády, aby přijaly podobná opatření.
Buďme upřímní: v Evropě existuje romský problém a zhoršuje se.
Jenže jak samotný problém, tak jeho zhoršování je odrazem toxické kombinace hluboce zakořeněného nepřátelství a vytrvalého přehlížení.
Vzdělaní evropští Romové přitom den co den dokazují, že problém lze bezpochyby vyřešit.
Bude to ovšem trvat déle než jednu generaci a Evropa si nemůže dovolit čekat na hospodářské oživení.
Právě naopak, vzhledem k růstu romské populace dlouhodobá prosperita Evropy závisí na zvrácení těchto trendů – a je třeba začít neprodleně.
Jak zachovat ukrajinský průlom
NEW YORK – Po stupňující se vlně děsivého násilí má ukrajinské povstání překvapivě pozitivní výsledek.
Oproti všem racionálním očekáváním skupina občanů vyzbrojených prakticky jen holemi a štíty z kartónových krabic a plechových vík od popelnic přemohla policejní jednotky střílející ostrou municí.
Došlo k mnoha obětem na životech, ale občané zvítězili.
Jednalo se o jeden z oněch historických okamžiků, které v kolektivní paměti společnosti zanechají trvalou stopu.
Jak se taková věc mohla stát?
Příhodnou metaforu nabízí princip nejistoty Wernera Heisenberga v kvantové mechanice.
Podle Heisenberga se subatomární jevy mohou projevit jako částice nebo jako vlny; podobně lidské bytosti mohou přecházet mezi vystupováním jako jednotlivé částice či jako prvky větší vlny.
Jinými slovy nepředvídatelnost dějinných událostí, jako jsou ty na Ukrajině, souvisí s prvkem nejistoty v lidské identitě.
Totožnost člověka se skládá z individuálních prvků a z prvků větších útvarů, k nimž přináleží, a reakce lidí na realitu závisejí na tom, které složky se v jejich chování prosadí.
Když civilisté 20. února v Kyjevě zahájili sebevražedný útok proti ozbrojeným silám, jejich smysl pro reprezentaci „národa“ výrazně převážil nad strachem z vlastní smrtelnosti.
Výsledkem byl zvrat od hluboce rozštěpené společnosti na pokraji občanské války k bezprecedentnímu pocitu jednoty.
Zda tato jednota vydrží, bude záviset na tom, jak zareaguje Evropa.
Ukrajinci demonstrovali svou věrnost Evropské unii, která je sama zoufale rozdělená, jelikož krize eura postavila věřitelské a dlužnické země proti sobě.
Právě proto Evropskou unii při vyjednávání s Ukrajinou o asociační dohodě beznadějně vyšachovalo Rusko.
Věrna své pověsti, EU pod německým vedením nabídla Ukrajině příliš málo a požadovala od ní přespříliš.
Teď, když oddanost ukrajinského lidu užším vazbám s Evropou zažehla úspěšné lidové povstání, sestavuje EU, společně s Mezinárodním měnovým fondem, záchranný balíček v miliardách dolarů, aby zemi uchránila před finančním zhroucením.
To však k zachování národní jednoty, již bude Ukrajina v nadcházejících letech potřebovat, stačit nebude.
Založil jsem na Ukrajině fond Renesance, a to už v roce 1990 – ještě než země získala nezávislost.
Nadace se současného povstání neúčastnila, ale sloužila jako obhájce těch, proti nimž byly mířeny oficiální represe.
Teď je nadace připravena podpořit Ukrajinci silně pociťovanou touhu zřídit odolné demokratické instituce (především nezávislé a profesionální soudnictví).
Ukrajina ale bude potřebovat pomoc zvenčí, kterou může zajistit jedině EU: expertní znalosti řízení a přístup na trhy.
Během pozoruhodné transformace ekonomik střední Evropy v 90. letech manažerské znalosti a přístup na trhy přinesly rozsáhlé investice německých a dalších společností se sídlem v EU, jimiž místní producenty integrovaly do svých globálních hodnotových řetězců.
Ukrajina je se svým kvalitním lidským kapitálem a diverzifikovanou ekonomikou potenciálně atraktivní investiční destinací.
K realizaci tohoto potenciálu je ale zapotřebí zlepšit podnikatelské klima v ekonomice jako celku i v jednotlivých sektorech – zejména řešením endemické korupce a slabé vlády práva, jež odrazují jak zahraniční, tak domácí investory.
Kromě povzbuzení přímých zahraničních investic by EU měla zajistit podporu školení manažerů místních podniků a pomoci jim vypracovat obchodní strategie, přičemž poskytovatelé služeb by měli být odměňováni akciovou účastí a podíly na zisku.
Účinným způsobem jak takovou podporu dostat k velkému počtu společností by bylo spojit ji s úvěrovými linkami, jež poskytnou komerční banky.
Pro povzbuzení účasti by do společností mohla souběžně se zahraničními a místními investory investovat Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD), jak učinila ve střední Evropě.
Ukrajina by tak svůj domácí trh otevřela zboží vyráběnému či kompletovanému dceřinými společnostmi zčásti či plně vlastněnými evropskými firmami, zatímco EU by rozšířila přístupnost trhů pro ukrajinské společnosti a pomohla jim integrovat se do globálních trhů.
Doufám a věřím, že se Evropa za německého vedení dokáže této příležitosti chopit.
Tvrdím už několik let, že by Německo mělo přijmout zodpovědnost a závazky plynoucí z jeho dominantního postavení v Evropě.
Ukrajina dnes potřebuje soudobý ekvivalent Marshallova plánu, jímž Spojené státy po druhé světové válce pomohly s rekonstrukcí Evropy.
Německo by dnes mělo hrát tutéž úlohu, jakou tehdy splnily USA.
Musím však skončit výstrahou.
Marshallův plán nezahrnul sovětský blok, čímž posílil rozdělení Evropy na tábory studené války.
Opakování studené války by přivodilo obrovskou újmu Rusku i Evropě a nejvíc ze všech Ukrajině, která leží uprostřed.
Ukrajina je závislá na ruském plynu a potřebuje přístup na evropské trhy pro své produkty.
Musí mít dobré vztahy s oběma stranami.
I tady by se mělo ujmout vedení Německo.
Kancléřka Angela Merkelová musí vyjít vstříc prezidentu Vladimíru Putinovi, aby zajistila, že Rusko nebude při obrodě Ukrajiny protivníkem, nýbrž partnerem.
Pyrrhovo vítězství Angely Merkelové
BUDAPEŠŤ – Pokud jde o Německo, drama kolem krize eura skončilo.
V nedávné předvolební kampani se v Německu o tomto tématu téměř nehovořilo.
Kancléřka Angela Merkelová učinila, co bylo nezbytné, aby zajistila přežití eura, a učinila to s nejmenšími možnými náklady pro Německo – přičemž si za tento výkon vysloužila podporu proevropsky zaměřených Němců i těch, kdo věří, že právě ona ochrání německé zájmy.
Nebylo tedy nijak překvapivé, že si s výraznou převahou zajistila opětovné zvolení.
Bylo to však Pyrrhovo vítězství.
Současný stav eurozóny není ani dlouhodobě snesitelný, ani stabilní.
Ekonomové hlavního proudu by ho označili za kvalitativně horší rovnováhu; já ho nazývám noční můrou – zlým snem způsobujícím obrovskou bolest a utrpení, jemuž by se dalo snadno vyhnout, kdyby se rozptýlily mylné představy a tabu, které ho udržují při životě.
Problém tkví v tom, že veškerou bolest pociťují dlužné země, zatímco mylné představy a tabu vycházejí od věřitelů.
Jedním příkladem jsou eurobondy, které Merkelová označila za tabu.
Přitom představují očividné řešení základní příčiny eurokrize, totiž že přistoupením k euru se vládní dluhopisy členských států vystavily riziku platební neschopnosti.
V rozvinutých zemích platební neschopnost za normálních okolností nikdy nenastane, protože tyto země mohou vždy natisknout peníze.
Postoupením této pravomoci nezávislé centrální bance se však členové eurozóny postavili do pozice rozvojové země, která si půjčila v zahraniční měně.
Instituce ani trhy si to před krizí neuvědomily, což svědčí o omylnosti obou.
Když bylo zavedeno euro, úřady skutečně deklarovaly, že vládní dluhopisy členských států jsou bez rizika.
Komerční banky je mohly držet, aniž musely vyčlenit stranou jakékoliv kapitálové rezervy, a Evropská centrální banka (ECB) je ve svém slevovém okénku přijímala za totožných podmínek.
To vyvolalo u komerčních bank zvrácenou motivaci nakupovat vládní dluh slabších zemí, aby vydělaly částku, která se postupně změnila na pouhých pár základních bodů, neboť rozdíly v úrokových sazbách se snížily prakticky na nulu.
Konvergence úrokových sazeb však způsobila ekonomickou divergenci.
Slabší země zažívaly boom nemovitostí, spotřeby a investic, zatímco Německo zatížené fiskálním břemenem sjednocení muselo přijmout úsporný program a zavést strukturální reformy.
To byl prapůvod krize eura, který si však tehdy nikdo neuvědomoval – a jenž není náležitě pochopen ani dnes.
Proměna všech nesplacených vládních dluhopisů – s výjimkou řeckých – v eurobondy by byla zdaleka nejlepší léčbou.
Nevyžadovala by žádné transferové platby, poněvadž každá země by zůstala zodpovědná za obsluhu vlastního dluhu.
A v dlužných státech by nastolila přísnější tržní disciplínu, než jakou mají dnes, jelikož tyto státy by mohly emitovat eurobondy pouze k refinancování dluhopisů blížících se k termínu splatnosti; jakékoliv další půjčky by už musely být na jejich jméno a trhy by nadměrné půjčování trestaly sankčními sazbami.
Eurobondy by však podstatně snížily náklady na půjčky silně zadlužených zemí a učinily by velký krok k opětovnému nastolení rovných pravidel hry v eurozóně.
Úvěrový rating Německa by nebyl ohrožen, poněvadž srovnání s dluhopisy vydanými jinými velkými zeměmi by pro eurobondy vyznívalo příznivě.
Eurobondy by nevyléčily disparity v oblasti konkurenceschopnosti; státy eurozóny by stále potřebovaly uskutečnit vlastní strukturální reformy.
Vyléčily by však hlavní konstrukční vadu eura.
Všechna ostatní řešení jsou horší: buď předpokládají transferové platby nebo stvrzují nerovná pravidla hry, případně obojí.
Kvůli odporu Merkelové přesto nelze o eurobondech byť jen uvažovat.
Také Řecko je obětí mylných představ a tabu svých věřitelů.
Každý ví, že tato země nedokáže nikdy splatit svůj dluh, jehož většinu drží oficiální sektor: ECB, členské státy eurozóny nebo Mezinárodní měnový fond.
A po spoustě bolesti a utrpení má Řecko blízko k vykázání primárního rozpočtového přebytku.
Kdyby se oficiální sektor mohl zříci splátek, pokud Řecko bude plnit podmínky stanovené „trojkou“ (ECB, Evropská komise a MMF), soukromý kapitál by se vrátil a ekonomika by se mohla rychle zotavit.
Z vlastní zkušenosti mohu dosvědčit, že investoři by se po odstranění dluhového převisu do Řecka nahrnuli.
Oficiální sektor však nemůže řecký dluh odepsat, protože by se tím porušila řada tabu, zejména pro ECB.
Německo by udělalo dobře, kdyby si vzpomnělo, že i ono samo v minulosti hned třikrát vydělalo na odepsání dluhů.
Dawesův plán z roku 1924 si kladl za cíl zmírnit německé reparační platby za první světovou válku.
Youngův plán z roku 1929 snížil částku, kterou Německo dlužilo na reparacích, a poskytl zemi delší lhůtu ke splácení.
A také Marshallův plán přinesl po druhé světové válce odpuštění dluhů.
Když Francie po první světové válce trvala na přísných reparačních platbách pro Německo, evidentně tím připravila půdu pro nástup Hitlera.
Vzestup řeckého neofašistického Zlatého úsvitu je podobným úkazem.
Tyto dva příklady opodstatňují můj popis krize eura coby noční můry.
Pouze Německo ji může ukončit, poněvadž jako země s nejvyšším úvěrovým ratingem a zdaleka největší a nejsilnější ekonomikou stojí v čele ostatních.
S ohledem na nedávnou minulost nechce být Německo uvrženo do role mocenského hegemona; současná situace není výsledkem nějakého zlovolného německého spiknutí.
Přesto se Německo nemůže vyhnout zodpovědnosti a závazkům, které z této role vyplývají.
Musí se naučit vystupovat jako laskavý hegemon.
Vysloužilo by si tím trvalý vděk zemí, které jsou mu v současné době podřízené, stejně jako si Spojené státy získaly trvalý vděk Evropy za Marshallův plán.
Kdyby nedokázalo tohoto okamžiku využít, vedlo by to podle mého názoru k rozpadu a konečnému zhroucení Evropské unie.
Samozřejmě existuje mnoho zemí, které prožily a přežily noční můru.
EU však není země; je to neúplné sdružení suverénních států, které nepřežije deset či více let stagnace.
Případný rozpad není v německém zájmu a Evropané by po něm byli v horší situaci, než když do projektu EU vstupovali.
Obrat o sto osmdesát stupňů není pro politické lídry nikdy snadný, avšak volby představují příležitost ke změně politiky.
Nejlepší cestou, jak toho dosáhnout, by bylo jmenování nezávislé expertní komise příští vládou Angely Merkelové – komise, která by vyhodnotila jednotlivé alternativy a neohlížela se přitom na převažující tabu.
Ukrajinské záchranné lano pro Evropu
NEW YORK – Volby do Evropského parlamentu a prezidentské volby na Ukrajině minulý víkend přinesly ostře kontrastující výsledky.
Evropští voliči vyjádřili nespokojenost se způsobem, jímž Evropská unie v současnosti funguje, zatímco ukrajinský lid projevil touhu po přistoupení k EU.
Lídři a občané Evropy by této příležitosti měli využít k přemýšlení, co to znamená – a jak pomoc Ukrajině může pomoci i Evropě.
Původně byla EU počata jako čím dál užší svazek svrchovaných států ochotných sdílet postupně narůstající díl své suverenity pro společné dobro.
Jednalo se o odvážný experiment v mezinárodní správě a právním řádu, jehož cílem bylo nahradit nacionalismus a používání síly.
Krize eura naneštěstí proměnila EU v něco naprosto odlišného: vztah mezi věřiteli a dlužníky, v němž si věřitelské země diktují podmínky zvěčňující jejich dominanci.
Jestliže při nízké volební účasti do Evropského parlamentu k protiunijním hlasům na levici i na pravici připočteme podporu italského premiéra Mattea Renziho, lze prohlásit, že současným poměrům se vzpírá většina občanů.
Nadto se právě v době, kdy odvážný evropský experiment v mezinárodním řízení klopýtá, Rusko stává nebezpečným sokem EU, který má globální geopolitické ambice a je ochoten nasazovat sílu.
Putin k vyztužení svého režimu používá etnicky národnostní ideologie.
Ostatně minulý měsíc v ruském rozhlasovém programu Přímá linkaopěvoval genetické přednosti ruského lidu.
Doma mu přinesla popularitu anexe Krymu a ve zbytku světa má příznivý ohlas jeho snaha oslabit globální dominanci Ameriky, zčásti úsilím o navázání spojenectví s Čínou.
Zájem Putinova režimu je však v rozporu se strategickými zájmy Ruska, jemuž by prospěla užší spolupráce s EU a Spojenými státy.
Rovněž uchylování se k represi je v Rusku i na Ukrajině přímo kontraproduktivní.
V důsledku úniku kapitálu a talentovaných lidí ruská ekonomika oslabuje, navzdory vysoké ceně ropy.
Použití násilí na kyjevském Majdanu vedlo ke zrození nové Ukrajiny, která je odhodlaná nestát se součástí nové ruské říše.
Úspěch nové Ukrajiny může pro Putinovu vládu v Rusku představovat existenční ohrožení.
Právě proto se tak vehementně snažil Ukrajinu destabilizovat podporou separatistických republik, které se samy vyhlásily na ukrajinském východě.
Za situace, kdy největší zaměstnavatel v donbaské oblasti mobilizuje protesty proti separatistům, Putin se svým plánem možná neuspěje a nejspíš teď přijme výsledky prezidentských voleb, čímž se vyhne dalším sankcím.
Je však pravděpodobné, že Rusko bude hledat jiné cesty jak novou Ukrajinu destabilizovat, což by nemělo být až tak těžké, jelikož bezpečnostní složky, které byly donedávna ve službách zkorumpovaného režimu bývalého prezidenta Viktora Janukovyče, jsou demoralizované a vůči novému vedení se nemusí cítit loajální.
To vše se odehrálo velice rychle a před velmi krátkou dobou.
EU i USA mají plnou hlavu svých vnitřních problémů a z velké části si neuvědomují, jakou geopolitickou a ideologickou hrozbu Putinovo Rusko představuje.
Jak by měli reagovat?
Prvním úkolem je postavit se ruským snahám o destabilizaci Ukrajiny.
Vzhledem k „fiskálnímu kompaktu“ EU a dalším pravidlům omezujícím rozsah vládní pomoci jsou zapotřebí novátorské nápady.
Nejúčinnějším jednotlivým opatřením by bylo těm, kdo na Ukrajině investují nebo obchodují, nabídnout bezplatné pojištění proti politickému riziku.
To by udrželo hospodářství v chodu, navzdory politické vřavě, a posloužilo by to jako signál Ukrajincům, že EU a USA – jak vlády, tak soukromí investoři – za nimi stojí.
Podniky by se na nově otevřený a slibný trh hrnuly, kdyby byly plně kompenzované za ztráty zapříčiněné politickými událostmi mimo jejich kontrolu.
Pojištění proti politickému riziku se může zdát příliš komplikované na to, aby jej bylo možné hbitě zavést.
Ve skutečnosti už takové pojištění existuje.
Už léta jej nabízejí soukromé pojišťovny a zajišťovny jako německá Euler Hermes.
Totéž platí pro vládní instituce, jako je Multilaterální agentura pro investiční záruky Světové banky a Společnost pro soukromé investice v zahraničí vlády USA.
Musí si však účtovat značné pojistné, aby uhradily náklady na zajištění.
Většina podniků by se s ohledem na vysoké pojistné rozhodla jednoduše čekat v ústraní, než bouře přejde.
Funkci zajistitele proto musí převzít zainteresované vlády, které svých agentur využijí jen k provádění pojistných smluv.
Mohly by se za ztráty zaručit týmž způsobem, jakým poskytují garance Světové bance: každá vláda by poskytla nevysoký kapitálový vklad v úměrné výši a zbytek by přislíbila ve formě podmínečně uvolněného kapitálu, který by byl k dispozici tehdy, když by se skutečně vyplácely náhrady ztrát.
EU by musela upravit fiskální kompakt tak, aby se nevztahoval na podmínečně uvolňovaný kapitál a umožňoval amortizaci skutečných ztrát v průběhu let.
Záruky tohoto typu mají zajímavou vlastnost: čím jsou přesvědčivější, tím méně je pravděpodobné, že dojde k jejich uplatnění; zajištění si z velké části nevyžádá žádné náklady.
Živoucím dokladem je Světová banka.
Bezodkladným a přesvědčivým jednáním by EU mohla zachránit Ukrajinu – a sama sebe.
Co navrhuji pro Ukrajinu, by bylo možné zavést i doma.
Za situace, kdy tolik produktivních zdrojů leží ladem, by dávalo smysl vyjmout z fiskálního kompaktu investice, které se nakonec samy zaplatí.
Třeba takový Renzi prosazuje právě takový postup.
Štědrým vynaložením 50 miliard eur v příštích několika letech má Putin v plánu proměnit Krym ve výkladní skříň.
S evropskou podporou by Ukrajina ze srovnání s ním mohla vyjít příznivě.
A pokud by taková iniciativa znamenala začátek politiky růstu, již Evropa tak zoufale potřebuje, záchranou Ukrajiny by Evropa pracovala i na své vlastní záchraně.
George W.
Bush a Amerikou zanedbávaná polokoule
Až se představitelé členských zemí NATO sejdou v Istanbulu, velká část rozhovorů se bude týkat sporů mezi Amerikou a Evropou ohledně Iráku.
Evropa však není sama, komu se Spojené státy pod vedením prezidenta George W.
Bushe odcizily.
Na obrovském seznamu netušených důsledků pramenících z amerického fiaska v Iráku figuruje i klíčová skutečnost, že v celé latinské Americe je na vzestupu antiamerikanismus, což přináší bezpočet dopadů na politiku regionu.
Paralela s Evropou zde ovšem nekončí.
Před nástupem Bushovy administrativy se různí američtí prezidenti usilovně snažili změnit vztah USA k zemím latinské Ameriky ze vztahu hegemona a porobených států v cosi, co připomíná vztahy mezi evropskými spojenci.
To vše se nyní ocitá v těžkém ohrožení - a jde o nebezpečný zvrat událostí.
Naprosté odcizení latinské Ameriky od USA nepoškodí pouze vztahy na západní polokouli, ale může zdiskreditovat i obecnější ideje, které jsou úzce spojovány s USA.
Mnohé z těchto zhoubných vedlejších účinků lze pozorovat již nyní.
První a nejhlubší důsledek spočívá v silně upadající prestiži a úctě k USA a Bushově administrativě ze strany latinskoamerické veřejnosti.
Na počátku Bushova prezidentského období tomu tak nebylo.
Právě naopak, v mnoha hlavních městech jižně od Rio Grande vzbuzoval tým, který se v roce 2001 nastěhoval do Bílého domu, vysoká očekávání.
Bush koneckonců během prvních devíti měsíců v úřadu prohlásil, že bude západní polokouli věnovat ohromnou pozornost, a jeho činy tuto rétoriku potvrzovaly.
Jako vůbec první zahraniční stát navštívil Mexiko, obnovil status dočasné ochrany středoamerických přistěhovalců, přihlásil se k rozhodnutí prezidenta Billa Clintona zříci se některých obchodních omezení vůči státům a společnostem obchodujícím s Kubou a dal nový impulz jednáním o vytvoření Všeamerické zóny volného obchodu.
Irák to vše změnil.
Samotná invaze, neexistence zbraní hromadného ničení či spojitosti mezi Saddámem Husajnem a sítí Al-Káida, fotografie obětí z řad iráckých civilistů i následné obrázky ponižujícího zacházení nebo mučení iráckých vězňů a zajatců, to vše přispělo k rozsáhlému, hlubokému a pravděpodobně trvalému pádu sympatií k USA v oblasti.
Tento trend lze pozorovat na výzkumech veřejného mínění, v novinových komentářích, v kongresových rezolucích, v prohlášeních účastníků summitů i na pouličních demonstracích.
Druhý důsledek přímo vyplývá z prvního.
Přinejmenším v oblasti rétoriky získávají půdu pod nohama vládní strany nebo vedoucí představitelé se silně antiamerickými sklony, od starosty Mexico City Andrése Manuela Lópeze Obradora po uruguayskou stranu Frente Amplio, od Schafika Handala ze staré Fronty národního osvobození Farabunda Martího v Salvadoru po Evo Moralese v Bolívii, nemluvě o celých vládách, jako jsou kabinety Huga Cháveze ve Venezuele nebo Nestora Kirchnera v Argentině.
Tyto antiamerické síly nemusí být všechny nutně levicové, ale vesměs jsou břitce kritické vůči USA.
Se vší pravděpodobností se přitom stanou ještě halasnějšími a urážlivějšími, než nakonec vyzrají, jelikož veřejné mínění přijímá podobné postoje a tóny za své.
Latinskoameričtí přátelé Spojených států plameny tohoto antiamerického hněvu pociťují.
Zjišťují, že jsou nuceni posouvat vlastní rétoriku a postoje, aby utlumili svou obhajobu politiky, která je vnímána jako proamerická nebo Spojenými státy inspirovaná, a aby přitvrdili svůj odpor k požadavkům a přáním Washingtonu.
V mnoha případech jsou americké požadavky a přání skutečně v rozporu s latinskoamerickými zájmy a je potřeba jim odpor klást.
V jiných případech je však opozice vůči americkým preferencím vedena veřejným míněním a jde proti instinktům lépe informovaných vedoucích činitelů.
Bushova administrativa si to všechno způsobila sama.
Monumentálnímu omylu, jakým se Irák ukázal být, se mohla buďto úplně vyhnout, anebo mohla hned od počátku zapojit do hry Organizaci spojených národů, čímž by zajistila, že se vojenská akce i následná okupace a obnova země setká s širokou podporou mnoha zemí.
Přinejhorším pak mohla Bushova administrativa jednat sama, ale s nasazením dostatečných sil, zkušeností a vytrvalosti - a s náležitým a bezpodmínečným respektem k lidským právům a mezinárodnímu právu -, aby svou práci rychle dokončila.
Místo toho se však Bushova administrativa z důvodů, které jsou stále více matoucí, vrhla na tento úkol sama.
Navíc tak učinila bez strategie pro koncovku a s nasazením natolik „neohromující" síly, že zavrženíhodné chování ve věznici Abú Ghrajb přišlo téměř zákonitě.
Bushův tým tím postavil přátele Spojených států v latinské Americe - stejně jako v Evropě i jinde - do nezáviděníhodné situace: právem sice nemohli a nebyli ochotni americké pošetilé tažení podporovat, ale zároveň se pochopitelně zdráhali otrávit obecné vztahy na západní polokouli sžíravou kritikou, jakou si žádalo místní veřejné mínění.
Mezinárodní anarchista George W.
Bush
Blízkovýchodní mise pro Evropu
LONDÝN – Postupný ústup Spojených států z Blízkého východu zvyšuje tlak na Evropu, aby pomohla podpořit mír v regionu.
Vzhledem k tomu, že složité a vášnivé války hrozí přivodit kolaps států, jako jsou Sýrie a Irák, a že dlouho bublající konflikt mezi Izraelem a Palestinou má zřejmě k vyřešení stejně daleko jako kdykoliv dříve, je téměř snazší se ptát, čemu by se Evropa měla vyhnout, než co by měla udělat.
Výchozím bodem musí být jednoduchý, ale zásadní princip: Evropa by se neměla stavět na ničí stranu.
Pokud by dopustila, aby realitu zastínily předsudky či emocionální reakce, mohla by učinit situaci ještě mnohem nebezpečnější.
Vezměme si sektářské boje mezi sunnitskými a šíitskými muslimy, které jsou dnes hlavním hybatelem událostí na Blízkém východě.
Protože je tento konflikt živen náboženskou rétorikou a krvavými dějinami, vzbuzuje takovou míru vášní a iracionality, která se obtížně zvládá.
Jak bylo řečeno: „Kde planou ohně víry, tam bohyně rozumu po špičkách odchází z místnosti.“
Také v případě izraelsko-palestinského konfliktu si Evropa musí uvědomit, že obě strany jsou přecitlivělé.
Setkají-li se s kritikou, kterou pokládají za nefér, uchýlí se ke sveřeposti a zatrpklosti, které už dlouho hatí veškeré úsilí o dosažení dohody.
Nejméně dvě třetiny Izraelců by preferovaly řešení založené na existenci dvou států, protože si uvědomují, jakým přínosem pro region by byl trvalý mír.
Stejná většina se však obává, že Palestinci – jejichž vedení je rozštěpené na relativně umírněný Fatáh vedený předsedou Palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem a na správu Gazy, kterou má v rukou nesmiřitelné vedení Hamásu podporující teror – nejsou připraveni na konvenční mír a dobré sousedské vztahy.
A aby to bylo ještě složitější, zdá se, že ústupky na kterékoliv straně nedělají na protistranu žádný dojem.
Naopak se obvykle setkají se smrtelnou provokací, která ještě více oddálí jakoukoliv dohodu.
Ukázkovým příkladem je reakce Palestiny na prosincové propuštění šestadvaceti politických vězňů Izraelem – jednalo se o třetí skupinu z celkem 104 zadržovaných Palestinců, které se izraelský premiér Benjamin Netanjahu zavázal propustit, když loni v létě došlo k oživení mírových rozhovorů.
Mnozí z těchto vězňů spáchali ohavné teroristické činy.
Například Džuma Ibrahim Džuma Adam a Mahmúd Salám Saliman Abú Karbiš provedli útok zápalnými bombami na civilní autobus, při němž zabili těhotnou ženu, tři její předškolní děti a izraelského vojáka, který se je snažil zachránit.
Přesto je Abbás po propuštění přijal a velebil je jako hrdiny palestinského lidu a příklady palestinského mládí.
V tomto křehkém kontextu jsou hrozby EU, že zastaví obchod s izraelskými firmami přítomnými v oblasti osad na západním břehu Jordánu, problematické, stejně jako akademický a vědecký bojkot Izraele.
Takové kroky by totiž měly nebezpečně blízko k upřednostňování Palestiny – a to je spolehlivá cesta, jak odradit Izrael od spolupráce.
Vzhledem k tomu, jak významnou roli hraje setrvalé rozšiřování izraelských osad v okupované Palestině při brzdění pokroku mírových jednání, si tato otázka samozřejmě zaslouží důkladnější a střízlivější hodnocení všemi dotyčnými stranami – zejména Izraelem.
To vyžaduje za prvé a především pochopení rozsahu tohoto problému.
Během předchozích kol jednání Palestinská samospráva v zásadě souhlasila s tím, že vymění až 1,9% území západního břehu za izraelské území.
To znamená, že Izrael by mohl anektovat některé osady sousedící s jeho hranicemi, a přitom se vzdát pouze malého podílu vlastních území – k takové výměně by se měl stavět otevřeně, až budou probíhat seriózní jednání.
Dobré na tom je, že hlavní izraelská vyjednavačka Cipi Livniová nedávno prohlásila, že si Izrael nebude nárokovat izolované osady na arabské půdě.
Ve všech těchto otázkách se Evropa musí prezentovat jako nezaujatý prostředník.
Pokud ji vyjednavači na obou stranách budou pokládat za důvěryhodného zprostředkovatele trvalé a vyvážené dohody, mohou být vnímavější vůči ústupkům protistrany.
Totéž platí pro náboženské konflikty po celém Blízkém východě.
Místo aby se Evropa nechala vtáhnout do historických záští a vášnivých sporů, musí být odhodlaná nekompromisně bojovat proti všem formám džihádismu a zároveň důsledně podporovat pokrok směrem k řešení konfliktů.
To se netýká jen diplomatů; také evropské sdělovací prostředky zde hrají klíčovou roli.
Nové i tradiční zpravodajské kanály musí dbát na to, aby vykreslovaly fakta přesně a nezaujatě, a tím podněcovaly konstruktivní a objektivní diskusi.
Ti, kdo jsou přímo zapleteni do myriády blízkovýchodních konfliktů, nepotřebují, aby jim někdo pomáhal jitřit vášně.
Gruzie na srdci Evropy
Éra, kdy Evropa mohla spoléhat na Ameriku s vedením válek, zajišťováním míru i budováním demokracie na jejím vlastním zápraží, je za námi.
Vzhledem k rozšíření Evropské unie toto zápraží, jak předvedla nedávná krize kolem ruského plynu, v současnosti zahrnuje nejen Ukrajinu, ale i Gruzii.
Gruzie, stejně jako Ukrajina, prochází zkouškou demokracie, již si Evropa nemůže dovolit přehlížet.
Gruzie byla první postsovětskou zemí, která uskutečnila svou „barevnou revoluci“ a tím demonstrovala, s důstojností a vyspělostí, že její lid si zvolil demokracii a evropské hodnoty.
Vlajky Evropské unie, které se od té doby třepotají na všech gruzínských veřejných budovách, dávají najevo přirozené sympatie, stejně staré jako dějiny země, jež byla pro starověké Řeky nedílnou součástí tehdy známého světa.
Prométheus, Médeia, Amazonky a v sousední Arménii Noemova archa – počátky Evropy našich mýtů jsou právě zde.
Pro její dějiny, kulturu a tradice – včetně kritického, nezávislého, ba vzdorovitého ducha uvnitř bývalého Sovětského svazu –, by se zdálo, že Gruzie je ideálním kandidátem na demokratizaci.
Je tedy tím znepokojivější, že tu demokratizace troskotá.
Vše se zdálo začínat dosti slibně.
S odporem se nesetkaly politické reformy, privatizace, protikorupční opatření, snaha najít nové lídry neposkvrněné ústupky vůči minulému režimu ani uskutečňování proevropské zahraniční politiky.
Mezi lídry, kteří si s tvrzením, že zastupují vůli většiny, přivlastňují víc a víc moci, se však znovu objevily totalitní přístupy.
Gruzínská politická elita, podobna starořecké Hydře, neustále umírá a opět se rodí.
Titíž lidé a metody vládnutí, o jejichž potření „růžová revoluce“ z listopadu 2003 usilovala, se znovu objevili v ohnisku moci, prostřednictvím svých osobních konexí, jež sahají mimo gruzínské hranice, i svého obrovitého bohatství a jemně vycizelovaného umu politických pletich a manipulací.
To nemá mnoho společného s podstatou demokracie, která se zakládá nejen na hlasovacích urnách, ale rovněž na rozdělení moci.
Vláda se vměšuje do záležitostí parlamentu, který se zase snaží zasahovat do rozhodování vlády – v mém případě kupříkladu do nominace velvyslanců a jejich každodenních pracovních povinností.
Konečně, nejzávažnější je to, že soudnictví ještě není nezávislé, což podkopává právní řád a tudíž odrazuje zoufale potřebné soukromé investice.
Gruzínská demokracie už ovládla hlavu, ale ještě ne tělo: občané nadále politiku zavrhují jako nemorální špínu, takže pole přenechávají těm, kdo už dávno měli odejít do penze.
Avšak doufání v demokracii zůstává silně zakořeněno v gruzínském lidu, občanských organizacích i v médiích.
Je na čase, aby se Evropa postarala o to, že tato naděje nevyhasne.
USA už v Gruzii od získání nezávislosti udělaly pro podporu politické stability, co jen mohly.
Jistěže, během vládnutí Eduarda Ševarnadzeho, někdejšího ministra zahraničí Sovětského svazu, jehož jsme jako svého prezidenta vypudili, se stabilita ne vždy ztotožňovala s demokracií.
Američané však štědře investovali do přežití demokratických myšlenek i lídrů.
Třebaže nadace podporovaná finančníkem Georgem Sorosem růžovou revoluci nevykonstruovala, jak prohlašují ruští nacionalisté, rozhodně o podmínky, jež demokracie vyžaduje, pečovala, stimulovala je a pomáhala jim.
Má-li se však pomoci upevnění gruzínské demokracie, země teď potřebuje podporu odlišné povahy, k jejímuž poskytnutí je lépe vybavena Evropa.
Modely rovnováhy moci, fungování soudnictví a místní demokracie se musí inspirovat evropskými vzory, jež jsou gruzínské realitě bližší než anglosaské modely amerického typu.
Odmítnutí této výzvy ze strany Evropy by znamenalo zradu všech jejích elementárních povinností v místě – malém, středozemském, flexibilním, s dávnými historickými tradicemi –, kde má demokracie mnohem větší naději na úspěch než na Ukrajině, která je jak ohromná, tak stále sovětsky smýšlející, o Střední Asii ani nemluvě.
Ba neposkytnutí podpory gruzínské demokracii, jež zápasí s nepřízní, by s nejvyšší pravděpodobností odročilo demokratický pokrok na Ukrajině, v Bělorusku i v samotném Rusku.
To zřetelně zvyšuje sázky.
Rusko, ač se nikdy nevzdalo svých imperiálních snů a nástrojů dominance, se nicméně začínalo smiřovat s nevyhnutelností demokracie, přinejmenším po svých okrajích.
Váhavé přijímání určité normality ve vztazích s jeho sousedy však bylo vždy náchylné k náhlému výbuchu proslulé iracionální ruské „děržavy“ – agresivního étosu, který glorifikuje stát a prosazuje jeho sílu vrháním se na slabost.
Tady je klíč k pochopení nedávné ruské plynové krize.
Neméně jisté je to, že každá známka odklonu od demokracie v Gruzii a dalších postsovětských státech bude pouze dál pohánět neoimperiální ambice Ruska.
Je evropskou zodpovědností přesvědčit Rusko, že návrat do minulosti je beznadějně nemožný.
Evropa se musí své úlohy ujmout nejen proto, aby si do budoucna zajistila nezávislost dodávek energií, ale také aby ukázala, že evropské hodnoty svobody, demokracie a spravedlnosti mezi národy mají skutečnou moc.
Má-li uspět, Evropa se musí vybavit potřebnými nástroji: velkou poloveřejnou nadací k propagaci Evropy a k podpoře politické reformy, univerzitou, kde se vyškolí budoucí činitelé rodících se demokracií, policejním sborem a armádou soudců a soudních úředníků, již vdechnou život do modelů, které chceme následovat.
Evropa především potřebuje přesvědčení.
Jestliže dnes Evropa nedokáže přesvědčit sebe samu, že má zásadní zájem na budoucnosti svých sousedů, kdo bude v Evropu věřit zítra?
Gruzie štěpí Kreml
MOSKVA – Post prezidenta Ruské federace po Vladimíru Putinovi zdědil Dmitrij Medveděv, Putin se v hierarchii posunul níž a stal se předsedou vlády a nad Medveděvovým prezidentstvím se od počátku hojně spekuluje o možnosti rozkolu mezi dvěma nejvyššími ruskými lídry.
První dny konfliktu v Gruzii tuto hypotézu rozdrtily.
Putin a Medveděv vystupovali ohledně Gruzie v dokonalém tandemu, spolupracovali a obratně hráli své odlišné úlohy, kdy Putin byl obsazen do hlavní role děsivého boha ruského zúčtování a Medveděv do vedlejší role možného humanitárního mírotvůrce.
Krize v Gruzii ovšem v Kremlu odhalila novou strategickou sílu, která se staví proti Putinovi i Medveděvovi.
Její aktéry stále nedokážeme vyjmenovat, ale víme o jejich zájmech a vlivu na události právě tak, jako astronomové poznají novou, ale neviditelnou planetu tím, že zaznamenají její působení na známé a viditelné objekty ve vesmíru.
Jedním náznakem toho, že ruskou politiku ovlivňuje něco nového, představují Kremlu věrní vzdělanci proslulí darem neomylně odhadovat proměnlivé nálady svých pánů.
Jeden za druhým se objevovali v televizi a rozhlase a za „plánování průniku ruských vojsk až do Tbilisi a ustavení proruské vlády v Gruzii“ pranýřovali „provokatéry“, které se neodvažují označit jmény.
Dalším nepřímým náznakem probíhajícího zápasu je nejisté chování ruské armády v Gruzii, které bylo zjevně důsledkem protichůdných příkazů z Kremlu.
Byť se ruská armáda od dosažení svých současných pozic podle všeho do žádných aktivních opatření nepouští, naježeně zůstává půlhodinu cesty od Tbilisi.
Rozkol vyvolala v Kremlu hranice, již 11. srpna v noci vytýčil prezident George W.
Bush, když varoval před ruskými vzdušnými údery na tbiliské letiště a krátce nato na návštěvu do Tbilisi vyslal ministryni zahraničí Condoleezzu Riceovou.
Tato rozpolcenost rozděluje ty, jimž záleží a nezáleží na osudu obrovských osobních majetků ruských elit na Západě.
Já tyto dva tábory označuji za globální a národní kleptokraty.
Obě strany se zcela shodnou, že není nic, co by „slabý a zbabělý Západ“ mohl udělat, aby Rusko, jadernou a ropnou supervelmoc, zadržel, kromě finanční odvety vůči těm ruským vládcům, kteří mají nějaký majetek v zahraničí.
Národní kleptokrati jsou ale zřejmě přesvědčeni, že se bez zahraničních majetků obejdou a že na Západě nepotřebují vzdělávat potomky a mít tam rezidence.
Jsou naopak spokojeni s vlastnictvím nemovitostí v elitních obytných oblastech kolem Moskvy a jinde v Rusku, třeba v Rubljovce, Valdaji a Krásné Poljaně.
Jak Putin, tak Medveděv (a jejich televizní propagandisté) v současnosti reflektují názory a cíle globálních kleptokratů.
Ani jeden z vůdců nechce dobýt Tbilisi.
Putina by samozřejmě těšilo, kdyby gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho, svého zapřisáhlého nepřítele, viděl spoutaného v kleci.
Důležitější jsou ale pro něj jiné, mnohem všednější úvahy.
Navzdory tomu si Putin nechává otevřená vrátka, aby se k národním plutokratům mohl přidat, kdyby se jejich postavení dramaticky upevnilo.
Pokud přejde na jejich stranu, mohl by se dokonce stát jejich vůdcem a triumfálně se vrátit na trůn, z něhož formálně teprve před nedávnem sestoupil.
Přestože jména národních plutokratů dosud nikdo nezná, jsem přesvědčen, že jde o nové vlivné hráče v Kremlu nebo jeho okolí a že už dnes mají tolik troufalosti, aby se postavili jak Putinovi, tak Medveděvovi.
Jejich přirozenými spojenci jsou ruští armádní velitelé, pro něž je psychologicky těžké strpět příkaz politiků, aby rozsáhlou a úspěšnou vojenskou operaci znenadání ukončili.
Nedokážu předpovědět, kdo v této sílící konfrontaci zvítězí.
I když ale globální kleptokrati svůj „umírněnější“ postoj vůči Gruzii obhájí, mohlo by to být Pyrrhovo vítězství.
Den co den, hodinu co hodinu tito světově orientovaní kleptokrati prostřednictvím své vlastní propagandy umetají nacionalistům cestu k moci.
Aby ospravedlnili svou autoritářskou vládu a před ruskou veřejností zamaskovali rozsáhlé rozkrádání zdrojů země, globální kleptokrati přesvědčili obyčejné Rusy, že jsou obklopeni bezcitnými nepřáteli, kteří se snaží Rusko rozcupovat a zničit.
Teď pro ně ale začíná být čím dál těžší vysvětlit, proč si jejich ženy a děti kupují paláce v hlavních městech zemí, jež jsou údajně zapřisáhlými nepřáteli Ruska.
Postoj národních kleptokratů je naproti tomu soudržnější.
Rozsáhlé majetky na nenáviděném Západě je nijak nesvazují.
Nebylo by pro ně těžké přesvědčit obyčejné Rusy, nalomené už dnešní xenofobní propagandou, že Tbilisi, Sevastopol, Astana i Tallinn patří Rusku a že je třeba je dobýt silou.
Putin kdysi řekl, že „největší geopolitickou katastrofou dvacátého století byl pád Sovětského svazu.“ Národní kleptokrati možná už brzy začnou volat po jeho oživení a mají čím dál silnější postavení, aby tak učinili.
Svoboda slova ve věku filtrů
OXFORD – Německý zákon o uplatnění sítě – podle nějž lze platformy sociálních médií jako Facebook a YouTube pokutovat až do výše 50 milionů eur za každý „zjevně nezákonný“ příspěvek po 24 hodinách od přijetí oznámení – je od začátku kontroverzní.
Když v lednu vstoupil plně v účinnost, nastal ohromný povyk a kritici z celého politického spektra prohlašovali, že je to vábnička k cenzuře.
Vláda přenáší své pravomoci na soukromé zájmové skupiny, protestovali.
Jedná se tedy o konec svobody slova v Německu?
Samozřejmě že ne.
Jistě, německý Netzwerkdurchsetzungsgesetz (či NetzDG) je nepřísnější předpis svého druhu v Evropě, která má čím dál větší dopal na mocné americké provozovatele sociálních médií.
Kritici přitom vznášejí oprávněné námitky proti slabinám zákona.
Možností ke svobodnému vyjádření ale zůstane hojně, i když dojde k mylnému odstranění některých příspěvků.
Pravda je taková, že zákon je důležitým poselstvím: demokracie nebudou mlčet, budou-li jejich občané vystavováni nenávistným a násilným projevům a záběrům – obsahu, který, jak víme, dokáže nenávist a násilí podnítit ve skutečném životě.
Odmítnutí chránit veřejnost, zejména ty nejzranitelnější, před nebezpečným obsahem ve jménu „svobody projevu“ ve skutečnosti slouží zájmům těch, kdo už mají výsady, v prvé řadě mocných společností, které dávají šíření informací do pohybu.
Projevy jsou filtrovány odjakživa.
V demokratických společnostech má každý právo vyjádřit se v mezích zákona, ale nikdy nikomu nebylo zaručeno publikum.
Aby občané získali vliv, museli vždy zaujmout – anebo obejít – „strážné“, kteří rozhodují, které hlasy a ideje jsou podstatné a stojí za to je zesílit, ať už prostřednictvím médií, politických institucí nebo protestů.
Totéž platí dnes, s tím rozdílem, že na stráži jsou algoritmy, které automaticky filtrují a řadí všechny příspěvky.
Samozřejmě že algoritmy lze naprogramovat jakýmkoli způsobem, který se líbí provozovateli, takže si mohou cenit vlastností, jež sdílejí profesionální novináři: věrohodnosti, inteligence a soudržnosti.
U dnešních platforem sociálních médií je ale mnohem pravděpodobnější, že nade vše ostatní upřednostní příjmy z reklamy.
Ty nejhlasitější proto často ještě odměňují megafonem, kdežto méně polarizující, méně privilegované hlasy jsou přehlušeny, i když poskytují promyšlená a vycizelovaná stanoviska, která dokážou veřejné diskuse skutečně obohatit.
Pokud potlačení méně privilegovaných hlasů nezajistí samotný algoritmus, často se do věci vloží internetoví trollové a kohokoli, kdo se jim znelíbí, zahrnou nenávistnými a výhrůžnými projevy.
Obětí online šikany jsou především ženy a menšiny, ale může si vzít na mušku kohokoli.
Kupříkladu německý blogger Richard Gutjahr se stal předmětem konspiračních teorií a terčem intenzivní šikany poté, co byl během dvou týdnů přítomen u dvou teroristických útoků.
Oběti online šikany často reagují autocenzurou a mnohé se s narušeným pocitem bezpečí, a dokonce sebeúcty, ze sociálních médií zcela stahují.
V tomto smyslu země nabídkou paušální ochrany ve jménu „svobody slova“ vlastně zvýhodňují nenávistné projevy.
Proč by ale práva oběti měla mít menší váhu než práva neurvalců?
V demokracii se práva většiny nemohou uplatňovat na úkor práv menšiny.
Ve věku algoritmů musí vláda víc než dřív zajišťovat ochranu zranitelných hlasů, byť by se i při zásazích na ochranu obětí občas mýlila.
Jsou-li zranitelní lidé obleženi davy extremistů a hrubiánů, je naprosto pochopitelné, že se obávají nahlas promluvit.
Jakmile k tomu dojde, „svoboda slova“ je mrtvá.
Ne všichni kritici NetzDG tuto úvahu zpochybňují: někteří souhlasí, že projevy ohrožených hlasů potřebují zvláštní ochranu.
Tvrdí ale, že potřebná opatření už v praxi existují.
Vždyť hrubé urážení a podněcování k nenávisti a násilí je zakázáno a pachatelé mohou být stíháni.
Francouzský prezident Emmanuel Macron například upřednostňuje zaměření pozornosti na posílení schopnosti justičního systému vypořádat se s nenávistnými projevy a dezinformacemi.
V digitálním věku je však rozhodující rychlost.
Technologie působí okamžitě a online příspěvky lze široce sdílet během několika minut.
Demokratické instituce konají poměrně pomalu – příliš pomalu na to, aby policie a soudy byly účinné v potlačování trollů a nenávisti na internetu.
Navíc řada obětí není v takovém postavení, aby si mohly najmout prvotřídní právníky jako Gutjahr.
Spoléhat pouze na nejtěžkopádnější státní instituce není účinná strategie ochrany svobody slova v dnešních digitálních komunikačních sítích.
Projevy nenávisti a další formy nebezpečného a nezákonného obsahu je třeba potírat u zdroje.
Na jedné straně je nutná důkladnější mediální gramotnost konzumentů, mezi nimiž je třeba od mládí provádět osvětu o dopadech nenávistných projevů na internetu v reálném světě.
Na druhé straně – a právě to se NetzDG pokouší zajistit – se platformy sociálních medií musí postarat o to, aby jejich produkty byly navrženy způsoby podporujícími zodpovědné používání.
Není to ale žádné rychlé řešení.
Právě naopak, vyžaduje zásadní přehodnocení obchodních modelů, které projevy nenávisti usnadňují, ba dokonce odměňují.
Nelze připustit, aby firmy profitovaly ze škodlivého obsahu a zároveň krčily rameny nad odpovědností za jeho následky.
Musí naopak účinněji a svědomitěji korigovat své algoritmy, aby označovaly obsah, jejž by měli sledovat a hodnotit lidé, a zároveň do všech svých obchodních rozhodnutí promítat povědomí o své odpovědnosti v zápase za opravdovou svobodu projevu.
Je to možná v rozporu s přímočarou podnikatelskou logikou dělat cokoli, co maximalizuje zisk a hodnotu akcií.
Je to ale nepochybně to nejlepší pro společnost.
Německá vláda oprávněně postrkuje firmy správným směrem.
Sjednocení Německa a nová Evropa
PAŘÍŽ – Tento komentář jsem začal psát krátce po jednom pozoruhodném výročí.
Třetí říjen 1990 byl faktickým datem implementace ohromujícího rozhodnutí přijatého sotva o měsíc dříve.
Třiadvacátého srpna odsouhlasila východoněmecká Volkskammer neboli Sněmovna lidu jednostrannou věrnost východoněmeckých spolkových zemí západoněmecké ústavě.
Článek 23 spolkové ústavy SRN to sice umožňoval, avšak Volkskammer toto rozhodnutí nekonzultovala ani se západoněmeckou vládou, ani s jejím parlamentem!
Podmínky sjednocení byly později definovány ve smlouvě podepsané v Berlíně 31. srpna 1990 a schválené východoněmeckým i západoněmeckým parlamentem 20. září.
Téhož dne byla v Moskvě podepsána mírová smlouva mezi oběma německými státy a čtyřmi vítěznými mocnostmi a 3. října bylo oficiálně ohlášeno sjednocení.
Tyto události, jichž dosáhli tři hlavní aktéři, otřásly světem – a navždy ho změnily.
Prvním aktérem byl Michail Gorbačov, který schválil otevření hranic mezi Rakouskem a Maďarskem, čímž odstartoval sled událostí vedoucích až ke sjednocení.
A byl to Gorbačov, kdo prohlásil, že sovětská vojska nezasáhnou na podporu v nesnázích se ocitnuvších komunistických režimů proti vůli jejich lidu – toto prohlášení bylo přímo adresováno Německé demokratické republice.
Druhou klíčovou postavou byl západoněmecký kancléř Helmut Kohl, který do těchto pootevřených dveří vtrhl, nedbaje varování spojenců.
Třetím aktérem pak byl východoněmecký lid, jenž bez ohledu na rizika hromadně vyšel do ulic, aby demonstracemi postrčil sjednocení kupředu.
Tyto události měly hluboký dopad na vztahy mezi Německem a jeho spojenci.
Spojené státy, Velká Británie i Francie si podle všeho myslely, že se vše děje příliš rychle, a že kdyby Německo nepotvrdilo své členství v NATO (což nakonec udělalo), ocitla by se v ohrožení mezinárodní bezpečnost.
Několik měsíců totiž panovaly obavy, že Rusko podmíní svůj souhlas se sjednocením odchodem Německa ze Severoatlantické aliance.
Zatímco USA své pochybnosti maskovaly, Velká Británie a Francie nebyly tak klidné.
Britská premiérka Margaret Thatcherová se omezila na znepokojená veřejná prohlášení, avšak francouzský prezident François Mitterrand pokládal za nezbytné odjet do východního Berlína na improvizovanou návštěvu, a to navzdory názoru svého ministerstva zahraničí i navzdory velkému nadšení francouzského lidu z německého sjednocení.
Mitterrand doufal, že celý proces zpomalí a naváže vyjednávání na nějaké mezinárodní záruky.
Jeho úsilí však skončilo fiaskem, na které se v Berlíně vzpomíná dodnes.
Motivem Mitterrandovy „mise“ byla snaha určit, jaká preventivní opatření by se mohla nebo měla přijmout proti potenciálním vrtochům tohoto silného, leč nevyzpytatelného národa.
Odpověď byla nakonec zakotvena v Maastrichtské smlouvě, která rozšířila pravomoci Evropské unie i na zahraniční věci a soudnictví a částečně je pozvedla na nadnárodní úroveň.
Velká Británie a Dánsko však trvaly na tom, že tyto nové kompetence nebudou uplatňovány Evropskou komisí, nýbrž jen na mezivládní úrovni, tedy pouze prostřednictvím konsensu.
Francie se hlasování nezúčastnila, takže Velká Británie a Dánsko automaticky zvítězily.
Evropa měla činit společné zahraničně-politické kroky pouze na základě jednohlasné shody.
Politická Evropa se tak stala mrtvě narozeným dítětem právě v okamžiku, kdy měla největší potenciál.
Pro Německo to bylo velké zklamání – zejména proto, že už nemohlo počítat s Francií, svým hlavním spojencem v Evropě.
V samotném Německu poškodila neschopnost vytvořit politicky integrovanou federální Evropu prointegrační politické síly a nahlodala morální autoritu válečné generace.
Nové Německo a jeho poválečná generace cítily pokušení obnovit sjednocenou, byť osamocenou německou identitu, která bude mít vliv v Evropě i ve světě.
V důsledku toho se sjednocené Německo přirozeně spokojilo se starou sférou své dominance, východní Evropou.
Vedoucí představitele Německa však tyto změny znepokojovaly.
V září 1994 vydali dva poslanci většinové Křesťansko-demokratické unie politické prohlášení o Evropě, v němž zpochybnili její budoucnost a obzvláště vyhlídku federalismu.
Zveřejnění textu se setkalo s tísnivým mlčením, takže proevropské struktury v Německu zůstaly izolované a odrazené.
Joschka Fischer, bývalý šéf Strany zelených a ministr zahraničí Německa, pronesl v květnu 2000 dlouhý projev o nutnosti evropské integrace.
Všechny členské státy byly dotázány na evropský federalismus, ale žádný neodpověděl.
Francie, na kterou se zraky upíraly nejvíce, setrvala v mlčení, takže Německo znovu získalo pocit, že ho partneři nechali na holičkách.
Proces eroze urychlovaný britskou diplomacií byl v plném proudu.
Nakonec zvítězil.
Vyhlídka skutečné evropské integrace v zahraničních a obranných otázkách byla popírána na každém kroku během po sobě jdoucích jednání o Amsterdamské smlouvě, Smlouvě z Nice, neúspěšném ústavním projektu a Lisabonské smlouvě.
Čas plynul, generace se měnily.
Protože v dnešním Německu nezažil válku nikdo z lidí, kteří mají rozhodující moc v byznysu, financích a vládě, není už evropský projekt pokládán za podmínku společné evropské budoucnosti.
Noví lídři vidí Evropu pouze jako obchodní režim.
Německá diplomacie zatím aktivně rekonstruuje své hospodářské a kulturní sféry vlivu, a to nejen ve východní Evropě.
Důsledky této ztracené evropské perspektivy vyšly najevo na podzim roku 2008, kdy prvotní impulz kancléřky Angely Merkelové v souvislosti s krizí kolem podřadných hypoték a pádem Lehman Brothers vyzněl nacionalisticky a veskrze antievropsky.
Neměl vzniknout žádný společný evropský plán řešení krize a nemělo se žádat o veřejné prostředky.
Německo hodlalo své bankovní střadatele ochránit samo a prostřednictvím soukromých nástrojů.
Pouze tíživost situace přivedla Německo na následném jednání skupiny G-20 zpět do evropského kruhu.
Dvacet let po dokončení sjednocení se Německo stalo jednou z velkých světových demokracií.
Mnozí lidé si přejí, aby bylo ve svých názorech a chování také evropštější.
Německo však nenese hlavní zodpovědnost za zabití vize politické Evropy.
Německo není Volkswagen
MNICHOV – Skandál s Volkswagenem vyvolal otázky o německém modelu produkce.
Pokud byl úspěch dieselových vozidel částečně vděčný za podvodné snahy skrýt množství škodlivých emisí, které produkují, nevyvolají obdobná zjištění u dalších firem otázky o transformaci země z “nemocného muže Evropy“ na exportem řízeného ekonomického tahouna?
Naštěstí je odpověď skoro určitě ne.
Konkurenční výhoda Německa souvisí mnohem méně s podvody než s tím, jak jsou jeho firmy strukturovány a jakou mají firemní kulturu, ve které fungují.
Jedna z hlavních automobilek Německa je výjimkou a ne příkladem z výrobních pravidel, která dovedla zemi k úspěchu.
Německý úspěch je opravdu často citován jako něco, co by jiné země měly následovat jako příklad a citován je oprávněně.
Od počátku století země vyrostla v jednoho z největších světových exportérů a předčila všechny další hlavní země Evropy.
Od roku 2000 do 2013 narostl export Německa o 154%, v porovnání se 127% Španělska, 98% Velké Británie, 79% Francie a 722% Itálie.
Hlavní vysvětlení nedávného německého obdivuhodného výkonu tkvělo v platovém omezení.
Jenže jak ukazuje porovnání se Španělskem, rychlejší růst platů nemůže být jediným faktorem.
Pro upřesnění, mezi lety 2000 a 2008 rostly německé platy o 19%, v porovnání s 48% ve Španělsku.
Po finanční krizi v roce 2009 se však role obrátily.
Mezi lety 2009 a 2013 byl růst nominální mzdy v Německu na 14%, oproti 4% ve Španělsku.
I tak, navzdory rapidnímu růstu platů, se německý export odrazil ode dna rychleji než ten španělský, nebo vlastně jakýkoliv jiný v rámci zemí EU.
Nejdůležitější faktor stojící za německým úspěchem je ten, že struktura jeho firem zlepšuje kvalitu jejich produktů.
Němečtí vývozci jsou organizováni způsobem, který je mnohém méně hierarchický a více decentralizovaný než je tomu u jiných evropských firem.
To jim dává několik výhod.
Decentralizace umožňuje zaměstnancům na nižších úrovních korporátní hierarchie navrhovat a implementovat nové nápady.
Protože jsou tito zaměstnanci často blíže zákazníkovi než ti ve vyšších patrech firmy, je jejich kolektivní znalost o tom, co chce trh, důležitou hodnotou firmy.
Využití této znalosti umožňuje Německu soupeřit v kvalitě, ne ceně.
Pokud by omezení platů bylo hlavním faktorem německého úspěchu, těžko by se pak překonávali francouzští, italští, britští a španělští vývozci, kteří soutěží především v ceně a to outsourcingem produkce do nízkopříjmových zemí.
Namísto toho umožňuje důraz na kvalitu německým firmám účtovat vyšší ceny a získávat nové zákazníky.
Pokud se exportérů zeptáme na postavení jejich produktů v poměru k průměru trhu, tak 40% německých exportérů ohodnotí své zboží jak zboží špičkové kvality, což udělá pouze 10% francouzských exportérů.
Decentralizovaný management pomohl německým vývozcům ztrojnásobit jejich podíl na globálním trhu zboží s nejvyšší kvalitou, v porovnání s firmami, které nereorganizovaly.
Když jsem studoval top 1% německých vývozců – superstar vývozu země – zjistil jsem, že více než zdvojnásobili svůj podíl na globálním exportním trhu poté, kdy se rozhodli decentralizovat své organizace.
Tento důraz na kvalitu by mohl vysvětlovat, jak se Německu povedlo rychle vzpamatovat po roce 2009, navzdory růstu nominální mzdy.
Kvalita dělá vývozce méně citlivé na změnu ceny, včetně těch co jsou poháněni růstem mezd.
Oproti tomu země, kde firmy soutěží v ceně, mohli pociťovat při růstu mezd větší tlak na přesun produkce do zahraničí.
Relativní lhostejnost Německa k růstu nákladů by také mohla vysvětlovat, proč jeho vládě nevadí silné euro, zatímco vlády Francie a Itálie vybízeli Evropskou centrální banku k jeho oslabení.
Jak se ukazuje, tak Volkswagen zvolil jiný přístup než většina ostatních německých firem.
Namísto decentralizace moci seděl CEO Martin Winterkorn v čele centralizované organizace vedené na principu velení a řízení a fungoval jako patriarcha.
Jeho touha dostat společnost na nejvyšší stupínek automobilového průmyslu a překonat Toyotu, vytvářela enormní tlak na manažery, aby zajistili růst.
Výsledek – rozhodnutí podvádět při emisních testech – říká méně o výrobní kultuře než o hnilobě v automobilové společnosti, začínající na samém vrcholu.
Podle World Value Survey je Německo společnost s vysokou mírou důvěry, kde občané důvěřují v chování druhých a podle toho jednají.
A lekce Volkswagenu ukazuje, že tato kultura je asi nutná pro fungování vývozního modelu země.
Francouzští a italští vývozci, kteří zavedli decentralizovaný management, nezvýšili svůj podíl na globálním trhu zboží s nejvyšší kvalitou.
Pravděpodobným důvodem je, že poskytnutí větší autonomie divizním manažerům jim umožní nejen reagovat na poptávku trhu, ale také postavit jejich vlastní kariéru před dobro firmy.
Pokud si má Německo zachovat svou ekonomickou dominanci, bude muset udělat něco mnohem tvrdšího, než jen udržovat mzdy na uzdě nebo restrukturalizovat hierarchie.
Bude muset zajistit, že kultura integrity, která je zásadní pro jeho úspěch, zůstane nezměněná pod tlakem globální konkurence.
Nemastná neslaná německá velká koalice
MNICHOV – Sociálnědemokratická strana Německa (SPD), Křesťanskodemokratická unie (CDU) a její bavorská sesterská strana s názvem Křesťansko-sociální unie (CSU) se dohodly na vytvoření další „velké koalice“ a zveřejnily osmadvacetistránkovou dohodu, která nastiňuje jejich navrhovanou politickou agendu.
Dohoda přichází několik měsíců po volbách, v nichž SPD a CDU/CSU prosazovaly poněkud odlišné postoje k hospodářské politice.
Zatímco SPD se zaměřovala na potřebu většího přerozdělování a vyšších veřejných výdajů, CDU/CSU slibovala „daňové škrty pro všechny“ a restriktivnější uprchlickou politiku.
Otázka dnes zní, zda koalice složená z tak ideologicky odlišných sil skutečně může připravit Německo na výzvy, které ho čekají.
V nadcházejících měsících a letech budou muset němečtí politici zvládnout přechod na digitální éru, aby zachovali konkurenceschopnost země.
Kromě toho musí stabilizovat sociální stát právě v době, kdy populace rychle stárne.
A musí realizovat rozumnou migrační politiku.
Vedle této kompletní domácí agendy navíc mnozí lidé vzhlížejí k Německu s nadějí, že právě ono udrží Evropskou unii pohromadě.
Jak poznamenala řada komentátorů, nová německá vláda bude těžit z rozpočtového přebytku, protože ekonomický boom v kombinaci s některými zvláštnostmi německých daňových zákonů zvýšil v posledních čtyřech letech vládní příjmy.
I když bude vláda podle své prozatímní koaliční dohody usilovat o vyváženou rozpočtovou politiku, bude mít prostor na vyšší výdaje nebo na daňové škrty v objemu 46 miliard eur – což je zhruba 0,3% HDP – během čtyř let.
Podle koaliční dohody se 36 miliard eur přebytku vyčlení na různé výdaje, jako jsou transfery rodinám, vyšší zemědělské a regionální dotace, pobídky v oblasti výstavby bytů, silnice a související infrastruktura, univerzity a školní budovy, a dokonce i armáda.
Na daňové škrty tak zbývá pouhých 10 miliard eur, jež budou mít podobu snížení solidárního příplatku (Solidaritätszuschlag), což je zvláštní typ daně z příjmu, který byl zaveden v roce 1991 za účelem financování sjednocení Německa.
Velká koalice si představuje, že tuto daň zruší všem s výjimkou poplatníků v pásmu 10% nejvyšších příjmů, tedy lidí, kteří se na jejím celkovém výnosu už dnes podílejí více než z poloviny.
Zamyslíme-li se však nad dopady tohoto „plíživého zdaňování“, pak se vyhlídky pro daňové poplatníky zhoršují.
Na rozdíl od většiny jiných rozvinutých zemí postrádá německá daňová soustava mechanismus automatických úprav, který by bránil tomu, aby inflace vytlačovala domácnosti do vyšších daňových pásem.
K jednorázovým úpravám sice dochází, ale ty mohou jen stěží zajistit plnou kompenzaci bezpočtu domácností, které v důsledku toho platí vyšší daň, než by platit měly.
Při současném tempu plíživého zdaňování se německé daňové příjmy zvýší v příštích čtyřech letech zhruba o 50 miliard eur.
Snížení solidárního příplatku na polovinu ne dříve než v roce 2021 to ani zdaleka nevyváží.
Ve výsledku tak není z koaliční dohody příliš nadšený nikdo, dokonce ani SPD.
Navzdory tomu, že koaliční dohoda klade důraz na výdaje, se SPD obává, že účast v další velké koalici dále poškodí její veřejný obraz a vžene ještě více jejích voličů do náručí radikální levice či pravicové Alternativy pro Německo (AfD).
Pro jiné není problémem politika, nýbrž samotná agenda: navzdory všem konkrétním ustanovením toho bude dosaženo jen velmi málo.
Když se celkové částky rozprostřou do čtyř let, pak dodatečné dvě miliardy eur na obranu, 600 milionů na univerzity a čtyři miliardy na bydlení situaci příliš nezmění.
Koaliční plán sice slibuje také vyšší příspěvky do rozpočtu EU a vyšší výdaje na mateřskou dovolenou a nízkopříjmové domácnosti, avšak nijak nespecifikuje, jak tato zvýšení půjdou dohromady s vyrovnaným rozpočtem.
Ještě zásadnější je, že tato agenda postrádá ambice a směr.
Neposkytuje ani výraznou úlevu střední vrstvě prostřednictvím daňových škrtů, ani nevyčleňuje dostatečný objem investic na výzkum, infrastrukturu nebo vzdělání.
A vůbec se nezmiňuje o zdanění firem, přestože daňové škrty ve Spojených státech a plánované škrty ve Francii a Velké Británii zákonitě odlákají z Německa investice a pracovní místa.
Skutečně smělá politická agenda by vyžadovala, aby se nová vláda soustředila na konkrétní priority a smířila se s faktem, že ne všichni mohou dostat, co chtějí.
Namísto okrajového navyšování v marné snaze vyhovět všem by se zaměřila na hlubší strukturální reformy, aby položila základy budoucího růstu a stability.
Německo například každoročně vynakládá miliardy eur na dotace zelené energie.
Jak přitom uznává i samotná prozatímní koaliční dohoda, země pravděpodobně nesplní cíl v oblasti snižování emisí oxidu uhličitého do roku 2020, což naznačuje, že zmíněné dotace nefungují.
Zásadní reformy v této oblasti by mohly německou klimatickou politiku zlevnit a současně zefektivnit.
To ovšem předpokládá, aby vláda opustila svůj ideologický postoj a postavila se mocným zájmovým skupinám.
Na druhou stranu koaliční dohoda obsahuje i některé slibné nápady.
Například navrhuje program, který by přilákal kvalifikované zaměstnance a uvedl německou imigrační politiku do souladu s ekonomickými zájmy země.
A přestože by vyšší příspěvek Německa do rozpočtu EU měla nová vláda navázat na splnění určitých podmínek, aby zabránila rozhazovačným výdajům, je třeba uvítat, že se k Evropské unii jednoznačně přihlásila.
Ještě stále je čas, aby koaliční partneři svůj program revidovali.
Rozhodně by měli chtít vykonat více než jen využít současného hospodářského vzedmutí k tomu, aby rozdali bezvýznamné almužny různým voličským skupinám (pochopitelně kromě těch, které na daních platí nejvíce).
Nyní je vhodná doba začít připravovat Německo na budoucí výzvy.
Nastal v Německu čas daňových škrtů?
MNICHOV – Oslabující ekonomika rozvířila starou debatu: nepotřebuje Německo hmatatelnou daňovou úlevu pro zaměstnance i firmy, aby zůstalo mezinárodně konkurenceschopné?
Anebo by se daně měly zvýšit, aby zajistily více zdrojů na sociální programy a veřejné investice?
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Vyšší daně vytvářejí větší prostor pro vládní výdaje, zatímco nižší daně omezují výdajové možnosti státu.
Volba mezi těmito variantami má politický ráz.
Existuje však jeden obecný přístup, který by mohl v Německu získat podporu napříč politickými stranami: zajistit, aby se procento hospodářského výkonu, které si pro sebe vyžádá veřejný sektor, ve střednědobém výhledu nezvyšovalo ani nesnižovalo.
Podíl daní a příspěvků na sociální zabezpečení na celkovém HDP v Německu už léta stoupá.
Referenčním bodem pro rozhodování o celkové daňové zátěži by přitom mohl být rok 2014, kdy čistý nově vzniklý dluh spolkového rozpočtu klesl na nulu.
V té době činily daňové příjmy (včetně příspěvků) 38,6% HDP.
Do roku 2018 se tento poměr zvýšil na 39,8%.
Podstatně vzrostl také poměr daní a HDP bez započítání sociálních příspěvků, a to z 22,1% v roce 2014 na loňských 22,8%.
Do roku 2020 stoupne na 23%.
Hlavním důvodem je skutečnost, že inflace a růst mezd tlačí stále větší počet plátců daně z příjmu do vyšších daňových pásem.
Návrat poměru daní a HDP na úroveň roku 2014 by v roce 2020 vyžadoval daňovou úlevu v objemu 34 miliard eur.
A i kdyby chtěla vláda dospět na úroveň roku 2017, musela by daňovou zátěž snížit o 22 miliard eur.
Které konkrétní daně by se však měly seškrtat?
Dobrým začátkem by bylo zrušení solidární daně, tedy jakési přirážky k dani z příjmu.
Tato daň byla zavedena dočasně s cílem financovat obnovu bývalé Německé demokratické republiky po sjednocení země.
Po třiceti letech přišel čas slib dočasnosti splnit.
Argument, že zrušení solidární daně by bylo nevítaným „dárkem bohatým“, zkresluje fakta.
Pravdou je, že její zavedení bylo speciálním opatřením, které zasáhlo převážně „bohaté“.
A kterákoliv německá politická strana, jež touží po silnějším zdanění lidí s vyššími příjmy, by měla vést kampaň za reformu sazeb daně z příjmu, nikoliv blokovat zrušení solidární daně, k němuž mělo dojít už dávno.
Názor, že by bylo logičtější směřovat peníze získané ze solidární daně do veřejných investic, rovněž není přesvědčivý, poněvadž dostupných investičních zdrojů je dostatek.
Současně s tím se mohutně zvyšují vládní výdaje konečné spotřeby a programy přerozdělování často nedokážou zacílit na chudé.
Příčinou neúspěchu infrastrukturálních projektů v Německu jsou spíše vleklé plánovací procesy a odpor místních komunit než nedostatek zdrojů.
Změny jsou naléhavě zapotřebí také u podnikové daně.
Standardní zdanění firemních tržeb se v Německu pohybuje kolem 30%, což je podstatně více než v podobných zemích.
Ze všech států G7 má pouze Francie vyšší sazbu 33%, ale i ta v nadcházejících letech klesne na 28% a další snižování na 25% již bylo dohodnuto.
Chce-li spolková vláda zabránit poklesu daňových příjmů v důsledku toho, že firmy začnou přesouvat zisky do zahraničí, a chce-li v Německu udržet investice a pracovní místa, měla by následovat příkladu Francie a rovněž postupně snížit daňovou zátěž firem zhruba k 25%.
Podle odpůrců reformy podnikové daně vysoký exportní přebytek Německa ukazuje, že není zapotřebí činit ekonomiku ještě konkurenceschopnější.
To je však jednoduše omyl.
Každý, kdo něco takového tvrdí, si plete exportní potenciál firem s atraktivitou Německa coby vhodné lokality pro investice a pracovní místa.
Exportní přebytek Německa jde ruku v ruce s čistým vývozem kapitálu, protože v zahraničí se realizují větší investice než doma.
Snížení podnikových daní by to změnilo.
Podle současných odhadů lze říci, že kdyby daňová sazba klesla z 30% na 25%, německé firmy by mohly zvýšit investice až o 14%.
A co víc, díky nižší tendenci vyhýbat se daním by se zisky vykázané v Německu zvedly přibližně o 4%.
Celkově vzato z toho vyplývá, že reformy podnikové daně by mohly být příjmově zhruba neutrální.
A pak je zde poslední přesvědčivý argument pro daňové úlevy.
Donutily by německé politiky, aby přehodnotili současné vládní výdaje a priority, místo aby neustále ochotně předkládali nové výdajové programy jednoduše proto, že mají zdánlivě k dispozici hojnost prostředků.
Politika německého externího přebytku
MNICHOV – Debata o globální makroekonomické nerovnováze se čím dál silněji soustředí na přebytek běžného účtu a hospodářskou politiku Německa.
Vzdor vitalitě německého ekonomického motoru a úloze, již plní při roztáčení růstu a udržování stability v eurozóně, sílí kritika masivního vnějšího přebytku země.
Jak se nedávno vyjádřil časopis Economist, Německo „příliš mnoho uspoří a příliš málo utratí,“ což z něj dělá „nešikovného obhájce volného obchodu“.
Co má tedy Německo dělat?
Odpověď závisí na tom, zda se rozhodování řídí ekonomií, nebo politikou.
Nynější kritika, která tento měsíc na summitu G20 v Hamburku vytvořila, slovy jednoho pozorovatele, „neklidné ovzduší“, se zaměřuje na dvě tvrzení.
Zaprvé, příliš rozsáhlým vývozem a příliš slabými domácími investicemi Německo ubližuje samo sobě.
Zadruhé, zbytku světa, zejména Spojeným státům, upírá Německo poptávku.
Kdyby Německo víc přispívalo k celosvětovým výdajům, hospodářské zotavení z finanční krize roku 2008 by podle tohoto názoru bylo silnější.
Pravda je ale taková, že z hospodářského pohledu nemá Německo žádný pádný důvod dělat cokoli jinak.
Pokud má důvod ke změně kurzu, pak v prvé řadě z politických důvodů.
První výtka – že domácí výdaje Německa nedrží krok s jeho investičními potřebami – je mýtus.
Na důkaz, že nad rozumem vítězí spořivost, jsou předkládána odhalení o nevalně stavěných budovách a rozpadajících se mostech.
Čísla ale hovoří jinak.
Například v letech 2001 až 2005 dosáhl průměrný německý přebytek běžného účtu 2,4 % HDP a průměrné domácí investice činily bezmála 20 % HDP.
Během pětiletého období, které skončilo rokem 2016, vyšplhal sice přebytek na 7,3 % HDP, ale investice zůstaly setrvale na 20 %.
(V 90. letech byly německé domácí výdaje výrazně vyšší, ale to bylo z velké části důsledkem znovusjednocení Německa a nebylo to udržitelné.)
Přebytek vystřelil z jediného důvodu: opatrnosti.
Německo čelí vyhlídce na fiskální krizi, jak jeho populace stárne a pracovních sil ubývá.
Musí se připravit na výhledový pokles penzijních příspěvků a růst nákladů na zdravotní péči.
Zatímco zkraje nultých let dosahoval schodek veřejného sektoru 3 % HDP, dnes Německo hospodaří s malým přebytkem, což je zcela rozumná reakce, stejně jako nárůst soukromých penzijních úspor.
V současné době dává větší smysl investovat dodatečné úspory v zahraničí, protože stárnutí populace v Německu omezuje potenciál užitečných domácích investic a ostatní trhy rostou rychleji.
Druhý bod kritiky, že Německo škudlí v globálních nákupech, je mnohem složitější.
Německo by určitě mohlo pomoci zápasícím ekonomikám eurozóny, kdyby od nich kupovalo víc zboží a služeb.
Ale rozsáhlejší dovoz a nižší přebytek by také tlačily nahoru úrokové sazby, což silně zadluženým zemím neprospěje.
Ve fiskální politice, tak jako v národní bezpečnosti, je naprosto normální, že země upřednostní své vlastní zájmy.
Celosvětový tlak přesto možná německou kancléřkou Angelou Merkelovou pohne, přinejmenším ze tří důvodů – do jednoho politických, nikoli ekonomických.
Zaprvé, Německo má v mnoha oblastech, od imigrace po energetickou bezpečnost, silný zájem na mezinárodní spolupráci.
Ústupky na poli makroekonomické politiky by mohly vést ke spolupráci v jiných oblastech.
Přístup podle hesla „Německo na prvním místě“, po vzoru strategie „Amerika na prvním místě“ amerického prezidenta Donalda Trumpa, by byl pro Merkelovou kontraproduktivní.
Zadruhé, dlužníci na své věřitele zřídka pohlížejí se sympatiemi.
Věřitelské postavení Německa vůči ostatním zemím může vést k politickým konfliktům, protože dlužníci jsou motivovaní se vyhnout splácení.
Zatřetí, postup proti makroekonomickým nevyváženostem (MIP), zavedený Evropskou unií, aby předcházel destabilizačním hospodářským politikám jednotlivých členských států, vyžaduje, aby stát s přebytkem běžného účtu nad 6 % HDP provedl úpravy.
Německo může stěží od jiných zemí očekávat dodržování pravidel EU, pokud je samo ignoruje.
Jestli se Merkelová rozhodne jednat, se teprve uvidí, ale pokud ano, existuje řada možností.
Německo by se například mohlo pokusit domácí spotřebu stimulovat rychlejším růstem mezd.
Kromě minimálních mezd však vláda mzdové tarify nenastavuje.
A přestože by zvýšení minimální mzdy mohlo posílit příjmy těch, kdo mají práci, také by mohlo zvýšit nezaměstnanost.
Ve výsledku by celková spotřeba mohla dokonce poklesnout.
Jinou možností by bylo zvýšit veřejné výdaje ve vojenských zakázkách a infrastruktuře, avšak vojenské nákupy jsou dlouhodobý proces a další investice do infrastruktury by v době, kdy stavebnictví běží na plnou kapacitu, byly obtížné.
Jednodušší by zřejmě bylo povzbudit firemní investice, například zavedením zrychlených odpisů, daňových úlev na podporu výzkumu a vývoje a velkorysejších předpisů pro odpočty ztrát.
Jako nejlepší volba se jeví posílení domácích soukromých investic prostřednictvím reformy firemních daní.
Co se ale týče řešení globálních makroekonomických nevyvážeností, kritici Německa budou takovými opatřeními zklamáni.
Německo představuje 4,4 % světového HDP.
Snížení jeho vnějšího přebytku, ze současné úrovně 8,5 % HDP třeba i o 2,5 procentního bodu, by mělo na globální ekonomiku minimální vliv.
Zvýšení poptávky odpovídající 2,5 % německého HDP by globální poptávku zvedlo o pouhou 0,1 %.
Svět by přišel o obětního beránka, jemuž dává za vinu své hospodářské nesnáze.
Jinak by se mnoho nezměnilo.
Německo, Evropa a Rusko
Evropská jednota je nedělitelná.
Když je zastrašován nebo ostrakizován jeden národ, pozbývají svobody všichni.
Dosvědčuje nám to každý aspekt naší sdílené kultury, ne-li minulé století vyplněné společným utrpením.
Prvořadým cílem Evropské unie tedy je prosazovat stabilitu a bezpečnost prostřednictvím dynamické struktury vzájemné ekonomické a politické závislosti, na níž mají vlastní zájem všechny národní státy.
Takováto struktura ovšem dnes chybí mezi EU a Ruskem, k újmě všech zemí, jež leží mezi nimi.
Je proto nezbytné, aby Německo z tohoto tématu učinilo ústřední záležitost svého předsednictví EU, které právě začíná.
Vzhledem k pokladně nadouvané vysokými cenami ropy a zemního plynu se Rusko opět agresivně staví před malé a stále relativně slabé státy, které před 15 lety prchly se sovětské říše.
S ohledem na zbylé hospodářské a institucionální vazby zrodivší se za sovětské éry, vnější vliv Ruska v tomto regionu zůstává obrovský.
Rusko však i dnes rozšiřuje svou moc nad energetickými trhy za hranicemi svých nejbližších sousedů.
Vztah Evropy k Rusku je natolik důležitý, že by se neměl rozvíjet ad hoc způsobem prostřednictvím bilaterálních ujednání.
Dnešek je okamžikem největší flexibility Evropy; jak roste závislost na ruských energetických dodávkách, síla pák EU slábne.
Evropskou strategií tedy nemůže být historicky mnohokrát prošlapaná cestička nejmenšího odporu.
Želbohu, od konce studené války se často předpokládá, že nepřátelské záměry Ruska se rozplynuly, a zahraniční politika vůči Rusku se provádí, jako by už neplatily tradiční diplomatické ohledy.
Ovšemže však tyto ohledy platí .
Povzbuzování hospodářské a politické reformy jsou sice důležité cíle, ale nikdy nesmějí sloužit jako náhražka vážného úsilí o zadržování ruského hluboce zakořeněného expanzionismu.
Jistěže, Rusko má v oblasti, která bývá označována za jeho „blízké zahraničí,“ legitimní bezpečnostní zájmy.
Evropská stabilita a oddanost hospodářskému růstu napříč kontinentem ovšem vyžadují, aby se tyto zájmy uspokojovaly bez ekonomického nátlaku a jednostranné intervence.
Životaschopná evropská politika vztahu k Rusku musí připouštět rostoucí závislost Evropy na ruských energetických zdrojích.
Postupovat jinak by znevažovalo nejdůležitější otázku: spolehlivost Ruska coby dodavatele energií.
Třebaže ovládá největší světové zásoby plynu, produkce ruského státního monopolu Gazpromu není pro ekonomiku rostoucí o 6% ročně dostatečná.
Tři největší těžební pole Gazpromu, která tvoří tři čtvrtiny jeho výroby, jsou v útlumu.
Tento domácí nedostatek znamená, že Gazprom nedokáže navýšit dodávky do Evropy, přinejmenším krátkodobě, nemůže-li nakupovat plyn za cenu nižší než tržní od svých východoevropských a středoasijských sousedů a obratem ji za tržní ceny prodávat svým evropským zákazníkům.
Zároveň chce Rusko vyhovět i dalším trhům, zejména podél své východní hranice.
Problémem není nedostatek zásob, ale investiční strategie Gazpromu.
V posledních letech společnost živě investovala do všeho kromě přípravy ložisek k dobývání.
Vybudovala nebo ještě buduje produktovody do Turecka a Německa, převzala ropnou společnost a hledala si záchytné body na evropských distribučních trzích.
Místo investic do hledání ropy se Gazprom stal největší mediální skupinou v Rusku.
To vše se děje ve jménu budování a podpory národního energetického šampiona, který slouží také jako zahraničněpolitická páka Kremlu.
Současně s neustálým propadem investic do stěžejní činnosti Gazpromu, totiž těžby, je na obzoru krize, která vyžaduje dohled a pomocnou ruku EU.
Je potřeba brzdit ctižádost Gazpromu získat kontrolu nad infrastrukturou potrubní a energetické přepravy, kvůli čemuž je potřeba zajistit možnost prosperovat nezávislým producentům.
Vskutku, nezávislí producenti už v Rusku tvoří 20% domácího odbytu plynu.
Rozšíření jejich těžby a umožnění jejich přímého vstupu na evropské trhy si vyžádá tržní pobídky.
Evropa může pomoci tím, že bude trvat na tom, aby se Rusko účastnilo Evropské energetické charty, která Gazprom vyzývá, aby svým těžebním konkurentům umožnil přístup do ruských produktovodů a aby se všechny spory řešily mezinárodní arbitráží.
Evropská konkurenční politika, která zdárně ukáznila obří firmy jako Microsoft, aby podpořila hospodářskou soutěž, by rovněž mohla pomoci proměnit Gazprom v běžného konkurenta.
Evropští lídři by měli vstoupit do upřímných diskusí o tom, kde se evropské a ruské zájmy sbíhají a kde se liší, a tyto diskuse by měly zahrnout i regionální sousedy, již jsou jak těžebními, tak tranzitními státy, jako moje vlast, Ukrajina.
Moskva bude politice založené na vzájemném respektu vůči zájmům ostatních rozumět lépe než prostým výzvám k upřímnosti a přátelství.
Rusko by mělo být vítáno v institucích a u dohod, které pěstují spolupráci, s recipročními právy a povinnostmi.
Ruské reformy nebudou rozvíjeny, nýbrž bržděny, budou-li se přivírat oči nad politickou a ekonomickou agresí.
Namáhavě vybojovaná nezávislost bývalých sovětských republik se nesmí v tichosti stát předmětem obchodu za souhlasu s ruskou touhou po regionální hegemonii.
Ruští lídři mají právo na porozumění světa, neboť musejí bojovat za překonání generací ničivé sovětské vlády.
Nemají ovšem právo na sféru vlivu, po níž 300 let bažili ruští carové a komisaři.
Má-li být Rusko pro Evropu seriózním partnerem, musí být ochotné společně s výhodami stability akceptovat také povinnosti vůči ní.
Jestliže si Evropa chce zajistit prosperitu a energetickou bezpečnost, nesmí požadovat nic menšího.
Umění přebytku
BERLÍN – Setrvale vysoký přebytek běžného účtu Německa možná nebude figurovat v oficiální agendě summitu skupiny G20, který se tento týden koná v Hamburku, ale bezpochyby vyvolá třenice mezi zúčastněnými lídry.
Přebytek, jenž je už dlouho jablkem sváru pro mnoho obchodních partnerů Německa, totiž loni dosáhl nového maxima ve výši 8,3% nominálního HDP, přičemž nejvyšší podíl představuje přebytek vůči Spojeným státům.
Německé ekonomice by jistě mohly prospět změny, které by přebytek běžného účtu snížily.
Takové úpravy však dávají smysl pouze v případě, že za nimi budou stát racionální důvody – a také lídři, kteří uznávají vzájemnou přínosnost mezinárodního obchodu, umožní rozložení ekonomických změn do delšího časového období a odmítnou iluzi, že ekonomika se podobá velké firmě.
Mezinárodní obchod není hrou s nulovým součtem.
Schodek běžného účtu není jednoznačným ukazatelem „špatného obchodu“ a přebytek není nutně důvodem k oslavám.
Spíše jde o výsledek bezpočtu soukromých dohod, od nichž zúčastněné strany očekávají nějaký přínos.
Přesto administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa a také (méně útočně) Evropská komise dál prosazují interpretaci, že vysoký přebytek Německa musí naznačovat makroekonomickou nerovnováhu způsobenou nízkou agregátní poptávkou v poměru k nabídce.
Trump – který projevil nepochopení ekonomických konceptů spojených s měřením bilance běžného účtu – dokonce zašel tak daleko, že prohlásil, že „Němci jsou velmi, velmi špatní“ kvůli „milionům aut, která prodávají do USA“.
Realita je taková, že má-li vzniknout makroekonomická nerovnováha, musela by se agregátní poptávka na dané cenové úrovni významně odchýlit od agregátní nabídky.
Převis nabídky by se pak odrazil buď v silně nevyužitých výrobních kapacitách, nebo v dramatickém poklesu cen i cenových očekávání.
Nic z toho dnes není v Německu patrné.
Německé výrobní kapacity jsou naopak přetížené.
Míra zaměstnanosti je vysoká a nezaměstnanost klesá.
Ceny poněkud rostou a míry jádrové inflace jsou už léta pozitivní.
Vzhledem k tomu by jakákoliv intervence zaměřená na stimulaci poptávky – podle Trumpovy interpretace evidentní lék – jen stěží dávala smysl.
Zjednodušující výklad, který prosazují západní partneři Německa, má ještě více zádrhelů.
Přebytek běžného účtu se často interpretuje jako příznak záměrně podhodnocené měny, obchodních bariér nebo dumpingu exportního zboží.
Německou ekonomiku však charakterizují relativně nízké obchodní bariéry, tvorba mezd je do značné míry nezávislá na politice a měnovou politiku nestanovuje německá vláda, nýbrž Evropská centrální banka.
Zdá se, že vysoký přebytek běžného účtu Německa do značné míry způsobují spíše dočasné síly než výše uvedené přetrvávající faktory.
Ze všeho nejdůležitější je skutečnost, že expanzivní měnová politika ECB sice zřejmě byla nezbytná pro odvrácení krize eura, ale stlačila dolů jeho hodnotu; výsledné zlepšení cenové konkurenceschopnosti od poloviny roku 2014 se podílelo na německém přebytku běžného účtu v roce 2016 nejméně jedním procentním bodem.
Dramatickému poklesu cen ropy v letech 2014 až 2016 se připisuje zvýšení o další dva procentní body a k dalším dvěma přispěly demografické změny.
Zkoumání čistých půjček a úvěrů poskytnutých německými ekonomickými sektory poskytuje další vysvětlení vysokého vnějšího přebytku země.
Německý podnikový sektor vykazuje rostoucí kapitálové poměry, zejména kvůli daňovým faktorům a tvorbě rizikových polštářů v reakci na globální finanční krizi z roku 2008 i krizi eurozóny, která vypukla o dva roky později.
Není tedy překvapivé, že vzestup podnikových úspor jde ruku v ruce se zvýšenými investicemi v zahraničí.
Rovněž německé veřejné finance se v posledních letech zlepšily a domácnosti prošly výraznou konsolidací, aby se vypořádaly s vysokým zadlužením, které bylo výsledkem realitní bubliny z konce 90. let.
Většina těchto vlivů – a jejich příspěvek k přebytku běžného účtu – postupem času zákonitě vymizí.
Poslední ekonomickou pravdou, kterou si musí zejména Trump uvědomit, je skutečnost, že státní ekonomiky nelze řídit jako velké firmy.
Vysoká míra abstrakce v makroekonomické analýze často zastiňuje fakt, že agregátní výstupy jsou výsledkem enormního počtu diskrétních rozhodnutí nezávislých aktérů.
Politici nemohou s těmito výstupy manipulovat podle své vůle.
Mohou pouze utvářet prostředí, v němž individuální aktéři působí, snažit se posouvat makroekonomický agregát žádoucím směrem a omezovat nezamýšlené vedlejší důsledky.
A konečně platí, že přebytek běžného účtu by se měl chápat jako příznak určitého ekonomického vývoje, nikoliv jako cíl ekonomické politiky.
V případě Německa by nemělo být cílem řešit bilanci běžného účtu jako takovou, ale spíše zvyšovat návratnost investic uvnitř Německa.
Mezi taková opatření by mohly patřit například snaha o přechod na čistou energii v souladu s ekonomickými principy, reformy podnikových daní, které budou podporovat neutralitu financování, nebo deregulace zhýčkaného sektoru služeb.
Pozitivní roli by mohly sehrát i vyšší veřejné investice, ačkoliv ty by měly jít převážně na úkor veřejné spotřeby.
Takový ekonomický balík by mohl podpořit německý potenciální růst a zároveň snížit přebytek běžného účtu.
Za podobné řešení by se snad postavil i Trump.
Německo, G-20 a inkluzivní globalizace
BERLÍN – Globalizace se dnes na Západě těší stále horší pověsti.
Populistická hnutí tvrdí, že z ní průměrný občan nemá velký prospěch, pokud vůbec nějaký.
Místo ní nabízejí protekcionismus a unilateralismus.
Za nejjistější cestu k obnovení velikosti národa se pokládá národní politika, ať už ve vztahu k obchodu či k finančním regulacím.
Tato populistická agenda však stojí na hluboce pomýleném předpokladu, že mezinárodní spolupráce a mezinárodní obchod jsou hrami s nulovým součtem, jejichž výsledkem jsou jen vítězové a poražení.
Ve skutečnosti mohou mít ze spolupráce a obchodu prospěch všechny země.
Koneckonců spolupráce a obchod už řadu let zvyšují globální bezpečnost a rozhodně i globální prosperitu – stamiliony lidí v rozvinutém i rozvojovém světě díky nim vybředly z chudoby.
Jistě, globalizace potřebuje pravidla a všeobecně uznávaný rámec, aby se zajistilo, že z ní budou mít prospěch všichni a že přinese trvalý a inkluzivní hospodářský růst.
Stejně jako národní legislativa vyžaduje i tento rámec neustálé úpravy.
Kdybychom ho však zcela opustili a odklonili se od globalizace, byla by to nesprávná reakce.
Naopak bychom měli hledat způsoby, jak mezinárodní hospodářskou spolupráci prohloubit a rozšířit.
Podle mého názoru je nejlepším fórem pro rozšířenou a inkluzivní spolupráci skupina G-20.
Ani ta samozřejmě není dokonalá, ale pro zajištění takové formy globalizace, která bude fungovat pro všechny, je to nejlepší instituce, jakou dnes máme.
Hlavní průmyslové a rozvíjející se státy světa jejím prostřednictvím spolupracovaly a spolupracují na vybudování společného globálního řádu, který může zajistit rostoucí prosperitu.
G-20 je skutečně politickou páteří globální finanční architektury, která zajišťuje otevřené trhy, pravidelné kapitálové toky a záchrannou síť pro země v potížích.
V posledních letech dosáhla skupina G-20 mnoha úspěchů včetně lepší koordinace finančních regulací a mezinárodního zdaňování.
A Německo jako země, která v letošním roce skupině předsedá, je odhodlané pokračovat v důležité práci zahájené během předchozích předsednictví Číny a Turecka.
Například je zapotřebí dělat více pro posílení odolnosti globální ekonomiky vůči náhlým šokům.
Jednou z hlavních priorit G-20 pro letošní rok proto bude práce na zajištění, aby se neopakovala globální finanční a hospodářská krize podobná krizi z let 2008-2009, která pramenila z krátkozrakého růstového modelu založeného na dluhu.
Máme-li však překlenout propast mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi, musíme se dívat dál.
Zejména se G-20 – a koneckonců i celý svět – musí zaměřit na Afriku, protože tento kontinent právě zažívá klíčový okamžik svého rozvoje.
Vedle morálního rozměru zvyšování životní úrovně Afričanů je rozvoj tohoto kontinentu klíčovou podmínkou omezování geopolitických rizik.
Naše investice v Africe jsou však stále nízké, což připravuje obyvatele afrických zemí o příležitosti zlepšit vlastní životy.
Z těchto důvodů skupina G-20 během německého předsednictví pracuje na intenzifikaci svého partnerství s Afrikou.
Hlavním pilířem tohoto úsilí je takzvaná „Dohoda s Afrikou“, která poskytuje rámec k podpoře soukromých investic, mimo jiné i do infrastruktury.
Navrhujeme, aby africké vlády, mezinárodní organizace a bilaterální partneři připravili s politickou podporou G-20 všeobecné a individualizované investiční dohody s jednotlivými zeměmi, čímž podnítí investice ze soukromého sektoru.
Každá země by měla zavést na míru šitý balík opatření, aby snížila svá investiční rizika.
„Dohoda s Afrikou“ je v podstatě příspěvkem k realizaci plánu hospodářského rozvoje Africké unie s názvem „Agenda 2063“.
Ta poskytuje návod ke zkvalitnění makroekonomických, podnikatelských a finančních rámců napříč kontinentem.
„Dohoda s Afrikou“ je otevřená všem africkým zemím a pět z nich se už rozhodlo stát se průkopníky tohoto nového přístupu: ministři financí Maroka, Pobřeží slonoviny, Rwandy, Senegalu a Tuniska chtějí na dohodách pracovat a tuto vůli už vyjádřili i písemně.
Všechny jsem je pozval na setkání ministrů financí a guvernérů centrálních bank skupiny G-20, které se uskuteční 17.-18. března v Baden-Badenu.
Na této schůzce nabídneme s kolegy z G-20 zmíněným zemím mezinárodní platformu, kde budou moci své plány prezentovat.
Chceme nejen s nimi, ale i s šéfy Africké rozvojové banky, Světové banky a Mezinárodního měnového fondu diskutovat o tom, jak by mohly vypadat jednotlivé prvky investičních dohod šitých na míru dané zemi.
Zmíněná pětice států pak spolu s mezinárodními organizacemi a bilaterálními partnery vybere konkrétní opatření a nástroje, jež budou začleněny do příslušné individuální investiční dohody.
Skupina G-20 zajistí dohodám značnou politickou viditelnost, což pomůže zvýšit povědomí investorů o těchto změnách.
Věřím, že když budou všichni zúčastnění partneři úzce spolupracovat a mít rovné postavení, lze dosáhnout značného pokroku.
Mezinárodní spolupráce je jediným způsobem, jak dosáhnout silného, trvale udržitelného, vyváženého a inkluzivního globálního růstu.
Německo coby poctivý zprostředkovatel nejen za skupinu G-20 je odhodlané učinit maximum pro zajištění, aby z globalizace skutečně měli prospěch všichni.
Německo není Čína
ROTTERDAM – Není sporu, že finanční krize a navazující recese, které světovou ekonomikou zmítají od roku 2008, jdou alespoň zčásti na vrub globálním nevyváženostem v obchodě a kapitálových tocích.
Ne všechny nevyváženosti jsou si ale navzájem rovny, takže je důležité poměřovat důsledky platebních bilancí jednotlivých zemí na globální ekonomickou stabilitu a prosperitu.
Konvenční pojetí vývinu krize je dobře známé: rostoucí ceny nemovitostí ve Spojených státech počátkem nového tisíciletí roztáčely soukromou spotřebu, navzdory vlažnému růstu mezd.
Společně s rozšiřujícím se rozpočtovým deficitem USA nabobtnal americký deficit běžného účtu, už dříve rozsáhlý, který se zrcadlově odrážel v kynoucích externích přebytcích v Číně a vzhledem ke stoupajícím cenám ropy také v zemích, jako jsou Spojené arabské emiráty.
Evropa se naproti tomu zdála báječně rovnovážná, přinejmenším na povrchu, ať už člověk uvažoval nad 27 členskými zeměmi Evropské unie anebo 16 členy eurozóny.
Zatímco USA hospodařily se schodky běžného účtu ve výši až 6 % HDP, schodek – případně přebytek – EU a eurozóny zřídka přesahoval 1 % HDP.
V uplynulém roce se však zcela jasně ukázalo, že to všechno byla jen iluze.
Pod povrchem se hromadily obrovské nevyváženosti, které v zemích na okraji eurozóny vyústily v boom nemovitostí poháněný dluhy.
Německo a Nizozemsko hospodařily s přebytky v rozsahu 7 až 9 % HDP, čímž běžný účet eurozóny jako celku vyvažovaly.
Nejpozději v roce 2006 však už deficit běžného účtu Portugalska, Španělska a Řecka dosahoval 9 % HDP a víc.
Vztah mezi USA a Čínou se podobá vztahu mezi zásilkovým prodejcem a nepříliš solventním zákazníkem.
Nejlidnatější země světa je největším zahraničním věřitelem americké vlády a podniků, jež americká vláda finančně zaštiťuje, například Fannie Mae a Freddie Mac.
Oficiální devizové rezervy Číny přesahující 2,5 bilionu dolarů, které pramení z dvouciferných přebytků běžného účtu a z kapitálových přílivů, se většinou investují do dolarových dluhopisů.
Někteří komentátoři tvrdí, že Německo hraje v eurozóně tutéž úlohu jako Čína v „Čimerice“, což je termín zavedený Niallem Fergusonem a Moritzem Schularickem k popisu symbiotického hospodářského a obchodního vztahu mezi Čínou a USA.
Pokud se člověk zaměří výhradně na oblast běžného účtu platební bilance, může to tak vypadat.
V roce 2007, kdy externí přebytek Německa dosáhl rekordních 7,5 % HDP, měla země největší bilaterální přebytek s USA (29,5 miliardy eur) a dále se Španělskem, Francií, Velkou Británií a Itálií.
Největší bilaterální schodek (21,2 miliardy eur) zaznamenala s Čínou a dále s Norskem, Irskem a Japonskem.
Německo ale nehromadilo zahraniční rezervy tak jako Čína.
Právě naopak, německé zahraniční rezervy se naopak v letech 2000 až 2008 ztenčily.
Čína je obrovský příjemce přímých zahraničních investic (PZI), kdežto Německo je velký vývozce PZI.
V roce 2008 čistý příliv PZI do Číny činil celkem 94 miliard dolarů, naproti tomu čistý tok PZI z Německa dosáhl 110 miliard dolarů.
Čisté PZI skutečně tvoří asi třetinu kapitálového účtu Německa.
Víc než polovina těchto investic směřuje do jiných zemí EU a dalších 30 % putuje do USA.
Podle Bundesbank jsou německé PZI zodpovědné za téměř šest milionů pracovních míst v zahraničí.
Toto číslo nezahrnuje další pracovní místa vyplývající ze zvýšené ekonomické aktivity v regionu.
Německý přebytek je tedy méně škodlivý než čínský, neboť se využívá k investicím, které pěstují přír��stky produktivity, hospodářský růst a tvorbu pracovních míst – a často zahrnují technologické transfery přispívající k rozvoji lidského kapitálu.
Na druhé straně čínský přebytek, silně vychýlený směrem k americkým vládním dluhopisům, podporuje v prvé řadě soukromou spotřebu – proces, který vrcholil zkraje nového milénia, když snížení daní provedené Bushovou vládou, společně s hotovostními výplatami při refinancování hypoték a nákupy proti hodnotě domu, proměnilo svrchovaný dluh USA ve spotřebitelský úvěr.
Jistěže, poptávka vyvolávaná čínskými úvěry také podporuje hospodářský růst, ale zejména v Číně, vzhledem k boomu exportu do USA.
Jelikož velká část silných poválečných ročníků půjde v Německu během nadcházející dekády do penze, země má opodstatněný důvod šetřit.
Při vědomí ubývajících pracovních sil a už dnes vysokého poměru kapitálu k pracovním silám je pochopitelné, že němečtí investoři nenacházejí mnoho domácích investičních příležitostí a raději investují v zahraničí.
Je samozřejmě nešťastné, že německé banky a penzijní fondy půjčují peníze silně zadluženým zemím, jako je Španělsko, Řecko a Portugalsko, za přehnaně příznivých podmínek, čímž nafukují bubliny, které nakonec musí prasknout.
Tak jako u každého jiného věřitele, který neuváženě investuje, je namístě, aby banky a penzijní fondy za svá rozhodnutí zaplatily.
Nicméně rozdíly mezi Čínou a Německem jsou podstatnější než podobnosti – především ve způsobech, jimiž zužitkovávají své přebytky.
Házet do jednoho pytle všechny země hospodařící s přebytky – anebo zase všechny schodkové země – nám při hledání cesty k opětovnému nalezení rovnováhy ve světové ekonomice nepomůže.
Integrace uprchlíků – poučení z Německa
DAVOS – Vlády z celého světa stojí před obrovskou výzvou.
Počet mezinárodních migrantů v posledních letech prudce vzrostl a předloni dosáhl čísla 244 milionů – to je oproti roku 2000 zvýšení o 41%.
A protože tento počet zahrnuje i 20 milionů uprchlíků, musíme zajistit jejich rychlou a zodpovědnou integraci do hostitelských společností, chceme-li zabránit humanitární noční můře.
Logistické problémy s tím spojené však vyvíjejí stále větší tlak na země, které čelí největšímu přílivu.
Německo, jež v roce 2015 přijalo zhruba 1,1 milionu osob, tento tlak dobře zná.
Přesto se tato země nezlomila.
Naopak zvládá tlak nadmíru dobře, což dokazuje, že při trvalé spolupráci vlád, firem a občanské společnosti mohou země rozvíjet účinné přístupy k naplňování potřeb uprchlíků i zemí, které je přijímají.
Aby daná země uspěla, musí zajistit, aby měla k dispozici kapacity, zdroje a struktury k efektivnímu zvládání potřeb uprchlíků.
Zdravý management a koordinace mezi tranzitními a cílovými zeměmi mohou umožnit vládám, firmám, nevládním organizacím a humanitárním agenturám efektivnější řešení problémů, které se zákonitě vyskytnou.
Současně platí, že mají-li aktéři v tranzitních i hostitelských zemích skutečně zajišťovat potřeby uprchlíků, musí se na vzniklé problémy dívat z jejich perspektivy.
Naštěstí se zdá, že se potřebná kooperace i angažovanost začínají rýsovat.
V Německu jsem svědkem toho, že rostoucí počet firem využívá příležitosti k řešení logistických a humanitárních výzev, nabízí služby, které uprchlíkům pomáhají obnovit jejich životy, a současně se dělí o náklady na infrastrukturu, technologie, zdravotní péči, výcvik, vzdělání a tak dále.
Za zmínku stojí zejména počin zhruba stovky německých firem včetně několika všeobecně známých značek, které se sdružily v iniciativě Wir Zusammen (My společně), jejímž cílem je pomoci při integraci nově příchozích.
K dnešnímu datu tato iniciativa zajistila stáže pro přibližně 1800 uprchlíků a učňovský výcvik pro dalších 300.
Moje firma PwC Germany nabízí bezplatný desetitýdenní jazykový a profesní výcvik uprchlíkům těsně po příjezdu – což je pro ně nejkritičtější období.
Mnozí uprchlíci mají během prvních tří měsíců v nové hostitelské zemi zakázáno pracovat a až do schválení jejich žádosti o azyl nemají přístup k veřejným integračním programům.
Díky iniciativám, jako je ta naše, mohou uprchlíci využít tento čas k přípravě na vstup na trh práce tím, že získají cennou kvalifikaci, nemluvě o certifikovaném hodnocení jejich způsobilosti k výkonu povolání.
Takové iniciativy pomáhají nejen uprchlíkům, ale i firmám – a potažmo německé ekonomice.
Firmy, jež se nebojí jazykových bariér a kulturních rozdílů v rané fázi integračního procesu, získají za odměnu příležitost školit a najímat lidi, kteří jsou vysoce motivovaní a často i vysoce kvalifikovaní.
Pro firmy potýkající se s nedostatečnou kvalifikací zaměstnanců by to mělo být obzvláště lákavé.
Z rozšíření zaměstnaneckého fondu budou pravděpodobně nejvíce těžit výrobní sféra, zdravotnictví a ošetřovatelství.
Německá zkušenost obsahuje důležitá ponaučení pro jiné země snažící se usadit uprchlíky.
Jedním z nejužitečnějších a nejrychleji aplikovatelných je poznatek, že osud uprchlíků lze nejlépe řídit ve čtyřech oddělených fázích.
Tranzitní fáze.
Uprchlík unikl ze země, v níž se stal život neudržitelným – ať už kvůli konfliktu nebo kvůli nedostatku ekonomických příležitostí –, ale zatím nedorazil do hostitelské země.
Jde o nejnejistější fázi, během níž nemají uprchlíci bezpečné útočiště.
Jsou zranitelní nejen vůči živlům, ale i vůči pašerákům, překupníkům a dalším zločincům snažícím se jejich zranitelnosti využít.
Příjezdová fáze.
Uprchlíci nacházejí určité zdání bezpečí, neboť dostanou dočasné přístřeší a podporu.
Během této fáze se mohou registrovat v aktuální hostitelské zemi a dle vlastní volby požádat o azyl v zemi, která jim poskytne ochranu.
Ochrana, usazení a integrace.
Jakmile se uprchlíci ocitnou v zemi, kterou si vybrali, dostane se jim ochrany a podpory a čekají na vyřízení své žádosti o azyl.
Je-li žádost přijata, dostanou ubytování a prostřednictvím práce a vzdělávacích programů jsou začleňováni do komunit.
Právě během této fáze mohou firmy nejvíce přispět.
Jsem opravdu silně přesvědčen, že integrace funguje nejlépe, když se spojí s praktickým výcvikem a konkrétními profesními příležitostmi.
Repatriační fáze.
Je-li uprchlíkova žádost o azyl odmítnuta, vrátí se do země původu.
V dlouhodobějším měřítku může k repatriaci dojít i v případě uprchlíků, kteří předtím dostali azyl, pokud se poměry v jejich domovské zemi změní a návrat se stane bezpečným.
Každá fáze obsahuje mnoho paralelních úkolů vyžadujících kapacity a zdroje.
Jak vidíme v Německu, firmy mohou hrát významnou roli při podpoře národních a místních vlád, čímž pomáhají uprchlíkům, samy sobě i širší ekonomice.
V tomto smyslu je uprchlická krize skutečně drahocennou příležitostí.
V zájmu uprchlíků – i sami kvůli sobě – bychom ji neměli promarnit.
Nechá Evropa Německo vést?
BERLÍN – Britské hlasování o brexitu, porážka italského premiéra Mattea Renziho v referendu a následná rezignace i zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států vytvořily na Západě a v Evropě mocenské vakuum.
V době, kdy Evropa potřebuje dělat důležitá kolektivní ekonomická a zahraničně-politická rozhodnutí, se větší členské státy Evropské unie, jako jsou Francie, Velká Británie, Španělsko a Itálie, zaobírají domácími otázkami.
V důsledku toho sílí tlak na německou kancléřku Angelu Merkelovou a její vládu, aby se právě oni postavili do čela.
Ačkoliv však Německo chce dát najevo vůdčí schopnosti, potřebuje evropské partnery ochotné se angažovat a dělat kompromisy.
Kritikové Německa mají pravdu, když říkají, že by tato země mohla být otevřenější vůči politickým návrhům jiných členských států, avšak mnohé výtky na adresu Německa jsou nefér – a často i účelové.
Německá vláda je například obviňována z toho, že se v reakci na finanční krizi z roku 2008 vyhýbala evropské solidaritě.
Třebaže však německé recepty někdy přišly pozdě nebo byly špatně koncipované – například návrh na „dočasný grexit“ –, německá vláda zároveň souhlasila s bezpočtem záchranných programů, s vytvořením Evropského stabilizačního mechanismu a s bankovní unií EU.
A co víc, Německo nese největší finanční zátěž.
Německo také čelilo kritice za to, že nesouhlasilo s emisí eurobondů a stavělo se proti transferové unii.
Tyto argumenty však ne vždy padaly v dobré víře: členské státy jako Francie se chtějí dělit o riziko, aniž by se v dostatečné míře zřekly suverenity nad hospodářskou politikou.
Německá vláda a občané jsou otevřenější než většina ostatních vůči hlubší integraci potřebné k tomu, aby bylo euro trvale udržitelné – včetně fiskální unie.
Má-li však být tohoto cíle dosaženo, musí všichni partneři postupovat vpřed ve smyslu sdílení suverenity politik a rizik.
Třetí stížnost na adresu Německa zní tak, že tato země provozuje politiku „ožebrač bližního svého“, když prosazuje restriktivní fiskální přístup, který vytvořil přebytek na běžném účtu ve výši téměř 9% HDP.
To je samozřejmě chyba.
Je to však za prvé a především problém Německa.
Země sice vykazuje velkou investiční propast, která poškozuje domácí produktivitu a růst, avšak ta není příčinou vlažného růstu, vysoké nezaměstnanosti, nízké konkurenceschopnosti a dalších ekonomických neduhů jinde v Evropě.
Připusťme, že mnozí němečtí politici jsou ve své posedlosti fiskálními úspornými opatřeními a kritikou přístupu Evropské centrální banky k měnové politice pomýlení.
Pomalé tempo hospodářských reforem napříč EU je však trápí právem.
Celkově jsou Němci hluboce proevropští a německá vláda učinila pro Evropu víc dobrého, než se jí připisuje.
Chyby vedení se po bitvě identifikují a kritizují snadno.
Konstruktivnějším přístupem je posuzovat rozhodnutí v kontextu informací, které byly v dané době k dispozici, a aplikovat předchozí ponaučení na budoucí rozhodnutí.
Když máme možnost zpětného ohlédnutí, vidíme, že německá vláda – a potažmo jakákoliv vláda – by se ve vztahu k řecké dluhové krizi, fiskální politice, referendu o brexitu a tak dále chovala jinak.
Spravedlivějším měřítkem vedoucí role Německa je tedy bilance jiných velkých evropských vlád.
Byla by dnes na tom Evropa opravdu lépe, kdyby se německá vláda vydala stejnou cestou, jakou se v posledních letech ubíraly její francouzské, britské nebo italské protějšky?
I když Merkelová reagovala na krize v Itálii a v Řecku pozdě, zároveň projevila mimořádnou toleranci, otevřenost a prozíravost.
Ve dvou klíčových oblastech – řešení uprchlické krize a konfrontování ruské agrese – dala její vláda najevo větší evropskou solidaritu než většina jiných členských států.
Zdravé vedení navíc Merkelová demonstrovala i v reakci na Trumpovo volební vítězství.
Poblahopřála mu a nabídla mu úzký pracovní vztah, ovšem pouze na základě „společných hodnot“, jako jsou demokracie, svoboda a také úcta k vládě zákona a důstojnost každého člověka.
Zároveň je nejdůležitějším a nejvstřícnějším partnerem britské vlády v nadcházejících jednáních o podmínkách brexitu.
Mezi voliči se Merkelová těší takové oblibě, že by jí ostatní evropští lídři mohli závidět, a jednou by se mohla stát poslední tradičně zakotvenou a nepopulistickou šéfkou vlády ze všech větších západních zemí.
Italské referendum o ústavních reformách ze 4. prosince je možná posledním budíčkem, aby se Evropa sebrala a společně začala řešit sociální rozkol, politický extremismus a prohlubování hospodářských a politických krizí.
Německá vláda by se měla poučit z předchozích chyb a dál vystupovat jako lídr Evropy.
Nemůže to však dělat sama.
Jiné vlády členských zemí EU by měly zanechat tepání do Německa jakožto způsobu, jak odvést pozornost od vlastních selhání.
V posledních letech zašly jejich útoky příliš daleko a byly kontraproduktivní.
Německo potřebuje, aby jeho partneři přišli ke stolu a vedli konstruktivní dialog o konkrétních řešeních prohlubující se evropské krize.
Cesta vpřed pro německou ekonomiku
MNICHOV – Příští německá vláda bude čelit ekonomickým výzvám v pěti klíčových oblastech: digitalizace a automatizace, demografické změny, globalizace, klimatické změny a evropská integrace.
Pokud jde o digitalizaci, Německo má sklon oscilovat mezi přehnaným nadšením pro rozšiřování optických sítí a strachem z dopadu nových, do značné míry neregulovaných obchodních modelů, jako jsou ty, na nichž stojí avataři „úspor ze sdílení“ typu Uber či Airbnb.
Němečtí politici však nesmí na tyto sentimenty reagovat zbrkle.
Rozvinutí celostátní optické sítě by bylo na rozdíl od pouhé údržby nejpotřebnějších místních sítí nákladné a neefektivní.
A politici by měli zaměřit své regulační úsilí na zajištění, aby rozumné digitální obchodní modely a soukromé investice nenarážely na překážky.
Ruku v ruce s digitalizací jdou také automatizace a robotizace, u nichž se mnozí lidé obávají, že povedou ke ztrátám pracovních míst.
V důsledku toho se dnes člověk pravidelně setkává s návrhy ničím nepodmíněného všeobecného základního příjmu (UBI), který by se financoval například z daně na roboty.
Taková reakce by však byla strašlivou chybou – rezignací na výzvy, před nimiž stojíme.
Němečtí vedoucí představitelé by neměli vyvolávat závislost velkého segmentu populace na transferech prostředků, které vydělali jiní, ale raději by měli zajistit všem zaměstnancům výcvik potřebný k tomu, aby mohli využívat příležitostí nabízejících se na budoucím trhu práce.
Situace je taková, že vzhledem ke stárnutí německé populace a klesajícímu objemu pracovní síly nastane v nadcházejících letech její nedostatek.
Místo aby však němečtí politici využívali příležitostí, které se jim naskýtají, dělají si starosti s úplným vymizením kvalifikované manuální práce.
Tyto obavy však nemají opodstatnění.
V roce 1900 pracovalo 38% německé pracovní síly v zemědělství; v roce 2000 to byla jen 2%.
Přesto úplná automatizace zemědělství nevedla k masové nezaměstnanosti.
Demografická transformace Německa bude mít značné dopady na veřejné finance v zemi, zejména na systém sociálního pojištění.
V nedávné předvolební kampani však obě hlavní politické strany v Německu vyloučily návrhy na zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu na 70 let, třebaže k takovému kroku existují dobré důvody.
Zvýšení hranice pro odchod do důvodu s cílem vyztužit zákonné penzijní schéma je často odsuzováno jako nespravedlivé, poněvadž u lidí s fyzicky náročným zaměstnáním, jako jsou zdravotní sestry nebo manuální dělníci, nelze očekávat, že budou pracovat do 70 let.
Tento problém by se však měl řešit prostřednictvím vyšších mezd a pojištění pracovní nezpůsobilosti, nikoliv penzijním pojištěním.
A navíc lze předčasný odchod do důchodu stále zachovat jako jednu z možností, pokud budou penze odpovídajícím způsobem upraveny.
Globalizace – ať už má podobu migrace nebo obchodních, kapitálových a datových toků – představuje neméně velkou výzvu, ačkoliv pro Německo je v posledních desetiletích přínosná.
Obecně vzato je globalizace spojená s užším prostorem pro národní politiku.
Pro Německo to platí obzvláště, protože se tato země přihlásila k mezinárodním dohodám zprostředkovaným Evropskou unií jako celkem.
Rostoucí přeshraniční mobilita vystavila Německo silnému konkurenčnímu tlaku.
Německo chce lákat firmy a investice, ale také chce vytvářet co největší počet dobře placených pracovních míst.
Proto těží z imigrantů s nadprůměrnou kvalifikací, jelikož ti vydělají dost na to, aby zaplatili na daních více, než pobírají na sociálních dávkách.
Aby však Německo přivábilo kapitál a vysoce kvalifikované imigranty, potřebuje udržet nízké daně.
To ovšem omezuje jeho schopnost využívat zdanění jako přerozdělovací mechanismus.
Prozatím dokáže Německo svůj sociální stát financovat.
V takto globalizované ekonomice však nemůže spoléhat na to, že dotace financované z všeobecných daňových příjmů vyváží budoucí výpadky v systému sociálního pojištění.
A co je ještě aktuálnější, Německo nemůže donekonečna udržovat nízké daně a současně nabízet štědré sociální transfery zaměstnancům s nižší kvalifikací; jeho sociální systém by se nakonec zhroutil.
A vláda by měla ve spolupráci s jinými zeměmi a v rámci EU zajistit, aby motivem k imigraci nebyla touha po sociálních dávkách.
Chce-li Německo zůstat konkurenceschopné, musí změnit způsob zdaňování investic a inovací.
Vláda francouzského prezidenta Emmanuela Macrona ohlásila plány na zrušení francouzské daně z majetku a podstatné snížení sazby podnikové daně.
Rovněž vlády Švédska, Velké Británie a Spojených států oznámily, že plánují daňové škrty.
Ať se to německé vládě líbí, nebo ne, nemůže uniknout dopadům globální daňové konkurence.
Při hledání cest, jak zlepšit svůj daňový režim, však nesmí umožnit, aby se určité sektory – v neposlední řadě ty se silně digitalizovanými obchodními modely – zcela vyhnuly zdanění.
Dalším aspektem globalizace jsou klimatické změny, protože ani v této oblasti nemůže Německo udělat nic, čím by samo zastavilo globální oteplování.
Místo toho musí vláda spolupracovat s evropskými partnery na uzavírání globálních klimatických dohod a současně přijímat zákonná opatření zmírňující následky klimatických změn doma.
Když však Německo usiluje o snížení emisí, mělo by zároveň dbát na cenovou efektivnost, protože žádná klimatická agenda nemůže uspět, pokud ji nepřijme společnost.
Z tohoto pohledu by selektivní intervence, jako je navrhovaný zákaz spalovacích motorů po roce 2030, byly kontraproduktivní.
Daleko lepším přístupem by bylo zahrnout silniční dopravu do systému emisního řešení podle pařížské klimatické dohody, protože by to umožnilo snižovat emise s nejnižšími možnými náklady.
Poslední velkou výzvou pro příští německou vládu bude její politika vůči Evropě.
Německo potřebuje, aby EU překonala současnou krizi, prohloubila vnitřní trh a rozvinula společnou obrannou a bezpečnostní politiku, protože jedině tak může sklízet plody evropské integrace.
Společný nákup zbraní a těsnější provozní spolupráce by znamenaly značné zlepšení efektivity a snížení zátěže na rozpočty členských států EU.
Evropská měnová unie navíc zoufale potřebuje reformu.
Místo čekání na další krizi by Německo mělo dohlédnout na to, aby evropské banky držely méně domácích vládních dluhopisů.
V případech, kdy jednotlivé členské státy navršily příliš mnoho dluhu, by zátěž dluhové restrukturalizace měli nést soukromí věřitelé – nikoliv daňoví poplatníci z jiných zemí.
Chiméra francouzsko-německé reformy
CAMBRIDGE – Ve Spojených státech je trvalou pravdou, že veškerá politika je lokální.
Stejné pravidlo lze (do jisté míry) vztáhnout i na Evropskou unii, jejíž agenda v konečném důsledku závisí na národních politikách klíčových členských států.
Zejména to platí ve vztahu k institucím eurozóny, u nichž se téměř všichni shodují, že naléhavě potřebují reformu.
Posílení eurozóny bylo ostatně společným tématem významných zářijových projevů předsedy Evropské komise Jeana-Claudea Junckera a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.
Juncker ve svém projevu o stavu EU směle nastínil svou ambiciózní vizi evropské budoucnosti.
Vyzval EU, aby dokončila bankovní unii, zavedla evropské ministerstvo financí (plně začleněné do komise) a rozšířilo unijní rozpočet.
Macron se zase v projevu v Sorbonně dotkl řady různých otázek, od obrany a bezpečnosti až po reformu eurozóny a politická štěpení v Evropě.
Mnohé však zůstalo nevyřčeno.
A v souladu s prezidentovou rolí vedoucího představitele státu nabídl pohled z perspektivy vlád, nikoliv společenství jako celku.
Oba projevy byly přitom zjevně zacílené na Německo, kde dnes probíhá politická debata a kde se Křesťanskodemokratická unie (CDU) kancléřky Angely Merkelové snaží vytvořit novou koaliční vládu.
Mnozí pozorovatelé doufali, že nedávné volby v Německu otevřou „okno příležitosti“ pro reformy na úrovni EU.
Nyní se však začíná zdát, že už se toto okno uzavřelo.
Osud jakékoliv unijní agendy – Junckerovy či Macronovy – závisí na Merkelové, u níž jsou významné politické kroky nepravděpodobné.
Odvážný postup toho typu, jaký navrhli Juncker s Macronem, by byl pro Merkelovou nejen netypický, ale zároveň by vyžadoval, aby do něj investovala všechen svůj zbylý politický kapitál.
Merkelová se – nikoliv nerozumně – během celé své kariéry chová tak, jako by jejím hlavním cílem bylo znovuzvolení.
A protože by CDU nejraději měla ve vládě hlavní slovo – a kdyby to bylo možné, pak i vládla bez koaličních partnerů –, vždy se snažila získat většinu tím, že oslovovala německé voliče stojící uprostřed politického spektra.
Merkelová má dobře vyvinutý čich na to, kde se tento střed nachází a jak a kdy by se mohl posouvat.
V souladu s tím často přejímá nápady svých protivníků.
Během působení v úřadu zavedla minimální mzdu, snížila věkovou hranici pro odchod do důchodu na 63 let (pro ty, kdo do systému přispívali 45 let) a legalizovala manželství osob stejného pohlaví – tyto kroky sice stojí v protikladu k tradičnímu konzervatismu, ale dnes se těší široké podpoře obyvatel.
Jak v roce 1929 vysvětlil americký ekonom Harold Hotelling, ti, kdo soupeří o politický střed, mají „nepatřičný sklon napodobovat jeden druhého“.
A tak je stále obtížnější odlišit CDU od jejího hlavního konkurenta v podobě sociálních demokratů (SPD).
To má i další důsledek: menší strany snažící se najít voličskou základnu se musí zaměřovat na politické menšiny, z nichž mnohé mají značně vyhraněné preference a názory.
Jelikož CDU i SPD ztratily v nedávných volbách podporu, přičemž SPD se rozhodla, že stráví následující volební období v opozici, bude Merkelová muset vytvořit koalici právě s těmito menšími stranami.
Žádná německá partaj hlavního proudu, natožpak strana Angely Merkelové, nebude vládnout s třetím nejsilnějším uskupením v Bundestagu, totiž s Alternativou pro Německo (AfD), krajně pravicovou protiunijní stranou, která získala 13% hlasů.
Zbývají tedy Svobodní demokraté (FDP), kteří jsou liberální v evropském smyslu, ale také frustrovaní z malátnosti eurozóny.
FDP propůjčuje hlas německé „únavě z transferů“ a neoblomně se staví proti jakékoliv politice, která převádí německé peníze členským státům s horší hospodářskou výkonností.
Během kampaně se proto FDP ostře vymezila proti tomu, aby se EU poskytovaly fiskální pravomoci v jakékoliv podobě.
Dva další návrhy FDP – totiž mechanismus restrukturalizací suverénního dluhu, jenž by nutil věřitele, aby přijímali zodpovědnost za vlastní rozhodnutí, a dočasný odchod od společné měny pro předlužené členské státy – by mohly situaci reformátorů eurozóny ještě více zkomplikovat.
Nápady FDP se těší v Německu široké podpoře, a to i mezi ekonomy (a sdílí je i řada jiných evropských ekonomů).
Odpovídají také postojům, které v předchozí vládě zastávalo německé ministerstvo financí.
Politika, která by možná fungovala v ideálním světě efektivních a pružných finančních trhů, by však mohla být nebezpečná, pokud by se použila na vysoce nedokonalých trzích reálného světa.
Jak jsme viděli před deseti lety, finanční instituce působící v prostředí nejistoty se mohou stát křehkými a zhroutit se, což zatíží společnost vysokými náklady.
Zejména myšlenka dočasného odchodu od eura je pomýlená.
Pokud by se tato varianta formalizovala, trhy by ji promítly do cen a členské státy bez hlubokých kapitálových trhů by platily prémii.
Jejich úrokové sazby by byly strukturálně vyšší.
A v nestálých podmínkách jsou tyto státy náchylné na runy vrtošivých institucionálních investorů, kteří se mají na pozoru před prodlužováním svých úvěrových linek.
FDP založila na možnosti exitu kampaň a její předáci, kteří stáli čtyři roky mimo parlament, nebudou chtít riskovat vlastní důvěryhodnost tím, že nyní tuto myšlenku opustí.
Někteří poslanci CDU i mnozí členové její sesterské bavorské Křesťansko-sociální unie navíc s postoji FDP sympatizují.
Třetí pravděpodobný člen nové koalice Angely Merkelové, totiž Zelení, jen stěží dokáže být těmto vnitřním silám dostatečnou protiváhou.
Dalším problémem je skutečnost, že Juncker ani Macron nenabídli mnoho podrobností.
Skutečná podoba budoucího rozpočtu eurozóny – i typy výdajů, které by zahrnoval – stále není zřejmá.
Stejně tak není zřejmý proces zajištění zodpovědnosti ministra financí eurozóny a jeho demokratické legitimity.
A jasná není ani otázka, jak velkou část státní suverenity by členské země ve jménu společné fiskální politiky ztratily.
Vyřešení těchto otázek bude vyžadovat takovou míru politické odvahy, jakou Merkelová nikdy neprojevila.
Pokud by se chtěla připojit k Macronovu evropskému projektu, musela by zaujmout zcela novou roli a vystavit se značným politickým rizikům.
Německo by muselo převzít iniciativu: místo aby návrhy odmítalo, muselo by s nimi samo přicházet.
Takové chování lze jen těžko očekávat od vlády, která s ohledem na průměrného německého voliče hraje na jistotu.
Německý politický střed se posouvá a míří jiným směrem než Juncker s Macronem.
V důsledku toho zůstane institucionální uspořádání eurozóny pravděpodobně nedokončené.
Nebezpečně chybné německé energetické politiky
MNICHOV – Francouzský prezident Emmanuel Macron se domnívá, že čas na důkladnou revizi německého ekonomického modelu už přezrává.
Co se týče energetiky, má zřejmě pravdu.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Zatímco Francie vyrábí přes 70 % své elektřiny v jaderných elektrárnách a snaží se přejít na elektrická vozidla (EV) využívající energii z jádra, Německo spoléhá na větrné farmy a další podoby zelené energetiky a plánuje jaderné elektrárny do roku 2022 odstavit, uhelné pak do roku 2038.
Snaha roztáčet kola německého průmyslu větrem však naráží na sílící politický odpor, neboť země už je poseta tolika větrnými turbínami, občas téměř 250 metrů vysokými, že i ty nejkrásnější výhledy se začínají podobat průmyslové krajině.
Zemědělci a vlastníci lesů samozřejmě vítají příležitost měnit svou půdu na průmyslové lokality.
Terno s pozemky obvykle udělají jen vlastníci půdy na okrajích velkoměst, ale s legislativou napomáhající výstavbě větrných turbín na venkově narazili na zlatou žílu i němečtí zemědělci a vlastníci lesů.
Rozmach větrných turbín nicméně vázne, vzhledem k sílícímu sborovému volání občanů brojících proti ničení přírodního prostředí.
Protestních hnutí proti rozvoji považovanému za environmentální vandalství přibývá jako hub po dešti.
Dokonce i německý svaz ochránců přírody (NABU) začíná revidovat svůj postoj k větrným turbínám, kvůli rozsáhlému úbytku hmyzu, ptáků a netopýrů.
A byť možnou alternativou k větru jsou ještě solární a bioplynové elektrárny, mají také své meze, jelikož Německo není sluncem zalitou zemí a otázka, zda nakrmit lidi, nebo auta – tedy zda pěstovat potraviny, nebo paliva –, představuje vážné etické dilema.
Hlavním problémem je kolísavost větrné a sluneční energie.
Někdy je elektřiny málo, jindy příliš.
Pokud nefouká vítr a nesvítí slunce, dodávky elektřiny se musí opřít o konvenční elektrárny.
Bez ohledu na to, kolik větrných a slunečních elektráren Německo postaví, stále proto nebude moci své konvenční elektrárny odstranit.
Navíc, když vítr a slunce vyrábějí příliš mnoho elektřiny, pravidelně její cenu stlačují pod nulu.
Tato pokřivení budou dramaticky bobtnat, pokud tržní podíl větrné a solární energetiky, v současnosti na úrovni 25 %, vzroste nad 30 %, protože výrobní špičky začnou překračovat poptávku po elektřině.
Ještě horší je, že jak se tržní podíl přímo využitelné větrné a solární energie bude přibližovat 100 %, bude totéž platit pro podíl přebytečné energie.
I kdyby Německo a jeho sousedé vytvořili dokonalou elektrickou síť sahající od Alp až do Norska, s tolika přečerpávacími zařízeními, kolik by bylo v zúčastněných zemích geologicky možné, tržní podíl větrné a solární energie by nemohl překročit 50 %, aniž by se čím dál větší objemy přebytečného proudu likvidovaly anebo znehodnocovaly změnou míry entropie (přeměnou na teplo nebo paliva).
V konfrontaci s tímto problémem mnoho lidí za řešení označuje elektrické vozy.
Není mnoho pochyb, že EV jsou budoucností, vzhledem k masivním regulatorním zásahům Evropské unie do automobilového trhu (na naléhání Francie) s cílem právě toho dosáhnout.
Jenže EV energetické problémy Německa ani zdaleka nezmírní, ale naopak ještě zhorší.
Německé domácnosti, čerpající čím dál větší díl své energetické spotřeby ze zelených zdrojů, platí za elektřinu už dnes nejvyšší ceny v Evropě, ještě vyšší než v Dánsku, které se také silně opírá o větrnou energetiku.
Bude-li k elektrifikaci nucen německý dopravní sektor, výsledný nárůst poptávky po elektřině povede k dalším vzestupům cen, což způsobí trvalou újmu průmyslové základně země.
Chce-li si Německo zachovat konstantní ceny energií, musí mírnit své zelené ambice.
Bez dalšího osekání emisí oxidu uhličitého ale nesplní závazné cíle EU pro snižování emisí skleníkových plynů a bude nuceno platit EU pokuty.
Z této svízelné situace jsou dvě východiska.
Prvním je přestavba stávajících uhelných elektráren na plynové, které produkují jen polovinu CO2.
To by Německu umožnilo snížit roční emise CO2 alespoň z 900 milionů na 770 milionů tun.
Tato eventualita by vyžadovala nové plynovody podobné Nord Stream 2, společnému německo-ruskému projektu, který už teď čelí tuhému odporu Evropské komise a především Francie.
Ostatně jen týden po lednovém podpisu nové francouzsko-německé úmluvy o přátelství Macron náhle přestal podporovat úsilí německé kancléřky Angely Merkelové zablokovat uplatňování pravomoci EU nad plynovodem, přestože neprochází územím žádného jiného členského státu a běžně by regulaci EU nepodléhal.
Druhou německou možností je nakupovat jadernou energii ze zahraničí nebo začít budovat nové jaderné elektrárny na vlastním území.
To první by Německo mlčky akceptovalo, ale k uskutečnění druhého by muselo podstoupit politicky bolestivý proces návratu do reality a penzionovat politiky, kteří trvali na útlumu jádra.
Švédsko, první evropská země, která od jaderné energetiky ustoupila po havárii na Three Mile Island v roce 1979, své rozhodnutí v roce 2009 zvrátilo.
Německo bude možná jednou nuceno učinit totéž.
Země už sice ztratila většinu vlastní jaderné odbornosti, ale nové jaderné elektrárny by nemusela shánět daleko: dají se koupit od Francie.
Podivný německý obrat proti obchodu
BERLÍN – Okno příležitosti k uzavření Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP) mezi Spojenými státy a Evropskou unií se rychle uzavírá.
V letošním a příštím roce se v USA, ve Francii a v Německu uskuteční všeobecné volby a předvolební kampaně budou probíhat v prostředí, které je vůči mezinárodním dohodám v jakékoliv podobě stále nepřátelštější.
Největší riziko přitom možná přichází z nejméně pravděpodobného zdroje: z Německa coby hnacího motoru exportu.
V současné situaci se proti TTIP staví zhruba 70% německých občanů, což je téměř dvojnásobek průměru v jiných evropských zemích.
Lidé jsou v drtivé většině přesvědčeni, že Německo nebude mít z TTIP ekonomický prospěch, že utrpí méně kvalifikovaní zaměstnanci, že velké korporace získají ještě větší moc na úkor spotřebitelů, že dojde k narušení ochrany dat a životního prostředí a že budou podkopána občanská práva.
Množství studií však prokázalo, že všechna tato tvrzení jsou nafouknutá či vyloženě nesprávná.
Německo – jehož hospodářský pokrok od konce druhé světové války táhla právě důsledná otevřenost vůči mezinárodnímu obchodu a hospodářské integraci a které zůstává jednou z nejotevřenějších a nejvíce obchodně založených ekonomik v Evropě – by ve skutečnosti patřilo k zemím, které by z TTIP těžily nejvíce.
Předpokládá se, že TTIP by do roku 2035 zvýšilo roční příjem na obyvatele v Německu o 1-3% neboli o 300-1000 eur.
Protože je navíc téměř 50% německých pracovních míst přímo či nepřímo navázáno na sektor obchodu, pomohla by dohoda ochránit také zaměstnanost.
A díky tomu, že by zvýšila schopnost USA a Evropy určovat globální obchodní standardy, by vzrostla i mezinárodní konkurenceschopnost německých firem.
Ne každý jednotlivec či firma by na TTIP vydělal, ale čistý efekt na německou ekonomiku a občany by byl jednoznačně pozitivní.
Proč se tedy tolik lidí v Německu této dohodě brání?
Jedním z důvodů je skutečnost, že zjevný ekonomický úspěch Německa zvýšil averzi ke změně.
Nejenže země přestála globální finanční krizi v letech 2008-2009 i evropskou suverénní dluhovou krizi; v posledních letech dokonce prosperuje, zažívá robustní růst HDP a působivý růst mezd.
Míra nezaměstnanosti se od roku 2005 snížila na polovinu a dnes dosahuje rekordního minima 4,6%, přičemž přebytek běžného účtu země se vyšplhal na závratných 8% HDP.
Vědomí, že Německo je evropskou ekonomickou superhvězdou, vyvolává politickou netečnost a přivádí zemi k téměř úplné stagnaci v oblasti hospodářských reforem.
Zatímco většina ostatních Evropanů zoufale hledá jakoukoliv příležitost, jak vyzvednout vlastní zemi z krize, Němci spatřují pramalý důvod zasahovat do zjevně prosperujícího statu quo.
Bohužel pro Německo není jeho současná cesta tak hladká a jistá, jak si lidé rádi namlouvají.
Od ztracené dekády na počátku tisíciletí, kdy bylo Německo „evropským pacientem“, dostihla země ostatní rozvinuté ekonomiky jen v některých oblastech.
Dodnes má například jeden z nejnižších poměrů veřejných a soukromých investic mezi státy OECD a dramatický demografický posun v příštím desetiletí ho zasáhne tvrději než většinu ostatních států.
TTIP by Německu nejen poskytlo bezprostřední ekonomický impulz, ale pomohlo by mu také přestát dlouhodobější problémy, před nimiž stojí.
Německý odpor vůči TTIP je rovněž odrazem nedávného vzestupu populistických a nacionalistických sentimentů ve velké části západního světa.
Přitažlivost těchto sil je obzvláště výrazná v EU kvůli všeobecnému pocitu, že evropská integrace oslabila státní suverenitu a podrobila evropské občany rozhodnutím nikým nevolených technokratů.
Tím posledním, co si řada Evropanů přeje, je další soubor nadnárodních pravidel formulovaných za zavřenými dveřmi a upravujících chod jejich ekonomiky.
Tento názor je obzvláště akutní u Němců, neboť ti stále cítí zatrpklost z pocitu, že během krize byli evropským pokladníkem.
Někteří se dnes obávají, že TTIP je jen další trik, který má využít německé hospodářské síly a velkorysosti.
Překonat tento strach nebude nic snadného.
A třetí důvod, proč se Německo staví proti TTIP, je skutečnost, že tato země už dnes svádí bitvu o přerozdělování bohatství.
V současné době vykazuje Německo nejvyšší nerovnost soukromého bohatství v eurozóně a v posledních dvou desetiletích zažila prudký vzestup nerovnosti mezd.
Mnozí Němci dnes očekávají další zvýšení nerovnosti.
Nejenže se všeobecně obchází minimální mzda, ale někteří politici využívají obav ze současného přílivu uprchlíků ke sbírání hlasů, když tvrdí, že otevřenost vůči cizincům tuto nerovnost ještě zhorší.
A k deziluzi Němců přispívá také pocit – který sdílejí i mnozí další lidé v Evropě i jinde –, že celý systém je „zmanipulovaný“.
Manažeři Volkswagenu získali letos obrovské bonusy navzdory celosvětovému skandálu kvůli mnohaleté snaze firmy vyhýbat se emisním standardům.
A zveřejnění „Panama Papers“ odhalilo, jak se nejbohatší lidé vyhýbají placení daní.
Tvrzení, že z TTIP by měli prospěch hlavně bohatí, má proto velkou odezvu u odborů i jinde.
Ekonomika závislá na obchodu může na volnějším obchodu velmi získat, zvláště v případě tak velkého trhu, jako je ten americký.
Německo by mělo využít svého politického vlivu k tomu, aby přimělo své evropské protějšky dohodu podepsat.
Vzhledem k rychle klesající popularitě dvou největších politických stran v zemi, Křesťanskodemokratické unie a Sociálnědemokratické strany, je však nepravděpodobné, že by němečtí lídři prosazovali nepopulární dohodu.
A to je špatná zpráva pro všechny – zejména pro Němce.
Německé zpátečnické reformy
CAMBRIDGE: Úspěšná ekonomika potřebuje notnou dávku konkurence a pružnosti.
Konkurence a pružnost jsou termíny sympatické, a přesto mají své nepřátele.
Konkurence znamená, že ve společnosti jsou ekonomičtí vítězové i poražení a že všichni cítí potřebu podávat dobrý výkon; pružnost znamená, že status quo není vytesán do kamene.
Status quo lze totiž kdykoli vyhodit oknem.
Spojené státy přijaly pružnost i konkurenci za své s nebývalou vervou.
Výsledky sledujeme ve vysoké zaměstnanosti, v deset let trvající tržní konjunktuře a rychlém tempu inovací a zvyšování produktivity.
Někteří pozorovatelé ale varují, že současné zpomalení tyto výsledky zpochybňuje.
Je ale naprosto mylné tvrdit, že americký model zkrachoval.
Podívejme se na evropský model: lpění na status quo, žádné vlny, dělnické rady, spolurozhodování, odbory a zástupy dobře placených nezaměstnaných.
Vychytralé levicové vlády jednají s nadmíru spokojenou veřejností, která nechce žádnou revoluci.
Ubohý výkon Evropy na dodavatelské straně není výsledkem špatného výkonu; jde o politickou volbu.
Abychom si rozuměli: Evropa je bohatá a spokojená a jinou cestu si nepřipouští.
Posuďme pozoruhodný příklad německého trhu práce.
Pětatřicetihodinový pracovní týden, který před pár lety zavedli Francouzi, byl politickým úspěchem.
Holanďané, kteří razili cestu iniciativám na poli práce na půl úvazku, za svou snahu také získali politickou pochvalu.
Proč tedy nezkusit něco podobného v Německu, zeptali se tamější sociální demokraté.
Německý institut pro hospodářský výzkum (DIW) ve své nedávno zveřejněné zprávě zpracoval výsledky socioekonomického průzkumu, v němž se německých pracujících ptal, jaké pracovní době by nejraději dali přednost.
Z celkového počtu 31 milionu respondentů by 30 procent rádo kratší pracovní dobu (ovšem s mzdovou úpravou) a 26 procent chce pracovat ještě déle než dnes.
Významné rozdíly byly zjištěny mezi ženami a muži, mezi západními a východními Němci, mezi pracujícími na plný a poloviční nebo částečný úvazek, přičemž je ale fakt, že mnoho lidí pracujících na půl úvazku by rádo pracovalo déle a mnoho těch, co pracují na plný úvazek, chce pracovat méně.
Proč potom nevytvořit právní mostík, který by jim v jejich přáních vyšel vstříc?
Němečtí zákonodárci nakonec zosnovali toto: zaměstnanci, kteří jsou u jedné firmy zaměstnáni déle než šest měsíců, mohou požádat o snížený počet hodin v pracovním týdnu.
(Nezapomínejme, že propouštění stojí velké peníze, nemluvě o možnostech právních sporů).
Zaměstnanci, kteří ve firmě pracují na půl úvazku, ale rádi by pracovali na plný úvazek, mají na takové místo ve chvíli, kdy vznikne nebo je uvolněno, ze zákona nárok.
Jediné zjevné omezení je u případů, kdy v cestě stojí závažné provozní důvody nebo preference ostatních zaměstnanců na částečný úvazek.
Je-li toto reforma, pak jde o naprosté šílenství.
Místo aby se tato „reforma“ zaměřila na to, jak zvýšit mezinárodní konkurenceschopnost německých firem a tím pádem vytvářet nové pracovní příležitosti a produkovat růst a prosperitu, institucionalizuje naopak ještě více komplikací a oddaluje se od představy, jak by zdravá ekonomika měla vypadat.
Ve Spojených státech jsou odbory převážně bezvýznamné, pravidlem bývají decentralizované dohody mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem.
Každý, kdo chce pracovat, pracovat může.
Podniky mohou propouštět nebo odstavovat zaměstnance od práce na základě svého vlastního uvážení, výrazné snižování mezd nijak významně nezvyšuje náklady (jak jsme nyní svědky u Němci ovládané společnosti Chrysler).
Jediné, co managementům firem podstatně omezuje svobodu jednání, je pracovní morálka zaměstnanců a její dopad na produktivitu, zisk a hodnotu akcií.
Evropská scéna je naprosto odlišná.
Zde jako by úspěch v podnikání bylo to poslední, jde-li o zájmy zaměstnanců.
Bohaté země jako Německo si mohou ještě dlouho dovolovat ukládat podnikům stále více nepřímých daní a stavět stále více překážek efektivnímu fungování firem.
Ale ani Německo si nemůže dovolit podporovat tento socialistický stav, kdy se ekonomika, která by měla být kapitalistická, stává rukojmím pracujících, neboť toto jejich využívání a zneužívání politického systému jej jednou připraví o jeho ekonomickou podstatu.
Co přijde pak?
Schlaraffenland z jedné německé pohádky?
Země povalečů, kde pečení holubi létají do huby?
To je opravdu jen pohádka.
Mnozí Evropané jako by si ovšem dosud mysleli, že ekonomika je právě jen pohádka a že zákony jsou tu od toho, aby jimi mohli kodifikovat svá přání a touhy.
Ale za pár let, až Evropa zestárne a odejde do důchodu, kdo bude pak platit nezaměstnaným jejich podporu?
Kdo bude pak financovat tento ráj pracujících?
Japonsko s hrůzou zjistilo, že dvacet let špatné ekonomické politiky mělo za následek kumulativní bankrot vládních i státních financí.
Německo se pilně dopracovává ke stejné sebevraždě prostřednictvím trhu práce.
Není v tom bohužel samo.
Ve Francii je to podobné a v Itálii ještě mnohem horší.
Evropské vlády v posledním desetiletí promrhaly čas, kdy důležité reformy mohly spatřit světlo světa v mnohem menších porodních bolestech.
Dnes nezbývá než přijmout reformy v bolestech, anebo pomalý pád, poněvadž ve skutečné ekonomice končí happyendem jen zdravá a správná politika.
Odklon Německa od Evropy
BERLÍN – „Co se to s Německem děje?“ ptají se čím dál častěji lidé na obou březích Atlantiku.
V Berlíně ale nikdo jejich otázce podle všeho nerozumí.
Pochybnosti nad německou úlohou se velkou měrou týkají současné ekonomické a finanční krize a také slabosti Evropské unie a jejích institucí.
Od nezdarů v referendech o evropské ústavě a Lisabonské smlouvě řídí EU autopilot, její úředníci.
S 27 členskými státy a bez reformy institucí a postupů jsou procesy EU mučivě neefektivní.
Krize také vždy představují okamžik pravdy, protože neúprosně odhalují silné i slabé stránky všech zúčastněných.
Právě proto teď Evropa nepotřebuje vůdčí schopnosti slabé Evropské komise ani jiných evropských institucí, nýbrž hlavních měst svých předních členských států.
Tak jako vždy, když jsou v sázce vážné ekonomické a finanční záležitosti, upírají lidé zraky k Německu, největší ekonomice EU.
Ten pohled je ale vyvádí z míry, protože Německo vůdčí úlohu otevřeně odmítá.
Pravda, hospodářská krize zasáhla Německo tvrdě, velice tvrdě.
Jeho ekonomika je ale nicméně statnější než kdykoli jindy od těžkostí znovusjednocení a nezbytné reformy domácího trhu práce a systémů sociálního zabezpečení.
Naše sousedy a partnery udivuje – a čím dál větší měrou u nich vyvolává nedůvěru – to, že se německá vláda od počátku globálního zhroucení loni v září zaměřuje téměř výhradně na národní krizový management a rázně odmítá všechny pokusy o evropský přístup.
Připočtěme si k tomu zjevná pnutí ve francouzsko-německých vztazích, blokádu společného trhu EU s plynem, úzkou strategickou spolupráci s Ruskem Vladimíra Putina a tak dále a neklid ohledně Německa se začne násobit.
Nejde jen o to, že v Berlíně panuje strach, že by každé evropské řešení vyšlo Německo dráž a trvalo by déle; tato nová forma německého euroskepticismu rovněž poukazuje na zásadní změnu postoje v řadách drtivé většiny německé politické a ekonomické elity.
Změna je evidentní při položení jediné otázky: bylo by dnes stále možné vzdát se německé marky ve prospěch eura jako společné měny?
Odpovědí je hlasité „ne“.
Ať už jde o kancléřku Angelu Merkelovou nebo ministra zahraničí Franka Steinmeiera, tato odpověď zní napříč politickým spektrem a lpí se na ní bez ohledu na to, které strany či kteří lidé tvoří vládu.
Po výměně stráží po skončení německé rudozelené koalice došlo postupně k zásadní proměně přístupu.
Evropa se dnes už v německé politice nepovažuje za klíčový projekt, do něhož jsou lidé ochotni investovat značnou část svého politického kapitálu – a tedy svou vlastní budoucnost.
Namísto toho znovusjednocené Německo 20 let po pádu Berlínské zdi zjišťuje, že také může jednat samo.
Problém samozřejmě tkví v tom, že jde o obrovský omyl.
Německý vztah s Evropou považují za funkční téměř všechny demokratické strany.
Jenže ačkoliv Evropa bezesporu zůstává důležitá pro prosazování společných i národních zájmů, nejedná se už o projekt budoucnosti.
Německý náhled se tudíž přibližuje francouzské a britské perspektivě: EU se rostoucí měrou považuje za rámec a nezbytný předpoklad prosazování národních zájmů, nikoli o cíl samotný.
Příčiny této hluboké změny jsou zjevné: znovusjednocení a dějinné vyřešení dř��ve otevřené „německé otázky“, krach ústavy EU a tedy evropské vize, institucionální slabost rozšířené sedmadvacítky EU a narůstající neefektivita a pomalost unijních institucí.
Obrátí se tedy Německo k nacionalismu?
Všichni političtí aktéři v Berlíně toto obvinění s nesmírným rozhorlením odmítají.
Žádná strategie ani generální plán návratu k nacionalismu skutečně neexistuje.
Zásadní proměna evropské politiky Německa jednoduše samovolně nastává – jde o výsledek dění, které by se bezmála dalo označit za „organické“.
Jako takový však posun v německé politice – projevující se například neochotou ujmout se vedení v současné krizi – není nikterak příznivější.
Je strategickou iluzí velkých členských států, že své postavení dokážou ubránit bez této otupělé entity nazývané Evropa.
Skutečně si Německo může dovolit, aby rozšiřování EU do východní Evropy zkrachovalo?
Může si dovolit životu nebezpečnou krizi eura, ohrožení společného trhu sílícím protekcionismem nebo pronikání Ruska do východního sousedství EU?
Opravdu dokáže uskutečňovat nezávislou národní politiku na Středním východě a v Africe nebo plnit účinnou úlohu při řešení celosvětových problémů, od snahy poradit si se změnou klimatu po budování nového finančního řádu?
Klást tyto otázky – a mnohé další – znamená odpovídat si na ně: zvládnout všechny tyto úkoly dokáže jedině podstatně integrovanější EU.
Taková unie ale má před sebou budoucnost, jedině budou-li její členské vlády a národy ochotné investovat značnou část svého politického úspěchu a národních zájmů.
A to tak jako v minulosti platí v prvé řadě pro Německo, srdce kontinentu s největším počtem obyvatel, s největším hospodářstvím v EU a v neposlední řadě se svou nelehkou minulostí.
Evropské ekonomické skupinové myšlení
FRANKFURT – Během nedávného slyšení o ústavnosti opatření Evropské centrální banky k zabránění rozpadu eurozóny položil předseda německého Ústavního soudu Andreas Vosskuhle důležitou otázku: Odsuzují mimoněmečtí ekonomové přímé měnové transakce (OMT) Evropské centrální banky stejně jednoznačně jako všichni vypovídající němečtí experti s výjimkou jediného?
Samozřejmě existují němečtí ekonomové (nemluvě o vládě kancléřky Angely Merkelové), kteří politiku prezidenta ECB Maria Draghiho podporují.
Drtivá většina německých (a možná i nizozemských a finských) ekonomů však zjevně upřednostňuje variantu, kdy ECB zůstává během krize eurozóny stranou hlavního dění.
Je to fiskální záležitost, tvrdí typický německý ekonom, a měnová politika zde nepomůže; její zapojení naopak situaci pouze zhorší.
Všichni by byli samozřejmě raději, kdyby se hranice mezi měnovou a fiskální politikou v důsledku krize nerozmazala.
Slepé lpění na principech by však bylo pro ECB vysoce riskantní možností.
Znamenalo by přijmout v roce 2012 takzvané „riziko redenominace“ – což je v ekonomickém newspeaku rozpad eurozóny.
Spuštěním programu OMT však ECB vystavila německé (a další severoevropské) daňové poplatníky bez souhlasu jejich parlamentů potenciálnímu závazku sanovat… koho vlastně?
Jeví se to tak, že typický severoevropský daňový poplatník podporuje typického akcionáře severoevropské banky, která je příliš zatížena úvěry jihoevropských dlužníků.
Němečtí právní experti zase interpretují počínání ECB tak, že je neslučitelné s evropskými smluvními ustanoveními, která zakazují sanace a měnové financování dluhu členů eurozóny.
Lze proto snadno pochopit silnou neochotu státních zaměstnanců neřídit se právními závazky a riskovat trestněprávní zodpovědnost za porušení důvěry.
Německý Ústavní soud samozřejmě nepíše pravidla.
Jeho povinností je však poskytovat nestranný výklad právních dohod a je o něm známo, že to činí, což je jeden z důvodů, proč jde o nejdůvěryhodnější instituci v zemi.
ECB má ovšem pravdu, že se potýká s výrazně odlišnými měnovými podmínkami v různých členských státech; eurozóna se v tomto smyslu podobá špatně fungujícímu systému fixních směnných kurzů se všemi doprovodnými riziky.
Omezit možnosti ECB na konvenční sadu nástrojů tak v konečném důsledku znamená přijmout riziko kolapsu eurozóny.
Na tomto pozadí se institucionální investoři – docela racionálně – pojistili proti rozpadu eurozóny tím, že se stáhli za bezpečnější hranice.
Jelikož fiskální politika nedokázala reagovat, zůstala ECB druhá zprostředkovatelská role: zmírnění dopadů opětovné segmentace evropských finančních trhů podél národních linií prostřednictvím systému Target2.
Je to fiskální dominance v nejčistší formě.
Právě zde má Vosskuhleho otázka největší význam.
Debaty uvnitř členských států eurozóny se obvykle sejdou na tom, co právní experti označují jako herrschende Meinung („převládající názor“), a ten zjevně odráží postavení dané země coby věřitele či dlužníka.
Typický ekonom, jemuž záleží na kariéře, má jen malou motivaci se od tohoto názoru odchylovat, což ho dále posiluje.
Sdělovací prostředky nápravu nezjednají, poněvadž kvůli konkurenčnímu boji o čtenáře či diváka musí upřednostňovat zjednodušování před rozlišováním, komplexností a nuancemi.
Pokud jde o konkrétní obsah – jemuž se německý Ústavní soud výslovně a záměrně vyh��bá –, pak argumenty pro OMT vždy zněly tak, že toto opatření zabrání tomu, aby krize likvidity přerostla v problém solventnosti, zejména na okraji eurozóny.
Z hlediska investora je mechanika tohoto opatření prostá: všichni se zdráhají držet soukromý nebo veřejný dluh země, která je náchylná k redenominaci.
To samo o sobě představuje riziko, což vysvětluje, proč je například malá firma v Bolzanu (italské Jižní Tyrolsko) zatížená vyššími náklady financování než konkurenční firma v Innsbrucku (rakouské severní Tyrolsko).
Úspěch plánu OMT závisí na neomezené schopnosti intervenovat – tedy dělat „všechno, co je třeba“, jak to ve známém výroku vyjádřil Draghi.
Právní omezení této schopnosti by bylo porážkou sebe sama.
Není-li tedy plán OMT uskutečnitelný v souladu se současnými smluvními ustanoveními, pak se tato ustanovení – jejichž původ není koneckonců božský, nýbrž lidský – musí upravit.
Změna smlouvy by ovšem vyžadovala zapojení evropské veřejnosti – a v několika členských státech také předložení navrhovaných revizí k referendu.
Vzhledem k tomu, jak často voliči hlasovali v podobných referendech v posledních letech proti – například ve Francii, v Nizozemsku a v Irsku –, se však tomuto scénáři chce každý vyhnout.
Skličující na tom je, že se nad těmito argumenty zamýšlíme tak vzácně.
O minimálních předpokladech fungující měnové unie se nikde s předstihem a transparentně nediskutuje.
Politici se zaměřují na průměrného voliče, sdělovací prostředky generují skupinové myšlení a eurozóna se dál trmácí a jen stěží přežívá.
Má-li se však stát eurozóna rozumným dlouhodobým řešením, pak pouhé přežívání nestačí.
Hlavním ospravedlněním existence měnové unie nemohou být možné katastrofální důsledky jejího rozpadu.
Ještě méně přesvědčivé je neomerkantilistické stanovisko, že eurozóna by umožnila neomezené přebytky běžného účtu (neumožňuje je).
Původně měla evropská měnová unie poskytovat stabilní rámec, v němž by jednotlivé hluboce integrované ekonomiky trvale zvyšovaly životní úroveň.
Stále je to možné.
Předpokládá to však, že uznáme, co krize odhalila: institucionální vady eurozóny.
Jejich náprava volá po minimální dávce federalismu a přiměřené demokratické legitimitě – a tím i po větší otevřenosti vůči adaptaci institucí.
Německý ekonomický neklid
Ještě měsíc před tím, než byl kancléř Gerhard Schröder znovu zvolen, se zdálo, že jej neúspěch nemine.
Voliči mu měli za zlé, že nedokázal splnit svůj slib z roku 1998, že sníží nezaměstnanost.
A teď, když je Schröder opět u moci, se zdá, že neúspěch nemine německou ekonomiku.
Všichni si dnes uvědomují, že výkon kancléře Schrödera zachránily povodně ve východním Německu a jeho oportunistické tažení proti postoji Američanů vůči Iráku.
Obě události mu umožnili zazářit v roli krizového manažera.
Cena, již je třeba zaplatit za odklon debaty od ekonomiky, je ta, že Schröder nemá mandát k uskutečnění vážných reforem na trhu práce a v dalších oblastech.
A skutečně - Schröder se během své kampaně zcela vydal požadavkům odborů.
Na začátku svého prvního volebního období Schröder vypadal jako moderní sociální demokrat, který rozumí obchodu.
Když vypudil svého prvního ministra financí Oskara Lafontaina, doufali Němci v reformy a ekonomický vzestup s novým optimismem.
Tyto naděje už vyprchaly.
Pro Německo životně důležité malé a střední podniky (ona známá "mittelstand"), neztratily jen svou dynamiku, ale v oblasti se i zpomalují investice.
Ve spojení s dnešní nízkou spotřebitelskou poptávkou se jedná o dobrý základ pro ekonomický neklid.
Obdobně znepokojivé je to, že Schröder přijal chybné reformní návrhy, jež předložila Hartzova komise, tým zástupců z průmyslových a odborových zájmových skupin.
Jejich návrhy se zakládají na klamné představě, že klíčovým činitelem nezaměstnanosti v Německu je neefektivní správa trhu práce, jež nedokáže tomu, kdo práci hledá, vybrat mezi množstvím nabízených pracovních příležitostí.
Ve skutečnosti ovšem nezaměstnanost v Německu způsobuje nedostatek míst pro dělníky s nízkou kvalifikací.
Německý sociální systém nastavuje minimální mzdu pro tyto pracovníky tak, že je vysoko nad tržní hodnotou, a to zvyšuje cenu nezaměstnaných.
Zavádění "Hartzových reforem" se nyní stalo primárním závazkem vlády, který bude odvádět pozornost a politickou vůli od reforem, jichž je opravdu třeba, zejména přepracování německého systému sociální podpory.
Německé ekonomické vyhlídky jsou o něco černější i kvůli rýsující se sérii zvyšování daní.
Zvýšení daní za benzín se chystá na leden 2003.
Úlevy z daní z příjmu chystané na rok 2003 byly odloženy.
Povolební diskuse oplývá vyšší daní z bohatství, obchodní daní a zvýšením daně z přidané hodnoty - jde o přesný opak toho, co německé hospodářství potřebuje.
Vyšší daně fiskální problémy vlády nevyřeší, protože snižování růstu nakonec vede k nižším příjmům z daní.
Politika ministra financí Eichela se nutně stane nevyzpytatelnou, jako byla fiskální politika uskutečňovaná poslední Kohlovou vládou.
Snaha zajistit nové příjmy si vynutí škrty ve výdajích, které už v posledních letech vedly k poklesu investic do veřejného sektoru a k omezení financování školství, a přenos zodpovědnosti za sociální výdaje z federální vlády na vlády zemské.
Eichelovo odhodlání vyrovnat rozpočet je jistě důležité, ale vyrovnání rozpočtu není náhražkou střednědobé a dlouhodobé strategické perspektivy ve fiskální politice, která podporuje udržitelný růst a chápe potřebu investovat do churavějícího německého školství.
Dnes je v mnoha německých školách nejmladším učitelům téměř padesát a pro univerzity je stále těžší přilákat mladé vědce a učitele.
Evropská zkušenost posledních deseti let ukazuje, že fiskální konsolidaci musí doprovázet taková politika zdanění a výdajů, jež motivuje růst.
Jak výdaje, tak daně musí být prostředkem pro stimulaci práce, investic a inovací.
I pokud chce Schröder reformu prosadit, bude to mít kvůli své politické pozici těžké.
Proti jeho slabé většině v dolní komoře Bundestagu stojí horní komora ovládaná opoziční Křesťanskodemokratickou unií/Křesťanskosociální unií (CDU/CSU).
Všechny návrhy tedy budou podléhat složitým jednáním a potřebě vyhovět zvláštním zájmům zemských vlád, což dále zhoršuje vyhlídky na provedení vážných reforem.
Tento poslední bod má širší důsledky.
Co se týče politických priorit, zůstává německý politický střed, v němž se rozhoduje o volebních vítězstvích a porážkách, neurčitý a nestálý.
Dokud se kampaň zaměřovala na ekonomiku, byla Schröderova vláda zřetelně blízko prohře.
Když se pozornost obrátila na pomoc při povodních a na zahraniční záležitosti, většina středových voličů uvítala Schröderovu lhostejnost k mezinárodním závazkům a ke spojencům.
Z toho plyne, že většina Němců stále nevnímá ekonomické oslabení jako záležitost důležitější než jiné, krátkodobější potíže.
Jde také o signál, že obě hlavní opoziční strany nepochopily důsledky Schröderova vítězství v roce 1998.
Příliš dlouho jej vnímaly jako nešťastnou náhodu, již je třeba napravit při první příležitosti.
CDU/CSU ani jejich liberální spojenci, Svobodní demokraté, nenabídli přesvědčivý politický lék proti německým ekonomickým problémům.
Ekonomická politika Edmunda Stoibera v pozici bavorského premiéra nebyla (a není) o nic méně intervenční než politika Schröderova.
Hlavním poselstvím opoziční předvolební kampaně bylo přesvědčení, že pravice je v porovnání s levicí při řízení hospodářství schopnější.
Ale to je pouhá rétorika.
Právě proto, že pravice nenabízela žádnou politickou alternativu, bylo pro voliče velmi snadné se přiklonit zpět ke kancléři, když se rozhodl nemluvit o ekonomice.
Následující čtyři roky budou výzvou jak pro vládu, tak pro opozici.
Kancléř Schröder bude čelit potřebě konečně pojmenovat skutečné hospodářské potíže své země.
CDU/CSU a FDP budou muset přinést přesvědčivé alternativy k Schröderově politice.
Dokud jedna ze stran nezačne rázně jednat, zůstane Německo hospodářsky slabé a politicky nevyzpytatelné.
Německý deficit Evropy
BERLÍN – Německo kdysi bývalo srdcem evropské integrace.
Jeho státníci tvrdili, že Německo nemá nezávislou zahraniční politiku, pouze politiku evropskou.
Po pádu Berlínské zdi si vedoucí představitelé uvědomili, že sjednocení Německa je možné jen v kontextu jednotné Evropy, a byli ochotni přinést oběti, aby zajistili, že Evropa sjednocení akceptuje.
Přispívali o něco více a brali od ostatních o něco méně, čímž usnadnili dohodu.
Tyto doby skončily.
Euro je v krizi a Německo je hlavním protagonistou.
Němci už se necítí tak bohatí, a nechtějí proto nadále fungovat jako bezedná kapsa pro zbytek Evropy.
Tato změna postoje je pochopitelná, ale současně zastavila proces evropské integrace.
Euro bylo v době svého zavedení už z podstaty neúplnou měnou.
Maastrichtská smlouva založila měnovou unii bez unie politické – centrální banku bez centrální pokladny.
V oblasti suverénních úvěrů hrály členské země eurozóny samy na sebe.
Tuto skutečnost až donedávna zakrývala ochota Evropské centrální banky akceptovat suverénní dluh všech členů eurozóny za stejných podmínek ve svém „diskontním okénku“.
V důsledku toho si všechny země mohly půjčovat prakticky za stejnou úrokovou sazbu jako Německo.
Banky měly radost, že mohou vydělat pár drobných navíc na údajně bezrizikových aktivech, a napěchovaly své účetní bilance vládními dluhy slabších zemí.
První příznak potíží se dostavil po kolapsu Lehman Brothers v září 2008, kdy ministři financí států Evropské unie rozhodli na mimořádné říjnové schůzce v Paříži o poskytnutí faktické záruky, že žádné další systémově důležité finanční instituci nebude umožněno vyhlásit platební neschopnost.
Německá kancléřka Angela Merkelová se však postavila proti společné garanci na úrovni EU: každá země se tak musela postarat o své banky sama.
Finanční trhy byly zpočátku touto garancí natolik uchváceny, že nezaznamenaly prakticky žádný rozdíl.
Ze zemí, které nebyly schopny nabídnout podobné garance, proudil kapitál, avšak rozdíly v úrokových sazbách uvnitř eurozóny zůstávaly minimální.
V tu chvíli se východoevropské země, jmenovitě Maďarsko a pobaltské státy, dostaly do problémů a musely být sanovány.
Teprve letos, kdy se finanční trhy začaly obávat akumulace suverénních dluhů, se rozdíly v úrokových sazbách začaly rozšiřovat.
Do centra pozornosti se dostalo Řecko, když tamní nová vláda odhalila, že její předchůdci lhali o velikosti rozpočtového schodku pro rok 2009.
Evropské úřady reagovaly pomalu, protože členové eurozóny zastávali radikálně odlišná stanoviska.
Francie a další země byly ochotny projevit solidaritu, avšak Německo, které ve dvacátém století dvakrát traumatizovaly překotně rostoucí ceny, bylo na jakékoliv zesilování inflačních tlaků alergické.
(Když Německo souhlasilo s přijetím eura, trvalo na silných pojistkách, které udrží hodnotu nové měny, a jeho Ústavní soud potvrdil zákaz sanací zakotvený v Maastrichtské smlouvě.)
Němečtí politici, které v září 2009 čekaly všeobecné volby, navíc váhali.
Řecká krize začala hnisat a rozšířila se do dalších deficitních zemí.
Když evropští představitelé konečně začali jednat, museli poskytnout mnohem větší záchranný balík, než by byl nutný, kdyby bývali jednali dříve.
Aby navíc úřady uklidnily trhy, cítily povinnost založit Fond evropské finanční stabilizace v objemu 750 miliard eur, do něhož 500 miliardami přispěly členské země a 250 miliardami MMF.
Trhy se však neuklidnily, protože podmínky fondu diktovalo Německo, které z něj do jisté míry učinilo kárný nástroj.
Investoři si navíc správně uvědomují, že snižování schodků v době vysoké nezaměstnanosti pouze tuto nezaměstnanost zvýší a navíc velmi ztíží fiskální konsolidaci.
I kdyby se rozpočtové cíle podařilo splnit, lze si těžko představit, jak by tyto země mohly znovu získat konkurenceschopnost a oživit růst.
Vzhledem k nemožnosti znehodnotit měnu prostřednictvím kurzu stlačí nápravný proces mzdy i ceny a probudí strašidlo deflace.
Politika, která je v současné době vnucována eurozóně, je v přímém rozporu s ponaučeními z velké hospodářské krize ve 30. letech a hrozí vehnat Evropu do období vleklé stagnace nebo něčeho ještě horšího.
To by vyvolalo nespokojenost a společenský neklid.
V nejhorším případě by unii mohl ochromit nebo zničit vzestup xenofobního a nacionalistického extremismu.
Kdyby se to stalo, neslo by Německo velký díl zodpovědnosti.
Německu nelze vyčítat, že chce silnou měnu a vyrovnaný rozpočet, avšak jako nejsilnější a úvěrově nejdůvěryhodnější země bezděčně vnucuje svou deflační politiku zbytku eurozóny.
Německá veřejnost si pravděpodobně neuvědomuje, jaké škody páchá německá politika na zbytku Evropy, protože euro funguje tak, že deflace zvýší konkurenceschopnost Německa na světových trzích a současně zatlačí slabší země hlouběji do deprese a zvýší zátěž jejich dluhů.
Němci by se měli zamyslet nad následující hypotetickou situací: vystoupením z eurozóny.
Obnovená německá marka by vystřelila vzhůru, zatímco euro by se propadlo.
Zbytek Evropy by se stal konkurenceschopným a mohl by vyřešit potíže hospodářským růstem, zatímco Německo by zjistilo, jak bolestivé je mít nadhodnocenou měnu.
Jeho obchodní bilance by se propadla do záporných čísel a silně by se zvýšila nezaměstnanost.
Banky by trpěly těžkými kurzovými ztrátami a požadovaly by rozsáhlé injekce z veřejných prostředků.
Pro vládu by však bylo politicky přijatelnější zachránit německé banky než zachraňovat Řecko či Španělsko.
A byly by tu i další kompenzace: němečtí důchodci by se mohli uchýlit do Španělska, žít tam jako králové, a přispět tak k zotavení španělského trhu nemovitostí.
Tato představa je samozřejmě ryze hypotetická, protože kdyby Německo opustilo euro, politické důsledky by byly nemyslitelné.
Snad však tento myšlenkový experiment poslouží jako užitečná prevence, aby se nemyslitelné nakonec doopravdy nestalo.
Německé fiskální bláhovosti
PRINCETON – Po celém světě explozivně rostou schodky veřejného sektoru.
Vlády se vyrovnávají s rozsáhlými výdaji za záchranu bank a podniků postižených finanční a hospodářskou krizí.
Panuje všeobecný konsenzus, že keynesiánský stimul je nezbytný.
Přitom se tvůrci politik s rostoucí nervozitou poohlížejí po „strategii úniku“.
Vědí, že s deficity nemohou hospodařit navěky, ale nechce se jim ohlásit, kdy má bolestivý odklon začít.
Německo je jiné, a to nikoli proto, že teď neutrácí, ale kvůli tomu, jak hovoří o budoucnosti.
Německá vláda při výpadu proti schodkům a ve snaze zformulovat jasnou únikovou strategii zvolila obzvlášť agresivní postup.
Kancléřka Angela Merkelová kritizuje Federální rezervní systém Spojených států a Bank of England za „kvantitativní uvolňování“, které centrálním bankám v praxi umožňuje monetizovat mnoho typů vládních i nevládních dluhů.
Německé vládě se také podařilo prosadit ústavní zákon požadující, aby vládní deficit do roku 2016 nepřesahoval 0,35% HDP a aby byl do roku 2020 eliminován.
Jak útoky na přespříliš uvolněné centrální banky, tak snahy o snížení vládního dluhu jsou v Německu nesmírně populární.
Ekonomové z celého světa (včetně Německa) je však v hojné míře pranýřují jako nesmysl.
Merkelová není prvním německým politikem, který si osvojil tvrdý postoj vůči měnové politice a zadluženosti – a není první ani v tom, že čelí záplavě mezinárodní kritiky.
Když se svět na konci 70. let potýkal se směsí stagnujícího růstu a inflace, kancléř Helmut Schmidt britským, francouzským a americkým lídrům neústupně pověděl, že jejich schodky jsou nesprávné a nebezpečné.
Byl přesvědčen, že řešením stagflace „je, že ti, kdo mají deficity, by se jich měli zbavit“.
Schmidtovi vysoce postavení kolegové jej začali pokládat za arogantního.
Nejzjevnějším vysvětlením tohoto německého svérázu je posedlost poučeními z německých dějin, obzvláště ze dvou epizod pádivé inflace ve dvacátém století, během nichž držitelé peněžních aktiv přišli o majetek.
Velká inflace na počátku 20. let 20. století, která vyvrcholila hyperinflací, během níž se ceny měnily několikrát za den, rozložila střední třídy a zplodila politickou nestabilitu, která nakonec otevřela cestu pro Hitlerův vzestup.
Hitler opakovaně přislíbil, že k potlačení inflace využije všech prostředků, ale jeho militarismus také vedl k rozprášení úspor.
Přestože i druhou z těchto epizod měnové destrukce zažili jen velmi staří lidé, jejich politická váha je stále značná.
V březnu roku 2009 titulek hojně čteného německého časopisu Bild varoval před inflací v době, kdy všechny cenové signály ukazovaly opačným směrem.
Merkelová má bystré politické čivy a její reakce souzní s hlubokým naladěním společnosti.
Druhé vysvětlení německé politiky je demografické.
Rozpočtová omezení se zamlouvají nejen starším lidem, ale obzvlášť přitahují mladé lidi, kteří se obávají, že budou nuceni hradit výdaje za péči o čím dál starší a závislejší populaci.
Existuje ještě třetí vysvětlení konkrétního postoje Německa.
Jelikož vlády po celém světě (včetně vlády německé) hromadí na mírové doby bezprecedentní výše dluhů, trhy se obávají o udržitelnost.
Některé země náchylné ke krizi, například Lotyšsko, už nedokážou další dluh prodat.
Ale i velké a stabilní země jako Británie a USA zjišťují, že aukce vládních dluhopisů jsou čím dál problematičtější.
Narůstá nervozita velkých investorů, zejména rezervních fondů asijských zemí.
Pevně daný mechanismus, který zajistí, že hromadění dluhu nebude pokračovat donekonečna, je přitažlivý jako způsob jak se vyhnout čím dál náročnějšímu soupeření o finance.
Německo bude vypadat jako aktér s lepším úvěrovým rizikem, což mu umožní snazší a levnější financování současného rozpočtového deficitu.
Předepíše-li se vyrovnaný rozpočet zákonem, zjevně to obsahuje jistou míru blufování.
Okázalé sliby lepšího chování jednou v budoucnu nejsou úplně věrohodné, třebaže často mívají jistý krátkodobý dopad.
Kongres USA přijal v roce 1985 Grammův-Rudmanův zákon, který pro případ schodků zajistil automatické výdajové škrty.
Soudně byl sice prohlášen za neústavní, ale zahájil proces konsolidace rozpočtu.
Maastrichtská kritéria Evropské unie, která nepovolují deficity přesahující 3% HDP, patří do téže kategorie: jde o opatření, které by bylo možné uvolnit, neboť politický tlak se změnil, ale které zprvu skutečně přispělo ke snížení schodků a výpůjčních nákladů.
Skutečný problém německého opatření nespočívá ani tak v chatrnosti znalostí o tom, jak bude svět vypadat v roce 2016 či 2020, jako spíš v tom, že Německo je politicky a ekonomicky vázané na evropskou integraci, a tedy spjaté se státy s naprosto odlišnými rozpočtovými vyhlídkami a prioritami.
Pro Německo tudíž nemá valný smysl zápasit o pevnější rozpočty, než jaké mají sousedé: všechny evropské státy jsou vzájemně provázané.
Když si Němci ústavními rozpočtovými zákony svážou ruce, v důsledku je vlastně rozvážou svým sousedům.
Evropské měnové sjednocení 90. let měla doprovázet fiskální konvergence a harmonizace.
Když se rozpočty pohybují různými směry, tlaky se přesouvají k regionálním politikám (aby se příjmy přerozdělovaly) a měnovým politikám (aby se povzbudil růst).
Vyhlídky na třenice mezi členskými zeměmi EU se vyhrocují.
Největší nadějí pro Německo je, že lidé – jak němečtí voliči, tak manažeři čínských fondů – vezmou tyto sliby vážně teď, ale za deset let už na ně zapomenou.
Pět neznámých v německých volbách
V Německu proběhnou 18. září volby, které obsahují přinejmenším pět neznámých.
Kdyby se jednalo o rovnici, neuměli bychom ji vyřešit.
Politika naštěstí není matematika – třebaže to bohužel znamená, že tu nenacházíme jasná řešení.
Vskutku, dokonce i v mlhavých pojmech současné politiky je německý případ obzvlášť matoucí.
První neznámou je to, proč se volby vůbec konají.
Kancléř Gerhard Schröder měl před sebou ještě patnáct měsíců do konce volebního období a zdálo se, že pro něj není těžké sešikovat svou popravdě skrovnou většinu v parlamentu.
Jistěže, zásadní záležitosti, jež federální prezident vyjmenoval, když rozpustil Bundestag, jsou reálné.
Fiskální situace je podle německých měřítek nepřijatelná a státní dluh při současné výši odporuje Paktu stability a růstu Evropské unie a představuje zátěž pro budoucí generace.
Zásadní reformy sociální politiky vyžaduje už samotný demografický vývoj.
Instituce federální soustavy navíc nedovolují rozhodovat ani promptně, ani jasně.
Nic z toho není novinkou a volby na tom nic nezmění.
Mnoha lidem tedy není jasné, proč jdou vlastně k volbám.
Druhá neznámá se týká toho, co přesně odlišuje hlavní strany v této soutěži.
Sociální demokraté (SPD) i křesťanští demokraté (CDU) jsou věrni „sociálně tržní ekonomice“, principům korporativistického hospodářského managementu, zachování výhod sociálního státu a konečně EU a NATO.
Pravda, kampaň přinesla některé nuance, jež se mohou ukázat jako významné.
Schröderova SPD používá slovo „sociální“ maličko důrazněji než v posledních sedmi letech.
Předačka opoziční CDU Angela Merkelová spojila program partaje s ambiciózními idejemi nestraníka, bývalého soudce Ústavního soudu Paula Kirchhofa, usilujícími o dramatické zjednodušení daňové soustavy.
V mezinárodních otázkách je Merkelová oproti Schröderovi skeptičtější vůči evropskému rozšiřování, zejména vůči začlenění Turecka.
Merkelová, původem Východní Němka, je také ostražitější ve svém přístupu k Rusku.
Jde však o nuance, nikoli o zásadní odlišnosti.
Třetí neznámou je výsledek Levicové strany, nového uskupení nalevo od SPD, vybudovaného na základě východoněmecké exkomunistické PDS a posíleného na západě značným počtem odpadlíků od sociálních demokratů, kteří se prohlašují za obránce sociálního státu.
Levicovou stranu vedou dva ostřílení politici z televizních diskusí, bývalý šéf PDS Gregor Gysi a někdejší předseda SPD Oskar Lafontaine, kteří nemají mnoho společného, kromě toho, že oba mají na kontě politický neúspěch a talent na populistické řečnění.
To se ale očividně zamlouvá těm, kdo mají pocit, že byli zanedbáváni a zapomínáni.
Volební výsledek této strany – jenž by mohl dosáhnout 10% – by dost dobře mohl určit, jaká koalice vznikne po volbách.
Čtvrtou neznámou je tudíž to, co vlastně bude příští vláda dělat.
Je jasné, že půjde o vládu bez nové Levicové strany.
Bude to rovněž vláda bez Zelených, již sice stále mají oddanou, třebaže početně omezenou voličskou základnu, ale mnozí je v současnosti považují za luxus, který si už Německo nemůže dovolit.
Zbývají tedy dvě možnosti: buď kolice CDU, její bavorské sesterské strany Křesťanskosociální unie a liberálních Svobodných demokratů, nebo velká koalice SPD a CDU.
Většina Němců si přeje to druhé; avšak nejspíš se jim dostane toho prvého.
Mnoho lidí ale pochybuje o tom, jestli je tu vůbec nějaký rozdíl, a mají zřejmě pravdu.
Existuje všeobecná touha po změně, včetně změny vládní, avšak kontruje jí také neméně všeobecné přesvědčení, že nic významnějšího se nestane.
To podtrhuje poslední, nejhlubší neznámou týkající se nadcházejících voleb: kdo vrátí zmatené a bezcílné Německo na cestu iniciativy a růstu?
Kdo znovu promění Německo v motor Evropy, nikoli v páté kolo u vozu?
Co Německo potřebuje, je ve skutečnosti dost jasné.
Potřebuje přijmout fakt, že globalizace je především příležitostí, jíž musí využít sebejistí, novátorští a podnikaví lidé.
Němci musí opět pochopit – tak jako po roce 1945 –, že jejich budoucnost není v moci jakéhosi vzdáleného Státu, nýbrž že ji jako občané mají ve vlastních rukou.
Především si Německo musí uvědomit, že změny, jež potřebuje, jsou kroky vpřed, které zajistí jeho budoucí bezpečnost.
Co možná potřebuje nejvíc, je dotek politických přístupů Margaret Thatcherové z 80. let, kombinovaný s dnešní rétorikou Tonyho Blaira.
Teprve však uvidíme, zda právě to někdo nabídne a kdy vlastně.
Pět šoků pro Německo
V posledních deseti letech je Německo nejpomaleji rostoucí ekonomikou v Evropské unii a Evropa nejpomaleji rostoucím kontinentem na světě.
Mezi lety 1995 a 2005 zaznamená Německo růst o pouhých 14,6%, zatímco stará EU vzroste v průměru o 24%, USA o 39,9% a světová ekonomika o 45,6%.
Proč si Německo vede tak špatně?
Jedna teorie, k níž se hlásí i předseda německé vládní sociálnědemokratické strany Franz Müntefering, zní, že Německo je již tam, kde ostatní teprve chtějí být.
Pomalý německý růst je podle něj známkou přirozené konvergence.
Tato teorie však není přesvědčivá.
Pokud jde o příjem na obyvatele, bylo Německo v poslední době předstiženo hned několika členskými zeměmi EU včetně Irska, Velké Británie, Nizozemska a Francie a stále roste pomaleji než všechny tyto země.
Další, o něco přijatelnější teorie zní, že v průběhu posledních patnácti let postihlo Německo současně několik vnějších problémů či šoků.
Vzhledem ke své strnulosti, rozsáhlému systému sociální péče a přeregulovanému trhu práce nedokázala země na tyto šoky reagovat a dostala se do potíží.
Tato teorie se odvolává na hypotézu britského historika Arnolda Toynbeeho, podle něhož se impéria hroutí, protože nejsou s to reagovat na vnější výzvy.
Prvním šokem bylo zintenzivnění globalizace, které přineslo spoustu nové konkurence s nízkou úrovní mezd.
Ačkoliv je globalizace postupný proces, jakmile se do hry rozhodla vstoupit Čína, získal tento fenomén nový impulz.
Čína je desetkrát větší než Japonsko a ani s Japonskem se nejednalo snadno.
Když do hry vstoupilo Japonsko, ztratily konkurenční výhodu například německé přesné nástroje a optická zařízení.
Druhým šokem byla integrace EU včetně rozšíření na sever a na jih.
Odstranění vnitřních hranic EU přineslo všem zemím podstatné rozšíření trhu a možnost uplatnění množstevních úspor.
To však pomohlo spíše malým než velkým evropským státům a pro Německo jakožto největší evropskou ekonomiku to znamenalo další konkurenci.
Vezměme si například výrobce mobilních telefonů Nokia.
Díky množstevním úsporám, které umožnil společný trh, dokázala Nokia plně využít své invence, zatímco německý Siemens se nedávno rozhodl opustit trh s mobilními telefony.
Třetím šokem bylo euro, které přineslo rychlé sblížení dlouhodobých úrokových sazeb, jež se v některých zemích pohybovaly o pět až sedm procentních bodů nad německou úrovní.
Mezinárodní investoři, kteří tak byli osvobozeni od rizika směnného kurzu, již od těchto zemí nepožadovali rizikovou prémii a byli ochotni poskytovat všem prostředky za stejně příznivých podmínek, jaké byly do té doby vyhrazeny pro Německo.
To je dobré pro Evropu, poněvadž to pomáhá zlepšit alokaci kapitálu a stimuluje růst přesunem německých úspor do odlehlých a dříve znevýhodněných oblastí eurozóny.
Pro německé zaměstnance, kteří by s tímto kapitálem také rádi spolupracovali, je však přínos tohoto procesu pochybný.
Čtvrtým šokem bylo rozšíření EU na východ, které přineslo mimořádné obchodní a investiční příležitosti na východě, ale současně znamenalo silnou konkurenci levné pracovní síly.
Mzdové náklady v deseti zemích, které v roce 2004 vstoupily do EU, činí v průměru pouhých 14% západoněmecké úrovně.
Levná konkurence vedla ke značnému outsourcingu a off-shoringu, které udržely německé firmy konkurenceschopné pouze snížením poptávky po domácí pracovní síle.
A jelikož ani německé odbory, ani německý sociální stát by neakceptovaly snižování mezd, byla výsledkem vyšší nezaměstnanost a pomalejší růst.
Pátým šokem bylo sjednocení Německa, které je z ekonomického hlediska nezdarem.
HDP na obyvatele v produktivním věku činilo v roce 1996 ve východní části Německa 61% západoněmecké úrovně, kdežto dnes dosahuje pouhých 59%.
Pomalý růst východní části země sráží celoněmecký průměr, zatímco obrovská poptávka po veřejných prostředcích na východě zvyšuje veřejný dluh.
Slabá fiskální pozice zase podkopává důvěru investorů, což má zřetelné dopady na hospodářský růst.
Všech pět šoků představuje historický vývoj, který je dobrý pro svět jako celek, ale problematický pro Německo.
Má-li země překonat problémy a pokračovat v růstu, bude muset zpružnit svůj trh práce.
Pouze po úpravě mezd směrem dolů tak, aby se přizpůsobily novému mezinárodnímu prostředí, se mohou němečtí zaměstnanci stát znovu konkurenceschopnými, země se navrátit k vyšší zaměstnanosti a využívat svůj lidský kapitál na maximální kapacitu.
Nová vláda, kterou voliči s největší pravděpodobností zvolí v září, bude stát před obtížným úkolem předestřít Němcům realitu a prosadit nezbytné reformy.
Teprve pak se dozvíme, zda si Německo dokáže poradit s toynbeeovskou výzvou, které dnes čelí.
Bolesti Německa na trhu práce
Německo je zemí s velice nízkým počtem stávek.
Zatímco průměrný počet pracovních dní zmařených v letech 2000 až 2004 stávkami činil ve Španělsku 234 na 1000 zaměstnanců, v Kanadě 171 a ve Francii 101, v Německu bylo takto ztraceno jen 3,5 dne.
Ve statistikách stávek podle OECD se Německo umístilo na třetí příčce odspodu, jen před Polskem s 1,6 zmařeného dne a Japonskem s 0,4 dne.
Tím víc jsou Němci znepokojeni, že odborový svaz strojvůdců GDL schválil celostátní stávku, která zemi ochromí.
Nedávno podepsaná dohoda o mzdách pro všechny zaměstnance drah, dojednaná konkurenčními odbory Transnet a GDBA, nešla podle GDL dostatečně daleko, a proto se teď organizace vzpírá a žádá 31% navýšení mezd.
Stávku dočasně zastavil soudní příkaz, čímž vznikl čas na vyjednávání, ale nebezpečí zůstává velké, protože rozhovory se dostaly do slepé uličky.
Získá-li GDL vyšší mzdové vyrovnání, než jakého bylo dosaženo v obecné dohodě o mzdách pro všechny pracovníky železnice, tato obecná dohoda pozbude platnosti – což je výsledek, který vedení drah nemůže za žádných okolností přijmout.
Ještě důležitější je, že stávka by ze dvou důvodů mohla vyvolat proměnu paradigmatu na německém trhu práce.
Zaprvé, následovat příkladu by mohly další privatizované státní podniky, zejména poštovní a telekomunikační služby.
Dříve tyto podniky mohly spoléhat na skutečnost, že jejich pracovníci byli doživotní státní zaměstnanci (Beamte), což byla určitá německá anomálie.
Německé doživotní státní zaměstnance nelze propustit, leč nemají dovoleno stávkovat.
Status doživotního státního zaměstnance, charakteristický zvláštní reciproční povinností loajality, vytvořil pruský stát, aby zaplnil strategicky významné pozice lidmi, jimž se dalo naprosto věřit.
Strojvůdci byli předním příkladem tohoto kréda.
Privatizací německých drah, která bude zanedlouho dokončena kotací na burze, tito státní zaměstnanci vymizí.
Dnes ještě 40% německých strojvůdců tvoří doživotní státní zaměstnanci, které si privatizované dráhy od státu najaly.
Právo na stávku ostatních strojvůdců však stačí na to, aby Německo ohrozili chaosem v dopravní soustavě.
Hrozící stávka je významná také proto, že ji charakterizuje odklon od německého systému odborových svazů napříč průmyslovými odvětvími, které vyjednávají za všechny zaměstnance v branži bez ohledu na jejich profesi.
Alternativou jsou odbory pro jednotlivé profese v rámci odvětví, které jsou obvykle agresivními vyjednavači a mají sklon požadovat víc, než je ekonomicky schůdné.
Takové odbory jsou běžné v anglosaských zemích.
Zodpovídaly za značnou část britského ekonomického úpadku v 60. a 70. letech.
Země nemohla volně dýchat a vzchopit se, dokud Margaret Thatcherová jejich moc nerozbila.
Existuje ekonomické vysvětlení toho, proč jsou profesně založené odbory škodlivé.
Takové odbory vystupují jako monopoly nabízející komplementární statky.
Poněvadž zákazník se zajímá pouze o celkovou cenu, již musí zaplatit za zboží jako balík, a poněvadž množství nakoupených součástí tohoto balíku závisí pouze na jeho celkové ceně, prodejce jednotlivých položek to vede k požadavkům obzvlášť vysokých cen.
Zvýší-li své ceny, získají veškerý finanční přínos, zatímco každá ztráta vzniklá úbytkem poptávky se rozprostře mezi všechny prodejce.
To je důvod, proč je celková cena, která vznikne, vyšší, než jakou by zvolil monopolní prodejce zastupující všechny producenty společně a zohledňující všechny sdílené nevýhody plynoucí z každého poklesu poptávky.
Monopol je pro tržní hospodářství jed, protože zvyšuje ceny a snižuje objem.
Ještě silnějším jedem je řetězec monopolů nabízející komplementární statky.
Ten zvyšuje ceny a snižuje objemy ještě víc než jeden komplexní monopol sdružující všechny dodavatele takového řetězce.
Tento vhled můžeme přímo uplatnit na problematiku odborů.
Odborový svaz napříč celou branží dosahuje coby komplexní monopol vyšších mezd, než jaké by byly možné za podmínek konkurence, tedy bez odborů, a v důsledku toho vytváří nezaměstnanost.
Avšak profesně založené odbory, které do velké míry působí navzájem nezávisle, dosahují ještě vyšších mezd a způsobují ještě větší nezaměstnanost – natolik, že zaměstnanci jako celek jsou na tom hůř, než kdyby celou branži zastupovala jediná odborová organizace.
Mzdové požadavky německých strojvůdců ukazují, že privatizace dříve státních podniků v sobě skrývá značná rizika pro německý trh práce, protože to, jak tyto požadavky budou řešeny, rozhodne, zda se Německo vydá směrem profesně založených odborů.
Pokud k tomu dojde, umístění Německa v mezinárodní stávkové statistice se výrazně zvýší.
Co se děje s Německem?
ŘÍM – Itálie je dnes možná tou “nemocnou“ zemí, ale není zdaleka jediná, kdo potřebuje lék. Naopak se zdá, že něco leze i na mocné Německo.
Itálie je v úzkých.
Během posledních dvou dekád byl roční růst HDP pouze 0,46% a vládní dluh stabilně rostl až do dnešních 130% HDP.
Nezaměstnanost zůstala vytrvale vysoká, investice klesají a bankovní sektor je neklidný.
Podobně znepokojující je pokles počtu žen v plodném věku o téměř dva miliony od pádu berlínské zdi v roce 1989.
A podíl aktivních pracujících s univerzitním vzděláním zůstává na úrovních, které jsou stěží srovnatelné s ostatními pokročilými ekonomikami.
Vzhledem k tomu všemu by nemělo být překvapivé, že Itálie a krizí sužované Řecko jsou nejslabší v eurozóně, co se týká růstu HDP per capita za poslední tři roky.
Německo je ale překvapivě hned třetím nejslabším státem.
Německo je fiskálně solidní, s velkou akumulací přebytkových úspor.
Je rovněž vysoce konkurenceschopné jednotkových pracovních nákladech, má nejvyšší míru zapojení do pracovního trhu a těží z ustáleného přílivu kvalifikovaných pracovních sil z jiných částí Evropy.
Faktem je, že průměrný roční růst HDP Německa per capita o výši 0,51% od roku 2014 ho staví daleko za jiné země eurozóny, jmenovitě Rakousko, Belgii, Finsko a Holandsko.
Dokonce i Francie, kde růst per capita stěží překonává ten italský, mírně Německo překonává.
Jak je možné, že ekonomiky tak rozdílné jako je ta německá a italská, mají podobný výkon per capita?
Do určité míry se zdá vysvětlení zřejmé.
Německo je potenciálnímu růstu mnohem blíže než Itálie a dokonce i než Spojené státy, které se s Velkou recesí vyrovnávaly hůře než Německo.
Nedávné zotavení v dalších rozvinutých zemích by však, když už nic jiného, mělo oživit potenciální růst v exportem živeném Německu.
Rovněž migrace by mohl ovlivnit růst HDP per capita.
Německo za posledních pět let přijalo 2,7 milionu nových rezidentů, po odečtení odchozích, ze kterých byli téměř jeden milion uprchlíci.
To poskytuje zřejmé keynesiánské oživení, ale příliš nepřispívá k potenciální produkci.
Příliv migrantů do Německa není nezvyklý.
Země si prožila obdobný nápor i dříve během posledních tří dekád, bez tak nepříznivého účinku na růst HDP per capita.
Naopak, v mnoha případech přispěli imigranti – zejména ti mladí a kvalifikovaní – k potenciální produkci.
Hlavní příčina pomalého růstu HDP per capita Německa se musí hledat jinde.
Podle Banky pro mezinárodní platby, poklesly od vrcholu dluhové krize v roce 2012 pohledávky německých bank u dalších zemí eurozóny – včetně Rakouska, Francie, Irska, Itálie, Holandska, Portugalska a Španělska – v souhrnu o více než 200 miliard dolarů.
Pohledávky u Itálie jsou na úrovni před zavedením eura a pohledávky u Španělska se tomu blíží.
Německo dokonce snižuje investice v klíčových ekonomikách eurozóny.
Tichý krok německých bank směrem k rozkladu ostře kontrastuje s chováním francouzských, italských, španělských a holandských bank, které všechny pokračují v evropské finanční integraci cestou stabilizace a mnohdy zvyšováním své angažovanosti v jiných zemích.
Tyto odlišné trendy (namísto obecného toku kapitálu) částečně vysvětlují rostoucí nerovnováhu v Target 2 platebním systému eurozóny.
Proč jsou německé banky jediné, které ustupují z integrace?
Jedním z možných důvodů je, že domácí finanční činitelé, skeptičtí o budoucnosti eura, instruovali banky, aby omezily svou působnost ve zbytku eurozóny.
Dalším důvodem může být, že německé banky mají pomalu se prohlubující potíže, které evropské regulační orgány ještě plně nerozpoznaly.
Koneckonců jejich nákladovost je nejvyšší v rozvinutém světě, zatímco jejich ziskovost je mezi nejnižšími, navzdory zanedbatelnému břemenu v podobě špatných úvěrů.
Nicméně taková podrážděnost je matoucí.
Zhruba polovina německého bankovního systému je státní a tudíž požívá implicitní státní záruku.
Mezi lety 2009 a 2015 dostali německé banky státní podporu ve výši 239 miliard eur (253 miliard dolarů).
V každém případě, stažení německých bank z Evropy rozhodně nemůže být dobré pro důvěru, investice či dynamický sektor služeb.
A opravdu, investice v Německu byly v minulém roce o více než pět procentních bodů pod úrovní z roku 1999 co do podílu na HDP, i přesto, že hrubé národní úspory narostly na nejvyšší úroveň od doby, kdy Mezinárodní měnový fond začal v roce 1980 tato data sbírat.
Němečtí představitelé obvykle tento masivní pokles vysvětlují přehnanou šetrností stárnoucí populace.
Demografické výzvy – které jsou v podstatě omezením zítřka v potenciálním produkci – by však měly inspirovat reformy v nárocích a vzdělání, ne potlačením dnešní poptávky.
A v tom tkví opravdový problém: žádná země EU, možná s výjimkou Francie, nepřijala za poslední dekádu tak málo reforem, jako Německo.
Nedostatek reforem se začíná projevovat.
Opatrné banky a nízké investice hrály roli už od roku 2012 v situaci, která se zdá být nejpomalejším úsekem růstu v souhrnné produktivitě faktorů ve třech dekádách.
Spoleh převážně na export – což znamená na poptávku jiných zemí – možná odvedlo pozornost německé vlády od některých vlastních domácích závazků.
Je ale v zájmu celé Evropy – a zejména Itálie – aby byla největší ekonomika kontinentu ještě silnější.
Jistě, pokles produktivity není unikátní pro Německo.
Ale pokud Německo nebude kořeny tohoto zpomalení řešit doma, riskuje nepříjemné následky v případě, že jeho měna prudce revalvuje formou nižších exportů a poškozením již tak slabého bankovního sektoru, jako následek deflace a záporných dlouhodobých úrokových sazeb.
“Nemoc“ Itálie je mnohem akutnější než ta německá, obě jsou však potenciálně závažné.
A obě potřebují okamžitou léčbu.
Konec německé hegemonie
BRUSEL – Aniž by si toho kdokoliv příliš všímal, vnitřní mocenská rovnováha v Evropě se mění.
Dominantní postavení Německa, které se od finanční krize v roce 2008 jevilo jako absolutní, postupně oslabuje – a pro Evropskou unii to má dalekosáhlé důsledky.
Z hlediska měkké síly samozřejmě platí, že pokud lidé věří, že Německo je silné, pak už samotný tento fakt posiluje postavení a strategickou pozici země.
Zanedlouho si však lidé začnou všímat, že hlavní hnací motor tohoto dojmu – totiž fakt, že německá ekonomika pokračovala v růstu, zatímco většina ostatních ekonomik v eurozóně zažívala vleklou recesi – představuje výjimečnou situaci, která brzy vymizí.
Ve dvanácti z posledních 20 let bylo německé tempo růstu nižší než průměrné tempo růstu ostatních tří velkých ekonomik v eurozóně (Francie, Itálie a Španělska).
Během postkrizového období sice německý růst prudce vylétl nahoru, jak ukazuje graf, avšak Mezinárodní měnový fond předpovídá, že do pěti let opět klesne pod průměrnou úroveň dotyčných tří zemí – a hluboko pod průměr celé eurozóny, která zahrnuje i menší středoevropské a východoevropské státy zaznamenávající vysoký růst.
Jistě, Německo má některé očividné výhody.
Bližší zkoumání však odhalí, že tyto výhody nejsou tak pozitivní, jak se na první pohled zdá.
Tak například se Německo blíží plné zaměstnanosti – což ostře kontrastuje s dvojcifernou mírou nezaměstnanosti převažující ve velké části eurozóny.
Kombinace plné zaměstnanosti a nízkého tempa růstu však ve skutečnosti ukazuje na skrytý problém: velmi pomalý růst produktivity.
Když se k tomu přičte zmenšující se okruh zaměstnanců schopných uspokojit potřeby německého trhu práce – německá populace stárne a přijíždějící uprchlíci nemají potřebnou kvalifikaci –, pak se zdá, že německou ekonomiku čeká dlouhé období loudavého výkonu.
Další zdánlivou výhodou jsou velké finanční rezervy Německa, které ho nejen ochránily před krizí, ale zároveň s sebou nesly značný politický vliv.
Německé prostředky byly pro záchranu hluboce zasaženého okraje eurozóny nepostradatelné, a tak se tato země logicky stala klíčovou součástí všech snah o vyřešení krize.
Německý souhlas byl zapotřebí k vytvoření evropské „bankovní unie“, která zahrnovala převod kontrolních pravomocí na Evropskou centrální banku a založení společného fondu na řešení situace krachujících bank.
A německý odpor přispěl k odkladu intervence ECB na trzích dluhopisů; když ECB konečně svůj program nákupu dluhopisů spustila, učinila tak s tichým souhlasem Německa.
Když jsou však dnes úrokové sazby na nule, velké úspory už Německu příliš užitku nepřinášejí.
A protože finanční bouře se do značné míry přehnala, postrádá Německo nové příležitosti, na nichž by mohlo demonstrovat svůj politický vliv v eurozóně i mimo ni.
Díky silnému angažmá ve středoevropských a východoevropských ekonomikách bylo Německo klíčovým účastníkem minských dohod, které měly ukončit konflikt na Ukrajině, avšak v blízkovýchodních státech, kam se dnes soustředí pozornost světa, mají Němci jen malý vliv.
Řada lidí sice vyzdvihuje vůdčí politickou roli Německa v uprchlické krizi, avšak skutečnost je taková, že Německo bylo uvrženo na frontovou linii této krize, aniž má významný vliv na faktory, které ji vyvolávají, což ho vystavuje značnému tlaku.
Německo je dnes vůbec poprvé v pozici, kdy musí žádat partnery z EU o solidaritu, protože nedokáže samo absorbovat všechny nově příchozí.
Pocity však jako obvykle zaostávají za realitou, a tak je Německo stále všeobecně pokládáno za nejmocnější sílu v eurozóně.
Jak ovšem globální hospodářský cyklus urychluje návrat Německa ke „starému normálu“, bude mocenský posun v Evropě stále nepřehlédnutelnější.
Německo, které vyváží značný objem investičního zboží, těžilo více než ostatní členské země eurozóny z investičního boomu v Číně a dalších rozvíjejících se ekonomikách.
Růst rozvíjejících se ekonomik však dnes výrazně zpomaluje, což platí i o Číně, kde se poptávka přesouvá od investic ke spotřebě.
To podkopává německý růst a prospívá jihoevropským zemím, které vyvážejí víc spotřebního zboží.
Probíhající posun hospodářské a politické mocenské dynamiky v Evropě bude mít pravděpodobně velký vliv na fungování EU – a zejména na fungování eurozóny.
Bez silného Německa, které by vymáhalo fiskální omezení a naléhalo na zavádění obtížných, ale nezbytných strukturálních reforem, mohou například ostatní země ztratit motivaci dělat, co je třeba pro zajištění dlouhodobé spravedlnosti a stability.
Zůstane-li inflace nízká, mohla by ECB cítit volnější ruku k uskutečňování dalších kol měnového stimulu, což by dále podkopalo fiskální cíle.
Stručně řečeno platí, že možná směřujeme k méně „germánské“ hospodářské politice v eurozóně.
To by sice mohlo zvýšit popularitu EU na okrajích, ale také by to mohlo zesílit odpor k členství v EU v Německu – v zemi, která navzdory slábnoucí hospodářské síle zůstává důležitým dílem integrační skládanky.
Patologický boom německého exportu
Německo je světovým průmyslovým bazarem.
Žádná jiná země nemůže svým mezinárodním klientům nabídnout tak širokou paletu průmyslových výrobků.
Německo má 450 skrytých mistrů světa v oblasti úzce specializovaných produktů a hostí patnáct z dvaceti největších veletrhů na světě.
Kromě toho je také největším světovým vývozcem komerčních produktů a druhým největším vývozcem zboží a služeb.
Zároveň se však Německo postupně stává bazarovou ekonomikou i v jiném slova smyslu, protože se dnes specializuje na činnosti, které mají blízko k zákazníkům, zatímco stále větší podíl své výroby s vysokou přidanou hodnotou stěhuje do zemí s nízkou úrovní mezd.
Jinými slovy se role Německa ve světové ekonomice postupně přesouvá z výrobce na obchodníka.
V důsledku toho obsahuje jeho vývoz stále vyšší podíl dováženého zboží a služeb, zatímco domácí přidaná hodnota na jednotku exportu rychle klesá.
V popředí bazarové ekonomiky stojí automobilový průmysl a elektroprůmysl.
Aby totiž zůstaly cenově konkurenceschopné, opírají se o dovážené komponenty.
Výroba elektrických produktů, jako jsou čipy a pasivní zařízení, se v mnoha případech zcela přesunula do Asie a i výroba těch automobilů, které se ještě stále montují v Německu, se silně opírá o součástky vyrobené ve východní Evropě.
Pokles přidané hodnoty na jednotku exportu neznamená, že klesá i sama přidaná hodnota v exportu.
Pouze to znamená, že se rozvolnil vztah mezi objemem exportu a přidanou hodnotou, kdy na každé 1% dodatečné přidané hodnoty připadá 1,3% růstu objemu německého exportu.
Zatímco tedy průměrný podíl dovozu obsaženého v německém vývozu činí 38%, tento dovoz již představuje 53 eurocentů z každého dodatečného eura reálného vývozu.
Mnozí lidé se domnívají, že specializace na „bazarové činnosti“ by měla vyústit ve snížení přidané hodnoty v exportu.
Přirozenou vlastností mezinárodní specializace je však skutečnost, že přidaná hodnota v exportu roste rychleji než HDP, a ani specializace na bazarové činnosti není výjimkou.
Z bazarového efektu nevyplývá pokles přidané hodnoty v exportu – pouze skutečnost, že objem exportu roste rychleji než přidaná hodnota v něm obsažená.
Je to dobře, nebo špatně?
Nárůst exportem indukované přidané hodnoty, k němuž dochází navzdory bazarovému efektu, je sám o sobě pro úsudek irelevantní, poněvadž každou specializaci doprovází snížení přidané hodnoty v jiných sektorech, způsobené skrytými přesuny práce a kapitálu.
Existuje jev zvaný nadměrná specializace.
Posouzení, zda v Německu nastala nadměrná specializace, se musí zaměřit spíše na trh práce, neboť právě zde se proces specializace organizuje.
K optimismu zde bohužel není žádný důvod.
V letech 1995 až 2004 zaniklo ve výrobě 1,09 milionu ekvivalentních pracovních míst na plný úvazek.
Ve zbytku ekonomiky současně nebyla vytvořena žádná nová pracovní místa.
Zaměstnanost mimo výrobní sféru naopak klesla také, takže ekonomika jako celek utrpěla čistou ztrátu 1,26 milionu ekvivalentních pracovních míst na plný úvazek.
Procento poklesu zaměstnanosti v německém průmyslu bylo od pádu komunismu dokonce vyšší než v kterékoliv jiné členské zemi OECD.
Částečně to bylo dáno poklesem v bývalém východním Německu.
Ale i západní část Německa vykazuje druhou nejhorší hodnotu ze všech rozvinutých zemí.
Časovou shodu mezi nezaměstnaností a rostoucím exportem lze v podstatě vysvětlit vysokými a nepružnými mzdami, jimiž Německo stále trpí.
Ty jsou zase výsledkem agresivní odborové politiky – zejména náhradních příjmů sociálního státu, od nichž se odvíjí výše minimální mzdy pro celou ekonomiku.
Německo mělo po většinu posledních 20 let nejvyšší náklady na hodinu práce; teprve nedávno se v důsledku revalvace koruny dostalo do čela Dánsko.
Přemrštěné mzdy až příliš rychle ničí výrobní fáze s vysokým podílem práce.
Kromě toho poškozují i další sektory s vysokým podílem práce, jako jsou textilní průmysl, jednoduché služby, cestovní ruch a stavebnictví.
V důsledku toho musí tyto sektory uvolňovat spoustu pracovních sil a kapitálu.
Ty se pak tlačí do kapitálově náročných vývozních sektorů, které se dokážou lépe vyrovnat s vysokými mzdami.
Tyto sektory díky tomu rostou obzvláště rychle, avšak vzhledem ke své vysoké kapitálové náročnosti nedokážou zaměstnat veškerou uvolněnou pracovní sílu, což vede k tomu, že část nezaměstnaných pracovníků se nemůže obrátit jinam než na sociální stát.
Současně platí, že jelikož návratnost kapitálu zůstává kvůli vysokým mzdám nízká, je velmi nízký i objem investic.
Přebytek úspor oproti investicím proudí do zahraničí v podobě vývozu kapitálu.
Čisté zahraniční investice (včetně investic finančních) již v posledních letech převýšily investice domácí.
Hospodářský růst a tvorba pracovních míst se zpomalují, zatímco export prudce stoupá.
Mnozí lidé přitom kupodivu interpretují německý exportní boom a přebytek na běžném účtu platební bilance, který je měřítkem tohoto vývozu kapitálu, jako ukazatel síly Německa coby investičního místa.
S dalším pokračováním mezinárodní dělby práce se bude podíl dovozu na německých výrobcích i nadále zvyšovat, což znamená, že stoupající export půjde ruku v ruce s úbytkem domácích pracovních míst a nižším růstem příjmů.
Pokud a dokud se němečtí zaměstnanci nesmíří s potřebou vyšší flexibility tváří v tvář globální konkurenci, pak budou zisky z exportu i nadále investovány v zahraničí, což sníží celkové výrobní náklady – a posílí bazarovou ekonomiku doma, aniž by vznikla další pracovní místa.
Německá politická stagnace
Před rokem se Angela Merkelová, nová okouzlující kancléřka Německa, ocitala v poslední etapě své předvolební kampaně.
Úřadující kancléř Gerhard Schröder za ní v průzkumech veřejného mínění zaostával natolik, že se domnívala, že oslaví drtivé vítězství a že si může dovolit vylíčit drsné rysy programu liberálních úspor, který ve své předvolební kampani nastínila.
Ohlásila dokonce zvýšení daně z přidané hodnoty – které se její vláda skutečně rozhodla v roce 2007 uskutečnit.
Němečtí voliči ovšem její upřímnost neocenili.
Když jako svého kandidáta na post ministra financí jmenovala profesora práv Paula Kirchhofa, jenž v Německu obhajoval rovnou daň, předvolební procházka růžovým sadem se pro Angelu Merkelovou proměnila v noční můru.
Ztratila téměř veškerý náskok a nakonec zvítězila jen s nepatrným odstupem, odstupem tak malým, že nebylo možné uskutečnit upřednostňovanou koalici s liberály.
Místo ní byla nucena vytvořit koalici se Schröderovou vlastní stranou, sociálními demokraty, byť bez Schrödera samotného.
Brzy se uzavře Merkelové první rok vlády.
Na poli mezinárodních vztahů byl úspěšný.
Získala si respekt svých partnerů v EU a zdařilo se jí urovnat otřesené vztahy se Spojenými státy.
Svými neokázalými způsoby a intelektuální silou (je držitelkou doktorátu z fyziky) si rychle vydobyla úctu, a to i u Vladimíra Putina, jehož mateřštinou plynně hovoří.
Zklamala ovšem všechny, kdo doufali, že bude pokračovat ve Schröderově agendě hospodářské reformy Německa, ba že ji bude prohlubovat.
Ačkoli její partajní program hovoří o otevírání odborových smluv, uvolňování ochrany zaměstnanců a zejména o změně struktury pobídek sociálního systému, Merkelové vláda o těchto záležitostech z velké části mlčí.
Obezřetné kroky směrem ke mzdovým dotacím, které její vláda podnikla, jsou pouhé přikrášlení a nelze je brát vážně.
Prozatím Angela Merkelová zchladila veškeré naděje na to, že důležité a náročné reformy, jež během své kampaně ohlásila a jež Německo naléhavě potřebuje, budou provedeny za této takzvané vlády „velké koalice“.
Ovšemže, součástí agendy učinila reformu zdravotnictví a firemních daní, ale plány, které byly zatím předloženy, zásadní průlom nenaznačují.
Tuto politickou stagnaci ostře kritizují média i vlivná Wirtschaftsrat, německá Hospodářská rada, svaz podnikatelů sympatizujících s Merkelové stranou, křesťanskými demokraty.
I německý křesťanskodemokratický prezident Horst Köhler vládě trvale připomíná potřebu pokračovat v těch hospodářských reformách, které mohou vydláždit cestu k udržitelnému růstu.
Proč se Angela Merkelová neodvažuje udělat víc?
Proč se nedrží prohlášení, která učinila během své předvolební kampaně?
Povrchní odpovědí je to, že dál nejsou ochotni jít sociální demokraté, její koaliční partneři.
Je-li však vysvětlení takové, další otázkou je to, proč sociální demokraté nechtějí pokračovat v Schröderově reformním kurzu.
Skutečným vysvětlením německé politické stagnace je to, že jednoduše neexistuje většina podporující liberální reformy, neboť takové reformy by zpočátku bolely příliš mnoho lidí.
Německo je stát s rozsáhlou sociální soustavou, která skrze vládní sektor vydává 31% HDP na sociální účely.
Nejméně 41% dospělých občanů, jež věk opravňuje volit, žije především z vládních přesunů peněz, jako jsou státní penze, plná veřejná stipendia, dávky v nezaměstnanosti, invalidní příspěvky a sociální pomoc.
(Ve východním Německu číslo dosahuje drtivých 47%.)
Mezi dospělými, kteří skutečně volí, tvoří příjemci veřejně přerozdělených peněz jasnou většinu.
V souladu s těmito čísly horních 10% (respektive 20%) lidí s nejvyššími příjmy platí víc než 50% (respektive asi 80%) celkového výnosu daně z příjmu, zatímco 40% lidí s vlastními příjmy tyto daně vůbec neplatí.
Není divu, že značná většina populace, a dokonce slabá většina křesťanskodemokratických voličů dává přednost upevnění sociální orientace státu před silnějším tržním směřováním.
Sociálně demokratická strana se o těchto preferencích poučila v tvrdé škole života, když Schröderovy liberální reformy, ač velmi obezřetné, vyvolaly stranickou revoltu a přiměly jeho předchůdce na postu předsedy strany a někdejšího dočasného ministra financí Oskara Lafontaina k opuštění SPD a k založení nové strany.
Lafontaine využívá preferencí příjemců veřejných peněz, pevně obsadil levý okraj politického spektra a sní sen o věčném sociálním státu čerpajícím neomezené zdroje.
Poté co se Lafontainova Levicová strana spojila s někdejšími východoněmeckými komunisty, zajistila si pevnou voličskou základnu a změnila v Německu politickou rovnováhu.
Sociální demokraté jednoduše nejsou schopni ve Schröderově reformní agendě pokračovat ze strachu, že ve prospěch nové partaje ztratí další hlasy i členy.
Mnozí křesťanští demokraté možná sní o tom, že po příštích volbách vytvoří s liberály a zelenými novou koalici, která uskuteční nezbytné reformy sociálního státu a trhu práce, jež snad bude ochotná přijmout i Strana zelených.
Vedení křesťanských demokratů ovšem připravuje obrátku směrem k sociálnějším přístupům, aby si získalo větší podíl voličů, přičemž potřebné reformy odkládá.
Během těchto politických machinací Německo pomalu ztrácí svou budoucnost.
Volby v Německu: stále stejná písnička
BERLÍN – Současná předvolební kampaň v Německu působí jako čelní kandidát na titul nejnudnějších parlamentních voleb v dějinách Spolkové republiky.
Převládající reakcí komentátorů na jedinou televizní debatu mezi kancléřkou Angelou Merkelovou a jejím vyzývatelem, ministrem zahraničí Frankem-Walterem Steinmeierem, která se konala dva týdny před volbami, bylo kolektivní zívnutí – je to tím pozoruhodnější, pokud vezmeme v úvahu historické události, v jejichž stínu se tyto volby konají.
Před dvaceti lety se zhroutila Berlínská zeď, což vyvolalo seismické pohyby, které posunuly hranice staré Spolkové republiky i celé západní Evropy o stovky kilometrů východněji.
Obrovská sovětská říše opustila historické jeviště bez jediného výstřelu.
Toto výročí mělo poskytnout dostatek důvodů ke vzrušené debatě o úspěších a nezdarech sjednocení Německa a k nabídce vize pro Německo a Evropu v příštích 20 letech.
Bývalý německý kancléř Helmut Schmidt kdysi zavtipkoval, že politici, kteří mají vizi, by si měli nechat vyšetřit oči.
Toto varování mělo logiku v 70. letech, kdy i mladí poslanci v jeho Sociálně demokratické straně snili o revoluci.
Schmidta by však nikdy nenapadlo, že jednou přijde den, kdy nebude existovat jediný politik, jenž by o prohlídku zraku usiloval.
Podobně i na podzim roku 2008 přivedla hrozba finančního armageddonu nejen Německo, ale celý svět na pokraj katastrofy.
Nejhorší scénáře se v bohatých zemích podařilo změkčit a zastřít pomocí bezpříkladného zadlužení, avšak každý alespoň průměrně znalý člověk ví, že za bezuzdnost investičních bankéřů bude platit příští generace – a dokonce i ta po ní.
Nezbývá než žasnout, jak diskrétně k tomuto tématu přistupují Merkelová i Steinmeier.
Zeptejte se stranických stratégů: řeknou vám, že finanční krize je téma zaručující prohru; voliči prý chtějí slyšet něco pozitivního.
Občané prožívají největší pokles od roku 1929 jako zlý sen, který je právě v polovině – a politici je nechtějí budit.
Takzvaní „autonomní“ násilní levicoví radikálové v Berlíně-Kreuzbergu chutě zapalují luxusní auta, ale současně nebylo v Německu rozbito jediné okno banky.
Stejně tak nebyl vydán spravedlnosti jediný zločinný finančník-hazardér, který ošálil finanční regulátory smyšlenými údaji.
Tito zkrachovalci naopak sami podávají žaloby, aby si vymohli milionové bonusy, na které cítí nárok.
Nemálo jich už opět sedí u stolu, hazarduje s penězi daňových poplatníků a propaguje své nové „finanční produkty“.
Tito lidé vědí, že až přijde příští krach, daňový poplatník nebude mít jinou možnost než je opět zachránit.
Pouze pár odvážlivců bázlivě poukazuje na vemlouvavou otázku, kterou položil Mackie Messer v Třígrošové opeře Bertholda Brechta: „Co je bankovní loupež v porovnání se založením banky?
Čím je kasař v porovnání s dlužním úpisem?“ Tyto věty však pocházejí z 20. let a jeví se jako nostalgická připomínka někdejšího chaosu, který by dnes člověk viděl na scéně raději.
Největším zázrakem předvolební kampaně 2009 je obroda liberálních demokratů (FDP).
Německá politická krajina totiž nic nepotřebuje naléhavěji než skutečně liberální stranu, a to v americkém smyslu slova „liberální“ – tedy zastánkyni svobody jednotlivce.
Pod až příliš dlouhým vedením Guida Westerwelleho bohužel FDP zdegenerovala ve stranu pozoruhodnou tím, že obhajuje svobodu pouhé hrstky privilegovaných jednotlivců: bankéřů a byznysmenů.
Ještě před pouhým rokem FDP zapáleně lpěla na náboženství amerických neokonzervativců, podle nichž se trhy regulují samy.
Energicky se proto stavěla proti všem polovičatým snahám regulovat finanční sektor.
Ještě letos v květnu hájila FDP vlastnická práva amerického miliardáře Christophera Flowerse, významného akcionáře zkrachovalé německé banky Hypo Real Estate, kterou před pádem do nicoty zachránily státní záruky v hodnotě více než 100 miliard eur z peněz daňových poplatníků.
V době, kdy se nad financemi stahují mraky, si strana upřednostňující svobodu finančních gamblerů před svobodou jednotlivce získává přízeň voličů jako žádná jiná.
FDP může počítat se zhruba 13-14% hlasů, což znamená, že se možná dokáže spojit s Křesťansko-demokratickou unií Angely Merkelové a vytvořit s ní vládu.
Nedokážu si tuto dynamiku vysvětlit.
Nevěřím v železné zákony dějin Karla Marxe.
Jeden historický zákon však zřejmě platí: v době obrovské hospodářské krize lpějí voliči na lidech, jejichž ekonomické kompetentnosti tradičně věřili – tedy právě na těch, kteří je dovedli ke krachu.
Každé pravidlo však má svou výjimku.
V tomto případě je to bývalá PDS, nástupnická strana někdejší vládnoucí východoněmecké SED.
Disidenti v NDR si písmena „PDS“ vykládali jako „ P raktisch d as S elbe“ – „Prakticky totéž“.
Tato strana, která dnes používá troufalý název „Die Linke“ neboli „Levice“, získala podporu i v západní části Německa díky nesplnitelným slibům vyšších důchodů, minimální hodinové mzdy ve výši 10 eur, obrovských plánů veřejných investic a nulové nezaměstnanosti – stručně řečeno právě toho socialistického ráje, který ve východním Německu zkrachoval.
A Die Linke, v jejíchž řadách dodnes působí velký počet někdejších příslušníků Stasi, pochopitelně volá i po přehodnocení existence východního Německa samotného; mnozí zasloužilí členové strany se stavějí proti tomu, aby se pro tuto fázi jejich životů používal termín „diktatura“.
Kromě FDP tedy i tato strana profituje na vlažném přístupu politických stran hlavního proudu ke globální ekonomické krizi.
Jakmile volby v Německu 27. září proběhnou, jediným „vítězem“ se s největší pravděpodobností stane „strana“ nevoličů.
Nesympatizuji s touto skupinou, ale chápu, že nevoliči očekávají od současných německých politických stran pouze jednu věc: „prakticky totéž“.
Německé sluneční snílkovství
KODAŇ – V Německu spěje k hořkému konci jeden z největších veřejně-politických experimentů se zelenou energií na světě a politici v ostatních zemích by si z něj měli vzít důležitá ponaučení.
Německo se kdysi pyšnilo titulem „fotovoltaického světového šampiona“, když rozdělovalo občanům štědré dotace – jejich celková výše dosáhla podle výzkumu německé Porúrské univerzity více než 130 miliard dolarů –, aby investovali do sluneční energie.
Nyní však německá vláda slibuje, že dotace seškrtá dříve, než plánovala, a že během následujících pěti let podporu ukončí.
Co se stalo?
S dotacemi neefektivních zelených technologií je jeden zásadní problém: jsou dostupné, pouze pokud se přidělují v miniaturních, symbolických objemech.
Němci však v loňském roce instalovali 7,5 gigawattů fotovoltaické (PV) kapacity, což byl více než dvojnásobek výkonu, který vláda pokládala za „přijatelný“.
Odhaduje se, že pouze kvůli tomuto zvýšení zaplatí průměrný odběratel za elektrickou energii o 260 dolarů ročně více.
Podle týdeníku Der Spiegel dnes dokonce i členové kabinetu kancléřky Angely Merkelové popisují tuto politiku jako mohutnou bezednou jámu.
Německý ministr hospodářství a technologií Philipp Rösler označil raketově se zvyšující sluneční dotace za „hrozbu pro ekonomiku“.
Německé nadšení pro solární energii je pochopitelné.
Kdybychom dokázali plně zachytit jen jednu hodinu sluneční energie, uspokojili bychom celkovou světovou potřebu energie na celý rok.
A dokonce i při malé účinnosti současných PV technologií bychom dokázali uspokojit celosvětovou poptávku po energii pomocí solárních panelů pokrývajících plochu 250 000 čtverečních kilometrů, což je zhruba 2,6% rozlohy Saharské pouště.
Německo – podobně jako většina světa – není bohužel tak slunečné jako Sahara.
A ačkoliv je sluneční světlo zdarma, panely a instalace nikoliv.
Sluneční energie je nejméně čtyřikrát nákladnější než energie vyrobená z fosilních paliv.
Navíc má tu výraznou nevýhodu, že není k dispozici večer a v noci, kdy se spotřebovává velká část elektrické energie.
Jak uvedlo Německé sdružení fyziků, „solární energie nemůže nahradit jakékoliv dodatečné elektrárny“.
Během krátkých a zatažených zimních dnů nedokáže 1,1 milionu německých solárních systémů generovat vůbec žádnou elektřinu.
Země je pak nucena dovážet značné množství elektřiny z jaderných elektráren ve Francii a v České republice.
A když uplynulou zimu odmítlo svítit slunce, jeden nouzový záložní plán oživil rakouskou elektrárnu na mazut, která měla nahradit výpadek v dodávkách.
Navzdory mohutným investicím představuje sluneční energie pouze asi 0,3% celkové spotřeby energie v Německu.
Je to jeden z klíčových důvodů, proč dnes Němci platí za elektřinu druhou nejvyšší cenu v rozvinutém světě (překonává je pouze Dánsko, které si klade za cíl stát se „světovým šampionem ve větrné energii“).
Němci platí třikrát více než jejich americké protějšky.
Tyto rozsáhlé investice navíc dělají pozoruhodně málo pro boj s globálním oteplováním.
I při nerealisticky velkorysém předpokladu přináší solární energie v čistém výsledku snížení emisí CO2 v Německu zhruba o osm milionů tun – čili asi o 1% – během příštích 20 let.
Když se tyto dopady zakalkulují do standardního klimatického modelu, je výsledkem snížení průměrné teploty o 0,00005oC (tedy o jednu dvacetitisícinu stupně Celsia).
Jinak řečeno: německé dotace do solárních panelů v objemu 130 miliard dolarů pozdrží do konce století zvýšení teploty o 23 hodin.
Při využití sluneční energie platí Německo zhruba 1000 dolarů za snížení objemu CO2 o jednu tunu.
Současná cena CO2 v Evropě je 8 dolarů.
Německo tedy mohlo za stejnou cenu odbourat 131krát více CO2.
Místo toho Němci na každém euru investovaném do solárních panelů promrhají více než 99 centů.
A to nejhorší teprve přijde: protože je Německo součástí Systému EU pro obchodování s emisemi, jsou skutečným důsledkem existence extra solárních panelů v Německu nulové redukce CO2, protože celkové množství emisí je už zastropované.
Místo toho Němci jednoduše umožňují jiným částem EU emitovat více CO2.
Německé solární panely tak pouze zlevnily spalování uhlí Portugalsku či Řecku.
Obhájci německých solárních dotací také tvrdí, že přispěli k vytvoření „zelených pracovních míst“.
Každé pracovní místo vytvořené zelenou energetickou politikou však stojí v průměru 175 000 dolarů – to je podstatně více než cena za tvorbu pracovních míst v jiných částech ekonomiky, jako jsou infrastruktura nebo zdravotnictví.
A mnoho „zelených pracovních míst“ se navíc vyváží do Číny, což znamená, že Evropané dotují čínská pracovní místa s nulovým snížením CO2.
Německý experiment s dotacemi neefektivní solární technologie selhal.
Vlády by se raději měly zaměřit nejprve na zintenzivnění výzkumu a vývoje, aby učinily zelené technologie levnějšími a konkurenceschopnějšími.
Výroba by se měla posílit později.
Prozatím zaplatili Němci asi 130 miliard dolarů za klimatickou politiku, která nemá žádný dopad na globální oteplování.
Dotují čínská pracovní místa a závislost jiných evropských zemí na špinavých zdrojích energie.
A zbytečně zatížili vlastní ekonomiku.
Jak pravděpodobně dosvědčí i mnoho německých představitelů, vlády v jiných koutech světa si nemohou dovolit zopakovat stejnou chybu.
Nultá hodina Německa
Osmý květen vždy oživuje vzpomínky na rok 1945, neboť pro mne byl konec války v Evropě skutečně nultou hodinou.
Když se v naší uličce na západním předměstí Berlína objevili první sovětští vojáci, věděli jsme, že ta velká jatka se blíží ke konci.
Můj otec, který se účastnil odboje, se vrátí z braniborské věznice.
Já se už nebudu muset ukrývat, jak jsem činil od svého propuštění z tábora pod správou gestapa na začátku února.
Nějak začne nový život.
Nejprve ale nastal chaos.
Nacisti byli pryč a okupační mocnosti ještě nezavedly žádnou administrativu.
Všichni jsme se vydali plenit místní obchody; dodnes mám útlé svazky romantické poezie, jež si moje šestnáctiletá maličkost odnesla z knihkupectví.
Okupační vojáci začali řádit jako tajfun.
Nikde nebyly potraviny.
Mého otce vyvedli z vězení a převezli rovnou do centra Berlína, kde mu bylo řečeno, že má zřídit úřad pro dodávky elektřiny pro Berlín – šlo o úkol, který bylo nutno splnit doslova z ničeho.
Po jistý čas nebyla elektřina, doprava ani žádný organizovaný život.
Byla to porážka, nebo osvobození?
Pro Němce nebylo snadné na tuto otázku odpovědět, ačkoliv naše rodina byla nesporně ve všech smyslech osvobozena.
Otázkou tehdy bylo: osvobozeni k čemu?
Kam odtud budeme směřovat?
„Musíš pomoci,“ řekla mi maminka.
Nabídl jsem tedy své služby místnímu sovětskému orgánu a pomáhal distribuovat základní potraviny do několika obchodů v naší čtvrti Zehlendorf.
Po pěti týdnech jsem však byl zpátky ve škole.
Měl jsem zvláštní průkazku „oběti fašismu“, ale ostatní se chlubili svými Železnými kříži, jež obdrželi za pozdní vojenské operace.
Někteří byli uprchlíky z východu, mnozí přišli o domovy během leteckých náletů, téměř všichni truchlili pro své ztracené blízké.
Přesto nultá hodina neměla dlouhého trvání.
Je to téměř neuvěřitelné, ale tři roky nato daly liberalizační politiky, jež následovaly po měnové reformě, do pohybu to, co později vešlo ve známost jako německý hospodářský zázrak.
Abych byl přesný: takto začal hospodářský zázrak Západního Německa.
Německý příklad dokládá, jak velice odlišné mohou okupační mocnosti být.
V sovětské okupační zóně byl pokrok pomalý a především jím prorůstalo nové zotročení.
Dokonce i koncentrační tábory jako Buchenwald zůstaly po výměně stráží i vězňů v provozu.
Západní mocnosti na druhou stranu, po krátkém období „nebratříčkování se“, prosazovaly v Německu politiku řízeného předávání moci.
Po roce od konce války už existovaly domácí správní orgány, po dvou letech byly volby.
O demokracii se pouze nehovořilo, ale uskutečňovala se a mohla stavět na německých tradicích.
To vše pochopitelně nebyla ze strany okupačních mocností jen laskavost.
Šlo také o důsledek počínající studené války a touhy obou stran konsolidovat „svou“ část Německa.
Přesto se z tohoto vývoje můžeme poučit.
Dvě ponaučení si zaslouží bližší zmínku.
Jedno je ekonomické a týká se Marshallova plánu.
Demokracie snáze zapouští kořeny, pokud se hospodářské poměry zlepšují, což je sice snad politováníhodné, nicméně je to tak.
K tomuto zlepšování je zapotřebí především svépomoci, konání jedinců, kteří bídu nulté hodiny nepřijmou nadlouho.
Tuto svépomoc lze podporovat politicky (což v Německu učinil Ludwig Erhard, otec „sociálně tržní ekonomiky“), ale určitý rozjezdový kapitál věci pomůže.
Právě v tomto ohledu nabyl zásadního významu Marshallův plán americké podpory.
Evropská unie obdobně pomohla a stále pomáhá postkomunistickým zemím na jejich cestě vpřed.
Druhé ponaučení je morální a složitější.
Norimberské procesy mimo veškerou pochybnost odhalily vinu nacistických pohlavárů, pokud tedy ještě v myslích lidí nějaké pochybnosti zbývaly.
Třebaže procesy byly podstatné, Německo svou obtížnou cestu od nulté hodiny nezahájilo s obavami ohledně minulosti.
Vskutku, Adenauerova léta po roce 1949 mnozí označovaly za roky „obnovy“, neboť až příliš mnoho nižších nacistických figur zůstávalo ve svých pracovních pozicích.
V některých ohledech země prostě přehlížela jejich minulost a posouvala se dál.
Po letech, když už bylo zavedeno tržní hospodářství a politická demokracie, se Německo obrátilo k „vypořádání se s minulostí“ a učinilo tak velice účinně.
Nacistická minulost Německa je ojediněle úděsná, takže srovnání s jinými zeměmi s narušenými dějinami jsou zavádějící.
Přesto lze říct, že se Polsko po roce 1989 vydalo podobnou cestou: nejdřív to, co je nové, pak snaha vyrovnat se s minulostí.
Po zralé úvaze jde o lepší metodu vyrovnání se s nultou hodinou národa než postupovat opačně.
V Evropě je tedy 8. květen 2005 příležitostí ohlédnout se s lítostí a hněvem.
Je však také příležitostí hledět vpřed s hrdostí na úspěchy posledních desetiletí a tudíž příležitostí k naději.
Nepochopený obchodní přebytek Německa
BERLÍN – Trvající ekonomická debata o ekonomickém modelu Německa je v době, kdy jeho současný účetní nadbytek dosáhl rekordních 270 miliard euro, neboli téměř 8.7% HDP, čím dál intenzivnější.
Politici eurozóny a administrativa Donalda Trumpa ve Spojených státech se vzájemně obviňují z ekonomické nerovnováhy; všichni pak shodně obviňují euro.
Co se týká Trumpovy administrativy, tak ta zaútočila na Německo kvůli příliš vysokému exportu a obvinila ho z manipulace s eurem.
Faktem však je, že obchodní nadbytek Německa má jen málo co dočinění s eurem; to se stalo vhodným obětním beránkem – zástup jiných politických chyb.
Mnoho Němců vidí poslední vlnu kritiky jako znamení pouhé závisti ostatních vůči úspěchu jejich země a naštvaně vyvrátili argumenty, že se Německo pokusilo získat neférovou kompetitivní výhodu.
Tvrdí, že Německo se nezabývá stlačováním cen či přímou propagací exportu a jeho lídři necílí na euro.
Naopak, před zavedením jednotné měny sledovalo Německo po desetiletí politiku silné německé marky, protože chtělo podpořit domácí exportéry v udržení konkurenceschopnosti prostřednictvím inovací, namísto spoléhání se na směnný kurz.
To byl hlavní znak německého ekonomického modelu po druhé světové válce a hlavní důvod toho, jak mohl být zachován jeho dlouhý Wirtschaftswunder (“ekonomický zázrak”).
Kritika německého obchodního nadbytku stojí na třech mylných představách.
Za prvé se zdá, že mnoho z kritiků věří, že obchodní bilance Německa může být systematicky ovládána směnným kurzem.
Nicméně díky integraci globálních hodnotových řetězců se nyní průmyslový export skládá z mnoha dovezených vstupů, což znamená, že efekt pohybu směnného kurzu na domácí ceny a obchodní rovnováhu se s časem zásadně snížil.
Ve skutečnosti se bilaterální obchodní nadbytek Německa se Spojenými státy sotva změnil, navzdory značným posunům na poli směnného kurzu mezi dolarem a eurem – který byl až na úrovni €1:$1.60 v roce 2011, a nedávno klesl až na €1:$1.04.
Německo nevděčí za svůj exportní úspěch manipulaci s měnou, ale silné tržní pozici a cenové síle jeho vysoce specializovaných výrobních šampionů.
Druhou mýlkou je víra, že politici a centrální banky mohou směnný kurz nastavovat.
Ve většině pokročilých ekonomik nemůže být směnný kurz zkrátka vyhlášen; je místo toho endogenně stanoven reálnou ekonomikou a stavem finančního systému.
Měnové trhy jsou příliš hluboké, aby to stálo za riziko přímé intervence, jak před pár lety zjistila Švýcarská národní banka, když se pokusila zastavit oceňování franku.
Spojené státy upustily od intervencí na měnovém trhu v 90. letech; Evropská centrální banka vyzkoušela tuto intervenci pouze jednou a krátce v roce 2000.
Obvinění, že americký Federální rezervní systém a ECB praktikovaly nekonvenční politická opatření s cílem oslabit jejich měny, postrádá skutečnost, že pohyby směnných kurzů mají pouze omezený, krátkodobý dopad na domácí inflaci, vývoz a růst.
Obě centrální banky jsou vedeny svým mandátem, nikoliv implicitním či explicitním cílem směnných kurzů.
Třetí mýlka – se kterou se často setkáváme na německém straně debaty – je přesvědčení, že aktuální účetní stav země odpovídá konkurenceschopnosti jejího vývozu.
Ve skutečnosti je bilance zahraničního obchodu určena jeho preferencemi a úspornými a investičními rozhodnutími.
Základy, jako je demografie Německa, zřejmě představují jen asi tři procentní body – nebo jednu třetinu – jeho aktuálního účetního přebytku.
Jako ukazují tyto tři mylné představy, debata o německém obchodním přebytku by neměla být o směnném kurzu eura či o německém vývozu.
Euro není příliš slabé a německý export není příliš vysoký.
Problém je spíše to, že německý dovoz je příliš nízký, za což vděčí obrovské investiční mezeře.
Německo má jednu z nejnižší míry veřejných investic v industrializovaném světě.
Jeho samosprávy, které jsou odpovědné za polovinu všech veřejných investic, mají v současné době nerealizované investiční projekty v hodnotě 136 miliard euro, neboli 4,5% HDP; jen školní budovy v Německu potřebují na opravy dalších 35 miliard euro.
Soukromé investice mezitím v německém stárnoucím kapitálu oslabily a to díky touze mnoha německých firem investovat v zahraničí.
Mezera je důsledkem politických chyb – zejména protekcionistické politiky neobchodovatelném sektoru služeb.
Mezinárodní měnový fond, Evropská komise a OECD se dlouho snažili přesvědčit Německo k deregulaci služeb, omezení partikulárních zájmů a zlepšení hospodářské soutěže.
V současnosti ale platy, produktivita a investice zůstávají vysoké v německém exportním sektoru a nízké v neobchodovatelném servisním sektoru.
Mezinárodní debata o současných účtech Německa by se tedy měla soustředit na opatření vedoucí k liberalizaci služeb v zemi a odstranění bariér pro investice.
V tomto směru by Německo mělo zlepšit svou digitální a transportní infrastrukturu, posílit tržní mechanizmy k podpoření rozvoje obnovitelných zdrojů energie, řešit nedostatek kvalifikované pracovní síly, změnit svůj daňový systém k podpoře pobídek pro investice a reformovat své předpisy a zmenšit tak nejistotu.
Německo je stále důležitější politickou a ekonomickou mocností v Evropě a ve světě.
Nicméně až do této chvíle byla debata o německém účetním nadbytku kontraproduktivní.
Kritika německé exportní šikovnosti a obvinění z manipulace měnou jsou stejně špatně jako německá vlastní obrana jeho nadměrného přebytku.
Ve výsledku může Německo prospět všem – včetně jeho samotného – tím, že sníží svůj přebytek a tím i škodlivou hospodářskou nerovnováhu, která je těsně pod povrchem tohoto problému.
Německo versus euro
BERLÍN – Lidé nebo instituce jsou obvykle voláni před soud, když se něco nepovede a vypukne boj o to, kdo ponese zodpovědnost za škody.
Slyšení německého Ústavního soudu, který 11. až 12. června zkoumal právoplatnost takzvaného programu přímých měnových transakcí (OMT) Evropské centrální banky, proto bylo poněkud zvláštní.
Boj se zde totiž vede o zdaleka nejúspěšnější opatření měnové politiky za posledních několik desetiletí – a to nejen v Evropě, ale i kdekoliv na světě.
Ohlášení plánu OMT v červenci 2012 snížilo úrokové sazby pro firmy i vlády a vrátilo do zemí postižených krizí tolik potřebný soukromý kapitál, čímž pomohlo zmírnit dopad hluboké recese na okraj Evropy.
Zároveň přivedlo zpět nejcennější ze všech aktiv: důvěru v životaschopnost ekonomiky eurozóny a v euro jakožto její měnu.
Nejlepší na tom všem bylo, že žádný z těchto úspěchů nestál ani euro.
Stačilo pouhé prohlášení prezidenta ECB Maria Draghiho a jeho rady guvernérů, že udělají „všechno, co bude třeba“, aby odkoupili suverénní dluh členů eurozóny pod podmínkou, že tito členové budou plnit přísná fiskální kritéria.
Žádná země proti tomu zatím nevystoupila.
Ačkoliv však pozitivní dopad programu OMT na finanční trhy dokazuje jeho úspěšnost, od německé veřejnosti, politických stran i ekonomů se dočkal tvrdé kritiky.
Nedávný výzkum veřejného mínění ukazuje, že pouze třetina Němců dnes tento program podporuje, zatímco většina se staví proti němu.
A od Ústavního soudu se nyní žádá, aby programu učinil přítrž.
Proč by však měl někdo, tím spíše Evropan, chtít zabít program, který až dosud pomáhá zachránit společnou měnu?
Němečtí odpůrci plánu OMT tvrdí, že tento plán je protiústavní, poněvadž není součástí měnové, nýbrž fiskální politiky zaměřené na financování nesolventních a letargických vlád v eurozóně.
Argumentují tím, že není úkolem ECB zachraňovat euro nebo bránit státům v odchodu z měnové unie.
Tyto nářky jsou o to podivnější, že Německo má z oznámení OMT největší prospěch: jeho přímá finanční rizika se díky vyvažovacím mechanismům v systému Target2 a díky velikosti účetní bilance ECB navzdory recesi v eurozóně snížila.
Vzhledem k těmto výhodám se zdá masochistické, že se Němci stavějí proti strategii ECB.
Zeptejme se tedy znovu: proč tato strategie naráží v Německu na takový odpor?
Část odpovědi se skrývá v silné německé podpoře Ordnungspolitik neboli politiky pořádku, která téměř vždy dává přednost pravidlům před libovůlí.
Úspěch může znamenat nezdar, pokud je ho dosaženo pochybnými prostředky.
Druhým důvodem je, že Němci už mají po krk role evropského obětního beránka, jemuž se vyčítají trampoty sousedů a současně se od něj žád��, aby na sebe bral rizika a poskytoval štědré finanční transfery.
V některých kruzích německé intelektuální elity dnes nedůvěra vůči Evropě a jejím institucím sahá tak hluboko, že jakékoliv nové evropské opatření je automaticky terčem podezření, že jde o spiknutí s cílem dostat se k německým penězům.
Tento názor si získává i politickou podporu, když nová a otevřeně protievropská strana Alternativa pro Německo zaznamenává rychlý růst.
Stále větší počet Němců si navíc otevřeně či skrytě přeje návrat německé marky.
Problém tkví v tom, že by se jim toto přání mohlo splnit.
Pokud německý Ústavní soud uvalí na program OMT limity, bude to mít strašlivé důsledky, poněvadž záruka ECB, že udělá „všechno, co bude třeba“, se stane neúčinnou.
Finanční trhy by bezpochyby rychle zareagovaly a oživily obavy z loňského léta.
A při absenci politické instituce schopné ujmout se vedení by se země jako Itálie a Španělsko vrátily na pokraj insolvence vyvolané panikou.
Výsledkem by byla hluboká evropská deprese, která by téměř jistě stáhla dolů i německou ekonomiku a zvrátila evropský integrační proces.
Po pravdě řečeno je nepravděpodobné, že německý Ústavní soud program OMT zakáže.
Mohl by však cítit pokušení stanovit ECB určité limity, a tím vyslat Evropu na dráhu vedoucí do hlubší krize.
A i když se soud k nastavení limitů neuchýlí, základní problém – totiž sílící německá averze ke všemu evropskému – se tím neodstraní.
Existuje jen jedna rozumná cesta vpřed.
Evropští partneři Německa, zejména Francie, musí Německo přesvědčit, ať se začne v Evropě znovu angažovat a převezme zodpovědnost za evropskou integraci.
Odpor německých představitelů vůči všem návrhům institucionálních reforem lze možná omluvit dnes, před zářijovými parlamentními volbami.
Jakmile však do úřadu nastoupí nová vláda, bude pokračující odmítavost Německa zaujmout aktivní přístup k řešení evropských problémů veskrze neomluvitelná.
Schäubleho stahující se mračna
ATÉNY – Krize Evropy vstupuje do nejnebezpečnější fáze.
Po donucení Řecka, aby přijalo další záchrannou dohodu typu „prodlužovat a předstírat“, se vytyčují nové bitevní linie.
Příliv uprchlíků odhaluje škody napáchané odlišnými ekonomickými vyhlídkami a závratně vysokou nezaměstnaností mladých lidí na evropském okraji; tyto škody mají hrozivé důsledky, jak ve svých nedávných prohlášeních dali jasně najevo hned tři evropští politici – italský premiér Matteo Renzi, francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron a německý ministr financí Wolfgang Schäuble.
Renzi neměl daleko k tomu, aby přinejmenším rétoricky rozcupoval fiskální pravidla, která Německo tak dlouho obhajuje.
V pozoruhodně vzdorovitém projevu pohrozil, že pokud Evropská komise odmítne italský státní rozpočet, on ho předloží znovu v nezměněné podobě.
Nebylo to poprvé, co se Renzi odcizil německým představitelům.
A nikoliv náhodou přišlo jeho prohlášení po několikaměsíčním úsilí jeho ministra financí Piera Carla Padoana demonstrovat italskou oddanost Němci podporovaným „pravidlům“ eurozóny.
Renzi chápe, že věrnost Německem inspirovanému skrblictví vede italskou ekonomiku a veřejné finance do hlubší stagnace doprovázené dalším zhoršováním poměru dluhu k HDP.
Renzi jako hotový politik ví, že to je nejkratší cesta k volební katastrofě.
Macron se od Renziho stylem i obsahem velmi liší.
Tento bývalý bankéř je jediným ministrem Françoise Hollandea, v jehož osobě se snoubí hluboké pochopení makroekonomických problémů Francie a Evropy s pověstí reformátora a schopného partnera k diskusi, kterou si vydobyl v Německu.
Když tedy tento muž hovoří o blížící se náboženské válce v Evropě, kterou spolu povedou kalvinistický severovýchod ovládaný Německem a převážně katolický okraj, je vhodné tomu věnovat pozornost.
Také Schäubleho nedávná prohlášení o současné trajektorii evropské ekonomiky ukazují, v jaké slepé uličce se Evropa ocitla.
Schäuble už léta hraje dlouhou hru s cílem realizovat svou vizi optimální architektury, jaké může Evropa dosáhnout v rámci politických a kulturních mantinelů, které on sám považuje za dané.
„Schäubleho plán“, jak jsem ho pojmenoval, vyzývá k omezené politické unii na podporu eura.
Stručně řečeno upřednostňuje Schäuble před státními rozpočty formalizovanou Euroskupinu (tvořenou ministry financí eurozóny) v čele s prezidentem disponujícím právem veta, jemuž by propůjčovala legitimitu eurokomora složená z poslanců členských zemí eurozóny.
Výměnou za ztrátu kontroly nad vlastním rozpočtem nabízí Schäuble Francii a Itálii – hlavním cílům jeho plánu – příslib malého společného rozpočtu eurozóny, z něhož by se částečně financovaly plány boje proti nezaměstnanosti a pojištění vkladů.
Taková autoritářská a minimalistická politická unie nemá dobrý ohlas ve Francii, kde se elity vždy zdráhaly zřeknout se suverenity.
Politici jako Macron sice urazili kus cesty směrem k akceptaci potřeby převést pravomoc nad státními rozpočty na „centrum“, avšak obávají se, že Schäubleho plán žádá příliš mnoho a nabízí příliš málo: silné omezení fiskálního prostoru a makroekonomicky nevýznamný společný rozpočet.
I kdyby však Macron dokázal přesvědčit Hollandea, ať přijme Schäubleho plán, není jasné, zda by s tím souhlasila německá kancléřka Angela Merkelová.
Schäubleho myšlenky zatím nepřesvědčily ani ji, ani Bundesbanku (která se ústy svého prezidenta Jense Weidmanna staví nesmírně negativně k jakékoliv míře fiskální mutualizace, tedy i k omezené verzi, kterou je Schäuble ochoten připustit výměnou za kontrolu nad francouzským a italským rozpočtem).
Schäuble, jenž se ocitl v kleštích mezi zdráhavou německou kancléřkou a neochotnou Francií, si představoval, že turbulence vyvolané vystoupením Řecka z eurozóny přesvědčí Francouze i jeho vládní kolegy o nezbytnosti jeho plánu.
Dnes, kdy se čeká, až se současný „program“ pro Řecko zhroutí pod tíhou svých vnitřních rozporů, se německé ministerstvo financí připravuje na budoucí bitvy.
V září Schäuble rozdal svým kolegům z Euroskupiny nástin tří návrhů, jak zabránit nové krizi eura.
Za prvé by vládní dluhopisy z eurozóny měly obsahovat klauzule, které usnadní odpis závazků („bail-in“) jejich držitelů.
Za druhé by se pravidla Evropské centrální banky měla změnit tak, aby bránila komerčním bankám v započítávání těchto dluhopisů coby ultrabezpečných likvidních aktiv.
A za třetí by Evropa měla zavrhnout myšlenku společného pojištění vkladů a nahradit ji závazkem nechat banky padnout, pokud přestanou plnit pravidla ECB.
Kdyby se tyto návrhy byly realizovaly řekněme v roce 1999, možná by omezily příliv kapitálu do evropské periferie bezprostředně po zavedení jednotné měny.
V roce 2015 by však takový plán vzhledem k dědictví veřejných dluhů a bankovních ztrát v členských zemích eurozóny bohužel vyvolal ještě hlubší recesi na okraji eurozóny a téměř jistě by vedl k rozpadu měnové unie.
Rozhořčený Macron dal nedávno průchod své frustraci z toho, že Schäuble ustupuje od vlastního plánu politické unie: „Kalvinisté chtějí přinutit ostatní, aby do konce života platili,“ postěžoval si. „Chtějí reformy bez jakéhokoliv příspěvku k solidaritě.“
Na Renziho a Macronových prohlášeních je nejznepokojivější, jaká beznaděj se v nich skrývá.
Renziho odpor k fiskálním pravidlům, která tlačí Itálii hlouběji do veskrze zbytečné dluhově-deflační spirály, je pochopitelný, avšak při absenci návrhů na alternativní pravidla nikam nevede.
Macronova potíž zase tkví v tom, že zřejmě neexistuje žádný soubor bolestných reforem, který by mohl nabídnout Schäublemu a přesvědčit německou vládu, ať akceptuje takovou úroveň recyklace přebytku, která je pro stabilizaci Francie a eurozóny nezbytná.
Německá oddanost „pravidlům“, jež jsou neslučitelná s přežitím eurozóny, mezitím podkopává pozici těch francouzských a italských politiků, kteří až donedávna doufali v alianci s největší evropskou ekonomikou.
Někteří z nich, například Renzi, reagují akty slepého vzdoru.
Jiní, jako Macron, se chmurně začínají smiřovat s představou, že současný institucionální rámec a politický mix eurozóny nakonec povedou buď k formálnímu rozpadu, nebo k pomalé smrti, kterou způsobí „tisíckrát nic“ v podobě pokračující hospodářské divergence.
Světlým bodem mezi stahujícími se bouřkovými mračny je skutečnost, že minimalistické návrhy na vytvoření politické unie, jako je Schäubleho plán, ztrácejí půdu pod nohama.
Evropu nemůže stabilizovat nic menšího než makroekonomicky významné institucionální reformy.
A jedině panevropská demokratická aliance občanů může vytvořit živnou půdu potřebnou k tomu, aby takové reformy zapustily kořeny.
Zlatá příležitost pro Německo
BERLÍN – Německá ekonomika se zdá být nezadržitelná.
Očekává se, že její výkon letos poroste o více než 2% a mzdy o 3%, přičemž přebytek běžného účtu má dosáhnout ohromujících 8,4% HDP.
Nezaměstnanost se během posledních deseti let snížila na polovinu a dnes se pohybuje na historickém minimu.
Němečtí exportéři zůstávají vysoce inovativní a konkurenceschopní.
A vláda zaznamenává značný rozpočtový přebytek.
Zatímco zbytek Evropy se dál utápí v krizi a sebepochybnostech, budoucnost Německa se zdá zářná a bezpečná.
Zdání ovšem může klamat.
Dnešní růžová makroekonomická data ve skutečnosti prozrazují jen jednu část příběhu.
Od zavedení eura v roce 1999 není německý růst produktivity lepší než průměrný mezi evropskými zeměmi, polovina pracovní síly zaznamenala pokles reálné mzdy a roční růst HDP dosahuje v průměru neuspokojivých 1,2%.
Klíčovým důvodem nevýrazného výkonu je notoricky slabá německá míra investic, která patří k nejnižším v OECD.
Výsledkem je zhoršující se infrastruktura včetně silnic, mostů a škol.
To spolu s neodpovídajícím regulačním a podnikatelským prostředím vzbuzuje u firem obavy; od roku 1999 zdvojnásobily největší německé nadnárodní firmy počet svých zaměstnanců v zahraničí, zatímco doma pracovní místa zrušily.
V koaliční dohodě z roku 2013 si Křesťanská demokratická unie a sociální demokraté stanovili cíl zvýšit veřejné a soukromé investice o 3% HDP neboli o 90 miliard eur ročně, aby země dosáhla průměru OECD.
Ačkoliv to není nikterak ambiciózní cíl – německý přebytek běžného účtu v té době koneckonců činil 7,8% HDP –, jeho dosažení je pro pokračující prosperitu země stěžejní.
Loni v srpnu jmenovala německá vláda jednadvacetičlennou expertní komisi (jejímiž členy jsme i my tři) složenou ze zástupců firem, odborových svazů, finančnictví a akademické sféry, která má stanovit způsob, jak tohoto cíle dosáhnout.
V dubnu komise předložila svůj desetibodový akční plán, který navzdory neshodám v otázkách daní a soukromého financování veřejných investic odráží nezvykle široký konsensus.
Za prvé akční plán volá po omezení dopadu tlaku na konsolidaci vládního rozpočtu na veřejné investice.
Plán nezpochybňuje ústavní dluhovou brzdu, která zakazuje spolkové vládě vykazovat strukturální deficity převyšující 0,35% HDP.
Doporučuje však právně vymahatelný závazek udržet úroveň investic nejméně na stejné úrovni, na jaké se pohybují odpisy státních aktiv, a využívat nečekaných rozpočtových přebytků především ke zvyšování veřejných investic.
Za účelem podpory místních investic navrhuje expertní komise vytvoření „národního investičního paktu“, který umožní obcím zvýšit investice nejméně o 15 miliard eur během následujících tří let.
A také doporučuje založení veřejné poradní instituce, která obcím pomůže s realizací vlastních investičních projektů, u nichž dnes existují nedodělky v hodnotě 118 miliard eur.
Nejkontroverznější otázka, a to jak uvnitř komise, tak i v celém Německu, se týká financování infrastruktury prostřednictvím partnerství veřejného a soukromého sektoru – zdánlivě slibného řešení, u něhož se však ukázalo, že rozhodně není všelékem.
Aby se nastavila účinná rovnováha, navrhuje akční plán zřízení dvou veřejně vlastněných investičních fondů – jeden by vybíral peníze od institucionálních investorů a druhý od jednotlivců.
Veřejné projekty financované z těchto fondů by zaznamenávaly natolik vysoké přírůstky efektivity, že by to přilákalo soukromé finance.
Pokud jde o investice financované ryze soukromým sektorem, komise doporučuje soustředit se na rozvoj těch sektorů, které budou dominovat ekonomice zítřka.
Dnes má Německo silnou pozici v oblasti tradičních průmyslových sektorů, ale v investicích do výzkumu a vývoje zaostává za konkurenty z Asie a Spojených států.
Aby toto zpoždění dohnalo, měly by se výdaje na výzkum a vývoj zvýšit z necelých 3% na nejméně 3,5% HDP.
Nikde není potřeba překonat úzká hrdla ve financování patrnější než u německého Energiewende (přechodu na nové zdroje energie).
Aby tento projekt uspěl, bude nutné investovat v nadcházejících desetiletích více než 30 miliard eur neboli 1% HDP ročně do síťové infrastruktury, výroby obnovitelné energie, kombinovaných tepelných a energetických soustav a skladovacích technologií.
Některé z těchto prostředků sice budou pocházet z veřejných rozpočtů, avšak drtivou většinu bude muset poskytnout soukromý sektor.
Značné investice si navíc vyžádá pozvednutí německé digitální infrastruktury, zejména sítí rychlého internetu na mezinárodní úroveň, k čemuž by mohl přispět kvalitnější regulační rámec.
Regulační reforma je zapotřebí také kvůli posílení podpory startupových firem – v této oblasti je Německo notoricky slabé, což se odráží na obtížích, jimž tyto firmy čelí při získávání rizikového kapitálu.
Podstatné zvýšení soukromých investic je nezbytné nejen pro Německo; je klíčové také pro to, aby se Evropa zotavila ze své probíhající krize.
Vzhledem k relativní hospodářské síle má Německo zvláštní zodpovědnost pomáhat podporovat investice po celé Evropě, včetně prosazování celoevropských reforem v oblasti dopravy a energie, podpory pobídek k inovacím a podpory digitální modernizace.
Expertní komise podporuje plán předsedy Evropské komise Jeana-Claudea Junckera vyčlenit na infrastrukturu zhruba 300 miliard eur z peněz soukromého sektoru a navrhuje, aby se v případě úspěchu tento plán změnil na trvalý evropský investiční mechanismus.
V dlouhodobém měřítku by to vyžadovalo vydatnější financování Evropského fondu pro strategické investice, do něhož by měla německá vláda přímo přispívat.
Německá kombinace silného růstu, nízké nezaměstnanosti, příznivých podmínek financování a vysokých rozpočtových přebytků představuje pro zemi zlatou příležitost.
Vyšší investice do infrastruktury, nemluvě o konkurenceschopném školství a ekonomických podmínkách příznivějších pro investice, mohou do budoucna zajistit ekonomice silnější pozici a pomoci vytáhnout Evropu z nesnází.
Dnes máme plán; zapotřebí je už jen vůle ho realizovat.
Čtyři německá ne
BERLÍN – Německá pozice ve vztahu k Evropě se stala odmítavou a staženou.
Její politici odmítají aktivnější fiskální politiku pro země eurozóny postižené krizí; odmítají podpořit evropský investiční program, který by zajistil růst a poptávku; místo aby vyhlásili jako svůj primární cíl rychlejší růst potenciálu země, vyhlásili fiskální přebytek; a začali se otáčet zády k Evropské centrální bance (ECB) v rámci úsilí proti deflaci a nedostatku úvěrů.
Ve všech těchto čtyřech bodech se Německo mýlí.
Můžeme si být jistí, že německé odmítání úzkoprsých návrhů Francie a Itálie na bezpodmínečnou fiskální expanzi, je opodstatněné.
Konec konců, fiskální stimulus může fungovat jedině v případě, že podporuje soukromé investice a je doprovázen mnohem ambicióznějšími strukturálními reformami.
Těmi reformami, kterým v současně době Francie a Itálie odolávají.
Německo má však veškerou potřebnou moc k tomu, aby implementovalo reformy zaměřené na stabilitu, které chce pro Evropu.
Pro začátek by mohlo společně s Evropskou komisí přinutit Francii k usilí o hlubší reformy, výměnou za více času pro konsolidaci deficitu.
Německo se nicméně nemůže oddávat své posedlosti reformami na straně nabídky bez toho, aby se zároveň snažilo o prorůstová opatření.
Německo ví dobře z vlastní zkušenosti z počátku 21. století, že prospěch z reforem na straně nabídky a to konkrétně zlepšená konkurenceschopnost a vyšší dlouhodobé tempo růstu, je věc, které trvá dlouho, než se patřičně projeví.
Čas je luxus, který Evropa nemá.
S každým měsícem, kdy ekonomika ztrácí výrobní kapacitu, se zvyšuje pravděpodobnost stagnace a deflace.
Klíčem k ukončení evropské krize je plán stimulů, který by adresoval nedostatky jak na straně nabídky, tak na straně poptávky.
A z tohoto důvodu je chyba, že Německo odmítlo pomoc k nalezení způsobu financování navrhovaného Evropského investičního programu, který by alespoň na omezenou dobu financoval produktivní soukromé investice.
Stejně tak je problematická fixace Německa na udržení fiskálního přebytku.
S odhady růstu německého HDP pro tento rok a poklesu o více než 0,6 procentního bodu za posledních pár měsíců by vláda mohla být donucena ke spuštění procyklické fiskální politiky k dosažení svých cílů, což by v důsledku vedlo k ještě nižšímu růstu doma i napříč eurozónou.
Vzhledem k tomu, že mezera výstupu německé ekonomie zůstává negativní, by vláda měla implementovat takovou expanzivní fiskální politiku, která cílí na slabé stránky infrastruktury země.
V tomto smyslu se jeví jako krok správným směrem plán ministra financí Wolfganga Schäubleho utratit dalších 10 miliard eur (12,5 miliardy dolarů) na veřejné investice v letech 2016-2018.
Ale vzhledem k tomu, že jde pouzeo 0,1% německého ročního HDP, vypadá Schäubleho plán více než jako opravdový posun v politice jako snaha umlčet kritiku přicházející ze zbytku Evropy.
Čtvrtou chybou v německé politice je zjevné omezení podpory ECB.
Během posledních sedmi let pomohla opatření ECB nejen ekonomice a daňovým poplatníkům Německa, ale i sousedním zemím.
Navíc, tvrzení, že nákupy cenných papírů zajištěných aktivy Evropskou centrální bankou se rovná “toxickým úvěrům“, které přenášejí riziko na německé daňové poplatníky, je neopodstatněné.
Konec konců, od roku 2008 nedošlo k téměř žádným nedodržením závazků.
Němečtí lídři si to musí uvědomit a musí veřejně bránit ECB proti neopodstatněnému vyvolávání strachu.
Pokud se to nepodaří, může se to odrazit v marné snaze zabránit nástupu krajně pravicových, protievropských politických uskupení, zejména jde o Alternativu pro Německo.
Současná strategie těmto stranám pouze hraje do karet.
Pokud se Německo nerozhodne zvolit racionálnější přístup, riskuje oslabení důvěryhodnosti ECB a tím pádem omezení efektivity jejích opatření.
Jestli k tomu dojde, bude ECB dost možná donucena začít ve velké míře nakupovat dluhopisy států eurozóny skrze její tzv. nákupní program dluhopisů (Outright monetary transactions) – plán, kterému mnoho německých politiků vytrvale oponuje.
Německá vláda by mohla využít svého značného vlivu k přinucení Francie a Itálie přijmout strukturální reformy, které obě země potřebují, čímž by umožnila prorůstový stimulus poptávky, který by rozptýlil riziko deflace celé eurozóny.
Má také kompetenci posílit důvěryhodnost ECB a tím také celkově její snahu o zajištění budoucí cenové stability a prevenci finančních nákaz.
Evropa potřebuje mimořádně výhodnou dohodu, včetně těsné spolupráce na strukturálních reformách a fiskální a měnové politice.
Relativní ekonomická a politická stabilita Německa mu však neumožňuje se oprostit od těchto snah a činí ho tak jedním z nejpodstatnějších protagonistů v jejich vývoji a implementaci.
Otázkou je, zda si to němečtí lídři uvědomí předtím, než se evropská ekonomika propadne do ještě větší krize.
Jak nenavázat na Donalda Rumsfelda
Letošní kongresové volby ve Spojených státech byly nejostřejším políčkem, který domácí veřejnost prezidentu George W.
Bushovi až dosud uštědřila.
Poté, co Kongres ovládli demokraté a výzkumy veřejného mínění provedené před volebními místnostmi ukázaly, že šest z deseti voličů nesouhlasí s válkou v Iráku, Bush konečně vyhodil svého katastrofálního ministra obrany Donalda Rumsfelda.
Zatímco však Američané dali Bushovi špatné známky za válku v Iráku, průzkumy ukazují, že v otázce boje proti terorismu ho stále podporují.
Amerika bohužel ve „válce s terorismem“ nevítězí.
Oficiální Národní zpravodajský odhad potvrdil, že počet nově rekrutovaných džihádistických teroristů je vyšší než počet teroristů zabitých Spojenými státy.
Bush má pravdu, když tvrdí, že al-Káida byla rozvrácena, avšak přitažlivost tohoto hnutí se naopak zvýšila.
Rakovina začala metastázovat.
Bush má také pravdu, když říká, že zápas bude dlouhý.
V minulosti trvalo většinou celou generaci, než se podařilo uhasit ohniska mezinárodního terorismu.
Vleklou studenou válku však Amerika vyhrála díky chytré kombinaci tvrdé donucovací síly a atraktivních myšlenek.
Když padla berlínská zeď, nezničila ji dělostřelecká palba, nýbrž kladiva a buldozery ovládané těmi, kdo ztratili víru v komunismus.
There is little likelihood that people like Osama bin Laden can ever be attracted: only force can deal with such cases.
But the people the extremists recruit can be brought to choose moderation over extremism.
The Bush administration is beginning to understand this proposition, but it does not seem to know how to implement such a strategy.
V informačním věku nezávisí úspěch pouze na tom, čí armáda zvítězí, ale také čí verze zvítězí.
Boj proti džihádistickému terorismu není střetem civilizací, nýbrž občanskou válkou uvnitř islámu.
Pokud ji nevyhraje muslimský hlavní proud, nemůže být o žádném vítězství řeč.
Výzkumy veřejného mínění v celém muslimském světě ukazují, že Amerika tuto bitvu nevyhrává a že politika USA je urážlivá.
Bushova rétorika o prosazování demokracie je méně přesvědčivá než obrázky z Abú Ghrajbu a Guantánama.
O promrhání globální atraktivity Spojených států se vede příliš málo politických diskusí. „Měkká síla“ není politický slogan, nýbrž analytický pojem.
Snad právě proto se – nikoliv překvapivě – uchytila v akademických analýzách a na místech, jako jsou Evropa, Čína a Indie, avšak v americké politické debatě nikoliv.
Obzvláště v současném politickém klimatu v USA zní výraz „měkká síla“ jako zbabělé heslo.
Američané byli napadeni, a jejich city se tak bouří proti čemukoliv, co je označováno za „měkké“.
Amerika jako národ možná potřebuje měkkou sílu, avšak politici potřebují tvrdší kalibr, chtějí-li si zajistit opětovné zvolení.
Bill Clinton vystihl myšlenkové založení Američanů, když prohlásil, že v atmosféře strachu dají voliči přednost „silnému a mylnému“ před „bázlivým a správným“.
Dobrou zprávou z posledních voleb je zjištění, že se kyvadlo možná zhoupává zpět do středu.
Jedním ze signálů bude, když dvojstranická Irácká komise, jíž předsedají James Baker a Lee Hamilton, dosáhne konsensu v otázce strategie postupného ukončení iráckého angažmá.
Po volbách musí demokraté prosazovat témata „tvrdé síly“, jako jsou neúspěšná snaha administrativy zavádět klíčová doporučení ze zprávy Komise pro 11. září nebo nedostatečný počet vojáků v Afghánist��nu, zatímco republikáni musí klást důraz na strategii, která je zaměřena spíše na získávání srdcí a myslí lidí.
USA vynakládají asi pětsetkrát vyšší částku na armádu než na vysílání a výměnné programy, přičemž o změnách se diskutuje jen málo.
Veřejná diplomacie – vysílání, výměnné programy, rozvojová pomoc, humanitární pomoc, meziarmádní kontakty – je roztroušena do různých vládních složek bez jakékoliv zastřešující strategie či rozpočtu, který by ji integroval do ucelené národně bezpečnostní politiky.
Stejně tak nemají USA žádnou strategii nejvhodnějšího postoje vlády k neoficiálním zdrojům měkké síly – od Hollywoodu přes Harvard po Gatesovu nadaci –, které vyvěrají z americké občanské společnosti.
Měkká síla samozřejmě nemůže vyřešit všechny problémy.
Přestože se severokorejský diktátor Kim Čong-il rád dívá na hollywoodské filmy, je nepravděpodobné, že by to mělo nějaký vliv na jeho jaderný program.
Stejně tak měkká síla nedosáhla ničeho, když se v 90. letech snažila přimět vládu Talibanu, aby přestala podporovat al-Káidu.
Ukončit tuto alianci musela až tvrdá vojenská síla.
Pro jiné cíle, například pro podporu demokracie a lidských práv, se však lépe hodí síla měkká.
Demokratizace z donucení má své meze, jak v Iráku zjistila Bushova administrativa.
Budou-li republikáni a demokraté nadále ignorovat měkkou sílu a veřejná debata o zahraniční politice se bude nadále omezovat na soutěž o to, kdo se projeví jako „větší tvrďák“, neduhy Ameriky se tím pouze prohloubí.
Spojené státy nepotřebují větší míru stranické vyhraněnosti, kvůli níž naše veřejná rozprava zkostnatěla.
Potřebují pochopit důležitost tvrdé i měkké síly a vést diskusi o chytré strategii, která by je skloubila dohromady.
Doufejme, že volbami z roku 2006 tento proces započal.
Jak napravit korupci
NEW YORK – Právě jsem se vrátil z Indie, kde jsem měl přednášku v indickém parlamentu, ve stejném sále, kde nedávno hovořil americký prezident Barack Obama.
Zemí právě zmítal skandál.
Kvůli gigantickému podvodu na ministerské úrovni odteklo mnoho miliard dolarů ze sektoru mobilních telefonů k jednomu zkorumpovanému politikovi.
Několik poslanců však zarazilo také zjištění, že když k nim Obama promlouval, četl z „neviditelného“ čtecího zařízení.
To vedlo publikum k mylnému domnění, že americký prezident hovoří spatra, kteréžto umění se v Indii vysoce cení.
Obě epizody byly pokládány za jistou formu korupce: jedna se týkala peněz, druhá podvodu.
Oba prohřešky očividně nelze co do morální pokleslosti srovnávat.
Obamova epizoda však dokládá, že při hodnocení zkorumpovanosti určité společnosti existují významné mezikulturní rozdíly.
Organizace Transparency International a příležitostně i Světová banka s oblibou hodnotí země podle míry korupce, přičemž sdělovací prostředky poté ustavičně citují, jak si daná země stojí.
Kulturní rozdíly mezi zeměmi však podkopávají legitimitu podobných hodnocení – která jsou koneckonců založená na průzkumech mezi veřejností.
To, co udělal Obama, je ve Spojených státech docela běžná praxe (i když od řečníka jeho kvalit by člověk možná očekával více); v Indii tomu tak není, neboť podobná metoda se zde pokládá za odsouzeníhodnou.
Korupce v Indii rozhodně existuje, stejně jako v téměř každé jiné zemi.
Zároveň však v Indii existuje kultura, v níž lidé běžně předpokládají, že všichni veřejní činitelé jsou zkorumpovaní, pokud nedokážou opak.
I slepec zde poví člověku z Transparency International: „Na vlastní oči jsem viděl, jak bere úplatek.“ Jeden význačný indický úředník, muž neposkvrněného charakteru, mi jednou prozradil, co mu kdysi řekla jeho matka: „Věřím, že nejsi zkorumpovaný, jen proto, že jsi můj syn!“
Pokud se tedy zeptáte Indů, zda je jejich vláda poznamenaná rozsáhlou korupcí, s gustem vám odpovědí: ano!
Jejich nevázané odsudky však zkreslují globální hodnocení Indie oproti empiričtěji zaměřeným zemím.
Podobné zkreslení pramení také z občasné tendence pokládat politický klientelismus jinde za zkorumpovanější než podobné praktiky doma.
Když například vypukla finanční krize ve východní Asii, následovala systematická snaha svalit vinu na postižené země: jejich ekonomiky prý nějakým způsobem ochromil „klientský kapitalismus“!
Známí a mecenáši východoasijských politiků byli jinými slovy „klienti“, zatímco známí a mecenáši amerických představitelů jsou „přátelé“?
Ve skutečnosti bylo zřejmé, že viníky jsou Mezinárodní měnový fond a americké ministerstvo financí, které podněcovaly přesun na konvertibilitu kapitálového účtu, aniž chápaly, že argumenty pro volné kapitálové toky se symetricky neshodují s argumenty pro volný obchod.
Tam, kde však lze jednoznačně nalézt rozsáhlou korupci, což bývá často možné, je nutné si uvědomit, že to není kulturní danost.
Naopak je to mnohdy výsledek politiky, která ji přiživovala.
Indie měla v 50. letech státní službu a politickou vrstvu, které jí záviděl celý svět.
Pokud se to dnes zdá šokující, musí se příčiny ztráty této výhody hledat ve všeprostupující „vládě povolenek“, kdy se vyžadovala povolení na dovoz, výrobu i investice, a tato praxe postupně narostla do olbřímích proporcí.
Vysocí úředníci rychle zjistili, že povolení lze směňovat za protislužby, zatímco politici viděli v tomto systému prostředek, jak pomoci důležitým finančním podporovatelům.
Jakmile tento systém zapustil kořeny, prosákla korupce směrem dolů, od vysoce postavených úředníků a politiků, kteří se dali podplatit, aby udělali, co by neměli, k nižším úředníkům, kteří nedělali, co by měli, dokud nedostali úplatek.
Úředníci nezveřejnili spisy nebo vám nevydali rodný list či výpis z katastru nemovitostí, pokud jste je nepodmazali.
Dokáže-li však politika vytvářet korupci, pak ve stejné míře platí, že náklady korupce se budou s konkrétními politikami lišit.
V Indii a Indonésii byly náklady korupce obzvláště vysoké, poněvadž v těchto zemích vytvářela politika monopoly, které vydělávaly na nedostatku, a tyto výdělky byly posléze alokovány rodinným příslušníkům veřejných činitelů.
Taková „korupce vytvářející rentu“ je docela drahá a podkopává růst.
Naproti tomu v Číně funguje převážně „korupce s dělbou zisku“, v jejímž rámci získávají rodinní příslušníci podíl v určitém podniku, takže se jejich výdělky zvyšují s rostoucím ziskem firmy – tento typ korupce podporuje růst.
V dlouhodobém měřítku jsou oba typy korupce samozřejmě škodlivé pro respekt a důvěru, které dobrá vláda vyžaduje, což může samo o sobě podkopat hospodářskou výkonnost.
To nás však nezbavuje zodpovědnosti definovat korupci náležitým způsobem – a brát v úvahu zjevné a důležité kulturní rozdíly v jejím chápání.
Jak zajistit správné vládnutí
CAMBRIDGE – Ekonomové kdysi říkali vládám, ať napraví svou politiku.
Dnes jim říkají, ať napraví své instituce.
Jejich nová reformní agenda zahrnuje dlouhou řadu cílů včetně snížení korupce, zlepšení vlády zákona, zvýšení zodpovědnosti a efektivity veřejných institucí a posílení přístupu a hlasu občanů.
Skutečná a trvalá změna je údajně možná pouze transformací „pravidel hry“ – způsobu fungování vlád a jejich vztahu k soukromému sektoru.
Dobré vládnutí je samozřejmě nezbytné v tom, že dává domácnostem větší přehled a investorům lepší záruky, že si za své úsilí mohou zajistit výnos.
Důraz na styl vládnutí má další účinek také v tom, že pomáhá přesouvat ohnisko reformy směrem k veskrze žádoucím cílům.
Tradiční doporučení, jako jsou volný obchod, konkurenční měnové kurzy a zdravá fiskální politika, jsou užitečné pouze do té míry, do jaké zajišťují jiné žádoucí cíle, například rychlejší hospodářský růst, nižší chudobu a větší spravedlnost.
Naproti tomu nesporná důležitost vlády zákona, průhlednosti, hlasu veřejnosti, zodpovědnosti nebo efektivní vlády je zcela zřejmá.
Dokonce bychom mohli říct, že dobré vládnutí je samo o sobě rozvojem.
Velká část diskuse kolem reforem vládnutí bohužel nerozlišuje mezi vládnutím jako cílem a vládnutím jako prostředkem.
Výsledkem jsou pomýlené úvahy a nevhodné reformní strategie.
Ekonomové a humanitární organizace by byli užitečnější, kdyby upřeli pozornost k tomu, co by se dalo nazvat „vládnutím s malým V“.
To vyžaduje odklon od širší agendy vládnutí směrem k reformám konkrétních institucí s cílem zaměřit se na svazující omezení růstu.
Chudé země trpí řadou růstových omezení a efektivní reformy řeší ta nejvíce svazující.
Obecně řečeno může špatné vládnutí svazujícím způsobem omezovat v Zimbabwe a několika dalších zemích, ale nikoho neomezovalo v Číně, Vietnamu nebo Kambodži – tyto země rychle rostou navzdory špatnému vládnutí – a dozajista nikoho neomezuje v Etiopii, Jihoafrické republice, Salvadoru, Mexiku nebo Brazílii.
Široká reforma vládnutí není pro růst zpravidla nezbytná ani dostatečná.
Nezbytná není proto, že tím, co ve skutečnosti funguje, je odstraňování jednoho svazujícího omezení za druhým, ať už jde o stimuly na nabídkové straně v zemědělství, úzká místa v infrastruktuře nebo vysoké úvěrové náklady.
A dostatečná není proto, že plody reformy vládnutí se bez doprovodného růstu sklízejí jen těžko.
Jakkoliv mohou být vláda zákona a podobné reformy z dlouhodobého hlediska pro růst obecně žádoucí, jen zřídkakdy si v rámci růstové strategie zasluhují prioritu.
Vládnutí s malým V se místo toho zaměřuje na takové institucionální aranžmá, které dokáže nejlépe uvolnit růstová omezení.
Předpokládejme například, že za svazující omezení v určité ekonomice stanovíme makroekonomickou nestabilitu.
V předešlé éře by ekonomický poradce možná doporučil určitou konkrétní fiskální a monetární politiku – snížení fiskálních výdajů nebo úvěrový strop – s cílem obnovit makroekonomickou rovnováhu.
Dnes by poradce doplnil tato doporučení dalšími, která mají více institucionální povahu a zásadně souvisejí s vládnutím.
Mohl by se zasadit o nezávislost centrální banky s cílem redukovat politické vměšování a o změnu rámce pro řízení fiskální politiky – například stanovování fiskálních pravidel nebo umožnění hlasovat u rozpočtových návrhů pouze metodou ano/ne.
Makroekonomická politika je oblastí, v níž ekonomové hodně přemýšlejí o institucionálních podmínkách.
Totéž platí i o několika dalších oblastech, jako jsou školská politika nebo regulace telekomunikací.
V jiných oblastech, jako jsou obchod, zaměstnanost nebo průmyslová politika, je převažující styl uvažování buďto naivní, nebo neexistující.
Je to škoda, protože chápání podstatných otázek, profesionální posedlost pobídkami a pozornost věnovaná neočekávaným důsledkům zajišťují ekonomům přirozenou výhodu při koncipování takového institucionálního uspořádání, které bude podporovat zmíněné cíle a současně minimalizovat deformace v chování.
Koncipování vhodného institucionálního uspořádání vyžaduje také znalost místních poměrů a kreativitu.
Je pravděpodobné, že co funguje v jednom prostředí, nebude fungovat v jiném.
Zatímco liberalizace dovozu funguje dobře při integraci do světové ekonomiky, kdy dovozně-konkurenční zájmy nejsou silné a měna pravděpodobně nebude nadhodnocena, za jiných okolností budou mnohem lépe fungovat exportní dotace nebo zvláštní ekonomické zóny.
Stejně tak i nezávislost centrální banky může být skvělý nápad v situaci, kdy je svazujícím omezením měnová nestabilita, avšak selže v případě, že skutečným problémem je nízká konkurenceschopnost.
Typ institucionální reformy, který prosazují mimo jiné Světová banka, MMF a Světová obchodní organizace, je bohužel zaujatý ve prospěch nejlepšího praktického modelu, jenž předpokládá, že lze stanovit sadu všeobecně vhodných institucionálních aranžmá, a pokládá přibližování se k nim za veskrze žádoucí.
Nejlepší praktické instituce jsou však již z podstaty nekontextové a nemohou brát v úvahu místní složitosti.
Pokud nabídku dostupných institucionálních možností nerozšiřují, nýbrž zužují, pak prokazují dobrému vládnutí medvědí službu.
Dobré vládnutí je dobré samo o sobě.
A pokud si vezme na mušku svazující omezení, může být dobré i pro růst.
Příliš silné zaměření na široká témata, jako jsou vláda zákona a zodpovědnost, zvyšuje riziko, že politici budou nakonec bojovat s větrnými mlýny a přehlížet přitom konkrétní výzvy, které jsou spojené s vládnutím a nejtěsněji souvisejí s hospodářským růstem.
Jak dát do pořádku investice v Evropě
PAŘÍŽ – Nový předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker vrátil veřejné investice na pořad jednání, když přišel s plánem kapitálových výdajů v objemu 300 miliard eur za tři roky.
Očekává se, že vedoucí představitelé Evropské unie budou v prosinci o jeho návrhu diskutovat.
Všichni se zřejmě shodnou, že vyšší investice by přispěly k posílení znepokojivě mátožné evropské ekonomiky.
Pod povrchním konsensem však zůstává řada nezodpovězených otázek.
Tak především to není poprvé, co Evropa o podobné iniciativě uvažuje.
V roce 1993 navrhla komise vedená Jacquesem Delorsem plán kapitálových výdajů ve své Zprávě o růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti.
Tento plán se setkal se širokým ohlasem, avšak žádné kroky se nepodnikly.
V roce 2000 se zase EU v rámci své Lisabonské strategie snažila zvýšit státní výdaje na výzkum a vývoj na 3% HDP.
Tohoto cíle však nedokázala dosáhnout.
A naposledy v červnu 2012 schválili vedoucí činitelé EU Kompakt pro růst a zaměstnanost, jenž měl mobilizovat 120 miliard eur.
Šek je stále v poště.
Předstírat akci, a přitom žádné efektivní kroky nepodniknout, je skutečně snadné.
Jedním ze způsobů je požádat o vyšší půjčku Evropskou investiční banku (EIB), což je rozvojová banka EU.
Takové výzvy narážejí na dvě omezení: EIB samotná si dává pozor, aby neohrozila vlastní finanční rating podstoupením příliš velkého rizika, a její půjčky snadno nahrazují soukromé financování.
Vyšší půjčky proto mohou být neúčelné, pokud ve výsledku vedou k tomu, že EIB vytěsní z nejlepších dostupných projektů soukromé finance.
Most financovaný EIB je možná dostupnější, než kdyby byl financovaný kapitálovými trhy, ale stále je to tentýž most a má tentýž ekonomický význam.
Velikost účetní bilance EIB proto není dobrým měřítkem její efektivity.
Místo toho by se měly používat tři investiční páky.
První páka je rozpočtová: vlády, které mají k dispozici fiskální prostor, by měly utrácet za ekonomicky zdravé projekty.
Veřejné investice jsou doplňkem k investicím soukromým; jsou-li dobře koncipované a zacílené, mohou aktivovat další soukromé investice, místo aby je vytěsňovaly.
Například přiměřená dopravní a internetová infrastruktura napomáhá rozkvětu podnikatelských iniciativ.
V době, kdy jsou trhy ochotné půjčovat solventním vládám za historicky nízké úroky, by vlády neměly příliš váhat.
Levné finance samozřejmě neospravedlňují veřejné investice do projektů s pochybným společenským přínosem neboli do toho, čemu rozvojoví praktici říkají „bílí sloni“: do projektů sporné hodnoty, které však lákají novinové titulky a mají podporu partikulárních zájmů.
Investice by se měly hodnotit na základě jejich celkového ekonomického dopadu, přičemž musí existovat odpovídající procedury prevence mrhání veřejných peněz.
Druhá investiční páka má regulační ráz.
Mnohé investice, které se vyplatí až v dlouhodobém měřítku – například do energií, digitální infrastruktury a dopravy –, se koncentrují ve státem regulovaných sektorech, což dává vládám moc ovlivňovat obchodní rozhodnutí.
Předvídatelnost v oblasti budoucího směru regulací by uvolnila projekty, které se nerealizují kvůli nejistotě.
Například důvěryhodná vyhlídka budoucí ceny uhlíku by podnítila nové investice soukromého sektoru do čistších technologií.
Stejně tak dohodnutý evropský rámec pro projekty spojující jednotlivé země by odstranil překážky přeshraničních investic.
Ke splnění těchto podmínek zbývá ještě dlouhá cesta, což znamená, že se ziskové investice nerealizují.
Změna tohoto stavu by nestála ani euro; vyžaduje jen politické odhodlání.
Třetí páka je finanční.
Investiční poptávka neochabla proto, že úrokové sazby jsou příliš vysoké, nýbrž proto, že uvnitř bankovní soustavy neexistuje dostatečná chuť riskovat.
Financování v kontinentální Evropě je tradičně založené na bankách – na rozdíl od USA, kde vládnou kapitálové trhy.
Regulátoři však bankám sdělují, že mají snížit zadlužení a akumulovat vyšší kapitál, když si berou riskantní půjčky, a jejich věřitelům se zase sděluje, že by neměli počítat s finanční záchranou, pokud se banky dostanou do potíží.
Je to záměrné.
Evropské vlády i občané zaplatili – a stále platí – astronomicky vysokou cenu za bezhlavé půjčování a investice v prvních letech nového tisíciletí.
Je pochopitelné, že nechtějí tuto zkušenost opakovat.
Důsledkem ovšem je, že projekty s vysokým rizikem a vysokým výnosem se financují obtížněji, než by měly.
Chce-li Evropa oživit svou ekonomiku a vymanit se ze stagnace, potřebuje podnikatele, kteří budou v zájmu inovací více riskovat.
Finanční soustava však přechází ze systému založeného na bankách na systém založený na trhu, s nímž je spojená i averze k riziku.
Právě zde by se měla vložit do věci veřejná sféra – národní vlády i EU – a podělit se o část rizika se soukromými aktéry.
Měla by se načas chovat spíše jako investor, který posuzuje projekty, vkládá finance a inkasuje výnos.
Využití EIB a národních rozvojových bank k tomuto účelu by pomohlo současnou bezvýchodnou situaci překonat.
Daly by tyto tři druhy iniciativ v součtu 300 miliard eur?
V této fázi to nikdo neví.
Naznačený kurz by však byl nejjistější cestou k dosažení tohoto cíle.
Jak popohnat latinskou Ameriku
Jednou z největších záhad světové ekonomiky je slabá výkonnost latinské Ameriky.
Již od počátku osmdesátých let je latinská Amerika zaseknutá: ve většině zemí tohoto regionu rostou příjmy na hlavu pomalu (pokud vůbec) a jedna velká krize zde stíhá druhou.
Bylo již odzkoušeno mnoho různých strategií, zejména liberalizace obchodu, privatizace nevýkonných státních podniků a rozpočtové reformy.
Cosi však latinskou Ameriku stále brzdí.
Absence silného růstu je ještě nepochopitelnější ve světle mnoha výhod a sociálních úspěchů latinské Ameriky.
Je zde dostatek přírodních zdrojů a obrovské množství úrodné půdy.
Podmínky pro zdraví jsou zde přiměřeně dobré a všechny latinskoamerické země učinily pokrok v boji proti negramotnosti: míra gramotnosti dospělého obyvatelstva dosahuje ve většině zemí 90 i více procent.
Navíc se v oblasti prudce snižuje porodnost, a to dokonce do té míry, že počet obyvatel v mnoha zemích začne v příštích desetiletích pravděpodobně klesat.
Postavení žen se zlepšilo a dívky dnes mají rovný přístup ke vzdělání, přičemž v mnoha zemích je jich na školy přijímáno dokonce více než chlapců.
Latinská Amerika je možná známa svou „machistickou" kulturou, ale ženy zde stále více participují na trhu pracovních sil a dosahují význačného politického a společenského postavení.
Latinská Amerika se může pochlubit i dalšími dlouhodobými výhodami.
Většina obyvatel žije blízko u pobřeží s dobrým přístupem k mezinárodnímu obchodu a většina jich žije ve městech, což je pro hospodářský růst také výhoda.
Region sice není podle mezinárodních měřítek chudý, ale spíše jako by se zasekl kdesi v pásmu středních příjmů, mezi nejchudšími oblastmi světa a státy s vysokými příjmy v severní Americe, Evropě a východní Asii.
Čím si tedy vysvětlit onu záhadnou absenci skutečného růstu v uplynulých 25 letech?
Já osobně z ní viním dva nevyřešené, ale řešitelné problémy.
První zde existuje už po celá staletí: sociální rozpory, jejichž kořeny sahají až k porobě domorodých Američanů Evropany v šestnáctém století.
Latinská Amerika se ve větší míře než většina ostatních míst na světě zrodila z násilných dobyvačných výbojů.
Evropané si podrobili původní indiánské obyvatelstvo a rovněž sem přivezli značné množství afrických otroků, zejména do oblasti Karibské pánve a Brazílie.
Společnost se stala rasově a etnicky pestřejší, neboť evropské, indiánské a africké obyvatelstvo se mezi sebou mísilo, ovšem dlouhodobý trend evropské nadvlády na jedné straně a domorodé a afroamerické podřízenosti na straně druhé se v kombinaci se zakořeněnou chudobou stal jizvou na latinskoamerické společnosti.
Ještě dnes se nerovnost příjmů v latinské Americe řadí mezi nejvyšší na světě, což odráží staré vzorce etnických a rasových rozdílů.
Nerovnost příjmů vrhá dlouhý stín.
Bohatí již dlouho bojují proti zdanění, které je potřebné ke zvýšení investic do vzdělání a zdraví chudých, čímž se hluboké sociální rozdíly zvěčňují a ponechávají mnoho lidí bez zdravotní péče a kvalifikace, jež jsou podmínkou globální konkurenceschopnosti.
Na mnoha místech - například v Brazílii - se dnes situace zlepšuje, což do budoucna věstí mnoho dobrého.
Jinde - kupříkladu v Guatemale a v některých částech regionu And - však sociální rozdíly zůstávají zatíženy násilím a nedůvěrou.
Kromě toho zde bylo do značné míry přehlíženo základní selhání ekonomické strategie, jehož výsledkem je značný rozdíl mezi diskusí o veřejné politice v latinské Americe a v Asii.
V Asii se veřejná debata vede o technologiích: jak může Asie srovnat krok?
Asijské vlády neúnavně usilují o zvýšení vědecké a technologické výkonnosti svých ekonomik.
V latinské Americe se naopak o globální technologické revoluci diskutuje mnohem méně a státní politice rozvoje vědy a technologií je jen zřídkakdy dávána priorita.
V důsledku toho se latinské Americe nepodařilo z globální technologické revoluce dostatečně těžit.
V asijských rozvojových zemích se dnes vyrábějí počítače, polovodiče, léčiva a software.
Naproti tomu dokonce i Chile jakožto „hvězda" latinské Ameriky zůstává do značné míry exportní ekonomikou založenou na přírodních zdrojích s velkou koncentrací na vývoz mědi a zemědělských produktů.
Tyto sektory jsou sice technologicky vyspělé, ale představují jen úzkou základnu pro dlouhodobý rozvoj.
Situace však zdaleka není beznadějná.
Brazílie již demonstrovala schopnost být technologickou vývozní mocností.
Daří se jí vyvážet zejména letadla a mnoho trvanlivého spotřebního zboží.
Rovněž Mexiko začalo prokazovat značnou technologickou dovednost.
Argentina, Chile i další země by se pak mohly stát moderními zemědělskými producenty a zaujmout čelní postavení například v oblasti agrobiotechnologie, pokud se tomu budou věnovat.
Přesto se latinskoamerické země zatím nepokusily podpořit technologickou revoluci - rozhodně ne s takovým soustředěním, obratností, oddaností a finančními prostředky, s jakými to učinily asijské země.
Podobná pobídka přitom může hrát významnou roli při nastartování rychlého hospodářského růstu.
Taková strategie by znamenala výrazně zvýšit výdaje na výzkum a vývoj, jak to učinily asijské rozvojové země.
Latinskoamerické státy by si měly dát za cíl zvýšení výdajů na úroveň kolem 2% HNP (ze současných 0,5%), a to zčásti ve formě podpory laboratoří a univerzit a zčásti ve formě pobídek pro výzkum a vývoj v soukromém sektoru.
A měly by také natáhnout červený koberec nadnárodním technologickým firmám, jak to udělala Asie.
Kromě toho by se měly latinskoamerické země více soustředit na vědecký a technologický výcvik a pobízet vyšší procento studentů k univerzitnímu vzdělání.
Vládní stipendia na školné a na nové a rozšířené univerzity zde mohou hrát významnou roli, stejně jako investice do počítačů a informačních technologií na školách i ve veřejné sféře.
Sociální a technologická agenda na sobě nejsou navzájem nezávislé.
Obě kladou na latinskoamerické společnosti nároky, aby více investovaly do svých obyvatel, a Latinoameričané se tak mohli připojit ke špičce globální produktivity.
Pokud tyto investice proniknou do všech částí latinské Ameriky, k bohatým i k chudým, pak se vyhlídky tohoto regionu nesmírně zlepší.
Jak správně řídit migraci
DHÁKA – Na loňském zasedání Valného shromáždění Organizace spojených národů slíbili vedoucí světoví představitelé, že budou spolupracovat na zajištění bezpečné, spořádané, stabilní a zodpovědné migrace.
Letos musí učinit více, aby tento závazek realizovali.
Členské státy OSN připustily, že migrace má řadu výhod: mimo jiné se podílí na stabilizaci globálních trhů práce, šíření znalostí a myšlenek, vytváření diaspor, které podněcují rozvoj obchodu a investic, a podpoře ekonomik po celém světě prostřednictvím peněz zasílaných do domovských zemí, kde se z nich financují zdravotní péče, vzdělání a bydlení rodinných příslušníků.
Tyto výhody se však snadno promarní, pokud – jak jsme byli nedávno svědky v případě krizí ve Středozemním moři, Andamanském moři, středoamerickém koridoru, Sahelu a Africkém rohu – není migrace zodpovědně a ve vzájemné spolupráci řízena.
Více než 4300 migrantů v letošním roce zemřelo, když se snažili dorazit na místo určení.
Jen ve Středozemním moři zahynulo 3200 lidí a v Andamanském moři, nedaleko na východ od Bengálského zálivu, zůstaly tisíce migrantů uvězněny na člunech, které neměly kde přistát, případně je jejich pašeráci drželi jako rukojmí.
Vzhledem k této situaci by vlády členských zemí OSN měly uznat, že mezi ideály, k nimž se loni hlásily, a drsnou realitou, jíž mnozí migranti a uprchlíci i nadále čelí, zeje hluboká propast.
Vedoucí světoví představitelé to mohou tento měsíc napravit na dalším zasedání Valného shromáždění – a konkrétně na dnešním bezprecedentním summitu o migraci a uprchlících.
Světoví lídři by měli nejprve obnovit svůj závazek k silnějšímu globálnímu řízení migrace a dohodnout se na uspořádání vůbec první mezivládní konference v roce 2018, která by se zaměřovala výlučně na uzavření nové globální dohody o migraci, jak počátkem letošního roku navrhl generální tajemník OSN Pan Ki-mun.
Už pouhá možnost, že se členské státy OSN dohodnou na nové globální úmluvě, je významnou událostí.
Mezinárodní společenství až příliš dlouho usiluje o efektivní řízení migrace.
Bez institucí globálního řízení a právních rámců, jež by upravovaly mezinárodní spolupráci, se většina zemí musí uchylovat k jednostrannému řízení vlastních migračních toků.
Když státy nedokážou efektivně řídit migraci, vytvářejí vakuum, které zaplňují bezskrupulózní aktéři: pašeráci, obchodníci s lidmi a organizovaný zločin.
Státy, migranti i hostitelské komunity přicházejí zkrátka, protože nesou na svých bedrech náklady migrace, aniž by využívaly jejích výhod.
OSN v současné době zaostává v poskytování účinné podpory členským státům, migrantům a společnostem, které jsou jejich hostiteli.
Členské vlády se potřebují dohodnout na všeobecných principech, aby vytvořily mezinárodní rámec pro řešení migrace, a OSN samotná by měla učinit z řízení migrace jedno ze svých stěžejních poslání, místo aby tento úkol rozdělovala mezi různé agentury.
Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) se dnes naštěstí začlení do systému OSN.
Očekává se, že bude hrát přední roli při zvyšování soudržnosti a efektivity řízení migrace.
Moje země, Bangladéš, iniciovala myšlenku globální dohody výslovně proto, aby zlepšila řízení migrace.
Jako současná předsedající země Globálního fóra pro migraci a rozvoj je Bangladéš odhodlaný zajistit, aby se globální dohoda utvářela podle nabytých zkušeností.
Nechceme-li však uzavírat nové dohody, které jen opětovně stanoví či opětovně zformulují současné závazky, musí světoví lídři ihned začít budovat institucionální a právní základy pro operacionalizaci předchozích návrhů a zajišťovat další pokrok.
Mezinárodní spolupráce v oblasti migrace by měla být založena na stávajících mezivládních dohodách, jako jsou Agenda pro trvale udržitelný rozvoj do roku 2030, Akční agenda z Addis Abeby z roku 2015, Sendaiský rámec pro snižování rizika katastrof z roku 2015 nebo Deklarace dialogu na vysoké úrovni v oblasti mezinárodní migrace a rozvoje z roku 2013.
Migrace je mnohorozměrné téma; vyžaduje komplexní přístup, jenž respektuje také stávající národní zákony a regulace.
Politici by měli maximalizovat ekonomické přínosy migrace, zpřístupňovat legální kanály, aby si migranti nevybírali nelegální alternativy, odstraňovat bariéry zaměstnávání a převodu peněz do domovských zemí, řídit nepravidelné migrační toky a chránit bezpečnost migrantů zejména ve válečných zónách nebo v situacích, kdy migrace dosáhne tak jako letos krizové úrovně.
Státy i nevládní organizace musí zůstat ve střehu před vykořisťováním migrantů a vlády by měly sdílet zodpovědnost za umísťování uprchlíků.
A chce-li mezinárodní společenství držet krok s rychle se měnícími geopolitickými podmínkami, mělo by uvažovat o nových partnerstvích, která budou řešit migraci a velké přesuny obyvatelstva.
A konečně vyžaduje efektivní řízení migrace institucionální a právní rámce, jež dokážou uvést do souladu leckdy protichůdné motivy.
Například je nutné nalézt rovnováhu mezi zájmem státu udržet vlastní suverenitu, kontrolovat své hranice a vymáhat domácí zákony na jedné straně a mezi lidskými právy migrantů, jejich legitimní touhou zlepšit své životy a poptávkou společnosti po imigrantech a větší diverzitě na straně druhé.
Vyřešením všech těchto otázek může mezinárodní společenství naplnit princip společné prosperity prostřednictvím společné zodpovědnosti, který tvoří jádro agendy OSN pro trvale udržitelný rozvoj do roku 2030.
Nastal čas nasměrovat svět na novou dráhu konstruktivní spolupráce namísto populisty preferované cesty destruktivního unilateralismu.
Abychom maximalizovali výhody a minimalizovali nevýhody, musíme si jen uvědomit, že z migrace máme prospěch všichni.
Evropa irský guláš nerada
Jak překonat americké volby
Učenci se dnes se vší vervou pustili do hledání interpretací amerických prezidentských voleb.
Představuje výsledek - společně se ziskem republikánů v Kongresu - souhlas s Bushovými přístupy?
Vychýlil se americký elektorát doprava?
Mají teď Američané větší zájem o „hodnoty"?
Určitá volba elektorátu, tak jako cena v ekonomii, v sobě skrývá mnoho informací.
Jde o souhrn toho, zda po zvážení všech ohledů občan preferuje toho či onoho kandidáta.
Abychom zjistili, co volba skutečně znamená, jak pro Spojené státy, tak pro svět, bude zapotřebí spousty průzkumů.
Tolik je zřejmé, avšak Bushovy hospodářské politiky se těší jen malé důvěře.
Typická americká rodina ví, že se dnes má hůř než před čtyřmi lety, a podle všeho nesdílí přesvědčení, že daňové škrty zaměřené na Američany s vyššími příjmy zajistily ty přínosy, jež Bushova administrativa ohlašovala.
Jestliže však Bushe před čtyřmi lety od prosazování jeho agendy neodradil slabý volební mandát, zdánlivá hlasitá podpora jej teď může povzbudit k tomu, aby ještě přitvrdil - třeba změnou dočasných daňových škrtů v trvalé a částečnou privatizací sociálního zabezpečení.
Pokud by tato opatření byla přijata, dále by zhoršovala americkou fiskální šlamastyku.
Pro okolní svět právě v tom tkví americké problémy.
Ano, rostoucí deficity mohou svým způsobem přispět k mezinárodní finanční nestabilitě.
Reálné úrokové míry mohou stoupat, neboť Amerika si půjčuje čím dál víc.
Jestliže opadající důvěra ve fiskální politiku USA povede k oslabení dolaru, Evropa a Asie mohou mít potíže s vývozem, a pokud se schodky ukáží jako brzda amerického hospodářství, může se zastavit globální růst.
Pro většinu okolního světa je však skutečnou obavou americký unilateralismus.
Vzájemně propojený svět se neobejde bez spolupráce a společného postupu.
Historicky USA vystupovaly v silné vůdčí pozici ve světě oddaném tezi, že žádný stát by neměl diktovat kolektivní rozhodnutí.
Za poslední čtyři roky americký prezident bohužel ztratil věrohodnost potřebnou pro vykonávání úlohy tohoto lídra.
I kdyby oněch 59 milionů hlasů pro Bushe představovalo zvučný souhlas s jeho iráckou politikou, mezinárodní věrohodnost Ameriky to neobnoví.
Jsem přesvědčen, že většina Američanů odmítá Bushův unilateralismus stejnou měrou jako hospodářské politiky jeho administrativy.
Před invazí do Iráku chtěli, aby Amerika předstoupila před OSN, a dnes si uvědomují, že na Středním východě nemůže Amerika udržovat pořádek sama.
Přestože většinu nákladů na svou rekonstrukci ponese Irák, bude muset dojít k odpuštění dluhů a i to vyžaduje mezinárodní spolupráci.
Ty, kdo volili Bushe, americká účast na mučení a zavádějící informace o iráckých zbraních hromadného ničení a vazbách na al-Káidu zřejmě nepobuřují tolik jako lidi v zahraničí.
Nechtějí ale, aby Amerika nesla břemeno mezinárodního míru sama, a postupně si začínají uvědomovat, že vůdčí úloha ani spolupráce nejsou samozřejmosti, dané pouze tím, že Amerika je jedinou supervelmocí.
Někteří se obávají, zda Bush svého volebního mandátu nevyužije k angažovanosti v dalších riskantních podnicích.
Jak se sám vyjádřil: „Získal jsem ve volebním boji jistý kapitál ... a teď jej hodlám utratit."
Kdyby irácké dobrodružství bylo úspěšnější, tyto obavy by byly na místě.
Není žádným tajemstvím, že proběhly diskuse ohledně Íránu.
Doktrína preemptivní války však značně utrpěla a já nepřestávám doufat, že Kongres i americký lid si z této bolestivé lekce vzaly ponaučení.
V Iráku nebude mír rychle obnoven a jen stěží si lze představit otevření zásadní nové válečné fronty, když Amerika sotva dokáže zvládnout to, do čeho se už pustila.
Ostatní samozřejmě budou muset na mylné a špatně řízené dobrodružství v Iráku nadále doplácet.
Nestabilita na Středním východě bude omezovat dodávky ropy a bránit tak zvyšování produkce.
Vysoké ceny ropy budou po zbytek roku 2004 a ještě v roce 2005 tlumit celosvětový růst.
Z krátkodobého hlediska je jediným řešením víc šetřit a američtí spojenci by na USA měli vyvíjet tlak, aby hospodařily šetrně.
(Další důvod plyne z nedávných zpráv ohledně rychlého tání polárního ledového příkrovu, které podle všeho opětovně potvrzují obavy z globálního oteplování.)
Prezidenti jsou velmi vlivní, ale každý prezident jedná v určitých mezích.
Dobrou zprávou je, že mantinely, jimž bude Bush a americká vláda příští čtyři roky muset čelit, téměř jistě omezí škody, jež napáchají.
Rétorika a gesta a nedostatek oddanosti lidským právům a demokratickým procesům sice můžou - a měly by - být zneklidňující, ale dojde víc na štěkot než na kousání.
Ačkoliv snad Amerika bude dál kráčet cestou unilateralismu, záležet bude na postoji dalších zemí.
Někteří lidé tvrdí, že ústava USA zajistila méně omezení pro prezidentův výkon zahraniční politiky, protože potřebné mantinely moci zajišťovaly tehdejší mocnosti - Británie a Francie.
Dnes, kdy jsou USA jedinou supervelmocí, je ještě důležitější, aby o sobě ostatní země dávaly vědět a vyjadřovaly své názory - a aby na nich lpěly, i když na ně bude vyvíjen nátlak.
Některé státy se obávají, že by to zhoršilo vztahy s USA.
Avšak dlouhodobé vztahy se zakládají na přátelství a úctě; potřebný respekt si získají soudržné a dobře obhajované postoje.
Dnes mnozí Američané, zejména mladí, pociťují mnohem více úcty k zemím, které pochopily nedostatečnost důkazů o iráckých zbraních hromadného ničení, než k těm, jejichž předáci opakovali americké zkomoleniny.
Je sice asi nešťastné, že na pořadu dne je realpolitika, ale je tomu tak, a proto se ostatní musí naučit hrát tutéž hru.
Postavit se za multilateralismus a mezinárodní právní řád není snad jen morálně správné, ale je to také v zájmu amerických spojenců a nakonec i Ameriky samotné.
Začněme k potírání malárie přistupovat prakticky
Mnohé programy mezinárodní pomoci selžou, protože jsou špatně naplánované nebo příliš složité, anebo obojí.
Výsledkem je, že chudí nedostanou pomoc, již potřebují, a daňoví poplatníci v bohatých zemích ztratí důvěru ve využívání fondů určených k pomoci.
Učebnicovým příkladem je potírání malárie.
Pokud bohaté země zavedou jednodušší a praktičtější strategie pomoci Africe s bojem proti malárii, mohou zachránit miliony Afričanů a zároveň si získat nadšenou podporu svých občanů.
Malárie je smrtelná nemoc přenášená jistým druhem komárů.
Závisí na vyšších teplotách, a je tedy především tropickým onemocněním.
Afrika se ocitá v obzvlášť smolné pozici, protože má jak vysoké teploty, tak komáry, kteří snadno nemoc přenášejí.
V důsledku toho na Afriku připadá 90% všech úmrtí na malárii na světě – včetně zhruba dvou milionů dětí ročně.
Avšak i v Africe lze malárii do velké míry preventivně předcházet a plně ji léčit, a to s nízkými náklady.
Až dosud se pro potírání malárie udělalo příliš málo.
Prevence se nejlépe uskutečňuje moderními protimalarickými moskytiérami, ošetřenými insekticidy.
Tyto sítě chrání lidi během spánku a odpuzují nebo zabíjejí komáry, kteří obvykle koušou v noci.
Moskytiéry snižují počet kousnutí i výskyt nemoci, ale neodstraňují je úplně.
Jestliže člověka poštípají komáři navzdory ochranné síti, potřebuje léčbu během několika hodin od výskytu příznaků.
Řešení problému malárie stojí v cestě dvě zásadní překážky.
Zaprvé, afričtí chudí lidé si moskytiéry napuštěné insekticidy ani patřičné léky nemohou dovolit.
Mnozí skončí užíváním levných léků, které nejsou účinné, protože si na ně parazit malárie vytvořil rezistenci.
Zadruhé, afričtí obyvatelé vesnic nemají po ruce osobní ani nákladní auta, takže musejí ujít pěšky několik mil, než dojdou na kliniku.
Nakažené dítě je často mrtvé nebo v kómatu, než se jeho matka na kliniku dostane.
Kdyby vlády v bohatých zemích přemýšlely o malárii prakticky a kdyby pochopily, že jde o rozsáhlý stav nouze, mohly by podpořit jednoduchá a praktická řešení: moskytiéry a včasný přístup k lékům.
Bohaté země by nakoupily sítě proti komárům od společností, které je vyrábějí, a spolupracovaly by s africkými vládami na jejich distribuci zdarma do každé africké domácnosti.
Dále by s africkými vládami spolupracovaly na tom, aby zajistily, že správné léky budou v každé vesnici dostupné k rychlému užití.
V movitých dárcovských zemích žije miliarda lidí a celkové náklady komplexního přístupu k potírání malárie v Africe – bezplatné distribuce moskytiér všem Afričanům a poskytnutí správných léků do každé vesnice – jsou zhruba 2,5 miliardy USD ročně, tedy pouhých 2,50 dolaru na jednoho obyvatele bohatých států.
Bohaté země ovšem místo toho zavedly neúspěšné strategie.
Místo rozdávání moskytiér se je organizace z movitých států, například Agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj, snaží krajně chudým lidem prodávat, třebaže s výraznou slevou.
Tato politika odráží krátkozrakou ambici propagovat trhy místo přímých a prvořadých cílů záchrany životů a odstraňování překážek na cestě k dlouhodobému hospodářskému rozvoji.
Tragickým důsledkem je velice malé využití sítí ve většině Afriky, poněvadž lidé žijící v bídě nemají kupní sílu, aby si moskytiéry pořídili.
Dárcovské země dále nedokázaly podpořit jednoduché způsoby zajištění dostupnosti léků ve vesnicích po celém kontinentu.
Místo aby léky odesílaly do každé země na základě odhadů potřeb, dárcovské agentury vybudovaly komplikovaný nákupní systém, který vedl k dodávání léků do vesnic s mnohaletým zpožděním.
Farmaceutický průmysl, vedený společností Novartis, dárcovské agentury předstihl.
Firma Novartis svolila, že tyto léky dá k dispozici za výrobní cenu.
Avšak navzdory ohromné výrobní kapacitě Novartisu nedokázaly dárcovské agentury objednat, nakoupit a dopravit léčiva v žádoucích množstvích.
Potírání malárie dnes stojí před obdobím rostoucí naléhavosti i oživené naděje.
Malárie se šíří a nové vědecké důkazy naznačují, že u lidí nakažených HIV je vyšší pravděpodobnost, že virus přenesou na další lidi, jestliže se zároveň nakazí malárií.
Projevuje se ovšem také sílící poznání, že malárie je pohroma, se kterou je třeba se vypořádat.
Americký prezident George W.
Bush zahájil významnou novou iniciativu, aby pomohl 15 africkým zemím potírat malárii, a v prosinci uspořádal v Bílém domě nebývalý summit k oživení podpory ze strany soukromého sektoru.
Nedávno rovněž oznámily plány na navýšení svých příspěvků na boj proti malárii čínská vláda, Světová banka a Islámská rozvojová banka.
Významná nová občanská iniciativa nazvaná Malaria No More shromažďuje soukromé prostředky na distribuci protimalarických moskytiér.
Lidé po celé Africe prokázali, že jsou připraveni mobilizovat své snahy, jestliže jim nabídneme praktické způsoby pomoci.
Světová bezpečnost, včetně bezpečnosti lidí žijících v bohatých zemích, závisí na schopnosti světové obce prokázat, že poskytne pomoc každému, kdo je v zoufalé tísni.
Pomoc dokáže divy, je-li praktická a zaměřená na ty, kdo ji potřebují.
Potírání malárie může toto spásné ponaučení znovu potvrdit.
Riskování všeho
CAMBRIDGE – Ti z nás, kdo mají to štěstí, že žijí v rozvinutém světě, si dělají starosti s bezpočtem drobných – nebo leckdy nepravděpodobných – rizik: s karcinogeny v potravinách, s leteckými haváriemi a tak dále.
Ve skutečnosti jsme však v menším bezpečí, než si myslíme.
Popíráme hrozbu scénářů, které by dokázaly napáchat takovou spoušť, že i pouhá jedna epizoda by byla příliš.
Mnohé se už napsalo o možných ekologických šocích vyvolaných nároky stále početnější lidské populace na biosféru a o sociálních a politických napětích vyplývajících z nedostatku zdrojů nebo klimatických změn.
Ještě znepokojivější jsou však rizika spojená s výkonnými novými kybernetickými technologiemi, biotechnologiemi a nanotechnologiemi: několik málo jednotlivců by omylem nebo v důsledku teroru mohlo podnítit sociální rozklad tak rychle, že by to smetlo veškeré vládní reakce.
Éra „antropocénu“, v níž hlavní celosvětové hrozby nepředstavuje příroda, nýbrž lidé, se stala obzvláště riskantní po masovém rozšíření termonukleárních zbraní.
Během celé studené války byly běžným jevem falešné poplachy a špatné odhady na straně obou supervelmocí, přičemž u několika z nich vážně hrozilo rozpoutání jaderného armageddonu.
Ti, kdo v úzkosti prožili kubánskou raketovou krizi, by byli propadli panice, kdyby už tehdy tušili, jak blízko katastrofy se svět ocitl.
Teprve později jsme se dozvěděli, že prezident John F.
Kennedy odhadl v jedné fázi pravděpodobnost jaderné války na „někde mezi jednou ku třem a jednou ku jedné“.
A Kennedyho ministr obrany Robert McNamara až dlouho po odchodu do výslužby otevřeně konstatoval, že „nás jen vlásek dělil od jaderné války, aniž jsme si to uvědomovali.
To, že jsme jí unikli, není naše zásluha – Chruščov a Kennedy byli nejen moudří, ale měli i štěstí.“
Dnes převládá názor, že zafungovalo jaderné odstrašení, a v jistém smyslu tomu tak opravdu bylo.
To však ještě neznamená, že to byla moudrá politika.
Pokud hrajete ruskou ruletu a ve válci revolveru máte jednu nebo dvě kulky, pak sice pravděpodobně přežijete, avšak vaše sázka je neuvěřitelně vysoká – anebo hodnota, kterou přikládáte svému životu, nepatřičně nízká – na to, aby se tato hra jevila jako moudrá.
Během studené války jsme však byli do této hry tlačeni.
Bylo by zajímavé vědět, jaké úrovni rizika nás nejvyšší představitelé podle svého názoru vystavovali a jaké riziko by tehdy většina občanů akceptovala, kdyby je někdo požádal o informovaný souhlas.
Za sebe mohu říci, že bych tehdy neakceptoval pravděpodobnost jedné ku třem – ba dokonce ani jedné ku šesti –, že se stane katastrofa, která zabije stamiliony lidí a srovná se zemí naše města, a to ani v případě, že by alternativou byla sovětská invaze do západní Evropy.
Ničivé následky termonukleární války by se navíc samozřejmě rozšířily daleko za hranice států čelících přímé hrozbě.
Naštěstí se riziko globálního vyhlazení desetitisícovkami vodíkových bomb odkládá, protože dnes existuje větší důvod k obavám, že by se menší jaderné arzenály mohly použít v regionálním kontextu, případně že by je mohli použít teroristé.
Když si však vzpomeneme na geopolitické záchvaty minulého století – dvě světové války, vzestup a pád Sovětského svazu a tak dále –, nemůžeme vyloučit ani globální přeuspořádání, které povede k budoucí patové situaci mezi novými supermocnostmi.
Nová generace by tak mohla čelit vlastní verzi kubánské raketové krize, kterou by mohla řešit s menší dovedností – nebo menším štěstím –, než se řešila krize původní.
Jaderné zbraně představují nejtemnější stránku vědy dvacátého století.
Význam rychle se rozvíjejících technologií jednadvacátého století však vyvolává nové obavy.
Náš vzájemně propojený svět je závislý na složitých sítích: elektrické síti, řízení letového provozu, mezinárodních financích, okamžitých dodávkách a tak dále.
Nebudou-li tyto sítě vysoce odolné, možnost jejich katastrofálního kolapsu (jakkoliv nepravděpodobná) převáží jejich zjevnou přínosnost.
Nákaza společenského a ekonomického zhroucení by se navíc doslova rychlostí světla rozšířila do celého světa prostřednictvím počítačových sítí a „digitálního požáru“.
Obava z kybernetických útoků vedených zločinci nebo nepřátelskými státy prudce stoupá.
Podobně platí, že je sice obtížné vyrobit tajnou vodíkovou bombu, avšak miliony lidí budou jednoho dne disponovat potřebnými kapacitami a zdroji k tomu, aby zneužívali biotechnologie stejně, jako dnes mohou zneužívat kybernetické technologie.
Fyzik Freeman Dyson předvídá dobu, kdy budou děti moci navrhovat a vytvářet nové organismy stejně běžně, jako si jeho generace hrála se sadami chemikálií určenými pro dětské pokusy.
Kdyby k tomu došlo, naše životní prostředí (a dokonce ani lidský druh) by z toho dozajista nevyvázlo bez šrámu.
A pokud jde o kybernetické technologie, měli bychom se obávat dalšího sci-fi scénáře – totiž že by se u určité počítačové sítě mohla rozvinout samostatná mysl a všechny nás ohrozit?
Leckdo by takové obavy odmítl jako sýčkování; lidská společnost koneckonců přežila celá tisíciletí, navzdory bouřím, zemětřesením a morovým ranám.
Dnešní hrozby vyvolané lidmi jsou však jiné: jsou nové, takže jsme jim vystaveni omezenou dobu a nemůžeme si být tak jistí, že bychom v případě katastrofy dlouho přežili – nebo že by se s nimi dokázaly vyrovnat vlády.
Z toho vyplývá, že nás nic neopravňuje k sebevědomé víře, že bychom dokázali přežít to nejhorší, co by na nás mohly napáchat stále výkonnější technologie budoucnosti.
V mediální krajině přesycené senzačními vědeckými historkami, hollywoodskými produkcemi o konci času a mayskými varováními před apokalypsou lze možná jen obtížně přesvědčit veřejnost, že potenciální katastrofy se mohou vynořit stejně nečekaně, jako se v roce 2008 vynořila finanční krize – a s mnohem větším dopadem.
Existenčním rizikům se věnuje nepřiměřeně malá seriózní pozornost.
Některé naznačované scénáře lze odmítnout, ale rozhodně bychom se měli snažit vyhodnocovat ty, které odmítnout nelze – a zkoumat možnosti, jak je zmírnit.
Začněme brát světovou chudobu vážně
Instituce a vlády, stejně jako jednotlivci, činí na začátku každého roku odhodlaná předsevzetí.
Milionům lidí, kteří vlečou drtivé břemeno chudoby, však pouhé proklamace, že pomoc je na cestě, na zajištění pracovních míst a posílení rozvoje nestačí.
Mezinárodní společenství musí letos ve snaze omezit chudobu rázně přejít od závazků k činům.
Co to bude vyžadovat?
V roce 2005 mezinárodní společenství nově potvrdilo své závazky pomoci nejchudším zemím splnit Rozvojové cíle tisíciletí (RCT) Organizace spojených národů, jejichž záměrem je do roku 2015 snížit chudobu na polovinu.
Tyto závazky zahrnují významné posílení odpouštění dluhů i rozvojové pomoci.
Zatímco při realizaci opatření k umazání dluhů došlo k pokroku, mezinárodní společenství musí pokročit s druhou půlí svého slibu a zajistit navýšenou rozvojovou pomoc a prosazovat její lepší využití.
Multilaterální věřitelé už dlouho chápou význam odpouštění dluhů pro snižování chudoby.
Společná iniciativa MMF a Světové banky Silně zadlužené chudé země (Heavily Indebted Poor Countries, HIPC) byla zahájena v roce 1996, aby koordinovala snahy multilaterálních organizací a vlád usilující o snížení dluhového břemene chudých zemí na udržitelnou úroveň.
Prozatím jsou výsledky povzbuzující.
Před iniciativou HIPC utratily státy, na něž se vztahuje, za placení úroků z dluhu v průměru o něco víc než za zdravotnictví a školství dohromady.
Ve 28 zemích, kde bylo odpuštění schváleno, už se dluh snížil průměrně o dvě třetiny, zatímco výdaje za zdravotnictví, školství a další sociální služby se zvýšily na bezmála čtyřnásobek výše úhrad úroků.
V roce 2005 mezinárodní společenství šlo dál a odsouhlasilo Multilaterální iniciativu za odpouštění dluhů (Multilateral Debt Relief Initiative, MDRI), která odepíše 100% dluhů mnoha chudých států u MMF, Světové banky a Africké rozvojové banky.
MMF proto čerstvě v prosinci schválil okamžité a úplné oddlužení 19 států – třinácti v Africe, čtyř v Latinské Americe a dvou v Asii – od všech nevyrovnaných dluhů vůči Fondu vzniklých před 1. lednem 2005.
Nárok mají i další státy a MMF jim pomáhá s urychleným postupem ke splnění podmínek, přičemž se očekává, že celková odpuštěná částka převýší 5 miliard dolarů.
Stejně jako iniciativa HIPC, jíž je součástí, zajistí MDRI víc než jen redukci zadlužení: uvolní prostředky, které lze věnovat na omezování chudoby a hospodářský rozvoj.
Zambie se například bude v roce 2006 těšit ze snížení svého dluhu o téměř 10% HDP, díky čemuž zbude více zdrojů na rozvoj.
Podobně se o více než 8% HDP sníží zadlužení Guayany.
Rozsah promíjení dluhů bude ještě větší, jakmile v nadcházejících měsících dokončí své programy Světová banka a Africká rozvojová banka.
Nicméně, odpouštění dluhů, které se v současnosti realizuje, zajistí jen malou část technické a finanční pomoci, již nízkopříjmové země ke splnění RCT potřebují.
Mají-li být cíle splněny, dárci musí rovněž dodržet své závazky k výraznému navýšení rozvojové pomoci.
MMF už dlouho dárce vyzývá, aby se drželi mezinárodně uznávaného cíle pro zahraniční rozvojovou pomoc ve výši 0,7% HDP.
Někteří dárci teď přislíbili, že tak učiní, byť až během určitého období; jiní nejsou ochotni jít tak daleko, ale přislíbili více pomoci, než dávají v současnosti.
Mezinárodní společenství musí prokázat, že tyto sliby dodrží.
Dárci musí poskytnout pomoc, již rozvojové země naléhavě potřebují.
Zároveň musíme zajistit, aby nízkopříjmové země využily jak odpuštění dluhů, tak pomoci efektivně.
Jednou z priorit je postarat se o to, aby nové přítoky pomoci nevyvolávaly nechtěné hospodářské důsledky, jako je prudké zhodnocování měny nebo inflace, jež by zhoršily konkurenční schopnost vývozů zemí přijímajících pomoc.
Další prioritou je zajistit, aby se nízkopříjmové státy, které usilují o splnění RCT a potřebují mnoho finančních prostředků, vyhnuly nové spirále zadlužování.
Přínos odpuštění dluhů v rámci MDRI bude znamenat žalostně málo, jestliže se nízkopříjmové země vymaní z dluhové přetíženosti jen proto, aby vršením dalších dluhů rozeběhly koloběh nanovo.
Příjemci pomoci však musí úsilí dárců doplňovat a dále plnit svou úlohu tím, že si udrží dobré reformní výsledky a zdravé makroekonomické politiky a využijí vyšší hladinu pomoci co nejlépe.
Snahy z vnějšku mohou s omezováním chudoby pomoci, ale největší účinek na úbytek bídy budou mít nakonec právě snahy samotných nízkopříjmových zemí o udržení silné hospodářské výkonnosti, zlepšení státní správy a rozvoj účinných institucí.
Nízkopříjmové státy mohou své vyhlídky zlepšit také posilováním fiskální správy, péčí o rozvoj soukromého sektoru a liberalizací obchodu.
Dodržíme-li své sliby, rok 2006 se stane rokem naděje pro ty, kdo nemají o mnoho víc než jen sen o lepším životě.
Začněme brát ruskou válku s terorismem vážně
Rozhodnutí Ruska vyčlenit na boj s terorismem dalších 157 miliard rublů (více než 5 miliard dolarů) je pádnější odpovědí než všechny nedávné silácké řeči Kremlu, a to včetně požadavku prezidenta Vladimira Putina, aby se do jeho rukou soustředila větší moc.
Po únosu rukojmích v moskevském divadle Dubrovka v roce 2002 koneckonců padala stejně ostrá slova, ale žádné další peníze nebyly vyčleněny.
Zdá se, že tyto nové miliardy opravdu dokládají obnovené odhodlání vlády, ale je pumpování peněz do války s terorismem dostatečným řešením?
Kreml odmítá veřejně přiznat, že dnešní terorismus má kořeny převážně v čečenské válce, která nyní metastazuje do celého severního Kavkazu.
Čečenští bojovníci a jejich stoupenci dokazují téměř denně, že tato válka pokračuje, a bezpočet smělých prohlášení, jako je nedávný výrok nově zvoleného čečenského prezidenta Alu Alchanova, že byla nalezena „efektivní opatření" pro boj s terorismem, působí jako pouhá řečnická cvičení.
Podle ministra financí Alexeje Kudrina je k vyřešení čečenského problému zapotřebí obrovské sumy peněz.
Finanční injekce do Čečenska jsou však mnohdy spíše destabilizující než užitečné.
Zavražděný čečenský prezident Achmat Kadyrov měl pravdu, když naznačil, že 80% těchto peněz končí v kapsách moskevských a regionálních firem, které mají z pokračování čečenského konfliktu prospěch.
Samotné peníze ani vojenská síla tedy nemohou krveprolévání ukončit a diplomatické jednání s méně radikálním čečenským vůdcem Aslanem Maschadovem se zdá nepravděpodobné, a to ze tří důvodů.
Za prvé, kontakty mezi Maschadovem a několika ruskými politiky neovlivnily - alespoň zatím - postoj Kremlu.
Za druhé, předmět vyjednávání není zřejmý, neboť Putin vyloučil nezávislost Čečenska a kapitulace separatistů je neméně nepravděpodobná.
A za třetí, i kdyby se jednání s méně radikálními Čečeny uskutečnila a byla úspěšná, terorismus bude pokračovat pod vedením náboženského fanatika Šamila Basajeva.
Výsledkem toho všeho je šířící se beznaděj.
Touha po pomstě v souvislosti s masakrem v beslanské škole zvyšuje pravděpodobnost střetu mezi Čečeny a Inguši.
Dagestán, který sousedí s Čečenskem, je svědkem rostoucího počtu konfrontací mezi radikálními a tradičními islámskými skupinami a podobná situace nyní panuje i v Kabardinsko-balkarské republice.
Pokud ruský stát rychle nezformuluje životaschopnou politiku, pak hrozí riziko, že se všechny tyto oblasti stanou bezpečným útočištěm teroristů.
Rusko potřebuje politickou reakci na teror, která bude zohledňovat jeho mezinárodní rozměr.
V posledních čtyřech letech se v severním Kavkazu usadil radikální islám.
To ještě neznamená, že se ze všech místních muslimů stali stoupenci džihádu.
Těch je naopak nepočetná menšina.
Vesměs jsou to ovšem energičtí, zmobilizovaní a zkušení bojovníci.
Tito lidé se stále více ztotožňují s celosvětovým džihádem a navázali pevné svazky s muslimskými radikály na Blízkém východě, v jižní Asii i v Evropě.
Rusko dnes musí v boji proti terorismu následovat amerického příkladu.
Po útocích z 11. září 2001 se Spojeným státům podařilo zabránit dalším útokům na svém území.
Zprávy přicházející z Iráku jsou jistě hrozné, ale USA v této zemi svádějí otevřenou válku; neangažují se zde v nějaké protiteroristické operaci.
Ruské mocenské struktury podobné těm americkým se nyní musí připravit na vedení velmi dlouhého boje, jenž se bude diametrálně lišit od způsobu, jakým stará sovětská KGB potlačovala disent.
Ruské bezpečnostní složky se musí naučit jednat proaktivně, protože teroristé se důsledně snaží o zdokonalení svých vražedných metod.
Boj proti terorismu se redukuje na otázku, kdo udeří jako první; prozatím byli teroristé rychlejší a profesionálnější než ruský stát.
Má-li Rusko tento boj efektivně vést, musí opustit dva otřepané stereotypy: že všichni teroristé jsou bandity a že jednají pod dohledem západních zpravodajských služeb, aby oslabili Rusko.
Základnu světového terorismu totiž ve skutečnosti tvoří troufalí fanatici, jež věří v jakýsi posvátný, horoucí osud.
Usáma bin Ládin nepracuje pro peníze a chce zničit celý Západ, nikoliv oslabit konkrétně Rusko.
Největší překážkou, kterou musí Rusko překonat, pokud chce účinně vést válku proti terorismu, je nekontrolovatelná korupce v bezpečnostních složkách.
Je například dobře známým faktem, že Basajevovi fanatičtí zabijáci podplatili v roce 1995 ruské milice, aby mohli proniknout do Buďonnovsku a zabít pacienty tamní nemocnice.
Přesto nebylo pro vykořenění tohoto nástroje terorismu učiněno nic.
Je až příliš snadné redukovat boj proti terorismu na utahování politických šroubů, posilování Putinovy moci či omezování pohybu občanů v zemi.
Žádné z těchto opatření extremistům v severním Kavkazu ani jejich stoupencům z al-Káidy hrůzu nenažene.
Kreml to už musí vědět.
Dokonce i Putinova předvídatelná prezidentská rétorika prozrazuje touhu zahájit skutečný boj proti terorismu.
Vedení opravdové války však vyžaduje seriózní reorganizaci ruských mocenských struktur, což bude velice bolestné.
I přes Putinův doposud neúspěšný boj proti terorismu zůstává jeho popularita vysoká, takže má politický kapitál k uskutečnění nelehkých vnitřních reforem.
Musí však jednat ihned, neboť podpora veřejnosti nemůže být náhražkou za rozhodnou a účinnou akci.
Jak si (opět) zajistit souhlas Německa
ŽENEVA – Evropská krize suverénního zadlužení, odvíjející se jako zpomalený film, možná vypadá jako jedinečná událost.
Ale není.
Před pouhými několika desetiletími Evropa měla Mechanismus směnných kurzů (ERM), jenž se zhroutil během krize velmi připomínající tu, která Evropu postihuje dnes.
Dopadne to tentokrát jinak?
ERM byl mechanismus, který svazoval kurzovní pohyby většiny evropských měn do vymezených mantinelů.
Měnové politiky členských zemí ERM se ovšem tvořily doma, a tak není divu, že tu a tam vedly k fiskálním nevyváženostem.
Kdykoli kapitálové trhy mezi členy ERM vycítily problém, pravidelně vzaly zkrátka nejzranitelnější měnu a nutily tamní úřady k devalvaci.
Úřady se vzpíraly, obviňovaly spekulanty a pak, obvykle po několika horečnatých dnech, se vzdaly.
Trhy též testovaly rozhodnost tvůrců politik v jinak zdravých zemích ERM, zejména když docházelo k rozsáhlým stávkám nebo významným volbám.
V takových případech se mohla dostat do potíží i vláda se spořádanými ekonomickými fundamenty, která měla před svým finančním prahem zameteno.
Prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet to dobře ví: zkraje 90. let takové krizi čelil jako guvernér francouzské centrální banky.
Část soudobých pozorovatelů ERM se domnívala, že existuje snadné řešení těchto potíží.
Kdyby centrální banka tisknoucí „tvrdou měnu“ (Německo) vyjádřila ochotu poskytnout neomezenou podporu „slabé měně“, řešení by bylo na světě.
Německá Bundesbanka, tvrdilo se, by byla připravena kupovat „neomezená množství“ lir či franků, takže by si nikdo nedovolil s žádnou z měn spekulovat nakrátko.
Důležitý byl pojem „neomezených množství“: kdyby byly kvantity omezené, spekulanti by úřady donutili k jejich vyčerpání, přičemž ztrátu by nakonec utrpěl nakupující orgán (Bundesbanka).
Měnová podpora by vedla k fiskálním transferům, takže omezené intervence byly ze hry.
Naproti tomu při neomezené podpoře by bylo možné každého spekulanta rozdrtit a žádná ztráta by nevznikla (jelikož intervence na pomoc slabé měně by uspěla).
Jediný problém byl v tom, že Bundesbanka i německé vlády takové uspořádání vždy ostře odmítaly, s odůvodněním, že by to mohlo vést k tištění neomezeného množství německých marek, a tedy rozdmýchat inflaci.
Namísto toho Evropa vytvořila euro, které problém spekulativních útoků a měnové věrohodnosti vyřešilo nahrazením jednotlivých měn novou, společnou měnou.
S neexistujícími lirami a franky už nikdo nemohl nakrátko spekulovat.
Itálie a Francie ale musely za tuto bezpečnost dát něco na oplátku: ECB byla ustavena jako nezávislá na všech vládách eurozóny.
Současná dluhová krize ovšem starý problém vzkřísila, přičemž úlohu, kterou za ERM hrály měny, dnes plní dluh.
Některé země eurozóny si nadměrně půjčovaly a trhy je za to trestají, zřejmě oprávněně, zatímco jiné země se ve výsledném klimatu silných obav staly terčem pro spekulanty.
Lídři eurozóny se 21. července dohodli, že „extenzivněji“ využijí nový Evropský mechanismus finanční stability (EFSF) tím, že mu dovolí na sekundárních trzích kupovat dluh ohrožených zemí eurozóny.
„Extenzivnější intervence“ EFSF však připomínají „neomezená množství“ devizových intervencí navrhovaných k záchraně ERM.
Jestliže „extenzivnější“ znamená útržkovité, omezené závazky, které se nakonec vyčerpají, hrozí, že záměr vyvolá ztráty (tak jako by Bundesbanka utrpěla ztráty, kdyby se pustila do omezené obrany slabých měn ERM).
Aby se tato možnost vyloučila, je zapotřebí „neomezených intervencí“.
Jenže čí prostředky použít a v rámci čích pravomocí?
To vysvětluje sílící vzrušení ohledně vydání „eurobondů“.
Převod všech národních dluhopisů zemí eurozóny na obligace uznané společně všemi vládami eurozóny je duplikátem řešení rozpadu ERM, které spočívalo v upuštění od národních měn ve prospěch eura.
Německo by tím přišlo o kontrolu nad kvalitou svého úvěru, právě tak jako při nástupu ECB na místo Bundesbanky přišlo o kontrolu nad kvalitou své měny (byť při sestavování ECB získalo významnou roli).
Co v dnešních návrzích chybí, je ekvivalent nezávislosti ECB, která zajistila účast Německa v euru.
Není náhodou, že „extenzivní EFSF“ i eurobondy nedávno plísnil první hlavní ekonom ECB Otmar Issing, jeden z předních odpůrců politiky „neomezených intervencí“ v rámci ERM.
Současné návrhy jsou podle Issinga „nedemokratické“.
Ústupky potřebné k zajištění německé účasti budou patrně obrovské.
Vzhledem ke schopnosti trhů sledovat pochybné vypůjčovatele, garance zřejmě budou muset být institucionální, ústavní a politické – pravděpodobně formální řízení evropské fiskální politiky orgánem s věrohodností přinejmenším na úrovni ECB, což by znamenalo dramatické snížení moci národních parlamentů.
Takto radikální změny by vyžadovaly souhlas všech zemí eurozóny.
A spokojen by byl Bundestag (nikoli Standard and Poor’s).
Jakékoli polovičaté řešení bude ovšem odsouzeno k nezdaru.
Jak dosáhnout íránského „ano“
Existuje jedno moudré americké rčení: „Jsi-li v díře, přestaň kopat.“ Šest vlád, které v současné době zvažují další kroky, aby zabránily Íránu ve vývoji jaderné bomby – tedy pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN a Německo – by se mělo touto radou řídit.
Jinak by mohlo skončit bez jediné páky na íránský jaderný program a s jedinou – bezcennou – zbývající možností, totiž vojenským úderem.
Přesto se zdá, že je zmíněných šest vlád odhodláno pokračovat v dosavadní strategii.
Jejich podmínkou pro vyjednávání s Íránem je zastavení aktivit vedoucích k obohacování uranu.
A pouze výměnou za to, že se Írán trvale zřekne obohacování, mu poskytnou významné ústupky – od zrušení všech sankcí a obchodních restrikcí až po bezpečnostní záruky.
Tato strategie zatím nefunguje a ani fungovat nebude.
Podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), jejímž je Írán stále signatářem, mají státy právo obohacovat uran pro civilní účely a Írán tvrdí, že mu o nic jiného nejde.
Jistě, úplné zastavení íránského programu obohacování by bylo vítáno, v neposlední řadě i proto, že vláda této země téměř dvě desetiletí tajila tyto aktivity před inspektory dohlížejícími na plnění smlouvy, což naznačuje, že měla i jiné než ryze civilní motivy.
Z otázky obohacování se však stal v Íránu takový symbol národní suverenity, že žádná tamní vláda, nejen současná Ahmadínežádova administrativa, neustoupí.
A tak když Rada bezpečnosti OSN loni v prosinci oficiálně vyzvala Írán k zastavení programu obohacování a uvalila na něj mírné sankce, jeho vzdorovitou reakcí bylo posílení obohacovacích aktivit.
Co si tedy nyní počít?
Bushova administrativa zcela předvídatelně prosazuje nové a tvrdší sankce založené na varování vyplývajícím z předchozí rezoluce Organizace spojených národů a stejně jako před invazí do Iráku tvrdí, že je v sázce věrohodnost OSN.
Jedinou skutečnou zkouškou věrohodnosti OSN v tomto konfliktu je však otázka, zda se jí podaří omezit jaderný program Íránu v co možná největší míře na ryze civilní účely.
Kdyby se Rada bezpečnosti nedokázala shodnout na nových sankcích – což je vzhledem k námitkám Číny a Ruska pravděpodobné –, ukázalo by se, že je pouhým papírovým tygrem.
Pokud naopak dospěje ke shodě o dalších hospodářských a možná i vojenských postizích, pak bude věrohodnost OSN záviset na tom, zda tyto kroky přimějí Írán k poslušnosti.
To je ovšem nepravděpodobné.
Tvrdší ekonomické sankce nedonutí Írán k tomu, aby se podrobil; místo toho postihnou jen obchodní partnery této země bohaté na ropu a zemní plyn.
Další výhrůžky pouze posunou mezinárodní společenství o krok dále na spirále vyhrocování situace a možná je popostrčí i k vojenské akci.
V Bushově okolí existují lidé, kterým by se nic nelíbilo více.
Ani rozsáhlý letecký útok by sice nezničil všechna jaderná zařízení Íránu a nedotčeno by zůstalo i technické know-how, avšak přinejmenším by mohl na chvíli zpomalit íránský jaderný program a posloužit jako varování dalším potenciálním šiřitelům.
To je ovšem pošetilý hazard.
Írán dnes prohlašuje, že chce dodržet NPT a nemá v úmyslu vyrobit jadernou bombu.
Po vojenském útoku Spojených států by se oba sliby staly minulostí.
Chce-li se šestice vlád vyhnout eskalaci napětí a zpomalit dynamiku šíření, musí změnit strategii i cíl.
Středobodem jejího úsilí by nemělo být zastavení obohacování uranu, nýbrž podrobení íránských aktivit co možná nejdůkladnější kontrole: chce-li Írán obohacovat, budiž, ale musí přistoupit na všetečné mezinárodní inspekce.
O tomto vzájemném obchodu se Íránci opakovaně zmiňovali.
Šestka ho však odmítla, poněvadž kontrolní proces nemůže poskytnout absolutní záruku proti vyčleňování části obohaceného uranu pro vojenské využití.
Jak se ovšem supervelmoci naučily během studené války, absence „neprůstřelného“ ověřování ještě neznamená, že jsou inspekce zbytečné.
I tak by vystavily íránský program větším omezením, než je tomu dnes.
A navíc by taková úmluva vydláždila cestu k širší dohodě mezi Íránem a Západem o spolupráci a stabilitě v regionu.
Proto by měla šestka přestat kopat díru ještě hloupěji.
Namísto formulován�� nových sankcí pro Radu bezpečnosti OSN by měla příštích několika měsíců využít k důvěrnému prozkoumání, o jakém stupni omezení v kombinaci s kontrolami by Írán uvažoval výměnou za nikým nezpochybňované obohacování.
Šestka by si v každém případě měla zachovat možnost bolestnějších rezolucí jakožto motivace k íránskému kompromisu.
Ti, kdo dnes Radu bezpečnosti vyzývají, aby rychle odsoudila chování Íránu, by však měli mít na paměti dvě věci: podobné odsudky nebudou mít pravděpodobně žádný efekt a USA již jednou těchto rezolucí využily jako záminky k rozpoutání vlastní vojenské akce.
Jak dospět k dohodě s Íránem
WASHINGTON, DC – Po zveřejnění zprávy amerických tajných služeb National Intelligence Estimate, podle níž Írán svůj program vývoje jaderných zbraní přerušil, se vyhlídky na vojenský střet s Bushovou administrativou rozptýlily.
Nebezpečí ale není minulostí, protože Írán se výroby jaderných zbraní nezřekl a svůj obohacený uran by nakonec mohl jako jejich palivo použít.
Všechny strany potřebují najít recept na řešení problému dřív, než začne znovu hrozit, že propukne v nový konflikt.
Západní diplomacie se jako na klíč k rozřešení krize v posledních letech zaměřovala na íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda.
Tento přístup ale je slepou uličkou.
Připomeňme si osud dvou Ahmadínedžádových přímých předchůdců.
Muhammad Chátamí (1997-2005) se pokusil zavést dramatickou politickou reformu a Akbar Hášemí Rafsandžání (1989-97) se snažil otevřít íránskou ekonomiku Západu.
Ani jeden neuspěl, poněvadž íránští prezidenti zemi neřídí.
Řešení nukleárního dilematu – a všech dalších problémů v zahraničních vztazích Íránu – je v rukou Nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího.
V rámci svých povinností Chameneí působí jako vrchní velitel vojsk, řídí tajné služby a dosazuje ředitele státních sdělovacích prostředků.
Jím jmenovaní kandidáti fakticky řídí většinu ministerstev a přední íránská města.
V diplomacii Chameneí obvykle postupuje důmyslným, ale patrným způsobem.
Vysílá k jednáním různé diplomaty s vzájemně si odporujícími pokyny.
Každý z nich tvrdí, že vystupuje se zmocněním Nejvyššího vůdce, ale nakonec se nedokáží k ničemu zavázat, protože nemají potuchy, co vlastně Chameneí chce.
Po čase jsou odvoláni a do terénu je vyslána nová sestava zástupců.
Aby vévodil rozhodovacímu procesu, Chameneí upřednostňuje slabé prezidenty.
Ahmadínedžád není výjimkou.
Jeho politická základna uvadla kvůli prohlubující se íránské hospodářské krizi, již konflikt se Západem ohledně jaderné problematiky zesiluje.
Jeho podpora pro parlamentní volby plánované na příští březen se zdá obzvlášť slabá, což západní pozorovatele nesporně potěší.
Ani na výsledcích voleb ale nesejde: parlament má na íránskou zahraniční politiku také jen chabý vliv.
Někteří západní diplomaté roli Nejvyššího vůdce chápou.
V praxi má ale diplomacie Západu sklon Chameneího přehlížet, on však sabotuje každou snahu jej coby nejvyššího arbitra íránské politiky obejít.
To může zčásti vysvětlovat, proč byl Chameneí vůči vyjednávání se Západem doposud nedůvěřivý.
Západ podle všeho nechápe, kdo má moc.
Někteří analytici tvrdí, že snahy bývalého prezidenta Billa Clintona dosáhnout s Íránem průlomu neuspěly proto, že se obracely k íránským prezidentům.
Západ by se měl poučit z příkladu ruského prezidenta Vladimíra Putina, který do Íránu nejel, dokud mu nebyla povolena přímá schůzka s Chameneím, během níž Putin údajně předložil návrh na řešení bezvýchodné situace v jaderné otázce.
Odpověď sice ještě nepadla, přesto se zdá, že nastal určitý posun mezi Ruskem a Íránem ohledně dodávek jaderného paliva pro kontroverzní íránské reaktory.
Ovšemže, Chameneí se zdráhá setkávat se nemuslimskými zahraničními lídry.
Jen proto by však Západ neměl ustupovat od snah jej oslovit přímo nebo jej donutit k veřejnému jmenování zástupců, kteří budou se Západem vyjednávat.
Jedním americkým politikem, který chápe jak s íránskou mocenskou strukturou pracovat, je bývalý kongresman Lee Hamilton, který v současnosti řídí Středisko Woodrowa Wilsona.
Když byla v Íránu zatčena výzkumnice z jeho ústavu Háleh Esfandíaríová, Hamilton napsal Chameneímu a požádal jej o propuštění na základě humanitárních důvodů.
Chameneí odpověděl – údajně to bylo poprvé, co odpověděl Američanovi – a Esfandíaríová byla během několika dní propuštěna.
Pro Chameneího by nebylo snadné ignorovat přímé pozvání z USA k jednání o zásadních zájmech Íránu.
Jeho zřetelnou prioritou není osud konkrétních íránských politiků, nýbrž přežití islámské republiky.
Zatímco s Ahmadínedžádem je pro Západ kvůli jeho apokalyptickým vizím těžké jednat, Chameneí nechce klopýtnout a padnout do vojenského střetu se Západem, který by Írán destabilizoval a mohl by vést k pádu režimu.
Chce-li Západ s Íránem vyřešit otevřené otázky, měl by jednat s dostatečně mocnou osobou, která dokáže uzavírat dohody a uskutečňovat ústupky.
Touto osobou není Ahmadínedžád, ale Chameneí.
Příslib telemedicíny
ACCRA/BASILEJ – Nedostatečný přístup ke zdravotní péči podkopává v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích zdravotnické výsledky a znevýhodňuje celé generace.
V některých nejnedostupnějších komunitách světa však technologie revolučně mění vztah mezi pacienty a moderní medicínou.
V odlehlém koutě Ghany například jeden „telemedicínský“ program dokládá, jak efektivní může být digitální péče, když se zdravotnické služby rozšíří o lidi na okraji zájmu.
V roce 2011 zahájily naše organizace první telemedicínský pilotní program v Ghaně s cílem vytvořit model vhodný k expanzi do celé země.
Začali jsme v okrese Amansie West v regionu Ashanti, přibližně 330 kilometrů severozápadně od hlavního města Accra, a snažili jsme se zlepšit kvalitu péče v izolovaných oblastech, zkrátit dojezdové časy do nemocnic a snížit náklady pro pacienty.
Program vyvinutý ve spolupráci s globálními telekomunikačními společnostmi, univerzitami a nevládními organizacemi zpočátku zahrnoval 30 venkovských komunit a napojoval přibližně 35 000 lidí na profesionální zdravotníky prostřednictvím personálně vybaveného call-centra.
Díky propojení těchto komunit s komunikačním centrem jim byli 24 hodin denně digitálně k dispozici lékaři, zdravotní sestry a specialisté, kteří nabízeli okamžitou podporu pacientům i komunitním zdravotníkům (CHW).
Dnes můžeme s potěšením ohlásit, že úspěch programu překonal naše nejoptimističtější očekávání.
Pět let po spuštění se počet pacientů odeslaných na kliniky snížil v pilotní oblasti o 31%, přičemž více než polovina konzultací v rámci programu se řešila přes telefon.
Každá neuskutečněná návštěva kliniky přitom ušetřila pacientům průměrně 110 ghanských cedi (25 dolarů) a vysoká úspěšnost uzavřených případů snížila čekací doby na klinikách.
Slýcháme mnoho příběhů o pacientech, jejichž životů se tato inovace v oblasti digitálního zdravotnictví dotkla; jeden příběh nám však obzvlášť utkvěl v paměti.
Krátce po zahájení programu začala mladá žena jménem Debora, kterou měla v péči místní zdravotnice, během porodu nekontrolovaně krvácet.
Dotyčná zdravotnice jí nedokázala pomoci a neměla přístup k sanitce, a tak jí zůstaly dvě možnosti.
Buď pošle Deboru taxíkem do daleké nemocnice – což obnášelo strastiplné trmácení se po rozježděných cestách –, nebo zvedne telefon.
Zdravotnice se spojila s regionálním telemedicínským centrem, kde jí lékař vysvětlil přesný postup při Debořině ošetření, a tím mladé ženě velmi pravděpodobně zachránil život.
Povzbuzena podobnými příběhy začala Ghanská zdravotnická služba v roce 2016 rozšiřovat přístup k telemedicíně i do dalších částí země.
Tato práce byla dokončena minulý měsíc a dnes je v provozu šest call-center obsazených stovkami profesionálních zdravotníků, kteří poskytují dostupné lékařské poznatky odhadem šesti milionům lidí.
Tímto odhodláním vysílá Ghana smělý signál: telemedicína je klíčem k rozšíření všeobecného pokrytí zdravotní péčí, což je jeden z hlavních Cílů trvale udržitelného rozvoje OSN; Ghana doufá, že se jí ho podaří splnit do roku 2020, deset let před stanoveným datem.
Ze všeho nejúžasnější je však skutečnost, že ghanský program ukazuje cestu, jak mohou i další rozvojové země rozšiřovat přístup ke zdravotní péči.
Také v rozvinutých zemích telemedicína převratným způsobem mění interakci mezi pacienty a profesionálními zdravotníky.
Ve Spojených státech se chirurgové virtuálně spojují s nemocnicemi a poskytují rady ohledně léčby.
V Evropě navazují lékaři telefonický a e-mailový kontakt s pacienty a radí jim ve věci okamžité i dlouhodobé péče.
A po celé Africe používají nevládní organizace typu Lékaři bez hranic telemedicínu k tomu, aby propojovaly obtížně léčitelné pacienty se specialisty ve vzdálených zemích.
Pro jakýkoliv telemedicínský program je klíčová multisektorová spolupráce.
V Ghaně uzavřely naše organizace partnerství s takovými institucemi, jako jsou Kolumbijská univerzita, aliance Millennium Promise nebo firmy Ericsson a Airtel, díky čemuž došlo ke spojení místních a mezinárodních poznatků o inovacích v oblasti zdravotnictví a schopnosti podstupovat finanční riziko.
Ghanská zdravotnická služba, ministerstvo zdravotnictví, Národní úřad pro zdravotní pojištění a ministerstvo komunikací zase rozšířily pilotní program a zapracovaly telemedicínu do národní strategie e-zdraví ministerstva zdravotnictví.
Nový program by se nakonec mohl rozšířit nad rámec základní triážové podpory a nabízet i poradenství v oblasti kontroly nemocí, duševního zdraví a dalších služeb.
Ghaňané by měli být hrdí na to, jaký telemedicínský program vybudovali.
Nejenže jde o jednu z nejrozsáhlejších zdravotnických iniciativ v regionu, ale zároveň je to dobrý příklad, čeho všeho lze dosáhnout díky zdravotnickým partnerstvím.
V jakékoliv zemi začíná prosperita přístupem ke kvalitní zdravotní péči a Ghana dnes disponuje vysoce efektivním nástrojem, jak tuto péči poskytovat.
Uzavírání identity do ghetta
PAŘÍŽ – Když jsem kdysi vyzvedával z hotelu ekonoma poctěného Nobelovou cenou Amartyu Sena, recepční se mě ptala, zda jsem jeho řidič.
Po zaváhání jsem přikývl.
Mezi mými rozličnými identitami onoho dne pro ni byla totožnost šoféra nejzřetelnější.
Tento pocit mnohosti identit je něco, co samotný Sen rošťácky vypíchl ve své knize Identita a násilí : „Jedna a tatáž osoba může být kupříkladu britským občanem malajsijského původu s čínskou rasovou charakteristikou, akcionářem, nevegetariánem, astmatikem, jazykovědcem, kulturistou, básníkem, odpůrcem potratů, pozorovatelem ptáků, astrologem a člověkem přesvědčeným, že Bůh stvořil Darwina proto, aby prověřil lehkověrné.“
Stačí trocha niterného zpytování a ukazuje se, že naše potíže se zodpovězením otázky „Kdo jsem?“ plynou ze složitosti, s níž se potýkáme při odlišování našich četných identit a při snaze porozumět jejich struktuře.
Vskutku, kdo jsem a proč bych se měl smířit s tím, že mne a bohatost mé totožnosti lidé zplošťují na jedinou z jejích dimenzí?
Avšak právě takovýto redukcionismus se skrývá za jednou z dnes dominantních koncepcí, totiž multikulturalismem, podle něhož jedna z našich identit musí převážit nad všemi ostatními a posloužit jako výsadní kritérium pro uspořádání společnosti do odlišných skupin.
V současnosti se nám často tvrdí, že jsou jen dva způsoby, jak se lidé mohou integrovat do společnosti: „britský“ model kulturního pluralismu a „francouzský“ model založený na přijetí republikánských hodnot a především pojmu rovnosti.
Podle všeobecného mínění se britský sociální model zakládá na koexistenci odlišných komunit, z nichž každá zachovává své zvyklosti a obyčeje, přičemž dodržuje zákony země – jakási neformální federace komunit.
Všeobecné mínění se ale hluboce mýlí, protože britský zákon uděluje přistěhovalcům ze všech zemí Commonwealthu cosi mimořádného: právo hlasovat v britských volbách, a to i celostátních.
Občané ze zkušenosti vědí, že demokracii netvoří jen samotné všeobecné hlasovací právo, ale že také vyžaduje veřejnou sféru, která je rovným dílem otevřená všem.
Ve Spojeném království tedy rozsáhlá skupina imigrantů sdílí s rodilými Brity právo účastnit se veřejných debat o všech záležitostech obecného zájmu, a to jak lokálních, tak národních.
Poněvadž je tímto zajištěna elementární rovnost, britský systém se oproti ostatním dokáže lépe vyrovnat s rozsáhlejšími projevy osobitých totožností.
V současnosti se však zdá, že na stěžejní podmínky tohoto britského modelu zapomíná samotná britská vláda, když se snaží vyhovět touze určitých komunit po veřejném uznání prostřednictvím oficiální podpory například státem dotovaných konfesijních škol.
Podle Sena je to hodné politování, poněvadž to vede k tomu, že lidé jedné ze svých identit – třeba náboženské či kulturní – dávají oproti všem ostatním prioritu v době, kdy je zapotřebí, aby si děti rozšiřovaly duševní obzory.
Přijetím onoho typu separatismu, jenž tyto školy představují, teď Britové vlastně říkají: „Toto je vaše totožnost a nic jiného mít nemůžete.“ Tento přístup nelze pokládat za multikulturalismus, nýbrž za komunitarismus.
V posledních několika letech je předmětem dezinterpretace také „francouzský model“, vzhledem k nejasnostem ohledně jeho principu – skutečného začlenění do života společnosti, tedy opravdové rovnosti ve smyslu dostupnosti veřejných služeb, soustavy sociální péče, škol a univerzit, zaměstnání a tak dále.
Republikanismus každému jedinci bez ohledu na jeho další identity garantuje rovná práva, aby bylo dosaženo všeobecné rovnosti.
Nikomu neupírá osobitou totožnost a dává každému právo v soukromé sféře se vyjádřit.
Lákadlo komunitarismu, o němž Francouzi debatují už přinejmenším deset let, vyvěrá z přání proměnit krach ryzí rovnosti v něco pozitivního.
Nabízí automatickou integraci v rámci diferencovaného prostoru různých komunit – jisté uvěznění civilizací, řekl by Sen.
Nezdar ale nelze přestrojit do svršků úspěchu.
Dokud budou některé městské čtvrti sociálně a ekonomicky zanedbané, komunitarismus bude sloužit jen k tomu, aby maskoval porušování principu rovnosti.
Sociální skupiny se pak posuzují s ohledem na jejich „etnické“ a „rasové“ odlišnosti.
Poněvadž sociální podmínky „francouzského modelu“ se velice zanedbávaly, tento model teď žije v rozporu se svým stěžejním principem: rovností.
Aby trend obrátil, francouzský republikanismus se musí popřít, aby se naplnil, stejně jako anglický multikulturalismus.
Francouzi si musí uvědomit, že rovnost před zákonem je sice stěžejním, ale slabým principem; je třeba, aby jej doplňovala přísnější vize toho, jak rovnosti dosáhnout.
Tato vize by měla zajistit úměrnost republikánského úsilí významu znevýhodnění lidí, aby je oprostila od břemene startovních podmínek.
Nefalšovaná rovnost ve veřejné sféře – která se podle hodnot a dějin té které země liší – vyžaduje jistou minimální míru akceptace historie a hodnot země.
Sen řekl, že právě to, co se zde přijímá, by se mělo považovat za národní identitu.
Je ale třeba, aby tato identita byla otevřená.
Jedná se o totožnost, již sdílíme tím, že žijeme pospolu, a tím, co je nám společné, ať už jsou rozdíly mezi našimi četnými identitami jakékoliv.
Skvělý britský romanopisec Joseph Conrad, narozený jako Józef Teodor Konrad Korzeniowski polským rodičům na Ukrajině pod vládou Rusů, řekl, že slova jsou největším nepřítelem skutečnosti.
Přitažlivost „národní identity“ se nesmí stát kolektivní clonou, za níž se začlenění do společnosti mění v nehmotný sen žijící vedle komunitarismu, jenž se nyní líhne z jeho nezdaru.
Když lídři neodcházejí
DUBLIN – Velkolepý vzestup a pád Carlose Ghosna, přezdívaného „Le Cost Killer“, který po roce 1999 zachránil Nissan a vytvořil mocný partnerský podnik této japonské automobilky, jejího velkého francouzského akcionáře, společnosti Renault, a japonské Mitsubishi Motors, připomíná divadelní hru kabuki, kde se nakonec prosadí japonská moc.
Ve skutečnosti se ale Ghosnův pád podobá spíš klasické řecké tragédii se soudobými německými prvky.
Je to příběh o setkání hybris (zpupnosti) s Nemesis.
Nejlepší paralelou ke Ghosnovi je přitom německá kancléřka Angela Merkelová.
I hvězdní manažeři či političtí lídři riskují pohromu, přecení-li své síly a zdržují se déle, než je ostatním milé.
Právě toho se dopouští Merkelová, neboť v úřadu setrvává už 13 let, takže je nejdéle sloužícím kancléřem od doby, kdy funkci v letech 1982 až 1998 vykonával Helmut Kohl.
Ještě je v živé paměti, že za úlohu při stabilizaci jednotné evropské měny byla Merkelové přisuzována, ať právem či neprávem, hrdinská aureola.
Až ale opustí úřad, patrně během příštích několika měsíců, zanechá po sobě dojem citelně splasklé, možná dokonce pokořené osobnosti.
Její osud se přece jen jeví lepší než Ghosnův, jenž byl zatčen, když soukromým letadlem přistál v Tokiu, a čelí teď obviněním, že zpronevěřil finanční prostředky společnosti a vyplatil si miliony dolarů skrytých náhrad.
Ať už se nakonec objeví jakákoli fakta, kariéra výkonného manažera s kořeny v Brazílii, Libanonu a Francii, která zahrnovala 18 let řízení Nissanu a 13 let Renaultu, dospěla k náhlému konci.
Z Ghosnova zatčení plyne řada poznatků.
Jedním je nově význačná úloha oznamovatelů v japonském podnikovém sektoru.
Stejně jako v účetním skandálu roku 2011, jehož součástí byla společnost Olympus, také o Ghosnových údajných přečinech uvědomil vedení společnosti interní zdroj.
Dalším ponaučením je však to, že auditní a jiné pojistky správy podniku ve velkých japonských firmách zůstávají slabé.
Pokud Ghosn ve zveřejněném účetnictví Nissanu opravdu zakrýval svůj skutečný příjem, musel mít pomocníky ve finančním oddělení firmy a jejich praktiky měli zjistit auditoři a prošetřit nezávislí ředitelé.
Tak nenadálé a opožděné odhalení přečinů výkonného vedení vrhá temný stín na celou firmu.
Pod oním stínem potemnělo i tvrzení, že podniková správa v Japonsku se v poslední době podstatně zlepšila díky reformám, jež povzbudila vláda premiéra Šinza Abeho.
Přesto lze toto selhání přehlédnout díky dalšímu rysu tohoto příběhu, který vyšel najevo po zatčení, když Ghosna brutálně vyhodil Hiroto Saikawa, který vedle něj dříve působil jako výkonný spoluředitel: japonští manažeři ve firmě znovu prosadili svou tradiční solidaritu ve snaze vychýlit v alianci Nissan-Renault-Mitsubishi Motors rovnováhu sil od Renaultu a zpátky k Nissanu.
Tímto posunem vzniká riziko destabilizace aliance, ale manažeři Nissanu to zřejmě považují za lepší než být podřazeni faktické fúzi – historky probublávající v Tokiu naznačují, že právě takový komplot Ghosn osnoval.
Renault aktuálně v Nissanu vlastní 43% podíl, zatímco Nissan drží 15 % Renaultu a 34 % Mitsubishi Motors.
V japonském byznysu je takové křížové vlastnictví běžnou praxí, ale Ghosn a Renault nejspíš mohli za udržitelnější dlouhodobý model pokládat plné vlastnictví.
Hlavní ponaučení z tohoto tragického příběhu však neplyne ze střetu mezi japonskou a evropskou praxí, natož z hašteření o plat a pochybných firemních praktik.
Spočívá v tom, že pokud firmu nevlastníte, neměli byste si myslet, že na jejím vrcholu můžete zůstat navždy.
Když loni Ghosn odstoupil jako jeden z výkonných spoluředitelů Nissanu, zůstal předsedou správní rady a zjevně měl za to, že dál může udílet rozkazy.
Postarat se o své nástupnictví je klíčový úkol každého lídra, který nesmí nechat na dobu, kdy už je příliš pozdě.
To nezvládl, zčásti proto, že vlastně nedokázal odejít.
Právě toho se teď, bereme-li ji za slovo, dopouští Merkelová.
V říjnu oznámila, že v prosinci nebude obhajovat post předsedy Křesťanskodemokratické unie, ale prohlásila, že kancléřkou zůstane až do roku 2021.
Jenže jakmile bude do čela strany zvolen její nástupce, začne se ozývat volání po jejím okamžitém odchodu na odpočinek – zejména stane-li se vítězem její dávný rival Friedrich Merz.
Udělala by mnohem lépe, kdyby tomuto tlaku předešla tím, že převezme iniciativu a sama oznámí, že v prosinci odejde.
Je už příliš pozdě, aby ještě změnila svůj odkaz, jemuž bude vždy vévodit její kontroverzní rozhodnutí z roku 2015 otevřít německé hranice dokořán pro víc než milion žadatelů o azyl ze Sýrie a dalších blízkovýchodních zemí.
Její poslední šancí ovlivnit, co o ní budou psát historici, je zvolit si, kdy a jak opustí politické jeviště.
Naproti tomu Ghosn teď svůj odkaz může ovlivnit už jedině tím, co se jeho právníkům podaří prokázat před tím či oním soudem, který proběhne.
Kdyby býval vyklidil pole mnohem dřív a důstojně a úplně předal otěže, jeho příběh by zůstal historií velikého úspěchu.
Společnosti, jimž kdysi tak dobře sloužil, by přitom stihla mnohem menší újma.
Technologie v první linii pro dívky
NAIROBI – Dnes žije 1,4 miliardy dívek a žen v zemích, které nedokážou zajistit rovnost pohlaví, od oblasti vzdělávání a zajištění slušné práce až po oblast zdraví a potírání násilí.
Přesto hrozí nebezpečí, že jeden z nejúčinnějších způsobů, jak dát dívkám a ženám větší moc – totiž bezpečný a spolehlivý přístup k mobilním telefonům a internetu – zůstane opominut.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
GSMA – globální obchodní sdružení mobilních operátorů – odhaduje, že mobilní telefon má dnes více než pět miliard lidí a že více než polovinu přístrojů tvoří chytré telefony.
Rapidní rozšiřování mobilních technologií však není stejnoměrné.
A přestože počet žen disponujících v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích mobilním telefonem vzrostl za pouhých pět let zhruba o 250 milionů, žen s mobily je stále o 184 milionů méně než mužů a je u nich o 26% nižší pravděpodobnost, že používají mobilní internet.
Podobně platí, že ačkoliv mladí lidé vlastní mobilní telefony ve vyšší míře než jejich starší spoluobčané, nerovnováha pohlaví přetrvává.
Podle loňské studie organizace Girl Effect (jejíž jsem ředitelkou) existuje u chlapců 1,5krát vyšší pravděpodobnost než u dívek, že budou vlastnit mobilní telefon.
A z těch, kdo už mobil mají, je u chlapců pravděpodobnější, že budou vlastnit chytrý telefon.
Vlastnictví je však něco jiného než přístup a naši výzkumníci zjistili, že dívky často nacházejí nápadité způsoby, jak se k mobilním přístrojům dostat.
Více než polovina námi vyslechnutých dívek – v zemích, jako jsou Indie, Malawi či Tanzanie – si pravidelně půjčuje mobilní telefony od rodičů, sourozenců nebo kamarádů.
Některé se také dělí o SIM karty a přístroje; nacházejí zkrátka vynalézavé způsoby, jak k mobilům získat přístup.
Vzhledem k nesmírné přínosnosti internetového přístupu je to dobrá zpráva.
Například čtrnáctiletá dívka ve venkovském Bangladéši, kterou nikdy nikdo nepoučil o pubertě, se může natolik stydět za změny, jimiž prochází, že přestane chodit do školy.
Během dvou hodin týdně, kdy si smí půjčit bratrův telefon, se však může dozvědět o menstruaci a těhotenství a spojit se s místním zdravotnickým zařízením, které jí poskytne osobní rady a péči.
Jinými slovy jí mobilní přístup dává potřebné znalosti a sebedůvěru k tomu, aby ochránila své zdraví – a svou budoucnost.
Přístup k mobilním telefonům není sám o sobě cílem.
Je to spíše způsob, jak srovnat podmínky nejen prostřednictvím vědomostí, ale i spojení se světem: mobilní telefony jsou dnes klíčovými prostředky, které táhnou poptávku po důležitých službách, například zdravotnických či finančních.
Zajištění širokého a spravedlivého mobilního přístupu je proto účinným a snadno realizovatelným způsobem, jak pomoci všem lidem činit informovaná rozhodnutí o vlastním životě v nejrůznějších oblastech, od zdraví přes vzdělání až po zaměstnání.
Dostat dívky na internet – ať už na vlastních nebo na vypůjčených či sdílených zařízeních – je jen první krok.
Zároveň musíme dívkám zajistit dostatečnou technickou gramotnost, aby mohly zmíněných zařízení plně využívat.
Výzkum organizace Girl Effect ukázal, že chlapci obecně využívají vlastností a funkcí telefonů daleko více než dívky.
Navíc musíme brát v úvahu, co dívky najdou, když se na internet připojí.
Jsou informace, které získávají, přesné?
Nehrozí jim riziko, že je někdo bude využívat?
Opomíjení těchto otázek by bylo promeškanou příležitostí – a navíc by bylo nebezpečné.
Proto Girl Effect pracuje na vytváření bezpečných internetových prostorů, kde mohou dívky získávat přístup ke spolehlivým informacím šitým jim na míru, objevovat hodnotné služby ve svém okolí a spojovat se s dalšími dívkami při řešení – a překonávání – stejných překážek.
Cílem je pěstovat zvídavost, podporovat sebedůvěru a dodávat dívkám sílu, aby šly za svými sny.
Mají-li takové platformy něco změnit, samozřejmě musí být atraktivní pro uživatelky.
Je dost možné, že jakmile se dívky připojí k internetu, nebudou se zajímat o učení jako takové, ale spíše se budou chtít bavit.
Musíme jím vyjít vstříc a nabídnout zážitky, které jsou poutavé a zároveň uživatelsky příjemné – což je pro osoby s nízkou digitální gramotností klíčová podmínka.
Z tohoto důvodu by se měly dívky podílet na vytváření obsahu.
Dívky v Etiopii, Rwandě a Malawi takových platforem už dnes využívají a Girl Effect rozjíždí podobné iniciativy v Indii a Tanzanii.
Ve všech těchto prostředích jsou přístupy šité na míru místním potřebám i hlediskům a neustále se přehodnocují, aby zohledňovaly změny v přístupu a využívání.
Výzkumů dokládajících dalekosáhlou – a všeobecně sdílenou – přínosnost rovnosti pohlaví je habaděj.
Například zvýšení počtu žen zapojených do pracovního procesu v Indii by mohlo zvýšit objem ekonomiky země o 56 miliard dolarů a pracovní síla jako celek by byla o 27% bohatší.
To by mělo za následek snížení plodnosti a umožnilo by to vyšší investice do lidského kapitálu, který by se stal hnacím motorem trvalého a rychlého hospodářského růstu a rozvoje.
Abychom si tyto přínosy zajistili, musí vlády a jejich partneři investovat do technologických iniciativ, které budou reagovat na potřeby a preference dívek a žen.
Vytváření bezpečných, zajímavých a poučných onlinových platforem pro dívky a ženy je dobrý začátek.
Ekonomická cestovní mapa pro Indii
DILLÍ – Nastupující indický premiér Nárendra Modi slíbil, že postaví na nohy loudavou ekonomiku své země.
Když byl nedávno dotázán na své reformní plány, odpověděl, že jeho „cestovní mapa“ vypadá jednoduše: „Náš HDP by měl růst.“ Tento cíl se jeví jako evidentní, avšak Indie jako by ho v posledních letech ztratila ze zřetele.
Co bude potřeba k tomu, aby se indická ekonomika vrátila na trvale udržitelnou dráhu?
Domníváme se, že klíčem je následujících pět prostých faktů o indické ekonomice.
Za prvé je Indie „mladý“ rozvíjející se trh.
To znamená, že udržení vysokého tempa hospodářského růstu v následujících pěti letech je možné i bez dramatických změn indických institucí.
Výkon země závisí na jejích vstupech, jmenovitě na pracovní síle a kapitálu, ale i na efektivitě jejich využívání.
Když je základní kapitál – včetně infrastruktury – nedostatečný, představují investice do něj jeden z nejrychlej��ích způsobů, jak generovat růst (pokud jsou dostupné finance).
Je to nízko rostoucí ovoce, které by měl Modi okamžitě očesat.
Mnohem obtížnějším a pozvolnějším procesem je zvyšování efektivity využívání zdrojů a úrovně kvalifikace pracovní síly.
Za druhé je hlavní hnací silou hospodářského růstu v posledních několika desetiletích sektor služeb.
Podíl průmyslu na přidané hodnotě se zasekl na 25%, přičemž podíl mikropodniků a malých podniků na zaměstnanosti ve výrobě dosahuje v Indii 84%, oproti 25% v Číně.
Pro zemi na takové úrovni rozvoje, jakou vykazuje Indie, je to anachronismus.
Skutečnost, že se Indie proměnila ze zemědělské ekonomiky v ekonomiku taženou službami a s téměř nulovým růstem průmyslového sektoru, není žádná přednost; je to výsledek politiky, která brzdí výrobu a těžbu surovin.
Vzhledem k růstu výrobních nákladů v Číně se mezinárodní zákazníci poohlížejí po alternativních destinacích zadávání výrobních zakázek.
Má-li Indie se svým početným trhem práce této příležitosti využít, musí podporovat svůj průmyslový sektor.
Za třetí Indie klesla na žebříčku „indexu snadnosti podnikání“ Světové banky z 116. místa ze 189 zemí v roce 2006 na 134. místo v roce 2013 – to je jednoznačný důkaz, že reformy uvízly na mrtvém bodě.
Nová vláda potřebuje tento trend obrátit a zlepšit podnikatelské prostředí.
Existuje početná skupina domácích i zahraničních investorů, kteří pozitivně a rychle zareagují na jakékoliv trvalé zkvalitňování indického institucionálního prostředí, k němuž by mělo docházet průběžně.
Ani v tomto případě nejsou nutné rozsáhlé a hluboké reformy.
Značného zlepšení by se dalo dosáhnout takovými změnami pravidel, které by urychlily vydávání licencí k podnikání a ekologických povolení, zjednodušily regulace trhu práce a zaplnily neobsazená místa v soudnictví.
To vše je dobře známo; nyní je zapotřebí vůle takové reformy podniknout a mechanismus dohledu a zodpovědnosti, který by zajistil, že úředníci budou tyto reformy rychle a efektivně zavádět.
Za čtvrté přišla indickou ekonomiku v posledních letech draho absence fiskální disciplíny, neboť nadměrná poptávka vyplývající z vysokých schodků se přetavila v tvrdošíjně vysokou inflaci a byla částečně zodpovědná za velké deficity běžného účtu.
Fiskální disciplína by měla být prioritou, nikoliv dodatečně zaváděným plánem.
Rozvíjející se trh vyžaduje silný závazek k udržování fiskálních deficitů na uzdě.
Je třeba uzákonit novou rozpočtovou legislativu – zhruba na způsob zákona o fiskální zodpovědnosti z roku 2003, ale méně bezzubou.
A konečně platí, že pro udržení růstu za rámec příštích pěti let je nezbytné zlepšování kvantity i kvality vzdělání a zdravotní péče prostřednictvím partnerství se soukromým a neziskovým sektorem a vědci.
Nová vláda by měla podporovat partnerství vědců a politiků s cílem vytvářet a vyhodnocovat inovační programy, které vyřeší složité politické úkoly, jako jsou zlepšování studijních výsledků a rozšiřování preventivní lékařské péče.
Indie má štěstí, že téměř ve všech sektorech disponuje myšlenkovými lídry, kteří mohou takové inovace v partnerství se státní správou pomoci zavádět.
Stejně jako na ministerstvu financí působí hlavní ekonomický poradce, proč nemít i technokratického hlavního poradce pro otázky vzdělání nebo hlavního zdravotnického poradce, kteří by spolupracovali s ministry školství a zdravotnictví?
Dokáže Modiho vláda zaznamenat na těchto frontách výsledky?
Modi rozhodně prosazuje hospodářský růst a neustále poukazuje na své úspěchy při budování silnic a zajišťování dodávek energie, když působil jako premiér svého domovského státu Gudžarát.
Program strany BJP navrhuje usilovat o „minimální vládu a maximální vládnutí“.
Je osvěžující setkat se s uznáním, že vláda může někdy být problémem.
Zopakování Modiho gudžarátského úspěchu na celostátní úrovni a vyřešení dalších problémů rozvoje však bude vyžadovat spolupráci státních vlád, která je přinejlepším nejistá.
Například jakákoliv snaha změnit pravidla a zákony (uveďme třeba zákoník práce), z nichž mají prospěch zájmové skupiny, okamžitě naráží na odpor.
Co indická ekonomika potřebuje, je už léta zjevné; úkolem pro novou vládu je nalézt způsob, jak toho dosáhnout.
Příští zkouška MMF
CAMBRIDGE – V říjnu se centrální bankéři, politici, špičky soukromého sektoru, akademikové a zástupci organizací občanské společnosti sejdou ve Washingtonu na výročním společném zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.
Mezi nejvýznamnější letošní výsledky bude patřit rozhodnutí Rady guvernérů MMF, jak řešit současné mezinárodní měnové problémy.
Globální hospodářské podmínky jsou nadále nejisté: eurozóna nevykazuje žádné známky zdravého růstu, zotavení ve Spojených státech je slabé, země orientované na export komodit, jako je Austrálie, trpí v důsledku slábnoucí čínské poptávky, a zpomalení v zemích s rozvíjejícími se trhy pokračuje již třetím rokem.
V takto nejistém prostředí mohou i malé změny měnové politiky rozvinutých zemí destabilizovat rozvíjející se ekonomiky.
Například již pouhé květnové oznámení Federálního rezervního systému, že „utlumí“ nákupy dlouhodobých aktiv, srazilo hodnotu měn zemí s rozvíjejícími se trhy.
A jelikož Fed zvažuje úplné ukončení své politiky kvantitativního uvolňování a zvýšení úrokových sazeb během příštího roku, očekává se, že globální trhy zažijí značné turbulence.
Svět potřebuje strategie, které tuto rýsující se volatilitu zmírní.
A MMF – jehož mandátem je udržovat celosvětovou stabilitu platební bilance – by měl být institucí, jež potřebné strategie zajistí.
Místo aby čekal, až krize vypukne, a teprve poté zasahoval, by měl MMF provádět „avizování budoucí politiky“ („forward guidance“), tedy dávat předem najevo, jak bude řešit potenciální rozvraty na mezinárodních finančních trzích.
Centrální banky stále více využívají tohoto nástroje k tomu, aby ohlašovaly svou měnovou politiku a zakotvovaly tržní očekávání.
Fed se například zaručil, že bude držet úrokové sazby nízko přinejmenším do doby, než míra nezaměstnanosti klesne na 6,5% – a tento krok dost možná snížil dlouhodobé náklady na půjčky.
Také Mark Carney v rámci svého prvního počinu ve funkci guvernéra Bank of England předem avizoval krátkodobé úrokové sazby.
Ačkoliv dopad avizovaných úrokových sazeb na ekonomiku nelze bez dalších údajů stanovit, mnoho argumentů hovoří v jejich prospěch.
Možná nejvýmluvnějším nedávným příkladem účinného avizování budoucí politiky centrální bankou bylo prohlášení prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho z července 2012, že ECB udělá „vše, co bude v jejích silách“, aby zajistila přežití eura.
Samotný tento závazek stabilizoval náklady na půjčky a dramaticky snížil rozpětí úrokových sazeb pro problémové země eurozóny.
Přesvědčení investorů, že ECB nakoupí vládní dluh, pokud výnosy z dluhopisů vzrostou příliš vysoko, stačilo k obnovení klidu; žádná intervence centrální banky na sekundárních trzích nebyla od té doby zapotřebí.
Politickým nástrojem MMF je v tomto smyslu dolarová částka, kterou je fond ochoten zaručit jako hráz proti krizím platební bilance.
Příslibem intervence na zranitelných trzích v případě nadměrné finanční volatility by MMF jakožto největší hráč snížil problémy s koordinací mezi jednotlivými investory.
Dá-li navíc MMF předem najevo ochotu poskytnout nouzové prostředky, zmenší tím stigma zemí, které se na něj obrátí o pomoc – toto stigma přitom vede státy k oddalování žádosti o podporu tak dlouho, až je na zmírňování domácích politických škod příliš pozdě.
Dobrou zprávou je, že MMF už dal najevo určitý zájem o avizování budoucí politiky.
Na srpnovém výročním zasedání centrálních bankéřů v Jackson Hole v americkém státě Wyoming navrhla výkonná ředitelka MMF Christine Lagardeová, aby fond intervenoval na pomoc rozvíjejícím se trhům v krizi.
Špatnou zprávou je, že vágní prohlášení Lagardeové zřejmě příliš nepřispělo k formování tržních očekávání nebo k tomu, aby se vlády tolik nerozpakovaly žádat MMF o pomoc.
To podtrhuje jeden zásadní aspekt: úspěšné avizování budoucí politiky vyžaduje především důvěryhodnost.
Když v roce 2008 padla americká investiční banka Lehman Brothers, a vyvolala tak globální finanční krizi, jejíž důsledky jsou cítit dodnes, nabídly země skupiny G-20 pevné závazky s cílem zvýšit prostředky MMF určené k půjčování, a tím fondu umožnit zmírnění dopadů krize.
Dnes musí vedoucí představitelé skupiny G-20 uplatnit svůj vliv na politiku MMF znovu – a tentokrát tlačit na včasné avizování budoucí politiky a na další kolo reformy mezinárodní finanční architektury.
Zářijové rozhodnutí Fedu odložit utlumení programu kvantitativního uvolňování poskytlo rozvíjejícím se trhům manévrovací prostor, který by měly využít k tomu, aby se posílily před nevyhnutelným obratem přílivu snadno dostupných peněz z USA.
Zároveň je to příležitost pro MMF, aby zformuloval a oznámil svou politiku řešení turbulencí na globálním finančním trhu.
Samozřejmě stále existuje dost problémů – například vykořenění chudoby, zefektivnění pomoci nebo mezinárodní rozvoj –, o nichž se bude na nadcházejícím zasedání MMF a Světové banky diskutovat.
Neschopnost vedoucích představitelů MMF zformulovat dopředu orientovanou strategii řešení hrozícího tržního chaosu by však podkopala pokrok ve všech těchto oblastech.
Tím posledním, co dosud křehká globální ekonomika potřebuje, je další nejistota.
Jak zvýšit trvalou udržitelnost vodních zdrojů
NEW YORK – Od roku 2000, kdy Organizace spojených národů přijala Rozvojové cíle tisíciletí (MDG), globální společenství právem věnuje značnou pozornost zajišťování přístupu k vodě a základním sanitačním službám.
Od roku 1990 do roku 2010 získaly přístup ke kvalitnějším vodním zdrojům více než dvě miliardy lidí.
V době, kdy se Organizace spojených národů připravuje schválit takzvané Cíle trvale udržitelného rozvoje (SDG) jako nástupce MDG pro období po roce 2015, by měly důležité otázky spojené se zajišťováním rozsáhlé vodní infrastruktury vyvstat do popředí.
Podle konvenčních názorů závisí lepší přístup k vodě na kopání studní, nacházení řešení na úrovni komunit a zaměřování programů pomoci na větší počet lidí.
Tato opatření však tvoří pouze jednu část mnohem rozsáhlejší – a kapitálově náročnější – strategie.
Podle nedávné zprávy UNICEF a Světové zdravotnické organizace o jejich společném monitorovacím programu dodávek vody a kanalizace bylo více než 1,2 miliardám lidí z těch, kteří v letech 1990 až 2008 získali přístup k vodě, nataženo k místu bydliště vodovodní potrubí.
Toto číslo snižuje význam „malých“ zdrojů – od kopání studní po zachycování dešťové vody –, o nichž se mnoho lidí domnívá, že k řešení tohoto problému napomáhají nejvíce.
Počet lidí, kteří získali přístup k vodě, byl v desetiletí před schválením MDG dokonce vyšší.
O drtivou většinu tohoto přírůstku se postaraly Indie a Čína, neboť obě země se v 90. letech těšily rychlému hospodářskému růstu a dokázaly vyzvednout velké množství lidí z chudoby.
Jak naznačují tyto příklady, státům se nejvíce daří zajišťovat vodohospodářské služby v situaci, kdy se při překlenování propasti v nákladech na vodní infrastrukturu mohou spolehnout na vlastní hospodářský růst.
Tato propast se však rozšiřuje.
Zpráva Světového ekonomického fóra o globálních rizicích pro rok 2013 identifikovala „krize v dodávkách vody“ jako největší „společenské riziko“ globální prosperity.
Podle některých odhadů si uspokojení potřeb rostoucí globální ekonomiky vyžádá, aby svět začal v příštích 20 letech vynakládat na vodní infrastrukturu nejméně bilion dolarů ročně – to je zhruba dvojnásobek dnešních ročních výdajů.
Řešení tohoto rozvojového problému bude vyžadovat nové myšlení, inovace a konkrétní činy v takových oblastech, jako jsou trvale udržitelná hydroenergetika, efektivní zemědělství a přístup k bezpečné pitné vodě pro města.
Prvním krokem by mělo být zajištění, aby přírodní infrastruktura – řeky, vodonosné vrstvy a mokřady, jež určují množství, spolehlivost a kvalitu naší vody – mohla dál plnit svou funkci.
V mnoha případech je to zdaleka nejefektivnější způsob, jak zajistit dlouhodobou dostupnost vody.
Několik zemí z celého světa – od Kolumbie a Mexika až po Čínu a Spojené státy – již začalo podle těchto zásad investovat.
Ukazují přitom, že plánováním inženýrské infrastruktury způsobem slučitelným s přežitím a zdravím říčních koryt a povodí můžeme dosáhnout lepších výsledků.
Samozřejmě platí, že kdyby se na efektivní přírodní infrastrukturu vyčlenilo pouhých 10% celkových investic do vodních zdrojů – stejné procento vynakládá například město New York na ochranu vlastní přírodní infrastruktury, totiž vodních nádrží v pohoří Catskills –, stále bychom potřebovali najít zhruba 100 miliard dolarů ročně.
Mobilizace kapitálu v takovém měřítku vyžaduje alokaci správných rizik správným investorům.
Nepřekvapí asi, že pro investice s omezenou předchozí historií, nejistými budoucími peněžními toky a neodzkoušenými regulačními rámci je k dispozici extrémně málo dostupného kapitálu.
Klíčem k navýšení investic do přírodní infrastruktury tak bude zajištění, aby v každé následné fázi růstu existovalo dostatečné množství kapitálu určeného k eliminaci souvisejících rizik.
Dosažení tohoto cíle bude vyžadovat správný mix veřejného, soukromého a filantropického kapitálu.
Kapitál z veřejného sektoru je tradičně „podstupovatelem rizik poslední instance“, který zajišťuje rozsáhlé projekty a financuje velkou část stávající vodní infrastruktury.
Vzhledem k úvěrovým omezením však mnohé veřejné instituce nebudou schopné zajistit rozvoj a zavádění nových řešení, zejména těch, které se musí osvědčit ve velkém měřítku bez garantovaného zdroje příjmů.
Soukromý kapitál – zejména velké objemy soukromých úspor uložené ve středněpříjmových zemích – by v zásadě mohl sám o sobě zajišťovat nové kombinace přírodních i inženýrských infrastrukturálních řešení.
Narážel by však na značné náklady příležitostí a investoři se pravděpodobně nebudou rozhodovat pro projekty, s nimiž mají omezenou zkušenost.
Zbývá tedy filantropický kapitál – ať už ze soukromých nebo z veřejných zdrojů – jako klíčová složka investic v počátečním stadiu.
Filantropie hraje důležitou roli v tom, že nese rizika do doby, než si řešení pro přírodní infrastrukturu vytvoří bilanci úspěšnosti potřebnou k aktivaci větších zdrojů veřejného a soukromého kapitálu.
Řešení v malém měřítku, jako je kopání studní, sice zůstanou důležitou součástí snahy o zajištění vodní bezpečnosti, avšak vskutku trvale udržitelná cesta vodního hospodářství – zejména v rychle se rozvíjejících zemích Latinské Ameriky, Asie a Afriky – bude vyžadovat investice do infrastruktury v objemu stamiliard dolarů.
Proces formulování SDG nabízí ideální příležitost, abychom takovou cestu začali rýsovat.
Dejte dětem pauzu
V mnoha zemích je módním výrazem předškolního a základního vzdělávání v posledních dvaceti letech slovo „zodpovědnost“.
Jeho hlasatelé podotýkají – podle mého oprávněně –, že drahocenné dolary daňových poplatníků by měly být utráceny pouze za programy, které „fungují“.
Jedním z méně viditelných dopadů posunu k větší zodpovědnosti je však skutečnost, že v mnoha školských systémech ve Spojených státech, Kanadě a Velké Británii se u dětí zcela eliminuje nebo snižuje počet příležitostí k volnému času a také příležitostí k jejich vzájemnému kontaktu se sobě rovnými, především o přestávkách.
Politici a školští inspektoři pokládají „zodpovědnost“ za způsob, jak prokázat, že jsou „na vzdělání přísní“ a že usilují o zlepšení akademického výkonu.
Opravdu se zdá logické, že zkrácení doby přestávek má pozitivní dopad na výkon – toto stanovisko schválili vedoucí školští představitelé jako Benjamin Canada, bývalý školský inspektor v Atlantě v americkém státě Georgia.
Neexistují však žádné empirické ani teoretické důkazy, které by toto tvrzení podporovaly.
Právě naopak: mnozí pedagogové sice uznávají ústřední roli kvalifikace při výuce a maximalizace efektivního využívání učební doby, zároveň se však zasazují za přestávky mezi periodami intenzivní činnosti, které dětem umožňují si oddechnout a navázat kontakt se sobě rovnými.
Tito lidé rovněž doufají, že se děti po přestávce vrátí do učeben a budou pracovat s obnoveným zájmem.
Mezi těmito dvěma postoji může existovat společný průnik, zejména v souvislosti se základními školami.
Potřebu zodpovědnosti je nutno akceptovat, ale zároveň se praxe musí řídit naší nejlepší teorií a empirickými důkazy.
Činit něco jiného znamená mrhat důvěrou a prostředky dětí, rodin, daňových poplatníků a pedagogů.
Je zřejmé, že až příliš mnoho přístupů doporučovaných pro základní školy nemá žádný vědecký základ.
Nejsou mi známy žádné údaje, které by podporovaly představu, že vyloučení přestávek maximalizuje pozornost dětí vůči učebním úkolům.
Experimentální údaje naopak podporují argument, že to, co se děje během přestávek, je „naučné“ v tradičním slova smyslu.
Konkrétně řečeno věnují děti po přestávce učebním úkolům větší pozornost než před přestávkou.
Pozornost vůči učebním úkolům, jako je četba, souvisí s obecnějšími ukazateli kognitivního výkonu, jako je úspěšnost četby, takže jde o důležitý ukazatel vlivu přestávkového času.
Zatím neověřené důkazy z východní Asie rovněž naznačují, že pozornost dětí vůči práci ve třídě je maximální, když jsou vyučovací periody poměrně krátké a následované přestávkami.
Ve většině východoasijských základních škol mají například děti přibližně každých čtyřicet minut desetiminutovou pauzu.
Když se děti z těchto přestávek vrátí, jeví se jako pozornější a ochotnější pracovat než dříve.
Tuto hypotézu podporují rovněž americké experimentální důkazy, které nashromáždili moji kolegové a já.
Abychom ilustrovali vliv přestávky na pozornost, zastavme se u závěrů řady experimentů provedených v jedné veřejné základní škole, při nichž jsme manipulovali s načasováním přestávek nebo s délkou času, který děti před přestávkou trávily sedavou prací.
Během náhodně vybraných dnů měly děti přestávku v 10 nebo v 10.30 hodin dopoledne.
Klasifikovala se pozornost dětí v době před a po přestávce.
U třech ze čtyř experimentů jsme rovněž kontrolovali úkoly, na nichž děti před a po přestávce pracovaly.
Při všech experimentech byly děti po přestávce pozornější než před ní a byly méně pozorné, když přestávka přišla později.
V mnoha případech navíc dopad přestávky zmirňovalo pohlaví.
Za prvé byly děti při úkolech souvisejících s četbou pozornější vůči knihám týkajícím se stejného pohlaví oproti knihám souvisejícím s pohlavím opačným.
Za druhé byla na načasování přestávek citlivá zejména pozornost chlapců: ti byli častěji než dívky nepozorní, když přestávka přišla později.
Při jednom z našich experimentů neprobíhala přestávka venku, nýbrž uvnitř.
Pro toto řešení jsme se rozhodli jako první, protože dopady přestávky strávené uvnitř na pozornost dětí nám mohly pomoci pochopit vliv relativně sedavé přestávky na následnou pozornost.
Pokud by pozornost dětí byla po přestávce strávené uvnitř vyšší než předtím, pak by byla role fyzické aktivity jako takové minimální.
Za druhé pedagogové někdy z principu využívají přestávky uvnitř jako alternativy vůči přestávkám venku.
Výsledky tohoto experimentu jen zopakovaly zjištění o venkovních přestávkách: děti jsou po přestávce pozornější než před ní.
Závěrem lze říci, že tyto experimenty potvrzují představu, podle níž zařazování přestávek v průběhu vyučování usnadňuje pozornost dětí vůči učebním úkolům.
Skutečnost, že těchto výsledků bylo dosaženo prostřednictvím dobře kontrolovaných terénních experimentů a opakují se v řadě studií, vzbuzuje důvěru v jejich platnost.
Vedoucí školští představitelé by proto měli tato zjištění zohlednit při tvorbě vzdělávacích programů.
Pokud tak neučiní, měli by zainteresovaní občané požadovat, aby pedagogové obhajovali přístup, jaký školákům vnucují.
Pracovníci ve školství a politici často vychvalují asijskou vzdělávací praxi, ale měli by vzít v úvahu rovněž asijskou praxi přestávek v kontextu prodlouženého vyučovacího dne a školního roku.
Prodloužení délky vyučovacího dne a školního roku – což je klíčová priorita stoupenců „zodpovědnosti“ – by mohla pozitivně ovlivnit výsledky dětí a současně zajistit rodičům zoufale potřebnou dodatečnou péči o dítě.
Požadavek, aby děti trávily ve škole více času, však nezvýší kognitivní výkon a sociální způsobilost, pokud zároveň neprodloužíme dobu, kterou děti tráví mimo učebnu.
Važme si dobře fungujícího státu
MADRID – Vítězství demokracie a tržní ekonomiky – onen „konec dějin“, jak to slavně označil americký politický filozof Francis Fukuyama –, které mělo být po pádu Berlínské zdi nevyhnutelné, se záhy ukázalo jako pouhý přelud.
Po čínské intelektuální piruetě s cílem udržet vládu jedné strany a současně přijmout za své kapitalistické krédo však vykladači dějin přesunuli pozornost na ekonomiku: ne všichni budou svobodní a mít možnost volit vlastní vládu, avšak kapitalistická prosperita zavládne celosvětově.
Hospodářský rozvrat otřásající Evropou, eroze střední vrstvy na Západě a prohlubující se sociální nerovnost na celém světě dnes nicméně podkopávají vyhlídky kapitalismu na všeobecné vítězství.
Padají nelehké otázky: Je kapitalismus, jak ho známe, odsouzen k zániku?
Přestal být trh schopen vytvářet prosperitu?
Je čínská verze státního kapitalismu alternativním a potenciálně vítězným paradigmatem?
Všeobecné sebezpytování vyvolané těmito otázkami přiživilo stále silnější pochopení, že úspěch kapitalismu nezávisí jen na makroekonomické politice nebo ekonomických ukazatelích.
Stojí na základech v podobě kvalitního vládnutí a vlády zákona – jinými slovy na dobře fungujícím státu.
Západ tuto poučku zásadního významu během boje s komunismem přehlížel.
Studenou válku nevedly jen Spojené státy proti Sovětskému svazu, ale v ideologické rovině také jedinec proti kolektivu.
Při soupeření v čerstvě nezávislých nebo rozvojových zemích se tento ideologický rozkol stal až manichejsky vyhraněným, což vyvolalo zuřivou podezíravost vůči konkurenčním principům, ne-li přímo jejich otevřené odmítání.
V důsledku toho byly sílící státní instituce až příliš často na Západě vnímány jako komunistická proradnost, zatímco sovětský blok vnímal i sebemenší projev individuální svobody a zodpovědnosti jako zárodek kapitalistické kontrarevoluce.
Čelní ekonomové už dlouho tvrdí, že větší spoléhání se Západu na trhy přineslo rychlejší a robustnější hospodářský růst.
Nazírání na stát a na trh prizmatem jejich vnitřního konfliktu však už dnes neodráží realitu (pokud ji kdy odráželo).
Naopak je stále zřejmější, že ohrožení kapitalismu dnes nevyvěrá z přítomnosti státu, nýbrž spíše z jeho absence či nedostatečného výkonu.
Vezměme si nedávné události v Argentině, která čelí jistým ekonomickým ztrátám, neboť obezřetní investoři mají po znárodnění energetického gigantu YPF o této zemi pochybnosti.
Jejich reakce je jen logická, poněvadž investoři hledají bezpečí dobře fungujícího právního systému, který je ochrání před vrtošivými politickými rozhodnutími.
Mexiko slouží jako další důkaz, že samotný trh nestačí.
K tomu, aby kapitalismus prosperoval, jsou nezbytné i výkonné soudnictví a efektivní policie.
V Brazílii má vláda vůbec poprvé odvahu řešit bezpráví v přelidněných favelas lemujících velká města v zemi.
Případně se zamysleme nad prosperitou Ghany a nad tím, jak jde tato prosperita stejně jako v případě Brazílie ruku v ruce se zkvalitněným vládnutím.
Opačný extrém představuje venezuelský prezident Hugo Chávez, který podkopává instituce ve své zemi, tlačí je na trajektorii narkostátu a staví Venezuelu po bok Haiti coby výjimky z nedávného hospodářského úspěchu Latinské Ameriky.
V obecnější rovině platí, že ve světě prosperují ty země, které mají silné a efektivní instituce podporované právním rámcem, jenž zaručuje vládu zákona.
Latinská Amerika a Afrika nejsou jedinými příklady, které toto tvrzení dokazují.
Také vnitřní problémy Evropské unie i její pokračující suverénní dluhová krize zjevně souvisejí se slabostí jejích institucí, a na svém okraji se navíc unie stále potýká s bezzubými demokraciemi.
Na prahu Evropy zase zinscenovaný proces a věznění bývalé ukrajinské premiérky Julije Tymošenkové ohrožuje mezinárodní ekonomické postavení její země.
Zejména pohrdání vládou zákona prezidentem Viktorem Janukovyčem dostalo vztahy mezi Ukrajinou a Evropskou unií na bod mrazu a podpis rozsáhlé dohody o volném obchodu a přidružení byl odložen do propuštění Tymošenkové a dalších politických vězňů.
Politické procesy v Egyptě zase přitahují mezinárodní pozornost a odrazují zahraniční investice.
Zaměříme-li se na Asii, pak Čína ukazuje, jak je pomýlené hledět na státní kapitalismus jako na konkurenční alternativu k liberálnímu kapitalismu.
Přistupovat k oběma systémům jako k alternativám je ve skutečnosti pouhý intelektuální pozůstatek studené války, ostatně jako samotný pojem „státní kapitalismus“.
Čína vykazuje pozoruhodnou adaptabilitu a dělá rázné kroky, aby uvedla v soulad rostoucí moc svých trhů a svého lidu.
Oficiální činitelé přitom uznávají důležitost kvalitního vládnutí, což ilustruje i nedávná snaha ospravedlnit čistku a vyšetřování Po Si-laje jako příklad „zajišťování vlády zákona“ komunistickou stranou.
Adam Smith, tato ikona tržní teorie, tvrdil, že bohatství se vytváří ve chvíli, kdy veřejné instituce umožní „neviditelné ruce trhu“ sladit své zájmy.
Studená válka tuto moudrost překroutila.
Je načase říct jasně a nahlas, že ve světě zbaveném ideologických omezení tehdejší éry je budoucnost kapitalismu spojená s efektivním vládnutím a vládou zákona, a tím i s konsolidací dobře fungujících států.
Dávat, až to zbaví bolesti
Ve své nové knize Konec chudoby popisuji, jak je možné vymýtit do roku 2025 krajní chudobu, avšak pouze za předpokladu, že bohatý svět dodrží svůj slib a pomůže nejchudším zemím.
Aby mohla ekonomika prosperovat a pečovat o investice ze strany soukromého sektoru, jež jsou nezbytné pro dosažení dlouhodobého růstu, potřebuje fungující systém zdravotnictví a vzdělávání, investice do půdních živin a vodního hospodářství a základní infrastrukturu, jako je elektřina a motorizovaná přeprava.
Přesto nejchudší státy, a to ani dobře spravované, nemají k financování těchto investic dostatek zdrojů.
Nedostatek adekvátní zahraniční pomoci patří k největším ostudám na naší planetě a Spojené státy zaostávají nejvíc ze všech.
Je naléhavě potřeba, aby USA procitly do globální reality a začaly plnit své závazky.
Nejznámějším konkrétním slibem bohatých zemí je poskytovat nejchudším státům pomoc ve výši alespoň 0,7% jejich HNP.
Závazek má svůj počátek v době před 44 lety, v roce 1961, kdy Valné shromáždění Organizace spojených národů za svůj cíl přijalo nezbytnost významně zvýšit zahraniční pomoc „tak, aby co nejdříve dosáhla přibližně 1% úhrnu národních důchodů hospodářsky vyspělých zemí.“ Tou dobou byla zahraniční pomoc asi na úrovni 0,5% důchodu bohatých zemí.
Pomoci však nadále ubývalo, slibům navzdory.
Na začátku 90. let se oficiální rozvojová pomoc stále pohybovala kolem 0,33% HNP dárcovských zemí a s nástupem nového tisíciletí poklesla na zhruba 0,22% HNP.
Dnes činí asi 0,25% HNP.
Dlouhodobý úpadek poměru pomoci k HNP však bohatý svět neodradil od toho, aby se znovu a znovu zavazoval, že dosáhne 0,7% HNP, mimo jiné na Summitu Země v Riu roku 1992 a na kodaňském Summitu o sociálním rozvoji v roce 1995.
Na začátku nového milénia se světoví lídři sešli, aby přijali Rozvojové cíle tisíciletí, globální závazek na snížení krajní chudoby na polovinu do roku 2015.
Aby tyto závazky uskutečnili, světoví předáci, včetně prezidenta USA George W.
Bushe, se sešli znovu v mexickém Monterrey a přijali Monterreyský konsenzus ohledně toho, jak průlomu v omezování chudoby dosáhnout.
Bushova osobní účast stojí za povšimnutí, neboť bohaté země opětovně přijaly metu 0,7% HNP a USA se staly signatářem.
Vláda USA často prohlašuje, že v současnosti není vázána žádnými „nahodilými“ číselnými cíli, jako je 0,7% HNP.
Vrcholní představitelé dokonce tvrdí, že USA se nikdy pod takový cíl nepodepsaly.
Avšak USA a další země podepsaly Monterreyský konsenzus, který vyzývá „vyspělé země, které tak ještě neučinily, aby vyvinuly konkrétní úsilí ke splnění cíle 0,7% hrubého národního produktu coby oficiální rozvojové pomoci.“ Jen stěží by to mohlo být jasnější.
Želbohu, USA neprojevily naprosto žádné „konkrétní úsilí“ ke splnění tohoto závazku.
Skutečnost je taková, že oficiální rozvojová pomoc USA dosahuje pouhých 0,15% amerického HNP, což je méně než čtvrtina globálního cíle.
To nápadně kontrastuje se 4% HNP, jež USA utrácejí za svou armádu, letos zhruba 500 miliard dolarů.
Spojené státy tedy vydávají asi třicetkrát víc za armádu než za mírovou rozvojovou pomoc nejchudším zemím.
Z celosvětového hlediska v současnosti existuje pět zemí, které v oblasti pomoci dosáhly 0,7% HNP: Dánsko, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko a Švédsko.
Šest dalších států, všechny v Evropě, si nedávno stanovily kalendář, podle něhož 0,7% HNP dosáhnou do roku 2015.
Jedná se o Belgii, Finsko, Francii, Irsko, Španělsko a Velkou Británii.
Generální tajemník Kofi Annan ve své zprávě před summitem OSN, na němž se v září 2005 sejdou světoví lídři, vyzval všechny dárcovské země, aby do roku 2009 docílili alespoň 0,5% HNP a 0,7% do roku 2015.
Poznamenal také, že země jako Německo a Japonsko, které aspirují na stálé členství v Radě bezpečnosti OSN, mají zvláštní zodpovědnost za globální dohled nad dosahováním stanoveného cíle.
Naneštěstí, ideologičtí mluvčí superboháčů v USA, zejména redakční stránka listu The Wall Street Journal , se nadále staví ostře proti zahraniční pomoci, třebaže jde o pouhých 70 centů ze sta dolarů příjmu!
Když mou knihu kritizovala recenze v těchto novinách, zaznělo, že vyzývám k „dávání, až to bude bolet“.
Chamtivost však má své meze.
Jsem si naprosto jistý, že The Wall Street Journal ve skutečnosti nezastupuje zájmy a názory mnoha, ba možná většiny bohatých Američanů, včetně milionářů a miliardářů, jejichž příspěvky k pomoci chudým mají obrovský význam pro životy milionů lidí.
Mnoho význačných filantropů, například Bill Gates, už razí cestu vpřed.
Věřím, že jen málo majetných lidí by odmítlo přispět malou částí svého ohromného bohatství k naději na každoroční záchranu milionů lidí a na pomoc nejchudším zemím s výstupem na první příčku žebříku hospodářského rozvoje.
Budou vědět nejen to, že zachrání životy lidí, ale také že přispějí k mnohem bezpečnějšímu a hospodářsky úspěšnějšímu světu.
Místo abychom se strachovali, že 70 centů ze 100 dolarů znamená dávat, až to bolí, naším mottem v bohatých zemích by se mělo stát: „Dávat, až to zbaví bolesti.“
Globální kroky ke globálnímu zotavení
WASHINGTON, DC – Globální ekonomika vstoupila do nebezpečné nové fáze.
Cesta k setrvalému zotavení existuje, ale zužuje se.
Abychom po ní dokázali jít, potřebujeme po celém světě pevnou politickou vůli – vůdcovství namísto hry s ohněm, spolupráci namísto soupeření a aktivitu namísto reaktivity.
Jedním z hlavních problémů dneška jsou přílišné dluhy v globální finanční soustavě – v řadách suverénů, bank a domácností, a to především ve vyspělých ekonomikách.
To snižuje důvěru a brzdí výdaje, investice a tvorbu pracovních míst.
Dotčené země zažívají pomalé a zadrhávající oživení, provázené nepřijatelně vysokou nezaměstnaností.
Zhoršila se dluhová krize eurozóny a finanční nápor sílí.
Situaci ještě zhoršuje politická nerozhodnost některých kruhů.
Krizi důvěry může ještě snadno přiživit sociální napětí bublající pod povrchem.
Za takových okolností potřebujeme kolektivní snahy usilující o globální zotavení, které se zaměří na čtyři hlavní politické linie: ozdravení, reformu, hledání rovnováhy a rekonstrukci.
Zaprvé ozdravení.
Dřív než podnikneme cokoli dalšího, musíme uvolnit část bilančních tlaků – na suverénní aktéry, domácnosti i banky –, které by mohly zadusit oživení.
Vyspělé země potřebují věrohodné střednědobé plány stabilizace a snížení veřejného dluhu.
Příliš rychlá konsolidace ale může poškodit zotavení a zhoršit vyhlídky zaměstnanosti.
Řešení existuje.
Věrohodná opatření přinášející a zajišťující ve střednědobém výhledu úspory pomohou vytvořit prostor, který sníží tempo konsolidace, a vyjde tak vstříc současnému růstu.
Samozřejmě, konkrétní cesta je v každé zemi jiná, neboť některé jsou pod tlakem trhů a nemají na výběr, kdežto jiné mají více prostoru.
Dále je rovněž důležité zmírnit tlak na domácnosti a banky.
Co se týče Spojených států, vítám nedávné návrhy prezidenta Baracka Obamy usilující o podporu růstu a zaměstnanosti; pomohly by také důraznější programy snižování jistiny či pomoc majitelům domů, aby dokázali využít nízkých úrokových sazeb.
V Evropě musí suverénní aktéři věrohodnou fiskální konsolidaci rázně vyřešit své finanční problémy.
Pro podporu růstu je navíc potřeba, aby banky měly dostatečné kapitálové nárazníky.
Dalším tématem je reforma, přičemž přední prioritou je finanční sektor.
Dobrou zprávou je, že existuje široká shoda na kvalitnějších kapitálových a likviditních normách s vhodnými zaváděcími opatřeními.
Přetrvávají však významné mezery a je zapotřebí je řešit mezinárodní spoluprací, aby se předešlo regulatorní arbitráži.
Pod reformní prapor bych zařadila i sociální rozměr – především nutnost najít a pěstovat zdroje růstu schopné vytvářet dostatek pracovních míst.
To je obzvlášť důležité pro mladé lidi.
Třetí cíl kolektivního úsilí, hledání rovnováhy, má dva významy.
Zaprvé jde o přesun poptávky zpět do soukromého sektoru, až bude dostatečně silný, aby tuto zátěž snesl.
K tomu ještě nedošlo.
K hledání rovnováhy také patří přenos globální poptávky ze zemí s externími deficity na země hospodařící s velkými přebytky běžného účtu.
Za situace, kdy jsou ve vyspělých ekonomikách nižší výdaje a vyšší úspory, musí na úbytek reagovat klíčové rozvíjející se trhy a zajistit poptávku, která bude dále pohánět globální oživení.
Ani této nové rovnováhy však dosud nebylo dosaženo v dostatečné míře, a pokud vyspělé země klesnou do recese, neunikne jí nikdo.
Čtvrtým politickým imperativem je rekonstrukce.
Řada zemí, včetně těch, kde jsou nízké hladiny příjmů, potřebuje přebudovat své ochranné ekonomické valy, například posílením rozpočtových pozic, aby se ubránily budoucím bouřím.
To také přispěje k zajištění prostoru pro veřejné investice prospívající růstu a pro důležité soustavy sociálního zabezpečení.
Mezinárodní měnový fond – sdružující 187 členských zemí – je za těchto okolností s ohledem na podporu kolektivního úsilí v jedinečném postavení.
Naše poradenství v oblasti politik může vrhnout světlo na naléhavé otázky dne – růst, hlavní slabiny a vzájemnou provázanost.
Naše úvěry mohou zemím v tísni nabídnout potřebný oddech.
A pohlédneme-li za horizont krize, MMF může též přispět k formování bezpečnější a stabilnější mezinárodní finanční soustavy.
Na polovičatá řešení ani na snahy nějak se protlouct není čas. Chopíme-li se příležitosti, dokážeme si z této krize najít cestu ven a obnovit silný, udržitelný a vyvážený globální růst.
Musíme ale jednat rychle – a společně.
Chceme mocné vůdce?
CAMBRIDGE – Celosvětově jako by se šířil trend k silnějšímu autoritářství.
Vladimir Putin úspěšně využívá nacionalismu, aby si upevnil kontrolu nad Ruskem, a přitom se zdá, že je značně oblíbený.
Si Ťin-pching, předsedající narůstajícímu počtu výborů se stěžejními rozhodovacími pravomocemi, je považován za nejmocnějšího vůdce Číny od Mao Ce-tunga.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan nedávno provedl střídání na postu ministerského předsedy za osobu svolnější s jeho úsilím o koncentraci výkonné moci.
Konečně někteří komentátoři se obávají, že stane-li se v listopadu příštím prezidentem USA Donald Trump, mohl by se projevit jako „americký Mussolini“.
Zneužívání moci je staré jako lidstvo samo.
Bible nám připomíná, že když David porazil Goliáše a stal se později králem, svedl Batšebu a jejího muže záměrně poslal do bitvy na jistou smrt.
K úloze vůdce patří využívání moci, a jak proslule varoval Lord Acton, moc korumpuje.
Jenže vůdci bez moci – schopnosti přimět ostatní, aby konali podle jejich vůle – nemohou vést.
Harvardský psycholog David C.
McClelland kdysi rozlišil tři skupiny lidí podle motivace.
Ti, kterým nejvíc záleží na tom, aby dokázali něco lepšího, mají „potřebu výsledku“.
Ti, kdo nejvíc myslí na přátelské vztahy s ostatními, mají „potřebu přináležitosti“.
Konečně ti, kterým jde v prvé řadě o uplatnění vlivu na ostatní, projevují „potřebu moci“.
Příslušníci této třetí skupiny se ukázali jako nejúčinnější vůdci, čímž se vracíme k Actonovi.
Moc samotná ale není ani dobrá, ani zlá.
Jako kalorie ve výživě: příliš malé množství vede k vychrtlosti, příliš velké k obezitě.
Důležitými prostředky omezování narcistické touhy po moci jsou emoční vyspělost a průprava a zásadní význam pro dosažení správné rovnováhy mají vhodné instituce.
Etika a moc se dokážou vzájemně upevňovat.
Etiku lze ale také využívat účelově k posílení moci.
Významem etiky pro vůdce se zabýval už Machiavelli, v prvé řadě ale ve smyslu dojmu, jejž u stoupenců vyvolávají viditelné projevy ctnosti.
Zdání ctnosti je důležitým pramenem měkké moci lídra čili schopnosti dosáhnout svého přitažlivostí namísto přinucení či úplaty.
Ostatně podle Machiavelliho nemají být vladařovy ctnosti opravdové, ale jen naoko. „Dovolím si dokonce tvrdit, že má-li je všechny a drží se jich, jsou na škodu, kdežto budit zdání, že je má, je užitečné.“
Machiavelli také zdůraznil význam tvrdé moci donucování a úplaty, již vůdce musí vyvažovat s měkkou mocí přitažlivosti, „neboť zdali je milován, závisí na jeho poddaných, kdežto zdali je obáván, záleží na něm samém“.
Machiavelli byl přesvědčen, že když je třeba si vybrat, je lepší nahánět strach než být milován.
Uvědomoval si ale také, že strach a láska nejsou protiklady a že opak lásky – nenávist – je pro vůdce obzvlášť nebezpečný.
Starobylý svět italských renesančních městských států byl násilnější a nebezpečnější než svět dnešních demokracií, ale některé prvky Machiavelliho rad jsou pro moderní lídry stále platné.
Kromě lví odvahy Machiavelli velebil také lišáckou úskočnost.
Idealismus bez realismu zřídkakdy změní svět, ale při hodnocení našich moderních demokratických vůdců bychom neměli zapomínat na Machiavelliho ani na Actona.
Měli bychom hledat a podporovat lídry, jimž je vlastní etický rys zdrženlivosti a potřeba výsledku, přináležitosti i moci.
Vedle etiky vůdců je tu ale ještě další aspekt Actonova dilematu: požadavky stoupenců.
Vůdcovství je směsí povahových rysů lídra, požadavků jeho stoupenců a kontextu, v němž se vzájemně ovlivňují.
Ruská veřejnost úzkostně se obávající o své postavení, čínský lid zneklidněný rozbujelou korupcí, etnicky a nábožensky rozdělené turecké obyvatelstvo: tady všude vzniká příhodné prostředí pro vůdce pociťující psychologickou potřebu moci.
Také Trump s cílem ukojit svou narcistickou potřebu moci zesiluje prostřednictvím chytré manipulace televizního zpravodajství a sociálních médií nespokojenost části populace.
Zásadní roli tu hrají instituce.
V počátcích Spojených států si James Madison a další zakladatelé nové země uvědomili, že vůdci ani jejich stoupenci nebudou andělé a že je nezbytné konstruovat instituce tak, aby posilovaly zdrženlivost.
Ze studia republiky antického Říma dovodili, že má-li se předejít vzestupu samolibých vůdců, jako byl Julius Caesar, je nutný institucionální rámec oddělených mocí, v němž frakce vyváží frakci.
Madisonovou odpovědí na možnost nástupu „amerického Mussoliniho“ byl systém institucionálních brzd a rovnovah, který zajistí, aby se USA nikdy nepodobaly Itálii roku 1922 – ani dnešnímu Rusku, Číně a Turecku.
Zakladatelé USA se potýkali s dilematem, jak mocné chceme vůdce.
Svou odpověď nesestavili tak, aby maximalizovali efektivitu vládnutí, ale aby ochránili svobodu.
Řada komentátorů si stýská nad úpadkem institucí, zatímco jiní poukazují na změny – například nástup realitní televize a sociálních médií –, jejichž vlivem zhrubla povaha veřejného diskurzu.
V druhé polovině letošního roku snad uvidíme, jakou odolnost prokáže rámec moci a vůdcovství vytvořený zakladateli USA.
Hrozba pro globální bankovní standardy
LONDÝN – Finanční krize z roku 2008 velmi vynesla do popředí ty, kdo stanovují globální standardy.
Basilejský výbor (který určuje standardy mezinárodního bankovního dohledu) se náhle ocitl na prvním místě finančních zpráv.
Na slavnostních večeřích na Manhattanu a v Kensingtonu se neprobíralo nic jiného než jemnůstky dohody Basel II a všemožná zla, která přináší procyklické kapitálové požadavky.
Vlády, které se dříve podezíravě dívaly na mezinárodní vměšování, náhle dychtivě volaly po přísnějších globálních pravidlech, aby zabránily bankovním krizím přelít se přes hranice a nakazit jiné státy, jako když vypukne asijská chřipka.
Konkrétními důsledky tohoto entuziasmu byly vytvoření Výboru pro finanční stabilitu (FSB), který se zrodil z popela Fóra pro finanční stabilitu na londýnském summitu G-20 v dubnu 2009, a začlenění zástupců všech členských zemí skupiny G-20 mezi klíčové tvůrce pravidel v Basileji i jinde.
Dominance G-7 ustoupila naději, že širší členská základna přinese obecnější shodu a silnější politickou podporu pro navýšení objemu kapitálu v bankovní soustavě.
Všechny tyto změny do jisté míry zafungovaly.
Například regulace Basel III více než zdvojnásobily objem kapitálu, který by jednotlivá banka měla držet, a zvýšily i kvalitu tohoto kapitálu.
Systém se v důsledku toho zdá být o něco bezpečnějším.
Existují však nebezpečné příznaky, že závazek k silnějším globálním standardům – a vlastně k jakýmkoliv společným standardům – je možná na ústupu.
Mnozí lidé tento trend předvídali, avšak z nesprávného důvodu.
Skeptikové varovali, že dosáhnout dohody mezi 20 nebo více zeměmi bude mnohem obtížnější než v případě dvanácti členů předkrizového Basilejského výboru (ten tvořili převážně zástupci evropských zemí, přičemž ostatní svět zastupovaly pouze USA, Kanada a Japonsko).
V praxi se to však neprojevilo jako velký problém.
Basel III byl dohodnut mnohem rychleji než Basel II.
Politický tlak ministrů financí, vyvinutý přes FSB, se ukázal jako účinný.
Nedávná napětí jsou popravdě řečeno staromódnější; obracejí USA proti eurozóně, přičemž Velká Británie a další země vězí někde uprostřed.
USA tlačí na přísnější kontroly vnitřních modelů bank a na limit, o kolik mohou modely banky snížit její aktiva na základě váženého rizika.
Dohoda na těchto takzvaných „podlahách výkonu“ („output floors“) se zatím jeví jako nemožná.
Evropané tvrdí, že půjčky jejich bank firmám jsou už z principu méně riskantní.
Banky v EU koneckonců půjčují více velkým firmám s vyšším ratingem, které vstupují spíše na americké kapitálové trhy, místo aby si půjčovaly od bank.
Ve svých účetních rozvahách také drží více hypoték s nízkým rizikem, neboť v Evropě chybí ekvivalent Fannie Mae a Freddie Mac (dvou kvaziveřejných amerických hypotečních agentur), které „luxovaly“ sekuritizované americké hypotéky.
Basilejský výbor se na svém listopadovém jednání v Santiagu de Chile nápadně neshodl na řešení a přehrál celou otázku nahoru na výbor guvernérů a šéfů dohledu, který se o to znovu pokusí v lednu.
Pravděpodobně nalezne způsob, jak tuto konkrétní jehlu navléknout.
Budoucnost globálních standardů ovšem vypadá nejistěji, než tomu bylo v poslední době.
Od krize v roce 2008 mnoho států sice navenek podporuje rozvoj přísnějších globálních pravidel, ale zároveň přijímá opatření na ochranu vlastních finančních soustav.
Kolaps Lehman Brothers a dalších finančních ústavů ukázal, že velké banky jsou „globální za života, ale národní ve smrti“, abychom použili okřídlený výrok bývalého guvernéra Bank of England Mervyna Kinga.
Jinými slovy je to tak, že když ztroskotá globální banka, musí místní trosky posbírat regulátoři v hostitelské zemi.
Proto byly schváleny požadavky na založení místních poboček s místním kapitálem.
Tytam jsou dny, kdy banky mohly zakládat pobočky po celé planetě s podporou účetní bilance matky.
Dnes je pravidlem subsidiarizace.
A při pohledu vpřed už dnes vidíme, že dva největší hráči v FSB a Basileji mají jinou agendu.
Nastupující americká administrativa Donalda Trumpa už dala najevo podezíravost vůči omezením ze zahraničí a mezinárodním závazkům.
Součástí snahy učinit Ameriku opět velkou pravděpodobně nebude nové nadšení z ještě vtíravějších pravidel formulovaných v Basileji.
Lidé, kteří prosazují zrušení velké části Dodd-Frankova zákona o finanční reformě z roku 2010 ve prospěch vyššího poměru pákového efektu, jak to prosazoval návrh zákona podporovaný kongresmanem Jebem Hensarlingem, si představují jakousi bankovní regulaci „Made in USA“.
Tato myšlenka má sice jisté opodstatnění, ale do současného basilejského rámce by příliš dobře nezapadala.
Evropa čelí jiným trampotám.
Tamní regulátoři se dnes náruživě zaměřují na dopady brexitu, který bude vyžadovat složité úpravy, aby se podařilo vytvořit nový vztah mezi Londýnem a eurozónou.
Hlavní prioritou Evropské centrální banky musí být zachování celistvosti bankovní unie EU, která se ocitla pod tlakem v důsledku brexitu i v důsledku krize ochromující italské banky.
V tomto prostředí bude nesnadné zachovat nadřazenost globálních standardů a zajistit pokračování podpory basilejskému procesu.
Nový generální manažer Banky pro mezinárodní vypořádání Agustín Carstens, někdejší guvernér mexické centrální banky, bude mít klíčovou roli – stejně jako člověk, jenž napřesrok vystřídá Marka Carneyho (současného guvernéra Bank of England) ve funkci šéfa FSB.
Stejně tak je pravděpodobné, že i samotný Basilejský výbor zanedlouho získá nového šéfa.
Švéd Stefan Ingves má příští rok v červnu odejít.
Tito tři noví lídři budou potřebovat veškeré diplomatické dovednosti, aby propluli zrádnými politickými vodami.
V sázce je mnoho.
Pokud závazek vůči globálním standardům ochabne, v dlouhodobém měřítku utrpí všichni.
Země zavedou neslučitelné místní požadavky, které sníží efektivitu využití kapitálu a v případě obnovené finanční nestability učiní systém méně robustním.
Veřejné zdraví na mapě
SEATTLE – Před pětadvaceti lety byl stav veřejného zdraví pro velké populace zhruba stejný, jako když se snaží lékař léčit pacienta bez pořádné diagnózy.
Nemoci, které zkracují životy a způsobují rozsáhlou bolest, nebyly pečlivě sledovány.
Ti, kdo se soustředili na problematiku určitých nemocí, v dobré víře zveřejňovali počty mrtvých, aby si tak pomohli k pozornosti a financování.
Když se však sešla všechna tvrzení, byl součet mnohem vyšší než reálné číslo počtu zemřelých v ten daný rok.
A i když politici měli správná data, obvykle obsahovala pouze příčinu smrti, ne onemocnění, která postihovala žijící.
K řešení tohoto problému jsme v roce 1990 Alan Lopez a já odstartovali projekt Global Burden of Disease (GBD).
Ti s rozhodovacími pravomocemi potřebují informace o největších světových zdravotních hrozbách a o tom, jak se měnily v čase, ve věkových skupinách a s pohlavím, aby tak mohli zajistit, že má každý možnost žít co nejdelší a nejzdravější život.
Aby se zajistilo, že se každé úmrtí bude počítat pouze jednou a také prostřednictvím komplexních statistik o příčinách smrti, dokáže GBD porovnat vliv rakoviny, bolesti zad či deprese.
Umožňuje to také srovnání úrovně zdravotní péče napříč zeměmi.
Studie GBD z roku 1990 a následná opakování pozvedly úroveň měření zdraví populace, čímž poskytly rozhodujícím orgánům spolehlivější a užitečnější informace.
Otevřelo to také mezinárodní komunitě oči s ohledem na důležitost přehlížených nemocí, jako jsou duševní onemocnění či zranění v dopravě.
Dárci jako Světová banka či Nadace Billa & Melindy Gatesových používají data GBD ke správnému směřování svých investic a již více než 30 zemí provedlo vlastní studie o zátěži chorob.
Země jako Austrálie, Botswana, Čína, Mexiko, Norsko, Rwanda, Saudská Arábie a Spojené království používají nálezy GBD pro tvorbu zdravotní politiky.
Výsledky GBD projektu v Číně, který zahájen během politického summitu v roce 2013, zvýšily povědomí o smrtelném vlivu znečištění ovzduší na obyvatelstvo země.
Tato zjištění pomohla upravit snahy čínské vlády o omezení negativního efektu znečištění na zdraví, a čínští vědci jsou v současnosti klíčovými členy globální společné iniciativy.
Když ve Rwandě GBD studie odhalila, že vaření za použití pevných paliv znečišťuje vzduch v místnostech tak, že je častou příčinou úmrtí, spustila vláda program s distribucí jednoho milionu čistých sporáků do nejzranitelnějších domácností.
Rwandští vědci a pracovníci ministerstva zdravotnictví – včetně samotné ministryně – jsou důležitými přispěvateli do GBD.
Díky úsilí více než 1300 spolupracovníků ze 114 zemí se dnes GBD neustále zlepšuje.
Tito spolupracovníci vylepšují modely, na kterých se staví projekt, prověřují výsledky studií, přispívají novými soubory dat a oznamují výsledky médiím, vzdělávacím institucím a politikům.
Poslední studie GBD odhalila, že další z nemocí, co je v mezinárodních rozvojových kruzích zřídka diskutována – bolest spodních zad a krku – je čtvrtou největší příčinou úbytku zdraví na světě.
Zdůraznila také velké tempo epidemiologické přeměny ve středně příjmových zemích a přetrvávání přenosných, těhotenských, novorozeneckých a výživových poruch v subsaharské Africe.
GBD by ale mohlo udělat více k informovanosti politických debat a k pobídnutí akce ke zlepšení zdraví, pokud by bylo schopné poskytnout detailnější rozbor dat. Tvůrci politiky se zodpovídají v prvé řadě svým voličům, jejichž specifické potřeby musí reflektovat.
Odhady o místní zátěži chorobou budou nepostradatelné pro boj s nemocemi jako je ebola, pro kontrolu rostoucího počtu obětí neinfekčních nemocí ve středně příjmových zemích, a také pro splnění Udržitelných rozvojových cílů vztahujících se ke zdraví matek a dětí s subsaharské Africe.
Institut pro zdravotní metriku a vyhodnocení, který vedu, vytváří geoprostorové mapy zatížení chorobami s průlomovou úrovní rozlišení, aby tak rozhodujícím orgánům pomohl lépe využít jejich data.
Tvorba těchto map je možná díky metodám vyvinutým v Malaria Atlas Project, který vytvořil lepší prostorové porozumění malárie, než jaké máme pro jakýkoliv jiný patogen.
Geoprostorové mapy přesně určit oblasti, které dělají vynikající pokrok, což nám umožní identifikovat společenství, která věci dělala jinak než jejich sousedi.
Tyto případové studie mohou umožnit společenstvím replikovat navzájem své úspěchy.
Jedním z příkladů je Cali v Kolumbii, které v 90. letech snížilo množství vražd poté, co starosta Rodrigo Guerrero zpřísnil omezení na alkohol, představil rozvojové programy pro komunity v nejvíce zbídačených oblastech a zavedl dočasný zákaz zbraní na veřejných místech.
Starosta Bogoty, kolumbijského hlavního města, se o programu dozvěděl v Cali a zavedl podobná opatření, která stabilně snížila počet vražd ve městě.
Od té doby pracoval Guerrero s Inter-americkou rozvojovou bankou na vývoji programů, které pomáhají snižovat násilí v komunitách dalších zemí Latinské Ameriky.
V roce 2014 vyhrál Guerrero Roux Prize za jeho využití dat ke zlepšení zdraví, což dále zvýšilo povědomí o jeho práci.
Geoprostorové mapování nám pomůže najít více Rodrigů Guerrerů a podporovat jejich výsledky.
Při tom, jak mezinárodní společenství spojuje síly s cílem najít prostředky potřebné k financování a monitorování pokroku vůči následovníku MDGs, Udržitelným rozvojovým cílům, bude geoprostorové mapování klíčové pro sledování pokroku a ukázání, že je potřeba změny kurzu.
Jsme mnohem dále, než jsme byli v roce 1990, pokud jde o měření zdraví.
Se soustředěnou snahou a dalšími inovacemi můžeme v dalších 25 letech udělat ještě více pokroku a pomoci tak světu vytěžit z našich kolektivních investic do zdraví co nejvíce.
Přístupem „důvěřuj, ale prověřuj" k čisté nule
PEKING – Svět v současnosti čelí trojí krizi: pandemii, klimatické krizi a bezprostřednímu ohrožení biodiverzity.
Namísto silnějšího smyslu pro solidaritu však zažíváme stále větší nedůvěru mezi jednotlivými zeměmi i uvnitř mezinárodních institucí kvůli katastrofální neschopnosti naočkovat svět vakcínami proti covid-19, stále intenzivnějšímu soupeření supervelmocí Spojených států a Číny i nástupu nových fyzických i internetových bezpečnostních hrozeb.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Nikde není tato absence důvěry znepokojivější než v oblasti klimatické politiky.
Naštěstí můžeme právě zde začít tuto důvěru obnovovat.
Implementace Pařížské klimatické dohody z roku 2015 i loňského Glasgowského paktu o klimatu v zásadě spoléhá na to, že každá země bude pod tlakem ostatních.
Tento nástroj je však mnohem slabší v situaci, kdy se množí pochybnosti a podezření.
Autoři čínské klimatické politiky uvádějí, že ať jsou jejich záměry jakékoliv, jejich úsilí bývá z ideologických důvodů mařeno.
A mnohé asijské vlády si kladou otázku, zda jakákoliv americká administrativa může s ohledem na polarizaci americké politiky dávat důvěryhodné dlouhodobé sliby.
Nedůvěra v oblasti klimatické politiky je oboustranná.
Mnozí lidé v Evropě i v Severní Americe pokládali prohlášení čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v OSN v roce 2020, že se Čína hodlá stát do roku 2060 uhlíkově neutrální zemí, za pouhou kouřovou clonu, která má odvrátit pozornost od pokračujících čínských investic do uhelných elektráren.
A když Čína v předvečer listopadové Konference OSN o změně klimatu (COP26) v Glasgowě odmítla dodatečné klimatické závazky, pokládalo se to za další důkaz skutečných čínských záměrů.
Tento stále hlubší propad důvěry se přitom neomezuje na klima.
Odráží se také v nedostatečných investicích do dalších globálních veřejných statků, jako jsou připravenost a reakce na pandemie.
Mnozí lidé proto dnešní napětí přirovnávají k potížím s navazováním mezinárodní spolupráce za studené války.
A přestože jsou tyto analogie často povrchní a zavádějící, tehdejší soupeření supervelmocí USA a Sovětského svazu nám může nabídnout důležitá ponaučení v otázce, jak dnes nastolit nezbytnou míru důvěry.
Nejdůležitější ponaučení je obsažené v zásadě, která tvořila základ některých nejvýznamnějších společných úspěchů USA a Sovětského svazu.
Jak řekl americký prezident Ronald Reagan v kontextu jednání o omezení zbrojení: „Důvěřuj, ale prověřuj.“ Jinými slovy by si všechny strany měly vzájemně důvěřovat, ale zároveň by měly ověřovat dodržování společných závazků na základě dohodnutých kritérií.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Konečným cílem boje proti klimatickým změnám je záchrana planety, což platilo i o touze vyhnout se vzájemnému zničení, která byla hnacím motorem snah o omezení zbrojení během studené války.
Máme také společně dohodnutou metriku – objem emisí skleníkových plynů – a stále větší počet vědeckých důkazů týkajících se kritických úrovní a bodů zvratu.
V jádru přechodu na čistou nulu přitom stojí průhlednost.
Mají-li státy naplnit své proklamované závazky, bude zapotřebí, aby všechny přistupovaly otevřeněji k otázce emisí na úrovni celé ekonomiky.
Mechanismy plánování a oceňování se opírají o transparentnost a ověřitelnost uhlíkových stop, zejména pokud procházejí přes finanční systém.
Finanční regulátoři a představenstva firem musí mít možnost ověřovat si informace, a měřit tak pokrok firem směrem k dosažení cílů čisté nuly.
Kde ovšem začít?
Překvapivé oznámení Číny a USA v Glasgowě, že budou spolupracovat na omezování emisí, by mohlo znamenat začátek něčeho nového a vzrušujícího.
Ačkoliv společná deklarace nápadně postrádá konkrétní ověřitelné závazky, jasně konstatuje ambici obou zemí spolupracovat na řešení klimatické krize.
Dalším krokem by mohla být dohoda USA a Číny na smysluplných ověřovacích mechanismech a případech jejich využití.
Slib Číny, že do roku 2030 zastaví růst svých emisí CO2, by mohl být takovým milníkem.
Ověřovací proces však vyžaduje bezprostřednější cíle.
Těžištěm zájmu by přitom měl být spíš plánovaný přechod Číny na čistou nulu do roku 2060 než její emisní cíl pro rok 2030.
Výměnou za to by USA měly učinit podobné závazky s podobnými lhůtami.
Vytvořením takového procesu ověřování emisí by se mohla začít obnovovat také důvěra rozvíjejících se trhů a rozvojových zemí.
Jejich obyvatelstvo je nefunkčním globálním řízením postiženo nejvíc.
Právě tito lidé musí kvůli dopadům klimatických změn migrovat do velkých měst a právě oni zůstávají bez očkování proti covid-19, protože bohaté země hromadí vakcíny.
Teprve až americko-čínské vztahy vykážou první ověřitelné známky pokroku, můžeme očekávat, že zmíněné státy začnou znovu důvěřovat globálním institucím.
Důležitou roli při obnově důvěry po celém světě mohou hrát multilaterální rozvojové banky.
Díky zkušenostem se zaváděním standardů v terénu mohou tyto instituce pomáhat při ověřování pokroku jednotlivých zemí a zajišťovat, aby výsledek byl spravedlivý a inkluzivní, a to zejména v případě zranitelných populací v rozvíjejících se a rozvojových ekonomikách.
Věrohodné ověřování pokroku při přechodu na čistou nulu tak pomůže obnovit důvěru v multilaterální řešení problémů – od pandemií a klimatických změn až po praní špinavých peněz a kybernetické útoky –, které žádná země nedokáže vyřešit sama.
Má šanci globální klimatická solidarita?
NEW YORK – Navzdory švitoření o klimatickém úsilí na letošním zasedání Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu se současné environmentální vyhlídky světa jeví ponuře.
Překážky jsou tři: popírání změny klimatu, ekonomická stránka snižování emisí skleníkových plynů a politika mitigačních přístupů, která má sklon ke značnému zpátečnictví.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Podle Mezivládního panelu ke změně klimatu je nezbytné globální emise oxidu uhličitého snížit do roku 2030 o 45 % oproti úrovním roku 2010 a pak do roku 2050 zcela eliminovat, abychom měli alespoň přiměřenou naději, že odvrátíme globální oteplení o 1,5°C nad předprůmyslové úrovně. „Potřebujeme rychlé úspěchy,“ varuje Program OSN pro životní prostředí ve své nejnovější zprávě o nedostatcích ve vývoji emisí (Emissions Gap Report), „jinak nám cíl ve výši 1,5°C uklouzne z dosahu.“
To je velice mírné vyjádření.
I když budou splněny současné národně stanovené příspěvky (NDC) přijaté v rámci Pařížské dohody z roku 2015, v roce 2030 budou emise o 38 % vyšší, než bude zapotřebí.
Globální průměrné teploty budou na cestě k nárůstu o katastrofálních 2,9-3,4°C do roku 2100, s pokračujícími vzestupy i poté.
Cíle NDC by bylo nutné zhruba ztrojnásobit, jen aby se oteplení omezilo na 2°C, a musely by se zvýšit pětinásobně, aby bylo dosaženo mety ve výši 1,5°C.
K tomu současný vývoj nesměřuje.
Že by emise CO2 mohly stagnovat, se v nedávné historii zdálo jen v letech 2014-2016, vlivem slabého globálního růstu.
Od té doby podle organizace Global Carbon Project emisí opět přibývá, o 2,7 % v roce 2018 a o 0,6 % v roce 2019.
Situaci ještě zhoršuje to, že v prosinci 2019 bezútěšně neuspěla Konference OSN o změně klimatu (COP25) a nevyústila v žádné nové klimatické závazky ani jasná sdělení o záměrech pro letošní summit COP26 v Glasgow.
Proč se lidstvo tak zdráhá se zachránit?
Zaprvé, mnozí lidé jednoduše prognózy předkládané klimatology nepřijímají.
Popírání je však nejméně závažnou ze tří hlavních překážek.
Vždy bude existovat menšina, pro niž jsou fakta a logika rušivé nepodstatnosti.
Přesto si teď už i americký prezident Donald Trump musí uvědomovat, že změna klimatu podlomí budoucí životaschopnost a ziskovost Mar-a-Lago.
Až se budou časem v reálném světě vršit náklady související s pohromami vyvolávanými klimatem, popírání přestane být až takový problém.
Ostatně průzkum, který v listopadu 2019 uskutečnila Yaleova univerzita, zjistil, že 62 % registrovaných voličů ve Spojených státech už by podpořilo prezidenta, který „vyhlásí globální oteplování za stav národní nouze, pokud nebude jednat Kongres“.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Druhá zásadní výzva spočívá v tom, že emise skleníkových plynů jsou kvintesenciální ekonomickou externalitou.
Změna klimatu neuznává hranice; skleníkové plyny vypouštěné kdekoli nakonec postihnou všechny.
To znamená, že tu je obří problém černých pasažérů.
Za současných okolností bude vždy pro jednotlivce racionální nechat ostatní, aby snižovali své emise, než aby tak činil sám.
Jediný způsob, jak tento problém korigovat, tkví v kolektivní racionalitě čili osvíceném vlastním zájmu.
Očekávat skutečně globální snahu usilující o obecné dobro je však za současného stavu multilateralismu vysoký nárok.
Třetí překážkou je to, že účinné politiky snižování skleníkových plynů neúměrně poškozují chudé (jak globálně, tak v jednotlivých zemích).
Mezinárodní měnový fond nedávno vypočetl, že současná efektivní globální cena emisí CO2 jsou pouhé dva dolary za tunu.
Omezení globálního oteplení na necelé 2°C by však vyžadovalo, aby průměrná efektivní cena do roku 2030 dosáhla 75 dolarů za tunu.
Souhlasím s harvardským ekonomem Kennethem Rogoffem, že pravděpodobně nejlepším řešením změny klimatu, přinejmenším z environmentálního pohledu, by byla jednotná globální daň z uhlíkových emisí.
Při zavedení takové daně by se však průměrné ceny elektřiny pro domácnosti během příštího desetiletí zvýšily v součtu o 45 % a ceny benzinu o 15 %.
S dopady na distribuci bohatství by tudíž bylo těžké se vypořádat i v bohatých zemích, jak zjistila francouzská vláda poté, co se v roce 2018 pokusila zavést mírné zdanění paliv.
Ještě horší je, že od 80. let dochází ve většině vyspělých ekonomik k oslabování účinných mechanismů fiskálního přerozdělování.
Nepoměrně větší distribuční zátěž globální uhlíkové daně by navíc dolehla na chudé země, které doufají, že v nadcházejících desetiletích dosáhnou svižného rozvoje.
Kolem 570 milionů lidí jen v subsaharské Africe nemá přístup k základní elektřině; celosvětově se jejich počet blíží 1,2 miliardy.
Netřeba říkat, že dlouho opožděný růst v rozvojových a rozvíjejících se ekonomikách přinese mohutné vzestupy spotřeby energie a emisí skleníkových plynů.
V Indii, Číně a mnoha dalších zemích v budoucích letech pravděpodobně přetrvá výstavba uhelných elektráren.
Čistá a obnovitelná energie ze slunce a větru bude v těchto zemích fosilní paliva doplňovat, nikoli nahrazovat.
Potíže s výkyvy větrné a solární energie znamenají, navzdory pokrokům ve vývoji technologie akumulace elektřiny v bateriích, že přetrvá úloha fosilních paliv a jaderné energetiky.
Vezměme si Indii, na niž připadá 7 % ročních globálních emisí skleníkových plynů, takže je čtvrtým největším producentem emisí, po Číně (27 %), USA (15 %) a Evropské unii (10 %).
Je tomu tak navzdory faktu, že indická spotřeba energie na obyvatele je oproti Americe zhruba desetinová.
I když se toto číslo do roku 2030 zdvojnásobí, bude stále dosahovat jen poloviny toho, kde byla Čína v roce 2015.
Země jako Indie a státy subsaharské Afriky neobětují kvůli snižování emisí svůj hospodářský rozvoj.
Jediným způsobem jak provést kvadraturu tohoto kruhu je rozšířit finanční pomoc rozvojovým a rozvíjejícím se ekonomikám, které procházejí nevyhnutelně energeticky náročným rozvojem, aby si mohly dovolit externalitu skleníkových plynů vhodně strmým zdaněním emisí internalizovat.
Vytrvalé programy rozsáhlé mezinárodní pomoci jsou bohužel nesmírně nepopulární.
Vzhledem k tomu, že neuspokojivá je už domácí fiskální solidarita, ta přeshraniční patrně nemá šanci.
Dokud se tohle nezmění, existenční krize, kterou si sami způsobujeme, se bude jedině zhoršovat.
Mýty o migraci versus ekonomická fakta
WASHINGTON, DC – Devatenáctého prosince 2018 odhlasovalo Valné shromáždění Organizace spojených národů přijetí Globálního kompaktu pro bezpečnou, řízenou a legální migraci.
Dohoda byla schválena 152 hlasy, pět hlasů bylo proti a dvanáct se zdrželo.
Zastánci přijetí označovali dohodu za krok k humánnějšímu a spořádanějšímu řízení migrace, avšak odpor vůči ní zůstává silný.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Kompakt není právně závaznou smlouvou a nezaručuje migrantům nová práva.
Jeho 23 cílů bylo sepsáno na základě dvouletých inkluzivních diskusí a celkem šesti kol vyjednávání, která se konkrétně zaměřovala na vytvoření rámce mezinárodní spolupráce, jenž by příliš nezasahoval do vnitřních záležitostí jednotlivých zemí.
Vzhledem k mnoha nepochopením kompaktu stojí za to podívat se blíže na problém migrace – a také na obrovský přínos, který může dobře řízený systém migrace znamenat pro hostitelské i domovské země migrantů.
Hnacím motorem migrace je v první řadě absence ekonomických příležitostí doma.
Vzhledem k tomu, že úroveň příjmů ve vysokopříjmových zemích je více než sedmdesátkrát vyšší než v zemích s nízkými příjmy, těžko někoho překvapí, že mnoho lidí v rozvojovém světě cítí nutkání zkusit štěstí jinde.
Tento trend dále posilují demografické změny.
Zatímco vysokopříjmové země se potýkají se stárnutím populace, v mnoha zemích s nižšími příjmy roste počet práceschopných obyvatel a mladých lidí.
Rovněž technologické disrupce vyvíjejí tlak na trhy práce.
Podle nedávné zprávy Světové banky navíc tuto tendenci urychlí klimatické změny, které v nadcházejících desetiletích vyženou z domovů odhadem 140 milionů lidí.
Navzdory všeobecnému přesvědčení se však téměř polovina migrantů nepřesouvá z rozvojových do rozvinutých zemí.
Migrují spíše mezi rozvojovými zeměmi, často v rámci téhož regionu.
Navíc stoupá podíl zpětné migrace, kterýžto fakt se často přehlíží – v mnoha případech je to dáno tím, že byl migrantům odepřen vstup na trh práce nebo jim vypršela pracovní smlouva.
V posledních dvou letech například výrazně klesl počet nově registrovaných zaměstnanců z jižní Asie ve státech Perského zálivu – od 12% do 41%.
Počet potenciálních navrátilců z Evropy – uchazečů o azyl, jímž byla odmítnuta žádost nebo u nichž se zjistilo, že nemají doklady – se v letech 2011 až 2017 čtyřnásobně zvýšil na 5,5 milionu osob.
Počet potenciálních navrátilců ze Spojených států se ve stejném období více než zdvojnásobil na více než tři miliony osob.
Na vzestupu je i zpětná migrace ze Saúdské Arábie a Jihoafrické republiky.
Migranti, kteří zůstávají v hostitelských zemích, značně přispívají ekonomice.
Ačkoliv je migrantů odhadem 266 milionů, a představují tak jen asi 3,4% světové populace, k HDP přispívají více než devíti procenty.
Aby toho dosáhli, musí migranti překonávat značné bariéry hospodářského úspěchu.
Například nekvalifikovaní dělníci, zejména ti z chudých zemí, často platí velmi vysoké provize – které mohou v některých cílových zemích převyšovat celý roční příjem migranta – bezskrupulózním zprostředkovatelům, aby našli zaměstnání mimo svou vlast.
Proto je jedním z cílů trvale udržitelného rozvoje (SDG) také snížení nákladů na přijímání pracovníků.
Migrace znamená velký ekonomický přínos rovněž pro domovské země.
Migranti sice utrácejí většinu mzdy v hostitelských státech – a zvyšují tam poptávku –, ale zároveň mají tendenci posílat peníze domů a podporovat své rodiny.
Je známo, že tyto takzvané remitence přesahují objem oficiální rozvojové pomoci.
V loňském roce se remitence do nízkopříjmových a středněpříjmových zemí zvýšily o 11% na 528 miliard dolarů, a přesáhly tak příliv přímých zahraničních investic do těchto zemí.
[Obrázek 1]
Celosvětově je největším příjemcem remitencí Indie (80 miliard dolarů), po níž následují Čína, Filipíny, Mexiko a Egypt.
Vyjádřeno jako podíl HDP byly největšími příjemci Tonga, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Nepál.
Růst remitencí během roku 2018 byl dán zlepšenými podmínkami na trhu práce v USA a zotavením toků z Ruska a států Perského zálivu.
Přesto není potenciální schopnost remitencí podporovat trvale udržitelný rozvoj zcela naplněna.
Významnou překážkou jsou vysoké náklady spojené s převodem peněz.
[Obrázek 2]
Migranti, kteří posílají peníze domů, platí v průměru 7% ze zasílané částky za převod samotný, a to kvůli slabé konkurenci na trhu remitenčních služeb – která je výsledkem přísných regulací s cílem potírat finanční kriminalitu typu praní špinavých peněz – a také kvůli používání neefektivních technologií.
Chceme-li dosáhnout cíle SDG v podobě snížení převodních nákladů pod 3% – což by podpořilo pokrok při plnění dalšího cíle zvýšit celkový objem remitencí –, musí jednotlivé země tyto slabiny řešit.
My tyto často přehlížené způsoby, jimiž může migrace podporovat rozvoj, bedlivě sledujeme kvůli jejich vazbám na indikátory SDG.
Nedávný výzkum však boří i další migrační mýty a například dokládá, že migranti nepředstavují značnou fiskální zátěž pro hostitelské země a nestlačují mzdy málo kvalifikovaných domácích pracovníků.
Migrační toky sílí – a tento trend bude pokračovat.
Rozdrobené migrační politiky opírající se o lidové mýty nemohou tento proces efektivně řídit, natož aby dokázaly využívat příležitostí k podpoře rozvoje, které migrace vytváří.
To dokáže jen koordinovaný přístup, jehož vize je obsažena v globálním kompaktu.
Celosvětová cena domácího násilí
PRAHA – Domácí násilí vyjde svět 25krát dráž než války a terorismus, zjistil výzkum, který pro Centrum Kodaňského konsensu uskutečnili James Fearon ze Stanfordovy univerzity a Anke Hoefflerová z Oxfordské univerzity.
Prozkoumáním různých druhů násilí Fearon a Hoefflerová zjistili, že celosvětové náklady konfliktů – včetně ekonomických důsledků úmrtí zapříčiněných válkami a terorismem, výdajů souvisejících s uprchlíky a obecných hmotných škod – činí ročně v součtu asi 0,2 % globálního HDP.
Oproti domácímu násilí se jedná o trpasličí číslo.
Náklady domácího násilí dosahují ročně v úhrnu neuvěřitelných 5,2 % globálního HDP.
Nicméně objem poznatků a financí zaměřených na řešení problému domácího násilí je oproti výdajům za snahy dosáhnout mezinárodního míru nepatrný.
V posledních letech se domácímu násilí dostává větší pozornosti v Indii; šokující příběhy tamní extrémní brutality pronikly do zpráv po celém světě.
Jelikož je Indie domovem přibližně pětiny světové populace, nalezení přenositelných řešení tohoto problému by mohlo mít dalekosáhlé důsledky pro zbytek světa.
Indické genderové nerovnosti jsou hluboce zakořeněné, podobně jako v mnoha jiných zemích.
Už vzhledem k samotnému počtu tamních obyvatel by ale jakékoli smysluplné snížení míry domácího násilí mohlo na generace proměnit miliony životů.
Poslední Národní průzkum rodinného zdraví, který se v Indii uskutečnil, ukázal, že tělesné či sexuální násilí v manželství zažilo 29 % vdaných žen ve věku 15-49 let.
To znamená, že domácím násilím pravděpodobně jen letos utrpí miliony indických žen.
V pobřežním státě Ándhrapradéš nedávno Centrum Kodaňského konsensu spolupracovalo s Tata Trusts, jednou z nejstarších indických dobročinných organizací, s cílem určit nejlepší strategické přístupy k řešení největších problémů státu.
Řadou místních potíží, od zadluženosti mimořádně chudých sedláků přes kvalitu vzdělávání po výskyt tuberkulózy a duševní zdraví dospívajících, se zabývalo víc než 30 výzkumníků, včetně nositele Nobelovy ceny Finna Kydlanda.
Dva z deseti nejlépe hodnocených přístupů k těmto důležitým problémům, které jsme určili, se týkaly domácího násilí.
Na škále různých přístupů k řešení problematiky domácího násilí se málokteré opírají o empirické doklady účinnosti.
Nový výzkum Srinivase Raghavendry, Mrinala Chadhy a Naty Duvvuryové z Irské národní univerzity (NUI) v Galway však určil dva prověřené postupy, které zahrnují nejen reakci záchranné sociální sítě na domácí násilí, ale i snahy o změnu postojů veřejnosti.
Jeden přístup je založen na projektu SASA!, který pracuje s celými komunitami s cílem zvyšovat povědomí o tom, jak uplatňování mužské moci nad ženami může podněcovat násilí na ženách a zvyšovat výskyt HIV/AIDS.
SASA! ukazuje, jak jednotlivé komunity mohou samy snižovat společenskou přijatelnost násilí.
Tento přístup se poprvé uplatnil v Ugandě a dnes už byl využit ve více než 20 zemích, za cenu pouhých 15 dolarů na osobu.
Další intervence, která se osvědčila v Jižní Africe, spojuje mikropůjčky pro ženy s osvětou o domácím násilí, genderových normách, sexualitě a ženských právech.
Zatímco drobné financování zajišťuje, že ženy mají prostředky, aby se uživily, přidaná osvěta je vybaví nástroji k tomu, aby dokázaly zlepšit svou tělesnou a emoční pohodu.
Výzkumníci z NUI Galway na základě důkazů zjistili, že tyto vzory by bylo možné přizpůsobit pro Ándhrapradéš, kde žije 1,7 milionu žen ve věku 15-59 let pod hranicí chudoby a v uplynulém roce byly v partnerském vztahu.
(Domácí násilí postihuje ženy na všech příjmových úrovních, ale tyto programy se zaměřují konkrétně ženy s nižšími příjmy.)
Celkové náklady na řízení těchto programů by činily 23,5 milionu dolarů, respektive 19,5 milionu dolarů.
Extrapolace výsledků průzkumu, kde odpovídali respondenti sami, naznačuje, že každoročně je partnerem napadeno víc než 500 000 z těchto 1,7 milionu žen.
Na základě dřívějších studií se přitom ví, že každá z těchto žen pravděpodobně nezažije fyzické týrání jen jednou nebo dvakrát za rok, ale v průměru osmkrát ročně.
Uvažme nyní, že u obou uvedených programů bylo prokázáno snížení domácího násilí o zhruba 55 % a přínosy podle odhadu přetrvají nejméně čtyři roky.
Každý z nich samostatně by dokázal každý rok zachránit deset životů a předejít mnohem vyššímu počtu fyzických zranění.
Škody způsobené násilím tím navíc nekončí.
Průzkumy ukazují, že každý domácí útok přivodí ženě neschopnost na průměrně 5,5 dne.
Ekonomické náklady takového násilí pak lze odhadnout součtem neodvedené placené práce s hodnotou neplacených domácích prací a volného času.
Použitím tohoto přístupu badatelé z NUI Galway dokládají, že pomoc oněm 1,7 milionu žen v Andhrapradéši by mohla zajistit celkový přínos v hodnotě kolem 550 milionů dolarů.
Každý vynaložený dolar by díky úbytku utrpení generoval společenské přínosy v hodnotě přesahující 27 dolarů.
Tato zjištění, společně s dalšími doporučeními ohledně vzdělávacích a výživových politik, byla předložena ministerskému předsedovi Andhrapradéše, Naru Chandrababu Naidovi, který požádal o akční plán.
Důkazy naznačují, že ze zkušeností Andhrapradéše by se mohlo poučit mnoho dalších států v Indii a po celém světě.
Přínos by z toho měly jak budoucí generace žen a dívek, tak celá ekonomika.
Jak naočkovat všechny země
WASHINGTON, DC – Pandemie covidu-19 doopravdy neskončí, dokud nebudou vakcíny dostupné všem, včetně lidí v nejchudších zemích světa.
Nejlepší naději na zastavení šíření nákazy, záchranu životů a ochranu živobytí nabízí celosvětová vakcinace.
Lidé dokážou uplatnit svůj potenciál, jedině když budou moci znovu studovat, pracovat, cestovat a stýkat se za pevného vědomí, že jsou v bezpečí před covidem-19.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Je tudíž naléhavě nezbytné distribuovat vakcíny v širším rozsahu.
Pandemie zatím zhoršuje nerovnost, jelikož nejsilněji postihuje ty nejchudší a nejzranitelnější.
Ženy, děti, chudí a pracující v neformálním sektoru platí v rozvojových zemích mimořádně vysokou cenu, neboť jim covid-19 bere obživu, zavírá školy a znemožňuje naléhavé sociální výdaje.
Odklady rozjezdu očkovacích kampaní v rozvojových zemích prohlubují globální nerovnost a ponechávají stamiliony starších a zranitelných lidí v ohrožení.
Nadále naléhám na země s dostatečnými zásobami vakcín pro své nejzranitelnější občany, aby další dávky co nejdřív uvolnily pro rozvojové země, které mají připravené očkovací programy.
Některé země už postoupily daleko za vakcinaci svých nejohroženějších občanů.
Mnohé jiné však ještě nedostaly žádné dávky, natož aby je ve větším měřítku aplikovaly rizikovým skupinám.
Mnohé z nejchudších zemí mají omezené vakcinační kapacity a k tomu, aby naočkovaly velký díl svých nejohroženějších skupin, budou potřebovat několik měsíců.
Tento nelogický přístup – využívání omezených množství vakcín k ochraně málo ohrožených populací v hrstce zemí, zatímco země s nízkými a středními příjmy donekonečna čekají na zásilku dávek – nedává smysl nikomu.
Bude ztraceno víc životů, vzroste nerovnost globálního hospodářského růstu a riziko plynoucí z nových variant koronaviru bude vyšší i pro země s vysokou proočkovaností, než kdyby byly vakcíny dostupnější pro rozvojové země.
Čím déle bude trvat dosažení široké proočkovanosti zranitelných skupin, tím vyšší bude v letech 2021 a 2022 riziko krajní chudoby, která zase vyvolá budoucí zdravotní a sociální krize.
Uskutečnění rozsáhlé vakcinační kampaně je nesnadný podnik pro každou zemi, ale její logistika je obzvlášť náročná pro země s omezenými zdroji a křehkými zdravotnickými soustavami.
Probíhající covidová pohroma v Indii a vzestup počtu nakažených a zemřelých v Latinské Americe jsou chmurné připomínky toho, že pro ty nejchudší na světě je pandemie stejně zlá jako dřív.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Úspěšné globální očkovací úsilí se musí opírat o tři pilíře.
Zaprvé, země s dostatečnými zásobami vakcín by měly okamžitě uvolnit dávky pro zranitelné lidi na celém světě.
To může znamenat uplatnění opcí a nasměrování vakcín do jiných zemí nebo jasné sdělení výrobcům, že mohou rychle odesílat zásoby, aniž by se vystavili právním rizikům.
Anebo by součástí mohlo být opravdové splnění závazků vůči fondu COVAX, zřízenému mezinárodním společenstvím s cílem spravedlivě alokovat očkovací dávky chudším zemím.
Světová banka už má k dispozici radou schválené financování v 22 rozvojových zemích a do poloviny roku se očekává několik desítek dalších v rámci urychleného postupu, který jsme použili pro nouzovou covidovou pomoc v roce 2020.
Těchto 12 miliard dolarů může usnadnit rychlé nasazení vakcín napříč zdravotnickými soustavami a v případě potřeby uhradit nákupy a přepravu vakcín.
Zásadní význam mají standardizované, transparentní smlouvy, které zajistí poctivou a spravedlivou distribuci.
Pokud budou dodávky vakcín procházet přes COVAX, který předpokládá naočkování nejzranitelnějších 20 % populací v jednotlivých zemích, financování Světové banky bude možné použít na pomoc s distribucí a k nákupu dalších zásob k vakcinaci více lidí.
Zadruhé potřebujeme větší transparentnost ohledně smluv mezi vládami, farmaceutickými společnostmi a organizacemi zapojenými do výroby a distribuce vakcín, aby bylo možné efektivně cílit financování a aby země mohly plánovat příjem a nasazení.
Zásadní je to i proto, abychom umožnili investice soukromého sektoru, jichž bude zapotřebí k rozšíření nabídky.
Světová banka v tomto duchu spouští tento týden ucelený online portál, který poskytne snadný přístup k informacím o našich projektech, včetně jednotlivých operací financování zemí.
Portál bude také obsahovat posouzení vakcinační připravenosti, s jehož uskutečněním jsme během uplynulého půlroku pomohli ve více než 140 zemích, v úzké spolupráci s Vakcinační aliancí Gavi, Globálním fondem, Světovou zdravotnickou organizací a UNICEF.
Online portál Banky je tedy také pobídnutím výrobců vakcín, odběratelů a zprostředkovatelů, aby následovali našeho vzoru, a další naléhavou žádostí vůči těm, kdo ovládají zásoby schválených vakcín, aby je uvolnili pro bezpečné a finančně dobře zajištěné programy jejich nasazení.
Třetím pilířem je zvýšená produkce vakcín.
Mezinárodní finanční korporace (IFC), odnož Skupiny Světové banky v soukromém sektoru, už do zdravotnictví investovala přes 800 milionů dolarů, mimo jiné do výrobců vakcín.
V současnosti má na cestě dalších 1,2 miliardy dolarů prostřednictvím Platformy globálního zdraví, finančního mechanismu ve výši čtyř miliard dolarů vytvořeného s cílem pomoci uspokojit bezprostřední potřebu vakcín, lékařského vybavení a zdravotnických služeb.
IFC aktivně spolupracuje s vládami a firmami na raných fázích vývoje komerčně životaschopných záměrů farmaceutické výroby, včetně výroby vakcín proti covidu-19.
Pandemie přetížila zdravotnické soustavy po celém světě, včetně nejvyspělejších zemí.
Teď je musíme posílit, nejen proto, abychom zvládli očkovací úsilí, ale také abychom zajistili prevenci a léčbu covidu-19 a zabezpečili celou škálu nezbytných zdravotnických služeb.
Globální očkovací kampaň proti covidu-19 bude největší v dějinách – bezprecedentní co do rozsahu, rychlosti i složitosti.
Naším cílem musí být uskutečnit ji co nejrychleji, v maximální šíři a co nejbezpečněji, ponaučit se z toho, co se osvědčilo a co nikoliv, a upevnit připravenost a odolnost s ohledem na budoucí krize.
Jak se zotavit z globální katastrofy
PALO ALTO – V době, kdy se globální ekonomika utápí v recesi a finanční krizi, přijali vedoucí představitelé všude na světě řadu monetárních, finančních a fiskálních opatření.
Ekonomiky se však dál smršťují, nezaměstnanost stoupá a bohatství se snižuje.
Politické reakce jednotlivých zemí se liší od umírněných po razantní.
Čína schválila stimulační balík v objemu 6% HDP, který se zaměřuje (především) na infrastrukturu; Spojené státy uzákonily dvouletý balík výdajů a slev na dani v objemu 800 miliard dolarů.
Federální rezervní systém a Bank of England snížily krátkodobé úrokové cíle téměř na nulu a uskutečňují politiku „kvantitativního uvolňování“ – tedy nepřetržitých peněžních injekcí.
Navzdory tomu všemu zůstávají mohutné nadměrné bankovní rezervy nerozpůjčené.
Během japonské „ztracené dekády“ nakupovala Bank of Japan většinou japonské vládní dluhopisy, zatímco Fed se snaží znovuotevřít sekundární trhy pro sekuritizované soukromé půjčky (které jsou v USA stejně důležité jako půjčky bankovní), nakupuje cenné papíry kryté hypotékami, spotřebitelské a firemní půjčky a také dluhopisy amerického ministerstva financí.
Bank of England zase nakupuje britské vládní dluhopisy („gilts“).
Evropská centrální banka vzhledem k silným obavám z inflace reaguje pomaleji.
Americká vláda dnes pojišťuje, půjčuje nebo utrácí více než 10 bilionů dolarů, od záruk za prostředky na peněžních trzích přes sanaci AIG až po swapové linky Fedu podporující zahraniční centrální banky.
Analogické záruky a sanace bank se objevily i v ostatních velkých ekonomikách (v případě Evropy nehraje tuto roli ECB, nýbrž národní vlády).
Fiskální reakce – daňové škrty a zvyšování výdajů – se značně liší, přičemž v Evropě vykazující větší averzi k dluhům je poněkud vlažnější než v USA a Číně.
USA postrkávají Evropu k většímu fiskálnímu stimulu, zatímco Evropané tlačí na USA, aby přijaly přísnější a globálně koordinovanější finanční regulaci.
Budou sanace ve finančním sektoru a fiskální stimuly fungovat, když se úroky blíží nule?
A co jiného by se dalo dělat?
Pokud jde o fiskální opatření, empirické důkazy naznačují, že tři čtvrtiny spotřeby jsou založeny na dlouhodobějších hospodářských vyhlídkách, nikoliv na krátkodobém disponibilním příjmu.
Většina dočasných slev na dani se proto nepřetaví ve výdaje, nýbrž v úspory.
Zaměření úlev na lidi s nedostatkem likvidity, zejména na nezaměstnané, je o něco málo efektivnější a také humánnější.
Podle některých lidí představují výdaje do infrastruktury velký keynesiánský „multiplikátor“, tedy růst příjmů převyšující počáteční výdaje (odhady hovoří až o jedenapůlnásobku počátečního zvýšení výdajů).
Výdaje do infrastruktury jsou však obvykle pomalé – a téměř vždy je silně motivují úzkoprsé politické ohledy.
Ani intenzivní stimulace infrastruktury v objemu 15-20 bilionů jenů ročně nezabránila v Japonsku „ztracené dekádě“.
Stejně tak neukončily americké vládní výdaje velkou hospodářskou krizi (v roce 1939, deset let po nástupu deprese, přesahovala nezaměstnanost stále 15%).
Efektivnější stimul by urychlil výdaje, které je stejně zapotřebí realizovat.
Případně by snížil daně s cílem změnit kalkulaci rentability propouštění u firem a výdajů u spotřebitelů – například formou odpuštění daně ze mzdy firmám a zaměstnancům na jeden rok nebo odpuštění části či celé daně z obratu, případně federální daně z přidané hodnoty.
Ještě lepší by bylo trvalé snížení sazeb a regulace budoucích výdajů.
Před drahým fiskálním stimulem by se však vlády měly mít na pozoru.
Za každý vynaložený dolar pravděpodobně vytvoří jen malý polštář zaměstnanosti a příjmů, přičemž obsluha hromadícího se velkého dluhu zbrzdí dlouhodobý růst – buďto tím, že si vynutí podstatné zvýšení daní či snížení výdajů v budoucnu, anebo tím, že přinutí centrální banky popustit uzdu inflaci.
Čína se rozhodně ošívá kvůli obavám z bezpečnosti dluhopisů amerického ministerstva financí, které má v držení.
Dostatečné kvantitativní uvolňování teoreticky brání budoucí inflaci, neboť motivuje lidi k okamžitým nákupům velkých položek, jako jsou automobily a spotřebiče, což brání zvyšování cen v pozdější době.
(V praxi je to však experiment.)
Vysoká a stále rostoucí inflace vytváří obrovské náklady a těžko se obrací.
Po zmírnění poklesu musí centrální bankéři zastavit obrovský příliv likvidity, než se zvedne inflace, což bude choulostivý manévr.
V podstatě však jde o to, že lepší politika může přinejlepším zmírnit ekonomické důsledky této strašlivé recese.
Ze současné šlamastyky v brzké době zcela nevybředneme.
Po recesích někdy následují silná zotavení, avšak zotavení po finančních krizích jsou vždy nesmírně bolestná, časově náročná a traumatická.
Ekonomové Ken Rogoff a Carmen Reinhartová uvedli, že velké finanční krize uplynulého století trvaly v obvyklém případě pět nebo více let.
V případě mnoha předchozích bankovních krizí byla tvrdě zasažena jen určitá země nebo region (Argentina, Japonsko atd.).
Tentokrát však značně trpí prakticky všechny ekonomiky a bankovní krize je globální.
Politici budou dál řešit tento problém všemi dostupnými prostředky, ovšem rozplétání dlužních vztahů rozbujelých během boomu nějakou dobu potrvá.
V časech vážné ekonomické tísně hledají politici překotně řešení a někteří lidé ztrácejí důvěru v ekonomický systém jako takový.
Během velké hospodářské krize v 30. letech bylo koneckonců běžné, že se západní intelektuálové utíkali ke komunismu a centrálnímu plánování jako k vysněnému všeléku.
A navzdory zhroucení komunismu se někteří z nich z tohoto intelektuálního výletu již nikdy nevrátili.
Samozřejmě neexistují žádné argumenty, proč se vracet k socialismu a centrálnímu plánování.
Jakmile se však ekonomika odpojí od vládních infuzí, budeme potřebovat lépe regulovaný finanční systém.
Jakákoliv finanční instituce, která je příliš velká nebo příliš provázaná s ostatními, než aby mohla padnout, nebo která by se takovou brzy mohla stát, musí být přísně regulována a monitorována v reálném čase na rizikovou a kapitálovou přiměřenost, jinak bude rozdrobena na menší firmy.
Do té doby nezbývá než doufat, že pánové Bernanke, King, Trichet i ostatní guvernéři centrálních bank po celém světě nastaví přibližně správnou monetární strategii a že naši politici nebudou utápět obrovské částky v neúčinných fiskálních stimulech.
Globální strategie pro riziko katastrof
SENDAI – Současná úroveň rizika katastrof je alarmující.
Škody na komerčních a obytných budovách po celém světě dosahují v průměru 314 miliard dolarů ročně, přičemž 85% této zátěže nese soukromý sektor.
Nová zpráva Organizace spojených národů současně ukazuje, že investice do snížení rizika katastrof ve výši 6 miliard dolarů ročně mohou uspořit až 360 miliard dolarů.
Stovky manažerů firem, kteří si tyto dramatické náklady – a potenciální přínosy – uvědomují, se připravují na konferenci OSN o snižování rizika katastrof, jež se uskuteční v japonském Sendai.
Když se před deseti lety konalo poslední podobné setkání, soukromý sektor na něm téměř neměl zastoupení.
Tentokrát se firmy a podnikatelé zúčastní v plné síle a budou zkoumat řadu různých drahocenných příležitostí.
Japonský region Tóhoku, kde se konference uskuteční, je živoucí připomínkou, jak silný je ekonomický dopad katastrofy i daleko od jejího epicentra.
Před čtyřmi lety zpustošilo tuto oblast velké zemětřesení a cunami a výroba japonských automobilů se snížila téměř o polovinu.
Finanční škody se však nezastavily na hranicích Japonska; v přímém důsledku japonského zpomalení poklesla výroba automobilů v Thajsku přibližně o 20%, v Číně o 50% a v Indii o 70%.
Rizika spojená s globalizovanou produkcí skýtají obrovské odměny těm, kdo vědí, jak je správně řídit.
Proto velké firmy jako PricewaterhouseCoopers, Hindustan Construction Corporation, AbzeSolar, Swiss Re, AECOM, AXA Group, IBM a další – reprezentující mnoho sektorů a zahrnující všechny regiony – spolupracují s experty OSN na zkvalitnění globálních strategií řízení a snižování rizika katastrof.
Tato úroveň zapojení firem je dobrým příslibem prosazení nového přístupu ke globální prosperitě: šetrného vůči planetě a citlivého vůči lidem.
Konference o snižování rizika katastrof v Sendai je ostatně jen první z řady významných mezinárodních setkání plánovaných na letošní rok.
Po Sendai se vedoucí světoví představitelé sejdou v červenci v Addis Abebě, kde budou diskutovat o financování rozvoje, poté na zářijovém setkání v New Yorku přijmou novou rozvojovou agendu a v prosinci se znovu setkají v Paříži, aby dospěli ke smysluplné dohodě o klimatických změnách.
Celkově si lze od těchto setkání slibovat, že dají popud k transformativní akci, která dokáže nasměrovat svět na bezpečnější a trvale udržitelnější dráhu vedoucí k větší prosperitě.
Trvalá udržitelnost začíná v Sendai, a to ze tří hlavních důvodů.
Za prvé snižování rizika katastrof vyžaduje už ze samotné podstaty předběžné plánování.
Za druhé investice do této oblasti podporují jak trvale udržitelný rozvoj, tak i aktivní boj proti klimatickým změnám.
A za třetí je pomoc těm, kdo jsou vůči katastrofám nejzranitelnější, ideálním výchozím bodem snahy pomoci všem lidem stanovením všeobecných cílů rozvoje a klimatických změn.
V posledních 12 měsících se v Indii, na Filipínách i jinde podařilo zachránit tisíce životů díky kvalitnějším předpovědím počasí, systémům včasného varování a evakuačním plánům.
Pokroky v oblasti snižování rizik, které zabezpečují výdobytky získané rozvojem a podnikatelské investice, musí držet tempo s pokrokem v oblasti připravenosti na katastrofy a současně musíme dělat moudrá rozhodnutí, jež vytvoří větší příležitosti do budoucna.
Experti například odhadují, že 60% půdy, která bude do roku 2030 urbanizovaná, zatím není developersky připraveno.
Firmy, které ve svých konstrukčních plánech zohlední riziko katastrofy, se vyhnou mnohem vyšším nákladům spojeným s dodatečným zabezpečováním.
Obecněji řečeno bude svět v příštích 15 letech významně investovat do městské infrastruktury, energetiky a zemědělství.
Budou-li se tyto výdaje zaměřovat na nízkouhlíkové zboží, technologie a služby, dostaneme se na cestu k vytvoření odolnějších společností.
Stále více sektorů si to uvědomuje.
Na summitu o klimatu, který jsem loni v září svolal do newyorského sídla OSN, slíbily finanční instituce, komerční i státní banky, pojišťovny a penzijní fondy, že do konce letošního roku mobilizují více než 200 miliard dolarů na akční řešení problému klimatických změn.
Zároveň formulovaly řadu nových iniciativ včetně vydávání takzvaných zelených dluhopisů a přesunu aktiv do portfolií čisté energie.
Se zvlášť důležitým krokem přišli zástupci oboru pojišťovnictví, který představuje aktiva a investice v objemu 30 bilionů dolarů: zavázali se k vytvoření Investičního rámce klimatických rizik, k němuž se má do konce roku připojit celý sektor.
Je načase přestat řešit rozvoj a humanitární katastrofy odděleně.
Snižování rizika katastrof leží v samotném jádru rozvojové pomoci, která se snaží vytvářet lepší životní podmínky, i v jádru humanitární pomoci, jež začíná po vypuknutí katastrofy.
Tím, že zahajujeme mezinárodní kalendář akcí sendaiským jednáním o snižování rizika katastrof, vysíláme jasný signál, že svět je připravený integrovat své strategie.
Viděl jsem lidské oběti katastrof – od zemětřesení v Číně a na Haiti přes záplavy v Pákistánu a Bangladéši až po superbouři Sandy, která zasáhla Karibik a Severní Ameriku, a zaplavila dokonce i spodní patra newyorských objektů OSN.
Když firemní sektor, občanská společnost a vláda spojí síly, aby pomohly státům odolávat katastrofám, pak dokážou zachraňovat životy, zvyšovat stabilitu a vytvářet příležitosti, které umožní trhům i lidem prosperovat.
Trvale udržitelné zisky.
Trvale udržitelná živobytí.
Trvale udržitelný rozvoj.
To všechno začíná v Sendai.
Zabraňování další pandemii
SYRAKUSY – Nedávná vypuknutí epidemií, jako je Ebola a Zika, demonstrovaly potřebu předcházet pandemiím a zvládnout je ještě než se objeví.
Nicméně naprostá rozdílnost, odolnost a přenosnost smrtelných nemocí také zdůraznili, v tom nejdrsnějším smyslu, jak obtížná je prevence a zamezení šíření.
Jedna hrozba pro naši připravenost je naše spojitost.
Bylo to díky mezinárodnímu cestování, že se v posledních letech viry dengue, chikungunya a Zika byly schopné svézt z východu na západ, kdy způsobily masivní vypuknutí epidemií v Americe a Karibiku.
Další hrozba je obyčejnější: neschopnost shodnout se na penězích.
Ať už je důvod jakýkoliv, faktem je, že dokud budou lidé selhávat v organizaci kolektivní a komplexní obrany, budou infekční choroby nadále páchat velké škody – s katastrofálními dopady.
Vybudování efektivní strategie prevence a zamezení šíření – bio příprava – je nejlepší způsob, jak redukovat riziko globální nákazy.
Připravenost vyžaduje koordinaci mezi agenturami a finančníky, nutnou k vytvoření sítí, které umožňují rychlé nasazení a přístup k vakcínám, lékům a protokolům, které limitují přenos choroby.
Jednoduše řečeno, příprava na další pandemii neznamená pouze vytváření globálních kapacit, ale také platbu za ně.
To je alespoň ten nápad.
Reality bio připravenosti je však mnohem komplikovanější.
V prvé řadě brzdí implementaci dlouhodobé preventivní strategie v mnoha zemích absence dedikovaného financování; nová zpráva Světové banky tvrdí, že pouze šest zemí, včetně Spojených států, vzalo tuto hrozbu vážně.
Ve stejnou chvíli se zdravotničtí činitelé mnoha částech světa snaží vypořádat s vypuknutím epidemie a to díky nedostatku laboratoří a klinik.
A mnoho dotačních agentur, včetně vlád a NGO, obvykle nabízejí pouze jednoleté závazky, což vylučuje dlouhodobé plánování.
Po léta dávají vědci, lékaři a subjekty občanské společnosti najevo znepokojení nad nedostatkem spolehlivých, smysluplných a institucionalizovaných investic do připravenosti na pandemie.
Frustrujícím způsobem přišly tyto prosby k vyslyšení skrze vojenské financování na potlačení biologických útoků, vědomě připravených člověkem.
Ale i když mohou úmyslná a podlá vyvolání epidemií infekčních nemocí způsobit masivní škody, zůstávají relativně nepravděpodobná.
Přirozeně se objevující vypuknutí se naopak objevují pravidelně a jsou mnohem nákladnější, i když postrádají ten senzační “faktor strachu“ v podobě bioterorismu.
Není to tak dávno, kdy se ti z nás, kdo jsme se věnovali prevenci epidemií infekčních chorob, cítili bezpečněji v otázce dostupnosti zdrojů vyžadovaných k přípravě.
Na mnoha místech však rozpočty stagnují, nebo dokonce klesají.
To je úžasně krátkozraké, vzhledem k relativním nákladům na prevenci versus náklady na reakci.
Kolik by kupříkladu stálo vybudovat klinickou a laboratorní infrastrukturu a poskytnout tak trénink potřebný k identifikaci a prevenci nedávnému propuknutí epidemie Eboly v Západní Africe?
Je obtížné říct přesná čísla, nepochybuji však, že by to bylo méně než miliardy dolarů vynaložené na zamezení šíření.
Připravenost se vyplácí.
Není to jen nedostatek financování, co bije na poplach; jsou to i omezení na nakládání s těmito financemi.
Pro grant není neobvyklé, aby byl vymezen pro specifické aktivity, což v kapacitě programu na plnění cílů nechává velké mezery.
Donor může například povolit renovaci existující laboratoře, ale ne výstavbu nové; případně mohou peníze podporovat pořízení diagnostického přístroje, ale již ne vyškolení těch, kdo s ním mají pracovat.
V mnoha rozvojových zemích nemají mnohdy obce ani fyzické budovy, ve kterých by mohly testovat, monitorovat, či skladovat nebezpečné patogeny.
Krátkozraké financování, které přehlíží klíčové elementy celkového pohledu, jsou špatně vynaložené peníze.
Přidejme k těmto výzvám komplikace s vyplácením zaměstnanců či zajišťování spolehlivé dodávky elektřiny a dalších základních služeb, a je zjevné, že příprava na epidemie chorob vyžaduje široké zapojení mezinárodní pomoci.
Přísná pravidla výdajů a slabé finanční závazky aktuálně svazují ruce těch, kdo pracují na zamezení dalších vážných vypuknutí epidemií.
Počet překážek, kterým čelí vědci a odborníci na veřejné zdraví v boji o zadržení smrtelných infekčních chorob, je ohromující.
K tomu, abychom je překonali, potřebujeme redefinovat to, jak nahlížíme na připravenost, kdy se odkloníme od reaktivní pozice k více proaktivnímu přístupu.
Peníze vyhrazené na připravenost musí být alokovány na úroveň, která je dostatečná pro požadovaný účinek.
Omezení pro jejich využití by se měla uvolnit.
Zdroje financování musí být otevřené, aby umožnily víceroční závazky.
Poskytovatelé zdravotní péče a první reakce musí mít adekvátní trénink.
A dlouhodobá řešení jako je založení a propojení systémů bio-dozoru by měla být rozšířena a posílena, aby tak umožnila zdravotnickému personálu na celém světě sledovat a informovat o lidských a zvířecích nemocech a plánovat společně obranu.
Veřejné zdraví je nepostradatelným elementem globální bezpečnosti.
Selhání ve vhodných investicích do prevence epidemií infekčních chorob nás všechny vystavuje riziku, kdykoliv a kdekoliv se nějaká objeví.
Globální hospodářská spolupráce, anebo krach
Podle odhadů Organizace spojených národů dosáhla světová ekonomika v loňském roce růstu o 3,8% a pokračuje v dobrých výsledcích zaznamenávaných od roku 2003.
Mezi státy, které si vedou nejlépe, vynikají rozvojové země v čele s Čínou a Indií, jejichž ekonomiky v roce 2006 vzrostly v průměru o 6,5%.
Lze však tento zjevně příznivý obraz celosvětového růstu udržet, zvláště když ho doprovází stále hlubší globální finanční nerovnováha?
Průměrný roční růst v nejméně rozvinutých zemích, z nichž řada leží v Africe, dosáhl loni téměř 7%.
Největší světová ekonomika, totiž Spojené státy, vzrostla o 3,2% a zvýšení růstu zaznamenaly také dříve loudavé Japonsko a Evropa.
Tyto trendy jsou pozoruhodné zejména ve světle otřesů plynoucích ze zvýšení cen ropy, válek v Afghánistánu a Iráku, mezinárodního terorismu a krachu multilaterálních obchodních jednání.
Vysoká hospodářská výkonnost odráží silnou domácí poptávku v USA vyvolanou nízkými náklady na půjčky a stoupajícími cenami aktiv.
To v celém světě zvýšilo export průmyslového zboží a udrželo na uzdě inflaci, díky čemuž se zvýšila poptávka po energii a surovinách z rozvojového světa, která zase zvýšila ceny komodit a prospěla mnoha chudým zemím.
Úspory vytvořené ve východní Asii a u mnoha vývozců ropy pak zvýšily globální likviditu a pomohly financovat deficit běžného účtu platební bilance USA, který dnes dosáhl bezpříkladné výše.
Pro rok 2007 se však předpokládá oslabení globálního hospodářského růstu.
Zpráva OSN s názvem Světová ekonomická situace a vyhlídky 2007 varuje, že slabší trh bydlení podkope růst v USA.
V důsledku toho dojde ke zpomalení globální hospodářské expanze, protože žádná velká země není s to převzít roli hlavního motoru růstu.
A při zpomalujícím světovém hospodářském růstu by mohly finanční potřeby USA vyvolat pokles důvěry investorů v budoucnost amerických aktiv, což by uspíšilo prudké znehodnocení dolaru.
Zpráva OSN si všímá, že národní hospodářské politiky a stávající multilaterální uspořádání nejsou uzpůsobeny k tomu, aby účinně mírnily riziko globálního zpomalení nebo řešily globální nerovnováhu.
V Evropě a Japonsku například dochází k utužování monetární a fiskální politiky v reakci na domácí obavy, což světovou ekonomiku dále zpomaluje.
Nahromadění oficiálních rezerv ve východní Asii a dalších rozvojových zemích poskytne jejich držitelům další prostředky k tomu, aby se dokázali vypořádat s možnými vnějšími šoky.
Současně to však omezilo růst domácí poptávky a dovozu, což globální nerovnováhu spíše prohlubuje, než vyrovnává.
Žádná jednotlivá vláda samozřejmě nemůže nést všechny náklady potřebné k nápravě dnešní globální nerovnováhy.
Mezinárodně dohodnutý balík politických nástrojů by však mohl napomoci ke snížení rizika slabšího růstu ve velkých ekonomikách, k udržení důvěry ve stabilitu mezinárodních finančních trhů a k odvrácení tvrdého pádu dolaru.
To by například vyžadovalo stimulaci růstu v Evropě, Asii a u velkých vývozců ropy za účelem vyvážení nepříznivého dopadu změn v USA na světovou ekonomiku – mezi tyto změny by přitom měla patřit restriktivnější fiskální politika, pokles soukromé spotřeby a růst domácích úspor za účelem snížení amerického vnějšího deficitu.
Směnné kurzy by se měly koordinovaně srovnat tak, aby stimulovaly vývoz ze schodkových zemí a dovozní poptávku v zemích přebytkových.
To není jen otázka zhodnocení čínské měny, jak tvrdí někteří američtí politici, ale vyžaduje to postupnou úpravu kurzu většiny hlavních světových měn k dolaru v kombinaci s koordinovanými úpravami fiskální a monetární politiky ve zbytku světa.
Existující platformy, například summity skupiny G8, nejsou pro dosažení takové změny vhodné, a to zejména proto, že mezi její členy nepatří klíčoví protagonisté z rozvojového světa.
Multilaterální dozorovací mechanismy, které loni zavedl MMF, jsou krokem správným směrem, avšak jen v případě, že se stanou součástí nějakého institucionalizovaného multilaterálního mechanismu dozoru a koordinace politik.
Má-li být MMF jako zprostředkovatel tohoto mechanismu důvěryhodný, potřebuje sám projít reformou, a to včetně zásadní změny hlasovacího systému tak, aby vliv rozvojových zemí odpovídal jejich současné váze v globální ekonomice.
Skromné kroky tímto směrem učinil MMF loni v září na schůzce v Singapuru.
Takto vzniklá nová platforma by se měla zároveň využít k práci na strukturální reformě mezinárodního měnového systému, zaměřené na snížení jeho přílišné závislosti na americkém dolaru jakožto rezervní měně.
Reforma by měla na základě multilaterální dohody směřovat k vytvoření rezervního systému složeného z řady různých měn, či v dlouhodobém měřítku dokonce ke vzniku celosvětové měny založené na Zvláštních právech čerpání, jak je zavedl MMF.
Již pouhá možnost blížícího se tvrdého pádu dolaru – a s ním i americké a světové ekonomiky – by měla být natolik alarmující, aby mobilizovala jednotnou akci.
Koordinované úsilí bezpochyby přinese uspokojivější výsledky, než jakých dokáže kterákoliv země dosáhnout sama o sobě.
Překvapivá odolnost globální ekonomiky
LONDÝN – Znepokojivý politický vývoj ve Spojených státech a Velké Británii by mohl vést člověka k závěru, že těžce zkoušená světová ekonomika se bude v nejbližší době trápit ještě víc.
Na počátku roku 2017 však cyklické důkazy svědčí o něčem jiném.
Od doby, kdy jsem působil jako hlavní ekonom v bance Goldman Sachs, mám ve zvyku sledovat šest celosvětových ukazatelů, které dohromady dávají spolehlivý obrázek o tom, jak se bude v příštích šesti měsících vyvíjet globální ekonomika.
Momentálně vypadá všech šest ukazatelů slibněji než v poslední době a pouze jeden z nich lehce ustoupil z nedávného maxima.
Prvním ukazatelem je týdenní počet žádostí o přiznání dávek v nezaměstnanosti v USA, podle něhož lze usuzovat na celkovou sílu americké ekonomiky.
Ekonomové jsou právem vedeni k tomu, aby nezaměstnanost považovali za zpožděný indikátor, avšak tyto údaje mohou být užitečné také při předpovídání blízké budoucnosti.
Počet žádostí o dávky v nezaměstnanosti v USA je vždy aktuální, protože se počítá každý týden, a statistická data naznačují, že jde o hlavní ukazatel cen amerických akcií.
A v poslední době včetně minulého týdne zůstává tento počet docela nízký, což je pro americké akciové trhy dobré znamení.
Rovněž Výrobní index Institutu pro řízení nabídky (ISM) poskytuje docela dobrý obrázek o tom, jak bude americká ekonomika vypadat v příštích 3-6 měsících, třebaže výroba představuje poměrně malý díl z celkového HDP.
A současné údaje ISM dávají stejně jako nejnovější počty žádostí o dávky v nezaměstnanosti důvod k optimismu.
Třetím ukazatelem je podsložka téhož výzkumu ISM: počet nových zakázek a zásoby výrobců.
V současné době se počet nových zakázek zvyšuje a zásoby jsou nízké, což naznačuje, že firmy budou muset v nadcházejících měsících více vyrábět, aby tyto zakázky uspokojily.
Čtvrtý ukazatel se nachází mimo USA: je to poměr čínských maloobchodních výdajů a průmyslové výroby (očištěné o inflaci).
Z těchto údajů si můžeme udělat obrázek o cyklických trendech a strukturálním posunu Číny od vývozu k domácí spotřebě.
Dost možná to bude v nadcházejících letech jeden z nejdůležitějších ukazatelů nejen pro Čínu, ale i pro zbytek globální ekonomiky.
Vývoj poměru měsíčních objemů maloobchodního prodeje v Číně k její průmyslové výrobě je sice rozkolísaný, avšak od roku 2008 vykazuje stoupající trend a zdá se, že v poslední době zažívá spotřeba další výkyv směrem vzhůru.
Proto se často uváděných rizik pro čínskou ekonomiku obávám méně než jiní.
Čínské spotřebitelské výdaje zůstávají silné navzdory zpomalení průmyslového výkonu a investic i navzdory vládní snaze omezit výdaje za luxusní zboží.
Někdo by mohl namítnout, že čínským údajům nelze věřit.
Nevidím však důvod, proč by údaje na jedné straně poměru měly být více či méně spolehlivé než údaje na druhé straně.
Proč by čínští představitelé manipulovali s čísly o spotřebě a současně dopustili, aby údaje o průmyslovém výkonu ukazovaly pokles?
Tak jako tak musíme pracovat s tím, co máme.
Pátým ukazatelem jsou údaje o jihokorejském obchodu, které se zveřejňují vždy k prvnímu dni následujícího měsíce po realizaci obchodu – což je dříve než v kterékoliv jiné zemi.
Jižní Korea má otevřenou ekonomiku a obchodní partnery po celém světě, včetně USA, Číny, Japonska a Evropské unie, takže její údaje o obchodu lze extrapolovat a vyvozovat z nich závěry o stavu globálního obchodu.
Po trendovém poklesu v posledních letech vykazuje jihokorejský obchod od listopadu známky zotavení, zejména co do růstu exportu, a letos v lednu se výrazně vzchopil.
Toto zjištění je samozřejmě v rozporu se všemi tirádami na adresu globalizace, které člověk v poslední době slýchá, a jednoznačně protekcionistická administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa by mohla vyvolat dlouhodobý ústup globálního obchodu.
Poslední data z Jižní Koreje nicméně naznačují, že globalizace ještě nezemřela a že rok 2017 má docela slušně našlápnuto.
Pomineme-li nejhorší možný trumpovský scénář, pak si lze představit, že se ze zpomalení globálního obchodu v posledních letech nakonec vyklube dočasný jev.
Možná šlo o ojedinělý úkaz odrážející řadu různých faktorů včetně krize eura, přetrvávající slabé ekonomiky v mnoha evropských zemích, prudkého poklesu cen komodit, dramatického zpomalení v Brazílii, Rusku a dalších rozvíjejících se ekonomikách a přísnějších regulací pro mezinárodní banky, které mohly zbrzdit financování obchodu.
Posledním klíčovým ukazatelem je měsíční Index podnikatelského klimatu německého institutu Ifo.
Ten obsahuje cyklická data užitečná pro celou Evropu, jelikož Německo představuje stěžejní složku evropské ekonomiky.
A výzkum Ifo přináší v posledních měsících pozitivní výsledky, ačkoliv prosincová data byla slibnější než lednová.
Celkově vzato mi z těchto šesti ukazatelů vychází, že globální ekonomika by nyní mohla růst tempem převyšujícím 4% ročně.
To je nejrychlejší růst za řadu posledních let – ačkoliv průměrné růstové tempo 3,3% v minulém desetiletí bylo jen sotva nižší než tempo v předchozí dekádě – a blíží se růstu ve dvou desetiletích předcházejících zmíněným dekádám.
Současně však platí, že nám tato šestice ukazatelů nemůže nic říct o tom, co se stane v období po následujících několika měsících.
Je otevřenou otázkou, zda globální hospodářský růst zůstane silný, ještě více zesílí, nebo začne oslabovat.
Je zajímavé sledovat, jak růst zrychluje navzdory šokům, jako byly britské referendum o brexitu a Trumpovo zvolení.
Přitom není jasné, proč se to děje.
Leckdo by mohl říci, že tento trend je výsledkem politických rozhodnutí v USA a Velké Británii, ale mnohem pravděpodobnější je předpoklad, že k němu dochází navzdory těmto rozhodnutím.
Bohužel neexistují žádné ukazatele, které by daly odpověď na tuto otázku – to ukáže pouze čas.
Novoroční předsevzetí pro globální ekonomiku
STANFORD – Globální růst byl v uplynulém roce chudokrevný – a prognóza pro rok 2016 je jen o málo lepší.
Je nezbytné udělat něco pro zvýšení příjmů a rozšíření příležitostí pro lidi na celém světě.
Předkládám několik ekonomických předsevzetí, která by do nového roku a do dalších let mohla vnést dobrou náladu.
Začněme v Evropě.
Navzdory měnové vstřícnosti Evropské centrální banky, strmé devalvaci eura a záporným krátkodobým úrokovým sazbám zůstává evropské hospodářství v útlumu.
Evropští lídři musí v roce 2016 přestat očekávat, že jejich problémy vyřeší měnová politika, a místo toho si svižněji a pevněji předsevzít, že budou uskutečňovat řešení bezpočtu krizí, jimž čelí, od provázaných krizí růstu, bank, měn a vlád po vyostřující se uprchlickou krizi, která ohrožuje volný pohyb přes vnitřní hranice.
Musí realizovat reformy na straně nabídky v oblasti státního rozpočtu, strukturálních nastavení, trhu práce a regulace, přičemž hlavními body programu jsou opatření založená na zdravém rozumu k řešení fiskálních krizí otřesených ekonomik na periferii a trápení silnějších ekonomik se střednědobým zadlužením.
V Latinské Americe je situace rozmanitější.
Po desetiletí pokroku (s několika výjimkami, zejména v případě Venezuely) stojí region před vážnými výzvami, pramenícími zčásti z prudkého poklesu globálních komoditních cen.
Padající ceny ropy přispěly k propadu Brazílie, největší ekonomiky regionu, do nejhorší recese, jakou zažila za desítky let, zatímco velký korupční skandál ve státní ropné společnosti Petrobras uvrhl zemi do politického chaosu a prezidentka Dilma Rousseffová čelí snaze zbavit ji funkce.
Je tudíž čím dál těžší dospívat k předsevzetím na záchranu ekonomiky.
Nový levicový ministr financí situaci nejspíš ještě zhorší.
Politická nestabilita podkopává ekonomické vyhlídky i jinde.
V Ekvádoru, kde prezident Rafael Correa, odhodlán zřejmě napodobit venezuelský chavismus, odstranil u svého úřadu omezení funkčních období, roste riziko vysoké inflace.
Ve druhé a třetí největší ekonomice Latinské Ameriky ovšem nové vedení nabízí důvod k naději.
Rozhodnutí prezidenta Enriqua Peñi Niety otevřít mexické hlubokomořské zásoby ropy mezinárodním energetickým společnostem pomůže zemi překonat upadající produkci, zaostávající technologie a korupci ve státní ropné společnosti Pemex.
Nieto si rovněž uvědomuje nutnost zlepšit mexickou vzdělávací soustavu, a tedy postavit se mocným pedagogickým odborům.
Nově zvolený argentinský prezident Mauricio Macri se zásadně liší od své předchůdkyně Cristiny Kirchnerové, namířené proti byznysu a USA, která vyplenila centrální banku, přesměrovala finance na své oblíbené místní samosprávy, a dokonce zkreslovala národní statistiky, aby zakryla raketově rostoucí inflaci.
K Macriho předsevzetím patří tržně orientované reformy a odklizení mnoha ekonomických min, jež Kirchnerová nastražila.
Začal nadějně, když odpoutal peso od jeho oficiálního zavěšení, snížil daně a pracuje na posunu k volnějšímu obchodu.
Také Venezuela má důvod k naději.
Opozice poprvé po 17 letech porazila vládnoucí socialisty, získala kvalifikovanou většinu v parlamentu a měla by být schopna omezit škody napáchané politikami prezidenta Nicoláse Madura, nositele odkazu Huga Cháveze.
Mají-li ale opoziční síly obrátit směřování ekonomiky, budou muset zvítězit v prezidentských volbách roku 2019.
V Asii se zraky všech upírají na Čínu, epicentrum zpomalení růstu, jehož chvění zasáhlo celý region (a další ekonomiky).
Pozoruhodný růstový spurt posledních tří desetiletí značně narušil přírodní prostředí, vedl ke vzniku rozsáhlých přebytečných kapacit v základních odvětvích, jako je výroba cementu a oceli, a bankovní soustavě zanechal břímě problematických úvěrů.
Čínská vláda se zavázala k reformám, ale její snahy zaostávají.
Zásadní výzvou zůstává posun rovnovážného stavu ekonomiky od exportu k domácí poptávce, zejména proto, že tamní spotřebitelé si se spoluprací dávají na čas. Vláda si rovněž ponechává značnou kontrolu nad významnými společnostmi, dokonce včetně některých kotovaných na veřejné burze.
Aby zařídili hladké přistání, jež Asie potřebuje, čínští lídři musí znásobit své reformní úsilí.
Jedním klíčovým předsevzetím by mělo být rozdělit zisky státních společností přímo mezi obyvatele, aby tyto výnosy spotřebovali nebo investovali jinam.
Japonsko se opět ponořilo do recese, navzdory rozsáhlé a nákladné strategii ekonomického oživení, s níž přišel ministerský předseda Šinzó Abe.
Japonci, podobně jako mnozí jejich sousedé, doufají, že potřebnou vzpruhu přinese schválení obchodní dohody nazvané Transpacifické partnerství (TPP), která by mimo jiné srazila cla u tisíců komodit a snížila necelní bariéry.
Afrika byla v uplynulé dekádě méně viditelným příběhem úspěchu.
Navzdory mnoha těžkostem, jimž kontinent čelí, přinášejí zahraniční investice a obchod (ne pomoc) významné příležitosti k růstu a rozvoji.
Předsevzetí prolomit vědecky negramotný odpor ke geneticky modifikovaným potravinám by významně přispělo k povzbuzení zemědělství a exportu do Evropy.
Co se týče Severní Ameriky, nového středolevého ministerského předsedu Kanady Justina Trudeaua bude lákat rozšiřování vládních výdajů a regulace.
Nesmí ale šňůrky veřejného měšce povolit přespříliš.
Vzhledem ke zhroucení cen ropy je západní Kanada v raných fázích vážného poklesu.
Naštěstí Trudeau má určitý prostor ke splnění požadavků svých příznivců, aniž by utrácel zbytečně.
Za tímto účelem by měl naléhat na příštího amerického prezidenta, aby realizoval TPP způsobem, který ochrání NAFTA, a dále aby zachoval rozumnou měnovou politiku a revokoval rozhodnutí prezidenta Baracka Obamy vetovat ropovod Keystone.
Tyto kroky by byly i v zájmu Spojených států.
Snaha USA propagovat volný obchod by se navíc neměla omezit na TPP a zacílit na oživení skomírajícího kola mnohostranné liberalizace obchodu započatého v Dauhá.
Zásadní je normalizace měnové a fiskální politiky.
Konečně USA musí využít své rozšířené produkce energie, například umožněním vývozu ropy a zemního plynu s cílem snížit závislost evropských spojenců na ruské energii.
Zřejmě vůbec nejdůležitějším novoročním předsevzetím Ameriky by však měl být návrat ke globálnímu vůdcovství – úloze, která se v uplynulých deseti letech postupně drolila, což má pustošivé důsledky.
Tato eroze vůdčí role, vycházející z hlubokých politických rozkolů, které se zřetelně projevují v současné kampani před prezidentskými volbami, narušuje globální ekonomické, finanční a bezpečnostní uspořádání, závisející na americkém vedení.
USA sice mají starostí víc než dost, ale pokud nebudou účinně vykonávat roli vůdce, výzvy, s nimiž se střetají, budou jedině narůstat.
Tři scénáře pro globální ekonomiku
NEW YORK – V posledních několika letech globální ekonomika kolísá mezi obdobími zrychlování (kdy je růst kladný a sílí) a zpomalování (kdy je růst kladný, ale slábne).
Míří svět po více než roce akcelerace k dalšímu přibrzdění, anebo zotavení přetrvá?
Současné oživení růstu a akciových trhů sílí už od léta 2016.
Navzdory krátkému škobrtnutí po hlasování o brexitu zatím zrychlování přestálo nejen zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA, ale i vzestup politické nejistoty a geopolitických zmatků, které vyvolává.
Mezinárodní měnový fond, jenž globální růst v posledních letech charakterizoval jako „novou prostřednost“, v reakci na tuto zdánlivou odolnost nedávno pozvedl své Ekonomické vyhlídky světa.
Bude aktuální růstový spurt v příštích několika letech pokračovat?
Nebo svět zažívá přechodný cyklický vzestup, jejž brzy přemohou nová mezní rizika, podobná těm, která v posledních letech vyvolala jiná zpomalení?
Stačí si připomenout léto 2015 a počátek roku 2016, kdy se slily obavy investorů z tvrdého přistání Číny, příliš rychlého odklonu Federálního rezervního systému od nulové sazby, stagnace růstu HDP v USA a nízkých cen ropy a podlomily růst.
Lze si představit tři možné scénáře vývoje globální ekonomiky v příštích zhruba třech letech.
V býčím scénáři čtyři největší, systémově významné ekonomiky světa – Čína, eurozóna, Japonsko a Spojené státy – zavedou strukturální reformy, které budou posilovat potenciální růst a řešit finanční slabiny.
Takové snahy by zajistily, že cyklický vzestup bude spojen se silnějším potenciálním a skutečným růstem, takže by přinesly pevný růst HDP, nízkou, ale mírně stoupající inflaci a relativní finanční stabilitu na mnoho dalších let.
Americké a globální akciové trhy by dosáhly nových výší, opřeny o pevnější fundamenty.
V medvědím scénáři se stane opak: velkým světovým ekonomikám se nepodaří zavést strukturální reformy, které posílí růstový potenciál.
Čína tento měsíc nevyužije celostátní sjezd komunistické strany jako reformní katalyzátor a potíže dál pohrne před sebou, po cestě nadměrného pákového zadlužení a přebytečných kapacit.
Eurozóna nedokáže dosáhnout silnější integrace a schopnost tvůrců národních politik zavádět strukturální reformy podporující růst sevřou politické mantinely.
Japonsko uvízne na trajektorii nízkého růstu, neboť reformy na straně nabídky a liberalizace obchodu – třetí „šíp“ ekonomické strategie premiéra Šinzó Abeho – vyšumí.
Co se týče USA, Trumpova administrativa bude v tomto scénáři pokračovat v uskutečňování politického přístupu – mimo jiné daňových škrtů, které drtivě straní bohatým, obchodního protekcionismu a omezování migrace – který dost dobře může snížit potenciální růst.
Nadměrná fiskální stimulace vede k překotným schodkům a dluhu, což vyústí ve vyšší úrokové sazby a silnější dolar a dále oslabí růst.
Nažhavený pistolník Trump by mohl sklouznout až do vojenského střetu se Severní Koreou – a později s Íránem – a tím americké ekonomické vyhlídky dále srazit.
V tomto scénáři bude cyklický vzestup v důsledku scházejících reforem ve velkých ekonomikách omezen nízkým trendovým růstem.
Zůstane-li potenciální růst nízký, uvolněné měnové a úvěrové politiky by mohly vést k inflaci zboží či aktiv a nakonec způsobit hospodářské zpomalení, eventuálně přímo recesi a finanční krizi, až prasknou bubliny aktiv nebo vzroste inflace.
Třetí – a podle mého názoru nejpravděpodobnější – scénář leží někde mezi prvními dvěma.
Cyklický vzestup, v oblasti růstu i akciových trhů, bude načas pokračovat, poháněn zbývajícími příznivými větry.
Avšak přestože velké ekonomiky budou uskutečňovat určité strukturální reformy s cílem zlepšit potenciální růst, tempo změn bude mnohem pomalejší a jejich rozsah skromnější, než by bylo zapotřebí k maximalizaci potenciálu.
V Číně tento scénář polovičatého úspěchu znamená, že země udělá jen tolik, aby předešla tvrdému přistání, ale ne zas tolik, aby přistála skutečně měkce; při neřešení finančních slabin budou časem nesnáze téměř nevyhnutelné.
V eurozóně by tento scénář znamenal jen nepatrný pokrok k větší integraci, přičemž vytrvalé německé odmítání skutečného sdílení rizik či fiskální unie by oslabovalo motivaci členských zemí, které zápolí s obtížemi, aby prováděly náročné reformy.
V Japonsku by čím dál méně efektivní Abeho administrativa zaváděla minimální reformy, a potenciální růst by tudíž uvízl pod 1 %.
V USA by Trumpův výkon v úloze prezidenta zůstal kolísavý a neefektivní a narůstající počet Američanů by dospěl k poznání, že navzdory populistické přetvářce je Trump pouze plutokrat chránící zájmy bohatých.
Nerovnost by stoupla, střední třídy stagnovaly, mzdy by sotva rostly a spotřeba a růst by zůstaly bezkrevné, na úrovni stěží kolem 2 %.
Rizika postupu s odřenýma ušima ale dalece přesahují nevalnou hospodářskou výkonnost.
Tento scénář nepředstavuje stabilní rovnováhu, nýbrž nestabilní nerovnováhu, citlivou na hospodářské, finanční a geopolitické otřesy.
Až se takové šoky nakonec objeví, postrčí ekonomiku do zpomalení, anebo bude-li šok dostatečně velký, až do recese a finanční krize.
Jinými slovy, pokud se svět bude jen jakžtakž prokousávat vpřed, což se zdá pravděpodobné, do tří až čtyř let by před sebou mohl mít medvědí vyhlídky.
Poučení je jasné: buď političtí lídři a tvůrci politik projeví vůdcovské schopnosti potřebné k zabezpečení lepšího střednědobého výhledu, anebo se zanedlouho zhmotní rizika negativního vývoje – a globální ekonomice přivodí vážné škody.
Žužu test globální ekonomiky
NEW YORK – Světová ekonomika zažívá turbulentní vstup do roku 2016.
Propadají se akciové trhy, v důsledku strmého poklesu komoditních cen se potácejí rozvíjející se ekonomiky, Evropu destabilizují přílivy uprchlíků, růst Číny v reakci na obrat kapitálových toků a nadhodnocenou měnu výrazně zpomalil a USA jsou politicky ochromené.
S úkolem udržet světové hospodářství na nohou zápolí hrstka centrálních bankéřů.
Abychom této svízeli unikli, je potřeba se řídit čtyřmi principy.
Zaprvé, globální ekonomický pokrok závisí na vysokých globálních úsporách a investicích.
Zadruhé, toky úspor a investic je třeba vnímat globálně, nikoli národně.
Zatřetí, plná zaměstnanost závisí na vysokých mírách investic, které odpovídají vysokým mírám úspor.
Začtvrté, vysoké soukromé investice podniků závisejí na vysokých veřejných investicích do infrastruktury a lidského kapitálu.
Zastavme se nad každým z nich.
Zaprvé, naším globálním cílem by měl být hospodářský pokrok, tedy lepší životní podmínky na celém světě.
Tuto metu jsme vetkli do nových Cílů udržitelného rozvoje, jež loni v září přijalo všech 193 členů Organizace spojených národů.
Pokrok závisí na vysoké míře globálních investic: vytváření dovedností, techniky a fyzického kapitálu, které budou životní úrovně posouvat výš.
V hospodářském rozvoji, stejně jako v životě, není nic zadarmo: bez vysokých měr investic do znalostí, dovedností, strojního vybavení a udržitelné infrastruktury má produktivita sklon klesat (hlavně prostřednictvím devalvace), čímž stahuje životní úrovně.
Vysoké míry investic zase závisejí na vysokých mírách úspor.
Proslulý psychologický experiment zjistil, že malým dětem, které dokážou odolat momentálnímu pokušení sníst si žužu bonbon, když tak v budoucnu vydělají dva žužu bonbony, se v dospělosti s vyšší pravděpodobností dařilo lépe než těm, které to nedokázaly.
Rovněž společnosti, které pozdrží okamžitou spotřebu, aby ušetřily a investovaly do budoucnosti, se budou těšit vyšším příjmům a lepšímu důchodovému zabezpečení.
(Když američtí ekonomové radí Číně, aby roztočila spotřebu a snížila úspory, pouze propagují zlozvyky americké kultury, která příliš málo uspoří a investuje do americké budoucnosti.)
Zadruhé, toky úspor a investic jsou globální.
Země jako Čína, s vysokými mírami úspor, převyšujícími místní investiční potřeby, může podpořit investice v dalších částech světa, které uspoří méně, zejména v zemích s nízkými příjmy v Africe a Asii.
Populace Číny rychle stárne a čínské domácnosti spoří na penzi.
Číňané vědí, že hlavním zdrojem jejich finanční bezpečnosti nebude dostatek dětí ani vládní sociální zabezpečení, nýbrž finanční aktiva jejich domácnosti.
Nízkopříjmová Afrika a Asie je naproti tomu jak kapitálově chudá, tak velice mladá.
Od pilných čínských střadatelů si mohou půjčit finance na rozsáhlé a rychlé posílení vzdělanosti, dovedností a infrastruktury, aby si vytvořily základy pro svou vlastní budoucí ekonomickou prosperitu.
Zatřetí, vysoká globální míra úspor se ve vysokou míru investic nepromítá automaticky; pokud se vhodně neřídí, může naopak zapříčinit nízkou míru výdajů a nezaměstnanost.
Peníze uložené u bank a dalších finančních zprostředkovatelů (například penzijních a pojistných fondů) mohou financovat produktivní činnosti nebo krátkodobou spekulaci (například spotřebitelské půjčky a reality).
Skvělí bankéři minulosti jako J.P. Morgan vybudovali odvětví jako železnici a ocelářství.
Dnešní manažeři peněz naproti tomu zhusta připomínají gamblery, nebo dokonce podvodníky jako Charles Ponzi.
Začtvrté, dnešní investice s vysokými společenskými přínosy – například nízkouhlíková energetika, chytré přenosové soustavy ve městech a informačně založené zdravotnické soustavy – závisejí na partnerstvích veřejného a soukromého sektoru, v nichž veřejné investice a veřejné politiky pomáhají rozproudit soukromé investice.
Je tomu tak už dlouho: bez takových partnerství (která obvykle, ale ne výhradně zahajuje armáda) by neexistovaly železniční sítě, letectví, automobily, polovodiče, satelity, GPS, hydraulické frakování, jaderná energetika, genomika ani internet.
Náš dnešní globální problém tkví v tom, že světoví finanční zprostředkovatelé řádně nekormidlují dlouhodobé úspory směrem k dlouhodobým investicím.
Tento problém ještě zhoršuje skutečnost, že většina vlád (zřetelným příkladem jsou USA) chronicky zanedbává investice do dlouhodobého vzdělávání, odborné průpravy a infrastruktury.
Soukromé investice jsou neuspokojivé hlavně kvůli nedostatku doprovodných veřejných investic.
Krátkozrací makroekonomové říkají, že svět málo spotřebovává; ve skutečnosti však málo investuje.
Výsledkem je nedostatečná globální poptávka (globální investice zaostávají za globálními úsporami při plné zaměstnanosti) a silně kolísavé krátkodobé kapitálové toky k financování spotřeby a realit.
Takové krátkodobé toky podléhají nenadálým zvratům co do rozsahu i směru.
Asijská finanční krize roku 1997 následovala po nenadálém zastavení kapitálových přílivů do Asie a po zhroucení Lehman Brothers v září 2008 zase znenadání vyschly globální krátkodobé půjčky, což vyvolalo Velkou recesi.
Před tímtéž problémem teď stojí Čína, neboť přílivy náhle vystřídaly odlivy.
Doporučení, jež Číně dává makroekonomie hlavního proudu – roztočte domácí spotřebu a nadhodnoťte žen-min-pi s cílem osekat vývoz –, selhává v žužu testu.
Pobízí k nadměrné spotřebě, nedostatečným investicím a stoupající nezaměstnanosti v překotně stárnoucí společnosti a ve světě, který může vysoké úspory a průmyslovou kapacitu Číny náramně zužitkovat.
Správnou politikou je převést vysoké čínské úspory na vyšší investice do infrastruktury a dovedností v nízkopříjmové Africe a Asii.
Kroky správným směrem jsou nová čínská Asijská infrastrukturní investiční banka (AIIB) a její iniciativa Jeden pás, jedna stezka usilující o vybudování moderních dopravních a komunikačních propojení napříč regionem.
Tyto programy zachovají čínské továrny v provozu při vysoké kapacitě, aby vyráběly investiční statky potřebné k rychlému růstu v dnešních nízkopříjmových zemích.
Čínská měna by se měla nechat devalvovat, aby byl export čínských investičních statků pro Afriku a Asii cenově dostupnější.
Obecněji by vlády měly rozšířit úlohu národních a multilaterálních rozvojových bank (včetně regionálních rozvojových bank pro Asii, Afriku, Ameriky a islámské země), které by převáděly dlouhodobé úspory z penzijních fondů, pojistných fondů a komerčních bank na dlouhodobé veřejné a soukromé investice do odvětví a infrastruktury jedenadvacátého století.
Centrální banky a hedžové fondy nemohou vytvořit dlouhodobý hospodářský růst ani finanční stabilitu.
Vyzvednout světovou ekonomiku ze současné nestability a pomalého růstu mohou jedině dlouhodobé investice, veřejné a soukromé.
Ekonomické důsledky rezistence na léky
LONDÝN – Když mě britský premiér David Cameron v červenci požádal, abych se postavil do čela snahy o nalezení řešení stále palčivějšího globálního problému antimikrobiální rezistence, moje první otázka zněla: „Co to je?“ Záhy jsem se dozvěděl, že u bakterií a parazitů se vyvíjí rezistence na existující léky, jako jsou antibiotika a antimalarika, a světu v důsledku toho hrozí, že prohraje svůj boj proti infekčním onemocněním.
Moje další otázka tedy zněla: „Proč já?
Copak na to nepotřebujete vědce?“
Ukazuje se však, že problém rostoucí antimikrobiální rezistence je stejně tak ekonomický jako vědecký či lékařský.
Nebude-li se řešit, zabije každý rok miliony lidí a bude mít vážné nepříznivé ekonomické důsledky pro svět.
V rozvojových ekonomikách včetně většiny členů BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) a MINT (Mexiko, Indonésie, Nigérie a Turecko) je toto riziko obzvláště vysoké.
Nedávný výzkum provedený nezávislou posudkovou komisí pro antimikrobiální rezistenci, které předsedám, modeloval pravděpodobný dopad tohoto jevu na světovou ekonomiku.
Vyplývá z něj, že nezačneme-li antimikrobiální rezistenci řešit, problém se bude stále zhoršovat.
Dopustíme-li, aby se rezistence zvýšila do roku 2020 o 40%, bude globální HDP o 0,5% nižší, než by jinak býval.
Do roku 2030 už bude nižší o 1,4%.
A do roku 2050 dosáhne ekonomický propad 3%.
Akumulovaná ztráta globálního výkonu bude během následujících 35 let činit celkem 100 bilionů dolarů – to je více než jedenapůlnásobek současného ročního globálního HDP.
Už dnes umírá každoročně 60 000 lidí na následky příčin souvisejících s antimikrobiální rezistencí ve Spojených státech a v Evropě – což je přibližně desetinásobek celosvětového počtu obětí současné krize kolem eboly.
Dopustíme-li, aby se tento problém dál prohluboval, bude antimikrobiální rezistence do roku 2050 zabíjet přes deset milionů lidí ročně.
To je více než počet lidí, kteří v současné době umírají na rakovinu, cukrovku, autonehody, průjmová onemocnění a HIV/AIDS dohromady.
Ekonomické náklady výsledné paniky včetně kolapsu cestování a obchodu by mohly být zničující.
Rostoucí míra antimikrobiální rezistence bude mít obzvláště silný dopad na Indii, Indonésii a Nigérii (a také na zbytek subsaharské Afriky).
Země jako Čína a Brazílie, které úspěšně snižují výskyt malárie, by mohly zjistit, že rezistence vůči antimalarikům podkopává jejich tvrdou práci.
Výzkum, který jsme si zadali, byl založený na omezených dostupných údajích.
Nezohledňuje škody v důsledku onemocnění způsobených rezistentními viry mimo nemocnice ani dopad eskalujících zdravotnických nákladů.
Nezahrnuje pokles životní úrovně v důsledku úbytku terapií prodlužujících a zkvalitňujících život – například náhrad kolenního nebo kyčelního kloubu, léčby rakoviny a císařských řezů –, které spoléhají na antibiotika jako na prevenci infekce.
Širší výzkum, který jsme provedli, ukazuje, že takové terapie – z nichž mnohé by bez účinných antibiotik nebyly možné – přinášejí užitek rovnající se zhruba 4% HDP.
Jedním z mých cílů je přesvědčit politiky v Organizaci spojených národů, aby souhlasili se souborem pravidel a politik, které by zastavily růst antimikrobiální rezistence.
Kromě toho, že komise upozorňuje na rozsah problému, snaží se také hledat cesty, jak rezistenci na léky snížit a jak stimulovat výrobu nových antibiotik kompenzujících ztrátu těch, která jsou neúčinná nebo se neúčinnými stanou.
Některá řešení snižující rezistenci budou vyžadovat moderní technologie.
Musíme podněcovat politiky, aby podporovali vývoj nejlepších diagnostických nástrojů.
Rychlejší a přesnější diagnóza omezí současnou přehnanou odkázanost na antibiotika – což je v boji proti rezistenci klíčový požadavek.
Zároveň musíme vyvinout nástroje, které identifikují a zastaví výskyt rezistentních nemocí už v rané fázi.
Údaje poskytované diagnostickými nástroji by mohly být silnou zbraní při omezování tohoto výskytu.
Další řešení nejsou tak technicky náročná a nevyžadují o mnoho více než zdravý rozum.
Je zapotřebí, abychom si často a důkladně myli ruce.
Musíme přestat vyžadovat od našich lékařů antibiotika.
Když jsou antibiotika na místě, musíme dobrat předepsanou dávku.
A stejně jako se snažíme zabránit rezistenci na již existující léky, budeme se také muset zaměřit na dopad antibiotik v zemědělství.
Vývoj nových antibiotik je problém, poněvadž farmaceutické společnosti zjevně potřebují motivaci, aby provedly požadovaný výzkum.
Komise se bude zabývat otázkou, zda lze tržní podněty změnit.
Pokud ne, daly by se hledat dramatičtější alternativy, jak podpořit rané inovace v univerzitních laboratořích a malých firmách, možná prostřednictvím přesně cíleného fondu.
Jak ukazuje výzkum komise, cena za nečinnost v oblasti antimikrobiální rezistence je vysoká.
Přišel čas hledat smělá, jasná a praktická dlouhodobá řešení.
Finanční rizika globálního zotavení
NEW YORK – V posledních dvou letech globální ekonomika roste, avšak zažívá periody rychlé expanze a zpomalování.
Za zmínku stojí zejména dvě epizody, které způsobily pokles cen amerických i globálních akcií asi o 10%.
Rýsuje se na obzoru nové schéma, nebo se přerývavé globální zotavení stabilizuje?
První epizoda proběhla v srpnu a září 2015, kdy se mnozí pozorovatelé obávali, že čínská ekonomika může mít nakročeno k tvrdému přistání.
Rovněž druhá epizoda z ledna a února 2016 pramenila z obav o Čínu.
Investory však tehdy stále více znepokojovaly rovněž zadrhávající růst v USA, kolaps cen ropy a komodit, rychlé zvyšování úrokových sazeb americkým Federálním rezervním systémem a nekonvenční měnová politika charakterizovaná zápornými sazbami v Evropě a Japonsku.
Každá z obou epizod zpomalení trvala zhruba dva měsíce, načež vývoj cen akcií nabral opačný směr.
Obavy investorů se nepotvrdily a centrální banky začaly uvolňovat měnovou politiku nebo v případě Fedu pozastavily zvyšování sazeb.
Jako třetí příklad by se dalo uvést období po britském referendu o brexitu v červnu 2016.
Tato epizoda však měla kratší trvání a vzhledem k malé velikosti britské ekonomiky a tehdejšímu měnovému uvolňování nezpůsobila globální zpomalení.
V posledních měsících před loňským listopadem, kdy byl americkým prezidentem zvolen Donald Trump, globální ekonomika naopak vstoupila do nového období expanze – ačkoliv potenciální růst rozvinutých a rozvíjejících se ekonomik během něj zůstal nízký.
Dnes možná stále žijeme v tom, co Mezinárodní měnový fond označuje za „nový průměr“ – nebo čemu Číňané říkají „nový normál“ –, jehož charakteristickým znakem je nízký potenciální růst.
Přesto začala ekonomická aktivita v USA, Evropě a eurozóně, Japonsku a na klíčových rozvíjejících se trzích nabírat dech.
Díky novým stimulačním opatřením se tempo růstu v Číně stabilizovalo.
A rozvíjející se trhy, jako jsou Indie, jiné asijské země, ba dokonce i Rusko a Brazílie – které v letech 2014 až 2016 zakoušely recesi –, si vesměs vedou lépe.
Ještě předtím, než americké prezidentské volby vyvolaly „Trump trades“ (povolební růst cen akcií, dluhopisů i dolaru), signalizoval „reflační trade“ novou fázi umírněné globální expanze.
Nejnovější ekonomická data z celého světa naznačují, že růst by nyní mohl zrychlit.
Přesto nelze vyloučit ani možnost, že pokud se naplní některá finanční rizika, přejde současná expanze v další globální zpomalení – ne-li přímo v zastavení.
Například jsou trhy ve vztahu k Trumpovi evidentně příliš optimistické.
Americký prezident nedokáže prosadit kteroukoliv z radikálních růstových politik, které navrhl, a veškeré politické změny, jež se mu podaří prosadit, budou mít jen omezený dopad.
Navzdory rozpočtovým projekcím americké administrativy je šance, že by roční hospodářský růst v USA zrychlil z 2% na 3%, téměř nulová.
Současně s tím trhy podcenily rizika Trumpových politických návrhů.
Administrativa by například stále mohla prosazovat protekcionistická opatření, jež by urychlila obchodní válku, a už dříve omezila migraci, což pravděpodobně sníží růst v důsledku eroze nabídky pracovních sil.
Trump by se navíc dál mohl věnovat korporativistickému mikromanagementu, což by narušilo investice soukromého sektoru, zaměstnanost, výrobu a cenová rozhodnutí.
A jeho návrhy v oblasti fiskální politiky by znamenaly přehnaný stimul pro ekonomiku, která se už blíží plné zaměstnanosti.
Fed by pak byl nucen zvyšovat úrokové sazby ještě rychleji, což by narušilo americké zotavení, neboť by vzrostly náklady na dlouhodobé půjčky a posílil by dolar.
Trump vnesl do fiskální oblasti tak hlubokou nejistotu, že by se i Fed mohl ve své měnové politice dopustit chyby.
Nebude-li zvyšovat sazby dostatečně rychle, mohla by se nekontrolovaně nafouknout inflace.
Fed by pak musel sazby rychle zvednout, aby dohnal tempo, a hrozilo by vyvolání recese.
S tím souvisí i riziko, že příliš pomalé zvyšování sazeb povede k bublině cen aktiv se všemi doprovodnými hrozbami, které přinese její zákonité splasknutí – zamrzlé úvěrové trhy, prudce rostoucí nezaměstnanost, hluboký propad spotřeby a další.
Současná šéfka Fedu Janet Yellenová pravděpodobně chybu neudělá.
V průběhu příštího roku však bude mít Trump možnost jmenovat pět a možná i šest nových členů sedmičlenné Rady guvernérů Fedu.
Pokud zvolí špatně, riziko vážných strategických chyb se podstatně zvýší.
Trhy také podceňují dnešní geopolitická rizika, z nichž mnohé pramení z Trumpovy zmatené a riskantní zahraniční politiky.
Globální ekonomiku by mohl destabilizovat kterýkoliv z řady scénářů s účastí USA.
Vojenská konfrontace mezi USA a Severní Koreou se dnes jeví jako reálná možnost.
Totéž lze říci o diplomatickém či vojenském konfliktu mezi USA a Íránem, jehož následkem by byl ropný šok, případně o obchodní válce mezi USA a Čínou, která by eskalovala v rozsáhlejší geopolitický konflikt.
Trump však není jediným globálním rizikem.
Čína se uchýlila k novému kolu úvěry živených fixních investic, aby stabilizovala své tempo růstu.
To znamená, že se bude muset ve střednědobém výhledu potýkat s dalšími toxickými aktivy, dluhy a přebytkem kapacit.
A protože v agendě letošního celostátního sjezdu Komunistické strany Číny budou na čelních místech figurovat růst a hospodářská stabilita, ocitnou se diskuse o lepším vyvážení růstu a zavedení strukturálních reforem na vedlejší koleji.
Pokud ovšem Čína rychle nenastartuje strukturální reformy a do příštího roku neomezí svou dluhovou explozi, pak se riziko tvrdého dopadu vrátí.
Podíváme-li se jinam, pak nedávné výsledky voleb v Nizozemsku a ve Francii (a příznivá očekávání ve vztahu k zářijovým volbám v Německu) snížily riziko, že se v Evropě dostanou k moci populisté.
EU a eurozóna jsou však stále v ekonomické bryndě.
A obavy trhu z rozpadající se eurozóny se opět vrátí, pokud se ve volbách v Itálii, které by se mohly konat letos začátkem podzimu, dostane k moci Hnutí pěti hvězd zaměřené proti euru.
V příštím roce bude robustnější a trvalejší globální zotavení záviset převážně na tom, zda se politici vyhnou chybám, které by ho mohly torpédovat.
Dnes alespoň víme, kde je pravděpodobnost chyby nejvyšší.
Zásadní slabina globální ekonomiky
ŽENEVA – Když před deseti lety vyhlásila bankrot banka Lehman Brothers, náhle přestalo být jasné, kdo komu co dluží, kdo nedokáže platit dluhy a kdo půjde ke dnu příště.
Výsledkem bylo zmrazení mezibankovních úvěrových trhů, panika na Wall Street a krachy firem nejen ve Spojených státech, ale po celém světě.
Zatímco se pak politici usilovně snažili na krizi reagovat, experti si kladli otázku, zda se „velké umírnění“ v podobě nízké volatility hospodářských cyklů od 80. let nemění v další velkou hospodářskou krizi.
Při zpětném ohlédnutí bylo sebeuspokojení v době před krizí jednoznačně hanebné.
Přesto se toho od té doby pramálo změnilo.
Samozřejmě se nám tvrdí, že finanční soustava je jednodušší, bezpečnější a spravedlivější.
Jenže banky, které těžily z veřejných peněz, jsou dnes větší než kdykoliv dříve, neprůhledné finanční nástroje jsou znovu v kurzu a fondy pro vyplácení bonusů bankéřům přetékají.
Neregulované či nedostatečně regulované „stínové bankovnictví“ současně narostlo do objemu 160 bilionů dolarů.
To je dvojnásobek výkonu globální ekonomiky.
Díky bilionům dolarů likvidity, které hlavní centrální banky během posledních deseti let napumpovaly do ekonomiky, se trhy aktiv vzchopily, firemní fúze přeřadily na vyšší rychlost a zpětné odkupy akcií se staly měřítkem manažerské prozíravosti.
Naopak reálná ekonomika se potácí mezi jepičími výtrysky optimismu a nesouvislými řečmi o finančních rizicích.
A přestože si politici namlouvají, že vysoké ceny akcií a export zvýší průměrné příjmy, faktem zůstává, že většinu zisků už uchvátili ti, kdo stojí na samotném vrcholu pyramidy.
Tyto trendy ukazují na jedno ještě větší nebezpečí: na ztrátu důvěry v systém.
Jak si už kdysi dávno uvědomoval Adam Smith, pocit, že se mnou někdo manipuluje, nakonec podkopá legitimitu jakéhokoliv systému založeného na pravidlech.
Vědomí, že ti, kdo krizi způsobili, z ní nejen vyvázli, ale ještě z ní profitují, je od roku 2008 stále silnějším zdrojem nespokojenosti, která oslabuje důvěru veřejnosti v politické instituce spojující občany, komunity i jednotlivé země.
Když loni nastal synchronizovaný globální růst, mnozí příslušníci ekonomického establishmentu začali předpovídat světlé zítřky, ovšem to se trochu unáhlili.
S výjimkou USA poslední odhady růstu zaostávají za předešlými prognózami, a některé ekonomiky dokonce zpomalují.
Čína a Indie sice mají dál dobře našlápnuto, avšak zvyšuje se počet rozvíjejících se ekonomik, které se ocitly pod finančním tlakem.
A když velké centrální banky mluví o normalizaci měnové politiky, pak politici v rozvíjejících se zemích nemohou kvůli rizikům odlivu kapitálu a znehodnocení měny dobře spát.
Hlavním problémem není vlažný růst, nýbrž skutečnost, že je z velké části tažený dluhem.
Do začátku roku 2018 se objem globálního dluhu zvýšil na téměř 250 bilionů dolarů – to je trojnásobek ročního globálního výkonu –, oproti 142 bilionům o deset let dříve.
Podíl rozvíjejících se trhů na globálním dluhu přitom vzrostl ze 7% v roce 2007 na 26% v roce 2017 a objem úvěrů poskytnutých nefinančními společnostmi se v těchto zemích zvýšil z 56% HDP v roce 2008 na 105% HDP v roce 2017.
Kromě toho se negativní důsledky tvrdších měnových podmínek v rozvinutých zemích pravděpodobně budou dále zhoršovat vzhledem k odtrženosti bublin aktiv od zotavení v reálné ekonomice.
Akciové trhy sice zažívají boom, ale mzdy přešlapují na místě.
A navzdory postkrizové dluhové expanzi poměr investic k HDP v rozvinutých ekonomikách klesá a ve většině rozvojových zemí se jeho růst zastavil.
Nad touto křehkou situací se navíc vznáší jedna velká „známá neznámá“.
Obchodní válka vedená americkým prezidentem Donaldem Trumpem ani nesníží obchodní schodek Ameriky, ani neobrátí směr technologických hodin v Číně.
Místo toho jen rozdmýchá globální nejistotu, pokud se vyhrotí reakce „oko za oko“.
A co je ještě horší, dochází k tomu právě v době, kdy důvěra v globální ekonomiku začíná slábnout.
Pro země, které už dnes ohrožuje zvýšená finanční nestabilita, by byly vedlejší ztráty v důsledku narušení systému globálního obchodu značné a nevyhnutelné.
Navzdory konvenčním názorům to však není začátek konce poválečného liberálního uspořádání.
Rozleptávání tohoto řádu koneckonců započalo už dávno se vzestupem kočovného kapitálu, opuštěním plné zaměstnanosti coby politického cíle, zpřetrháním vazby mezi mzdami a produktivitou a provázáním firemní a politické moci.
V tomto kontextu lze obchodní války nejlépe pochopit jako příznak nezdravé hyperglobalizace.
Ze stejných důvodů nejsou problémem rozvíjející se ekonomiky.
Odhodlání Číny uplatňovat své právo na hospodářský rozvoj se v mnoha západních metropolích setkalo s pocitem neklidu, ne-li přímo s otevřeným nepřátelstvím.
Čína však hraje podle týchž standardních not, které používaly rozvinuté země, když po ekonomickém žebříku šplhaly ony.
Úspěch Číny je přesně tím, co si v roce 1947 představovala havanská Konference Organizace spojených národů o obchodu a zaměstnanosti, kde mezinárodní společenství položilo základy budoucího systému globálního obchodování.
Rozdíl mezi tehdejšími a současnými výklady svědčí o tom, jak výrazně se současný multilaterální řád odchýlil od původních cílů.
Krize Lehman Brothers zpočátku skutečně oživila poválečného multilaterálního ducha, avšak to se ukázalo jako pomíjivé.
Tragédie dnešní doby spočívá v tom, že právě ve chvíli, kdy je k řešení křivd spojených s hyperglobalizací zapotřebí smělejší spolupráce, se v tanečcích kolem „volného obchodu“ utápějí hlasy těch, kdo volají po obnově důvěry, férovosti a spravedlnosti v systému.
Bez důvěry se totiž spolupráce neobejde.
Jsou dobré časy pryč?
STANFORD – Během 25 roků před Velkou recesí let 2008-2009 Spojené státy zažily dvě krátké, mělké recese a dvě silné, dlouhé expanze.
Celosvětově svižně rostly příjmy, inflace se zmírnila a akciové trhy vzkvétaly.
Zotavení z posledního velkého propadu z počátku 80. let navíc přineslo zhruba čtvrtstoletí bezprecedentně silné a stabilní makroekonomické výkonnosti.
Tentokrát je však návrat k růstu mnohem těžší.
Zotavení Ameriky z Velké recese probíhá kolísavě; růst se opakovaně rozjíždí a zadrhává.
USA za deset let nezažily tři po sobě jdoucí čtvrtletí s 3% růstem.
Spotřebitelům sice pomáhají nižší ceny ropy, ale tento přínos umazávají nižší energetické investice a účinky silnějšího dolaru budou ještě větší.
Neplatí to jen pro USA.
Většina evropských ekonomik teď sice opět roste, k čemuž přispívají nižší ceny ropy a měnová devalvace, ale tempo expanze zůstává chudokrevné.
Rovněž japonské zotavení zůstává křehké, navzdory usilovným snahám tamní vlády.
Potíže mají i velké rozvíjející se ekonomiky, od nichž se očekávalo, že budou v nadcházejících letech fungovat jako motory růstu: Čína a Indie podřadily a Brazílie a Rusko se smršťují.
Když konjunktura nebo propad trvá tak dlouho, začne se zdát, že bude pokračovat napořád.
Šest let po krizi se někteří význační ekonomové ptají, zda nedostatečné investice nebo vytrácející se přínosy z technických inovací nevytlačily globální ekonomiku do „nového normálu“ pomalejšího růstu a nízkých či nulových přírůstků životních úrovní.
Někteří ekonomové hovoří o „sekulární stagnaci“ – což je vybroušený způsob jak říct, že dobré časy jsou navždy pryč.
Mají pravdu?
Celkový hospodářský růst se rovná zhruba součtu růstu počtu odpracovaných hodin (vzestup počtu pracujících nebo počtu hodin, které odpracují) a produktivity (výstup hodiny práce).
Pokud se produktivita zvýší o jeden procentní bod za rok, zvýšení životních úrovní během následné generace by to posílilo o třetinu.
Obrovské důsledky časem přinese i zvýšení produktivity o pouhý zlomek procenta.
Produktivitu je možné zvýšit kapitálovými investicemi, technologickými inovacemi a zlepšením znalostí a dovedností pracovních sil, třebaže se ekonomové neshodnou, co má největší účinek.
Podle výzkumu, který se mnou dělal Larry Lau, nejvýznamnější úlohu při posilování produktivity v ekonomikách skupiny G7 po druhé světové válce sehrává technika.
Klesající americký růst produktivity – od roku 2010 dosahuje v průměru pouhých 0,7 % – proto některé pozorovatele vede k tomu, že zpomalení dávají za vinu nedostatečným pokrokům v technice.
Tito pesimisté, například ekonom Robert Gordon, označují za nepravděpodobné, že by nové inovace zvýšily produktivitu tak zásadně jako elektřina, automobily a počítače v minulém století.
Optimisté kontrují, že zvěstovatelem nové éry technologiemi roztáčených nárůstů produktivity jsou chytré telefony, velká data a očekávané pokroky v nanotechnologiích, robotice a biovědách.
Nelze sice zřejmě předpovědět, jaká novinka přinese příští revoluční změnu, ale bezesporu bude vynalezena.
Obě strany citují Moorův zákon, pojmenovaný po Gordonu Mooreovi, spoluzakladateli společnosti Intel; ten si povšiml, že hustotu tranzistorů na čipu lze každých 18 měsíců zdvojnásobit.
Pesimisté tvrdí, že to začíná být těžší a nákladnější; optimisté mají za to, že zákonitost bude platit dál, přičemž čipy se rozrostou do třetího rozměru.
Je zřejmé, že vývoj technického pokroku je těžké predikovat.
Ostatně hlavní komerční hodnota nové technologie není vždy zjevná ani vynálezci.
Když Guglielmo Marconi před více než stoletím uskutečnil první transatlantický bezdrátový přenos, soupeřil s telegrafem v komunikaci z jednoho bodu do druhého; vůbec nepředjímal populární rozhlasové vysílání pro masy.
Thomas Edison sestrojil fonograf, aby pomohl nevidomým – a podal žalobu ve snaze zabránit jeho využívání k reprodukci hudby.
Věc ještě dále komplikuje skutečnost, že příští vlny technických pokroků posilujících produktivitu se zřejmě objeví v sektorech jako zdravotnictví, kde se ekonomický účinek těžko měří.
Ekonomové jsou přesvědčeni, že mnohá zlepšení kvality zdravotní péče – například účinnější léčba šedého zákalu či onemocnění srdce – se řádně nepromítají do reálného HDP a nesprávně se vykazují jako nárůsty cen.
Lepší sledování těchto změn má pro přesné hodnocení ekonomického pokroku zásadní význam.
Jistěže, růst poháněný technologiemi nese jistá rizika.
Staré obavy, že automatizace a umělá inteligence zapříčiní rozsáhlou strukturální nezaměstnanost, se sice nikdy nepotvrdily, ale technologie a globalizace vytvářejí tlak na snižování mezd všech pracujících kromě těch nejkvalifikovanějších ve vyspělých zemích.
Podíl kapitálu na národním důchodu se zvyšuje, kdežto podíl práce klesá.
Zavést politiky, které by omezovaly technologie potenciálně zvyšující produktivitu, by ale byla velká chyba.
Za účelem povzbuzení robustnějšího růstu a souvisejících zlepšení životních úrovní by vlády měly zajistit, aby soukromý sektor měl dostatečné pobídky inovovat, podnikat a investovat do fyzického i lidského kapitálu.
Vhodné by bylo například omezit byrokracii, zkrotit schodky a dluhy, zavést daňové politiky příznivé pro tvorbu kapitálu, reformovat vzdělávací soustavu a investovat do výzkumu a vývoje.
Nikdo by samozřejmě neměl očekávat návrat do let předkrizového boomu, vzhledem k demografickým tlakům doléhajícím na téměř všechny velké ekonomiky, včetně Číny.
Tyto pobídky však nabízejí nejlepší naději na pokračování přílivu technologií zvyšujících produktivitu, od startupů po výzkumné divize zavedených společností v odvětvích od techniky přes energetiku až po zdravotnictví.
Nestabilní ekonomický řád?
LAGUNA BEACH – Odklon rozvinutých ekonomik od ekonomiky globální – a v případě Velké Británie i od regionálních obchodních dohod – poutá v poslední době velkou pozornost.
V situaci, kdy se základní struktury globální ekonomiky ocitají pod tlakem, by to mohlo mít dalekosáhlé důsledky.
Drtivá většina světových ekonomik je – ať už z vlastního rozhodnutí, nebo z nutnosti – součástí multilaterálního systému, který poskytuje jejich protějškům v rozvinutém světě, zejména Spojeným státům a Evropě, obrovská privilegia.
Z nich jsou nejvýraznější tři.
Za prvé emitují rozvinuté ekonomiky hlavní světové rezervní měny, a proto mají možnost vyměňovat vlastní potištěné kousky papíru za zboží a služby produkované jinými.
Za druhé jsou dluhopisy těchto ekonomik pro většinu globálních investorů kvaziautomatickou složkou portfoliových alokací, takže rozpočtové schodky jejich vlád se zčásti financují z úspor jiných zemí.
A poslední klíčovou výhodou rozvinutých ekonomik je hlasovací síla a zastoupení.
V brettonwoodských institucích (Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance) disponují právem veta nebo blokační menšinou, což jim dává nepřiměřeně velký vliv na pravidla a postupy, jimiž se řídí mezinárodní hospodářská a měnová soustava.
A vzhledem k jejich historické nadvládě nad těmito organizacemi mají jejich státní příslušníci fakticky zaručené nejvyšší posty.
Tato privilegia nejsou zadarmo – nebo by přinejmenším neměla být.
Výměnou za ně mají rozvinuté ekonomiky plnit určité závazky, aby pomohly zajistit hladké fungování a stabilitu systému.
Nedávný vývoj událostí ovšem zavdal důvod k pochybnostem, zda jsou rozvinuté ekonomiky schopné svou část této dohody dodržet.
Zřejmě nejkřiklavějším příkladem je globální finanční krize z roku 2008, která byla výsledkem nadměrného riskování a laxní regulace v rozvinutých ekonomikách.
Finanční soustava se takřka rozpadla, což narušilo globální obchod, připravilo miliony lidí o zaměstnání a téměř uvrhlo svět do mnohaleté deprese.
Vyskytly se však i další lapsy.
Například politické překážky komplexní hospodářské politiky podkopaly v posledních letech v mnoha rozvinutých zemích zavádění strukturálních reforem a citlivých fiskálních politik, což zbrzdilo firemní investice, podkopalo růst produktivity, zhoršilo nerovnost a ohrozilo budoucí potenciální růst.
Tato ekonomická selhání přispěla ke vzniku protisystémově zaměřených politických hnutí, která se snaží změnit – nebo už mění – dávno zavedené přeshraniční obchodní vztahy, včetně vazeb uvnitř Evropské unie a Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA).
Dlouhodobé a přehnané spoléhání se na měnovou politiku, včetně přímé účasti centrálních bank na tržních aktivitách, zatím pokřivilo ceny aktiv a přispělo ke špatné alokaci zdrojů.
A rozvinuté ekonomiky – zejména Evropa – projevují jen pramalou chuť k reformě zastaralých prvků řízení a zastoupení v mezinárodních finančních institucích, přestože v globální ekonomice nastaly velké změny.
Výsledkem toho všeho je multilaterální systém, který je méně efektivní, méně spolupracující, méně důvěryhodný a náchylnější k účelovým zásahům.
Vzhledem k těmto skutečnostem by nemělo nikoho překvapovat, že globalizace a regionalizace se už netěší takové podpoře jako kdysi – nebo že některá sílící politická hnutí na obou stranách Atlantiku odsuzují oba koncepty, aby si získala větší podporu pro vlastní ideje.
Zatím není zřejmé, zda jde o dočasný a vratný jev, nebo o začátek dlouhodobé změny fungování globální ekonomiky.
Jasné ovšem je, že tento stav ovlivňuje dva důležité vztahy.
Tím prvním je vztah mezi malými a velkými ekonomikami.
Z brettonwoodského systému a obecněji z multilateralismu dlouhou dobu nejvíce těžily malé, dobře řízené a otevřené ekonomiky.
Nejenže vzhledem ke své velikosti nutně potřebovaly přístup na vnější trhy, ale ostatní tržní aktéři byli vzhledem k omezenému rozvratnému potenciálu těchto ekonomik ochotnější začleňovat je do regionálních paktů.
Členství v efektivních mezinárodních institucích zapojilo tyto země do podstatných diskusí o globální politice a jejich kapacity jim umožnily využít příležitostí v oblasti přeshraniční produkce a spotřebních řetězců.
V době sílícího nacionalismu však budou tyto malé a otevřené ekonomiky pravděpodobně trpět bez ohledu na to, jak dobře jsou řízené.
Jejich obchodní vztahy jsou méně stabilní, zvýšila se zranitelnost obchodních paktů, na něž jsou odkázané, a jejich účast na diskusích o globální politice není tak jistá.
Druhým vztahem je vazba mezi brettonwoodskými institucemi a paralelními institucionálními strukturami.
Například instituce řízené Čínou se sice nemohou měřit například se Světovou bankou, ale ukazuje se, že pro rostoucí řadu států jsou přitažlivé; většina spojenců USA navzdory americkému odporu vstoupila do Asijské infrastrukturální investiční banky.
Šíří se také bilaterální platební dohody – proti nimž by většina států ještě nedávno prostřednictvím MMF brojila kvůli jejich neslučitelnosti s multilateralismem.
Panuje obava, že tyto alternativní přístupy by nemusely posílit předvídatelný, na pravidlech založený a všeobecně prospěšný systém přeshraničních interakcí, ale spíše ho podkopat.
Brettonwoodským organizacím založeným po druhé světové válce s cílem udržet stabilitu hrozí ztráta vlivu, přičemž země, které mají dost vlivu na to, aby je podpořily, v současnosti nejeví ochotu směle prosazovat potřebné reformy.
Budou-li tyto tendence pokračovat, pak tím pravděpodobně nejvíce utrpí rozvojové země, ale nebudou samy.
V krátkodobém měřítku by celé světové ekonomice hrozily pomalejší hospodářský růst a riziko větší finanční nestability.
V dlouhodobějším měřítku by pak vyvstala hrozba rozdrobení systému a rozšíření obchodních válek.
Síťové řešení vzdělávací reformy
WASHINGTON, DC – Po celém světě nemá zhruba 250 milionů dětí možnost navštěvovat školu a mnoho z těch, kdo tuto možnost mají, se neučí dovednosti potřebné k úspěchu v životě.
A navzdory rostoucí shodě o systémové povaze výzev, které ovlivňují vzdělávání, existuje mnohem menší shoda o tom jak tyto výzvy řešit.
Rok 2018 však prozatím vypadá slibně, co se snah o zlepšení vzdělávání a kvality v něm týká.
Jedním z důvodů je vznik tzv. akčních sítí, které usnadňují globální sdílení informací a povzbuzují nepřetržité místní zlepšování.
Takové sítě, pokud budou správně organizovány, by mohly nabídnout částečné řešení pro systémové výzvy, kterým vzdělání čelí.
Existuje množství peer skupin, které se potýkají s jedněmi z největších výzev světa, aleexistují dvě, které jsou spojeny s naší organizací a které zaslouží vyzdvihnout.
Jednou je Joint Learning Network for Universal Health Coverage (JLN), což je společenství odborníků a tvůrců politiky ze 30 zemí, podporované Výsledky pro rozvoj a dalšími rozvojovými partnery.
Další je Global Cities Education Network (GCEN) při Asia Society, která usnadňuje zlepšení městských vzdělávacích systémů napříč Severní Amerikou a Asií.
Každá z těchto mezinárodních peer sítí zapříčinila lokální výsledky.
Kupříkladu, v roce 2016 vytvořila Denver Public School v Coloradu – člen GCEN – CareerConnect program, který poskytuje učební příležitosti pro studenty na pracovišti.
Program vychází z lekcí z odborných vzdělávacích systémů v Hong Kongu, Melbourne a Singapuru – vše členská města GCEN – a ve Švýcarsku, a pomáhá absolventům s přípravou na život po střední škole.
Obdobně se JLN podařilo učinit výrazný pokrok v pomoci rozvojovým zemím přiblížit se k celkovému zdravotnickému pokrytí.
Síťová podpora umožnila členům orientaci v technických překážkách a zajistit politickou podporu na domácí půdě.
Přijetí modelu JLN k podpoře úředníků z národních ministerstev školství by mohlo produkovat srovnatelné zisky ve vzdělávání v mnoha zemích.
Za prvé, sítě spojují lídry, kteří čelí stejným tématům v proměnlivém kontextu.
Mezinárodní akční peer skupiny jsou nejefektivnější, když jsou mezikulturní; zjistili jsme, že spojení nesourodých skupin, které pracují se stejným cílem, mnohdy produkuje neočekávaná řešení, která jsou robustnější.
Za druhé, “peer“ komponenta těchto sítí je silně vyzdvihována.
Členové mají stejný mandát k určování priorit a k přispívání do diskuzí.
Síťové učení je nejúspěšnější, když účastníci mají pocit vlastnictví s respektem k výsledkům.
Za třetí, členství zahrnuje i ty s pravomocí a schopností ovlivnit změny.
Například mnoho výzev ve vzdělávacím plánování na národní či městské úrovni vyžaduje politická i technická řešení.
Aby byla síť efektivní, musí tvůrci politiky a odborníci pracovat v souladu s cílem najít řešení pro sdílené výzvy.
Za čtvrté, JLN a GCEN jsou zavázáni k měření kolektivního a individuálního pokroku.
I když posuzování úspěchu ve vzdělávání může být obtížné, zejména napříč souvislostmi, akční peer sítě musí být orientovány na dosažení výsledků a to znamená měření jejich efektivity.
Metrika odpovědnosti by navíc měla být derivována ze systémů, které již členové doma používají.
No a konečně, tyto sítě se snaží být udržitelné.
Aby byla možná rozsáhlá a trvalá změna prostřednictvím sítě v jakémkoliv sektoru, ale zejména v globálním vzdělávání, potřebuje stálou vizi, personál a finanční zdroje.
Členové peer skupin nemohou současně pracovat jako tvůrci politiky či odborníci a společně provozovat síť organizací.
Rozpočtování pro centrální týmy ke správě technické podpory pro členy a operace sítě je pro úspěch kritické.
Bohužel, velice málo financí pro vzdělávání se v současné době ponechává na investice a nové učící sítě.
Zvýšení investic do akčních peer sítí by mohlo pomoci posílit kapacity implementace a vedení – klíčové k rozšíření učebních příležitostí po světě a klíčový cíl v rámci Udržitelných rozvojových cílů OSN.
Neexistují jednoduchá řešení k poskytnutí kvalitního vzdělávání pro každé dítě na planetě.
Nicméně, jak demonstruje nárůst akčních peer sítí, nejsou v tomto snažení globální lídři sami.
Když stejně smýšlející politici a odborníci sdílejí nápady a spolupracují na řešeních, stávají se vzdělávací výzvy nepatrně méně skličující.
Globální finančnictví a globální oteplování
NOVÉ DILLÍ/LONDÝN – Od roku 2008, kdy světovou ekonomiku bezmála skolila globální finanční krize, patří finanční reforma do první desítky bodů, jež mají tvůrci politik na programu.
Ale zatímco se lídři od nápravy problémů minulosti posouvají k formování finanční soustavy do budoucna, musí se také potýkat s novými riziky pro její stabilitu, zejména těmi, které vyplývají ze změny klimatu.
To je důvod, proč narůstající počet vlád, regulatorních orgánů, původců norem a tržních aktérů začíná do finanční soustavy zahrnovat pravidla týkající se udržitelnosti.
V Brazílii centrální banka pokládá začlenění environmentálních a sociálních faktorů do řízení rizik za způsob jak upevnit odolnost.
V zemích jako Singapur a Jižní Afrika zase mají společnosti kotované na burze povinnost rozkrýt své environmentální a sociální působení a investoři a regulátoři tento požadavek v čím dál větší míře považují za nezbytný pro efektivní fungování finančních trhů.
Takové iniciativy mohly být kdysi považovány za součást periferní „zelené“ niky.
Dnes jsou ale nahlíženy jako stěžejní pro fungování finanční soustavy.
Snahy centrální banky v Bangladéši na podporu hospodářského rozvoje zahrnují n��zkonákladové refinancování bank, které půjčují na projekty splňující cíle stanovené pro obnovitelné zdroje, energetickou účinnost či nakládání s odpady.
Ve Velké Británii centrální banka v současnosti vyhodnocuje dopady změny klimatu na sektor pojišťovnictví, v rámci svého hlavního pověření dohlížet na bezpečnost a zdraví finančních institucí.
V Číně by v příštích pěti letech mohly roční investice do zeleného průmyslu dosáhnout 320 miliard dolarů, přičemž vláda bude schopna poskytnout jen 10-15 % tohoto úhrnu.
S cílem předejít nedostatku financí čínská centrální banka nedávno ve spolupráci s Programem OSN pro životní prostředí (UNEP) sepsala zprávu, která předložila komplexní soubor doporučení pro vytvoření čínské „zelené finanční soustavy“.
Indická Federace obchodních a průmyslových komor zřídila novou pracovní skupinu pro „zelené dluhopisy,“ která má prověřit, jak tamní trhy s dluhopisy mohou reagovat na výzvu financování chytré infrastruktury.
Konečně nedávné regulatorní změny nabízejí kotovaným investičním fondům značný potenciál pro vkládání kapitálu do čisté energetiky.
Taková opatření se prozatím týkají jen malého zlomku z 305 bilionů dolarů v aktivech, která v globální finanční soustavě drží banky, investoři, finanční instituce a jednotlivci.
Nesporně se ale uplatní v širším měřítku, až si finančníci a regulátoři v úplnosti uvědomí důsledky narušení environmentální rovnováhy.
Už dnes jsou tyto důsledky vážné.
Ve 116 ze 140 zemí, jež UNEP hodnotil, dochází k úbytku fondů přírodního kapitálu, na němž stojí tvorba hodnot.
K újmám, jež lidem a ekonomice působí setrvalý růst produkující vysoké hladiny uhlíku, patří zdravotní dopady, sílící narušení infrastruktury a vodní a potravinové bezpečnosti a dále zvyšující se tržní volatilita, především v rozvojových zemích.
Tyto újmy se budou zhoršovat a rizika začnou být nezvladatelná, pokud se emise skleníkových plynů v letech 2055 až 2070 nesníží na čisté nulové hladiny.
Jak bude hrozba plynoucí ze změny klimatu vysvítat, financování reakce na její dopady bude čím dál důležitější.
Vyspělé země se zavázaly, že do roku 2020 uvolní pro rozvojové země sto miliard dolarů ročních finančních toků, ale zapotřebí je mnohem víc.
Především je nezbytné finanční výzvu, již přináší změna klimatu, zasadit do širšího kontextu zelené ekonomiky a udržitelného rozvoje.
Úkolem těch, kdo jsou pověřeni řízením finanční soustavy, je umožnit řádný přechod od vysokouhlíkových investic k nízkouhlíkovým a od zranitelných aktiv k odolným.
Podle iniciativy New Climate Economy bude na globální infrastrukturní investice do roku 2030 vynaloženo 89 bilionů dolarů – přičemž chceme-li zajistit, aby byly nízkouhlíkové a odolné, bude potřeba dalších 4,1 bilionu dolarů.
Aby se tvůrcům politik podařilo dát dohromady nezbytný kapitál, budou muset zapřáhnout síly finanční soustavy.
Bude zapotřebí rozšířit rozsah řízení rizik, aby se součástí prozíravých pravidel pro bankovnictví, pojišťovnictví a investice stala dlouhodobá udržitelnost a rizika plynoucí ze změny klimatu.
Nové „zelené banky“ mohou pomoci zapojit financování z trhů s dluhopisy a akciemi.
Lepším výkaznictvím firem a větší otevřeností finančních institucí se musí zvýšit transparentnost.
Konečně bude nezbytné přeformovat a poopravit dovednosti a pobídky finančních profesionálů, aby odrážely tyto nové priority.
Otevírají se nové cesty mezinárodní spolupráce.
Například ministři financí a guvernéři centrálních bank G20 právě požádali Radu pro finanční stabilitu, aby prověřila, jak by finanční sektor mohl řešit klimatické problémy.
Takové aktivity nejenže posílí klimatickou bezpečnost, ale přispějí také k rozvoji účinnější, efektivnější a odolnější finanční soustavy.
Revoluce v dodavatelských řetězcích globálního finančnictví
HONGKONG – Katastrofické zemětřesení, cunami a jaderná pohroma, jež v březnu 2011 postihly Japonsko, zastavily výrobu klíčových komponentů, na nichž závisí řada globálních dodavatelských řetězců.
Náhlé přerušení toku těchto nepostradatelných materiálů ve výrobním procesu si vynutilo revizi toho, jak tyto dodavatelské řetězce fungují.
Taková zranitelná místa se ale neomezují na výrobní sektor.
Stav blízký zhroucení „dodavatelského řetězce“ v nedávné době zažil i finanční průmysl.
Selhání Lehman Brothers roku 2008 nejenže zvířilo globální finanční trhy, ale také prakticky znehybnilo globální obchod, neboť velkoobchodní banky se odmítaly vzájemně financovat ze strachu, že protistrana zkrachuje.
Jednoduchá bankovní soustava minulosti, založená na soustředění maloobchodních úspor pro účely financování úvěrových potřeb vypůjčovatelů, se vyvinula v nesmírně komplikovaný globální dodavatelský řetězec s dominovými riziky narušení, srovnatelnými s tím, co jsme loni na jaře viděli v Japonsku.
Dodavatelským řetězcům ve finančnictví a ve výrobním sektoru jsou společné tři klíčové rysy – struktura, mechanismy zpětné vazby a procesy – a jejich odolnost a efektivita závisí na tom, jak tyto složky vzájemně reagují.
V dnešní finanční struktuře mají vzájemně závislé sítě sklon, tak jako v jiných dodavatelských řetězcích, koncentrovat se do mocných center.
Mezinárodnímu finančnictví například dominují jen dvě centra, Londýn a New York, a pouhých 22 aktérů uskutečňuje 90 % všech obchodů na globálním devizovém trhu.
Taková koncentrace je velmi efektivní, ale také přispívá k větším systémovým rizikům, protože pokud se zhroutí vůdčí centra, může zkolabovat celý systém.
Otevřené mechanismy zpětné vazby zajišťují schopnost dodavatelského řetězce reagovat na měnící se prostředí, ale v případě finančních dodavatelských řetězců mohou tyto mechanismy zesílit šoky tak, až celý systém vybuchne.
Kolaps Lehman Brothers zapříčinil právě takovou explozi a finanční soustavu zachránily jedině vládní sanace.
Konečně, vlivem procesů uvnitř dodavatelských řetězců a zpětných interakcí mezi nimi může být systém větší nebo menší než součet jeho částí.
Jelikož komplikovaná síť sestává z vazeb mezi mnoha dílčími sítěmi, individuální projevy neefektivity či slabosti mohou postihovat životaschopnost celku.
Finanční dodavatelské řetězce, podobně jako výrobní dodavatelské řetězce v důsledku japonského výpadku, čelí mohutným tlakům, aby se restrukturalizovaly a adaptovaly, neboť globální ekonomická rovnováha se posouvá směrem k rozvíjejícím se trhům.
Jak k tomu bude docházet, miliardy spotřebitelů v těchto zemích vstoupí mezi střední třídy, vyvinou se nové sociální sítě a sílícím faktorem globálního obchodu se stane změna klimatu.
Většina regulatorních reforem navíc finančnímu sektoru přivodí nové a vyšší výdaje.
Banky a další ústavy jsou rovněž pod tlakem, aby vyvinuly nové finanční produkty, které pomohou reálnému sektoru řídit složitější rizika a umožní investice do oblastí, jako jsou zelené technologie a infrastruktura pro rozvíjející se země.
Nadto teď globální finanční stabilita závisí na větší spolupráci na mezinárodní úrovni, spojené s přísnějším vymáháním pravidel na úrovni národní.
Je zjevné, že rozvíjející se trhy hledají alternativní modely růstu, které budou zelené a udržitelné.
Jejich finanční sektory budou muset fungovat zcela odlišně od současného modelu, který se řídí spotřebou.
Jakou úlohu může finanční sektor sehrát při omezování návykové spotřeby, financované neudržitelným hromaděním dluhů, ve světě, v němž spotřeba i finančnictví musí růst pomaleji, abychom se vyrovnali s globálními mezemi přírodních zdrojů a životního prostřední?
A vzhledem k tomu, že finanční instituce budou muset monitorovat a řídit rizika zcela odlišným způsobem, a to jak pro sebe, tak pro své zákazníky, jakou roli má jejich rozložení ve světě, kde bude sílit volatilita spotřeby, úspor a investic?
Finanční „výroba“ je v současnosti proces řízený shora.
Instrumenty se koncipují tak, aby jejich prodej generoval větší profit pro jejich konstruktéry než pro koncové uživatele.
Vzestup interaktivních sociálních sítí ale do finančních inovací vnáší větší aktivitu zdola.
Miliony uživatelů bank mohou pomocí mobilních telefonů poskytovat okamžitou zpětnou vazbu, které produkty a služby se jim zamlouvají či nezamlouvají.
Systémy klientských služeb a řízení transakcí budou napříště častěji dostávat více podnětů od zákazníků, takže koncepce produktů se bude formovat interaktivně.
Současná strategie ve finančním sektoru vyvolává nadměrný konkurenční boj skrze zvyšování tržního podílu na úkor konkurence a kvůli krátkodobým ziskům často narušuje důvěru zákazníků.
V dřívějších obdobích však finanční sektor předvedl, že dokáže fungovat jako veřejný statek a zajišťovat věrohodné a efektivní služby.
Vítězné finanční dodavatelské řetězce zítřka budou probouzet důvěru, že většině klientů nabízejí bezpečné, stabilní a efektivní služby.
Inovace minulého století se zaměřovaly na procesy, produkty a služby.
Dnes finanční sektor potřebuje inovace vyšší třídy, jež zahrnou obchodní modely, strategie a manažerské přístupy, které obnoví důvěru ve finančnictví.
Právě tak jako Steve Jobs s firmou Apple transformoval počítačový průmysl pomocí stylových produktů a mimořádně spolehlivých, uživatelsky přívětivých a „cool“ služeb, finanční instituce budou muset zavést nové hodnotové řetězce, které si adaptací na sílící potřeby nových trhů vybudují důvěru.
S přihlédnutím k tak hlubokým změnám je potřeba, aby finanční lídři přemýšleli, jak ve finančnictví připravit nový dodavatelský řetězec – „trhák“ v Jobsově stylu pro naše stále ještě mladé století.
Opakuje se rok 2008?
NEW YORK – Otázka, kterou dnes nejčastěji dostávám, zní takto: Vrátili jsme se do roku 2008, k další globální finanční krizi a recesi?
Odpovídám, že rozhodně ne, ale že nedávná epizoda chaosu na globálních finančních trzích je pravděpodobně závažnější než kterékoliv jiné období volatility a snahy o snižování rizika po roce 2009.
Je to dáno tím, že na rozdíl od nedávných let, kdy volatilitu vyvolávaly jednotlivé faktory – krize v eurozóně, „utlumovací nálada“ Federálního rezervního systému, hrozící odchod Řecka z eurozóny a tvrdé ekonomické přistání v Číně –, dnes existuje nejméně sedm zdrojů globálního rizika současně.
Za prvé se s ještě větší intenzitou vrátily obavy z tvrdého přistání v Číně a jeho pravděpodobného dopadu na akciový trh a hodnotu jüanu.
Jakkoliv je pravděpodobné, že Čína zažije spíše kodrcavé než tvrdé přistání, kvůli dalšímu zpomalování růstu a pokračujícímu odlivu kapitálu se zatím nepodařilo rozptýlit obavy investorů.
Za druhé jsou ve vážných potížích rozvíjející se trhy.
Musí čelit nepříznivým globálním podmínkám (zpomalení v Číně, konec komoditního supercyklu, ústup Fedu od nulových úrokových sazeb), mnohé z nich vykazují makroekonomické nerovnováhy, jako jsou deficity na běžném účtu v kombinaci s fiskálními deficity, a potýkají se s rostoucí inflací a zpomalujícím růstem.
Většina z nich nezavedla strukturální reformy, které by podpořily uvadající potenciální růst.
A slabost jejich měn zvyšuje reálnou hodnotu bilionových dolarových dluhů, které v uplynulém desetiletí nahromadily.
Za třetí Fed pravděpodobně chyboval, kdy v prosinci upustil od politiky nulových úrokových sazeb.
Slabší růst, nižší inflace (kvůli dalšímu poklesu cen ropy) a nepříznivější finanční podmínky (v podobě silnějšího dolaru, korigovaného akciového trhu a širšího úvěrového rozpětí) dnes ohrožují růstová a inflační očekávání v USA.
Za čtvrté začínají vřít mnohá geopolitická rizika.
Zřejmě nejbezprostřednějším zdrojem nejistoty je vyhlídka dlouhodobé studené války – provázené zástupnými konflikty – mezi blízkovýchodními regionálními mocnostmi, zejména mezi sunnitskou Saúdskou Arábií a šíitským Íránem.
Za páté pokles cen ropy vyvolává propad amerických i globálních akcií a prudce zvyšuje úvěrová rozpětí.
To dnes může signalizovat slabou globální poptávku – spíše než rostoucí nabídku –, neboť růst v Číně, na rozvíjejících se trzích i v USA zpomaluje.
Slabé ceny ropy poškozují také americké producenty energie, kteří tvoří velkou část amerického akciového trhu, a vyvolávají úvěrové ztráty a potenciální bankroty ekonomik, jež jsou čistými vývozci energií, jejich suverénních fondů, státních podniků a energetických firem.
A protože regulace omezují tvůrce trhu v poskytování likvidity a absorpci tržní volatility, stává se každý fundamentální šok z hlediska cenových korekcí rizikových aktiv závažnějším.
Za šesté se globální banky potýkají s nižšími výnosy v důsledku nových regulací zavedených po roce 2008, vzestupu finančních technologií, které hrozí rozvrátit jejich už tak ohrožené obchodní modely, rostoucího používání záporných úrokových sazeb, stoupajících úvěrových ztrát ze špatných aktiv (energie, komodit, rozvíjejících se trhů, křehkých evropských podnikových dlužníků) a evropského příklonu k „antisanaci“ bankovních věřitelů namísto jejich sanace s nyní již omezenou státní pomocí.
A konečně by se Evropská unie a eurozóna mohly stát letos epicentrem globálního finančního chaosu.
Evropské banky mají potíže.
Migrační krize by mohla vést ke konci Schengenské dohody a (v kombinaci s dalšími domácími problémy) také ke konci vlády německé kancléřky Angely Merkelové.
Zvyšuje se rovněž pravděpodobnost vystoupení Velké Británie z EU.
Protože jsou řecká vláda a její věřitelé znovu na kolizní dráze, může se vrátit i riziko odchodu Řecka.
V celé Evropě získávají na síle pravicové i levicové populistické strany.
Evropě tedy stále více hrozí rozpad.
A k dovršení všeho není její okolí bezpečné; války zuří nejen na Blízkém východě, ale – navzdory opakovaným snahám EU zprostředkovat mír – také na Ukrajině, přičemž Rusko se na evropských hranicích od Pobaltí po Balkán chová stále agresivněji.
V minulosti byla rizika nárazovější, hrozby pro růst zůstávaly pouhými hrozbami a politické reakce byly silné a účinné, díky čemuž se dařilo udržovat epizody snižování rizik krátké a obnovovat ceny aktiv na předchozí maxima (nebo je dostávat ještě výš).
Dnes existuje hned sedm zdrojů potenciálního globálního rizika a globální ekonomika se přesouvá od chudokrevné expanze (kladného růstu, který se zrychluje) ke zpomalení (kladnému růstu, který se zpomaluje), což povede k dalšímu celosvětovému poklesu cen rizikových aktiv (akcií, komodit, úvěrů).
Současně platí, že politika, která zastavila a obrátila zkázonosnou spirálu mezi reálnou ekonomikou a rizikovými aktivy, ztrácí na síle.
Mix hospodářských politik rozhodně není optimální kvůli přehnanému spoléhání se na měnovou, nikoliv fiskální politiku.
Měnová politika má stále nekonvenčnější ráz, odrazem čehož je posun několika centrálních bank k záporným reálným úrokovým sazbám; hrozí přitom, že tato nekonvenční politika napáchá víc škod než užitku, neboť poškozuje ziskovost bank a dalších finančních společností.
Po dvou neutěšených měsících pro finanční trhy může v březnu přijít úlevné zotavení některých aktiv, jako jsou globální akcie, neboť některé klíčové centrální banky (Čínská lidová banka, Evropská centrální banka a Japonská centrální banka) provádějí uvolněnější politiku, zatímco jiné (Fed a Bank of England), zůstanou o něco déle zdrženlivé.
Opakované erupce některých ze sedmi zdrojů globálního rizika však učiní ze zbytku letošního roku – na rozdíl od předchozích sedmi let – špatný rok pro riziková aktiva a neduživý rok pro globální růst.
Oslabená obranyschopnost globální finanční soustavy
CURYCH – V květnu před pětaosmdesáti lety zkrachovala banka Credit-Anstalt, v té době zdaleka největší peněžní ústav v Rakousku.
Do července téhož roku se staly terčem útoku střadatelů banky v Egyptě, Německu, Maďarsku, Lotyšsku, Polsku, Rumunsku a Turecku.
V srpnu zasáhla bankovní panika Spojené státy, ačkoliv tento run mohl mít domácí příčiny.
A v srpnu zaznamenaly hromadné výběry z účtů také finanční ústavy ve Velké Británii.
Paralely s kolapsem americké investiční banky Lehman Brothers v roce 2008 jsou silné – a zároveň klíčové pro pochopení dnešních finančních rizik.
Za prvé krach Credit-Anstalt ani pád Lehman Brothers nezapříčinily veškerou globální finanční vřavu, která se později strhla.
Oba kolapsy i následné problémy byly totiž příznakem stejné nemoci: slabé bankovní soustavy.
V případě Rakouska v roce 1931 spočívaly kořeny problému v rozpadu Rakouska-Uherska po první světové válce, v hyperinflaci z 20. let a v nadměrné provázanosti bank s průmyslovým sektorem.
V době pádu Credit-Anstalt vězel svět už dva roky v hluboké recesi, bankovní systémy v řadě zemí byly křehké a napětí se snadno přenášelo přes hranice, přičemž zlatý standard zhoršoval finanční zranitelnost tím, že omezoval akceschopnost centrálních bank.
Také v roce 2008 byla celá finanční soustava přetížená kvůli kombinaci slabého řízení vnitřních rizik a nedostatečné vládní regulace a dohledu.
Banka Lehman Brothers byla pouze nejslabším článkem v dlouhém řetězci křehkých finančních firem.
Mohlo by ke krizi podobné těm, jež nastaly po pádu Credit-Anstalt a Lehman Brothers, dojít i dnes?
Chtělo by se říci, že ne.
Koneckonců se zdá, že stav globální ekonomiky i finančního systému se zlepšuje, riskování v soukromém sektoru se snížilo a došlo k obrovským, byť zatěžujícím regulačním zlepšením.
Dohromady přece tyto trendy musí vést ke stabilnímu finančnímu systému.
Problémem této argumentace je skutečnost, že finanční krize mají sklon odhalovat zlomové linie, které dříve nebyly vidět.
Finanční sektor řídí jen rizika, jichž si je sám vědom, což nemusí být nutně veškerá rizika.
A také lze snadno přecenit schopnost nového regulačního prostředí předcházet krizím.
Je to jako s novou dálnicí: ta je technicky bezpečnější než okresní silnice, ale zároveň přitahuje větší počet automobilů, které po ní jezdí mnohem rychleji, takže k dopravním nehodám dochází i nadále.
Nejsme-li schopni novou krizi vyloučit, nakolik jsme uzpůsobeni k tomu, abychom si s ní dokázali poradit?
Stručná odpověď zní: nepříliš.
Kdyby měla finanční krize vypuknout dnes, její důsledky pro reálnou ekonomiku by mohly být ještě horší než v minulosti.
Centrální banky si dnes samozřejmě uvědomují, že jejich zodpovědnost přesahuje rámec pouhé stabilizace cen a zahrnuje i prevenci a řízení finančních tlaků, takže by na jakýkoliv šok bezpochyby rychle zareagovaly baterií tržních operací.
Nástroje dostupné centrálním bankám k tomu, aby v případě krize zabránily deflaci a kolapsu reálné ekonomiky, jsou však zejména dnes silně omezené.
Počátkem dvacátého století mohly všechny centrální banky devalvovat své měny vůči zlatu, tím zvýšit cenovou úroveň a vyhnout se dluhové deflaci.
A devět zemí včetně Velké Británie to také v roce 1931 udělalo, přičemž dalších osm států, mimo jiné i USA, je následovalo během příštích pěti let.
Dnes je však znehodnocování měn hrou s nulovým součtem.
Bez možnosti společného znehodnocení měny reagovaly centrální banky na krizi z roku 2008 seškrtáním úrokových sazeb, které co do rozsahu, velikosti i rychlosti nemělo obdoby, a také masivními nákupy dlouhodobých cenných papírů (takzvaným kvantitativním uvolňováním neboli QE).
A tato snaha byla účinná.
Úrokové sazby však zůstávají extrémně nízké, v některých zemích dokonce záporné, a QE se již ocitlo na hranici možností, přičemž veřejná podpora této politiky slábne.
V důsledku toho je schopnost zmíněných nástrojů zabezpečit ekonomiku před dalšími šoky značně omezená.
Avizování budoucí politiky („forward guidance“) centrálními bankami sice také pomohlo, avšak ani tento nástroj pravděpodobně nedokáže zajistit účinnou nárazníkovou zónu proti novému šoku.
Tím nechci říci, že se další globální finanční krize nutně blíží.
Právě naopak: ekonomiky po celém světě se úspěšně zotavují z katastrofy z roku 2008 a zpřísnění politiky americkým Federálním rezervním systémem loni v prosinci naznačuje, že se globální cyklus úrokových sazeb posouvá do další fáze.
To je dobrá zpráva.
Hrozba další finanční krize by se však neměla vylučovat.
Vzhledem k tomu, že schopnost centrálních bank poradit si s finančním šokem zůstane i v nadcházejících letech žalostně omezená, by se toto nebezpečí mělo brát velmi vážně.
Rizika spojená se sebeuspokojením jsou jednoduše příliš velká.
Příroda nepočká
SAN JOSÉ – Kostarika letos slaví 200 let nezávislosti.
Je to příležitost uctít naše předky i myslet na naše potomky a vyzýváme svět, aby slavil s námi.
Ti, kdo naši zemi nemohou navštívit osobně, by měli slavit tím, že budou chránit pevninu i oceány na zeměkouli, neboť právě ony jsou zdrojem všeho života.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Konkrétně by vlády, firmy, komunity i jednotlivci měli přispět k ochraně nejméně 30% pevniny a oceánů na planetě do roku 2030.
Vědci totiž stanovili, že tento cíl „30x30“ představuje minimální úroveň ochrany potřebné k prevenci katastrofální ztráty přírodního bohatství a k omezení klimatických změn.
Cíl 30x30 se však nesplní sám od sebe; bude to vyžadovat čas, pozornost a peníze.
Ekonomové odhadují, že splnění tohoto cíle – ochranou nejdůležitějších nedotčených přírodních oblastí na světě a obnovou klíčových zničených lokalit – by si vyžádalo necelou třetinu částky, kterou vlády vynakládají na dotace činností poškozujících přírodu.
Je povzbudivé, že devět velkých dobročinných organizací se nedávno zavázalo přispět k iniciativě 30x30 sumou 5 miliard dolarů, což je největší dar přírodě v dějinách.
Ostatní teď musí jejich příklad následovat.
Od roku 1970 zaniklo 60 procent suchozemských divoce žijících populací na světě a téměř třetina globálních stavů ryb se využívá s trvale neudržitelnou intenzitou.
Při ničení přírodních oblastí se navíc uvolňují obrovská množství skleníkových plynů, což napomáhá klimatickým změnám.
Je pravda, že náklady na ochranu přírody se mohou zdát vysoké zejména v době, kdy se země potýkají s ekonomickými dopady pandemie COVID-19.
Jde však o necelé 1% globálního HDP (který v roce 2019 činil zhruba 87 bilionů dolarů) a jen o něco více než třetinu z téměř 2 bilionů dolarů vynaložených v roce 2020 na celkové vojenské výdaje ve světě.
Navíc je tato částka pouhým zlomkem ztrát, které by ekonomiky utrpěly, pokud by se zhroutily klíčové ekosystémy.
Světová banka nedávno odhadla, že kolaps tří služeb ekosystému – opylování, zajišťování potravin z mořského rybolovu a zajišťování dřeva z přírodních lesů – by mohl snížit roční globální HDP o 2,7 bilionu dolarů.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
A protože nemůžeme spoléhat výlučně na soukromé filantropy, že tento účet uhradí, musí nezbytné globální investice vzejít z kombinovaného navýšení veřejných a soukromých financí.
Každá země musí přispět svým dílem, přičemž do čela by se měla postavit zejména skupina G7 se solidními zárukami financování.
Vlády by mohly uvolnit dodatečné zdroje tím, že utlumí dotace, které poškozují přírodu, místo aby ji chránily.
V současné době například státy jednají ve Světové obchodní organizaci o ukončení dotací rybolovu v objemu 35 miliard dolarů ročně.
Z těchto dotací totiž mají prospěch velké průmyslové flotily a výsledkem je drancování globálních stavů ryb.
Značná část potřebných prostředků by měla směřovat do nízkopříjmových zemí, v nichž se nachází většina světové biodiverzity.
Například Kostarika představuje jen 0,03% světové pevniny, ale obsahuje odhadem 5% celkové světové biodiverzity.
Značné prostředky by se dále měly věnovat na ochranu pozemkových práv domorodých národů a místních komunit, které jsou nejlepšími a cenově nejefektivnějšími strážci přírody.
Příroda nám vynaložené investice mnohokrát vrátí.
Ekonomický přínos ochrany 30% světové pevniny a oceánů do roku 2030 – včetně tvorby pracovních míst v sektorech jako lesnictví a cestovní ruch – by pravděpodobně převýšil náklady v poměru nejméně pět ku jedné.
Kostarická ekonomika je založená na činnostech prospívajících přírodě, jako jsou ochrana lesů, výroba obnovitelné elektrické energie a ochrana biodiverzity.
Od 80. let země zastavila a poté obrátila úbytek lesů, přičemž její ekonomika vzrostla v reálných hodnotách přibližně o 250% .
Dnes máme systém národních parků a chráněných oblastí, které pokrývají více než 26% naší pevniny.
Zisk jedné z vůbec prvních cen Earthshot nám pomůže zopakovat naše úspěchy z pevniny i v oceánu.
Už v letošním roce běží ambiciózní proces rozšíření chráněných oblastí z necelých 3% plochy našich oceánů na bezmála 30%, jak jsme na základě pařížské klimatické dohody slíbili v našem národně určeném příspěvku 2020.
Mým cílem je uskutečnit tuto mohutnou expanzi dřív, než odejdu z úřadu.
Energie napřená k iniciativě 30x30 sílí.
Koalice vysokých ambicí pro přírodu a lidi pod vedením Kostariky, Francie a Velké Británie zapojila do podpory tohoto cíle více než 70 zemí.
A iniciativa 30x30 se stala klíčovým bodem nejnovějšího konceptu Globálního rámce pro biodiverzitu, který má 196 zemí světa finalizovat na konferenci OSN o biologické diverzitě (CBD COP15), jež se v roce 2022 uskuteční v čínském Kchun-mingu.
Činy jsou však pádnější než slova.
Prostředky potřebné k dosažení cíle 30x30 musí poskytnout vlády, firmy i celá společnost.
Příroda je základním zdrojem veškeré naší sladké vody, potravin, čistého vzduchu i genetických zdrojů pro medicínu a průmysl.
Drží na uzdě nebezpečné patogeny, váže uhlík a generuje zelená pracovní místa.
Představuje nenahraditelný zdroj lidské kreativity a duchovního i duševního zdraví.
Lidský druh je s přírodou neoddělitelně spjatý.
A protože dokážeme přírodu ničit, neseme zodpovědnost za její ochranu.
Rozhodněme se vyčlenit prostředky potřebné k naplnění této zodpovědnosti dříve, než bude pozdě.
Natankovat Globálnímu fondu plnou
NEW YORK – Nejdůležitějším jednotlivým opatřením v oblasti veřejného zdraví v roce 2019 bude doplnění rozpočtu Globálního fondu pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii.
Tyto tři nemoci, které v současnosti zabijí kolem 2,5 milionu lidí ročně, by se mohlo podařit úplně potlačit do roku 2030, takže počet úmrtí by klesl téměř na nulu.
Prvořadým nástrojem úspěchu je právě Globální fond, a aby splnil své poslání, potřebuje si zajistit 10 miliard dolarů ročně.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Globální fond, jejž v roce 2001 založil Kofi Annan, má zásluhu na záchraně 27 milionů životů a ovládnutí tří epidemií do té míry, že je lze realisticky ukončit do roku 2030.
Přestože ani jednu ze tří chorob není možné do té doby zcela vymýtit, lze předejít téměř všem úmrtím a novým případům nákazy, protože diagnostika, prevence a léčba se během posledních 25 let výrazně zlepšily a podstatně zlevnily.
U AIDS nejenže léčba viru HIV udržuje nakažené jedince v dobrém zdravotním stavu, ale také snižuje virovou zátěž natolik, že je nepravděpodobné, že by nakazili ostatní.
V tomto smyslu platí, že „léčba je prevence“: léčba dostatečně vysokého podílu HIV pozitivních osob do značné míry skoncuje s přenosem viru.
Obdobně pokroky v diagnostice (jednoduchý test z kapky krve), prevenci (moskytiéry ošetřené insekticidy s dlouhodobým účinkem a další pomůcky) a léčbě (laciná kombinační léčiva založená na artemisininu) umožňují eliminovat téměř všechna úmrtí na malárii (kterých už je o 60 % méně oproti vrcholu v prvních letech nového tisíciletí).
Nedávný mírný nárůst počtu infekcí a úmrtí je zneklidňujícím znamením, že svět do této bitvy opět nedostatečně investuje.
U tuberkulózy je stále úkolem k řešení včasná diagnóza a účinná léčba, se zvláštním důrazem na multirezistentní TBC.
Úmrtnost na TBC klesla od roku 2000 o zhruba 42 %.
Při dostatečném rozsahu účinného monitoringu a léčby by také bylo možné z velké části předejít obětem na životech.
Relativně nízké náklady a obrovské přínosy těchto zásahů znamenají, že země s vysokými a vyššími středními příjmy by měly příslušně nastavit priority svých zdravotních programů a národních rozpočtů.
Je šokující, že ve Spojených státech se kvůli nedbalosti federální vlády dostává léčba jen asi polovině HIV pozitivních osob.
V rozvojových zemích s nízkými a nižšími středními příjmy však národní rozpočty nestačí.
Nedávné propočty Mezinárodního měnového fondu ukazují, že tyto země nemají prostředky k zajištění všeobecné dostupnosti zdravotní péče a dalších základních služeb, jichž se domáhají Cíle udržitelného rozvoje.
Právě to byl jeden ze dvou prvořadých důvodů k vytvoření Globálního fondu: posílit schopnost chudších zemí zvládat epidemie.
Dalším důvodem bylo zapojit do potírání těchto tří epidemií špičkovou globální vědu a rigorózní řízení.
Díky svému unikátnímu provoznímu modelu se Globálnímu fondu daří obojí: vytváří a šíří znalosti potřebné k boji proti všem třem chorobám a důsledně dohlíží na realizaci projektů, které financuje.
Globální fond začal na počátku nultých let nadějně, se silnou podporou obou politických stran v USA a podobnou podporou napříč stranami v dalších zemích.
Nejpevnějším stoupencem Globálního fondu mezi světovými lídry byl prezident George W.
Bush a jeho vůdčím filantropem Bill Gates.
Po finanční krizi roku 2008 ale rozpočet Globálního fondu ustrnul a rozevřela se mezera mezi tím, co je třeba a co se financuje.
V říjnu 2019, kdy se během konference v Lyonu pořádané francouzskou vládou bude doplňovat rozpočet Globálního fondu na roky 2020-22, je nutné tuto mezeru zacelit.
V předchozím kole doplňování rozpočtu Globální fond zjistil potřebu celkového tříletého financování ve výši zhruba 98 miliard dolarů, kterou kromě asi 30 miliard dolarů dokázaly pokrýt domácí rozpočty a další zdroje.
Přesto dárci namísto doplnění chybějících 30 miliard dolarů (zhruba 10 miliard dolarů ročně) dali Globálnímu fondu jen 13 miliard dolarů.
Absence dostatečného financování znamenala, že všechny tři nemoci dál zabíjely a zbytečně se šířily.
Tentokrát je nezbytné pokrýt celý deficit.
Globální fond brzy vydá své vlastní hodnocení finančních potřeb, není však pravděpodobné, že se čísla výrazně změnila: zhruba 30 miliard dolarů během tří let, tedy 10 miliard dolarů ročně.
To je pozoruhodně nízká cena za záchranu milionů životů.
Uvažme, co 10 miliard dolarů ročně skutečně znamená.
Pro 1,2 miliardy lidí v zemích s vysokými příjmy to představuje osm dolarů na osobu za rok.
Pro Pentagon je to zhruba pět dní výdajů.
A pro 2 208 světových miliardářů jde o pouhou 0,1 % úhrnu jejich čistého jmění (asi 9,1 bilionu dolarů).
Tady je tedy základní návrh: Globální fond by se měl zavázat k úsilí sehnat na příští tři roky 30 miliard dolarů.
Polovina z těchto 30 miliard dolarů by mohla pocházet od dárcovských vlád.
USA by měly navázat na svou tradici podpory obou politických stran.
Dárcem by se měla stát Čína, dřívější příjemce pomoci od Globálního fondu.
Druhá polovina finančních prostředků by měla pocházet od nejbohatších lidí světa, jejichž jmění v posledních letech prudce narostlo.
Vzor nastavil Gates a v rámci iniciativy The Giving Pledge, již zahájili společně s Warrenem Buffettem, by stovky největších boháčů mohly na období 2020-2022 snadno přislíbit pět miliard dolarů ročně.
Ve světě rozděleném konflikty a chamtivostí je boj Globálního fondu proti třem epidemickým chorobám záležitostí osvíceného vlastního zájmu.
Připomíná nám také, jak mnoho může lidstvo dokázat, jestliže spolupracujeme na záchraně životů.
Nejdůležitější příběh, který vám v roce 2019 unikl
SEATTLE – Podle nejnovějšího sčítání vydají deníky Washington Post, New York Times a Wall Street Journal dohromady celkem tisíc článků denně.
A třebaže zpráva neuvádí, kolik lidí si je všechny přečte, dá se docela dobře předpokládat, že se to ještě nikomu nepodařilo.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Každý z nás pravděpodobně přehlédne desetitisíce důležitých zpráv ročně.
Největší událost, která lidem v roce 2019 unikla, se však odehrála 10. října v konferenčním sále ve francouzském Lyonu, kde se skupina vládních činitelů, podnikatelských špiček a filantropů zavázala, že věnuje celkem 14 miliard dolarů organizaci s názvem Global Fund.
Mnoho lidí neví, čím Global Fund je, dokud neuslyší celý jeho název: Globální fond boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii.
Fond byl založen krátce po přelomu tisíciletí, kdy statisíce dětí umíraly na preventabilní onemocnění.
Krize AIDS dosahovala vrcholu a média popisovala tento virus jako „zlovolnou“ metlu, která zasahuje celou subsaharskou Afriku.
Jeho nezadržitelné šíření, předpovídali někteří, povede ke kolapsu celých států.
Byla to mezinárodní krize, která vyžadovala mezinárodní reakci.
V Organizaci spojených národů zmobilizoval tehdejší generální tajemník Kofi Annan svět kolem rozvojových cílů tisíciletí – souboru konkrétních cílů souvisejících s bojem proti chudobě a potíráním nemocí – a za účelem jejich dosažení založil Global Fund.
Fond neměl být pouhou koalicí vlád, ale měl se stát novým typem multilaterálního podniku.
Zároveň přitáhl partnery z podnikatelského a filantropického sektoru, včetně nově založené Nadace Billa a Melindy Gatesových.
Díky tomuto inkluzivnímu přístupu mohla iniciativa čerpat z širší palety expertních znalostí.
V posledních dvou desetiletích proměnil Global Fund způsob, jímž bojujeme proti AIDS, tuberkulóze a malárii – třem největším zabijákům v chudých zemích.
Díky sloučení zdrojů dosáhl úspor z rozsahu u život zachraňujících produktů, jako jsou antimalarická síťová lůžka nebo antiretrovirální léky.
A pak díky spolupráci s téměř 100 zeměmi vybudoval mohutný nabídkový řetězec, aby tyto potřeby zajistil.
Během tohoto období počet úmrtí na AIDS poklesl oproti vrcholu o 50% a rovněž počet úmrtí na malárii se od přelomu milénia snížil zhruba o 50%.
Nyní má fond nové zdroje ve výši 14 miliard dolarů, aby mohl v této práci pokračovat.
Toto doplnění zdrojů je nesmírně důležitou zprávou – za prvé a především kvůli samotnému počtu životů, které pomůže zachránit.
Fond předpovídá, že 14 miliard dolarů postačí ke snížení počtu úmrtí na zmíněné tři nemoci téměř o dalších 50% do roku 2023.
To v překladu znamená 16 milionů zachráněných životů.
To, co se stalo 10. října v Lyonu, je však stěžejní i z dalšího důvodu: dokládá to, že stojíme na přelomovém bodu v dějinách, z něhož se svět může vydat tím či oním směrem.
Na jedné straně představovalo nedávné úspěšné fundraisingové úsilí svědectví o způsobu, jímž se svět rozhodl v prvních letech tohoto století řešit humanitární krize.
Ukazuje se, že multilateralismus zafungoval – a zafungoval mimořádně dobře.
Ve stejném období vznikly také organizace typu Gavi, the Vaccine Alliance, což je globální aliance protagonistů z veřejného a soukromého sektoru, která si klade za cíl dostat vakcíny k některým z nejchudších dětí světa.
Dosud pomohla aliance Gavi imunizovat více než 760 milionů dětí.
A míra pokrytí vakcínou DTP3 (záškrt-tetanus-černý kašel) v zemích s podporou Gavi se zvýšila z 59% v roce 2000 na 81% v roce 2018 – to je pouhé čtyři procentní body pod celosvětovým průměrem.
(Rovněž Gavi bude během příštího roku potřebovat získat nové zdroje.)
Na druhé straně by nás však měla zarážet skutečnost, že od počátku tisíciletí nevznikla žádná podobná multilaterální organizace – alespoň ne v takovém měřítku.
Global Fund se podařilo vybrat 14 miliard dolarů v době sílícího izolacionismu.
Zdá se, že mnohé vlády dnes raději jdou vlastní cestou, místo aby se podílely na rozsáhlých přístupech k řešení problémů, které v posledních 20 letech tak dobře fungovaly.
Brexit je toho jedním z dokladů.
Mezi další patří rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa o odstoupení Spojených států od pařížské klimatické dohody z roku 2015 nebo výzva jeho administrativy k rozsáhlému omezení americké zahraniční pomoci (k němuž díky Kongresu zatím nedošlo).
Často si kladu otázku, co by se stalo, kdyby krize AIDS vypukla o 20 let později.
Bylo by možné založit Global Fund i dnes?
Domnívám se, že odpověď zní záporně.
V dnešním prostředí by se podpora pro takovou iniciativu získávala jen velmi těžko.
Říjnová zpráva z Lyonu je tedy součástí příběhu, který stále pokračuje.
Uvědomí si svět, že multilaterální koalice fungují, a obrátí kurz?
Nebo je éra multilateralismu u konce?
Doplnění zdrojů Global Fund je možná nejlepší zprávou, kterou jste zatím v roce 2019 neslyšeli.
Pokud však nezastavíme sklouzávání k izolacionismu a nezačneme obnovovat globální společenství, pak už podobné zprávy možná neuslyšíte nikdy.
Bezvýznamné ženy Donalda Trumpa
NEW YORK – Keňská nezisková organizace s názvem Kisumu Medical and Education Trust (KMET), jejímž cílem je podporovat zdraví žen, dnes řeší neřešitelné dilema.
Od vlády Spojených států dostává ročně částku 200 000 dolarů na školení lékařů v léčbě poporodního krvácení.
Kromě toho získává peníze od evropských dárců i z dalších zdrojů a z těchto prostředků poskytuje všeobecné služby reproduktivního zdraví včetně potratové poradny.
Avšak poté, co americký prezident Donald Trump nedávným exekutivním příkazem opětovně zavedl a rozšířil takzvané „pravidlo globálního roubíku“, bude muset KMET – i řada podobných organizací – některé život zachraňující programy obětovat.
Pravidlo globálního roubíku, oficiálně známé jako „směrnice z Mexico City“, brání tomu, aby se oficiální americké prostředky určené na rozvojovou pomoc dostaly k neamerickým organizacím, které poskytují ženám jakýkoliv druh potratových služeb – včetně informací či odkazů jinam –, a to bez ohledu na to, jak se tyto služby financují.
Možnost získat americké finance je upřena i organizacím, které podporují rozšíření přístupu k potratům ve vlastních zemích.
To znamená, že bude-li KMET nadále poskytovat potratové služby ženám v Keni, kde 30-40% všech hospitalizací žen nějakým způsobem souvisí s neodborně provedenými potraty, pak přijde o finance, které potřebuje k tomu, aby naučila lékaře řešit komplikace spojené s narozením dítěte – tedy k činnosti, jež zachrání srovnatelný počet životů.
Jako by vůbec nezáleželo na tom, že míra mateřské úmrtnosti je v celém regionu extrémně vysoká.
Ať se KMET rozhodne pro kteroukoliv možnost, v každém případě bude nucena omezit zdravotnické služby v regionech, kde je jejich hlavním poskytovatelem.
Pravidlo globálního roubíku není nové.
Poprvé ho zavedl v roce 1984 prezident Ronald Reagan a od té doby je politickým pingpongovým míčkem: demokratičtí prezidenti ho ruší a republikánští opět obnovují.
Nejnovější verze pravidla však zachází dále než předešlé varianty.
Zatímco předchozí verze se týkaly jen amerických financí určených na plánování rodičovství, Trumpovo pravidlo se vztahuje na veškerou americkou zdravotnickou pomoc včetně HIV, malárie, zdraví matky a dítěte, tuberkulózy a nutričních programů – celkem jde až o 9 miliard dolarů ročně.
Největší část celosvětových amerických výdajů na zdravotnictví představuje Prezidentský nouzový plán pomoci v boji proti AIDS (PEPFAR), jehož objem v současnosti dosahuje 6,8 miliard dolarů ročně.
Organizace, které dlouho kombinovaly pomoc z PEPFAR s dalšími zdroji, a díky tomu mohly poskytovat rozsáhlou reproduktivní zdravotní péči ženám žijícím s HIV a bránit přenosu HIV z matky na dítě, se nyní ocitnou v neřešitelné situaci.
I úžeji pojaté varianty pravidla globálního roubíku, které podpořili předchozí republikánští prezidenti, přitom měly ničivé následky.
Za vlády George W.
Bushe si toto pravidlo vynutilo jen v Keni uzavření osmi klinik – z nichž většina byla jediným poskytovatelem zdravotní péče v dané komunitě.
Některé z těchto klinik provozovalo Keňské sdružení pro plánování rodičovství, které sloužilo 56 000 lidem a žádné potraty nezajišťovalo.
Jedna z uzavřených klinik poskytovala všeobecnou novorozeneckou a poporodní péči.
Pravidlo globálního roubíku však není škodlivé jen pro zdraví žen; navíc je kontraproduktivní.
Bez služeb plánování rodičovství včetně přístupu k antikoncepci jsou ženy hůře vybaveny k tomu, aby se vyhnuly nechtěnému těhotenství.
Studie Stanfordovy univerzity zjistila, že v zemích, které byly v Bushově éře nejvíce postiženy pravidlem globálního roubíku, se procento potratů ve skutečnosti zvýšilo.
Hrozí, že Trumpova verze pravidla bude mít ještě ničivější dopad.
Mnohé rozvojové země – například Kolumbie, Nepál, Etiopie či Mosambik – v posledních několika desetiletích liberalizovaly potratové zákony, aby zachránily životy žen a ulevily zdravotnickým rozpočtům snížením nákladů na léčbu poranění způsobených neodborně provedenými potraty.
V tomto smyslu pravidlo globálního roubíku podkopává politiku místních vlád a zasahuje do demokratické diskuse.
Obnovením pravidla globálního roubíku by se těžce vydobytý pokrok v oblasti zdraví žen mohl přibrzdit nebo i zvrátit, a ještě by došlo k porušení zákonných a lidských práv dotyčných žen.
Přijme-li totiž například KMET americkou pomoc, pak bude povinna zatajit ženám informace o jedné z klíčových zdravotnických služeb, čímž dojde k narušení důvěry mezi ženou a jejím poskytovatelem zdravotní péče a k pošlapání jednoho ze základních lidských práv.
V Nigérii by se organizace s názvem Education as a Vaccine (EVA) – která je partnerem Mezinárodní koalice za zdraví žen – mohla ocitnout v podobně neřešitelné situaci, pokud přijme americké finance na boj proti HIV.
EVA provozuje v zemi nejdéle fungující horkou telefonní linku, jež poskytuje mladým lidem informace o sexuálním a reprodukčním zdraví a patří k několika málo platformám umožňujícím mladým lidem klást otázky beze strachu ze stigmatizace a ostudy.
Potraty už jsou v Nigérii vysoce omezené a oněch několik málo poskytovatelů, kteří jsou ještě k dispozici, čelí značnému riziku.
V situaci, kdy neodborné potraty představují hlavní příčinu úmrtnosti matek, zejména mezi adolescentkami a mladými ženami, jsou služby poskytované EVA mimořádně důležité.
Není tedy divu, že se výkonná ředitelka EVA Fadekemi Akinfaderinová-Agarauová obává, že pravidlo o globálním roubíku „bude pro Nigérii velkou ranou“, jelikož přijetí prostředků z USA naruší schopnost této organizace byť i jen diskutovat o popotratové péči s mladými ženami, jimž slouží.
Každý den zemře během porodu a těhotenství 830 žen a každý rok se 6,9 milionu žen léčí na komplikace spojené s neodborně provedeným potratem, téměř ve všech případech v rozvojových zemích.
Zakazovat financování organizací, které se věnují poskytování kvalitní zdravotní péče a informací těmto ženám a dívkám, je trestuhodné a zároveň jde o porušení jejich lidských práv. Vynucování pravidla o roubíku navzdory jasným důkazům o jeho škodlivosti představuje průhlednou snahu kontrolovat těla a zdraví žen.
Trump během své kampaně slíbil, že potrestá ženy, které podstoupily potrat.
To by bylo samo o sobě špatné.
Pravidlo o globálním roubíku však zachází mnohem dál a trestá miliony žen v celém rozvojovém světě jednoduše za to, že jsou ženy.
Nervák globálního růstu
NEW YORK – A máme to tu znovu: Mezinárodní měnový fond a další v poslední době korigovali své prognózy globálního růstu směrem dolů.
Není divu, neboť ve světové ekonomice není mnoho zářných míst – a mnohá rychle pohasínají.
Mezi vyspělými ekonomikami platí, že Spojené státy právě zažily dvě čtvrtletí růstu dosahujícího v průměru 1 %.
V eurozóně další měnové uvolnění posílilo cyklické oživení, přestože potenciální růst se ve většině zemí drží zřetelně pod 1 %. „Abenomice“ v Japonsku dochází dech, hospodářství zpomaluje už od poloviny roku 2015 a teď se blíží recesi.
Nejistota obklopující ve Velké Británii červnové referendum o dalším členství v Evropské unii vede firmy k vyčkávání s náborem pracovních sil a kapitálovými výdaji.
Jiné vyspělé ekonomiky – například Kanadu, Austrálii a Norsko – brzdí protivítr nízkých komoditních cen.
Ve většině rozvíjejících se ekonomik není situace o mnoho lepší.
Z pěti zemí BRICS jsou Brazílie a Rusko v recesi, Jižní Afrika sotva roste, Čína prochází strmým strukturálním zpomalením a Indii se daří jen proto, že – řečeno slovy guvernéra tamní centrální banky Raghurama Radžana – v říši slepých je jednooký králem.
Od roku 2013 přitom zpomalilo mnoho dalších rozvíjejících se trhů, vlivem slabých vnějších podmínek, hospodářské křehkosti (vyplývající z uvolněných měnových, fiskálních a úvěrových politik během dobrých let) a často odklonu od tržně orientovaných reforem k variantám státního kapitalismu.
Ještě horší je, že ve vyspělých i rozvíjejících se ekonomikách došlo také ke snížení potenciálního růstu.
V prvé řadě vysoké hladiny soukromého a veřejného dluhu podvazují výdaje – zejména růst posilující kapitálové výdaje, které se (jako podíl na HDP) po globální finanční krizi propadly na předkrizové úrovně a doposud se nevrátily.
Úbytek investic znamená pomalejší růst produktivity, přičemž stárnoucí populace ve vyspělých zemích – a dnes už i v narůstajícím počtu rozvíjejících se trhů (třeba v Číně, Rusku a Koreji) – zároveň snižují příspěvek pracovních sil k produkci.
Globální přebytek úspor (protějšek globálního úbytku investic) ještě zhoršuje vzestup nerovnosti příjmů i bohatství. Jelikož se příjmy přesouvají od pracovních sil ke kapitálu, odtékají od těch, kdo mají vyšší mezní sklon utrácet (domácnosti s nízkými a středními příjmy), k těm, kdo mají vyšší mezní sklon spořit (domácnosti s vysokými příjmy a korporace).
Vleklý cyklický pokles navíc může vyústit v nižší trendový růst.
To ekonomové označují jako „hysterezi“: dlouhodobá nezaměstnanost naleptá dovednosti pracujících a lidský kapitál, a protože inovace pramení z nových kapitálových statků, nízké investice vedou k setrvale nižšímu růstu produktivity.
Konečně, jestliže potenciální růst sráží tolik faktorů, k jeho povzbuzení jsou nezbytné strukturální reformy.
Ty však ve vyspělých i rozvíjejících se ekonomikách nedosahují optimálních temp, poněvadž všechny s nimi spojené náklady a otřesy přicházejí zpočátku, kdežto přínosy se dostavují až ve střednědobém a dlouhodobém výhledu.
To politicky zvýhodňuje odpůrce reforem.
Skutečný růst přitom zůstává pod úrovní sníženého potenciálu.
Bolestivý proces zkracování zadluženosti znamená, že musí klesnout soukromé i veřejné výdaje a vzrůst úspory, aby klesly vysoké schodky a dluhy.
Tento proces začal v USA po krachu bytové výstavby, pak se rozšířil do Evropy a teď probíhá na rozvíjejících se trzích, které uplynulé desetiletí strávily hýřením na dluh.
Nadto není ideální složení politických přístupů.
Většina vyspělých ekonomik přešla příliš rychle k fiskálnímu ústupu, takže břemeno oživení růstu padlo téměř výhradně na nekonvenční měnové politiky, které mají klesající přínosy (ne-li kontraproduktivní účinky).
Dále růst podlamuje asymetričnost korekce mezi dlužnickými a věřitelskými ekonomikami.
Ty první, které příliš utrácely a málo spořily, musely méně utrácet a více spořit, když je k tomu přinutily trhy, zatímco ty druhé nebyly nuceny více utrácet ani méně spořit.
To zhoršilo globální přebytek úspor a propad investic.
Konečně, skutečný růst ještě oslabila hystereze.
Cyklický pokles snížil potenciální růst a snížení vyhlídek na potenciální růst vyústilo v další cyklické oslabení, neboť když se očekávání korigují směrem dolů, ubývá výdajů.
Současná svízel globálního hospodářství nemá žádná politicky snadná řešení.
Neudržitelně vysoký dluh je potřeba rychle a spořádaně snížit a předejít dlouhému a vleklému procesu zkracování dluhů (trvajícímu deset či více let).
Mechanismy spořádaného snížení dluhů však nejsou pro suverénní země k dispozici a zavést je v jednotlivých zemích pro domácnosti, firmy a finanční ústavy je politicky nesnadné.
Nezbytné jsou rovněž strukturální a tržně orientované reformy k posílení potenciálního růstu.
Avšak vzhledem k časovému rozložení nákladů a přínosů jsou taková opatření obzvlášť neoblíbená, pokud už je ekonomika v propadu.
O nic méně náročné nebude ustoupit od nekonvenčních měnových politik, jak dal Federální rezervní systém USA nedávno najevo, když naznačil, že normalizace měnověpolitické úrokové sazby bude pomalejší, než se očekávalo.
Fiskální politika – zejména produktivní veřejné investice, které povzbudí stranu poptávky i nabídky – zůstává přitom rukojmím vysokých dluhů a pomýlených úsporných opatření, a to i v zemích s finanční schopností uskutečnit pomalejší konsolidaci.
Prozatím tedy pravděpodobně zůstaneme ve stavu, jejž MMF nazývá „novou prostředností,“ Larry Summers „sekulární stagnací“ a Číňané „novým normálem“.
Nenechme se ale mýlit: není nic normálního ani zdravého na výkonu ekonomiky, který zvyšuje nerovnost a v mnoha zemích vyvolává na pravici i na levici populistické protireakce, namířené proti obchodu, globalizaci, migraci, technologickým inovacím a tržně orientovaným politikám.
Vyrosteme z populizmu?
CAMBRIDGE – Po devíti bezútěšných letech snižování prognóz vývoje HDP tvůrci makroekonomických politik po celém světě nevěřícně kroutí hlavou: globální růst v roce 2017 navzdory populisty vyvolané vlně politického pozdvižení směřuje k překonání odhadů.
Nejedná se jen o americkou výjimečnost.
Třebaže růst USA je velmi silný, Evropa předčí očekávání ještě víc.
Dokonce se objevují zprávy příznivé pro rozvíjející se trhy, které se sice stále připravují na náraz vzestupů úrokových sazeb Federálního rezervního systému USA, ale zlepšují se okolnosti, za nichž budou muset provádět korekce.
Obecný příběh, z něhož globální reflace vychází, je dost jednoduchý na pochopení.
Hluboké, systémové finanční krize vedou k hlubokým, vleklým recesím.
Jak jsme s Carmen Reinhartovou predikovali před deseti lety (a řada dalších akademiků od té doby za využití našich dat potvrdila), období 6-8 let velice pomalého růstu nejsou za takových okolností vůbec neobvyklá.
Pravda, přetrvává mnoho problémů, včetně slabých bank v Evropě, předlužených místních samospráv v Číně a zbytečně komplikované finanční regulace ve Spojených státech.
Nicméně bylo zaseto vytrvalé období solidnějšího růstu.
Strhne populistický příboj stoupající napříč vyspělými ekonomikami toto akcelerující zotavení zpět pod hladinu?
Anebo zotavení vezme vítr z plachet lídrům, kteří sebejistě prosazují svůdně jednoduchá řešení skutečně spletitých problémů?
Ve Washingtonu se tento měsíc uskuteční zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, takže přední centrální bankéři a ministři financí zasednou do prvních řad v samotném epicentru.
Kdo by pochyboval, že si americký prezident Donald Trump udělá na Twitteru boxovací pytel z každého, kdo se opováží kritizovat plánovaný ústup jeho administrativy od otevřeného obchodu a vůdčí úlohy v multilaterálních finančních institucích?
Ještě před tím Trump přijme čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Mar-a-Lago, svém „zimním Bílém domu“.
Na vztahu Číny a USA závisí velmi mnoho a způsobilo by nesmírné škody, kdyby obě strany nedokázaly najít cestu ke konstruktivní spolupráci.
Trumpova administrativa se domnívá, že má nástroje k dojednání úpravy vztahu ve prospěch Ameriky, včetně cla na čínský import, či dokonce selektivního nedodržení splátek z více než bilionu dolarů, jež USA dluží Číně.
Jenže clo by nakonec anulovala Světová obchodní organizace a nesplácet americký dluh by bylo ještě lehkovážnější.
Pokud se Trumpovi podaří přesvědčit Čínu, aby svou ekonomiku víc otevřela americkému exportu a pomohla zkrotit Severní Koreu, něco dokáže.
Pokud je ale jeho plánem, že se USA jednostranně stáhnou z globálního obchodu, výsledek bude nejspíš přínosem pro hrstku amerických pracujících, ale újmou pro mnoho z nich.
V Evropě, zdá se, ohrožení důvěry v globalizaci opadlo; populističtí kandidáti prohráli volby v Rakousku, Nizozemsku a teď i v Německu.
Obrat k populizmu v nadcházejících volbách ve Francii nebo Itálii by ale stále mohl rozervat Evropskou unii a ve zbytku světa způsobit rozsáhlé doprovodné škody.
Francouzská prezidentská kandidátka Marine Le Penová chce usmrtit EU, protože, jak říká, „lidé v Evropě už ji nechtějí“.
A přestože by podle průzkumů veřejného mínění měl Le Penovou ve druhém, rozhodujícím kole voleb, které se uskuteční 7. května, určitě porazit proevropský Emmanuel Macron, je těžké být si výsledkem takového souboje dvou osobností jistý, zejména když Le Penovou podporuje ruský prezident Vladimir Putin.
Vzhledem k nepředvídatelnosti rozzlobených voličů a prověřené schopnosti Ruska manipulovat zpravodajstvím a sociálními médii by bylo bláhové se domnívat, že Macron to má jisté.
Italské volby budou sice až za rok, ale situace je ještě horší.
V průzkumech tam vede populistický kandidát Beppe Grillo a očekává se, že přitáhne asi třetinu všech hlasů.
Grillo chce, stejně jako Le Penová, udělat krátký proces s eurem.
A byť si lze stěží představit událost, která by do globální ekonomiky vnesla větší chaos, je také těžké říct jak dál v Itálii, kde příjem na hlavu od zavedení eura skutečně mírně klesl.
Při stagnujícím populačním růstu a bobtnajícím zadlužení (přes 140 % HDP) se hospodářské vyhlídky Itálie jeví ponuře.
Přestože si většina ekonomů stále myslí, že odstoupení od eura by bylo naprosto sebezničující, roste počet těch, kdo dospěli k názoru, že euro nebude Itálii nikdy prospívat a že čím dřív odejde, tím lépe.
Řada zemí rozvíjejících se trhů se potýká se svými vlastními populisty, ba v případě Polska, Maďarska a Turecka s populisty, kteří se už proměnili v autokraty.
Trpělivý Fed, (prozatím) odolná Čína a rostoucí Evropa i USA budou naštěstí většině rozvíjejících se ekonomik pomáhat.
Vyhlídky na globální růst se zlepšují a při rozumných politikách by příštích několik let mohlo být výrazně lepších než poslední roky – dozajista pro vyspělé ekonomiky a snad i pro většinu ostatních.
Populizmus je ale nevyzpytatelný žolík, který patrně zůstane mimo hru, jen pokud se růst vzchopí dostatečně rychle.
Rok úspěchů v globálním zdraví
BANGKOK – V oblasti lidského rozvoje byl právě uběhlý rok lepší, než mnoho lidí předpovídalo.
Dekádu poté, co začala Velká recese, pokračovalo v roce 2017 ekonomické zotavování a byl učiněn pokrok v tématech, jako je chudoba, vzdělání a globální oteplování.
Ty možná nejpodstatnější pokroky za posledních 12 měsíců však zřejmě proběhly v globálním zdraví.
Napočítal jsem 18 unikátních úspěchů roku 2017, z nichž mnoho pomůže vytvořit základy pro pokroky následujících let.
První významný úspěch se objevil počátkem roku, kdy bylo dosaženo zápisu do Guinessovy knihy rekordů v největším počtu darů léků během 24 hodin.
30. ledna bylo darováno více než 207 milionů léků na opomíjené tropické choroby, včetně drakunkulózy, malomocenství a trachomu.
Tento výjimečný skutek byl umožněn díky Nadaci Billa & Melindy Gatesových a farmaceutickým firmám zahrnující Bayer, Novartis, Pfizer a mou společnost, Sanofi Pasteur.
Vymýcení aktivního trachomu v Indii bylo dalším milníkem, jelikož znamenalo důležitý zvrat v globálním boji proti přední infekci způsobující slepotu.
Minulý rok byl trachom vymýcen také v Ománu, Maroku a Mexiku.
Třetí klíčový zdravotní trend roku 2017 byl další pokrok směrem k vymýcení onchocerciázy, která způsobuje slepotu, zhoršené vidění a kožní infekce.
Čtvrté v pořadí je dramatické snížení počtu drakunkulózy.
V roce 2017 bylo celosvětově zaznamenáno pouhých 26 případů, v roce 1986 to bylo 3,5 milionu.
Snahy o vymýcení lepry jsem na svém seznamu umístil na páté místo a pokroky v očkování na šesté.
Mezi ty hlavní patří nová tyfová vakcína, představená k ochraně nemluvňat a malých dětí a nová vakcína na pásový opar.
Číslo sedm je dramatický pokrok směrem k o vymýcení spalniček.
Čtyři země - Bhútán, Maledivy, Nový Zéland a Velká Británie – byly minulý rok prohlášeny za země bez spalniček.
Souboj s virem Zika zaujal na mám seznamu zdravotních úspěchů roku 2017 osmé místo.
Díky koordinované globální snaze je nyní většina lidí v Latinské Americe a v Karibiku imunní vůči tomuto komárem přenášenému viru a experti věří, že přenos bude nadále klesat.
Číslo devět má vymýcení obrny.
Celosvětově bylo zaznamenáno méně než 20 případů, což je snížení o 99% od roku 1988.
Ačkoliv rok končil se zprávami o výskytu v Pákistánu, experti na zdraví zůstávají optimističtí a předpokládají, že obrna může být v roce 2018 zcela vymýcena.
To ten uzavírá vytvoření Koalice pro inovace připravenosti na epidemie (CEPI), která byla založena k vytváření vakcín proti hrozícím infekčním chorobám.
CEPI byla spuštěna s téměř 600 miliony dolarů od Německa, Japonska, Norska, britské charitativní organizace Welcome Trust a od Nadace Billa & Melindy Gatesových, a má za cíl ostře snížit čas, který je zapotřebí k vývoji a produkci vakcín.
Minulý rok došlo k velkým pokrokům v kontrole nemocí a prevenci a dalších několik bodů mého seznamu (11 až 16) ukazuje pokrok u specifických onemocnění.
Kupříkladu, úroveň předčasného úmrtí se snížila u nepřenosných chorob jako je kardiovaskulární choroba, rakovina, diabetes a chronické respirační obtíže.
Dalším významným bodem bylo historické schválení sofistikované léčby rakoviny, CAR T-cell terapie, která využívá vlastní imunitní buňky pacienta k napadení nádoru.
Ke zlepšení došlo i v léčbě HIV.
Klinická testování vakcíny proti HIV začala na konci roku 2017, zatímco lékaři v Jihoafrické republice hlásili vyléčení malého chlapce, kdy dostal léčbu jako kojenec.
Tyto a další iniciativy dávají novou naději mnohým, kdo stále trpí touto chronickou nemocí.
Pokroky v léčbě kapavky, běžné sexuálně přenosné infekce, u níž narostla rezistence vůči antibiotikům, také stojí za to zmínit.
Můj seznam specifických pokroků u nemocí v roce 2017 uzavírá obnovený závazek ministrů zdravotnictví k vymýcení tuberkulózy do roku 2030.
Finální dva úspěchy jsou připomínkou toho, jak moc práce zbývá.
V srpnu představil gigant McDonald’s Global Vision for Antimicrobial Stewardship in Food Animals.
Ačkoliv je pochopení etické odpovědnosti potravního průmyslu pro veřejné zdraví vítané, reprezentuje tento závazek také opatrnou zprávu o tom, jak těsně je propojeno jídlo se zdravím.
No a konečně, můj seznam uzavírá historické Universal Health Coverage Forum, které se konalo v Tokiu, kde se globální lídři setkali k diskuzi nad zlepšením přístupu ke zdravotní péči.
Světová banka a WHO argumentují, že polovina světové populace stále nedosahuje na základní zdravotní služby.
Já proto považuji prosinec za “úspěch,“ ne pro to čeho dosáhl, ale protože to byla připomínka mezinárodní komunitě, že zlepšování přístupu ke zdravotní péči zůstává dlouhodobým úsilím.
S tím, jak si globální komunita resetuje své roční hodiny – a já začínám katalogizovat velké zdravotní příběhy roku 2018 – bychom si měli dát čas a přemítat nad nedávno skončenými 12 měsíci.
I v průměrném roce zachránila globální zdravotní komunita miliony životů.
Představte si, čeho dosáhneme ve výjimečném roce.
Správné cíle pro globální investice do zdravotnictví
KODAŇ – Kdyby vaším jediným informačním zdrojem byla globální média, dala by se vám odpustit představa, že největším zdravotním problémem světa je momentálně virus zika nebo že loni to byla ebola – a předtím SARS a ptačí chřipka.
Panika kolem těchto nákaz se šíří rychleji než nemoci samotné.
Ve skutečnosti je počet obětí všech těchto chorob dohromady nepatrný ve srovnání se hlavními infekčními nemocemi, o nichž slýcháme mnohem méně: průjmy, tuberkulóza, AIDS, malárie, tetanus či spalničky.
Počet úmrtí na nepřenosná onemocnění, jako jsou mozkové či srdeční příhody, je ještě vyšší.
Ti, kdo na globální úrovni rozhodují, například vlády a dárci, zápolí se soupeřícími prioritami, ale často mezi nimi nevolí explicitně ani transparentně.
Jelikož pozornost médií je upřena na ziku, ebolu či SARS, jdou na ně vyšší výdaje.
Můj think tank, Centrum Kodaňského konsenzu, publikuje výzkumy a zjištění týkající se nákladů a přínosů takových možností, aby tvůrcům politik – a veřejnosti – poskytl podklady k maximalizaci efektivity rozhodování.
Motivací k tomuto přístupu je přesvědčení, že každý dolar by měl přinést tolik dobra, kolik jen může.
Co se týče veřejného zdravotnictví, země, v nichž žije světově nejchudší miliarda lidí, utratí v průměru žalostných 15 dolarů na osobu ročně.
V zemích s nízkými příjmy, jako jsou Kambodža, Etiopie a Haiti, si předčasná úmrtí – před dovršením 70 let věku – vyžádají každoročně kolem devíti milionů životů.
Dalších 19 milionů lidí předčasně zemře v zemích s nižšími středními příjmy, jako jsou Indie, Nigérie a Guatemala.
V úhrnu tyto nejchudší země tvoří zhruba polovinu světové populace.
Stoupající prosperita do roku 2030 celkový roční počet předčasných úmrtí sníží z 28 na 24 milionů, navzdory přírůstku téměř miliardy lidí.
Kdybychom ale dokázali zlepšit poskytování zdravotní péče, mohli bychom si vést ještě lépe.
Ve studii pro Centrum Kodaňského konsenzu kanadští výzkumníci zjistili, že oproti úrovni roku 2010 lze dětskou úmrtnost snížit o dvě třetiny a počet úmrtí osob ve věku 5-69 let o třetinu.
Dohromady by se do roku 2030 v chudé polovině světa zachránilo sedm milionů životů ročně.
K dosažení tohoto cíle je třeba zvýšit zdravotnické výdaje ze 2 % na 5 % HDP.
Samozřejmě že ke snížení úmrtnosti je třeba udělat mnohem víc než jen vyčlenit peníze.
Finanční prostředky je nutné vložit do zaškolení personálu, výstavby klinik a nákupu léčiv a v každé oblasti je využít co nejefektivněji.
Musí ale být k dispozici finanční prostředky, které se vhodně využijí.
V dubnu roku 2001 afričtí lídři – zastupující mnoho nejchudších zemí na planetě – podepsali Deklaraci z Abuji, v níž se zavázali alokovat nejméně 15 % svých ročních rozpočtů na opatření ke zlepšení zdravotního stavu.
K roku 2011 dosáhla tohoto cíle pouze Tanzanie, kdežto 11 dalších zemí své relativní příspěvky ve skutečnosti snížilo a výdaje zbylých devíti signatářů stagnovaly.
Při současných trendech se očekává, že výdaje na veřejné zdravotnictví v zemích s nízkými příjmy do roku 2030 vzrostou na 23 dolarů na osobu, protože země budou bohatší.
Zvýšením této částky o 34 dolarů by se předešlo dalším dvěma milionům úmrtí ročně.
U zemí s nižšími středními příjmy průměrné výdaje na veřejné zdravotnictví dosáhnou 85 dolarů; zvýšení o dalších 128 dolarů by do roku 2030 zachránilo téměř pět milionů životů navíc.
Jak taková investice obstojí?
Celkové dodatečné náklady do roku 2030 by dosáhly téměř 500 miliard dolarů ročně.
Za každý vynaložený dolar bychom ovšem na přínosech pro lidi získali čtyři dolary.
U nejchudší miliardy lidí by každý dolar vynaložený plošně na zlepšení zdravotní péče zajistil přínosy v hodnotě 13 dolarů, protože existuje mnoho relativně snadných věcí, které lze zlepšit.
Tvůrci politik ale mají i jiné možnosti.
Pokud se například rozhodnou řešit ostře sledované choroby jako tuberkulózu či malárii, každý vynaložený dolar by zajistil přínosy ve výši 43, respektive 36 dolarů.
Bylo by to efektivnější, protože výsledky jsou cílené.
Naproti tomu, když se pokusíme zlepšit celou zdravotnickou soustavu, zachráníme každoročně méně životů, protože dáme prostředky i na nemoci, které se léčí těžko.
Výzkum Kodaňského konsenzu ukazuje, že naší nejvyšší prioritou by neměla být snaha uniformně a paušálně zlepšovat zdravotnické soustavy.
Výbornou investicí je ale posílit schopnost rozvojových zemí pojmenovat a zvládat známá národní a světová zdravotní rizika – skutečné globální zabijáky, jako jsou tuberkulóza a HIV/AIDS.
Zlepšení schopnosti zdravotnických soustav řešit tyto velké zabijáky by nejspíš vedlo k pokrokům, které by mohly pomoci i v dalších oblastech.
Když loni v západní Africe propukla ebola, země, které utrpěly nejvíc, měly velice chatrné zajištění veřejného zdravotnictví.
S lepšími lokálními zdravotnickými službami mohla být nemoc zastavena rychleji – anebo se možná vůbec nemusela uchytit.
Především bychom měli zajistit, že se rozhodování o zdravotnické politice bude zakládat na spolehlivých důkazech, abychom z každého vynaloženého dolaru opravdu získali co nejvíc.
V praxi by to neznamenalo přehlížení virů, o nichž se aktuálně hovoří ve zprávách; téměř jistě by to ale znamenalo přiznat si, že většina našich prostředků by měla směřovat jinam.
Jak zkrotit „Divoký západ“ v oblasti digitálních inovací ve zdravotnictví
KAPSKÉ MĚSTO – Digitální technologie vnášejí revoluci do našich každodenních životů.
Mobilní zařízení monitorují náš pohyb, marketingové algoritmy určují naši spotřebu a sociální média utvářejí naše názory na svět a politiku.
Tyto inovace sice mají své výhody, ale zároveň s sebou nesou značná rizika, mimo jiné i potenciální prohloubení současné nerovnosti ve společnosti.
V oblasti globálního zdraví je tato vyhlídka obzvláště znepokojivá.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Udržení a rozšíření digitálních inovací ve zdravotnictví rozhodně není snadný proces.
Z více než 600 pilotních iniciativ v oblasti mobilního zdravotnictví, které se objevily v posledních deseti letech, jich velmi málo dospělo do fáze masového rozšíření a ještě méně se jich udrželo.
Přesto se několika významným digitálním zdravotnickým iniciativám – například MomConnect v Jihoafrické republice nebo Mobile Academy, TeCHO+ a ANMOL v Indii – podařilo posunout se alespoň částečně od dárcovského financování k vládnímu.
Tato změna je součástí probíhající vlny zápalu pro potenciál nových technologií zkvalitňovat zdravotnické systémy a potažmo zdraví.
Odráží klíčové příležitosti utvářet sektor digitálního zdravotnictví tak, aby z něj měla prospěch celá společnost.
Jistě, už dnes se podnikají kroky k tomu, aby se digitální technologie související se zdravím staly disruptivní silou v pozitivním smyslu.
Světová zdravotnická organizace (WHO) nedávno oznámila založení Oddělení digitálního zdraví a zveřejnila metodické pokyny pro intervence v oblasti digitálního zdraví.
Velmi slibně vypadají i některé iniciativy, které už jsou globálně zavedené.
Například vlády Ghany, Jihoafrické republiky, Tanzanie a dalších zemí využívají téměř všudypřítomného přístupu k mobilnímu signálu a doplňují omezené interakce s poskytovateli zdravotní péče o doručování důležitých zdravotnických informací příjemcům.
Iniciativy zaměřené na vybavení poskytovatelů zdravotní péče digitálními nástroji – například v Indii – jim umožňují eliminovat zatěžující papírové záznamy a zkvalitňovat klinický obsah zajišťování služeb (pomocí algoritmů na podporu rozhodování, videí a dalšího obsahu, jenž může zvýšit interakci mezi pacientem a poskytovatelem).
Probíhá rovněž snaha využít blockchainových technologií ke sledování toků financování a k usnadnění včasných plateb zdravotníkům na frontové linii.
Nikde však není zaručeno, že digitální inovace ve zdravotnictví budou mít sdílený přínos.
Než proto pokročíme s jakýmkoliv novým digitálním nástrojem kupředu, je nezbytně důležité zamyslet se nad otázkou, ke komu se dostane, jaké motivy vedou různé aktéry k jeho vývoji a rozšíření a jaké jsou jeho dopady a náklady příležitosti pro uživatele i zdravotnické systémy.
Začněme dosahem.
Vyžaduje-li určitý produkt vysokou úroveň digitální gramotnosti, může být nedosažitelný pro lidi, kteří už dnes postrádají přístup ke vzdělání nebo ke zdravotní péči; v důsledku toho by jeho zavedení prohloubilo a upevnilo nerovnost.
Chceme-li optimalizovat podobu, dosah a efektivitu programů digitálního zdraví, musíme uvést do souladu schopnosti uživatelů a technologické požadavky.
K vítání inovací patří i pokorný přístup k limitům technologií a k naléhavé potřebě posilovat zdravotnické systémy tak, aby sloužily všem členům společnosti.
Pak je zde otázka, kdo zdravotnické inovace koncipuje a realizuje – a kdo za ně nese zodpovědnost.
V minulosti zahrnovaly inovace spolupráci mezi vládami, dárci, nevládními a výzkumnými organizacemi.
V digitální éře do tohoto procesu vstoupili noví aktéři – například provozovatelé mobilních sítí a technologické firmy –, přičemž každý má vlastní jazyk, agendu a motivy.
Při absenci zprostředkovatelské role to může vést k pokřivené silové dynamice, kdy se některé iniciativy stávají „příliš velkými, než aby mohly zkrachovat“, a kdy vlády jen s námahou uplatňují dohled.
V potaz je nutno brát i širší potenciální dopady na uživatele.
Vezměme si otázku soukromí dat. Digitální zdravotnické programy mohou obnášet i sběr obrovského množství osobních údajů.
Když se tyto informace shromažďují, procházejí řadou různých kanálů, takže je stále obtížnější je deidentifikovat.
Tím může vznikat vážné ohrožení soukromí, k němuž se připojuje i pokušení komodifikovat a prodávat data pacientů.
Možná to na první pohled vypadá jako jednoduchý způsob, jak generovat vyšší příjmy a použít je na udržení a rozšíření zdravotnických programů, avšak prodej soukromých dat je v přímém protikladu s budováním důvěry ve zdravotnické systémy.
Některé vlády si to naštěstí uvědomují a objevují se snahy o zmírnění rizik spojených se soukromím dat. V čele tohoto úsilí stojí Evropská unie s nedávno schváleným Obecným nařízením o ochraně osobních údajů (GDPR).
Řada nízkopříjmových a středněpříjmových zemí dnes následuje jejího příkladu a zavádí vlastní standardy ochrany dat.
Regulace stávajících aktivit je však jen první krok.
Vzhledem k nemožnosti předvídat všechny způsoby, jimiž by se data mohla v budoucnu využívat, je nutné vytvořit robustní struktury řízení, které podpoří průhlednost a zodpovědnost.
Jinak by se digitální inovace mohly rychle proměnit v jakýsi „Divoký západ“ – v prostředí, kde neplatí žádné zákony a lidé jsou vydáni na milost tomu silnému novému inovátorovi, který právě přijede do města.
Příští rok se koná Šesté globální sympozium o výzkumu zdravotnických systémů, které se zaměří na spojitost mezi vládním dozorem, inovacemi a zodpovědností.
Jedině prozíravé zhodnocení nových technologií – včetně otázky, kdo za ně nese zodpovědnost a kdo by mohl zůstat opomenutý v případě jejich zavedení – může zajistit, že digitální revoluce naplní svůj potenciál a zlepší globální zdraví.
Zaveďme rovnost pohlaví v globálním veřejném zdravotnictví
NEW YORK – V posledních několika desetiletích si mezinárodní společenství dalo za úkol dosáhnout řady různých sociálních a ekologických cílů, z nichž mnohé jsou obsažené v Cílech trvale udržitelného rozvoje (SDG) Organizace spojených národů pro rok 2030.
Mnohé z těchto cílů jsme prosazovaly i my a také jsme prosazovaly podobné aktivity, které SDG předcházely, protože věříme, že společné projekty tohoto typu jsou nezbytným předpokladem vytvoření takového světa, jaký bychom si přáli pro naše děti a vnoučata.
Také jsme si však uvědomily, že až příliš mnoho snah o splnění globálních závazků postrádá smysluplné mechanismy vykazování výsledků, které jsou zapotřebí k úspěchu.
Pokud to s proměnou vzletných prohlášení ve skutečný pokrok pro lidi a pro planetu myslíme vážně, pak se to musí změnit.
Vezměme si veřejné zdraví coby téma, jež se dotýká všech.
Globální agenda v této oblasti determinuje normy a standardy, které utvářejí způsob, jímž veřejní a soukromí aktéři podporují zdraví, provádějí prevenci nemocnosti a poskytují péči.
Zahrnuje výzkumné iniciativy a globální veřejné statky, jako jsou vakcíny a krizové programy připravenosti na výskyty epidemií.
A spojuje lidi v úsilí o poskytování všeobecného zdravotnického pokrytí a o naplňování práva všech lidí na zdraví.
V rámci SDG jsou jinak oddělené otázky pohlaví a zdraví navzájem provázané, jelikož samotná otázka pohlaví představuje významný hnací motor zdravotnických výstupů.
Pohlaví může mít vliv na to, zda člověk kouří tabák, pravidelně cvičí nebo má přístup k výživným potravinám.
A vzhledem k tomu, že více než 75% pracovních sil ve zdravotnictví tvoří ženy, často rozhoduje i o tom, kdo o vás bude pečovat, jakmile onemocníte.
Globální zdravotnická komunita se při posuzování zdravotnických výsledků desítky let naoko zabývá klíčovým problémem nerovných vztahů, zejména genderovou otázkou.
Člověk by tudíž očekával, že ve zdravotnickém sektoru již bude existovat vysoká míra rovnosti pohlaví.
Nedávná zpráva skupiny Global Health 50/50 však ukazuje něco jiného.
Zpráva, která posuzovala činnost 140 organizací působících v globálním zdravotnickém sektoru, naopak nabízí znepokojivou četbu.
Mnohé z těchto organizací jsou v otázce řešení genderových nerovností až trapně zpozdilé.
Strategie poloviny z nich vůbec neobsahují konkrétní závazek rovnosti pohlaví, a ačkoliv se třetina z nich zaměřuje na zdraví žen a dívek, nezmiňují se o genderových rizicích.
Ještě horší je situace v případě mužů a chlapců, u nichž se bez ohledu na zemi původu očekává, že budou mít kratší a nezdravější život než ženy.
Podle zprávy Global Health 50/50 pouze třetina organizací zaujímá genderově vyvážený přístup ke zdravotním potřebám celé populace a žádná organizace necílí konkrétně na muže a chlapce.
Pouze 43% zkoumaných organizací má navíc zavedena konkrétní opatření na podporu kariéry žen v oblasti veřejného zdravotnictví, třebaže drtivou většinu pracovní síly ve zdravotnictví tvoří právě ženy.
Nikoho by snad nemělo překvapit, že v čele většiny dotyčných organizací stojí muži.
Ve zkoumaném vzorku zaujímali muži 80% funkcí předsedy představenstva a 69% funkcí generálních ředitelů.
Jedním z nejvíce zarážejících zjištění této zprávy je pro nás skutečnost, že dvě třetiny organizací netřídí data podle genderového klíče.
Bez dat, průhlednosti a dostatečného vykazování genderových nerovností přitom nemůže být v otázce rovnosti pohlaví dosaženo pokroku.
Všechny závěry zprávy však nejsou jen negativní.
Švédská Agentura pro mezinárodní rozvojovou spolupráci, organizace BRAC se sídlem v Bangladéši, skupina Save the Children International nebo Globální fond boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii, to jsou jen některé z desítek organizací, které si ve všech ukazatelích stojí velmi dobře.
A všechny mají ve svém čele zapálené šéfy, kteří dělají proaktivní opatření, aby dosáhli pokroku.
Tyto úspěšné organizace zavedly jasnou politiku a mají jasné plány vedoucí k organizačním změnám.
Zavedly systémy na podporu zodpovědnosti, včetně opatření vedoucích k zajištění genderové uvědomělosti v popisech práce a v hodnocení výsledků zaměstnanců.
A vytvořily flexibilní pracovní prostředí, jehož součástí je rodičovské volno i další strategie orientované na rodinu.
Doufáme, že všechny globální zdravotnické organizace zavedou v budoucnu konkrétní opatření, která vyřeší nedostatky uvedené ve zprávě Global Health 50/50.
Pokud se to nepodaří, pak bychom doporučily, aby zpráva pro příští rok obsahovala i žebříček dotyčných firem, ať je zřejmé, které z nich stále zaostávají.
Ženy kdysi musely bojovat za volební právo, zatímco my dnes bojujeme za rodičovské volno a rovnou mzdu.
Musíme však jít dál a prosazovat také zodpovědnost a rovnost pohlaví ve sféře globálního veřejného zdraví.
Správné investice do zdraví
KODAŇ – Značnou část loňského roku vévodila novinovým titulkům epidemie eboly v západní Africe.
Její vzplanutí bylo sice pustošivé, ale počet obětí, necelých 20 tisíc, je přece jen řádově nižší než počty zemřelých v důsledku nemocí jako AIDS, tuberkulóza a malárie, jimž lze předcházet, přesto v roce 2013 připravily společně o život víc než tři miliony lidí, přičemž nejsilněji postihují nejchudší části světa.
Být tomu tak nemusí; vypořádat se s těmito nemocemi by bylo mimořádně dobrou investicí.
Pravda je taková, že k vyřešení všech problémů, jimž svět čelí, nám chybí zdroje, lidské i kapitálové, a tak se musíme zaměřovat na oblasti, kde lze vykonat nejvíc dobrého.
Právě o to se teď snaží 193 národních vlád při sestavování souboru rozvojových cílů, jichž má být dosaženo do roku 2030.
Abychom přispěli ke směřování těchto snah, můj think tank Centrum Kodaňského konsenzu požádal 60 týmů předních ekonomů, aby zhodnotili některé klíčové cíle a ekonomicky odůvodnili, které z nich by měly být na finálním seznamu.
Zdraví je velké téma, a proto se mu věnovalo šest expertních skupin a osm komentářů – bylo tak v úhrnu postiženo mnoho analytických východisek.
Jako obzvlášť nákladově efektivní ovšem vyčníval jeden cíl: potlačování smrtelných nemocí, jimž lze předcházet.
Vezměme si tuberkulózu, která každoročně usmrtí asi 1,4 milionu lidí.
Bakterií způsobující TBC jsou celosvětově nakaženy dvě miliardy lidí, přičemž u každého desátého propukne onemocnění.
Jistěže, v boji proti TBC, která během dvacátého století zapříčinila úmrtí asi 100 milionů lidí, bylo dosaženo podstatných úspěchů.
Antibiotika v bohatých zemích chorobu prakticky vykořenila a během posledních dvou dekád přispěla ke snížení úmrtnosti na TBC o víc než třetinu, takže od roku 1995 podle odhadů zachránila život 37 milionům lidí.
Mezi chudými však TBC zůstává silně rozšířená a pokrok směřující k jejímu vykořenění brzdí slabé zdravotnické soustavy, chudoba a multirezistentní kmeny TBC.
Navzdory počtům obětí, které si vyžádá, se na léčbu TBC vynakládají jen 4 % celkové rozvojové pomoci určené na zdravotnické výdaje, oproti 25 % v případě HIV.
Jeden z problémů tkví v tom, že TBC je těžké diagnostikovat, zejména v zemích s chatrnými zdravotnickými soustavami.
Světová zdravotnická organizace proto doporučuje u populací ohrožených vysokou mírou rizika preventivní léčebnou kúru, která stojí pouhých 21 dolarů na osobu.
Léčba je velmi účinná a v průměru dokáže prodloužit produktivní život o 20 let.
Za zhruba osm miliard dolarů ročně by se mohla zajistit léčba pro téměř všechny nakažené TBC na světě – a toto úsilí by vyústilo v přínosy v hodnotě téměř 350 miliard dolarů.
Jinými slovy každý dolar vynaložený na léčbu TBC by zajistil 43 dolarů ve výnosech, takže se jedná o fenomenálně dobrou investici.
Další smrtelnou nemocí, která neúměrně dopadá na chudé a zranitelné, je malárie.
Za současného stavu 90 % úmrtí na malárii připadá na subsaharskou Afriku a 77 % na děti ve věku do pěti let.
I tady existuje nákladově efektivní řešení.
Nejúčinnějším antimalarickým lékem je artemisinin, avšak jeho široké rozšíření by vyvolalo riziko vzniku rezistence parazitů, kteří nemoc způsobují.
Podávání artemisininu v kombinaci s dalšími antimalarickými léky však může vývoj rezistence zpomalit a zároveň zachránit téměř půl milionu životů ročně.
Investice ve výši půl miliardy dolarů do boje proti malárii by přinesla téměř 20 miliard výnosů (či přesněji 36 dolarů z každého vynaloženého dolaru).
Třetí závažná smrtelná nemoc, HIV/AIDS, se objevila až v mnohem novější době než TBC a malárie, které jsou tu už tisíce let.
Přestože lidem nakaženým HIV obrovsky pomáhá terapie využívající antiretrovirálních léků, není laciná.
K záchraně 200 tisíc životů v nejhůře postižených zemích by bylo zapotřebí miliardy dolarů ročně, přičemž každý vynaložený dolar by generoval přínosy v hodnotě 10 dolarů.
Existuje ale efektivnější možnost.
Mužská obřízka je jednorázový zákrok, který může snížit pravděpodobnost přenosu HIV na muže během pohlavního styku o 60 % a s jistým zpožděním omezit přenos i na ženy.
Takový přístup by sice nebyl tak účinný jako široce rozšířená léčba, ale vyšel by na nepatrných 30 milionů dolarů ročně – a na přínosech by zajistil téměř miliardu dolarů.
To představuje výnos 28 dolarů z každého vynaloženého dolaru.
Vzhledem k pádné argumentaci pro postup proti několika konkrétním chorobám pomocí prevence nebo léčby by člověk mohl předpokládat, že zlepšení všeobecné dostupnosti zdravotní péče s cílem ochránit obyvatele před všemi nemocemi, se kterými se potýkají, by zajistilo ještě větší přínosy.
Jeden ekonom zapojený do projektu například prohlásil, že zaměřit se na hrstku klíčových nemocí znamená vytvářet ostrůvky výtečných výsledků v moři špatné praxe.
Ve skutečnosti by však byl sjednocený přístup mnohem nákladnější – a mnohem méně efektivní.
Zlepšit obecně zdravotní péči v celém rozvojovém světě by stálo přes 400 miliard dolarů ročně a vyneslo by to jen čtyři dolary z každého vynaloženého dolaru.
Iniciativy související se zdravím mají potenciál životy lidí nejen zachraňovat, ale i proměňovat, a tak by se měly objevit v nové globální rozvojové agendě.
Náročným úkolem je stanovit konkrétní iniciativy, které co nejvíc zhodnotí omezené zdroje.
Je na světových lídrech, aby zvážili důkazy a chytře rozhodli.
Závisí na tom miliony životů.
Naděje pro globální zdraví v roce 2017
HONGKONG – Při zpětném ohlédnutí za rokem 2016 se zdá, že není mnoho co slavit.
Pokud jde o globální zdraví samotné, jako by byl loňský rok jednou velkou nepolevující tragédií.
Vedle zpráv o bombardování nemocnic v konfliktních zónách se jako sílící hrozba objevil i virus zika.
Kromě toho zde bylo rozšíření mikrobů rezistentních na antibiotika neboli „superbakterií“, pokračující nástup žluté zimnice nebo opětovný výskyt obrny v Nigérii, která byla předtím vyhlášena za stát bez obrny.
Naděje na vakcínu proti respiračnímu syncytiálnímu viru pohasly.
A v Evropě se zvýšil počet úmrtí spojených s nadměrnou konzumací alkoholu.
Mezi všemi těmito špatnými zprávami je však pohřbeno i několik inspirativních událostí, k nimž loni v oblasti globálního zdraví došlo.
První událost se odehrála v Tanzanii a Mosambiku, kde se podařilo zapojit africké krysy obrovské, které belgická nevládní organizace APOPO dříve cvičila k detekci nášlapných min, do pomoci v boji proti tuberkulóze.
Krysy procházejí důkladným výcvikovým procesem, v jehož rámci se seznamují s různými stimuly, ukazuje se jim, jak mají reagovat na lidi, a učí se detekovat TBC ve vzorcích sputa (hlenu vykašlávaného z dolních cest dýchacích).
Krysy dokážou TBC detekovat s téměř stoprocentní přesností, avšak nedokážou rozlišovat mezi běžnými a rezistentními kmeny.
Druhým pozitivním vývojem byl vznik Koalice za inovace v oblasti připravenosti na epidemie (CEPI).
Výskyty infekčních onemocnění (jako jsou ebola, chikungunya, zika a dříve SARS, prasečí chřipka a MERS) totiž obvykle odhalí nedostatečnou schopnost veřejných zdravotnických systémů rychle zavádět obranná opatření.
CEPI si klade za cíl to změnit.
Její členové – ať už jde o zástupce mezinárodních organizací, vlád, průmyslu, veřejnosti, filantropů financujících výzkum a vývoj, akademických kruhů, nevládních organizací nebo skupin občanské společnosti – budou pracovat na vývoji nových vakcín, které dokážou zabránit tomu, aby nově vznikající infekční onemocnění přerostla v epidemie.
Třetím pozitivním vývojem roku 2016 byl pokrok v boji proti malárii.
Počet úmrtí na malárii už několik let klesá.
V Africe, která se potýká s nejvyšší úmrtností na tuto nemoc na světě, klesl počet obětí z více než 800 000 ročně v roce 2000 na loňských zhruba 400 000.
Evropští regulátoři léčiv navíc v roce 2015 po téměř třech desetiletích výzkumu a vývoje schválili první licencovanou lidskou vakcínu proti malárii – RTS,S neboli Mosquirix.
Cesta bude pravděpodobně trnitá: vědci už zaregistrovali, že účinek vakcíny postupně slábne a její účinnost po sedmiletém období dosahuje pouhá 4%.
Přesto je vakcína velkým průlomem.
Světová zdravotnická organizace si uvědomila její potenciál k záchraně životů a zajistila financování prvotní fáze zkoušek; od roku 2018 bude WHO nasazovat RTS,S do pilotních programů, které otestují její účinnost v reálných podmínkách subsaharské Afriky.
A z oblasti vakcín přichází i další dobrá zpráva: podařilo se vyvinout vakcínu proti pásovému oparu.
Toto virové onemocnění se projevuje výsevem bolestivé puchýřkovité vyrážky na kůži a způsobuje ho reaktivace viru planých neštovic v lidském těle.
Pokud vyrážka zasáhne oči, může dojít ke ztrátě zraku.
U některých lidí se může objevit vleklá bolest nervů, která může trvat měsíce nebo i roky.
Nová vakcína je podstatně účinnější než současný typ, jenž snižuje riziko nákazy pásovým oparem pouze asi o 50%.
Také horečce dengue lze dnes předcházet vakcínou.
Dengue, kterou Světová zdravotnická organizace (WHO) označuje za nejzávažnější a nejrychleji se šířící virové onemocnění přenášené komáry, způsobuje každoročně téměř 50 milionů nákaz.
V roce 2016 však byla ve 12 zemích schválena první – a v současné době jediná – vakcína proti dengue, která nese název Dengvaxia.
Ta dostala zelenou od klíčových lékařských společností na státní i regionální úrovni.
Jejich doporučení jsou v souladu se stanoviskem WHO, která doporučila, aby země s vysokou zátěží této nemoci zvážily zavedení vakcíny v rámci integrovaného programu řízení dengue.
A aby toho nebylo málo, máme dnes i vakcínu proti ebole.
Ukázalo se, že experimentální vakcína testovaná na lidech poskytuje stoprocentní ochranu proti této nemoci.
Žádný regulační úřad ji sice zatím neschválil, ale pokládá se za natolik účinnou, že pro případ dalšího vypuknutí nemoci byla vyrobena krizová zásoba 300 000 dávek.
Nemoci, proti nimž zatím vakcínu nemáme, se podařilo potlačit.
Například počet nákaz a úmrtí souvisejících s HIV se navzdory rychlému populačnímu růstu v Africe stabilizoval.
Je to důkaz obrovského úsilí v boji proti epidemii HIV/AIDS, a to formou prevence, osvěty i léčebných programů.
Chce-li globální zdravotnická komunita zachovat pokrok v boji proti této epidemii, musí ve svém úsilí vytrvat.
Na celém americkém kontinentu se navíc podařilo téměř vymýtit říční slepotu (onchocerciázu), parazitickou infekci šířenou černými muškami, která způsobuje svědění a v těžkých případech i ztrátu zraku.
Nemoc byla prohlášena za vymýcenou v Guatemale, což znamená, že na celém americkém kontinentu zůstává zasažená jen jedna odlehlá oblast v Amazonii.
O krok jsme se přiblížili rovněž k eliminaci lymfatické filariázy, známé též jako elefantiáza.
Tuto parazitickou infekci způsobuje cizopasník s názvem vlasovec mízní a projevuje se strašlivým otokem nohou a šourku.
WHO letos potvrdila, že se lymfatickou filariázu coby veřejný zdravotnický problém podařilo eliminovat v Kambodži, na Cookových ostrovech, Niue a Vanuatu.
Na pokraji vymýcení stojí také vlasovec medinský, ošklivý tropický parazit, který se šíří kontaminovanou vodou.
Podle Carterova centra, jedné z organizací stojících v čele úsilí o vymýcení tohoto parazita, se za prvních deset měsíců loňského roku vyskytlo zhruba pětadvacet případů drakunkulózy, již vlasovec medinský způsobuje.
Máme tedy nakročeno k tomu, abychom z drakunkulózy učinili druhou lidskou nemoc, která kdy byla vymýcena.
Na prahu roku 2017 je důležité uvědomit si vítězství, jichž jsme na poli veřejného zdraví dosáhli.
Jakkoliv se situace může zdát špatná a jakkoliv drastické jsou překážky, které před námi stojí, stále je zde spousta důvodů, proč neztrácet naději – a dál pracovat na lepší a zdravější budoucnosti.
Globální nevyváženosti bez ostnů
CAMBRIDGE – Lékaři už dlouho vědí, že zdraví nám upevňuje nebo oslabuje nejen to, kolik toho sníme, ale také co jíme.
Obdobně ekonomové už dlouho podotýkají, že pro země hltající kapitálové přílivy je velký rozdíl mezi dluhovými instrumenty a investicemi podobnými vlastnímu kapitálu, včetně akcií a přímých zahraničních investic.
Jestliže tedy političtí představitelé a odborníci láteří na přetrvávající nadměrné obchodní nevyváženosti, musíme si uvědomit, že skutečné problémy pramení z přílišných koncentrací dluhu.
Kdyby vlády skupiny G20 bývaly poodstoupily a položily si otázku, jak převádět mnohem větší podíl nevyvážeností na instrumenty podobné vlastnímu kapitálu, vyvinuvší se globální finanční soustava mohla být mnohem robustnější, než je naše dnešní soustava, náchylná ke krizím.
K vysněnému světu, v němž finanční trhy efektivně sdílejí rizika, máme bohužel velmi daleko.
Ze zhruba 200 bilionů dolarů globálních finančních aktiv jsou dnes téměř tři čtvrtiny v jisté formě dluhového instrumentu, mimo jiné v bankovních úvěrech, firemních dluhopisech a vládních cenných papírech.
Trh s deriváty určitě přispívá k rozložení rizika ve větší šíři, než tento povrchní výpočet naznačuje, ale základ argumentu obstojí.
Existují zajisté dobré ekonomické důvody, proč půjčovatelé mají tak neukojitelný apetyt po dluhu.
Závažnými překážkami na cestě k vysněným instrumentům umožňujícím sdílení rizika jsou nedokonalé informace a těžkosti při monitorování firem.
Obrovskou roli ale hrají i politicky způsobená pokřivení.
Daňové soustavy mnoha zemí silně zvýhodňují dluh oproti vlastnímu kapitálu.
Boom výstavby obytných nemovitostí ve Spojených státech by nikdy nemohl dosáhnout takových rozměrů, kdyby majitelé vlastního bydlení nemohli uplatňovat splátky úroků z hypoték jako daňový odpočet.
Právnické osoby si zase mohou odečítat splátky úroků z dluhopisů, leč akciové dividendy se fakticky zdaňují u právnických i fyzických osob.
Část viny nesou i centrální banky a ministři financí, jelikož dluhy se finančně sanují mnohem důrazněji než vlastní kapitál.
Vzdor populistické rétorice se ovšem nesanují jen bohatí držitelé dluhů s dobrými konexemi.
Mnozí drobní st��adatelé vkládají úspory do takzvaných fondů peněžního trhu, které vyplácejí prémii převyšující běžná federálně pojištěná depozita.
Neměli by očekávat, že budou čelit riziku?
Kritický okamžik během krize nadešel, když krátce po krachu Lehman Brothers v polovině září roku 2008 jeden z fondů peněžního trhu „zlomil babku“ a nedokázal vyplácet 100 centů za dolar.
Ovšemže byl sanován společně se všemi ostatními fondy peněžního trhu.
Neprosazuji návrat do raného středověku, kdy církevní zákony o lichvě zakazovaly úroky z půjček.
Účastníci finančních trhů tehdy museli vymýšlet úžasné úskoky a kličky, aby splátky úroků maskovali.
Dnes se však kyvadlo nesporně vychýlilo až příliš v opačném směru.
Možná že akademici argumentující tím, že zákaz úroků v islámských finančních soustavách způsobuje obří deficity efektivity, by v těchto systémech měli spíš hledat přínosné myšlenky, jež by si západní tvůrci politik mohli osvojit.
Překonat hluboce zakořeněný sklon k dluhům ve finančních soustavách bohatého světa bohužel nebude snadné.
V USA například žádný politik netouží říct, že hypoteční odpočty je třeba odstranit ani že výplaty dividend by měly být osvobozeny od daní.
Rozvojové země by také měly popohnat tempo hospodářské reformy; akciové trhy ve velmi mnoha rozvíjejících se ekonomikách připomínají Divoký západ, typický nejasnými pravidly a jejich laxním vymáháním.
Ještě horší je, že ačkoliv G20 hovoří o snaze najít „řešení“ globálních nevyvážeností, některé úpravy politik, jež její členové zavedli, je nepochybně zhoršují.
Máme teď kupříkladu extra velký Mezinárodní měnový fond, jehož úvěrová kapacita byla ztrojnásobena, na zhruba 750 miliard dolarů.
Evropa obdobně rozšířila svůj regionální sanační mechanismus.
Tyto prostředky se sice mohou ukázat jako účinný krátkodobě hojivý balzám, ale svým dlouhodobým působením nejspíš rozdmýchají problémy s morálním hazardem a mohou zasít sémě hlubší krize v budoucnosti.
Lepším přístupem by bylo vytvořit mechanismus k provedení řádného úpadku suveréna, a to jak proto, aby se minimalizovaly škody, když udeří krize, tak proto, aby byli poskytovatelé půjček odrazeni od předpokladu, že všechny velké problémy vyřeší peníze daňových poplatníků.
Právě takový mechanismus navrhl MMF už v roce 2001 a podobný nápad byl nedávno debatován v eurozóně.
Úvahy o mechanismech restrukturalizace dluhu však bohužel zůstávají tím, čím jsou: ryze teoretickými konstrukty.
Prozatím mohou MMF a G20 pomoci tím, že najdou lepší způsoby hodnocení ohroženosti finančních struktur jednotlivých zemí – což není vůbec snadný úkol, vzhledem k nezměrnému umu vlád, co se týče manipulací vlastního účetnictví.
Tvůrci politik mohou též přispět k hledání způsobů jak snížit překážky pro rozvoj akciových trhů a rozpracovat návrhy na nové formy dluhopisů podmíněné státem, například dluhopisů vázaných na HDP, jež navrhl Robert Shiller z Yaleovy univerzity.
(Shillerovy dluhopisy teoreticky vynášejí více, když ekonomika země roste, a méně, když je v recesi.)
Samozřejmě že i když lze složení mezinárodních kapitálových toků změnit, existuje stále mnoho dobrých důvodů snažit se redukovat globální nevyváženosti.
Jídelníček bohatý na kmenové akcie a přímé investice a s nízkým obsahem dluhu nemůže nahradit ostatní součásti fiskálního a finančního zdraví.
Naše současná strava přesycená nezdravými aktivy je však významnou složkou rizika, jíž se v politické debatě doposud věnovalo jen málo pozornosti.
Dostat vakcíny do poslední míle
GHÁZIABÁD, UTTARPRADÉŠ – Na pohotovost, kde jako lékařka vykonávám praxi, přišla nedávno čtyřletá dívka.
Svíjela se bolestí, tělíčko zmítané v křečích.
S mým týmem jsme spěšně přistoupili k úkonům předepsaným při záchvatu, zajistili žilní vstup a podali náležitou medikaci.
Pak jsme provedli test: Foukla jsem na ni vzduch a ona se zhroutila bolestí; podala jsem jí vodu a její agónie prudce zesílila.
Diagnóza byla jasná: měla vzteklinu – a na záchranu už bylo pozdě.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Dívčina rodina věděla, že ji kousl pes, ale bylo jim řečeno, že ji vyléčí tradiční byliny, a tak cestu do nemocnice odložili.
Zemřela po necelém dni v naší péči.
Kdyby ji rodiče hned vzali do nemocnice, aby dostala sérum proti vzteklině a příslušnou vakcínu, byla by naživu.
Dodnes mi v uších zní ozvěna zmučenému křiku její žalem zdrcené matky.
Jako pediatričce na praxi mi není smrtí neznámá.
Pohled na nevinné dítě podléhající nemoci, jíž lze jednoduchou intervencí tak snadno předejít, však člověka krutě zasáhne.
Ona dívenka, jejíž umírání jsem měla před očima, navíc zdaleka není výjimkou.
Přes významný pokrok při rozšiřování globální imunizace Světová zdravotnická organizace uvádí, že proočkovanost v posledních letech ustrnula na zhruba 85 %.
Podle UNICEF v roce 2017 téměř 20 milionů dětí mladších jednoho roku nedostalo tři doporučené dávky DPT (očkování proti záškrtu, černému kašli a tetanu) a téměř 21 milionů dětí nedostalo dávku vakcíny proti spalničkám.
WHO odhaduje, že kdyby se globální imunizace zlepšila, mohlo by se každoročně předejít 1,5 milionu úmrtí.
Kromě toho přetrvávají nedostatky v poskytování doplňků s vitaminem A – významné složky předepsaných imunizačních postupů, často podávané společně s pravidelnými vakcínami.
To přispívá ke ztrátě zraku u 1,4 milionu lidí – 75 % z nich v Asii a Africe.
Do této globální reality zapadá dění v mé vlasti, Indii.
Indie má důkladnou zdravotnickou soustavu.
V roce 1985 vláda zavedla Všeobecný očkovací plán – značně proslulý program, jehož cílem je zajistit alespoň 85 % proočkovanost.
Podle UNICEF ale v Indii celostátní průměr imunizace dosahuje pouhých 62 %, přičemž pokrok posledních let byl vlažný.
V Indii žije víc neimunizovaných dětí – 7,4 milionu – než v kterékoli jiné zemi.
Jak tomu bývá často, pokrytí očkováním odráží hluboké nerovnosti.
U dětí na venkově je oproti jejich městským vrstevníkům méně pravděpodobné, že dostanou kompletní soubor očkování, dívky dostávají mnohem méně vakcín než chlapci a proočkovanost chudých dětí je mnohem horší než dětí bohatších.
Nemocnice, kde pracuji, se nachází ve slumech indického města Gháziabádu, kde žije obrovský počet migrantů, kteří ve snaze najít si zaměstnání opustili své vesnice.
Podmínky jsou náročné: zdravotní stav obyvatel – zejména dětí – podlamuje přelidnění, špatné hygienické zázemí a nespolehlivé a nekvalitní zásobování vodou.
Bují zneužívání návykových látek.
V mnoha případech musí oba rodiče dlouhé hodiny pracovat, aby uživili rodinu.
Na zdravé a rozmanité potraviny jim schází peníze, takže děti musí jíst převážně rýži nejnižší jakosti.
Není divu, že na splnění rutinních zdravotních potřeb svých dětí, jako je očkování, mají málo času i prostředků.
To je neobhajitelná nespravedlnost.
Závažnost ukrutností, k nimž ve světě dochází, si uvědomíme, jen když se ponoříme do hlubin pravdy.
Případy dětí, které onemocní, utrpí zdravotní postižení nebo až příliš často zemřou z příčin, jimž lze předcházet, patří k nejostudnějším selháním lidstva, obzvlášť vezmeme-li v úvahu, že podle WHO neexistuje nákladově efektivnější preventivní zdravotnická intervence než právě imunizace.
Rozšiřovat proočkovanost je bezesporu náročné; je však neomluvitelné, jestliže pomocí laciných, schůdných a udržitelných řešení nedosahujeme postupného pokroku.
Aby shora zaváděné imunizační programy pronikly až na zápraží znevýhodněných, vlády a občanská společnost musí spolupracovat na vytváření a rozšiřování účinných mechanismů poskytování vakcín v poslední míli, které zohlední překážky sahající od chabé informovanosti po hotové výdaje.
Kdyby byla ona čtyřletá dívenka očkována proti vzteklině, mohla žít, jít do školy, získat přátele, zamilovat se, zažít zklamání a znovu se zamilovat.
Dokonce se mohla rozhodnout věnovat se studiu, aby se stala lékařkou jako já.
Místo toho po sotva jakém životě zemřela v mučivé agónii.
Proti přetrvávajícím mezerám v proočkovanosti je nezbytné zakročit s rozhodností země ve válce.
Nepustíme-li se do boje, budou dál trpět a umírat děti – a nad nimi lkát otřesené matky.
Nepustíme-li se do boje, budeme dál přicházet o nevinné životy, nad nimiž budou matky hlasitě a dlouho truchlit.
Nemůžeme už nad jejich bědnými osudy zavírat oči.
Nemůžeme už si před jejich nářky zacpávat uši.
Stav globální chudoby
WASHINGTON, DC – Hospodářský zeměpis světa se mění.
Eurozóna čelí strašákovi dalšího kola stagnace, Japonsko sklouzlo do recese a Spojené státy navzdory relativně silnému výkonu na sklonku roku vzbudily celosvětové obavy opuštěním politiky kvantitativního uvolňování.
Rozvíjející se ekonomiky si zatím dál vedou dobře.
Indie a Indonésie rostou tempem přes 5% ročně, Malajsie je na 6% a růst v Číně přesahuje 7%.
Rozsah globálních změn je patrný při zohlednění parity kupní síly – měřítka celkového objemu zboží a služeb, který si lze v dané zemi koupit za jeden dolar.
Z údajů za rok 2011 zveřejněných počátkem letošního roku vyplývá, že Indie je dnes podle HDP v přepočtu podle parity kupní síly třetí největší světovou ekonomikou, před Německem a Japonskem.
Stejná data také ukázala, že Čína podle parity kupní síly předstihla někdy v letošním roce USA v roli největší světové ekonomiky – podle našich odhadů došlo k této změně 10. října.
Navzdory tomuto pokroku zůstává vysoké procento lidí v rozvojových zemích zoufale chudé.
Hranice chudoby je celosvětově definována jako denní příjem ve výši 1,25 dolaru v přepočtu podle parity kupní síly – řada lidí ovšem tuto hranici kritizuje jako nehorázně nízkou.
Skutečně nehorázný je ovšem fakt, že téměř miliarda lidí – včetně více než 80% obyvatel Demokratické republiky Kongo, Madagaskaru, Libérie a Burundi – žije i pod touto hranicí.
Jedním z důvodů, proč lze globální chudobu tak těžko zkrotit, je skutečnost, že do značné míry zůstává mimo zraky těch, kdo v ní nežijí, což vyvolává dojem, že jde o problém někoho jiného.
Skutečnost, že většina účastníků diskusí o globální chudobě – včetně čtenářů tohoto komentáře – zná jen málo lidí žijících pod hranicí chudoby, pokud vůbec nějakého, naznačuje rozsah této ekonomické segregace světa.
Kdyby byla chudoba nakažlivá, její výskyt by byl dnes daleko nižší.
Sborové volání ozývající se nejen od skupin občanské společnosti, ale i od mezinárodních organizací, dalo naštěstí vzniknout globálnímu hnutí za ukončení chudoby.
Dnes existuje stále silnější shoda, že globální chudoba není jen problémem chudých.
Morální rozhořčení je sice důležité, ale pro formulaci účinné politiky nestačí.
Politici potřebují data a ve stejné míře také schopnost je analyzovat.
Prvním úkolem je rozlišit, co je proveditelné a co nikoliv.
Někteří lidé například navrhli začlenit do rámce navazujícího na rozvojové cíle tisíciletí, který má být zveřejněn v roce 2015, také ustanovení o zaměstnání pro všechny dospělé lidi.
Takový cíl je neuskutečnitelný.
Ve všech ekonomikách všech myslitelných velikostí bude existovat určitá nezaměstnanost.
Omezená míra nezaměstnanosti může dokonce podporovat rozvoj.
Označit „zaměstnání“ za právo znamená zbavit výraz „právo“ jeho významu.
Dále musí existovat povědomí o tom, že ekonomiky jsou složité a navzájem provázané.
Vezměme si například vládní politiku, v níž se obyvatelům tisíce vesnic rozdají dotace financované z nově natištěných peněz.
Ekonomice jako celku to nemusí nutně přinést prospěch.
Pumpování peněz možná zvýší životní úroveň vesnic pobírajících dotace, ale zároveň to může zvýšit cenu potravin po celé zemi, což způsobí, že obyvatelé nedotovaných vesnic zabřednou do chudoby.
Makroekonomický dopad mikrointervencí představuje významný důvod, proč chudoba přetrvává navzdory dobře míněným intervencím určeným na boj proti ní.
Dalším důvodem, proč chudoba existuje dál, je přetrvávající a na mnoha místech i rozšiřující se nerovnost.
Současná úroveň globální nerovnosti je morálně nepřijatelná.
Světová banka, jejímž jsem hlavním ekonomem, pomohla v roce 2013 zavést do každodenní rozpravy pojem „sdílená prosperita“, když vůbec poprvé konstatovala, že každá společnost by měla učinit z pokroku směrem k tomuto cíli své poslání.
Jistá míra nerovnosti bude na světě samozřejmě existovat vždy; stejně jako v případě nezaměstnanosti je v omezené míře dokonce žádoucí coby hnací motor konkurence a růstu.
Hlubokou a trvalou nerovnost, která existuje dnes, však nelze než odsoudit.
Podle některých hrubých výpočtů dosahuje jmění padesáti nejbohatších lidí světa celkové hodnoty 1,5 bilionu dolarů, což se rovná 175% indonéského HDP a o něco málo to převyšuje japonské devizové rezervy.
Předpokládáme-li u tohoto bohatství výnos 8% ročně, pak se orční příjem padesáti nejbohatších lidí světa blíží celkovému příjmu miliardy nejchudších lidí – jinými slovy těch, kdo žijí pod hranicí chudoby.
To je neúspěch nás všech.
V době, kdy vstupujeme do roku 2015, musíme se zamyslet nad politikami a intervencemi, které takto extrémní nerovnost omezí.
Musíme to udělat nejen ze smyslu pro spravedlnost, ale i proto, že ve světě zasaženém tak extrémními disparitami ztrácejí nejchudší obyvatelé hlas, přestože mají hlasovací právo.
Extrémní nerovnost je v konečném důsledku útokem na demokracii.
Jak se vypořádat s globalizací 4.0
ŽENEVA – Po druhé světové válce se mezinárodní společenství spojilo a vybudovalo společnou budoucnost.
Dnes to musí udělat znovu.
Vinou pomalého a nerovnoměrného zotavení v dekádě po globální finanční krizi se značná část společnosti odcizila a zahořkla, a to nejen vůči politice a politikům, ale i vůči globalizaci a celému ekonomickému systému, který globalizace podepírá.
V éře všeobecné nejistoty a frustrace si získává stále větší oblibu populismus coby alternativa ke statusu quo.
Populistická rozprava však opomíjí – a často i stírá – podstatné rozdíly mezi dvěma pojmy: globalizací a globalismem.
Globalizace je fenomén tažený technologiemi a volným pohybem myšlenek, lidí a zboží.
Globalismus je ideologie, která dává přednost neoliberálnímu globálnímu řádu před národními zájmy.
Nikdo nemůže popřít, že žijeme v globalizovaném světě.
Zda by však veškerá naše politika měla být „globalistická“, je značně sporné.
Tento okamžik krize koneckonců vyvolal závažné otázky o naší architektuře globálního vládnutí.
V situaci, kdy stále více voličů požaduje „opětovné převzetí kontroly“ od „globálních sil“, je hlavním úkolem obnovení suverenity ve světě, jenž vyžaduje spolupráci.
Místo abychom uzavírali ekonomiky prostřednictvím protekcionismu a nacionalistické politiky, musíme formulovat novou společenskou smlouvu mezi občany a jejich vedoucími představiteli, aby se každý cítil doma natolik bezpečný, že mimo domov zůstane otevřený světu.
Pokud to nedokážeme, pak pokračující rozpad našeho společenského přediva nakonec povede ke kolapsu demokracie.
Problémy spojené se čtvrtou průmyslovou revolucí (4IR) se navíc časově shodují s rychlým nástupem ekologických omezení, vznikem stále multipolárnějšího mezinárodního řádu a rostoucí nerovností.
Tento spletitý vývoj přináší novou éru globalizace.
Otázka, zda tato éra zlepší podmínky pro člověka, bude záviset na tom, zda se na ni podnikové, místní, národní i mezinárodní řízení dokáže včas adaptovat.
Prozatím se utváří nový rámec globální spolupráce veřejné a soukromé sféry.
Podstatou kooperace mezi veřejným a soukromým sektorem je využití soukromého sektoru a otevřených trhů k posílení hospodářského růstu pro veřejné blaho při trvalém zohledňování ekologické udržitelnosti a sociálního začleňování.
Chceme-li však definovat veřejné blaho, musíme nejprve popsat základní příčiny nerovnosti.
Například otevřené trhy a vyšší konkurence sice na mezinárodním kolbišti bezpochyby vytvářejí vítěze a poražené, avšak zároveň mohou mít ještě výraznější dopad na nerovnost na státní úrovni.
Rostoucí propast mezi upozaďovanými a privilegovanými navíc dále prohlubují obchodní modely 4IR, které často dobývají rentu z kapitálového majetku nebo duševního vlastnictví.
Chceme-li tuto propast zacelit, musíme si uvědomit, že žijeme v novém typu ekonomiky tažené inovacemi a že k zajištění důvěry veřejnosti jsou zapotřebí nové globální normy, standardy, politické přístupy a konvence.
Nová ekonomika už dnes rozbila a přetvořila bezpočet průmyslových oborů a dislokovala miliony zaměstnanců.
Dematerializuje výrobu tím, že při tvorbě hodnot zvyšuje podíl znalostí.
Zostřuje konkurenci uvnitř domácích výrobních, kapitálových a pracovních trhů, ale i mezi státy zavádějícími odlišné obchodní a investiční strategie.
A posiluje nedůvěru, zejména vůči technologickým společnostem a jejich nakládání s našimi daty.
Vzhledem k nevídanému tempu technologických změn budou naše systémy zdravotnictví, dopravy, komunikace, výroby, distribuce a energetiky – abych jmenoval jen pár oblastí – zcela přetvořeny.
Zvládnutí těchto změn bude vyžadovat nejen nové rámce národní a nadnárodní spolupráce, ale i nový model vzdělávání doplněný o cílené programy vštěpování nových oblastí kvalifikace zaměstnancům.
Vzhledem k pokrokům v robotice a umělé inteligenci v kontextu stárnoucích společností se budeme muset přeorientovat z výroby a spotřeby ke sdílení a péči.
Globalizace 4.0 teprve začala, ale už dnes se ukazuje, že jsme na ni zoufale špatně připraveni.
Lpění na zastaralých konceptech a „vyspravování“ stávajících procesů a institucí stačit nebude.
Je potřeba je od základů proměnit, abychom dokázali využít nových příležitostí, které na nás čekají, a současně se vyhnout takovým disrupcím, jakých jsme dnes svědky.
V době, kdy si osvojujeme nový přístup k nové ekonomice, musíme mít na paměti, že nehrajeme hru s nulovým součtem.
Neřešíme otázku volného obchodu versus protekcionismu, technologií versus pracovních míst, imigrace versus ochrany občanů nebo růstu versus rovnosti.
Vesměs jsou to falešné dichotomie, jimž se můžeme vyhnout tím, že budeme podporovat politiku upřednostňující „a“ namísto „versus“ a že umožníme sledování všech možných zájmů současně.
Pesimisté jistě namítnou, že plodnému globálnímu dialogu o globalizaci 4.0 a nové ekonomice stojí v cestě politické podmínky.
Realisté však využijí současné situace k prozkoumání mezer ve stávajícím systému a k identifikaci požadavků na budoucí přístup.
A optimisté si zachovají naději, že lidé orientovaní na budoucnost vytvoří společenství sdílených zájmů a nakonec i sdílených cílů.
Změny, které dnes probíhají, se neomezují na určitou konkrétní zemi, sektor či téma.
Jsou všeobecné, a proto vyžadují globální reakci.
Nezaujmout nový kooperativní přístup by pro lidstvo znamenalo tragédii.
Chceme-li načrtnout plán architektury sdíleného globálního vládnutí, nesmíme uvíznout v bahně současného krizového řízení.
Pro mezinárodní společenství bude tento úkol vyžadovat dvě konkrétní věci: širší zapojení a větší fantazii.
Zapojení všech protagonistů do trvalého dialogu bude stejně klíčové jako dostatečná fantazie k tomu, abychom přemýšleli v rámci celého systému a dokázali se povznést nad vlastní krátkodobé institucionální a národní ohledy.
Takové budou dva základní principy nadcházejícího každoročního jednání Světového ekonomického fóra v Davosu-Klostersu, jehož hlavní téma zní „Globalizace 4.0: Vytvoření nové architektury v éře čtvrté průmyslové revoluce“.
Ať jsme připraveni, nebo ne, nový svět nám klepe na dveře.
Globalizace a antiamerikanismus
Protiamerické nálady sílí po celém světě.
Američtí demokraté říkají, že politické přístupy prezidenta Bushe promarnily přitažlivost Ameriky.
Republikáni odpovídají, že nevraživost vůči Americe je kvůli její velikosti a spojitosti s globalizací nevyhnutelná.
Antiamerikanismus podle nich bude přetrvávat, protože někteří lidé považují Ameriku za kulturní hrozbu.
Jsem přesvědčen, že takovým názorům chybí historický rozhled.
V rozporu se všeobecným míněním globalizace kultury světa nehomogenizuje a neamerikanizuje.
Přestože Spojené státy jsou v popředí současné informační revoluce, jež vytváří mnoho podobností ve společenských a kulturních zvycích (například sledování televize a používání internetu), které se připisují amerikanizaci, souvztažnost ještě neznamená kauzální vztah.
Abychom si objasnili proč, představme si zemi, která prudkým tempem zavedla počítače a komunikace, a to ve světě bez Ameriky.
Stále budeme od takové modernizace očekávat zásadní společenské a kulturní změny.
Samozřejmě, USA existují a jsou na špici informační revoluce, a proto k amerikanizaci do jisté míry dochází, avšak ta zřejmě bude v průběhu dvacátého prvního století slábnout, neboť technologie se rozšíří a místní kultury si najdou své vlastní způsoby modernizace.
Historický důkaz, že globalizace neznamená nutně homogenizaci, můžeme nalézt v Japonsku, zemi, jež se od raných vln globalizace dobrovolně izolovala.
V polovině devatenáctého století se Japonsko stalo první asijskou zemí, která globalizaci přijala a ledacos ze světa přejala, aniž by ztratila svou jedinečnost.
Během restaurace Meidži se Japonsko široce rozhlíželo po nástrojích a inovacích, které by mu umožnily stát se velmocí, nikoli obětí západního imperialismu.
Vyslalo mladé lidi studovat na Západ.
Jeho delegace při hledání nápadů ve vědě, technice a průmyslu pročesaly svět.
V politické oblasti reformátoři Meidži dobře znali angloamerické myšlenky a instituce, ale záměrně se obrátili k německým modelům, protože se domnívali, že jsou pro zemi, jež má císaře, vhodnější.
Ponaučení, které Japonsko přináší světu, nespočívá prostě v tom, že asijská země může konkurovat, nýbrž v tom, že po půldruhém století globalizace je možné se adaptovat a zároveň si uchovat svou jedinečnou kulturu.
Ještě podstatnější je, že představa Ameriky homogenizující svět je projevem mylného statického pohledu na kulturu.
Snahy vykreslit místní kultury jako neměnné často reflektují spíš reakční politické strategie než realitu.
Jak řekl peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, kdo hovoří ve prospěch kulturní totožnosti a proti globalizaci, prozrazuje strnulý postoj vůči kultuře, jenž se nezakládá na dějinné pravdě.
Známe nějakou kulturu, která navzdory plynutí času zůstala neměnná?
Za takovou kulturou je třeba se vydat do malých, primitivních, magickonáboženských společenství lidí... kteří se kvůli svým primitivním podmínkám postupně stávali čím dál snadnější obětí vykořisťování a vyhlazování.
Kultury pulzující životem se neustále mění a vypůjčují si od jiných kultur - a výpůjčky nepocházejí vždy z USA.
Tak například, mnohem více zemí si při sestavování ústavy po skončení studené války zvolilo za vzor Kanadu než Ameriku.
Globalizace je také dvojsečná zbraň.
V některých oblastech se nevyskytuje pouze odpor vůči importu americké kultury, ale též snahy změnit americkou kulturu samotou.
Trest smrti má sice dnes podporu většiny Američanů, ale celá Evropa, ba většina světa jej považuje za odporné porušování lidských práv.
Na americké environmentální přístupy ke změně klimatu či genetickým modifikacím potravin se snáší obdobná kritika.
Jemnějšími způsoby americkou kulturu obohacuje i mění otevřenost Ameriky k přistěhovalectví.
Konečně, globalizace a informační revoluce mohou kulturní rozmanitost spíše posílit než oslabit.
Někteří francouzští komentátoři vyjadřují obavu, že ve světě globálního odbytu zboží přes internet nebude už místo pro kulturu, která ctí stovky různých druhů sýra.
Ale právě naopak, internet dává rozptýleným zákazníkům možnost se spojit způsobem, jenž povzbuzuje úzce profilované trhy, včetně stovek webových stránek věnovaných jen a jen sýru.
Internet lidem také umožňuje vytvářet rozmanitější síť politických obcí.
Používání velštiny v Británii a gaelštiny v Irsku je dnes hojnější než před padesáti lety.
Británie, Belgie a Španělsko, kromě dalších zemí v Evropě, přenesly více moci na místní regiony.
Globální informační věk může místní kultury spíše posílit než oslabit.
Hospodářská a sociální globalizace skutečně vytváří povrchní podobnosti potisků triček a značek limonád, avšak fundamentální kulturní rozmanitost zůstává.
Americká kultura je dnes na předním místě, což v mnoha, ale ne ve všech oblastech přispívá k přitažlivosti Ameriky - k její „měkké moci".
Zároveň platí, že přistěhovalci, myšlenky a události zpoza hranic Ameriky mění americkou kulturu na půdě USA.
Jak bude globalizace rozšiřovat technické možnosti a informační technologie umožní širší účast v globální komunikaci, americká hospodářská a kulturní převaha bude možná slábnout.
Méně dominance může znamenat méně strachu z amerikanizace, méně stížností na americkou aroganci a slabší intenzitu protiamerického odporu.
USA mohou mít v budoucnu méně moci, ale snad se ocitnou ve světě, který bude poněkud vnímavější k jejich základním hodnotám demokracie, svobodných trhů, osobních svobod a lidských práv.
Globalizace a její nespokojenci v roce 2004
Rok 2003 byl pro globalizaci v mnoha směrech katastrofou.
Amerika a její ,,koalice" ochotných šla do války v Iráku bez podpory OSN a schůzka Světové obchodní organizace (WTO) v Cancúnu, která se měla stát hybnou silou pro úspěšné završení Rozvojového kola obchodních jednání, skončila nezdarem.
Rok 2004 bude téměř jistě lepší, a to pro politickou globalizaci i pro globální ekonomiku.
Ale netěšme se na skvělý rok.
Události v Iráku demonstrují selhání demokratických procesů na mezinárodní úrovni - a potřebu je posílit.
Přístup Bushovy administrativy k válce v Iráku a jejím důsledkům je poznamenán stejným unilateralismem, jaký Spojené státy projevily odmítnutím kjótského protokolu a Mezinárodního trestního soudu.
Když se kolektivní rozhodnutí světa v každém z těchto případů lišilo od toho, co chtěla Amerika, trval prezident Bush na tom, aby si Spojené státy prosadily svou.
Otázka, zda vláda USA záměrně lhala světu ohledně existence iráckých zbraní hromadného ničení, či zda se jen nechala unést vlastní rétorikou, je méně důležitá než ponaučení, které je potřeba si z celé věci vzít: totiž že je nebezpečné vkládat přílišnou moc do rukou hrstky lidí.
USA si však konečně uvědomují, že ani supervelmoc nedokáže zajistit bezpečnost v zemi okupované silou.
Je možné, že se jim v prvních měsících okupace podařilo získat irácký lid na svou stranu, ale následně nahromaděné omyly již možná odsoudily kampaň za srdce a mysl Iráčanů k nezdaru.
Amerika rovněž dospěla k poznání potřeby odpustit Iráku dluhy, což bude vyžadovat obnovení přátelských vztahů a spolupráci s tradičními americkými spojenci, kteří se postavili proti válce.
Tento vývoj událostí obsahuje naději, že USA zaujmou v roce 2004 multilaterálnější přístup k zahraniční politice.
Rozhodnutí Bushovy administrativy vyřadit věřitelské státy, jako jsou Francie, Německo a Rusko, z účasti na zakázkách na obnově Iráku, však tuto naději podkopává.
Bude-li navíc při obnově uplatněn americký přístup ,,šokové terapie" - tedy rychlé hospodářské liberalizace a privatizace -, pravděpodobně to vyvolá vyšší nezaměstnanost a ještě větší nelibost. ,,Šoková terapie" je strategií, která opakovaně selhala.
V roce 2004 by svět mohl znovu pochopit, jaká rizika plynou z nadměrného spoléhání se na ideologii nebo vedoucí roli jediné země.
Irák utrpí nejvíce, ale důsledky budou téměř jistě citelné v širším měřítku.
Rozhovory Světové obchodní organizace v Cancúnu představovaly další velké selhání globalizace v roce 2003.
USA a Evropa popřely svůj slib, že toto kolo obchodních jednání se bude týkat zlepšení nelehké situace rozvojových zemí.
Rozhodně se jim nepodařilo napravit nerovnosti z předchozích kol obchodních jednání, která situaci nejchudší oblasti světa ještě více zhoršila.
Nejenže se USA a Evropa pokusily vnutit rozvojovým zemím svou obchodní agendu, ale navíc nadále trvaly na svém právu dotovat zemědělství a vznesly nové požadavky, které by život v rozvojových státech dále zhoršily.
Rozvojové země se však poprvé sjednotily a rozhovory skončily neúspěchem.
Po vzájemném obviňování se z krachu jednání budou Amerika a Evropa i v roce 2004 trvat na opětovném zahájení rozvojového kola.
Neučiní-li však zároveň významné ústupky v otázce zemědělství, necelních bariér a práv na ochranu duševního vlastnictví, co budou moci rozvojové státy získat?
Cla na průmyslové zboží v rozvinutých zemích jsou již natolik nízká, že rozvojové země v této oblasti pravděpodobně mnoho výhod nezískají - a naopak mají mnoho co ztratit v případě další nespravedlivé obchodní dohody.
Rozvojové státy se však některým trikům Západu učí.
V listopadu v Miami odsouhlasily vznik Celoamerické zóny volného obchodu, která ve skutečnosti žádný volný obchod nezajišťuje a jen stěží přesahuje hranice toho, co již bylo dohodnuto v rámci WTO.
Stručně řečeno to začíná vypadat tak, že jakýkoliv úspěch v současném kole obchodních jednání bude založen na bezobsažných dohodách.
Oživení ekonomické aktivity v Japonsku a USA je pro globální ekonomiku v roce 2004 pozitivním příslibem, stejně jako pokračující síla Číny.
Každý hospodářský pokles někdy skončí a je nejvyšší čas, aby se americká ekonomika, která se začala propadat téměř před čtyřmi lety, konečně zotavila.
Mohlo k tomu dojít i dříve, kdyby Bushova administrativa byla podpořila daňové škrty pro nižší a střední třídu, a nikoliv pro bohaté.
Velikost prosazených rozpočtových škrtů byla nicméně natolik značná, že určitý stimul vyvolala i tak.
Náklady jsou ovšem enormní: kolosální fiskální deficit, který ohrožuje budoucí růst.
Protějškem obrovského fiskálního deficitu Spojených států je jejich propastné obchodní saldo.
Tento dvojí deficit si vyžádal krutou daň na důvěře cizinců ve zdravé základy americké ekonomiky - a potažmo na vnější hodnotě dolaru.
Zatímco euro zůstane v roce 2004 vůči dolaru silné, obchodní deficit Ameriky se zmírní, ovšem pouze za cenu ještě obtížnějšího dosažení zdravého hospodářského zotavení v Evropě.
Jakmile k tomuto zotavení dojde, obrovská poptávka po půjčkách ze strany USA a Evropy téměř jistě vyvolá celosvětový růst úrokových měr, což přinese další problémy takzvaným ,,novým ekonomikám" ve světě.
Pro ty půjde jen o další doklad, že musí nést náklady strategických omylů učiněných v rozvinutých průmyslových zemích, o další doklad vykolejené globalizace.
Globalizace a ta nádherná hra
CAMBRIDGE – Jak globalizace přeskupuje po celém světě bohatství a příležitosti?
Je převážně pozitivní silou, která umožňuje chudým státům vybřednout z chudoby účastí na globálních trzích?
Anebo vytváří obrovské příležitosti pouze pro malou menšinu?
Abychom na tyto otázky odpověděli, nemusíme se dívat dál než na fotbal.
Od doby, kdy evropské kluby uvolnily omezení počtu zahraničních hráčů, se tato hra stala vskutku globální.
Zejména afričtí fotbalisté začali být všudypřítomní a postupně nahradili obvyklé zástupy Brazilců a Argentinců.
Zahraniční přítomnost ve fotbale skutečně převyšuje vše, čeho jsme svědky v jiných oblastech mezinárodního obchodu.
Arsenal Londýn, který momentálně vede anglickou Premier League, obvykle nemá v základní sestavě jediného britského fotbalistu.
A angličtí hráči na soupiskách čtyř anglických týmů, které nedávno postoupily do osmifinále Ligy mistrů, by dohromady nestačili ani na vytvoření jediného týmu.
Není pochyb o tom, že zahraniční hráči zvyšují kvalitu hry v evropských klubových soutěžích.
Bez útočníků, jako jsou Didier Drogba z Pobřeží Slonoviny (Chelsea) nebo Samuel Eto’o z Kamerunu (Barcelona), by evropská fotbalová scéna nebyla ani z poloviny tak vzrušující.
Rovněž přínosnost pro africké talenty je dobře patrná.
Afričtí fotbalisté mohou prodejem svých schopností v Evropě vydělat mnohem více peněz – a nemusí přitom hrát jen ve špičkových klubech Premier League nebo španělské Primera División, nýbrž i v bezpočtu novozbohatlických klubů v Rusku, na Ukrajině nebo v Turecku.
Pravdou je, že mezinárodní mobilita fotbalistů prohloubila příjmovou propast mezi hvězdami, jako jsou Drogba a Eto’o, a jejich krajany doma.
Takový už je úděl globalizace: zvýšené globální ekonomické příležitosti vedou k větším nerovnostem mezi těmi, kdo mají schopnosti nebo štěstí, aby jich využili, a těmi, kdo je postrádají.
Tento typ nerovnosti však nemusí být nutně špatný.
Někteří lidé se díky němu mají lépe, aniž by se jiní měli hůře.
Fotbalovým nadšencům však neleží na srdci jen klub, ale i země, a zde jsou důsledky globální mobility talentů méně přímočaré.
Mnozí lidé se obávají, že dostupnost zahraničních hráčů poškozuje kvalitu reprezentačních týmů.
Proč investovat do rozvoje místních talentů, pokud si můžete najmout talenty ze zahraničí?
Také tento argument lze dobře demonstrovat na příkladu Anglie.
Ta nepostoupila na letní mistrovství Evropy a řada lidí to přisuzuje převaze zahraničních hráčů v anglických klubech.
Chystá se i rozsáhlejší protiopatření.
Sepp Blatter, prezident FIFA, což je globální fotbalový řídící orgán, prosazuje plán omezení počtu zahraničních hráčů, které by kluby směly mít na hřišti, na pět.
Dopad globalizace fotbalu na africké státy se zdá být právě opačný.
Na jedné straně zvýšila globalizace kvalitu mnoha afrických reprezentačních týmů v porovnání s evropskými reprezentacemi, neboť země jako Kamerun a Pobřeží Slonoviny dnes mohou sestavit národní mužstva ze špičkových fotbalistů evropských týmů.
Na druhé straně globalizace pravděpodobně snížila kvalitu afrických domácích lig v porovnání s ligami evropskými.
Bydlíte-li v Yaoundé, pak pro vás pokles kvality domácí ligy nemusí představovat žádný zvláštní problém, pokud si můžete dovolit kabelové připojení, díky němuž si naladíte anglickou Premier League.
V opačném případě máte právo cítit, že vás globalizace nechala na holičkách.
Mistrovství Afriky, které se letos v lednu a únoru konalo v Ghaně, odhalilo obousměrnou provázanost, již globalizace fotbalu vytvořila.
Řada evropských klubů zůstala bez svých hvězd, které byly povolány k reprezentačním povinnostem.
Afričtí fotbalisté si zase stěžovali, že jejich absence v Evropě snížila jejich komerční příležitosti během klíčové fáze ligových bojů.
Nejvýznamnějším ponaučením, které mistrovství Afriky odhalilo, je však poznatek, že úspěch slaví ty státy, které dokážou skloubit příležitosti dané globalizací se silnými domácími základy.
Vítězem turnaje se totiž nestal Kamerun, Pobřeží Slonoviny ani žádný jiný tým nabitý hvězdami z evropských lig, nýbrž Egypt, na jehož (třiadvacetičlenné) soupisce figurovali jen čtyři fotbalisté hrající v Evropě.
Naproti tomu za Kamerun, který ve finále podlehl Egyptu, hrál jediný fotbalista z domácího klubu a 20 fotbalistů z klubů evropských.
Evropané, kteří finále sledovali, zřejmě znali jen málo egyptských hráčů, avšak Egypt byl přesto mnohem lepší a zasloužil si vyhrát.
Navíc to nebyla náhoda: Egypt je na mistrovství Afriky setrvale nejúspěšnějším národním týmem a v minulosti již tento turnaj pětkrát vyhrál.
Ponaučením tedy není, že přijmout globalizovaný fotbal za svůj je špatné.
Pokud by bylo klíčem k egyptskému úspěchu právě to, pak by si dobře vedl i Súdán, jenž nemá v Evropě žádné hráče.
Súdán (spolu s Beninem) však patřil k nejméně úspěšným týmům na turnaji, když prohrál všechna tři svá utkání.
Skutečné ponaučení zní, že plné využití výhod globalizace vyžaduje rozvoj domácích kapacit v kombinaci s mezinárodními vazbami.
Tím, co odlišuje Egypt od ostatních, je skutečnost, že má silnou domácí ligu, která podporuje hloubku talentu a soudržnost národního týmu.
S vítězi globalizace v jiných oblastech je to stejné.
Číny a Indie tohoto světa se od ostatních liší tím, že se sice vystavily globalizačním silám, ale zároveň těchto sil využily k posílení domácích kapacit.
Výhody globalizace sklízejí ti, kdo se pečlivě připraví.
Globalizace a janovský summit
Globalizace a Organizace spojených národů
Po katastrofálním měsíci září, se díky teroristickým útokům a následné odvetě začaly nad globální ekonomikou stahovat černá mračna, je měsíc listopad důkazem houževnatosti globalizace.
Díky globálnímu ekonomickému oslabení se téměř celý svět spojil, a to nejen v honbě za teroristy, ale i v posílení globální spolupráce.
Zvlášť několik listopadových událostí svědčí o nadějné budoucnosti silného mezinárodního společenství se z toho plynoucími ekonomickými výhodami.
Za prvé: v marockém Marrákeši se sešlo sto zemí světa, aby podepsaly ojedinělou dohodu OSN o omezování globálních klimatických změn.
Zúčastněné země se dohodly, že sníží své emise plynů, způsobujících skleníkový efekt, s cílem zpomalit proces globálního oteplování.
Ano, máte pravdu - Spojené státy tuto dohodu nepodepsaly, ačkoli jsou v emisích skleníkových plynů celosvětově na prvním místě.
Avšak skutečnost, že se svět dokázal dohodnout navzdory nepřítomnosti USA, je slibná.
Žádná země, byť sebevětší a ekonomicky sebesilnější, nemůže zastavit spolupráci jiných zemí.
Lze však každopádně předpokládat, že se k těmto mezinárodním diskusím Spojené státy v dohledné době připojí.
Za druhé: světové společenství přijalo Čínu za člena Světové obchodní organizace.
Celá staletí se Čína držela stranou světové ekonomiky.
V polovině 19. století se pak dostala do jha evropských mocností, které nad ní získaly technologickou a průmyslovou převahu a s její pomocí si od vládnoucí dynastie Čching vynutily vydávání živnostenských koncesí.
Více než na sto let pak Čínu pohltil chaos.
Do světového obchodního systému se Čína rozhodla vstoupit teprve před dvaceti lety.
Vstup Číny do WTO je na této cestě zásadním krokem.
Čína se zapojila do světového společenství jako spolupracující, stabilní a silný svrchovaný stát, který se do budoucna bezpochyby stane jednou s předních zemí v oblasti obchodu.
Za třetí: v katarské Dauhá se více než 140 zemí světa dohodlo na zahájení nového kola obchodních jednání.
Po letech globálních protestů proti volnému obchodu daly země světa konečně přednost obchodu před protekcionismem.
Důležité je rovněž to, že rozvojové země dosáhly v nové obchodní agendě několika významných průlomů.
Chudé země si vybojovaly úlevy v přístupu k základním lékům.
Dále žádaly slib, aby se bohaté země zamyslely nad svou protekcionistickou politikou v několika oborech - a uspěly.
Za čtvrté: pozemní válka v Afghánistánu nejenže pokračuje rychle, ale vede i k diplomatickým průlomům.
OSN sehraje hlavní roli při rekonstrukci fungující vlády v zemi a při koordinování humanitární pomoci pro afghánský národ.
Rostoucí role Organizace spojených národů v tomto procesu stvrzuje globální boj proti terorismu pečetí mezinárodního práva a diplomacie a mnoho zemí tak uklidňuje, že jde opravdu o mezinárodní snahu, nikoli o americkou akci na vlastní pěst.
Na první pohled možná tyto události spolu nemají nic společného.
Všechny však směřují k jedné zásadní myšlence: totiž že světové společenství hledá a nachází nové způsoby spolupráce, nehledě na terorismus a globální recesi.
Rostoucí role mezinárodních institucí pod hlavičkou OSN zvyšuje důvěru, že spory lze řešit mírovou a rozumnou cestou, třeba s pomocí vědeckých poznatků, jako v případě dohody o klimatických změnách.
Žádná země nechce zůstat vně tohoto celosvětového procesu.
Po vstupu Číny do WTO bude určitě do několika let následovat také členství Ruska.
Akademikové a političtí komentátoři se přou o to, zda je globalizace skutečným jevem nebo jen módním sloganem, zda je globalizace prospěšná nebo škodlivá a zda je křehkým procesem, jehož chod lze snadno zvrátit, anebo procesem mohutným, který s léty ještě posílí.
Můj názor je, že globalizace je mocnou a vesměs pozitivní silou.
Pro země znamená vyšší zisky ze stoupajícího mezinárodního obchodu, rychlejší šíření technologií - k oboustrannému užitku - a naději, že nebude docházet k tolika přeshraničním konfliktům a násilnostem.
Listopadové dohody svědčí o tom, že tyto naděje sdílí celý svět a že pro úspěch celého procesu je připraven vynaložit veškerý svůj politický potenciál.
Globalizace pochopitelně vyžaduje mezinárodní režim a pravidla.
Nesmí to být hra bohatých proti chudým.
Nemůže řádně fungovat bez mezinárodního práva a mezinárodních institucí.
Z tohoto důvodu si výrazná přítomnost institucí OSN na tolika listopadových událostech zasluhuje pozornost.
Organizace spojených národů dokazuje svůj smysl a význam při ochraně globálního životního prostředí, v mezinárodním obchodě, při rekonstrukci a přestavbě států a v humanitární pomoci.
Instituce OSN budou do budoucna hrát klíčovou úlohu při záchraně a podpoře zbídačelých zemí v Africe (i jinde ve světě), aby i tyto země měly z globalizace užitek.
Tento měsíc byl zkrátka výstižnou předehrou pro onu radostnou událost, kdy generální tajemník OSN Kofi Annan a sama Organizace spojených národů převezmou 13. prosince v Oslu Nobelovu cenu míru.
Tato cena je příhodným ohodnocením role, kterou Spojené národy hrají a musí dále hrát pro podporu úspěšné a pokojné globalizace.
Paradox odporu proti globalizaci
DILLÍ – Většina ekonomů květnatě řeční o přínosech „reálné“ globální integrace – tedy o téměř ničím nebrzděných tocích zboží, pracovní síly a technologií.
Méně jistí už jsou si v oblasti globální finanční integrace, zejména krátkodobých toků takzvaných horkých peněz.
Dnešní odpor proti globalizaci se však zaměřuje převážně na reálnou integraci – přičemž integraci finanční ponechává téměř zcela bez povšimnutí.
Odpor proti reálné integraci naposledy ponoukl administrativu amerického prezidenta Donalda Trumpa, aby se uchýlila k jednostrannému obchodnímu protekcionismu, přičemž si bere na mušku zejména Čínu.
Ve Spojených státech i v Evropě se zvedají bariéry proti migraci.
Mnoho vlád přistupuje k zavádění nových daní pro technologické firmy považované za příliš velké či příliš vlivné.
V tomto kontextu je absence byť jen náznaku protestu proti finanční integraci podivná.
Finanční toky koneckonců v posledních 40 letech pravidelně vyvolávají pohromy v bohatých i chudých ekonomikách.
A tato spoušť není žádným tajemstvím: instituce jako Mezinárodní měnový fond na ni poukazují, a připojují se tak k varováním před finanční otevřeností, přestože jí dříve poskytovaly bezvýhradnou podporu.
Absence odporu vůči finanční integraci může odrážet jeden nápadný rys tohoto problému – nebo spíše jeho interpretaci.
V případě reálné globální integrace lze totiž snadno označit pachatele a oběti; u finanční integrace tomu tak není.
Vezměme si volný obchod.
Ačkoliv je celkově přínosný, jeho nepříznivé distribuční efekty jsou nepopiratelné a lze snadno říci, kdo na něm tratí (například občané rozvinutých států zaměstnaní v průmyslových oborech s nižší přidanou hodnotou, jako je ocelářství) a kdo způsobuje ostatním škody (rozvojové země, které dokážou vyrábět a exportovat příslušné zboží levněji).
Poškozených je možná menšina, ale mohou se spojit, zesílit svůj hlas a maximalizovat svou vyjednávací sílu, zvláště pokud jsou zeměpisně koncentrovaní.
A protože mají jasný cíl, nabývá jejich rozhořčení na intenzitě a legitimitě.
Podobně i migrace přináší velké zisky a v očích mnoha lidí také značné ztráty.
Zjevnými poraženými mohou být domácí zaměstnanci, které poškozuje (nebo si to přinejmenším oni sami myslí) konkurence ze strany migrantů, případně občané, kteří mají pocit, že jejich způsob života nebo i identita se ocitají v ohrožení.
Nezáleží na tom, zda jsou tato tvrzení empiricky pravdivá; zapadají do jasné a přesvědčivé interpretace, v níž jsou imigranti vykreslováni jako padouši.
A taková interpretace je, jak vidíme, v rukou cynických politiků velmi účinným mobilizačním nástrojem.
Rovněž finanční krize – podobné těm v Latinské Americe na počátku 80. let, ve východní Asii koncem 90. let, ve východní Evropě před rokem 2010 a v Evropě o několik let později – mají samozřejmě jednoznačně definované oběti: lidi, kteří přišli o místo, dům nebo úspory na penzi.
Přisoudit někomu vinu však není zdaleka tak jednoduché.
V minulosti – a teď se vracíme až do středověku – se často ukazovalo prstem na banky.
Zdroje dnešních toků „horkých peněz“ však nejsou tak snadno identifikovatelné.
Hedgeové fondy, vzájemné fondy, firmy zaměřené na správu aktiv, penzijní fondy i suverénní fondy působí napříč zeměkoulí – v legitimních jurisdikcích i v lokalitách, které W.
Somerset Maugham kdysi nazval „slunečnými místy pro lidi ze stínů“.
A i kdyby se věřitelé dali snadno identifikovat, nedala by se jim připsat veškerá vina.
Součástí finančních transakcí jsou vždy i dlužníci a ti, kdo nedokážou splácet vlastní závazky (ať už jde o jednotlivce nebo celé státy), jsou na rozdíl od propuštěných ocelářů málokdy jen nevinnými oběťmi.
V mnoha případech získali velcí dlužníci úvěry díky tomu, že uvedli věřitele v omyl nebo využili politických konexí, jako v případě nechvalně proslulých osob z okruhu indonéského prezidenta Suharta.
A zatímco reálná integrace je vzhledem k jednoznačným interpretacím, v nichž figurují konkrétní a snadno identifikovatelní padouši, navzdory celkovým přínosům dlouhodobě obtížně udržitelná, finanční integrace může díky absenci obdobných interpretací nerušeně pokračovat.
Tím vzniká situace, kdy je na světě daleko méně dobrého typu integrace, zatímco pochybného typu naopak přibývá.
Změna této trajektorie vyžaduje dva typy reakce.
Chtějí-li politici podpořit reálnou integraci, musí – třeba i radikálně – vytvořit ambiciózní sociální záchranné sítě, které ochrání zákonité poražené, a současně vyzdvihovat celkové přínosy, jež taková integrace nabízí.
A navzdory potenciálním ztrátám možná budou zapotřebí také zásahy proti hříšníkům – například firmám a státům, které drze kradou duševní vlastnictví.
Současně s tím budou muset politici lépe řídit integraci finanční – tento úkol přitom může být daleko náročnější, protože po něm konkrétně nevolá žádná voličská skupina.
Vzhledem k neuchopitelné, téměř přízračné povaze financí, které se vzpírají snadným interpretacím, bude jejich zkrocení obtížné.
Ale zkrotit je musíme.
Když se globalizace digitalizuje
WASHINGTON – Američtí voliči mají vztek.
Ačkoliv však na prvním místě jejich seznamu křivd figurují nepříznivé dopady globalizace, nikomu příliš neprospěje, když se složité ekonomické otázky redukují na zjednodušující slogany – jak se to zatím děje v prezidentské kampani.
Je nefér zlehčovat obavy z globalizace jako nepodložené.
Amerika si zaslouží vést poctivou debatu o jejích důsledcích.
Aby se však dospělo ke konstruktivním řešením, budou muset všechny strany uznat některé nepříjemné pravdy – a uvědomit si, že globalizace dnes není stejným fenoménem, jakým byla před 20 lety.
Protekcionisté nedokážou pochopit, jak může být rozpadající se průmyslová základna Spojených států slučitelná s principem, že globalizace podporuje růst.
Důkazy potvrzující tento princip jsou však příliš pádné, než aby se daly ignorovat.
Nedávný výzkum provedený společností McKinsey Global Institute (MGI) jen potvrzuje zjištění jiných akademiků: globální toky zboží, přímých zahraničních investic a dat zvýšily celosvětový HDP zhruba o 10% oproti jeho předpokládané hodnotě za situace, kdy by tyto toky nikdy neexistovaly.
Přidaná hodnota globalizace dosáhla jen v roce 2014 částky 7,8 bilionu dolarů.
Přesto jsou zavřené továrny rozprostírající se v pásu zvaném „Rust Belt“ („Rezavějící pás“) na americkém Středozápadě realitou.
Globalizace sice generuje agregátní růst, ale také vytváří vítěze a poražené.
Působení mezinárodní konkurence na místní průmyslové obory podněcuje efektivitu a inovace, avšak výsledná kreativní destrukce si vybírá značnou daň na rodinách a komunitách.
Ekonomové i politici se provinili tím, že tyto distributivní důsledky přehlíželi.
Země, které se zapojí do volného obchodu, si podle jejich přesvědčení najdou časem nové růstové kanály a zaměstnanci, kteří přijdou o práci v jednom oboru, si najdou zaměstnání v jiném.
V reálném světě je však tento proces neuspořádaný a vleklý.
Zaměstnanci ve scvrkávajícím se oboru mohou potřebovat zcela novou kvalifikaci, aby si našli práci v jiných sektorech, a chtějí-li nových příležitostí využít, musí v mnoha případech sebrat své rodiny a vytrhnout je z velmi hluboko zapuštěných kořenů.
Proti volnému obchodu se musela zvednout silná vlna všelidového odporu, než politici a média začali brát rozsah této disrupce na vědomí.
Tento odpor však neměl nikoho překvapovat.
Tradiční politiky trhu práce a systémy výcviku zaměstnanců ani zdaleka nestačily k tomu, aby se dokázaly vyrovnat s rozsáhlými změnami vyvolanými společným působením globalizace a automatizace.
USA potřebují konkrétní návrhy podpory zaměstnanců, kteří uvízli v soukolí strukturálních změn – a také ochotu uvažovat o neotřelých přístupech, jako je pojištění mezd.
Navzdory předvolební rétorice by obyčejný protekcionismus poškodil spotřebitele.
Nedávná studie Rady ekonomických poradců amerického prezidenta zjistila, že střední vrstva Američanů čerpá více než čtvrtinu své kupní síly z obchodu.
Uvalení cel na zahraniční zboží každopádně nikomu ztracená pracovní místa ve výrobě nevrátí.
Je načase změnit parametry debaty a uvědomit si, že globalizace se stala veskrze odlišným živočišným druhem: křivka globálního zbožního obchodu se zploštila z řady různých důvodů, mezi něž patří propad cen komodit, loudavý růst v mnoha velkých ekonomikách nebo trend vyrábět zboží blíže místu spotřeby.
Naproti tomu přeshraniční datové toky se v uplynulém desetiletí pětačtyřicetinásobně zvýšily a dnes mají větší ekonomický dopad než toky tradičních výrobků.
Digitalizace mění vše: charakter směňovaného zboží, svět potenciálních dodavatelů a zákazníků, metodu dodávek, ale i kapitál a objem produkce potřebné ke globálnímu působení.
A také se postarala o to, že globalizace už není výlučně doménou firemních gigantů z žebříčku Fortune 500.
Velký a stále rostoucí podíl na globálním internetovém provozu představují firmy komunikující se svými zahraničními pobočkami, dodavateli a zákazníky.
Plná polovina světových obchodovaných služeb už je digitalizovaná a 12% globálního zbožního obchodu se uskutečňuje prostřednictvím mezinárodní elektronické výměny (e-commerce).
Místa elektronického obchodování, jako jsou Alibaba, Amazon a eBay, proměňují miliony drobných podniků v exportéry.
To představuje enormní a zatím nevyužitou příležitost pro USA, odkud exportuje méně než 1% firem – to je daleko nižší podíl než u kterékoliv jiné rozvinuté ekonomiky.
Navzdory vší antiobchodní rétorice je nezbytně důležité, aby Američané měli na paměti, že většina světových zákazníků žije v zahraničí.
V nadcházejících letech se největším zdrojem růstu spotřeby stanou rychle rostoucí rozvíjející se ekonomiky.
Na budování bariér by dnes byla nejhorší možná doba.
Nová digitální krajina se stále utváří a státy mají příležitost předefinovat své komparativní výhody.
USA možná tratily na tom, že se svět hnal za nízkými náklady práce, ale ve světě definovaném digitální globalizací stále operují z pozice síly.
V ničím nerušeném pohybu inovací, informací, zboží, služeb a také – ano – lidí se skrývá reálná hodnota.
V době, kdy se USA usilovně snaží nastartovat ekonomiku, si nemohou dovolit odříznout se od důležitého zdroje růstu.
Američtí politici musí zaujmout pečlivě odstíněný a jasnozřivý pohled na globalizaci – pohled, který bude efektivněji řešit její nevýhody, a to nejen z hlediska zaniklých pracovních míst v domácí ekonomice, ale i z hlediska pracovních a ekologických standardů na straně amerických obchodních partnerů.
Především však USA musí přestat usilovat o návrat dob minulých – a raději se začít soustředit na to, jak mohou být konkurenceschopné v budoucí éře globalizace.
Nový pohled na Robina Hooda
MADRID – Mezinárodní rozvojová pomoc je založena na principu Robina Hooda: bohatým brát a chudým dávat.
V souladu s touto myšlenkou národní rozvojové agentury, multilaterální organizace a nevládní organizace převádějí v současnosti více než 135 miliard dolarů ročně z bohatých zemí do chudých.
Formálněji lze princip Robina Hooda označit jako „kosmopolitní prioritarianismus“, tedy jako etické pravidlo, podle něhož bychom měli přemýšlet o všech lidech na světě stejně bez ohledu na to, kde žijí, a pak soustředit pomoc tam, kde bude nejúčinnější.
Ti, kdo mají méně, přitom dostávají přednost před těmi, kdo mají více.
Touto filozofií se implicitně nebo i explicitně řídí pomoc zaměřená na hospodářský rozvoj, pomoc zaměřená na zdraví i pomoc zaměřená na řešení humanitárních krizí.
Na první pohled dává kosmopolitní prioritarianismus smysl.
Potřeby lidí v chudých zemích jsou naléhavější a cenová úroveň daleko nižší, takže za jeden dolar či euro tam lze vykonat dvakrát až třikrát více užitku než doma.
Domácí výdaje jsou nejen dražší, ale navíc putují k těm, kdo už jsou na tom docela dobře (přinejmenším relativně, měřeno podle globálních standardů), takže vykonají méně dobrého.
Mnoho let o těchto věcech přemýšlím a pokouším se měřit globální chudobu, přičemž tento základní princip se mi vždy zdál obecně správný.
Momentálně však zjišťuji, že jsem si jím čím dál méně jistý.
Problémem jsou jak fakta, tak i etické odůvodnění.
Při snižování globální chudoby se bezpochyby udělal obrovský pokrok, avšak spíše díky růstu a globalizaci než díky pomoci ze zahraničí.
Počet chudých lidí klesl v posledních 40 letech z více než dvou miliard na necelou jednu miliardu – vzhledem k růstu světové populace a dlouhodobému zpomalování globálního hospodářského růstu, zejména po roce 2008, je to pozoruhodný výkon.
Snižování chudoby bylo sice působivé a veskrze vítané, ale neobešlo se bez nákladů.
Globalizace, která v chudých zemích zachránila tolik lidí, zároveň ublížila některým lidem v bohatých státech, neboť továrny a pracovní místa se přestěhovaly tam, kde je levnější pracovní síla.
Zdálo se, že tato cena je eticky přijatelná, jelikož ti, kdo na globalizaci tratili, už byli o tolik bohatší (a zdravější) než ti, kdo na ní vydělali.
Dlouhodobým důvodem k neklidu je skutečnost, že ti z nás, kdo podobné úsudky dělají, nejsou příliš povolaní k tomu, aby hodnotili náklady.
Podobně jako řada lidí v akademické sféře a rozvojovém sektoru patřím i já k těm, kdo na globalizaci vydělali nejvíce – k lidem, kteří mohou prodávat své služby na bohatších a větších trzích, než o jakých se našim rodičům mohlo zdát.
Globalizace je však už méně skvělá pro ty, kdo nejen nesklízejí její ovoce, ale navíc trpí jejími důsledky.
Už dlouho víme, že například méně vzdělaní Američané s nižšími příjmy zaznamenávají už čtyři desetiletí pramalé zlepšení své ekonomické situace a že dno amerického trhu práce dokáže být brutálním prostředím.
Jak silně však tito Američané trpí globalizací?
Jsou na tom o mnoho lépe než Asijci pracující dnes v továrnách, který kdysi sídlily v domovských městech Američanů?
Zcela bezpochyby ano.
Přesto dnes několik milionů Američanů – černochů, bělochů i Hispánců – žije v domácnostech, jejichž příjem na obyvatele nedosahuje ani 2 dolary denně, což je v podstatě stejná úroveň, jakou Světová banka používá k definici chudoby v Indii či v Africe.
Sehnat ve Spojených státech za tuto částku přístřeší je tak obtížné, že dvoudolarová chudoba v USA je téměř jistě mnohem horší než dvoudolarová chudoba v Indii či v Africe.
Kromě toho je ohrožena tolik proklamovaná americká rovnost příležitostí.
Malá i velká města, která přišla kvůli globalizaci o továrny, ztratila také svou daňovou základnu a je pro ně obtížné udržovat kvalitní školy – únikovou cestu pro příští generaci.
Elitní školy lákají bohaté, kteří jsou s to platit školné, a nadbíhají příslušníkům menšin, aby napravily staletí diskriminace, avšak tato politika jednoznačně podněcuje zášť bílých dělnických vrstev, jejichž děti nenacházejí v tomto překrásném novém světě místo.
Můj výzkum ve spolupráci s Anne Caseovou odhaluje i další známky potíží.
Doložili jsme sílící vlnu „úmrtí ze zoufalství“ mezi bělochy – v důsledku sebevražd, nadužívání alkoholu nebo náhodného předávkování léky na předpis a drogami.
Celková míra úmrtnosti byla loni v USA vyšší než v roce 2014 a střední délka života klesla.
Můžeme se dohadovat o měření hmotné životní úrovně, o otázce, zda je inflace nadsazená a vzestup životní úrovně podhodnocený nebo zda jsou školy opravdu všude tak špatné.
Zmíněná úmrtí se však vysvětlují těžko.
Možná není tak úplně jednoznačné, že nejnaléhavější jsou potřeby lidí žijících na opačném konci světa.
Občanství jde ruku v ruce se souborem práv a závazků, které nesdílíme s lidmi žijícími v jiných zemích. „Kosmopolitní“ složka etických směrnic však opomíjí jakékoliv zvláštní závazky, které máme vůči svým spoluobčanům.
O těchto právech a závazcích můžeme přemýšlet jako o vzájemné pojistné smlouvě svého druhu: odmítneme tolerovat určité typy nerovnosti pro naše spoluobčany a každý z nás má zodpovědnost pomáhat – a právo očekávat pomoc – tváří v tvář kolektivním hrozbám.
Tato zodpovědnost přitom nezneplatňuje ani nesnižuje naše závazky vůči těm, kdo trpí jinde ve světě, ale znamená, že budeme-li soudit pouze podle hmotných potřeb, hrozí, že opomineme některé důležité ohledy.
Když se občané domnívají, že se elita stará více o lidi na druhé straně oceánu než o lidi na druhé straně kolejí, pak se tato pojistná smlouva rozpadne, my se rozdělíme do frakcí a ti, kdo zůstanou pozadu, propadnou vzteku a deziluzi z politiky, která už jim neslouží.
S formami nápravy, o kterou se tito lidé snaží, sice můžeme nesouhlasit, avšak jejich reálné křivdy ignorujeme nejen na jejich, ale i na své vlastní nebezpečí.
Globalizace postupuje dál
LONDÝN – Na nedávném sympoziu Financial Times o vyhlídkách globalizace v roce 2011 poznamenal komentátor Gideon Rachman, že „když americký prezident Barack Obama nedávno navštívil Indii, varoval své hostitele, že se na Západě znovu otevřela debata o globalizaci“ a že „v rozvinutých ekonomikách proti ní… vzniká… a sílí odpor“.
Rachmanova panika však není na místě.
Strach z globalizace není na Západě ničím novým.
Halasní intelektuálové a různé skupiny od odborů až po ekologické organizace vyjadřují v rozvinutých ekonomikách antiglobalizační obavy a názory už nejméně čtvrt století.
Strach z globalizace však historicky nevznikl na Západě, nýbrž na Východě.
Po druhé světové válce zboural Západ bariéry obchodu a investičních toků a začal pracovat na eliminaci devizových kontrol a přechodu na měnovou konvertibilitu.
To, čemu se někdy říká liberální mezinárodní hospodářské uspořádání, bylo tehdy příkazem dnem a za své ho přijalo také veřejné mínění.
Naproti tomu Východ obecně zastával ustrašený názor, že – jak to formuloval chilský sociolog Oswaldo Sunkel – začlenění do mezinárodní ekonomiky by vedlo k rozpadu ekonomiky národní.
Mnozí intelektuálové tuto temnou antiglobalizační vizi sdíleli a politici ve velké části Východu nezůstávali o mnoho pozadu.
Západ akceptoval názor, že globalizace by (stejně jako obchod) přinesla vzájemný zisk, a osvojil si vizi, kterou jsem v roce 1997 nazval „neškodným opomíjením“.
V případě zahraničních investic a přísunu pomoci zašel Západ ještě dál, když na ně pohlížel jako na aktivity motivované altruismem neboli „neškodným záměrem“, zatímco Východ zastával názor, že globalizace má ve světě bohatých a chudých států „škodlivý dopad“.
V některých analýzách se škodlivý dopad dokonce proměnil v ponuřejší „škodlivý záměr“.
Zahraniční pomoc se tedy pokládala za spiknutí s cílem uvrhnout chudé státy do pasti neokoloniálního sevření.
Poté došlo k něčemu, co jsem nazval „ironickým zvratem“.
Jakmile vyšly najevo přínosy globalizace a zároveň začalo být evidentní, jaké škody napáchala politika soběstačnosti, začali politici na Východě uznávat, že jejich antiglobalizační postoj byl chybou.
Strach z globalizace se však v tu chvíli přestěhoval na Západ.
Zatímco Východ se kdysi obával, že nebude moci těžit z obchodu se Západem, který má lepší infrastrukturu a lidský kapitál, nyní se naopak Západ začal obávat, že bude tratit na obchodu s Východem, který má dostatek levné pracovní síly.
Dlouhodobá stagnace mezd nekvalifikované pracovní síly byla připisována levným dovozům s vysokým podílem práce, přičemž se však opomíjel logický důsledek, že spotřeba asijského zboží s vysokým podílem práce západními zaměstnanci vyvažuje dopad na reálné mzdy.
Abychom uvedli další příklad, Východ se také obával „odlivu mozků“ na Západ, kde se zdála být větší hojnost příležitostí.
Dnes je Západ svědkem antiglobalizačního odporu ze strany profesních skupin, které se obávají ztráty svých pracovních míst ve prospěch zahraničních kolegů.
Rudyard Kipling ve slavné „Baladě o Východu a Západu napsal: „Ó, Východ je Východ a Západ je Západ, ti dva se nikdy nesetkají.“ Vzhledem k ironickému obratu globalizačních obav má Kipling stále pravdu: vzájemné sbližování Východu a Západu se dosud nekoná.
Debatu o globalizaci, kterou je dnes slyšet na Západě, nevyvolala současná krize; pouze ji o něco málo vystrčila do popředí.
Přesto může krize vychylovat západní politická hlediska ve prospěch globalizace.
Například v oblasti obchodu vyvíjejí státy pozoruhodné úsilí – do značné míry úspěšné – vyhnout se velkému sklouznutí k protekcionismu.
Lídři států skupiny G-20 navíc dál vyjadřují potřebu uzavřít kolo jednání o multilaterální liberalizaci obchodu z Dauhá.
Existují také další iniciativy, jako je jmenování Expertní obchodní skupiny na vysoké úrovni vládami Velké Británie, Německa, Indonésie a Turecka – této skupině spolupředsedají Peter Sutherland, bývalý generální ředitel GATT a WTO, a já.
Zmíněné čtyři vlády podají na letošním Světovém ekonomickém fóru v Davosu zprávu, jak uzavřít kolo z Dauhá v letošním roce.
Jinými slovy by se mohlo ukázat, že se Kipling mýlil.
Zvrat na Západě je možný, ba snad i pravděpodobný.
Současná krize tak může bezděky vytvořit proglobalizační konsensus, který překlene Východ i Západ.
Globalizace a její noví nespokojenci
NEW YORK – Před patnácti lety jsem napsal knihu s názvem Globalizace a její nespokojenci, v níž jsem popsal sílící odpor rozvojového světa vůči globalizačním reformám.
Zdálo se, že je to záhada: lidem v rozvojových zemích se tvrdilo, že globalizace zvýší celkový blahobyt.
Proč tedy vůči ní tolik lidí zaujalo tak nepřátelský postoj?
Dnes se k odpůrcům globalizace na rozvíjejících se trzích a v rozvojových zemích připojily i desetimiliony obyvatel rozvinutých států.
Výzkumy veřejného mínění včetně pečlivé studie Stanleyho Greenberga a jeho kolegů z Rooseveltova institutu ukazují, že u vysokého procenta Američanů patří mezi významné zdroje nespokojenosti obchod.
Podobné názory jsou patrné i v Evropě.
Jak může být tolik zatracováno něco, co podle našich politických lídrů – i nejednoho ekonoma – zlepší život všech?
Jedna odpověď, kterou je občas slyšet od neoliberálních ekonomů podporujících tuto politiku, zní, že životy lidí se už zlepšily.
Lidé to pouze nevědí.
A jejich nespokojenost je tedy otázkou pro psychiatry, nikoliv pro ekonomy.
Údaje o příjmech však naznačují, že jsou to neoliberálové, jimž by prospěla léčba.
Rozsáhlé segmenty obyvatel rozvinutých zemí si nevedou dobře: v USA zažívá spodních 90% populace už třetinu století stagnaci příjmů.
Střední příjem mužských zaměstnanců na plný úvazek je dnes dokonce v reálném (o inflaci očištěném) vyjádření nižší než před 42 lety.
A na spodním okraji spektra jsou reálné mzdy srovnatelné s úrovní před 60 lety.
Následky ekonomické strázně a rozvratu, jež mnozí Američané zakoušejí, se projevují dokonce i ve zdravotních statistikách.
Ekonomové Anne Caseová a Angus Deaton, letošní nositel Nobelovy ceny, například ukázali, že v některých segmentech americké bělošské populace se snižuje střední délka života.
V Evropě je situace lepší – ale jen o málo.
Nová kniha Branka Milanoviće s názvem Globální nerovnost: Nový přístup k éře globalizacepřináší některé velmi důležité postřehy – zaměřuje se na velké vítěze a velké poražené, měřeno podle vývoje příjmů během dvaceti let v období 1988 až 2008.
Mezi velkými vítězi bylo globální 1% nejbohatších lidí, světoví plutokraté, ale i střední vrstva v nově se rozvíjejících ekonomikách.
Velkými poraženými – lidmi, kteří na globalizaci získali málo nebo vůbec nic – pak byli lidé u dna a ve středu příjmového spektra a pracující vrstvy v rozvinutých státech.
Globalizace není jediným důvodem tohoto vývoje příjmů, ale rozhodně mezi ně patří.
Za předpokladu dokonalých trhů (což je nezbytná podmínka většiny neoliberálních ekonomických analýz) vyrovnává volný obchod mzdy nekvalifikovaných zaměstnanců po celém světě.
Zbožní obchod představuje náhražku za pohyb osob.
Dovoz zboží z Číny – zboží, jehož výroba vyžaduje mnoho nekvalifikovaných zaměstnanců – snižuje poptávku po nekvalifikovaných zaměstnancích v Evropě a v USA.
Tato síla je tak výrazná, že kdyby neexistovaly náklady na dopravu a kdyby USA a Evropa neměly žádný jiný zdroj konkurenční výhody, například technologie, pak by to nakonec vypadalo stejně, jako by čínští dělníci migrovali do USA a Evropy tak dlouho, až by nakonec mzdové rozdíly zcela vymizely.
Není nijak překvapivé, že se neoliberálové tímto důsledkem liberalizace obchodu nikdy nechlubili, když hlásali – někdo by řekl lhali –, že z ní budou mít prospěch všichni.
Skutečnost, že globalizace nesplnila sliby politiků hlavního proudu, dozajista podkopala víru a důvěru v „establishment“.
A vládní nabídky velkorysých sanací bankám, které v roce 2008 způsobily finanční krizi, přičemž obyčejní občané se převážně museli postarat sami o sebe, posílily názor, že toto selhání nebylo jen otázkou špatného ekonomického úsudku.
Američtí kongresmani za Republikánskou stranu se dokonce stavěli proti pomoci těm, jimž globalizace přímo ublížila.
Obecněji lze říci, že se neoliberálové v obavách z nepříznivých stimulačních důsledků postavili na odpor sociálním opatřením, která by bývala ochránila poražené.
Nelze však mít všechno: aby měla většina společnosti z globalizace prospěch, musí existovat silná opatření na sociální ochranu.
Skandinávci na to přišli už dávno; byla to součást společenské smlouvy, která udržela otevřenou společnost – otevřenou vůči globalizaci a technologickým změnám.
Jinde na to neoliberálové nepřišli – a dnes za to ve volbách v USA i v Evropě sklízejí odplatu.
Globalizace je samozřejmě jen jednou součástí celkového dění; další součást představují technologické inovace.
Všechna tato otevřenost a disrupce nás však měly učinit bohatšími a rozvinuté země mohly zavést politiku, která by zajistila široké sdílení dosažených zisků.
Místo toho však prosazovaly politiku vedoucí k takové restrukturalizaci trhů, která zvýšila nerovnost a podkopala celkový ekonomický výkon; růst se ve skutečnosti zpomalil, neboť pravidla hry byla přepsána tak, aby vyhovovala zájmům bank a korporací – tedy bohatým a mocným – na úkor všech ostatních.
Vyjednávací síla zaměstnanců oslabila, antimonopolní zákony přinejmenším v USA nedržely krok s dobou a již existující zákony se nedostatečně vymáhaly.
Financializace rychle pokračovala a podnikové řízení se zhoršilo.
Jak uvádím ve své nedávné knize Přepišme pravidla americké ekonomiky, pravidla hry je nyní zapotřebí opětovně změnit – a součástí změn musí být i opatření vedoucí ke zkrocení globalizace.
Dvě nové velké dohody, které prosazuje prezident Barack Obama – Transpacifické partnerství mezi USA a 11 státy takzvaného pacifického okruhu a Transatlantické obchodní a investiční partnerství mezi EU a USA –, jsou kroky špatným směrem.
Hlavním poselstvím knihy Globalizace a její nespokojenci byl závěr, že problémem není samotná globalizace, nýbrž způsob, jímž je tento proces řízen.
Řízení se bohužel nezměnilo.
A noví nespokojenci přenesli po patnácti letech toto poselství domů do rozvinutých ekonomik.
Jablka politických svárů ze stromu globalizace
NEW YORK – Těsné všelidové rozhodnutí Spojeného království vystoupit z Evropské unie mělo specifické britské příčiny.
Přesto je také pověstným kanárkem v uhelném dole, signalizujícím široký populistický/nacionalistický vzdor – přinejmenším ve vyspělých ekonomikách – proti globalizaci, volnému obchodu, odlivu pracovních míst do zahraničí, migraci pracovních sil, tržně orientovaným politikám, nadnárodním orgánům, a dokonce proti technologickým změnám.
Všechny tyto trendy snižují mzdy a zaměstnanost nekvalifikovaných dělníků ve vyspělých ekonomikách, charakteristických nedostatkem pracovních sil a hojností kapitálu, a zvyšují je v rozvíjejících se ekonomikách oplývajících pracovními silami.
Spotřebitelé ve vyspělých ekonomikách těží z poklesu cen obchodovaného zboží, jenže pracující s nízkou či dokonce střední úrovní dovedností přicházejí o příjmy, neboť klesá rovnovážná hladina jejich mezd, a jejich pracovní místa jsou v ohrožení.
V referendu o brexitu byly zlomové linie zřejmé: bohatí versus chudí, vítězové versus poražení ve hře obchodu/globalizace, kvalifikovaní versus nekvalifikovaní, vzdělaní versus méně vzdělaní, mladí versus starší, města versus venkov, pestré komunity versus komunity homogennější.
Tyto zlomy se objevují také v dalších vyspělých ekonomikách, včetně Spojených států a kontinentální Evropy.
Poměřováno HDP a zaměstnaností, USA a Británie se od dob globální finanční krize roku 2008 zotavily díky pružnějším ekonomikám a trhům práce silněji než kontinentální Evropa.
Tvorba pracovních míst je robustní a míra nezaměstnanosti klesla pod 5 %, třebaže reálné mzdy mnoho nerostou.
Přesto se v USA hrdinou rozzlobených dělníků ohrožených obchodem, migrací a technologickými změnami stal Donald Trump.
V Británii hlasování o brexitu významně ovlivnil strach, že přistěhovalci ze zemí EU s nízkou hladinou mezd (příslovečný „polský instalatér“) berou občanům práci i veřejné služby.
V kontinentální Evropě a eurozóně jsou však ekonomické poměry mnohem horší.
Průměrná míra nezaměstnanosti se drží nad 10 % (na okraji eurozóny mnohem výš – v Řecku a Španělsku překračuje 20 %) a nezaměstnanost mladých nad 30 %.
Ve většině těchto zemí je tvorba pracovních míst chudokrevná, reálné mzdy klesají a dvoukolejný trh práce znamená, že odborově sdružení pracující ve formálním sektoru mají slušné mzdy a zaměstnanecké výhody, zatímco mladí nastupují na prekérní místa, kde se málo vydělává, chybí pomoc v nezaměstnanosti a zaměstnanecké výhody jsou nanejvýš omezené.
Politicky je nápor globalizace dvojí.
Zaprvé, zavedené strany na pravici a levici, které už víc než jednu generaci podporují volný obchod a globalizaci, vyzývají na souboj populistické, nativistické/nacionalistické strany cupující establishment.
Zadruhé, zavedené strany se lámou – ne-li bortí – zevnitř, jelikož se v jejich řadách vynořují stoupenci boje proti globalizaci a zpochybňují zažité názory hlavního proudu.
Zavedené strany kdysi ovládali ti, kterým globalizace prospívá: vlastníci kapitálu, kvalifikovaní, vzdělaní a digitálně zběhlí pracující, městské a kosmopolitní elity a odborově organizovaná pracující inteligence a dělnictvo.
V jejich řadách ale byli i pracující – modré i bílé límečky – z okruhu globalizačně poškozených, kteří ovšem zůstávali loajální, buď proto, že jsou sociálně a nábožensky konzervativní, anebo proto, že středolevé strany formálně podporovaly odbory, práva pracujících a sociální programy.
Po finanční krizi roku 2008 se ti, kdo jsou na globalizaci biti, začali organizovat a nalevo i napravo hledali zastánce v boji proti establishmentu.
Na levici v Británii a USA našli tito poražení, zejména mladí lidé zastání v tradičních středolevých stranách: u Jeremyho Corbyna v britské Labouristické straně a Bernieho Sanderse v americké Demokratické straně.
Nejhlubší zlomové linie se objevily u středopravých stran.
Tyto partaje – republikáni v USA, toryové v Británii a středopravé strany napříč kontinentální Evropou – zažily vnitřní vzpouru proti svým vlastním lídrům.
Vzestup Donalda Trumpa – vyhraněného nativisticky a proti obchodu, migraci a muslimům – je odrazem skutečnosti, která je republikánskému establishmentu nepříjemná: průměrný volič jejich strany je blíž těm, kterým globalizace uškodila.
K podobné revoltě došlo v britské Konzervativní straně, kde se globalizací poškození stmelili kolem stranické kampaně za odchod z EU anebo svou oddanost přenesli na populistickou Stranu nezávislosti Spojeného království, brojící proti členství v EU.
V kontinentální Evropě, kde převažují pluralitní parlamentní systémy, je politická fragmentace a dezintegrace ještě výraznější než v Británii a USA.
Na okraji EU jsou strany vystupující proti establishmentu spíš na levici: Syriza v Řecku, italské Hnutí pěti hvězd, španělská Podemos, levicové strany v Portugalsku.
V jádře EU jsou takové strany spíš na pravici: Alternativa pro Německo, francouzská Národní fronta a podobné krajně pravicové partaje v Rakousku, Nizozemsku, Dánsku, Finsku, Švédsku a jinde.
Vzdor rostoucímu počtu, organizovanosti a mobilizaci těch, kdo na globalizaci tratí, není samotná globalizace nutně odsouzena k zániku.
Vyspělým i rozvíjejícím se trhům v prvé řadě nadále poskytuje čisté přínosy, a proto poražení stále ve většině vyspělých ekonomik tvoří obvykle menšinu, kdežto ti, kteří z globalizace těží, přestavují velkou – byť občas mlčící – většinu.
Ostatně i „poražení“ těží z nižších cen zboží a služeb, jež globalizace a technologické inovace přinášejí.
Proto také populisté a strany brojící proti establishmentu stále tvoří politickou menšinu.
I Syriza couvla, jakmile se dostala k moci, a musela akceptovat fiskální přísnost, neboť odchod z EU by vyšel mnohem dráž.
A nedávné španělské všeobecné volby, uskutečněné tři dny po referendu o brexitu, naznačují, že vzdor vysoké nezaměstnanosti, fiskální přísnosti a bolestivé strukturální reformě, si většinu zachovaly umírněné, proevropské síly.
I v USA má Trumpova přitažlivost své meze, vzhledem k malé demografické šíři jeho voličské základny.
Zda může v listopadu zvítězit v prezidentských volbách, je značně diskutabilní.
Ve většině EU také proto zůstávají u moci proevropské středopravé a středolevé koalice.
Riziko, že se moci v Itálii, Francii a Nizozemsku či dalších zemích chopí protievropské strany, sice roste, ale stále zůstává vzdálenou možností.
Konečně ekonomická teorie naznačuje, že lze zajistit, aby globalizace prospívala všem, pokud vítězové vynahradí poraženým újmu.
To lze uskutečnit ve formě přímé kompenzace nebo rozsáhlejším zajištěním bezplatných či částečně bezplatných veřejných statků (například školství, rekvalifikací, zdravotní péče, dávek v nezaměstnanosti a přenositelných penzí).
Aby pracující akceptovali větší mobilitu a flexibilitu pracovních sil, zatímco kreativní destrukce některá pracovní místa ničí a jiná vytváří, příjmy ztracené v důsledku přechodné nezaměstnanosti musí nahradit vhodné programy.
V kontinentální EU zůstávají u moci strany, které jsou součástí establishmentu, dílem proto, že jejich země zachovávají rozsáhlé systémy sociálního blahobytu.
Vlna odporu proti globalizaci je skutečná a sílí.
Lze ji ale zmírnit a zvládnout prostřednictvím politik, které kompenzují pracující za kolaterální škody a újmy, které způsobí.
Jedině při zavedení takových politik si poražení ve hře globalizace začnou myslet, že by se nakonec mohli dostat mezi její vítěze.
Atentátník globalizace
První vlna ekonomické globalizace ve světě, v jejímž čele stálo v devatenáctém století britské impérium, skončila doslova třeskutě jednoho nedělního odpoledne v roce 1914, kdy Gavrilo Princip zavraždil (dvěma až záhadně dobře mířenými kulkami) rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda s manželkou.
Následující roky byly poznamenány všeevropským masakrem, nestabilitou po celá 20. léta a vzestupem fašismu a komunismu, který vyvrcholil smrtí bezpočtu milionů lidí během druhé světové války.
Chýlí se ke konci také dnešní globalizační éra?
Pokud ano, pak nemusí nutně skončit opakováním masakrů z minulého století, nýbrž ekonomickým okleštěním, které způsobí hospodářskou stagnaci a odsoudí miliardy lidí k trýznivé chudobě.
Do role atentátníka globalizace byli navrhováni nejrůznější kandidáti.
Do světové ekonomiky se ovšem vkrádá jeden málo viditelný, a přesto pravděpodobný uchazeč: sílící tendence omezit volnou cirkulaci lidí, „oplotit“ bohatý svět.
V současnosti vidíme hrozbu této tendence neustále, avšak vnímáme ji jako natolik zdánlivě neškodnou, že si na ni docela dobře můžeme spíše přivyknout, než abychom ji zastavovali.
Globalizace znamená volný pohyb kapitálu, zboží, technologií, myšlenek a… ano, také lidí.
Jakákoliv globalizace, která se omezuje na první tři nebo čtyři svobody, ale vynechává tu poslední, je jen částečná a neudržitelná.
Jakmile se lidé nebudou moci stěhovat, jen máloco zabrání vládám, aby omezily volný pohyb zboží nebo jiných výrobních faktorů.
Koneckonců, nebudou-li přelidněné země s vysokou nezaměstnaností moci exportovat lidi, proč by nesáhly k vyšším celním bariérám, aby ochránily stávající pracovní místa?
Co však s nezaměstnanými, kteří zůstanou uvězněni ve svých společnostech?
Válka s terorismem nám ukázala, jaká rizika mohou vyvstat ze sociální frustrace, která bývá častým výsledkem.
„Oplocování“ bohatého světa však chvatně pokračuje.
Spojené státy plánují vybudování faktické „mexické zdi“, která zabrání chudým lidem přecházet hranice do Texasu či Kalifornie.
Stovky, ne-li tisíce Afričanů zase každoročně umírají ve snaze dosáhnout břehů pevnosti Evropa.
Úsilí o omezení pohybu lidí mezi státy odhaluje měkký podbřišek globalizace: prohlubující se propast mezi průměrnými příjmy jednotlivých zemí.
Místo aby chudé země rostly rychleji než bohaté (jak by se dalo při základních znalostech ekonomie očekávat), bývá pravdou převážně opak.
V letech 1980 až 2002 činil průměrný roční růst příjmu na hlavu v bohatém světě (definovaném jako souhrn „starých“ členů OECD) téměř 2% oproti pouhému 0,1% ve 42 nejméně rozvinutých státech.
Průměrný příjem v Latinské Americe dnes sotva přesahuje úroveň z roku 1980.
Takto obrovská propast podněcuje migraci.
Lidé toho dnes o podmínkách v jiných zemích vědí daleko více než v minulosti, a pokud přechod hranice znamená, že se jejich příjem může několikanásobně zvýšit, pokusí se o něj.
Proto dnes většina nejkonfliktnějších hranic odděluje ekonomiky, mezi nimiž existují největší rozdíly v příjmech obyvatel.
Na světě jsou taková horká místa čtyři: hranice mezi USA a Mexikem, Španělskem a Marokem, Řeckem (plus Itálií) a jižním Balkánem a Indonésií a Singapurem (případně Malajsií).
Příjmové rozdíly se zde pohybují od více než sedmi ku jedné v posledně jmenovaném případě přes 4,5 ku jedné v případě Španělska a Maroka, 4,3 ku jedné mezi USA a Mexikem až po čtyři ku jedné mezi Řeckem a Albánií.
Příjmové rozdíly přitom nebyly takto obrovské vždy.
V roce 1980 činil průměrný příjem v USA o něco málo více než trojnásobek mexického příjmu; rozdíl mezi Singapurem a Indonésií činil 5,3 ku jedné a rozdíl mezi Španělskem a Marokem 3,5 ku jedné.
Dokonce i propast mezi Řeckem a Albánií byla při poměru tři ku jedné nižší než dnes.
Příjmové rozdíly mezi všemi těmito sousedními zeměmi se tedy v posledním čtvrtstoletí podstatně zvýšily.
Lze se tedy jen těžko divit, že právě na těchto místech dochází k největšímu nezákonnému přistěhovalectví a obchodu s lidmi – piráti v Malackém průlivu, rychlé čluny mezi Albánií a Itálií nebo kontejnery se zoufalými lidmi z Afriky a Latinské Ameriky.
Bude-li dnešní globalizace i nadále prohlubovat příjmové rozdíly, budou migrační vlny sílit.
Bohatý svět pak bude v rámci jakési podmíněné reakce stavět ještě vyšší bariéry, aby tento lidský příliv zastavil.
Má-li globalizace, která tolik obohatila nejbohatší země světa, pokračovat, musí vlády nalézt způsoby, jak zvyšovat příjmy rovnoměrněji.
Jinak dnešní „oplocování“ bohatého světa zvýší riziko zpětné reakce proti svobodnému oběhu zboží a kapitálu, ale i politické nestability podtržené terorismem.
Globální redistribuce příjmů bohatými zeměmi by neměla být pokládána za otázku dobročinnosti, nýbrž za osvícené sledování vlastních zájmů.
Vláda pro globalizaci
NEW YORK – Žijeme v éře, v níž nejdůležitější síly ovlivňující všechny ekonomiky nemají lokální, nýbrž globální charakter.
To, co se děje „v zahraničí“ – v Číně, Indii i jinde –, má značný dopad i na tak velkou ekonomiku, jako je ta americká.
Ekonomická globalizace samozřejmě přinesla světu některé velké výhody včetně rychlého rozšíření pokročilých technologií, jako jsou internet a mobilní telefonie.
V mnoha rozvíjejících se ekonomikách zároveň prudce snížila chudobu – už z tohoto důvodu je zapotřebí, aby světová ekonomika zůstala otevřená a provázaná.
Zároveň však globalizace vytvořila velké problémy, které je třeba řešit.
Za prvé zvětšila prostor k daňovým únikům vzhledem k rychlému rozšíření daňových rájů po světě.
Nadnárodní společnosti dnes mají oproti dřívějšku mnohem více příležitostí vyhnout se spravedlivé a efektivní míře zdanění.
Globalizace navíc nestvořila jen vítěze, ale i poražené.
V zemích s vysokými příjmy, jmenovitě v USA, Evropě a Japonsku, jsou největšími poraženými zaměstnanci postrádající vzdělání potřebné k tomu, aby mohli účinně konkurovat špatně placeným zaměstnancům v rozvojových zemích.
Nejhůře zasaženi jsou zaměstnanci v bohatých zemích, kteří postrádají univerzitní vzdělání.
Miliony jich přišly o práci a ti, kdo si práci udrželi, se dočkali stagnace nebo poklesu mezd.
Globalizace navíc přiživuje nákazu.
Finanční krize z roku 2008 začala na Wall Streetu, ale rychle se rozšířila do celého světa, což ukazuje na potřebu globální spolupráce v oblasti bankovnictví a financí.
Klimatické změny, nakažlivé nemoci, terorismus a další neduhy, které mohou snadno překračovat hranice, si žádají obdobně globální reakci.
Globalizace proto vyžaduje chytrou vládní politiku.
Vlády by měly podporovat vysoce kvalitní vzdělání, aby zajistily, že mladí lidé budou připraveni čelit globální konkurenci.
Měly by zvyšovat produktivitu budováním moderní infrastruktury a podporou vědy a techniky.
A také by měly globálně spolupracovat na regulaci těch částí ekonomiky – zejména financí a ekologie –, v nichž se problémy v jedné zemi mohou přelévat do jiných koutů světa.
Potřeba vysoce efektivní vlády v éře globalizace je klíčovým sdělením mé nové knihy Cena civilizace (The Price of Civilization).
Jednoduše řečeno dnes potřebujeme více vlády, nikoliv méně.
Roli vlády je však současně zapotřebí modernizovat v souladu se specifickými výzvami, které přináší vzájemně provázaná světová ekonomika.
Knihu Cena civilizace jsem napsal z přesvědčení, že americká vláda nedokáže pochopit výzvy globalizace a reagovat na ně už od 70. let, kdy tyto výzvy začaly ovlivňovat americkou ekonomiku.
Ronald Reagan vyhrál v roce 1980 prezidentské volby díky slibu, že seškrtá vládní výdaje a sníží daně, místo aby na globalizaci reagoval zvýšenými vládními výdaji do školství, infrastruktury a technologií.
Spojené státy kráčí už třicet let špatným směrem, když spíše omezují roli vlády v domácí ekonomice, než aby podporovaly investice potřebné k modernizaci hospodářství a pracovní síly.
Bohatí z toho mají krátkodobý prospěch, neboť získali mohutné daňové úlevy.
Chudí naopak trpí ztrátou pracovních míst a omezením vládních služeb.
Ekonomická nerovnost dosáhla maxima nevídaného od dob velké hospodářské krize.
Domácí politika tyto nepříznivé trendy ještě zhoršila.
Bohatí využili nabytého bohatství k posílení své kontroly moci.
Platí prezidentům a kongresmanům drahé kampaně, a prezidenti a kongresmani jim proto pomáhají – často na úkor zbytku společnosti.
Stejný syndrom – v jehož rámci získali bohatí kontrolu nad politickým systémem (nebo svou kontrolu posílili) – dnes zasahuje i mnoho dalších zemí.
Přesto existují po celém světě silné náznaky, že lidé už mají po krk vlád, které uspokojují bohaté a všechny ostatní ignorují.
Začněme sílícími výzvami k větší sociální spravedlnosti.
Povstání v Tunisu a Káhiře byla nejprve označena za „arabské jaro“, protože se zdálo, že zůstanou omezená na arabský svět.
Poté jsme však zažili protesty v Tel Avivu, Santiagu de Chile, Londýně a dnes už i v USA.
Tyto protesty volaly za prvé a především po politice pro širší okruh lidí namísto zkorumpované politiky oligarchie.
Americký prezident Barack Obama se navíc postupně přesouvá na levici.
Po třech letech, kdy jeho administrativa hýčkala firemní lobbisty, konečně začal zdůrazňovat, že je potřeba, aby bohatí platili vyšší daně.
Přišlo to až v pozdní fázi jeho funkčního období a je docela možné, že prezident bude dál upřednostňovat bohaté a Wall Street výměnou za příspěvky na kampaň v roce 2012, avšak existuje jiskřička naděje, že bude bránit spravedlivější rozpočtovou politiku.
Zdá se, že stejným směrem se vydává i několik evropských vlád, například španělská, dánská a řecká.
Španělsko nedávno zavedlo novou daň z bohatství pro daňové poplatníky s vysokým čistým jměním.
Dánsko si zvolilo středolevou vládu odhodlanou zvýšit vládní výdaje a financovat je z nových daní pro bohaté.
A Řecko nedávno odhlasovalo novou daň z nemovitosti, která má pomoci zacelit propastný fiskální deficit.
Také Evropská komise volá po nové dani z finančních transakcí (FTT), která by vynesla zhruba 75 miliard dolarů ročně.
Komise se konečně shodla, že evropský finanční sektor je zdaněný příliš málo.
Nová FTT bude možná v Evropě čelit politické opozici, zejména ve Velké Británii, která má rozsáhlý a vlivný bankovní sektor, ale princip vyšší daňové spravedlnosti přinejmenším figuruje vysoko v evropské agendě.
Nejúspěšnější ekonomiky světa se dnes nacházejí ve Skandinávii.
Díky využití vysokých daní k financování vysoké úrovně vládních služeb se těmto zemím podařilo najít rovnováhu mezi velkou prosperitou na jedné straně a sociální spravedlností a ekologickou udržitelností na straně druhé.
Takový je klíč ke zdravému vývoji v dnešní globalizované ekonomice.
Snad si tuto novou realitu začíná uvědomovat víc koutů světa – a zejména světová mládež.
Světový řád, verze 2.0
NEW YORK – Od roku 1648, kdy vestfálský mír ukončil v Evropě třicetiletou válku, utvářel téměř čtyři sta let jádro mezinárodního řádu koncept suverenity – práva států na nezávislou existenci a autonomii.
Z dobrého důvodu: jak jsme byli v každém století včetně toho současného svědky, svět s násilně porušovanými hranicemi je světem nestability a konfliktů.
V globalizovaném světě se však globální operační systém stojící výlučně na respektování suverenity – nazývejme ho Světovým řádem verze 1.0 – stává čím dál méně vhodným.
Máloco si dnes zachovává lokální charakter.
Prakticky kdokoliv a cokoliv – od turistů, teroristů a uprchlíků po e-maily, nemoci, dolary a skleníkové plyny – dokáže proniknout téměř kamkoliv.
Výsledkem je stav, kdy to, co se děje uvnitř jedné země, už nemůže být výlučně její záležitostí.
Dnešní realita volá po aktualizovaném operačním systému – Světovém řádu verze 2.0 – založeném na „suverénním závazku“, tedy na představě, že suverénní státy nemají jen práva, ale i závazky vůči ostatním.
Nový mezinárodní řád bude také vyžadovat rozšířený soubor norem a ujednání, počínaje dohodnutým základem státnosti.
Vlády současných států by se dohodly, že se budou snahami o vytváření nových států zabývat jen v případech, kdy k tomu existuje historické opodstatnění, přesvědčivý důvod i podpora obyvatel a kdy by byl navrhovaný nový útvar životaschopný.
Světový řád 2.0 musí zahrnovat také zákaz provozování či jakékoliv podpory terorismu.
O něco kontroverznější je požadavek, aby obsahoval zesílené normy zapovídající šíření či používání zbraní hromadného ničení.
Současná situace je taková, že svět sice nachází shodu na omezování šíření tím, že limituje přístup států k nezbytným technologiím a materiálům, avšak jakmile k šíření skutečně dojde, konsensus se často rozpadne.
To by se mělo stát tématem diskusí na bilaterálních i multilaterálních jednáních – ne proto, že to povede k formální dohodě, ale proto, že se tím zaměří pozornost na uplatňování přísných sankcí nebo provádění vojenských akcí, jež by následně mohly pravděpodobnost šíření snížit.
Dalším nezbytným prvkem nového mezinárodního řádu je spolupráce v oblasti klimatických změn, které jsou možná základním projevem globalizace, poněvadž jejich účinkům jsou vystaveny všechny státy bez ohledu na to, do jaké míry k nim samy přispívají.
Klimatická dohoda z Paříže z roku 2015 – v níž se vlády dohodly na omezení emisí a poskytnutí zdrojů na pomoc chudším zemím s adaptací – představovala krok správným směrem.
Pokrok v této oblasti musí pokračovat.
Nejnovější doménou mezinárodní činnosti charakterizovanou spoluprací a zároveň konflikty je kybernetický prostor.
Cílem v této oblasti by mělo být vytvoření mezinárodního řádu, jenž bude podporovat využívání kybernetického prostoru k chvályhodným účelům a odrazovat jeho zneužívání.
Vlády by se měly v rámci svých suverénních závazků důsledně pohybovat v mantinelech tohoto režimu – jinak jim budou hrozit sankce či odvetná opatření.
Odlišnou sestavu problémů představuje globální zdraví.
V globalizovaném světě se může z výskytu infekčního onemocnění z jedné zemi rychle vyvinout vážné ohrožení zdraví jinde, jak se v nedávných letech stalo v případě SARS, eboly a ziky.
Vědomí suverénního závazku je už v této oblasti naštěstí na pokročilé úrovni: státy jsou zodpovědné za snahu detekovat rodící se epidemie infekčních nemocí, vhodně reagovat a informovat ostatní státy z celého světa.
Pokud jde o uprchlíky, nelze ničím nahradit účinnou lokální akci zaměřenou na odvrácení samotných situací, jež vyvolávají velké uprchlické vlny.
V zásadě je to argument pro humanitární intervenci ve vybraných situacích.
Realizace tohoto principu v praxi však bude i nadále obtížná kvůli odlišným politickým agendám a vysokým nákladům spojeným s účinnou intervenci.
I bez konsensu nicméně existují silné argumenty pro navýšení financí pro uprchlíky, zajištění humánního přístupu k nim a stanovení spravedlivých kvót pro jejich umísťování.
Obchodní dohody jsou už z definice úmluvy spočívající v recipročních suverénních závazcích v oblasti celních a necelních bariér.
Když se některá strana domnívá, že dané závazky nejsou plněny, může věc předložit k arbitráži prostřednictvím Světové obchodní organizace.
V oblasti vládních dotací či měnových manipulací je však situace méně jasná.
Proto je úkolem definovat v budoucích obchodních paktech vhodné suverénní závazky v těchto oblastech a vytvořit mechanismy, které zajistí zodpovědnost vlád.
Zavedení konceptu suverénních závazků coby pilíře mezinárodního řádu si vyžádá desítky let konzultací a vyjednávání – a ani pak nebudou jeho přijímání a dopady rovnoměrné.
Pokrok nastane jedině dobrovolně; vzejde spíše od států samotných než díky nějakému výnosu shora.
Realisticky viděno bude obtížné dospět k dohodě na tom, jaké konkrétní suverénní závazky by státy měly mít a jak by se měly vymáhat.
A aby komplikací nebylo málo, administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa se přihlásila k doktríně „Amerika na prvním místě“, která je do značné míry neslučitelná s tím, co se zde navrhuje.
Pokud tento americký přístup přetrvá, pak pokrok při budování takového řádu, jaký dnešní vzájemně propojený svět vyžaduje, nastane pouze tehdy, pokud na něj budou tlačit jiné velké mocnosti – případně nezbude než počkat na Trumpova nástupce.
Takový přístup by však nebyl optimální a uvrhl by Spojené státy i zbytek světa do horší situace, než v jaké se nacházely dříve.
Nastal čas zahájit nezbytné rozhovory.
Globalizace tady je a zůstane.
Nejlepším způsobem, jak se s ní vyrovnat, je učinit kroky směrem k novému mezinárodnímu řádu, jenž bude zahrnovat i suverénní závazky.
Světový řád 2.0 založený na suverénních závazcích je bezesporu ambiciózní projekt – ale nevyvěrá z idealismu, nýbrž z realismu.
Globalizace NATO
PRINCETON – Příští týden se zástupci 28 členských zemí NATO sejdou v Chicagu na výročním summitu.
Dvaašedesát let po podepsání Severoatlantické smlouvy zavazující Spojené státy, Kanadu a deset evropských států k tomu, aby považovaly útok na jednu zemi za útok na všechny, se NATO mění v globální bezpečnostní organizaci jednadvacátého století.
Výsledkem bude bezpečnější svět.
V roce 1949 se svět rychle dělil na dva zásadní politicko-vojenské bloky, východní a západní, vedle nichž existovalo rozsáhlé „hnutí nezúčastněných zemí“.
NATO stálo proti Varšavské smlouvě, založené v roce 1955 Sovětským svazem a jeho spojenci.
Uvnitř obou bloků se menší mocnosti přimykaly k jediné supervelmoci.
Uvnitř žádného z nich neexistoval prostor pro to, aby menší skupiny členů využívaly alianční aktiva.
Dnes se z NATO slovy jeho generálního tajemníka Anderse Fogha Rasmussena stává „paprsková síť bezpečnostních partnerství a centrum konzultací o globálních bezpečnostních otázkách“.
Je to „globálně propojená instituce“ s více než 40 individuálními partnerskými státy a sílícími vazbami na další mezinárodní organizace.
Mezi partnerské státy patří všechny nečlenské země NATO v Evropě, jako jsou Rakousko, Švýcarsko, Finsko nebo Švédsko, a také uchazeči a možní budoucí členové NATO, mezi něž patří Bosna, Srbsko, Makedonie, Ukrajina, Bělorusko nebo i Rusko.
Partnery jsou prakticky všechny středoasijské státy – od Turkmenistánu po Kazachstán, ale i Arménie, Ázerbájdžán, Afghánistán a Pákistán – a také celá oblast Maghrebu od Maroka po Egypt, dále Izrael, Jordánsko, Irák, Bahrajn, Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty.
A partnery má NATO i v Pacifiku: Japonsko, Jižní Koreu, Austrálii, Nový Zéland a Mongolsko.
Pokud jde o organizace, NATO uvádí, že navázalo „těsné pracovní vztahy“ s Organizací spojených národů, Evropskou unií a Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.
Pravidelně spolupracuje také s Africkou unií, Mezinárodním výborem Červeného kříže, Mezinárodní organizací pro migraci, Světovou bankou, Mezinárodní organizací pro civilní letectví a Organizací pro zákaz chemických zbraní.
Narýsujeme-li od NATO linie vedoucí ke všem těmto zemím a organizacím, bude výsledkem bezpečnostní síť s mnoha centry a uzly – do značné míry podobná mapě internetu či planet a galaxií.
Svět už není unipolární, bipolární, ba ani multipolární, protože významnými aktéry v něm nejsou jednotlivé státy, nýbrž skupiny států, které jsou více či méně úzce propojené.
Je to mnohouzlová bezpečnostní síť, jejímiž uzly jsou regionální organizace různé velikosti a síly.
Tento strukturální posun má enormní praktický význam.
Tak především znamená, že nejen vojenské zdroje NATO, ale i jeho lidský kapitál a praktické znalosti boje s mnoha různými druhy hrozeb budou celosvětově dostupné.
NATO vytvořilo Všeobecné centrum krizového a operačního řízení, které spojuje odborné civilní a vojenské znalosti v oblasti identifikace krizí, plánování, operací, rekonstrukce a stabilizačních kapacit způsoby, jejichž výslovným cílem je spojit evropské ústředí NATO se „zasíťovaným světem“.
Za druhé se mění i vlastní identita NATO: stává se z něj aliance, která má sílu ostatních nejen překonávat, ale také jim ji dodávat – nabídkami pomoci a partnerství.
NATO už není pouhým kladivem; je to celá sada nástrojů bezpečnostních variant.
Mezi tyto varianty patří rozvoj kontrasítí za účelem řešení síťových bezpečnostních hrozeb, jakou jsou terorismus nebo šíření jaderných, chemických či biologických látek, a také vysoce decentralizovaných hrozeb typu pirátství.
Díky tomu může NATO v případě vypuknutí krize, jako byly válka ve Východním Timoru v roce 1999 nebo loňský politický pat v Pobřeží slonoviny, podpořit kteroukoliv zemi či skupinu zemí, o nichž se rozhodne, že by měly stát v čele naplňování mandátu OSN.
I samotní členové NATO mají mnohem větší prostor k tomu, aby využívali společná aktiva aliance.
I ti, kdo se stavějí skepticky k rozšiřování NATO a k operacím typu zásahu v Libyi, dnes uznávají, že společné operace členských zemí působících pod mandátem OSN a ve spolupráci s regionálními partnery se pravděpodobně stanou modelem budoucnosti.
Jak nedávno poznamenal generál Brent Scowcroft, poradce prezidenta George H.
W.
Bushe pro otázky národní bezpečnosti, Charta OSN původně předpokládala existenci stálé vojenské síly, která by vymáhala rezoluce Rady bezpečnosti – tuto vizi by model partnerů NATO nakonec mohl naplnit.
Síla v síti vyvěrá z propojenosti, případně z toho, co teoretikové sítí nazývají „centralitou“.
Nejsilnějším členem sítě je uzel, který má nejvíce spojení s ostatními, z čehož vyplývá, že uzel může zvýšit svou sílu nejen přímým navýšením počtu spojení, ale i zesílením propojenosti s dalšími blízkými uzly.
Jinými slovy mohou USA zvýšit svou sílu jednak spojením s dalšími členy NATO (a pak i zajištěním, že NATO bude spojené s co největším počtem dalších zemí a organizací), a jednak zvýšením propojenosti těchto zemí a organizací.
Spojí-li se NATO například s Africkou unií a zvýší svou propojenost s touto organizací, pak se NATO i Africká unie stanou významnějšími součástmi sítě, a tím i silnějšími co do schopnosti uplatňovat vliv a mobilizovat zdroje.
Logika centrality jakožto zdroje síly vytváří blahodárnou spirálu, v níž členové sítě získávají výhodu tím, že vtahují do sítě další členy a těsněji se s nimi spojují.
Přesně taková je filozofie v pozadí transformace NATO.
Bezprostředním tématem chicagské agendy bude příští týden otázka stahování jednotek NATO z Afghánistánu.
Dlouhodobějším tématem však bude otázka vtahování co největšího počtu států do globální bezpečnostní sítě NATO.
Globální spravedlnost a vojenská intervence
MELBOURNE – Svět s hrůzou sleduje, jak libyjský vůdce, plukovník Muammar Kaddáfí, využívá armádu k útokům na demonstranty, kteří se postavili jeho vládě, a zabíjí stovky a možná i tisíce neozbrojených civilistů.
Mnozí z jeho mužů odmítli střílet na vlastní lid a raději přeběhli ke vzbouřencům nebo odletěli s letadly na nedalekou Maltu, a tak Kaddáfí povolal ze sousedních zemí žoldnéře, kteří jeví větší ochotu poslouchat jeho rozkazy.
Nejvyšší světoví představitelé si pospíšili s odsouzením Kaddáfího počínání.
Šestadvacátého února Rada bezpečnosti Organizace spojených národů jednohlasně schválila uvalení zbrojního embarga na Libyi, výzvu členským státům, aby zmrazily aktiva Kaddáfího a jeho rodiny, a předání důkazů o násilnostech libyjského režimu Mezinárodnímu trestnímu soudu kvůli možnému trestnímu stíhání zodpovědných osob.
Je to vůbec poprvé, co Rada bezpečnosti jednohlasně postoupila případ porušování lidských práv Mezinárodnímu trestnímu soudu, a je pozoruhodné, že toto postoupení podpořily i země, které nejsou členy soudu – Spojené státy, Rusko a Čína.
Rezoluci tak lze pokládat za další postupný krok ke zřízení globálního systému spravedlnosti, jenž dokáže trestat ty, kdo se dopouštějí hrubého porušování lidských práv, a to bez ohledu na jejich politické či právní postavení ve vlastní zemi.
V jiném smyslu však byla rezoluce Rady bezpečnosti zklamáním.
Situace v Libyi se stala zkouškou, nakolik vážně bere mezinárodní společenství myšlenku zodpovědnosti za ochranu obyvatel před jejich vládci.
Tato myšlenka je stará, ale její moderní podoba má kořeny v tragické neschopnosti zasáhnout během genocidy ve Rwandě v roce 1994.
Pozdější šetření OSN dospělo k závěru, že pouhých 2500 náležitě vycvičených vojáků bývalo mohlo zabránit masakru 800 000 Tutsiů.
Bývalý americký prezident Bill Clinton prohlásil, že ze všech chyb, kterých se během svého prezidentského působení dopustil, nejvíce lituje faktu, že neprosazoval intervenci ve Rwandě.
Kofi Annan, jenž v té době působil jako náměstek generálního tajemníka OSN pro mírové operace, označil tehdejší situaci v OSN za „strašlivou a ponižující“ paralýzu.
Když se stal Annan generálním tajemníkem, naléhal na formulaci principů, které by naznačovaly, kdy je ospravedlnitelné, aby mezinárodní společenství intervenovalo s cílem zabránit hrubému porušování lidských práv. V reakci na to založila kanadská vláda Mezinárodní komisi pro intervence a státní suverenitu, která vydala doporučení, že vojenskou intervenci lze jako mimořádné opatření ospravedlnit tam, kde dochází ke ztrátám na životech ve velkém měřítku nebo se k takovým ztrátám bezprostředně schyluje v důsledku záměrného jednání státu nebo jeho odmítavosti či neschopnosti jednat.
Valné shromáždění OSN tyto principy na svém světovém summitu v roce 2005 schválilo a v roce 2009 o nich diskutovalo znovu, přičemž drtivá většina států je podpořila.
Zmíněný princip odpovídá dnešní situaci v Libyi.
Přesto rezoluce Rady bezpečnosti neobsahuje žádnou zmínku o možnosti vojenské intervence – dokonce ani o zavedení bezletové zóny nad Libyí, což by Kaddáfímu znemožnilo používat letadla k útokům na demonstranty.
Orgánem, který má zvláštní zájem na proměně ideje zodpovědnosti chránit v podložený důvod k zásahu, je Globální centrum zodpovědnosti chránit při Městské univerzitě v New Yorku.
Tato organizace vyzvala členské země OSN, aby dostály svým závazkům z roku 2005 a přetavily zodpovědnost chránit ve skutečný zásah v Libyi.
Centrum naléhavě vyzývá ke zvážení řady různých opatření, z nichž několik již přijala rezoluce Rady bezpečnosti, ovšem včetně zavedení bezletové zóny.
Kromě tvrzení, že zodpovědnost chránit může ospravedlnit vojenský zásah, doporučila Mezinárodní komise pro intervence a státní suverenitu soubor preventivních zásad.
Vojenská intervence by například měla být posledním řešením a nemělo by být pravděpodobné, že následky zásahu budou horší než následky nečinnosti.
Otázka, zda jsou tyto preventivní zásady v Libyi splněny, vyžaduje expertní posouzení specifik dané situace.
Nikdo si nepřeje další vleklou válku jako v Iráku a Afghánistánu.
Libye však není Irák ani Afghánistán – má asi pětkrát méně obyvatel a existuje tam silné všelidové hnutí za demokratickou formu vlády.
Předpokládáme-li, že by zahraniční ozbrojené složky rychle porazily Kaddáfího jednotky, mohly by se zakrátko stáhnout a ponechat na libyjském lidu, ať o vlastní budoucnosti rozhoduje sám.
V době psaní tohoto článku si lze představit, že by k odrazení rozsáhlejšího krveprolití mohly kromě vojenské intervence postačovat i jiné sankce či hrozby.
Možná dokážou vzbouřenci a sankce svrhnout Kaddáfího bez další pomoci a bez obrovských ztrát na životech.
Navíc není zřejmé, zda by případná vojenská intervence nezpůsobila víc úmrtí, než kolika by zabránila.
Tyto otázky by si však mezinárodní společenství mělo klást a Rada bezpečnosti by o nich měla diskutovat, aby se princip zodpovědnosti chránit – a jeho možné důsledky pro vojenskou akci – stal součástí našeho chápání požadavků mezinárodního práva a globální etiky.
COVID-19 a hodina pravdy pro globální vedení
LONDÝN – Tento týden se vedoucí představitelé z oblasti medicíny, ekonomie, politiky a občanské společnosti sjednocují na požadavku okamžité a koordinované mezinárodní akce, která by měla – v příštích několika dnech – mobilizovat zdroje potřebné k vyřešení krize kolem COVID-19, předejít tomu, aby se současná zdravotnická katastrofa stala jednou z nejhorších v dějinách, a odvrátit globální hospodářský pokles.
Jak se uvádí v dopise adresovaném vedoucím světovým představitelům, jelikož tak silně zaostáváme za křivkou COVID-19, zbytečně ztrácíme mnoho lidských životů, opomíjíme jiné zdravotnické problémy a ničíme společnosti i ekonomiky.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Během globální finanční krize v roce 2008 pracovali vedoucí představitelé skupiny G20 na koordinaci globální reakce.
A v jiných předchozích krizích – jako byly cunami, občanské války či epidemie – svolaly koalice států dárcovské konference, aby generovaly nutné zdroje.
Dnes potřebujeme obojí: společný tým G20, jenž by koordinoval mezinárodní podporu, a dárcovskou konferenci, díky níž bude tato podpora efektivní.
Před deseti lety se bezprostřední hospodářskou krizi podařilo překonat, když se vyřešil problém podkapitalizace globální bankovní soustavy.
Tentokrát hospodářská krize neskončí tak dlouho, dokud nebude vyřešena krize zdravotnická, a ta neskončí ústupem nemoci pouze v jedné zemi.
Může skončit až ve chvíli, kdy se z COVID-19 zotaví všechny země a kdy se zabrání jejímu pravidelnému návratu.
Pod tíhou koronaviru se napínají všechny zdravotnické systémy a společnosti – i ty nejpropracovanější a nejbohatší.
Pokud však nepodnikneme nic a necháme virus volně šířit v afrických, asijských a latinskoamerických městech a menších komunitách – které mají málo testovacího vybavení i křehké zdravotnické systémy a kde nebude možné účinně zavést metodu sociálního odstupu –, pak to způsobí devastaci, zkázu a nevyhnutelně to vyvolá další vypuknutí nemoci v jiných částech světa.
Jediným způsobem, jak krizi poměrně brzy ukončit, je dělat to, co jsme léta opomíjeli: financovat veřejné zdravotnické organizace, vědecké ústavy a hospodářské agentury, které představují hráz mezi námi a globální katastrofou.
Vedoucí světoví představitelé by se měli okamžitě dohodnout na počátečním závazku ve výši 8 miliard dolarů – jedna miliarda by se měla poskytnout Světové zdravotnické organizaci, aby během roku 2020 pokračovala ve své životně důležité práci, a zbytek by měl jít na podporu Koalice za inovace připravenosti na epidemie, jež by koordinovala úsilí o vývoj, výrobu a distribuci účinných diagnostických, léčebných a vakcinačních prostředků.
Tyto kroky jsou spolu se spravedlivým přístupem pro všechny země naprosto zásadní, máme-li ukončit tuto pandemii a zabránit budoucím tragédiím.
Finance se musí poskytnout i na uspokojení globální poptávky po plicních ventilátorech a osobních ochranných pomůckách.
Místo aby každá země, stát nebo kraj zápasily o podíl na stávajících kapacitách navzdory překotnému růstu cen, které by toto soupeření přineslo, měli bychom kapacity podstatně zvýšit koordinací globální produkce a nákupu těchto lékařských potřeb.
A pokud se objeví dostupná vakcína, je nutné alokovat dostatečné zdroje k jejímu zajištění pro nejchudší země prostřednictvím stávajících organizací, jako je Gavi, The Vaccine Alliance.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
I podle nejoptimističtějších odhadů londýnské Imperial College zemře v Asii 900 000 a v Africe 300 000 lidí.
Nejenže rozvojové země nemají moderní zdravotnické systémy, ale také jejich sociální záchranné sítě jsou zcela nedostatečné.
Na zajištění životně důležitých lékařských pomůcek, nábor zaměstnanců a posílení odolnosti občanů je zapotřebí nejméně 35 miliard dolarů.
Navzdory blížícímu se nebezpečí však podle WHO téměř 30% zemí nemá žádné plány připravenosti a reakce na COVID-19, přičemž jen polovina států vypracovala národní program prevence a kontroly infekcí.
V řadě zemí nesplňují zdravotnická zařízení standardy v oblasti vody, kanalizace a hygieny.
A zatímco bohatší státy disponují podle odhadů pouhou sedminou nemocničních lůžek potřebných pro kritickou péči, chudé země jich mají mnohem, mnohem méně, a některé dokonce nemají žádná.
Národní vlády se zároveň snaží čelit poklesu svých ekonomik.
Chceme-li však zabránit tomu, aby krize likvidity přerostla v krizi solventnosti a aby se z dnešní globální recese stala zítřejší deprese, pak naléhavě potřebujeme lépe koordinovaná fiskální, měnová a obchodní opatření.
Fiskální stimulační balíky, které se dnes v některých zemích zavádějí, budou mnohem účinnější, pokud se k nim připojí všechny státy, jež k tomu mají podmínky.
Chceme-li však omezit obrovské nevyužité přebytky (ty už v děsivém měřítku vznikají), pak je velmi důležité, aby banky rychle využily vládních garancí na úvěry a poskytly hotovostní podporu, kterou firmy a jejich zaměstnanci potřebují.
Nejchudší země potřebují zvláštní hospodářskou pomoc.
Mezinárodní společenství by mělo začít tím, že se pro letošek zřekne splátek úvěrů rozvojových států, včetně 44 miliard dolarů z Afriky.
Skutečnost je však taková, že na ochranu rozvojových ekonomik bude zapotřebí nejméně 150 miliard dolarů z nových zdrojů.
Světová banka může navýšit podporu pro jednotlivé země, a přitom nepřekročit svůj úvěrový strop.
To však stačit nebude.
Během velké recese v roce 2009 vzrostly výdaje Světové banky z 16 na 46 miliard dolarů.
Podobná expanze dostupných zdrojů by se měla zaručit i dnes.
Mezinárodní měnový fond uvedl, že mobilizuje všechny své dostupné prostředky.
MMF by měl alokovat zvláštní práva čerpání (SDR) v hodnotě kolem 500-600 miliard dolarů.
Času je málo.
V ideálním případě by se toto vše mělo dohodnout a oznámit tento týden, přičemž MMF a Rozvojová komise Světové banky by to měly oficiálně potvrdit na svém zasedání ve dnech 17. až 19. dubna.
Může jít o nejživotaschopnější únikovou strategii, kterou má svět k dispozici.
A pokud někomu připadá tato cena vysoká, pak důsledky jejího nezaplacení mohou být vskutku katastrofální.
Globální makroekonomická spolupráce
NEW YORK – Svět zatím nedosáhl takové koordinace makroekonomické politiky, jaká bude zapotřebí k obnovení hospodářského růstu po Velkém krachu z roku 2008.
Ve značné části světa dnes spotřebitelé omezují výdaje v reakci na prudký pokles svého bohatství a strach z nezaměstnanosti.
Drtivá síla v pozadí současného kolapsu pracovních míst, výkonu a obchodních toků je ještě závažnější než finanční panika, která následovala po vyhlášení platební neschopnosti Lehman Brothers v září 2008.
K situaci před Velkým krachem se už samozřejmě nelze vrátit.
Celosvětová finanční bublina se nemůže a ani by se neměla znovu vytvořit.
Bude-li však svět efektivně spolupracovat, pak lze pokles spotřebitelské poptávky vyvážit hodnotným zvýšením investičních výdajů na řešení nejkritičtějších potřeb na zeměkouli: trvale udržitelné energie, bezpečné vody a kanalizace, snížení znečištění ovzduší, zlepšení zdravotnictví a zvýšení produkce potravin pro chudé.
Spojené státy, Evropa i Asie zažily prudký pokles bohatství kvůli pádu akciových trhů a cen nemovitostí.
Zatím neexistuje autoritativní měření velikosti tohoto poklesu a jeho rozložení ve světě, ale v USA je objem bohatství oproti svému vrcholu pravděpodobně o zhruba 15 bilionů dolarů nižší, přičemž v Evropě a Asii dosahuje tento pokles přibližně 10 bilionů dolarů.
Kombinovaný pokles bohatství o zhruba 25 bilionů představuje asi 60% ročního globálního důchodu.
Pokles bohatství v USA vyjádřený jako podíl na americké ekonomice je ještě vyšší a tvoří přibližně 100% ročního důchodu, zatímco v Evropě a Asii je to asi 70% ročního důchodu.
Obvykle se předpokládá, že s každým dolarem poklesu bohatství domácností klesá jejich spotřeba přibližně o 0,05 dolaru.
To by znamenalo přímý negativní šok ve výdajích domácností v USA ve výši přibližně 5% národního důchodu, přičemž v Evropě a Asii by to bylo zhruba 3,5%.
Pokles je tak výrazný, že se ve všech velkých regionech světové ekonomiky prudce zvýší nezaměstnanost a v USA dost možná dosáhne 9-10%.
Domácnosti postupně naspoří tolik, aby své bohatství obnovily, a spolu s tím se časem zotaví také jejich spotřeba.
Bude k tomu však docházet příliš pomalu, než aby to mohlo zabránit rychlému vzestupu nezaměstnanosti a masivnímu výpadku produkce v poměru k potenciální výkonnosti.
Svět proto potřebuje stimulovat jiné typy výdajů.
Jednou z účinných cest, jak pozvednout světovou ekonomiku a pomoci uspokojit budoucí potřeby, je zvýšení výdajů na klíčové projekty infrastruktury zaměřené především na dopravu (silnice, přístavy, železnice a hromadnou dopravu), trvale udržitelnou energii (větrnou, solární, geotermální, zachycování a odlučování uhlíku a dálkové rozvodné sítě), kontrolu znečištění a zajištění vody a kanalizace.
Existují silné argumenty pro globální spolupráci na zvýšení těchto veřejných investic v rozvojových zemích a zejména v nejchudších regionech světa.
Tyto regiony, mezi něž patří například subsaharská Afrika nebo střední Asie, současnou globální krizí nesmírně trpí kvůli klesajícím příjmům z vývozu, klesajícímu množství peněz od krajanů v zahraničí a klesajícímu přílivu kapitálu.
Chudé regiony trpí také klimatickými změnami, jako jsou četnější sucha způsobená emisemi skleníkových plynů v bohatých zemích.
Současně zbídačelé země zoufale potřebují infrastrukturu, zejména silnice, železnice, obnovitelné zdroje energie, vodu a kanalizaci, ale i zlepšené průběžné zajišťování životně důležitých a život zachraňujících služeb, jako jsou zdravotnictví a podpora produkce potravin.
Přirozenou platformu pro koordinaci globální politiky představuje skupina G-20, která zahrnuje největší ekonomiky světa.
Příští schůzka G-20, která se uskuteční počátkem dubna v Londýně, je klíčovou příležitostí ke včasné akci.
Vedoucí světové ekonomiky – zejména USA, Evropská unie a Japonsko – by měly vytvořit nové programy financování investic do infrastruktury v zemích s nízkými příjmy.
Objem půjček by měl nově dosahovat nejméně 100 miliard dolarů ročně, které by směřovaly do rozvojových zemí.
Nové financování by zahrnovalo přímé půjčky od exportních úvěrových agentur v bohatých zemích, díky čemuž by si chudé země mohly půjčovat dlouhodobě (například na 40 let) na výstavbu silnic, energetických sítí, výroby obnovitelné energie, přístavů, optických sítí a vodovodních a kanalizačních systémů.
Skupina G-20 by měla také navýšit úvěrovou kapacitu Světové banky, Africké rozvojové banky a dalších mezinárodních finančních institucí.
Japonsko s přebytkem úspor, silnou měnou, obrovskými rezervami v zahraničních měnách a továrnami bez domácích zakázek by se mělo postavit do čela poskytovatelů těchto prostředků na infrastrukturu.
Tím, že zaměří svou průmyslovou výrobu na uspokojování poptávky po infrastruktuře v rozvojovém světě, navíc může pozvednout vlastní ekonomiku i ekonomiky nejchudších zemí.
Spolupráce může proměnit prudký a děsivý pokles celosvětových výdajů na spotřebu v globální příležitost investovat více do budoucího blahobytu ve světě.
Přesměrováním zdrojů ze spotřeby v bohatých zemích na investiční potřeby v zemích rozvojových může svět dosáhnout trojího vítězství.
Vyšší investice a sociální výdaje v chudých zemích budou stimulovat celou světovou ekonomiku, podnítí hospodářský rozvoj a podpoří ekologickou udržitelnost prostřednictvím investic do obnovitelné energie, efektivního vodohospodářství a trvale udržitelného zemědělství.
Globální malátnost v roce 2006?
Všemocný americký spotřebitel prožil v roce 2005 další zářný rok, kdy pomáhal udržet globální hospodářský růst, byť na nižším tempu než v roce 2004.
Tak jako v minulých letech jeho spotřeba dosahovala výše jeho příjmů nebo ji převyšovala a Spojené státy jako celek utratily hodně nad svoje možnosti a od okolního světa si v roce 2005 půjčovaly horečnatou rychlostí – víc než 2 miliardy USD denně.
Loni mnoho učenců tvrdilo, že taková situace je neudržitelná.
Očividně udržitelná byla, přinejmenším další rok.
Zůstává nicméně pravda, že co je neudržitelné, není možné udržet, a to pro USA a světovou ekonomiku představuje ohromné riziko do roku 2006.
Dobré časy přetrvaly do roku 2005 díky dvěma ekonomickým překvapením.
Zaprvé, přestože Federální rezervní systém USA nadále zvyšoval krátkodobé úrokové sazby, dlouhodobé sazby společně s nimi nestoupaly, což umožnilo další růst cen bydlení.
To mělo ústřední význam pro udržení globálního růstu, neboť výkon největší světové ekonomiky v posledních letech pohánějí reality, jelikož jednotlivci refinancují své hypotéky a část získaných peněz utrácejí a zároveň vysoké ceny vedou k další výstavbě.
Pokračování tohoto stavu však není pravděpodobné.
Dlouhodobé úrokové sazby téměř určitě nakonec začnou růst – a toto „nakonec“ čím dál tím víc vypadá jako příští rok.
Bude-li tomu tak, Američané budou muset vydat víc peněz za úhradu úroků, takže jim zbude méně na útraty za zboží a služby.
Navíc ceny nemovitostí nejspíš přestanou prudce růst – ba mohly by dokonce poklesnout.
Refinancování hypoték se tudíž zadrhne, a tak už z bydlení nebude možné ždímat další peníze na prodloužení americké spotřební hostiny.
Z obou důvodů poklesne agregátní poptávka.
Je možné, že by firemní sektor, který má hotovosti dostatek, tento propad dorovnal navýšením investic?
K jistému navýšení hrubých investic může při nahrazování zastaralého zařízení a programového vybavení docela dobře dojít.
Existují ovšem rovněž známky, že inovace zpomalují – což může být důsledek nižších investic do výzkumu v posledních pěti letech.
Buď jak buď, třebaže firmy mají dostatek hotovosti, investice obvykle nerozšiřují během období, kdy zpomaluje spotřeba.
Nejistota ohledně ekonomiky zřejmě do investičního rozhodování firem přidá prvek opatrnosti.
Krátce, je pravděpodobnější, že dojde k útlumu investic, který spotřebitelské zpomalení ještě zhorší, než že by jej zrychlení investic vykompenzovalo.
To však není jediný důvod pochmurnějších vyhlídek pro Ameriku a svět v roce 2006.
Druhým překvapením roku 2005 bylo to, že ač se ceny ropy zvýšily mnohem víc, než se čekalo, tlumivý dopad na ekonomiku byl podle všeho na většině míst poněkud zdrženlivý, přinejmenším až do závěrečné části roku.
Kvůli vyšším cenám ropy se například americké výdaje na dovoz ropy zvýšily o zhruba 50 miliard USD ročně – což jsou peníze, které by jinak byly utraceny především za zboží vyrobené v Americe.
Větší část roku 2005 se Američané chovali, jako by vlastně nevěřili, že ceny ropy zůstanou alespoň načas vysoké.
To není až tak překvapivé, jak se může zdát: ekonometrické studie naznačují, že trvá rok až dva, než lidé plně pocítí důsledky zvýšení cen ropy.
Vzhledem k tomu, že termínové trhy předpovídají, že v příštích dvou letech bude ropa za 50 až 60 USD za barel, poptávka po žroutech benzinu se vypařila, což vzalo vyhlídky americkým automobilkám, jejichž firemní strategie sázely na nízké ceny ropy a milostné vzplanutí Ameriky pro mohutné terénní vozy.
Vysoké ceny ropy dozajista utlumí hospodářskou výkonnost i ve zbytku světa, ačkoli vyhlídky na růst vypadají lépe než v USA.
Růst Číny nadále přivádí svět v úžas; nové údaje o HDP dokládají, že její hospodářství je o 20% větší, než se dříve myslelo.
Čínský raketový růst navíc bude mít odezvu napříč velkou částí Asie, včetně Japonska (ač v poněkud tlumené podobě).
Evropa stále poskytuje smíšený obrázek; Evropská centrální banka téměř zvrhle zvyšuje úrokové sazby, třebaže hospodářství Evropy potřebuje další vzpruhu, aby se zajistilo oživení.
Jako kdyby to nestačilo, nová německá vláda slibuje zvýšení daní.
Začít s fiskální poctivostí na pravém místě a v pravý čas je sice dobré, ale toto není ani správné místo, ani vhodný okamžik – a vyhlídky na oživení Německa vyblednou.
Hlavním rizikem pro rok 2006 je, že se globálně vyhrotí americké problémy, jež už dlouho dozrávají: až konečně investoři vezmou na vědomí velký systémový fiskální deficit, propastný obchodní deficit a vysokou míru zadluženosti domácností, mohli by panicky stahovat z USA peníze.
Jinou možností je, že rostoucí úrokové sazby a propad trhu s nemovitostmi oslabí spotřebitelskou poptávku natolik, že ekonomika sklouzne do recese a přiškrtí v ostatních zemích vývozce, kteří závisí na trhu USA.
Ať tak či onak, vláda USA, ochromena už tak rozsáhlými deficity, se může cítit příliš bezmocná na to, aby reagovala proticyklickou fiskální politikou.
Vzhledem k důvěře v Bushův ekonomický management na tak nízké úrovni, jako je důvěra v jeho řízení irácké války, máme dost důvodů k obavám, že pokud některá z těchto krizí vyvstane, nebude dobře zvládnuta.
Je ovšem pravděpodobnější, že rok 2006 bude jen dalším rokem malátnosti: význam Číny v celosvětové ekonomice svou velikostí na vyvážení ochablosti zbytku světa ještě nestačí.
Americe se také podaří se novým rokem opět prokousat – přičemž za sebou zanechá ještě vyšší míru zadlužení do budoucna.
Stručně řečeno, rok 2006 bude charakterizovat rostoucí nejistota ohledně vyhlídek globálního hospodářského růstu, třebaže distribuce jeho přínosů zůstává zoufale předpověditelná.
Přinejmenším v Americe bude rok 2006 se vší pravděpodobností dalším rokem, v němž stagnující mzdy zmrazí, či dokonce sníží životní úroveň těch uprostřed.
A všude na světě půjde zřejmě o další rok, kdy se propast mezi majetnými a nemajetnými dále rozšíří.
Globální Marshallův plán
ŘÍM – Navzdory vytrvalým snahám katalyzovat globální rozvojovou spolupráci komplikují pokrok v posledních letech výrazné překážky.
Díky důležitým mezinárodním schůzkám plánovaným na druhou polovinu roku 2015 mají ale naštěstí světoví lídři významnou příležitost k jejich překonání.
K takovému obratu už kdysi došlo.
Na přelomu století mezinárodní vyjednávání o hospodářském rozvoji také uvízlo na mrtvém bodě.
Konference ministrů členských zemí Světové obchodní organizace v Seattlu skončila bez rozhodnutí a rozvojové země byly po dvou desetiletích Washingtonského konsenzu znechucené mezinárodními finančními institucemi pod vedením USA.
Zdálo se, že zahajovací Konference OSN o financování rozvoje v mexickém Monterrey nepovede nikam.
Pak Spojené státy 11. září 2001 postihly velké teroristické útoky – tragická událost, která jistým způsobem katalyzovala pokrok.
Světoví lídři se dohodli, že zahájí rozvojové kolo z Dauhá, s cílem zajistit, aby obchodní jednání sloužila rozvojovým aspiracím rozvojových zemí.
Monterreyská konference pak v roce 2002 přinesla významné průlomy v oblasti zahraničních a domácích investic, zahraničního dluhu, mezinárodní spolupráce, obchodu a systémové správy.
Samozřejmě že k nastartování pokroku není nutná tragédie.
Stačit by měla hlavní letošní globální zasedání – Konference o financování rozvoje v červenci, setkání na půdě OSN směřující k přijetí Cílů udržitelného rozvoje v září a pařížská Konference OSN o změně klimatu.
Úsilí vynaložené na přípravu těchto jednání přitom naznačuje, že existuje vůle pohnout se vpřed.
Stěžejní je ale správný program.
Svět potřebuje dobře koncipovanou a dalekosáhlou strategii podněcující industrializaci, po vzoru Programu evropské obnovy – americké iniciativy, která dala Evropě po druhé světové válce možnost se rekonstruovat.
Součástí Marshallova plánu, jak je tato iniciativa spíše známa, byl masivní příliv americké pomoci na podporu národních rozvojových snah v Evropě a mnozí Evropané jej dodnes považují za hvězdnou hodinu Ameriky.
Účinky Marshallova plánu byly cítit daleko za hranicemi Evropy a během dekády se staly zřejmě nejúspěšnějším projektem pomoci zaměřené na hospodářský rozvoj v lidských dějinách.
Podobné politiky byly zavedeny v severovýchodní Asii po vzniku Čínské lidové republiky a po korejské válce.
Samozřejmě že za expanzí Marshallova plánu byly politické pohnutky.
USA na začátku studené války doufaly, že vytvořením „sanitárního kordonu“ movitých zemí od západní Evropy po severovýchodní Asii zastaví šíření komunismu.
Rozvojové země, které těmto politickým cílům nesloužily, zůstaly stranou.
Ve svém jádře však Marshallův plán byl hospodářskou strategií – a v tomto ohledu kvalitní.
Nejpodstatnější je, že představoval naprostý opak svého předchůdce, Morgenthauova plánu, který se soustředil na deindustrializaci – s chabými výsledky.
Cílem tohoto plánu – formulovaného ministrem financí Henrym Morgenthauem ml. v jeho knize Naším problémem je Německo z roku 1945 – bylo proměnit Německo v „převážně zemědělskou a venkovskou“ zemi, aby se předešlo jeho zapojení do případných nových válek.
Koncem roku 1946 však už ekonomické těžkosti a nezaměstnanost v Německu přiměly tehdejšího amerického prezidenta Herberta Hoovera, aby tam jel na zjišťovací misi.
Hooverova třetí zpráva z 18. března 1947 označila představu, že Německo lze omezit na pastorální stát, za „iluzi,“ jíž nelze dosáhnout bez likvidace či vystěhování 25 milionů tamních obyvatel.
Jedinou alternativou byla opětovná industrializace.
Necelé tři měsíce nato ministr zahraničí George Marshall přednesl přelomovou řeč na Harvardově univerzitě, v níž oznámil politický obrat.
Prohlásil, že v Německu a ve zbytku Evropy je zapotřebí oživit průmysl, a to i za pomoci těžkopádných státních zásahů, jako jsou vysoké daně, cla a zákazy dovozu.
Volný obchod bude možný po rekonstrukci, až budou evropské země schopné soupeřit na mezinárodních trzích.
Marshall ve svém krátkém projevu nadnesl další tři důležité věci.
Zaprvé, jelikož si povšiml úlohy, již v ekonomickém zpomalení Německa sehrálo zhroucení obchodu mezi městskými a venkovskými oblastmi, připomněl staletý evropský ekonomický poznatek: všechny bohaté země mají města s výrobním sektorem. „Lék,“ vysvětlil Marshall, „spočívá v… obnovení důvěry evropského lidu,“ aby „výrobci průmyslového a zemědělského zboží“ byli „schopni a ochotni směňovat své produkty za měny, jejichž trvalá hodnota není otevřenou otázkou“.
Zadruhé, Marshall prohlásil, že participativní instituce přinášejí ekonomický pokrok, nikoliv obráceně – tedy opak dnešního všeobecného mínění.
Konkrétně uvedl, že záměrem politiky „by mělo být oživení funkční ekonomiky ve světě, která umožní, aby vznikly politické a sociální podmínky, ve kterých mohou existovat svobodné instituce.“
Zatřetí, Marshall zdůraznil, že pomoc by měla být komplexní a koncepční, aby napomáhala opravdovému pokroku a rozvoji. „Taková pomoc,“ uvedl, „nesmí být útržkovitá podle vývoje různých krizí.
Každá pomoc, již snad tato vláda v budoucnu poskytne, by měla přinášet lék, nikoli pouhý preparát proti bolesti.“
Marshallova vize nabízí důležitá ponaučení pro světové lídry usilující dnes o urychlení rozvoje; prvním z nich je nutnost zvrátit účinky Washingtonského konsenzu na rozvíjející se a transformující se ekonomiky – účinky připomínající důsledky Morgenthauova plánu.
Některé země – včetně velkých ekonomik, jako jsou Čína a Indie, které už dlouho chrání domácí průmysl – jsou v lepším postavení, aby dokázaly těžit z ekonomické globalizace.
Jiné zaznamenaly pokles hospodářského růstu a reálného příjmu na hlavu, neboť došlo k úbytku jejich průmyslové a zemědělské kapacity, zejména během posledních dvou dekád minulého století.
Je načase zvýšit produktivní potenciál a kupní sílu chudých ekonomik, jak se stalo v Evropě během deseti let po Marshallově projevu.
Marshallův postřeh, že takový společný hospodářský rozvoj je jediný způsob jak vybudovat trvalý mír, zůstává stejně platný, jako vždy byl.
Proč ukončit globální mediální krizi?
WASHINGTON, DC – Téměř kamkoli se dnes člověk podívá, zpravodajská média jsou v krizi.
A přestože má robustní svobodný tisk pro dobře fungující demokracii zásadní význam, demokratické vlády světa dělají na jeho ochranu příliš málo.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Mediální vydavatelství na celém světě horkotěžko přizpůsobují své podnikatelské modely digitálnímu věku a především místní noviny masově krachují, zčásti v důsledku ztráty příjmů z reklamy.
Bez prověřených místních vydavatelů čtenáři snadněji podléhají falešným zprávám a senzacechtivým návnadám.
Kvalitní žurnalistika se dostává na okraj, a tak političtí lídři všude na světě mohou nelichotivé zprávy odbýt jako „fake news“ a chybějící sdílený soubor faktů narušuje důvěru v demokracii a právní řád.
Od Sýrie po Slovensko jsou nadto novináři kvůli výkonu svého povolání pronásledováni, drženi jako rukojmí, protiprávně zadržováni, a dokonce vražděni.
Dominantním modelem vlastnictví médií, opírajícím se o vzor vycizelovaný v Maďarsku, Rusku a Turecku, je dnes „uchvácení médií,“ kdy političtí vůdci a jejich movití spojenci využívají zpravodajská média k prosazování svých autoritářských úmyslů a podnikatelských zájmů.
Bez věrohodných médií, která vedou vládu a byznys k zodpovědnosti, kvete korupce.
(Naděje, že uvolněný prostor zaplní hlídací psi občanské společnosti využívající Facebook a Twitter, už se jednoznačně ukázala jako marná.)
Chabá reakce světových demokracií na tuto krizi je spíše odrazem nedostatku politické vůle než chybějících řešení.
Krize ve zpravodajských médiích skutečně není, vzdor jejímu rozsahu a složitosti, ani zdaleka bezvýchodná.
A protože vyvolává sílící hrozby pro demokracii na celém světě, představuje zásadní strategickou výzvu, která zasluhuje naléhavou pozornost a aktivitu.
Jednou účinnou pákou, jíž lze tuto krizi řešit, je zahraniční a bezpečnostní politika.
Demokratické vlády by měly vzít útoky proti svobodě tisku na vědomí a využít opatření, jako jsou diplomatická izolace, upření víz a přímé sankce, aby na pachatele vyvinuly tlak s cílem přinutit je k dodržování povinností plynoucích z mezinárodního práva v oblasti dodržování svobody projevu.
Energie pro takovou aktivitu už se možná shromažďuje.
Kanada a Spojené království v červenci zahájily iniciativu na podporu svobody médií, která vyzývá země k podpisu závazku, že budou v případě ohrožení svobody médií koordinovaně jednat a že budou tento cíl prosazovat všude na světě.
Měsíc nato Francie zařadila toto téma na program jednání schůzky G7 v Biarritzu.
Člověk doufá, že to předznamenává opravdový pokrok.
Druhou pákou, s jejíž pomocí lze problém řešit, je oficiální rozvojová pomoc (ORP).
V roce 2018 šlo na řešení svobody médií méně než 0,5 % ze 150 miliard dolarů, jež nejbohatší země světa vynaložily na ORP.
Tento podíl by bylo možné smysluplně zvýšit (řekněme na 1 %, jak doporučila skupina organizací podporujících média), aniž by bylo nutné výrazně seškrtávat výdaje v ostatních oblastech.
Zvýšení ORP na pomoc médiím by ostatně mohlo pomoci s naplňováním dalších rozvojových cílů.
Mediální odvětví podchycené skrytými zájmy brzdí hospodářské reformy, brání politickým kompromisům a podrývá sociální soudržnost – pro udržitelný a inkluzivní rozvoj je to vše přitom podstatné.
Pro země usilující o vytvoření a uchování demokratického systému vlády je robustní svobodný tisk nepostradatelný.
Těmto výzvám v současnosti čelí Súdán, který se po 30 letech diktatury Umara al-Bašíra pokouší vybudovat demokracii.
Během takto náročných politických transformací se nově svobodné mediální organizace často sbližují s konkrétní stranou či frakcí, čímž upevňují hluboké a ochromující rozkoly.
V zemi, kde etnická, kulturní a náboženská diskriminace vyvolávala brutální občanské války, by se rizika neměla podceňovat.
Přesto zatím mezinárodní společenství udělalo velice málo pro to, aby v Súdánu pomohlo rozvoji médií a reformním snahám.
Jak na zářijovém Valném shromáždění OSN prohlásil súdánský premiér Abdalláh Hamduk, dárci musí „revidovat své priority“ a v zemích, jako je ta jeho, podpořit mediální reformy.
Pro úspěšnou transformaci mají tyto snahy – společně s budováním nezávislého soudnictví, zvrácením hospodářského úpadku a vypořádáním se se zločiny Bašírova režimu – zásadní význam, uvedl.
A co zabíjení novinářů? „Nový Súdán už jej nedovolí,“ prohlásil Hamduk.
Mezi nové priority dárců by v Súdánu i jinde měla patřit pomoc s řešením slabých míst ve správě státu – ekonomických, politických a institucionálních –, která způsobují zranitelnost médií.
Znamená to pomoci vládám reformovat nebo posílit mediální zákony, budovat věrohodné instituce a zajistit politickou podporu pro demokratickou správu médií.
Pomoci tady mohou rozvojové instituce jako Světová banka a Rozvojový program OSN.
Svou úlohu mají také profesní organizace pro rozvoj médií – mohou například pomoci místním vydavatelům posílit řízení redakcí a zajistit vysoké žurnalistické standardy.
Připraveno přispět je naštěstí mnoho velice schopných organizací, působících na národní a mezinárodní úrovni.
Dárcovské vlády by takovou pomoc měly usnadňovat, mimo jiné využitím svého vlivu k tomu, aby příjemce pomoci odradily od zásahů do práce na rozvoji médií.
S dodatečnými investicemi by také mohly zajistit, aby práce organizací zaměřených na rozvoj médií – například Evropského centra žurnalistiky se sídlem v Nizozemsku nebo německé Deutsche Welle Akademie – doplňovala obecnější rozvojovou agendu.
Po druhé světové válce se demokracie světa daly dohromady, aby vytvořily institucionální rámec, který se pro nadcházející dekády stal základem globálního míru a stability.
K vyřešení současné krize médií je zapotřebí podobného úsilí, kdy vlády, mediální organizace a občané budou spolupracovat s cílem zpevnit základní stavební kámen demokracie a lidského pokroku.
Inteligentní přístup k duševnímu zdraví
BOSTON – Před několika lety můj otec na sklonku života bojoval se silnou depresí.
Jako lékař a profesor měl dostatečný přístup k péči o duševní zdraví.
Vyrostl však ve společnosti, která duševní onemocnění stigmatizovala, a nebyl ochoten vyhledat pomoc profesionála.
Pro mě jako pro syna bylo zničující přihlížet, jak otec trpí.
Coby výzkumný pracovník v oblasti veřejného zdraví jsem získal nové povědomí o bezpočtu systémových selhání při poskytování péče.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Vědci z celého světa se dnes snaží řešit tyto problémy prostřednictvím projektu „Countdown Global Mental Health 2030“, což je „multilaterální program monitoringu a zodpovědné spolupráce v oblasti duševního zdraví“, který byl zahájen letos v únoru.
Ačkoliv je však tato iniciativa pozitivním krokem, zanedbává jeden klíčový prvek účinného řešení: pokročilé technologie, zejména pak umělou inteligenci (AI).
Celosvětově není nabídka psychiatrů a klinických psychologů ani zdaleka dostatečná.
Například ve více než šestnáctimilionovém Zimbabwe působí pouhých 25 profesionálů v oblasti duševního zdraví.
A přestože tato země přišla s několika novátorskými a užitečnými komunitními iniciativami typu „Friendship Bench“, možnosti jejich rozšíření jsou omezené.
Nedostatek přístupu k péči o duševní zdraví rozhodně není jen problémem rozvojových zemí.
Ve Spojených státech si téměř polovina obyvatel nedokáže zajistit přístup k všeobecné péči o duševní zdraví, často kvůli finančním omezením.
Kromě špatného přístupu je zde i problém se stigmatizací, jehož dokladem byla zkušenost s mým otcem.
Z klinických důkazů vyplývá, že stigma má dvě podoby.
Lidé, kteří vyhledají péči v oblasti duševního zdraví, mohou čelit veřejné stigmatizaci ve formě diskriminace a vyčleňování kvůli endemickým mylným představám o duševních onemocněních.
A jakmile se tyto představy internalizují, mohou se dotyčné osoby potýkat se sebestigmatizací: nízkou sebeúctou, malou vírou ve vlastní schopnosti a neochotou využívat plodné příležitosti.
Důsledky neschopnosti poskytnout adekvátní péči se silně podceňují.
Podle jedné studie se duševní problémy podílejí na 32,4% let života s nemocí a 13% ztracených let života v důsledku nemoci (DALY) – počtu let „zdravého“ života, o které lidé přijdou kvůli nemoci, snížení kvality života či předčasnému úmrtí.
Ekonomické náklady jsou enormní.
Podle analýzy z roku 2015 přesahuje celková ekonomická zátěž v důsledku problémů s duševním zdravím pouze v USA částku 210 miliard dolarů ročně.
Více než polovina této hodnoty je přisuzována absencím na pracovišti a ztrátám produktivity; dalších 5% se připisuje nákladům spojeným se sebevraždami.
Snaha firem obejít potřebu péče o duševní zdraví připomínkami zaměstnancům, aby na duševní zdraví dbali, pravděpodobně není tak účinná, jak její stoupenci tvrdí.
Pomoci by mohla řešení založená na umělé inteligenci, jako jsou chatboty.
Tyto softwarové systémy dokážou napodobováním přirozeného jazyka udržovat konverzaci s lidským uživatelem, a díky tomu mohou fungovat jako virtuální terapeuti poskytující rady a podporu lidem, kteří nemají jinou alternativu.
Randomizovaný kontrolovaný test popsaný klinickými psychology ze Stanfordovy univerzity ukázal, že chatboty jsou při omezování příznaků deprese podstatně úspěšnější než přístup založený na pouhém poskytování informací.
Provizorní péče o duševní zdraví v podání chatbotů by byla obzvláště užitečná v komunitách s nedostatečnou nabídkou kvalifikovaných profesionálů.
V době nevídaného přístupu k chytrým telefonům v rozvojových ekonomikách by internetová řešení znamenala pro dostupnost péče o duševní zdraví velký přínos.
Chatboty by také mohly přispět k překonání problému stigmatizace, protože dokážou zapojit i osoby, které se jinak s vyhledáním péče o duševní zdraví zdráhají.
Nedávná studie zjistila, že až 70% pacientů má zájem o využívání mobilních aplikací k sebemonitoringu a k řízení vlastního duševního zdraví.
Jakmile lidé navážou s chatbotem kontakt, naznačuje další studie, mají sklon vyjadřovat se svobodněji než v přítomnosti lidského terapeuta.
To jen dokládá, jak významnou je pro lidi prioritou zachovat si soukromí a vyhnout se odsudkům, když se snaží řešit nějaký duševní problém.
Nyní je na nás, klinických pracovnících typu psychologů a podobně, abychom šířeji spolupracovali s vývojáři umělé inteligence.
Několik amerických univerzit už zahájilo programy propojující experty na klinické obory se softwarovými inženýry.
Tato partnerství by se měla rozšířit tak, aby zahrnovala i univerzity, a to zejména v zemích s velkou neuspokojenou poptávkou po péči o duševní zdraví, s cílem podpořit vývoj jazykově a kulturně odpovídajících virtuálních terapeutů.
Zapojení rozmanitějších aktérů do vývoje algoritmů by pomohlo řešit také problém rasové a genderové diskriminace, který v oblasti výzkumu umělé inteligence vyvstal.
Výzkumníci by měli pracovat s plně reprezentativními testovacími skupinami a úzkostlivě dodržovat přísné protokoly zachovávání soukromí a zodpovědného přístupu.
Takové iniciativy samozřejmě něco stojí.
Investiční kapitálové firmy dnes vynakládají na globální zdravotnický výzkum a vývoj 3,2 miliardy dolarů ročně.
Objem svých investic by měly navýšit tak, aby zahrnoval i technologie umělé inteligence pro zajišťování péče o duševní zdraví.
Kromě toho by měly financovat soutěž společensky uvědomělých technologických podnikatelů, aby podnítily další inovace v této oblasti.
Jistě, intervence na bázi umělé inteligence v oblasti duševního zdraví by nenahradily – a ani by nahradit neměly – lidské psychology či psychiatry.
Chatbot koneckonců nemůže projevovat skutečné empatie.
Může však vyselektovat vysoce ohrožené jednotlivce, například lidi se sebevražednými sklony, a v krátkodobém měřítku potenciálně odvracet destruktivní chování.
Poptávka a potřeba bývají často hnacím motorem inovací.
O duševním zdraví to bohužel neplatí.
Je načase investovat do dlouhodobých, nákladově efektivních a rozšiřitelných řešení, která zvýší kapacitu péče o duševní zdraví.
Toto úsilí musí zahrnovat rozšířenou podporu tradičních služeb.
Zároveň by však mělo využívat i špičkových technologií typu umělé inteligence.
Normativní přístup k prevenci kybernetické války
CAMBRIDGE – Řada epizod z posledních let – například kybernetické intervence Ruska, vedené s cílem vychýlit výsledek loňských prezidentských voleb ve Spojených státech na stranu Donalda Trumpa, anonymní kybernetické útoky, které v roce 2015 narušily elektrickou soustavu na Ukrajině, nebo virus „Stuxnet“, jenž zničil tisícovku íránských odstředivek – vyvolává stále větší obavy z konfliktu v kyberprostoru.
Na únorové bezpečnostní konferenci v Mnichově oznámil nizozemský ministr zahraničí Bert Koenders vznik nové nevládní Globální komise pro stabilitu v kyberprostoru, která má doplňovat Skupinu vládních expertů OSN (GGE).
Zprávy GGE v letech 2010, 2013 a 2015 pomohly stanovit jednací agendu kyberbezpečnosti a nejnovější zpráva identifikovala soubor norem, které schválilo Valné shromáždění OSN.
Navzdory počátečnímu úspěchu však má GGE jistá omezení.
Její členové jsou technicky vzato spíše poradci generálního tajemníka OSN než národní vyjednavači vybavení plnými pravomocemi.
A třebaže se počet členů zvýšil z původních 15 na 25, většina zemí nemá v komisi zastoupení.
V pozadí GGE se však ukrývá obecnější otázka: mohou normy skutečně omezovat chování států?
Většina expertů se shoduje na tom, že globální úmluva o kyberprostoru by v současné době byla politicky neprůchodná (ačkoliv Rusko a Čína takové návrhy v OSN předložily).
Vedle formálních úmluv jsou tu však také normativní omezení pro státy, která rovněž obsahují kodexy chování, konvenční státní postupy a všeobecně sdílená očekávání vchodného chování ve skupině (jež vytvářejí zvykové právo).
Tato omezení se mohou lišit od globálních přes plurilaterální po bilaterální.
Co nám však o efektivitě normativních politických nástrojů říká historie?
V prvním desetiletí po Hirošimě se taktické jaderné zbraně všeobecně pokládaly za „normální“ a americká armáda vyzbrojila své jednotky nasazené v zahraničí jadernými děly, atomovými nášlapnými minami a jadernými protiletadlovými zbraněmi.
V letech 1954 a 1955 sdělil velitel Sboru náčelníků štábů prezidentu Dwightu Eisenhowerovi, že obrana vietnamského města Dien Bien Phu a příbřežních ostrovů nedaleko Tchaj-wanu se neobejde bez použití jaderných zbraní (Eisenhower tuto radu odmítl).
Rozvoj neformální normy nepoužívat jaderné zbraně tento stav postupem času změnil.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Thomas Schelling uvedl, že rozvoj normy nepoužívat jaderné zbraně představuje jeden z nejvýznamnějších aspektů kontroly zbraní v posledních 70 letech a že na politiky působí jako brzda.
U nových jaderných států typu Severní Koreje si však člověk nemůže být jistý, zda pro ně cena za porušení jaderného tabu nebude v porovnání s přínosy přijatelná.
Podobně se po první světové válce rozvinulo tabu vůči nasazování otravných plynů při válečných konfliktech a Ženevský protokol z roku 1925 zakázal používání chemických a biologických zbraní.
Dvě úmluvy ze 70. let pak zakázaly výrobu a skladování těchto zbraní, což zkomplikovalo nejen jejich používání, ale i samotné jejich držení.
Verifikační ustanovení jsou v případě Úmluvy o zákazu biologických zbraní slabá (jde o pouhé hlášení Radě bezpečnosti OSN) a zmíněná tabu nezabránila Sovětskému svazu, aby biologické zbraně v 70. letech dál držel a vyvíjel.
Stejně tak Úmluva o chemických zbraních nezabránila Saddámu Husajnovi ani Bašáru Asadovi v nasazení chemických zbraní proti vlastním občanům.
Obě konvence nicméně vytvořily rámec pro to, jak podobný postup vnímají ostatní.
Právě toto vnímání přispělo k ospravedlnění invaze do Iráku v roce 2003 a k mezinárodní likvidaci většiny syrských zbraní v roce 2014.
Za situace, kdy Úmluvu o zákazu biologických zbraní ratifikovalo 173 zemí, jsou státy, které chtějí takové zbraně vyvíjet, nuceny dělat to tajně a hrozí jim všeobecné mezinárodní odsouzení, pokud vyjdou najevo důkazy o těchto aktivitách.
Normativní tabu mohou získat na důležitosti také v kybernetické sféře, ačkoliv zde závisí rozdíl mezi zbraní a nezbraní na záměru a bylo by obtížné zakazovat – a zcela nemožné spolehlivě potírat – vývoj, držení nebo i implantaci určitých počítačových programů pro špionážní účely.
V tomto smyslu se úsilí o prevenci kybernetického konfliktu nemůže podobat kontrole jaderných zbraní, která se vyvíjela během studené války a zahrnovala komplikované smlouvy a podrobné verifikační protokoly.
Plodnějším přístupem k normativním kontrolám kybernetické války může být vytváření tabu nikoliv vůči zbraním, nýbrž vůči cílům.
Spojené státy prosazují názor, že zákon o ozbrojeném konfliktu (LOAC), který zakazuje předem promyšlené útoky na civilisty, platí i v kybernetickém prostoru.
V souladu s tím USA navrhly, aby se státy nezavazovaly k tomu, že nepoužijí kybernetické zbraně „jako první“, nýbrž k tomu, že během míru nepoužijí tyto zbraně proti civilním objektům.
Tento přístup k normám zaujala i GGE.
Tabu se dále posílí opatřeními zaměřenými na budování důvěry, jako jsou přísliby pomoci v oblasti soudního znalectví nebo nevměšování se do činnosti jednotlivých týmů CSIRT (Computer Security Incident Response Teams).
Zpráva GGE z července 2015 se zaměřila spíše na omezení útoků na určité civilní cíle než na zavržení určitého konkrétního kodexu.
Na schůzce amerického prezidenta Baracka Obamy a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v září 2015 se oba představitelé dohodli, že vytvoří expertní komisi, která bude návrh GGE zkoumat.
Zprávu GGE následně přijali vedoucí představitelé skupiny G-20 a předložili ji Valnému shromáždění OSN.
K útoku na ukrajinskou energetickou soustavu došlo v prosinci 2015, krátce po předložení zprávy GGE, a v roce 2016 Rusko nepřistupovalo k americkému volebnímu procesu jako ke chráněné civilní infrastruktuře.
Rozvoj normativních omezení kybernetických zbraní je tak i nadále pomalým – a v tuto chvíli také neúplným – procesem.
Čtyři priority globální strategie boje proti pandemii
BRUSEL – Na jedné straně ztichlé ulice a prázdná náměstí evropských měst, na druhé straně překotně tepající, bolestná realita evropských nemocnic.
Kontrast, z něhož se svírá srdce.
A nejedná se přitom jen o Evropu, vždyť onemocnění COVID-19 drží v šachu celosvětové společenství beze zbytku.
Již nyní je zřejmé, že tato pandemie náš svět změní.
Avšak přesná povaha této změny závisí na rozhodnutích, která učiníme právě dnes.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Na koronavirus je třeba nahlížet jako na společného nepřítele ohrožujícího svět jako celek.
Nejsme ve válce, nicméně potřebné zdroje je třeba mobilizovat, jako bychom se ve válečném stavu nacházeli.
V krizové situaci nám ovšem instinkt velí, abychom se odřízli od okolního světa a starali se každý o sebe.
Taková reakce je pochopitelná, avšak předem odsouzená k nezdaru.
Budeme-li totiž každý bojovat na vlastní pěst, je prakticky jisté, že boj bude delší a cena v podobě lidských životů i ekonomických nákladů vyšší.
Tváří v tvář nepříteli se začínají objevovat nacionalistické reakce, ale porazit koronavirus dokážeme pouze na základě koordinované přeshraniční činnosti – v Evropě i mimo ni.
Potřebujeme společný mezinárodní přístup, abychom dokázali pandemii čelit a současně byli schopni poskytovat pomoc nejzranitelnějším skupinám obyvatel, v neposlední řadě i v rozvojových zemích a v oblastech zasažených konflikty.
Během svých nedávných jednání s ministry zahraničí zemí G7 i s mnoha dalšími politiky jsem na toto téma kladl důraz.
Evropská unie nesmí zůstat pozadu a je odhodlána být součástí společného úsilí.
Je načase dát najevo, že solidarita není jen prázdné slovo.
V Evropě je solidarita naštěstí již nyní skutečností: Francie a Rakousko posílají více než tři miliony ochranných roušek do Itálie, zatímco Německo přijímá a ošetřuje pacienty z Francie a Itálie.
Máme za sebou první fázi, v níž byla přijímána rozhodnutí na úrovni jednotlivých zemí, rozhodnutí zaměřená mnoha různými směry.
Do nadcházející fáze již směřujeme společně a EU má v tomto ohledu ústřední úlohu.
EU proto posiluje svou činnost a přijímá rozhodnutí, jimiž usnadňuje společné pořizování životně důležitého zdravotnického vybavení, zajišťuje společný impuls pro ekonomiku a zprostředkovává koordinované konzulární úsilí, pokud jde o repatriaci občanů EU uvízlých ve třetích zemích.
V návaznosti na virtuální zasedání Evropské rady se čelní představitelé EU dohodli, že zintenzivní společné úsilí, což bude mimo jiné obnášet vytvoření evropského systému řízení krizí a vytyčení společné strategie pro řešení krize způsobené koronavirem.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Krize způsobená onemocněním COVID-19 není bitvou mezi zeměmi nebo systémy.
V různých fázích pandemie byla navázána a funguje reciproční pomoc mezi Evropou, Čínou a dalšími zeměmi, což dokazuje vzájemnou podporu a solidaritu.
EU pomáhala Číně v době, kdy se toto onemocnění začalo na začátku roku šířit, a nyní je to Čína, která vysílá zařízení a lékaře s cílem pomoci postiženým zemím po celém světě.
Jedná se o konkrétní příklady celosvětové solidarity a spolupráce a je třeba, aby se staly běžnou praxí.
Na COVID-19 je možné nahlížet tak, že urychluje historii.
Bez ohledu na to, jaké změny nás čekají, EU musí být i nadále sjednocujícím aktérem, který bude podporovat společné úsilí s Čínou a Spojenými státy při řešení pandemie a jejích důsledků.
Pouze v případě, že se budou tyto tři mocnosti ubírat stejným směrem, mohou skupina G20 a Organizace spojených národů významným způsobem pomoci.
Kromě mezinárodní koordinace mezi vládami je třeba také zintenzivnit spolupráci mezi vědci, ekonomy a tvůrci politik.
Během finanční krize v roce 2008, kdy globální ekonomika zažívala volný pád, hrála skupina G20 klíčovou roli při její záchraně.
Nyní v tomto ohledu znovu naléhavě potřebujeme globální vedení.
V oblasti celosvětové spolupráce byly stanoveny čtyři hlavní priority.
Zaprvé je třeba sdílet zdroje, abychom zajistili výrobu nových léků a očkovací látky, na něž by mělo být nahlíženo jako na globální veřejný statek.
Zadruhé musíme omezit hospodářské škody koordinací fiskálních a měnových stimulačních opatření a ochranou globálního obchodu se zbožím.
Zatřetí bychom měli naplánovat koordinované znovuotevření hranic, jakmile nám k tomu dají zdravotnické orgány zelenou.
A konečně pak musíme společně bojovat proti dezinformačním kampaním.
Výsledky nedávného virtuálního summitu skupiny G20 se obecně nesou v tomto duchu.
Globální a mnohostranné iniciativy však budou muset být zachovány a v nadcházejících dnech a týdnech v plném rozsahu provedeny.
Ve chvílích, kdy se virus šíří po celém světě, musíme věnovat zvláštní pozornost jeho rostoucímu dopadu na nejzranitelnější země, kde hrozí, že prohloubí stávající bezpečnostní krize.
V Sýrii, Jemenu, v pásmu Gazy a v Afghánistánu jsou již miliony lidí vystaveny utrpení v důsledku léta trvajících konfliktů.
Zkuste si představit, co by následovalo, kdyby se koronavirus objevil v uprchlických táborech v těchto regionech, v nichž jsou hygienické a zdravotní služby již nyní přetížené a humanitární pracovníci mají potíže s poskytováním pomoci.
A samozřejmě zásadně důležité je nezapomenout na Afriku.
Země tohoto kontinentu, které v letech 2014–2016 prošly epidemií Eboly a dalších onemocnění, mají určité zkušenosti, které Evropě chybějí.
Tamější zdravotní systémy jsou však nadále celkově nedostatečné a počty nakažených osob rostou.
V mnoha rozvojových zemích lidé často nemají na vybranou a každý den musí ven, aby si obstarali živobytí v rámci neformální ekonomiky.
A co hůře, v situaci, kdy není k dispozici tekoucí voda a rodiny obvykle žijí ve stísněných podmínkách, může být mnohem složitější zajistit mytí rukou a omezení sociálních kontaktů.
K vítězství v této bitvě budou zapotřebí finanční prostředky.
Rozvojové země jsou kriticky závislé na třech zdrojích finančních prostředků: zahraniční investice, remitence a cestovní ruch.
Všechny tři však nyní utržily těžkou ránu.
Kapitálové toky klesly celkově o 60 %, neboť investoři se přesunuli do bezpečných zón a migrující pracovníci přišli o práci, takže již nemohou posílat peníze domů.
Čelíme celosvětové recesi a má-li se zabránit hospodářskému krachu v rozvojových zemích, bude nutné zajistit značnou finanční podporu a poskytování úvěrů – a to brzy.
Jedinou schůdnou cestou vpřed je koordinace mezi centrálními bankami a mezinárodními finančními institucemi.
A konečně je zde záblesk naděje v těchto těžkých časech v podobě možného ukončení některých dlouhotrvajících konfliktů.
Byly již zaznamenány určité pozitivní signály spolupráce mezi rivaly.
Například Spojené arabské emiráty a Kuvajt nedávno vyslaly pomoc do Íránu, který je onemocněním COVID-19 mimořádně těžce zasažen.
Nikdo si totiž nemůže dovolit bojovat na více frontách současně.
A jak zaznělo v naléhavé výzvě generálního tajemníka OSN Antonia Guterrése, měli bychom se dnešní krize chopit jako příležitosti k obnovení míru.
Svět na vznikající krizi reagoval zpočátku nekoordinovaně, příliš mnoho zemí přehlíželo varovná znamení a potýkalo se s ní osamoceně.
V tuto chvíli je však již jasné, že jediným možným východiskem z této krize je východisko společné.
Globální veřejné statky: chybějící článek
Globální hrozby a odměny v roce 2011
NEW YORK – Vyhlídky globální ekonomiky na rok 2011 jsou zčásti vyhlídkami na pokračování trendů započatých v roce 2010.
Ty tvoří: chudokrevné oživení ve tvaru U a pod úrovní trendu ve vyspělých zemích, zatímco firmy a domácnosti pokračují v ozdravování svých bilancí, a silnější oživení ve tvaru V v zemích rozvíjejících se trhů, vycházející z pevnějších makroekonomických, finančních a politických fundamentů.
To v součtu přináší globálnímu hospodářství téměř 4% roční růst, přičemž vyspělé ekonomiky rostou asi o 2 % a země rozvíjejících se trhů asi o 6 %.
Tento scénář ovšem má svá rizika negativního a pozitivního vývoje.
Co se týče negativních vyhlídek, jedním z nejvýznamnějších rizik je další finanční nákaza v Evropě, budou-li se problémy eurozóny šířit do Portugalska, Španělska a Belgie – což se zdá pravděpodobné.
Vzhledem k aktuální výši oficiálních zdrojů, jimiž disponují Mezinárodní měnový fond a Evropská unie, se dnes Španělsko sice jeví jako příliš velké na to, aby padlo, avšak zároveň příliš velké na to, aby se dalo sanovat.
Další negativní riziko pro globální růst představují Spojené státy.
V roce 2011 zřejmě USA čeká dvojitý propad na trhu s bydlením, vysoká nezaměstnanost a chabá tvorba pracovních míst, úporné zadrhávání úvěrů, díry zející v rozpočtu na státní i místní úrovni a vyšší výpůjční náklady v důsledku chybějící fiskální konsolidace federální vlády.
Na obou březích Atlantiku bude navíc omezený růst úvěrů, jelikož řada finančních ústavů v USA i v Evropě k půjčování nadále přistupuje s ostražitostí vůči riziku.
Průtahy při zpřísňování politik v Číně a dalších ekonomikách rozvíjejících se trhů by zase mohly vyvolat vzestup inflace, která si vynutí důraznější zásah později, přičemž zejména Čína riskuje tvrdé přistání.
Existuje také riziko špatného řízení přílivů kapitálu na rozvíjející se trhy, které by podnítilo vznik bublin úvěrů a aktiv.
Další nárůsty cen ropy, energií a komodit by nadto mohly vyústit v záporné směnné relace a úbytek reálného disponibilního příjmu v zemích, které jsou čistým dovozcem komodit, a zároveň na rozvíjejících se trzích zesílit inflační tlaky.
Navíc přetrvají silná měnová pnutí.
Země s rozsáhlými deficity běžného účtu potřebují nominální a reálnou devalvaci (aby si zachovaly růst skrze čisté vývozy, dokud zkracování dluhové páky v soukromém i veřejném sektoru drží domácí poptávku na nízké hladině), kdežto přebytkové země (především rozvíjející se trhy) se měnovými intervencemi brání nominálnímu zhodnocování a sterilizovanými intervencemi vzdorují reálnému zhodnocování.
To schodkové země nutí ke korekcím reálných směnných kurzů prostřednictvím deflace – a tedy zvyšováním váhy břemene veřejného i soukromého zadlužení, které může vést až k neřízeným insolvencím.
Kromě toho hrozí několik významných geopolitických rizik, mimo jiné vojenský střet mezi Severní a Jižní Koreou a přetrvávající možnost, že by Izrael – anebo dokonce USA – nasadil vojenské síly, aby zakročil proti íránskému jadernému programu.
Dále je tu politický a ekonomický rozvrat v Pákistánu a hrozba kybernetických útoků – kupříkladu jako odveta za trestní řízení proti WikiLeaks.
Pomalejší snižování zadluženosti v USA – vzhledem k fiskální stimulaci vycházející z rozšíření dávek v nezaměstnanosti na 13 měsíců, snížení daně ze mzdy a zachování současných sazeb daně z příjmu na další dva roky – by mohlo tvůrce politik ukolébat a podsunout jim domněnku, že velké nevyváženosti daňové soustavy a běžného účtu mohou pokračovat donekonečna.
To by ve střednědobém výhledu mohlo vyvolat finanční stres – a v krátkodobém ochranářské tlaky.
Konečně existuje riziko, obzvláště v USA, že v konfrontaci s politickou opozicí vůči fiskální konsolidaci se cestou nejmenšího odporu stane pokračující monetizace fiskálních schodků.
V posledku (jakmile se zmírní ochablost na trzích zboží a práce) by to tlačilo nahoru inflační očekávání – a výnosové křivky.
Jsou tu ale i rizika pozitivního vývoje.
Podnikový sektor USA je silný a velice ziskový, díky masovému odložení pracovních sil, což vytváří prostor pro to, že by rozšíření kapitálových výdajů a nabírání nových pracovníků v roce 2011 přispělo k výraznějšímu růstu HDP nad úrovní trendu.
Obdobně platí, že eurozóna, tlačená Německem, by sebou mohla trhnout směrem k těsnější ekonomické a politické unii (především určité formě fiskální unie), čímž by zarazila problémy na své periferii.
Růst v Německu a v „jádru“ eurozóny by přitom mohl dále akcelerovat, vzhledem k síle rozvíjejících se trhů, které možná prokážou ještě větší odolnost a stanou se oporou svižnější globální expanze.
Oslabování rizik negativního vývoje a příjemných překvapení ve vyspělých i rozvíjejících se ekonomikách by mohlo vést k dalšímu zesílení poptávky po rizikových aktivech (akciích a úvěrech), což by díky efektu bohatství a nižším výpůjčním nákladům posílilo ekonomické oživení.
Pozitivní přeliv vlivu spotřeby na produkci, zaměstnanost a tvorbu příjmu – jak uvnitř jednotlivých zemí, tak napříč zeměmi skrze obchodní kanály – by mohl dále zvýšit tempo globálního růstu, zejména pokud měnové politiky ve většině vyspělých zemí zůstanou volnější, než se očekává, což by podpořilo reflaci, a tedy poptávku a růst.
Vždyť po čtyřech letech (2007-2010) recese či chatrného oživení probíhá ozdravování bilancí, byť ještě není u konce, a mohlo by ve vyspělých zemích vyústit v menší míru úspor a vyšší výdaje a tím podpořit růst.
Škody napáchané finanční krizí přetrvávají, ale silnější růst dokáže zacelit mnoho ran, zejména ty, které vycházejí ze zadluženosti.
Prozatím jsou rizika negativního a pozitivního vývoje světové ekonomiky v rovnováze.
Pokud ale rozumné vládní politiky ve vyspělých a významných rozvíjejících se ekonomikách potlačí rizika negativního vývoje, která kvůli nejistotě v oblasti politického vývoje a politických strategií převládají v první polovině letošního roku, mohlo by se v druhé půli roku 2011 uchytit odolnější globální ekonomické oživení a směřovat do roku 2012.
Naděje přírodních zdrojů
WASHINGTON – Když země během jediného roku zvýší své daňové příjmy na čtyřnásobek, je načase zbystřit pozornost.
Právě takového nárůstu výnosu z daní dosáhla Ghana v období 2010 až 2011, díky příjmům z tamních těžebních odvětví.
Ghana není jediná.
Do zvyšujících se daňových příjmů rozvojových zemí bohatě obdařených přírodními zdroji se promítají nejen vyšší komoditní ceny, ale i mezinárodní pravidla, která zlepšila finanční transparentnost v ropných, plynařských a důlních odvětvích a výrazně omezila příležitosti ke krácení daní.
Tato pravidla se také objevila na jednom z předních míst programu nedávného summitu G8 v Severním Irsku.
Je důležité tyto snahy ocenit – a žádat ještě víc.
Mezinárodní komoditní trhy jsou pod tlakem.
Od roku 2000 jsou ceny na stoupající trajektorii, přičemž finanční krize roku 2008 přerušila svižně rostoucí poptávku jen nakrátko.
Jedním zřejmým důsledkem je mimořádná nestálost cen.
Současně sílí pobídky ke vstupu na nelegální trhy: nezákonně se obchoduje se zhruba 20 % celosvětového trhu s koltanem, drahým kovem používaným v mobilních komunikacích.
Větší finanční transparentnost je v zemích bohatých na zdroje důležitým krokem k lepším trhům a dobré správě, protože znamená méně korupce, podvodů a daňových úniků, jakož i silnější účast veřejnosti a pevnější demokratické instituce.
Férové kontrakty navíc mohou stabilizovat příjmy producentských zemí.
Robustní těžební průmysl a investice do udržitelného rozvoje by skutečně vzpružily ekonomické vyhlídky zhruba stovky rozvojových zemí bohatých na přírodní zdroje a jejich přibližně 3,5 miliardy obyvatel.
První pokroky v tomto úsilí jsou působivé.
Nedávno například Iniciativa těžebních odvětví za transparentnost (EITI) zlepšila svůj standard zavedením požadavku na zveřejňování firemních odvodů a státních příjmů.
V současnosti nároky EITI splňuje 23 zemí, mimo jiné Ázerbájdžán, Ghana, Irák, Nigérie a Norsko; členství zemí, které podmínky nesplňují, bylo pozastaveno.
Úhrn vykazovaných odvodů činí asi bilion dolarů.
Pravidla transparentnosti v těžebních odvětvích obsahuje také oddíl 1504 amerického Doddova-Frankova zákona z roku 2010.
Společnosti podílející se na komerčním dobývání ropy, zemního plynu či nerostů musejí americké Komisi pro cenné papíry a burzy (SEC) předkládat výroční zprávy, v nichž přiznají odvody ve prospěch vlád.
Nejčerstvěji Evropský parlament zkraje měsíce schválil ambiciózní nová pravidla transparentnosti pro těžební průmysl (včetně sektoru lesnictví).
Jelikož tato pravidla podporuje OECD a Mezinárodní měnový fond, společně s řadou nevládních organizací a dobrovolných sdružení, jejich odpůrci – například Americký ropný institut, který podal žalobu proti SEC – pravděpodobně neuspějí.
Naopak transparentnost v sektoru přírodních zdrojů by se neměla omezovat na vykazování odvodů.
Samozřejmě, významnou výzvou zůstává nedodržování pravidel.
Je povzbudivé, že Rusko podepsalo Deklaraci G8 z Lough Erne o transparentnosti odvodů těžebního průmyslu, ale globální tržní síla velkých rozvíjejících se ekonomik by i nadále mohla brzdit mezinárodní koordinaci.
Ještě důležitější je, že k dosažení dobré správy v rozvíjejících se ekonomikách a rozvojových zemích je nezbytný řádně funkční fiskální systém, legislativa podporující udržitelný těžební průmysl a „inkluzivní“ instituce prosazující transparentnost, účast dotčených stran a spravedlivý rozvoj.
Co se týče využívání přírodních zdrojů, potíže tkví především v globální souvislosti zdrojů – tedy v interakci mezi různými zdroji nezbytnými k produkci surovin pro výrobu paliv a energie, průmyslových vstupů a potravin.
Často diskutovaná souvislost „energie-voda-potraviny“ platí i pro nerostné zdroje a využívání půdy, takže se jí těžební odvětví musejí zaobírat.
Podle deklarace G8 by převody půdy měly být transparentní a ctít práva místních komunit, mezi něž patří přístup k vodě a potravinová bezpečnost.
V oblasti finanční transparentnosti a využívání zdrojů je zapotřebí silnější koordinace a vůdcovství, pro něž hovoří vyhlídky na snížení závislosti na rozvojové pomoci a nárůst příjmů v rozvojových zemích obdařených přírodními zdroji.
Konkrétně by se měly odkrývat všechny finanční transakce související s návaznými činnostmi v hodnotovém řetězci, včetně těch, které uskutečňují státní podniky a fondy svrchovaného majetku.
Z činností, jež v řetězci těžbě předcházejí, by se měly zahrnout mezinárodní trhy v oblasti recyklace a likvidace odpadu.
To by zároveň přispělo ke zvýšení efektivního nakládání s přírodními zdroji.
Dalším krokem by bylo rozšířit transparentnost na související kontrakty a veřejné rozpočty, jakož i vyvinout koordinovanou snahu poskytovat pomoc rozvíjejícím se ekonomikám.
Co se týče udržitelné správy přírodních zdrojů, významným nástrojem k prosazování národních akčních plánů by se mohl stát postup EITI stavějící na zainteresovaných stranách.
Obdobně by měl být vytvořen otevřený mezinárodní datový portál věnovaný využívání přírodních zdrojů, který by shromažďoval stěžejní údaje nasbírané geologickými agenturami a organizacemi, jako je Organizace OSN pro výživu a zemědělství a Mezinárodní energetická agentura, jakož i údaje o tlaku využívání přírodních zdrojů na životní prostředí a koeficienty produkce v oblastech s vysokou koncentrací zdrojů.
Rozvojové země bohatě obdařené přírodními zdroji by navíc mohly zavést daně z jejich dobývání a podpořit nové fiskální systémy prosazující vysoké standardy pro pracovní síly, potírání chudoby, vzdělávání, výzkum a inovace.
Ke stěžejním doprovodným iniciativám na mezinárodní úrovni by mohla patřit fóra pro škálu stran zainteresovaných na udržitelném využívání přírodních zdrojů a mezinárodní dohoda o kovech, která by prosazovala recyklaci a řízení materiálových toků za účasti průmyslu.
V dlouhodobějším výhledu by mělo být cílem uzavřít mezinárodní dohodu o správě přírodních zdrojů.
Vzdor pozitivním vyhlídkám rozvojových zemí obdařených přírodními zdroji, udržitelná správa přírodních zdrojů vyžaduje, podobně jako snaha prosadit finanční transparentnost, globální koordinaci.
Konec těstovin?
PRAHA – Nedílnou součástí interpretace globálního oteplování jsou už dlouho strašidelné historky.
Již v roce 1997 nám Al Gore sdělil, že globální oteplování zesílí a zintenzivní větry související s meteorologickým jevem El Niño.
To se nestalo.
Greenpeace a mnoho dalších organizací nám léta tvrdilo, že nás čekají prudší hurikány.
Ve skutečnosti celková globální energie hurikánů v posledních šesti letech klesla na nejnižší úroveň od 70. let, přičemž Spojené státy zažívají nejdelší absenci silných hurikánů v dějinách (když zranitelné východní pobřeží Spojených států zasáhla v říjnu vichřice Sandy, byla to „superbouře“, nikoliv hurikán).
Strašení tím však nekončí.
Světový fond na ochranu přírody v roce 2004 deklaroval, že lední medvědi do konce století vyhynou a že kalamita začne v Hudsonově zálivu, kde se do roku 2012 přestanou medvědi množit.
Medvědi se množí dodnes.
A množí se také historky, že globální oteplování rozšíří malárii do Evropy či do Vermontu.
I v tomto případě však důkazy neodpovídají obavám; počet úmrtí na malárii ve skutečnosti v posledních deseti letech klesl o více než 25%.
Je pochopitelné, že experti vystrašení z globálního oteplování a frustrovaní téměř úplnou absencí politického zájmu či řešení vidí v přehánění snadnou cestu, jak si získat pozornost.
Problém je v tom, že když se později ukáže, že jsou tyto strašidelné historky nepravdivé, začnou být lidé méně ochotní naslouchat i rozumným argumentům o globálním oteplování.
Skepse v otázce globálního oteplování se skutečně nesnižuje, nýbrž zvyšuje, poněvadž falešné poplachy znějí stále pronikavěji.
Navíc platí, že když se globální oteplování vydává za hlavní příčinu prakticky všech problémů, bývá jako řešení téměř automaticky předkládáno snížení emisí CO2, přestože je to často nejpomalejší a nejnákladnější způsob, jak dosáhnout nejmenšího přínosu.
Vezměme si například nejnovější přehnanou informaci o globálním oteplování: článek z Newsweeku, který ukřičeně hlásá, že stoupající teploty předznamenávají „konec těstovin“.
Všechny hlavní obilniny – rýže, kukuřice a pšenice – trpí globálním oteplováním už dnes, vysvětluje článek, avšak pšenice je na vysoké teploty nejnáchylnější.
S rostoucí teplotou se tedy dočkáme „otřesně vysokých cen“ těstovin a chleba.
Ústřední poselství článku je přímočaré: „Chceme-li my lidé dál jíst těstoviny, budeme muset podniknout mnohem agresivnější kroky proti globálnímu oteplování.“
Tento argument je téměř kompletně mylný.
Výnosy všech hlavních plodin v posledních desetiletích dramaticky stoupají díky nástupu odrůd s vyšším výnosem a širšímu používání hnojiv, pesticidů a zavlažování zemědělci.
Oxid uhličitý se navíc chová jako hnojivo a zvýšení jeho koncentrace pravděpodobně zvýšilo v posledních 30 letech výnosy o více než 3%.
Rostoucí teploty ve skutečnosti některým plodinám uškodí a jiným prospějí.
A protože se většina plodin už dnes pěstuje tam, kde se jim daří nejlépe, není žádné překvapení, že zvyšování teplot podle klimatických modelů sníží výnosy těchto plodin, pokud toho zemědělci změní jen málo nebo vůbec nic.
Ve skutečnosti se však zemědělci adaptují, zejména když na to budou mít celé století.
Budou sadit dříve, pěstovat teplomilnější odrůdy nebo úplně změní složení pěstovaných plodin.
A když začne být pěstování pšenice a jiných obilnin možné i v severnějších oblastech Kanady a Ruska, otevře se ještě více příležitostí.
Největší studie vypracovaná Mezinárodním institutem pro aplikovanou systémovou analýzu zohledňuje teplotní dopady, fertilizační efekt CO2 i adaptaci a u produkce obilnin předpokládá do roku 2050 zvýšení o 40,7%.
Nebýt globálního oteplování, dosáhla by produkce možná ještě o půl procentního bodu výš.
I při globálním oteplování se však ceny s největší pravděpodobností o něco málo sníží.
Naše dodávky nudlí jsou v bezpečí.
To samozřejmě neznamená, že globální oteplování nemá na plodiny žádný dopad.
Produkce se zaměří na nové odrůdy a přesune se z tropů, z čehož vyplývají ještě vyšší výnosy v rozvinutých zemích, ale pomalejší růst výnosů v zemích rozvojových.
V případě pšenice je dokonce pravděpodobné, že některé části Afriky jednoduše nedokážou udržet produkci.
Snižování emisí CO2 je však mimořádně neefektivní způsob, jak pomoci chudým a hladovým lidem světa.
I kdyby se nám podařilo – s velmi vysokými náklady – zajistit podstatné snížení emisí, dosáhli bychom tím pouze o něco málo pomalejšího vzestupu globálních teplot.
Přitom například používáním biopaliv v podstatě spalujeme v našich autech jídlo, což žene vzhůru ceny potravin a zvyšuje počet hladovějících lidí.
Mnohem většího užitku bychom dosáhli, kdybychom se zaměřili na otázku, jak umožnit chudým zemím využívat výhod extra hnojení prostřednictvím CO2 a současně se adaptovat na problémy způsobené vyššími teplotami.
To znamená více investovat do výzkumu plodin s cílem vyvinout odolnější odrůdy s vyšším výnosem a současně zvýšit dostupnost zavlažování, pesticidů a hnojiv.
I ty nejchudší kouty rozvojového světa navíc budou do poloviny století mnohem bohatší než dnes; většina lidí bude bydlet ve městech a vydělávat si na živobytí jinde než v zemědělství.
Jejich spotřeba pšenice pak stejně jako v dnešních rozvinutých státech nebude záviset na tom, kolik pšenice se vypěstuje v jejich zemi, nýbrž na globálních cenách potravin a lokálních příjmech.
To podtrhuje důležitost úsilí o volný obchod, který umožní levnější zemědělskou produkci a současné zvýšení mezd v nezemědělských sektorech.
Strašení globálním oteplováním jen přesunuje těžiště naší pozornosti na nejméně efektivní metody pomoci.
Kvas krizí za krizí
NEW YORK – Ve stínu eurokrize a amerického fiskálního útesu je snadné přehlížet dlouhodobé problémy globální ekonomiky.
Zatímco se zaměřujeme na bezprostřední hrozby, nepřestávají ovšem kvasit.
Ignorujeme je na vlastní nebezpečí.
Tím nejvážnějším je globální oteplování.
Přestože slabá výkonnost globálního hospodářství vyústila v odpovídající zpomalení nárůstu uhlíkových emisí, znamená to v úhrnu jen krátkou úlevu.
Přitom zdaleka nedosahujeme žádoucí křivky: protože se s reakcí na změnu klimatu tak loudáme, dosažení cílové meze vzestupu globální teploty o dva stupně Celsia bude vyžadovat prudké snížení emisí v budoucnu.
Občas slyšíme, že vzhledem k ekonomickému zpomalení bychom globální oteplování měli odsunout stranou.
Právě naopak, modernizace globální ekonomiky kvůli změně klimatu by pomohla oživit agregátní poptávku a růst.
Vzhledem k tempu technologické proměny a globalizace jsou nezbytné svižné strukturální změny ve vyspělých i rozvíjejících se zemích.
Takové změny mohu být traumatické a trhy si s nimi ne vždy dobře poradí.
Tak jako Velká hospodářská krize vzešla zčásti z nesnází při přechodu od venkovské, zemědělské ekonomiky k městskému, výrobnímu hospodářství, tak i dnešní problémy zčásti vyrůstají z nutnosti posunout se od výroby ke službám.
Musí vzniknout nové firmy, leč moderním finančním trhům jdou od ruky spíš spekulace a vykořisťování než poskytování finančních prostředků novým podnikům, zejména malým a středním společnostem.
Taková transformace navíc vyžaduje investice do lidského kapitálu, jež si jednotlivci často nemohou dovolit.
Ke službám, o které mají lidé zájem, patří zdravotnictví a vzdělávání, dva sektory, v nichž přirozeně hraje důležitou úlohu vláda (vzhledem k tržním nedokonalostem, jež jsou těmto sektorům vlastní, a obavám o rovnost).
Před krizí roku 2008 se hodně hovořilo o globálních nevyváženostech a tom, že je nezbytné, aby země s obchodními přebytky jako Německo a Čína zvýšily svou spotřebu.
Tento problém nezmizel; vždyť skutečnost, že Německo neřeší svůj chronický externí přebytek, je nedílnou součástí krize eura.
Čínský přebytek jako podíl HDP sice poklesl, ale jeho dlouhodobé důsledky se teprve plně projeví.
Celkový obchodní deficit Ameriky se nevytratí bez posílení domácích úspor a podstatnější změny globálního měnového uspořádání.
To prvé by negativně přispělo ke zpomalení země a ani jedno není na obzoru.
Jak bude Čína zvyšovat svou spotřebu, nebude nutně nakupovat víc zboží ze Spojených států.
Ve skutečnosti je pravděpodobnější, že zvýší spotřebu u neobchodovatelných statků, například zdravotní péče a vzdělávání, což vyvolá hluboká narušení globálního dodavatelského řetězce, zejména v zemích, které čínským producentům výroby na export dodávaly vstupy.
Nakonec tu máme celosvětovou krizi spočívající v nerovnosti.
Problém není jen v tom, že nejvyšší příjmové skupiny pobírají největší díl ekonomického koláče, ale také v tom, že ti uprostřed nemají podíl na hospodářském růstu a zároveň v mnoha zemích sílí chudoba.
Rovnost příležitostí v USA byla odhalena jako mýtus.
Přestože Velká recese tyto trendy zjitřila, byly zjevné už dlouho před jejím propuknutím.
Tvrdím ostatně (a spolu se mnou i další), že jednou z příčin ekonomického zpomalení je právě narůstající nerovnost, která je zčásti důsledkem probíhajících hlubokých strukturálních změn globální ekonomiky.
Ekonomický a politický systém, který neprospívá většině občanů, není dlouhodobě udržitelný.
V posledku se důvěra v demokracii a tržní hospodářství rozdrolí a legitimita stávajících institucí a pořádků bude zpochybněna.
Dobrou zprávou je, že v posledních třech desetiletích se výrazně zúžila mezera mezi rozvíjejícími se a vyspělými zeměmi.
V chudobě nicméně stále žijí stamiliony lidí a došlo jen k malému pokroku při zkracování mezery mezi nejméně vyspělými zeměmi a ostatními.
Tady sehrávají svou roli neférové obchodní dohody, včetně přetrvávajících neospravedlnitelných zemědělských dotací, které srážejí ceny, na nichž mnozí z nejchudších závisejí.
Vyspělé země doposud nesplnily slib, který daly v Dauhá v listopadu 2001, že vytvoří obchodní režim podporující rozvoj, ani závazek přijatý na summitu G8 v Gleneagles roku 2005, že zajistí podstatně více peněz na pomoc nejchudším zemím.
Trh sám o sobě žádný z těchto problémů nevyřeší.
Globální oteplování je typický příklad „veřejného statku“.
Aby proběhly strukturální transformace, jež svět potřebuje, je nezbytné, aby na sebe aktivní úlohu vzaly vlády – v době, kdy v Evropě i USA sílí požadavky na osekávání výdajů.
V zápase s dnešními krizemi bychom si měli klást otázku, zda nereagujeme způsoby, které zhoršují naše dlouhodobé problémy.
Cesta vytýčená schodkovými jestřáby a zastánci úsporných opatření oslabuje ekonomiku současnosti a zároveň podrývá vyhlídky do budoucna.
Ironie je v tom, že za situace, kdy největším problémem dneška je nedostatečná agregátní poptávka, existuje alternativa: investovat do budoucnosti, a to způsoby, které nám zároveň pomůžou vypořádat se s problémy globálního oteplování, celosvětové nerovnosti a chudoby a s nezbytností strukturální změny.
Z frontových linií boje proti změně klimatu
MANILA/SAN JOSÉ – Vysocí představitelé 175 stran podepsali 22. dubna globální dohodu o změně klimatu, dohodnutou v prosinci v Paříži, čímž vytvořili rekord pro přijetí mezinárodního ujednání.
Projev podpory je povzbudivý.
Dává naději, že hybná síla, která vedla k průlomové prosincové dohodě, zůstává neoslabená.
Dosažení dohody v Paříži bylo ale jen prvním krokem na dlouhé cestě k ochraně globálního klimatu a nejohroženějších zemí světa.
Druhým bylo její slavnostní podepsání.
Dalším je ratifikační proces.
Aby dohoda vstoupila v účinnost, bude ji muset ratifikovat 55 zemí, na něž připadá alespoň 55 % globálních emisí.
Dobrou zprávou je, že tento proces už probíhá.
V únoru se Fidži stalo prvním státem, který úmluvu ratifikoval a následovaly tři další malé ostrovní státy.
Všechny čtyři jsou členy Fóra klimaticky zranitelných, skupiny 43 zemí – včetně Kostariky a Filipín, jež zastupujeme – v přední linii boje proti změně klimatu.
V Paříži členové fóra neúnavně prosazovali dohodu a teď uděláme vše, co je v našich silách, pro uspíšení jejího vstupu v účinnost.
Pařížská dohoda nabízí světu nejlepší naději na zpomalení a úplné zastavení změn našeho klimatu.
Ponecháno bez omezení, globální oteplování ohrozí zdraví a bezpečí našich obyvatel, poškodí ekosystémy, na nichž jsme závislí, a vyvoláním vzestupu hladin moří vystaví riziku samotnou existenci některých zemí.
Platí ovšem, že chceme-li zápas se změnou klimatu vyhrát, pařížská dohoda stačit nebude.
Dobrovolné závazky ke snižování emisí, obsažené v takzvaných zamýšlených národně určených příspěvcích (INDCs), jež před dovršením rozhovorů předložilo 187 zemí, nepostačí k tomu, aby nebezpečné změně klimatu zabránily.
Pro země, které jsou škodlivými důsledky globálního oteplování nejzranitelnější, je potřeba udělat mnohem víc, máme-li předejít katastrofálním dopadům.
Prvotní propočty ukazují, že kdyby se všechny INDCs plně realizovaly, průměrné globální teploty by se přesto do konce století zvýšily na 2,7stupně Celsia nad předprůmyslové úrovně.
To jde výrazně nad už beztak nebezpečný strop dvou stupňů, který byl stanoven roku 2009 v Kodani a zanesen do pařížské dohody.
Nový výzkum, vypracovaný organizací Climate Interactive a Sloanovou fakultou obchodu univerzity MIT, naznačuje, že by teploty mohly vystoupat ještě výš – o 3,5stupně Celsia.
Fórum klimaticky zranitelných už dlouho tvrdí, že i při oteplení o dva stupně hrozí některým zemím riziko vzniku nesnesitelných podmínek.
Zasazovalo se proto za omezení vzestupu teploty na 1,5 stupně – a tato aspirace byla díky jeho úsilí zahrnuta do pařížské dohody.
Tento zdánlivě malý rozdíl má veliký význam.
Jak dokládá nedávný výzkum, měl by dramatický a měřitelný vliv na extrémní povětrnostní události, dostupnost vody, výnosy sklizní, degradaci korálových útesů a vzestup hladin moří.
Nejvíce ohrožení přitom budou nejzranitelnější lidé – ženy na venkově, nemocní, staří a nejmenší děti.
Pro nejzranitelnější země světa není omezení vzestupu teplot na 1,5stupně jen aspirací; je to otázka přežití.
Jedná se o ambiciózní cíl.
Zranitelné rozvojové země jsou ale odhodlané pomoci k jeho dosažení.
Skupina V20, složená z ministrů financí zranitelných států, se nedávno zavázala zavést během deseti let napříč 43 trhy mechanismy ocenění uhlíku.
Přislíbili jsme rovněž, že zlepšíme finanční účetnictví, aby se do tvorby hospodářských politik promítly náklady vyvolané změnou klimatu a přínosy opatření proti ní.
Kostarika právě schválila zákon podporující elektrické vlaky a zákonodárci vedou rozpravu o návrhu zákona, který by zajistil pobídky k využívání elektrických vozů a autobusů.
Takové iniciativy se obvykle spojují spíš s vyspělými ekonomikami než s rozvojovými zeměmi.
Bohatý svět opravdu má morální povinnost uskutečňovat první a rychlejší kroky – v oblasti politik, technologií a financování – ke snižování emisí způsobujících globální oteplování.
Připouštíme ale, že povinnost jednat mají i rozvojové země a že takové jednání může přinést obrovské ekonomické, sociální a zdravotní výhody pro jejich občany.
Sami uspět nedokážeme; to je jisté.
Na Fórum klimaticky zranitelných připadá nepatrný zlomek globálních emisí.
Potřebujeme, aby své snahy o potlačení emisí posílily průmyslové země a obři v rozvojovém světě, aby se globální oteplování podařilo omezit na 1,5 stupně.
Jedině tak lze odvrátit katastrofu.
Levné a účinné řešení globálního oteplování
KODAŇ – Globální oteplování bude znamenat, že na následky horka zemře více lidí.
Hladina moří se zvýší, rozšíří se malárie, nastane hlad a chudoba.
Znepokojení je obrovské, avšak lidstvo zatím učinilo velmi málo věcí, které tomuto výsledku skutečně zabrání.
Emise uhlíku se navzdory opakovaným příslibům omezení setrvale zvyšují.
Všichni máme zájem na tom, aby se klimatické změny zastavily.
Obrátili jsme se na klimatology, ať nás poučí o problému globálního oteplování.
Nyní se potřebujeme obrátit na ekonomy, aby nás informovali o přínosech, nákladech a možných dopadech různých reakcí na tento problém.
Nejvyšší světoví představitelé se v prosinci sejdou v Kodani, aby uzavřeli novou dohodu o boji s globálním oteplováním.
Měli by dál slibovat snižování uhlíkových emisí, když tento slib pravděpodobně zůstane nesplněn?
Nebo by místo toho měli snižování odložit o 20 let?
Čeho lze dosáhnout vysazováním většího počtu stromů, odbouráváním metanu nebo snižováním emisí černých sazí?
Je rozumné soustředit se na technologické řešení problému oteplování?
Anebo bychom si měli na teplejší svět jednoduše zvyknout?
Velká část současné politické debaty se dál zaměřuje na snižování emisí uhlíku, avšak existuje i řada jiných způsobů, jak globální klima napravit.
Naše rozhodnutí budou mít za následek různé výsledky při různých nákladech.
Optimální kombinace řešení vytvoří největší účinek za nejméně peněz.
Průlomová práce ekonomů Erika Bickela a Lee Lanea patří mezi první – a rozhodně nejobsáhlejší – studie nákladů a přínosů klimatického inženýrství.
Úmyslná manipulace s klimatem na zeměkouli se jeví jako námět ze science fiction.
Poradce prezidenta Baracka Obamy pro oblast vědy John Holdren nicméně prohlásil, že na tuto otázku „je třeba se podívat“, a řada prominentních vědců s ním souhlasí.
Bickel s Lanem přinášejí přesvědčivé důkazy, že malá investice do klimatického inženýrství by mohla snížit dopady globálního oteplování stejně účinně jako biliony dolarů vynaložené na snižování uhlíkových emisí.
Výhodou klimatického inženýrství je rychlost.
Mezi odbouráváním uhlíku a jakýmkoliv poklesem teploty existuje značná prodleva – účinek snížení celosvětových emisí na poloviční objem do poloviny století by byl i na jeho konci sotva měřitelný.
Rovněž zlevnění a rozšíření zelené energie potrvá dlouho.
Uvažme, že elektrifikace globální ekonomiky zůstává i po více než stoletém úsilí nedokončená.
Bylo navrženo mnoho metod atmosférického inženýrství.
Jako jedna z nejnadějnějších se jeví řízení slunečního záření.
Skleníkové plyny v atmosféře umožňují průchod slunečních paprsků, ale pohlcují teplo a část vyzařují na povrch zeměkoule.
Budou-li všechny ostatní podmínky stejné, pak vyšší koncentrace oteplí planetu.
Metoda řízení slunečního záření odrazí část slunečního světla zpátky do vesmíru.
Odraz pouhých 1-2% celkového množství slunečního světla, které dnes dopadá na zeměkouli, by mohl v plné míře vyvážit oteplení vyvolané zdvojnásobením objemu skleníkových plynů oproti úrovni před průmyslovou revolucí.
Když v roce 1991 vybuchla sopka Pinatubo, vyvrhla do atmosféry zhruba milion tun oxidu siřičitého.
Ten se navázal na vodu a vytvořil vrstvu oparu, která se rozšířila po celé zeměkouli a téměř dva roky ochlazovala její povrch, neboť rozptylovala a pohlcovala dopadající sluneční světlo.
Tento účinek by se dal napodobit využitím stratosférického aerosolu – do stratosféry by se v podstatě vypustily látky jako oxid siřičitý nebo saze.
Další slibnou možností je bělení mořských mraků, kdy se do mraků nad mořem stříkají kapičky mořské vody, aby odrážely více slunečního světa.
V podstatě jde o rozšíření přirozeného procesu, při němž mořská sůl z oceánů vytváří vodní páru s jádry kondenzace mraků.
Je pozoruhodné si představit, že celé globální oteplení způsobené v tomto století by se dalo vyrušit pomocí 1900 lodí bez posádky, které by stříkaly do vzduchu mlhu z mořské vody, aby zhustily mraky.
Celkové náklady by se pohybovaly kolem 9 miliard dolarů a celkový přínos v podobě zamezení dalšímu zvyšování teploty by dosáhl zhruba 20 bilionů.
Každý vynaložený dolar by tedy znamenal přínos v hodnotě asi 2000 dolarů.
Řada rizik spojených s klimatickým inženýrstvím se zveličuje.
Bělení mořských mraků by nevedlo k trvalým změnám v atmosféře a mohlo by se používat pouze v případě potřeby.
Proměna mořské vody v mrak je přirozený proces.
Největší překážku tak představuje vnímání veřejnosti.
Mnoho ekologických lobbistů se staví dokonce i proti výzkumu klimatického inženýrství.
Vzhledem k bezpočtu jeho výhod je to alarmující.
Pokud nám nejvíce záleží na tom, abychom zamezili zvyšování teplot, pak bychom spíše měli být nadšeni, že se tento jednoduchý a úsporný přístup jeví tak slibně.
Klimatické inženýrství by mohlo zůstat záložní možností pro případ nouze.
Anebo bychom ho mohli zařadit do agendy již dnes.
Každopádně existují přesvědčivé argumenty pro jeho seriózní zkoumání.
Zatím jsme na nejlepší cestě stát se generací, která promrhala celá desetiletí hašteřením se o snižování uhlíkových emisí, a přitom nedokázala zastavit škodlivé účinky oteplování.
Byl by to hanebný odkaz – a přehodnocením klimatické politiky se mu lze vyhnout.
Nepříjemné tajemství globálního oteplování
Evropská unie minulý týden deklarovala, že prakticky zachránila planetu.
Předseda Evropské komise José Manuel Barroso prohlásil, že se Evropa postaví do čela boje s klimatickými změnami, a EU přislíbila snížit do roku 2020 emise CO2 o 20% pod úroveň roku 1990.
Vzhledem k tomu, že se EU v „kjótském protokolu“ již dříve zavázala k osmiprocentnímu snížení emisí do příštího roku, jeví se tento nový cíl o něco méně ambiciózně.
Navzdory zásadním problémům spojeným s ochromeným „kjótským protokolem“ navíc EU v podstatě šla a sepsala dohodu ještě horší.
Člověkem způsobené změny klimatu jsou samozřejmě skutečné a představují vážný problém.
Současný postoj typu „snižte emise hned, než bude pozdě“ však opomíjí skutečnost, že svět nemá žádná rozumná krátkodobá řešení.
Zřejmě proto se zaměřujeme na rádobyušlechtilé přístupy, jako je „kjótský protokol“, jehož základní problém tkvěl odjakživa v tom, že je nereálně ambiciózní, ekologicky bezvýznamný a zároveň nezřízeně drahý.
Vyžadoval tak velká omezení, že ho mohla plnit jen hrstka států.
Některé země, jako například Spojené státy a Austrálie, se rozhodly nepodrobit se jeho přísným požadavkům vůbec, zatímco jiné, například Kanada, Japonsko a řada evropských zemí, se jeho požadavkům naoko podřizují, ale jeho cíle v podstatě nesplní.
I kdyby se však ke „Kjótu“ připojili všichni a dál se drželi jeho stále přísnějších závazků, nemělo by to na životní prostředí prakticky žádný vliv.
Dopad smlouvy na teploty ve světě by byl do poloviny století neměřitelný a v roce 2100 by proces oteplování oddálil o pouhých pět let.
Náklady by však rozhodně zanedbatelné nebyly – odhadují se na 180 miliard dolarů ročně.
Při této halasné rétorice by vám snad nikdo ani nemohl vyčítat, kdybyste uvěřili, že EU dnes jednostranně učinila významný krok k vyřešení problému.
Barroso označuje dohodu za „historickou“, Tony Blair velebí její „převratné, smělé, ambiciózní cíle“, a německá kancléřka Angela Merkelová si dokonce troufá tvrdit, že tyto sliby „dokážou zabránit možné pohromě pro lidstvo“.
Nikdo však nepokládá za vhodné prozradit jedno nepříjemné malé tajemství této dohody: totiž že nepřinese téměř žádný užitek, a to opět při velmi vysokých nákladech.
Podle jednoho zavedeného a vědecky ověřeného modelu bude snížení emisí EU o 20% znamenat v roce 2100 odložení globálního oteplování o pouhé dva roky, přičemž však náklady dosáhnou zhruba 90 miliard dolarů ročně.
Bude to drahé, protože Evropa je pro snižování emisí CO2 drahé místo, a bude to bezvýznamné, protože EU bude ve 21. století produkovat jen asi 6% všech světových emisí.
Nová dohoda tedy bude s našimi prostředky nakládat ještě méně efektivně než starý „kjótský protokol“.
Je důležité učit se z minulosti.
Častokrát nám bylo slibováno dramatické snížení emisí CO2 daleko v budoucnu, ale když jsme pak k této lhůtě dospěli, sliby se jaksi rozplynuly.
V roce 1992 v Rio de Janeiru sliboval Západ stabilizaci emisí na tehdejší úrovni, ale ve skutečnosti je zvýšil o 12%.
V Kjótu nám bylo přislíbeno sedmiprocentní snížení celosvětových emisí, avšak skutečné snížení bude pravděpodobně činit jen 0,4%.
Jistě, tyto sliby dali politici, kteří již se vší pravděpodobností nebudou ve funkci, až nastane čas je plnit.
Problém globálního oteplování nedokážeme vyřešit během příštích desetiletí, nýbrž pouze v rámci půlstoletí či celého století.
Potřebujeme najít životaschopnou dlouhodobou strategii, která bude chytrá, vyvážená a nebude vyžadovat nezměrné oběti kvůli triviálnímu zlepšení.
Naštěstí taková strategie existuje: výzkum a vývoj.
Investice do výzkumu a vývoje energetických technologií bez uhlíkových emisí by umožnily budoucím generacím dosahovat významných, a přitom ekonomicky schůdných a výhodných redukcí.
Nová úmluva o globálním oteplování by měla nařizovat povinné vyčlenění 0,05% HDP na výzkum a vývoj zaměřený na budoucnost.
Bylo by to mnohem levnější, a přitom by to v dlouhodobém měřítku přineslo větší užitek.
Nová dohoda EU o globálním oteplování možná pomůže vyhrát volby politikům, jejichž voliči se děsí vyhlídky klimatických změn.
Při vysokých nákladech však nepřinese prakticky žádný užitek a navíc – jak je tomu u řady jiných vznešených slibů EU – bude spojena s vysokou pravděpodobností neúspěchu.
Doufejme, že si zbytek světa zachová chladnou hlavu a navrhne lepší, levnější a efektivnější řešení pro budoucnost.
Nepochopené oběti globálního oteplování
BAMAKO, MALI – Mediální organizace z bohatých zemí pravidelně vysílají reportéry, aby hledali „oběti globálního oteplování“.
V depeších z pacifických ostrovů, Bangladéše či Etiopie novináři varují před blížící se pohromou.
Globální oteplování je nejděsivější hrozba, jíž tyto regiony čelí, slyšíme.
Řešit jej je nezbytné.
Zřídkakdy se ale dozvíme něco o tom, co říkají místní, údajně ohrožení lidé.
Tito lidé nejsou němí; jen nevěnujeme pozornost tomu, co říkají.
Centrum Kodaňského konsenzu se vydalo do míst ohrožených globálním oteplováním, aby se tamních lidí dotazovalo na jejich obavy a naděje.
Ve středoetiopském Moju se naši výzkumníci setkali s Tadesem Denkuem, 68letým bývalým vojákem bez pravidelného příjmu. „Nikdy nevím, kdy si budu moci koupit něco k jídlu,“ řekl jim. „Vím jen, že mnoho strádám.
Tohle není slušný život.“
Tadese o globálním oteplování nikdy neslyšel.
Když se mu věc vysvětlí, kroutí hlavou.
Má bezprostřednější tužby: „V prvé řadě potřebuju jídlo a pak práci.“
Tadese právě trpí malárií, která u něj letos propukla už podruhé.
Kolikrát chorobou onemocněl celkem, už ani nedokáže spočítat.
Náš výzkumník jej doprovází na bezplatnou kliniku.
Elektřina nefunguje.
Lékař přiznává, že většina pacientů se vrací domů bez vyšetření a bez léčby: klinice došla léčiva.
Hrozba rozšíření malárie se využívá jako argument pro drastické omezování uhlíkových emisí.
Teplejší a vlhčí počasí zlepší podmínky pro malarického parazita.
Většina odhadů poukazuje, že do roku 2100 globální oteplování o 3 % rozšíří řady obyvatel planety ohrožených infekcí malárie.
Podle výzkumu Richarda Tola pro Centrum Kodaňského konsenzu by nejúčinnější celosvětová omezení emisí uhlíku – navržená tak, aby udržela přírůstky teplot pod dvěma stupni Celsia – vyšla do roku 2100 na 40 bilionů dolarů ročně.
Podle nejpříznivějšího scénáře by tyto výdaje snížily rozsah ohrožené populace o 3 %.
Oproti tomu vynaložením tří miliard dolarů za moskytiéry, ekologicky šetrné interiérové spreje DDT a subvence do účinných nových kombinovaných terapií by se celkový počet nakažených mohl během jediné dekády snížit na polovinu.
Za peníze, které jsou potřebné k záchraně jediného života skrze uhlíkové škrty, dokážou důmyslnější politiky zachránit 78 tisíc životů.
Samozřejmě, malárie není zdaleka jediným důvodem, proč nás globální oteplování trápí.
Dvacet kilometrů od Moja se náš badatel setkal s Desi Korichovou a jejím osmiměsíčním synem Michelem.
Každé dva týdny Desi jde pěšky asi čtyři hodiny, aby Michela donesla do zdravotního střediska.
Po dvou měsících léčby kvůli podvýživě Michel značně vyrostl, a přece svou velikostí stále zůstává oproti dětem jeho věku asi poloviční.
Michel není Desin biologický syn.
Ujala se jej poté, co jeho otec spáchal sebevraždu, a on zůstal opuštěný.
Desi sama zřejmě trpí nediagnostikovanou podvýživou.
To je tu běžné.
Nejsou tu silnice, elektřina ani jiná infrastruktura.
Poměry jsou stísněné a nehygienické. „Potřebujeme všechno,“ říká Desi.
Vyřešit problém podvýživy by byl dobrý začátek.
Aktivisté napříč Evropou a USA využívají hrozbu hladovění jako argument pro drastické snižování emisí uhlíku.
Ve většině regionů změna počasí zemědělskou produktivitu zvýší.
Je kruté, že pro některé části Afriky, které už teď trpí hladem, to neplatí.
Jenže tak jako v případě malárie veškeré důkazy ukazují, že přímé politiky jsou mnohem efektivnější než omezování uhlíku.
Jedno z účinných, leč nedoceňovaných opatření je poskytování mikronutrientů těm, jimž scházejí.
Zajištění vitaminu A a zinku pro 80 % ze zhruba 140 milionů podvyživených dětí na světě by vyžadovalo vyčlenění pouhých 60 milionů dolarů ročně.
Za 286 milionů dolarů bychom dokázali poskytnout železo a jód více než 2,5 miliardám lidí.
Volba je neúprosná: za několik stovek milionů dolarů bychom teď mohli pomoci téměř polovině lidstva.
Srovnejme si to s investicemi do řešení změny klimatu, tedy 40 biliony dolarů ročně až do konce století, které by zachránily stokrát méně hladovějících lidí (a to během 90 let!).
Na každou osobu zachráněnou před podvýživou klimatickými politikami by tytéž peníze prostřednictvím přímých politik dokázaly zachránit půl milionu lidí před podvýživou způsobenou nedostatkem mikronutrientů.
Někteří lidé tvrdí, že volit mezi vydáváním peněz za omezování uhlíku a za přímé politiky je nespravedlivé.
Je ale holá pravda, že žádný dolar nelze utratit dvakrát.
Bohaté země a dárci mají omezené rozpočty i rozpětí pozornosti.
Utratíme-li značné částky peněz za snižování emisí uhlíku v mylném přesvědčení, že brzdíme malárii a omezujeme podvýživu, bude méně pravděpodobné, že vyčleníme peníze na přímé politiky, které by pomáhaly bezprostředně.
Vždyť za každý dolar utracený za rázné klimatické politiky pravděpodobně v budoucnu získáme asi 0,02 dolaru hodnoty.
Pokud tentýž dolar utratíme za jednoduché politiky namířené přímo proti podvýživě a malárii, můžeme si zajistit přínosy v hodnotě přinejmenším 20 dolarů – což je 1000krát lepší, při započtení všech důsledků.
Na hoře Kilimandžáro v Tanzanii, kde už důsledky globálního oteplování pociťují, se náš výzkumník setkal s 28letou Rehemou Ibrahimovou.
Když Rehema nedokázala přivést na svět potomky, manžel se s ní rozvedl a rodina se jí zřekla.
Aby zjistila, zda právě ona byla příčinou neplodnosti, začala spát s jinými muži.
Dnes je HIV pozitivní a vyvrhelem v děsivě chudé společnosti.
Rehema změny v počasí postřehla.
Říká, že sníh a led tají.
Ví, co náš badatel míní slovy „globální oteplování“.
Říká ale: „Potíže, s nimiž se potýkám, jsou přednější.
HIV a problémy, které způsobuje, jsou závažnější než [ustupující] ledovec.“
Zastánci omezování uhlíkových emisí pravidelně poukazují na tající sníh a led na hoře Kilimandžáro.
Musíme ale věnovat víc pozornosti lidem, kteří žijí v jejím stínu.
Technologický deficit boje proti globálnímu oteplování
KODAŇ – Náš současný přístup ke globálnímu oteplování fungovat nebude.
Je chybný jak ekonomicky, protože uhlíkové daně vyjdou nesmírně draho a jejich přínos bude malý, tak politicky, protože vyjednávání o snižování emisí CO2 povedou k čím dál většímu napětí a sporům.
A i kdybyste v obou ohledech nesouhlasili, současný přístup je rovněž chybný technologicky.
Řada zemí si dnes stanovuje ambiciózní cíle snižování uhlíkových emisí, než letos v prosinci dojde v Kodani na celosvětová jednání o náhradě za Kjótský protokol.
Představme si, že se svět nakonec dohodne na ctižádostivém cíli.
Řekněme, že se domluvíme na snížení emisí CO2 o tři čtvrtiny do roku 2100 při zachování rozumné míry růstu.
Právě tady leží náš technologický problém: ke splnění tohoto cíle by rozsah neuhlíkových zdrojů energie v roce 2100 musel být ohromujícím 2,5násobkem hladiny celkové globální spotřeby energie v roce 2000.
Tyto údaje vypočetli ekonomové Chris Green a Isabel Galiana z kanadské McGillovy univerzity.
Jejich výzkum dokládá, že čelit globálnímu oteplování prakticky znamená, že nepotřebujeme nic menšího než technickou revoluci.
Tuto výzvu ale nebereme vážně.
Budeme-li pokračovat jako dosud, technický rozvoj nebude ani zdaleka dostatečný na to, aby zajistil, že neuhlíkové energetické zdroje budou schopné cenou i účinností konkurovat fosilním palivům.
Letos v prosinci se v Kodani bude pozornost soustředit na to, kolik uhlíku osekat, a nikoli na to, jak toho dosáhnout.
Tomu, zda prostředky ke snižování emisí ke splnění cílů postačují, se mnoho pozornosti věnovat nebude.
Politici budou svá rozhodnutí opírat o modely globálního oteplování, které jednoduše předpokládají, že technologické průlomy přijdou samy od sebe.
Tato víra je však naneštěstí – a nebezpečně – mylná.
Green a Galiana zkoumají dnešní stav neuhlíkové energetiky – jaderné, větrné, solární, geotermální atd. – a zjišťují, že alternativní zdroje energie nás v úhrnu posunou o necelou polovinu cesty k cíli stabilních uhlíkových emisí v roce 2050 a jen o nepatrný zlomek cesty ke stabilizaci v roce 2100.
Potřebujeme mnohonásobně a mnohonásobně víc neuhlíkové energie, než se dnes produkuje.
Nezbytná technika ale nebude připravená co do rozšiřitelnosti ani stability.
V mnoha případech je stále nutný nejzákladnější výzkum a vývoj.
Nejsme ani na prahu zahájení této revoluce.
Současná technika je tak neefektivní, že kdybychom to například mysleli vážně s větrnou energií, museli bychom většinu zemí pokrýt větrnými turbinami, abychom vyrobili dostatek energie pro všechny, a přesto by nám zbýval obrovský problém s ukládáním energie: nevíme co dělat, když nefouká vítr.
Tvůrci politik by se měli odklonit od napjatého vyjednávání o redukcích uhlíkových emisí a raději se dohodnout, že budou investovat do výzkumu a vývoje, aby techniku pozvedli na potřebnou úroveň.
Nejenže by takový postup měl mnohem větší šanci, že si skutečně se změnou klimatu poradí, ale měl by také mnohem větší naději na politický úspěch.
Největší producenti emisí jedenadvacátého století, včetně Indie a Číny, nejsou ochotní se upsat k přísným a nákladným emisím cílům.
Je mnohem pravděpodobnější, že by přijali levnější, chytřejší a přínosnější cestu inovací.
Dnešní politici se úzce zaměřují na to, jak vysoké by měly být uhlíkové daně, aby lidé přestali používat fosilní paliva.
To je špatná otázka.
Samotný trh je neefektivní způsob jak stimulovat výzkum a vývoj v oblasti nejistých technologií, a nebudou-li alternativy k dispozici, vysoká uhlíková daň jednoduše poškodí růst.
Jinými slovy, všichni si pohoršíme.
Green a Galiana navrhují zpoplatnění uhlíku zpočátku omezit na nízkou daň (třeba 5 dolarů za tunu) k financování výzkumu a vývoje v oblasti energetiky.
Časem by se tato daň měla nechat růst, aby povzbudila zavádění efektivních a cenově dostupných technologických alternativ.
Investovat kolem 100 miliard dolarů ročně do výzkumu neuhlíkové energetiky by znamenalo, že bychom v zásadě dokázali změnu klimatu s výhledem na celé století vyřešit.
Green a Galiana kalkulují přínosy – vzešlé z nižšího oteplení a vyšší prosperity – a konzervativně uzavírají, že za každý vynaložený dolar by tento přístup předešel klimatické újmě v hodnotě 11 dolarů.
Porovnejte si to s jinými analýzami, které dokládají, že důrazná a okamžitá snížení uhlíkových emisí by byla nákladná, a přesto by předešla poškození klimatu v hodnotě pouhých 0,02 dolaru.
Budeme-li pokračovat v uskutečňování politik snižování emisí v krátkodobém výhledu, aniž bychom se soustředili na rozvoj nezbytných technologií, může to mít jediný výsledek: prakticky žádný vliv na klima, ale významné stlačení hospodářského růstu, takže víc lidí bude žít v chudobě a planeta bude horším místem k životu, než by mohla být.
Globální varování
Znáte to, jak vám doporučují, abyste dávali dětem organické potraviny, protože pesticidy způsobují rakovinu?
Technicky vzato je pravda, že mezi těmito chemickými látkami a touto chorobou existuje spojitost, avšak riziko je v kterékoliv dobře regulované zemi nepatrné.
Existuje však další hrozba, o které se příliš nehovoří.
Jedním z nejlepších způsobů, jak se vyhnout rakovině, je jíst hodně ovoce a zeleniny.
Organické potraviny jsou o 10 až 20% dražší než běžné výrobky, takže jich většina z nás po přechodu na organickou stravu přirozeně nakupuje méně.
Pokud však po přechodu na dražší organické výrobky snížíte dítěti přísun ovoce a zeleniny o pouhé 0,03 gramy denně (což je ekvivalent půl zrnka rýže), pak celkové riziko rakoviny neklesne, nýbrž vzroste.
Vynechte po přechodu na organickou stravu jediné jablko za dvacet let a vaše dítě na tom bude hůře.
Nemám v úmyslu odrazovat lidi od organických potravin.
U jakéhokoliv příběhu bychom si však měli vyslechnout obě verze.
Vezměme si příběh, který se dostal na obálky některých největších světových časopisů a novin: osud ledních medvědů.
Dozvídáme se, že tento nádherný tvor následkem globálního oteplování vyhyne.
Už se však nedozvíme, že v posledních 40 letech – kdy se teploty zvyšovaly – se celková populace ledních medvědů rozrostla z 5000 na 25 000 kusů.
Aktivisté a sdělovací prostředky tvrdí, že bychom měli snížit emise CO2, abychom ledního medvěda zachránili.
Počítejme tedy společně.
Představme si, že by všechny země na světě – včetně Spojených států a Austrálie – podepsaly kjótský protokol a až do konce tohoto století snižovaly emise CO2.
Zaměříme-li se na nejlépe prozkoumanou populaci tisíce ledních medvědů v západní části Hudsonova zálivu, kolik ledních medvědů bychom za rok zachránili?
Deset?
Dvacet?
Sto?
Ve skutečnosti bychom zachránili necelou jednu desetinu ledního medvěda.
Pokud nám na záchraně ledních medvědů opravdu záleží, mohli bychom udělat něco mnohem jednoduššího a účinnějšího: zakázat jejich lov.
Každoročně je pouze v západní části Hudsonova zálivu zastřeleno 49 medvědů.
Proč tedy nezabráníme zabití 49 medvědů ročně, než vyčleníme biliony dolarů na mnohosetnásobně menší dobro?
Ať už jde o propagaci organických potravin nebo ohlašování blížícího se zániku ledních medvědů, média nás bombardují neutuchající salvou jednostranných varování.
Na nejvyšší příčce v seznamu naléhavých otázek figuruje globální oteplování, ale nechybí zde ani terorismus, pesticidy a ztráta biodiverzity – navíc se zdá, že tento seznam prakticky nemá konce.
Přitom po celou dobu víme o strašlivých podmínkách, s nimiž se stále potýká většina obyvatel světa: dvě miliardy lidí žijí bez elektřiny a tři miliardy bez čisté pitné vody a kanalizace.
Velkou část své práce věnuji úsilí nalézt ve všech těchto globálních varováních logiku.
Snažím se je zasadit do perspektivy a posoudit, která z nich by nás měla skutečně znepokojovat a kdy bychom se jimi měli začít zabývat.
Možná to bude znít překvapivě, ale ne všechny znepokojivé věci by se měly okamžitě řešit.
Neznáme-li dobrý způsob, jak určitý problém vyřešit, možná by bylo lepší soustředit se nejprve na něco jiného.
Pokud totiž netušíte, kde a jak se příště najíte, těžko si budete lámat hlavu nad otázkou, jaké budou za 100 let globální teploty.
V rozvojovém i rozvinutém světě se situace podstatně zlepšila.
V posledních 100 letech vyhráli vědci mnohé z nejdůležitějších bitev proti nakažlivým chorobám, takže hlavním důvodem pro absenci léčby je dnes chudoba.
V roce 1900 činila globální průměrná délka života 30 let; dnes je to 68 let.
Potraviny se staly vydatnějšími a dostupnějšími, a to zejména v rozvojovém světě, kde se kalorická dostupnost zvýšila v posledních 40 letech o 40% na osobu, zatímco ceny potravin klesly na méně než polovinu.
V důsledku toho se podíl hladovějících lidí ve třetím světě snížil z 50% v roce 1950 na dnešních necelých 17%, přičemž celosvětové příjmy se více než ztrojnásobily.
Možná ze všeho nejdůležitější přitom je, že se očekává pokračování všech těchto pozitivních trendů.
Organizace spojených národů odhaduje, že průměrná délka života dosáhne do poloviny století 75 let a podíl hladovějících lidí klesne pod 4%.
Ke konci století se příjmy zvýší v průmyslových zemích šestinásobně a v rozvojových zemích dvanáctinásobně, takže průměrný obyvatel rozvojového světa bude v roce 2100 bohatší než dnešní průměrný Američan nebo Evropan.
Počet chudých lidí klesne z miliardy na necelých pět milionů.
Nic z toho neznamená, že bychom se měli přestat obávat o budoucnost.
Znamená to však, že můžeme přestat panikařit a začít klidně uvažovat, abychom měli jistotu, že se soustředíme na správná témata.
Globální bití na poplach by sice mohlo u bohatých lidí ze Západu vyvolat výčitky svědomí, ale neumožňuje nám náležitě pochopit podstatu dění.
Je zapotřebí, abychom si všichni vyslechli obě verze příběhu.
GMO a pavěda
STANFORD – V dnešní mediální krajině, kde jen bují nepodložené názory, zveličování a drby, by vědecká metoda – nástroj, podle něhož na základě empirických a měřitelných důkazů posuzujeme, co je pravda – měla sloužit jako etalon reality.
Věda nám umožňuje poměřovat to, co si myslíme, že víme, a identifikovat to, co nevíme.
A co je nejdůležitější, diskredituje falešná tvrzení, jichž se lidé dopouštějí z osobních či politických důvodů – nebo by to alespoň dělat měla.
I vědci však čas od času „zvlčí“, odkloní se od vědecké metody – často kvůli slávě nebo ekonomickému zisku – a začnou dělat propagandu a zasévat strach v řadách veřejnosti, která nemá potřebné znalosti, ale je hladová po informacích.
Toto zneužívání vědecké autority je obzvláště rozšířené v sektoru „organických“ a „přírodních“ potravin, kde využívá strachu lidí ze syntetických či „nepřirozených“ produktů.
Čerstvým příkladem může být americký vědec indického původu V.
A.
Shiva Ayyadurai, který ve spolupráci s Prabhakarem Deonikarem zveřejnil notně vysmívanou studii s názvem „Akumulují GMO formaldehyd a narušují rovnováhu molekulárních systémů?
Odpověď může dát biologie systémů“. („GMO“ je zkratka pro „geneticky modifikované organismy“, což je sama o sobě zavádějící a často neprávem stigmatizovaná (ne)kategorie zahrnující celou škálu organismů upravených pomocí nejmodernějších a nejpřesnějších metod genového inženýrství.)
Ačkoliv článek údajně prošel procesem peer-review, což je klíčová součást legitimní vědy, objevil se v málo impaktovaném časopise Agricultural Sciences, který vydává „predátorské“ vydavatelství a kde lze nechat zveřejnit článek za úplatu.
Během několika dní po otištění už organizace zaměřené proti biotechnologiím, jako jsou Organic Consumers Association nebo GMO Inside, ohlašovaly Ayyaduraiova „zjištění“ v děsivých titulcích – „Formaldehyd v GMO sóji?“ a „Nová studie ukazuje, že se v GMO sóji hromadí formaldehyd způsobující rakovinu“ –, doplněných o strašidelnou grafiku.
Ayyaduraiova studie však má řadu háčků.
Už samotný její název ukazuje, že něco není v pořádku.
Pokud si myslíte že v GMO by se mohl „akumulovat formaldehyd“ – chemická látka, která je ve vysokých koncentracích pravděpodobně karcinogenní, ale zároveň je přítomná ve většině živých buněk a běžně se vyskytuje v okolním prostředí –, pak se nabízí logické řešení změřit její koncentraci v organismech.
Ayyadurai se však rozhodl dát přednost odhadům založeným na modelování prostřednictvím „biologie systémů“.
„Biologie systémů“ však umožňuje pouze předpověď, nikoliv experimentální závěr.
Místo aby Ayyadurai skutečně otestoval koncentrace jakýchkoliv chemických látek v rostlinách, zadal data do počítačového algoritmu, pomocí něhož předpověděl koncentraci dvou chemikálií, formaldehydu a glutathionu.
To je stejné, jako by meteorolog podle svých modelů předpověděl, že bude celý den slunečno, místo aby se podíval z okna, jestli neprší.
Jak vysvětlil Kevin Folta, vedoucí katedry hortikulturních věd na Floridské univerzitě, pokud se biologie systémů používá správně, může být samozřejmě velmi užitečná.
Biologie systémů je podle něj „způsobem, jak dělat predikce založené na integraci stávajících dat a poté statisticky stanovit pravděpodobnost, že jsou tyto predikce správné“.
Sám Folta ovšem zdůrazňuje, že predikce se posléze musí testovat a musí se „potvrdit platnost systémového přístupu“.
Stejně jako u všech prediktivních studií založených na počítačovém modelování je platnost výsledků závislá na integritě dat a algoritmu.
Pokud se data vybírají tak, aby podpořila žádoucí závěry autora modelu, nebo pokud je algoritmus vadný, budou výsledky nepřesné.
Z Ayyaduraiova článku však není zřejmé, která data byla použita, a chybí i potvrzení platnosti modelu.
Pro Ayyaduraiovu práci má Folta geniální přirovnání: „Kdybyste vyvinuli počítačový program, který integruje internetová data a předpovídá podle nich polohu Mnichova, a kdyby vám tento program řekl, že Mnichov leží přímo vedle Floridy v Mexickém zálivu, tak to neznamená, že Mnichov leží přímo vedle Floridy v Mexickém zálivu.“ Znamená to, že jste udělali chybu v programu, ve výchozích předpokladech nebo ve vstupních datech – a to vše lze otestovat.
Pokud se rozhodnete, že tato data nezpochybníte, pokračuje Folta, a místo toho „vydáte mapu, která ukazuje, že Mnichov leží přímo v Mexickém zálivu, čímž popřete veškerá ostatní data i tvrzení milionů dosti suchopárných Němců, pak to neznamená, že jste geniální.
Znamená to, že jste absolutně mimo – nebo spíš že máte důvod chtít, aby se velká německá metropole nacházela dvě hodiny plavby od Tampy.“
Folta má vzkaz i pro Ayyaduraiova vydavatele.
Pokud otisknete mapu zobrazující nesprávnou polohu Mnichova, „co to vypovídá o tom, jak jste jako informační zdroj spolehlivý?“
V duchu vědecké spolupráce tedy Folta nabídl Ayyaduraiovi, že společně otestují vzorky geneticky upravené kukuřice a sóji (včetně příslušných kontrolních mechanismů) a provedou jejich analýzu v nezávislé laboratoři.
Ayyadurai to odmítl, a tak bude Folta pokračovat sám.
Experimentální data přijdou co nevidět.
Pokud do té doby dostanete chuť na vepřovou se zelím a na špecle, nejeďte do Mexického zálivu, nýbrž do střední Evropy.
Kozami proti změně klimatu
BULAWAYO – Mosambikem se letos prohnal cyklon Idai.
Jeho silné větry a prudké deště vedly k vážným záplavám, stovkám úmrtí a rozsáhlým škodám na úrodě a majetku.
Vyhnáno z domovů bylo podle odhadů 140 tisíc lidí a po šesti měsících se téměř milion lidí, včetně 160 tisíc dětí ve věku do pěti let, stále potýká s nedostatkem potravin a výživovou krizí.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Idai nebyl prvním cyklonem, který obrátil život farmářů v jižní Africe vzhůru nohama, a nebude ani poslední.
Jak pokračuje změna klimatu, budou takové bouře častější a silnější, stejně jako sucha, s nimiž už zemědělci v Mosambiku zápasí.
Existuje však jednoduchý způsob, jak ve zranitelných regionech posílit klimatickou odolnost rolníků: investovat do kozích trhů.
Kozy jsou chovatelsky poměrně nenáročná hospodářská zvířata.
Nevyžadují mnoho počátečních investic do ustájení či vybavení.
A jsou houževnaté: třeba oproti obilí je mnohem pravděpodobnější, že přežijí dlouhé období sucha.
Dokonce žerou nevydařenou úrodu.
Stádo koz, podobně jako ostatní formy majetku, může pro farmáře fungovat jako určitý spořicí účet: když našetří peníze, může zvířata přikoupit, v těžkých dobách zase nějaká prodat.
Obzvlášť to platí v Mosambiku, kde poptávka po kozím mase zažívá boom, ceny rostou a velká jatka aktivně usilují o výkup koz od drobných rolníků.
Pro farmáře v Mosambiku je přesto těžké této příležitosti využít, vzhledem k faktorům, jako jsou špatné tržní podmínky a rozbujelé krádeže.
Právě tyto problémy se v současnosti s kolegy v Mezinárodním výzkumném institutu rostlinného zemědělství v semiaridních tropech – ve spolupráci s Mozambickým institutem zemědělského výzkumu a Centrem pro rozvojový výzkum při vídeňské univerzitě BOKU – snažíme řešit.
Zahájili jsme iniciativu usilující o propojení farmářů v mozambickém okrese Marara, náchylném k suchům, se službami zemědělského poradenství a místní samosprávou, jatky a dodavateli zemědělského zboží.
Tato „platforma inovací“ – v současnosti zahrnující 60 farmářů v šesti vesnicích – umožnila rozvoj společných řešení, která vyhovují místním podmínkám.
Poskytováním směru a pobídek k využití služeb zemědělského poradenství a k investicím usiluje o zdokonalení trhů s kozami.
Vezměme si krádeže dobytka.
Sedláci v okrese Marara váhali s investicemi do dalších zvířat, protože neznámí pachatelé pravidelně kradli volně se potulující kozy.
Díky platformě inovací dokázali vesničané, místní samospráva a policie společně vytvořit strategii boje proti krádežím, jejímž jádrem je umístění silničních zátarasů na strategických místech.
Platforma také napomohla vzniku strukturovanějšího trhu s kozami, který lépe vyhovuje potřebám farmářů.
Ve středním Mosambiku se kozy tradičně obchodovaly na jediném trhu.
Dostat se tam ale často vyžaduje, aby farmáři s kozami putovali do značné dálky, a kozy cestou ztrácejí na váze.
Vyhublá koza má pro jatka nižší hodnotu, a tak farmáři vynese nižší cenu.
Chtějí-li se farmáři cestě vyhnout, musí se spolehnout na bezskrupulózní překupníky.
Od zavedení platformy inovací začali jatka a farmáři spolupracovat na vytvoření nových, menších odbytových míst, blíž nakupujícím i prodávajícím.
Prozatím naše data ukazují, že farmáři zapojení do platformy inovací dokážou lépe uspokojovat tržní poptávku a za své kozy víc vydělají.
Někteří farmáři jsou dokonce připravení rozšířit svou produkci a spolupracují s jatky na vytvoření systému cen založených na kvalitě.
Vytvoření strukturovaného, dobře fungujícího trhu s kozami přispívá ke vzniku pozitivní zpětné vazby.
Jsou-li farmáři přesvědčeni, že jim kozy nebudou ukradeny a že je budou moci prodat za slušnou cenu, dokážou spíš investovat do zlepšování svého produkčního systému.
I tady je platforma inovací nápomocná.
V prvé řadě učíme farmáře jak zúrodňovat půdu rozšiřováním pěstování luštěnin, jejichž zbytky lze využívat jako krmivo pro kozy.
Po rozpoznání přínosů těchto postupů farmáři ihned začali zahušťovat plodiny, využívat hnůj a pravidelně střídat plodiny, čímž zvyšují výnosy a produkují víc krmiva pro zdravější kozy.
Zkoušíme také rozbory půd na farmách, které mohou zemědělcům pomoci určit problémy se zdravotním stavem půdy a navrhnout si vlastní řešení – například pěstovat víc luštěnin nebo přidat hnůj či kompost.
Obecněji platforma inovací nastartovala proces, v jehož rámci se farmáři navzájem podporují, aby vytvořili silnější trh.
Úspěšnější chovatelé koz v okrese Marara například radí chudším kolegům jak začít.
S podporou od vládních agentur a rozvojových organizací by kozí trhy mohly dál růst a posilovat příjmy a odolnost farmářů v okrese Marara i jinde.
Taková podpora by mohla zahrnovat investice do odborného poradenství pro chovatele hospodářských zvířat, zejména pro ženy a chudé rolníky, zprostředkování jednání o cenách mezi nakupujícími a prodávajícími a zřízení spolehlivých meteorologických služeb.
K zajištění podmínek pro takový pokrok je nezbytné zachovat inovační síť.
Jak bude pokračovat změna klimatu, výzvy, jimž drobní rolníci čelí, jedině porostou.
Nejlepší šanci jak je přestát jim nabízí vzájemná spolupráce.
Bezbožná mravnost
Obejde se mravnost bez náboženství?
Mnoho lidí považuje popírání božského původu morálky za pobuřující, ba rouhavé.
Buď náš smysl pro mravnost vytvořila nějaká božská bytost, nebo jsme jej pochytili z učení organizovaného náboženství.
Buď jak buď, k potlačení neřestí přírody potřebujeme náboženství.
Budeme-li parafrázovat Katherine Hepburnovou ve filmu Africká královna, náboženství nám umožňuje povznést se nad neřestnou starou Matku Přírodu, neboť nám poskytuje morální kompas.
Názor, že mravnost pochází od Boha, přesto oplývá problémy.
Jedna potíž spočívá v tom, že aniž bychom sklouzli k tautologii, nemůžeme zároveň říci, že Bůh je dobro a že nám dal smysl pro dobro a zlo.
Neboť tak prostě říkáme, že Bůh plní Boží normy.
Druhý problém tkví v neexistenci mravních zásad, jež by sdíleli všichni zbožní lidé, bez ohledu na jejich konkrétní vyznání, avšak agnostici a ateisté nikoli.
Vskutku, ateisté a agnostici se nechovají méně mravně než věřící, byť se jejich mravné jednání zakládá na odlišných zásadách.
Nevěřící mají často stejně silný a zdravý smysl pro to, co je správné a co nesprávné, jako každý jiný.
Zasadili se o zrušení otroctví a přispěli k dalším snahám o zmírnění lidského utrpení.
Platí to také naopak.
Byl by to dlouhý žalozpěv, kdybychom měli vyjmenovat všechny ohavné zločiny, k nimž náboženství lidi dovedlo, od Božího příkazu Mojžíšovi k pobití Midjánců – mužů, žen, chlapců i děvčat kromě panen – přes křížové výpravy, inkvizici, bezpočet střetů mezi sunnitskými a šíitskými muslimy až po sebevražedné atentátníky přesvědčené, že mučednická smrt je přivede do ráje.
Třetí potíží názoru, že morálka vyrůstá z náboženství, je to, že některé prvky mravnosti jsou podle všeho univerzální, navzdory výrazným odlišnostem mezi doktrínami největších světových náboženství.
Tyto prvky sahají i do kultur, jako je Čína, kde je náboženství méně významné než filozofické životní postoje jako konfucianismus.
Možná že nám božský stvořitel předal tyto univerzální prvky v okamžiku stvoření.
Alternativním vysvětlením, které je v souladu s biologickými a geologickými fakty, je však to, že jsme si v průběhu milionů let vyvinuli morální schopnost, z níž pramení intuice ohledně toho, co je správné a co špatné.
Výzkum v oblasti kognitivních věd, stavící na teoretických argumentech vyplývajících z etiky, poprvé umožnil vyřešit pradávný spor o původ a podstatu mravnosti.
Uvažme následující tři scénáře.
U každého doplňte do prázdného políčka „povinné“, „přípustné“ nebo „nepřípustné“.
1.
Utržený nákladní vagón se řítí na pět lidí, kteří jdou po kolejích.
U výhybky stojí železničář a může vagón přesunout na vedlejší kolej, čímž zabije jednu osobu, ale oněm pěti zachrání život.
Přehodit výhybku je ______.
2.
Vidíte, že v mělkém rybníce se topí malé dítě, a kromě vás kolem nikdo není.
Pokud holčičku vytáhnete, přežije, ale zničíte si kalhoty.
Vytáhnout dítě z vody je ______.
3.
Do nemocnice bylo právě přivezeno pět lidí v kritickém stavu a každý z nich potřebuje k přežití nějaký orgán.
Není dost času žádat o dovoz orgánů odkudkoli mimo nemocnici, ale v čekárně je zdravý člověk.
Když mu chirurg vezme orgány, muž zemře, ale pět lidí v intenzivní péči přežije.
Odebrat orgány zdravému člověku je ______.
Pokud jste první případ posoudili jako přípustný, druhý jako povinný a třetí jako nepřípustný, pak se shodujete s 1500 respondenty z celého světa, již o těchto dilematech rozhodovali v našem internetovém testu smyslu pro mravnost (http://moral.wjh.harvard.edu).
Jestliže je morálka Božím příkazem, ateisté by tyto případy měli vyhodnotit jinak než věřící lidé a jejich odpovědi by se měly zakládat na odlišných úvahách.
Vzhledem k tomu, že ateistům údajně chybí morální kompas, měli by být například vedeni čistě vlastním zájmem a topící se dítě ponechat jeho osudu.
Mezi respondenty z věřícího prostředí a mimo něj se však nevyskytly žádné statisticky významné odlišnosti, přičemž přibližně 90% dotázaných označilo přehození výhybky před nákladním vagónem za přípustné, 97% označilo záchranu dítěte za povinnost a 97% odpovědělo, že odebrání orgánů zdravému člověku je nepřípustné.
Při dotazu, proč jsou některé případy přípustné a jiné nepřípustné, respondenti buď neumí odpovědět, nebo nabízí vysvětlení, která nedokáží objasnit podstatné rozdíly.
Důležité je to, že ti, kdo mají náboženské zázemí, jsou stejně bezradní a zmatení jako ateisté.
Tyto studie poskytují empirickou oporu pro myšlenku, že jsme stejně jako v případě jiných duševních schopností, včetně jazyka a matematiky, obdařeni mravní schopností, která řídí naše intuitivní úsudky o tom, co je správné a co špatné.
Tyto intuitivní soudy odrážejí výsledek milionů let, během nichž naši předci žili jako společenští savci, a tvoří součást našeho společného dědictví.
Evolučně vzniklé intuitivní soudy nám nemusí nutně poskytovat správné či důsledné odpovědi na morální dilemata.
Co bylo správné podle našich předků, nemusí být správné dnes.
Avšak průhledy do proměňující se morální krajiny, v níž se do popředí dostávají otázky jako práva zvířat, potraty, eutanázie a mezinárodní pomoc, nepřicházejí z náboženství, nýbrž z důkladných úvah nad lidskostí a nad tím, co považujeme za dobře prožitý život.
V tomto ohledu je pro nás důležité znát univerzální soubor morálních intuitivních soudů, abychom nad nimi mohli uvažovat, a pokud se rozhodneme, jednat v protikladu k nim.
Můžeme tak činit, aniž bychom se rouhali, neboť pramenem mravnosti není Bůh, nýbrž naše vlastní přirozenost.
Boží bojovníci se množí
CHICAGO – Mírotvorci na Středním východě nemají čas na své straně.
Vzdávají to i neúnavní optimisté.
Izraelsko-palestinský konflikt na obou stranách rostoucí měrou zastiňují a formují extrémní a nesmiřitelné náboženské skupiny, které svůj politický mandát pokládají za svatý a nedotknutelný.
To v krátkodobém výhledu komplikuje mírové řešení a v dlouhodobém to bude politickému urovnání čím dál silněji bránit.
Víc než kdy dřív je mír nedosažitelným přeludem.
Během posledních 25 let různí soupeřící aktéři v regionu přijali náboženství jako dominantní paradigma pro určování domácích politik.
Renesance fundamentalistů v mnoha arabských zemích je stejně významná jako znepokojivá.
Hizballáh se v Libanonu vyvinul v mocnou sílu, Irák byl přetvořen z jedné z nejsekulárnějších zemí Středního východu v teokraticko-militantní stát a v Palestině v současnosti bobtná Hamás a oslabuje moc prezidenta Mahmúda Abbáse.
Značná část politické síly náboženského fundamentalismu vychází z rostoucího podílu fundamentalistů v populaci.
K tomuto demografickému posunu dochází nejen v muslimském světě, ale i v Izraeli.
Izrael se pomalu vyvíjí z kulturně židovské v nábožensky ovládanou demokracii.
Například izraelská ultraortodoxní náboženská obec charedim se rozrůstá tak rychle, že to přetváří politickou krajinu.
Podle statistik izraelské vlády u židovských charedim připadá na jednu ženu v průměru 7,6 dítěte, což je oproti celkové populaci téměř trojnásobek.
Ze 120 poslanců izraelského Knesetu je 20 (samí muži) ultraortodoxních, byť před pouhými několika desítkami let jich bylo pět.
Očekává se, že počet ultraortodoxních poslanců v Knesetu dále poroste zároveň s tím, jak se množí jejich voliči.
V rozdrobené politické krajině typické pro Izrael by to organizovaným náboženským stranám umožnilo uplatňovat značnou moc nad vládou.
Mnozí vzdělaní a sekulární Izraelci zároveň volí emigraci, neboť touží po životě bez neutuchajících konfliktů.
Odhaduje se, že asi půl milionu Izraelců, včetně 25% předních izraelských akademiků, žije v současnosti ve Spojených státech.
Jen v Silicon Valley se usadilo kolem 40 tisíc Izraelců.
Tito emigranti demografické změny v Izraeli nepřímo urychlují, což nahrává náboženské pravici.
Někteří lidé tvrdí, že příklon k ultraortodoxii je odmítnutím západní liberální tradice.
Lpění na náboženských pravidlech vyžaduje vážné společenské a ekonomické oběti.
Nejeden muž navštěvuje ješivu (ortodoxní židovskou školu vyššího zasvěcení) až do čtyřiceti let, takže se jim nedaří získat hodnotný lidský kapitál upotřebitelný na sekulárním trhu.
Jejich počty neustále rostou, a tak zřejmě poroste i zátěž izraelské ekonomiky.
Vskutku, jestliže značná část nejlepších izraelských hlav svou vlast opouští, dokáže si Izrael zachovat zapojení do čím dál globálnější ekonomiky?
Jak se demografické složení neustále mění, izraelští tvůrci politik musí zápolit s náročnými novými skutečnostmi.
Vysoká porodnost ultraortodoxních Izraelců ovlivňuje také politická rozhodnutí, která mají přímé důsledky pro mírový proces s Palestinci.
Většina z 200 tisíc osadníků na Západním břehu je mimořádně nábožensky založená.
Svou přítomnost na Západním břehu považují za povinnost vůči vyšší moci, než jakou představuje izraelská vláda.
Jak izraelská náboženská pravice, tak Hamás v Gaze věří, že jejich přibývající počty jsou pramenem síly, navzdory nedostatku ostatních zdrojů.
Oběma stranám schází ponětí o vyjednávání a kompromisu.
Ať už jsou vyhlídky na jaderně vyzbrojený Írán jakkoli nebezpečné – pro svět, pro Izrael a pro sunnitskoarabské režimy, jako jsou Saúdská Arábie a Egypt –, íránská „bomba“ může být zvládnutelnější než demografická časovaná bomba, jíž čelí Izrael a jeho nejbližší sousedé.
Čas se krátí.
Demografický vývoj přetváří Izrael a Střední východ.
Horliví věřící se projevují jako místní zástupci „všemohoucího“ na Zemi.
Výchova nových svatých válečníků odsouvá na okraj sekulární národní lídry.
Vládci s Božským vnuknutím obvykle lidstvo nevedli příznivými stezkami.
Jejich dnešní odrůdy nejsou jiné.
Zaostřeno na psy
GAINESVILLE, FLORIDA – V lidských obydlích ve Spojených státech žije asi 70 milionů psů.
To je o 10 milionů více než dětí do 15 let.
V jiných západních státech je situace podobná.
Zhruba 40% domácích psů smí spát v posteli svých majitelů.
Jak psi dosáhli tak důvěrného postavení v našich životech?
Podle jedné teorie se během tisíců let, kdy žijí s lidmi, naladili na způsob lidského myšlení.
Bezpochyby jsou pozoruhodně citliví vůči lidskému chování.
Psi dokážou sledovat lidská ukazovací gesta, aby nacházeli skrytou potravu, a pomocí vlastních ukazovacích akcí jsou schopni úspěšně naznačovat pánům, kde se nachází ukrytá hračka.
Za jistých okolností psi chápou, že lidé, kteří je nevidí (protože jsou například slepí), budou na prosbu reagovat pamlskem s menší pravděpodobností než lidé bez zrakového postižení.
Psi také s vyšší pravděpodobností splní povel, aby nechali něco žádoucího na pokoji, pokud je jejich pán v místnosti, než když z místnosti odejde.
A přesto snahy pokládat psí bystrost za vlastnost pocházející ze stejného soudku jako lidská inteligence přehlížejí řadu detailů o fungování psů a lidí.
Evoluce nikdy nevytváří stejnou formu inteligence dvakrát – ačkoliv podobné problémy mohou vést k podobným řešením.
Jak je známo většině majitelů štěňat, naučit psa lidským způsobům vyžaduje čas a péči.
Když máme vztek, neježí se nám srst, a při seznamování neočicháváme novým přátelům zadní část těla.
Psi zase negestikulují předními packami a nepoužívají gramaticky složitý jazyk, když se snaží něco vysvětlit.
Při našem výzkumu jsme zjistili, že v prvních pěti měsících psího života jsou lidé pro psy poněkud tajuplní a že psi s výběhem značně zaostávají za domácími psy, pokud jde o chápání lidských bytostí.
Nedávný výzkum Alexandry Horowitzové z newyorské Barnard College zdůrazňuje význam „rozhovorů jeden přes druhého“, které někdy mezi lidmi a psy probíhají.
Horowitzová požádala majitele psů, aby svým svěřencům zakázali sušenku a pak nakrátko opustili místnost.
Když se majitelé po několika okamžicích vrátili, bylo některým řečeno, že jejich psi byli neposlušní a zakázaný pamlsek sežrali.
Jiní byli informováni, že jejich psi se chovali dobře a nechali sušenku na pokoji.
Pokud se pes choval špatně, dostal majitel k dispozici trochu času, aby svého miláčka pokáral za neposlušnost.
Poté byl dotázán, zda se jeho pes tvářil provinile.
Zápletka v tomto příběhu spočívá v tom, že pouze polovina majitelů byla informována správně.
V polovině případů sdělila Horowitzová majiteli psa, který ve skutečnosti nechal sušenku na pokoji, že jeho pes pamlsek sežral.
A v polovině případů bylo majiteli neposlušného psa řečeno, že se jeho svěřenec choval dobře.
Pointa tohoto klamu spočívala v tom, že když se Horowitzová každého z majitelů dotázala, zda se jeho pes tvářil provinile, mohla posoudit, zda majitelův referát o „provinilém výrazu“ skutečně odpovídá skutečnosti – totiž že pes pozřel zakázanou laskominu –, nebo zda neodráží nic jiného, než že majitel svého psa vyplísnil.
Výsledky velmi zřetelně ukázaly, že „provinilé vzezření“ psa pramení výlučně z faktu, že je peskován: psí výraz neměl nic společného s otázkou, zda se zvíře skutečně dopustilo nějakého prohřešku.
To neznamená, že bychom své psy neměli kárat (nebo chválit).
A také to neznamená, že bychom své psy neměli milovat – nebo z nich být někdy sklíčení.
To všechno znamená, že chceme-li harmonicky žít s jiným živočišným druhem na našich nejdůvěrnějších místech, musíme vzít v úvahu, že námi preferovaná argumentační schémata neodpovídají schématům jejich.
Musíme se snažit chápat psy v jejich vlastních intencích a pomoci jim, aby chápali i oni nás.
Když je očkování „zločin“
MELBOURNE – Loni 29. prosince dohlížel Hasan Gokal, vedoucí lékař reakčního týmu COVID-19 v texaském okrese Harris (kam spadá i Houston, čtvrté nejlidnatější město Spojených států), na rozdělování vakcíny Moderna, a to převážně pracovníkům záchranných složek.
Vakcína se dodává v ampulích obsahujících jedenáct dávek.
Ampule se po otevření musí vyočkovat během šesti hodin a nespotřebovaná vakcína se musí vyhodit.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
Onoho prosincového dne dorazil jeden pacient krátce před ukončením otevírací doby, takže sestra musela otevřít novou ampuli a Gokalovi zůstalo deset dávek.
Nabídl je tedy zdravotníkům a také dvěma policistům, kteří se stále pohybovali na místě, ale všichni už buď byli naočkovaní, anebo vakcínu odmítli.
Poté zatelefonoval kolegovi, jehož rodiče i rodiče jehož manželky měli na vakcínu nárok – v té době mohl být naočkován každý člověk nad 65 let a také lidé se zdravotní komplikací zvyšující rizikovost koronaviru –, avšak nikdo z těchto lidí nebyl právě k dispozici.
Gokal tedy začal obvolávat osoby, které měl uložené v kontaktech svého telefonu, a ptal se jich, zda neznají někoho, kdo by chtěl být očkován a může večer přijet k němu.
Jakmile dorazil domů, čekali tam na něj dva lidé a on oba naočkoval.
Posléze začal objíždět místa, o nichž věděl, že tam žijí osoby mající na očkování nárok, a podal vakcínu dalším pěti lidem.
Přitom dál volal na různá místa, až sehnal tři osoby, které souhlasily, že přijedou k němu domů.
Tím by se vyočkovala celá ampule, avšak jedna osoba mezitím návštěvu zrušila.
Gokalova manželka trpí plicní sarkoidózou – onemocněním plic, v jehož důsledku měla nárok na vakcínu i ona. „Nechtěl jsem ti to dávat,“ řekl Gokal podle svého tvrzení manželce, „ale za půl hodiny to budu muset spláchnout do záchodu.“ A tak dal patnáct minut před vypršením účinnosti poslední dávky vakcínu i své ženě.
Druhý den ráno oznámil Gokal v práci svému nadřízenému, co se stalo, a uvedl mu jména příjemců zmíněných deseti dávek.
Po několika dnech si ho nadřízený předvolal a řekl mu, že měl nevypotřebované dávky vrátit, i kdyby se znehodnotily a musely se vyhodit.
A protože tak neučinil, byl s ním ukončen pracovní poměr.
O dva týdny později ho okresní státní zástupkyně Kim Oggová obžalovala z krádeže a z porušení protokolů platných v okrese Harris.
Gokalův advokát chtěl vidět kopii protokolů, z jejichž porušení byl jeho klient obžalován.
Dostalo se mu odpovědi, že žádné neexistují.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Soudce obžalobu zrušil, jelikož státní zástupkyně podle něj neprokázala, že Gokal coby lékařský expert okresního reakčního týmu COVID-19 neměl právo rozhodnout o tom, koho naočkuje.
Oggová reagovala prohlášením, že to zkusí znovu.
Některé morální soustavy pokládají pravidla za nedotknutelná.
Například římskokatolická církev zastává názor, že ukončit nevinný lidský život je vždy nesprávné.
Během porodu se někdy stane, že lebka dítěte zůstane vězet v pochvě a veškeré pokusy o její uvolnění selžou.
Pokud se v takové situaci nic neučiní, matka i dítě zemřou.
Až do rozvoje moderního porodnictví existoval jediný způsob, jak předejít této dvojí tragédii: porodník musel rozdrtit dítěti lebku.
Dítě zemřelo, avšak žena mohla žít dál.
V katolických zemích byl tento zákrok zakázaný, poněvadž šlo o přímé usmrcení dítěte.
V důsledku toho umíraly i ženy, které se daly zachránit.
Utilitarismus zastává opačný názor.
Jeho zakladatel Jeremy Bentham se vůči jakémukoliv zákonu, zvyku či morálnímu pravidlu vymezoval otázkou: „Jaký je jeho užitek?“ Jinými slovy chtěl vědět, nakolik dané pravidlo zvyšuje štěstí nebo snižuje utrpení.
Bentham a jeho stoupenci aplikovali toto měřítko na širokou paletu zákonů a institucí: na výsady aristokracie, na obchod s otroky, na omezování hlasovacích práv, na zločiny bez obětí, jako je homosexualita, či na podřízené postavení žen.
Pravidla mají v životě významné místo, dokonce i pro utilitaristy.
John Stuart Mill se domníval, že pravidla shrnují moudrosti a zkušenosti předchozích generací v otázce, jaký typ chování pravděpodobně přinese lepší život všem.
Na druhou stranu nejsou pravidla pro Milla absolutní. „Jde-li o záchranu života,“ napsal, „může být krádež nejen přípustná, ale je i povinností.“
Nikdy se nedozvíme, zda některá z Gokalových deseti injekcí zachránila lidský život, ale všechny rozhodně posílily klid na duši u lidí, kteří by jinak možná museli na očkování čekat několik dní nebo týdnů.
Každopádně Gokal nic neukradl.
Využití volných dávek k vakcinaci lidí mělo evidentně příznivější důsledky, než kdyby je vyhodil – lépe řečeno by bývalo mělo příznivější důsledky, kdyby ho za to nepropustili z práce a nevyhrožovali mu žalobou.
Jedním z ponaučení, které si můžeme z křivdy na Gokalovi odnést, je hodnota rozumných pravidel, jimiž by se měli administrátoři očkování řídit.
V okrese Los Angeles akceptuje tamní Úřad veřejného zdraví záložní pořadníky osob stojících mimo kliniky, a to i neoficiální.
Úřad dokonce vyzval poskytovatele zdravotní péče, aby nevyhazovali nevyužité dávky.
V Izraeli se lidé, kteří by za normálních okolností neměli na očkování nárok, mohou zaregistrovat, a pokud některému blízkému vakcinačnímu centru zůstanou vakcíny, které by jinak přišly nazmar, obdrží tito lidé textovou zprávu s pozvánkou k očkování.
Jak dokládají zmíněné příklady, není nijak složité vymyslet něco lepšího než vyhazování vakcín, jež mají potenciál zachraňovat lidské životy.
Dalším ponaučením je skutečnost, že je nesprávné trestat lidi, kteří se snaží učinit to nejlepší v situacích, kdy neexistují jasná pravidla, nebo v situacích, s nimiž autoři aktuálních pravidel nepočítali.
V takových případech by měli být lidé podněcováni k tomu, aby použili vlastní úsudek a pokusili se zajistit takový výsledek, který bude pro všechny nejlepší.
Rozvíjející se trhy by měly jít do zlata
CAMBRIDGE – Mají centrální banky zemí s rozvíjejícími se trhy přebytek dolarů a nedostatek zlata?
Vzhledem ke zpomalující globální ekonomice, v níž jsou rozvíjející se trhy pravděpodobně velmi vděčné za jakékoliv rezervy, které si udrží, by se tato otázka mohla zdát špatně načasovaná.
Existují však dobré argumenty, proč by přesun rozvíjejících se trhů k akumulaci zlata napomohl k hladšímu fungování mezinárodní finanční soustavy a prospěl všem.
Abychom si rozuměli, nestojím na straně těch – obvykle jsou to krajně pravicoví američtí potřeštěnci –, kdo dávají přednost návratu ke zlatému standardu, kdy státy fixují hodnotu svých měn na zlato.
Poslední vláda zlatého standardu koneckonců skončila ve 30. letech katastrofou a není důvod se domnívat, že by návrat k ní tentokrát dopadl jinak.
Já pouze navrhuji, aby rozvíjející se trhy proměnily významný díl svých několikabilionových rezerv v zahraničních měnách, jimiž v současné době disponují (jen samotná Čína má oficiální rezervy ve výši 3,3 bilionu dolarů), ve zlato.
Dokonce ani proměna řekněme až 10% rezerv ve zlato by je totiž nepřiblížila k mnoha bohatým státům, které drží ve zlatě 60-70% svých (připusťme, že nižších) oficiálních rezerv.
Bohaté země už nějakou dobu tvrdí, že demonetizace zlata je ve společném zájmu všech.
Samozřejmě držíme spoustu zlata, tvrdí tyto státy, ale to je jen pozůstatek předválečného zlatého standardu, kdy centrální banky potřebovaly železnou zásobu.
V roce 1999 evropské centrální banky, které neviděly důvod držet takové množství zlata, uzavřely pakt a začaly své rezervy spořádaným způsobem snižovat.
Pro většinu zúčastněných zemí měl prodej v té době smysl: reálným krytím jejich dluhu byl daňový dosah vlád, vysoká úroveň institucionálního rozvoje a relativní politická stabilita.
Pakt z roku 1999 se periodicky reviduje, ačkoliv po poslední revizi v roce 2014 si většina bohatých států dává dlouhou pauzu, takže jim stále zbývají extrémně velké zlaté rezervy.
Státy s rozvíjejícími se trhy nakupují zlato i nadále, ačkoliv to v porovnání s nenasytným skupováním dluhopisů amerického ministerstva financí a dalších dluhů bohatých zemí dělají hlemýždím tempem.
K březnu 2016 držela Čína ve zlatě jen něco přes 2% svých celkových rezerv a v případě Indie činil tento podíl 5%.
Rusko je prakticky jediným velkým rozvíjejícím se trhem, který své nákupy zlata významně navyšuje, v nemalé míře kvůli západním sankcím, a zlato dnes představuje téměř 15% jeho celkových rezerv.
Rozvíjející se trhy drží rezervy proto, že si nemohou dopřát luxus v podobě možnosti rozpustit svůj dluh v případě finančního zadrhnutí či vládní dluhové krize v inflaci.
Jednoduše řečeno žijí ve světě, kde je velký podíl mezinárodního dluhu – a ještě větší podíl globálního obchodu – stále denominovaný v tvrdé měně.
Rezervy v těchto měnách proto drží jako pojistku proti fiskální a finanční katastrofě.
Ano, svět by na tom byl v zásadě mnohem lépe, kdyby rozvíjející se trhy dokázaly nějakým způsobem spojit své zdroje, například prostřednictvím nástroje Mezinárodního měnového fondu, avšak důvěra, kterou by takové řešení vyžadovalo, jednoduše schází.
Proč by systém s větším podílem zlatých rezerv fungoval lépe?
Současný stav je problematický v tom, že rozvíjející se trhy jako skupina soupeří o dluhopisy bohatých zemí, což napomáhá ke stlačování úrokových sazeb, které za ně získávají.
A když se úrokové sazby zaseknou na hodnotě blízké nule, nemohou ceny dluhopisů bohatých zemí klesnout o mnoho více, než už klesly, přičemž nabídka dluhu rozvinutých zemí je omezená daňovou kapacitou a tolerancí k riziku.
U zlata tento problém neexistuje, i když je jeho nabídka téměř fixní, protože cena zlata nemá žádnou hranici.
Navíc lze argumentovat tím, že zlato je aktivem s mimořádně nízkým rizikem a s průměrnými reálnými výnosy srovnatelnými s velmi krátkodobým dluhem.
A protože je zlato také vysoce likvidní – což je u rezervního aktiva klíčové kritérium –, mohou si centrální banky dovolit přehlížet jeho krátkodobou volatilitu a zaměřovat se na dlouhodobější průměrné výnosy.
Pravdou je, že zlato nenese úrok a jeho přechovávání je spojeno s určitými náklady.
Tyto náklady však lze v nezbytném případě relativně efektivně řešit držbou zlata v zahraničí (řada států má zlato uschováno v newyorském Federálním rezervním systému) a cena zlata se může postupem času zvýšit.
Z tohoto důvodu systém jako celek nikdy nemůže monetární zlato vyčerpat.
Nechci vyvolávat dojem, že z přechodu na zlato by rozvíjející se trhy nějakým způsobem těžily na úkor rozvinutých ekonomik.
Současná situace je koneckonců taková, že centrální banky a ministerstva financí vyspělých ekonomik drží neskonale více zlata než rozvíjející se trhy a systematický přechod rozvíjejících se trhů na zlato vyšroubuje jeho cenu.
Nejde však o systémový problém, a vzestup cen zlata by navíc částečně překlenul propast mezi poptávkou a nabídkou bezpečných aktiv, která vznikla kvůli nulové spodní hranici úrokových sazeb.
Nikdy neexistoval přesvědčivý důvod, proč by rozvíjející se trhy měly přistupovat na argumenty bohatých zemí pro úplnou demonetizaci zlata.
A tento důvod neexistuje ani dnes.
Řečtí nacisté jdou do vězení, jejich jed se však volně šíří
ATÉNY – Sedmý říjen byl pro demokraty dobrým dnem.
Řecký odvolací soud potvrdil rozsudky pro předáky strany Zlatý úsvit, jediné otevřeně nacistické strany, která od 40. let minulého století získala křesla v jakémkoliv parlamentu.
Obžalovaní lídři byli odsouzeni za vraždu, těžké ublížení na zdraví a zločinné spolčování.
Před soudní budovou se sešlo 20 000 Atéňanů, kteří toto rozhodnutí oslavovali.
Without Trump’s bizarre but effective grip on the party, Republicans may well face a period of vicious infighting, which could conceivably tear their party apart.
If so, they richly deserve it.
Naše oslavy trvaly přesně 40 vteřin, než nás policie rozehnala slzným plynem.
Lapali jsme se ženou po dechu a snažili se připojit ke stovkám dalších lidí, kteří se zoufale snažili uniknout úzkou uličkou vedoucí do bezpečí nedaleké hory Lycabettus.
Akce se zúčastnila více než desítka pořádkových policistů, kteří metali do prchajícího davu plechovky se slzným plynem.
Naléhavě jsem vyzval velitele, aby s tím přestali. „Není důvod nasazovat plyn proti lidem, kteří chtějí jít domů,“ řekl jsem mu klidně.
Adresoval mi nadávku.
Když jsem před ním vytáhl parlamentní průkaz, jeho reakce mě znepokojila: „Další důvod, proč ti dát co proto.“
Odsouzení řeckých nacistických předáků je rozhodné vítězství proti obnově krajně pravicového extremismu v Evropě.
Zatímco však byli tito lidé posíláni do vězení, jejich myšlenky, způsoby a nenávist k parlamentní demokracii se převlékly do policejních uniforem a terorizovaly ulice.
O týden později si mě v rámci vyšetřování zahájeného na popud mé svědecké výpovědi předvolal k výslechu policista z vnitřní inspekce.
Tvář dotyčného pořádkového policisty jsem nepoznal, protože jsem v době incidentu nemohl dýchat a dobře jsem neviděl.
Jedno jsem však poznal dobře: klidnou zhnusenost v jeho očích – výraz, který mi připomněl Kapniase, někdejšího vyšetřovatele vycvičeného gestapem.
Kapniase jsem poznal v roce 1991.
Když jsem ho uviděl poprvé, stál právě vedle svých koz na farmě v jižním cípu poloostrova Peloponés.
Dělil se o ni se svou manželkou Jajou Georgií, kterou jsem přijel z rodinných důvodů navštívit a jejíž životní příběh by si zasloužil umělecké ztvárnění nějakým talentovaným dramatikem.
A i když se o Kapniasovi proslýchalo ledacos, na tichou zuřivost, s níž mě toho večera uvítal, jsem připravený nebyl.
Když jsem si odnesl věci do ložnice, kterou mi Georgia láskyplně připravila, a společně s nimi pojedl, omluvil jsem se a odjel do nedalekého městečka na setkání s místními přáteli.
Po návratu hluboko po půlnoci jsem v usedlosti slyšel Kapniasovo vzdálené chrápání a vřískot vzrušených koček.
Vyčerpaně jsem zamířil do postele.
Na mém polštáři ležely dvě knihy.
Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – All for less than $9 a month.
Jedna z nich nesla název Paměti premiéra.
Jejím autorem je poslední premiér fašistické diktatury z mého mládí, loutka jmenovaná brigádním generálem, která po masakru studentů 17. listopadu 1973 posunula neofašistickou juntu dál k neonacismu.
Druhá kniha byla malá, v kožené vazbě a v pokročilém rozkladu: vyšla v roce 1934 v Německu a jmenovala se Mein Kampf.
Došlo mi, že toto čtení zanechal pologramotný farmář na posteli proto, aby svého levičáckého hosta patřičně šokoval.
Jako teenager byl Kapnias „nedotknutelným“ zemědělským dělníkem s vazbami na Georgiina otce, který byl v jejich rodné horské vesnici něčím na způsob šlechtice.
Během nacistické okupace fungoval Georgiin otec jako spojka mezi britskou rozvědkou a místními levicovými partyzány, kteří společně sabotovali nedaleký oddíl Wehrmachtu i několik čet italských vojáků.
Místní kráska Georgia se do jednoho partyzána zamilovala a tajně se za něj provdala.
Navzdory nelítostné válce se tomuto vzdorovitě šťastnému páru narodily dvě děti.
Dospívající čeledín Kapnias spojil svůj osud s opačnou stranou: vstoupil do polovojenské jednotky sestavené místním gestapem a byl vyslán na Krétu, kde se zaučoval v temném umění výslechu a kontrasubverze.
Právě tam mu jeho instruktor Hans předal vázaný výtisk Mein Kampf.
S ústupem Němců zabředlo Řecko do bažiny hrůzné občanské války.
Spojenci se obraceli proti sobě, bratr proti bratrovi, dcera proti otci.
Georgiin manžel z řad partyzánů zjistil, že bojuje proti národní armádě, kterou podporovali Britové a jejímž místním stoupencem byl nyní i jeho tchán, jenž prokazoval oddanost Britům.
Během dvou let zabili Georgiina muže vojáci, s nimiž její otec spolupracoval.
A kamarádi zesnulého manžela jí pak zabili otce, čímž se tragédie završila.
Otcovi nacionalisté udělali z Georgie vdovu, manželovi spolupartyzáni z ní udělali sirotka a ona zůstala sama, strádající a se dvěma dětmi.
Kapnias vycítil příležitost.
Z gestapem organizovaného polovojenského oddílu přešel do místního četnictva, a náhle tak mohl vykonávat pomstu na vyšších vrstvách jeho malého, kvazifeudálního vesmíru.
Oslovil tedy Georgiu s nabídkou: „Ty si mě vezmeš a já řeknu svým lidem, ať přestanou čistit zemi od vás a vašeho komunistického sémě.“ V přesvědčení, že nemá jinou možnost, se Georgia podvolila a úlevy se dočkala až po své smrti v roce 2012.
Než jsem se s Kapniasem v roce 1991 setkal, předpokládal jsem, že lidé jako on jsou pouhými relikty, které s každým dalším pohřbem mizejí.
Mýlil jsem se.
Pocit trvalé porážky, beznaděje a všeobecného ponížení vytváří podhoubí, v němž se opětovně probouzí spící DNA nacismu.
Když řeckou společnost vystavili po státním bankrotu v roce 2010 hromadné potupě, získala parlamentní křesla nová generace nacistů s Kapniasovým výrazem v očích.
Dnes sedí většina z nich za své ohavné zločiny ve vězení.
Ten výraz však zůstává v očích příliš mnoha lidí, přičemž ne všichni mají na sobě uniformu.
Vítr ve větru
KODAŇ – Snaha zastavit globální oteplování podnítila na celém světě silné nutkání rozvíjet obnovitelnou energii.
V důsledku toho se za posledních deset let desetinásobně zvýšilo využívání větrných turbín, neboť větrná energie bývá často vychvalována jako nejefektivnější zelená příležitost.
Podle Connie Hedegaardové, komisařky Evropské unie pro otázky klimatu, by „lidé měli věřit, že [větrná energie] je velmi, velmi levná“.
Ve skutečnosti je toto tvrzení vysoce problematické.
Větrná energie je sice levnější než jiné, neefektivnější obnovitelné zdroje, jako jsou solární energie, přílivová energie a etanol, ale ani zdaleka není konkurenceschopná.
Kdyby byla, nemuseli bychom vynakládat značné částky na její dotování.
Například ve Velké Británii je vítr i nadále podstatně nákladnější než jiné energetické zdroje.
Vycházíme-li ze zprávy o nákladech výroby elektrické energie ve Velké Británii za rok 2010 a měříme-li náklady na výrobu jedné kilowatthodiny energie, pak je vítr stále o 20-200% dražší než nejlevnější varianty založené na fosilních palivech.
A i tento údaj je ještě značně podhodnocený.
Když se Velká Británie a další rozvinuté země překotně vrhly na výstavbu většího počtu větrných turbín, přirozeně je začaly stavět na největrnějších místech, takže méně větrné lokality zůstaly na později.
Současně s tím lidé stále silněji protestují proti větrným farmám za jejich humny.
Lokální opozice se v posledních třech letech ztrojnásobila a lokální podpora výstavby nových větrných farem klesla na historické minimum.
Většina lidí zastává názor, že několik větrných turbín může být atraktivních, ale když jsou turbíny roztroušené po celé krajině nebo když se na míle daleko táhnou mohutné průmyslové větrné farmy, je to něco úplně jiného.
Zvýšil se také počet stížností na enormní nízkofrekvenční hluk nových větrných turbín.
Vzhledem ke stále zatrpklejšímu veřejnému mínění se do budoucna očekává, že většina větrných turbín bude instalována na moři, kde je opozice proti nim menší, ale kde jsou daleko vyšší náklady.
EU v rámci své politiky „20-20-20“ slíbila, že do roku 2020 sníží emise uhlíku na úroveň o 20% nižší než v roce 1990 a o 20% zvýší podíl obnovitelných zdrojů energie.
V případě Velké Británie to vyžaduje dramatický vzestup větrné energetiky, zejména na moři.
Tato politika bude překvapivě nákladná.
Nezisková společnost UK Carbon Trust odhaduje, že náklady na zvýšení celkového výkonu větrných turbín na 40 gigawattů tak, aby do roku 2020 dodávaly 31% elektrické energie, mohou dosáhnout až 75 miliard liber (120 miliard dolarů).
Jejich přínos v boji proti globálnímu oteplování by přitom byl chatrný: snížení o pouhých 86 megatun CO2 za rok po dobu dvou desetiletí.
Z hlediska zabránění vzestupu teploty by to bylo naprosto bezvýznamné.
Podle standardního klimatického modelu by obrovské britské investice do větrné energie pozdržely globální oteplování do roku 2100 o něco málo přes deset dní.
Navíc je i tento odhad nepochybně příliš optimistický.
Vítr často nefouká ve chvíli, kdy ho potřebujeme.
Jak například uvedla BBC, chladné počasí 21. prosince 2010 bylo typické pro prodlouženou studenou frontu s oblastmi vysokého tlaku vzduchu a minimem větru.
Větrná energie se sice podílí na celkových dodávkách elektřiny ve Velké Británii v průměru pěti procenty, ale toho dne klesl její podíl na pouhých 0,04%.
A protože poptávka tehdy pochopitelně dosahovala vrcholu, musely vzniklý výpadek nahradit jiné zdroje jako uhlí a plyn.
Vyrovnat pětiprocentní pokles dodávek je sice možné, ale do roku 2020, kdy Velká Británie zvýší svou závislost na větrné energii na požadovaných 31%, se situace dramaticky změní.
Větrná energie se značně prodražuje, pokud zohledníme i nutnost vytvářet velké záložní zdroje energie pro případy, kdy vítr zeslábne.
Zdaleka nejlevnější záložní zdroj energie přitom představují paroplynové elektrárny s otevřeným cyklem, které znamenají vyšší emise CO2.
Větrná energie tak bude nakonec nákladnější a navíc sníží emise méně, než se oficiálně odhaduje.
(Proto jsou také jednoduché výpočty založené na nákladech na kilowatthodinu často hrubě zavádějící a napomáhají tomu, že se větrné a další přerušované obnovitelné zdroje energie zdají levnější, než ve skutečnosti jsou.)
To se ukázalo i v nedávných zprávách KPMG/Mercados a nezávislého mozkového trustu Civitas.
Nová zpráva vypracovaná profesorem Edinburské univerzity Gordonem Hughesem pro Nadaci pro politiku boje proti globálnímu oteplování zase odhaduje, že 36 GW nové větrné energie by stálo 120 miliard liber při ročním snížení CO2 o pouhých 23 megatun.
Jinými slovy by se zvýšení teploty pozdrželo do konce století o pouhých 66 hodin.
Ačkoliv si mnozí lidé myslí něco jiného, náklady na pevninskou i mořskou větrnou energii neklesají.
Za posledních deset let se naopak zvýšily.
Mezivládní panel OSN pro změny klimatu to ve své nejnovější zprávě o obnovitelné energii připustil.
Podobně i Britské centrum pro energetický výzkum hořekuje, že náklady na větrnou energii se „oproti prvním letům po roce 2000 podstatně zvýšily“.
Podobně jako celá EU se také Velká Británie zamilovala do myšlenky omezovat CO2 prostřednictvím větrných technologií.
Většina akademických modelů však ukazuje, že nejlevnějším způsobem, jak snížit emise CO2 do roku 2020 o 20%, by bylo přejít z uhlí na čistší zemní plyn.
Průměr hlavních energetických modelů naznačuje, že při zmenšení měřítka na samotnou Velkou Británii by dosažení dvacetiprocentního cíle vyžadovalo v nadcházejícím desetiletí celkové náklady ve výši zhruba 95 miliard liber a 18 miliard liber za každý následující rok.
Tyto údaje samozřejmě zahrnují i snížení v jiných oblastech, než je elektřina, a také vyšší celkové náklady cen energie pro ekonomiku.
Poučení je však zřejmé: není-li cílem pouze omezit emise CO2, ale využít k tomu obnovitelné zdroje, pak modely ukazují, že se náklady vyšplhají na 188 miliard liber za toto desetiletí a na 36 miliard liber ročně po roce 2020.
Trvat na větrné energii proto v podstatě znamená využívat energii, která zdaleka není konkurenceschopná, nepomáhá odvrátit klimatické změny a stojí pouze Velkou Británii 92 miliard liber navíc.
Pro jakoukoliv zemi se to jeví jako hodně špatná volba.
Dobrý a špatný kapitalismus
PAŘÍŽ – Fungování tržní směny – přímých transakcí mezi obchodníky a zákazníky – se postupně vyvinulo před třemi či čtyřmi tisíci let.
V tomto novém společenském vztahu měl zákazník volnost koupit si, co chtěl, kdykoli a od kohokoli se rozhodl, přičemž často s prodejcem smlouval o ceně.
Díky těmto rysům je volný trh součástí základní svobody zakořeněné ve všedním životě.
Převládá dodnes, neboť veškeré snahy o vybudování alternativy, dokonce i totalitní, selhaly.
Ostatně je tomu 20 let, co se do světa tržní směny navrátily bývalé komunistické země východní Evropy, což byl krok, který sociální demokraté po celém světě učinili už v roce 1946.
Volný trh několik tisíciletí tvořili jednotlivci: řemeslníci, obchodníci a spotřebitelé.
Když se před třemi staletími vynořil kapitalismus, šlo jednoduše o tutéž činnost ve větším měřítku.
Parní stroje a elektřina umožnily většímu počtu lidí pracovat společně a korporace dokázaly přilákat velké množství drobných střadatelů, kteří se stali kapitalisty.
Systém je to fantastický.
Do doby Velké francouzské revoluce se životní úroveň od dob římského impéria stěží zdvojnásobila.
Dnes je 150krát vyšší.
Kapitalismus je ale také krutý.
V jeho počátcích byli lidé nuceni pracovat 17 hodin denně, bez dní volna a bez penze.
Byl jistou formou otroctví.
Díky demokracii, sociálnímu zápasu a odborovým svazům pracujících, společně s politickými snahami sociální demokracie, se nehumánnost systému zčásti změkčila.
Nicméně ponechá-li se sám sobě, systém je nestabilní.
Přibližně jednou za deset let prochází krizí.
Nejhorší krize dvacátého století, mezi lety 1929 a 1932, zapříčinila, že během necelých šesti měsíců ve Velké Británii, Spojených státech a Německu přišlo o zaměstnání 70 milionů pracujících (aniž by dostávali dávky v nezaměstnanosti).
To vyneslo k moci Adolfa Hitlera, což vyústilo ve válku, která za sebou zanechala 50 milionů mrtvých.
Přesvědčení, že systém je zapotřebí stabilizovat, byl po válce všeobecně rozšířený.
Nakonec vznikl vyváženější systém, založený na třech hlavních institucích: zdravotním pojištění, keynesiánské fiskální a měnové politice ke zmírnění dopadů hospodářského cyklu a především politice vysokých platů a snižování ekonomické nerovnosti s cílem povzbudit spotřebu domácností.
Úspěch byl ohromující: 30 let souvislého a svižného hospodářského růstu, plná a setrvalá zaměstnanost ve všech vyspělých státech a žádná finanční či hospodářská krize.
Životní úroveň se v tomto období zvýšila téměř desetinásobně.
Prosperita se stala hlavní zbraní, která Západu zajistila vítězství nad sovětským komunismem.
Lidé ve východní Evropě si tento druh kapitalismu s nadšením osvojili.
Politický úspěch kapitalismu však přišel právě ve chvíli, kdy se systém začínal kazit.
Vysoké platy poháněly růst, ale snižovaly zisky.
Akcionáři se organizovali do penzijních, investičních a hedžových fondů.
Kvůli jejich tlaku se propadla zaměstnanost, čímž se podíl mezd na celkovém národním důchodu za posledních 30 let snížil o 10 %.
Ve vyspělých zemích se počet chudých pracujících rozrostl na 10 až 15 % pracovních sil, přičemž dalších 5 až 10 % pracujících je bez zaměstnání a 5 až 10 % vypadlo z trhu práce úplně.
Navíc v posledním čtvrtstoletí propukala každých čtyři až pět let vážná finanční krize, regionální či globální.
Roční růst klesl v průměru pod 3 %.
Dnešní krizi vyvolalo všeobecné ukrývání špatných úvěrů do balíčků cenných papírů prodávaných do celého světa.
Šířící se bankroty způsobily vážné zadrhnutí úvěrů a to zapříčinilo hlubokou recesi a spolu s ní brutální vzestup nezaměstnanosti.
Tři stabilizační mechanismy kapitalismu ztratily svou účinnost.
Bohaté země sice stimulací svých ekonomik zareagovaly bystřeji a moudřeji než v roce 1929 a mohutné krvácení bank se podařilo zastavit, na povzbuzení růstu to ale nestačí.
Ocitáme se teď ve zvláštním období, kdy vlády, bankéři i novináři zvěstují konec krize jen proto, že už se týden co týden nehroutí žádná z velkých bank.
Nic se však dosud nevyřešilo a nezaměstnanost setrvale roste.
Ještě horší je, že bankovní sektor se snaží využít záchranných balíčků z veřejných peněz k ochraně svých výsad, včetně nemravně přemrštěných bonusů a přehnané volnosti při vytváření spekulativních finančních aktiv bez spojitosti s reálnou ekonomikou.
Takže onen takzvaný konec krize se spíš jeví jako obnova mechanismů, které ji zapříčinily.
Ekonomická aktivita se všude s námahou ustaluje o 5 až 10 % pod hladinami z roku 2007.
Pramenem krize zůstává propad kupní síly středních a nižších tříd a krach spekulativních bublin vyvolaných nenasytností movitých vrstev toužících po ještě větším jmění.
Máme-li však mít systém, v němž si mohou polepšit téměř všichni, nemohou zároveň bohatí neustále bohatnout.
Jinak můžeme očekávat dlouhé období stagnace, kořeněné periodickými finančními krizemi.
Za těchto okolností většina evropských voličů nedávno znovu prokázala, že dávají přednost pravici a jejímu sklonu podporovat zlatokopy.
Čeká nás ponurá budoucnost.
Dobré a špatné schodky
LONDÝN – „Schodky jsou vždy špatné,“ hřímají fiskální jestřábi.
Nikoliv, oponuje analytik strategických investic H.
Wood Brock v zajímavé nové knize The American Gridlock (Americká slepá ulička).
Správné hodnocení podle Brocka závisí na „složení a kvalitě celkových vládních výdajů“.
Vládní schodky vyvolané běžnými výdaji za služby či transfery jsou špatné, protože nevytvářejí žádný příjem a navyšují státní dluh.
Naproti tomu schodky vyplývající z kapitálových výdajů jsou – nebo mohou být – dobré.
Pokud se s těmito výdaji uvážlivě pracuje, vytvářejí tok příjmů, který obsluhuje a nakonec i umořuje dluh, a co je ještě důležitější, zvyšuje produktivitu a tím zlepšuje dlouhodobý růstový potenciál dané země.
Z tohoto rozlišení vyplývá důležité fiskální pravidlo: běžné výdaje vlád by měly být za normálních okolností vyváženy zdaněním.
V tomto ohledu je současné úsilí omezit schodky na běžném účtu oprávněné, ovšem pouze v případě, že je plně nahradí programy kapitálových výdajů.
Snižování běžných výdajů a zvyšování kapitálových výdajů by se tedy mělo provádět synchronizovaně.
Brock argumentuje tím, že se Spojené státy vzhledem ke stavu své ekonomiky nemohou vrátit k plné zaměstnanosti pouze na základě běžné politiky.
Zotavení je příliš chatrné a země potřebuje po dobu deseti let investovat další bilion dolarů ročně do dopravních kapacit a školství.
Vláda by měla založit Národní infrastrukturní banku, která by poskytovala finance prostřednictvím přímých půjček, lákáním zdrojů ze soukromého sektoru nebo kombinací obojího.
(Podobnou instituci jsem navrhoval i pro Velkou Británii.)
Rozdíl mezi kapitálovými a běžnými výdaji (a tím i mezi „dobrými“ a „špatnými“ schodky) je pro jakéhokoliv studenta veřejných financí obehraná písnička.
Vědomosti však zapomínáme tak alarmujícím tempem, že stojí za to si je zopakovat, zvláště když jsou ve Velké Británii a v Evropě, i když naštěstí (zatím) ne v USA, u moci deficitní jestřábi.
Podle návrhů dohodnutých na neformální schůzce Evropské rady 30. ledna mají všechny členské státy EU upravit svou ústavu tak, aby zaváděla pravidlo vyrovnaného rozpočtu, které má pro roční strukturální deficity stanovovat strop ve výši 0,5% HDP.
Tento strop lze zvýšit pouze při hluboké depresi nebo jiných výjimečných okolnostech, což umožňuje proticyklickou politiku, pokud bude dohodnuto, že dodatečný deficit bude mít cyklickou, nikoliv strukturální povahu.
V opačném případě bude překračování stropu automaticky trestáno pokutami ve výši až 0,1% HDP.
Velká Británie je jednou ze dvou zemí EU (vedle České republiky), které odmítly tento „fiskální kompakt“ podepsat.
Jeho přijetí je přitom podmínkou získání přístupu k evropským sanačním fondům.
Britská vláda má nicméně totožný cíl snížit svůj deficit běžného účtu ze současných 10% HDP téměř na nulu během pěti let.
Argument, který je na podporu této politiky běžně slyšet, tvrdí, že přesně totéž požadují i „strážci dluhopisů“.
A finance některých evropských vlád (a v nedávné minulosti také vlád latinskoamerických) byly či jsou tak zašmodrchané, že je tato reakce pochopitelná.
To ovšem neplatí pro USA ani Velkou Británii, které svorně vykazují vysoké fiskální deficity.
A většina zemí navíc udržovala přiměřeně přísnou fiskální disciplínu, než krize z roku 2008 podkopala jejich banky, srazila jejich daňové výnosy a vyhnala vzhůru jejich suverénní dluh.
Zároveň bychom neměli připisovat současné nadšení pro fiskální škrty pouze těmto nepředvídatelným skutečnostem.
V jeho srdci totiž leží přesvědčení, že veškeré vládní výdaje nad rámec nezbytného minima jsou plýtvavé.
I Evropa má své potřeštěnce na způsob americké Tea Party, jimž se hnusí sociální stát a přejí si ho zrušit nebo radikálně osekat a kteří jsou přesvědčeni, že státem posvěcené kapitálové výdaje jsou „práce pro práci“ – jen hromada silnic, mostů a nikam nevedoucích železničních tratí, které vysávají jejich peníze a jsou zatíženy korupcí a neefektivností.
Ti, kdo tomu věří, se nenechají zviklat ani korupcí a plýtváním, jež charakterizují rovněž velkou část výdajů v soukromém sektoru.
A dávají přednost absolutnímu plýtvání, totiž ponechání milionů lidí, aby jen nečinně seděli (Brock odhaduje, že 16% americké pracovní síly je nezaměstnaných, podzaměstnaných nebo odrazených od hledání práce), před možná částečným plýtváním v podobě programů, které tyto lidi navracejí do práce, rozvíjejí jejich schopnosti a vytvářejí státu hodnoty.
Některé detaily Brockovy argumentace lze podrobit kritice: hlubší pochopení Keynese by mu poskytlo přesvědčivější reakci na námitku, že kdyby státem financované projekty stály za realizaci, pak by je realizoval soukromý sektor.
Nepotrvá dlouho a budeme muset dávat na tyto otázky odpověď, protože fiskální pravidla z doby před propadem, která se Evropané domýšlivě snaží posílit, nebyla pro tento úkol způsobilá.
Máme daleko k tomu, abychom dokázali formulovat teorii makroekonomické politiky po recesi, ale určité prvky jsou zřejmé.
V budoucnu budou muset jít fiskální a měnová politika ruku v ruce: ani jedna z nich nedokáže sama o sobě stabilizovat vnitřně nestabilní tržní ekonomiky.
Měnová politika bude muset dělat mnohem více, než dělala před rokem 2008, aby omezila „iracionální nestřídmost“ finančních trhů.
A také potřebujeme nový, jednoznačný systém fiskálního účetnictví, jenž bude rozlišovat mezi vládními výdaji financovanými z daní a veřejnými výdaji, které se zaplatí samy.
A především si musíme uvědomit, že role státu přesahuje pouhé udržování vnější bezpečnosti a domácího práva a pořádku.
Jak napsal Adam Smith v knize Bohatství národů:
„Třetí a poslední povinnost panovníka… je povinnost vybudovat a udržovat takové veřejné instituce a takové veřejné stavby, které jsou sice společnosti jako celku nejvýš prospěšné, ale jsou takové povahy, že užitek z nich by jednotlivci nebo malé skupince lidí nikdy nemohl nahradit výdaje na ně vynaložené, a proto se ani nedá očekávat, že by je vybudoval a udržoval některý jednotlivec nebo skupina jednotlivců.“
Mezi těmito veřejnými stavbami mají podle Smitha hlavní roli ty, které „usnadňují obchod v zemi, jako jsou dobré cesty, mosty, splavné průplavy, přístavy apod.“ Dalším střípkem zapomenutých vědomostí, o nichž se Smith rovněž zmiňuje, je význam vzdělání.
A Smith na něj poukazuje právem, jakkoliv se dnešní deficitní jestřábi snaží svých chováním dokázat opak.
Dobrý a špatný olympijský nacionalismus
CHICAGO – Kromě toho, že byly o rok odložené, se olympijské hry 2020 v Tokiu utápějí v kontroverzích.
Podle jednoho nedávného průzkumu zastávalo 78% japonských občanů názor, že olympiáda by se měla kvůli obavám z pandemie zrušit.
Od té doby japonská média zdůrazňují skutečnost, že ne všichni olympijští sportovci (včetně stovky olympioniků ze Spojených států) jsou očkovaní proti COVID-19.
The likely impact of Russia's invasion of Ukraine should not be underestimated.
The world is now undergoing a geopolitical regime shift that will have profound economic and financial consequences, most of which will be difficult to contain with existing policy tools.
A nad těmito bezprecedentními starostmi o veřejné zdraví stojí věčné politické spory, například obvyklý nářek, že olympiáda podněcuje nacionalismus či šovinismus.
Každé hry vyvolávají souboj o pozice v medailovém pořadí států mezi velkými hráči typu USA, Číny, Japonska, Velké Británie a Ruska (jehož sportovci se po vyloučení země zadoping účastní her v Tokiu pod hlavičkou Ruského olympijského výboru).
Politické režimy z celého světa si uvědomují, že sport může posilovat národní identitu a že zejména olympijské hry dokážou vysílat do světa signál o postavení dané země.
Vlády už dlouho využívají her k tomu, aby svým občanům sdělovaly: „Dokázali jsme to.“ Hitler v roce 1936 plně využil olympiády v Berlíně, jemuž bylo pořadatelství přiřknuto v roce 1931, tedy dva roky předtím, než se k moci dostali národní socialisté.
Japonsko využilo tokijské olympiády v roce 1964 k tomu, aby ohlásilo světu svou plnou obnovu po druhé světové válce.
A v 80. letech se staly olympijské hry dějištěm studené války, když USA bojkotovaly olympiádu v Moskvě v roce 1980 a Sověti bojkotovali olympiádu v Los Angeles o čtyři roky později.
Politická hodnota her představuje jeden z důvodů, proč jsou vlády ochotné za jejich pořadatelství tolik platit.
Čína vynaložila na uspořádání letní olympiády v Pekingu v roce 2008 částku 40-44 miliard dolarů – v té době to bylo více než kterákoliv jiná země v dějinách.
Rusko ji však později překonalo, když za pořádání zimní olympiády v Soči v roce 2014 utratilo odhadem 50 miliard.
V době mezi překonáním rekordu v utrácení a anexí Krymu v tomtéž roce se podpora ruského prezidenta Vladimira Putina patřičně vyšplhala vzhůru.
Není příliš pochyb o tom, že mezinárodní sportovní akce mohou posilovat nepříjemné aspekty nacionalismu, jak tomu bylo na berlínských hrách v roce 1936.
V minulosti olympiády rovněž připomínaly porobeným národům ztracenou suverenitu.
Polští sportovci mohli až do roku 1924 získávat medaile jen jako reprezentanti jiných zemí.
A sportovci z nuceně anektovaných sovětských republik, jako byly pobaltské země nebo Ukrajina, museli po celé generace buď reprezentovat Sovětský svaz, anebo nezávodit vůbec.
Pocity inspirované mezinárodními sportovními akcemi však nejsou vždy špatné.
Kolektivní touha vítězit může zmírnit diskriminaci menšinových skupin, jako když americký establishment uznal talent Jesseho Owense, jenž posléze získal na berlínské olympiádě čtyři zlaté medaile v atletice a inspiroval generace mladých černých Američanů.
A fenomenální umění tenistky Naomi Ósakaové zase nedávno přimělo mnoho Japonců k překonání tradiční etnické a genderové zaslepenosti.
Skutečnost, že právě Ósakaová zažehla v Tokiu olympijský oheň, bude mít značné společenské dopady nejen v celém Japonsku, ale možná i v celé východní Asii.
Our newest magazine, The Year Ahead 2022: Reckonings, is here.
To receive your print copy, delivered wherever you are in the world, subscribe to PS for less than $9 a month.
As a PS subscriber, you’ll also enjoy unlimited access to our On Point suite of premium long-form content, Say More contributor interviews, The Big Picture topical collections, and the full PS archive.
Sportovní akce nabízejí příležitost také novým zemím, které chtějí podpořit povědomí o své státnosti.
Když se olympiády v Barceloně v roce 1992 zúčastnil Nelson Mandela, představoval symbol konce apartheidu v Jihoafrické republice.
Chorvaté se na přelomu tisíciletí semkli a oslavovali wimbledonského šampiona Gorana Ivaniševiče a basketbalovou hvězdu Tonyho Kukoče; dnešní Bělorusové zase mohou být hrdí na biatlonistku Darju Domračevovou a hvězdnou tenistku Viktorii Azarenkovou.
A konečně představují mezinárodní sportovní akce jedinečnou příležitost k budování vlasteneckého smýšlení v zemích stižených vnitřním rozkolem.
Výzkumníci například zjistili že postup na mistrovství Afriky a mistrovství světa ve fotbale podstatně omezuje etnické konflikty v subsaharských státech, jelikož účast na turnaji poskytuje občanům společný zážitek a snižuje nedůvěru napříč etnickými skupinami.
Faktem je, že Mezinárodní olympijský výbor sice uznává 206 národních olympijských výborů, avšak pouhých 14 zemí vyslalo na hry v Tokiu téměř polovinu z 11 326 sportovců, kteří se této olympiády účastní.
Vesměs jde přitom o členy OECD – výjimku tvoří jen Čína a Rusko, které ovšem mají druhý a jedenáctý nejvyšší HDP na světě.
Není tedy překvapivé, že týchž 14 zemí figuruje i na nejvyšších příčkách medailového pořadí a na čelních místech v médiích.
Nicméně i pro zbylých 192 zemí, o nichž slyšíme jen málo, mají hry obrovský význam.
Těmto menším, mladším či chudším státům nejde na olympiádě o zisk co největšího počtu medailí ani o to, aby si upevnily status supervelmocí.
Spíše chtějí jednoduše sdílet prožitek z účasti.
Hry nabízejí národní sebeutvrzení a jednotu, a tím i příležitost nastolit hospodářskou a politickou stabilitu.
Dvaapadesát olympiád, které se uskutečnily od doby, kdy Pierre de Coubertin založil novodobé olympijské hry, přineslo řadu nežádoucích důsledků.
Zároveň se však projevily jako pozitivní síla v mnoha zemích – zejména v těch, které se z hlediska medailového pořadí a geopolitické moci zdají nejméně důležité.
Sbohem a dobrý den centrální bance
Sbohem jednáním na vlastní pěst
Klíčovým ponaučením, které si příští americký prezident vezme ze zkušeností Bushovy administrativy, bude dozajista zjištění, že multilateralismus má svůj význam.
Pojetí americké hegemonie a jednostranných reakcí má pramalý smysl, když se většina vážných výzev, před nimiž dnes státy stojí – problémů, jako jsou klimatické změny, pandemie, finanční stabilita a terorismus –, vymykají kontrole i těch největších zemí.
Všechny vyžadují multilaterální spolupráci.
Organizace spojených národů může hrát významnou roli při pomoci legitimizovat a zavádět do praxe mezistátní dohody, ale i její nejbližší přátelé přiznávají, že její značná velikost, rigidní regionální bloky, formální diplomatické procedury a zatěžující byrokracie často brání konsensu.
Jak prohlásil jeden moudrý člověk, problémem multilaterálních organizací je otázka, „jak zapojit všechny do akce, a přitom zůstat akční“.
Jednou z možností je doplnit OSN vytvořením neformálních poradních organizací na regionální a globální úrovni.
Například během finančních krizí, které následovaly po ropných šocích ze 70. let, hostila francouzská vláda vedoucí představitele pěti předních ekonomik, aby s nimi prodiskutovala a koordinovala politiku.
Ideou bylo udržet schůzku malou a neformální tím, že se počet účastníků omezil na kapacitu knihovny na zámku v Rambouillet.
Udržení malých rozměrů skupiny se však ukázalo jako nemožné.
Brzy se totiž změnila na skupinu „G7“, jejíž členy tvořily rozvinuté průmyslové ekonomiky.
Později se rozrostla o Rusko a vznikla „G8“.
K výročnímu summitu „G8“ pak bylo nedávno přizváno dalších pět zemí, čímž de facto vznikla skupina „G13“.
S tímto rozšířením přišly i problémy.
Nově pozvaným zemím se nelíbí, že nemají postavení plných členů, kteří by mohli pomoci plánovat a koncipovat jednání, zatímco delegace původních zemí se rozrostly tak, že dnes zahrnují stovky představitelů.
Kdysi neformální summity se staly těžkopádnými.
Objevilo se několik návrhů na vytvoření nových typů doplňkových multilaterálních organizací.
Todd Stern a William Antholis navrhli vytvoření skupiny „E8“: kompaktního fóra lídrů z rozvinutých i rozvojových zemí – Spojených států, Evropské unie, Japonska, Ruska, Číny, Indie, Brazílie a Jihoafrické republiky –, kteří by se jednou ročně plně zaměřili na ekologické problémy a globální klimatické změny.
Tyto státy představují ve svých regionech klíčové ekonomiky, vytvářejí tři čtvrtiny světového HDP a figuruje mezi nimi šest největších producentů skleníkových plynů.
Někteří kritikové se však obávají omezení takové skupiny na jediné téma.
Čas nejvyšších představitel�� je vzácný.
Nemohou si dovolit účast na mnoha summitech zabývajících se jediným nadnárodním problémem.
Proměnlivá geometrie účasti na jednáních by navíc mohla oslabit navazování osobních styků a šíři vyjednávání, než kdyby se skupina vedoucích činitelů pravidelně scházela k diskusím o širší řadě témat.
Bývalý kanadský premiér Paul Martin na základě osobních zkušeností se skupinou 20 ministrů financí a také s „G8“ navrhl vytvoření nového neformálního uskupení, které nazývá „L20“, přičemž písmeno „L“ znamená, že jednání budou vyhrazena „lídrům“.
Skupina „L20“ by stavěla na síle neformálnosti a pružnosti původní „G8“ a představovala by poradní fórum v otázkách, jako jsou klimatické změny, globální zdraví a řízení konfliktů.
Martin tvrdí, že při snaze řešit obtížné mezisektorové problémy je zhruba 20 lidí v místnosti pravděpodobně ještě rozumný počet.
U větší skupiny se skutečná diskuse rozředí; u menší vznikají potíže se smysluplným regionálním zastoupením.
Martin by do skupiny zahrnul členy současné „G8“, ostatní hlavní ekonomiky a významné regionální mocnosti bez ohledu na hospodářskou sílu.
Marcos de Azambuja, bývalý generální sekretář brazilského ministerstva zahraničí, souhlasí s názorem, že život mezinárodního společenství nemohou řídit výlučně ani převážně obrovská shromáždění čítající téměř 200 států s enormními rozdíly v politické a ekonomické váze.
Navrhuje něco jako skupinu „L14“, která by podle něj byla efektivním uskupením odrážejícím svět v jeho vývoji a mohla by rychle vzniknout rozšířením současné „G8“ o Čínu, Indii, Brazílii, Jihoafrickou republiku, Mexiko a některou muslimskou zemi.
Bez ohledu na geometrii by byla taková poradní skupina koncipována tak, aby doplňovala OSN v rozhodovacím procesu a pomáhala podněcovat úředníky v členských vládách k řešení klíčových nadnárodních otázek.
Podobně jako „G8“ by se tato skupina chovala jako katalyzátor, který by nastoloval témata a zaměřoval pozornost národních byrokracií na řadu důležitých úkolů, přičemž národní byrokracie by pak připravovaly předsedu své vlády na diskuse.
Například skupině „G8“ se často připisují zásluhy za to, že pomohla rozproudit kola jednání o mezinárodním obchodu, řeší otázky veřejného zdraví a zvyšuje pomoc Africe.
Kromě samotného členství zbývá vyřešit několik dalších otázek.
Mělo by mít takové nové uskupení sekretariát, který by prezentoval společné návrhy, anebo by se mělo spoléhat výlučně na jednání národních představitelů?
V prvním případě hrozí vznik nové byrokracie, avšak druhá varianta by mohla bránit kontinuitě.
Měli by si členové předem vyměňovat dokumenty opatřené poznámkami sekretariátu nebo jiných zemí?
Jak lze zachovat neformálnost a limitovat velikost jednání?
Možná by se měl počet poradců v sále omezit na jednoho pro každého vedoucího představitele a ti by měli mít zakázáno číst oficiálně připravená zahajovací prohlášení.
Žádný ze zatím předložených návrhů není dokonalý a je zapotřebí dořešit řadu detailů.
Kyvadlo se však zhouplo zpět od unilateralismu k multilateralismu a největší země světa hledají způsoby, jak ho zefektivnit.
Vleklá jednání a patové situace nejsou přijatelné, protože nejzávažnější problémy dneška nemohou čekat na dokonalá institucionální řešení.
Dáme sbohem dolaru?
CAMBRIDGE – Až se finanční lídři světa tento měsíc sejdou ve Washingtonu na výroční schůzce Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, měli by být asi rádi, že k dolaru jako globálnímu měnovému standardu neexistuje zřetelná alternativa.
Kdyby už euro dozrálo k nástupu na hlavní scénu, je dost dobře možné, že bychom sledovali, jak směnný kurz dolaru vyskočí až nad 2,00 a ne jen na 1,65 či 1,70, jak se podle všeho každopádně stane.
Mohou-li se zákazníci obrátit jinam, nemůžete se k nim chovat až tak zle, jak poslední dobou činí Spojené státy.
Za posledních šest let hodnota obchodně váženého dolaru klesla o víc než čtvrtinu, jelikož USA setrvale dosahují historicky neslýchaných deficitů obchodu.
Vzhledem ke křehkosti ekonomiky, zle narušené finanční soustavě a vážným obavám z růstu inflace je dlouhodobý trend dolaru sestupný bez ohledu na to, jak současná krize skončí.
A ona nekončí.
Výpomoc Federálního rezervního systému finanční soustavě zřejmě neobstojí, nenajdou-li banky čerstvý kapitál, a to v hojné míře.
Finanční prostředky na záchranu amerických bank mají nesmírně bohaté fondy svrchovaného majetku.
U těch ale není pravděpodobné, že by tak teď chtěly učinit, i kdyby jim to politický systém USA umožnil.
Namísto toho se při pokračující úvěrové tísni a poklesu cen domů jeví čím dál pravděpodobněji velkolepá hypoteční výpomoc státu, která by americké daňové poplatníky mohla vyjít na bilion dolarů či víc.
Problém je následující: budou globální investoři po tolika letech ubohých výnosů z dolarových aktiv skutečně ochotní vstřebat další bilion dolarů dluhu USA při úrokových sazbách a směnných kurzech podobných těm současným?
Americký dluh teď stěží vypadá jako výhodná koupě, i bez ohledu na propadající se dolar.
Fiskální zdroje země nadále napínají rozmáchlé nevydařené vojenské avantýry, přičemž náklady možná činí mnoho bilionů dolarů, podle nedávné studie Lindy Bilmesové a Josepha Stiglitze.
Příští rok téměř jistě dojde k rozsáhlému vzestupu počtu amerických firemních úpadků, přestože mnoho firem mělo na počátku recese relativně solidní bilance.
Státní a obecní finance jsou v ještě horším stavu.
Poněvadž kvůli padajícím cenám domů a příjmům klesají výnosy daní, je dost dobře možné, že desítky obcí USA přejdou pod nucenou správu, jak se stalo městu New York v 70. letech.
S americkými obecními dluhopisy se už teď obchoduje za obrovských rizikových prémií a to zatím platební schopnost neztratila ani jedna větší samospráva.
Samozřejmě že kdyby měl dolar v nejbližší době ztratit výsadní postavení světově dominantní měny, jedinou seriózní alternativou by bylo euro.
Jüan zřejmě může dolar nahradit v druhé půli století.
V současnosti jej ale jako kotvu globální ekonomické soustavy diskvalifikují čínské drakonické kapitálové regulace a rozsáhlé finanční represe.
Naštěstí pro dolar se i u eura projevují určité problémy.
Evropské banky jsou nadále balkanizované; mozaika národních regulátorů se snaží prosazovat své vlastní šampiony.
Zadlužení evropských vlád je sice jednotně denominované v euru, ale německý a italský dluh stěží znamenají totéž, takže trhu státních euroobligací schází hloubka a likvidita trhu státních pokladničních poukázek USA.
Navíc mezinárodní investoři mohou v USA nakupovat a prodávat nemovitosti mnohem snáze než ve většině Evropy.
A neexistence celoevropské fiskální politiky plodí závažnou nejistotu ohledně toho, jak by se Evropská centrální banka financovala, kdyby po velké výpomoci znenadání u odpadních bankovních dluhů čelila velkým ztrátám.
Euro ale má sílící klady.
Za současných tržních směnných kurzů je Evropská unie ekonomicky větší než USA.
Nové středoevropské a východoevropské členské státy přinášejí obrovskou dynamiku a flexibilitu.
Zároveň si ECB vydobyla značnou věrohodnost tím, jak se vypořádává s globální úvěrovou krizí.
Kdyby se eurozóně podařilo přesvědčit Velkou Británii, aby se stala plnohodnotným členem, čímž by získala jedno ze dvou předních finančních center (Londýn), euro by skutečně mohlo začít vypadat jako životaschopná alternativa k dolaru.
V roce 1971, když se ke konci poválečného systému pevných měnových kurzů zhroutil dolar, americký ministr financí John Connally svým zahraničním protějškům proslule řekl, že „dolar je naše měna, ale váš problém.“ Vysoké globální postavení dolaru se od té doby drží, navzdory mnoha případům zanedbávání a zneužívání.
Světové měnové standardy mají obrovskou setrvačnost.
Britská libra pozbyla své úlohy ve prospěch amerického dolaru až po více než 50 letech průmyslového úpadku a dvou světových válkách.
Tentokrát by se to ale mohlo stát mnohem rychleji.
Zatímco se centrální bankéři a ministři financí zamýšlejí jak intervenovat, aby posílili dolar, měli by také začít přemýšlet co dělat, až nadejde čas přehodit výhybku.
Dobrý kapitalismus, špatný kapitalismus
Když v roce 1989 padla Berlínská zeď, mnozí lidé se domnívali, že „kapitalismus“ vyhrál ideologickou studenou válku a že „komunismus“ prohrál.
Avšak třebaže „kapitalismus“ – definovaný jako ekonomický systém vybudovaný na soukromém vlastnictví majetku – zřetelně převládl, mezi oněmi bezmála 200 zeměmi, které jej dnes v jisté formě praktikují, existuje mnoho odlišností.
Považujeme za užitečné rozdělit kapitalistické ekonomiky do čtyř širokých kategorií.
Ačkoliv mnohé ekonomiky překlenují několik kategorií, většina spadá primárně do jedné z nich.
Následující typologie pomáhá vysvětlit, proč některé ekonomiky rostou rychleji než jiné.
Oligarchický kapitalismus existuje tam, kde se moc a peníze silně koncentrují v rukou úzké skupiny lidí.
Jde o nejhorší formu kapitalismu, a to nejen kvůli krajní nerovnosti v příjmech a bohatství, jež takové ekonomiky tolerují, ale také proto, že elity neprosazují růst jako hlavní cíl hospodářské politiky.
Namísto toho oligarchové upravují pravidla tak, aby maximalizovali vlastní příjem a bohatství.
Taková uspořádání převažují v rozsáhlých oblastech Latinské Ameriky, na arabském Středním východě a v Africe.
Státem řízený kapitalismus označuje ekonomiky, kde je růst hlavním ekonomickým cílem (tak jako v dalších dvou podobách kapitalismu), ale snaží se jej dosáhnout protěžováním konkrétních firem a odvětví.
Vlády přidělují úvěry (prostřednictvím přímého vlastnictví bank anebo vlivem na úvěrové rozhodování soukromých bank), poskytují přímé dotace či pobídky, zajišťují obchodní ochranu nebo využívají jiných regulačních prostředků ve snaze „vybrat si vítěze“.
Ekonomiky jihovýchodní Asie doložily obrovský úspěch státního řízení a až do sklonku 90. let minulého století bylo ve Spojených státech slyšet výzvy k napodobení jejich postupů.
Achillovou patou státního řízení je ale to, že jakmile se takové ekonomiky přiblíží „hranici výrobních možností“, tvůrcům politik dojdou branže a technologie, jež lze kopírovat.
Když se pak státní úředníci namísto trhů pokoušejí stanovit příští vítěze, hrozí jim obrovské riziko, že zvolí nesprávná odvětví nebo že do stávajících sektorů nalijí příliš mnoho investic, čímž zapříčiní nadměrnou kapacitu.
Tato tendence značně přispěla k asijské finanční krizi let 1997-98.
Velkofiremní či manažerský kapitalismus označuje ekonomiky, kde výrobě a zaměstnanosti vévodí velké firmy, nazývané často „národní šampioni“.
Menší podniky existují, ale působí obvykle v maloobchodním prodeji a ve službách a mívají jen jednoho nebo několik málo zaměstnanců.
Firmy se rozrůstají využíváním úspor z rozsahu a vylepšováním a velkovýrobou zásadních inovací vyvinutých podnikateli (viz níže).
Předními příklady manažerského kapitalismu, který podobně jako státní řízení také zajišťuje solidní hospodářskou výkonnost, jsou západoevropské ekonomiky a Japonsko.
Manažerský kapitalismus ale také má svou Achillovu patu.
Byrokratické podniky jsou obvykle alergické na podstupování velkých rizik – tedy na vývoj a obchodní využití zásadních inovací, které posouvají hranici výrobních možností a přinášejí velké trvalé nárůsty produktivity a tím i hospodářského růstu.
Velké firmy mají relativně výraznou averzi vůči riziku nejen proto, že jsou byrokratické a pod každé novátorství se musí podepsat řady manažerů, ale také proto, že se zdráhají podpořit inovace, u nichž hrozí, že překonají výrobky či služby, z nichž jim v současnosti plynou zisky.
Podle našeho názoru meze manažerského kapitalismu vysvětlují, proč po dotahování amerických úrovní příjmů na hlavu v 80. letech nedokázaly západní Evropa ani Japonsko držet krok s americkým oživením produktivity, které od 90. let pohánějí informační technologie.
To nás vede ke čtvrtému typu: podnikatelskému kapitalismu .
Zásadní inovace, které neustále tlačí na hranici výrobních možností, historicky uvádějí na trh ekonomiky, kde dynamismus vychází z nových firem.
Příklady z posledních dvou století zahrnují takové převratné výrobky a inovace jako železnici, automobily a letadla, telegraf, telefon, rozhlas a televizi, klimatizaci, a jak už bylo zmíněno, různé technologie zodpovědné za revoluci informačních technologií, mimo jiné střediskové i osobní počítače, směrovače a další hardwarová zařízení a velkou část softwaru, který je řídí.
Jistěže, žádná ekonomika nemůže svůj potenciál plně realizovat pouze skrze podnikatelské firmy.
Optimální směs firem obsahuje vedle mladších firem zdravou dávku velkých podniků, které mají finanční i lidské zdroje k vylepšování a velkovýrobě zásadních inovací.
Bez Boeingu a dalších velkých výrobců letadel by například nebylo možné obchodně využít toho, co průkopnicky přinesli bratři Wrightové, bez Fordu a General Motors by se masově nevyráběly automobily a tak dále.
Ale bez podnikatelů by existovalo jen málo skutečně odvážných inovací, které formují naši moderní ekonomiku a naše životy.
Výzvou pro všechny ekonomiky, které chtějí maximalizovat svůj růstový potenciál, je tedy hledání správného mixu manažerského a podnikatelského kapitalismu.
Ekonomiky, kde se dnes podnikatelům daří, nesmí usnout na vavřínech.
Státem řízené ekonomiky mohou ve své cestě rychlého růstu pokračovat, ale budou-li chtít rychlý růst zachovat, nakonec se budou muset transformovat na příhodnou směs dalších dvou forem „dobrého kapitalismu“.
Indie a Čína už se každá svým způsobem tímto směrem pohybují.
Uskutečnění obdobné transformace bude nejtěžším úkolem pro ekonomiky zabředlé do oligarchického kapitalismu.
Může být dokonce zapotřebí revoluce – samozřejmě že ideálně nenásilné –, aby byly nahrazeny elity, které dnes těmto ekonomikám a společnostem vévodí a pro něž růst není hlavním cílem.
Řádná správa začíná doma
Celá žalostná Wolfowitzova aféra se podle všeho blíží ke konci.
Jen těžko lze věřit, že se ve Světové bance ještě delší dobu udrží, a je na čase začít blíže přemýšlet o budoucnosti této instituce.
Od samého začátku jsem kritizoval způsob, jakým byl vybrán, protože už dlouho oponuji „chlapské“ dohodě mezi Spojenými státy a Evropou, podle níž USA vždy dosazují hlavu Světové banky a Evropa hlavu MMF.
Tato nepsaná domluva pochází z doby zakládání brettonwoodských institucí v éře, kdy ještě přetrvával kolonialismus, a v jedenadvacátém století už nedává smysl.
Objevují se zprávy, že evropští lídři sdělili USA, že pokud Wolfowitze přimějí k rychlému a tichému odstoupení, bude jim dovoleno vybrat si Wolfowitzova nástupce.
Je snadné pochopit, proč se USA a Evropa chtějí držet ve vyježděných kolejích, ale taková dohoda by se rovnala promarněné příležitosti.
Neumím si představit lepší způsob oživení důvěry v tyto dvě ctihodné instituce, než konečně otevřít způsob, jímž se volí jejich prezidenti.
Jedno ponaučení z Wolfowitzova debaklu tkví v tom, že opravdu záleží na tom, jaký pocit vedení Světové banky vyvolává u podílníků a zaměstnanců Banky.
Svět byl vůči Wolfowitzovi předpojatý od počátku kvůli jeho úloze v irácké válce.
Lidé však byli ochotni mu dát šanci.
Někteří říkali, že snad bude dalším Robertem McNamarou, ministrem obrany USA, který se přičinil o zabřednutí Ameriky do války ve Vietnamu, ale svou službu Bance využil jako pokání.
Zpočátku tu byly důvody k naději: Wolfowitz byl rázný při obhajobě odpouštění dluhů a ukončení zemědělských dotací.
Najal ovšem také své staré přátele a politické spojence – z nichž mnozí neměli s rozvojem žádnou zkušenost – a izoloval se od svého personálu, čímž se odcizil lidem, jejichž podporu potřeboval.
Jak jsme se dozvěděli z případu Larryho Summerse v Harvardu, záleží nejen na vztazích s dárci a poskytovateli financí, ale také na vztazích uvnitř institucí.
V tomto ohledu Wolfowitz, po všech stránkách inteligentní a milý člověk, neudělal právě mnoho pro své dobro.
Co je horší, Wolfowitz podle všeho neměl pro Banku žádnou velkou vizi.
Místo rozvojové strategie došlo k rozšíření protikorupční agendy, zahájené jeho předchůdcem Jamesem Wolfensohnem.
Jako hlavní ekonom Světové banky za Wolfensohna jsem argumentoval, že nebude-li se řešit korupce, riskujeme podrývání jak růstu, tak zmírňování chudoby.
Když jsem z Banky odcházel, tyto myšlenky byly všeobecně přijímané a těšilo mě, že Wolfowitz podpořil pokračování snah Banky.
Boj proti korupci ale vždy byl jen jednou částí složitější rozvojové agendy, jíž bylo zapotřebí.
Vždyť efektivitu pomoci může podkopat nekompetence stejně jako korupce.
Želbohu, protikorupční agenda Banky se zpolitizovala.
Vznikl tlak na financování Iráku – země s hojným výskytem korupce –, zatímco jiné země byly z korupce obviněny bez patřičných pádných důkazů či konkrétních podrobností.
Tady byla tedy rovněž zmařena příležitost.
Cíle kampaně byly chvályhodné, ale probudila nepřátelství a zlou krev, čímž podryla svou účinnost.
Světová banka při svém úsilí o podporu demokracie a řádné správy musí trvat na nejvyšších procesních standardech: obvinění z korupce by měla být brána vážně a důkazy předány národním orgánům k použití v otevřených, transparentních a nezávislých soudních řízeních.
Právě to by měl mít na paměti Wolfowitzův nástupce.
Mají-li být protikorupční kampaně považovány za účinné, musejí být spravedlivé a transparentní.
Totéž platí pro výběr prezidenta Světové banky.
Pořád je tu naděje, že ze spárů porážky přece jen vyrveme vítězství.
Co bylo doposud smutnou a žalostnou ságou, mohlo by končit happy endem, bude-li Wolfowitzův nástupce zvolen v otevřeném a transparentním procesu.
To je, doufejme, záblesk naděje nad černými mraky, jež visí nad Světovou bankou.
Smělé ideje Elizabeth Warrenové nejdou dost daleko
CAMBRIDGE – Zapomeňte na akciový trh i nízkou míru nezaměstnanosti: hospodářství USA nefunguje.
Růst produktivity, klíčový ukazatel zdravotního stavu ekonomiky, zůstává historicky nízký.
Medián mezd, indikátor životních úrovní středních tříd, se za čtyři dekády sotva zvýšil.
Nerovnost je vysoká a tržní moc se rostoucí měrou koncentruje do rukou pouhé hrstky společností.
Američané dříve přezírali Evropu jako zemi vládou ochraňovaných, konkurence neschopných firem.
Teď se evropské trhy v mnoha odvětvích zdají soupeřivější než trhy ve Spojených státech.
Following its targeted killing of Iran's second most powerful leader, the US could well find itself with no alternative but to devote more military resources to the Middle East, a path that could lead to additional Iranian provocations.
And that shift would occur at a time of growing challenges to US interests elsewhere in the world.
The targeted killing by the United States of one of Iran's top military leaders represents a significant symbolic defeat for the Iranian regime, but it does not augur all-out war.
After all, Iran and the US have already been at war for decades, and neither side has an interest in an uncontrolled military escalation now.
As in previous years, Project Syndicate asked its commentators to offer their best guesses about the events and trends that will define the coming 12 months.
If there is one common theme in this year's selection, it is that what happens in 2020 will weigh on the present for many years to come.
Samolibost americké politické třídy tyto problémy ještě zhoršila.
Debatám o hospodářské politice po léta vévodily dva otřepané přístupy.
Pravice ulpívá na víře ve „stékající“ růst, která káže dělat, co je dobré pro byznys, protože ziskovost korporací povzbudí investice, zaměstnanost a mzdy.
Ukazuje se ovšem, že služba zájmům zavedených korporací a odklon od regulace nepovzbuzují konkurenci ani nevyvolávají takové inovace, jaké jsou potřebné k pozvedání růstu produktivity.
Stranit ředitelům na úkor pracujících a spotřebitelů může sice být přínosné pro akcionáře, ale nepřináší to zdravý růst mezd pro obyčejné Američany.
Levice se zase soustřeďuje na přerozdělování, nejnověji se chápajíc návrhů na daň z majetku, z níž by se financovaly štědřejší transfery, nebo dokonce všeobecný základní příjem.
Není mnoho pochyb, že hospodářství USA potřebuje víc infrastrukturních investic, lepší záchrannou sociální síť a silnější opatření proti chudobě.
V době, kdy USA zoufale potřebují vyšší příjmy a výdaje federální vlády, dosahuje zdanění bohatých rekordních minim.
Historicky však žádná společnost nedospěla k široce sdílené prosperitě pouhým přerozdělováním.
Sdílená prosperita obvykle spíš spočívala na třech pilířích.
Prvním je fiskální přerozdělování, kdy se zdanění bohatých využívá k poskytování veřejných služeb a transferů ve prospěch potřebných.
Druhým je hojná nabídka pracovních míst s relativně vysokými mzdami a jistou mírou stability, která zase závisí na existenci zákonů ochraňujících pracující (jinak se zaměstnavatelé odkloní k podřadnější a hůře placené nabídce práce).
Třetím pilířem je setrvalý růst produktivity, nezbytný k posílení růstu mezd napříč populací.
Mzdy pozvedající růst produktivity vyžaduje specifickou podobu technologické změny: takovou, která se nezaměřuje úzce na vytěsňování pracujících z výrobního procesu.
Vyžaduje ale také, aby regulatorní orgány bránily tomu, aby nad určitým odvětvím či nad celým hospodářstvím získala nadměrnou dominanci jediná firma nebo malá skupina firem.
Agenda „dobrých pracovních míst“ až dosud v politických debatách chyběla.
Do černého však trefil nedávný předvolební projev massachusettské senátorky Elizabeth Warrenové, jedné z předních uchazeček o prezidentskou nominaci za Demokratickou stranu.
Ta se poněkud odklonila od své dřívější soustředěnosti na zdanění nejvyšší vrstvy bohatých a přerozdělování, zdůraznila význam široce založeného růstu, a dokonce pojmenovala některé strukturální problémy, z nichž stagnující produktivita USA vyplývá.
Člověk doufá, že tento projev představuje bod obratu pro senátorčinu kampaň a demokraty obecně.
I pokud se tak ovšem stane, je zapotřebí, aby demokraté šli v pojmenování stěžejních příčin ekonomické malátnosti USA ještě dál.
Warrenovou právem zneklidňuje korupce a tržní koncentrace (zejména v technologickém odvětví).
Právem také prosazuje silnější ochranu pracujících a posílení jejich hlasu v řízení korporací.
Stále ale nabízí jen částečné řešení.
Představme si, že se federální minimální mzda zvýší na 18 dolarů na hodinu a že pracujícím jsou přidělena křesla ve správních radách korporací.
Fundamentální problém s produktivitou by přetrval, jen by teď řada firem automatizovala ještě víc úkonů a osekávala pracovní síly.
Každá strategie usilující o změnu technologické trajektorie ekonomiky proto musí zahrnovat ochranu pracujících.
Jejich podíl na národním důchodu během posledních dvou desetiletí strmě klesal ze dvou důvodů: firmy rozsáhle nahrazovaly pracovní síly stroji a pracující zároveň ztráceli vyjednávací sílu.
Automatizace samozřejmě vede k rychlejšímu růstu produktivity, což ovšem neplatí, když se uskutečňuje nadbytečně – tedy když společnosti automatizují procesy, jež by lidé stále dokázali vykonávat produktivněji.
Když se společnosti zaměřují výhradně na automatizaci, riskují, že přijdou o přínosy, které by jinak pocházely z technologického zdokonalení produktivity jejich pracujících.
Otázkou tedy je, proč je v americké ekonomice tolik elánu pro úsilí o automatizaci.
V prvé řadě daňové politiky USA už začaly dotovat kapitálové investice, což vytvořilo zvrácený scénář, v němž firmy vlastně mohou profitovat z využívání méně produktivních strojů, protože mzdy se daní, kdežto zavádění robotů se prostřednictvím různých daňových zvýhodnění a zrychlených uznatelných odpisů subvencuje.
Navíc převažující obchodní model korporací, zejména velkých technologických firem, dnes vytyčuje směr technologického vývoje pro celé hospodářství.
Čím víc se korporátní Amerika zaměřuje na automatizaci, tím méně bude investic do technologií, jichž by bylo možné využít ke zvýšení produktivity pracujících.
Současně v posledních desetiletích strmě ubylo veřejné podpory pro základní výzkum a vývoj.
Historicky hrálo vládní financování zásadní úlohu při určování nejen rozsahu uskutečňovaného výzkumu, ale i jeho zaměření.
Řadě nejdůležitějších inovací poválečné éry – od počítačů a antibiotik po senzory a internet – razila cestu vládní poptávka a udržela je štědrá vládní podpora.
Tyto průlomy vytvářely nové produktivní příležitosti pro pracující a poháněly růst dobrých pracovních míst v ekonomice.
Dnes se veřejné finance vytrácejí, a tak se nový výzkum čím dál víc shlukuje kolem stávajících paradigmat a jde cestou nejmenšího odporu k automatizaci nahrazující pracující.
Má-li tedy být program ekonomické politiky pro jedenadvacáté století účinný, musí určovat směr technologického vývoje a jeho zavádění do praxe a obnovit vyjednávací sílu pracujících.
Tyto dva cíle se naštěstí vzájemně doplňují.
Pokračovat v zajetých kolejích a ponechat formulování agendy na velkých firmách povede k vytrvale sílící automatizaci, kdežto posílení hlasu pracujících ve spojení s demokraticky určenou inovační strategií by v USA vytvořilo podmínky pro zvýšení produktivity a vznik lepších příležitostí pro většinu občanů.
Člověk doufá, že posun pozornosti u Warrenové je prvním krokem v tomto směru.
Dobré zprávy ve špatných časech
NEW YORK – V době, kdy jsou novinové titulky plné finančních krizí a násilností, je obzvláště důležité uznat kreativitu mnoha vlád při boji proti chudobě, nemocem a hladu.
Nejde jen o to, abychom se cítili o něco lépe, ale spíše abychom se postavili čelem k jedné z nejtěžších světových hrozeb: k všeobecnému pesimismu, podle něhož jsou dnešní problémy příliš velké, než aby se daly vyřešit.
Zkoumání úspěchů nám poskytuje znalosti a sebedůvěru, abychom vystupňovali naše společné úsilí o vyřešení velkých globálních výzev dneška.
Za prvé klobouk dolů před Mexikem, které se stalo průkopníkem myšlenky „podmíněných hotovostních transferů“ chudým domácnostem.
Tyto transfery umožňují zmíněným domácnostem investovat do zdraví, výživy a vzdělání svých dětí a zároveň je k tomu podněcují.
Mexický „Program příležitostí“, v jehož čele stojí prezident Felipe Calderón, je dnes široce napodobován v celé Latinské Americe.
Z popudu zpěváků Shakiry a Alejandra Sanze i společenského hnutí, v jehož čele oba stojí, se nedávno všichni latinskoameričtí vůdci zavázali na základě dosud prokázaných úspěchů zintenzívnit regionální programy rozvoje v raném dětství.
Norsko pod vedením premiéra Jense Stoltenberga udržuje svou tradici kreativního sociálního a ekologického vedení.
Tamní vláda zorganizovala globální alianci, která si klade za cíl bránit úmrtím matek při porodu a investuje do bezpečných porodů i přežití novorozenců.
Současně Norsko zahájilo inovační program s Brazílií v objemu jedné miliardy dolarů, který má přimět chudé komunity v Amazonii k ukončení nekontrolovaného odlesňování.
Norsko si přitom počíná chytře a vyplácí Brazílii prostředky pouze oproti doložitelným úspěchům v podobě omezení odlesňování (v porovnání s předem dohodnutou základní úrovní).
Španělsko vedené premiérem José Luisem Rodríguezem Zapaterem poskytlo významný podnět k pomoci nejchudším zemím při dosahování rozvojových cílů tisíciletí (MDG).
Vytvořilo totiž v Organizaci spojených národů nový fond MDG, který uvnitř OSN podporuje spolupráci potřebnou k řešení nejrůznějších výzev spojených s MDG.
Španělská vláda správně naznačila, že skutečná řešení otázky chudoby vyžadují současné investice do zdravotnictví, školství, zemědělství a infrastruktury, načež Španělé sehnali prostředky, které pomáhají učinit tuto integrální vizi praktickou realitou.
V lednu 2009 bude Španělsko hostit schůzku, která má odstartovat nový boj proti globálnímu hladu.
I zde Španělsko navrhuje praktické a novátorské cesty, jak se posunout od slov k činům a konkrétně jak pomoci zbídačelým rolníkům sehnat náčiní, semena a hnojiva potřebná k tomu, aby na své farmě zvýšili produktivitu, příjmy a potravinovou bezpečnost.
Do popředí řešení globálních problémů podobně vystoupil i australský premiér Kevin Rudd, jenž předložil smělý akční plán boje proti klimatickým změnám a navrhl nové a praktické prostředky přístupu k MDG.
Austrálie položila na stůl reálné peníze určené na zvýšení produkce potravin v souladu s principy, které navrhuje Španělsko.
Kromě toho prosazuje prohloubení akčního programu pro chudé a ekologicky ohrožené ostrovní ekonomiky v tichomořské oblasti.
Ruku v ruce s tímto úsilím jdou i kroky nejchudších zemí.
Zbídačelá vnitrozemská země Malawi pod vedením prezidenta Bingu wa Muthariky zdvojnásobila od roku 2005 roční produkci potravin prostřednictvím průkopnické snahy pomoci nejchudším farmářům.
Program je tak úspěšný, že ho napodobují po celé Africe.
Malijská vláda pod prezidentem Amadou Toumani Tourém nedávno směle hodila rukavici světovému společenství.
Mali dychtivě touží navýšit investice do zemědělství, zdravotnictví, školství a infrastruktury ve svých 166 nejchudších komunitách.
Plány jsou podrobné, uvážlivé, důvěryhodné a založené na úspěších, jichž už vláda prokazatelně dosáhla.
Bohatý svět přislíbil této zemi pomoc a Mali teď svou kreativitou ukazuje cestu ostatním.
Existuje bezpočet dalších případů, o kterých se lze zmínit.
Evropská unie vyčlenila na úsilí pomoci rolníkům jednu miliardu eur.
Gatesově nadaci, UNICEF, organizaci Rotary International a řadě vlád se daří srážet počet úmrtí na obrnu na pouhou tisícinu úrovně vykazované o generaci dříve, díky čemuž je tato choroba na pokraji vymýcení.
Obdobné úsilí probíhá i na mnoha dalších frontách – jde například o snahu získat pod kontrolu bakteriální infekce a lepru a momentálně i o velké celosvětové úsilí srazit do roku 2015 počet úmrtí na malárii téměř k nule.
Všechny tyto i mnoho dalších úspěchů mají společný znak: řeší nějaký dobře definovaný a závažný problém, například nízkou produkci potravin nebo nějakou konkrétní nemoc, a jsou založeny na dobře definované skupině řešení, jako jsou zemědělské vybavení, přísun potřebných surovin rolníkům nebo imunizace.
Malé demonstrační projekty dokazují, jak lze dosáhnout úspěchu; problémem se pak stává otázka, jak „povýšit“ řešení na úroveň celostátních či dokonce celosvětových programů.
Zapotřebí je dobré vedení, a to jak uvnitř potřebných zemí, tak i v bohatých státech, které mohou pomoci při zahajování a financování těchto řešení.
A konečně platí, že i skrovné finanční částky zaměřené na řešení praktických problémů mohou vyvolat historickou změnu.
Špatné zprávy dokážou vytlačit ty dobré, zejména v době vážné finanční krize a politického neklidu.
Dobré zprávy však ukazují, že boj proti chudobě a bídě prohrajeme, pouze když ho vzdáme a nebudeme se řídit inteligencí a dobrou vůlí, které dnes lze mobilizovat.
Možná se Spojené státy příští rok s novou a pozoruhodnou silou opět připojí k tomuto celosvětovému úsilí pod vedením mladého prezidenta, který právem říkal Američanům i světu: „Ano, můžeme.“
Dobrá politika pro významné země
NEW YORK – Nacházíme se ve vleklém období mezinárodního přechodu, které započalo před více než dvěma desítkami let skončením studené války.
Tuto éru strategického soupeření Spojených států a Sovětského svazu nahradilo období, v němž USA disponovaly daleko větší mocí než kterákoliv jiná země a těšily se bezpříkladnému vlivu.
Unipolární americké období později ustoupilo světu, který lze příhodněji označit za nepolární – světu, v němž je moc široce rozprostřená mezi téměř 200 států a desetitisíce nestátních aktérů, od al-Káidy po al-Džazíru a od banky Goldman Sachs po Organizaci spojených národů.
Tím, co odlišuje jednotlivé dějinné éry, není ani tak rozdělení moci, jako spíše stupeň uspořádanosti mezi státy a uvnitř nich.
Řád nikdy nenastane sám od sebe; je výsledkem vědomého úsilí nejmocnějších entit na světě.
USA sice zůstávají nejmocnější zemí světa, ale nemohou samy udržovat, natožpak prohlubovat mezinárodní mír a prosperitu.
Jsou přetížené, odkázané na mohutný každodenní dovoz dolarů a ropy a jejich ozbrojené síly se angažují v náročných konfliktech v Afghánistánu a Iráku.
USA zkrátka postrádají prostředky a politický konsensus, aby na sebe vzaly mnohem více globální zodpovědnosti.
A také postrádají prostředky, aby přesvědčily ostatní k následování jejich příkladu.
Současné problémy – například šíření látek a zbraní hromadného ničení, udržování otevřené světové ekonomiky, klimatické změny nebo boj s terorismem – navíc nemůže řešit a už vůbec ne vyřešit jediná země.
Společné výzvy může naplnit pouze kolektivní úsilí: čím globálnější je reakce, tím s vyšší pravděpodobností uspěje.
Stručně řečeno potřebují USA partnery, má-li se stát jednadvacáté století érou, v níž se bude většina lidí na světě těšit relativnímu míru a uspokojivé životní úrovni.
Partnerství, která převládala během studené války – mezi USA, západní Evropou, Austrálií a několika asijskými zeměmi včetně Japonska a Jižní Koreje –, už však nejsou dostatečná.
Tyto země postrádají zdroje a mnohdy i vůli zvládat většinu světových problémů.
Staří partneři proto potřebují partnery nové.
Potenciál uspokojit tuto potřebu mají vznikající nové mocnosti.
Otázka zní, jak jsou Čína, Indie, Brazílie a další země připraveny se svou rostoucí silou naložit.
Tím, co dělá zemi velkou, není její rozloha, počet obyvatel, armáda ani ekonomika, nýbrž způsob, jímž využívá svou moc k utváření světa za vlastními hranicemi.
Země, které jsou silné, ale stále rozvojové, mají sklon pokládat zahraniční politiku v podstatě za pouhou služebnici politiky domácí a za prostředek, jak získat přístup na trhy a ke zdrojům nezbytným pro rychlý rozvoj.
Takový pohled je pochopitelný, ale krátkozraký.
Vycházející mocnosti se nemohou zapouzdřovat ani izolovat před tím, co se děje za jejich hranicemi.
Ať už si to připouštějí, nebo ne, uspořádání světa je i jejich zájmem.
Vezměme si za příklad Čínu, podle mnoha měřítek nejvýznamnější nově nastupující velmoc světa.
Chce si udržet preferovaný přístup na energetické trhy Íránu, ale bude-li výsledkem íránských jaderných ambicí konflikt, bude Čína za tyto zdroje platit mnohem více.
Vyhlídka ohrožení stability širšího Blízkého východu a toku ropy by měla podnítit Čínu k podpoře rozsáhlých sankcí proti Íránu.
Není ovšem zřejmé, zda si to nejvyšší představitelé Číny uvědomí a začnou jednat v dlouhodobém zájmu své země.
Jde o to, abychom nevypichovali pouze Čínu.
Podobné otázky platí i pro Indii a Brazílii.
A nejsou to jen rozvojové a rozvíjející se země, které musí přehodnotit svůj přístup ke světu.
Udělat to musí i USA.
O americké výzvě Číně, aby se i ona začala podílet na globálním dění, se toho řeklo a napsalo hodně, avšak Čína se jednoduše nehodlá stát pilířem světa definovaného Američany.
Chce pomoci stanovovat pravidla a budovat instituce určené k jejich vymáhání.
Je na USA, aby na tom s Čínou a dalšími zeměmi spolupracovaly, což vyžaduje otevřený přístup Američanů k preferencím ostatních a k jejich volání po významnější roli.
Propůjčení větší moci skupině G-20 je krok správným směrem, ale je zapotřebí učinit mnoho dalších změn včetně restrukturalizace OSN, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, aby i tyto instituce odrážely nové rozdělení moci.
Výměnou za to by nová uspořádání měla vyzývat rozvíjející se země k většímu příspěvku k řešení otázky klimatických změn, plateb za mírové mise a budování států, podpory volného obchodu a sankcí proti těm, kdo podporují terorismus nebo vyvíjejí zbraně hromadného ničení.
Významné státy současné éry, rozvinuté i rozvíjející se, jsou schopny dosáhnout v dnešních určujících tématech shody.
Jejich ochota to učinit rozhodne o tom, kdy a jak současné období globálního přechodu skončí a co přijde po něm.
Dobré časy Latinské Ameriky
MÉXICO – Pro Latinskou Ameriku byl rok 2011, řečeno s Frankem Sinatrou, velice dobrý rok – a vypadá to, že ani rok 2012 nebude o mnoho horší.
Pro region, který nebyl vždy zvyklý, že by se mu dařilo, je to poněkud zvláštní stav věcí.
V Latinské Americe se během roku 2011 konaly troje volby.
Dvoje – v Argentině a Peru – proběhly hladce; zbylé – v Nikaragui – pošpinily nehorázné podvody a těžkopádné zásahy vlády ve prospěch úřadujících držitelů moci.
Nicméně dvoje ze tří, to není zlý výsledek v regionu, kde dřív platilo, že pokud se volby vůbec konaly, spory nad jejich výsledky byly normou.
Co se týče ekonomiky, vysoké komoditní ceny živily během roku 2011 v Jižní Americe silný růst a zemím v blízkosti USA prospělo jejich mírné oživení.
V Chile, Peru, Argentině, Uruguayi, Bolívii a menší měrou v Brazílii a Kolumbii nenasytná čínská a indická poptávka po surovinách a potravinách posílila zahraniční rezervy, umožnila masivní vládní výdaje a podpořila vysoké úrovně objemu dovozů.
To vše vyústilo v průměrná tempa růstu výrazně přesahující 4 %.
Vedlo to ale též k novým pochybnostem, je-li moudré spoléhat na export komodit.
Chilský ekonom a politik Carlos Ominami si ve svých otevřených pamětech Secretos de la Concertación položil otázku, co by se stalo, kdyby zpomalila čínská ekonomika nebo kdyby praskla tamní realitní bublina.
Ke konci roku se zdálo, že k tomu dochází: komoditní ceny i tempa růstu klesaly a rok 2012 sice stále slibuje silnou hospodářskou výkonnost, ale letošnímu úspěchu se nevyrovná.
Při setrvale nižších cenách se současný model nakonec může vymstít.
Odchylku představovaly Venezuela, vzdor vysokým cenám ropy, a Karibská pánev: Mexiko, Střední Amerika a ostrovy.
Tyto země vyvážejí průmyslové zboží do USA, na nichž závisejí též co do turismu a peněžních převodů; schází jim geografické či geologické podmínky k tomu, aby se staly velkými vývozci komodit (popřípadě, tak jako Mexiko, vyvážejí veškerou svou ropu do USA).
I tyto země mimo hlavní trend však letos zažívaly přijatelný růst.
Pokud se USA vyhnou dalšímu zpomalení, v roce 2012 by se jim mohlo dařit líp než Jižní Americe.
V úhrnu dojde k tomu, že celý region zažije dekádu nepřerušeného růstu, jen s výjimkou roku 2009 – což jsme nezaznamenali od 70. let.
Tato konjunktura v Latinské Americe vyvolala expanzi středních tříd.
V letech 1950 až 1980 tvořily střední třídy ve většině latinskoamerických zemí čtvrtinu až třetinu populace.
Pak přišla dluhová krize 80. let, extrémní strukturální reformy a finanční kolapsy 90. let a nový globální pokles v roce 2001.
Takto traumatické události uvrhly tyto země do takzvané „středněpříjmové pasti“: neschopnosti růst a pokračovat v rozšiřování svých středních tříd.
Do druhé poloviny první dekády nového století se ale všechno změnilo: vytrvalá makroekonomická stabilita, kompetentní středolevé či středopravé vlády, rozumné sociální politiky a globální hospodářský růst umožnily zemím jako Mexiko, Brazílie, Chile, Uruguay, a dokonce Argentina udělat další obrovský krok vpřed.
Zhruba do roku 2008 už ke střední třídě, ať ji člověk definoval jakkoli, patřilo asi 55 % obyvatel těchto zemí.
Přístup k úvěrům, více pracovních příležitostí, převody ze zahraničí, komoditní boom a podmínečné peněžní transfery umožnily milionům pořídit si dům, auto a lepší život.
Nejedná se o střední třídu vzniklou po vzoru severoamerických příkladů a postavení jejích příslušníků je ošidné a nejisté a navíc jejich životní úroveň je ve srovnání s jejich protějšky v movitějších zemích zřetelně nižší.
Střední třída to ale je.
Tyto středněpříjmové skupiny tvoří ještě větší část voličstva, neboť jejich volební účast je oproti chudým vyšší.
Političtí kandidáti je musí zaujmout, občas se jim podbízet a šít jim svá poselství na míru, což lídry i strany směřuje do umírněných pozic.
Nemáme záruky, že to tak zůstane, ale je to jeden z nejpůsobivějších úspěchů regionu v posledních letech.
V roce 2012 Latinská Amerika zažije dvoje významné volby, ve Venezuele a v Mexiku, a jedny „nevolby“ na Kubě.
Ve Venezuele se odpůrci prezidenta Huga Cháveze sjednotí za jediným kandidátem do říjnových prezidentských voleb.
Všechno ale závisí na Chávezově zdravotním stavu, který je, podobně jako u Fidela Castra na Kubě, přísně střeženým státním tajemstvím.
Bude Chávez navzdory rakovině schopen kandidovat (je stejně drtivým tahounem kampaní, jako je úděsným ekonomickým manažerem), zvítězit a vládnout do roku 2030?
Bude dublovat svého radikálnějšího bratra (a ohlášeného nástupce) Adána?
Anebo bude churavět natolik, že se nezúčastní?
Smíří v takovém případě – a to je nejdůležitější – Adán a celá „bolívarská“ elita s porážkou ve volbách?
Na Kubě sice volby nebudou, ale situace se příští rok může vyhrotit.
Hospodářské reformy Raúla Castra buď nebyly realizovány, nebo nepřinesly očekávané výsledky; ostrov nadále závisí na venezuelských subvencích, převodech peněz z Miami a na turistech z Evropy.
Osmdesátiletí vládnoucí bratři na Kubě nemůžou vydržet navždy.
Na ostrově se možná bude muset něco změnit, obzvlášť pokud už jeho venezuelský mecenáš nebude u moci.
Pak je tu Mexiko, které zažije teprve čtvrté demokratické volby ve svých dějinách, a to v kontextu rozbujelého organizovaného zločinu, otřesného násilí a sílící skepse nad válkou prezidenta Felipe Calderóna proti drogám.
Vzhledem k tomu, že o vítězství soupeří tři strany, volební zákon je děsný, neexistuje druhé kolo voleb a společnost pociťuje značnou frustraci ze 12 let středopravých a často neúčinných vlád, výsledek je nesmírně nejistý.
Mexické politické instituce ale už přežily krušné časy, střední třída odmítá extremismus a nablízku jsou USA.
Člověk by uvítal, kdyby mexičtí prezidentští kandidáti nabízeli názorové platformy a návrhy reagující na výzvy, jimž země čelí, ale obsahová vyprázdněnost se teď objevuje všude, téměř neustále.
V regionu, který dlouho sužovala frustrace a zoufalství z neúspěchů, patří tyto roky k nejlepším časům.
Latinská Amerika by za tato požehnání měla být vděčná a nezapomínat, že nic netrvá věčně.
Všudybylův učeň
BERLÍN – Nejlepší vynálezy nejsou nikdy dokončené.
Když německý konstruktér Karl Benz vynalezl první automobil na benzinový pohon, nestvořil pouze motor s koly; uvedl do pohybu průmyslové odvětví, které revolučně proměnilo uspořádání společnosti.
Rovněž anglický počítačový expert Tim Berners­Lee nevytvořil jen první webovou stránku na světě.
Zároveň položil základy World Wide Webu, celosvětové internetové sítě.
Ani jeden z obou mužů nemohl tušit dopad svého počínání.
Existuje-li jedno ponaučení, jímž by se měli tvůrci ekonomické politiky v roce 2015 i později řídit, pak zní takto: Dynamické jsou nejen vynálezy, ale i průmyslová odvětví, jimž tyto vynálezy dávají vzniknout.
Jak jsme se v roce 2014 přesvědčili, toto ponaučení ještě musí plně zapustit kořeny.
Když byl spuštěn Google, lidé žasli, že stačí napsat do počítače několik málo slov a mohou zjistit téměř cokoliv.
Konstrukční řešení v pozadí této technologie bylo technicky složité, ale výsledek docela neumělý: stránka textu přerušeného deseti modrými odkazy.
Bylo to lepší než cokoliv jiného, ale na dnešní poměry nic světoborného.
A tak naši spoluzakladatelé Larry Page a Sergey Brin – podobně jako jiní úspěšní vynálezci – zkoušeli dál.
Začali u obrázků.
Lidé koneckonců nechtěli jen obyčejný text.
Poprvé to vyšlo jasně najevo po udílení cen Grammy v roce 2000, kde měla Jennifer Lopezová na sobě zelené šaty, které – jak to říci – upoutaly svět.
Tehdy to bylo nejčastěji vyhledávané heslo, jaké jsme do té doby zažili.
Neměli jsme však žádný spolehlivý způsob, jak poskytnout uživatelům přesně to, co chtějí: Jennifer Lopezovou ve zmíněných šatech.
A tak se zrodilo vyhledávání obrázků, služba Google Image Search.
Dalším skvělým příkladem jsou mapy.
Když lidé hledají na Googlu adresu, nezajímají je odkazy na webové stránky, na nichž je daná ulice zmíněna.
Obvykle chtějí vědět, jak se tam dostat.
A tak jsme vytvořili mapu, na kterou lze klikat, posouvat ji a snadno ji prozkoumávat.
Mapy se staly natolik nedílnou součástí Googlu, že si ho bez nich většina uživatelů pravděpodobně ani nedokáže představit.
A stejné je to s mnoha našimi změnami.
Naše vyhledávání se postupem času zdokonaluje.
Zadáte-li do Googlu počasí v místě svého bydliště, vypadne vám na prvním místě předpověď na příštích několik dní, což vám ušetří čas a námahu.
Snaha Googlu poskytnout přímé odpovědi na otázky však vyvolala stížnosti k Evropské komisi.
Firmy jako Expedia, Yelp nebo TripAdvisor tvrdí, že vyhledávání Googlu připravuje jejich webové stránky o drahocennou návštěvnost, což jejich firmy dostává do nevýhodné pozice.
Místo aby vám i tyto firmy poskytly obrázky, mapy, počasí, zprávy nebo přeložené verze stránek psaných v cizím jazyce, raději by se vrátily k deseti modrým odkazům.
Před několika lety nakreslil právník jednoho z našich konkurentů obrázek pobřeží s malým ostrůvkem v moři.
Spojil pobřeží s ostrůvkem tečkovanou čarou a vysvětlil, že toto je jediný trajekt spojující ostrov s pevninou.
Chtěl tím říct, že Google je stejný jako ten trajekt: jediný způsob, jak se plavit po internetu.
Ve skutečnosti existuje mnoho způsobů, jak se na webu pohybovat.
Chcete-li si přečíst zprávy, můžete přímo navštívit svůj oblíbený zpravodajský server.
Chcete-li si něco koupit, můžete si přímo otevřít Zalando nebo Amazon, kde můžete zkoumat modely a ceny, získat recenze a současně za svůj nákup zaplatit.
Ve skutečnosti jde o to, že ekonomická krajina, ve které působíme, není jen konkurenční, ale zároveň se neustále mění.
Letos dosáhl náš obor důležitého milníku.
Vůbec poprvé tráví lidé víc času na mobilních zařízeních než na stolních počítačích.
Čas strávený u stolních počítačů klesl na pouhých 40%.
A lidé používají mobilní zařízení velmi odlišně než desktopy.
Sedm z každých osmi minut strávených s mobilním telefonem tráví lidé v nějaké aplikaci, přičemž nejpopulárnější aplikací na světě je Facebook.
Mnozí pohlížejí na Facebook, Google, Apple, Amazon a další jako na firmy, které žádný konkurent nikdy nedokáže porazit.
Nejsem si tím tak jistý.
Dějiny jsou plné příkladů, že velikost a předchozí úspěch nezaručují vůbec nic.
I obrovské společnosti lze rychle předběhnout.
Ještě před pár lety se zdálo, že firmy jako Yahoo, Nokia, Microsoft a Blackberry nemají konkurenci.
Jejich pozice však od té doby rozvrátila nová vlna technologických firem – mezi nimi i Google.
Google funguje diametrálně jinak než další firmy, které jsou označovány za „strážce brány“ a podle toho jsou také regulovány.
Nejsme trajektem, železniční, telekomunikační ani elektrickou sítí, kde vám slouží jen jedna linka a žádní konkurenti nejsou vpuštěni do hry.
Nikdo není nucen používat Google.
Lidé mají možnost volby a neustále ji uplatňují.
Víme, že pokud přestaneme být užiteční, naši uživatelé odejdou.
Bariéry vstupu jsou zanedbatelné, poněvadž ke konkurenci lze přejít jediným kliknutím myši.
Někdo kdesi v garáži už má na nás políčeno a rok 2015 by mohl být rokem, kdy se svým nápadem vyrukuje.
Vím to, protože ještě nedávno jsme byli v takové garáži my.
A vím, že příští Google nebude dělat, co dělá Google, stejně jako Google nedělal, co dělalo AOL.
Pohyby způsobené významnou technologickou změnou jsou málokdy očekávané.
Telegraf rozvrátil poštovní službu.
Rozhlas a televize otřásly sektorem tištěných médií.
Letadla ukončila éru zaoceánských parníků.
Vynálezy jsou vždy dynamické; proto bude budoucnost vždy stejně vzrušující jako minulost.
Vzdělání pro všechny
EDINBURGH – Situace silně nasvědčuje tomu, že se nepodaří splnit cíl obsažený v souboru Rozvojových cílů tisíciletí (MDG) – totiž zajistit, aby do prosince 2015 všechny děti ve školním věku skutečně chodily do školy.
Vzhledem k tomu, že se děti v Gaze, Sýrii, Iráku a Nigérii ocitají v posledních měsících doslova v palebné linii, je nesmírná složitost tohoto úkolu nanejvýš zřejmá.
Naplnění slibu vzdělání pro všechny koneckonců vyžaduje, aby základní vzdělání bezpečně dostaly i děti žijící v nejobtížnějších podmínkách, například dětští uprchlíci nebo děti v bojových zónách.
Akademický výzkum naznačuje, že žádná země se nemůže těšit trvalé prosperitě – a žádná se nemůže vyhnout středněpříjmové pasti – bez rozsáhlých investic do kvalitního školství.
Zejména to platí pro dnešní znalostní ekonomiku, ve které se firmy hodnotí nejen podle svých fyzických, ale i podle lidských aktiv a ve které burzy ohodnocují kromě fyzického kapitálu i kapitál duševní.
Vzdělání se už dlouho pokládá za nejspolehlivějšího garanta příjmů, bohatství, společenského postavení a bezpečnosti.
Přesto miliony lidí stále zůstávají opominuté nebo pozadu; přístup k základnímu vzdělání dodnes postrádá téměř polovina dětí světa.
Jistě, během prvních pěti let po vytyčení MDG došlo ke značnému pokroku a podíl dětí zapsaných na první a druhý stupeň základní školy se zvyšoval o 1,5% ročně.
Při tomto vývoji by podíl zapsaných dětí býval do roku 2022 dosáhl celosvětově 97%, přičemž subsaharská Afrika by této úrovně dosáhla do roku 2026.
Po roce 2005 se však pokrok zastavil.
V důsledku toho jen 36% dětí v nejchudších zemích světa dokončí druhý stupeň základní školy.
Do roku 2030 se sice tento podíl zvýší, avšak pouze na 54%.
Není nijak překvapivé, že na největší překážky narážejí dívky ve venkovských komunitách.
Přibližně tři čtvrtiny dívek dnes nedostávají základní vzdělání; v roce 2030 to stále bude polovina.
Stejně tak dnes zhruba 90% dívek nemůže dokončit sekundární vzdělání; do roku 2030 se toto číslo sníží o pouhých 20%.
A zatímco chlapci v subsaharské Africe budou muset na všeobecný přístup k základnímu vzdělání čekat do roku 2069, dívky budou čekat až do roku 2086.
A pokud jde o druhý stupeň základního vzdělání, při pokračování současných trendů potrvá téměř sto let, než se podaří zajistit přístup pro všechny dívky v subsaharské Africe.
Nic z toho není v souladu se slibem vedoucích světových představitelů, že se zasadí o rozvoj talentu všech dětí světa.
Podle nedávné studie Afrika v oblasti vzdělávacích příležitostí zaostává tak silně, že v roce 2025 budou mít vysokoškolské vzdělání pouze 2% čerstvých třicátníků ve Rwandě, Čadu, Libérii a Malawi – a pouze 3% v Tanzanii a Beninu.
Při tak nízkém podílu osob s terciárním vzděláním je nejen nemožné najímat kvalifikované učitele pro budoucí generaci, ale i personálně obsazovat lékařská střediska a kliniky plně vyškolenými zdravotníky – tyto nedostatky přitom jen prodlužují zdánlivě začarovaný kruh špatného vzdělání, špatného zdraví, nezaměstnanosti a chudoby.
Několika africkým zemím – například Alžírsku, Nigérii a Egyptu – by se samozřejmě mohlo podařit tento trend zvrátit.
Avšak i v Jihoafrické republice – v současnosti nejrozvinutější africké zemi – bude mít do roku 2045 vysokoškolské vzdělání nanejvýš 10% mladých lidí.
V Pákistánu zatím smělá vzdělávací kampaň pod vedením Malály Júsufzajové pomáhá zvyšovat podíl mladých lidí s terciárním vzděláním, jenž v roce 2010 činil bídných 7%.
Přírůstek je však drobný; ani do roku 2045 tento podíl pravděpodobně nepřesáhne 15%.
V Nepálu se očekává rychlejší růst terciárního vzdělání, avšak vzhledem k nižší výchozí základně se bude podíl v roce 2045 zřejmě pohybovat kolem 16%.
Dokonce i velká rozvíjející se ekonomika, jako je Indie, zaznamená v letech 2010 až 2045 pokrok o pouhých 11% a dosáhne podílu 23% – což je hluboko pod úrovní, jakou by naznačovala celosvětová reputace indických vyšších vzdělávacích institucí.
V Singapuru, Jižní Koreji a Japonsku naopak podíl mladých lidí s vysokoškolským vzděláním dosáhne 80-90%.
Předpoklad, že hospodářský rozvoj a technologický pokrok zákonitě rozšíří příležitosti pro všechny, je jen zbožným přáním.
Realita je taková, že pokud nevyvineme společné úsilí, pak bude rozvrstvení vzdělávacích – a tím i ekonomických – příležitostí v nadcházejících letech stále nerovnoměrnější.
Skutečná dělicí čára však nevede mezi lidmi se vzděláním a bez něj; vede mezi těmi, kdo přístup ke vzdělání mají, a těmi, kdo ho chtějí mít.
Tito dlouho zanedbávaní lidé budou vyvíjet tlak na vlády a mezinárodní organizace tak dlouho, až začne být respektováno základní právo na vzdělání pro každého člověka.
Příští zastávkou v jejich kampani je Valné shromáždění Organizace spojených národů v New Yorku, kde se sejdou stovky mladých lidí ze všech zemí světa, aby vyžadovaly od nejvyšších světových představitelů změny.
V době, kdy se na celém světě znovu otevírají dveře škol, by mělo mezinárodní společenství obnovit svůj závazek zajistit, aby každé dítě kdekoliv na světě mělo možnost jimi projít.
Vzdělávání bez hranic
LONDÝN – Zatímco se blíží třetí výročí začátku syrské občanské války, probíhá závod s časem ve snaze uskutečnit průkopnický vzdělávací projekt pro nejhůře postižené oběti konfliktu – statisíce dětských uprchlíků.
Je šokující, že dosud už musely domov opustit tři miliony syrských dětí.
Víc než milion z nich prchl ze Sýrie a živoří v táborech v sousedních zemích, zejména v Libanonu, Jordánsku a Turecku.
Tyto děti už třetí zimu strádají, připraveny o domov, školu a přátele.
Mnohé jsou odloučené od rodin, řady vysídlených denně rozšiřují tisíce dalších a situace přerůstá v největší humanitární katastrofu naší doby.
Určitý prostor naděje otevírá průkopnická iniciativa v Libanonu, jíž se účastní učitelé, agentury pomoci a vzdělávací charity.
Vprostřed táborového chaosu, provizorních přístřešků a bídy začíná boj za významný nový princip mezinárodní pomoci: i v dobách konfliktů musejí mít děti přístup ke vzdělávání.
Před půldruhým stoletím Červený kříž zavedl normu, podle níž i v oblastech střetů lze – a je zapotřebí – poskytovat zdravotní péči.
Tuto zásadu v praxi uskutečňují skupiny jako Lékaři bez hranic, jejichž experti už čtyři desítky let riskují své životy, aby zajistili lékařskou péči na nejnebezpečnějších místech světa.
Libanon se teď stává místem pilotního programu, který má uplatnit myšlenku, že stejně uskutečnitelné – a neméně důležité – je zajistit vzdělávání pro dětské uprchlíky.
V 1500 obcích této rozbouřené a rozdělené země, kde dnes dětští uprchlíci ze Sýrie tvoří až 20 % populace ve školním věku, je cílem stanovit právo dětí na vzdělávání jako humanitární prioritu.
Typický dětský uprchlík stráví mimo domov víc než deset let.
Přitom každý měsíc, kdy je dítě mimo školu, klesá pravděpodobnost, že se tam někdy vrátí.
Před třemi lety chodila většina syrských dětí do školy a země měla téměř všeobecné primární školství.
Dnes je milionům dětí upřena příležitost rozvíjet své nadání.
Tyto šrámy přetrvají desítky let.
V Sýrii a přilehlém regionu tak už vyrůstá ztracená generace: děti, kterým je dnes osm či devět let a nikdy nebyly ve škole, děti odsouzené k nádenické práci a stovky děvčat nucených k předčasným sňatkům.
Objevují se hrůzné příběhy o mladých lidech, kteří kvůli prostému přežití museli prodat vlastní ledvinu a další orgány.
Samozřejmě, musíme zajistit potraviny, přístřeší a vakcinaci.
Děti v takovýchto konfliktech však kromě základního materiálního zajištění potřebují naději.
A právě vzdělávání přináší dětem naději, že na konci tunelu je světlo – naději, že si mohou dělat plány do budoucna a připravovat se na práci a dospělost.
Pilotní projekt v Libanonu, koncipovaný Kevinem Watkinsem z britského Institutu zahraničního rozvoje a řízený Dětským fondem OSN (UNICEF) a Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), vytváří příležitost zajistit právo na vzdělání bez ohledu na hranice.
Je navržen tak, aby se postaral o všech 435 tisíc současných syrských dětských uprchlíků v zemi.
Díky historické dohodě s libanonskou vládou lze během několika týdnů vytvořit místa pro statisíce žáků tím, že 1500 libanonských škol přejde na systém dvousměnné výuky.
Záměr už se ověřuje v malé obci Akrúm na severu země.
Během první směny se učí libanonské děti, během druhé děti syrské.
Využití téže školy pro obě skupiny žáků znamená, že vzdělávání lze zajistit za cenu pouhých 400 liber (670 dolarů) na dítě a rok.
Abychom zajistili místa pro všechny dětské uprchlíky, pro UNICEF a UNHCR sháníme 195 milionů dolarů na rok, přičemž plán mají v terénu realizovat nevládní organizace a libanonské úřady.
Zajistit toto financování bychom chtěli v průběhu března, jelikož si svět připomíná třetí výročí tohoto tragického exodu ze Sýrie.
Už jsme sestavili koalici deseti dárcovských zemí, které se ujaly vedení, ale potřebujeme ještě deset dalších dárců, abychom projektu zajistili plné financování.
Obracíme se na dárce se žádostí, aby vytvořili nejen tisíce míst ve školách pro zoufale potřebné děti, ale také precedent pro 20 milionů dalších dětí vyhnaných násilnými střety do táborů pro uprchlíky a do chudinských čtvrtí.
Bez dohody, že se postaráme o děti v zónách konfliktů, nemůže platit univerzální vzdělávací příležitost pro děti na celém světě.
V táborech podél hranice s Pákistánem žije milion afghánských dětí.
Na první příležitost jít do školy čekají tisíce dětí v Jižním Súdánu a milionu dalších je třeba zajistit školy ve válkou zmítané Středoafrické republice.
Šance těchto dětí teď závisí na tom, že prokážeme schopnost dosáhnout pokroku v Libanonu.
Rozvojové cíle tisíciletí OSN, přijaté v roce 2000, vyprší v prosinci 2015, takže se krátí čas, který máme k dosažení cíle univerzálního primárního vzdělávání.
Tento cíl zůstane nedosažitelný, dokud nezavedeme dlouho opožděnou zásadu, že právo dítěte na vzdělávání nezná hranice.
Vzdělání na prvním místě
LONDÝN – Cíl všeobecného vzdělání až příliš dlouho ustupoval jiným velkým mezinárodním hnutím za změnu.
Dnes se vzdělání vrátilo na vrchol globální politické agendy, kam právem náleží, a to díky dvěma důvodům tvořícím srdce iniciativy „Vzdělání na prvním místě“ generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna.
Za prvé a především se samotní mladí lidé stali největšími zastánci všeobecného vzdělání pro dívky i chlapce.
Tím, že odmítli mlčet, když jsou jim odepírány příležitosti, zahájili mladí lidé – zejména dívky – jeden z největších zápasů za občanská práva naší doby.
Jen málokoho nedojal statečný boj mladé Pákistánky Malalaj Júsufzaiové, kterou talibanský ozbrojenec střelil do hlavy, protože trvala na právu mladých dívek na vzdělání.
Jen málokdo si nepovšiml mohutného veřejného výtrysku podpory v Pákistánu i jinde za věci, které Malalaj prosazuje.
Stejně tak jsme v posledních měsících svědky, jak školačky v Bangladéši vytvářejí „zóny bez sňatků dětí“, které mají bránit právo dívek zůstat ve škole, místo aby byly proti své vůli provdávány jako nezletilé nevěsty.
V Indii zase Globální pochod proti dětské práci pod vedením bojovníka za práva dětí Kajlaše Satjarthího zachránil tisíce mladých chlapců a dívek před otrockým životem v továrnách, dílnách a domácí službě a zajistil jim návrat do školy.
Díky těmto projevům dívek a chlapců požadujících právo na vzdělání nelze boj za základní školní docházku ignorovat.
V důsledku toho dnes všechny vlády cítí stále větší tlak na splnění druhého globálního rozvojového cíle tisíciletí („dosáhnout všeobecného základního vzdělání“) do konce roku 2015.
Existuje však i druhá celosvětová síla, která ve většině zemí posouvá vzdělání do centra politické agendy: zvýšené vědomí důležitosti vzdělání ze strany těch, kdo zkoumají, proč mají určité země úspěch či neúspěch.
Akademikové léta debatovali o tom, zda zaostávání některých zemí způsobuje kultura, instituce, ideologie nebo zdroje.
Dnes vidí stále vyšší počet spisovatelů, vědců a politiků klíčovou spojitost mezi vzděláním a hospodářským úspěchem státu.
Rozvoj lidského kapitálu se stal významným faktorem při vysvětlování, proč některé země zůstávají uvězněné v „pasti středního příjmu“ a proč jiné nedokážou prolomit nízkopříjmový status.
A výzkum hodnotící lidský kapitál určité země se dnes zaměřuje na kvantitu a kvalitu základních dovedností, kvalifikovanou a vzdělanou pracovní sílu a expertízu v oblasti výzkumu a vývoje.
Klást vzdělání na první místo je naléhavě důležité vzhledem k tomu, kolik se na celém světě promrhá talentu a potenciálu.
Přibližně 57 milionů dětí stále nechodí do školy, 500 milionů dívek nikdy neukončí střední vzdělání, na které mají nárok, a 750 milionů dospělých zůstane negramotných.
Vzhledem ke spojitosti mezi vzděláním a ekonomickým úspěchem je zajištění kvalitního školství a výcviku nesmírně důležitou otázkou také pro firmy.
Podle společnosti McKinsey Global Institute budeme do roku 2020 čelit dvojímu problému v podobě nedostatku vysoce kvalifikovaných zaměstnanců až o 40 milionů osob a přebytku málo kvalifikovaných zaměstnanců až o 95 milionů osob.
Do roku 2030 bude globální pracovní síla čítající 3,5 miliardy osob zahrnovat odhadovanou jednu miliardu zaměstnanců bez středního vzdělání, což bude značně brzdit hospodářské vyhlídky jejich zemí.
Neučiní-li se tedy naléhavá opatření, budou se firmy pravděpodobně potýkat s obrovským nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil, a to zejména na rozvíjejících se trzích a v rozvojových zemích, kam se bude soustředit většina hospodářské činnosti.
Míra negramotnosti dospělých ostatně dosahuje v Somálsku 63% a v Nigérii 39%, přičemž v Jižním Súdánu zemře při porodu víc dívek, než kolik jich dokončí základní školu.
Nezačneme-li jednat, bude globální ekonomiku do poloviny století charakterizovat masivní mrhání talentem a nerovné příležitosti.
Podle nových údajů z knihy Světová populace a lidský kapitál v 21. století, kterou připravuje k vydání Wittgensteinovo centrum, dosáhnou pouze 3% mladých lidí v Mali a Mosambiku terciárního vzdělání; v Nigeru, Libérii, Rwandě a Čadu se očekává čtyřprocentní podíl a v Malawi a na Madagaskaru pouhých 5%.
Zatímco pro Severní Ameriku se předpokládá plných 60%, předpověď pro subsaharskou Afriku zní na 16%.
Tato čísla prozrazují svět rozdělený na ty, kdo příležitosti ke vzdělání mají, a na ty, kdo je postrádají, přičemž tyto rozdíly mají obrovské potenciální důsledky nejen z hlediska nedostatku kvalifikace a ekonomických ztrát, ale také z hlediska sociální stability.
Slova zesnulého předsedy amerického Nejvyššího soudu Earla Warrena k případu Brown versus školní rada v Topece,která rozmetala právní základ rasové segregace v amerických veřejných školách, nejsou dnes o nic méně platná než tehdy: „Lze pochybovat o tom, zda je možné očekávat od jakéhokoliv dítěte úspěch v životě, je-li mu upřena příležitost ke vzdělání.“ Jak Warren dodal, „taková příležitost… je právem, které musí být zpřístupněno všem, a to za rovných podmínek“.
Zbývají nám něco přes dva roky k tomu, abychom proměnili základní vzdělání z privilegia pro některé v právo pro všechny.
Generální tajemník Pan Ki-mun a já jsme odhodlaní den co den až do zmíněné lhůty v prosinci 2015 pracovat co nejtvrději na tom, abychom všem dětem zajistili školní docházku.
Válka proti vzdělávání
LONDÝN – Únos více než 200 školaček na severu Nigérie, provedený islamistickou teroristickou skupinou Boko Haram, je víc než šokující.
Bohužel je to jen nejnovější bitva v brutální válce proti základnímu právu všech dětí na vzdělání.
Jde o válku globální, jak dokládají podobně úděsné události v Pákistánu, Afghánistánu a Somálsku.
Podle zprávy Globální koalice na ochranu školství před útoky došlo celosvětově za poslední čtyři roky k 10 000 násilných útoků na školy a univerzity.
Důkazů, značně trýznivých, je dostatek, od letošní vraždy 29 žáků v nigerijském státě Yobe, z níž jsou podezřelí ozbrojenci Boko Haram, přes somálské školáky nucené stát se vojáky a muslimské chlapce napadané nacionalisty z řad buddhistických etnických Barmánců v Myanmaru až po školačky v Afghánistánu a Pákistánu, jež Tálibán ostřeluje zápalnými bombami, střílí a tráví za to, že se odvažují usilovat o vzdělání.
Nejedná se o ojedinělé případy dětí, které uvízly v přestřelce, nýbrž o události, k nimž dochází, když se školní třídy stanou terčem teroristů, kteří pokládají vzdělání za hrozbu.
(Ostatně Boko Haram se doslovně překládá v tom smyslu, že „falešná“ či „západní“ výuka je „zakázaná“.)
Vzorec soustředěných ataků ozbrojených skupin se objevuje přinejmenším ve 30 zemích, přičemž nejhůře postižen je Afghánistán, Kolumbie, Pákistán, Somálsko, Súdán a Sýrie.
Takové útoky naprosto zřetelně odhalují, že školní výuka nejsou jen tabule, učebnice a osnovy.
Školy po celém světě, od Severní Ameriky po severní Nigérii, dnes potřebují plány k zajištění bezpečnosti pro žáky a získání důvěry rodičů a komunit.
Tento týden jsem v Abuje, hlavním městě Nigérie, společně s partnery z podnikatelské sféry a občanské společnosti zahájil program, jehož cílem je zajišťovat osobní bezpečnost dětí v oblastech, kde jim hrozí reálná a bezprostřední rizika. „Safe Schools Initiative“ (iniciativa Bezpečné školy) bude kombinovat školní a komunitně založené plány se zvláštními opatřeními na ochranu dětí navštěvujících asi 5000 základních a středních škol v nejzranitelnějších oblastech.
U jednotlivých škol budou tato opatření zahrnovat posílení bezpečnostní infrastruktury, plánování a schopnosti reagovat, proškolení zaměstnanců a poradenství pro studenty a příslušníky společenství.
Na komunitní úrovni budou vytvořeny vzdělávací výbory, složené z rodičů, učitelů a dobrovolníků, společně se speciálně vytvořenými obrannými jednotkami učitelů, studentů a rodičů k okamžité reakci na hrozby.
Zkušenosti z jiných zemí zápasících s podobnými hrozbami ukazují, že stěžejní je do podpory a zabezpečení vzdělávání formálně angažovat náboženské vůdce.
V Afghánistánu respektovaní imámové, ve spolupráci s komunitními radami (šúrá) a bezpečnostními výbory, využívají občas pátečních kázání k šíření povědomí o významu vzdělanosti v islámu.
V pákistánském Péšávaru prominentní muslimští vůdci promluvili v rámci programu podpořeného UNICEF o významu vzdělávání a opětovné docházky žáků do školy.
Ve vládou kontrolovaných oblastech Somálska vystupují náboženští předáci ve veřejném rozhlase a navštěvují školy, aby argumentovali proti náborům dětských vojáků.
V zemích jako Nepál a Filipíny komunitně vedená vyjednávání přispěla ke zlepšení bezpečnosti a vypuzení politiky z výuky.
V některých obcích se rozmanité politické a etnické skupiny spojily a domluvily se na vytvoření „zón bezpečných škol“.
Vypracovaly a podepsaly kodexy náležitého chování určující, co je a co není ve školních areálech dovoleno, aby se předešlo násilí, zavírání škol a politizaci vzdělávání.
Signatáři své závazky obecně dodržují, což obcím pomáhá udržet školy v chodu, zlepšit bezpečnost dětí a posílit správu škol.
Milionům dětí po celém světě je upírána školní docházka.
Jedná se nejen o mravní krizi, ale také o promarněnou ekonomickou příležitost.
Například v Africe je vzdělávání obzvlášť podstatné, neboť ekonomiky na kontinentu se čím dál větší měrou posouvají od dobývání zdrojů k odvětvím těžícím ze znalostí.
Nejpodstatnějším a nejnaléhavějším prvním krokem k vyřešení globální vzdělávací krize je zajistit bezpečné prostředí pro výuku.
Znovuzrození Gordona Gekka
NEW YORK – Ve filmu Wall Street z roku 1987 pronesla postava Gordona Gekka slavný výrok: „Lačnost je dobrá.“ Jeho krédo se stalo étosem deset let trvajících excesů podnikového a finančního sektoru, který koncem 80. let skončil zhroucením trhu s podřadnými dluhopisy a krizí družstevních záložen.
Sám Gekko se pakoval do vězení.
V pokračování filmu Wall Street – které má příští měsíc premiéru – vidíme Gekka, jak je o generaci později propuštěn z vězení a vrací se do finančního světa.
Jeho návrat přichází právě ve chvíli, kdy je úvěrová bublina přiživovaná boomem podřadných hypoték krátce před prasknutím, což vyvolá nejhorší finanční a hospodářskou krizi do dob velké hospodářské krize ve 30. letech.
Mentalita typu „lačnost je dobrá“ je pravidelným rysem finančních krizí.
Byli však obchodníci a bankéři ságy podřadných hypoték lačnější, arogantnější a nemorálnější než Gekkové 80. let?
Ani ne, protože lačnost a nemorálnost jsou na finančních trzích odedávna běžné.
Výuka morálky a hodnot na obchodních školách takové chování nezkrotí, ale změna motivů odměňujících krátkodobé zisky a vedoucích bankéře a obchodníky k nadměrnému riskování ano.
Bankéři a obchodníci před nedávnou krizí jen racionálně reagovali na schémata odměn a bonusů, která jim umožňovala podnikat s obrovským objemem vypůjčených prostředků a zajišťovala jim vysoké příjmy, ale nakonec téměř zákonitě vedla k bankrotu velkého počtu finančních institucí.
Máme-li se takovým excesům vyhnout, nestačí jen spoléhat se na lepší regulaci a dohled, a to ze tří důvodů:
· Chytří a hamižní bankéři a obchodníci si vždy najdou cesty, jak nová pravidla obcházet;
· Generální ředitelé a správní rady jakýchkoliv finančních společností – natožpak regulátoři a dohlížitelé – nemohou efektivně monitorovat rizika a chování tisíců různých ziskových a ztrátových center ve firmě, neboť každý obchodník a bankéř je samostatnou jednotkou zisků a ztrát, která riskuje firemní kapitál;
· Generální ředitelé a správní rady se sami ocitají ve velkých střetech zájmů, protože nezastupují skutečný zájem koncových akcionářů svých firem.
V důsledku toho žádná reforma regulace a dohledu nedokáže kontrolovat bubliny a excesy, pokud se nezmění několik dalších zásadních aspektů finančního systému.
Za prvé se musí prostřednictvím regulace radikálně změnit kompenzační schémata, poněvadž banky samotné to neudělají ze strachu, že jejich talentovaní lidé přejdou ke konkurenci.
Zejména bonusy založené na krátkodobých výsledcích by se měly nahradit bonusy odvozenými ze středn��dobých výsledků riskantních obchodů a investic.
Za druhé platí, že zrušení Glass-Steagallova zákona, který odděloval komerční a investiční bankovnictví, byla chyba.
Starý model soukromých obchodních společností, v nichž byli partneři motivováni navzájem se sledovat, aby zabránili neuváženým investicím, ustoupil modelu veřejných společností, které agresivně soupeří mezi sebou i s komerčními bankami, aby dosáhly stále rostoucí ziskovosti, což bylo možné pouze při neuvážené míře transakcí s vypůjčenými penězi.
Podobně i přechod od úvěrového modelu „vytvořit a držet“ na model „vytvořit a distribuovat“, jenž byl založen na sekuritizaci, vedl k masivnímu přenosu rizika.
Konečnému úvěrovému riziku nebyl vystaven žádný hráč s výjimkou toho posledního v sekuritizačním řetězci; ostatní prostě jen kasírovali vysoké poplatky a provize.
Za třetí se finanční trhy a finanční společnosti staly uzlem střetů zájmů, který se musí rozplést.
Tyto střety jsou vrozené, poněvadž firmy angažující se v komerčním bankovnictví, investičním bankovnictví, obchodech s majetkovými podíly, tvorbě trhu a obchodování na něm, pojištění, správě aktiv, správě soukromého majetku, činnosti hedgeových fondů a dalších službách figurují na obou stranách každého obchodu (nedávný případ banky Goldman Sachs byl pouhou špičkou ledovce).
Ve finanční soustavě existují také obrovské problémy s prostředníky, poněvadž hlavní hráči (jako jsou akcionáři) nemohou řádně monitorovat počínání prostředníků (generálních ředitelů, manažerů, obchodníků, bankéřů), kteří sledují vlastní zájmy.
Problém navíc není jen v tom, že dlouhodobé akcionáře berou na hůl hamižní krátkodobí prostředníci; i akcionáři mají problémy se zastoupením.
Nemají-li finanční instituce dostatek kapitálu a akcionáři nemají ve hře dostatek vlastních prostředků, začnou tlačit na generální ředitele a bankéře, aby prováděli příliš mnoho transakcí s cizími penězi a příliš riskovali, protože v sázce není jejich čisté jmění.
Současně je zde problém dvojího prostřednictví, neboť koncoví akcionáři – individuální akcionáři – přímo neovládají správní rady a ředitele.
Tyto akcionáře zastupují institucionální investoři (penzijní fondy atd.), jejichž zájmy, agendy a kamarádské vztahy je mnohdy pevněji vážou na ředitele a manažery firem.
Opakované finanční krize jsou proto také výsledkem nezdařeného systému firemního řízení.
Za čtvrté platí, že lačnost nelze kontrolovat jakýmkoliv apelem na morálku a hodnoty.
Lačnost se musí kontrolovat strachem ze ztráty, který pramení z vědomí, že neuvážlivé instituce a prostředníky nebude nikdo zachraňovat.
Systematické sanace během poslední krize – jakkoliv byly nezbytné pro zabránění globálnímu krachu – tento problém morálního hazardu ještě zhoršily.
Nejenže byly finanční instituce pokládané za „příliš velké, než aby mohly padnout“ zachraňovány, ale pokřivenost tohoto systému se prohloubila, když se tyto instituce staly v důsledku konsolidace finančního sektoru ještě většími.
Je-li nějaká instituce příliš velká, než aby mohla padnout, pak je příliš velká a měla by být rozbita.
Nepřikročíme-li k těmto radikálním reformám, budou se vynořovat stále noví Gordonové Gekkové – a Charlesové Ponziové.
Za každého potrestaného a znovuzrozeného Gekka – jakým je ten v novém filmu Wall Street – se narodí stovky ještě mizernějších a lačnějších Gekků.
Past optimální podoby vládnutí
ŘÍM – Rozvoj a lepší vládnutí měly tendenci přicházet ruku v ruce.
Navzdory všeobecnému dojmu však existuje jen velmi málo důkazů o tom, že úspěch v implementaci vládních reforem vede k rychlému a celkovému ekonomickému a sociálnímu rozvoji.
Ve skutečnosti by to mohlo být přesně naopak.
Soustředění na good governance vychází ze snahy o obnovu udržitelného růstu během dluhových krizí 80. let v rozvojových zemích.
Místo aby přehodnotily převládající ekonomicko-politický přístup, soustředily se mezinárodní rozvojové instituce na jednoduché cíle: vlády rozvojových zemí.
Poradenství těmto vládám se brzy stalo novým posláním těchto institucí, což rychle vedlo k rozvoji nových “technických“ přístupů k reformě vládnutí.
Světová banka za použití více než 100 indikátorů představila smíšený good governance index, který vychází z vnímání názoru a odpovědnosti, politické stability a absence násilí, efektivity vlády, regulační kvality, respektování zákonů a úrovně korupce.
Tím, že tvrdila, že našla silnou korelaci mezi indikátory vládnutí a ekonomické výkonnosti, podnítila Světová banka naději, že klíč k ekonomickému pokroku byl nalezen.
Případ měl vady od počátku.
Použitým indikátorům chyběl historický kontext a neuměly započítat výzvy a podmínky specifické pro jednotlivé země, kde poté statistická analýza napříč zeměmi trpěla zkreslením výběru a ignorovala provázání mezi širokou řadou proměnlivých.
Výsledkem bylo, že Světová banka zle přecenila dopad reforem vládnutí na ekonomický růst.
Samozřejmě, efektivní, legitimní a vstřícné vládnutí nabízí nespočet benefitů, zejména v porovnání s alternativou: neefektivní vládnutí, bratříčkování a korupce.
Nicméně vliv na vládní reformu se neprokázal jako zdaleka tak efektivní, jak se doufalo s ohledem na podporu rozvoje.
Ba co více, tento přístup zaměřený na vládnutí totiž možná snahy o rozvoj podkopal.
Předně dovolil mezinárodním institucím vyhnout se přiznání nedostatků nové rozvojové ortodoxie v posledních dvou desetiletích dvacátého století, kdy latinská Amerika ztratila více než dekádu a subsaharská Afrika čtvrt století ekonomického a sociálního pokroku.
Zbytečně to také zkomplikovalo práci vlád.
S reformami good-governance, které jsou nyní podmínkou pro mezinárodní pomoc, vlády rozvojových zemí v současnosti často naplňují očekávání donorů, místo toho, aby se snažili řešit otázky, které nejvíce tlačí jejich vlastní občany.
Takové reformy tak mohou dokonce podkopat tradiční práva a zvyklostní povinnosti, které mezi komunitami fungovaly po mnoho generací.
Kromě toho, požadované reformy jsou tak široce pojaté, že jdou daleko za možnosti implementace většiny rozvojových zemí.
Výsledkem je, že řešení pro good-governance mají tendenci se vzdalovat od efektivnějších snah o rozvoj.
Dalším problémem reforem vládnutí je, že ačkoliv jsou formálně neutrální, často favorizují konkrétní svěřený zájem, s hrubě neférovými důsledky.
Reformy zaměřené na decentralizaci a přenesení v některých případech umožnily nástup mocných lokálních politických figur.
Závěr je jasný: rozvojová agenda by neměla být přehlcena reformami vládnutí.
Jak tvrdí Merilee Grindle z Harvardu, měli bychom cílit na “dostatečně dobré“ vládnutí a to volbou několika imperativů z dlouhého seznamu možností.
Zvolit ta nejpodstatnější opatření však nebude jednoduché.
Příznivci reformy vládnutí měli věru málokdy pravdu ohledně nejefektivnějším přístupu.
Vezměme si například vytrvalou propagaci snah o posílení vlastnických práv. Tvrdí se, že absence zcizitelného individuálního vlastnictví produktivních zdrojů povede k nedostatečnosti podnětů a prostředků ke snaze o rozvojovou činnost, a také že sdílené zdroje („commons“) budou využity nad limit a neefektivně použity.
Ve skutečnosti není však tzv. “tragedy of the commons“ ani všudypřítomná, ani nevyhnutelná a individuální vlastnická práva nejsou vždy to nejlepší (a nikdy to jediné) institucionální řešení pro nakládání se společenskými dilematy.
Elinor Ostrom, nositelka Nobelovy ceny za ekonomii, ukázala, že lidská společenství staví myriády kreativních a trvalých řešení k vyřešení široké řady dilemat včetně použití společně vlastněných zdrojů.
Téma good governance se zejména zamlouvá velkým byrokratickým organizacím, jako jsou multilaterální rozvojové banky či orgány OSN, které upřednostňují apolitická řešení v zásadě politických problémů.
Jinými slovy, good governance je údajně technokratickou odpovědí na to, co donoři a jiné mezinárodní skupiny s dobrými úmysly považují za špatnou taktiku a zejména za špatnou politiku.
V tom tkví reálný problém s agendou good governance: předpokládá totiž, že řešení většiny strategických a politických dilemat spočívá ve vyhovění souboru formálních, procesně orientovaných indikátorů.
Zkušenost dvou dekád však ukazuje, že takové direktivy poskytují jen málo praktického vedení k řešení technicky, společensky a politicky komplexních problémů ekonomického rozvoje v reálném světě.
Tím, že mezinárodní společenství rozpozná, že vládnutí se zlepšuje s rozvojem, by tak mohlo dosáhnout lepších výsledků snahou o reformy, které přímo cílí na rozvoj, namísto široké agendy, která může mít v nejlepším případě malý nepřímý vliv.
Tento pragmatický přístup ke zlepšení vládnutí by nebyl ani dogmatický a ani by nepředstíral svou všeobecnost.
Místo toho by se identifikovaly hlavní překážky, analyzovaly a řešily, možná posloupně.
Mnoho z hlavních cílů agendy good governance – zmocnění, začlenění, účast, integrita, transparentnost a odpovědnost – může být zakomponováno do proveditelných řešení; ne proto, že je vyžadují vnější činitelé, ale proto, že je vyžaduje efektivní řešení.
Taková řešení by měla vycházet z relevantních zkušeností s pochopením, že dohromady netvoří “nejlepší praktiky.“
Slepé pronásledování good governance řídilo snahy o rozvoj příliš dlouho.
Je na čase si uvědomit, co funguje – a zbavit se toho, co ne.
Vláda skládá účty, nebo předkládá účetní výkaz?
Paříž – Když mluvčí vlády Nicolase Sarkozyho oznamoval, že výkon každého z ministrů bude posouzen podle kritérií stanovených soukromou auditorskou firmou, zřejmě nečekal, že vyvolá ostrou reakci.
To ale očekávat měl.
Opozice tento krok hbitě napadla jako „nebezpečný úskok“ a „kouřovou clonu“.
Jistý učenec se ptal: „Nadejde brzy doba, kdy budou ministry najímat lovci mozků?“ A jeden mladý poslanec prohlásil, že „Francii nelze řídit jako továrnu na výrobu šroubů“.
Co je ale tak absurdního na sestavení standardů, podle nichž se posoudí plnění slibů daných během Sarkozyho kampaně?
Když byli Sarkozyho ministři v červnu 2007 jmenováni, dostali jasný soubor cílů v podobě listu o záměrech.
Není snad normální vytvořit určité prostředky, jimiž ministry povedeme k zodpovědnosti a skládání účtů?
Kultura „výsledků“ se pro ekonomickou modernizaci ve Francii stala významnou, tak proč by totéž nemělo platit pro francouzské vlády, typické zakořeněným sklonem k pasivitě a odměřenosti?
Problematika stanovení měřitelných standardů pro činnosti vlády se navíc netýká jen Francie.
Britský premiér Gordon Brown takové kvantitativní mety pozvedl na punc svého přístupu k řízení už v době, kdy byl ministrem financí.
Samozřejmě že instituce pověřené dozorem nad francouzským veřejným sektorem, například Cour des comptes nebo Inspection générale des finances , mají schopnosti a dovednosti potřebné k plnění svých úkolů.
Francouzské veřejné politiky navíc podléhají obecnému reviznímu postupu.
Kultura soukromých auditorských firem však může přinést něco nového tím, že vykročí za rámec základního přezkumu zákonnosti k obecnějšímu posouzení výkonnosti.
Pro odpůrce plánu jsou hlavní příčinou rozhořčení kritéria hodnocení.
Měl by být ministr přistěhovalectví souzen podle počtu vypovězených nelegálních imigrantů?
Měl by ministr školství dostat vysvědčení podle toho, kolik hodin přesčasů jsou učitelé nuceni odpracovat?
Měl by se ministr kultury hodnotit podle počtu návštěvníků muzeí s bezplatným vstupem a podle podílu francouzských filmů na domácím trhu?
Za těmito otázkami se ukrývají otázky zásadnější: lze plnění politických cílů skutečně kvantifikovat?
Je možné hodnotit stát stejným způsobem, jakým se hodnotí firma, a tím jeho působení redukovat na soubor konkrétních úkonů?
Do jisté míry je odpovědí ano.
Konec konců státní aparáty jsou na určité úrovni jistým druhem velkých a spletitých organizací, na něž se stejně jako v soukromém sektoru vztahují standardizované ukazatele výkonnosti.
V mnoha západních demokraciích – Novém Zélandu, Švédsku, Velké Británii, ba dokonce v Itálii – se snahy o modernizaci administrativy zaměřují na vytvoření pevnější vazby mezi managementem a výkonem.
Na jiné úrovni se ale státní správy od organizací soukromé sféry naprosto liší, neboť mají své vlastní rysy a cíle, které budou v případě redukce na kvantitativní normy výkonnosti a účelnosti v ohrožení.
Ostatně jeden z hlavních důvodů, proč se určité úkoly neponechávají soukromému sektoru, ale svěřují se vládám, je právě v tom, že běžné tržní mechanismy v případě takzvaných „veřejných statků“ nefungují, poněvadž trh nedokáže určit optimální hladinu jejich nabídky.
Kvantitativní cíle tudíž zakrývají zásadní politické rozhodování o správném „portfoliu“ služeb, jež by vl��da měla zajišťovat.
Kdyby se konání státu zakládalo jen na souboru předem stanovených kvantitativních met, ministři by pochopitelně – avšak nesprávně – pouštěli ze zřetele kvalitu a jiné důležité cíle.
Měli by tedy být Francouzi znepokojeni?
Podle premiéra Françoise Fillona „nejsme ve škole“.
Kromě odborných kritérií budou ministři hodnoceni podle vlivu uplatňovaného jejich stranou nebo stranickou frakcí, podle volebních výsledků a obliby u médií a veřejnosti.
Není tedy žádný rozpor mezi záměrem proměnit ministry ve výkonné manažery a mocí parlamentu vést členy vlády k zodpovědnosti a skládání účtů.
Nakonec budou mít poslední slovo voliči.
Práce s kvantitativními cíli tedy může být užitečnou inovací, ale jen za předpokladu, že jejím účelem bude poskytnout nový nástroj k řízení určitých aspektů výkonu státu.
Mimo tento rámec se cíle činnosti státu – podstata zodpovědnosti ministrů – budou posuzovat podle hodnot, jejichž pestrost a spletitost nelze redukovat na chladnou jednorozměrnost tabulkového výkazu.
Jak restrukturalizovat vládu
PAŘÍŽ – Od vypuknutí finanční krize v roce 2008 jsou vlády rozvinutých zemí pod značným tlakem.
V mnoha státech došlo k náhlému propadu daňových příjmů, když se ekonomika scvrkla, příjmy snížily a transakce na trhu nemovitostí zastavily.
Výpadek v daňových výnosech byl ve většině případů okamžitý, hluboký a trvalý.
Vlády neměly jinou možnost než zvýšit daně nebo si zvyknout na horší časy.
V některých zemích byl šok tak velký, že ani výrazné zvýšení daní nedokázalo tento propad zacelit.
Ve Španělsku navzdory daňovému zvýšení odpovídajícímu více než 4% HDP od roku 2010 činil poměr daňových výnosů k HDP v roce 2014 pouhých 38%, oproti 41% v roce 2007.
V Řecku se zvýšení daní během téhož období rovnalo 13% HDP, avšak daňový poměr vzrostl o pouhých šest procentních bodů.
Jinde narazilo zvyšování daní na politické limity ještě dříve, než propast mohla být zacelena.
Priorita se chtě nechtě dává výdajovým škrtům.
Také deziluze v otázce budoucího růstu zvyšuje tlak.
Bilance produktivity je v posledních několika letech obecně slabá, což naznačuje, že růst by v nadcházejících letech mohl být pomalejší, než se dříve čekalo.
Zdá se tedy, že růst příjmů nepostačí k vyrovnání prudkého vzestupu veřejných výdajů na zdravotnictví a penze v důsledku stárnutí obyvatelstva.
Tato krize se velmi liší od těch, které jsme přestáli v 80. a 90. letech.
Tehdy byl hlavní problém politický: terčem útoku se stala legitimita a efektivita veřejných výdajů.
Slovy tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana byla vláda problémem, nikoliv řešením.
Hlásalo se, že stát se musí zmenšit.
Naproti tomu dnešní obavy mají ekonomický ráz.
Neshody stran v otázce optimální velikosti vlády přetrvávají, ale nikdo obecně neodmítá státní zásahy.
Škrty veřejných výdajů jsou často nevyhnutelné nikoliv v důsledku zájmů či ideologií, nýbrž v důsledku fakt.
Jak mohou vlády tento problém řešit?
Riziko, jemuž čelí, je docela zřejmé: při absenci hluboké restrukturalizace budou setrvačné výdaje – dané nárokovými dávkami a mzdami ve státní správě – zákonitě vytěsňovat výdaje na nové priority a nové politické přístupy.
Země, které byly nuceny škrtat nejvíce, už v podstatě obětovaly investice do veřejné infrastruktury.
Další ohroženou oblastí je výzkum.
Sociální investice do programů, které se vyplatí až dlouhodobě, jako je předškolní péče o děti, v důsledku finančních omezení trpí.
Rovněž národní bezpečnosti se navzdory rostoucím hrozbám nevěnuje taková priorita, jakou by si zasloužila.
A provizorní řešení typu vleklého zmrazování mezd mohou nakonec nabourat kvalitu veřejných služeb.
Naštěstí existuje několik věcí, které vlády mohou udělat, aby zmírnily důsledky setrvačných výdajů.
Tak například mohou jednoduše systematizovat vyhodnocování efektivity veřejných peněz.
Ve většině zemí jsou tato hodnocení stále vzácná a namátková: parlamenty často uzákoňují politiku, aniž vědí, jestli se za dané peníze vyplatí, a může trvat velmi dlouho, než dojde k ukončení neefektivní či neúčinné politiky.
Proto by legislativa umožňující výdajové programy měla obsahovat datum vypršení platnosti, přičemž jejich prodlužování by podléhalo nezávislému posouzení.
Za druhé by se měly systematizovat i výdajové posudky.
Stanovení priorit – například zda utrácet více za vzdělání a méně za penze nebo zda investovat do infrastruktury, anebo do výzkumu – je spojeno s obtížnými rozhodnutími, která by měla být explicitní.
V ideálním světě by tato rozhodnutí byla předmětem předvolebních debat a parlamentní práce.
Za každou rozpočtovou položkou se však ukrývají voliči, což svádí politiky k tomu, aby se vyhýbali obtížným rozhodnutím.
Proto jsou strukturované posudky výdajů užitečné: nutí oficiální činitele, aby překlenovali propast mezi cíli a prostředky a podněcuje informované demokratické rozhodování.
Za třetí by se vlády měly vybavit rozpočtem na restrukturalizaci.
Jak soukromé firmy vědí, transformace – tedy hluboké změny ve způsobu, jímž se věci dělají – často nejdříve stojí peníze a teprve pak přinášejí úspory.
Může to být tím, že změny vyžadují investice do nových technologií, nový výcvik zaměstnanců nebo jednoduše nákup souhlasu akcionářů.
Peníze vyčleněné v rozpočtu na takovou restrukturalizaci vládních programů by byly dobrou investicí.
Za čtvrté by vlády měly podporovat inovace ve veřejném sektoru.
Oproti lidovým předsudkům místní vlády a veřejné agentury opravdu inovují; schází však mechanismus, jak vybírat a šířit inovace stejným způsobem, jakým trh vybírá nové produkty či procesy šetřící náklady.
Lepší způsob, jak zajišťovat veřejnou službu, možná zůstane ještě léta neznámý.
Mohlo by se to změnit v případě, že vlády podniknou jednoduché kroky typu vyčlenění větších zdrojů na projektovou základnu a organizaci soutěží.
Například školám ve znevýhodněných čtvrtích by mělo být umožněno ucházet se o prostředky na vzdělávací inovace.
A v neposlední řadě by se měla dát větší moc lidem.
Občané chtějí pružnější stát, který bude šít svou činnost na míru místním potřebám.
Chtějí, aby stát v digitálním věku splňoval nová měřítka rychlosti, spolehlivosti a personalizace.
Stále více zpochybňují tradiční názor, že efektivita a rovnost znamenají menší možnost volby pro jednotlivce.
A také chtějí, aby vláda byla otevřená, zaručovala přístup k datům a umožnila přímé sledování vlastní efektivity a účinnosti.
Jsou to silné podněty ke změně a vlády zatížené problémy by jich měly využít k dosažení restrukturalizace, kterou tak naléhavě potřebují.
Jinak nezbývá než akceptovat zhoršení kvality veřejných služeb, což by vedlo pouze ke ztrátě legitimity vlády a spolu s ní i ke snížení ochoty platit daně.
Neinovovat znamená stagnovat
DUBAJ – Firmy stárnou stejně jako lidé.
Na začátku života jsou malé, dychtí po přežití a kupředu je žene mladistvá energie a svěží nápady.
Soutěží, expandují, dozrávají, až nakonec s několika málo výjimkami upadají v zapomnění.
Totéž platí i o vládách: také ony ztrácejí hlad a ambice mládí a postupně podléhají sebeuspokojení.
Zamysleme se nad tímto faktem: pouze 11% firem, jež v roce 1955 figurovaly na žebříčku pěti set nejbohatších společností podle časopisu Fortune, existuje dodnes, přičemž průměrný čas, po který firmy na žebříčku figurují, se zkrátil ze 75 na 15 let.
V dnešní době rychlých změn ti, kdo zaostávají, během okamžiku upadají do bezvýznamnosti.
A země, jejichž vlády „zestárnou“, čelí stejnému osudu jako zpozdilé firmy.
Jejich volba je prostá: inovujte, jinak začnete být bezvýznamné.
Honba za národní konkurenceschopností je naprosto stejně nelítostná jako konkurence mezi firmami na trhu.
Státy soupeří v globalizovaném světě o investice, talenty, růst a příležitosti a ti, kdo jsou vytlačeni z boje, přicházejí o největší možnou odměnu: o lidský rozvoj, prosperitu a štěstí svého lidu.
Chtějí-li se vlády tomuto osudu vyhnout, musí se zaměřit na to, co je opravdu důležité: jak se podobat oněm 11% firem, které se v žebříčku Fortune 500 udržely několik desítek let.
Z životního cyklu firem by si vlády měly vzít ponaučení, že tajemstvím věčného mládí jsou neustálé inovace – umění využívat příležitostí a chovat se jako dynamické podnikavé firmy, které definují dnešní svět a utvářejí jeho budoucnost.
Klíč k omlazování firem, vývoji civilizací a lidskému rozvoji obecně je prostý: inovace.
Neustále žasnu nad tím, jak se vlády domnívají, že ony představují výjimku z tohoto pravidla.
Inovace na úrovni vlády nejsou intelektuálním luxusem, tématem odkázaným na semináře a panelové diskuse ani otázkou pouhých administrativních reforem.
Je to recept na lidské přežití a rozvoj, palivo ustavičného pokroku a šablona vzestupu země.
Prvním klíčem k vládním inovacím na způsob firem je důraz na kvalifikaci.
Špičkové firmy neustále investují do svých zaměstnanců, aby jim poskytly správnou kvalifikaci pro trh.
Vlády musí dělat totéž: neustále zvyšovat kvalifikaci a podporovat inovace – mezi vlastními zaměstnanci, napříč klíčovými sektory ekonomiky a také v základech vzdělávacího systému.
Vlády, které nedokážou vybavit nové generace kvalifikací potřebnou k tomu, aby se zástupci této generace stali lídry své doby, je odsuzují k tomu, aby jim vládly jiné, inovativnější společnosti.
Studie amerického ministerstva práce zjistila, že 65% dětí navštěvujících v současné době základní školu nastoupí v budoucnu do zaměstnání, která dnes neexistují.
Jiná studie Oxfordské univerzity dospěla k závěru, že 47% pracovních kategorií je vysoce ohroženo zánikem, protože je lze automatizovat novými technologiemi.
Jak tedy připravíme na tuto dobu své děti a budoucí generace?
Jak vybavíme své země, aby dokázaly konkurovat ostatním nejen dnes, ale i v nadcházejících desetiletích?
Odpovědí je tříbit kreativitu našich dětí a vštěpovat jim analytické a komunikační schopnosti potřebné k tomu, aby jejich kreativita sloužila produktivním cílům.
Druhým klíčem k proměně vlád v tahouny inovací je posun investiční rovnováhy směrem k nehmotným statkům, jako je tomu v soukromém sektoru.
Zatímco před 40 lety tvořila více než 80% hodnoty akciového indexu Standard & Poor’s 500 hmotná aktiva, dnes je tento poměr opačný: více než 80% hodnoty největších společností je nehmotných – tvoří ji znalosti a kvalifikace zaměstnanců a duševní vlastnictví obsažené v jejich výrobcích.
Také vlády by měly strategicky uvažovat o přeorientování svých výdajů směrem od hmotné infrastruktury typu silnic a budov k nehmotným statkům, jako jsou vzdělání, výzkum a vývoj.
Není žádným tajemstvím, že USA a Evropa dohromady vynakládají více než 250 miliard dolarů veřejných prostředků ročně na výzkum a vývoj, aby si udržely vedoucí pozice.
Také v zemích, jako jsou Singapur, Malajsie nebo Jihokorejská republika, je klíčovým motorem rychlého rozvoje jejich strategické rozhodnutí přesunout veřejné výdaje od tvrdé infrastruktury k „měkké“ infrastruktuře potřebné k vybudování a udržení znalostní ekonomiky.
Rovněž britská vláda vynakládá ze svého rozpočtu podstatně více na nehmotné statky než na statky hmotné.
Většina dnešních transformativních společností je známá tím, že mají inovativní firemní kulturu a pracovní prostředí poskytující zaměstnancům inspiraci a sílu.
Vlády, které jdou v oblasti inovací příkladem, jsou s to vytvořit kulturu kreativity v celé zemi.
A jakmile tato kultura zapustí kořeny, lidé cítí inspiraci jít se svými nápady stále dál, mířit se svými ambicemi stále výš a plnit si větší a větší sny.
Právě díky tomu se státy podněcující inovace dostávají do čela – a udržují se tam.
Aby si firmy zachovaly inovativnost, musí být schopné přilákat a udržet si lidi s nejkreativnějším a nejproduktivnějším myšlením.
V dnešní éře globální mobility se také státy utkávají v bitvě o talenty.
Globální velkoměsta si konkurují ve snaze poskytnout inovátorům ideální život i pracovní prostředí a využít jejich kreativitu tak, aby se stala ještě silnějšími a konkurenceschopnějšími.
Inovativní vlády dělají totéž v celostátním měřítku.
Přitahují talenty, efektivně fungují a neustále zdokonalují své systémy a služby.
Dávají občanům moc k tomu, aby mohli kultivovat svou kolektivní energii a rozvíjet svůj potenciál a díky tomu se stávali tahouny růstu svých zemí i pokroku ve světovém měřítku.
A především tyto vlády připisují hodnotu lidskému myšlení a pomáhají lidem stát se lepšími strážci a budovateli naší planety.
Pro vlády jsou inovace existenční záležitostí.
Pouze ty z nich, které dokážou inovace pěstovat a udržovat, mohou být tahouny změn ve světě, protože takové vlády nikdy nezestárnou.
Strašák národního zadlužení
CAMBRIDGE – Většina lidí má větší obavy z vládního zadlužení než z daní. „Ale vždyť jde o biliony,“ přel se nedávno můj přítel o národní dluh Spojeného království.
Maličko přeháněl: jde o 1,7 bilionu liber.
Jedna webová stránka ovšem předkládá počítadlo ukazující růst dluhu tempem 5170 liber za vteřinu.
Přestože daňový výnos je mnohem nižší, britská vláda i tak na daních v posledním fiskálním roce vybrala tučných 750 miliard liber.
Daňová základna se také každou vteřinou rozrůstá, ale to žádné počítadlo nezobrazuje.
Mnoho lidí si myslí, že byť jsou vysoké daně skličující, je poctivější, když je vlády zvýší, aby dokázaly hradit své výdaje, než když se zadlužují.
Půjčky jim připadají jako způsob skrytého zdanění. „Jak je budou splácet?“ ptal se můj přítel. „Nezapomínej na břemeno přenesené na naše děti a vnuky.“
Měl bych říct, že můj přítel je velmi starý.
Dluhový děs je obzvlášť markantní u starších lidí, snad z odvěkého pocitu, že by člověk neměl před svého stvořitele předstoupit se zápornou bilancí.
Také bych měl dodat, že můj přítel má mimořádně dobré vzdělání, dokonce plnil významnou úlohu ve veřejném životě.
Veřejné finance jsou ale pro něj španělská vesnice: prostě měl jen niterné tušení, že národní zadlužení v řádu bilionů, které se každou vteřinou rozrůstá o dalších 5170 liber, je něco velice špatného.
Není na místě tohle tušení přičítat na vrub finanční negramotnosti.
Dostává se mu silné podpory od lidí, kteří jsou ve veřejných financích údajně zběhlí, zejména od dob hospodářského krachu roku 2008.
Britský národní dluh v současnosti dosahuje 84 % HDP.
To je nebezpečně blízko 90% prahu, určenému harvardským ekonomem Kennethem Rogoffem, za nímž už hospodářský růst stagnuje.
Tajemné vlastnosti tohoto čísla nebyly nikdy řádné rozkryty a data, o něž se Rogoffova úvaha opírá, byly, mírně řečeno, zpochybněny.
Rogoff však od svého tvrzení neustoupil a teď předložil odůvodnění svých obav.
Jelikož dluh americké vlády dosahuje 82 % HDP, hrozí nebezpečí „skokového zvýšení úrokových sazeb“. „Potenciálně rozsáhlá“ fiskální nákladnost takového vývoje by mohla vyžadovat „významné daňové a výdajové korekce“ (to v ekonomické hantýrce znamená zvýšení daní a snížení veřejných výdajů), což by zvýšilo nezaměstnanost.
To je finanční odnož známé argumentace o „vytěsňování“.
Čím vyšší je národní zadlužení, tím větší je podle tohoto názoru riziko platební neschopnosti vlády – a tedy vyšších nákladů na čerstvé vládní půjčky.
To dále zvýší cenu nových půjček v soukromém sektoru.
(Proto Rogoff chce, aby americká vláda vydáním mnohem dlouhodobějšího dluhu k financování veřejné infrastruktury „zafixovala“ nynější nízké sazby).
Zachování nízkých úrokových sazeb pro soukromé bankovní půjčky je v poslední době jeden z hlavních argumentů pro snižování rozpočtového schodku.
Tato argumentace pro fiskální přísnost – či soubor argumentací (existují různé větve) – je však chybná.
Vláda, která může vydat dluh ve své vlastní měně, dokáže snadno držet nízké úrokové sazby.
Sazby omezují obavy z inflace a přílišné expanze státního sektoru a nezávislost centrální banky; při našich relativně nízkých hladinách zadlužení (japonský dluh odpovídá více než 230 % tamního HDP) a sníženém výstupu a inflaci jsou však tyto meze v Británii a USA dosti vzdálené.
A jak dokládá dosavadní průběh, vytrvalé nárůsty národního zadlužení v obou zemích od krachu doprovází pokles nákladů vládních půjček téměř na nulu.
Druhá odnož argumentace ve prospěch snižování národního dluhu se týká „břemene uvaleného na budoucí generace“.
Americký prezident Dwight Eisenhower vyjádřil tuto myšlenku výstižně ve své zprávě o stavu unie v roce 1960: vytvářet přebytek ke splácení dluhu je nutné „umazávání hypotéky, již zdědí naše děti“.
Uvažuje se tak, že budoucí generace by musely snížit spotřebu, aby platily daně nezbytné ke splacení zbývajícího dluhu: dnešní vládní schodky tak „vytěsňují“ spotřebu příští generace.
Vlády sice tuto argumentaci od krachu roku 2008 neúnavně opakují, aby ospravedlnily fiskální zpřísňování, ekonom A.
P.
Lerner však už před lety odhalil její mylnost.
Břemeno nižší spotřeby za účelem úhrady vládních výdajů ve skutečnosti nese v prvé řadě generace, která půjčuje vládě peníze.
To je zcela zřejmé, pokud vláda peníze, které potřebuje na výdaje, namísto půjčky jednoduše vybere prostřednictvím daní.
Navíc představa, že vyšší vládní výdaje, ať už financované z daní nebo dluhu, nutně o tutéž částku sníží soukromou spotřebu, předpokládá, že z vyšších vládních výdajů nepramení žádné příjmy navíc – jinými slovy, že kapacita ekonomiky už je plně vytížená.
To přitom pro většinu zemí od roku 2008 neplatí.